čítanka společenských věd - Paliseto

Gymnázium Ústí nad Orlicí
Seminář základů společenských věd
ČÍTANKA SPOLEČENSKÝCH VĚD
Vypracoval Jakub Brdíčko
www.sweb.cz/paliseto
Úvod
Už po mnoho let si učená veřejnost stěžuje, že studenti
nedovedou pracovat s textem. Střední škola údajně vede jen
k prostému memorování, ale opravdové dobrodružství schopnost prokousávat se mnohdy obtížným textem – zůstává
adeptům odepřeno.Také z tohoto důvodu jsem do maturitní
zkoušky ze základů společenských věd zařadil práci s textem.
Nedomnívám se však, že by tyto krátké ukázky mohly být
něčím víc než pouhým pozváním k četbě.
Na prvních stranách student nalezne přehled maturitních
okruhů a odkazy na texty, které se k příslušným otázkám
vztahují. Texty byly řazeny nikoli podle čísel maturitních
okruhů, ale podle jednotlivých věd. Čítanka obsahuje i řadu
textů, s nimiž se náš gymnazista u maturitní zkoušky nesetká,
slouží k alternativnímu použití v hodinách společenských věd.
Všechny texty jsou v čítance očíslovány – arabské číslice
uvádějí pořadí textu, římské číslice v závorkách odkazují na
maturitní okruhy.
V Litomyšli 25.října 2007
Jakub Brdíčko
2
Přehled oddílů čítanky
Maturitní okruhy .............................s.4-6
Psychologie ...................................s.7-8
Právo.............................................. s.9-10
Ekonomie .......................................s.11
Sociologie ...................................... s.12-13
Politologie ...................................... s.14-18
Mezinárodní vztahy ....................... s.19-21
Religionistika ................................. s.22-23
Logika............................................ s.24
Filozofie.......................................... s.25-33
3
Maturitní okruhy školního roku 2007/2008
Odkazy na maturitní texty v závorkách
I.a) Filozofie jako věda – proč filozofie vznikla, její postavení ve společenských
a přírodních vědách, čím se filozofie zabývá, její disciplíny, etapy dějin filozofie,
je filozofie věda? (58, s.27)
b)Trestní právo – právo procesní a hmotné, pachatel, podmínky trestní
odpovědnosti, druhy trestů, soudní proces (8, s.9)
II. a)Předsókratovská filozofie – Milétská škola, pythagoreismus, Elejská škola,
atomismus, Empedoklés, Anaxagorás
b)Mediální kultura- teorie kominikace, Mc Luhanova teorie, kritika masové
komunikace (14, s.12)
III.a)Filozofie francouzského osvícenství – základní rysy osvícenství, zrození
moderny, hlavní témata a představitelé, Voltaire, Rousseau, materialismus
(68, s.29/30)
b)Nacionalismus – jeho podoby v dějinách, příčiny, různá pojetí národa (15, s.12)
IV.a) Sókratés – sofisté a jejich poměr k Sókratovi, Sókratův život a jeho působení,
jeho postavení v současné filozofii (54, s.26)
b)Občanské právo – jeho funkce, právo věcné a závazkové, věc v občanském
právu, vlastnictví, dědické právo, uzavírání smluv, druhy smluv (9, s.10)
V.a) Platón – základní Platónovy názory, mýtus o jeskyni, jeho politické názory,
novoplatónismus, Platónův vliv v evropské kultuře (56, s.26/27)
b) Ústavní zákony České republiky – Ústava a Listina základních práv a svobod
(10, s.10)
VI.a) Aristotelés – teorie vědy, logika, metafyzika, fyzika, etika – základní rysy
(60, s.27)
b) Základní názorové proudy v psychologii – co psychologie tematizuje, různé
výkladové postupy: behaviorismus, psychoanalýza, analytická psychologie,
humanistická psychologie (2., s.7)
VII.a) Helénistická filozofie – stoicismus, epikureismus, skepticismus, gnóze
(61, s.28)
b) Světová náboženství 1 – judaismus a islám (42., s.22)
VIII.a) Křesťanství – vznik a vývoj křesťanství, hlavní principy, reformace, současný
vliv (45, s.22/23)
b) Sociologie konsenzu – proč sociologie vznikla, její témata, pojem funkce,
hlavní představitelé a jejich názory (16, s.12/13)
IX. a) Novopozitivismus – teorie vědy, analýza jazyka, Wittgenstein, C.R.Popper
(75, s.31)
4
b) Politické strany – úloha stran v demokracii, jejich typologie, volby (30, s.17)
X. a) Patristika a scholastika – hlavní otázky a představitelé myšlení raného
a vrcholného středověku, víra a rozum, spor o univerzálie, svatý Augustin,
svatý Tomáš Akvinský (64, s.28/29)
b) Psychologie osobnosti – jak poznat osobnost člověka, základní pojmy:
schopnosti, povahové rysy, charakter, temperament, poruchy osobnosti
(1, s.7)
XI. a) Renesanční filozofie – ontologie a sociální filozofie (65,s.29)
b) Stát – teorie vzniku, podoby státu, sociální a právní stát, funkce státu,
anarchismus (32, s.18)
XII. a) Racionalismus – Descartes, Spinoza, Leibniz (66, s.29)
b) Sociologie konfliktu – třídní boj, společnost jako boj o moc, hlavní
představitelé a názory (22, s.15)
XIII. a) Empirismus – Locke, Berkeley, Hume (67,s.29)
b) Pracovní právo – právo na práci, pracovní poměr, práva a povinnosti
zaměstnance, dovolená, podmínky žen a mladistvých (11, s.10)
XIV. a) Filozofické názory Immanuela Kanta – noetika a etika (69, s.30)
b) Vývojová psychologie – jak se lidská psychika mění, jednotlivá stádia
vývoje, vývoj dětské kresby (složka dětských kreseb)
XV. a) Německý idealismus a herbartismus – Fichte, Schelling, Hegel, Herbart
(70, s.30)
b) Humanitní environmentalistika – ekologická krize očima společenských
věd, Meze růstu, ekologická hnutí (41, s.21)
XVI. a) Filozofičtí individualisté – Kierkegaard, Schopenhauer, Nietzsche (71,s.30)
b) Demokracie – historické příčiny, základní rysy, demokratická vláda,
jak demokracii chránit (31, s.17)
XVII. a) Marxismus – jeho vznik a historické podoby (21, s.15)
b) Interpretativní sociologie – hodnoty ve společnosti, symboly, komunikace,
hlavní představitelé a jejich názory (zvl. Thomasův teorém)(17, s.13)
XVIII. a) Pozitivismus, filozofie života, vitalismus – Comte, Bergson, konflikt dvou
pojetí skutečnosti (fakta x cit) (72, s.31)
b) Organizace spojených národů – vznik a funkce OSN,budoucnost OSN,
možné reformy (33, s.19)
XIX. a) Liberalismus a pragmatismus – vznik, hlavní představitelé a jejich
myšlenky (26, s.16)
b) Tržní ekonomika – druhy ekonomiky, trh, nabídka – poptávka, cena,
konkurence (12, s.11)
XX. a) Fenomenologie, existencialismus, hermeneutika – představitelé a jejich
názory (74, s.31)
5
b) Severoatlantická aliance – vznik a fungování, tzv. studená válka, ochrana
před terorismem (34, s.19)
XXI. a) Strukturalismus – hlavní principy, aplikace ve společenských vědách (76,
s.31-32)
b) Globalizace – hlavní principy, některé názory o globalizaci, antiglobalizační
hnutí (37, s.20)
XXII. a) Česká filozofie – základní proudy českého myšlení, světové osobnosti naší
filozofie? (80, s.33)
b) Rodinné právo – manželství, rodičovství (4, s.8)
XXIII. a) Terorismus – definice, druhy, islám a teror – historie, argumentace (38,
s.21)
b) Evropská unie – ekonomický význam, fungování a instituce EU (36, s.20)
XXIV. a) Postmodernismus – hlavní představitelé a jejich názory (77, s.32)
b) Makroekonomie – ekonomika státu, inflace, dovoz a vývoz, bankovní
soustava (13, s.11)
XXV. a)Světová náboženství 2 - hinduismus, buddhismus, religiozita Číny
a Japonska (43, s.22)
b) Sociální psychologie – socializace, komunikace (5., s.8)
6
PSYCHOLOGIE
1. (X.b)
Sigmund Freud: Přednášky k úvodu do psychoanalýzy (1917)
„Sexuální hnutí se podílejí na nejvyšších kulturních, uměleckých a společenských
výtvorech lidstva přínosem, který nelze podceňovat. Kultura byla vytvořena pod
tlakem životní tísně na útraty pudového uspokojení a nadále je znovu a znovu
vytvářena tím, že jednotlivec, který právě vstupuje do lidského společenství, opakuje
tyto oběti pudového uspokojení ve prospěch celku. Mezi pudovými silami takto
zužitkovanými hrají síly sexuálních hnutí významnou úlohu; jsou při tom sublimovány,
to značí odvedeny od svých sexuálních cílů a zaměřeny na cíle sociálně vyšší a už
nikoli sexuální.“
(Přel.J.Pechar. Avicenum. Praha 1991.)
2. (VI.b)
Ugo Cerletti (1877-1963): Elektrošoková léčba
„Právě tohoto pacienta jsme vybrali pro první experimentální zjištění terapeutického
ovlivnění psychické nemoci elektrickými výboji. K frontoparietální oblasti jsme připojili
dvě velké elektrody a aplikovali proud o nízké intenzitě 80 V po dobu 0,2 vteřiny.
Pacient reagoval silnou křečí, hned poté upadl na lůžko, ale vědomí neztratil.
Najednou začal zpívat a pak se pomalu uklidnil. My, kteří jsme experiment řídili, jsme
byli neobyčejně rozrušeni. Uvědomovali jsme si, že jsme podstoupili velké riziko.
Nakonec jsme se dohodli, že pacienta necháme odpočinout a experiment budeme
nazítří opakovat. Pacient, o kterém jsme si mysleli, že nás neposlouchá, najednou
zvolal: Ne! Neopakujte to! Sáhla na mě smrt!“
(Citováno dle M.Černoušek: Šílenství v zrcadle dějin. Avicenum. Praha 1994.
S.118n.)
3.
James Dobson: Život na okraji propasti
„Bez ohledu na to, jak skvělá vaše známost je, najděte si čas, abyste si prověřili své
domněnky o partnerovi, než se odhodláte k sňatku. Je překvapivé, jak často se muži
a ženy vrhají do zakládání rodin, aniž by si byli vědomi zásadních rozdílů ve svých
očekáváních. Například:
a. Chcete mít děti? Jak brzy? Kolik?
b. Kde budete bydlet?
c. Bude žena pracovat? Jak brzy? A co až se narodí děti?
d. Kdo bude hrát ve vztahu vůdčí roli? Co to fakticky znamená?
e. Jak se budeš chovat k tchánovi a tchýni?
f. Jakým způsobem se budou vydávat peníze?
g. Jak důležité budou v manželství duchovní záležitosti?
Tyto a tucet dalších otázek by měly být prodiskutovány jedna po druhé. Mnoha
budoucím hádkám je možné se vyhnout tak, že se dohodnete na oblastech
potenciálního nesouhlasu. Pokud jsou rozdíly příliš velké, je dokonce možné, že
k sňatku nedojde.“
(Přel.M.Táborský. Nová naděje.Brno 2000. S.108/109)
7
4. (XXII.b)
Oběti a přínosy rodičovství
Oběti: 1. Zpomalení kariéry matky.
2. Finanční znevýhodnění.
3. Omezení osobní svobody.
4. Dopad na manželský vztah – vyčerpanost, labilita.
5. Rodičovství je nezvratné rozhodnutí.
6. Někteří se domnívají, že by nebyli dobrými rodiči.
7. Někteří nechtějí přivést děti do zkaženého světa.
Přínosy: 1. Rozvoj vztahů – nový vztah k dítěti, nová dimenze manželství, nová
přátelství s rodinami.
2. Osobní naplnění – sebevyjádření v dítěti.
3. Pokračování rodu.
4. Příležitost poznávat sebe a druhého.
5. Známka dospělosti.
(Podle: Irena Sobotková: Psychologie rodiny. Portál 2001. S. 115-116)
5. (XXV.b)
Edith Schaefferová: Co je rodina?
„Nyní přinášejí všechny druhy časopisů zprávy hovořící o selhání tzv. šťastných párů.
O jakém selhání? Jednoduše se tam dočteme, že to nefunguje. Říká se, že „energie
a zájem se vyčerpá a vše se stane nudným“. Objevuje se tu myšlenka, že by možná
pomohlo vytvoření nějakých trvalejších vztahů, které zahrnují víc než pouhý sex !
K něčemu podobnému dochází mezi mladými lidmi, kteří se snaží žít naprosto
promiskuitně a zjišťují, že následkem naprostého nedostatku bezpečí, které by jim
poskytly dokonalejší vztahy, jsou nervová zhroucení. Zdá se, že dochází k objevům,
že v naplnění člověka druhým člověkem jde o víc než jen o fyzické uspokojení
z jednoty trvající pouhý okamžik. Dospělí lidé potřebují trvalou ochranu druhého
člověka – intelektuální, citovou, duševní – stejně jako potřebují ochranu v náručí toho
druhého. Dítě potřebuje ochranu rodičovského klína a náručí, ale rovněž bezpečí
komunikace a porozumění. Rodinu potřebuje stejně tak dospělý jako dítě.“
(Přel.E.Hoznauerová. Návrat domů. Praha 1995.)
Poznámka: maturitní okruh „Vývojová psychologie“ (XIV.b) nemá doprovodný text,
ale složku s dětskými kresbami.
8
PRÁVO
6.
Radovan Ryska: Příklady z právní praxe
„Rozvedený učitel se dověděl od svých přátel a známých, že jeho bývalá manželka o
něm vykládá, že je duševně chorý a v důsledku toho intelektuálně utlumený. Když to
pověděla i jeho nadřízenému řediteli školy a ten mu doporučil psychiatrické vyšetření,
znechutil se učitel už natolik, že o těchto řečech své bývalé manželky podal trestní
oznámení.“
(Fortuna. Praha 1997.)
7.
Václav Havel: Překonat právní pozitivismus
Projev pronesený v Senátu 14.3.2002.
„Musíme se ještě vyrovnat s bezduchým, pohodlným a začasté jen alibistickým
lpěním na liteře zákona, tedy s jistým typem pozitivistického pojetí práva, které bylo
u nás ovšem dohnáno do absurdní krajnosti. Jde o mechanickou, chce se mi říci
nemyslivou aplikaci zákona, který se stává téměř předmětem kultu. Právo nemá
v tomto svém pojetí žádné přirozené či historické či etické či duchovní zdroje, ale
samo si je svým vlastním zdrojem i účelem. Jde o takový přístup k aplikaci zákonů,
který nepřipouští jeho průběžnou kontrolu zdravým lidským rozumem, nepřipouští
jakékoli přemýšlení o jeho smyslu, významu, účelu či souvislostech, jakoukoli úvahu
ve sporném případě o pravděpodobném úmyslu zákonodárce anebo dokonce
o podstatě hodnot, k jejichž ochraně je zákon určen. Vlastně ač dílo lidské, dostává
zákon autoritu téměř metafyzickou. Je to pojetí ryze technokratické, orientované víc
na techniku tvorby a aplikace zákona než na jeho skutečné poslání. Jako by tu zákon
nebyl kvůli člověku, ale člověk kvůli zákonu, jako by zákon neměl růst z mravního
cítění či mravní normy, ale měl je naopak určovat.“
(Literární noviny, 18.3.2002)
8. (I.b)
Jakub Pokorný: Kriminalita prudce stoupla
„V Česku po dlouhé době opět začíná přibývat zločinů. Otočil se tak trend
z posledních let.
Za prvních devět měsíců letošního roku kriminalisté zaznamenali 271 tisíc
trestných činů, což je o 22 tisíc (skoro 10 procent) víc než loni za stejné období.
Policejní prezident Oldřich Martinů obecně celkový nárůst kriminality přičítá
zavedení nových trestných činů souvisejících s dopravou. Od loňska se totiž dostane
k soudu, a někdy i do vězení, člověk, který jezdí bez řidičského průkazu. Ročně
policie na silnici bez dokladů přistihne tisíce lidí.
Do počtu násilných trestných činů se nespíš promítla i další novinka: policie si
víc všímá domácího násilí a oběti se nebojí na ně víc upozorňovat. Chrání je totiž
nový zákon, který umožňuje násilníka vykázat na deset dní z bytu.
Znepokojující však je, že statistiku táhne dopředu právě násilí. Loni od ledna do
září se stalo například 390 znásilnění a letos už 504, což je skoro o třetinu více.
Překvapivý nárůst znásilnění se bez hlubšího rozboru vysvětluje těžko, protože ho
páchají většinou devianti s vrozenou úchylkou. A sexuologové tvrdí, že těch se rodí
pořád stejně.“
(Mladá fronta Dnes 24.října 2007. )
9
9. (IV.b)
Jan Brabec: Tiché drama lichvy
„Lichváři v Matiční půjčovali svým obětem na měsíční úrok sta procent. Takže
například místo dvou tisíc korun musel „věřitel“ vrátit čtyři. Pokud nezaplatil, další
měsíc se částka zvýšila na osm. Lichvář tak mohl půjčenou sumu během velmi
krátké doby „zhodnotit“ až na několik desítek tisíc. Oběť přitom byla nucena si
půjčovat dál a dál, protože lichváři jí na „sjednané“ úroky brali veškeré příjmy. Svědci
popisovali policistům dramatické situace, kdy v rodině s osmi dětmi zůstával po
návštěvě lichvářů pouhý tisíc korun na měsíc. Děti celé dny křičely hlady a jejich křik
hnal matky znovu do náruče finančníků. Ti prostě dokonale využili situace Romů
v Matiční: obec i státní úřady totiž jejich drama nechávalo roky chladnými.“
(Respekt. 6.-12.5. 2002. S.8.)
10. (V.b)
Jacques Rupnik: Vše se tu svede na okolnosti
„To, co do české politiky vnesli pánové Klaus se Zielenecem, když začali budovat
ODS, se nazývá principem profesionalizace. Vytyčili heslo o standardní demokracii,
které opakovali po celá devadesátá léta, a odmítali všechny experimenty – ty
spojovali s disentem. Někdejší disidenti naopak vesměs zastávali myšlenku, že
demokracie není hotový návod k použití. Odmítali něco, co by se dalo nazvat
demokracií v prášku. Tato myšlenka tehdy zaujala Západ, který si začal klást úplně
nejzákladnější otázky: kdo je občan, co to je demokracie, co ústava. Západ se sám
ptal, proč je jejich demokracie tak unavená, a doufal, že inspirace z Východu mu
napomůže chytit druhý dech. Jenže možná inspirace rychle zmizela: participační
demokracie se tady rychle změnila ve stranickou demokracii a o tu nebyl na Západě
valný zájem, tu tam všichni znali, a naopak o ní začali pochybovat.“
(rozhovor s Karlem Hvížďalou, Lidové noviny 13.10.2007)
11. (XIII.b)
Baťova příručka „Do nové práce“
„Dnešního dne stal jste se spolupracovníkem našich závodů. Možná, že nejste
odborníkem práce, již nastupujete. Naučíte se jí však stejně dobře, jako všichni, kteří
ji začínali před Vámi. Co je však naprosto novým, je duch této práce a vlastní smysl
toho, proč ji všichni konáme. Účelem naší a od této chvíle i Vaší práce je „Služba
veřejnosti“. Veřejnost jsou miliony našich zákazníků, tisíce našich spolupracovníků,
tisíce těch, kteří se živí přípravou surovin pro naše závody a konečně naše závody
samotné. Dobrá služba veřejnosti začíná dobrou prací Vaší, nechť je tato práce
jakkoli nepatrná. Součet dobré práce všech našich spolupracovníků dává nejlepší
zboží, obuv, za nejnižší cenu, při t.č. nejvyšší možné mzdě ve Vaší práci. Množství
našich zákazníků, rostoucí tím více, čím lépe vyhovíte jejich potřebám jakostí a
levnou cenou, Vás odmění trvalou příležitostí k práci pro vlastní blahobyt. Přejeme
Vám, abyste svou prací v našich závodech dosáhl i Vy i Vaše rodina blahobytu,
zámožnosti a spokojenosti. Míra těchto statků záleží jedině na Vaší pracovitosti,
počestnosti a vytrvalosti. Za dnešních poměrů mohou Vám závody jako svému
spolupracovníku poskytnouti byt se zahrádkou, levnou a chutnou stravu, zábavu,
příležitost ke vzdělání aj., jak seznáte z popisu dále.“
10
EKONOMIE
12. (XIX.b)
Adam Przeworski: Neviditelná ruka trhu
„Mnozí očekávají, že trhy budou koordinovat ekonomické aktivity tak, aby se dosáhlo
dlouhodobě účinného přerozdělování zdrojů. Předpokládají totiž, že stále platí první
formule státu blahobytu: stačí soutěživé trhy, aby přidělování zdrojů probíhalo
efektivně, přinejmenším nebereme-li v potaz veřejné statky, externality nebo problém
rostoucích zisků bohatých zemí. Tuto domněnku však podmiňoval rozvoj ekonomické
teorie, studující neúplné trhy s nedokonalými informacemi. Výstižně to formuloval
Josef Stiglitz: Neviditelná ruka Adama Smithe může být něčím jako císařovy nové
šaty: je neviditelná, protože neexistuje.“
(Listy. 2/1999. S.64)
13. (XXIV.b)
Miroslav Zajíček: Ekonomičtí liberálové oslavili šedesát let od vydání své bible
„V roce 1974 získal Friedrich August von Hayek (autor slavné knihy „Cesta do
otroctví“ z roku 1944) Nobelovu cenu za ekonomii a to za svoji teorii hospodářských
cyklů, kterou vypracoval ve 20.letech. Co Hayek tvrdí? V případě nadměrné emise
peněz do ekonomiky dojde k postupnému selektivnímu, tedy nikoli rovnoměrnému,
vzestupu cen. Tyto změny v relativních cenách pak podnikatelé mylně považují za
reálné zvýšení poptávky. To vyvolá růst ekonomické aktivity, ale za cenu vysoké
neefektivity provedených investic, neboť nejsou taženy reálnou poptávkou.
Ekonomika se tak dostává ze svého přirozeného stavu. Navíc dodatečné množství
peněz rychle ztrácí svůj účinek a k tomu, aby uměle zvýšená ekonomická aktivita
nepoklesla, je nutné opět přidávat další a další peníze do ekonomiky – a to stále
rychleji. Hospodářství se tak dostává do inflační spirály, jejíž konec je buď v hluboké
krizi způsobené přerušením nadměrné emise peněz, nebo v hyperinflaci a rozvratu
ekonomiky. Krize a vysoká nezaměstnanost jsou tedy důsledkem předchozích
období měnové expanze, tedy státního řízení měnového oběhu.“
(Respekt 15.-21.3.2004, upraveno)
11
SOCIOLOGIE
14. (II.b)
Erich Fromm: Mít, nebo být?
„Na otázku, proč dnešní lidé sice rádi nakupují a konzumují, ale tak málo lnou
k tomu, co získali, odpovídá přesvědčivě fenomén tržního charakteru. Jeho úplná
neschopnost mít k čemukoli nějaký vztah jej činí lhostejným i k věcem. Pro takového
člověka má komfort, který mu věci poskytují, hodnotu, avšak věci samy o sobě jsou
pro něho nepodstatné. Jsou naprosto zaměnitelné, stejně jako přátelé nebo milenky,
může je vyměnit, protože k nim člověk nemá hlubší vztah.
Cílem jednotlivce s tržním charakterem je „optimálně fungovat“ za všech
okolností, to znamená, že reaguje na svět převážně rozumově. Rozum ve smyslu
chápání je výlučně kvalitou druhu Homo sapiens. Manipulativní inteligence jako
nástroj dosažení konkrétních cílů je společná živočichům i lidem. Manipulativní
inteligence, nekontrolovaná rozumem, je nebezpečná, protože může lidi přivádět na
cesty, které mohou být z hlediska rozumu sebezničující.“
(Originál vyšel roku 1976 v New Yorku.)
15. (III.b)
Milan Skřivánek: Odsun Němců ze Svitavska 1945 - 1947
„Zatímco v sousedních českých městech panovala radost a slavnost stíhala
slavnost, ve Svitavách otevřelo peklo svoje brány. /.../. Rusové a cizí dělníci, tedy
zřejmě do značné míry zajatci a lidé totálně nasazení ve svitavských továrnách, jak
se říká, plundrovali a rabovali obchody. Mnohé z těchto stížností však potvrzují
i české prameny, které hovoří o tom, že do Svitav přicházeli kořistníci, že zde
panovalo „revoluční zlatokopectví“, že se zde rabovalo a kradlo, /.../. Karl Bilek,
katolický kněz působící ve Svitavách, ve svém diáru z r.1945 uvedl, že mezi 10.13.květnem 1945 čekalo na pohřeb 65 mrtvol. 18.května se konal pohřeb 126
sebevrahů. Během celého května 1945 docházelo k hromadným sebevraždám, při
nichž rodiče nebo příbuzní brali život i malým dětem.“
(Disertationes historicae 4/95. Hradec Králové 1995. S.32.)
16. (VIII.b)
Jan Keller: Existuje společnost?
„Podle názoru některých sociologů společnost ve skutečnosti neexistuje.Vyjádřeno
přesněji: neexistuje v tom smyslu, v jakém existují lidé, z nichž se skládá. Empiricky
se vyskytují pouze jednotliví lidé se svými zájmy a svým konkrétním jednáním.
Hovořit o „zájmech společnosti“ či o „tlacích společnosti“ je sice běžné, ale
zavádějící. Antropomorfizace společnosti do podoby bytosti jednající účelově jako
každý jiný jednotlivec vede k naprosto falešným představám o charakteru
společenského dění a zpravidla k velkým zklamáním, co se týče výsledků tohoto
dění. Hledáme-li skutečný subjekt „ potřeb společnosti“, narážíme zpravidla na zájmy
zcela konkrétních okruhů osob, zpravidla těch, kteří o „ potřebách společnosti“
hovoří. Kategorie zájmů a potřeb společnosti mají své pevné místo v politické
demagogii, sociologie však k nim musí přistupovat velmi obezřetně. Společnost není
osoba, a pokud by jí byla, musela by, vzhledem ke své mentalitě, být patrně pod
12
trvalým pěstounským dohledem. Uvědomíme-li si to, nebude v pokušení věřit, že
„společnost si stanoví vždy jen takové úkoly, které dokáže zvládnout“.“
( Úvod do sociologie. Slon. Praha 1995. S. 11.)
17. (XVII.b)
Zygmunt Bauman: Úvahy o postmoderní době
„V životě městské ulice jsou si lidé navzájem pouhými povrchy. Chodec si razí cestu
středem přehlídky povrchů, jíž je sám účastníkem – procházka městem je prohlídkou
expozice povrchů, v níž ten, kdo se prochází, sám je exponátem. Předváděním se
obnažuje půvab exponátů (dráždí svým vzhledem, což se velmi snadno, ale mylně,
čte jako výzva), ale současně se nic neslibuje a nikdo se k ničemu nijak nezavazuje.
Tím se ale chodec (který si současně prohlíží a je prohlížen) vystavuje velkému
riziku. Šance opojného úspěchu a pokořující porážky jsou vyváženy a vzájemně se
dokonce ruší, protože se od sebe nedají oddělit. Tím, že je subjektivita, Já,
redukována na povrch (a skrývá se za povrchem jako štítem), tedy na něco, co se dá
poměrně snadno kontrolovat a dokonce libovolně měnit, je ono Já před vetřelci
alespoň zdánlivě chráněno logikou městské ulice. Fakticky však, vzhledem
k nevyhnutelným sémantickým nedorozuměním, k nimž na výstavě povrchů dochází,
musí být i velmi zkušený obyvatel města neustále ve střehu a tušit léčku.“
(Přel.M.Petrusek. SLON. Praha 1995. S.107/108.)
13
POLITOLOGIE
18.
John Locke (1632-1704), Druhé pojednání o vládě (1690)
„Když nějaký počet lidí utvořil se souhlasem každého jednotlivce společenství, tím
učinili ono společenství jedním tělesem s mocí jednat jako jedno těleso, což se děje
pouze vůlí a rozhodnutím většiny. /.../ A takto se každý člověk tím, že souhlasí
s jinými, aby utvořili jedno politické těleso pod jednou vládou, zavazuje každému
z oné společnosti, že se podrobuje rozhodnutí většiny a že je jím zavázán.“ (§ 96, 97)
„Kdekoli tedy se tak nějaký počet lidí spojí v jednu společnost, že se každý vzdá své
výkonné moci práva přirozeného a odstoupí ji veřejnosti, zde a jedině zde je politická
čili občanská společnost.“
(§ 89)
19.
John Locke: Druhé pojednání o vládě
„Ale ač lidé, vstupujíce do společnosti, odevzdávají rovnost, svobodu a výkonnou
moc, jež měli ve stavu přirozeném, do rukou společnosti, aby zákonodárná moc jimi
disponovala tak dalece, jak bude vyžadovat dobro společnosti, přece, protože se to
děje u každého pouze s úmyslem, aby tím lépe zachoval sebe, svou svobodu a své
vlastnictví (lze zajisté předpokládat, že žádný rozumný tvor nemění svůj stav
s úmyslem, aby byl horší), nelze nikdy předpokládat, že moc společnosti nebo
legislativy jí zřizené se vztahuje dále než na obecné dobro. (…) A tak, kdokoli má
zákonodárnou nebo nejvyšší moc nějakého státu, je povinen vládnout podle
zavedených stálých zákonů, vyhlášených a známých lidu, a ne příležitostnými
výnosy, skrze nestranné a poctivé soudce, kteří mají rozhodovat spory podle těchto
zákonů, a užívat síly společenství doma pouze při provádění takových zákonů nebo
venku zabraňovat cizím bezprávím nebo je napravovat a zabezpečit společenství
proti nepřátelským vpádům. A toto vše nemá být řízeno k žádnému jinému účelu než
k míru, bezpečnosti a veřejnému dobru lidu.“
(Přel.J.Král. Nakl. Svoboda. Praha 1992. S.105)
20.
Carl Marx (1818-1883), Friedrich Engels (1820-1895), Manifest komunistické
strany (1848)
„V důsledku vzrůstajícího používání strojů a dělby práce přestala být práce proletářů
vůbec samostatnou, a tím přestala mít pro dělníka půvab. Dělník se stává pouhým
příslušenstvím stroje, vyžaduje se od něho pouze nejjednodušší, nejjednotvárnější
hmat, kterému se lze velmi snadno naučit. Náklady na dělníka se omezují proto
téměř výhradně na životní prostředky nezbytné k jeho obživě a udržení jeho rodu. Ale
cena každého zboží, tedy i cena práce, se rovná jeho výrobním nákladům. Proto čím
odpornější se stává práce, tím nižší je mzda.“
„Děsíte se, že chceme zrušit soukromé vlastnictví. Ale v nynější vaší společnosti je
soukromé vlastnictví zrušeno pro devět desetin jejích členů – existuje právě proto, že
pro devět desetin neexistuje. Vytýkáte nám tedy, že chceme zrušit vlastnictví, které
předpokládá jako nezbytnou podmínku, že obrovská většina společnosti nemá
vlastnictví. Zkrátka vytýkáte nám, že chceme zrušit vaše vlastnictví. Ano, to opravdu
chceme.“
14
21. (XVII.a)
Carl Marx, Friedrich Engels: Manifest komunistické strany
„Dělníci nemají vlast. Nelze jim vzít něco, co nemají. Protože proletariát musí nejprve
dobýt politické panství, pozvednout se na národní třídu a konstituovat se jako národ,
je sám je sám ještě národní, třebaže nikoli ve smyslu buržoazie... Je snad zapotřebí
zvláštního důvtipu, abychom pochopili, že s životními poměry lidí, s jejich
společenskými vztahy, s jejich společenským bytím se mění i jejich představy, názory
a pojmy, zkrátka jejich vědomí?
Co jiného dokazují dějiny ideí, než že duševní produkce se přetváří spolu
s materiálem? Vládnoucími idejemi každé doby byly vždy jen ideje panující třídy.
Dějiny všech dosavadních společností se pohybovaly v třídních protikladech, které
měly v různých epochách různou tvářnost.“
(SPN. Praha 1972.)
22. (XII.b)
Karel Čapek (1890-1938), Proč nejsem komunistou
„Velmi lehko dejme tomu se řekne, že les je černý, ale žádný strom v lese není černý,
nýbrž je červený a zelený, poněvadž je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi lehko
se řekne, že společnost je špatná, ale běžte hledat zásadně špatné lidi. Pokuste se
soudit svět bez brutálních generalizací – za chvilku vám nezůstane z vašich zásad
ani šňupka. /.../ Praví-li někdo, že nenávidí Němce, rád bych mu řekl, aby šel mezi
ně žít, za měsíc bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li chuť
podřezat germánského prodavače ředkviček nebo zaškrtit teutonskou babičku, která
mu prodává sirky.“
23.
Michail Sergejevič Gorbačov: Přestavba a nové myšlení pro naši zemi
a pro celý svět. Nakladatelství Svoboda. Praha 1987. S.84.
„Člověk v naší společnosti se chce podílet na všech záležitostech, a to
je dobře. Odmítá situaci, kdy se nikdo nezajímá o jeho mínění
a stanovisko, kdy v něm vidí pouhou pracovní sílu, avšak člověka
a občana si přitom na něm necení. Nu a kolektivní dodací smlouvy
a demokracie, která s tím souvisí, v člověku vědomí občana
a hospodáře právě podporují.“
24.
František Šamalík: Je socialismus mrtev?
Zamyšlení nad reformami M.S. Gorbačova při vydání knihy „Reformátoři nebývají
šťastní“ (Gorbačov, Zdeněk Mlynář). Praha 1996.
„Jestliže liberalismus odvozoval politický význam občana z jeho
majetku a společenského statusu, pak demokracie přinesla
univerzálnost občanství v právním, byť víceméně formálním smyslu.
Socialismus – sociálnědemokratická orientace – prohloubil demokracii
důrazem na reálnou kvalitu lidství a občanství. V tomto smyslu můžeme
říci, že socialismus žije. /…/ Hodnoty, které vytvořila tato tři
společenská hnutí, dostaly normativní, tj. odideologizovaný tvar,
inspirativní a závazný pro všechny civilizované státy a národy.“
15
25.
Alois Ambruz: Socialismus je mrtev – ať žije socialismus! In:
Listy. Dvouměsíčník pro politickou kulturu a občanský dialog. Roč.
26, č.5. Praha 1996. S.77.
„Je paradoxem, že socialismus komunistického ražení nepřinesl
blahobyt občanům v zemích, kde vládl, ale zapůsobil blahodárně
v kapitalistických zemích: přispěl k sociálnímu smíru, k setření rozdílů
mezi klasickými třídami, k vysoké životní úrovni a všeobecné
prosperitě.“
26. (XIX.a)
Jürgen Serk: Jen menšiny mění svět
„Byl jsem zaskočen německou neschopností žít s menšinami a akceptovat je
a příběhy spojené s touto naší německou neschopností se staly hlavním tématem
mého celoživotního zájmu. Kvalita lidské společnosti se vždycky nejlépe pozná podle
toho, jak zachází se svými menšinami. Teprve později jsem pochopil, že menšiny
svou existencí nejen ovlivňují, ale přímo určují důstojnost každého společenství. Jen
menšiny mění svět. Svět se ale měnit nechce, a dojde-li přece jen ke změně, kterou
vyvolala menšina, stává se, že všichni, kteří změnám bránili, se k nim najednou hlásí
a menšinu vytěsní. Tohle by měla každá minorita vědět, to by se mělo učit na
školách. Vždycky vítězí ti druzí.“
(Podle rozhovoru s K.Hvížďalou. Respekt. 8.-12.5. 2002. S.16.)
27.
Jan Pavel II. (Karol Wojtyla, nar. 1920), Familiaris consortio (1981)
„Společenský úkol rodiny se má projevovat také v jednání politickém. To znamená,
že rodiny se musí jako první zasazovat o to, aby státní zákony a nařízení nejen
nezkracovaly práva a povinnosti rodiny, nýbrž aby je pozitivně podporovaly a
obhajovaly. V tomto smyslu si mají být rodiny stále víc vědomy toho, že v první řadě
se musí ony samy chopit iniciativy v oboru takzvané „rodinné politiky“. Mají vzít na
sebe odpovědnost za přeměnu společnosti. Jinak budou rodiny první obětí onoho
zla, které jim předtím bylo lhostejné. Volání 2.vatikánského sněmu, aby byla
překonána individualistická morálka, je proto důležité i pro rodinu jako takovou.“
28.
Václav Havel ( nar.1936), Letní přemítání (1991)
„Jedno se mi zdá jisté: i když to může na někoho působit v dnešní situaci směšně či
donkichotsky, je mou povinností znovu a znovu zdůrazňovat mravní původ každé
skutečné politiky, význam mravních hodnot a měřítek ve všech sférách
společenského života, včetně ekonomiky, znovu a znovu vysvětlovat, že
nepokusíme-li se všichni v sobě objevit či znovuobjevit či vypěstovat to, co nazývám
„vyšší odpovědností“, dopadne to s naší zemí velmi špatně. Návrat svobody do
prostředí veskrze morálně rozloženého vyvolal cosi, co sice zřejmě vyvolat musel, a
co se tudíž dalo očekávat, co je však přesto nepoměrně vážnější, než byl kdokoli s to
předvídat, totiž ohromný a téměř oslnivě viditelný výbuch všech možných špatných
lidských vlastností.“
16
29.
Václav Havel: Letní přemítání
„Má-li člověk srdce na pravém místě a má-li vkus, nejenže může v politice obstát, ale
je k ní přímo předurčen. Je-li někdo skromný a netouží-li po moci, nejenže není
nezpůsobilý věnovat se politice, ale naopak do ní patří. Předpokladem politiky není
schopnost lhát. Stačí mít cit a vědět, kdy, komu, co a jakou formou říct. Není pravda,
že člověk zásadový se do politiky nehodí. Stačí, když jeho zásadovost je doplněna
trpělivostí, rozmyslem, smyslem pro míru a porozuměním pro druhého. Není pravda,
že v politice obstojí jen bezcitný cynik, náfuka, drzoun a hulvát. Ty všechny politika,
pravda, přitahuje. Nakonec v ní ale přece jen váží zdvořilost a vychovanost.“
(Odeon. Praha 1991. S.103.)
30. (IX.b)
Edvard Beneš: Demokracie dnes a zítra
„Strana příliš snadno přijme zásadu machiavellismu za svou. Žádný prostředek jí
není špatný v tomto boji o hlasy, o počet a o většinu a nezastaví se ani před
obětováním lidí. I pro tento důsledek stranického sobectví je příkladů v dějinách
politických stran až nazbyt. Jsme denně svědky mravně nejzavržitelnějších intrik,
štvaní, sočení a denuncování. Je známa řada osnovaných zločinů a nastrojených
spiknutí, která byla zosnována jedině proto, aby buď odstranila vlivné lidi nebo
zdiskreditovala odpůrčí stranu.
Proto je tisk nejstrašnější zbraní v politickém boji stranickém. Stačí, aby před
rozhodujícím hlasováním, volbou, veřejným činem přinesl nepřátelský tisk klamnou
zprávu, vrhající v tvář odpůrci nejhorší obvinění – a představa, že tu mluví ne jedinec,
nýbrž mnoho jedinců, v žurnál vtělené veřejné mínění a duše davu, okamžitě působí
na každého jedince tak, že věří hned v pravdivost útoku: strana napadená je
poražena a nežli se v následujících dnech věc vyvrátí, je cíle dosaženo.“
(Čin. Praha 1946.)
31. (XVI.b)
Martin Komárek: Je svoboda k něčemu?
„Celé dějiny ukazují na to, že největší lidskou touhou je se svobody zbavit, nechat
o sobě rozhodovat někoho jiného. Tato touha se s přibývajícím časem stupňovala.
Zatímco staré národy bojovaly za svobodu s nasazením života a často raději
vymíraly, než aby přijaly jho, s postupem času se vše začalo měnit.Sedláci se
svěřovali do ochrany mana a sloužili mu. Už přestali věřit, že by sami mohli zvednout
meč.
Civilizovaní inteligentní lidé poklonkovali mimořádně nechutným monarchům
ještě v 18. století. Pak byla v krvavých bouřích svoboda jakoby znovu objevena.
Jak?
Svědčí o tom její karikatury: Arbeit macht frei. Za svobodu pracujícího lidu!
Diktatury si vepsaly svobodu do srdce.
Neútočí Usáma ve jménu svobody? Groteskní jihoamerickou falokracii nazývali
přední evropští intelektuálové ostrovem svobody...
Na druhou stranu se stala svoboda plakátovou nálepkou pro cesty napříč
kontinenty, pro vzpouru proti předsudkům.
Když se slovo „svoboda“ pronese na patřičném místě s patřičným patosem, není
ženy ani muže, kterým by nevstoupily slzy do očí. Byť by šlo o svobodu spolku
zahrádkářů ubíjet na jaře krtky lopatou.
17
Takhle působí jen opravdu velká náboženská mysteria. Jen v jejich jménu se
masově vraždí a jen v jejich jménu se vytváří masový kýč.“
(Nesvoboda je přímo od ďábla. MF DNES 4.5. 2002 B/5.)
32. (XI.b)
Petr A.Kropotkin (1842-1921): Buřičovy řeči
„Čemu slouží ten nesmírný stroj, jemuž říkáme stát? Snad tomu, aby zabránil
kapitalistovi vykořisťovat dělníka a bankéři sedláka, aby nás chránil před lichvářem,
aby poskytl potravu ženě, která má jen vodu, aby upokojila dítě, plačící u vysušeného
prsu?
Ne – tisíckrát ne ! Stát chrání vykořisťování, spekulaci, soukromé vlastnictví – plod
loupeže.
Měšťácká výchova, která již od útlého věku kazí dítě, vnukajíc mu předsudky
společenské nerovnosti, církev, která porušuje mozek člověka, zákon, který brání
záměně ideí solidarity a rovnosti, peníze, jimiž se dle potřeby korumpuje ten, kdo
propaguje solidaritu dělníků, žalář a okovy, které zavírají ústa těm, již se nechají
koupit – toť stát !“
(Praha 1907.)
18
MEZINÁRODNÍ VZTAHY
33. (XVIII.b)
Martin Fendrych: Neschopná OSN, nečinná Evropa
„Organizace spojených národů byla v posledních měsících, nikoli poprvé, svlečena
donaha. Vidíme nerozhodný, bezzubý spolek, který se dohodne jedině na
samozřejmostech, jako je řešení humanitárních katastrof. Ve skutečných krizích bez
váhání předvede schopnost nic neřešit, schovávat oči za dlaně, mlčet. Není divu.
Struktura OSN popírá veškerou logiku, podle níž funguje dnešní svět. Stálé místo
v Radě bezpečnosti (RB) mají USA, Británie, Francie, Rusko a Čína. Disponují
právem veta. Mistryní na jeho uplatňování zdá se Francie. Vetovat nemá mnoho
společného s demokracií. Stejně jako podivný výběr stálých členů RB OSN.
Proč mezi stálými členy dnes chybí Indie? Největší demokratická země na světě.
Nebo Japonsko, Kanada. Brazílie, jež je tak vlivná, že její krize se stala krizí
celosvětovou. Nepatří mezi stálé členy dávno Německo? Patří. Proč má právo veta
naopak komunistická Čína? Proč nejsou přijímána většinová rozhodnutí
s vyloučením práva veta? Kdyby se OSN přizpůsobila moderní době a nezakysla
v šedesát let staré podobě, byla by situace okolo Iráku přehlednější.“
(Týden 13/2003, s.70-71)
34. (XX.b)
Petr Robejšek: NATO před happy endem
„Fakt, že Američané chtějí Alianci rozšířit od Baltského moře k Černému a že
podporují snahy o integraci Ruska, ve skutečnosti znamená, že Alianci odepsali
a zároveň vědomě oslabují křehká poupata evropské bezpečnostněpolitické
samostatnosti. Rozšířením totiž Aliance ztratí další díl své otřesené vojenské
věrohodnosti a navíc ponese přibývající organizační, finanční a koordinační náklady.
Moskva si s rozšířením NATO hlavu lámat nemusí, protože Aliance se mění v pakt
o neútočení. Užší integrace Ruska do NATO by pak přinesla další negativní důsledky
pro jeho akceschopnost.
Potíže NATO souvisejí v podstatě s tím, že od zániku SSSR pokračuje eroze
klasické bezpečnostní politiky. Budoucí válku již nepovedou tanky, nýbrž vysoce
přesná high – tech, méně v poli a více ve stratosféře či virtuálním počítačovém
prostoru. O bezpečnostní politice by se proto mělo diskutovat v inovačních pojmech,
jako je přestrukturování části armády do pořádkových jednotek, používání
defenzivních zbraní, „nákup“ bezpečnosti u lépe vybavených spojenců a ekonomická
bezpečnostní diplomacie. Zní to velice provokativně, ale veškeré dohánění tápající
celoevropské bezpečnostní politiky by mohla nahradit jedna americká základna na
našem území.“
(Respekt, roč.13, č.17, 22.4.2002, s.18)
35.
Horké priority před branami EU
„Sáhne-li příští český předseda vlády, který vzejde z červnových voleb, do levé
vnitřní kapsičky u saka, kam si dává papírky s nejnaléhavějšími úkoly, vytáhne
následující seznam:
• dokončete reformu veřejné správy, která zajistí její stabilitu, nezávislost
a profesionalitu,
• dotáhněte do konce soudní reformu, abyste mohli efektivně aplikovat právo, včetně
19
unijní legislativy,
• bojujte účinněji s korupcí,
• restrukturalizujte ocelářství, zlepšete podnikatelské prostředí, liberalizujte veřejné
služby a pokračujte v restrukturalizaci podniků pomocí Revitalizačního programu
a české konsolidační agentury.
To nám Rada EU uložila loni v listopadu v hodnotící zprávě o pokroku našich příprav
na vstup do evropské integrace. Pokud to rychle zvládneme, budeme přijati.“
(Ekonom, 9.-15.5.2002. S.30.)
36. (XXIII.b)
Václav Klaus: Některé otazníky nad efektivností evropské integrace
„Každý rozumný člověk, zejména ten, který prožil půl století komunismu, musí být pro
otevřenou společnost. A to jak ve smyslu filozofickém, tak v chápání laickém, které
vychází z toho, že preferujeme volnost, svobodu, cestování, možnost mít k dispozici
zboží z celého světa. V tomto ohledu určitě žádný problém není.
Horší je to, že u nás i v zahraničí převažuje dojem, že jsou stejně nesporné
i ekonomické přínosy organizované integrace, a to i všech jejích typů. Je evidentní,
že otevírání se, liberalizace, deregulace, volný trh, volné přesouvání kapitálu do míst
jeho největšího možného využití zvyšuje ekonomický výkon a ekonomický blahobyt.
Regionální organizace nadnárodního typu – jako je právě Evropská unie – je
projektem ale úplně jiným. Je snad liberalizací uvnitř regionu (nikoli vně!), je unifikací
a harmonizací uvnitř (s řadou prvků regulace, řízení a vynucování různých
ambiciózních standardů a sociálních politik), není ale vytvářením svobodné tržní
společnosti a ekonomiky.“
(Noviny Svitavska. 23.března 2002.)
GLOBÁLNÍ PROBLÉMY
37. (XXI.b)
Petr Zavadil: Po Konci historie Konec řádu. Nejnovější kniha amerického
politologa Fukuyamy
„Fukuyama se soustředí na dva jevy statisticky a sociologicky prokazatelné
v současném západním světě. Jedním z nich je období mezi léty 1965 a 1995, které
Fukuyama považuje za éru „velkého rozvratu“. V tomto období se podle něj rozvrací
tzv. nukleární manželství a dochází ke krizi otcovství. V důsledku toho pak stoupá
počet rozvodů, nemanželských dětí, kriminalita, počet případů alkoholismu
a závislosti na drogách.
Příčiny „velkého rozvratu“ jsou podle Fukuyamy dvě: kontrola porodnosti
a masový vstup žen na trh práce. Tyto jevy zásadně mění rodinné vztahy. Ty jsou
totiž, soudí Fukuyama, „tichým obchodem, při němž se směňuje plodnost za
ekonomické zdroje“. Princip ženské a mužské plodnosti se liší. Ženská plodnost je
zásadním způsobem omezenější než mužská. Muž je schopen zplodit
mnohonásobně více dětí než žena, která je musí navíc donosit a porodit.
Muži necítí potřebu – tak jako v minulosti – převzít za partnerčino těhotenství
zodpovědnost a např. si ji vzít a živit ji spolu s dítětem. To pak je příčinou absence
otcovského příkladu a výchovy, což se podle Fukuyamy odráží v nárůstu kriminality,
alkoholismu a drogové závislosti.“
(recenze prvního vydání knihy r.1997)
20
38. (XXIII.a)
Modlitební kázání šajcha Abdulláha Azzama z 20.2.1998
„Ó, Alláhu! Inspiruj muslimy na důležitých, strategických a vlivných místech na celém
světě, aby své schopnosti, ať už v práci s počítači či financemi, věnovali odvetě proti
nepříteli!
Ó, Alláhu, nevěřící jsou jeden lid, takže i když se mudžáhidové nebudou moci pomstít
v Iráku, umožni jim, aby se mohli nevěřícím pomstít jinde!
Ó, Alláhu, učiň, aby odveta měla podobu útoků Hamásu na Izrael!
Ó, Alláhu, učiň, aby odveta měla podobu útoků v Čečensku proti Rusům!
Ó, Alláhu, učiň, aby tato odveta měla podobu útoků Usámy bin Ládina na zahraniční
síly v zemích oblasti Perského zálivu!
Ó, Alláhu, způsob okupantům tolik škody, zkázy a zmatku, aby dostali lekci, která se
zapíše do dějin a způsobí jim ztráty !“
(Yossef Bodansky. Bin Ládin. Muž, který vyhlásil válku Americe. Mervart. Červený
Kostelec 2002. S.203.)
39.
D.H.Meadows, D.L.Meadows, J.Randers: Meze růstu.
Oxford University Press.New York 1972.
„V roce 1650 bylo na světě asi O,5 miliardy lidí a míra růstu se pohybovala okolo
0,3 % ročně. To odpovídá době zdvojnásobení přibližně 250 let. V roce 1970
dosáhl celkový počet 3,6 miliardy a míra růstu necelé 2,1% ročně. Doba
zdvojnásobení při této míře růstu je 33 let.“
40.
Fritjof Capra: Bod obratu.
Simon and Schuster. New York 1982.
„Co je pravděpodobně nové, to je rozšíření ekologické vize na úroveň celé
planety,
podporované silným zážitkem astronautů a vyjádřené v přirovnáních typu
„vesmírný koráb Země“, či v novém krédu: „Mysli globálně, konej lokálně“. Toto
nové povědomí vzniká z názorů přinejmenším početných osobností, skupin a sítí,
ale významný posun hodnot je pozorován i u velkých skupin populace – posun od
materiální spotřeby k dobrovolné skromnosti, od ekonomického a technického
růstu k vnitřnímu růstu a rozvoji.“
41. (XV.b)
Arne Naess: Sebeuskutečnění – ekologický přístup k bytí ve světě.
In: Thinking Like a Mountain. New Society Publishers. Philadelphia 1988.
„Jestliže však budou lidé pociťovat, že nesobecky omezují nebo dokonce obětují
své zájmy proto, aby ukázali svou lásku k přírodě, bude to z dlouhodobého
hlediska pravděpodobně nespolehlivý základ pro ekologii. Avšak skrze širší
identifikaci, skrze opravdovou sebelásku, skrze lásku k svému rozšířenému a
hlubšímu Já mohou začít chápat, že ochrana přírody je jejich vlastním zájmem.“
21
RELIGIONISTIKA
42. (VII.b)
Kurt Schubert: Židovské náboženství v proměnách věků
„Židovská víra je nejzřetelněji vyjádřena v modlitbě Šma Jisrael (Dt 6,4-9): „Slyš,
Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého
Boha, celým svým srdcem a celou svou duší...“ Tuto modlitbu se Židé modlili již
v době vzniku mišny dvakrát denně, večer a ráno. Centrem židovské víry bylo a je
vyznávání jednoho Boha, které se děje uprostřed okolního světa; tento svět
v pohanských dobách nemohl mít pro takovou víru vůbec pochopení. Protikladem
bohoslužby je proto modloslužba.“
(Vyšehrad. Praha 1999. S.17)
43. (XXV.a)
Samjutta-Nikája
„Tělesnost je pomíjivá, cítění je pomíjivé, vnímání je pomíjivé, myšlenky jsou
pomíjivé, vědomí je pomíjivé.
A to, co pomíjí, je podrobeno utrpení. O tom, co je pomíjivé a je podrobeno utrpení
změn, o tom nemůže nikdo ve vztahu ke skutečnosti říci: „Toto jsem já, toto patří
mně, toto je mé já.“
Proto tedy, ať je zde jakákoliv tělesnost, jakékoliv cítění, jakékoliv myšlenky
a jakékoliv vědomí, ať už minulé, přítomné nebo budoucí, vlastní nebo vnější, hrubé
nebo jemné, vznešené nebo nízké, vzdálené nebo blízké, tak má být moudře
chápáno v souladu se skutečností: „Toto nepatří mně; toto nejsem já; toto není mé
já.“
(Nyánatiloka: Slovo Buddhovo. Stratos. Praha 1993. S.25)
44.
Konfucius: Hovory
„Slouží-li někdo otci a matce, může jim mírně odporovat. Ale vidí-li, že se mu
nepodařilo změnit jejich vůli, nechť se zachová uctivě a neochladne vůči nim; může
se cítit zdrcen, nikoli však dotčen.“ (IV.18.)
„C´-jou se tázal, jak se máme chovat k rodičům. Mistr pravil: Chovej se tak, aby tvůj
otec a tvá matka neměli o tebe jiných obav, než pokud jde o tvoje zdraví.“ (II.6.)
„C´- jou se tázal, jak se máme chovat k rodičům. Mistr pravil: Dobrými syny jsou
dnes ti, kteří se starají, aby jejich rodiče měli dostatek jídla. Ale do té míry se též
starají o psy a koně. Není-li přitom pocitu úcty, v čem je rozdíl?“ (II.7.)
(Přel.J.Průšek. Odeon. Praha 1995.)
45. (VIII.a)
Evangelium podle svatého Matouše 5,1-12
Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho
učedníci. Tu otevřel ústa a učil je:
„Blaze chudým v duchu,
neboť jejich je království nebeské.
Blaze těm, kdo pláčou,
neboť oni budou potěšeni.
Blaze tichým,
neboť oni dostanou zemi za dědictví.
22
Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti,
neboť oni budou nasyceni.
Blaze milosrdným,
neboť oni dojdou milosrdenství.
Blaze těm, kdo působí pokoj,
neboť oni budou nazváni syny Božími.
Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost,
neboť jejich je království nebeské.
Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé
kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně
pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“
Český ekumenický překlad
23
LOGIKA
46.
Chyby v argumentaci
„HLEDÁTE ŽIVOTNÍ PARTNERKU???
→ j e m n á, p o d d a j n á, m ě k k á,
taková je naše
PLASTELÍNA !!!“
(Eberhardt Hauptbahnhof: Nedokončený kalendář)
47.
Vítězslav Nezval: Anička skřítek a Slaměný Hubert
„Když si tak hráli s Ozvěnou, ten kočár, který stál uprostřed nádvoří, se pojednou
sám rozjel a jezdil kolem dokolečka, jako by měl o kolečko více.
„Že má ten kočár o kolečko více, když tak pronic zanic jezdí kolem dokolečka!“
pravila Anička skřítek.
Slaměný Hubert se dal do běhu za tím kočárem, běhal za ním kolem dokolečka
a počítal, nemá-li snad o kolečko více.
Když se dost naběhal, spočítal kolečka a řekl:
„Mýlila jste se ! Má o kolečko méně !“
„Kolik má tedy koleček?“ otázala se Anička skřítek.
„Pouze tři !“ odpověděl Slaměný Hubert a dodal:
„Když má ten kočár o kolečko méně, musí mít někdo o kolečko více!“
„Nemyslím!“ pravila Anička skřítek, „když má o kolečko méně, je to stejně, jako by
měl o kolečko více!“
„Ne! Někdo musí mít o kolečko více!“
„Dokáži vám, že se mýlíte!“ pravila Anička skřítek.
„Jak mi to dokážete?“
„Takto!“ řekla Anička a jala se poskakovat po jedné noze. Když tak poskakovala po
jedné noze, zeptala se Slaměného Huberta:
„Máte snad o jednu nohu více, když já mám o jednu nohu méně?“
Slaměný Hubert pohlédl ihned na své nohy, nemá-li snad o jednu nohu více. Neměl.
Avšak když poskakovala Anička skřítek již hezkou chvilku, otevřelo se s rachotem
malé okénko pod tou klenbou a z toho okénka seskočilo na dvůr zvláštní Kuře.
„Hleďte, jaké je to zvláštní Kuře!“ pravil slaměný Hubert.
„Čím je zvláštní?“ otázala se Anička skřítek.
„Což nevidíte, že má tři nohy?“
Anička skřítek viděla, že má Kuře vskutku tři nohy.
„Má tři nohy, poněvadž vy máte o jednu nohu méně,“ řekl Slaměný Hubert a Anička
skřítek ihned přestala poskakovat po jedné noze, Kuře se vzneslo do výše a zmizelo
v tom okénku pod tou klenbou.
Ale na místě, odkud se vzneslo, ležela malá slepičí nožička.“
(Albatros. Praha 1988. S.241n.)
24
FILOZOFIE
48.
Anaximandros z Milétu (610-546)
„Anaximandros prohlásil za počátek (arché) jsoucích věcí apeiron (=bezmezno),
první zavedl toto jméno počátku: “ (zl. A9). „Z čeho jest jsoucímu vznik, to se mu
stává i zánikem podle nutnosti, neboť si navzájem platí trestem a pokutou za své
bezpráví podle vyměření času.“ (zl. B1)
49.
Hérakleitos z Efesu (540-480)
„Je-li třeba, je zápas (polemos) oním společným, a právo (diké) je sporem, a všechno
vzniká sporem i podle onoho potřebného (=všeuspokojujícího, božského).“ (Zl.B 80)
50. (II.a)
Hérakleitos: Zlomek B 91
„Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky,
ani se nelze týmž způsobem dotknout smrtelného jsoucna,
neboť se rozptyluje a zase spojuje
pronikavostí a rychlostí proměny;
zrovna tak se ho nelze dotknout ani znovu ani dříve,
neboť se zároveň spojuje i odlučuje
a přibližuje i vzdaluje.“
(Přel. Z.Kratochvíl, Š.Kosík)
51.
Pýthagorás (590-500)
„Alexandros tvrdí v Nástupnictvích filosofů, že našel v Pýthagorských záznamech i
toto učení: Počátkem všeho je jednotka, z jednotky vznikla neohraničená dvojka, jež
je jako látka podřazena jednotce, své příčině. Z jednotky a neohraničené dvojky
vznikají čísla, z čísel body, z bodů čáry a z čar plošné tvary, z plošných tvarů pak
tvary pevné, z těchto zase tělesa smysly vnímatelná, k nimž patří též čtyři živly, oheň,
voda, země a vzduch. Tyto živly se úplně v sebe přeměňují a přecházejí a z nich
vzniká vesmír, který je oduševněný, nadaný rozumem, má tvar koule a objímá ve
svém středu Zemi, jež má rovněž tvar koule a je na povrchu obydlena.“ (Díogenés
Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. VIII.,25n.)
52.
Démokritos z Abdery (nar. asi 460 př.Kr.)
„Démokritos ... soudí, že se atomy, jak je nazývá, tj. tělesa nedělitelná pro hutnost,
pohybují v nekonečném prázdnu, v němž není nic ani nahoře, ani dole, ani uprostřed,
ani uvnitř, ani vně. Přitom narážejí na sebe, tím se spojují a z toho vzniká vše to, co
je a co vidíme. A o tomto pohybu atomů třeba soudit, že neměl počátku, nýbrž že je
od věčnosti.“ (Zl. A 56)
25
53.
Xenofón: Vzpomínky na Sókrata
„Přesto přese všecko snaží se někteří lidé pěstovat stromy, protože dávají ovoce,
ale většina lidí je lhostejná a nedbalá ve vztahu k tomu statku, který přináší největší
úrodu a který má jméno přítel.“ (Xenofón: Vzpomínky na Sókrata.II.,4)
54. (IV.a)
Xenofón: Vzpomínky na Sókrata
V jiné rozmluvě, kterou jsem slyšel při jiné příležitosti, snažil se (aspoň jsem měl
takový dojem) přimět posluchače, aby zkoumal, jakou má u svých přátel vážnost.
Když zjistil, že se kterýsi z jeho společníků nestará o přítele, kterého stihla
chudoba, zeptal se v přítomnosti tohoto muže a mnoha jiných Antisthena:
„Antisthene, je stanovena pevná cena pro přátele, tak jako je stanovena pro otroky
? Některý otrok může stát dvě miny, druhý taktak půl miny, další pět min, jiný i deset.
Níkiás, syn Níkératův, prý koupil dozorce do stříbrných dolů za celý talent. Rád bych
věděl, zda i přátelé se takto oceňují jako otroci.“
„To jistě, jak je Zeus nade mnou,“ odpověděl Antisthenés. „Já bych například dal
přednost přátelství s jedním člověkem před dvěma minami, za dalšího bych vynaložil
i deset min, konečně existuje jeden, za jehož přátelství bych dal všechno své jmění a
kvůli němuž bych udělal všechno na světě, jen kdyby byl mým přítelem.“
„Když je to takové,“ řekl filozof, „bylo by dobré, kdyby se zeptal každý sám sebe,
nač si ho cení jeho přátelé, a kdyby se snažil mít pro ně cenu co největší, aby se ho
jen tak lehko nevzdávali. Často si totiž přede mnou ten nebo onen stěžoval, že ho
přítel zradil, nebo že dal přednost mně před ním člověk, kterého považoval za svého
přítele, nebo na jiné věci toho druhu, a já se ptám, zda tak, jako když se prodává
špatný otrok a prodávající ho dá za cenu, kterou kupující nabídne, zda by nebylo
stejně výhodné zbavit se špatného přítele, kdyby bylo možno získat z toho víc, než
jakou má skutečnou hodnotu. Pokud jde o dobré otroky, neviděl jsem, že by je někdo
prodával, a stejně tak že by někdo zrazoval dobré přátele.“
Poznámka: talent – jednotka váhy (asi 26 kg). V peněžnictví jako talent stříbra (1
talent = 60 min, 6000 drachem).
55.
Platón (428-348): Ústava
„To vyproštění z pout a obrácení od stínů k předmětům a ke světlu i výstup
z podzemí na slunce a ta věc, že tam sice ještě nelze hned se dívati na živočichy a
rostliny a světlo sluneční, zato však na stíny jsoucen a jejich božské odrazy na
vodách, a nikoli jen na stíny napodobenin, vrhané světlem, které jest samo také
takovou napodobeninou proti samému slunci – právě tento účinek má veškeré to
zabývání se filosofií: přivádí nejlepší část v duši k dívání na nejlepší mezi jsoucny,
(...).“ (Ústava, VII., 532d)
56. (V.a)
Platón: Ústava
„V oboru poznání spatřuje se na konci, a to jen stěží, idea dobra, když však jest
spatřena, jest o ní souditi, že ona jest všemu původcem všeho pravého a krásného,
neboť i ve světě viditelném zrodila světlo a jeho pána, slunce, i v oboru pomyslném,
kde jest sama paní, poskytla lidem pravdu a rozum; jí musí spatřiti ten, kdo chce
rozumně jednati, ať v soukromí, ať v obci. /.../.
26
A dále se stává, že člověk, který přijde od dívání na božské do lidské bídy, neumí se
zde chovati a jeví se velmi směšným, kdykoli jest nucen, dokud ještě špatně vidí a
dříve, nežli si sdostatek zvykl přítomné tmě, na soudech nebo někde jinde zápasiti
o stíny práva nebo o obrazy, vrhající ty stíny, a potýkati se o ně s názory lidí, kteří
spravedlnosti samé nikdy nespatřili.“
(517 b – e, přel.Fr.Novotný. Oikumené. Praha 1996.)
57.
Aristotelés (384-322): Metafyzika
„Poněvadž se však o jsoucnu mluví v tolika významech, jest zřejmě jeho prvním
významem, co jest věc, čímž se označuje podstata (úsiá). Neboť chceme-li říci, jaké
jest to a to, říkáme, že jest dobré nebo špatné, ale nikoli, že jest dlouhé tři lokte nebo
že jest to člověk. Ale chceme-li říci, co jest to, neříkáme, že jest bílé nebo teplé nebo
dlouhé, nýbrž že jest to člověk nebo bůh. Ostatní se nazývá jsoucím proto, že jest
něčím na jsoucnu v takovém smyslu jako kolikost, jakost, trpnost nebo něco jiného
takového.“ (Metafyzika, VII., 1028a)
58. (I.a)
Aristotelés: Metafyzika
„Neboť jako dnes, tak v dřívějších dobách lidé začali filosofovat, protože se něčemu
divili. Z počátku se divili záhadným zjevům, jež jim bezprostředně ukazovala
zkušenost, a teprve potom ponenáhlu postupujíce cestou naznačenou, dospěli
i k záhadám významnějším, na příklad k záhadě jednotlivých období měsíce, dráhy
slunce a hvězd a vzniku všehomíra. Ten pak, kdo pochybuje a diví se, má vědomí
nevědomosti . /.../ . O takový druh myšlení a poznání začalo se usilovati teprve tehdy,
když byly opatřeny všechny věci potřebné k pohodlnému životu, k jeho okrase
a rozptýlení.“
(982 b. Přel.A.Kříž. Vyd.J.Laichter. Praha 1946.)
59.
Aristotelés: Etika Níkomachova
„Žádná mravní ctnost nám není dána přirozeně, (...). Proto ctnosti nejsou nám dány
od přírody, ani proti přirozenosti, nýbrž máme přirozenou vlohu, abychom jich nabyli,
zvykem pak se dokonávají.“ (Etika Níkomachova, II., 1103a)
60. (VI.a)
Aristotelés: O duši (412 b, upraveno dle A.Kříže)
„Duše je podstatou v tom smyslu, jak o podstatě mluvíme v běžné řeči. Například
u sekery by ono „být sekerou“ bylo podstatou tohoto tělesa, jakousi duší takového
dřevěného a kovového předmětu. Kdyby se tato „duše“ oddělila, už by to nebyla
sekera, nýbrž jen pouhé těleso, kterému můžeme říkat jakkoli – už pro nás ale
sekeru znamenat nebude. „Duše“ sekery je podstatou všech těles, které mají takové
a takové vlastnosti.
To si také můžeme vysvětlit na lidském těle. Kdyby třeba oko bylo samostatnou
živou bytostí, jeho duší by byl zrak – neboť zrak je podstatou oka. Oko je potom
látkou, materiálem zraku. Jakmile látka oka zanikne, není to už vlastně oko, jenom
mu tak můžeme říkat, asi jako když mluvíme o kamenném oku u sochy nebo
namalovaném oku nějakého obrazu. Co platí o oku čili o jedné části, musí platit
o celém těle.
Duše je tedy podstatou živého těla.“
27
61. (VII.a)
Chrysippos: Život s přirozeností
„Žít ctnostně není nic jiného než žít ve shodě s tím, čemu nás učí příroda. Neboť
naše přirozenost je částí přirozenosti světa. Proto je cílem život ve shodě s přírodou,
což zase značí ve shodě s vlastní přirozeností a s přirozeností celku, a přitom nečinit
nic z toho, co zakazuje společný zákon, kterým je zdravý rozum; tento vším proniká a
je totožný s Diem, který řídí a spravuje všechno na světě. V tom spočívá i ctnost
blaženého člověka a krása života, když se všechno děje v souladu s duchem
každého jednotlivce a vůlí toho, kdo spravuje celý svět.“
(Zlomky starých stoikov. Přel. M. Okál. Pravda. Bratislava 1984. S. 293/294.)
62.
Sv.Augustin: Výklad k prvnímu listu svatého Jana
„Jedna žena se ráda oddávala špatnostem. Bojí se muže proto, aby ji nepotrestal.
Ó duše, která se bojíš Boha, aby tě nepotrestal, jako se bojí žena libující si ve
špatnostech. Ta žena se ti svým chováním nelíbí. Snaž se, aby ses i ty líbila sama
sobě. Máš-li snad manželku, zda chceš, aby se tě bála proto, abys ji nepotrestal?
Zda chceš, aby měla zalíbení ve špatnosti a ze strachu před tebou aby to zatajovala?
Chceš, aby byla čistá, aby tě milovala, ne aby se tě bála. Jakou chceš mít manželku,
tak se chovej před Bohem.“
(Přel.J.Novák. Šestá patristická čítanka. 1989. S.80/81.)
63.
Pavel Floss: Úvod do dějin středověkého myšlení
„Středověká křesťanská filosofie byla mimo jiné stmelována novoplatónismem
inspirovaným schematem trojí existence univerzálií: v Bohu, ve věcech (jako jejich
esence) a v lidské mysli (jako pojmy, jimiž jsou nazírány esence, skrze něž prozařují
jejich divinální pravzory). Jestliže Ockham zpochybnil nutnost dvou prvních typů
univerzálií, je zcela logické, že i univerzálie v lidském rozumu, pokud tak ještě nazývá
pojmy, nebudou mít tradiční význam. Univerzálie již nereprezentují věci a skrze ně
jejich božské praobrazy, nýbrž jsou pouhým esse objective, v novověké filosofické
terminologii tedy něčím subjektivním. Tímto postojem je Ockham anticipátorem
onoho mohutného trendu novověkého myšlení, které chápalo (a často ještě chápe)
ideální (duchovní) věci jen jako subjektivní (vnitřní), tedy jen jako odraz reality
produkovaný člověkem. Lidský duch ztratil Ockhamovým modelem vědění kontakt
se základem věcí (i s Duchem Božím, který je vytvářel) a uzavřel se jen do své
vlastní duchovnosti; posléze se však, zbaven svých živoucích kontaktů se spirituální
podstatou reality, zeslábl natolik, že se své ideality (duchovnosti) zřekl. Proto se
ideální stalo jen specifickou formou odrazu materiálního bytí.“
(Olomouc 1994. S.133.)
64. (X.a)
Stefan Swiezawski: Nový výklad sv. Tomáše
„Svatý Tomáš se ptá, jaký by byl prvotní člověk – Adam ve stavu nevinnosti a jak by
vypadal lidský život, kdyby naše vůle a rozum nebyly otřeseny. Pro tento účel
existuje jeho definice: Čím by přirozenost byla čistější a tělo k pocitům vnímavější,
tím větší by byla slast ve smyslové sféře člověka. Zdálo by se, že člověk, který by žil
v takové askezi a v takovém znecitlivění jako Tomáš, musí pohrdat smyslovou slastí.
28
A zatím je tomu přímo naopak. Znecitlivění má podle něj smysl pouze tehdy, když
víme, co obětujeme. V citovaném textu bylo nepřímo řečeno, že tím, co se při
znecitlivění vědomě obětuje, musí být skutečné hodnoty a nikoli „střepy a zbytky“.
Sv.Tomáš podřizuje hodnotu prožitku slasti tomu, nakolik byla přirozenost čistá a tělo
citlivé.“
(Přel.S.Navrátilová. Cesta. Brno 1998.)
65. (XI.a)
Alexandr Ch. Gorfunkel: Renesanční filozofie
„ Určit obecné zákonitosti ducha doby je úkolem politického myslitele, jak tvrdí
Machiavelli: Méně chybuje a větší úspěch má ten, kdo jedná v duchu doby, tak, jak
vyžadují okolnosti. Pouhá obezřetnost a uvážlivost však nestačí. Je třeba jednat
rozhodně a směle, umět zvládnout okolnosti, přinutit je, aby nám sloužily, mít vůli
a nadšení bojovníka: Lépe se vyplácí jednat rázně než ohleduplně, protože Štěstěna
je žena. Chceme-li nad ní mít vrch, musíme ji bít a zacházet s ní neurvale...
A Štěstěna jako žena přeje mladým, protože nemají tolik ohledů, jsou divočejší
a směleji si vynucují poslušnost.“
( Nakladatelství Svoboda. Praha 1987. S. 158.)
66. (XII.a)
René Descartes: Úvahy o první filozofii
„Je však nějaký podvodník, nejvýš mocný a nejvýš chytrý, který mne úmyslně
a neustále klame. Nepochybně tedy také existuji já, jestliže mne klame. A třeba mě
klame, pokud může, přece nikdy nezpůsobí, abych nebyl nic, pokud si budu myslet,
že jsem něco. A tak uvážím-li vše dostatečně, ba víc než dostatečně, musím
nakonec stanovit, že kdykoli pronáším nebo svým duchem chápu větu „Já jsem, já
existuji“, je vždy nutně pravdivá.“
(Přel.Z.Gabriel. Svoboda. Praha 1970.)
67. (XIII.a)
David Hume: Zkoumání lidského rozumu
„Je jisté, že tu vyslovujeme větu aspoň velmi srozumitelnou, ne-li pravdivou, když
tvrdíme, že při stálém spojení dvou věcí – tepla a plamene, tíže a hmotnosti – jsme
samotným zvykem přiváděni k tomu, že čekáme existenci jednoho z existence
druhého. To je patrně jediná hypotéza, která vyslovuje problém, proč odvozujeme
z tisíce případů závěr, který nejsme s to odvodit z jednoho případu od těch tisíců se
v žádném ohledu nelišícího. Rozum je neschopen takové různosti. Závěry, které
rozum činí o jednom kruhu, jsou stejné, jako kdyby je dělal o všech kruzích na světě.
Ale žádný člověk, který viděl jedno těleso, jak se pohybuje na popud druhého, by
nemohl usuzovat, že každé těleso by se na podobný popud dostalo do pohybu.
Všechny závěry odvozené ze zkušenosti jsou tedy následky zvyku, nikoliv rozumové
úvahy.“
(Svoboda. Praha 1972. S.77.)
68. (III.a)
Jean Jacques Rousseau: Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi
„Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku, prohlásil: Tohle je mé! a našel dost
prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské
společnosti.
29
Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz by bylo lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo
vytrhal kůly, zasypal příkopy a zavolal na své druhy: Chraňte se poslouchat toho
podvodníka. Jste ztraceni, jestliže zapomenete, že ovoce patří všem a země
žádnému.“
(Přel.E.Blažková. Svoboda. Praha 1989.)
69. (XIV.a)
Immanuel Kant: Kritika praktického rozumu
„Povinnosti ! Vznešené, velké jméno, které v sobě neobsahuješ nic líbivého, co by
se nám vlichocovalo, nýbrž vyžaduješ podrobení se, avšak nehrozíš také ničím, co
by vyvolávalo v srdci přirozený odpor a zděšení, aby pohnulo vůlí, nýbrž vytyčuješ
pouze zákon, který si sám od sebe zjednává přístup do srdce, a přece si dokonce
proti vůli dobývá úctu (i když ne vždy následování), před nímž všechny náklonnosti
zmlkají, i když zároveň tajně působí proti němu – jaký je tvůj tebe hodný zdroj a kde
nalezneme kořeny tvého ušlechtilého původu, který pyšně odmítá jakékoliv
příbuzenství s náklonnostmi, a z kterýchžto kořenů pocházet je nevyhnutelnou
podmínkou oné hodnoty, kterou si lidé mohou dát jedině sami?“
(Přel. J.Loužil. Svoboda. Praha 1996.)
70.(XV.a)
Georg Wilhelm Friedrich Hegel: Přednášky k filozofii dějin
„Zvláštnost má svůj zájem ve světových dějinách. Je něčím konečným, a proto musí
zanikat. je to zvláštnost, která navzájem mezi sebou bojuje a z části zaniká. Ale
vyslednicí boje, zániku zvláštnosti je obecno. To se nemění. Obecná idea se
nepouští do protikladu a boje, do nebezpečí, stojí nerušena a nedotčena v pozadí
a posílá zvláštnost vášně do boje, aby se vytříbila. V tom můžeme spatřovat chytrost
rozumu, že dává vášním pracovat pro sebe a že to, čím se rozum uskutečňuje, za to
pyká a škodu trpí. Neboť to je zjev, jehož část je nicotná, část afirmativní.
Jednotlivost je příliš nepatrná proti obecnu, lidé jsou obětováni. Idea odvádí daň
faktičnosti a pomíjivosti ne ze sebe, nýbrž vášněmi lidí. Bylo třeba, aby César
vykonal nutnost, zvrátil ztrouchnivělou svobodu, sám v tom boji zahynul, ale nutné
zůstalo: za vnějším děním se skrývala svoboda podle ideje.“
(Přel.Fr.Fajfr. Jan Laichter. Praha 1943.)
71. (XVI.a)
Friedrich Nietzsche: Antikrist (Přehodnocení všech hodnot)
„Vyjímám několik skeptiků, slušný to typ v dějinách filozofie: leč ostatní neznají
předních požadavků intelektuální poctivosti. Dělají to vesměs jako ženské, všichni tito
velicí blouznivci a zázračná zvířata – pokládají „krásné city“ za argumenty, „vzdutá
prsa“ za měch božstva, přesvědčení za kritérium pravdy. Ke všemu se ještě pokusil
Kant v „německé“ nevinnosti zvědečtit tuto formu korupce, tento nedostatek
intelektuálního svědomí pojmem „praktického rozumu“: vynalezl zvláštní rozum, který
by udával, kdy se nemáme starat o rozum, ozve-li se totiž morálka, vznešený
požadavek „musíš“. Uvážíme-li, že filozof je téměř u všech národů pokračováním
kněžského typu, nepřekvapí už toto dědictví po knězi. Má-li kdo posvátné úkoly –
například napravovat lidstvo, zachránit je, vykoupit – nosí-li božstvo v prsou, je-li
troubelem imperativů z onoho světa, stojí takovýmto posláním již mimo všechno jen
rozumové hodnocení – sám jsa již posvěcen takovýmto úkolem, sám již typ vyššího
řádu! ... Co je knězi po vědě! Stojí na to příliš vysoko! A dosud kněz panoval! Určoval pojem pravdy a nepravdy.“ (Votobia. Olomouc 1995.)
30
72. (XVIII.a)
Vladimír Hoppe: Úvod do intuitivní a kontemplativní filosofie (1928)
„Nechť nás nemýlí zdánlivé úspěchy nynější technické kultury neb materialisticky
založené ruské revoluce. Zdánlivé úspěchy jejich budou v dohledné době zastíněny
touhou po hlubším a uceleném duševním životě. (...) Tragédie veškerého
racionalismu záleží právě ve faktu, že každá nejrozumovější skutečnost kotví
v iracionálních prvcích, k nimž se tajemně odvolává. Anulováním iracionálních kvalit
anulujeme povlovně nejen předmět poznání, nýbrž i veškerý hlubší smysl poznání.“
(FFMU, 1928, s.62nn.)
73.
Edmund Husserl: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie
„Ideový šat, jakým je matematika a matematická přírodověda, nebo místo něho šat
symbolů, šat symbolicko – matematických teorií, obepíná vše, co pro vědce
i vzdělance jako objektivně reálná a pravá příroda zastupuje a zastírá předvědecký
přirozený svět našeho života. Ideový šat způsobuje, že považujeme za pravé bytí to,
co je metodou, pomocí níž lze původně jediná možná hrubá předvídání v rámci
prožívaného nebo prožívatelného předvědeckého přirozeného světa zlepšovat
vědeckým předvídacím postupem donekonečna: ideové přestrojení způsobuje, že
vlastní smysl metody, vzorců a teorií zůstal nepochopitelný a při naivním vzniku
metody nikdy nebyl pochopen.“
(Praha 1972. S.73.)
74. (XX.a)
Martin Heidegger: Bytí a čas
„Odstup, průměrnost a vyrovnání konstituují jakožto způsoby bytí neurčitého ´ono se´
to, co známe jako veřejnost. Veřejnost řídí zprvu veškerý výklad světa a pobytu a má
ve všem pravdu. A to nikoliv na základě nějakého význačného a primárního
bytostného vztahu k věcem, nikoliv proto, že by disponovala nějakou výslovně
osvojenou průhledností pobytu, nýbrž na základě toho, že nejde věcem na kloub,
poněvadž je necitlivá ke všem rozdílům úrovně a ryzosti. Veřejnost všechno
zatemňuje a vydává to, co je takto zastřené, za známé a každému přístupné.“
(§ 27. Oikumené. Praha 1996. S.153. )
75. (IX.a)
Ludwig Wittgenstein: Logicko – filozofický traktát
„4.113: Filozofie vymezuje spornou oblast přírodních vět. 4.114: Má vymezovat to, co
je myslitelné, a tím i to, co je nemyslitelné. To, co je nemyslitelné, má vymezovat
zvnitřka tím, co je myslitelné. 4.115: Bude vyznačovat to, co nelze říci, tím, že jasně
ukáže, co říci lze. 4.116: Všechno, co vůbec může být myšleno, může být myšleno
jasně. Všechno, co se dá vyslovit, dá se vyslovit jasně.“
76. (XXI.a)
Ferdinand de Saussure: Kurs obecné lingvistiky
„Ve většině oblastí, které jsou předmětem vědy, otázka jednotek vůbec nevyvstává:
jsou od samého počátku dány. V zoologii se například od prvního okamžiku nabízí
živočich. Astronomie pracuje s jednotkami v prostoru oddělenými, s nebeskými
tělesy. A v chemii můžeme studovat povahu a složení dvojchromanu draselného a
ani na okamžik přitom nezapochybujeme o tom, že je to předmět dobře vymezený.
31
Nedisponuje-li věda konkrétními a bezprostředně poznatelnými jednotkami,
znamená to, že nejsou podstatné. Například v historii: je to jedinec, epocha, nebo
národ? Nevíme, ale co na tom záleží? Historický výzkum můžeme provádět i bez
jasné odpovědi v této otázce.
Podobně jako tkví šachová hra zcela v kombinaci různých figurek, má i jazyk
povahu systému založeného plně na protikladu svých konkrétních jednotek.
Neobejdeme se ani bez jejich znalosti, ani bez toho, že se k nim na každém kroku
vracíme.“
(Přel.Fr.Čermák. Akademia.Praha 1996. S.133.)
77. (XXIV.a)
Stanley J.Grenz: Úvod do postmodernismu
„Současná populární kultura odráží pluralismus postmoderní doby, kde chybí jakýkoli
střed, a vyjadřuje antiracionalismus postmodernismu. Jak to je vidět na jejich
oblečení a hudbě, kterou poslouchají, lidé postmoderního světa už nejsou
přesvědčeni o tom, že jejich svět má nějaký střed ani že lidský rozum může pochopit
logickou strukturu okolního světa. Žijí ve světě, ze kterého zmizel rozdíl mezi pravdou
a fikcí. V důsledku toho se stávají sběrateli požitků, depozitáři přechodných,
pomíjivých obrazů, vytvářených a pěstovaných nejrůznějšími sdělovacími prostředky
endemickými v postmoderní společnosti.“
(Přel.A.Koželuhová. Návrat domů. Praha 1997. S.45.)
ČESKÁ FILOZOFIE
78.
T.G.Masaryk: Česká otázka
„Mně česká otázka jest otázkou po osudech člověčenstva, je mně otázkou svědomí.
Věřím s Kollárem, že historie národů není nahodilá, nýbrž že se v ní projevuje určitý
plán Prozřetelnosti a že tedy je úkolem historikův a filosofův, úkolem každého
národa, ten plán světový postihovat, místo své v něm poznat a určit a podle toho
poznání co možná s nejplnějším a nejjasnějším vědomím postupovat při vší práci,
i politické.“
(In: M.Machovec: Tomáš G.Masaryk. Melantrich. Praha 1968. S.199)
79.
Tomáš Garrigue Masaryk: Sebevražda
„Moderní člověk, chce-li překonat sebevražednost, musí se stát objektivním,
objektivnějším. Otázka otázek pro moderního člověka myslícího: který názor na svět
udrží a učiní mne objektivním, udrží rovnováhu mezi mnou, subjektem, a osudem,
objektem?
Mohli bychom to formulovat asi takto: Musím ze sebe ven, sice to nesnesu...
A viset musím- otázka je jen, zdali na hřebíku ( také objekt ! ) či na něčem jiném...
Musím na něčem nebo na někom záviset – sám a sám jediný člověk být nemůže, sic
se ukouše... Zatím se pověsím na pastora a na svého doktora... Hřebík, nebo ...
Bůh?...“
(Naše doba. 1896 – 1898.)
32
80. (XXII.a)
Jan Patočka: Války 20. století a 20. století jako válka (1975)
„Solidarita otřesených se buduje v pronásledování a nejistotách: to je její fronta, tichá
a postrádající reklamy a senzace i tam, kde se jí tento úsek vládnoucí Síly hledí
zmocnit. Nebojí se nepopulárnosti, nýbrž vyzývá ji a volá tiše, beze slov. Lidstvo
nedospěje na půdu míru tím, že se oddá a poddá měřítkům všedního dne a jeho
slibům. Kdo zrazuje tuto solidaritu, musí si uvědomit, že živí válku a je oním
parazitem v etapě, který žije krví druhých. Toto vědomí mocně podporují oběti fronty
otřesených. Vést až k tomu, aby každý, kdo je schopen porozumění, pocítil, vnitřně
nepohodlí své pohodlné pozice, je smysl, jehož nad onen lidský vrchol rezistence
vůči Síle, jejího překonání, může být dosaženo. Dosáhnout tím toho, aby ta
komponenta ducha, „technická inteligence“ především badatelů a aplikátorů,
objevitelů a inženýrů, pocítila závan oné solidarity a jednala podle toho. Otřást
každodenností faktologů a rurinérů, uvědomit jim, že jejich místo je na této straně
fronty, a nikoli na stranně „denních“ sebelíbivějších hesel, která ve skutečnosti zvou
k válce, ať je to národ, stát, beztřídnost, světová jednota, nebo jak všecky ty výzvy,
diskreditovatelné a diskreditované faktickou bezohledností Síly, mohou znít.“
(Kacířské eseje o filosofii dějin. Academia. Praha 1990. S.142.)
25.října 2007
Jakub Brdíčko
33
34