LATINSKÁ VÝSLOVNOST Latinu dnes příslušníci různých

LATINSKÁ VÝSLOVNOST
Latinu dnes příslušníci různých národů vyslovují různě, výslovnost je přizpůsobena
výslovností národního jazyka. Na mezinárodních kongresech s latinou jako jednací řečí se
proto v posledních letech užívá jednotné výslovnosti, tzv. pronuntiatio restituta (vyslovuj
„pronuntyjátyjó restytúta“) odpovídající zhruba výslovnosti z doby Ciceronovy. Např. věta
„Amice, ratiocinatio tua Ciceroni non placeret“ se pak vyslovuje Amíke, ratyjokinátyjo tua
Kikeróny nón plakéret (Příteli, tvá úvaha by se Ciceronovi nelíbila).
Česká abeceda s výjimkou označování hlásek měkkých pochází z abecedy latinské (latinka).
V latinských slovech vyslovujeme (v dnešní nepůvodní výslovnosti) všechny znaky kromě
malých výjimek stejně jako v češtině.
Latinské c vyslovujeme jako k: doctor, caput, fractura, Cato „Kató“, Crassus „Krasus“, hic
„hyk“. Jen před samohláskami (dvojhláskami) e (ae, oe, eu), i, y čteme české c: Cicero
„Ciceró“, Cyrus „Cýrus“, Caesar „Cézar“, centrum, medicina, cylindricus.
Slabiky di, ti, ni zní tvrdě (dy, ty, ny): Claudius „Klaudyjus“, Nonius „Nónyjus“, Titus
„Týtus“, disciplina, Tiberis.
Nepřízvučná slabika se ti před samohláskou vyslovuje jako české ci: Horatius „Horácijus“,
tertia, operatio, solutio.
Ve skupinách –sti, -tti, -xti, dále ve slovech řeckých a konečně, má-li slabika ti přízvuk,
vyslovuje se ti, nikoliv ci: Hostius „Hostyjus“, Vettius „Vettyjus“, Sextius „Sextyjus“, mixtio,
Miltiades, bestia, tōtīus.
Samohláska i se před samohláskou a uprostřed slova mezi dvěma samohláskami čte jako
české ij (jj): Iulius „Július“, Iuno „Júno“, maior.
Dvojhlásky ae, oe zní jako české é: Aelius „Élijus“ foedus „fédus“, aeger, oedema.
Souhlásku s vyslovujeme mezi samohláskami a mezi samohláskou a souhláskou m
nebo n jako české z: Musonius „Muzónyjus“, rasura „razúra“, causa, vesica, narcosis,
neoplazma, mensis.
Qu čte se jako české kv: quaestor „kvéstor“, aqua, quattuor, quinta.
Su čte se jako sv, jestliže tvoří s následující samohláskou jednu slabiku: Suetonius
„Svétonyjus“, consuetudo; ale suus čti jako su-us.
Ngu před samohláskou se vyslovuje jako ngv: unguentum, ungventum, sanguis, sangvis.
Z se vyslovuje jako z (ve slovech přejatých z řečtiny): horizontalis, zona, eczema; ale:
influenza vyslov influenca (slovo není řeckého původu).
Ph vyslovujeme jako f: phalanx, falanx, pharmacologia, farmacologia.
Rh se vyslovuje jako r: catarrhus, catarrus.
Th vyslovujeme jako tch: theatrum, tcheatrum, thermomentrum, thorax.
Y se uprostřed slova vyslovuje jako české y a vyskytuje se ve slovech převzatých z řečtiny:
hydrops, larynx; dále v předponách hypo-, hyper-, dys-, ale na začátku slova se Y vyslovuje
jako J: Yucca, Juka.
X mezi samohláskami se vyslovuje gz: exemplum „egzemplum“.
Gu se vyslovuje gv: lingua „lingva“.