věroučná východiska studia východních církví v katolické teologii

.
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
VĚROUČNÁ VÝCHODISKA STUDIA
VÝCHODNÍCH CÍRKVÍ V KATOLICKÉ TEOLOGII
THEOLOGICAL PRESUPPOSITIONS IN THE STUDY OF THE
EASTERN CHURCHES IN ROMAN CATHOLIC THEOLOGY
Pavel Ambros
Cyrilometodějská teologická fakulta Palackého univerzity, Olomouc
Abstract: The following article discusses some of the issues which arise
out of the theological differences between the Roman Catholic Church
and the Eastern Churches. However, these issues are not aired in a
polemical framework, but rather in a complementary approach to
theological reflection as the key to a constructive dialogue. The author
assesses the various ways in which it is possible to discuss Eastern
Church theology and life within the context of Roman Catholic theology
and ecclesiology.
Key words: Orthodox theology, theological dialogue, Eastern
Orthodoxy and Roman Catholicism.
Pro pochopení současného katolického pojetí studia východních
církví je třeba připomenout změnu paradigmatu:1 dříve převládala
tendence polemická, postupně byla nahrazena srovnáváním, dnes
máme za to, že je třeba hledat především to, jak se křesťanský Východ a
Západ vzájemně doplňují. Jestliže velmi zjednodušíme odpověď,
můžeme říci, že přístup východní teologie se opírá o spekulaci, která
vychází z života tří Božích osob, liturgie, mnišství a učení otců, západní
teologická spekulace vychází z jednoty Božích osob, scholastického
dědictví a s důrazem na sociální rozměr života. To je dobře známé.
Kontextualizace studia východních církví je rovněž velmi vážnou
1 K širšímu kotnextu srv. HAJJAR, J., Zwischen Rom und Byzanz. Die unierten Christen des
Nahen Ostens, Matthias Grünewald, Mainz 1972.
181
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
.
otázkou.1 Systematická vyjádření rovněž nechybí. Ilustrací může být
reflexe Michala Altrichtera: „Povšimněme si několika málo příkladů
různého přístupu v teologii: okcidentální a orientální. Čísla ukazují
paragonalizující souvislosti:
Západ
1) Posluchači slova.
2) Co z toho plyne, že se to stalo?
3) Teologie je určena k pochopení Boha
a efektnímu sdělení víry.
4) „Nejdříve ukliď dům, pak čekej Ducha
(„gratia incarnata“)“.
5) Bůh je realita vedle jiných „realit“
(jsoucno = bytí).
6) Slovo je prostředek ke sdělení.
7) Rozdíl mezi mužem a ženou je psychosomatický (nepatrný).
8) „Jdi zavřít okno“ = „Vstanu a zavřu
okno“.
9) Fenomenologie chování.
10) Nejdříve přirozenost (tam je „Bible“,
tam „já“), potom hypostaze.
11) Kauzalita.
Východ
1) Svědkové obrazu.
2) Proč by se to nemělo stát?
3) Teologie jako apofatismus je určena
k adoraci, aby se vyhnula dostředivému
scientifikalismu či bezbřehému aktivismu
(„kopii Aktivity Boží“).
4) „Nejdříve čekej Ducha („gratia incarnata“ – např. umělec nemůže tvořit,
dokud nemá „Inspiraci“), pak uklidíme
(pluralitantum) dům.“
5) Bůh je jediná realita (jsoucna a jediné
Bytí).
6) Slovo je doxologie, liturgická oslava.
7) Rozdíl mezi mužem a ženou je i symbolicky nesmísitelný.
8) „Jdi zavřít okno“ = „Vstávám a zavírám okno“ (futurum modestiae).
9) Jednoduchý osobní Bod.
10) Nejdříve hypostaze (jeden „Jeruzalém“: můj a Kristův; jeden „kámen“:
biblický a můj), potom přirozenost.
11) Participace.
Všechny tyto pokusy můžeme jako v zrcadle i pramenu nacházet
v učitelském úřadu církve, a nyní se je pokusím stručně shrnout.
1. Vybrané dokumenty katolické církve
Studium křesťanského Východu je zakotveno v dokumentech
katolické církve. Můžeme v nich vypozorovat jistý vývoj. Dokumenty
KYSELICA, J., (ed.), Východná katolícka teológia v premenách časov. Zborník z medzinárodnej
vedeckej konferencie 26.–27. novembra 2004, Dobrá kniha, Trnava 2004; AMBROS, P., „Ó
Východe, jase věčného světla.“ Příspěvek ke kontextologii studia křesťanského Východu v
katolické církvi a hledání nového metodologického východiska, in Sborník prací Filozofické
fakulty Brněnské univerzity. Studia historica Brunensia, 55/C/č. 53 (2007), s. 7–24.
1
182
.
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
Apoštolského stolce před Druhým vatikánským koncilem je možno
konzultovat na základě přehledu a krátkého komentáře vypracovaného
Antonínem Salajkou v kapitole Vybrané dokumenty apoštolské Stolice
o křesť. Východu.1
Východiskem ke studiu současného pohledu katolické církve na
církve východní je učení Druhého vatikánského koncilu, konkrétně
Konstituce o církvi Lumen Gentium, čl. 15 a 23. Vztahem katolické církve
ke křesťanům-nekatolíkům se zabývá LG 15. Dogmatický základ pro
tento vztah tvoří znovuobjevená nauka o mystickém těle Kristově a
biblická kategorie Boží lid. Katolická církev je v pohledu druhé kapitoly
LG samostatným jednajícím subjektem v dějinách. Její existence, život
a poslání vychází z Božího vyvolení a povolání, je společenstvím věřících, spojených všeobecným kněžstvím.2 Pojem Boží lid patří k podstatným vyjádřením pravdy o tajemství církve, spása Božího lidu je cílem
Božího rozhodnutí. Pojem hierarchie (hierarchická církev) je kategorií,
kterou musíme přiřadit k nutným a Bohem chtěným prostředkům, které
k tomuto cíli vedou. Z tohoto rozlišení pak můžeme lépe rozumět
úmyslu koncilu nalézt i v nedokonalých uskutečněních podob jediné
Kristovy církve rozličné prvky (prostředky) spásy. Upřesňuje proto svůj
vztah k těm, „kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak
nevyznávají celou víru nebo nezachovávají jednotu pod vedením
Petrova nástupce.“3 Zde se zřetelně rozlišuje mezi katolickým pohledem
na dnešní křesťany, kteří vyšli z protestantské reformace, a pravoslavné
křesťany. Zde LG rozlišuje výraz „jsou plně začleněni“4 a „jsou
spojeni“5. Vyjadřuje tím rozdíl mezi katolickými věřícími a nekatolíky,
popřípadě katechumeny. Klíčové je však to, že církev ví, „že je z mnoha
důvodů spojena s těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany.“6
Článek vypočítává prvky, kterými se toto spojení uskutečňuje, dokonce
mluví o „jakémsi pravém spojení v Duchu svatém“, který se projevuje
SALAJKA, A., Vybrané dokumenty apoštolské Stolice o křesť. Východu, in Úvod do studia
křesťanského východu. Část obecná, CMBF v Litoměřicích, Litoměřice 1967 (?), s. 192–195.
2 LG 10.
3 LG 15.
4 LG 14.
5 LG 14 a 15.
6 LG 15.
1
183
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
.
v mnoha darech, vrcholným darem je dar mučednictví v jednotlivých
církvích a církevních společenstvích.1 Uznání autenticity mučednictví
ukazuje na vysoký stupeň integritas fidei,2 o kterém hovoří první věta LG
15. Touhu po jednotě proto musí doprovázet „očišťování a obnova, aby
na tváři církve jasněji zářilo Kristovo znamení.“ Dekret o ekumenismu
Unitatis redintegratio toto odstupňované církevní společenství v různých
církvích a církevních společenstvích systematicky rozvíjí.3 V popisu
vztahů mezi biskupy se hovoří o církvích, které „mají vlastní kázeň,
vlastní liturgické zvyky a teologické i duchovní dědictví.“4 Výslovně
jsou zmíněny patriarchální církve s odvoláním na Nicejský koncil, kán.
6 a 7, na IV. lateránský koncil (1215) a Ferrarsko-florentský koncil (1348–
1439). Koncilní výroky o oprávněné autonomii partikulárních církví a o
podstatě těchto partikulárních církví, o jejich vlastním teologickém,
liturgickém
a duchovním dědictví a oprávněnosti pluriformity v jediné církvi
Kristově – spolu s posilováním trojičních a pneumatologických důrazů5
– jsou základem pro nové ocenění křesťanského Východu.
2. Dekret o katolických východních církvích Orientalium
Ecclessiarum
Katolická církev si je vědoma, že je nutné vyjasnit potřebnost dialogu
uvnitř katolické církve mezi jednotlivými obřady (latinským a východními), a to především na rovině disciplinární a kanonické. Dekret o katolických východních církvích Orientalium Ecclessiarum pojednává o
1 JAN PAVEL II., Ut unum sint. Encyklika Jana Pavla II. o ekumenickém úsilí z 25. května 1995,
Zvon, Praha 1995.
2 Co se myslí pod tímto pojmem, je vyjádřeno nejlépe v UR 11, který hovoří o hierarchii
pravd: srv. VELATI, M., Una duifficile transizione. Il Cattolicesimo tra unionismu ed ecumenismo
(1952–1964), Il Mulino, Bologna 1996, s. 462–464; VALESKE, U., Hierarchia veritatum.
Theologiegeschichtliche Hintergründe und mögliche Konsequenzen eines Hinweises im
Ökumenismusdekret des II. Vatikanischen Konzils zum zwischenkirchlichen Gespräch ClaudiusVerlag, München 1968.
3 Srv. PESCH, O. H., „Hierarchie der Wahrheiten“ – und die ökumenische Praxis, in
Concilium. Internazionale Zeitschrift für Theologie, 37 (2001), s. 298–311.
4 LG 23.
5 Srv. JÜNGEL, E., Kirche als Sakrament, in Zeitschrift für katholische Theologie, 80 (1983), s.
432–457.
184
.
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
nelatinských partikulárních církvích, které jsou v plném společenství
s Římem.1 Do jeho problematiky krátce uvádí Karl Rahner v Úvodu
k Dekretu o katolických východních církvích Orientalium Ecclessiarum.2
Dekret otevírá diskuzi uvnitř katolické církve ve dvou rovinách: nejprve
jak být jako východní partikulární církev ve vlastním slova smyslu
součástí římskokatolické latinské církve a dále jak v tomto těsném
svazku může a musí zůstat „ryzí“ východní církví a rozvíjet se ve své
specifičnosti, oprávněné autonomii a rozhodování. Argumentace se
z tohoto důvodu rozvíjí dvojím směrem: dovnitř, směrem k převládající
římskokatolické mentalitě, která se jistou setrvačností uchovává
v latinské (monopolní) tradici. Stále je totiž třeba jakoby vkládat na
misku vah z jedné strany důvody nového ocenění křesťanského
Východu podloženého převážně teologicko-historicky. Z druhé strany
je tento dialog veden s ohledem na partnery nekatolické, pro které je
potřeba a způsob jasného, právního vymezení (tento směr je dovršen
promulgací CCEO v roce 1990) latinské a východních tradicí klíčové pro
to, jak vnímat sami sebe i ve vztahu k budoucí možné jednotě.
Kontext tohoto procesu je povětšinou dobře znám: Antinomické
vnímání Východu a Západu – antizápadní mentalita křesťanského
Východu a antivýchodní mentalita Západu jako celku, které jsou
dlouhodobě formovány vzájemnou dějinnou, kulturní, ekonomickou a
politickou zkušeností, nejčastěji v pocitu nadvlády Západu ztělesněnou
konkrétní činností římskokatolické církve a východní rivalitou. Tato
rostoucí citlivost vzájemného vnímání se začala na rovině teologické
diskuze nejzřetelněji projevovat, navzdory všem průvodním těžkostem,
v práci Smíšené mezinárodní komise pro teologický dialog mezi Katolickou
církví a Pravoslavnou církví.3
Atmosféru na koncilu popisuje zajímavě EDELBY, N. – CANNELLI, R., Il Vaticano II nel
diario di un vescovo arabo, San Paolo, Cinisello Balsamo 1996.
2 RAHNER, K., Úvod k Dekretu o katolických východních církvích Orientalium Ecclessiarum,
in Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995, s. 417–418; asi nejlepším
komentářem je EDELBY, N. – DICK, I., Les églises orientales catholiques. Décret „Orientalium
Ecclesiarum“, Cerf, Paris 1970.
3 Srv. FORTINO, E. F., Nuova fase del dialogo teologico cattolico ortodosso, in
http://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/chrstuni/ch_orthodox_docs/rc_pc
_chrstuni_doc_20061024_fortino-dialogo_it.html, [10. 6. 2006] <5. 4. 2007>.
1
185
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
.
Již samotný název dekretu nás může překvapit (Decretum de ecclesiis
orientalibus catholicis). Je totiž ustáleným zvykem nazývat dokumenty
církve podle jejich počátečních slov. Zde tomu tak není. Již z toho
můžeme tušit, že charakter OE je převážně disciplinární a kanonický,
nauku o církvi a ekumenické přístupy obsahuje pouze implicitně.
Hlavní význam dekretu můžeme spatřovat v opakovaném oficiálním
popření nadřazenosti latinského ritu nad ostatními tím, že OE
kategoricky stvrzuje stejnou důstojnost východních ritů a latinského
ritu. Dekret obsahuje 30 článků, které jsou rozděleny do 6 částí:
1. Po krátkém pozdravu (čl. 1) představují čl. 2–4 partikulární církve,
tehdy nazývané rity (tento způsob vyjadřování byl opuštěn v CCEO).
Již v úvodu stáli otcové koncilu před otázkou, jak se vyhnout
západnímu paternalismu, jak přesně vyjádřit asymetrický obsah pojmu
„katolická církev“, který v sobě obsahuje vědomí římské latinské církve,
v níž subsistuje1 bez pochyby církev Kristova na základě toho, že ji řídí
Petrův nástupce a biskupové, kteří jsou s ním ve spojení.2 Katolické
východní církve usilují z jedné strany o legitimitu východní tradice jako
nedílné tradice všeobecné církve uvnitř katolické církve i mimo její
hranice (jsou východní), z druhé strany jsou nahlíženy jako nelegitimní
sestry a bratři z pozice pravoslavných (jsou uniaté), a proto jako
překážka k jednotě. Ve skutečnosti je jim jako hlavní obvinění předkládáno to, že svým postojem ruší možnost jednání na základě par cum
pari, poněvadž de facto staví pravoslavné na psychologicky nižší úroveň
jako církev, které něco chybí. S ohledem na to hovoří OE 1 o úkolu
(munus), ne o poslání (missio) katolických východních církví a důležitosti toho, že kromě zásadních rozhodnutí všechny ostatní zůstávají v
„péči východních synodů a Apoštolského stolce.“3 Opouští se čistě
liturgické pojímání obřadu ve prospěch pojetí autonomního a autentického projevu křesťanského života vyjadřujícího se v liturgii, právu,
institucích atd. jako projevu autonomní církve (ecclessia particularis), jako
projevu Tradice v jednotlivých tradicích. Ze stejné důstojnosti ritů, které
mají stejná práva hlásat evangelium celému světu, pak vyrůstá klíčová
BECKER, K.J., Subsistit in (Lumen Gentium, 8), in L‘Osservatore Romano, 5.–6. 12. 2005, s. 6.
Srv. TEUFENBACH, A. von, Die Bedeutung des subsistit in (LG 8). Zum Selbstverständis der
katholische Kirche, Herbert Utz Verlag – Wissenschaft, München 2002.
3 AO 1.
1
2
186
.
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
otázka, jak jednat v případě střídání ritu, smíšených manželství a
v communicatio in sacris.
2. Čl. 5–6 hovoří o duchovním dědictví východních církví; k jeho
zachování je potřeba nejen autonomní vlády, ale i péče o vlastní liturgickou a disciplinární tradici, aby se tak zabránilo latinizaci. Slavnostní
ráz obou článků je navíc podtržen terminologií: jedná se o „právo a
povinnost“ (ius et officium), a ne o dovolení (facultas), zde je formulováno
ještě zřetelněji než v UR 16, kde se uvádí, že „církve Východu mají
možnost se řídit podle vlastních řádů.“ Zdá se, že články hovoří o všech
východních křesťanech bez rozdílu. Požadavek, aby změny obřadu byly
motivovány na základě autonomie a z vnitřních důvodů, klade otázku,
jak mají katolické východní církve přijímat vnější podněty, které jsou
známy pod pojmem latinizace. Zde se totiž otevírá možnost současnou
tradicí jednotlivých církví sui iuris kodifikovat svůj současný stav bez
diktátu požadavků akademických purifikačních požadavků i nastolení
nových požadavků ve věci autonomie rozhodování patriarchálních
církví.
3. Čl. 7–11 pojednávají o východních patriarchátech, o instituci
a autoritě patriarchy a také o náležitostech vyššího arcibiskupa, který
má téměř všechna práva patriarchy, kromě titulu.1 Jedná se o klíčový
problém východních církví a struktury církve jako takové. Diskuze na
toto téma totiž otevírá otázku vzniku nových patriarchálních církví jako
legitimní formy reformy církevních struktur. Otázka byla postavena asi
takto: Zřízení patriarchátů a pravomocí z nich vyplývajících je privilegium a jistá milost, nebo se jedná o základní strukturu církve? Jaké je
postavení patriarchálních synod? To vše bylo těsně spojeno s otázkou
jmenování biskupů v patriarchálních církvích s výhledem na možné
sjednocení s pravoslavnými patriarcháty. Proto tato diskuze uvnitř katolické církve byla tak důležitá – otevírala totiž možnost alternativního
procesu jmenování biskupů v rámci katolické církve. Z tohoto zorného
úhlu je nutné příslušné články číst, především otázky jurisdikční, které,
jak víme, jsou v pravoslavném světě jedny z nejpalčivějších. Zde se
ukazuje zřetelná tendence přiklánět se spíše k personálnímu než
teritoriálnímu principu.2 Co však znamenají tato práva a výsady,
1
2
Srv. VASIL, C., Patriarchálne cirkvi v Kódexe kánonov východných cirkví, Dobrá kniha, Trnava 1999.
OE 7,3.
187
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
.
zůstává otevřené v prostoru nové komunikace, které se patriarchálním
církvím otevírají.
4. Čl. 12–18 pojednávají o svátostech, o nutnosti obnovit prastarou
východní svátostnou disciplínu, a to zvláště tam, kde podlehla nešťastným latinským vlivům. Jednotlivé články chtějí napravit dlouhotrvající
západní majoritu v oblasti praktické tvorby norem v oblasti liturgie a
udělování svátostí. Především se jedná o praxi, která byla založena na
zúženém pojetí svátostí v rovině udělovatel – příjemce svátostí, a o
praxi platného udílení svátostí, která pak byla v západní teologii
rozpracována způsobem, jenž bránil katolickým východním církvím
rozvíjet vlastní praxi udílení svátostí. Zvláště citlivou otázkou byla
smíšená manželství a s tím spojená otázka změny ritu.
5. Čl. 19–23 se zabývají liturgií, která je pro partikulární východní
církve natolik charakteristická, že byl pro ně po dlouhou dobu používán
jako alternativní název termín „ritus“.1
6. Čl. 25–29 se zabývají svědectvím, které mohou východní katolické
církve dát ekumenismu. Katolické východní církve mají specifickou
úlohu, kdy již svojí samotnou existencí a svým statutem poukazují na
požadavek jednoty. Otázka návratu východního křesťana do plné
jednoty církve a communicatio in sacris přinesla z pozice katolické církve
zásadní změny: Na odloučené východní křesťany se může katolická
církev dívat jako na odloučené bez vlastní viny, a z toho důvodu se na
ně nepohlíží jako na schismatiky a heretiky. Přijímání svátostí je závislé
na jejich osobní dispozici a svobodě. U katolíků je možnost přijímat
u pravoslavných vázána s podmínkou nemožnosti katolického udělovatele. Převažuje pastorální citlivost před právním vymezením skutečného stavu věcí.
Závěrečný článek je optimisticky laděným prohlášením o spolupráci
Východu a Západu, zároveň ujištěním, že jednotlivá ustanovení mají
provizorní charakter vzhledem k cíli, kterým je vzájemná jednota, výzvou k modlitbě a vyjádřením vzájemné sounáležitosti bratrské (sesterské) lásky a vzájemné úcty s odkazem na Řím 12,10.
1
OE 2–4.
188
.
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
3. Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio
Druhý vatikánský koncil ve svém Dekretu o ekumenismu Unitatis
redintegratio považuje ekumenické hnutí za působení Ducha svatého
a za jeden ze svých nejdůležitějších úkolů. Nejlepším uvedením do
souvislostí na II. vatikánském koncilu v českém jazyce je studie Karla
Skalického (*1934) Ekumenismus na druhém vatikánském koncilu.1 Od dob
koncilu ekumenické hnutí za 40 let značně postoupilo dopředu, ukazují
se však dnes nové závažné těžkosti. Doba sbližování a jednoty je mnohem delší než optimisté očekávali, už vůbec nepomáhá netrpělivosti
těch, kteří hledají rychlá a snadná řešení připuštěním dogmatického
relativismu, indiferentismu nebo pragmatismu (UR 11 hovoří o
„falešném irénismu“).2 Těžkosti i nedorozumění vytvářejí nový typ
vzájemné nedůvěry mezi křesťany, dokonce je samotný dekret napadán
nebo zlehčován tím, že je interpretován na katolické straně jako nedogmatický, pouze pastorální a disciplinární. Zde je možné říci jen to, že
pastorace není možná bez učení církve a učení církve bez pastorace
(učení orientované ke spáse člověka /salus animarum suprema lex/3).
Výraz pastorační znamená v teologii po Druhém vatikánském koncilu to,
že teologické pojednání vychází z nauky církve a zohledňuje vztah
církve ke světu jako světu, kterému je poslána přinášet spásu. Jinak
řečeno, teologie s doktrinálním zaměřením má zároveň zaměření
pastorační. Pastorální výpovědi stojí na doktrinálních základech a
zároveň dávají dogmatickým principům konkrétní historický rámec,
kontext. To lze dobře vyvodit „z povahy dokumentů nebo z častého
předkládání nauky nebo ze způsobu, jakým je vyslovena“4 jako závazný
interpretační klíč. Dále je třeba přistoupit ke studiu dokumentu
z hlediska historické interpretace (analýza textu a terminologie, vznik
dokumentu, četba v kontextu celého dokumentu a ostatních konci-
SKALICKÝ, K., Ekumenismus na druhém vatikánském koncilu, Karmelitánské nakladatelství,
Kostelní Vydří 1997; základním komentářem je Thils, G., Le décret sur l'oecuménisme.
Commentaire doctrinal, Desclée de Brouwer, Paris 1966.
2 Shrnující informaci o ekumenických očekáváních a jejich implikacích srv. ALBERIGO, G.,
Storia del Concilio vaticano II.. 1: Il cattolicesimo verso una nuova stagione. L‘annuncio e la
preparazione – gennaio 1959-settembre 1962, Il Mulino, Bologna 1995, s. 1–60.
3 Srv. CIC, kán. 1752.
4 LG 25.
1
189
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
.
lových dokumentů, četba v souvislosti s tajemstvím víry na základě
analogie a cum fine hominis ultimo1 a studium na základě hierarchie pravd2),
interpretace ve světle tradice (návrat k pramenům spojený s aggiornamentem v duchu DV 8) a z hlediska recepce koncilu (autentický
výklad učitelského úřadu, společný smysl pro víru všech věřících,
ekumenický direktář,3 encyklika Jana Pavla II. o ekumenickém úsilí Ut
unum sint4 a apoštolský list Jana Pavla II. Orientale lumen5).
Hermeneutická otázka, která vzniká na základě rozlišení papeže
Jana XXIII. mezi obsahem pravd víry a jejich vyjádřením, je zvláště
zřetelně vidět v UR 11. Podle něj „vyložit celou nauku“ nestačí, „zároveň je nutné vykládat katolickou nauku hlouběji a přesněji, a to způsobem a jazykem, který je opravdu srozumitelný také odloučeným
bratřím.“ K tomu je třeba splnit devět podmínek:
1. dobře poznat víru, bohoslužbu a teologii účastníků dialogu;
2. dobře znát vlastní učení víry;
3. vědět, co podle jejich mínění chybí nebo je zkráceno;
4. přezkoumávat vlastní způsob řeči a dávat přednost řeči Bible a
církevních Otců;
5. posoudit zpětně, jak naše řeč působí;
6. posuzovat přejícně a v souvislostech;
7. argumentovat tím, co lze jasně doložit;
8. vyhnout se neplodné polemice;
Srv. Dogmatická konstituce I. vatikánského koncilu Dei Filius, 4,3 (Denz. 3016).
UR 11; srv. Dokumente wachsender Übereinstimmung. Sämtliche Berichte und Konsenstexte
interkonfessioneller Gespräche auf Weltebene, II. 1982–1990, Bonifatius-Verlag, Lembeck –
Paderborn – Frankfurt a. M. 1992, s. 751–760, [Gemeinsame Veröffentlichung der
Kommission für Glauben und Kirchenverfassung, Genf, des Institutes für Ökumenische
Forschung, Straßburg, des Johann-Adam-Möhler-Institutes].
3 PAPEŽSKÁ RADA PRO JEDNOTU KŘESŤANŮ, Direktář k provádění ekumenických principů
a norem, Sekretariát ČBK, Praha 1995.
4 JAN PAVEL II., Ut unum sint. Encyklika Jana Pavla II. o ekumenickém úsilí z 25. května 1995,
Zvon, Praha 1995.
5 JAN PAVEL II., Apoštolský list Orientale Lumen, Konferencia biskupov Slovenska,
Bratislava 1995; srv. Ambros, P., „Ó Východe, jase věčného světla.“ Příspěvek ke
kontextologii studia křesťanského Východu v katolické církvi a hledání nového
metodologického východiska, in Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity. Studia
historica Brunensia, 55/C/č. 53 (2007), s. 16–22.
1
2
190
.
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
9. ukázat na omyly, aniž bychom zamýšleli druhého zranit.1
Pro studium křesťanského Východu jsou důležité především UR 14–
18. Zde jsou uvedeny některé úvahy „pro uskutečňování uvážlivé
ekumenické činnosti.“2 Církve (Ecclesiae) a církevní společnosti
(Communitates ecclesiales) tvoří dvě zřetelně odlišitelné skupiny. Nadpis
třetí kapitoly naznačuje zřetelný vývoj tím, že upřesňuje, že se jedná
o křesťanská společenství oddělená od Apoštolského stolce. Odloučení
křesťané nejsou považováni za odloučené od Krista, poněvadž „jsou
pokřtěni a nazývají se křesťany,“3 nejsou ani zcela odděleni od katolické
církve, protože „jsou v určitém společenství s katolickou církví.“4
Navzdory tomu, že některé východní církve neuznávají primát papeže
a jeho jurisdikci, „je nějaká spoluúčast na bohoslužbách za vhodných
okolností a se souhlasem církevní autority nejen možná, ale dokonce se
doporučuje.“5 Důvodem rozlišení mezi východními církvemi a
ostatními církevními společnostmi je skutečnost apoštolské posloupnosti.6
Srv. Exc.mus P. D. Aemilius Ioseph de Smedt, Episcopus Brugensis. In Acta synodalia
Sacrosancti concilii oecumenici Vaticani II, 1/3, Typis Polyglottis Vaticanis, Roma 1971, s. 184–
187; srv. HAMPE, J. CH., Ende der Gegenreformation? Das Konzil, Dokumente und
Deutung Stuttgart, Kreuz-Verlag – Matthias-Grünewald-Verlag, Berlin – Mainz 1964, s.
283–286.
2 UR 13,4.
3 LG 15.
4 UR 3,1.
5 UR 15,3; srv. PAPEŽSKÁ RADA PRO JEDNOTU KŘESŤANŮ, Direktář k provádění ekumenických
principů a norem, Sekretariát ČBK, Praha 1995, čl. 122.
6 Srv. LG 8; Kongregace pro nauku víry, Notificazione sul volume „Chiesa: carisma et potere“ –
P. Leonard Boff, in Acta Apostolicae Sedis, 77 (1975), s. 756–762; podrobně do celé diskuze
srv. PESCH, O. H., Druhý vatikánský koncil 1962–1965. Příprava, průběh, odkaz, Vyšehrad,
Praha 1996, s. 212–217; FILIPI, P. „Dominus Iesus“ a budoucnost ekumenismu. Komentář
ke kontroverznímu dokumentu, Teologická reflexe, 7/1 (2001), s. 5–15; POSPÍŠIL, C. V., Nikoli
strach o sebe, ale o druhé... ještě k deklaraci Dominus Iesus, in Perspektivy. Příloha
Katolického týdeníku, 10/1 (2001), s. 1; MÁDR, O., Vlnobití kolem Dominus Iesus, in Teologické
texty, 11/4 (2000), s. 164; doplnění k témuž DOLISTA, J., Dominus Iesus a christologie, in
Teologické texty, 11/5 (2000).
6 Srv. bibliografie TEUFENBACH, A. von, Die Bedeutung des subsistit in (LG 8). Zum
Selbstverständis der katholische Kirche, Herbert Utz Verlag – Wissenschaft, München 2002, s.
412–441.
1
191
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
.
Představu Druhého vatikánského koncilu o vztahu mezi katolickou
církví a ostatními církvemi a církevními společnostmi můžeme znázornit modelem soustředných kruhů. Když je ve středu vnímání
postaven řád prostředků spásy, pak je středem římskokatolická církev,
„neboť jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným
nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy.“1 Když je
naproti tomu ve středu vnímání cíl spásy, pak je ve středu osoba Ježíše
Krista: Vždyť i církev „stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou
pokání a obnovy.“2 Dokonce „rozdělení křesťanů brání církvi uskutečnit
plnost katolicity…. Stává se pro ni obtížnější projevovat v životní
skutečnosti plnost katolicity po všech stránkách.“3 Kristus je v tomto
modelu viděn jako „zdroj a střed církevního společenství.“4 Vidíme zde
rozlišení mezi přináležitostí v právním slova smyslu (plene Ecclesiae
societati incorporantur5) a v sakramentálním slova smyslu (communio
fidelium). Tato dvojznačnost je přítomná v textech koncilu, které hovoří
o dokonalé a nedokonalé, tzn. stupňovité přináležitosti k církvi,6 nebo
o ještě ne-dokonalé přináležitosti k církvi. Tato dvojznačnost však
nemůže být interpretována jako antiteze právnického a teologického
vyjadřování, jedná se spíše o asymetrii vidění: Prostředky spásy jsou ve
službě cíli, ke kterému spása směřuje. Protestantské oddělení
prostředků od cíle spásy vedlo k důrazu na čisté zvěstování evangelia
a udělování svátostí jako čistých prostředků milosti. To, co spojuje
katolickou církev v církvemi pravoslavnými, je jejich shoda v ocenění
jednotlivých prvků řádu prostředků a se všemi nekatolíky pak
přesvědčení, že toho, co je společné, je mnohem více než toho, co je
rozděluje (směřování k cíli, relativizující rozdíly v prostředcích). Ani
tím nechce koncil tvrdit, že nekatolíci nemají prostředky potřebné ke
UR 3,5.
LG 8,5, srv. UR 4,3.
3 UR 4,10.
4 UR 20.
5 LG 14.
6 LG 14–15.
1
2
192
.
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
spáse. Ty je možné správně posoudit z hlediska plnosti prostředků
a jejich závaznosti.1
UR 14–18 mohou překvapit svojí vstřícností, téměř se nesetkáváme
s negativním výrokem. Je to až jakási náhrada za intenzivně vnímané
historické a mentální odcizení křesťanského Západu od Východu, navíc
dobře zapadající do snah latinské církve vyrovnat se s dědictvím
uniformity a vnést do života církve větší pluriformitu. Zde je možné
plně rozvinout obraz eklesiologie společenství, ideál realizovaný v prvních stoletích (koinonia/communio) jako inspirace pro současnost. Východ
není vidět jako skupina odloučených bratří, ale jako „bratrské
společenství víry a svátostného života.“2 Úloha římského biskupa je zde
představena ve své moderující roli – tišit spory, které vznikaly na
základě nesouhlasného postoje ve věcech víry a mravů, tzn. ve prospěch
společného souhlasu (communi consensu). Ideální obraz spolužití je pak
dokreslen historickým poukazem na jejich společný apoštolský původ
a požadavek lásky mezi partikulárními církvemi, „které mají být mezi
místními církvemi jako mezi sestrami.“3 Východní církve jsou svědectvím různosti forem a různosti způsobu přijímání a předávání
pokladu víry, která je legitimní, vyžadující však stálý dialog lásky
a pravdy. Tradice takto vytvořené se konkretizují v liturgických
1 Podobně argumentuje W. Kasper, když vysvětluje, proč „vnímá katolická církev
společenství vycházející z reformace jako ‚církevní společenství‘, a ne jako církve ve
vlastním slova smyslu“ (UR 19–23, především 22; Dominus Iesus 17). Tím neříká, že
nejsou církvemi, ale že nejsou církvemi v katolickém slova smyslu, „pozitivně řečeno:
v přeneseném slova smyslu, analogicky ke katolické církvi, jsou církvemi. Ve skutečnosti
mají jiné chápání církve a nechtějí být církví v katolickém smyslu“ (KASPER, W., Wege der
Einheit. Perspektiven für die Ökumene, Herder, Freiburg – Basel – Wien 2005, s. 94).
2 UR 14,1.
3 UR 14,1; Zde odkazujeme kardinála Giacoma Lercara z Bologne – LERCARO, G.,
Ecumenismo. Dialogo tra chiese sorelle, A.V.E., Roma 1965; kontext srv. BATTELLI, G. –
ALBERIGO, G., (ed.), Giacomo Lercaro. Lettere dal Concilio (1962–1965), EDB, Bologna 1980.
Současná diskuze na toto téma KASPER, W., Co znamená pojem „sesterské církve“?
Otevřené otázky, in KASPER, W., Wege der Einheit. Perspektiven für die Ökumene, Herder,
Freiburg – Basel – Wien 2005, s. 106–131, v poznámce 1, s. 107 nejnovější bibliografie,
včetně GLAESAR, Z., Ku eklezjologii „Kościołów siostrzannych“. Studium ekumeniczne, Wydział
Teologiczny Uniwersytetu Opolskiego, Opole 2000.
193
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
.
a spirituálních tradicích jednotlivých místních církví,1 které mají jedno
společné: „účast na božské přirozenosti“ (2Petr 1,4), projevující se
nejvyšší měrou při společném slavení eucharistie. Dvojí princip ohledně
communicatio in sacris (vyjádření jednoty církve a účast na prostředcích
milosti2) je konkretizován ve vztahu k východním církvím v UR 15,3.
Rozhodující je apoštolská posloupnost, platnost svátostí a určité těsné
spojení ještě odloučených církví. Přijímání svátostí je podmíněno
souhlasem církevní autority a vhodnými okolnostmi.
Koncil dále doporučuje katolíkům častěji čerpat z duchovních
pramenů východní spirituality3 a východní křesťanské tradice „poznávat, mít v úctě, uchovávat a rozvíjet“4. Dekret dále ukazuje na relativní
autonomii východních církví, založenou na vlastní disciplíně.5
Myšlenka je formulována spíše opatrně jako „určitá rozdílnost mravů
a zvyků,“6 jako skutečnost zvětšující krásu jediné církve přispívající
„k plnění jejího poslání“. Communio a missio církve spolu těsně souvisí.
Spojení katolicity a inkulturace nejlépe oceníme až tehdy, ptáme-li se po
tom, co více odpovídá věřícím a je větším dobrem. Tato tradiční zásada
je slavnostně koncilem potvrzena a má být striktně rozvíjena. Je zde
stavěna nepolemicky, jako historická pravda, její uplatnění v kanonických ustanoveních a v praxi je však mnohem obtížnější, než se obvykle
připouští. Tato rozdílnost sama o sobě není cílem ekumenického hnutí,
ale je základním předpokladem k němu, poněvadž se chápe jako
legitimní vnější projev jediné Kristovy církve. V pohledu na současný
stav ekumenického dialogu pravdy a lásky je možné se ptát, do jaké
míry je již tato možnost lišit se a jednoty na rovině mentality přijímána.
Jedná se o prohlubující se pocit vzájemné přináležitosti a blízkého
příbuzenství, které jsou rovněž obsahem této jednoty v mnohosti.
Pluriformita v katolické církvi však až do dnešní doby není samozřejmostí a stejně jako v době koncilů je nutné se pro ni nasazovat.
Zásada, která dovoluje v ostatních tradicích nacházet vlastní tradici a ve
UR 15.
UR 8,4.
3 UR 15,4.
4 UR 15,5.
5 UR 16.
6 UR 16.
1
2
194
.
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
vlastní tradici nacházet cizí tradice, může být totiž vnímána i jako
ohrožení vlastní identity v dialogu rozličných konfesí. Proto snaha
formulovat společné texty vlastním jazykem a prosazovat vlastní
způsoby myšlení jsou projevy setrvačnosti touhy po uniformitě, která je
koneckonců vlastní kterékoliv tradici. Podle UR 17 je přitom třeba velmi
pečlivě rozlišovat mezi „rozdílným teologickým vyjadřováním nauky“
a „rozdílnými teologickými formulacemi.“ Křesťanskému Východu je
zcela vzdálené to, co nacházíme často u teologie západní: totiž
vzrůstající napětí a rozdílnosti mezi vědeckou teologií a autentickými
vyjádřeními učitelského úřadu. Teologické tradice Východu „jsou
vynikajícím způsobem zakořeněny v Písmu svatém, že je podporuje
a vyjadřuje liturgický život, že je sytí živá apoštolská tradice a spisy
východních otců i duchovních spisovatelů a že směřují k správnému
utváření života, ano, k plnému nazírání křesťanské pravdy.“1 Tím
dekret podává kritéria, jak posuzovat autenticitu oprávněné teologické
rozdílnosti při vyjadřování nauky. Základem legitimní různosti je
rozdílnost teologických postupů a přesvědčení, že poznání božského či
zjeveného nemůže být uniformní. K tomu přistupuje požadavek dějinné
kontinuity a schopnosti kontextuálního čtení skutečnosti. Rozdílnosti je
pak možno chápat jako doplnění celku ve smyslu „plnějšího“ nazírání
křesťanské pravdy a „plnější“ katolicity a apoštolskosti církve. Zásada
„nenakládat žádná další břemena kromě nutných věcí“, s odvoláním se
na Sk 15,28 v závěrečném slavnostním prohlášení,2 je dnes implicitně či
explicitně přítomna v ekumenickém úsilí jako základní obsah, který je
třeba nalézt k dosažení plnější jednoty „modlitbou, bratrským dialogem
o nauce a naléhavých potřebách pastýřského úřadu v naší době.“3 Jsou
připomenuty i prostředky, které nejsou přímo teologicky relevantní, ale
přesto jsou důležité (přátelské vztahy, bratrská spolupráce a vyloučení
svárlivé řevnivosti). Obraz jediného domu odkazuje na vyjádření
Florentského koncilu, aby ukázal na potřebu ekumenického úsilí, které
proniká veškerý Boží lid.
UR 17,1.
UR 18.
3 UR 18.
1
2
195
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
.
4. Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium (CCEO)
České vydání CCEO je pracovním překladem, který postrádá církevní schválení. Přesto však není od věci se s kodexem důkladně seznámit.1
Plodné je především detailnější srovnání obdobných kánonů CIC. Širší
souvislosti jeho vzniku vysvětluje B. G. Fürst: „Již před Prvním
vatikánským koncilem byla zdůrazněna potřeba revize práva východních katolických církví. První impuls přišel od slavného melchitského
patriarchy Gregoria II. Yussifa, jehož žádost byla okamžitě přijata
přípravnou Komisí pro misie a pro církve východního ritu. Avšak
potom přišly nesnáze. V komisi se nacházeli lidé, kteří se domnívali, že
kromě liturgické části a několika málo bodů, které nebylo možné na
východní církve aplikovat, ‚neexistuje důvod, proč by západní disciplína neměla být aplikována na církve východního ritu...‘
I když byla formulována trojí alternativa (‚buď chceme na budoucím
koncilu vytvořit jednu jedinou disciplínu, společnou pro Východ i pro
Západ, nebo jednu disciplínu pro Západ a jednu pro východní církve,
nebo nakonec tolik pro Východ, kolik je východních církví, které se
mezi sebou liší ritem‘), panoval strach z disciplinárního dualismu mezi
latinskou církví a církvemi východními, takže nakonec vše, co se týkalo
této komise, bylo zastaveno. Bez výsledku zůstaly kvůli předčasnému
přerušení koncilu dva velmi významné zásahy ve prospěch zvláštní
disciplíny pro východní církve, jeden ze strany patriarchy Josefa VI.
Auda a řeckokatolického biskupa Josefa Papp-Szilágyiho z Velkého
Varadinu. I po Prvním vatikánském koncilu a zvláště po započetí prací
na Codexu Iuris Canonici latinské církve se v Římě nedostávalo sil (a snad
ani zájmu) pro započetí prací na východním kodexu (nebo více
kodexech). V rámci některých východních církví i nadále přetrvávala
idea revize vlastního kanonického práva, takže mezi lety 1872 a 1911
kodifikovalo pět východních církví své právo: církev rumunská (synody
v Sedmihradském Bělehradu a Fogarasu, 1872, 1882, 1900), syrská
(synod v Šarehu, 1888), ruténská (synod ve Lvovu, 1891), koptská
(synod v Alexandrii, 1898) a arménská (římský synod, 1911).
1 Pazourek, M., (ed.), Manuál pro Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium aneb Úvod do
Kodexu kánonů východních církví, Karolinum, Praha 1998.
196
.
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
Teprve na začátku roku 1926 plenární zasedání Kongregace pro
východní církve, založené Benediktem XV. v roce 1917, přišlo s myšlenkou kodifikace východního práva. Na plenárním zasedání 25.
července 1927 se hovořilo jednoznačně ve prospěch tohoto projektu.
Pius XI. se okamžitě postavil za tento projekt a v roce 1929 poté, co si
vyžádal názor patriarchů, ustanovil Consilium Praesidentiae (předsednickou radu), v níž si vyhradil předsednictví, dále novou rozšířenou
Předsednickou komisi pro kodifikaci východního práva a v roce 1929
také Commissio Cardinalitia pro studiis praeparatoriis codificationis Orientalis
(Kardinálská komise pro přípravné studie ke kodifikaci východního
kanonického práva). Jako pomocný orgán bylo ustanoveno Kolegium
východních delegátů a Kolegium konsultorů, které mělo sbírat prameny
východního kanonického práva. Nakonec byla v roce 1935 tato komise
rozšířena o Pontificia Commissio ad Redigendum Codicem Iuris Canonici
Orientalis (Papežská komise pro redakci kodexu východního
kanonického práva).
Při práci byla snaha především o společný kodex pro celou církev,
který měl obsahovat i disciplinární zvláštnosti pro východní církve.
Tato myšlenka však byla opuštěna, protože se proti ní postavil Pius XI.,
který nechtěl ani stín latinizace. Pius XI. dal příkaz, aby konsultoři měli
co největší svobodu a aby tak mohli pracovat s ryzími prameny svých
zákonů a synodů. Jedním slovem všechno to, co považovali za nutné
a vhodné k tomu, aby kodifikace zcela odpovídala požadavkům
a potřebám jejich církví, kléru a lidu. Přesto se východní delegáti
jednohlasně rozhodli řídit Kodexem kanonického práva latinské církve jako
modelem vypracování východního kodexu kanonického práva.
Práce pokračovala vynikajícím způsobem, a to i přes nemalé obtíže.
Na konci druhé světové války existovalo již úplné schéma kodexu
o 2666 kánonech. Mezi lety 1949 a 1957 bylo promulgováno 1590
kánonů, tedy okolo 60 % schématu. V roce 1949 motu proprio Crebrae
allatae sunt o manželském právu; v roce 1950 motu proprio Sollicitudinem nostram o procesním právu; v roce 1952 motu proprio Postquam
Apostolicis Litteris s normami o právu řeholním, o časném majetku a o
terminologii; konečně v roce 1957 motu proprio Cleri sanctitati o
východních ritech a o osobním právu.
197
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
.
Kromě toho po vyhlášení Druhého vatikánského koncilu byla práce
na existujícím schématu pozastavena. Druhý vatikánský koncil věnoval
východním katolickým církvím dekret Orientalium Ecclesiarum, který se
stal zvláštním způsobem normativním i pro kodifikaci východního
kanonického práva. Poté, co se s konečnou platností rozhodlo, že budou
vypracovány dva kodexy, jeden latinský a druhý východní, byla v roce
1972 vytvořena nová komise, Pontificia commissio C.I.C. Orientali recogniscendo (Papežská komise pro revizi Kodexu východního kanonického
práva; nejprve s 26 členy, v roce 1973 se 65 konsultory, po plenárním
zasedání v roce 1974 rozdělenými na Coetus centralis a devět dalších
coetus). V roce 1980 bylo východním katolickým církvím, dikasteriím
římské kurie, biskupským konferencím, které měly mezi svými členy
alespoň jednoho východního biskupa, církevním univerzitám a fakultám a mnoha poradním orgánům, za účelem vyslechnutí názoru, zasláno nejdříve Schema canonum de cultu divino et praesertim de sacramentis.
Schémata kánonů de evangelizatione gentium, magisterio ecclesiastico et
oecumenismo, de normis generalibus et de bonis Ecclesiae temporalibus, de
sanctionibus poenalibus in Ecclesia a de clericis et laicis následovala v roce
1981. V roce 1982 bylo zasláno Schema canonum de tutela iurium seu de
processibus a nakonec v roce 1984 Schema canonum de constitutione
hierarchica Ecclesiarum orientalium. Poté, co byla tato schémata vypracována v příslušných coetus, byla sebrána do jediného Schema Codicis
Iuris Canonici Orientalis. Mezitím byl vytvořen Coetus de coordinatione.
Znovu bylo schéma na základě hlasování členů plenárního zasedání
pozměněno v komisi de expensione observationum, bylo opět projednáváno, na plenárním zasedání 3.–14. listopadu 1988 schváleno a jako
Schema novissimum s názvem Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium
předáno papeži s žádostí o promulgaci. Papež Schema ze své strany za
pomoci několika expertů zkontroloval, vyslechl místopředsedu a
sekretáře komise a nakonec se rozhodl 1. října 1990 promulgovat nový
kodex, což se stalo následujícího 18. října. Codex Canonum Ecclesiarum
Orientalium1 vstoupil v platnost 1. října 1991.“1
České pracovní vydání srv. PAZOUREK, M. (ed.), Manuál pro Codex canonum ecclesiarum
orientalium aneb Úvod do Kodexu kánonů východních církví, Karolinum, Praha 1998; slovensky
Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium (CCEO), Vydavateľstvo o. baziliánov, Rím 1993.
1
198
.
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
5. Dokumenty katolicko-pravoslavného dialogu
Pro studium dosavadních výsledků oficiálních rozhovorů,
publikovaných v Ekumenických konsensech I a II,2 je nutné poznání širšího
kontextu. Dobře jej objasňuje Encyklopedie křesťanského Východu:
„S Druhým vatikánským koncilem otevřela katolická církev vztah se
všemi pravoslavnými církvemi, i když v různých formách a intenzitou,
podle té které církve. Téměř všechny tyto církve poslaly své delegátypozorovatele na koncil, mohly tak přímo sledovat ekumenický postoj
koncilu katolické církve, který byl patrný na koncilní úrovni. Již v koncilní atmosféře se odehrávaly zcela nové události. V roce 1964 se papež
Pavel VI. a patriarcha Athenagoras setkali jako poutníci ve Svaté zemi.
V roce 1965 současně s obřadem v Římě a v ekumenickém patriarchátu
došlo ke stažení vzájemných exkomunikací z roku 1054, které setrvávaly pro mnohé znamením a příčinou rozdělení mezi Římem a Byzancí. Ze vzájemné exkomunikace se tak přešlo k společnému úsilí o plnou jednotu. Událost, i když se omezovala na římskou a konstantinopolskou církev, měla kladný vliv na všechny pravoslavné církve.
Rozvinulo se tak hnutí bratrských styků mezi katolickou církví a
jednotlivými církvemi pravoslavnými, známé jako dialog lásky. Toto
období přímých vztahů bylo pojímáno jako nezbytná příprava ke
skutečným teologickým rozhovorům a ze strany pravoslavné bylo i
výslovně vyžádáno na Třetí všepravoslavné konferenci na ostrově
Rhodos (1964).
Když se obě strany domnívaly, že nastala požadovaná zralost času,
byly vytvořeny dvě komise, jedna mezipravoslavná a druhá katolická,
které paralelně studovaly (1976–1978), jak vybudovat teologický dialog.
Poté smíšený komitát vypracoval přípravný dokument s názvem Plán
pro zahájení teologického dialogu mezi katolickou a pravoslavnou
církví. Dialog tak probíhá se všemi pravoslavnými církvemi zastoupenými ve smíšené komisi. Ustavení smíšené komise bylo zveřejněno
FÜRST, B. G., „Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium (CCEO)“, in FARRUGGIA, E. G.
(ed.), Dizionario enciclopedico dell’Oriente Cristiano, PIO, Roma 2000, s. 163–166 (přeložil
Adam Mackerle).
2 BUGEL, W. (ed.), Ekumenické konsensy. I. Katolicko-pravoslavné konsensy na celosvětové úrovni.
Mnichov (1982), Bari (1987), Uusi Valamo (1988), Balamand (1993). II. Katolicko-pravoslavný
dialog: texty z let 1965–1995, Refugium, Velehrad 2001, 2002.
1
199
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
.
společným prohlášením papeže Jana Pavla II. a patriarchy Dimitria I. u
příležitosti papežovy návštěvy ekumenického patriarchátu (1979).
Teologický dialog byl zahájen v roce 1980 slavností v klášteře na ostrově
Patmos. Na prvním setkání byl schválen přípravný dokument jako
základ a průvodce v dialogu. Tento dokument v prvé řadě definoval
účel dialogu formulací, která obsahovala základní metodologické,
teologické a teleologické prvky dialogu: ‚Účelem teologického dialogu
mezi římskokatolickou církví a pravoslavnými církvemi je obnovení
plného společenství mezi těmito církvemi. Toto společenství, zakládající
se na jednotě víry a v linii společné zkušenosti a tradice antické církve,
nalezne své vyjádření ve slavení posvátné eucharistie.‘
Komise pracuje prostřednictvím tří smíšených studijních podkomisí
a jednoho smíšeného koordinačního komitátu. Pořádala sedm plenárních zasedání a schválila následující dokumenty:
1. Mysterium církve a eucharistie ve světle tajemství Nejsvětější
Trojice (Mnichov 1982),
2. Víra, svátosti a jednota církve (Bari 1987),
3. Svátost kněžství v svátostné struktuře církve, zvláště apoštolská
posloupnost pro posvěcení a jednotu Božího lidu (Valamo 1988),
4. Uniatismus, unijní metoda minulosti a současného plného
společenství (Balamand 1993).
Jak vyžadoval přípravný dokument, tato první část dialogu se
zabývala především svátostmi jako společným základem mezi katolíky
a pravoslavnými. Dialog vycházel ze společné víry a chce určit a
následně postupně prodiskutovat existující rozdíly. Jedná se o metodu
úmyslně pozitivní, odlišnou od metod používaných na Ferrarskoflorentském koncilu (1439), kde se přímo přistupovalo k rozdílům.
V encyklice Ut unum sint (1995) papež Jan Pavel II. vyslovil pozitivní
dojem nad výsledky tohoto dialogu: ‚V pozitivním duchu a na základě
toho, co máme společné, docílila Spojená komise výrazného pokroku.‘
Z toho vyvozoval následující větu: ,Jsou to důležité záchytné body pro
pokračování dialogu.‘ A nezastavil se u tohoto, nýbrž podle něj ,tato
společná prohlášení navíc představují pro katolíky a pravoslavné
základ k tomu, aby dokázali vydávat věrné a jednotné svědectví naší
200
.
ACTA FACULTATIS ORTHODOXAE THEOLOGIAE UNIVERSITATIS PRESOVIENSIS
BYZANTSKÁ REVUE 2009
době, aby tak bylo zvěstováno a oslavováno jméno našeho Pána.‘1
Hlavní otázka, totiž primát a neomylnost papeže, osoby Petrova
nástupce, zůstává na obzoru. Papež s nevídanou vstřícností ve
své encyklice o ekumenickém úsilí navrhl bratrskou teologickou diskuzi
o formách vykonávání primátu. Vyzval ‚všechny pastýře a teology
našich církví, abychom mohli – samozřejmě společně – hledat formy,
v nichž by se tato služba stala službou lásky uznávanou všemi
zúčastněnými.‘2 Dialog zůstává otevřený jak kvůli potřebě intenzivních
bratrských vztahů mezi sesterskými církvemi, tak kvůli pokračování
teologické diskuze.“3
6. Závěr
Studium křesťanského Východu je nedílnou součástí studijních
programů pěstovaných na katolických univerzitách nebo teologických
fakultách. Studium východních církví patří mezi ty obory církevních
studií, v nichž je možné získávat kanonicky uznávané akademické
hodnosti nebo tvoří doplňující prvky ostatních studií.4 Studium vychází
z předpokladu, že vzájemné poznání křesťanského Východu a Západu
je důležité „pro růst vzájemného pochopení a jednoty“5. Především se
zdůrazňuje poznání liturgie církví Východu a schopnost inkulturace.
Jejich cílem je snížení rozepří mezi křesťany latinského obřadu a východních obřadů, podpora dialogu mezi katolíky a pravoslavnými,
výchova nových profesorů a odborníků pro studium východních církví.
Má poskytnout v katolických institucích přiměřené poznání o východních církvích, především kandidátům kněžství.
Ut unum sint, 59.
Ut unum sint, 95.
3 FORTINO, E. F., „Dialogo Cattolico-ortodosso“, in FARRUGGIA, E. G. (ed.), Dizionario
enciclopedico dell’Oriente Cristiano, PIO, Roma 2000, s. 221–223 (přeložil Adam Mackerle).
4 Srv. JAN PAVEL II., Sapientia christiana. Apoštolská konstituce o církevních univerzitách
a fakultách, čl. 85; Nařízení posvátné Kongregace pro katolickou výchovu ke správnému provádění
apoštolské konstituce „Sapientia christiana“, čl. 64 (Dodatek II. k čl. 64).
5 JAN PAVEL II., Orientale lumen. Apoštolský list při příležitosti stého výročí Apoštolského listu
„Orientalium dignita“, čl. 24.
1
2
201