pdf, 45kB - mediabaze.cz

Transkript

pdf, 45kB - mediabaze.cz
Ruský semiotik Jurij Lotman popsal základní charakteristiku jazyka animovaného filmu jako práci se
znakem znaku. To znamená, že diváci sledují animovaný film nebo divadlo s vědomím, že postavy nejsou
obrazem vnějšího světa animace (skutečnosti), ale že to jsou obrazy věcí již převedených do jazyka
animace. Je mnoho aspektů tohoto záhadného principu animace, který odhaluje specifické téma
současného umění. Můžeme mluvit o meta-animaci, která pracuje se znakem znaku znaku. — DVD-Video
disk Lotus3 je tvořený sérií krátkých animovaných filmů, které si divák může sám různě propojovat.
První animovaný film Tip et Tap par mémoire (2001) je rekonstrukce belgického animovaného filmu Tip
et Tap, vysílaného koncem sedmdesátých let československou televizí, založená na osobních
vzpomínkách. Objevuje se zde letící lotus. Ve druhé animaci Bez názvu (2002) je použito kreslených
postaviček přivezených z Maroka. S těmito imaginárními zvířátky vytvořili autoři krátký příběh (ve
skutečnosti spíše ne-příběh). Po obloze znovu proletí lotus. Tato práce si pohrává s jistou nečitelností. Ve
skutečnosti je to o paměti lidí žijících v Maroku, ale pro ty z nás, kteří nevědí nic o marockých kreslených
seriálech, to může fungovat jen na nižší úrovni čitelnosti. Zde musím znovu zmínit Lotmana, který v
souvislosti s loutkovým divadlem říká, že poezie zdvojení (znak znaku) odhaluje přehnanou teatrálnost
loutkového divadla, jinými slovy, smysl (raison d’etre) loutkového divadla je založen na jisté
"úmluvě" (uslovnyi), jak tvrdí Bogatyrev. To znamená, že divák by se měl snažit pochopit kulturní
pozadí marockých kreslených seriálů, aby mohl pochopit Bez názvu. Třetí animace Melanie envoie des
fuseé des yeux et sauve le soleil (2002) je ztvárněním vzpomínek jedné francouzské dívky. To, že jako
diváci nevíme vůbec nic o této dívce, dělá třetí animaci ještě méně srozumitelnou než ty předchozí. V
podstatě nevíme, o co v animaci jde, s vyjímkou toho, že poznáváme letící lotus. Pro běžného českého
diváka z toho vyplívá toto pořadí čitelnosti: 1. Tip et Tap par memoire, 2. Bez názvu, 3. Melanie envoie
des fuseé des yeux et sauve le soleil. — Autoři navíc udělali rozhovor se dvěmi českými herečkami, které
dabovaly Tipa a Tapa. To, že původně byly jejich hlasy součástí animace a nyní mluví o svých
vzpomínkách, posouvá animaci do jisté meta polohy. Taková série animací záměrně vytváří odlišné
úrovně čitelnosti, aby přinutila diváka přemýšlet nejen o problému citací a odkazů v dnešním umění, ale
hlavně o vnějším a vnitřním světě animace a naší schopnosti sdílet vzpomínky. — Keiko Sei (in: Zlínský
salón mladých, katalog, 2002)