Prosinec - Skaut.cz

OBSAH:
* obrázek k meditaci
* závěr roku 2012 v ODV
* 7. část vyprávění br. Fr. Stropka
* letošní Betlémské světlo
* výsledky 1. kola Stezky písmáků
* záznam z besedy při 2. kole SP
* seminář ELŠ, leden 2013
* vzpomínání br. J. Čejky na LŠ
* upozornění předplatitelům
___________________________________________________________________________________
Obrázek bez komentáře: Svatá rodina od Michelangela.
Strana 1 z 12
Jednání odboru duchovní výchovy v prosinci 2012:
- jaký bude další seminář ze série „4kurzů“
ODV pro skautské vedoucí (jaro 2013)
- průběh 1. a 2. kola Stezky písmáků
- další akce ODV v roce 2013
_________________________________________________________________
7. ODDÍLOVÉ VÝPRAVY
(autor: František Jiří Stropek – Bobr)
Možná znáte tu říkanku, kterou jsme ve škole na sebe vzájemně pokřikovali: první třída myší
díra, druhá třída – kašička, třetí třída – hodní žáci, čtvrtá třída – darebáci, pátá třída medvědi,
protože nic nevědí! Jenomže myslet si, že medvědi nic nevědí, by byl krajní omyl Naopak mají
výborně vyvinuté smysly, dobrou paměť a náramnou tělesnou kondici.
My skautíci jsme v lesích pozorovali různá zvířata, ale o některých jsme si mohli jen přečíst, že
v naší přírodě kdysi dávno žili, ale vinou člověka odtud zmizeli. Byli to například bobři, rysi, vlci,
ale i velcí medvědi. Dnes už opět zvítězil názor, že šelmy mají v přírodě svůj význam a daří se
alespoň některé do přírody vracet. Zatím se to podařilo částečně u rysů, vlci se k nám občas
zatoulají z jiných oblastí, návrat bobrů naopak činí potíže s jejich budovatelskou činností na
vodním toku, avšak medvědy můžeme spatřit jen v zajetí. Především je však třeba si uvědomit, že
současná krajina se velmi změnila a neposkytuje velkým šelmám dostatek prostoru pro pohyb a
podmínky k lovu za obživou.
Když nám v hodině přírodopisu pan učitel Pražma vykládal o medvědech, napínali jsme uši a
zasypávali ho otázkami. Obzvlášť Pírko (Jirka Kolařík) byl neodbytný:
„Prosím, co medvědi jedí? A kolik váží? …“
Pan učitel se divil, proč má Pírko takový zájem právě o medvědy. Pírko vyhrkl:
„Když já mám u medvědů staršího bráchu!“
Pan učitel vykulil oči: „Tvůj bratr je u cirkusu?“
„Kdepak,“ rozesmál se Pírko, „on je ve skautské družině Medvědů.“
„Ach tak, to má asi náramnou sílu, že?“ opáčil pan učitel s úsměvem.
„Ne, ne,“ vrtěl hlavou Pírko, „oni si dali to jméno proto, že by c h t ě l i být silní jako medvědi.“
„Tak dobrá, budeme pokračovat,“ řekl pan učitel a vykládal dál.
“Medvěd hnědý je, nebo spíš byla, naše největší masožravá šelma. Dosahoval hmotnosti asi
dvě stě kilogramů, samice sto šedesáti. Někteří jedinci však vážili i tři sta kilogramů. Medvěd je
samotář a toulá se spíše v hlubokých lesích nebo na úpatí hor, proto se s člověkem setkával jen
zřídka. Zato medvědice, která vodí za sebou mláďata, může být velmi nebezpečná, protože se o
ně bojí. Přes svou velkou hmotnost jsou medvědi ze sedmdesáti procent vegetariáni a větší část
jejich živočišné potravy tvoří různé larvy, kukly mravenců i jiný hmyz a nepohrdnou ani mršinou.
Pro člověka je nebezpečný hlavně tím, že nedokáže dělat grimasy, takže se nepozná jeho nálada,
když se s ním někdo potká.“
„A když je tak těžký, to asi chodí dost pomalu, že?“ ptal se Bóža.
„I tady vás zklamu. Tenhle tlouštík je jen zdánlivě neohrabaný, ve skutečnosti umí vyvinout
značnou rychlost a člověka by snadno dohonil. Navíc umí i výborně šplhat na strom, kam se
vydává pro oblíbenou pochoutku - med divokých včel, když vyslídí, že tam v dutině mají hnízdo.“
„Pane učiteli, naše babička říká, že je taky medvědí
česnek“, vyhrkl boubelatý Franěk.
„To je pravda. Je to jedna z prvních rostlin, které
v přírodě po zimě vyraší. Navíc je doslova plný energie.
Říká se, že název česnek medvědí vznikl proto, že
medvědi po dlouhém zimním spánku ho prý s oblibou
vyhledávali a za touto jarní pochoutkou
dokázali
putovat i desítky kilometrů. Druhá verze je, že tomuto
česneku dali jméno staří Germáni, kteří věřili, že jim
také dodá sílu jako medvědům.“
„A taky má ten česnek hlavičku se stroužky?“ ptal se
dál Franěk
„Od česneku, který znáte, se liší tím, že u medvědího
se používají listy, ale dá se použít i květ nebo cibulka.
Má sice jemnou, ale štiplavou chuť. Může se dávat do
Strana 2 z 12
všeho, kam se bychom použili stroužky česneku nebo pažitku, čili lidově šnytlík,“ dodával pan
učitel..
Moc zajímavé pro nás bylo sdělení, že medvědice rodí během zimního spánku velmi malé mládě
a pečuje o něj, krmí ho svým mlékem, jazykem mu masíruje bříško, když chce, aby se vyprázdnilo
a jeho výkaly spolkne.
Při našich oddílových toulkách Šumavou nás zavedl vůdce oddílu na tajemnou stezku, která
vedla od železniční stanice Ovesná hlubokým lesem kolem divokých skalisek. Jednotlivé skály
měly roztodivné tvary a vůdce nám říkal, že lidé skálám dali různé názvy podle toho, co jim
připomínaly. Také jsme nakoukli do medvědí jeskyně, kde prý pobývala medvědice s mládětem.
Našli jsme při cestě dosti velký patník s nápisem, že zde byl čtrnáctého listopadu 1856 zastřelen
poslední medvěd. Vlastně to byla medvědice, která chránila své mládě, což nám bylo obzvlášť
líto. Stezka nás zavedla až k menšímu jezírku.
„Tohle jezírko se jmenuje Jelení a byla to vodní nádrž pro Schwarzenberský kanál, kde se
splavovalo vytěžené dřevo. O tom mi vyprávěl strejda, který před válkou na Šumavě pracoval
jako dřevař a vorař. Voraři tehdy splavovali dřevo po Vltavě až do Hamburku,“ pochlubil jsem se
klukům svými znalostmi.
Na doplnění uvádím, že teprve daleko později, až v roce 1967, byla zde vybudována naučná
stezka pod názvem Medvědí a vede k železniční stanici Černý kříž. Měří čtrnáct kilometrů.
Skautům všech věkových kategorií doporučuji ji navštívit.
To okouzlení z medvědích skal nás inspirovalo, když každá družina dostala za úkol připravit
nějakou terénní hru. Naše trojice spolužáků z jedné střídy – Pírko (Jirka Kolařík), Bóža (Bohuslav
Vaněk) a já vymyslela hru Na medvěda. Spočívala v tom, že jeden hráč dělal medvěda, kterého
stopaři sledují a on jim uniká. Zanechává však za sebou stopy, což byly drobné kousky papíru,
které samozřejmě stopaři sbírali. Když už medvěd dojde do míst, kde je jakoby vysílen a chce se
schovat, vysype na zem několik papírků a pak se chvatně poohlíží po nějaké skrýši. Stopaři, což
byli ostatní hoši z oddílu, medvěda hledají, ale jen tak dlouho, jak jim to dovoluje časový limit
určený vůdcem oddílu. Buď se lovcům podařilo ve stanoveném čase medvěda najít, nebo naopak
zazněla píšťalka a hra končila vítězstvím medvěda. Skautík v roli medvěda byl vybírán losem a
samozřejmě se vždy holedbal tím, že jeho určitě nenajdeme. Dokonce se na medvěda přijímaly i
sázky. Když medvěd vyhrál, čekala ho drobná odměna v podobě nějaké malé sladkosti, tedy nic
jako dnes, kdy děti vyhrávají čokolády a kdoví co. Tehdy to ani nešlo, protože po válce byly ještě
v platnosti na všechno papírové tištěné lístky zavedené Němci v době války a jednotlivec si mohl
koupit z potravin jen to, na co mu lístky stačily. Nějaký ten bonbón vždy přinesl v batohu vůdce
oddílu Gódy, protože s manželkou neměli děti, a tak ho rádi oželeli.
. První hra, s níž naše trojice tehdy vyrukovala, nebyla ještě spojena s žádnou odměnou, teprve
později ji přinášel vůdce oddílu jako překvapení. Protože při první hře byl medvědem Kropínek, a
my ho tehdy v časovém limitu nenašli, pak vždycky hudral:
„Je to nespravedlivý! Pán si tady pomlaskává a když jsem vyhrál já, tak jsem nedostal nic.“
Vůdce oddílu, který viděl, že nás poznatky o
medvědech zajímají, připravil na schůzku
v klubovně další zajímavé údaje, které jsme ve
škole nezískali:
„Naši dávní předkové měli z medvědů velký
respekt, mimoto byl medvěd i posvátným
zvířetem, proto se neodvažovali ani vyslovit
jeho jméno. Říkali o něm: ten, který ví, kde je
med, tedy med-věd, z čehož vznikl název
MEDVĚD. Také všichni víte, že i jedno
souhvězdí na obloze je po něm pojmenováno.
O tom, jak se medvěd dostal na oblohu,
pojednává stará báje, ale tu si necháme zase
na příště.“
Medvědí stopy jsou velmi podobné lidským,
o čemž jsem se přesvědčil o mnoho let později
při svém pobytu na Slovensku. Bylo to
v hlubokých lesích za Banskou Bystricí, kde
jsme pozorovali ve stráni medvěda, jak stojí na
zadních u šípkového keře a pochutnává si na
zralých šípcích. Byl podzim, a to tihle chlupáči
Strana 3 z 12
musí nabrat hmotnost a zásobit se na zimní spánek chutnou potravou všeho druhu. Šli jsme
s několika přáteli dál lesní cestou až k potůčku, kde stál masivní dřevěný srub u vysoké stráně.
Nakoukli jsme za srub a uviděli do stráně zasazené včelí úly, chráněné zpředu silnými kládami.
Na nich medvěd předvedl svou sílu. Ochranné klády byly rozdrásané medvědími drápy na třísky
a jedna kláda byla téměř odtržena, jak se chtěl huňatý loupežník za každou cenu dostal k medu.
Při zpáteční cestě jsme potkali na horské louce baču, který tam pásl stádo ovcí. Potvrdil nám,
že se s medvědy často setkává a vídává je, jak slídí v krajině. Pak nám vyprávěl tuhle zajímavou
historku:
„Na břehu lesní říčky jsem jednou uviděl medvědici následovanou jedním větším a jedním
malým medvídkem. Ten starší, asi roční, dělal mladšímu jakéhosi pěstouna a pomáhal matce
jednak s jeho výchovou, ale i se sháněním potravy, jak to někdy u medvědů bývá. Velká
medvědice si sedla do trávy a pěstoun popadl mladšího brášku za krkem a v tlamě ho odnesl
k vodě, v níž ho začal máchat. Mrňous vřískal, pištěl a mrskal sebou, pěstoun jej ale nepustil a
dál ho proplachoval v ledové vodě. Pak se ten malý přece jen vytrhl a upaloval ven z vody.
Pěstoun ho však dohonil, vysolil mu pár pohlavků a dovlekl ho zpátky, aby dokončil řádnou
koupel. Nějak ho ale víc přitlačil pod vodu, takže se medvídek pořádně nalokal, a když ho
pěstoun vytáhl nad hladinu, začal zoufale ječet strachy. To už ale medvědice nevydržela,
přiskočila k oběma sourozencům, mrňouse vytáhla z vody na břeh a pak se pustila do pěstouna.
Začala ho pořádně pohlavkovat, až kňučel bolestí. Potom vylezla na břeh a pomalu se vydala
k lesu. Oba medvídci svorně klusali za ní. Inu, s výchovou dětí to jinak nejde, zvlášť když je
máma na všechno sama, protože táta s rodinou nežije a toulá se kdoví kde.“
Betlémské světlo v roce 2012
Brněnští skauti se vydají v sobotu 15. prosince 2012 do Vídně převzít od
rakouských skautů Betlémské světlo pro Českou republiku. Ekumenická
bohoslužba, spojená s převzetím Betlémského světla, proběhne ve 14.00
v rakouské katolické farnosti Altlerchenfeld. V pátek 21. 12. 2012 bude BS
předáno na pražském hradě kardinálovi Dukovi a primátorovi hl. m. Prahy,
v sobotu 22. prosince 2012 bude za spolupráce dalších skautek a skautů
rozváženo Betlémské světlo po ČR - informace o rozvozu viz:
http://www.betlemskesvetlo.cz/app/rozvoz.html .
Výsledky 1. kola 13. ročníku
soutěže ve znalosti Bible
„Stezka písmáků”.
Přehled a výsledky:
V 1. kole soutěžilo celkem :
z toho dětí a mládeže v kat. N, M a S :
dospělých v kategorii P :
dospělý manželský pár kat. MP-P :
dospělý jedinec v kategorii MP-P :
dětský jedinec v kategorii MP-N :
Zastoupeno jako místa konání 1. kola :
jako prostředí konání 1. kola :
283 účastníci,
242 účastníci,
37 účastníků,
2 účastníci,
1 účastník,
1 účastník.
35 měst a obcí,
10 různých církevních,
skautských a dalších
společenství vč. rodin.
Soutěžilo 112 jednotlivců vč. 36 dospělých,
73 týmů všech kategorií vč.
1 manžel. pár v kategorii MP-P.
Do 2. kola získalo postup celkem :
137 soutěžících,
v tom 111 dětí a mladých soutěžících,
24 dospělých účastníků,
2 v manžel. páru kat. MP-P.
Strana 4 z 12
Organizaci 1. kola se věnovalo:
a) v Praze 7 osob (příprava, tvorba otázek, opravování, propagace);
b) v místě konání 48 osob (dohled nad vyplňováním soutěžních archů).
2. kolo soutěže:
Konalo se dne 18. 11. 2012 v Praze 2 - Vinohrady, Londýnská 30 ve sboru Církve adventtistů s. d. (http://www.casd.cz/index.php?a=cat.42). Během opravování soutěžních listů proběhla
beseda s doprovodnými osobami.
Zde uveřejňujeme zprvu záznam o této besedě, výsledky 2. kola přineseme v čísle NDS214, které
vyjde v lednu 2013.
V úvodu besedy přednesla ses. Veronika Justrová, KP oddíl Pandy, svoji esej nazvanou „Bible již
v dětství?“ (podstatné pasáže eseje zde přebíráme).
Zahájila ji citátem z 2. list Timoteovi 3,15-17: Od dětství
znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a
to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Písmo pochází z Božího
Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě,
k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě
připraven ke každému dobrému činu.
Tento text vybrala jako podnět k uvažování nad
myšlenkou, kterou vystihuje i staré české přísloví: „co se
v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“. Je
samozřejmostí, že se děti od útlého věku učí různým
dovednostem a návykům – čistit si před spaním zuby,
vykoupat se, sami si nachystat jídlo, pomoci s úklidem
v domácnosti apod. Většina rodičů dbá na tyto základní
dovednosti, které dítě bude na 100% potřebovat ve svém
dalším samostatném životě. Méně rodičů ale dbá na
předání duchovních návyků – např. modlitba před spaním,
čtení tzv. Jitřenky nebo studium Bible.
Mnoho rodičů uvádí, že je jejich dítě ještě příliš malé, ale rok sem, rok tam a jejich zmiňované
„malé“ dítě nemá chuť se již tyto věci učit, protože má jinak nastavené zájmy a priority. Než se
rodiče nadějí, může už být pozdě. Ses. Veronika sama nemá děti nemá, nicméně svoje názory
podpořila tím, že má o 9 let mladšího bratra, u kterého výchovu viděla velmi zblízka, a je také
v pozici rádkyně v Klubu Pathfinder. Protože vždy měla k dětem blízko, všímá si, že děti milují
příběhy. Nevidí proto nic špatného na tom, když od malinka, kdy začínáme děti učit různá
pořekadla a vyprávět pohádky před spaním, zařadíme do repertoáru i jednoduché veršíčky a
příběhy z Bible. Se starším bratrem v dětství rádi hráli příběhy jako divadlo – moc je bavilo si
příběh přečíst a zahrát ho po svém. Kolikrát se i stalo, že koně představoval kočárek na panenky a
kameny, kterými trefil David Goliáše, byla kolečka z papíru.
Nyní, když jsou oba starší, si uvědomují, že mají oba kladný
vztah k Bibli, orientují se v ní a na základě vědomostí
z dětství mohou budovat svoje přesvědčení, v co vlastně věří.
Zdůraznila také, že zapomínáme na úlohu domácích
pobožností. Její rodiče dostali od církevního společenství ke
svatbě velkou rodinnou Bibli a tento zvyk se jí líbí. Děti rády
napodobují své rodiče – kluci chtějí být oblékáni jako jejich
tatínci, umět s kladívkem a řídit auto. Malé slečny by zase
vařily jako maminky, nebo si lakovaly nehty a malovaly se.
Často si ani neuvědomujeme, jak bedlivě nás děti pozorují a
přebírají si naše zvyky do svých životů.
Připomněla také jeden krátký příběh – holčička najde Bibli, přijde za maminkou a povídá:
maminko, co to je? Maminka jí vysvětlí, že je to Bible, ta stejná kniha, co čte pořád dědeček. Načež
Strana 5 z 12
holčička odpoví, že by ji tedy měli dát dědečkovi nebo komukoliv jinému, že se mu bude možná
hodit, když ji oni nepoužívají. Někteří rodiče jsou totiž příliš zvyklí, že se jim o děti stará někdo
jiný. Dopoledne jdou do školy, odpoledne jsou v družině, případně mají spoustu kroužků a s dětmi
se setkají zase až večer - pokud jim do denního rozvrhu nezařadí ještě doučování, aby se s dětmi už
nemuseli ani učit. Takže na nich vlastně neleží žádná zodpovědnost, co s dětmi dělat. Proto je pro
některé z nich nepředstavitelné, že by měli vést děti ke čtení Bible a prohlubování svého vztahu
s Pánem Bohem. Výmluva, že je dítě příliš malé, je však pro Veroniku osobně chabá. Copak v Bibli
není dost příběhů, které právě malé děti milují? Stvoření či Noemova archa v Genesis, to jsou
oblíbené příběhy na malování. Pro starší kluky je v Bibli např. i spousta zápasů, viz zmíněný David
a Goliáš anebo silný Samson. Samozřejmě i malé slečny si přijdou na své, například příběh o Ester
je ideální pro slečny, které se o sebe rády starají. Roční lázně s kadeřnicí, šaty pro princeznu, no,
zkuste si to představit! A v dospívání? Přísloví skrývá plno rad do života, Žalmy inspiraci pro
modlitby a Nový zákon zaslíbení o novém životě. Přednášející zdůraznila, že každá věková
kategorie může v Bibli najít svou oblast zájmů a koníčků, ale to bychom tu Bibli museli trošku znát.
„Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš…“
Vždyť samotného Ježíše také učili číst svatá písma. Přeci ve 12 letech hovořil v chrámu
s učiteli. A šlo by to, kdyby neznal z Bible vůbec nic? (Lukáš 2,41-52) Je smutné, že znalost Bible je
brána jako přepych. Ano, je pravdou, že dnešní generace už moc ráda nečte a upřednostňuje
počítač a televizi. Toho se dá ale také snadno využít. Existuje už plno malovaných či hraných filmů
přímo pro děti, které jsou podle biblické předlohy. Zfilmovaný Josef, Mojžíš, Ježíš, ale i méně
známí proroci, jako Izajáš, jsou snadno dostupné. Můžeme se proto s dětmi podívat na zfilmovanou
verzi a pak je podnítit si to přečíst nebo převyprávět podle Bible a hledat například rozdíly.
Vyprávět dětem před spaním jiné klasické příběhy, buď o životě Ježíše nebo různých hrdinech ze
Starého zákona, je příjemné, protože děti moc rády poslouchají.
Až budou děti trošku starší a v pubertě budou nuceny se rozhodovat zda věřit nebo ne, může
jim znalost Bible pomoci si zodpovědět na tuto otázku. Když budou vědět, co všechno Pán Bůh
dokáže, jak svůj lid chrání a že se vyskytují i lidé, kteří se ne vždy měli dobře, jako např. Job, ale
Pán Bůh jim to vždy několikanásobně vrátil, bude pro ně snazší si vybrat a odůvodnit před svými
kamarády ze školy, jakou životní cestou se chtějí vydat. A žít podle Bible? Vždyť z Desatera
vychází etika a zákony, z Přísloví plno rčení a například znalost izraelských králů Veronice kdysi
pomohla k vylepšené známce z dějepisu. Když jsou potom děti starší a je jim úzko, může jim
v hlavě zaznít nějaký verš či příběh, který si v dětství např. s rodiči četli. A jaké větší uklidnění
může pro rodiče být než to, že jejich dítě z Písma svatého dobře ví, že je chrání nejvyšší Stvořitel.
Závěrem proto ses. Justrová uvedla, že by
tímto chtěla povzbudit všechny rodiče a ty, kteří
s dětmi úzce pracují, aby s dětmi studovali také
Bibli. Není to zbytečné, i když výsledek možná
není vidět hned. Ale může se i stát, že vám dítě
přijde osobně poděkovat, že jste jeho život
ovlivnili a díky studiu Bible se rozhodlo pro
některé povolání, např. pomáhat lidem. Nikdy
není pozdě začít…
Následná diskuse se soustředila především
na bod, který referující navrhla, a sice, že Židé
mají některé biblické texty „s hvězdičkou“. Měli
bychom jako společenství také utvářet cenzuru,
od kolika let jsou které texty vhodné, nebo to záleží na vyspělosti samotného dítěte?
Přítomní (za moderování br. V. Jecha) probírali dále i možnosti a přínosy, které děti i
dospívající dostávají ve společenství věřících, ať již to jsou kroužky mládeže anebo biblické hodiny
pro dospělé, jež doplňují účast na bohoslužbách.
Neprodiskutované zůstaly autorčiny další otázky, které citujeme z jejího textu:
1. Ve škole děti dostávají na začátku roku seznam doporučené literatury. V sedmé třídě se tam
vyskytne celý Starý a Nový zákon (pozn.: čerpám ze seznamu ze své školy). Není to moc velký
úsek najednou a pozdě?
Strana 6 z 12
2. Kdy je dítě dostatečně „staré“ pro chápání a čtení Bible?
3. V dnešní době začíná být moderní nechávat dítě o všem rozhodovat samotné, aby si zvykalo na
jho zodpovědnosti. Měli bychom proto nechávat volně na dětech, jestli si budou Bibli chtít číst,
nebo to aspoň do puberty trošku korigovat?
4. Jak moc bychom měli biblické příběhy modernizovat, aby děti pochopily myšlenku, ale
neztratily pointu? Měli bychom vůbec modernizovat, případně jak to udělat správně?
Sestra Veronika Justrová vypracovala také tabulku námětů:
Příběh
Biblický oddíl
Činnost
Věk
Stvoření
Genesis 1,1–2,3
malování stvoření po dnech
2 roky
Noemova archa
Genesis 6,5–8,22
modelování zvířátek, případně lodi 7 – 8 let
dle pravých rozměrů zmenšeně
Desátá
Exodus 11–12,33
předvést si pravý Pesach
10 let
egyptská rána
Svatyně
Exodus 25,1–9
vyrobit model svatyně
12 let
s příslušenstvím v měřítku
David a Goliáš
1. Samuelova 17,1–58
scénka
8 let
Podobenství
Marek 7,24–27
názorná ukázka (lavor, pár
6 let
o dvou stavitelích
(Lukáš 6,47-49)
kamenů/hromada písku, na tom
lego panáček/domeček, polít
vodou)
Pavlovy dopisy
Filipským, Koloským,
napsat vlastní poučný dopis
15 let
Galatským …
společenství
Vlastní přísloví
Přísloví
vybrat si kapitolu, z ní 5 myšlenek 15 let
a přepsat je dnešním jazykem
Vlastní podobenství
Matouš, Marek, Lukáš vybrat si podobenství a zahrát ho/ 6 let/17 let
přepsat do dnešních podmínek
Den odpočinku
Izajáš 58, 13-14
diskutovat o správném prožívání
13 let
Božího svatého dne */
Vděčnost
Žalm 118
napsat, za co vše jsem vděčný a
6 let
proč Pánu Bohu
Chvály, modlitby
Žalmy
ráno jako chvála Pánu Bohu před
15 let
celým dnem
Příběhy a činnosti jsou vybrané z mnoha vhodných, věk je jen velmi orientační. Dále lze zhlédnout
zfilmovanou verzi a v Bibli najít rozdíly (filmy od BBC, malované od Maranathy, …). Případně
můžeme hrát deskové hry (např. Cesta do Kanánu, kvarteto, pexeso, skládat puzzle s obrázkem
z příběhu) nebo na pochopení tématu (zdroj např. v knize Hry trochu jinak od Lesley
Pinchbeckové).
V další části besedy přítomní přijali omluvu chyby při opravování kategorie v otázce z knihy
Jób na straně organizátorů a prodiskutovali vysvětlení, proč byla správně odpověď a) v otázce
z evangelií, která celá zněla:
Svědectví o tom, co se dělo od Ježíšovy smrti „prvního dne po sobotě“, se v jednotlivých evangeliích
liší v řadě detailů. Shodují se však všechna čtyři v tom, že
a) učedníci nalezli ke svému překvapení hrob prázdný, bez Ježíšova mrtvého těla.
b) místo Ježíše se setkali v hrobě s anděly.
c) veliký kámen, kterým byl hrob uzavřen, byl při jejich příchodu odvalený.
Br. Martin Hejl tvůrcům otázek zprostředkuje názor z besedy, že sice otázky po smyslu mají zůstat,
avšak odpovědi nechť jsou přece jen zřetelnější (kdyby ve správné odpovědi nebylo slovo
„učedníci“, měli by to soutěžící lepší pro rozhodování).
Beseda byla uzavřena vyjádřením potěšení z pokračující soutěže, a to jak na straně
dohlížejících tak organizátorů.
Poznámka zapisovatele:
Zaznamenal: Vladislav Jech
*/ v našich křesťanských společenstvích to je nejen neděle, ale i sobota u Církve adventistů s.d.
____________________________________________________________________________
Strana 7 z 12
Strana 8 z 12
Strana 9 z 12
Vzpomínka na skautskou lesní školu z roku 1946
V roce 1946 jsem jako sedmnáctiletý
v roce 1942 uspořádána u jejich hromadného
skaut absolvoval oblastní lesní školu (OLŠ)
hrobu tryzna. Skauti tehdy vytvořili špalír,
Středočeské oblasti, která se konala poblíž
kterým prezident Beneš a všichni hosté
Družce u Kladna. Dnes už si nepamatuji,
procházeli. Všude, kam jste se jen podívali, se
kolik
bylo
frekventantů
ani
jména
to hemžilo skauty, i když jejich kroje v té
instruktorů. Jen na příslušném dekretu –
poválečné době nebyly příliš kvalitní. Dodnes
absolventském listu je vedle podpisů nási uchovávám tento den ve své paměti a jsem
čelníka Junáka dr. Rudolfa Plajnera a
rád, že jsem se první poválečné tryzny za
skupináře LŠ ing. Petrů uvedeno jméno vůdce
oběti nacismu v Lidicích osobně zúčastnil.
OLŠ, kterým byl bratr Jiří Kubec. Pobyt na
Druhá vzpomínka na OLŠ není tak
OLŠ a duch, kterým byla prodchnuta, na mě
významná, přesto se mi často vybavuje.
velmi pozitivně zapůsobily a významně ovlivJednou pozdě večer či v noci (samozřejmě už
nily můj celoživotní vztah ke skautskému
po večerce při nočním klidu) byl vyhlášen
hnutí a mé skautství. V souvislosti s půsopoplach, po kterém následoval nástup
bením na této OLŠ se mi vybavilo několik
v krojích a noční pochod spojený s hrou. O co
vzpomínek, o kterých bych se rád zmínil.
šlo si už nepamatuji. Ale vzpomínám si, že
Na konferenci akademické YMCY
jsme za tmy procházeli v obydlené oblasti
v Písku v roce 1947 jsem prohlásil, že působit
(snad šlo o vesnici nebo okraj města?) kolem
aktivně ve skautském hnutí považuji za své
zřejmě nějaké velké oplocené zahrady s vilou,
životní poslání, což tam bylo při diskusi
pokud to bylo možno v té tmě tak posuzovat, a
moderátory i v plénu velmi pozitivně
já jsem tam z té zahrady zaslechl, jak mně
hodnoceno. Snad se mi tento můj záměr – toto
samozřejmě dodnes zcela neznámý muž
mé veřejné prohlášení – podařilo splnit.
komusi vypráví a vysvětluje docela zajímavé
V rámci
programu
OLŠ
bylo
podrobnosti související s atomovou pumou a
uspořádáno „pochodové cvičení“ spojené
uranem 235. Mohl jsem jeho výklad
s návštěvou Lidic. Ve chvíli, kdy jsme odposlouchat jen chvilku, protože jsme museli
cházeli od hromadného hrobu lidických mužů
jít dál, ale velice mě to zaujalo. Připadal jsem
– obětí zavražděných nacisty, jsme zaresi jak u vytržení. To je důvod, proč si na ono
gistrovali, že se k nám blíží kolona aut. Byl to
večerní či noční vyprávění dodnes vzpoamerický velvyslanec v Praze Laurence
mínám, i když jsem jen vyslechl několik vět.
Steinhardt (1892-1950), který doprovázel
Atomová puma – to bylo v roce 1946 rok po
Fiorella Henryho La Guardiu (1882-1947),
svržení atomových bomb na japonská města
bývalého starostu New Yorku a v roce 1946
Hirošimu a Nagasaki 6. respektive 9. srpna
ředitele UNRRA, a jejich doprovod, kteří se
1945 a krátce po pokusném výbuchu na atolu
přišli poklonit lidickým obětem nacismu.
Bikini 1. července 1946 - velmi aktuální téma
Okamžitě jsme vytvořili vhodný útvar a dva
a tehdy už jsem si o tom leccos přečetl. Nikdy
skauti – jeden vodní a druhý suchozemský,
jsem se nedozvěděl, kde to bylo a kdo tam na
oba zřejmě znalí angličtiny, podali oběma
té zahradě v noci zasvěceně hovořil s tak
významným osobnostem hlášení. Následovala
bohatými znalostmi a informacemi o uranu a
přehlídka „nastoupené jednotky“ včetně
atomové pumě. Tehdy tam v tu chvíli jsem
pozdravu, které oba jmenovaní provedli.
ještě netušil, že se jednou, díky složitým
Steinhardt a La Guardia byli pozváni
okolnostem mé životní pouti, stane chemie a
k návštěvě našeho tábora, ale to se již
mineralogie uranu mým životním osudem a
neuskutečnilo pro jejich časové zaneprázdjeden nový uranový minerál jako uznání
nění. Zdvořile se omluvili. Přibližně rok poté
mého vědeckého přínosu k mineralogii a
La Guardia zemřel. V Lidicích jsme jako
krystalochemii uranu dokonce na mou počest
skauti byli poprvé 10. června 1945, kdy krátce
ponese jméno čejkait.
po skončení druhé světové války v Evropě
Ta třetí vzpomínka je prozaičtější. Na
byla za účasti prezidenta Edvarda Beneše,
OLŠ jsme se střídali v kuchyni, takže každý
Jana Masaryka a dalších členů českoden osazenstvo jednoho stanu – dva skauti –
slovenské vlády a zástupců spojeneckých
mělo 24 hodin na starosti obstarání veškerého
velmocí k uctění památky zavražděných
stravování. Fungovalo jako kuchaři, o zálidických občanů a vyhlazení Lidic nacisty
sobování se starala pomocná družina. Dnes už
Strana 10 z 12
si nepamatuji, přebírala-li se služba v kuchyni
jeden den odpoledne a předávala další den
odpoledne, jak bylo na většině skautských
táborů zvykem. Je to dost pravděpodobné,
protože, jak jsem naznačil, tak se to většinou
na táborech děje. My jsme dostali za úkol
uvařit k obědu bramborové knedlíky. Ani já,
ani můj „spolubydlící“, jehož jméno už jsem
zapomněl, jsme nikdy bramborové knedlíky
nepřipravovali. Nicméně jsme se pustili do
práce. Podařilo se nám připravit potřebnou
hmotu, ze které jsme dělali syrové knedlíky a
ty jsme pak naházeli najednou do hrnce
s vařící vodou. Asi jsme měli vařit knedlíky
v několika várkách. Udělali jsme velkou
chybu. Vznikla nám beztvará hmota, kterou
jsme pak cedníkem nabírali do kýble, ze
kterého jsme ji vydávali všem strávníkům do
jídelních misek. Bylo to dost děsivé a tak už si
dnes ani nevybavuji, jakou omáčku či co
jiného jsme k tomu připravili. Jeden
z instruktorů dokonce navrhoval, že bychom
měli být za takové „umění-neumění“
postaveni ke zdi a bez milosti zastřeleni.
Vžijte se do situace – tehdy bylo krátce po
válce, byl nedostatek potravin a u nás ještě
dlouho přetrvával přídělový-lístkový systém.
Takže hazardování s potravinami bylo možno
považovat téměř za zločin. Ale vše dobře
dopadlo, byli jsme oba vzati na milost.
Všichni účastníci OLŠ náš oběd ve zdraví
přežili.
Plánoval jsem tehdy co nejdříve účast
na zemské lesní škole a další zvyšování své
skautské kvalifikace, ale povinnosti při vedení
oddílu a v roce 1948 komunistický únorový
puč mi v tom zabránily. Na krátkodobou
obnovu našeho skautského hnutí v roce 1968
jsme čekali dvacet let a na jeho definitivní
obnovu dalších dvacet let. Dnes už je všechno
trochu jinak, ale skautské ideály žijí věčně.
I z uvedeného je ovšem patrné, že i na
skautské oblastní lesní škole lze prožít různé
příhody a zajímavá setkání. Dojem, který si
skaut z kvalitní LŠ odnese, se mu vryje pevně
do paměti a osloví ho na celý život. Rád i po
létech na vše vzpomínám. Jen mě mrzí, že mi
někde zmizel seznam účastníků – instruktorů
a frekventantů OLŠ (došlo k tomu pravděpodobně v roce 1952, kdy jsme byli ve
veřejném zájmu vystěhováni z našeho bytu ve
státním domě).
Jména účastníků OLŠ v Družci u
Kladna v roce 1946 si dnes už nevybavuji,
bohužel.
Roudnice n.L., srpen 2012
Jiří Čejka-Péguy
Lidický památník
Útok československých parašutistů, při němž
byl Heydrich 27. května 1942 smrtelně
zraněn, přinesl události, které vzrušily celý
svět.
Nejasný
dopis
zaměstnankyni slánské
továrny, zadržený spolumajitelem F. Pálou,
vyvolal u kladenského gestapa podezření na
spojitost atentátu s rodinou Horákových
Strana 11 z 12
v Lidicích, neboť jejich syn byl příslušníkem
čs. zahraničního vojska ve Velké Británii.
Přestože nebyly vyšetřováním ani prohlídkami nalezeny žádné kompromitující
materiály, zbraně ani vysílačka, němečtí
pohlaváři potřebovali vykonat akt pomsty za
smrt „vynikajícího muže německého národa“.
Tento brutální čin se rozhodli uskutečnit
právě na obyvatelích obce Lidice.
Osud malé vesnice, ve které žilo 503 obyvatel,
se začal naplňovat 10. června 1942 několik
hodin po půlnoci. O událostech, které se zde
tohoto letního dne odehrávaly, vypovídá
dokumentární film natočený samotnými
vykonavateli zločinu páchaného na nevinných
lidech. Film je němý, ale dodnes mu rozumí
všichni bez rozdílu barvy pleti a jazyka. Tento
film sloužil jako dokument č. 379 při soudním
procesu s hlavními německými pohlaváry
v Norimberku v roce 1945.
Z rozkazu K. H. Franka bylo tohoto osudného
dne 173 lidických mužů na zahradě Horákova
statku zastřeleno. Ženy a děti byly převezeny
do tělocvičny nynějšího kladenského gymnázia, kde však byly po třech dnech od sebe
násilně odtrženy. Kromě dětí vybraných na
poněmčení a dětí do jednoho roku byly
všechny bez milosti otráveny výfukovými
plyny ve speciálně upravených autech
v polském vyhlazovacím táboře v Chelmnu
nad Nerrem. Ženám byl přisouzen boj o život
v koncentračním táboře v Ravensbrücku.
Kromě okamžité či pomalé likvidace v koncentračních táborech přistoupili nacisté
i k likvidaci obce jako takové. Domy byly
nejprve vypáleny a posléze ničeny plastickými
trhavinami. Likvidační četa se nezastavila ani
před destrukcí kostela sv. Martina, ani před
likvidací posledního místa odpočinku –
místního hřbitova. Veškeré terénní úpravy
byly dokončeny v roce 1943 a po živé obci
zbyla jen holá mlčící pláň. Do konce války
označovaly území Lidic jen vstup zakazující
nápisy.
Zpráva o zničení Lidic obletěla celý svět.
Záměr nacistů o vymazání české vesnice
z povrchu světa však nevyšel. Na počest
Lidicím byla řada obcí po celém světě
přejmenována jejich jménem. Jméno Lidice
dodnes nesou v té době narozená děvčátka.
Lidice nepřestaly žít v myslích lidí celého
světa a o jejich novém životě rozhodla po
skončení války československá vláda veřejným vyhlášením na mírové manifestaci
v Lidicích dne 10. června 1945, které se již
zúčastnily i osudem těžce zkoušené lidické
ženy. Oběťmi nacistického vraždění se stalo
celkem 340 lidických občanů. Po ukončení
války se zpět do vlasti vrátilo 143 lidických
žen a po dvouletém pátrání do náruče
lidických matek 17 dětí.
Zdroj: http://www.obec-lidice.cz/historie-obce/
________________________________________________________________________
UPOZORNĚNÍ
Redakce k závěru roku 2012 konstatuje, že velká řada odběratelů
nemá uhrazeno předplatné NDS. Osobně to bude možné na semináři ELŠ.
Kdo se chce dotázat redakce, nechť napíše br. Vladislavu Jechovi na
[email protected]. Je-li někdo vyřazen ze zasílání poštou, je to
proto, že neuhradil 3 ročníky. Návrat k předplatnému je však možný vždy.
_________________________________________________________________
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů
* Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka, v rozsahu 12 stran a v počtu 85 výtisků *
* Adresa redakce: Ústředí Junáka, Senovážné náměstí 24, 116 47 Praha 1,
vedoucí redaktor NDS Jiří Zajíc (e-mail: [email protected], tel.: 723 963 939) *
* Technické zázemí: Vladislav Jech (tel.: 737 537 534) a Adéla Čapková. *
* Předplatné pro rok 2012 zasílejte přednostně na účet redakce u ČS, a.s., čís. 3790319/0800. *
* Částky: pro dodání poštou 100,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč *
* Sponzorské předplatné není omezeno. * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. *
* Bez jazykové korekce. *
Strana 12 z 12