Teorie modernizace podle Ingleharta a Bakera (Krejčík)

Komentáře

Transkript

Teorie modernizace podle Ingleharta a Bakera (Krejčík)
TEORIE MODERNIZACE PODLE INGLEHARTA
A BAKERA
Jiří Krejčík, 4. ročník HIN-POLT
OBSAH
1. ÚVOD
2
1.1 Základní teze modernizační teorie
3
1.2 Zdroje dat
6
1.3 Měření
6
2. GLOBÁLNÍ KULTURNÍ MAPA
8
2.1 Nakolik reálné jsou kulturní zóny?
10
2.2 Proměny hodnot v čase
13
2.3. Rozdíly v hodnotách mezi věkovými kohortami
14
2.4. Trvalost náboženských a duchovních vyznání
17
3. ZÁVĚR
20
POUŽITÁ LITERATURA
22
1. ÚVOD
Ohledně vývoje společnosti existují dvě zcela odlišné teorie: Teoretikové modernizace od
Karla Marxe po Daniela Bella tvrdí, že ekonomický rozvoj přináší pronikavé kulturní změny.
Jiní, jako například Max Weber či Samuel Huntington , naopak prohlašují, že kulturní
hodnoty mají na společnost trvalý vliv. Poslední desetiletí dvacátého století nebyla
modernizační teorii příliš nakloněna. Její nejvlivnější zastánce Karel Marx tvrdil, že rozvinuté
společnosti ukazují budoucnost těm méně rozvinutým. Jeho teze sice měly v minulosti velký
vliv, ale na začátku 21. století již jen málokdo ještě věří v proletářskou revoluci či centrálně
plánované hospodářství. Navíc ačkoli teoretikové modernizace předpovídali úpadek
náboženství, nedošlo k němu. Naopak, diskuze o nábožensky citlivých tématech jako potrat či
eutanázie je v současné době nesmírně živá a obroda fundamentalistického islámu představuje
jednu z hlavních štěpných linií v mezinárodní politice.
Ještě během 20. století byla modernizace vnímána jako výhradně západní proces, který
mohou ostatní společnosti následovat pouze tehdy, pokud se vzdají svých tradičních kultur.
Ale ve druhé polovině století tyto společnosti v klíčových aspektech modernizace Západ
nečekaně překonaly. Jako příklad lze uvést východní Asii, kde byl zaznamenán největší
ekonomický růst na světě.
Ačkoli západní ekonomiky už nejsou brány jako jediný možný vzor modernizace,
jádro modernizační teorie zůstává stejné. Důsledkem industrializace jsou pronikavé sociální a
kulturní změny, od vyšší úrovně vzdělání až po změny genderových rolí, a industrializace je
chápána jako hlavní prvek modernizačního procesu, který ovlivňuje většinu prvků dalších.
V této práci budu vycházet především z publikace Modernization, Cultural Change,
and the Persistence of Traditional Values od Ronalda Ingleharta a Waynea E. Bakera.1 Ti
vystupují s tezí, že ekonomický rozvoj má systematické a částečně předvídatelné kulturní a
politické důsledky. Tyto důsledky sice nejsou žádnými dějinnými zákony, nicméně
pravděpodobnost, že industrializovaná společnost dosáhne určitých změn, je vysoká. Tuto tezi
zkoumají s použitím dat získaných při výzkumech World Values Survey z let 1981-1998.
1
INGLEHART, Ronald, Wayne E. BAKER: Modernization, Cultural Change, and the Persistence of
Traditional Values. American Sociological Review, vol. 65 (February 2000). Str. 19-51.
1
1.1 ZÁKLADNÍ TEZE MODERNIZAČNÍ TEORIE
V nedávných letech vznikly na základě výzkumu a teorií o socioekonomickém vývoji
dvě protichůdné myšlenkové školy. První z nich zdůrazňuje sbližování hodnot jako výsledek
modernizace. Tato škola předpovídá úpadek tradičních hodnot a jejich nahrazení hodnotami
„moderními“. Druhá škola naopak hovoří o přetrvávání tradičních hodnot navzdory
hospodářským a politickým změnám a předpokládá, že hodnoty jsou na ekonomických
podmínkách relativně nezávislé. Proto je podle ní nepravděpodobné, že by někdy v budoucnu
došlo k celosvětové shodě a nastolené „moderních“ hodnot. Naopak, tradiční hodnoty budou
mít nadále klíčový vliv na kulturní změny, ke kterým v důsledku modernizace dojde.
Podle hlavního tvrzení teorie modernizace je ekonomický rozvoj spojen se souvislými
a do jisté míry předvídatelnými změnami v kultuře a společenském a politickém životě.
Důkazy z celosvětového výzkumu nasvědčují, že rozvoj hospodářství vede společnosti zhruba
předvídatelným směrem: Industrializace vede k oborové specializaci, rostoucí úrovni
vzdělanosti, rostoucím příjmům a nakonec přináší nečekané změny – v genderových rolích,
postojích k autoritě a sexuálním normám, pokles porodnosti, širší účast v politice a méně
zmanipulovatelný lid. Elity v čele státu a vojska sice mohou těmto změnám odolávat, ale
časem se tento odpor stane příliš nákladným a pravděpodobnost změny roste.
Podle Marxe mají společenské změny pokračovat, dokud neproběhne proletářská
revoluce, která bude znamenat konec historie. Kulturní změny však nesledují takovou
jednoduchou lineární trasu. V roce 1956 se staly Spojené státy první zemí na světě, která
zaměstnává většinu svých obyvatel v sektoru služeb. Během několika dalších desetiletí byly
následovány prakticky všemi zeměmi OECD. Daniel Bell2 pro takové společnosti zavedl
termín „postindustriální“. Tyto změny v sociální skladbě znamenaly také změny v postojích
lidí – od materialismu, spojeného s průmyslovou revolucí a nejistotou vlastní existence se
rozvinuté průmyslové společnosti začaly přiklánět k postmaterialistickým a postmoderním
hodnotám. Zatímco industrializace byla spojena se snahou o ekonomický růst za každou cenu,
obyvatelé bohatých společností dávají přednost kvalitě života, ochraně životního prostředí a
sebevyjádření. Inglehart s Bakerem navrhují tezi, že ekonomický rozvoj nedává vzniknout
pouze jedné, nýbrž dvěma hlavním dimenzím rozdílnosti kultur: První je spojena
s industrializací a vzestupem pracující třídy, druhá reflektuje změny spojené s blahobytem
vyspělé průmyslové společnosti a vzestupem sektoru služeb a vzdělání.
2
BELL, Daniel: The Coming of Post-Industrial Society. A Venture in Social Forecasting. Basic Books, New
York 1973.
2
Život v preindustriální společnosti znamená podle Bella3 „hru proti přírodě“. Člověk
pracuje hrubou fyzickou silou a převážně v zemědělství, rybolovu, lesnictví či těžbě surovin.
Pro jeho prožívání světa jsou určující nepředvídatelné zásahy přírodních živlů, které určují
rytmus jeho života, a jeho pracovní tempo se mění v závislosti na ročním období a počasí.
Posun od preindustriální k industriální společnosti přináší značnou změnu v lidských
zkušenostech a vidění světa. Člověk přestává být závislý na přírodě a naopak se ji snaží
ovládnout, přetvořit a rozšířit tak svoji moc. Industriální společnosti hrají „hru proti vytvořené
přírodě“. Technizovanému a racionalizovanému světu vládne stroj a rytmus života je
odměřován mechanicky a přesně. Fyzickou sílu nahradila energie a řemeslná práce se pomocí
strojů zjednodušuje. Původní řemeslníky nahrazují dvě postavy: inženýr, který koordinuje
pracovní proces, a dělník, který je nepostradatelný pro výrobu, ale jen do té doby, než bude
nahrazen nějakým dokonalejším strojem. Člověk už nesvádí každodenní boj s přírodou, ale s
technickým, mechanickým, racionalizovaným a byrokratickým světem. Přírodní řád byl
nahrazen řádem technickým a s tím souvisí úpadek náboženství, vznik materialistických
ideologií a sekulárních interpretací dějin.
Přechod k postindustriální společnosti představuje další změnu, avšak jiným směrem.
Lidé stále více žijí nejen mimo přírodu, ale i mimo průmyslová zařízení a setkávají se
prakticky již pouze jeden s druhým. Postindustriální společnost je tak „hrou mezi lidmi
navzájem“. Každodenní život je založen na službách a namísto produkce materiálních statků
se vyvíjí stále větší úsilí na práci s informacemi. Určujícími rysy této vědomostní společnosti
jsou odborná znalost a vyšší vzdělání. Toto vzdělání a zkušenosti napomáhají lidem
v samostatném rozhodování a ve společnosti tak roste důraz na sebevyjádření. V průmyslově
vyspělých společnostech navíc dochází k velkému hospodářskému růstu a vzniku sociálního
státu, takže stále vyšší procento populace považuje svou existenci za zajištěnou. Jejich
hodnotové priority se posouvají od ekonomického a fyzického zabezpečení k důrazu na
osobní blahobyt a kvalitu života. S příchodem postindustriální společnosti se tedy původně
lineární trasa kulturních změn posouvá novým směrem.
Různé společnosti se vyvíjejí různě a pohybují se po odlišných trajektoriích, a to i
v případě, že jsou vystaveny stejným ekonomickým podmínkám. Částečně je to způsobeno
specifickými faktory, jako je kulturní dědictví dané společnosti. Max Weber4 tvrdil, že
tradiční náboženské hodnoty mají trvalý vliv na společenské instituce. V návaznosti na to
3
BELL, Daniel: Kulturní rozpory kapitalismu. SLON, Praha 1999. Str. 153-155.
WEBER, Max: Protestantská etika a duch kapitalismu. In: Metodologie, sociologie a politika. Oikoymenh,
Praha 1998. Str. 185-245.
4
3
přišel Huntington5 se svou tezí, že svět se dělí na osm hlavních civilizací. Tyto civilizace,
které představují nejširší kulturní entitu a nejobecnější rovinu, s níž se jedinec ztotožňuje, se
zformovaly především na základě náboženských tradic a rozdíly mezi nimi přetrvaly po staletí
navzdory modernizaci. Patří mezi ně západní křesťanská, ortodoxní, islámská, čínská
(konfuciánská), japonská, hinduistická (indická), africká a latinskoamerická civilizace. Podle
Huntingtona si všechny tyto civilizace podrží svůj jazyk a náboženství i nadále. Huntington
neuznává argument, že chce-li se daná společnost modernizovat, musí se pozápadnit. Naopak
s rostoucí modernizací klesá míra pozápadnění a dochází k obrození domácí kultury. V delším
časovém horizontu pak modernizace přispívá ke změně mocenské rovnováhy a přichází tak
čas „střetu civilizací“.
Už mnoho badatelů z nejrůznějších vědeckých disciplín si všimlo, že kulturní
zvláštnosti se v dané společnosti často drží velice dlouho a pomáhají formovat její politické a
ekonomické prostředí. Například Putnam6 ukazuje, že v Itálii fungují demokratické instituce
nejlépe v těch regionech, kde byla občanská společnost rozvinutá už v 19. století či dokonce
ještě dříve. Hamilton7 tvrdí, že civilizační faktory nadále ovlivňují uspořádání jednotlivých
společností, přestože kapitalismus se už stal téměř univerzálním způsobem života. S rozvojem
globální ekonomiky nedochází k uniformizaci a westernizaci celosvětové kultury. Civilizační
různorodost spíše pokračuje i nadále díky novému objevování a používání nezápadních
civilizačních vzorců. Dojem, že se svět vyvíjí směrem k uniformitě, je proto z velké části jen
iluzí. Například restaurace McDonald´s jsou již nyní rozšířeny prakticky po celém světě a
zdánlivě jsou všechny identické. Avšak stravování v japonské restauraci se liší od stravování
v restauraci americké. Globalizace v komunikaci je neoddiskutovatelná. Ale právě proto, že je
tak zjevná, máme sklon její důsledky přeceňovat. To, že stále více mladých lidí po celém
světě nosí džíny a poslouchá americkou pop-music, je zřejmé na první pohled. Už méně je ale
vidět, že hodnoty této zdánlivě unifikované mládeže se společnost od společnosti liší.
5
HUNTINGTON, Samuel P.: Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Rybka Publishers, Praha
2001.
6
PUTNAM, Robert: Making Democracy Work: Civic Traditions in Modern Italy. Princeton University Press,
Princeton 1993.
7
HAMILTON, Gary G.: Civilizations and Organization of Economics. In: The Handbook of Economic
Sociology. Edited by Neil J. Smelser and Richard Swedberg. Princeton University Press, Princeton 1994. Str.
183-205.
4
1.2 ZDROJE DAT
Inglehartova a Bakerova práce z největší části vychází z World Values Surveys (WVS) –
největšího výzkumu postojů, hodnot a víry na světě. Ten proběhl už celkem ve čtyřech vlnách
(pátá začala letos v červenci), z nichž byly pro práci použity první tři z let 1981-1982, 19901991 a 1995-1998. Tyto tři vlny výzkumu pokryly 65 států na všech obydlených kontinentech
a více než 75% světové populace. Hrubý domácí produkt na hlavu se ve zkoumaných zemích
pohyboval od 300 do více než 30 000 dolarů a jejich politické systémy od stabilních
demokracií až po autoritativní státy. U 50 zemí byla použita data z poslední vlny, v 15
případech pak z roku 1990. V každé zemi odpovídalo průměrně 1400 respondentů.
1.3 MĚŘENÍ
Podle Inglehartovy a Bakerovy teze je ekonomický rozvoj spojen se všeobecným syndromem
zvláštních hodnotových orientací. Existuje tedy takový syndrom? Inglehart s Bakerem
analyzovali nashromážděná data z let 1990-1991 ze 43 společností a našli velké a souvislé
rozdíly napříč kulturami. Jednotlivé společnosti se od sebe liší ve dvou dimenzích: První
z nich je polarizace mezi tradičními a sekulárně-racionálními postoji vůči autoritě, druhou
hodnoty spojené s přežitím versus hodnoty spojené se sebevyjádřením. V těchto dvou
dimenzích se bohaté společnosti systematicky odlišují od chudých, a to nezávisle na
politických či náboženských systémech.
Termínu „tradiční“ užívají Inglehart a Baker ve specifickém smyslu. Ačkoli škála
tradic je v různých společnostech různá, průměrné předindustriální společnosti mají navzájem
něco společného. Všechny takové společnosti, z nichž jsou k dispozici data, vykazují relativně
nízkou toleranci potratu, rozvodu a homosexuality, dále zdůrazňují mužskou dominanci
v ekonomickém a politickém životě, podrobení se rodičovské autoritě, důležitost rodinného
života. Jsou relativně autoritářské a většinou kladou silný důraz na náboženství. Rozvinutá
industriální společnost má spíše opačné charakteristiky.
Měření hodnot navazuje na dřívější výzkumy sestavením tabulky porovnatelných
měřítek kulturních rozdílů, které se daly použít u všech tří vln WVS – takto bylo určeno 10
základních otázek, které rozlišují zmíněné dvě dimenze (viz přílohu – tabulka 1). Tyto otázky
jsou navzájem úzce propojeny.
K těmto deseti otázkám pak bylo přidáno dalších 24 (tabulka 2), které jsou úzce
spojeny s tradiční/sekulárně-racionální dimenzí. Reflektují kontrast mezi společnostmi, kde je
5
náboženství velmi důležité a společnostmi, kde na náboženství takový důraz přikládán není,
ale úcta k autoritě boha, vlasti a rodiny jsou navzájem blízce propojeny. V tradiční společnosti
je důležitá velká rodina, vysoká porodnost, národní hrdost, respekt k autoritě, ale k národní
autoritě je zde postoj pasivní - občané málokdy diskutují o politice. Členové tradičních
společností jsou také proti rozvodu, potratu, eutanázii či sebevraždě a dávají přednost
společenské konformitě před individualistickými pokusy.
Dimenze sebezáchovy/sebevyjádření (viz tabulku 3) je v postindustriálních
společnostech s vysokou mírou bezpečnosti spojena se syndromem důvěry, tolerance,
blahobytu, politického aktivismu a seberealizace. Naproti tomu společnosti s nízkou životní
úrovní, žijící v nejistotě, upřednostňují ekonomické a fyzické bezpečí před ostatními cíli, cítí
se ohroženi cizinci, etnickou odlišností a kulturními změnami. To se projevuje mimo jiné
intolerancí k homosexuálům a trváním na tradičních genderových rolích. Právě tento postoj
odlišuje západní civilizaci od islámské. Inglehart a Norris8 dokonce tvrdí, že v tomto rozdílu
spočívá skutečný huntingtonovský střet civilizací. Huntington tvrdí, že islámská kultura je
neslučitelná se západní liberální demokracií. Pozdější World Values Survey z let 1995-2001
však ukázaly, že obyvatelé muslimských zemí považují demokracii za nejlepší formu vlády
stejně jako obyvatelé zemí západních. Značně se však liší v přístupu k rovnosti pohlaví,
rozvodům, potratům a zejména k homosexuálům. Střet východu a západu tedy nespočívá
v přístupu k politice, ale v různé míře lpění na tradičních hodnotách a společenských rolích.
Posun k postmaterialistickým hodnotám sebevyjádření byl zaznamenán u rozvinutých
společností, jejichž poslední generace již vyrůstaly v podmínkách, kdy bylo zaručeno přežití a
svoboda. Tyto hodnoty se u mladších generací projevují stále silněji například v podobě
ochrany životního prostředí, ženských hnutí či rostoucích požadavků na politickou participaci.
Za posledních 25 let se tyto hodnoty rozšířily prakticky do všech průmyslově vyspělých zemí.
Naproti tomu společnosti zdůrazňující hodnoty sebezáchovy vykazují relativně nízkou
životní úroveň, malou důvěru ostatním lidem, malou toleranci k menšinám, zdůrazňují
materialistické hodnoty a věří ve vědecký a technický pokrok. Není-li ve společnosti zajištěno
přežití, kulturní rozdíly vypadají jako hrozba a cizinci jako ti, kdo by mohl připravit členy
dané společnosti o živobytí. Lidé pak tíhnou k tradičním genderovým rolím a zdůrazňují
absolutní pravidla a zaběhnuté normy ve snaze zajistit v nejistém světě předvídatelnost. A
naopak, při jistotě přežití se etnická a kulturní rozdílnost stává stále více přijatelnou a od
určitého bodu i ceněnou a vyhledávanou jako zajímavá a inspirující.
8
INGLEHART, Ronald, Pippa NORRIS: The True Clash of Civilizations. Foreign Policy, vol. 135 (March-April
2003).
6
2. GLOBÁLNÍ KULTURNÍ MAPA
Obrázek 1 (viz přílohu) zobrazuje 65 společností zanesených do grafu na základě
tabulky 1. Svislá osa znázorňuje polarizaci mezi tradičními a sekulárně-racionálními
autoritami spojenou s procesem industrializace. Vodorovná osa představuje polarizaci mezi
hodnotami přežití a hodnotami seberealizace, která je spojená se vznikem postindustriální
společnosti. Hranice kolem skupin států jsou nakresleny podle Huntingtonových kulturních
zón.
Dimenze tradičních a sekulárně-racionálních hodnot do značné míry souvisí
s náboženstvím – společnosti, které kladou velký důraz na náboženství, mají rovněž negativní
postoje k potratům, vysokou úroveň národní hrdosti či větší respekt k autoritě a umísťují se
tedy v grafu hodně nízko. Dimenze přežití a seberealizace reflektuje především rozdíl mezi
materialistickými hodnotami (například udržování pořádku a boj proti inflaci) a hodnotami
postmaterialistickými (jako jsou svoboda, osobní blahobyt, vzájemná důvěra, politická
aktivita a tolerance k menšinám – velmi citlivým ukazatelem celkové tolerance je zejména
tolerance k homosexuálům).
Na obrázku je zajímavé, že skupiny států odpovídající Huntingtonově teorii se sice
utvoří, ale země ze zcela odlišných kulturních zón k sobě často mají velice blízko. Zdá se
tedy, že ještě větší vliv než kultura a náboženství má hospodářská vyspělost dané společnosti.
Hodnotové systémy bohatých zemí se totiž systematicky liší od systémů zemí chudých:
Obrázek 2 (viz přílohu) zaznamenává ekonomické zóny, do nichž patří zkoumaných 65
společností, přičemž používá data z prvního grafu. Země s nízkým příjmem se zde umisťují
v levém dolním kvadrantu, země s vysokým příjmem v pravém horním. Všech 19 zemí
s ročním HDP na hlavu vyšším než 15 000 $ zaznamenává relativně vysoké hodnoty v obou
dimenzích. Tato ekonomická zóna okupuje pravý horní roh grafu a patří do ní země hned
z pěti kulturních zón. Naopak společnosti s příjmem nižším než 2 000 $ se řadí do levého
spodního rohu a patří sem země ze čtyř kulturních zón. Zdá se tedy, že ekonomický rozvoj
posouvá společnosti stejným směrem bez ohledu na jejich kulturní dědictví. Nicméně kulturní
zóny zůstávají zřetelné i dvě století po začátku průmyslové revoluce.
Obrázek 1 můžeme rozdělit i jiným způsobem: podle toho, v kterém ze tří sektorů je
zaměstnána většina obyvatel dané země. Společnosti s většinou pracovní síly v zemědělství se
pak umisťují v levém dolním rohu, společnosti s velkým podílem zaměstnaných v průmyslu
v levém horním rohu a země, kde většina obyvatelstva pracuje ve službách, patří do pravého
7
horního rohu. To všechno potvrzuje, že vývoj společnosti probíhá ve dvou směrech: Přechod
od zemědělské k průmyslové společnosti znamená posun nahoru k větší sekularizaci a
racionalizaci. Přesto však hraje roli i kulturní dědictví – konfuciánské země mají relativně
sekulární hodnoty, přestože většina jejich obyvatel pracuje v zemědělství. Podobně
exkomunistické země se umisťují hodně vysoko, navzdory různým stupňům industrializace.
Naopak obyvatelé zemí katolických vyznávají hodnoty tradičnější. Posun po vodorovné ose
přežití-sebevyjádření souvisí se vzestupem sektoru služeb a vznikem postindustriální
společnosti. Nicméně prakticky všechny historicky protestantské společnosti se umisťují
v grafu více vpravo než společnosti historicky katolické, bez ohledu na procento obyvatel
zaměstnaných v třetím sektoru.
Kultura a hodnotový systém dané společnosti však nereflektuje pouze náboženství,
nýbrž celé její historické dědictví. Jako příklad můžeme uvést komunismus, který pozměnil
hodnotové systémy všech zemí bývalého východního bloku. I když je tedy Východní
Německo Západnímu kulturně velmi blízké, jeho hodnotový systém je odlišný. Podobně
Ázerbajdžán má blíže k ostatním postkomunistickým zemím než k zemím muslimským.
Dalším příkladem může být vliv kolonialismu, který společně s masivní imigrací pomohl
zformovat zónu anglicky mluvících zemí. Přestože jsou od sebe Austrálie, Velká Británie a
Kanada vzdáleny přes půl zeměkoule, kulturně k sobě mají velice blízko. Podobě to platí i
v Jižní Americe – Itálie, Španělsko, Uruguay a Argentina jsou sice od sebe odděleny
Atlantským oceánem a v naší kulturní mapě hranicí mezi katolickou Evropou a Latinskou
Amerikou, ale vzájemně jsou si velice blízké, protože tyto jihoamerické země byly z velké
části osídleny právě italskými a španělskými osadníky.
Obrázek 1 také naznačuje, že Spojené státy nejsou prototypem modernizace, který by
měly ostatní země následovat, ačkoli se to dříve předpokládalo. Ve skutečnosti jsou USA
spíše deviantním případem s daleko tradičnějším hodnotovým systémem než ostatní vyspělé
společnosti. Na ose tradičních a sekulárně-racionálních hodnot se umístily daleko níže než
ostatní bohaté společnosti a jejich úroveň religiozity a národní pýchy je srovnatelná
s rozvojovými zeměmi. A dokonce i v druhé dimenzi zaznamenaly některé společnosti vyšší
hodnoty než Spojené státy.
8
2.1 NAKOLIK REÁLNÉ JSOU KULTURNÍ ZÓNY?
Hranice mezi jednotlivými společnosti na obrázku 1 jsou nakresleny podle
Huntingtonových kulturních zón a jsou tedy čistě subjektivní – mohli bychom je nakreslit i
úplně jinak, protože tyto společnosti byly v minulosti ovlivněny řadou různých faktorů, nejen
náboženstvím. Postkomunistická zóna může tedy zahrnovat společnosti z protestantské,
katolické, konfuciánské a ortodoxní zóny a přesto zůstane kompaktní. Podobně můžeme
k Huntingtonově latinskoamerické zóně přidat Španělsko a Portugalsko a vytvořit tak
hispánskou zónu, nebo spojit katolickou Evropu s Latinskou Amerikou a přidat Filipíny a
Irsko, čímž nám vznikne zóna římskokatolická. Všechny tyto zóny by byly jak konceptuálně,
tak empiricky obhajitelné (obrázek 3 – viz přílohu).
V grafu rovněž vzniklo několik případů, kdy jsou si společnosti s naprosto odlišným
kulturním dědictvím relativně nejbližší – nejvíce asi překvapí těsné sousedství Východního
Německa a Japonska. Obě země jsou nicméně velmi sekularizované, relativně bohaté a mají
vysoké procento zaměstnanců v průmyslu, ačkoli byly zformovány různými kulturními
tradicemi. Navíc se v této části grafu zřejmě Inglehart s Bakerem dopustili chyby – sám
Huntington totiž vyčlenil pro Japonsko samostatnou kulturní zónu. Pokud bychom tedy
Japonsko zakroužkovali zvlášť, utvořily by konfuciánské země ještě kompaktnější skupinu a
navíc by se nám naskytla možnost vytáhnout Českou republiku z pobaltského regionu a spojit
ji se zeměmi historicky katolickými. Navzdory několika podobným anomáliím však země se
společným kulturním dědictvím skutečně tvoří souvislé skupiny.
Podle modernizační teorie se společnost vyvíjí předvídatelným směrem, pokud se
rozvíjí její ekonomika. Získaná data tuto teorii potvrzují – hospodářský rozvoj skutečně vede
k rozsáhlým kulturním změnám. Nicméně i přesto lze nalézt jasný důkaz pro to, že kulturní
zóny stále existují. Ukáže se nám to například tehdy, pokud srovnáme hodnoty ročního HDP
na hlavu a strukturu pracovní síly. Skupina exkomunistických zemí vykazuje podobně vysoké
hodnoty sekularizace. Sekularizační účinky komunismu mají na hodnoty společnosti větší vliv
než procento zaměstnanců v průmyslu nebo hrubý domácí produkt, který se v jednotlivých
zemích značně liší. Podobně je tomu u protestantských zemí: Všechny sice dosahují vysokého
HDP, nicméně obyvatelé anglicky mluvících zemí daleko více vyznávají tradiční hodnoty.
Pokud spojíme skupiny z obrázku 1 do větších kulturních zón pouze na základě
náboženství získáme ještě lepší důkaz. Na obrázku 3 (viz přílohu) můžeme například jasně
vidět, že východoevropské země tvoří mezi historicky katolickými společnostmi specifickou
podskupinu a přechod mezi západoevropskou katolickou zónou a zónou pravoslavnou. Do
9
katolické zóny přibyla Latinská Amerika, Irsko a Filipíny a dále vznikla sloučením
protestantských a anglicky mluvících zemí zóna protestantská. Přestože země uvnitř těchto
zón jsou geograficky, historicky i hospodářsky dost odlišné, díky podobnému historickonáboženskému vlivu vyznává jejich obyvatelstvo podobné hodnoty. Všechny zóny tak
zůstávají i po tomto sloučení koherentní.
Aby dokázali soudržnost těchto velkých skupin, Inglehart a Baker zkoumali souvislost
mezi náboženstvím dané země, jejím ročním HDP na hlavu a mezilidskou důvěrou. Podle
Colemana, Putnama či Fukuyamy je totiž právě mezilidská důvěra důležitá pro vytvoření
sociálních struktur, na nichž závisí demokracie. Obrázek 4 (viz přílohu) pak ukazuje, že
kupříkladu obyvatelé historicky protestantských zemí celkově věří ostatním lidem více než
obyvatelé zemí katolických. Přestože i mezilidská důvěra je částečně závislá na výši HDP, i
bohaté katolické země se umisťují hůře než stejně bohaté země protestantské. Podobně země
ovlivněné konfucianismem vykazují daleko vyšší procento důvěry než katolické země se
stejným příjmem. Znovu lze vystopovat i vliv komunismu: Z protestantských společností
vykazují nejmenší důvěru právě ty, které komunismus zažily. Z 19 zemí, kde více než 35
procent obyvatel důvěřuje většině ostatních lidí, je 14 protestantských, tři ovlivněné
konfucianismem, jedna převážně hinduistická (Indie) a jediné Irsko je zemí historicky
katolickou. Naopak z deseti zemí s nejnižší důvěrou je osm historicky katolických a žádná
protestantská.
Uvnitř nábožensky smíšených společností však katolíci věří ostatním lidem skoro
stejně jako protestanti. Rozhodující je tedy sdílená historická zkušenost národů a nikoli
jednotlivců. Podle Putnama9 vedou horizontální a místně kontrolované organizace
k mezilidské důvěře, zatímco vláda velkých, hierarchických a centralizovaných byrokracií
důvěru narušuje. Z historického hlediska je právě katolická církev prototypem takové
centrálně kontrolované organizace, zatímco protestantské církve byly vždy relativně
decentralizované a otevřenější lokální kontrole. Tento kontrast mezi místní kontrolou a
vzdálenou hierarchií měl dlouhodobé účinky na mezilidskou důvěru. Tyto rozdíly zjevně
nereflektují současný vliv dotyčných církví: katolická se za poslední dobu značně změnila a
v mnoha zemích (zvláště protestantských) navštěvuje kostel pravidelně jen malá menšina
obyvatel. Většina lidí má dnes jen malý nebo žádný kontakt s církví, ale vliv na společenský
život, který dříve katolická a protestantská církev zformovaly, trvá dodnes.
9
Putnam, Robert: Making Democracy Work: Civic Traditions in Modern Italy. Princeton University Press,
Princeton NJ 1993.
10
Data na individuální úrovni poskytují ještě další rozhledy, co se týče dnešních přenosů
náboženských tradic. Jsou zde dvě hlavní možnosti: Buďto současné náboženské instituce
svým následovníkům v dané společnosti zřetelně vštěpují své hodnoty, nebo dané náboženské
tradice historicky zformovaly národní kulturu společností, ale dnes je jejich vliv přenášen
hlavně celostátními institucemi obyvatelstvu jako celku – dokonce i těm, kteří mají jen malý
nebo vůbec žádný kontakt s náboženskými institucemi. Obrázek 4 naznačuje, že empirický
důkaz podporuje druhou interpretaci. Ačkoli různé společnosti mají rozdílné hodnoty, rozdíly
mezi katolíky, protestanty či muslimy v jednotlivých společnostech jsou relativně malé.
Například v Německu se základní hodnoty katolíků podobají hodnotám protestantů více než
hodnotám katolíků z jiných zemí. To platí i v USA, Švýcarsku, Nizozemí a dalších smíšených
společnostech. Katolíci jsou vždy o něco více tradicionalističtí než jejich protestantští krajané,
ale do katolické zóny přesto nespadají. Trochu překvapivě to platí i u hinduistů a muslimů
v Indii a u křesťanů a muslimů v Nigérii – základní hodnoty nigerijských muslimů jsou bližší
jejich křesťanským krajanům než například indickým muslimům. U otázek, které se týkaly
přímo muslimské či křesťanské identity, to samozřejmě neplatí. U zkoumaných rozměrů
základních hodnot jsou však mezinárodní rozdíly větší než uvnitř jednotlivých společností.
Protestantské či katolické společnosti vykazují dnes rozdílné hodnoty hlavně kvůli
historickému vlivu svých církví spíše než kvůli jejich vlivu současnému. Proto jsou Německo,
Švýcarsko a Nizozemí klasifikovány jako protestantské země – historicky je zformoval
protestantismus, ačkoli dnes již mohou mít (jako důsledek imigrace a nižší porodnosti a vyšší
sekularizaci protestantů) více obyvatel katolických.
Tato zjištění pak nabízí tezi, že jakmile se uvnitř společnosti ustanoví mezikulturní
rozdíly spojené s náboženstvím, stanou se součástí národní kultury. Navzdory globalizaci
zůstává národ klíčovou jednotkou sdílených zkušeností a jeho výchovné a kulturní instituce
formují hodnoty skoro všech členů společnosti. Při trvalosti rozdílných hodnotových systémů
se pak lze domnívat, že kultura se vyvíjí různými cestami. Protestantské náboženské instituce
daly vzniknout protestantské etice, relativně vysoké mezilidské důvěře a relativně vyskoému
stupni společenského pluralismu. Vše z toho mohlo napomoci k ekonomickému rozvoji
v protestantských zemích dříve než jinde na světě. Dále skutečnost, že protestantské země
byly a jsou relativně prosperující, je mohlo zřetelně zformovat. Ačkoli zažily rychlé
společenské a kulturní změny, historicky protestantské a katolické (a konfuciánské, islámské,
ortodoxní či jiné) společnosti zůstávají do značné míry rozdílné. Detailnější zpětné analýzy,
které zkoumají strukturu pracovní síly a zároveň testují vliv různých kulturních zón, poskytují
další důkazy pro závěr, že hodnotový systém společnosti je sice systematicky ovlivněn
11
ekonomickým vývojem, nicméně kulturní dědictví má rovněž silný a trvalý vliv na současné
hodnoty.
2.2 PROMĚNY HODNOT V ČASE
Jak již bylo řečeno, kulturní rozdíly mezi národy souvisí jak s úrovní ekonomického rozvoje
společnosti, tak jejího kulturního dědictví. Co má však větší vliv? Jak rychle dokáže
hospodářský a politický vývoj měnit lidské hodnoty?
Data alespoň ze dvou výzkumů jsou k dispozici u 38 zemí (viz přílohu – obrázek 6).
Z nich se většina posunula nahoru nebo doprava, tedy směrem k sekularizaci a sebevyjádření.
Existují samozřejmě i výjimky: Například Rusko a Bělorusko se mezi lety 1990 a 1996
propadly dolů a doleva. To má příčinu v pádu Sovětského svazu, po kterém začali obyvatelé
jeho nástupnických států klást větší důraz na hodnoty přežití a někteří i na tradici. Po pádu
komunismu klesá v Rusku i obecná spokojenost se životem jako takovým. Tyto změny nejsou
náhodné. Podle Inglehartovy a Bakerovy teze ekonomický rozvoj podporuje hodnoty
sekularizace a sebevyjádření, zatímco hospodářský kolaps vede směrem opačným. Proto
většinu zemí se zpětným vývojem tvoří právě země postkomunistické. Mezi nimi ovšem
nalezneme značné rozdíly. Země bývalého SSSR postižené ekonomickým kolapsem (Rusko,
Bělorusko, Litva, Lotyšsko, Estonsko) se všechny posunuly směrem k hodnotám spojeným
s přežitím a jen dvě z nich k sekularizaci. Naopak země, kterým se podařil úspěšný přechod
k tržní ekonomice (Čína, Maďarsko, Polsko, Slovinsko), zažily růst HDP a posun v tabulce
směrem doprava a nahoru. Pád komunismu byl však pouze jedna dějinná událost a není důvod
pochybovat o tom, že v dlouhodobějším časovém horizontu zažijí podobný vývoj i země
z první skupiny.
Všech dvacet vyspělých zemí zvýšilo v období mezi výzkumy své hodnoty související
se sebevyjádřením. V souvislosti s tím se nabízí otázka, jestli se neposouvají nahoru na úkor
zemí rozvojových. Zdá se však, že ne. U osmi rozvojových zemí a zemí s nízkým příjmem
(Chile, Mexiko, Indie, Jihoafrická republika, Nigérie, Brazílie, Turecko, Argentina) vznikají
dva rozdílné proudy: Je zde velmi malá sekularizace (pouze Chile a Mexiko se posouvají
k sekulárním hodnotám), na druhou stranu však obyvatelé většiny zemí začínají vyznávat
hodnoty spojené se sebevyjádřením (výjimkou jsou pouze Nigérie a JAR).
Různé posuny jednotlivých zemí také naznačují, že kulturní změny nesouvisí primárně
pouze s příchodem globální komunikační sítě. Západní atributy jako film, televize, internet,
hudba či Coca-Cola se do postkomunistických zemí dostaly velice brzy. Přesto zde došlo
12
k posunu opačným směrem než na Západě. Důležitější zřejmě je, zda lidé žijí v takovém
socioekonomickém prostředí, kde se cítí bezpečně. To nebyl případ Ruska či Běloruska a
proto také zaznamenaly posun směrem k silným tradičním hodnotám. Vzrůstající bezpečí
podněcuje posun k sekularizaci, toleranci, důvěře, osobnímu blahobytu a postmaterialistickým
názorům. To je zřejmě důvod, proč se ve většině rozvojových zemí prosazují hodnoty spojené
se sebevyjádřením, i když jinak jejich obyvatelstvo zůstává tradicionalistické.
2.3 ROZDÍLY V HODNOTÁCH MEZI VĚKOVÝMI KOHORTAMI
Ačkoli v hodnotách získaných při výzkumech mezi lety 1981 až 1998 lze nalézt systematické
posuny, sedmnáctiletý časový výsek je z perspektivy modernizace stále příliš krátký. Analýza
rozdílů v hodnotách mezi jednotlivými generacemi by mohla poskytnout obraz hodnotových
proměn v mnohem delším časovém období.
Podle mnoha výzkumů se základní hodnotový systém jednotlivce upevňuje dříve, než
dosáhne dospělosti. Podle Schumana a Scottové10 jsou jedinci kulturně ovlivněni už v
relativně mladém věku. Jakmile dosáhnou dospělosti (za hranici dospělosti považují zhruba
25 let), možnost jejich dalšího ovlivnění prudce klesá. Generace mají svou "kolektivní
paměť", kterou získají během dospívání a kterou si pak udrží po celý život.
Největší rozdíly v hodnotách mladých a starých lidí by měly být ve společnostech, kde
během dvacátého století vzrostla úroveň existenciálního zabezpečení - přežití bylo čím dál
tím jistější a stále větší podíl mladých ho začalo považovat za samozřejmé. Hodnoty mladších
generací se tak posouvají směrem k sekularismu a sebevyjádření. Jako nejlepší ukazatel
existenciálního zabezpečení během formujících let jednotlivce se jeví průměrná délka života v
dané zemi od let 1900-1910 (dětství nejstarších respondentů) do dneška. Na začátku 20.
století byla průměrná délka života ve všech zemích relativně nízká. Ve společnostech, které
dosáhly hospodářského růstu a pokroku v medicíně, se však značně zvýšila. Dokonce i ve
Spojených státech byla v roce 1900 průměrná délka života 48 let, zatímco dnes je to 76 let.
Všechny společnosti, které dnes mají vysokou průměrnou délku života, zažily od roku 1900
značný nárůst existenciálního zabezpečení. Kvůli tomuto celkovému nárůstu jsou také ve
společnostech s nejvyšší střední délkou života největší rozdíly mezi hodnotami jednotlivých
generací.
Do výzkumu bylo zahrnuto celkem sedm věkových kohort po deseti letech narozených
10
SCHUMAN, Howard, Jacqueline SCOTT. Generations and Collective Memories. American Sociological
Review, vol. 54 (June 1989). Str. 359-381.
13
mezi lety 1907 a 1976. Pro zjednodušení a kvůli čitelnosti grafů je celkem 61 společností
rozděleno do čtyř kategorií:
1) Vyspělé průmyslové společnosti, jejichž roční HDP na hlavu v roce 1992 přesahovalo
10 000 dolarů a během 20. století zaznamenaly ekonomický růst – jejich HDP od roku
1950 narostlo až sedmkrát.
2) Postkomunistické společnosti, jejichž HDP od 50. let vzrostlo až třináctkrát, ale za poslední
roky prodělalo jejich hospodářství velké změny, což se často projevilo i ekonomickou
recesí.
3) Rozvojové země, které zahrnují všechny společnosti bez komunistické minulosti s ročním
HDP 5 000 – 10 000 $, tedy zhruba pětinásobkem hodnoty z 50. let.
4) Země s nízkými příjmy, kam patří všechny země s HDP nižším než 5 000 dolarů. Tato
skupina zaznamenala nejnižší dlouhodobý nárůst HDP, které bylo v roce 1992 jen dvakrát
vyšší než v roce 1950.
Obrázek 7 znázorňuje hodnoty těchto sedmi kohort v dimenzi tradičních a sekulárněracionálních hodnot. Je zde jasně vidět, že ve vyspělých a postkomunistických společnostech
jsou mladí zřetelně méně tradicionalističtí než staří. Avšak v rozvojových společnostech je
tento nárůst sekulárnosti a racionality o poznání menší a v zemích s nízkými příjmy zůstávají
hodnoty mladých a starých zhruba stejně tradiční. Tyto rozevírající se nůžky mezi bohatými a
chudými zeměmi potvrzuje i pozdější výzkum Ingleharta a Norrise11. V postojích vůči ženám
jsou sice staří lidé ve všech zemích světa celkově tradicionalističtější. Staří lidé
v muslimských zemích jsou také tradicionalističtější než staří lidé v zemích západních.
Jenomže mezi mladými jsou rozdíly mezi západním a islámským světem daleko větší – mladí
lidé na Západě přiznávají ženám mnohem větší práva než jejich muslimští vrstevníci. Tato
skutečnost rovněž přispívá k již zmiňovanému „střetu civilizací“.
Změny ekonomických podmínek sice na proměny hodnot společnosti mají značný
vliv, ale zdaleka nejsou jediným důležitým faktorem. Starší skupiny obyvatelstva, které
vyrostly v komunistických společnostech, totiž vyznávají sekulárnější hodnoty než jejich
vrstevníci v kterékoli jiném typu společnosti. Období, kdy se formovala jejich osobnost, bylo
ve znamení prudkého ekonomického růstu, kdy se zdálo, že komunistické hospodářství
nahradí kapitalistické. Navíc byli vystaveni protináboženským kampaním, které na nich určitě
zanechaly nějaký vliv. Mladší věkové kohorty uvnitř postkomunistických společností
(například tzv. Husákovy děti v bývalém Československu) však již vyrůstaly v období
11
INGLEHART, Ronald, Pippa NORRIS: The True Clash of Civilizations. Foreign Policy, vol. 135 (MarchApril 2003).
14
ekonomické stagnace, kdy rovněž klesal zápal obyvatelstva i vládnoucích vrstev pro
komunistickou ideologii a rozdíly mezi generacemi se zmenšily. Naopak starší věkové
skupiny uvnitř vyspělých průmyslových společností jsou výrazně tradicionalističtější než
jejich vrstevníci v postkomunistických společnostech, ale díky prudšímu nárůstu sekularity
jsou jejich mladší kohorty sekulárnější než mladší skupiny ve společnostech
postkomunistických. Průběh křivek v grafu rovněž potvrzuje, že k proměnám hodnot dochází
v souvislosti se zvýšením průměrné délky života – posun od tradičních hodnot k sekulárním a
z toho plynoucí mezigenerační rozdíly zaznamenávají pouze ty kategorie společností, v nichž
se rovněž během 20. století zvýšila střední délka života.
Na obrázku 8 jsou společnosti rovněž rozděleny do čtyř typů a graf tentokrát
znázorňuje hodnoty sedmi věkových kohort v dimenzi sebezáchovy a sebevyjádření. Největší
rozdíly mezi generacemi jsou opět ve vyspělých průmyslových společnostech a ve
společnostech postkomunistických. V rozvojových společnostech a společnostech s nízkými
příjmy je průběh křivky znovu méně strmý. Avšak tentokrát se v grafu nejníže umisťují
postkomunistické společnosti, jejichž členové preferují sebezáchovu před sebevyjádřením. To
může být způsobeno několika faktory: Pád komunismu znamenal konec stávajícího řádu a
přinesl s sebou zmatky. Nástupnické státy SSSR navíc prošly ekonomickým kolapsem.
Následkem toho se pro mnohé život stal nejistým a nepředvídatelným a dokonce v těchto
zemích klesla průměrná délka života. V postkomunistických společnostech se tedy projevují
hned dvě tendence: Během posledních šedesáti let vzrostla bezpečnost života. Mladší
generace proto kladou zřetelně větší důraz na sebevyjádření a nárůst křivky je tak zhruba
stejný jako u nejvyspělejších společností. Zároveň však graf reflektuje aktuální skutečnost,
kdy v nejisté době všichni obyvatelé postkomunistických zemí raději preferují hodnoty
spojené se sebezáchovou, a to dokonce ještě více než obyvatelé zemí s nízkými příjmy.
Vzhledem k tomu, že získaná data pokrývají jen krátký časový úsek (u více než
poloviny zkoumaných společností jsou k dispozici pouze údaje z let 1990 a 1995), není
možné příliš rozlišit krátkodobé změny od dlouhodobých. V dřívějších výzkumech byli
z tehdejších komunistických zemí dotazováni pouze obyvatelé Maďarska a ruské oblasti
Tambov v roce 1981. Ti tehdy měli zřetelně větší pocit blahobytu než v novějších
výzkumech, nicméně i tehdy vykazovali nižší hodnoty než obyvatelé vyspělých
průmyslových společností. Po pádu komunistického režimu však jejich úroveň osobního
blahobytu klesla až pod hodnoty nízkopříjmových společností. Pocit osobního blahobytu je
klíčovou složkou této hodnotové dimenze, a proto se dá předpokládat, že důraz na hodnoty
sebezáchovy v postkomunistických zemích je skutečně důsledkem pádu komunistického
15
režimu a následného ekonomického kolapsu v letech 1989-1991. Rozhodně to však není
důvodem jediným, protože už v roce 1981 vykazovaly tehdejší komunistické země nižší
úroveň hodnot sebevyjádření než země s mnohem nižším ročním HDP. Proto Inglehart
s Bakerem předpokládají, že druhou příčinou jejich důrazu na sebezáchovu je skutečnost, že
jejich obyvatelstvo dlouho žilo v totalitních či autoritářských režimech.
Ve společnostech s nízkými příjmy nejsou mezi hodnotami jednotlivých generací
téměř žádné rozdíly, protože během posledních desetiletí velká většina jejich členů i nadále
kladla hlavní důraz na sebezáchovu. Společnosti s tradičnějšími hodnotami také mají vyšší
porodnost než společnosti sekulární, což umožňuje, aby zůstaly tradiční hodnoty i navzdory
modernizaci stále široce rozšířené. Většina průmyslově vyspělých zemí má v současnosti
porodnost nižší než úmrtnost. Naopak v nízkopříjmových společnostech je porodnost vysoká,
částečně i v důsledku působení tradičních hodnot. Navíc ženy v těchto zemích rodí děti velice
brzy, čímž se rozdíl mezi generacemi ještě zkracuje. Rozdíly v porodnosti mezi
průmyslovými a rozvojovými společnostmi jsou tak velké, že můžeme pozorovat dva
zdánlivě protichůdné trendy: Většina společností se industrializuje a industrializace přináší
sekulárnější pohled na svět. Na druhou stranu však stále větší podíl světové populace vyznává
tradiční hodnoty. V roce 1970 žilo 73 procent světové populace v rozvojových zemích a 27
procent v zemích rozvinutých. V roce 1996 však už byl tento poměr 80:20 a předpokládá se,
že v roce 2020 bude v rozvinutých zemích žít pouze 16 procent světové populace. Obyvatelé
většiny rozvinutých zemí se posunuli směrem k moderním hodnotám, ale v těchto zemích žije
stále menší podíl světové populace.
2.4 TRVALOST NÁBOŽENSKÝCH A DUCHOVNÍCH VYZNÁNÍ
Když se společnost mění z agrární na průmyslovou a její členové začínají považovat
sebezáchovu za zajištěnou, tradiční náboženské víry upadají. Nicméně i na počátku 21. století
zůstávají mezi jednotlivými náboženstvími značné rozdíly. Jak je možné, že náboženství mizí
tak pomalu?
Je pro to několik důvodů. Například navzdory tomu, že rostoucí existenciální
zabezpečení přispívá k decentralizaci náboženských institucí, i nadále dochází ke konverzím.
V postkomunistických společnostech také dochází k jistému paradoxu: Industrializace
v komunistickém stylu kladla extrémní důraz na sekularizaci, ale pád komunistického režimu
s sebou přinesl nejistotu a následný návrat k náboženským vírám. V roce 1990, kdy v Rusku
ještě stále vládla rozkládající se komunistická strana, označilo samo sebe jako věřící 56
16
procent Rusů. V roce 1995, kdy už sovětský politický, hospodářský a sociální systém
neexistoval, označilo se za věřící již 64 procent obyvatel Ruska. Toto číslo sice není o tolik
vyšší než předchozí údaj, ale je mnohem vyšší než průměrná hodnota religiozity
v průmyslových společnostech. Podobnou obrodu náboženství zaznamenalo i Bělorusko a
pobaltské státy. Sedmdesát let komunistického režimu náboženské tradice nezničilo a jeho
pád umožnil další rozvoj náboženství.
Ze získaných dat vyplývají dva rozdílné trendy: Na jedné straně pokles účasti na
bohoslužbách ve vyspělých průmyslových společnostech a na druhé straně přetrvávání
náboženských vyznání a vzestup duchovna. Z dvaceti vyspělých společností jich šestnáct
vykazuje klesající počet návštěv na bohoslužbách a jen u dvou se návštěvnost zvýšila (tabulka
4 – viz přílohu). Přestože Spojené Státy jsou výjimečně odolné vůči sekularizaci, podle dat se
návštěvnost kostelů snižuje i v této zemi. Mezi postkomunistickými zeměmi je však trend
opačný – v pěti ze sedmi společností se účast na bohoslužbách zvýšila. Z rozvojových zemí se
zhruba u poloviny návštěvnost zvýšila a u druhé poloviny zase snížila.
Odklon od tradičních náboženských hodnot sice charakterizuje industrializaci, ale už
nikoli postindustriální fázi. Potřeba bezpečí není jediným důvodem, který činí náboženství
přitažlivým. Lidé vždy řešili duchovní a existenciální otázky a potřeba odpovědí na ně se
neztrácí ani v postindustriální společnosti. Tradiční církve jsou sice dnes pro lidi
v postindustriálních společnostech málo atraktivní, ale jejich místo rychle zaplňují nová hnutí
jako například New Age. Oddanost zažitým náboženským institucím sice klesá, ale duchovní
otázky nikoli. Lidé v postmaterialistických společnostech jsou méně vázáni na tradiční
organizované formy náboženství než ve společnostech materialistických, avšak je
pravděpodobnější, že budou více času trávit přemýšlením nad smyslem života. A podle dat
získaných z World Values Survey se skutečně zájem o otázky týkající se smyslu života ve
vyspělých zemích za poslední léta zvýšil.
Subjektivní důležitost náboženství se ve vyspělých demokratických zemích změnila
jen málo. Ve World Values Survey například figuruje otázka „Jak důležitý je ve vašem životě
bůh?“ která je velmi dobrým ukazatelem religiozity. Procento lidí, kteří označili na
desetibodové škále desítku, tedy nejvyšší důležitost, kleslo v rozvinutých průmyslových
demokraciích jen nepatrně (tabulka 5 – viz přílohu). Přestože jasná většina těchto společností
vykazuje klesající účast na bohoslužbách, pouze polovina z nich klade stále menší důraz na
důležitost boha (a tento pokles je navíc jen zhruba jednoprocentní). Ve zbytku světa se
náboženské cítění drží ještě pevněji. Ve všech šesti postkomunistických společnostech
důležitost boha stoupla a podobně i v rozvojových a nízkopříjmových společnostech:
17
Důležitost boha se v pěti z osmi zemí zvýšila; v Nigérii se sice snížila, ale přesto zůstává na
extrémně vysoké úrovni.
Osobní důležitost boha se sice lehce snížila ve vyspělých průmyslových
společnostech, ale celkově se ve světě zvýšila. Navíc i ve vyspělých společnostech se stále
více rozšiřují otázky ohledně duchovních záležitostí. Respondenti World Values Survey byli
dotázáni: „Jak často, pokud vůbec, přemýšlíte o významu a smyslu života?“ Možnosti byly
čtyři: „často“, „někdy“, zřídka“ a „nikdy“. Procento lidí, kteří uvedli, že o smyslu života
přemýšlejí často, se zvýšilo v 26 z 37 zkoumaných společností, a tento nárůst byl největší
právě ve dvaceti vyspělých společnostech – zájem o duchovní otázky stoupl v šestnácti z nich
(tabulka 6 – viz přílohu). Možná upadá význam tradičních hierarchických církví, ale vzestup
postindustriální společnosti ještě nutně neznamená zmenšující se zájem o náboženství. Podle
výzkumu vede spíše k zájmu o duchovní otázky vymezené šířeji.
18
3. ZÁVĚR
World Values Surveys nám ukazují jak masivní kulturní změny, tak trvání kulturních
hodnot. Ekonomický vývoj je spojen s pronikavými a částečně předvídatelnými kulturními
změnami. Industrializace podporuje posun od tradičních hodnot k sekulárním, zatímco
vzestup postindustriální společnosti přináší posun k větší důvěře, toleranci, blahobytu a
postmateriálním hodnotám. Ekonomický kolaps vede společnost opačným směrem. Bude-li
ekonomický rozvoj pokračovat, dá se očekávat další úpadek náboženských institucí. Vliv
tradičních hodnotových systémů ale zřejmě nezmizí, neboť systémy víry vykazují zajímavou
odolnost a pružnost. Empirický důkaz ze 65 společností napovídá, že hodnoty se mohou
změnit a mění, ale také že nadále reflektují kulturní dědictví společnosti.
Teoretikové modernizace mají částečně pravdu. Vzestup industriální společnosti je
spojen s kulturními změnami směrem od tradičních hodnotových systémů a vzestup
postindustriální společnosti je spojen s posunem od absolutních norem a hodnot směrem
k syndromu racionalismu, tolerance a důvěry. Ale zdá se, že hodnoty závisí na různých
cestách: Historie různých náboženských tradic dává vzniknout kulturním zónám s rozdílnými
hodnotovými systémy, které přetrvávají. Ekonomický rozvoj sice tlačí všechny společnosti
týmž směrem, ale spíše než po sbíhavých trajektoriích se pohybují po trajektoriích
rovnoběžných, které byly zformovány jejich kulturním dědictvím. Lze tedy pochybovat, že
modernizace v dohledné době vytvoří homogenní světovou kulturu.
Inglehart a Baker nabízejí pro modernizační teorii několik úprav.
1) Modernizace neprobíhá po lineární trase. Vzestup sektoru služeb a přechod ke společnosti,
kde rozhodují vědomosti, jsou spojeny s jinými kulturními změnami než těmi, které
charakterizují industrializaci. Dlouhodobější hospodářský kolaps naopak může výsledky
modernizace obrátit a vyústit v návrat tradičních hodnot, jak se podle všeho děje
v některých zemích bývalého SSSR.
2) Sekularistická teze je příliš zjednodušená. Podle výzkumu se vztahuje hlavně
k industriální fázi – posun od agrární společnosti k industriální byl završen před časem
v nejpokročilejších industriálních společnostech. Tento posun byl spojen hlavně
s úpadkem role církve, který vedl Marxe a další k tvrzení, že všechny víry postupně
vymřou. Posun od zemědělské k průmyslové městské společnosti redukuje důležitost
organizovaných náboženství, ale to je vyvažováno rostoucím zájmem o smysl a účel
19
života. Náboženské víry přetrvávají a duchovní otázky se šíří i ve vyspělých
průmyslových společnostech.
3) Kulturní změny jsou zřejmě závislé na předchozích modelech (path-depending).
Ekonomický vývoj přináší pronikavé kulturní změny, ale náboženská tradice, jíž byla
daná společnost historicky ovlivněna, zanechává kulturní dědictví s dlouhodobými
důsledky, které ovlivňují její další vývoj. I když v Evropě dnes navštěvuje kostely jen
málo lidí, historicky protestantské společnosti si zřetelně uchovávají své hodnoty a
postoje. To samé platí i pro historicky katolické, muslimské či konfuciánské společnosti.
4) Je zavádějící vidět kulturní změny jako amerikanizaci. Vyspělé společnosti se nevyvíjejí
stejně jako Spojené státy. Ve skutečnosti jsou totiž USA jakýmsi deviantním případem,
jak už tvrdilo více pozorovatelů amerického života. Jejich obyvatelstvo vyznává daleko
tradičnější hodnoty než ostatní stejně prosperující společnosti. Pokud by nějaká společnost
měla představovat vzor kulturních změn, byly by to zřejmě skandinávské země.
5) Modernizace je pravděpodobnostní, nikoli určující faktor. Ekonomický vývoj spíše
transformuje danou společnost předvídatelným směrem, ale tato cesta není nevyhnutelná.
Je zde zahrnuto mnoho dalších faktorů, takže jakákoli předpověď musí být podmíněna
historickým a kulturním kontextem společnosti.
Navzdory tomu všemu ústřední předpověď modernizační teorie nachází širokou
podporu: Ekonomický vývoj je spojen s hlavními změnami v převažujících hodnotách a
názorech – pohled na svět se u bohatých a chudých společností zřetelně liší. To sice nutně
nevyvolává kulturní konvergenci, ale předjímá celkový směr kulturních změn a dokonce
vybízí k myšlenkám na stupeň vývoje, kdy k takovým změnám pravděpodobně dojde.
20
POUŽITÁ LITERATURA
BELL, Daniel: Kulturní rozpory kapitalismu. SLON, Praha 1999.
BELL, Daniel: The Coming of Post-Industrial Society. A Venture in Social Forecasting. Basic
Books, New York 1993.
HAMILTON, Gary G.: Civilizations and Organization of Economics. In: The Handbook of
Economic Sociology. Edited by Neil J. Smelser and Richard Swedberg. Princeton University
Press, Princeton 1994. Str. 183-205.
INGLEHART, Ronald, Wayne E. BAKER: Modernization, Cultural Change, and the
Persistence of Traditional Values. American Sociological Review, vol. 65 (February 2000).
Str. 19-51.
Internetová verze: http://wvs.isr.umich.edu/papers/19-51_in.pdf
INGLEHART, Ronald, Pippa NORRIS: The True Clash of Civilizations. Foreign Policy, vol.
135 (March-April 2003).
Internetová verze: http://wvs.isr.umich.edu/papers/FornPol2.pdf
HUNTINGTON, Samuel P.: Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Rybka
Publishers, Praha 2001.
PUTNAM, Robert: Making Democracy Work: Civic Traditions in Modern Italy. Princeton
University Press, Princeton 1993.
SCHUMAN, Howard, Jacqueline SCOTT: Generations and Collective Memories. American
Sociological Review, vol. 54 (June 1989). Str. 359-381.
WEBER, Max: Protestantská etika a duch kapitalismu. In: Metodologie, sociologie a politika.
Oikoymenh, Praha 1998. Str. 185-245.
Internetové stránky World Values Surveys: http://www.worldvaluessurvey.org
21
PŘÍLOHA
Tabulka 1 – položky charakterizující dvě dimenze rozdílů napříč kulturami
I
Tabulka 2 – další položky spojené s dimenzí tradičních a sekulárně-racionálních hodnot
II
Tabulka 3 – další položky spojené s dimenzí hodnot spojených s přežitím a sebevyjádřením
III
Obrázek 1 – graf sestavený na základě tabulky 1
IV
Obrázek 2 – ekonomické zóny, do nichž patří společnosti znázorněné v předešlém grafu
V
Obrázek 3 – kulturní zóny z obrázku 1 spojené na základě náboženství
VI
Obrázek 4 – vztah ročního HDP na hlavu a mezilidské důvěry
VII
Obrázek 5 – rozdíly mezi náboženskými skupinami uvnitř nábožensky smíšených společností
VIII
Obrázek 6 – posuny hodnot jednotlivých společností v období mezi dvěma měřeními
IX
Obrázek 7 – hodnoty sedmi věkových kohort v tradiční a sekulárně-racionální dimenzi
X
Obrázek 8 – hodnoty sedmi věkových kohort v dimenzi sebezáchovy a seberealizace
Tabulka 4 – procento lidí v dané zemi, kteří navštěvují bohoslužbu alespoň jednou za měsíc
Tabulka 5 – procento lidí, kteří přiřazují důležitosti boha ve svém životě desítku na
desetibodové škále
Tabulka 6 – procento lidí, kteří uvádějí, že „často“ přemýšlejí nad významem a smyslem
života
XI
XII
XIII
XIV

Podobné dokumenty