Klid buddhistických klášterů a ideální trekový terén lákají

i
reportáž
Velká pomoc malému Tibetu
Klid buddhistických klášterů a ideální trekový terén lákají
světoběžníky do Himálaje už desítky let. Jestli ale chcete
poznat zdejší život opravdu zblízka, můžete sem přijet pracovat
jako dobrovolník – ať už jako učitel, truhlář, zedník, ekonom,
podnikatel či IT odborník. Poděkuje vám za to i dalajlama.
text: Veronika Tomanová / foto: archiv Brontosaurů v Himálajích
Kulisy české pomoci.
Poutníci procházející po Hedvábné
stezce tuto oblast pojmenovali
Ladakh čili Země zářících sedel.
Vesnice Mulbekh, kde pomáhají
Češi, se nachází v údolí řeky Wakha.
26
27
i
reportáž
K
dyž komunistická Čína v roce
1950 násilně obsadila Tibet, někteří uprchlíci našli domov v Ladakhu – severoindickém vysokohorském státu, kde na rozdíl od sousedního
Džammú (převládající hinduismus) a Kašmíru (žijí zde především muslimové) mají hlavní slovo buddhisté. Ostatně Ladakhu se už odpradávna říká „malý Tibet“: tradice tibetského
buddhismu zde trvá nepřetržitě přes tisíc let.
Právě tibetský odkaz v kombinaci s čarokrásnou přírodou sem láká i české cestovatele lačnící spatřit na vlastní oči buddhistické kláštery, ověšené barevnými fáborky
a orámované úchvatnými horskými scenériemi. Dostat se sem je přitom stále jednodušší: z Dillí, kde přistávají denně desítky
letadel z Evropy, to do ladacké metropole
Leh trvá pětačtyřicet minut letadlem nebo
čtyři dny džípem.
28
Nic zadarmo. Obyvatelé Mulbekhu
dávají na rozvoj školy vlastní peníze,
účastní se všech brigád na stavbě.
Pokračování české pomoci je podmíněno
dodržováním termínů a rozpočtů.
Prázdninový přerod
Třicetiletá Anna Maixnerová z Brna pracuje
jako právnička v neziskové organizaci, letos
se však na dva týdny proměnila v učitelku
angličtiny. Do Ladakhu přijela jako dobrovolnice přes organizaci Brontosauři v Himálajích, hodiny s českou učitelkou předsta-
Hovory
s Ladačany se
nejlépe vedou
nad šálkem čaje.
Pokud upíjíš, tak
ti pořád dolévají.
i
vovaly pro mnohé z místních dětí první
kontakt s angličtinou vůbec. „Snažila jsem
se spojovat hru s učením. S malými dětmi
nepotřebujete tak hluboké znalosti cizí řeči,
spíše je potřeba vymýšlet věci, které by je
bavily,“ říká Anna, jež se naučila i základy
ladačtiny. „Když jsem dětem vyprávěla anglicky příběh, doplňovala jsem to jejich slovy. Lépe jsme si pak rozuměli.“ Dostat se
blíž místním lidem a jejich mentalitě se jí
dařilo i díky tomu, že byla ubytovaná přímo
v rodině. „Hovory s Ladačany se nejlépe vedou nad šálkem čaje. Zvykem je, že dolévají
čaj, dokud nezůstane netknutý. Pokud upíjíš,
tak ti pořád dolévají. Když už nechceš, necháš šálek ležet a poslední dávka se vylije,“
přibližuje Anna jednu ze zdejších zvyklostí,
která ji provázela každý den.
Ladakh se nachází ve srážkovém stínu
nejvyššího pohoří světa, jeho hlavní město
29
i
reportáž
Pojďme na sluníčko! Výuka někdy probíhá venku, aby děti měly dostatek prostoru
– například na kreslení. V některých dnech zde navíc panuje příjemnější teplota než v budovách.
Leh leží v nadmořské výšce 3500 metrů.
Ročně zde spadne jen 150 milimetrů srážek, oblast má charakter pouště. Tradiční
místní obživou je pastevectví a zemědělství, ještě v sedmdesátých letech tady běžně fungoval i směnný obchod: vlna, maso
a kůže se směňovaly za ovoce a obilniny,
vypěstované v níže položených údolních
oblastech, i mzda se nejčastěji vyplácela
právě v obilí. Dnes už směnnému obchodu
odzvonilo, alespoň jeden či dva lidé z každé rodiny mají možnost získat na místní
poměry slušně placenou práci. Ostatní dál
pracují na poli, ale jen přes léto, než třicetistupňová vedra vystřídá krutá zima s třicetistupňovými mrazy. Lidé přečkávají zi-
30
mu v prostředních patrech třípatrových
domů, která jsou vyhřívána pouze teplem
vyprodukovaným hospodářskými zvířaty,
jež jsou ustájena o patro níž. Dovoz dřeva
je příliš drahý a o jiném topivu se Ladačanům může jen zdát – v místnostech tudíž
bývá v zimních měsících okolo deseti pod
nulou.
Česká stopa v Mulbekhu
Jedním z palčivých problémů v této odlehlé
oblasti je negramotnost. Sčítání lidu v roce
2001 ukázalo, že číst a psát umí v Ladakhu
necelá polovina obyvatel, přičemž zde
v tomto ohledu panují velké rozdíly mezi
pohlavími: číst a psát umí sedm mužů z de-
seti, ale jen čtyři ženy z deseti. Ve vesnici
Mulbekh, vzdálené sto kilometrů od města
Leh, si místní lidé od roku 1992 spravují
vlastní školu.
V poslední době se jim to docela daří, žáků neustále přibývá, jen za uplynulých pět
let se jejich počet více než zdvojnásobil:
v roce 2008 usedalo do lavic 80 žáků, nyní
jich je 180. Ředitel Tsewang Norboo, jehož
otec školu zakládal, se navíc začal obracet
s žádostí o zajištění školního rozvoje na zahraniční neziskovky.
Tak se stalo, že od roku 2008 zde pomáhá
česká organizace Brontosauři v Himálajích.
„Naše dlouhodobá činnost je rozdělena do
tří hlavních oblastí: posíláme do oblasti fi-
31
i
reportáž
Velká událost. Audience brigádníků organizace Brontosauři v Himálajích u dalajlamy
proběhla v létě roku 2012 a stala se součástí natáčení filmového dokumentu o dobrovolnictví.
nance, odborníky a dobrovolníky,“ říká
předseda Jiří Sázel a zdůrazňuje, že budoucí směřování Ladakhu zůstává plně
v režii místních obyvatel: „My jim jen dodáváme vzdělání k tomu, aby si vlastní zemi mohli sami rozumně řídit.“
Dalajlamova armáda mnichů
Na Čechy jsou v Mulbekhu už zvyklí.
Nejvíce jich přijíždí v době letních prázdnin, na starosti mají školní výuku či práci
na stavbě. Co je do odlehlé a chudé himálajské vesničky přivádí? Touha vyzkoušet
si nové věci, vykonat něco užitečného
a dozvědět se něco víc i o sobě samém.
V roce 2012 českým „brontíkům“ za jejich
pomoc osobně poděkoval dalajlama, který
mulbecké škole ročně věnuje v přepočtu
půl milionu korun.
„Vzala si nás do parády armáda mnichů,
běhali kolem nás a vysvětlovali, co máme,
nebo naopak nemáme dělat,“ popisuje audienci koordinátorka dobrovolníků Yvona
Vera Ragasová. Setkání českých brigádníků s dalajlamou se uskutečnilo v hlavním
městě Lehu a trvalo půl hodiny. Jaké poselství si z něho čeští dobrovolníci odnesli? „Vůbec nepřemýšlej co a jak. Dělej to,
to cítíš. A když už se do něčeho pustíš, dělej to naplno.“
n
Kdo a jak
„Při asistenci v rozvoji školy vycházíme z požadavků místní komunity,“ říká Jiří Sázel, předseda organizace Brontosauři v Himálajích. O jaký
typ pomoci je v Mulbekhu největší zájem?
Prázdninový dobrovolník
kupina dvanácti až dvaceti dobrovolníků se
na přelomu června a července vypraví do
Mulbekhu na čtrnáct dní učit v angličtině
a pokud možno zábavnou formou předmět dle
vlastního výběru, případně pomáhat při stavbě
(jednodušší úkoly a co je zrovna potřeba). Bývá
zvykem, že dobrovolníci připravují s dětmi vystoupení, na které pozvou rodiče, vyrazí o víkendu na společný piknik, zúčastní se místních oslav.
S
Akademický dobrovolník
inimálně dvouměsíční pobyt v průběhu
školního roku (od poloviny března do poloviny listopadu). Podmínkou jsou předchozí
pedagogické zkušenosti a schopnost výuky
v angličtině. Zájem je například o matematiku,
fyziku, biologii, chemii, výtvarnou a hudební
výchovu (klavír, housle, bubny, zpěv), tělocvik,
anglickou konverzaci. Nejžádanější jsou učitelé,
kteří v Mulbekhu stráví celý školní rok.
M
Odborný asistent
ktuálně jsou žádáni hlavně stavební dělníci
(schopní spolupracovat s místními), tesaři či
truhláři (výroba nábytku a pokládání prkenných
podlah), ekonomové (zavádění elektronického
účetnictví), manažeři (nastavení kompetencí ve
vedení školy), učitelé (odborníci na didaktiku,
IT, angličtinu), podnikatelé (rozvoj aktivit k zajištění udržitelného příjmu). Požadovaná délka
pobytu: minimálně jeden měsíc.
A
Sborovna. Vedení Spring Dales Public School v Mulbekhu. Zleva stavbyvedoucí Samfel,
koordinátorka Lhamo, ředitel Norboo, zástupce ředitele Chamba, asistent stavbyvedoucího Muroop.
32
33