AIO 1/2011 - Acta Iuridica Olomucensia

Transkript

Acta Iuridica Olomucensia
Vědecký časopis právnický | Scientific Legal Journal
2011 | Vol. 6 | No. 1
Univerzita Palackého v Olomouci
Právnická fakulta
***
Palacký University, Olomouc
Faculty of Law
Czech Republic
Elektronicky archivováno | Electronically archived at:
Central and Eastern European Online Library http://www.ceeol.com/
Dvakrát ročně vydává Univerzita Palackého v Olomouci, se sídlem v Olomouci,
Křížkovského 8, IČ 61989592.
Ročník VI, 2011, číslo 1. Toto číslo vyšlo v Olomouci 30. července 2011. Ev. č. period,
tisku: MK E 15579.
Cena 120 Kč (zahrnuje jeden výtisk čísla, poštovné a balné). Předplatné na 1 rok (2 řádná
čísla + specielní čísla): 300 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné).
Předplatné na 2 roky (4 řádná čísla + specielní čísla): 600 Kč (zahrnuje jeden výtisk
každého čísla, poštovné a balné).
Objednávky předplatného nebo jednotlivých čísel přijímá redakce. Objednávky inzerce
přijímá redakce.
Published twice a year by Palacký University, Olomouc, Czech Republic, Křížkovského 8,
IdN 61989592.
Volume VI, 2011, number 1. This number was issued in Olomouc in July 2011. Evidence
number of periodicals: MK E 15579.
Price 120 CZK. Subscription fee for 2 issues (one volume) is 300 CZK. Subscription fee for
4 issues (two volumes) is 600 CZK. Postal charges included.
Subscription orders and advertisements should be sent to the address of editor’s office.
Šéfredaktor | Editor in Chief:
Mgr. Ondrej Hamuľák
Členové RR | Members of Editorial Board:
JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D. | Prof. JUDr. Vladislav David, DrSc., Dr.h.c. | Prof.
JUDr. Josef Fiala, CSc. | JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., MA | Doc. JUDr. Daniela
Gregušová, CSc. | Doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc. | Prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc.
| Prof. JUDr. Jan Hurdík, CSc. | Doc. JUDr. Juraj Jankuv, PhD. | Prof. JUDr. Jiří Jelínek,
CSc. | Doc. JUDr. Jiří Jirásek, CSc. | Prof. Tanel Kerikmäe, LL.M., LL.Lic., Ph.D. | Doc.
JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D. | Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. | Prof. nadzw. dr. hab.
Krzysztof Skotnicki | JUDr. PhDr. Miroslav Slašťan, PhD. | Prof. JUDr. Vladimír Sládeček,
DrSc. |Ass.-Prof. Dr. iur Armin Stolz | Doc. JUDr. Naděžda Šišková, Ph.D. | Prof. JUDr.
Ján Švidroň, CSc. | Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc. | Donald E. deKieffer (†)
Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická
fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká
republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506.
© Univerzita Palackého, 2011. ISSN 1801-0288
Obsah | Contents
Články | Research Articles
LET’S SKILL ALL THE LAWYERS:
SHAKESPEAREAN LESSONS IN LAW AND RHETORIC...............................9
Harold Anthony Lloyd
THE CONSENT TO MEDICAL INTERVENTIONS TO
UNDER-AGED PERSONS: THE CONFLICT BETWEEN
UNDER-AGED PATIENTS AND THEIR PARENTS WILLS
CAUSED BY RELIGIOUS BELIEFS...................................................................... 65
Alejandro González-Varas
SOCRATES IN HANNAH ARENDT’S REFLECTIONS
ON CIVIL DISOBEDIENCE.................................................................................. 83
Pawel Polaczuk
ESTONSKO JAKO ČLENSKÝ STÁT EVROPSKÉ UNIE
V KONTEXTU DELIBERATIVNÍHO
SUPRANACIONALIZMU: NEDOSTATEK
AKTIVNÍHO ÚSTAVNÍHO DIALOGU.............................................................. 99
Tanel Kerikmäe
Diskuze, názory a komentáře | Discussion, opinions and commentaries
ZÁSADA ROVNOSTI A ZÁSADA KONTRADIKTORNOSTI
V CIVILNÍM PRÁVU PROCESNÍM.................................................................... 117
Jana Křiváčková
NĚKOLIK ÚVAH O PŘIROZENÉM PRÁVU A PRÁVNÍM
POZITIVISMU V SOUVISLOSTI S NÁVRHEM NOVÉHO
OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU................................................................................ 125
František Pěcha
Recenze a anotace | Reviews and Annotations
HORZINKOVÁ, Eva, NOVOTNÝ, Vladimír. Správní právo procesní.
3. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2010, 360 s.......................... 131
ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy
v oblasti lidských práv. 3. doplněné vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, 184 s...... 134
BRUNA, Eduard. Otázky právního procesu. Praha: Leges, 2010, 208 s............. 136
A. F. MALYJ, D.A. MALYJ A R.V. UTKIN. Občanské sdružení jako forma
realizace práva sdružovacího. Archangelsk: Archangelská státní
technická univerzita, 2009, 332 s............................................................................ 142
MAREČKOVÁ, Jana, MATIAŠKO, Maroš. Člověk s duševním postižením
a jeho právní jednání (otázka opatrovnictví dospělých).
Praha: Linde, 2010, 223 s......................................................................................... 144
BRÖSTL, Alexander a kol. Ústavné právo Slovenskej republiky.
Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. 461 s................................................................................ 146
Informace | Information
Vědecký projekt | Research Project: Experiences with Implementation
and Application of the EU Law in Visegrad Countries....................................... 149
Pokyny pro autory | Instructions for the Authors................................................ 151
Poslání a struktura časopisu
Acta Iuridica Olomucensia (AIO) jsou recenzovaným odborným právnickým
periodikem vydávaným Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci.
Posláním časopisu je přispět k prohloubení odborného diskurzu v oblasti právní
teorie a rovněž nabídnout řešení problematických otázek vzešlých z právní praxe.
AIO jsou multioborovým právnickým časopisem pokrývajícím problematiku
všech disciplin jurisprudence a všech právnických profesí. Cílem redakce,
která ctí pluralitu názorů, je vytvořit otevřený prostor pro prezentaci výstupů
vědeckých bádání autorů. Redakce přijímá v českém, slovenském a anglickém
jazyce. Časopis je standardně strukturován na následující části:
Odborné články: Jedná se o vědecké práce psané v českém, slovenském nebo
anglickém jazyce vycházející z originální výzkumné činnosti autora nebo
kolektivu autorů, které jsou vnitřně členěny (hypotéza – rozbor problematiky
– závěry), reflektují dosavadní stav vědeckého poznání v oblasti a relevantní
literaturu z oboru. Práce jsou doplněny o poznámkový aparát a obsahují obvyklé
množství citací. Povinnou součástí článku je abstrakt a seznam klíčových slov
v jazyce práce a v anglickém jazyce. Standardní rozsah je minimálně 18.000
znaků (10 normostran).
Diskuze, názory a komentáře: Jedná se o kratší originální vědecké práce prezentující
individuální náhled autora nebo autorského kolektivu na vybrané otázky právní
teorie a právní praxe. Jejich text je vnitřně strukturován, dostatečným způsobem
reflektuje názory doktríny a je obvykle doplněn poznámkovým aparátem.
Standardní rozsah je do 18.000 znaků (10 normostran).
Recenze a anotace: Část věnovaná recenzím odborných publikací čekých,
slovenských i zahraničních autorů představující individuální náhled recententa
na odbornou kvalitu, originalitu a přínos posuzované publikace.
Informace: Část obsahující informace o minulých a budoucích vědeckých akcích,
konferencích a projektech.
The aim and structure of journal
Acta Iuridica Olomucensia (AIO) is a scholarly peer-reviewed legal journal
issued by the Faculty of Law, Palacký University in Olomouc, Czech Republic.
AIO is multidisciplinal legal journal covering issues of all legal disciplines and
problems of all legal professions. The aim of editors that respects the pluralism
of opinions is to create open space for the presentation of the outputs of
scientific research of the authors. AIO publishes contributions in Czech, Slovak
and English language. The journal is commonly structured into the following
sections:
Research articles: This is a scholarly work written in Czech, Slovak or English
language based on original research activity of author or team of authors, which
is internally divided (hypothesis – an analysis of issue – conclusions), reflects
the current state of scientific knowledge and research outcomes in the particular
field and relevant literature in this field. The work is supplemented by footnotes
and contains the usual number of citations. The usual extent of scientific article
is at least 18.000 characters (10 pages). Abstract and list of keywords in language
of article and in English is required mandatorily.
Discussion, opinions and commentaries: This is a shorter original scientific paper
presenting the individual view of author or team of authors on selected issues of
legal theory or practice. This text is also internally structured, adequately reflects
the views of doctrine and is usually accompanied by footnotes. The usual extent
is up to 18.000 characters (10 pages).
Reviews and annotations: This section contains reviews of publications of Czech,
Slovak and foreign experts representing individual evaluation of professional
quality, originality and impact of the reviewed publication on the discourse in
the particular legal field.
Information: This section contains information about past and future scientific
events, conferences and projects.
ČLÁNKY | RESEARCH ARTICLES
LET’S SKILL ALL THE LAWYERS:
SHAKESPEAREAN LESSONS IN
LAW AND RHETORIC
LLOYD, Harold Anthony. Let’s Skill all the Lawyers: Shakespearean Lessons in
Law and Rhetoric. Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 1, pp. 9–64.
Keywords: Law, theatre, Shakespeare, lawyers, legal theory
Abstract: Shakespeare’s works present intriguing explorations of law and legal
theory. Shakespeare helps demonstrate the flaws in command-theory positivism, natural law theory and prediction theory accounts of the law. Shakespeare’s
works also provide insights into a workable jurisprudence complying with the
semiotics of law and its ten inherent restraints (the “semiotic decalogue”). As a
semantic enterprise, the semiotics of law necessarily involves rhetoric. Concomitant with Shakespeare’s legal explorations, his works explore rhetorical theory
and practice and provide useful lessons in rhetorical success and failure.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. ISSN 1801-0288
9
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
1. General Introduction
What is law? What is rhetoric? As lawyers are legal advocates (both in and
out of court), they should have thorough responses to both inquiries. However,
not only have many American lawyers never studied jurisprudence, I would venture that most have never studied classical rhetoric. Sadly, if an average American
lawyer today were merely asked to define, for example, an “exordium” and a “peroration,” I would venture that she could not do so. Yet, lawyers are competitive
and therein lies hope. Perhaps the expertise of a man whose formal schooling
ended by the age of fifteen1 can challenge the “educated” lawyer to better herself
by bettering him.
2. Shakespeare On Law
Despite his limited formal education, Shakespeare’s works display a great
deal of legal knowledge.2 As we shall see, Shakespeare’s characters and storylines
present intriguing explorations of legal theory and provide good examples of
how such theory can go wrong and how such theory can go right. In the first
part of this article, I shall explore four of the various philosophical views (or
parts of views) of the law found within his plays. Among these various views,
Shakespeare explores what we would now call a form of legal positivism (i.e., the
theory that laws are simply commands of the sovereign) and shows us how such
an approach cannot succeed. Shakespeare also beautifully lays out arguments for
natural law only to demolish them. Centuries before Holmes formulated his prediction theory, Shakespeare explores a prediction theory of the law (i.e., that the
law is a set of predictions as to how the courts will act in certain circumstances)
and shows us how this theory fails. Finally, Shakespeare gives us insightful bits
and pieces from which we might generate a workable jurisprudence complying
with the semiotics of law and its inherent restraints. 3
1 See STANLEY WELLS, SHAKESPEARE A LIFE IN DRAMA 15 (1995).
2 See DANIEL J. KORSTEIN, KILL ALL THE LAWYERS? SHAKESPEARE’S LEGAL
APPEAL xi–xvii (1994) [hereafter KORSTEIN]; Mark Andre Alexander, Shakespeare’s
Knowledge of Law: A Journey Through the History of the Arguments, http://www.shakespearefellowship.org/virtualclassroom/Law/index.htm (last visited Dec. 9, 2010).
3 As Shakespeare will help us see, nothing (including law) is simply given in itself. We
impose our own meanings on everything we study or do. However, as Emily Dickinson
notes, community sets firm semantic limits:
Much Madness is divinest Sense To a discerning Eye Much Sense - the starkest Madness ‚
Tis the Majority
In this, as all, prevails Assent - and you are sane Demur - you’re straightway dangerous And handled with a Chain –
EMILY DICKINSON, THE POEMS OF EMILY DICKINSON 278 (R. W. Franklin ed., Belk-
10
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
3. Positivism
3.1 Introduction
One of the best known forms of positivism holds that laws are commands of a
sovereign who is habitually obeyed and who is beholding to none other.4 If commanded by that sovereign, laws are valid without regard to their moral content.5
Instead, they are obeyed to avoid the predictable punishment that would ensue
if they are not obeyed.6 Shakespeare and logic both make short order of any such
concept of law.
3.2 John, Richard II, Henry IV, Hamlet and the Problem Of Legitimate Sovereignty
Taking Shakespeare’s “history plays” in their internal chronological order,
The Life and Death of King John (hereafter King John) explores both the nature
of sovereignty and its legitimacy. In this play, John has usurped the crown from
Arthur7, the son of John’s older brother Geoffrey. Challenging John’s legitimacy, the Frenchman Chatillon therefore begins the play with a snide reference
to John’s “borrowed majesty.”8 To complicate matters further, John has a halfbrother Philip the Bastard who is also the son of John’s father Richard I.9
nap Press 1998).That is not to say, however, that such meanings cannot shift or change over
time. They can with proper persuasion thus highlighting the inseparability of law and rhetoric even at law’s most fundamental levels. For a nice discussion of semantic communities
and their resistance to change, see ROBERT BENSON, THE INTERPRETATION GAME
74–75 (2008) [hereafter BENSON]. By “semiotics of law” I therefore mean the study of
legal terms, provisions and discourse within their current, generally-accepted semantic
framework. The nature of signs in this inter-connected framework is discussed in more
detail in Section VII below.
4 EDWIN W. PATTERSON, MEN AND IDEAS OF THE LAW 86–87 (1953) [hereafter
PATTERSON]. Positivism takes on other forms. For example, Hart defines positivism as
“… the simple contention that it is in no sense a necessary truth that laws reproduce or
satisfy certain demands of morality, though they often have done so.” H. L. A. HART, THE
CONCEPT OF LAW 185–186 (1997 2d ed.) [hereafter HART]. As we shall see, this form
of positivism runs afoul of certain inherent restrictions of the semiotics of law which do
effectively parallel certain moral restraints.
5PATTERSON supra note 4, at 87.
6 Id. at 86. If one believes in the concept of divine right of kings, the threat of punishment
would also come from an awful cosmic level. See, e.g., WILLIAM SHAKESPEARE, THE
TRAGEDY OF KING RICHARD THE SECOND act 1, sc. 2, lines 37–38 (Stephen Orgel
and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) (where Gaunt refers to Richard II as
“God’s substitute” and “His deputy anointed in his sight) [hereafter RICHARD II].
7 This is not factually accurate but serves Shakespeare’s purposes in the play. John’s brother
Richard I actually named John his heir and his succession followed after some uncertainty.
See W. L. WARREN, KING JOHN 48–50 (1996).
8 WILLIAM SHAKESPEARE, THE LIFE AND DEATH OF KING JOHN act 1, sc. 1, line 4
(Stehen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter KING JOHN].
9 There is no clear single historical personage corresponding to the Bastard but, again, the
character serves Shakespeare’s purposes in the play. All the political plays contain historical
© Palacký University, Olomouc, 2011. ISSN 1801-0288
11
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Under these facts, what makes John and not Arthur or Philip the Bastard the
king? Assuming for the sake of argument that the people now habitually obey
John after the death of his father Henry II, where do we find John’s sovereignty
and legitimacy in these facts? Are such sovereignty and legitimacy found in (or
founded upon) the people’s greater fear of John? If so, what distinguishes John
from a mere criminal that the populace habitually obeys out of fear of physical
harm? To distinguish John from such a mere criminal, the law must clearly look
beyond the common trait of force since common traits of course make no distinction. Law on its face must therefore be more than mere orders and threats. 10
After MacBeth has lost his ethos as a leader, Angus understands this well:
Those [MacBeth] commands move only in command,
Nothing in love. Now does he feel his title
Hang loose about him, like a giant’s robe
Upon a dwarfish thief.11
Any “sovereign” who claims no more legitimacy than the power to sanction if
disobeyed must find the garments of state ill fitting indeed.12 As King Lear points
out, such a sovereign only holds “office” in the sense that a guard dog holds office
over beggars and thieves that flee his bite. As Lear quips, “There thou might’st
behold the great image of authority—a dog’s obeyed in office.”13 Legal office surely means more than this. Isabella is surely correct when she claims:
… it is excellent
To have a giant’s strength, but it is tyrannous
To use it like a giant.14
Shakespeare also shows us that defining law in terms of threats or sanctions
10
11
12
13
14
liberties and I shall correct none further. I make these initial observations simply to caution the reader to learn his actual political history of the times from other sources.
As Hart points out, interregnum problems under this theory run deeper still. Must not all
of Henry II’s laws die with him since one cannot obey the dead? Must there not always be
an extended interregnum between “sovereigns” since habits require time to be acquired?
See HART, supra note 4, at 52–55.
WILLIAM SHAKESPEARE, MACBETH act 5, sc. 2, lines 19–22 (Stephen Orgel and A.R.
Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter MACBETH].
This leads us to a further difficulty with positivism. It is certainly logically possible to imagine a community with a set of laws which it simply obeys and which were never promulgated by a sovereign. When Henry V, for example, takes the throne, he requests the Lord
Chief Justice to continue to assist him in application of the laws of England as he had done
for his father Henry IV. See WILLIAM SHAKESPEARE, THE SECOND PART OF KING
HENRY THE FOURTH act 5, sc. 3, lines 102–145 [hereafter 2 HENRY IV]. Henry V thus
realizes that English law is more than edicts of sovereigns but also includes ancient rights
and traditions. Id.
WILLIAM SHAKESPEARE, KING LEAR: A CONFLATED TEXT act 4, sc. 6, lines 157–159
(Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter KING LEAR].
WILLIAM SHAKESPEARE, MEASURE FOR MEASURE act 2, sc. 2, lines 107–109 (Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter MEASURE FOR
MEASURE].
12
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
not only fails at the level of the “sovereign.” It also fails at the level of the “subject.” For if threat of sanction is required for law, then no law exists in its absence.
Thus, Falstaff sees himself beyond the law when he is under no threat of punishment or sanction. He rejoices when Prince Hal is to succeed his father Henry IV
because he believes that he can then “take any man’s horses…”15 without threat of
sanction. Falstaff understands that criminal acts are decriminalized under such a
theory whenever no realistic threat of sanction exists under the circumstances.16
Such fluid criminality is hardly consistent with rule of law.
However, notwithstanding these difficulties from an earthly perspective,
might the command theory work if reformulated on a more heavenly level?
Might the theory work if God commands, under threat of divine sanction, obedience to the earthly “sovereign”? John certainly attempts this approach. Thus, he
messages that “meddling priest,” the pope:
… [N]o Italian priest
Shall tithe or toll in our dominions,
But as we (i.e., John) under God are supreme head,
So under him that great supremacy,
Where we do reign, we will alone uphold,
Without th’assistance of a mortal hand.17
Granting arguendo the existence of such a God, has John not therefore potentially solved his problem? For if God commands something must it not be legitimate? The problem here, of course, is that even if we accept some notion of the
divine right of kings, we cannot as a practical matter determine who holds that
right. First, the very disagreement between John and the supporters of Arthur
(including the Pope himself) itself demonstrates this. Second, anyone who
would appeal to God as ground for his office is not only in the awkward position
of contradicting Biblical provisions on the inscrutability of divine will (such as,
for example, the story of Job) but would, like Dido’s sister and Palladas’ thief,
reject much classical wisdom on the subject as well.18 Not surprisingly, John him15 HENRY IV, supra note 12, act 5, sc. 3, line 136.
16 The sanction element creates still further problems since many legal acts involve no sanctions at all (such as procedural or donative transfer laws). See HART, supra note 4, at 27–33.
17 KING JOHN, supra note 8, act 3, sc. 1, lines 153–158.
18 Dido’s sister overconfidently believes that Aeneas has come to stay and wed Dido:
Surely by dispensation of the gods
And backed by Juno’s will, the ships from Ilium
Held their course this way on the wind. Sister,
What a great city you’ll see rising here,
And what a kingdom, from this royal match!
VIRGIL, THE AENEID 96–97 (Robert Fitzgerald tr., Everyman’s Library 1992) [hereafter
VIRGIL]. Aeneas was indeed driven by fate and the gods but for a very different purpose
and to a very different end. Dido and Carthage were but a stop on the way to Aeneas’s fated
founding of the Roman race. Palladas similarly points out the folly of those who claim to
know divine will:
13
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
self ultimately concedes his sophistry. Finding himself in the end reduced to a
wretched figure, he laments as he burns with fever:
There is so hot a summer in my bosom
That all my bowels crumble up to dust.
I am a scribbled form, drawn with a pen
Upon a parchment, and against this fire
Do I shrink up.19
Richard II also relies upon divine command as his source of legitimate authority. As he puts it:
Not all the water in the rough rude sea
Can wash the balm off from an anointed king.
The breath of worldly men cannot depose
The deputy elected by the Lord.20
With the “security” of such “anointing,” Richard II recklessly banishes his
cousin Henry Bolingbroke for six years and subsequently confiscates the property of Bolingbroke’s father, John of Gaunt. Bolingbroke not surprisingly rebels
and raises an army to reclaim his rights. Still resting on divine rights, Richard II
philosophically comforts himself:
For every man that Bolingbroke hath pressed
To lift shrewd steel against our golden crown,
God for his Richard hath in heavenly pay
A glorious angel. Then, if angels fight,
Weak men must fall; for heaven still guards the right.21
When further challenged on his sovereign status as king, Richard exclaims:
They say Sarapis spoke within a dream
To a killer one night sleeping underneath
A failing wall: “Poor wretch, get up and seek
Another place to sleep.” The man complied.
The wall collapsed right after he had moved.
His life so spared, the villain then rejoiced
Believing that Sarapis must approve
Of murderers. The man gave sacrifice
Of thanks for his escape when morning came.
Sarapis spoke again to him at night:
“You think I guard the evil? You escaped
A painless death to die upon a cross.”
PALLADAS, THE COMPLETE PALLADAS 15 (Harold Anthony Lloyd tr., CreateSpace
2010) [hereafter PALLADAS]. The hubris of Dido’s sister and Palladas’ thief ignores the
endless other possible interpretations of their facts just as Jerry Falwell, for example, did in
attributing the September 11 bombings to the wrath of God. See Act Up, Rev. Falwell Blames
for Terrorist Attacks, http://www.actupny.org/YELL/falwell.html (last visited Nov. 21, 2010).
19 KING JOHN, supra note 8, act 4, sc. 7, lines 30–34.
20 RICHARD II act 3, sc. 2, lines 54–57.
21 Id., lines 58–62.
14
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
If we be not, show us the hand of God
That hath dismissed us from our stewardship;
For well we know no hand of blood and bone
Can gripe the sacred handle of our scepter,
Unless he do profane, steal, or usurp.22
Richard II then confidently prophesies:
Tell Bolingbroke, for yond methinks he stands,
That every stride he makes upon my land
Is dangerous treason. He is come to open
The purple testament of bleeding war.
But ere the crown he looks for live in peace,
Ten thousand bloody crowns of mothers’ sons
Shall ill become the flower of England’s face,
Change the complexion of her maid-pale peace
To scarlet indignation, and bedew
Her pastor’s grass with faithful English blood.23
Unfortunately for Richard, his prophecy lacks present bite and Bolingbroke
forces Richard to abdicate and transfer the throne to Bolingbroke (the future
Henry IV).24 Of course, Bolingbroke (now Henry IV) can find small security in
the deed. Having ousted Richard, Henry IV finds himself back in King John’s
same uneasy state. With John’s and Richard’s examples as precedent, Richard’s
dire prophesy must cause Henry IV much concern. If usurpers cannot maintain
certain sovereignty either by appeal to God or by physically seizing the crown,
tumultuous times likely lie ahead. Thus, Henry IV laments at the end of the play
that he is full of woe “[t]hat blood should sprinkle me to make me grow.”25 He
is right to lament. The cycles of earthly and heavenly sovereign appeal continue their predictably bloody courses through the two parts of King Henry the
Fourth, The Life of King Henry the Fifth, the three parts of King Henry the Sixth,
and The Tragedy of King Richard the Third.
Similar bloody cycles also play out outside the “history plays.” For example, in
The Tragical History of Hamlet Prince of Denmark [hereafter Hamlet], Claudius
has murdered the king (Hamlet’s father), married Hamlet’s mother and assumed
the kingship. Although we might think that God would not have endorsed such a
result, how do we know this with certainty sufficient to justify the killing of Claudius? How can Hamlet know that Claudius was not in fact acting out God’s will?
Hamlet of course cannot know this and, confounded, he falls into a bloody, downward spiral that leaves, among others, his mother, Claudius, and himself dead.26
22
23
24
25
26
Id., act 3, sc. 3, lines 91–100.
Id., lines 85–100.
Id., act 4, sc. 1.
Id., act 5, sc. 6, lines 45–46.
See WILLIAM SHAKESPEARE, THE TRAGICAL HISTORY OF HAMLET PRINCE OF
15
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
3.3 Falstaff and Amorality
In addition to the sovereign legitimacy problems generated by sovereigncommand positivism, the theory generates further unacceptable substantive
difficulties. If law is simply the command of the sovereign given under threat of
sanction, then the content is irrelevant. Evil or nonsensical laws would be law
if they are commanded by the sovereign and are obeyed out of fear of sanction.
Falstaff is of course the epitome of one who believes that the sovereign can
command what he will. Thus Falstaff tells Prince Hal (the future Henry V):
Marry, then, sweet wag, when thou art king, let not us that are squires of the night’s body be called thieves of the day’s beauty. Let us
be Diana’s foresters, gentlemen of the shade, minions of the moon;
and let men say we be men of good government, being governed as
the sea is, by our noble and chaste mistress the moon, under whose
countenance we steal.27
For those interested in the rule of law, such implications of command-theory positivism are of course no more appealing than the other difficulties we
encountered with the theory.
3.4 Command Theory Insight
Although Shakespeare helps us to see how the command theory fails at both
the earthly and heavenly levels, he nonetheless helps us to see two insights that
such theory’s failure brings. First, any adequate jurisprudence must account for
the symbiotic relationship between the governed and those who govern. Although the notion of the habit of obedience under threat of sanction fails to
account for the law, it does reflect the fact that no legal system can work if it is not
accepted by a sufficient majority of the “governed.” To this point, Shakespeare
has John foolishly ask, “Doth not the crown of England prove the king?”28 No
matter how securely he holds the physical crown and no matter how many times
he might use it to crown himself “king,” John of course has no kingly powers if
a sufficient majority of the governed do not recognize him as their king. Thus,
Salisbury challenges John on superfluous crownings:
…[T]o be possessed with double pomp,
To guard a title that was rich before,
To gild refined gold, to paint the lily,
DENMARK (Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter
HAMLET].
27 WILLIAM SHAKESPEARE, THE FIRST PART OF KING HENRY THE FOURTH act 1,
sc. 2, lines 23–29 (Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter 1 HENRY IV].
28 KING JOHN, supra note 8, act 2, sc. 1, line 273.
16
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
To throw a perfume on the violet,
To smooth the ice, or add another hue
Unto the rainbow, or with taper light
To seek the beauteous eye of heaven to garnish,
Is wasteful and ridiculous excess.29
Second, any jurisprudence which defines law in terms of commands, threats
and sanctions may explain a dog “in office”30 or the “authority” of any other
menacing figure. It does not, however, demarcate legitimate legal authority from
mere force or account for interregnal legal continuity. Rules or standards of
legitimacy and continuity are required for such things. The failure of commandpositivism therefore helps us to see that law must involve standards or rules.31
4. Natural Law: Essence and Inquisition
4.1 Introduction
Such failure of both earthly and heavenly command-theory positivism leads
one to explore natural law as an alternative. Ulysses in The History of Troilus and
Cressida [hereafter Troilus and Cressida] neatly sums up the proper social and
moral order one natural law approach would seek:
The heavens themselves, the planets, and this center
Observe degree, priority, and place,
Insisture, course, proportion, season, form,
Office, and custom, in all line of order,
And therefore is the glorious planet Sol
In noble eminence enthroned and sphered
Amidst the other; whose med’cinable eye
Corrects the influences of evil planets
And posts, like the commandment of a king,
Sans check to good and bad. But when the planets
In evil mixture to disorder wander,
What plagues and what portents, what mutiny,
What raging of the sea, shaking of earth,
Commotion in the winds, frights, changes, horrors,
Divert and crack, rend and deracinate,
The unity and married calm of states
Quite from their fixture? O, when degree is shaked,
Which is the ladder of all high designs,
29 Id., act 4, sc. 2, lines 9–16.
30 Id., act 4, sc. 6, lines 157–159.
31 See HART, supra note 4, at 80 (noting that “… the ideas of orders, obedience, habits, and
threats, do not include, and cannot by their combination yield, the idea of a rule, without
which we cannot hope to elucidate even the most elementary forms of law.”)
17
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
The enterprise is sick. How could communities,
Degrees in schools, and brotherhoods in cities,
Peaceful commerce from dividable shores,
The primogenity and due of birth,
Prerogative of age, crowns, scepters, laurels,
But by degree, stand in authentic place?
Take but degree away, untune that string,
And hark what discord follows. Each thing meets
In mere oppugnancy. The bounded waters
Should lift their bosoms higher than the shorek
And make a sop of all this solid globe;Strength should be lord of imbecility,
And the rude son should strike his father dead;
Force should be right; or rather right and wrong,
Between whose endless jar justice resides,
Should lose their names, and so should justice too.
Then everything include itself in power,
Power into will, will into appetite;
And appetite, an universal wolf,
So doubly seconded with will and power,
Must make perforce an universal prey,
And last eat up himself.32
4.2 Polixenes, Prospero and the Essence of the Natural
Despite Ulysses’ beautiful words, Shakespeare makes us question not only whether any such rigid and objective natural order exists but whether it could possibly
exist. In The Merchant of Venice, Solanio notes that “Nature hath framed strange
fellows in her time.”33 As nature framed these “strange fellows,” how can they not be
natural? Is everything not therefore natural? Is such law based on or derived from
such nature not simply therefore the law of whatever happens to be from time to
time? If so, what moral or legal guidance can be found in such “natural law”? 34
Further dismantling any such notion of “natural law,” The Winter’s Tale
makes quick work of the natural order’s purported immutability by simply considering plants. In the play, Perdita eschews some “unnatural” flowers that would
beautify her then-barren garden:
32 WILLIAM SHAKESPEARE, THE HISTORY OF TROILUS AND CRESSIDA act 1, sc. 3,
lines 85–124 (Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter
TROILUS AND CRESSIDA].
33 WILLIAM SHAKESPEARE, THE MERCHANT OF VENICE act 1, sc. 1, line 51 (Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter MERCHANT OF
VENICE].
34 Philosophers have struggled since at least the time of Hume to understand how an “is”
could beget an “ought.” See DAVID HUME, A TREATISE OF HUMAN NATURE 469–70
(P.H. Nidditch ed., 2d ed. 1978).
18
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
…[T]he fairest flowers o’ th’ season
Are our carnations and streaked gillyvors,
Which some call nature’s bastards. Of that kind
Our rustic garden’s barren, and I care not
To get slips of them.35
Polixenes pragmatically replies:
…[S]weet maid, we marry
A gentler scion to the wildest stock,
And make conceive a bark of baser kind
By bud of nobler race. This is an art
Which does mend nature—change it rather—but
The art itself is nature.36
In other words, the art of botanical engineering is itself part of nature. This
bucolic exchange calls out the lie of an immutable normative natural order at its
most basic level. If we truly believed in such an order, we would live naked, raked
with diseases (since it would be unnatural to cure them), and we would take our
barren fields simply as we found them. Of course, no reasonable person would
find strict adherence to this “natural” order moral or even legal. For not only
would it injure oneself should one follow it, it would injure anyone or anything
entrusted to one’s care.
Polixenes makes another profound though perhaps less obvious point. Such
a purely “natural” life is not only undesirable, it is not possible. We must alter
nature to survive. We must breathe in nature’s air and thereby change it. We must
eat nature’s produce which we change to flesh and dung. We must rearrange its
stones and grass when we walk. In short, we must alter nature to live. As life
itself is surely also “natural” and more precious than grass or stones, then the art
of living must be the ultimate “natural” thing. In other words, again, “[t]he art
itself is nature.”37 If this is so, “natural law” takes us back to ourselves and how we
would live within that world in which we are thrust. “Natural law” as something
outside of and higher than ourselves therefore makes no sense for living creatures who must elevate themselves above nature.
Shakespeare takes Polixenes’ point to its logical limits in The Tempest. In that
play, Prospero’s art so thoroughly determines nature that one can rarely discern
what is “real” and what is not. Prospero summarizes the extent of his works when
he renounces his art:
… I have bedimmed
The noontide sun, called forth the mutinous winds,
35 WILLIAM SHAKESPEARE, THE WINTER’S TALE act 4, sc. 4, lines 81–85 (Stephen
Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter WINTER’S TALE].
36 Id., lines 92–97.
37 Id., line 97.
19
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
And ‚twixt the green sea and the azured vault
Set roaring war; to the dread rattling tunder
Have I given fire and rifted Jove’s stout oak
With his own bolt; the strong-based promotory
Have I made shake and by the spurs plucked up
The pine and cedar; graves at my command
Have waked their sleepers, oped, and let ‚em forth
By my so potent art…38
As we must thus make ourselves by changing nature, we can hardly look to
nature as an objective legal or moral guide.
4.3 Grand Inquisitors
Belief that laws are decreed by nature further begets inquisitors and tyrants
like Angelo in Measure for Measure. When reviving unenforced morality laws,
the Duke leaves Angelo in charge of the revival. By doing so, he hopes both to
test the effect of revival and to reduce the potentially more severe impact that
might occur if enforced directly in the Duke’s name. Thus, the Duke tells the
Friar:
We have strict statutes and most biting laws,
The needful bits and curbs to headstrong weeds,
Which for this fourteen years we have let slip,
Even like an o’ergrown lion in a cave,
That goes not out to prey. Now, as fond fathers,
Having bound up the threat’ning twigs of birch,
Only to stick it in their children’s sight
For terror, not to use, in time the rod
Becomes more mock’d than fear’d. So our decrees,
Dead to infliction, to themselves are dead,
And liberty plucks justice by the nose,
The baby beats the nurse, and quite athwart
Goes all decorum.39
Unfortunately for Claudio in the play, the strict language of the unenforced
law provides the death penalty for him. He has committed the capital crime of
impregnating a woman out of wedlock, and Angelo sees no flexibility in enforcement. Moral codes require strict enforcement to maintain justice and a commensurate high level of fear. Thus, Angelo coldly opines:
We must not make a scarecrow of the law,
Setting it up to fear the birds of prey,
38 WILLIAM SHAKESPEARE, THE TEMPEST act 5, sc. 1, lines 41–50 (Stephen Orgel and
A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter THE TEMPEST].
39 MEASURE FOR MEASURE, supra note 14, act 1, sc. 3, lines 19–31.
20
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
And let it keep one shape, till custom make it
Their perch, and not their terror.40
With respect to the particular long dormant law violated by Claudio, Angelo
ruthlessly states:
The law hath not been dead, though it hath slept.
Those many had not dared to do that evil
If the first that did th’ edict infringe
Had answered for his deed. Now ‚tis awake,
Takes note of what is done, and like a prophet,
Looks in a glass that shows what future evils,
Either new, or by remissness new conceived,
And so in progress to be hatched and born,
Are now to have no successive degrees,
But, ere they live, to end.41
When Angelo thus takes his charge, Shakespeare helps us to see how belief
in fixed natural law breeds improper character traits in rulers. Since impious
leaders must also mold nature to survive, their “natural” law will of course fit
their evil characters. If left to their own devices, impious leaders will therefore
“naturally” cultivate hubris, immorality, self-centeredness and a resulting lack of
true compassion for others. Lucio summarizes this well:
Upon [the Duke’s] place,
And with full line of his authority,
Governs Lord Angelo, a man whose blood
Is very snow‑broth; one who never feels
The wanton stings and motions of the sense,
But doth rebate and blunt his natural edge
With profits of the mind, study and fast.
He‑ to give fear to use and liberty,
Which have for long run by the hideous law,
As mice by lions‑ hath picked out an act
Under whose heavy sense [Claudio’s] life
Falls into forfeit. He arrests him on it,
And follows close the rigor of the statute
To make him an example.42
Shakespeare also shows us how natural law breeds hypocrisy. As Angelo (like
everyone else) must change nature to live, his “natural” law spares him from the
hated law and even allows him to demand that Claudio’s sister sleep with Angelo
40 Id., act 2, sc. 1, lines 1–4.
41 Id., act 2, sc. 2, lines 90–99.
42 Id., act 1, sc. 4, lines 55–68.
21
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
to spare her brother.43 Why not? If left to his own devices, the nature he molds
will center around him. Fortunately, the Duke intervenes and stops Angelo. Consistent with his more virtuous nature, the Duke imposes his own more heavenly
mold on nature:
He who the sword of heaven will bear
Should be as holy as severe;
Pattern in himself to know,
Grace to stand, and virtue go;
More nor less to others paying
Than by self‑offences weighing.
Shame to him whose cruel striking
Kills for faults of his own liking.
Twice treble shame on Angelo,
To weed my vice and let his grow.
O, what may man within him hide,
Though angel on the outward side!
How may likeness, made in crimes,
Making practice on the times,
To draw with idle spider’s strings
Most ponderous and substantial things?44
Although the Duke’s words are impressive, they bring little comfort from a
“natural” law perspective. The next Duke might have the character of an Angelo.
4.4 Among the Clouds
The problems with any such natural law run deeper still. Even if the objectively natural exists, we can find no fixed or objective measure of it. Not only do
Angelo and the Duke disagree on eternal matters of morality, Hamlet and Antony both remind us how even mere clouds are subject to multiple interpretations.
Thus, Hamlet muses with Polonius:
HAMLET Do you see yonder cloud that’s almost in shape of a camel?
POLONIOUS By th’ mass and ’tis, like a camel indeed.
HAMLET Methinks it is like a weasel.
POLONIOUS It is backed like a weasel.
HAMLET Or like a whale.
POLONIOUS Very like a whale.45
43 Id., act 2, sc. 4, lines 140–169.
44 Id., act 3, sc. 2, lines 249–264.
45HAMLET, supra note 26, act 3, sc. 2, lines 379–375.
22
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Also interpreting clouds in various ways, Antony more darkly remarks to Eros:
Sometime we see a cloud that’s dragonish,
A vapor sometime like a bear or lion,
A towered citadel, a pendent rock,
A forkèd mountain, or blue promontory
With trees upon’t that nod unto the world
And mock our eyes with air. Thou has seen these signs;
They are black vesper’s pagents.46
Further, as Theseus notes in A Midummer Night’s Dream, diverse dispositions dictate different interpretations of nature. Taking three types of persons, he
remarks:
The lunatic, the lover, and the poet
Are of imagination all compact.
One sees more devils than vast hell can hold:
That is the madman. The lover, all as frantic,
Sees Helen’s beauty in a brow of Egypt.
The poet’s eye, in fine frenzy rolling,
Doth glance from heaven to earth, from earth to heaven,
And as imagination bodies forth
The forms of things unknown, the poet’s pen
Turns them to shapes, and gives to airy nothing
A local habitation and a name.47
Theseus also notes how easily persons of any disposition often confuse themselves: “… [I]n the night, imagining some fear,/ How easy is a bush supposed a bear!”48
If nature is so elusive even with its mere vapors and bushes, a fortiori must
not graver notions of “natural” morality elude our sight and expression? 49 In
fact, what we can see of nature suggests no normative standards beyond those
we would impose. Shakespeare frames his great As You Like It upon this very
point. In that play, the characters may either live in court (where others’ rules are
imposed upon them and upon “nature”) or in the wild (where each individual
may attempt to impose his or her own rules including even gender rules).
46 WILLIAM SHAKESPEARE, ANTONY AND CLEOPATRA act 4, sc. 14, lines 2–8 (Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter ANTONY AND
CLEOPATRA].
47 WILLIAM SHAKESPEARE, A MIDSUMMER NIGHT’S DREAM act 5, sc. 1, lines 7–17
(Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter MIDSUMMER NIGHT’S DREAM].
48 Id., lines 21–22.
49 See again note 18 supra..
23
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
When Duke Senior escapes to the woods of Arden, he is therefore free to say,
“Here we feel not the penalty of Adam. . . .”50 Comparing the woods to court, he
can also fancifully ask, “Hath not old custom made this life more sweet/ Than
that of painted pomp?”51 He can therefore attempt to impose his more pleasing
paradigm of “old custom” upon the wild where one may live free of any taint
of original sin.52 Yet, Duke Senior recognizes and is “irked” by the butchery of
nature required to live “naturally”:
Come, shall we go and kill us venison?
And yet it irks me the poor dappled fools,
Being native burghers of this desert city,
Should in their own confines, with forkèd heads
Have their round haunches gored.53
Jaques (a person the First Lord labels a “melancholy” man54) is also troubled
by such killing. With such a disposition, Jaques naturally has a much darker view
of Arden. The First Lord describes having seen him earlier in the day:
Today my Lord of Amiens and myself
Did steal behind him as he lay along
Under an oak whose antique root peeps out
Upon the brook that brawls along this wood,
To the which place a poor sequestered stag,
That from the hunter’s aim had ta’en a hurt
Did come to languish; and indeed, my lord,
The wretched animal heaved forth such groans
That their discharge did stretch his leathern coat
Almost to bursting, and the big round tears
Coursed one another down his innocent nose
In piteous chase; and thus the hairy fool,
Much markèd of the melancholy Jaques,
Stood on th’ extremest verge of the swift brook,
Augmenting it with tears.55
From Jaques’ perspective, Arden is hardly paradise. Instead, it is colored by
his own unique melancholy free of others’ paradigms. As he puts it himself:
I have neither the scholar’s melancholy, which is emulation; nor the
musician’s, which is fantastical; nor the courtier’s, which is proud;
nor the soldier’s, which is ambitious; nor the lawyer’s, which is
50 WILLIAM SHAKESPEARE, AS YOU LIKE IT act 2, sc. 1, line 5 (Stephen Orgel and A.R.
Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter AS YOU LIKE IT].
51 Id., lines 2–3.
52 Id., lines 2–5.
53 Id., lines 21–25.
54 Id., line 26.
55 Id., lines 29–43.
24
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
politic; nor the lady’s, which is nice; nor the lover’s, which is all
these: but it is a melancholy of mine own, compounded of many
simples, extracted from many objects, and indeed the sundry
contemplation of my travels, which, by often rumination, wraps
me m a most humorous sadness.56
Though Jaques and the Senior Duke live in the same state of nature, they
clearly live in different worlds.
These same “natural” worlds not only differ spatially but temporally as well.
As Rosalind observes in the play, “Time travels in divers paces with divers persons.”57 Time trots for
… a young maid between the contract of her marriage and the day
it is solemnized. If the interim be but a sennight, Time’s pace is so
hard that it seems the length of seven year.58
Yet, time “ambles” for those who sleep easily or have merry lives, “gallops” for
the thief on the way to the gallows and stands still for lawyers sleeping between
their terms.59 Nature thus allows for endless variation (conceptual, spatial and
temporal) with no obvious normative guidance. How could it possibly give us
objective laws?
This problem of course not only plagues natural law theory based upon
“objective” nature as found in Arden or elsewhere. It also plagues at least three
other forms of “natural law” theory which purport to rest upon objective criteria beyond the flux of mutable human categories and perspectives.60 One such
alternative theory of “natural law” rests upon the view of men and women as
teleological creatures who should learn and seek their proper ends. Under this
view, true laws could be defined as those which advance such proper ends while
“law” which runs counter to such proper ends would not be truly law.61 Although notions of ultimate ends and goods and of aspirations thereto may be
Id., act 4, sc. 1, lines 10–19.
Id., act 3, sc. 2, lines 301–302.
Id., lines 306–309.
Id., lines 310–324.
These three additional forms of natural law do not exhaust the number of additional possible “natural law” theories but I believe they are further exemplars of problems inherent
in any theory of law based upon the objectively given or the objectively “natural.” For a
more exhaustive discussion of different forms of “natural law” theory see PATTERSON, at
332–375 and J. M. KELLY, A Short History of Western Legal Theory at 19–21, 57–63,102–
104, 141–146, 186–189, 222–229, 258–271, 333–334, 374–380, 418–430 (Clarendon Press
1994) [hereafter KELLY].
61 For example, Aristotle states, “Every art and every inquiry, and similarly every action and
choice, is thought to aim at some good; and for this reason the good has rightly been declared to be that at which all things aim.” ARISTOTLE, Nicomachean Ethics 1094a1–3 (W.D.
Ross, tr. The Complete Works of Aristotle 1991). A detailed examination of Aristotle’s legal
and political theory is beyond the scope of this article.
56
57
58
59
60
25
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
useful instruments of ethical discourse, the claims that men and women truly
have objectively-discernable “goods” or “ends” to which they should strive must
of course suffer from the very same problems that plague such objective claims
about nature itself. Any “natural law” derived from such teleological notions
must therefore prove as subjective and fallible as any “natural law” based upon
or derived from nature itself.
Another approach to “natural law” defines such law in terms of reason. One
formulation by Cicero provides a good example:
True law is right reason in agreement with nature; it is of universal
application, unchanging and everlasting; it summons to duty by its
commands, and averts from wrong-doing by its prohibitions.”62
Yet, to be comprehended, reason, too, must of course be framed and categorized no less than Hamlet’s and Antony’s clouds. Reason therefore cannot be
objectively “in agreement with” nature.
A third approach to “natural law” would invoke the law of God.63 However,
this approach must also of course suffer from the same difficulties plaguing the
two prior forms just discussed. For man to understand and apply such law of
God, such law must be communicated and must serve as the object of human
thought. But this of course again injects the same relativity we have just seen.
“God’s law” will depend upon the categories and temperaments of the persons
who study and expound it. It cannot reveal itself or be revealed in any purely
objective fashion that is not ultimately centered in the realm of variable human
thought. In fact, such natural law theorists find themselves vexed with the very
problems that plague command-theory positivists who invoke the notion of the
divine right of kings. For, again, even if we accept some notion of the divine right
of kings, we cannot as a practical matter determine who holds those rights. The
many bloody sovereignty disputes throughout history leave little doubt on this
point. And, again, anyone who would appeal to God to ground his office not
only awkwardly contradicts Biblical provisions on the inscrutability of divine
will (such as, again, the story of Job) but fails to learn from ancient wisdom on
such folly.64
62PATTERSON, supra note 4, at 342–343. Cicero’s meaning of “nature” is not always clear in
his various passages. See id. However, this passage suggests law as reason in the sense I wish
to note.
63 Gratian for example related “natural law to the Decalogue and to Christ’s commandment
of love of one’s neighbour…” KELLY, supra note 60 at 142.
64 Again, they would make the mistake of Dido’s sister who overconfidently believes that
Aeneas has come to stay and wed Dido when instead Dido and Carthage are but a stop on
the way to Aeneas’ fated founding of the Roman race. VIRGIL, supra note 18, at 96–97.
They would also make the mistake of Palladas’ thief who did not think he was spared merely to suffer a more painful death. PALLADAS, supra note 18 at 15.
26
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
All this is not to say, however, that law cannot have essential (and in that
sense perhaps “natural”) restraints upon it within cognitive or semiotic systems.
As we shall see in Section VI below, at least ten such restraints exist where law is
understood as a system of rules effectively governing social behavior.
5. Prediction Theory
5.1 Introduction
If command-theory positivism and the natural law theories just examined
do not work, one might be tempted simply to define law in terms of experience
with the courts and other officials. Holmes took this view when he maintained
that the law is simply a set of predictions of what the courts will do in given circumstances.65 Thus, if I say that murder is illegal, I am saying that I believe some
court will likely punish me if I commit the act. If I advise that a certain clause in a
contract is valid and binding, I am simply predicting that courts will enforce it.66
5.2 Falstaff and Laws as Predictions
Falstaff certainly believes that the law is little more than the workings of a
judicial system which can be predicted and manipulated. Thus, viewing the law
as a forecast of the latitude he believes he will receive once Prince Hal accedes to
the throne as Henry V, Falstaff exults:
… [T]the laws of England are at my commandment. Blessed are
they that have been my friends, and woe to my lord chief justice!67
Although Prince Hal may have also shared a similar view while still a prince,
such a view will of course not work once Hal becomes king. As king, the law is
something he must apply and it does not make sense to say that he is merely predicting what he will do when he applies the law. When he was on the other side
of the law, Henry might have amused himself with the fancy that law is simply
a prediction of what actions enforcement officials might take. But as king, his
official actions are actions, not predictions of actions. As a logical matter, he can
no longer play Falstaff ’s game. He therefore rejects Falstaff68 and asks the Chief
Justice to assist him instead in the application of English law.69
65PATTERSON supra note 4, at 119–120.
66 See Id.
67 2 HENRY IV, supra note 12, act 5, sc. 3, lines 137–139.
68 Id., act 5, sc. 5, lines 47, 56–59
69 Id., act 5, sc. 3, lines 102–145.
27
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
6. Semiotic Theory
6.1 Introduction
As Shakespeare has shown us, stable legal systems cannot rest upon
questionable foundations (such as sovereign commands under threat of
sanction, natural law in the forms explored above or law as mere prediction).
As he also helped us see with the failure of command-theory positivism, any
such stable systems must involve standards or rules.70 For purposes of the
remainder of this article, I shall therefore work from what I believe to be several
uncontroversial, high-level statements about the nature and purpose of law.
First, the general purpose of the law is to provide “guides to human conduct
and standards of criticism for such conduct.”71 These guides are normally
provided for the “primary purpose of setting the citizen’s relations with other
citizens....”72 This guidance is accomplished by “...subjecting human conduct to
the governance of rules....”73 One could refine this understanding of law further74
but this start should suffice for purposes of this article. If we take this general
approach, Shakespeare helps us recognize the following things about “law” as so
understood. First, law requires some degree of compliance by those putatively
subject to it. As Richard II shows us, it does not suffice for Richard II to believe
that he is king; his “subjects” must act in such a way as well. Thus, there must
be some workable mechanism for determining whether a system of laws is in
place and, if so, who its officials are. Second, assuming such a legal system exists,
one must of course have some workable mechanism for validating law within
it. Without such a mechanism, we are left with no way, for example, to settle
the potential desuetude of the old statutes Angelo would enforce in Measure
for Measure. Third, as Angelo also demonstrates, there must be some workable
mechanism for changing such statutes should they remain in full force and effect.
Fourth, as Angelo’s recalcitrance in his conviction and sentencing of Claudio also
shows, law must be subject to reasonable adjudication. Fifth, as Angelo further
shows, confusing law with morality actually creates moral difficulties. Since
morality is generally considered fixed at any given time,75 the old statutes could
not be altered in time to spare Claudio if they are confused with morality.76 This
70 See again Section 3.4 of this article.
71HART, supra note 4, at 249.
72 LON FULLER, THE MORALITY OF LAW 207–208 (rev. ed. 1969) [hereafter MORALITY OF LAW].
73 Id. at 46.
74 For example, Hart notes that law is distinguished from other bodies of rules by, inter alia,
its “general claim to priority over other standards.” HART, supra note 4, at 249.
75 See id. at 175–178. This is not to say that moral notions cannot evolve and improve over
time and that people cannot make deliberate attempts to foster such evolution. However,
morality by its nature changes gradually where it changes at all. Law, on the other hand,
must have flexibility to adapt immediately as the circumstances require.
76 See HART, supra note 4, at 175–178. I shall discuss the risks of such mixture in further
detail in Section 6.2.5 of this article.
28
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
would, of course, violate the third principle stated above. Sixth, to restrain the
Angelos in office, we must understand what law qua law permits and prohibits
(which I shall call law’s inherent restraints). We shall explore each of these six
areas in turn.
6.2 Six General Requirements
6.2.1 Compliance Requirement
For any legal system to exist, a substantial majority must accept its rules. By
this, I mean that a substantial majority must accept such rules as a behavioral
guide. For example, “A accepts the rule that he should drive on the right side of
the road” means that A drives on the right side of the road because the rule tells
him to do so. It does not mean that he drives on the right side simply out of habit
or because all other people seem to do so or because he thinks it is the safer side
to drive on the right side. “Acceptance” in this sense occurs as and when rules
apply to a situation at hand. Such acceptance is testable by watching A’s behavior
and by asking him why he is behaving in such a way.77 (Of course, this standard
of general acceptance must be a relative one which admits more flexibility as the
importance of specific laws decrease. For example, we should most certainly say
a legal system fails if half of the population disobeys its highest court half of the
time. Yet we would not necessarily say that a legal system fails because half of the
population jaywalks half of the time.)
Again, Richard II gives us a powerful example of the perils of ignoring such
facts on the ground. Believing that he is divinely ordained and therefore divinely
protected, Richard infers that he need not consider his subjects’ behavior. Thus,
Richard overconfidently claims when discussing Bolingbroke, the future Henry IV:
So when this thief, this traitor Bolingbroke,
Who all this while hath reveled in the night
Whilst we were wand’ring with the antipodes,
Shall see us rising in our throne, the east,
His treasons will sit blushing in his face,
Not able to endure the sight of day,
But self‑affrighted tremble at his sin.
Not all the water in the rough rude sea
Can wash the balm off from an anointed king.
The breath of worldly men cannot depose
The deputy elected by the Lord.
For every man that Bolingbroke hath pressed
To lift shrewd steel against our golden crown,
77 Acceptance is thus not a concept of continuous conscious acceptance which would potentially make the law go in and out of existence as people slumber, examine their need for
allegiance or think on other things.
29
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
God for his Richard hath in heavenly pay
A glorious angel. Then, if angels fight,
Weak men must fall; for heaven still guards the right.78
Of course, Richard II soon learns that legal systems do not depend upon
angels, waterproof balms or physical crowns. They instead require testable compliance. Had he performed such tests and acted accordingly, he might have kept
his life, his physical crown and whatever kingly power he possessed.
6.2.2 Grounding Requirements
Actual compliance with a legal system of course requires a means of determining both the content of the system as well as the legitimate officials of the
system. One cannot comply with unknown rules or officials and one does not
comply when one follows false rules or officials. In Richard III, Shakespeare gives
us a chilling yet verbally-clever account of the chaos that ensues when sovereignty and law are shifting and unclear. Queen Elizabeth (wife of Edward IV),
Queen Margaret (Widow of Henry VI) and the Duchess of York (the mother of
Richard III, Edward IV and Clarence) are together on stage while the latter two
lament the deaths caused by Richard III’s meddling with the grounds of royal
succession:
QUEEN MARGARET: … Tell over your woes again by viewing mine.
I had an Edward (Edward, Prince of Wales), till a Richard (Richard
III) killed him;
I had a husband (Henry VI), till a Richard (Richard III) killed him:
(To Queen Elizabeth)
Thou hadst an Edward (Prince Edward), till a Richard (Richard III)
killed him;
Thou hadst a Richard (Richard Duke Of York), till a Richard (Richard
III) killed him.
DUCHESS OF YORK: I had a Richard (Richard III’s father) too, and
thou didst kill him;
I had a Rutland (Her youngest son) too, thou holp’st to kill him.
QUEEN MARGARET: Thou hadst a Clarence too, and Richard
(Richard III) killed him.
From forth the kennel of thy womb hath crept
A hellhound that doth hunt us all to death.... (parentheses added)79
Before his death by Richard III’s sword, Henry VI had foretold such chaos:
And thus I prophesy: that many a thousand
Which now mistrust no parcel of my fear,
78 RICHARD II, supra note 6, act 3, sc. 2, lines 47–62.
79 WILLIAM SHAKESPEARE, THE TRAGEDY OF KING RICHARD THE THIRD act 4, sc.
4, lines 39–48 (Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter
RICHARD III].
30
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
And many an old man’s sigh, and many a widow’s,
And many an orphan’s water-standing eye—
Men for their sons’, wives for their husbands’,
And orphans for their parents’ timeless death—
Shall rue the hour that ever thou wast born.80
Of course, Henry VI also reaped the fruit of similar contempt for the foundation
of legal order. Henry VI “inherited” his throne from Henry V, heir of Henry IV.
As noted earlier, Henry IV “acquired” his throne through the forced abdication
and murder of Richard II. Before Henry IV seized the crown, the Bishop of
Carlisle gave his own chilling prophecy:
The blood of English shall manure the ground,
And future ages groan for this foul act;
Peace shall go sleep with Turks and infidels,
And in this seat of peace tumultuous wars
Shall kin with kin and kind with kind confound;
Disorder, horror, fear and mutiny
Shall here inhabit, and this land be called
The field of Golgotha and dead men’s skulls.
O, if you raise this house against this house,
It will the woefullest division prove
That ever fell upon this cursèd earth.
Prevent it, resist it, let it not be so,
Lest child, child’s children, cry against you woe!81
With his powerful metaphor of the house divided against itself, the Bishop
underscores the lesson of Richard III that legal systems collapse without a stable
ground, i.e., without generally accepted rules determining current law and officials.82
80 WILLIAM SHAKESPEARE, THE THIRD PART OF HENRY THE SIXTH act 5, sc. 6, lines
39–43 (Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter 3 HENRY VI].
81 RICHARD II, supra note 6, act 4, sc. 1, lines 142–149.
82 Richard III and Henry IV might defend their actions in terms of the arbitrariness of the
fundamental grounds of any legal system. To avoid infinite regress, fundamental grounds
of legal systems (like basic grounds of any other systems) can require no grounds themselves. Richard III and Henry IV might therefore respond that nothing of moral significance has occurred as a result of their usurpations since they have merely substituted one
arbitrary ground for another. However, in addition to being self-defeating (since the same
argument could equally be turned on them), the argument would miss the point of such
basic grounds. Their sole purpose is to support a broader structure which collapses when
they are removed. Just because one’s neighbor arbitrarily chose bricks instead of stone as
the foundation for his house, it does not follow that one may rightfully demolish the house
by removing its “arbitrary” foundation. It also misses the point that systems resting upon
such “arbitrary” grounds may be evaluated by multiple criteria including morality and
effectiveness of purpose. Bloody and chaotic systems violating such evaluation risk rejection by those whose acceptance is required for such systems’ very existence.
31
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
These plays therefore highlight four important points about such basic legal
grounds. First, as Richard II learns through his ouster, the question of their existence turns on whether a sufficient majority accept the grounds as validating
rules for the system. 83 As Richard II also learns though his ouster, such acceptance is measured as and when the issue comes into play. Of course, in the case of
many legal rules, the issue potentially only arises at the official level since the
public may, for example, never concern themselves with the more technical rules
of law.84 Second, as all the history plays show, ground or basic rules can be criticized as immoral. They can be criticized as counterproductive. They can be criticized for any reason whatsoever which is external to the system of rules.85 If such
criticism holds and sways sufficient opinion, it can destroy such ground or basic
rules by eliminating the recognition required for them to hold. Third, nothing
logically forbids ground rules from incorporating moral elements. Richard II
and King John, for example, do this when they assert their divine right to rule.
However, so doing involves the risks of confusing law and morality discussed
in this article,86 risks one need not take to have a moral legal system.87 Fourth,
Hamlet’s and Antony’s Cloud problems discussed in Section 4.4 above of course
also apply here. Ground rules are also seen through the eyes of the beholder and
are therefore subject to interpretive dispute. Where such dispute exists, resolution comes either through force or verbal persuasion. Rhetoric therefore plays a
critical role at the most fundamental levels of the law and is therefore inseparable
from any full analysis of the law.88
6.2.3 Means of Change
As the world and as community standards change, the law must of course
keep pace or become at best irrelevant, at worst misguided or even detrimental
83 On the point of grounds and validity, Hart correctly notes, “We only need the word ’validity’, and commonly only use it, to answer questions which arise within a system of rules…”
See HART, supra note 4, at 108–109. We do not, therefore, apply the term to the ultimate standards or grounds of a system itself but to the rules within the system. Those tests
themselves are simply accepted as proper measures just as the standard meter bar in Paris
is posited as the standard metric measure. Id. (Hart takes this example from Wittgenstein
who notes, “There is one thing of which one can say neither that it is one metre long, nor
that it is not one metre long, and that is the standard metre in Paris.” LUDWIG WITTGENSTEIN, PHILOSOPHICAL INVESTIGATIONS §50 at 21e (G.E.M. Anscombe, tr.,
Blackwell 3d ed. 2001).
84 See HART, supra note 4, at 116–117.
85 See note 83 supra.
86 See note 76 supra and related text and Section 6.2.5 of this article.
87 One may construct a legal system compatible with a given morality without incorporating
that morality in the legal system’s ground rules. For example, if a given morality requires
equal protection and due process for all, one may ground a legal system with a constitution
that requires equal protection for all and provides due process for all. The moral system
itself need not be incorporated to achieve that result.
88 See Section 7 of this article.
32
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
to the state and thus the legal system itself. As Coriolanus puts it in The Tragedy
of Coriolanus [hereafter Coriolanus]:
What custom wills, in all things should we do’t (i.e., if we do it),
The dust on antique time would lie unswept
And mountainous error be too highly heaped
For truth t’ o’er-peer. . . .89 (parenthesis added)
One can see no clearer example of “unswept” statutes than those statutes
Angelo would enforce against Claudio (but not himself) in Measure for Measure. The need to correct these laws goes beyond the issue of fairness to Claudio. In
truth, the need for change goes to the very survival of the state and thus the law
itself. To this point, Pompey asks the ancient Lord Escalus in the play, “Does your
worship mean to geld and splay all the youth of the city?”90 Taking the statutes
literally might well require action to such effect (if not worse) and that would of
course ultimately destroy the city. Pompey therefore prophesies that if the law is
enforced for ten more years, he “… will rent the fairest house in [the city] after
threepence a bay....”91 He knows that rental prices will collapse because demand
will disappear as people do.
As laws interact with the governed in a legislative or deliberative manner,
constitutional, statutory and regulatory change must be possible and accomplished as required. As laws also interact with the governed in a forensic or judicial manner, change must also be possible and accomplished here. A state which
does not permit appropriate legislative or judicial92 change not only risks unfairness but eventual annihilation. Should Angelo have his way in both such areas,
he might well prove the last man standing (no pun intended), a feat of course due
only to his hypocrisy.
6.2.4 Means of Adjudication
Shakespeare helps us see that even long-held and “settled” law cannot be
applied unthinkingly. Application involves judgment and flexibility as required
by the facts (which themselves, like Hamlet’s and Antony’s clouds, are of course
always subject to interpretation). In Measure for Measure, Claudio cannot be
automatically condemned even if one accepts the old statutes as valid. First,
Claudio has a potential defense.93 Second, it would warp even the old statutes if
89 WILLIAM SHAKESPEARE, THE TRAGEDY OF CORIOLANUS act 2, sc. 3, lines 117–120
(Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter CORIOLANUS].
90 MEASURE FOR MEASURE, supra note 14, act 2, sc. 1, lines 219–220.
91 Id., lines 230–231.
92 In addition to their interpretive naïvetés demonstrated by Antony’s cloud problem, those who
claim instead that judges should “simply enforce the law as it is” make their beds with Angelo and
share his misplaced arrogance, hypocrisy and recklessness with respect to the future of the state.
93 Claudio claims he has a “true contract.” MEASURE FOR MEASURE, supra note 14, act 1,
sc. 2, lines 144–154.
33
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
he were improperly convicted because it would change their meaning by having
them do what they were not intended to do. Thus, even Angelo “dressed in a little
brief authority” must give Claudio a fair, reasonable and objective hearing or risk
violating the laws himself.94
6.2.5 The risks of confusing law with morality
Hart gives several cogent reasons for maintaining a clear distinction between
law and morality. First, as we have seen, mixing law and morality makes the law
too difficult to change since morality is generally considered fixed at any given
point in time.95 We cannot simply decree that good is now evil or evil is now
good—if morality evolves such evolution requires a gradual and often highlycontentious process. We can of course reword statutes but their moral import
must remain the same if law and morality overlap. This does not, however, make
the law truly flexible or subject to real change. Claudio would find no solace in a
reworded statute that still demands his death.96
Hart also wisely notes that confounding law and morality gives bad laws
an aura of morality that makes them difficult to challenge even if such laws are
otherwise easily changeable.97 Consistent with Hart’s concerns, Angelo clearly
demonstrates the potential immorality such confusion can cause in the name
of morality. Whether Angelo is a true zealot or a hypocrite using “morality” for
his own ends, natural law theory as he wields it creates horrendous problems for
both the individual and the state. As we have seen above, Angelo’s enforcement
of the old statutes not only wrongly threatens Claudio with death but it threatens
the very survival of the state itself. 98
94 Even if Claudio does not succeed with his legal defense, the law must also provide for
the possibility of mercy or reprieve. This follows as a straightforward logical matter since
one cannot anticipate (as Claudio’s predicament illustrates) all the possible consequences
of any law. If a possible consequence of a law is inconsistent with the purpose of a law,
application of the law in that case of course makes no sense (and may in some cases even
effectively violate the law if the result is what the law meant to proscribe). The law must
allow, indeed, that in at least some situations:
The quality of mercy is not strained;
It droppeth as the gentle rain from heaven
Upon the place beneath. It is twice blest:
It blesseth him that gives and him that takes.
MERCHANT OF VENICE, supra note 33, act 4, sc. 1, lines 182–185.
95 See Section 6.1 and HART, supra note 4, at 175–178.
96 One might argue that laws can change under a natural law approach because we may be confused in what we consider good or evil. Once we see our error, we can and should change the
law accordingly and law therefore can and should change. However, in addition to ignoring
the problem of Antony’s cloud, changing the law in such a case concedes the point that law
and morality were not the same before the change and thus need not be the same.
97 See HART, supra note 4, at 210–212.
98 See Sections 4.3 and 6.2.3 above.
34
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Furthermore, as Hart notes, confusing law and morality generates the analytical problems that flow from the adulteration of any concepts. Just as we would
confound economic analysis by confusing “money” with “gold” or confuse physics by confounding “atoms” with “points,” we would confuse legal analysis by
mixing law and morality. As Hart puts it:
A concept of law which allows the invalidity of law to be distinguished
from its immorality, enables us to see the complexity and variety of
these separate issues; whereas a narrow concept of law which denies
legal validity to iniquitous rules may blind us to them.99
If we wish to understand the concept of law, we are therefore more likely to
succeed if we analyze the concept shorn of all extraneous notions. Claudio’s predicament demonstrates this well. Angelo reads his rigid view of morality into the
statutes. However, the Duke also reads a very different and more lenient morality
into them.100 Whose reading is correct? We have Hamlet’s cloud problem here
not only at the inevitable level of the words of the statutes themselves but also at
the further level of the conflicting moral elements they putatively contain. What
is to be gained by this double complexity? Reasoned legal discourse will surely
more likely succeed if we can first agree on the meaning of the rule itself and
then turn to the moral implications of that meaning as a separate question. One
Hamlet cloud problem at a time (rather than two intermingled cloud problems
compounding questions upon themselves) surely increases the odds of successful, reasoned discourse.
Finally, these points lead to Hart’s observation that a wider concept of law
permits a broader study of rules including what makes rules “iniquitous.”101 The
merits of this, I believe, speak for themselves.
6.2.6 The Semiotic Decalogue
i. Law and the Requirement of Rules
Again, for purposes of this article, I accept what I believe to be those several
uncontroversial statements about the purpose and nature of law previously set
forth. Summarizing them again, the general purpose of the law is to provide
“guides to human conduct and standards of criticism for such conduct.”102 These
guides are normally provided for the “primary purpose of setting the citizen’s
relations with other citizens…”103 This guidance is accomplished by “… subjecting human conduct to the governance of rules…”104 Again, we could refine this
99HART, op. cit., 211.
100See Measure for Measure, supra note 14, act 3, sc. 2, lines 249–264 .
101See HART, supra note 4, at 207–212.
102See note 71 supra.
35
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
understanding of law further105 but this start should suffice for purposes of this
article. If we take this general approach, Shakespeare helps us to see at least ten
inherent requirements that apply to any legal system regardless of its political
stripe or persuasion.106
First, there must of course be rules. In The Second Part of Henry The Sixth,
the rebel Cade well understands that a lawless society cannot have rules. Thus, he
would create an incoherent England under his command:
There shall be in England seven halfpenny loaves sold for a penny,
the three-hooped pot shall have ten hoops, and I will make it
felony to drink small beer …107
Consistent with the legal vacuum such abolition of rules must entail, Butcher
announces his famous line: “The first thing we’ll do is kill all the lawyers.”108 Cade
goes beyond this; he orders the demolition of the Inns of Court and the burning
of all the records of the realm.109 Surely if Cade and his followers succeed in such
endeavors, there can be no law in England. Abolishing all rules in any other
realm would of course have the same effect.
ii. The Requirement of Public Rules
Since unknown rules cannot be intentionally followed, it of course follows
that rules must be public if they are to be standards of conduct for a person or
persons.110 Although no further proof seems required, Shakespeare gives us an
amusing example of this requirement. In The Taming of the Shrew, Petruchio
first redefines rules of language without publically so stating:
PETRUCHIO Come on, a God’s name; once more toward our father’s.
Good Lord, how bright and goodly shines the moon!
KATE The moon? the sun. It is not moonlight now.
106The first seven requirements listed below generally conform with Fuller’s requirements. See
MORALITY OF LAW, supra note 72, at 39. See also HART, supra note 4, at 207.
107WILLIAM SHAKESPEARE, THE SECOND PART OF HENRY THE SIXTH act 4, sc. 2,
lines 70–72 (Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter 2
HENRY VI].
108Id., line 81. As we learn shortly later, their target includes more than lawyers. They also
mean to kill “[a]ll scholars, lawyers, courtiers, [and] gentlemen . . . .” Id., act 4, sc. 4, lines
35–36.
109Id., act 4, sc. 7, lines 1–2, 13.
110Hart makes an important distinction between viewing rules from an internal or external
point of view. Rules are viewed from an internal perspective if they are accepted as guides
for conduct. They are viewed from an external perspective if they are simply predictions as
to how people will behave. See . HART, supra note 4, at 89. Since a secret rule is unknown,
it of course cannot be accepted as a standard of conduct. However, an outsider who does
not know the rule might be able to infer its existence externally, i.e., as an external rule of
behavior of those in-the-know persons who embrace it internally.
36
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
PETRUCHIO I say it is the moon that shines so bright.
KATE I know it is the sun that shines so bright.111
Should Kate continue to use the standard rules of English grammar, the two
will be in a confounded stalemate. Petruchio of course knows this and therefore
makes his new rules clear:
PETRUCHIO Now, by my mother’s son, and that’s myself,
It shall be moon or star or what I list,
Or e’er I journey to your father’s house.112
With his rule now public (that rule being: things are called whatever I call
them from time to time), Kate can play along and things move forward without
further difficulty. Thus, she “concedes”:
KATE Forward, I pray, since we have come so far,
And be it moon or sun or what you please.
An if you please to call it a rush candle,
Henceforth I vow it shall be so for me.
PETRUCHIO I say it is the moon.
KATE I know it is the moon.
PETRUCHIO Nay, then you lie. It is the blessèd sun.
KATE Then, God be blessed, it is the blessèd sun,
But sun it is not, when you say it is not,
And the moon changes even as your mind.
What you will have it named, even that it is,
And so it shall be still for Katharine.113
iii. The Requirement of Understandable Rules
For the same reasons that rules must be public to be accepted as rules of
conduct, they must of course also be understandable. Petruchio and Kate’s dialogue above can also be seen as illustrative of this point. Calling the sun “the
moon” would not be comprehensible to the average person and could hardly
serve as a workable guide for conduct without further explanation. For example,
if Petruchio asks a third party to paint a picture of the “moon” without further
explanation, that third party will of course paint a picture of the moon and not
the sun as Petruchio means.
111WILLIAM SHAKESPEARE, THE TAMING OF THE SHREW act 5, sc. 5, lines 1–5 (Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter TAMING OF
THE SHREW].
112Id., lines 6–8.
113Id., lines 12–22.
37
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
iv. The Requirement of Possible Performance
If law is to govern behavior, it of course cannot do so if it requires the impossible. For persons cannot comply with the impossible and that by definition
defeats the very purpose of a rule.114 One could give comical examples of this
absurdity such as requiring men every fifth of March to dance on the head of a
pin. Shakespeare, however, shows us in Lucrece that the matter is far from humorous. In this poem, Lucrece “follows” a “rule” which she of course cannot follow:
she must under no circumstances have sex with a man other than her husband.
When she is raped, she finds herself in a logically-generated moral quandary that
gives her no guidance for future behavior. Thus, she turns upon herself and her
very existence:
Out, idle words, servants to shallow fools,
Unprofitable sounds, weak arbitrators!
Busy yourselves in skill-contending schools;
Debate where leisure serves with dull debaters;
To trembling clients be you mediators:
For me, I force not argument a straw,
Since that my case is past the help of law.
In vain I rail at opportunity,
At Time, at Tarquin, and uncheerful night;
In vain I cavil with mine infamy,
In vain I spurn at my confirm’d despite;
This helpless smoke of words doth me no right:
The remedy indeed to do me good
Is to let forth my foul-defilèd blood.115
Such behavior follows no rules; instead, it ends her following rules.
v. The Requirement of Consistent Administration
If rules are to guide conduct, they must of course be administered in a sufficiently-consistent manner to permit reasoned and predictable action by those trying to play by the rules. Measure for Measure as discussed earlier gives us a clear
example of how selective enforcement of law proves treacherous for Claudio yet
114One might object that impossible rules can serve as guidance if the purpose of the rule is
to confound, i.e., to guide behavior into a confounded state. That would, however, equivocate on the term “to guide.” Rules do not “guide” persons externally as strings “guide” kites
across the sky. Instead, rules set standards of behavior which one either accepts or refuses
to accept. Thus, a person who believes that he must square a circle on the fifth of March
would in the rule-bound sense be guided to square a circle, not to confound himself.
115WILLIAM SHAKESPEARE, LUCRECE lines 1016–1029 (Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter LUCRECE].
38
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
opportunistic for Angelo.116 This approach writ large would of course render any
putative legal system incoherent as a set of rules for human guidance.
vi. The Prohibition of Retroactive Abuse
Measure for Measure also shows us how abuse of retroactive application of
law can undermine a putative legal system. The laws selectively applied in this
play were arguably also retroactive ones. Reviving these sexual behavior laws
that had “slept”117 and suddenly applying them to all would effectively violate the
principle that rules may not be impossible to perform. Requiring change of past
behavior to comply with rules is of course impossible to perform. 118
vii. The Requirement of Sufficient Stability
The possibility requirement also applies to the present stability of the legal
system. Even without selective enforcement, retroactive abuse, and patently
impossible rules, one may effectively have impossible performance where the
legal system is in constant flux. In such a situation, the law could not serve as
guidance because no course of action could keep up with such flux. If, for example, Cade had succeeded making his mouth “the Parliament of England,”119 there
could have been no law to the extent his mouth was in constant flux.
viii. The Protection of Speech Required by the Previous Seven Requirements
If rules are to serve as guides for conduct, then they must actually fulfill that
function. They cannot serve as guides for conduct without a certain degree of
implicit freedom of speech. First, there must be speech involved in conveying
and implementing the rules. Second there must be speech involved in enforcing
the rules. Third, enforcement involves the empirical questions of how to follow
the rules and whether the rules are being followed and to what end and effect.
There must be speech involved in these continuing empirical questions so long as
the rules remain in place. Discontinued rules also present continuing empirical
questions requiring speech since previously-undiscovered evidence regarding
such discontinued rules might present itself at any time. “Rules” suppressing
such rules-required speech would therefore contradict the very concept of rules.
116See Section 4.3 above.
117MEASURE FOR MEASURE, supra note 14, act 2, sc. 2, line 90.
118This is not to say that a retroactive rule is always incoherent or impossible to perform in
the relevant sense. For example, if a society has consistently operated on the mistaken view
that certain property vesting rules were in effect three hundred years ago, a retroactive rule
implementing such rules could serve as proper guidance for the living since they could
continue to comply with a rule that they had already believed was in place.
1192 HENRY VI, supra note 107, act 4, sc. 7, lines 13–14.
39
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Statements involving the law encompass a much wider range than might first
be thought, and this effectively requires very broad freedom of expression. For
example, a statement such as “Angelo broke the fifty-five mile per hour legal speed limit on Tuesday” of course on its face involves the legal system. This is the
case even where there is no actual legal limit and even where there is no speeding
by Angelo since it asserts a putative legal claim against him.
Acknowledging this, however, requires acknowledging that an infinite number of other related statements also involve the legal system. These would include, for example, statements such as “Angelo was going x miles per hour,” “Angelo’s car was travelling x miles per hour,” “Angelo was at home in bed on Tuesday,”
“Angelo never speeds,” “Angelo cannot drive,” and “Angelo spends his days in
seated meditation.” These statements would be protected because they all potentially relate to the prosecution or defense of the charge made against Angelo.
Acknowledging this, however, further requires acknowledging that these statements involve the legal system even in the absence of any present charge against Angelo. Prosecutors must have pre-charge freedom to make such a charge and
Angelo and others must of course have the freedom to create the record for any
such potential charge or its defense. Denying such freedom would restrict the
speech required to implement and test the effectiveness of rules regarding speeding and would thus contradict the very notion of such rules.
Of course, acknowledging this also requires acknowledging endless civil law
counterparts of this criminal example. For example, the statement “Angelo was
looking for chocolate in Europe yesterday” can involve the civil law in endless
ways. To the extent “chocolate” has an express or implied meaning under applicable commercial law, the phrase on its face involves the law. However, it could
also be a defense to claims that Angelo committed a physical tort in North Carolina yesterday or evidence that he did not sign a quitclaim deed in North Carolina yesterday. Again, no present tort or property claim need be asserted for this to
be the case since such claims could be asserted at any time. And, again, denying
freedom to make such statements would restrict the speech required to implement and test the rules regarding the legal definition of chocolate, the physical
torts in questions or the execution of quitclaim deeds and would thus, again,
contradict the very notion of such rules.
Acknowledging this, of course requires acknowledging that very little (if
any) expression exists independently of the law.120 Acknowledging this requires
120As Borges puts it, “… [I]n the human languages there is no proposition that does not
imply the entire universe; to say the tiger is to say the tigers that begot it, the deer and
turtles devoured by it, the grass on which the deer fed, the earth that was mother to the
grass, the heaven that gave birth to the earth.” JORGE LUIS BORGES, The God’s Script in
LABYRINTHS 171 (L.A. Murillo, tr. 2007). The law, of course, is a part of this universe. If,
however, interrelation is somehow questionable under a specific formulation, expression
can be rephrased to remove all doubt. For example, “I do not like the color of your hair”
40
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
acknowledging the broad degree of freedom of expression required for the governance by rules121 even in the absence of provisions such as the First Amendment.122
This of course requires acknowledging that all legal systems must permit broad
freedom of expression even in the absence of written requirements to such effect.123
Thus, Shakespeare allows his “fools” to play the chorus even where “wiser”
men would not. The Fool in King Lear, for example, freely reminds King Lear
of the foolishness of submitting himself to the power of his thankless daughters Regan and Goneril while rejecting his loyal daughter Cordelia. Thus, the
Fool remarks even to a king, “Thou shouldst not have been old till thou hadst
been wise.”124 Feste in Twelfth Night, or, What You Will [hereafter Twelfth Night]
similarly freely notes that foolery “... does walk about the orb like the sun; it shines everywhere.”125 In Twelfth Night, he also freely proclaims, “I say there is no
can be restated as “This American citizen does not like the color of your hair.”
121This requirement of course does not apply to all verbal or other acts purporting to be
expression. Where “expression” on its face contradicts or does not involve the freedom of
expression required for governance by rules, such “expression” may be restricted without
contradicting the notion of rules. For example, calling a person “faggot!” simply to hurt or
insult him is verbal battery. Battery deliberates nothing and therefore on its face cannot
play any role in the discussion or analysis of rules. Furthermore, rules permitting such
gratuitous battery would sanction chilled expression in the battered. This on its face is of
course inconsistent with the freedom of speech required for the governance of rules. Fictional entities also require different analysis. For example, since corporations are legal fictions which can only speak to the extent the law provides, any questions of corporate free
speech are necessarily compound questions requiring analysis of whether putative speech
is actually corporate speech and, if so, whether such speech is permitted of corporations
by the law that creates and empowers them. If the corporation cannot speak under such
analysis, this has no effect on net expression. Corporations can only speak through others
and the speech of others (such as shareholders, officers and employees of the corporation)
is not muted by the corporation’s inability to speak.
122Compare THE FEDERALIST NO. 84 (Alexander Hamilton) setting forth Hamilton’s reasons why a bill of rights is unnecessary and even potentially dangerous.
123One might argue that this line of argument proves too much. For example, espionage is
a rule-governed activity. Does that mean that CIA agents, for example, are therefore free
to speak publically about whatever they do and whatever they find? Of course not—such
freedom would contradict the very rules of their profession. However, the epistemological
and other concerns we have noted would require their freedom to speak to the extent consistent with such rules. Some might respond, “Then what about a law requiring everyone
to be a ’Y’ which is defined as one who always keeps strict silence?” Would not speaking
violate the inherent rules of that “game” and therefore effectively deny freedom of expression to everyone? However, again, such a “law” is simply not possible. Rules cannot be
implemented, enforced or followed without speech. It would not help to modify the law
to provide for “strict silence except to the extent required to implement, enforce or follow
the law.” What falls under that caveat is itself subject to interpretation, implementation and
compliance which of course requires the very freedom of expression it would suppress.
124KING LEAR, supra note 13, act 1, sc. 5, lines 41–42.
125WILLIAM SHAKESPEARE, TWELFTH NIGHT, OR, WHAT YOU WILL act 3, sc. 1,
lines 38–39 (Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter
TWELFTH NIGHT].
41
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
darkness but ignorance. . . .”126 Touchstone, though a duplicitous and pedantic
fool, still serves as a good “touchstone” against which others may measure their
purity in As You Like It.127
ix. The Equal Protection Required by the Previous Eight Requirements
Since governance by rules requires freedom of speech to the extent noted
above, commensurate equal protection must follow hand in hand for those entitled to freedom of speech. To the extent disparate treatment limits protected speech, governance by rules inherently limits such disparate treatment. For example, a rule-governed society could not lawfully segregate school systems based on
an arbitrary factor such as skin color. Separating students and teachers on such
a basis clearly interferes with the free flow of ideas and therefore cannot legitimately occur within a rule-based society. That is not to say, of course, that such
a practice cannot physically occur in a given society otherwise governed by law.
We unfortunately know that such a practice can and has occurred. Yet, where it
has occurred, the practice cannot be lawful (even if the “inferior” race accepts
it) because it violates the inherent restraint of governance by rules. Shakespeare
understands this well: his fools such as Fest, Touchstone and Lear’s Fool are allowed to mix freely with all classes of society.
x. The Due Process Required by the Previous Nine Requirements
Meaningful equal protection and freedom of speech cannot of course exist
without due process protections. Thus, governance by rules also requires sufficient due process protections to guarantee such freedom of speech and equal
protection. Procedural due process is also required by the very nature of governance by rules. Without such procedural due process guarantees, rules implode
as internalized guides for individual conduct because the consequences of compliance (and even what constitutes compliance itself) become uncertain. Without such procedural due process, one becomes a Desdemona128 subject to condemnation no matter what one does. This is not rule-governed activity under
any meaningful sense of the term.
6.2.7 Conclusion
With Shakespeare’s help, we can thus see a clearer picture of the law and its
inherent restraints shorn of the false bravado of a Richard III and the false pieties
126Id., act 4, sc. 2, lines 42–43.
127 See HAROLD BLOOM, SHAKESPEARE: THE INVENTION OF THE HUMAN 218–221 (1998)
128Desdemona is murdered by her husband, Othello, who erroneously believes she has been
unfaithful to him. See WILLIAM SHAKESPEARE, THE TRAGEDY OF OTHELLO THE
MOOR OF VENICE (Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002)
[hereafter OTHELLO].
42
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
of an Angelo. Although Shakespeare helps us see how command-theory positivism, prediction-theory accounts of the law, and the natural law accounts explored
do not stand scrutiny, he also helps us see how the concept of governance by
rules has at least ten inherent restraints which prohibit much mischief.129 Though
not from Moses, this semiotic decalogue demands its Nuremburgs.
7. Shakespeare on Rhetoric
As Hamlet’s and Antony’s clouds demonstrated in Section 4.4 above, legal
rules (including the most fundamental ground rules) are always subject to interpretive dispute. Dispute requires resolution which means that persuasion lies at
the very heart of any jurisprudence. From the perspective of jurisprudence, the
two disciplines are therefore inextricably linked. Of course, this close linkage
also exists at a practical and perhaps more obvious level. Merely grasping the
semiotic decalogue does not make a viable lawyer. A real lawyer must also know
how to implement such understanding in practice in a persuasive and effective
way. In searching for Shakespearean insights on the law, we would therefore leave
much on the table should we not review Shakespeare’s rhetorical insights as well.
Given Shakespeare’s intimate knowledge of the law and lawyers, it is not
surprising that he provides lawyers with much rhetorical fodder. In this regard,
Shakespeare understands well both that framing of issues and their subsequent
categorization are not simply given in factual, moral and political situations. To
take Hamlet’s cloud example again,130 if I want you to agree with me that this
cloud (which could look like a camel or weasel or whale or an infinite number
of other things) is more like a weasel than a camel, whale or any such infinite
number of other things, Shakespeare makes plain that there is nothing objective
in the cloud itself that requires you to take my point of view.
The same problem of course also applies to human affairs. Julius Caesar’s wife
is unsettled by her dream where Caesar’s statue
… like a fountain with an hundred spouts
Did run pure blood; and many lusty Romans
Came smiling and did bathe their hands in it.131
129To the extent these inherent restraints morally fail, at least two further safeguards apply.
First, the substantial acceptance requirement always applies and substantial acceptance
will by definition cease when the governed find a legal system too dissolute for their continued acceptance. Tyrannical force may continue to be used when such acceptance ceases,
but such force is not law and will hopefully face its Nuremburg. Law requires governance
by rules, and such governance requires internalizing rules, a requirement no longer met
when rules are rejected by the governed. Second, despite what others may do, individuals
can of course refuse to obey immoral law.
130See again HAMLET, supra note 26, act 3, sc. 2, lines 379–375.
131 WILLIAM SHAKESPEARE, THE TRAGEDY OF JULIUS CAESAR act 2, sc. 2, lines 77–79 (Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter JULIUS CAESAR].
43
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Caesar’s wife takes this is a portent of evil things; yet, the conspirator Decius
claims instead that it is a good portent of Caesar’s lifeblood reviving Rome.132
If I want you to find the dream an evil and not good portent, there is therefore
nothing in the dream itself compelling such a result. Decius gives a plausible
counter-interpretation and the imagination may come up with countless others.
In the case of both the clouds and the dream, I must therefore appeal to more
than just the clouds and the dream themselves to persuade you to accept my
interpretation. I must appeal to, among other things, your reason, your aesthetic
sense, your emotions, your hopefully-good opinion of my judgment and character, and your other beliefs in an attempt to persuade you. The same would
of course apply to choices between rival theories which seem to deal with other
experience in an otherwise equal manner. Success in law, life and in organized
society, as Shakespeare shows us, therefore requires a good understanding of,
and excellence in, the art of such appeal.
Shakespeare provides magnificent lessons in the art of such appeal and persuasion. Such lessons begin at the most fundamental level. He not only helps
us see the basic need for persuasion at the most fundamental levels of discourse. He also helps us see how rhetoric (and thus law as well) involves the use of
signs. When speaking of “Hamlet’s cloud,” for example, we are using the words
“Hamlet’s cloud” to point to something beyond themselves. Using words in such
a way, we can see that we have a signifier (here the words “Hamlet’s cloud”), a
reference (questions or problems identified by the signifier—here the cloud133), a
primary meaning (the questions or problems framed—here framed as questions
or problems of similarity), and a secondary meaning (here looking like a camel
or other alternatives that resolve the primary meaning). In other words, we have
a sign because the signifier “Hamlet’s cloud” signifies or points to something
beyond itself. Rhetoric and law therefore turn on signs.
In defining the meaning component of signs, I use the terms “primary” and
“secondary” in their sense of logical order.134 One must first agree on the nature of the problem or question to be resolved (i.e., the framing) before one can
hope for any agreement on the answer. From a rhetorical point of view, however,
framing can often be the most important part of rhetoric and indeed primary.
Often, once the frame is won, the desired solution to the problem as framed will
132Id., lines 83–90.
133Reference in this view escapes its more bizarre forms such as “things-in-themselves.”
Rather than something inherently unknowable and thus questionably of any philosophical
or other import, it is part of a knowable semiotic process.
134This primary-secondary distinction is thus not one of kind but of component order. The
kind of meaning may be the same or different depending on the situation at hand. The subject of kinds of meaning exceeds the scope of this article. See for e.g., GEOFFREY LEECH,
SEMANTICS 26 (1976) (distinguishing seven types of meaning: conceptual, connotative,
stylistic, affective, reflected, collocative and thematic).
44
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
easily follow thereby making framing of primary importance as well.135 With this
background, we may thus define rhetoric as the art of primary and secondary
persuasion.
By “art” I mean a practical discipline with ethical restraints on means and
ends. In other words, I would use “art” here in the same sense that the term is
used in the “art” of medicine or carpentry. Shakespeare demonstrates the need
for such ethical restraints by the machinations, for example, of Iago in The Tragedy of Othello the Moor of Venice [hereafter Othello]. In that play, Iago very
effectively persuades Othello that Desdemona has betrayed him. Iago uses many
standard rhetorical moves and devices such as ingratiating himself with his audience (Othello) and even using physical “evidence” (Desdemona’s handkerchief)
to sway Othello to turn on Desdemona. Yet, one would not wish to say Iago
practiced good rhetoric in what he did.136 Rhetoric as art solves the “Iago Problem.” Much like a doctor who uses knives for healing surgery or a carpenter
who uses a hammer to fix a door, a rhetor uses rhetoric for its proper purposes.
On the other hand, as the doctor who uses his scalpels for premeditated murder
does not do medicine and as the carpenter who uses a hammer for premeditated
murder does not do carpentry, Iago does murder and not rhetoric.
By “primary persuasion” I mean persuasion on the issue of primary meaning
or framing. By “secondary persuasion” I mean persuasion on the issue of secondary meaning, i.e. the solution or answer to the primary meaning. Reference
does not generally come into dispute in the art of rhetoric since genuine debate
presumes a settled reference. If I am talking about Hamlet’s cloud and you are
talking about another cloud, we are not debating at all but are merely engaged in
monologues about different clouds.
Finally, before turning again to more Shakespeare in depth, the reader should
note that rhetoric has three traditional branches. Deliberative rhetoric seeks to
“exhort or dissuade.”137 A discourse on whether universal heath care should be
afforded all Americans would therefore be deliberative rhetoric. Judicial rhetoric seeks to “accuse or defend.”138 An argument to a jury in a judicial proce135For example, the North Carolina Reconstruction case, State v. Ross, 76 N.C. 242 (1877),
presents a fascinating illustration of this point. The “reference” in this case is the enforceability problem of the marriage of an interracial couple with both North Carolina and
South Carolina connections. If the case is framed in terms of racial policy arguments, an
interracial marriage in that era will fail as morally repugnant. Fortunately for the couple
involved, the North Carolina Supreme Court decides the case in favor of the defendants by
applying conflicts of law principles rather than racial ones.
136See again OTHELLO, supra note 128. I have difficulty seeing how “rhetoric” could even be
taught in law school without such qualification. See for e.g. MODEL RULES OF PROF’L
CONDUCT R. 4.1 (2009) (prohibiting a lawyer from knowingly making a false misstatement of material fact or law to a third party while in the course of representing a client).
137RICHARD A. LANHAM, A HANDLIST OF RHETORICAL TERMS 164 (1991) [hereafter LANHAM].
138Id.
45
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
eding would thus be judicial rhetoric. Epideictic or ceremonial rhetoric seeks
to “commemorate or blame.”139 In this article, I concentrate on the deliberative
and judicial forms of rhetoric. The reader should also note that three kinds of
rhetorical appeal are traditionally distinguished: ethos (persuasion based on the
speaker’s character), pathos (persuasion based on emotion), and logos (rational
argument which can be either deductive or inductive).140 As we shall see, Shakespeare uses all three modes to full advantage.
8. The Formal Structure of Good Rhetoric
Although traditional rhetoric contains a number of suggested forms of
arrangement,141 the six-part form suggested by the Rhetorica ad Herennium and
described below is typical.142 In such form, the first part of a persuasive piece
is the exordium or introduction which captures the attention of the audience;
its purpose, in other words, is to render the audience “attentive, receptive and
well-disposed.”143 There are two kinds of introductions: the direct which straightaway prepares the audience to absorb the speech and the subtle (also called
the “insinuatio” or “insinuation”) which establishes credibility with the audience.144 Sometimes such credibility can be established simply from the status of the
speaker himself as when Henry V speaks to his troops to urge them to battle.145
Credibility can also be borrowed from another as by way of introduction to the
audience. Thus, Antony in The Tragedy of Julius Caesar [hereafter Julius Caesar]
is introduced by Brutus whom the crowd initially favors.146 Credibility can also
arise from peculiar circumstances. For example, John of Gaunt in Richard II
recognizes the credibility that can come to a dying man:
O, but they say the tongues of dying men
Enforce attention like deep harmony.
139Id.
140Id. at 166.
141Beyond the obvious anthimeria it its title (i.e., the use of “skill” as a verb) and select notes
that follow, this article does not explore in depth Shakespeare’s use of the figures of speech, another critical branch of rhetoric where Shakespeare offers unparalleled instruction.
Hopefully the select notes provided in this article will provoke further exploration by the
reader. For a magnificent work on Shakespeare’s style, use of figures and much more, see
SISTER MIRIAM JOSEPH, SHAKESPEARE’S USE OF THE ARTS OF LANGUAGE (Paul
Dry Books 2005) (1947).
142RHETORICA AD HERENNIUM 8–11 (Harry Caplan, tr. Loeb 1989) [hereafter RHETORICA AD HERENNIUM].
143Id.at 12–13.
144Id.at 10–13; LANHAM, supra note 137, at 91. Jane Austen makes the point for insinuation
elegantly in Pride and Prejudice: “A regard for the requester would often make one readily
yield to a request, without waiting for arguments to reason one into it.“ JANE AUSTEN, 1
COMPLETE NOVELS OF JANE AUSTEN 307 (The Modern Library 1992).
145WILLIAM SHAKESPEARE, THE LIFE OF KING HENRY THE FIFTH act 3, sc. 1, lines 1–34
(Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002) [hereafter HENRY V].
146JULIUS CAESAR, supra note 131, act 3, sc. 2, lines 55–61.
46
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Where words are scarce, they are seldom spent in vain,
For they breathe truth that breathe their words in pain. …147
Credibility of course may also be established by in any other way that effectively demonstrates good sense, good character and goodwill.148
As the second part of a formal persuasive piece, the narration lays out the
necessary background.149 As the third part, the proposition sets out what is to be
proved.150 As the fourth part, the proof or set of proofs support the proposition.
If necessary, a refutation of opposing views follows as the fifth part.151 The sixth
and final part is the peroration which contains the summary and, if appropriate,
the call to action on the proposition proved.152
Each of these six parts of course requires an approach consistent with the
goals of each. If the exordium is to render the audience attentive, receptive and
well-disposed, in addition to the credibility issues discussed above, it must of
course be tailored to the audience and the situation at hand. To do this, the speaker must know his audience well. If the narration is to set forth necessary facts,
it must do that in an efficient, complete and orderly fashion without unnecessary
details and in a way that appeals to the audience at hand. If the proposition,
proof, refutation and exordium are to succeed, they must also be tailored to the
audience and the situation at hand. As all audiences and situations are different,
this requires much dexterity and often simply the best judgment the speaker can
bring to bear. Shakespeare gives us numerous examples by which we can learn
how rhetoric succeeds and how it fails.
9. Richmond and the Formal Structure of Good Rhetoric
A good example of this six-part classical structure would be Richmond’s deliberative rhetoric in Richard III.153 To persuade his troops to fight against the evil
Richard, Richmond (the future Henry VII) uses an exordium which captures
the attention of his troops by drawing their thoughts to God and right and to
Richard’s victims and demoralized troops:
God and our good cause fight upon our side;
The prayers of holy saints and wrongèd souls,
Like high-reared bulwarks154, stand before our faces.
147RICHARD II, supra note 6, act 2, sc. 1, lines 5–8.
148ARISTOTLE, THE RHETORIC AND POETICS OF ARISTOTLE 90–91 (W. Rhys Roberts
and Ingram Bywater, trs. The Modern Library 1984) [hereafter ARISTOTLE].
149RHETORICA AD HERENNIUM, supra note 142, at 8–11.
150Id.; LANHAM, supra note 137, at 171.
151See RHETORICA AD HERENNIUM, supra note 142, at 8–11.
152Id.; LANHAM, supra note 137, at 171.
153See ALBERT E. DIPIPPO, RHETORIC 289–291 (1971) [hereafter DIPIPPO] for further
discussion of the formal structure of this speech.
154Richmond uses a powerfully-inspirational simile here. See LANHAM, supra note 137, at 140.
47
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Richard except, those whom we fight against
Had rather have us win than him155 they follow....156
In his narration, Richmond then portrays a treacherous Richard:
For what is he they follow?157 Truly, gentlemen,
A bloody tyrant and a homicide;
One raised in blood and one in blood established;
One that made means to come by what he hath,
And slaughtered those that were the means to help him;
A base foul stone, made precious by the foil
Of England’s chair, where he is falsely set;
One that hath ever been God’s enemy.... 158
Now he sets out his proposition that Richard’s overthrow will be rewarded
by God:
Then, if you fight against God’s enemy,
God will in justice ward you as his soldiers....159
Richmond’s proof directly follows:
If you do160 sweat to put a tyrant down,
You sleep in peace, the tyrant being slain;
If you do fight against your country’s foes,
Your country’s fat shall pay your pains the hire;
If you do fight in safeguard of your wives,
Your wives shall welcome home the conquerors;
If you do free your children from the sword,
Your children’s children quit it in your age....161
155He follows his simile with the music of alliteration and assonance in “had,” have,” and
“him.” See LANHAM, supra note 137, at 6–7, 24.
156RICHARD III, supra note 79, act 5, sc. 3, lines 241–245.
157Richmond now employs the rhetorical question or erotesis. See LANHAM, supra note 137,
at 71.
158RICHARD III, supra note 79, act 5, sc. 3, lines 246–253. This vivid description of Richard
is prosopographia. See LANHAM, supra note 137, at 123.
159RICHARD III, supra note 79, act 5, sc. 3, lines 254–255. The last six heavily-metaphorical
lines expand the phrase, “A bloody tyrant and a homicide,” and thus use the rhetorical
device of amplification. See LANHAM, supra note 137, at 8–9. Amplification by describing
attendant circumstances is called peristasis. Id. at 114.
160Richmond effectively uses anaphora in repeating the same words (“if you do”) in successive
clauses. See LANHAM, supra note 137, at 11. As these two-line clauses have roughly the
same length and structure, they involve the use of isocolon. See id. at 93.
48
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Presumably considering no need to refute counterarguments against the
good that will follow from doing God’s will,162 Richmond thus moves to the sixth
and final part, his peroration:
Then in the name of God and all these rights,
Advance your standards, draw your willing swords.163
For me, the ransom of my bold attempt
Shall be this cold corpse on earth’s cold face;164
But if I thrive, the gain of my attempt
The least of you shall share his part thereof.
Sound drums and trumpets, boldly and cheerfully:
God and Saint George! Richmond and victory!165
Richmond’s speech is thus a paradigm of classical rhetorical form for lawyers
to study.
10. Antony: Turning a Hostile Crowd
Of course, not all audiences are as friendly as Richmond’s. With Antony’s
speech in Julius Caesar, Shakespeare also gives us a brilliant example of how to
turn a hostile audience.166 In so doing, Shakespeare also reminds us that rhetorical structure must fit the audience and that the “classical” rhetorical structure just outlined therefore should not be followed slavishly. In the play, Brutus
and the other conspirators have murdered Caesar and the crowd initially favors
the murder and the view that Caesar was a tyrant who should have been killed.
Antony wishes to sway this hostile crowd to the opposite view.
Antony, after borrowing Brutus’s current prestige through Brutus’s introduction of him,167 cleverly begins his oration upon the premise that Caesar was not
162DiPippo maintains that in Richmond’s speech “the element of refutation is contained in
the exordium or introduction.“ See DIPIPPO, supra note 153, at 289.
163Attributing will to swords is either express prosopopoeia or personification, see LANHAM,
supra note 137, at 123–124, or the implied metaphor of catachresis resulting from “using
words wrenched from common usage.”See id. at 31.
164Richmond uses alliteration and assonance as stern music in “cold,” “corpse,” and “cold.” See
again id. at 6–7, 24.
166For an enjoyable discussion of many of the following points about Antony’s speech from
the perspective of a trial lawyer, see KORSTEIN, supra note 2, at 107–124.
167JULIUS CAESAR, supra note 131, act 3, sc. 2, lines 55–61. This suffices for his initial insinuation with the crowd. He, as we shall see, thereafter takes care to reassure the crowd that
such insinuation is warranted. As this claim can be seen as pareuresis or the inventing of
a false pretext for his speech (see LANHAM, supra note 137, at 108–109), some might see
these lines as presenting an ethical dilemma for the lawyer and as even contradicting the
ethical requirements of rhetoric as an art. I do not see such a problem here for at least three
reasons. First, the lines are arguably not pareuresis since he was not invited to speak for his
intended purpose and he may be simply reciting the nature of his invitation. Second, the
line may be seen as irony whose meaning is ultimately rendered plain and thus not misleading. Third, harmless fiction often carries an exordium (such as jokes or other entertaining
49
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
worthy of praise and that the occasion is simply a funeral. His exordium is thus
brief:
Friends, Romans, countrymen, lend me your ears.
I come to bury Caesar, not to praise him.168
After that brief introduction, he utters the following aphorism and then
returns to the conspirators and his purported limited purpose:
The evil that men do lives after them;
The good is oft interrèd with their bones.
So let it be with Caesar. The noble Brutus
Hath told you Caesar was ambitious.
If it were so, it was a grievous fault,
And grievously169 hath Caesar answered it.
Here, under leave of Brutus and the rest—
For Brutus is an honorable man,
So are they all, all honorable170 men—
Come I to speak in Caesar’s funeral.171
As the “funeral” oration continues, Antony carefully begins to chip away at
the conspirators’ characterization of Caesar. Combining associative argument172
that good deeds appear to prove a good man with disassociate arguments that
ambition in Caesar’s case must be mere appearance, Antony continues:
He was my friend, faithful and just to me.
But Brutus says he was ambitious,
And Brutus is an honorable man.173
He hath brought many captives home to Rome,
Whose ransoms did the general coffers fill.
lines) and is not beyond the reasonable expectation of an audience so long as the audience
is not ultimately misled.
169Repetition of words with the same roots (“grievous” and “grievously”) is the rhetorical
device of polyptoton. See LANHAM, supra note 137, at 117.
170The use of “honorable” men in these two lines is antiphrasis, i.e., the irony of calling something its opposite. See LANHAM, supra note 137, at 14–15. Antony effectively inserts such
irony by use of parenthesis. See id. at 108. Again, since irony is one of the conventional
forms of speech and is thus so understood, it should present no ethical issues for the lawyer
when used in a form that does not ultimately mislead.
172Association can involve, among other things, arguments by analogy, arguments by use of
metaphor, arguments from the fact that a consequence is good to the fact that the agent is
good and so on. Disassociation can involve, among other things, distinguishing between
appearance and reality and arguing that certain appearance is not the reality.
173Shakespeare’s repeated use of this phrase is of course one of the most famous uses of the
rhetorical refrain device called epimone. See LANHAM, supra note 137, at 68–69.
50
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Did this in Caesar seem ambitious?174
When that the poor have cried, Caesar hath wept.
Ambition should be made of sterner stuff.
Yet Brutus says he was ambitious,
And Brutus is an honorable man.
You all did see that on the Lupercal
I thrice presented him a kingly crown,
Which he did thrice refuse. Was this ambition?
Yet Brutus says he was ambitious175,
And sure he is an honorable man.176
With deliberate understatement,177 Anthony then concedes his intent to do
no more than give a funeral speech:
I speak not to disprove what Brutus spoke,
But here I am to speak what I do know.178
This permits Antony to pivot to pathos on Caesar’s behalf:
You all did love him once, not without cause.179
What cause withholds you then to mourn for him?
O judgment, thou art fled to brutish beasts,
And men have lost their reason.180
Antony then deliberately pauses to weep. This allows him to do two things:
appeal to pathos on behalf of Caesar and to highlight the physical evidence of
wrong demonstrated by the form of Caesar’s coffin below him. Thus, after weeping, he states:
Bear with me.
My heart is in the coffin there with Caesar,
And I must pause181 till it come back to me.182
174This and other such rhetorical questions asking the audience’s opinion for dramatic effect
is called anacoenosis. See id. at 9–10.
175The use of “ambition” and “ambitious” constitutes more polyptoton.
177Such deliberate understatement is called litotes. See LANHAM, supra note 137, at 95–96.
179Again, deliberate understatement or litotes.
180Id. at 102–105. The last two lines constitute ecphonesis or exclamation (an exclamation
expressing emotion) and exuscitatio (an emotional utterance seeking to move the audience
to a like feeling). See LANHAM, supra note 137, at 61, 77.
181Such a dramatic pause is called aposiopesis. See id. at 20.
182JULIUS CAESAR, supra note 131, act 3, sc. 2, lines 105–107. The metaphor of Antony’s
heart having left Antony to visit Caesar’s coffin is of course a powerful one.
51
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Pausing long enough for the crowd to be sufficiently moved, Antony then
continues. Although more confident, he still does not drop his references to the
conspirators:
But yesterday the word of Caesar might
Have stood against the world. Now lies he there,
And none so poor to do him reverence.
O masters, if I were disposed to stir
Your hearts and minds to mutiny and rage,
I should do Brutus wrong, and Cassius wrong,
Who, you all know, are honorable men.
I will not do them wrong. I rather choose
To wrong the dead, to wrong myself and you,
Than I will wrong such honorable men.183
Shakespeare then shows us the powerful impact that documentary evidence
can have on a crowd. Antony turns to Caesar’s will:
But here’s a parchment with the seal of Caesar;
I found it in his closet. ‘Tis his will.
Let but the commons hear this testament—
Which, pardon me, I do not mean to read—184
And they would go and kiss dead Caesar’s wounds,
And dip their napkins in his sacred blood,
Yea, beg a hair of him for memory,
And, dying, mention it within their wills,
Bequeathing it as a rich legacy
Unto their issue.185
When it is clear that the audience has seized upon this gesture, Antony
begins to wean them away from their initial belief that Caesar was a tyrant who
deserved to die:
Have patience, gentle friends, I must not read it.
It is not meet you know how Caesar loved you.186
You are not wood, you are not stones, but men;
And, being men, hearing the will of Caesar,
It will inflame you, it will make you mad.
183Id., lines 118–127. If Antony’s purpose is justice, then this talk of disposing the audience to
mutiny and rage is perhaps apoplanesis (digressing to avoid an issue) necessary to continue
holding the audience’s attention until his work is done. See LANHAM, supra note 137, at
19.
184This clever rhetorical device of occultatio emphasizes something by expressly purporting
to pass over it. See id. at 104.
186In addition to occultatio, Antony uses apophasis here, i.e., pretending to deny what he
really affirms. See LANHAM, supra note 137, at 19.
52
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
‘Tis good you know not that you are his heirs,
For if you should, O, what would come of it!187
The crowd begs Antony to read the will. Instead, he once again mentions the
conspirators though this time the crowd is nonplussed:
Will you be patient? Will you stay awhile?
I have o’ershot myself to tell you of it.
I fear I wrong the honorable men
Whose daggers have stabbed Caesar; I do fear it.188
When the crowd begins to call the conspirators traitors and murderers, Antony is ready to move to his next rhetorical ploy: the display of further physical
evidence. He displays the mutilated corpse and mantle of Caesar and remarks:
You will compel me then to read the will?
Then make a ring about the corpse of Caesar,
And let me show you him that made the will.
Shall I descend? And will you give me leave?189
With the crowd now calling him “most noble Antony”, he continues with his
physical evidence:
If you have tears, prepare to shed them now.
You all do know this mantle. I remember
The first time ever Caesar put it on.
῾Twas on a summer’s evening in his tent,
That day he overcame the Nervii.
Look, in this place ran Cassius’ dagger through.
See what a rent the envious Casca made.
Through this the well‑belovèd Brutus stabbed;
And as he plucked his cursèd steel away,
Mark how the blood of Caesar followed it,
As rushing out of doors, to be resolved
If Brutus so unkindly knocked or no—
For Brutus, as you know, was Caesar’s angel.
Judge, O you gods, how dearly Caesar loved him!
This was the most unkindest cut of all.190
For when the noble Caesar saw him stab,
Ingratitude, more strong than traitors’ arms,
Quite vanquished him. Then burst his mighty heart,
And, in his mantle muffling up his face,
188Id., lines 149–152.
189Id., lines 157–160.
190This is a powerful example of hypallage or the deliberate awkward agreement or application of words. See LANHAM, supra note 137, at 86.
53
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Even at the base of Pompey’s statue,
Which all the while ran blood, great Caesar fell.
O, what a fall was there, my countrymen!
Then I, and you, and all of us fell191 down,
Whilst bloody treason flourished over us.
O now you weep, and I perceive you feel
The dint of pity. These are gracious drops.
Kind souls—what—weep you when you but behold
Our Caesar’s vesture wounded? Look you here.
Here is himself, marred, as you see, with traitors.192
At this point, Antony has succeeded in converting the crowd to his point of
view both as to the injustice of the assassination (forensic oratory) and as to the
action to be done (deliberative oratory). He then cleverly takes himself out of the
equation to create “objectivity”:
Good friends, sweet friends, let me not stir you up
To such a sudden flood of mutiny.
They that have done this deed are honorable.
What private griefs they have, alas, I know not,
That made them do it. They are wise and honorable,
And will no doubt with reasons answer you.
I come not, friends, to steal away your hearts.
I am no orator, as Brutus is,193
But, as you know me all, a plain blunt man
That love my friend; and that they know full well
That gave me public leave to speak of him.
For I have neither wit, nor words, nor worth,
Action, nor utterance, nor the power of speech,
To stir men’s blood. I only speak right on.
I tell you that which you yourselves do know,
Show you sweet Caesar’s wounds, poor poor dumb mouths,194
And bid them speak for me. But were I Brutus,
And Brutus Antony,195 there were an Antony
Would ruffle up your spirits, and put a tongue
In every wound of Caesar that should move
The stones of Rome to rise and mutiny.196
191In addition to the polysyndeton of “fell,” “fall,” and “fell,” Antony uses the device of antanaclasis or the repetition of words in different senses. See id. at 12.
193This sentence and the next again use deliberate understatement or litotes.
194Antony turns this powerful metaphor into allegory by repeated use in what follows. See
LANHAM, supra note 137, at 4–6.
195Antony uses ironic ethopoeia, i.e., putting one person into another’s shoes for rhetorical
purposes. See id., at 71.
54
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Antony then reads the will which he knows will infuriate the crowd:
Here is the will, and under Caesar’s seal.
To every Roman citizen he gives—
To every several man—seventy‑five drachmas…
Moreover he hath left you all his walks,
His private arbors, and new‑planted orchards,
On this side Tiber. He hath left them you,
And to your heirs forever—common pleasures,
To walk abroad and recreate yourselves.
Here was a Caesar. When comes such another?197
With his work accomplished, Antony then tells himself:
Now let it work. Mischief, thou art afoot.
Take thou what course thou wilt.198
For any lawyer facing the most hostile of audiences, Antony’s speech provides both instruction and hope that that even the most difficult forensic and
deliberative rhetoric is possible.199
11. Coriolanus: Ethos, Arrogance, Pathos
In Coriolanus, Roman officials realize that Coriolanus, now aligned with
their Volscian enemies, does not respect those Roman officials and that he will
not therefore consider their pleas to spare Rome. Understanding that they must
make their plea through one with credibility, they use his mother, Volumnia, to
perform the task.
Because he cannot avoid his mother’s influence, Coriolanus listens to what
she has to say. Volumnia understands that Coriolanus is arrogant and obsessed
with fame and self-importance. She therefore tailors her plea as follows:
Thou know’st, great son,
The end of war’s uncertain, but this certain,
That, if thou conquer Rome, the benefit
Which thou shalt thereby reap is such a name
Whose repetition will be dogged with curses,
Whose chronicle thus writ: “The man was noble,
197Id., lines 234–236, 239–244.
198Id., lines 252–253.
199A lawyer must of course respect ethical restraints as previously discussed and cannot, for
example, ethically promote “mischief ” in any improper or illegal sense. However, if by
such metaphorical, walking “mischief ” Antony means, from the crowd’s point of view,
livid indignation or disgust at the assassination or, from the assassins’ point of view, the
embarrassment and misery of prosecution, there would be no ethical issue. That debate is
beyond the scope of this paper.
55
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
But with his last attempt he wiped it out,
Destroyed his country, and his name remains
To th’ ensuing age abhorred.” Speak to me, son.200
His attention caught, Volumnia turns to pathos with her appeals to mother,
wife, child and ultimately Rome, producing his family in person as breathing
demonstrative evidence of her point:
Daughter, speak you.
He cares not for your weeping. Speak thou, boy.
Perhaps thy childishness will move him more
Than can our reasons. There’s no man in the world
More bound to’s mother, yet here he lets me prate
Like one i’ th’ stocks. Thou hast never in thy life
Showed thy dear mother any courtesy,
When she, poor hen, fond of no second brood,
Has clucked thee to the wars, and safely home
Loaden with honor. Say my request’s unjust,
And spurn me back; but if it be not so,
Thou art not honest, and the gods will plague thee
That thou restrain’st from me the duty which
To a mother’s part belongs. He turns away.
Down, ladies! Let us shame him with our knees.
To his surname Coriolanus ‘longs201 more pride
Than pity to our prayers. Down! An end!
This is the last. So we will home202 to Rome,
And die among our neighbors. Nay, behold’s!
This boy, that cannot tell what he would have
But kneels and holds up hands for fellowship,
Does reason our petition with more strength
Than thou hast to deny’t. Come, let us go.
This fellow had a Volscian to his mother;
His wife is in Corioles, and his child
Like him by chance. Yet give us our dispatch.
I am hushed until our city be afire,
And then I’ll speak a little.203
Duly swayed, Coriolanus capitulates:
O mother, mother!
200CORIOLANUS, supra note 89, act 5, sc. 3, lines 140–148.
201Aphaeresis omits a syllable at the beginning of a word. See LANHAM, supra note 137, at
17.
202Using the noun “home” as another part of speech (i.e., here a verb) is anthimera. See id. at
13. Volumnia also of course uses internal rhyme here with “home” and “Rome.”
56
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
What have you done? Behold, the heavens do ope,204
The gods look down, and this unnatural scene
They laugh at. O my mother, mother! O!
You have won a happy victory to Rome;
But for your son—believe it, O believe it!—
Most dangerously you have with him prevailed,
If not most mortal to him.205 But let it come.206
12. Hamlet: Self-Oratory
Shakespeare further shows the lawyer how self-deliberation207 uses rhetorical principles to reconcile conflicting views or emotions. Hamlet’s dialogue
with himself about whether he should end his life is of course a famous example
such individual rhetoric. He weighs the pros of death’s tranquility against the
unknown evils which might lurk in death and reasons against suicide. Needing
neither an exordium (because he of course already has his own attention) nor a
narration (since the facts at hand are sufficiently fresh for him), he begins directly with the proposition:
To be, or not to be—that is the question:
Whether ῾tis nobler in the mind to suffer
The slings and arrows of outrageous fortune
Or to take arms against a sea of troubles
And by opposing end them.208
He then states case for suicide, which is the hope of escape from pain and
suffering:
To die, to sleep
No more, and by a sleep to say we end
The heartache, and the thousand natural shocks
That flesh is heir to. ῾Tis a consummation
Devoutly to be wished. To die, to sleep,
To sleep—perchance to dream…209
This argument alone may seem powerful, but then Hamlet turns midstream
to the refutation:
…—ay, there’s the rub,
For in that sleep of death what dreams may come
204Omitting the last syllable of a word is apocape. See LANHAM, supra note 137, at 18.
205Such unusual word order for poetic effect is anastrophe. See id. at 12. Anastrophe is a subset of the larger category of “departure from ordinary word order” called hyperbaton. See
id. at 86.
207Self-deliberation is a form of aporia. See LANHAM, supra note 137, at 19.
208HAMLET, supra note 26, act 3, sc. 1, lines 56–60.
209Id., lines 60–65.
57
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
When we have shuffled off this mortal coil
Must give us pause.210
The fear that death’s unknown may be infinitely worse than what is known in
this world refutes the proposition for Hamlet:
There’s the respect
That makes calamity of so long life.
For who would bear the whips and scorns of time,
Th’ oppressor’s wrong, the proud man’s contumely,
The pangs of despised love, the law’s delay,
The insolence of office, and the spurns
That patient merit of th’ unworthy takes,
When he himself might his quietus make
With a bare bodkin? Who would fardels bear,
To grunt and sweat under a weary life,
But that the dread of something after death,
The undiscovered country, from whose bourn
No traveler returns, puzzles the will,
And makes us rather bear those ills we have
Than fly to others that we know not of?211
Hamlet therefore reconciles himself to further life in his “peroration”:
Thus conscience does make cowards of us all,
And thus the native hue of resolution
Is sicklied o’er with the pale cast of thought,
And enterprises of great pitch and moment
With this regard their currents turn awry
And lose the name of action.212
13. Ineffective Oratory
13.1 Isabella and Failed Rhetoric
Shakespeare provides the lawyer with examples of ineffective rhetoric as well.
A prime example of failed rhetoric in Shakespeare is Isabella’s plea for her brother Claudio’s life in Measure for Measure. As discussed earlier, Angelo sentences
Claudio to death for a sexual transgression that many others have committed
and his sister Isabella comes to Angelo to plead for Claudio’s life. Shakespeare
gives us an interesting example here of both an impossible audience and of errors
and risks involved in dealing with such an audience.
210Id., lines 65–68.
211Id., lines 68–82.
212Id., lines 83–88.
58
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Angelo is a rigid, cold and technical administrator who is also empowered
(in his mind at least) to have his will. Therefore, there is little if anything Isabella
can morally say on the merits that will sway Angelo. Isabella, however, must
discover this for herself. Thus, she begins with an introduction properly crafted
to a superior:
I am a woeful suitor to your honour,
Please but your honour hear me.213
She then follows this humble exordium with a most “Christian” plea that falls
flat on the unmovable Angelo:
I have a brother is condemned to die;
I do beseech you, let it be his fault,
And not my brother.214
Angelo can of course play the good bureaucrat in response to such a plea:
Condemn the fault, and not the actor of it?
Why, every fault’s condemned ere it be done.
Mine were the very cipher of a function,
To fine the faults whose fine stands in record,
And let go by the actor.215
Angelo can continue playing this role when Isabella argues that Angelo
should grant the pardon because he can and because no one would care:
ISABELLA: Yes, I do think that you might pardon him,
And neither heaven nor man grieve at the mercy.
ANGELO: I will not do’t.
ISABELLA: But can you if you would?
ANGELO: Look what I will not, that I cannot do.
ISABELLA: But might you do’t, and do the world no wrong,
If so your heart were touched with that remorse
As mine is to him?
ANGELO: He’s sentenced; ‚tis too late.216
Her appeal to mercy, though moving to a theater audience, of course has little
chance with a corrupt bureaucrat fixated on having his way. Thus, she continues
to plead in vain:
Not the king’s crown, nor the deputed sword,
The marshal’s truncheon, nor the judge’s robe,
Become them with one half so good a grace
213MEASURE FOR MEASURE, supra note 14, act 2, sc. 2, lines 27–28.
214Id., lines 34–36.
215Id., lines 37–41.
216Id., lines 49–56.
59
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
As mercy does.
If he had been as you, and you as he,
You would have slipped like him; but he, like you,
Would not have been so stern.217
Although this language might move those with a heart, Angelo predictably
responds: “Pray you, be gone.”218 Although Isabella’s words to this point have
followed reasonable form, she takes a dangerous turn that risks worsening her
case. She tries to persuade the bureaucrat that he should show mercy because he
is also imperfect and is bound himself to have violated the law:
Why, all the souls that were were forfeit once;
And he that might the vantage best have took,
Found out the remedy. How would you be,
If he, which is the top of judgment, should
But judge you as you are? O, think on that,
And mercy then will breathe within your lips,
Like man new made.219
Not only is this also the sort of argument that will not work with the heartless
bureaucrat, it is the kind of argument that actually risks angering him. A bureaucratic mind will not likely concede its own fallibilities and will almost surely take
any suggestion of the same as a dangerous challenge. Angelo not surprisingly
responds:
Be you content, fair maid,
It is the law, not I, condemn your brother.
Were he my kinsman, brother, or my son,
It should be thus with him. He must die to‑morrow.220
Pulling herself back from such risky argument, Isabella turns to arguments
that courtesy requires more time and that fairness requires recognizing that
others have gone unpunished for the same crime and that her brother should be
similarly spared. Thus, she exclaims:
To‑morrow! O, that’s sudden; spare him, spare him!
He’s not prepared for death. Even for our kitchens
We kill the fowl of season; shall we serve heaven
With less respect than we do minister
To our gross selves? Good, good my lord, bethink you.
Who is it that hath died for this offence?
There’s many have committed it.221
217Id., lines 60–66. These lines involve ethopoeia discussed in note 195 supra.
218Id., line 66.
219Id., lines 73–79.
220Id., lines 79–82.
221Id., lines 83–89.
60
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Angelo again predictably responds:
The law hath not been dead, though it hath slept.
Those many had not dared to do that evil
If the first that did th’ edict infringe
Had answered for his deed. Now ‚tis awake,
Takes note of what is done, and like a prophet,
Looks in a glass that shows what future evils,
Either new or by remissness new conceived,
And so in progress to be hatched and born,
Are now to have no successive degrees,
But, ere they live, to end.222
When Isabella then simply appeals to pity, Angelo predictably responds:
I show it most of all when I show justice,
For then I pity those I do not know,
Which a dismissed offence would after gall,
And do him right that, answering one foul wrong,
Lives not to act another. Be satisfied;
Your brother dies to‑morrow; be content.223
When Isabella then appeals to further moral arguments, she is finally told
to come back the next day. When she returns the next day, Angelo makes his
purpose plain. To save her brother, Isabella must “lay down the treasures” of her
body for Angelo’s enjoyment.224 Angelo also informs her that if she does not sleep
with him, not only will Claudio die but he will be tortured as well.225
Understanding Angelo’s true nature at last, Isabella makes what should be a
persuasive move were Angelo persuadable. She threatens to expose him:
I will proclaim thee, Angelo, look for’t!
Sign me a present pardon for my brother,
Or with an outstretched throat I’ll tell the world aloud
What man thou art.226
Unmovable Angelo is predictably nonplussed by the threat. He simply
responds that his unsoiled name and status will outweigh any such claims that
she might make against him. As he straightforwardly puts it, “Say what you can,
my false o’erweighs your true.”227
222Id., lines 90–99.
223Id., lines 100–105
224Id., line 95.
225Id., act 2, sc. 4, lines 140–169.
226Id., lines 150–153. In a further clever rhetorical move, she shifts from “you” to “thou”
demonstrating Angelo’s suddenly lowered status, a move which might ordinarily unnerve
a bureaucrat under the circumstances. As an aside, one might also debate whether Isabella
has conceded the moral ground here by effectively threatening to blackmail Angelo.
227Id., line 169.
61
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
So what has Shakespeare shown us here? He has shown us that in certain
situations audiences cannot be moved by moral persuasion. Isabella properly
tested Angelo and unfortunately verified his corruption. Yet, Shakespeare also
shows us that such testing can be dangerous. Isabella risked angering Angelo
when she first suggested that Angelo, too, has his flaws and in the end she made
her brother’s situation worse by also subjecting him to the possibility of prolonged death and torture.228
13.2 Ineffective Parolles
Parolles in All’s Well That Ends Well gives us a more humorous example of
failed rhetoric when he fails to persuade Helena that virginity is undesirable.
Trying to persuade Helena to give up her virginity, Parolles argues:
It is not politic in the commonwealth of nature to preserve virginity.
Loss of virginity is rational increase, and there was never virgin got
till virginity was first lost. That you were made of is metal to make
virgins. Virginity by being once lost may be ten times found; by
being ever kept, it is ever lost. ‚῾Tis too cold a companion; away
with’t!229
From a purely logical point of view, this argument is certainly clever. Parolles
is trying to maintain that praise of virginity is contradictory. It would wipe out
the human race and therefore the very virgins it supposedly elevates because
virgins come from nonvirgins. Thus he elaborates further:
There’s little can be said in ῾t; ῾tis against the rule of nature. To speak
on the part of virginity is to accuse your mothers, which is most
infallible disobedience. He that hangs himself is a virgin; virginity
murders itself, and should be buried in highways out of all sanctified
limit, as a desperate offendress against nature. Virginity breeds
mites, much like a cheese, consumes itself to the very paring, and
so dies with feeding his own stomach. Besides, virginity is peevish,
proud, idle, made of self‑love, which is the most inhibited sin in
the canon. Keep it not; you cannot choose but lose by’t. Out with’t!
Within the year it will make itself two, which is a goodly increase,
and the principal itself not much the worse. Away with’t!230
228Prior to Isabella’s attempt, Escalus also fails in his attempt to obtain mercy for Claudio
from Angelo. However, Escalus does not worsen the situation. Id., act 2, sc. 1, lines 4–16.
Having failed to sway Angelo, Escalus makes the brilliant remark, “Some rise by sin, and
some by virtue fall.” Id., line 38. Although not as moving and therefore not discussed in
more detail in this article, one might therefore say that as a practical matter Escalus’s rhetoric was better than Isabella’s.
229WILLIAM SHAKESPEARE, ALL’S WELL THAT ENDS WELL act 1, sc. 1, lines 127–134
(Stephen Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002).
230Id., lines 137–150.
62
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Parolles then shifts strategy and argues against the good of virginity by
looking at the fleeting nature of beauty and desire. How can virginity be a good
thing, he argues, when it removes an ephemeral good from its precious short
time of circulation. Thus he argues:
῾Tis a commodity will lose the gloss with lying: the longer kept, the less
worth. Off with’t while ‚tis vendible; answer the time of request. Virginity, like an
old courtier, wears her cap out of fashion, richly suited, but unsuitable; just like
the brooch and the toothpick, which wear not now. Your date is better in your
pie and your porridge than in your cheek; and your virginity, your old virginity,
is like one of our French withered pears: it looks ill, it eats drily; marry, ‚῾tis a
wither’d pear; it was formerly better. Marry, yet ῾tis a withered pear. Will you
anything with it? 231
Notwithstanding these clever arguments, Helena is predictably not persuaded. Virginity as a virtue is dogma for Helena. She holds that belief with a tenacity of feeling that most likely outweighs any rational grounds she might have
for the belief. (She may in fact have no such rational grounds—dogma requires
none.) As logic plays little or no role in Helena’s strongly held belief, logos can
therefore accomplish little as long as she remains in that state of mind. Parolles
should therefore more explicitly begin with other forms of persuasion more suited to his audience. Since dogma often rests on mere authority, he might first
try more explicit ethos. Since he has little ethos himself, he might attempt to
borrow ethos from others. With God having the ultimate ethos, he might do
better than his mere general references to “sin.” He might instead point to specific theological passages that support his view such as God’s command in Genesis
to “be fruitful and multiply.”232 He might then ask Helena why virginity does not
violate the specific words of God himself. Formulated this way, he is attempting
to trump all authority with the ultimate ethos of God. He might also use more
explicit pathos to attack tenacious belief held with little or no logical foundation.
He might, for example, argue that God himself is deeply hurt and disappointed
every moment she waits. He might also more explicitly appeal not only to the
hurt feelings of God and of other mortals, but to her own emotional losses as well
that follow from her dogmatic stance (such as the loves and the children she will
never know). Of course, she might (and probably would) use ethos and pathos in
counterarguments and might well remain firm in her dogma. Yet, Parolles would
have at least drawn her into a genuine debate with some chance (however small)
of persuasion.
231Id., lines 154–164.
232Genesis 1:28.
63
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
14. Conclusion
As Shakespeare shows, primary and secondary meaning can be drawn in
potentially-endless, equally-plausible ways. This leaves the possibility of persuasion as the only constant ground within such flux. Law (like life itself) therefore
inherently requires good rhetoric at every level. As such, legal discourse requires
more than merely engaging in a “feast of languages and [stealing] the scraps.”233
Instead, good lawyering requires proper use of all available means of verbal and
nonverbal persuasion. Furthermore, as the very purpose of legitimate forensic
and deliberative rhetoric is agreement on matters of dispute or uncertainty, it
runs counter to the clarifying and harmonizing nature of rhetoric to use it vindictively or injuriously. Rather, good lawyers should follow Tranio’s description
of an advocate’s practice: “Strive mightily, but eat and drink as friends.”234 This
includes “strivings” about the most fundamental matters which of course brings
us back where we began: what is the nature of law?
Adjunct Profesor
Wake Forest School of Law
North Carolina
USA
[email protected]
233WILLIAM SHAKESPEARE, LOVE’S LABOR’S LOST act 5, sc. 1, lines 35–36 (Stephen
Orgel and A.R. Braunmuller, eds., Penguin Books 2002).
234TAMING OF THE SHREW , supra note 111, act 1, sc. 2, line 276.
64
THE CONSENT TO MEDICAL INTERVENTIONS
TO UNDER-AGED PERSONS: THE CONFLICT
BETWEEN UNDER-AGED PATIENTS AND THEIR
PARENTS WILLS CAUSED BY RELIGIOUS BELIEFS
Alejandro González-Varas
GONZÁLEZ-VARAS, Alejandro. The Consent to Medical Interventions to
Under-Aged Persons: The Conflict between Under-Aged Patients and Their Parents Wills Caused by Religious Beliefs. Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6,
No. 1, pp. 65–82.
Keywords: Consent, competence, medical interventions, under-aged people,
parents, public authority, religious freedom, maturity, abortion, blood transfusion, conscious objection, comparative Law.
Abstract: This article argues that there is an increasing value of under-aged persons’ will in the medical context. At the same time, parent’s consent decreases,
specially when criteria of under-aged persons are based on religious beliefs. It
is a difficult situation for authorities that have to decide which consent is dominant. It also can bring about conscious conflicts to doctors and nurses. This article tries to find right legal solutions for these situations.
65
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
1. Introduction1
The diversity of religious beliefs we find in today’s society can affect the
relationships between parents and children. One of those moments in which it
is possible to demonstrate these differences is the necessity to apply a medical
treatment to a minor. The rejection of a minor to receive treatment on religious
grounds, as well as differences of opinion between parents and children about
their acceptance, has existed in the past. The difference between the current and
previous situation is that traditionally the will of parents prevailed, ignoring the
criterion of the child. However, in the present moment it is offered a progressive
legal recognition to the child’s views according to the degree of maturity that he
or she has reached. As a result this research pays firstly attention to the extent of
the minor’s consent in the international level (paragraph 2) and in the European
comparative Law (paragraph 3). This will allow to us to understand better the
Spanish situation and the solutions that have been given to religious differences
between parents and children when they are facing vital therapies for the child
(paragraph 4).
2. The competence of the child to accept medical interventions on the
international framework
In the international field it has been gradually asserted the possibility that
the child makes decisions by himself or herself regarding medical treatment. It
reduces in a reciprocal way possibilities of parents to decide in his or her behalf.
The Convention on the Rights of the Child2 says that states have to assure children the right to express their will freely in all matters affecting them, provided that they are able to form their own views. We should take it into account
depending on their age and maturity. This approach is consonant with the definition of childhood offered by UNESCO3. According to it, this is a complex and
1 This survey has been done in the framework of the Group of research S98 called «Migraciones Internacionales y Derechos Humanos» of the University of Zaragoza (Spain) financed
by the Regional Government of Aragón (Spain).
ABBREVIATIONS: ADEE: Anuario de Derecho Eclesiástico del Estado. CCB: Comité
Consultatif de Bioéthique of Belgium. FLR: Family Law Review. RGDCEE: Revista General
de Derecho Canónico y Eclesiástico del Estado, in http://www.iustel.com. SCC: Decision
of the Italian Constitutional Court (Corte di Cassazione). STC: Decision of the Spanish
Constitucional Cout (Tribunal Constitucional). WMA: World Medical Association.
2 Convention on the Rights of the Child, 20 November 1989, enacted by the General Assembly of the United Nations.
3UNESCO: Monaco Statement Considerations on Bioethics and the Rights of the Child, 30
April 2000, http://www.unav.es/cdb/. It also affirmed by the WMA: Declaration of Ottawa
on the right of Children to Health Care, enacted by the 50th General Assembly in October
1998, §§ 9–13. In § 10 expressly states that the necessary consent to begin a process of diagnosis or therapy in a child should be given by his or her parents or legal representatives;
however, “any wishes expressed by the child should be taken into account before consent
is given. However, if the child is of sufficient maturity and understanding, the informed
66
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
evolving reality where the child is gaining more autonomy as he or she matures.
Therefore we should bear in mind his or her criterion in the matters that affect
his or her health.
The principle of getting the most benefit for the child is also affirmed in the
international framework4, especially when he or she is unable to express his or
her own consent to medical treatment. The Ottawa Declaration adopted by the
World Medical Association on the Rights of the Child to Health Care, clearly
provides that “where a parent or legally entitled representative refuses consent
to a procedure and/or treatment, without which the child’s health would be put
in grave and irreversible danger and to which there is no alternative within the
spectrum of generally accepted medical care, the physician should obtain the
relevant judicial or other legal authorisation to perform such a procedure or
treatment”5.
In short, the above mentioned international institutions indicate that we
must observe the minors’ criteria, provided that their age and intellectual capacity ensure enough maturity to understand the importance of a medical treatment. If a child is not yet mature enough we may consider the parents or guardians decide for him. Anyway, they have to look always for the greatest benefit to
the child. Otherwise, public authorities will have to decide on their behalf. This
approach is respected in its essentials by the European legal systems. We will pay
attention to these regulations below.
3. The situation in the comparative Law
The perception of what is happening in our legal environment confirms
the idea of the gradual appreciation of the will of the minor who is capable. As
regards Italy, in the case of elderly people, it is considered lawful the will of a
patient who is conscious and able, and properly informed about his or her disease. It is admited that he or she even can refuse a medical treatment, although
such behavior can bring about his or her death.
This approach changes in the case of minors. It is understood that, facing
with life therapies, medical treatments have to prevail over minor’s will because
this solution is the most beneficial to the patient6. Legal arguments are inferred
from the Constitution itself. Section 30 establishes the right and duty of parents to support, instruct, and educate their children. It would be not possible
consent shall be obtained from the child herself/himself ”.
4 Overall, sections 3 and 18.1 of the Convention on the Rights of the Child, 1989.
5WMA, Declaration of Ottawa on the right of Children to Health Care, cit., § 11.
6 Cfr.: S. Prisco/L. Cappuccio, “Obiezione di coscienza e trattamenti sanitari obbligatori”, in
L. Chieffi (a cura di): Bioetica e diritti dell’uomo. Paravia. Torino, 2000, pp. 75–78. A. Patroni Griffi, “Diritti della persona e dimensione normativa nel codice di deontologia medica”,
in L. Chieffi (a cura di), Bioetica e diritti dell’uomo, cit., p. 262.
67
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
to understand that the Law is reaching such an extent that could endanger the
child‘s life, even in the name of personal convictions or religious beliefs of the
adult. As regards to parental authority, it is considered to be a power conditioned by this requirement: not to prejudice the interests of the child. The result
is that, in situations where the parents are opposed to a life treatment for their
child, they are behaving to the detriment of the child‘s interest. Therefore public
authorities should act in order to save this interest. This purpose is embodied
through sections 3337 and 3368 of the Civil Code. It entrusts judges to intervene
and take measures to fulfill child‘s interests.
In confirmation of this view, section 37 of the Code of Medical Ethics of
Italy provides that, if the legal representative is opposed to an urgent and necessary health service for a minor or an incompetent, the physician should inform
the judicial authority. The same approach has been set up by the Constitutional
Court of this country in the decision 132/1992. It confirms the warrant delivered
by a Judge to immunize a child despite the opposition of his parents9.
In other countries like Belgium10 a greater effort has been made in order to
differentiate the situation of children with discernment and those who lack it.
Parents, in any case, represent their children and have the obligation to defend
their interests. Their authority also extends to the religious sphere, but they
always have to try to reach the child‘s interest, provided that they can not harm
their health in any case. If they provoque or do not avoid their child suffering a
damage for his or her health, section 32 of the Youth Protection Act foresses a
sanction. It consists of the failure to exercise parental authority. In the particular
case of parents refuse that their minor child – who has not enough capacity to
discern – receives a blood transfusion, the doctor has to ask three colleagues
their opinion about the necessity of the blood transfusion. Then he will have to
try to reach an agreement with minor‘s parents. If there is not understanding, the
doctor will move the situation to the judicial authority so that they decide which
measures have to be taken.
7 Section 333 of the Italian Civil Code, 1942 entitled “Condotta del genitore pregiudizievole ai figli: Quando la condotta di uno o di entrambi i genitori non è tale da dare luogo
alla pronuncia di decadenza prevista dall‘art. 330, ma appare comunque pregiudizievole
al figlio, il giudice, secondo le circostanze può adottare i provvedimenti convenienti e può
anche disporre l‘allontanamento di lui dalla residenza familiare”.
8 “I provvedimenti indicati negli articoli precedenti sono adottati su ricorso dell‘altro genitore, dei parenti (77) o del pubblico ministero e, quando si tratta di revocare deliberazioni
anteriori, anche del genitore interessato. Il tribunale provvede in camera di consiglio (Cod.
Proc. Civ. 737) assunte informazioni e sentito il pubblico ministero. Nei casi in cui il provvedimento e richiesto contro il genitore, questi deve essere sentito. In caso di urgente necessità il tribunale può adottare, anche di ufficio, provvedimenti temporanei nell‘interesse del
figlio”.
9 SCC 132/1992, 27 March 1992.
10 CCB, Avis n. 16 relatif au refus de transfusion sanguine par les Témoins de Jéhovah, 25
March 2002.
68
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
The situation changes when we are facing with a minor that has enough
competence to understand and to judge the extent of medical interventions.
Although there are no cases of Law, the majority of writers agree that he acquires
certain rights of decision concerning medical treatment11. Discrepancies appear
when he has to make a decision about life-saving treatments. They can be based
on religious beliefs or not. There is a sector among the legal doctrine that urges to
focus attention on the disease severity and significance of the proposed therapy.
It’s a very serious situation and, as a result, it is possible to assert that the maturity
is not enough. It can be even considered that a minor in this situation is always
incompetent. He increases his capacity to decide, however, when the decision is
less important as his health is not in risk. The aim with this approach is to avoid
preventable risks to health of the child.
Other authors12 argue, however, that the will of any child who has already 15
or 16 years old and is well informed should be estimated. From this standpoint,
such a person could express his or her will regarding therapy in a clear way. From
this perspective, priority is given to the maturity over the gravity of the situation
and the need to keep her or him away from risks.
Let us refer finally to the situation in the UK. The matter about who should
decide about medical treatments that can be applied to minors has been also
discussed in this country. The Law13 states that minors who are already 16 years
old may consent without representation. This assesment has been supported by
legal doctrine14. Under that age, parents will make these decisions15. Case law
has clarified real terms in which this, in principle, impossibity for under-16s to
consent for themselves has to be understood. The House of Lords ruled, solving
case Gillick16, that it was inappropriate to set age limits under which the child is
unable to consent. Rather, it was better – like it was argued by part of its mem11 Ibid., § 7.
12Cfr.: Ibid., § 7.
13 Family Law Reform Act 1969, § 8 (1–3). The first paragraph assets that “the consent of a
minor who has attained the age of sixteen years to any surgical, medical or dental treatment
which, in the absence of consent, would constitute a trespass to his person, shall be as effective as it would be if he were of full age; and where a minor has by virtue of this section given
an effective consent to any treatment it shall not be necessary to obtain any consent for it
from his parent or guardian”. It is evident that children who lack competence –even if they
are 16 years old or more – will not be able to consent. Parents or guardians are entitled to do
it on their behalf. Cfr. J. Fortin, Children’s rights and the developing Law. Lexis Nexis. London,
2003, p. 127. About these topics also cfr. N. Harris – P. Meredith, Children, education and
health: international perspectives on Law and policy. Ashgate. Hampshire, 2005.
14 A. Bainham, Children. The Modern Law, 3ª ed. Family Law. Bristol, 2005, p. 326. J. Montgomery, Health Care Law. 2ª ed. Oxford University Press, 2003, pp. 298–300.
15 A. Bainham, Children. The Modern Law, cit., pp. 310 y 326–327.
16 Decision of the case Gillick v W. Norfolk and Wisbech Area Health Authority and Another,
House of the Lords, 17 October 1985, FLR, 1986/1, pp. 224–271. The contents of this decision is amply studied by J. McHale – M. Fox, Health Care Law. Thomson. London, 2007,
pp. 440–451.
69
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
bers-, paying attention to the degree of competence of every child in the concrete
situation in which he is. They understood that a child would be capable enough
when he enjoys a degree of understanding and intelligence to allow him to fully
understand what was proposed.
It was really a general explanation17. So, other Lords attempted to complete
it referring to different aspects such as the competence to understand medical
criteria, whether it was only from a physical point of view, or – as proposed by
others – including the moral perspective of the decision which was to be taken.
All of them agreed to suggest that the test had to be personal. So, every situation
should be studied separately18. It follows that, if the existence of that capacity is
found, child‘s wishes will be fulfilled, irrespective of the views of parents, even
though there was a disagreement between parents and children. This situation
can rise when they profess different religious beliefs.
It is possible to wonder if this autonomy can enable the child to choose or
to refuse a treatment that can bring about the end of his or her life. Thus, in
many situations in which a minor Jehovah’s Witness has refused a blood transfusion, it has traditionally been understood that rejection was not possible. The
gravity of the decision required a greater degree of maturity than this one the
minor has19. The result that emerges from these cases is that the British Courts
are reluctant to allow minors to show a decision that takes them to death, even
when they are based on religious grounds20.
17 The British Medical Association offered in 2001 a few of criteria to make easy doctors’
task in the field of finding out the level of competence of the patient. They are summarized by Fortin, who explains that doctors need to bear in mind “the fact that children of
the same age differ in their competence to participate in decision-making; that consent,
like treatment, is a process and not a single event and that adequate time must be provided; that background information about the child or young person should be obtained.
[Moreover] older children should be given opportunities to discuss their treatment without their parents being present and that conflicts between people involved in the decision
can hinder a young patient’s competence to make a free choice. Discussion and attemps at
achieving a consensus help”, in J. Fortin, Children’s rights…, cit., p. 124.
18 Cfr. J. Montgomery, Health Care Law, cit., p. 290 and f.
19 Re E, FLR 1993/1, p. 386 and ff. Re S, FLR 1994/2, p. 1065 and ff., Re L, FLR 1998/2, p. 810
and ff. It is possible to quote another similar case, which is that of a child who rejects a heart
transplant because it had belonged to another person before, like it happens in D v M, FLR
1999/2, p. 1097 and ff. There have been different views on these resolutions. It is true that they
coincide with the criterion established in the Gillick case, because there are children who,
being already sixteen years old, found that their will is not heeded. However, in the Gillick
case we are dealing with the rejection of a vital therapy, while in the other cases life is not at
risk. The fact that we are dealing with children justifies, on the other hand, that doctors and
public authorities develop a paternalistic behaviour. From this standpoint, children deserve
more care than an adult. So, doctors ought to ensure the satisfaction of their interest. Other
authors have charged, however, that this approach reinforces the authority of doctors that
could even prevail over the patient’s or their parents’ will. About this discussion, cfr. J. Fortin,
Children’s rights…, cit., pp. 128–135. Cfr. J. Montgomery, Health Care Law, cit., p. 291.
20 J. Montgomery: Health Care Law, cit., p. 292.
70
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Around the consent of children there are other problematic cases. We could
wonder what happens in situations where, given the child‘s age or his or her
immaturity, parents are bound to decide which treatment has to be applied. May
be that they are against a vital treatment, bringing the life of his son on a clear
risk. In these cases, it has been usually invoked the tenet of the greater interests
of children in order to facilitate medical intervention, even against the will of the
parents. What is not so clear is to identify this interest. In fact, the British Courts
have failed to establish general criteria in this area. Sometimes they have considered that these cases do not affect the general principles of public policy21. When
conflict arises between the views of parents and performance guidelines that
doctors recommend, the Courts have explained that the best solution consist
of endeavouring to reach an agreement22. If such agreement is not achieved, the
general pattern that cases of Law have established is to confirm doctor’s criteria,
which are defined as experts in this field. We also avoid physicians acting against
the tenets of their profession23. Parents may refuse a life saving treatment for
their child on the basis of their religious beliefs. However, religious motivation
does not absolve them of their duty to ensure the best interest of their child. As
a result they will assume the responsibilities arising from this lack of attention24.
When, however, we are before a treatment that is not vital, the question
requires an individual study of each case25. In principle, parents are entitled to
accept or reject it, whether it is a therapeutic intervention, or not. In any case, no
damages can be produced to the child26.
The conclusion to be drawn from this tour of European comparative Law is
that minors can decide which medical procedures could be applied, provided
they are at least 16 years old. This principle does not cause problems with regard
to regular medical treatments. However, when we faced with vital therapies, it is
generally understood that their parents have to decide on their behalf, and they
are bound to act looking for the best interest of the child. If, for religious reasons
or any other kind, parents refuse a treatment that endangers the life of their son
or daughter, they are not entitled to carrying out their child’s representation.
Public authorities will adopt their legal status.
21 Cfr. decisions quoted in the next footnote.
22 R v Portsmouth Hospitals NHS Trust ex parte Glass, FLR 1992/2, p. 905 and ff.; R (MM) (Medical Treatment), FLR 2000/1, p. 224 and ff.; Royal Wolverhampton Hospitals NHS Trust v B, FLR
2000/1, p. 953 and ff. Cfr. Re E (A Minor) (Medical Treatment), FLR,1991/2, p. 585 and ff.
23 Ibid.
24 Re S (A Minor) (Medical Treatment), FLR 1993/1, p. 376 and ff.; Re O (A Minor) (Medical
Treatment) FLR, 2, p. 149 and ff; Re E (A Minor) (Wardship: Medical Treatment), FLR
1993/1, p. 386 and ff.; Re A (Conjoined Twins: Medical Treatment), FLR 2001/1, p. 1 and
ff.. Cfr. R. Ahdar / I. Leigh, Religious freedom in the Liberal State. Oxford University Press.
Oxford, 2005, p. 267 and ff., about a few of cases in the UK and other countries of the
Common Wealth.
25 A. Bainham, Children. The Modern Law, cit., p. 316.
26 Re H (Paternity: Blood Test), FLR 1996/2 p. 65 and ff.
71
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
4. Child’s consent to medical treatments in Spain
4.1 Delimitation of the age to consent
In the framework of the Spanish legal system, the overall picture regarding
the competence to decide whether minors can accept medical treatments, can
be outlined as follows. There is no doubt that the consent to accept or ask for
medical treatments expressed by an adult fully capable is valid in any case. As
regards to minors, the Basic Law 41/2002, regulating the autonomy and rights
of patients, indicates27 that proxy consent is banned in relation to non incapable
minors that are emancipated or they are at least 16 years old.
In the case of patients under 16 years, the situation becomes more difficult. It
is possible to distinguish different cases. Firstly, the child may not be able either
intellectually or emotionally to understand the scope of the intervention (for
example, as a result of birth defects or of the ingestion of drugs or alcohol). In
these situations the legal representative person will consent on the child’s behalf.
It is necessary to have heart and valued before the views of the child if he or she
is twelve years or more28.
Secondly, the most difficult case belongs with non emancipated people who
are between 12 and 16 years old, and they are intellectually and emotionally
capable of understanding the scope of intervention. This is a case that is not
expressly regulated by the Law and which can generate confusion and uneasiness
to the doctor who must necessarily decide on the application of a treatment to
this kind of minors. Given that 41/2002 Act is silent on these cases, we have to
examine the health legislation of the Spanish autonomous Regions. In Navarre29,
Balearic Islands30, La Rioja31, Valencia32, and Galicia until 200533, it is understood
that parents’ or guardians’ consent is required because children are yield to their
authority. In contrast, the Castilian-Leonese Act of rights and duties of persons
in relation to health expressly stated that „it is necessary to consider capable
27 Section 9.3.c), Act 41/2002.
28 Ibid. This assertion is coincides with the Oviedo Convention on Human Rights and Biomedicine, 1997, section 6.2, which states that “Where, according to law, a minor does not
have the capacity to consent to an intervention, the intervention may only be carried out
with the authorisation of his or her representative or an authority or a person or body
provided for by law. The opinion of the minor shall be taken into consideration as an increasingly determining factor in proportion to his or her age and degree of maturity”.
29 Section 8 of Regional Act 11/2002.
30 Section 12.6 of the Regional Act 5/2003, regulating Health System of the Balearic Islands.
31 Section 6 of the Regional Act 2/2002. Cfr. section 15.3 of the Regional Act 1/2006, 28
February 2006, regulating Children Protection in La Rioja.
32 Section 9 of the Regional Act 1/2003.
33 Section 6 of Galician Act 3/2001 considers clearly that children’s consent and uncapable
people has to be expressed by their parents or guardians. However, this section has been
modified by the Regional Act 3/2005, 7 March 2005. It repeats the contents of the National
Act 41/2002; as a result, we share in Galician case the same doubts we had observed in
section 9 of 41/2002 Act.
72
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
to every child who, according to physician appraisal, are provided of mature
enough“34. In other territories nothing is set.
It would be possible to consider that, in principle, it is necessary that parents
or guardians consent to the specific treatment in order to apply it to a minor. This
thesis would be based on section 162.2 of the Civil Code. It states that parents
bear the legal representation of non emancipated children. In similar terms, children have the duty of obedience to their parents, like it is recognized in section
155 of the Civil Code. This section also recognizes the right and duty of parents
to educate their children and their comprehensive education. These statements
would allow us to support that parents or guardians have to consent medical
interventions destined to non emancipated children. As well that, the duty of
parents to take care for their children (section 154 of the Civil Code) involves
the need to pay particular attention to no risk against children physical health or
sanity is caused35.
However, it is also true that section 162 of the Code excludes from representation every act related to children’s personality rights or other than the child
can develop by himself or herself in accordance with the laws or terms of maturity. Part of the doctrine understands that this section is arguing that the child‘s
personality can not be absorbed or displaced by their legal representatives36.
Some authors have explained that legal acts related to the child‘s personality
that are performed by parents or guardians without counting on him or her,
should be considered void37. The Constitutional Court seems to favor this view38.
It explains that actions relating to personality rights – among which we find the
physical integrity – are excluded from parents’ legal representation39. This statement requires some clarification as the legal concept concerned in this issue is
the child‘s life, as discussed below.
34 Section 5.1 of the Regional Act 8/2003, 8 April 2003, of Castilla y León, regulating rights
and ruties of people in the Framework of Health. Cfr. its section 28.3.
35 Cfr.: E. Serrano Alonso, “Comentario al artículo 154 del Código Civil”, in I. Sierra Gil De
La Cuesta (Coord.), Comentario al Código Civil. Barcelona, 2000, volume 2, p. 436.
36 V.L. Montés, “De la representación de los hijos”, in Aa. Vv.: Comentarios a las reformas
del Derecho de Familia, II. Madrid, 1984, p. 1085. M. Moreno Antón, “Minoría de edad y
libertad religiosa: estudio jurisprudencial”, RGDCEE, 19 (2009), pp. 6–8 and bibliografy
quoted there. Eadem, Multiculturalidad y libertad religiosa del menor de edad. Fundación
Universitaria Española. Madrid, 2007, pp. 52–55. M.J. Redondo Andrés, “La libertad religiosa del menor”, ADEE, XX (2004), p. 137.
37 L. Díez-Picazo, “Menor edad”, in Aa. Vv.: Nueva Enciclopedia Jurídica. Seix. Barcelona,
1974, volume XVI, p. 274.
38 Exactly, STC 154/2002, §10.
39 It is useful to point out that the same STC 154/2002, in its § 10, indicates that, when the
decision affects legal rights as life – whose provision is a definitive character and irreparable – „the exceptional recognition of the competence of the child regarding few legal acts, is
not sufficient in order to recognize general effects in every situation“.
73
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
These criteria have the same meaning that current legislation40 which states
that the maturity of every person increases in a progressive way. The Legal Protection of Children Act41 is one of the most important texts among the number of
rules and statements that argue the need of paying attention to the will of minors
with sufficient capacity and maturity. Its preamble states that it aims to achieve
a higher prominence of children in the society and a wider recognition of their
social role. This objective requires full recognition of holding their rights, and
an increasing competence to exercise them that allows these persons to enjoy
a larger level of autonomy. So this law shows „a conception of minors as active,
participatory and creative people, who are capable of changing their own personal and social environment [and] to participate in the search for satisfaction of
their needs.“ Therefore limitations to exercise their rights should be interpreted
in a restrictive way42.
The Act of civil protection of the right to honor, personal and family integrity
and image43 adds other interesting contents. Its third section explains that the
consent of minors and disabled people should be expressed by themselves if their
maturity conditions –and in accordance with civil Law – let them do it. The same
rule argues that childhood is a life stage that gradually builds a sense of control
over every personal situation and its prospects44. It is understood that the Law
has to take in consideration the progressive acquisition of capacity by the child45.
Besides further regional regulations, which relate the particular case of children’s rights to health care, expose the general duty of respect for them and their
families freedom. They refer specifically to the respect for their beliefs and ethical and cultural values, provided they do not endanger the child‘s life or health46.
It is understood that, if these have to be respected, health workers should act
according to the information that the child explains – at least when minors base
their decision in reasons indicated by rules and they don’t put into risk legal
concepts such as those above.
40 A surrey about these texts is offered by A. González-Varas Ibáñez, “Régimen jurídico de
los «testamentos vitales». La protección de los derechos fundamentales a través de estos
documentos”, in Aa. Vv., El Ejercicio de la libertad religiosa en España. Cuestiones dispu
tadas. Ministerio de Justicia. Dirección General de Asuntos Religiosos. Madrid, 2003, pp.
309–317.
41 Children Protection Act 1/1996, 15 January 1996.
42 Preamble and section 3 of Children Protection Act 1996.
43 Civil Protection of the right to honor, personal and family integrity and image Act 1/1982.
44 Children Protection Act 1/1996, Preamble, § 1 y 2.
45 J. Ruiz Jiménez, “La capacidad del menor”, in Aa. Vv.: Curso sobre la protección jurídica del
menor. Cólex. Madrid, 2001, p. 34. In the same sense, paying attention to the field of consenting to therapies, C.M. Romeo Casabona, “Los derechos de los pacientes (I): información clínica y autonomía del paciente”, en J. Pemán Gavín (Dir.), Derecho sanitario aragonés.
Cortes de Aragón. Zaragoza, 2004, vol. I, pp. 162–164.
46 Section 4 of the Decree 246/2005, 8 November 2005, of the Region Andalusia, which regulates the right of minors to receive health care in terms adapted to the needs of their age
and development. It establishes the Council of Health of Minors.
74
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
As a result, it seems legally viable that an under 16 years, provided with
enough maturity, may consent or refuse medical interventions without involving
their legal representatives. Anyway, it should be noted that the assessment of that
maturity should be related in any case not only with the intellectual conditions
of the child in themselves considered, but also with nature and significance of
every medical act, and how it affects other legal interests and rights47. It therefore requires a balance of maturity in each case. There will be situations where
the development of intellectual faculties and extent – not too transcendent – let
us apply this theory of the validity of children consent. However, there will be
situations where the importance of their decisions brings about that we need to
correct his or her consent, even if the minor has the intellectual and volitional
faculties really developed.
4.2 Conflicts based on religious grounds between the will of children and other
wills legally protected.
4.2.1 Cases in which his life is affected
Following the arguments presented in the preceding paragraphs, it is justified
to understand that children under 16 years old may arise between applicants for
medical treatments, provided that they are mature enough for that. This maturity
is presumed to older people. There are, however, situations in which their decisions may take at risk for their own lives. The exercise of the fundamental right of
religious freedom, which the minor obviously also holds48, can present a chance
for us to doubt the extent of their decisions in the medical field. It may happen
that a child refuses, on religious grounds, to receive vital medical treatments.
47 M. Moreno Antón, “Minoría de edad y libertad religiosa…”, cit., pp. 8, 9, 19, 23. Eadem:
Multiculturalidad y libertad religiosa…, cit., pp. 99–104.
48 Children hold the fundamental right of religious freedom, like it is recognized in a wide
range of legal texts. Among the texts that specifically aims to guarantee the rights of minors
found in section 14 of the Convention on the Rights of the Child; section 6.1 of the Children Protection Act. In relation to the ability of minors to exercise their fundamental
rights, particularly religious freedom, which sometimes is the origin of their decisions, cfr.
cfr. M.T. Areces Piñol, “Tutela del menor y libertad religiosa”, in Aa. Vv., Estudios Jurídicos
en Homenaje al Profesor Vidal Guitarte, cit., volume I, p. 39 and ff. M.A. Asensio, “Minoría
de edad y derechos fundamentales: su ejercicio por el menor de edad”, RGDCEE, 7 (January 2005). Idem, La patria postestad y la libertad de conciencia del menor: el interés del
menor a la libre formación de su conciencia. Tecnos. Madrid, 2006, pp. 23–54. M. Moreno
Antón, Multiculturalidad y libertad…, cit. passim. V. Puente Alcubilla, Minoría de edad,
Religión y Derecho. Dirección General de Acción Social, del Menor y de la Familia Madrid,
2001. M.J. Redondo Andrés, “La libertad religiosa del menor”, cit., pp.131–161. F. Rivero
Hernández, “Limites de la libertad religiosa y las relaciones personales de un padre con sus
hijos. (Comentario a la STC 141/2000, de 29 de mayo)”, Derecho Privado y Constitución,
14 (2000), pp. 265–269. M.B. Rodrigo Lara, Minoría de edad y libertad de conciencia. Universidad Complutense. Madrid, 2005. Eadem, “La libertad religiosa y el interés del menor”,
ADEE, XVII (2001), pp. 409–419.
75
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
The most widespread situation49 is this in which a Jehovah’s Witness refuses a
blood transfusion. In these cases, his or her will is not going to be accepted.
The Spanish Constitutional Court50 has held that „exceptional recognition of the
child‘s capacity for certain legal acts [...] is not sufficient by itself for to recognize
the legal effectiveness of a measure [...] that affects in a negative way to life and,
because of these essential notes, it brings about final and irreparable results“. The
Court explained in further occasions51 that the life of every person is a supreme
worth –also in the legal field – and without it there could not be other rights. If
this principle extends to the elderly – since they are also bound to receive blood
transfusion even against their will52, there are more reasons to apply to minors.
The conclusion drawn is that, given the gravity of the decision, the greatest
degree of maturity is required to consent or refuse therapies. We reach the extent
to consider that although child’s capacity is very developed, it is not enough for
him or her to express a definitive decision on the disposition of his own life. It
is advisable to await the coming of age to serve his will. Therefore, in cases like
this, the effect of the order to protect minors should prevail over the principle of
autonomy of the child53.
This criterion is easy to support when the patient has less than 12 years. However, when he or she is older than this age, Act 41/2002 allows us to accept his
49 There are other religious beliefs that prevent from carrying out some medical treatments.
In some cases these treatments are replaced by few therapies with spiritual or religious
features, as it is explained by R.A. Hughes in “The death of children by faith-based medical
neglect”, Journal of Law and Religion, vol. XX, n. 1 (2004–2005), pp. 247–265. These groups
request that parents are not convicted when they don not provide proper care with their
children on the basis that they are exercising their right to religious freedom. From this
point of view, they should not be accused of neglect of the duties of care resulting from
parental authority. There have been cases in which U.S. Courts have declared exempt from
criminal liability to parents, although common practice is to consider that they have not
complied with their parental duties.
50 STC 154/2002 § 10.
51 STC 154/2002, § 10; 53/1985; 120/1990, § 8.
52 If the adult patient refuses to receive a vital therapy, doctors often seek judicial warrant to
apply it. Such warrant is usually granted. However there are some recent decisions of few
Courts that are beginning to admit that doctors are not entitled to act if that is the wish of
the patient. On this, cf. A. González-Varas Ibáñez, Derecho y Conciencia en las profesiones
sanitarias. Dykinson. Madrid, 2009, pp. 144–153.
53 M. Moreno Antón, “Minoría de edad y libertad religiosa…”, cit., p. 24. Eadem, Multicul
turalidad y libertad religiosa…, cit., p. 102. Other authors such as C.M. Romeo Casabona
(Dir.) in La ética y el Derecho ante la biomedicina del futuro. Universidad de Deusto. Bilbao,
2006, pp. 63 and ff., think that it is not possible to substitute the child for his or her representatives in personal acts. But if that minor, even when he or she is older than 16 years,
refuses a life therapy, it is necessary to rescue him or her. The tenet of no representation
facing personal acts does not mean that the exercise of these rights by the holder is unlimited and absolute. In such cases custody is justified by public authorities. The aim is allow
him to reach adulthood, and from this moment he or she will be able to decide with larger
responsibility.
76
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
or her will provided he or she has sufficient maturity. The way of reconciling the
contents of this standard to protect the life of the patient before a decision with
irreversible consequences can be found in understanding the child suffers from a
serious alteration of his or her mental faculties as a result of the difficult circumstances surrounding him or her – even if he or she enjoys natural competence
– 54. The solution delivered by the Law55 to solve such cases is that their parents
or guardians are informed about the situation by doctors. Besides, we would take
into account minor’s opinion at the time of adopting the decision. The parents’
opinion anyway is not definitive. So, if parents or guardians also refuse life medical intervention, doctors are not bound to observe that view, but they have to
request a warrant to judicial authority56. We grant, through this way, the child’s
best interest. We can not forget moreover that section 39 of the Spanish Constitution, and Children Protection Act57, establish the principle of the primacy of
the child‘s interest over any other interest that could raise in each case.
The approach of this question allows us to examine the relationship between
religious freedom of the child and parents. The question can be formulated as
follows: Is it possible to force parents to persuade their son to accept a medical
treatment which is contrary to their beliefs?
We should consider firstly what happens when parents and children profess
the same religion. It is what has happened in Spain when a Jehovah‘s Witness
parents did not want their son, who professed the same religion, received a blood
transfusion. The Constitutional Court58 has established that forcing parents to
convince their child would have been contrary to the religious freedom of those.
It would not even be necessary parents authorize the blood transfusion. If this
happens, doctors should ask the Court for a warrant to apply it. Parents would
not have criminal responsibility if they do not interrupt the action of the public
powers and, therefore, did not stop the application of the life treatment. This
solution has been criticized by the doctrine59 because it releases parents from
54 M. Moreno Antón, “Minoría de edad y libertad religiosa…”, cit., p. 25.
55 Section 9.3 Act 41/2002.
56 Section 14 of the Children Protection Act states that „in cases of risk to the child, the
authorities concerned should pay immediate attention or to transfer to the competent
authority and make the facts known to the child‘s legal representatives or the public prosecutor if necessary“. In accordance with it, section 12.2 adds that „public authorities shall
ensure that parents or guardians are developing adequately their duties and are providing
accessible services to those areas connected with the development of the child“. It is also
clear that, even if parents may consent many times on behalf of their children, their decision has to be appropriate to the circumstances and proportionate to the needs that should
be met. In any case, it has to be provided the respect for personal dignity of the patient, as
it is stated in section 9.5 of Act 41/2002.
57 Sections 2, y 11.2,a). In the international framework, sections 3 and 18.1 of the Convention
on the Rights of the Child, 1989, ensures the satisfaction of the child‘s best interest.
58 STC 154/2002, § 15.
59 M. Moreno Antón, “Minoría de edad y libertad religiosa…”, cit., p. 27 and f. Cfr. M.J.
77
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
their responsibility to ensure the child‘s life. At the same time, this solution
transfers this responsibility exclusively to authorities. In short, it would be possible to think that minors’ life depends on parent‘s religious beliefs.
Secondly, it is appropriate to consider what would happen if the religion of
parents and children was different. The main tenet in this field is that every child
is a full holder of religious freedom. So parents can not replace him in the exercise of this right. This rule is fulfilled when the child has natural capacity to
understand and will. In the case where a child rejects a vital treatment, parents
can give advice to him or her, but they can not replace the child in making his
decision. If he or she still insists on the rejection of the therapy, the case is transferred to the public authority. It can authorize the therapy application on the
basis of the patient can not have a maturity commensurate with the seriousness
of the medical act, and on the basis it is achieving the satisfaction of the child‘s
best interest.
Finally, if a child lacks enough maturity to decide by himself or herself,
parents or legal representatives will act on his or her behalf. However, they are
prevented from acting against the interest of the child, even as a result of their
religious beliefs60.
These are the main conflicts that can arise between parents and children
within the medical field as a result of the exercise of freedom of belief. In case
of the life of the child is in risk, the treatment is ever applied even it is against
his or her beliefs and those of their parents. In this context it is possible to criticize some initiatives that we find in the current European scene. I’m referring to
some practices that affect seriously not only the person applying for a medical
procedure, but also they project over the life or other fundamental rights of other
people. We are thinking specifically about the Spanish Act61 allowing women
who are sixteen years old to ask for the practice of abortion. It is possible even
without the consent of their parents or, in some cases, even they are unaware of
Redondo Andrés, “La libertad religiosa del menor”, cit., p. 159 and f.
60 R. Navarro-Valls/J. Martínez-Torrón/M. A. Jusdado, “La objeción de conciencia a los tratamientos médicos: Derecho comparado y Derecho español”, in Persona y Derecho, 18
(1988), pp. 323 and 269–271. J. Hervada, “Libertad de conciencia y error sobre la moralidad de una terapéutica”, en Persona y Derecho, 11 (1984), p. 49 and f. Z. Combalía, “Los
límites al derecho de libertad religiosa”, in AA. VV., Tratado de Derecho Eclesiástico. Pamplona, 1994, p. 510. M. Moreno Antón, “Minoría de edad y libertad religiosa…”, cit., p. 25.
Eadem, Multiculturalidad y libertad religiosa…, cit., p. 103. C.M. Romeo Casabona, “Los
Testigos de Jehová y el rechazo de las transfusiones de sangre”, in Jano 3–9 (marzo 1995),
vol. XLVIII, n. 1114, p. 634. These opinions are shared by comparative cases of Law, as it
is explained by R. Navarro-Valls/J. Martínez-Torrón, Le obiezioni di coscienza. Profili di
Diritto comparato. Giappichelli. Torino, 1995, pp. 124 y ss.
61 Section 13 of the Organic Act 2/2010, 3 March, regulating sexual and reproductive health,
and free termination of pregnancy. About the content of this act, cfr A. González-Varas
Ibáñez, “Aspectos ético-jurídicos de la regulación del aborto en España”, in RGDCEE, 22
(May 2010).
78
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
their daughter has requested this intervention. Let us consider the consequences
of these decisions.
4.2.2 The projection of the minor’s decisions over the interests and rights of
other persons
If the will of children has no legal effects when their lifes take a risk, it is not
easy to understand why he or she is entitled to decide about a medical treatment
which is dangerous to life of another human being, although this has not yet
born. In the same way than above, we are facing with an intervention that brings
about irreversible consequences for the woman and, above all, for the fetus. So,
we can think that a minor can not adequately assess the result or importance of
this decision. On the other hand, we are discussing about situations that pose a
serious awkward position to the physicians called to intervene in these practices.
I’m going to analyze these two situations separately.
We should firstly realize that, in some cases, our legal system62 allows minors
to require, without the consent of their parents, the provision of „post-coital
pills”. As a result physicians are burdened with the corresponding duty to deliver
them. It is also foreseen63 that women in this situation are able to request the
practice of abortion without the consent of the parents. It is enough to fulfil
these requirements: to be sixteen years old, not to have spent more than fourteen
weeks of pregnancy, and to inform their parents about their decision provided
that it does not represent a problem for the pregnant woman and she prefers not
to give this information. This implies a presumption of all minors women are
mature to carry out these acts. It is dubious since, as noted above, the maturity
depends not only on the intellectual conditions of persons themselves, but also
on the significance and extent of the act that they try to make. It is clear that it
is different to consent to ordinary medical intervention, or to decide about the
practice of abortion or taking a postcoital pill. These actions leave irreversible
effects on women and, at the same time, they cause the end of fetus’ life.
Moreover, this approach helps to disseminate the idea that abortion is a right
as, in fact, it’s only a decriminalization64 of homicidal behavior in a particular
case. It is not easy to find justification for this legislative policy. If we compare
the situation of abortion with that of those who refuse medical treatments based
on religious beliefs, it is possible to deduce that abortion is not well founded. We
have realized that a person – who has really no intention of dying – is not able to
accept death as a result or refusing a treatment since it is contrary to his or her
62 We find, in this sense, the Decree enacted on 3rd October 2005, by the “Departamento
de Salud y Consumo” of the Regional Government of Aragón (Spain), that regulates the
prescription and free delivering of post-coital pills in public establishments of Health.
63 Section 13 of the Organic Act 2/2010.
64 It is so deduced from Act 9/1985, ammending section 417 bis of Penal Code.
79
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
beliefs. This has happened, as we have seen, not only with under-aged patients,
but also adults. If this is the approach in our legal system, it is not easy to understand that a person is expressly empowered to request such as practices that are
only based on a decriminalization, and not on the exercise of a fundamental
right. If we have noticed children belonging to Jehovah‘s Witnesses faith have no
enough maturity and, a as a result, they were no entitled to refuse a treatment
which involves only his life, it would be justified –as a result – that a minor also
lacks suitable capacity to demand a practice that provokes the end of another
human life, as well as the physical and psychological stress which may cause the
act to herself.
Let us recall that it is possible in some situations to apply for abortion even if
parents have not received any information. As a result they are prevented from
expressing their opinion or giving an advice to their daughter on grounds of
their religious beliefs or otherwise. It is true that, if the child has enough natural
competence, parents could not impose their beliefs to their children, but they are
entitled in any case to give advice and to guide them. The new rules will deprive
the parents to exercise this right.
It is useful to consider the second question now. We shall concentrate on the
impact that the decision to abort or ingest a postcoital pill-abortion has over
physicians’ beliefs or ethical standards. Indeed, they could refuse to practice it
basing their decision on causes of this kind. As a mater of fact, the new Act about
abortion recognizes their right to file a conscientious objection65, as it had been
recognized by the Constitutional Court66 long before.
Besides, the delivery of postcoital pill, which can have effects contraceptives
or abortifacients, is compulsory to every doctor or chemist67. Anyway, it is not
expressly provided the opportunity to object to them. We can think that they are
able to apply the theory about conscientious objection explained by the Constitutional Court on abortion in an analogical way, but the lack of legal provision
provides a legal uncertainty.
Another question arises in case of these rules do not recognize the possibility of
exemption from these professionals to perform such as practices. This new question is concerning the role of the professional autonomy as well the binding nature
of the ethical rules. These facts are so reduced that perhaps they become no more
than a simple basis that let health professionals exercise the right to conscientious
objection without risk. That means that their usefulness will be the platform to be
deployed medical conscientious objection, showing that the dictates of conscience
of the physician may have some legal basis, albeit in a roundabout way.
65 Section 19 of the Organic Act 2/2010.
66 STC 53/1985, § 14.
67 A. González-Varas Ibáñez, Derecho y Conciencia en las profesiones sanitarias, cit., pp. 181
and ff. About chemist’s situation, Idem, “La objeción de conciencia del farmacéutico en la
jurisprudencia y su regulación legal en España”, RGDCEE, 15 (October 2007), pp. 1–18.
80
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
These problems could be solved if the exercise of rights by every person was
rightly appraised. The reason that supports this statement means that, within
contemporary societies, an abusive use of rights – even of those which are lawfully recognized-, can cause these controversial situations that can cause conscientious objections. One of the features of the current legal and social context is
the widespread relativism and individualistic voluntarism. This scenario leads to
confusion between lawful rights and claims of every person, even if the later may
be sometimes arbitrary. This approach will be able eventually to limit the state
itself, since it is possible to understand that everything not forbidden is allowed.
Therefore, every wish could be claimed to the State, whether it might affect the
interests of other persons68.
The solution to this situation can be found in understanding that there is
not a right where there is something that is not forbidden and, therefore, likely
to be proposed for the State satisfy it. Rather it would be considered that the
rights are framed in terms of personal relationships in which one’s freedom is not
exposed directly to the state but through the prism of the reception of the subjects involved in this relationship69. Awkward positions to doctors, nurses and
chemist would be reduced if users of health services showed greater responsibility not only in the exercise of their rights, but in personal behaviours that cause
the exercise of those rights that recent rules recognize to them.
5. Conclusions
I have considered in this research conflicts that arise between parents and
children in relation to refuse a medical treatment on religious grounds. One of
the most known examples in this field is the refusal of a blood transfusion by an
under-aged Jehovah’s Witness patient. Conflicts are increasing as children are
entitled to decide about this affair, as it has been stated by many international
conventions and national rules. As a result, parents have no the same power to
decide than other time before. But, on the other hand, it does not mean that
children’s will is binding. The solution, in this moment, consists of taking into
account minor’s will provided he or she has natural competence to understand
the extent of the proposed therapy. Otherwise, parents will decide on their
behalf and they have to look for the best interest of their children. If their religious beliefs prevent them from accepting a therapy, it is understood they are
not searching that interest, and their authority over children will fail. So, public
authority will take charge of this matter.
If it happens when an under-aged person makes a decision about his or her
life or health, this solution would also have to be applied when a minor woman
ask for an abortion or for a post-coital pill. In this case not only her life or health
68 A. Ollero, Bioderecho: entre la vida y la muerte. Aranzadi. Pamplona, 2006, p. 149 and f.
69 Ibid., p. 150.
81
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
is in risk, but she is provoking that another human being –a fetus – dies. It is
not easy to understand why a minor can not decide about his or her health or
life –as it is presumed he or she lacks enough maturity-, and an under-aged girl
is capable of asking for an abortion. Neither of these applications would have to
be taken into account.
prof. Dr. Alejandro González-Varas Ibáñez, Ph.D.
Faculty of Law
University of Zaragoza
Spain
[email protected]
82
SOCRATES IN HANNAH ARENDT’S
REFLECTIONS ON CIVIL DISOBEDIENCE
Pawel Polaczuk
POLACZUK, Pawel. Socrates in Hannah Arendt’s Reflections on Civil
Disobedience. Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 1, pp. 83–97.
Keywords: Socrates, Arendt, law, civil disobedience, obedience to law.
Abstract: This paper discusses one of the issues taken up by Hannah Arendt
in her reflections concerning civil disobedience. In her essay entitled Civil Dis
obedience, she opposes recognizing Socrates’ conduct as a model for civil disobedience. The main objections as to such faulty qualification refer to Socrates’
attitude to laws and his motives with respect to his voluntary submission to a
penalty. Both issues are analyzed on the basis of a well-known dialogue between
Socrates and Crito.
83
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
This paper discusses one of the issues examined by Hannah Arendt in her
essay entitled “Civil Disobedience”. More specifically, it pertains to her arguments concerning Socrates, commonly perceived as a model case of civil disobedience. This position Arendt opposes.
Introductory comments concerning the theoretical construction of the category of civil disobedience are necessary for purposes of further discussion. This
construction reveals the difficulties associated with introducing an act of civil
disobedience into the legal order. Arendt claims that law cannot justify violating
law. This difficulty is resolved via a theoretical construction which assumes that
a perpetrator of civil obedience infringes upon the law in order to effect a judicial review of legislation with respect to its compliance with the constitution. It
is also assumed that a perpetrator of disobedience acts according to the dictates
of his conscience. Thus he is guided by noble reasons associated with a willingness to sacrifice. Consequently, an act of civil disobedience will be deemed
justified, if its perpetrator, contrary to a common offender, violates a rule of
law in order to bring about a review of its compliance with the constitution,
and is prepared to be punished for his offence1. It is additionally assumed that
a perpetrator of an act of civil disobedience acts on an individual basis. Arendt
emphasises that such a justification for an act of civil disobedience has numerous faults. These were clearly revealed during protests against the Vietnam War.
These protests were of a mass and public nature, were directed against a government policy whose actions were believed to be unconstitutional. However,
the Supreme Court of the United States of America refused to adjudicate the
legality of documentation concerning the Vietnam War. The Court decided that
political acts of both legislative and executive powers cannot be an object of control. Being political acts, they are beyond the legal capacity of the constitutional
court2. There also appeared doubts as to the voluntary submission to a penalty.
The difference between a common offender and a perpetrator of law infringement performed as an act of civil disobedience became difficult to interpret in
cases of mass violations of federal law3. It was revealed that acts of civil disobedience had a public character. A peculiar case implied by Arendt in this part of her
introduction is represented by indirect disobedience. Its perpetrators infringe on
those regulations which they believe to be indisputable. Thus they challenge, for
instance, governmental policy or acts executed by said government. Justification
for indirect disobedience cannot be found within the individual conscience and
an intention to bring about a judicial review of legislation. Arendt claims that
perpetrators of disobedience share a common view on a given matter and protest
against governmental policy. The sources for this view are not significant4.
1 H. Arendt, Obywatelskie nieposłuszeństwo [Civil Disobedience], [in:] O przemocy. Niepo
słuszeństwo obywatelskie [On Violence. Civil Disobedience] translated by Anna Łagodzka
and Wojciech Madej, Wydawnictwo Aletheia, Warszawa 1999, p. 142.
2 H. Arendt, Obywatelskie…[Civil…], p. 201-202.
3 H. Arendt, Obywatelskie…[Civil…], p. 144.
84
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
The aforementioned remarks provided by Arendt refer to the actual nature of
the phenomenon of civil disobedience. The analysis of the empirical implementation of civil disobedience proves that the theoretical construction assumed for
introducing such acts into the legal order is wrong and illusory.
Arendt asserts that this construction groundlessly refers to the case of
Socrates. Her arguments concern two issues. The first one involves challenging
laws. Using Socrates as an example of civil disobedience is erroneous because
that philosopher argued with judges rather than with laws which, even during
his trial, provided him with a choice of submitting himself to a severe punishment or to living in exile5. In other words, Socrates does not challenge the laws of
the polis6. The second issue refers to a voluntary submission to a penalty. Arendt
notes that Socrates’ argumentation presented in Crito does not indicate unambiguously the requirement for a voluntary submission to a penalty. For these
reasons, Socrates’ attitude cannot be deemed an act of civil disobedience7, whose
real nature has been revealed by those protests against the Vietnam War.
The structure of critical argumentation provided by Arendt is, therefore,
complex. It embraces both the conclusions stemming from the actual course of
protests qualified as acts of civil obedience, and the criticism of the assumed
theoretical construction based on Socrates’ case. I should like to add that Arendt
also integrates other individuals and ideas connected with shaping the political
system of the United States into her argument concerning civil disobedience.
These shall not be discussed in this paper.
This paper will predominately refer to those arguments which underlie
Arendt’s criticism concerning the faulty qualification of Socrates’ case. This
applies to the comment relating to Socrates’ attitude to laws, or, in other words,
the issue of obedience to the law. I will also attempt to establish the reasons why
Socrates is willing to voluntarily submit himself to a penalty. Both issues will be
analysed on the basis of a well-known dialogue between Socrates and Crito.
The abovementioned remarks indicate that the issue of a voluntary submission to a penalty is connected with an attitude to the law. This correlation is
assumed on the basis of the construction of civil disobedience. Demanding a
judicial review of legislation with respect to its compliance with the constitution,
a perpetrator of an act of civil disobedience defends the fundamental values of
the legal order which are protected and fulfilled by the constitution. Such a person acts according to the dictates of his conscience. It will be revealed, however,
that in Socrates’ case these two issues assume a different form. Socrates does not
succumb to being persuaded to escape not because he does not challenge these
laws on the basis of which he was sentenced. An imperative to submit oneself to
6 H. Arendt, Obywatelskie…[Civil…], p. 149-150.
85
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
a penalty is a specific imperative of conscience. Socrates’ actions are governed
by an unconditional ethical principle according to which it is better to suffer
injustice than to cause it.
The analysis of Socrates’ dialogue with Crito will be preceded by some remarks
concerning the latter’s argument. Let me recount that Crito visits Socrates in jail
to convince him to escape to Thessaly8. He also brings news about a near end of
a procession dedicated to Apollo to the island of Delos. During the sacred ship’s
voyage across the sea to and from Delos, no execution could be performed. The
news concerning the return of the ship from Delos means that there is not much
time left before the death sentence is executed. Consequently, the conversation
about Socrates’ escape from jail cannot be postponed until a later date9, when
such an escape will no longer be possible10.
The first argument used by Crito to convince Socrates to escape is that of losing an irreplaceable friend11. I should like to add that Socrates does not pursue
this train of thought.
The second argument concerns the widespread opinion of others that Crito
fears. If Socrates is not persuaded to escape, the multitude will believe that Crito
did not provide enough money to save his friend. After all, he is sufficiently welloff to pay for Socrates’ escape12. He will be believed to have valued money more
than friendship13. The opinion of the many will also extend to other friends of
Socrates who will be blamed for his death. Enemies may then bring about the
greatest evil on Socrates’ friends – consider them as people whose conduct is
disgraceful14.
Crito’s last argument refers to the possibility of escape. He first discusses the
8Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], introduction and translation Władysław
Witwicki, Vol. I, Wydawnictwo Antyk, Kęty 2005, 45 a, p. 596. All quotations in English
are provided after Benjamin Jowett’s translation.
9Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], p. 587; The journey to Delos lasted about
thirty days, and the death sentence could be performed on the day following the return of
the procession, thus
Apollo gave Socrates thirty extraordinary days of life”.
10Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 46 A, p. 597: “[…] the time of deliberation is
over, and there is only one thing to be done, which must be done, if at all, this very night,
and which any delay will render all but impossible.”
11Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 44 b, p. 594-595: “[…] For if you die I shall
[…] lose a friend who can never be replaced […]”.
12Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 45 A-B, p. 596.
13Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 44 b-c, p. 595: “[…] people who do not know
you and me will believe that I might have saved you if I had been willing to give money, but
that I did not care. Now, can there be a worse disgrace than this – that I should be thought
to value money more than the life of a friend? For the many will not be persuaded that I
wanted you to escape, and that you refused.”
14Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 45 E, p. 595: “[…] this entire business of
yours will be attributed to our want of courage”.
86
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
place where Socrates may find safety. He also emphasises the affluence of Socrates’
friends and their willingness to pay for his escape to Thessaly. If Socrates takes
this opportunity, he will not behave disgracefully. Socrates’ fear for his friends’
fates – in case it was discovered that they had organized his escape – and for their
wealth is groundless15. It would be base, however, to resign from the possibility
of escaping. First, because by doing so Socrates supports the vile conduct of his
enemies16. Second, because by refusing to escape, Socrates leaves his students,
instead of educating them and bringing them up17.
Crito’s arguments which Socrates responds to are primarily those referring
to public opinion. It should be stressed that Socrates does not respond to Crito’s
words about losing a friend who cannot be replaced. Consequently, it can be
assumed that it is the argument concerning public opinion which opens Crito’s argumentation. Crito also completes his argument with the remark that the
opinion of the many will result in disgrace for Socrates’ friends. The multitude
will be convinced that indifference and cowardice on the part of Socrates’ friends
have contributed to his death. As a result they will be exposed to ridicule18.
Thus the argument concerning public opinion begins and completes Crito’s
statements in this section of the dialogue. It embraces an appeal to duty with
respect to friends and students as well as points to the attitudes of Socrates’
enemies, for whom his sentence and fate are advantageous19. This issue merits
attention for the following reason: Socrates interrupts Crito twice. First, he asks
for the reasons why Crito would be willing to submit to the opinion of the many.
Having heard the answer, he negates it. He claims that the most noble of men will
not guide public opinion. The many are able to recognize or evaluate neither the
greatest good nor the greatest evil20. The opinion of the many is also not impacted
upon by the wisest men. The multitude cannot make any man wise or foolish –
their opinions are incidental21. For Socrates other arguments are of importance.
He mentions that twice. When Crito attributes regard for friends to Socrates,
15Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 44 E, p. 595.
16Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 45 C, p. 596: “Nor can I think that you are
justified, Socrates, in betraying your own life when you might be saved; this is playing into
the hands of your enemies and destroyers;”
17Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 45 D, p. 596: “and moreover I should say you
were betraying your children; for you might bring them up and educate them; instead of
which you go away and leave them […]. No man should bring children into the world who
is unwilling to preserve to the end in their nurture and education”.
18Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 45 E, 46 A, p. 596, 597
19 He embraces Socrates’ concerns for his friends’ fates and riches, presents the circumstances
convincing Socrates about the possibility of escaping, takes up the argument concerning
the baseness of Socrates’ enemies for whom Socrates’ attitude creates favorable conditions,
and finally addresses the issue of duty towards students.
20Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 44 D-E, p. 595.
21Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 44 C-D, D-E, p. 595: “[…] whatever they do
is the result of chance”.
87
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
his interlocutor answers that he also thinks of other considerations22. And when
Crito mentions that public opinion will be unfavourable for Socrates’ friends,
the philosopher’s reply is that arguments are not made better only because a
majority agrees with them. He wishes to remain faithful to the ideas that he has
propagated so far. He inferred them from those arguments which seemed best
after thorough consideration.
It may be concluded that Crito’s arguments express moral views which
became customary among the Athenians of that era. They refer to Socrates’ concern for his friends’ fates and riches, an assessment of the possibility of escaping,
statements concerning the baseness of Socrates’ enemies, his conduct being to
their advantage, and, finally, a teacher’s duty towards his students. Moral beliefs
of the Athenians are not – contrary to Socrates’ unwavering convictions – lasting, but are changeable23. Thus Crito and Socrates differ in that the former yields
under the pressure of time to the opinion of the many which he approves of
without thorough consideration. Socrates, however, is ready to be guided by better arguments24. He also says that he will not betray the views that he has professed thus far. Hence he juxtaposes his willingness to be subordinated only to
the premises of reason and being faithful to his views with the opinion of the
many who have condemned him to death. By responding to those arguments
for his escape to Thessaly, he displays distance, constancy and prudence when
his death is imminent25. Socrates’ attitude is then of a reasoning and reflective
nature. Consequently, Crito and Socrates differ from each other in attitudes and
their arguments are the genesis of their respective attitudes.
The fundamentals of Socrates’ attitude are further revealed in the course of
the dialogue. First, Socrates argues that all opinions should be respected. When
Crito agrees with this view, Socrates guides him into recognizing a criterion of
choice with respect to those opinions which are worth considering. He provides
an example of the disciple in gymnastics guided by the opinions of physician
and trainer who are knowledgeable about the human body26. As is the case with
the physical aspects, it is also true with respect to other matters. In the matters of what is just and unjust, fair and foul, good and evil, man should seek
advice from people who have understanding, because the element that justice
and injustice refer to is not less worthy than the body27. Ignoring the advice of
22Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 45 A, p. 596.
23Plato, Kriton [w:] Dialogi, 48 C, p. 600: “[…] remarks concerning expenses, public opinion,
bringing up children, […] are remarks good for those people who readily condemn a man
to death only to rise him from death, if only they could […]”.
24Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 46 C, p. 597: Socrates says that “unless we
can find other and better principles on the instant” than the ones he has already quoted, he
will not yield “[…] not even if the power of the multitude could inflict any more imprisonments, confiscations, deaths, frightening us like children with hobbling terrors”.
26Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 47 A-C, p. 598.
88
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
people who have understanding destroys that element,28 that is, our soul which
justice frees from depravity: from intemperance and injustice – the biggest evils
in the world29.
This view according to which injustice is a state of the soul and the biggest
evil in the world leads Socrates to the argument concerning a good life, i.e., a
life subordinated to justice. It is valuable, unlike a life subordinated to necessity.
A good life is worthy of sacrifice which should be suffered in order to avoid the
depravity of the soul – even if it be a sacrifice of human life. Crito consents to this
principle. However, his consent has a different genesis. He probably believes that
injustice inflicted on Socrates will induce him to escape from prison30. Socrates,
however, begins to discuss Crito’s arguments regarding the expenses necessary to make escape possible. Socrates does not consider the injustice inflicted
upon him, but whether the escape would be an act of justice. The assessment of
such an act requires answering the question as to whether paying money to the
guards is fair31. If, Socrates says, such conduct turns out to be unjust, one should
act according to the principle Crito has consented to – to avoid such injustice,
which is the biggest evil in the world, one should sacrifice one’s own life32. An
act of injustice gains two dimensions in this argument. On the one hand, Crito’s
consent to the principle suggested by Socrates is rooted in his conviction that
injustice has been inflicted upon Socrates. Great harm has been done to him.
Socrates wishes, however, to help Crito understand not that issue which Crito
is already convinced of, but that issue which he himself has professed for a long
time already33. He intends to prove that inflicting the biggest evil in the world,
i.e., causing injustice, is a worse evil than suffering injustice34.
First of all, the biggest evil will involve rendering evil to another person in
return for evil suffered from him35. Crito yields to this argument, admitting that
retaliating evil is not just, even if the multitude believes so.
Socrates proceeds to convincing Crito that someone who breaks a just agreement does not act justly. By asking Crito whether one should fulfil an agreement
28Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 47 D, p. 599: “which is improved by justice
and deteriorated by injustice”.
29Plato, Gorgiasz [Gorgias] [in:] Dialogi [Dialogues], 477 E, p. 386: “Then injustice and
intemperance, and in general the depravity of the soul, are the greatest of evils?”; 478 A:
“Then the art of money-making frees a man from poverty; medicine from disease; and
justice from intemperance and injustice.”
30Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 48 B, p. 599; translator’s explanation in footnote No. 8, p. 600; Socrates, in the Polish translation, calls Crito “a good soul”, 48 D-E, p.
600.
31Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 48 C, p. 600;
32Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 48 D, p. 600;
33Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 49 D, p. 602.
34Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 49 B, p. 601.
35Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 49 B-D, p. 601: Socrates asks: “And what of
doing evil in return for evil, which is the morality of the many – is that just or not?”
89
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
concerning a right thing or rather “disappoint” one with whom the agreement
has been entered into by breaking one’s word, Socrates convinces Crito about the
injustice inherent in the latter stance36.
Thus, it is unjust to retaliate with evil for evil and to break a just agreement.
In both cases inflicting injustice is worse than suffering injustice. According to
Socrates, escape would be primarily retaliating evil for evil suffered. It would also
mean breaking a right contract37. Consequently, Socrates does not yield to persuasions to escape because that would require performing an act of injustice, i.e.,
doing the greatest evil, since injustice is the greatest evil. The principle requiring from one to suffer injustice which induces Socrates to submit to a penalty is
unconditional. It is a fundamental ethical principle, which is unchangeable and
which is the highest measure for evaluating one’s conduct.
If the aforementioned findings were to be referred to Arendt’s argument concerning the difference between Socrates’ attitude and that of a perpetrator of
civil disobedience, it could be somewhat simplistically assumed that the reasons
for which Socrates is willing to submit to a penalty depart from justifying such a
requirement on the part of a perpetrator of civil disobedience. In the construction of an act of civil disobedience a relationship between the requirement to
voluntarily submit oneself to a penalty and an attitude towards the legal order
per se is assumed. In Socrates’ case there is no direct relationship between the
conviction of the rightness to submit oneself to the sentenced penalty and the
fact whether Socrates accepts or challenges laws. Socrates is guided by an unconditional ethical principle, according to which retaliating with evil for evil is a
bigger evil than suffering injustice. A perpetrator of law infringement (in an act
of civil disobedience) would not agree to that principle.
To generalize these findings, it can be assumed that a perpetrator of civil
disobedience violates the law for these reasons for which Socrates is willing to
submit himself to a penalty. Similarly to Socrates, such a perpetrator acts according to the dictates of his conscience. Consequently, Arendt’s opinion of a limited
usefulness of Socrates’ argument in a debate concerning the requirement for a
voluntary submission to a penalty on the part of a perpetrator of civil disobedience is justified.
Thus Socrates’ attitude to laws needs to be considered. According to Arendt,
with respect to this dimension, Socrates’ case is also an incorrect model for a theoretical construction of an act of civil disobedience. Some introductory remarks
are indispensable for analysing this issue.
37Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 49 E-50 A, p. 602: Socrates asks Crito: “[…]
In leaving the prison against the will of the Athenians, do I wrong any? Or rather do I
not wrong those whom I ought least to wrong? Do I not desert the principles which were
acknowledged by us to be just?”
90
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
An act of civil disobedience is rooted in the questioning of a specific rule
of law. Perpetrators do not challenge the legal order as such in its totality, and,
consequently, they are willing to submit themselves to a penalty. If they intend
to bring about a judicial review of legislation, they do so because the dictates of
their individual conscience make them defend those values that the constitution
protects or fulfils. The attitude of a perpetrator of civil disobedience is, consequently, not homogenous. It embraces dissent to a specific regulation, motivated
by the dictates of conscience, as well as respect for the legal order as such. Moral beliefs, which motivate a perpetrator to infringe upon the law, underlie the
approval of the legal order.
The argument concerning laws that regulate the polis appears in Crito after
Socrates has provided his reasons for the principle requiring suffering injustice
rather than causing it. Thus, it could be concluded that Socrates challenges the
laws of the polis as being unjust. To support such a thesis, it could be argued
that the principle requiring suffering injustice is a principle of action and this
could be considered in the context of Socrates’ mode of argumentation. Socrates
personifies the laws of the polis and enters into a dialogue with them38. Such a
convention would induce a view that a principle requiring suffering injustice
simultaneously expresses the evaluation of the laws of the polis (unjust conduct).
We know, however, from Apology and Arendt’s interpretation, that during his
trial Socrates does not exercise his right to articulate his views concerning the
laws of the polis. Moreover, in the analysed fragment of Crito, Socrates discusses
an unjust sentence rather than unjust laws39.
The second remark concerns the subject matter of Socrates’ dialogue with
laws. It begins with a question concerning escape from the perspective of laws.
Escape seems to be a fatal and evil act. Evading a penalty is an act against the lawful order of the polis which sentenced Socrates on the basis of its laws. Socrates is,
after all, a private person. By escaping from prison, Socrates would inflict evil. By
doing so, he would deprive the sentence passed on him of any power (authority
and validity)40; whereas evil caused by an unjust sentence cannot be retaliated
against by an evil act, such as escape. From the perspective of laws that Socrates
enters into a dialogue with, a threat that an evil act creates for a lawful order of
the polis becomes a criterion with which to evaluate escape. A perpetrator of civil
disobedience, however, does not mean to pose a threat to the legal order of the
state. He acts according to the dictates of his conscience, whereas such categories
as legal safety or stability of the legal order are basically alien to conscience. Thus
the construction of civil disobedience excludes the assessment of a threat to the
legal order. It can also be assumed that an act of civil disobedience as an act of
individual conduct involving an infringement upon rules of law which are not
38Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 49 E-50 A, p. 602.
39Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 49 E-50 A, p. 602.
40Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 49 E-50 B-C, p. 602.
91
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
fundamental, does not pose a threat to the legal order as such. Acting according to the dictates of individual conscience and a lack of real threat to the legal
order, justify the requirement for a voluntary submission to a penalty. This refers
to a sanction for violating a rule of law within a framework of the legal order
whose functioning has not been disturbed by an act of civil disobedience to such
an extent as to enable an assumption of a threat that such an act poses. I mean
primarily those threats posed to sanction mechanisms existing in a given legal
order.
It is revealed, consequently, that there are significant differences between
the criteria for evaluating the attitude towards law considered by Socrates and
the requirements referring to the evaluation of the attitude of a perpetrator of
civil disobedience. Criteria for evaluating Socrates’ attitude towards law are not
unambiguous. His attitude towards law is evaluated from the perspective of the
threat that his escape would pose to the legal order. The ethical principle requiring suffering injustice and Socrates’ argument during the trial are also significant. On the basis of these premises, Arendt formulates an interpretatively broad
view, according to which Socrates does not challenge the laws of the polis. The
attitude of a perpetrator of civil disobedience is considered, however, assuming
that his individual activity does not pose a real threat to the legal order and that
such a perpetrator is not motivated by invalidating it. A perpetrator of civil disobedience infringes upon a specific rule of law and does so because of the same
dictates of his conscience that underlie his approval of the legal order per se.
Consequently, establishing whether Socrates’ attitude to laws differs from
that of perpetrators of civil disobedience is generally exhausted by stating that
Socrates does not challenge the laws of the polis. Also the perpetrators of civil
disobedience, as a rule, do not challenge laws as such. The justification is in each
case different, however. The interpretation of Socrates’ attitude requires some
necessary simplifications due to the ambiguity of the possible criteria for this
evaluation.
Divergent justifications prevent us from going beyond establishing whether
in Crito Socrates challenges the laws of the polis or not. The second alternative
can be variously justified. It may be argued that the fact that Socrates does not
challenge the laws of the polis should be interpreted as his identifying himself
with them; or that it should rather be assumed that his attitude expresses his
distance towards the laws of the polis.
The first thesis is supported by the rhetorical figure of Socrates’ dialogue with
laws; and, more specifically, by its function. It is a means that allows Socrates to
convince Crito that awaiting for the punishment is righteous, whereas his arguments to persuade Socrates to escape to Thessaly are erroneous. Socrates refers
to laws when Crito is unable to answer his questions concerning evaluating the
escape according to the principle that Crito himself has previously consented
92
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
to41. Crito does not understand the correlation between Socrates’ attitude and
the principle requiring suffering evil, exemplified by an unjust sentence, instead
of retaliating with evil by escaping from prison. Such an escape would be no different from injustice inflicted on those who would have to be paid for organizing
it, and, as follows from the dialogue with laws, retaliating against the laws of the
polis with evil.
Such an interpretation of Socrates’ attitude to laws, based on the analysis of
the function of the dialogue with these laws, would be problematic in the context
of his remark that the words of laws may be uttered by anyone, also by a rhetorician who will stand up to defend a threatened law42. It is also difficult to explain
why Crito becomes a listener rather than a participant in the dialogue between
Socrates and laws. Only in the last section of this dialogue is it revealed that the
arguments of laws serve to show the consequences of Socrates’ escape for himself, his friends, community and students43, that Crito has previously referred to.
The thesis according to which Socrates does not challenge the laws of the
polis, but also does not identify with them, would be then supported by these two
interpretatively problematic issues that I have pointed out. Still another explanation may be also assumed. Laws keep asking questions, while Socrates considers
adequate answers to them. It appears as if laws were trying to convince Socrates:
by assuming a Socratic “habit of question and answer”, laws persuade him that
obeying them is righteous. Such an interpretation requires, however, assuming
that the argument of laws goes beyond an unconditional principle requiring suffering injustice.
These interpretative differences are further complicated by the fact that during Socrates’ dialogue with laws two arguments are considered. The first one
refers to retaliating against the laws of the polis with evil – a conduct which is
unjust with respect to laws because they are to be unconditionally obeyed. From
the perspective of this argument, establishing whether Socrates identifies himself with the laws of the polis or distances himself from them is pointless since
Socrates ought to unconditionally obey laws.
A proper interpretation is as follows. The starting point is to consider the
function of laws regulating marriage as well as those regulating nurturing and
educating children. Their role in Socrates’ life and education is to show the
strength of the relationship between a citizen and his polis. It is analogous to
the relationship between a master and his servant as well as parents and their
son44. Socrates agrees with this argument and accepts the consequences stem41Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 49 E-50 B, p. 602.
42Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 49 E-50 B, p. 602.
43Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 53A – 54 A-B, p. 606-608.
44Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 50 E, p. 603: “[…] Well, then, since you were
brought into the world and nurtured and educated by us, can you deny in the first place
that you are our child and slave, as your fathers were before you?”
93
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
ming from this analogy45. First, the relationship between a citizen of the polis and
its laws is that of subordination. A slave does not have equal rights with respect
to his master, nor a son to his father. Such inequalities are expressed similarly.
Irrespective of the evil that a slave may experience from his master, or a son from
his father, it would be unjust to retaliate with evil46. A citizen, who is a child and
a slave of the laws of Athens, is also obliged to behave accordingly. It should be
added that a citizen of the polis should suffer any injustice in any circumstances.
Obedience to the law is of unlimited nature, just as is obedience of a son towards
his father, or a slave towards his master47. A protest would be an act of injustice.
The second argument provided by laws refers to a voluntary agreement
between a citizen and the laws of his polis. The subject of this agreement is
obedience to these laws on the basis of which an Athenian gains the status of a
citizen48. A citizen confirms entering into this agreement by living in the polis,
i.e., by behaving as a citizen who knows the practice of public life49. In other
words, this is an agreement implied by conduct. He will break this agreement
by remaining in the polis and showing disobedience towards its laws, instead of
leaving the city or arguing that the laws of the polis are unjust. The requirement
of obedience to laws refers also to the sentences passed on their basis. A citizen
may, however, also argue that sentences are unjust50.
Nevertheless, this argument also does not introduce any breakthrough with
respect to the findings concerning Socrates’ attitude towards the laws of the polis,
although it unambiguously refers to his case. That is, he has not taken advantage
of the possibilities presented above. His devotion to the polis as a place where
he has lived for almost seventy years and has not left it even to participate in
celebrations organised elsewhere, proves that he has voluntarily consented to its
laws51. He has approved the laws of Sparta or Crete, and yet has not decided to
live there52. Further, he could have suggested exile during his trial, and yet did
46Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 50 E, p. 603: “Would you have any right to
strike or revile or do any other evil to a father or to your master, if you had one, when you
have been struck or reviled by him, or received some other evil at his hands?”
47Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 51 B-C, p. 603: “[…] And when we are
punished by her, whether with imprisonments or stripes, the punishment is to be endured
in silence; and if she leads us to wounds or death in battle, thither we follow as is right; […]
he must do what his city and his country order him; or he must change their view of what
is just.”
50Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 51 E, 52 A, p. 605: “[…] he has made an
agreement with us that he will duly obey our commands; and he neither obeys them or
convinces us that our commands are wrong.”
51Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 51 E, 52 B-C, p. 605-606.
52Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 52 E, 53, p. 606.
94
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
not do that53. This proves that his consent to the agreement entered into with the
laws was not forced upon him, but that it was voluntary. Socrates also did not
enter into it mistakenly, since he would have realized this over so many years. A
voluntary consent to the laws of the polis, implied by conduct, means clearly that
Socrates does not challenge the laws of Athens.
To complete the analysis devoted to Arendt’s argument, it would be relevant
to consider one more aspect of her thesis quoted in the introductory part of
this paper. She believes that the theoretical construction of civil disobedience
groundlessly refers to Socrates’ case. Thus, I have presented the divergences
between the requirement for a voluntary submission to a penalty and the justification for such conduct in Socrates’ case. I have also discussed the question of
Socrates’ attitude to law as well as such an attitude presented by a perpetrator of
an act of civil disobedience. This section of the analysis has revealed the difficulties connected with establishing Socrates’ stance and the simplifications assumed
for the sake of modelling the theoretical construction of civil disobedience on
his case.
Thus the last two arguments provided by laws need to be discussed with
regards to their validity in a debate concerning civil disobedience.
The first argument can be deemed as paternalistic. It is not useful in a debate
concerning civil disobedience. Modern legal orders in those states where acts of
civil disobedience occur do not fulfil the function which Socrates agrees upon in
his dialogue. What I mean here, are the regulations concerning marriage or even
education. It is also clearly noticeable that demanding unconditional obedience
to law negates modern standards concerning the relationship between a citizen
and a statutory law of a given state.
Establishing whether the second argument will be helpful in a debate concerning civil disobedience requires more thorough attention. The argument
concerning breaking the agreement between the laws of the polis and a citizen
admits a possibility of convincing citizens of the injustice of laws and sentences.
It is an alternative conduct to that of obeying the laws or leaving the city. Availing oneself of the possibility of arguing about the injustice of laws and sentences
is limited in time, just as leaving the city would be. There arises a question as to
the moment when this alternative is no longer available. Two time limits may
be considered. The first one is the moment of completing the law making process and the second one is pronouncing the sentence. To support these theses
two arguments may be used. The first one is the fact, frequently referred to, that
Socrates as a citizen of Athens did not protest against its laws. He did not do so
even during his trial. Secondly, he did not leave Athens for seventy years. Even
during his trial he did not choose exile from Athens. Once the sentence in his
case is passed, escape is a breach of an agreement between the laws of Athens and
53Plato, Kriton [Crito] [in:] Dialogi [Dialogues], 51 C, p. 606.
95
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Socrates. It would be analogous to protesting against already established laws.
When dissenting to the laws of Athens, Socrates and other citizens may leave
the city. Thus, they can argue about the injustice of laws when they are being
established. Once the laws are established, however, and are valid, a citizen ought
to observe them or leave the polis. If he has not chosen any of these possibilities, he may still do so during the trial by suggesting an exile from Athens or by
arguing about the injustice of the sentence passed on the basis of these laws.
Consequently, the sentence serves as the time limit, following which Socrates’
duty is to obey laws. This duty is also valid for any citizen sentenced according
to the laws of Athens.
Similar to the first argument provided by laws, this one is also useless in
a debate concerning civil disobedience because of numerous reasons. Let me
begin with the most obvious one. That a citizen lives in his country does not
mean that he must participate in the practice of public life. In other words, his
being passive with respect to public laws does not deprive him of the status of a
citizen of a given country. This stems from the fact that modern legal orders do
not consist solely of regulations concerning the activity of a citizen in the public
sphere. Thus he cannot be required to leave the state whose legal regulations are
believed by him to be unjust. It also cannot be expected that a citizen will obey
any law. It is so, firstly, because the status of a citizen living in a state, whose civic
rights apply to him, is determined by civic rights and liberties devised as a citizen’s guaranties against this state. The second argument involves the standards of
public institutions’ practice with regards to administering the law and standards
regarding the quality of statutory law, determined by modern conceptions of a
democratic state. The limit of a citizen’s expectations towards law and the limit
for tolerating his attitude towards law are, then, incomparably higher than those
determined by the laws of Athens. These limits also embrace a conviction of
injustice of specific rules of law, and this conviction may find its expression in an
act of disobedience against such regulations.
In modern legal orders, disobedience begins to be much more significant
than the possibility of arguing about faulty regulations, or it becomes a leading form of convincing others about the faults of established statutory law. The
reasons for such a state of affairs are multifarious and it is beyond the scope of
this paper to enumerate them all. To generalize, one may point to a number of
regulations, the pace of changing them or the multitude of spheres of life that
they involve. Moreover, social and economic relations applying to any citizen are
becoming more complex and dynamic. A citizen is unable to follow and assess
the outcomes of legislative activity from the perspective of possible life situations
which he has not yet experienced. Thus it is necessary and important to formalize the legislative process in which organized social entities are involved. The
formalization of the legislative process is conceived as an activity necessary for
overcoming objective obstacles in making the legislative process both democrat-
96
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
ic and transparent. I have outlined these obstacles previously. Due to them, the
weight of the relationship between a citizen and law has been moved to the law in
force. In this relationship there have appeared new forms of expressing attitudes
towards law. The consequence of placing the stress on the law in force should be
mentioned. This is connected with the public character of an act of disobedience.
It exceeds beyond a private sphere through a perpetrator’s transparent activity
when violating legal regulations. A requirement for transparency of action stems
from the aim of a perpetrator of civil disobedience. He intends to draw attention
of the organs established to review the compliance of law with the constitution to
a valid regulation which he challenges because of the dictates of his conscience.
Dr. Pawel Polaczuk
University of Warmia and Mazury in Olsztyn
Faculty of Law and Administration
Poland
[email protected]
97
ESTONSKO JAKO ČLENSKÝ STÁT EVROPSKÉ
UNIE V KONTEXTU DELIBERATIVNÍHO
SUPRANACIONALIZMU: NEDOSTATEK
AKTIVNÍHO ÚSTAVNÍHO DIALOGU1
Estonia as a EU Member State in the Context of Deliberative
Supranationalism: Lack of Pro-Active Constitutional Dialogue
Tanel Kerikmäe
KERIKMÄE, Tanel. Estonsko jako členský stát evropské unie v kontextu deliberativního supranacionalizmu: nedostatek aktivního ústavního dialogu. Acta
Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 1, pp. 99–114.
Klíčová slova: Estonsko, ústavní právo, právo Evropské unie, vztah, konflikt,
dialog, deliberativní metoda.
Abstrakt: Autor se snaží prokázat nedostatečnou ochranu principů právního
státu a panství práva v kontextu členství Estonska v EU. Příspěvek reflektuje problémy spojené s postoji Estonska vůči právu EU a hodnotám v něm obsažených.
Hlavní pozornost je věnována projednávání otázky ústavního zakotvení členství
Estonské republiky v EU v období před přistoupením a rozboru Zákona doplňujícího Ústavu Estonské republiky, který z těchto debat vzešel. Autor poukazuje
na vágní povahu tohoto zákona, který nevymezil rozebíranou otázku dostatečně
jasným způsobem a následně se věnuje rozboru stanoviska Nejvyššího soudu
Estonské republiky k těmto otázkám. Tady polemizuje s formalistickým přístupem Nejvyššího soudu a kritizuje jej za neochotu participovat na hlubším ústavním dialogu mezi národní a supranacionální rovinou. Jeho základní hypotézou
je, že právní obec (odborná i soudní) v Estonsku nereflektovala moderní pluralistické trendy ve vymezování vztahu mezi národním právem a právem EU
(reprezentované teoriemi deliberativního supranacionalizmu), čímž nedokázala
dostatečně zabezpečit ochranu podstaty právního státu a ústavnosti v Estonsku.
1 Z anglického jazyka přeložil Ondrej Hamuľák.
99
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Keywords: Estonia, Constitutional law, EU law, Relation, Conflict, Dialogue.
Abstract: The contributions emphasize that rule of law is not adequately protected in Estonia in context of being an EU member state. Paper reflects the
problems related to the Estonian position in implementing European values and
laws. The main emphasizes is given to the pre-accession considerations and the
analysis of the Amendment Act to the Estonian Constitution. The most essential
Supreme Court opinion on the positioning of the EU law in Estonian legal system is discussed to demonstrate the unwillingness of our judiciary to participate
in constitutional dialogue between national and supranational level.
100
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
1. Úvod
1.1 Evropská unie a ústavní konflikt
Existence Evropské unie (EU) a členství státu v ní nás staví před problém
víceúrovňového vládnutí, které komplikuje proces rozhodování. Estonsko, jako
členský stát Unie ale stojí před otevřenými možnostmi. Existují i argumenty
proti názoru těch, kteří upřednostňují politický realismus a ultra-superioritu
norem práva EU před národní iniciativou. Podle Sverdrupa implementace zahrnuje také aspekt vyvažování mezi zachováváním homogenity na jedné straně
a domácí diskrecí na straně druhé.2 Tato diskrece by měla být založena ani ne tak
na prostoru pro uvážení a výjimkách, které stanovuje supranacionální právo EU
samo, ale na principech odvozených z domácí ústavy jako živoucího instrumentu reflektujícího hodnoty společnosti. Dialog mezi dvěma ústavními rovinami je
nezbytným předpokladem zachování panství práva.
Členství v EU se pro státy stává impulzem reforem, přehodnocení ústavních
principů a právní argumentace. Množství živých problémů, které společnost řeší,
má nejen multidimenzionální, komplexní a do jisté míry také transnacionální
původ a příčiny, ale také multidimenzionální, komplexní a transnacionální úroveň řešení. Každá z těchto tří kvalit pak přináší zásadní výzvy kladené na naše
politické i právní rozhodovací procesy.3
Evropská (právní) identita nemůže být chápána jako ukončený, ale naopak
jako trvající proces. EU není pouze post-nacionální unií, ale spíše konstruktem založeným na sdílených hodnotách za účelem řešení společných problémů.
Implementace sdílených evropských hodnot by měla být primárním úkolem
každého členského státu, včetně Estonska. Všeobecné uznání potřeby legitimizace evropského projektu nevyžaduje další ospravedlňování když připustíme, že
sdílená kolektivní identita může sloužit jako vhodný nástroj k dosažení stanovených cílů evropské integrace.4
Vztah mezi právem EU a národním právem je jednou z nejdiskutovanějších
otázek evropského ústavního práva.5 Obecně tady existují tři6 základní pohledy
členských států na problematiku přednosti práva EU:
a) přednost plynoucí ze samotné povahy práva EU a s ní spojený loajální
přístup k judikatuře Soudního dvora EU (reprezentovaný belgickým
Cour de Cassation, věc Le Ski 1971),
2 Ulf Sverdrup. Implementation, in: New Research Agendas. Ed by Paolo Graziano and
Maarten P. Vink. Palgrave Macmillan, New York, 2008, p. 199–200.
3 Inger-Johanne Sand. Polycontextuality as an Alternative to Constitutionalism, in: Transnational Governance and Constitutionalism, ed. By Christian Joerges, Inger-Johanne sand
and Gunther Teubner. Hart Publishing, Oxford and Portland Oregon, 2004, pp. 62–63.
4 Enikö Horváth. Mandating Identity. Citizenship, Kinship aws and Plural Nationality in the
European Union. Kluwer Law International. The Netherlands, 2007, p. 72.
5 Franz C. Mayer. Supremacy – Lost? Comment on Roman Kwiecień, in: The Unity of the
European Constitution, Springer, Berlin, Heidelberg, New York 2006, p. 87.
6 Christa Tobler, Jaques Beglinger. Essential EC Law in Charts. Hvg-orac, Budapest, 2007, p. 88.
101
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
b) přednost založena na národním právu (pohled francouzského Cour de
Cassation, věc Vabre 1975) a
c) přednost založena na národním právu s určitými limity (německá
kronika Solange 1974 a 1987)
Přednost práva EU před národními ústavami byla vždy kontroverzní koncepcí především z tohoto důvodu, že to jsou právě národní ústavy, které slouží
jako pramen umožňující pronikání práva EU do domácích právních systémů.
V souvislosti s touto kontroverzí se pak ústavní homogenita stává předpokladem
funkčnosti systému a loajality států k EU. Verhoeven souhlasí s tím, že příčinou
konfliktů je faktická existence rovnocenných víceúrovňových „pánů“ (EU a její
právo, státy a jejich právo), avšak dodává, že tento konflikt nelze řádně vyřešit
apriorní tezí o automatické superioritě práva EU.7 Požadovanou homogenitu ale
nelze (právně) zakotvit a fixovat. Naopak musí být chápána jako proces, ve kterém se určité hodnoty objevují a vyvíjejí na pozadí komunikace a dialogu mezi
dvěma úrovněmi. Domnívat se, že supranacionalita a přednost práva EU jsou
dogmy a že pravomoci EU nemohou být ovlivněny členskými státy resp. jejich
hodnotovou orientací by bylo zavádějící a neslučovalo by se s principy, na kterých je Unie vybudována.8
Poněkud méně tradičním je pohled, podle kterého může být přednost práva
EU chápáná jako kolizní pravidlo stanovující na prvním místě „povinnost neaplikovat (národní právo)“9. Základním východiskem tady není popření obecné
nadřazenosti práva EU, ale snaha přimět národní orgány k výkladu, k zamyšlení
se nad pravidly práva EU a práva národního. I v situaci, kdy připustíme existenci
určitého hierarchického uspořádání vztahů mezi národními a supranacionálním
právním systémem jako celky, nemůžeme z toho dovozovat automatickou nadřazenost všech právních norem práva EU implementovaných národními orgány
do vnitrostátního systému práva. Jak poukazuje i S. Prechalová, „takový závěr,
i navzdory určitým snahám představitelů doktríny, neplyne ani z judikatury
7 Amaryllis Verhoeven, The European Union in Search of a Democratic and Constitutional
Theory. Kluwer Law International. The Hague, London, New York, 2002, p. 319.
8 To, že hodnotový základ evropské integrace vyvěrá z ústavních tradic členských států,
ostatně potvrzuje i čl. 2 SEU: “Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti,
svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv
příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou
a rovností žen a mužů.”
9 Sacha Prechal. Direct Effect, Indirect Effect, Supremacy and the Evolving Constitution of
the European Union, in: The Fundamentals of EU Law Revisited. Assessing the Impact
of the Constitutional Debate. Ed by Catherine Barnard. Oxford University Press, 2007, p.
55.; k tomu viz také analýzu důvodů pro vznik odpvědnosti státu za porušení práva EU:
Bert Van Roosebeke. State Liability for Breaches of European Law. An Economic Analysis.
Deutscher Universitäts-Verlag. Wiesbaden, 2007, především kapitola 3.4 “Why do Member States breach? Theory and Empirici.“
102
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Soudního dvora, který navíc ponechává národním právním systémům jistý prostor pro přizpůsobení se pravidlům komunitárního práva.“10
Známý koncept autonomie práva EU je podroben také kritickým pohledům.
Absolutní autonomie práva EU je neslučitelná s předpokladem zachování panství práva, a to ani tehdy, když na systém práva EU nahlížíme jako na sytém
sui generis. Barents v tomto ohledu varuje před nebezpečím možné ideologizace
nebo idealizace práva EU, ke které by vedlo již zmiňované formalistické (automatické) chápání přednosti (nadřazenosti) práva EU.11
1.2 Deliberativní supranacionalizmus
Z důvodu ochrany panství práva a spravedlivého rozhodování by měla být
tvorba soudních rozhodnutí v kauzách s evropským prvkem založena na nezbytném vyvažování. Moderní teorie zabývající se právním systémem EU a nadřazeností supranacionálního práva předpokládají využívání výkladových argumentů
majících svůj původ jak na národní, tak na evropské úrovni. Tento tzv. „deliberativní supranacionalizmus“ (dovozovaný z mylšnek Habermase, Weilera, Halterna, Mayera a Koha) shrnuje Zürn do následujících tezí: při zvažování všech okolností doprovázejících přijetí konkrétní právní úpravy jsou důvody pro a proti
akceptovatelné všemi zúčastněnými stranami; tento přístup vyžaduje diskusi
a projednání relevantních problémů; veřejnosti se dostane příležitosti vyjádřit
její názory na dotčené otázky.12
Ve všeobecnosti lze deliberativní supranacionalizmus chápat jako modifikovanu verzi Habermasovy teorie deliberativní demokracie, ve které je demokratické rozhodování v zásadě chápáno jako proces institucionalizovaného veřejného projednávání věcí společného zájmu.13 Verhoeven pak o toto východisko
opírá svůj názor, podle kterého “reálné ústavy nejsou nikdy statické nebo úplné,
ale naopak trvale otevřené případné kritice a revizi. Proto má být ústava chápána
jako živoucí a vyvíjejíce se „acquis“ ústavních pravidel a principů konkrétního
společenství”.14 Proto i estonská Ústava nemůže být chápána pouze jako jednosměrný kanál, po kterém bylo Estonsko přivedeno do právního systému EU, ale
10 Sacha Prechal. Direct Effect, Indirect Effect, Supremacy and the Evolving Constitution of
the European Union, in: The Fundamentals of EU Law Revisited. Assessing the Impact of
the Constitutional Debate. Ed by Catherine Barnard. Oxford University Press, 2007, pp.
55–56.
11 René Barents. The Autonomy of Community Law. Kluwer Law International. The Hague,
London, New York, 2004, p. 16.
12 Ibid (Michael Zürn), p. 37.
13 Verhoevenové analýza Habermasova a Alexyho pohledu in Amaryllis Verhoeven: The
European Union in Search of a Democratic and Constitutional Theory. Kluwer Law International. The Hague, London, New York, 2002, pp. 39–50.
14 Amaryllis Verhoeven, The European Union in Search of a Democratic and Constitutional
Theory. Kluwer Law International. The Hague, London, New York, 2002, p. 53.
103
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
jako fórum nabízející státním autoritám prostor pro mediaci v procesu vzájemné
/ obousměrné evropeizace. Walkerův návrh na vybudování metaústavního rámce (kosmopolitní povahy), který (v situaci nedostatku společných tradic a přesně
vymezených a respektovaných pravidel změn systému) je založen na pluralistickém konceptu existence autority vykonávající sdílenou i konkurující jurisdikci, se zdá utopický a příliš vágní.15 Ideje deliberativního supranacionalizmu se
mnohem více přibližují tomu, co Tully označuje jako „společná ústavnost“, kde
„ústava má být chápána jako forma aktivity, mezikulturní dialog, prostřednictvím kterého a v rámci kterého se kulturně odlišní suverénní občané soudobých
společností dohadují na podobě jejich společenství.“16
Akcent na zachování panství práva a prosazování deliberativního supraracionalizmu založeného na dialogu by měl být pro Estonsko důležitý i z důvodu eliminování potencionálních politických vlivů z jiných (především „starých“) členských států. Problém tady spočívá v tom, že v EU ideově založené na kombinaci
hodnot (a právních norem, které je reflektují) vyvěrajících z různých kulturních
prostředí, přece jen existuje jistá nerovnost. Nejvlivnější státy nezměnily a nemění chápání své suverenity a povahy svého práva tak dramatickým způsobem, jako
státy, které k EU přistoupily později a byly nucené přizpůsobit se podmínkám
stanoveným již před jejich akcesí. Deliberativní supraracionalizmus a vzájemná propojenost Unie a členských států mohou být vyvážením této nerovnosti
a zároveň nijak neoslabovat autoritu EU. Tady se můžeme inspirovat také tzv.
společenským konstitucionalismem, který je alternativou k normativnímu, státnímu konstitucionalismu. Podle Joergese jde o autonomní, sebeurčující a sebelegitimizující koncept, který odmítá považovat globalizaci za pouhý ekonomický
fenomén, ale naopak předpokládá její odraz v širokém spektru sociálních aktivit.
Formuje tím nový globální pluralizmus, který dává za vznik vlastnímu systému
kontroly prostřednictvím spontánního procesu komunikace mezi členy společnosti.17 Tímto procesem je pak vytvářená „skutečná ústava“, která odráží každodenní jednání a tužby členů společnosti.18
Je pravdou, že právo EU z pohledu Estonska (a členských států obecně) může
být považováno za cizí právo ve stále menším rozsahu. Na druhou stranu ale
15 Neil Walker. Flexibility within a Metaconstitutional Frame: Reflections on the Future of Legal
Authority in Europe, in: Constitutional Change in the EU. From Uniformity to Flexibility. Ed
by Gráinne de Búrca, Joanne Scott. Hart Publishing. Oxford, Portland Oregon, 2001, p. 29.
16 Analýza Tullyho koncepce in: Jo Shaw. Relating Constitutionalism and Flexibility in the
European Union, in: Constitutional Change in the EU. From Uniformity to Flexibility.
Ed by Gráinne de Búrca, Joanne Scott. Hart Publishing. Oxford, Portland Oregon, 2001,
p. 347–351.
17 Christian Joerges. Constitutionalism and Transnational Governance: Exploring a Magic Triangle
in: Transnational Governance and Constitutionalism, ed. By Christian Joerges, Inger-Johanne
sand and Gunther Teubner. Hart Publishing, Oxford and Portland Oregon, 2004, p. 373.
18 Philip Allott. The Concept of International Law, in: The Role of Law in International Politics. Essays in International Relations and International Law. Ed by Michael Byers. Oxford
University Press, 2001, p. 69.
104
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
nemůžeme ignorovat skutečnost, že aplikace práva, které nebylo přijato v rámci
národního právního systému, může být spojena s jistými komplikacemi. Mezi
problematické body, které musíme brát v úvahu, patří nedostatek jasných a aktuálních informací o obsahu daného práva; problém zevšeobecňování a povrchních znalostí; vliv společenských a politických faktorů ovlivňujících podobu
práva vznikajícího mimo národní systém; otázka právní jistoty v rámci aplikace
„cizího“ práva; nedostatek znalostí a také nezkušenost a neochota vnitrostátních soudů zabývat se otázkami vnějšího právního systému a nakonec absence
hloubkových analýz hodnot, ze kterých toto vnější právo vyvěrá.19 Tyto hrozby
či komplikace musí být take součástí procesu ústavního dialogu. Je zřejmé, že
v rámci fungování a prohlubování evropské integrace mohou předpokládanou
reciprocitu, dialog a efektivní komparaci požadavků supranacionálního a vnitrostátního práva zabezpečit pouze soudci na obou úrovních. Soudy (a právní praktici) obecně musí před zvažováním aplikace práva EU nebo národního práva
(v evropských souvislostech) zvažovat naplnění materiálních požadavků (ochrana legitimního očekávání a základních práv, resp. možnost zásahu do těchto požadavků preferencí jednoho či druhého právního systému), formálních požadavků
(soulad s jasnými, již formulovanými zásadami, jako je zásada rovnosti, zákazu retroaktivity apod.) a nakonec procedurálních požadavků (pravidla aplikace
práva EU či práva národního).20 Zjišťování podmínek pro uplatnění aplikačních
zásad práva EU (přednost, přímý účinek) by mělo následovat až po vyhodnocení
situace uvedeným testem, v rámci kterého musí soudy samozřejmě zvažovat jak
požadavky supranacionálního práva, tak práva členských států. Problémem při
tomto zvažování však může být to, že právní systém EU je tvořen i nepsanými
normami a navíc se v něm uplatňuje argumentační dualismus (názory Soudního
dvora versus stanoviska Generálních advokátů), což může komplikovat proces
hodnocení situace národním soudcem. V Estonsku pak vyvstává další problém.
Tradiční příklon soudů k formální, jazykové interpretaci právních norem totiž
může vést soudy k odlišným závěrům, než jsou ty, ke kterým dospívá Soudní
dvůr za použití své preferované metody “effet utile”, tedy argumentace sledující efektivní dosahování cílů evropské integrace.21 I proto je důležité zabezpečit
informovanost (představitelů států i právní obce) nejen o pravidlech implementace a aplikace práva EU, ale také o pravidlech právní argumentace, která determinuje dynamiku vývoje supranacionálního právního systému.
19 Basil Markesinis and Jörg Fedtke, Judicial Recourse to Foreign Law. A New Source of
Inspiration? University College London Press, London, pp. 139–173.
20 Marzena Kordela. Principles of Law as a Theoretical Category – Remarks on the Background of the General Principles of Community Law, in: “The Emerging Constitutional Law of the European Union. German and Polish Perspectives”, Ed by Adam Bodnar,
Michal Kowalski, Karen Raible, Frank Schoropf. Springer, Berlin,Heidelberg, New York,
2003, p. 581–582.
21 Trevor C. Hartley. European Union Law in a Global Context. Cambridge University Press,
Cambridge. 2004, p. 118.
105
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Vývoj Evropské unie prokázal, že se jedná o projekt založený na vzájemné
interakci hodnot a myšlenek. V rámci víceúrovňového systému je vždy potřebná jistá míra koordinace mezi jednotlivými patry. Pro předpokládaný „ústavní
dialog“ se vžilo několik synonymických označení, která reflektují reciprocitu
a interakci mezi národním a supranacionálním právním prostředím. Někteří
autoři užívají fráze jako „ústavní tolerance“ nebo „kosmopolitní komunitarismus“, které jsou inspirovány především Weilerem a Bellamym.22 Jiní zas mluví
o „interpretativním pluralismu“ jako alternativě k jedinému závaznému autoritativnímu výkladu práva.23 Takto chápaný pluralismus se odráží ve výkladu práva a umožňuje hodnotové vyvažování.
Nasnadě je několik technik požadovaného dialogu. Jednou z nich je metoda, která rozlišuje mezi nadřazeností (supremacy) a jistou předností (primacy)
práva EU. Jak to vyjádřil např. španělský Tribunal Costitucional, rozdíl spočívá
v tom, že nadřazenost je projevem hierarchického uspořádání vztahů mezi právními normami, kde nadřazená norma se stává kritériem platnosti norem nižšího
řádu. Naopak přednost není nezbytně založena na hierarchickém uspořádání, ale
na stanovení pravidel a míry aplikace jednotlivých norem, když norma požívající
přednosti vede k odsunutí nižších norem. Nejedná se pak o otázku platnosti,
ale o otázku upřednostnění v rámci procesu aplikace práva.24 Při vymezování
míry přednostní aplikace se pak otevírá prostor pro dialog a ochranu národních
ústavních prerogativ. Tady je nutné vycházet z předpokladu, že proces dosahování konformity mezi požadavky práva EU a národního (především ústavního)
práva nemůže být založen na striktním uplatňování nevyvratitelného pravidla
přednosti práva EU, ale naopak musí vést k nalezení nejlepšího řešení, které
bude respektovat požadavky a praxi Evropské unie i členských států.25 Pollicino
připomíná, že jsou to právě soudy, kdo v současnosti více než kdy jindy požívá
oprávnění nalézat a vytvářet vazby mezi odlišnými právními systémy a režimy.26
Otázkou pak je, jaká pravidla výkladu mají být použita k tomuto účelu, resp zda
je nutné stanovit specielní metodologii výkladu „evropského ústavního práva“?
Podle Danna je žádoucí, aby došlo k vytvoření pan-evropského srovnání ústavní metodologie a následnému využívání výsledků této komparace při řešení
22 Giuseppe Martinico, A Matter of Coherence in the Multilevel Legal System: Are the
“Lions” Still “Under the Throne”? Jean Monnet Working paper 16/08 . See also: J.H.H Weiler, European Democracy and the Principle of Constitutional Tolerance: The Soul of Europe in: “A Soul of Europe, I, ed. By F. Cerutti and E. Rudolph, Peeters, 2001, pp 33–54; R.
Bellamy, R. Warleigh, Cementing the Union: The Role of European Citizenship in: “A Soul
of Europe, I, ed. By F. Cerutti and E. Rudolph, Peeters, 2001, pp. 55–72.
23 Richard Stith, Securing the Rule of Law through Interpretive Pluralism: An Argument
from Comparative Law. Jean Monnet working paper 01/07.
24 Tribunal Constitucional declaración 1/2004.
25 M. Kumm, The jurisprudence of Constitutional conflict: constitutional Supremacy in Europe
before and After the Constitutional Treaty, in the European Law Journal, 2005, 262, p. 286.
26 Oreste Pollicino New Emerging Judicial Dynamics of the Relationship Between National
and the European Courts after the Enlargement of Europe, Jean Monnet Working paper
14/08.
106
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
„evropských“ otázek.27 K tomu se připojuje Kowalski, který připomíná, že proces
evropské integrace by neměl vést k potlačování či nerespektování různorodosti
(kultura, ideje, tradice) jednotlivých států.28 Co se týče Estonska, i to samotné
by mělo trvat na nezbytnosti reciprocity a ve vztazích s EU sledovat argumenty
založené na akceptaci víceúrovňové ústavní kultury.
2. Pozice Estonska
Základním výzkumným problémem této stati je rozbor souladu estonské
ústavní politiky s dynamikou vývoje právního systému EU. Určení vlastní role státu v kontextu členství v EU je podmíněno schopností adaptovat se na požadavky
systému práva EU a schopnosti zaujmout jednotné, stabilní a aktivní stanovisko.
Princip panství práva musí být zachován jako základní bod právního společenství
a činnosti státu a ústava pak pak musí sloužit jako nástroj dosahování rovnocennosti mezi národními a supranacionálními zájmy. V estonské realitě je pak praxe
určení pozice a významu supranacionálního práva prostřednictvím národních
ústavních pravidel neadekvátní a vykazuje nedostatky především v definování
vlastní role ústavního práva v tomto procesu a v nedostatečné schopnosti bránit
panství práva ve vztahu k dynamicky se vyvíjejícímu prostředí EU.
2.1 Příprava přistoupení k EU
EU ponechává kandidátským zemím volné uvážení pro to, zda, jak a kdy
doplní nebo zmodernizují své vlastní ústavní právo. Stanoviska (často kritické)
Komise v tzv. „zprávách o pokroku“ nebyla nikdy věnovaná problematice ústav
a jejich přizpůsobování požadavkům integrace. Samozřejmě ale platí, že i soulad
národních ústav s tzv. kodaňskými přístupovými kritérii patří mezi požadavky,
které byly a jsou brány v potaz v rámci procesu akcese. Komise ani další instituce EU nikdy výslovně nepoukázaly na žádný rozpor mezi Ústavou Estonské
republiky a těmito požadavky. Potřeba přizpůsobování ústav nikdy nevyústila
ke stanovení vzorové novelizace, kterou by měly obsahovat ústavní texty kandidátských států.
Samozřejmě estonská ústava sehrála důležitou roli v rámci budování právního státu.29 Byla základem reformního procesu budování nezávislého Estonska
a významnou měrou přispěla k rozvoji celé post-totalitní společnosti. Význam
ústavy a především ústavní konformita byly proto logicky traktovány také
27 Philipp Dann, Thoughts on a Methodology of European Constitutional Law, in: The Unity
of the European Constitution, Springer, Berlin, Heidelberg, New York 2006, p. 47.
28 Michal Kowalski, Comment on Daniel Thym: United in Diversity or Diversified in the
Union, in: The Unity of the European Constitution, Springer, Berlin, Heidelberg, New York
2006, p. 382.
29 Lauri Vahtre. Eesti rahva lugu, ILO, Tallinn 2005, p. 264.
107
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
v souvislosti s procesem přistoupení Estonska k EU. Vládní expertní komise30
zabývající se otázkou ústavních předpokladů pro vstup Estonska do EU dospěla
k závěru, že tehdejší podoba estonské ústavy neumožňovala přistoupení. Hlavní
překážka spočívala v tom, že v situaci, kdy ústava neumožňovala konání referenda o mezinárodní smlouvě, bylo právě lidové hlasování zvažováno jako nejpravděpodobnější varianta rozhodnutí o přistoupení k EU.
Komise však tady nebrala v potaz chápání ústavy jako živoucího instrumentu, který je otevřen proevropskému výkladu. Autor této statě osobně poukazoval
na to, že členství v EU bylo možné dosáhnout bez dalších ústavních kontradikcí.
Protože ES a EU mají své základy v mezinárodním právu a proces přistoupení
je tedy procesem určovaným mezinárodním právem, navrhoval autor, aby bylo
přistoupení vymezeno jako akt sebeurčení estonského národa. Státní autority
pak měly sloužit pouze jako zprostředkovatel a ústava pak jako nástroj regulující realizaci tohoto práva. Dále bylo autorem poukazováno na to, že hlavní
funkcí státu v období před přistoupením by mělo být poskytování dostatečného
množství informací a vysvětlování (voličům), proč a jak může být členství v EU
pro Estonsko prospěšné. Autor v roce 2002 ve svém stanovisku pro veřejného
ochránce práv navrhoval, aby bylo nejdříve ponecháno na lidu, aby rozhodl
o možnosti přistoupení a aby byla myšlenka doplnění ústavy řešena až po tomto aktu. Vycházel především z toho, že cíle Estonské republiky spojené s účastí na evropské integraci jsou v souladu s ústavními principy, a proto je možné
nalézt ústavní základ pro přistoupení prostřednictvím výkladu ústavního textu
bez nutnosti jeho změny. Stávající podoba textu ústavy podle něj nemohla být
překážkou výkonu práva lidu na sebeurčení. Na druhou stranu však nemohlo být
vyloučeno, že výkonem tohoto práva vznikne situace, kdy bude následná změna
ústavního textu nezbytná. Autor ve svém stanovisku vycházel především z chápání lidu, jako hlavního nositele státní moci, který ovládá interpretaci i případné změny ústavy státu a jehož vůle může být vyjádřena v referendu. Vzhledem
k uvedenému autor oponoval myšlence změnit ústavu před přistoupením k EU
v tom smyslu, aby bylo umožněno konání referenda o Smlouvě o přistoupení
a navrhoval alternativní referendum, ve kterém by hlavní otázka zněla následovně: „Souhlasíte s delegováním Vaší suverénní moci na státní autority, za účelem
uskutečnění kroků, které povedou k založení členství Estonska v EU?“
Doba před přistoupením Estonska k EU nepřinesla vyřešení hlavních teoretických otázek, a to zda vůbec a za jakých podmínek by měla být estonská ústava
přizpůsobena členství státu v EU. Pozornost nebyla věnována ani obecným otázkám rozsahu a způsobu delegace pravomocí na mezinárodní entitu jako je EU,
ani konkrétním otázkám spolupráce mezi vnitrostátními orgány na pozadí členství v EU. Zásadní tady byla především otázka, jak vyřešit problém limitování
30 Vláda Estonské republiky ustanovila komisi expertů rozhodnutím ze sne 4. května 1996.
Více k její činnosti viz Paul Varul “Põhiseaduse juriidiline ekspertiis: eesmärgid, töökorraldus ja töötulemused”, RITO 18, Tallinn 2008.
108
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
rozhodovací pravomoci parlamentu ve prospěch exekutivní moci reprezentující
Estonsko na supranacionální úrovni. Role parlamentu, jako zástupce estonského lidu, se v kontextu členství v EU změnila, což vyvolalo potřebu předefinovat
kontrolní pravomoci zákonodárného sboru vůči vládní moci.31 Na tuto potřebu
reagoval i samotný parlament – Riigikogu – který v roce 2004 doplnil svůj statut
o nezbytné metody výkonu kontrolní pravomoci parlamentu nad činností vlády
na evropské úrovni. Vyřešena byla především otázka účasti parlamentu na rozhodovacím procesu a otázka vnitřního mechanismu koordinace mezi parlamentem a vládou.32
2.2 Přistoupení k EU
Diskuse o potřebě přizpůsobit ústavní rámec Estonské republiky členství
v EU se pohybovaly mezi návrhy na změnu textu ústavy a návrhy o její doplnění samostatným zákonem. Vyjednávání nakonec vedlo k rozhodnutí o konání
referenda o přijetí zákona doplňujícího estonskou ústavu. Návrh doplňujícího
zákona obsahoval následující ustanovení:
§ 1. Estonsko může být součástí Evropské unie v souladu se základními
principy Ústavy Estonské republiky.
§ 2. Po přistoupení Estonska k Evropské unii bude Ústava Estonské republiky aplikovaná s přihlédnutím k právům a povinnostem vyplývajícím ze
Smlouvy o přistoupení.
§ 3. Tento zákon je možné měnit pouze referendem.
§ 4. Tento zákon nabývá účinnosti po třech měsících od jeho vyhlášení.
Rozhodnutí o této nepřímé změně ústavy bylo výsledkem politického kompromisu. Zákon neměl vést k přímé novelizaci textu ústavy, ale pouze doplnit
ústavní pořádek o právní základ členství Estonska v EU a zakotvení vztahu mezi
supranacionálním a vnitrostátním právem. Doplnění ústavy vyvolalo několik
výkladových problémů, na které autor této statě poukazoval již ve svém expertním stanovisku pro estonské Ministerstvo spravedlnosti v roce 2003. Za prvé
se jednalo o určení ústavní povahy navrhované právní úpravy a vztahu „doplňujícího zákona“ k samotné estonské ústavě. Autor vycházel z toho, že onen
„doplňující zákon“ je hierarchicky podřízen textu ústavy. Z toho potom plynula
problematická otázka, zda jej bylo možné považovat za nepřímou novelu ústavy a pochybnost nad tím, zda tento podřízený text může určovat její budoucí
výklad. S určením právní povahy „doplňujícího zákona“ souvisela i další otázka,
a to, zda jeho přijetím nastane změna v chápání Estonska (jeho přístupu k mezi31 Tanel Kerikmäe. The role of Estonian parliament after accession to the European Union,
Riigikogu’s edition IV, Tallinn 2001. Experience about other states see e.g Elspeth Deards,
Sylvia Hargreaves. EU Law. Oxford University Press 2007, pp. 37–44.
32 Viz stanovisko parlamentního výboru pro evropské záležitosti ze dne 25. 1. 2008. Dostupné na: [http://www.riigikogu.ee/index.php?id=48788&parent_id=48709]
109
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
národnímu právu) z monistického na dualistický stát. Odkaz na Smouvu o přistoupení v samotném textu zákona vytvářel prostor pro výklad, dle kterého se
jednalo o inkorporační zákon, čož by ve vztahu k EU znamenalo příklon k dualistické koncepci. Autor varoval před takovým výkladem především proto, že
by byl v rozporu s požadavky Ústavy Estonské republiky (§3 a 123) a ustálenou
soudní praxí33 a mohl by vést k následným požadavkům na inkorporaci dalších
mezinárodních instrumentů. Na posledním místě byla jistá polemika věnována
i významu ustanovení § 1 „doplňujícího zákona“, který obsahoval tzv. „obrannou klauzuli“. Výkladovým problémem bylo především to, jaké základní principy estonské ústavy nesmí být členstvím v EU dotčeny. Ústava samotná totiž
expressis verbis tyto principy nestanovuje. V tomto ohledu však bylo poukázáno
na to, že požadované základní principy lze vyvodit z preambule ústavy a její první hlavy.
14. září 2003 se konalo referendum na základě § 162 ústavy, ve kterém estonský lid schávil Zákon doplňující Ústavu Estonské republiky.34 I když text zákona
přiměl estonskou právníckou obec k diskusi o podmínkách přistoupení, členství a vztahu estonského práva a práva EU, nelze opomenout, že jako kompromis nebyl prost kritiky. „Doplňujícímu zákonu“ lze vyčítat především nejasné
formulace a to, že nereagoval dostatečně na potřebu vytvořit záruky zachování
panství práva a základních hodnot estonské ústavy v realitě členství státu v EU.
Proto autor této statě nepovažuje „doplňující zákon“ za konformní s požadavky
estonské ústavy.
2.3 Stanovisko Nejvyššího soudu a odmítnutí ústavního dialogu
Do diskuse o povaze „doplňujícího zákona“ a vztahu estonského práva a práva EU obecně měl možnost zasáhnout i Nejvyšší soud Estonské republiky. Jeho
názor na změny v ústavním pořádku, které přineslo přistoupení Estonska k EU,
je důležitým faktorem pro zodpovězení otázky, zda je v Estonsku prostor pro
uplatnění myšlenek deliberativního supranacionalizmu a hlubšího pluralistického dialogu. 25. ledna 2006 přijal estonský parlament (Riigikogu) usnesení, kterým Nejvyšší soud požádal o výklad estonské ústavy a „doplňujícího zákona“.
Komora pro ústavní přezkum Nejvyššího soudu Estonské republiky ve svém
stanovisku (11 May 2006, 3–4-1–3-06) projevila jistou míru apatie vůči těmto
inovativním přístupům k implementaci práva EU. Soud totiž v rámci výkladu
33 Například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 1994, II-4/A-5/94.
34 Je nutno zmínit, že konání tohoto referenda mělo i svoji soudní dohru. K. Kulbok předložil
Nejvyššímu soudu stížnost týkající se platnosti otázky formulované na hlasovacím lístku,
kterou napadl rozhodnutí vládní volební komise. Stížnost však byla zamítnuta, a to z důvodu, že otázky na hlasovacím lístku nebyly formulované vládní komisí, ale parlamentem,
dále pak pro vypršení lhůty pro podávání stížností a nakonec i z důvodu, že jednotlivcům
nepřísluší právo napadat rozpor mezinárodní smlouvy s ústavou. Rozhodnutí Komory pro
ústavní přezkum Nejvyššího soudu Estonské republiky 29.09.2003, RT III 2003, 28, 287.
110
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
„doplňujícího zákona“ a jeho vztahu k Ústavě Estonské republiky zaujal formalistický přístup a přiklonil se k nadřazenosti doplnění ústavy: „Text Ústavy
musí být pokaždé vykládán ve smyslu ústavních dodatků a aplikována může
být jenom ta část ústavy, která není v rozporu s těmito dodatky. Proto Ústava
Estonské republiky musí být vykládaná ve smyslu Zákona doplňujícího Ústavu
Estonské republiky [...] Pro určení toho, která část ústavy je nadále aplikovatelná
je podstatné vykládat ústavní text ve spojení s právem Evropské unie, kterým je
na základě Smlouvy o přistoupení Estonsko vázané. Vzhledem k tomu je nadále
aplikovatelná pouze ta část ústavního textu, která je v souladu s právem Evropské unie nebo která se dotýká právních vztahů neupravených právem Evropské
unie. Účinek těch ustanovení ústavy, která odporují právu Evropské unie a jsou
proto neaplikovatelná, musí být suspendován. To znamená, že v oblastech, kde
Evropská unie požívá výlučné pravomoci nebo kde je určena sdílená pravomoc s Evropskou unií, se v případě konfliktu estonského práva, včetně Ústavy
a práva Evropské unie, použije právo Evropské unie.“ Nejvyšší soud nepřipustil
žádné zvažování dynamického, pluralistického výkladu vztahu mezi národním
a supranacionálním právem, vycházel z tradičního supranacionalizmu a přiklonil se k dogmatickému pohledu podrobujícímu estonskou ústavu právu EU.
S uvedeným stanoviskem Nejvyššího soudu nesouhlasili dva disentující soudci. Soudce Kõve se ve svém stanovisku kriticky vyjádřil především k reflektování
tzv. obranné klauzule v tomto stanovisku Nejvyššího soudu a jejího významu
obecně. Podle jeho slov nebyl dostatečně objasněn vztah mezi § 1 a § 2 „doplňujícího zákona“ ani obsah první hlavy ústavy stanovující chráněné základní
principy ústavy. Obecně pak soudce kritizoval rozhodující většinu za přeceňování významu principu nadřazenosti práva EU nad právem estonským. Nesouhlasil především s výkladem, že „doplňující zákon“ změnil ústavu jako celek,
která napříště bude moci být aplikována pouze v tom rozsahu, v jakém dopadá
na otázky neupravené právem EU nebo shodně s právem EU. Ve druhém disentu soudce Kergandberg rovněž vyslovil politování nad nedostatečnou reflexí
„obranné klauzule“, především pak nad tím, že Nejvyšší soud ignorování této
klauzule v rámci ústavního přezkumu nijak nevysvětlil. Podle jeho názoru mělo
být vyjádření se Nejvyššího soudu k povaze „obranné klauzule“ a především
k otázce vymezení základních principů Ústavy Estonské republiky povinnou
součástí vysloveného stanoviska.
Obecně lze stanovisko Nejvyššího soud hodnotit jako zklamání a nevyužití
příležitosti. Samozřejmě netvrdíme, že by měl Nejvyšší soud polemizovat nad
předností práva EU, zajisté ale mohl naznačit připravenost analyzovat soulad
estonské ústavy s právním systémem EU, vymezit kontury neaplikování supranacionálního práva v konkrétních situacích rozporu se základními hodnotami
estonské ústavnosti a efektivně testovat dynamickou povahu práva EU. Vynesení
stanoviska Nejvyššího soudu navíc nepřineslo vyjasnění problematického charakteru „doplňujícího zákona”. Jeho pozice v systému práva Estonské republiky
111
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
zůstala nadále vágní a bez jasného smyslu. Očekávání, že stanovisko Nejvyššího
soudu přinese jisté doktrinální uchopení vztahu mezi národním a supranacionálním právem prostřednictvím Ústavy Estonské republiky zůstalo nenaplněno.
Pozice Nejvyššího soudu nepřinesla zadostiučinění a dokonale zapadá do rámce kritických slov P. Coxe, podle kterého hodnoty, zájmy a akceschopnost jsou
důležitými faktory, ale rovněž důležité jsou vize a politická vůle. Mnoho lídrů
– a nejen politických – hlásá radikální reformy, ale praktikuje konzervativní korporativismus. Dychtí po trasformaci, ale brání se změnám. Propaguje léky, ale
odmítá nezbytnou léčbu.35
3. Obecné závěry a doporučení
Hlavním cílem této statě bylo poukázat na problém nedostatečného zabezpečení ochrany principů právního státu na pozadí členství Estonska v EU. Vycházíme z toho, že principy panství práva a právního státu nemohou být opuštěny
za žádných okolností a pro zabezpečení souladu mezi těmito požadavky a závazky plynoucími z členství v EU navrhujeme využití moderních teorií reflektujících fenomén označovaný jako deliberativní supranacionalizmus. Hlavní závěry,
které naše analýza přináší jsou následující.
1. V kontextu členství Estonska v EU chybí jasně vymezená ústavní
doktrína, což ohrožuje zachování principů právního státu.
2. Estonsko není připraveno využít svoji ústavu jako základní nástroj
pro jistou mediaci mezi požadavky domácího a supranacionálního
právního systému.
3. Není nadále udržitelné využívat technickou, minimalistickou metodu
výkladu estonské ústavy v evropském kontextu.
4. V Estonsku není dostatečně zabezpečená ochrana principu právní
jistoty, když není zřejmé, které části ústavy jsou nadále uplatnitelné.
5. Na vnitrostátní úrovni neprobíhá dostatečný ústavní dialog, kterým
by byl analyzován vývoj v rámci Evropské unie (např. vymezení se
k evropským otázkám po přijetí Lisabonské smlouvy nebo přiznání
závazné povahy Listině základních práv EU).
6. Právní vzdělávání (které je zabezpečováno s podporou státu)
nereflektuje potřebu prohlubovat evropské právní myšlení.
7. Z analýzy Zákona doplňujícího Ústavu Estonské republiky a stanoviska
Nejvyššího soudu plyne, že estonská (právní) reprezentace nepodporuje
inovativní myšlenky deliberativního supranacionalizmu, založeného
35 Pat Cox, příspěvek na téma: “Europe’s Challenges in a Globalised World. Visions of leading policy makers & academics“ přednesený v rámci úvodí sekce konference Global Jean
Monnet Conference, ECSA World conference, Brussels, 23 and 24 November 2006. Education and Culture DG, Office for Official Publications of the European Communities, 2007.
112
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
na ústavním dialogu, ale zachovává formalistický přístup k aplikaci
práva EU.
Rozborem zásadního stanoviska Nejvyššího soudu vymezujícího pozici práva EU v estonském právním systému bylo poukázáno na to, že estonské soudnictví (jeho vrcholná reprezentace) není ochotno přistoupit na otevřený dialog mezi
národní (ústavní) a supranacionální rovinou. Z nejasnosti samotného Zákona
doplňujícího Ústavu Estonské republiky i následného stanoviska Nejvyššího
soudu plyne deficit právní jistoty. Naše základní hypotéza, podle které praxe
vymezování pozice supranacionálního práva v rámci kontur ústavního systému
Estonska je nedostatečná a vykazuje deficity především v souvislosti s neschopností dostatečně ochránit princip panství práva na pozadí dynamiky vývoje EU,
byla tímto potvrzena. Role estonské ústavy v kontextu členství státu v EU je vágní a ústava není vykládána tak, aby představovala nástroj mediace mezi národním a supranacionálním právním systémem.
Domíváme se, že přednost práva EU nemůže být chápána jako dogma
a supranacionalita nesmí prorůst v „supraracionalitu“. Evropská unie a její
právní systém se vyznačují dynamikou, nejsou ukotveny v neměnném stavu
a na jejich vývoj musí reagovat národní systém vytvořením předpokladů pro
testování výstupů tohoto systému základními ústavními hodnotami a principy.
Na základě reciprocity, jako hlavního principu více-úrovňového vládnutí, které
se uplatňuje v rámci EU, musí být výklad těchto základních hodnot provázán
s výkladem evropských ústavních principů. Panství práva a požadavky právního
státu mohou být zabezpečeny pouze za předpokladu, že dne převažující formalistický přístup bude nahrazen výkladovou pluralitou.
V rámci estonské praxe by proto měly být reflektovány metody deliberativního dialogu. Automatické implementování a aplikace norem práva EU (vycházející z priority politických hledisek před požadavky práva) vede k stagnaci právní
argumentace a omezuje Estonsko v dosahování pozice efektivně participujícího
člena EU. Determinování pozice a významu práva EU v estonském právním systému musí brát na zřetel jak požadavky národní, tak supranacionální úrovně.
Normativní, technické chápání práva, pouze jazykový výklad a nedostatek
hloubkové analýzi právního systému EU staví Estonsko, jako členský stát EU,
do asymetrické pozice. Estonské státní autority by neměly působit jako apologeti
požadavků evropského systému, ale namísto toho by měly zabezpečovat pozice státu v rámci EU prostřednictvím právní argumentace, která má svůj základ
v ústavním dialogu. Je potřebné ustanovit konstruktivní vztah k EU vycházející
z požadavku jistoty a stability, zabezpečovaný pravidly právního státu a ústavnosti. Tak estonské, jako i evropské ústavní právo musí působit jako inspirace
pro další ústavní dialog. Není vhodné, aby Estonsko nadále podceňovalo svoji
roli a participaci na budování společného právního prostoru v rámci EU. Jedním
113
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
z kroků, které musí být učiněny pro dosažení této aktivní role, je zabezpečení
větší míry reflexe principů, teorií a technik implementace a aplikace unijních
normativních aktů, která napomůže pochopení a nastartovaní dialogu v rámci
složené evropské ústavnosti.
Prof. Tanel Kerikmäe, Ph.D.
Tallinn Law School
Tallinn University of Technology
Estonia
[email protected]
114
DISKUZE,
NÁZORY A KOMENTÁŘE
DISCUSSION
OPINIONS AND COMMENTARIES
ZÁSADA ROVNOSTI A ZÁSADA
KONTRADIKTORNOSTI V CIVILNÍM
PRÁVU PROCESNÍM1
Jana Křiváčková
KŘIVÁČKOVÁ, Jana. Zásada rovnosti a zásada kontradiktornosti v civilním
právu procesním. Acta Iuridica Olomucensia, 2011, Vol. 6, No. 1, pp. 117–123.
1. Úvod
Civilní soudní řízení představuje postup procesních subjektů při poskytování
ochrany porušeným či ohroženým právům a právem chráněným zájmům vyplývajících ze vztahů občanskoprávních, rodinných, obchodních a pracovních. Tento proces je upraven v různých pramenech práva s tím, že jako hlavní úpravu lze
spatřovat zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád2, který nabyl účinnosti dne
1. 4. 1964.
Tento právní předpis byl od svého přijetí již mnohokrát novelizován a byly
do něj inkorporovány různé instituty civilního procesního práva. Jeho změny
byly někdy zdařilé, někdy méně zdařilé a v některých případech se o zdařilosti
ve vztahu k nim nedalo vůbec hovořit. Zdařilost změny právního předpisu lze
dle mého názoru posuzovat zejména ve vztahu k respektování zásad, na nichž je
civilní právo procesní založeno. Má-li dojít k novelizaci právní úpravy, nemohou
být tyto změny chápány jako postupné izolované včleňování nových institutů, ale
je třeba na tyto proměny právní úpravy nahlížet jako na dotváření či v některých
případech přetváření určitého systematizovaného souboru právních pravidel,
který je založen na více méně stálém základním chápání smyslu a účelu této
právní úpravy. Smysl a účel úpravy lze potom vysledovat právě ze základních
zásad, jimiž je tato právní úprava ovládána.
Novelizace právního předpisu, které nerespektují jeho koncept, vedou
ve svých důsledcích ke vzniku chaotické právní úpravy, která nemůže splňovat svůj účel. Každá novelizace právního předpisu by proto měla vždy vycházet
1 Tento příspěvek vznikl v rámci řešení grantového projektu PF-2010-001, Projekt Studentské grantové soutěže UP v Olomouci s názvem „Aktuální otázky vývoje práva“. Redakční
poznámka: Tento text byl původně publikován ve sborníku Principy a zásady v právu –
Teorie a praxe. Praha: Leges, 2010, s. 204–209. V rámci redakčních úprav a přípravy sborníku došlo ke ztrátě poznámkového aparátu. Z důvodu zachování úplnosti textu a referencí
na použitou literaturu je tento text publikován znovu.
2 Dále o.s.ř.
117
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
ze základních zásad, na nichž je tento předpis (jako pramen právních norem)
vybudován, a měla by jej systematicky doplňovat.
Zásada rovnosti a zásada kontradiktornosti představují právě takové základní zásady, kdy zásada rovnosti představuje vůdčí ideu, bez jejíhož respektování
by aplikace právní úpravy civilního procesu nemohla plnit svůj pravý účel.
2. Zásada rovnosti
Tato zásada jako integrální součást práva na spravedlivý proces představuje
jeden ze základních stavebních kamenů celého právního řádu, a jako taková patří
k maximám demokratického právního státu. Rovnost z pohledu právního významu není možno chápat jako rovnost každého s každým, ale rovnost základního
právního postavení, tj. požadavek, aby právo bylo pro každého stejné. Těžištěm
smyslu aplikace zásady rovnosti tedy je, aby právo bezdůvodně neposkytovalo
výhody či naopak neznevýhodňovalo jednoho před druhým.3
Ústavní soud definuje rovnost jako relativní kategorii, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech dle článku 1 Listiny
základních práv a svobod je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že
by každému muselo být přiznáno jakékoli právo.4
Rovnost účastníků soudního řízení pak znamená především právo na zajištění určitých procesních zásad v řízení před soudy nebo jinými orgány a stát je
povinen tuto rovnost zajistit také proto, že si vyhradil moc soudní jako exkluzivitu výkonu soudnictví.5
Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků upravuje v § 18 odst. 1 větě
první, kde je stanoveno expressis verbis, že „účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení“. Zde se jedná o zákonné zakotvení této maximy.
Na rovině ústavní plní tuto funkci ustanovení článku 96 odst. 1 Ústavy ČR, podle
nějž všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva (pojem rovnoprávnosti je užit ovšem již v preambuli Ústavy), a dále čl. 37 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod stanovící, že „všichni účastníci jsou si v řízení rovni“, potažmo
již ustanovení čl. 1 tohoto právního předpisu stanovící, že: „Lidé jsou svobodní
a rovní v důstojnosti i v právech.“
Dle Ústavního soudu6 je třeba shledávat rozdílnost úpravy zásady rovnosti
obsažené v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, který obecně předvídá rovnost účastníků
v řízeních se shodným předmětem řízení a úpravy v čl. 37 odst. 3 Listiny základ3 Srov. Knapp, Viktor. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 22
4 nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02
5 Srov. KLÍMOVÁ, Hana. In Klíma, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 498 (čl. 96 Ústavy).
6 nález Ústavního soudu ze dne 11. března 2003, sp. zn. Pl. ÚS 19/02
118
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
ních práv a svobod, kde je rovnost chápána ve smyslu zaručení rovných procesních práv a povinností konkrétních účastníků v konkrétním řízení.
Jak uvádí Ústavní soud ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 19/02: „Čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR zakotvuje jako jednu z klíčových zásad fungování a realizace soudní moci
v ČR procesní zásadu rovnosti práv účastníků řízení před soudem. Tento ústavní princip tak garantuje rovné procesní postavení účastníků soudního řízení co
do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád. Je přitom zřejmé, že pro různé typy řízení lišící se svým předmětem může zákonodárce stanovit různý rozsah procesních práv a povinností. Jinými slovy rovnost účastníků
řízení je třeba vykládat tak, že musí být respektován stejný rozsah procesních
práv a povinností v řízeních shodujících se stejným předmětem řízení.”
Rovnost postavení účastníků řízení jako nedílnou součást práva na spravedlivý proces lze nalézt i v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, ačkoli v něm není expressis verbis obsažena. Vyplývá
z pojetí spravedlivého procesu v něm obsaženého, což plyne i z četné judikatury
Evropského soudu pro lidská práva7, který jako orgán zřízený k projednávání
porušení této úmluvy pak rovnost postavení účastníků vykládá jako rovnost
zbraní, tj. zejména rovnou možnost účastníků využívat svých procesních práv.
ESLP zaujímá k zásadě rovnosti tedy obecně postoj jako k zásadě vyjadřující, že
každá strana v soudním řízení musí mít stejnou možnost hájit své zájmy, žádná
z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně a každá strana musí mít
možnost uplatnit své argumenty za podmínek, které nejsou jasně nevýhodné
ve srovnání s protistranou.8
O rovnosti zbraní jako o jednom ze základních elementů práva na spravedlivý proces hovoří taktéž Ústavní soud ve svém rozhodnutí IV. ÚS 463/2000, kdy
rovnost zbraní znamená, že každá strana v procesu musí mít stejnou možnost
hájit své zájmy, jakož i možnost uplatňovat své argumenty za podmínek, které
nejsou zřetelně nevýhodné ve srovnání s protistranou.
V tomto svém závěru však ESLP i Ústavní soud ČR definují rovnost zbraní
prostřednictvím výčtu oněch zbraní, které mají být v řízení mezi účastníky rovné
a právě tímto zřetelně dávají najevo, že zásada rovnosti je zastřešujícím znakem
práva na spravedlivý proces. Zásadu rovnosti je proto třeba chápat z pohledu
systematického. Sama o sobě vyjadřuje jen určitý imperativ, který je ovšem obsahově prázdný a teprve jeho spojením s právní úpravou práv a povinností účastníků civilního soudního řízení docházíme ke komplexnímu poznání této zásady.
Jako výchozí idea spravedlivého procesu představuje i interpretační vodítko při
aplikaci právních norem obsažených v právní úpravě civilního soudního řízení,
čímž slouží k nastolení určité rovnováhy sil v řízení, k rovnovážnému postavení
7 Dále jen ESLP.
8 Např. rozhodnutí Kress vs. Francie ze dne 7. června 2001, Application no. 39594/98, bod
72. dostupné na <http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197/view.asp?item=1&portal=hbkm&action=html&highlight=kress&sessionid=59335675&skin=hudoc-en>.
119
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
účastníků, kdy ani jeden není bezdůvodně ve svých právech a povinnostech zvýhodňován nebo znevýhodňován.9
Zásada rovnosti projevující se v nastavení rovných možností uplatnění procesních práv nepředstavuje pro účastníky ovšem povinnost tato práva využít,
a proto nelze chápat jako porušení zásady rovnosti, nevyužívá-li účastník těchto
svých práv, tj., je v tomto ohledu nečinný. Tato jeho nečinnost může mít pro něj
samozřejmě i velice negativní následky, nicméně i ve vztahu k zásadě rovnosti
se uplatňuje obecné pravidlo vigilantibus iura scripta sunt.
Soud je povinen účastníky o jejich procesních právech a povinnostech
poučovat, nicméně na rozdíl od procesních povinností, jejichž splnění může být
na účastnících různými prostředky vynucováno, nelze účastníky nutit, aby svých
procesních práv využívali. Soud je nemůže v jejich procesních krocích vést, je
pouze povinen nastavit všem účastníkům rovné postavení při užívání jejich procesních práv a to prostřednictvím plnění své poučovací povinnosti spočívající
v seznámení účastníků s jejich procesními právy a možnostmi jejich uplatnění. Není mu ovšem stanovena povinnost bdít nad tím, aby účastníci této možnosti využili. V konečném důsledku tedy povinnosti zachování zásady rovnosti v soudním řízení odpovídá povinnost zajištění možnosti každého účastníka
řízení mít v soudním řízení rovné postavení s ostatními účastníky. Zda skutečně
v konkrétním řízení budou účastníci svých práv využívat v rovné míře, už záleží
také na jejich vlastní aktivitě a míře zapojení se do řízení.
3. Kontradiktornost, formální pravda a koncentrace řízení
Civilní procesní právo slouží k tomu, aby právům a právem chráněným
zájmům byla soudní ochrana poskytována spravedlivě. Jak již bylo uvedeno výše,
základním aspektem spravedlivého poskytování soudní ochrany v civilním procesu je naplnění zásady rovnosti. Tato zásada má zcela specifické postavení ve
vztahu k jiným zásadám civilního procesu, což lze prezentovat na dalším aspektu práva na spravedlivý proces – zásadě kontradiktornosti, kterou chápu v tom
smyslu, že účastníci řízení mají právo uplatňovat v řízení důkazy, tvrdit skutečnosti a předkládat stanoviska a argumenty na obhajobu svých zájmů ve vztahu
k tomu, co již bylo do řízení vneseno jiným účastníkem, resp. soudem (zejména
v případě nesporných řízení), tedy reagovat na již projevené podklady soudního
řízení.10 Jde tedy o užší vymezení práva být slyšen (což spočívá v právu přednést
před soudem svůj pohled na projednávanou věc).
9 Již s ohledem na výše uvedené chápání rovnosti účastníků jako rovnosti v jejich procesním postavení, nelze operovat porušením zásady rovnosti ve vztahu k výsledku sporu. Jak
uvádí i Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. června 2002, sp. zn. IV. ÚS 140/02 :
„výsledek sporu sám o sobě nemůže porušit rovnost účastníků“.
10 Nerozumím tedy pojmu kontradiktornost pouze ve smyslu protichůdného postavení
účastníků/stran ve sporném řízení.
120
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Svého plného uplatnění dosáhne zásada kontradiktornosti jen ve spojení se
zásadou rovnosti – tedy při nastolení rovnosti zbraní. Žádná ze stran (resp. žádný z účastníků) nesmí mít ve vztahu k právu reagovat na průběh řízení procesní
výhodu vůči protistraně (jinému účastníku), tj., každý z účastníků musí mít stejné možnosti uplatňovat své argumenty za podmínek, které nejsou zřejmě nevýhodné ve srovnání s ostatními účastníky. Důležitým cílem uplatnění této zásady
je pak zejména náležité zjištění skutkového stavu v projednávané věci.
V konkrétní rovině můžeme uvedené prezentovat na současné úpravě koncentrace řízení, v nichž se uplatňuje projednací zásada dle o.s.ř. Při hodnocení
postupu soudu, který při druhém jednání ve věci nepřihlédne k důkazu navrženému účastníkem až v tomto jednání směřujícímu k vyvrácení pravdivosti tvrzení žalobce, shledáváme, že je v souladu s právní úpravou stanovující možnost
tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy do skončení přípravného jednání, resp.
nekonalo-li se toto, do konce prvního jednání ve věci (byl-li o tomto omezení účastník řádně poučen a nejedná-li se o uplatnění důkazu patřícího mezi
výjimky z tohoto pravidla stanovené zákonem).11 Nicméně z pohledu zachování
zásady kontradiktornosti je možno dojít k závěru, že postup soudu je v rozporu
se zásadou kontradiktornosti a proto je pro nenaplnění jednoho z článků práva
na spravedlivý proces nespravedlivý.
Budeme-li se zabývat otázkou spravedlnosti samotné právní normy12 stanovující takové omezení, můžeme dále dospět k závěru, že její aplikace povede k nespravedlivému výsledku, resp. že sama norma, jejíž aplikace k takovému
následku povede, je z tohoto důvodu nespravedlivá. Nespravedlnost takové normy může být spatřována v tom, že obecně stanovuje omezení možnosti uvádět na svou obranu (tj. na obranu svých práv a zájmů) skutečnosti a navrhovat
na jejich prokázání důkazy.
Oproti tomu lze argumentovat spravedlností takové normy pro souladnost
s koncepcí spravedlivého procesu, kdy koncentrace řízení sice omezuje účastníky řízení a klade na ně vyšší zodpovědnost za náležité zjištění skutkového stavu,
nicméně toto omezení se uplatní obecně (typově) na všechna zákonem stanovená řízení, čímž je naplněna rovnost účastníků ve všech takových řízeních, předvídatelnost soudního postupu a právní jistota (čímž je naplněn požadavek čl.
96 odst. 1 Ústavy) a konkrétně v tomto řízení i ve vztahu k žalobci, který taktéž
nemůže reagovat na tvrzení a důkazy žalovaného, tj., omezení platí pro všechny
účastníky daného řízení (čímž je naplněn požadavek čl. 37 odst. 3 Listiny).
Při zásahu do kontradiktornosti řízení jde o zásah do rozsahu procesních
práv účastníků, a z pohledu zachování rovnosti zbraní půjde o porušení práva
na spravedlivý proces tehdy, bude-li tímto nastoleno nerovné postavení účast11 Srov. § 118b o.s.ř.
12 Přistoupíme-li pro tento případ na možnost hodnocení právních norem z hlediska jejich
spravedlnosti, tj. nejen v rovině souladnosti s Listinou garantovaným právem na spravedlivý proces.
121
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
níků řízení v možnosti tohoto práva využívat. Zachování zásady kontradiktornosti je tedy třeba při hodnocení právní normy, resp. její aplikace vždy zohlednit
z pohledu současného zachování zásady rovnosti.
Výsledné rozhodnutí v tzv. koncentrovaném řízení (pomineme-li možnost
využití výjimek z koncentrace13) však může být v důsledku takto formalizovaného postupu zcela v rozporu s objektivní realitou. V případě koncentrace řízení se
nám tedy navíc „do hry“ dostává ještě zásada formální pravdy spočívající v tom,
že soud může rozhodnout na základě zjištění naplnění formálních předpokladů
upravených zákonem, aniž by musel nejprve prostřednictvím dokazování dospět
k pravdivému poznání o skutkovém stavu a všech okolnostech případu (což by
odpovídalo pojetí zásady materiální pravdy), resp. existují určité limity a stopstavy v rámci tohoto poznání pravdy o objektivních skutečnostech týkajících se
případu.
Současné znění občanského soudního řádu především v souvislosti s novou
úpravou koncentrace řízení je zřejmým důkazem posunu české právní úpravy
směrem k převaze uplatnění zásady formální pravdy. V ustanovení § 1 o.s.ř.
nalezneme následující dikci: Občanský soudní řád upravuje postup soudu a účast
níků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv
a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čest
nému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob. Lze si tedy představit, že
právní úprava koncentrace řízení a některých dalších institutů civilního práva
procesního bude chápana jako rozporuplná s tímto ustanovením. Sama idea
nastolení stopstavu, po němž nelze až na výjimky do procesu vnášet nové skutečnosti a důkazy, se může zdát být nespravedlivá, neboť může zcela reálně dojít
k tomu, že soud nezjistí veškeré podstatné okolnosti a skutečnosti relevantní pro
úplné a pravdivé poznání případu. Na druhou stranu ovšem zákon užívá slov
„spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků“. Pod pojmem spravedlivá ochrana lze jistě spatřovat nutnost poskytnutí právní ochrany jen objektivně zcela správně poznanému případu, nicméně v intencích procesního práva
(konkrétně úpravě sporného nalézacího řízení, resp. řízení, v nichž se uplatňuje
projednací zásada) je třeba jej chápat zejména tak, že každému účastníku bude
dán prostor a příležitost, aby soud k takto zjištěnému stavu mohl dojít právě
v součinnosti s účastníky.14 Pokud některý z nich svých práv nevyužívá a soud
není povinen skutkový stav sám zkoumat v tom rozsahu, že do řízení může
vnášet sám skutečnosti a důkazy (což ve sporném řízení nepřichází až na určité
výjimky v potaz), nelze vidět v rozhodnutí, které je postaveno jen na částečných
13 K zachování zásady kontradiktornosti ve vztahu k výjimkám z koncentrace dále viz KŘIVÁČKOVÁ, Jana, HAMUĽÁKOVÁ, Klára. Devět měsíců účinnosti nové právní úpravy
koncentrace v civilním soudním řízení z pohledu praxe. Právní rozhledy, 2010, roč. 18,
č. t12, s. 441–447.
14 V nesporném nalézacím řízení, resp. tam, kde se uplatňuje vyšetřovací zásada, ovšem koncentrace řízení nepřichází i dle textu zákona v úvahu, neboť povinnost objasnit plně skutkový stav má soud (i když také v součinnosti s účastníky).
122
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
či ne zcela pravdivých zjištění, nespravedlivý akt státní moci. Naopak, pokud
soud svým postupem poruší svou povinnost nastavit účastníkům rovné šance k využití prostředků náležitého zjištění skutkového stavu a v důsledku toho
dojde ke zcela zformalizovanému postupu a rozhodnutí jen na základě neúplně
zjištěného skutkového stavu, je třeba toto považovat za postup v rozporu s právem účastníků na spravedlivý proces v důsledku porušení zásady rovnosti v souvislosti se zásadou kontradiktornosti.
4. Závěr
Právo na soudní ochranu je garantována na ústavní rovině a jeho odrazem
pak má být zákonná právní úprava jednotlivých řízení, kdy v každé z nich musí
být respektováno právo na spravedlivý proces, tj. určité kvalitativní nároky
na provedení řízení. Zásada rovnosti a kontradiktornosti pak představují důležité komponenty tohoto práva.
Projevy zásady rovnosti se v jednotlivých právních odvětvích různí a je tedy
možno říci, že i projev této zásady není primárně generalizovatelný, a její uplatnění je vždy jistým způsobem specifické s ohledem na konkrétní oblasti právní
sféry a instituty, v nichž se uplatňuje. V právní úpravě civilního soudního řízení
ji nalézáme v podobě této úpravě obecně imanentního apelu na rovnost v procesních právech a povinnostech. Ten se projevuje jak v celkovém pojetí civilního
procesu, tak v jeho jednotlivých institutech, kam lze zařadit i kontradiktornost
řízení.
Právní principy a zásady, ať už jsou výslovně v právním předpisu vyjádřeny nebo ne, tak hrají významnou roli při interpretaci norem v něm obsažených
a umožňují nalézt v občanském soudním řádu obsah právních norem, pochopit
jejich vzájemný vztah, systematickou a logickou propojenost. Aplikace procesních norem bez zohlednění principů a zásad, na nichž je toto právo založeno,
je proto přes zřejmou formálnost tohoto práva (respektive právě kvůli ní) zcela
nemyslitelná.
JUDr. Jana Křiváčková
Právnická fakulta
[email protected]
123
NĚKOLIK ÚVAH O PŘIROZENÉM
PRÁVU A PRÁVNÍM POZITIVISMU
V SOUVISLOSTI S NÁVRHEM NOVÉHO
OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU
František Pěcha
PĚCHA, František. Několik úvah o přirozeném právu a právním pozitivismu
v souvislosti s návrhem nového občanského zákoníku. Acta Iuridica Olomucen
sia, 2011, Vol. 6, No. 1, pp. 125–129.
I.
V obecné části každého občanského zákoníku se především zrcadlí i filozofický základ celého kodexu, který se pak objevuje i v různých ustanoveních
části zvláštní. Od počátku roku 1951, kdy nabyl účinnosti tzv. střední občanský
zákoník (zák. č. 141/1950 Sb.), který platil do konce března 1964, to byla marxistická ideologie, která prostupovala celý kodex. Přesto nutno uznat, že díky
několika odborníkům z dob prvé republiky (prof. Krčmář, prof. Andres a jiní)
měla formální vyjádření zákonných ustanovení tohoto kodexu kvalitní úroveň
(byť s třídním obsahem). Také další občanský zákoník č. 40/1964 Sb., který nabyl
účinnosti 1. 4. 1964, zůstal věren marxistické ideologii, a to ještě intenzivněji.
Odstranil jako pozůstatky soukromokapitalistické éry i některé právní instituty,
které ještě obsahoval zrušený střední občanský zákoník (jako právo stavby, úpravu věcných břemen, výměnek, pacht, odkaz i zástavní právo). Některé tyto instituty byly sice obnoveny novelou č. 131/1982 Sb., ale v nepříliš vyhovující úrovni.
Teprve po listopadových změnách v roce 1989 došlo k nouzovému řešení
a částečnému odstranění alespoň některých zcela nevyhovujících ustanovení
tohoto zákoníku, a to především obsáhlou novelou přijatou jako zák. č. 509/1991
Sb., která však přinesla jen mírné zlepšení, neboť řada ustanovení poplatná dřívější ideologii dosud platí.
Návrh nového českého občanského zákoníku (vypracovaný po dlouholetém
úsilí řady odborníků z akademické obce i praktiků), který má být univerzálním
kodexem soukromého práva, se zřetelně hlásí k jusnaturalismu, tedy k zásadám
práva přirozeného, jak vyplývá především z ustanovení prvé hlavy části první
(zejména z obsahu § 2/odst. 1 a § 19, ale i z dalších ustanovení osnovy). Inspiruje se jednak Listinou základních práv a svobod a zásadami našeho ústavního
pořádku, ale též ustanovením § 16 obecného obč. zákoníku z roku 1811 (ABGB),
podle něhož má každý člověk vrozená, již rozumem poznatelná práva, a je tudíž
osobou.
125
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
II.
Jak zdůrazňuje Vladimír Kubeš1, nebyla právní filozofie až do začátku 19. století ničím jiným, než doktrínou přirozeného práva. Její kolébkou byla již Platónova idea práva přirozeného i učení jeho žáka Aristotela o spravedlnosti jako
o „cnosti, pokud bere zřetel na ostatní“.2
Ve středověku se pak setkáváme se scholastickým přirozeným právem, jež
reprezentují především Augustinus a Tomáš Akvinský,3 kteří dovedli zužitkovat
myšlenky přirozeného práva platónsko-aristotelovského.
Rovněž renesanční období je ovládáno přirozenoprávní filozofií. Rozhodující
roli zde hraje smlouva a pojem suverenity. Pramenem vládní moci je vůle lidu,
z níž vzniká vládní smlouva. Nositelem suverenity je lid, který se smluvně podrobuje panství vrchnosti. Dle Jeana Bodina je suverenita omezena právem přirozeným, jímž je vázán i držitel suverénní moci. Velké systémy přirozeného práva se
objevují též u Huga Grotia, Samuela Pufendorfa i u Tomáše Hobbese. Podobně
můžeme hodnotit i filozofii Leibnizovu, který oddělil od sebe právo a mravnost
a tvrdil, že obě tyto kategorie tvoří jednotu s označením „ius naturale“. 4
Značný význam pro rozvoj přirozeného práva měla nepochybně doktrína
Jeana Jacquessa Rousseaua, který je jedním z nejjasnějších přirozenoprávních
myslitelů. Jeho dílo „Du contrat social“ obsahuje učení právněpolitické i právněsociologické. Rousseau se táže, zda místo libovolného násilí může nastat stav
práva, který by byl vnitřně odůvodněn. Je to možné jen, pojímáme-li myšlenku
uspořádaného vespolného života ve smyslu „contrat social“.
Rousseauovské pojetí přirozeného práva mělo značný vliv i na přirozenoprávní filozofii Immanuela Kanta, který je považován za tvůrce tzv. moderního
přirozeného práva, jež tvořilo (prostřednictvím Františka Zeilera) filozofický
základ Všeobecného občanského zákoníku z roku 1811. 5
V době předkantovské se idea práva přirozeného vyznačovala čtyřmi základními rysy:
1. Přirozené právo chce především poskytnout určité právní soudy hodnotní.
2. Tyto hodnotní soudy jsou všeobecně platné a nezměnitelné, ať jejich
pramenem je příroda, Bůh nebo rozmysl.
3. Tyto hodnotní soudy jsou dle přirozenoprávní doktríny zjistitelné činností
kognitivní.
4. A jsou-li jednou poznány, mají přednost před právem pozitivním. 6
1 Kubeš, Vladimír. Právní filozofie XX. století , 1992, s. 8.
2 Aristoteles. Etika Nikomachova, V. kniha, 3. kap. a násl.
3 Tomáš Akvinský mluví o přirozeném zákoně, který lidé nerespektují (v důsledku dědičného hříchu), a proto zde musí být organizované donucení (vis coactiva) k jeho ochraně.
4 Leibniz, Gottfried. Opera philosophiae omnia, 1840, XXXII – De notionibus iuris et iustitiae,
s. 119.
5 Kubeš, Vladimír. Právní filozofie XX. století , 1992, s. 9.
6 Radbruch, Gustav. Rechtsphilosophie, 1932, s. 14.
126
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Kant však ve své Kritice rozmyslu dokazuje, že rozmysl není arzenálem hotových teoretických poznatků, hotových etických a estetických norem, nýbrž, že
se pouze usilovně snaží dospět k takovým poznatkům a normám. Je souborem
otázek, nikoliv odpovědí. Kantova moderní doktrína přirozeného práva se totiž
značně liší od staré přirozenoprávní doktríny s celým jejím systémem strnulých
přirozenoprávních pravidel. Moderní přirozenoprávní doktrína omezuje totiž
axióm neměnitelnosti pouze na nejvyšší ideje práva, jimiž jsou idea spravedlnosti, idea svobody, idea rovnosti před zákonem a idea harmonie.
Pokud jde o přirozenoprávní myslitele 20. století, je vhodné uvést následující
filozofy:
1.
John Finnis (nar. 1940), který ve svém díle Natural Law and Natural Rights,
založeném na učení Aristotela a Tomáše Akvinského, dospívá k závěru, že
normální normy ospravedlňují samotnou instituci pozitivního práva.
2. Gustav Radbruch (1878–1949), který přešel z pozice pozitivismu na pozici
přirozenoprávní a který ve své stati „Zákonné neprávo a nadzákonné
právo“ vyvozuje závěr, že někdy musí zákon jako nesprávné právo
spravedlnosti ustoupit. 7
3. Ronald M. Dworkin (nar. 1931), který tvrdí ve svém díle Taking Rights
Seriously, že „ … právní systém není možno redukovat pouze na soustavu
právních pravidel. Vedle právních pravidel existují také obecné principy,
které často mění či ruší účinek právních pravidel v obtížných případech
(hard cases).“
III.
Proti doktríně přirozenoprávní vystupuje ostře právní pozitivismus, jehož
duchovním otcem je Auguste Comte se svým nejvýznamnějším dílem „Cours
de philosophie positive“. Jde o směr, který neguje veškeré uvažování o hodnotě
práva jako nevědecké a omezuje se pouze na zkoumání empirických právních
řádů. Filozofie je pozitivismem redukována na úkol zkoumat tento svět zkušeností podle přírodních zákonů. Právní pozitivismus se pak projevuje tím, že
se omezuje výlučně na danou látku, na dané zákony a rozhodnutí (z hlediska
„de lege lata“). 8
Dalším významných pozitivistou byl Karl Bergbohm, jehož hlavním dílem
byla „Jurisprudenz und Rechtsphilosophie“, v němž vytýká přirozenému právu,
že pracuje s „dvojím právem“ (Doppelrecht) a jako kdyby paralelně s pozitivním
právem kráčelo neustále právo jiné, jemu nadřazené nebo antagonistické a s ním
rivalizující.
7 Radbruch, Gustav. Gesetzliches Unrecht und übergesetzliches Recht. Süddeutsche Juristenzeitung, 1946. (Stať obsahuje důraznou kritiku německých protižidovských zákonů
vydaných za doby nacistické nadvlády).
8 Viz též Kubeš, Vladimír. Právní filozofie XX. století , 1992, s. 13.
127
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Představitelkou normativistického pozitivismu je normativní teorie (ryzí
nauka právní), která ve dvacátých i třicátých letech 20. století ovládala právnickou fakultu v Brně. Jejími zakladateli byli Hans Kelsen (škola vídeňská) svým
spisem „Hauptprobleme der Staatsrechtlehre entwickelt aus der Lehre vom
Rechtssatze“, a u nás František Weyr (škola brněnská) svými pracemi „Příspěvky k teorii nucených svazků“ a „Zum Problem eines einheitlichen Rechtssystems“. Předmět právní vědy se Kelsenovi jeví jako systém soudů o právu stejně
jako příroda (jakožto předmět přírodní vědy) jako systém soudů o přírodě. 9, 10
Normativní teorie zdůrazňuje požadavek čistoty (ryzosti) metody v právní vědě
(odtud „ryzí nauka právní“). Požadavkem čistoty chce normativní teorie zajistit
poznání, jež bude zaměřeno jenom na právo. Vytýká dosavadní právní vědě, že
se smísila s psychologií, biologií, etikou i teologií. 11 Ryzí nauka právní se snaží
skloubit v jeden celek dvě tendence:
1. tendenci chápat právo jako výraz něčeho, co býti má, na rozdíl od toho,
co jest (tendence protisociologická),
2. tendenci proti jakémukoliv právu přirozenému (omezit se výlučně
na poznávání pozitivního materiálu) – tendence pozitivistická. 12
Tohoto cíle se Kelsen snažil dosáhnout konstrukcí základní (nejvyšší) normy.
Právo pak normativní teorie definuje jako soubor norem odvoditelných a odvozených z hypotetické normy nejvyšší, stanovených zvláštními orgány, soubor
jako celek nadaný zvláštním organizovaným donucením (exekuce a trest) a rovněž jako celek vyznačující se určitou fakticitou (vhodností v souladu s empirií). Z uvedené definice vyplývá jasně vytyčení myšlenky stupňovitosti právního
řádu, s čímž souvisí i problém prvotní (nejvyšší) normy – jako ohniska normového souboru. Tuto prvotní normu lze totiž jen obrazně a v širším smyslu chápat
jako normu skutečnou. Prvotní norma (Grundnorm) není totiž součástí právního řádu, nýbrž pouze předpokladem (hypotézou), který nám dovoluje chápat to,
čemu říkáme „právo“ jako právo. Toto učení o hiearchii norem a o systému právních norem a institucí, který je uspořádán jako zřetězení vycházející od jednoho
centrálního bodu, kritizuje Ota Weinberger, který tvrdí, že je problematické, zda
realita mezinárodního práva a vztahy mezi právem Evropské unie a členskými
státy odpovídají těmto konstrukčním požadavkům. 13
V této souvislosti je proto vhodné zmínit se stručně o institucionalistickém
pozitivismu, což je doktrína, jejímiž spolutvůrci jsou jednak shora zmíněný
9 Kelsen, Hans. Rechtswissenschaft und Recht, s. 182.
10 Na Hanse Kelsena měla značný vliv filozofie novokantovce marburského směru Hermanna
Cohena, zatímco Weyrova normativní metoda byla ovlivněna filozofií Artura Schopenhauera, jehož díla si František Weyr velmi vážil pro mistrnou jasnost a skvělý sloh, což mu
usnadnilo pochopení hlubokých myšlenek Kantových.
11 Kelsen, Hans. Reine Rechtslehre, s. 1.
12 Viz Kubeš, Vladimír. Právní filozofie XX. století , 1992, s. 41.
13 Weinberger, Ota. Nový institucionalismus jako základ právní a politické teorie. Právník,
2000, č. 1, s. 9 a násl.
128
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Ota Weinberger a jednak skotský právní filozof D. N. Mac Cormick. Toto učení
(na rozdíl od ryzí nauky právní) zdůrazňuje fakt, že existence systému norem
spočívá v jejich spojení s porovnatelnými skutečnostmi a sociologicky zjistitelnými společenskými procesy (institucionální skutečnosti).14 Jde tedy o doktrínu,
která směřuje ke komplexnímu pojetí právní reality. Chápe právo jako komplex
společenských realit.
Poněkud smířlivější postoj k přirozenému právu zaujímá moderní pozitivistický právní filozof Herbert Lionel Adolphus Hart (1907–1992), který uznává že
každý právní řád by měl obsahovat i minimum přirozeného práva (Minimalinhalt an Naturrecht). 15 Tolik stručně o právním pozitivismu.
Závěrem chci uvést, že jsem si v roce 2000 dovolil v časopise Právní praxe
(z pozice víceméně laika) položit otázku týkající se filozofického základu budoucí rekodifikace soukromého práva. 16 Dnes (po 10 létech) dospíváme k názoru,
že volba přirozenoprávní doktríny byla správná (ovšem s malým dodatkem, že
trošku toho pozitivního práva potřebuje i jusnaturalismus, poněvadž rozhodovat
a soudit jen podle vznešených idejí by asi také nešlo).
JUDr. František Pěcha
Notář
14 Weinberger, Ota. Norm und Institutionen. Eine Einführung in die Theorie des Rechts.
Wien 1988, s. 131 a dal.
15 Hart, H. L.A. Der Begriff des Rechts. Frankfurt, 1973.
16 Pěcha, František. Na jakém filozofickém základě bude u nás provedena rekodifikace soukromého práva? Právní praxe, 2000, č. 6, s. 393 a dal.
129
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
RECENZE A ANOTACE | REVIEWS
AND ANNOTATIONS
HORZINKOVÁ, Eva, NOVOTNÝ, Vladimír. Správní právo procesní.
3. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2010, 360 s.
Vysokoškolská učebnice se věnuje obecné části správního práva procesního a
především je pojata jako popis správního procesu systematikou správního řádu.
V předmluvě se autoři vyjádřili k historii právní úpravy správního procesu, včetně vymezení tohoto pojmu. Publikace neobsahuje představení autorů.
A nyní několik konkrétnějších postřehů. Pokud jde o vysvětlení vztahu
správního a daňového řádu, není úplné ani nezmiňuje platnou judikaturu, ani se
s ní nijak nevyrovnává – autoři zkrátka svůj názor nevyslovili (s. 34). Nadto lze
k celé publikaci podotknout, že není zcela patrna koncepce, zda se věnují autoři
pouze správnímu řízení bez daňového či nikoli. To se projevuje např. i v popisu
náležitostí správního spisu, které se tradičně u daňových lišily (s. 118).
Autoři popisují zásadu legality na s. 42. Ta je považována za jednu z nejdůležitějších zásad, ne-li nejdůležitější, avšak autoři její výklad v podstatě nepodávají,
omezili se jen na konstatování, bez toho, aby uvedli, z čeho tato zásada pramení,
což považuji za dost důležité, ani jaké má limity, konkrétní dopady a jaké problémy z toho vyvěrají.
U dobré správy je dobře uveden základní přehled pojmu, autoři citují dobrý materiál (s. 46). Pokud se autoři ztotožňují (a to neuvádí) s tím, že na každém úředním dokumentu má být vždy uvedeno jméno úředníka, k tomu lze
jen poznamenat, že taková zásada by měla mít rovněž své výjimky (z důvodu
bezpečnosti apod.). Emailový kontakt by však podle mého názoru neměl chybět
dnes na žádné úřední písemnosti.
Přínosným způsobem je popsána součinnost správních orgánů s policií.
Kapitola opět nepopisuje vztah s daňovou správou, ze své praxe mohu potvrdit,
že spolupráce byla dobrá při exekuci a dražbě zbraně. Což byly otázky, které
nebyly v daňovém procesu uspokojivě upraveny.
Věcně je popsáno dokazování (ve srovnání s Dokazováním v daňovém řízení
od J. Kobíka a J. Šperla rozhodně přehledněji). U pěkného nástinu opravných
systémů zjevně u popisu kasačního principu vypadlo slovo „vyššího stupně“
v třetí větě od konce (s. 216). Ačkoliv učebnice vyšla v roce 2010, v poznámce 15
na s. 230 se píše, že zákon má nabýt účinnosti 1. 1. 2009.
Na s. 237 autoři píší, že na přezkum není právní nárok. Podle mého názoru je takové rčení velice zavádějící, matoucí a neprofesionální, zcela postrádá
„duch“ zákona a moderní správní myšlení. Zákon stanoví, za jakých podmínek
131
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
se přezkumné řízení zahajuje a pokud tyto podmínky jsou objektivně splněny,
správní orgán přezkumné řízení zahájit musí. Názor autorů souvisí ze zakořeněným myšlením některých méně vzdělaných úředníků, že pokud jim zákon dává
v čemkoli možnost, že záleží na jejich subjektivní úvaze. Omyl. Judikatura správních soudů, teorie i část praxe již dobře ví, že za splnění určitých podmínek je
nutno pojmy „lze“, „může“ apod. vykládat jako „musí“. Jde o jedinou výjimku
z formálně-logické aplikace složitých hypotéz (in Pavel Molek: Fuzzy seriál I.
– pesimistický úvod; http://jinepravo.blogspot.com/2009/05/fuzzy-serial-i-pesimisticky-uvod.html, publikováno 13. 5. 2009).
Soudnímu přezkumu je věnována pramalá pozornost. Přitom britské či
některé podobné učebnice věnují soudnímu přezkumu (samozřejmě lze porovnat jen s přihlédnutím k tradici a specifikům) nesrovnatelně větší prostor. Judikatura správních soudů má své významné místo, Nejvyšší správní soud změnil
hru na poli správního práva a k tomu nelze nepřihlédnout. Přitom v publikaci
není ani odkaz na web tohoto soudu (čímž nejsou mimochodem vůbec splněna
citační pravidla).
Na s. 256 v předposledním odstavci autoři uvádí, že „rozsudek soudu nahra
zuje rozhodnutí správního orgánu buď v celém rozsahu, nebo tak, jak bylo rozsud
kem dotčeno (§ 78 s.ř.s.)“. Charakter přezkumné činnosti soudu je takový, že ani
nemůže nahradit správní rozhodnutí. Citace je úplně vymyšlená, ustanovení § 78
s.ř.s. takové ustanovení vůbec neobsahuje a nikdy přitom nebylo měněno.
V prvním celém odstavci na s. 257 zase z citace ustanovení § 41 s.ř.s. vypadla
důležitá část, v jakých věcech zákon stanoví lhůty pro zánik odpovědnosti.
Na s. 280 mezi základní zásady vykonávacího řízení uvádí autoři rovnost
stran. Nijak tuto zásadu nerozvádí a to je škoda, protože ta vždy ve vykonávacím
řízení neplatí, obzvláště v případech, kdy správní orgán vymáhá nějakou povinnost „sám pro sebe“ – tehdy se totiž ocitá v dvojjediné roli vymáhajícího orgánu
i oprávněného. K zásadě přiměřenosti a vhodnosti lze poukázat například i na
nedobrou praxi mnoha úřadů při předávání pohledávek k vymáhání soudním
exekutorům skrz advokátní kanceláře.
Ačkoli je publikace koncipována jako učebnice, postrádám u ní lepší didaktické vlastnosti – nejsou v ní zvýrazněny pojmy, chybí přehledy a tabulky. Otázky
na konci kapitol jsou vhodným zakončením, ale také jediným výukovým prvkem. Judikatura se jeví jako vybrána náhodným způsobem, ke škodě věci se
citované judikáty opakují a některé relevantní chybí (např. ohledně závazných
stanovisek). Je dobře, že učebnice obsahuje aspoň něco málo z teorie. Pokud se
profiluje publikace jako učebnice, měla by však teorie obsahovat nesrovnatelně
více a neměla by vypadat jako opsaný a mírně doplněný zákon.
Protože obdobné publikace neslouží toliko jako učebnice, ale zasáhnou i jiný
čtenářský okruh, chybí v ní více odkazů, zejména na jiné zdroje a relevantní
judikaturu. I kdyby byla učebnice určena pouze studentům, došlo k jakémusi
132
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
podcenění a neuvedení do tématu a oboru dostatečně pečlivým způsobem. Chybí popis souvislostí, pozadí, důsledků. Výklad je na mnoha místech velmi zjednodušený. Struktura učebnice sleduje systematiku zákona, je otazné, zda je to
smysluplné. Pro studenty by bylo velmi přínosné, kdyby učebnice obsahovala byť
jen nastínění konkrétních příkladů. Po přečtení publikace ztěží ve studentech
zůstane stopa, že správní právo se jich bytostně dotýká v každodenním životě.
JUDr. Martina Radkova
Právnická fakulta
Krajský soud v Ostravě
133
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. 3. doplněné vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, 184 s.
V edici Beckova skripta vyšlo v roce 2010 již třetí vydání publikace prof. Šturmy, které přibližuje fungování mechanismů ochrany lidských práv v mezinárodním a evropském měřítku. Reflektuje poslední změny v materiální, ale i procedurálním ohledu lidských práv a jejich ochrany.
Oproti předchozím vydání je materie sice ochuzena o problematiku uprchlictví a azylu, která byla vydána samostatně, nicméně nově přináší ohlednutí za
velmi aktuálními otázkami mezinárodního práva trestního a instrumenty boje
proti terorismu. Dalšími kapitolami, která v předcházejících vydáních úplně
chyběly jsou regionální systémy ochrany lidských práv a to především systém
americký a africký. Postupně se tedy čtenář má možnost přehledově seznámit
s následujícími okruhy ochrany lidských práv.
Nejobecnější je prvotní uvození do problematiky universální ochrany lidských práv. Systém ochrany lidských práv OSN nelze pominout a nečiní tak
ani tento autor. Kromě klasických úmluv, které chrání různorodá lidská práva
se dostaneme i k procedurálnímu zajištění ochrany lidských práv. Tímto jsou
orgány kontroly na základě Charty OSN a postupy při soustavném porušování lidských práv. Problematika je zakončena úpravou ochrany v rámci Mezinárodní organizace práce. Celé pojetí je průřezovou informací, která stačí k nabytí
základního povědomí o universální platformě ochrany lidských práv. Navazující
kapitola evropského zázemí je nejrozsáhlejší.
Už s ohledem na čtenáře, kterému je předkládaná kniha určena je neobsáhlejší kapitola věnující se evropským reáliím ochrany lidských práv na všech
významných frontách, které jsou zakořeněny na „starém kontinentě“. Nemůže
chybět v Evropě nejstarší a po reformě snad i nejefektivnější nástroj ochrany
lidských práv na mezinárodní úrovni – Evropský soud pro lidská práva. V rámci
Rady Evropy to však není jen Evropská úmluva o lidských právech, ale i další
dokumenty, které sic nemají judiciální orgán vymáhání, jsou důležitými regulátory problematiky lidských práv. Výběrově jsou probrány Evropská sociální
charta, Ochrana národnostních menšin, Úmluva o zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání v neposlední řadě nechybí ani
ochrana národnostních menšin. Kompletní by nebylo pojednání bez dynamicky
rozvijící se ochrany lidských práv v rámci Evropské Unie. Pro české publikum je
lákadlem vysvětlení situace s výjimkou z Charty základních práv EU. Kooperací
a propojením obou systémů přistoupením EU k Evropské úmluvě a jejich vzájemnou konkurencí(?) je zakončena evropská etapa ochrany lidských práv. Pro
srovnání i informační rozšíření obzoru o mezinárodní ochraně lidských práv je
následně včleněny regionální systémy ochrany.
134
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Systém ochrany na americkém kontinentě spojený s existencí Organizace
amerických států a procesně zaštítěný Interamerickou komisí pro lidská práva
a Interamerickým soudem pro lidská práva může sloučit pro porovnání a v některých ohledech i inspirací pro evropský systém. Na tento specifický rámec ochrany navazuje pojednání o africkém prostředí ochrany lidských práv. Po stručném
představení afrického systémy se autor uchyluje k poskytnutí náčrtu i jiných partikulárních ochranných dokumentů a kontrolních orgánů. Jedná se o Arabskou
chartu lidských práv, Islámskou deklaraci lidských práv a Úmluvu Společenství
nezávislých států o lidských právech. Jedná se tak o průřez nejvýznamnějších
počinů na poli lidských práv. Jistou „novinkou“ je, že i instrumenty a úprava mezinárodního práva trestního hraje výraznou roli v ochraně lidských práv.
V kapitole věnované právě mezinárodnímu právu trestnímu se dočítáme
nejen o již tradičních více či méně mezinárodních tribunálech a Mezinárodním
trestním soudu, ale také o smluvních trestných činech, které mají také dosah
k lidským právům. Vyčerpáním základu zázemí pro ochranu lidských práv přechází autor ke komparační časti práce.
Předposlední kapitola poskytuje pohled ze strany jednotlivce, příslušníka
evropského státu, který má/nemá reálnou možnost výše předestřené instrumenty využít tj. jaká se k nim přístupnost v případě residence v různých částech
Evropy. Dostává se tak k implementaci instrumentů ochrany lidských práv, ale
i k závaznosti a výkonu jejich aktů v podobě rozhodnutí/ doporučení ve vnitrostátních právních řádech. Na to navazuje i vztažení důležité pro českou právní
obec a veřejnost.
Závěry pro český práv řád znamenají dešifrování aplikačních a interpretačních problémů ustanovení české Ústavy, která se vztahuje k mezinárodnímu právu. Stručně nastiňuje i možnosti jejich řešení ze zorného úhlu pohledu obnovy
řízení po rozsudku ESL.
K celku publikace se dá říci, že je velmi kvalitním odrazovým můstkem pro
další znalosti z oblasti právní ochrany lidských práv na euroamerickém kontinentu a oživením jiných oblastí. Společně se vztažením na český právní řád, které
mnohdy chybí, se čtenáři dostane množství známých, ale přesto opomíjených
informací. Stručné, přesto výstižné a informačně bohaté pojetí je dobrou pomůckou nejen pro studenty zabývající se touto problematikou, ale také poslouží jako
úvodní lekce pro praktiky práva v oblasti ochrany lidských práv.
Mgr. Pavla Tonnies
Právnická fakulta
135
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
BRUNA, Eduard. Otázky právního procesu. Praha: Leges, 2010, 208 s.
V květnu roku 2010 vyšla v edici Teoretik nakladatelství Leges publikace
JUDr. Eduarda Bruny, Ph.D. s titulem „Otázky právního procesu“. Autor, který
je známým pražským advokátem se specializací na trestní právo a jenž působí
také na Vysoké škole Karlovy Vary, se této tématice věnoval již v rámci své
disertační práce s názvem „Právní proces – dokazování a důkazy“. I v recenzovaném díle se ve větší míře zabývá problematikou dokazování, práce je však
pojata šířeji, spíše jako právně filosofické pojednání o právním procesu obecně.1
Publikace zabývající se tématikou procesního práva většinou zevrubně rozebírají aktuální právní úpravu (i když objevují se i komparativní prvky) a týkají
se jednoho konkrétního právního odvětví. Bruna se však soustředí jak na oblast
civilního, tak trestního procesu, a zejména se pokouší odpovědět na základní
otázky v souvislosti s dokazováním. Za hlavní cíl svých úvah a závěrů si autor
stanovil analýzu vývoje právního procesu v souvislosti s objevováním pravdy
o věci (tj. zkoumání metod, způsobů a prostředků) a její promítnutí do výsledku
právního řízení.2 Některé Brunovy závěry přitom lze označit za „kontroverzní“,
monografie tudíž představuje poněkud odlišný pohled na tradiční problémy při
zjišťování skutkového stavu věci jako podkladu pro rozhodnutí.3
Autor považuje právní proces za společenský fenomén, jenž vyvolává řadu
otázek. Již v anotaci své práce však předesílá, že čtenář nemůže očekávat vyčerpávající odpovědi na všechny položené otázky, a soustředí se spíše na jejich
správný výběr, čímž otevírá prostor pro diskusi. Předmětná kniha, jak už sám
název napovídá, tak je, a dle Bruny i má být, spíše než ucelenou publikací určitou výzvou k zaměření pozornosti ke vzneseným otázkám a právnímu procesu
vůbec. Svým zaměřením je přitom určena jak odborné, tak laické veřejnosti.4
Kniha je strukturována poměrně jednoduchým způsobem. Hlavní materie je
rozdělena do tří kapitol, kromě těchto pak práce obsahuje úvod, závěry a seznam
použité literatury. Hned v úvodu Bruna nastiňuje základní problémy s právním
procesem spojené. Podotýká, že cílem řízení má být spolehlivé zjištění skutkového stavu věci (slovy autora zjištění skutečného stavu projednávané věci,
tj. pravda o věci) a vydání správného, spravedlivého a přesvědčivého rozhodnutí
o této věci. Jedině tak lze naplnit záruky tzv. spravedlivého procesu.5
Bruna však v této souvislosti upozorňuje na dle něj častý problém praxe, kdy
je větší část činnosti orgánu aplikujícího právo věnována rozsáhlým právním
úvahám týkajícím se aplikace zákona na stav věci, který se považuje za správ1
2
3
4
5
Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc. v předmluvě k cit. dílu, s. 7.
Cit. dílo, s. 14.
Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc. v předmluvě k cit. dílu, s. 8.
Anotace cit. díla.
Cit. dílo, s. 11.
136
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
ný. Těžiště činnosti by přitom mělo spočívat v důkladném prověření prvotních
hypotéz ohledně konkrétní právní skutečnosti, jelikož důsledky právního rozhodnutí věci jsou pro jednotlivce obzvláště závažné. V tomto lze zřejmě spatřovat hlavní rozdíl v porovnání s jinými lidskými činnostmi, právní řízení se však
liší i svými metodami a postupy. Proto dle Bruny nelze při posuzování institutu
právního procesu vystačit s jedním úhlem pohledu a v rámci své práce zvolil
interdisciplinární přístup.6
To je patrné hned z první kapitoly, jež se věnuje historickému přístupu
ke zkoumání geneze právních procesů. Autor si klade otázku, proč je proces
a v něm používané důkazy právním institutem provázejícím lidskou společnost
již od vzniku archaického práva do současnosti.7 Přitom dodává, že pro správné
pochopení dnešního pojetí právního procesu je nezbytné znát úpravu minulou,
a to zejména s ohledem na cíle, které sledovala. Bruna totiž chápe právní proces
jako výtvor člověka, jako výsledek jeho cílené činnosti. A přestože byl v minulosti společenský účel a poslání právního procesu různý, osvětluje, proč má své
místo i v našem současném právním systému.8
V části nazvané „Archaické právo a počátky právního procesu“ Bruna uvádí stručný průřez historických právních procesů (např. římským a kanonickým
procesem), přičemž se blíže věnuje tehdejším nejrozšířenějším druhům důkazních prostředků (mj. přísahy, ordály, svědci). Rozlišuje mezi zjišťováním boží
vůle (otázkou viny) a objektivním zjišťováním skutkové podstaty sporu (tj. mezi
subjektivně-formálním a objektivně-materiálním principem dokazování). Dále
se zmiňuje o nerozlišování trestního a civilního řízení procesního, a také o zásadách právního procesu v jednotlivých obdobích (např. o posunu od zásady ústnosti a veřejnosti k zásadě písemnosti a neveřejnosti – typické pro středověké
inkviziční procesy).9
V závěru první kapitoly nazvaném „Zhodnocení“ autor předkládá názor, že
právní proces sleduje snahu směřující ke zjišťování určité pravdy o věci od svého počátečního vzniku, byť dobovými prostředky. Zde se Bruna vrací k myšlence právního procesu jako cílené lidské činnosti a na příkladu ordálu ukazuje, že
i tímto dnes iracionálním „důkazem“ bylo možno dosáhnout „pravdy“.10 Připouští však, že hlavním cílem zřejmě bylo zjistit, kdo způsobil následek (tj. kdo je
vinen), nikoliv poznat, jaká je pravda (záleží tedy na tom, jak je položena otázka). Dle Bruny tak v tomto případě byla otázka pravdy o věci přítomná, avšak
„skryta po nánosem dobových způsobů chování lidí, vyplývajících z tehdejších
poměrů“.11
6
7
8
9
10
11
Cit. dílo, s. 13–14.
Cit. dílo, s. 21.
Cit. dílo, s. 42.
137
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
V druhé kapitole autor rozebírá filosofické aspekty poznání a pravdy v právu. Hlavním smyslem zapojení filosofie je dle Bruny to, že umožňuje správné
kladení otázek a zároveň pomáhá hledat na ně odpovědi. V rámci výkladu autor
vymezuje základní pojmy významné jak pro filosofii tak právo, a to poznání,
věc, pravdu, spravedlnost, skutečnost, fakt, zkušenost a vědění. V části nazvané
„Vybrané základní aspekty poznání“ se Bruna věnuje procesu poznávání obecně
i v právním řízení, přičemž jej považuje za analogický s jinými druhy lidské
činnosti, při kterých člověk poznává vnější svět.12 Vychází z předpokladu, že
„každé poznání předchází zkušenost“.13 Úsilí poznávajícího subjektu pak dle
něj směřuje k odhalení struktury věci, přičemž skutečnost považuje za jednotu
jevu a podstaty.14 Této problematice Bruna vyhradil úvod kapitoly, dále jsou pak
blíže rozebrány pojmy konkrétní totalita, logika a komunikace.
V druhé podkapitole autor specifikuje některé nejdůležitější pojmy (pravda,
věc, skutečnost a podoba spravedlnosti v našem právním procesu) a vysvětluje
jejich význam pro použití v právním procesu. V souvislosti s výkladem pojmu
pravda Bruna uvádí některé teorie, jejichž prostřednictvím lze dojít k jeho různým podobám. Za obecně přijímanou „definici“ pravdy však lze považovat tvrzení, že jde o shodu našeho poznání se skutečností.15 Právní teorie pak ve vztahu k právnímu procesu přikládá největší význam zásadě tzv. materiální pravdy
(jako protikladu k tzv. pravdě formální), proto je jí v této části věnována značná
pozornost. Dle autora ve své podstatě označuje hodnocení výsledků důkazního
řízení tak, aby byl řádně zjištěn skutkový stav věci. Autor má ovšem k tomuto
pojetí značné výhrady, upozorňuje zejména na fakt, že cílem právního řízení má
být nalezení tzv. objektivní pravdy (tedy nemá jít o pouhé logické zdůvodnění
subjektivní pravdy poznávajícího subjektu) a doporučuje proto používat nadále
tento pojem.16
Následuje výklad pojmu věc v různých souvislostech a teoriích, přičemž je
zvláště upozorněno na Hegelovo spojení věci s pravdou. Autor se zmiňuje také
o věci v právním smyslu a uvádí některá dělení, spíše než s právním pojetím se
však ztotožňuje s pojetím filosofickým. Věc tak vnímá jako „relativně stabilní,
materiální nebo ideální systém kvalit“.17
Skutečnost pak Bruna dělí na objektivní a subjektivní. Za prvořadé považuje smyslové poznání jevů, jejichž prostřednictvím se zjišťuje stav objektivní
skutečnosti. Nelze však opomenout, že do úvah o skutečnosti patří také naše
představy. V závěru se autor věnuje také problematice výkladu faktu.18
12
13
14
15
16
17
18
Cit. dílo, s. 11.
Cit. dílo, s. 57.
Cit. dílo, s. 61.
Cit. dílo, s. 87.
Cit. dílo, s. 107.
Cit. dílo, s. 114–117.
138
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Spravedlnost Bruna vnímá v kontextu filosofickém jako etický a právní
princip, jako výsledek střetu společenských sil působících v dané společnosti. V pojetí právním pak spravedlnost chápe jako normativní pojem morálky
a práva, v němž je existující stav věcí charakterizován jako „něco žádoucího, co
odpovídá podstatě a právům člověka“. Není opomenuto klasické Aristotelovo
dělení, na závěr pak autor polemizuje s Hartovým pojetím rovnosti tvořící spravedlnost (tedy ve smyslu stejnosti rozhodování).19
Poslední podkapitolu druhé části Bruna nazval jako „Některé další otázky
právního řízení“. Zabývá se zde zejména problematikou důkazu. Cílem právního řízení je poznání pravdivé skutečnosti, resp. její minulosti, kterou poznávací subjekt rekonstruuje prostřednictvím dokazování. Autor předkládá otázku,
co vlastně v průběhu dokazování, tj. zjišťování faktů o skutečnosti, získáváme.
V podstatě se zde vrací k výše nastolenému problému poznání tzv. objektivní pravdy. Zejména poukazuje na obtížnost avšak zároveň nutnost adekvátního
určení poznávajícího (a rozhodujícího) subjektu ohledně množství faktů postačujících k vytvoření spolehlivého skutkového základu věci.20 Na konci ještě
pojednává o rozdílech mezi zásadou projednací a vyhledávací (vyšetřovací)
a s nimi spojenou povinností tvrzení a důkazní.21
Třetí kapitola se svým obsahem týká vybraných problémů současné podoby
našeho právního procesu. V podkapitole „Obecné otázky právního procesu jako
celku“ se autor zabývá aktuální českou právní úpravou procedurálních pravidel,
přičemž kladně hodnotí, že do nich byly postupně zakotveny základní zásady
právního procesu. Dále vymezuje pojmy civilní právo procesní a civilní proces
jako takový a zabývá se předmětem trestního práva procesního a trestního řízení. Upozorňuje na společné rysy i rozdíly zejména v souvislosti s dokazováním
a zásadami typickými pro ten který druh právního procesu. Této problematice se
Bruna věnuje i v následující podkapitole nazvané „Společné a rozdílné principy
a způsoby vedení právních procesů – s akcentem na zjištění pravdivého stavu
projednávané věci“. Zde se opět vrací k otázce materiální, resp. objektivní pravdy a předkládá svou kritiku jednotlivých přístupů.22
Problematika zjišťování pravdy v občanském a trestním procesu je tématem
třetí podkapitoly, ve které se autor věnuje nalézání tzv. „pravdy o věci“. Uvádí,
že „pravdu“ je třeba poznávat v průběhu celého procesu (tj. řízení), resp. je nutné dělat si o ní průběžné dílčí názory. Nesouhlasí tak s pojetím, které vyznává
jiná skupina procesualistů, tedy že pravda se teprve „ukáže“ ve výsledku právního procesu. Tzn. že se objeví až ve formě pravdivého rozhodnutí rozhodujícího
subjektu, resp. v jeho odůvodnění. Dle Bruny však v tomto případě existuje
větší pravděpodobnost toho, že se poznávající a rozhodující subjekt tzv. „odchý19
20
21
22
Cit. dílo, s. 120–121.
Cit. dílo, s. 127–133.
Cit. dílo, s. 142–144.
Cit. dílo, s. 145–165.
139
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
lí“ od pravdivého zjišťování stavu projednávané věci, a proto se i s ohledem
na kritiku tzv. „spolehlivé míry jistoty“ přiklání k prvně popsanému postupu.23
Dokazování v průběhu právních procesů je autorem věnována samostatná pozornost také v podkapitole čtvrté. Zabývá se rozlišením mezi důkazními
prostředky (tj. nositeli informací) a procesními důkazy. Těmi se mají na mysli
informace plynoucí z procesních úkonů, jejichž prostřednictvím se poznávající
a rozhodovací subjekt přesvědčuje o skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci.
Rozebírá i jiné související pojmy, např. předmět důkazu, vyhledávání, provádění a hodnocení důkazů aj. V závěrečné podkapitole s názvem „Komparace
zásad občanského a trestního procesu – ještě z dalšího úhlu pohledu“ pak znovu
shrnuje nejdůležitější zásady těchto typů řízení.24
Na konci publikace Bruna stručně prezentuje své závěry. Lze shrnout, že
v první části je jeho stěžejní myšlenkou potřeba zkoumat a poznávat dobové
důvody vzniku právního procesu, jedině tak lze totiž nalézt jeho smysl a význam
v současnosti. Za zásadní autor považuje kapitolu druhou, v jejímž rámci rozebírá využití filosofických aspektů (především noetiky) pro posouzení stavu poznání a pravdy v právním procesu. Dochází k závěru, že poznávající a rozhodující
subjekt se při posuzování části společensko-lidské skutečnosti stává sám její
součástí, čímž dostává určitou „výhodu“. Ta je však vyvážena jeho povinností převzít tíhu výsledného rozhodnutí. V souvislosti s části třetí autor shrnuje,
že nedílným aspektem právního procesu je zjištění pravdy o věci jako věrného
obrazu skutečnosti, a tímto také odůvodňuje svou nelibost ohledně zavádění tzv.
rychlého vyřizování právních věcí.25
Bruna nakonec konstatuje, že i přes určité výhrady představuje normativní
podoba právního procesu a důkazů v něm právní instituty, bez nichž se společnost neobejde. Osvědčily se totiž jak v minulosti, tak v současnosti a pro účely
zajištění panství práva, důvěry v právo a formování právního vědomí jsou nejbezpečnějšími prostředky. Je však nezbytné, aby byl v rámci právního procesu
nejprve objektivně zjištěn skutkový stav projednávané věci a teprve poté může
dojít k subsumpci pod příslušná hmotně-právní ustanovení. Jedině tímto postupem lze nalézt výsledné spravedlivé řešení. V tomto směru však Bruna spatřuje
určitý nedostatek našeho právního procesu, jelikož v něm v současnosti není
tento požadavek uspokojivě a jednoznačně zakotven.26
Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc. v předmluvě k Brunově publikaci označil
za její hlavní přínos to, že autor přináší některé nové pohledy a otevírá nové
otázky, čímž podněcuje odbornou fantazii čtenářů. Já bych dodala, že Bruna se
na tradiční problémy spojené s právním procesem dívá z jiného úhlu, když své
úvahy opírá především o filosofická východiska a vlastní advokátní praxi. Tato
23
24
25
26
Cit. dílo, s. 165–177.
Cit. dílo, s. 177–189.
Cit. dílo, s. 190–193.
Cit. dílo, s. 196.
140
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
kombinace není u procesualistů příliš obvyklá, proto kniha představuje poněkud
odlišný pohled na danou problematiku. Rozhodně nemůže nahradit znalosti získané při četbě publikací „učebnicového“ typu, může ovšem být jejich určitým
doplněním a impulsem k zamyšlení.
Z hlediska celkového hodnocení práce bych uvedla několik poznámek.
V úvodu práce jsem zejména postrádala jasné vymezení pojmu právní proces,
resp. smyslu, v jakém ho Bruna vnímá a v jakém ho bude nadále používat.
Upřesnění se objevuje až v průběhu díla v souvislosti s dělením na proces civilní a trestní. Dalším nedostatkem práce je dle mého názoru neorganické dělení
kapitol a podkapitol. Určitá problematika se často objevuje na více místech,
autor průběžně odkazuje na již uvedené či na teprve dále rozebírané názory,
a tím práci zbytečně znepřehledňuje. Naproti tomu opětovné zdůraznění důležitých myšlenek jistě není ku škodě věci, napříště bych se však vyvarovala přílišné repetici přímých citací z děl jiných autorů.
Za cíl práce si Bruna vytyčil analýzu toho, jak se v průběhu dějinného i současného právního procesu objevuje pravda o věci a skutečnosti a jak se projeví
v jeho výsledcích. V rámci této analýzy se přitom soustředil na metody, způsoby
a prostředky zjišťování skutečného stavu věcí. Autor zvolil zajímavý způsob,
v jehož rámci chronologický výklad o právním procesu „přerušil“ kapitolou,
ve které zevrubně rozebírá přístupy mnohých filosofů ohledně typicky filosofických kategorií. Přístup je to jistě netradiční, ovšem nejsem si jistá, zda nějak
výrazně přispěl k naplnění stanoveného cíle.
V průběhu práce se Bruna věnuje nejrůznějším otázkám, jde však spíše
než o hlubší analýzu o jejich pouhé načrtnutí, což však zřejmě bylo autorovým
záměrem. Knize by však jistě na některých místech namísto opakování základních problémů právního procesu slušel právě jejich podrobnější rozbor. Totéž se
týká i závěrů, k nimž autor dochází a jež prezentuje na konci práce. Také ty by
si totiž zasloužily větší prostor než pouhých sedm stran, které jim autor ve svém
díle vyhradil. I přes tyto výtky však musím podotknout, že se na poli českého
právního procesu jistě jedná o počin, jenž stojí za povšimnutí. Netroufám si však
hodnotit, zda v tomto směru publikace představuje opravdu zásadní přínos.
Mgr. Tereza Skarková
Právnická fakulta
141
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
A. F. MALYJ, D.A. MALYJ A R.V. UTKIN. Občanské sdružení jako forma
realizace práva sdružovacího. Archangelsk: Archangelská státní technická
univerzita, 2009, 332 s.
Tato anotace je věnována poměrně nedávno vydané publikaci (v ruštině),
s názvem: Občanské sdružení jako forma realizace práva sdružovacího; autoři:
A. F. Malyj, D.A. Malyj a R.V. Utkin; monografii vydala Archangelská státní technická univerzita, Archangelsk, v r. 2009; ISBN 978-5-261-00417-2, 332 s. (V originále: Малый А.Ф., Малый Д.А., Уткин Р.В., Общественное объединение
как форма реализации права на объединение, монография, Архангельский
государственный технический университет, Архангельск, 2009, ISBN 9785-261-00417-2, 332 с.). Publikace byla recenzována členy Katedry ústavního
a municipálního práva Orelské státní technické univerzity a dále profesorem
G.B. Romanovským, doktorem právních věd, z Penzenské státní univerzity.
Jak se přímo v publikaci uvádí, usiluje se v ní o analýzu komplexu „otázek rozvoje, vytváření a působení občanských sdružení v Rusku. Je zkoumána zákonná
úprava působení občanských sdružení v sovětské době, transformace této úpravy v době přechodu k demokratickému režimu a vytvoření právního základu
působení občanských sdružení v současné době.“ Autoři monografie provedli zkoumání přijetí a vývoje zákonodárství týkajícího se občanských sdružení
od dob vzniku prvních takových sdružení v poslední čtvrtině 19. století, přes
jeho přeměny, ke kterým došlo po Říjnové revoluci a dále ve 30. letech 20. stol.,
až po boom občanských sdružení v 80. letech minulého století a interpretaci
sdružovacího práva v současném Rusku. Podrobná analýza se týká novelizace
ruských právních předpisů, týkajících se dané oblasti, provedené v 90. letech,
a taktéž výkladu příslušných ustanovení platného práva Ministerstvem spravedlnosti Ruské federace a dalšími orgány a osobami. Proměny právního řádu jsou
zkoumány v chronologické perspektivě a výklad umožňuje čtenáři zhodnotit
povahu a dopad příslušných reforem. Autoři také poukazují na vzájemný vztah
příslušných ustanovení právního řádu týkajících se občanských sdružení v Rusku (jejich konkurenci) a jejich aplikaci.
Významná pozornost je v monografii věnována otázkám „teorie subjektivních práv, podstatě a struktuře ústavního práva sdružovacího, obsahu subjektivního práva vytvářet sdružení, práva stát se členem sdružení, účastnit se ho, zdržet
se práva být členem sdružení a vystoupení ze sdružení. Zkoumány jsou základní
právní režimy realizace těchto práv, určení mezí subjektivních práv sdružovacích a existující možnosti omezení těchto práv“. Autoři docházejí k závěru, že
od konce 20. století se zákonná úprava právního postavení občanských sdružení a jiných nekomerčních útvarů stala poměrně rozsáhlou, ale současně velmi
složitou, a že existující velké množství právních předpisů nepřispívá k vytvoření uceleného a bezrozporného systému. Působí potíže zejména při interpretaci
sdružovacího práva v soudní oblasti.
142
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Zvláštní část monografie je věnována právní úpravě postavení politických
stran. Autoři upozorňují na skutečnost, že u většiny současných politických
stran v Rusku chybí významná podpora voličstva a zkoumají příčiny tohoto stavu. Podle názoru autorů je ideálním stranicko-politickým systémem pro Rusko
takový systém, v němž se pravidelně u moci střídají dvě politické strany, a připomínají, že je potřebná i politická iniciativa „shora“, která by dala vzniknout
dvěma či třem mohutnějším politickým uskupením.
V monografii provedená analýza systému občanských uskupení v Rusku
a jejich klasifikace mj. vede k závěru, že právní formy občanských sdružení,
zakotvené v zákonodárství v polovině 90. let minulého století, již neodpovídají
současné reálné situaci v občanské společnosti Ruska. Autoři proto formulují
příslušné návrhy de lege ferenda. Závěry zkoumání, autory dovozené, mohou
současně posloužit i jako základ pro postupné hlubší reformy dané oblasti právních vztahů.
Publikace je primárně určena pedagogům a studentům právnických fakult
a představitelům orgánů státní moci a širší právnické veřejnosti v Ruské federaci,
dá se však předpokládat, že zejména z komparativních důvodů může zaujmout i
odbornou právnickou veřejnost v ČR.
JUDr. Jaroslav Sovinský, Ph.D.
Právnická fakulta
143
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
MAREČKOVÁ, Jana, MATIAŠKO, Maroš. Člověk s duševním postižením a jeho
právní jednání (otázka opatrovnictví dospělých). Praha: Linde, 2010, 223 s.
Recenzovaná publikace se dotýká problematiky, jejíž ucelené zpracování v českém právním prostředí doposud chybělo. Lze ji přivítat také s ohledem na skutečnost, že téma právního jednání a způsobilosti osob s duševním
postižením, jakož i související otázka jejich opatrovnictví, je doposud v rámci
občanského práva i civilního procesu spíše okrajovou záležitostí, což jen dokreslují například poněkud kusé informace v komentářích vydávaných v posledních
letech k občanskému zákoníku i občanskému soudním řádu. Jedná se o aktuální problematiku, která se zásadním způsobem dotýká asi pětadvaceti tisíc osob
v České republice.
Snahou autorů publikace, kterou vydalo nakladatelství Linde Praha v roce
2010, bylo, aby byla srozumitelná a použitelná pro všechny osoby, které se s lidmi
s duševním postižením setkávají, pečují o ně či se o tuto problematiku zajímají,
bez ohledu na právnické vzdělání. Mám za to, že částečně se takový záměr autorů zdařil, publikace není psána příliš složitým odborným právnickým jazykem
a k lepšímu porozumění textu napomáhá, že na začátku výkladu jsou vysvětleny
některé právní pojmy.
Autoři nevymezují jen právní pojmy, ale také termíny sociologické, psychologické či medicínské. Dílo teoreticky rozebírá tři základní přístupy k lidem
s postižením, které se vyskytují či dříve vyskytovaly a není opomenuto ani
pojednání o aktuálních tendencích v této oblasti. Velkou pozornost autoři věnují odkazům na mezinárodní lidskoprávní dokumenty různorodého charakteru
a závaznosti, především rozboru dokumentů vzniklých na půdě Rady Evropy
a dále Organizace spojených národů. Není opomenuta ani historická perspektiva
způsobilosti k právním úkonům od úpravy v římském právu, ABGB až po současnou platnou a účinnou občanskoprávní úpravu.
Za vlastní jádro publikace považuji text od páte kapitoly, která se zabývá
otázkou, jak posoudit způsobilost člověka, k jakým jednáním je člověk s postižením ještě způsobilý a ke kterým naopak nikoliv. Dílo nastoluje otázky, jak uvedené právně posuzovat. Jana Marečková a Maroš Matiaško rozebírají jednotlivé
způsoby, jak lze chránit člověka s duševním postižením jiným způsobem, než
jej zbavit či omezit soudním rozhodnutím ve způsobilosti k právním úkonům.
Nabízejí alternativy, které je již možné využívat dle současné platné a účinné
právní úpravy, ale uvádí i jejich limity a nevýhody. Pokryta je i oblast náhradního rozhodování a „nakousnuta“ jsou sporná témata jako informovaný souhlas,
otázka hospitalizace proti vůli člověka zbaveného či omezeného ve způsobilosti
k právním úkonům, možnost výkonu volebního práva, otázky neplatnosti právních úkonů, ale i jednání takové osoby v insolvenčním řízení. Autoři na otázky
pohlíží z pohledu mezinárodních úmluv a doporučení, zkušeností zahraničních
144
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
právních úprav i pohledu psychologického a sociálního. Velká pozornost je
věnována také související otázce opatrovnictví. Zcela správně hodnotí současnou právní úpravu jako nedostatečnou a kromě teoretického rozboru přináší i
praktické příklady situací, které dosavadní právní úprava či spíše její absence
v současné době přináší. Publikaci zakončuje rozbor navrhované právní úpravy jednání osob s duševním postižením a jejich opatrovnictví v návrhu nového
občanského zákoníku, jejíž přijetí vítají. Kladem publikace je přehled právních
úprav rozebírané otázky od sousedních zemí České republiky po vzdálený Nový
Zéland.
Bohužel musím konstatoval, že v publikaci se vyskytuje spíše nadprůměrný
počet chyb a překlepů, záměny názvů a institutů, např. soud ústavní místo okresní, promlčení místo vydržení apod. Nicméně tyto nesprávnosti nemění zásadní
smysl věty a právně poučený čtenář je v kontextu rozpozná. Publikace je psána
s perspektivou nové právní úpravy uvedené problematiky a částečně již opouští
současnou terminologii ve prospěch terminologie návrhu občanského zákoníku.
Publikace je jistě vítaným přínosem do diskuse ohledně podoby právní úpravy jednání osob nezpůsobilých činit právní úkony. Za zvláště zdařilé považuji
rozebrání alternativ k zásahům do způsobilosti k právním úkonům a náhradnímu rozhodování. Naopak bych vytknul možná poněkud jednostranný pohled
na některé otázky právního jednání výhradně pojímaného in favorem osob
s duševním postižením, když je poněkud opomíjeno, že ochranu si zasluhují
také osoby třetí, se kterými osoby s duševním postižením jednají a také je třeba
chránit jejich dobrou víru, respektovat zásadu právní jistoty a na diskutovanou
právní problematiku pohlížet i z tohoto pohledu. Navrhované změny nového
občanského zákoníku jsou spíše jen představeny a v tomto ohledu recenzovaná
publikace hlubší analýzu návrhů de lege ferenda neobsahuje.
Monografie přináší řadu nových poznatků především díky zahraničním
zdrojům, nabízí i řadu praktických příkladů a je cenná svým nejen právním
pohledem, kdy v dnešní době stálé segmentace a vyčleňování vědních oborů je
obohacující přístup nazírat na otázky právního jednání i z pohledu dalších sociálních věd. Obsahuje především cenné informace, které by člověk dříve hledal
v české právnické literatuře zcela marně. Publikaci lze doporučit každému, kdo
se s otázkou osob s duševním postižením a jejich jednáním setkává či setkávat
může, nejen právníkům, ale i širší veřejnosti.
Mgr. Tomáš Tintěra
Právnická fakulta
145
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
BRÖSTL, Alexander a kol. Ústavné právo Slovenskej republiky. Plzeň: Aleš
Čeněk, 2010. 461 s.
Sedmnáct let odděleného života České republiky a Slovenska již umožňuje
porovnávat ústavní vývoj obou zemí, které se v mnoha konstitucionalistických
aspektech vydaly velice odlišnými cestami. V rámci studia těchto cest je nutné
sáhnout i po učebnicích ústavního práva v obou jazycích, které poskytují základní pohledy na úpravu lišících se ústavních institutů. Vydavatelství Aleš Čeněk
bylo v tomto směru v roce 2010 úspěšné, protože kromě nového vydání jedné
z českých učebnic ústavního práva1 vydalo i ústavněprávní učebnici slovenskou,
kterou budu na dalších řádcích krátce recenzovat. Autorský kolektiv se skládá
z členů Katedry ústavního práva Právnické fakulty Trnavské Univerzity v Trnavě
a v jeho čele stojí přední slovenský ústavní právník a bývalý soudce Ústavního
soudu Slovenské republiky, profesor Alexander Bröstl. Recenzovaná učebnice
tak doplňuje jiné učebnice slovenského ústavního práva2 a využívá své aktuálnosti a možnosti reagovat na nejnovější události slovenského ústavního vývoje.
Publikace je členěna celkově do sedmi tematicky orientovaných kapitol, které
od úvodu do studia ústavního práva, přes historický vývoj Slovenské republiky
a rozbor problematiky lidských práv, pokrývají všechny základní otázky organizace slovenského ústavního systému. Z tohoto pohledu byla formální struktura
určitě zvolena vhodně. V celé knize sice nenajdeme žádnou přímou či nepřímou citaci se všemi jejími formálními náležitostmi, ovšem vzhledem k tomu,
že jde v prvé řadě o učební text určený studentům právnických fakult, postačí
seznam příslušné literatury zakončující každé rozebírané téma, v němž si případný zvídavější student může vybrat z nabídky dalších souvisejících publikací.
Velmi pozitivně hodnotím skutečnost, že autoři ke každému tématu vybrali příslušné judikatorní názory Ústavního soudu Slovenské republiky a Evropského
soudu pro lidská práva. Práce s judikaturou totiž nepochybně k náležitému studiu ústavního práva patří, a proto je začlenění názorů zmíněných soudů do textu
učebnice rozhodně jejím plusem.
Nyní přejděme k samotnému obsahu knihy. Ústavní právo Slovenské republiky přináší plno otázek, které jsou nejen v komparačním pohledu skutečně zajímavé, proto bych rád na některé z nich v rámci této krátké recenze upozornil.
Mou pozornost určitě zaujal rozbor tzv. „jazykového práva“, ač autoři detailněji
nerozebrali otázku kontroverzního jazykového zákona, přesněji řečeno novelu
1 KLÍMA, Karel a kol. Ústavní právo. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. 500 str. ISBN 978-807380-261-5
2 SVÁK, Ján, CIBULKA, Lubor, KLÍMA, Karel. Ústavné právo Slovenskej republiky. Všeobec
ná část. 3. vyd. Bratislava/Žilina: Eurokodex, 2009. 984 s.; SVÁK, Ján, CIBULKA, Lubor.
Ústavné právo Slovenskej republiky. Osobitná část. 3. vyd. Bratislava: Eurokodex, 2009. 1077
s.; PALÚŠ, Igor, SOMOROVÁ, Ludmila. Štátne právo Slovenskej republiky. 3. vyd. Košice:
UPJŠ, 2010. 558 s.
146
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
zákona č. 270/1995 Z. z., o štátnom jazyku Slovenskej republiky provedenou
zákonem č. 318/2009 Z. z3, protože jde spíše o politickou a legislativně-technickou otázku než o otázku ústavněprávní.
Autoři dále přehledně vysvětlují některá úskalí, která skýtá slovenské ústavní právo, mezi které můžeme zařadit např. dualitu úpravy lidských práv v Listině základních práv a svobod a samotné Ústavě Slovenské republiky, která vede
k rozdílnosti v úpravě některých otázek. Rád bych se také krátce pozastavil
u problematiky postavení mezinárodního práva ve slovenském právním řádu.
Přiznám se, že když jsem se poprvé setkal s čl. 7 a čl. 154c Ústavy Slovenské
republiky, nepochopil jsem o pozici mezinárodních smluv ve slovenském právním řádu zhola nic. Profesor Bröstl se svými kolegy ovšem danou problematiku
popisuje znamenitě a čtenář knihy se tak může radovat z pocitu o trochu jistější
orientace v mezinárodněprávní doktríně Slovenské republiky. Ve vztahu k lidskoprávním otázkám bych pro případná další vydání učebnice eventuálně doporučil, aby se v učebnici objevila zmínka o zásadních změnách, které zaznamenal
štrasburský systém ochrany lidských práv s účinností od 1. června 2010 díky
tomu, že vstoupil v platnost 14. protokol k Evropské úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod.
Čtenář „vychovaný“ v bikamerálním parlamentním prostředí určitě zpozorní
při výkladu o Národnej rade Slovenskej republiky, která je jedním z příkladů
výše zmíněných odlišných ústavních cest. V rámci této pasáže učebnice mne
zaujal např. institut hodiny otázek, který také není českému ústavnímu systému
znám. V pasáži o volbách a volebních systémech na Slovensku mne zaujal pojem
„královská formule“ odvozovaný od latinského „formula imperiali“. Z českých
pramenů je mi totiž pro tutéž metodu přidělování mandátů znám pojem „Imperialiho systém“, který v souvislosti s dalšími metodami přidělování mandátů
napovídá, že byl pojmenován po osobnosti nesoucí příjmení Imperiali. Mám
tedy nyní impuls k dohledání důkazů o tom, jaké označení je přesnější a správné.
Další zásadní odchylkou mezi českým a slovenským ústavním systémem je
samozřejmě přímá volba prezidenta republiky, jejíž úprava může být zcela jistě inspirací pro aktuální debaty o zavedení podobného institutu u nás. Výklad
o prezidentu republiky mi také umožnil poučit se např. o tom, že slovenskému
prezidentu bylo odňato právo abolice, které v čl. 62 písm. g) Ústava ČR nadále
zná. Velice zajímavým tématem jsou pak tzv. aproximační nařízení vlády sloužící k provedení závazků vyplývající z Dohody o přidružení mezi Slovenskem
a Evropskými společenstvími. Slovenská vláda mohla tato nařízení vydávat před
vstupem do EU dne 1. 5. 2004. Aproximační nařízení vyvolávají mnohé ústavně problematické otázky, např. co do jejich právní síly. Zákon o aproximačních
nařízeních pak obsahuje dle autorů protiústavní subdelegaci na ministerstva
a jiné orgány ústřední státní správy. Profesor Bröstl a jeho kolegové přímo uvá3 BRÖSTL, Alexander a kol. Ústavné právo Slovenskej republiky. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. s.
77 a násl.
147
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
dějí: „Jednoduše, občan dnes musí plnit nejen povinnosti stanovené zákonem, ale i
povinnosti vyplývající z vyhlášek, výnosů, opatření a nařízení. Odtud už není dale
ko k různým směrnicím a metodickým pokynům kteréhokoliv úředníka ústřední
anebo místní správy či samosprávy, kterými interpretuje vyhlášku anebo výnos.“4.
Část knihy věnovaná slovenské soudní moci mne zaujala nejvíce i vzhledem
k otázkám, kterými se osobně intenzivně zabývám, proto jsem obzvláště zpozorněl při studiu části o ��
Súdnej rade Slovenskej republiky a Špecializovanom trestnom súde. Zmíněná část knihy pro mne také byla incentivem pro obstarání si
a prostudování kontroverzního nálezu Ústavního soudu Slovenské republiky PL.
ÚS 17/08, kterým byl zrušen Špeciálny súd.
Dalším komparačním poznatkem, který rozebírají autoři učebnice a který
bych rád na tomto místě zmínil, je skutečnost, že na Slovensku mají ministerstva
ústřední orgány státní správy právní subjektivitu na rozdíl od jejich českých protějšků coby pouhých organizačních složek státu, jehož jménem vystupují v právních vztazích5.
Pasáž o systému slovenské prokuratury je opět velmi podnětná z komparačního pohledu stejně jako výklad o Veřejném ochránci práv, jehož postavení je
upraveno na ústavní úrovni, což je skutečnost, kterou bych osobně uvítal i v českém právním řádu. Kniha je pak doplněna úplným zněním Ústavy Slovenské
republiky, díky čemuž může čtenář efektivně pracovat s jejím textem a předkládaným učebnicovým výkladem.
Nepochybně můžeme konstatovat, že trnavská učebnice ústavního práva je
cenným doplněním základní ústavněprávní literatury na Slovensku. Čtenáře
přehledným a jasným způsobem provádí slovenským ústavním právem a odhaluje mnohá problematická zákoutí, se kterými musí být každý (nejen ústavní)
právník na Slovensku seznámen. Jak bylo již mnohokrát uvedeno, českého čtenáře obzvláště zaujme rozdílný přístup k mnoha ústavním institutům, který
nabízí rozsáhlé komparativní možnosti. V neposlední řadě pak můžeme i díky
dlouhotrvajícímu soužití Čechů a Slováků zpětně rekapitulovat, zda modely
zvolené v obou zemích byly krokem správným směrem či nikoliv. Zpětná vazba tohoto typu je totiž obzvláště důležitá v dobách, kdy se i v České republice
rozsáhle diskutuje například o na Slovensku fungující přímé volbě prezidenta
či naopak negativně vnímané soudcovské samosprávě. Ze všech těchto důvodů
proto mohu určitě zájemcům o studium slovenského ústavního práva recenzovanou publikaci doporučit.
Mgr. Martin Kopa
Právnická fakulta
4 BRÖSTL, Alexander a kol. Ústavné právo Slovenskej republiky. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. s. 306
5 ibidem, s. 311
148
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
INFORMACE | INFORMATION
Experiences with Implementation
and Application of the EU Law in
Visegrad Countries
Představení projektu:
Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci se svými partnery uspěla
s žádostí o strategický grant Mezinárodního Visegradského fondu (International
Visegrad Fund, IVF). Ve spolupráci s právnickými fakultami z Budapešti (Eötvös
Loránd University), Katovic (Slezská Univerzita ), Trnavy (Trnavská univerzita)
a Záhřebu (University of Zagreb) připravila Právnická fakulta UP, jako koordinující pracoviště, výzkumný projekt, který je zařazen do třetí prioritní osy strategických projektů IVF – Sharing V4 Know-how with Neighbouring Regions.
Cílem projektu je analyzovat implementaci a aplikaci Evropského práva v zemích Visegradské čtyřky (V4) v kontextu národních ústavněprávních
úprav a hlavních oblastí veřejného a soukromého práva a vynutitelnost práva
EU národními soudy. Výsledkem vědeckého projektu mají být sbírky národních
studií v jednotlivých oblastech, o které se partneři podělí se zeměmi, které procházejí tzv. aproximativním (sbližovacím) procesem a které směřují ke členství
v EU. Druhotným cílem projektu je vytvoření vědecké sítě spolupracujících univerzit (Právnických fakult) k další vědecké spolupráci po skončení projektu.
Evropské právo v současné době ovlivňuje národní legislativy, a tím i judikaturu členských států mnohých právních oblastí. Mezinárodní vědecký tým
vybral 5 oblastí, ve kterých se implementace a aplikace práva EU zrcadlí nejvíce. Jsou to zejména otázky spojené s právem ústavním, pracovním, mezinárodním soukromým, právem životního prostředí a právem na ochranu spotřebitele.
Na jednotlivých právnických fakultách řešitelského týmu tak bude organizováno
5 vědeckých konferencí, na kterých zástupci ze všech zemí V4 přednesou a představí své analytické studie. S cílem zajistit jeden z hlavních účelů projektu (sdílení know-how zemí V4 s implementací a aplikací Evropského práva se zeměmi
sousedícími) budou na těchto konferencích přítomni také zástupci chorvatské
Právnické fakulty v Zagrebu.
Řešitelský tým plánuje vydat národní studie z jednotlivých oblastí v ucelené
řadě v prestižním zahraničním nakladatelství a dále je distribuovat do zahraničí.
149
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Předpokládaný časový harmonogram projektu:
• Duben 2011 – Konference z oblasti Práva životního prostředí – PF UP Olomouc
• Září 2011 – Konference z oblasti Pracovního práva – Právnická fakulta Trnavské Univerzity
• Únor 2012 – Konference z oblasti Ochrany spotřebitele – Právnická fakulta
Slezské Univerzity v Katovicích
• Květen 2012 – Konference z oblasti Ústavního práva – PF UP Olomouc
• Září – 2010 – Konference z oblasti mezinárodního práva soukromého – Právnická fakulta Eötvös Loránd University v Budapešti
Bližší informace o projektu a připravovaných akcích lze získat na webových
stránkách projektu http://eulaw-in-v4.upol.cz/.
150
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů
•
•
•
•
•
•
Vydavatel přijímá dosud nevydané příspěvky prostřednictvím redakce
ve dvou výtiscích a na CD / DVD, popř. elektronickou poštou.
Příspěvek je nutno zpracovat v textovém procesoru MS WORD (přípona *.doc, nebo *.docx) nebo kompatibilním a v datové podobě jej doručit
na emailovou nebo poštovní adresu redakce AIO.
Každý příspěvek musí být odevzdán ve formě požadované redakcí (podle
následujícího vzoru).
Každý příspěvek prochází recenzním řízením.
Redakce si vyhrazuje právo odmítnout bez další výzvy publikaci příspěvku, který nesplňuje požadavky na formu nebo nebude lektorem doporučen
k publikování.
O nutnosti provedení autorské korektury rozhoduje redakce. Když redakce
rozhodne, že autorská korektura není potřebná, nemá autor právo požadovat její provedení.
Instructions for the Authors and Publishig Conditions
•
•
•
•
•
The publisher accepts only contributions not yet published that must be sent
in two printed copies and on CD/DVD/or through electronic e-mail.
Contributions must be submitted in the form required by the editors (see
form below). Especially the contributions must be processed in Microsoft
Word (*.doc or *.docx filetypes) or a compatible data format and must be
sent to the email or mailing address of the editors of AIO.
Each contribution is peer-reviewed.
Editors reserve the right to refuse any contribution which does not comply
with the requirements of form and content or which will be assessed as not
suitable for publishing by the reviewer.
The editors reserve the right to decide on the need of author’s corrections.
If the editor’s office finds there is no necessity of author’s corrections, the
author is not authorized to require it.
Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci,
Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11
Olomouc, Česká republika. Email: [email protected]. tel.: +420 585 637 635,
fax: +420 585 637 506.
151
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Požadovaná forma příspěvku
STRUKTURA ČLÁNKU
„VZOR“
Nadpis článku
Právní aspekty ochrany deštných pralesů
Autor článku
Josef Novák
Abstrakt (česky), Max. 5 řádků
Abstrakt: Deštné lesy jsou významnou
složkou života modré planety, o kte
rou se musíme starat. Lesy a pralesy se
vyskytují na mnoha místech planety.
Klíčová slova (česky) Max. 3 řádky
Klíčová slova: deštné pralesy, ovzdu
ší, znečistění, právní regulace
Abstrakt (anglicky) Max. 5 řádků
Abstract: The rain forests are an impor
tant part of life of blue planet which needs
our care. Woods and forests are found
in many places of our planet Earth.
Keywords (anglicky) Max. 3 řádky
Keywords: rain forests, air pollu
tion,legal regulation
Text příspěvku by měl být vhodně
Text článku:
členěn na jednotlivé odstavce. Každý
odstavec na novém řádku. Pro poznám- Deštné lesy jsou významnou složkou života
modré planety, o kterou se musíme starat.
ky pod čarou použít automatickou
funkci. (Vložit/Poznámka pod čarou). Lesy a pralesy se vyskytují na mnoha místech
planety Země a jsou významně ovlivňovány
Citace podle obvyklé formy. Podle
imisemi a emisemi v mezinárodním měřítku,
rozsahu a zaměření bude příspěvek
neboť klima planety nemá žádné hranice.
zařazen do příslušné sekce časopisu.
Jméno autora + tituly
JUDr. Josef Novák
Domicil autora
Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Katedra práva životního prostředí
Kontakt na autora
Kontakt: [email protected]
152
AIO, 2011, Vol. 6, No. 1.
Required form of paper
STRUCTURE
„EXAMPLE“
Name of article
Legal Aspects of the Protection of Rain Forests
Author
Josef Novák
Abstract: Max. 5 lines
The rain forests are an important part of
life of the Blue Planet which needs our care.
Woods and forests are found in many places
of our planet Earth and are significantly
affected by global air pollution and emissions as planet‘s climate has no boundaries.
Keywords (English): Max. 3 lines
Keywords: rain forests, air pollu
tion,legal regulation.
Text of Article
Text of paper should be properly
divided into separate paragraphs; each
The rain forests are an important part of
paragraph starting in a new line. For
life of the Blue Planet which needs our care.
footnotes, please, use the automatic
Woods and forests are found in many places
function – Insert / Footnote. All notes
of our planet Earth and are significantly
should be numbered automatically.
affected by global air pollution and emissions
Quote according to the usual form.
because planet‘s climate has no boundaries
Name of author
Josef Novák
Home institution
Department of Environmental Law
Faculty of Law, Palacky University in Olomouc, Czech Republic
Email
Contact: [email protected]
153

AIO 1/2011 - Acta Iuridica Olomucensia

Transkript

Podobné dokumenty

č. 7 - Podpora výuky a vzdělávání na GVN J. Hradec

Buď změnou, kterou chceš ve světě vidět.

Revoluce v pracovním právu? A revolution in labour law? Aktuální