Dlouhé K-vlny (historie zkoumání, vývoj, výhledy)

Transkript

Dlouhé K-vlny
(historie zkoumání, vývoj, výhledy)
a rozpory soudobé
globalizace
3. aktualizované vydání
Díl I. O cyklech a dlouhých vlnách
Díl II. O globalizaci a dlouhých vlnách
Pavel Sirůček
Klub společenských věd, 2016
1
Tato publikace je monografií. Část kapitoly 4. byla zpracována v kontextu výzkumného
záměru „Zdroje a perspektivy rozvoje evropských ekonomik na počátku 21. století
v kontextu soudobé globalizace“ (IP307052), spadajícího do grantového projektu Fakulty
podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze „Konkurenceschopnost“
(IP300040), realizovaného v období 2012-14. Část monografie byla vytvořena z prostředků
institucionální podpory na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace.
Autor: Pavel Sirůček
Recenzenti 1. vydání:
Ing. Zuzana Džbánková, Ph. D. – Vysoká škola ekonomická v Praze
doc. Ing. Pavel Janíčko, CSc. – Českomoravská konfederace odborových svazů a Bankovní
institut vysoká škola
Ing. Jaroslav Šetek, Ph. D. – Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích
Recenzenti 2. vydání:
doc. Ing. Lubomíra Breňová, CSc. – Vysoká škola ekonomická v Praze
PhDr. Petr Buchta – Bankovní institut vysoká škola a Univerzita Jana Ámose Komenského
Ing. Petr Makovský, Ph. D. – Vysoká škola ekonomická v Praze a České vysoké učení
technické v Praze
© Pavel Sirůček, 2016
Praha: Fórum společenských věd Klubu společenských věd, 2016. 875 stran.
ISSN 2336-7679. Ročník 2016 (IV.).
2
N. D. Kondratěv
J. A. Schumpeter
3
„Monumentální dílo Pavla Sirůčka o dlouhých vlnách je zásadní literaturou pro všechny,
kteří se zajímají o problematiku Kondratěvových cyklů. Problematika dlouhých vln u nás není
dostatečně akcentována, přestože v souvislosti s Velkou recesí a pokračujícími ekonomickými
problémy zájem o Kondratěvovo dílo ve světě roste. Záběr autora publikace je obdivuhodný a
prokazuje nejen vnímání hospodářských dějin, teorií a koncepcí v souvislostech, ale rovněž
schopnost dívat se na fenomén globalizace pohledem, který je obzvláště v současné situaci
nesmírně důležitý a potřebný. Rozsah díla s obrovským množstvím poznámek a
faktografických údajů předurčuje, aby se k němu čtenář vracel znovu a znovu a vždy v něm
nalezl něco nového, poučného“
(Ilona Švihlíková)1
„Je těžko si představit aktuálnější téma z hlediska rozvoje ekonomické teorie, než je oblast,
které se celoživotně věnuje Pavel Sirůček. Teorie dlouhodobého ekonomického vývoje se totiž
zejména po roce 2008 v souvislosti s náhlým objevením se „nikým neočekávané“ téměř
celosvětové ekonomické krize stala znovu předmětem zájmu, neboť bylo nutno nějak zaplnit
vakuum po „zemřelé“ představě o konci dějin. Slouží ke cti autorovi, že byl vždy hlasatelem a
propagátorem přístupu akcentujícího dějinnou proměnlivost ekonomické reality jako nikoliv
náhodného procesu, ale jako zákonitého vývojového trendu. Studie Pavla Sirůčka jsou navíc
příkladem komplexnosti a neulpívání na jednostranných povrchních soudech, ale směřují
k jádru poznání ekonomického vývoje jako celospolečenského fenoménu. Nelze než tuto studii
doporučit k pozornému prostudování“
(Pavel Janíčko)2
Recenzi na 2. doplněné vydání viz Švihlíková, I. (2016): Kondratěv dělá vlny už i v české ekonomické vědě.
Marathon, roč. 20, č. 1, s. 18-19. ISSN 1211-8591.
2
Srov. též Janíčko, P. (2007): Od konce dějin k dlouhým vlnám. Marathon, roč. 11, č. 5, s. 35. ISSN 1211-8591.
1
4
Stručný obsah dílu I. a II.
Seznam schémat a tabulek dílu I. a II...................................................................................11
Seznam podobizen…………………………………………………………………………...13
Poznámka autora ke 2. a 3. vydání........................................................................................15
Díl I. O cyklech a dlouhých vlnách..................................................................16
Seznam schémat a tabulek dílu I...........................................................................................20
kapitola 1. Dlouhé K-vlny – astrologie nebo skutečnost? (místo úvodu)...........................22
1.0. Co pozorný p.t. čtenář v monografii nalezne, resp. nenalezne........................22
1.1. Teorie a realita dlouhých vln – úvod, přesněji úvod do úvodu........................27
1.2. Historické mezníky zkoumání dlouhých vln – vstupní rekapitulace...............40
Prameny a odkazy ke kapitole 1.........................................................................48
kapitola 2. Teorie a realita hospodářských cyklů a dlouhých vln......................................56
2.1. Koncepce cyklického vývoje moderních ekonomik a společností ................56
2.2. Dlouhodobé cykly, inovace a dlouhé vlny....................................................109
Prameny a odkazy ke kapitole 2.......................................................................139
kapitola 3. Historické mezníky a poučení ze zkoumání dlouhých vln.............................154
3.1. Počátky zkoumání dlouhých vln...................................................................154
3.2. Kondratěv – zakladatel teorie dlouhých vln..................................................181
3.3. Zkoumání dlouhých vln v meziválečném období.........................................220
3.4. Inovační přístup Schumpetera.......................................................................239
3.5. Pokračovatelé Schumpetera..........................................................................329
3.6. Další poválečná rozpracování teorie dlouhých vln.......................................389
3.7. Marxistické náhledy na dlouhodobé cykly...................................................422
Rekapitulace závěrů subkapitol dílu I. v jazyce českém...................................................476
Telegrafické shrnutí dílu I. v jazyce českém......................................................................489
Summary dílu I. v jazyce anglickém...................................................................................491
Díl II. O globalizaci a dlouhých vlnách.........................................................493
Seznam schémat a tabulek dílu II........................................................................................497
kapitola 4. Globalizace ve světle dlouhých vln ..................................................................498
4.1. „Magičnost“ fenoménu soudobé globalizace...............................................498
4.2. Úrovně soudobé globalizace.........................................................................527
5
4.3. Datování a etapizace globalizace..................................................................549
4.4. Rozpory, hodnocení a perspektivy soudobé globalizace..............................561
4.5. Globalizace a krize na pozadí cyklického, resp. „dlouhovlnného“ vývoje..643
Rekapitulace závěrů subkapitol dílu II. v jazyce českém..................................................759
Telegrafické shrnutí dílu II. v jazyce českém.....................................................................767
Summary dílu II. v jazyce anglickém..................................................................................769
Literatura souhrnná……………………………………………………………………….771
Rekapitulace závěrů subkapitol v jazyce českém...............................................................813
Telegrafické shrnutí v jazyce českém..................................................................................834
Summary v jazyce anglickém...............................................................................................837
Klíčová slova v jazyce českém..............................................................................................840
Keywords v jazyce anglickém .............................................................................................840
JEL Classification.................................................................................................................840
Oborové zařazení..................................................................................................................840
Rejstřík I................................................................................................................................841
Rejstřík II..............................................................................................................................850
O autorovi………………………………………………………………………………..…854
Přílohy………………………………………………………………………………………855
6
Podrobný obsah dílu I. a II.
Seznam schémat a tabulek dílu I. a II...................................................................................11
Seznam podobizen...................................................................................................................13
Poznámka autora ke 2. a 3. vydání........................................................................................15
Díl I. O cyklech a dlouhých vlnách..................................................................16
Prameny a odkazy ke kapitole 1..........................................................................48
Doporučená vstupní literatura k problematice dlouhých vln a hospodářských aj
cyklů pro „začátečníky“ i „pokročilé“...................................................................53
2.1.1. Ekonomické cykly jako otevřené (nejen) makroekonomické téma......56
2.1.2. Klasifikace teorií ekonomických cyklů.................................................77
2.1.3. Etapy zkoumání ekonomických cyklů v 19.-20. století........................98
Pracovní shrnutí hlavních závěrů (a otevřených otázek)..............................108
2.2.1. Kondratěvovy cykly nebo dlouhé vlny?.............................................109
2.2.2. Identifikace, fázování a datování dlouhých vln..................................113
2.2.3. Dlouhé vlny v cenovém vývoji a agregátní ekonomické aktivitě.......123
Prameny a odkazy ke kapitole 2........................................................................139
3.1.1. Předchůdci a průkopníci teorií dlouhodobých fluktuací......................155
3.1.2. Cykly, krize a socialismus etc. podle Tugana-Baranovského..............165
Pracovní shrnutí hlavních závěrů (a otevřených otázek)...............................180
3.2.1. „Velké cykly konjunktury“ v kontextu ekonomické dynamiky...........185
3.2.2. Kondratěvův model dlouhých vln.......................................................211
7
3.3. Zkoumání dlouhých vln v meziválečném období...................... ..................220
3.3.1. Hlavní příspěvky ke zkoumání dlouhých vln mezi válkami...............221
3.3.2. Mechanizmy dlouhých vln v „předschumpeterovské“ literatuře......230
3.4. Inovační přístup Schumpetera......................................................................239
3.4.1. „Enfant terrible" (nejen) rakouské ekonomie.....................................241
3.4.2. Teorie hospodářského vývoje a centrální místo inovací.....................258
3.4.2.1. „Cyklus konjunktury“ – organická součást teorie vývoje.....284
3.4.3. Schumpeterova koncepce multicykličnosti.........................................293
3.5. Pokračovatelé Schumpetera.........................................................................329
3.5.1. Koncepce Mensche a jiné příspěvky k „inovační“ teorii..................330
3.5.2. Valentova „pracovní“ teorie inovací.................................................359
Pracovní shrnutí hlavních závěrů (a otevřených otázek).............................388
3.6. Další poválečná rozpracování teorie dlouhých vln.....................................389
3.6.1. „Inovační “ a „neinovační“ modely dlouhých vln...........................392
3.6.2. Syntéza Van Duijna a související modely dlouhých vln ...................400
3.7. Marxistické náhledy na dlouhodobé cykly.................................................422
3.7.1. Krize a dlouhodobé ekonomické cykly u Marxe & Engelse.............423
3.7.2. Akumulační teorie Mandela..............................................................433
Díl II. O globalizaci a dlouhých vlnách.........................................................493
Seznam schémat a tabulek dílu II........................................................................................497
kapitola 4. Globalizace ve světle dlouhých vln ..................................................................498
4.1. „Magičnost“ fenoménu soudobé globalizace...............................................498
4.1.1. Bájný strašák či šťastná přítomnost i budoucnost?.............................504
4.1.2. Různá vnímání soudobé globalizace a financializace.........................513
8
4.2. Úrovně soudobé globalizace........................................................................527
4.2.1. Technologická, resp. technická globalizace.......................................530
4.2.2. Ekonomická globalizace....................................................................534
4.2.3. Sociální globalizace...........................................................................538
4.2.4. Politická globalizace..........................................................................543
4.3. Datování a etapizace globalizace................................................................549
4.3.1. Globalizace ve vazbě na ekonomiku..................................................550
4.3.2. Další pohledy na datování a „vlny“ globalizace................................555
4.4. Rozpory, hodnocení a perspektivy soudobé globalizace............................561
4.4.1. Ambivalentnost a systémovost soudobé globalizace........................565
4.4.1.1. „Ekonomičtí dogmatici“ a „ekonomičtí disidenti“.............571
4.4.1.2. „Systémově-chaotický“ náhled na globalizaci (i cykly)......586
4.4.2. Iluze „nové ekonomiky“ a „krize“ globalizace.................................592
4.4.2.1. Tzv. „nové ekonomiky“ a tzv. „nové ekonomie“ ...............592
4.4.2.2. „Krizový“ vývoj globalizace v 21. století............................599
4.4.3. Dekády protikladů a „megatrendy“ vývoje.......................................605
4.4.4. Soudobé krize a rozpory neoliberální globalizace.............................610
4.4.5. „Scénáře“ soudobé globalizace a vize budoucnosti..........................625
4.5. Globalizace a krize na pozadí cyklického, resp. „dlouhovlnného“ vývoje.643
4.5.1. „Inovační“ teorie a mechanizmus dlouhých K-vln – shrnutí............643
4.5.2. Historický vývoj kapitalismu, globalizace a dlouhé vlny..................658
4.5.3. Krize minulé, soudobé i budoucí prizmatem dlouhých vln...............693
4.5.3.1. „Velká“ a další krize v kulisách cyklického vývoje.............693
4.5.3.2. Dějinná realita a V. (či VI.?) dlouhá K-vlna........................709
Prameny a odkazy ke kapitole 4......................................................................740
Rekapitulace závěrů subkapitol dílu II. v jazyce českém..................................................759
Telegrafické shrnutí dílu II. v jazyce českém.....................................................................767
Summary dílu II. v jazyce anglickém..................................................................................769
Literatura souhrnná…………………………………………………………………….....771
Rekapitulace závěrů subkapitol v jazyce českém...............................................................813
9
Telegrafické shrnutí v jazyce českém..................................................................................834
Summary v jazyce anglickém...............................................................................................837
Klíčová slova v jazyce českém..............................................................................................840
Keywords v jazyce anglickém .............................................................................................840
JEL Classification.................................................................................................................840
Oborové zařazení..................................................................................................................840
Rejstřík I. – Podrobný rejstřík jmenný…..........................................................................841
Rejstřík II. – Orientační rejstřík věcný..............................................................................850
O autorovi…………………………………………………………………………………..854
Přílohy………………………………………………………………………………………855
10
Seznam schémat a tabulek dílu I. a II.
Kapitola 1.
Schéma 1.1. Ilustrace sledu dlouhých K-vln v industriální historii .........................................29
Schéma 1.2. „Sinusoida“ dlouhé vlny......................................................................................31
Schéma 1.3. Ilustrace sledu dlouhých K-vln, včetně některých politických událostí...............39
Tabulka 1.1. Chronologie dlouhých vln podle některých autorů..............................................47
Kapitola 2.
Schéma 2.1. Dvoufázové schéma hospodářského cyklu...........................................................69
Schéma 2.2. Růst skutečného produktu a potenciálního produktu v %....................................72
Schéma 2.3. „Vzorová“ K-vlna č. 1.......................................................................................118
Schéma 2.5. „Roční období“ Kondratěvových cyklů.............................................................119
Schéma 2.6. „Makrocykly“ temp hospodářského růstu vyspělých zemí podle Stehlíka........134
Tabulka 2.1. Chronologický sled fází dlouhých vln podle Poletajeva a Saveljevové……....121
Tabulka 2.2. Průměrná roční tempa přírůstků průmyslové výroby v letech 1845-1974 ve
vybraných zemích v %....................................................................................130
Tabulka 2.3. Průměrná roční míra růstu světového HDP v % během fází Kondratěvových vln
v období 1871-2007...........................................................................................133
Kapitola 3.
Schéma 3.1. „První kolo“ debaty o dlouhých vlnách podle Goldsteina................................236
Schéma 3.2. Schumpeterovo čtyřfázové schéma ekonomického cyklu..................................304
Schéma 3.3. Schumpeterovo schéma multicykličnosti vývoje...............................................309
Schéma 3.4. Menschův model industriální evoluce................................................................333
Schéma 3.5. Shluky bazických inovací podle Mensche.........................................................335
Schéma 3.6. Menschův „Trend Hand Model“........................................................................339
Schéma 3.7. Historie „věků“ podle Pérezové.........................................................................346
Schéma 3.8. Fáze dlouhé vlny podle Pérezové.......................................................................347
Schéma 3.9. Výskyt bazických inovací ve světě.....................................................................351
Schéma 3.10. 195 převratných inovací v britském průmyslu pomocí pětiletých klouzavých
průměrů...........................................................................................................351
Schéma 3.11. Rozložení světových invencí a inovací v čase podle Mensche........................352
Schéma 3.12. Multicykličnost ekonomického vývoje podle Valenty.....................................362
Schéma 3.13. Struktura debat o dlouhých vlnách podle Goldsteina.......................................398
11
Schéma 3.14. K-cykly generované vývojem produkce v sektoru kapitálových statků podle
Forrestera........................................................................................................410
Schéma 3.15. Frekvence bazických inovací podle Mensche, resp. Mandela.........................441
Tabulka 3.1. Kondratěvovo datování „velkých cyklů konjunktury“.......................................213
Tabulka 3.2. Schumpeterova chronologie dlouhých vln podle Kuznetse...............................315
Tabulka 3.3. Etapy silnější (+++) a slabší (---) aktivity podle Kleinknechta..........................343
Tabulka 3.4. Významné inovace v pětiletých obdobích 20. století podle různých pramenů a
definic.................................................................................................................350
Tabulka 3.5. Rostowova dvoufázová chronologie dlouhých vln............................................405
Tabulka 3.6. Roční tempa růstu během různých Rostowových trendových fází dlouhých
vln....................................................................................................................406
Tabulka 3.7. Van Duijnova chronologizace dlouhých vln......................................................414
Tabulka 3.8. Souhrnná charakteristika fází dlouhé vlny podle Van Duijna...........................415
Tabulka 3.9. Sklon k inovacím během různých fází dlouhé vlny...........................................416
Tabulka 3.10. Mandelovo schéma historických epoch...........................................................449
Kapitola 4.
Schéma 4.1. Ilustrace sledu dlouhých K-vln v industriální historii........................................643
Schéma 4.2. Ilustrace sledu dlouhých K-vln, včetně původní predikce V. K-vlny................645
Schéma 4.3. Ilustrace sledu dlouhých K-vln, včetně některých politických událostí ............650
Schéma 4.4. Vývoj lidské civilizace pomocí tří „velkých vln“ Tofflera................................665
Schéma 4.5. Průběh „ideální“ dlouhé vlny v cyklickém čase podle modelu Goldsteina......667
Schéma 4.6. Ilustrace sledu střednědobého cyklického vývoje světového hospodářství na
pozadí sledu dlouhých K-vln.............................................................................699
Schéma 4.7. Ilustrace konceptu Goldschmidta.......................................................................721
Schéma 4.8. Sled Kondratěvových vln podle německé wikipedie.........................................722
Schéma 4.9. Dlouhodobé „vývojové cykly“ a nové technologie............................................723
Schéma 4.10. „Inovační vlny“ K-cyklů..................................................................................724
Schéma 4.11. Dlouhé „inovační vlny“...................................................................................724
Tabulka 4.1. Vybrané charakteristiky jednotlivých dlouhých vln..........................................651
Tabulka 4.2. „Post“Kondratěvovy vlny a jejich fáze.............................................................722
12
Seznam podobizen
N. D. Kondratěv (velký portrét)3……………………………………..……………………….3
J. A. Schumpeter (velký portrét)4……………………………………………………………..3
W. S. Jevons………………………………………………………………………………...155
J. G. K. Wicksell……………………………………………………………………………155
M. I. Tugan-Baranovskij…………………………………………………………………..155
A. L. I. Helphand-Parvus……………………………………………………………….....155
N. D. Kondratěv…………………………………………………………………………....181
G. K. Cassel………………………………………………………………………………....220
W. C. Mitchell……………………………………………………………………………....220
L. D. Bronštejn-Trockij………………………………………………….…………..…….220
E. Wagemann………………………………………………………………………………220
J. A. Schumpeter…………………………………………………………………….…..…239
G. O. Mensch………………………………………………………………………….……330
Ch. P. Freeman……………………………………………………………………….……330
C. Pérezová…………………………………………………………………………………330
F. Valenta………………………………………………………………………………...…359
W. W. Rostow…………………………………………………………………………..…..389
J. W. Forrester……………………………………………………………………………..389
J. J. Van Duijn………………………………………………………………………..…….389
K. H. Marx…………………………………………………………………….……………422
F. Engels…………………………………………………………………………………….422
E. E. Mandel…………………………………………………………………………….….434
3
4
Pramen: http://www.kwaves.com/kond_overview.htm [cit. 10. 7. 2015].
Pramen: http://www.innoresource.org/5-4-joseph-schumpeter/ [cit. 10. 7. 2015].
13
„Krást myšlenky od jedné osoby je plagiátorství,
krást myšlenky od mnoha lidí je výzkum“
(Murphyho zákon)
14
Poznámka autora k 3. vydání
2. doplněné vydání (Slaný: Melandrium, 2015. ISBN 978-80-87990-05-6. 844 stran)
bylo dokončeno na podzim 2015 a vydáno pouze na CD discích v omezeném počtu. Pro účely
veřejného zpřístupnění, s laskavým využitím Fóra společenských věd Klubu společenských
věd, je určeno 3. aktualizované vydání. Úpravy se týkají pramenů, doplňků v závěru a příloh.
Žižkov, U sadu, 1. února 2016 (uzávěrka 3. vydání)
Pavel Sirůček
Poznámka autora ke 2. vydání
První vydání (Slaný: Melandrium, 2015. ISBN 978-80-87990-01-8. 625 stran) bylo –
po mnoha letech – dokončeno v létě 2015. Za technické a formální nedostatky „syrového“ 1.
vydání (hlavně absence rejstříků) nechť laskavý p.t. čtenář přijme omluvu. Brzké 2. vydání, a
to podstatně doplněné, zohledňuje i náměty kolegy Stanislava Heczka a „první dámy české
non-mainstreamové ekonomie“ Ilony Švihlíkové. Za píli a námahou, s jakou se prokousávají
rozsáhlým (a přiznejme, že i čtenářsky nepříliš přívětivým) textem zaslouží ocenění a obdiv.
Autor děkuje i dalším kolegům, resp. přátelům za vyjádření a samozřejmě i za kritiky.
Z ryze praktických důvodů je 2. vydání rozčleněno na díl I. O cyklech a dlouhých
vlnách (kapitoly 1., 2. a 3.) a díl II. O globalizaci a dlouhých vlnách (s kapitolou 4.).
Formální rozdělení snad alespoň trochu usnadní orientaci v publikaci i manipulaci s touto. A
snad i umožní méně problematické svazování případných vytištěných exemplářů. 1. vydání
bylo vydáno pouze na CD discích, 2. vydání dtto. Klasické „papírové“ vydání (které v jiných
případech autor upřednostňuje) by bylo značně náročné nejenom finančně. A jeho zatímní
neuskutečnění může být bráno, i coby drobný „zelený“ příspěvek ke globální ochraně lesů.
Upozornit je možné, vedle pokusu o oživení podobiznami „klasiků“ zkoumání cyklů a
vln, na rozšíření, resp. aktualizaci, řady pasáží v 2. vydání. Namátkou částí o pokračovatelích
J. A. Schumpetera (3.4.1. či 3.5.), o M. I. Tuganu-Baranovském (3.1.2.), dále na zmínky o
moderních koncepcích a modelování cyklů nebo o cyklech a krizích v české literatuře (2.1.2.,
2.1.3.) či ohledně charakteristik a dimenzí soudobé globalizace (4.1., 4.2., 4.3.). A zejména na
detailnější zasazení globalizace, a aktuálních krizí, do logiky „inovačních“ K-vln (4.5.3. aj.),
včetně úvah o „nové sekulární stagnaci“ apod. Šířeji je využita v 2. vydání „dlouhovlnně“ či
prognosticky zaměřená literatura z posledních let, včetně textů ne zcela korespondujících se
závěry této monografie. A to např. ohledně možného ukončení 5. Kondratěvova cyklu a
predikovaného nástupu 6. K-vlny kolem roku 2010 (kdy ústřední inovační sférou či přímo
„tahounem“ se má např. stát „megaodvětví zdraví“ v duchu L. A. Nefiodowa) aj. Větší
pozornost, alespoň formou zmínky či odkazů, je věnována taktéž i dalším – tj. „neinovačním“
– náhledům na dlouhé vlny hospodářského a sociálního vývoje a také systémovému přístupu.
Nicméně stále je ústřední „inovační“ či „technologický“ přístup k dlouhým K-vlnám
(resp. dlouhodobým K-cyklům) v duchu „kondratěvsko-schumpeterovské“ tradice. Ke Kvlnám pojímaným zde šířeji, kvalitativně, a nikoli pouze „čistě ekonomicky“. Připomeňme, že
technologické inovace však nejsou univerzálním řešením vedoucím k všeobecné prosperitě,
štěstí etc. A z konzervativních pozic zaglosujme, že každá změna bývá obvykle k horšímu …
Ještě dodejme, že stále se autor domnívá, že globální nástup V. dlouhé K-vlny je zatím silně
problematický. I když v této záležitosti (nejen) autor samotný tápe stále více a více.
Přítomnost je silně chaotická a budoucnost nejistá, otevřená a očekávání nikoli optimistická ...
P.S. V prvním vydání autor neomluvitelně opomenul explicitně vyjádřit, že i přes deklarovaná
poděkování za spolupráci a za inspirace řadě kolegyň/kolegů zůstávají samozřejmě všechny
chyby, nepřesnosti a opomenutí pouze vlastní. Což samozřejmě plně platí též pro vydání další.
15
Díl I. O cyklech a dlouhých vlnách
„Nejen v ekonomice, ale i v lásce je třeba krize, aby mohl nastat čas konjunktury“
(Henry Wheeler Shaw alias Josh Billings)
„Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy
od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní
bída je příčina, hospodářský úpadek je následek“
(Tomáš Baťa)
„The business cycle represents wavelike fluctuations in the level of business activity from the
equilibrium or trend line“
(Joseph Alois Schumpeter)
„A trade cycle is composed of periods of good trade characterized by rising prices and low
unemployment percentages, alternating with periods of bad trade characterized by falling
prices and high unemployment percentages“
(John Maynard Keynes)
„The theory of business cycles is long on questions but short on answers“
(Victor Zarnowitz)
16
Stručný obsah dílu I.
Prameny a odkazy ke kapitole 1.........................................................................48
3.3. Zkoumání dlouhých vln v meziválečném období.........................................220
3.4. Inovační přístup Schumpetera.......................................................................239
3.5. Pokračovatelé Schumpetera..........................................................................329
3.6. Další poválečná rozpracování teorie dlouhých vln.......................................389
3.7. Marxistické náhledy na dlouhodobé cykly...................................................422
17
Podrobný obsah dílu I.
Prameny a odkazy ke kapitole 1..........................................................................48
Doporučená vstupní literatura k problematice dlouhých vln a hospodářských aj.
cyklů pro „začátečníky“ i „pokročilé“...................................................................53
2.1.1. Ekonomické cykly jako otevřené (nejen) makroekonomické téma......56
2.1.2. Klasifikace teorií ekonomických cyklů.................................................77
2.1.3. Etapy zkoumání ekonomických cyklů v 19.-20. století........................98
2.2.1. Kondratěvovy cykly nebo dlouhé vlny?.............................................109
2.2.2. Identifikace, fázování a datování dlouhých vln..................................113
2.2.3. Dlouhé vlny v cenovém vývoji a agregátní ekonomické aktivitě.......123
3.1.1. Předchůdci a průkopníci teorií dlouhodobých fluktuací......................155
3.1.2. Cykly, krize etc. podle Tugana-Baranovského....................................165
Pracovní shrnutí hlavních závěrů (a otevřených otázek)...............................180
3.2.1. „Velké cykly konjunktury“ v kontextu ekonomické dynamiky...........185
3.2.2. Kondratěvův model dlouhých vln.......................................................211
3.3. Zkoumání dlouhých vln v meziválečném období...................... ..................220
3.3.1. Hlavní příspěvky ke zkoumání dlouhých vln mezi válkami...............221
3.3.2. Mechanizmy dlouhých vln v „předschumpeterovské“ literatuře......230
18
3.4. Inovační přístup Schumpetera......................................................................239
3.4.1. „Enfant terrible" (nejen) rakouské ekonomie.....................................241
3.4.2. Teorie hospodářského vývoje a centrální místo inovací.....................258
3.4.2.1. „Cyklus konjunktury“ – organická součást teorie vývoje.....284
3.4.3. Schumpeterova koncepce multicykličnosti.........................................293
3.5. Pokračovatelé Schumpetera.........................................................................329
3.5.1. Koncepce Mensche a jiné příspěvky k „inovační“ teorii..................330
3.5.2. Valentova „pracovní“ teorie inovací.................................................359
3.6. Další poválečná rozpracování teorie dlouhých vln.....................................389
3.6.1. „Inovační “ a „neinovační“ modely dlouhých vln...........................392
3.6.2. Syntéza Van Duijna a související modely dlouhých vln ...................400
3.7. Marxistické náhledy na dlouhodobé cykly.................................................422
3.7.1. Krize a dlouhodobé ekonomické cykly u Marxe & Engelse.............423
3.7.2. Akumulační teorie Mandela..............................................................434
19
Seznam schémat a tabulek dílu I.
Kapitola 1.
Schéma 1.1. Ilustrace sledu dlouhých K-vln v industriální historii .........................................29
Schéma 1.2. „Sinusoida“ dlouhé vlny......................................................................................31
Schéma 1.3. Ilustrace sledu dlouhých K-vln, včetně některých politických událostí...............39
Tabulka 1.1. Chronologie dlouhých vln podle některých autorů..............................................47
Kapitola 2.
Schéma 2.1. Dvoufázové schéma hospodářského cyklu...........................................................69
Schéma 2.2. Růst skutečného produktu a potenciálního produktu v %....................................72
Schéma 2.5. „Roční období“ Kondratěvových cyklů............................................................119
Schéma 2.6. „Makrocykly“ temp hospodářského růstu vyspělých zemí podle Stehlíka........134
Tabulka 2.1. Chronologický sled fází dlouhých vln podle Poletajeva a Saveljevové............121
vybraných zemích v %............................................................................................................130
Tabulka 2.3. Průměrná roční míra růstu světového HDP v % během fází Kondratěvových vln
v období 1871-2007...........................................................................................133
Kapitola 3.
Schéma 3.1. „První kolo“ debaty o dlouhých vlnách podle Goldsteina................................236
Schéma 3.2. Schumpeterovo čtyřfázové schéma ekonomického cyklu..................................304
Schéma 3.3. Schumpeterovo schéma multicykličnosti vývoje...............................................309
Schéma 3.4. Menschův model industriální evoluce................................................................333
Schéma 3.5. Shluky bazických inovací podle Mensche.........................................................335
Schéma 3.6. Menschův „Trend Hand Model“........................................................................339
Schéma 3.7. Historie „věků“ podle Pérezové.........................................................................346
Schéma 3.8. Fáze dlouhé vlny podle Pérezové.......................................................................347
Schéma 3.9. Výskyt bazických inovací ve světě.....................................................................351
Schéma 3.10. 195 převratných inovací v britském průmyslu pomocí pětiletých klouzavých
průměrů...........................................................................................................351
Schéma 3.11. Rozložení světových invencí a inovací v čase podle Mensche........................352
Schéma 3.12. Multicykličnost ekonomického vývoje podle Valenty.....................................362
Schéma 3.13. Struktura debat o dlouhých vlnách podle Goldsteina.......................................398
20
Schéma 3.14. K-cykly generované vývojem produkce v sektoru kapitálových statků podle
Forrestera........................................................................................................410
Schéma 3.15. Frekvence bazických inovací podle Mensche, resp. Mandela.........................441
Tabulka 3.1. Kondratěvovo datování „velkých cyklů konjunktury“.......................................213
Tabulka 3.2. Schumpeterova chronologie dlouhých vln podle Kuznetse...............................315
Tabulka 3.3. Etapy silnější (+++) a slabší (---) aktivity podle Kleinknechta..........................343
Tabulka 3.4. Významné inovace v pětiletých obdobích 20. století podle různých pramenů a
definic.................................................................................................................350
Tabulka 3.5. Rostowova dvoufázová chronologie dlouhých vln............................................405
Tabulka 3.6. Roční tempa růstu během různých Rostowových trendových fází dlouhých
vln....................................................................................................................406
Tabulka 3.7. Van Duijnova chronologizace dlouhých vln......................................................414
Tabulka 3.8. Souhrnná charakteristika fází dlouhé vlny podle Van Duijna...........................415
Tabulka 3.9. Sklon k inovacím během různých fází dlouhé vlny...........................................416
Tabulka 3.10. Mandelovo schéma historických epoch...........................................................449
21
kapitola 1. Dlouhé K-vlny – astrologie nebo skutečnost?
(místo úvodu)5
Čím dál více je patrnější neschopnost standardní ekonomické teorie při nalézání řešení
narůstajících, globálními rozměry umocněných, rozporů (post)moderních společností. Jednu z
možných nestandardních cest k „ekonomii 21. století“ může představovat i teorie dlouhých
vln. Základní teze spočívá ve vyzdvižení úlohy technických a technologických faktorů na
ekonomický vývoj, resp. dějinný proces vůbec. Kvalitativně nová technika a technologie (v
duchu „inovačního“ přístupu „vlny“ inovací nejvyšších řádů) vedou, spolu s mnoha dalšími
faktory, k postupné transformaci společnosti. Na základě teorie dlouhých vln lze konstruovat
hypotézy o přibližně padesátileté periodě těchto zásadních vlivů, které se mohou odrážet i ve
výskytu a charakteru válečných konfliktů, revolučních událostí apod. Možnosti aplikace
dlouhých vln jsou široké, a to i přes její nespornou problematičnost. Na uvedených principech
lze nestandardně objasnit pozadí řady historických i aktuálních mezníků vývoje, pochopit
charakter soudobé epochy i provádět nejrůznější predikce. Události světových válek, „Velkou
krizi“ fašismus či kolaps tzv. „reálného socialismu“ je možné interpretovat na pozadí sledu
K-vln jako zákonitý důsledek vnitřních rozporů kapitalistického systému. Dlouhé vlny jsou
mezinárodním fenoménem a jejich význam se může umocňovat s růstem propojování
národních ekonomik. V neposlední řadě lze „dlouhovlnné“ instrumentárium využít pro
zkoumání procesů globalizace, rozvoje a růstu. Globalizaci (nejenom ekonomickou, ale šířeji
i „celkovou“) možno interpretovat a zkoumat právě na základě dlouhých vln. Koncepce
dlouhodobých ekonomických cyklů, resp. vln tak mohou být využívány mnohem šířeji než k
pouhému určování ekonomických trendů a k učebnicovému obohacení ekonomické vědy.
1.0. Co pozorný p.t. čtenář v monografii nalezne, resp. nenalezne
Hned úvodem konstatujme, že celá monografie se pohybuje pro mnohé „oficiální“
ekonomy, filozofy, politology či sociology etc. na značně „tenkém ledě“. Přesněji ve sféře
ekonomické vědy nestandardní, mimo „hlavní proudy“ světového ekonomického myšlení.
Stoupenci „mainstreamové“ ekonomie, tedy zejména teoretické ekonomie „hlavních proudů“
se k fenoménu dlouhodobých ekonomických cyklů, resp. dlouhých vln stavějí v naprosté
většině značně kriticky a odmítavě. Což odpovídá nejenom teoreticko-metodologickým
východiskům standardního ekonomického systému,6 ale taktéž i světonázorové výbavě,
postulátům a hodnotám tradičních velkých politických ideologií, především liberalismu.
Uvedené ještě umocňuje kritika (neo)liberalismu, a to především při identifikaci
rozporů soudobé globalizace v kapitole 4. Text nijak neskrývá „nestandardnost“ a inspirace,
resp. blízkost mnohým kritickým přístupům mimo „hlavní proudy“. Zmínit je zde možné
náhledy sociálně-ekonomické, resp. sociálně-historické, přístupy institucionalizující apod.,
nemálo vzdálené kvantitativně orientovaným modelům soudobé matematické ekonomie.7
Poděkování náleží řadě kolegyň/kolegů, se kterými autor problémy dlouhých vln a cyklů (v kontextu vývoje
sociálně-ekonomického myšlení a hospodářských dějin) či globalizace diskutuje a řeší cca od poloviny 90. let.
Ke klíčovým náleží – či bohužel náleželi – abecedně: A. Bálek, P. Buchta, J. Dolejš, Z. Hába, S. Heczko, M.
Helísek, J. Heller, P. Janíčko, J. Koderová, M. Kohoutek, M. Křížek, M. Mach, F. Neužil, V. Prorok, V. Průcha,
J. Sedlák, M. Sojka, I. Švihlíková, A. Tlustý, R. Valenčík, T. Vaško, J. Zeman. Hlavním spolupracovníkem, a
v řadě případů i spoluautorem, byl v 90. letech S. Heczko, kterému patří poděkování největší. Taktéž tato
kapitola využívá společných textů (Heczko, Sirůček, 1998a,b aj.) i výstupů dalších (Heczko, 1998b,d, 2003 aj.).
6
Se stálou dominancí neoklasických principů a schémat – a to i přes nárůst popularity heterogenní nové
keynesovské ekonomie (kdy však standardní keynesovství stále mainstreamově figuruje jako speciální případ
obecnější neoklasiky), přes četné modifikace „tradiční“ neoklasiky po II. světové válce i v éře globalizace, přes
snahy o dílčí konsensus v teorii peněz a monetární politice atd. Blíže viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010).
7
K některým aspektům kritiky standardních ekonomických předpokladů a schémat blíže viz subparagraf 4.4.1.1.
5
22
Nelze opomenout relativně ucelený, dynamický, originální teoreticko-metodologický
systém J. A. Schumpetera, s centrálním pojmem v podobě inovací, představený zejména
pasáží 3.4.2. Není náhodné, že dílo Schumpetera vždy stálo poněkud „opodál“, i to, že
samotný Schumpeter neměl v podstatě žádné přímé následovníky. Což nevylučuje řadu autorů
navazujících na některé aspekty jeho studií. Dílo a odkaz Schumpetera tento text (na rozdíl od
některých dějinářských aj. publikací) přitom neřadí automaticky k specifické liberální tradici
rakouské či neorakouské ekonomie (ač touto Schumpeter určitě ovlivněn v mnohém byl).
Schumpeterovu koncepci multicykličnosti vývoje rekapituluje paragraf 3.4.3.
Taktéž druhá velká persona sociálně-ekonomického myšlení, které monografie věnuje
zvýšenou pozornost (především subkapitola 3.2., v čele s částí 3.2.1.) – stále nedoceněný i
dosud nepříliš známý N. D. Kondratěv – je autorem taktéž obtížně zařaditelným a v jistém
smyslu i on zůstává „samotářem“. S mnohými spolupracovníky bádal i živě diskutoval (např.
v instituci, která by si zasloužila samostatnou publikaci8 – v jím řízeném moskevském
Institutu pro výzkum konjunktury), nicméně jeho vědecko-výzkumné ambice naplněny
rozhodně nebyly. „Osamocenost“ Kondratěva vyplývá především z jeho pohnutého osudu.
Proč jsou na samotném začátku zmiňována jména právě Kondratěva a Schumpetera?
Monografie dokladuje, že N. D. Kondratěv a J. A. Schumpeter (samozřejmě, mimo jiné) stále
reprezentují nejvýznamnější představitele teorie dlouhých vln. Jejich vklad zůstává stále
klíčový a nejvýznamnější. Proto též monografie někde používá zjednodušeného a pracovního
označení vlny (či cykly) „kondratěvsko-schumpeterovského“ typu. I když si je autor plně
vědom, že názory Kondratěva a Schumpetera na dlouhé vlny totožné nebyly a, že ani koncept
mechanizmu dlouhých vln Kondratěva nelze jednoznačně řadit k „ryze“ inovačním modelům.
Při vstupní rekapitulaci používaných, resp. přesněji prezentovaných, teoretickometodologických přístupů je nutné zmínit i náhledy blízké marxismu či přímo marxistické.
„Buržoazního apologeta“ (a obdivovatele dynamického kapitalismu a individuálního
podnikatelského úsilí) Schumpetera by k marxismu šlo ovšem řadit pouze velmi těžko, a též
Kondratěv bývá obvykle přiřazován k ruskému ekonomickému myšlení nemarxistickému.
Monografie9 instrumentárium dlouhých K-vln, založených na inovacích – naznačené částí 1.1.
a detailněji aplikované zejména subkapitolou 4.5. – však nepovažuje v zásadě za neslučitelné
s dialektikou výrobních sil a výrobních vztahů.10 Což je náhled kontroverzní, a to z pohledu
„oficiálního“ marxismu před rokem 1989 i z pohledu některých dnešních autorů explicitně se
k marxismu (resp. neomarxismu, postmarxismu, nestalinskému marxismu apod.) hlásících.
Některým se jako kontroverzní může jevit taktéž teze, že systémový přístup (naznačený např.
pasáží 4.4.1.2.) může být nahlížen jako derivát dialektického a historického materialismu.
Úvodem taktéž konstatujme, že monografie nikterak nezastírá problematičnost a četné
dosud otevřené otázky spojené s dlouhými vlnami i dlouhodobými hospodářskými aj. cykly.
Ostatně každou subkapitolu završuje rekapitulace nazvaná Pracovní shrnutí hlavní závěrů (a
otevřených otázek) příslušné subkapitoly. Autor si také rozhodně nemyslí, že teorie dlouhých
vln je „všelékem“ na jakýkoli problém ekonomie nebo, že pomocí instrumentária
„inovačních“ dlouhých vln lze prognózovat přesná data budoucích válek či revolucí apod.
Autor se činnosti Institutu pro výzkum konjunktury letmo dotkl v některých textech (např. Sirůček, 1998a,b).
Nicméně nezpracovaného, inspirativních materiálu je k dispozici řádově více. Srov. (Kondratiev, 1989). Dalším
otevřeným tématem, resp. nepříliš známou a nepříliš doceněnou osobností, zůstává např. koncepce cyklů a četné
další interdisciplinární oblasti rozpracovávané M. I. Tuganem-Baranovským (mimo jiné, učitelem Kondratěva).
Autor i zde zpracoval a publikoval pouze zlomek materiálů, které má k dispozici – srov. (Sirůček, 2010).
9
A zejména další texty (Sirůček, 2001c, 2007a, 2008a,b, 2011, 2012 a,b). Srov. (Heczko, Sirůček, 1998a).
10
Srov. např. subkapitolu 3.7. a 4.5.
8
23
Hlavní problémy teorie hospodářských cyklů nastiňuje subkapitola 2.1., pokud jde o
samotné dlouhé vlny je možno odkázat na pasáže 2.2., resp. ohledně problémů a nároků na
„inovační“ teorii dlouhých vln např. na část 3.6. Multicykličnost vývoje naznačují pasáže
2.1., 2.2. či 3.4.3. Mnohé kontroverzní otázky, týkající se aplikací K-vln, nastoluje část 4.5.
Nejen v rámci vstupní (a „populárněji“) pojaté kapitoly 1. se autor důkladněji (a důsledněji)
nevypořádal s terminologickou neujasněností, resp. pojmovými odlišnostmi a zmatky. Jedním
z vážnějších nedostatků zde je, že v podstatě celá monografie nerozlišuje mezi dlouhými
vlnami a dlouhými, resp. dlouhodobými cykly.11 Tudíž i pojmy K-vlny a K-cykly jsou brány
v podstatě jako synonyma. S čím ovšem plně nesouhlasí ani autor. K tomuto zjednodušení
„alibisticky“ sáhl z důvodu, aby text nebyl komplikovaný a nepřehlednější ještě daleko více.
Dalším „alibistickým“ ulehčením je, že monografie v podstatě vynechává detailnější
pohled na identifikaci, měření a vykazování dlouhých vln, resp. hospodářských cyklů vůbec.
V obecnější rovině jsou některé aspekty naznačeny pasáží 2.2. a dále u jednotlivých autorů a
přístupů (v rámci kapitoly 3.) jsou tyto zmiňovány obvykle pouze stručně, resp. ilustrativně.12
Důvodem je opět snaha text ještě více nekomplikovat a ještě neúnosněji nerozšiřovat.
Nicméně otázky jednoznačných statistických „důkazů“ (na základě nevyvratitelných
„tvrdých dat“) autor za kardinální ani nepovažuje. Plně souhlasí s názorem, že stoupenci ideje
dlouhých vln považují již poskytnuté důkazy ohledně jejich existence za naprosto přesvědčivé
a spolehlivé.13 A na druhé straně ti, kdož v dlouhé vlny „věřit“ prostě nechtějí či nemohou (v
důsledku svých teoreticko-metodologických, světonázorových, ideologických aj. východisek)
odmítnou a zpochybní jakýkoli důkaz a propočet. Argumentovat možno i tím, že pro „přísné“
statistické testy „dlouhovlnné“ hypotézy by byly potřeba časových řad delších (cca 350-500
let, tj. 7-10 cyklů), než je doba, která uplynula od první průmyslové revoluce. I proto autor
nechtěl p.t. čtenáře zahlcovat čísly, tabulkami nebo grafy. Zájemce si uvedené jistě lehce
nalezne v doporučované literatuře, která je uváděna za jednotlivými kapitolami monografie.
Nutno zmínit v neposlední řadě i důležitý fakt, že monografie dlouhé K-vlny nepojímá
pouze jako čistě ekonomický fenomén (např. ve smyslu relativně spolehlivě měřitelných
hospodářských výkyvů), a ani jako záležitost čistě kvantitativní. Přistupuje k nim daleko šířeji
a především na základě přístupů kvalitativních. Což ovšem zkoumání v mnohém významně
komplikuje a stoupenci „ortodoxní“ či tzv. „tvrdé“ ekonomie mohou hovořit (a kriticky
nezřídka i hovoří) o jisté „astrologii“, „šarlatánství“ či o „černých skříňkách“ apod. A
taktéž o nikoli seriózním, a především nikoli vědeckém charakteru, nýbrž neuchopitelné
normativnosti, resp. ideologické poplatnosti a omezenosti koncepcí a modelů dlouhých vln.14
Z uvedeného vyplývá, že text monografie na mnoha místech, a v mnoha aspektech, překračuje
rámec nejenom nestandardní ekonomické vědy, nýbrž i ekonomie vůbec. Přesahy – v duchu
inter- či dokonce trans- aj. disciplinarity – jsou patrné především u pasáží 1.1. a zejména 4.5.
Monografie (v nástřelu v části 1.1. a podrobněji v pasážích 4.5.) rekapituluje některé
aplikace zejména „inovačního“ mechanizmu dlouhých vln, s důrazem na rozporné procesy
soudobé globalizace. Připomenout je ale nezbytné, že zdaleka nikoli všechny teorie dlouhých
vln jsou charakteru „inovačního“. Existují desítky přístupů poukazujících v mechanizmu
Srov. K-cykly coby „cenové cykly“ versus dlouhé vlny v hospodářském vývoji podle (Van Duijn, 1983), resp.
v částech 2.2.1., 3.6.2. Další o K-cyklech hovoří v ekonomickém smyslu, o K-vlnách pak v kontextu širším aj.
12
Nejenom k statistickým postupům N. D. Kondratěva a J. A. Schumpetera podrobněji viz kvalifikační práce
(Sirůček, 1998b) a (Sirůček, 1999), resp. prameny uvedené v (Kondratiev, 1989) či (Schumpeter, 1989).
13
Tj. jak konstatuje paragraf 2.2.3., že dlouhé vlny v podstatě existují pro ty, kteří je chtějí vidět a většinou se
vůbec neobjevují jejich kritikům a odpůrcům.
14
Jiní (včetně autora samotného) mohou naopak kriticky argumentovat tím, že tzv. „objektivní“ ekonomie, ani
zcela „objektivní“ statistika, nikdy neexistuje a, že i tzv. pozitivní standardní ekonomická schémata jsou silně
ideologicky aj. podmíněná, a že nejsou ničím jiným, než „skalní“ liberální „vírou“. Blíže též viz paragraf 4.4.1.
11
24
dlouhých vln na jiné či na další faktory – jak rekapituluje v období před II. světovou válkou
pasáž 3.3., resp. po ní část 3.6. Ani autor se určitě nedomnívá, že inovace jsou výlučným
faktorem determinujícím hospodářský a společenský vývoj. Technologiím, resp. jejich
proměnám v podobě inovací rozhodně nelze připisovat „magickou“ moc a zcela abstrahovat
od dalších faktorů, včetně např. subjektů změn (jak připomínají pasáže 4.4.5. či 4.5.3.).15
Ohledně aplikací dlouhých K-vln uveďme, že koncept „vln“ v obecné rovině může
být teoretickým základem celé řady globálních strategických úvah. „... teorie vln, které se
snaží prognózovat na základě existující zkušenosti a opakování některých jevů pravděpodobný
budoucí vývoj“ (Prorok, 2012, s. 169). Do této skupiny16 „... můžeme přiřadit především
koncepci tzv. Kondratěvových cyklů, nebo-li dlouhých vln ...“ (tamtéž).
Zopakujme, že textem naznačený „inovační“ koncept dlouhých vln „kondratěvovskoschumpeterovského typu“ není pojímán coby neslučitelný ani s materialistickým pojetím
dějin, resp. „kriticko-dialektickým“ přístupem k poznávání reality,17 včetně rozporných
procesů soudobé globalizace. Připomeňme, že tradičním nástrojem poznání reality je v rámci
marxismu dialektický a historický materialismus. Vývoj společnosti je tudíž pokračováním
vývoje přírody (dějiny lidstva jsou vnímány jako přírodně-historický proces) v podobě
specifických zákonitostí. Zvláštností zákonitostí v rámci společnosti je podle „klasiků“
marxismu to, že se prosazují prostřednictvím lidské činnosti a mají povahu tendencí.
V materialistickém pojetí směřuje vývoj civilizace v závislosti na stupni rozvoje
výrobních sil a výrobních vztahů od nižších společenskoekonomických formací k formacím
vyšším.18 Nejen V. Prorok (2012) připomíná, že „klasikům“ přitom nebyl, mimo jiné, zcela
jasný stupeň zralosti společnosti, který je dostačující pro úspěšný přechod k typu vyššímu. K.
H. Marx předpokládal, že to bude druhá polovina 19. století, V. I. Lenin období imperialismu.
„Leninův“ model budování socialismus selhává, podle mnohých zřejmě i ze systémových
příčin, ke konci 20. století, neboť nebyl např. schopen vytvořit ekonomicky efektivnější
systém.19 Nicméně mnozí konstatují, že i přes kolaps či porážku tzv. „reálného socialismu“
patří marxistická metodologie stále k efektivním nástrojům poznání, a to i globalizace.
Moderní západní věda si uvedený fakt začíná osvojovat díky systémovému přístupu a teorii
chaosu,20 ovšem mnohdy, aniž si tuto vazbu uvědomuje (Prorok, 2012). Podstatným aspektem
teorie by ale mělo být vyjasnění možností nových změn, resp. možného průběhu změn.
Adekvátní teorie by neměla být v rozporu s dějinnými fakty, zobecněnými v metodologii
„Technologie je mocným hybatelem dějinného vývoje, nepůsobí však sama, nýbrž vždy v určitém konkrétním
socio-ekonomickém prostředí, historickém kontextu a za podmínek surovinových a celkově ekologických omezení
...“ (Švihlíková, 2014, s. 262).
16
Vedle „teorie vln“ Prorok další z alternativ teoretických přístupů ke globálním strategickým úvahám spojuje
s vytvořením „schématu klíčových subsystémů společnosti a jejich vzájemných závislostí. Podobné schéma
umožňuje prognózovat vývoj jednotlivých prvků při proměně některého z nich“ (Prorok, 2012, s. 169). Ke
schématům této skupiny řadí materialistické pojetí dějin Marxe z 19. století a funkcionálně-strukturální koncept
AGIL T. Parsonse z 60. let 20. století. AGIL je zkratka adaptace A („adaption“), dosahování cílů G („goal
attainment“), integrace I („integration“) a udržování vzorců L („latency“) – jde o první písmena slov
označujících institucionální potřeby a funkce, typické pro každý systém. Prorok připomíná, že schémata první i
druhé skupiny vyvolávají „u mnohých autorů ... řadu pochybností“ (tamtéž). K vymezení, významu a začlenění
instrumentária dlouhých vln blíže viz paragrafy kapitol 2. a 4., především subkapitol 2.1., 2.2. a 4.5.
17
Blíže viz části 3.1., 3.3., 3.7., resp. (Sirůček, 2007a,c, 2008a, 2009b,c, 2011, 2012b,c). Srov. (Prorok, 2012).
18
Nejvyšší podobou formací má být komunismus. Tomuto stupni by měla odpovídat příslušná materiálnětechnická základna typu plné automatizace, resp. přechodu k plné automatizaci. Rozvoj výrobních sil měl být
klíčovým faktorem pro upevnění politické moci dělnické třídy. Srov. (Dolejš et al, 2012), (Heller, Neužil a kol.,
2007, 2011), (Látal, 2008), (Prorok, 2012), (Ransdorf, 1996, 2012) aj.
19
Srov. (Dolejš, 2010), (Dolejš et al, 2012), (Heller, Neužil a kol., 2007, 2011), (Látal, 2008), (Ransdorf, 1996).
Podrobněji viz paragrafy subkapitoly 3.7., resp. paragrafy 4.5.2., 4.5.3. aj.
20
K systémovému přístupu blíže viz subparagraf 4.4.1.2., resp. části 4.5. Srov. (Prigogine, Stengersová, 2001).
15
25
marxismu (pokud se zobecnění potvrdila), a měla by být schopna vysvětlit i porážku tzv.
„reálného socialismu“ a další události. Za klíčový aspekt umožňující nově strukturovat
dějinná fakta lze považovat systémový přístup a instrumentárium K-vln (resp. K-cyklů).21
Ještě konkrétněji k obsahu a tzv. „přidané hodnotě“22 monografie. V české literatuře
je dosud ojedinělé důkladnější zmapování historie zkoumání fenoménu dlouhých vln, což je
předmětem relativně podrobné (leč samozřejmě nikoli zcela vyčerpávající) kapitoly 3. Hlavní
pozornost je zaměřena na rekapitulaci přínosu N. D. Kondratěva a J. A. Schumpetera, kdy
příslušné subkapitoly 3.2., resp. 3.4. shrnují závěry daleko rozsáhlejších kvalifikačních prací
autora (Sirůček, 1998b, 1999). Za pozornost možná stojí i subkapitola 3.1., věnující se málo
známým počátkům „dlouhovlnných“ výzkumů, resp. počátkům zkoumání hospodářských
cyklů vůbec. A autor značnou důležitost a význam přikládá v neposlední řadě i paragrafu
3.5.2., připomínajícímu opět nepříliš doceněný, leč mnohostranný, přínos a odkaz F. Valenty.
Obecnějšímu, a vstupnímu, náhledu na otázky především hospodářských cyklů a jejich
teoretických modelů je věnována subkapitola 2.1. Následné pasáže subkapitoly 2.2. uvádí do
světa dlouhých vln, nicméně právě zde lze konstatovat snad nejvíce otazníků a „bílých míst“.
Uvedená problematika (resp. přesněji vybrané aspekty) je subkapitolou jen stručně naznačena,
detailnější pohled by vyžadoval mnohem, mnohem důkladnější analýzu i daleko větší rozsah.
Subkapitoly 4.1., 4.2., 4.3. cílící na vymezení, úrovně a datování globalizace patří –
spolu se subkapitolou 2.1. – k pasážím relativně (se zdůrazněním slůvka relativně) nejméně
kontroverzním a snad relativně i nejvíce „salonně přijatelným“. Nicméně nejen v kritickém
pojetí procesů soudobé globalizace jsou mainstreamová schémata významně překračována.
Paragrafy subkapitoly 4.4. jsou zaměřeny ještě kritičtěji a jsou se standardním
ekonomickým „mainstreamem“ téměř neslučitelné. Zde si samotný autor osobně nejvíce cení
původních formulací tzv. „megatrendů“ vývoje, telegraficky nastíněných v kontextu
paragrafu 4.4.3. Nicméně jejich podrobnější precizace již přesahuje rámec této monografie.23
Nejvíce nestandardní a nejvíce kontroverzní jsou pasáže subkapitoly 4.5. Autor je však
přesvědčen o užitečnosti naznačených přístupů i o jejich aktuálnosti. Alespoň v tom, že snad
mohou inspirovat ke kritičtějším zamyšlením a iniciovat příslušné diskuze. Nebo minimálně
v duchu užitečnosti pověstného cimrmanovského prozkoumávání „slepých“ uliček a cest.
Autor se potencionálnímu p.t. čtenáři předem upřímně omlouvá za nepříliš velikou
čtenářskou přívětivost celé monografie. Text rozhodně není snadný a převážně ani příliš čtivý.
K lepší orientaci, a alespoň minimálnímu čtenářskému komfortu, snad poslouží shrnutí za
subkapitolami, resp. shrnutí v závěru celé monografie i zařazení vstupních pasáží 1.1. a 1.2.
Nejenom puntičkářská snaha o vědeckou rigoróznost, resp. grafomanská umanutost
autora alespoň naznačit mnohorozměrné aspekty uváděné problematiky, vedly k postupnému
dramatickému nabývání počtu i obsahu poznámek pod čarou. Na začátku stál sice dobrý
úmysl, aby práce ani zdaleka nepřipomínala typické publikace jistého, již zesnulého, p. MR,
ve kterých poznámky tradičně téměř převažují nad vlastním textem. Nicméně dobrý úmysl
naplněn nebyl a konečný počet poznámek zde činí plných 2 854 (!). Tudíž nechť laskavý p.t.
čtenář bere monografii jako odstrašující i varovný příklad, jak publikace vypadat nemá.24
K aplikacím dlouhých K-vln detailněji viz především subkapitolu 4.5. Srov. (Heczko, 2003, 2011a), (Prorok,
2012), (Prorok, Lisa, 1994), (Ransdorf, 1996, 2012), (Švihlíková, 2006, 2010, 2014).
22
Což by ovšem neměl formulovat samotný autor, nýbrž v ideální podobě oponenti, recenzenti a kritiky.
Nicméně současnost razí, a požadavky na nezbytné náležitosti monografie v podstatě i předepisují, i toto uvádět.
23
S odkazy na např. (Sirůček, 2004b), resp. (Sirůček, 2012a). Srov. (Sirůček, 2007a,c, 2012b,c aj.).
24
Autor se v této monografii alespoň pokusil o zkrácení vět, resp. rozdělení dlouhých vět. V autorových textech
především z 90. let obvykle a tradičně figurovala dlouhá souvětí a k nejčastějším znaménkům náležel středník.
21
26
1.1. Teorie a realita dlouhých vln – úvod, přesněji úvod do úvodu25
Navzdory převládajícím myšlenkovým schématům cyklický pohyb přírody,
společnosti i dějin převažuje nad pohybem lineárním. Cykličnost vývoje, a to zdaleka
nejenom ekonomického, je obvykle brána jako fakt a může být odvozována z obecnějších
přírodovědných či filozofických aj. východisek, resp. na základě systémového přístupu. V
rovině různých vědních disciplín bývají uváděny cykly vesmírné, sluneční, přírodní, cykly
lidského těla, vývojový životní cyklus a četné další. V dějinách přitom lze zaznamenávat
cyklické procesy nejrůznějšího druhu – namátkou např. „dlouhé historické cykly“ u F.
Braudela (1958, 1999).
Nejenom ekonomové obvykle operují s tezí, že ekonomiky, zejména ekonomiky tržněkapitalistické, se vyvíjejí cyklicky. Existují mnohé a různorodé i cykly dlouhodobé – např.
dlouhé cykly určované pohybem cen zemědělských výrobků již cca od 14. století (např.
v délce 80-140 let), završující agrární krize. Nicméně klíčové se v hospodářském rozvoji
stávají cca od 18. století cykly určované průmyslovým vývojem, i když až roku 1940
celosvětově průmyslová výroba objemem předstihuje zemědělskou produkci.26
U makroekonomických hospodářských cyklů se jedná o opakované kolísání celkové
ekonomické výkonnosti v čase. Jde o ekonomickou fluktuaci, a to změnu výraznou, zasahující
celou ekonomiku, a změnu dlouhodobější. Ekonomický cyklus by přitom měl vykazovat jistý
stupeň opakovatelnosti, pravidelnosti, předvídatelnosti i periodicity. Vždy však jde o přesnější
vymezení vlastností a širší kontext daných přístupů. V naznačeném se různé náhledy odlišují
a jakýsi konsensus se týká především opakovatelnosti cyklů. Postulována je existence více
druhů hospodářských cyklů, které se liší délkou. Učebnicově bývá střednědobý (Juglarův)
cyklus obvykle pojímán ve smyslu odchylek produktu od dlouhodobějšího trendu, nejčastěji
coby fluktuace skutečného produktu kolem produktu potenciálního. Standardní učebnice, ani
odborné studie, v drtivé většině příliš pozornosti dlouhodobým cyklům (resp. dlouhým
vlnám) nevěnují a jejich zkoumání se odehrává mimo „hlavní proudy“ ekonomické vědy.
Taktéž standardní učebnicové texty odrážejí značnou nejednotnost přístupů i
používané terminologie a naznačují četné otevřené problémy různých dimenzí v oblastech
teorie a praxe ekonomických cyklů. Jedná se namátkou o otázky týkající se opakovatelnosti,
pravidelnosti, resp. periodicity hospodářských cyklů, otázky složených pohybů, odlišení
kolísání a trendu, krátkodobých (náhodných) a dlouhodobých kolísání, odchylek skutečného
produktu od potenciálního, kolísání samotného potenciálního produktu (resp. „sekulárního“
trendu), problematiku deterministických pojetí cyklů a působení náhodných veličin, testování
pro- či proticyklického vývoje různých ekonomických veličin apod. Nejednotnosti a
různorodost panují též ohledně vysvětlování příčin a klasifikací teorií hospodářských cyklů.
Lze se setkávat s mnoha členěními příčin, resp. klasifikacemi teorií ekonomických
cyklů. Příčiny různého charakteru i různé dimenze se přitom mohou vzájemně prolínat a
kombinovat. Hospodářské cykly mohou vykazovat zároveň příčiny např. reálné i monetární,
resp. lze pozorovat spolupůsobení faktorů endogenní a exogenní povahy. Různé koncepce
Paragraf stručně (a částečně i „populárněji“, zde ještě bez hlubší argumentace a dokumentace) uvádí do
problematiky. Tj. shrnuje základní postuláty teorií hospodářských aj. cyklů, koncepcí dlouhodobých cyklů,
dlouhých vln, K-vln aj. Podrobnější výklad obsahují paragrafy zejména kapitoly 2. Bližší odkazy k cyklům a
dlouhým vlnám viz tamtéž – v kontextu vstupní kapitoly 1. nejsou z důvodů úspornosti a přehlednosti odkazy
(především na původní prameny) šířeji uváděny. Taktéž kapitola 1. neobsahuje shrnutí, celá je jakousi úvodní
rekapitulací. Blíže též viz (Heczko, Sirůček, 1998a,b), (Heczko a kol., 2016), (Sirůček, 2007a,b,c), (Sirůček a
kol., 2007) aj. Srov. (Mensch, 1979), (Schumpeter, 1987, 1989), (Valenta, 2000, 2001), (Van Duijn, 1983).
26
Podobněji viz např. (Van Duijn, 1983), resp. části 2.2., 3.6.2. aj.
25
27
přitom kladou důraz na odlišné faktory. K důležitým faktorům náleží inovace, a to vzhledem
k technologické determinaci hospodářského, šířeji i společensko-ekonomického vývoje.
Pro dále specifikovaná a historicky doložitelná cyklická kolísání ekonomického, resp.
šířeji společensko-ekonomického vývoje o délce cca 50 let (tzv. dlouhé či Kondratěvovy aj.
vlny, resp. cykly) existují různá vysvětlení. Za dostatečně logicky zdůvodněný a historicky
doložitelný lze označit názor (např. v duchu koncepce a odkazu J. A. Schumpetera), že se
jedná o následek zásadních změn v technologiích a technice. Což v zásadě koresponduje např.
s materialistickým pojetím dějin, které za rozhodující prvek dlouhodobého vývoje společnosti
označuje rozvoj výrobních sil. Ani koncepce, poukazující v kontextu vývoje, resp. cyklických
kolísání na jiné faktory (např. války, velké monetární změny, vědecké objevy apod.) nemusí
být s uvedeným v zásadním rozporu. Společenský vývoj totiž může být nazírán ve smyslu
procesu vzájemně provázaných změn, kde je nejednoznačné vymezení příčin i následků.
Teorie vysvětlující příčiny, resp. mechanizmy, ekonomických cyklů různých délek lze
členit např. na koncepce „monetární“ (s příčinami v oblasti peněz, spojených s výkyvy
agregátní poptávky) a modely „reálné“ (s důrazem na nepeněžní faktory, např. technologické
změny, resp. charakter inovačních aktivit, způsobujících výkyvy agregátní nabídky), včetně
různých vzájemných kombinací. Příčiny hospodářských cyklů jsou nalézány ve vlivech, vůči
ekonomice, vnitřních či vnějších. Vnější vlivy mohou být reprezentovány namátkou např.
teorií slunečních skvrn W. S. Jevonse. Postupně však sílí množství koncepcí spojujících
příčiny opakovatelných střídání vzestupných a sestupných období s ekonomikou samotnou.
Upozorňována nezřídka bývá na spolupůsobení rozlišných faktorů povahy endogenní i
exogenní. Většina členění teorií hospodářských cyklů přitom neopomíjí důležitost inovační
činnosti. Již J. A. Schumpeter i jiní poukazovali na to, že technologický a technický pokrok a
inovační aktivita mají cyklický charakter, a podmiňují dlouhé vlny ekonomické aktivity čili
dlouhodobé Kondratěvovy vlny (tj. K-vlny),27 resp. Kondratěvovy cykly (tj. K-cykly). Jejich
existenci a zkoumání zasazujeme do rámce multicykličnosti hospodářského aj. vývoje, včetně
ekonomických cyklů různých délek.28
„Inovační“ (či taktéž i „technologický“) přístup je významný zejména právě u cyklů
déletrvajících, kde klíčové místo zaujímá ucelená koncepce J. A. Schumpetera. Kapitalistický
ekonomický rozvoj – plozený inovačními procesy – neprobíhá hladce, plynule a rovnoměrně,
nýbrž v periodicky po sobě následujících hospodářských cyklech. Centrální místo zaujímají
inovace,29 pojímané zde čistě endogenně, které přicházejí ve shlucích („inovačních vlnách“)
různé síly i různé délky. Každému cyklu odpovídá příslušná skupina inovací, která ho
vyvolala.
Nestandardní pokus o vysvětlení cyklického charakteru moderního, resp. částečně i
tzv. postmoderního, společensko-ekonomického vývoje může být spojován s „inovační“
teorií dlouhých vln. Model předpokládá, že každých 40-60 let30 dochází k zásadnímu
obnovení technologií a technik (zásadním, bazickým, technologickým inovacím – inovacím
nejvyšších řádů, které se materializující v příslušných investicích), což otevírá prostor pro
další významné sociálně-historické změny. Východisko představují kvalitativní změny
Podle faktického zakladatele moderního zkoumání dlouhých vln, resp. cyklů N. D. Kondratěva, představeného
paragrafy subkapitoly 3.2. Označení pochází od J. A. Schumpetera, jak precizuje subkapitola 3.4.
28
K multicykličnosti podrobněji viz subkapitoly 2.1., 2.2. a paragraf 3.4.3.
29
O „inovačním“ přístupu pojednávají zejména pasáže 3.4., 3.5., 3.6. K bližšímu vymezení inovací blíže též viz
(Heczko, 1998a,b,c,d, 2003, 2011b), (Sirůček, 2007a,b,c). Srov. (Schumpeter, 1987), (Valenta, 2000, 2001).
30
Některé práce uvádějí 50 let, jiné interval 40-70 let apod. „. ... Posledním typem cyklů jsou Kondratěvovy
cykly, neboli teorie dlouhých vln (supercyklus, K vlna) s periodicitou cca 50 let ... “ (Prorok, 2012, s. 175).
Srov. (Heczko, 1998d, 2011b), (Heczko a kol., 2016), (Heczko, Sirůček, 1998a,b), (Sirůček, 2007a,b aj.).
Podrobněji viz kapitoly 2., 3. a 4., především pasáže subkapitol 2.2., 3.2., 3.4., 3.5. a 4.5.
27
28
reprodukčního procesu. Tj. inovace, tržně-kapitalistickým systémem vnitřně generované, a
jejich nerovnoměrný výskyt v čase. Samotným inovacím přitom ovšem nelze přikládat
„magickou“ moc a zcela abstrahovat od např. vývoje zisků či subjektivních a dalších faktorů.
Minimálně od konce 18. století lze vývoj vyspělých kapitalistických tržních ekonomik
připodobnit k obrysům „zubů pily“ – pomocí sledu identifikované I. až IV. dlouhé K-vlny
(resp. K-cyklu),31 jak ilustruje vstupní schéma 1.1. V širším pojetí lze hovořit o cyklickém
vývoji celého kapitalistického společenského systému a ilustrovat sociálně-ekonomický vývoj
moderních industriálních společností sledem dlouhých K-vln, včetně významných politických
událostí, jak naznačuje schéma 1.3. Schéma 1.1. „ekonomické“ dlouhé K-vlny doplňuje
vybranými bazickými inovacemi, resp. průmyslovými (či technologickými aj.) revolucemi.
Každá z dlouhých K-vln se skládá ze dvou základních fází, přibližně stejných délek.
Jde o etapy vzestupu (fáze růstu, dlouhodobé expanze, tj. vzestupná část dlouhé vlny) a fáze
poklesu (období dlouhodobé deprese jako sestupná část dlouhé vlny). Čistě ekonomické
indikátory fází mohou být spojovány s vývojem HDP, tempy růstu průmyslové výroby,
vývojem míry ziskové, produktivity kapitálu a dalšími ukazateli v národním i mezinárodním
měřítku. Příslušná fáze dlouhodobého K-cyklu přitom determinuje průběh cyklu
střednědobého – uveďme např. krátké recese, menší nezaměstnanost aj. při etapách vzestupu
versus nepříznivější průběh střednědobých aj. cyklických výkyvů na sestupu dlouhé vlny.
Schéma 1.1. Ilustrace sledu dlouhých K-vln v industriální historii32
Pramen: (Heczko, Sirůček, 1998b), (Heczko, 2003, s. 76), (Sirůček, 1999, s. 10) & vlastní úpravy
Vzestupnou fázi (či fáze) – „dlouhou expanzi“ – velmi obecně charakterizuje
prosazování nových technologií, rostoucí produktivita kapitálu, relativně rychlý růst výroby,
Zde K-cykly a K-vlny v podstatě ztotožňujeme, což však některé přístupy nečiní. Blíže viz subkapitolu 2.2.
Schéma 1.1. je z důvodů připomenutí, resp. přehlednosti (a čtenářské přívětivosti) opět uváděno na začátku
rekapitulujícího paragrafu 4.5.1. a označeno jako schéma 4.1. Srov. schéma 4.8., 4.9.
31
32
29
zaměstnanosti a mezd.33 Dochází též k postupnému vytlačování starých firem a odvětví. Pro
vzestupnou etapu dlouhé vlny je v rámci „klasického“ střednědobého hospodářského cyklu
charakteristický vývoj, v němž jsou recese relativně krátké a projevují se pouze zpomalením
růstu výroby a jen menší nezaměstnaností. V tomto období převažují hospodářsky „dobré
roky“. Nové technologie umožňují dosahovat i vyšších temp růstu potencionálního produktu.
Sestupná části (či části) – období „dlouhá deprese“ – obecně vykazuje dlouhodobě
klesající produktivitu kapitálu díky staré přežité technice a technologii, která nemůže být
ihned nahrazena novou (z důvodů nutnosti vytvoření předpokladů, kdy je nezbytné „vyčištění
historického terénu“) a relativně pomalejší tempa růstu výroby. Dochází k nasycení trhu
novými produkty a technologiemi, roste konkurence, snižuje se zaměstnanost, mzdy jsou
stlačovány dolů. Krátkodobé poklesy investic a výroby v rámci střednědobého hospodářského
cyklu již nezřídka přímo vykazují absolutní pokles ve vztahu k předcházejícímu roku a
vystupují jako krize (resp. deprese). Dlouhodobě dochází k výraznému zpomalení růstu
výstupu ekonomiky a vzniku masové nezaměstnanosti. To je spojeno s růstem úrokové míry,
která v opakujících se okamžicích může převyšovat míru zisku. V tomto období obvykle
převažují hospodářsky „špatné roky“, což je podmíněno nižšími tempy růstu potencionálního
produktu v důsledku vyčerpání rozvojových možností „starých“ technologií. Během této fáze
současně roste i tlak na akumulaci a investování do racionalizace výroby a do perspektivně
„nových“ technologií. Hledají se nové technologie, způsoby akumulace, metody řízení apod.
Problémy etapy dlouhodobého poklesu zde řeší pouze zásadní technologická a
technická změna (podle J. A. Schumpetera shluk inovací nejvyšších řádů), která po vytvoření
adekvátních podmínek zvrátí dlouhodobý ekonomický (a šířeji i sociální) vývoj do rostoucí
fáze další dlouhé vlny. Technologické změny v rámci „dlouhé deprese“ obvykle postupují
pomalu, neboť vyžadují akumulaci značných peněžních prostředků a jsou i např. podmíněny
růstem odvětví, které vyrábějí novou techniku atd. Kvalitativně nové technologie a technika
se přitom mohou při užití v jednotlivém podniku a při současné intenzívní racionalizaci práce
projevit též klesající produktivitou kapitálu. Až při přechodu k masové aplikaci a při poklesu
nákladů dojde k dlouhodobému růstu kapitálové produktivity a ekonomiky jako celku. Až
když se nové technologie dostatečně rozvinou, může nastoupit, na jejich základě, nová
„dlouhá expanze“ jako začátek dalšího dlouhodobého cyklu, resp. příslušné dlouhé vlny.
Prizmatem sledu K-vln je možné nestandardně nahlížet řadu aktuálních problémů.
Např. včetně otázky, zda krize počátkem 21. století (a následný krizový, resp. stagnační vývoj
ekonomik Západu, a šířeji i narůstání nestabilit a chaosu i mimo sféru hospodářskou) odráží
průběh střednědobého cyklu. Anebo zda je spíše důsledkem sestupných fází dlouhé vlny
(např. ještě „doznívání“ sestupu IV. K-vlny, probíhajícího od přelomu 60. a 70. let 20.
století), jakési specifické mezietapy (či mezietap), nebo předzvěstí nástupu (resp. dokonce už
nástupem samotným) dlouho již očekávané dlouhodobé expanze V. dlouhé K-vlny. Jak bude
dokladováno, „náběh“ V. K-vlny je zřejmě specifický a komplikovaný řadou okolností.34
Mnohé koncepce přitom neoperují pouze se dvěma fázemi dlouhé vlny. Namátkou J.
J. Van Duijn (1983), v souladu s tradičním označováním fází cyklického výkyvů, rozlišuje
čtyři etapy dlouhé vlny (depresi, oživení, konjunkturu a recesi). A. V. Poletajev a I. M.
Saveljevová (1988) a jiní pracují s pěti obdobími (deprese, oživení, vzestup, rozkvět a
nestabilita). Existuje řada dalších modelů, obvykle ale na dvoufázové schéma převoditelných.
Znovu připomeňme vstupní charakter těchto pasáží, pouze uvádějících do mnohorozměrné problematiky.
Naznačené charakteristiky (kdy samozřejmě „výjimky potvrzují pravidlo“) se týkají nejvyspělejší země, resp.
zemí na čele „technologické K-vlny“ (resp. cyklu). V zemích dalších vývoj probíhá se zpožděním, jsou možné
různé modifikace, protitrendy etc. Podrobněji viz kapitoly 2., 3., 4. Blíže též viz paragraf 4.5.1. aj.
34
Problematice konce IV. K-vlny a nastartování V. dlouhé K-vlny je věnován především subparagraf 4.5.3.2.
33
30
Při interdisciplinárním zohlednění souvislostí cyklických pohybů ekonomických
(fluktuací HDP atd.) s různorodými sociálními, vědeckotechnickými, demografickými,
přírodními aj. procesy mohou být identifikovány i rozlišné cykly válečné, cykly revolucí,
třídních bojů, „globální síly a hegemonie“, nebo rozlišné „socio-“ a „biorytmy“, cykly
generační aj. Jejich zkoumání ovšem přesahuje rámec standardní ekonomie „hlavních
proudů“ ještě řádově více, nežli problematika dlouhodobých cyklů hospodářských,
pojímaných „čistě“ ekonomicky.
Na podkladě studií N. D. Kondratěva (1989) a především J. A. Schumpetera (1987,
1989) a jeho následovníků v čele s G. O. Menschem (1979) lze zjednodušeně připodobnit
„ideální průběh“ tzv. „technologického cyklu“ (resp. „technicko-technologického“) jako
jedné dlouhé vlny k sinusoidě.35 Přístup, ilustrovaný schématem 1.2., opět pracuje se dvěma
fázemi a využívá studií Mensche (1979).36
Vzestup, trvající cca 25 let se vyznačuje vyššími tempy růstu ekonomiky. Sestup,
přibližně stejně dlouhý, je charakteristický nižšími tempy růstu.37 Technologicko-ekonomické
charakteristiky cyklů, resp. fází cyklů, včetně případných specifik, se promítají i do sféry
ideologické a politické, jak shrnují paragrafy subkapitoly 4.5. (zejména 4.5.1., resp. 4.5.3.).
Schéma 1.2. „Sinusoida“ dlouhé vlny38
Pramen: (Prorok, Lisa, 1994, s. 80), (Prorok, 2012, s. 177) s využitím (Mensch, 1979) aj.
Ke koncepci G. O. Mensche podrobněji viz paragraf 3.5.1. Blíže též viz (Heczko, Sirůček, 1998a,b), (Prorok,
2012), (Prorok, Lisa, 1994). Připomeňme, že jde pouze o jeden z možných náhledů – srov. pasáže 3.7.2. či 4.5.
36
V kontextu paragrafu 4.5.2. je tento model pracovně nazývaný „menschovským“. Srov. paragraf 3.5.1.
37
Ve vzestupu (též tzv. „fáze A“) např. rostou ceny, resp. inflace, v sestupu (též tzv. „fáze B“) bývají tendence
opačné. Cyklické pohyby lze sledovat u cen, úrokových měr aj. ukazatelů. Srov. (Kondratiev, 1989). Cyklus je,
kromě pohybu ekonomických ukazatelů, provázen dalšími jevy hospodářskými, sociálními i politickými. Blíže
viz (Heczko, 2003, 2011b), (Heczko a kol., 2016), (Heczko, Sirůček, 1998a,b), (Prorok, 2012), (Sirůček a kol.,
2007). K naznačené problematice podrobněji především viz paragrafy subkapitol 2.1., resp. 2.2.
38
Srov.
populárně
zpracované
schéma
hospodářského
cyklu
dostupné
na
https://www.teialehrbuch.de/Kostenlose-Kurse/VWL/5.3.4-Konjunkturzyklen.html [cit. 3. 7. 2015].
35
31
Zde zatím pouze pracovním nástřelem načrtněme, že zpočátku tlačí inovace na zásadní
změny „strukturální“, přibližně po dobu 20-25 let od nasazení nových technologií a technik.
Na základě objevů a jejich masových aplikací dochází k postupnému vytlačování starých
firem a starých odvětví, nastupují firmy a odvětví nová. Postupně s rozšiřováním výroby roste
i zaměstnanost, vzniká i přezaměstnanost. Objevují se investice do racionalizace. Země, které
zvládnou přechod na nové technologie, mají možnosti i pro růst mezd a spotřeby. Regiony či
země, které jsou opožděny, se ocitají v nevýhodném postavení (s nutností např. naakumulovat
potřebné zdroje k rozběhu nového cyklu na úkor pracujících).
Postupně logika vývoje vede k nasycení trhu, vzniku přebytků a odbytových potíží.
Vzestupná část sinusoidy přechází v sestup. Zostřují se procesy konkurence a tlaky na mzdy a
na další racionalizační opatření, snižuje se zaměstnanost, přicházejí krize a dochází k „útěku k
exportu a spekulaci“. „Sociální smír“ mizí, zvyšuje se i pravděpodobnost válek a revolučních
konfliktů – v druhé fázi inovace začínají tlačit na změny „systémové“. Východiskem dalšího
obratu sinusoidy jsou opět zásadně nové technologie, které po vytvoření adekvátních
podmínek a nasazení „zvrátí“ dlouhodobý cyklus, resp. vlnu opět do rostoucí fáze.39
Vzestupy a sestupy přitom v realitě nebývají přímočaré a konkrétní podoba cyklu
(resp. vlny) vždy závisí na specifikách zemí či regionů. Závěry je tudíž nutné interpretovat
obezřetně a ve smyslu tendencí vykazujících společné rysy. 40 Objevují se i zpochybňování
hodnověrnosti koncepce dlouhých vln poukazy na to, že ve společenském systému nelze
prokázat existenci časově shodných úseků realizace jednotlivých jevů. Zohlednit však nutno
dynamický charakter zkoumaných procesů, kdy rozhodující není ani tak celková délka cyklu
(v minulosti kolísající mezi 40-60 lety), nýbrž spíše „následnost jednotlivých událostí, které
ve svém celku vytvářejí daný časový úsek“ (Prorok, 2012, s. 177-178).
Připomenout je znovu nezbytné, že existují mnohé další náhledy na fenomén dlouhých
vln v hospodářském, resp. sociálně-ekonomickém vývoji, a to s menším důrazem na inovace
(a technologie). Těmto monografie sice věnuje menší pozornost, nicméně jsou na řadě míst
připomínány, zmiňovány i podrobněji zkoumány – namátkou orientujme pozornost na
subkapitoly 3.3. a 3.6. A v tomto kontextu samozřejmě existují i jiné – více či méně odlišné –
modely průběhu „ideální“ dlouhé vlny, než výše uváděné schéma 1.2.41
Dlouhé K-vlny (zde = Kondratěvovy dlouhodobé cykly) v kontextu této monografie
nepojímáme pouze kvantitativně a čistě ekonomicky (ve smyslu kolísání temp ekonomického
růstu nebo časových cenových řad), nýbrž i šířeji coby kvalitativní společensko-ekonomický
fenomén. Kapitoly 2. a 3. věnují pozornost především dlouhým K-vlnám hospodářského
vývoje, tedy „ekonomickým“ dlouhým K-vlnám (či dlouhodobým K-cyklům). Širší, sociálněekonomické, dimenze a aplikace naznačuje především kapitola 4. Dlouhé vlny tedy
považujeme za relativně pravidelné, opakovatelné, periodické výkyvy či kolísání
společensko-ekonomické aktivity cyklického charakteru. Odvíjené od cyklického pohybu
ekonomiky s materiálně-technickým základem periodicity v podobě inovací nejvyšších řádů.
Opakovatelnost hospodářských, resp. šířeji sociálně-ekonomických jevů je předmětem
stálých diskuzí a sporů, kdy jsou předkládána různá vysvětlení a zdůvodnění. Např. typu
objevení nových nalezišť zlata, střídání generací, válek či právě „inovačních vln“. Neshody
panují i mezi stoupenci „dlouhovlnných“ koncepcí – existují různé náhledy na jejich
datování, etapizace i vysvětlení cykličnosti vývoje, resp. příčin „zvratů“ (bodů obratu)
Srov. ilustrace dlouhých vln v (Schumpeter, 1989) – podrobněji viz paragraf 3.4.3. Srov. schéma 3.2. aj.
„Pochopitelně, že ani vzestup, ani sestup nejsou přímočaré ... Stejně tak nemusí docházet všude ke striktnímu
rozlišení strukturálních a systémových změn v časové posloupnosti, či v uvedeném časovém horizontu. Jedná se
tedy o tendenci, vykazující z našeho hlediska podstatné společné rysy“ (Prorok, Lisa, 1994, s. 80-81).
41
Srov. schéma 4.5. podle J. S. Goldsteina (1988) naznačené v paragrafu 4.5.2.
39
40
32
dlouhých vln. V. Prorok však v duchu systémového pohledu konstatuje, že „společnost je
nelineární systém, ve kterém z hlediska jeho definice nelze určit počátek a následek vzhledem
k všestranné a vzájemné závislosti jednotlivých jevů ...“ (Prorok, 2012, s. 178). A připomíná,
že „jednotlivé subsystémy ve společnosti jsou provázány a růst či pokles v dynamice jednoho
subsystému má dlouhodobě vliv na další subsystémy, je problematické určit klíčový faktor“
(dtto). Leč zopakujme, že vzhledem k důležitosti technologií výraznou roli sehrávají inovace.
„Inovační“ vysvětlení mechanizmu dlouhých vln (zejména tzv. „kondratěvovskoschumpeterovského typu“)42 vyzdvihují (nicméně obvykle však přitom neabsolutizují)
význam převratných změn techniky a technologií, kdy změny výrobně-silových charakteristik
vytvářejí určitý koridor vývoje. Na jejich pozadí lze objasňovat války, revoluční události,
monetární jevy atd., nikoli ale ve smyslu automatické a mechanické interpretace. Existuje
však řada značně sporných míst a dosud uspokojivě nezodpovězených otázek. Např. ohledně
empirické podpory dlouhých vln, načasování inovací, vysvětlení kauzality či pravidelného
opětovného výskytu bazických inovací nebo alespoň rámcového naznačení propojení
relativně autonomních sfér společensko-ekonomického systému, včetně zprostředkování atd.
Při identifikace dlouhých K-vln mnohé moderní studie operují především s tempy
ekonomického růstu. Příspěvky raných autorů, včetně N. D. Kondratěva, však obvykle
aproximovaly dlouhé vlny v ekonomické aktivitě vývojem cen, s čímž je spojena celá řada
problémů. Existují různé přístupy k problematice etapizací a datování dlouhých vln. Schéma
1.1., v duchu „inovačního“ (či též „technologického“) přístupu, ilustruje vývoj
kapitalistických ekonomik, resp. industriálních společností, sledem čtyř průkazně
identifikovaných K-cyklů (dlouhých K-vln) přibližně padesátileté délky.
Na základě relevantních údajů43 lze, ve výše představeném dvoufázovém schématu (s
fázemi „dlouhé expanze“ a „dlouhé deprese“ zhruba stejných délek), dlouhé K-vlny datovat
přibližně takto: I. vlna 1780/90-1844/51 (s horním bodem obratu 1810/17, založená na
procesech první průmyslové revoluce); II. vlna 1844/51-1880/96 (s obratem 1870/76 – „věk
železnic“); III. vlna 1880/96-1939/45 (s obratem 1914/17, spojená s technickovědeckou
revolucí); IV. vlna 1939/45-původně kolem roku 2000 (s horním obratem 1965/70, spojovaná
s procesy revoluce vědeckotechnické). Otevřené a kontroverzní stále zůstává ukončení IV.
dlouhé K-vlny, resp. nástup nové V. K-vlny, často spojované např. s revolucí informační.
Zopakujme, že nástup V. dlouhé K-vlny, zejména v globálním měřítku, je předmětem stálých
kritických diskuzí, s tím že je zatím nejistý a značně problematický. Nicméně některé –
odlišné – koncepce však s V. dlouhou vlnou (resp. V. K-cyklem) operují a objevují se
dokonce i úvahy o možném startu VI. K-cyklu.44
Připomenout je taktéž nutno, že existují i jiná datování dlouhých vln. Některá se liší
pouze v detailech,45 jiná schémata mohou být odlišná zásadněji (a to např. i včetně existence
Studie (Sirůček, 1998b, 1999, 2001b, 2007a,b,c aj.) zdůrazňují především návaznost na výzkumy Kondratěva
a posléze Schumpetera, rozvíjené po II. světové válce v „inovační“ linii např. F. Valentou (blíže viz pasáže 3.2.,
3.4., 3.5.). Kondratěva a Schumpetera uváděné studie, včetně této monografie, považují za dosud největší
postavy zkoumání dlouhých vln. Nicméně je nutné opět připomenout, že názory Kondratěva a Schumpetera
shodné nebyly i fakt, že model samotného Kondratěva do „inovačních“ teorií někdy řazen ani příliš nebývá. A
samozřejmě existuje celá řada „neinovačních“ koncepcí dlouhých vln, jak dokládají subkapitoly 3.3. či 3.6.
43
S využitím především pramenných textů in (Kondratiev, 1989), (Schumpeter, 1989), resp. dalších
„klasických“ studií o dlouhých vlnách typu (Van Duijn, 1983). Podrobněji viz kapitoly 2. a 3. (zejména
subkapitoly 2.2., 3.2., 3.4., 3.5.). Srov. tabulky 3.1., 3.2.
44
Srov. (Nefiodow, 1990, 1996), (Ransdorf, 1996, 2012). K problematice případné V. dlouhé K-vlny (či VI.
Kondratěvova cyklu) podrobněji viz subparagraf 4.5.3.2.
45
Např. V. Prorok (níže cit. materiály 2009) rekapituluje, že od „Francouzské buržoazní revoluce“ je možné
identifikovat 5 cyklů. Minima (spodní body obratu) tvoří roky 1790, 1848, 1893, 1940, 2000 a maxima (horní
body obratu) roky 1814, 1872, 1917, 1968. Statistické údaje jsou zde vzaty z hospodářsky nejvyspělejších zemí
42
33
též V. K-vlny).46 Lze však konstatovat, že většina „dlouhovlnných“ koncepcí je obvykle
kompatibilní s výše uváděným datováním, včetně názoru, že V. dlouhá vlna ještě nenastala.
Datování K-vln se blíže věnují zejména pasáže 2.2., 3.2., 3.4., 3.5. a 4.5., resp. tabulka 1.1.
Instrumentárium dlouhých vln vztahovaných k inovacím představuje užitečný
metodologický nástroj pro analýzu současnosti i k objasnění pozadí významných historických
událostí a k odhadům budoucího vývoje. Samozřejmě nelze nikdy očekávat „stoprocentní“
vypovídací schopnost, a ani „samospasitelnost“. Vedle, již úvodem připomínané, nesporné
„nestandardnosti“47 je nutno přihlédnout k celé řadě problémů, nejasností i dosud „bílých
míst“ různých dimenzí – a to v rovině teoretické i praktické (např. hospodářsko-politické).
Namátkou opět připomeňme nemalou problematičnost ohledně identifikace a měření
dlouhých vln, resp. mnohé statistické a další empirické problémy při vědeckém prokazování
jejich věrohodnosti.48 V. Prorok konstatuje, že: „Zásadním problémem je, zda lze statisticky
prokázat periodicitu ve vývoji vybraných ekonomických ukazatelů či empiricky prokázat
opakovatelnost některých jevů v časovém úseku existence kapitalismu, tj. cca v období za
posledních 250-300 letech“ (Prorok, 2012, s. 175). Dále správně připomíná, že zůstává
otázkou, „zda lze pro tak složitý a mnohotvarý systém, jako je lidská společnost, i při zjištění
opakovatelnosti některých jevů z tohoto faktu vyvodit závěr o nutnosti či pravděpodobnosti
analogického vývoje v budoucnosti, tím spíše v určitém časovém úseku“ (tamtéž).
Úvahy o dlouhodobých cyklech a dlouhých vlnách jsou obvykle a převážně standardní
ekonomií „hlavních proudů“ odmítány jako věrohodně neprokázané ani dostatečně teoreticky
neukotvené, resp. cejchovány coby příliš „nestandardní“ či „nevědecké“, „ideologické“ aj.
v dané etapě – s využitím především (Berry, 1991) a (Goldstein, 1998). Prorok dodává, že výjimku až do roku
1940 tvořily USA, do kterých se v případě krize a poklesu ekonomické aktivity v Evropě přesunoval spolu
s přistěhovalci i kapitál. Po roce 1940 dochází k synchronizaci mezi Evropou a USA. Srov. (Prorok, 1993, 2012),
(Prorok, Lisa, 1994), resp. další materiály V. Proroka dostupné na http://alternativazdola.cz/liferay/masarykovademokraticka-akademie/-/asset_publisher/PHj80FYoqaM3/content/id/2708603 [cit. 10. 10. 2009]
a
http://alternativazdola.cz/liferay/archiv/-/asset_publisher/b5PC/content/vladimir-prorok-teorie-ekonomickychcyklu [cit. 10. 10. 2009].
46
M. Ransdorf (s využitím Kleinknecht, 1987 a Van Duijn, 1983) překládá vlastní pětifázové schéma K-vln.
S fázemi deprese, oživení, vzestup, rozkvět, nestabilita (srov. Poletajev, Saveljevová, 1988). U 1. vlny uvádí
léta: 1772-83, 1783-93, 1793-1803, 1803-12, 1812-25. U 2. vlny: 1825-38, 1838-48, 1848-58, 1858-66, 1866-73.
U 3. vlny: 1873-85, 1885-92, 1892-1903, 1903-13, 1913-29. U 4. vlny: 1929-38, 1938-49, 1949-58, 1958-66,
1966-74. U 5. vlny: 1974-82, 1982-90, 1990-97, 1997-2006 a 2006-? Srov. (Ransdorf, 1996, 2012). S 5.
Kondratěvovým cyklem operuje např. i koncepce L. A. Nefiodowa (1990, 1996): 4. K-cyklus datuje 1930-70, 5.
K-cyklus 1970-dodnes (resp. 6. K-cyklus od roku 2010). K V. (či VI.) K-vlně blíže viz subparagraf 4.5.3.2.
47
„Teorie Kondratěvových cyklů není všeobecně uznávána a i mezi jejími stoupenci jsou rozdílné názory na
příčiny existence dlouhých cyklů“ (Prorok, 2012, s. 175). Srov. (Van Duijn, 1983) aj. Podrobněji viz kapitolu 2.
48
Průkopníci a raní autoři sledovali dlouhou vlnu vlastní kapitalistickému způsobu výroby především pomocí
cenových dat, za klíčové body zlomu považovali cca léta 1815, 1849, 1873 a 1896 (blíže viz subkapitolu 2.2.,
resp. části 3.1., 3.2.). Důležitou roli v cenovém vývoji sehrával zemědělský sektor. Pokud autoři primárně dlouhé
vlny interpretují coby „cenové cykly“, je nezbytné nahlédnout pod povrch agregátní cenové hladiny a oddělit
různé faktory a vlivy historicky a místně ovlivňující dynamiku cenového vývoje. Jediným poválečným
teoretikem dlouhých vln, který interpretuje dlouhé vlny jako „cenové cykly“ přitom zůstává W. W. Rostow – viz
subkapitolu 3.6. Obecnější přístup k dlouhým vlnám pohlíží na tyto jako na fenomén oběhu i výroby. Základy
položil Kondratěv, v návaznosti na myšlenky J. Lescura aj. (viz subkapitolu 3.2.). Dynamika cen a obdobných
veličin je chápána jen jako jeden z možných indikátorů obecnějších ekonomických změn. Do centra pozornosti
většiny příspěvků se postupně dostává dynamika vývoje výstupu jednotlivých druhů především průmyslové
produkce. V kontextu rozvoje statistické základny následně i údaje o průmyslové výrobě jako celku, důchodu na
hlavu či HDP aj. v rámci makroagregátů používaných po II. světové válce. Poválečné práce obvykle pracují s
údaji vypovídajícími o ekonomickém růstu – zejména s dlouhodobými výkyvy (kolísáním) jeho temp. I zde
vzniká řada teoretických a praktických problémů (např. jak oddělit a odlišit dlouhodobé výkyvy od obecného
vzestupného trendu). Ze složitostí určování dlouhodobých výkyvů též plyne neexistence jednotného a jediného
způsobu datování dlouhých vln – podrobněji viz subkapitolu 2.2. Srov. (Kondratiev, 1989), (Van Duijn, 1983).
34
Významně totiž narušují schémata a postuláty zejména statického neoklasického teoretickometodologického systému, včetně jeho matematické logiky a instrumentária. A mohou být
alespoň z části „slučitelné“ s kritickými (a více „kvalitativně“ orientovanými) přístupy mimo
„hlavní proudy“ (pokračovatelé Schumpetera, institucionální a neoinstitucionální směry,
postkeynesovci a v neposlední řadě marxistická, resp. neo- či postmarxistická a radikální
politická ekonomie).49 Někteří základ problému spatřují v tom, že „akceptování teorie
dlouhých vln je spojeno se změnou paradigmatu ...50“ (Prorok, 2012, s. 176).
Šířeji je na tomto místě možné taktéž připomenout, že „nelze prokázat periodicitu
opakování společenských jevů“ (Prorok, 2012, s. 175). A v neposlední řadě též fakt, že teorie
dlouhých vln (minimálně částečně) zpochybňují „hodnotové paradigma prakticky všech
dnešních ideologií“ (tamtéž). Z koncepce dlouhých K-vln totiž plyne, že každých přibližně 50
let dochází ke kvalitativním změnám ekonomiky i celé společnosti. „Tento závěr
nekoresponduje se závěry existujících ideologických schémat“ (Prorok, 2012, s. 176).51
Což je ovšem tvrzení diskutabilní – dalšími paragrafy bude naznačena, alespoň
rámcová, slučitelnost „inovační“ teorie dlouhých K-vln se základními postuláty ideologie
socialistické, resp. metodologie marxistické. Minimálně v tom smyslu, že „inovační“ teorie
v zásadě odpovídá materialistickému pojetí dějin, jak bylo již deklarováno. Zopakujme, že za
rozhodující prvek dlouhodobého rozvoje společnosti marxisté označují rozvoj výrobních sil.
Jiné „dlouhovlnné“ koncepce (např. s důrazem na války, politické konflikty aj.) nemusí být
s tímto v zásadě neslučitelné. Nahlížíme-li na společenský vývoj jako na proces vzájemně
provázaných změn, kde je nejednoznačné definování příčin a následků. Což marxismus řeší
tím, že ekonomiku (souhrn výrobních vztahů podmíněných stupněm rozvoje výrobních sil)
považuje za prvotní, avšak politika má zároveň prvenství – má aktivní úlohu. Protiklad hmoty
a ducha je tak „absolutní“ pouze v rámci základní filozofické otázky. V rámci vztahu teorie
dlouhých vln a politických ideologií úvodem taktéž konstatujme, že níže bude naznačena a
dokladována neslučitelnost teorie „inovačních“ K-vln především s ideologií liberální.52
Přes vlnu popularity i jisté módnosti zejména v 70.-80. letech 20. století a četné, a
dodejme i různorodé, příspěvky na téma dlouhých vln – snažící se o teoretické vysvětlení,
empirické potvrzení či nejrůznější aplikace – se však důkladnější systematické propracování a
využití nachází v mnoha aspektech stále ještě téměř na začátku. K dosud nikoli plně, a nikoli
zcela uspokojivě, zodpovězeným otázkám náleží obecně akceptované vysvětlení délky dlouhé
vlny, kdy se obvykle operuje s amplitudou kolem 50 let. Dokladovány jsou však i hypotézy,
Podrobněji viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010). Srov. subkapitolu 3.7. aj.
„... tj. vyžaduje jednak nový pohled na historii a vazby ekonomiky a politiky, jednak předpokládá připustit
přesah událostí za rámce generace, což přesahuje standardní přístup instrumentální racionality, která je
většinou orientovaná na aktuálně dosažitelný výsledek“ (Prorok, 2012, s. 176) s využitím (Berry, 1991) a
(Goldstein, 1998).
51
Pro stoupence konzervativní ideologie, stavící na představách o v zásadě neměnné společnosti, jsou razantní
změny, které pravidelně narušují stabilitu řádu, obtížně akceptovatelné. Liberálové (různých odstínů) obvykle
vycházejí z konceptu evolučně se rozvíjející společnosti, „ve které by nemělo docházet k periodicky se
opakujícímu výraznému zhoršování parametrů fungování systému. Rozvoj technologií, vzdělání a šíření kultury
by měly zajišťovat harmonizaci vývoje civilizace. Jinými slovy, civilizace by se měla dokázat vyhnout zásadním
revolučním změnám“ (Prorok, 2012, s. 176). Prorok nachází rozpory i s ideologií socialistickou. Např. tato ve
své radikální marxistické podobě akceptuje kvalitativní změny společnosti, ovšem z těchto změn vyvozuje
nevyhnutelnost zániku kapitalismu i tržní ekonomiky. „Kondratěvovy cykly sice hovoří o zásadních změnách,
nicméně změnách v rámci systému, z čehož vyplývá, že všeobecná krize kapitalismu, jak o ní hovořil K. Marx a
V. I. Lenin, je pouhou cyklickou změnou uvnitř systému, jak nakonec ukázal i vývoj po druhé světové válce“
(tamtéž). Srov. (Dolejš et al., 2012), (Heller, Neužil a kol., 2011), (Heywood, 2004, 2008), (Sirůček, 2005 aj.).
Podrobněji viz kapitolu 4., především paragrafy subkapitol 4.4. a 4.5.
52
Srov. pohledy na „všeobecnou krizi kapitalismu“ optikou právě dlouhých K-vln v paragrafech 4.5.2., resp.
subparagrafu 4.5.3.1. Srov. též (Prorok, 2012), (Ransdorf, 1996, 2012), (Sirůček, 2005, 2013 aj.).
49
50
35
že ve 20. století, resp. po II. světové válce se ekonomické cykly (včetně dlouhodobých)
zkracují. Jiní ovšem upozorňují na složitosti a peripetie moderního vývoje, které případné
tendence ke zkracování dlouhých vln eliminují a stále operují s přibližně půlstoletým trváním.
S odlišnými přístupy jsou spojovány různé odhady délky jedné dlouhé vlny i odlišné
důvody objasňující toto trvání. Schumpeter (1989) odvozuje délku K-cyklu od charakteru
inovačních shluků, tento cyklus vyvolávajících. Formuluje hypotézy o 45-60tiletých vlivech
shluků bazických inovací, dopadajících na všechny společenské vztahy. Charakter nových
technologií a technik determinuje délku fluktuace i rozsah a hloubku dopadů do společenskoekonomického systému. Od změn zásadních je přitom nutno odlišovat změny dílčí – týkající
se jen určitých částí a sfér společenského života, s kratší amplitudou výskytu.
Na základě převažujících údajů a odhadů délky trvání dlouhých K-vln tradičně
dospíváme právě k cca 40-60tiletým periodám vlivu zásadních technologických a technických
změn (tj. inovací). Cyklus změn ukazuje přibližně na dobu půl století. Na otázku, proč právě
tolik, ekonomická ani jiná teorie zatím neposkytuje zcela jednoznačnou odpověď. Je otázkou,
zda vůbec, vzhledem ke složitosti a komplexnosti společensko-ekonomického systému, tuto
poskytnout může. Zřejmě však nikoli pomocí vysvětlení pouze jedním izolovaným faktorem.
Možno zde ovšem argumentovat např. vyčerpáním inovačního potenciálu zásadních technik a
technologií právě po 40-60ti letech, jiné přístupy váží proměny na střídání generací a
mezigenerační přenosy,53 nebo upozorňují na komplikované a nejednoznačné souvislosti s
válečnými konflikty,54 revolučními zvraty, významnými monetárními aj. jevy atd.55
Technologický vývoj a inovační aktivity mohou být urychlovány válkami, některé
koncepce přitom válečné konflikty přímo považují za příčiny cyklů, včetně cyklů
dlouhodobějších. Války zde mohou vyvolávat investiční či růstové výkyvy. Naproti tomu stojí
stanoviska považující války za důsledek ekonomických vztahů, přičemž není zcela jasné, zda
vznikají spíše ve fázi hospodářského vzestupu, anebo jsou důsledkem poklesu. Interpretace J.
A. Schumpetera hovoří o pojetí, že války vedou k přerušení obecného vývojového rámce a
nezdají se být ani přímou příčinou či následkem dlouhodobých cyklů. Což však neznamená,
že války nemají nic společného s hospodářskými zájmy a ekonomickou (a jinou) situací.
Vraťme se šířeji ke schématu 1.2. (modelujícím K-cyklus (vlnu) průběhem sinusoidy),
resp. ke schématům 1.1. i 1.3. (resp. 4.1. a 4.3.), vždy s fázemi vzestupu a sestupu. Vstupně
naznačme, jak probíhá transformace celého sociálně-ekonomického systému, což precizuje
paragraf 4.5.1. Zásadní změny v technologiích a technice se postupně promítají do dalších
společenských subsystémů (ekonomika, sociální struktura, hodnoty, politika) i do chování
různých sociálních skupin a vrstev, jejichž pozice v systému se v důsledku změn taktéž mění.
Zpočátku jsou bazická technologická a technická zlepšení aplikována v rámci
stávajících organizačně-technických a společenských vztahů. Pro jejich rozšíření je využíváno
i modifikovaných hodnotových struktur určitých sociálních skupin a postupně dochází i ke
změnám nosných společenských hodnot. V následujících etapách se začínají měnit jednotlivé
úrovně společenských vztahů. Změny zpravidla bývají završeny střídáním generací,
představujícím výměnu společenských skupin s určitou hodnotovou orientací.
53
Srov. (Howe, Strauss, 1991, 1997).
Srov. koncept válek spojených s vrcholem dlouhodobého cyklu versus válek spojených se spodním bodem
obratu, včetně konsekvencí pro poválečná období, poválečné „demografické“ cykly apod. – podrobněji viz např.
(Mager, 1986), resp. pasáže 4.5.1., 4.5.2. a 4.5.3.2. Srov. (Craig, Watt, 1985), (Goldstein, 1988).
55
Sociologický přístup J. Lembckeho (1991-92) zdůrazňuje souvislosti cyklů s formováním dělnické třídy atd.
Srov. (Berry, 1991), (Craig, Watt, 1985), (Goldstein, 1998), (Jánossy, 1969), (Prorok, 2012 aj.), (Prorok, Lisa,
1994) aj. Blíže viz paragrafy subkapitoly 4.5., zejména pasáže 4.5.3. Srov. též (Mandel, 1995), resp. část 3.7.2.
54
36
Naznačme jeden z modelových „scénářů“,56 kdy ovšem každý cyklus může
vykazovat určité zvláštnosti a specifika. Uvedené obecné charakteristiky se tudíž zcela a vždy
naplňovat nemusejí. Dále připomeňme, že K-vlny (resp. K-cykly) charakterizují vývoj v
nejvyspělejších zemích. V zemích ostatních se příslušné změny mohou prosazovat s určitým
zpožděním, a jako následek změn ve vyspělých zemích. V technologicky opožděných zemích
se proto zpravidla sociální konflikty projevují ostřejší, neboť se zde koncentrují a prolínají
negativní následky nové „technologické vlny“ i systému předcházejícího. Opoždění
technologického vývoje se může projevovat „zpožděním“ tlaku na společenské proměny.
Vzestup, nastartovaný aplikacemi nových technologií, lze telegraficky charakterizovat
v obecné rovině např. následujícími rysy. Na základě nových technologií vznikají nové firmy,
konkurující si nejenom v oblasti zdrojů. Nové výrobky rozšiřují okruh potřeb. Dochází
k proměnám hospodářské i sociální struktury společnosti, následně se mění i hodnoty či
stereotypy myšlení. Oživení ekonomiky vyvolává vyšší tempa růstu HDP. Nové výrobky a
nenasycení potřeb vede k růstu cen. S rozšiřováním výroby klesá počet nezaměstnaných.
Relativní přezaměstnanost a růst cen vyvolává nárůst stávkového hnutí za zvýšení mezd.
Nárůst mezd v kombinaci s růstem cen nových produktů posilují inflaci. Hospodářská
expanze může vést k politické expanzi nejsilnějších států, narůstá pravděpodobnost tzv.
„hegemonistických“ válek. V důsledku válečných konfliktů se zhoršuje životní situace
sociálně nejslabších a středních vrstev. Ve válkou nejvyčerpanějších zemích narůstají
radikální nálady. Může narůstat i pravděpodobnost vzniku diktatur, majících stabilizovat
situaci. Strukturální změny ve společnosti v době vzestupu, spolu s růstem stávkového hnutí,
vedou i v relativně stabilních zemích k nárůstu pozitivních očekávání a radikálních nálad.
Společenské subsystémy se postupně adaptují na nové technologie, v důsledku
systémových změn. Trhy jsou, vzhledem ke koupěschopné poptávce, nasyceny novými
produkty. Začíná fáze sestupu, která přináší poklesy průmyslové výroby i poklesy temp růstu
HDP a pokles inflace (přičemž může docházet i např. ke stagflaci související s růstem cen
surovin vyvolaným jejich omezeným množstvím atd.). Narůstají odbytové problémy, sílí
snahy o vývoz kapitálu, v hospodářství narůstá podíl spekulativního kapitálu. Zvyšují se počty
nezaměstnaných a může i klesat počet stávek. Stávkuje se nikoli za zvýšení mezd, nýbrž za
udržení životní úrovně. Roste pravděpodobnost finančních krizí, krizí z nadvýroby i dalších
krizových jevů. V důsledku narůstajících hospodářských problémů postupně roste sociální
napětí ve společnosti. Nejen v ekonomicky slabších zemích dochází k omezování sociálních
výdajů a realokaci finančních zdrojů ve prospěch kapitálu. Stávkové hnutí a demonstrace
neprivilegovaných vrstev získávají politický charakter. V hospodářsky nejslabších zemích
stoupá pravděpodobnost vzniku diktatur či autoritářských režimů. Ekonomické problémy a
sociální napětí uvnitř zemí mohou být řešeny urychleným zbrojením, které oživuje výrobu,
zároveň ale zvyšuje riziko válek, po kterých mohou opět vznikat revoluční situace.57
Při odhadech budoucího dlouhodobého růstu a sestupu či predikcích válečných
konfliktů nebo revolučních střetů je nutné přihlížet k celé řadě komplikujících momentů.
Připomenout namátkou možno např. problémy extrapolace vývoje; dále specifičnost práce s
historickými daty (kdy lze maximálně zjistit, že určité události opakovaně předchází jiné
Zde s využitím především (Prorok, Lisa, 1994), (Prorok, 2012), resp. dalších materiálů V. Proroka dostupných
na
http://alternativazdola.cz/liferay/masarykova-demokraticka-akademie//asset_publisher/PHj80FYoqaM3/content/id/2708603
[cit.
10.
10.
2009]
a
http://alternativazdola.cz/liferay/archiv/-/asset_publisher/b5PC/content/vladimir-prorok-teorie-ekonomickychcyklu [cit. 10. 10. 2009]. Srov. (Berry, 1991), (Craig, Watt, 1985), (Goldstein, 1998), (Heczko, 2003), (Mandel,
1995), (Kondratiev, 1983), (Ransdorf, 1996, 2012), (Van Duijn, 1983) aj. Blíže viz paragraf 4.5.1., resp. 4.5.2.
57
Srov. model „formačních“ (na spodním bodu obratu dlouhé K-vlny), resp. „otevíracích“ krizí (na horním
bodu obratu) naznačený pasáží 4.5.3.2. Podrobněji též viz (Heczko, 2003), (Švihlíková, 2010, 2014).
56
37
resp., že jisté časové řady mění charakter před jinými – důkaz příčinnosti je však většinou
nemožný); nesporná úskalí a „pasti“ technologického determinismu; dále též vliv náhodných
okolností a nepravidelností etc. Nezanedbatelnou roli sehrávají i zmíněné odlišnosti a
specifika jednotlivých vln – zde opět pouze namátkou připomeňme např., že „buržoazní“
revoluce fakticky byly spojené s dolním bodem obratu dlouhé vlny. Politické revoluce tak
završovaly ekonomické změny, resp. odstraňovaly zaostalou politickou nadstavbu. Revoluce
„socialistické“ byly naopak typické spíše pro horní fáze cyklu, resp. horní bod obratu vlny.58
I přes nesporná omezení lze ovšem dospívat k zajímavým, a inspirativním, závěrům.
Modelování a propočty vztahů mezi dlouhými vlnami a válečnými konflikty ukazují např. na
nepravidelnost a „předčasnost“ vypuknutí II. světové války (vysvětlení přísností Versailleské
mírové smlouvy po „Velké válce“ a následným vývojem, včetně vývoje zbrojního průmyslu
aj.). Dále tyto úvahy pomáhají na pozadí skutečných událostí osvětlit bazické příčiny a pozadí
vypuknutí I. světové („Velké“) války tvořící vrchol III. K-vlny, která se stala předzvěstí
hlubokých změn ve 20. století. Odlišnosti I. a II. světové války dokladuje to, že se nacházejí
na opačných obratech dlouhé vlny – což může být inspirativní i pro úvahy o krizích
současných. Naznačené, a mnohé další, otázky detailněji mapuje zejména subkapitola 4.5.
Schéma 1.3. pracovně ilustruje společensko-ekonomický vývoj industriálních
společností, včetně některých významných politických událostí, spojovaných s dolní či horní
fází, resp. body obratu příslušné dlouhé vlny. Schéma vzniklo již v polovině 90. let 20. století
a ohledně konce IV. K-vlny i vrcholu očekávané V. K-vlny operuje ještě s původním pojetím.
Autoři předpokládali nástup V. K-vlny kolem přelomu tisíciletí. Tento zatím pravděpodobně
ale nenastal a někteří konstatují, že především Západ se „zasekl“ a „přešlapuje“ na konci IV.
dlouhé K-vlny.59 Otevřené dosud zůstávají i historické události spojené s vytvářením nutných
předpokladů pro masovou aplikaci „technologií V. K-vlny“ (a konec konců, možná dosud i
technologie samotné, kdy i jejich identifikace zůstává diskutabilní), resp. adekvátní
„vyčišťování historického terénu“ pro obrat k růstové fázi nové dlouhé K-vlny.60
Masová aplikace „technologií V. dlouhé vlny“ a nastartování zásadních proměn celého
systému přitom může vyžadovat hlubší a širší předpoklady, ve srovnání s minulostí.
Plnohodnotná nasazení nových technologií mohou být oddalována a „náběh“ nové vlny tak
prodlužován a komplikován. Někteří „oddalování“ spojují s neslučitelností nové vlny se
stávajícím institucionálním, resp. sociálně-ekonomickým uspořádáním. „Rozpad SSSR“
(přesněji pád Východního bloku) zřejmě v tomto smyslu dostatečným společenským
kataklyzmatem nebyl. Nelze přitom přehlížet ani možnost, že industriální schémata (včetně
logiky „inovačních“ dlouhých K-vln) jsou vyčerpána a v nových „globalizovaných, resp.
postglobalizovaných kulisách“ se nemusí již naplňovat. Otevřené otázky ohledně nástupu V.
K-vlny (či v některých interpretacích již dokonce VI.) rekapituluje subparagraf 4.5.3.2.
Schéma 1.3. též pracovně naznačuje historický vývoj kapitalismu. V rámci
průmyslového kapitalismu bývá rozlišován kapitalismus volné konkurence a monopolní
stadium (imperialismus), s etapou státně-monopolního kapitalismu („úloha státu“) cca od 30.
let 20. století. Pod vlivem vědeckotechnické revoluce, resp. procesů soudobé globalizace se
hovoří o „globálním kapitalismu“ (či taktéž „ultraimperialismu“) a bývá někdy používán i
Což vyvolává taktéž i otázky ohledně dalšího pokusu o systémovou změnu. Zda, bude následkem války a
hospodářské krize v dolním bodě obratu (s analogiemi „buržoazních“ revolucí) či lze tuto očekávat opět jako
následek systémových změn a možné „hegemonní“ války spíše v horní fázi. Srov. model „formačních“ , resp.
„otevíracích“ krizí v subparagrafu 4.5.3.2. Srov. též (Dolejš et al., 2012), (Heczko a kol., 2016), (Heller, Neužil
a kol., 2007, 2011), (Látal, 2008), (Ransdorf, 1996, 2012).
59
Země BRIC(S) se přitom mohou nalézat i v horní fázi IV. K-vlny. Srov. (Švihlíková, 2010, 2014).
60
Subparagraf 4.5.3.2. ovšem seznamuje i s koncepty uvažujícími o aktuálním nástupu již 6. dlouhodobého Kcyklu. Srov. (Händeler, 2005), (Nefiodow, 1990, 1996), resp. schéma 4.7. či 4.8.
58
38
termín „postkapitalismus“61 aj. Zasazení procesů globalizace do vývoje kapitalismu, včetně
konceptu „ultraimperialismu“, precizněji mapuje paragraf 4.5.2.
Shrňme: Kvalitativně nová technika a technologie (v duchu „schumpeterovského“,
resp. „inovačního“ přístupu „vlny“ inovací nejvyšších řádů) vedou, spolu s mnoha dalšími
faktory, k postupné transformaci celé společnosti a jejích příslušných subsystémů. Nicméně
samozřejmě samotné technologické inovace nejsou žádným univerzálním „všelékem“, ani
žádným univerzálním vysvětlením, ani žádným univerzálním řešením vedoucím např.
k všeobecné a automatické prosperitě. Jejich vliv samozřejmě nelze absolutizovat a samotný
koncept interpretovat mechanicky. Na základě „inovační“ teorie dlouhých K-vln však lze
konstruovat hypotézy o přibližně padesátileté periodě těchto zásadních vlivů, které se mohou
odrážet i ve výskytu a charakteru válek, revolucí apod. Události obou světových válek,
„Velkou krizi“ 30. let 20. století, fašismus či kolaps tzv. „reálného socialismu“ je možné
interpretovat na pozadí sledu dlouhých K-vln jako zákonitý důsledek vnitřních rozporů
kapitalistické ekonomiky a společnosti.
Dlouhé vlny lze označit za mezinárodní fenomén a objevují se i názory že s růstem
propojování národních ekonomik může vzrůstat i význam těchto dlouhých vln. V neposlední
řadě lze „dlouhovlnné“ instrumentárium využít při zkoumání rozporných procesů
globalizace, rozvoje a růstu. Soudobou globalizaci je možné, a přínosné, interpretovat a
zkoumat právě optikou dlouhých K-vln, jak činí především paragrafy subkapitoly 4.5.
Schéma 1.3. Ilustrace sledu dlouhých K-vln, včetně některých politických událostí
Pramen: (Heczko, Sirůček, 1998b), (Sirůček, 1999, s. 353)62
61
62
K tzv. „postkapitalismu“ blíže viz též závěr pasáže 4.5.3.2.
Srov. tabulku 1.1., 4.2. Podrobněji viz pasáže subkapitoly 4.5., především subparagraf 4.5.3.2.
39
1.2. Historické mezníky zkoumání dlouhých vln – vstupní rekapitulace63
Hospodářský vývoj není plynulý, a ani jeho trend nebývá vždy stálý. Studium
dlouhodobých výkyvů v ekonomické aktivitě (sledované např. fluktuacemi produkce a
především tradičně pomocí dostupných časových řad popisujících dynamiku cen) poprvé
významněji upoutalo pozornost ekonomů na přelomu 19. a 20. století. Ve 20. století se
nejvíce do zkoumání dlouhých vln zapsali, vedle desítek dalších, Kondratěv a Schumpeter.
Zmínky o dlouhodobém kolísání ekonomických veličin lze objevit v 19. století, s první
explicitní z roku 1847 (H. Clarke). K fluktuacím v delších obdobích se většina autorů
propracovala přes zkoumání střednědobých výkyvů a hospodářských krizí (Jevons, Wicksell,
Pareto, Lescure, Aftalion, Tugan-Baranovskij, Parvus). Impulsem zkoumání dlouhodobých
výkyvů se staly fluktuace cenové úrovně, neboť cenové časové řady byly dobově nejlepšími
ukazateli ekonomické aktivity. V cenovém vývoji cca do II. světové války přitom hrály
důležitou roli ceny zemědělské produkce – existuje řada „zemědělských“ přístupů ke
střednědobým i dlouhodobým cyklům (Jevons, Moore, Ciriacy-Wantrup, Pervušin aj.).
Pozdější práce, počínaje N. D. Kondratěvem, dokazují i dlouhodobé výkyvy
ekonomické aktivity pomocí údajů o průmyslové výrobě, růstu či vývoji HDP. K
průkopníkům zkoumání dlouhých vln náleží A. L. I. Helphand-Parvus (1901). Známějšími se
stali J. Van Gelderen (1913) a S. De Wolff (1929), prokazující existenci dlouhých vln včetně
pokusů o vysvětlení. Van Gelderen jako první zkoumá vazby mezi dlouhodobými cykly cen a
fluktuacemi v průmyslovém vývoji. De Wolf konstruuje „teorii vln na principu ozvěn“,
vysvětlující cykly obnovováním investic, resp. jejich délku životností strojů.
Základy koncepce dlouhých vln byly položeny v meziválečném období a v této
souvislosti je v prvé řadě nutno zmínit dílo Kondratěva z 20. let 20. století. Některé z jeho
prací byly brzy přeloženy a vycházejí nejprve v Německu a později i v USA aj. Kondratěv,
věrný statistickému zaměření, podstatně rozšířil základnu pro empirické výzkumy této oblasti
a současně vyslovil řadu nových hypotéz o mechanizmu a průběhu dlouhodobých fluktuací.
Později pojmenované Kondratěvovy cykly nespojuje pouze s výkyvy cen, ale naznačuje
hlubší souvislosti s procesy akumulace kapitálu, s tempy růstu výroby, dynamikou úrokových
sazeb či technologickými inovacemi. Na jeho studie koncem 30. let 20. století navazuje
hlavně J. A. Schumpeter (autor označení dlouhých vln coby Kondratěvových cyklů), který
ideou shlukování inovací položil další základní kámen teorie „dlouhovlnných“ fluktuací.
Kondratěvovy originální myšlenky64 (i přes metodologické i jiné nedostatky) – jeden z
nejvýznamnějších výsledků společensko-vědního výzkumu 20. let 20. století, a to nejen v
SSSR – ovlivnily řadu následovníků zkoumání nejen dlouhodobých cyklů a jsou inspirativní
také pro výklad naší epochy. Dodnes plně nedoceněný N. D. Kondratěv náleží k průkopníkům
zkoumání ekonomické dynamiky. V tomto kontextu se hodlal věnovat různým dynamických,
resp. cyklickým pohybům. V nenaplněném plánu největšího věhlasu dosáhla identifikace
„velkých cyklů konjunktury“ v trvání kolem půlstoletí. Zpracoval empirické údaje o časových
řadách a změnách ekonomických ukazatelů a na základě statistických postupů prokázal
existenci dlouhých vln. Tyto pojímal nejenom jako fenomén sféry oběhu, ale i výroby.
Subkapitola telegraficky shrnuje hlavní závěry ohledně historických mezníků výzkumů dlouhodobých
ekonomických cyklů, resp. dlouhých vln – podrobněji se této problematice věnují subkapitoly a paragrafy
kapitoly 2. a zejména kapitoly 3. Pozornost subkapitola 1.2. přitom cílí na tzv. „kondratěvskoschumpeterovskou“ tradici zkoumání, s důrazem na význam inovací (blíže viz kapitolu 3., především
subkapitoly 3.2. a 3.4., resp. 3.5.). Odkazy viz tamtéž, detailnější odkazy (především na pramenné studie) zde
opět nejsou uváděny, až na některé naprosto klíčové. Blíže též viz (Sirůček, 2007a,b,c), (Sirůček a kol., 2007).
Srov. (Kondratiev, 1989), (Schumpeter, (1987, 1989), (Van Duijn, 1983).
64
Blíže viz (Kondratiev, 1989). Podrobněji viz subkapitolu 3.2.
63
40
Kondratěv zpracoval empirický materiál týkající se změn cen zboží, kapitálových
úroků, mezd, těžby surovin, obratu zahraničního obchodu, výroby kovů apod. za období 140
let. Ve 20. letech 20. století dospívá k závěru o existenci tří „velkých konjunkturních cyklů“.
První zahrnoval období od 80. let 18. století do období 1844-51, druhý od roků 1844-51 do let
1890-96 a třetí cyklus, který začal 1890-96, vstoupil v letech 1914-20 do své klesající fáze.65
N. D. Kondratěv podtrhoval pravidelný a cyklických charakter 48-55letých dlouhých
vln a příslušný mechanizmus spojoval s vnitřními procesy kapitalistické ekonomiky. Jeho
analýza umožnila též zformulovat některé empirické pravidelnosti v průběhu dlouhodobých
cyklů (týkajících se např. i nezbytných technických změn před nástupem rostoucí fáze dlouhé
vlny). Technologické změny přitom Kondratěv nepovažoval za stav, ale pojímal je ve smyslu
endogenních procesů. Rozlišuje mezi invencemi a inovacemi a zdůrazňuje, že inovace mohou
být masově aplikovány pouze při vhodných podmínkách. Inovacím se ovšem podrobněji
nevěnuje a svůj model zakládá na vlnovitém charakteru investičního procesu a potřebném
kapitálu. Kondratěv pokládá základy soudobého zkoumání a teorie dlouhých vln (především
na Západě), nicméně jeho model mechanizmu „velkých cyklů konjunktury“ obvykle není
považován za úplný a za obecněji akceptovatelný.
První propracovanější důkazy i teoretická zarámování dlouhých vln jsou spojeny
s přínosem Kondratěva z 20. let 20. století. „Velké cykly konjunktury“ chápal jako fenomén
oběhu i výroby. Zpracoval empirické údaje o časových řadách a změnách ukazatelů a
statistickými postupy prokázal jejich existenci. Zdůrazňoval pravidelný cyklický charakter
dlouhých vln a spojoval je s vnitřními příčinami. Meziválečné období je značně bohaté
z hlediska různorodých příspěvků o hospodářských cyklech i ohledně dlouhých vln
samotných a i na existenci řady institucí zkoumající cykly (Moskva, Berlín, Harvard, Lovaň
aj.). Pokusy o teoretické objasnění byly vesměs spojovány s faktory exogenními. Přesvědčivé
objasnění vnitřních příčin a mechanizmu dlouhých vln se před Schumpeterem neobjevuje.
Vysvětlení dlouhých vln do 50. let 20. století lze rozdělovat např. na teorie:
„kapitálově investiční“ (Gelderen, Kondratěv)‚ „inovační“ (Schumpeter), „kapitalistických
krizí“ (Trockij) a „válečné“, resp. „monetární“ (Ciriacy-Wantrup, Simiand, Silberling,
Bernstein, Cassel). Jiné členění vysvětlení příčin a determinant dlouhých vln operuje se šesti
skupinami. Za prvé, koncepce dlouhých vln zdůrazňující význam monetárních faktorů; za
druhé, modely pracující s válkami jako příčinným faktorem dlouhodobých výkyvů; za třetí,
koncepce nahlížející na fáze dlouhodobého vzestupu jako na reakci na shluk inovací; za
čtvrté, přístupy vysvětlující dlouhé vlny pomocí zrychlování a zpomalování růstu fixního
kapitálu; za páté, modely pohlížejících na dlouhé vlny jako na „re“investiční cykly, a za
šesté, přístupy, které stavějí na úloze nerovnováhy na trzích potravin a surovin. Většinu
předválečných příspěvků je možné řadit mezi uvedené přístupy.
Významnou roli sehrály taktéž nejrůznější „zemědělské“ koncepce cyklů a dlouhých
vln. Obvykle vesměs jednoduché kauzální vazby a příslušná teoretická vysvětlení
dlouhovlnného ekonomického vývoje příliš neodpovídala skutečnosti a nedočkala se ani
většího rozšíření a obecného uznání. Klíčovou koncepcí pro objasnění mechanizmu dlouhých
vln představuje přístup J. A. Schumpetera, který tento fenomén spojil s vědeckotechnickým
pokrokem, přesněji s inovacemi a jejich nerovnoměrným rozložením. Vyzdvihl tezi, že hlavní
roli v mechanizmu dlouhodobých cyklů hrají shluky převratných inovací a změny inovační
aktivity individuálních podnikatelů. Čímž pokládá základy „inovačních“ teorií dlouhých vln.
Rodák z Třešti na Moravě J. A. Schumpeter náleží mezi nejvýznamnější a
nejoriginálnější postavy sociálně-ekonomického myšlení 20. století. Jeho ucelená koncepce
65
Podrobněji viz subkapitolu 3.2., resp. tabulku 3.1. Blíže též viz (Kondratiev, 1989).
41
vývoje však vlivem různých okolností dlouho zůstávala nedoceněna a stala se předmětem
kritiky na Západě i Východě. Schumpeterův odkaz obsahuje řadu inspirací a „nadějí“ i pro
ekonomii 21. století, která by měla adekvátněji reagovat na globalizované podmínky vývoje.
Schumpeterův teoreticko-metodologický systém může být charakterizován stěžejní
trilogií prací: klíčovou „Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung“ (1912),66
rozpracovávanou v „Business Cycles“ (knize z roku 1939, obvykle považované za
nejvýznamnější vklad k rozvoji teorie cyklů, resp. dlouhých vln)67 a završenou v „Capitalism,
Socialism and Demokracy“ (1942).68
Schumpeterův přístup k fungování tržní ekonomiky pracuje se stálým porušováním
statické rovnováhy pomocí kvalitativních změn – inovací, jejichž mechanizmus ji
znovuobnovuje na vyšší úrovni. Dynamická „rozvíjející“ se kapitalistická ekonomika jako
celek nekonverguje ke stabilní walrasovské rovnováze, ale vyvíjí se pomocí neustálých
narušování rovnováhy, v podobě vnitřně generovaných inovací a institucionálních proměn.
V Schumpeterově pojetí kapitalistického vývoje nikdy rovnováhy dosaženo být
nemůže, neboť hospodářský život je vystaven a podléhá neustálým změnám – malým i
převratným. Spontánní a nespojité změny, které narušují rovnováhu, Schumpeter spojuje s
inovacemi. Inovace představují centrální pojem Schumpeterova systému a jejich prizmatem
jsou vysvětlovány i další klíčové ekonomické kategorie. K realizaci inovací přitom dochází
„nesouměrně“. Inovace jsou v čase i mezi sektory rozloženy nerovnoměrně a vytvářejí
charakteristické kolísavé vzestupné a sestupné pohyby – objevují se nespojitě, ve shlucích.
Ekonomický vývoj je, podle Schumpetera, založený na inovacích a vychází zevnitř
systému – má charakter evolučního procesu, v němž je rovnováha neznámá a jehož čas je
historický, objektem změny jsou inovace a iniciátorem osoba podnikatele. Klíčovou roli
sehrávají široce pojímané inovace, které se neomezují pouze na technické a technologické
změny a zlepšení, ale zejména na praktické aplikace. Inovace lze vymezovat jako kvalitativní
změny zahrnujících každý nový způsob využívání zdrojů podnikateli – jako každý „tvůrčí čin,
vyžadující podnikatelského ducha“.69 Nové kombinace odčerpávají zdroje ze „starých“
kombinací, což přináší i jiné využití zdrojů celého systému. Kategorie inovace (z latinského
„innovare“ – obnovovat) se původně vyskytovala v americké sociologii meziválečného
období (ve smyslu vývojové změny sociálních struktur). Na uvedených základech je
vystavěna rozhodující část poválečných inovačních teorií.
Báze cyklického vývoje tkví, podle Schumpetera, v nerovnoměrném rozložení
spontánně vznikajících inovací, majících tendence shlukovat se do určitých období a sektorů,
i když invence podléhají náhodnému rozdělení. Kumulativní realizace inovací, přes řetězovité
reakce, vyvolává etapu rozmachu. Deprese představuje procesy adaptace na změny během
Podrobněji viz subkapitolu 3.4. Blíže též viz (Schumpeter. 1987).
Blíže viz subkapitolu 3.4. Podrobněji též viz (Schumpeter, 1989).
68
Podrobněji voz subkapitolu 3.4. Blíže též viz (Schumpeter, 2004).
69
Samotný J. A. Schumpeter formuluje vymezení kategorie inovace takto: „Vyrábět znamená kombinovat věci a
síly, které se nacházejí v našem dosahu ... Jiné anebo jinak vyrábět věci znamená jinak kombinovat výrobní
statky ... Forma a obsah vývoje v našem pojetí jsou potom dané pojmem: prosazování nových kombinací. Tento
pojem zahrnuje pět případů: 1. výrobu nového statku, který není spotřebitelům ještě známý, nebo statku nové
kvality; 2. zavedení nové výrobní metody, která je pro dané průmyslové odvětví prakticky neznámá. Základem
nové výrobní metody však nemusí být nový vědecký objev a může spočívat také v novém způsobu komerčního
využívání statku; 3. otevření nového trhu, tedy trhu, na kterém dosud nebylo zastoupené dané průmyslové odvětví
příslušné země bez ohledu na to, zda tento trh již předtím existoval nebo neexistoval; 4. získání nového zdroje
surovin nebo polotovarů bez ohledu na to, zda tento zdroj již předtím existoval – ale my jsme k němu nepřihlíželi
a pokládali jsme ho za nepřístupný – nebo se musel nejdříve vybudovat; 5. uskutečnění nové organizace, jako je
vytvoření monopolního postavení (např. pomocí trustu) nebo rozpad monopolu“ (Schumpeter, 1987, s. 196-197).
Podrobněji viz paragraf 3.4.2.
66
67
42
konjunktury. Kapitalistický ekonomický rozvoj, plozený inovačními procesy, neprobíhá
plynule a rovnoměrně, nýbrž v periodicky následujících cyklech s hlavní rolí inovací. Existují
tři druhy příčin cyklických kolísání: k podnikatelskému prostředí externí (institucionální
změny, bankovní zákony, revoluce, války), faktory ekonomického růstu (kapitálová
akumulace či demografické změny) a inovace – Schumpeterem preferované a pokládané za
čistě endogenního činitele. Inovace jsou spojeny s investicemi do technologií představující
základní hnací sílu. Přístup operuje s dvoufázovým schématem cyklu (rozmach, deprese),
které precizuje čtyřfázovým modelem (prosperita a recese, deprese a oživení).
Kolísání ekonomických veličin J. A. Schumpeter demonstroval společným působením
cyklů různých délek. Opomenut není historický rozměr, kdy každému cyklu odpovídala
konkrétní skupina inovací, která ho vyvolala. V kapitalistickém dynamickém hospodářství se
proplétají ekonomické cykly odlišné intenzity i odlišné doby trvání. Povaha shluku inovací
implikuje délku cyklu. Schumpeter rozlišuje ekonomické cykly: krátkodobé (Kitchinovy s
délkou 3-5 let), typické střednědobé Juglarovy (7-11 let) a dlouhodobé Kondratěvovy cykly
(dlouhé vlny) spojené s převratnými inovacemi, s délkou 45-60 let. Dlouhé vlny Schumpeter
pojímá jako nejdelší ekonomické cykly a snaží se o jejich čistě endogenní vysvětlení pomocí
shlukování bazických inovací. Za hlavní moment mechanizmu dlouhodobých fluktuací určuje
vlnovitý charakter bazických technických a technologických inovací, resp. jejich shlukování.
Členění bývá doplňováno o cykly Kuznetse (v investiční výstavbě) v trvání 15-25 let
či další. Podle „inovačně-investičního“ přístupu lze cykly Kitchinovy spojovat s investicemi
do zásob („cykly zásob“), Juglarovy s investicemi do většiny prvků fixního kapitálu („cykly
investic“), Kuznetsovy s investicemi do výstavby („cykly výstavby“) a cykly Kondratěvovy
s nejrozsáhlejšími a nejvíce finančně náročnými investičními projekty s nejdelší životností.
Schumpeter (1989) uvažoval i propojení cyklů, se schématem: 1 „Kondratěv“ = 6 „Juglarů“
a 1 „Juglar“ = 3 „Kitchinové“.70 První dlouhou vlnu J. A. Schumpeter přitom datuje 17871842 a spojuje s procesy první průmyslové revoluce; druhý „buržoazní“ cyklus (1842-97)
představuje věk páry a oceli a třetí „neomerkantilistickou“ vlnu (počínající rokem 1898 a
vrcholící kolem let 1924-25) spojuje s využitím elektřiny, chemie či motorů.71
Za významného pokračovatele Schumpetera bývá označován G. O. Mensch.72
Odlišuje bazické inovace, inovace zlepšující a rozvíjející zavedené oblasti a tzv.
„pseudo“inovace. Mensch (1979) operuje s historií desítek vynálezů a inovací, které
umožňují zavedení do výroby – v období od 80. let 18. století do 60. let 20. století. Doplňuje a
osvětluje shlukování základních inovací před vzestupnou fází dlouhé vlny. Analyzuje výskyt
bazických inovací zodpovědných za vzestupnou fázi dlouhé vlny a konstatuje relativně
rovnoměrné rozložení invencí v čase, ale jejich nerovnoměrné zavádění spojené se
stoupajícími fázemi K-vln. Shluky inovací (1764, 1825, 1886, 1935) řadí doprostřed fází
deprese, po kterých dochází k expanzi. Jediná možnost řešení recese a následné deprese zde
spočívá ve vytvoření nových bazických inovací a sektorů (pouze „inovace překonávají
depresi“) – nové technologie znamenají předzvěst obratu a budoucí prosperity.
K-cykly Mensch datuje takto: 1785-1842 (67 let), 1842-97 (55 let), 1897-1940 (43
roky), 1940-95 (55 let). Každý cyklus charakterizuje vedoucí odvětví (uhlí a železo, pára a
ocel, chemie a automobily, resp. kosmonautika, jaderné zbraně a počítače) a vedoucí země
(Velká Británie, Velká Británie a Německo, USA a Německo, resp. USA a Japonsko). Podle
Van Duijn (1983) doplňuje: 1 „Kondratěv“ (45-60 let, průměr 54 let) obsahuje 3 „Kuznetse“ (15-25 let,
průměr 18 let), 6 „Juglarů“ (7-11 let, průměr 9 let) a 12 „Kitchinů“ (3-5 let, v průměru 4,5 roku). Valenta
(2001) se snaží dokladovat, že „K-vlna“ (cca 50 let) obsahuje dvě Wardwellovy vlny, jedna „W-vlna“ (22-25
let) tři Juglarovy cykly (9-11leté) a jeden „J-cyklus“ tři cykly Kitchinovy (cca 3 roky). Blíže viz pasáže 3.5., 3.6.
71
Podrobněji viz paragrafy subkapitoly 3.4., resp. tabulku 3.2.
72
Blíže viz paragraf 3.5.1., resp. (Mensch, 1979).
70
43
Mensche měl začít pátý cyklus 1995 a předcházet mu měla vlna inovací roku 1989, přičemž
„desetiletí inovací“ mělo začít roku 1984. Hlavní slovo mělo patřit výrobě mikroprocesorů,
genetickému inženýrství, novým materiálům změnám v energetice.73
Výhrady ke koncepci Mensche vznášejí C. Clark, Ch. P. Freeman a L. L. G. Soete či J.
Schmookler. Nicméně nejen Clark, Freeman a Soete empiricky podporují tezi o shlukování
inovací. K této se naopak kritičtěji staví např. E. Mansfield či S. Solomou. A. H. Kleinknecht
analyzuje vztahy mezi růstem a bazickými inovacemi, časování inovací či statistickou
významnost a testuje hypotézy o shlukování. Freeman poukazuje také na vliv zaměstnanosti.
Studie Mensche se staly inspirací pro A. K. Grahama a P. M. Sengeho při vysvětlování
fluktuací bazických inovací coby výsledků fluktuací v produkci kapitálových statků a – jako
jeden ze zdrojů syntézy – pro model J. J. Van Duijna.
Kritické diskuze se vedou o roli nerovnoměrného výskytu bazických inovací (E.
Mansfield), jejich shlukování i ohledně shlukování invencí (W. Low). Konceptem
„technologicko-ekonomických paradigmat“ proslula C. Pérezová,74 jejíž modely pomáhají
pochopit dlouhodobé vztahy mezi technologickými inovacemi a hospodářským cyklem. N.
Rosenberg a C. R. Frischtak kritické výhrady k „technologickému“ objasnění mechanizmu
dlouhodobých cyklů nespojují pouze s nedostatečnou empirickou podporou, ale poukazují i
na chybějící místa v teorii. Formují základní požadavky na adekvátní „technologickou“
koncepci dlouhých vln. Požadují vysvětlení kauzality, časování inovací, analýzu dopadů na
ekonomiku a vysvětlení pravidelného opětovného výskytu shluků bazických inovací
Nikoli okrajové místo v rozpracování problematiky inovací v mikro-, mezo- i
makrokontextu zaujímá F. Valenta (2000, 2001),75 navazující přímo na odkaz Schumpetera.
Valentův přínos přitom bývá nejčastěji vztahován k aplikacím teorie inovací a hospodářských
cyklů v podnikové praxi a v nauce o podniku. Valenta např. rozpracovává úvahy o inovačním
zisku atd. Dílo Valenty přesahuje tuzemské rozměry. Přispěl též k teorii a praxi K-vln.
Završení odkazu nejenom Schumpetera, ale i Valenty v éře kapitalistické globalizace je však
stále výzvou a zároveň i jednou z nadějí pro rozvoj ekonomické teorie i praxe 21. století.
Známou se stala Valentova klasifikace řádů inovací. V kontextu pokusů o „pracovní
teorii inovací“ identifikoval např. sedm inovačních řádů a klasifikaci postupně zpřesňoval a
aktualizoval. Valentova klasifikace inovací v poslední verzi zahrnuje řády 0-9. A to včetně
naznačení nového technologického převratu – „mikrotechnologií“, majících klíčové místo
taktéž v úvahách o tzv. „nové ekonomice“ nebo predikovaném nástupu V. K-vlny. Valenta
postupně dospěl k upravené klasifikaci inovačních řádů: řád minus n (degenerace), řád 0
(regenerace), racionalizační inovace (řád 1-4), kvalitativní inovace (řád 5-8) a technologický
převrat – „mikrotechnologie“ (řád 9). Řád 1 představuje změnu kvanta (např. další pracovní
síly), řád 2 je označován jako intenzita (např. zvýšený posun pásu), řád 3 jako reorganizace
(např. přesuny operací) a řád 4 jako kvalitativní adaptace (technologická konstrukce).
Kvalitativní inovace (jako kvalitativní změny výrobků) jsou reprezentovány inovačním řádem
M. Ransdorf konstatuje, že řada aspektů této prognózy se naplňuje. Od druhé poloviny 70. let 20. století se
„rozjíždí“ nová průmyslová revoluce. „Deindustrializační odlehčení“ v hlavních ekonomikách Západu má být
pouze „průchozí“ etapa k reindustrializaci na bázi nových technologií, nové vědy, nové společenské struktury.
S čím Mensch nepočítal, bylo rozšíření trhů od 80. let 20. století (kdy bylo možné „delokalizací“ snižovat
výrazně náklady), pád sovětského bloku (dávající kapitálu možnost udržet ziskové marže bez větších
technologických posunů). Mensch taktéž nepočítal s inovacemi ve finančním sektoru, které dlouho pomáhaly
obstarávat likviditu a nakonec přispěly k rozpoutání krize na konci první dekády 21. století. Ransdorf ovšem
operuje s datováním dlouhých vln poněkud odlišným od Kondratěva, Schumpetera, ale i Mensche: 1. vlna
(1772-1825), 2. vlna (1825-73), 3. vlna (1873-1929), 4. vlna (1929-74) a 5. vlna (1974-?). Srov. (Ransdorf,
1996, 2012). Blíže viz subkapitolu 2.2., resp. paragraf 3.5.1. Srov. též subkapitoly 4.2., 4.4. a pasáž 4.5.3.
74
Srov. schéma 3.7., 3.8.
75
Blíže viz paragraf 3.7.1., resp. (Sirůček, 2004a, 2007a,b).
73
44
5 (varianta – např. rychlejší stroj), 6 (generace – např. stroj s elektronikou), 7 (druh – tryskový
stav aj.) a 8 (rod – např. netkaná textilie). Jako technologický převrat, „mikrotechnologie“, je
uvažován řád 9 v podobě kmene (např. genová manipulace).
Valentovy teoretické úvahy vychází z existence přirozeného „cyklického“ řádu
hospodářského systému. Kitchinovy cykly jsou zde spojeny s novými generacemi spotřebního
zboží, Juglarovy cykly vyvolány novými generacemi výrobních prostředků, K- vlny pak jsou
– v duchu Schumpetera – vyvolány „radikálními“ inovacemi, podle Valentovy nejnovější
klasifikace inovačních řádů definovanými jako nové rody. Základní rytmus Kondratěvových
vln dlouhodobého vývoje vyvolávají „radikální“ inovace, jimiž nastupují nová odvětví a
obory („tahouni“). Uprostřed K-vlny začíná na bázi dříve vzniklých nových odvětví několik
dalších příbuzných nových oborů Wardwellovy vlny.
Kritické debaty o dlouhých vlnách se po relativním klidu 50. a 60. let opět od počátku
70. let 20. století rozproudily a navazují na stavební kameny položené před II. světovou
válkou. Cca od 90. let lze opět zaznamenat jistý ústup popularity, resp. jinou orientaci mnoha
prací. Určité oživení úvah o cyklickém vývoji, resp. především o krizích (nejen finančních),
stagnacích apod. je možné pozorovat pod vlivem vývoje od konce první dekády 21. století.
Popularita zkoumání dlouhých vln se sama objevuje v jakýchsi „dlouhých vlnách“. I
v dobách největšího rozmachu (meziválečné období, resp. 70.-80. léta 20. století) se však tato
oblast nacházela na okraji či spíše mimo standardní ekonomické myšlení, resp. vědu.
Teorie, resp. pokusy o vysvětlení dlouhých vln lze různě členit.76 Např. Delbeke dělí
moderní teorie podle klíčových faktorů: modely s ústředním místem inovací, s periodami
„hojnosti“ a „vzácnosti“ inovační aktivity projevující se shlukováním inovací (Schumpeter,
Mensch); koncepce založené na „teorii kapitálu“, na tendencích akumulace (Mandel či
Forrester); „teorie zaměstnanosti“, s rolí dostupnosti práce (Freeman); modely s důrazem na
potravinové a surovinové zdroje (Rostow) a koncepce syntetizující (Van Duijn). Existuje
nemálo pokusů o syntézy, resp. propojování dlouhých vln s různými sférami.
Z pohledu „inovačního“ přístupu lze rozlišovat dvě skupiny. První zdůrazňuje různé
aspekty inovací na vznik, mechanizmus, průběh a charakteristiky dlouhých vln. Druhá
skupina též nepopírá pravidelnosti či dlouhodobou cykličnost, ale nevztahuje je k inovačním
procesům. Ostatní obvykle argumentují úlohou náhodných mimoekonomických faktorů
(monetární teorie, modely přímo stavící na válkách, revolucích, demografii, obměně
generací). Teorie zdůrazňující hlubší souvislost s inovacemi lze z hlediska kauzality rozdělit
do tří podskupin. První operuje s vnitřním mechanizmem vyjádřeným cyklem, který sám
strukturuje povahu inovací – je tvořena různými „kapitálovými“, resp. „investičními“ modely
(Kondratěv, Forrester, Matthews, Cherry, Rostow). Druhá – coby jádro „inovačních“
vysvětlení – předpokládá přímý vliv inovací na dlouhodobý cyklus. Inovacím je zde
přisuzována role „motoru“ vývoje (Schumpeter, Mensch, Freeman, Kleinknecht, Krelle,
Valenta). Autoři navazují na dílo Schumpetera a předpokládají, že samotné inovace ovlivňují
Pracovně někdy bývá rozlišována např. teorie „inovační“, „kapitálová“, „pracovní síly“ a „demografická a
sociálně-psychologická“. „Inovační“ (J. A. Schumpeter, G. O. Mensch aj.) za hnací sílu vlnění hospodářského
cyklu považuje inovace, resp. jejich „shluky“. „Kapitálová“ spojuje existence dlouhé vlny s pohybem
kapitálové akumulace (schematicky vyjádřeným posloupností akumulace kapitálu – přeinvestovanost – úpadek
kapitálu). Koncepce „pracovní síly“ upozorňuje na zavádění nových technologií, které vyžadují vytváření
nových pracovních míst, ale následné jejich zdokonalování počet pracovních míst snižuje (posloupnost inovace –
investice – zaměstnanost – nezaměstnanost). Teorie „demografická a sociálně-psychologická“ je založena např.
na střídání generací (např. posloupnost děd založil – otec zvelebil – syn rozházel). Blíže viz části 3.6., resp. 4.5.
76
45
cyklus – důraz je kladen na aspekty nedostatečné či zvýšené podnikavosti. Za třetí, existují
koncepce usilující o různé syntézy, z nichž nejreprezentativnější je přístup Van Duijna.
Reprezentativním pokusem o syntetickou moderní koncepci dlouhých vln je přístup J.
J. Van Duijna.77 Vysvětlení odvíjí od ekonomických cyklů, hospodářského růstu a
dlouhodobého trendu. Odlišuje přitom „Kondratěvovy cenové cykly“ a „dlouhou vlnu
v ekonomickém vývoji“. Syntézu zakládá na kombinaci „inovační“ teorie (Schumpetera a
Mensche), hypotéz o životních cyklech inovací vyvíjejících se podél „S“ křivek (resp.
vedoucích sektorů u Rostowa) a mechanizmu akcelerace-multiplikace Forrestera (u investic
průmyslové infrastruktury, v energetických a surovinových sektorech). Řadu inspirací, ale i
problematických míst, možno nalézat u specifické interpretace dlouhých K-vln (coby
„cenových cyklů“) u modelu W. W. Rostowa či v modelech J. W. Forrestera. Tyto operují s
cyklickým kolísáním infrastrukturálních investic a zdůrazněním klíčové role sektoru
kapitálových statků. Počítačové simulace Forrestera a kolegů jsou schopny generovat K-cykly
Van Duijnův model rozpracovává inovační přístupy – a to konceptem životního cyklu
inovací a vztahem k vedoucím sektorům, resp. analýzou časování inovací. Přináší
makrocharakteristiky fází čtyřfázového schématu cyklu, vykazujícího různé efekty na sklony
k inovacím. Které jsou odlišné pro nová a existující odvětví, resp. pro inovace procesní a
výrobkové. Součástí jsou i pokusy o empirická zakotvení hypotéz o dlouhodobém cyklickém
kolísání výstupu – dlouhých vlnách produktu (včetně testování „dlouhovlnných“ hypotéz) a
problematiky fluktuací (resp. shlukování) bazických inovací, včetně jejich časování.
Mnozí z průkopníků zkoumání dlouhých vln byli levicové orientace a byli ovlivněni
marxismem (Parvus, K. Kautský, S. De Wolff či L. D. Trockij). Někteří autoři (T. Kuczynski)
počátky teorií dlouhých vln odvíjí přímo od díla K. H. Marxe a F. Engelse. Tradiční vykladači
marxismu již během 20. let 20. století – prakticky od debat nad studiemi Kondratěva – však
zaujali k problematice dlouhých vln nepřátelské stanovisko a ostře kritizovali Kondratěva a
později i Schumpetera. Negativní postoje mnohdy přežívají dodnes. Existují ovšem příspěvky,
které logiku dlouhodobých cyklů, resp. dlouhých vln (založenou na inovacích) nepovažují za
neslučitelnou se základními postuláty marxismu, např. s dialektikou působení výrobních sil a
výrobních vztahů, s vazbami základny a nadstavby, ekonomiky a politiky.78
Marx a Engels načrtli stavební kameny marxistické teorie cyklického vývoje
kapitalistických ekonomik, zahrnující též vysvětlení hospodářských krizí. Jejich myšlenky,
věnované zejména střednědobému ekonomickému cyklu a speciálně hospodářským krizím,
měly značný vliv na mnohé z předchůdců a raných autorů koncepcí dlouhých vln (Parvus,
Van Gelderen, De Wolff, Kautsky, Hilferding, Trockij aj.). V díle Marxe a Engels lze nalézat
řadu odkazů a inspirací ohledně cyklických výkyvů, a to i cyklů dlouhodobých. Ovšem
označit Marxe nebo Engelse přímo za teoretiky dlouhých vln ještě nelze.
Marxistická linii rozpracování koncepce dlouhých vln nicméně existuje dodnes (např.
endogenní model T. Kuczynského či „akumulační“ přístup E. E. Mandela), a to i přes tradiční
odmítání této problematiky „oficiálním“ marxismem. Ani pozdější vklad Kondratěva, nebo
mnohé moderní přístupy (včetně koncepce Schumpetera) přitom nemusí být s marxistickými
postuláty v tak zásadním a neslučitelném rozporu, jak se dlouho a obecně předpokládalo.
Koncepce E. E. Mandela79 reprezentuje pokus o ucelenou „akumulační“ teorii
dlouhých vln vývoje kapitalismu v marxistickém duchu. Nahlíží na ekonomický cyklus v
Podrobněji viz paragraf 3.6.2., resp. (Van Duijn, 1983).
Podrobněji viz subkapitolu 3.7., resp. paragrafy subkapitoly 4.5. Srov. též (Ransdorf, 1996, 2012), (Sirůček,
(2001c, 2004a, 2007a,c, 2008b, 2009b, 2011, 2012b,c).
79
Blíže viz paragraf 3.7.2., resp. (Mandel, 1995).
77
78
46
kontextu zrychlování a zpomalování akumulace kapitálu – ve vzestupných fázích akumulace
kapitálu i míry výnosu z kapitálu rostou, v periodách deprese tyto klesají. Mandel za skutečně
marxistické považuje vysvětlení pomocí kombinací endogenních a exogenních faktorů.
Přidržuje se „asymetrického“ konceptu dlouhých vln, kdy přechod z růstové do sestupné fáze
je endogenního charakteru, ale zvrat opačný závisí na radikálních změnách historického a
geografického prostředí kapitalismu, které mohou způsobit prudký vzestup míry zisku.
Mandel operuje s relativní nezávislostí dlouhodobých cyklů třídních bojů, resp. úsilím
měnit organizaci práce a vyzdvihuje rozhodující roli subjektivního faktoru. Tento rozhodne,
zda nevyhnutelná fáze zostřeného třídního boje, jako přímý důsledek dlouhodobé krize
zhodnocování kapitálu, vyústí ve vítězství či porážku pracujících. Mandel přitom nespojuje
dlouhé vlny pouze s pravidelnými vzestupy a poklesy míry růstu kapitalistické ekonomiky,
ale pojímaje je šířeji a tyto považuje za „zřetelné historické epochy v pravém slova smyslu“.
Kladem modelu je kritika mechanických pohledů na dlouhé vlny, „symetrických“, resp.
„technologických“ teorií, zjednodušeně interpretujících „inovační“ teorii Schumpetera.
Výše uvedené závěry sumarizují zkoumání daleko podrobnějších kvalifikačních prací
(Sirůček, 1998b, 1999) a, jak bylo úvodem již avizováno, mnohem detailněji jsou předmětem
příslušných pasáží kapitol 2. a 3., včetně jejich shrnutí a otevřených problémů.
Tabulka 1.1., podle J. J. Van Duijna (1983), přináší přehled datování dlouhých vln, ve
dvoufázovém schématu, dle některých autorů, podrobněji představovaných v kapitole 3., a to
včetně příslušných odkazů. Zde nejsou údaje, včetně případných rozdílů mezi přístupy, blíže
komentovány. Omezíme se jen na připomenutí, že vysvětlení bodů obratu (zejména spodního)
v mechanizmu dlouhých vln patří k nejproblematičtějším místům. A na zopakování, že
naprostá většina relevantních autorů odvíjí počátek dlouhých vln od konce 18. století.80
Tabulka 1.1. Chronologie dlouhých vln podle některých autorů
1. dlouhá vlna
2. dlouhá vlna
3. dlouhá vlna
4. dlouhá vlna
vrchol vrchol vrchol vrchol vrchol vrchol vrchol vrchol
poklesu růstu poklesu růstu poklesu růstu poklesu růstu
cca
1790 1810/17 1844/51 1870/75 1890/96 1914/20
–
1825 1849/50 1873/74 1896
1913
1. Kondratiev (1926)
2. De Wolff (1929)
3. Von CiviacyWantrub (1936)
1792
1815
1842
1873
1895
1913
4. Schumpeter (1939)
1787 1813/14 1842/43 1869/70 1897/98 1924/25
5. Clark (1944)
–
–
1850
1875
1900
1929
6. Dupriez (1947, 1978) 1789/92 1808/14 1846/51 1872/73 1895/96 1920 1939/46
7. Rostow (1978)
1790
1815
1848
1873
1896
1920 1939/48
8. Mandel (1980)
9. Van Duijn (1983)
–
–
1826
–
1847
1845
1873
1872
1893
1892
1913
1929
1974
1967
(1972
začíná
5.vlna)
1939/48 1967
1948
1973
Pramen: (Van Duijn, 1983, s. 163)81
K aplikaci „dlouhovlnného“ pohledu na evropský růst v období 1500-1900 blíže viz (Wagner-Döbler, 1998).
S využitím (Mejstřík, 1990) a vlastních formálních úprav, resp. zvýraznění. Srov. (Prorok, 2012), (Sirůček,
1998b). Srov. tabulku 2.1. s odlišným datováním i fázováním, resp. tabulky 3.1. (dle Kondratěva), 3.2. (dle
Schumpetera), 3.5. (dle Rostowa), 3.7. (dle Van Duijna) či 4.2. Existují ovšem i odlišné přístupy – např. L. A.
Nefiodow (1990, 1996, 2014) 1. K-cyklus datuje 1780-1830, 2. 1830-80, 3. 1880-1930, 4. 1930-1970 a 5. Kcyklus 1970-dodnes (resp. uvažuje o 6. K-cyklu od roku 2010). K V. (či VI.) dlouhé vlně blíže viz pasáž 4.5.3.2.
80
81
47
Prameny a odkazy ke kapitole 1.
Berry, B. J. L. (1991): Long-Wave Rhytms in Economic Development and Political Behavior.
Baltimore/London: Johns Hopkins University Press. ISBN 9780801840364.
Braudel, F. (1958): Histoire et Sciences sociales: La longue durée. Annales. Économies, Sociétés,
Civilisations, roč. 13, č. 4, s. 725-753. ISSN 1774-2234.
Braudel, F. (1999): Dynamika kapitalismu. Praha: Argo. ISBN 80-7203-193-7.
Breinek, P. (2005): Procesy globalizace ve světové ekonomice. Politická ekonomie, roč. 53, č. 6, s.
826-841. ISSN 0032-3233.
Craig, P. P., Watt, K. E. F. (1985): The Kondratieff Cycle and War: How Close Is the Connection?
Futurist, roč. 20, April, s. 25-27. ISSN 0016-3317.
Czesaný, S. (2006): Hospodářský cyklus: Teorie, monitorování, analýza, prognóza. Praha: Linde.
ISBN 9788072015764. Též viz recenzi in Marathon, 2007, roč. 11, č. 2, s. 36-38. ISSN 12118591.
Czesaný, S., Johnsonová, Z. (2012): Ekonomický cyklus, hospodářská politika a bohatství zemí. Praha:
Oeconomica – VŠE v Praze. ISBN 9788024518633.
Dolejš, J. (1989): Použitelnost teorie dlouhých vln v prognóze rozvoje socialistické společnosti. Studie
Ústavu prognózování ČSR, září 1989. Praha: Ústav prognózování ČSR. ISBN nemá.
Dolejš, J. (2010): Levice mezi minulostí a budoucností. Praha: Svoboda servis. ISBN 978-80-8632067-0.
Dolejš, J. et al. (eds.) (2012): K socialismu v 21. století. Praha: Futura. ISBN 978-80-86844-78-7.
Fárek, J., Kraft, J. (2012): Světová ekonomika v epoše globálních změn. Liberec: Technická univerzita
v Liberci. ISBN 978-90-7372-910-3.
Foster, J. B., Magdoff, F. (2009): Velká finanční krize: Příčiny a následky. Všeň: Grimmus. ISBN
978-80-902831-1-4. Též viz recenzi in Marathon, 2009, roč. 13, č. 5, s. 19-28. ISSN 1211-8591.
Fukuyama, F. (2002): Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka Publishers. ISBN 80-86182-27-4.
Goldstein, J. S. (1988): Long Cycles: Prosperity and War in the Modern Age. New Haven/London:
Yale University Press. ISBN 0300041128.
Harris, J. (1998-99): Globalization and the Technological Transformation of Capitalism. Race &
Class, roč. 40, č. 2/3, s. 21-36. ISSN 0306-3968.
Händeler, E. (2005): Kondratieffs Welt – Wohlstand nach der Industriegesellschaft. Moers: Brendow.
ISBN 978-3-86506-065-5.
Heczko, S. (1996a): Dlouhodobé hospodářské cykly a světová odbytová krize. In Varadzin, F., Frait,
J. (eds.) (1996): Platební bilance: Teoretické a aktuální problémy v 90. letech. Ostrava: VŠBTU Ekonomická fakulta, s. 61-64. ISBN 80-7078-339-7.
Heczko, S. (1996b): V jaké době žijeme? Pohledy: Revue pro politiku, ekonomii, sociologii a historii,
2001, roč. 4, č. 5, s. 11-15. ISSN 1213-3973.
Heczko, S. (1998a): Dlouhé vlny a revoluční cykly. Marathon, roč. 2, č. 4, s. 22-23. ISSN 1211-8591.
Heczko, S. (1998b): Inovace, technologie a dlouhodobé cykly. Marathon, roč. 2, č. 6, s. 14-16. ISSN
1211-8591. Též viz Inovace, technologie a dlouhodobé cykly. In Jánošíková, I., Kaňa, R. (eds.)
(1997): Globalizace ekonomických procesů na prahu 21. století. Sborník sekce z mezinárodní
konference 9.-12. 9. 1997. Ostrava: VŠB-TU Ostrava Ekonomická fakulta, s. 8-15. ISBN 807078-448-2.
Heczko, S. (1998c): Krize a tzv. společenský pokrok. Marathon, roč. 2, č. 4, s. 26-28. ISSN 12118591.
Heczko, S. (1998d): Teorie a realita dlouhodobých cyklů (dlouhých vln). Marathon, roč. 2, č. 1, s. 3234. ISSN 1211-8591. Též viz doplňovaný podkladový a studijní materiál Historie a realita
dlouhodobých cyklů. Praha: BIVŠ 2011 a dále. ISBN nemá.
Heczko, S. (2003): Nástin interdisciplinární analýzy cyklického vývoje tržních ekonomik. Doktorská
disertace. Praha: FNH VŠE v Praze. ISBN nemá.
Heczko, S. (2004): Globalizace, hospodářské cykly a metodologie vědy. Marathon, roč. 8, č. 5, s. 1011. ISSN 1211-8591.
Heczko, S. (2005): Světová ekonomika a globální problémy lidstva. Britské listy [on-line], 29. 12.
2005. ISSN 1213-1792.
48
Heczko, S. (2011a): Finanční krize – realita a perspektivy. Doplňovaný podkladový a studijní materiál
(též viz texty Historie a realita finančních krizí). Praha: BIVŠ. ISBN nemá. Verze z roku 2011
dostupná na www.rodon.cz [cit. 5. 6. 2012].
Heczko, S. (2011b): Historie a realita dlouhodobých cyklů. Britské listy [on-line], 27. 6. 2011. ISSN
1213-1792.
Heczko, S. a kol. (2016): Hospodářské cykly – teorie a realita. Praha: BIVŠ (publikace v přípravě).
Heczko, S., Sirůček, P. (1998a): Dlouhé vlny (Kondratěvovy cykly) a revoluce. In Formánek, M. (ed.)
(1998): Revoluce a reformy. Praha: Pražská rada KSČM, s. 46-56. ISBN nemá.
Heczko, S., Sirůček, P. (1998b): Teorie a realita dlouhých vln – úvod do problematiky. Podkladový a
studijní materiál. Praha: FNH VŠE v Praze. ISBN nemá.
Heller, J., Neužil, F. a kol. (2007): Bojíte se socialismu? Příbram: Periskop 2007. ISBN 978-8087077-01-6.
Heller, J., Neužil, F. a kol. (2011): Kdopak by se Marxe bál? Praha: Futura. ISBN 978-80-86844-732.
Heywood, A. (2004): Politologie. Praha: Eurolex Bohemia. ISBN 80-86432-95-5.
Heywood, A. (2008): Politické ideologie. 4. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk. ISBN 978-80-7380-137-3.
Hobsbawm, E. (1998): Věk extrémů: Krátké 20. století 1914 – 1991. Praha: Argo. ISBN 80-7203-1848.
Howe, N., Strauss, W. (1991): Generations: The History of America's Future, 1584 to 2069. New
York: William Morrow & Company. ISBN 978-0-688-11912-6.
Howe, N., Strauss, W. (1997): The Fourth Turning: What the Cycles of History Tell Us About
America’s Next Rendezvous with Destiny. New York: Broadway Books. ISBN 978-0-76790046-1.
Huntington, S. P. (1996): The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order. New York:
Simon & Schuster. ISBN 0684811642.
Huntington, S. P. (2003): Many Globalizations: Cultural Diversity in the Contemporary World. New
York: Oxford University Press. ISBN 9780195168822.
Jánossy, F. (1969): Na konci hospodářských zázraků: Jev a podstata hospodářského rozvoje. Praha:
Academia 1969. ISBN nemá.
Jirásek, J. J. (2013): Pochyby o soudobém kapitalismu. In Sborník příspěvků z 12. mezinárodního
kolokvia Koncipování budoucnosti v Evropě konaného 21. a 22. listopadu 2013 na Vysoké škole
ekonomické v Praze. Praha: Občanská futurologická společnost, s. 52-55. ISBN 978-80-9034402-0.
Keynes, J. M. (1963): Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Praha: ČSAV. ISBN nemá.
Kindleberger, Ch. P. (1973): The World in Depression, 1929 – 1939. London: Allen Lane/Penguin
Press. ISBN 0713903120.
Kleinknecht, A. H. (1987): Innovation Patterns in Crisis and Prosperity: Schumpeter´s Long Cycles
Reconsidered (with a foreword by J. Tinbergen). London: Macmillan a New York: St. Martin´s
Press. ISBN 9780312418168.
Kleinknecht, A. H., Mandel, E. E., Wallerstein, I. M. (eds.) (1992): New Findings in Long-Wave
Research. New York: St. Martin's Press. ISBN 0312072759.
Kohoutek, M. (2008): Systémový pohled na krize a vývoj. Praha: Klub společenských věd. ISSN nemá.
Též viz Marathon, 2009, roč. 13, s. 2-20. ISSN 1211-8591.
Kondratiev, N. D. (1989): Problemy ekonomičeskoj dinamiki. Moskva: Ekonomika. ISBN 5-28200700-2.
Krugman, P. R. (2009): Návrat ekonomické krize. Praha: Vyšehrad. ISBN 978-80-7021-984-3. Též viz
recenzi in Marathon, 2009, roč. 13, č. 6, s. 25-40. ISSN 1211-8591.
Látal, I. (ed.) (2008): Socialismus pro 21. století: Sborník statí. Praha: Futura ISBN 978-80-86844-350.
Lembcke, J. (1991-92): Why 50 Years? Working-Class Formation and Long Economic Cycles.
Science & Society, roč. 55, č. 4, s. 417-445. ISSN 0036-8237.
Mager, N. H. (1986): The Kondratieff Waves. New York/London: Praeger. ISBN 9780275921491.
Mandel, E. E. (1995): Long Waves of Capitalist Development: A Marxist Interpretation. Revised
Edition. London: Verso. ISBN 1-85984-037-X.
49
Mejstřík, M. (1990): Hypotézy o vztahu inovací a makroekonomického růstu v tržní ekonomice.
Politická ekonomie, roč. 38, č. 11, s. 1334-1350. ISSN 0032-3233.
Mensch, G. O. (1979): Stalemate in Technology: Innovations Overcome the Depression. Cambridge:
Ballinger. ISBN 088410611X.
Mezřický, V. (ed.) (2003): Globalizace. Praha: Portál. ISBN 80-7178-748-5.
Modelski, G. (1988): Long Cycles in World Politics. London: Macmillan. ISBN 0-295-96430-8.
Modelski, G. (1996): Evolutionary Paradigm for Global Politics. International Studies Quarterly, roč.
40, č. 3, s. 321-342. ISSN 1468-2478.
Modelski, G. (2001): What Causes K-waves? Technological Forecasting and Change, roč. 68, č. 1, s.
75-80. ISSN 0040-1625.
Nefiodow, L. A. (1990): Der fünfte Kondratieff: Strategien zum Strukturwandel in Wirtschaft und
Gesellschaft. Frankfurt am Main: Frankfurter Allg. ISBN 3-409-13927-3.
Nefiodow, L. A. (1996): Der sechste Kondratieff: Wege zur Produktivität und Vollbeschäftigung im
Zeitalter der Information. Sankt Augustin: Rhein-Sieg-Verl. ISBN 3-9805144-0-4.
Nefiodow, L. A. (2014): The Sixth Kondratieff: The Growth Engine of the 21s Century. In Grinin, L.,
Devezas, T., Korotayev, A. (eds.) (2014): Kondratieff Waves: Juglar – Kuznets – Kondratieff.
Volgograd: Uchitel Publishing House. ISBN 978-5-7057-4282-0.
Pérezová, C. (2002): Technological Revolutions and Financial Capital: The Dynamics of Bubbles and
Golden Ages. Cheltenham: Edward Elgar. ISBN 843763311.
Pick, M. (2010): Dlouhodobé příčiny globální ekonomické krize a možnosti jejich eliminace. Scientia
et Societas, roč. 6, č. 1, s. 54-71. ISSN 1801-7118.
Poletajev, A. V., Saveljevová, I. M. (1988): Dlinnyje volny v rozvitii kapitalizma. Mirovaja
ekonomika i meždunarodnyje otnošenija, roč. 41, č. 5, s. 71-86. ISSN 0131-2227.
Prigogine, I., Stengersová, I. (2001): Řád z chaosu: Nový dialog člověka s přírodou. Praha: Mladá
fronta. ISBN 80-204-0910-6.
Prorok, V. (1993): Globalizace vývoje a dějiny. In Sborník politologický I. Praha: VŠE v Praze, s. 1524. ISBN 80-7079-004-0.
Prorok, V. (2012): Tvorba rozhodování a analýza v politice. Praha: Grada Publishing. ISBN 978-80347-4179-6.
Též
viz
materiály
V.
Proroka
o
K-vlnách
dostupné
na
http://alternativazdola.cz/liferay/masarykova-demokraticka-akademie//asset_publisher/PHj80FYoqaM3/content/id/2708603
[cit.
10.
10.
2009]
a
http://alternativazdola.cz/liferay/archiv/-/asset_publisher/b5PC/content/vladimir-prorok-teorieekonomickych-cyklu [cit. 10. 10. 2009].
Prorok, V., Lisa, A. (1994): K řádu přes chaos? Mezinárodní vztahy, roč. 29, č. 3, s. 79-83. ISSN
0323-1844.
Průcha, V. a kol. (1982): Nástin hospodářských dějin v období kapitalismu a socialismu. Praha:
Svoboda. ISBN nemá.
Ransdorf, M. (1996): Nové čtení Marxe. I. díl. Praha: Futura. ISBN 80-85523-31-0.
Ransdorf, M. (2012): Nové čtení Marxe II. Marx jako platforma kritického myšlení. Plzeň: Euroverlag.
ISBN 978-80-7177-0305.
Rosier, B., Dockés, P. (1987): Cykle ekonomiczne: Kryzysy i przemiany spoleczne-perspektywa
historyczna. Warszawa: Panstwowe Wydawnictwo Ekonomiczne. ISBN 8320805651.
Schumpeter, J. A. (1987): Teória hospodárského vývoja. Bratislava: Pravda 1987. ISBN nemá.
Schumpeter, J. A. (1989): Business Cycles. A Theoretical, Historical and Statistical Analysis of the
Capitalist Process. Philadelphia: Porcupine Press 1989. ISBN 0-87991-263-4.
Schumpeter, J. A. (2004): Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno: Centrum pro studium
demokracie a kultury. ISBN 80-7325-044-6. Též viz rozbor in Marathon, 2005, roč. 9, č. 2, s.
34-52. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (1998a): N. D. Kondratěv – zakladatel moderních koncepcí dlouhých vln. Politická
ekonomie, roč. 46, č. 4, s. 575-588. ISSN 0032-3233.
Sirůček, P. (1998b): Počátky analýzy dlouhých vln – přínos N. D. Kondratěva. Doktorská disertace.
Praha: IES FSV UK. ISBN nemá.
Sirůček, P. (1999): Kondratěvovy dlouhodobé cykly – inovační přístup J. A. Schumpetera. Habilitační
práce. Praha: FNH VŠE v Praze. ISBN nemá.
Sirůček, P. (2001a): „Novou ekonomiku“ přináší V. dlouhá vlna. Marathon, roč. 5, č. 4, s. 11-17.
50
ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2001b): Standardní a nestandardní přístupy k ekonomickým cyklům (vybrané problémy).
Sirůček, P. (2001c): Ultraimperialismus – politická nadstavba globálního kapitalismu? Marathon, roč.
5, č. 2, s. 35-39. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2004a): Inovace, dlouhé vlny a tzv. nová ekonomika v globalizované kapitalistické realitě
aneb od Schumpetera k Valentovi. Marathon, roč. 8, č. 1, s. 2-9. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2004b): Nové aspekty globalizace aneb megatrendy 2000 – 2010. Marathon, roč. 8, č. 5,
s. 3-10. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2004c): Znalostní ekonomika ve světle dlouhých vln. In Kolektiv autorů (2004): Lidský
kapitál a investice do vzdělání. Sborník ze 7. ročníku mezinárodní konference konané v Praze
22.-23. 9. 2004. Praha: Eupress – VŠFS, s. 65-72. ISBN 80-86754-28-6.
Sirůček, P. (2005): Prohlubování krize „industriálních“ politických ideologií ve světle globalizace –
několik poznámek k úvahám o socialismu. Marathon, roč. 9, č. 2, s. 15-27. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2006): „Dilema“ ekonomie versus ekologie aneb ekonomičtí ideologové a ekonomičtí
disidenti. Marathon, roč. 10, č. 2, s. 3-12. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2007a): Dlouhé vlny, inovace, globalizace. Marathon, roč. 11, č. 5, s. 2-35. ISSN 12118591.
Sirůček, P. (2007b): Inovační přístup k dlouhým vlnám. Ekonomický časopis, roč. 55, č. 1, s. 54-68.
ISSN 0013-3035.
Sirůček, P. (2007c): Rozpory a perspektivy globalizace. Marathon, roč. 11, č. 3, s. 3-16. ISSN 12118591.
Sirůček, P. (2008a): Nekapitalistická vize ve světle soudobé globalizace a dlouhých vln. In Kolektiv
autorů (Látal, I. (ed.)) (2008): Socialismus pro 21. století: Sborník statí. Praha: Futura, s. 59-76.
ISBN 978-80-86844-35-0.
Sirůček, P. (2008b): Postkapitalistické perspektivy ve světle soudobé globalizace a dlouhých vln.
Sirůček, P. (2009a): Dimenze a perspektivy soudobé globalizace. Příspěvek na seminář Duchovní a
další dimenze soudobé globalizace konaný v Českých Budějovicích 25. 4. 2009. České
Budějovice: TF JČU. In Marathon, roč. 13, zvláštní číslo, s. 21-28. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2009b): Krize, dialektika, systémová teorie a soudobá globalizace. Marathon, roč. 13, č.
1, s. 18-27. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2009c): Soudobé krize a nové jevy kapitalistické globalizace. Nové Alternativy, č. 3, s. 1415. Příloha Haló novin, 17. 9. 2009. ISSN 1210-1494.
Sirůček, P. (2009d): Tzv. Velká deprese a soudobé krize na pozadí dlouhých vln. Příspěvek na
konferenci Velká deprese v Ostravě 11.-12. 11. 2009. In CD sborník z mezinárodní konference
Ekonomické fakulty (2009). Ostrava: TU- VŠB, 2009. ISBN 978-80-248-2150-4.
Sirůček, P. (2009e): Velká krize 30. let a dnešek (několik poznámek a souvislostí). Marathon, roč. 13,
č. 6, s. 3-13. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2010): Ekonom a teoretik socialismu M. I. Tugan-Baranovskij. Marathon, roč. 14, č. 6, s.
6-18. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2011): Globální kapitalismus z hlediska tzv. teorie dlouhých vln. In Heller, J., Neužil, F. a
kol. (2011): Kdopak by se Marxe bál? Praha: Futura, kap. IV. (s. 95-123). ISBN 978-80-8684473-2.
Sirůček, P. (2011-14): Ženy v ekonomii. Dlouhodobý seriál. Acta Oeconomica Pragensia, 2011, roč.
19, č. 6 – 2014, roč. 22, č. 4. ISSN 0572-3043.
Sirůček, P. (2012a): Megatrendy 2010 – 2020 (pracovní nástin). Marathon, roč. 16, č. 2, s. 3-8. ISSN
1211-8591.
Sirůček, P. (2012b): Staronové fenomény kapitalistické globalizace. In Dolejš, J. et al. (eds.) (2012):
K socialismu v 21. století. Praha: Futura, s. 19-46. ISBN 978-80-86844-78-7.
Sirůček, P. (2012c): Staronové fenomény kapitalistické globalizace (aneb teoretická reflexe soudobé
globalizace a krizí v kontextu diskuzí o socialismu v 21. století). Marathon, roč. 16, č. 4, s. 4-24.
ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2013): Levicové mýty. Marathon, roč. 17, č. 1, s. 11-15. ISSN 1211-8591. Též viz text
Nepotřebujeme levici „novou“, nýbrž „starou“. Naše Pravda, 2014, č. 10, s. III (5).
51
Společensko-politická příloha Haló novin, 10. 3. 2014. ISSN 1210-1494.
Sirůček, P. (2014): Globalizace: vybrané teoretické aspekty, vývoj, výhledy. In Sirůček, P., Descubes,
I., Džbánková, Z., Šumpíková, M. et al. (2014): Makro- a mikroekonomické aspekty globalizace,
růstu, rozvoje a konkurenceschopnosti – vybrané problémy ve světle institucionálního
uspořádání. Slaný: Melandrium, s. 8-177. ISBN 978-80-87990-00-1.
Sirůček, P. a kol. (2007): Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj – současnost – výhledy).
Slaný: Melandrium. ISBN 978-80-86175-03-4.
Sirůček, P., Heczko, S. (2006a): Globalizace – vybrané teoretické aspekty. Ekonomie a Management,
roč. 9, č. 4, s. 32-49. ISSN 1212-3609.
Sirůček, P., Heczko, S. (2006b): Socialismus ve světle globalizace. Alternativy, roč. 9, č. 26, s. 20-28.
ISSN 1210-1494.
Sirůček, P., Heczko, S. (2010): (Staro)nové jevy kapitalistické globalizace. Marathon, roč. 14, č. 4, s.
13-15. ISSN 1211-8591.
Sojka, M. (2010): Dějiny ekonomických teoríi. Praha: Havlíček Brain Team. ISBN 978-80-87109-212. Též viz recenzi in Marathon, 2011, roč. 15, č. 2, s. 26-32. ISSN 1211-8591.
Steger, M. B. (2003): Globalization: A Very Short Introductions. New York: Oxford University Press.
ISBN 9780192803597.
Šik, O. (1991): Ekonomický růst, nerovnováhy a hospodářská politika. Karviná: Litera Nova. ISBN
80-901081-0-5.
Švihlíková, I. (2006): Politické aspekty globalizace. Doktorská disertace. Praha: FMV VŠE v Praze.
ISBN nemá.
Švihlíková, I. (2010): Globalizace & krize: Souvislosti a scénáře. Praha: Grimmus. ISBN 978-8087461-01-3. Též viz recenzi in Acta Oeconomica Pragensia, 2011, roč. 19, č. 2, s. 97-100. ISSN
0572-3043.
Švihlíková, I. (2014): Přelom: Od Velké recese k Velké transformaci. Bratislava: Inaque.sk. ISBN
978-80-89737-06-2.
The Sixth Kondraieff – Long Waves of Prosperity (2010): Analysis & Trends. January 2010. Frankfurt
am
Main:
Allianz
Global
Investors.
ISBN
nemá.
Dostupné
na
https://www.allianz.com/v_1339501901000/media/press/document/kondratieff_en.pdf [cit. 29.
6. 2015].
Toffler, A. (1980): The Third Wave. London: Collins. ISBN 0002118475.
Valenta, F. (2000): Od Schumpetera k nové ekonomice. Verze určená pro internet na
http://fph.vse.cz/fakulta/katedry/kpe [cit. 20. 1. 2001]. Praha: FPH VŠE v Praze. ISBN nemá.
Též viz rozbor in Marathon, 2001, roč. 5, č. 3, s. 50-56, resp. též Marathon, 2001, roč. 5, č. 4, s.
41-46. ISSN 1211-8591.
Valenta, F. (2001): Inovace v manažerské praxi. Praha: Velryba. ISBN 80-85860-11-2.
Van Duijn, J. J. (1983): The Long Wave in Economic Life. London: G. Allen and Unwin. ISBN 0-04330330-7.
Varadzin, F. a kol. (2004): Ekonomický rozvoj a růst. Praha: Professional Publishing. ISBN 80-8641961-4.
Vasko, T. (ed.) (1987): The Long-Wave Debate. Berlin/Heidelberg: Springer-Verlag. ISBN 3-54018164-4.
Vaško, T. (2008): Inovace a soudobá globalizace. Marathon, roč. 12, č. 2, s. 2-14. ISSN 1211-8591.
Vaško, T. (2014): Problém – co by mohlo nahradit kapitalismus? ... zejména z pohledu některých
intelektuálů Západu (Myšlenky pro úvod do diskuze). Marathon, roč. 18, č. 1, s. 35-40. ISSN
1211-8591.
Vrábek, V. (1947): Hospodářská konjunktura. Praha: Knihovna Sborníku věd právních a státních.
ISBN nemá.
Wagner-Döbler, R. (1998): Scientometric Evidence for the Existence of Long Economic
Growth Cycles in Europe 1500-1900. Scientometrics, roč. 41, č. 1-2, s. 201-208. ISSN 01389130.
Wallerstein, I. M. (1984): Long Waves as Capitalist Process. Fernand Braudel Review, roč. 7, č. 4, s.
559-575. ISSN 0147-9032.
Wallerstein, I. M. (2007): Čo príde po ideologii rozvoja a globalizácii? Binghamton University:
Fernard Braudel Center. In Britské listy [on-line], 5. 4. 2007. ISSN 1213-1792.
52
Doporučená vstupní literatura k problematice dlouhých vln a
hospodářských aj. cyklů pro „začátečníky“ i „pokročilé“82
Arnold, L. G. (2002): Business Cycle Theory. Oxford: Oxford University Press. ISBN
9780199256822.
Barnett, V. L. (1998): Kondratiev and the Dynamics of Economic Development: Long Cycles and
Industrial Growth in Historical Context. New York: St. Martin's Press. ISBN 0312210485.
Delbeke, J. (1981): Recent Long-Wave Theories: A Critical Survey. Futures, roč. 13, č. 4, s. 246-257.
ISSN 0016-3287.
Grinin, L., Devezas, T., Korotayev, A. (eds.) (2014): Kondratieff Waves: Juglar – Kuznets –
Kondratieff. Volgograd: Uchitel Publishing House. ISBN 978-5-7057-4282-0.
Hanusch, H. (1990): Význam J. A. Schumpetera jako ekonoma 20. století. Politická ekonomie, roč. 38,
č. 11, s. 1325-1333. ISSN 0032-3233.
Heczko, S. (1998): Teorie a realita dlouhodobých cyklů (dlouhých vln). Marathon, roč. 2, č. 1, s. 3234. ISSN 1211-8591.
Heczko, S. (2011): Historie a realita dlouhodobých cyklů. Britské listy [on-line], 27. 6. 2011. ISSN
1213-1792.
Howe, N., Strauss, W. (1997): The Fourth Turning: What the Cycles of History Tell Us About
America’s Next Rendezvous with Destiny. New York: Broadway Books. ISBN 978-0-76790046-1.
Kadeřábková, A., Źďárek, V. (2006): Makroekonomická analýza. Praha: Vysoká škola ekonomie a
managementu. ISBN 8086730050.
Press. ISBN 9780312418168.
Kondratiev, N. D. (1935): The Long Waves in Economic Life. Review of Economic Statistics, roč. 17,
č. 6, s. 105-115. ISSN 0034-6535.
Kondratiev, N. D., Jakovec, J. V., Abalkin, L. I. (2002): Bolšije cikly konjunktury i teorija
predvidenija: Izbrannye trudy. Moskva: Ekonomika. ISBN 5-282-02181-1.
Korotayev, A. V., Tsirel, S. V. (2010): A Spectral Analysis of World GDP Dynamics: Kondratieff
Waves, Kuznets Swings, Juglar and Kitchin Cycles in Global Economic Development, and the
2008–2009 Economic Crisis. Structure and Dynamics: eJournal of Anthropological and Related
Sciences, roč. 4, č. 1, s. 3-57. ISSN 1554-3374.
Kuznets, S. (1940): Schumpeter´s Business Cycles. American Economic Review, roč. 30, č. 2, s. 251271. ISSN 0002-8282.
Lucas, R. E. (1981): Studies in Business-Cycle Theory. Cambridge: MIT Press. ISBN 02620448.
Podrobný seznam literatury k ekonomickým cyklům a dlouhým vlnám – viz Prameny a odkazy ke kapitole 2.
Podrobný seznam literatury k historii zkoumání dlouhých vln – viz Prameny a odkazy ke kapitole 3. Podrobný
seznam literatury k problematice globalizace a aplikacím dlouhých K-vln – viz Prameny a odkazy ke kapitole 4.
82
53
Menschikov, S. M. (1989): Lange Wellen in der Wirtschaft: Theorie und aktuelle Kontroversen.
Frankfurt am Main: IMSF. ISBN 9783888070617.
Menshikov, S. M., Klimenko, L. (1989): Long Waves in Economic Structure. In Di Matteo, M.,
Goodwin, R. M., Vercelli, A. (eds.) (1989): Technological and Social Factors in Long Term
Fluctuations. Berlin/Heidelberg: Springer, s. 145-166. ISBN 978-3-540-50663-8.
Modelski, G. (2001): What Causes K-waves? Technological Forecasting and Change, roč. 68, č. 1, s.
75-80. ISSN 0040-1625.
Mills, T. C. (ed.) (2002): Long Term Trends and Business Cycles. Cheltenham: Edward Elgar. ISBN
9781840647860.
Mitchell, W. C., Burns, A. F. (1946): Measuring Business Cycles. Cambridge: National Bureau of
Economic Research. ISBN nemá.
Prorok, V. (2012): Tvorba rozhodování a analýza v politice. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-4179-6.
Prorok, V., Lisa, A. (1994): K řádu přes chaos? Mezinárodní vztahy, roč. 29, č. 3, s. 79-83. ISSN
0323-1844.
Reijnders, J. P. G. (1990): Long Waves in Economic Development. Aldershot: Edward Elgar. ISBN
9781852783396.
Rosenberg, N. (2000): Schumpeter and the Endogeneity of Technology: Some American Perspectives.
London/New York: Routledge. ISBN 9780415226523.
Rosenberg, N., Frischtak, C. R. (1983): Long Waves and Economic Growth: A Critical Appraisal.
American Economic Review, roč. 73, č. 2, s. 146-151. ISSN 0002-8282.
Schumpeter, J. A. (1987): Teória hospodárského vývoja: Analýza podnikateľského zisku, kapitálu,
úveru, úroku a kapitalistického cyklu. Bratislava: Pravda. ISBN nemá.
Schumpeter, J. A. (1989): Bussines Cycles: A Theoretical, Historical and Statistical Analysis of the
Capitalist Process. Philadelphia: Porcupine Press. ISBN 0-87991-263-4.
Schmookler, J. (1966): Invetion and Economic Growth. Cambridge: Harvard University Press. ISBN
0674464001.
Sirůček, P. (1998): N. D. Kondratěv – zakladatel moderních koncepcí dlouhých vln. Politická
Sirůček, P. (1999a): Koncepce dlouhých vln J. A. Schumpetera. Politická ekonomie, roč. 47, č. 5, s.
643-667. ISSN 0032-3233.
Sirůček, P. (1999b): Počátky zkoumání dlouhých vln. Politická ekonomie, roč. 47, č. 1, s. 97-111.
ISSN 0032-3233.
Sirůček, P. (1999c): Zkoumání dlouhých vln v meziválečném období. Politická ekonomie, 1999, roč.
47, č. 3, s. 378-392. ISSN 0032-3233.
Sirůček, P. (2001): Standardní a nestandardní přístupy k ekonomickým cyklům (vybrané problémy).
Sirůček, P. (2005): Teorie inovací J. A. Schumpetera a její rozpracování F. Valentou. Ekonomie a
Management, roč. 8, č. 3, s. 6-13. ISSN 1212-3609.
Sirůček, P. (2007b): Historické mezníky zkoumání ekonomických cyklů. Marathon, roč. 11, č. 4, s. 213. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2007c): Inovační přístup k dlouhým vlnám. Ekonomický časopis, roč. 55, č. 1, s. 54-68.
ISSN 0013-3035.
54
Sirůček, P. (2012): Staronové fenomény kapitalistické globalizace. In Dolejš, J. et al. (eds.) (2012):
Sirůček, P. (2015): Krize ve světle inovační teorie dlouhých vln. In Kubů, E., Soukup, J., Šouša, J.
(eds.) (2015): Fenomén hospodářské krize v českých zemích 19. až počátku 21. století: Cyklický
vývoj ekonomiky v procesu gradující globalizace. Praha/Ostrava: Filosofická fakulta Ostravské
university a Nová tiskárna Pelhřimov, s. 25-54. ISBN 978-80-7415-115-6 (Praha) a 978-807464-774-1 (Ostrava).
Sirůček, P. (2016): Dlouhodobé hospodářské cykly. In Heczko, S. a kol. (2016): Hospodářské cykly –
teorie a realita. Praha: BIVŠ, s. 81-150 (publikace v přípravě).
Sirůček, P., Descubes, I., Džbánková, Z., Šumpíková, M. et al. (2014): Makro- a mikroekonomické
aspekty globalizace, růstu, rozvoje a konkurenceschopnosti – vybrané problémy ve světle
institucionálního uspořádání. Slaný: Melandrium. ISBN 978-80-87990-00-1.
Solomou, S. (1990): Phases of Economic Growth, 1850-1973: Kondratieff Waves and Kuznets Swings.
Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 9780521389044.
Stehlík, J. (1996): Z historie konstrukcí ekonomických cyklů. Národní hospodářství, roč. 5, č. 9-12, s.
70-73. ISSN 0862-7037.
Summers, L. H. (2014): Reflections on the New Secular Stagnation Hypothesis. In Teulings, C.,
Baldwin, R. (eds.) (2014): Secular Stagnation: Facts, Causes and Cures. London: Centre for
Economic Policy Research, s. 27-38. ISBN 978-1-907142-77-2.
80-901081-0-5.
0572-3043.
Taylor, J. B., Woodford, M. (eds.) (1999): Handbook of Macroeconomics. Vol. 1C. Amsterdam:
Elsevier. ISBN 9780444501585.
The Sixth Kondraieff – Long Waves of Prosperity (2010): Analysis & Trends. January 2010. Frankfurt
am
Main:
Allianz
Global
Investors.
ISBN
nemá.
Dostupné
na
https://www.allianz.com/v_1339501901000/media/press/document/kondratieff_en.pdf [cit. 29.
6. 2015].
Tinbergen, J. (1981): Kondratiev Cycles and So-Called Long Waves: The Early Research. Futures,
roč. 13, č. 4, s. 258-263. ISSN 0016-3287.
Tylecote, A. (1992): The Long Wave in the World Economy: The Present Crisis in Historical
Perspective. London: Routledge. ISBN 0415036909.
Valentine, L. M., Dauten, C. A. (1983): Business Cycles & Forecasting. Sixth Edition. Cincinnati:
South-Western Publishing. ISBN 0538085401.
Wallerstein, I. M. (1979): Kondratieff up or Kondratieff down? Fernand Braudel Review, roč. 2, č. 4,
s. 663-673. ISSN 0147-9032.
Zarnowitz, V. (1985): Recent Work on Business Cycles in Historical Perspective: A Review of
Theories and Evidence. Journal of Economic Literature, roč. 23, č. 2, s. 523-580. ISSN 00220515.
Zarnowitz, V. (1992): Business Cycles: Theory, History, Indicators and Forecasting. Chicago:
Chicago University Press. ISBN 9780226978901.
55
kapitola 2. Teorie a realita hospodářských cyklů a dlouhých vln
Kapitola83 seznamuje se základy teorie dlouhodobých ekonomických cyklů, resp. dlouhých Kvln. Dlouhé vlny zasazuje do kontextu problematiky hospodářských cyklů, jejichž výzkum
stručně chronologicky rekapituluje až po soudobé standardní učebnicové pohledy a modely.
Pozornost kapitola cílí především na „kondratěvsko-schumpeterovskou“ tradici zkoumání
dlouhých vln, s důrazem na význam a dopady inovačních aktivit. Modely dlouhých vln obvykle
staví na východiscích v podobě ekonomického růstu a především ekonomických cyklů.
„Dlouhovlnné“ koncepce se však neopírají pouze o empirické důkazy, teoretická objasnění či
kvantitativní modely, ale šířeji často vycházejí i z obecnějších filozofických, přírodovědných
aj. východisek – např. myšlenky cyklického, periodického vývoje otevřených systémů.
2.1. Koncepce cyklického vývoje moderních ekonomik a společností
Paragrafy této části přinášejí obecné zarámování pro klíčové pasáže orientované na
ekonomické, resp. společensko-ekonomické, dlouhé vlny, s těžištěm v „inovačním“ přístupu.
V návaznosti na dílo N. D. Kondratěva a především v duchu J. A. Schumpetera, v jehož
dynamickém teoreticko-metodologickém systému zaujímají centrální místo právě inovace.
2.1.1. Ekonomické cykly jako otevřené (nejen) makroekonomické téma
Teorie ekonomických cyklů představovala a představuje jedno z nosných témat nejen
makroekonomické teorie. Příslušné teorie přitom náleží v ekonomické vědě i mezi
nejspornější, včetně krajních názorů, že tyto cykly (či některé z nich) vlastně ani neexistují a
netřeba se jimi zabývat. Obecnější rámec je možné spojovat s prokazatelnými, relativně
pravidelnými, výkyvy v ekonomické aktivitě, resp. ekonomickém růstu, bez ohledu na
uvažovaný teoretický model či přístup. Pod hospodářským cyklem se totiž obvykle a obecně
rozumí kolísání celkové výkonnosti ekonomiky v čase. I když též v této sféře zkoumání lze
identifikovat jakési „vlny“ růstu a poklesu zájmu. V určitých obdobích (20., 60. či 90. léta 20.
století) vznikal dokonce mylný dojem, že ekonomický cyklus „je mrtev“. Nicméně výkyvy
ekonomické aktivity jsou však permanentním jevem tržní ekonomiky.84 A cyklický vývoj, nejen
sfér hospodářských, dokumentuje celá historie lidstva, se střídáním dob „zlých“ a „příznivých“.
Teoriím hospodářských cyklů je zpravidla věnována větší pozornost v obdobích
hospodářských potíží, kdy vystupuje do popředí nutnost osvětlit důvody zpomalení růstu či
propadu ekonomiky. Již na začátku lze připomenout dvě skutečně hluboké krize, pozorované
od počátku 20. století (cca od roku 1929, resp. cca od roku 2008) a celou řadu krizí méně
hlubokých, mělčích.85 A hned úvodem i kriticky konstatujme, např. spolu s V. Zarnowitzem
(1997), že ekonomické cykly dosud postrádají „obecně akceptovatelné vysvětlení“.86
Níže přehledově naznačené historické mezníky zkoumání rozsáhlé a interdisciplinární
problematiky cyklického hospodářského (ale i sociálního) vývoje, resp. ekonomických (resp.
Kapitola shrnuje hlavní závěry blíže rozpracované texty P. Sirůčka (Sirůček, 2001a,c, 2007a,c,e, 2011a,
2012b, 2015, 2016a aj.), P. Sirůčka a S. Heczka (Heczko, Sirůček, 1998a,b), (Heczko a kol., 2016), resp. texty
v kontextu interdisciplinárního přístupu k cyklickému vývoji tržních ekonomik S. Heczka (Heczko, 1998a,b,
2003, 2011). Také využívá závěrů disertace, resp. habilitace (Sirůček, 1998g, 1999b). Srov. též (Sirůček a kol.,
2007). Poděkování náleží A. Tlustému za nesčetné inspirace (nejen) ohledně hospodářských cyklů a růstu.
Poděkování patří taktéž V. Průchovi, a to nejenom za inspirace v oblasti hospodářských a sociálních dějin.
84
Srov. (Czesaný, 2006), (Czesaný, Johnsonová, 2012), (Dore, 1993), (Heczko, 2003, 2011), (Kondratiev,
1989), (Schumpeter, 1989), (Sirůček, 2001c), (Sirůček a kol., 2007), (Van Duijn, 1983), (Zarnowitz, 1992 aj.).
85
Srov. (Štekláč, 2013). Srov. též paragrafy 3.7.2., 4.4.4. či subparagrafy 4.4.2.2. a 4.5.3.1.
86
Bývá uváděno, že přitom mají být hospodářské cykly relativně uspokojivě popsány a definovány – srov.
(Zarnowitz, 1992, 1997) aj. Ovšem monografie dokládá nejednotnosti a neujasněnosti i v těchto otázkách.
Nemluvě o predikční schopnosti, přesněji neschopnosti, zejména standardní ekonomie ohledně dalšího vývoje.
83
56
šířeji i společensko-ekonomických cyklů) přitom však již v mnohém přesahují hranice nejenom
neoklasické a keynesovské makroekonomie, ale často celého standardního teoretického
systému. A to včetně teoreticko-metodologického, světonázorového a ideologického zakotvení.
Termín cyklus pochází z latiny („cyclus“), resp. řečtiny („kyklos“) a znamená kruh,
pravidelně se opakující změnu. V přírodních vědách je pojímán coby periodický pohyb.87
Soudobá ekonomická věda často přistupuje k ekonomickým cyklům jako pohybům složeným
– s deterministickou a náhodnou složkou. Při zohlednění souvislostí hospodářských
cyklických pohybů s vědeckotechnickými, demografickými, přírodními nebo sociálními
cyklickými procesy mohou být zkoumány též cykly válečné, cykly revolučních aktivit, cykly
třídních bojů, cykly globální síly a hegemonie nebo další „sociorytmy“ (včetně např.
populárních osmiček ve významných letopočtech české historie) aj., které jsou mnohdy
inspirativní nejenom z hlediska dlouhých vln. Fenomén cyklicity je důležitý tedy i z hlediska
sociálních změn.88 V této kapitole je přitom však pozornost zaměřena na dlouhé vlny –
dlouhodobé cykly především v ekonomickém vývoji.89 Taktéž zde blížeji nejsou rozebírána
obecnější a filozofická východiska cyklů, které jsou níže pouze letmo naznačena.
Přesvědčení o existenci hospodářských cyklů, nejenom těch dlouhodobých – ležících
především v centru naší pozornosti –, se neopírá pouze o nespočet empirických důkazů. Tyto
považujeme jako celek za dostatečně průkazné a nebudou zde ani podrobněji rozebírány.
Šířeji vyjděme z poznatku přírodních i společenských věd, že „žijeme v dynamickém světě a
vesmíru ...“ (Heczko, 2003, s. 5).90 A konstatujme, že „všechny otevřené systémy (systémy, u
nichž průběh jejich systémové trajektorie může být ovlivňován faktory, ležícími mimo systém)
vykazují známky cyklického (periodického, rytmického) vývoje“ (dtto).91 Vycházíme
z představy světa nikoli statického, nýbrž dynamického, kde pohyb možno nalézat nejenom
v přírodě, ale i společnosti, včetně ekonomiky. A mnohé koncepce operují s tím, že cyklický
pohyb přírody, společnosti i lidských dějin převažuje nad pohybem lineárním.
Nejobecněji přitom bývá poukazováno např. na cykličnost samotného „geoverza“.92 I
příroda se ukazuje být rytmická a jsou pro ni charakteristické cyklické formy pohybu. Dále –
Sinusoida jako kruh rozvinutý v časové přímce při rovnoměrném kruhovém pohybu. Připomeňme, že ohledně
vymezení hospodářského cyklu M. S. Vošvrda uvádí, že jde o „typ fluktuace v souhrnných ukazatelích
hospodářské aktivity, který má sinusový charakter ...“ – blíže viz (Vošvrda, 2001) Srov. schémata 3.3., 3.12.
88
Podle F. Braudela je možné v průběhu historie rozpoznat cyklické mechanizmy na úrovni periodicky se
měnících konfigurací sémantických vzorců a socioekonomických vztahů. Braudel (1958) navrhl rozlišování tři
rovin sociální reality vzhledem k časovým sledům, ve kterých se odehrávají sociální změny. „Rozlišil histoire
événementielle, tzn. úroveň jednotlivých událostí, a histoire structurelle, vyznačující se longue durée, tj.
dlouhodobým procesem epochálních změn. Mezi těmito póly leží histoire conjoncturelle – rytmus cyklických fází
středního rozsahu, kde se opakovaně objevují typické konfigurace sémantických, ekonomických a sociálních
vztahů, i když v rozdílných historických kontextech. Výsledkem sociálních změn, které se odehrávají na první a
druhé úrovni, je pak „la longue durée“ – dlouhodobá historie“ (Šrubař, 2001, s. 150).
89
Některé širší náhledy a inspirace ohledně dalších cyklů lze nalézt v subkapitole 4.5., zejména v částech 4.5.3.
90
„... kde příroda a společnost jsou ve stavu nepřetržitého pohybu a změny“ (Heczko, 2003, s. 5). Ve starověku
a středověku převládalo statické chápání světa – i přes to, že někteří filozofové nastolili otázku pohybu a změny
světa (Hérakleitos, Aristoteles, novoplatonici aj.). Blíže viz (Heczko, 2003, 2011). Srov. (Heczko a kol., 2016).
91
Evidentní je to zvláště u živých a přírodních systémů (vegetativní cyklus, menstruační cyklus, životní cyklus,
tzv. „klimaktery“ coby vlny v populačním vývoji atd.). Tyto systémy vykazují devět základních znaků, resp.
zásad chování: zásada monismu (jednoty všech části), zásada kooperace (spolupráce) podsystémů, zásada
samoregulace, zásada tvořivosti „nového“, zásada centrosymetričnosti, zásada látkového, prostorového a
časového polymorfismu (mnohotvárnosti), zásada regionalizace (zonality), zásada cykličnosti a zásada evoluce
(vývoje). Podrobněji viz (Ivanička, 1988). Srov. též (Heczko, 1998a, 2003), (Heczko a kol., 2016).
92
„Geoverzum je část vesmíru (univerza), která souvisí s geografickým obalem Země a skládá se ze třech
základních částí (podsystémů): z nekrosféry (vrstvy neživé hmoty), z biosféry (vrstvy organické substance a
života) a ze sociosféry (vrstvy, resp. oblasti společenského života). Geoverzum se vyznačuje vlastnostmi
87
57
v rovině různých vědních disciplín (ovšem nezřídka i nevědeckého „šarlatánství“) – jsou
uváděny různé cykly vesmírné (včetně cyklického střídání ročních období na Zemi), cykly
astronomické či klimatické (s hypotézou např. o střídání dob ledových a meziledových),93
cykly sluneční (např. s periodami pravidelného střídání maxim a minim sluneční aktivity),94
cykly přírodní (mnohé přírodní koloběhy, včetně biochemických cyklů aj.),95 cykly lidského
těla (plicní oběh, tělesný oběh, rytmy srdce, menstruační cyklus, biologické hodiny,
biorytmy), životní a pracovní cykly člověka, vývojový životní cyklus individua a mnohé další.
A diskutovat široce je možné vliv přírodních či astronomických apod. cyklů na život a vývoj
každého individua a celé lidské společnosti, včetně mnoha aspektů hospodářských.96
Nejenom ekonomové pracují s tezí, že ekonomiky, zejména ekonomiky kapitalistické,
se vyvíjejí cyklicky. S odkazy na již „klasická“ díla K. H. Marxe, J. A. Schumpetera či W.
Sombarta97 aj. A tyto koncepce též připomínají rozlišení mezi cyklicitou a cirkularitou.98
Cykličnost (cyklicita) a cirkularita náleží mezi základní znaky ekonomik, což může být
osvětleno na základě systémového přístupu.99 Obecněji lze konstatovat, že v neživé přírodě
převládá cirkularita (coby pouhý koloběh, opakující se oběh, rotační pohyb proudící hmoty) a
v živé přírodě cykličnost – „... cyklicko-vlnovitý, spirálový vývoj ...“ (Heczko, 2003, s. 5).
Zmínit je možné též cyklické vědomí času, resp. cyklické „uspořádání“ času, jehož
základem je přírodní – „kosmický“ – rytmus (střídání dne a noci, měsíční fáze, oběh
seberegulujícího celku .... Z vnoření Země do sluneční soustavy a vesmíru pak plyne cykličnost, periodičnost a
rytmičnost samotného geoverza“ (Heczko, 2003, s. 8-9). Srov. (Ivanička. 1988), (Lovelock, 1994).
93
K cyklům klimatickým či demografickým blíže viz též závěr paragrafu 4.5.2. Srov. (Heczko, 2003) aj.
94
Hovoří se o různých slunečních cyklech trvajících 11let, 22 let, 80 let či „velkých heliocyklech“ s periodou 4-5
tisíc let aj. Sluneční aktivita ovlivňuje, mimo jiné, rozsah sklizně. Existuje teorie hledající úzkou souvislost mezi
výskytem slunečních skvrn a hospodářských krizí, a to W. S. Jevonse (1884) – podrobněji viz subkapitolu 3.3.
Cyklus přibližně jedenáctileté aktivity Slunce (vyskytl se cyklus o délce 9 i 14 let) byl objeven roku 1843 H.
Schwabem. Nazýván je Schwabeovým či Schwabe-Wolfovým cyklem, resp. cyklem slunečních skvrn
(soustavně pozorovaným od roku 1849). Cyklus je též spojován s otočením sluneční magnetické polarity. Do
kontextu cca jedenáctiletých slunečních cyklů zapadá též např. hypotéza A. L. Čiževského (kdy všechny války,
revoluce a zásadní společenské změny za posledních 2 400 let mají souviset právě se slunečními skvrnami –
např. francouzské revoluce 1789, 1830, 1848 a 1870 či ruské 1905 a 1917 se uskutečnily v době mimořádně
intenzivní sluneční aktivity), nebo E. Deweye (který tvrdí, že k revolucím a společenským změnám dochází
dříve a sluneční skvrny se objevují s určitým zpožděním). Čiževskij periodickou aktivitou Slunce spojuje i s
epidemickými katastrofami (maxima sluneční aktivity souhlasila s epidemiemi moru). Blíže viz (Heczko, 2003).
95
Kosmické, přírodní aj. cykly nemusí být pravidelné. Mohou existovat různé odchylky (kdy v určité době
mohou některé cykly i zmizet), nástupy cyklů mohou bát signalizovány předem apod. Určitá oblast přitom může
vykazovat i více cyklů (multicykličnost), kdy cykly vyšší mohou moderovat cykly nižší. Srov. subkapitolu 3.4.
96
Např. dopady klimatických změn v podobě hladomorů, migračních vln aj. Klimatické změny a s nimi
související proměny životních podmínek jsou významné i z hlediska demografického vývoje. V růstu populace
jsou nalézány určité vlny, které byly doprovázeny obdobím velkých technologických změn. Populační vlny
mohou být znázorňovány pomocí logistických „S“ křivek růstu. Diskutovány jsou i tzv. „malhusiánské cykly“
(se vztahy mezi vývojem populace a ekonomiky) aj. Srov. (Gordonová, Suzuki, 1994), resp. závěr části 4.5.2.
97
Podrobněji viz (Marx, 1978), (Schumpeter, 1912, 1939), (Sombart, 1934), resp. subkapitoly 3.3., 3.4. a 3.7.
98
„... protože výsledkem ekonomických procesů, které jsou svou strukturou cyklické, je kvantitativní a
kvalitativní vývoj materiální kultury. Cykly jako takové se tudíž nemusejí nutně vracet do výchozího bodu, ale
můžeme je chápat tak, že umožňují lineární vývoj. Jako příklady nám zde mohou sloužit marxistické teze
cyklických krizí, které jsou hybnou silou pokroku v dějinách, nebo Schumpeterovy cykly kreativní destrukce. Z
těchto koncepcí se tedy dozvídáme, že cyklicita a linearita sociálních procesů se nevylučují, ale naopak, že obě
náleží mezi základní mechanismy konstituce sociálního řádu a jeho změny“ (Šrubař, 2001, s. 150).
99
Ekonomika může být nazírána jako živoucí systém složený z lidí a sociálních organizací „v neustálé vzájemné
interakci“, obklopený životně důležitými ekosystémy. „Tyto ekosystémy jsou autoorganizovanými a
samoregulujícími soustavami, v nichž jsou zvířata, rostliny, mikroorganismy a anorganické látky propojeny
složitou sítí vzájemných vazeb, jež spočívají na výměně hmoty a energie v nepřetržitých cyklech“ (Heczko, 2003,
s. 56). A hospodářská činnost společnosti je rovněž založena na výměně látek (konkrétně mezi člověkem a
přírodou), s cílem využít vzácné zdroje k výrobě užitečných komodit. Blíže viz (Heczko, 2003).
58
Země).100 K upevnění cyklického pojetí času přispívaly kalendáře.101 Cyklické pojímání
času102 vedlo ke vzniku a rozšíření cyklického pojetí dějin. Později se začíná prosazovat
lineární pojetí dějin a s novověkem přichází „představa postupného pohybu dějin, majícího
cyklicko-vlnovitý, spirálovitý charakter“ (Heczko, 2003, s. 27).
S filozofickou ideou cykličnosti coby formy vývoje se setkáváme v celé řadě
koncepcí, počínaje antickou přírodní filozofií či Platónem nebo Aristotelem.103 Obdobné
myšlenky nalézáme u starých Indů (cykly věků a „velevěku“ atd.) či ve starověkém Iránu aj.
Ve starověku přitom cyklické pojetí času převládalo. Starověk byl v mnohém ovládán
představou koloběžného, kruhového vesmíru a „periodické regenerace času“, kde všechno se
opakuje stále dokola. Samotný pojem cyklu konečně v původním pojetí značí oběh,
pravidelně se opakující řadu změn, období a etap – „kyklos“ čili kruh.
Představa lineárního plynutí času vzniká ve starověkém Izraeli a postupně je
rozpracována křesťanstvím.104 I v křesťanství se ale prosazují i cyklické teorie105 a nadvláda
„cyklických teorií se udržela až do 17. století; teprve pak se začíná stále více prosazovat
linearismus a vývojová koncepce dějin, aby posléze převládly (v 18. a 19. století)“ (Heczko,
2003, s. 54). 106 Nová vlna odporu vůči historickému linearismu a oživení zájmu o teorii
cyklů, nejen ve filozofii, ale i v ekonomii je spojena s koncem 19. a počátkem 20. století.107
Vedle cyklického vnímání času je uváděno vnímání (či organizace) lineární. „Čas je počítán jako plynoucí a
nikdy se nevracející. Dějiny nejsou kruhem, ale šípem, paprskem, který letí vstříc budoucnosti“ (Heczko, 2003,
s. 25). Perioda zde má pevný počátek (např. stvoření světa) a směřuje k určitému časovému horizontu.
101
Pozorování přírodních cyklů ovlivnila formování vnímání času, a to i prostřednictvím sestavování kalendářů.
102
Na význam „cirkulárního (cyklického) myšlení“, oproti myšlení lineárnímu, upozorňuje např. A. Toffler
(2001). O „cyklickém myšlení“ hovoří též stoupenci hnutí New Age, v návaznosti na ideje obsažené ve
východních náboženstvích, přírodních kultech, theosofii nebo atroposofii. Blíže viz (Heczko, 1998a, 2003).
103
Pro antickou přírodní filozofii (Thales, Anaxagoras, Anaximandros, Hérakleitos) je typické povědomí o
cyklickém zanikání a novém vznikání. Platón věřil ve věčně trvající světové cykly a ve stěhování duší.
Aristoteles soudil, že přirozený svět existuje navěky a v neustálé změně prokazuje stálou pravidelnost, neboť se
podle něho ukazuje, že „pohyb v kruhu a pohyb nebe je věčný“. Novoplatonikové uznávali cyklické pojetí času,
nikoli lineární, kdy v nezměrných časových intervalech se konfigurace hvězd dostávají do stejné pozice a pak
všechny věci začínají působit v témže koloběhu. Podrobněji viz (Heczko, 1998a, 2003, 2011).
104
Cyklický pohled na historii byl typický především pro indoevropské národy. Dějiny se odvíjely v kruzích a
neměly počátek a ani konec. Semitské (hlavně židovské a následně i křesťanské) pojetí naopak poukazovalo
skrze Bibli na lineární vývoj, do kterého má Bůh moc zasahovat. Myšlenka uzavřeného kruhu, inspirovaná
přírodními náboženstvími, totiž působí neslučitelně s neopakovatelností časové přímky biblických událostí
směřujících k budoucnosti. A tudíž moderní křesťanská liturgie se kloní k pojetí církevního roku coby spirály,
spirálovitého stoupání „vstříc Kristu“. Už starožidovští prorokové odhadují, že čas plyne lineárně. Koncepce,
kdy stvoření není již vztahováno k přírodnímu cyklu vzniku a zániku a historie se stává protikladem neustálého
koloběhu cyklického času, je přijata a rozpracována křesťanstvím. Lineární pojetí dějin zde podává např. sv.
Augustin. Podrobněji viz (Heczko, 1998a, 2003, 2011).
105
Např. v době vrcholného středověku mnozí (T. Akvinský, R. Bacon, J. Kepler, G. Bruno či T. Campanella)
věřili, že „cykly a periodicity světových dějin se řídí astrálními vlivy ...“ (Heczko, 2003, s. 32).
106
K prvním představitelům koncepce lineárního vývoje dějin náleží F. Bacon či B. Pascal. Od 17. století se stále
více prosazuje linearismus a vývojová koncepce dějin. Víra v nekonečný vývoj (G. W. Leibniz aj.) nakonec
převládla v osvícenství a následně byla zpopularizována evoluční teorií (I. Kant, J. Lamarck, Ch. Lyell, Ch. R.
Darwin, T. H. Huxley, E. Haeckel). Na lidské dějiny novověk pohlíží jako na autonomní (tj. nezávislé na Bohu)
– viz teorii „historického koloběhu“ G. B. Vica atd. Na ideji pokroku (nepřetržitého vývoje lidstva k lepšímu,
dokonalejšímu a bohatšímu stavu) staví francouzské osvícenství (F. M. Voltaire, M. J. A. N. C. Condorcet aj.).
S naturalistickým pojetím dějin přicházejí J. O. Mettrie, D. Diderot, C. A. Helvétius a P. H. D. Holbach, spojující
hmotu a pohyb. Osvícenci ve Francii podporují fyziokratismus, který se stává i jedním z východisek klasické
školy politické ekonomie (A. Smith, D. Ricardo aj.) – podrobněji viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010).
107
Srov. první „vlnu“ rozmachu studia dlouhodobých výkyvů v hospodářství, představenou v subkapitole 3.1.
Ve filozofii je možné připomenout „mýtus o věčném návratu“ u F. Nietzscheho. Ve filozofii dějin se problémy
periodicity zabývají O. Spengler či A. J. Toynbee. Přicházejí s teorií tzv. „kulturních cyklů“. Kulturně-historický
proces se má vyznačovat opakovatelností, synchronností a cykličností. Na světové dějiny je nahlíženo jako „na
100
59
Novověk často pracuje s konceptem postupného pohybu dějin, který má charakter
cyklicko-vlnovitý, spirálovitý,108 ve kterém se vzájemně propojují lineární a cyklické aspekty
dějinného vývoje. Ve filozofii dějin se idea vzestupného vývoje uplatňuje nejprve v rámci
cyklických teorií, později se prosazuje idea nekonečného pokroku – především díky
francouzským osvícencům. Následuje dialektické109 pojetí vývoje v hegeliánství110 a
marxismu.111 „V představě spirocykličnosti112 (vývoje po spirále) nakonec dochází ke splynutí
cyklicity a linearity dějinného vývoje ... Znamená to rovněž překonání cirkularity a
uzavřenosti dějin, pojetí charakteristických pro starověk a středověk“ (Heczko, 2003, s. 55).
„V dějinách se nejen cyklicky opakují určitá schémata, ale právě tím, že dějiny procházejí
určitými cykly, se lidstvo dostává na vyšší úroveň“ (tamtéž, s. 43).
Objeveno, zkoumáno i diskutováno bylo nemálo různorodých cyklů (technologických,
zemědělských, průmyslových čili hospodářských, kulturních, politických aj.). Tyto se přitom
překrývají, kříží navzájem a čas od času vytvářejí „uzly“ rozhodujícího významu, coby
přelomové body historických změn. Dochází tak k neustálému vzájemnému přizpůsobování
se technologických, sociálních, ekonomických a politických proměnných dějinného vývoje.113
souhrn civilizací, které procházejí týmiž fázemi zrodu, růstu, pádu, rozkladu a zániku“ (Heczko, 2003, s. 33).
Srov. (Spengler, 1997), (Toynbee, 1995).
108
G. B. Vico, G. W. F. Hegel, K. H. Marx, V. I. Lenin, O. Spengler, A. J. Toynbee, J. Evola nebo A. Toffler.
Blíže viz (Heczko, 2003).
109
F. Engels v Dialektice přírody podává přírodovědecké základy dialekticko-materialistického světonázoru.
Vesmír je nekonečný v prostoru a čase. Je v neustálém pohybu a v neustálé proměně. V nesmírných kolobězích,
v kterých se pohybuje hmota, rozvinuje se celé mnohotvárné bohatství forem jejího pohybu ― od prostého
mechanického přemístění až po život a myšlení bytosti nadaných vědomím. Hmota a její pohyb jsou nezničitelné
nejen kvantitativně, nýbrž i kvalitativně. Žádný z atributů hmoty nemůže být ztracen, a proto „se stejnou
železnou nutností, s jakou vyhubí na Zemi svůj vrcholný výkvět – myslicího ducha, zrodí jej jinde a jindy znovu”.
Podrobněji viz (Engels, 1950).
110
Učením o pokroku v dějinách, na základě progresivního vývoje přírody, se zabývá zakladatel německé
filozofie dějin J. G. Herder a „duchovní“ zkoumání dějin v Německu vrcholí ve filozofii a idealistickém pojetí
dějin G. W. F. Hegela. Podle Hegela v dějinách „vládne změna, vývoj, pohyb, pokrok“ a nikoli pouhé opakování
téhož (prostý cyklický vývoj). Dějinný vývoj má probíhat dialekticky – po „triádě“ (teze-antiteze-syntéza).
Jedná se tedy o vývoj po spirále. Podrobněji viz (Heczko, 2003), (Major, Sobotka, 1979). Srov. systémový
přístup, jeho deriváty i aplikace, naznačené např. subparagrafem 4.4.1.2.
111
Marxismus je učením realistickým, ateistickým a materialistickým. Vývoj přírody i společnosti probíhá
dialekticky. V dynamické analýze dějin je zásadní mechanizmus nutného pokroku, kdy hnací sílu představují
výrobní síly. Přechod společenských řádů je uskutečňován na základě zákona souladu výrobních vztahů
(zejména vlastnických) s charakterem a úrovní výrobních sil. Blíže viz např. (Bocheňski, 1994) či (Vojtíšek a
kol., 1983). Marxismus přitom postuluje dialektický spirálový vývoj. Podle některých interpretací je však „v
konečné perspektivě ... uvězněn v cyklické představě věčného návratu a koloběhu dějin ...“ (Heczko, 2003, s. 42).
Jiné pojetí může reprezentovat např. náboženská vývojová, necyklická představa a perspektiva „rozmnožování a
narůstání světa“ Teilharda de Chardina. „Teilhardova, Marxova i Hegelova filosofie ukazují, byť z různých úhlů
a východisek, na rostoucí poznání, že pohyb světa (tzv. světopohyb) probíhá po spirále (či šroubovici) – je tedy
spirocyklický“ (Heczko, 2003, s. 43). K marxismu blíže viz subkapitolu 3.7. Připomeňme dále, že M. Luther
dějiny popsal jako pohyb vyvolaný protikladnými silami, N. Machiavelli odhalil v dějinách koncept boje tříd atd.
112
„Spirocyklus bývá definován jako „nejkratší cesta, jíž se vývoj procházejíc obdobnými fázemi dostane z jedné
pozice do obdobné pozice na vyšší úrovni ...““ (Heczko, 2003, s. 43). Pojem „spirocykličnost“ má zdůrazňovat
vývojovost – „pouhá cykličnost totiž evokuje jen pohyb v kruhu, což není vývoj“ (dtto). Lineární vývoj (pokrok
či úpadek) vychází „jako absolutizace určitého úseku cyklického vývoje“ (tamtéž). Heczko charakter dějinného
pohybu označuje „jako cyklicko-vlnovitý“. Vývojový „makrocyklus“ vykazuje „vlnovitý charakter spirály
spirál – vývojová spirála je formována řádově nižšími spirálami ... Pokud se tedy na tuto vývojovou spirálu
podíváme z určitého odstupu, tak jednotlivé po sobě jdoucí horní úseky (hřbety) se nám jeví jako vlny ...“ (dtto).
113
I v současnosti lze pozorovat procesy adaptace sociálně-ekonomických systémů na potřeby nové
technologické revoluce, doprovázené snahou ustanovit jednotnou, globální, strukturu všech výrobních sil a
rovněž nové sociální a politické struktury na národní i mezinárodní úrovni, např. v úsilí o nastolení „nového
světového řádu“. Blíže viz (Heczko, 1998a, 2003, 2011), resp. paragrafy subkapitoly 4.4.
60
Zpět k cyklům v ekonomice. Různými disciplínami jsou zkoumány namátkou např.
tzv. výrobkové cykly, kterými prochází většina průmyslových komodit. 114 Obdobnými cykly
procházejí i celá hospodářská odvětví.115 Též připomeňme, že jisté cykly jsou charakteristické
pro určité druhy hospodářských aktivit v důsledku zvláštních vlivů nebo specifických rysů
(např. ve stavebnictví, zemědělství aj.).116
Cyklické faktory poznamenávají většinu zbožových trhů, kdy „cyklický vývoj
jednotlivých trhů je ... ovlivněn všeobecným hospodářským cyklem (konjunkturou) a naopak
cyklický vývoj jednotlivých trhů ... zase ovlivňuje (podle své váhy ve světové ekonomice)
všeobecný hospodářský cyklus“ (Heczko, 2003, s. 56). Na cyklická kolísání jednotlivé trhy
reagují rozdílně, což je ovlivněno řadou různorodých faktorů (charakter zboží, povaha užití,
vzdálenost od místa spotřeby, délka výrobního cyklu, doba životnosti, konkurence apod.).117
I hospodářské dopady má životní cyklus člověka a obyvatelstva. A celá ekonomika
jako celek funguje coby nepřetržitý koloběh výrobních faktorů, statků, důchodů a výdajů –
jako ekonomický, resp. makroekonomický koloběh.118 Dynamika hospodářství je – v duchu
systémového přístupu –,119 obdobně jako u jiných živých systémů, určována fluktuacemi.
Mnoho ekonomických procesů, resp. veličin (obdobně jako u procesů přírodních či
sociálních) se projevuje a vyvíjí ve vlnách, v sekvencích růstového nebo klesajícího
pohybu.120 Ekonomiky ve svém vývoji v čase rostou, ale nikoli pravidelně – fluktuují.
Rozlišovány bývají např. fáze „inovace“, „růstu“, „dospělosti“ a „úpadku“. Srov. (Heczko, 2003, 2011),
(Valenta, 2001). Teorie životního cyklu produktu tvrdí, že prodej výrobku má podobu „S“ křivky. Pro její fáze
se používá i označení: uvedení na trh, vzestup, zralost (vrchol) a pokles (zánik). Blíže viz pasáže 3.4., 3.5. a 3.6.
115
S fázemi „vytvoření nového odvětví“, „expanze“, „zralosti“ a „úpadku“. Jisté cykly lze zaznamenat též
např. u projektů informačních systémů a technologií, kde se střídají fáze „zadání řešení projektu“, „samotné
řešení projektu“, „rutinní provoz aplikace“ a „postupný nárůst nároků na změny, vedoucí k novému zadání
projektu“. Podrobněji viz (Žák a kol., 2002).
116
„... sezónní cyklus je roční (pokles stavební činnosti v zimě, zpomalení průmyslové produkce v létě atd.);
zemědělský cyklus se mění podle druhu výroby (např. cyklus chovu prasat trvá 32 měsíce) (Echaudemaison a
kol., 1995, s. 38). Srov. též (Vorlíček, 2015).
117
Většina trhů se vyvíjí v zásadě v souladu s „celkovým“ hospodářským cyklem (hlavní trhy surovin, potravin,
stavebních materiálů, meziproduktů, strojů, zařízení či investičních celků). U některých trhů však cyklus probíhá
opačně, než se vyvíjí „všeobecný“ cyklus (u trhů podřadného a levného zboží, náhražek, trhů zboží pro opravy a
údržbu aj.). Vyskytují se i trhy málo citlivé na všeobecné cyklické výkyvy (trh se zbraněmi, trh standardního
zboží denní potřeby atd.), kde větší roli hrají dlouhodobé vývojové tendence, sezónnost či jednorázové a
nepravidelné vlivy. Podrobněji viz (Fialová, Jaroš, 1999).
118
Nepřetržitost koloběhu způsobuje, že hospodářská činnost je vždy reprodukcí čili opakující se aktivitou. „Ta
může probíhat při neměnných rozměrech, při rozšiřujících se rozměrech či někdy dokonce při zmenšujících se
rozměrech čili jako prostá reprodukce (cirkularita), rozšířená reprodukce (navíjející se spirála) či zúžená
reprodukce (svinující se spirála)“ (Heczko, 2003, s. 91). Obdobně jako ostatní velké otevřené systémy přitom
ekonomika se může nacházet „pouze ve stavu rovnováze se přibližujícím“ – tj., že „ekonomická rovnováha se
prosazuje skrze nerovnováhy čili jako tendence vývoje směrem k rovnováze“ (tamtéž).
119
Též na ekonomiku možno nahlížet coby na velký otevřený systém. Např. z hlediska teorie chaosu je
„ekonomika společenský systém operující v podmínkách s omezeným počtem zdrojů“ (Prigogine, Stengersová,
2001, s. 182). Pro ekonomiku je typické opakující se, cyklické, chování. Cyklické chování otevřených systémů
se může změnit v chování chaotické. Ekonomika je vystavena neustálým fluktuacím, které mohou být místo
potlačení zesíleny a přinutit ekonomiku k chaotickému chování. Což, mimo jiné, omezuje možnosti předvídat
dlouhodobý vývoj. Podle teorie systémů, včetně teorie chaosu, vykazují ekonomika a společnost „současně jak
tendenci k uspořádanosti, tak tendenci k chaotičnosti, přičemž první tendence vede k udržení pravidelného rytmu
a druhá k náhodné nepředvídatelnosti – a ta může zahájit „fázový přechod“ společnosti a ekonomiky k novým,
vyšším stavům. Cyklický vývoj společnosti a ekonomiky, kdy v podmínkách relativní omezenosti zdrojů nutně
dochází ke střídání fází zrychleného růstu a fází zpomaleného růstu, tím získává charakter vývoje po vzestupné
spirále“ (Heczko, 2003, s. 55). Srov. (Capra, 2002), (Kohoutek, 2004), (Švihlíková, 2010), resp. část 4.4.1.2.
120
Oscilace (chvění či kmitání ve smyslu periodicky se opakující změny jisté veličiny) makroekonomických
veličin je považováno za přirozený jev. A hlubší příčiny cyklického vývoje ekonomik se tak zřejmě nacházejí
„mimo trhy“. Srov. (Heczko, 2003), (Kodera, 1995). Tendence ekonomik vyvíjet se cyklicky lze zaznamenat už
114
61
Hospodářské výkyvy bývají obecně označovány coby ekonomický cyklus. Jedná se přitom o
hospodářské výkyvy týkající se téměř všech odvětví, tedy „o cyklické výkyvy
charakterizované všeobecnými změnami výroby a zaměstnanosti (v odlišnosti od
strukturálních výkyvů, které se týkají pouze některých odvětví)“ (Heczko, 2003, s. 91).
Úvodem nutno konstatovat a zdůraznit přetrvávající nemalé pojmové problémy a
silnou neujasněnost terminologie v této složité a obsáhlé problematice, včetně samotné
kategorie cyklu (Sirůček, 2001c).121 Taktéž je třeba odlišovat běžná používání některých
termínů a jejich rigoróznější, nicméně mnohdy různá, vymezení (namátkou termínů typu
konjunktury, krize, deprese, fluktuací, ekonomických cyklů, cyklů růstu aj.).
Především u tradičního Juglarova střednědobého hospodářského cyklu bývá užíváno
označení cyklus ekonomický (hospodářský), průmyslový, investiční, „krizový“, obchodní
nebo podnikatelský (anglický „trade“122 či americký „business123 cycle“). K frekventovaným
pojmům náleží i cykly konjunktury, růstu, produkce či investiční, inovační, infrastrukturální,
cenové aj. cykly. Podle délky124 mohou být rozlišovány ekonomické cykly Kitchinovy,
Juglarovy, Kuznetsovy, Kondratěvovy (K-cykly, resp. někdy dlouhé vlny, K-vlny či tzv.
dlouhé vlny).125 V různých souvislostech se lze setkávat i s cykly (či vlnami) Labrousseho,
Hansena, Wardwella, Frische, Elliotta či cykly Goodwina, Kaldora, Minskyho, Metzlera aj.126
Na evropském kontinentě byl, i je, užíván pojem konjunktura (z latinského
„coniungere“ = slučovat či spojovat).127 V německém128 světě bývá časté označení
„konjunkturní“ cykly či kolísání konjunktury.129 U nás se mezi válkami i později mluvilo o
hospodářské konjunktuře, resp. o konjunkturních cyklech.130 Marxistická politická ekonomie
používá hojně označení „průmyslový“ cyklus, jehož základní fází je krize.131 Standardní
ekonomické učebnice však zpravidla v souvislosti s ekonomickým cyklem o krizi nehovoří.132
ve starověku (biblický příběh sedmi let prosperity a sedmi let hladomoru ve starověkém Egyptě apod.). Taktéž
např. i ekonomiky centrálně plánované („reálně-socialistické“) projevovaly sklon k cyklickému vývoji. Zde
však bude hospodářský cyklus zkoumán především v kontextu vývoje kapitalistických tržních ekonomik.
121
Srov. (Czesaný, 2006), (Helísek, 2002), (Mach, 2001), (Varadzin a kol., 2004) či (Vrábek, 1947) aj.
122
Srov. např. (Pearce a kol., 1995).
123
Srov. např. (Schumpeter, 1989).
124
Délka cyklu je dána obdobím mezi dvěma stejnými body obratu čili obdobím, které uplyne, než se ekonomika
dostane z jednoho vrcholu (či dna) do druhého vrcholu (či dna).
125
Ke „dlouhovlnné“ terminologii podrobněji viz subkapitolu 2.2. K typům cyklů blíže též paragraf 3.4.3.
126
Operuje se např. s termíny „production cycles“, „infrastructure cycles”, „innovation cycles”, „KeynesKaldor cycles“, „Samuelson accelerator-multiplier cycles“, „Kalecki cycles“, „Minsky asset price-leveraging
cycles“, „Goodwin cycles“. Srov. např. (Bernard, Gevorkvan, Palley, Semmler, 2014) či (Vošvrda, 2001).
127
„Konjunktura je spojením jednotlivých meziher, které dohromady udávají směr, ve kterém se ekonomika bude
pohybovat. Konjunktura je obvykle srovnávána se strukturou ekonomiky, tj. je to trvalejší charakteristika
(struktura výroby, struktura trhu práce)“ (Van Duijn, 1983, s. 5).
128
V němčině „die Konjunktur“, ve francouzštině „conjoncture“ apod.
129
Zde kolísání konjunktury chápeme coby změny ekonomické aktivity – tedy coby přibližné synonymum
střednědobého hospodářského cyklu. Konjunktura v širším významu označuje celkovou hospodářskou situaci.
V užším smyslu pak bývá vztahována pouze ke vzestupné fázi konjunkturního cyklu. Srov. (Woll, 1993).
130
Např. V. Vrábek, na základě studií Mitchella, konjunkturní cykly vymezuje jako „určitý druh kolébání v
hospodářské aktivitě průmyslové společnosti“ (Vrábek, 1947, s. 33). Připomíná však, že definice je správná
pouze pokud chápeme cykly stejně jako Mitchell a také, že: „každá definice odpovídá hledisku, z jakého se na
konjunkturu díváme“ (tamtéž). Z hlediska účelů zjištění změn způsobených konjunkturními výkyvy a vývoje
těchto změn Vrábek definuje (s využitím prací Kondratěva, Pervušina, Clarka aj.) hospodářskou konjunkturu
„jako jakostní a velikostní změny v dynamické činnosti hospodářského celku, které více nebo méně se pravidelně
opakují a způsobují přesuny především v objemu činnosti a pak v důchodech, cenách a hodnotách“ (Vrábek,
1947, s. 33). Odlišuje statické a dynamické chápání konjunktury aj. Podrobněji viz (Sirůček, 1998g, 1999b).
131
Podrobněji viz subkapitolu 3.7. Srov. (Sirůček, 2009a,b, 2015), resp. (Heczko a kol., 2016).
132
Standardně se hovoří o recesi či depresi aj. Anglický výraz „crisis“ obvykle slouží k označení kritické
situace, kdy dojde k nahromadění negativních jevů, které znemožňují řádné fungování určité oblasti a vyžadují
62
Konstatujme s J. J. Van Duijnem, že mnohé termíny „mohou být zavádějící a je zajímavé, že
ne všechny jazyky používají tyto k popisu výkyvů v ekonomice“ (Van Duijn, 1983, s. 5).
Nejde však pouze o slovíčkaření, resp. pojmenování – kategorie se mnohdy liší svým
obsahem. Existují různá pojetí ekonomických výkyvů či fluktuací, resp. ekonomických cyklů.
Nejednotná vymezování a pojetí hospodářských cyklů přitom kondenzují rozdílná teoretickometodologická, ale i ideologická aj. východiska.
Jedno z tradičnějších pojetí rozlišuje ekonomické změny a poruchy (versus stabilitu
veličin či vývoje) a ekonomické výkyvy (resp. fluktuace či kolébání), z nichž některé
fluktuace mohou mít cyklický charakter (Helísek, 2002). Je možné hovořit o oscilacích
makroekonomických veličin, kdy termín cyklus vyjadřuje, že při oscilacích se s jistou
zákonitostí střídají vysoké a nízké hodnoty. V kontextu sledování výkyvů ekonomiky bývají i
odlišovány izolované hospodářské fluktuace a hospodářské cykly (ve smyslu cyklicky se
opakujících jevů). Fluktuace se přitom objevují jednotlivě a náhodně, ale cyklus přichází
opakovaně, ačkoliv to může být i v nepravidelných intervalech. Za znak hospodářského cyklu
někteří označují pravidelné opakování ekonomického růstu a následného poklesu – což může
být dáno přirozenou nebo umělou periodicitou. Poukazováno přitom bývá na vnější vlivy
(namátkou např. vlivy slunečních cyklů na ekonomiku, a to přes ovlivňování vývoje
zemědělství nebo přes vlivy slunečního větru na elektrická zařízení atd.) i na vlivy vnitřní
(kdy periodické harmonické kmitání může být přímo vlastností ekonomického systému).
Výše, i níže, naznačené dokumentuje a dokladuje, že obecněji přijímaná a rigorózní definice
hospodářského cyklu přitom v ekonomické teorii stále absentuje (Sirůček, 2001c).
Zopakujme, že ne každý výkyv v ekonomické aktivitě je možná považovat a označit
za ekonomický cyklus. Nicméně odlišování „běžných“ hospodářských fluktuací (např. ve
smyslu každodenních součástí ekonomické reality, namátkou typu změn preferencí, proměn
počasí, různé úrody apod.) od hospodářských cyklů nemusí vždy být zcela jednoduché, ani
zcela jednoznačné. A i v této oblasti existují různé přístupy a interpretace.
Při zkoumání a modelování cyklické dynamiky se lze setkat např. s vymezením:
„Cyklický charakter vývoje ekonomických ukazatelů je objektivní. Cyklem, v širokém smyslu,
či cykličností rozumíme statisticky stabilní periodicitu, projevující se v dynamice
stochastických procesů“ (Kovalevová, 1992, s. 7). Dále, že: „Ekonomický život je vždy tvořen
kombinací cyklických, trendových, vnějších a náhodných procesů“ (tamtéž, s. 9).
Definičně bývá coby hospodářské cykly označováno výkyvné chování ekonomických
aktivit jako celku – soubory výkyvů agregátní ekonomické aktivity, obvykle aproximované
hrubým domácím produktem (HDP) v reálném vyjádření. Ekonomický cyklus je definován
různě, obecně přijímaná definice přitom, jak již bylo konstatováno, chybí. Nezřídka je
používána např. širší definice NBER133 či vymezení stručnější: „Jde o soubor opakovaně
zásadní řešení. Hovoří se o krizích dílčích oblastí ekonomiky (krize stavebnictví, odbytová krize aj.) či o sféru
neekonomickou (krize soudnictví, manželství atd.). Významným ekonomickým fenoménem jsou též finanční
krize či krize bankovního systému. Srov. (Heczko a kol., 2016), (Fialová, Jaroš, 1999), (Kohoutek, 2004),
(Sirůček, 2009a,b), (Vorlíček, 2015). Blíže též viz subkapitolu 3.7., paragraf 4.4.4. a subparagraf 4.5.3.1.
133
National Bureau of Economic Research (NBER) přitom vychází ze studií W. C. Mitchella a A. F. Burnse:
„Hospodářský cyklus sestává z expanzí, objevujících se přibližně ve stejnou dobu v mnoha ekonomických
aktivitách, následovaných všeobecnými recesemi, kontrakcemi a oživeními, která vyústí do fáze expanze příštího
cyklu; tato sekvence změn je opakovaná, ale nikoliv periodická, v trvání se přitom cykly různí od více než
jednoho roku do deseti až dvaceti let“ (NBER, 2003). Tato definice popírá periodicitu cyklu a do jejího rámce
nespadají ani dlouhé vlny. Míněn je především ekonomický cyklus střednědobý. Srov. (Czesaný, 2002, 2006),
(Dore, 1993), (Moore, 1983).
63
pozorovaných a objektivně dokumentovaných výkyvů agregátní ekonomické aktivity,
aproximované reálným HDP“ (Czesaný, 2006, s. 20).134
Připomeňme i mezinárodní konferenci o cyklech konanou v roce 1922, ze které vzešlo
obecné pojímání cyklu (nejenom z hlediska ekonomie) coby opakování, a to i nepravidelné,
záporných a kladných fází, resp. odchylek, které jsou často přesně kvantitativně měřitelné.135
U hospodářských cyklů jde o opakované kolísání celkové ekonomické výkonnosti
v čase. Soudobá makroekonomická analýza termín ekonomické fluktuace přitom zakládá na
třech charakteristikách. Musí se jednat o změnu výraznou, změnu zasahující celou
ekonomiku, a změnu dlouhodobou.136 „Označení ekonomické fluktuace jako cyklického
pohybu je v zásadě založeno na třech jejích charakteristikách – musí jít o změnu výraznou,
zasahující celou ekonomiku a dlouhodobou (musí mít tedy tzv. tři P – pronounced, pervasive,
persistent)“ (Kadeřábková, Ždárek, 2006, s. 15). Hospodářské cykly takto jsou
charakterizovány „jako opakované sledy výrazných expanzí (vzestupů) a recesí (poklesů)
celkové (agregátní) ekonomické aktivity, které jsou ohraničeny body zvratu“ (tamtéž).
Fázování cyklů je zmiňováno níže (např. v kontextu schématu 2.1.) – zde jen úvodem
konstatujme, že recese reprezentuje období mezi vrcholem a sedlem aktivity a expanze období
mezi sedlem a vrcholem. Celková délka mezi dvěma vrcholy pak určuje délku cyklu.137
Vrcholy a sedla jsou identifikovány podle „bodů zvratu spektra ukazatelů, z nichž
nejvýznamnější je vývoj HDP jako nejlepší dostupný ukazatel agregátní ekonomické aktivity“
(dtto). „Přesné datování vrcholů a sedel, jehož výsledkem je chronologie cyklu, však vyžaduje
ukazatele dostupné v měsíčních intervalech“ (Kadeřábková, Žďárek, 2006, s. 15) – používáno
je proto „širší spektrum proměnných, které vykazují konzistentní cyklické chování (tj. pohybují
se v průběhu cyklu stejným směrem a ve stejném načasování) a jejich zpětné revize jsou méně
časté“ (tamtéž).138 K datování bodů zvratu uveďme, že bývá „založeno na rozhodnutí, zda
Srov. (Arnold, 2002), (Zarnowitz, 1991, 1992) aj. Srov. též (Vošvrda, 2001), který vymezuje „business
cycle“ jako „typ fluktuace v souhrnných ukazatelích hospodářské aktivity, který má sinusový charakter.
Hospodářský cyklus reprezentuje komplex různých cyklů v mnoha konkrétních činnostech“. Přičemž uvažuje pět
typů hospodářských cyklů, kdy „specifická povaha činnosti určuje dobu trvání cyklu“ – blíže viz paragraf 2.1.2.
135
Byl učiněn pokus obecně cyklus vymezit coby „trvalé střídání různých měřitelných, v určitém pevném pořadí
stanovených, fází plus – minus odchylek, přičemž délka periody může být proměnlivá“ (Stehlík, 1996, s. 70).
136
„Nejčastějším a hlavním znakem hospodářských cyklů je jejich pronikavost a vytrvalost (podobnost nebo
souvislost řady proměnných a jejich zřetelná řadová korelace). Nejde o fluktuaci jakéhokoliv jediného
agregátního ukazatele, jakkoliv důležitého“ (Zarnowitz, 1991, s. 9). Cyklické výkyvy vykazují odlišný charakter
od výkyvů strukturálních. Tyto se týkají většinou pouze některých odvětví a jsou způsobeny strukturálními
změnami. U nich se mění podíly jednotlivých sektorů ekonomiky na HDP, zaměstnanosti aj. „Dlouhodobostí“
se zde nemíní cykly dlouhodobé či dlouhé vlny, nýbrž obvyklá abstrakce od krátkodobých výkyvů. Což mohou
být např. „sezónní“ cykly (kolísání), korespondující s ročními obdobími. Příčiny mohou spočívat v počasí,
přírodních procesech, společenských zvyklostech, svátcích, dovolených apod. Bývají obvykle předvídatelné a
sezónní výkyvy též možno separovat z modelů časových řad. Dalším druhem krátkodobých kolísání jsou
Kitchinovy cykly, vázané např. na zásoby. I od těchto bývá mnohdy abstrahováno. Srov. subkapitoly 3.2. a 3.4.
137
Citovaný text makroekonomické analýzy pokračuje: „... která se pohybuje mezi jedním rokem až více než
deseti lety“ (Kadeřábková, Žďárek, 2006, s. 15).
138
Např. v USA body zvratu stanovuje Business Cycle Dating Committee (BCDC) působící v rámci NBER.
„Základní ukazatele, podle jejichž vývoje jsou body zvratu identifikovány (samozřejmě v porovnání s cyklickým
chováním dalších ekonomických proměnných), zahrnují (1) zaměstnanost a (2) osobní čistý důchod (tj. hrubý
osobní důchod snížený o transfery) v reálném vyjádření (tj. očištěný o cenové změny), doplňkově jsou sledovány
(3) objem tržeb zpracovatelského průmyslu a velkoobchodu a (4) průmyslová produkce“ (Kadeřábková, Žďárek,
2006, s. 15). S využitím stejných ukazatelů jsou dostupné chronologie cyklů pro USA a některé další vyspělé
ekonomiky, na jejichž konstrukci se podílí i Economic Cycle Research Institute (ECRI) ve spolupráci s OECD.
Reálie ohledně hospodářských cyklů – podrobněji viz např. NBER Business Cycle Dates dostupné na
http://www.nber.org/cycles.html [cit. 20. 9. 2014] či OECD Business Cycle Analysis Databaze dostupná na
http://stats.oecd.org/mei/default.asp?rev=2 [cit. 20. 9. 2014].
134
64
začala či skončila recese (tj. zda ekonomická aktivita dosáhla vrcholu či dna)“ (dtto).139
Vybrané reálie ohledně referenční chronologie vrcholů a sedel hospodářských cyklů ve
vyspělých zemích sumarizuje subparagraf 4.5.3.1.140
Ekonomický cyklus implikuje existenci vzestupné a sestupné fáze příslušných aktivit
včetně opakovatelnosti sekvencí fází – vykazuje přitom určitou pravidelnost: období expanze
je následováno kontrakcí, kterou střídá další expanze.141 Cykly oscilují kolem
„sekulárního“142 trendu, tj. kolem dlouhodobé dráhy výstupu. Míněny v naprosté většinou
standardních pohledů jsou přitom hospodářské cykly střednědobé,143 od dob Schumpetera
zvané cykly Juglarovy.144
V literatuře existuje chápání cyklů coby opakujících se výkyvů hospodářské činnosti,
vracejících se v pravidelném rozpětí (amplitudách) i časovém rozmezí.145 Starší encyklopedie
v marxistické linii za průmyslový cyklus označují „periodicky se opakující období od počátku
jedné hospodářské krize do počátku krize následující“ (Ekonomická encyklopedie, díl 1,
1984, s. 126). Připomeňme, v duchu „inovačního“ přístupu, že jeho zakladatel Schumpeter
hospodářské cykly považoval za „... opakující se fluktuace s frekvencí, s jakou jsou zaváděny
inovace do ekonomiky, s intenzitou, s jakou podnikatelé uplatňují své sui generis funkce
překonáváním překážek směrem k novým kombinacím“ (Kuznets, 1940, s. 259).146
Jiné přístupy ovšem vývoj ekonomiky připodobňují spíše k vývoji akciového trhu, kdy
„dlouhý růstový trend je „obalen“ krátkodobými výkyvy. Recese a konjunktury vyvolávají
dojem hospodářského cyklu. V praxi nejde o cyklus ve smyslu oscilace s pravidelnou periodou
a konstantní amplitudou“ (Brčák, Sekerka, Stará, Svoboda, 2012, s. 185).147 V této
monografii je však hospodářský cyklus pojímán jako fakt a nikoli jako pouhý „dojem“. A
jistý stupeň pravidelnosti je ekonomickým cyklům též připisován, jak je dále naznačeno a
precizováno – a to i kontextu cyklů dlouhodobých, resp. dlouhých vln. Výše citované pouze
ilustruje šíři a nejednoznačnost náhledů na problematiku hospodářských aj. cyklů.
Jako atribut ekonomického cyklu bývá většinou (či obvykle) označována
opakovatelnost, především ve smyslu střídání period růstu a poklesu. Mnohem spornější a
komplikovanější je situace u pravidelnosti148 (ve smyslu časového určení doby, zkracování či
prodlužování fází atd.), předvídatelnosti (např. pokud jde o předvídání chování subjektů v
určité fázi) a periodicity příslušného cyklu. Tato implikuje opakovatelnost relativně přesně po
určité době a též otázky materiálně-technického základu, odvozovaného např. od doby
Za normální stav ekonomiky je považována expanze. Recese bývá charakterizována tzv. „třemi D“ – depth,
duration, diffusion. Jde o hloubku, délku trvání a šíři hospodářského poklesu. Recese je přitom odlišována od
krátkodobého ekonomického oslabení. Za recesi bývá orientačně označován pokles reálného HDP trvající
alespoň dvě za sebou následující čtvrtletí. Blíže viz (Kadeřábková, Žďárek, 2006). Srov. (Czesaný, 2006) aj.
140
V této subkapitole nejsou reálie uváděny záměrně, aby ještě více nekomplikovaly text.
141
Srov. (Czesaný, 2002, 2006), (Heczko a kol., 2016), (Sirůček, 1999b, 2001c) aj.
142
„Sekulární“ označuje, že trend je počítán z dat, reprezentujících dlouhé období. Srov. (Van Duijn, 1983).
143
Existence ekonomických cyklů různé délky byla v podstatě nezvratně potvrzena. Typy cyklů se navzájem
ovlivňují. Vznikají problémy např. ohledně „skládání“ cyklů. K rozlišení cyklů blíže viz subkapitolu 3.4. Ke
koncepci multicykličnosti blíže též viz paragrafy subkapitol 3.4., 3.5. a 4.5.
144
„Výraz cykly, užitý pouze s přívlastkem hospodářské, značí cykly Juglarovy“ (Echaudemaison a kol., 1995, s.
37). Srov. (Heczko a kol., 2016).
145
Srov. (Echaudemaison a kol., 1995).
146
Zde podle recenze S. Kuznetse (1940) na Schumpeterovu studii Business Cycles. Blíže viz paragraf 3.4.3.
147
S odkazem na (Kohout, 2010). Srov. (Holman, 2004), (Moore, 1983).
148
Často je však sporné, zda pozorované výkyvy ekonomických veličin neodráží nějaký druh nepravidelných
pohybů. Srov. (Heczko, 2003, 2011), (Van Duijn, 1983) aj.
139
65
životnosti (u marxistů fixního kapitálu, u keynesovců od dlouhodobých spotřebních a
investičních statků).149 Mnozí ovšem periodicitu ekonomických cyklů popírají.150
O periodičnosti krizí přímo hovoří marxisté, periodické oscilace mohou být za
určitých podmínek generovány i modely např. keynesovskými, resp. postkeynesovskými.151
Představa, že hospodářské cykly se opakují ve víceméně pravidelných intervalech, je však
nezřídka standardní optikou považována za překonanou. Nehovoří se tedy již o periodickém
pohybu ekonomiky, kdy po uplynutí určité doby se v hospodářství opakují stejné jevy.
Opakující se posloupnost změn je považována za neperiodickou, a cykly za aperiodické a
nepravidelné. Ekonomiky tak zde fluktuují v opakujícím se, nicméně nepravidelném modu.152
Některé přístupy a učební texty operují s určitou pravidelností hospodářských cyklů,153
jiné již samotný pojem ekonomického cyklu považující za zavádějící a poukazují na jejich
nepřílišnou pravidelnost a v neposlední řadě na nemožnost jejich přesného předvídání.154
Setkat se lze i s odlišováním hospodářského cyklu (ve smyslu jisté pravidelnosti) a fluktuací
(ve smyslu nepravidelných vlivů na ekonomiku), které představují přizpůsobení se trhů po
jednorázových událostech. A to, i když tyto jednorázové události mohou vykazovat tendenci
opakovat se (přírodní katastrofy, války a podle některých přístupů taktéž i přelomové objevy
technologické typu objevu a využití ohně, kola, kovu, uhlí, páry, elektřiny, ropy, tranzistoru
etc.). Opět konstatujme přetrvávající nejasnosti a nejen terminologické problémy – a to
zdaleka nejen v rovině ekonomické teorie, ale i jiných vědních disciplín a praktických oborů.
Připomínáno přitom bývá, že jednotlivé hospodářské cykly jsou ve svém průběhu (v
délce a intenzitě fází) jedinečné.155 Liší se tak od ostatních cyklů a mívají i různou periodu.
Podle některých pohledů cykly dokonce nemají žádnou pravidelnou periodu, proto tyto raději
hovoří o výkyvech,156 resp. moderně o nepravidelných a nepředvídatelných fluktuacích (např.
agregátní poptávky či výstupu), nikoliv tedy o ekonomických cyklech jako takových.157
Podle inovační teorie F. Valenty (2000, 2001) mohou být materiálním základem cyklu střednědobého inovace
pátého řádu podmiňující masovou obnovu fixního kapitálu na vyšší úrovni. Inovace ještě vyšších inovačních
řádů vytváří bázi pro dlouhodobý Kondratěvův cyklus (dlouhou K-vlnu). Blíže viz subkapitoly 3.5., resp. 4.5.
150
Připomeňme jeden z hojně citovaných textů o hospodářských cyklech: „Obchodní cykly jsou typem fluktuací
v celkové ekonomické aktivitě ... cykly obsahují expanze vyskytující se ve stejnou dobu v mnoha ekonomických
aktivitách, následované obdobnými všeobecnými recesemi, kontrakcemi a oživeními, které vyústí v expanzivní
fázi příštího cyklu; tato posloupnost změn je opakující se, ale ne periodická; délkou trvání se obchodní cykly
pohybují od více než jednoho roku do deseti až dvanácti let ...“ (Mitchell, Burns, 1946, s. 3).
151
P. A. Samuelsona (a „ne“keynesovce J. R. Hickse), M. Kaleckého či N. Kaldora. Blíže viz (Kodera, 1995).
Blíže viz paragrafy 2.1.2., resp. 2.1.3.
152
Srov. např. (Burda, Wyplocz, 2001). Znázornění cyklu proto nezřídka vychází z rozdílných délek
jednotlivých fází a z toho, že časové rozpětí mezi po sobě následujícími body obratu je neurčité. Rovněž
amplituda kolísání ekonomiky (ve smyslu rozkyvu, rozkmitu, maximální výchylky z rovnovážné polohy) a
především hloubka poklesu může být rozdílná u jednotlivých cyklických výkyvů. Např. amplitudy mohou
vykazovat divergentní či degresivní tendenci. Podrobněji viz (Heczko, 2003). Srov. (Kodera, 1995).
153
Srov. např. (Dornbusch, Fischer, 1994).
154
Srov. např. (Mankiw, 1999).
155
V kontextu učebnicového nástinu teorie cyklů J. A. Schumpetera bývá u „inovačních vln“ např. uváděno: „...
každý cyklus je jedinečný a neopakovatelný, neboť každá inovační vlna, která jej vyvolá je jedinečná. Inovační
vlny jsou shluky inovací, vyznačující se různou silou i délkou trvání. Proto také s nimi spojené hospodářské cykly
nejsou pravidelné a každý má svou specifickou délku a intenzitu“ (Holman, 2004, s. 333-334). Srov. část 3.4.
156
Ekonomický historik E. James konstatuje: „... ekonometři, zvláště američtí a především Mitchell ukázali, že
krize nemají absolutně všeobecný charakter ... určité země a určité oblasti ekonomiky nejsou jimi postiženy. Není
možné, stanovit dobu počátku některých krizí, neboť v různých zemích začínaly v různou dobu“ (James, 1968, s.
152). A dále pokračuje „... ekonomové stále méně a méně věřili, že cykly jsou pravidelné a všeobecné". Místo
termínu cyklus tedy raději hovoří o výkyvech a „celkových konjunkturálních pohybech“ (tamtéž).
157
„Empirická pozorování hospodářských cyklů vedla k jednomu zjištění: hospodářské cykly nemají žádnou
pravidelnou periodu. Někdy přijdou recese v krátké době za sebou, jindy je mezi nimi dlouhé období růstu.
149
66
Zde je možné rozlišit dva přístupy. První z nich ekonomické cykly pojímá coby samo
se opakující fenomén, který je předvídatelný. Druhý zdůrazňuje stochastický charakter cyklů
a jejich nepředvídatelnost. V tomto pojetí ekonomika funguje na principu jakési „černé
skříňky“, „která přijímá z jedné strany stimuly ... a transformuje je na druhé straně do
hospodářských cyklů“ (Heczko, 2003, s. 59). Jde o tzv. mechanizmus „impuls-šíření“, jehož
prostřednictvím se náhodné šoky mění ve skutečné cykly. V příslušném mechanizmu
klíčovou roli hrají např. opožděné reakce některých proměnných na jejich determinanty.158
„Stochastické“ pojetí hospodářských cyklů navazuje na představu ekonomických
výkyvů coby fluktuací či nahodilého kolísání hodnoty ekonomických veličin kolem určité
rovnovážné úrovně. Termín fluktuace měl nahradit samotný pojem hospodářský cyklus.159
V 60. letech 20. století se dále objevuje snaha nahradit termín ekonomický cyklus pojmem
„cyklus růstu“ – ve smyslu odchylek skutečného vývoje od dlouhodobě rostoucího trendu.160
Koncept vzniká v 60. letech 20. století, kdy vyspělé země nezaznamenávaly recese, pouze
zpomalení růstu reálného HDP. Kontrakce u „růstových cyklů“ zahrnují absolutní pokles
ekonomické aktivity i její pouhé zpomalení. Tudíž i samotné označení fenoménu jako
ekonomický cyklus bývá zpochybňováno a kriticky diskutováno či přímo přehodnocováno.
Terminologický (ale nezřídka i obsahový) zmatek tedy zesiluje i odlišování
„klasického hospodářského cyklu“ od „cyklů růstu“, resp. „cyklů temp růstu“.161 Tzv.
„klasický hospodářský cyklus“ (např. „business cycle“) označuje vzestupy a poklesy
ekonomické aktivity ve smyslu výše uvedeného vymezení.162 S využitím analogických
postupů identifikace bývají body zvratu vyjadřovány taktéž v „cyklech temp růstu“ („growth
rate cycles“). Používány jsou stejné časové řady, ovšem ve vyjádřeních v podobách temp
růstu, nikoli změn úrovní. „Zatímco tedy hospodářské cykly odkazují na střídavá období
expanze a kontrakce úrovní ekonomické aktivity, cykly temp růstu odkazují na střídavá období
klesajících a zvyšujících se temp růstu“ (Kadeřábková, Źďárek, 2006, s. 16).
Poválečný optimismus a „velká neoklasická syntéza“ ve druhé polovině 60. let 20.
století vedla i k představě, že cyklický vývoj ekonomik není zákonitý a hospodářská politika
je schopna zabezpečovat rovnoměrné tempo růstu a plnou zaměstnanost. Hovořilo se o „nové
ekonomii“, která však končí s vývojem v 70. letech (Sirůček a kol., 2007). Optimismus se
navrací v 90. letech 20. století, s nástupem tzv. „nové ekonomiky“.163 Včetně údajně nové
Nejedná se tedy o „cykly“ jako takové, ale spíše o nepravidelné fluktuace“ (Holman, 2004, s. 323). Srov.
(Kohout, 2010).
158
Cykly mohou být generovány čistě náhodnými šoky. Ekonomické cykly tak reprezentují kumulaci náhodných
šoků, a tím získávají stochastickou (pravděpodobnostní) povahu. Srov. (Frisch, 1933), (Slutskij, 1937). Srov. též
soudobé standardní modely hospodářských cyklů, pod vlivem též rozvoje modelování stochastické ekonomické
dynamiky, (např. pomocí metodologie DSGE) naznačené v paragrafech 2.1.2., resp. 2.1.3.
159
Tyto tendence se výrazněji projevují v, pro Západ, úspěšném poválečném dvacetiletí. Jde o období prosperity
a všeobecného optimismu. Význam měl i nástup ekonometrie s důrazem na empirismus. S odmítnutím kategorie
cyklu přicházejí např. L. H. Dupriez, J. Akerman a H. Guitton. Podrobněji viz (James, 1968). Jako adekvátnější
se jevil pojem fluktuace, který vzbuzuje dojem pouze mírného kolísání makroekonomických veličin. Tehdy se
zdálo, že nebezpečí hlubokých propadů ekonomiky je již zažehnáno a překonáno a, že hospodářsko-politická
opatření jsou schopna účinně tlumit výkyvy v ekonomickém vývoji. Srov. (Sirůček a kol., 2007).
160
Tzv. „růstový cyklus“ se má vyznačovat pouze snížením tempa růstu, přičemž ekonomika nadále roste a
nedostává se do fáze deprese. Pojem „cyklus růstu“ byl ztotožňován s odchylkami skutečného produktu od
dlouhodobého trendu. Zároveň bylo řečeno, že „cyklus růstu“ nelze zaměňovat se změnou trendu samotného, ke
které z různých příčin taktéž dochází. Blíže viz (Heczko, 2003). Srov. (Fialová, Jaroš, 1999), (Moore, 1983).
161
Srov. (Moore, 1983).
162
Srov. např. (Kadeřábková, Žďárek, 2006).
163
Tzv. „nová ekonomika“ byla spojována s růstem produktivity v důsledku masové aplikace informačních
technologií, rozmachu kapitálových trhů a rozvoje nových forem obchodování. Coby příklad sloužil úspěšný
vývoj v USA v poslední dekádě 20. století, těžící zejména z předstihu v oblasti informačních technologií, které
měly tvořit fundament „nové ekonomiky“. V jaře 2001 pak přichází recese, která se z USA přenáší do dalších
67
logiky ekonomického myšlení, kdy se „nová ekonomika“ měla vyznačovat zmírněním
hospodářských cyklů a mohla se vyhnout hlubokým zvratům. Iluze „nové ekonomiky“ se
rozplynuly s nástupem 21. století, jak dokladuje subparagraf 4.4.2.1. První dekáda 21. století
v zásadě potvrzuje zachování cyklického vývoje ekonomik – a to i přes jistá specifika, a
včetně kumulace různých krizí (dokumentovaných paragrafy 4.4.4., 4.4.5. či 4.5.3.), s „krizí“
globalizace (naznačenou částí 4.4.2.2.) či v kontextu „megatrendů“ vývoje (v pasáži 4.4.3.).
Existují též různá pojetí symetričnosti cyklu. V tzv. „tradičním“ nebo též „klasickém“
pojetí je hospodářský cyklus symetrický a je v něm možné identifikovat všechny opakující se
fáze (např. expanze, vrchol, recese, dno). V rámci tzv. „růstových“ cyklů (které představují
opakující se fluktuace odchylek růstu reálného HDP od dlouhodobého trendu) některé
přístupy vymezují všechny fáze, jiné však např. pouze recese a návraty ekonomiky k trendové
linii. V případě vzestupné fáze cyklu se obvykle hovoří o expanzi, u sestupné fáze o recesi.
Soudobá standardní ekonomická, resp. makroekonomická učebnicová literatura
různého stupně pokročilosti problematice hospodářských cyklů obvykle příliš pozornosti
nevěnuje.164 Některé texty se ekonomickými cykly nezabývají vůbec.165 Povětšinou ale
povrchněji představují střednědobý (tj. Juglarův v terminologii Schumpetera, uváděné v
paragrafu 3.4.3.) cyklus – cykly jiných délek jsou maximálně jen velmi stručně zmiňovány.166
Obvykle a standardně, resp. „tradičně“ bývá ekonomický cyklus pojímán ve smyslu odchylek
skutečného produktu (resp. důchodu) od dlouhodobějšího trendu, nejčastěji coby fluktuace
produktu kolem produktu potenciálního.167 Jak ilustruje učebnicové schéma 2.1. Některé texty
přitom považují samotný termín hospodářský cyklus za poněkud zavádějící.168
Učebnicově bývá příslušný cyklus „moderně“, a standardně, vysvětlován především
modelem agregátní nabídky (AS) a agregátní poptávky (AD), kdy dochází k překrývání s
teorií krátkodobé agregátní nabídky (SRAS)169 a bývá zdůrazňován též i význam šoků.
S existencí ekonomických cyklů se pojí řada teoretických a praktických problémů.170
Precizněji bývají vymezovány např. periody cyklů či jejich amplitudy (hloubky) – velikosti
zemí. K iluzím a vizím tzv. „nové ekonomiky“ podrobněji viz subparagraf 4.4.2.1., též srov. paragraf 3.5.2. Blíže
též viz (Sirůček, 2001b). Srov. (Sirůček a kol., 2007), (Valenta, 2001).
164
Což vzhledem k teoreticko-metodologickým východiskům i charakteru a orientaci poválečné standardní
ekonomie příliš překvapivé není – blíže viz (Sirůček a kol., 2007). Jistá „oživení“ problematiky cyklů, resp.
přesněji krizí konstatují pasáže kapitoly 4., a to např. v kontextu vývoje od konce první dekády 21. století.
165
Komparace makroekonomických učebnic různého stupně pokročilosti přesahuje rámec tohoto textu. Zde
namátkou připomeňme středně pokročilou učebnici (Soukup, Pošta, Neset, Pavelka, Dobrylovský, 2007), kde ani
věcný rejstřík neobsahuje termín cyklus, resp. hospodářský cyklus. Konstatované se netýká jen řady učebních
textů z oblasti makroekonomické teorie, nýbrž i některých materiálů spadajících do sféry aplikované
makroekonomie či hospodářské politiky – namátkou srov. (Kotlán a kol., 2001)
166
Což se netýká pouze cyklů dlouhodobých, ale též i krátkodobých. Některé texty modelují např. cykly zásob –
srov. (Allen, 1975), s odkazy na (Lundberg, 1937), (Metzler, 1941). Srov. (Kitchin, 1923), resp. část 2.2.1.
167
Srov. (Holman, 2004). Srov. též text bakalářský (Helísek, 2002), resp. magisterský/inženýrský (Mach, 2001).
168
„... neboť naznačuje, že ekonomické výkyvy mají nějaký pravidelný, předvídatelný průběh. Ve skutečnosti ale
nejsou ekonomické výkyvy vůbec pravidelné a je téměř nemožné je přesně předvídat“ (Mankiw, 1999, s. 658).
Učebnice N. G. Mankiwa přitom, v kontextu kapitoly věnované agregátní poptávce a nabídce, konstatuje, že
„ekonomická aktivita podléhá z roku na rok výkyvům“ (tamtéž, s. 657). Ekonomická aktivita podléhá
krátkodobějším výkyvům kolem dlouhodobého trendu, který popisuje „klasická“ teorie, s klasickou dichotomií
a neutralitou peněz. Za nejdůležitější a charakteristické vlastnosti krátkodobých výkyvů je označena: Za prvé,
jejich nepravidelnost a nepředvídatelnost, za druhé fakt, že většina makroveličin se pohybuje společně, a za třetí,
fakt, že při poklesu výstupu roste nezaměstnanost. Mankiw odlišuje popis výkyvů a jejich vysvětlení a připouští
různé koncepce. Za základní model vysvětlení tradičně označuje model agregátní poptávky a nabídky.
169
„Vysvětlení odchylky důchodu od potenciálního důchodu je zároveň vysvětlením hospodářského cyklu, teorie
agregátní nabídky se tedy překrývá s teorií hospodářského cyklu“ (Cahlík, Hlaváček, Seidler, 2010, s. 137).
170
Srov. (Czesaný, Johnsonová, 2012).
68
výchylky (např. jako vzdálenost vrcholu od trendu),171 jejich různé typy atd. Rozsáhlá
literatura nabízí rozdílné pojmové aparáty i rozdílné názory např. na to, proč se hospodářství
dostává z fáze expanze do recese či krize. Různé je též rozdělení cyklu na jednotlivé fáze.172
Při popisu ekonomických cyklů různé přístupy operují s odlišným pojetím fází a
užívají přitom i různou terminologii. Učebnicově jsou obvykle prezentována schémata dvou
(expanze či konjunktura či prosperita aj. jako fáze vzestupná versus kontrakce či recese či
deprese aj. jako fáze sestupná), nebo schémata čtyřfázová (vrchol, kontrakce, dno, expanze
nebo např. oživení, prosperita, recese a deprese).173 Minimálně u dlouhodobých
ekonomických cyklů je přitom většina modelů převoditelná na schémata dvoufázová – se
vzestupnou a sestupnou částí, resp. fází příslušného cyklu (vlny).
Jednoduché schéma 2.1. učebnicově ilustruje princip střídání fází kontrakce a expanze,
ve smyslu fluktuace skutečného reálného produktu kolem trendu. Trend představuje
dlouhodobý vývoj potenciálního reálného produktu. Cyklické výkyvy probíhají nad, nebo
častěji i pod, trendovou linií. Cyklus je přitom obdobím mezi dvěma stejnými body obratu.
Schéma 2.1. Dvoufázové schéma hospodářského cyklu
Pramen: (Helísek, 2002, s. 165)
Ve dvoufázovém modelu (schéma 2.1.) je vzestup (vzestupná fáze, expanze aj.)
ukončena horním bodem obratu – vrcholem. Následuje fáze poklesu (sestupná fáze, kontrakce
aj.), zakončená dolním bodem obratu – dnem či sedlem. Pokud reálný HDP roste, jde o
vzestupnou fázi, pokud klesá či zpomaluje, jde o fázi sestupnou. Je-li fáze kontrakce mírná,
kdy např. jde pouze o zpomalení tempa růstu, hovoří se o recesi. Při dlouhé a hluboké fázi
kontrakce je tato nazývána depresí.174 Prudká kontrakce bývá též nazývána propad a naopak
Zkoumána je volatilita (nestálost, míra kolísání) hospodářských cyklů, kdy bývá též konstatováno, že
v posledních desetiletích „lze pozorovat postupné ztlumování hospodářských cyklů ...“ (Holman, 2004, s. 325).
Cca od poloviny 80. let 20. století se ve vyspělých zemích volatilita ekonomických cyklů začala zmenšovat
(abstrahujeme-li od vývoje cca ve druhé polovině první dekády 21. století – srov. (Švihlíková, 2010) aj.). Příčiny
„zklidnění“ cyklických výkyvů jsou předmětem diskuzí. Jeden z názorů tvrdí, že k tomuto přispívá pokles váhy
tradičních průmyslových odvětví náročných na fixní investice. Srov. (Czesaný, 2002, 2006), (Holman, 2004).
172
Pojem fáze pochází z řečtiny a označuje úsek, údobí, stupeň průběhu.
173
Srov. např. (Helísek, 2002), (Holman, 2004), (Pavelka, 2007) či (Woll, 1993). Srov. též schémata 2.1. a 2.2.
Ohledně čtyřfázových modelů dlouhých vln blíže viz též schémata 2.3., 2.4., resp. srov. schéma 3.1.
174
Podle užívané definice se ekonomika ocitá v recesi, pokud pokles reálného HDP trvá dvě nebo více po sobě
jdoucí čtvrtletí. Deprese obvykle značí hluboký a déle trvající ekonomický pokles s vysokou nezaměstnaností,
nízkým produktem a investicemi, sníženou podnikatelskou důvěrou, úpadky firem, mnohdy i klesajícími cenami.
171
69
výrazná expanze zase prosperita. Konjunkturou v užším pojetí bývá označována vrcholná fáze
(s pozitivním vývojem konjunkturních ukazatelů), která je součástí expanze a předchází fázi
poklesu. Za stagnaci je považováno období, kdy celkový produkt vykazuje nulové přírůstky.
Rozdělení hospodářského cyklu na čtyři fáze opět pracuje se zjednodušeným
průběhem „konjunktury“ a coby hlavní indikátor opět uvažuje vývoj reálného produktu.175
Fáze oživení (1) označuje počátek etapy expanze, vzestupu cyklu. Fáze prosperity, „boom“
(2) je pokračováním etapy expanze, a v jejím rámci může celková produkce přesáhnout
nejvyšší bod dosažený v předchozím cyklu. „Boom“ se horním bodem obratu zvrátí do fáze
recese (3), znamenající nástupu etapy poklesu. Fáze deprese (4) je dokončením sestupné etapy
a současně přípravou podmínek pro nástup dalšího oživení hospodářství.176 Deprese dolním
bodem obratu opět přechází v oživení atd. Naznačené schéma možno opět ilustrovat
„sinusoidou“ obdobnou schématu 2.1. – a to posloupností: horní bod obratu, recese, deprese,
spodní bod obratu, oživení, prosperita, horní bod obratu etc. Se čtyřfázovým schématem
ekonomických cyklů operuje taktéž např. J. A. Schumpeter (1989). Uvádí fáze prosperity,
recese (krize), deprese a oživení – jak ilustruje schéma 3.2.177
Zrekapitulujme jedno z používanějších učebnicových, standardních, pojetí fází cyklu:
Expanze (též oživení, obnova, růst, konjunktura) nastává v období růstu reálného HDP, mezi
dnem a vrcholem ekonomické aktivity. V „růstovém“ pojetí je expanze charakterizována
tempem růstu reálného produktu, které je vyšší než tempo růstu produktu potenciálního.
Během expanze dochází ke zlepšování většiny makroukazatelů, zpravidla s výjimkou cen,
které mají tendenci růst. Dochází k poklesu nezaměstnanosti, růstu spotřebitelské i investiční
poptávky a růstu optimistických očekávání ohledně budoucího ekonomického vývoje. NBER
označuje expanzi za normální stav ekonomiky, zatímco recese jsou kratší a méně časté.
Vrchol (prosperita, boom) je nejvyšší dosažená úroveň ekonomické aktivity v daném cyklu.
Období vrcholu bývá charakteristické plným či nadměrným využitím kapacit, nedostatkem
finančních fondů pro financování nových investic, přebytečnou poptávkou a růstem cen.
Konec vrcholu je horním bodem obratu, za kterým ekonomika přechází do fáze sestupné.
Recese (kontrakce, propad, pokles, zpomalení) bývá definována různě. Obecně jde o
období útlumu ekonomické aktivity, tzn. poklesu úrovně, nebo tempa růstu výstupu, a nárůstu
nezaměstnanosti se zhoršováním dalších ukazatelů.178 V „růstovém“ pojetí cyklu vykazuje
Za depresi může být považováno období, kdy přírůstek reálného produktu (HDP) dosahuje záporných hodnot,
tedy produkt absolutně klesá. Někdy se ovšem uvádí jen např. snížení tempa růstu na 1 % ročně atd.
175
Podrobněji viz např. (Woll, 1993).
176
Marxistická politická ekonomie pracuje s podobným schématem průmyslového cyklu. Východiskem je zde
fáze krize. Operuje s fázemi krize (s klesající poptávkou, hromaděním zásob zboží, poklesem objemu výroby,
růstem nezaměstnanosti a úrokové míry), deprese (období nejnižší úrovně produkce, klesající pod úroveň
celkové poptávky, ceny jsou na nejnižší úrovni, což firmy nutí snižovat náklady a zvyšovat technickou úroveň
výroby, čímž vznikají podmínky pro obnovu růstu), oživení (reálný nástup růstu výroby, kdy podněty spojené
s obnovou fixního kapitálu se lavinovitě šíří do celé ekonomiky) a rozmachu (konjunktury, nastupující
v okamžiku, kdy rostoucí objem výroby přesahuje nejvyšší bod dosažený v předcházejícím cyklu, ve vrcholném
stadiu rozmachu – při tzv. přehřáté ekonomice – však celková nabídka opět převýší celkovou poptávku a jsou
vytvářeny podmínky pro nový krizový výbuch). K marxistické teorii krizí, resp. cyklu podrobněji viz
subkapitolu 3.7. Též v některých nemarxistických výkladech začíná popis cyklu fází recese. Obecně zde však lze
začínat kteroukoli fází. Recese v těchto pojetích vede k poklesu spotřebitelské poptávky, růstu firemních zásob,
následně snížení výroby a růstu nezaměstnanosti, prudkému poklesu zisků a obvykle i propadu cen akcií a
poklesu cen řady komodit. Počítá se i spíše s poklesem úrokové míry (na rozdíl od modelu marxistů), a to díky
snížení poptávky po úvěrech. Expanze je zrcadlovým odrazem recese s opačnými charakteristikami. Srov.
(Helísek, 2002), (Samuelson, Nordhaus, 1991), (Vojtíšek a kol., 1983) aj.
177
Srov. „vzorové“ modely dlouhé K-vlny na schématech 2.3., 2.4.
178
Recese I jako „období, které začíná v bodě, kdy ekonomická aktivita dosáhla svého vrcholu a začíná
zpomalovat, a končí v bodě, kdy ekonomická aktivita dosáhla svého dna a začíná zrychlovat“. Podrobněji viz
(ČSÚ, 2003).
70
ekonomika v recesi nižší tempo růstu reálného HDP, než je tempo růstu potenciálního
produktu, tj. dlouhodobého trendu. Používána je i tzv. technická definice recese. Podle ní je
ekonomika ve stavu recese, když dochází k meziročnímu poklesu reálného čtvrtletního HDP
v alespoň dvou po sobě následujících čtvrtletích.179 Deprese (též dno, sedlo) je vymezována
coby hlubší a déle trvající recese – někdy bývá uváděno, že během deprese dochází k poklesu
reálného HDP o více než 10 %. Deprese je provázena povětšinou rostoucí nezaměstnaností,
nízkým produktem a investicemi, nevyužitými kapacitami, sníženou podnikatelskou důvěrou,
častými úpadky firem a klesajícími cenami. Hospodářská aktivita ve fázi dna dosahuje
nejnižší úrovně. Konec dna bývá označován i jako dolní bod obratu (zvratu) cyklu, za kterým
ekonomika přechází do vzestupné fáze.
Zopakujme, že v „tradičním“180 pojetí jsou vzestupná a sestupná fáze fluktuacemi
skutečného reálného produktu kolem produktu potenciálního. Což vyžaduje i příslušné
odlišení změn skutečného produktu a potenciálního produktu. Růst potenciálního produktu
může být ovlivněn např. růstem kapitálu a technologickým pokrokem.181 Fluktuace
skutečného reálného produktu kolem produktu potenciálního moderní učebnicové přístupy
váží na poptávkové a nabídkové šoky, demonstrované např. modelem AD-AS. Při tomto
pojetí se, mimo jiné, naráží na problém měření potenciálního produktu, k jehož odhadům
bývají využívány např. produkční funkce. Ještě připomeňme, že rozdíl mezi skutečným a
potenciálním produktem bývá nazýván produkční mezerou. Výše naznačené je možné
ilustrovat schématem 2.2., zobrazujícím růst skutečného HDP a potenciálního HDP v ČR.182
Relativně samostatným problémem je statistické vykazování, identifikace, měření a
monitorování či prognózování ekonomických cyklů, resp. jejich modelování,183 s celou řadou
závažných aspektů teoretických i praktických.184 Zde se omezíme na několik připomenutí.
Tradičně bývají využívána např. meziroční srovnání čtvrtletních ukazatelů změny
produktu a přesnější charakteristiky fází stagnace, recese či deprese (Czesaný, 2006). Kriticky
Definice má řadu omezení, zejména nebere v úvahu jiné významné proměnné, sledované v kratším, měsíčním
intervalu (úroveň produkce, zaměstnanosti, prodejů aj.). Některé instituce používají pro vymezení recese období
poklesu reálného produktu trvající delší období, popř. délku recese neomezují. Např. IMF využívá v některých
analýzách definici recese jako období jednoho a více po sobě následujících let negativního růstu reálného HDP,
expanze naopak za období jednoho a více let pozitivního růstu reálného HDP (IMF, 2002). Dle NBER recese
může trvat několik po sobě následujících měsíců, nemusí jít však o čtvrtletí. Vzhledem k omezením technické
definice NBER (2003) sleduje pro identifikaci recese nejenom dobu poklesu agregátní ekonomické aktivity, ale
také hloubku tohoto poklesu a rozptyl napříč jednotlivými odvětvími. Srov. (Kadeřábková, Žďárek, 2006).
180
Pojetím „netradičním“ pak obvykle nejsou míněny přístupy mimo „hlavní proudy“, nýbrž teorie reálných
hospodářských cyklů. „Reálné“ cykly zde „nejsou výkyvy kolem potenciálního produktu, nýbrž jedná se o
výkyvy samotného potenciálního produktu. Jinými slovy – hospodářské cykly nejsou vychýlením ekonomiky
z rovnováhy, nýbrž jsou to změny samotné rovnováhy“ (Holman, 2004, s. 334). Podrobněji též viz část 2.1.2.
181
Determinaci potenciálního produktu standardní makroekonomie obvykle řeší v tématu ekonomický růst –
srov. (Dornbusch, Fischer, 1994), (Helísek, 2002), (Holman, 2004), (Mach, 2001), resp. subkapitolu 2.2.
182
K reáliím hospodářského cyklu České republiky podrobněji viz též (Brčák, Sekerka, Stará, Svoboda, 2012).
183
Např. příslušné indikátory cyklů mají význam pro předpovědi cyklů, nicméně „cyklus je takto popsán, ale ne
vysvětlen“ (Kodera, 1995, s. 8). Neexistence postačující teorie implikuje problémy užití soustavy indikátorů pro
realizaci anticyklické politiky, vyžadující postižení souvislostí mezi nástroji a oscilacemi veličin. I zde určité
východisko představují matematické modely: lineární (např. Hicksův-Samuelsonův), nelineární (Kaldorův aj.),
modely generující cyklus jako chaotický pohyb atd. Blíže viz (Kodera, 1995). Srov. (Czesaný, 2006), (Czesaný,
Johnsonová, 2012). Dnes se hovoří o možném využití teorie chaosu či fraktálovém přístupu. K systémovému
přístupu, resp. teorii chaosu podrobněji viz subparagraf 4.4.1.2. Fraktálová struktura ekonomických výkyvů
přitom evokuje představu vzájemné provázanosti různých hospodářských aj. cyklů – srov. koncepci
multicykličnosti v části 3.4.3. a subkapitole 4.5. Srov. též (Heczko, 2003), (Prorok, 2012), (Švihlíková, 2010).
184
Blíže viz (Czesaný, 2006, 2010, 2013 aj.). V tomto textu je též opomíjena problematika modelování, resp.
prognózování ekonomických cyklů, včetně např. bližších specifikací ohledně cyklů „klasických“ (s různými
tempy růstu) či obecnějších cyklů „odchylkových“ (s výkyvy okolo trendu). Srov. (Sirůček, 1999b, 2001c).
179
71
lze diskutovat nepřesnosti při zjišťování vývoje reálného produktu atd.185 Ekonomické
výkyvy obecně mohou být vztahovány k absolutním hodnotám veličin či mírám růstu, resp.
odchylkách od trendu. Hospodářské cykly tedy lze chápat „jako pravidelné výkyvy ve vývoji
makroekonomických veličin ... obsahující pokles a stagnaci, po kterých následuje růst a
expanze. Jsou definované tempy růstu nebo odchylkami od trendu“ (Bors, Jacobs, Kuper,
Kvetan, 1999, s. 16). Lze vymezit tzv. „klasické cykly“, které „se projevují tempy růstu, kdy
první období je klesající a potom tento negativní růst vystřídá období růstu“ (tamtéž).186
Schéma 2.2. Růst skutečného produktu a potenciálního produktu v %
Pramen: (Holman, 2004, s. 325) s odkazem na (Hájek, Bezděk, 2001)
Obecnější kategorií je tzv. „odchylkový cyklus“: „tímto pojmem se rozumí výkyvy
okolo trendu. Tyto reflektují situaci, že i přes zdánlivý růst může ekonomika trpět recesí, když
se růst odchyluje od trendu“ (dtto).187 Tzv. „klasické“ pojetí měření výkyvů ekonomické
aktivity tedy operuje se střídáním absolutních vzestupů a poklesů. V rámci výše zmiňovaných
tzv. „růstových“ cyklů jsou měřeny expanzní a kontrakční odchylky od trajektorie
potenciálního produktu188 (jako trendové hodnoty). I zde lze narazit na četné problémy
různých dimenzí, linoucích se napříč různými obory. Specifická je problematika identifikace
u cyklů nejdelších – u dlouhých vln, jak naznačují pasáže subkapitoly 2.2.
Monitorování hospodářských cyklů je spojeno se soubory indikátorů
(makroekonomických, cyklických, konjunkturálních aj.), užívaných pro zachycení příčin,
Srov. (Kadeřábková, Žďárek, 2006).
Citovaní zde konstatují: „Klasický hospodářský cyklus nebyl v období po II. SV zaznamenán“ (Bors, Jacobs,
Kuper, Kvetan, 1999, s. 16). Srov. (Moore, 1983).
187
Důležité je především odhadnutí trendu, od kterého se měří odchylky – „přitom se uvažuje, že časové řady se
skládají ze čtyř nekvantifikovatelných částí: trendu, cyklu, komponent sezónnosti a náhodného členu. Trendová
složka představuje dlouhotrvající vývoj, cyklus vyjadřuje cyklickou složku vycházející z výkyvů hospodářských
cyklů, komponenta sezónnosti reflektuje sezónní odchylky a náhodný člen reaguje na nesystematické pohyby
v časových řadách“ (Bors, Jacobs, Kuper, Kvetan, 1999, s. 16). Srov. (Moore, 1983).
188
Připomeňme, že: „Potenciální produkt charakterizuje agregátní nabídku (produkční kapacitu) národní
ekonomiky a odpovídá úrovni výstupu dosažitelné při dané úrovni technologie a při plném využití výrobních
faktorů“ (Kadeřábková, Žďárek, 2006, s. 11).
185
186
72
průběhu a důsledků výkyvů ekonomické aktivity.189 Konkrétní průběh ekonomického cyklu a
informace o pravděpodobném vývoji se nejčastěji koncentrovaně vyjadřují agregátním
ukazatelem produkce, dnes zejména HDP. Obecně k měření „vývoje konjunktury“ slouží řada
ukazatelů, charakterizujících vývoj HDP, zaměstnanosti (nezaměstnanosti), cen, mezd,
investic, průmyslové výroby, dovozu, měnových kurzů, akcií, peněžního oběhu atd.190
Nemálo pracovišť se věnuje prognózám cyklu v rámci konstrukcí ekonomických výhledů a
předpovědí, a to i přes obtíže díky výskytům např. neočekávaných poptávkových a
nabídkových šoků. V našem kontextu klíčový problém představuje především teoretické
vysvětlení příčin cyklu a načrtnutí mechanizmu v čele s objasněním bodů zvratu cyklu.
Ohledně monitorování a chronologie střednědobých cyklů namátkou připomeňme, že
příslušné body zvratu bývají stanovovány s odstupem.191 Subjekty přitom vyžadují aktuální
informace o stávající i předpokládané pozici ekonomiky v rámci cyklu. Pozice bývá
odhadována s využitím spektra krátkodobějších ukazatelů. K nejsledovanějším náleží
„předstihové“, umožňující předvídání bodů zvratu. V časových řadách těchto ukazatelů se
bod zvratu projevuje s časovým předstihem před jeho výskytem v referenční řadě. Referenční
řady charakterizují skutečný výskyt bodů zvratu – příkladem je vývoj HDP či výše zmíněné
základní ukazatele používané BCDC (Business Cycle Dating Committee). 192 Z hlediska
načasování ve vztahu ke skutečnému bodu zvratu dále existují ukazatele „souběžné“ a
„zpožďující se“. Bývají též, podle vztahu k cyklu, rozlišovány ukazatele „procyklické“
(zvyšující se se zvyšováním hospodářské aktivity a naopak), „proticyklické“ (klesající se
zvyšováním hospodářské aktivity a naopak) a „acyklické“. Pro signalizaci bodů zvratu se
často, místo sledování časové řady jednoho ukazatele (jehož faktory nemusí být pro cyklus
určující), vytvářejí skupinové ukazatele. Vybrané ukazatele, rozdělené podle načasování (s
využitím příslušných metodických postupů), bývají spojovány do skupin souhrnných
ukazatelů,193 což taktéž i umožňuje vyhlazení části volatility jednotlivých složek souborů.
Znovu připomeňme řadu teoretických i praktických problémů ohledně samotného
pojetí a vymezení kategorie hospodářského cyklu i ohledně jeho měření, resp. identifikace.194
Podrobněji viz (Czesaný, 2006). Srov. (Kadeřábková, Žďárek, 2006), (Novotný, 2000, 2004).
Vyjadřování ukazatelů „konjunktury“ se opírá o relativní ukazatele – podíly, přírůstky, prostorové indexy či
časové řady. Dnes je často prováděn výpočet tzv. produkční mezery, která bývá definována jako rozdíl mezi
skutečným a potenciálním (trendovým) produktem k potenciálnímu (trendovému) produktu (v procentech). Pro
konjunkturní analýzu má význam rozdělení ukazatelů podle časového souladu s vývojem všeobecné konjunktury
na ukazatele předstihové, souběžné a opožďující se. Na tomto základě vznikla i metoda indikátorů konjunktury
(např. tzv. Harvardské barometry). Po „Velké krizi 30. let“ se metody konjunkturní analýzy rozvinuly v
rozvětvený systém s řadou postupů. Používané metody lze zhruba rozdělit např. na metody extrapolace,
modelové metody a metody expertně-intuitivní. Z konkrétních metod či technik roste význam ekonometrického
modelování a grafické (technické) analýzy. K odhadům potenciálního produktu (i přirozené míry
nezaměstnanosti) jsou užívány různé techniky jako např. produkční funkce (Cobb-Douglasova), filtry nebo
časové řady. Blíže viz (Czesaný, 2002, 2006), (Heczko, 2003), (Fialová, Jaroš, 1999). Srov. (Jacobs, 1998).
191
„Například rozhodnutí BCDC o datování sedla hospodářského cyklu USA v březnu roku 1991 bylo vydáno až
v prosinci roku 1992 a dosažení vrcholu v březnu roku 2001 bylo oznámeno v listopadu téhož roku“
(Kadeřábková, Žďárek, 2006, s. 16).
192
Podrobněji viz (Kadeřábková, Žďárek, 2006). Srov. NBER Business Cycle Dates dostupné na
http://www.nber.org/cycles.html [cit. 20. 9. 2014], resp. OECD Business Cycle Analysis Databaze dostupná na
http://stats.oecd.org/mei/default.asp?rev=2 [cit. 20. 9. 2014].
193
Příkladem mohou být kompozitní indexy (z ukazatelů předstihových, souběžných a zpožďujících se v jejich
časových řadách) konstruované v USA The Conference Board (CB) – jde o U.S. Composite Indexes. Varianty
kompozitních indexů publikuje řada dalších institucí. Jde např. systém CLIs (Composite Leading Indikators)
konstruovaný OECD pro vybrané země a geografické zóny, založený na přístupu „růstového“ cyklu atd.
Podrobněji viz (Kadeřábková, Žďárek, 2006). Srov. (Czesaný, 2006 aj.).
194
Ohledně měření hospodářských cyklů bývají aplikovány např. následující postupy: 1) metoda „růstových
cyklů“ podle metodiky NBER; 2) metoda „rovnovážných bodů“ v duchu J. A. Schumpetera (srov. schéma 3.2.);
189
190
73
Závěrem konstatujme některé z dalších z mnohorozměrných dimenzí problematiky – a
to specifika cyklického hospodářského vývoje jednotlivých tržních ekonomik (resp.
vyspělých kapitalistických zemí jako celku) v 19. a 20. století, resp. před a po II. světové
válce (včetně specifik vývoje v 21. století). Charakter zaznamenávaných hospodářských cyklů
se může jistým způsobem proměňovat. Podrobnější precizace však opět již přesahuje rámec
textu.195 Opětovně však zdůrazněme různé přístupy k ekonomickým cyklům, resp. odlišné
interpretace i silnou nejednotnost používané terminologie. A též konstatujme, že vybrané
charakteristiky cyklického vývoje jsou na tomto místě uváděny především pro účely ilustrace
mnohorozměrnosti a nejednoznačnosti zkoumané problematiky, přičemž některá tvrzení
nemusí plně korespondovat se závěry instrumentária „inovačních“ dlouhých K-vln.
Ohledně Juglarova cyklu bývá namátkou např. uváděno, že v 19. století a první
polovině 20. století se délka střednědobého cyklu pohybovala v rozmezí 6-11 let s převahou
desetileté periodicity.196 Další prameny konstatují, že po II. světové válce (cca do poloviny
70. let 20. století) zůstala zachována periodičnost krizí v rozmezí 8-11 let.197 Objevují se i
názory poukazující na zkracování střednědobých cyklů198 ve druhé polovině 20. století atd.
Jiné interpretace ovšem operují a dokladují naopak prodlužování cyklů v určitých obdobích.
Např. podle údajů International Monetary Fund (IMF) mělo být v období 19731992000 v 21 vyspělých zemích identifikováno 93 cyklů na základě bodů zvratu v úrovni
agregátní ekonomické aktivity vyjádřené HDP. „Typický či průměrný cyklus v tomto období
trval kolem šesti let“ (Kadeřábková, Žďárek, 2006, s. 19).200 V průběhu tohoto období se
3) metodika EPA (Economic Planning Agency), s využitím „difůzních“ indexů (srov. (Fukuda, Onodera, 2001));
4) „australský odchylkový cyklus“, s vysokými a nízkými mírami růstu (hybrid mezi přístupem EPA a
„růstovým cyklem“ NBER, kdy australský přístup měří „odchylkový cyklus“ za pomoci několika desítek
ukazatelů ohledně průmyslové výroby, zaměstnanosti, množství peněz, vládních aktivit, domácí činnosti,
zahraničního
obchodu
atd.
–
blíže
viz
(Haywood,
1973)).
Srov.
https://www.google.cz/?gws_rd=ssl#q=EPA+%28Economic+Planning+Agency%29+%E2%80%93+a+diffusion
+index [cit. 10. 7. 2015], resp. http://vosvrdaweb.utia.cas.cz [cit. 10. 7. 2015]. Dodejme, že tato monografie
operuje s hospodářskými cykly především v duchu Schumpetera, kdy dynamická „rozvíjející“ se kapitalistická
ekonomika jako celek nekonverguje ke stabilní walrasovské rovnováze, nýbrž vyvíjí se pomocí neustálých
narušování rovnováhy, v podobě vnitřně generovaných inovací a institucionálních proměn (jak precizuje pasáže
subkapitoly 3.4.). A zopakujme, že tato monografie klade důraz na zkoumání kvalitativní, nikoli kvantitativní.
195
K hospodářským reáliím podrobněji viz (Sirůček a kol., 2007), (Švihlíková, 2010 aj.). Srov. (Czesaný,
Johnsonová, 2012), (Kadeřábková, Žďárek, 2006). Srov. též vybrané reálie uváděné v subparagrafu 4.5.3.1.
196
„... projevuje se výkyvy v hospodářské aktivitě; probíhá ve všech vyspělých kapitalistických zemích téměř
současně“ (Echaudemaison a kol., 1995, s. 37). Cyklus má čtyři fáze: „expanze“, „bod zvratu“ – též „cyklické
maximum“ (přerušuje fázi expanze – tj. „krize“ ve vlastním slova smyslu), „deprese“ nebo „recese“ (společně
s předchozí fází představuje krizi v běžném smyslu), „oživení“ (druhý bod zvratu – od poklesu aktivity k růstu
aktivity, coby počátek nového cyklu) – blíže viz tamtéž. Srov. schémata 2.1., 2.2.
197
Srov. (Vojtíšek a kol., 1983).
198
Srov. (Valenta, 2001 aj.). Podrobněji viz subkapitolu 3.5.
199
Jde o konec tzv. „zlatého věku“ provázeného vysokým růstem a makroekonomickou stabilitou. Srov. (Sirůček
a kol., 2007), (Švihlíková, 2010 aj.), resp. paragrafy kapitoly 4. (především subkapitol 4.4. a 4.5.)
200
„Začíná recesí v délce zhruba jednoho roku, během níž output klesá téměř o 3 % (hloubka recese), následuje
pětiletá expanze, kdy output roste o něco více než 3 % ročně. Navzdory počáteční recesi je úroveň na konci cyklu
zhruba 14 % vyšší než na jeho počátku. Převážná většina recesí byla v tomto období mírná až mírně hluboká,
méně než desetinu tvořily recese dlouhé a závažné“ (Kadeřábková, Žďárek, 2006, s. 19-20).
74
měly cykly prodloužit a recese zmírnit.201 „Průměrná délka cyklů se zvýšila ze čtyř let v 70.
letech na šest let v 80. a 90. letech, především díky déletrvajícím expanzím“ (tamtéž, s. 20).202
Sledovat lze i společné charakteristiky z hlediska vývoje složek agregátní poptávky
v průběhu hospodářských cyklů, podle příslušných bodů zvratů.203 Např. pro období 19732000 kontrakci agregátního outputu v průběhu typické recese měly „téměř zcela objasňovat“
poklesy změn zásob a fixní investice. Soukromá spotřeba klesala jen mírně. Spotřeba vlády a
čisté vývozy působily proticyklicky. Krátké a mírné recesy byly většinou tažené změnami
zásob. Při recesích nesynchronizovaných (obvykle v podmínkách malých otevřených
ekonomik) působily čisté vývozy procyklicky, „což odráží větší zranitelnost takových zemí
nepříznivými vnějšími šoky“ (Kadeřábková, Žďárek, 2006, s. 21).204 S vývojem hospodářské
aktivity je úzce propojeno i chování cen aktiv. Změny cen aktiv přitom obvykle předstihují
ekonomickou aktivitu.205 Za faktory vzniku recesí ve sledovaném období bývá označováno
též zpřísnění monetární206 politiky ve vyspělých zemích, dále ropné a technologické šoky atd.
Standardně bývá uváděno, že sled (resp. nakupení) krátkých cyklů je obvykle způsobován strukturálními
nepružnostmi (trhů práce, trhů produktů i finančních trhů), které brání (resp. zpožďují) adekvátnímu
přizpůsobení nepříznivým šokům. Např. ve vývoji po roce 1973 závažné a dlouhé recese měly být způsobeny
„kombinacemi strukturálních problémů (např. bankovních krizí) či agresívní dezinflační politiky a negativních
(vnitřních nebo vnějších šoků“ (Kadeřábková, Žďárek, 2006, s. 20).
202
„Průměrná tempa růstu byla sice v posledních dvou desetiletích minulého století nižší než v 70. letech, ale
recese byly mírnější. Délka trvání zotavení (doby, která uplyne od návratu outputu na jeho předchozí vrchol)
není významně ovlivněna hloubkou či délkou trvání recese. Zotavení trvala v průměru o třetinu déle než recese,
tj. output klesal rychleji v recesích, než rostl v počáteční fázi expanze“ (Kadeřábková, Žďárek, 2006, s. 20).
203
Např. pro období 1973-2000 je dokladováno, že všechny recese byly provázeny poklesem fixních investic,
přičemž průměrná délka kontrakce investic byla delší než u HDP a hloubka propadu větší. K cyklům fixních
investic dochází i během expanze HDP a fixní investice procházejí větším počtem cyklických výkyvů ve
srovnání s agregátní hospodářskou aktivitou. „Synchronizace kontrakcí fixních investic mezi zeměmi je ještě
těsnější než synchronizace recesí“ (Kadeřábková, Źdárek, 2006, s. 21). V případě soukromé spotřeby pak její
cyklické vrcholy, průměrná délka i hloubka jejích kontrakcí „více odpovídají vývoji agregátního outputu. Pouze
v polovině recesí došlo k poklesu spotřeby a její kontrakce byly mnohem méně synchronizovány mezi zeměmi ve
srovnání s HDP a fixními investicemi“ (Kadeřábková, Žďárek, 2006, s. 21).
204
V průběhu období 1973-2000 se snižoval příspěvek změn zásob k recesím a naopak rostl příspěvek fixních
investic a spotřeby. Ohledně poklesu příspěvku změn zásob bývá poukazováno na snižování podílu zásob na
outputu (díky růstu významu služeb, většímu využití informačních a komunikačních technologií, novým
způsobům managementu zásob např. postupům „just-in-time“). Růst příspěvku fixních investic bývá připisován
jejich hluboké kontrakci „po bankovních krizích ve Švédsku a Finsku“ a dopadu „výrazného poklesu cen aktiv
v Japonsku a Velké Británii na počátku 90. let“ (Kadeřábková, Žďárek, 2006, s. 21). Růst příspěvku spotřeby má
odrážet kombinaci uvedeného poklesu cen aktiv a větších dopadů na bohatství. „V průběhu typického oživení je
nejvýznamnějším zdrojem růstu outputu spotřeba, menší příspěvek fixních investic odráží zmíněné delší trvání
jejich kontrakce (Velikost tohoto příspěvku se nicméně ve sledovaném období zvyšuje)“ (dtto).
205
V období 1973-2000 všem recesím předcházely výrazné kontrakce cen aktiv a „v průměru dosahovaly 40 %
a trvaly zhruba devět čtvrtletí, tedy mnohem déle než průměrná recese“ (Kadeřábková, Žďárek, 2006, s. 21).
Vrcholy cen akcií byly zaznamenány průměrně pět čtvrtletí před vrcholem hospodářské aktivity, „proto dosáhly
sedla souběžně s jejím sedlem, k předchozímu vrcholu se vrátily nejdříve za dva roky. V 90. letech však byla
kontrakce cen akcií slabší a k návratu na vrcholové hodnoty došlo do čtyř čtvrtletí“ (tamtéž). Kontrakce cen
akcií jsou, obdobně jako u fixních investic, mezi zeměmi silně synchronizovány. „V obdobích
synchronizovaných recesí počet zemí, v nichž došlo ke kontrakcím cen akcií, převýšil počet zemí procházejících
recesí, což ukazuje na sílu vazeb na globálním akciovém trhu“ (dtto). Srov. paragrafy kapitoly 4.
206
Role politiky fiskální ohledně zhoršování či zmírňování závažnosti recesí nebývá posuzována jednoznačně.
Srov. (Czesaný, 2006), (Kadeřábková, Žďárek, 2006), (Sirůček a kol., 2007), (Švihlíková, 2010 aj.). U politiky
monetární lze v obecné rovině „očekávat zpřísnění v poslední fázi expanze a uvolnění v období recese, což
odráží cíle stabilizace inflace a outputu“ (Kadeřábková, Žďárek, 2006, s. 22). Body zvratu pozice monetární
politiky se promítají do výše krátkodobých úrokových sazeb. Tyto body zvratu by „měly předcházet či vyvíjet se
souběžně s body zvratu outputu“ (dtto). V období 1973-2000 se uvedený charakter bodů zvratu monetární
politiky projevoval spíše ve větších ekonomikách (kde v měnově-politickém rozhodování mohou významnější
roli sehrávat kurzové cíle) a v synchronizovaných recesích (což může naznačovat, že řada centrálních bank
prováděla dezinflační politiku ve stejnou dobu). Blíže viz (Kadeřábková, Žďárek, 2006).
201
75
V zemích méně rozvinutých přitom bývají hospodářské fluktuace výraznější a mívají
závažnější dopady, ve srovnání s ekonomikami vyspělejšími.207 K příčinám větší volatility
ekonomické aktivity zde bývá řazena větší citlivost těchto ekonomik na komoditní cenové
šoky, díky úzké specializaci vývozů a větší závislosti na komoditních dovozech, např. ropy.
Dále je poukazováno na větší zranitelnost finančních systémů (které bývají i méně rozvinuté,
méně diverzifikované i méně průhledné). Křehkost domácích finančních trhů méně
rozvinutých zemí zesiluje volatilita kapitálových toků. Připomínána též bývá vyšší fluktuace
cen aktiv v méně rozvinutých zemích a jejich závažnější dopady způsobené omezeností
možností diverzifikace rizika. Makroekonomická narušení nezřídka zesilují také hospodářské
politiky méně rozvinutých zemí, často působících procyklicky (poukazováno zde bývá na
menší stabilitu prostředí, nižší úroveň rozvoje odpovědných institucí i jejich nezávislosti).
V neposlední řadě též nutno zohlednit, že hospodářské cykly a krize postupně nabývají
mezinárodního charakteru a během 19. století je dotvořen i světový ekonomický cyklus, ve
smyslu jisté časové synchronizace hospodářských vzestupů a poklesů v různých zemích.208
Dalším okruhem problémů je „synchronní“, resp. „asynchronní“ průběh cyklu v jednotlivých
zemích a světového hospodářského cyklu.209 II. světovou válkou se hospodářské výkyvy,
alespoň v 50. a 60. letech, zmírňují.210 Pro období 1973-2000 bývá uváděna „synchronizace“
recesí cyklů.211 První „vlna“ recesí přichází v polovině 70. let (krátce po prvním ropném
šoku). Druhé dvě „vlny“ na počátku 80. let (v době např. druhého ropného šoku a zvýšené
restrikce monetární politiky), a poslední „vlna“ na počátku 90. let. Při této se načasování
vrcholu cyklu mezi zeměmi lišilo212 a agregátní output skupiny vyspělých ekonomik neprošel
recesí. „Výrazně hlubší byly recese, které probíhaly souběžně s recesemi v zemích skupiny G7, tedy nejsilnějších ekonomik světa“ (Kadeřábková, Žďárek, 2006, s. 20).
Bývá taktéž i dokladováno, že po II. světové válce již střídání fází rozmachu a krizí
(resp. ve standardní terminologii etap expanzí a recesí) nemusí být až tak pravidelné.213 Růst
např. do přelomu 60. a 70. let může být pokládán i za vyrovnanější (s oslabením intenzity
cyklických pohybů), nicméně stále zůstává nerovnoměrný.214 „Globalizovanému“ vývoji cca
od přelomu 60. a 70. let (vrcholu IV. dlouhé K-vlny) se věnují pasáže kapitoly 4. (např. 4.5.).
Větší výkyvy, ve srovnání s výstupem, v méně rozvinutých zemích vykazuje spotřeba. Ve vyspělých zemích
mohou domácnosti úroveň spotřeby udržovat i v nepříznivých dobách díky nashromáždění aktiv. Tudíž ve
vyspělých zemích jsou fluktuace spotřeby obdobné fluktuacím outputu. Blíže viz (Kadeřábková, Žďárek, 2006).
208
Srov. např. světovou hospodářskou krizi 1873. Podrobněji viz (Sirůček a kol., 2007), resp. pasáž 4.5.3.1.
209
Srov. cyklický vývoj po II. světové válce, kdy průběh cyklu se v hlavních částech kapitalistického světa
neshodoval, což např. zmírňovalo hloubku krizových poklesů a jejich délku zkracovalo. Od poloviny 70. let 20.
století lze zaznamenat větší souběžnost a sblížení cyklu atd. Blíže viz pasáž 3.7. Srov. též části 4.4.4. a 4.5.3.1.
210
„... v řadě vyspělých zemí (Francie, Japonsko, SRN atd.) je tempo růstu stále pozitivní a recese znamenají jen
zpomalení aktivity, přičemž ceny mají tendenci stále růst. Pro období začínající prvním ropným šokem jsou opět
příznačné recese s původním obsahem pojmu (1974-75, 1980-82, 1991-94), i když nelze hovořit o návratu
k původnímu střednědobému cyklu“ (Echaudemaison a kol., 1995, s. 38). Srov. subkapitoly 3.7., resp. 4.4. a 4.5.
211
„Recese v jedné zemi je označena jako synchronizovaná, pokud alespoň (vážená) polovina ostatních zemí je
rovněž v recesi“ (Kadeřábková, Žďárek, 2006, s. 20).
212
A to v „důsledku asymetričnosti šoků mezi hlavními měnovými oblastmi ...“ (Kadeřábková, Žďárek, 2006, s.
20). K charakteristikám expanzí a recesí blíže viz tamtéž, resp. srov. (Czesaný, 2006), (Sirůček a kol., 2007).
213
Existuje řada hypotéz ohledně různých specifik různých cyklických pohybů po II. světové válce, resp. ve 20.
století. Např. někteří autoři operují se zkracováním dlouhých vln ve druhé polovině 20. století – jak rekapituluje
subparagraf 4.5.3.2. (srov. např. schémata 4.7. – 4.11.).
214
Např. marxisté považují zákonitosti určující cyklické pohyby kapitalistické reprodukce za v podstatě stejné po
celou existenci kapitalismu. Nicméně jejich kvantitativní vyjádření se mění cyklus od cyklu, vlivem vnějších
podmínek, dlouhodobých faktorů i změn v mechanizmech fungování ekonomik. V souladu s Leninovou teorií
imperialismu bylo poukazováno na specifika cyklického charakteru reprodukce monopolního kapitálu po II.
světové válce, včetně zesílení nerovnoměrností a rozporů vývoje. Blíže viz subkapitolu 3.7., resp. srov. paragrafy
subkapitol 4.4. a 4.5. Podrobněji viz (Vojtíšek a kol., 1983). Srov. (Sirůček a kol., 2007).
207
76
2.1.2. Klasifikace teorií ekonomických cyklů
Zopakujme, že u makroekonomických hospodářských cyklů se jedná o opakované
kolísání celkové ekonomické výkonnosti v čase. Jde o ekonomickou fluktuaci, a to změnu
výraznou, zasahující celou ekonomiku, a změnu dlouhodobější. Ekonomický cyklus by měl
vykazovat jistý stupeň opakovatelnosti, pravidelnosti, předvídatelnosti i periodicity. Vždy
však jde o přesnější vymezení uvedených vlastností a širší kontext daných přístupů. Ve výše
uvedeném se různé pohledy odlišují a jakýsi konsensus se týká především opakovatelnosti
ekonomických cyklů. Postulována je existence více druhů hospodářských cyklů, které se liší
délkou. Učebnicově bývá nejčastěji zkoumaný střednědobý (Juglarův) cyklus obvykle
pojímán jako odchylky produktu od dlouhodobějšího trendu, nejčastěji coby fluktuace
skutečného reálného produktu kolem produktu potenciálního. Standardní texty v drtivé
většině příliš pozornosti nevěnují dlouhodobým cyklům (resp. dlouhým vlnám), jejichž
zkoumání se odehrává mimo „hlavní proudy“ ekonomické vědy.
Tento paragraf ilustruje různorodost a bohatost pohledů na teorie hospodářských cyklů
(především cyklů střednědobých), resp. obecněji na příčiny výkyvů v ekonomické aktivitě.
Cílem této, a následující, části je připravit půdu pro preciznější pohled na dlouhodobé
hospodářské cykly – na dlouhé vlny. A to připomenutím významných teoretických přístupů
k ekonomickým cyklům. Podrobný rozbor, a komparace, jednotlivých koncepcí nicméně ale
přesahuje rámec textu, a proto jsou tyto „slovníkově“ charakterizovány pouze v poznámkách
pod čarou. Důraz je kladen především na historickou rekapitulaci různých náhledů na
problematiku hospodářských cyklů, resp. na jejich teorie, a to převážně v chronologickém
sledu. Soudobé učebnicové modelování cyklů je v závěru pouze telegraficky naznačeno.
Vedle níže zmiňovaných teorií a jejich klasifikací215 existují však i modely a hypotézy
další.
Identifikovat přitom lze vysvětlení a teorie monokauzální (kdy za určující je
považována jedna příčina) a multikauzální (které operují s více příčinami kolísání
„konjunktury“). Koncepce lze dále systematizovat a rozdělovat do různých skupin.
216
Zdůrazněme, že příčiny217 hospodářských cyklů různé dimenze se mohou vzájemně
prolínat a kombinovat. Platí tedy, že: „fluktuace v ekonomické aktivitě je příliš vzdálená tomu,
aby byla začleněna do jednoduché univerzální teorie aplikovatelné na každé historické
období“ (Valentine, Dauten, 1983, s. 262).218 Mnozí, přesněji většina, autorů proto vysvětluje
hospodářské fluktuace, resp. ekonomické cykly obvykle na základě působení více faktorů.
Učebnicově lze rozlišovat např. teorie s akcentem na monetární nebo nepeněžní
přístup – monetární teorie versus teorie „reálného“219 cyklu (tj. zda, peníze způsobují či
nezpůsobují cyklus). Dále koncepce s orientací na nabídkové nebo na poptávkové faktory
(rozdělení může stavět na předpokladu, že ekonomika má při dané struktuře tendenci
fluktuovat bez vlivu vnějších příčin a vychází z různých vnitřních zdrojů nerovnováh
v podobě nabídkových či poptávkových faktorů), nebo rozlišení podle toho, zda jsou příčiny
Členění cyklů není jen problémem teoretickým, ale má řadu dopadů též pro politiky, nejenom hospodářské.
Srov. (Berry, 1991), (Schumpeter, 1989), (Sirůček, 2001c aj.), (Van Duijn, 1983), (Zarnowitz, 1992) a další.
216
Např. bývá připomínáno, že již ve 20. letech 20. století W. T. Foster a W. Catchings uváděli přes 200 hypotéz
o příčinách ekonomických cyklů. Srov. (Foster, Catchings, 1928), (Vrábek, 1947), (Woll, 1993).
217
Odlišovány bývají příčiny cyklu a „vnitřní mechanizmus šíření“. „Někteří ekonomové přirovnávali tržní
ekonomiku k houpacímu koni – strčíte do něho a on se pak ještě chvíli sám houpe“ (Holman, 2004, s. 326). Např.
příčinou monetárního cyklu jsou změny peněžní zásoby, mechanizmus jeho šíření pak popisuje „jak změna
peněžní zásoby ovlivňuje jednotlivé složky agregátní poptávky“ (tamtéž, s. 327). Tedy mechanizmem šíření
monetárního cyklu může být např. přechodný pokles úrokové míry.
218
Srov. (Czesaný, 2002), (Heczko, 2003), (Heczko a kol., 2016), (Sirůček a kol., 2007).
219
Uvozovky jsou uváděny pro odlišení od teorií reálného hospodářského cyklu. Zde je míněno širší vymezení.
215
77
generovány vnitřními (ekonomickými) či vnějšími (neekonomickými) zdroji.220 Moderně
bývají příčiny kontrakcí ekonomické aktivity vztahovány k nabídkovým a poptávkovým
šokům (cenové výkyvy, ropné šoky, nadměrné investice, finanční nestability aj.). Nezřídka je
používáno též hledisko chronologické, které pro přehlednost využívá i níže prezentovaný text.
Setkat se lze také např. s následujícím náhledem na dělení hypotéz o příčinách
hospodářských cyklů.221 Za 1) jde o, již konstatované, rozlišení exogenních (s určujícím
vlivem faktorů vnější povahy) a endogenních (s působením vnitřních sil) teorií. Za 2) jde, též
o již vzpomenuté, rozdělení příčin reálných (věcných) a monetárních – tedy monetární a
„reálné“ teorie hospodářského cyklu.222 Za 3), mohou být uváděny teorie „přeinvestování“ a
teorie „podspotřeby“. Vychází se z rozlišení důrazu na nadměrné investice nebo na
nedostatečnou spotřebu coby rozhodující příčiny zvratu „konjunktury“. Rozlišení za 4)
přichází s teoriemi „psychologickými“ versus „mechanistickými“, tedy koncepcemi
ekonomického cyklu, které zdůrazňují, nebo naopak opomíjejí vlivy psychologické.
Různé teorie se přitom nemusí vždy vzájemně vylučovat a cyklus může mít současně
příčiny monetární i reálné atd. Důležité je, co jednotlivé koncepce více zdůrazňují.223
K základním trendům ve vysvětlování ekonomických fluktuací přitom někteří autoři řadí
např. následující: „a) monokauzální vysvětlení jsou převážně odmítána, b) analýza investic a
jejich vlivů je v centru pozornosti většiny cyklických teorií, c) většina převažujících
endogenních vysvětlení zohledňuje i exogenní vlivy, i když v rozličné míře, d) peněžní a
psychologické vlivy tvoří zpravidla pevnou, příležitostně dokonce převládající součást teorií
cyklu, e) mezi hospodářskou konjunkturou a dlouhodobým ekonomickým růstem existuje těsný
vztah a empiricky je obtížné od sebe oddělit kolísání konjunktury a vývoj dlouhodobého
trendu, f) vznik nějaké obecné konjunkturní teorie není příliš očekáván, a to z důvodu
existence mnoha tak rozličných vysvětlení hospodářských výkyvů“ (Heczko, 2003, s. 95).224
Připomeňme dále, že charakter hospodářských cyklů se v čase mění, obdobně jako
pohled na příčiny jejich vzniku. Změny v cyklech jsou dány vývojem různých procesů, které
cykly ovlivňují (ekonomické, politické, sociální aj.) a mohou být vyvolány jak zvenčí, tak
např. opatřeními vládní politiky či rozhodnutími soukromých subjektů. Teorie ekonomických
cyklů přitom usilují o postižení podstaty a faktorů cyklického kolísání, mechanizmů přechodu
mezi jednotlivými fázemi či mechanizmů ohledně délky a hloubky sestupné fáze ekonomické
aktivity. Teorií cyklů existuje od druhé poloviny, resp. konce 19. století značné množství.
Teorií hospodářských cyklů předcházejících keynesovství je nemalý počet a je pro ně
charakteristická i značná pestrost příčin vzniku cyklů. Některé z těchto koncepcí přinesly
Podrobněji viz (Czesaný, 2006), (Sirůček, 2001c), (Vrábek, 1947), (Zarnowitz, 1992). Srov. (De Soto, 2009),
(Niemira, Klein, 1994). (Vorlíček, 2015) uvádí dva základní typy cyklů dle příčin: 1) externí (čili endogenní),
např. zemědělské, 2) interní (čili endogenní) – „reálné“ (příčinou je činnost ekonomických subjektů, nikoli však
primárně interakce mezi nimi) a „strategické“ (příčinou je strategické chování subjektů). Blíže též viz část 2.1.3.
221
Blíže viz (Woll, 1993). Srov. (Heczko, 2003).
222
„Podle příčin rozlišujeme dva typy hospodářských cyklů, a sice monetární (měnové cykly) a reálné cykly.
Příčinou monetárního cyklu jsou změny peněžní zásoby, které vyvolávají změny agregátní poptávky (poptávkové
šoky).“ (Holman, 2004, s. 326). „... příčinou reálných cyklů jsou výkyvy agregátní nabídky ... monetární cykly
mají svůj původ zejména v technologických změnách“ (tamtéž, s. 333).
223
Např. ekonomiku mohou uvést do periodických výkyvů vnější šoky a v těchto výkyvech ji pak udržují síly
skryté uvnitř systému. Dále může samotný cyklus být vyvolán spíše faktory „objektivními“ (vývoj technologií,
zásob, čistých investic nebo zahraničního obchodu aj.), ale vlivy „subjektivní“ (psychologické či politické)
mohou vykazovat podstatný vliv na průběh cyklu (na délku, intenzitu výkyvů aj.). K faktorům „subjektivní“
povahy lze řadit vlivy jako je optimismus či pesimismus, politickou konstelaci, výsledky mzdových bojů nebo
realizovaná hospodářsko-politická opatření aj. Podrobněji viz (Šik, 1991).
224
S odkazy na (Woll, 1993) a (Dornbusch, Fischer, 1994). Zde s vlastní formální úpravou a zvýrazněním.
Připomeňme však, že jde pouze o jeden z možných pohledů (uváděný pro ilustraci pestrosti a mnohorozměrnosti
problematiky teorií hospodářských cyklů), kdy řada formulovaných trendů je minimálně diskutabilní.
220
78
zajímavé myšlenky, jež se v modifikované podobě objevily i v teoriích a modelech
pozdějších. Do předkeynesovské skupiny lze zařadit i teorie klasické politické ekonomie,
neoklasické teorie a teorie rakouské školy a též některé „inovační“ koncepce. Koncem 19.
století začínají vznikat neoklasické koncepce a teorie rakouské, resp. později neorakouské
tradice.225 A ve 20. století se objevují další pohledy na fenomén hospodářských cyklů, ve
standardní i nestandardní linii vývoje sociálně-ekonomického myšlení (Sirůček a kol., 2007).
V chronologickém pohledu je možné telegraficky vyjmenovat, resp. zrekapitulovat
vybrané předkeynesovské teorie cyklu226 („psychologické“ – A. C. Pigou, W. Bagehot aj.,227
„měnové“ – R. G. Hawtrey, J. G. K. Wicksell, F. A. Hayek, koncepce „přeinvestování“ – F. A.
Hayek, „inovační“ – J. A. Schumpeter,228 „podspotřeby“ – J. A. Hobson, G. Haberler aj.);229
dále koncepce keynesovské (např. vlny investičního optimismu a pesimismu J. M. Keynese,
teorii akcelerátoru a multiplikátoru J. R. Hickse a P. A. Samuelsona, stagnační modely A. H.
Hansena230); modely neokonzervativní ekonomie (monetaristické – M. Friedman aj., nové
klasická makroekonomie – R. E. Lucas aj.) a teorie reálného hospodářského cyklu (F. E.
Kydland, E. Ch. Prescott aj.). Posledně jmenovaný přístup vztahuje ekonomické cykly
k reálným šokům, operuje též s teorií strukturálních změn, dále i s politickým hospodářským
cyklem (nepopulární restriktivní opatření jsou realizována po volbách a naopak)231 či teorií
Podrobněji viz (Ebeling, 1996). Autoři rakouské školy často považovali cyklus za nedílnou součást vývoje
kapitalistických ekonomik, za výsledek působení vnitřních sil tržního systému – operují tedy s „endogenitou“
příčin cyklů a krizí (De Soto, 2004a,b, 2009, 2011). Např. L. E. Mises příčiny hospodářských cyklů spojoval se
změnami množství peněz a s nimi spojenými důsledky pro tržní ekonomiku. Misesovu monetární teorii cyklu
(1912) propracovává F. A. Hayek (1929, 1931 aj.) spojující zdroje ekonomické nerovnováhy s penězi, především
s bankovním úvěrem. Rakouskou teorii cyklu rozvíjí a aplikuje, např. na americkou Velkou depresi, M. N.
Rothbard. Podrobněji viz (Holman a kol., 1999), (Sojka, 2010). Do rakouské, resp. neorakouské tradice bývá
mnohdy zjednodušeně řazen též i J. A. Schumpeter. Jeho teorie hospodářských cyklů je však teorií „reálného“
cyklu. Schumpeter, na rozdíl od monetárních teorií, příčiny cyklického vývoje nehledá v peněžním oběhu, nýbrž
v charakteru inovační činnosti. Inovace, paralelně s ekonomickým růstem, spouštějí také hospodářské cykly
vysvětlované coby „inovační vlny“. Srov. (Holman, 2004). Ke koncepci Schumpetera blíže viz subkapitolu 3.4.
226
K některým blíže viz (Holman a kol., 1999), (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010). Připomeňme různorodost
náhledů, kdy stejní autoři (resp. modely) bývají v různých členěních uváděni v odlišných skupinách, s odlišným
pojmenováním etc. Nejednotnost panuje dodnes, což dokládají i klasifikace teorií cyklů zde, resp. v části 2.1.3.
227
Psychologické teorie jsou založeny např. na očekávání jednotlivců, kteří navzájem ovlivňují důvěru v tržní
subjekty a vytvářejí ekonomickou nestabilitu – srov. (Bagehot, 1872), (Pigou, 1927 aj.).
228
Podle Schumpetera není ekonomický vývoj plynulý, neboť technologický pokrok není hladký a plynulý, ale
probíhá v „nárazových vlnách“. „Inovační vlna“ začíná významnějším technologickým zlepšením, vytvářejícím
příležitosti pro další inovace a s nimi spojené investice. V duchu „rakouského“ přístupu k hospodářským
cyklům – srov. (Mises, 1912), (Hayek, 1931 aj.) – lze učebnicově interpretovat další průběh cyklu např. takto:
„Inovační vlny vyvolávají zdání trvalé prosperity a nadměrný investiční optimismus. Úspěšní inovátoři jsou
často napodobováni méně schopnými inovátory, jejichž inovace a s nimi spojené investice nenaplní očekávání.
Posléze se inovační plna vyčerpá a přehnaná investiční aktivita naráží na reálné možnosti přehřívající se
ekonomiky. Některé investice se ukáží být špatné a zklamaná očekávání přerostou v investiční pesimismus.
Expanze se pak mění v recesi, během které jsou špatné investice odbourávány. Recese působí jako ozdravný
proces, v němž se ekonomika zbavuje nejen špatných investic, ale i neúspěšných podnikatelů-inovátorů, a nalézá
novou rovnováhu na vyšší technologické úrovni, na kterou ji vynesla inovační vlna. Relativní klid je po čase
narušen další inovační vlnou“ (Holman, 2004, s. 333). Podrobněji viz paragrafy subkapitoly 3.4.
229
Možno uvádět i další skupiny, resp. podskupiny. Např. „přírodní“ koncepce hospodářského cyklu, též zvané
„zemědělské“ aj. Vedle W. S. Jevonse (1884), a jeho syna H. S. Jevonse (1910), je sem možné řadit např. H. L.
Moora (1914, 1923). Srov. (Vrábek, 1947), (Macháček, 2001a), resp. (Vorlíček, 2015). Blíže viz pasáž 3.3.2.
230
Podrobněji viz (Hansen, 1939). Ideu „sekulární stagnace“, v souvislosti s aktuálním vývojem v 21. století,
rozpracovává např. L. H. Summers (2014). K hypotéze „nové sekulární stagnace“ blíže viz subparagraf 4.5.3.1.
231
Ohledně „politického hospodářského cyklu“ bývá uváděn M. Kalecki (1943 aj.) a W. D. Nordhaus (1975).
Politický cyklus daný rytmem voleb je příčinou cyklu hospodářského. Srov. (Downs, 1957). Politický cyklus
střídavě zvyšuje či snižuje agregátní poptávku, a tím přispívá k rozhoupávání ekonomické aktivity. Např. šance
politické reprezentace na znovuzvolení (kdy vlády usilují o maximalizaci pro ně odevzdaných hlasů v příštích
volbách) zvyšuje, když v době voleb vládne prosperita a inflace ještě není příliš vysoká. Vlády cca 1-2 roky před
225
79
náhodné procházky232 (S. Beveridge, Prescott),233 kdy ekonomická aktivita kolísá pod vlivem
dočasných šoků poptávkových a trvalých nabídkových.
Další možný pohled vychází z klasifikace G. Haberlera (1937).234 Rozlišeny jsou
teorie stavící na „vnějších silách“ – objevech zlata (G. K. Cassel, 1932), meteorologických a
astronomických příčinách či změnách v zemědělství (W. S. Jevons, 1884), cykly plynoucí z
válek (díky změnám v populační dynamice aj.); dále různé varianty teorií „podspotřeby“ (též
např. A. H. Hansen, 1927)235 a „psychologické“ teorie (A. C. Pigou, 1927, 1933, 1941),236
nebo Mitchellova koncepce (W. C. Mitchell, 1913, 1946).
Níže jsou připomínány „monetární“ a „investiční“ teorie hospodářských cyklů.237
„Čistou monetární teorii“ reprezentuje R. G. Hawtrey (1913, 1919 aj.). Významnou roli
sehrává peněžní teorie J. G. K. Wicksella (1901,238 1936 aj.). Poválečné koncepce využívají
moderních verzí kvantitativní teorie peněz239 (M. Friedman, A. J. Schwartzová, 1963 aj.). Na
neočekávané změny zásoby peněz coby báze pro změny reálného výstupu a cyklu upozorňuje
R. J. Barro (1980) atd. Coby monetární teorie „přeinvestování“ díky deviacím ve struktuře
výroby iniciovanými monetárními faktory jsou označovány studie F. A. Hayeka (1929 aj.).
Na „nemonetárním přeinvestování“ staví M. I. Tugan-Baranovskij (1894),240 dále A. A. K.
Spiethoff (1925) mající vliv241 na „inovační“ cykly u J. A. Schumpetera (1912, 1939).242
volbami často preferují politiky poptávkové expanze s brzkými efekty (růst zaměstnanosti, produkce). Po
volbách se vlády uchylují např. k protiinflačním politikám restriktivním. Koncepce politického cyklu je spojena
s teorií veřejné volby (J. M. Buchanan, G. Tullock aj.) – blíže viz (Holman a kol., 1999). Srov. (Žák, 1998).
232
Náhodnou procházku lze využít při tvorbě pravděpodobnostního stromu náhodných jevů. Stochastický proces
náhodná procházka má aplikace např. při analýze cen akcií. Tyto se mají vyvíjet způsobem náhodné procházky,
a proto je nelze předvídat. Což je v souladu s hypotézou efektivních trhů. Srov. (Fama, 1965).
233
Podrobněji viz (Beveridge, Nelson, 1981), (Kydland, Prescott, 1990).
234
Podrobněji viz (Valentine, Dauten, 1983).
235
Blíže viz (Brown, 1989). Srov. pozdější Hansenův koncept stagnace (Hansen, 1939 aj.).
236
Pigou za důležité považuje psychologické faktory, od nichž jsou odvozeny tzv. „body zvratu“, kdy nadměrný
optimismus plodí nadměrný pesimismus a naopak. Ve studiích (1927, 1941) přitom zohledňuje též faktory, resp.
příčiny, reálné (inovace, nesoulad vývoje odvětví, exogenní historické události jako války nebo změny módy) i
peněžní (které považoval za méně významné než reálné). Reálné podléhají psychologickým vlivům, jejichž
základ spojuje s nejistotou. Budoucí události jsou vždy nejisté. Např. investiční rozhodnutí jsou ovlivněna
reakcemi podnikatelů, jejichž anticipace cen či zisků je mnohdy nesprávná. Rozhodnutí o investicích zasahují do
vzdálenější budoucnosti a jsou proto méně jistá než spotřební rozhodnutí. Fáze prosperity a deprese je možné
považovat za „vlny“ investičního optimismu a pesimismu. Za prosperity obvykle vládne optimismus, za deprese
pesimismus ohledně budoucnosti. Změny „nálady“ představují „body zvratu“ cyklu. Důležitost psychologie a
očekávání při vysvětlení hospodářských výkyvů konstatuje již J. S. Mill v roce 1826, dále A. C. Pigou (1927 aj.),
jehož úvahy ovlivnily Keynese a „Obecnou teorii … „ (1936) – blíže viz (Keynes, 1963). Srov. aplikace
konceptu „animal spirits“ v (Akerlof, Shiller, 2010). Vlivy subjektivních faktorů na ekonomický cyklus
zohledňují též teorie politického hospodářského cyklu. Srov. též (James, 1968), (Vrábek, 1947), (Woll, 1993).
237
Ani zde nepanuje jednotná terminologie. Uváděná, i další, členění se vzájemně prolínají, jednotlivé koncepce
a autoři jsou zařazovány do rozdílných skupin, ve kterých existují různé směry apod. Srov. (Heczko, 2003) aj.
238
Švédský originál textu Lectures on Political Economy je z roku 1901, první anglické vydání vychází v roce
1934 (Wicksell, 1934).
239
Podrobněji viz (Koderová, Sojka, Havel, 2011). Srov. (Sojka, 2010).
240
Koncept M. I. Tugana-Baranovského představuje paragraf 3.1.2. Srov. (Baranovskij-Tugan, 1894 aj.).
241
Srov. (Kurz, 2010).
242
Schumpeterovu koncepci detailněji představuje subkapitola 3.4.
80
Akcelerační243 a jiné mechanizmy (včetně investičního multiplikátoru, resp. dalších
multiplikačních efektů)244 využívají zejména přístupy ekonomie keynesovské.
E. James odkazuje především na ty, kteří zkoumali „periodické omezování a oživování
výrobní aktivity a hledali příčiny tohoto spasmodického, křečovitého pohybu výroby. Jejich
pozornost byla věnována především cyklu Juglara“ (James, 1968, s. 153). Rozlišuje
stoupence ideje „podspotřeby“ (R. Luxembourgová či J. A. Hobson), vysvětlení peněžními
příčinami, např. pohybem úvěru (C. J. Juglar, Hawtrey, Hayek) a jiné teorie poukazující
současně na faktory reálné i peněžní povahy (Aftaliona, Spiethoffa, Mitchella, J. M. Clarka).
Jedna ze starších klasifikací cyklických koncepcí rozeznává teorie: „1. peněžní, 2.
reálné, 3. psychologické, 4. nákladové, 5. ziskové aj., podle toho, zda vysvětlení se hledá na
straně peněz, nebo činitelů nepeněžních, či duševních vlastnostech jak spotřebitelů, tak
výrobců, nebo jiných dynamických činitelích“ (Vrábek, 1947, s. 19).245
Další a modernější pohled pak zkoumá „starší teorie, před a po Velké Depresi“, resp.
„novější modely hnané změnami v investicích, úvěrech a relacích cena – náklady – zisk“
(Zarnowitz, 1985, s. 524). Většinu těchto modelů označuje za endogenní246 a deterministické.
Vedle toho rozeznává „teorie cyklických reakcí na monetární a reálné šoky“ (tamtéž, s. 544)
zohledňující především faktory povahy exogenní a stochastické. V tomto kontextu je třeba
znovu připomenout časté kombinace, resp. syntézy jednotlivých koncepcí hospodářských
výkyvů (např. vnitřních – ekonomických či vnějších – mimoekonomických příčin), včetně
možného prolínání standardních a nestandardních přístupů.
Z marxistického pohledu mohou být teorie krizí247 v „buržoazní ekonomii“ členěny
např. podle toho, kde hledají poruchy rovnováhy: „Vzniká ... otázka jejich klasifikace z
hlediska gnozeologického, jež by ukázala, jaká poznávací hlediska buržoazní teoretikové
aplikují. Základním a obecným hlediskem je tu teorie rovnováhy a jednotlivé teorie se vlastně
liší podle toho, kde hledají poruchy rovnováhy. Podle toho je možno shrnout zkoumané teorie
zhruba do těchto skupin:
I. Nejistota a citové vlivy, tj. střídané vlny pesimismu a optimismu, jakož i omyly v
posuzování hospodářské situace (Pareto, Marshall, v podstatě i stockholmská škola).
II. Všeobecná nadvýroba, jež je způsobena a) nerovnoměrným rozdělením důchodů —
Rodbertus, Hobson, b) zvláštním charakterem rozvoje moderního průmyslu, kdy výstavba
První koncept akcelerátoru bývá spojován s A. Aftalionem (1909). Aftalion na základě statistických údajů
prokazuje závislost cyklického vývoje produkce statků kapitálových na výrobě statků spotřebních. Zjišťuje, že
změny v produkci spotřebních statků vyvolávají větší změny v produkci kapitálových statků. Přeformulován a
pojmenován je tento princip (vyjadřující závislost investic na očekávané změně produkce) J. M. Clarkem, který
akceleraci aplikuje na výklad ekonomického cyklu (Clark, 1917). Blíže viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010).
244
J. M. Keynes (Keynes, 1963) odvozuje investiční multiplikátor jako analogii multiplikátoru zaměstnanosti R.
F. Kahna (Kahn, 1931). Investiční multiplikátor (též nazývaný Kahn-Keynesův) slouží k vyjádření
důchodotvorného efektu investic. Podrobněji viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010).
245
S vlastní formální úpravou a zvýrazněním. „Theorie konjunkturní“ Vrábek člení i podle metody zpracování
na „A. theorie kvalitní, B. theorie kvantitní“ (Vrábek, 1947, s. 19). „Reálná“ vysvětlení hospodářských výkyvů
spojuje s „1. objevy a vynálezy, 2. objevy nových zlatých ložisek, 3. novými výrobky a přesuny poptávky, 4.
válkami, 5. kolísáním úrody v zemědělství, 6. různými fysikálními zjevy, 7. změnou elasticity poptávky (nabídky)"
(tamtéž, s. 20). Hovoří také o skupině, která „se dívá na hospodářský cyklus jako na funkci kapitalistického
řádu“ a „druhá ... si všímá technologického charakteru moderní výroby“ (dtto). Prizmatem porušení rovnováhy
rozeznává teorie „kumulační“ (kdy dojde k uvolnění sil dále zesilujících nerovnováhy) a „kompensatorní“
(kumulativní proces je zastaven silami obnovujícími rovnováhu). Srov. (Setínský, 1964).
246
Srov. tzv. „teorie sebeudržujících se cyklů“ (Zarnowitz, 1985, s. 533), kde externí síly a faktory hrají až
druhotnou roli.
247
K marxistické koncepci cyklického vývoje, resp. krizí za kapitalismu blíže viz paragrafy subkapitoly 3.7.
243
81
nových kapacit se uskutečňuje tak dlouho, že se ztrácí kontakt s potřebami trhu — Spiethoff,
Aftalion, c) spoření, tvorba a investice kapitálu — Tugan-Baranovskij.
III. Nové kombinace hospodářské, tj. innovace — Schumpeter.248
IV. Peněžní poruchy rovnováhy, tj. úvěrové teorie krize (Hawtrey).249
V. Podnikatelský zisk — jeho zhroucení jako příčina krize — sem patří vlastně i
Keyneseova teorie.
„Téměř současné s teorií Schumpeterovou vzniká i jiná teorie, jež má ve výkladu cyklu podnes význačné
postavení. Je to teorie Alberta Aftaliona, s níž se v podstatných rysech shoduje i teorie A. Spiethoffa ... Obě
teorie vycházejí, řečeno terminologií marxistické ekonomie, z rozporu mezi I. a II. skupinou výroby a z toho, že
při růstu výroby má zvláštní význam růst výroby výrobních prostředků. Říkají, že nové odbytové možnosti podnítí
rozsáhlou investiční výstavbu, jejíž dokončení trvá poměrně dlouhou dobu. Během ní je relativně menší nabídka
hotových výrobků, při čemž investiční výstavba, vedoucí i k zvýšení zaměstnanosti, ještě zvyšuje poptávku po
těchto výrobcích. Nakonec se však po dokončení investic projeví nadměrná nabídka hotových výrobků, jejichž
ceny klesají. Propuká nadvýroba a s ní krize. Obě teorie, jak Spiethoffova, tak i Aftalionova, spojují tedy krizi s
všeobecnou nadvýrobou. Je však mezi nimi jistý rozdíl co do vysvětlení okolností, za nichž krize propuká.
Aftalion klade důraz na přesycení trhu spotřebními předměty. Spiethoff naproti tomu tvrdí, že příčinou zlomu
vzestupu je přesycení fixním kapitálem, k němuž nadto chybí potřební dělníci. Prakticky však oba vidí jádro
problému v neúměrně rozbujelé výrobě výrobních prostředků. Aftalion v rámci své teorie formuloval i tzv.
princip akcelerátoru ... Jestliže Aftalion i Spiethoff správně spojují krizi se všeobecnou nadvýrobou, nelze
zároveň nevidět, že se jejich koncepce pohybují celkem ve stejných myšlenkových oblastech jako Schumpeterova
teorie. Nevidí samozřejmě příčinu nadvýroby v třídních rozporech kapitalistické společnosti, nýbrž prostě v tom,
že výstavba nových výrobních kapacit trvá dlouho, jejich produkty přicházejí na trh, který se postupně zaplňuje,
takže působením nových kapacit se tíseň na trhu ještě zvětšuje. Aftalionův akcelerační princip sice vyjadřuje v
určité míře reálně probíhající procesy v kapitalistické reprodukci, jejich obsah a smysl však překrucuje. Vidí
příčiny cyklických výkyvů výroby přímo v reprodukci fixního kapitálu, kdežto ve skutečnosti reprodukce fixního
kapitálu tvoří jen materiální základ cyklického vývoje. Podobně jako Schumpeter vidí tedy i Aftalion a Spiethoff
příčiny krizí nakonec v technické, ne ve společenské stránce reprodukce“ (Setínský, 1964, s 17-18). Srov.
(Aftalion, 1909, 1913), (Spiethoff, 1925). Ke koncepcím A. A. K. Spiethoffa blíže též viz paragraf 3.3.1.
249
„Příznačný je ... názor anglického ekonoma R. G. Hawtreye který měl vůbec krize jen za jev úvěrový a byl
přesvědčen, že při mezinárodně koordinované úvěrové politice je možno vyhnout se krizím vůbec ...“ (Setínský,
1964, s. 22). Setínský připomíná taktéž úvěrovou teorii A. L. Hahna (1920). Koncepci Hahna v četných ohledech
považuje za předchůdce J. M. Keynese a nalézá i spojitosti s názory J. A. Schumpetera ohledně kapitálu a úvěru.
„Podstata Hahnovy i Schumpeterovy teorie je v tezi o tzv. kapitálově tvůrčí povaze úvěru. Co to znamená? Oba
ekonomové odmítají názor, že úvěr je jen nástrojem mobilizace dočasně volného peněžního kapitálu a jeho
přenesením z dispoziční moci majitele, který pro něj nemá momentální použití, k jiné osobě, u níž je naproti tomu
dočasný nedostatek kapitálu. Kdyby byl princip úvěru v tom, pak by prý kapitál, který je předmětem poskytnutí
úvěru musil být zde již v momentu poskytnutí úvěru a úvěr by jej jen nově rozdělil. Kapitál poskytnutý bankou, ať
její vlastní, nebo u ní deponovaný, musil by tedy existovati již před poskytnutím úvěru a úvěr by nikdy nemohl
převýšit úspory, tj. potenciální kapitál. Tvorba nového kapitálu by si tak vždy vyžadovala příslušných úspor jako
zdroje této tvorby. Čím by tedy byli lidé šetrnější, tím by byla i země kapitálově bohatší, tím by byl hojnější i
úvěr, nižší úroková míra a naopak. Naproti tomu tvrdí Hahn i Schumpeter: Úvěr znamená v podstatě vytvoření
kupní síly za účelem jejího přenechání podnikateli, ne však prostě přenechání již existující kupní síly. Hahn to
vyjadřuje takto: Podle běžné teorie jsou pasivní operace bank předpokladem jejich aktivních operací ...“
(Setínský, 1964, s. 22-23). „Hahnovy a Schumpeterovy názory spočívají na několika omylech, které se ovšem
výborně hodí pro potřeby obhajoby kapitalistického hospodářství. Především je zcela neoprávněna Hahnova
abstrakce od hotových peněz, pokud se týče vnitřního oběhu ... Druhou chybou kapitálově tvůrčí teorie je
ztotožnění peněžního kapitálu jako jedné z funkčních forem kapitálu s kapitálem vůbec ... Z toho je ovšem přímá
cesta k závěru: Na základě úvěru poskytují banky kupní sílu, to jest peníze, jež mohou sloužit jako peněžní
kapitál. Poněvadž možnost poskytovat úvěr je neomezená, je neomezená i schopnost tvořit kapitál. Protože
kapitalistická výroba se vyznačuje právě používáním kapitálu, je tak šťastně dokázáno, že se kapitalistická
výroba může rozvíjet takřka neomezeně, bez obtíží, že tedy překonání krizí je v moci kapitalistů, přesněji řečeno,
v rukou úvěrové soustavy. Tak mohou být všechny rozpory kapitalismu úspěšně odstraněny. Vhodná úvěrová
politika bank, zejména další úvěrové expanze a snížení úrokové míry při hrozící krizi nebo při uváznutí
prosperity by mohly situaci zachránit. Hahn tak nakonec dochází k závěru, že alespoň teoreticky nepatří možnost
„věčné prosperity“ do říše utopie“ (tamtéž, s. 24-25). Ke koncepci Schumpetera blíže viz subkapitolu 3.4.
248
82
Mitchell případně konstatoval, že jednotlivé teorie se navzájem nevylučují, nýbrž že
jejich autoři zpravidla kladou různý důraz na jednotlivé rysy reprodukčního procesu. Není to
náhodné. Buržoazní ekonomové nemohou samozřejmě nikdy přičíst vinu za krize přímo
podstatě kapitalismu, jeho vykořisťovatelskému charakteru. Proto hledají tuto příčinu v
jednotlivých stránkách reprodukce. Nelze také říci, že by při tom často nepoukázali i správně
na jednotlivé dílčí poruchy. To se zvlášť vyhraněně projevuje u teorií, podle nichž má vlastně
každá krize svou specifickou příčinu. Vždy se však pečlivě vyhýbají obecné příčině. Lze proto i
říci, že se tyto teorie spíše navzájem doplňují, než aby se potíraly a vyvracely. Rozpory mezi
nimi jsou proto často jen slovního rázu“ (Setínský, 1964, s. 32-33).250
Uvádět a rozebírat by šlo další pokusy o klasifikaci teorií ekonomických cyklů (či
„konjunktur“, krizí atd.).251 V našem kontextu je přitom důležité zejména odlišení faktorů
vnitřní a vnější povahy, resp. sil ekonomických a mimoekonomických, včetně zohlednění
různých paradigmat ekonomických cyklů.252
V dalších pasážích a kapitolách253 jedno z centrálních míst zaujímá Schumpeterova
„inovační“ teorie hospodářského cyklů, resp. cyklů. Již na tom místě učiňme malou
rekapitulaci. Níže bylo připomenuto, že jeho „reálný“ (a nabídkově orientovaný) přístup
příčiny cyklického vývoje nalézá v charakteru inovační činnosti. Hospodářský vývoj není
plynulý, protože ani technologický pokrok neprobíhá hladce a plynule. Schumpeterova teorie
přitom nastoluje i otázku, zda dlouhodobý a „konjunkturní“ vývoj nemají stejné příčiny či
alespoň společného jmenovatele (např. technický a technologický pokrok).254
Inovace, paralelně s hospodářským růstem, zde spouštějí také ekonomické cykly
interpretované coby „inovační vlny“.255 Základ cyklického vývoje tkví, podle Schumpetera, v
nerovnoměrném rozložení spontánně vznikajících inovací, majících tendence shlukovat se do
určitých období a sektorů. Schumpeterův evoluční přístup na hospodářský vývoj pohlíží jako
na proces, odehrávající v „nárazech“. Pohyb k rozmachu není jen konsekvencí předchozí
deprese, nýbrž výslednicí samostatných sil. Klíčovou roli sehrávají dynamičtí podnikatelé
využívající nové technické vědomosti a vynálezy (invence) k zavádění novinek (inovace) a
tímto si opatřují předstih před svými konkurenty. Jiní podnikatelé novinky inovátorů
napodobují (imitace) a jistým časovým zpožděním. Přizpůsobovací proces časem směřuje
k nové rovnováze na vyšší úrovni, která je dále zase porušena novými inovacemi.256
U Schumpetera jsou peněžním předpokladem inovací možnosti jejich financování,
S vlastní formální úpravou a zvýrazněním.
Srov. (Zarnowitz, 1985, 1992).
252
Také v této oblasti přetrvává nemálo problémů. Např. O. Šik upozorňuje právě na „rozdílná paradigmata
cyklu“ (Šik, 1991, s. 70). Otevřenou stále zůstává koncepce multicykličnosti (včetně propojení různých typů
cyklů – srov. schéma 3.3., resp. 3.11.). Zohledňovat je nutno i komplikované a mnohorozměrné souvislosti mezi
vývojem technologickým, ekonomickým, institucionálním aj. Blíže viz paragrafy subkapitoly 4.5., resp.
(Sirůček, 1998g, 1999b, 2001c aj.).
253
Podrobněji viz především paragrafy subkapitoly 3.4. Srov. (Schumpeter, 1987, 1989).
254
V textu pro zpřehlednění nebude obvykle rozlišováno mezi technikou a technologií. A zjednodušeně,
pracovně, bude obvykle používán termín technologický pokrok, coby jisté synonymum pro pokrok technický,
vědecko-technický aj. Srov. (Heczko, 2003), (Sirůček et al., 2014). Nicméně připomeňme, že mnohdy coby širší
kategorie figuruje technika, resp. pokrok technický – srov. (Ekonomická encyklopedie, 1984). Na techniku
možno hledět jako na „dynamický otevřený systém neustále zdokonalovaných, stále se specializujících lidských
schopností, technologií, nástrojů, strojů, založený a neustále poháněný využíváním a aplikací především
přírodověd. a fyzikálních poznatků“ (Filosofický slovník, 1995, s. 405-406).
255
Schumpeterův model může být využit k vysvětlení „konjunktury“ i procesu hospodářského růstu. Rozdíly
mezi nimi zde ztrácejí na své vyhraněnosti. „Činnost podnikatelů zde koneckonců „přirozeně“ vede k vlnovitým
pohybům ekonomického rozvoje. Ty jsou pak evolučním procesům v ekonomice vlastní a nelze je eliminovat bez
vyloučení samotné evoluce“ (Heczko, 2003, s. 121). Srov. (Woll, 1993). Podrobněji viz pasáže subkapitoly 3.4.
256
Někdy uvedené bývá někdy nazýváno tzv. „Schumpeterovým procesem“. Srov. (Woll, 1993), resp. části 3.4.
250
251
83
obvykle bankovní úvěry, neboť se v podnikání vždy nemusí dostávat dobrovolných úspor. Při
objasňování cyklů Schumpeter operuje pouze s inovacemi, i když si uvědomuje též působení
dalších příčin hospodářských výkyvů. Jde o vnější příčiny (války, revoluce, institucionální
změny či např. změny bankovního zákonodárství) a „faktory ekonomického růstu“, které zde
nevedenou k podstatnějším hospodářským poruchám (demografické změny či akumulace
kapitálu). Inovace Schumpeter nazírá coby faktor čistě endogenní povahy.257
Připomenout možno letmo taktéž přístup, vztahující vhodné východisko rozboru teorií
hospodářských výkyvů k Sayovu zákonu trhů, resp. k tomu, zda koncepce považují (nebo
nepovažují) tržní ekonomiku za vnitřně stabilní systém.258 Proti „Sayovu zákonu“ původně
stojí teorie „podspotřeby“259 a z nich vyplývající teorie „třetích osob“ (T. R. Malthus, J. Ch.
L. S. Sismondi),260 které inspirovaly ekonomy marxistické (R. Luxemburgová aj.) i
nemarxistické (např. E. Lederera).261 Coby přínos bývá uváděno, že tyto přístupy umožnily
opustit výlučně „nabídkový“ pohled a obrátily pozornost k poptávkovým vlivům.262
Diskuze kolem „Sayova zákona“ též vedly k obrácení pozornosti na peněžní aspekty
ekonomiky, což podnítilo vznik „monetárních“ teorií cyklu. Hledání příčin konjunkturních
Přestože např. technologické zdokonalení „může mít alespoň částečně vnější charakter ve vztahu
k ekonomickému systému“ (James, 1968, s. 375). Podrobněji viz paragrafy subkapitolu 3.4., především 3.4.3.
258
„Přístup jednotlivých teoretických ekonomů a ekonomických škol k problematice hospodářských cyklů je
kriticky podmíněn tím, zda považují tržní ekonomiku za vnitřně stabilní či naopak za vnitřně nestabilní systém.
Podle toho také vypadá jejich vztah (míra akceptace či výhrad) k Sayovu teorému čili k Sayovu zákonu trhu ...“
(Heczko, 2003, s. 122). Samotný „Sayův zákon“ je předmětem různých interpretací, překračujících již rámec
tohoto textu – srov. (Felderer, Homburg, 1995), (Holman a kol., 1999), (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010) aj.
259
Koncepce „podspotřeby“ jsou někdy považovány spíše za teorie hospodářské deprese (resp. krize), nežli za
plně rozvinuté teorie ekonomických cyklů. Srov. (Woll, 1993), resp. (Setínský 1964). „Odraz klasických teorií je
nejzřetelnější u „teorií podkonsumpčních“, jejichž duchovním otcem je zejména Sismondi. Jeho názory se
objevují v různých variantách u Rodbertuse a J. A. Hobsona. Společné těmto názorům je to, že vidí příčinu krizí
v nadvýrobě, způsobené nerovnoměrným rozdělením důvodů, jehož důsledkem je příliš nízký, resp. i klesající
podíl dělníků na produktu. Tak Rodbertus. Hobson zase zdůrazňuje, že většina bohatství náleží malé části
společnosti, jejíž důchody rostou rychleji než její spotřeba. Z toho vyplývá přebytek úspor, který je investován, až
dojde k nadvýrobě. I když tyto teorie ukazují správné na důležité rysy reprodukce kapitálu, přece jenom nemohou
podat správné vysvětlení krize. Ztroskotávají již na tomto: „Jak je možno vysvětlit krizi z nedostatečné spotřeby,
když právě bezprostředně před krizí dosahují mzdy a vůbec spotřeba dělnictva nejvyšší úroveň?“ (Setínský,
1964, s. 13). Srov. (Vojtíšek a kol., 1983), (Vrábek, 1947). J. A. Hobson (1894, 1909) za hlavní příčinu
hospodářských recesí považoval nedostatečnou koupěschopnou poptávku širokých vrstev. Rozdíly v rozdělování
mělo zmenšit navrhované zvýšení mezd a snížení zisků. Hobson též kritizuje doktrínu mezní produktivity
(1909). Srov. (Sismondi, 1819), (Rodbertus, 1898).
260
Agregátní poptávka má tendenci permanentně zaostávat za agregátní nabídkou díky příliš úzkému vnitřnímu
trhu – odtud potřeba „třetích osob“ (vrstev či zemí) pro realizaci produktu. Malthusova teorie „podspotřeby“
operuje s tím, že akumulace kapitálu vyvolává permanentní a chronické zaostávání poptávky nad nabídkou. Což
nepojímá coby makroproblém vztahu úspor a investic (jako např. J. M. Keynes), nýbrž jako důsledek toho,
produkt roku letošního je nakupován za důchody roku loňského. Celkovou produkci kapitalistické ekonomiky
nelze realizovat pouze za koupěschopnou poptávku generovanou příjmy dělníků a kapitalistů. Aby při růstu
nedošlo k všeobecné nadvýrobě, je k realizaci nezbytná poptávka „třetích osob“. Zde pozemkových vlastníků či
duchovenstva aj. – vrstev konstituujících dodatečnou poptávku, ale nezúčastňujících se výroby. Dle Sismondiho
(1819) se kapitalismus vyznačuje rozporem mezi výrobou a spotřebou a tendencím ke krizím z „podspotřeby“,
prohlubovaným zaváděním strojů a růstem nezaměstnanosti, což přispívá k poklesu příjmů dělníků. K realizaci
produktu je potřeba „třetích osob“, zde např. zemí, kde dosud převládá malovýroba. Řešení spojuje s návratem
ke spojení majetku a práce v malovýrobě. Blíže viz (Sirůček, 2017), (Sirůček a kol, 2007), (Sojka, 2010).
261
U marxistické politekonomie bývá zmiňován vliv na rozpor mezi výrobou a spotřebou – blíže viz (Vojtíšek a
kol., 1983). Srov. subkapitolu 3.7. K marxistickým stoupencům myšlenky „podspotřeby“ náleží L. Laurat, R.
Luxemburgová či R. Hilferding. K dílu Luxemburgové blíže viz (Sirůček, 2012d). V linii nemarxistické jde o
vliv na E. Lederera (1922), E. Preisera, J. A. Hobsona, W. T. Fostera, W. Catchingse (Foster, Catchings, 1928) či
na keynesovský „paradox spořivosti“. Blíže viz (Sojka, 2010). Srov. (Felderer, Homburg, 1995), (Woll, 1993).
262
„... čímž byla zpochybněna postulovaná rovnost produkce a důchodu a tak se otevřel prostor pro nesoulad
mezi výrobou a spotřebou, úsporami a investicemi či nabídkou a poptávkou“ (Heczko, 2003, s. 122).
257
84
výkyvů bylo zaměřeno na zvláštnosti peněžního hospodářství. „Peněžní teorie hospodářských
cyklů vysvětlují kolísání konjunktury kolísání oběhu peněz a pohybem úvěrů“ (Heczko, 2003,
s. 100). Na úvahy C. J. Juglara (1862)263 navazuje M. Ansiaux (1934) a především R. G.
Hawrey (1919 aj.). „Čistě peněžní“ vysvětlení cyklu se však zdála nedostatečné a např. pohyb
úrokové míry264 bývá dáván do souvislosti i s reálnými faktory – např. investicemi.
Vznikají další „monetární“ teorie, které bývají též zařazovány mezi „investiční“ –
různé koncepce „přeinvestování“. Mnohé z nich se odvolávají na J. G. K. Wicksella (1936
aj.).265 Wicksell, spolu s G. K. Casselem (i jeho „reálnou“ teorií cyklu),266 přitom náleží ke
Marxistická literatura zmiňuje výklad krizí na základě peněz a úvěru: „... Laveley viděl příčinu krizí v odlivu
zlata do ciziny, jenž si vynutí silné omezení úvěru, z čehož pak nutně vyplyne pokles výroby a cen. Tak propuká
krize. Jug1ar ... doplnil tuto teorii názorem, že krize i prosperita jsou vždy závislé na stavu cen. Krizi vždy
předchází vzestup cen a krize propuká, jakmile se vzestup cen zastaví. Vzestup cen je přerušen proto, že zhoršuje
obchodní bilanci, takže nedostatečný vývoz zboží musí být nahrazen vývozem zlata, až nastanou účinky popsané
Laveleyem. Povrchnost této teorie je zřejmá. Konstatuje vlastně pouze význam pohybů cen i úvěru a není s to
vysvětlit příčiny těchto pohybů ...“ (Setínský, 1964, s. 12). Srov. (Juglar, 1862), (Laveleye, 1886).
264
Hawtrey náleží k představitelům neoklasické cambridgeské školy. Obdobně jako D. H. Robertson rozvíjí
cambridgeskou teorii peněz a ovlivňují teorii cyklu – podrobněji viz (Holman a kol., 1999), (Sojka, 2010). Cykly
Hawtrey uvažuje coby generované čistě peněžními příčinami, kdy peněžní a úvěrové pohyby považuje za nutné
a dostačující podmínky pro vznik cyklu. Příčinu krizí spojuje s politikou emisních bank. Tato nerozumně zvyšuje
diskont, aby byla zachována ohrožená „kovová“ hotovost či proto, aby na mezinárodních trzích byla chráněna
národní měna. Růst diskontu zvýší úrokovou míru, omezí úvěry a sníží celkovou koupěschopnou poptávku.
Následný pokles omezí ekonomickou aktivitu. Časem omezování úvěrů a růst bankovních depozit zvýší
bankovní rezervy a podnítí novou expanzi úvěru a celého hospodářství. Pokud by však byl úvěr neomezený,
mohla by expanze stále pokračovat, pouze by dále stoupaly ceny. Zejména teze, že s neohraničenou úvěrovou
expanzí by prosperita mohla pokračovat do nekonečna, vyvolala skepsi a kritiku. Srov. (James, 1968).
265
Kapitalistická ekonomika je vnitřní nerovnovážná a generuje cykly. Východiskem k formulování monetární
teorie cyklu je u Wicksella teorie peněz – blíže viz (Koderová, Sojka, Havel, 2011). Příčiny cyklu spočívají ve
změnách peněžní zásoby (monetární politikou centrální banky), vysvětlované odchylkami peněžní a „přirozené“
úrokové míry. „Přirozená“ (normální, reálná) úroková míra je rovna očekávané míře výnosu z nově
investovaného kapitálu. Tato prochází významnými změnami, při změnách podmínek výroby či poptávky.
Peněžní (tržní, bankovní) úroková míra je ta, která vyrovnává nabídku zápůjčitelných fondů (úspory a přírůstek
peněžní zásoby) s poptávkou po nich (investice a přírůstek poptávky po hotovostních zůstatcích). Peněžní
úroková míra se díky obezřetnému chování bank automaticky nepřizpůsobuje úrokové míře „přirozené“. Je-li
peněžní úroková míra vyšší než „přirozená“ vzniká recese, prohlubující se díky „kumulativním“ procesům
vznikajícím ve vztazích mezi odvětvími. Pokud je peněžní úroková míra nižší, rostou investice a „kumulativní“
procesu ženou hospodářství do expanze. Zvýší-li tedy banka zásobu peněz, vzrostou zápůjčitelné fondy a
peněžní úroková míra klesne pod „přirozenou“. Firmy zvýší čisté investice. Reálné zvýšení investic Wicksell
(předpokládající plné využití zdrojů) vysvětluje vznikem „vynucených úspor“. Jde o zvýšené zisky firem díky
předstihu růstu cen před růstem mezd, vyvolaným růstem investic. Reálné mzdy klesají a zisky firem rostou,
firmy tak mohou financovat rostoucí investice. Zdroje jsou následně přetahovány ze spotřebních do investičních
odvětví a investice mohou růst i reálně. Po nějakém čase mzdy doženou ceny, zisky klesnou a „vynucené
úspory“ mizí. Další zvýšení cen vyvolá jen růst peněžní úrokové míry a její návrat na předchozí úroveň. Vzestup
cyklu končí a nastupuje fáze sestupná (deprese, recese). Některé investice se ukazují být „špatnými“ (po zvýšení
úrokové míry se už nevyplácejí) a firmy se tyto snaží „odbourat“. Šíří se vlna deinvestování a investičního
pesimismu. Klesá výroba, roste nezaměstnanost a ekonomika upadá do deprese. Klíč k potlačení cyklů Wicksell
spatřoval v měnové politice centrální banky, v udržování stabilní cenové hladiny. Wicksell inspiroval rakouskou
školu (a současně např. rozvíjí rakouskou teorii kapitálu) a specifická švédská škola bývá interpretována též
coby předchůdkyně keynesovství. Podrobněji viz (Holman a kol., 1999), (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010).
266
Casell příčiny cyklů nehledá ve faktorech monetárních, nýbrž reálných. Jeho koncepce cyklu má blíže k J. A.
Schumpeterovi, než k Wicksellovi či F. A. Hayekovi. Casell navazuje na M. I. Tugana-Baranovského a A. A. K.
Spiethoffa – u nichž má cyklus příčiny v nerovnováze úspor a investic, která je dána nerovnovážným vývojem
produkce statků kapitálových a spotřebních. Růst investic vede k rychlejší produkci statků kapitálových, růstu
zaměstnanosti, cen a mezd. Složení agregátní nabídky se však vzdaluje od složení agregátní poptávky. Růst
poptávky po statcích spotřebních vede k rozvoji kapacit firem, tyto produkujících. Vzniká převis nabídky
spotřebních komodit, který vyvolá pokles cen a zisků. Hospodářství upadá do recese, kdy klesají investice,
dochází k omezování produkce kapitálových statků a zaměstnanosti a posléze i výroby statků spotřebních. Casell
uvažuje též časová zpoždění (mezi investičním rozhodnutím, uvedením kapacit do provozu a vyvolanými
263
85
„švédským marginalistům“ na které navazuje švédská (stockholmská) škola, které byla ve 30.
letech 20. století známa právě i teoriemi hospodářského cyklu.267 Další významné
„monetární“ teorie cyklu reprezentují svébytní „Rakušané“, resp. „Neorakušané“ L. E.
Mises (1912)268 či F. A. Hayek (1929 aj.).269 A na půdě „monetárních“ teorií se v podstatě
nachází i soudobé koncepce ekonomického cyklu u monetarismu.270
změnami úrokových měr a dalších dopadů, šířících se v rámci cyklu ekonomikou) a vliv změn poptávky po
spotřebních statcích na investice (jistá obdoba principu akcelerátoru). Dalším přínosem výkladu Casella je vliv
finančního sektoru na prohlubování výkyvů v průběhu cyklu. Nízké úrokové míry stimulují investice, tyto
postupně přesáhnou úspory a úrokové míry začnou růst, čímž přispívají k přechodu do recese. Peněžní faktory
zde cyklické výkyvy prohlubují, ale nejsou jejich bezprostřední příčinou. Podle Casella tedy faktory reálného
povahy (technologický pokrok, populační růst či objevy nových zdrojů) odkrývají podnikatelům nové investiční
příležitosti a zvyšují očekávanou míru výnosu z investic. Zvýšená vlna investic postupně naráží na nedostatek
úspor a roste peněžní úroková míra. Řada investic se stává ztrátová a firmy propouštějí. Konjunktura přechází
v sestupnou fázi. Casell, obdobně jako Schumpeter, nespatřuje žádnou možnost potlačení cyklů měnovou ani
jinou politikou. Cyklické výkyvy jsou za kapitalismu nevyhnutelné (mají vnitřní příčiny) a jsou přirozeným
průvodním jevem technologického pokroku. Srov. (Holman a kol., 1999), (Sojka, 2010).
267
Švédská škola (E. Lindahl, E. Lundberg, G. K. Myrdal, B. G. Ohlin aj.) staví na Wicksellově teorii peněz a
rozpracování koncepce ekonomického cyklu do podoby dynamické teorie agregátní poptávky. Tato v mnohém
předjímá teorii efektivní poptávky J. M. Keynese. Blíže viz (Sojka, 2010).
268
Změny množství peněz jsou příčinou nezdravých „boomů“ a následných depresí. Změny vyvolává úvěrová
expanze komerčních bank, zaštítěných centrální bankou. „Boomy“ úvěrové vyvolávání „boomy“ investiční,
nemající reálný základ v úsporách. A peněžní úroková míra klesá pod míru odrážející možné zhodnocení
investic. Uvedené zkresluje ekonomické kalkulace investorů, kteří zahajují investice, které se v následující
období ukáží jako „špatné“. Po „boomu“ přichází hospodářská deprese. Podle Misese ovládnutí peněžního
oběhu státem (centrální bankou) nutné plodí ekonomické cykly a politika centrální banka na tom mnoho
nezmění. V systému „svobodného bankovnictví“ (bez centrální banky v roli „věřitele poslední instance“) by pak
nezdravé úvěrové expanze nebyly možné. Růst cen díky růstu peněžní zásoby přitom, dle Misese, nebude vlivem
změn rozdělení důchodů proporcionální. Podrobněji viz (Ebeling, 1996), (Koderová, Sojka, Havel, 2011).
269
Zdrojem ekonomické nerovnováhy, podle Hayeka, jsou peníze, především bankovní úvěr. Hayek navazuje na
Misese (a Wicksella) a koncepci rozvinuje o rakouskou teorii kapitálu. Snížení peněžní úrokové míry zde mění
strukturu kapitálu ve směru k „oklikovějším“ výrobám (s větší délkou výrobní periody). Firmy investují do
kapitálově náročnějších výrob a tvoří „špatnou“ strukturu kapitálu, neboť jsou pomýleny přechodným poklesem
úrokové míry a přechodným vznikem vynucených úspor. „Špatné“ investice není snadné „odbourat“, neboť
jsou specifickým statkem nemajícím jiné použití. Nevhodná struktura kapitálu se napravuje v průběhu deprese,
kdy je řada výrobních kapacit likvidována a mnoho lidí ztrácí práci. Krizovým poruchám mohou zabránit, podle
Hayeka, „neutrální“ peníze, které nebudou ovlivňovat relativní ceny ani úrokovou míru. Hayekovy názory se
posouvají, např. od návrhu neměnného množství peněz, po jeho zvýšení (v reakci na růst transakcí či při poklesu
množství bezhotovostních směnných aktů). Praktické řešení cyklů pomocí „neutrálních“ peněz nepovažoval
Hayek za snadné, ovšem trval na tom, že čím méně bude peněžní oběh ovlivňován centrální bankou, tím lépe pro
ekonomiku. Později dokonce navrhuje zrušit monopol vládní kontroly peněz a požaduje ponechat nabídku peněz
soukromému sektoru. Podrobněji viz (Ebeling, 1996), (Holman a kol., 1999), (Koderová, Sojka, Havel, 2011).
270
„Rakušané“, resp. „Neorakušanů“ se ovšem k „mainstreamovému“ monetarismu (resp. ještě méně k
intervencionistickému keynesovství) příliš nehlásí a zdůrazňují svou specifičnost: „Při bližším pohledu na teorii
hospodářských cyklů je zřejmé, že existuje mnohem více podobností než možných rozdílů mezi monetaristy a
keynesovci ...“ (De Soto, 2004b, s. 1). „Rakousky“ orientovaný De Soto (2004, 2009) při rekapitulaci rozdílů
„Rakušanů“ od keynesovců a monetaristů též připomíná, že rakouská tradice: „Zastává teorii endogenních
příčin krize, které vysvětlují periodicitu krizí (institucionální poruchy: bankovnictví s částečnými rezervami a
umělá úvěrová expanze)“ (De Soto, 2004b, s. 4). Na rozdíl od keynesovců a monetaristů, kteří: „Nemají
endogenní teorie cyklu. Krize mají exogenní příčiny (psychologické, technologické nebo chyby v monetární
politice)“ (dtto). Dále J. H. De Soto konstatuje: „Ekonomům známý spor neoricardiánců a neoklasiků týkající se
možnosti „přepínání produkčních technik“ též vyznívá pozitivně pro rakouskou teorii ekonomických cyklů. Jako
zásadní se zde ukazuje rakouský akcent na heterogenitu a komplementárnost různých kapitálových statků oproti
neoklasickému pojetí kapitálu jako homogenního fondu. Mimoto rakušané a částečně i Hayek od počátku
poukazují na skutečnost, že prodloužení výrobního procesu může často vyvolat zdánlivě paradoxní případy
„přepínání“, které nicméně, když jsou později vysvětleny, jsou jednoduše dalším projevem normálního
prodloužení procesu výroby. Neustálé změny v úrokové míře mohou být doprovázeny „přepnutím“ mezi dvěma
střídajícími se výrobními postupy. Ačkoli to nahání hrůzu neoklasickým teoretikům, pro rakouskou teorii
kapitálu to nepředstavuje naprosto žádné potíže. Ve skutečnosti se nárůst úspor, a tedy snížení úrokové míry,
86
Výklad cyklického vývoje tržních ekonomik byl ovlivněn Velkou hospodářskou krizí i
souvisejícím nástupem keynesovství. Tato makroekonomická teorie „zpochybnila představu,
že ve vyspělé tržní ekonomice samoregulační síly zajišťují plné využívání ekonomických
zdrojů ... Makroekonomické selhání neviditelné ruky trhu doporučují řešit pomocí viditelné
ruky státu“ (Sojka, 2010, s. 243). Keynesovské koncepty hospodářského cyklu navazují na
úvahy Keynese o charakteru investičního procesu, kdy např. v kontextu mezní efektivnosti
kapitálu mohou očekávání investorů271 být příliš optimistická či pesimistická, výdaje na
investice jsou „těkavé“, odložitelné apod.272 Cyklický vývoj tržních ekonomik je vysvětlován
příčinami endogenními („vrozenou“ nestabilitou investic) a nikoli šoky exogenní povahy, ať
již monetárními nebo reálnými. Modely tohoto charakteru vznikají v rámci různých proudů
ekonomie neokeynesovské i ekonomie postkeynesovské.
V rámci neokeynesovství bývá připomínáno spojení principu multiplikátoru a
akcelerátoru (kdy vyvolané změny investic, resp. důchodu mohou udržovat ekonomiku
v oscilaci) – tj. model „supermultiplikátoru“ P. A. Samuelsona (1939a,b) a J. R. Hickse
(1950).273 Z alternativních přístupů postkeynesovských je možné zmínit teorii M. Kaleckého
(1935, 1939),274 ovlivněnou i K. H. Marxem a R. Luxemburgovou. Dále jde o modely
projevuje v časových preferencích spotřebitelů, kteří začínají posuzovat své transakce s ohledem na vzdálenější
budoucnost. Proto je produktivní cyklus prodlužován bez ohledu na to, zda dochází ke změnám konkrétních
výrobních postupů. Jinými slovy řečeno, jestliže je při poklesu úrokové míry oživena dřívější technologie výroby
v souvislosti s novým investičními projekty, pak je tato událost v rakouském pohledu jen konkrétním dokladem
skutečnosti, že se výrobní proces prodloužil v důsledku nárůstu úspor a poklesu úrokové míry“ (De Soto, 2004a,
s. 3). Srov. (Sojka, 2010).
271
Keynesův podnikatel není optimalizujícím člověk neoklasického systému – má i blízko pojetí podnikatele u J.
A. Schumpetera (blíže viz subkapitolu 3.4.). Každá investice je „dobrodružstvím“ a vyžaduje určité vlastnosti
podnikatele (záliba v riziku, tvůrčích aktivitách, uspokojení ve vytváření nových kombinací faktorů v podobě
budování továren, organizací apod.). Keynes v kontextu očekávání operuje s konceptem „životního elánu“ –
podrobněji viz (Sojka, 2010). K psychologickým silám, které Keynes nazývá „animal spirits“ náleží např.
důvěra, spravedlnost, nepoctivost a zlá vůle, podléhání peněžní iluzi či silné vnímání a prožívání archetypálních
příběhů. A tyto „živočišné pudy“ mohou napomoci k vysvětlení jevů typu prudkých výkyvů cen akcií či
nemovitostí, vývoje míry úspor i nezaměstnanosti, chudoby menšin i krizí – což se snaží později rozpracovávat
autoři např. v kontextu přístupů nové keynesovské ekonomie. Blíže viz (Akerlof, Schiller, 2010). Srov. část 4.4.
272
Blíže viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010). J. M. Keynes položil metodologický základ pro uchopení
cyklu, nicméně ucelenou teorii cyklu (ani růstu) nevytváří. Jeho stěžejní text z roku 1936 (Keynes, 1963) je
„teorií krize“. Připomenout nutno pokus o výklad cyklu v Pojednání o penězích, které je dynamičtější a i méně
poplatné neoklasice než „Obecná teorie“. Základ krize Keynes (1930) spojuje s finančními trhy, příčinu
hospodářského cyklu tedy hledá v oblasti peněz. Zdroj obtíží spojuje se spekulačním motivem preference
likvidity a řeší problém, zda finanční trhy poskytnou dostatek zdrojů na investice. Srov. (Keynes, 1930, 1963).
Ke Keynesovi, v kontextu soudobých krizí i vizí ohledně „globálního keynesovství“ aj., blíže viz paragraf 4.5.3.
273
Jde o spojení principu multiplikátoru a akcelerátoru P. A. Samuelsona, který překonává některé nedostatky
Keynesova pohledu na investiční multiplikátor. Samuelson (1939a,b) se pokouší vytvořit výchozí keynesovskou
teoretickou koncepci pro zkoumání cyklu. Jeho řešení však bylo spojeno s tím, že: „Cykly, vysvětlované principy
akcelerace a multiplikace měly buď tendenci k explozivnímu vývoji, nebo ke zmírňování, z čehož vyplývalo, že
cykly mají tendenci buď přecházet ke katastrofickému zhroucení, nebo samy zanikají“ (Sojka, 2010, s. 280).
V kontextu hospodářského cyklu multiplikátor a akcelerátor spojuje též neoklasický ekonom navazující na
tradice lausannské školy J. R. Hicks (1950) – podrobněji viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010). Samuelsonův
a Hicksův model „patří mezi lineární modely hospodářského cyklu a bývají řazeny k „mechanistickým“
interpretacím hospodářských cyklů“ (Heczko, 2003, s. 107). K naznačené problematice přispívá též W. J.
Fellner (Fellner, 1956). Multiplikační a akcelerační mechanizmus se stal součástí vysvětlení střednědobých
cyklických výkyvů, využíván byl též pro vysvětlení krátkodobého cyklu zásob a i pro mechanizmus dlouhých
vln. Srov. (Van Duijn, 1983). Blíže též viz paragrafy subkapitoly 3.6.
274
Klíčem k pochopení hospodářského cyklu je investiční proces. Cyklické výkyvy investic tvoří východisko
cyklu. Základní otázkou je stanovení investic, jejichž růst vede k přírůstku agregátní poptávky a expanzi
ekonomiky. Postupný nárůst výrobního potenciálu nakonec vede ke snížení ziskové míry, recesi, poklesu
investic a agregátní poptávky. Nabídka se přizpůsobuje, klesá produkt a roste nezaměstnanost. Kaleckého teorie
úspor, investic a zaměstnanosti z 30. let 20. století má blízko ke Keynesově „Obecné teorii“. Oproti ní je
87
endogenně generovaných cyklů N. Kaldora (1940)275 nebo H. P. Minskyho (1982).276
V kontextu „antikeynesovské revoluce“ v 70-80. letech sehrává jednu z ústředních rolí
monetarismus, který stěžejní příčinu nestabilit tržních ekonomik nalézá ve sféře peněžních
procesů. O teoreticko-metodologická východiska277 monetarismu se opírá též monetaristický
výklad hospodářského cyklu (M. Friedman a A. J. Schwartzová, 1963278 aj.). Ve Friedmanově
pojetí je tržní ekonomika vnitřně stabilní, a ani hospodářský cyklus nemá příčiny v jejím
fungování. Je výsledkem exogenních činitelů, kdy rozhodujícími jsou v soudobých
ekonomikách náhlé či velké změny nabídky peněz. 279 Způsobují šoky v poptávce po penězích
a přes tuto ve vývoji produktu, zaměstnanosti a dalších ekonomických veličin.280
Ještě ostřeji „antikeynesovsky“ je profilována nová klasická makroekonomie (škola
dynamičtější a i explicitněji rozpracovává teorii cyklu. Na rozdíl od Keynese (který teorii efektivní poptávky
využívá v rámci teorie vysvětlující úroveň národního důchodu), Kalecki princip efektivní poptávky využívá
v kontextu teorie cyklu. Nicméně dílo Kaleckého, z řady důvodů, popularity prací Keynesových nedosáhlo a
Kalecki se stává jedním z východisek alternativního postkeynesovství. Blíže viz (Sirůček, 2016b), (Sojka, 2010).
Srov. (Sadowski, Szeworski, 2004).
275
N. Kaldor (1940) ukazuje, jak se vnitřně nestabilní hospodářství vzdaluje od stavu rovnováhy (v důsledku
nerovnosti mezi úsporami a investicemi). Model cyklu je vystavěn na nelineární dynamice a hospodářské cykly
jsou generovány „endogenně“. Podle Kaldora politika vládních investic nemůže vyloučit cyklické výkyvy,
neboť může vyvolat situace, které plodí alternativu expanze či deprese. Každé rozvíjející se ekonomice jsou zde
vlastní značné oscilace. Blíže viz (James, 1968), (Kodera, 1995). Používán je i termín „Keynes-Kaldor cycles”,
kdy se jedná o koncept poptávkově a „investičně” orientovaný – srov. (Bernard, Gevorkvan, Palley, Semmler,
2014). Kaldor (1957), v kontextu modelu růstu, zkoumá i progresivní funkci technologického pokroku aj. – tuto
využívá např. G. O. Mensch (2009), ve spojitosti s cykly Kuznetse atd. Někdy se hovoří též o „KaldorKalackého“ modelu hospodářského cyklu – srov. (Kalecki, 1935). Srov. též (Sirůček, 2016b),
276
Minsky kapitalistickou tržní ekonomiku považoval za vnitřně hluboce nestabilní. Hlavní příčinu nestability
spojoval s investicemi, se způsoby jejich financování a institucionálního uspořádání, ve kterém investování
probíhá. Jeho „hypotéza finanční nestability“ měla vést k „investiční“, resp. „finanční“ teorii cyklu. Vychází
z konceptu endogenních peněz. Jádrem nestability je fakt, že investice a ostatní aktiva jsou financována převážně
dluhově, z úvěrů. Minsky (1982) rozlišuje financování „opatrnické“, „spekulativní“ a „ultraspekulativní“, kdy
finanční potíže mnoha firem mohou vyvolat finanční krizi a navazující hospodářskou depresi či recesi. Stabilita
ekonomiky přitom závisí na způsobech financování investic a aktiv, především na podílu „spekulativního“ a
„ultraspekulativního“ financování. Čím větší podíl financování „opatrnického“, tím větší stabilita. Minsky
komparuje situaci vyspělých tržních ekonomik za Velké deprese a po II. světové válce a upozorňuje na
kvalitativní odlišnosti poválečného vývoje. Jde o větší velikost vlády (a i vznik větších deficitů rozpočtu za
recese), existenci velkých státních dluhů (které v důsledku deficitu způsobeného recesí mají tendenci růst) a
ochotu centrální banky plnit roli „věřitele poslední instance“. A to pokud se objeví nebezpečí finanční krize.
Centrální banka při depresi může expanzí doplnit chybějící likviditu, stejně může působit deficitní financování
z rozpočtu. Doplnění likvidity sice hospodářství stabilizuje, nicméně umožní i přežití méně efektivních firem –
deprese se tak nestává „ozdravným“ procesem podle pojetí J. A. Schumpetera. Podrobněji viz (Sojka, 2010).
Srov. (Minsky, 1992), (Tavasciová, Toporowski, 2010).
277
Ústící např. v přesvědčení, že vývoj nabídky peněz je možné považovat za nejdůležitější faktor ovlivňující
průběh reprodukčního procesu. Podrobněji viz (Holman a kol., 1999), (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010).
278
V této empirické studii autoři, mimo jiné, dokladují přesvědčení, že „Velká deprese“ let 1929-33 měla
příčiny v nesprávné politice amerického Federálního rezervního systému, která připustila náhlé snížení nabídky
peněz. Blíže viz (Friedman, Schwartzová, 1963). Srov. (Loužek, Tajovský, 2004).
279
K Friedmanově koncepci (1968) krátko- i dlouhodobé křivky agregátní nabídky (resp. krátko- a dlouhodobé
Phillipsovy křivky rozšířené o inflační očekávání, včetně dopadů pro politiky) – blíže viz (Mach, 2001). Včetně
stavebních kamenů: teorie „přirozené míry“, „peněžní iluze“ (na straně pracovníků, kteří mylně vnímají
cenovou hladinu) a adaptivního mechanizmu projektování očekávání. Pracovníci dočasně v mylném očekávání
růstu reálných mezd (které ve skutečnosti vlivem růstu cenové hladiny a jen menšího růstu mezd nominálních
poklesly) nabízejí více práce a firmy více práce poptávají (bez pomýlení, neboť zde disponují lepšími
informacemi a dříve zaregistrovaly zvýšení cenové hladiny vlivem neanticipované monetární expanze). Roste
výstup, a to nad úroveň produktu potenciálního, resp. přirozeného. V dlouhém období jsou nesprávná očekávání
korigována a systém se navrací na přirozenou míru nezaměstnanosti i produktu (nicméně při vyšší míře inflace
v případě počáteční expanze). Podrobněji též viz (Holman a kol., 1999), (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010).
280
Podrobněji viz např. (Sojka, 2010).
88
racionálních očekávání), včetně její modelové hypotézy o neúčinnosti hospodářské politiky.281
Ve světě racionálních očekávání mohou ekonomické fluktuace vznikat jen v případě
neočekávaných šoků a překvapení, daných náhlými změnami monetární či fiskální politiky.282
Nedostatečnosti i u přístupu R. E. Lucase (1973, 1975 aj.)283 vedly ve druhé polovině
80. let 20. století ke vzniku teorie reálných hospodářských cyklů.284 V této se angažují R. J.
Barro, F. E. Kydland, Ch. I. Plosser, E. Ch. Prescott aj.285 Významnou roli přitom sehrává
koncept racionálních očekávání, obtížně slučitelný s monetárními cykly. Jde opět o další z
„rovnovážných“ teorií cyklu, předpokládající, že trhy jsou „vyčištěny“, tedy stále zůstávají
v rovnováze – obdobně jako u monetarismu či nové klasické makroekonomie. Též v teoriích
reálného hospodářského cyklu ceny zůstávají plně flexibilní. A příslušné subjekty se chovají,
včetně formování očekávání, racionálně. Nicméně peníze zde nejsou příčinou cyklu, i když
jsou s tímto svázány. Peněžní zásoba se přizpůsobuje změnám výstupu a nikoli naopak, jako
v případě „friedmanovského“ monetarismu.
Hlavní zdroj kolísání produkce spočívá ve výkyvech agregátní nabídky. Příčinou
hospodářských fluktuací jsou nárazové změny produktivity, díky šokům ze strany nabídky.
Nabídkové šoky jsou výlučně reálné a fluktuace produktu jsou v těchto pojetích fluktuacemi
potenciálního produktu.286 Většina standardních koncepcí rozlišuje mezi produktem
skutečným a potenciálním, kdy skutečný produkt se během recesí a expanzí od potenciálního
odchyluje. Teorie reálného hospodářského cyklu však cyklický vývoj pojímají coby kolísání
vlastního potenciálního produktu v čase.287 Impulsem pro šoky mohou být změny technologií,
výrobní inovace, ale i fiskální politika atd.288 Šoky se do ekonomiky šíří prostřednictvím
příslušných mechanizmů a vyvolávají změny v produktivitě a dalších veličinách.289
Podle této ekonomické subjekty, které tvoří očekávání racionálně, předvídají beze zbytku důsledky každého
systematického hospodářsko-politického opatření vlády. Blíže viz (Holman a kol., 1999), (Sojka, 2010) aj.
282
Důraz je kladen na neanticipované změny agregátní poptávky, způsobené změnami nabídky peněz. Na tomto
základě Lucas (1973) předkládá koncept agregátní nabídky. Krátkodobé výkyvy vysvětluje za předpokladu
racionálních očekávání mylným vnímáním cen pracovníky i firmami. Subjekty chybně zaměňují změny celkové
cenové hladiny a změny relativních cen jimi produkovaného zboží. Růst cenové hladiny (při neanticipovaném
růstu množství peněz) zamění za růst relativních cen a produkují, resp. pracují více. Krátkodobě se tak může
skutečná produkce zvýšit nad úroveň potenciálního, resp. přirozeného produktu. Což je počátkem cyklických
výkyvů reálného produktu a dalších makroagregátů okolo růstového trendu. Anticipované změny peněžní zásoby
obdobný vliv na produkci a zaměstnanost mít nemohou – ovlivňují pouze cenovou hladinu, neboť všechny
subjekty se rozhodují racionálně. Lucas (1972) připouští existenci monetárního cyklu v situaci, kdy je změna
peněžní zásoby pro veřejnost překvapením. Blíže viz (Holman a kol., 1999), (Holman, 2004), (Sojka, 2010).
283
Týkající se nedostatečnosti empirické verifikace hypotézy, že pouze neanticipované změny peněžní zásoby
mohou ovlivňovat reálný výstup. Srov. (Lucas, 1973, 1981, 1987 aj.). Lucasův model cyklu byl zpochybněn
vývojem v USA a Velké Británii na přelomu 70. a 80. let 20. století, spojeným s významnými náklady
antiinflační monetární politiky. Teorie „nová klasická makroekonomie I“ (R. E. Lucas aj.) vedly k závěru, že
transparentní a důvěryhodná antiinflační politika není spojena s náklady typu poklesu HDP a růstu
nezaměstnanosti. Podrobněji viz (Sojka, 2010). K tzv. „Lucasově kritice“ (Lucas, 1976) a reakci např. v podobě
DSGE modelů podrobněji viz subparagraf 2.1.3.
284
Objevuje se i označení „nová klasická makroekonomie II“ – blíže viz (Sojka, 2010).
285
Podrobněji viz (King, Plosser, 1984), (Kydland, Prescott, 1990), (Plosser, 1989). Srov. (Macháček, 2001b).
286
„... hospodářské cykly nejsou vychýlením ekonomiky z rovnováhy, nýbrž jsou to změny samotné rovnováhy“
(Holman, 2004, s. 334).
287
„Růst a hospodářský cyklus v jejich pojetích nemají povahu odlišných jevů, které by měly být zkoumány
pomocí odlišných analytických nástrojů“ (Sojka, 2010). Obdobný přístup uvažuje J. A. Schumpeter ve svém
klíčovém díle (Schumpeter, 1987). Podrobněji viz paragrafy subkapitoly 3.4.
288
Pozdější varianty některých koncepcí operují i s poptávkovými šoky díky fiskální politice či změnám
preferencí. Některé verze přitom i opouštějí předpoklad dokonale pružných mezd a cen a mohou být chápány
coby součást přístupů heterogenní nové keynesovské ekonomie. Podrobněji viz (Sojka, 2010).
289
K mechanizmům šíření reálného cyklu náleží mezičasová substituce práce apod. Srov. (Dornbusch, Fischer,
1994), (Holman, 2004), (Mach, 2001).
281
89
Mnozí za problematický u teorií reálného hospodářského cyklu označují předpoklad
dokonale pružných cen i tvrzení, že fluktuace veličin vlastně reprezentují nejlepší odpověď na
měnící se prostředí a nemohou být eliminovány. Obtíže jsou spojeny též např. se značnými
fluktuacemi nezaměstnanosti, danými acyklickým chováním reálných mezd. Jiné vysvětlení
mají poskytovat modely v kontextu nové keynesovské ekonomie. A to včetně modelu AD-AS
operujícím např. s krátkodobě nepružnými mzdami a cenami. I tyto modely mají svá úskalí.290
Od 80. let 20. století proti teoriím tzv. „nových klasiků“291 stojí modely „nových
keynesovců“.292 První rozpracovávají koncepce reálných hospodářských cyklů, s neutrálními
penězi a neúčinnou monetární politikou. Změny peněžní zásoby nepovažují za příčinu cyklu,
nýbrž za jeho důsledek či průvodní jev. Ekonomický cyklus nazírají coby fluktuace samotné
rovnováhy,293 kladou důraz na šoky nabídkové, nezaměstnanost považují za dobrovolnou a
jsou skeptičtí k anticyklické politice vlády.294 Druzí zpochybňují předpoklad vždy
„vyčišťujících se“ trhů, nicméně pracují též i s konceptem racionálních očekávání. Na většině
trhů se ceny mění jen pomalu a změny poptávky se krátkodobě plně nepromítají do změny
cen, ale ovlivňují změny výstupu. Změny poptávky mohou vyvolávat fluktuace – vychylovat
hospodářství od potenciálního produktu. Propracovávány jsou „poptávkové“ teorie cyklu, kdy
měnová politika působí na výstup i zaměstnanost minimálně krátkodobě. Peníze krátkodobě
keynesovci neinterpretují coby neutrální a uvažují i existenci nezaměstnanosti dobrovolné.
Ekonomický cyklus pojímají ve smyslu fluktuací kolem rovnováhy, kladou důraz na
poptávkové šoky vyvolávající cykly, které jsou zde spíše monetární. K proticyklické politice
jsou daleko méně skeptičtí. Vlády by ovlivňováním agregátní poptávky měly cyklus tlumit.
Tudíž ani v rámci standardních přístupů „hlavních proudů“ v oblasti hospodářského
cyklu neexistuje konsensus – „... tak zůstává teorie hospodářských cyklů otevřená“ (Holman,
2004, s. 339). Připomeňme, že vedle standardních přístupů existuje nemálo směrů, škol či i
„vlků samotářů“ mimo „hlavní proudy“ ekonomické vědy, též s různými náhledy na cyklus.
K pohledům nové keynesovské ekonomie na hospodářský cyklus dodejme pár tezí.
Zdrojem poruch na makroúrovni mohou být šoky ze strany nabídky i poptávky. Nepružnosti a
nedokonalosti reálných ekonomik šoky násobí. Větší důraz klade nová keynesovská ekonomie
na reakce ekonomiky na šoky, ve srovnání s příčinami šoků (Sojka, 2010). Ve výkladu cyklů
převažující část studií klade důraz na roli nominálních nepružností.295 Další přístup je
Např. těžkosti při vysvětlování procyklického chování produktivity a úrokové míry. Podrobněji viz (Burda,
Wyplocz, 2001). Srov. (Holman, 2004), (Koderová, Sojka, Havel, 2011), (Mach, 2001), (Sojka, 2010).
291
Tj. nová klasická makroekonomie a na ni navazující teorie reálných hospodářských cyklů. Předpokládají
racionální očekávání a neustále se „vyčišťující“ trhy. Peníze pojímají coby neutrální (v krátkém i dlouhém
období), měnová politika je neúčinná a ani nemůže vyvolávat cykly. Označení „klasikové“ bývá používáno ale i
v jiných souvislostech, nežli pro označení ekonomů operující s neutralitou peněz. Srov. (Sojka, 2010) aj.
292
Heterogenní nové keynesovské ekonomie s jejich modely nepružností mezd a cen. Nepružnosti stavějí na
mikrozáklady a zkoumají jejich makrodůsledky, včetně cyklu. Blíže viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010).
Někteří keynesovsky „ladění“ ekonomové přitom odmítají a kritizují teorii reálného hospodářského cyklu (L. H.
Summers, P. R. Krugman aj.) – podrobněji viz (Summers, 1986).
293
Hospodářský cyklus má povahu makrodůsledků optimálních reakcí racionálních subjektů např. na vývoj
technologického pokroku. Jde tedy o „přirozený“ jev a pokusy o anticyklickou makrostabilizační politiku
nemají smysl. Tyto závěry jsou blízké úvahám J. A. Schumpetera (Schumpeter, 1987). Blíže viz subkapitolu 3.4.
294
Blíže viz argumentaci proti diskreční stabilizační politice u „lucasovské“ ekonomie, nebo problém časové
nekonzistence hospodářské politiky (F. E. Kydland, E. Ch. Prescott) aj. Podrobněji viz (Sojka, 2010).
295
S využitím koncepce „menu costs“ či koordinačního selhání (coby významného zdroje makronestabilit).
Srov. (Mach, 2001). Poptávkový šok na makroúrovni vede k růstu nedobrovolné nezaměstnanosti. Příslušné
přizpůsobovací procesy (ve směru návratu k plnému využití zdrojů) mohou trvat dlouho a jsou spojeny i se
ztrátami produktu. V duchu J. M. Keynese navrhují „noví keynesovci“ vrátit agregátní poptávku na původní
úroveň. Peněžní šoky zde krátkodobě nejsou neutrální, i když v dlouhém období bývá s neutralitou peněz
operováno (viz vertikální křivku dlouhodobé agregátní nabídky, LRAS). Nová keynesovská teorie cyklu bývá
interpretována též právě s využitím modelu AD-AS, kdy krátkodobá křivka agregátní nabídky (SRAS) je
290
90
zaměřen na potenciálně destabilizující vliv pružných cen a mezd.296
Zrekapitulujeme ještě i výše naznačený přístup k teoriím cyklů na základě „Sayova
zákana“, resp. přesněji podle toho, zda modely kapitalistickou tržní ekonomiku považují za
vnitřně stabilní systém. Ze stability tržní ekonomiky a existence dostatečného potenciálu sil
samoregulace („neviditelné ruky“) vycházejí přístupy monetaristické, nové klasické
makroekonomie i teorií reálného hospodářského cyklu.297 Odtud se odvíjí též příslušné
(neo)liberální názory na hospodářskou politiku a kritiky státního intervencionismu.298
Zpochybňování vnitřní stability kapitalistického systému je, vedle např. marxistů a
dalších četných alternativních koncepcí, spojeno s různými podobami ekonomie keynesovské.
V kontextu „Sayova zákona“ důležitou roli hraje přesvědčení, že úspory se automaticky
nepřeměňují na investice.299 Též u vysvětlení cyklu tradiční keynesovci kladli značný důraz
na problematiku investic. Úvahy o vztahu mezi úsporami a investicemi rozvíjí Keynesova
teorie efektivní poptávky i např. představitelé švédské školy. Teoretické modely se promítaly
do návrhů na anticyklickou politiku, např. v podobě opatření peněžní a úvěrové politiky či
deficitního financování veřejných prací. Nové interpretace i nové návrhy pro hospodářskou
politiku jsou spojeny se soudobými verzemi neokeynesovství u nové keynesovské ekonomie.
Vstupní rekapitulaci různých teorií hospodářského cyklu (připomeňme, že v převážně
většině cyklů střednědobých) uzavřeme odkazy na stávající učebnicovou literaturu. Např. L.
G. Arnold (Arnold, 2002) vyjmenovává pět soudobých „standardních“ škol, které poskytují
různá vysvětlení hospodářských cyklů. Jde o: 1) keynesovskou ekonomii (s modelem důchodvýdaje, modelem multiplikátoru-akcelerátoru, Hicks-Fleming-Mundellovým modelem a
modelem AD-AS300 – včetně role nedostatečné agregátní poptávky v prostředí nepružností
aj.); 2) monetarismus (s důrazem na nabídkovou stránku ekonomiky, na nezávislost centrální
banky, důležitou pro stabilní a předvídatelnou peněžní zásobu, se skepsí vůči stabilizačním
v důsledku nepružností kreslena horizontální. Klesající křivka agregátní poptávky (AD) je odvozována již nikoli
z modelu IS-LM (kde LM vychází z cílování peněžní zásoby), nýbrž IS-MP, kde křivka monetární politiky (MP)
staví na cílování inflace ze strany centrálních bank. Využíván je taktéž model IS-PC-MR, včetně specifické
interpretace Phillipsovy křivky (PC) a křivky měnového pravidla (MR), odrážející praxi cílování inflace. Srov.
(Snowdon, Vane, 2005), (Soskite, Carlinová, 2006). Blíže viz (Koderová, Sojka, Havel, 2011), (Sojka, 2010).
296
S odkazy na „Obecnou teorii“ (Keynes, 1963) a další keynesovce (J. Tobin). Tento směr zkoumání cyklů
nepovažuje za hlavní problém nepružnosti mezd a cen. I při dokonale pružných mzdách a cenách by totiž
produkt a zaměstnanost byly nestabilní. Model B. Greenwalda a J. E. Stiglitze (2003) nezávisí na nepružnostech,
i když i v něm reálné nepružnosti význam mají. Model staví na předpokladu, že firmy se snaží vyhýbat riziku.
Roli hrají specifika finančních trhů, včetně ohrožení firem úpadkem (rostoucí při jejich závislosti na úvěru).
Nejistota spojená s pružností cen může být vyšší, než nejistota spojená s množstevním přizpůsobováním. Takže
za recese, při poklesu agregátní poptávky, firmy preferují snižování produkce. Recese způsobená poklesem
agregátní poptávky povede k poklesu agregátní nabídky. „Ceny a mzdy přitom mohou zůstat strnulé i přesto, že
v tomto modelu nejsou žádné nepružnosti, které by bránily přizpůsobování“ (Sojka, 2010, s. 431).
297
Rámec textu přesahuje rozbor vztahu jednotlivých směrů k „Sayovu zákonu“, nehledě na různé interpretace.
Srov. (Felderer, Homburg, 1995), (Koderová, Sojka, Havel, 2011), (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010).
298
V rámci neokonzervativní ekonomie je možné připomenout též ekonomii strany nabídky, kladoucí důraz na
podněty a účinky ze strany nabídky a zpochybňující keynesovská úsilí o řízení agregátní poptávky. S obhajobou
snížení daní coby zásadního nabídkového stimulu. Podrobněji viz (Holman a kol., 1999) aj. Srov. (Sojka, 2010).
299
V nejjednodušších verzích Sayův zákon trhů může být interpretován tak, že „co se nespotřebuje, to se uspoří
a automaticky proinvestuje“ – agregátní poptávka tudíž nepředstavuje problém. Keynes posléze zpochybňuje
automatickou rovnost úspor a investic, kdy rozhodnutí o nich jsou konstituována různými mechanizmy. Keynes
zpochybnil úlohu úrokové míry při přizpůsobení agregátní poptávky u její nejproblematičtější složky, u investic.
Agregátní poptávka tudíž nemusí být dostatečná, aby generovala produkt při plném využití zdrojů. Tržní systém
automaticky neobnovuje rovnováhu na úrovni potenciálního produktu a „neviditelnou ruku trhu“ třeba doplnit
„viditelnou pěstí vlády“. Rovnost úspor a investic u Keynese nenastává automaticky působením pružné úrokové
míry, nýbrž je nastolována přes velikost vytvořeného důchodu. Blíže viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010).
300
K učebnicovým, modelovým, náhledům na problematiku hospodářských cyklů blíže též viz paragraf 2.1.1.
91
politikám, včetně např. modelu cyklu D. E. W. Laidlera301); 3) novou klasickou ekonomii (s
konceptem racionálních očekávání, spojeným též i se zásadními dopady pro účinnost politik,
včetně průkopnických studií R. E. Lucase (1972, 1973) aj.); 4) teorii reálného hospodářského
cyklu (RBC – Real Business Cycle, s výkyvy jako čistě nabídkovým jevem, jednoduchými i
složitějšími modely, ve kterých se ekonomika stále nachází na úrovni plné zaměstnanosti a
agregátní výstup odpovídající plné zaměstnanosti kolísá v reakci na šoky produktivity – kdy
tyto šoky vykazují přímé dopady na agregátní výstup, dále evokují procyklické pohyby
reálných mezd a nabídky práce a též jsou šířeny prostřednictvím kapitálu); 5) novou
keynesovskou ekonomii (s modelem ve „stylu RBC“, kde působení rigidit na trzích práce a
úvěrů způsobuje hospodářské výkyvy, modelem v „monetaristickém stylu“ s keynesovskými
prvky díky tomu, že tento není založen na maximalizaci a racionálních očekáváních, s rolí
„překvapení“ při stanovování mezd či modelem s „externalitami agregátní poptávky“302).
M. S. Vošvrda ve výkladovém přehledu303 moderních304 „business cycle theory“305
klasifikuje do čtyř základních skupin: 1) „jednoduché jednokauzální“ teorie – s vysvětleními
„zemědělskými“ (W. S. Jevons, H. S. Jevons, H. L. Moore), „psychologickými“ (J. S. Mill,306
A. C. Pigou) a „čistě monetárními“ (R. G. Hawtrey); 2) „business economy“ teorie –
s přístupy „relací ceny/náklady a ziskové marže“ (W. C. Mitchell, J. Lescure) a „cykly
zásob“ (M. Abramovitz, T. M. Stanback či L. A. Metzler);307 3) teorie „procesu úsporyinvestice“ – s modely „předkynesovskými“ (A) teoriemi založenými na „přeinvestování“,
s přístupy a) „monetárními“ (J. G. K. Wicksell, F. A. Hayek, L. E. Mises), b)
„nemonetárními“ (založenými na b1) „nedostatku kapitálu“ (M. I. Tugan-Baranovskij, G. K.
Cassel), b2) „inovacích“ (J. A. Schumpeter)), B) teoriemi „podspotřeby“ (T. R. Malthus, J.
Ch. L. S. Sismondi), C) teoriemi „marxistickými“), modely „keynesovskými“,
„postkeynesovskými“, resp. „dynamickými“ (a) modely s „interakcí multiplikátoruakcelerátoru“ (P. A. Samuelson, W. J. Fellner), b) modely „růst-cyklus“ (R. F. Harrod, E. D.
Domar, M. Kalecki, N. Kaldor či R. M. Goodwin308), c) modely „neomarxistické“ (H. J.
Sherman, T. Evans),309 d) modely s využitím „chaosu“ (W. J. Baumol, R. E. Quandt, W. A.
Brock, C. L. Sayersová)310); 4) „nové klasické“311 teorie – teorie „monetaristické“ (M.
Operuje s tím, že „souhra“ mezi kvantitativní rovnicí a „akceleračním principem“ Phillipsovy křivky podle
M. Friedmana je dostatečná ke generování cyklů ve smyslu pojetí R. A. K. Frische – srov. (Laidler, 1973, 1981).
302
Srov. (Blanchard, Kiyotaki, 1987).
303
Dostupné na http://vosvrdaweb.utia.cas.cz/cykly/Downloads1/Economic%20Cycles%201.pdf, resp.
http://vosvrdaweb.utia.cas.cz/cykly/frameset.htm [cit. 10. 7. 2015] a další materiály na VosvrdaWeb ohledně
Business Cycles Theory dostupné na http://vosvrdaweb.utia.cas.cz [cit. 10. 7. 2015]. Srov. (Mills, 2002), (Taylor,
Woodford, 1999).
304
Otázkou je, a to zdaleka nejenom zde, které teorie jsou „moderní“? Vošvrda v přehledu připomíná i koncepce
z 18.-19. století. Připomeňme, že např. v kontextu dějin ekonomického myšlení bývá označení „moderní“ někdy
používáno pro teorie z období po II. světové válce, resp. „po Keynesovi“. Existují však i odlišné interpretace
(např. že určitá teorie, má co říci i pro dnešek etc.). Srov. (Sirůček a kol., 2007).
305
Za hospodářský cyklus Vošvrda označuje „typ fluktuace v souhrnných ukazatelích hospodářské aktivity, který
má sinusový charakter. Hospodářský cyklus reprezentuje komplex různých cyklů v mnoha konkrétních
činnostech“. Přičemž Vošvrda uvažuje celkem pět typů hospodářských cyklů, kdy „specifická povaha činnosti
určuje dobu trvání cyklu“. Vedle „cyklů zásob anebo Kitchinových, nebo Metzlerových“, „cyklů fixních investic
anebo Juglarových“ (zde 7-11 let), „cyklů výstavby anebo Kuznetsových“, „Kondratěvových cyklů“ (zde 45-60
let) uvádí též „cykly zemědělské anebo pavučinové“ – s odkazy na „pavučinové modely“ dle (Kaldor, 1934) či
(Ezekiel, 1938). K typům cyklů blíže viz části 3.4.3., 3.6.2., resp. srov. (Schumpeter, 1989), (Van Duijn, 1983).
306
Vošvrda zde uvádí (Mills, Pigou). Není úplně jasné, zda je míněn J. S. Mill (který působil před Pigouem a též
psychologické aspekty cyklů naznačoval, a došlo zde k překlepu) či např. soudobý T. C. Mills – poznámka PS.
307
Blíže viz (Abramovitz, 1950), (Stanback, 1962), resp. (Metzler, 1941).
308
Podrobněji viz (Goodwin, 1951, 1967). K tzv. „Goodwinovým cyklům“ blíže viz paragraf 2.1.3.
309
Podrobněji viz (Evans, 2004), (Sherman, Kolk, 1996), resp. srov. pasáž 3.7.
310
Blíže viz (Baumol, Quandt, 1985), (Brock, Sayersová, 1988), resp. subparagraf 4.4.1.2.
301
92
Friedman, A. H. Meltzer, K. Brunner, A. J. Schwartzová, P. D. Cagan), teorie „reálného
hospodářského cyklu“ (R. G. King, Ch. I. Plosser, C. E. Walsh), teorie „strany nabídky“ (A.
B. Laffer, P. C. Roberts), teorie „politického hospodářského cyklu“ (M. Kalecki, W. D.
Nordhaus) a teorie „racionálních očekávání“ (J. F. Muth, R. E. Lucas, T. J. Sargent, N.
Wallace, R. J. Barro).
Námětem na samostatnou studii je přehled koncepcí hospodářských cyklů, resp. krizí
v literatuře české a slovenské. Ovšem zásadnější inovace a originalitu, ve srovnání
s literaturou světovou, vesměs konstatovat nelze – snad s výjimkou některých teleologických
národohospodářských úvah K. Engliše.312 Přehled především předválečných teorií krize, resp.
teorií rovnováhy – a především jejich marxistickou kritiku – přináší (Setínský, 1964).
Namátkou zmiňuje, že u A. Bráfa, A. Rašína či J. Kolouška je krizím vymezeno „jen
podřadné místo“. K. Engliš313 krize pojímá jako „nevítaný následek volné soutěže. Podle
něho jsou vyvolány anarchií výroby a všechno, co čelí anarchii, čelím zároveň i krizím“
(Setínský, 1964, s. 35). Engliš přejímá představu krize jako projevu poruchy rovnováhy.
Rozebírá např. krize z měnové deflace, krize z nadvýroby či krize z racionalizace. Englišův
žák V. Chytil krizím věnuje monografii Vlny hospodářské konjunktury (1939). Vychází
z Englišovy teorie rovnováhy a krizí a rozvíjí tyto. Do Englišovy brněnské ekonomické školy
je řazen též I. Karvaš, který se, mimo jiné, přiklání k teorii plurality příčin krizí. Na koncepci
rovnováhy je založena i teorie krize V. Mildschuha.
Jedna z málo monografií o krizích a konjukturách je spojována se spisem –
institucionálně orientovaného – C. Čechráka Hospodářské konjunktury (1930), která nese
„zcela zřetelné stopy názorů Mitchellových ...“ (Setínský, 1964, s. 36).314 Pro úplnost uveďme
přehledovou studii V. Vrábka Hospodářská konjunktura (1947) a text českého keynesovce J.
Podle tzv. „nových klasiků“ alokace zdrojů, vyplývající z tržního chování, vytváří v zásadě stabilní
ekonomické prostředí. Poruchy jsou dočasné, a když odezní, hospodářství roste stabilně s ohledem na svůj
potenciální výstup, stav technologie a dostupné zdroje. Srov. (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010) aj.
312
Po II. světové válce významné místo, včetně i zahraniční proslulosti, zaujímají studie F. Valenty, představené
paragrafem 3.5.2. K významným tuzemským ekonomům, jejichž úvahy překračují hranice (a dodnes zůstávají i
nedoceněny) – ovšem již mimo rámec zkoumání cyklů, resp. dlouhých vln – lze řadit též M. Tomse či R. Richtu.
313
Srov. např. (Engliš, 1934). K problematice krizí v českém ekonomickém myšlení blíže též (Krameš, 2015).
314
Podle C. Čechráka je hospodářská činnost výsledkem nejen racionálních úvah, ale i působení společenského
prostředí, včetně historických činitelů iracionální povahy. Což aplikuje na výklad cyklů, krizí a konjunktur.
Krize považuje za výsledek iracionality, a jejich překonávání spojuje s postupným prosazováním racionálního
chování. Čechrák „...zdůrazňuje dynamickou stránku hospodářského dění a ... konjunkturní cyklus pokládá za
kapitalistické ekonomice imanentní. Zároveň je však jeho učení skrz naskrz zaměřeno na zastření pravé příčiny a
podstaty cyklu i jeho jádra — krize. Čechrák se např. vyhýbá i názvu „kapitalismus" a volí místo toho (podobně
jako Mitchell) raději eufemistický a mlhavý termín „společnost s pokročilou hospodářskou organizací“ nebo
„společnost s organizací založenou na motivech peněžních“ ... Čechrák však ani nezkoumá samu krizi přímo a
vůbec se vyhýbá termínu „konjunkturní cyklus“, jejž nahrazuje formulací „konjunkturní vlnění“. Snaží se
naopak konstruovat podle vzoru Mitchellova bezkrizový cyklus v němž moment zvratu rozmachu, představující
řešení antagonistických rozporů reprodukce, mizí a je nahrazen pouhým střídáním vzestupných a sestupných vln,
což hospodářství dodává určitý rytmus. Jak však vzniká toto „vlnění“? Čechrák ... ukazuje, že hospodářské dění
je v kapitalismu ovládáno výdělečnými, přesněji ziskovými motivy. Každá skutečnost, jež zvýší nebo sníží
vyhlídky na zisk, působí i na jednání a plány podnikatelů. Protože jsou jednotlivá odvětví spolu spojena,
rozlévají se příznivě i nepříznivé okolnosti po celém hospodářství. Při tom dochází k srážkám protichůdných
zájmů jednotlivých podnikatelů následkem bezplánovitosti celého hospodářství. Vcelku základní příčinou vlnění
jest všude přítomný shon po soukromo-hospodářské rentabilitě, po zisku, který číhá na každou příležitost, jest v
zásadě optimistický, někdy až přehnaně, když jest tu popud, a jest zas přehnaně pesimistický, když popudu není.
Toť spekulativnost obchodního podnikání, jež dělá neklid, vlnění, ne konsum. Některé další momenty mohou
ovšem pohybu dodat určité pravidelnosti. V podstatě je tedy podle Čechráka příčinou cyklu anarchie,
bezplánovitost, živelnost, anebo řečeno jeho slovy „iracionálnost" kapitalistického hospodářství, v níž se
vyhrazuje důležité místo i psychologickým vlivům“ (Setínský, 1964, s. 36-37). Srov. přístup W. C. Mitchella
v paragrafu 2.1.3. Podrobněji viz též (Krameš, 2015), resp. srov. (Bažantová, 2015).
311
93
Macka Cesta z krise (1935).315 Dodejme, že podnikatel T. Baťa hlavní příčinu hospodářské
krize spojoval s lidským chováním a myšlením, a nevěřil na „umělé“ příčiny krize.316
Přehled teorií ekonomických cyklů dovoluje opatrnou formulaci některých dílčích
závěrů (Heczko, 2003).317 Přístupy považující tržní ekonomika za vnitřně nestabilní systém
spíše preferují „endogenní“ vysvětlení cyklů, obvykle při rozhodující úloze reálných faktorů.
Hospodářské cykly přitom mnohdy (či dokonce většinou) považují za vcelku pravidelné a
předvídatelné fenomény, vyznačující se i jistou periodičností. K „exogenním“ teoriím, často
s klíčovou rolí faktorů monetárních, se kloní především stoupenci víry v dostatečnou vnitřní
stabilitu kapitalistické tržní ekonomiky. Na hospodářské cykly často nazírají jako na jevy
opakující se (rekurentní), ale aperiodické a zdůrazňují jejich stochastický charakter. Mají
nezřídka též tendenci hovořit spíše o ekonomických výkyvech či fluktuacích, nežli o cyklech.
„Endogenní“ vysvětlení ekonomických cyklů často více zdůrazňují roli vnitřních
ekonomických mechanizmů, a jsou tedy více „mechanistické“. Teorie „exogenní“ nezřídka
více poukazují na působení subjektivních faktorů – sil psychologických, politických aj.318
Většina koncepcí hospodářských cyklů není monokauzální, nýbrž multikauzální, kdy
uvažuji nikoli pouze jedinou příčinu cyklických pohybů ekonomiky.319 K postižení souvislostí
přitom může i zde sloužit systémová teorie, včetně teorie chaosu. 320 Fluktuace v určitém
subsystému mohou být popsány pomocí modelu samovolných vnitřních fluktuací i modelu
„Velkou krizi“ Macek považoval za potvrzení svých názorů, že tržní ekonomika je vnitřně nestabilní a plodí
hospodářskou nerovnováhu, kterou tržní síly nejsou sami schopny automaticky korigovat. Řešení spojoval
zejména s americkou politikou New Dealu, kterou vysvětluje a propaguje. Inspiraci hledá i ve Skandinávii.
Macek doporučoval, aby stát prováděl antikrizovou politiku založenou na deficitním financování veřejných
výdajů a na úvěrové expanzi. Centrální banka má být nezávislá na vládě a emisní politikou by měla zajišťovat
dostatečné množství „dlouhodobých peněz“ v ekonomice. Macek propagoval aktivní politiku centrální banky
v podobě operací na volném trhu. Po vzoru USA doporučoval státní intervence mající zajistit růst cenové hladiny
a tím podpořit ekonomickou aktivitu. Růst cen přitom nenazývá inflací, nýbrž tzv. „reflací“, neboť pouze
odstraňuje důsledky deflačního poklesu. Řešení krize 1929-33 považoval za komplexní problém, kdy vedle
zlevňování úvěru, uvolnění zahraničního obchodu či veřejných investic apeloval též na hlubší sociální proměny
např. směrem k družstevnictví, redistribuci důchodů a tím zvýšení „kupní způsobilosti“, vytváření pracovních
příležitostí atd. Macek hovoří i o nutnosti reformovat „pracovní zřízení“ v podnikání soukromém i veřejném –
„jednak aby funkce Práce se rozšiřovala a funkce Kapitálu zmenšovala, jednak aby rostl absolutní i relativní
podíl Práce z výtěžku součinnosti s Kapitálem. Je neudržitelno, aby odměna Práce zůstávala pouhou položkou
v kalkulaci výrobních nákladů, a aby se s ní stejně nakládalo jako s ostatními položkami nákladovými ... Reforma
pracovního zřízení je nezbytnou složkou sociální reformy, kterou nynější krise vynucuje a urychluje ...“ (Macek,
1935, s. 151). Celý text zakončuje slovy: „V oboru hospodářském má tato reforma odstranit „stav, v němž lidé
nouzí a nezbytností jsou doháněni k tomu, aby dělali zbytečnosti“, a nahradit jej soustavou, v níž schopnosti
lidské a síly přírodní jsou řízeny k tomu, aby vytvořily duchovní i hmotné předpoklady blahobytu a pokojné
spolupráce lidstva“ (dtto). Podrobněji viz (Macek, 1935), resp. (Bažantová, 2015). Srov. subparagraf 4.5.3.1.
316
Baťa měl v roce 1932 prohlásit: „Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné
přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída
je příčina, hospodářský úpadek je následek“. A pokračoval: „V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že
hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme,
nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a
veřejnému majetku“ – citováno podle http://www.epochtimes.cz/2013032520914/Tomas-Bata-Hospodarskakrize-je-jine-jmeno-pro-mravni-bidu.html [cit. 16. 7. 2015]. Blíže viz (Baťa, 2013), resp. (Džbánková, 2015).
317
Srov. (Arnold, 2002), (Woll, 1993), (Zarnowitz, 1985, 1992) aj.
318
Přičemž vzniká, nejenom v tomto kontextu, problém, že některé jevy či procesy mohou být interpretovány
jako exogenní i endogenní. Příkladem může být technologický pokrok i inovace. Srov. (Sirůček a kol., 2007).
319
Konstatované lze vztahovat též na objasňování finančních a hospodářských krizí v 21. století – „Specifikem
současné finanční a hospodářské krize je, že se na jejím vzniku podílel souběh většího množství faktorů
makroekonomické, mikroekonomické i společenské povahy ...“ (Czesaný, 2013a, s. 770).
320
Ekonomiku možno pojímat coby subsystém ještě větších systémů. Každý subsystém je relativně autonomním
systémem a současně je do určité míry závislý na systému, kterého je součástí – je tedy zároveň neautonomní.
Srov. (Heczko, 2003), (Kohoutek, 2004), (Prorok, 2012). K teorii chaosu blíže též viz subparagraf 4.4.1.2.
315
94
fluktuací spuštěných zvnějšku. Považují-li některé přístupy ekonomiku za vnitřně stabilní
systém, pak dávají přednost modelu fluktuací iniciovaných zvnějšku, který důraz klade na
pojetí ekonomiky coby neautonomního systému. Což ústí do preference „exogenních“ teorií
hospodářských cyklů. Jiní ekonomové zase ekonomiku považují v zásadě za systém vnitřně
nestabilní a upřednostňují pak spíše model samovolných vnitřních fluktuací, který staví na
autonomnosti ekonomiky. Což vede k preferenci „endogenních“ teorií ekonomických cyklů.
„Důraz na autonomii a endogenní faktory pak ústí do hledání vnitřních mechanismů
cyklických výkyvů, důraz na závislost a exogenní faktory do hledání spíše subjektivních
podmínek transformace vnějších šoků ve vnitřní fluktuace ekonomiky“ (Heczko, 2003, s. 125).
Znovu připomeňme, že výkyvy v hospodářských aktivitách jsou natolik rozmanité, že
tyto zřejmě „nelze vtěsnat do jedné univerzální teorie aplikovatelné do každé historické
periody“ (Heczko, 2003, s. 125).321 A tudíž ani vznik jednotné teorie, komplexně postihující
celou problematiku ekonomických cyklů není příliš pravděpodobný.322 Což lze dokumentovat
např. rozpolceností323 standardní ekonomie i v této oblasti, kdy soudobá makroekonomická
teorie odráží minimálně dva rozdílné přístupy k cyklům – modely soudobých neoklasiků a
soudobých keynesovců. Existují i názory, že z mnoha teorií hospodářských cyklů „zatím
nejvíce komplexní vysvětlení různých druhů hospodářských cyklů přináší pravděpodobně
koncepce multicykličnosti, založená na Schumpeterově inovační teorii“ (tamtéž).
Vraťme se ještě – pro ilustraci – k soudobé standardní makroekonomické učebnicové
literatuře, jejíž pohled na hospodářské cykly zmiňují předchozí pasáže. Jako výkyvy celkové
ekonomické aktivity, expanze či kontrakce (recese) výstupu ve většině sektorů ekonomiky,
resp. odchylky skutečného HNP324 vzhledem k potenciálnímu HNP charakterizuje
ekonomického cykly frekventovaná, ale již „letitá“, bakalářská učebnice P. A. Samuelsona a
W. D. Nordhause. Text např. 13. vydání naznačuje „jak vzájemné působení agregátní nabídky
a poptávky může vést k hospodářským cyklům“ (Samuelson, Nordhaus, 1991, s. 211).325 Při
naznačení vysvětlení, resp. teorií hospodářských cyklů učebnice v (neo)keynesovském duchu
klade důraz především „na význam spotřebních a investičních statků“ (tamtéž, s. 214).326
321
S odkazem na (Czesaný, 2002).
Heczko (2003) v této souvislosti připomíná situaci moderní fyziky, usilující o vytvoření „teorie všeho“,
„která by sjednotila všechny zákony přírody v jediný výrok, odhalující všechno, co bylo, je a co se má stát ve
fyzikálním světě“ (Barrow, 1999, s. 7).
323
V soudobé standardní ekonomické vědě stále existují proudy a řečiště více neoklasické a více keynesovské.
Jednota a konsensus ekonomické teorie „hlavní proudů“ znovuobnoven stále nebyl – existoval-li nějaký vůbec
někdy. Srov. (Sirůček a kol., 2007). A to i přesto, že standardní ekonomie počátku 21. století se vyznačuje menší
rozpolceností než v 90. letech 20. století. A na přelomu století vzniká dílčí „nový konsensus“ v monetární teorii
a politice, který teoreticky reflektuje cílování inflace. „Paradigma LM“ (model peněžní nabídky) bylo
nahrazeno „paradigmatem MR“ (pravidlem monetární politiky). Srov. (Soskite, Carlinová, 2006), (Sojka, 2010).
324
V době vzniku příslušného vydání učebního textu byl ještě některými autory preferován makroagregát hrubý
národní produkt (HNP, GNP), dnes je užíván daleko nejčastěji hrubý domácí produkt (HDP, GDP).
Problematika měření ekonomických veličin, včetně makroagregátů, však již překračuje rámec i cíl tohoto textu.
325
Vyzdvihovány jsou posuny agregátní poptávky, resp. nověji úloha nabídkových šoků. Rozlišeny jsou fáze
expanze, vrcholu, recese a sedla. Autoři konstatují fluktuace mnohých veličin, tyto pohyby však „nejsou tak
pravidelné a předvídatelné jako dráhy planet nebo pohyb kyvadla“ (Samuelson, Nordhaus, 1991, s. 221).
326
Rozdílné teorie: „... peněžní (Hawtrey, Friedman a další); ... inovační ... (Schumpeter, Hansen a další); ...
psychologické ... (Pigou, Bagehot a další); ... politické teorie cyklu (Kalecki, Nordhaus, Tufte); ... teorie
rovnovážného hospodářského cyklu... (Lucas, Barro, Sargent); teorie reálných hospodářských cyklů ... (Prescott,
Long, Plosser)“ (Samuelson, Nordhaus, 1991, s. 214) – se však většinou liší pouze v důrazu. Tyto jsou
rozděleny na vnější (příčiny nacházející se vně ekonomického systému např. ve výkyvech sluneční aktivity,
klimatu, revolucích, válkách, změnách počtu obyvatelstva, ale zde také i „ve vědeckých průlomech a v
technologických inovacích“) a vnitřní teorie, hledající mechanizmus uvnitř. Jako příklady jsou uváděny teorie
politického hospodářského cyklu a zejména keynesovské interakce multiplikátoru a akcelerátoru ve smyslu
kombinování vnějších a vnitřních faktorů. Kapitola, po připomenutí možností stabilizace či prognózování, končí
322
95
Středně pokročilou úroveň kurzů makroekonomické teorie reprezentuje namátkou
standardně používaná a neokeynesovsky laděná učebnice R. Dornbusche a S. Fischera. Zde327
cyklům není věnována samostatná kapitola, ale tyto jsou pouze na několika místech stručně
zmiňovány. V úvodu je konstatováno: „Inflaci, růst a nezaměstnanost propojuje hospodářský
cyklus. Hospodářský cyklus představuje více nebo méně pravidelné střídání expanze
(zotavení) a kontrakce (recese) ekonomické aktivity kolem dráhy růstového trendu ...
Trendová dráha GDP je dráha, po níž by se GDP pohyboval, kdyby byly výrobní faktory plně
zaměstnány“ (Dornbusch, Fischer, 1994, s. 29). Dále je v keynesovském duchu kladen důraz
na kategorii investic: „Pochopením investic učiníme velký krok k pochopení hospodářského
cyklu“ (tamtéž, s. 306). Následně jsou vysvětlovány složky investičních výdajů – investice
firem do fixního kapitálu (s dopady, i když zde explicitně příliš neuváděnými, na střednědobé
cykly), investice do bydlení (které mohou být významné např. pro Kuznetsovy cykly) a
investice do zásob (s nimiž bývají spojovány krátkodobé cykly Kitchinovy aj.).328
Středně pokročilý text R. Holmana shrnuje, že v „tradičním pojetí jsou hospodářské
cykly fluktuacemi ekonomiky kolem potenciálního produktu. Tyto fluktuace jsou způsobeny
poptávkovými nebo nákladovými šoky“ (Holman, 2004. s. 340).329 Podle příčin přitom, jak již
bylo opakovaně konstatováno, rozlišuje „monetární (měnové) cykly a reálné cykly“ (dtto).
Existují tedy různé pohledy na objasnění příčin a mechanizmus hospodářských cyklů i
na cykly samotné, jsou uváděny monetární či reálné příčiny cyklů, faktory exogenní či
endogenní povahy a jejich kombinace. Připomeňme výše konstatované (paragrafem 2.1.1.), že
nezřídka, resp. obvykle, v kontextu prezentace učebnicových vysvětlení různých verzí modelu
AD-AS, často s těžištěm v křivce krátkodobé agregátní nabídky (SRAS) a rolí příslušných
šoků.330 Keynesovské, resp. neokeynesovské přístupy přitom kladou důraz na agregátní
poptávku (s klíčovým kolísáním investic) včetně úvah, jak může adekvátní hospodářská
politika cykly ovlivňovat či tlumit. Se svébytnými koncepcemi ekonomického cyklu a modely
„nevyčišťujících se“ trhů přichází heterogenní nová keynesovská ekonomie.331
Přibližně od 70. let 20. století je v teoriích cyklů výrazně podporována, teoreticky i
empiricky, úloha šoků,332 hlavně na straně agregátní nabídky (u teorií reálného hospodářského
cyklu) a později i agregátní poptávky (u přístupů „nových keynesovců“). Šoky vyvolávají
fluktuace. „Alternativní“ (nicméně stále v rámci standardního ekonomického systému)
poměrně optimisticky: „čekají-li marxisté na zhroucení kapitalismu v jeho závěrečné kataklysmatické krizi,
čekají marně. Divoké hospodářské cykly, které zužovaly kapitalismus v jeho rané podobě, byly již zkroceny“
(tamtéž, s. 220). Což ovšem odráží realitu a též i iluze doby vzniku tohoto vydání uvedené knihy. Srov.
paragrafy subkapitoly 4.5. (především 4.5.2. a 4.5.3.), resp. marxistické náhledy v subkapitole 3.7.
327
Míněno šesté vydání, které bylo přeloženo do českého jazyka. Blíže viz (Dornbusch, Fischer, 1994).
328
Ohledně cyklů Kuznetse či Kitchina srov. též paragraf 3.4.3., resp. 3.6.2.
329
Znovu připomeňme, že uvedené pojetí naráží, mimo jiné, na problémy měření (ale i samotného vymezení)
potenciálního produktu. K odhadům jsou používány obvykle produkční funkce. Naznačená problematika již není
předmětem této monografie. Srov. (Czesaný, 2002), (Hájek, Bezděk, 2001), (Holman, 2004) aj.
330
Např. (Cahlík, Hlaváček, Seidler, 2010) základní rozdělení modelů AS, resp. cyklů spojují s tím, zda pracují
s předpokladem „vyčišťujících se“ trhů. Tj. trhů, na kterých rychlé cenové změny vyrovnávají nabídku a
poptávku. Tyto spadají do „klasického“, resp. neoklasického proudu. Anebo zda modely předpokládají, že se
trhy „nevyčišťují“. Tyto se nachází v keynesovských proudech. Srov. (Mach, 2001) aj. Vybrané standardní
učebnicové přístupy k problematice cyklů podrobněji viz (Sirůček, 2001c). Srov. též (Sirůček a kol., 2007).
331
Jejíž přístupy (s důrazem na roli nominálních nepružností, resp. se zaměření na potenciálně destabilizující
vliv pružných mezd a cen) k hospodářským cyklům jsou zmíněny výše. K ilustracím bývá používán
modifikovaný model AD-AS, využíván je taktéž i model IS-PC-MR apod. Podrobněji viz (Sojka, 2010). Srov.
(Koderová, Sojka, Havel, 2011), (Mach, 2001), (Sirůček a kol., 2007).
332
V duchu zejména teorií reálného hospodářského cyklu některé učební texty např. konstatují: „Úplná teorie
cyklu musí mít dvě části. První je popis různých šoků a poruch, které nejvíce ovlivňují ekonomiku. Jedná se o
nabídkové šoky, změny monetární nebo fiskální politiky a změny spotřebních výdajů. Druhou částí je popis, jak
na tyto šoky reagují klíčové veličiny“ (Kadeřábková, 2003, s. 323).
96
pohled na ekonomické cykly přináší teorie reálného hospodářského cyklu hovořící o kolísání
potenciálního produktu vlivem reálných faktorů a stavící na konzistentních mikrozákladech.
Předpokládány jsou „vyčišťující se trhy“ a racionální očekávání – kolísání produktu je
vztahováno především ke změnám produkční funkce a jde o kolísání samotného potenciálního
produktu. Příčiny cyklu jsou zde spatřovány v exogenních nabídkových a moderněji též i
poptávkových šocích (způsobených např. veřejným sektorem).
Pokroky v oblasti např. modelování stochastické ekonomické dynamiky v posledních
desetiletích, spolu s tzv. „Lucasovou kritikou“ udělily další impulsy rozvoji soudobého
standardního modelování hospodářských cyklů, a to s využitím pokročilých ekonometrických
aj. metod a technik na soudobém stupni poznání. V obvyklých neoklasických interpretacích
jsou v těchto modelech racionální ekonomické subjekty, realizující optimální rozhodnutí
v dynamickém prostředí, předmětem různých šoků.
Frekventované v současnosti mnohdy bývají tzv. „konvenční pravdy“ o
hospodářských cyklech,333 kdy míra konformity predikcí daných modelů (např. reálných
hospodářských cyklů) s nimi slouží coby testovací kritérium.
Subparagraf 2.1.3. telegraficky – pro úplnost – zmiňuje také tzv. „Lucasovu kritiku“
(Lucas, 1976 aj.), jakožto i reakci např. v podobě metodologie DSGE (Kydland, Prescott,
1982 aj.),334 používané též k pokročilejšímu modelování ekonomického růstu či právě
hospodářských cyklů.335 K analýze chování ekonomiky během hospodářského cyklu jsou,
vedle modelů DSGE (dynamické stochastické modely všeobecné rovnováhy, odvozené
z mikroekonomických základů), používány taktéž VAR modely (vektorové autoregresní
modely – Vector Autoregressive Models),336 v duchu spíše ateoretického a statistického
přístupu k modelování. Setkávat se lze i s dalšími ekonometrickými aj. technikami337 a
dalšími přístupy – namátkou s modelem hospodářských recesí na principu fuzzy logiky338 atd.
Problematika soudobého standardního tzv. pokročilejšího modelování hospodářských
cyklů však již přesahuje rámec této monografie. Ostatně její autor soudí, že mnoho nového,
ani „objevného“ zmiňované modelování nepřináší,339 neboť sociálně-ekonomické zákonitosti,
ani lidské chování či hospodářská logika, se matematickými „ornamenty“ nahradit nedají …
Nejen tyto modely přitom fatálně selhaly (a stále selhávají) při vysvětleních krizového, resp.
stagnačního vývoje cca od let 2007-08, o predikcích krizí, poruch a problémů nemluvě …
Odvozeny jsou z reálných časových řad a mají podobu směrodatných odchylek, křížových korelací a
autokorelací cyklických komponent makroagregátů. K dekompozici časových řad na cyklickou a trendovou
složku slouží Hodrickův-Prescottův filtr (Hodrick, Prescott, 1997) či alternativní dekompoziční nástroje (filtry
FD, BP aj.). Blíže viz (Macháček, 2001b). Nicméně ale též i data o vývoji např. americké ekonomiky mohou ve
světle tzv. „konvenčních pravd“ vykazovat odlišnosti umožňující různé interpretace. Srov. (Macháček, 2001a).
334
K metodologii DSGE podrobněji viz např. (Wickens, 2012).
335
K pohledu na sféru cyklů učebnicovou optikou pokročilejších kurzů makroekonomie, resp. ekonometrie blíže
viz např. (De Jong, Dave, 2011), (Galí, 2015), (Jacobs, 1998), (Ljungqvist, Sargent, 2012), (Lütkepohl, 2005),
(Mills, 2002), (Semmler, 1994), (Taylor, Woodford, 1999), (Wickens, 2012). Srov. (Kiyotaki, 2011).
336
Blíže viz např. (Lütkepohl, 2005).
337
Blíže viz např. (Jacobs, 1998).
338
Podrobněji viz (Kučerová, 2009).
339
Autor této monografie se tímto připojuje ke „zlým jazykům“ kriticky konstatujícím, že tzv. „vědecky
rigorózní“ matematická apod. forma – na první pohled velmi sofistikovaných modelů a přístupů (záměrně
srozumitelných a přístupných pouze hrstce „vyvolených“ matematických ekonomů), a to zdaleka nejenom
modelů cyklů či krizí etc. – v celé řadě případů kamufluje faktický deficit obsahu. V „lepším“ případě se jedná
o neškodná akademická intelektuální cvičení, nemající mnoho (či vůbec nic) společného se soudobou globálněkapitalistickou realitou. A jejichž vypovídací a predikční schopnost je takřka nulová. V případě „horším“ je
možné kriticky poukázat na apologetický charakter těchto modelů, které (explicitně i implicitně) artikulují jisté
zájmy a odvádějí pozornost od skutečných problémů, hlubinných příčin i „viníků“ soudobých krizí a problémů.
K obecnější kritice standardních ekonomických předpokladů, modelů a schémat blíže viz subparagraf 4.4.1.1.
333
97
2.1.3. Etapy zkoumání ekonomických cyklů v 19.-20. století
Zopakujme, že existuje řada členění příčin, resp. klasifikací teorií ekonomických
cyklů. Příčiny různého charakteru i různé dimenze se přitom mohou prolínat a kombinovat.
Hospodářské cykly mohou vykazovat zároveň příčiny např. reálné i monetární, resp. lze
pozorovat spolupůsobení faktorů endogenní a exogenní povahy. Přičemž standardní přístupy
obvykle mívají problémy s „endogenním“ vysvětlením cyklů, resp. krizí. Různí autoři a různé
koncepce přitom kladou důraz na odlišné faktory. K důležitým zde náleží inovace.
Vlnovitý pohyb různých ekonomických veličin přitahoval pozornost ekonomů a
statistiků už v 19. století. „Již v roce 1860 definoval Juglar známý krizový cyklus v délce 9 až
10 let. Mezi roky 1923 a 1927 byly rozeznány kratší a delší cykly: zhruba tříletý (Kitchin),
přibližně půlstoletý (Kondratěv) a zhruba čtvrtstoletý (Wardwell)“ (Valenta, 2001, s. 30).
Počátky moderních teorií ekonomických cyklů (a krizí) spadají do přelomu 19. a 20.
století. Mezi předchůdce lze řadit např. J. Ch. L. S. Sismondiho, R. Owena, Ch. B. P. J.
Dunoyera340 či J. S. Milla aj. a především C. J. Juglara (1862).341 „Obchodní“ cykly v délce
kolem 10 let Juglar považoval za přirozený a nevyhnutelný jev. Při zkoumání využíval
statistiku (např. bankovní) a dokázal predikovat body zvratu „komerčních“ cyklů. Tyto
spojoval s vnitřními příčinami. Rozeznával asymetrické342 tři fáze cyklu: prosperitu (či
expanzi), krizi (coby „horečku národního hospodářství“) a likvidaci (s postupným návratem
k prosperitě). Každý cyklus přitom považoval za unikátní, lišící se průběhem i délkou.
Významnou roli taktéž sehrává marxistická teorie krizí z nadvýroby (K. H. Marx, F.
Engels).343 Řada autorů se k marxismu hlásí či je jím, přímo i nepřímo, ovlivněna.
K hypotézám o fluktuacích, resp. cykličnosti hospodářského vývoje se většina
ekonomů propracovala přes zkušenosti a pokusy o teoretická vysvětlení ekonomických
výkyvů (hlavně střednědobých) a krizí, které probíhaly od počátku 19. století. Připomínat lze
autory, jako jsou W. S. Jevons, J. K. Rodbertus, A. Aftalion, M. I. Tugan-Baranovskij, J. G.
K. Wicksell, K. Kautsky, R. Hilferding, J. Lescure, H. L. Moore či V. Pareto. Např. Jevons
přichází s hypotézou, že příčinou hospodářských cyklů jsou skvrny na Slunci, které působí na
K prvním formulacím ohledně cyklů a krizí blíže viz paragraf 3.1.1.
Juglar bývá považován za prvního teoretika hospodářských cyklů. Teorii staví na sbírání faktů, kdy jeho
empirismus byl ovlivněn i přístupy německé historické školy – blíže viz (Sirůček a kol., 2007). Lékař, ekonom a
statistik Juglar se zabýval především „obchodními“ cykly. Jejich délka bývá uváděna v délce 7-11 let. Za zdroj
cyklu označoval nestabilitu bankovního systému (tzv. „úvěrové cykly“). Bankovní a úvěrový systém přitom plní
funkce i indikátora cyklu. Každý cyklus považoval za unikátní, lišící se průběhem i délkou. Podrobněji viz
(Juglar, 1862). Názory Juglara ovlivnily např. R. G. Hawtreye či J. A. Schumpetera. Dalším autorem, který se
přibližně ve stejné době taktéž zabýval úvahami ohledně cyklického vývoje, byl představitel tzv. měnové školy
S. J. L. Overstone. Základ krizí spojoval s přeměnou oběžného kapitálu do fixního kapitálu. Obdobný názor
zastával i J. S. Mill. Mill již nepovažoval kapitalismu za „přirozený řád“. Na základě akceptace Ricardovy vize
stagnace predikoval, že až kapitalismus dospěje k nulové akumulaci kapitálu a nulovému růstu, přestane být zisk
hlavním motivem lidského úsilí. A nastane místo pro solidaritu a sociální korekce trhu. Blíže viz (Sojka, 2010).
342
Prosperita trvá 7-9 let, krize několik týdnů a likvidace 2-4 roky. Krize Juglar považoval za projev deflace. Po
období rozšíření úvěrů, doprovázené růstem cen a umělým rozšiřováním trhů, banky – znepokojené rozpětím
mezi závazky a likvidními aktivy – omezují úvěr a zvyšují úrokovou míru. Tak vznikají krize, které „uzdravují“
trh, neboť vyvolávají pokles cen a likvidují firmy, které vznikly umělým růstem poptávky. Srov. (James, 1968).
343
Marxisté nahlíží na kapitalismus jako na vnitřně nestabilní systém vystavený cyklickým pohybům. Periodické
kolísání hospodářské aktivity považují za imanentní rys kapitalismu, vyvolaný vnitřními rozpory. Marx teorii
cyklu sice v ucelené podobě nepodává, ale z jeho zkoumání kapitalismu lze základy marxistické teorie krizí,
resp. hospodářského cyklu vyvodit. Na což navazují F. Engels, V. I. Lenin, R. Luxemburgová, „austromarxista“
R. Hilferding či „legální marxista“ M. I. Tugan-Baranovskij (blíže viz část 3.1.2.). Podrobněji viz pasáže 3.7.
340
341
98
zemědělství.344 S řadou zmiňovaných autorů se blížeji setkáme při rekapitulaci historických
mezníků zkoumání „dlouhovlnné“ problematiky v kontextu subkapitol a paragrafů kapitoly 3.
Mezi světovými válkami 20. století se značné popularitě těšila právě problematika
cyklických pohybů (či konjunktur), resp. fluktuací ekonomických veličin. Dodnes místy ještě
i nedoceněnou aktivitu vyvíjela řada specializovaných pracovišť (Moskva, Harvard, Vídeň,
Berlín, Kiel345 atd.). Existuje obsáhlá sovětská (N. D. Kondratěv, L. D. Trockij), německá
(Spiethoff, E. Wagemann), americká (Mitchell, Hansen, N. J. Silberling, J. M. Clark, S.
Kuznets), švédská (G. K. Cassel, Wicksell), francouzská (E. Labrousse, F. Simiand, J. Sirol)
či belgická (L. H. Dupriez) literatura. Obsahuje různorodé příspěvky o ekonomických
fluktuacích, krizích, konjunkturách, resp. ekonomických cyklech různých délek.346
Počátky systematického empirického výzkumu cyklů („konjunkturního výzkumu“)347
bývají spojovány s aktivitami W. C. Mitchella, resp. NBER. Institucionalista348 Mitchell
náleží mezi dodnes nejcitovanější349 autory v oblasti ekonomických cyklů. Tento čelný
představitel tzv. harvardské školy350 a NBER studoval obchodní cykly jako empirický
problém (1913, 1927, 1946). Mitchell, A. F. Burns a četní následovníci, včetně studií NBER,
nahlížejí na hospodářské cykly jako na historickou posloupnost konjunktur a recesí.
Mitchell měřil hospodářská data a analyzoval vztahy mezi nimi. Neusiloval přitom ani
tak o tvorbu ucelené teorie cyklu,351 nýbrž kladl důraz na kvantifikaci hospodářských jevů.352
V literatuře lze najít řadu nejrůznějších „zemědělských“ přístupů ke střednědobým i dlouhodobým cyklům.
Blíže viz (Sirůček, 1998g, 1999b), (Valentine, Dauten 1983), (Vrábek, 1947). Podrobněji viz subkapitolu 3.3.
345
Zde jsou rekapitulováni zejména autoři se vztahem k „dlouhovlnné“ problematice (podrobněji viz paragrafy
subkapitoly 3.3.). Výzkumů ekonomických cyklů a krizí se účastnily desítky dalších. Namátkou např. v roce
1920 v Kielu byly formulovány principy pro výzkum hospodářských cyklů. Institut pro světovou ekonomiku
založil v Kielu roku 1914 B. Harms, který se zaměřoval na otázky mezinárodních ekonomických vztahů.
346
Podrobněji viz (Kondratiev, 1989), (Sirůček, 1998c, 1999e, 2001a,c), (Vrábek, 1947). Srov. subkapitolu 3.3.
347
„ .... vzniká ... další koncepce zkoumání krize, koncepce, jež získala nadále značný vliv a jež položila dokonce
základy k samostatnému odvětví buržoazní ekonomie – konjunkturnímu výzkumu. Je to teorie amerického
ekonoma W. C. Mitchella, formulovaná poprvé v knize Business Cycles vydané v roce 1913. Tato práce se stala
východiskem k obsáhlému výzkumu konjunktur, jehož výsledky zahrnuje např. zpráva vypracovaná z podnětu
vlády USA Business Cycles and Unemployment (vyšlo v roce 1923), na níž měl hlavní podíl právě Mitchell, a
konečně přepracovaná verze Mitchellovy knihy Business Cycles the problém and its setting, vydaná poprvé v
roce 1927 a od té doby ještě nejméně třináctkrát ...“ (Setínský, 1964, s. 18). Blíže viz (Mitchell, 1913, 1927 aj.).
348
„Bezprostředními podněty k Mitchellově práci, bylo několik těžkých krizových otřesů, kterými americké
hospodářství prošlo v letech 1900-13. Docházelo tu zejména k ostrým úvěrovým krizím, přímo k panikám, jimž se
mělo napříště čelit důkladnou reorganizací úvěrové soustavy – Federálním rezervním systémem – jenž se měl
stát též jakýmsi nástrojem regulování konjunktury. Všechny tyto okolnosti vzbudily v e l k ý zájem o studium fakt,
z nichž by bylo možné usuzovat na budoucí hospodářský vývoj. Mitchellova koncepce těmto požadavkům plně
vyhovovala. Obecně metodicky vycházela z americké institucionální školy, jež byla po dlouhou dobu v americké
politické ekonomii rozšířena a jejímž byl Mitchell sám čelným představitelem. Institucionální škola se svým
přístupem ke zkoumání hospodářských jevů značně lišila např. od rakouské školy. Ta vycházela od izolovaného
individua, kdežto institucionální škola zdůrazňuje spíše společenskou stránku hospodaření ... Institucionální
škola si tedy klade za úkol popsat mechanismus určitých hospodářských institucí. Z tohoto obecného základu
vychází i Mitchell při výkladu cyklu. Především chce popsat mechanismus kapitalistického hospodářství a na
tomto podkladě pak popisuje i konjunkturní cyklus“ (Setínský, 1964, s. 18-19). Srov. (Sojka, 2010).
349
Studie Mitchella (1913, 1927, 1946) či dále Hayeka (1929, 1931 aj.), nebo později R. E. Lucase (1977, 1981)
náleží v oblasti teorie ekonomických cyklů již mezi „klasické“.
350
Blíže viz subkapitolu 3.3. Jako aplikace přístupu Mitchella vzniká metoda „indikátorů konjunktury“. Tuto
rozvíjela zejména Harvardova univerzita v cca 20. letech 20. století. Vznikají tzv. Harvardské barometry, dále
opravované a modifikované. A to např. po roce 1929, kdy Harvardský barometr selhal při předpovědi Velké
deprese. Následně byly metody konjunkturního prognózování přehodnoceny. Blíže viz (Fialová, Jaroš, 1999) aj.
351
Mitchell nejprve popisuje mechanizmus kapitalistického hospodářství a poté i průběh hospodářského cyklu.
Podle např. marxistické interpretace, je „Mitchellovou snahou ... ukázat na naprostou nepravidelnost v průběhu
cyklů a vykonstruovat „bezkrizový cyklus“ ... Jde o oslabení významu cyklu jako zákonité formy, v níž za
kapitalismu probíhá reprodukční- proces. Je-li každý cyklus historicky jedinečný, pak není nutno a vlastně ani
344
99
Pochopení cyklu neodvíjel od agregátů, ale od komplexu vztahů mezi částmi ekonomiky.
Dospěl k závěru, že sice existují určité společné rysy, nicméně každý hospodářský cyklus
však považoval za unikátní a odmítal vypracování obecnější teorie cyklického vývoje.353
Podle W. C. Mitchella má být ve stejném časovém období počet cyklů v jednotlivých zemích
různý. Z čehož vyplývá, že nelze hovořit o jednotném světovém cyklu. Délka hospodářských
cyklů je přitom značně rozdílná.354 Z tohoto Mitchell dovozuje, že každý cyklus je jedinečnou
„historickou epizodou“, která se liší od předchůdců a nebude se nikdy v budoucnu opakovat.
V kontextu hospodářského cyklu – ve smyslu vývojových poruch či formy
kapitalistického vývoje355 – vyzdvihuje úlohu peněz a klíč k vysvětlení spojuje se zisky. Jeho
popisný empirický a deterministický přístup (kdy zdůrazňoval opakovatelnost pohybů a nikoli
pravidelnost či periodicitu) ovlivnil též i významnou mezinárodní konferenci o cyklech
konanou v roce 1922.356 Mitchell cyklus vnímá jako formu kapitalistického vývoje, kdy tato
forma pohybu se podobá „zubům pily“. Cykly obecně pojímá jako každé opakování
záporných a kladných fází, přesněji měřitelných.357 Každá z fází jeho deterministického
modelu 1-12letého „obchodního“ cyklu v sobě „přirozeně“ obsahuje zárodky fáze další.358
možno hledat onu základní příčinu“ (Setínský, 1964, s. 19). „Konečným cílem je nechat zmizet krizi. K tomu
slouží Mitchellova periodizace cyklu. Mitchell odmítá název „krize“ a místo krize zařazuje „recesi“. Fáze cyklu
jsou podle něho deprese, oživení, prosperita a recese. Termín „krize“ je prý vhodné podržet jen pro zvlášť
intenzívní recese. Tím byl vytvořen podklad pro bezkrizový cyklus, kde fáze „krize“ je nahrazena „recesí“ nebo
dokonce „mírnou recesí“. Místo cyklického vývoje, v němž má ústřední místo právě krize, nástroj řešení rozporů
kapitalistické reprodukce, od níž pohyb kapitalistického hospodářství vychází, objevuje se nám nyní pouhé
konjunkturní vlnění, střídání vzestupných a sestupných fází, kde „recese“ prostě představuje moment obratu“
(tamtéž). K marxistické teorii krizí, resp. cyklů (včetně terminologie) blíže viz paragraf 3.7.1.
352
Mitchellův přístup bývá kritizován coby „empirie bez teorie“, resp. za to, že u Mitchella lze v zárodku nalézt
„libovolný element“ soudobých teorií cyklů. Mitchell je však oceňován za množství faktografického materiálu i
za přínos k metodologii statistiky (např. v oblasti indexů) a statisticko-ekonomických modelů pro předvídání
vývoje ekonomiky a orientaci hospodářských politik. Podrobněji viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010).
353
Podle Mitchella cykly vyrůstají z řady unikátních jevů a řadu unikátních jevů i představují. A tudíž nelze
vytvořit teorii společnou pro všechny cykly. Cykličnost je sice spjata těsně s podnikatelským systémem, nicméně
však nereprezentuje povinně vlastnost samého procesu výroby zboží. Blíže viz (Mitchell, 1913, 1927 aj.).
354
Podle marxistické interpretace „Mitchell pojem cyklu rozmělňuje tím, ž e každý výkyv hospodářského stavu
prohlašuje za střídání fází cyklu. Pak ovšem může konstruovat cykly 1-21eté, tříleté, čtyřleté, prostě cykly
libovolného množství a libovolné délky“ (Setínský, 1964, s. 19).
355
Mitchell ukazuje, že se cykly stávají význačným jevem teprve ve společnosti s vyvinutým peněžním
hospodářstvím. Namísto kapitalismu ovšem hovoří „obchodním hospodářství“ (se ziskovým motivem), které
převládá v zemích s „vysoce vyvinutou evropsko-americkou kulturou“. Zabývá se řadou různých teorií krize a
říká, že každá z nich objasňuje jen určitý aspekt problému, a že účinky faktorů, o něž se opírají, lze pochopit jen
z hlediska jejich vlivů na zisk. „Mitchell si také všímá rozporu mezi organizovaností výroby uvnitř jednoho
podniku a anarchií výroby v celku. Konstatuje, že konjunkturní cyklus patří k neplánovaným výsledkům
organizačního schématu“ (Setínský, 1964, s. 19). Srov. (Mitchell, 1913 aj.).
356
Podrobněji viz pasáže 2.1.1., 2.1.2. Srov. též paragrafy subkapitoly 3.3.
357
Hospodářské cykly nazírá coby „typ fluktuací nalezených v agregátní ekonomické aktivitě národů,
organizujících svou práci na základě podnikatelského řízení, cyklus se sestává z expanzí, objevujících se
přibližně ve stejnou dobu v mnoha ekonomických aktivitách, následovaných podobně všeobecnými kontrakcemi,
které ústí do fáze expanze příštího cyklu; tato sekvence je opakovaná, nikoli periodická ...“ (Mitchell, Burns,
1946, s. 3).
358
Mitchell uvažuje např. čtyři fáze – oživení („zotavení“), prosperitu („vypětí“), kontrakci („krize“) a depresi.
Srov. (Vrábek, 1947). Bývají uváděny (resp. do českého jazyka překládány) též fáze oživení, expanze, kontrakce
a recese aj. Mitchell začíná fází oživení (konjunktury), která pro podnikatele otevírá nové ziskové možnosti, a
spotřebitelé uspokojují odloženou poptávku. Oživení se rozšiřuje, ceny rostou a roste i agregátní hospodářská
aktivita. Vznikají ovšem disproporce a konjunktura přechází v depresi. Nicméně v procesu poklesu se rozvíjejí
jevy, které připravují oživení. Cyklické výkyvy lze modelově tedy popsat na základě koncepce „předbíhání a
zpožďování“, nicméně v realitě neexistují cykly se stejnou kombinací všech elementů. Podle Mitchella předchozí
teorie hospodářských cyklů správně odrážejí jejich jednotlivé aspekty, ale teorie nutno prověřit sběrem a
100
Metodologický vklad do zkoumání ekonomických cyklů přinášejí v meziválečném
období též Frisch a Slutskij. Cykly v tomto pojetí mohou být generovány čistě náhodnými
šoky. Zavedení vlivu náhodných veličin, odlišení šoku jako impulsu poruchy rovnováhy a
jeho šíření v čase v teorii cyklů bývá spojováno s R. A. K. Frischem (1933).359 Pokusy o
vysvětlení časového průběhu ekonomického cyklu pomocí diferenciálních rovnic, včetně
náhodných vnějších šoků, přináší v meziválečném období E. E. Slutskij (1937).360
K vysvětlení příčin obchodních fluktuací přispívá R. G. Hawtrey361 „čistou“
monetární teorií (1913, 1928, 1937). Cykly pojímá jako monetární fenomény a jejich „řízení“
spatřuje v regulaci úvěrů pomocí úrokové sazby. Jinou „peněžní“ a rakouskou teorii
střednědobého cyklu reprezentuje, v návaznosti na L. E. Misese (1912) či monetární teorii J.
G. K. Wicksella (1898), F. A. Hayek (1929, 1931, 1939 aj.). Spojuje příčiny s monetárními
faktory; reálné faktory pak dotvářejí konkrétní podobu cyklu. Hayek odvíjí ekonomickou
nerovnováhu od peněz (zejména bankovního úvěru) a upozorňuje na nerovnoměrnosti pohybu
cen. Řešení spojuje s neutralitou peněz. Inspirativní jsou úvahy o mechanizmu cyklů,
struktuře kapitálu či o prodlužování, resp. zkracování délky výrobního období.362
Přehled a klasifikaci „monetárních“ i „nemonetárních“ vysvětlení, resp. pokus o
syntézu přináší G. Haberler (1937), otevírající cestu k jejich dalšímu empirickému ověřování.
Úkolu prověřit a otestovat různé teorie cyklů se ujal ekonom a průkopník ekonometrie J.
Tinbergen (1939, 1951 aj.). Jeho práce jsou zaměřeny především na investiční činnost (1939)
či počátky makromodelování ekonomických cyklů např. v USA.363 Popularitu cyklů v rámci
zkoumání ekonomické dynamiky lze demonstrovat v meziválečném období průkopnickými
příspěvky N. D. Kondratěva (1926 aj.),364 posléze M. Kaleckého (1939, 1943), A. H. Hansena
(1927, 1941), P. A. Samuelsona (1939a,b) a zejména nestandardním endogenním vysvětlením
cyklů různých délek pomocí shlukování inovací J. A. Schumpetera (1912, 1939).365
Opomenout nelze ani přínosy S. Kuznetse (1930 aj.) nebo A. A. K. Spiethoffa (1955).366
50. a 60. léta 20. století, zhruba období dominance neokeynesovství, jsou spojena
s dobovým zájmem především o modelování ekonomického růstu367 v kontextu snah o
analýzou kvantitativních údajů. Srov. (Mitchell, Burns, 1946). Potvrzení své empirické metody Mitchell spojoval
s výsledky výzkumů instituce NBER, založené v roce 1920, kterou dlouho i vedl. Blíže též viz subkapitolu 3.3.
359
Blíže viz (Bjerkholt, 2007).
360
Podrobněji viz (Barnett, 2011). Srov. (Kondratiev, 1989).
361
„...jehož jméno je synonymem čisté monetární teorie“ (Valentine, Dauten, 1983, s. 279).
362
K problematice cyklů v rakouské, resp. neorakouské tradici podrobněji viz (De Soto, 2009), (Ebeling, 1996).
363
V kontextu vzniku a rozvoje ekonometrie jsou s J. Tinbergenem spojovány i počátky ekonometrického
„konjunkturního“ prognózování – např. s modelem sestrojeným pro Společnost národů v roce 1939. Po II.
světové válce významnou roli v oblasti ekonometrických modelů (sloužícím k predikcím vývoje např. americké
ekonomiky) sehrává L. R. Klein, spolu s A. S. Goldbergerem atd. V 60.-70. letech 20. století dochází k explozi
ekonometrických modelů. Jistý pokles zájmu nastává po ropných šocích 70. let 20. století, které vyvolaly
dočasnou krizi kvantitativního prognózování. Vývoj ekonometrického prognózování však pokračuje dále, kdy
jsou rozvíjeny např. přístupy mající zmenšit nevýhody extrapolačních metod. Využívány jsou např. teorie
disipativních struktur, teorie katastrof nebo predikční modely vycházející z teorie her. Blíže viz (Novotný, 2000).
364
Podrobněji viz subkapitolu 3.2.
365
Podle Schumpetera „kapitalistický ekonomický rozvoj, plozený inovačními procesy, neprobíhá plynule a
rovnoměrně, nýbrž v periodicky po sobě následujících cyklech. Jinak řečeno, ekonomický cyklus není vedlejším
aspektem kapitalismu, nýbrž – jak to vysvětlil již Marx – je vlastním způsobem, jak se v této ekonomice projevuje
rozvoj“ (Napoleoni, 1968, s. 64). Taktéž u Schumpetera lze hovořit o opakovatelnosti, jisté pravidelnosti a
periodicitě cyklů. I zde však existuje řada výhrad (např. ke statistickým doložením). Blíže viz subkapitolu 3.4.
366
Podrobněji viz (Czesaný, 2006), (Sirůček, 1999d,e, 2001a,c), (Vrábek, 1947) či (Zarnowitz, 1992 aj.).
367
Což též lze interpretovat na pozadí „inovačních“ dlouhých vln. II. světová válka odstartovala rostoucí fázi
IV. K-cyklu (spojeného s aplikací technologií první etapy vědeckotechnické revoluce). Koncem 60. let 20. století
se vlna láme, a tomu odpovídá také jiný charakter vývoje vyspělých zemí od 70. let. Blíže viz (Sirůček, 2011,
2012b,c), (Švihlíková, 2010, 2014 aj.), resp. pasáže 4.5.2. a 4.5.3. Srov. též subkapitoly 4.1., 4.2., 4.3., 4.4.
101
dynamizaci keynesovské ekonomie (R. F. Harrod,368 E. D. Domar) a tvorby neoklasické
makroekonomické nadstavby (R. M. Solow aj.).369 Keynesovci tradičně tvrdí, že dřívějším
dílčím studiím hospodářských cyklů (Aftaliona, Pigoua, Mitchella, Hawtreye, Robertsona, ale
též Schumpetera) chyběl teoretický rámec, v němž by mohly být jednotlivé elementy
uspořádány v soustavu a systematizaci umožnila teprve až keynesovská analýza.370
Soustavně vybudovat teorii cyklu umožnily až teze J. M. Keynese o vazbě spotřeby na
důchod či zkoumání faktorů velikosti investic. „Tradiční“ neokeynesovský pohled na
mechanizmus střednědobého cyklu reprezentuje spojení multiplikačních a akceleračních
principů. Klíčovou roli sehrály studie P. A. Samuelsona (1939a,b) a též i „ne“keynesovce J.
R. Hickse (1950 aj.) z oblasti dynamické rovnováhy, stavící na Harrod-Domarově modelu
ekonomického růstu a Samuelsonově interakci multiplikátoru a akcelerátoru.371
Výše připomínané vklady k teoretickému uchopení hospodářských aj. cyklů se váže
především ke standardní linii vývoje ekonomického myšlení. Jako příklad pohledů spíše
nestandardních lze uvést tzv. „Goodwinovy cykly“. Koncept R. M. Goodwina (1967)372
generuje endogenní cykly hospodářské aktivity (výstupu, nezaměstnanosti, mezd). Na rozdíl
od standardních náhledů – představených i částí 2.1.2. – nespojuje pohyby agregátních
ekonomických ukazatelů s exogenními šoky. Nelineární model cyklu využívá principů
keynesovského Harrodova-Domarova modelu hospodářského růstu, Phillipsovy křivky, ale i
derivátů marxistické teorie třídního boje, systémového přístupu či dynamiky biologických
systémů pomocí scénářů chování dravce a kořisti v přírodě. Koncept byl upravován,
doplňován a různě aplikován.373
Od 70. let 20. století lze zaznamenat oživení zájmu o zkoumání hospodářských cyklů.
Ve standardní linii ekonomického myšlení je to spojeno především s teorií rovnovážného
cyklu u R. E. Lucase (1973, 1981, 1987 aj.). Lucas, s odvolávkami např. na Hayeka, usiluje o
integraci problematiky cyklu do systému teorie rovnováhy a o vybudování spolehlivých
mikrozákladů pro makromodely. V návaznosti na J. F. Muthe (1961) aplikuje hypotézu
racionálních očekávání. Příslušné ekonometrické modely (včetně specifických předpokladů)
pak mohou vysvětlovat taktéž fenomén hospodářských cyklů.374
368
Srov. (Harrod, 1936, 1939, 1948).
Podrobněji viz (James, 1968), (Napoleoni, 1968). Srov. (Sirůček a kol. 2007), (Sojka, 2010).
370
„Nedostatek integrace příčin ... se nejcitelněji projevil v obtížích ... vysvětlování „horní úvratě“, čili přechodu
od fáze expanze k fázi deprese ... Před systematizací ... bylo vypuknutí krize vysvětlováno pomocí elementů, jež
existují mimo rámec mechanismu kapitalistické výroby ...“ (Napoleoni, 1968, s. 85).
371
Bývá používáno i označení „Samuelson accelerator-multiplier cycles” – srov. např. (Bernard, Gevorkvan,
Palley, Semmler, 2014).
372
Goodwinův model bývá nazýván i modelem „třídních bojů“ či dynamiky mezd a zaměstnanosti. Predikuje
cyklus ekonomické aktivity na základě vstupních hodnot míry zaměstnanosti, úrovně produktivity práce,
kapitálu a investicí. Goodwin rozvíjí i model hospodářského cyklu s nelineárním vztahem multiplikátoru a
akcelerátoru (Goodwin, 1951).
373
Goodwinův model využívá analogie s tzv. Lotka-Volterra biologickým modelem („dravec-kořist“),
popisujícím dynamiku vývoje populace predátorů v závislosti na množství jejich kořisti. Zaměstnaní pracovníci
u Goodwina hrají roli „dravce“, neboť jejich mzdové požadavky jdou na úkor zisků, a tudíž investic, což vede
ke zvýšení nezaměstnanosti. Model je přitom založený na nulovém součtu („co jeden získá, druhý ztratí“).
Inspirace Goodwin nalézá i u Marxe. Kapitál roste, dokud nenarazí na omezení nabídky práce, kdy je málo
práceschopného obyvatelstva. Růst reálných mezd tlumí akumulaci kapitálu a omezuje kapitalistické zisky.
Postupně nastává obrat, mění se fáze cyklu a reálné mzdy začínají klesat. R. M. Goodwin vztahy formalizuje a
pomocí diferenciálních rovnic definuje rovnováhu mezi mírou zaměstnanosti a podílem příjmu pracovníků na
produktu. Těžištěm je nástin závislosti akumulace kapitálu a přerozdělování příjmů mezi třídami pracovníků
(dělníků) a kapitalistů. Rozpracování modelu probíhalo nejdříve v rovině teoretické, později i empirické.
V postkeynesovském duchu na Goodwina navazují (Stockhammer, Michell, 2014). Blíže též viz (Barro, Sala-IMartin, 2004), (Kodera, 1995). Srov. marxistickou teorie cyklů, resp. kapitalistických krizí v subparagrafu 3.7.1.
374
Srov. (Varadzin a kol., 2004).
369
102
R. E. Lucas za hlavní rys cyklů považuje cyklické chování ekonomických veličin,
včetně cen. Pozorované pohyby veličin (např. zaměstnanosti, spotřeby či investic) odvozuje
od změn cen. Většina makroveličin se má pohybovat společně – i přesto, že společný pohyb
vykazuje různé míry konformity či koherence.375 Lucasovy studie přispěly k rozvoji teorie
zaměřující se na reálné i peněžní šoky ovlivňujících vývoj cyklů. Popisné vymezení cyklu,
bez rozlišení fází, pracuje s odchylkami, kolísáním vývoje agregátní veličiny (např. HDP) od
trendu.376 Modely operují s opakovatelností, náznaky pravidelnosti i periodicity a pokusy o
předvídatelnost na bázi racionálních očekávání. U fluktuací různých veličin je vyšetřována
pro- či proticykličnost, amplitudy (velikost) fluktuací a fázové posuny. Později se Lucas
zabývá i dlouhodobým růstem (1988, 1993) či zdůrazňuje vliv akumulace lidského kapitálu.
Na neoklasických východiscích staví taktéž teorie reálného hospodářského cyklu coby
moderní specifické vysvětlení kritizující i Lucasův přístup založený na nedokonalých
informacích. Příčiny cyklu tyto koncepce spatřují v reálných změnách, resp. reálných (hlavně
nabídkových) šocích (způsobených např. technologickými změnami). Z vysvětlení
ekonomických fluktuací jsou vyloučeny nominální proměnné (ceny, peníze) a fluktuace
produktu jsou zde výlučně způsobeny změnami potenciálního produktu. Teorie reálného
hospodářského cyklu hovoří o kolísání samotného potenciálního produktu vlivem reálných
faktorů a staví na konzistentních mikrozákladech.
F. E. Kydland a E. Ch. Prescott definují trend a snaží se datům trend matematicky
přiřazovat, včetně vymezení příslušných požadavků na přiřazení (1990); řeší i další otázky
ohledně fluktuací (1982 aj.). Soudobé neoklasické směry nazírají hospodářský cyklus coby
stochastické kolísání ekonomické aktivity okolo deterministického trendu, odstraňovaného z
časových řad pomocí sofistikovaných ekonometrických metod. Nová klasická
makroekonomie (škola racionálních očekávání) vnímá cyklus „ahistoricky“ (na rozdíl např.
od W. C. Mitchella) – ve smyslu série opakovaně pozorovaných a objektivně
dokumentovaných výkyvů agregátní ekonomické aktivity aproximované reálným HDP.377
V části 2.1.2. byla naznačena též i kontroverze378 modelů cyklů tzv. „nových klasiků“
a modelů „nových keynesovců“, a to včetně i jistých překrývání přístupů. Oba proudy kladou
přitom důraz na šoky, coby příčinu cyklů, resp. na reakce ekonomiky na tyto šoky. U přístupů
více keynesovsky profilovaných hrají větší roli, vedle šoků nabídkových, i šoky poptávkové.
Pro úplnost zmiňme též tzv. „Lucasovu kritiku“ (Lucas, 1976), které bývá připisován
zásadní význam v dalším rozvoji makroekonomických modelů. Lucas kritizuje „tradiční“
rozsáhlé makroekonomické, resp. ekonometrické modely (především s keynesovským
„vyzněním“),379 používané v 70. letech 20. století, které na základě historických dat predikují
Podle Lucase mají pohyby výstupu postupovat společně přes široce definované sektory. Větší rozkmit
(amplitudu) Lucas přitom připisuje produkci komodit dlouhodobé spotřeby (ve srovnání s výrobou statků
krátkodobého užití). Menší než průměrnou míru konformity pak produkci a cenám zemědělských výrobků a
přírodních zdrojů. Podnikatelské zisky mají mít větší konformitu a větší rozkmit než ostatní časové řady.
Úrokové sazby a peněžní agregáty se mají vyvíjet procyklicky, ceny obecně také. Srov. (Lucas, 1973, 1981 aj.).
376
Lucas hovoří o „... ekonomických časových řadách, které nazýváme „business cycle“. Technicky mohou být
pohyby HNP okolo trendu v nějaké zemi stochasticky popsány diferenciální rovnicí velmi nízkého řádu. Tyto
pohyby nevykazují uniformitu, jak období, tak amplitudy ...“ (Lucas, 1981, s. 217). Charakterizuje rysy
cyklického chování množství a cen, resp. nutnost objasňovat faktory v „rovnovážných (tj. nekeynesovských)
termínech“ (tamtéž, s. 222). Důraz klade na „opakující se charakter cyklu ...“ (dtto, s. 224). Zkoumá dopady
změn relativních cen na fluktuace investic či zaměstnanosti, dále účinky nesystematických pohybů peněžních
agregátů atd., včetně adekvátního mikroekonomického „ukotvení“.
377
Srov. (Czesaný, 2006), (Sirůček, 2001c).
378
Srov. (Summers, 1986).
379
Srov. (Lucas, Sargent, 1978).
375
103
budoucnost,380 resp. vyhodnocují účinky různých hospodářských opatření.381 „Jeho kritika
spočívala v tom, že všechny tyto modely předpokládají neměnnost makroekonomických vztahů
při změně politiky. To, ale neodpovídá skutečnosti …“ (Pressman, 2005, s. 234).382
Ekonomické chování racionálních aktérů se, podle R. E. Lucase, totiž mění v reakci na změny
politik. Změny chování vedou ke změnám makroekonomických vztahů a jsou příčinou, proč
makroekonomické politiky nemohou být účinné.
Lucas konstatuje, že není možné sledovat dopad změny hospodářské politiky na vývoj
ekonomiky, pokud je predikce založena na odhadu redukovaného modelu.383 V důsledku
racionálních očekávání ekonomických subjektů mají „osvědčené“ makroekonomické modely
ztrácet svou trvanlivost. To, co platilo dříve, v budoucnosti platit již nemusí, a to navzdory
robustním časovým řadám a „neprůstřelným“ matematickým modelům. Byť tyto modely
mohly být původně správné, jejich parametry se časem změnily, až do stadia nepoužitelnosti.
Modely ztratily schopnost predikovat budoucnost (pokud ji někdy vůbec měly) i poskytovat
adekvátní politická doporučení.
R. E. Lucas tudíž tvrdí, že racionální subjekty budou přizpůsobovat chování novým
podmínkám, takže v případě významné (např. institucionální) změny dojde ke změně ve
struktuře celého modelu. Nelze tak na základě minulosti predikovat změny v budoucnosti,
aniž bychom znali a zkoumali pravé příčiny minulého vývoje. Lucas proto navrhuje budovat
modely nikoli na agregátních veličinách, nýbrž na mikroekonomických základech.
V reakci na tzv. „Lucasovu kritiku“ vznikají modely usilující popsat makrovztahy a
vysvětlit hospodářský cyklus pomocí mikroekonomických fundací a racionálního očekávání
subjektů např. při změnách hospodářských politik (a tímto teoreticky získat „odolnost“ vůči
tzv. „Lucasově kritice“). Behaviorální rovnice popisující vztahy agregátních veličin jsou
nahrazeny užitkovými funkcemi firem a domácností. Jedná se DSGE modely (modely
dynamické stochastické všeobecné rovnováhy – Dynamic Stochastic General Equilibrium).
DSGE modely zkoumají vývoj veličin v čase, počítají se stochastickými šoky a hledají
všeobecnou rovnováhu. Uvažují různé subjekty (domácnosti, firmy, centrální banku aj.), které
sledují svůj prospěch, optimalizují své užitkové funkce a ve výsledku všichni dosahují
rovnováhy. DSGE modely mohou být aplikovány na různé teorie, často bývají spojovány
s novou keynesovskou ekonomií384 (kdy uvažují např. monopolistickou konkurenci,
nepružnosti cen aj.). Užívány jsou též v kontextu teorií reálného hospodářského cyklu
(s předpokladem flexibilních cen a důrazem na vliv technologických šoků).385
Kdy se jednalo zejména o selhání ekonomických prognostických modelů během 70. let 20. století při
objasnění fenoménu stagflace. Srov. (Sojka, 2010) aj.
381
Jde především o používání makromodelů ke zkoumání, „jak změna fiskální politiky nebo monetární politiky
ovlivní celkovou ekonomiku. V šedesátých letech se předpokládalo, že tyto modely pomohou tvůrcům politiky
vést ekonomiku směrem k plné zaměstnanosti s nízkou inflací. V sedmdesátých letech stagflace ukázala, že
fiskální a monetární politika byla při řešení makroekonomických problémů relativně neúčinná. Ekonomové
potřebovali pro selhání těchto politik nějaké vysvětlení. Lucas toto vysvětlení poskytl“ (Pressman, 2005, s. 234).
382
S odkazem na (Lucas, Sargent, 1978).
383
Např. statisticky lze odhalit negativní závislost mezi inflací a nezaměstnaností. Ovšem daný vztah přitom
vychází z rozhodování subjektů, které do úvah započítávají právě i stávající hospodářskou politiku. Vycházet tak
z odhadnutého vztahu mezi inflací a nezaměstnaností, a počítat s tím, že bude tento nadále stejně fungovat i po
změně hospodářské politiky, je mylné. Při změně hospodářské politiky se totiž v důsledku racionálních
očekávání změní též chování ekonomických subjektů. Obdobnou myšlenku vyjadřuje i tzv. „Goodhartův
zákon“, zformulovány roku 1975. Tvrdí, že pokud je pozorován statisticky významný vztah mezi ekonomickými
proměnnými a vláda jej využije při formulaci hospodářské politiky, pak přestane tento vztah platit.
384
Např. ve smyslu „základního modelu“, tvořeného dynamickou křivkou IS, Phillipsovou křivku a pravidlem
monetární politiky – podrobněji viz např. (Galí, 2015). Srov. (De Jong, Dave, 2011).
385
K teorii reálného hospodářského cyklu blíže též viz paragraf 2.1.2. Srov. (Sojka, 2010) aj.
380
104
DSGE modely představují jeden z moderních proudů ekonomického modelování.386
Metodologie DSGE se snaží popisovat různé ekonomické jevy – jako jsou vlivy fiskální a
monetární politiky, dopady šoků či ekonomický růst a hospodářské cykly. DSGE modely
postupně nahrazují dříve populární makromodely, určené především na prognózování.
Metodologie DSGE je založena na mikrozákladech, čímž mají být vztahy v těchto modelech
lépe logicky interpretovatelné. DSGE modely tak vycházejí z mikroekonomických principů a
předpokládají racionální rozhodování jednotlivých subjektů. Rozvoj DSGE modelů podnítil
F. E. Kydland a E. Ch. Prescott (Kydland, Prescott, 1982),387 též v reakci na tzv. „Lucasovu
kritiku“ (Lucas, 1976). Metodologii dále rozpracovávají (Kydland, Prescott, 1996 aj.).388
Další makroekonomické, resp. ekonometrické techniky v současnosti používané ke
standardnímu vysvětlení,389 resp. modelování hospodářských cyklů letmo zmiňuje závěr
pasáže 2.1.2.390 Zopakujme význam šoků při soudobém standardním náhledu na hospodářské
cykly (a do značné míry i stírání rozdílů pohledů různorodých „nových keynesovců“ a
různorodých tzv. „nových klasiků“), a v neposlední řadě i v podstatě nulovou predikční
schopnost soudobých – vysoce matematizovaných – modelů ekonomických cyklů i krizí.
Nový zájem o cyklický vývoj, především dlouhodobější, resp. o otázky dlouhodobých
či „sekulárních“ trendů lze od 70. let 20. století pozorovat taktéž u nestandardních přístupů, a
to včetně zkoumání dlouhých vln. Cca od konce 70. let 20. století dochází též k jisté renesanci
Schumpeterových myšlenek, hovoří se i o „neoschumpeterovské ekonomii“391 aj. Změněné
podmínky vývoje nastolily otázky dlouhodobé hospodářské dynamiky, opomíjené keynesovci
(zaměřenými obvykle na střednědobé recese) i neoklasickými směry (zaměřenými především
Analýza makroekonomických časových řad pomocí DSGE modelů ovšem bývá kritizována za svou
komplikovanost ohledně odvození a sestavení (kdy i relativně komplikovaný model přitom generuje relativně
primitivní chování systému), resp. za predikční (ne)schopnost. Ovšem na druhé straně též i za snahy o
jednoduchost a přehlednost (zjednodušování pomocí linearizace vztahů, agregace dat či předpokladu
reprezentativních ekonomických subjektů). Kritizovány bývají i samotné základy metodologie DSGE, včetně
předpokladu racionality subjektů. Zpochybňovány bývají také mikroekonomické fundace těchto modelů atd.
Poukazováno též často bývá na jejich (a zdaleka nejenom jejich) selhání v případě finanční krize od roku 2007
(Solow, 2010). Frekventovaná je výtka, že tyto modely adekvátně nezachycují finanční trhy a ignorují příslušné
strnulosti, i když v interpretacích nové keynesovské ekonomie jsou jisté strnulosti uvažovány. Srov. (Galí, 2015).
387
K rozvoji dynamické kvantitativní analýzy přispívá též (Kydland, Prescott, 1977). (Kydland, Prescott, 1982)
přicházejí s novým empirickým přístupem. Parametry neodhadují klasickými ekonometrickými postupy, namísto
toho provádí tzv. „kalibraci“ modelu. Při kalibraci se strukturální parametry stanoví pomocí předchozích
empirických výstupů a zkušeností. Získají se tak teoretické údaje o sledovaných veličinách. Tyto teoretické
hodnoty se následně porovnávají se skutečně změřenými veličinami a zjišťuje se míra jejich shody. Uvedený
způsob budování modelu byl zpočátku kritizován – např. za to, že parametry získané kalibrací nelze statisticky
testovat. Postupem času se však „kalibrace“ stává hojně používanou v postupech odhadování parametrů modelu.
388
K modelům DSGE podrobněji viz např. (Wickens, 2012).
389
Blíže viz např. (De Jong, Dave, 2011), (Galí, 2015), (Jacobs, 1998), (Ljungqvist, Sargent, 2012), (Lütkepohl,
2005), (Mills, 2002), (Semmler, 1994), (Taylor, Woodford, 1999), (Wickens, 2012).
390
Někteří autoři i zde spoléhají na aparát teorie her. Namátkou např. J. Vorlíček (Vorlíček, 2015) přichází
s vlastním rozdělením „interních“ čili „endogenních“ hospodářských cyklů. Tj. cyklů, jejichž „… příčiny
spočívají v chování ekonomických subjektů, popř. v parametrech ekonomického, resp. společenského systému
…“ (tamtéž, s. 14). Tzv. „endogenní cykly“ dělí na tzv. „reálné“ (kam řadí např. inovační cyklus) a tzv.
„strategické“. Jejichž příčinou je „strategické chování různých ekonomických subjektů při jejich vzájemné
interakci …“ (dtto, s. 15). Tyto ještě rozděluje na „institucionální“ neboli „kolektivní“ (jejichž příčinou jsou
určité společenské instituce – kam řadí cykly peněžní a fiskální (politické, volební aj.)) a na cykly „přirozené“
neboli „individuální“, s příčinou v podobě strategického chování, resp. jeho změny u jedinců ve společnosti. A
právě tento typ společenských cyklů má umožnit zkoumat až aparát teorie her. Srov. klasifikace v části 2.1.2.
391
Blíže viz pasáže subkapitol 3.4. a 3.5. Dochází též i k jistému prolínání s úvahami postkeynesovců, např. H.
P. Minskyho – srov. (Minsky, 1992), resp. (Hanusch, Pyka, 2007), (Mensch, Haag, Weidlich, 1984).
386
105
na exogenní šoky a jejich dopady na tržní rovnováhy). Schumpeterovo pojetí rozvoje
evolučního procesu vedlo i k rozpracování principů moderní evoluční ekonomické teorie.392
Zmiňme z tohoto období příklady dalších významných počinů, přiblížených kapitolou
3. J. J. Van Duijn (1983) odvíjí vysvětlení dlouhých vln od teorií ekonomických cyklů, teorií
hospodářského růstu (včetně „S“ křivek) a využívá též i koncepcí dlouhodobého trendu – jak
rekapituluje část 3.6.2. Další významnou personou teorie dlouhých vln je G. O. Mensch
(1979), který taktéž staví na důležité roli inovací a na jejich shlukování. Jeho rozpracování
přístupu Schumpetera mapuje paragraf 3.5.1. „Inovační“ přístup k cyklům různým délek a
teorii inovací (v přímé návaznosti na J. A. Schumpetera), včetně klasifikací jejich řádů,
rozpracovává F. Valenta (1969, 2001), stojící v centru pozornosti paragrafu 3.5.2.
V časech dominance směrů neokonzervativní ekonomie (především 70. a 80. léta 20.
století)
ovšem stále převažují standardní pohledy – např. modely monetaristické, a
především přístupy nové klasické ekonomie, resp. modely teorií reálného ekonomického
cyklu –, které postupně pronikající i do většiny standardních učebních textů.
393
90. léta 20. století (s přehnaně optimistickými výhledy konceptu tzv. „nové
ekonomiky“ taktéž v oblastech cyklických kolísání či krizí aj.) znamenají určitý pokles zájmu
o otázky hospodářských cyklů, nicméně roste četnost zkoumání této problematiky v kontextu
globálních otevřených ekonomik. Během 90. let 20. století se přitom objevují nové priority
typu soudobé globalizace či tzv. „nové ekonomie“ (s módními predikcemi „revolučních“
proměn ekonomických zákonů, principů a kategorií, včetně cyklického vývoje)394 a tradiční
úvahy o hospodářských cyklech různých délek byly mnohdy upozaďovány či modifikovány.
V posledních letech, v době recese a globálních finančních aj. krizí probíhajících cca
od konce první dekády 21. století (které jsou předmětem pasáží kapitoly 4.) lze konstatovat
opětovný rostoucí zájem o teorie hospodářských cyklů, zejména o vysvětlení recese (či krize)
jako jedné ze základních fází cyklu.395 Lze pozorovat jisté oživování i přístupů mimo „hlavní
proudy“ (např. rakouské teorie cyklu396 či přístupů postkeynesovských397) – nicméně přístupy
Princip tzv. „podmíněného chaosu“ a „pozitivní zpětné vazby“. První postuluje, že ekonomické systémy se
mohou do určité míry vyvíjet svobodně. Evoluční vývoj je podmíněn změnami zevnitř systému, které se ve
stejné podobě neopakují a nejsou plně predikovatelné. Existuje tak několik možností dalšího rozvoje, mezi nimiž
je nutno volit. Volba však není zcela libovolná, neboť i budoucnost je nějak podmíněna. Systém tak vykazuje i
určité tendence ke stabilitě, kdy tíhne k dráze kolem tzv. „bodů zvláštní přitažlivosti“. Chaos je jen podmíněný.
Blíže viz (Hanusch, 1990), (Heczko, 2003). Jakmile je vybrána určitá dráha, je tím znemožněn či znesnadněn
přechod na dráhy jiné (tzv. „efekt uzamčenosti“). Zde se uplatňují pozitivní zpětné vazby, jakožto „výhody
výběru“. Tyto vazby se projevují i tím, že další vývoj technologického pokroku závisí na již dosažené úrovni. A
tak čím více se znalosti a zkušenosti stávají hlavními faktory produkce, tím více se pozitivní zpětné vazby
uplatňují v podobě rostoucích výnosů z rozsahu aj. (srov. tzv. „nové“ endogenní teorie růstu – blíže viz (Sirůček
a kol., 2007), (Sojka, 2010)). V tomto rámci mohou být využívány i poznatky nelineární fyziky či evoluční
biologie. Naznačené principy ukazují možnosti uplatnění systémové teorie a teorie chaosu v ekonomii – jak,
v kontextu zkoumání globalizace, dokladuje pasáž 4.4.1.2. Coby příklad možno uvést modely podnikatelského
cyklu jako deterministického chaosu nebo Goodwinův nelineární model hospodářského cyklu atd. – podrobněji
viz (Goodwin, 1967), (Kodera, 1995). Srov. (Heczko, 2003), (Prorok, 2012), (Švihlíková, 2010).
393
Blíže viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010).
394
Podrobněji viz (Sirůček, 2004b), resp. subparagraf 4.4.2.1.
395
Srov. (Czesaný, 2013), (Štekláč, 2013) aj. Blíže též viz paragrafy 4.4.4., 4.5.3. Též srov. části 3.7.1. a 4.4.2.2.
396
J. H. De Soto (2011) v liberálním „rakouském“ duchu konstatuje, že „společnost je zmatená a rozčarovaná
krizí. Propast mezi lidmi a politiky je téměř nepřekonatelná. Navíc, ignorance a zmatenost politiků je také
mimořádná. Nejhorší na této situaci ale je, že mnozí teoretikové ekonomie sami tápou ve tmě, pokud jde o teorii,
a nejsou schopni pochopit, co se to děje, proč se to děje a co by se mohlo dít v budoucnu. Ztráta prestiže, kterou
utrpěla neoklasická ekonomie (předpoklad efektivity trhu, teorie racionálních očekávání, víra v „seberegulaci“,
zásada racionality aktérů, atd..), je dokonána a je chybně interpretována jako tržní selhání, jež ospravedlňuje
další vládní intervence. (Keynesiánci přičítají krizi náhlé finanční „panice“ a nedostatku agregátní poptávky,
která musí být kompenzována státem.) Teoretici z rozdílných táborů selhávají ve snaze porozumět trhu, a tedy i
392
106
standardní i nestandardní vesměs ohledně dnešního, a především budoucího, vývoje tápou.
„Teoretické prázdno“398 se přitom týká i většiny nestandardních přístupů. Fatální selhání
především standardní ekonomické vědy, a to nejenom jejích malých (či dokonce nulových)
predikčních schopností, v souvislosti s dosavadním vývojem v 21. století je možné – do jisté
míry – přirovnat k situaci ve 20. letech 20. století a následné „Velké krizi 30. let“.399
Vymezení příčin a způsobů léčení hospodářských recesí, resp. krizí se odráží
v praktické hospodářské aj. politice, jejíž byť pouhý nástin již přesahuje rámec monografie.
Na vzniku soudobých hospodářských a finančních krizí se podílela celá řada faktorů (povahy
makro- i mikroekonomické i společenské aj.) a přitom nemalý „vliv na charakter cyklického
vývoje měla hospodářská politika, a to jak měnová tak i fiskální“ (Czesaný, 2013a, s. 770).400
Pouze namátkou připomeňme, že se např. objevují i návrhy na „konečné řešení“
finančních aj. krizí zákazem hotovosti (Leaviss, 2015). Koncept předpokládá, že by stát zcela
zakázal užívání hotovosti. Každý občan by měl mít povinně účet u státem řízené centrální
banky, z jejíchž prostředků by byly financovány i banky komerční. Veškeré platby by byly
prováděny bezhotovostně. Podle Leavisse by zavedení takového systému (vedle omezení
korupce aj.) mělo ukončit nestabilitu, zapříčiněnou ekonomickým cyklem. V případě nutnosti
povzbudit hospodářství, by stát zavedl vyšší zdanění dlouhodobých střadatelů, v opačném
případě zvýšil u depozit úroky. Každý převod virtuálních peněz by přitom byl nejenom
monitorován, nýbrž v případě potřeby i schvalován. Kritiky, z pravé i levé části politického
spektra, však připomínají ztrátu soukromí a další obrovský zásah do svobod.401
V kontextu hospodářských a finančních krizí, a to i globálních, identifikovaných v 21.
století možno zaznamenat i zdůrazňování zásadního podílu fungování finančních institucí a
poruch v mechanizmech peněžního oběhu na vzniku těchto krizí.402 Někteří přitom
připomínají, že „mělké“ krize mohou být považovány za vcelku přirozené kapitalistickým
ekonomikám, a mohou být vysvětlovány standardními koncepcemi, např. teoriemi reálného
hospodářského cyklu. Pro krize „hluboké“ (např. 1928 či 2008) se pak „často hledají
speciální teorie, způsoby řešení či způsoby zamezování jejich vzniku“ (Štekláč, 2013, s. 37).403
ve svých analýzách a doporučeních. Teoretické prázdno je na počátku 21. století enormní. Naštěstí jsou zde
teorie cyklu rakouské školy obecně ...“ (volně podle De Soto, 2011) se závěrečným odkazem na (De Soto, 2009).
397
Např. u modelů H. P. Minskyho (i v jisté návaznosti na jeho učitele Schumpetera), aplikovanými na globální
finanční nestabilitu. Srov. (Minsky, 1982, 1992), resp. (Bernard, Gevorkvan, Palley, Semmler, 2014).
398
Což souvisí i s ideologickým „vyprazdňováním“ politických stran i politiky obecně – srov. pasáže kapitoly 4.
Chybí velké ideje i osobnosti – což, nejen z hlediska konspiračních přístupů, může být i záměrné a podporované.
399
Jejímu zarámování cyklickým, střednědobým i dlouhodobým vývojem, je věnován subparagraf 4.5.3.1., kde
jsou též precizovány paralely mezi vývojem cca od období 2007-08 a „Velkou krizí 30. let“ i krizemi dalšími.
400
Podrobněji viz (Czesaný, 2013a,b) – též např. s připomenutím, že epicentrem vzniku současné finanční a
hospodářské krize byla ekonomika USA. Přičemž „hlavní příčinou finanční a hospodářské krize nebylo celkové
přehřátí ekonomiky, ale nadměrná spotřeba na dluh doprovázená souběhem většího počtu nepříznivě působících
faktorů“ (Czesaný, 2013, s. 771). Existují mnohé další pohledy na soudobé krize – srov. části 4.4.4., resp. 4.5.3.
401
Srov. (Sirůček, 2011b), resp. konspirační přístupy v kontextu globalizace v paragrafech subkapitoly 4.1.
402
Např. je zkoumáno, jak může díky poruchám soudobého finančního systému být uveden do pohybu
hospodářský výkyv. Fungování finančních institucí a poruchy peněžního oběhu zde vykazují zásadní vliv na
průběh ekonomického cyklu. Např. Štekláč (2013) zdůrazňuje základní aspekty „soudobé úvěrové ekonomiky“
(Štekláč, 2013, s. 21). Jde o dluhovou podstatu současných peněz, o rozlišení dvou oddělených oblastí oběhu
(bankovních rezerv obíhajících uvnitř bankovního sektoru a peněz obíhajících v ekonomice) a o „dopady
samotného mechanizmu peněžního oběhu na reálnou ekonomiku ...“ (dtto). A to včetně připomenutí
konstatování J. A. Schumpetera, že „... bankovní úvěry a bankovní investice vytváří vklady“ (tamtéž, s. 22),
s využitím History of Economic Analysis (Schumpeter, Schumpeterová, Perlman, 1996). Srov. paragraf 3.4.2.
Štekláč dochází k závěru, že „současný finanční systém je postaven na neustálém růstu úvěrů, což v kombinaci
s hromaděním peněz a jinými poruchami peněžního oběhu vede k nemožnosti splácet dluhy, způsobuje nejistotu
na trzích a redukuje agregátní poptávku“ (Štekláč, 2013, s. 22).
403
S odkazem na model vysvětlující „hluboké krize“ na základě teorie rozvahové recese. Blíže viz (Koo, 2011).
107
Pracovní shrnutí hlavních závěrů (a otevřených otázek) subkapitoly 2.1.
Cykličnost vývoje ekonomik je obvykle brána jako fakt a může být odvozována z
obecnějších přírodovědných či filozofických aj. východisek, resp. s využitím systémového
přístupu. U makroekonomických cyklů se jedná o opakované kolísání celkové ekonomické
výkonnosti v čase. Jde o hospodářskou fluktuaci, a to změnu výraznou, zasahující celou
ekonomiku, a dlouhodobější. Ekonomický cyklus by měl vykazovat jistý stupeň
opakovatelnosti, pravidelnosti, předvídatelnosti i periodicity. Vždy je ovšem nutné přesnější
vymezení uvedených vlastností a širší kontext daných přístupů. Ve výše uvedeném se různé
pohledy odlišují a jakýsi konsensus se týká především opakovatelnosti ekonomických cyklů.
Přesné vymezení hospodářského cyklu ovšem v ekonomické vědě neexistuje a přetrvávají
různé náhledy i různé interpretace kategorií ekonomické výkyvy, fluktuace, cykly etc.
Jako fakt většina ekonomů bere existence více druhů hospodářských cyklů, které se liší
např. svou délkou. Učebnicově bývá nejčastěji zmiňovaný střednědobý (Juglarův)
ekonomický cyklus, obvykle pojímaný ve smyslu odchylek produktu od dlouhodobějšího
trendu, nejčastěji coby fluktuace produktu skutečného kolem potenciálního. Standardní
učebnicové aj. texty v drtivé většině příliš pozornosti nevěnují dlouhodobým cyklům (resp.
dlouhým vlnám), jejichž zkoumání se odehrává mimo hlavní proudy ekonomické vědy.
Standardní i alternativní příspěvky též odrážejí značnou nejednotnost přístupů i používané
terminologie a naznačují četné otevřené problémy různých dimenzí v oblastech teorie a
praxe ekonomických cyklů. Jde např. o otázky týkající se opakovatelnosti, pravidelnosti,
resp. periodicity hospodářských cyklů, otázky složených pohybů, odlišení kolísání a trendu,
krátkodobých (náhodných) a dlouhodobých kolísání, odchylek skutečného produktu od
potenciálního, kolísání samotného potenciálního produktu (resp. „sekulárního trendu“),
problematiku deterministických pojetí cyklů a působení náhodných veličin, testování pro- či
proticyklického vývoje různých ekonomických veličin apod. Nejednotnosti a značná
různorodost panují též ohledně vysvětlování příčin a klasifikací teorií hospodářských cyklů.
Lze se setkávat s mnoha členěními příčin, resp. klasifikacemi teorií cyklů. Příčiny různého
charakteru se přitom mohou vzájemně prolínat a kombinovat. Hospodářské cykly mohou
vykazovat zároveň příčiny např. reálné i monetární, resp. spolupůsobí faktory povahy
endogenní a exogenní. Standardní přístupy obvykle mívají problémy s „endogenním“
vysvětlením cyklů, resp. krizí a pohyby ekonomických veličin moderně spojují se šoky.
Různí autoři a koncepce kladou důraz na odlišné faktory – k důležitým zde náleží inovace.
Teorie vysvětlující příčiny, resp. mechanizmus, ekonomických cyklů různých délek lze
členit např. na koncepce „monetární“ (s příčinami v oblasti peněz, spojených s výkyvy
agregátní poptávky) a modely „reálné“ (s důrazem na nepeněžní faktory, např.
technologické změny, resp. charakter inovačních aktivit, způsobujících výkyvy agregátní
nabídky), včetně různých kombinací. Příčiny hospodářských cyklů jsou nalézány ve vlivech,
vůči ekonomice, vnitřních či vnějších. Vnější vlivy mohou být reprezentovány např. teorií
slunečních skvrn W. S. Jevonse. Postupně však sílí množství koncepcí spojujících příčiny
opakovatelných střídání vzestupných a sestupných období s ekonomikou samotnou.
Upozorňováno nezřídka bývá na spolupůsobení rozlišných faktorů povahy endogenní i
exogenní. Většina členění teorií hospodářských cyklů přitom neopomíjí důležitost inovační
činnosti. „Inovační“ přístup je významný zejména u cyklů déletrvajících, kde klíčové místo
zaujímá ucelená koncepce J. A. Schumpetera. Kapitalistický ekonomický rozvoj – plozený
inovačními procesy – neprobíhá hladce, plynule a rovnoměrně, nýbrž v periodicky po sobě
následujících hospodářských cyklech. Centrální místo zaujímají inovace, pojímané zde čistě
endogenně, které přicházejí ve shlucích („inovačních vlnách“) různé síly i délky.
108
2.2. Dlouhodobé cykly, inovace a dlouhé vlny
Jeden z nejznámějších poválečných teoretiků dlouhých vln J. J. Van Duijn staví svou
koncepci404 na dvou základních pilířích – na ekonomických cyklech a na hospodářském
růstu.405 Počátek odvíjí, obdobně jako je činěno v subkapitole 2.1., od cyklických výkyvů,
které „jsou základním rysem procesu růstu a ovlivňují prakticky každou oblast ekonomického
života: výrobu, důchody, zaměstnanost, ceny, úrokové míry – abychom uvedli ty nejdůležitější.
Někdy jsou těžko postřehnutelné, leč jejich dopady snadno rozeznáme, pokud se vyskytnou v
podobě absolutního poklesu hrubého národního produktu" (Van Duijn, 1983, s. 3).
Na základě relativně průkazného empirického materiálu Van Duijn konstatuje, že
„cyklické výkyvy představují základní rys procesů růstu a ovlivňují prakticky každou oblast
ekonomické sféry ...“ (Van Duijn, 1983, s. 3). A pokračuje: „označení cyklus je spojeno s
jistou pravidelností406 a v ekonomii navozuje představu opakujících se výkyvů s konstantní
délkou a amplitudou kolem nějakého ustáleného trendu vývoje“ (dtto).407
Vlivem různých faktorů charakteristiky reálně pozorovaných cyklů však značně
kolísají. Přesto teoretické modely cyklických výkyvů – jejímž jádrem bývá objasnění
mechanizmu a opakovatelnosti (míněné obvykle jako vysvětlení bodů zvratu, tj. vyřešení
otázek, proč se expanze mění ve svůj opak, resp. proč opět dojde k „odražení ode dna“) –
přinášejí užitečné výsledky.
A především pro dlouhé vlny, resp. Kondratěvovy dlouhodobé cykly, vystupuje
zvláště zřetelně jejich vazba na inovace.408 S důležitostí technických a technologických
proměn, soustřeďujících se do určitých období, pro vývoj ekonomik i celých společností
operuje mnoho autorů, jak bude dále dokladováno. Včetně závěru, že uvedené tvrzení se týká
především cyklů dlouhodobých.409 Jak ovšem na dlouhodobé ekonomické aj. cykly, resp.
dlouhé či K-vlny vůbec nahlížet? Jak tyto identifikovat, datovat a fázovat?
2.2.1. Kondratěvovy cykly nebo dlouhé vlny?
Odstartujme konstatováním, že stoupenci „ortodoxní“ ekonomie, tedy teoretické
ekonomie „hlavních proudů“ se k fenoménu dlouhodobých ekonomických cyklů, resp.
dlouhých vln stavějí převážně kriticky a odmítavě.410 Což je i v podstatě v souladu nejenom
s teoreticko-metodologickými východisky standardního ekonomického systému, ale též i se
světonázorovými východisky, postuláty a hodnotami tradičních velkých nenáboženských
Blíže viz (Van Duijn, 1983). Podrobněji též viz paragraf 3.6.2.
Hospodářský růst a hospodářský cyklus jsou, např. podle J. A. Schumpetera, neoddělitelné. Růst přichází ve
„vlnách“ a jeví se jako cyklický rozmach vyvolaný shluky inovací. Podrobněji viz paragrafy subkapitoly 3.4.
406
Někdy je značně sporné, zda pozorované výkyvy ekonomických veličin neodráží nějaký nepravidelný pohyb.
Van Duijn (1983) zde konstatuje, že spolehlivost cyklických výkyvů je nepřímo úměrná jejich délce. Tedy, čím
je cyklus delší, tím jsou obtížnější důkazy jeho existence. Nutno připomenout, že z jiného úhlu pohledu možno
za nejproblematičtější považovat naopak cykly nejkratší, tedy Kitchinovy. Schumpeter z hlediska generování
inovacemi (a v kontextu nezbytných investic) za nejproblematičtější typ označuje právě krátkodobé cykly
Kitchinovy. Srov. (Kondratiev, 1989), (Schumpeter, 1989). K cyklům podle délky blíže viz paragraf 3.4.3.
407
Dodává však, že „ve skutečnosti žádný ekonomický cyklus nebude vykazovat takové charakteristiky. Délky
ekonomických cyklů značně kolísají, stejně jako jejich amplitudy“ (Van Duijn, 1983, s. 3).
408
Právě „zde cítíme vztah mezi inovacemi a cykly jako zásadní“ (Van Duijn, 1983, s. 101). J. Stehlík, v
kontextu vazby různých cyklů na inovace, poznamenává, že uvedené se „... evidentně týká hlavně dlouhodobých
cyklů. Vůdčí důvody existence středně a krátkodobých vln spočívají ponejvíce v příčinách fungování
kapitalistického systému jako takového..." (Stehlík, 1996, s. 72).
409
Srov. (Heczko, 1998a,b, 2003, 2011), (Sirůček, 1999c, 2000c aj.), (Stehlík, 1998), (Van Duijn, 1981, 1983).
410
Někteří standardní ekonomové dokonce hovoří o „astrologii“ (Ch. P. Kindleberger) či o „šarlatánství“. P.
A. Samuelson teorii dlouhých vln nazýval i „statistickou absurditou“. Nehledě na silná empirická potvrzení
existence a významu „dlouhovlnných“ cyklů ze strany jejich příznivců a propagátorů. Srov. (Ransdorf, 1996).
404
405
109
politicko-ideologických systémů, především liberalismu.411 Budeme se tedy pohybovat na
poli ekonomie nestandardní, mimo „hlavní proudy“ světového ekonomického myšlení.
U nejdelších hospodářských cyklů – pokud je tedy vůbec uznáme za existující a za
hodnověrné,412 včetně uznání cykličnosti těchto výkyvů – je sporné a značně diskutabilní již
samotné označení. Zastánci používají obvykle termín dlouhé vlny (mnohdy ve smyslu K-vln,
tj. Kondratěvových vln), jiní ovšem raději dávají přednost označení tzv. dlouhé vlny.413
Podle J. Tinbergena lze střídání vzestupných a sestupných pohybů považovat za vlny
v případě, „že po sobě následující fáze jsou propojeny nějakým kauzálním mechanizmem nebo
logickým vnitřním vztahem“ (Tinbergen, 1981, s. 258). „Dlouhovlnný“ cyklus přitom však
představuje složitě strukturovaný a propojený systém, kde případná kauzalita nemůže být
připisována nějaké jednoduché příčině. Proto i důkazy a vysvětlení jsou komplikované, pro
mnohé nejednoznačné a jsou podrobována kritice (Sirůček, 1998g, 1999b, 2001c).
Terminologické otazníky, zádrhele a zmatky zmiňoval (nejen) úvod subkapitoly 2.1. V
rozsáhlé a různorodé literatuře jsou zkoumány cykly Kitchinovy, Juglarovy, Kuznetsovy,
Kondratěvovy (K-cykly či K-vlny).414 Setkat se lze s cykly, resp. vlnami Frische,415 Hansena,
Labrousseho,416 Wardwella,417 Elliotta,418 poptávkově a „investičně“ orientovanými cykly
Keynese-Kaldora, dále cykly Minskyho,419 Goodwina,420 či s „velkými vlnami“ Tofflera.421
Blíže viz (Sirůček a kol., 2007). Srov. (Prorok, 2012). K politickým ideologiím blíže též viz části 4.4. a 4.5.
Někteří autoři přitom zkoumají specifické rysy hospodářských cyklů (např. v délce 2-10 let), které tyto
odlišují od jiných ekonomických výkyvů. Dlouhodobé K-cykly (resp. dlouhé vlny) z analýzy nezřídka vylučují,
a to namátkou např. značně diskutabilním konstatováním: „Skutečností je, že tyto dlouhodobé cyklické změny
nemají význačný vliv na cykličnost podnikatelských aktivit, cen, produkce a investic“ (Czesaný, 2006, s. 23).
413
Srov. (Berry, 1991), (Delbeke, 1981), (Goldstein, 1988), (Heczko, 2003), (Heczko a kol., 2016), (Rosier,
Dockés, 1987), (Sirůček, 2001c, 2007), (Vasko, 1987), (Van Duijn, 1983).
414
I v případě cyklů Juglarových, Wardwellových aj. bývá používán taktéž termín vlny („J-vlny“ či „W-vlny“).
Srov. (Valenta, 2000, 2001). Podrobněji viz subkapitolu 3.5.
415
Podrobněji viz (Bjerkholt, 2007).
416
Blíže viz (Labrousse et al., 1933). Jako Labrousseho cykly bývají řídce označovány např. střednědobé cykly.
417
Blíže viz (Wardwell, 1927). Jde o cykly, resp. vlny cca poloviční délky než půlstoletí dlouhé Kondratěvovy.
V meziválečném období obdobné cykly vymezuje Frisch (1933) a někdy bývají Wardwellovy a Frischovy cykly
zaměňovány. Srov. (Valenta, 2000, 2001). Blíže viz subkapitolu 3.5.
418
Při sledování burzy cenných papírů od 30. let 20. století R. N. Elliot vypozoroval, že ceny mají tendenci se
pohybovat ve vlnách. Studiem cenových grafů akciových indexů objevuje, že pohyby cen mají i svou vnitřní
strukturu. Díky nashromážděným údajům popisuje chování trhu. Elliot objevuje opakující se cenové vzory
v grafech a zjišťuje, že matematický základ opakujících se vln tvoří tzv. Fibonacciho posloupnost a poměry. Tzv.
Elliotovy vlny vychází z univerzálních pravidel přírody, které dodržuje i trh reprezentující kolektivní vědomí
investorů, kteří na trhu realizují svá přesvědčení a důvěru v různá aktiva. Tzv. Elliotovy vlny jsou přitom
fraktálovou strukturou, která popisuje charakter finančních trhů jako celku. Jedna tzv. Elliotova vlna je tvořena
mnoha dalšími, přičemž nezáleží na měřítku pohledu. Vlny vykazují dvě fáze, cyklicky se opakující. Jde o fáze
„impulsní“ (ve směru trendu, má tři vzestupné vlny s pěti „zlomy“) a „korekční“ (proti směru trendu, má dvě
vzestupné vlny se třemi „zlomy“). Po pátém „zlomu“ fáze „impulsní“ přichází fáze „korekční“, a po třetím
„zlomu“ fáze „korekční“ přichází fáze „impulsní“. Nicméně, ne všechny tzv. Elliotovy vlny musí vykazovat
všechny náležitosti – často se vyskytují nejrůznější deformace. K systémovému přístupu, resp. teorii chaosu a
fraktální geometrii – podrobněji viz (Mandelbrot, 2003), (Mandelbrot, Hudson, 2006), resp. subparagraf 4.4.1.2.
Ch. H. Dow zjednodušeně popisuje tržní trend jako tři růstové fáze: „akumulace“, „velký pohyb“ a „přebytek“.
Elliott dále popisuje zákonitosti a strukturu korektivních pohybů v trzích. Dochází k závěru, že základní
„fraktálový“ prvek na trzích je možné vyjádřit jako „pětivlnný“ (vlna 1-5) trend („impuls“), a jeho „třívlnnou“
(vlna A, B, C) korekci. Jde o opakující se vzory, zahrnující pohyb nahoru, částečný návrat zpět, další pohyb
nahoru, návrat a poslední „tah“ nahoru. Poté je zde plný „návrat“, následovaný částečným návratem nahoru a
pak plný pohyb dolů. Což se v časové posloupnosti opakuje na mikro- i makroúrovni. Vizuální ilustraci
poskytují např. schémata dostupná na http://www.elliottwave.net/educational/basictenets/basics1.htm [cit. 24. 6.
2015] nebo http://www.onlinetradingconcepts.com/TechnicalAnalysis/ElliotWave.html [cit. 24. 6. 2015].
Elliottova teorie bývá využívána k prognózování cenových pohybů, resp. technické analýze. V kontextu
synchronizace rytmického růstu a cen bývá testován vývoj na burze právě s možnými tzv. Elliotovými dlouhými
411
412
110
V souvislosti s koncepcemi ekonomických výkyvů v delším časovém horizontu
nezřídka bývá připomínán i význam S. Kuznetse, s nímž jsou spojovány 15-25leté cykly
odvozené od investiční výstavby a pozorované především v USA.422 Někdy jsou právě
s těmito spojovány dlouhodobé cykly (vlny) jako takové. Připomeňme, že J. J. Van Duijn
uvádí čtyři základní typy cyklických výkyvů: krátkodobý Kitchinův cyklus (neboli „cyklus
zásob“),423 střednědobý Juglarův (neboli „investiční“ cyklus), cyklus Kuznetsův (neboli
„cyklus výstavby“) a dlouhodobý Kondratěvův cyklus neboli dlouhou vlnu (Van Duijn,
1983). V ekonomické literatuře se lze setkat i s dalšími specifickými typy cyklů, a to i
dlouhodobými – s cykly „zemědělskými“ („sklizňovými“ aj.,424 resp. i „pavučinovými“425)
nebo i někdy samostatně uváděnými „Hansenovými stavebními cykly“426 Dále se v
ekonomické dynamice mohou vyskytovat i další typy pohybů, např. sezónní fluktuace nebo
náhodné výkyvy – od nich však většina prezentovaných přístupů abstrahuje.427
U dlouhodobých cyklů přitom v některých interpretacích bývají rozlišovány dva
reálně existující cykly: a to „cenové cykly“ (někdy vztahované či pojmenované po
Kondratěvovi) a dále „dlouhé vlny ve vývoji průmyslové produkce, resp. ekonomickém růstu“
(Van Duijn, 1983).428 Průkopníci a raní autoři totiž sledovali dlouhou vlnu především pomocí
cenových dat. Za klíčové body zlomu přitom považovali léta 1815, 1849, 1873 a 1896. Věřili,
že existuje souvislost mezi cenovými výkyvy a ekonomickým vývojem.429 Van Duijn
následně hovoří o výše uvedených dvou reálně existujících dlouhodobých cyklech. Většina
autorů také dochází k závěru, že v moderních interpretacích bylo „cenové zaměření“ již
odsunuto na vedlejší kolej. Obecnější přístup na dlouhé vlny pohlíží jako na fenomén jak
vlnami, někdy interpretovanými s délkou 55 let. V různých souvislostech se hovoří i o „supercyklech“ apod.
Podrobněji viz (Elliott, Prechter, 2004), (Prechter, 2005). Srov. (Berry, 1991).
419
Blíže viz (Minsky, 1982). Srov. (Minsky, 1992), (Mensch, Haag, Weidlich, 1984).
420
K příspěvkům A. H. Hansena, J. M. Keynese, N. Kaldora, H. P. Minskyho či R. M. Goodwina podrobněji viz
pasáže 2.1.2., resp. 2.1.3.
421
Na tyto dlouhé cykly narážíme při uplatnění širší civilizační perspektivy. Týkají se vývoje lidské civilizace a
jsou jiného druhu než hospodářské cykly krátkodobé Kitchinovy, střednědobé Juglarovy a dlouhodobé
Kondratěvovy. Srov. (Toffler, Tofflerová, 2001). Podrobněji viz pasáže 4.4.2.1. a 4.5.2., resp. schéma 4.4.
422
Tzv. Kuznetsovy cykly bývají někdy označovány i coby Kuznetsovy „hypercykly“ (a Kitchinovy „malé
cykly“ pak jako „hypocykly“). Tyto dlouhodobé fluktuace jsou někdy vydávány za samotné dlouhodobé cykly či
přímo za dlouhé vlny. Argumentováno bývá faktem, že vznik rozhodujících inovací i jádro ekonomického růstu
bylo spojeno právě s ekonomikou USA (ve III. a IV. dlouhé vlně). Podrobněji viz (Van Duijn, 1983).
Kuznetsovy cykly „oživuje“ S. Solomou (1987). Blíže viz pasáže 3.6. Srov. (Mandel, 1995), (Mensch, 1979).
423
Srov. (Kitchin, 1923), (Lundberg, 1937), resp. (Metzler, 1941) – někdy bývá tento cyklus nazýván podle L.
A. Metzlera („Metzlerův cyklus“). Srov. (Vošvrda, 2001).
424
Srov. např. (Beveridge, 1921) – blíže viz subkapitolu 3.3.
425
Srov. (Kaldor, 1934), resp. (Vošvrda, 2001).
426
„Kromě ekonomických vlnění, která zasahují celou ekonomiku, rozlišují někteří ekonomové ještě specifické
cykly v jednotlivých výrobních odvětvích. Důležité úloha se připisuje zejména tzv. stavebnímu cyklu, který právě
podle A. Hansena existuje ve výstavbě budov a trvá déle než „velký cyklus““ (Ekonomická encyklopedie, 1984,
s. 133). Zde je „velkým“ cyklem míněn cyklus střednědobý (Juglarův), na rozdíl např. od „velkých cyklů
konjunktury“ u N. D. Kondratěva, který jimi chápal dlouhé vlny. Podrobněji viz paragrafy subkapitoly 3.2.
427
Srov. (Kondratiev, 1989), (Van Duijn, 1983).
428
Výkyvy cen a „cykly v ekonomické aktivitě“ odlišuje i přístup A. V. Poletajeva a I. M. Saveljevové (1988)
představený v rámci subparagrafů 2.2.2. a 2.2.3.
429
Vesměs přeceňují úlohu cenových výkyvů a podceňují inovace. Pozdější studie prokazují, že „cenový cyklus“
koresponduje s dlouhodobými ekonomickými cykly vyjádřenými I., II. a III. dlouhou vlnou, přičemž vlivy
nesynchronizovaných výkyvů cen se hromadně prosazují až od poloviny 20. století. Jediný moderní teoretik
interpretující dlouhé vlny jako cenové cykly je W. W. Rostow (1980), který rozlišuje mezi cenovou úrovní
průmyslových výrobků a cenami „základních komodit“ (potraviny a suroviny). Jeho koncepce operuje s vlivem
dostupnosti produkce potravinových a surovinových zdrojů a existencí časových zpoždění, které jsou u
„základních komodit“ delší a výraznější. Blíže viz subkapitolu 3.6., především paragraf 3.6.2.
111
sféry oběhu, tak i výroby – jeho základy položil již N. D. Kondratěv.430
Lze uvádět řadu dalších interpretací a přístupů, včetně jiných důvodů pro rozlišování
dlouhodobých cyklů a dlouhých vln (Sirůček, 1998g, 1999b). Pro zpřehlednění textu však
budou i dále, s plným vědomím zjednodušení i nepřesností, termíny dlouhodobý cyklus a
dlouhá vlna obvykle brány jako synonyma. Na počest zakladatele moderního zkoumání
dlouhých vln N. D. Kondratěva jsou tyto zvány Kondratěvovy. Dlouhodobý cyklus (neboli
zde K-cyklus) čili dlouhá vlna (neboli zde dlouhá K-vlna) bude v kontextu kapitol 2. a 3.,
chápán především jako cyklus ekonomický ve výše naznačené interpretaci. Tedy nikoli jako
cyklus „cenový“. V subkapitole 4.5. (resp. vstupní subkapitole 1.1.) je dlouhá K-vlna
pojímána ještě šířeji, a připomeňme, že ještě více nestandardně a diskutabilně. A to v duchu
následující rekapitulace, vycházející z pracovně nazvaného tzv. „kondratěvskoschumpeterovského“ přístupu, s hlavní rolí inovací v mechanizmu dlouhých K-vln.431
Zopakujme ze subkapitoly 1.1., že: Nestandardní pokus o vysvětlení cyklického
charakteru industriálního společensko-ekonomického vývoje může být spojován s „inovační“
teorií dlouhých vln. Tato předpokládá, že každých cca 40-60 let dochází k zásadnímu
obnovení technik a technologií (inovacím nejvyšších řádů, které se materializující v
příslušných investicích), což otevírá prostor pro další významné sociální změny. Východisko
představují kvalitativní změny reprodukčního procesu – inovace, kapitalistickým systémem
vnitřně generované, a jejich nerovnoměrný výskyt v čase. Inovacím však nelze přikládat
„magickou“ moc a zcela abstrahovat od např. vývoje zisků či subjektivních faktorů vývoje.
Dlouhé vlny přitom nepojímáme pouze kvantitativně a čistě ekonomicky (jako
kolísání temp ekonomického růstu nebo časových cenových řad), nýbrž i šířeji coby
kvalitativní společensko-ekonomický fenomén.432 Považujeme je za relativně pravidelné,
opakovatelné, periodické výkyvy či kolísání společensko-ekonomické aktivity cyklického
charakteru. Odvíjené od cyklického pohybu ekonomiky s materiálně-technickým základem
periodicity v podobě inovací nejvyšších řádů.
„Inovační“ vysvětlení mechanizmu dlouhých vln (zejména „kondratěvskoschumpeterovského typu“)433 vyzdvihují (nicméně obvykle však přitom neabsolutizují)
význam převratných změn techniky a technologií, kdy změny výrobně-silových charakteristik
vytvářejí určitý koridor vývoje. Na jejich pozadí lze objasňovat války, revoluční události,
monetární jevy atd., nikoli ale ve smyslu automatické a mechanické interpretace. Existuje
však řada značně sporných míst a dosud uspokojivě nezodpovězených otázek. Např. ohledně
empirické podpory dlouhých vln, načasování inovací, vysvětlení kauzality či pravidelného
opětovného výskytu bazických inovací nebo alespoň rámcového naznačení propojení
relativně autonomních sfér společensko-ekonomického systému, včetně zprostředkování atd.
Srov. paragraf 2.2.2., resp. subkapitolu 3.2. Podrobněji viz (Kondratiev, 1989), resp. (Sirůček, 1998g).
Připomeňme, že samozřejmě existují i jiné interpretace Kondratěvových vln, resp. K-cyklů či jiných
dlouhodobých cyklů a vln. A zopakujme, že ne všechny koncepce přitom váží tato kolísání ekonomické aktivity
na inovace, resp. technologie. K různým „dlouhovlnným“ teoriím podrobněji viz především subkapitoly 3.3.,
3.6. A znovu zdůrazněme „pracovní“ a zjednodušený charakter označení „kondratěvsko-schumpeterovský“
přístup, resp. typ vln. Pasáže 3.2. a 3.4. shrnují, že názory Kondratěva a Schumpetera (nejenom ohledně inovací
a jejich významu v mechanizmu cyklů) rozhodně shodné nebyly. Blíže viz (Sirůček, 1998g, 1999b) aj.
432
Kapitoly 2. a 3. věnují pozornost především dlouhým vlnám hospodářského vývoje, tedy „ekonomickým“ Kvlnám (či dlouhodobým cyklům). Širší, sociálně-ekonomické, dimenze a aplikace naznačuje subkapitola 4.5.
433
V textu je zdůrazněna zejména návaznost na výzkumy N. D. Kondratěva a J. A. Schumpetera, rozvíjené po II.
světové válce v „inovační“ linii např. F. Valentou. Blíže viz subkapitoly 3.2., 3.4., 3.5., 3.6. aj.
430
431
112
2.2.2. Identifikace, fázování a datování dlouhých vln
Ohledně existence dlouhodobých Kondratěvových vln (resp. cyklů) v
makroekonomickém vývoji především vyspělých kapitalistických tržních ekonomik a jejich
hodnověrného statistického doložení434 lze úvodem pracovně formulovat následující dílčí
teze, které budou precizovány, a v neposlední řadě i dokladovány, dalšími pasážemi.
Z hlediska předkapitalistických, resp. předindustriálních formací je existence
dlouhotrvajících trendů velmi obtížně doložitelná a existence pravidelnějších dlouhodobých
ekonomických výkyvů je značně nepravděpodobná (abstrahujeme-li od „zemědělských“ a
obdobných cyklů). Uvedený závěr je násobně platný pro „inovační“ vysvětlení mechanizmu
dlouhých vln – následně vztahované pouze na industriální éru vývoje, což je plně v souladu se
studiemi a závěry N. D. Kondratěva i J. A. Schumpetera.435 Nicméně taktéž zde panují jisté
nejasnosti a lze např. diskutovat počátek sledované etapy kapitalistického vývoje.
Někteří autoři jako E. E. Mandel436 upozorňují na otevřenou otázku ohledně počátku
první dlouhé vlny. Zda tento situovat do 20. let 19. století (do období, podle K. H. Marxe,
vzniku světového trhu průmyslového zboží), anebo už do období konce 18. století (doby
Francouzské revoluce). Zakladatel moderní teorie dlouhých vln N. D. Kondratěv a mnozí jiní
odvíjí analýzu od „cenových cyklů“ od konce 18. století. Další pozdější autoři (A. G. Frank, I.
M. Wallerstein) však posunují počátky těchto cyklů ještě o celá století zpět.437 Mandel
konstatuje, že „pokud jsou tyto koncepce podloženy empirickými daty, není nic nelegitimního
na tomto úsilí. Je to jen teorie dlouhých cenových vln, nic víc“ (Mandel, 1995, s. 98).438
Povaha dostupných údajů předurčovala, že příspěvky raných autorů, včetně
Kondratěva, obvykle aproximovaly dlouhé vlny v ekonomické aktivitě vývojem cen. Pozdější
Problematika „měření“ dlouhých vln není předmětem textu. Lze opět konstatovat, že důkazy a statistická
podpora jejich existence je dostatečná. A ostatně ty, co v existenci a význam K-vln „věřit“ nechtějí či nemohou
(např. proto, že dlouhé vlny – coby dynamický fenomén v historickém čase – nezapadá do jejich teoretickometodologického a ideologického systému) žádné propočty a ani tzv. „tvrdá“ data nemohou přesvědčit nikdy.
Srov. (Sirůček a kol., 2007). Z prostorových a technických důvodů taktéž zde nejsou uváděny ve větší míře
tabulky, schémata a grafy. Blíže viz odkazy na prameny in (Sirůček, 1998b,g, 1999b,c, 2001a, 2007a), (Van
Duijn, 1983), (Vasko, 1987) aj. Srov. (Czesaný, 2006), (Heczko a kol., 2016), (Varadzin a kol., 2004).
K identifikaci, resp. prognózování dlouhodobých cyklů („konjunktur“) blíže též viz (Novotný, 2000, 2004).
435
Též zde není ani naznačena možné existence dlouhých vln za „reálného socialismu“, obdobně jako širší
problematika cyklického vývoje socialistické, resp. komunistické ekonomiky a společnosti. Tyto otázky blížeji
rozpracovávány nikdy nebyly – vyjma ojedinělých pokusů (u nás např. J. Dolejš, S. Heczko, V. Novotný, M.
Ransdorf). Srov. (Kondratiev, 1989). Ostatně délka trvání „reálného socialismu“ (či „protosocialismu“ apod.)
ani nebyla pro hodnověrnější doložení dlouhodobých, cca půlstoletí trvajících, cyklů či vln dostatečná.
Problematikou dlouhých cyklů či vln se v našich podmínkách zabývá též M. Mejstřík, V. Prorok a I. Švihlíková.
Opomenut by neměl zůstat ani T. Vaško a především nedoceněný vklad F. Valenty, představený pasáží 3.5.2.
436
Důležitou otázku klade E. E. Mandel: „Fungovaly dlouhé cykly již před první moderní krizí z nadvýroby roku
1826?“ (Mandel, 1995, s. 5-6). Na problém spadající především do oblasti ekonomické a sociální historie
odpovídá, že určité zrychlení tempa vývoje lze pozorovat v období 1790-1820 a zpomalení v dalším čtvrtstoletí u
nejvíce industrializovaných kontinentálních zemí (Belgie, Francie). Upozorňuje však, že již Marx zpochybnil
existenci průmyslového cyklu před rokem 1826 z důvodů omezené industrializace mimo Anglii a omezeného
exportu průmyslových komodit. Podrobněji viz paragraf 3.7.2.
437
Srov. (Goldstein, 1988), (Poletajev, Saveljevová, 1988), resp. tabulky 1.1. a 2.1. Dlouhodobé cykly růstu
v evropském vývoji v období 1500-1900 identifikuje R. Wagner-Döbler (Wagner-Döbler, 1998).
438
Kritizuje však přeceňování cenových pohybů např. u I. M. Wallersteina. Ten na jejich základě konstruuje
teorii dlouhých vln světové ekonomiky již od 15. století (koncepci nepředpokládající specifickou kapitalistickou
organizaci výroby a její dopady na procesy akumulace). Blíže viz (Mandel, 1995), resp. část 3.7.2. Wallerstein
úvahy o dlouhodobých výkyvech, resp. cyklech ekonomik rozvíjí taktéž v kontextu teorie „světosystému“ Blíže
viz (Wallerstein, 2004), resp. (Holubec, 2009) a pasáž 4.5.2. Srov. (Ransdorf, 1996), (Wagemann, 1928, 1929,
1931), (Wagner-Döbler, 1998), (Wallerstein, 1974, 2004). Připomeňme, že v případě dlouhých vln dle I. M.
Wallersteina či R.Wagnera-Döblera (Wagner-Döbler, 1998) jde o jiné vlny, než „inovačního“ typu.
434
113
práce dokazují více méně shodný průběh „cenových cyklů“ s dlouhodobými výkyvy
ekonomické aktivity prakticky až cca do II. světové války. Faktory způsobující
nesynchronizované výkyvy cen se pak prosazují především během 20. století. Nutno přitom
konstatovat, že počínaje Kondratěvem jsou dlouhé vlny obecně pojímány nejenom jako
fenomén oběhu, ale i sféry výroby. Na některé problémy dlouhých vln v cenovém vývoji,
resp. celkové ekonomické aktivitě, včetně identifikace a měření upozorňuje paragraf 2.2.3.
Významný počin představují též pokusy o rekonstrukci historických časových řad
ekonomické aktivity v kapitalistických zemích, např. pomocí vývoje průmyslové produkce,
HDP, mezinárodního obchodu apod.439 Po II. světové válce jsou obvykle pro účely
identifikace dlouhodobých ekonomických cyklů, resp. vln, používány údaje o hospodářském
růstu pocházející z metodiky národního účetnictví. Některé moderní práce opírají své závěry o
historické časové řady celé světové ekonomiky (často zpětně projektované), jiné operují s
údaji pouze nejvyspělejších zemí nebo vybraných oborů světové ekonomiky. Mnohé
poválečné hlasy taktéž požadují silnější podmínky identifikace dlouhodobých ekonomických
výkyvů a požadují též explicitní model, resp. teorii cyklu, generující vlny odlišné od cyklů
Juglarových či Kuznetsových.440
Zmínit možno i, relativně samostatný metodologický, problém ohledně oprávněnosti
používání světových, tj. agregátních, údajů za kapitalistické země. „Hospodářský cyklus,
resp. cyklické krize byly vždy zkoumány jako světové procesy“ (Mejstřík, 1990, s. 1340).441
Zkoumání vzájemných mnohostranných vazeb či příčin „zmezinárodnění“ vývoje je násobně
důležité a aktuální v éře globalizace.442 A. V. Korotayev a S. V. Tsirel (2010) identifikují
Kondratěvovy vlny ve vývoji světového HDP, jak ilustruje tabulka 2.3.
Při identifikaci dlouhých vln u jednotlivých přístupů mohou hrát roli různé veličiny
(ceny, produkce, inovace a invence, kapitálové investice, prodeje, reálné mzdy, chování
dělnické třídy a války aj.) – jak dokládá i paragraf 2.2.3. Ohledně specifičnosti identifikace u
dlouhých vln znovu připomeňme, že modernější práce obvykle operují především s tempy
ekonomického růstu.443 Zde se objevuje např. problém jak oddělit a odlišit dlouhodobé
výkyvy od obecného vzestupného trendu. Pracovat lze s údaji získanými po vydělení trendu
ze skutečných veličin vyhlazených metodou klouzavých průměrů za účelem odstranění
„šumu“ krátkodobějších výkyvů.444 Další způsob předpokládá využití spektrální analýzy či
různých filtrů.445 Možná je i metodika založená na výpočtu temp přírůstků výchozích
ukazatelů446 atd.
Chronologie dlouhých vln pomocí dvoufázového modelu, identifikovaného podle
dolního a horního intervalu období zvratu, podle významných představitelů teorie dlouhých
vln je nastíněna níže. Ukazuje se, že většina autorů447 vcelku souhlasí s tezí, že od dob první
Blíže viz (Maddison, 1982, 1991). S periodizací dlouhých vln u A. Maddisona polemizuje E. E. Mandel.
Kritizuje vynechání hluboké deprese 1873-90, resp. eliminaci let II. světové války. Nicméně konstatuje, že po
náležitých úpravách podle skutečných historických pohybů se však ani „Maddisonova data od našich zásadně
neliší“ (Mandel, 1985, s. 5). Srov. paragraf 3.7.2. Srov. též (Korotayev, Tsirel, 2010).
440
Srov. (Van Duijn, 1983), (Vasko, 1987).
441
J. A. Schumpeter zastával stanovisko, že „kapitalismus je ve svém ekonomickém a sociologickém smyslu
jeden proces, jehož jevištěm je celý svět“ (Mejstřík, 1990, s. 1340-1341). Srov. paragrafy subkapitoly 3.4.
442
Srov. (Mandel, 1995), (Vasko, 1987), (Van Duijn, 1983) aj.
443
Srov. (Van Duijn, 1983).
444
Podrobněji viz (Kondratiev, 1989).
445
Podrobněji viz (Vasko, 1987). Srov. (Korotayev, Tsirel, 2010).
446
Podrobněji viz (Poletajev, Saveljevová, 1988).
447
„Většina“ může být však mnohými diskutována – řada autorů operuje s odlišnou chronologizací a např.
konstatuje i již proběhlý 5. K-cyklus či dokonce predikuje nástup 6. K-cyklu. Blíže viz (Nefiodow, 1990, 1996,
2014), resp. subparagraf 4.5.3.2.
439
114
průmyslové revoluce se zřetelně rýsují čtyři ekonomické dlouhé vlny. Nemálo studií
naznačuje eventualitu V. Kondratěvova dlouhodobého cyklu. Startovaného např. na přelomu
20. a 21. století, s tím, že jeho počátek byl původně mnohými očekáván již dříve.448 Mezi
stoupenci teorie dlouhých vln také v naprosté většině převládá víra v jejich cyklický charakter
a možná až drtivá většina při jejich vysvětlování operuje s důležitostí také i inovací.
Celá řada autorů konstatuje, že existence dlouhých vln může být jen těžko
zpochybněna ve světle statistických dat. Např. E. E. Mandel (1995) poukazuje na vývoj
klíčových indikátorů typu růstu průmyslové produkce a světového obchodu v delších
horizontech, kterým lze výkyvy přesvědčivě prokázat.449 Období 1826-47, 1848-73, 1874-93,
1894-1913, 1914-39, 1940(1948)-67, 1968-? se vyznačují nápadnými fluktuacemi
průměrných měr růstu ukazatelů s výkyvy 50-100 %. Obecnou platnost dlouhých vln
podtrhuje tím, že dlouhé vlny byly patrnější ve vývoji ekonomik hlavních kapitalistických
zemí (Velká Británie před I. světovou válkou a USA po ní) a ve světovém průmyslovém
výstupu jako celku než v jednotlivých ekonomikách.450
Začněme datováním dlouhých vln dvou největších „klasiků“ jejich déle jak staletého
moderního zkoumání. N. D. Kondratěv451 operuje se třemi „velkými konjunkturními cykly"
(dlouhými vlnami) datovanými takto: Vzestupná fáze první vlny probíhala od let 1787-92 do
období 1810-17 a její sestupná fáze od let 1810-17 do období 1844-51. Druhá vlna se
odehrávala od 1844-51 do let 1870-75 (vzestupná fáze), resp. od 1870-75 do 1890-96 (fáze
sestupná). Vzestup třetí dlouhé vlny připadal na léta 1890-96 až 1914-20. I přes existenci
výrazných odchylek mezi zeměmi považuje cykly za „mezinárodní“. J. A. Schumpeter452
první dlouhou vlnu datuje 1787-1842 a spojuje s procesy první průmyslové revoluce. Druhý
„buržoazní“ cyklus (1842-97) představuje věk páry a oceli. Třetí „neomerkantilistickou“
vlnu (počínající 1898 a vrcholící cca 1924-25) spojuje s využitím elektřiny, chemie či motorů.
G. O. Mensch,453 jeden z hlavních pokračovatelů „inovačního“ odkazu Schumpereta a
rozpracovatelů „inovačního“ přístupu, posloupnost K-vln datuje takto: 1785-1842, 1842-97,
1897-1940 a 1940-95. Každá vlna je charakterizována vedoucími odvětvími (uhlí a železo;
pára a ocel; chemie a automobily; kosmonautika, jaderné zbraně a počítače u IV. vlny), resp.
vedoucími zeměmi (Anglie; Anglie a Německo; USA a Německo; USA a Japonsko).
Další významný pokračovatel odkazu Schumpetera, F. Valenta,454 hovoří od první
průmyslové revoluce o čtyřech identifikovaných K-vlnách. Nástup zhruba půlstoleté K-vlny
začíná významnou expanzí nových odvětví a oborů – „tahounů“, způsobených „radikálními“
inovacemi. Uprostřed K-vlny začíná na bázi dříve vzniklých nových odvětví několik dalších
příbuzných nových oborů W-vlny.455
I. K-vlna trvala od konce 18. století do roku 1842. Spojena byla s parním strojem a
stroji jím poháněnými. Uprostřed přichází uplatnění stacionárního parního stroje coby pohonu
dopravních prostředků a prvních lokomotiv. II. K-vlna proběhla 1842-98. „Tahounem“ je
Podrobněji viz subparagraf 4.5.3.2., resp. srov. schéma 4.2. či 4.8. Srov. (Nefiodow, 1990, 1996, 2014).
E. E. Mandel (1995) připomíná další předložené statistické důkazy ohledně doložení existence dlouhých vln –
např. exponenciální tendenci ve vývoji světové produkce na hlavu s využitím výpočtů G. Imberta (1956) aj.
450
„.... zákon nerovnoměrného vývoje platí i zde" (Mandel, 1995, s. 2). Podrobněji viz (Sirůček, 2000a), resp.
paragraf 3.7.2.
451
Blíže viz paragrafy subkapitoly 3.2., zejména pasáž 3.2.1. Srov. tabulku 1.1., 3.1., resp. 4.2. Srov. též
(Korotayev, Tsirel, 2010).
452
Podrobněji viz paragrafy subkapitoly 3.4., zejména paragraf 3.4.3. Srov. tabulku 1.1.
453
454
455
Valenta (2001) uvažuje též tzv. W-vlny, tedy zhruba 25letý Wardvellův cyklus. Srov. (Wardwell, 1927).
Blíže viz paragraf 3.5.2.
448
449
115
expanze investic do veřejných železnic a související rozmach ocelářství. Uprostřed začíná
šíření průmyslové chemie. III. K-vlna započala 1898 a skončila cca 1950. Začíná expanzí
elektroenergetiky, elektrotechniky, automobilů a letadel. Uprostřed nastupují nové obory
využívající elektřinu – vakuová elektronika, rozhlas a později televize. IV. K-vlna trvá cca od
roku 1947 přibližně do 90. let 20. století. Startuje vynálezem polovodičového tranzistoru.
Brzy začíná expanze tranzistorových sálových počítačů, televize s druhým programem a
pronikání elektronické regulace do výroby. Na tomto základě nastupuje investiční obnova
strojního parku a výroba elektronicky regulovaných strojů pro domácnosti. Přibližně po 25
letech od vynálezu prvního tranzistoru nastupuje mikroelektronický čip, s mnoha aplikacemi.
Wardwellova vlny ve stejné době vynáší i inženýrství genové manipulace jako další větev
mikrotechnologií. Expanze mikroelektroniky vrcholí před koncem 20. století internetem.
Vcelku reprezentativní přehled závěrů o dlouhých vlnách podává J. J. Van Duijn.
Průměry evropských dat poskytují závěry o vrcholech dlouhé vlny v roce 1819 (+- 10 let),
1871 (+- 3 roky) a 1918 (+- 6 let). Deprese (dolní body zvratu) jsou situovány do let 1792 (+3 roky), 1846 (+- 4 roky), 1895 (+- 3 roky) a 1940 (+- 6 let). Van Duijn uvádí též vlastní
„dlouhovlnnou“ chronologizaci v této přibližné podobě: První „Kondratěv“ 1782-1845,
druhý „Kondratěv“ 1845-92, třetí „Kondratěv“ 1892-48 a čtvrtý „Kondratěv“ 1948-73.456
„Inovační“ (či také někdy „technologický“) přístup uplatňovaný v tomto textu (a blíže
aplikovaný např. paragrafy subkapitoly 4.5.), operuje s následujícím modelem ilustrovaným
schématem 1.1., resp. 4.1. Vývoj kapitalistických industriálních ekonomik, resp. celých
společenských systémů (schéma 1.3., resp. 4.3.) ilustruje sledem čtyř dlouhodobých
Kondratěvových vln přibližně padesátileté délky. Na základě údajů celé řady
reprezentativních autorů lze dlouhé vlny ve dvoufázovém schématu – s fází dlouhodobé
expanze, resp. deprese zhruba stejných délek – datovat přibližně takto:
Vlastní historie moderní průmyslové (kapitalistické) společnosti začíná rozmachem
první průmyslové revoluce v Anglii. Tato průmyslová revoluce se stává materiální základnou
I. dlouhé K-vlny (1780/90-1844/51), skládající se z etapy dlouhé expanze v období let
1780/90 až 1810/17 (horní bod obratu) a z dlouhé deprese let 1810/17 až 1844/51. II. dlouhá
K-vlna je situována do let 1844/51-1880/96, přičemž dlouhá expanze let 1844/51 až 1870/7576 (horní bod obratu) se opírá o rozvoj železnic, metalurgie a strojírenství. III. dlouhá K-vlna
zaujímá období 1880/96-1939/45. Dlouhá expanze 1880/96-1914 (s obratem 1914-17 využívá
nových společenských forem vzniklých v minulé dlouhé depresi a je založena na rozvoji tzv.
druhé technologické revoluce – technickovědecké revoluce. IV. dlouhá K-vlna nastupuje v
bouři II. světové války a je nesena třetí technologickou revolucí – vědeckotechnickou
revolucí. Její datování není však zcela jasné: 1939/45-původně cca kolem 2000 (ale i dříve).
Dlouhá expanze trvala 1939/45 až 1965/70. Od období let 1965/70 (horní bod obratu)
prožíváme dlouhou depresi IV. dlouhé K-vlny.
Nemálo studií hovoří o čtvrté technologické revoluci – informační, kterou spojují s V.
dlouhou K-vlnou, jak naznačují schémata 1.3., resp. 4.2., 4.3. A to s původně predikovaným
vrcholem např. 2020/30, kdy by již mohly být též vytvořeny objektivní podmínky systémové
změny společenského řádu. Řada autorů ovšem konstatuje, že v současnosti pravděpodobně
ještě dobíhá IV. dlouhá K-vlna a je teprve adekvátně připravován (nebo i záměrně oddalován)
„náběh“ V. dlouhé K-vlny, alespoň v globálním měřítku. Jiní start V. dlouhé K-vlny ale
zasazují (či zasazovali) do 90. let 20. století a spojovali s vývojem především ekonomiky
USA atd.457 Otázky komplikovaného konce IV. a startu V. K-vlny zůstávají dosud otevřené.
Na tomto místě odhlížíme od názorů, že V. „Kondratěv“ proběhl a nastává (či už dokonce
456
457
Podrobněji viz subkapitolu 3.6. Srov. tabulky 1.1., 3.1., 3.2., resp. 3.7.
Srov. (Valenta, 2000, 2001), resp. část 3.5.2. Blíže viz subkapitoly 4.4., 4.5., zejména pasáže 4.4.2.1., 4.5.3.2.
116
nastal) VI. K-cyklus, resp. VI. dlouhá vlna).458
Od dob Kondratěva a Schumpetera, coby tvůrců základních stavebních kamenů teorie
dlouhých vln, bylo vypracováno značné množství konkrétních schémat chronologizace a
fázování dlouhých vln operujících se dvěma, čtyřmi i pěti fázemi. Nejvíce odlišností lze
paradoxně zaznamenat u modelování vývoje ve 20. století, ačkoli právě zde jsou potřebné
údaje nejčetnější a nejdostupnější. Jako určující faktory jsou mnohými moderními přístupy
vyzdvihovány právě vědeckotechnické inovační změny a jejich povaha, související s
investicemi. Vedle periodizace a fázování „čistě“ ekonomických vln existují také modely
společensko-ekonomických cyklů – „dlouhovlnného“ vývoje i v oblasti politických událostí,
válečných konfliktů či vývoje sociálních struktur, jak naznačují pasáže např. subkapitoly 4.5.
Autoři přitom upozorňují na obtížnost měření a stanovování dlouhodobých výkyvů
nejenom v hospodářské aktivitě, na problematiku vztahů úrovně a dynamiky ekonomických
ukazatelů apod. a mnozí docházejí k závěru, že nelze hovořit o jediném přístupu k datování i
fázování dlouhých vln: „... nyní můžeme identifikovat kolem patnácti variant. Toto však
nemusí vyvolávat údiv, protože každý badatel vychází z osobitého přístupu a operuje i jemu
příslušnými statistickými údaji“ (Poletajev, Saveljevová, 1988, s. 74).
Nejčastěji je přitom využíván dvoufázový model pracující se vzestupným, resp.
sestupným vývojem, anebo s vysokou, resp. nízkou úrovní nějakého ukazatele. „Spodní bod
obratu první vlny je uváděn různými autory v rozpětí let 1787-92, horní 1810-26, počátek
druhé vlny v období 1840-51 a horní 1865-75, třetí nabíhá mezi roky 1890-1900 s vrcholem
1913-29. Nakonec, spodní bod čtvrté vlny je datován obdobím 1935-51 a vrchní 1951-1974"
(Poletajev, Saveljevová, 1988, s. 74).
„Chronologická neurčitost do značné míry odráží nedostatečnou pružnost
dvoufázového schématu, jeho nezpůsobilost adekvátně znázornit různorodost sociálněekonomických procesů. Tyto nedostatky byly překonávány pomocí podrobnějších modelů“
(Poletajev, Saveljevová, 1988, s. 74). J. A. Schumpeter v roce 1939 přichází se čtyřfázovým
modelem fází (prosperita – recese – deprese – oživení), vztáhnutým i na případ dlouhých vln,
jak ilustruje schéma 3.2. Příliš jasně a jednoznačně však neidentifikoval části vlny, ani
neprovedl jejich přesné datování. Jejich historické zarámování se váže především ke studiím
S. Kuznetse, opírajících se o Schumpeterovy závěry.459 Existují ovšem taktéž další
„čtyřfázové“ náhledy na dlouhodobé cykly, resp. dlouhé K-vlny – uveďme, pro ilustraci,
několik příkladů.460
Namátkou např. S. Narkus (2012) popisuje „ideální“ dlouhodobý cyklus (ilustrovaný
vývojem míry růstu HDP v čase), resp. dlouhou K-vlnu, čtyřmi fázemi, jak dokládá schéma
2.3. Jedná se o fázi oživení („recovery“, s pozvolným růstem od výchozího bodu A, „dna“
cyklu), fázi vzestupu („elevation“, s prudším růstem), fázi „propadu“ („loss“, kdy po
dosažení vrcholu následuje mírný pokles a opětovný kratší a pozvolný nárůst) a fázi recesi
(„recession“, s rychlým a posléze pozvolným poklesem a dosažením výchozí bodu A, dalšího
„dna“, pro start nového cyklu). Od bodu A do nového bodu A délka modelového cyklu zde
činí 54 let. Narkus datuje 1. dlouhodobý cyklus léty 1789-1849, 2. cyklus léty 1849-96, 3.
cyklus obdobím 1896-1945 a 4. cyklus léty 1945-95. Uvažuje též 5. cyklus 1995-2030(?) a
predikuje 6. cyklus (2030-?).461
Blíže viz pasáž 4.5.3.2. Srov. (Nefiodow, 1990, 1996, 2014), (Wilenius, Kurkiová, 2012), resp. schéma 4.8.
460
Připomeňme terminologické problémy při popisu hospodářská aj. cyklů, resp. jejich fází naznačené
subkapitolou 2.1. Srov. schéma 2.1., resp. 2.4. a čtyřfázové schéma hospodářského cyklu Schumpetera 3.2.
461
Srov. schéma 1.1., resp. 4.1. K 5., resp. 6. cyklu blíže viz část 4.5.3.2. Srov. (Wilenius, Kurkiová, 2012).
458
459
117
Schéma 2.3. „Vzorová“ K-vlna č. 1
Pramen: (Narkus, 2012, s. 7)462
Schéma 2.4. „Vzorová“ K-vlna č. 2
Pramen:
https://www.google.cz/search?q=kondratieff+wave+obr%C3%A1zky&biw=1178&bih=579&tbm=isc
h&tbo=u&source=univ&sa=X&ei=tJSjVfjAA8upsAHM5p3QCQ&ved=0CCIQsAQ#imgrc=xl5XnM8
0O7hkTM%3A [cit. 20. 6. 2015]
Obdobným modelem je „vzorová“ dlouhá K-vlna ilustrovaná schématem 2.4. Ode dna
(„trough“) startuje vzestup („upswing“), s vrcholem („peak“) a inflačním hřebenem
(„inflationary spike“). Následuje sestup v podobě první recese („primary recession“). Poté
krátký a mírný vzestup, resp. delší mírnější pokles v podobě plošiny a disinflačního boomu
Podrobněji viz https://www.duo.uio.no/bitstream/handle/10852/38107/Sarunas-Narkus.pdf?sequence=1 [cit.
20. 6. 2015]. Srov. koncept válek spojených s vrcholem, resp. „dnem“ K-vlny v části 4.5.2., resp. (Mager, 1986).
462
118
(„plateau and disinflatory boom“). Počátek druhé deprese („secondary recession“) je spojen
s krizí a panikou („crisis and panic“) a pokles trvá až do dalšího dna („trough“).463
Lze se setkávat i s různorodými interpretacemi dlouhodobých K-cyklů či dlouhých Kvln v pojetí „ekonomie ročních období“. A to např. v kontextu populárnějších pohledů či
„manažerských“ a investorských přístupů k cyklům cenovým, finančním i cyklům vývoje
HDP apod. Např. I. A. Gordon operuje se čtyřmi fázemi, „sezónami“, resp. „ročními
obdobími“ Kondratěvova cyklu – s tzv. „ekonomickým“ jarem, létem, podzimem a zimou.464
Schéma 2.5. „Roční období“ Kondratěvových cyklů
Pramen: http://www.inflationproofinvestor.com/image-files/kondratieff_cycles_l.jpg [cit. 24. 6. 2015]
Jedna z interpretací465 datuje „sezóny“ dlouhodobých K-cyklů takto: I. jaro 17891802, léto 1803-16, podzim 1816-35, zima 1835-44. II. 1844-58, 1859-64, 1864-74, 1874-96.
III. 1896-1907, 1908-20, 1921-29, 1930-49. IV. 1949-66, 1966-81, 1982-2000, 2000-13?466 A
současnost od roku 2000 (detailněji ilustrovaná subparagrafem 4.5.3.2., resp. dalšími
pasážemi kapitoly 4. – včetně konstatování, že akcelerace globalizace a její celkový průběh se
začíná „zadrhávat“ či dokonce i obracet právě cca kolem roku 2000) je nazírána jako
„ekonomická zima“, resp. „Kondratěvova zima“.467
Hospodářská (a šířeji i technologická468 a sociálně-ekonomická) „jara“ bývají
připodobňována k fázi expanze (v jiném datování469 1784-1800, 1845-58, 1896-1907 a 194966). „Léta“ představují recese (1800-16 s válkou470 1812, 1859-64 s americkou občanskou
Další podobný model „vzorové“ (resp. „ideální“) dlouhé K-vlny přináší I. A. Gordon. Začíná „hlubokou
depresí“, po níž následuje hospodářská expanze, včetně prudkého růstu cen. Od vrcholu cen komodit následuje
„první recese“ a „plošina“ (první a druhá), dále „druhá deprese“ a hospodářská kontrakce. Podrobněji viz
https://www.google.cz/search?q=Kondratieff+waves+obr%C3%A1zky&biw=1178&bih=579&tbm=isch&tbo=u
&source=univ&sa=X&ei=0GSjVffYAce5UdCRjpgC&ved=0CB8QsAQ#imgrc=uzjA1TAORmsMiM%3A [cit.
24. 6. 2015].
464
Jednotlivé „sezóny“ bývají i podrobněji charakterizovány – např. z hlediska investorů, cen zlata, DJ indexu,
vývoje nezaměstnanosti apod. Na „jaře“ (u IV. dlouhodobého K-cyklu začínajícím 1949) startuje inflace a
nejlepšími investicemi jsou akcie či nemovitosti. V „létě“ (od roku 1966) se rozjíždí inflace a nejlepšími
investicemi jsou komodity, zlato, nemovitosti – domy. „Podzim“ (od roku 1980) je charakteristický disinflací a
nejlepší investice představují akcie, dluhopisy a komerční reality. „Zima“ startuje od roku 2000, je deflačním
obdobím, a nejlepší má zde být investování do hotovosti, zlata a určitých dluhopisů. Blíže viz
http://www.inflationproofinvestor.com/kondratieff-cycles.html#.VaNl6BC2Wnq [cit. 24. 6. 2015].
465
Podrobněji viz http://www.sutton-associates.net/issues/mtc_2006/mtc_10132006.php [cit. 24. 6. 2015].
466
Srov. namátkou schéma 1.1., resp. 4.1. či schémata v subparagrafu 4.5.3.2.
467
Longwave Group publikuje newsletter The Longwave Economic and Financial Cycle – Economic Winter.
Blíže viz http://www.longwavegroup.com/publications/economic_winter/economic_winter.php [cit. 24. 6. 2015].
Srov. (Norkus, 2013), který krizi konce první dekády 21. století taktéž spojuje i s „Kondratěvovou zimou“, resp.
sestupem V. K-vlny, nastartované „digitálním-technokapitalismem“ počátku 90. let 20. století. Ke krizím blíže
viz pasáže 4.4.2.2., 4.4.4., resp. 4.5.3.1.
468
Srov. čtyři fáze dlouhé vlny podle C. Pérezové v paragrafu 3.5.1., resp. na schématu 3.8.
469
Blíže viz http://www.kwaves.com/kond_overview.htm [cit. 24. 6. 2015].
470
Srov. ilustraci K-vln, včetně válečných konfliktů v částech 4.5.2. a 4.5.3.2., resp. srov. schémata 1.3., 4.3.
463
119
válkou, 1907-20 s I. světovou válkou a 1966-82, včetně války ve Vietnamu). „Podzim“ je
„náhorní plošinou“471 (1816-35 „éra Good Feelings“,472 1864-74 „éra rekonstrukce“, 192029 „éra bouřlivých 20. let“ a 1982-2000 „éra New World Order“). „Zimy“ reprezentují fázi
deprese (1835-44 s mexicko-americkou válkou, 1875-96 se španělsko-americkou válkou,
1929-49 s II. světovou válkou473 a 2000-? s válkou proti terorismu nebo?).
Se čtyřfázovým model dlouhé vlny operuje i C. Pérezová (2002) představená částí
3.5.1. v rámci pokračovatelů Schumpetera. Uvažuje fáze „erupce“, „posedlosti“, „synergie“
a „zralosti“, včetně „pozlacených“ či „zlatých věků“ etc. – jak ukazují schémata 3.7. a 3.8.
K fázování dlouhých vln ještě dodejme, že v 70. letech 20. století I. M. Wallerstein
zavádí „fázi T“, v rámci charakteristiky přechodu mezi fázemi.474 V 80. letech 20. století
charakteristiku a fázování dlouhých vln v hospodářském vývoji rozpracovává J. J. Van Duijn
(např. ve formě pětifázového schématu zahrnujícího posloupnost prosperita(1) – prosperita(2)
– recese – deprese – oživení).475
A konstatujme taktéž, že ne všichni autoři operují s „vlnovitým“ charakterem
dlouhodobých cyklů, a ne všichni modelují K-vlny jako „zuby pily“ (jako schéma 1.1., 1.3.,
4.1., 4.2., 4.3. aj.) či pomocí sinusoidy (jako schéma 1.2., 3.2. či 4.8.). Využívány jsou např.
modely vývoje podle „S“ křivky476 s důležitou rolí inovačních, resp. technologických impulsů
– jak precizují příslušné části kapitol 3. a 4. (a ilustrují schémata 3.4., 3.8. či 4.11.).
Zajímavý příspěvek k identifikaci fází dlouhých vln představuje text A. V. Poletajeva
a I. M. Saveljevové (ilustrovaný tabulkou 2.1.), kteří člení dlouhé vlny na pět fází: depresi,
oživení, vzestup, rozkvět (prosperitu) a etapu nestability.477 Klíčovou úlohu hraje ve schématu
výskyt krizí.478„Jednotlivé fáze jsou datovány také z hlediska roků krizí, protože krize
sehrávají konstruktivné úlohu v cyklických procesech. Na etapy deprese – ve smyslu
odrazového bodu vlny – připadají nejhlubší a nejdelší ekonomické krize, které za sebou
přinášejí významné dlouhodobé změny ve vztahu kapitalistických výrobních sil a výrobních
vztahů“ (Poletajev, Saveljevová, 1988, s. 74). Ihned však dodávají, že: „... identifikace
jednotlivých fází nebo etap v rámci vývoje kapitalistického hospodářství není dostatečná z
hlediska potvrzení existence dlouhých vln. Je nezbytné identifikovat nějakou cykličnost,
opakovanost jednotlivých charakteristik vývoje systému jako celku nebo jeho jednotlivých
částí“ (dtto).479
471
Srov. schémata 2.3. a 2.4.
Srov. historii „věků“ podle C. Pérezové (2002) na schématu 3.7.
473
I v tomto schématu vykazuje I. světové válka (v „létě“) a II. světová válka (v „zimě“) odlišný charakter.
Srov. schémata 1.1., 1.3., 4.1. či 4.3., kde je I. světová válka spojená s horním bodem obratu K-vlny, kdežto II.
světová válka se spodním bodem obratu příslušné K-vlny. Blíže viz subparagraf 4.5.3.2.
474
Z anglického „transition“ – přechod. Podrobněji viz (Wallerstein, 1979).
475
Jeho syntetizující koncepce, navazující na holandskou tradici zkoumání dlouhých vln (J. Van Gelderena, S.
De Wolffa, ale také J. Tinbergena aj.), poskytuje i preciznější makroekonomické charakteristiky jednotlivých,
obvykle však také čtyř, fází dlouhé vlny. A to z hlediska vývoje HDP, poptávky po investicích, spotřebitelské
poptávky, sklonu k inovacím, zaměstnanosti, podílu mezd a platů na národním důchodu či pomocí struktury trhů.
Blíže viz (Van Duijn, 1981, 1983). Srov. (Mejstřík, 1990). Blíže viz subkapitolu 3.6., resp. tabulky 3.7. a 3.8.
476
Jde o logistické křivky růstu, které mají podobu prodlouženého „S“ a tak bývá nazývána „S“ křivkou. Má
dvě fáze – jedna znázorňuje zrychlený a druhá zpomalený růst. Matematicky řečeno, na vrcholu se křivka
asymptoticky přibližuje k horizontální linii, která je rovnoběžná s původní asymptotou. Logistická funkce se
používá při zobrazování průběhu ekonomické proměnné v čase. K aplikacím „S“ křivky blíže viz pasáže 3.5.
477
Srov. přístup J. J. Van Duijna – blíže viz (Van Duijn, 1983), resp. paragraf 3.6.2.
478
Klíčovou roli zde sehrává výskyt krizí. První vlna v tomto modelu začíná krizí 1772-75, druhá krizí 1825-26,
třetí krizí 1873-79, čtvrtá krizí 1929-33 a pátou startuje krize 1974-75. Blíže viz (Poletajev, Saveljevová, 1988).
479
Ve své studii se pokoušejí identifikovat vývoj různých charakteristik a shrnout jej v souvislosti se základním
zaměřením analýzy dlouhých vln. Studují proto výkyvy cen a agrární krize, ekonomický růst a úlohu
472
120
V souvislosti s modelem představeným tabulkou 2.1. – odlišným od přístupů N. D.
Kondratěva, J. A. Schumpetera etc. (které jsou precizovány v subkapitolách 3.2., 3.4., 3.5.,
resp. aplikovány v kontextu pasáží 4.5.) – je diskutabilní nejenom rozčlenění dlouhé vlny do
pěti fází z hlediska krizí, ale např. i ukončení IV. dlouhé vlny v roce 1974,480 údajné oživení
počínající rokem 1982 apod. Toto je dáno dřívějším datováním počátků i konců jednotlivých
vln, kdy je „netradičně“ dlouhá vlna zahajována depresí.
Jinak při odhlédnutí od tohoto posunu údaje víceméně v mnohém korespondují s
většinou ostatních modelů. I zde však podstatná část analýzy, především ta, která se opírá o
nerovnoměrnost vědeckotechnického pokroku, využívá „inovačního“ přístupu. A je tedy
„spojena s méně či více intenzivními obdobími inovací, jejich podstatnými odlišnostmi
(bazické, zdokonalující, výrobkové inovace, procesní inovace apod.)“ (Poletajev,
Saveljevová, 1988, s. 74). Citovaní nepomíjejí přínos J. A. Schumpetera, který tezi „o úloze
inovací a inovační aktivity jako hlavního faktoru mechanizmu dlouhovlnných výkyvů vyzdvihl
v roce 1939. Během 70.-80. let pak byly důležité práce spojeny s přínosem G. Mensche, C.
Freemana, A. Kleinknechta, J. Van Duijna, odborníků z Mezinárodního institutu aplikované
systémové analýzy ve Vídni aj.“ (tamtéž, s. 78-79).481
Tabulka 2.1. Chronologický sled fází dlouhých vln podle Poletajeva a Saveljevové
Fáze cyklu
I. vlna
Deprese
1772-83
Oživení
1783-93
Vzestup 1793-1803
Rozkvět
1803-12
Nestabilita 1812-25
II. vlna
1825-38
1838-48
1848-58
1858-66
1866-73
III. vlna
1873-85
1885-92
1892-1903
1903-13
1913-29
IV. vlna
1929-38
1938-49
1949-58
1958-66
1966-74
V. vlna
1974-82
1982-?
482
Pramen: (Poletajev, Saveljevová, 1988, s. 75)483
Nastolme některé další problémy ohledně pojímání a identifikace dlouhých vln, které
budou dalším textem zkoumány níže podrobněji. Významný je např. problém empirického
testování různých hypotéz vztahujících se k „inovačním“ cyklům, resp. vlnám. Zde studie
naráží na nedostatek uspokojivých inovačních statistik a dalších spolehlivých srovnatelných
údajů za delší časový horizont. Vzorek obsahuje zatím pouze krátký úsek přibližně čtyř
identifikovaných dlouhých vln od konce 18. století. Ani intenzivnější aplikace matematických
a statistických metod nemůže eliminovat existující rozdíly a rozpory mezi jednotlivými
vysvětleními a přístupy. Také z těchto důvodů celá řada dlouhovlnných koncepcí nebyla
vědeckotechnického pokroku, resp. pohyby kapitalistického zisku a na těchto základech potvrzují hypotézu o
existenci dlouhých vln ve vývoji kapitalismu. Podrobněji viz (Poletajev, Saveljevová, 1988), resp. paragraf 2.2.3.
480
Srov. model L. A. Nefiodowa (1990, 1996), který IV. K-cyklus (1930-70) ukončuje rokem 1970, V. K-cyklus
datuje 1970-dodnes, resp. 1970-2010 a uvažuje i o VI. K-cyklu (2010-20xx) – blíže viz subparagraf 4.5.3.2.
481
K pokračovatelům Schumpetera podrobněji viz subkapitolu 3.5. Poletajev se Saveljevovou upozorňují i na
rozpracování myšlenky vlivu inovací, resp. nerovnoměrného průběhu vědeckotechnického rozvoje na cyklický
vývoj kapitalistických ekonomik v moderní sovětské literatuře. A to např. pracemi J. V. Jakovce (1988), S.
Nikitina (1986) či S. P. Aukucioneka (1986). Přehled všech sovětských prací věnovaných problematice dlouhých
vln od vzniku SSSR do konce 80. let 20. století – podrobněji viz (Kondratiev, 1989). Srov. (Kondratiev, Jakovec,
Abalkin, 2002), (Grinin, Devezas, Korotayev, 2014) či (Jakovec, 2001). Srov. též subkapitoly 3.2., 3.3.
482
Na základě vlastních propočtů navrhoval v 90. letech 20. století S. Heczko následující doplnění modelu o
aktuální a predikovaný vývoj: fáze oživení V. dlouhé vlny v letech 1982-93, vzestup 1993-2003, rozkvět v letech
2003-13 a fázi nestability v období 2013-25. Srov. (Heczko, 1998b, 2003, 2011), (Heczko a kol., 2016),
(Heczko, Sirůček, 1998). Blíže též viz paragrafy subkapitoly 4.5., především pasáž 4.5.3.2. Srov. též tabulku 4.2.
483
S vlastní formální úpravou a zvýrazněním. Srov. tabulku 1.1., resp. tabulku 3.7. (s chronologizací podle
modelu J. J. Van Duijna). Srov. též (Nefiodow, 1990, 1996), resp. (Korotayev, Tsirel, 2010).
121
empirickému testování podrobena vůbec. Nutno podotknout, že kvantitativní analýza však
nikdy nemůže zcela nahradit analýzu kvalitativní. Koncepce dlouhých vln by proto neměly
sklouznout k přílišné, a často samoúčelné, matematizaci a formalizaci a redukovat předmět
zkoumání pouze na vytváření příslušných teoretických kvantitativních modelů. Ovšem často
bez bližší vazby se společenskou realitou odehrávající se v historickém čase. Nicméně, taktéž
v tomto aspektu se samozřejmě lze setkat i s názory někdy i diametrálně odlišnými.484
Problémy a četné otazníky jsou tedy spjaty i s používáním různorodých přístupů k
identifikaci příslušných výkyvů v pohybech nejrůznějších ekonomických aj. veličin. Kdy
nezřídka však právě diskuze o použitých údajích a kvantitativních metodách zcela zastínily
kvalitativní charakter analýzy, na kterém staví tento text. Nikoli nepodstatnou roli zde
sehrávaly, sehrávají a i budou sehrávat, ideologické faktory – a to na obou stranách dříve
bipolárně rozděleného světa. Většina koncepcí dlouhých vln však byla a stále ještě je
rozpracovávána a jejich pravdivost i použitelnost v různých souvislostech podrobována
kritickému zkoumání. I přes četná problematická, a někdy i zcela „bílá“, místa v koncepcích
dlouhých vln lze vyjádřit naději, že tato teorie s nemalým potenciálem možných aplikací
může začít hrát v blízké budoucnosti důstojnější roli.
Mezi dalšími důvody nepropracovanosti teorie dlouhých K-vln našeho typu bývá též
nezřídka připomínáno časté sklouzávání k pasti „technicko-technologického determinismu“ (a
to především právě v případě „schumpeterovských“ přístupů založených na inovacích), resp.
tendence zobrazovat jednoduché a jednoznačné vztahy mezi příčinami a efektem. Což může
vést k mnohdy mechanickým, jednostranným a zmateným závěrům. Dále pak možno znovu
konstatovat již naznačenou roztříštěnost teorií dlouhých vln do značně rozsáhlého množství
různorodé, a i velmi nesourodé, literatury. Připomeňme též absenci jakéhokoli teoretičtějšího
zakotvení v nemálo příspěvcích na téma dlouhých vln a v neposlední řadě opět i samotnou
složitost předmětu zkoumání a inter- či transdisciplinární charakter pokládaných otázek.
Zopakujme, že při identifikace dlouhých vln mnohé moderní studie operují
především s tempy ekonomického růstu. Příspěvky raných autorů, včetně N. D. Kondratěva,
však obvykle aproximovaly dlouhé vlny v ekonomické aktivitě vývojem cen, s čímž je
spojena celá řada problémů. A znovu připomeňme, že existují různé přístupy k problematice
etapizací a datování dlouhých vln, včetně celé řady teoretických i praktických problémů.
Shrňme a zopakujme: „Inovační“ (či „technologický“) přístup ilustruje vývoj
kapitalistických industriálních společností sledem čtyř dlouhých Kondratěvových vln (Kcyklů) přibližně padesátileté délky – jak zobrazují schémata 1.1., 1.3., resp. 4.1., 4.3. Na
základě relevantních údajů lze, ve dvoufázovém schématu (s fází dlouhodobé expanze, resp.
deprese zhruba stejných délek), tyto datovat přibližně takto: I. K-vlna 1780/90-1844/51 (s
horním bodem obratu 1810/17, založená na procesech první průmyslové revoluce); II. K-vlna
1844/51-1880/96 (s obratem 1870/76 – „věk železnic“); III. K-vlna 1880/96-1939/45 (s
obratem 1914/17, spojená s technickovědeckou revolucí); IV. K-vlna 1939/45-původně cca
kolem roku 2000 (s horním obratem 1965/70, spojovaná s procesy revoluce
vědeckotechnické). Otevřené a silně kontroverzní stále zůstává ukončení IV. dlouhé K-vlny,
resp. nástup nové V. dlouhé K-vlny, často spojované s informační revolucí. „Náběh“ V.
dlouhé K-vlny, zejména v globálním měřítku, je předmětem dosud neukončených diskuzí, jak
rekapituluje především subparagraf 4.5.3.2., resp. dokumentuje celá subkapitola 4.5. Existují
však koncepce (mnohdy však dlouhé vlny, včetně jejich mechanizmu, pojímající, resp.
identifikující mírně či více odlišně od výše konstatovaného), které operují s již ukončeným V.
dlouhodobým K-cyklem a uvažující o aktuálním nástupu již VI. dlouhé vlny.
484
Srov. (Vasko, 1987).
122
2.2.3. Dlouhé vlny v cenovém vývoji a agregátní ekonomické aktivitě
V kontextu především kapitoly 3. uplatňovaný, převážně historický, přístup k dlouhým
vlnám – a i subkapitolou 4.5. naznačené aplikace – vykazují kvalitativní charakter a primárně
se nezabývají složitou a dosud ne zcela a jednoznačně vyřešenou kvantitativní stránkou tohoto
fenoménu. Nicméně problematiku identifikace a měření dlouhodobých cyklických pohybů,
resp. vln nelze úplně opominout. Paragraf proto zmiňuje některé zásadnější otázky spojené s
empirickými důkazy existence dlouhých vln v celkové ekonomické aktivitě – majících u
nemála autorů též vazbu na „inovační“ vlny –, resp. vln v cenovém vývoji.
Již bylo řečeno, že průkopníci a raní autoři (Van Gelderen, De Wolff, dále i Parvus a
nejznámější Kondratěv)485 sledovali dlouhou vlnu vlastní kapitalistickému způsobu výroby
především pomocí cenových dat, kdy za klíčové body zlomu považovali přibližně léta 1815,
1849, 1873 a 1896 (Delbeke, 1981). Zastávali názor, že existuje souvislost mezi cenovými
výkyvy a ekonomickým vývojem v širším smyslu. Jejich koncepce však vesměs přeceňují
úlohu cenových výkyvů a podceňují úlohu technologického pokroku (resp. inovací). Většinou
mají i problémy s precizním vysvětlením bodů obratu dlouhé vlny a v podstatě nepodávají ani
jednoznačné a obecně akceptované důkazy o „dlouhovlnném“ vývoji, resp. jeho cykličnosti.
Mnohé pozdější studie prokazují, že „cenový cyklus“ (fluktuace, resp. „vlny“ cen)
poměrně přesně koresponduje s dlouhodobými ekonomickými cykly vyjadřovanými I., II. a
III. Kondratěvovou vlnou, přičemž vlivy nesynchronizovaných výkyvů cen se hromadně
prosazují až přibližně od poloviny 20. století, resp. již od 30. let 20. století. Další vývoj
cenových a obdobných veličin hodnotové povahy (úrokových sazeb apod.) se pak zřejmě
vyznačuje vzestupnou tendencí. Většina hypotéz o existenci dlouhodobého cyklického typu
fluktuací v agregátní ekonomické aktivitě tak vznikala na podkladě pozorování dlouhodobých
kolísání cenových hladin vyspělých zemí v období po průmyslové revoluci (Kondratiev,
1989).
Jako ilustraci práce s cenovými řadami je možné uvést přístup N. D. Kondratěva,
podrobněji rozebíraný subkapitolou 3.2.486 První způsob, jak analyzovat příslušné časové řady
vypovídající o dynamice cen je jejich vizuální prověření. Např. v propočtech Kondratěva lze
pozorovat rostoucí cenové hladiny zhruba od roku 1790, růst dosahuje vrcholu kolem roku
1815. Klesající tendence, projevující se přibližně v období 1815-49 je následována mírným
vzestupem do roku 1873 (s odlišností americké „cenové historie“ vlivem občanské války
Severu a Jihu v letech 1861-65). Poté je patrný trvalý pokles až do roku 1896. Od konce 19.
století lze pozorovat opětovný růst cenových hladin, zejména potom prudký vzestup byl
zaznamenán po vypuknutí I. světové války.487
Přesto však, i např. zastánce „dlouhovlnného“ vývoje J. J. Van Duijn k uvedenému
kriticky poznamenává, že tyto údaje „mají podobu dlouhé vlny pouze pro ty, kteří ji tam
hledají, tj. pro ty, kdož mají dostatečné znalosti a mají k dispozici časovou řadu, ze které
mohou vytušit existenci dlouhé vlny“ (Van Duijn, 1983, s. 74). Nezaujatý pozorovatel by tudíž
mohl, namísto dlouhodobě kolísavého průběhu, vidět pohyb cen během 19. století jako
klesající tendenci od konce Napoleonských válek až do konce století, pouze s přechodným
přerušením v 50.-60. letech 19. století a se zohledněním vzestupu cen pod vlivem I. světové
války.
Samotný N. D. Kondratěv zmíněné údaje dále upravuje. Pro eliminaci 7-11letých
„středních cyklů“ byly původní veličiny vyrovnány pomocí 9letých klouzavých průměrů.
Podrobněji viz subkapitoly 3.1. a 3.2.
S využitím především (Kondratiev, 1989), resp. (Sirůček, 1998g).
487
Blíže viz (Kondratiev, 1989), resp. paragraf 3.2.1. Srov. (Van Duijn, 1983).
485
486
123
Nicméně zlomové body byly odvozovány především z nevyhlazených údajů. Van Duijn
(1983) uvádí na základě Kondratěvových výpočtů, že v Anglii nastala sedla (dolní body
obratu) v letech 1789, 1849 a 1896, vrcholy v letech 1814, 1873 a 1920; ve Francii lze vrchol
pozorovat v letech 1873 a 1926, sedlo roku 1896; v USA vrcholy zaznamenává v letech 1814,
1866 a 1920 a sedla v letech 1849 a 1896.488
Propočty Kondratěva vypovídající o pohybu cenových hladin v Anglii, Francii a USA
za období 1780-1922 (resp. 1925) podrobuje Van Duijn kritickému zkoumání a konfrontuje je
i s dalšími údaji týkajícími se vývoje před první průmyslovou revolucí a po roce 1920.
Diskutuje např. vliv válečných konfliktů na vývoj cen. Války z celé řady příčin (inflační
politiky, nedostatky, ničení kapacit, blokády aj.) vedou k prudkému růstu cen a po jejich
skončení se obvykle (i když často i po poměrně dlouhé době) ceny navracejí na předválečnou
úroveň.489 Napoleonské války tak mohly způsobit cenový růst v období 1789-1814, „Krymská
válka“ mohla zvednout ceny v 50. letech 19. století a I. světová válka více než zdvojnásobila
ceny v letech 1913-20.490 Nicméně např. pokles cen 1873-96 či postupný růst v období 18961913 zřejmě nelze spojovat s válečnými aktivitami. A právě v době mezi roky 1873-1913
vznikají první rané práce týkající se dlouhých vln. Z těchto důvodů je tudíž nutné hledat
příčiny fluktuací cen i v jiných oblastech.
N. D. Kondratěv (1926 aj.) v prvé řadě trval na tom, že dokázal existenci „velkých
cyklů konjunktury“ (tj. dlouhých vln), a to objevením cyklických dlouhodobých fluktuací
nejen v dynamice cen, ale i v pohybu mezd, úrokových sazeb, bankovních vkladů a fyzických
ukazatelů (objemů fyzické produkce) vypovídajících o výrobě, resp. i spotřebě určitých –
dobově významných (uhlí, železo, bavlna aj.). Jak precizují paragrafy subkapitoly 3.2.
Jako hlavní příčinu kolísání cen Kondratěv vyloučil fluktuace v produkci zlata, i když
její určitý účinek připouštěl. Dále se Kondratěv snažil poukázat na vztah mezi dlouhodobými
výkyvy ve vývoji cenových hladin vyspělých zemí a fluktuacemi v jejich ekonomické
aktivitě. „Závěry jeho analýzy ukazují, že jak ceny, tak i objemy vykazují synchronní pohyb
nahoru i dolů“ (Van Duijn, 1983, s. 77-78). Výsledkem je uváděné Kondratěvovo datování tří
dlouhých vln, a to i s určitou chybou, rozpětím, při stanovení zlomových bodů. Též
Kondratěv nepovažoval za možné naprosto přesné určení těchto „vrcholů“ a „sedel“, ale v
podstatě jeho body obratu korespondují se zlomovými body dynamiky vývoje cen komodit.
Van Duijn připomíná i rozšířenou námitku proti Kondratěvově analýze a závěrům –
totiž, že by narážely na značné problémy, pokud by i Kondratěv znal a pracoval s cenovým
vývojem od 30. let 20. století. „Po dosažení sedla v roce 1932/1933 světové ceny komodit
vzrostly a růst pokračoval téměř bez přerušení: zatímco svět stále prožíval depresi, jak tomu
bylo po roce 1933; když se svět těšil z prosperity a rychlého růstu, jako např. v období 1948
1973; ale také když nastalo nové období deprese po roce 1973“ (Van Duijn, 1983, s. 79).
Relace mezi vývojem cenové hladiny a změnami objemu produkce byly přerušeny vývojem
ve 20. století – „... snad proto, že změny cen jsou nyní výsledkem podmínek, které se během
oněch 130 let, zkoumaných Kondratěvem, nevyskytovaly“ (tamtéž). Ani pro 19. století však
synchronní pohyb cen a fyzických ukazatelů zřejmě nebyl tak těsný, jak si Kondratěv myslil.
Van Duijn (1983) uvádí, že ceny komodit mohou kolísat z mnoha různých důvodů. Za
prvé, ke změnám rovnovážných cen (a příslušných objemů) mohou vést faktory posunující
488
Srov. tabulky 3.1., 3.2., 3.7.
Mimo moderního vývoje po roce 1945, který je v tomto směru výjimkou. Blíže viz (Van Duijn, 1983).
490
V této souvislosti Van Duijn konstatuje, že nikdy nezjistíme, jaký by měl cenový vývoj průběh ve světě bez
válek: „... zdá se však, že vrcholy cenového vývoje by byly mnohem méně výrazné. Nicméně všechny fluktuace
nebyly způsobeny válkami“ (Van Duijn, 1983, s. 77). Srov. paragraf 3.6.2.
489
124
příslušné křivky poptávky a nabídky, a to v jejich nejrůznějších kombinacích. 491 Coby druhý
důvod fluktuace cen jsou uváděny změny v nabídce peněz. V případě směnitelnosti
papírových peněz za zlato se determinantou cenové úrovně stává nabídka zlata. Peníze jsou
vytvářeny i bankami a vládami, a jestliže např. vláda financuje část deficitu emisí peněz, ceny
v důsledku toho mohou vzrůst atd. Třetí příčinu cenových kolísání spatřuje ve složitých
vztazích mezi vývojem peněžních příjmů a vývojem produktivity. Např., pokud dochází
k rychlejšímu růstu nominálních mezd ve srovnání s vývojem produktivity (vlivem silných
odborů či mnoha jiných faktorů), může to vytvářet tlak na zvyšování cen. Naopak, pokud
budou mzdy stabilizované a produktivita poroste, může docházet k poklesu cen.
Čtvrtý faktor působící na změny cenové hladiny je spojen s pracovními kontrakty
obsahujícími také ustanovení o životních nákladech (tj. s problematikou indexace mezd
apod.). Tato klauzule teoreticky může vést k růstu i poklesu cen. V období sestupné tendence
cen statků a služeb klesá cenový index a také klesají mzdy. Ale pokud ceny komodit z
jakéhokoli důvodu začnou růst, může mechanizmus indexace teoreticky vést až
k nekonečnému růstu cen. Poslední, pátý, důvod, který však mění dynamiku vývoje cen pouze
směrem vzhůru, spočívá podle Van Duijna, v oligopolní (tj. nedokonale konkurenční) tvorbě
cen. V tomto případě ani pokles cen příslušných vstupů či omezení poptávky nemusí vést k
nižším cenám na reálně se vyskytujících nedokonale konkurenčních trzích.492 Tento problém
nastává, pokud na dlouhou vlnu pohlížíme jako na ekonomický cyklus, tj. jako na endogenní
fluktuace v růstu výstupu. Tedy stejným způsobem, jako na cykly Kitchinovy krátkodobé,
Juglarovy střednědobé a Kuznetsovy („cykly výstavby“ v délce 15-25 let).
Tudíž lze s Van Duijnem konstatovat, že pokud autoři primárně dlouhé vlny
interpretují jako „cenové cykly“, je nezbytné nahlédnout pod povrch agregátní cenové hladiny
a oddělit různé faktory a vlivy historicky a místně ovlivňující konkrétní dynamiku cenového
vývoje.493
Modernější koncepce dlouhých vln spojují obraty v expanzi ekonomické aktivity v
Kondratěvových cyklech s aplikacemi významných objevů a vynálezů. Ostatně již Kondratěv
konstatuje empirickou pravidelnost průběhu „velkých ekonomických cyklů“, kdy „před
nástupem a na počátků každého velkého cyklu dochází k hlubokým změnám v podmínkách
ekonomického života ... změny se projevují ve významných technických změnách (kterým zase
Nepřetržitý růst cen a objemu se objevuje, pokud se křivka poptávky posouvá doprava. Dlouhodobější růst
poptávky může způsobovat růst cen a objemu. Např. pokud se nabídková křivka (ovlivňovaná i změnami v
produktivitě) neposune dostatečně doprava tak, aby eliminovala růst cen. Pokud však dlouhodobou recesi
interpretujeme, spíše než jako dlouhodobější absolutní pokles výstupu, jako zpomalení růstu (jak tomu v historii
častokrát skutečně bylo), pak posun křivky poptávky doprava kombinovaný se značným posunem křivky
nabídky též doprava postupně může vést k pádu cen a malému růstu objemu produkce. Podrobněji viz (Van
Duijn, 1983).
492
„Pokud vezmeme v úvahu pestrost těchto faktorů a skutečnost, že se jejich význam jako determinant cen
komodit v čase měnil, mohli bychom být velice kritičtí k jakémukoli pokusu definovat dlouhé vlny pouze na
základě absolutních růstů a poklesů agregátní cenové úrovně“ (Van Duijn, 1983, s. 80).
493
Van Duijn, s využitím moderních ekonomických, resp. statistických postupů, vyšetřuje jednotlivé příčiny
změn cen a konfrontuje je s reálným vývojem v období zkoumaném Kondratěvem. Pokud jde o indexaci mezd
vůči životním nákladům, jde o nedávný fenomén, stejně tak inflační tlaky způsobené tvorbou cen velkých
nedokonale konkurenčních průmyslových firem jsou faktorem typickým pouze pro 20. století. Výroba ani jiné
sféry nebyly v 19. století tolik koncentrované, aby umožňovaly významný vliv tohoto faktoru na vývoj cen. U
vztahu vývoje nominálních příjmů a vývoje produktivity konstatuje, že v druhé polovině 19. století se mzdy
chovaly tak, že posilovaly inflační tendence během dlouhodobého vzestupu a deflační tlaky během fáze
dlouhodobého poklesu. Cca v polovině 30. let 20. století však tento model přestává platit, mzdy již rostly i
navzdory depresi. Největší pozornost proto J. J. Van Duijn věnuje prvním dvěma faktorům, tedy poptávce a
nabídce, resp. zásobě peněz. Upozorňuje, že již raní autoři dlouhých vln z počátku 20. století zdůrazňovali právě
roli změn v poptávce a nabídce komodit a úlohu nabídky peněz (resp. produkce zlata). Podrobněji viz (Van
Duijn, 1983), resp. subkapitolu 3.6.2.
491
125
předcházejí významné technické objevy a vynálezy) ...“ (Kondratiev, 1989, s. 225). Zmíněné
aplikace dávají vzniknout novým průmyslovým oborům a odvětvím (bavlnářský průmysl
v případě I. dlouhé vlny, železnice u II. vlny, anorganická chemie, elektřina či výroba
motorových vozidel během III. dlouhé vlny apod.). V těchto případech by rostoucí poptávka
po průmyslových produktech a její dopady na výrobní faktory, včetně surovin, mohla
způsobovat růst cen komodit. V pozdějších fázích životního cyklu by kombinované efekty
slábnoucí poptávky a inovačních zlepšení snižujících náklady výstupu měly způsobovat
pokles cen. V této interpretaci mohou působit i faktory nabídkové povahy. Např. během
expanze může dojít ke krátkodobému poklesu kapacit (kapitálových statků, spotřeby surovin,
materiálů aj.) a nové kapacity se začnou uvádět do provozu až po určité době, tedy se
zpožděním. Zvýšená nabídka tak může naběhnout ve stejnou dobu, kdy dochází ke
zpomalování růstu poptávky, což může vyústit i k posílení deflačních tlaků.
J. J. Van Duijn (1983) považuje uvedené vysvětlení za možné. Van Duijn konstatuje,
že ale příliš nekoresponduje s údaji zejména z první poloviny 19. století. Kdy např. růst
průmyslové výroby v Anglii se nezpomalil po roce 1815, navzdory poklesu cen, textilní
průmysl a železnice (v podstatě do poslední třetiny 19. století dva hlavní sektory anglické
ekonomiky) začínaly své období hlavní expanze v době poklesu cen atd. Po roce 1873 se však
objevilo zpomalení růstu průmyslové výroby v Anglii společně s poklesem cenové hladiny, i
po roce 1896 se tempo růstu produktu a ceny pohybují společně. Shrnuje tedy, že jakoby rané
koncepce dlouhých vln stavěly především na vývoji ve druhé polovině 19. století a v období
1900-14, a jen s malými ohledy na vývoj před rokem 1850. „Pouze během doby 60 roků mezi
léty 1850-1913 se output a ceny pohybovaly spolu“ (Van Duijn, 1983, s. 82).
Vzájemný vztah, resp. působení pohybů cen a změn v poptávce a nabídce může být
interpretován i v duchu W. W. Rostowa – „jediného moderního teoretika dlouhých vln, který
interpretuje dlouhé vlny jako cenové cykly“ (Van Duijn, 1983, s. 82). Rostow494 rozlišuje
mezi cenovou úrovní průmyslových výrobků a cenami „základních komodit“ (potraviny a
suroviny), což může i lépe objasňovat dynamiku vývoje cen. Van Dujn ovšem připomíná, že
výsledkem je model fluktuace cen „Kondratěvova typu“,495 a nikoli model dlouhé vlny
v růstu produkce. A proto i periodizace „cenových cyklů“ může být poněkud odlišná od cyklů
celkové ekonomické aktivity. Např. u Rostowa, který odlišuje příslušné fáze vzestupné
(období růstu relativních cen potravin a surovin) a sestupné (s opačnou charakteristikou), se
50.-60. léta 20. století pak jeví jako období sestupu a 70. léta 20. století coby období růstu.
Rostow (1980 aj.) se detailně zabýval též vztahem mezi penězi a cenami v době před I.
světovou válkou a analyzoval vlivy peněžního systému na národní i světové úrovni, a to např.
v kontextu objevů zlatých nalezišť v Kalifornii a Austrálii kolem roku 1850 a později v Jižní
Africe i jinde kolem roku 1890. Dospěl k závěrům, že: Za prvé, analýzy národních peněžních
systémů a vlivů mezinárodních peněžních faktorů, prováděné v kratších časových obdobích,
ukázaly, že reálný vývoj je mnohem flexibilnější ve srovnání s „peněžními“ hypotézami
„cenových cyklů“ a výsledky tedy ospravedlňují závěr o důležitém vlivu nemonetárních
faktorů na determinaci pohybu cen. Za druhé, Rostow uvádí, že zvýšení těžby zlata hrálo
důležitou inflační úlohu ve světové ekonomice, zejména v dobách kdy se s ní začalo.
Nicméně, přesto by vysvětlení dlouhodobých pohybů cen mělo být zaměřeno spíše na faktory
a podmínky reálné, tedy nikoli monetární povahy. Pokud jde o úlohu monetární hospodářské
politiky, tak ve tvaru a rozsahu, v jakém existovala během 19. století, měla pasivní charakter a
snažila se adekvátně reagovat na reálné změny. Objevení nových zlatých ložisek jistě přispělo
K přístupu W. W. Rostowa blíže viz paragrafy subkapitoly 3.6., především část 3.6.2., resp. tabulky 3.5., 3.6.
Připomeňme, že Van Duijn interpretuje Kondratěvovy cykly pouze jako „cenové“ a tyto odlišuje od dlouhých
vln v ekonomickém vývoji. Blíže viz (Van Duijn, 1983). Tento názor není v tomto textu akceptován a pracovně
jsou Kondratěvovy cykly a dlouhé K-vlny obvykle pojímány coby synonyma. Srov. pasáže 2.2.1. či 3.2.
494
495
126
k růstu cen, ale při zohlednění všech změn vývoje kapitalistických zemí v období 1850-90, je
zřejmé, že se nejedná o jedinou příčinu vývoje cenové hladiny.496
Van Duijn shrnuje, že existuje několik faktorů determinujících vývoj cenové hladiny
– např. války a objevy nového zlata (i když zřejmě s menší rolí než se tradičně, např. v
meziválečném období, uvažovalo). Fluktuace v ekonomickém růstu pravděpodobně také
ovlivňovaly vývoj cen, leč „shoda mezi změnami cen a změnami výstupu má daleko
k dokonalosti“ (Van Duijn, 1980, s. 82). V průběhu 20. století je vztah mezi vývojem
produktu a cenami dále oslaben významnými institucionálními a tržními změnami. Van Duijn
uzavírá: „Toto všechno činí Kondratěvovy cenové cykly spíše nepravděpodobnými" (tamtéž). I
přesto vysoce oceňuje práce předchůdců a prvních autorů, věnujících se dlouhým vlnám, a
zejména vklad nejvýznamnějšího z nich – Kondratěva. A právě k modelu Kondratěva
doporučuje speciálně obrátit pozornost, např. v souvislosti s renesancí zájmu o dlouhovlnnou
problematiku znovu pozorovanou cca od 70. let 20. století nejen na Západě, ale i na Východě.
Vedle specifické interpretace Kondratěvových „cenových cyklů“ v kontextu přístupu
W. W. Rostowa, včetně konsekvencí, týkajících se cyklických výkyvů cen základních a
průmyslových komodit, vztahů mezi cykly cen a výkyvy průmyslové produkce atd., existuje
řada dalších přístupů k dlouhým vlnám. Zde jsou, často s diametrálně odlišnými závěry,
diskutovány též otázky kolísání cenové hladiny (většinou s rozdílným vývojem v 19., resp.
počátkem 20. století a od druhé třetiny 20. století) a výkyvů v celkové ekonomické aktivitě,
charakterizované např. na základě údajů o ekonomickém růstu.
Rozdílná vysvětlení a různé koncepce „dlouhovlnných“ pohybů se objevují již
v pracích z meziválečného období, resp. ještě před I. světovou válkou.497 Zpočátku značná
část ekonomů pojímala dlouhé vlny pouze jako výsledek procesů odehrávajících se ve sféře
oběhu. Jejich příspěvky zahrnovaly analýzu dynamiky cen, úrokových sazeb, zbožového
obratu (vnitřního i mezinárodního) atd. Byly zkoumány vazby dlouhodobých změn těchto
veličin a příslušných ukazatelů s množstvím peněz v oběhu, změnami jejich kupní síly apod.
„Zaměření na zkoumání dlouhých vln právě ve sféře oběhu bývá vysvětlováno charakterem
informací na počátku století“ (Poletajev, Saveljevová, 1988, s. 73). Průkopníci a raní autoři
disponovali relativně spolehlivým a dostupným statistickým materiálem jen, co se týká vývoje
cen, úrokových sazeb a dynamiky obratu vnitřního obchodu. Stáli před úkolem vysvětlit
„podezřelé“ dlouhodobé pohyby uvedených veličin, zvláště když zjišťovali, že výskyt
přelomových momentů především v ekonomickém vývoji 19. století byl v jistém souladu
právě s dynamikou cenových ukazatelů, vykazující dlouhodobě kolísavý průběh.
V moderních interpretacích však „cenové zaměření“ bylo již odsunuto na vedlejší
kolej, s výjimkou Rostowa. V tomto kontextu pak např. A. V. Poletajev a I. M. Saveljevová
(1983) připomínají, že od konce 30. let 20. století do poloviny 80. let 20. století se v pohybu
cen, úroků i obratu vnitřního obchodu obecně vyskytuje rostoucí tendence.498
Obecnější přístup k dlouhým vlnám pohlíží na tyto, jako na fenomén, jak sféry oběhu,
tak i výroby. Jeho základy položil N. D. Kondratěv, v návaznosti na myšlenky J. Lescura499 a
jiných předchůdců dlouhovlnné problematiky. Dynamika cen a obdobných veličin je chápána
pouze jako jeden z možných indikátorů obecnějších ekonomických změn. Do centra
pozornosti většiny příspěvků se postupně dostává dynamika vývoje výstupu jednotlivých
druhů především průmyslové produkce.
Podrobněji viz (Rostow, 1980). Srov. (Van Duijn, 1983), resp. subkapitolu 3.6.
Blíže viz subkapitolu 3.1.
498
Podrobněji viz (Poletajev, Saveljevová, 1988).
499
Srov. (Lescure, 1907, 1933).
496
497
127
V souvislosti s rozvojem statistické základny pak i údaje o průmyslové výrobě jako
celku, důchodu na hlavu, HDP, resp. HNP aj. (v rámci makroekonomických agregátů
používaných a rozšířených po II. světové válce) apod. Poválečné práce pracují s údaji o
ekonomickém růstu, zejména s dlouhodobými výkyvy (kolísáním) jeho temp. Což souvisí s
tím, že problematika růstu začala být z mnoha důvodů, dobových i obecnějšího charakteru,
považována za jednu z nejvýznamnějších oblastí ekonomické vědy. Dále byly zkonstruovány
příslušné, relativně spolehlivé, ukazatele a též i proto, že samotný zájem o dlouhé vlny bývá
obvykle spojen právě s poklesem temp hospodářského růstu vyspělých tržních ekonomik.
Před ekonomy se objevuje problém, jak oddělit a odlišit výkyvy – zde dlouhodobého
charakteru – od obecného vzestupného trendu, charakteristického pro naprostou většinu
reálných ekonomických ukazatelů. Poletajev a Saveljevová hovoří o třech možných
způsobech. Za prvé, jde o práci s údaji získanými po vydělení trendů ze skutečných veličin,
které bývají vyhlazovány metodou klouzavých průměrů za účelem odstranění „šumu“
krátkodobějších výkyvů.500 Druhý způsob předpokládá využití metod spektrální analýzy501
nebo frekvenčních filtrů, pomocí nichž jsou vydělovány speciálně dlouhodobé vlny s
periodou 40-60 let.502 Za třetí, je možná metodika založená na výpočtu temp přírůstků
výchozích ukazatelů a veličin. „Bohužel, jednoznačné řešení v této oblasti nebylo dosud
nalezeno“ (Poletajev, Saveljevová, 1988, s. 73). Např. veškeré výpočty spojené s identifikací
trendů či období vysokých a nízkých temp růst v sobě nesou „pečeť subjektivismu“. „Nejen
to, ale v závislosti na metodice lze u těch samých reálných údajů demonstrovat, jak existenci,
tak i nepřítomnost dlouhých vln“ (tamtéž). Shrnuto a podtrženo: dlouhé vlny tedy v podstatě
existují pro ty, kteří je chtějí vidět a většinou se vůbec neobjevují kritikům a odpůrcům.503
Poletajev se Saveljevovou navrhují jako nejlepší způsob analýzu ukazatelů, jejichž
vývoj není spojený s dlouhodobými vzestupnými či sestupnými trendy. Mezi takové ukazatele
řadí především poměrné veličiny – míru zisku, míru nezaměstnanosti, strukturu HDP aj.
Využití obdobných „netrendových“ proměnných, podle nich, umožňuje nejenom stanovovat
dlouhé vlny, ale i analyzovat vzájemné vztahy rychlostí průběhu různých ekonomických
procesů a též určovat převraty odehrávající se v sociálně-ekonomické sféře. Jak dodávají, není
lehké řešit uvedený problém vzájemných vztahů úrovní a dynamiky ekonomických veličin.
Některé přístupy kladou akcent na období vysokých a nízkých úrovní jednotlivých ukazatelů
(vývoje cen, průmyslové výroby, míry nezaměstnanosti, důchodů na obyvatele aj.), jiné
zdůrazňují jejich zvyšování a snižování atd. Ze složitosti určování dlouhodobých výkyvů též
vyplývá neexistence jednotného a jediného způsobu datování dlouhých vln.
Ve většině „dlouhovlnných“ koncepcí (např. u Kondratěva či také Schumpetera) je
využíván dvoufázový model, se vzestupy (či sestupy) nebo vysokou (a nízkou) úrovní
ekonomických ukazatelů. Poletajev a Saveljevová však tento podrobují kritice a nahrazují ho
přesnějším „schumpeterovským“ čtyřfázovým (rozkvět – recese – deprese – oživení),504 resp.
dokonce i vlastním pětifázovým (deprese – oživení – vzestup – rozkvět – nestabilita)
schématem a datováním průběhu dlouhých vln. Uvedené rekapituluje tabulka 2.1.
Srov. např. statistickou analýzu prováděnou Kondratěvem v referátu Bolšije cikly ekonomičeskoj
konjunktury, charakterizovaném paragrafem 3.2.1., resp. in (Kondratiev, 1989), (Sirůček, 1998g). Srov. též
námitky Kondratěvových odpůrců, kteří, mimo jiné, často „velké cykly konjunktury“ považovali pouze za
produkt použitých statistických analytických metod. Podrobněji viz např. argumentaci D. I. Oparina ohledně
obdržených trendů in (Kondratiev, 1989). Srov. též paragraf 2.2.2.
501
Srov. (Korotayev, Tsirel, 2010).
502
Podrobněji viz (Vasko, 1987).
503
Srov. (Heczko, 2003, 2011), (Heczko a kol., 2016), (Sirůček, 1998g, 1999b, 2015, 2016a aj.).
504
Srov. subkapitolu 3.4., resp. schéma 3.2.
500
128
Jmenovaní též připomínají, že prosté stanovení období či etap ve vývoji
kapitalistických ekonomik nepostačuje pro potřeby potvrzení existence dlouhých vln, za
nezbytné považují odhalení též i určité cykličnosti. Tj. opakovatelnosti pevně stanovených
charakteristik vývoje systému jako celku nebo jeho jednotlivých částí, např. pravidelných
pohybů cen, kolísavého vývoje zemědělského sektoru (včetně agrárních krizí), fluktuací
vědeckotechnického pokroku, pohybů kapitalistického zisku s dopady na postavení
pracujících apod. (Poletajev, Saveljevová, 1988).505 Uvedené pak bývá spojováno zejména
s příspěvky a odkazem dvou nejvýznamnějších autorů – Kondratěva a Schumpetera.
V kontextu přehledu historie zkoumání dlouhých vln (v subkapitole 3.3.) jsou taktéž
připomenuty „zemědělské“ koncepce konjunkturních výkyvů, stavících na klíčovém významu
vlnovitě kolísavého vývoje v zemědělství a jeho vlivu na celkovou ekonomickou aktivitu.
Význam zemědělského sektoru z hlediska dlouhých vln vedle již zmíněných autorů
vyzdvihuje např. koncepce J. Sirola (1942) či přístup Rostowa (1980). Jak již bylo řečeno,
raní autoři zabývající se „dlouhovlnnou“ problematikou spojovali tato dlouhodobá kolísání
především s fluktuacemi cen. I z tohoto pohledu vyniká důležitost vývoje v zemědělství.
Poletajev a Saveljevová (1988) konstatují, že v podstatě do poloviny 20. století je
pozorovatelný zvlněný pohyb cen s periodicitou přibližně 40-60 let. Dále uvádějí, že v
případě indexů velkoobchodních cen mohou být tyto výkyvy pozorovány již od druhé
poloviny 17. století a u některých jednotlivých komodit dokonce již od 14. století). Nutno
však zdůraznit, že takto pojímané dlouhodobé pohyby pak ale již prakticky nelze spojovat se
„schumpeterovským“ přístupem, tedy se shlukováním inovací.
Přibližně do poloviny 20. století hlavní úlohu ve vývoji ekonomik sehrávalo
zemědělství. Např. Van Duijn (1983) uvádí, že až v roce 1940 objem světové průmyslové
výroby převýšil hodnotový objem světové zemědělské produkce. V tomto kontextu je nutné
mít na paměti, že „... dynamika indexů velkoobchodních cen, na které je založena koncepce
dlouhých vln, ve vztahu k období do počátků 20. století, v prvé řadě odrážela dynamiku cen
zemědělské produkce“ (Poletajev, Saveljevová, 1988, s. 75).506 Obdobně též „etapy zvyšování
všeobecné cenové úrovně až do první poloviny 20. století odrážely především nedostatkovost v
zemědělské produkci a její snižování – dlouhodobou relativní nadvýrobu“ (dtto). Uvedení ani
nevylučují, že „sestupné fáze „cenových dlouhých vln“, existujících do první poloviny 20.
století, nejsou ničím jiným než obdobími agrárních krizí“ (tamtéž).
Poletajev a Saveljevová zde hovoří o hypotéze, vztahující se právě ke spojení mezi
cenovými vlnami a agrárními krizemi, pozorovatelnými již od středověku.507 Dle tohoto
přístupu uvedená hypotéza „... vysvětluje mnohá fakta a zejména umožňuje vyjasnit
mechanizmus vytváření dlouhých vln od 14. století do počátku 20. století“ (Poletajev,
Saveljevová, 1988, s. 75). Koncepce zohledňuje a přihlíží k dominantní úloze zemědělského
sektoru v tehdejších ekonomikách, významnému působení rentních vztahů i např. k závislosti
životní úrovně obyvatelstva na cenách zemědělské produkce. Do kontextu uvedené hypotézy
bývají řazeny i vlivy válek na průběh dlouhých vln.508
Pokles cen zemědělských komodit odráží relativní nadvýrobu spojenou především s
nedostatečnou koupěschopnou poptávkou obyvatelstva. Což odrážejí i dlouhodobé změny ve
velikosti zemědělské renty, hrající důležitou roli v mechanizmu agrárních krizí – např. snížení
505
Srov. (Mandel, 1995), resp. paragraf 3.7.2.
Dále jmenovaní uvádějí, že např. v letech 1821-25 ve všeobecném indexu cen Velké Británie specifická váha
cen pšenice a ovsa představovala 32,4 %, masných produktů 27,2 %, bavlny a vlny 7,2 % a uhlí, resp. surového
železa 9,5 %. Podrobněji viz (Poletajev, Saveljevová, 1988).
507
Srov. názory Kondratěva na vývoj zemědělského sektoru v rámci formulace empirických pravidelností
průběhu dlouhých vln, uváděných v subkapitole 3.2. Podrobněji viz (Kondratiev, 1989), resp. (Sirůček, 1998g).
508
Srov. tzv. „válečné“ koncepce dlouhých vln připomínané v subkapitolách 3.3. či 3.6. aj.
506
129
renty se vyskytovalo v 20.-30. letech 19. století, v období agrárních krizí poslední čtvrtiny 19.
století a ve 20.-30. letech 20. století. Hypotéza umožňuje i nový pohled na problematiku
cykličnosti agrárních krizí. Ovšem od konce 19. století dochází k podstatnému zvyšování
úlohy průmyslového sektoru v ekonomice nejvyspělejších kapitalistických zemí. „Proto i
hledání mechanizmu dlouhých vln je nezbytné převést do odpovídajících oblastí“ (Poletajev,
Saveljevová, 1988, s. 77). I citovaní závěrem potvrzují, že jediným moderním představitelem
„cenového přístupu“ k analýze dlouhých vln tak zůstává Rostow, spojující „dlouhovlnný“
vývoj s dynamikou cen základních komodit – potravin a surovin (jak precizuje část 3.6.2.).
Poletajev se Saveljevovu následně obracejí pozornost k ekonomickému růstu a
vědeckotechnickému pokroku. Tvrdí přitom, že o dlouhodobých vlnách ve vývoji reálných
ekonomických ukazatelů (údaje o průmyslové výrobě, HNP, resp. HDP na obyvatele apod.),
odrážejících intenzitu ekonomického růstu je možné hovořit až od druhé poloviny 19. století.
Předcházející etapy vývoje totiž pokrývá „statistický mrak“ a výzkumy zahrnují pouze
dostupné údaje vypovídající o britské ekonomice. Ve vyspělých zemích kontinentální Evropy
či v USA totiž ještě ve 40. letech 19. století byla specifická váha průmyslu poměrně malá.509
Z čehož vyplývá, že: „.. střídající se období vysokých a nízkých temp ekonomického
růstu s periodicitou 50-60 let se objevují od poloviny minulého století“ (Poletajev,
Saveljevová, 1988, s. 77). K ilustraci slouží tabulka 2.2., vypovídající o průměrných ročních
přírůstcích průmyslové výroby mezi léty 1845-1974 ve vybraných kapitalistických zemích.
vybraných zemích v %510
Kapitalistické
země
celkem
Velká
Německo
Británie
USA
(NSR)
Francie
Itálie
Švédsko
1845-73
1864-73
1850-72
1847-72
vzestup 1850-72
4,6
3,0
6,2
4,3
1,7
1873-90
1873-95
1872-90
1872-90
1873-90
1870-94
pokles 1872-92
3,0
1,7
4,7
2,9
1,3
0,9
3,1
1890-1913 1895-1913
1890-1913 1890-1913 1894-1913
1892-1913 4,2
2,0
5,3
1890-1913
2,5
3,0
3,5
1920-29
1920-29
1920-29
4,1
1920-29
1920-29
1920-29
vzestup
5,1
2,8
4,8
1920-29 –
8,1
4,8
4,6
1929-48
1929-48
1929-48
1929-48
1929-48
1929-48
pokles
1,7
2,1
3,1
1929-48 –
- 0,9
0,5
4,4
1948-73
1948-73
1948-73
1948-73
1948-73
1948-73
1948-73
vzestup
5,7
3,2
4,7
9,1
6,1
7,9
4,7
Fáze
Pramen: (Poletajev, Saveljevová, 1988, s. 78) s využitím (Van Duijn, 1983, s. 154-156) a
(Kleinknecht, 1987, s. 35-37)511
Přičemž ovšem spolehlivost a hodnověrnost údajů může být zpochybněna použitím
jiných statistických přístupů či prací s jiným datováním dlouhých vln. Tyto pak mohou „...
odstranit dlouhodobé výkyvy temp ekonomického růstu nebo rozbít 50tiletý cyklus“
(Poletajev, Saveljevová, 1988, s. 77).
„Sporadická vyčíslení temp růstu průmyslové výroby v Anglii nedovolují s určitostí hovořit o existenci
dlouhodobých kolísání na konci 18. století a v první polovině 19. století ...“ (Poletajev, Saveljevová, 1988, s.
77). Nicméně, určité projevy „dlouhovlnného“ vývoje existují v dynamice indexů světové průmyslové výroby
tohoto období, zahrnujících hlavně anglickou produkci.
510
Srov. tabulky 1.1., 3.1., 3.2., 3.5., 3.6., 3.7., 3.10.
511
S vlastní formální úpravou a zvýrazněním. Srov. též (Kadeřábková, Žďárek, 2006), resp. subparagraf 4.5.3.1.
509
130
Jmenovaní dodávají, že pro potvrzení existence dlouhých vln (tedy nejenom prostého
výčtu období zrychleného a zpomaleného růstu) je nezbytné prokázat, že: „... v průběhu
dlouhé vlny dochází k řazení ekonomického růstu, spojené s přechodem od vzestupné k
sestupné fázi a naopak“ (Poletajev, Saveljevová, 1988, s. 77). Dlouhé vlny se musí
projevovat nejenom ve změnách ukazatelů průmyslové výroby či HDP, ale i dalších veličin
spojených s tímto mechanizmem (produktivita práce, vybavenosti fondy apod.). Uvedení
autoři ovšem kriticky konstatují: „Zákonitost, se ale odhalit nepodařilo – každém konkrétním
případě se objevovaly různé kombinace dynamiky těchto klíčových ukazatelů efektivnosti
kapitalistické výroby“ (tamtéž).
Výše naznačené platí taktéž o procesech akumulace kapitálu – dynamika akumulace
musí determinovat tempa ekonomického růstu (a současně se i sama nachází pod jejich
působením). „Ale dlouhé vlny v dynamice akumulace (míry akumulace, tempa přírůstků
základního kapitálu apod.), podle tohoto, neexistují. Nepřesvědčivé jsou i pokusy spojovat
dlouhé vlny s obratem základního kapitálu, tj. nalézt materiální základnu dlouhých vln
analogicky jako v případě průmyslových cyklů“512 (Poletajev, Saveljevová, 1988, s. 77-78). V
případě prvků základního kapitálu Poletajev a Saveljevová připouštějí, že sice existují
kapitálové statky s velmi dlouhou životností (např. mosty či železnice), nicméně jejich váha
není tak velká, a ani se dosud přesvědčivě nepodařilo stanovit periody jejich masové obnovy.
Citovaný text tudíž v tomto světle zpochybňuje „inovačně-investiční“ přístup k dlouhým
vlnám a jejich materiální základnu v rozsáhlých investicích s dlouhou dobou životností.
Jmenovaní závěrem konstatují, že: „.... hovořit o existenci mechanizmu vytváření dlouhých vln
ve sféře reprodukce, tj. kruhového obratu společenského kapitálu, je předčasné“ (Poletajev,
Saveljevová, 1988, s. 78).513
Přibližně od 50. let 20. století (práce R. M. Solowa aj.514) se začínají i ve standardní
ekonomické literatuře objevovat četnější úvahy o úloze vědeckotechnického pokroku v
determinaci ekonomického růstu. Rozpracování koncepce dlouhých vln dovoluje zohledňovat
i nerovnoměrnost tohoto pokroku a jeho „vlnovitý“ vliv na hospodářský růst. Nerovnoměrný
průběh vědeckotechnického pokroku je spojován s obdobími více či méně intenzivních
inovací, jejich řádem a typem. Idea o roli inovací a inovační aktivity coby hlavního prvku
mechanizmu „dlouhovlnných“ fluktuací je spojena v prvé řadě s odkazem J. A. Schumpetera
a jeho poválečných následovníků, resp. pokračovatelů (G. O. Mensch, Ch. P. Freeman, A. H.
Kleinknecht, F. Valenta aj.) – podrobněji představovaných subkapitolami 3.5., resp. 3.6.
Vedle výše zmiňovaných modelů dlouhých vln, resp. „cenových cyklů“ Rostowa i
přístupu Poletajeva se Saveljevovou, odlišujícího výkyvy cen (zejména pak zemědělské
produkce) a „cykly ekonomického růstu“, existují pohledy další.
V období cca dvou desetiletí po II. světové válce lze pozorovat ve vyspělých
kapitalistických ekonomikách značné oživení a expanzi (tj. probíhá vývoj po vzestupné fázi
IV. dlouhé K-vlny, jak ilustruje např. schéma 1.1. Tehdy se započal i postupně rozpadat
„mýtus“ o brzkém přirozeném zániku kapitalistického výrobního způsobu,515 a na druhé
straně byl také započat obsáhlý výzkum v rámci nového tématu ekonomické analýzy –
dobově aktuálního a populárního zkoumání hospodářského růstu.
V inkriminovaném období, kdy zájem o problematiku dlouhých vln již značně opadl,
se v roce 1956 objevuje studie G. Imberta. Potvrzuje, za pomoci statistické analýzy, existenci
nejenom prvních tří dlouhých vln, ale také soulad mezi změnami cen a dlouhodobými
Jako tomu bylo u De Wolffa či Kondratěva, kteří zde využívají myšlenek Marxe. Srov. pasáže 3.1., 3.2., 3.7.
Srov. (Mandel, 1995), resp. paragraf 3.7.2.
514
Podrobněji viz (Sirůček a kol., 2007) či (Sojka, 2010).
515
Srov. paragrafy subkapitoly 4.5., především 4.5.2.
512
513
131
změnami produkce. Imbertova analýza se opírá o ekonomické ukazatele vývoje průmyslové
produkce, zřejmě je však možné její rozšíření i o vývoj zemědělské produkce v hlavních
kapitalistických zemích. Ukazuje se, že zemědělský sektor pak procházel dlouhotrvající
depresí po Napoleonských válkách, v posledním čtvrtstoletí 19. století a v meziválečném
období (Imbert, 1956).516 Závěry uvedených výzkumů byly dále posíleny pracemi autorů jako
např. P. Hanappe (1978) či E. E. Mandel, který zvýšenou váhu přisuzoval ukazatelům
vypovídajících o mezinárodním obchodu (Mandel, 1995).
V knize B. Rosiera a P. Dockése (1987), věnované různým ekonomickým cyklům
v širším kontextu reálného historického společensko-ekonomického vývoje, jsou uvažována
tři kritéria pro identifikaci dlouhých vln. A to: vývoj průmyslové a zemědělské výroby a
vývoj mezinárodního obchodu. Na základě těchto kritérií autoři identifikují tři dlouhodobé
cykly. Dále využívají údaje o „klasických“ (střednědobých) cyklech odpovídajících bodům
zvratu konjunktury v dominujících zemích. Za počátek dlouhodobé expanze považují rok
oživení „klasického“ cyklu, naproti tomu za počátek dlouhodobé deprese je označován
moment „zlomu“, tedy začátek propadu, tohoto střednědobého cyklu (Rosier, Dockés, 1987).
První dlouhodobý cyklus datují 1789/1793-1849/1850 (z toho fáze expanze připadá
na léta 1789/1793-1816), druhý cyklus probíhal v letech 1850-95 (s fází expanze 1850-73) a
konečně dlouhodobý cyklus třetí v období 1895-1939 (s fází expanze 1895-1919). Po
skončení II. světové války v Evropě a od roku 1940 v USA začíná IV. cyklus, jehož fáze
expanze byla ukončena koncem 60. let 20. století.517 Uvedení autoři přitom upozorňují, že
přijetím teze o cyklickém charakteru dlouhých vln nechtějí sklouzávat k jejich mechanické
interpretaci.518 A v neposlední řadě i oni přiznávají, že určení bodů zvratu v dlouhých vlnách
je vždy silně problematické.
Jak bylo konstatováno, systematická analýza G. Imberta prokazuje silný soulad mezi
dlouhodobými změnami cen a dlouhodobým vývojem průmyslové výroby, a to jak globálně,
tak i odvětvově (Van Duijn, 1983). Na tomto základě lze usuzovat o dominantním postavení
Anglie do 19. století, kdy ekonomické změny v Anglii v každém případě předznamenávají
oživení průmyslu v ostatních zemích. Obdobnou úlohu od konce 19. století začíná hrát
ekonomika USA. Zvláště dominantní roli lze pozorovat v době poslední dlouhodobé expanze,
která měla být zahájena americkým zbrojním průmyslem roku 1940 (Imbert, 1956).
Pokud jde o určování příslušných bodů obratu („zlomu“), tak u prvních dvou
identifikovaných dlouhodobých cyklů je, podle Rosiera a Dockése, situace lehčí, nežli v
případě III. dlouhé vlny. Konstatují, že vycházíme-li z údajů o americké ekonomice, bod
zvratu připadá na rok 1929. Při analýze vývoje v Británii však zjišťují v letech 1919-29
hlubokou stagnaci, s dvěma „klasickými“ krizemi let 1921 a 1926. V tomto období lze také
pozorovat postupnou „agónii“ Británie jako dominantní ekonomiky, která dobově expanzi
obětovala záchraně mezinárodního postavení své měny.519 Teprve v roce 1931 je zřejmé, že
již není možné postavení britské libry udržet. V uvedené období postupně roste moc USA, i
když role nové dominantní ekonomiky této země začíná teprve po překonání následků „Velké
deprese 1929-33“, tedy v době II. světové války (Rosier, Dockés, 1987).
Zde autoři upozorňují např. na tezi teoretika světové ekonomiky Ch. P. Kindlebergera
spojující dlouhodobost deprese 30. let 20. století s nestabilitou celého světového systému, a to
Srov. třetí empirickou pravidelnost průběhu dlouhých vln u Kondratěva, uváděnou v paragrafu 3.2.1. Blíže
viz (Kondratiev, 1989), resp. (Sirůček, 1998g).
517
Srov. též schémata 1.1., 1.3., resp. 4.1., 4.3. či tabulku 1.1. Připomenout je nutné, že právě text (Rosier,
Dockés, 1987) se stal jednou z inspirací pro jmenovaná schémata.
518
Před kterou ostatně varoval již ve 20. letech 20. století např. Trockij. Podrobněji viz subkapitoly 3.2. či 3.3.
519
Blíže viz (Sirůček a kol., 2007).
516
132
především díky nemožnosti a nepřipravenosti ekonomiky USA převzít roli, kterou ztratila
Anglie (Kindleberger, 1973).520 Obecně proto období 1919-29 bývá v historii kapitalismu
považováno za výjimečné, neboť pouze v těchto letech byl uskutečněn a dovršen přechod od
jedné dominující ekonomiky v rámci světového kapitalistického systému k druhé.521
Z formálního hlediska Rosier a Dockés upozorňují na charakteristické rysy
dlouhodobých cyklů, které však vždy nemusí být zcela v souladu se závěry jiných přístupů.
Vyzdvihují, že: „a) dlouhodobé výkyvy jsou mnohem patrnější v pohybech cen, než ve
změnách produkce; b) doba trvání dlouhodobého cyklu podléhá určitým změnám, v závislosti
na směřování dlouhodobého (sekulárního) trendu; dlouhodobé fáze expanze, které se objevují
v době růstu dlouhodobého trendu (1793-1815 a od roku 1896) trvají déle než fáze deprese;
naproti tomu dlouhodobé deprese jsou mnohem delší v období poklesu dlouhodobého trendu
(1815-1896); c) současný dlouhodobý cyklus (tedy IV. Kondratěvova vlna) má netypický
charakter, protože se vyznačuje mimořádně vysokými tempy růstu v době expanze a existencí
inflace v období dlouhodobé deprese“ (Rosier, Dockés, 1987, s. 152).
Kondratěvovy dlouhé vlny ve vývoji světového HDP identifikují, za pomoci spektrální
analýzy, A. V. Korotayev a S. V. Tsirel (2010). Jejich příspěvek obsahuje i popis použitých
metod, analýzu dat z poválečného vývoje či např. identifikaci V. dlouhé vlny.522 Především
ohledně vývoje po II. světové válce jmenovaní operují s údaji, zcela nekorespondujícími např.
se schématem 1.1., resp. 4.1. Znovu odkažme na problematičnost případné V. dlouhé K-vlny,
resp. na různé interpretace rekapitulované zejména částí 4.5.3.2.
Tabulka 2.3. Průměrná roční míra růstu světového HDP v % během fází
Kondratěvových vln v období 1871-2007
Kvlna Fáze523
konec
II.
A
Roky –
varianta 1524
Roky –
varianta 2
Průměrná roční míra
růstu světového HDP
v % - varianta 1
Průměrná roční míra
růstu světového HDP
v % - varianta 2
1871-75
1871-75
2,09
2,09
II.
B
1876-94
1876-94
1,68
1,68
III.
A
1895-1913
1895-1929
2,57
2,34
III.
IV.
IV.
V.
B
A
B
A
1914-46
1947-72
1974-91
1992-2007
1930-46
1947-73
1974-83
1984-2007
1,50
4,84
3,05
3,49
0,98
4,84
2,88
3,42
Pramen: (Korotayev, Tsirel, 2010)525
Znovu zopakujme, že detailnější pohled na identifikaci, resp. statistické apod.
prokazování dlouhých vln není předmětem této monografie. Jako další ilustraci pestrosti a
mnohosti přístupů může sloužit, v řadě aspektů ovšem diskutabilní, schéma 2.6. Zjednodušeně
a značně schematicky ilustruje makroekonomické cykly („velké vlny“) rozvoje hospodářství
Srov. (Mandel, 1995), resp. paragraf 3.7.2. K „hegemonům“ též viz paragrafy kapitoly 4., resp. pasáže 4.5.
Srov. (Mensch, 1979).
522
Podrobněji viz (Korotayev, Tsirel, 2010).
523
„Fáze A“ značí dlouhodobý vzestup, „fáze B“ dlouhodobý sestup. Srov. přístup Wallersteina v části 4.5.2.
524
(Korotayev, Tsirel, 2010) pracují s různými variantami – k metodologii blíže viz tamtéž.
525
520
521
133
vyspělých zemí světa v interpretaci J. Stehlíka (1996, 1998). Náčrt začíná rokem 1790526 a
končí, podle předpokladů Stehlíka „zavedením hmotně saturostacionárního systému někdy
kolem poloviny 21. století“ (Stehlík, 1998, s. 121).527
Schéma 2.6. „Makrocykly“ temp hospodářského růstu vyspělých zemí podle
Stehlíka528
Pramen: (Stehlík, 1998, s. 122)
Graf na schématu 2.6. sestavil Stehlík s použitím „průměrů“ periodizací
„dlouhovlnných“ autorit J. Van Gelderena, N. D. Kondratěva, E. E. Mandela, J. A.
Schumpetera, A. A. K. Spiethoffa, E. Wagemanna, S. De Wolffa.529 Schéma u vyspělých
zemí identifikuje čtyři, resp. pět „makrocyklů“, přičemž „ten případný čtvrtý měl specifickou
podobu (můžeme jej nazvat kvazicyklem) ...“ (Stehlík, 1998, s. 121). Začíná velkým propadem
s maximem v roce 1932, vede ke značnému ekonomickému růstu za II. světové války (kdy
nejvýraznější byl v USA)530 a končí v relativně velmi krátké době poválečné „rekonverze“
1945-46.531 Stehlík konstatuje, že jde o „... „cyklus“ vskutku zvláštní, protože při víceletých
„Existují samozřejmě (spekulativní) pokusy prodloužit registraci makrocyklů i před rok 1790. Např. ...
Wageman počítal ještě s vlnami 1690-1730 a 1730-1790, avšak přihlédneme-li k tomu, že průmyslová revoluce
byla ve světě (v Anglii) započata přibližně v roce 1760, nelze v předcházejících letech uvažovat o nějakém
významnějším ekonomickém vzestupu (šlo maximálně o hospodářské výkyvy menšího rozsahu, ostatně těžko
vyčíslitelné)“ (Stehlík, 1998, s. 121-122). K E. Wagemannovi podrobněji viz paragraf 3.3.1., resp. (Wagemann,
1928, 1929, 1931). Stehlík jméno Wagemann uvádí jako Wageman – pozn. PS. Ke zkracování cyklů srov.
schéma 4.9.
527
Blíže viz (Stehlík, 1995, 2000).
528
Srov. schéma 1.1., resp. 4.1., tabulku 1.1. aj.
529
Vklady všech jmenovaných detailněji představuje kapitola 3.
530
Srov. tabulku 2.2.
531
„... krizový vývoj 1929-1933 zde byl jakoby kompenzován hospodářským vzepětím první poloviny 40. let ...“
(Stehlík, 1998, s. 121).
526
134
průměrech jsou oba jeho extrémy „vyrovnány“ a stávají se vlastně „součástí“ vzestupné fáze
(1932-1973) následné makrovlny ...“ (dtto).532
Stehlík přitom podrobněji nespecifikuje ani vrcholy, ani deprese jednotlivých vln –
pouze dodává, že „horní kulminace v roce 1910 byla pravděpodobně nižší než vyvrcholení
v roce 1973“ (tamtéž). Časová rozpětí horních inflexí se v tomto pojetí zmenšují – „... 53, 37,
35 a 28 let – pokud u čtvrté veličiny předpokládáme cyklus 1945-1973), podobně jako
vzdálenosti mezi depresemi (55, 50 a 37 let, závěrečná vlna nebyla „uzavřena“)“ (Stehlík,
1998, s. 122).533 Dodejme, že Stehlík – v duchu své kontroverzní hypotézy „hmotné
saturostacionarity“534 – predikuje, že poslední zaznamenaný „makrocyklus“ skončí „... někdy
na začátku éry hospodářské stagnace (stacionarity), tj. zhruba za padesát let“ (tamtéž).535
Závěrem shrňme základní východiska k identifikaci dlouhých vln a metodologii jejich
výzkumu, jak je uvádí J. S. Goldstein (1988). Jeho širší koncept dlouhých vln je však přitom
značně specifickým536 a uvádíme tento též coby další ilustraci pestrosti a různorodosti
„dlouhovlnných“ přístupů. Goldsteinův model operuje také s předindustriální epochou (14951795), od které zde budeme abstrahovat, a etapou industriální – v níž je uplatňována
„inovační logika“ dlouhých K-vln. Goldstein, mimo jiné, rekapituluje, které veličiny mají
význam při identifikaci dlouhých vln u jednotlivých teoretických přístupů a modelů.
Goldstein uvádí sedm základních typů veličin: „1. Ceny: .... Jak často a v jakých
zemích mohou být cenové vlny nalezeny? Tyto otázky zajímaly většinu badatelů ... od té doby,
kdy se ceny staly nejlépe využitelným ekonomickým ukazatelem ... 2. Produkce: ... V kterých
zemích a v jakých obdobích mohou být nalezeny střídající se fáze rychlého a pomalého růstu
produkce? Tyto otázky jsou ústřední ... stejně jako kritika, která spojuje dlouhé vlny pouze s
cenovým vývojem ... 3. Inovace a invence: Jsou vlny či shluky inovací synchronní s dlouhými
vlnami? Jsou korelovány stejně nebo opačně s fázemi ekonomického růstu. Tyto otázky jsou
ústřední pro inovační školu. 4. Kapitálové investice: Koreluje náhlý vzestup investic s
rozmachem dlouhých vln? ... 5. Prodeje: Následují úrovně exportu či jiných indikátorů
mezinárodního obratu fáze dlouhých vln? ... 6. Reálné mzdy a chování dělnické třídy:
Odpovídají kolísání reálných mezd dlouhým vlnám? Následují protesty a stávky dělníků fáze
dlouhých vln? ... 7. Války:537 Mají války tendenci objevovat se ve stejném bodě dlouhých vln?
Jsou velké války korelovány s fázemi dlouhých vln?“ (Goldstein, 1988, s. 64-65).538
J. S. Goldstein (1988) konstatuje, že tyto veličiny se stávají základními proměnnými
zájmu všech přístupů k dlouhým vlnám, resp. všech „škol“ podle své klasifikace,539 kterou
Což rámcově koresponduje se schématy 1.1., 4.1., 4.2. či 4.3., resp. chronologií uváděno paragrafem 2.2.2.
Stehlík v roce 1998 dodává, že: „Čtvrtý, respektive pátý – podle mého názoru závěrečný – úbytek růstových
temp (po roce 1972, v USA iniciovaný o málo dříve, neboť nejvyšší dynamiky hospodářství od roku 1945 bylo
v této zemi dosaženo v období vietnamské války) stále v zásadě pokračuje ...“ (Stehlík, 1998, s. 122). Srov.
(Berry, 1991). A Stehlík dodává, že nastartování nové „makrovlny“ v ekonomicky předních zemích světa ve
druhé polovině 90. let 20. století „... nic zatím ... nenasvědčuje ...“ (Stehlík, 1998, s. 122). Srov. část 4.5.3.2.
534
Blíže viz (Stehlík, 1995, 2000). Srov. (Heczko, 2003).
535
„Samozřejmě by se to mohlo stát i o dost dříve, avšak soudím, že (snižující se) ekonomický růst vyspělých
zemí se nějaký čas nadále udrží z důvodu určité setrvačnosti, přetrvávání některých „postradatelných produkcí“,
pro nutnost intenzivní pomoci zaostalým zemím, pro nápravu velkých ekologických škod apod.“ (Stehlík, 1998, s.
122). Srov. (Stehlík, 1995, 2000), (Zeman, 2002, 2015).
536
Goldsteinův přístup překračuje „čistě“ ekonomický rámec a na dlouhé vlny nenahlíží jenom jako na „pouhé“
hospodářské cykly. Zde již tedy dlouhé vlny nejsou pojímány pouze ve smyslu „ekonomických“ dlouhých vln,
nýbrž i vln sociálně-ekonomického vývoje. Blíže viz paragraf 4.5.2., resp. schéma 4.5. Srov. též kapitolu 1.
537
Srov. tzv. „válečné“ koncepce dlouhých vln v pasážích 3.3. či 4.5. Srov. (Mager, 1986).
538
539
Goldstein (1998) rozeznává teorie: „kapitálově investiční“ (Gelderen, Kondratěv)‚ „inovační“ (Schumpeter),
„kapitalistických krizí“ (např. Trockij) a „válečné“, resp. „monetární“ (Ciriacy-Wantrup, Simiand, Silberling,
Bernstein, Cassel aj.). Blíže viz subkapitolu 3.3., resp. schéma 3.1. Srov. též subkapitolu 3.6., resp. schéma 3.13.
532
533
135
ilustrují schémata 3.1., resp. 3.13. Goldstein dodává, že: „Rozdíly v zájmu o tyto veličiny mezi
jednotlivými školami přispívají k obtížnosti v sumarizování výsledků různých přístupů“
(Goldstein, 1988, s. 65). Např. pokračovatelé přístupu Schumpetera kladou důraz na míru
inovací, resp. investic a na shlukování, resp. „difůzi“ inovací. Marxisticky zaměření autoři
preferují reálné produkční ukazatele před monetárními veličinami, a „kapitálově“ zaměřené
texty zdůrazňují objem investic, velikost kapitálu, ukazatele dynamiky kapitálové akumulace
či míry zisku. Ne nepodstatnou skutečností je také i odlišná dostupnost veličin ke zkoumání.
Při identifikaci dlouhých vln u jednotlivých přístupů tudíž mohou hrát roli veličiny,
jako jsou ceny, produkce, inovace a invence, kapitálové investice, prodeje, reálné mzdy,
chování dělnické třídy a války.540 Metodologii zkoumání dlouhodobých cyklů a klíčové
indikátory, resp. příslušné ukazatele, diskutuje také např. E. E. Mandel (1995). Poukazuje
přitom na marxistické odmítání analýzy cenového vývoje a peněžních toků. A to tvrzením, že
monetární jevy jsou relativně samostatné a nejsou relevantní k identifikaci dlouhých vln.
Vyčítá některým autorům (včetně N. D. Kondratěva), že zkoumají spíše „cenové cykly“ či
dlouhé vlny peněžních toků, než cykly kapitalistického vývoje. Podle Mandela marxisté trvají
na analýze vývoje produkce komodit a pohybů prodejů jako klíčových indikátorů.541
Goldstein (1988) rekapituluje i různé metody a techniky, které byly v minulosti, resp.
které jsou, v teoreticko-empirické analýze dlouhých vln používány. Charakterizuje např.
vizuální porovnávání časových řad ekonomických ukazatelů (vždy značně subjektivního
charakteru a závisící především na „kvalitě“ vysvětlení bodů zvratu), metodu klouzavých
průměrů (pro účely eliminace výkyvů různých délek atd.), použití ukazatelů měr růstu (a
problematiku jejich měření, resp. odhadů), zohlednění dlouhodobých trendů a trendových
odchylek (vedoucích mnohdy k zjednodušené interpretaci dlouhodobých pohybů), spektrální
analýzu542 (a příbuzné metody založené na pevné periodicitě, které však samotný Goldstein
odmítá) či analýzu dlouhých vln v rámci sledování krátkodobějších cyklů (Goldstein, 1988).
Goldstein detailně zkoumá výhody i nevýhody jednotlivých postupů a uvádí příklady
datových schémat dlouhých vln dle různých autorů, což však již přesahuje rámec tohoto textu.
Goldstein (1988) v neposlední řadě upozorňuje na důležité aspekty, které musí být při
projektování vhodné metodologie pro kvantitativní analýzu dlouhých vln zvažovány a
doporučuje vlastní metodu „analýzy periodické fáze“. „Shledal jsem analýzu periodické fáze
jako nejvhodnější k definování zmíněných cyklů. Na rozdíl od spektrální analýzy trendových
odchylek či metody klouzavých průměrů, závisejících na kalendářním čase, analýza
periodických fáze se vztahuje k času cyklickému. Jednotkou měření je historická periodická
fáze. Tento přístup identifikuje dlouhé vlny pomocí rozdílů v průměrech, rychlostech růstu či
jiným znakem řady v po sobě jdoucích fázových periodách. Takováto analýza byla často
používána marxistickými ekonomy, možná proto, že dobře koresponduje s Trockého koncepcí
dlouhých vln ...“ (Goldstein, 1988, s. 184).543 Znovu na tomto místě připomeňme, že tato
monografie dlouhé vlny, resp. dlouhodobé cykly pojímá šířeji a nikoli pouze kvantitativně.544
540
Srov. paragraf 3.7.2. a paragrafy subkapitoly 4.5.
Podrobněji viz subkapitolu 3.7., k Mandelovi především paragraf 3.7.2.
542
Srov. (Korotayev, Tsirel, 2010).
543
S odkazem na (Day, 1976, s. 71).
544
Připomenout zde lze i názor N. D. Kondratěva. Tento závěry ohledně existence „velkých cyklů konjuktury“
(dlouhých vln) získává na základě statistické analýzy. Sám si je však dobře vědom toho, že závěry vycházející
pouze ze statistických metod a teoretických křivek nejsou ještě zcela dostatečné pro naprosté a jednoznačné
potvrzení existence a určení dlouhých vln. Aby se tyto teoretické závěry staly přesvědčivější, a dále „... abychom
se nestali při této analýze obětí nějakého omylu statistických metod ...“ (Kondratiev, 1989, s. 199) považuje
Kondratěv za nezbytné zabývat se a studovat také procesy vývoje kapitalismu v jeho konkrétně-historických
podobách, a nikoli pouze na základě čísel. K postupům a závěrům Kondratěva blíže viz pasáže subkapitoly 3.2.
541
136
Nestandardní pokus o vysvětlení cyklického charakteru industriálního společenskoekonomického vývoje může být spojován s „inovační“ teorií dlouhých vln. Tato
předpokládá, že každých cca 40-60 let dochází k zásadnímu obnovení technik a technologií
(inovacím nejvyšších řádů, které se materializující v příslušných investicích), což otevírá
prostor pro další významné sociální změny. Východisko představují kvalitativní změny
reprodukčního procesu – inovace, kapitalistickým systémem vnitřně generované, a jejich
nerovnoměrný výskyt v čase. Inovacím však nelze přikládat „magickou“ moc a zcela
abstrahovat od dalších aspektů, např. od vývoje zisků či subjektivních faktorů vývoje.
Samotné inovace (např. technologické) nejsou univerzálním faktorem, „všelékem“, resp.
univerzálním řešením vedoucím automaticky k všeobecné prosperitě, blahobytu, štěstí etc.
Dlouhé Kondratěvovy vlny (zde = Kondratěvovy dlouhodobé cykly) přitom nepojímáme
pouze kvantitativně a čistě ekonomicky (jako kolísání temp ekonomického růstu nebo
časových cenových řad), nýbrž i šířeji coby kvalitativní společensko-ekonomický fenomén.
Považujeme je za relativně pravidelné, opakovatelné, periodické výkyvy či kolísání
společensko-ekonomické aktivity cyklického charakteru. Odvíjené od cyklického pohybu
ekonomiky s materiálně-technickým základem periodicity v podobě inovací nejvyšších řádů.
„Inovační“ vysvětlení mechanizmu dlouhých vln (zejména tzv. „kondratěvskoschumpeterovského typu“) vyzdvihují (nicméně obvykle však přitom neabsolutizují) význam
převratných změn techniky a technologií, kdy změny výrobně-silových charakteristik
vytvářejí určitý koridor sociálně-ekonomického vývoje. Na jejich pozadí lze objasňovat
válečné konflikty, revoluční události, velké monetární jevy atd. Nikoli ovšem ve smyslu
automatické a mechanické interpretace. Existuje však řada značně sporných míst a dosud
uspokojivě nezodpovězených otázek. Namátkou např. ohledně empirické podpory dlouhých
vln, načasování inovací, vysvětlení kauzality či pravidelného opětovného výskytu bazických
inovací nebo alespoň rámcového naznačení propojení relativně autonomních sfér
společensko-ekonomického systému, včetně komplikovaných vazeb zprostředkování atd.
Při identifikaci dlouhých vln mnohé moderní studie operují zejména s tempy ekonomického
růstu. Příspěvky raných autorů, včetně N. D. Kondratěva, však obvykle aproximovaly
dlouhé vlny v ekonomické aktivitě vývojem cen, s čímž je spojena celá řada problémů.
Existují různé přístupy k problematice etapizací a datování dlouhých vln.
„Inovační“ (či „technologický“) přístup ilustruje vývoj vyspělých kapitalistických tržních
ekonomik, resp. šířeji industriálních společností, sledem čtyř identifikovaných dlouhých Kvln (resp. dlouhodobých K-cyklů) přibližně padesátileté délky. Na základě relevantních
údajů lze, ve dvoufázovém schématu (s fází dlouhodobé expanze, resp. dlouhodobé deprese
zhruba stejných délek), tyto datovat přibližně takto: I. K-vlna 1780/90-1844/51 (s horním
bodem obratu 1810/17, založená na procesech první průmyslové revoluce); II. K-vlna
1844/51-1880/96 (s obratem 1870/76 – „věk železnic“); III. K-vlna 1880/96-1939/45 (s
obratem 1914/17, spojená s technickovědeckou revolucí); IV. K-vlna 1939/45-původně
kolem roku 2000 (s horním obratem 1965/70, spojovaná s procesy revoluce
vědeckotechnické). Otevřené a nejasné stále je ukončení IV. K-vlny, resp. náběh nové V. Kvlny, často spojované s informační revolucí. Nástup V. dlouhé K-vlny, především
v globálním měřítku, dosud zůstává předmětem neukončených a kontroverzních diskuzí.
Existují však i odlišné chronologizace různě pojímaných i identifikovaných dlouhých vln, a
to zejména ohledně vývoje ve 20. století, resp. po II. světové válce (s úvahami o zkracování
dlouhých vln či s identifikací i dřívějšího konce V. K-vlny a predikcemi startu už VI. vlny).
Instrumentárium dlouhých K-vln, vztahovaným především k inovacím, představuje užitečný
137
metodologický nástroj pro analýzu nejenom současnosti (včetně aktuálních krizí či rozporů
soudobé globalizace), nýbrž i k objasnění pozadí mnohých významných historických
událostí a k predikcím budoucího vývoje. Toto instrumentárium přitom není neslučitelné
ani s kriticko-dialektickým přístupem, resp. materialistickým pojetím dějin. Samozřejmě
však nelze nikdy očekávat jeho stoprocentní vypovídací schopnost a ani samospasitelnost.
Průkopníci a raní autoři sledovali dlouhou vlnu vlastní kapitalistickému způsobu výroby
především pomocí cenových dat. Za klíčové body zlomu považovali přibližně léta 1815,
1849, 1873 a 1896. Důležitou roli v cenovém vývoji přitom sehrával zemědělský sektor.
Pokud autoři primárně dlouhé vlny interpretují coby „cenové cykly“, je nezbytné
nahlédnout pod povrch agregátní cenové hladiny, a oddělit různé faktory a vlivy historicky
a místně ovlivňující dynamiku cenového vývoje. Jediným poválečným teoretikem dlouhých
vln, který interpretuje dlouhé vlny jako „cenové cykly“ přitom zůstává W. W. Rostow.
Obecnější přístup k dlouhým vlnám pohlíží na tyto jako na fenomén nejenom oběhu, ale i
sféry výroby. Základy zde pokládá N. D. Kondratěv, v návaznosti na myšlenky J. Lescura aj.
Dynamika cen a obdobných veličin je chápána pouze jako jeden z možných indikátorů
obecnějších ekonomických změn. Do centra pozornosti většiny příspěvků se postupně
dostává dynamika vývoje výstupu jednotlivých druhů především průmyslové produkce.
V kontextu rozvoje statistické základny následně i údaje o průmyslové výrobě jako celku,
důchodu na hlavu či vývoji HDP aj. v rámci makroagregátů používaných a rozšířených po
II. světové válce. Poválečné studie obvykle operují s údaji vypovídajícími o ekonomickém
růstu – zejména s dlouhodobými výkyvy (kolísáním) jeho temp.
Různorodé teoretické přístupy a modely při identifikaci dlouhých vln operují s různými
veličinami. Podle J. S. Goldsteina jde o sledování vývoje cen, produkce, inovací a invencí,
kapitálových investic, prodejů, reálných mezd a chování dělnické třídy a válek. Uvedené
veličiny se stávají základními proměnnými zájmu různých přístupů k dlouhým vlnám, resp.
jednotlivých teoretických „škol“. Zde je těžiště zájmu orientováno k „inovační“ linii teorií.
I ohledně kvantifikace dlouhodobých cyklů, resp. dlouhých vln stále přetrvává celá řada
teoretických a praktických problémů či nejasností (namátkou např. jak oddělit a odlišit
dlouhodobé výkyvy od obecného vzestupného trendu). Ze složitostí určování, resp.
identifikace dlouhodobých výkyvů, cyklů či vln taktéž vyplývá neexistence jednotného a
jediného způsobu datování dlouhodobých cyklů, resp. dlouhých K-vln.
Prezentovány bývají též různé náhledy na fázování dlouhodobých cyklů, resp. dlouhých vln.
Většina modelů je převoditelná na jednoduché dvoufázové schéma (z fází dlouhodobého
vzestupu a dlouhodobého sestupu). Propracována jsou schémata čtyřfázová (např. v duchu
J. A. Schumpetera s posloupností fází prosperita – recese – deprese – oživení), resp. různé
modely „vzorové“ K-vlny (např. s fází oživení, vzestupu, „propadu“ a recese, nebo se
vzestupem, vrcholem a „inflačním hřebenem“, sestupem v podobě „první recese“, krátkým
a mírným vzestupem, resp. delším mírnějším poklesem v podobě „plošiny“ a „disinflačního
boomu“, poté následuje „druhá deprese“, spojená s krizí a panikou a dalším poklesem).
Existují i schémata pětifázová aj. I zde však přetrvává (nejen) terminologická neujasněnost.
Problémy identifikace dlouhodobých cyklů, resp. dlouhých vln (především v hospodářském
vývoji kapitalistických ekonomik) a různých metodologií jejich výzkumů dokumentují
složitost, komplexnost, ale i pestrost, různorodost či interdisciplinaritu „dlouhovlnných“
přístupů. Ohledně měření a statistické podpory dlouhých vln nutno konstatovat, že dlouhé
vlny (nebo pro některé tzv. dlouhé vlny) v zásadě existují pro ty, kteří je chtějí vidět (a kteří
jim „věří“), a většinou se neobjevují jejich kritikům a odpůrcům. „Sociálně-ekonomické“
dlouhé vlny jsou pak ještě více „nestandardní“ záležitostí a fenoménem ryze kvalitativním.
138
Prameny a odkazy ke kapitole 2.
Abramovitz, M. (1950): Inventories and Business Cycles. New York: National Bureau of Economic
Research. ISBN nemá.
Aftalion, A. (1909): Essai d'une théorie des crises générales et périodiques: La réalité des
surproductions générales. Paris: Larose & Tenin. ISBN nemá.
Aftalion, A. (1913): Les crises périodiques de surproduction. Paris: Riviére. ISBN nemá.
Akerlof, G. A., Shiller, R. J. (2010): Živočišné pudy. Jak lidská psychologie řídí ekonomiku a proč je
podstatná pro celosvětový kapitalismus. Praha: Dokořán a Argo. ISBN 978-80-7363-299-1,
resp. 978-80-257-0335-9. Též viz recenzi in Acta Oeconomica Pragensia, 2010, roč. 18, č. 6, s.
85-96. ISSN 0572-3043.
Allen, R. G. D. (1975): Makroekonomická teorie: Matematický výklad. Praha: Academia. ISBN nemá.
Ansiaux, M. (1934): L'inflation du crédit et la prévention des crises. Paris: Dalloz. ISBN nemá.
Arnold, L. G. (2002): Business Cycle Theory. Oxford: Oxford University Press. ISBN
9780199256822.
Aukucionek, S. P. (1986): O teorijach neravnomernosti techničeskogo progressa. Ekonomika i
matematičeskije metody, roč. 22, č. 5, s. 797-811. ISSN 0424-7388.
Bagehot, W. (1872): Physics and Politics: Or Thoughts on the Application of the Principles of Natural
Selection and Inheritance to Political Society. London: King. ISBN nemá.
Baker, R. L. (1976): New and Improved ... Inventors and Inventions that have Changed the Modern
World. London: British Museum Publications. ISBN 0714103802.
Baranovskij-Tugan, M. I. (1894): Promyšlennyje krizisy v sovremmenoj Angliji, ich pričiny i vlijanije
na narodnuju žizň. St. Petersburg: Skorohodov. ISBN nemá (německy Studien zur Theorie und
Geschichte der Handelskrisen in England. Jena: G. Fisher, 1901. ISBN nemá).
Barnett, V. L. (1998): Kondratiev and the Dynamics of Economic Development: Long Cycles and
Industrial Growth in Historical Context. New York: St. Martin's Press. ISBN 0312210485.
Barnett, V. L. (2011): E. E. Slutsky as Economist and Mathematician: Crossing the Limits of
Knowledge. London: Routledge. ISBN 9780415549608.
Barro, R. J. (1980): A Capital Market in an Equilibrium Business Cycle Model. Econometrica, roč. 48,
č. 6, s. 1393-1417. ISSN 1468-0262.
Barro, R. J., Sala-I-Martin, X. (2004): Economic Growth. 2. vydání. Cambridge: MIT Press. ISBN 0262-02553-1.
Barrow, J. D. (1999): Teorie všeho: Hledání nejvyššího vysvětlení. Praha: Mladá fronta. ISBN 80-2040602-6.
Baťa, T. (2013): Úvahy a projevy. Praha: Omega. ISBN 9788073900199.
Baumol, W. J., Quandt, R. E. (1985): Chaos Models and Their Implications for Forecasting. Eastern
Economic Journal, roč. 11, č. 1, s. 3-15. ISSN 0094-5056.
Bažantová, I. (2015): Čeští keynesiánci a jejich teoretický pohled na hospodářskou krizi 30. let 20.
století. In Kubů, E., Soukup, J., Šouša, J. (eds.) (2015): Fenomén hospodářské krize v českých
zemích 19. až počátku 21. století: Cyklický vývoj ekonomiky v procesu gradující globalizace.
Praha/Ostrava: Filosofická fakulta Ostravské university a Nová tiskárna Pelhřimov, s. 107-130.
ISBN 978-80-7415-115-6 (Praha) a 978-80-7464-774-1 (Ostrava).
Bernard, L., Gevorkvan, A., Palley, T., Semmler, W. (2014): Long-Wave Economic Cycles: The
Contributions of Kondratieff, Kuznets, Schumpeter, Kalecki, Goodwin, Kaldor, and Minsky. In
Beveridge, W. H. (1921): Weather and Harvest Cycles. Economic Journal, roč. 31, č. 124, s. 429-452.
ISSN 1468-0297.
Beveridge, S., Nelson, Ch. R. (1981): A New Approach to Decomposition of Economic Time Series
into Permanent and Transitory Components with Particular Attention to Measurement of the
„Business Cycle“. Journal of Monetary Economics, roč. 7, č. 2, s. 161-174. ISSN 0304-3932.
139
Bjerkholt, O. (2007): Ragnar Frisch's Business Cycle Approach: The Genesis of the Propagation and
Impulse Model. European Journal of the History of Economic Thought, roč. 14, č, 3, s. 449-486.
ISSN 0967-2567.
Blanchard, O. J., Kiyotaki, N. (1987): Monopolistic Competition and the Effects of Aggregate
Demand. American Economic Review, roč. 77, č. 4, s. 647-666. ISSN 0002-8282.
Bocheňski, J. M. (1994): Marxismus-leninismus: Věda nebo víra. Olomouc: Velehrad. ISBN 80901614-5-6.
Bors, L., Jacobs, J., Kuper, G. H., Kvetan, V. (1999): The Composite Leading Indicator of the Slovak
Republic Business Cycle: Construction and Forecast. Ekonomický časopis, roč. 47, č. 1, s. 3-19.
ISSN 0013-3035.
Braudel, F. (1958): Histoire et Sciences sociales: La longue durée. Annales. Économies, Sociétés,
Civilisations, roč. 13, č. 4, s. 725-753. ISSN 1774-2234.
Brčák, J., Sekerka, B., Stará D., Svoboda, R. (2012): Česká republika ve světle ekonomických teorií.
Plzeň: Aleš Čeněk. ISBN 978-80-7380-369-8.
Brock, W. A., Sayersová, C. L. (1988): Is the Business Cycle Characterized by Deterministic Chaos?
Journal of Monetary Economics, roč. 22, č. 1, s. 71-90. ISSN 0304-3932.
Brown, C. B. (1989): Alvin H. Hansen´s Contributions to Business Cycle Analysis. Working Paper č.
515. Cambridge: MIT. ISBN nemá.
Burda, M., Wyplosz, Ch. (2001): Macroeconomics: A European Text. Third Edition. Oxford: Oxford
University Press. ISBN 0198776500.
Cahlík, T., Hlaváček, M., Seidler, J. (2010): Makroekonomie. 2. upravené vydání. Praha: Karolinum.
ISBN 978-80-246-1906-4.
Capra, F. (2002): Bod obratu: Věda, společnost a nová kultura. Praha: DharmaGaia a Maťa. ISBN 8085905-42-6, resp. 80-7287-024.
Cassel, G. K. (1932): The Theory of Social Economy. New York: Harcourt, Brave & Co. ISBN nemá.
Clark, J. M. (1917): Business Acceleration and the Law of Demand: A Technical Factor in Economic
Cycles. Journal of Political Economy, roč. 25, č. 3, s. 217-235. ISSN 0022-3808.
Craig, P. P., Watt, K. E. F (1985): The Kondratieff Cycle and War: How Close Is the Connection?
Futurist, roč 20, April, s. 25-27. ISSN 0016-3317.
Czesaný, S. (2002): Monitorování a analýza hospodářského cyklu. Politická ekonomie, roč. 50, č. 2, s.
185-208. ISSN 0032-3233.
Czesaný, S. (2005): Tendence a faktory vývoje hospodářského cyklu v ČR. Politická ekonomie, roč.
53, č.1, s. 31-42. ISSN 0032-3233.
Czesaný, S. (2010): The Business Cycle in the Czech Republic: Trends, Context and Economic Policy
Implications. Ekonomické rozhľady, roč. 34, č. 3, s. 378-405. ISSN 0323-262X.
Czesaný, S. (2013a): Kontexty hospodářské politiky a současné finanční a hospodářské krize.
Politická ekonomie, roč. 61, č.6, s. 770-794. ISSN 0032-3233.
Czesaný, S. (2013b): Proměny konceptu měnové politiky v kontextu hospodářského cyklu. Acta
academica karviniensia, roč. 13, č. 1, s. 21-33. ISSN 1212-415X.
Czesaný, S., Johnsonová, Z. (2012): Ekonomický cyklus, hospodářská politika a bohatství zemí. Praha:
Oeconomica – VŠE v Praze. ISBN 9788024518633.
Čechrák, C. (1930): Hospodářské konjunktury. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského.
ISBN nemá.
ČSÚ (2003): Pojetí hrubých domácích, resp. národních úspor. Analýza ČSÚ č. 313/2003. Praha:
Český statistický úřad. ISBN nemá.
Day, R. B. (1976): The Theory of Long Waves: Kodratieff, Trotcky, Mandel. New Left Review, roč.
99, č. 1, s. 67-82. ISSN 0028-6060.
De Jong, D. N., Dave, Ch. (2011): Structural Macroeconometrics. 2. vydání. Princeton: Princeton
Delbeke, J. (1981): Recent Long-Wave Theories: A Critical Survey. Futures, roč. 13, č. 4, s. 246-257.
ISSN 0016-3287.
140
De Soto, J. H. (2004a): Hospodářský cyklus: Marxisté, rakušané, neoricardiánci a neoklasikové. Terra
Libera, ročník 5, listopad 2004, s. 1, 3. ISSN nemá.
De Soto, J. H. (2004b): Rakušané proti keynesovcům a monetaristům. Terra Libera, ročník 5, listopad
2004, s. 1, 4. ISSN nemá.
De Soto, J. H. (2009): Dinero, crédito bancario y ciclos económicos. 4. vydání. Madrid: Unión
Editorial. ISBN 978-84-7209-473-4.
De Soto, J. H. (2011): Some Additional Reflections on the Economic Crisis and the Theory of the
Cycle. Dostupné na http://www.jesushuertadesoto.com/articulos/articulos-en-ingles/someadditional-reflections-on-the-economic-crisis-and-the-theory-of-the-cycle [cit. 24. 6. 2015].
Di Matteo, M., Goodwin, R. M., Vercelli, A. (eds.) (1989): Technological and Social Factors in Long
Term Fluctuations. Berlin/Heidelberg: Springer-Verlag. ISBN 978-3-540-50663-8.
Dolejš, J. (1989): Použitelnost teorie dlouhých vln v prognóze rozvoje socialistické společnosti. Studie
Ústavu prognózování ČSR, září 1989. Praha: Ústav prognózování ČSR. ISBN nemá.
Dore, M. H. I. (1993): The Macrodynamics of Business Cycles: A Comparative Evaluation. Oxford:
Blackwell. ISBN 9781557863805.
Dornbusch, R., Fischer, S. (1994): Makroekonomie. Šesté vydání. Praha: SPN. ISBN 80-04-25556-6.
Dosi, G. et al. (eds.) (1988): Technical Change and Economic Theory. London and New York: Pinter
Publishers. ISBN 086187949X.
Downs, A. (1957): An Economic Theory of Democracy. New York: Harper. ISBN nemá.
Džbánková, Z. (2015): Obraz krize v podnikatelské mentalitě a etice. In Kubů, E., Soukup, J., Šouša,
J. (eds.) (2015): Fenomén hospodářské krize v českých zemích 19. až počátku 21. století:
Cyklický vývoj ekonomiky v procesu gradující globalizace. Praha/Ostrava: Filosofická fakulta
Ostravské university a Nová tiskárna Pelhřimov, s. 555-568. ISBN 978-80-7415-115-6 (Praha) a
978-80-7464-774-1 (Ostrava).
Ebeling, R. M. (ed.) (1996): The Austrian Theory of the Trade Cycle and Other Essays. Auburn:
Ludwig von Mises Institute. ISBN 0-945466-21-8.
Echaudemaison, C. D. a kol. (1995): Slovník ekonomie a sociálních věd. Praha: EWA Edition. ISBN
80-85764-13-X.
Ekonomická encyklopedie (1984). 2. přepracované vydání. Díl 1, 2. Praha: Svoboda. ISBN nemá.
Elliott, R. N., Prechter, R. R. (2004): R. N. Elliott's Masterworks: The Definitive Collection.
Gainesville: New Classics Library. ISBN 0932750761.
Engels, F. (1950): Dialektika přírody. Praha: Svoboda. ISBN nemá.
Engliš, K. (1934): Světová a naše hospodářská krise: Čtyřicet článků z Lidových
novin od listopadu 1930 do ledna 1934. Praha: F. Borový. ISBN nemá.
Evans, T. (2004): Marxian and Post-Keynesian Theories of Finance and the Business Cycle. Capital &
Class, roč. 28, č. 83, s. 47-100. ISSN 0309-8168.
Ezekiel, M. J. B. (1938): The Cobweb theorem. Quarterly Journal of Economics, roč. 52, č. 2, s. 255280. ISSN 0033-5533.
Fama, E. F. (1965): Random Walks in Stock Market Prices. Financial Analysts Journal, roč. 21, č. 5,
s. 55-59. 0015-198X.
Felderer, B., Homburg, S. (1995): Makroekonomika a nová ekonomika. Bratislava: Elita. ISBN 8085323-87-7.
Fellner, W. J. (1956): Trends and Cycles in Economic Activity. New York: Holt. ISBN nemá.
Fialová, H., Jaroš, M. (1999): Konjunkturní analýza v mezinárodním obchodu. Praha: FMV VŠE
v Praze. ISBN 80-7079-671-5.
Filosofický slovník (1995): Olomouc: FIN. ISBN 80-7182-014-8.
Formánek, M. (ed.) (2004): Marxismus: Vybrané texty Karla Marxe, Bedřicha Engelse a Vladimíra
Iljiče Lenina (zpravoval M. Formánek). Díl I., II., III. Praha: Orego. ISBN 80-86741-10-9.
Foster, W. T., Catchings, W. (1928): The Road to Plenty. New York: Houghton Mifflin. ISBN nemá.
Freeman, Ch. P. (ed.) (1983): Long Waves in the World Economy. London: Butterworth-Heinemann.
ISBN 0408221569.
Friedman, M. (1968): The Role of Monetary Policy. American Economic Review, roč. 58, č. 1, s. 1-17.
ISBN 0002-8282.
Friedman, M., Schwartzová, A. J. (1963): A Monetary History of the United States, 1867-1960.
Princeton: Princeton University Press. ISBN nemá.
141
Frisch, R. A. K. (1933): Propagation Problems and Impulse Problems in Dynamics Economics. Oslo:
Universitets Økonomiske Institut. ISBN nemá.
Fukuda, S., Onodera, T. (2001): A New Composite Index of Coincident Economic Indicators in Japan:
How can we improve the forecast performance? International Journal of Forecasting, roč. 17, č.
3, s. 483-498. ISSN 0169-2070.
Galí, J. (2015): Monetary Policy, Inflation, and the Business Cycle: An Introduction to the New
Keynesian Framework. 2. vydání. Princeton: Princeton University Press. ISBN 9780691164786.
Glismann, H. H., Rodemer, H., Wolter, F. (1980): Lange Wellen wirtschaftlichen Wachstums: Replik
und Weiterführung. Kiel Discussion Papers č. 74. Kiel: Kiel Institute for the World Economy.
ISSN 0455-0420.
Goodwin, R. M. (1951): The Nonlinear Accelerator and the Persistence of Business Cycles.
Econometrica, roč. 19, č. 1., s. 1-17. ISSN 1468-0262.
Goodwin, R. M. (1967): A Growth Cycle. In Feinstein, C. H. (ed.) (1967): Socialism, Capitalism and
Economic Growth: Essays Presented to Maurice Dobb. London: Cambridge University Press.
ISBN 9780521049870.
Goodwin, R. M. (1990): Chaotic Economic Dynamics. Oxford: Oxford University Press. ISBN
0198283350.
Gordonová, A., Suzuki, D. (1994): Jde o přežití. Beroun: Baroko & Fox. ISBN 80-86047-04-0.
Greenwald, B., Stiglitz, J. (2003): Toward a New Paradigm in Monetary Economics. Cambridge:
Cambridge University Press. ISBN 9780521810340.
Haberler, G. (1937): Prosperity and Depression: A Theoretical Analysis of Cyclical Movements.
Geneva: League of Nations. ISBN nemá.
Hahn, A. L. (1920): Volksvirtschaftliche Theorie des Bankkredits. Tübingen: J. C. B. Mohr. ISBN
nemá.
Hanappe, P. (1978): Le Génétique des branches dominantes dans l´économie: Eléments I. Monrouge:
Prospective et Aménagement, 1978. ISBN 05480681X.
Hansen, A. H. (1927): Business-Cycle Theory: Its Development and Present Status. Boston: Ginn.
ISBN nemá.
Hansen, A. H. (1939): Economic Progress and Declining Population Growth. American Economic
Review, roč. 2, č. 1, s. 1-15. ISSN 0002-8282.
Hansen, A. H. (1941): Fiscal Policy and Business Cycles. New York: Norton. ISBN nemá.
Hansen, A. H., Clemence, R. V. (ed.) (1953): Readings in Business Cycles and National Income. New
York: Norton. ISBN nemá.
Hanusch, H. (1990): Význam J. A. Schumpetera jako ekonoma 20. století. Politická ekonomie, roč. 38,
č. 11, s. 1325-1333. ISSN 0032-3233.
Hanusch, H., Pyka, A. (2007): Principles of Neo-Schumpeterian Economics. Cambridge Journal of
Economics, roč. 31, č. 2, s. 275-289. ISSN 0309-166X.
Harrod, R. F. (1936): Trade Cycle. Oxford: Clarendon Press. ISBN nemá.
Harrod, R. F. (1939): An Essays in Dynamic Theory. Economic Journal, roč. 49, č. 143, s. 14-33.
ISSN 1468-0297.
Harrod, R, F. (1948): Towards a Dynamic Economics. London: Macmillan. ISBN nemá.
Hawtrey, R. G. (1913): Good And Bad Trade: An Inquiry Into The Causes Of Trade Fluctuations.
London: Constable and Co. ISBN nemá.
Hawtrey, R. G. (1919): Currency and Credit. London: Longmans, Green. ISBN nemá.
Hawtrey, R. G. (1928): Trade and Credit. London: Longmans. ISBN nemá.
Hawtrey, R. G. (1937): Capital and Employment. London: Longmans, Green. ISBN nemá.
Hayek, F. A. (1929): Geldtheorie und Konjunkturtheorie. Wien: Hölder-Pichler-Tempsky. IBN nemá.
Hayek, F. A. (1931): Prices and Production. New York: A. M. Kelley. ISBN nemá.
Hayek, F. A. (1939): Profits, Interest and Investment. London: George Routledge & Sons. ISBN
nemá.
142
Haywood, E. (1973): The Deviation Cycle: A New Index of the Australian Business Cycle 1950–
1973. Australian Economic Review, roč. 6, č. 4, s. 31-39. ISSN 1467-8462.
Hájek, M., Bezděk, V. (2001): Odhad potenciálního produktu a produkční mezery v České republice.
Heczko, S. (1998a): Inovace, technologie a dlouhodobé cykly. Marathon, roč. 2, č. 6, s. 14-16. ISSN
1211-8591. Též viz Inovace, technologie a dlouhodobé cykly. In Jánošíková, I., Kaňa, R. (eds.)
(1997): Globalizace ekonomických procesů na prahu 21. století. Sborník sekce z mezinárodní
konference 9.-12. 9. 1997. Ostrava: VŠB-TU Ostrava Ekonomická fakulta, s. 8-15. ISBN 807078-448-2.
Heczko, S. (1998b): Teorie a realita dlouhodobých cyklů (dlouhých vln). Marathon, roč. 2, č. 1, s. 3234. ISSN 1211-8591. Též viz doplňovaný podkladový a studijní materiál Historie a realita
dlouhodobých cyklů. Praha: BIVŠ 2011 a dále. ISBN nemá.
Heczko, S. (2004): Globalizace, hospodářské cykly a metodologie vědy. Marathon, roč. 8, č. 5, s. 1011. ISSN 1211-8591.
Heczko, S. (2011): Historie a realita dlouhodobých cyklů. Britské listy [on-line], 27. 6. 2011. ISSN
1213-1792.
Heczko, S., Sirůček, P. (1998a): Dlouhé vlny (Kondratěvovy cykly) a revoluce. In Formánek, M. (ed.)
(1998): Revoluce a reformy. Praha: Pražská rada KSČM, s. 46-56. ISBN nemá.
Heczko, S., Sirůček, P. (1998b): Teorie a realita dlouhých vln – úvod do problematiky. Podkladový a
studijní materiál. Praha: FNH VŠE v Praze. ISBN nemá.
Helísek, M. (2002): Makroekonomie. Základní kurs. 2. přepracované vydání. Slaný: Melandrium.
ISBN 80-86175-25-1, resp. 80-86175-26-X.
Hicks, J. R. (1932): The Theory of Wages. New York: Macmillan. ISBN nemá.
Hicks, J. R. (1950): A Contribution to the Theory of the Trade Cycle. Oxford: Clarendon Press. ISBN
nemá.
Hobson, J. A. (1894): The Evolution of Modern Capitalism: A Study of Machine Production. London:
W. Scott. ISBN nemá.
Hobson, J. A. (1909): The Industrial System: An Inquiry Into Earned and Unearned Income. London:
Longmans, Green, and Company. ISBN nemá.
Hodrick, R., Prescott, E. Ch. (1997): Postwar U.S. Business Cycles: An Empirical Investigation.
Journal of Money, Credit, and Banking, roč. 29, č. 1, s. 1-16. ISSN 022-2879.
Holman, R. (2004): Makroekonomie: Středně pokročilý kurz. Praha: C. H. Beck. ISBN 80-7179-7642.
Holman, R. a kol. (1999): Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C. H. Beck. ISBN 80-7179-238-1.
Holubec, S. (2009): Sociologie světových systémů: Hegemonie, centra, periferie. Praha: Slon. ISBN
978-80-7419-014-8. Též viz recenzi in Marathon, 2010, roč. 14, č. 3, s. 3-21. ISSN 1211-8591.
Chytil, V. (1939): Vlny hospodářské konjunktury: Se zvláštním zřetelem k cenovým záznamům jako
podkladu úsudku o stavu hospodářství. Brno: Orbis. ISBN nemá.
Imbert, G. (1956): Des Mouvements de longue dureé Kondratieff. Aix-en-Provence: Office
universitaire de polycopie. ISBN nemá.
IMF (2002): World Economic Outloock. April 2002: Recessions and Recoveries. Washington:
International Monetary Fund. ISBN 1-58906-107-1.
Ivanička, K. (1988): Synergetika a civilizácia. Bratislava: Alfa. ISBN nemá.
Jablońska, A. (1988): Stagnacja sekularna kapitalizmu: Ewolucja poglądów. Warszawa: Państwowe
Wydawn. Naukowe. ISBN 8301082356.
Jacobs, J. (1998): Econometric Business Cycle Research. New York: Springer US. ISBN
9780792382546.
Jakovec, J. V. (1988): Uskorenije naučno-techničeskogo progressa: Teorija i ekonomičeskij
mechanizm. Moskva: Ekonomika. ISBN 5-282-00312-0.
Jakovec, J. V. (2001): Nasledije N. D. Kondratieva: Vzgljad XXI. veka. Moskva: Meždunarodnij Fond
Kondratieva. ISBN nemá.
James, E. (1968): Dějiny ekonomického myšlení 20. století. Praha: Academia. ISBN nemá.
143
Jevons, H. S. (1910): The Sun’s Heat and Trade Activity. London: F. S. King and Son. ISBN nemá.
Jevons, W. S. (1884): Innvestigations in Currency and Finance. London: Macmillan. ISBN nemá.
Juglar, C. J. (1862): Des crises commerciales et leur retour périodique en France, en Angleterre et
aux États-Unis. Paris: Librairie Guillaumin et Cie. ISBN nemá.
Kadeřábková, B. (2003): Úvod do makroekonomie: Neoklasický přístup. Praha: C. H. Beck.
ISBN 80-7179-788-X.
Kadeřábková, A., Źďárek, V. (2006): Makroekonomická analýza. Praha: Vysoká škola ekonomie a
managementu. ISBN 8086730050.
Kahn, R. F. (1931): The Relation of Home Investment to Unemployment. Economic Journal, roč. 41,
č. 162, s. 173-198. ISSN 1468-0297.
Kaldor, N. (1934): A Classificatory Note on the Determination of Equilibrium. Review of Economic
Studies, roč. 1, č. 2, s. 122-136. ISSN 0034-6527.
Kaldor, N. (1940): A Model of the Trade Cycle. Economic Journal, roč. 50, č. 197, s. 78-92. ISSN
1468-0297.
Kaldor, N. (1957): A Model of Economic Growth. Economic Journal, roč. 67, č. 268, s. 591-624.
ISSN 1468-0297.
Kalecki M. (1935): A Macrodynamic Theory of Business Cycles. Econometrica, roč. 3, č. 3, s. 327344. ISBN ISSN 1468-0262.
Kalecki, M. (1939): Essays in the Theory of Economic Fluctuations. London: George Allen & Unwin.
ISBN nemá.
Kalecki, M. (1943): Political Aspects of Full Employment. Political Quarterly, roč 14, č. 4, s. 322331. ISSN 1467-923X.
Keynes, J. M. (1930): A Treatise on Money. London: Macmillan. ISBN nemá.
Keynes, J. M. (1963): Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Praha: ČSAV. ISBN nemá.
Kindleberger, Ch. P. (1973): The World in Depression, 1929 – 1939. London: Allen Lane/Penguin
Press. ISBN 0713903120.
King, R. G., Plosser, Ch. I. (1984): Money, Credit and Prices in Real Business Cycle. American
Economic Review, roč. 74, č. 3, s. 363-380. ISSN 0002-8282.
Kiyotaki, N. (2011): A Perspective on Modern Business Cycle Theory. Economic Quarterly –
Federal Reserve Bank of Richmond, roč. 97, č. 3, s. 195-208. ISSN 1069-7225.
Kitchin, J. (1923): Cycles and Trends in Economic Factors. Review of Economic Statistics, roč. 5, č.
1, s. 10-16. ISSN 0034-6535.
Press. ISBN 9780312418168.
Kleinknecht, A. H. (1990): Are there Schumpeterian Waves of Innovations? Cambridge Journal of
Economics, roč, 14, č. 1, s. 81-92. ISSN 0309-166X.
Kodera, J. (1995): Dynamická teorie reálného podnikatelského cyklu a inflace. Habilitační práce.
Praha: FFÚ VŠE v Praze. ISBN nemá.
Koderová, J., Sojka, M., Havel, J. (2011): Teorie peněz. 2. rozšířené vydání. Praha: Wolters Kluwer.
ISBN 978-80-7357-640-0.
Kohout, P. (2010): Investiční strategie pro 3. tisíciletí. 6. vydání. Praha: Grada. ISBN 978-80-2473315-9.
Kohoutek, M. (2004): Krizové řízení. Část 1 – teoretické základy. Slaný: Melandrium. ISBN 8086175-39-1. Též viz recenzi in Marathon, 2004, roč. 8, č. 6, s. 33-34. ISSN 1211-8591.
Kondratiev, N. D., Jakovec, J. V., Abalkin, L. I. (2002): Bolšije cikly konjunktury i teorija
predvidenija: Izbrannye trudy. Moskva: Ekonomika. ISBN 5-282-02181-1.
Koo, R. (2011): The World in Balance Sheet Recession: Causes, Cure, and Politics. Real-World
Economics Review, roč. 58, č. 12, s. 19-37. ISSN 1755-9472.
Korotayev, A. V., Tsirel, S. V. (2010): A Spectral Analysis of World GDP Dynamics: Kondratieff
Waves, Kuznets Swings, Juglar and Kitchin Cycles in Global Economic Development, and the
2008–2009 Economic Crisis. Structure and Dynamics: eJournal of Anthropological and Related
Sciences, roč. 4, č. 1, s. 3-57. ISSN 1554-3374.
144
Kotlán, I. a kol. (2001): Aplikovaná hospodářská politika. Ostrava: Sokrates. ISBN 80-86572-01-3.
Kovalevová, G. D. (1992): Cykličeskaja dinamika ekonomičeskich processov: Izmerenie i
modelirovanie. Novosibirsk: Nauka 1992. ISBN 5020303763.
Krameš, J. (2015): Hospodářská krize v českém ekonomickém myšlení do roku 1948. In Kubů, E.,
Soukup, J., Šouša, J. (eds.) (2015): Fenomén hospodářské krize v českých zemích 19. až počátku
21. století: Cyklický vývoj ekonomiky v procesu gradující globalizace. Praha/Ostrava:
Filosofická fakulta Ostravské university a Nová tiskárna Pelhřimov, s. 83-105. ISBN 978-807415-115-6 (Praha) a 978-80-7464-774-1 (Ostrava).
Kučerová, V. (2009): Fuzzy modelování hospodářských recesí. Trendy ekonomiky a managementu,
roč. 3, č. 5, s. 29-33. ISSN 1802-8527.
Kurz, H. D. (2010): The Beat of the Economic Heart: Joseph Schumpeter and Arthur Spiethoff on
Business Cycles. MPRA Paper č. 20429. Münich: MPRA. ISBN nemá.
Kuznets, S. (1930): Secular Movements in Production and Prices: Their Nature and their Beating
upon Cyclical Fluctuation. Boston: Houghton Miflin. ISBN nemá.
Kuznets, S. (1940): Schumpeter´s Business Cycles. American Economic Review, roč. 30, č. 2, s. 251271. ISSN 0002-8282.
Kuznets, S. (1953): Economic Change. New York: Norton. ISBN nemá.
Kuznets, S. (1966): Modern Economic Growth: Rate, Structure and Spread. New Haven: Yale
University Press. ISBN nemá.
Kydland, F. E., Prescott, E. Ch. (1977): Rules Rather Than Discretion: The Inconsistency of Optimal
Plans. Journal of Political Economy, roč. 85, č. 3, s. 473-491. ISSN 0022-3808.
Kydland, F. E., Prescott, E. Ch. (1982): Time-to-Build and Aggregate Fluctuations. Econometrica,
roč. 50, č. 6, s. 1345-1370. ISSN 1468-0262.
Kydland, F. E., Prescott, E. Ch. (1990): Business Cycles: Real Facts and a Monetary Myth. Quarterly
Kydland, F. E., Prescott, E. Ch. (1996): The Computational Experiment: An Econometric Tool.
Journal of Economic Perspectives, roč. 10, č. 1, s. 69-85. ISSN 0895-3309.
Labrousse, C. E. et al. (1933): Esquisse du mouvement des prix et des revenus en France au XVIIIe
siècle. Paris: Dalloz. ISBN nemá.
Laidler, D. E. W. (1973): The Influence of Money on Real Income and Inflation: A Simple Model
with some Empirical Tests for the United States 1953-72. Manchester School of Economic &
Social Studies, roč. 41, č. 4, s. 367-395. ISSN 0025-2034.
Laidler, D. E. W. (1981): Monetarism: An Interpretation and an Assessment. Economic Journal, roč.
91, č. 361, s. 1-21. ISSN 1468-0297.
Lange, O. (1941): Book Review of Schumpeter´s Business Cycles. Review of Economics and
Statistics, roč. 23, č. 4, s. 190-193. ISSN 0034-6535.
Laveleye, É. L. V. (1886): The Elements of Political Economy. New York: G. P. Putnam's Sons. ISBN
nemá.
Leaviss, J. (2015): How to End Boom and Bust: Make Cash Illegal. The Telegraph, 13. 5. 2015. ISSN
0307-1235.
Dostupné
na
http://www.telegraph.co.uk/finance/personalfinance/comment/11602399/Ban-cash-end-boomand-bust.html [cit. 14. 6. 2015].
Lederer, E. (1922): Grundzüge der ökonomischen Theorie: Eine Einführung. Tübingen: J. C. B. Mohr
(P. Siebeck). ISBN nemá.
Lembcke, J. (1991-92): Why 50 Years? Working-Class Formation and Long Economic Cycles.
Science & Society, roč. 55, č. 4, s. 417-445. ISSN 0036-8237.
Lescure, J. (1907): Des crises génerales et périodiques de surproduction. Paris: J. Larose & L. Tenin.
ISBN nemá.
Lescure, J. (1933): Housses et baisses des prix de langen dureé. Paris: Domat-Montchrestien. ISBN
nemá.
Ljungqvist, L., Sargent, T. J. (2012): Recursive Macroeconomic Theory. 3. vydání. Cambridge: MIT
Press. ISBN 9780262018746.
Loužek, M., Tajovský, L. (eds.) (2004): Velká deprese: Sborník textů. CEP č. 35/2004. Praha:
Centrum pro ekonomiku a politiku. ISBN 80-86547-38-8.
145
Lovelock, J. (1994): Gaia: Živoucí planeta. Praha: Mladá fronta a MŽP ČR. ISBN 80-204-0436-8.
resp. 80-85368-56-0.
Lucas, R. E. (1972): Expectations and the Neutrality of Money. Journal of Economic Theory, roč. 4,
č. 2, s. 103-124. ISSN 0022-0531.
Lucas, R. E. (1973): Some International Evidence on Output-Inflation Tradeoffs. American Economic
Lucas, R. E. (1975): An Equilibrium Model of the Business Cycle. Journal of Political Economy,
roč. 83, č. 6, s. 1113 - 1144. ISSN 0022-3808.
Lucas, R. E. (1976): Econometric Policy Evaluation: A Critique. In Brunner, K., Meltzer, A. H. (eds.)
(1976): The Phillips Curve and Labor Markets. New York: Elsevier, s. 19-46. ISBN
0444110070.
Lucas, R. E. (1977): Understanding Business Cycles. In Brunner, K., Meltzer, A. H. (eds.) (1977):
Stabilization of the Domestic and International Economy. New York: Elsevier, s. 7-29. ISBN
0720407095.
Lucas, R. E. (1981): Studies in Business-Cycle Theory. Cambridge: MIT Press. ISBN 02620448.
Lucas, R. E. (1987): Models of Business Cycles. Hoboken: Wiley-Blackwell. ISBN 9780631147916.
Lucas, R. E. (1988): On the Mechanics of Economic Development. Journal of Monetary Economics,
roč. 22, č. 1, s. 3-42. ISSN 0304-3932.
Lucas, R. E. (1993): Making a Miracle. Econometrica, roč. 61, č. 2, s. 251-272. ISSN 1468-0262.
Lucas, R. E., Sargent, T. J. (1978): After Keynesian Macroeconomics. Federal Reserve Bank of
Minneapolis Quarterly Review, roč. 3, č. 2, s. 1-16. ISSN 0271-5287.
Lundberg, E. (1937): Studies in the Theory Economic Expansion. London: P. S. King. ISBN nemá.
Lütkepohl, H. (2005): New Introduction to Multiple Time Series Analysis. Berlin/Heidelberg:
Springer-Verlag. ISBN 978-3-540-40172-8.
Macek, J. (1935): Cesta z krise. Praha: Jan Laichter. ISBN nemá. Též viz recenzi in Marathon, 2010,
roč.14, č. 1, s. 3-12. ISSN 1211-8591.
Maddison, A. (1982): Phases of Capitalist Development. New York: Oxford University Press. ISBN
0198284519.
Maddison, A. (1991): Dynamic Forces in Capitalist Development: A Long-Run Comparative View.
New York: Oxford University Press. ISBN 0198283989.
Mach, M. (2001): Makroekonomie II. Pro magisterské (inženýrské) studium. 1. a 2. část. 3. vydání.
Slaný: Melandrium. ISBN 80-86175-18-9.
Macháček, M. (2001a): Od klasiků k novým klasikům: stručný nástin vývoje pojetí hospodářských
cyklů od 19. století do počátku 70. let 20. století. Ekonomická revue, roč. 4, č. 4, s. 35-52. ISSN
1212-3951.
Macháček, M. (2001b): Reálné hospodářské cykly v otevřených ekonomikách. Finance a úvěr, roč.
51, č. 2, s. 81-98. ISSN 0015-1920.
Major, L., Sobotka, M. (1979): G. W. F. Hegel. Praha: Mladá fronta. ISBN nemá.
Mandelbrot, B. B. (2003): Fraktály: Tvar, náhoda a dimenze. Praha: Mladá fronta. ISBN 80-2041009-0.
Mandelbrot, B. B., Hudson, R. L. (2006): The (Mis)behavior of Markets: A Fractal View of Financial
Turbulence. New York: Basic Books. ISBN 978-0465043576.
Mankiw, N. G. (1999): Zásady ekonomie. Praha: Grada. ISBN 80-7169-891-1.
Marx, K. H. (1978): Kapitál. Díl I. Praha: Svoboda. ISBN nemá.
Mensch, G. O. (2009): Schumpeterian Solutions to the Current Crisis. Předneseno na konferenci
Schumpeter-Economics and Investment v Třešti (konané 10. – 12. 6. 2009) dne 12. 6. 2009. In
CD Papers Presented: Neo-Schumpeterian Economics: An Agenda for the 21st Century II. Třešť:
146
Fond malých projektů Vysočiny. Nestránkováno, ISBN nemá. Dostupné na
http://archive.is/vZKU7 [cit. 29. 6. 2015].
Mensch, G., Haag, G., Weidlich, W. (1984): The Schumpeter Clock. Cambridge: Ballinger. ISBN
0884109399.
Menschikov, S. M. (1989): Lange Wellen in der Wirtschaft: Theorie und aktuelle Kontroversen.
Frankfurt am Main: IMSF. ISBN 9783888070617.
Menshikov, S. M., Klimenko, L. (1989): Long Waves in Economic Structure. In Di Matteo, M.,
Goodwin, R. M., Vercelli, A. (eds.) (1989): Technological and Social Factors in Long Term
Fluctuations. Berlin/Heidelberg: Springer, s. 145-166. ISBN 978-3-540-50663-8.
Metzler, L. A. (1941): The Nature and Stability of Inventory Cycles. Review of Economic Statistics,
roč. 23, č. 3, s. 113-119. ISSN 0034-6535.
Mills, T. C. (ed.) (2002): Long Term Trends and Business Cycles. Cheltenham: Edward Elgar. ISBN
9781840647860.
Minsky, H. P. (1982): Can „It“ Happen Again? Essays on Instability and Finance. Armonk: M. E.
Sharpe. ISBN 087332305X.
Minsky, H. P. (1992): Schumpeter and Finance. In Biasco, S., Roncaglia, A., Salvati, M. (eds.) (1993):
Market and Institutions in Economic Development: Essays in Honour of Paolo Sylos Labini.
London/New York: MacMillan, s. 103-115. ISBN 9780333553411.
Mises, L. E. (1912): Theorie des Geldes und der Umlaufsmittel. Vienna: Jonathan Cape. ISBN nemá.
Mitchell, W. C. (1913): Business Cycles and Their Causes. Berkeley: University of California Press.
ISBN nemá.
Mitchell, W. C. (1927): Business Cycles: The Problem and Its Setting. Cambridge: National Bureau of
Mitchell, W. C., Burns, A. F. (1946): Measuring Business Cycles. Cambridge: National Bureau of
Modelski, G., Thompson, W. R. (1996): Leading Sectors and World Powers: The Coevolution of
Global Politics and Economics. Columbia: University of South Carolina Press. ISBN
9781570030543.
Moore, H. L. (1914): Economic Cycles: Their Law and Cause. New York: Macmillan. ISBN nemá.
Moore, H. L. (1923): Generating Economic Cycles. Nex York: Macmillan. ISBN nemá.
Moore, G. H. (1983): Business Cycles, Inflation, and Forecasting. 2. vydání. Pensacola: Ballinger.
ISBN 0-884-10285-8.
Muth, J. F. (1961): Rational Expectations and the Theory of Price Movements. Econometrica, roč. 29,
č. 3, s. 315-335. ISSN 1468-0262.
Napoleoni, C. (1968): Dějiny ekonomického myšlení dvacátého století. Praha: Academia. ISBN nemá.
Narkus, S. (2012): Kondratieff, N. and Schumpeter, Joseph A. long-waves theory: Analysis of longcycles theory. Master thesis for the degree of Master of Philosophy in Environmental and
Development Economics. Oslo: Universitetet i Oslo. ISBN nemá. Dostupné na
https://www.duo.uio.no/bitstream/handle/10852/38107/Sarunas-Narkus.pdf?sequence=1 [cit. 20.
6. 2015].
NBER (2003): The NBER’s Business-Cycle Dating Procedure. Cambridge: National Bureau of
Economic Reserarch. ISBN nemá.
NBER Business Cycle Dates dostupné na http://www.nber.org/cycles.html [cit. 20. 9. 2014].
Nefiodow, L. A. (1990): Der fünfte Kondratieff: Strategien zum Strukturwandel in Wirtschaft und
Gesellschaft. Frankfurt am Main: Frankfurter Allg. ISBN 3-409-13927-3.
Nefiodow, L. A. (1996): Der sechste Kondratieff: Wege zur Produktivität und Vollbeschäftigung im
Zeitalter der Information. Sankt Augustin: Rhein-Sieg-Verl. ISBN 3-9805144-0-4.
Nefiodow, L. A. (2014): The Sixth Kondratieff: The Growth Engine of the 21s Century. In Grinin, L.,
Devezas, T., Korotayev, A. (eds.) (2014): Kondratieff Waves: Juglar – Kuznets – Kondratieff.
Volgograd: Uchitel Publishing House. ISBN 978-5-7057-4282-0.
Niemira, M. P., Klein, P. A. (1994): Forecasting Financial and Economic Cycles. New York: John
Wiley. ISBN 0-471-84544-2.
Nikitin, S. (1986): Teoriji „dlinnych voln“ i naučno-techničeskij progress. Mirovaja ekonomika i
meždunarodnyje otnošenija, roč. 29, č. 8, s. 101-110. ISSN 0131-2227.
147
Nordhaus, W. D. (1975): The Political Business Cycle. Review of Economic Studies, roč. 42, č. 2, s.
169-190. ISSN 1467-937X.
Norkus, Z. (2013): When the Kondratieff Winter Comes: An Exploration of the Recent Economic
Crisis from a Long Wave Theory Perspective. Social Space Scientific Journal, roč. 5, č. 1, s. 4769. ISSN 2084-1558.
Novotný, V. (2000): Metodologie konjunkturního výzkumu. Ústí nad Labem: FSE UJEP. ISBN 807044-275-1.
Novotný, V. (2004): Výzkum hospodářské konjunktury. Ústí nad Labem: FSE UJEP. ISBN nemá.
Dostupné na http://fse1.ujep.cz/download.php?idx=5316 [cit. 10. 10. 2014].
OECD Business Cycle Analysis Databaze dostupná na http://stats.oecd.org/mei/default.asp?rev=2 [cit.
20. 9. 2014].
Pavelka, T. (2007): Makroekonomie: Základní kurz. III. vydání. Slaný: Melandrium. ISBN 80-8617558-4.
Pearce, W. D. a kol. (1995): Macmillanův slovník moderní ekonomie. Čtvrté vydání. Praha: Victoria
Publishing. ISBN 80-85605-42-2.
Pigou, A. C. (1927): Industrial Fluctuations. London: Macmillan. ISBN nemá.
Pigou, A. C. (1933): The Theory of Unemployment. London: Macmillan. ISBN nemá.
Pigou, A. C. (1941): Employment and Equilibrium: A Theoretical Discussion. London: Macmillan.
ISBN nemá.
Plosser, Ch. I. (1989): Understanding Real Business Cycles. Journal of Economic Perspectives, roč. 3,
č. 3, s. 51-77. ISSN 1307-1637.
Prechter, R. R. (2003): View from the Top of the Grand Supercycle. Gainesville: New Classics
Library. ISBN 0932750559.
Pressman, S. (2005): Encyklopedie nejvýznamnějších ekonomů. Brno: Barrister & Principal. ISBN 8086598-57-8.
Prigogine, I., Stengersová, I. (2001): Řád z chaosu: Nový dialog člověka s přírodou. Praha: Mladá
fronta. ISBN 80-204-0910-6.
Prorok, V. (2012): Tvorba rozhodování a analýza v politice. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-4179-6.
Půlpán, K. (1997): Vývoj ruského nemarxistického ekonomického myšlení (1890 – 1939). Politická
Ray, G. F. (1980): Innovation in the Long Cycle. Lloyds Bank Review, roč. 22, č. 135, s. 14-28. ISSN
0024-547X.
Reijnders, J. P. G. (1990): Long Waves in Economic Development. Aldershot: Edward Elgar. ISBN
9781852783396.
Rodbertus, J. K. (1898): Over Production and Crises. London: S. Sonnenschein. ISBN nemá.
Rostow, W. W. (1980): Why the Poor Get Ricker and the Rich Slow Down: Essays in the Marshallian
Long Period. Austin: University of Texas Press. ISBN 0292730128.
Sadowski, Z. L., Szeworski, A. (eds.) (2004): Kalecki’s Economics Today. London/New York:
Routledge. ISBN 0-203-50435-6.
Salomon, J. J. (1997): Technologický úděl. Praha: Filosofia. ISBN 80-7007-097-8.
Samuelson, P. A. (1939a): A Synthesis of the Principle of Acceleration and the Multiplier. Journal of
Political Economy, roč. 47, č. 6, s. 786-797. ISSN 0022-3808.
Samuelson, P. A. (1939b): Interactions between the Multiplier Analysis and the Principle of
Acceleration. Review of Economics and Statistics, roč. 21, č. 2, s. 75-78. ISSN 0034-6535.
Samuelson, P. A., Nordhaus, W. D. (1991): Ekonomie. 13. vydání. Praha: Svoboda. ISBN 80-2050192-4.
Semmler, W. (ed.) (1994): Business Cycles: Theory and Empirical Methods. Dordrecht: Springer
Netherlands. ISBN 9780792394488.
Setínský, J. (1964): Teorie krizí v Československu. Praha: SPN 1964. ISBN nemá.
148
Sherman, H. J., Kolk, D. X. (1996): Business Cycles and Forecasting. New York: HarperCollins.
ISBN 9780065011395.
Schumpeter, J. A. (1987): Teória hospodárského vývoja: Analýza podnikateľského zisku, kapitálu,
úveru, úroku a kapitalistického cyklu. Bratislava: Pravda. ISBN nemá.
Schumpeter, J. A. (1989): Bussines Cycles: A Theoretical, Historical and Statistical Analysis of the
Capitalist Process. Philadelphia: Porcupine Press. ISBN 0-87991-263-4.
Schumpeter, J. A. (2004): Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno: Centrum pro studium
demokracie a kultury. ISBN 80-7325-044-6. Též viz rozbor in Marathon, 2005, roč. 9, č. 2, s.
34-52. ISSN 1211-8591.
Schumpeter, J. A., Schumpeterová, E. B. (ed.), Perlman, M. (1996): History of Economic Analysis:
With a New Introduction. Oxford: Oxford University Press. ISBN 0195105591.
Sirol, J. (1942): Le Róle de l'Agriculture dans les Fluctuations Économiques. Paris: Sirey. ISBN nemá.
Sirůček, P. (1997a): Počátky analýzy dlouhých vln I. Marathon, roč. 1, č. 4, s. 16-19. ISSN 12118591.
Sirůček, P. (1997b): Počátky analýzy dlouhých vln II. Cyklický vývoj kapitalistických ekonomik v
díle K. Marxe a B. Engelse, marxistická teorie krizí. Marx a Engels o dlouhých vlnách.
Sirůček, P. (1997c): Počátky analýzy dlouhých vln III. Marathon, roč. 1, č. 6, s. 16-20. ISSN 12118591.
Sirůček, P. (1997d): Sled Kondratěvových cyklů – fikce či skutečnost? Marathon, roč. 1, č. 2, s. 1119. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (1998a): Koncepce samolikvidace kapitalismu a teorie dlouhých vln. Marathon, roč. 2, č.
1, s. 27-31. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (1998b): N. D. Kondratěv – zakladatel moderních koncepcí dlouhých vln. Politická
Sirůček, P. (1998c): N. D. Kondratěv – zakladatel moderní teorie dlouhých vln I. Marathon, roč. 2, č.
2, s. 14-23. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (1998d): N. D. Kondratěv – zakladatel moderní teorie dlouhých vln II. Marathon, roč. 2, č.
3, s. 15-22. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (1998e): N. D. Kondratěv – zakladatel moderní teorie dlouhých vln III. Marathon, roč. 2,
č. 4, s. 7-21. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (1998f): N. D. Kondratěv – zakladatel moderní teorie dlouhých vln IV. Silná a slabá místa
Kondratěvova modelu dlouhých vln. Marathon, roč. 2, č. 5, s. 33-41. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (1998g): Počátky analýzy dlouhých vln – přínos N. D. Kondratěva. Doktorská disertace.
Praha: IES FSV UK. ISBN nemá.
Sirůček, P. (1999a): Inovace jako základ efektivnosti globalizujících se ekonomik a inovační
mechanismus dlouhodobých cyklů. Marathon, roč. 3, č. 6, s. 21-25. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (1999b): Kondratěvovy dlouhodobé cykly – inovační přístup J. A. Schumpetera.
Habilitační práce. Praha: FNH VŠE v Praze. ISBN nemá.
Sirůček, P. (1999c): Koncepce dlouhých vln J. A. Schumpetera. Politická ekonomie, roč. 47, č. 5, s.
643-667. ISSN 0032-3233.
Sirůček, P. (1999d): Počátky zkoumání dlouhých vln. Politická ekonomie, roč. 47, č. 1, s. 97-111.
ISSN 0032-3233.
Sirůček, P. (1999e): Zkoumání dlouhých vln v meziválečném období. Politická ekonomie, 1999, roč.
47, č. 3, s. 378-392. ISSN 0032-3233.
Sirůček, P. (2000a): Dlouhé vlny kapitalistického vývoje v pojetí západního marxisty E. Mandela.
Sirůček, P. (2000b): J. A. Schumpeter – ekonom pro 21. století? Marathon, roč. 4, č. 4, s. 8-17. ISSN
1211-8591.
Sirůček, P. (2000c): Moderní syntetizující koncepce dlouhých vln J. Van Duijna. Marathon, roč. 4, č.
2, s. 13-25. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2001a): Nástin historie zkoumání dlouhých vln – hlavní závěry. Marathon, roč. 5, č. 1, s.
16-34. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2001b): „Novou ekonomiku“ přináší V. dlouhá vlna. Marathon, roč. 5, č. 4, s. 11-17.
ISSN 1211-8591.
149
Sirůček, P. (2001c): Standardní a nestandardní přístupy k ekonomickým cyklům (vybrané problémy).
Sirůček, P. (2003): Průvodce dějinami standardních ekonomických teorií. 2. aktualizované vydání.
Slaný: Melandrium. ISBN 80-86175-35-9.
Sirůček, P. (2004a): Inovace, dlouhé vlny a tzv. nová ekonomika v globalizované kapitalistické realitě
aneb od Schumpetera k Valentovi. Marathon, roč. 8, č. 1, s. 2-9. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2004b): Nové aspekty globalizace aneb megatrendy 2000 – 2010. Marathon, roč. 8, č. 5,
s. 3-10. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2005): Teorie inovací J. A. Schumpetera a její rozpracování F. Valentou. Ekonomie a
Management, roč. 8, č. 3, s. 6-13. ISSN 1212-3609.
Sirůček, P. (2006): Inovace ve světle dlouhých vln (Innovacii v svete dlinnych voln). In Mechanizmy
ustojčivogo razvitija innovacionnych socialno-ekonomičeskich sistem (2006). Materialy
meždunarodnoj naučno-praktičeskoj konferencii – Bobrujsk, 30 marta 2006 goda. Minsk:
Belorusskij gosudarstvennyj universitet, s. 67-70. ISBN 985-484-293-2.
Sirůček, P. (2007b): Globalization in the Light of Megatrends and Long Waves. Marathon, roč. 11, č.
2, s. 2-8. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2007c): Historické mezníky zkoumání ekonomických cyklů. Marathon, roč. 11, č. 4, s. 213. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2007d): Inovační přístup k dlouhým vlnám. Ekonomický časopis, roč. 55, č. 1, s. 54-68.
ISSN 0013-3035.
Sirůček, P. (2007e): Rozpory a perspektivy globalizace. Marathon, roč. 11, č. 3, s. 3-16. ISSN 12118591.
Sirůček, P. (2009a): Krize a dlouhodobé ekonomické cykly v dílech klasiků. Marathon, roč. 13, č. 5, s.
10-14. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2009b): Krize, dialektika, systémová teorie a soudobá globalizace. Marathon, roč. 13, č.
1, s. 18-27. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2010): Ekonom a teoretik socialismu M. I. Tugan-Baranovskij. Marathon, roč. 14, č. 6, s.
6-18. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2011a): Globální kapitalismus z hlediska tzv. teorie dlouhých vln. In Heller, J., Neužil, F.
a kol. (2010): Kdopak by se Marxe bál? Praha: Futura, kap. IV. (s. 95-123). ISBN 978-8086844-73-2.
Sirůček, P. (2011b): Pokrok nebo podvod? Naše Pravda, 2011, č. 37, s. 3. Společensko-politická
příloha Haló novin, 19. 9. 2011. ISSN 1210-1494.
Sirůček, P. (2012a): Megatrendy 2010 – 2020 (pracovní nástin). Marathon, roč. 16, č. 2, s. 3-8. ISSN
1211-8591.
Sirůček, P. (2012b): Staronové fenomény kapitalistické globalizace. In Dolejš, J. et al. (eds.) (2012):
Sirůček, P. (2012c): Staronové fenomény kapitalistické globalizace (aneb teoretická reflexe soudobé
globalizace a krizí v kontextu diskuzí o socialismu v 21. století). Marathon, roč. 16, č. 4, s. 4-24.
ISSN 1211-8591.
Sirůček, P. (2012d): Ženy v ekonomii – R. Luxemburgová. Acta Oeconomica Pragensia, roč. 20, č. 1,
s. 88-95. ISSN 0572-3043.
Sirůček, P. (2014): Globalizace: vybrané teoretické aspekty, vývoj, výhledy. In Sirůček, P., Descubes,
I., Džbánková, Z., Šumpíková, M. et al. (2014): Makro- a mikroekonomické aspekty globalizace,
růstu, rozvoje a konkurenceschopnosti – vybrané problémy ve světle institucionálního
uspořádání. Slaný: Melandrium, s. 8-177. ISBN 978-80-87990-00-1.
Sirůček, P. (2015): Krize ve světle inovační teorie dlouhých vln. In Kubů, E., Soukup, J., Šouša, J.
(eds.) (2015): Fenomén hospodářské krize v českých zemích 19. až počátku 21. století: Cyklický
vývoj ekonomiky v procesu gradující globalizace. Praha/Ostrava: Filosofická fakulta Ostravské
university a Nová tiskárna Pelhřimov, s. 25-54. ISBN 978-80-7415-115-6 (Praha) a 978-807464-774-1 (Ostrava).
Sirůček, P. (2016a): Dlouhodobé hospodářské cykly. In Heczko, S. a kol. (2016): Hospodářské cykly –
teorie a realita. Praha: BIVŠ, s. 81-150 (publikace v přípravě).
150
Sirůček, P. (2016b): Polozapomenuté postavy ekonomického myšlení: M. Kalecki. Acta Oeconomica
Pragensia, 2016, roč. 24. ISSN 0572-3043 (díl seriálu plánovaný do č. 5).
Sirůček, P. (2016c): Polozapomenuté postavy ekonomického myšlení: O. Lange. Acta Oeconomica
Pragensia, 2016, roč. 24. ISSN 0572-3043 (díl seriálu plánovaný do č. 6).
Sirůček, P. (2017): Polozapomenuté postavy ekonomického myšlení: J. Ch. L. S. Sismondi. Acta
Oeconomica Pragensia, 2017, roč. 25. ISSN 0572-3043 (díl seriálu plánovaný do č. 1).
Sirůček, P., Descubes, I., Džbánková, Z., Šumpíková, M. et al. (2014): Makro- a mikroekonomické
aspekty globalizace, růstu, rozvoje a konkurenceschopnosti: vybrané problémy ve světle
institucionálního uspořádání. Slaný: Melandrium. ISBN 978-80-87990-00-1.
Sirůček, P., Džbánková, Z. (2008): Předchůdci neoklasické ekonomie. Ekonomie a Management, roč.
11, č. 3, s. 23-38. ISSN 1212-3609.
Sirůček, P., Džbánková, Z. (2009): Předchůdci neoklasické doktríny a teorií. Marathon, roč. 13, č. 3,
s. 2-26. ISSN 1211-8591.
Sirůček, P., Heczko, S. (2006a): Globalizace – vybrané teoretické aspekty. Ekonomie a Management,
roč. 9, č. 4, s. 32-49. ISSN 1212-3609.
Sirůček, P., Heczko, S. (2006b): Socialismus ve světle globalizace. Alternativy, prosinec, roč. 9, č. 26,
s. 20-28. ISSN 1210-1494.
Sirůček, P., Heczko, S. (2010): (Staro)nové jevy kapitalistické globalizace. Marathon, roč. 14, č. 4, s.
13-15. ISSN 1211-8591.
Sismondi, J. Ch. L. S. (1819): Nouveaux principes d'économie politique, ou de la richesse dans ses
rapports avec la population. Paris: Delaunay. ISBN nemá.
Slutskij, E. E. (1937): The Summation of Random Causes as the Source of Cyclic Processes.
Econometrica, roč. 5, č. 2, s. 105-146. ISSN 1468-0262.
Snowdon, B., Vane, H. R. (2005): Modern Macroeconomics: Its Origin, Development and Current
State. Cheltenham: Edward Elgar. ISBN 184376394X.
Solomou, S. (1990): Phases of Economic Growth, 1850-1973: Kondratieff Waves and Kuznets Swings.
Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 9780521389044.
Solow, R. M. (2010): Building a Science of Economics for the Real World. Hearing Before the
Subcommittee
on
Investigations
and
Oversight,
projev.
Dostupné
na
http://www.gpo.gov/fdsys/pkg/CHRG-111hhrg57604/pdf/CHRG-111hhrg57604.pdf [cit. 1. 9.
2015].
Sombart, W. (1934): Der deutsche Sozialismus. Berlin: Buchholz & Wiesswange. ISBN nemá.
Soskite, D., Carlinová, W. (2006): Macroeconomics: Imperfections, Institutions and Policies. Oxford:
Oxford University Press. ISBN 0198776225.
Soukup, J., Pošta, P., Neset, P., Pavelka, T., Dobrylovský, J. (2007): Makroekonomie: Moderní
přístup. Praha: Management Press. ISBN 978-80-7261-174-4.
Spengler, O. (1997): Člověk a technika (příspěvek k jedné filozofii života). Praha: Neklan. ISBN 80901987-6-7.
Spiethoff, A. A. K. (1925): Krisen. In Handwörterbuch der Sozialwissenschaften. Díl 6. 4. vydání.
Stuttgart a Tübingen: Gustav Fischer a J. C. B Mohr, s. 8-91. ISBN nemá.
Spiethoff, A. A. K. (1955): Die wirtschaftlichen Wechsellagen. Aufschwung, Krise, Stockung. I:
Erklärende Beschreibung. II: Lange statistische Reihe über die Merkmale der wirtschaftlichen
Wechsellagen. Tübingen: Mohr. ISBN nemá.
Stanback, T. M. (1962): Postwar Cycles in Manufacturers’ Inventories. New York: National Bureau
of Economic Research.
Stehlík, J. (1995): Hmotné perspektivy lidstva. Praha: Agentura Koniklec. ISBN nemá.
Stehlík, J. (1996): Z historie konstrukcí ekonomických cyklů. Národní hospodářství, roč. 5, č. 9-12, s.
70-73. ISSN 0862-7037.
Stehlík, J. (1998): Z historie konstrukcí ekonomických cyklů. Mezinárodní vztahy, roč. 33, č. 2, s. 114123. ISSN ISSN 0323-1844.
Stehlík, J. (2000): Budoucnost lidského společenství. Praha: Karolinum. ISBN 80-7184-795-X.
151
Stockhammer, E., Michell, J. (2014): Pseudo-Goodwin cycles in a Minsky model. Post Keynesian
Economics Study Group – Working Paper 1405. ISBN nemá. Dostupné na
https://www.postkeynesian.net/downloads/wpaper/PKWP1405.pdf [cit. 20. 6. 2015].
Summers, L. H. (1986): Some Skeptical Observation on Real Business Cycle Theory. Federal Reserve
Bank of Minneapolis Quarterly Review, roč. 10, č. 4, s. 23-27. ISSN 0271-5287.
Summers, L. H. (2014): Reflections on the New Secular Stagnation Hypothesis. In Teulings, C.,
Baldwin, R. (eds.) (2014): Secular Stagnation: Facts, Causes and Cures. London: Centre for
Economic Policy Research, s. 27-38. ISBN 978-1-907142-77-2.
80-901081-0-5.
Šrubař, I. (2001): Longue dureé, cyklicita a sociální transformace. Sociologický časopis, roč. 37, č. 2,
s. 149-160. ISBN 0038-0288.
Štekláč, J. (2013): Vliv finančních institucí a mechanismu peněžního oběhu na hospodářské cykly:
případ USA. Acta Oeconomica Pragensia, roč. 21, č. 6, s. 21-44. ISSN 0572-3043.
0572-3043.
Švihlíková, I. (2014): Přelom: Od Velké recese k Velké transformaci. Bratislava: Inaque.sk. ISBN
978-80-89737-06-2.
Tavasciová, D., Toporowski, J. (eds.) (2010): Minsky, Crisis nad Development. London/New York:
Macmillan. ISBN 9780230235076.
Taylor, J. B., Woodford, M. (eds.) (1999): Handbook of Macroeconomics. Vol. 1C. Amsterdam:
Elsevier. ISBN 9780444501585.
Tinbergen, J. (1951): Schumpeter and Quantitative Research in Economics. Review of Economics and
Statistics, roč. 33, č. 2, s. 109-111. ISSN 0034-6535.
Tinbergen, J. (1981): Kondratiev Cycles and So-Called Long Waves: The Early Research. Futures,
roč. 13, č. 4, s. 258-263. ISSN 0016-3287.
Tinbergen, J., De Wolff, P. (1939): A Simplified Model of the Causation of Technological
Unemployment. Econometrica, roč. 7, č. 3, s. 193-207. ISSN 1468-0262.
Toffler, A., Tofflerová, H. (2001): Nová civilizace: Třetí vlna a její důsledky. Praha: Dokořán. ISBN
80-86569-00-4.
Toynbee, A. J. (1995): Studium dějin. Praha: Práh – Martin Vopěnka. ISBN 80-85809-21-4.
Valenta, F. (1969): Tvůrčí aktivita, inovace, efekty. Praha: Svoboda. ISBN nemá.
Valentine, L. M., Dauten, C. A. (1983): Business Cycles & Forecasting. Sixth Edition. Cincinnati:
South-Western Publishing. ISBN 0538085401.
Van Duijn, J. J. (1981): Fluctuations in Innovations over Time. Futures, roč. 13, č. 4, s. 264-275. ISSN
0016-3287.
Vincúr, P. (2000): Makroekonomická analýza a prognóza. Bratislava: Sprint. ISBN 80-88848-65-2.
Vojtíšek, J. a kol. (1983): Politická ekonomie: Kapitalismus. II. přepracované vydání. Praha: Svoboda.
ISBN nemá.
Vorlíček, J. (2015): Krize jako teoretický problém – příčiny hospodářských cyklů. In Kubů, E.,
Soukup, J., Šouša, J. (eds.) (2015): Fenomén hospodářské krize v českých zemích 19. až počátku
21. století: Cyklický vývoj ekonomiky v procesu gradující globalizace. Praha/Ostrava:
Filosofická fakulta Ostravské university a Nová tiskárna Pelhřimov, s. 13-24. ISBN 978-807415-115-6 (Praha) a 978-80-7464-774-1 (Ostrava).
Vošvrda, M. S. (2001): Materiály na VosvrdaWeb ohledně Business Cycles Theory dostupné na
http://vosvrdaweb.utia.cas.cz [cit. 10. 7. 2015].
152
Votruba, A. (2013): Paradox úroků: Dějiny konceptu bezúročné měny. Brno: Doplněk. ISBN 978-807239-303-9.
Vrábek, V. (1947): Hospodářská konjunktura. Praha: Knihovna Sborníku věd právních a státních.
ISBN nemá.
Wageman, E. (1928): Konjunkturlehre: Eine Grundlegung zur Lehre vom Rhythmus der Wirtschaft.
Berlin: R. Hobbing. ISBN nemá.
Wagemann, E. (1929): Einführung in die Konjunkturlehre. Lepzig: Quelle &
Meyer. ISBN nemá.
Wagemann, E. (1931): Struktur und Rhytmus der Weltwirtschaft: Grundlagen einer
weltwirtschaftlichen Konjunkturlehre. Berlin: Reimar Hobburg. ISBN nemá.
Wagner-Döbler, R. (1998): Scientometric Evidence for the Existence of Long Economic
Growth Cycles in Europe 1500-1900. Scientometrics, roč. 41, č. 1-2, s. 201-208. ISSN 01389130.
Wallerstein, I. M. (1974): The Modern World System I: Capitalist Agriculture and the Origins of the
European World-Economy in the Sixteenth Century. New York: Academic Press.
9780127859194.
Wallerstein, I. M. (1979): Kondratieff up or Kondratieff down? Fernand Braudel Review, roč. 2, č. 4,
s. 663-673. ISSN 0147-9032.
Wallerstein, I. M. (2004): World-Systems Analysis: An Introduction. Durham/London: Duke
Wardwell, Ch. A. R. (1927): An Investigation of Economic Data for Major Cycles. Philadelphia:
University of Pennsylvania. ISBN nemá.
Wickens, M. (2012): Macroeconomic Theory: A Dynamic General Equilibrium Approach. 2. vydání.
Princeton: Princeton University Press. ISBN 9780691152868.
Wicksell, J. G. K. (1898): Geldzins und Güterpreise: Eine Studie über die den Tauschwert des Geldes
bestimmenden Ursachen. Jena: Gustav Fischer. ISBN nemá.
Wicksell, J. G. K. (1934): Lectures on Political Economy: Volume I. General Theory. London:
Routledge a Kegan Paul. ISBN nemá.
Wicksell, J. G. K. (1936): Interest and Prices. London: Macmillan. ISBN nemá.
Wilenius, M., Kurkiová, S. (2012): Surfing the Sixt Wave: Exploring the Next 40 years of Global
Change. Finlad Futures Research Cente, 10/2012. Turku: University of Turku. ISBN
9789522492555.
Woll, A. (1993): Allgemeine Volkwirtschaftlehre. 11. vydání. München: Franz Vahlen. ISBN 3-80061741-2.
Zarnowitz, V. (1985): Recent Work on Business Cycles in Historical Perspective: A Review of
Theories and Evidence. Journal of Economic Literature, roč. 23, č. 2, s. 523-580. ISSN 00220515.
Zarnowitz, V. (1991): What is a Business Cycle? Working Paper č. 3863. Cambridge: National Bureau
of Economic Reserarch. ISBN nemá.
Zarnowitz, V. (1992): Business Cycles: Theory, History, Indicators and Forecasting. Chicago:
Chicago University Press. ISBN 9780226978901.
Zarnowitz, V. (1997): Business Cycles Observed and Assessed: Why and How They Matter. Working
Paper č. 6230. Cambridge: National Bureal of Economic Research. ISBN nemá.
Zeman, J. (2002): Ekonomické základy trvale udržitelného rozvoje. Olomouc: Vydavatelství
Univerzity Palackého v Olomouci. ISBN 80-244-0420-6. Též viz recenzi in Marathon, 2003,
roč. 7, č. 6, s. 26-32. ISSN 1211-8591.
Zeman, J. (2015): Analýza vybraných problémů udržitelného rozvoje – pohled do budoucnosti a do
minulosti. Praha: Klub společenských věd – Fórum společenských věd, roč. 3, č. 015. ISSN
2336-7679. Dostupné na http://forum.klubspolved.cz/Jan_Zeman_20141202.doc [cit. 29. 6.
2015].
Žák, M. (1998): Politicko-ekonomický cyklus. Politická ekonomie, roč. 46, č. 4, s. 471-480. ISSN
00323233.
Žák, M. a kol. (2002): Velká ekonomická encyklopedie. 2. rozšířené vydání. Praha: Linde. ISBN 807201-381-5.
153
kapitola 3. Historické mezníky a poučení ze zkoumání
dlouhých vln
Kapitola545 v chronologickém sledu přehledově mapuje historickými mezníky zkoumání
dlouhodobých ekonomických cyklů, resp. dlouhých vln. Pozornost zaměřuje opět především
na „kondratěvsko-schumpeterovskou“ tradici zkoumání, s důrazem na význam a dopady
inovací. Studium dlouhodobých výkyvů v ekonomické aktivitě (sledované např. fluktuacemi
produkce a především tradičně pomocí dostupných časových řad popisujících dynamiku cen)
poprvé významněji upoutalo pozornost ekonomů na přelomu 19. a 20. století. Ve 20. století se
nejvíce do zkoumání dlouhých vln zapsali, vedle desítek dalších, Kondratěv a Schumpeter
O změnách ekonomické výkonnosti v průběhu delších období pochybuje málokdo546 –
dodnes nezodpovězenými ale zůstávají otázky, zda jsou změny více než souhrnem náhodných
událostí, zda vykazují pravidelnosti, zda lze hovořit o jejich cyklickém charakteru a pokud
ano, zda je výsledkem vnějších faktorů či je generována zevnitř. Zejména stoupenci „hlavních
proudů“ ekonomické vědy se k fenoménu dlouhodobých cyklů, resp. dlouhým vlnám stavějí
značně kriticky a značně rezervovaně. Nezřídka přímo přezíravě, posměšně a odmítavě,547 jak
ostatně dokumentují i pasáže kapitoly 2.
Existuje ovšem nemálo různorodých autorů, a to zdaleka nejenom ekonomů, nezvratně
přesvědčených o existenci dlouhých vln cyklické povahy (ve vývoji hospodářském a šířeji i
sociálně-ekonomickém) a o smysluplnosti příslušného aparátu. Pro hlubší pochopení
zásadního přínosu N. D. Kondratěva a následně J. A. Schumpetera pro teorii dlouhých vln, a
pro příslušné „inovační“ vysvětlení jejich mechanizmu, je užitečné stručně zrekapitulovat
historii jejich zkoumání. Včetně naznačení poválečného moderního vývoje, resp. i koncepcí
již značně přesahujících „čistě“ ekonomický rámec. Přehled koncepcí a autorů samozřejmě
není zcela vyčerpávající, především pokud jde o „dlouhovlnné“ teorie po II. světové válce a
jejich aplikace. Hlavní etapy a mezníky, zejména do II. světové války, snad ale text postihuje.
3.1. Počátky zkoumání dlouhých vln
Studium dlouhodobých výkyvů v ekonomické aktivitě (sledované např. fluktuacemi
produkce a především tradičně pomocí časových řad dynamiky cen) má relativně dlouhou
tradici. Poprvé upoutává pozornost různě orientovaných ekonomů v období přelomu 19. a 20.
století, i když první ojedinělé – explicitní i implicitní – zmínky sahají cca do poloviny 19.
století. Kořeny mají „dlouhovlnné“ koncepce ještě daleko hlubší. Klíčovými se později, ve
20. století, stávají vklady Kondratěva – faktického zakladatele moderních teorií dlouhých vln
–, a Schumpetera, od jehož odkazu se odvíjí důležitá „inovační“ linie jejich vysvětlení.
Kapitola shrnuje hlavní závěry podrobněji precizované v disertaci, resp. habilitaci (Sirůček, 1998g, 1999b).
Paragrafy kapitoly též využívají cyklus konzultací v časopise Politická ekonomie (Sirůček, 1998b, 1999c,d,e,
2001c), resp. shrnující příspěvky z časopisu Marathon (Sirůček, 1997a,b,c, 1998c,d,e,f, 2001a, 2007a,c). Srov.
též (Sirůček a kol., 2007). Poděkování zde náleží T. Vaško za inspirace (zdaleka nejenom) ohledně dlouhých
vln a za poskytnutí mnoha těžko dostupných, a cenných, materiálů k „dlouhovlnné“ problematice.
546
„Nikdo, kdo zkoumal dynamiku kapitalistických ekonomik v průběhu delších historických období, nemůže
pochybovat, že dochází k dlouhodobým změnám jejich celkové výkonnosti. Otázkou zůstává, zda jsou tyto
dlouhodobé změny něčím více než výsledkem souhrnu náhodných událostí, a zda vykazují pravidelné dočasné
charakteristiky, které fungují dostatečně přesně, aby mohly být tyto změny nazvány „dlouhé vlny““ (Rosenberg,
Frischtak, 1984, s. 7).
547
Nicméně např. K. Půlpán konstatuje: „Dnes v literatuře existuje vcelku jednotné přijímání existence faktu
„dlouhých vln“, avšak spolu s tím i naprostá nejednotnost ve významu, jenž je tomuto empirickému faktu
přikládán. Přitom u zastánců najdeme četná zdůvodnění kauzality ekonomických (politických, sociologických a
jiných) procesů, jež je vyvolávají“ (Půlpán, 1997, s. 276). Ovšem stále existuje i nemálo zarytých odpůrců
dlouhých vln, popírajících byť i náznak jejich existence či smysluplnosti a odmítajících jejich empirickou
průkaznost, a to mezi ekonomy standardními, i nestandardními. Hovoří dokonce o „astrologii“, šarlatánství atd.
545
154
Vlevo: W. S. Jevons (1835-1882)548
Druhý zleva: J. G. K. Wicksell (1851-1926)549
Třetí zleva: M. I. Tugan-Baranovskij (1865-1926)550
Vpravo: A. L. I. Helphand-Parvus (1867-1924)551
3.1.1. Předchůdci a průkopníci teorií dlouhodobých fluktuací
Hlavní závěry ohledně počátků zkoumání různorodě chápaného fenoménu dlouhých
vln lze stručně a zkratkovitě formulovat níže uvedeným způsobem:552
Prvopočátky moderních koncepcí dlouhých vln spadají do období konce 19. století,
resp. přelomu 19. a 20. století. Zmínky o dlouhodobých výkyvech různých ekonomických
veličin (především ve vývoji cen) jsou však ještě o několik desetiletí starší – např. z roku 1847
u H. Clarkea.
K hypotéze o fluktuacích, resp. cykličnosti v delších časových horizontech se většina
ekonomů propracovala přes zkušenosti a teoretická vysvětlení hospodářských výkyvů (ve
smyslu krátko a především střednědobých „tradičních“ průmyslových cyklů a ekonomických
krizí) probíhajících přibližně od počátku 19. století.553 Faktu, že hospodářský vývoj není
plynulý a ani jeho trend není vždy stálý, si všímá řada autorů – mezi prvními
propracovanějšími příspěvky lze namátkou připomenout J. Lescura (1907) či později J. Van
Gelderena (1913) aj.
548
Pramen: https://cs.wikipedia.org/wiki/William_Stanley_Jevons [cit. 29. 6. 2015].
Pramen: https://cs.wikipedia.org/wiki/Knut_Wicksell [cit. 29. 6. 2015].
550
Pramen: https://en.wikipedia.org/wiki/Mikhail_Tugan-Baranovsky [cit. 29. 6. 2015].
551
Pramen: https://cs.wikipedia.org/wiki/Alexandr_Parvus [cit. 29. 6. 2015].
552
Podrobněji, včetně dalších odkazů na pramennou literaturu, viz (Sirůček, 1997b, 1998g, 1999b,d, 2001a,
2007c). Srov. (Di Matteo, Goodwin, Vercelli, 1989) či (Dobrylovský, 2015).
553
Bývá např. uváděné, že: „První ostrý pokles průmyslové výroby, pro který se v dobové literatuře velmi rychle
vžilo obecné označení „krize”, postihl v roce 1825 výhradně Velkou Británii. Totéž platí i pro následující „krizi”
z roku 1836, čímž se zároveň jasně potvrzuje souvislost mezi průmyslovým pokrokem a nástupem kapitalistického
cyklu; Velká Británie měla totiž při zavádění strojů do výroby oproti „zbytku světa“ náskok několika desetiletí.
Nicméně další ekonomická krize sice rovněž vyšla (v roce 1846) z Velké Británie, ale velmi rychle se rozšířila i
do řady dalších zemí Evropy. Zde, na evropském kontinentu, tato krize probíhala v roce 1847 (s přesahem i do
roku následujícího) a její ekonomické, politické a sociální dopady se staly jedním z činitelů, spouštějících
události revolučního roku 1848“ (Dobrylovský, 2015, s. 134). J. Dobrylovský dále připomíná, že první krizí
„širšího, byť ještě ne globálního dosahu byla … krize z let 1846-1848. Její význam v dějinách daleko přesahuje
dosaženou hloubku hospodářského poklesu, která se v jednotlivých zemích pohybovala v intervalu 10-20 %
předkrizového stavu. Tím nejpodstatnějším se na krizi 1846-48 staly její společenskopolitické důsledky, a to jak
ve vnitrostátním, tak i v mezinárodním měřítku …“ (tamtéž, s. 135). K reáliím podrobněji viz (Sirůček a kol.,
2007), resp. subparagraf 4.5.3.1. Srov. též (Heczko a kol., 2016), (Kubů, Soukup, Šouša, 2015).
549
155
První zmínky a příspěvky k „dlouhovlnné“ problematice zformulovali zejména autoři
zkoumající ekonomické krize a cyklický vývoj tehdejších vyspělých ekonomik (W. S.
Jevons,554 1884; M. I. Tugan-Baranovskij,555 1894; J. G. K. Wicksell, 1898;556 A. I. Helphand
(Parvus), 1901; K. J. Kautsky, 1902; J. Lescure, 1907;557 A. Aftalion, 1909, 1913 aj.).
V textech uvedených ekonomů se objevuje myšlenka existence jakýchsi
dlouhodobějších period růstu a snižování některých ekonomických veličin, zejména cen a
úrokových sazeb. A byly naznačovány i možné vazby s výkyvy krátkodobějšími. Bylo
konstatováno a dokazováno, že v obdobích dlouhodobého růstu cen jsou ekonomické krize
(ve smyslu fáze střednědobého Juglarova cyklu) méně hluboké a ne příliš dlouhé. V 90. letech
19. století-10. letech 20. století lze zmínky o jevech dlouhodobé periodicity nalézt taktéž u V.
Pareta, R. Hilferdinga, H. L. Mooreho558 i některých dalších. Z doby pozdější bývají
připomínány výzkumy, které provádí W. H. Beveridge (1921, 1922).559
Pozornost jedné skupiny autorů k analýze dlouhodobého kolísání v ekonomickém
vývoji kapitalistických ekonomik přitahovaly 50-60leté výkyvy ve vývoji cen. Zájem jiných
autorů byl vyvolán specifiky průběhu sedmi až jedenáctiletých „obchodně-průmyslových“
(střednědobých) cyklů a charakteristikami krizí v různých historických etapách. Právě ve
zmíněné době byl k této problematice shromažďován rozsáhlý faktografický materiál.
Vznik teorie dlouhých vln je tudíž spojen s realitou cyklického vývoje, která se naplno
projevila v období vyspělého (průmyslového) kapitalismu, zejména souvisí s analýzou jedné
fáze střednědobého Juglarova cyklu, s analýzou hospodářských krizí. Taktéž např. N. D.
Kondratěv560 upozorňoval na význam problematiky krizí, která přivedla ekonomy k analýze
cyklických – a v tomto rámci i dlouhodobých – procesů. Připomínal odkaz ekonomů klasické
školy politické ekonomie (zejména D. Ricarda a později J. S. Milla), včetně příspěvku J. Ch.
L. S. Sismondiho.561 Z 50.-60. let 19. století Kondratěv vyzdvihoval práce K. H. Marxe, C. J.
Blíže viz subkapitolu 3.3.
K odkazu Tugana-Baranovského, nejenom pro zkoumání ekonomických fluktuací, podrobněji viz paragraf
3.1.2. Blíže též viz (Sirůček, 1998g, 2010, 2016c). Srov. (Baranovskij-Tugan, 1894).
556
V empirické části této studie (Wicksell, 1898) jsou v období 1782-1896 vymezovány stejné dlouhé vlny, které
později identifikoval N. D. Kondratěv. Na Wicksellův text se ostatně samotný N. D. Kondratěv odvolává:
„Považuji za nezbytné ukázat, že ... k velmi podobným závěrům ohledně pohybu cen, úroku a akumulace, ještě
výrazně dříve dospěl Knut Wicksell ve své znamenité knize Geldzins und Güterpreise. Přitom v empirické části
této knihy Wicksell definuje od roku 1782 do roku 1896 (kniha se objevila na konci 90. let) téměř ty samé velké
cykly, jako já“ (Kondratiev, 1989, s. 332). Ke švédské škole podrobněji viz též subkapitolu 3.3.
557
Lescure analyzoval historii krizí a ekonomické cykly vysvětloval především pomocí podmínek ziskovosti. Na
základě statistických údajů odhalil dlouhodobé synchronizované výkyvy v dynamice cen, renty, mezd apod.,
které se snažil i teoreticky vysvětlit jako fenomén výroby. Podle Kondratěva lze Lescurovu koncepci považovat
za jednu z prvních moderních teorií dlouhých vln. Blíže viz (Kondratiev, 1989).
558
Moore (1914, 1923) zkoumal, a to i pomocí matematických metod, cykly různé délky (8, 33 či 48 let).
Některé z nich se pokoušel vysvětlit např. změnami polohy Venuše oproti Zemi majícími dopad na
meteorologické podmínky, úrodnost v zemědělství apod. Podrobněji viz paragraf 3.3.2.
559
Beveridge bývá někdy uváděn mezi nejvýznamnějšími předchůdci N. D. Kondratěva ohledně identifikace
dlouhodobých cyklů (spolu s Buňaťanem, Van Gelderenem a De Wolffem) – srov. (Korotayev, Tsirel, 2010),
resp. (Buňaťan, 1915), (De Wolff, 1929), (Van Gelderen, 1913). W. H. Beveridge objevuje řadu cyklů
v dlouhodobé dynamice cen pšenice, včetně průměrné periodicity 54 let. Zkoumá různé „sklizňové“ cykly atd. –
blíže viz (Beveridge, 1921, 1922). Srov. též paragraf 3.3.2.
560
Podrobněji viz (Kondratiev, 1989), resp. subkapitolu 3.2.
561
Srov. (Sismondi, 1819). Sismondi též zkoumá krize z „podspotřeby“ – srov. koncepce „třetích osob“ v části
2.1.2. Sismondi, který původně náležel k francouzské větvi klasické školy politické ekonomie (a bývá uváděn i
jako její poslední představitel), se od principů liberalismu a idejí klasické školy odklání, a to především pod
vlivem negativních jevů spojených s průmyslovou revolucí. A přiklání se k „ekonomickému romantismu“ – blíže
viz (Sirůček, 2017), (Sirůček a kol., 2007). Sismondimu bývají připisovány první systematické úvahy o
pravidelných hospodářských krizích, a to v opozici k dobovým konceptům ekonomické rovnováhy. Méně
systematicky uspořádané myšlenky ohledně hospodářských cyklů vyjadřoval i Sismondiho současník – utopický
554
555
156
Juglara a J. K. Rodbertuse. Později namátkou např. M. I. Tugan-Baranovskij, A. Aftalion či
W. C. Mitchell podrobovali fenomén ekonomických krizí za kapitalismu důkladné analýze.562
Skoro stoletá zkušenost s krátkodobými a střednědobými výkyvy ve vývoji kapitalistických563
ekonomik vedla mnohé autory k představě cykličnosti coby přirozené formě vývoje vyspělých
společností a ke vzniku hypotéz o fluktuacích ekonomických veličin i v delších časových
intervalech.
Přímým podnětem ke zkoumání dlouhodobých výkyvů ekonomického vývoje se staly
fluktuace všeobecné cenové úrovně na konci 18. století a během 19. století. Cenové časové
řady byly v tehdejší době nejlepšími informacemi a ukazateli ekonomické aktivity. 564 I přes
relativní dostupnost mnoha cenových údajů bylo získávání dlouhodobějších a o ekonomické
aktivitě hodnověrně vypovídajících časových řad značně obtížné a problematické. Přesto bylo
poměrně přesně identifikováno např. období dlouhodobé expanze přibližně mezi léty 1847-73
(období růstu cen) a období „Velké deprese 1873-96“ s klesajícími cenami, což přesně
odpovídá později identifikované II. Kondratěvově dlouhé vlně. Historické údaje o průmyslové
produkci, ekonomickém růstu aj., kterými lze popsat fluktuace v rámci industriální historie,
poskytla až analýza ekonomů, hospodářských historiků a jiných odborníků po II. světové
válce. Na počátku 20. století však tyto údaje průkopníkům dlouhých vln k dispozici nebyly.
Jevy dlouhodobé povahy ve vývoji kapitalistické ekonomiky se poprvé dostaly mezi
oblasti zkoumání ekonomů v polovině 19. století. Zřejmě úplně první známá explicitní
zmínka o možné existenci dlouhých vln (dlouhodobých cyklů) v ekonomickém životě je
většinou vztahována k článku, který publikoval H. Clarke (1847).565
V tomto textu Clarke upozorňuje na možnou existenci dlouhodobých výkyvů, které
spojuje především s přírodními meteorologickými jevy a faktory. Naznačuje existenci 54leté
periody zarámované krizemi let 1793 a 1847. Podle H. Clarkea se tato „vlna“ skládala z pěti
10-11letých období (tj. v moderní terminologii Juglarových střednědobých cyklů), které byly
ohraničeny krizemi 1804, 1815, 1826 a 1837. Clarkeovy úvahy byly zřejmě založeny na
porovnání krutých hladomorů, které vypukly právě v letech 1793 a 1847. Svá zkoumání
zakládal na nepokojích a politických převratech. Clarke přitom nepovažoval 10-11leté dílčí
socialista R. Owen – podrobněji viz (Sirůček, 2015c). Sismondiho koncept periodických krizí přetváří Ch. B. P.
J. Dunoyer (Dunoyer, 1825) v koncept „střídavého“ cyklu. Dunoyer usiluje o reinterpretaci Sismondiho teorie
krizí způsobem, který by tuto učinila kompatibilní s pojetím politické ekonomie J. B. Saye. Zatímco Sismondi
konstatuje, že krize nadprodukcí prokazují disfunkčnosti hospodářství založeného na „svobodné“ soutěži a volá
po legislativních zásazích, Dunoyer dochází k závěru, že pro kapitalistická tržní hospodářství je přirozené střídají
období „aktivity“ a „recidivy“. Blíže viz (Benkemoune, 2009). Vliv Sismondiho bývá uváděn i u obdobných
teorií J. K. Rodbertuse či v kontextu teorie periodických krizí u K. H. Marxe (představené v části 3.7.1.).
562
Jak rekapitulují např. paragrafy 2.1.2. a 2.1.3.
563
„Cykličnost ekonomického vývoje není nic, co by bylo charakteristické jen a pouze pro kapitalistický systém.
K různým periodicky se opakujícím výkyvům v ekonomické aktivitě docházelo i u dřívějších ekonomických
systémů, ve feudalismu či v otrokářství. Příčina cyklického kolísání zde však byla jiná, jednalo se vesměs o krize
agrární, zatímco kapitalistický cyklus postihuje především sektor zpracovatelský a v návaznosti na tom sektor
služeb. Základní podstata rozdílu mezi cyklem v kapitalismu a cyklem v předchozích systémech však tkví v něčem
jiném. Je jí skutečnost, že hospodářský pokles ve feudalismu (např. v důsledku čas od času se dostavující
neúrody) vždy vedl k prudkému růstu cen nedostatkové produkce. Jednalo se tedy typicky o převis poptávky nad
nabídkou. Naproti tomu v poklesové fázi kapitalistického cyklu dochází k pravému opaku; ceny klesají, protože
pro vyrobenou produkci neexistují možnosti odbytu (tedy převis nabídky nad poptávkou). Pro kapitalistický
cyklus je příznačné, že se začíná projevovat až v souvislosti s průmyslovou revolucí, tedy s nástupem strojové
velkovýroby. Předcházející fáze kapitalismu, manufakturní období, toto cyklické kolísání neznala, a zakladatel
vědecké ekonomie Adam Smith se proto o něm … nezmiňuje “ (Dobrylovský, 2015, s. 133-134).
564
Např. „Sauerbeckův“ cenový index ve Velké Británii počínající rokem 1818, dále časové cenové řady u
jednotlivých komodit, mezd, úrokových sazeb apod. Srov. (Kondratiev, 1989), (Van Duijn, 1983).
565
Physical Economy: A Preliminary Inquiry into the Physical Laws Governing the Periods of Famines and
Panics (Clarke, 1847).
157
intervaly za nahodilé. Pomocí vědní disciplíny, kterou nazýval „physical economy“, měla být
nalézána jejich fyzická příčina. Jeho práce však žádný pokus o příslušné teoretické vysvětlení
naznačených fenoménů ještě neobsahovala (Van Duijn, 1983).
Hlubší kořeny „dlouhovlnných“ přístupů však lze odvíjet již od ekonomů klasické
školy politické ekonomie – od A. Smitha či D. Ricarda, a to v souvislosti s vizemi
dlouhodobé stagnace kapitalismu.566 Mnohými otázkami spojenými s dlouhodobými trendy a
stacionární společností567 se zabýval T. R. Malthus a zejména J. S. Mill.568
Připomeňme (s odkazy především na paragraf 2.1.1.), že koncepce dlouhých vln často
šířeji vycházejí i z obecnějších filozofických aj. východisek, včetně idejí o cyklickém,
periodickém vývoji otevřených systémů. Ostatně vědomí o cyklickém zanikání a vznikání je
typické již pro mnohé myslitele antiky, s vlnovitým či postupným pohybem dějin operuje i
celá řada novověkých filozofií apod.
V 19. století se hospodářskými cykly zabývali také K. H. Marx a F. Engels569 – ve
svých četných pracích načrtli základní stavební kameny marxistické teorie cyklického vývoje
kapitalistických ekonomik, zahrnující i pokusy o teoretická vysvětlení řady aspektů krizových
poklesů. Právě jejich úvahy, věnované zejména otázkám střednědobého cyklu za kapitalismu
a speciálně ekonomickým krizím měly značný vliv na mnohé z předchůdců a raných autorů
koncepcí dlouhých vln. Mnozí z nich byli socialistického zaměření (Parvus, S. De Wolff, K.
Připomeňme, že klasičtí ekonomové věnovali pozornost perspektivám kapitalismu a projevovali obavy z
dlouhodobé stagnace (u A. Smitha díky vyčerpání investičních příležitostí, u D. Ricarda vlivem tendencí
rozdělování, zejména rostoucím podílem pozemkové renty). J. Ch. L. S. Sismondi romanticky sní o návratu zpět
– k malovýrobě a regulaci pokroku (blíže viz (Sirůček, 2017)). K osobě J. S. Milla se váží počátky reformismu a
úvahy o pozitivních efektech nerůstové společnosti. Ricardo je považován za pesimistického ekonoma s vizí
nevyhnutelného zastavení růstu pod vlivem vzácnosti přírodních zdrojů – s pilíři v podobě principu klesajících
výnosů a populačního zákona. Podrobněji viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010) aj.
567
J. S. Mill jako první upozorňuje na přednosti nerůstové společnosti oproti společnosti „konkurenční“.
Konkurence, dynamika a disciplína nemusí být pro všechny přitažlivé – stálý stav zastaví „závody“
průmyslového rozvoje a života. Stacionární společnost zde představuje ideál, k němuž se lze dostat evolučně
pouze pomocí růstu, akumulace a ziskového motivu. Mill akceptuje vizi stagnace D. Ricarda (s východisky
v principu klesajících výnosů a populační dynamice T. R. Malthuse), kdy kapitalismus na své růstové trajektorii
směřuje ke stacionárnímu stavu. Mill věřil, že skončí technologický pokrok, zastaví se akumulace kapitálu a
ekonomický růst, jak uváděl Ricardo. S růstem bohatství slábne stimulace vývoje pomocí konkurence a
akumulace kapitálu a honba za ziskem přestane být hlavním motivem lidského snažení. Zároveň se rozšíří
prostor pro kultivaci lidí a vztahy solidarity – s vizí v podobě jakéhosi distribučního socialismu (či státu
blahobytu). Již Mill však upozorňuje na dlouhodobost naznačených procesů i možné velké problémy se stimuly a
podněty, které mohou vést až k zániku společnosti. Pozdější ekonomické teorie stacionárního stavu se odkazují na
Smitha, Ricarda, Malthuse a Milla. V 30. letech 20. století přichází s koncepcí stagnace (vyčerpáním růstových
příležitostí) A. H. Hansen (1938), která je aktuálně oživována v podobě hypotézy „nové sekulární stagnace“ (blíže
viz např. subparagraf 4.5.3.1.). Od 60. let 20. století jsou postuláty stacionarity rozvíjeny K. E. Bouldingem (včetně
možnosti nulového populačního růstu) či N. Georgescu-Roegenem. Nulový růst jako nejlepší řešení přinášejí první
Zprávy Římského klubu, k teorii přispěly i práce B. Commonera či E. F. Schumachera. Na principech koncepce
ekonomické entropie Georgescu-Roegena a tzv. quasistacionárních stavů Bouldinga je založena práce H. Dalyho. U
nás postuláty stacionarity rozvíjí J. Stehlík v podobě koncepce humánního saturostacionárního systému – srov.
(Stehlík, 1995, 2000), resp. schéma 2.6. K naznačené problematice podrobněji, včetně odkazů, viz (Sirůček a kol.,
2007). Srov. (Zeman, 2002). Srov. též kritické úvahy o kvantitativním růstu v kontextu subparagrafu 4.4.1.1.
568
Některé prameny považují za určité předchůdce analýzy dlouhých vln právě již ekonomy klasické školy. Dílo
Smitha obsahuje vizi dlouhodobé stagnace díky poklesu investičních příležitostí. U Ricarda je nevyhnutelná
stagnace predikována především na základě tendencí rozdělování a je vystavěna na aplikaci zákona klesajících
výnosů, resp. Malthusově populačním zákonu. Ricardo si ale nedovedl představit oživení nastávající po dlouhé
depresi. Otázkami spojenými se stacionární společností se v tomto období zabývali i Malthus a Mill. Podobně
také Marx spatřoval v krizi, kterou předvídal, jednu z možností zániku kapitalismu. Blíže viz (Sirůček, 2003),
(Sirůček a kol., 2007). Ke klasické politické ekonomii, resp. poklasické ekonomii etc. blíže viz (Sojka, 2010).
569
K marxistickým kořenům a interpretacím dlouhých vln, v kontextu marxistické interpretace hospodářských
krizí a ekonomických cyklů, podrobněji viz subkapitolu 3.7.
566
158
Kautsky, R. Hilferding, L. D. Trockij aj.). A ani pozdější příspěvky Kondratěva či řada
moderních přístupů k dlouhým vlnám (včetně „inovačního“ modelu Schumpetera a jeho
pokračovatelů typu např. F. Valenty) zřejmě nejsou v tak velkém rozporu s marxistickou
politickou ekonomií (a obecněji s marxistickou metodologií, včetně historického a
dialektického materialismu),570 jak se tradičně, dlouho a „oficiálně“ předpokládalo.571
Klasikové marxismu problematiku dlouhých vln sice explicitně nerozpracovávali,
nicméně věnovali také jistou pozornost (spíše však implicitní) otázkám dlouhodobých
fluktuací kapitalistických ekonomik. Tento názor může být dokumentován množstvím citací a
odkazů z děl Marxových a Engelsových – v nich skutečně lze při podrobném zkoumání nalézt
zmínky, které mohou být interpretovány jako zárodky a inspirace pozdějších koncepcí.572
Zopakujme, že k hypotéze o fluktuacích, resp. cykličnosti v delších horizontech se
mnozí propracovali přes pokusy o teoretická vysvětlení ekonomických výkyvů (především
střednědobých573) a krizí. Přímým podnětem pro zkoumání se staly fluktuace cenové úrovně a
cenové časové řady byly dobově nejlepšími ukazateli ekonomické aktivity.
Jednotliví autoři v podstatě až do meziválečného období včetně tak opírali své závěry
především o hodnotové (cenové) ukazatele, když dlouhou vlnu vlastní kapitalistickému
způsobu výroby sledovali zejména pomocí dostupných časových řad ilustrujících dynamiku
cen. V cenovém vývoji, tedy kolísání všeobecné cenové úrovně („cenových cyklech“) pak
prakticky až do II. světové války významnou úlohu hrály ceny zemědělské produkce. Existují
i relativně početné, a různorodé, „zemědělské“ přístupy k dlouhým vlnám, v určitých
obdobích populární a značně rozšířené (Vrábek, 1947).574
Pozdější studie, počínaje Kondratěvem, dokazují také dlouhodobé výkyvy celkové
ekonomické aktivity – pomocí údajů o průmyslové výrobě, růstu či později o vývoji HDP.
Existují různé přístupy k „dlouhovlnnému“ vývoji dotýkající se „cenových cyklů“ (kolísání
cenové hladiny), resp. dynamiky celkové ekonomické aktivity (včetně fluktuací průmyslové
výroby, celkové produkce v národním i mezinárodním měřítku atd.).575 Někteří konstatují
shodu cenového vývoje a průběhu celkové ekonomické aktivity alespoň přibližně během
prvních tří identifikovaných dlouhých vln, jiné modely pracují s odlišnými „cenovými cykly“
a dlouhými vlnami v průmyslové výrobě apod. V poválečných koncepcích dlouhých vln jen
W. W. Rostow operuje s „cenovými cykly“.576 Jeho specifická interpretace Kondratěvova
modelu staví na cenovém vývoji sektoru potravin a surovin. Ostatní soudobé, tj. poválečné,
přístupy využívají především dostupných údajů o ekonomickém růstu aj.577
K nejvýznamnějším průkopníkům zkoumání „dlouhovlnné“ problematiky náleží
tajemný578 rusko-německý ekonom, revolucionář a politik A. L. I. Helphand (Parvus). Jeho
Srov. pasáže 1.0., 1.1., 3.7. či 4.4.1.2., resp. (Prorok, 2012), (Sirůček, 1997b, 2011, 2012b aj.).
Podrobněji viz (Sirůček, 2009). Srov. (Kuczynski, 1987), (Sirůček, 2000a).
572
Např. jeden z moderních teoretických přístupů k dlouhým vlnám – model T. Kuczynského vychází z principů
zformulovaných Marxem. Blíže viz část 3.7.1. Srov. (Kuczynski, 1987), (Sirůček, 1997b, 1999d,e, 2000a, 2011).
573
Např. trockista E. E. Mandel považuje vznik teorie dlouhých vln za „vedlejší produkt teorie obchodních
cyklů, zabývající se obdobnými problémy" (Mandel, 1995, s. 97-98) a upřesňuje, o jaké dlouhé vlny jde.
Ovlivňují výstup, zaměstnanost a národní důchod v mezinárodním měřítku, tedy i základní trendy
mezinárodního obchodu. Jejich vysvětlení nemůže být striktně oddělené od problémů periodicky se opakujících
krizí z nadvýroby, organicky spojených se zákonitostmi vývoje kapitalismu. K Mandelovi blíže viz část 3.7.2.
574
Srov. (Beveridge, 1921, 1922), (Moore, 1914, 1923). Podrobněji též viz paragrafy subkapitoly 3.3.
575
Srov. paragraf 2.2.3.
576
Blíže viz paragraf 3.6.2. Srov. (Rostow, 1980), resp. (Van Duijn, 1983).
577
Blíže viz (Van Duijn, 1983), resp. paragrafy subkapitoly 3.6.
578
Osudy Parvuse – dobrodruha, bohéma a manipulátora, doktora filozofie, žurnalisty, politického analytika,
teoretika revoluce, válečného zbohatlíka etc. – zůstávají dodnes zahaleny „rouškou tajemství“. Ani on sám se
570
571
159
originální vklad však především díky neúspěchu při rozpracovávání a empirickém prověření
zapadl a nezískal si nikdy příliš důvěry. Parvus byl jedním z prvních, kdo se otázkami
cyklického vývoje kapitalistických ekonomik a pravidelným střídáním dlouhodobých
vzestupných a sestupných fází věnoval explicitně. Parvus579 v 90. letech 19. století, resp. na
přelomu 19. a 20. století, formuluje koncepci dlouhých vln zahrnující ekonomické i jiné
společenské procesy. Parvusův model však neobsahuje vysvětlení bodů obratu a jeho
empirická podpora je vágní.580
Parvus byl ovšem zřejmě první z řady levicově orientovaných ekonomů studujících
dlouhé vlny. Van Duijn zde podotýká, že minimálně u marxistů by se měl dlouhodobý cyklus
vlastně nazývat právě cyklem Parvusovým (Van Duijn, 1983).
Parvusova analýza, opírající se především o studium „Velké deprese 19. století“,
potvrzuje existenci dlouhých období ekonomické expanze a deprese. Příčiny těchto jevů tkví
hlavně v rozšiřování světového trhu, který podléhá hlubokým přeměnám a povyšuje světovou
produkci na vyšší úroveň.581 Parvus operuje s myšlenkou, že dlouhodobé výkyvy jsou vnitřně
imanentní vlastností kapitalismu a postihují všechny sféry ekonomiky.
Nástin teorie dlouhých vln, který však neobsahuje vysvětlení bodů obratu a jeho
empirická podpora a datování jsou značně vágní a problematické, podává roku 1901. Již v
roce 1896 – na počátku nové vzestupné fáze ekonomického vývoje západních ekonomik
(kterou pojímal jako počátek nového dlouhodobého vzestupu) – formuluje Parvus hypotézu,
že mechanizmy kapitalistické výroby vytvářejí období růstu a deprese. Ve svých dalších
příspěvcích, v jisté návaznosti na odkaz Marxův a Engelsův, rozlišuje krátkodobější a
dlouhodobější rozměr cyklických fluktuací ekonomik. Dlouhou vlnu vlastní kapitalismu pak
sleduje opět pomocí cenových dat. Počátek dlouhodobé expanze II. Kondratěvovy vlny
(1844/1851 až 1870/1873) však zasazuje až do 60. let a konec do 70. let 19. století.
Parvus hovořil o nutnosti „rozsáhlé expanze světového trhu“, která zvedá světovou
produkci na novou, vyšší úroveň. Dlouhodobá expanze nastává, když vývoj ve všech sférách
ekonomiky (na peněžním trhu, v obchodě, v koloniích apod.) dospěje k určitému bodu.582 Ten
je spojen s obdobím „Sturm und Drang“ („bouře a přílivu“, resp. „tlaku a nástupu“), během
kterého se objevují pravidelné hospodářské cykly (ve smyslu cyklů krátko a střednědobých)
se silnějšími cyklickými vzestupy a kratšími krizemi. Vývoj vede k přelomové krizi (tj.
hornímu bodu obratu dlouhé vlny) a vyústí v dlouhodobou ekonomickou depresi. Tato
sestupná větev dlouhé vlny je charakterizována zpomalením dynamiky ekonomického
ostatně nejasnosti ohledně původu, dětství či dospívání nepokusil nikdy rozptýlit. Nejasné zůstává v neposlední
řadě i skutečné pozadí jeho mnohých politických činů a akcí – podrobněji viz (Scharlau, Zeman, 1999).
579
V 80. letech 19. století „tajemný Parvus“ emigruje z Ruska, studuje a působí v německé sociální demokracii.
Později pracuje také v Rusku (menševický časopis Načalo apod.) a podílí se i na revolucích v letech 1905 a
1917. Před a během I. světové války zbohatl, v Německu financoval vědecký ústav, socialistický časopis či
působil jako vládní poradce pro Východní Evropu. Bývá mu přisuzováno, že jako agent německé vlády, skrze
prostředníky, podporoval a financoval ruské bolševiky. Parvus byl autorem děl o světové ekonomice, řady
různých brožurek aj. Parvus podporuje Trockého a jeho koncepci permanentní revoluce (L. D. Trockij přitom
přebírá Parvusovy teorie o vývoji kapitalismu ve všeobecný systém, který do pozadí zatlačí národní státy a
rozšíří zájmy buržoazie i proletariátu mimo tyto státní jednotky. Trockij přebírá i Helphandův přístup k masové
stávce jako počátku budoucí revoluce apod.). Ideově se však s Trockým později rozchází v otázce důslednosti
diktatury proletariátu. Parvus operoval s vizí dělnické demokracie, kdy v soutěži s jinými demokratickými
společenskými vrstvami má proletariát dozrávat ke své historické roli. Odmítá i Leninovu vizi společnosti řízené
elitou revolucionářů. Parvus přitom předpokládal, že po vítězství bolševiků dokáže penězi, vlivem i intelektem
revolucí manipulovat, což mu Trockij ani Lenin ovšem neumožnili. Ve svých posledních textech Parvus volá po
evropské integraci na demokratických a tržních základech atd. Blíže viz (Scharlau, Zeman, 1999).
580
Podrobněji viz (Sirůček, 1997b, 1998g, 1999d).
581
Srov. (Rosier, Dockés, 1987).
582
Podrobněji viz (Van Duijn, 1983).
160
rozvoje, oslabením vzestupných fází střednědobého cyklu a prodlužováním krizí. Období
„Sturm und Drang“ je tak následováno dlouhodobou depresí, jež je opět vystřídána novou
fází expanze a to až do doby než se vyvine potřebný potenciál.
Parvus naznačuje i klíčové faktory nástupu nové etapy „Sturm und Drang“ v roce
1896. Vyzdvihuje především otevření nových trhů, zvýšení produkce zlata a masové využití
elektrické energie. Vývoj kapitalistických ekonomik přitom pojímá jako nepřetržitý – ve své
periodě nepravidelný – pohyb, ve kterém se vždy střídají období expanze (vzestupná fáze) a
kontrakce (sestupná fáze). Myšlenku dlouhodobého vývoje kapitalismu jako vlnovitého
pohybu v návaznosti na Parvuse, a především pak v reakci na práce N. D. Kondratěva,
přejímal a rozpracovával v marxistické linii L. D. Bronštejn (Trockij). Trockij vyzdvihl
význam existence dlouhodobých pohybů a kriticky reagoval na některé Kondratěvovy teze. 583
Během prvních dvou dekád 20. století se objevuje řada významnějších prací, které
dále přispěly k položení základů analýzy a teorie dlouhých vln jako samostatné problematiky
odlišené a relativně oddělené od zkoumání průmyslových (střednědobých) cyklů a
ekonomických krizí (P. M. McDonald, 1912; T. Williams, 1912; J. Lescure, 1912, 1914; K. J.
Kautsky, 1913; 584 M. Lenoir, 1913; V. F. D. Pareto, 1913 a zejména J. Van Gelderen, 1913).
Známějšími, ve srovnání s polozapomenutým Parvusem, se postupně stávají holandští
autoři J. Van Gelderen (pseudonym J. Fedder) a jeho pokračovatel S. De Wolff. Tito se snažili
prokázat existenci dlouhých vln, včetně pokusů – ještě nesystematických a nepříliš
průkazných – o příslušné teoretické vysvětlení. Zkoumání založili na určitých pravidelnostech
v pohybech cen a navrhli cyklus o délce přibližně 50 let.
Prvenství a největší zásluhy za objev dlouhých vln bývají tradičně připisovány N. D.
Kondratěvovi, jak dokumentují paragrafy subkapitoly 3.2. J. A. Schumpeter posléze
dlouhodobé cykly, dlouhé vlny, pojmenovává právě jménem Kondratěvovým (jak připomínají
pasáže subkapitoly 3.4.). Mnozí autoři (jako W. C. Mitchell, J. Tinbergen, J. J. Van Duijn aj.)
přitom připomínají původní práce holandských průkopníků analýzy „dlouhovlnných“
fluktuací. Zejména v Nizozemsku je rozšířen názor, že prvenství a sláva za objev dlouhých
vln by měly připadnout právě jim. Např. J. Tinbergen (1981) vyzdvihuje rané myšlenky teorie
„dlouhovlnného“ vývoje z pera holandských průkopníků a hledá taktéž i spojovací můstky
jejich úvah s moderními interpretacemi.
Zásadní článek Van Gelderena se objevuje v roce 1913 (Van Gelderen-Fedder, 1913),
dvanáct let po textu Parvuse585, ale téměř o deset let dříve než začíná publikovat N. D.
Kondratěv, se kterým během 20. let nevědomky „soupeřil“ Van Gelderenův pokračovatel S.
De Wolff. Van Gelderen byl zřejmě prvním autorem studujícím, teoreticky i statisticky,
vztahy mezi dlouhodobými cykly cen a fluktuacemi v průmyslovém vývoji. Pokusil se
poskytnout taktéž jakési teoretické vysvětlení fenoménu dlouhodobých fluktuací (Rosier,
Dockés, 1987). Snaží se vysvětlit periodičnost pomocí kvalitativních i kvantitativních aspektů
kapitalistického výrobního procesu. Dlouhou vlnu přitom rozděluje na dvě fáze: období
rychlé expanze („fáze přílivu“) a období relativní stagnace a poklesu („fáze odlivu“).
Van Gelderen existenci dlouhodobých cyklů prokazoval pomocí statistické analýzy
údajů o vývoji produkce, cen i zahraničního obchodu jednotlivých ekonomických odvětví.
Podrobněji viz (Trockij, 1921, 1923 aj.). Blíže též viz (Sirůček, 1998b,c,d,e,f), resp. subkapitoly 3.2., 3.3.
Kondratěv v souvislosti s prvními zmínkami o dlouhých cyklech připomíná i přínos Kautského (Kondratiev,
1989). Kautsky analyzoval dlouhodobé fluktuace cen, zvláštní pozornost věnoval vzestupné tendenci vývoje cen
začínající v polovině 90. let 19. století. Za hlavní příčinu jejich kolísání považoval změny v těžbě zlata. Mezi
další faktory, mající vliv na růst cen od počátku 20. století, řadil monopolizaci různých průmyslových odvětví,
zvyšování renty a růst zbrojení velmocí. Podrobněji viz (Kautsky, 1913).
585
Podrobněji viz (Helphand-Parvus, 1901).
583
584
161
Fázi dlouhodobé expanze spojoval se značným růstem produkce, projevujícím se rozvojem
světového trhu i rozvojem nových výrobních odvětví. Věnoval proto značnou pozornost
studiu cenových údajů západních zemí. I jeho upoutaly vlnám podobné pohyby četných
statistických časových řad (střídání dlouhých period rostoucích a klesajících cen) od začátku
procesu industrializace. Jako příklady časových řad s charakteristikou „dlouhých vln“ (tj.
vzrůstající a klesající pohyby, které mohou být interpretovány jako vlny s periodicitou kolem
40 let) uváděl mnohé cenové časové řady (posloupnosti indexů velkoobchodních cen, vývoj
cen pšenice a jiných komodit apod.) či odchylky trendů v dalších časových řadách
charakterizujících sféru výroby, finance, mezinárodní obchod, dopravu či vývoj úrokových
sazeb. Tato kolísání dosáhla vrcholů přibližně kolem let 1870, 1920 (a později 1970) a svých
nejnižších bodů okolo let 1850 a 1895. Je ovšem zohlednit ale to, že na přesnost určení zlomů
rušivě působily zejména vlivy světových válek.586
Zkoumání Van Gelderena navazovala především na práce francouzských ekonomů,
zabývajících se problematikou krizí v kontextu cyklických výkyvů (A. Aftaliona a J. Lescura)
a potvrzujících existenci dlouhodobých period ve vývoji cen. Fluktuace cen Van Gelderen
propojil s výkyvy ekonomické aktivity. Léta 1850-73 byla v Evropě a Americe
charakteristická rychlým rozvojem (vzestup II. Kondratěvovy vlny), poté následovalo období
pomalejšího růstu ústící do zlomu roku 1896 („nejvyšší stav přílivu“ podle Van Gelderena) a
počátku nové vzestupné fáze. Statistická podpora Van Gelderenových myšlenek byla však
stále dosti problematická. Mnoho zmiňovaných časových řad bylo neúplných a příliš krátkých
na to, aby přesvědčivě prokázaly existenci dlouhých vln v ekonomickém vývoji.
Van Gelderen jako jeden z nejvýznamnějších průkopníků dlouhovlnného vývoje se
pomocí historické a statistické analýzy snažil popsat ekonomické cykly trvající přibližně půl
století. Ohledně délky uvádí, že vysvětlení jejich periodičnosti leží v kvalitativních a
kvantitativních aspektech kapitalistického výrobního procesu (Van Duijn, 1983). Tyto
dlouhodobé cykly rozděloval na dvě fáze: období rychlé expanze („fáze přílivu“) a období
relativní stagnace a poklesu („fáze odlivu“).587
Při analýze dlouhodobých výkyvů především cenových časových řad, tj. pozorovaném
střídání fází „přílivu a odlivu“,588 se Van Gelderen snažil i o nalezení ekonomických faktů a
postižení příčin osvětlujících tento vývoj. Např. upozorňoval na samovolný či postupný růst
produkce při cyklické expanzi probíhající otevřením nového trhu nebo prostřednictvím firem
reprezentujících nové industriální aktivity uspokojující nové potřeby (tehdy automobilový
průmysl, využití elektřiny apod.). Poptávkové podněty se různými kanály a s různými efekty
(multiplikace, mezioborové „vstup-výstup“ efekty apod.) šíří ekonomikou a odstartují růst.
Akcelerace produkce však obsahuje zárodky vlastní destrukce. Nastává nadprodukce na trhu
finálních produktů, později se objevuje nedostatek základních materiálů a rostou výrobní
náklady. Trh další růst cen již neunese, klesá poptávka, klesají zisky a celý cyklus se začíná
obracet. A právě vysvětlení bodů obratu dlouhé vlny tradičně náleží k nejproblematičtějším.
Ani Van Gelderen uspokojivě neobjasňuje dolní bod obratu. Nevysvětluje, jak a kdy se
uskuteční předpoklady růstové fáze dlouhé vlny (Van Duijn, 1983).
Ve výzkumu dlouhodobých fluktuací pokračoval a na myšlenky Van Gelderena
navázal v Holandsku S. De Wolff, aktivní účastník sociálně-demokratického hnutí, a to
586
Srov. (Tinbergen, 1981).
Aktuálnost uvedeného, dále propracovávaného, přístupu dokumentuje např. markantní rozdílnost vývoje mezi
50. a 60. léty 20. století – desetiletími „růstu a expanze“ – a stagnujícími 70. a částečně i 80. léty. Srov.
(Švihlíková, 2010). Ostatně podstatně odlišné charakteristiky vývoje cca od 70. let 20. století se taktéž staly
jedním z hlavních impulsů obnovy prestiže a růstu zájmu o teorie dlouhodobých K-vln vůbec. Srov. schéma 1.1.
588
Název stěžejního článku Van Geldera v holandštině lze česky přibližně interpretovat jako „Nejvyšší stav
přílivu a odlivu“. Blíže viz (Van Gelderen-Fedder, 1913).
587
162
zejména klíčovou prací z roku 1929.589 Jeho přínos k analýze dlouhodobých cyklů spočíval
zejména v „teorii vln na principu ozvěn“ („echo-wave model“), vysvětlující dlouhé vlny (ale
také i střednědobé Juglarovy cykly) pomocí obnovování investic, resp. obnovování prvků
základního kapitálu s dlouhodobou životností (Tinbergen, 1981).
Délka cyklu je i v jisté návaznosti na myšlenky Marxe určena životností strojů.
Dlouhé vlny jsou fakticky reprodukčním cyklem a místo zde mají i marxistické kategorie jako
míra nadhodnoty či organické složení kapitálu. Vysvětlení dlouhých vln hledá v oblasti
„re“investic. Délka vln je determinována dobou životnosti dlouhodobých kapitálových statků
(stroje, zařízení, továrny, mosty, loděnice, železnice). De Wolff předpokládal i souvislosti
mezi kratšími cykly a dlouhými vlnami – každá fáze dlouhodobého cyklu měla zahrnovat 2,5
cyklu obchodního.
De Wolff hledá vysvětlení dlouhých vln v oblasti obnovovacích investic, kdy jejich
délka závisí na charakteristikách dlouhodobých kapitálových statků (stroje, zařízení, továrny,
mosty, loděnice, železnice aj.). De Wolffem vypočtená průměrná míra amortizace 2,615 %
korespondovala s průměrnou životností 38 let (Van Duijn, 1983). Vrcholy rozmachu v letech
1873 a 1913 jsou od sebe vzdáleny 40 let a dna krizí (1894 a 1930) 36 let, průměr je právě 38
roků. Délka dlouhodobého ekonomického cyklu je tedy určována životností dlouhodobého
fixního kapitálu. De Wolff také jako první využil metodu klouzavých průměrů (9letých) pro
stanovení délky cyklu; pracoval i s myšlenkou progresivního zkracování této periody. 590
V podrobnější analýze De Wolff rozlišoval dva typy kapitálových statků – s
průměrnou dobou životnosti 40 let (podle modelu publikovaného Nizozemským statistickým
úřadem, např. vozový park železnic) a 8 let a v tomto kontextu rozpracovává i „teorii vln na
principu ozvěn“.591 De Wolff předpokládal pevnou spojitost mezi kratšími (střednědobými)
obchodními cykly a dlouhými vlnami v ekonomické aktivitě. Každá fáze dlouhodobého cyklu
(růstová a sestupná) zahrnovala 2,5 cyklu obchodního (Juglarova).
Budeme-li předpokládat zkracování obchodního cyklu vlivem snižování životnosti
strojů, koresponduje tato teorie s názorem některých marxistů, že frekvence krizí v
kapitalismu bude narůstat, dokud nepřijde celkový kolaps. Tento, predikovaný podle De
Wolffovy korelace, vycházel na rok 1994 (Van Duijn, 1983). De Wolffův přístup umožňuje
spojení a shrnutí „konkurenčních“ výkladů dlouhodobých a Juglarových cyklů na základě
zpoždění. Oběma vysvětlením je společné, že cyklický pohyb může vzniknout při existenci
časových zpoždění mezi reakcí nabídky komodit a změnou jejich ceny (s příklady trhů prasat,
kávy či lodí).
Holanďan De Wolff bývá někdy pokládán za přímého následovníka Marxe. Jeho
dlouhé vlny jsou fakticky marxistickým592 reprodukčním cyklem. Své místo v jeho koncepci
mají i typicky marxistické kategorie jako míra nadhodnoty či organické složení kapitálu aj.
„Teorie vln na principu ozvěn“ představuje, též v duchu marxismu, endogenní koncepci
vysvětlení cyklického vývoje – cykly jsou do pohybu uváděny impulsem exogenní povahy.
Tyto impulsy spojuje De Wolff s aplikacemi inovací první průmyslové revoluce, která vedla k
Název jeho hlavního příspěvku, přibližně „Ekonomický příliv a odliv“, připomíná a skládá hold práci Van
Gelderena. Podrobněji viz (De Wolff, 1929), resp. srov. (De Wolff, 1915, 1924).
590
Srov. (Kondratiev, 1989).
591
Uvažujeme-li počátek produkce velkého množství kapitálových statků v roce t (např. důsledek „agrární fáze“
ve vývoji společnosti při zohlednění zkušeností s dobrými a špatnými úrodami ovlivňujícími ceny obilí) a pokud
předpokládáme očekávanou technickou životnost T let, pak horní hranice „re“investic bude dosaženo po periodě
právě T let. Při uvažování technické životnosti není první „ozvěna“ (v období t + T) příliš výrazná a nebude
příliš pravděpodobný ani výskyt druhé „ozvěny“. Při zohlednění vlivu ekonomické životnosti na obnovu lze
však pomocí De Wolffova modelu dokázat možnost vln s neklesající amplitudou. Blíže viz (Tinbergen, 1981).
592
K marxistickým náhledům na dlouhodobé cykly, resp. vlny blíže viz subkapitolu 3.7., zejména část 3.7.1.
589
163
prosazení kapitalistického výrobního způsobu a zároveň uvedla do pohybu dlouhou vlnu.
Během každé vzestupné fáze prosperity by měly být zásoby dlouhodobých kapitálových
statků obnoveny, aby tak mohly být završeny zbývající fáze cyklu (Van Duijn, 1983).
I přes nepopiratelný – i když mnohdy dosud nikoli obecněji známý či plně doceněný (a
samozřejmě v mnohém dobově silně omezený) – přínos výše zmiňovaných předchůdců a
raných autorů, resp. průkopníků zkoumání i teorie dlouhých vln jsou však propracovanější
základy koncepce spojeny až s odkazem N. D. Kondratěva. Tento shrnuje subkapitola 3.2.
164
3.1.2. Cykly, krize a socialismus etc. podle Tugana-Baranovského
Široce orientovaný ruský, resp. sovětský ekonom N. D. Kondratěv se zabýval
identifikací a teoretickým uchopením „velkých cyklů konjunktury“ především ve 20. letech
20. století. V úvahách (nejen) ohledně hospodářských cyklů byl silně ovlivněn, mimo jiné,
svým učitelem M. I. Tuganem-Baranovským.593 A právě Tugan-Baranovskij si v rámci
průkopníků zkoumání cyklů a krizí zaslouží jedno z nejčelnějších míst. Dodejme, že poslední
základní stavební kámen k soudobým teoriím dlouhých vln, resp. přesněji především k jejich
„inovační“ linii, následně pokládá J. A. Schumpeter. Tím, že objasnění mechanizmu
dlouhodobých ekonomických cyklů spojuje se shlukováním převratných, bazických, inovací.
Zopakujme, že M. I. Tugan-Baranovskij možná nebyl v uvedených zkoumáních úplně
první, a možná není z průkopníků výzkumů hospodářských fluktuací ani osoba úplně
nejvýznamnější, nicméně k nejvýznamnějším bezesporu náleží. Samostatný shrnující paragraf
je mu věnován zejména z důvodu vlivu na Kondratěva a jeho teoretický model dlouhých vln.
Tugan-Baranovskij, jako ekonom, proslul především zkoumáním kapitalistického
střednědobého průmyslového cyklu a krizí, včetně např. koncepce „volných zápůjčních
fondů“, krizí z „disproporcionality“, analýzy kolísání cen zemědělské produkce v duchu
„kumulativní“ teorie či zkoumání i dlouhodobějšího cyklického vývoje. Dokonce bývá též
označován za autora, který v ruské literatuře zformuloval, a jako první prezentoval hypotézu o
dlouhých vlnách ve vývoji kapitalismu. Jako jedna z úplně prvních „klasických“ prací o
cyklech a krizích je uváděna studie Promyšlennyje krizisy v sovremmenoj Angliji: Ich pričiny i
vlijanie na narodnuju žizň (1894, německy 1901).594 Stává se jednou z průkopnických studií
empirického bádání v této oblasti. Připomínán bývá taktéž pozdější text Periodičeskije
promyšlennyje krizisy: Istorija anglijskich krizisov, obščaja teorije krizisov (1913).595
Nyní podrobněji: N. D. Kondratěv se narodil v roce 1892, většinu zásadních tezí
formuluje v období před a porevolučního Ruska, resp. v podmínkách rodícího se Sovětského
svazu během 20. let 20. století. Pro pochopení Kondratěvových myšlenek je proto užitečné
jejich historické zarámování, zohlednění intelektuální atmosféry a základních souvislostí
vývoje ruského nemarxistického ekonomického myšlení i složitostí a rozporů tehdejší
převratné revoluční doby. Nejen Kondratěv byl žákem (a v něčem i pokračovatelem) TuganaBaranovského,596 jehož práce silně ovlivnily řadu tehdejších ekonomických osobností. Jméno
M. I. Tugana-Baranovského nechybí v paragrafu 3.1.2. při rekapitulaci prvních zmínek o
dlouhých vlnách, resp. počátcích zkoumání cyklického vývoje a hospodářských krizí.
Rusko-ukrajinský ekonom, akademik, pedagog, politik a publicista, Michail Ivanovič
Tugan-Baranovskij (8. 1. 1865597 – 21. 1. 1919598), jeden z nejvýznamnějších duchů ruské
ekonomické vědy přelomu 19. a 20. století,599 je označován za představitele tzv. „legálního
K životu, dílu a odkazu M. I. Tugana-Baranovského podrobněji viz (Sirůček, 2010, 2016c), resp. (Sirůček,
1998g). Srov. (Barnett, 2000, 2001, 2004), (Makaševová, 1991).
594
Blíže viz (Baranovskij-Tugan, 1894, 1901).
595
Blíže viz (Baranovskij-Tugan, 1913).
596
Srov. (Kondratiev, 1923a, 1989).
597
Někdy bývá jako datum narození uváděno 20. 1. 1865, zřejmě podle starého ruského kalendáře.
598
Podle některých pramenů umírá na palubě lodi plující do Francie poblíž Oděsy. Jinde se ovšem píše o vagóně
vlaku ukrajinské delegace mířící na Versailleskou konferenci. Srov. (Barnett, 2001, 2004).
599
Narodil se ve vesnici Soljanovka, v ruské Charkovské gubernii. Byl ukrajinsko-tatarského původu a pocházel
ze šlechtické rodiny. Roku 1888 absolvuje Fyzikálně-matematickou fakultu Charkovské univerzity. Vzdělání si
doplňuje na poznávacím pobytu v Londýně (1892) a v roce 1894 získává magisterský titul z politické ekonomie
na Moskevské univerzitě. Magisterská práce o krizích je brzy publikována jako Promyšlennyje krizisy v
sovremmenoj Angliji, ich pričiny i vlijanie na narodnuju žizň a stává se známou i překládanou (BaranovskijTugan, 1894). Jeho prvním opublikovaným vědeckým textem je stať Učenije o predělnoj poleznosti
593
165
marxismu“ a propagátora idejí družstevnictví a kooperativismu. Intelektuální skupina tzv.
„legálních marxistů“, působící v 90. letech 19. století, zná a studuje Marxe (a Engelse),
nicméně k marxismu a jeho základním idejím se explicitně příliš nehlásí.600 Kapitalistický
systém, na rozdíl od Marxe a Engelse, považovali za reformovatelný a schopný dlouhodobého
evolučního vývoje. Nikdy také nepřijali Marxův (a později Leninův) program jeho násilného
revolučního odstranění a nahrazení socialismem, resp. komunismem. Odmítali marxismus
nejenom z pozic teoretických, ale i etických. Inspirace nacházeli v západoevropském
neokantovství, ruských náboženských tradicích, reformátorských myšlenkách družstevních
koncepcí či koncepcích autorů spojených s německou historickou školou (W. Sombart, L.
Brentano aj.).601 Z hlediska „oficiálního“ marxismu-leninismu byly tyto názory považovány
za revizionistické, a za „nepřátelské“. A jednoho z nejvýznamnějších ekonomických
revizionistů, vedle K. J. Kautského či E. Bernsteina, reprezentoval právě M. I. TuganBaranovskij (Sweezy, 1967).602 A jeho ekonomické názory byly obvykle řazeny
k „buržoazním“ koncepcím (např. hospodářského cyklu). Vztah samotného TuganaBaranovského k marxismu nebyl jednoznačný – během života se marxismu vzdaluje či
chozjajstvennych blag kak pričina ich cennosti v časopise Juridičeskij Vestnik (1890, č. 10). Kritizuje zde
pracovní teorii hodnoty i marginalistickou koncepci užitečnosti. Dále píše biografické poznámky ze života P. J.
Proudhona (1891) aj. Roku 1898 obdržel na Moskevské univerzitě doktorát. Disertaci tvoří originální studie
Russkaja fabrika v prošlom i nastojaščem (Baranovskij-Tugan, 1898) která bývá označována za jeho klíčové dílo
z oblasti ekonomické historie. Zkoumá problematiku nevolnictví a svobody práce, koncepce industrializace,
rozvoje apod. Tugan-Baranovskij se aktivně zúčastňoval politického dění i akademických diskuzí (např. mezi
narodniky a marxisty) zejména koncem 90. let 19. století, a to z pozic tzv. „legálního marxismu“. Následně se
obrací k neokantovství a k idejím kooperativismu, zejména družstevního socialismu. Stává se propagátorem a
působí i jako redaktor časopisu Vestnik kooperaciji či sborníku Novyje ideji v ekonomike. Analyzuje teoretické i
praktické problémy družstevnictví. Rozpracovává jeho základní principy: materiální zainteresovanost,
dobrovolnost, využití práce pouze členy družstva (Baranovskij-Tugan, 1916 aj.). Publikuje v Rusku, Německu a
od roku 1919 i na Ukrajině. V letech 1901-05 se věnuje veřejnému dění v Poltavském regionu. Do roku 1917
vystupuje i za politickou stranu kadetů, kdy neúspěšně kandiduje do Dumy. Následně se angažuje ve straně
UPSF, ve které se v listopadu 1917 stává generálním tajemníkem. V bouřlivých dobách období 1917-18 též
působí coby ministr financí samostatné Ukrajinské republiky. Náležel k zakladatelům Ukrajinské akademie věd,
byl prezidentem Ukrajinské ekonomické asociace aj. Bývá jmenován coby známý představitel ukrajinského
národního hnutí. V akademické sféře pracuje jako soukromý docent politické ekonomie na Sankt Petěrburgské
univerzitě (1894-99), odkud je „odejit“ pro liberální smýšlení a politickou nespolehlivost. Opětovně zde pracuje
v období 1905-15. Působil jako soukromý docent a profesor na ekonomických katedrách místních polytechnik a
obchodních institutů i na soukromé univerzitě v Moskvě. Od roku 1913 je profesorem Petěrburgského
polytechnického institutu. V letech 1917-19 zastává funkci děkana právnické fakulty Kyjevské univerzity.
600
Např. P. M. Sweezy (1967) uvádí, že Tugan-Baranovskij nikdy netvrdil, že je marxistou. Naopak četné
Marxovy myšlenky (např. vysvětlení krizí) ostře kritizuje a zamítá. Nicméně vztah Tugana-Baranovského
k marxismu není jednoznačný a během života se marxismu vzdaluje či naopak přibližuje. Marxismus přitom
obecně neodmítá a např. dialekticky přistupuje k řešení komplikovaných teoretických problémů ekonomické
analýzy. V otázce objektivní nutnosti a zákonitosti přechodu od kapitalistického k socialistickému uspořádání
společnosti zastává pozici Marxovou, ale při popisu socialistické společnosti a jejích stavebních principů se
idealisticky převážně opírá o ideje zformulované Kantem. Podrobněji viz (Sirůček, 2010). Srov. (Půlpán, 1997).
601
Podrobněji viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010).
602
Spolu s ním k tzv. „legálním marxistům“ náležel i další významný ruský nemarxistický ekonom P. B. Struve.
Struve dospěl od tzv. „legálního marxismu“ až k liberalismu a proslul zejména jako kritik nejen Marxe, ale i
bolševické teorie a praxe. S Marxem se ztotožňoval v koncepci zespolečenštění a rozvoje výrobních sil,
koncentrace výroby i její anarchie za kapitalismu. Za iluzi však považoval učení o zbídačování nižších tříd
společnosti a vykořisťování malých kapitalistů velkými, a tudíž i odmítal teorii o socialistickém poslání
proletariátu. Samotného Marxe označoval za sociálního utopistu. Stejně jako např. B. N. Bruckus a další působil
Struve po revoluci 1917 v emigraci (jeden čas vydával v Praze časopis Russkaja mysl apod.) a i jeho dílo
víceméně zapadlo. Podrobněji viz např. (Půlpán, 1997).
166
naopak přibližuje.603 Marxismus přitom obecně neodmítá a např. dialekticky přistupuje
k řešení celé řady komplikovaných teoretických problémů, a to nejenom ekonomické analýzy.
Hlavní teoretické a praktické oblasti zájmu tehdejšího nemarxistického ekonomického
myšlení představovala dobově a místně aktuální témata věnovaná rozvoji agrárního sektoru,
úloze státu v ekonomice a zmírňování negativních sociálních dopadů rozvoje kapitalistické
tržní ekonomiky v předrevolučním Rusku za vlády cara Mikuláše II. 604 Po revoluci roku 1917
je značná pozornost věnována také „dobovému hitu“ – vztahům mezi plánem a trhem, zde
vedoucí k jakési ruské podobě koncepce smíšené ekonomiky (odlišné ale od pozdějšího pojetí
tržního socialismu). Dálo, šlo o problémy národního účetnictví, optimalizace ekonomických
procesů na mikro- i makroekonomické úrovni a v neposlední řadě taktéž o teorie cyklu a
hospodářského růstu. V řadě oblastí při formulaci a řešení různých hospodářských problémů
bývá právě ekonomům zmiňovaným zde, resp. v části 3.2.,605 připisována historická priorita.
M. I. Tugan-Baranovskij náleží ke klíčovým představitelům ruského nemarxistického
ekonomického učení, resp. do etapy kritického osvojování si cizích podnětů. Byl učitelem
řady ruských a sovětských ekonomů, které v mnohém ovlivnil. K žákům a pokračovatelé
odkazu Tugana-Baranovského náleželi A. V. Čajanov, L. N. Jurovskij, N. D. Kondratěv aj. 606
Samotný Tugan-Baranovskij se zabýval teorií cyklického vývoje (resp. problematikou
krizí), koncepcí hodnoty a rozdělování, vývojem ruské ekonomiky, dějinami i rozvíjením
koncepcí družstevního aj. socialismu a vývojem ekonomického myšlení obecně. Tento znalec
západní ekonomie navazoval na tradice rakouské (C. Menger) a mladší německé historické
školy. Již v 90. letech 19. století se pokusil eklekticky z marginalistických pozic integrovat
teorii pracovní hodnoty D. Ricarda a K. H. Marxe s teorií mezního užitku neoklasické
ekonomie. M. I. Tugan-Baranovskij je v neposlední řadě autorem myšlenky závislosti
rozdělování národního důchodu v monopolním stadiu kapitalismu na poměru politické moci
mezi dělníky a kapitalisty, čímž předchází pozdější teorii rozdělování např. M. Kaleckého.607
V marxistické literatuře byl Tugan-Baranovskij uváděn jako původce (či jeden ze
stoupenců) teze, ztotožňující politickou ekonomii jako takovou s politickou ekonomií
kapitalismu. V knize Očerki iz novějšej istorii političeskoj ekonomiji (Baranovskij-Tugan,
1903) poprvé v Rusku vyzdvihuje tezi o politické ekonomii jako teorii kapitalismu a jenom
kapitalismu.608 Pokud není ekonomika tržní, má se jednat o teleologii. Před tím publikuje
„Někteří recenzenti mé knihy shledali v ní návrat k marxismu. Na to odpovím, že můj vztah k Marxovi zůstává
stejný jako předtím: není ani vztahem odpůrce ani žáka, nýbrž samostatného badatele. Mnohé vědecké názory
jsem od Marxe přijal, ale také mnohé jsem odmítl, protože nepovažuji za povinnost jít v něčích šlépějích, nýbrž
hledám svou vlastní cestu“ (Baranovskij-Tugan, 1913, s. VI).
604
Dvě desetiletí předrevolučních let (tj. do Velké říjnové socialistické revoluce v roce 1917) vlády Mikuláše II.
jsou spjaty s bouřlivým vývojem Ruska. V oblasti hospodářsko-politické sehrála významnou úlohu reforma
státních financí v 90. letech 19. století (S. J. Witte) a „stolypinská reforma“ od roku 1906 (P. A. Stolypin).
Podrobněji viz (Půlpán, 1997), (Sirůček a kol., 2007).
605
Podrobněji viz (Kondratiev, 1989), (Půlpán, 1997). Srov. (Barnett, 2001, 2000, 2004).
606
Jmenovaní, mimo jiné, prokazovali a zároveň i kritizovali naturální koncepci sovětské ekonomiky. Mladý
sovětský systém považovali za nutně naturální, který z důvodu přežití ostatně ani jiný být nemůže. Pokud ovšem
bude bolševický stát muset zbožně-peněžní vztahy a tržní struktury obnovit (což učinil v období NEPu), bude to,
podle nich, znamenat přiznání porážky. A počátek toho, aby si kapitalistické („přirozené“) stimuly již našly
cestu k postupnému ovládnutí celého hospodářství. Ve svých úvahách dospěli ke koncepci smíšené ekonomiky.
Což se později většině z nich i stalo životně osudným. Což ilustruje osud Kondratěva, představený subkapitolou
3.2. Blíže viz (Makaševová, 1991).
607
Podrobněji viz (Půlpán, 1997). Srov. (Sojka, 2010).
608
Tezi o politické ekonomii coby vědě o živelně se vyvíjejícím kapitalistickém hospodářství, která zaniká s jeho
zánikem, považují marxisté za falešnou. Ztotožňování politické ekonomie jako takové s politickou ekonomií
kapitalismu se stalo též i jednou z překážek hlubšího rozvoje politické ekonomie socialismu. Tugan-Baranovskij
603
167
kapitoly z historie politické ekonomie v časopise Narodnoje bogatstvo, kde i nastiňuje historii
ekonomických doktrín v Rusku. V textu Očerki iz novějšej istoriji političeskoj ekonomiji i
socializma (Baranovskij-Tugan, 1914) označuje za iluzi Marxovu představu o naprosté
rovnosti mezi lidmi. Kritizuje i centralistický charakter marxistické koncepce a za jádro
žádoucího uspořádání označuje družstevní obščiny.
Dílo Osnovy političeskoj ekonomiji (1909 aj.) bývá někdy uváděno jako jeho hlavní
příspěvek v oblasti ekonomické teorie. Tugan-Baranovskij zde, mimo jiné, řadí socialismus
mezi harmonické soustavy, kde zájmy jednotlivých hospodářství nejsou nevyhnutelně
v rozporu. Důraz je kladen na rovnoprávnost, rovnou účast na společenské práci a rovné
právo disponovat výsledky této práce na základě společenského nakládání s výrobními
prostředky. Zkoumá dva modely socialismu: peněžní a naturální. Modely socialismu dále
rozděluje na socialismus v užším smyslu a komunismus, kdy základem rozdílu je způsob
rozdělování produktu. Při úvahách o socialismu kombinuje družstevní principy s etickým
přístupem. Do definice socialismu integruje ideu Kanta o nejvyšší a samostatné hodnotě
člověka. Věří v rovnocennost všech lidských osobností, což nevylučuje nerovnost individuí.
V práci Socializm kak položitělnoje učenije (Baranovskij-Tugan, 1918) konstatuje, že
sladění ocenění podle užitečnosti a vynaložené práce vytváří základnu pro plánování za
socialismu. Práci a užitečnost označuje za základní prvky plánu v socialismu.609 TuganBaranovskij stavěl centrální plánování proti ekonomické svobodě jednotlivce. Centralismus
nepovažuje za slučitelný s hospodářskou iniciativou a odpovědností jednotlivců. Centrální
řízení může zvyšovat bohatství, ale cena za to je nepřijatelná. Tugan-Baranovskij se stává
známým, i coby propagátor idejí kooperativismu, resp. družstevnictví.610
Plánování centra se má, podle Tugana-Baranovského, řídit stejnými principy jako
soukromý hospodář v naturálním systému. Tugan-Baranovskij přitom využívá Mengerovo
schéma klesajícího mezního užitku k vyvození závěru, že pokud společnost disponuje určitým
počtem pracovních jednotek pro výrobu dané komodity, bude společenská práce rozdělena
nejvýhodněji, pokud je dosaženo nejvyššího celkového užitku. Věří, že za socialismu (v
užším smyslu) zůstane zachována subjektivní hodnota, která bude cenu určovat společně
s pracovními náklady. Za socialismu tak bude velikost subjektivní hodnoty určována stejnými
faktory jako za kapitalismu. S rozdílem, že za socialismu má vliv práce být rozhodující.611
Postupně se přes realizaci zákona subjektivní hodnoty pomocí působení poptávky a
nabídky M. I. Tugan-Baranovskij propracovává až k „teorii dvou regulátorů“ – zákonu
subjektivní hodnoty (reguluje výrobu pomocí tržních cen) a zákonu pracovní hodnoty, jehož
sférou je regulování rozdělování práce mezi odvětvími.612 Úvahy Tugana-Baranovského ústí
tezi nejdříve vztahoval k předkapitalistickým způsobům hospodaření, později ji rozšiřuje i na socialistické. Srov.
(Vojtíšek a kol., 1983), resp. subkapitolu 3.7.
609
„Mezní užitečnost a pracovní hodnota – to jsou dva základní prvky pro sestavení plánu socialistického
hospodářství“ (Baranovskij-Tugan, 1918, s. 100). Uvedené rezonuje se dvěma modely socialismu, o kterých
přemýšlí. Jde o model peněžní a naturální, kde se normuje, ale musí být využívány i hodnotové kategorie
v podobě nákladů práce. Modely socialismu přitom člení na socialismus v užším smyslu (kde zůstává osobní
vlastnictví, existují a fungují i peníze a ceny spotřebních předmětů) a komunismus – s výraznými rysy
„kasárenského socialismu“ a rovnostářství, jako ryze naturální hospodářství, kde jsou zrušeny i osobní důchody
a osobní vlastnictví. Základem rozdílů je způsob rozdělování vyrobeného produktu. Srov. (Půlpán, 1997).
610
Blíže viz (Půlpán, 1997), (Sirůček, 2010, 2016d). Srov. (Sojka, 2010).
611
Podle Tugana-Baranovského za socialismu „bude vliv pracovního faktoru bezprostřednější a rozhodující“
(Baranovskij-Tugan, 1918, s. 101-102).
612
„Bezprostředním regulátorem ceny za socialismu bude tak stejně jako za kapitalismu poměr společenské
poptávky a společenské nabídky; za hranicemi trhu bude za socialismu regulátorem společenské nabídky
pracovní hodnota každého výrobku, zatímco za kapitalismu jsou tímto regulátorem kapitalistické výrobní
náklady“ (Baranovskij-Tugan, 1918, s. 106). Peníze pak budou jenom smluvenými papírovými znaky bez vnitřní
168
do kritiky centrálního řízení a plánování, které stavěl proti ekonomické svobodě jedince.
Proto považoval za nutné doplnit je v zájmu svobody prvky socialismu municipálního,
anarchosyndikalistického i družstevního (Půlpán, 1997).
V západní literatuře bývá odkaz M. I. Tugana-Baranovského vztahován zejména k
teorii průmyslového (střednědobého) cyklu,613 kde nejvýznamnějším příspěvkem se stává
studie Prommyšlennyje krizisy v sovremmenoj Angliji, ich pričiny i vlijanije na narodnuju žizň
z roku 1894 (Baranovskij-Tugan, 1894).614 Tugan-Baranovskij vykazuje značný vliv na
rozvoj moderního zkoumání ekonomického cyklu a především uvedená kniha se stává jednou
z průkopnických prací empirického bádání v této oblasti (Sweezy, 1967). M. I. TuganBaranovskij přitom doplňuje dobové – značně pestré – spektrum osob levicovějšího smýšlení
(obdobně jako Parvus, S. De Wolff, K. J. Kautsky, R. Luxemburgová, L. D. Trockij či N. D.
Kondratěv) se zájmem o pravidelnosti a nepravidelnosti ekonomického vývoje, resp. cyklický
vývoj průmyslových kapitalistických ekonomik.
K hlavním teoretickým přínosům M. I. Tugana-Baranovského náleží teorie
hospodářského cyklu založená na nesouladu peněžní a reálné akumulace kapitálu. Uvedený
nesoulad chápe coby zdroj cyklického pohybu kapitalistické ekonomiky. Rozlišuje mezi
reálnou a peněžní akumulací. Za krize má být pokles peněžní akumulace díky fixním
důchodům (vlastníků půdy, obligací atd.) mírnější než pokles akumulace reálné. Tímto vzniká
relativně nadměrná peněžní akumulace, která stimuluje investice a vytváří východisko z krize.
Naproti tomu v časech konjunktury reálná akumulace předstihuje peněžní, a tímto mají být
připravovány podmínky pro nástup krizového poklesu.615 Na tyto úvahy později úzce
navazuje Kondratěv v pokusu o teoretický model dlouhých vln, nastíněný paragrafem 3.2.2.
V. Vrábek popisuje jádro konceptu Tugana-Baranovského takto: „Tugan Baranovský
užívá k znázornění účinků kapitálů nahromaděných u bank příkladu parního válce. Kapitály
u bank nahromaděné a čekající na podnikatele – dlužníka působí jako pára. Když tlak páry
(= kapitálu) dosáhne určitého tlaku, tlačí píst do parního válce a tlačí jej až do jeho konce.
Pára unikne a píst se vrací na své místo. Tak také nahromaděné kapitály. Když dosáhnou
určitého objemu, výroba se dá do pohybu. Když kapitály byly vyčerpány, výroba se vrací do
dřívější posice. V kapitalistické společnosti spotřeba nereguluje produkci, nýbrž naopak.
Prosperita nevzniká proto, že spotřeba stoupá. Naopak stoupání spotřeby má svůj důvod a
hodnoty. Srov. (Baranovskij-Tugan, 1917), kde odmítá kvantitativní teorii peněz I. Fishera a TuganaBaranovského teorie krizí vychází z teorie hodnoty, která je přímým protikladem teorie cen např. G. K. Cassela.
Na obdobných pozicích se později pohybuje i Kondratěv. Srov. paragrafy 2.1.2., resp. části subkapitol 3.2. a 3.3.
613
Koncepci Tugana-Baranovského oceňuje např. J. M. Keynes, A. H. Hansen či W. W. Rostow. Blíže viz např.
(Hansen, 1951). Srov. (Barnett, 2001, 2000, 2004).
614
O průmyslových krizích v Anglii pojednává též práce M. A. Buňaťana Ekonomičeskije krizisy (Buňaťan,
1915). Podle V. Vrábka: „Nejvýznamnější profily, se kterými se nacházíme v hospodářské konjunktuře TuganBaranovski, Buňaťan, Lescure, napsali i historické vylíčení různých úseků hospodářských konjunktur“ (Vrábek,
1947, s. 35). Podrobněji viz (Sirůček, 1998g), resp. srov. (Sirůček, 2010).
615
V interpretaci rakouské ekonomické tradice je koncept Tugana-Baranovského popisován takto: „Marxistický
teoretik Michail Ivanovič Tugan-Baranovski později rozepisuje a přepracovává Engelsovy poznámky s cílem
rozvinout teorii ekonomických cyklů založenou na fenoménu nadprodukce v jednotlivých fázích investování. Jak
jsme již uvedli, tato teorie je velmi blízká rakouské teorii hospodářských cyklů. Ovšem třebaže TuganBaranovski není schopen identifikovat měnovou příčinu přeinvestovanosti a nerovnováhy mezi různými obdobími
v produkčním cyklu (úvěrovou expanzi), jeho interpretace je s ohledem na teorii kapitálu v podstatě správná. Na
to odkazuje i F. A. Hayek ve svých pracích o rakouské teorii hospodářských cyklů. Podle rakouské školy neleží
marxistický omyl v diagnóze příznaků nemoci (ty jsou v podstatě správné), ale v analýze příčin, které rakušané
vidí v úvěrové expanzi, jež je odvozena od porušení pravidel kapitálové přiměřenosti (úvěrové angažovanosti)“
(De Soto, 2004a, s. 1, 3). K rakouské teorii cyklu blíže viz části 2.1.2., 2.1.3., ke koncepci marxistické část 3.7.1.
169
pramen ve zvýšené výrobě a zvýšená výroba pramení z rychlé akumulace kapitálů a
akumulace kapitálů z nerovného rozdělení sociálního důchodu. Nespravedlivá renumerace
pracující třídy je základní příčinou vzrůstu kapitálu (ve formě vysokých zisků, z nichž větší
část může být ušetřena)“ (Vrábek, 1947, s. 108).
Co se týče otázky vypuknutí krize: „Tugan Baranovski vyžaduje k tomu pojem
prudkosti (krize vypukne jako bouře)“ (Vrábek, 1947, s. 44.) Dále tuto koncepci Vrábek
podrobuje kritice a uvádí: „Jádro této theorie tvoří podklad pro theorii tak zv. produkční
školy konjunkturní (Arthur Spiethof, G. Cassell)“ (tamtéž, s. 108).616
V souvislosti s klasifikací tzv. konjunkturních teorií617 hovoří V. Vrábek z hlediska
původu přímo o ruské škole: „Význam ruské školy nebyl dosud doceněn, počíná se však
zejména v americké literatuře oceňovati. Uznává se, že konjunkturní theorie TuganaBaranovského byla podkladem pro představitele německé vědy o konjunktuře Spiethofa, z
něhož čerpalo množství cizích, nejen německých, ale i jiných theoretiků. Z druhého
představitele ruské konjunkturní vědy Buňaťana recipoval v podstatě celou jeho nauku
francouzský představitel konjukturní vědy Aftalion, což sám také potvrdil. I když se jedná o
theorie, které v obou případech byly jednak Spietfofem, jednak Aftalionem upraveny a
doplněny, jádro zůstává M. Tugana-Baranovského a Buňaťana. Tím není ovšem řada ruských
theoretiků zabývajících se otázkami konjunktury vyčerpána. Budeme míti příležitost seznámiti
se s theorií Pervušina, Kondratěva a dotknouti se jiných. Výtka Wagemanova, že ruská škola
je astronomickou, týká se patrně mimořádné schopnosti a lehkosti, s jakou ruští badatelé luští
problémy národohospodářské za pomoci vyšší matematiky. Tato zvláštní schopnost Rusů se
mezi teoretiky anglo-saskými zvlášť a s obdivem zdůrazňuje ...“ (Vrábek, 1947, s. 22). Dále
v rámci úvah o rozdělení tzv. konjunkturních koncepcí, podle toho, kde hledají příčiny změn,
Vrábek uvádí, že: „ ... jsou možny dva hlavní případy: Příčina se hledá ve výrobě
(produkcionisté) anebo se příčina hledá ve spotřebě (konsumptionisté). Obě dvě theorie jsou
vlastně ruské původu. Tugan-Baranovski je myšlenkovým otcem školy prvé, Buňaťan druhé“
(tamtéž, s. 36). Na jiném místě píše: „Podle Tugana-Baranovského kolísaly konjunkturní
cykly mezi 7-11 lety, podle Buňaťana mezi 9-11 lety ...“ (dtto, s. 41).
Připomeňme, s využitím paragrafů 2.1.2. či 2.1.3., že v literatuře se lze setkávat s
mnoha různorodými členěními příčin ekonomických cyklů, resp. klasifikacemi jejich teorií.
Příčiny různého charakteru i dimenze se mohou vzájemně prolínat a kombinovat. Zejména u
střednědobých ekonomických cyklů bývají uváděni i stoupenci teorií poukazujících současně
na faktory reálné i peněžní povahy. A zde, mezi mnoha jinými, figuruje též i koncept M. I.
Tugana-Baranovského. Jeho přístup přitom bývá označován za „myšlenkového otce“ skupiny
teorií nalézajících hlavní příčinu ve výrobě.618
Ruští národohospodáři M. I. Tugan-Baranovskij a M. A. Buňaťan619 jsou všeobecně
pokládáni i za autory tzv. kumulativní teorie,620 jejíž základ může být zjednodušeně vyjádřen
větou: „Má-li sedlák – má každý“. Uvedená koncepce je Vrábkem diskutována především
Srov. rozdělení teorií „prvního kola“ debaty o dlouhých vlnách v paragrafu 3.3.2., resp. na schématu 3.1.
K termínu konjunktury podrobněji viz paragraf 2.1.1.
618
„... jsou možny dva hlavní případy: Příčina se hledá ve výrobě (produkcionisté) anebo se příčina hledá ve
spotřebě (konsumptionisté). Obě theorie jsou vlastně ruského původu. Tugan-Baranovski je myšlenkovým otcem
školy prvé, Buňaťan druhé“ (Vrábek, 1947, s. 36). Srov. (Buňaťan, 1915). Srov. též (Setínský, 1964), který teorii
cyklu, resp. krizí Tugana-Baranovského přisuzuje, že hledá poruchy rovnováhy ve „všeobecné nadvýrobě“
způsobené „spořením, tvorbou a investicemi kapitálu ...“. Blíže viz paragraf 2.1.2.
619
Podrobněji viz (Buňaťan, 1915).
620
Uvedená koncepce byla využívána a rozpracována např. Aftalionem, Lescurem, Hawtreyem, Pigouem aj. –
podrobněji viz (Vrábek, 1947). Srov. paragrafy subkapitoly 2.1.
616
617
170
v souvislosti s analýzou „zemědělských theorií konjunkturních“.621 „Podle kumulativní teorie
každé stoupání (klesání) cen jedněch statků má za následek, že táhne – vleče za sebou ve
stejném směru i ceny ostatních statků – bez zřetele na to, zda se „na straně peněz“ něco
děje. Oblíbeným důkazem pro tuto theorii je právě klesání (stoupání) cen zapřičiněné velkou
(špatnou) úrodou. Mechanismus způsobí (za předpokladu celkem správného, že zemědělské
výrobky mají malou elasticitu poptávky ...) zvýšení kupní síly zemědělců a tím i zvýšení
poptávky po průmyslových výrobcích. Tato zvýšená poptávka ... způsobuje druhotné zvýšení
cen těchto zemědělci poptávaných výrobků, čímž se zvyšuje kupní síla producentů těchto
výrobků. Tito přenášejí pak svoji kupní sílu na další kategorie, až na konec se rozšíří na
veškeré národní hospodářství“ (Vrábek, 1947, s. 138). Proti této, jak uvádí „na první pohled
nesprávné a nedomyšlené“, koncepci staví Vrábek „theorie kompensatorní“, konstatující, že
„v případě zvýšení kupní síly producenta (v našem případě zemědělce) musí nastati někde
úbytek kupní síly (v našem případě u konsumenta)“ (dtto).
Tugan-Baranovskij se věnoval též i vysvětlením historicky a statisticky doložitelného
kolísání zemědělské výroby a jejích výnosů, resp. agrárních krizí či zemědělských cyklů.
Uvedené patřilo dobově i k populárním tématům zkoumání. Jednostranná vysvětlení kolísání
v úrodách pouze vlivy počasí byla postupně hodnocena jako nedostatečná, složitěji začal být
posuzován též i vliv výkyvů v zemědělství na celkovou ekonomickou aktivitu. Právě také
Tugan-Baranovskij méně pravidelná kolísání v úrodách zprvu nespojuje s pravidelnými
„průmyslovými konjunkturami“. Později však i on již empirickými daty dokladuje vazby
zemědělství a ostatních odvětví a souvislosti s celkovým hospodářským vývojem
Rozborem a kritikou vysvětlení krize, tzv. teorií „krize z disproporcionality“622
Tugana-Baranovského se zabývá např. i americký marxisticky orientovaný ekonom P. M.
Sweezy (1967). Krize, podle M. I. Tugana-Baranovského, mají být způsobené anarchií
kapitalistického hospodářství. Stále se hromadící kapitál tlačí na výrobu a snaží se tuto
rozšířit, při tom však nelze zajistit – vlivem „neorganizovanosti“ kapitalistické výroby –
proporcionální rozdělení kapitálu (a tím i výroby), které by umožnilo odbyt zboží. „Čas od
času“ se uvedené obtíže vyhrotí tak, že propuká hospodářská krize.
Zmiňovaná koncepce si podle něj dobově kladla za cíl vyvrátit Marxovy argumenty o
poklesu míry zisku a teorii nedostatečné spotřeby lidových pracujících mas (Sweezy, 1967).
Sweezy dále upozorňuje na „odpovědnost“ Tugana-Baranovského za to, že mezi socialisty
byla teorie disproporcionality, objasňující vznik krizí na tomto základě, značně populární.623
Ve své analýze „revizionista“ Tugan-Baranovskij kritizuje četné myšlenky Marxe a dochází k
závěru, že zánik kapitalismu není v žádném smyslu ekonomickou nutností.
„Podle Tugana neměl Marx jednu, nýbrž dvě teorie zániku, z nichž základem první
byla sestupná tendence míry zisku a základem druhé nedostatečná spotřeba. Tugan se
domníval, že se mu podařilo vyvrátit obě tyto teorie. Proto dospěl k definitivnímu závěru, že
zánik kapitalismu není v žádném případě ekonomickou nutností“ (Sweezy, 1967, s. 194).
621
Srov. subkapitolu 3.3.
Blíže viz (Baranovskij-Tugan, 1894), dále např. (Baranovskij-Tugan, 1905). Srov. (Setínský, 1964).
623
Podle marxistů je nejobecnějším základem a konečnou příčinou hospodářských krizí za kapitalismu základní
rozpor kapitalismu, tj. rozpor mezi společenským charakterem výroby a soukromokapitalistickou formou
přivlastňování výsledků výroby. Tento rozpor se projevuje v nových, dalších rozporech, které samy vyvolávají
krize. Omezená spotřeba, vyplývající ze základního rozporu kapitalismu, představuje podstatný moment krizí.
Přičemž omezenost spotřeby v určitém odvětví ovlivňuje i výrobu v jiných odvětvích. Základní rozpor se tedy
projevuje taktéž i v narůstání disproporcionality mezi jednotlivými výrobními odvětvími – podrobněji viz
paragraf 3.7.1. V souvislosti s procesy soudobé neoliberální globalizace bývá upozorňováno i na rychlé
rozšiřování „nakažlivosti“ krizí v celosvětovém měřítku – srov. pasáže 4.4.2.2., 4.4.4., 4.5.3.1.
622
171
Dále měl Tugan-Baranovskij podsouvat Marxovi ideu neustálého zhoršování ekonomických
krizí, což má vyústit ve velkou krizi vedoucí k zániku kapitalismu.
V kontextu marxistické kritiky koncepcí krizí z „podspotřeby“624 klade J. Setínský
(1964) otázku: „Jak je možno vysvětlit krizi z nedostatečné spotřeby, když právě
bezprostředně před krizí dosahují mzdy a vůbec spotřeba dělnictva nejvyšší úroveň?“
(Setínský, 1964, s. 13).
A pokračuje: „Na nepřiměřenou odměnu dělnictva v souvislosti s krizemi ukazuje i
jeden z nejvýznamnějších buržoazních teoretiků krizí z konce minulého a počátku našeho
století, M. Tugan-Baranovskij.625 Tento fakt má však u něj podřízený význam. Není totiž
přímou příčinou krizí, nýbrž především faktorem významným pro akumulaci kapitálu. TuganBaranovskij vidí hlavní příčinu krizí v disproporcionalitě výroby způsobené anarchií
kapitalistického hospodářství. Stále se hromadící kapitál tlačí na výrobu a snaží se ji rozšířit,
při tom však nelze zajistit pro neorganizovanost kapitalistické výroby proporcionální
rozdělení kapitálu (a tím i výroby), jež by umožnilo odbyt zboží. Čas od času se tyto obtíže
vyhrotí tak, že propuká průmyslová krize. Teorie Tugana-Baranovského vyzvědá rovněž
podstatné rysy kapitalistické reprodukce. Přece však je nápadná její jednostrannost, která
vede i k naprostému zkreslení skutečnosti. Tugan-Baranovskij sice uznával antagonismus
kapitalismu (jeden čas dokonce koketoval s marxismem a patřil mezi legální marxisty), avšak
jeho podstatu nepochopil. Podle Tugana-Baranovského se totiž mohla v ideálním případě
kapitalistická výroba rozvíjet bez jakékoliv nutné souvislosti s osobní spotřebou, tj. pouze na
účet výrobních prostředků. Tím naprosto popřel, že by pro krize měl význam rozpor mezi
výrobou a spotřebou. Výroba prý může růst do nekonečna i při neustále absolutně se snižující
spotřebě. Co by se stalo v tomto případě s pracujícími, to Tugan-Baranovskij ponechal
stranou. Schematičnost a odtrženost této teorie od skutečnosti je zřejmá. Její autor v podstatě
vycházel z Marxových reprodukčních schémat, avšak nepochopil je. Viděl v nich pouze hru
čísel a v té se mu ztratil skutečný život. Jak z teorie podspotřeby tak i z teorie TuganaBaranovského se však nabízely i určité závěry; obě totiž naznačovaly i možnost výběru
prostředků, jimiž by bylo možno krize v rámci kapitalismu překonat nebo alespoň podstatně
oslabit. Jestliže příčinou krizí je nesprávné rozdělení důchodů vedoucí k podspotřebě a
překapitalizování, nabízí se např. možnost fiskálních zásahů k docílení úměrnějšího rozdělení
důchodů. Je-li pak příčinou krize nedostatek plánovitosti a organizovanosti, není přece
vyloučeno, že i v rámci kapitalismu nelze tyto nedostatky nějak překonat. Jak uvidíme ... byly
tyto závěry skutečně také vysloveny“ (Setínský, 1964, s. 13).
M. I. Tugan-Baranovskij náleží taktéž k prvním autorům, kteří se přes pokusy o
teoretické vysvětlení ekonomických výkyvů (hlavně střednědobých cyklů) a hospodářských
krizí probíhajících cca od počátku 19. století, dopracovali i k hypotéze o fluktuacích, resp.
cykličnosti v delších časových horizontech. A může být uváděn i mezi jmény, u kterých
začíná moderní historie zkoumání dlouhodobých ekonomických (ale i sociálněekonomických) cyklů, resp. dlouhých vln. Náleží k prvním autorům, kteří formulují explicitní
zmínky o dlouhých vlnách v rámci analýzy ekonomických krizí a cyklického vývoje. Zde
možno připomenout i studie z roku 1913 či 1917 (Baranovskij-Tugan, 1913, 1917).
V monografii Periodičeskije promyšlennyje krizisy: Istorija anglijskich krizisov,
obščaja teorija krizisov z roku 1913 (Baranovskij-Tugan, 1913) M. I. Tugan-Baranovskij
přímo analyzuje i dlouhodobé fluktuace v dynamice cen a vysvětluje tyto na základě dvou
faktorů. A to pomocí změn podmínek světového obchodu a technologického pokroku v
624
625
K teoriím „podspotřeby“ blíže viz pasáž 2.1.2., k marxistickému náhledu na krize podrobněji viz část 3.7.1.
S odvolávkou na výklad v „Základech politické ekonomie“ – pozn. PS. Srov. (Baranovskij-Tugan, 1909).
172
průmyslu. V pozdější práci Bumažnyje děngi i metall (Baranovskij-Tugan, 1917) dospívá k
závěru, že tato dlouhodobá kolísání jsou vyvolávána stejnými příčinami jako výkyvy v rámci
střednědobých cyklů, zejména pak „změnami konjunktury trhu zboží“ (Kondratiev, 1989, s.
474). Uvedené teze však M. I. Tugan-Baranovskij dále již podrobněji nerozvíjí.
Mnohé myšlenky Tugana-Baranovského o cyklickém vývoji a další příspěvky (např.
teorie „volných zápůjčních fondů“) se následně stávají inspirací pro teoretický model
dlouhých vln N. D. Kondratěva,626 představený paragrafy 3.2.1. a 3.2.2. Kondratěv
zdůrazňoval pravidelný cyklický charakter dlouhých vln a tyto spojoval s vnitřními příčinami
a faktory kapitalistickému systému. Pokusil se o nástin teoretického modelu, kde stavěl na
obměně dlouhodobých kapitálových statků a potřebném kapitálu (resp. změnách velikost
disponibilního kapitálu), v návaznosti, a v duchu úvah, Tugana-Baranovského. Příspěvky
Kondratěva bývají však obvykle vnímány jako zajímavější a propracovanější nežli u TuganaBaranovského, a obsahují podrobnou statistickou analýzu i kritický přístup k vysvětlení
dlouhodobých cyklů a výkyvů hospodářských veličin pomocí „mimoekonomických“ faktorů.
Závěrem připomeňme rozpracování teorie socialismu – podrobnější (a kritický) rozbor
ovšem již přesahuje rámec této práce. Tugan-Baranovskij se o teorii socialismu zajímal po
celý život. Široce pojímanému problému socialismu věnuje relativně značné množství
prací.627 Interdisciplinární zkoumání socialismu ústí v teorii družstevního socialismu, kterou
zakládá na etické koncepci představitele německé klasické filozofie I. Kanta.628 Idea rovnosti
a svobody – jako rozvíjení myšlenek o rovnocennosti lidské osobnosti – se stává základem
představ Tugana-Baranovského o socialismu. Etické zdůvodnění socialismu učinil „základem
své konstrukce socialismu“ (Kolektiv autorů SSSR a NDR, 1986, s. 457).629 „Oficiálním“
marxismem-leninismem přitom byly „revizionistické“ názory M. I. Tugana-Baranovského na
socialismus ostře kritizovány a jeho model označován za „eklektický“.630
626
Srov. (Kondratiev, 1923a).
Lze vydělit dvě etapy (související s ruskými revolucemi), kdy rozpracovával teorii socialismu nejintenzivněji.
První (1903-06) – mimo jiné analyzující existující socialistické směry – završuje text (Baranovskij-Tugan,
1906). Během druhé (1917-18) věnuje zvláštní pozornost nejen otázce možnosti budování socialismu v Rusku,
ale i vytváření vlastního modelu socialistického uspořádání Ruska po vítězství. V období 1906-17 se zabývá
hlavně zkoumáním družstevního hnutí v Rusku a v zahraničí, resp. rozpracováním teorie družstevnictví. Tato
analýza mu umožnila i nový pohled na problémy socialismu. Což v letech 1917-18 využívá k vytváření vlastního
modelu socialismu. A zde je uváděna studie z roku 1918 (Baranovskij-Tugan, 1918). Blíže viz (Sirůček, 2010).
628
Tugan-Baranovskij pojímá socialismus coby ideál spravedlivé společnosti, odrážející snahy mnoha generací
myslitelů usilujících o zrušení vykořisťování člověka člověkem. Věří, že základem socialismu coby učení o
spravedlivé společnosti musí být etická idea. A tuto měl nejlépe zformulovat Kant – ideu o stejné hodnotě každé
osobnosti, o lidské osobnosti jako stěžejním cíli. „Kant ve svých dílech o morálce a právu dal zrod teorii
pohledu na svět, který v praxi našel vyjádření ve slavném revolučním požadavku „svobody, rovnosti, bratrství“.
Z této trojíce je pro socialismus obzvláště důležitá druhá zásada, zásada rovnosti, která je kořenem socialismu“
(Baranovskij-Tugan, 1913, s. 8). Obdobně jako mnozí tehdejší ruští intelektuálové Tugan-Baranovskij inklinuje
k neokantovství, které se na přelomu 19. a 20. století značně rozšířilo v Západní Evropě a Rusku. Myšlence
lidské osobnosti jako cíli, coby páteři teorie socialismu, zůstává věrný po celý život. Blíže viz (Sirůček, 2010).
629
„Tugan-Baranovskij nepohlížel na socialismus jako na výsledek přírodně historického vývoje, nýbrž jako na
společenský řád, který vzniká na základě apriorních úvah o všelidských ideálech ...“ (Kolektiv autorů SSSR a
NDR, 1986, s. 457). Srov. (Baranovskij-Tugan, 1918).
630
„Pokusy eklekticky spojit různé a někdy protikladné představy, pokud jde o formy organizace socialistického
hospodářství a metody socialistického hospodaření, jsou obsaženy v pracích Tugana-Baranovského“ (Kolektiv
autorů SSSR a NDR, 1986, s. 469). Srov. (Baranovskij-Tugan, 1918). Vyčítáno Tuganu-Baranovskému, mimo
jiné, bylo, že „směšoval naturální a živelné tržní hospodářství ...“ (Kolektiv autorů SSSR a NDR, 1986, s. 470),
včetně teze o zachování subjektivní hodnoty (v duchu marginalismu) za socialismu, která „bude určovat cenu
společně s pracovními náklady“ (dtto). Kritizováno bylo i pojetí peněz, rozdělování, „odtrhávání“ socialismu a
komunismu atd. Podrobněji viz (Kolektiv autorů SSSR a NDR, 1986), resp. (Sirůček, 2010).
627
173
Družstevní kooperaci, resp. družstevní podobu socialismu, považuje M. I. TuganBaranovskij za formu, jež je v souladu se svobodou jednotlivce. Centrální plánování a řízení
(systém „státního socialismu“) označoval za formy rozporné se svobodou jednotlivce a za
podoby socialismu vylučující hospodářskou iniciativu i odpovědnost lidí.631
Výstavbu teorie socialismu začíná Tugan-Baranovskij kritikou kapitalistického řádu a
věnuje ji několik studií.632 Zachování kapitalistického soukromého vlastnictví (nehledě na
jeho progresivní roli z hlediska rozvoje výrobních sil) vytváří stav, při kterém vlastnictví věcí
umožňuje vládnout lidem. Což mění značnou část populace v pouhý prostředek dosahování
cílů bohatých vrstev. Hlubinný rozpor mezi základy kapitalistického uspořádání a etickou
normou se projevuje především v antagonismu zájmu vládnoucích a pracujících tříd.633
Tugan-Baranovskij věnuje značnou pozornost vztahu vývoje kapitalismu a zlepšení postavení
proletariátu, resp. vývoji sociálních hnutí v kapitalistických zemích jako důsledku tohoto
vývoje. Jako jeden z prvních si všímá nezanedbatelného zlepšování postavení proletariátu
s vývojem kapitalismu. Statistickou analýzou dokladuje významné rozrůstání skupin
obyvatelstva s příjmy nejvyššími a středními a postupné zmenšování skupin s nízkými.634
Ve zkoumáních vývoje kapitalismu v Rusku a západních zemích Tugan-Baranovskij
vyděluje dvě základní příčiny, které nutně vedou kapitalismus k zániku a nahrazení
socialismem. A to: rozšíření řad proletářů, růst jejich uvědomělosti a organizovanosti na jedné
straně, a osvojení si sociálního ideálu na straně druhé. Dospívá k závěru, že rozvoj výroby na
přelomu 19. a 20. století se urychluje, zvláště pod vlivem vzniku kapitalistických monopolů.
Koncentrace průmyslové výroby je zákonitě doprovázena zvýšením produktivity práce
v mechanizované velkovýrobě. Růst produktivity ve velkých firmách vede ke
konkurenčnímu vytlačování malých. Výsledkem je zesílení procesu proletarizace obyvatel.635
Nicméně Tugan-Baranovskij význam centrálního plánování uznával. Zdůrazňoval, že silnou stránkou
centrálního plánování je plánovitost a proporcionálnost rozvoje. Centralismus si však nedokázal představit bez
byrokratismu. „V zájmu svobody jedince považoval ... za nezbytné „doplnit“ centrální plánování prvky
municipálního, družstevního socialismu, a dokonce i anarchosyndikalismu“ (Kolektiv autorů SSSR a NDR,
1986, s. 470). Srov. (Baranovskij-Tugan, 1918), (Barnett, 2000).
632
Podrobněji viz (Baranovskij-Tugan, 1918), (Makaševová, 1991), resp. (Sirůček, 2010).
633
Rozpor se projevuje zejména v třídním boji. Tugan-Baranovskij sdílí Marxovou teorii třídního boje a na jejím
základě rozpracovaný zákon vývoje kapitalistické společnosti. Tento považuje za nutný prvek úvah o konci
kapitalismu. Též sdílí Marxovu tezi o tom, že nositelem socialistických idejí v kapitalistické společnosti je
proletariát. A především tato třída musí revolučním bojem zničit základní rozpor kapitalismu a naplnit
požadavky nového socialistického ideálu. Blíže viz (Sirůček, 2010).
634
„... všude rychle roste počet velkých vlastníků. Ale zároveň se rozrůstá střední třída a roste její příjem. Oproti
tomu početné skupiny nemajetného obyvatelstva se zmenšují co do objemu. Celkově lze pozorovat pomalý pokles
bídy nižších tříd obyvatelstva, rychlý růst velkých vlastníků a jejich příjmů a stabilitu středních tříd společnosti“
(Baranovskij-Tugan, 1913, s. 49) – srov. (Piketty, 2015). Analýza sociálního složení skupiny se střední úrovní
příjmů prokázala, že tato skupina roste hlavně díky růstu počtu dobře placených dělníků. Podle TuganaBaranovského je tento proces zákonitým ve vývoji kapitalismu, ačkoli vypadá na první pohled paradoxně.
Rozvoj kapitalismu vede nejenom k množstevnímu nárůstu proletariátu, ale též k jeho větší organizovanosti a
celistvosti, což umožňuje úspěšněji čelit tlaku kapitalistického systému. Zlepšení sociálně-ekonomického
postavení dělnické třídy přináší růst její kulturní úrovně a uvědomělosti i správné stanovení třídních zájmů.
Dělnická třída vypracovává nový sociální ideál a pouští se do jeho dosažení. Vývoj forem třídního boje (typu
parlamentního boje ve vyspělých zemích, rozvoje družstevního hnutí či upevnění odborů) potvrzuje prognózy
Tugana-Baranovského z této oblasti. Uvedené podoby boje dělnické třídy proti kapitálu vedly k poklesu
závislosti na kapitálu, resp. k částečnému podkopání ekonomické moci kapitálu. Podrobněji viz (Sirůček, 2010).
635
Tugan-Baranovskij vychází ze statistik a dokladuje proletarizaci obyvatelstva coby důsledek rozvoje výroby,
resp. jako nutnou zákonitost vývoje kapitalismu ve všech zemích, včetně Ruska. Zesílení proletarizace vede
k rozšíření třídního antagonismu „do šířky“, kdy zvětšuje jeho sociální základnu nárůstem počtu proletářů.
Zároveň s posílením proletarizace ve vyspělých kapitalistických zemích probíhá proces, ve kterém si proletariát
uvědomuje svou společenskou roli. Zejména růst uvědomělosti proletariátu jako třídy, nárůst organizovanosti a
631
174
V otázce perspektiv a budoucnosti kapitalismu byla jeho pozice poněkud specifická.
Operuje s existencí ekonomické nutnosti nahrazení socialismem, nicméně je přesvědčen, že
kapitalismus má značné vnitřní rezervy, které mu pomáhají překonat i nejhorší hospodářské
situace (např. periodické krize). Věří, že kapitalistický systém nebude zničen náhodnou
souhrou přirozených a živelných sil. Připomeňme, že v inkriminované době dominují mezi
socialisty dvě hlavní skupiny ekonomických teorií ohledně zhroucení kapitalismu.636
Na základě studie existujících socialistických teorií Tugan-Baranovskij v nich
vyděluje tři základní strukturální prvky: kritiku existujícího kapitalistického řádu, představy o
budoucím socialistickém uspořádání a cestách dosažení socialismu. A když vytváří svou teorii
socialismu, přidržuje se stejné struktury. Nejdříve zdůvodňuje přechodný ráz kapitalismu,
nutnost a zákonitost vystřídaní uspořádáním jiným, které bude více naplňovat sociální ideály
lidstva. Dále charakterizuje budoucí hospodářské a sociální uspořádaní, které bude muset
zabezpečovat realizaci požadavků socialistického ideálu. A konečně načrtává praktická
doporučení k transformaci existující kapitalistické společnosti v socialistickou. Včetně např.
kritiky státního socialismu, vyzdvihování kooperativního družstevního systému, významu
místních samospráv nebo namátkou nástinu řešení problematiky rozdělování apod.
V základních konturách kritiky kapitalismu se pozice Tugana-Baranovského zásadně
od marxismu příliš neliší, nicméně představy o socialistické společnosti jsou již originální.
Vize budoucího společenského uspořádání považoval za pokračovaní utopického socialismu,
nicméně s přihlédnutím k dosažené úrovni chápaní podstaty kapitalistických vztahů a jejich
rozporností. Překonání základního rozporu kapitalismu musí, podle Tugana-Baranovského,
vést k tomu, že v nové socialistické společnosti bude za hlavní společenský cíl považován
rozvoj jednotlivce.637 Pro vyřešení úkolu je potřeba zničení soukromého vlastnictví výrobních
prostředků jako základu vykořisťování člověka člověkem, jako báze pro porušování základní
etické zásady – hodnoty a rovnocennosti lidské osobnosti. Přechod výrobních prostředků do
rukou celé společnosti zabezpečuje v podstatě rovnost všech členů.638 Řešení problému
rovnosti předpokládá podstatnou transformaci ekonomického systému.639 Lidé si přitom
jednoty, uvědomění a formulování třídních zájmů zesiluje třídní antagonismus kapitalistické společnosti. A to
v konečném důsledku povede k nahrazení kapitalismu socialistickým řádem. Podrobněji viz (Sirůček, 2010).
636
První tvrdí, že kapitalismus se nebude moci rozvíjet donekonečna a zahyne v důsledku nedostatečnosti trhů.
(ekonomické názory na rozvoj kapitalismu ruských narodniků či teorie akumulace kapitálu R. Luxemburgové).
Kapitalistického trhu se Tugan-Baranovskij detailněji věnuje i v jedné z klíčových studií (Baranovskij-Tugan,
1894). Dokazuje, že kapitalismus svým rozvojem sám sobě vytváří trh, a z tohoto hlediska nemá omezení růstu a
rozvoje. Druhá koncepce spojovala omezenost rozvoje kapitalismu se zákonem sestupné tendence míry ziskové,
který zformuloval Marx. Tugan-Baranovskij však zde s Marxem nesouhlasil. Opíral se o teorii ekonomické
konjunktury, s tezí, že pohyb zisku závisí především na dynamice cen výrobků a výrobních nákladů.
Kapitalistická výrobní jednotka usiluje o maximální zisk při omezených zdrojích. Zvláštní roli v procesu růstu
ziskovosti kapitalistické výroby hraje růst společenské produktivity práce, která z jedné strany umožňuje zesílit
moc kapitálu a zvýšit jeho životaschopnost, z druhé strany zlepšovat postavení dělnické třídy a snižovat napětí
třídního boje cestou jistých ústupků. Proto nástup socialismu je možný jen jako důsledek aktivního a trvajícího
boje proletariátu s kapitalismem ve všech směrech. Představy Tugana-Baranovského lze aplikovat i na tendence
vývoje socialistického myšlení, kdy s nárůstem nutnosti socialistických transformací mají otázky uspořádaní
nové společnosti stále více získávat na aktualitě. A zejména ve směru vypracování představy o budoucí
společnosti se má rozvíjet socialistické myšlení a teorie socialismu. Blíže viz (Sirůček, 2010).
637
„Na rozdíl od existujících systémů hospodářství usiluje socialismus o přenesení co největší části
hospodářských starostí z jednotlivce na společnost. A to lze přirovnat k osvobození lidské osobnosti, protože jeho
všestranný rozvoj je z hlediska socialismu konečným a hlavním cílem společenského svazu“ (Baranovskij-Tugan,
1913, s. 21).
638
Na socialismus je tudíž třeba nahlížet „jako na takové hospodářské uspořádání společnosti, při kterém díky
stejné povinnosti a stejnému právu všech se podílet na práci a stejně rovnému právu všech užívat výsledků této
práce není možné vykořisťování jedněch členů společnosti jinými“ (Baranovskij-Tugan, 1913, s. 10).
639
„Nestačí prohlásit všechny lidi za rovnoprávné – je třeba je učinit reálně rovnoprávnými, je třeba zajistit, aby
reálně mohli užívat svých práv; jelikož základem individuálního a společenského života je hospodářství, mimo
175
nejsou rovni ze své podstaty, ale socialistické společenské uspořádání předpokládá rovnost
všech členů. Proto musí především odstranit závislost každého na podstatě této nerovnosti a
zabezpečit co nejplnější uspokojení všech potřeb. Přičemž nejde o zabezpečení rovnosti ve
spotřebě na základě nivelizujícího principu rozdělování, nýbrž na základě hojnosti
společenského bohatství. Pro dosažení této hojnosti je potřeba obrovského růstu společenské
produktivity práce. Tugan-Baranovskij prohlašuje, že socialismus je možný jen v tom případě,
že socialistická přeměna způsobí nárůst „hospodářského množství národního bohatství“.
První krok spatřuje ve stanovení úměrnosti rozvoje společenské výroby, což nechápe
pouze v úzce ekonomickém smyslu, ale vnímá i dimenzi sociální.640 Kapitalismus, založený
na soukromém vlastnictví, sice disponuje možnostmi i značnými úspěchy v rozvoji výrobních
sil, leč není schopen zajistit harmonický rozvoje celého hospodářství. Což se zákonitě odráží
v hospodářských krizích. Dosažení cíle socialistické společnosti pak musí odpovídat určitá
struktura společenské výroby. A Tugan-Baranovskij usiluje o zpracování varianty struktury
společenské výroby za socialismu. Vychází přitom z učení utopických socialistů.
Člení socialismus na socialismus v užším slova smyslu (se složkami socialismus
státní, odborový, komunální a syndikalistický), a na komunismus (zahrnující komunismus
státní, komunální a syndikalistický).641 Po analýze různých teorií socialismu dospívá k závěru,
že ani jedna plně nevyhovuje požadavkům socialistického ideálu. Podle názoru TuganaBaranovského naplnění úkolu stanovení rozumných rozměrů společenské výroby a
významného růstu výrobních sil nejpřesněji odpovídá systém státního socialismu.642
Ideje státního socialismu měly přitom největší podporu v kruzích marxistů. Systém
státního socialismu předpokládá soustředění společenského hospodářství v rukou státu.
Hlavní podíl výrobních prostředků a společensky vyrobených statků před jejich přechodem do
individuální spotřeby je v rukou státu. Tento systém má být schopen v nejvyšší míře
pozvednout společenskou produktivitu práce. Čím je ekonomická jednotka větší, tím je víc
prostoru k realizaci hospodářského plánování a tím cíleněji se používají všechny zdroje.643
Socialistický stát si zachovává politickou moc, protože jinak není možná složitá organizace
společenského hospodářství ve velkém měřítku. Systém státního socialismu si zachovává
donucovací prvky až do té doby, než se člověk sám nenaučí upřednostňovat společenské
zájmy před svými vlastními.644 Tento systém sice dodává společenské výrobě proporce a
které není možné reálně zabezpečit právo, socialismus pochopitelně dospívá k požadavku transformace
moderního uspořádání hospodářství“ (Baranovskij-Tugan, 1906, s. 18).
640
„... nejtěžší úkol socialismu bude spočívat v dosažení úměrnosti společenské výroby“ (Baranovskij-Tugan,
1906, s. 257).
641
Tyto systémy se od sebe značně odlišují, především způsobem rozdělování vyrobeného produktu. Za
socialismu se do společenského vlastnictví dostanou pouze výrobní prostředky. Spotřební předměty (s výjimkou
těch, které patří celé společnosti, a které užívají buď všichni, nebo skupiny lidí za úplatu) mohou být v osobním
vlastnictví jednotlivých členů společnosti. Za socialismu má být velikost spotřeby normována pomocí peněz
prostřednictvím systému rozdělování spotřebního zboží. Peníze i ceny spotřebních komodit tudíž stále existují.
Naopak za komunismu kategorie osobní důchod či osobní vlastnictví již neexistují a jde o systém naturální.
Mimo to socialismus v užším slova smyslu a komunismus mají i odlišné systémy organizace společenského
hospodářství. Zde je představena klasifikace existujících teorií socialismu podle (Baranovskij-Tugan, 1918).
Jinde bývají uváděny jeho tři typy socialismu: státní (jednotkou hospodaření je stát), syndikalistický (značná role
státu spojená s autonomií výrobních jednotek) a komunální (systém, při kterém role státu není značná).
642
„Při systematické organizaci hospodářství obrovského celku – státu – produktivita společenské práce může
stoupnout na úroveň, která není vůbec dosažitelná při uspořádání hospodářství pouze uvnitř menší obščiny nebo
výrobního spolku“ (Baranovskij-Tugan, 1918, s. 67).
643
„Socialistická organizace hospodářství může způsobit obrovský rozvoj výrobních sil v případě, že vzniká
v širším rámci moderního státu“ (Baranovskij-Tugan, 1906, s. 225).
644
Blíže viz (Baranovskij-Tugan, 1918). Srov. (Barnett, 2000).
176
plánovitost i zabezpečuje přizpůsobení výroby společenským potřebám, ale zachovává si
prvky donucování. A je v rozporu s ideou úplného a svobodného rozvoje lidské osobnosti.
Systém státního socialismu neodpovídá socialistickému ideálu též proto, že s nárůstem
centralismu a ústředních organizací roste ohrožení svobody jednotlivců.645 A taktéž tvorba
společenského bohatství – byť jakkoli pozitivní – může probíhat i díky nedocenění lidské
osobnosti. A právě tak tomu má být při přílišné centralizaci hospodářských funkcí. Člověk se
pak stává nástrojem společenského celku, jednoduchým kolečkem obrovského státního stroje
a jeho postavení se jenom málo čím liší od postavení při kapitalismu. Nicméně nehledě na to,
že centralismus státního socialismu neodpovídá ideálu lidské svobody, je nutné se s ním
smířit, protože přináší množství kladných momentů, především v oblasti hospodářství.
Za účelem oslabení negativních tendencí centralismu navrhuje doplnit do systému
státního socialismu prvky jiných socialistických systémů, které zabezpečují větší svobodu
lidské osobnosti. Jedním z takových má být systém komunálního socialismu. Tato soustava,
stejně jako státní socialismus, je sice založena na donucování, leč stupeň donucování je tady
menší. A to z důvodu, že velikost orgánů místní samosprávy a centralizace moci je menší.
V textu z roku 1918 (Baranovskij-Tugan, 1918) poukazuje na to, že orgány místní
samosprávy musí mít vlastní hospodaření, pomocí kterého plní ekonomické funkce. Dále
navrhuje využít v budoucí společnosti prvky odborového socialismu. Tento předpokládá
uspořádání, při kterém společenská výroba je v rukou jednotlivých profesionálních skupin,
které prakticky nekontrolovaně nakládají s výrobními prostředky ve svém vlastnictví.
Nicméně silná stránka systému spočívá v tom, že výrobní proces se dostává do kontroly ze
strany dělníků. Dělníci se stávají nejen „obsluhou výroby“, ale přes systém participace
v řízení výroby i jeho bezprostředními vlastníky.646 Účast na řízení je zajištěna přes stálé
zastoupení skupiny dělníků v řídicích orgánech podniku spolu s manažerem, jmenovaným
státními orgány.647
Podle Tugana-Baranovského právě kooperativní družstevní systém vykazuje velké
potence ke zvyšování produktivity práce v porovnání se zmiňovanými dalšími způsoby
organizace socialistické ekonomiky. Nejpříznivější oblastí jeho rozšíření má být oblast
společenské výroby, ve které je člověk určujícím prvkem výroby. To jsou sféry, kde převládá
manuální práce, s vysokou individualizací výroby. Tyto reprezentuje především zemědělství,
kde právě družstevní kooperace bude jedinou cestou, jak transformovat malé zemědělské
statky v socialistickou zemědělskou výrobu.648
Později „se společnost musí úplně přeměnit v dobrovolný spolek svobodných lidí změnit se v naprosto svobodné družstvo. To je sociální ideál, který v plné míře nikdy nebude
naplněn, ale v přibližování se ke kterému spočívá historický proces lidstva“ (Baranovskij„Centralismus vždy přináší byrokracii, odtrženost společného mechanismu od reálného života, ignorování
jeho individuálních odlišností. Úměrně tomu roste role donucovacího principu moci v uspořádání společenského
života. To je neodstranitelný hřích jakéhokoli centralismu“ (Baranovskij-Tugan, 1918, s. 82).
646
Srov. (Barnett, 2000), (Heller, 2010), (Heller, Neužil, 2011 aj.).
647
Hovoří i o tom, že v moderním hospodářském životě existuje forma organizace práce, která nejvíce odpovídá
ideálu svobodného rozvoje člověka. Svobodnou hospodářskou organizací současnosti má být, ve větší či menší
míře, především celá sféra družstevnictví. Ze své podstaty družstva vznikají samovolně, bez jakéhokoli vnějšího
donucení. Zakládají se na vzájemném souhlasu členů a svobodě vstupování a vystupování z organizace. Stát
coby vlastník výrobních prostředků je může dávat do dočasného užívání pracovním kolektivům. Kolektivy zase
mají vůči státu jisté závazky. Blíže viz (Baranovskij-Tugan, 1918 aj.).
648
„Takže socialistická společnost vedle donucovací organizace společenského hospodářství státem a místní
samosprávou bude muset umožnit rozvoj také svobodným hospodářským organizacím na bázi pracovní
kooperace. Tato pracovní kooperace v průmyslové sféře způsobí vznik výrobních družstev a v agrární sféře
pracovních obščin s poměrně komplikovaným vnitřním kooperačním řádem“ (Baranovskij-Tugan, 1918, s. 93).
645
177
Tugan, 1919, s. 505). A právě v tom spočívají základní rysy struktury společenského
hospodářství za socialismu v pojetí teoretika socialismu M. I. Tugan-Baranovského. Coby
ekonom přitom předpokládal, že takovýto systém sloučí přednosti velkého centralizovaného
hospodářství s co největší svobodou všech členů společnosti
Při tvorbě teorie socialismu řešil i problém rozdělování za socialismu. Přístup k řešení
označoval za mimořádně důležitý pro pochopení socialismu a pro jeho přerod v komunismus.
Jestliže výroba za socialismu a komunismu spočívá na neměnném základě (společenském
vlastnictví výrobních prostředků), pak vztahy rozdělování v průběhu rozvoje socialismu a
jeho přerodu v komunismus prodělávají důležité změny. A co více, systémy rozdělování za
socialismu a komunismu jsou vybudovány na odlišných principech. Za socialismu se
zachovává princip normování spotřeby jednotlivých členů společnosti v závislosti na účasti
v procesu tvorby statků. Za komunismu, když je dosaženo určitého stupně rozvoje
společenské výroby a kulturní úrovně členů společnosti, takové normování již není potřebné.
Zároveň základem rozdělování, jak za socialismu, tak i za komunismu je sociální ideál, který
odmítá nucené rozdělování a jako nejvyšší princip navrhuje rozdělování podle potřeb.
Lidské potřeby rozděluje na dvě skupiny. Do první náleží omezené potřeby. Tyto
převážně souvisí s fyziologickými procesy a prostředím, ve kterém člověk žije (potrava,
oblečení, bydlení apod.). Do skupiny druhé patří neomezené potřeby: potřeba luxusních
předmětů (která ovšem může být omezená sociálními momenty, jako úctou k jiným, strachem
ze společenského mínění), duševní potřeby, jejichž neomezený rozvoj je v zájmu společnosti
a osobnosti. Vzhledem k tomu, že rozvoj společenské výroby za socialismu není dostatečný
pro zabezpečení principu rozdělování podle potřeb se, tudíž předpokládá normování příjmů
jednotlivých členů společnosti, ale svoboda spotřeby v rámci důchodu není omezená.
Tugan-Baranovskij předpokládal, že i za socialismu může být zabezpečeno uspokojení
určitých potřeb nezávisle na úrovni příjmů. K takovým patří potřeba vzdělání, ochrana zdraví
aj. Jak se společenská výroba bude rozvíjet, společnost bude postupně odbourávat normování
(prostřednictvím důchodu) stupně uspokojování potřeb, nejdřív duševních a poté i jiných.649
Ačkoli přechod k socialismu je zákonitým výsledkem společenského vývoje, podle
Tugan-Baranovského, však možný pouze v důsledku stálého a aktivního boje dělnické třídy.
Vzhledem k tomu problém „uskutečnění socialistického řádu“ získává zvláštního významu
v souvislosti s organizací třídního boje dělnické třídy. Tugan-Baranovskij zdůrazňoval, že
Marx učinil převrat v teorii socialismu tím, že správně vyřešil otázku, kdo a jak povede
lidstvo k socialismu. Marx definoval taktiku a strategii boje proletariátu, rozpracoval učení o
nejbližších a vzdálenějších cílech jeho třídního boje.650
Tugan-Baranovskij souhlasil s marxistickou tezí, že proletariát hraje roli hrobníka
kapitalismu a domníval se, že uchopení politické moci proletariátem je zcela vzdáleným
strategickým cílem.651 V této souvislosti potom obrovský význam dostávají ony podoby
třídního boje, které napomáhají řešit mnohé úkoly dělnického hnutí v rámci existujícího řádu.
Podle jeho názoru pro vítězství socialismu jsou důležité nejenom objektivní ekonomické
předpoklady, ale taktéž hnutí usilující o pracovní zákonodárství, rozvoj odborů a dělnických
„Takže, ve společnosti lze tušit širokou kombinaci socialistických a komunistických principů, přičemž další
rozvoj bude spočívat v postupném vytlačování socialismu (v užším slova smyslu) komunismem do té doby, než
společenské hospodářství nezíská zcela komunistickou povahu“ (Baranovskij-Tugan, 1918, s. 98).
650
„Více než půl století, které uplynulo od vydání „Komunistického manifestu“ bylo oslavou nové politiky
socialismu a přesvědčivým empirickým důkazem její úspěšnosti a účelnosti“ (Baranovskij-Tugan, 1906, s. 237).
651
„Aby se uchopení moci proletariátem stalo výchozím bodem socialistické transformace společnosti, pro to je
třeba, aby ekonomický řád společnosti byl připraven k novým společenským formám, a aby dělnická třída si
poradila s velmi obtížným organizačním úkolem tvorby nového společenského řádu, který v tomto případě jí
připadne“ (Baranovskij-Tugan, 1906, s. 255).
649
178
družstev. Uvedené formy třídního boje proletariátu podle hlubokého přesvědčení M. I.
Tugana-Baranovského posiluje organizovanost dělnické třídy, pomáhá aktivně čelit kapitálu.
Zároveň tyto umožňují, aby se proletariát lépe připravil na svůj tvůrčí a organizační úkol,
který získá na aktualitě poté, co se proletáři zmocní politické moci.
Teoretické dědictví po ekonomovi, politikovi a teoretikovi socialismu M. I. TuganuBaranovském zůstává dodnes inspirativní.652 Namátkou např. v úvahách o struktuře, a to
nejenom vlastnické, socialistického hospodářství. Přínosné mohou být úvahy o státním
sektoru, s rolí státních ústředních orgánů i místních rad, o participaci pracovníků na řízení,
nutném rozvoji kooperace či o významu sektoru družstevního.653 Studie TuganaBaranovského mohou přispět též do diskuzí o pluralitě socialistických vlastnických forem a
jejich úloze při dosahování hlavního cíle socialismu – svobodného a všestranného rozvoje
každé osobnosti.
Nejznámější oblastí působení M. I. Tugana-Baranovského ovšem stále zůstává sféra
výzkumů hospodářského cyklu a ekonomických krizí. Zde náleží k významným
průkopníkům, na kterého navazovali mnozí další, v čele s N. D. Kondratěvem. Nicméně
rozhodně nelze přehlížet ani dobová, ani ideologická654 omezení díla Tugana-Baranovského.
Podrobněji viz (Makaševová, 1991).
Blíže viz (Johanisová, 2008, 2014). Srov. též subparagraf 4.4.1.1.
654
Srov. (Heller, 2010).
652
653
179
Počátky moderních koncepcí dlouhých vln spadají do období konce 19. a počátku 20.
století. Zmínky o dlouhodobém kolísání různých ekonomických veličin (dobově zejména
cen) lze však objevit v ekonomické literatuře ještě starší – např. první explicitní zmínku
z roku 1847 (H. Clarke). Kořeny „dlouhovlnných“ přístupů lze v jistém smyslu odvíjet již od
učení ekonomů klasické školy. Koncepce dlouhých vln pak často šířeji vycházejí i z
obecnějších filozofických aj. východisek či myšlenky cyklického, periodického vývoje
otevřených systémů. Na některé předchůdce a rané autory teorie dlouhých vln měly značný
vliv práce K. H. Marxe & F. Engelse. Mnozí z nich byli levicové orientace (Parvus, S. De
Wolff, K. J. Kautsky, L. D. Trockij, M. I. Tugan-Baranovskij apod.), často blízcí i
marxismu. Taktéž pozdější příspěvky (včetně klíčových vkladů N. D. Kondratěva a J. A.
Schumpetera) nemusí být v takovém rozporu s marxismem (včetně historického
materialismu a dialektické metody), jak se dlouho a tradičně „oficiálně“ předpokládalo.
K hypotéze o fluktuacích, resp. cykličnosti vývoje v delších časových horizontech se většina
autorů propracovala přes zkušenosti a pokusy o teoretická vysvětlení ekonomických výkyvů
(především střednědobých) a hospodářských krizí, probíhajících od počátku 19. století (W.
S. Jevons, J. G. K. Wicksell, V. D. F. Pareto, J. Lescure, A. Aftalion, M. I. TuganBaranovskij, Parvus aj.). Přímým podnětem pro zkoumání dlouhodobých výkyvů se staly
fluktuace cenové úrovně, neboť cenové časové řady byly dobově nejlepšími ukazateli
ekonomické aktivity. V cenovém vývoji („cenových cyklech“) přitom významnou úlohu
sehrávaly ceny zemědělské produkce. V literatuře existuje taktéž celá řada „zemědělských“
přístupů ke střednědobým i dlouhodobým cyklům (W. S. Jevons, H. L. Moore, S. CiriacyWantrup, S. A. Pervušin, W. H. Beveridge aj.). Pozdější práce, počínaje však již N. D.
Kondratěvem, dokazují taktéž dlouhodobé výkyvy celkové ekonomické aktivity, a to pomocí
údajů o průmyslové výrobě, následně ekonomickém růstu, vývoji HDP apod.
K nejvýznamnějším průkopníkům zkoumání dlouhých vln náleží „tajemná“ postava
ekonoma a revolucionáře A. L. I. Helphanda-Parvuse, jehož originální vklad zapadl.
Parvus (1901) na přelomu století formuluje koncepci dlouhých vln (jako vnitřně imanentní
vlastnosti kapitalismu) zahrnující ekonomické i jiné společenské procesy. Parvusův model
však neobsahuje vysvětlení bodů obratu a jeho empirická podpora je vágní.
Známějšími se stali holandští ekonomové J. Van Gelderen-J. Fedder (1913) a jeho
pokračovatel S. De Wolff (1929). Tito se snažili prokázat existenci dlouhých vln a jejich
práce obsahují taktéž pokusy, ještě však nesystematické, nepříliš průkazné a nepříliš
propracované, o teoretické vysvětlení. Van Gelderen jako první studoval vztahy mezi
dlouhodobými cykly cen a fluktuacemi v průmyslovém vývoji. Snažil se o vysvětlení jejich
periodičnosti a rozděloval dlouhou vlnu na dvě fáze (rychlé expanze, resp. relativní
stagnace a deprese). Přínos De Wolffa spočívá především v konstrukci „teorie vln na
principu ozvěn“, vysvětlující cykly (a to středně i dlouhodobé) – v přímé návaznosti na
úvahy Marxe – obnovováním investic, resp. jejich délku životností strojů. De Wollf přitom
uvažoval spojitost mezi střednědobými cykly a dlouhými vlnami v ekonomické aktivitě.
Pionýrskými výzkumy především střednědobého cyklu a hospodářských krizí (včetně např.
koncepce „volných zápůjčních fondů“, „krizí z disproporcionality“, analýzy kolísání cen
zemědělské produkce v duchu „kumulativní“ teorie) či zkoumáním taktéž i dlouhodobějšího
cyklického vývoje proslul M. I. Tugan-Baranovskij. Tento silně ovlivnil N. D. Kondratěva a
jeho teoretický model dlouhých vln. Kondratěv přitom stavěl na obměně dlouhodobých
kapitálových statků a potřebném kapitálu (resp. změnách velikost disponibilního kapitálu)
v duchu úvah Tugana-Baranovského. Tugan-Baranovskij rozvíjel také teorii socialismu aj.
180
3.2. Kondratěv – zakladatel teorie dlouhých vln
N. D. Kondratěv (1892-1938?)655
Základy koncepce dlouhých vln byly položeny v meziválečném období a je v prvé
řadě nutno vyzdvihnout dílo a odkaz Kondratěva z 20. let 20. století. Některé z jeho prací byly
brzy přeloženy a vycházejí nejprve v Německu a později i v USA aj. (Kondratiev, 1989).
S originálním, a dosud nikoli plně známým i doceněným, přínosem Kondratěva jsou spojeny
první propracovanější důkazy existence dlouhých vln i pokus o teoretické zarámování.656
N. D. Kondratěv, věrný svému statistickému zaměření, podstatně rozšířil základnu pro
empirické výzkumy této oblasti a současně vyslovil řadu nových hypotéz o mechanizmu a
průběhu dlouhodobých fluktuací. Později Schumpeterem pojmenované Kondratěvovy cykly
nespojuje pouze s výkyvy cen, nýbrž naznačuje hlubší souvislosti s procesy akumulace
kapitálu, s tempy růstu výroby, dynamikou úrokových sazeb či technologickými inovacemi.
Na Kondratěvovy studie koncem 30. let 20. století navazuje především J. A. Schumpeter,
který ideou shlukování inovací pokládá další základní stavební kámen teorie
„dlouhovlnných“ fluktuací.
Nikolaj Dmitrijevič Kondratěv (4. 3. 1892 – 17. 9. 1938?) byl ruský, resp. sovětský
ekonom, zaměřený na zemědělskou problematiku, teoretik plánování a statistik. Na základě
statistické analýzy formuloval a rozpracoval hypotézu dlouhých vln cyklického charakteru v
hospodářském vývoji kapitalistických ekonomik a vyvozoval z jejich existence různé závěry.
Ucelenou a obecně přijímanou teorii dlouhých vln však ani on ještě nevytvořil.
Pestrý a značně pohnutý život Kondratěva (mimo jiné, namátkou náměstka ministra
v roce 1917 nebo ředitele Institutu pro výzkum konjunktury, 1920-28),657 zaměřeného na
655
Pramen: https://en.wikipedia.org/wiki/Nikolai_Kondratiev [cit. 10. 10. 2014].
Podrobněji viz (Sirůček, 1998b,c,d,e,f,g, 1999b, 2016d), resp. (Kondratiev, 1989) – v odkazovaných textech
je i větší pozornost věnována životu Kondratěva. V této monografii jsou vybrané mezníky života Kondratěva
uváděny pouze zkratkovitě a formou poznámek pod čarou (obdobně jako u Schumpetera v části 3.4.).
657
Narozen roku 1892 ve vesnici Galujevskaja patřící ke Kiněšemskému újezdu v Kostromské gubernii (dnes
Vyčugský okres Ivanovské oblasti). Vystudoval též zemědělské a sadařské učiliště a vztah k zemědělství i zájem
o dění a sociální rozvoj domovské oblasti ho provází po celý život. Po maturitě na kostromském gymnáziu v
roce 1911 nastupuje na právnickou fakultu Peterburgské univerzity. První vědecké kroky završuje diplomovou
prací Razvitie chozjastva Kinešemskogo zemstva Kostromskoj gubernii. Jde o obsáhlý statisticko-ekonomický a
historicko-etnografický výzkum spojený s rodnou oblastí. 1915-19 působí na filozofické fakultě Peterburgské
univerzity. V době po Únorové revoluci pracuje nad úkoly ohledně provedení agrární reformy v Komisi pro
agrární reformu při Hlavním pozemkovém výboru; v listopadu 1917 se stává členem výboru. Pracoval v
656
181
ekonomiku zemědělství a rozvoj plánování,658 vrcholí spory kolem plánování a ústí v jeho
zatčení, proces a internaci během 30. let 20. století, kde však částečně ještě pokračuje v práci
(Kondratiev, 1989).659 Starší prameny obvykle spojovaly jeho úmrtí s rokem 1931 či 1932,
novější se zastřelením až ve druhé polovině roku 1938 (někdy je uváděno datum 17. 9. 1938).660
ústředním orgánu Potravinové komise Sovětu dělnických zástupců – Celostátním potravinovém výboru a stal se i
jeho náměstkem. Z tohoto titulu krátce (říjen-listopad 1917) působí coby „buržoazní specialista“ v posledním
složení Prozatímní vlády A. Kerenského jako náměstek ministra pro zásobování potravinami. V prosinci 1917
pracoval ve Všeruském potravinovém sovětu, který vznikl v Moskvě. A Kondratěv byl následně vybrán do
Ústavodárného shromáždění jako zástupce Kostromské gubernie na návrh strany eserů. Začátkem roku 1918
přijíždí do Moskvy a začíná vyučovat na Moskevské městské národní univerzitě. Dále působí v ekonomickém
oddělení Národní banky a ve vedení Ústředního sdružení pěstitelů lnu. V prosinci 1918 se konalo ustavující
shromáždění SELSKOSOJUZu a byl vytvořen i jeho hlavní orgán SELSKOSOVĚT, kde též působil. Od ledna
1919 do února 1920 Kondratěv vyučuje i na Družstevním institutu. V září roku 1920 se stává profesorem a v
roce 1923 vedoucím katedry vědy o zemědělských trzích na Timirjazevovské zemědělské akademii. V období
1920-28 byla vědecká aktivita Kondratěva těsně svázána s činností Institutu pro výzkum konjunktury (Institut
pro výzkum národohospodářských konjunktur), který byl založen v říjnu 1920. Kondratěv pracoviště řídí od
roku 1923 až do svého odstranění v roce 1928. Z malé laboratoře se postupně stává pracoviště NARKOMFINa
(Ministerstva financí), do kterého je Institut včleněn v roce 1923. Institut dobově představoval špičkové
pracoviště srovnatelné s obdobnými institucemi v Německu, Rakousku, USA aj. Kondratěv zde vytvořil vysoce
erudovaný interdisciplinární kolektiv (k němuž náležel i J. E. Slutskij), který výrazně přispěl ke zkvalitnění
sovětské statistické teorie a praxe. Hlavní úkol Institutu spočíval v přípravě analýz a výzkumů týkajících se
vývoje v SSSR i v rozvinutých zemích. Činnost Institutu se ale neomezovala pouze na poskytování podkladů a
východisek pro rozhodování NARKOMFINa a dalších centrálních institucí, nýbrž Kondratěv si kladl mnohem
širší a rozsáhlejší cíle. Měl v úmyslu vytvořit makroekonomickou teorii vědeckého plánování a prognózování.
Realizace plánu práce byla přerušena nuceným odchodem Kondratěva, později je toto unikátní vědecké zařízení
reorganizováno a počátkem roku 1930 přestává existovat. Blíže viz (Kondratiev, 1989), resp. (Sirůček, 1999b,g).
658
Téměř deset let se Kondratěv věnoval rozpracovávání základů plánovitého řízení národního hospodářství
SSSR. Nejenže se zaobíral teoretickými otázkami plánování, ale aktivně se zúčastňoval i prací při přípravách
plánů a stál též v čele oddělení Řízení zemědělské ekonomiky a plánovacích prací NARKOMZEMa RSFSR.
Např. od roku 1923 se podílí na přípravě perspektivního plánu rozvoje zemědělského a lesního hospodářství
SSSR. Vzniká tzv. „Kondratěvova zemědělská pětiletka", která je posuzována a kritizována. Objevuje se pojem
„kondratěvština“ a je poukazováno na snahy propagovat státní a družstevní kapitalismus. Ve vyostřené situaci
Kondratěv roku 1927 vystupuje s ostrou kritikou návrhu projektu prvního pětiletého plánu rozvoje národního
hospodářství rozpracovaného Ústřední komisí při GOSPLANu pod vedením S. G. Strumilina. Tímto Kondratěv
otevřeně vyjádřil a demonstroval názorová východiska a postoje. Tvrdil, že stanovení ukazatelů plánu musí vždy
vycházet z objektivní analýzy reálného stavu ekonomiky a z jejich možných očekávaných budoucích trendů
vývoje. Dále zdůrazňoval, že základem stabilního bezkrizového vývoje ekonomiky je především vyváženost – za
jeden z nejdůležitějších znaků vědeckého systému plánování považoval soulad cílů, rámcově vytyčených
perspektivním plánem, a cest jejich realizace. Kondratěv podporoval tezi V. A. Bazarova o hlavní metodologické
zásadě plánování v podobě „genetické metody“, vycházející ze živelně působících sociálně-ekonomických
tendencí, resp. z extrapolace zákonitostí minulosti na budoucí vývoj. Odmítána byla direktivnost plánu i
socialistická orientace jeho úkolů – srov. (Kolektiv autorů SSSR a NDR, 1986). Výsledkem diskuzí, polemik a
kritických vystoupení ohledně sestavování především prvního pětiletého plánu bylo vítězství přístupu
Strumilina. Jeho metody plánování byly posvěceny Stalinem v referátu na XVI. sjezdu VKP(b) roku 1930.
Podrobněji viz (Kondratiev, 1989), resp. (Sirůček, 1998b,c,d,e,f). Srov. (Kolektiv autorů SSSR a NDR, 1986),
(Kondratiev, Jakovec, Abalkin, 2002).
659
Kondratěvovy pozice postupně dostávají nálepku „manifest kulacké strany“ a samotný Kondratěv je označen
za vůdce a hlavu školy sdružující „neonarodniky“ a „liberální buržoazní odborníky“ – blíže viz (Kondratiev,
1989). Srov. (Kolektiv autorů SSSR a NDR, 1986). Hlavní směry kritiky byly zacíleny na názory ohledně
rozvoje zemědělství a průmyslu a proti koncepci dlouhých vln. Tyto byly charakterizovány jako aktivity mající
zmařit procesy industrializace a kolektivizace, obhajovat kulaky apod. To vše s cílem restaurovat kapitalismus a
podřídit hospodářství diktátu světového trhu. Např. názor, že není možné stanovit přesnou dobu zániku
kapitalismu a tento očekávat v nejbližší době, byl vydáván za oslavu a propagaci kapitalistického systému.
Kritizovány byly Kondratěvovy názory ohledně trhu jako „automatického počítadla“ ukazujícího výsledky
činnosti každého odvětví i podniku (resp., že jedinou základnou pro srovnání hospodářských jevů jsou ceny).
Dále redukování plánu pouze na „předvídání nejobecnějších směrů hospodářského vývoje“ – kdy do plánu mají
být zahrnovány jen kvalitativní charakteristiky (neboť ekonomická věda a statistika zatím nezvládla metodu jak
přesně kvantitativně měřit hospodářské jevy, a jak kvantitativně vyjádřit zákony růstu – srov. (Kondratiev,
182
Koncem roku 1936 se Kondratěvův zdravotní stav natolik zhoršuje (trpěl i postupující
slepotou), že prakticky již nemůže pokračovat v práci. Poslední dopis dceři píše 31. 8. 1938 a
dříve než za tři týdny po opakovaném rozsudku, stanovujícím vyšší trest, je zastřelen. V roce
1962 byl rozsudek z roku 1938 zrušen a roku 1987 je zrušen i původní rozsudek z roku 1931.
Kondratěv tak byl, spolu s dalšími vědci ve věci Rolnické strany práce, plně rehabilitován.
Osud a nenaplněné ambice Kondratěva jsou do značné míry typické pro představitele
ruského, resp. sovětského nemarxistického661 ekonomického myšlení nedlouho před a po
bolševické revoluci a ve 20. letech.662 Samotný Kondratěv byl dvakrát odsouzen i dvakrát
rehabilitován.
Na objektivní docenění a dopracování však mnohé jeho inspirativní myšlenky663 –
nejenom z oblasti ekonomické dynamiky – čekají dodnes, a to včetně např., níže
připomenutého, nepříliš známého náčrtu neoklasického modelu hospodářského růstu.664
Někteří autoři se nicméně po „znovuobjevení“ díla a odkazu Kondratěva snaží na některé jeho
1926d, 1927 aj.)), nebo „překrucování procesů rozvoje národního hospodářství a jeho socialistické
rekonstrukce“ (kdy pokusy o plánovitou přeměnu proporcí zděděných z kapitalismu byly Kondratěvem
hodnoceny jako „nenormální vývoj překračující možné hranice reálné akumulace“) – blíže viz (Kondratiev,
1989), (Kondratiev, Jakovec, Abalkin, 2002). Na čelném místě byla ostře kritizována Kondratěvova
„narodnická“ teze, že každý rozvoj průmyslu se může uskutečnit jen na účet rozvoje zemědělství a obhajoba
„vedoucí úlohy“ zemědělství („Jako „dýmová clona – podle Strumilinova výroku – zahalující buržoazní
podstatu Kondratjevova programu sloužila domnělá péče o rozkvět zemědělství, ničeného prý politikou
industrializace“ (Kolektiv autorů SSSR a NDR, 1986, s. 497)) – srov. (Kondratiev, 1926c). Kondratěv též
odmítal „třídní přístup“ k různým vrstvám rolnictva. Vedle Kondratěva byly kritizovány názory ohledně
zemědělství i A. V. Čajanova – srov. (Kondratiev, 1989), (Makaševová, 1991), (Půlpán, 1997). Již počátkem
roku 1928 je Kondratěv odstraněn z funkce ředitele Institutu pro výzkum konjunktury, který posléze přestává
existovat. V červenci 1930 je zatčen pro revoluční protisocialistickou aktivitu. Po vyšetřování a procesech
odsouzen na 8 let. Jako místo výkonu trestu je stanoven Suzdalský politický izolátor nacházející se v bývalém
Spasso-Jefimijevovském klášteře. Zde se Kondratěv nachází od února 1932. O posledních letech života
Kondratěva a jeho smrti dlouho panovaly pochybnosti a nejasnosti ostatně přetrvávají dodnes. Srov. např. 1. díl
Souostroví gulag, kde A. I. Solženicyn odkazuje na chystaný proces s 200 000 členy Rolnické strany práce, který
se měl konat v roce 1931, ale byl Stalinem odvolán. Solženicyn (1990) též zmiňuje, že Kondratěv byl odsouzen
k samovazbě, duševně onemocněl a zemřel. Podrobněji viz (Kondratiev, 1989), resp. (Sirůček, 1998b,c,d,e,f).
Otázkou zůstává přímá souvislost mezi kritikou koncepce dlouhých vln a uvězněním Kondratěva. Za poněkud
spornou ji považuje např. Van Duijn (1983). Taktéž i Solženicyn označuje Kondratěva za zemědělského
ekonoma a jeho teorii dlouhodobých cyklů nezmiňuje vůbec. Srov. (Kolektiv autorů SSSR a NDR, 1986).
660
Za mnohé detaily, upřesnění a doplnění biografie Kondratěva, zejména z posledního období života (týkající
se např. autorových tvůrčích úmyslů a pokusů o jejich naplnění ve vězení), vděčíme jeho manželce Jevgeniji
Davidovně, rozené Dorfové. S ní se Kondratěv seznámil v roce 1918 v Ústředním sdružení pěstitelů lnu, kde
pracovala jako referentka-překladatelka. Tato žena vytrvale stála po jeho boku i v těžkých časech věznění a
všestranně ho podporovala. Údaje o životě a díle Kondratěva, kterými disponovala západní ekonomická věda,
pak obvykle pocházely od G. Garvyho (Garvy, 1943). Garvy kriticky analyzuje koncepci dlouhých vln
Kondratěva a podává přehled diskusí k této problematice ve 20. letech v SSSR. Prakticky až cca do 90. let 20.
století sloužila tato stať západním ekonomům jako základní pramen údajů o životě Kondratěva a o jeho studiích,
které nevyšly mimo území bývalého SSSR. Blíže viz (Kondratiev, 1989), resp. (Sirůček, 1998b,c,d,e,f, 2016e).
661
Kondratěv bývá, přes svou nesporně levicovou orientaci i četné odvolávky a návaznosti na Marxe či Lenina,
řazen mezi nemarxistické ekonomy. Např. „oficiálním“ marxismem byl řazen k buržoazním a maloburžoazním
ruským ekonomům, resp. do směru, který „reprezentovali ekonomové různého politického a ekonomického
zaměření, specialisté v jednotlivých oblastech ekonomické vědy. Patřili sem bývalí eseři, menševici, kadeti a
bezpartijní buržoazní profesoři: A. A. Sokolov, N. D. Kondratjev, A. A. Mamulov, l. N. Jurovskij, I. Ch. Ozerov,
L. N. Lotišenko, A. Dezen, V. A. Bazarov, N. N. Šapošnikov, V. G. Groman a další ...“ (Kolektiv autorů SSSR a
NDR, 1986, s. 452). Byl sem řazen i A. V. Čajanov (a „tzv. organizačně výrobní škola z ekonomiky
zemědělství“) aj. Podrobněji viz (Kondratiev, 1989), (Makaševová, 1991), resp. (Sirůček, 1998b,c,d,e,f,g). Srov.
subkapitolu 3.7., resp. 4.5.
662
Srov. (Půlpán, 1997).
663
Srov. (Makaševová, 1991).
664
Blíže viz (Sirůček, 1998b,c,d,e,f,g, 2016d), resp. srov. (Jakovec, 2001), (Sirůček, Džbánková, 2008, 2009).
183
úvahy a studie částečně navazovat.665 V roce 1992 je v Rusku založena Mezinárodní nadace
N. D. Kondratěva, která, mimo jiné, každé tři roky uděluje zlatou, stříbrnou a bronzovou
medaili na počest N. D. Kondratěva. A to za přínos k rozvoji společenských věd.666
Před podrobnějším nástinem667 oblastí Kondratěvova odborného zájmu a následným
přiblížením jeho koncepce „velkých cyklů konjunktury“, včetně silných i slabých míst,
uveďme výstižnou rekapitulaci V. Vrábka (1947). Vrábek v kontextu tzv. konjunkturních
teorií hovoří o konjukturních výkyvech (v naší terminologii cyklech) krátkého i dlouhodobého
trvání. V případě dlouhodobých cyklů vyzdvihuje přínos právě N. D. Kondratěva:668
„Vedle krátkodobých konjunkturních cyklů669 počíná si konjunkturní theorie a
statistika všímati i tzv. dlouhodobých cyklů (vln). První na ně upozornili v roce 1913 holandští
badatelé Ivan Gelderen670 a S. de Wolff, avšak teprve zásluhou ruských učenců Kuznetse671 a
Kondratěva byla jejich existence na jisto postavena. Aspoň empiricky, neboť theorie není
dosud v názoru na ně jednotná ... N. D. Kondratěv, ředitel moskevského konjukturního ústavu
rozvinul r. 1922 ideu „dlouhých vln“ o trvání asi 50 let. Kondratěv vlastně jen aplikoval
v historii známé výkyvy pro jednotlivé kategorie hospodářských jevů. Začal s dlouhými vlnami
anglických velkoobchodních cen, které stoupaly od r. 1789 až do roku 1814, pak klesaly do r.
1849, stoupaly potom do r. 1873, klesaly do r. 1896 a stoupaly do r. 1920. Jiné důkazy našel
v pohybu mezd, zúročení francouzské renty dovozu, vývozu aj. U některých druhů zboží však
„dlouhé vlny“ se nevyskytují (u spotřeby bavlny, produkce vlny a cukru v Americe aj.).
Kondratěv znázornil „dlouhé vlny“ křivkou a dovodil, že západní polokoule prožila od 18.
století 2 a půl dlouhé vlny672
sestup
vzestup
sestup
průměrná doba
1. dlouhá vlna
1790
1810-17
1844-51
50-60 let
2. dlouhá vlna
1844-51
1870-75
1890-96
40-50 let
3. dlouhá vlna
1890-96
1914-20
1920-44
50 let
(Vrábek, 1947, s. 385).
Významnou roli na poli teoretického i praktického výzkumu cyklického charakteru ekonomických procesů
sehráli cca o půl století později v SSSR S. M. Menšikov (Menschikov, 1989), S. P. Aukucionek (1986), J. V.
Jakovec (1988), I. M. Abramov aj. V oblasti rozvoje matematického aparátu a jeho využití např. pro výzkum a
předpovědi časových řad lze připomenout A. N. Kolmogorova. Oživováno taktéž bylo Kondratěvovo úsilí o
objektivní přístup v plánování či obhajoba malých, tržně řízených podniků. Jeho modely malých podniků byly
využívány při sovětské tzv. perestrojce. Blíže viz (Jakovec, 2001), (Kondratiev, 1989), (Kovalevová, 1992).
Srov. (Barnett, 1998), (Makaševová, 1991).
666
K jejím laureátům náleží taktéž autoři věnující se „dlouhovlnné“ problematice – např. W. Krelle (v roce
1995), V. L. Barnett (2001), I. M. Wallerstein (2004), Ch. P. Freeman (2007), C. Pérezová (2012), Ch. Modelski
(2012) či celá řada ekonomů ruských a asijských aj. – podrobněji viz http://ikf2010.ru [cit. 10. 10. 2014].
K Freemanovi či Pérezové blíže viz paragraf 3.5.1., srov. též subkapitolu 3.6. či 4.5.
667
Zde však jde o pouhý výtah z detailní studie (Sirůček, 1998g). Srov. (Kondratiev, 1989).
668
Z odkazem na Kondratěvovu ranou práci z roku 1922 Mirovoje chozjastvo i jeho konjunktury vo vremja i
posle vojny (Kondratiev, 1922). Srov. (Kondratiev, 1989).
669
Těmi Vrábek míní cykly s trváním od 40 měsíců (tj. cykly Kitchinovy) do 8 let (tj. cykly Juglarovy). Vrábek
tedy nepoužívá klasifikaci cyklů podle J. A. Schumpetera, precizovanou paragrafem 3.4.3. Podrobněji viz
(Vrábek, 1947), resp. (Sirůček, 1998g). Srov. (Schumpeter, 1989).
670
Vrábek místo Jan Van Gelderen (blíže viz paragraf 3.1.1.) uvádí Ivan Gelderen.
671
K přínosu S. Kuznetse podrobněji viz paragraf 3.4.3. Srov. (Kuznets, 1940, 1953, 1972 aj.).
672
Srov. tabulku 3.1., resp. 3.2. Srov. též tabulku 1.1.
665
184
3.2.1. „Velké cykly konjunktury“ v kontextu ekonomické dynamiky
Oblasti Kondratěvova vědeckého zájmu byly široké a různorodé673 – teoretický i
praktický význam mají, namátkou, studie zabývající se metodologií plánování a prognózování
v socialistické ekonomice, dále otázkami makroekonomických proporcí a způsoby dosažení
vyváženého růstu. Ústředním tématem však po celý jeho život zůstávala problematika
zemědělství (otázky organizace, plánování a řízení zemědělské výroby, cesty modernizace
ruského agrárního sektoru atd.). Vědecká aktivita Kondratěva byla spjata s činností, jím
řízeného, moskevského Institutu pro výzkum konjunktury, který dobově představoval
špičkové pracoviště plně srovnatelné s obdobnými institucemi v Německu, Rakousku, USA
aj.674 Kondratěv zde vytvořil vysoce erudovaný interdisciplinární kolektiv (k němuž náležel i
J. E. Slutský), který výrazně přispěl ke zkvalitnění sovětské statistické teorie a praxe. Konec
kariéry Kondratěva však znamenal i faktickou likvidaci tohoto unikátního zařízení, jehož
mnohé plány nebyly dodnes naplněny a jeho inspirace a přínosy dodnes doceněny.
Světovou proslulost Kondratěvovi přinesly příspěvky z ekonomické dynamiky a
výzkumů konjunktur (Kondratiev, 1989).675 Kondratěv náleží k samotným zakladatelům
zkoumání ekonomické dynamiky. A též studie dlouhých vln je nutno organicky začlenit do
širšího kontextu ekonomické dynamiky, která v jeho díle zaujímá velmi důležité místo.676
Otázky ekonomické dynamiky Kondratěv bezprostředně spojoval s prognostickou
funkcí ekonomické vědy. Problémy předvídání a prognózování společensko-ekonomických
jevů se Kondratěv ostatně zabýval již od studentských let. Ve 20. letech jako erudovaný
hotový vědec rozpracovával především aktuální otázky metodologie národohospodářského
plánování. Právě v této době jeho zájem o otázky prognózování a plánování dynamických
procesů dostává nový, dobově podmíněný, impuls. Kondratěv si jasně uvědomuje důležitou
roli předvídání a prognózování v rámci socialistického výrobního způsobu ve srovnání
s kapitalismem. Za socialismu roli předvídání a prognózování společensko-ekonomického
vývoje přitom považuje za mnohem důležitější, bez něhož je nemyslitelné vědecké plánování
v duchu hesla „Řídit znamená předvídat“ (Kondratiev, 1989, s. 21).677
Z obdobných pozic přistupoval N. D. Kondratěv i k otázkám potřebnosti a místa
plánování. Považoval plánovité řízení za nezbytnou podmínku sociálně-ekonomického
rozvoje země, a s realistickými, vědecky sestavenými, plány spojoval též všechny úspěchy a
nesnáze rozvoje sovětské ekonomiky.678
Úplná bibliografie prací N. D. Kondratěva čítá 93 položek. Dalších 20 položek představují práce redigované
Kondratěvem a s předmluvou N. D. Kondratěva. Uváděno bývá ještě 13 recenzí a referátů a 11 doplňků.
674
Podrobněji viz (Kondratiev, 1989), resp. (Sirůček, 1998b, 1999e).
675
Blíže též viz (Kondratiev, Oparin, 1928), (Kondratiev, Jakovec, Abalkin, 2002). Srov. (Barnett, 1998).
676
„Tyto problémy vytvářely „kmen“ rozsáhlého „stromu“ jeho vědeckých zájmů“ (Kondratiev, 1989, s. 21).
677
Srov. (Kondratiev, Jakovec, Abalkin, 2002).
678
Rané práce Kondratěva zasahují i do rodící se oblasti „dynamické sociologie“. Z materialistických pozic
shrnují výsledky zkoumání ruských sociologů a ekonomů. Kondratěv kladl důraz na dynamické problémy,
předvídání a prognózování, na interdisciplinární přístup při analýze sociálně-ekonomických jevů a na využití
vědeckého aparátu jednotlivých věd. V roce 1914 Kondratěv vypracoval filologickou studii Razloženije ustnokollektivnoj poezii (Kondratiev, 1914), která přináší náčrt originálního řešení, týkajícího se i prognózování. Tato
práce totiž představuje „retrospektivní prognózu“ (termín Kondratěva) založenou na využití srovnávací
historické metody, kterou v Rusku rozpracoval Kondratěvův učitel M. M. Kovalevskij. Metoda fixovala v
historii různých národů vztah mezi materiálními podmínkami života a jim odpovídajícími kulturněideologickými formami. Kondratěv se na těchto základech ve studii konkrétně zabýval úpadkem ústní lidové
tvorby (slovesnosti) na ruské vesnici coby důsledku hlubokých sociálně-ekonomických přeměn odehrávajících
se na přelomu 19. a 20. století. Podrobněji viz (Kondratiev, 1989), resp. (Sirůček, 1998c,d,e,f,g).
673
185
Významný příspěvek k problematice ekonomické dynamiky reprezentuje např. referát
K voprosu o ponjatijach ekonomičeskoj statiki, dinamiki i konjunktury (Kondratiev, 1924)
vypracovaný Kondratěvem v Institutu ekonomiky 1. Moskevské státní university (I MGU) v
březnu 1924. Zde poprvé formuluje principy nového směru výzkumu – teorie ekonomické
dynamiky, vymezuje základní pojmy a poukazuje i na jednotu a rozdílnost statických, resp.
dynamických přístupů k analýze ekonomických jevů. Včetně upozornění na významné a
nezastupitelné místo výzkumů problematiky cyklů různé délky trvání, tedy „cyklů
konjunktury“, v tomto dynamickém rámci.679 Naznačené otázky, včetně problémů
ekonomické rovnováhy, však již brzy začaly být prezentovány jako „cizorodé problémy“ a
poté „nadlouho zmizely z okruhů zkoumání sovětských vědců“ (Kondratiev, 1989, s. 23).680
V referátu z roku 1924 je naznačen Kondratěvův plán zkoumání ekonomické
dynamiky významný pro pochopení tvůrčích záměrů Kondratěva i z hlediska zarámování
problematiky dlouhých vln. Plán výzkumu dynamických zákonitostí se zakládá na rozlišení
dvou kvalitativně rozdílných skupin ekonomických procesů. Na jedné straně procesů
„opakujících se“681 a na straně druhé evolučních „procesů, které se neopakují“, a v nichž se
projevuje postupný rozvoj výrobních sil. Procesy „opakující se“ mohou být pravidelně
cyklické. Kondratěv se hodlal věnovat různým typům dynamických, resp. cyklických pohybů.
V naznačeném dynamickém rámci Kondratěv rozlišoval cyklické a trendové aspekty
ekonomického růstu. N. D. Kondratěv měl v úmyslu začít výzkum ekonomické dynamiky od
podrobné analýzy „opakujících se procesů“ a poté přejít k rozpracování otázek trendu.
Následující etapa výzkumu měla být představována důležitým a složitým úkolem –
prognózováním základních tendencí rozvoje národního hospodářství (Kondratiev, 1989). V
rámci analýzy „opakujících se“ procesů Kondratěv rozlišoval výkyvy ekonomické aktivity s
různou délkou trvání – od sezónních fluktuací až po dlouhé vlny s periodou kolem 50 let.
Kondratěv náčrt modelu ekonomické dynamiky formuluje jako úkol „stanovit zákony
základních tendencí (nebo trendů) dynamiky národního hospodářství a formulovat je přesně
matematicky“ (Kondratiev, 1989, s. 412). V souladu s plánem výzkumu ekonomické
dynamiky za pracemi věnovanými dlouhodobým cyklům hodlal další pozornost napřít na
výzkum problematiky trendu. K realizaci plánu však již nemohl přistoupit, protože se od roku
1932 nachází ve vězení v Suzdalu. Z dochovaných dopisů, které psal z vězení své ženě, je
Tyto a další problémy spojené např. s metodologií ekonomické analýzy následně rozvíjí ve stati Problema
predvidenija z roku 1926 (Kondratiev, 1926d). Srov. (Kondratiev, Jakovec, Abalkin, 2002).
680
Též díky vystoupení J. V. Stalina v prosinci 1929, kde kritizoval a zesměšnil teorii rovnováhy v kontextu boje
proti „pravé úchylce“ ve straně. Dynamické aspekty této koncepce rozpracovával právě N. D. Kondratěv. K
teorii rovnováhy se sovětští vědci vrátili až např. v souvislosti s optimálním plánováním. Mnohé další problémy
nastolené Kondratěvem (včetně otázek spojených s ekonomickým cyklem za socialismu) zůstaly však mimo
okruh zkoumání v podstatě dodnes. Blíže viz (Kondratiev, 1989). Srov. (Kondratiev, Jakovec, Abalkin, 2002).
681
„N. D. Kondratěv užívaje přirovnání z molekulární fysiky (thermodynamiky), rozeznává opakující se procesy
od těch, které se neopakují (něobratimyj i obratimyj process). Neopakující se procesy jsou charakterisovány tím,
že se vyskytují u dynamických procesů, jichž směr se nemění, kdežto opakující se procesy jsou charakterisovány
tím, že jejich směr se neustále mění. Mohou být pravidelně cyklické, ale nemusí. Kondratěv dále rozeznává
procesy jakostní (kačestvennyje) a velikostní (količestvennyje). Procesy jakostních změn patří hlavně (ne však
bez výjimky) do skupiny procesů neopakující se a procesy velikostních změn do skupiny opakujících se procesů“
(Vrábek, 1947, s. 30). Dále Vrábek pokračuje: „Jestliže v celku národohospodářský proces je proces neopakující
se, pak celá skupina jeho elementů, především cenových, jako např. ceny zboží, úroková sazba, mzda ukazuje
opakující se procesy změn. Konjunkturního theoretika zajímají především procesy velikostní, kdežto jakostní
procesy mají význam toliko tehdy, když se mění sama jejich příroda, na příklad, když se mění způsob stanovení
cen zavedením vázaných cen nebo monopolu“ (tamtéž, s. 30). Závěrem Vrábek konstatuje: „Rozdělení jak
Kondratěva, tak i Clarka (míněn J. M. Clark a jeho práce z roku 1934 – pozn. PS) nejsou zcela přesná a ani
přesná býti nemohou, neboť velikostní procesy mohou a jsou současně jakostní procesy a rovněž podle vnějšího
znaku (velikosti změn) nemůžeme souditi, co se děje uvnitř, jaké jakostní změny současně probíhají v struktuře
hospodářství“ (tamtéž, s. 31). Srov. (Kondratiev, 1989), (Kondratiev, Jakovec, Abalkin, 2002).
679
186
patrné, že přesto v roce 1934 se, v těžkých podmínkách, věnoval právě práci o teorii trendu.682
K dopisu z vězení (z 5. 9. 1934) Kondratěv přikládá teze s podrobným popisem
modelu ekonomické dynamiky kapitalistické ekonomiky. Modelu, který podle jeho slov
„umožňuje deduktivní vymezení trendu“ (Kondratiev, 1989, s. 32). V dopise z 15. 8. 1934
charakterizuje Kondratěv model jako „systém diferenciálních rovnic ... vycházející z pevně
danných obecných předpokladů odpovídajících Marxově koncepci rozšířené reprodukce
(Kapitál, II. díl) ... mající charakter řady vzorců, které ... ve stručné formě vyjadřují zákon
obecné dynamiky rozšířené reprodukce kapitalistické společnosti ... získané vzorce ...
umožňují dostatečně přesně definovat fázi vývoje dosaženou dannou analyzovanou
ekonomikou, určovat stupeň rozdílnosti v rozvoji jedné země od druhé (v duchu zákona
nerovnoměrného rozvoje zformulovaného V. I. Leninem)683 a zdokonalit postupy analýzy
jevů obecné krize kapitalistické ekonomiky“ (Kondratiev, 1989, s. 32-33).
Ve vězení tak Kondratěv dospívá v úvahách až k modelům rovnováhy a růstu. V
kontextu zamýšleného syntetického díla o základních problémech ekonomické dynamiky a
statiky, Kondratěv načrtává model rovnováhy trhu zboží, předcházející ekonomickomatematickým modelům celkové ekonomické rovnováhy (např. pozdějším přístupům J. R.
Hickse, P. A. Samuelsona aj.).684 Ve výše zmiňovaném dopise z 5. 9. 1934 podává náčrt v
podstatě neoklasického makroekonomického modelu hospodářského růstu. V modelu je
národní důchod určován pomocí produkční funkce a podíly mezd, resp. zisků pomocí mezní
produktivity práce a kapitálu. Nárys základů modelu obsahuje několik rovnic vyjadřujících
dynamiku výroby,685 faktorů výroby (práce, kapitálu a vědeckotechnického pokroku – stavu
techniky) a základních důchodů (mezd, úroků a renty).
V inkriminovaném dopise z 5. 9. 1934 se Kondratěv pokouší o postižení základních
tendencí dynamiky ekonomiky a o jejich matematické vyjádření. Což podle jeho slov vlastně
povede k „... zcela novému přístupu v systému teoretické sociální ekonomie, protože se tato
dosud zajímala pouze o takové dynamické problémy, jako jsou cyklické výkyvy a krize“
(Kondratiev, 1989, s. 412). Z hlediska naplnění stanoveného cíle N. D. Kondratěv vydělil
deset základních veličin charakterizujících stav ekonomiky, a dovolujících přímo či nepřímo
kvantitativní vyjádření. Mezi tyto řadil národní kapitál, počet aktivního obyvatelstva, výrobu
výrobních prostředků, výrobu spotřebních předmětů, celkovou velikost výroby, národní
důchod, mzdu, úrokovou míru, sumu zemědělské renty a velikost úspor. Pro účely vymezení
těchto základních veličin a „zákonů jejich změn“ uvádí, že je nutné sestavit systém deseti
nezávislých rovnic a vyřešit ho, nebo některé veličiny vymezit odděleně a pro zbývající
zkonstruovat příslušnou soustavu rovnic. „Jeho úvahy se ubíraly druhou cestou“ (dtto).
Na základě naznačených principů dospívá Kondratěv, přes diferenciální rovnici
vyjadřující změny veličin, k formulování „zákona trendu dvou kumulativních veličin“ –
kapitálu (K) a počtu obyvatel (A). Příslušnou rovnici graficky vyjadřuje za pomoci logistické
V roce 1934 měl hotové kapitoly „Základní problémy ekonomické dynamiky“, „Trend nebo problém teorie
ekonomické dynamiky“, „Stav analýzy trendu v teorii sociální ekonomiky“ a zpracovával kapitolu „Stochastická
analýza časových řad a problémů trendu“. Kondratěv připravil rukopis této knihy v celkovém rozsahu třiceti
tiskových stran. Poslední zpracovaná kapitola měla být v konečné verzi nazvána „Stochastická analýza
časových řad a stanovení tvaru trendu“ a Kondratěv ji zaměřil na řešení otázky „... jak je možné empiricky
prověřit zákonitosti trendu ... které byly v prvním kroku stanoveny čistě deduktivním způsobem“ (Kondratiev,
1989, s. 32) s využitím dopisů N. D. Kondratěva své ženě Jevgeniji Davidovně z 15. 8. 1934 a 29. 5. 1935.
Další osud rukopisu práce o trendu však dosud zůstává neznámý. Podrobněji viz (Kondratiev, 1989).
683
Stojí za povšimnutí, že nemarxistický ekonom Kondratěv – údajný „nepřítel a škůdce“ věci socialismu se ve
vězení odvolává nejen na myšlenky Marxovy, ale i na Lenina – pozn. PS. Srov. subkapitolu 3.7.
684
685
Kondratěv přitom využívá členění na spotřebu a akumulaci, jakožto i Marxovo rozlišení dvou skupin
společenské výroby. Srov. subkapitolu 3.7., resp. (Vojtíšek a kol., 1983).
682
187
„S“ křivky.686 Dále konstruuje diferenciální rovnici spojující kapitál, počet obyvatel a
velikost důchodu (E). Přes integrál následně dostává vyjádření důchodu pomocí kapitálu a
počtu obyvatel („zákon změny důchodu“), včetně parametru zohledňujícího úroveň techniky a
její kvantitativní vliv na hospodářství. Ostatní analyzované veličiny definuje dalších sedm
rovnic – spojujících tyto veličiny s veličinami již vymezenými (K, A, E).687
Smysl a význam sestrojených a řešených rovnic spatřuje Kondratěv v tom, že tyto „...
v obecné formě charakterizují obecnou tendenci nebo obecný zákon změny všech „základních
prvků ekonomického života“; při stanovení příslušných parametrů dané země pak umožňují
definovat „zákon trendu“ dynamiky příslušné ekonomiky. Výše uvedené dovoluje např.
stanovit, v jaké fázi vývoje se daná země nachází (raný vzestup, rozkvět, obecné období
pádu či stabilizace); rovnice současně umožňují sestavení obecné prognózy vývoje ekonomiky
(za předpokladu, že nedojde k nějaké katastrofě apod.) a za poslední „... význam nalezených
formulací“ je velký z hlediska zkoumání nejen trendu, ale i různých cyklů v průběhu vývoje
národního hospodářství“ (Kondratiev, 1989, s. 414).
Kondratěv tímto způsobem sestrojil v podstatě jednosektorový model ekonomického
růstu využitelný např. pro potřeby analýzy a prognózování dlouhodobé dynamiky různých
makroukazatelů. V západní ekonomické literatuře se obdobně koncipované růstové modely
objevují až přibližně po dalších dvaceti letech (R. M. Solowa a T. W. Swanna z roku 1956), v
literatuře sovětské pak až za čtvrtstoletí (L. V. Kantorovič v roce 1959).688
I ve srovnání se soudobými modely ekonomického růstu menšího rozsahu je patrný, a
vyniká, originální charakter přístupu Kondratěva. Ve kterém je dynamika exogenních
proměnných dána nikoli pomocí exponenciální či jiné rovnoměrně rostoucí časové funkce,
nýbrž pomocí logistické „S“ křivky,689 u které se část pomalejšího růstu nahrazuje částí růstu
rychlého a naopak. Tímto model předpokládá podstatnou nerovnoměrnost
vědeckotechnického pokroku majícího zásadní vliv na charakter vývoje kapitalistické
ekonomiky. Implicitně je v modelu zapracovaná též i myšlenka dlouhých vln – pokud
předpokládáme, že faktická dynamika libovolného výrobního faktoru (např. práce či
vědeckotechnického pokroku) je zadána nikoli jednou logistickou křivkou, ale pomocí křivky
složené z několika takovýchto logistických křivek.690
Jako zřejmá slabina Kondratěvova modelu bývá připomínáno, že příslušné výrobní
faktory (práce, základní fondy – kapitál i vědeckotechnický pokrok pojímaný jako „stav
techniky“) vystupují jako faktory exogenní povahy. 691 Nicméně i na současné úrovni rozvoje
688
Blíže viz (Sirůček a kol., 2007), (Sirůček, Džbánková, 2008, 2009). Srov. (Sojka, 2010).
689
V souvislosti s uvedeným je nutné poznamenat, že i některé moderní přístupy pojímají ekonomický růst právě
jako jev, který může být popsán „S“ křivkou – srov. (Van Duijn, 1983), resp. paragraf 3.6.2. Takto tvarovaný
růst bývá aplikován na vývoj národních ekonomik i na vývoj světa jako celku, a to i ve velmi dlouhých
horizontech. A naznačený přístup je tedy možné využít i k popisu dlouhodobých trendů. Modely W. W. Rostowa
(Rostow, 1978 aj.) či T. Kristensena (Kristensen, 1974) operují s dlouhodobou cestou růstu GNP na obyvatele
zakřivenou do tvaru „S“. Meze růstu jsou determinovány stupněm existujících znalostí. Rozpětí a perioda
světové „S“ křivky bývá často delší než 200 let a začíná obdobím průmyslové revoluce aj. – podrobněji viz
(Van Duijn, 1983). V tomto kontextu lze diskutovat i vztah s „dlouhovlnnými“ modely. Van Duijn např.
nadhazuje možnou tezi, že: „ ... podle S tvarovaný dlouhodobý trend růstu je hlavně národní fenomén s
„časovou délkou“, s tvarem S determinovaným příslušným mezinárodním souhrnem technoloogií; dlouhá
vlna je, předpokládáme, mezinárodní jev, vztažený k shluku objevů nových technologií, nebo lépe, nových
základních inovací“ (Van Duijn, 1983, s. 53-54).
690
691
Srov. endogenní pojetím příčin dlouhých vln v Kondratěvově pokusu o teoretický model a popsání jejich
mechanizmu. Dlouhé vlny jsou vyvolávány faktory endogenní povahy, ležícími uvnitř kapitalistického systému.
Srov. např. sedmou základní tezi Kondratěvova referátu z roku 1926, naznačenou dále.
686
687
188
ekonomicko-matematických metod analýzy bývají akceptované závěry a úspěchy v
rozpracování modelování procesů reprodukce spojeny pouze s jedním z výrobních faktorů,
s kapitálem. Pokud jde o působení ekonomických procesů na dynamiku vědeckotechnického
pokroku či o souvislosti se zásobami faktoru práce, tak i mnohé existující moderní přístupy
(modely s „endogenním“ vědeckotechnickým pokrokem,692 modely poptávky po práci aj.)
nejsou ještě zdaleka dopracované, zejména pak z dlouhodobého hlediska. Z těchto důvodů se
taktéž v mnoha používaných modelech ekonomického růstu menších rozměrů berou zásoby
práce i vědeckotechnický pokrok jako exogenní proměnné (Kondratiev, 1989).693
Klíčovou úlohu v Kondratěvově náčrtu modelu ekonomického růstu hraje produkční
funkce a s ní spojené rovnice – podoba této funkce předložená Kondratěvem694 představuje
dílčí případ produkční funkce Cobb-Douglasovy s neutrálním typem vědeckotechnického
pokroku (neboli technického pokroku ve stejné míře zvyšujícím efektivnost využívání všech
výrobních faktorů). Funkce podobného typu byla poprvé použita ve studiích švédského
ekonoma J. G. K. Wicksella koncem 19. století, leč v obecnou povědomost vešla až koncem
20. let 20. století. Kondratěvem použitý způsob popisu vědeckotechnického pokroku byl
poprvé popsán J. R. Hicksem (Hicks, 1932). Uvážíme-li okolnosti vzniku modelu, je možné
se domnívat, že popsaný způsob začlenění vědeckotechnického pokroku do produkční funkce
byl Kondratěvem vypracován nezávisle na příspěvku Hickse (Kondratiev, 1989).
Nárys základů modelu ekonomické dynamiky Kondratěva představuje nejen první
známou práci sovětského ekonoma, ve které je využita neoklasická koncepce produkční
funkce, ale jeho význam je daleko širší. N. D. Kondratěv zde vyjádřil a aplikoval principy
ekonomicko-matematické analýzy, která v dané době byla v rámci ekonomické vědy stále
ještě v plenkách. Prvenství v sovětské literatuře se týká i myšlenky nacházející se v pozadí
uvedených rovnic, popisujících dynamiku mezd a úroků – hypotézy o vztahu mezi cenami
zásob a jejich národohospodářskou efektivností. Podrobná ekonomicko-matematická analýza
této teze (náležející zejména k prvním obdobím rozpracovávání doktríny mezní produktivity)
ve spojení s produkčními funkcemi byla započata představiteli neoklasiky začátkem 30. let
20. století. V sovětské ekonomické vědě je tato problematika poprvé analyzovaná L. E. V.
Kantorovičem v práci Matematičeskije metody organizaciji planirovanija proizvodstva
(publikované v roce 1939,695 tedy pět let po modelu Kondratěva) a širokou popularitu získala
až počátkem 60. let 20. století v souvislosti s pracemi věnovanými teorii optimálního
plánování socialistické ekonomiky.696
Mnohé Kondratěvovy úvahy a dochované příspěvky ohledně široké problematiky
související s ekonomickou dynamikou, kterou se zabýval v těžkých podmínkách období
svého věznění, jsou v ekonomické literatuře málo zmiňované a povětšinou i dosud obecněji
neznámé. Chronologicky je ovšem Kondratěvův pokus o sestrojení modelu ekonomického
růstu v pořadí čtvrtý na světě, a druhý v Sovětském svazu (Kondratiev, 1989). Stejně jako
Např. v Solowově modelu je technologický pokrok determinován vně modelu a je „manou bezplatně padající
z nebe, stejně oplodňující práci i kapitál“ – tedy „vnější“, „nezpředmětněný“ a „technologicky neutrální“. Blíže
viz namátkou (Mach, 2001). Od druhé poloviny 80. let 20. století i z těchto důvodů dochází k formování tzv.
„nové“ teorie endogenního růstu. K průkopníkům náleží P. M. Romer či R. E. Lucas – srov. části 2.1., resp.
(Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010). Zajímavou otázkou by zde možná byl i vztah teorií endogenního růstu a
koncepcí dlouhých vln, kdy na první pohled jejich zásadní rozpornost patrná příliš není. Nicméně připomeňme,
že tzv. „nové“ teorie endogenního růstu jsou součástí standardní ekonomie, se kterou je „inovační“ logika
dlouhých vln principiálně neslučitelná. A též, že tato monografie dlouhé vlny nazírá coby fenomén kvalitativní.
693
Srov. např. (Varadzin a kol., 2004).
694
695
Blíže viz (Kantorovich, 1939). Srov. (Kantorovich, Gorkov, 1959).
696
Matematik a matematický ekonom L. V. Kantorovič je laureátem tzv. Nobelovy ceny za ekonomii v roce
1975 za „přínos k teorii optimální alokace zdrojů“. Srov. (Kantorovich, 1939 aj.).
692
189
první, o šest let starší (1938), modely F. P. Ramseyho (ve smyslu předchůdce neoklasických
modelů ekonomického růstu), resp. modely G. A. Feldmana697 (jako předchůdce
neokeynesovského modelu Harrod-Domarova) však i pokus Kondratěva většinou stále
zůstává zapomenut a plně nedoceněn. Kondratěv „předběhl“ svou dobu a přináleží mu možná
i několik historických prvenství, a to i z pohledu např. předchůdců neoklasických koncepcí.698
N. D. Kondratěv dále plánoval podrobné studie o „velkých“ i „malých“ cyklech a
krizích, práci zaměřenou na obecně metodologické problémy a na závěr pojednání věnované
statistické teorii sociálně-ekonomické genetiky, resp. rozvoje.
Podle plánu výzkumu ekonomické dynamiky v rámci analýzy „opakujících se
procesů“ Kondratěv hovoří o ekonomických fluktuacích různě dlouhého trvání. Rozlišuje
sezónní typ kolísání (kratší jednoho roku); kolísání s délkou tři a půl roku; „obchodněprůmyslové“, tj. podle Kondratěva „malé cykly“ (7-11 let)699 a konečně „velké700 cykly
konjunktury“ (dlouhé vlny) v trvání kolem 50-60 let.701
V nenaplněném plánu práce největšího věhlasu dosáhla právě identifikace „velkých
cyklů konjunktury“ (dlouhých vln) v trvání kolem půlstoletí.702 Součástí zkoumání
ekonomické dynamiky byly studie týkající se explicitně dlouhých vln, pojímaných nejenom
jako fenomén oběhu, ale i výroby. Příspěvky, které publikuje během 20. let 20. století – např.
v německých odborných časopisech (Kondratiev, 1926a, 1928a)703 – Kondratěv pokládá
faktické základy soudobého zkoumání fenoménu dlouhých vln na Západě.704
První skica týkající se ideje dlouhých vln pochází z roku 1922. Jde o článek Mirovoje
chozjajstvo i jego konjunktury vo vremja i posle vojny (Kondratiev, 1922) publikovaný pouze
Ekonom 20. let 20. století G. A. Feldman bývá považovaný za prvního teoretika ekonomického růstu. K této
problematice ho přivedly především aktivity GOSPLANU na přípravě první pětiletky na období 1928/29-32/33
– srov. (Feldman, 1927). Práce z let 1928-29 věnované plánování temp a proporcí rozvoje sovětské ekonomiky
byly pak zaměřeny na řešení jiných problémů, pro účely sestavení provázaného systému plánových
perspektivních ukazatelů, a nikoli pro účely analýzy mechanizmů hospodářského růstu. Ekonomická dynamika
je z trochu jiného aspektu sledována i v neokeynesovských růstových modelech Harroda a Domara, které
vznikaly od konce 40. let 20. století. V nich však chybí vědeckotechnický pokrok a možnosti substituce mezi
vstupy. Přehled standardních modelů růstu (včetně kořenů a předválečných předchůdců) – blíže viz (Holman a
kol., 1999) (Sojka, 2010). Srov. (Kondratiev, 1989), resp. (Sirůček a kol., 2007), (Varadzin a kol., 2004).
698
Podrobněji viz (Sirůček, Džbánková, 2008, 2009). Srov. (Půlpán, 1997).
699
Otázkám spojeným s tradičními střednědobými cykly se věnuje především v monografii Mirovoje chozjajstvo
i jeho konjuntury vo vremja krizisa i posle vojny (Kondratiev, 1922), zaměřené na analýzu cyklu zakončeného
krizí 1920-21. Práce je zajímavá nejen z historického a faktografického hlediska, ale obsahuje i náznaky
vzájemného vztahu obecného a zvláštního v rámci teorie ekonomických cyklů. Uvedené myšlenky dále rozvádí
ve stati Spornyje voprosy mirovogo chozjajstva i krizisa: Otvet našim kritikam (Kondratiev, 1923b). Podrobněji
viz (Kondratiev, 1989), (Kondratiev, Jakovec, Abalkin, 2002).
700
Připomeňme terminologickou zmatenost konstatovanou v subkapitole 2.1. a 2.2. K této přispívá i to, že za
„velké cykly“ bývají nezřídka označovány nikoli dlouhé vlny, nýbrž střednědobé cykly Juglarovy v průměrné
délce kolem 10 let. Coby „malé cykly“ pak cykly Kitchinovy v trvání cca 40 měsíců. Srov. subkapitolu 3.4.
701
Srov. rozlišení tří typů hospodářských cyklů podle délky u J. A. Schumpetera (1989) v paragrafu 3.4.3.
702
Ke Kondratěvovu postupu identifikace dlouhých vln blížeji viz subkapitolu 2.2.
703
Svou roli sehrává i anglický text (Kondratiev, 1925b), resp. později (Kondratiev, 1935).
704
Kondratěv se ve 20. letech 20. století postupně doma dostává stále více do konfliktů s oficiální marxistickou
politickou ekonomií i sovětskou mocí. Jeho koncepce (nejen teorie dlouhých vln, ale hlavně jeho pojetí rozvoje
zemědělství a lesnictví či úsilí o objektivní ekonomickou analýzu jako nezbytného základu pro plánování, včetně
používání „západních“ ekonomických nástrojů) byly podrobovány ostré kritice. Kritika byla zřejmě způsobena i
predikcemi obsaženými v teorii dlouhodobých cyklů. Tyto se dostávaly do rozporů s oficiálními marxistickými
představami. Pokles III. dlouhé vlny započal podle Kondratěva v letech 1914-20 a měl být vystřídán novou fází
růstu. Definitivní rozpad kapitalismu a světová proletářská revoluce, po kterých oficiální marxisté v napjatém
očekávání volali, neměly tedy podle Kondratěvova modelu bezprostředně následovat. Lze konstatovat, že
rozpracování problematiky dlouhodobých fluktuací se v té době ukázalo v SSSR jako poněkud předčasné a
iniciativa postupně přešla k západním vědcům a západní ekonomické vědě. Blíže viz (Kondratiev, 1989).
697
190
v ruském jazyce a obsahující první náčrt teorie dlouhých vln spolu s předběžnou identifikací
(datováním) cyklů. Tato práce se však zabývala především „obchodně průmyslovými“
střednědobými cykly a Kondratěv své závěry ohledně dlouhých vln formuluje zatím ještě
opatrně a dlouhodobé cykly ve vývoji kapitalismu považuje pouze za pravděpodobné.
Kondratěv postupně své ideje precizuje a rozpracovává, s čímž ale sílí i negativní
reakce a kritiky (např. ze strany L. D. Trockého).705 V té době je v SSSR publikováno několik
Kondratěvových prací shrnujících závěry statistických analýz z let 1923-25. Např. v roce
1923 článek Spornyje voprosy mirovogo chozjajstva i krizisa: Otvet našim kritikam
(Kondratiev, 1923b) reaguje na kritiku, kterou vyvolala první studie z roku 1922 a obsahuje i
náznaky několika dále rozvíjených zásadních myšlenek. Část článku K voprosu o ponjatijach
ekonomičeskoj statiki, dinamiki i konjunktury (Kondratiev, 1924) je v roce 1925 publikována
v angličtině jako The Static and the Dynamic View of Economics (Kondratiev, 1925b).
Následuje snad nejznámější práce Bolšije cikly konjunktury (Kondratiev 1925a), kde je
podáno shrnutí základních závěrů Kondratěvova statistického šetření ohledně existence
dlouhých vln. Německá verze článku – jako Die langen Wellen der Konjunktur (Kondratiev,
1926a) proslavila Kondratěva i mimo území Sovětského svazu. Její zkrácená varianta byla
později přeložena i do anglického jazyka a pod názvem The Long Waves in Economic Life
vychází v Review of Economic Statistics (Kondratiev, 1935). Díky těmto německým a
anglickým verzím se Kondratěvova práce stává známou i na Západě. Studie Bolšije cikly
konjunktury však ještě neobsahuje žádné teoretické vysvětlení dlouhodobých ekonomických
cyklů. A samotný N. D. Kondratěv v závěru uvádí, že ani neměl v úmyslu položit základ pro
příslušnou teorii dlouhých vln. Tento nedostatek teoretické podpory se stává i zdrojem
mohutné kritiky Kondratěvova přístupu (Kondratiev, 1989).
Kondratěv dále koncept teoreticky i empiricky rozpracovává a pokouší se v rámci
diskusí o předběžné vysvětlení dlouhých vln. S příliš velkým pochopením a pozitivní odezvou
se však u dobových oponentů a kritiků nesetkává. 6. 2. 1926 přednesl na půdě Institutu
ekonomiky Ruské asociace vědecko-výzkumných institutů společenských věd (RANION)
zásadní referát Bolšije cikly ekonomičeskoj konjunktury. Během referátu obdržel předsedající
S. A. Falkner teze koreferátu D. I. Oparina, objasňujícího dlouhodobé fluktuace vývoje
některých ekonomických ukazatelů v 19. století na základě koncepce odlišné od
Kondratěvova modelu. Koreferát zazněl a byl diskutován na příštím zasedání 13. 2. 1926.706
Neboť v referátech naznačená problematika, shromážděný empirický materiál a
použitá metodika představovaly důležitou oblast zájmu tehdejší ekonomické vědy, bylo
rozhodnuto o vydání práce shrnující základní materiály a zachycující i postup diskusí. V roce
1928 tedy vyšla publikace N. D. Kondratěva (jako spoluautor je uváděn D. I. Oparin) Bolšije
cikly konjunktury: Doklady i ich obsužděnije v Institutě ekonomiki (Kondratiev, Oparin,
1928). Tento sborník byl následně často považován za práci nejlépe a nejúplněji shrnující
závěry bohatých výzkumů Kondratěva v oblasti dlouhých vln.707 Dnes zřejmě nejucelenější
pohled na dílo Kondratěva v oblasti ekonomické dynamiky (a v tomto kontextu i dlouhých
vln) poskytuje sborník Problemy ekonomičeskoj dinamiki (Kondratiev, 1989).708
705
Srov. paragraf 3.3.1.
Již 6. února Kondratěvův materiál vyvolal značný ohlas. V diskuzi k referátu vystoupili D. I. Oparin, V. A.
Bazarov, S. A. Pervušin aj. 13. února 1926 diskutovali N. D. Kondratěv, M. I. Spektator, S. A. Falkner aj.
707
Srov. např. (Van Duijn, 1983).
708
Podrobněji též viz sborník Bolšije cikly konjunktury i teorija predvidenija: Izbrannye trudy (Kondratiev,
Jakovec, Abalkin, 2002). Srov. též (Jakovec, 2001).
706
191
V diskuzích odehrávajících se v roce 1926 na půdě Institutu ekonomiky RANION
byla koncepce dlouhých vln hodnocena značně kriticky a negativně. Ve vystoupeních kladli
oponenti hlavní důraz na Kondratěvovo empirické prověřování hypotézy ohledně existence
dlouhých vln ve vývoji hospodářské aktivity. Velmi podrobně byl Kondratěvem
shromážděný a zpracovaný materiál analyzován v koreferátu D. I. Oparina (Kondratiev,
Oparin, 1928). Na základě obšírné přípravné práce, především statistického charakteru,
dospěl D. I. Oparin k závěru, že dlouhodobé periodické výkyvy jsou charakteristické pouze
pro peněžní sféru a mohou být vysvětleny na podkladě verze kvantitativní teorie peněz
švédského ekonoma G. K. Cassela.709
Po skončení uvedených diskuzí N. D. Kondratěv napsal ještě několik prací týkajících
se přímo problematiky dlouhých vln. V roce 1926 vychází článek K voprosu o bolšich ciklach
konjunktury (Kondratiev, 1926b), reagující na kritiku oponentů ohledně metodologie analýzy
a metodiky verifikace hypotézy o existenci dlouhých vln. Z téhož roku je práce Problema
predvidenija (Kondratiev, 1926d), jejíž německá verze vychází o rok později. Stať K voprosu
o tendencijach i sovremennoj faze razvitija mirovogo selskogo chozjajstva i
selskochozjajstvennogo rynka (Kondratiev, 1926c) rozpracovává koncepci dlouhých vln v
zemědělství.
Posledním příspěvkem na téma dlouhých vln, který Kondratěv ještě stihl připravit a
publikovat, se stala práce z roku 1928 Dinamika cen promyšlennych i selskochozjajstvennych
tovarov: K voprosu o teorii otnositělnoj dinamiki i konjunktury (Kondratiev, 1928b). V ní
prohloubil koncepci o analýzu změn struktury ekonomik kapitalistických zemí v průběhu
dlouhé vlny. Touto studií však také poněkud reformuluje teorii navrženou v práci z roku
1926 (Kondratiev, 1926c). Dochází k závěru, že dlouhé vlny v cenách zemědělských a
průmyslových výrobků se shodují s dlouhými vlnami celkové ekonomické aktivity.710
Zkrácený německý překlad této studie vyšel tentýž rok v časopise Archiv für
Sozialwissenschaft und Sozialpolitik (Kondratiev, 1928a). Brzy po ruském vydání je N. D.
Kondratěv zbaven vedení moskevského Institutu pro výzkum konjunktury a poté již následuje
tragická peripetie posledních let Kondratěvova života.
Díky oficiálnímu odmítnutí a odsouzení problematiky dlouhých vln řada tehdejších
ekonomů interpretovala Kondratěvovu koncepci zjednodušeně. A to především jako prognózu
dlouhodobé existence kapitalistického výrobního způsobu, v čemž, jak potvrdil další vývoj
ve 20. století, měl N. D. Kondratěv pravdu. V duchu dobově rozšířené představy o
nevyhnutelném a brzkém zániku kapitalismu někteří oponenti a kritici teorii dlouhých vln
nepovažovali pouze za zbytečnou, nýbrž označili tuto z politického a ideologického hlediska
přímo za škodlivou a nebezpečnou. Sám Kondratěv sice ve své koncepci s možností konce
kapitalismu pracoval, ale zároveň v souvislosti s očekáváním jeho rychlého zániku vždy
upozorňoval na to, že „by bylo chybou kategorii znalosti bezhlavě zaměňovat kategorií víry“
(Kondratiev, 1989, s. 29).
Celkově v hodnocení Kondratěva převážila krajně negativní a nepřátelská stanoviska.
Pokusy o teorii dlouhých vln byly ocejchovány visačkou „buržoazně vulgárního“ přístupu a
vědecký význam Kondratěvových prací byl mnohdy nezaslouženě potlačován. Toto mínění v
sovětské literatuře přetrvávalo prakticky až do 80. let 20. století. Originální přínos N. D.
Kondratěva začal být oceňován až během jistého uvolnění v 70.-80. letech 20. století, kdy se
objevilo i v socialistických zemích několik prací věnovaných dlouhodobým fluktuacím,
odvolávajících se právě na Kondratěva.711 Inkriminované příspěvky vycházely především z
Podrobněji viz paragrafy subkapitoly 3.3. Srov. též pasáže 2.1.2. a 2.1.3.
Srov. (Van Duijn, 1983).
711
Blíže viz (Sirůček, 1998c,d,e,f,g), resp. (Kondratiev, 1989).
709
710
192
reálného vývoje, který ukázal, že hypotéza o existenci dlouhých vln v ekonomické aktivitě
může sloužit jako užitečné východisko pro objasnění mnohých jevů ve vývoji moderních
kapitalistických industriálních společností. Nutno ovšem připomenout, že i N. D. Kondratěv
(stejně jako později J. A. Schumpeter) považuje dlouhé vlny za specifický jev kapitalistické
ekonomiky a s jistotou uznával za socialismu pouze sezónní fluktuace.712
Samotný N. D. Kondratěv formuluje základní teze klíčového referátu Bolšije cikly
ekonomičeskoj konjunktury předneseného v Institutu ekonomiky RANION dne 6. února 1926
v osmi bodech takto:713
„1. Soudobá ekonomická teorie rozeznává pouze cykly trvající 7-11 let. Současně s těmito
cykly zřejmě existují i jiné cykly ekonomické dynamiky s délkou přibližně 48-55 let. Nazveme
je velkými ekonomickými cykly.714
2. Pro potřeby stanovení, zda existují tyto dlouhé vlny, byly prozkoumány statistické údaje
Anglie: týkající se cen, výnosu z kapitálu, mzdy zemědělských a textilních dělníků,
zahraničního obchodu a výroby uhlí, surového železa, olova aj.; Francie: týkající se cen;
výnosu z kapitálu, zahraničního obchodu, spotřeby uhlí, osevních ploch ovsa, portfolia
Francouzské banky, vkladů do spořitelen, spotřeby bavlny, kávy, cukru aj.; Německa: týkající
se produkce uhlí a surového železa; USA: týkající se cen, produkce uhlí, surového železa a
oceli, počtu vřeten bavlnářského průmyslu, osevních ploch bavlny apod. Kromě toho, byly
analyzovány údaje o světové produkci uhlí a surového železa. Podle možností byla tato data
vzata za co nejdelší dobu. Pouze u některých výše uvedených položek byly systematické
statistické údaje k dispozici od konce 18. století. Ostatní údaje začínají až od počátku či
dokonce od poloviny 19. století.
3. Uvedené údaje byly podrobeny analýze využívající metod matematické statistiky. Kde to
bylo smysluplné, byly údaje především vztaženy k počtu obyvatel. Dále byly pro všechny
nalezeny teoretické křivky dlouhodobých trendů (Secular trend). Potom byly nalezeny
odchylky empirické řady od řady teoretické. Nalezené odchylky byly vyrovnány za pomoci 9ti
letých klouzavých průměrů, díky čemuž byly vyloučeny jak náhodné výkyvy, tak i cyklická
kolísání krátkodobého a střednědobého charakteru. Vyrovnané odchylek byly podrobeny
analýze s cílem získat fakta o existenci velkých cyklů. Popsaná metoda byla uplatněna u všech
výše jmenovaných údajů, při vyloučení indexů cen zboží, které nepotřebovaly popsaného
složitého zpracování.
4. Základní výsledky analýzy ukazují toto. Většina použitých údajů odhaluje existenci
cyklických vln trvajících 48-55 let. Přitom se periody výkyvů jednotlivých veličin mezi sebou
blízce shodují. Rozptyl bodů zlomu u jednotlivých křivek přesahuje 5 let pouze v ojedinělých
případech. Začínáme-li od konce 18. století, datování velkých cyklů je přibližně následující:
1. Vzestupná fáze: od konce 80.-počátku 90. let 19. století
do let 1810-17
I.
2. Sestupná fáze: od 1810-17 do období 1844-51
1. Vzestupná fáze: od 1844-51 do let 1870-75
II.
2. Sestupná fáze: od 1870-75 do období 1890-96
712
Srov. (Kondratiev, 1989), (Stehlík, 1998).
Připomeňme, že právě tento referát bývá považován za příspěvek nejúplněji shrnující závěry výzkumů
dlouhých vln N. D. Kondratěva. Srov. (Barnett, 1998), (Kondratiev, 1989), (Van Duijn, 1983).
714
Tj. dlouhými vlnami – pozn. PS.
713
193
1. Vzestupná fáze: od 1890-96 do let 1914-20
III.
2. Sestupná fáze: od roků 1914-20
Existenci velkých cyklů z prozkoumaných veličin nepotvrdily především údaje o spotřebě,
např. pšenice, kávy, cukru, bavlny ve Francii. Tyto cykly se nepodařilo také odhalit pomocí
údajů o osevních plochách pšenice ve Francii a v produkci vlny a cukru v USA.
5. Provedená analýza údajů dále umožnila formulovat čtyři důležité empirické pravidelnosti v
průběhu velkých ekonomických cyklů:
a) před nástupem a na počátku vzestupné vlny každého velkého cyklu dochází k hlubokým
změnám v podmínkách ekonomického života společnosti. Tyto změny se projevují ve
významných technických změnách (kterým zase předcházejí významné technické objevy a
vynálezy), v začleňování nových zemí do světových ekonomických vztahů, ve změnách
produkce zlata i peněžního oběhu;
b) na období vzestupných vln každého velkého cyklu připadá nejvíce sociálních otřesů (válek
a revolucí);
c) období sestupné vlny každého velkého cyklu jsou doprovázeny dlouhotrvající a zvláště ostře
se projevující depresí zemědělství;
d) v období vzestupné vlny velkých cyklů jsou střednědobé kapitalistické cykly
charakterizovány krátkou depresí a intenzivními vzestupy; v období sestupné vlny velkých
cyklů je pak charakteristika obrácená.
6. I když budeme uvažovat, že délka analyzovaného období, zahrnující maximálně 140 let,
není plně dostačující pro konečné závěry, i pak zůstává existence velkých cyklů stále velmi
věrohodná.
7. Identifikované velké vlny konjunktury nemohou být vysvětleny pomocí náhodně
nastávajících příčin. Jejich vysvětlení je zřejmě nutné hledat ve specifikách, vlastních
kapitalistickému ekonomickému systému.
8. Avšak nalezení takového vysvětlení naráží na značné obtíže. Jako první hypotéza pro jejich
vysvětlení může sloužit následující koncepce.
Délka fungování různých ekonomických aktiv i výrobních sil je různá. Stejně tak jejich
vytvoření je spojeno s odlišnou dobou a vynaložením různých prostředků. Zpravidla je nejdéle
trvající období fungování spojeno se základními druhy výrobních sil.715 Tyto také vyžadují i
nejdelší čas a nejvíce akumulovaného kapitálu pro své vytvoření. Odtud také vychází
nezbytnost znalosti různých typů rovnováhy vzhledem k různým časovým obdobím pro
ekonomii (srov. rovnováhu krátkého a dlouhého období u Marshalla). Na velké cykly je možné
nahlížet jako na narušování a obnovování ekonomické rovnováhy v dlouhém období. Jejich
základní příčina spočívá v mechanizmu spoření, akumulace a alokace kapitálu – potřebného
pro vytvoření nových základních výrobních sil. Avšak vliv této základní příčiny je zesilován
působením druhotných faktorů. V souvislosti s vyloženým průběhem velkého cyklu obdržíme
následující vysvětlení. Počátek vzestupu se shoduje s momentem, kdy úspory a akumulace
kapitálu dosahují takové intenzity, při níž se stává možným rentabilní investování kapitálu s
cílem vytvoření základních výrobních sil a radikální modernizace techniky. Počínající
zvyšování tempa ekonomického života, komplikované průmyslově-kapitalistickými
Stojí za povšimnutí, jak ne-marxista Kondratěv operuje s marxistickou kategorií a logikou výrobních sil
(neustálý rozvoj základních výrobních sil tedy podle Kondratěva probíhá cyklicky v dlouhých vlnách). Pojmy a
logiku neoklasického teoretického systému oprávněně Kondratěv pravděpodobně považoval za nepostačující z
hlediska analýzy dynamických jevů a procesů. Podrobněji viz (Sirůček, 1998b,g). Srov. subkapitolu 3.7.
715
194
střednědobými cykly, vyvolává zostřování sociálního boje, soupeření o trhy a vnější konflikty.
V tomto procesu dochází ke zpomalování tempa akumulace kapitálu a zesiluje proces alokace
volného kapitálu. Zesílení vlivu těchto faktorů vyvolává přelom v tempech růstu
ekonomického vývoje a vede k jeho zpomalení. I přes to, že je působení popsaných faktorů
silnější v průmyslu – přelom se obvykle shoduje s počátkem dlouhodobé zemědělské deprese.
Snížení tempa rozvoje ekonomiky způsobuje na jedné straně zesílení hledání v oblasti
zdokonalování techniky, a na straně druhé – vede k znovuobnovení procesu akumulace
kapitálu ze strany průmyslově-finančních a jiných skupin, jenž probíhá do značné míry na
úkor zemědělství. Toto vše vytváří podmínky pro další vzestupnou fázi velkého cyklu, který se
znovu opakuje, ale již na nové úrovni rozvoje výrobních sil“ (Kondratiev, 1989, s. 224226).716
Kondratěvův referát se skládal ze tří částí. První část, po vstupních poznámkách,
dokazuje existenci dlouhých vln v pohybu celé řady ekonomických veličin. V druhé jsou
formulovány některé empirické zákonitosti týkající se průběhu dlouhé vlny. V části třetí se
text pokouší o načrtnutí základů teoretického modelu dlouhých vln vysvětlujícího tento
sociálně-ekonomický fenomén.
Podle výše naznačeného plánu výzkumu ekonomické dynamiky v rámci analýzy
„opakujících se procesů“ Kondratěv hovoří o ekonomických fluktuacích různě dlouhého
trvání. Rozlišuje sezónní typ kolísání (kratší jednoho roku); kolísání s délkou tři a půl roku;
„obchodně-průmyslové“, tj. podle Kondratěva „malé cykly“ (7-11 let)717 a konečně „velké
cykly konjunktury“ (dlouhé vlny) v trvání kolem 50-60 let.
Již v referátu Ponjatije ekonomičeskoj statiki, dinamiki a konjunktury718 předneseném
v roce 1924 v Institutu ekonomiky I MGU se Kondratěv pokouší oddělit procesy rozvoje
zaměřené jistým směrem a procesy vlnovitého (cyklického) charakteru, nevykazující žádný
určitý směr. I proto hned v úvodu referátu Bolšije cikly ekonomičeskoj konjunktury z roku
1926 upozorňuje na tři závažné skutečnosti.
Za prvé, že jeho výzkumy se váží pouze k podmínkám kapitalistické společnosti,
nevztahuje je tedy na libovolné ekonomické systémy. Za druhé, pak právě na to, že „... v
podmínkách kapitalistického ekonomického systému se dynamika národního hospodářství
nevyčerpává ani kolísavými (kolebatělnyj) procesy, o kterých budu hovořit, ani těmi
kolísavými procesy o kterých již existuje obšírná literatura, tj. obchodně-průmyslovými cykly,
sezonními fluktuacemi atd. Je mi známo, že dynamika této ekonomiky se také projevuje v
procesech evolučního charakteru“ (Kondratiev, 1989, s. 172).719 Za třetí dodává, že se v
referátu vůbec nezabývá otázkou vztahu mezi uvedenými dvěma druhy dynamických procesů
– z čehož však, podle něj, nevyplývá, že považuje tyto procesy za nezávislé a oddělené. V této
souvislosti připomíná: „Proces reálné dynamiky je jeden ...“ (dtto), probíhá však
nerovnoměrně, oklikami a vlnami. V příspěvku však Kondratěv hodlal zaměřit pozornost na
procesy kolísavého, vlnovitého charakteru, tj. věnovat se „... procesům konjunkturního720
charakteru“ (tamtéž, s. 173).
Kondratěv tudíž konstatuje, že existují cyklické procesy různého typu. Odkazuje na
tradiční důraz ekonomické vědy na vlnovité procesy trvající okolo 7-11 let, známé pod
označením „průmyslově-kapitalistické“ cykly, k nimž se ekonomové dostali přes zkoumání
krizí a jejich negativních dopadů na celou společnost. Složitost reálné dynamiky kapitalistické
Kterými se zabývají např. studie z let 1922 a 1923 (Kondratiev, 1922, 1923b).
718
K voprosu o ponjatijach ekonomičeskoj statiki, dinamiki a konjunktury (Kondratiev, 1924).
719
Srov. schéma 3.4. ilustrující model industriální evoluce G. O. Mensche. Srov. též schéma 3.6.
720
Tj. cyklického – pozn. PS.
716
717
195
ekonomiky však nevyčerpávají pouze střednědobé cykly, ani cykly kratší (s poukazy na J.
Kitchina).721 Naznačenými otázkami se zde však zabývat nehodlal, v referátu má na mysli
třetí typ cyklických výkyvů – dlouhé vlny. Navazuje přitom na průkopníky a rané autory.722
Všechny tyto ekonomy Kondratěv přitom rozděluje na tři skupiny. První z nich je
ochotna přistoupit na možnost existence dlouhých vln. Druzí operují s delšími fázemi růstu a
poklesu „konjunktury“, ale nedávají jednoznačnou odpověď na otázku cykličnosti těchto fází.
Konečně třetí skupina si všímá dlouhodobých period růstu a poklesu vývoje některých
ekonomických veličin, ale s určitostí popírají jejich cykličnost – ekonomické výkyvy chápou
pouze jako výsledek náhodných faktorů a revolučních převratů. Kondratěv tedy na své
prioritě ohledně myšlenky existence dlouhých vln netrvá, nicméně dodává: „... ale v celku
mně není známý ani jeden autor, který by zkoumal speciální problematiku dlouhých vln
dostatečně pečlivě, ani jeden autor, který by uznával existenci těchto cyklů zcela určitě a
jasně“ (Kondratiev, 1989, s. 175).
N. D. Kondratěv zakládá koncepci dlouhých vln především na pozorování cenového
vývoje (včetně vývoje úrokových měr a mezd) v průběhu 19. století, jako doplněk používá
několika dalších kratších cenových řad (vývoj zahraničního obchodu různých zemí, vývoj
bankovních depozit apod.).723 V analýzách Kondratěv tedy sledoval časový pohyb jak veličin
hodnotových (velkoobchodní ceny, mzdy, zisky, úspory aj.), tak i naturálních ukazatelů
(výroba a spotřeba uhlí, surového železa, olova apod.). Na základě těchto údajů a za pomoci
propracovaných statistických metod Kondratěv prokázal, že dlouhé vlny růstu a poklesu
dobově nejdůležitějších makroekonomických veličin se cyklicky opakují zhruba po
půlstoletí. Na tomto základě následně např. predikoval, že krize 1929 je součástí sestupné
větve (období dlouhodobé deprese) III. dlouhé vlny a po jejím překonání lze očekávat další
dlouhodobější vzestup. V této souvislosti mu zřejmě nejvíce chybělo sledování časového
vývoje, časových řad, nějakého syntetického ukazatele ekonomické aktivity (typu hrubého
domácího produktu, národního důchodu apod.) – jak bude rekapitulováno v kontextu
subparagrafu 3.2.2. Připomeňme, že v jeho době přesná kvantifikace a agregace makrojevů
nebyla známa. A zopakujme, že cenové řady byly i v tomto případě klíčové. Bez analýzy
těchto údajů nemohla vzniknout žádná teorie dlouhých vln, ať již v případě Kondratěva či
ostatních průkopníků koncepcí dlouhodobých fluktuací, opírajících se o údaje z 19. století.
O původu údajů a metodách jejich zpracování uvádí Kondratěv v úvodu referátu:
„Výzkum dlouhých vln je mimořádně obtížný. Za prvé proto, že samotná existence problému
předpokládá velmi dlouhé období pozorování dynamiky ekonomických cyklů ... nemůžeme se
dostat dále než na konec 18. století, tj. do období počátku rozvoje průmyslového
kapitalismu, kvůli stavu údajů a nesrovnatelnosti analyzovaných jevů. Za druhé proto, že
od konce 18. století do poloviny 19. století nemáme dostatek úplných, nepřetržitých a
uspokojivých údajů o dynamice cyklů“ (Kondratiev, 1989, s. 176). Nicméně Kondratěv se
pokusil o shrnutí a zpracování dostupných vybraných údajů, za co možné nejdelší období pro
ekonomiky Anglie, Německa, Francie a USA. Základem Kondratěvova příspěvku se stala
data z Anglie a Francie. A to z důvodu, že do poloviny 19. století právě odtud pocházely
Blíže viz (Kitchin, 1923). Srov. (Schumpeter, 1989). U Kitchina ekonomické cykly trvají kolem 3-3,5 roku. S
fluktuacemi trvajícími cca 3,5 roku (resp. kolem 40 měsíců) se lze setkat i u jiných autorů – např. u E. Lacomba
či u amerických statistiků a ekonomů spojených s Harvardskou komisí a školou. Blíže viz (Kondratiev, 1989).
Srov. též subkapitolu 3.3.
722
Sám uvádí, že myšlenka existence dlouhých vln „není absolutně nová“. „Jednotliví autoři, jako Lescure,
Aftalion, Moore, Spiethoff, Layton, Cassel, Kautsky aj. již dospěli k tomuto názoru, pravda, v dosti útržkovité a
náhodné podobě. Jejich mínění v otázce existence dlouhých vln jsou různá“ (Kondratiev, 1989, s. 175). K raným
autorům „dlouhovlnné“ problematiky blíže viz subkapitolu 3.1., resp. srov. subkapitolu 3.3.
723
Podrobněji viz (Kondratiev, 1989), resp. (Sirůček 1998g).
721
196
nejsystematičtější a nejúplnější statistické podklady. S údaji týkající se dynamiky vývoje
ostatních zemí, zejména pak USA, pracuje Kondratěv jen ve zvláštních případech.724
Kondratěv si jasně uvědomoval, že všechny prvky kapitalistické ekonomiky jsou
přirozeným způsobem navzájem propojeny – pro potřeby analýzy vývoje společnosti jako
celku je tedy nutné mít na zřeteli syntetické hledisko. Vzhledem k novému charakteru a
složitosti daného úkolu se však, na tomto stadiu výzkumu a postupu prací, musel uvedeného
způsobu zkoumání vzdát a vést výklad cestou analýzy jednotlivých důležitých prvků.725
Po úvodních poznámkách a naznačení původu údajů a použitých metod analýzy
(oddíly jedna až čtyři) přechází Kondratěv v referátu k vlastním výsledkům zkoumání.
Jednotlivé kroky zpracování empirických údajů jsou Kondratěvem shrnuty v citované třetí
tezi jeho referátu. Někteří oponenti teorie dlouhých vln a kritici Kondratěva později namítají,
že Kondratěvova identifikace „dlouhovlnných“ pohybů mohla být pouhým produktem
použitých statistických metod.
V pátém oddíle charakterizuje vývoj průměrné úrovně cen zboží v Anglii, Francii a
USA měřený pomocí cenových indexů a konstatuje, že průměrné ceny zboží vykazují
„dlouhovlnný“ průběh. V šestém oddíle Kondratěv shrnuje výsledky své analýzy výkyvů ve
vývoji úrokové míry, o jejímž pohybu, pak podle Kondratěva, nejlépe vypovídají údaje o
diskontní sazbě a kurzu lukrativních cenných papírů.
Sedmý oddíl analyzuje údaje týkající se pohybu nominální mzdy v Anglii. Kondratěv
používá záznamů o týdenních mzdách pracovníků bavlnářského průmyslu od roku 1866 a
ročních mzdách zemědělských pracovníků od roku 1789. I přes nedostatek spolehlivého
podkladového materiálu o mzdovém vývoji však i zde konstatuje existenci dlouhých vln,
přičemž jejich periody považuje za shodné s periodami cyklů v cenách zboží i pohybů
úrokové míry. Obdobným způsobem dále zpracovává a analyzuje v oddíle osmém údaje
týkající se bilance zahraničního obchodu Anglie a Francie. Výsledky opět „... dostatečně
přesvědčivě odrážejí dva velké cykly, přičemž jejich periody ... blízce odpovídají periodám
cyklů získaných z ostatních údajů“ (Kondratiev, 1989, s. 191).
Analýzu dynamiky čistě naturálních veličin (resp. ukazatelů) reprezentuje devátý oddíl
– analogickým způsobem zpracovávající údaje o těžbě a spotřebě uhlí, resp. výrobě surového
železa a olova v ekonomikách Anglie a Francie a opět ústící v potvrzení existence dlouhých
vln. Dlouhé vlny podobných period jako u výše uvedených údajů odhaluje i v případě dalších
časových řad: u prvků hodnotového charakteru (údaje o portfoliu Francouzské banky a
vkladech ve spořitelnách ve Francii), u prvků smíšených (oddělené údaje o anglickém, resp.
Podle Kondratěva se všechny zkoumané elementy ekonomického chování podle charakteru dynamiky
rozpadají na dvě skupiny. U prvků první skupiny platí, že zároveň s kolísavými (vlnovitými) procesy se jejich
dynamika neprojevuje pomocí žádné obecné tendence (sekulárního trendu růstu či poklesu), nebo je tato
tendence téměř nezřetelná. Sem řadí některé veličiny čistě hodnotového charakteru, např. ceny zboží. Pro
zpracování statistických údajů popisujících tyto prvky, s cílem identifikace dlouhých vln, pak používá
elementární postupy analýzy. Prvky skupiny druhé, jichž byla většina, jsou charakterizovány tím, že se v jejich
dynamice projevují tendence určitého směru, zpravidla jejich růstu. Tyto jsou spojeny s všeobecným růstem a
rozmachem ekonomické aktivity země a společně s kolísavými procesy vyjevují zmiňované tendence jistého
směru. K uvedeným elementům řadí další veličiny čistě hodnotové (úrokové míry, mzdy, vklady v bankách aj.),
prvky charakteru smíšeného (tj. hodnotově-naturální veličiny, odrážející změny hodnotové i naturální, např.
objem zahraničního obchodu v cenovém vyjádření) a prvky povahy čistě naturální (např. údaje o produkci
různých průmyslových odvětví či spotřebě určitých komodit). Neupravená podoba statistických údajů vztahující
se k dynamice prvků této druhé skupiny však cyklické výkyvy s dostatečnou přesností neodhaluje. A to občas v
případě jak cyklů dlouhodobých (dlouhých vln), tak i jakýchkoli jiných cyklů (např. při použití údajů čistě
naturálního charakteru). Proto pro odhalení přítomnosti či nepřítomnosti dlouhých vln zde Kondratěv musel
používat složité způsoby zpracování uvedených údajů – blíže viz (Kondratiev, 1989), resp. (Sirůček, 1998g).
724
725
197
francouzském exportu a importu) i v dynamice prvků naturálního charakteru (údaje o těžbě
uhlí v USA, Německu i na celém světě, produkci litiny a olova v USA, o počtu vřeten
bavlnářského průmyslu USA i osetých plochách bavlny v USA a ovsa ve Francii). I když u
některých z těchto řad údajů se dlouhé vlny nevyskytovaly stejně zřetelně (viz desátý oddíl
část Kondratěvova referátu). Naproti tomu dlouhé vlny se Kondratěvovi nepodařilo nalézt v
údajích postihujících dynamiku spotřeby bavlny ve Francii, v produkci vlny a cukru v USA a
v dynamice některých dalších ukazatelů (Kondratiev, 1989).
Na základě předchozí analýzy formuluje Kondratěv v oddíle jedenáctém několik
shrnujících tezí, resp. šest klíčových bodů:
1. První závěr zní: „Dynamika analyzovaných veličin odhaluje velké cykly“
2. Ve vztahu k těm prvkům, jejichž dynamika neodhaluje ostře vyjádřené a směrované
tendence růstu a poklesu (sekulární trend), jako jsou např. ceny, se dlouhé vlny projevují ve
zvlněném střídání jejich úrovně. U prvků, jejichž dynamika takové tendence obsahuje, jsou
potom dlouhé vlny vyjádřeny jako kolísavé (zvlněné) změny tempa rozvoje této tendence.
3. Při shrnutí „dlouhovlnného“ vývoje izolovaných ukazatelů týkajících se
ekonomického vývoje Anglie, Francie, USA, Německa i celé světové ekonomiky dochází k
třetímu závěru a to, že: „ ... v cyklech dynamiky uváděných prvků u jednotlivých zemí,
nehledě na všechny obtíže při zpracování těchto údajů, existuje velmi blízká časová shoda.
Odchylek od nejobecnějšího pravidla rozprostření cyklů je velmi málo“ (Kondratiev, 1989, s.
197).
4. Zde Kondratěv formuluje nejvíce pravděpodobné datování a identifikaci dlouhých
vln726 v podobě tří „velkých cyklů konjunktury“ rekapitulovaných v rámci čtvrté základní
teze jeho referátu.
5. Fakt existence dlouhých vln v dynamice uvedených ukazatelů Kondratěv ještě
nepovažuje nezbytně za důkaz existence těchto dlouhodobých cyklů v dynamice vývoje
ostatních ukazatelů, jejichž vývoj neanalyzuje. „Vyřešení otázek, které z nich odhalují
tuto cykličnost je úkolem dalšího speciálního výzkumu“ (Kondratiev, 1989, s. 199) a dále
dodává, že existence dlouhých vln „... vůbec nepředpokládá, že jsou absolutně všezahrnující
a projevují se v dynamice všech prvků“ (dtto).
6. Za šesté konstatuje, že získané dlouhé vlny ve vývoji nejdůležitějších veličin
hospodářského života mají mezinárodní charakter, „... přičemž ve vztahu k evropským
kapitalistickým zemím se periody těchto cyklů blízce shodují“ (Kondratiev, 1989, s. 199). Na
základě analyzovaných údajů usuzuje i na platnost závěrů pro podmínky USA, což však ještě
nevylučuje jistá specifika vývoje, zejména period cyklů, americké ekonomiky.
Všechny závěry popisující dynamiku vývoje izolovaných prvků ekonomického života
kapitalistické společnosti Kondratěv získal na základě statistické analýzy. Sám si však byl
dobře vědom toho, že závěry vycházející pouze ze statistických metod a teoretických křivek
nejsou ještě zcela dostatečné pro naprosté a jednoznačné potvrzení existence a určení
dlouhých vln. Aby se tyto teoretické závěry staly přesvědčivější a dále „... abychom se nestali
při této analýze obětí nějakého omylu statistických metod, zvláště při analýze nejranější etapy
...“ (Kondratiev, 1989, s. 199) považuje Kondratěv za nezbytné zabývat se a studovat také
procesy vývoje kapitalismu v jeho konkrétně-historických podobách, a nikoli pouze na
základě čísel. Proto v oddílech dvanáct až patnáct seznamuje se základními výsledky své
Kondratěv připomíná, že nepovažuje za možné zcela přesné určení bodů obratu dlouhých vln a nepřesnost
určení těchto zlomů stanovuje maximálně na 5-7 let (Kondratiev, 1989). Srov. tabulku 3.1., resp. tabulku 1.1.
726
198
práce ohledně dynamiky vývoje těchto doplňujících údajů historicko-popisného charakteru,
která „... upevnila naše závěry, vyvozené výše“ (tamtéž). V tomto kontextu Kondratěv
vyvozuje již výše naznačené čtyři empirické pravidelnosti727 týkající se průběhu dlouhých
vln, které je možné pozorovat a určit při analýze konkrétního ekonomického života, a které
„... jsou mimořádně významné nejen pro charakteristiku velkých cyklů, ale i pro jejich
chápání“ (dtto).728 Svá tvrzení dokládá bohatým faktografickým materiálem.
První empirická pravidelnost je vyjádřena takto: Před začátkem vzestupné fáze každé
dlouhé vlny a mnohdy i na jejím samotném počátku dochází k významným změnám
v základních podmínkách ekonomického života společnosti. Tyto změny se obvykle v
různých kombinacích projevují v hlubokých proměnách techniky výroby a sféry směny
(kterým pak zase předcházejí významné technické objevy a vynálezy), dále ve změnách
podmínek peněžního oběhu a v posilování role nových zemí v systému světového
hospodářství. „Bezpochyby, k těmto naznačeným změnám dochází v té či oné míře nepřetržitě
a je možné je pozorovat v celé historii kapitalismu. Ale zřejmě probíhají nerovnoměrně729 a
nejintenzívnější jsou zvláště před počátkem vzestupných vln velkých cyklů a na jejich
počátku“ (Kondratiev, 1989, s. 200).
Kondratěv uvádí historické události730 dokumentující tento závěr. Připomíná např.
souvislost počátku I. dlouhé vlny s průmyslovou revolucí, přinášející hluboké změny
výrobních sil především v ekonomice Anglie. Průmyslové revoluci pak předcházela celá řada
významných objevů a vynálezů v letech 1764-95, četnějších a závažnějších než v jiných
dobách. Přibližně od 70.-80. let 18. století pak dochází k praktickým aplikacím a využití
těchto technických objevů, jež vedly k první průmyslové revoluci. Počátek I. dlouhé vlny
však nebyl historicky spojen pouze se změnami ve sféře techniky a v podmínkách výroby –
od 90. let 18. století se také uskutečňují první významné kroky k zapojení rodící se
ekonomiky USA do procesů světového trhu.
V případě II. dlouhé vlny Kondratěv vzpomíná opět řadu významných technických
vynálezů spadajících do období 1824-48 (zdokonalení lokomotivy, objev turbíny, počátek
využívání portlandského cementu, sestrojení prvního automobilu, telegrafu, kolesového
parníku, šicího stroje apod.), které byly postupně široce využívány v průmyslové výrobě. Po
vytvoření nezbytných ekonomických podmínek aplikace těchto objevů a zdokonalení vedla
k formování zcela nových oblastí průmyslu, jinde znamenala výrazné zlepšení stávajících
metod apod. Zejména je v této souvislosti nutné zmínit revoluční změny v oblasti dopravních
prostředků (např. během 30.-40. let 19. století lze v USA, Anglii či Francii pozorovat bouřlivý
rozvoj železniční a vodní dopravy. „Tedy i před počátkem vzestupné vlny druhého velkého
cyklu můžeme pozorovat řadu významných změn v oblasti techniky výroby a dopravy“
(Kondratiev, 1989, s. 201). Uvedené změny byly doprovázeny ještě dvěma významnými
skutečnostmi: Za prvé, Kondratěv uvádí rozvoj mořské dopravy, kdy ve spojení s tím dochází
od konce 30. let 19. století k dalšímu posilování role ekonomiky USA na světovém trhu. Za
druhé, upozorňuje na výrazný růst těžby zlata od konce 40. do počátku 50. let 19. století
především díky objevu nových ložisek v Kalifornii a Austrálii.
Vzestupnou fázi III. dlouhé vlny taktéž předcházejí významné změny v podmínkách
ekonomického života a především v oblasti techniky. V souvislosti s bouřlivým rozvojem
přírodních věd od 70. let 19. století se objevuje množství zásadních objevů, především v
oblasti elektrotechniky (telefon, nová výroba oceli, elektrická lokomotiva, tramvaj, letadlo,
Srov. model dlouhé vlny načrtnutý v subkapitole 1.2. a precizovaný paragrafy subkapitoly 4.5.
Tyto jsou důležité i pro chápání pozdějších koncepcí, včetně přístupu Schumpetera – srov. pasáže 3.4., 3.5. aj.
729
Srov. shlukování inovací u přístupu J. A. Schumpetera, představeného paragrafy subkapitoly 3.4.
730
Srov. události rekapitulované v kontextu subkapitoly 4.5., především v subparagrafu 4.5.3.2.
727
728
199
Dieselův motor apod.). Technické úspěchy 70.-90. let 19. století brzy nacházejí široké
praktické uplatnění v ekonomickém životě vyspělých kapitalistických zemí, kdy je např.
možné přímo hovořit o nové průmyslové revoluci. K převratným změnám dochází zejména
ve sféře elektrotechnického a chemického průmyslu, v dopravě, spojích apod. Stejně jako se
široké využití páry v první polovině 19. století shodovalo s počátkem všeobecného růstu
tempa hospodářského života, tak i široké využití elektrické energie a výdobytků chemického
průmyslu koresponduje s počátkem nové etapy růstu tempa ekonomické aktivity. Počátek
vzestupné fáze III. vlny dále koresponduje i s dalšími významnými změnami podmínek
ekonomického života. Kondratěv uvádí zvýšení těžby zlata od poloviny 80. a zvláště pak v
90. letech 19. století. Dále vytvoření zlatého peněžního systému v celé řadě vyspělých zemí
během 70.-90. let 19. století. A konečně široké zapojení nových zemí – zemí „mladé kultury“
(Austrálie, Argentina, Chile, Kanada aj.) – do světové ekonomiky (Kondratiev, 1989, s. 202).
Na základě předchozí analýzy Kondratěv shrnuje: „Během přibližně dvou desetiletí
před počátkem vzestupné vlny velkého cyklu se objevuje oživení ve sféře technických vynálezů.
Před a na samém začátku vzestupné vlny lze pozorovat široké uplatnění těchto vynálezů ve
sféře průmyslové praxe, spojené s reorganizací výrobních vztahů. Počátek velkých cyklů se
obvykle shoduje s rozšířením sféry světových ekonomických svazků. Počátek dvou posledních
cyklů nakonec předchází závažné změny v těžbě drahých kovů a ve sféře peněžního oběhu“
(Kondratiev, 1989, s. 202). Nakonec připomíná a podtrhuje empirický charakter pravidelnosti
a konstatuje, že v ní není obsaženo žádné vysvětlení příčin dlouhých vln. „Prozatím se
nezabýváme otázkou příčin, ale charakteristikou průběhu velkých cyklů“ (tamtéž).
Oddíl třináctý formuluje druhou pravidelnost, kdy Kondratěv zjišťuje, že vzestupné
fáze dlouhých vln jsou zpravidla bohatší na výskyt důležitých sociálních otřesů a převratů
v životě společnosti (revoluce, válečné konflikty aj.) ve srovnání s fázemi sestupnými.731
Tezi dokumentuje prostým výčtem historických událostí, které reálně proběhly v období
vzestupných a sestupných fází dlouhých vln datovaných podle „velkých vln cen“. Počínaje
bojem o nezávislost USA v letech 1783-89, resp. francouzskou revolucí 1789-1804 a konče
pak změnami mapy Evropy po skončení I. světové války v souvislosti s Versailleskými
dohodami podepsanými roku 1919.732 I přes jisté odlišnosti Kondratěvova datování a
periodizace historických událostí např. ve srovnání s tehdejší sovětskou historickou vědou
lze z jeho výčtu usuzovat, že na vzestupné fáze dlouhých vln připadlo největší množství
nejdůležitějších sociálních otřesů a změn – jak revolučních, tak i vojenských. N. D. Kondratěv
však dodává, že uvedená empirická pravidelnost opět nijak neřeší otázku příčinných závislostí
jevů a nemá za cíl vysvětlení dlouhých vln.
Třetí empirickou pravidelnost rozebírá Kondratěv v oddíle čtrnáctém, kde uvádí, že
sestupné fáze dlouhých vln bývají doprovázeny dlouhodobou depresí zemědělské výroby.
Odkazuje na málo známý fakt existence zemědělské deprese po Napoleonských válkách (tj.
na sestupné větvi I. dlouhé vlny), která se nepochybně projevila např. v Anglii.733 Absolutní
úroveň cen zemědělských výrobků tehdy ostře poklesla (např. u cen pšenice, vlny, lnu, cukru
a tabáku došlo k výraznému poklesu průměrných cen v letech 1816-45 oproti období 17961816). V tuto dobu klesají i ceny průmyslových komodit, ale Kondratěv v této souvislosti
konstatuje, že ceny nejdůležitějších zemědělských produktů poklesly relativně významněji a
proto se kupní síla u těchto produktů snížila. Existenci dlouhodobé zemědělské deprese po
Napoleonských válkách Kondratěv ukazuje i pomocí tendencí změn ve vývoji zemědělské
renty. S využitím výpočtů R. J. Thomsona (Thomson, 1907) následně připomíná růst renty na
Srov. (Prorok, 2012). Srov. též model krizí „formačních“ (spojených s dolním bodem obratu dlouhé vlny)
versus krizí „otevíracích“ (spojených s horním bodem obratu dlouhé vlny) v subparagrafu 4.5.3.2.
732
733
Blíže viz (Kondratiev, 1989).
731
200
akr v Anglii od počátku 18. století do roku 1818. V dalším vývoji se renta, i když s výkyvy,
snižuje do roku 1840. Konečně reálnost této zemědělské deprese podtrhuje faktem, že
v inkriminovanou dobu anglický parlament zřizuje řadu speciálních komisí, spojených s
bojem proti tomuto nepříznivému vývoji (léta 1820, 1821, 1822, 1833 a 1836).
U klesající části II. dlouhé vlny je vzpomenuta zemědělská deprese probíhající od 70.
let 19. století, která zachvátila téměř všechny významné evropské státy i USA. Tehdy došlo
nejen k poklesu absolutní úrovně cen zemědělských komodit, zejména pak produktů rostlinné
výroby, ale i k relativnímu poklesu jejich kupní síly. Tento pokles dokládá Kondratěv
četnými údaji z Anglie (vývoj indexů cen pšenice, lnu, vlny aj.). Taktéž údaje R. J. Thomsona
(1907) ohledně vývoje zemědělské renty vypovídají o jejím poklesu od let 1872-74 do
období 1890-92. V závěru Kondratěv připomíná krizi v roce 1920, kdy kapitalistický svět
vstupuje do období další sestupné fáze, tentokráte již III. dlouhé vlny. A opět se začínají
objevovat příznaky přicházející zemědělské deprese, jak v Evropě tak nyní zejména v USA.
Uvedený vývoj vedl Američany, obdobně jako dříve (v případě první a druhé vlny) Brity, ke
zřízení speciálních komisí zabývajícími se problematikou zemědělské deprese (první z nich
byla zřízena v roce 1921, druhé a konci roku 1924).
V rámci čtvrté pozorované pravidelnosti N. D. Kondratěv dává do souvislosti průběh
dlouhodobých a ostatních cyklických výkyvů. Dlouhé vlny existují v témže procesu
dynamiky ekonomického vývoje, v jakém probíhají i střednědobé cykly se svými fázemi
vzestupu, krize a deprese. Tyto střednědobé cykly jsou proto ovlivňovány cykly
dlouhodobými – charakter i fáze dlouhé vlny, ve které probíhá příslušný střednědobý cyklus,
se tak nutně musí odrazit i v průběhu kratších výkyvů. U střednědobých cyklů připadajících
na sestupnou fázi dlouhé vlny je zřejmé, že veškeré vzestupné tendence prvků střednědobých
cyklů budou oslabovány. A naopak, všechny tendence sestupné budou zesilovány působením
obecnější sestupné větve dlouhodobého cyklu. U střednědobých cyklů probíhajících v rámci
fáze dlouhodobého vzestupu (rostoucí části dlouhé vlny) budou charakteristiky opačné.
„Tedy – střední cykly, připadající na sestupnou fázi velkého cyklu jsou
charakterizovány výjimečnou délkou a hloubkou depresí, krátkostí a slabostí vzestupů.
Střední cykly, probíhající v rámci vzestupné fáze velkého cyklu jsou charakterizovány
opačnými znaky“ (Kondratiev, 1989, s. 208). Závěry Kondratěv dokládá údaji převzatými od
Spiethoffa,734 jehož periodizace dlouhých vln je velmi podobná Kondratěvově. Z tohoto
Kondratěv usuzuje, že „... v období sestupných vln velkých cyklů zákonitě převládají roky
depresí, a v období vzestupných vln velkých cyklů – roky vzestupů“ (tamtéž). Kondratěv
následně uvádí, že po krizi 1920 se objevuje dlouhodobě poměrně nepříznivý vývoj světové
ekonomiky a vzestupy „konjunktury“ mají neuspořádaný charakter. Uvedený vývoj lze
vysvětlit na pozadí existence zákonitostí dlouhých vln, protože právě v roce 1920 svět
vstoupil do období dlouhodobé deprese (sestupné fáze III. dlouhé vlny).
Na počátku šestnáctého oddílu referátu si N. D. Kondratěv klade otázku, zda je na
základě předcházející analýzy, zahrnující údaje za období až 140 let, existence dlouhých vln v
dynamice kapitalistické ekonomiky dokázána, a zda je tento časový úsek dostatečný pro
zodpovězení otázky jejich cykličnosti.
Kondratěv uvádí: „Patrně, pokud je našemu zkoumání dostupný časový úsek
dostatečný z hlediska zodpovězení otázky existence velkých vln konjunktury, je ale
nedostatečný, abychom s plnou rozhodností uznali cykličnost těchto vln. Považujeme však
údaje, které jsou k dispozici za dostatečné, abychom hovořili o velké pravděpodobnosti této
cykličnosti“ (Kondratiev, 1989, s. 209). Základ pro toto tvrzení představuje pouze uváděný
734
Blíže viz (Kondratiev, 1989). K přínosu A. A. K. Spiethoffa podrobněji viz paragraf 3.3.1.
201
faktografický materiál, ale i nepřesvědčivost argumentů a námitek proti cykličnosti dlouhých
vln v dynamice kapitalistické společnosti.
Právě vyvrácení těchto námitek věnuje Kondratěv značnou pozornost. Diskutuje
pravidelnost dlouhodobých cyklů, význam změn v oblasti techniky a technologií, úlohu
válečných konfliktů a revolučních zvratů, resp. procesů začleňování nových zemí do světové
ekonomiky aj. Nakonec se podrobně (a kriticky) vyjadřuje k dobově rozšířenému názoru
pokládajícímu objevy nových nalezišť zlata, zvýšení jeho těžby a v souvislosti s tím i zvýšení
množství peněz za náhodně přicházející faktory vyvolávající existenci dlouhých vln.
Úvodem oddílu šestnáct Kondratěv vyvrací tvrzení, že dlouhodobé cykly nejsou tak
pravidelné jako cykly střednědobé spojené s kapitalistickými krizemi. Kondratěv namítá,
že pokud pravidelností rozumíme jejich opakování v čase, tak se dlouhé vlny zatím
objevovaly neméně pravidelně ve srovnání s tradičními kapitalistickými cyklickými výkyvy.
Uvádí, že přísná periodičnost se u sociálně-ekonomických jevů obecně nevyskytuje. Díky
délce trvání střednědobých cyklů (7-11 let) dosahuje jejich amplituda výkyvů až 57 %, u
dlouhých vln trvajících 48-60 let pak maximálně 25 %.735
Pokud dále budeme chápat pravidelnost ve smyslu současnosti výkyvů různých veličin
ekonomického života, tak v případě dlouhých vln existuje také ve stejné míře jako u vln
„středních“. Nakonec, jestliže pojímáme pravidelnost jako existenci střednědobých cyklů v
mezinárodním měřítku, tak i v tomto ohledu se pak dlouhé vlny neliší od střednědobých.
„Tak je jasné, že v případě velkých vln není na místě hovořit o menší pravidelnosti ve
srovnání se středními vlnami. Jestliže u těchto souhlasíme s jejich cykličností, není důvodů
nepovažovat za cyklické i velké vlny“ (Kondratiev, 1989, s. 209).
Pokud jde o příčiny cyklických výkyvů, bývají střednědobé fluktuace spojovány s
vnitřními příčinami dynamiky kapitalistické ekonomiky, kdežto dlouhé vlny jsou
připisovány náhodně přicházejícím faktorům a událostem, např. změnám techniky, válkám a
revolucím, začleňování nových zemí do světového hospodářství či výkyvům v těžbě zlata.
Kondratěv se kriticky vyjadřuje ke všem těmto názorům za pomoci zformulovaných
empirických pravidelností v průběhu dlouhých vln. Vyčítá jim, že „... obracejí příčinné
vazby a vydávají následek za příčinu nebo vidí náhodnost tam, kde má místo zákonitost“
U změn v oblasti techniky je, podle Kondratěva, jasné, že vykazují mohutný vliv na
dynamiku ekonomik. „Ale nikdo nedokázal, že tyto změny techniky přicházejí nahodile“
(Kondratiev, 1989, s. 210). Změny techniky výroby předpokládají existenci
vědeckotechnických objevů a vynálezů a ekonomické podmínky pro jejich praktické aplikace.
Kondratěv v této souvislosti uvádí, že je dosti pravděpodobné, že směr a intenzita
vědeckotechnických objevů a vynálezů je funkcí praktického života a předchozího vývoje, a
že tedy tyto jevy nejsou tedy zcela náhodné.736 Pro realizaci skutečných změn techniky
výroby však nestačí pouhá existence objevů a vynálezů. Tyto mohou zůstat nevyužité, pokud
nejsou vytvořeny nezbytné hospodářské podmínky pro jejich masovou aplikaci (např. objevy
a vynálezy 17. století a počátku 18. století nalezly širokého uplatnění až v době průmyslové
revoluce na konci 18. století). N. D. Kondratěv tedy shrnuje: „... samotný rozvoj techniky je
zahrnut do rytmického procesu průběhu velkých cyklů“ (tamtéž).
Srov. charakteristiky hospodářských cyklů diskutované v kontextu paragrafu 2.1.1.
V kontextu teze, že vědeckotechnické objevy, resp. vynálezy nejsou náhodné, a jsou velmi těsně spojeny s
požadavky praxe (zejména ekonomické) se Kondratěv odkazuje na četná fakta vypovídající o současném a
nezávislém výskytu stejných objevů a vynálezů na různých místech – podrobněji viz (Kondratiev, 1989).
Problematika shlukování objevů a vynálezů je naznačena paragrafy subkapitol 3.4. a 3.5. I u přístupu J. A.
Schumpetera je však patrné, že mnohé pozdější myšlenky a koncepce jsou obsaženy již u N. D. Kondratěva.
735
736
202
Válečné konflikty a revoluce taktéž vykazují hluboký vliv na průběh ekonomického
vývoje – „Ale války a revoluce napadají z nebe a nerodí se podle libovůle jednotlivých osob.
Ony vznikají na půdě reálných, především pak ekonomických podmínek“ 737 (Kondratiev,
1989, s. 210). Existují mnohé koncepce považující války a revoluce za impulsy vyvolávající
dlouhodobé výkyvy.738 Za mnohem pravděpodobnější však Kondratěv považuje, že samotné
války vznikají na základě zvyšování tempa a napětí ekonomického života, zostřování
konkurence a soupeření o trhy či suroviny aj. Toto napětí ekonomického života je však
vlastní zvláště vzestupným fázím dlouhých vln. A i sociální otřesy pak snáze propukávají v
období bouřlivého rozvoje a náporu nových ekonomických sil. „Takto i války a sociální
otřesy jsou zahrnuty do rytmického procesu průběhu velkých cyklů a projevují se ne jako
výchozí síly, ale jako forma tohoto projevu. Ale pokud vzniknou, zase ovšem mají mohutný,
někdy převratný vliv na tempo i směr ekonomické dynamiky“ (Kondratiev, 1989, s. 211).
Pomocí procesů začleňování nových zemí do systému světového hospodářství739 také,
podle Kondratěva, nelze vysvětlovat náhodný charakter vzniku dlouhých vln. Např. USA
existovaly a byly známé již dříve. Do systému světové ekonomiky jsou ale zvláště intenzívně
zapojovány až od poloviny 19. století. Argentina, Kanada, Austrálie či Nový Zéland byly také
objeveny dříve než na konci 19. století, odkdy jsou silně začleňovány do těchto procesů.
V kapitalismu historicky dochází k zapojování nových teritorií zejména v období zostření
potřeb zemí „staré kultury“ ohledně nových sfér odbytu a nových zdrojů surovin. Pak ale
příchod nových zemí není impulsem pro dlouhodobě vzestupnou fázi ekonomického vývoje a
počátku dlouhé vlny, nýbrž spíše naopak. Vzestup „konjunktury“, zesílení temp dynamiky
vývoje kapitalistických zemí vede k nezbytnosti a možnosti využívání nových zemí, nových
trhů a nových zdrojů surovin.740
Nakonec se N. D. Kondratěv vyjadřuje k názoru, pokládajícímu objevy nových
nalezišť zlata, zvýšení jeho těžby, a v souvislosti s tím i zvýšení množství peněz, za náhodně
přicházející faktory vyvolávající existenci dlouhých vln. Kondratěv připouští, že zvýšení
těžby zlata má v konečném důsledku vliv na zvýšení cen a vzestup konjunktury. Z toho ale
nevyvozuje, že změny v těžbě zlata mají náhodný charakter a, že tento charakter mají i jimi
vyvolané vlny cen a ekonomické aktivity. „Právě tuto tezi považujeme nejen za
nedokázanou, ale i za nesprávnou“ (Kondratiev, 1989, s. 212). Za uvedeným nesprávným
přístupem se podle Kondratěva skrývají přesvědčení, že objevy zlatých nalezišť a
zdokonalování techniky těžby zlata jsou náhodné, resp. přesvědčení, že každý objev nového
naleziště a každé zlepšení techniky těžby zlata vedou ke zvýšení jeho těžby.
I když Kondratěv nepopírá vliv náhody při objevech zlatých nalezišť, ani tvůrčí prvek
při zdokonalování techniky jeho těžby, konstatuje, že všechny změny nelze vysvětlit pouze
tímto způsobem. Hlavně však neexistují náhodné výkyvy v samotné těžbě zlata. Tyto totiž
nejsou prostou funkcí technických objevů v průmyslu těžby zlata a otevírání nových ložisek.
Naopak zesílení úsilí ohledně zlepšování uvedené techniky a intenzita hledání nového zlata a
růst jeho těžby především závisí na jiných faktorech, a to faktorech obecnějšího charakteru.
Závislost těžby zlata na technických objevech a otevírání nových nalezišť existuje také, ale
je spíše technického charakteru a zdaleka neobjasňuje průběh a výkyvy ve faktické těžbě
tohoto drahého kovu.
Taktéž z těchto slov jsou patrné Kondratěvovy důsledně materialistické pozice a blízkost marxistickému
pojetí. Srov. subkapitolu 3.7.
738
Srov. např. paragraf 3.3.2.
739
Srov. např. model Parvuse či Van Gelderena naznačené paragrafem 3.1.1.
740
737
203
Přes své specifické funkce zlato stále zůstává zbožím, a jako každé zboží je i jeho
získání spojeno s určitými výrobními náklady. Proto se také těžba zlata může rozvíjet např. na
nových lokalitách pouze za podmínky její výhodnosti (rentability), za podmínky příznivého
vzájemného poměru ceny samotného zlata a výší výdajů na jeho těžbu, tj. nakonec i v
závislosti na cenách ostatních zboží. Např. při nepříznivém poměru ceny zlata a cen ostatních
komodit mohou ležet ladem i nevyčerpaná bohatá naleziště a naopak při výhodnosti poměru
budou k těžbě využívána i ložiska méně bohatá. Během konce sestupné fáze dlouhé vlny
ceny zboží dosahují své nejnižší úrovně – v tuto dobu tedy zlato jako zboží disponuje nejvyšší
kupní silou a jeho těžba se ukazuje nejvíce výnosnou. Na konci vzestupné fáze ceny zboží
dosahují naopak svého maxima – zlato má nejnižší kupní sílu a jeho těžba je nejméně
výhodná a lákavá.741
Kondratěv formuluje závislost – „... čím dále postupuje sestupná fáze dlouhé vlny, tím
více jsou přítomny stimuly ke zvýšení těžby zlata“ (Kondratiev, 1989, s. 213). Těžba zlata
tedy začíná nejvíce růst od doby, když sestupná fáze příslušné dlouhé vlny dosahuje nízkých
úrovní a naopak. Tato závislost je, podle Kondratěva, nejpatrnější v průmyslu těžby zlata
organizovaném na základě kapitalistických principů. Méně ostře, ale stále nepochybně, se
však projevuje i v primitivní „předkapitalistické“ těžbě zlata. V reálném historickém vývoji
je uvedená prostá závislost komplikována především vlivem změn v technice těžby zlata a
objevy nových nalezišť. Přitom samotné zlepšování techniky i nalézání ložisek jsou v čase
rozloženy více či méně zákonitě, v závislosti na stejné základní příčině jako samotná těžba.
Zlepšení techniky a objevy nových ložisek patří mezi faktory snižování výrobních nákladů
těžby zlata majících vliv na poměr těchto nákladů a ceny zlata – tj. patří mezi faktory jeho
těžby. To znamená, že v období, kdy cena zlata je ve vztahu k nákladům méně výhodná, musí
docházet k růstu intenzity potřebnosti technických zlepšení těžby zlata a nalézání nových
bohatších ložisek, a tím dát impuls pro aktivitu v uvedených oblastech. Tato potřeba pak vede
k těm či oněm výsledkům.
Největší množství objevů nových nalezišť a technických objevů v rámci průmyslu
těžby zlata s velkou pravděpodobností připadá na období, kdy maximum (horní bod zvratu)
dlouhé vlny již pominulo – „tj. přibližně na polovinu sestupné vlny“ (Kondratiev, 1989, s.
213). Tezi Kondratěv ilustruje historickými reáliemi o objevení a otevření nových ložisek
od 70. let 19. století (1881 – Aljaška, 1888 – Transvaal, Indie, 1887 – Austrálie, 1890 –
Colorado, 1894 – Mexico, 1896 – Klondike). K technickým objevům a zlepšením, např. v
oblasti způsobů zpracování rudy, pak dochází také v 80. letech 19. století. Nalezení nových
ložisek a technické objevy vykazují významný vliv na těžbu zlata, kdy mohou vyvolat
počátek značného růstu této těžby o něco dříve, než je dosaženo předělu sestupné fáze dlouhé
vlny, dále mohou zesílit rozmach těžby i po dosažení tohoto předělu (např. po úpadku v 70.
letech 19. století systematický, ačkoli nepříliš výrazný, růst těžby zlata začíná již roku1883).
Zásadní zvýšení těžby zlata pak ale začíná pouze tehdy, až nastane období jeho nejvyšší
kupní síly. Přitom je nutné očekávat, že těžba neprobíhá pouze na nových nalezištích, ale
významně se na ní podílejí i staré lokality. Kondratěv shrnuje: „.. Jestliže zvýšení těžby zlata
může být předpokladem růstu cen zboží a zvýšení konjunktury, pak zase sama těžba zlata je
podřízena rytmu velkých cyklů konjunktury a proto nemůže být zkoumána jako náhodně
působící faktor“ (tamtéž).
V úvodu posledního, sedmnáctého, oddílu referátu Kondratěv pasáž uzavírá slovy:
„Tímto způsobem se nám argumenty proti zákonitě cyklickému charakteru velkých vln
konjunktury ukazují býti nepřesvědčivými“ (tamtéž, s. 214). Proto dochází ke klíčovému
závěru, že: „Na základě předchozích údajů je možné předpokládat, že existence velkých cyklů
741
204
konjunktury je velmi věrohodná“ (tamtéž, s. 214-215). Spolu s tímto závěrem konstatuje, že
pokud tyto dlouhé vlny existují, pak představují velmi důležitý a podstatný fenomén
ekonomické dynamiky, „faktor, s jehož vlivem je možné se setkat ve všech základních
oblastech sociálně-ekonomického života“ (tamtéž, s. 215).
V souvislosti s existencí dlouhých vln a nemožností jejich vysvětlení pomocí
náhodných příčin Kondratěv uvažuje o adekvátním objasnění: „... vzniká otázka teorie
dlouhých vln. Já naprosto neaspiruji na to, abych nyní vybudoval takovou zcela vyčerpávající
koncepci. Nejsem přesvědčen, že se mi již povedlo nalézt jejich uspokojivé vysvětlení“
(Kondratiev, 1989, s. 215). Na zbývající ploše svého referátu dále N. D. Kondratěv předkládá
„první pokus, první hypotézu vysvětlení těchto cyklů“ (tamtéž).
Zopakujme, že předchůdci Kondratěva, v subkapitole 3.1. zmínění raní autoři a
průkopníci teorie „dlouhovlnného“ vývoje, se při vysvětlování příčin dlouhých vln vesměs
odvolávali na faktory exogenní povahy, tedy na faktory ležící „vně“ ekonomického systému.
Jako např. na změny techniky (J. Lescure), rozvoj světového trhu (J. Van Gelderen), na
změny v produkci zlata, válečné a revoluční konflikty apod. N. D. Kondratěv, inspirovaný
úvahami Marxe a Engelse742 týkajících se střednědobých průmyslových cyklů a krizí za
kapitalismu, hledal příčiny dlouhých vln v samotné podstatě kapitalistického systému.
Hospodářské faktory a podmínky vedou k rozvoji procesů konkurence, dobývání nových
trhů, válečným a sociálním otřesům aj., a nikoli opačně. Ve svých příspěvcích dlouhodobé
výkyvy Kondratěv především statisticky popisoval, a povyšoval je na objektivní zákonitost.
I přes uvedený pokus však většina pozdějších autorů teoretické vysvětlení vnitřních příčin
u Kondratěva nepovažuje za plně uspokojující.743
Kondratěv v úvahách dospívá k závěru, že dlouhodobé fluktuace ekonomického
vývoje vyspělých kapitalistických ekonomik vykazují pravidelný – cyklický charakter. Dále
vyděluje komplex sociálně-ekonomických procesů, které jsou charakterizovány dlouhodobou
periodicitou, a naznačuje i vnitřní závislosti mezi nimi. K uvedeným procesům řadí
nerovnoměrnost vědeckotechnického pokroku a procesu akumulace kapitálu, skokové
změny v technologické struktuře výroby, podmínky peněžního oběhu, zesilování a oslabování
společensko-politických procesů (válek, revolucí apod.) i procesů začleňování nových zemí
do systému světového kapitalistického hospodářství. Spolu s tím rozvíjí ideu A. Marshalla o
podstatě ekonomické rovnováhy a vypracovává obecný přístup k objasnění ekonomických
cyklů různé délky.
Při pokusu o naznačení mechanizmu průběhu dlouhé vlny vychází z teorie
ekonomické rovnováhy A. Marshalla a odvolává se především na způsob obratu základních
kapitálových aktiv. Konstatuje, že materiální základ dlouhých vln představuje opotřebení,
obnovování a rozšiřování základních kapitálových aktiv, vyžadujících dlouhou dobu a
obrovské náklady na svoji produkci. „Obnovení a rozšíření fondu těchto aktiv neprobíhá
přímočaře, ale s oklikami – čehož jiným vyjádřením jsou velké cykly konjunktury“
Na těchto základech se, v závěru svého referátu, pokouší o konstrukci modelu dlouhé
vlny, kdy základní principy shrnuje výše uvedená osmá teze referátu. Pokus o teoretický
model dlouhých vln koresponduje s projevy a empirickými charakteristikami dlouhodobých
cyklů vyvozených v předchozích částech práce, k ilustraci svých závěrů Kondratěv přináší i
další empirické údaje (vývoj pohybu vkladů aj.). Samotný N. D. Kondratěv si přitom
uvědomuje „pracovní charakter“ modelu, jeho nepropracovanost a složitost celé
742
743
Podrobněji viz paragrafy subkapitoly 3.7.
Srov. např. (Van Duijn, 1983). Blíže viz paragraf 3.2.2.
205
problematiky. Přesto celou část zakončuje slovy: „Zdá se nám, že konec konců tato
předložená hypotéza jako první pokus přináší dostatečně určité a uspokojivé vysvětlení
velkých cyklů“ (Kondratiev, 1989, s. 222).
Kondratěv vychází z teorie ekonomické rovnováhy, kdy systém prvků reálné
ekonomiky se podle něj nikdy nenachází ve stavu ideální rovnováhy. Dynamika tohoto
systému, potvrzená vlnovitými pohyby svědčí o tom, „... že tento systém má tendenci k
rovnováze, že jeho zvlněné kolísání probíhá v každém daném období kolem nějaké úrovně
rovnováhy“ (Kondratiev, 1989, s. 222). Vzájemné vztahy mezi kolísajícími konkrétními
kvantitativními vyjádřeními jednotlivých prvků kapitalistické ekonomiky a jejich úrovní v
podmínkách rovnováhy přirovnává ke vztahům existujícím mezi tržní cenou a výrobní cenou
(„normální cena“), mezi individuální a průměrnou mírou zisku apod. „Z tohoto pohledu
zvlněné kolísání konjunktury kapitalistické ekonomiky představuje svého druhu procesy tu
narůstajícího, tu oslabujícího narušování rovnováhy kapitalistického systému, tu zesilujícího,
tu oslabujícího odklánění od jeho rovnovážné úrovně“ (tamtéž).
Výklad pokračuje popisem této úrovně rovnováhy a možných typů narušení. V
dynamice kapitalistické ekonomiky neexistují pouze vlnovité kolísavé procesy; tento systém
se společně s tím nepřetržitě evolučně vyvíjí a mění. V rámci evolučního procesu dochází také
ke změnám samotné úrovně rovnováhy systému. Na jedné straně tedy rovnovážná úroveň, ke
které tenduje systém elementů kapitalistické ekonomiky představuje úroveň pohyblivé
rovnováhy a tudíž v každém momentu existuje jistá úroveň rovnováhy. Na druhé straně, s
odkazem na A. Marshalla,744 je podle Kondratěva nezbytné oddělit různé typy rovnováhy
podle délky časového období, které při její analýze máme na mysli.
V rámci velmi krátkého období, pokud nelze měnit výrobu a nabídku komodit, je
možné poptávku a nabídku považovat za veličiny dané a určené. Za těchto podmínek se na
trhu utváří rovnováha mezi poptávkou a nabídkou, které odpovídá určitá úroveň a poměr
tržních cen. Tuto rovnováhu Kondratěv označuje jako „rovnováhu prvního řádu“
(Kondratiev, 1989, s. 216). Příslušná úroveň cen rovnováhy mezi poptávkou a nabídkou se
však může odchylovat od úrovně výrobních cen, a v souladu s tím bude stimulovat rozšíření
výroby, tam kde jsou tyto ceny výhodnější a omezení výroby u cen opačného charakteru. K
uvedeným změnám ve výrobě i spotřebě dochází během času neustále.
Kondratěv dále uvažuje dostatečně dlouhé období, nutné pro proběhnutí změn ve
velikosti výroby na základě existující zásoby základních kapitálových aktiv (blag),745 ale
nedostatečné pro změny v samotné existující zásobě aktiv zapojených do výroby. V rámci
tohoto časového úseku pak zajisté dojde i k odpovídajícím změnám ve vztahu poptávky a
nabídky. Zformuje se nová rovnováha mezi poptávkou a nabídkou, s odpovídající úrovní a
poměrem tržních cen. „Tyto rovnovážné ceny budou již vyjadřovat nejen rovnováhu poptávky
a nabídky, ale i rovnováhu tržních cen s výrobními cenami a rovnováhu mezi výrobou a
spotřebou v různých oblastech ekonomiky, avšak opírající se o stejnou zásobu základních
kapitálových aktiv zapojených do výrobního procesu“ (Kondratiev, 1989, s. 216). Tuto
rovnováhu pak Kondratěv chápe jako „rovnováhu druhého řádu“ (dtto).
Zásoba základních kapitálových aktiv se ale v dostatečně dlouhém časovém úseku
může sama měnit. Prostředkem těchto změn jsou změny v rozsahu výroby a spotřeby v
jednotlivých odvětvích, změny výrobních cen, změny poptávky a nabídky a tržních cen.
Nakonec se i v rámci tohoto dlouhého období znovu ustanoví rovnováha poptávky a
K metodologii dílčí rovnováhy a „marshallovským“ období – blíže viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010).
Za základní kapitálová aktiva (fondy, statky) Kondratěv považuje důležitá velká stavební díla, velké
meliorace, zásoby kvalifikované práce aj. – podrobněji viz (Kondratiev, 1989).
744
745
206
nabídky a jí příslušná úroveň a poměry tržních cen. „Ale nebude se jednat pouze o rovnováhu
poptávky a nabídky, resp. o rovnováhu rozsahu výroby na základě dané úrovně výrobních
sil, ale i o rovnováhu v rozložení měnící se zásoby základních kapitálovách aktiv“
(Kondratiev, 1989, s. 217). Zde Kondratěv hovoří o „rovnováze třetího řádu“ (dtto).
Předložené schéma jednotlivých typů rovnováhy N. D. Kondratěv nijak nepřeceňuje.
Upozorňuje, že se jedná pouze o teoretický model, zjednodušující ekonomickou realitu např. z
toho důvodu, že nelze jednoduše oddělovat reálné ekonomické procesy podle časových
období. Nicméně uvedený přístup považuje za užitečný pro ujasnění základního pojímání
ekonomické rovnováhy, a konec konců i nezbytný pro naznačení průběhu dlouhých vln.
V dalším kroku Kondratěv konstatuje, že existující různé komodity a aktiva plní své
ekonomické funkce odlišně dlouho, stejně tak potřebují i různý čas a různé prostředky na
své vytvoření. Např. některé z nich fungují v ekonomice bez podstatných změn po velice
krátkou dobu, a zpravidla vyžadují i poměrně krátký čas a poměrně nevelké jednorázové
náklady na svoji výrobu (různé druhy surovin a dalších předmětů potřebných k výrobě,
značná část spotřebitelských aktiv aj.). Další z nich působí v hospodářství po delší dobu a
jsou spojené i se značně delší dobou a většími náklady na své získání (např. velká část
výrobních nástrojů). Za poslední, existují základní kapitálová aktiva fungující v ekonomickém
životě společnosti po desítky let, vyžadující velmi dlouhé doby a obrovské náklady na výrobu
(důležitá stavební díla, stavby významných železničních tratí, výstavba průplavů, velká
meliorační díla aj.). Stojí za povšimnutí, že do této skupiny však Kondratěv řadí i přípravu
kvalifikované pracovní síly. Mezi těmito různými skupinami zboží a aktiv však neexistují
přesné a ostré hranice, nicméně je zřejmé, že obdobné druhy komodit reálně existují.746
Kondratěv konstatuje, že materiální základ dlouhých vln představuje opotřebení,
obnovování a rozšiřování základních kapitálových aktiv, vyžadujících dlouhou dobu a
obrovské náklady na výrobu. „Obnovení a rozšíření fondu těchto aktiv neprobíhá přímočaře,
ale s oklikami – čehož jiným vyjádřením jsou velké cykly konjunktury“ (Kondratiev, 1989, s.
218).
Etapy zesílení výstavby a produkce těchto aktiv představují periody vzestupu – jsou
„... obdobím odchylování reálné úrovně ekonomických veličin od existující úrovně rovnováhy
(třetího řádu v souladu s uvedeným schématem) směrem nahoru, jsou fázemi dlouhodobého
vzestupu, třebaže i přerušovaného krátkodobějšími výkyvy“ (Kondratiev, 1989, s. 218).
Období „klidu“ v jejich výstavbě a produkci pak korespondují s fázemi pohybu úrovně
ekonomických veličin k úrovni rovnováhy a pod ní. Nelze však opomíjet, že během průběhu
cyklu však i samotná úroveň rovnováhy se mění – přechází na jiný, zpravidla vyšší stupeň.
„Takto velké cykly konjunktury představují procesy odchylování reálné úrovně prvků
kapitalistického systému od úrovně rovnovážné (třetího a může být i vyššího řádu) tohoto
systému, procesy v jejichž průběhu se samotná úroveň rovnováhy mění“ (tamtéž).
Na závěr svého referátu se N. D. Kondratěv pokouší na základě předchozí teoretické
i empirické analýzy zkonstruovat model průběhu fází dlouhých vln. Z výše uvedeného
výklady plyne, že vzestupné fáze dlouhých vln jsou spojeny s obnovováním a rozšiřováním
základních kapitálových aktiv, s radikálními změnami a přeskupováním základních
společenských výrobních sil. Tyto procesy však vyžadují velké výdaje kapitálu – pro jejich
uskutečnění je tedy nezbytná existence příslušného kapitálu. A ta je podle Kondratěva možná
pouze při splnění určitých předpokladů.
Srov. tezi K. H. Marxe, že materiálním základem periodicky se opakujících krizí (resp. šířeji střednědobých
kapitalistických cyklů trvajících v průměru kolem 10 let) představuje materiální opotřebení, obnovování a
rozšiřování výrobních prostředků (resp. výrobních nástrojů typu strojů – tedy prvků fixního kapitálu) se
životností v průměru 10 let. Blíže viz (Sirůček, 1998g aj.), resp. paragrafy subkapitoly 3.7.
746
207
První podmínkou je, aby akumulace kapitálu (v naturální i peněžní formě) dosáhla
určitých rozměrů. Pokud by uvedené nebylo splněno, není možné vytváření velkých
kapitálových aktiv během období často přesahujících deset let. Druhá podmínka spočívá v
tom, že proces tvorby úspor a akumulace kapitálu musí přitom pokračovat takovým tempem,
aby se jeho křivka nacházela na vyšší úrovni, než spočívá křivka probíhajícího investování.
Protože procesy akumulace kapitálu mohou probíhat v různých oblastech kapitalistické
společnosti – např. v rozptýlené podobě pak již neumožňují velké výdaje a radikální
rekonstrukce ekonomiky – je nezbytné splnění i třetí podmínky. Ta spočívá v nutnosti
koncentrace kapitálu v rámci příslušných podnikatelských center. Koncentraci napomáhá
úvěrový systém a fungování kapitálového trhu (burzy), kdy obě instituce akumulují a
koncentrují kapitál a činí tento mimořádně pohyblivým. Nakonec poslední podmínkou,
představující druhou stránku předchozích předpokladů, je relativně malý stupeň „svázanosti“
kapitálu, hojnost volného kapitálu a proto i jeho nízká cena.747
Následně Kondratěv předpokládá, že výše uvedené podmínky jsou splněny.748 Je tedy
v ekonomice k dispozici dostatečně koncentrovaný, poměrně volný a levný kapitál v
potřebném množství. Pak ihned, nebo po nějakém čase, přichází moment, kdy se značné
investice tohoto kapitálu do významných akcí spojených s radikálními změnami výroby
stanou dostatečně rentabilními. Poté začíná období relativně mohutné výstavby, kdy široké
uplatnění nacházejí nashromážděné technické objevy a vynálezy – období, kdy jsou
vytvářeny nové výrobní síly. Tyto změny se promítají do všech oblastí ekonomického života
a „začíná obecná vzestupná vlna konjunktury“ (Kondratiev, 1989, s. 219).
Vzestup ekonomické aktivity a růst výrobních sil vede k zostřování boje o nové trhy
(zejména o trhy surovin). Což má za následek rozšiřování sféry světového trhu a
začleňování nových zemí a teritorií na straně jedné, a zostřování mezinárodních politických
vztahů, růst pohnutek k vojenským akcím a vypuknutí samotných vojenských konfliktů na
straně druhé. V témže období bouřlivý rozvoj nových výrobních sil, zvyšující aktivitu
zainteresovaných společenských tříd a skupin, vytváří předpoklady zostření boje proti
zastaralým sociálně-ekonomickým vztahům, brzdícím další vývoj společnosti. Postupně jsou
tedy vytvářeny podmínky i pro významné vnitřní převraty a sociální otřesy. Tyto
charakteristiky vzestupné fáze dlouhé vlny korespondují s dříve formulovanými empirickými
pravidelnostmi, které se týkají převratných změn v oblasti výroby, resp. období častého
výskytu válečných a sociálních událostí ve fázi dlouhodobého vzestupu.
Ve vnitřních základech průběhu dlouhé vlny leží i kořen toho, proč vzestupná fáze
dlouhodobého cyklu nemůže probíhat neustále. A, proč tedy po uplynutí určité doby
nevyhnutelně přichází zlom a začíná její sestupná fáze. Investování kapitálu do důležitých a
drahých akcí zvyšuje poptávku po kapitálu. Úroveň křivky této poptávky se čím dál více
začíná přibližovat k úrovni křivky akumulace kapitálu a poté ji převýší, což zakládá tendenci
ke zdražení kapitálu a růstu úrokové míry. Tato tendence postupně dále zesiluje z důvodů
vnějších – válečných a vnitřních – sociálních otřesů. Uvedené události, pokud vzniknou, na
jedné straně zvyšují nevýrobní spotřebu (války), způsobují přímé škody na majetku (aktivech)
a oslabují tempo akumulace kapitálu. Na straně druhé vedou k růstu poptávky po kapitálu. N.
D. Kondratěv uvádí, že tyto doplňkové příčiny vedou k prohlubujícímu se nedostatku kapitálu
a růstu jeho ceny. Pokud tomu tak je, jsou tímto i vytvářeny nezbytné předpoklady pro
obecný zlom rostoucí části dlouhé vlny. „Protože vzestupná vlna vzniká na základě vysoké
intenzity akumulace a dlouhodobých alokací kapitálu do fundamentálních a dlouhodobých
aktiv dochází pak k tomuto období dříve než je rostoucí inerce překonána a nastupuje
747
748
Srov. „historické čištění terénu“ naznačené v kontextu subkapitoly 1.1., resp. precizované v částech 4.5.
208
sestupná vlna. Ale ta nicméně přichází nevyhnutelně. Dřívější tempo investování do
kapitálových aktiv klesá. Aktivita veškerého ekonomického života se omezuje, ceny se snižují“
Stavy deprese ekonomického života vedou k postupnému hledání cest zlevnění
výroby, k motivacím nalézání nových technických objevů a vynálezů přispívajících k tomuto
zlevnění. V průběhu dlouhodobé sestupné fáze dlouhé vlny jsou technické objevy a vynálezy
velmi hojné, jak již bylo ukázáno v rámci analýzy empirických pravidelností průběhu
dlouhých cyklů. Zastavuje se i růst úrokové míry a dochází také k vytváření předpokladů
pro její pokles. Sestup úrokové míry vede k tomu, že mizí dřívější důvody převýšení
poptávky po kapitálu nad jeho nabídkou a dochází ke zmenšování rozměrů investiční
činnosti, resp. ochabuje působení faktorů brzdících procesy akumulace kapitálu. Pokles
úrokové míry dále způsobuje projevení se faktorů, vedoucích k zesílení akumulace
kapitálu v rukou bankovních a obchodně-průmyslových institucí. Tato akumulace se odehrává
na úkor těch skupin a vrstev obyvatelstva, majících fixní důchody a vydělávajících na
sestupné tendenci cen, a zejména pak probíhá na úkor zemědělského sektoru.749
Útlum ekonomické aktivity spojený se sestupnou fází dlouhé vlny zachvacuje sice
celou ekonomiku, ale způsobem nerovnoměrným. Jak již bylo uvedeno, silněji se projevuje v
zemědělství, alespoň v určité části sestupu po bodu zlomu. Průmyslový sektor totiž vykazuje
menší stupeň zkostnatělosti a setrvačnosti ve srovnání se zemědělstvím, organizace průmyslu
také disponuje složitější a křehčí strukturou než organizace zemědělství. Z těchto důvodů se
průmysl rychleji přizpůsobuje novým podmínkám vývoje po přelomu dlouhé vlny, současně
ale průmysl podléhá větším otřesům způsobených událostmi válečně-revolučního charakteru
na konci vzestupné fáze dlouhé vlny. Zemědělství naopak reaguje na změny v průběhu
„dlouhovlnného“ vývoje pomaleji, ale také v menší míře podléhá rušivým vlivům sociálních
a válečných konfliktů. Proto přinejmenším v první části sestupné větve dlouhé vlny
zemědělská výroba zakouší hlubší dlouhotrvající depresi, ceny zemědělských produktů se
více snižují a jejich kupní síla relativně klesá. Tyto tendence se však současně příznivě
odrážejí v posilování procesů spoření a akumulace kapitálu v rukou průmyslu, obchodu a
bankovní sféry.750
Takto, během průběhu sestupné fáze dlouhé vlny stále silněji, začínají působit
faktory zesilující tvorbu úspor a akumulaci kapitálu. Křivka tempa akumulace stále více
převyšuje křivku investic a dochází ke zlevňování kapitálu. Postupně jsou takto vytvářeny
podmínky nezbytné pro nástup dalšího budoucího vzestupu. Tyto jsou obvykle zesilovány i
přílivem nového zlata. Díky snížení všeobecné úrovně cen se těžba zlata stává výhodnější a
rentabilnější a v momentu největšího poklesu cen se začíná zvětšovat. Pod vlivem rostoucího
přílivu nového zlata významně roste síla tlaku nahromaděného peněžního kapitálu a nakonec
jsou překonávány překážky nové dlouhodobě vzestupné fáze ekonomického vývoje.
Popsaným způsobem se model znovu vrací k situaci, od které se při výkladu mechanizmu
dlouhých vln vycházelo. Zpočátku byla existence nahromaděného kapitálu a jeho pokračující
akumulace brána jako daný fakt – nyní již je jasné, že sám tento fakt je zákonitě podmiňován
předcházejícími fázemi dlouhé vlny.
Kondratěv dále hovoří o tom, že dokumentace výše popsané posloupnosti zesilování a
oslabování akumulace volného kapitálu by byla možná na základě analýzy empirických
údajů, popisující utváření nového kapitálu. Uvádí však, že tyto údaje za dostatečně dlouhé
období nejsou k dispozici. Takže k ilustraci používá do jisté míry typické údaje o pohybu
Precizace této teze je obsažena v pozdější práci Dinamika cen promyšlennych i selskochozjajstvennych
tovarov: K voprosu ob otnositělnoj dinamike i konjunkture (Kondratiev, 1928b).
750
749
209
vkladů ve spořitelnách ve Francii. Kondratěv konstatuje, že z analýzy vyplývá překvapivá
zákonitost. V pohybu vkladů také existují dlouhé vlny, ale vykazují obrácený charakter
ve srovnání s cenovými cykly, cykly úrokové míry apod. „Obdobím vzestupných vln
velkých cyklů, definovaných výše, odpovídají fáze sestupné vlny pohybu vkladů a naopak“
(Kondratiev, 1989, s. 222). Když tedy sestupná fáze dlouhé vlny dosahuje dolního bodu
obratu, pak v této době akumulace volného kapitálu vykazuje nejvyšší intenzitu a naopak.
Popsaný Kondratěvův pokus o teoretický model dlouhých vln koresponduje s projevy
a charakteristikami dlouhodobých cyklů, které byly empiricky uvedeny výše. „Zkonstruovaný
model ukazuje, že se dynamika velkých cyklů vyznačuje vnitřní zákonitostí“ (Kondratiev,
1989, s. 222). Z těchto důvodů nelze ani určitou složku mechanizmu dlouhé vlny považovat
za příčinu celého cyklu; lze pouze prohlásit, že: „.. rytmus velkých cyklů je odrazem rytmu v
procesu rozšiřování základních kapitálových aktiv společnosti“ (dtto). Tento proces vykazuje
rytmický charakter, ne z důvodu „metafyzické přisouzenosti“, nýbrž proto, že je spojen s
procesem tvorby úspor, akumulace a investování kapitálu a dochází k němu v konkrétních
podmínkách kapitalistické společnosti, nemůže tedy probíhat nepřetržitě stejným tempem.
Pasáž Kondratěv zakončuje slovy: „Zdá se nám, že konec konců tato předložená hypotéza
jako první pokus přináší dostatečně určité a uspokojivé vysvětlení velkých cyklů“ (tamtéž).
Na samotném konci referátu uvádí Kondratěv dvě závěrečné poznámky. Za prvé, v
souladu s předloženou hypotézou konstatuje, že každá následující fáze cyklu je důsledkem
kumulativním způsobem se hromadících faktorů během předchozího období, a každý nový
cyklus tak zákonitě následuje za předchozím, tak jako jedna fáze cyklu za druhou. Dodává,
že je nezbytné si uvědomit, že každý nový cyklus probíhá v odlišných konkrétně-historických
podmínkách, na nové úrovni rozvoje výrobních sil, a proto nepředstavuje zcela prosté
opakování dlouhodobého cyklu předchozího.
Za druhé uvádí a připomíná, že při konstruování teoretického modelu průběhu
dlouhých vln ignoroval fakt existence střednědobých cyklů a dalších ekonomických výkyvů,
které taktéž významně ovlivňují i průběh dlouhé vlny. „Pro úplné vysvětlení průběhu
konjunktury by bylo nezbytné analyzovat také tyto stření cykly a ostatní výkyvy. Toto však
není cílem mého referátu“ (Kondratiev, 1989, s. 224).
Přes rekapitulací Kondratěvovy koncepce „velkých cyklů konjunktury“, resp. silných a
slabých míst Kondratěvova modelu dlouhých vln zopakujme, že dodnes plně nedoceněná
osobnost N. D. Kondratěva náleží k průkopníkům zkoumání ekonomické dynamiky. V rámci
různorodých a širokých aktivit Kondratěva (zaměřených např. na problematiku rozvoje
zemědělství, metodologii plánování apod.) mu světovou proslulost přinesly zejména práce
právě z oblasti ekonomické dynamiky a především konjunktur (cyklů). Svými studiemi o
dlouhých vlnách N. D. Kondratěv pokládá základy tohoto zkoumání především na Západě.
V rámci výzkumů ekonomické dynamiky se N. D. Kondratěv hodlal věnovat různým
dynamických, resp. cyklickým pohybům. V nenaplněném plánu jeho práce největšího věhlasu
dosáhla identifikace „velkých cyklů konjunktury“ (tj. dlouhých vln) v trvání kolem půlstoletí.
Kondratěv zpracoval empirické údaje o časových řadách a změnách různých ekonomických
ukazatelů, a na základě statistických postupů prokázal existenci dlouhých vln, které pojímá i
jako fenomén výroby, nejenom jako fenomén sféry oběhu.
210
3.2.2. Kondratěvův model dlouhých vln
N. D. Kondratěv zdůrazňuje pravidelný cyklický751 charakter dlouhých vln a spojuje
tyto s vnitřními příčinami. Jeho dílo dokumentuje široký teoretický (ekonomický, ale i
filozofický či sociologický) záběr s důrazem na statistickou empirii i teorii statistiky
(Kondratiev, 1989). Taktéž koncepce dlouhých vln je vystavěna na četných statistických
údajích. Ekonomické cykly Kondratěv považoval za projev příčin vlastních kapitalistickému
způsobu výroby. Důraz kladl na vnitřní (endogenní) ekonomické příčiny a faktory, zejména
na změny velikosti disponibilního kapitálu v duchu přístupu svého učitele M. I. TuganaBaranovského.752 Kondratěv taktéž kritizuje autory, kteří příčiny cyklických fluktuací
spatřovali pouze v kolísání míry zisku, ve změnách techniky, intenzitě prostorového šíření
kapitalistického výrobního způsobu, v důsledcích osvojování nových surovinových zdrojů či
válkách a revolucích. Své odpůrce kritizoval především za to, že zaměňují příčiny a
následky.753 Celá koncepce Kondratěva byla ovšem v SSSR přijata velmi kriticky. Hlavním
dobovým oponentem se stává především D. I. Oparin, vysvětlující dlouhodobá kolísání
prizmatem kvantitativní teorie peněz G. K. Cassela. Průběh a závěry diskuze o dlouhých
vlnách v SSSR ve 20. letech jsou dodnes málo známé, přesto ale inspirativní i aktuální.754
Kondratěv zakládá koncepci dlouhých vln na pozorování ekonomického vývoje – a to
na vývoji časových cenových řad, což představuje společný znak prakticky všech prací
průkopníků a raných autorů teorie „dlouhovlnných“ fluktuací.755 Práce všech raných autorů
teorie dlouhých vln (včetně ekonomů uváděných v subkapitole 3.1. i Kondratěva) vykazují,
podle J. J. Van Duijna, následující znaky, a v podstatě respektují i uvedenou logiku postupu:
„1) model dlouhých vln je analyzován na základě časových řad; 2) s ohledem na vývoj v
druhé polovině 19. století existuje „podezření“ na vztah mezi pohybem cen a dlouhodobým
ekonomickým vývojem; 3) na základě těchto zjištění je dlouhodobý cyklus popisován jako
fenomén vlastní kapitalistickému způsobu výroby, dodatečné charakteristiky vzestupných a
sestupných fází jsou pak stanovovány na základě formalizovaných vztahů a vývoje určitých
ekonomických ukazatelů; 4) jsou činěny pokusy vysvětlovat dlouhodobé výkyvy jako
endogenní756 cyklické procesy“ (Van Duijn, 1983, s. 65).757
Kondratěv vždy zdůrazňoval cyklický charakter dlouhých vln za kapitalismu. Nicméně ve svých posledních
příspěvcích o dlouhých vlnách připouští, že „vzestup sám o sobě není nutný“ (Kondratiev, 1928b). Pokles tedy
není nutně následován novým vzestupem. „Organická změna“ ekonomického systému by totiž mohla
deformovat dynamický charakter kapitalistické ekonomiky. Kondratěv si tak nebyl zcela jistý spodním (dolním)
bodem obratu dlouhé vlny. A nebyl v tomto ohledu sám. Připomeňme, že právě vysvětlení spodního
„přelomového“ bodu zvratu dlouhé vlny představuje slabé místo i mnoha dalších koncepcí dlouhodobých cyklů.
Podrobněji viz (Van Duijn, 1983).
752
K dílu M. I. Tugana-Baranovského podrobněji viz část 3.1.2. Zopakujme, že práce tohoto ruského ekonoma
inspirovaly a v mnohém ovlivnily právě Kondratěva – srov. (Kondratiev, 1923a), resp. (Půlpán, 1997), (Sirůček,
1998g, 2010, 2016c,d). Tugan-Baranovskij rozpracovával teorii průmyslového (střednědobého) ekonomického
cyklu. Jádro jeho přínosu spočívalo především ve zdůraznění nesouladu mezi peněžní a reálnou akumulací
kapitálu jako zdroji cyklických pohybů. V monografii z roku 1913 (Baranovskij-Tugan, 1913) přímo analyzoval
také i dlouhodobé fluktuace v dynamice cen a vysvětloval je pomocí změn podmínek světového obchodu a na
základě technologického pokroku v průmyslu. V pozdější práci (Baranovskij-Tugan, 1917) dospěl k závěru, že
tato dlouhodobá kolísání jsou vyvolány stejnými příčinami jako výkyvy v rámci střednědobých cyklů – zejména
pak „změnami konjunktury trhu zboží“ (Kondratiev, 1989, s. 474).
753
Srov. (Barnett, 1998).
754
Podrobněji viz (Kondratiev, 1989), (Sirůček, 1998g aj.).
755
Cenové řady byly dobově klíčové. Bez analýzy těchto údajů nemohla vzniknout žádná teorie dlouhých vln, ať
již v případě samotného Kondratěva či ostatních průkopníků koncepcí dlouhodobých fluktuací, opírajících se o
údaje z 19. století. Srov. (Van Duijn, 1983) aj. Podrobněji viz subkapitolu 3.1., resp. paragrafy subkapitoly 2.2.
756
Pojetí cyklické podstaty dynamické kapitalistické ekonomiky podané v díle Marxe a Engelse (blíže viz část
3.7.1.) inspirovalo četné levicově orientované průkopníky teorie „dlouhovlnného“ vývoje, jako byli Parvus, Van
Gelderen, De Wolff aj. Van Duijn však zde upozorňuje na jistou rozpornost koncepce dlouhých vln (tedy
751
211
Samotný Kondratěv v roce 1926 dospívá, podle interpretace Van Duijna, přibližně k
třetímu kroku uvedeného schématu. I přes to, že bylo velmi obtížné přesvědčivě demonstrovat
existenci a výskyt dlouhých vln ve vývoji moderních kapitalistických ekonomik na základě
nashromážděného materiálu (v některých řadách nebyly takovéto vlny ani příliš zřejmé),758
však Kondratěv došel k závěru, že historický materiál o vývoji sociálně-ekonomického života
kapitalistických společností poskytuje dostatečnou oporu pro potvrzení hypotézy existence
dlouhodobých vln v ekonomickém životě. Uvedené skutečnosti Kondratěva též přivedly k
zformulování příslušných empirických charakteristik dlouhých vln.
Zopakujme, že N. D. Kondratěv koncepci dlouhých vln založil především na
pozorování cenového vývoje (včetně vývoje úrokových měr a mezd) v průběhu 19. století,
kdy jako doplněk pak použil několika dalších kratších cenových řad (vývoj zahraničního
obchodu, bankovních depozit aj.). V této souvislosti Kondratěvovi zřejmě nejvíce scházelo
sledování časového vývoje, časových řad, nějakého syntetického ukazatele ekonomické
aktivity, resp. růstu (typu HDP, národního důchodu apod.). V jeho době však přesná
kvantifikace a agregace makroekonomických jevů nebyla ještě známa (Van Duijn, 1983).
Kondratěv používal agregátní údaje o vývoji cen, kdy aproximoval dlouhé vlny v
ekonomické aktivitě dynamikou cen. Snažil se zejména o vysvětlení změn v časových řadách
ukazatelů popisujících výrobu na hlavu (Kondratiev, 1989). Zpracoval empirické údaje o
časových řadách a změnách různých ekonomických ukazatelů (hodnotových i naturálních) –
cen zboží, úroků, mezd, obratu zahraničního obchodu, těžby surovin, výroby kovů aj. za
období 140 let ve Velké Británii, Francii, Německu a USA. Ve svých analýzách sledoval tedy
časový pohyb jak veličin hodnotových (velkoobchodní ceny, mzdy, zisky, úspory aj.) tak i
naturálních (výroba a spotřeba uhlí, surového železa, olova apod.). Na základě údajů, za
pomoci statistických metod prokázal, že dlouhé vlny růstu a poklesu dobově nejdůležitějších
makroekonomických veličin se cyklicky opakují zhruba po půlstoletí (48-60 let). V tomto
kontextu např. i predikoval, že krize 1929 je součástí sestupné větve (období dlouhodobé
deprese) III. dlouhé vlny a po jejím překonání lze očekávat další dlouhodobější vzestup.
Na uvedeném základě identifikuje a stanovuje „dva a půl velkých cyklů konjunktury“
coby dlouhodobých cyklů růstu a poklesu ekonomické aktivity. Tyto přibližně datuje: 17901851, 1844-96 a počátek III. vlny situuje k roku 1890 (Kondratiev, 1989). Vymezení
počátečních dlouhých vln se stává základem chronologizace i pro mnohé z pokračovatelů.
Schumpeter759 datování podle Kondratěva interpretuje a pojmenovává takto: tzv. Kondratěv
„industriální“ se vzestupem 1787/93-1810/17 a sestupnou fází 1810/17-44/51, „buržoazní“
1844/51-70/75, resp. 1870/75-90/96 a „neomerkantilistický“ se vzestupem 1890/96-1913/20.
Kondratěvovo zkoumání, a propočty, nakonec operují s neúplnými třemi „velkými
konjukturními cykly" (dlouhými vlnami) přibližně datovanými podle tabulky 3.1.
I přes existenci výrazných odchylek mezi zeměmi považoval Kondratěv cykly za
„mezinárodní“ a přechody mezi nimi vázal na zásadní změny výrobních technik a
přibližně padesátiletých vlnovitých period ekonomického vývoje) s marxistickými očekáváními celkové krize
a rozkladu kapitalistického systému a vysvětlením dlouhých vln pouze pomocí endogenních mechanizmů.
Uvedené dilema se např. později projevuje v díle E. E. Mandela (1995) – marxisticky (resp. trockisticky)
orientovaného moderního autora dlouhých vln, představeného paragrafem 3.7.2. Mandel je přesvědčen o
existenci dlouhodobých cyklů, ale každá překážka dlouhodobé tendence poklesu míry zisku, resp. každý obrat
dlouhé vlny je vysvětlován pomocí exogenních faktorů. Podle Van Duijna pouze tak může být teorie dlouhých
vln „smířena“ s marxistickou koncepcí, kde hraje klíčovou roli právě tendence sestupné míry ziskové. V této
souvislosti bývá upozorňováno i na údajný omyl Kondratěva, kdy jeho analýza má pouze vyvozovat
nevyhnutelnost nového vzestupu díky dynamice kapitalistického systému – podrobněji viz (Van Duijn, 1983).
757
758
Blíže viz (Kondratiev, 1989), resp. paragraf 3.2.1.
759
Blíže viz subkapitolu 3.4. Podrobněji též viz (Sirůček,1999b,c aj.). Srov. schéma 1.1., resp. schéma 4.1.
212
technologií, spojené s vynálezy a objevy. Klasifikaci vln v podstatě přejímá Schumpeter a
další. Každá dlouhá vlna podle Kondratěva vykazuje dvě fáze: vzestupnou a sestupnou, které
ovlivňují i průběh (např. hloubku recese) „malých cyklů“ – střednědobých.760 V historickém
vývoji se prolínají cyklické i strukturální faktory a činí každý cyklus neopakovatelným.
Tabulka 3.1. Kondratěvovo datování „velkých cyklů konjunktury“761
První vlna
Druhá vlna
Třetí vlna
vzestupná fáze od období 1787-92 do období 1810-17
sestupná fáze od období 1810-17 do období 1844-51
sestupná fáze od období 1870-75 do období 1890-96
Pramen: (Kondratiev, 1989)762
V rámci dlouhodobé periodičnosti vývoje kapitalistických ekonomik se Kondratěv
snažil o vytvoření univerzální koncepce, která by zahrnula všechny typy cyklických výkyvů a
byla použitelná pro potřeby krátko- i dlouhodobých prognóz vývoje sovětské ekonomiky.763
Dospívá k závěru, že dlouhodobé fluktuace ekonomického vývoje vykazují pravidelný,
cyklický charakter. Vyděluje komplex sociálně-ekonomických procesů, charakterizovaných
dlouhodobou periodicitou, a naznačuje vnitřní závislosti mezi nimi. K těmto procesům řadí
nerovnoměrnost vědeckotechnického pokroku a procesu akumulace kapitálu, skokové změny
v technologické struktuře výroby, podmínky peněžního oběhu, zesilování a oslabování
společensko-politických procesů (válek, revolucí apod.) i procesů začleňování nových zemí
do systému světového kapitalistického hospodářství (Kondratiev, 1989).
Spolu s tímto rozvíjí ideu A. Marshalla o podstatě ekonomické rovnováhy a
vypracovává obecný přístup k objasnění cyklů různé délky. A začíná studovat mechanizmus
dlouhodobých ekonomických výkyvů. Za jeho základní elementy považoval „způsob obratu“
základních dlouhodobých kapitálových statků, akumulaci volného zápůjčního kapitálu a
vědeckotechnický pokrok.
Dynamiku společensko-ekonomického vývoje Kondratěv však nezachycuje pouze na
základě statistických metod a teoretických křivek. Jeho analýza umožnila zformulovat
důležité empirické pravidelnosti v průběhu dlouhodobých cyklů, které činí hodnověrnější i
teoretické důkazy jejich existence. Pravidelnosti – podrobněji charakterizované paragrafem
3.2.1. – dokumentují výskyt technických vynálezů, začleňování nových teritorií do
mezinárodních ekonomických vztahů, změny produkce zlata a peněžního oběhu atd.. Dále jde
o výskyt sociálních otřesů (válek a revolucí) v průběhu „velkého cyklu konjunktury“ a o
charakteristiky vývoje zemědělského sektoru. Pravidelnosti upozorňují též na jisté souvislosti
V obecnější rovině Kondratěv rozeznával tři části hospodářského cyklu: růst, stagnace, recese (krize). Nové
přelomové objevy či vynálezy způsobí růst, potom ekonomika stagnuje kvůli nadvýrobě a dostává se do krize.
Podrobněji viz (Kondratiev, 1989). Srov. (Barnett, 1998), (Van Duijn, 1983).
761
(Korotayev, Tsirel, 2010) Kondratěvovu chronologizaci dlouhých vln uvádějí ve shodné podobě: 1. vlna:
vzestup od 1780 („konec 1780 nebo začátek 1790“) do 1810-17, sestup od 1810-17 do 1844-51, 2. vlna: vzestup
od 1844-51 do 1870-75, sestup 1870-75 do 1890-96, 3. vlna: vzestup 1890-96 do 1914-20 a sestup od 1914-20.
„Post“Kondratěvovy vlny a jejich fáze identifikují – s odkazy namátkou na (Goldstein, 1988), (Mandel. 1980) či
(Van Duijn, 1983) takto: 3. vlna: vzestup od 1890-96 do 1914-20, sestup od 1914-28/29 do 1939-50. 4. vlna:
vzestup od 1939-50 do 1968-74, sestup od 1968-74 do 1984-91. 5. vlna: vzestup od 1984-91 do 2008-10, sestup
2008-10-? Srov. schéma 1.1., resp. 4.1. a tabulku 1.1. Podrobněji viz tabulku 4.2., resp. subparagraf 4.5.3.2.
762
763
V textech z let 1925-26 podpořil hypotézu o existenci dlouhých vln rozsáhlým faktografickým a statistickým
materiálem za použití nových statistických metod analýzy časových řad. Blíže viz (Kondratiev, 1989).
760
213
mezi dlouhými vlnami a střednědobými kapitalistickými cykly. Kondratěvovy příspěvky se
tak týkají i nezbytných technických změn před nástupem rostoucí fáze vlny.764
Van Duijn v kontextu odkazu Kondratěva uvádí, že každá z uváděných charakteristik
dlouhé vlny sehrála v pozdější literatuře věnované této problematice významnou úlohu.765
Nicméně, mnohé však postupně již bylo zatlačeny na okraj zájmu a důležitosti (např. zlato již
nehraje ve světové ekonomice tak významnou roli, poválečná fáze vzestupu nebyla
doprovázena válečným chováním souvisejícím s expanzí ekonomické moci aj.). Pro soudobé
podmínky se tedy nejaktuálnější zřejmě jeví třetí empirická tendence spojená s invencemi a
inovacemi. Kdy „během fáze poklesu je připravováno mnoho významných vynálezů v
oblasti v výrobní a dopravní techniky, tyto jsou pak obvykle masově aplikovány však až na
počátku následující dlouhodobé vzestupné fáze“ (Van Duijn, 1983, s. 65) s využitím
Kondratěv nepovažoval technologické změny za nějaký stav, ale pojímá je spíše ve
smyslu vnitřních ekonomických procesů. Již ve 20. letech 20. století tedy operuje s
endogenním charakterem technologických změn. Zřejmě jako jeden z vůbec prvních ekonomů
považoval vědeckotechnický pokrok za endogenní faktor ekonomického rozvoje.766
Kondratěv též důsledně rozlišuje mezi invencemi a inovacemi. Zdůrazňuje, že inovace mohou
prosperovat (a tedy být aplikovány v masovém měřítku) pouze při vhodných ekonomických
podmínkách (Van Duijn, 1983). Přitom však Kondratěv ještě uvedených pojmů neužívá –
hovoří o technických objevech a vynálezech, resp. o nutných podmínkách jejich pozdější
masové aplikace (viz zejména první empirickou pravidelnost v průběhu dlouhých vln
uváděnou Kondratěvem). Samotným technologickým inovacím ovšem Kondratěv nevěnuje
příliš pozornosti a svou koncepci opírá o jiný mechanizmus. O mechanizmus kolísání
základních kapitálových aktiv, tj. vychází z vlnovitého charakteru investičního procesu.
N. D. Kondratěv vychází z toho, že během přibližně dvaceti let před počátkem
dlouhodobé vzestupné fáze probíhá oživení v oblasti technických inovací, které jsou během
vzestupu využívány v praxi. Přelomová období dlouhých vln se přitom shodují s významnými
změnami mezinárodních ekonomických vztahů i peněžního oběhu apod. „Materiální
základnou dlouhých cyklů je opotřebení, nahrazení a zvýšení zásoby základních kapitálových
statků; produkce, která vyžaduje ohromné investice a je dlouhodobým procesem ... Základní
kapitálové statky tvoří velké podniky, významné železnice, kanály, velké meliorační projekty
apod. To je také důvodem toho, že do této kategorie patří vzdělání a dovednosti pracovní síly“
(Van Duijn, 1983, s. 66-67).
Při pokusu o teorii dlouhých vln se Kondratěv odvolává na velké (dlouhodobé) „cykly
investic“ – spojené se získáváním základních kapitálových aktiv, vyžadujících obrovských
investic a dlouhé doby na svoji výstavbu. Na konci období expanze již nestačí úspory, resp.
akumulace je příliš drahá, pro potřeby obnovy těchto základních kapitálových statků. Což
vede ke zvratu dlouhodobého cyklu, spojeným s poklesem cen i úrokové míry. V období
sestupné fáze dlouhé vlny (období dlouhodobé deprese) pak úspory a akumulace rostou a
postupně vedou i k oživení ekonomického života. V tomto smyslu se Kondratěv vrací k
vysvětlení tradičního střednědobého cyklu u svého učitele a předchůdce M. I. Tugana-
Blíže viz (Kondratiev, 1989).
Srov. paragrafy subkapitol 3.3., 3.6.
766
Kondratěv se také jako jeden z prvních ekonomů zabýval koncem 20. let 20. století vlivem změn relativních
cen na dlouhodobý ekonomický vývoj. Těmto otázkám se později věnují práce např. W. W. Rostowa – blíže viz
část 3.6.2. (zřejmě však bez znalosti původních Kondratěvových úvah). Srov. (Půlpán, 1997). Pozornost a
ocenění zaslouží i celý Kondratěvův plán výzkumu, resp. začlenění problematiky cyklických výkyvů různé
délky (tedy i dlouhých vln) do širšího rámce analýzy procesů ekonomické dynamiky, jak ukazuje paragraf 3.2.1.
764
765
214
Baranovského767 (Rosier, Dockés, 1987). Uvedený způsob vysvětlení je však v případě
dlouhých vln neprokázaný a byl podrobován i silné kritice (např. ve smyslu potřebnosti
důkazu, proč mohou úspory po dlouhou dobu zůstávat nevyužity a proč je toto spojeno s
růstem investičních potřeb právě v oblasti základních kapitálových statků apod.). Příspěvky
Kondratěva jsou však zajímavější a propracovanější, ve srovnání se studiemi TuganaBaranovského. Obsahují podrobnou statistickou analýzu a kritický přístup k vysvětlení
dlouhodobých cyklů a výkyvů ekonomických veličin pomocí mimoekonomických faktorů.
Kondratěvovo vysvětlení dlouhých vln je podobné i modelu holandského průkopníka
S. De Wolffa.768 Délka dlouhé vlny je spojena s životností, produkční dobou a investičními
náklady pro jednotlivé typy kapitálových statků. Otázkou však zůstává, proč se investice do
těchto statků objevují ve shlucích, a ne nepřetržitě. Odpověď na tuto otázku si Kondratěv v
podstatě vypůjčil od Tugana-Baranovského – z jeho „teorie volných zápůjčních fondů“ z roku
1901 (Van Duijn, 1983).769
Na počátku fáze expanze existuje velká poptávka po zápůjčním kapitálu, který je k
dispozici za nízkou úrokovou míru. Kromě toho je nízká i cenová hladina a existuje vysoký
sklon k úsporám. S růstem investic do základních kapitálových statků dochází k postupnému
vyčerpání disponibilních fondů a k růstu úrokové míry (roste i cenová hladina), což vede k
poklesu investic. Snížení investic je doprovázeno poklesem cen a úrokové míry; celková
úroveň ekonomické aktivity se začíná postupně snižovat. Během sestupné fáze pak sklon k
úsporám opět vzroste – zvláště u subjektů, jejichž reálný příjem se zvýšil díky poklesu cenové
hladiny. Rostoucí nabídka úspor, zvětšující se akumulace, nízká úroková míra a pokles cen
pak vytváří podmínky eventuální nové vzestupné fáze.
Předchůdci Kondratěva – raní autoři a průkopníci teorie „dlouhovlnného“ vývoje – se
při vysvětlování příčin dlouhých vln vesměs odvolávají na faktory exogenní povahy. Tedy na
faktory ležící „vně“ ekonomického systému, jako např. na změny techniky (Lescure), rozvoj
světového trhu (Van Gelderen), na změny v produkci zlata, válečné a revoluční konflikty
apod. Kondratěv, inspirovaný úvahami Marxe a Engelse týkajících se střednědobých
průmyslových cyklů a krizí za kapitalismu, hledá příčiny dlouhých vln v samotné podstatě
kapitalistického systému. Ekonomické faktory a podmínky tedy vedou k rozvoji procesů
konkurence, dobývání nových trhů, válečným a sociálním otřesům aj. – a nikoli opačně (jak
bylo precizováno v kontextu paragrafu 3.2.1. na základě Kondratěvova referátu z roku 1926).
Ve svých příspěvcích Kondratěv dlouhodobé výkyvy ve vývoji kapitalistické
ekonomiky především statisticky popisuje a povyšuje je na „objektivní“ zákonitost. I přes
zmiňovaný pokus však většina pozdějších autorů teoretické vysvětlení jejich vnitřních příčin u
Kondratěva nepovažuje za uspokojivé.770 Pokusil se o nástin teoretického modelu, kde stavěl
na obměně dlouhodobých kapitálových statků a potřebném kapitálu, v návaznosti na TuganaBaranovského Přesvědčivé a obecně akceptované vysvětlení vnitřních příčin dlouhých vln,
resp. jejich mechanizmu ale ani N. D. Kondratěv ještě nevytváří (Van Duijn, 1983).
Obdobně jako u dalších průkopníků i zde lze vypozorovat vliv myšlenek také Marxe a
Engelse. Kondratěvovy studie ekonomické dynamiky, resp. cyklických pohybů vyvolaly na
tehdejší sovětské společensko-vědní frontě rozsáhlé kritické diskuze – např. odmítnutí závěrů
769
770
Např. J. J. Van Duijn dokonce konstatuje, že Kondratěvovy cykly až do 70. let 20. století nebyly pro většinu
ekonomů „nic víc než pouhé cenové cykly bez příslušného teoretického vysvětlení“ (Van Duijn, 1983, s. 68).
767
768
215
ze strany D. I. Oparina771 (Kondratiev, 1989). Existence cyklických pohybů v kapitalistickém
systému komplikovala konečný zánik kapitalismu podle predikcí Marxe a zpochybňovala i
dobová čekání na světovou revoluci. Kritiky v mnohém předznamenaly peripetie Kondratěva,
jakožto i tradičně odmítavý a zjednodušený postoj marxistů k dlouhým vlnám vůbec.772
Kondratěvova koncepce dlouhých vln – i když je spojena s četnými spornými, blíže
nerozvedenými a nedopracovanými místy (i metodologickými aj. nedostatky) – může být
považována za základ moderních přístupů. A Kondratěv za faktického zakladatele jejich
analýzy, resp. spolu se Schumpeterem, i za dosud nejvýznamnějšího představitele.773
Kondratěv položil většinu základních stavebních kamenů moderní teorie dlouhých vln, na
které navázal Schumpeter koncepcí shlukováním inovací, vysvětlující vnitřní mechanizmus
hospodářských cyklů. Hlavní roli v mechanizmu „dlouhovlnných“ cyklických fluktuací
následně hrají vlny bazických inovací a změny inovační aktivity individuálních podnikatelů.
Zárodky této myšlenky obsahuje již dílo Kondratěva (předtím částečně např. i Van
Gelderena), ovšem až Schumpeter tuto staví do centra pozornosti a nejuceleněji rozpracovává.
Zopakujme, že Kondratěv nepovažoval technické a technologické změny za stav,
nýbrž pojímal je ve smyslu vnitřních ekonomických procesů. Taktéž již rozlišuje mezi
invencemi a inovacemi atd. Jak uvádí J. J. Van Duijn (1983), téměř všechny stavební kameny
pro vytvoření endogenní teorie dlouhých vln Kondratěv akceptoval. Uznával význam
technických a technologických inovací774 (i když samotný mechanizmus dlouhých vln s nimi
ještě přímo nespojuje), pronikl i do načasování zásadních (bazických) inovací s ohledem na
vzestupné a sestupné fáze cyklu. Věděl také, že expanze dlouhé vlny se shoduje s rostoucí
produkcí základních kapitálových statků.
Přesto, podle interpretace Van Duijna,775 opomenul Kondratěv připojit dvě důležité
věci. Přehlédl (či nedocenil), že inovace776 jsou spojeny s vytvářením nových průmyslových
Jedny z prvních pokusů o vysvětlení mechanizmu dlouhých vln byly i monetární koncepce, založené na
objevech ložisek zlata majících vliv na pohyby zlatých zásob. Např. přístupy vycházející z kvantitativní teorie G.
K. Cassela (1932), a v jeho šlépějích jdoucího dobového oponenta Kondratěva D. I. Oparina (Kondratiev, 1989).
Byla předpokládána paralela mezi kolísáním cen („cenovými cykly" v textech předchůdců a průkopníků
dlouhých vln) a celkovým množstvím monetárního zlata. Tyto úvahy jsou dnes považovány za překonané.
Minimálně díky snížení váhy objevů nových nalezišť a souvisejících rozhodnutí (hlavně v JAR a v bývalém
SSSR) v kontextu stále většího oddělování peněžního oběhu a zlatých zásob. Sporný moment představuje i úloha
náhodných faktorů při objevech nalezišť, i když při zohlednění vlivu ceny zlata na jeho produkci lze získat určitý
prostor pro vysvětlení pohybů celkových zlatých zásob. Srov. (Kondratiev, Oparin, 1928), (Tinbergen, 1981).
Podrobněji též viz subkapitolu 3.3.
772
Srov. (Sirůček, 1997b, 2004, 2009), (Sirůček, Heczko, 2006b, 2010), resp. subkapitolu 3.7.
773
K odkazu Kondratěva (nejen) pro moderní zkoumání dlouhých vln podrobněji viz (Sirůček, 1998b,c,d,e,f,g).
Srov. (Barnett, 1998), (Garvy, 1943), (Půlpán, 1997), (Van Duijn, 1983).
774
U moderních teorií dlouhých vln převažují koncepce stavící na výskytu pravidelností v rámci ekonomického
vývoje ve smyslu dlouhodobých cyklů. Mnoho zastánců mají zejména teorie zdůrazňující hlubší souvislost právě
s inovacemi. Pokud rozdělíme teorie dlouhých vln z hlediska kauzality pak pozice Kondratěva, spadá do skupiny
koncepcí, předpokládajících, „že samy inovace jsou co do řádu, kvantity a času synchronizovány, strukturovány
hospodářským cyklem, jehož rytmus je sám výrazem kapitalismu vlastního, vnitřního regulačního mechanismu“
(Mejstřík, 1990, s. 1346). Jak bylo uvedeno, Kondratěv považoval za materiální základ dlouhých cyklů procesy
spjaté s fixním kapitálem, jehož opotřebení, expanze a obnova neprobíhá plynule, nýbrž nárazovitě. Obměna
základních investičních fondů vyžaduje dlouhou dobu a je spojena s vysokými náklady; její skokovitý ráz se
projevuje kolísáním dlouhých vln. „Samy ekonomické prvky, podle jeho názoru, tíhnou k rovnovážné úrovni,
která se sama v procesu cyklického kolísání posouvá vzhůru“ (tamtéž). Obdobné moderní „kapitálové“ či
„investiční“ teorie dlouhých vln jsou pak spojeny s autory jako Forrester (s novou metodou analýzy
ekonomických cyklů na základě simulačního modelu systémové mnohoodvětvové dynamiky), Matthews a
Cherry (cykly vázané na určitá stejná odvětví) či specifickým modelem Rostowa. Podrobněji viz subkapitolu 3.6.
775
Srov. syntetizující koncept dlouhých vln J. J. Van Duijna načtrnutý paragrafem 3.6.2.
776
Důležitost inovací si uvědomoval, nicméně nevztahoval tyto k investicím. Srov. (Van Duijn, 1983). I
s ohledem na výše uvedené opět připomeňme nesporná zjednodušení při používání „pracovních“ označení typu
771
216
sektorů, a ty vyžadují svoji vlastní infrastrukturu. Místo toho si půjčil De Wolffovu (a v
podstatě marxistickou) myšlenku „echo-cyklů“,777 použil teorii „volných zápůjčních fondů“
Tugana-Baranovského a obě přenesl do rámce dlouhodobých cyklů, a tím vytvořil umělou
konstrukci komplexně neřešící uvedený problém. G. Garvy (1943) v této souvislosti posuzuje
celý výsledek, možná až příliš příkře, slovy: „Tato Kondratěvova úplná teoretická konstrukce
se po zvážení jeví jako neobyčejně nerealistická“ (Van Duijn, 1983, s. 67).
Kondratěvovo originální dílo ovlivnilo řadu následovníků výzkumů dlouhodobých
cyklů, a může být v mnohém inspirativní např. i pro výklad naší doby (jak naznačují pasáže
subkapitoly 4.5.). Na tehdy dostupné studie Kondratěva navázal ve 30. letech 20. století J. A.
Schumpeter analýzou vnitřních i vnějších faktorů cyklického vývoje kapitalistické tržní
ekonomiky, svou teorií inovací a shlukováním inovací, a to včetně i aparátu použitelného pro
měření průběhu hospodářského cyklu, jak precizují paragrafy subkapitoly 3.4.
přístup „inovačně-investiční“ či „kondratěvsko-schumpeterovský“ v tomto textu. K členění „dlouhovlnných“
koncepcí, včetně „inovačních“ přístupů – podrobněji viz pasáže subkapitoly 3.3., resp. subkapitoly 3.6.
777
217
Pohnutý osud a nenaplněné ambice N. D. Kondratěva jsou do značné míry typické pro
představitele ruského, resp. sovětského nemarxistického ekonomického myšlení nedlouho
před a po bolševické revoluci a ve 20. letech 20. století. Samotný Kondratěv byl dvakrát
odsouzen, vězněn a zastřelen i dvakrát rehabilitován. I přes obvyklé řazení Kondratěva mezi
ne-marxisty je přitom myšlenkami Marxe a Engelse ovlivněn a jeho dílo částečně
koresponduje i např. s dialektickou logikou vývoje výrobních sil a výrobních vztahů.
Kondratěvovy originální myšlenky (i přes metodologické a jiné nedostatky, dané především
dobově) – jako jeden z nejvýznamnějších výsledků společensko-vědního výzkumu 20. let 20.
století, a to nejenom v podmínkách SSSR – ovlivnily celou řadu následovníků zkoumání
nejenom dlouhodobých cyklů. A jsou inspirativní taktéž i z hlediska aktuálních problémů. V
rámci různorodých a širokých aktivit ekonoma a statistika N. D. Kondratěva (zaměřených
především na problematiku rozvoje zemědělství, metodologii plánování apod.) mu světovou
proslulost přinesly práce z oblasti ekonomické dynamiky a konjunktur. Dodnes plně
nedoceněná osobnost Kondratěva náleží k průkopníkům zkoumání ekonomické dynamiky.
N. D. Kondratěv, mimo jiné, ve vězení cca v polovině 30. let 20. století načrtává i pokus o
neoklasický model ekonomického růstu atd. V rámci plánu výzkumů ekonomické dynamiky
se Kondratěv hodlal podrobně věnovat různým dynamickým, resp. cyklickým pohybům.
V nenaplněném plánu práce největšího věhlasu dosáhla identifikace „velkých cyklů
konjunktury“ (dlouhých vln) v trvání kolem půlstoletí. Vzestup I. dlouhé vlny N. D.
Kondratěv datuje od období 1787-92 do období 1810-17 a sestupnou fázi od období 1810-17
do období 1844-51. U II. dlouhé vlny Kondratěv uvádí vzestupnou fázi od období 1844-51
do období 1870-75 a fázi sestupnou od období 1870-75 do období 1890-96. V případě III.
dlouhé vlny Kondratěv identifikuje vzestupnou fázi od období 1890-96 do období 1914-20.
Kondratěv přitom zpracovává empirické údaje o časových řadách a změnách různých
ekonomických ukazatelů (hodnotových i naturálních), a na základě propracovaných
statistických postupů prokazuje existenci dlouhých vln. Dlouhé vlny pojímá nejen jako
fenomén sféry oběhu, ale i výroby. První propracovanější důkazy existence dlouhých vln i
jeden z prvních pokusů o příslušné teoretické zarámování tak zůstávají spojeny – s mnohdy
dosud ne úplně známým – vkladem Kondratěva, resp. jeho texty z 20. let 20. století.
Studiemi o dlouhých vlnách pokládá základy tohoto zkoumání především na Západě.
N. D. Kondratěv podtrhoval pravidelný a cyklických charakter 48-55letých dlouhých vln a
příslušný mechanizmus spojoval s vnitřními procesy a příčinami kapitalistické ekonomiky,
a to především se změnami velikosti disponibilního kapitálu. Dlouhé vlny přitom nepojímá
pouze kvantitativně. Je si vědom, že závěry získané pouze na základě statistických metod a
teoretických křivek nejsou zcela dostatečné pro jednoznačné potvrzení existence a určení
dlouhých vln. Proto považuje za nezbytné zabývat se také procesy vývoje kapitalismu v jeho
konkrétně-historických podobách, a nikoli jen na základě čísel. V kontextu dynamiky
vývoje těchto doplňujících údajů historicko-popisného charakteru zformuluje empirické
pravidelnosti v průběhu dlouhodobých cyklů. Týkají se např. nezbytných technických změn
(a šířeji hlubokých proměn hospodářského života) před nástupem, resp. na počátku
rostoucí fáze dlouhé vlny. Na období vzestupu velké vlny taktéž připadá nejvíce sociálních
otřesů (válek a revolucí). Sestupná období dlouhých vlny bývají doprovázena dlouhotrvající
a zvláště ostře se projevující depresí zemědělství. V obdobích vzestupů dlouhých vln jsou
střednědobé kapitalistické cykly charakterizovány krátkou depresí a intenzivními vzestupy a
v obdobích sestupů dlouhých vln pak bývá charakteristika střednědobých cyklů obrácená.
218
Podle pokusu o teoretický model dlouhých vln u N. D. Kondratěva se počátek vzestupu
dlouhé vlny shoduje s momentem, kdy úspory a akumulace kapitálu dosahují intenzity, při
níž se stává možným rentabilní investování kapitálu, s cílem vytvoření základních výrobních
sil a radikální modernizace techniky a technologií. Počínající zvyšování tempa
hospodářského života, komplikované kapitalistickými střednědobými cykly, vyvolává
zostřování sociálního boje, soupeření o trhy a vnější konflikty. V naznačených procesech
dochází k zpomalování tempa akumulace kapitálu a zesiluje proces alokace volného
kapitálu. Zesílení vlivu těchto faktorů vyvolává přelom v tempech růstu ekonomického
vývoje, a vede k jeho zpomalení. I přes to, že je působení naznačených faktorů silnější v
průmyslu, přelom se obvykle shoduje s počátkem dlouhodobé zemědělské deprese. Snížení
tempa rozvoje hospodářství způsobuje zesílení procesu akumulace kapitálu ze strany
průmyslově-finančních a jiných skupin, které probíhá do značné míry na úkor zemědělství.
Všechno naznačené vytváří podmínky pro další vzestupnou fázi „velkého cyklu
konjunktury“, který se znovu opakuje, ovšem již na nové úrovni rozvoje výrobních sil.
Už N. D. Kondratěv technologické změny nepovažuje za stav, nýbrž pojímá tyto ve smyslu
vnitřních ekonomických procesů. Operuje tedy s endogenním charakterem technologických
změn a zřejmě jako první ekonom považuje vědeckotechnický pokrok za endogenní faktor
hospodářského rozvoje. Rozlišuje již také mezi invencemi a inovacemi a zdůrazňuje, že
inovace mohou „prosperovat“ (a tedy být masově aplikovány) pouze při vhodných
ekonomických podmínkách. Kondratěv soudobých pojmů ještě přímo neužívá a hovoří o
technických objevech a vynálezech, resp. o nutných podmínkách pozdější masové aplikace.
Samotným technickým a technologickým inovacím ovšem příliš pozornosti nevěnuje, a svou
teoretickou koncepci opírá o mechanizmus kolísání základních kapitálových aktiv, tj. staví
na vlnovitém charakteru investičního procesu a potřebném kapitálu. Téměř všechny
potřebné stavební kameny pro vytvoření „endogenní“ teorie dlouhých vln však Kondratěv
akceptoval. Uznával význam technických a technologických inovací, pronikl i do
načasování zásadních inovací s ohledem na vzestupné a sestupné fáze dlouhé vlny, Věděl
též, že expanze dlouhé vlny se shoduje s rostoucí produkcí základních kapitálových statků.
Z hlediska poválečných přístupů (např. podle interpretace J. J. Van Duijna) bývá kriticky
připomínáno, že Kondratěv např. nedocenil spojení inovací s vytvářením nových
průmyslových sektorů, vyžadujících vlastní infrastrukturu atd.
N. D. Kondratěv sice pokládá samotné základy zkoumání a teorie dlouhých vln, nicméně
jeho teoretický model mechanizmu dlouhých vln obvykle není považován za úplný,
konzistentní a za obecněji akceptovatelný. Přesto lze N. D. Kondratěva považovat nejenom
za faktického zakladatele moderního zkoumání dlouhých vln, ale spolu s J. A.
Schumpeterem i za dosud nejvýznamnějšího představitele „dlouhovlnné“ teorie.
Další zásadní krok učinil J. A. Schumpeter tezí, že hlavní roli v mechanizmu
„dlouhovlnných“ cyklických fluktuací hrají shluky („vlny“) bazických inovací a změny
inovační aktivity individuálních podnikatelů. Zárodky této myšlenky obsahuje již dílo N. D.
Kondratěva (předtím např. J. Van Gelderena), ovšem teprve Schumpeter tuto tezi staví do
centra pozornosti, důkladněji teoreticky rozpracovává i empiricky dokumentuje.
V centru pozornosti této monografie se nacházejí především dlouhodobé cykly, resp. dlouhé
K-vlny tzv. „kondratěvsko-schumpeterovského“ typu vycházející z odkazu především právě
N. D. Kondratěva a J. A. Schumpetera. Nicméně názory, a přístupy, Kondratěva a
Schumpetera totožné přitom nebyly, a ani samotného Kondratěva není možné přímo řadit
k čistě „inovační“ teorii vysvětlení dlouhých vln.
219
3.3. Zkoumání dlouhých vln v meziválečném období
V roce 1935, kdy vychází Kondratěvův zásadní příspěvek k teorii dlouhých vln
v angličtině,778 poměrně rozsáhlá literatura zabývající se dlouhovlnnou problematikou již na
Západě existovala. A to včetně pokusů o objasnění příslušného mechanizmu. Nemálo autorů
ostatně považovalo, a stále považuje, již sám fakt Velké hospodářské krize („Velké
deprese“)779 1929-33 za nejlepší potvrzení existence dlouhých vln (Van Duijn, 1983).780
Meziválečné období (20. a 30. léta minulého století) je nezřídka pokládáno za období
největšího rozmachu a rozpracování myšlenek cyklického vývoje vyspělých ekonomik v
západní ekonomické literatuře (Napoleoni, 1968). K rozvoji teorie makroekonomických
fluktuací a různých ekonomických cyklů tehdy přitom přispěla celá řada autorů. Meziválečné
období se tak stává jakýmsi „zlatým věkem“ zkoumání ekonomických výkyvů
(„konjunktur“), resp. ekonomických cyklů.781 V tomto kontextu se objevují mnohé příspěvky
týkající se přímo dlouhých vln. I přes jistou popularitu a módnost dlouhovlnné problematiky,
a to po určitou – i když dosti krátkou – dobu taktéž i v Sovětském svazu, však zkoumání
dlouhodobých hospodářských cyklů v podstatě stále zůstávala na okraji zájmu standardní
ekonomické vědy a významněji nepronikla do jejích hlavních proudů.
Vlevo: G. K. Cassel (1866-1945)782
Druhý zleva: W. C. Mitchell (1874-1948)783
Třetí zleva: L. D. Bronštejn-Trockij (1879-1940)784
Vpravo: E. Wagemann (1884-1956)785
The Long Waves in Economic Life (Kondratiev, 1935) – předtím publikuje též v německých odborných
časopisech (Kondratiev, 1926, 1928). K pramenům podrobněji viz (Kondratiev, 1989). Srov. (Garvy, 1943).
779
Srov. zasazení (nejen) této krize do kulis střednědobého i dlouhodobého cyklického vývoje v pasáži 4.5.3.1.
780
Van Duijn v souvislosti s předválečnými pokusy o vysvětlení dlouhých vln uvádí: „Ostatní autoři (zde
míněni ekonomové předválečného období mimo N. D. Kondratěva a J. A. Schumpetera – pozn. PS) přinášejí
mnoho argumentů týkajících se dnešních problémů, ale soustřeďují se však na faktory, které již pro dnešní úvahy
nejsou tak podstatné“ (Van Duijn, 1983, s. 68).
781
Ne všichni přitom ovšem uznávají cyklický charakter fluktuací. I mnozí autoři (především z období před II.
světovou válkou) sice dlouhodobé výkyvy určitých veličin připouštěli, ale popírali jejich cyklický charakter.
Srov. (Napoleoni, 1968).
782
Pramen: https://en.wikipedia.org/wiki/Gustav_Cassel [cit. 29. 6. 2015].
783
Pramen: http://www.britannica.com/biography/Wesley-C-Mitchell [cit. 29. 6. 2015].
784
Pramen: https://www.marxists.org/cestina/trocky/1919/DRR/indxDRR.html [cit. 29. 6. 2015].
785
Pramen: https://de.wikipedia.org/wiki/Ernst_Wagemann [cit. 29. 6. 2015].
778
220
3.3.1. Hlavní příspěvky ke zkoumání dlouhých vln mezi válkami
V meziválečném období značnou dobovou pozornost přitahovaly cyklické pohyby
(„konjunktury“), resp. fluktuace různých ekonomických veličin. Aktivitu vyvíjela celá řada
pracovišť (Moskva, Berlín, Vídeň, Harvard aj.). Existuje obsáhlá sovětská (L. D. Trockij),
německá (E. Wagemann aj.), švédská (J. G. K. Wicksell, G. K. Cassel), francouzská (F.
Simiand, J. Sirol) či belgická (L. H. Dupriez) nebo americká (W. C. Mitchell, A. H. Hansen,
N. J. Silberling, J. M. Clark) literatura, obsahující nemálo textů i o dlouhých vlnách.786
Nedlouho po Kondratěvovi se o problematiku dlouhých vln začal v podmínkách
rodícího se Sovětského svazu živě zajímat i politický činitel, publicista a vědec L. D. Trockij
(Bronštejn). S koncepcí dlouhých vln byl obeznámen již z prací Parvuse a posléze se aktivně
zapojuje do diskusí a posouzení Kondratěvova přístupu ve 20. letech v SSSR. Podle názoru
Trockého mělo pochopení a objasnění těchto otázek značný význam pro zlepšení analýzy a
prognózy mezinárodních konfliktů v dlouhodobém horizontu. Koncepci dlouhých vln tedy
oceňoval a posuzoval v kontextu obecnější problematiky perspektiv světového revolučního
procesu. V oblasti zahraniční politiky propagoval svou koncepci „permanentní revoluce“.787
V první polovině 20. let 20. století, zejména kolem roku 1924, věnovala ruská
komunistická strana velkou pozornost diskusi o „socialismu v jedné zemi“. První názor, který
reprezentoval Trockij, tradičně tvrdil, že socialismus může zvítězit pouze v mezinárodním
měřítku. Druhý názorový proud, zastávaný především Stalinem, vycházel ze stanoviska, že
socialismus lze vybudovat i v jediné zemi a to i v zemi tak zaostalé jako Rusko. Podle Stalina
je možné socialismus vybudovat v jedné zemi, ale jeho bezpečnost bude nezvratně zajištěna
teprve tehdy, až socialismus zvítězí i v mezinárodním měřítku. Tato diskuse definitivně
skončila na XIV. sjezdu VKS(b) v roce 1925 vítězstvím Stalinova přístupu.788
V několika příspěvcích Trockij (1921, 1923, 1926) dokládá existenci dlouhých vln.
Uznává vlnovitý charakter rozvoje kapitalistické ekonomiky, ale nevidí v něm projev
vnitřních zákonitostí vývoje kapitalismu. K označení dlouhých vln nechce používat kategorii
cyklu, zejména kvůli snahám vyhnout se mechanické interpretaci. Trockij rozpracoval i
způsob jejich datování a snažil se, podobně jako později Schumpeter, taktéž formulovat
vzájemnou závislost a provázanost mezi tradičními průmyslovými (tj. střednědobými) cykly a
dlouhými vlnami. Spěl k závěru, že v období dlouhodobého vzestupu cen jsou krize krátké a
mají povrchový charakter, doba konjunktury je naopak značně delší. V dlouhodobé sestupné
fázi jsou krize v rámci střednědobých cyklů delší a vzestupy kratší, více povrchové a nejisté.
Již v roce 1921 předpovídal, že v důsledku neúspěchů socialistických revolucí v Evropě bude
další revoluce možná až za 20-30 let nové fáze dlouhodobé expanze. Podobné závěry v
podstatě vyplývají i z teorie a datování dlouhých vln u Kondratěva (Kondratiev, 1989).
Trockij ovšem kritizoval a nesouhlasil s Kondratěvem, a to především ve dvou
hlavních bodech: Striktně odmítal analogii mezi střednědobým ekonomickým cyklem a
dlouhými vlnami a odmítal i přenášení marxistického vysvětlení krizí na dlouhé vlny. Podle
jeho mínění dlouhé vlny nemají podobu „přirozené nutnosti“ (Rosier, Dockés, 1987, s. 148)
jako klasické cykly střednědobé, a proto dlouhé vlny také jako cykly neoznačuje a nenazývá.
Trockij soudil, že klasický střednědobý cyklus lze vysvětlit pomocí vnitřní dynamiky
kapitalistického výrobního způsobu, ale charakter a dobu trvání dlouhých vln objasňují spíše
faktory „vnějšího prostředí“, ve kterém se kapitalismus vyvíjí (především války a revoluce,
koloniální výboje, objevení a otevření nových zdrojů surovin apod.).
Podrobněji viz (Sirůček, 1998g, 1999b,e, 2007c aj.). Srov. (Goldstein, 1988), (Van Duijn, 1983).
Později (1927), je vyloučen ze strany, v roce 1929 emigruje a roku 1940 je Trockij zavražděn v Mexiku.
788
„Politika, která se později vyvinula v pětiletý plán a kolektivizaci zemědělství, byla ve skutečnosti rozhodnuta
v tomto roce“ (Sweezy, 1967, s. 340).
786
787
221
Ve své době byly teze Trockého jedním ze stavebních kamenů oficiální ekonomické
teorie sovětských ekonomů, snažících se o oslabení vlivu Kondratěva (jehož názory byly
postupně stále více kritizovány, označovány za nesprávné a později přímo i za nepřátelské).
Kondratěvovi bylo např. připisováno pojetí kapitalismu coby systému, který je schopen trvalé
regenerace a rozvoje, a to v situaci, kdy se oficiálně hovořilo o přirozeném rozpadu
kapitalismu, např. díky vývoji v 30. letech 20. století. Jednoho z hlavních odpůrců
Kondratěvových názorů představoval D. I. Oparin, který navrhl vlastní „monetární“ koncepci
vysvětlení dlouhodobých výkyvů některých ekonomických veličin, silně poznamenanou
myšlenkami G. K. Cassela (Kondratiev, 1989).789
Postoj a stanovisko Trockého ke Kondratěvově koncepci lze shrnout jeho slovy: „Co
se týče oněch velkých (50ti letých) úseků kapitalistického vývoje, které prof. Kondratěv
neopatrně navrhuje také nazývat cykly, jejich charakter a délka jsou určovány nikoli vnitřním
působením kapitalistických sil, ale těmi vnějšími podmínkami, v rámci kterých probíhá
kapitalistický vývoj. Přičleňování nových zemí a kontinentů ke kapitalismu, objevy nových
přírodních zdrojů a v patách za tím významná fakta „doplňkového“ řádu, jako jsou války a
revoluce, určují charakter a střídání vzestupných, stagnačních nebo úpadkových epoch ve
vývoji kapitalismu“ (Trockij, 1923, s. 9).
Během 20.-30. let se studiem ekonomických fluktuací a v tomto kontextu explicitně i
dlouhodobými v Německu zabývali především pozdní představitelé německé historické školy:
A. A. K. Spiethoff (1925, 1955), W. Sombart (1904) a zejména E. Wagemann (1928, 1931).
Spiethoff považovaný za posledního (a co se týče používané metodologie i v podstatě
za nejrealističtějšího)790 představitele německé historické školy patřil k předním autorům
zabývajícím se otázkami ekonomických cyklů různé délky (Napoleoni, 1968). Jeho úvahy
byly silně inspirovány myšlenkami M. I. Tugana-Baranovského, naopak z něho jako předního
představitele „německé theorie konjunkturní“ zase čerpá řada dalších autorů (Vrábek, 1947).
Spiethoff nepovažoval ekonomický cyklus za samostatný jev, nýbrž chápal jej jako část
„hospodářské formy“. Nespatřoval v něm pouze problém nadvýroby, ale určitou vlastnost
ekonomiky. V této souvislosti cyklus spojoval především s procesy obnovování techniky a
rozšiřováním trhů, v jeho koncepci důležitou roli hrála výroba výrobních prostředků.791
Kapitalistický ekonomický cyklus, zejména cyklus střednědobý bude, dle Spiethoffa,
zůstane zachován i nadále, neboť je v něm obsažena „životní šťáva“ ekonomického
mechanizmu. Pokud by cyklický vývoj ustal, zmizela by i schopnost kapitalismu zvětšovat
bohatství. Přitom však zmiňoval nezbytná negativa cyklického vývoje (propady produkce,
nezaměstnanost aj.). Spiethoffovy úvahy silně ovlivnily Schumpetera a též i J. M. Keynese.
Mezi další německé „konjunkturalisty“ doby o něco dřívější náleží W. Sombart, často
řazený ke druhé generaci mladší německé historické školy či ke katedrovému socialismu.
Tento ekonom, filozof („neokantovec“) sociolog a historik se zabýval především otázkami
ekonomického vývoje. Snažil se o spojení teoretického a historického přístupu. Byl známý
jako jeden ze zakladatelů teorie „řízeného kapitalismu“ a ve svých textech se dotýkal i otázek
spojených přímo s dlouhými vlnami (Sombart, 1904).792
Srov. paragraf 3.2.1. Podrobněji též viz (Sirůček, 1998b,g).
791
Zdůrazňoval nutnost přesných proporcí mezi výrobou výrobních prostředků a poptávkou po nich, v čemž
spatřoval jediný možný způsob udržení rovnováhy. Jeho úvahy se týkaly i úlohy investic, jejich očekávaných
výnosů, nerovnováh a disproporcí přirozeně vznikajících v kapitalistické tržní ekonomice či psychologických
aspektů ekonomické činnosti a očekávání apod. Podrobněji viz (Vrábek, 1947).
792
Sombart (1904) vystavěl střednědobou „konjunkturní“ teorii na rozdílu mezi „organickou“ a
„anorganickou“ (např. průmysl železářský) produkcí. „Organickou produkcí“ se rozumí tzv. průmyslové
789
790
222
Významný příspěvek ke koncepcím makrovýkyvů i ve velmi dlouhých obdobích je
spojen s pracemi E. Wagemanna. Tento ekonom a statistik byl ve 20. letech prezidentem
Říšského statistického úřadu, působil i na tehdy největším evropském pracovišti zabývajícím
se otázkami konjunkturálních kolísání – v berlínském Institutu pro konjunkturální výzkum.793
Wagemann (1928a,b, 1929, 1931) pracoval především se zhruba osmiletým
konjunkturním cyklem794 získaným na základě analýzy vývoje německé ekonomiky, u
kterého rozlišoval depresi, vzestup, vysokou konjunkturu a klesání. V souvislosti s
ekonomickými fluktuacemi bylo důležité i jeho třídění hospodářských pohybů na
neperiodické (spojité a nespojité, které dále rozčleňoval na trvalé a přechodné) a na
periodické (rytmicky vázané, tj. sezónní kmitání a rytmicky volné, tj. konjunkturní pohyby)
pohyby, způsobené vlastními „konjunkturními změnami“. Dlouhé vlny považoval za jev
demograficko-ekonomický a upozorňoval na střídání generací. Energickou a podnikavou
generaci čas od času vystřídá generace spořivá a opatrnická. V rámci sporných pokusů o
vysvětlení dlouhých vln vyzdvihoval také význam válek. Uváděl i poněkud spekulativní
150leté cykly s růstovými léty 1750-1825, později 1900-75 a obdobími poklesu v letech
1825-1900 (resp. 1975-2050).795
V. Vrábek v souvislosti s dlouhodobými cykly uvádí: „Někteří dovozují, že do
vzestupné vlny spadají periody válek, do sestupné doba sociálních a výrobních reforem. Opět
jiní považují „dlouhé vlny“ za socialistické theorie (Wolff a Kondratěv!). Mám za to, že
politické smýšlení „objevitelů“ dlouhých vln nemá co činiti s fakty, které jsou ověřeny historií.
Jiní je uvádějí v souvislosti s produkcí zlata, avšak zde patrně zaměňují příčinu a následek
(Wagemann), nebo mezinárodním obchodem (dlouhodobé závazky se likvidují mezi národy v
době 25-30 let)“ (Vrábek, 1947, s. 386). Závěrem dodává: „Objevem dlouhých vln přibyl pro
konjunkturní theorii a statistiky nový problém, kterému bude se musit věnovati“ (tamtéž).
Ve 30. letech 20. století se hospodářským fluktuacím v delších časových horizontech
věnovali také belgičtí ekonomové v Lovani. Pozornost zaměřovali především na analýzu
empirických zákonitostí dlouhých vln. Nejvýznamnější byly studie L. H. Duprieze (1935,
1947). Dupriez interpretoval dlouhé cyklické vlny jako „konglomerát krátkodobých výkyvů a
zásadních technických zlepšení“ (Stehlík, 1996, s. 71). Značnou pozornost v této souvislosti
věnoval i změnám hodnoty peněz, kolísání objemu úvěrů či výkyvům v produkci zlata.
Dupriez přitom rozlišoval pouze dvě kategorie ekonomických pohybů. A to dlouhodobé a
rostliny, dodávající suroviny pro řadu průmyslových odvětví (cukrovka, ječmen, kaučuk, bavlna brambory aj.).
„Anorganické průmysly netrpí nedostatkem materiálu a mohou se podle libosti rozšířiti. Naopak u organických
průmyslů závisí množství suroviny na výsledku žní a může nastati úplný nedostatek materiálu. Prosperita
anorganického průmyslu závisí na rozvoji konjunktury, organický průmysl může v době konjunktury míti
nedostatek materiálu a trpěti depresí. Tak zůstává organický průmysl za anorganickým a správný poměr mezi
oběma je porušen. V základě je moderní krise důsledkem tohoto přírodního a hospodářského rozporu“ (Vrábek,
1947, s. 142). Sombart byl autorem řady originálních postřehů o vzniku kapitalismu na základě „kapitalistického
ducha“ Židů, členění kapitalismu, rušivém vlivu válek na ekonomický život apod. Srov. (Sirůček a kol., 2007).
793
Zde nutno připomenout působení Kondratěva na „jeho“ moskevském Institutu, jehož výsledky byly s
berlínským pracovištěm minimálně srovnatelné. Podrobněji viz (Kondratiev, 1989). Srov. subkapitolu 3.2.
794
Ekonomika podle Wagemanna představuje živý organismus a „ekonomická dynamika se má řídit především
organicko- biologickým principem“ (Vrábek, 1947, s. 27). Srov. (Wagemann, 1931).
795
Uvedená periodizace „dlouhovlnných“ fází ve srovnání s periodizací u Kondratěva či později u Schumpetera
aj. pokulhává. Např. je sporná dynamika vývoje v prvním půlstoletí 20. století, v druhé polovině 20. století byla
pozorována i delší úspěšná, růstová, období apod. Srov. (Kondratiev, 1989), resp. tabulku 3.1. a (Schumpeter,
1989), resp. tabulku 3.2. Wagemann (1928a, 1929, 1931) též operuje s vlnami 1690-1730 a 1730-90. Srov.
Stehlík (1998), resp. paragrafy 2.2.2. a 2.2.3.
223
„konjunkturální“, které rovněž nazývá cyklickými. Ostatní výkyvy na základě statistických
údajů odmítá (Dupriez, 1947).796
V meziválečném období je výzkum dlouhých vln specifickým způsobem prováděn i
ve Francii, a to v „sociologizujícím“, resp. „historizujícím“ duchu. Především F. J. Ch.
Simiand (Simiand, 1933) a C. E. Labrousse (Labrousse et al., 1933) kladli akcent na údaje
popisující evropskou historii do průmyslové revoluce. Známé jsou též snahy Simianda797 i
dalších francouzských ekonomů a sociologů zavést do politické ekonomie pozitivní metodu,
která měla být realističtější než neoklasická „čistá ekonomie“ (James, 1968).
Otázkami spojenými s dlouhými vlnami se zabývali i švédští ekonomové, předchůdci,
resp. zakladatelé švédské (stockholmské) školy: J. G. K. Wicksell (který značnou část svých
prací však vytvořil už před I. světovou válkou) a G. K. Cassel. Nejvýznamnější průkopník
specifické švédské ekonomické tradice Wicksell některými myšlenkami překonával
neoklasický teoretický systém a ovlivnil J. M. Keynese, resp. předznamenal samotné
keynesovství.798 Známá je jeho teorie kapitálu (v návaznosti na E. Böhm-Bawerka), přínos při
rozpracování kvantitativní teorie peněz (včetně jejich krátkodobé ne-neutrality), formulování
modelu všeobecné ekonomické rovnováhy, úvahy o dynamické rovnováze úspor a investic a
další příspěvky k ekonomickému myšlení, jakož i myšlenky věnované problematice
ekonomických cyklů.799 Ostatně Wicksellova práce z roku 1898 obsahovala i jednu z vůbec
prvních zmínek o dlouhodobých fluktuacích ekonomického vývoje, na což se odvolává i N.
D. Kondratěv.800
Wicksell vysvětloval dlouhodobé kolísání cen na základě rozdílů v pohybu
„přirozené“ (reálné) a peněžní (tržní) úrokové míry. Zvýšení „přirozené“ úrokové míry
působí na pohyb peněžní úrokové míry nikoli najednou, ale se zpožděním a nikoli v plné
míře. Převis „přirozené“ úrokové míry nad peněžní je podmíněn dodatečnou poptávkou
reálného sektoru ekonomiky po výrobních komoditách a službách, což dává impuls ke
„Autor se zřejmě snažil o teoretické vysvětlení ..., ale studium krátkodobých fakt jej od této myšlenky
odvedlo. Zdálo se mu, že dlouhodobé pohyby jsou většinou spojeny s peněžními jevy, toto tvrzení spojuje
Duprieze se Simiandem ...“ (James, 1968, s. 388).
797
Připomeňme (blíže viz pasáže 2.2. či 3.1.), že podnětem ke zkoumáni dlouhodobých výkyvů v dynamice
hospodářského růstu se stávají periodické fluktuace cenové hladiny na konci 18. a v průběhu 19. století. Cyklus
se projevoval výkyvy velkoobchodních či maloobchodních cen, s cyklem dvou téměř stejně dlouhých fází 20-25
let. Simiand tyto dvě fáze dlouhodobého cyklu (identifikovaného právě především na základě pozorování
výkyvů velkoobchodních a maloobchodních cen), nazývá fáze „A“ a „B“. Fáze „A“ se vyznačuje tendencí
k růstu cen a stálému vzestupu výroby. Pro fázi „B“ je příznačný pokles cen a zpomalení hospodářského růstu.
„Od konce 18. století do 1. světové války proběhlo pět fází (což odpovídá dvěma a půl cyklu): 1788-1815 (fáze
(A)), 1815-1848/50 (fáze (B)). 1848/50-1873 (fáze (A)), 1873-1896 (fáze (B), zvaná někdy „velká deprese“, i
když nedošlo k celkovému poklesu produkce), 1896 až 1913 (fáze (A))“ (Echaudemaison a kol., 1995, s. 38).
Slovník pokračuje, že po I. světové válce někteří ekonomové a historici chtěli odhalit nové Kodratěvovy cykly.
„Je to problematické, neboť dlouhodobé výkyvy cen na základě fází (A) a (B) již neodpovídají znakům typickým
pro 19. století. Ve 20. století dochází mimo recese k trvalým inflačním tendencím“ (tamtéž). Srov. (Kondratiev,
1989), (Van Duijn, 1983). Dodejme, že citovaný slovník u vysvětlení dlouhých vln, vedle koncepcí
poukazujících na vliv peněz („vývoj nabídky drahých kovů“), za nejznámější vysvětlení označuje teorii
Schumpetera: „s fázemi (A) jsou spojeny velké inovační procesy – rozvoj železnice a pokrok v hutnictví vysvětlují
fázi (A) v letech 1848-1873; naopak, vyčerpání jejich dynamických účinků a jejich negativní následky vyvolaly
zpomalení růstu a tendenci k recesi“ (Echaudemaison a kol., 1995, s. 38). Srov. (Novotný, 2000, 2004).
798
799
Wicksellovy úvahy o vnějších i vnitřních příčinách krizí apod. představují jeden ze základních zdrojů pojetí
střednědobého cyklu, které uplatňovali a rozvíjeli zejména další švédští ekonomové. Blíže viz (Wicksell, 1934).
800
Připomeňme, že v závěrečné řeči zakončující diskuze v Moskvě roku 1926, když vyvrací kritické námitky D.
I. Oparina Kondratěv prohlásil: „Považuji za nezbytné ukázat, že ... k velmi podobným závěrům ohledně pohybu
cen, úroku a akumulace, ještě výrazně dříve dospěl Knut Wicksell ... Přitom ... Wicksell definuje od roku 1782
do roku 1896 ... téměř ty samé velké cykly, jako já“ (Kondratiev, 1989, s. 332). Blíže též viz pasáže 3.1. a 3.2.
796
224
kumulativnímu růstu cen. Postupně roste poptávka po zápůjčním kapitálu a peněžní úroková
míra se zvyšuje. Snížení „přirozené“ úrokové míry vyvolává procesy opačné.801
V souvislosti s Wicksellem je nutné také zmínit, že, stejně jako Kondratěv, i on silně
chápal význam dynamické analýzy. Pokusy o položení jejích základů byly u Wicksella
spojeny s rozpracováním teorie kapitálu a úroku na základě neoklasických koncepcí mezního
užitku a mezní produktivity. Zvláštní pozornost věnoval procesům akumulace kapitálu, jejich
vlivu na rozměry výroby a rozdělování, na ceny a také působení procesů probíhajících ve
finanční sféře a sféře peněžního oběhu na akumulaci.802
Koncepce G. K. Cassela, založená na kvantitativní teorii peněz, je aktuální např. v
souvislosti s kritikou Kondratěvova referátu Bolšije cikly ekonomičeskoj konjunktury v roce
1926 a s modelem D. I. Oparina.803 Oparin právě na podkladě Casselových myšlenek
vysvětluje (odlišně od přístupu N. D. Kondratěva) dlouhodobá kolísání některých
ekonomických veličin, především cen. Cassel patřil mezi zakladatele švédské školy, i když se
nacházel v jisté opozici k názorům Wicksella, a byl ovlivněn zejména rakouskou školou a
Walrasem. Jeho dílo zahrnuje široký okruh problémů od analýzy peněz a cen až po otázky
mezinárodního obchodu. Kondratěv věnoval pozornost Casselovu vysvětlení cyklu, kdy
hybné síly ekonomického cyklu Cassel spojuje s faktory vnější povahy. 804 Mezi nimi
upozorňuje změny v technice, které udělují impulsy cyklickému vzestupu, jehož hranice
určuje dynamika úrokové míry. Co se týče délky trvání střednědobých cyklů, ta, podle názoru
Cassela kolísá mezi 4-11 lety, cykly tedy trvají v průměru 8,5 roku (Cassel, 1932).
V případě dlouhých vln Cassel, a po něm i další ekonomové, hledají jejich vysvětlení
v peněžních jevech, opírajíce se o různé varianty kvantitativní teorie peněz. V souladu s ní
rychlejší růst peněžní zásoby ve vztahu k produkci vyvolává růst cen, což stimuluje výrobu.
Např. bylo zjištěno, že v 19. století a na počátku 20. století se objevila jistá souběžnost (i když
ne příliš výrazná) mezi dlouhými cykly a změnami zásob zlata (které jsou striktně spojovány s
nabídkou peněz) v porovnání se změnami produkce.
Cassel zkoumal změny v relaci mezi zásobou zlata existující v daném momentě a
„normálním množstvím zlata“ (tj. takovým množstvím, které je vyžadováno potřebami
ekonomické expanze a udržuje stabilitu cen). Z toho odvozená křivka „relativního množství
(nabídky) zlata“ silně koreluje s křivkou všeobecné cenové úrovně v Anglii v období 18501910. Cassel z toho dedukoval, že hlavní příčinou dlouhodobých změn všeobecné cenové
úrovně jsou právě změny „relativního množství zlata“. Závěr je ovšem založen na vratkých
metodologických základech týkajících se zejména určení „normálního množství zlata“ a
rovněž nebere v úvahu jiné formy peněz. Jedná se tedy o silné kvantitativní zjednodušení,
které blíže nespecifikuje ani ekonomické mechanizmy přeměňující zvětšování nabídky
zlatých peněz ve změny cen (Rosier, Dockés, 1987).
Samotná produkce zlata nemůže být chápána jako nezávislý činitel. Taktéž Kondratěv
zdůrazňoval, že produkci zlata do značné míry povzbuzují výkyvy ekonomické aktivity a
Pokles úrokové míry peněžní pod „přirozenou“ podněcuje ve vzestupné fázi hospodářského cyklu investice,
financované z „vynucených úspor“. Deprese je spojena se „špatnými investicemi“, resp. s tím, že některé
investice zahájené ve vzestupné fázi se ukáží být „špatné“. K Wicksellově teorii cyklu blíže viz paragraf 2.1.2.
802
„Myšlenka Wicksella o spojení investičního procesu s pohybem množství peněz spočinula v základech jeho
teorie cyklu, která získala širokého uznání na Západě a měla patrný vliv na mnoho soudobých ekonomů“
803
Podrobněji viz (Kondratiev, 1989), (Sirůček, 1998b,c,d,e,f,g), resp. paragrafy subkapitoly 3.2.
804
V kontextu švédské školy připomeňme, že koncepce hospodářského cyklu Wicksella je monetární, kdy
příčinu cyklů spojuje se změnami peněžní zásoby. Casell příčinu cyklů hledá ve faktorech reálných (technický
pokrok, populační růst, objevy nových přírodních zdrojů). K rozdělení, resp. příčinám cyklů blíže viz část 2.1.2.
801
225
změny cen.805 V minulosti, i ve své době považoval tvorbu peněz za funkci ekonomické
expanze a ne opačně. Ukazují na to určitá zpoždění, které lze objevit mezi růstem produkce
zlata a změnami cen. Produkce zlata vzrůstá přibližně v polovině období dlouhodobé deprese
– sestupné části dlouhé vlny. Tempo růstu se zvyšuje až do počátku dlouhodobého oživení a
poté opět klesá, tzn., že produkce zlata by byla spíše výsledkem změn cen než naopak. Pokles
cen zmenšuje náklady produkce zlata a zvyšuje jeho kupní sílu. Rostou i zisky výrobců.
Opačné charakteristiky platí u zvyšování cen. Z čehož plyne, že produkce zlata zřejmě
nemůže být považována za prvotní příčinu dlouhých vln, ale maximálně za jakýsi doplňkový
faktor stimulující příslušné vzestupné fáze díky růstu kupní síly spojené s přílivem zlata.
V historii meziválečného zkoumání ekonomických cyklů zaujímají významné místo
práce mnohých amerických ekonomů a statistiků.806 V rámci aktivit Harvard Committee on
Economic Ressearch byly např. ekonomické pohyby rozděleny na základní (dlouhodobé –
„sekulární trendy“), sezónní kmitavé („sezónní vlnění“), konjunkturní kmitavé pohyby
(„konjunkturní vlnění“) a ostatní („náhodné“) pohyby.
Důležitou úlohu v rámci koncepcí cyklického vývoje vyspělých tržních ekonomik
sehrálo i setkání odborníků zaměřených na tuto problematiku uskutečněné v roce 1922.807 Zde
cyklus byl obecně pojímán coby opakování, a to i nepravidelné, záporných a kladných fází,
resp. odchylek, které jsou často přesně kvantitativně měřitelné. Empirické zkoumání
ekonomických cyklů bylo populární především ve 20.-40. letech, v poválečném dvacetiletí
byl standardně více kladen důraz na otázky ekonomického růstu, kdy byly konstruovány
tehdy aktuální teoretické modely, sestavovány rovnice apod. Částečné oživení zájmu o otázky
cyklů lze pozorovat opět přibližně od 70. let, s čímž v mnohém koresponduje i nová „vlna“
zájmu světových ekonomů o problematiku dlouhodobých Kondratěvových cyklů (vln).
Klíčovou roli v analýze ekonomických pohybů v USA hrála „Harvardská komise“
(Harvard Committee on Economic Ressearch), vytvořená v roce 1917 při Harvardské
univerzitě pod vedením W. M. Personse a Ch. Bullocka. Především kolem této komise a také
okolo amerických institucí obdobného typu (Ekonomické komise federálního rezervního
systému USA, Národní komise ekonomického výzkumu, speciálních pracovišť při Chicagské
či Stanfordské univerzitě aj.) působila Harvardská škola.808 Její představitelé se zabývali
výzkumem výkyvů ekonomické aktivity různé délky s cílem poznání jejich podstaty a
otázkami prognózování ekonomické konjunktury, přičemž stavěli na širokém využívání
metod statistické a matematické analýzy (teorie pravděpodobnosti, korelační analýzy aj.).
Např. W. M. Persons přispěl k analýze ekonomických pohybů rozdělením cyklu (ve smyslu především cyklu
střednědobého) na pět částí: vzestup, finanční napětí, průmyslová krize, deprese a obrat. Jeho jméno navždy
zůstane (spolu s dalšími Američany I. Fisherem, W. C. Mitchellem, C. Snyderem aj.) také spojeno s rozvojem
statistiky, zejména teorie indexů. Podrobněji viz (Vrábek, 1947).
807
Podrobněji viz paragrafy 2.1.2., resp. 2.1.3.
808
Harvardská škola jako směr západní „konjunkturní vědy“ byla zformována po I. světové válce zejména v
souvislosti s praktickými potřebami výzkumu cyklů a prognózováním hospodářské konjunktury (ve smyslu
etapy pozitivního ekonomického vývoje – tedy fáze střednědobého cyklu). Vzhledem k významu této školy pro
řešení aktuálních praktických problémů byla tato bohatě finančně dotována. Po vzoru USA byly ve 20. letech
zakládány obdobné instituce pro výzkum cyklů (konjunktury) i v Evropě (ve Velké Británii, Francii, Německu,
Rakousku, Itálii, Polsku a v neposlední řadě v SSSR. V roce 1926 Společnost národů založila za stejným účelem
komisi expertů pro řešení otázek spojených s tzv. hospodářským barometrem. Srov. (Vrábek, 1947). Podrobněji
viz paragrafy 2.1.2. a 2.1.3.
805
806
226
Do dějin zkoumání a teorie ekonomických cyklů se nesmazatelně zapsal i
nejvýznamnější člen Harvardské školy W. C. Mitchell,809 ekonom, statistik, zakladatel
empirického směru institucionalismu. V letech 1920-45 stál v čele pracoviště National Bureau
of Economic Ressearch, které udržovalo i čilé kontakty s moskevským institutem N. D.
Kondratěva. Mitchell se stal známým coby odborník v oblasti analýzy ekonomických cyklů a
konjunktur; obohatil ekonomickou vědu zejména o rozpracování statistických metod jejích
výzkumů. Stavěl hlavně na využití popisně statistických a empirických metod.810 Cykličnost
pojímal jako empirickou pravidelnost vlastní kapitalistickému systému811
Další americký ekonom, který proslul svými statistickými a teoretickými úvahami z
oblasti ekonomických cyklů,812 byl A. H. Hansen (1927, 1941, 1951). Uváděl také tzv.
„stavební cyklus“ (zmíněný v kontextu subkapitoly 2.2.), který existuje ve výstavbě budov a
trvá déle nežli cyklus střednědobý (Napoleoni, 1968).
Dlouhodobé tendence ve vývoji ekonomiky, cyklické procesy a hospodářskou politiku
v USA a Anglii od 17. století zkoumal americký ekonom a statistik N. J. Silberling, známý
jako autor prací z ekonomické historie (1923, 1943).
Významný příspěvek k teorii cyklického vývoje vnáší J. M. Clark (1934813). Zabýval
se mnoha otázkami týkajícími se různých objasnění a faktorů spojených s konjunkturním
kolísáním např. cyklickými výkyvy v zemědělském sektoru, otázkami spojenými s principem
akcelerace, problematikou výrobního faktoru kapitálu a příslušného zisku či rozdělením
faktorů způsobujících výkyvy v různých časových obdobích (Vrábek, 1947).
Od přínosu amerického ekonoma J. M. Clarka je nutno odlišovat práce australskoanglického ekonoma a statistika C. G. Clarka. Tento je známý především coby představitel
historicko-sociologických koncepcí růstu a rozvoje, snažících se v 50.-60. letech 20. století o
začlenění vlastního výzkumu růstu do širšího sociálně-politického rámce a kritizujících
Mitchell se zabýval především průběhem 3-4letých ekonomických cyklů v USA (s průměrnou délkou okolo
40 měsíců). Podle něj se tento cyklus sestává z fáze vypětí (prosperita), kontrakce (krize), deprese a zotavení
(oživení). Uvažoval, že každá předchozí fáze již v sobě nese zárodky fáze nové. Srov. (Vrábek, 1947).
810
Mitchell se pokoušel o překonání rozporu mezi ekonomickou teorií a faktografií získanou empirickým
výzkumem cyklů. V duchu mnohých institucionalistů však sklouzával k přílišné popisnosti na úkor ekonomické
teorie, za což byl i často kritizován. Podrobněji viz paragrafy 2.1.2. a 2.1.3.
811
Cyklus pojímal jako formu kapitalistického vývoje. Tato forma pohybu se podobá „zubům pily“. Za klíč k
objasnění hospodářského cyklu považoval zejména kategorii zisku. Ve svém díle uvádí i definici konjunktury:
konjunkturní cykly chápe coby „určitý druh kolébání v hospodářské aktivitě průmyslové společnosti“ (Vrábek,
1947, s. 33). Podrobněji viz (Mitchell, 1913, 1927), (Mitchell, Burns, 1946). Srov. paragrafy subkapitoly 2.1.
812
Hansen je známý také coby představitel a tvůrce „teorie sekulární stagnace“, vzniklé v 30. letech 20. století.
Blíže viz (Hansen, 1938, 1939). „Stagnaci považoval za příznak zralosti kapitalistické ekonomiky (především v
USA) a spojoval ji s klesajícími přírůstky obyvatelstva, které omezují růst spotřeby a investic, se snížením
rozsahu akumulace (vlivem technického pokroku) a omezením možnosti rozšiřování odbytu“ (Ekonomická
encyklopedie, 1984, s. 305). K „sekulární stagnaci“, resp. konceptu „nové sekulární stagnace“ L. H. Summerse
(2014) blíže viz subparagraf 4.5.3.1. Po II. světové válce A. H. Hansen kladl důraz na nedostatečné investice
jako hlavní důvod nevyužití zdrojů – řešení spatřoval v posilování státních zásahů např. formou podpory
investiční aktivity. Podrobněji viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010).
813
J. M. Clark zde např. rozděluje „... z jiného hlediska procesy na ty, které samy dávají podnět (popud) ku
změnám, a na ty, které pouze reagují na jiné činitele. Prvá skupina (která v podstatě se rovná podle mého názoru
exogenním ...) nedá se kontrolovat, kdežto druhá skupina až na některé výjimky ano. Do prvé skupiny patří:
počasí a jiné náhodné poruchy, války aj. Mohou vykazovat určitou pravidelnost, vlastní jen jim a mají jistě své
příčiny, které většinou však neznáme. Sem patří dále nové vynálezy, objevy a pracovní methody, změny v
zahraničním obchodě a změny v hospodářské soustavě. Rozdělení jak Kondratěva, tak i Clarka nejsou zcela
přesná a ani přesná býti nemohou, neboť velikostní procesy mohou a jsou současně jakostní a rovněž podle
vnějšího znaku (velikosti změn) nemůžeme soudit, co se děje uvnitř, jaké jakostní změny současně probíhají ve
struktuře hospodářství“ (Vrábek, 1947, s. 31). Srov. (James, 1968). Clark (1917) též reformuluje princip
akcelerátoru – blíže viz paragraf 2.1.2.
809
227
jednostrannost abstraktních modelů růstu i jejich odtrženost od reálného společenskoekonomického vývoje. C. G. Clark se pokusil i o předpovědi vývoje ekonomik po II. světové
válce. Ve studii (1944), navazující na dřívější práci (1940), se zabýval prognózou četných
ukazatelů a údajů, týkajících se také např. vývoje poválečné československé ekonomiky
(Vrábek, 1947).
Clarkův text (Clark, 1944) se přímo dotýká i problematiky dlouhých vln. Přínosné je
především Clarkovo vnímání etap „kapitálového hladu“ a „kapitálového nasycení“
umožňující velmi přesné předpovědi pro poválečná léta. „K určitému datu v 60. letech 20.
století svět pravděpodobně dospěje znovu k nečekanému konci fáze kapitálového hladu a
vzápětí bude následovat jiná fáze nasycení kapitálu“ (Delbeke, 1981, s. 246).814 Clark
pracoval s datováním II. dlouhé vlny v letech 1850 (vrchol poklesu) až 1875 (vrchol růstu) a
III. vlny v letech 1900 (vrchol poklesu) a s vrcholem růstu v roce 1929.
V meziválečné literatuře lze objevit celou řadu dalších příspěvků týkajících se
ekonomických cyklů vyspělých ekonomik a explicitně i problematiky dlouhých vln. Naprostá
většina výkladů problematiky cyklického vývoje se dodnes váže právě k podmínkám relativně
vyspělých zemí (Stehlík, 1996).
U dlouhých vln, např. historik ekonomické vědy C. Napoleoni, ostatně taktéž jako
mnozí „standardně“ orientovaní ekonomové, poněkud pochybuje o nich samotných i o jejich
cyklické povaze. A usuzuje, že na jejich vzniku se podílejí vlivy hospodářskému mechanizmu
cizí. Za iniciátory dlouhých vln tudíž pak bývají označovány především vlivy a síly exogenní
povahy. „Cyklická povaha „dlouhých vln“ je dosud sporná, protože, podle mínění jiných
badatelů815 o ekonomickém cyklu, pokud lze bezpečně zjistit existenci pohybů o tak dlouhé
periodě, vcházejí stejnou měrou do hry události spojené s elementy, které jsou cizí
ekonomickému mechanismu v užším slova smyslu“ (Napoleoni, 1968, s. 65).
V tomto kontextu o to více vyniká přínos Kondratěva (a později i Schumpetera), v
mnohém ovlivněný též i Marxem, považujícím cyklický vývoj nikoli za vedlejší aspekt
kapitalismu, ale přímo za způsob, jakým se zde projevuje rozvoj. A spojujícím ekonomické
cykly s příčinami vnitřní povahy vlastními kapitalistickému systému. U Kondratěva speciálně
především se změnami velikosti disponibilního kapitálu (Kondratiev, 1989).
Zopakujme, že právě N. D. Kondratěv pokládá základy přístupu ke dlouhým vlnám
jako fenoménu nejenom ve smyslu výsledků procesů probíhajících ve sféře oběhu, nýbrž
zahrnujících i výrobu. V počátcích teorie dlouhých vln byl kladen důraz především na
zkoumání dostupných údajů vypovídajících o dynamice vývoje cen, úrokových sazeb a
obdobných veličin. Bylo poukazováno na spojení dlouhodobých změn uvedených veličin s
množstvím peněz v oběhu, změnami jejich kupní síly (v podmínkách zlatého standardu).
Nutno připomenout i četné pokusy vázat dlouhé vlny na objevy zlatých nalezišť či
války. Období nejvýraznějších vzestupů cen a úrokových sazeb velmi často z řady
přirozených důvodů korespondovala právě s obdobími válek. Díky aktivitám vlády snažící se
pokrýt rostoucí vojenské výdaje docházelo ke zvětšování množství peněz v oběhu a dále
vlivem válečných škod byla omezována i nabídka komodit, hlavně zemědělské produkce atd.
Ve svých příspěvcích Kondratěv obrátil pozornost i ke sféře výroby. Dynamika cenových
ukazatelů začala být interpretována jako jeden z možných (i když v předválečném období v
podstatě hlavní) indikátorů obecnějších změn v ekonomické aktivitě. Postupně začal být
Např. Van Duijn si této Clarkovy práce velmi cení a považuje ji za „most mezi starým a novým“, tj. starými
(předválečnými) přístupy k vysvětlení dlouhých vln a moderními interpretacemi (Van Duijn, 1983, s. 68).
815
Napoleoni tím míní „jiné“, především meziválečné badatele ve srovnání s Kondratěvem a hlavně s přístupem
Schumpetera, spojujícím dlouhé vlny s vnitřními příčinami, se shluky zásadních inovací nejvyšších řádů.
814
228
kladen hlavní důraz na údaje vypovídající o výstupu jednotlivých odvětví průmyslové výroby
a později na makroekonomické agregáty typu domácího produktu aj., pomocí nichž začal být
zachycován hospodářský růst, jeho tempa apod.
Zopakujme, že první propracovanější důkazy i teoretická zarámování dlouhých vln
jsou spojeny s přínosem Kondratěva z 20. let 20. století. Meziválečné období je značně bohaté
z hlediska různorodých příspěvků o hospodářských cyklech i ohledně dlouhých vln
samotných a i na existenci řady institucí zkoumající cykly (Moskva, Berlín, Harvard, Lovaň
aj.). Pokusy o teoretické objasnění byly vesměs spojovány s faktory exogenními. Přesvědčivé
objasnění vnitřních příčin a mechanizmu dlouhých vln se před Schumpeterem neobjevuje.
229
3.3.2. Mechanizmy dlouhých vln v „předschumpeterovské“ literatuře
Pokusy o teoretické objasnění dlouhých vln byly v meziválečném období vesměs
spojovány s faktory exogenními, kdy příčiny byly hledány v produkci zlata, demografických
faktorech, přírodních podmínkách (s vlivem především na zemědělství) či válkách. Jiní zase
vyzdvihovali oběh kapitálových fondů s dlouhou životností apod. Jednoduché kauzální vazby
ale neodpovídaly skutečnosti a nedočkaly se obecnějšího uznání. Přesvědčivé a obecněji
akceptované objasnění vnitřních příčin dlouhých vln, resp. jejich mechanizmu žádný
předválečný autor (resp. přesněji žádný autor před Schumpeterem) zatím ještě nevytvořil.
Odlišná vysvětlení dlouhých vln v období cca do 50. let 20. století lze různě členit, jak
ukazuje např. schéma 3.1. podle J. S. Goldsteina v závěru paragrafu. Jeden z možných
přístupů ke shrnutí ekonomické literatury týkající se především vysvětlení příčin a
determinant dlouhých vln podává taktéž J. J. Van Duijn. Klasifikuje veškerá rozdílná
vysvětlení příčin a mechanizmu dlouhých vln do šesti skupin a většinu předválečných
příspěvků řadí mezi některý z následujících přístupů. Za prvé, se jedná o koncepce dlouhých
vln zdůrazňující význam monetárních faktorů; za druhé, jde o modely operující s válkami
jako příčinným faktorem dlouhodobých výkyvů; za třetí, uvádí koncepce nahlížející na fáze
dlouhodobého vzestupu jako na reakci na shluk inovací; za čtvrté, jde o přístupy vysvětlující
dlouhé vlny pomocí zrychlování a zpomalování růstu fixního kapitálu; za páté, hovoří o
modelech pohlížejících na dlouhé vlny jako na „re“investiční cykly (vyzdvihující vliv
obnovovacích investic) a konečně, za šesté, se jedná o přístupy, jež stavějí na úloze
nerovnováhy na trzích potravin a surovin (Van Duijn, 1983).
U první skupiny jsou změny v nabídce peněz pojímány ve smyslu příčin kolísavého
vývoje různých reálných veličin. Mezi autory vyzdvihujícími nabídku peněz (resp. produkci
zlata) uvádí J. Kitchina (1930), W. Woytinski-Lorenze (1931), G. K. Cassela (1932), F.
Simianda (1932), L. H. Duprieze (1935) a G. F. Warrena & F. A. Pearsona (1935). Tato
vysvětlení v zásadě odpovídají ilustraci dlouhodobého cyklického vývoje pomocí
hodnotových (cenových) ukazatelů v podmínkách zlatého standardu, a dobově rozšířené
kvantitativní teorii peněz. Příčiny dlouhodobých změn se hledaly v náhlých změnách zásob
monetárního zlata díky objevům nalezišť apod.816
„Monetární“ vysvětlení operují se změnami v nabídce peněz jako příčinami
zrychleného nebo zpomaleného vývoje reálných ekonomických veličin. Na jedné straně toto
může být způsobeno událostmi exogenními (např. objevy zlatých nalezišť), na straně druhé
příslušné změny mohou vyplývat z kontroly nabídky peněz jako nástroje monetární politiky,
tedy zde ve smyslu faktoru povahy endogenní.817 Historické reálie 19. století ukazují, že např.
objevení zlata v Austrálii a Kalifornii se v podstatě shodovalo se začátkem etapy
dlouhodobého vzestupu probíhajícího v letech 1850-73. Podobně v případě zlatých lokalit v
Jižní Africe a na Aljašce kolem roku 1895. Tato exogenní „monetární“ vysvětlení je však
nutno vztahovat pouze k pokusům o objasnění dlouhodobých pohybů cen. Jak se postupně
snižoval význam nabídky zlata (v souvislosti s procesy demonetizace aj.), zastánci začali
přenášet svoji pozornost na úlohu monetární politiky. Taktéž jiní autoři uvádějí, že od roku
1914 přestává zlato sehrávat úlohu činitele zásadně ovlivňujícího dlouhodobé ekonomické
cykly. Od roku 1929 klíčové místo ve vývoji konjunktury spojují s papírovými penězi, které
Van Duijn zde připomíná, že faktory pomocí nichž jsou vysvětlovány dlouhé vlny, mohou mít exogenní či
endogenní charakter. Např. ti, kdož zdůrazňují exogenní povahu příčin dlouhých vln, často pracují s historickými
údaji, faktografickým materiálem, resp. historickými popisy vzestupných a sestupných fází. „Co jeden autor
posuzuje jako exogenní a tudíž nevysvětlitelný fenomén, je pro jiného faktor povahy endogenní a rozdíly v
jednotlivých názorech se pak často soustřeďují právě na tuto otázku“ (Van Duijn, 1983, s. 68).
817
Van Duijn poznamenává: „Nevhodné reakce při použití monetární politiky mohou ekonomiku lehce přivést do
deprese“ (Van Duijn, 1983, s. 68).
816
230
se staly objektem monetární politiky. Tito autoři konstatují, že monetární politika byla
nesporně jedním z faktorů přispívajících k dlouhodobému vzestupu let 1945-70, nicméně ale
již netvrdí, že tato politika sehrála hlavní roli ve zlomu vývoje začátkem 70. let 20. století
(Rosier, Dockés, 1987).818
V případě druhé skupiny vysvětlení, tj. „válečných“ koncepcí, je úloha přisuzovaná
válečným konfliktům v mechanizmu dlouhých vln u jednotlivých přístupů různá. Někteří
autoři pojímají války obdobně jako Kondratěv (Kondratiev, 1989)819 – např. S. Von CiriaciWantrup (1936), která analyzuje též i „zemědělské“ příčiny dlouhých vln. Válečné konflikty
podněcují ekonomickou expanzi, která je výsledkem růstu vládních výdajů, otevírání nových
trhů, inovací atd. vyvolaných vojenskými aktivitami. Podobně i konec války je doprovázen
dlouhou depresí, kdy přizpůsobování podmínkám mírové ekonomiky představuje obtížnou a
delší etapu společenského vývoje.820 V tomto smyslu by exogenní „válečné“ teorie dlouhých
vln mohly přinést jisté vysvětlení dlouhodobých fluktuací ekonomického vývoje. Na straně
druhé mohly války představovat vyvrcholení vzestupné fáze dlouhé vlny, tj. působit ve
smyslu faktoru endogenního. Jak uvádějí další autoři operující s vlivem tohoto činitele na
dlouhé vlny (např. Wagemann, 1931, Hansen, 1932, Bernstein, 1940 aj.).
Van Duijn podotýká, že rozdíly v názorech na úlohu válek v mechanizmu dlouhých
vln byly způsobeny i rozdílným vývojem ve vyspělých kapitalistických zemích na obou
březích Atlantiku. Během 20. století se USA podílely na několika válečných konfliktech
(probíhajících však na jiných územích), které sehrály významnou úlohu při prudkých
vzestupech americké ekonomiky. Po I. světové válce se v USA projevovala vysoká poptávka
po zboží, jež nebylo během války snadno dostupné. Naopak na evropském kontinentě země,
které válečnými aktivitami utrpěly, musely čelit poklesu. V Evropě dlouhodobá vzestupná
fáze končila právě I. světová válka, zatímco v USA byla válkou poněkud prodloužena; „v
případě II. SV však vývoj uvedenou koncepci nepotvrdil" (Van Duijn, 1983, s. 70).821
Pokud jde o koncepce vyzdvihující úlohu inovací, jejich shlukování a vliv nového
průmyslu – Van Duijn uvádí a připomíná příspěvky J. Van Gelderena (1913), J. Lescura
(1933) a především Schumpetera (1939). U čtvrté a páté skupiny pokusů o vysvětlení
dlouhých vln pomocí obměňování základního kapitálu, resp. obnovovacími „re“investicemi
jde zejména o práce Kondratěva (1926, 1928), S. De Wolffa (1929) a C. G. Clarka (1944).
Poslední skupinu vysvětlení „dlouhovlnných“ pohybů spojuje s potravinovými a
surovinovými zdroji, kde připomíná Francouze J. Sirola (1942), jehož vysvětlení je založeno
na strnulosti nabídky zemědělské produkce. Během vzestupné fáze dlouhé vlny poptávka po
zemědělských komoditách převyšuje nabídku, ale k adekvátnímu přizpůsobení výrobních
kapacit dochází až se značným zpožděním. Růst nabídky postupně přesahující možnosti
poptávky vyvolává pokles cen a sestupnou fázi dlouhé vlny. „Kapitálová přizpůsobení“
během fáze poklesu opět probíhají s příslušnými zpožděními. Podle Sirola je dlouhodobý
ekonomický cyklus determinován specifickou povahou zemědělské produkce. „... jako jsou
pavučinové cykly způsobeny krátkodobou strnulostí nabídky, jsou dlouhé cykly zapříčiněny
dlouhodobými strnulostmi nabídky“ (Van Dujn, 1983, s. 69).822
Srov. (Švihlíková, 2010).
Srov. (Mager, 1986), (Narkus, 2012).
820
Srov. (Ciriaci-Wantrup, 1936).
821
V poválečné literatuře existuje řada příspěvků zabývajících se vztahy válečných konfliktů a dlouhých vln.
Podrobněji viz (Craig, Watt, 1985), (Goldstein, 1988), (Mager, 1986), (Vasko, 1987). Srov. (Berry, 1991),
(Jánossy, 1969). K některým aspektům „válečných“ teorií blíže viz části 4.5.2., 4.5.3., resp. srov. schéma 4.5.
822
K „pavučinovým cyklům“ blíže viz (Kaldor, 1934), (Ricci, 1930), (Schultz, 1938). Srov. „prasečí cykly“,
resp. „dobytčí cykly“ podle (Hanau, 1928) či (Ezekiel, 1938).
818
819
231
Van Duijn a další však konstatují, že Sirolova hypotéza je již zastaralá. Zemědělství
hraje v průmyslových společnostech po II. světové válce příliš malou roli na to, aby jeho
pomalé reakce byly příčinou dlouhodobých vln v celkové ekonomické aktivitě. Poněkud jiná
situace by mohla nastat, pokud bychom místo zemědělství uvažovali celý primární sektor,
včetně surovinového a energetického průmyslu. Tímto směrem se později ubíraly úvahy
zejména W. W. Rostowa, který učinil primární sektor (sektor „základních komodit“ ve
smyslu potravin a surovin) a jeho tvorbu cen, ve srovnání s průmyslovým sektorem,
základním prvkem své specifické interpretace dlouhodobých cenových cyklů.823
Budeme-li předpokládat, že výše zmiňovaní autoři ze všech skupin vesměs přijímali
existenci dlouhých vln jako v podstatě nezvratný fakt, významné odlišnosti mezi nimi lze
pozorovat (což platí dodnes) ve významu, které tomuto empirickému faktu přikládali.
Současně i u zastánců koncepce lze najít mnohá, často rozdílná a protichůdná, zdůvodnění
kauzality ekonomických (politických, sociálních aj.) procesů, které jsou s nimi spojovány.
Mimo Van Duijnem klasifikovaná vysvětlení dlouhodobých cyklů se v meziválečné literatuře
lze setkat taktéž s pokusy stavícími na demografických procesech (přístup E. Wagemanna), na
přírodních faktorech nezávislých na lidském konání i některé další koncepce.824
Koncepce zdůrazňující přírodní faktory nezávislé na lidském konání mohou přitom být
zahrnuty do šířeji pojímané kategorie „zemědělských“ vysvětlení dlouhých vln, operujících
např. s vlivy sluneční aktivity na klima a vývoj zemědělské produkce apod.825
Periodicitou ekonomických krizí se zabýval počátkem druhé poloviny 19. století W. S.
Jevons. Zhruba 10-11letý hospodářský cyklus (v Anglii již od roku 1721) je, podle Jevonse,
způsobován skvrnami na Slunci, které přes vlivy na počasí (klimatické výkyvy způsobené
skvrnami) ovlivňují zemědělskou úrodu a tím i celou ekonomiku. Jevons zdůrazňoval
kosmické příčiny jako právě sluneční skvrny a magnetické poruchy. Jevonsovy skvrny mohly
být onou fyzickou příčinou cyklických fluktuací, po které volal již H. Clarke. 826 Jevons
zpracoval značné množství údajů o dlouhodobých fluktuacích cen, nicméně střídání period
jejich vzestupu a sestupu nedokázal uspokojivě objasnit. Jeho dobově populární koncepce
byla přitom kritizována, a to i za úpravy historických dat o konjunkturách nesouhlasících
s periodicitou skvrn (Vrábek, 1947).827
Rostow pracuje s „cenovými“ cykly, jeho specifická interpretace Kondratěvova modelu staví na cenovém
vývoji sektoru potravin a surovin. Blíže viz (Rostow, 1980). Naproti tomu ostatní soudobé přístupy využívají
především dostupných údajů o ekonomickém růstu. Srov. též subkapitolu 2.2., resp. blíže viz subkapitolu 3.6.
824
Mimo zmiňované bývají v kontextu meziválečného rozpracování dlouhých vln uváděni např. C. BrescianiTuroni (1917), J. Kuczynski (1934), A. De Pietri-Tonelli (1921), E. Wagenführ (1929). Blíže viz (Kondratiev,
1989). Tito však vesměs nepřicházejí s ničím převratným a lze je v podstatě zařadit do výše uváděných skupin.
825
Zmínit je též možné tvrzení samouka a sociálního reformátora H. George, že cenové výkyvy pozemků byly
příčinou většiny hospodářských cyklů. Hlavní příčinu krizí, chudoby i nízkých mezd spojuje se soukromým
vlastnictvím půdy. Prosazuje zdanění pozemkové renty aj. Blíže viz (George, 1879), resp. (Johanisová, 2014).
826
827
W. S. Jevons je znám přínosem ohledně rozvinutí teorie relativních cen či směnných hodnot založených na
mezním užitku. Blíže viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010). Přispěl též k teorii růstu a hospodářského cyklu.
Náleží dokonce k jednomu z prvních teoretiků cyklu. Střídání období prosperity a deprese nevyvozuje
z ekonomiky samotné, ale zaměřuje pozornost na vnější vlivy. Při obsáhlém výzkumu růstu si všiml úzké
souvislosti mezi aktivitou slunečních skvrn a ekonomickou aktivitou. Mezi roky 1721-1878 hospodářský cyklus
trval průměrně 10,46 let a aktivita slunečních skvrn vykazovala periodicitu 10,45 let. W. S. Jevons (1884)
přichází s vysvětlením, kdy operuje s korelacemi mezi slunečními skvrnami a cenami obilí. Aktivita slunečních
skvrn ovlivňuje počasí, a to má vliv na úrodu v Británii. Dobrá sklizeň zvyšuje zásoby obilí a snižuje jeho ceny,
špatná vede k cenám vyšším. Podobnost „solárních“ a ekonomických cyklů sleduje i pomocí zahraničního
obchodu. Vyšší aktivita Slunce přináší dobrou sklizeň rýže v Indii, což se projeví i vyšší poptávkou po britském
zboží. Což zase umožní růst britské ekonomiky. A naopak. Jevonsova teorie slunečních skvrn byla sice
populární, nicméně většinou ekonomů nebyla brána příliš vážně. Zpochybňována jsou též použitá data. Cyklus
823
232
Odedávna se pro výklad různě dlouhých cyklických výkyvů užívala vysvětlení
převzatá z astrologie či z pozorování přírodních sil, zejména v souvislosti s jevy zemědělské
povahy – svého času byly hypotézy založené na přírodních úkazech velmi oblíbené.828
Pro celou středověkou feudální společnost byla typická nevědecká náboženská
interpretace a vysvětlení různých cyklických výkyvů.829 Např. již biblický příklad
starověkého Josefa, který dokázal egyptskému faraónovi vyložit sen o sedmi kravách tučných
a sedmi hubených, dokládá, že kolísání zemědělské úrody bylo pozorováno od nejstarších
dob. V náboženské formě byla prezentována mnohaletá zkušenost izraelského lidu s přibližně
sedmiletým střídání období úrodných a neúrodných. V kolísání zemědělské výroby a jejích
výnosů byly (přes četné problémy s hodnověrnými údaji) dokladovány různé cykly
krátkodobější i dlouhodobé. Kolísání výnosů a úrodnosti půdy bylo dříve připisováno
výhradně vlivům počasí – viz zmiňovaný Jevons, později „sklizňové“ aj. cykly W. H.
Beveridge (1921, 1922)830 či studie H. L. Mooreho (1914, 1923). Např. Moore operuje
s povětrnostními 33 a 8letými „žnovými“ cykly ve Francii a USA, které mají vliv na úrodu a
nesou sebou i rytmické časově zpožděné změny v cenách.831
Jednostranná vysvětlení kolísání v úrodách pouze vlivy počasí byla postupně
hodnocena jako nedostatečná, složitěji začal být posuzován i vliv výkyvů v zemědělství na
celkovou ekonomickou aktivitu. Někteří (M. I. Tugan-Baranovskij aj.) méně pravidelná
kolísání v úrodách nespojovali s pravidelnými „průmyslovými konjunkturami“. Jiní (později
však i Tugan-Baranovskij) dokladují empirickými daty vazby zemědělství a ostatních odvětví
a souvislosti s celkovým ekonomickým vývojem.832 S. A. Pervušin (a škola ruských
narodniků) prokazoval velmi silný vliv zemědělského faktoru v Rusku a konjunkturní cykly
vztahoval ke změnám úrody (obdobně jako Moore, T. B. Veblen, Pigou aj.833).
Vývoj v zemědělství byl jedním z východisek pro určení délky plánovacího cyklu
v socialistických ekonomikách, s vazbou na pětiletky. Ve 20. letech 20. století totiž byla
průměrná délka výstavby nových podniků v SSSR pět let a současně během této doby se
slunečních skvrn byl později zvětšen na 11,1let a hospodářský cyklus naopak zkrácen na 7-8 let. Srov.
(Pressman, 2005). Srov. též studie syna W. S. Jevonse – H. S. Jevonse, např. (Jevons, 1910).
828
V. Vrábek uvádí: „Bohužel ukázalo se, že všechny tyto „přírodní hypothesy“ se neosvědčily. Ani ta
nejrozšířenější o slunečních skvrnách ... Aby doba trvání ... souhlasila s dobou periodicity slunečních skvrn,
nerozpakovali se někteří národohospodáři „upravovati“ i historii. Tak např. Jevons vědomě vynechal těžkou
krisi 1810-11 a roku 1873, poněvadž se nehodily do jeho propočtu a vsadil do něho jako „těžkou“ krisi rok
1878, o niž není nic známo“ (Vrábek, 1947, s. 41). A dále: „... sledujeme-li kolísání zemědělské výroby a jejích
výnosů, pokud se nám historicky zachovaly, nacházíme vedle krátkodobých cyklů – které odpovídají asi dnešním
„obchodním“ cyklům, důležité cykly dlouhodobé, např.: vzestup ku konci 13. a na počátku 14. století, pokles v
15. století, vzestup ku konci 16. a na počátku 17. století, nový pokles ku konci 17. a na počátku 18. století,
vzestup na počátku 19. století a pokles ku jeho konci. Stoupání je provázeno zvyšováním orné plochy a zejména
zintensivněním výroby (se všemi důsledky takového procesu pracovního), klesání extensivním způsobem práce,
opouštěním půdy a statků“ (tamtéž, s. 132).
829
Podrobněji viz (Heczko, 2003, 2011).
830
W. H. Beveridge (1921, 1922) identifikuje cykly v dlouhodobé dynamice cen pšenice, včetně průměrné
periodicity 54 let. Bývá někdy dokonce řazen k nejvýznamnějším předchůdcům N. D. Kondratěva ve zkoumání
dlouhodobých cyklů – podrobněji viz paragraf 3.1.1.
831
L. H. Moore identifikuje údajnou korelaci mezi vývojem agregátního výstupu změnami polohy Venuše oproti
Zemi. Což má ovlivňovat srážkový cyklus a tím vyvolávat změny meteorologických podmínek a změny
v úrodnosti i hospodářské konjunktuře, a to v osmileté periodě. Moore rovněž pracoval s hypotézami o existenci
33 a 48letých cyklů i cyklů trvajících mezi 16 a 24 roky. Srov. (Vrábek, 1947). Moore (1914, 1923), se svým
„astronomickým“ modelem bývá řazen – spolu s W. S. Jevonsem (1884) – k „přírodním“ koncepcím
hospodářského cyklu. Srov. (Macháček, 2001a). Blíže viz paragrafy subkapitolu 2.1.
832
Podrobněji viz (Sirůček, 2010). Srov. (Vrábek, 1947).
833
Podrobněji viz (Vrábek, 1947).
233
v zemědělství jakoby navzájem vyrovnávala méně a více úrodná léta. Vše vytvářelo
potřebnou bázi pro stanovení pevných úkolů plánu (Kondratiev, 1989).
Vyskytují se i různé „úvěrové“ koncepce vysvětlující agrární krize periodicitou
zadlužování (J. Conrad, C. Dietze aj.). Další agrární krize byly spojovány s fluktuacemi
odbytu či s technickými proměnami vedoucími ke strukturálním změnám. Různým oborům je
taktéž často připisován vlastní primární cyklus, na který působí výslednice ostatních cyklů,
resp. vlivů. V zemědělství lze pozorovat řadu specifických pravidelných cyklů typu cyklů
chovu vepřového dobytka (cca 4 roky), hovězího dobytka (cca 14-16 let), koní (cca 25 let) či
osevu pšenice (cca 20 let). Jednotlivé cykly se mohou vzájemně ovlivňovat s výslednicí
působící na celkovou ekonomickou aktivitu aj.
Mnozí však shrnují, že „zemědělské“ cykly jsou značně specifické a zřejmě i méně
pravidelné, než např. v průmyslu, z důvodů většího vlivu náhodných faktorů (počasí aj.).
Zemědělské fluktuace však přitom bývají považovány za důležitý faktor ovlivňující či
podmiňující výkyvy celého hospodářství a jejich existenci a vliv nepopírají ani J. M. Keynes,
A. Marshall, A. C. Pigou, W. Röpke nebo W. C. Mitchell (Vrábek, 1947).
Důležitost vývoje v zemědělství pro analýzu cyklických, a to i dlouhodobých, výkyvů
souvisí i s tím, že raní autoři koncepce dlouhých vln vycházeli při svém zkoumání z fluktuací
cen. V podstatě lze hovořit o tom, že přibližně do poloviny 20. století je možné pozorovat
vlnovité pohyby cen s periodicitou 40-60 let. Některé práce uvádějí, že fluktuace u
velkoobchodních cen lze pozorovat již od druhé poloviny 17. století a u některých zboží pak
již od 14. století (Poletajev, Saveljevová, 1988). Zde je třeba mít na paměti, že přibližně do
počátku 20. století vedoucí sektor ekonomiky představovalo právě zemědělství. Dynamika
velkoobchodních cen tedy v prvé řadě postihovala dynamiku cen zemědělské produkce. Fáze
zvyšování všeobecné cenové úrovně až do poloviny 20. století odrážely především nedostatky
v oblasti zemědělské produkce a fáze snižování dlouhotrvající relativní nadvýrobu. Někteří
dokonce klesající části „cenové“ dlouhé vlny do poloviny 20. století spojují či ztotožňují
s periodami agrárních krizí.834 Také modely J. Sirola či W. W. Rostowa vyzdvihují význam
zemědělství. Problematikou dlouhých vln v zemědělství se důkladněji zabýval taktéž N. D.
Kondratěv – ekonom zaměřený na otázky spojené s rozvojem zemědělského sektoru.835
Studie T. J. Broersmy (1978) mapuje zkoumání ohledně existence dlouhých cyklů (s
periodicitou 40-60 let) v ekonomickém životě a jejich příčin, resp. mechanizmů, a to
především v době před II. světovou válkou.836 Rekapituluje a porovnává empirické výzkumy
Kondratěva, Van Gelderena, Cassela, Wagemanna, De Wolffa, Ciriacy-Wantrupa, Sirola či G.
C. Clarka. S využitím dat o cenovém vývoji a vývoji ekonomik Německa, Francie, Británie a
USA. Většina autorů dospívá k následujícím závěrům ohledně bodů obratu identifikovaných
dlouhých vln.837 Spodní bod obratu, tj. počátek II. dlouhé vlny cca kolem období 1844-51, což
uvádí Kondratěv. Ciriacy-Wantrup dospívá k roku 1850, Schumpeter 1842. Horní bod bývá
často spojován s rokem 1873. Kondratěv zmiňuje období 1870-75, Schumpeter rok 1869 a
Clark 1875. Další obrat, tj. konec II. a start III. vlny bývá datován mezi roky 1894-97, Clark
„Není vyloučeno, že klesající části „cenové“ dlouhé vlny, existující do první poloviny 20. století, nejsou nic
jiného než periody agrárních krizí“ (Poletajev, Saveljevová, 1988, s. 75). Srov. pasáže 2.2.2., 2.2.3.
835
Uváděl např., že „sestupné fáze každé dlouhé vlny jsou doprovázeny dlouhotrvající a zvláště ostrou depresí
zemědělské výroby“ (Kondratiev, 1989, s. 225). Blíže viz subkapitolu 3.2.
836
Podrobné zpracování historie meziválečného zkoumání problematiky dlouhých vln lze dále nalézt u G.
Imberta (1956). Přehled vybraných prací týkajících se problematiky dlouhých vln (Kondratěvových cyklů) od
počátků této koncepce, přes četné meziválečné příspěvky, až po moderní soudobé interpretace a vysvětlení je
uveden i na konci sborníku Problemy ekonomičeskoj dinamiky (Kondratiev, 1989).
837
Srov. datování dlouhých vln v subkapitolách 2.2. (především v paragrafu 2.2.2.), 3.2., 3.4. a tabulce 1.1. Srov.
též paragrafy subkapitoly 4.5., zejména 4.5.2. a 4.5.3.
834
234
obrat spojuje s rokem 1900. U dalšího, horního, bod obratu Kondratěv hovoří o období 191420, Wagemann uvádí rok 1920, Ciriacy-Wantrup 1918-19, Sirol 1926, Schumpeter 1924-25 a
Clark až 1929. Diskutovány jsou i problémy identifikace a měření ve 20. století atd.
Dále Broersma, mimo jiné, že mnozí z uvedených autorů předpokládají existenci
vztahu mezi fenoménem dlouhého cyklu a produkcí kapitálových statků. V tomto kontextu
jsou používány termíny „bazické inovace“ (Schumpeter), „základní kapitálové zboží“
(Kondratěv), „průmysl výrobních faktorů“ (Van Gelderen, Cassel) či „konstantní kapitál“
(De Wolff). Příslušné příčiny a vysvětlení dlouhých vln Broersma u jednotlivých autorů
schematicky uvádí takto: Kondratěv – produkce zlata, akumulace úspor a „re“investice, Van
Gelderen – disproporcionality kapitalistického systému, Cassel – objevy zlata a vliv na
úrokové míry, Wagemann – střídání generací, De Wolff – „echo-cykly“, Ciriacy-Wantrup –
války, Sirol – zemědělství, Schumpeter – inovace, Clark – období „kapitálové saturovanosti a
hladu“. Připomenut je též „socialistický“ charakter přístupů Kondratěva, Van Gelderena a De
Wollfa, kteří ve svých modelech operují s nedostatky v uspořádání kapitalistického systému.
Rosier s Dockésem (1987) hovoří o „tradičních“, resp. „monistických“ vysvětleních
dlouhovlnných pohybů. „Tradiční“ interpretace se mohou opírat, podle jejich mínění, o
korelace mezi fluktuacemi a dlouhodobým trendem té či oné proměnné. Jednotliví autoři však
narážejí na mnohé obtíže, neboť není jednoduché uvažovat pouze vliv jediného faktoru, který
by uspokojivě vysvětloval fenomén dlouhých vln. Tyto „tradiční“ koncepce mohou být
rozděleny do tří skupin. A to v závislosti na tom, zda vysvětlovaná proměnná se týká sféry
výroby (Kondratěv, Schumpeter apod.), oblasti poptávky (změny v důsledku kolonizace či
válečných konfliktů apod. – Simiand, Ciriacy-Wantrup aj.) či peněžních jevů (Cassel).
Bývá konstatováno, že pokud jde o literaturu předválečnou, ale i o moderní,
poválečné, interpretace „dlouhovlnných“ pohybů jsou vysvětlení zatím vesměs nepříliš
dostatečná, nepříliš propracovaná a nepříliš průkazná. S určitostí jsou ale v analýze tohoto
společensko-ekonomicko-historického jevu nezřídka odmítána jednoduchá „monistická“
(jednofaktorová) vysvětlení, spoléhající při modelování mechanizmu dlouhých vln pouze na
jednu příčinu (akumulaci kapitálu, koloniální výboje, války či revoluce, vývoj v zemědělském
sektoru atd.). Rosier s Dockésem zdůrazňují nutnost hledání širšího vysvětlujícího schématu,
spojujícího různé faktory a vysvětlení – přičemž „příslušná analýza by měla překračovat čistě
ekonomický rámec“ v duchu nezbytné interdisciplinarity (Rosier, Dockés, 1987, s. 159).
Závěrem představme členění teorií dlouhých vln cca do 50. let 20. století podle J. S.
Goldsteina, kde je už uváděn taktéž „inovační“ koncept J. A. Schumpetera, detailněji
představovaný pasáží 3.4. Podle Goldsteina (1998) lze „první kolo debaty“ o dlouhých vlnách
členit na teorie: „kapitálově investiční“ (Gelderen, Kondratěv)‚ „inovační“ (Schumpeter),
teorii „kapitalistických krizí“ (např. Trockij) a koncepce „válečné“, resp. „monetární“
(Ciriacy-Wantrup, Simiand, Silberling, Bernstein, Cassel aj.)838 – jak ilustruje schéma 3.1.
Jak „první kolo“ debaty o dlouhých vlnách, resp. dlouhodobých cyklech839 Goldstein
vymezuje? „Prvním kolem“ diskuzí o dlouhodobých ekonomických cyklech „nazývám
období od doby Nikolaje Kondratěva ve 20. letech až do pomalého ústupu zájmu o tuto
problematiku v 50. letech“ (Goldstein, 1988, s. 21). Zájem se opět probouzí v 70.-80. letech
20. století, v souvislosti se světovou ekonomickou stagnací.
Podle Goldsteina se zkoumání dlouhých vln od počátku ubírá dvěma směry – cestou
teoretickou a empirickou. Mnohdy nebyly empirické a teoretické práce integrovány, nicméně
838
839
Srov. klasifikace poválečných teorií dlouhých vln v paragrafu 3.6.1., resp. na schématu 3.13.
Samotný Goldstein nepojímá dlouhé vlny pouze „čistě“ ekonomicky – k jeho modelu blíže viz schéma 4.5.
235
k uznání existence dlouhodobých cyklů je potřeba obojího. Teoretické práce z prvního období
zájmu o dlouhé vlny schéma 3.1. klasifikuje na čtyři základní skupiny (resp. „školy“).
Za prvé, Goldstein hovoří o „kapitálově investiční teorii“, nazírající „vznik dlouhé
vlny v důsledku masivních investic (a jejich následného znehodnocení) do dlouhodobých
kapitálových statků jako jsou železnice, kanály, továrny. V době ekonomického růstu dochází
k přeinvestování, což následně vede k ekonomickému poklesu, během něhož je přebytečný
kapitál znehodnocen. To dále otevírá cestu pro období nového masivního investování, toto
opět „přestřeluje“. Klíčovými ukazateli840 jsou kapitálové investice a produkce“ (Goldstein,
1988, s. 24). Tuto koncepci spojuje především s Kondratěvem, jehož přístup diskutuje.
Schéma 3.1. „První kolo“ debaty o dlouhých vlnách podle Goldsteina841
Pramen: (Goldstein, 1988, s. 22)
Dále uvádí, z našeho hlediska, klíčovou, „inovační teorii“ (v čele se Schumpeterem).
V ní „dlouhé vlny pramení z inovačních vln, které jsou vlastní jednotlivým ekonomickým
sektorům v určitých obdobích. Shluky inovací vytvářejí nový „vedoucí sektor“, rapidně
rostoucí a způsobující všeobecný ekonomický růst. Během růst nejsou další radikální inovace
potřebné, neboť původní investice do technologií přinášejí dostatečné příjmy. Původní
inovace však časem nese stále menší zisky, vývoj ekonomiky se zpomaluje a tato sklouzává do
recese. Pokles sice následně pobízí k novým inovacím, ale časová prodleva před jejich
dostatečným rozvinutím vždy již existuje. Klíčové jsou zde ukazatele invencí, inovací,
produkce a zaměstnanosti“ (Goldstein, 1988, s. 24).
„Teorie kapitalistických krizí“ (reprezentovaná např. L. D. Trockým) tvrdí, že
„dlouhé vlny – definované jako velké opakující se krize světového kapitalismu – jsou
důsledkem poklesu úrokové míry. Záchranou z této krize pak nejsou endogenní prvky
Srov. názory Goldsteina ohledně identifikace („ukazatelů“) dlouhých vln, nastíněné v závěru paragrafu 2.2.3.
Vedle již zmiňovaných – (Bernstein, 1940), (Ciriacy-Wantrup, 1936), (De Wolff, 1929), (Dupriez, 1947),
(Silberling, 1923, 1943,) (Simiand, s uváděným rokem 1932, v této monografii uváděno jako 1933), (Trockij,
1923), (Van Gelderen, 1913) a (Kondratiev, 1926), resp. (Schumpeter, 1989) – J. S. Goldstein připomíná práce
J. Akermana (Akerman, 1932), R. Marjolina (Marjolin, 1937, 1938, 1941) a Ch. Rista (Rist, 1938), resp. G.
Imberta (kdy Goldstein uvádí rok 1960, v této monografii odkazované dílo datováno 1956).
840
841
236
kapitalistické ekonomiky, nýbrž faktory exogenní povahy (jako jsou imperiální expanze,
objevení nových přírodních zdrojů či potlačení pohybu pracovních sil), zasahujících k udržení
dlouhodobých podmínek akumulace.842 Úroková míra narůstá, umožňuje nový ekonomický
růst, ale další krize se nevyhnutelně blíží. Klíčovými ukazateli jsou zde úroková míra, průběh
třídního boje a vývoj produkce“ (tamtéž, s. 24).
Čtvrtou základní skupinu teorií dlouhých vln spojuje Goldstein s „válečnými
teoriemi“. Konstatujícími, že „existence dlouhých vln je způsobena, nebo úzce spojena,
s nákladnými válkami. Efekty stále se opakujících válek – primárně pak jejich inflační efekt –
působí jako periodické šoky na světovou ekonomiku a způsobují dlouhé vlny. Klíčovými
ukazateli jsou ceny a válečné konflikty a jejich rozsah“ (Goldstein, 1988, s. 24). Podobnou
teorii pak v prvních desetiletích diskuze o dlouhých vlnách vytvořila jiná skupina teoretiků,
které J. S. Goldstein nazývá „monetaristy“. Podle ní je „cenový vývoj ovlivňován spíše
produkcí zlata než válečnými konflikty (někdy kombinací produkce zlata a válek). V obou
verzích jsou dlouhodobé cykly především peněžním fenoménem“ (Goldstein, 1988, s. 24).
Goldstein uvádí, že uvedené teorie (resp. „školy“) určují hlavní tendence v analýze
dlouhých vln a objevují se i jejich hybridní kombinace. Např. „práce G. Imberta z 50. let je
zajímavou syntézou válečné a inovační teorie“ (Goldstein, 1988, s. 24 s odkazy na Imbert,
1960).843 Dále doplňuje, že od 60. let 20. století „válečná“ teorie z ekonomických diskuzí
prakticky vypadává – „reflektujíce tak silné oddělení politiky od ekonomie“ (dtto, s. 24-25). A
v rámci politologie, resp. sociologie postupně vznikají vlastní analýzy těchto otázek.844
První tři teoretické přístupy (Kondratěvův, Schumpeterův a Trockého) se posléze
„staly zárodkem teoretických tradic pro následující desetiletí a odlišují směry teoretických
diskuzí dodnes“ (Goldstein, 1988, s. 25). Jak má ostatně dokládat i rozdělení moderních
poválečných „dlouhovlnných“ přístupů naznačené pasáží 3.6., resp. schématem 3.13.
V souvislosti s Goldsteinovou klasifikací výchozích teorií dlouhých vln je
naznačována taktéž jejich vazba na tři základní „světonázory“ – konzervativní, revoluční
(resp. socialistický) a liberální.845 J. S. Goldstein konstatuje, že: „Revoluční světonázor je
vyjádřen v teorii kapitalistických krizí Trockého, kde jsou zdůrazňovány kvalitativní změny,
vývojová stadia a indeterministický charakter světa. Liberální světonázor je reprezentován
Schumpeterovou inovační koncepcí, zdůrazňující evoluční vývoj poháněný lidskou invencí.
Konzervativní světonázor pak reprezentuje Kondratěvova investiční teorie, podtrhující
kvantitativní změny a vývoj světa uvnitř stabilního systému struktur“ (Goldstein, 1988, s. 25).
I z výše uvedeného je patrné, že ačkoli Schumpeter v mnohém na Kondratěva
navazoval, a v mnohém jím byl silně ovlivněn, nejsou oba přístupy shodné (např., ale nejen, v
otázce úlohy inovací), nýbrž pouze příbuzné. Což, jak již bylo připomenuto, problematizuje
zde používané pracovní označení dlouhé vlny „kondratěvsko-schumpeterovského“ typu.
Dodejme závěrem, že výše naznačené zarámování teorií dlouhých vln prizmatem velkých
politických nenáboženských ideologií (liberalismu, konzervatismu a socialismu) je minimálně
diskutabilní. A ani zcela nekoresponduje se závěry této monografie.846
Dodává „nalezení cesty ven z krize není předurčeno, ale závisí na třídním boji a konkrétních historických
podmínkách“ (Goldstein, 1988, s. 24). Srov. koncept E. E. Mandela (Mandel, 1995), resp. paragraf 3.7.2.
843
Zde práce G. Imberta datováno již 1956.
844
Srov. (Craig, Watt, 1985), (Mager, 1986), (Narkus, 2012) – což jsou ovšem přitom studie též i ekonomické.
845
Blíže viz (Goldstein, 1988). Srov. (Heywood, 2004, 2008), (Prorok, 2012).
846
Např. ohledně přiřazení konceptu Schumpetera k liberalismu – srov. (Prorok, 2012), (Sirůček a kol., 2007).
Nicméně v kontextu „prvního kola“ debat o dlouhých vlnách některé aspekty kritizované přiřazení odráží –
např. názory N. D. Kondratěva (ač byl silně ovlivněn i marxismem) byly zřejmě více konzervativní, ve srovnání
s Trockým atd. Blíže viz (Kondratiev, 1989), resp. část 3.2. (především 3.2.1.). Srov. též (Schumpeter, 2004).
842
237
Mezi světovými válkami se značné pozornosti ekonomické vědy těšila problematika
cyklických pohybů („konjunktur“), resp. otázky fluktuací různých ekonomických veličin.
Bohatou aktivitu vyvíjela řada specializovaných pracovišť, zkoumajících také cykly, a to i
dlouhodobé (Moskva, Berlín, Vídeň, Lovaň, Harvard aj.). Meziválečné období je značně
bohaté z hlediska různorodých příspěvků o hospodářských cyklech i ohledně dlouhých vln.
Vzniká taktéž obsáhlá literatura sovětská (vedle N. D. Kondratěva např. L. D. Trockij),
německá (E. Wagemann aj.), americká (W. C. Mitchell, A. H. Hansen, N. J. Silberling, J.
M. Clark a další), švédská (J. G. K. Wicksell, G. K. Cassel), francouzská (F. Simiand, J.
Sirol atd.) nebo belgická (L. H. Dupriez), obsahující i četné příspěvky o dlouhých vlnách.
Klíčové studie stále zůstávají spojeny s dílem N. D. Kondratěva a J. A. Schumpetera.
Pokusy o teoretické zarámování, resp. objasnění mechanizmu dlouhých vln byly vesměs
spojovány s faktory exogenní povahy. Příčiny byly hledány v produkci zlata, faktorech
demografických a přírodních (osvojování nových zdrojů), přírodních podmínkách (majících
vliv zejména na zemědělství), válečných konfliktech apod. Jiní autoři vyzdvihovali oběh
dlouhodobých kapitálových fondů, kolísání míry ziskové nebo intenzitu prostorového šíření
kapitalismu. Významnou roli sehrávaly také „zemědělské“ koncepce cyklů a dlouhých vln.
Vesměs jednoduché kauzální vazby a příslušná teoretická vysvětlení „dlouhovlnného“
ekonomického vývoje příliš neodpovídala realitě a nedočkala se ani většího rozšíření a
obecného uznání. Přesvědčivé a obecně akceptované vysvětlení vnitřních příčin dlouhých
vln, resp. jejich mechanizmu se před Schumpeterem (včetně díla Kondratěva) neobjevuje.
Různá vysvětlení dlouhých vln v období do 50. let 20. století lze různě rozdělovat. Např.
s využitím přístupu J. S. Goldsteina na teorie „kapitálově investiční“ (J. Van Gelderen, S.
De Wolff a zejména N. D. Kondratěv), teorie „inovační“ (včetně díla J. A. Schumpetera),
„teorii kapitalistických krizí“ (L. D. Trockij aj.) a koncepce „válečné“, resp. „monetární“
(S. Ciriacy-Wantrup, F. Simiand, N. J. Silberling, E. Bernstein, G. K. Cassel).
Jiné členění (J. J. Van Duijn) vysvětlení příčin a determinant dlouhých vln operuje se šesti
skupinami. Za prvé, koncepce dlouhých vln zdůrazňující význam monetárních faktorů (J.
Kitchin, G. K. Cassel, F. Simiand, L. H. Dupriez aj.). Za druhé, modely pracující s válkami
jako příčinným faktorem dlouhodobých výkyvů (S. Ciriaci-Wantrup aj.). Za třetí, koncepce
nahlížející na fáze dlouhodobého vzestupu jako na reakci na shluk inovací (J. Van
Gelderen, J. Lescure a především J. A. Schumpeter). Za čtvrté, přístupy vysvětlující dlouhé
vlny pomocí zrychlování a zpomalování růstu fixního kapitálu, a za páté, modely
pohlížejících na dlouhé vlny jako na „re“investiční cykly (včetně N. D. Kondratěva, S. De
Wolffa či C. G. Clarka). Za šesté, přístupy, které stavějí na úloze nerovnováhy na trzích
potravin a surovin (J. Sirol). Většinu předválečných příspěvků na téma dlouhých vln je
možné řadit mezi uvedené přístupy. Nicméně začleňování některých koncepcí nemusí být
vždy jednoznačné, existují taktéž i různé interpretace a odlišné náhledy různých klasifikací.
První propracovanější důkazy i teoretická zarámování dlouhých vln jsou spojeny se
studiemi N. D. Kondratěva z 20. let 20. století. „Velké cykly konjunktury“ pojímal jako
fenomén oběhu i výroby. Zpracoval empirické údaje o časových řadách a změnách
ukazatelů a statistickými postupy prokázal jejich existenci. Zdůrazňoval pravidelný a
cyklický charakter dlouhých vln a spojoval je s vnitřními příčinami. Klíčovou koncepcí pro
objasnění mechanizmu dlouhých vln následně představuje přístup J. A. Schumpetera, který
tento fenomén spojil s vědeckotechnickým pokrokem, přesněji s inovacemi a jejich
nerovnoměrným rozložením. Schumpeter vyzdvihl tezi, že hlavní roli v mechanizmu
dlouhodobých cyklů hrají shluky převratných inovací a změny inovační aktivity
individuálních podnikatelů. Čímž pokládá základy „inovačních“ teorií dlouhých vln.
238
3.4. Inovační přístup Schumpetera
J. A. Schumpeter (1883-1950)847
Jak je dokladováno (např. v kontextu subkapitoly 2.1.), teorie vysvětlující příčiny,
resp. mechanizmus hospodářských cyklů (či konjunktur) různých délek lze členit celou řadou
způsobů. Možno znovu připomenout členění na koncepce „monetární“ (s příčinami v oblasti
peněz) a teorie „reálné“ (s důrazem na nepeněžní faktory, např. na charakter inovačních
aktivit). Nemálo členění však přitom upozorňuje na značný význam právě inovační
činnosti.848 Tzv. „inovační“ přístup je významný zejména u cyklů déletrvajících, především u
dlouhých vln. Jeho aktuálnost, nikoli ovšem samospasitelnost, je umocňována postupem i
problémy soudobé globalizace. Pracovně a zjednodušeně lze taktéž hovořit o tzv. „inovačněinvestičním“ přístupu,849 kdy se inovační vlny materializují v příslušných investicích, a
dřívější investice mohou přispívat k objevení se invencí či inovací.850
K předchůdcům teorie, která váže mechanizmus nejenom „čistě“ ekonomických (a
dodejme, též nejenom pouze kvantitativně pojímaných) cyklů, resp. vln, na inovace náleží J.
Van Gelderen a zejména N. D. Kondratěv, představení pasážemi 3.1.1., resp. subkapitolou
3.2. Za faktického tvůrce zmíněné teorie je označován i pokládán J. A. Schumpeter.
Nezřídka se v současnosti setkáváme s hlasy, vyzdvihujícími klíčové místo právě
inovací z hlediska globální konkurenceschopnosti ekonomik, někteří přímo dokonce hovoří o
„třetí světové válce“ (či „tiché světové válce“) – již probíhající v produktivitě a inovacích. V
boji o konkurenční výhody bývá zdůrazňována změna podniku směrem k dynamické učící se
organizaci s aktivními a motivovanými pracovníky a v neposlední řadě právě podpora a
všestranný rozvoj inovačních aktivit. V současných ekonomických debatách aktuálně vládne
„božstvo“ konkurenceschopnosti851 a inovace v tomto „panteonu božstev“ sedí hned vedle.
847
Pramen: http://www.newworldencyclopedia.org/entry/Joseph_Schumpeter [cit. 14. 6. 2015].
Srov. (Delbeke, 1981), (Heczko, 2003), (Schumpeter, 1989), (Sirůček, 1999c, 2001a, 2001c, 2005b, 2007d).
849
Opětovně připomeňme pracovní charakter označení dlouhé vlny „kondratěvsko-schumpeterovského typu“ a
ještě více pracovní charakter označení „inovačně-investiční přístup“. Které ale není totožné s „kapitálovými“ či
„investičními“ apod. teoriemi dlouhých vln uváděnými v kontextu pasáží 3.3. či 3.6. Označení „inovačněinvestiční přístup“ je zde uvažováno jako přibližné synonymum přesnější kategorie „inovační“ přístup.
850
Otázkou však zůstává např. adekvátní „načasování“ inovací a existují mnohé další otevřené problémy – jak
precizují paragrafy subkapitol 3.5. a 3.6. Srov. (Schumpeter, 1989), (Sirůček, 1999c, 2005b, 2007 aj.), (Valenta,
2000, 2001), (Van Duijn, 1981, 1983) aj.
851
Srov. (Nečadová, Soukup, 2013). „I když je termín konkurenceschopnost v ekonomických diskusích často
používaným a klíčovým pojmem, jeho jednoznačně akceptovatelné vymezení vlastně neexistuje“ (Nečadová,
Soukup, 2013, s. 583). Mikroekonomický pohled konkurenceschopnost váže na firmu, makropohled na celou
ekonomiku. Kritikové doktríny mezinárodní konkurenceschopnosti (P. R. Krugman aj.) přitom upozorňují,
848
239
Nesporným „klasikem“ v oblasti teorie inovací se stal rodák z Moravy, rakouský
ekonom J. A. Schumpeter, který náleží mezi nejvýznamnější a nejoriginálnější postavy
sociálně-ekonomického myšlení celého 20. století. Jeho ucelená koncepce vývoje však vlivem
různých okolností dlouho zůstávala nedoceněna a byla předmětem kritiky na Západě, i na
Východě. Dynamický odkaz „enfant terrible“ (nejenom) rakouské ekonomie (který zůstává
nezařaditelný a v podstatě dosud víceméně osamocen) dodnes představuje výzvu přístupům
snažícím se reagovat na nové globalizované podmínky sociálně-ekonomického vývoje.
Díky osobitosti a všestrannosti J. A. Schumpeter významně ovlivnil mnohé autory i
směry se zájmem nejenom o středobod jeho myšlení v podobě ekonomie (včetně důrazu na
historii ekonomických doktrín), nýbrž i o sociologii, politologii, historii nebo právo. Důraz na
nabídku inovací a flexibilitu coby klíče ke kapitalistickému úspěchu v kontextu vnitřně
generovaného technologického pokroku (a ekonomických cyklů různých délek), ale i
interdisciplinární přístup a „metodologická tolerantnost“, nebo, v neposlední řadě, důsledné
prolnutí „ekonomického“ a „společenského“ se ukazuje navýsost aktuální právě v době stále
globálnějších ekonomik a společností.852 Nikoli ojedinělé jsou též úvahy o „kreativní
destrukci“ v kontextu aktuálních krizí, resp. realistická konstatování, že probíhající globální
krize zatím žádnou vytouženou tvořivou destrukci nenastartovaly.853
Počátkem roku 2000, s nástupem nového milénia, si světová ekonomická obec
připomenula půlstoletí od úmrtí J. A. Schumpetera. S jeho odkazem je spojeno, a to
především v kontextu podrobného zkoumání ekonomického vývoje kapitalistických
ekonomik, taktéž další klíčové rozpracování teorií dlouhých vln. Schumpeterův teoretickometodologický systém bývá charakterizován především trilogií stěžejních prací: klíčovou
Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung (1912), postupně rozpracovávanou v – z hlediska
mapování historie zkoumání dlouhých vln zásadní – studii Business Cycles (1939) a logicky
završenou „méně“ ekonomickou knihou Capitalism, Socialism and Demokracy (1942).
Na základě originálních východisek a přístupů se Schumpeter soustředil především na
budování dynamické teorie. „Podle Josepha Schumpetera se veškerá ekonomika zabývá
změnou. Zkoumal jak krátkodobé ekonomické fluktuace, tak i dlouhodobé vývojové tendence
kapitalismu ... Podle Schumpetera mají všechny kapitalistické ekonomiky dvě významné
vlastnosti – jsou nestabilní a zažívají rychlý růst ... “ (Pressman, 2005, s. 130).854
Dynamický vývojový prvek hospodářského systému spatřoval v inovacích, pomocí
nichž vysvětluje i klíčové ekonomické kategorie (kapitál, zisk, úrok, konkurence, inflaci
apod.). Na základech teorie inovací postavil Schumpeter koncepci reprodukce, resp. objasnění
ekonomických cyklů a krizí. Cyklické výkyvy kapitalistické ekonomiky spojoval s
nerovnoměrným rozložením inovací v čase, k jejichž realizaci dochází kumulativním
způsobem. Objevují se v jakýchsi „vlnách“ (shlucích příslušných inovací). Shluk inovací
vede k hospodářskému rozmachu – konjunktuře, s vyčerpáním potenciálu „vlny“ inovací
určitého řádu souvisí recese (resp. krize). Z teorie inovací vychází taktéž Schumpeterova
ucelená vize dalšího vývoje kapitalistického systému – evoluční koncepce samolikvidace
mimo jiné, že „na národní ekonomiku nelze nahlížet jako na firmu ...“ (tamtéž, s. 585). Srov. (Švihlíková, 2013).
K této problematice, v rámci naznačení rozporů soudobé globalizace, podrobněji viz paragrafy kapitoly 4.
852
Blíže viz (Sirůček, 2000b, 2001b, 2004, 2005a,b, 2007e, 2016b). Srov. kapitolu 4., zejména pasáže 4.5.
853
Nedošlo ani na predikce, že právě Schumpeter se stane klíčovým ekonomem konce 20. a nástupu 21. století. –
srov. (Sirůček, 2000b, 2004). Srov. též paragrafy subkapitoly 4.5., např. v kontextu úvah o nastartování (resp.
dosavadním nenastartování) další dlouhé K-vlny, resp. nového technologického cyklu v subparagrafu 4.5.3.2.
854
Pressman též konstatuje, že: „Hlavním Schumpeterovým příspěvkem bylo přesměrování pozornosti ekonomů
na téma dlouhodobého ekonomického růstu. Přitom zdůraznil význam neekonomických faktorů, jako jsou
inovace a podnikatelský duch, pro zdravý, prosperující a rozvíjející se kapitalismus“ (Pressman, 2005, s. 133).
Samotný Schumpeter by ale možná přitom vznesl výhrady k označení inovací jako „neekonomický“ faktor.
240
založená na procesech dematerializace vlastnictví a desintegrace kapitalismu, a to včetně stále
inspirativních úvah o možných cestách přechody k socialismu.
Úvodem zrekapitulujme, že Schumpeter pojímá dlouhé vlny jako nejdelší hospodářské
cykly a snaží se o jejich čistě endogenní vysvětlení pomocí koncepce shlukování bazických
inovací. Ekonomický cyklus různých délek je chápán jako zákonitý rys fungování
kapitalistické tržní ekonomiky, pomocí kterého je neustále uskutečňován vnitřně generovaný
vědeckotechnický pokrok. Schumpeter při výzkumech úzce navazuje na dostupné příspěvky
N. D. Kondratěva, pojmenovává dlouhodobé ekonomické cykly Kondratěvovým jménem a
významně se podílí i na zpřístupnění jeho úvah na Západě. Právem Kondratěv a Schumpeter
mohou být označeni jako tvůrci základních stavebních kamenů moderní teorie dlouhých vln i
jako její dosud nejvýznamnější představitelé. A pracovně lze hovořit o dlouhých vlnách
„kondratěvsko-schumpeterovského“ typu či „inovačním přístupu“, který je po II. světové
válce rozvíjen řadou autorů, v čele s G. O. Menschem či F. Valentou (jak mapuje část 3.5.).
Odkaz Schumpetera (přesněji jeho mechanická interpretace) však skrývá mnohá úskalí,
především „past“ technicko-technologického determinismu a nedoceňování subjektivních aj.
faktorů vývoje, proto jej nelze interpretovat zjednodušeně a mechanicky.
I přes nemožnost začlenění Schumpetera do „hlavních proudů“ (přesněji však právě
proto) je jeho svébytné dílo v dnešní přelomové době možná „atraktivnější“ i „poučnější“,855
než kdy jindy. Završení různých pokusů o renesanci odkazu Schumpetera v éře globalizace je
stále otevřenou výzvou a zároveň jednou z možných nadějí pro další rozvoj ekonomie.856
3.4.1. „Enfant terrible" (nejen) rakouské ekonomie
Rakousko-americký ekonom, historik ekonomických teorií, sociolog, politický vědec,
právník či politik Joseph Alois Schumpeter (8. 2. 1883 – 8. 1. 1950) je tvůrcem ucelené
dynamické teorie hospodářského vývoje založené na inovacích. Náleží ke „klasickým“
autorům problematiky hospodářských cyklů (včetně dlouhých vln), inovací, podnikání či
evoluční ekonomie. Schumpeter bývá hodnocen jako jeden z vůbec nejvýznamnějších
ekonomických postav 20. století (a řazen po bok velikánů typu J. M. Keynese, M. Friedmana
či F. A. Hayeka aj.), náleží i mezi nejcitovanější autory vůbec. Přes to však vždy stál poněkud
„opodál“, a k tomu, že v podstatě ani nevznikla žádná významnější Schumpeterova škola,857
přispěla celá řada různorodých faktorů a skutečností.
Počínaje teoreticko-metodologickými východisky, resp. neslučitelností jeho díla s
neoklasikou, přes nepopulární anticipaci zániku kapitalismu či problematičtější využitelnost
pro hospodářskou politiku a netuctovou originální osobností858 (s bohatou akademickou
Srov. (Skopeček, 2013).
Srov. (Carayannis, Ziemnowicz, 2007), (Sirůček, 2000b, 2004, 2016b aj.), (Sirůček a kol., 2007), (Skopeček,
2013), (Sojka, 2010), (Stolper, 1984).
857
Schumpeter měl celou řadu významných žáků (k nimž patřili P. A. Samuelson, J. K. Galbraith, W. W.
Leontief či R. L. Heilbroner), a měl, i má, též nemálo následovníků (představených taktéž subkapitolou 3.5.).
Existuje i tzv. „schumpeterovská“, resp. „neoschumpeterovská“ ekonomie, resp. přesněji literatura takto
orientovaná. Objevuje se i označení „postschumpeterovská syntéza“ aj. – srov. (Mensch, 2009), resp. část 3.5.1.
Působí různé společnosti navazující na odkaz Schumpetera. Nicméně jde převážně o roztříštěné, dílčí, koncepce
a vesměs i o autory mimo obecnější povědomost – i když některá jména jsou i známější (namátkou např. C.
Pérezová, Ch. P. Freeman či G. O. Mensch). Problémem ovšem zůstává, koho do tohoto heterogenního proudu
vlastně řadit. Nicméně ucelenější schumpeterovská ekonomie, ve smyslu např. ekonomie keynesovské,
v podstatě neexistuje, a ani nikdy neexistovala. Srov. (Hanusch, 1990), (Hanusch, Pyka, 2007a,b), (Hanusch,
Wackermann, 2009), (Kapoguzov, 2011).
858
Traduje se řada příhod i výroků, připisovaných právě Schumpeterovi. Parafrázujme (bez podrobnějších
odkazů) tři často připomínané: J. A. Schumpeter měl prohlásit: „Chtěl jsem být největším milovníkem ve Vídni,
nejlepším jezdcem na koni v Rakousku a největším ekonomem na světě – dva z těchto cílů se mi podařilo splnit“
855
856
241
dráhou v Evropě a později v USA, ale taktéž s působením coby nepříliš úspěšný rakouský
ministr financí či bankéř a spekulant)859 a dobově nešťastným načasováním jeho klíčových
knih konče.860 Poznamenejme, že obdobně jako u Kondratěva (v subkapitole 3.2.) jsou zde
některé milníky života Schumpetera připomínány pouze zkratkovitě, a pod čarou. A odkažme
na relevantnější prameny – např. na (Stolper, 1994).
Zmínit je možné i vlnu popularity keynesovství v době, kdy vrcholí tvůrčí aktivity
Schumpetera v USA, resp. fakt, že: „... Schumpeter nebyl ani reformátorem, ani nadšeným
stoupencem kapitalismu, socialismu či jiného „ismu“. Byl jednoduše vědcem a intelektuálem“
(Schumpeter, 1987, s. 69). Samotný Schumpeter si skutečnosti uvědomoval a vyjadřoval se ve
smyslu, že: „... neusiloval říci něco definitivního ... snažil se o otevírání dveří ...“ (tamtéž, s.
(z přemluvy R. Swedberga ke knize Kapitalismus, socialismus a demokracie – (Schumpeter, 2004)). Na jedné
z přednášek na Harvardu ve 40. letech 20. století měl Schumpeter konstatovat, že: „Ekonom potřebuje 1) dobrou
teorii, aby ho vedla, 2) dobrou statistiku, aby mu poskytla kvalitní empirické údaje, a 3) znalost historie“. A
dodával, že „ekonomům nejvíce chybí právě znalost historického rozměru“ ekonomických teorií, resp.
ekonomické analýzy. Sám se touto problematikou celoživotně detailně zabýval a jeho History Economic
Analysis z roku 1954 (Schumpeter, Schumpeterová, Perlman, 1996) náleží k nejcitovanějším pracím z této sféry
vůbec. Ještě připomeňme Schumpeterův výrok: „Pokud Vám chybí talent, snažte se ho získat prací“.
859
Schumpeter se narodil roku 1883 v Třešti na Moravě, kde rodina vlastnila malou textilní továrnu – blíže viz
(Shionoya, 1990). Matka se jako vdova brzy přestěhovala do Vídně, kde Schumpeter získává klasické vzdělání
na střední škole. V letech 1901-06 studuje na právnické fakultě Vídeňské univerzity, kde ho zaujala ekonomická
věda. Již tehdy, např. na seminářích E. Böhm-Bawerka se u Schumpetera začal projevovat nejenom zájem o
osud kapitalismu, ale i kritický postoj k některým axiomům neoklasického systému i vliv L. M. E. Walrase.
Následuje anglický pobyt v Oxfordu a Cambridgei, potom též pracuje na mezinárodním soudu v Káhiře
(právnická praxe 1907-09), ale brzy se rozhoduje pro akademickou dráhu. Roku 1909 se ve Vídni habilituje a
získává profesuru v Czernovitzi (v dnešní Bukovině na Ukrajině). Získává pověst „zlobivého dítěte“ vídeňské
školy, provázející ho po celý život. V roce 1911 se stává profesorem na univerzitě ve Štýrském Hradci, kde
pracuje do roku 1919. V letech 1913-14 působí jako hostující profesor na Columbijské univerzitě v New Yorku,
od které získal i jeden z čestných doktorátů. Schumpeter se též krátce, a nepříliš úspěšně, podílí na řešení
praktických hospodářsko-politických otázek v Rakousku a Německu (po I. světové válce přebírá na krátkou
dobu v období 1919-20 rezort ministerstva financí v Rakousku, působí i jako prezident malé banky – a to
Biederman bank v letech 1920-24 atd.), brzy se však raději navrací k akademické kariéře. Jako rakouský ministr
financí např. navrhuje nepopulární daň z kapitálu, aby zkrotil inflaci. Kritizován byl i jeho plán na zestátnění
rakouských firem. Po sedmi měsících v úřadu Schumpeter sám rezignuje. Investuje taktéž do spekulativních
aktiv, přičemž se silně zadlužuje. Po odmítnutí žádosti o profesuru ve Vídni se usazuje v Německu, a v letech
1925-32 přednáší v Bonnu – oficiálně coby profesor financí. V letech 1927-28 a 1930 hostuje v USA. Díky
nastupujícímu fašismu v roce 1932 opouští Německo a v USA se usazuje natrvalo. Stává se profesorem na
Harvardu, kde s nemalým ohlasem vyučuje ekonomickou teorii. Během úspěšné kariéry v USA se stává
zakládajícím členem i prvním (1933) prezidentem Ekonometrické společnosti, a od roku 1948 působí též jako
prezident (jako první ne-Američan) Americké ekonomické společnosti. Spolehlivého pomocníka a oporu nachází
ve své třetí manželce Elizabeth, taktéž pracující v oblasti ekonomie. Schumpeter umírá 8. 1. 1950 v Taconic, v
Connecticutu. Blíže viz (Harris, 1951), (Pressman, 2005), (Sirůček, 1999b,c), (Stolper, 1994).
860
Schumpeter nikdy nebyl ekonomem „hlavních proudů“ a tudíž ani jeho koncepce ekonomického vývoje,
tvořící obecný rámec a východisko pro objasnění cyklů v různých časových horizontech na základě shlukování
inovací, nikdy nebyla obecně akceptována. Jeho klíčová práce vychází sice v předvečer I. světové války, ale v
obecnější povědomost vchází až počátkem 30. let 20. století s příchodem Schumpetera na Harvard. Obdobně i
text Business Cycles do jisté míry zapadl především pod vlivem keynesovské revoluce. V poválečné úspěšné
„růstové“ etapě vývoje vyspělých kapitalistických zemí nebyla problematika cyklů už tak aktuální a populární.
Těžiště zájmu se přesunulo především ke koncepcím ekonomického růstu a postupně se začal prosazovat
neoklasický model s exogenními technologickými změnami (Sirůček a kol., 2007) „Takže dvě ústřední témata
Schumpeterova systému – inovace a cyklický vývoj – byly odsunuty do pozadí“ (Van Duijn, 1983, s. 103). Zájem
a kritika se v době studené války soustředily na práci Capitalism, Socialism and Demokracy, která byla napadána
především za tezi o objektivní nevyhnutelnosti zániku kapitalismu a jeho budoucím vystřídání socialismem.
Schumpeter přitom považoval socialismus za „šedý“, příliš mu nefandil, a byl i ostrým kritikem „socialismu
reálného“, jehož nástup považoval za předčasný. Podrobněji viz (Sirůček, 1999b, 2005a). Srov. (Klaus, 2015).
242
69),861 resp.: „Nikdy jsem se nepokoušel zformovat Schumpeterovu školu. Neexistuje a ani by
neměla existovat. Hodnocení tohoto přenechám budoucím generacím“ (tamtéž, s. 70).862
Osobitá východiska a přístupy tvoří základy originální koncepce a promítají se i v
nemožnost jednoznačného začlenění J. A. Schumpetera. Náleží k žákům rakouské školy a
často je k této specifické ekonomické tradici zjednodušeně řazen.863 Schumpeter přitom velmi
obdivoval, přes její statický charakter, teorii celkové ekonomické rovnováhy L. M. E.
Walrase.864 Schumpeterovy úvahy o (nejen) kapitalistické dynamice ovlivnil taktéž i K. H.
Marx aj. Schumpeterovo dílo nelze ani jednoznačně spojovat s ostatními školami
předkeynesovského neoklasicismu, a později ani se standardními směry vývoje neoklasiky v
oblasti mikroekonomie či v rovině makroekonomické nadstavby (Sirůček a kol., 2007).865
Ohledně jeho řazení k rakouské liberální ekonomické tradici je nutné zrekapitulovat,
že se v mnohém od tradičnějších „Rakušanů“ (resp. „Neorakušanů“) významně odlišuje a
odchyluje – „jak metodologicky, tak volbou problematiky ...“ (Sojka, 2010, s. 196).
Obdobně jako „Rakušané“ klade J. A. Schumpeter důraz na subjektivní faktory – na
chování individua a jeho psychologii (zde inovační), nezkoumá jako prioritu statickou
rovnováhu, neidealizuje dokonalou konkurenci, usiluje o dynamickou nematematickou
analýzu, která navazuje na koncepci mezního užitku.866 Rakouskou ekonomii ovšem přitom
taktéž kritizuje,867 odmítá příbuznost ekonomie a psychologie a propaguje používání
matematiky a ekonometrie (ač jich ovšem sám příliš neužívá). V dobově aktuálních „sporech
o metodu“868 zaujal J. A. Schumpeter pozice „metodologické tolerantnosti“. Nepochyboval o
účelnosti použití každé metody při analýze různých aspektů společensko-ekonomické reality,
861
S odkazem na (Harris, 1951, s. 46).
S odkazem na (Schumpeter, 1987, s. 47). Uváděno tedy bývá, že originální a svébytná osobnost Schumpetera
v podstatě existenci „Schumpeterovy školy“ odmítala. Jako originální vyučující si taktéž J. A. Schumpeter
nevychoval žádné „loajální následovníky“.
863
Srov. (Holman a kol., 1994), (Klaus, 1995, 2015), resp. (Grochová, 2010), (Sojka, 2010) aj.
864
Model celkové rovnováhy považoval za nezbytný pro vysvětlení základních vztahů v ekonomickém systému.
L. M. E. Walrase dokonce vyzdvihoval jako „největšího ze všech ekonomů“ – podrobněji viz (Schumpeter,
Schumpeterová, Perlman, 1996). Nicméně si Schumpeter uvědomoval, že Walrasův statický systém je
použitelný pouze u „stacionárního“ modelu, a nikoli pro dynamický vývoj – jak precizuje paragraf 3.4.2.
Schumpeter překonává i teorii nedokonalé konkurence, přičemž se nesnaží se o tradiční srovnávání s konkurencí
dokonalou (díky dynamice si uvědomuje jinou kvalitu modelů apod.), což lze dokumentovat např. jeho pojetím
úlohy velkých monopolů aj. Podrobněji viz (Sirůček, 1999b), (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010).
865
Srov. (Holman a kol., 1999), (Sitárová, Kliment a kol., 1981) a (Sojka, 2010).
866
Byl žákem „rané“ rakouské školy, v mnohém byl jí ovlivněn a bývá i řazen k jejím žákům a stoupencům
rozvíjejícím specifičnost rakouského směru a udržujícím tuto tradici při životě (tedy i k „Neorakušanům“ – srov.
namátkou např. (Holman a kol., 1999)). V jejím duchu ani on nestaví na prioritním zkoumání konkurenční
statické rovnováhy, nýbrž fungování hospodářství spojuje dynamickými procesy, pokouší se analyzovat cyklické
výkyvy v reálném historickém čase, usiluje o proniknutí do podstaty ekonomických jevů atd. Uplatňuje i princip
metodologického individualismu, kdy základ chování systému tvoří aktivita individuálních podnikatelůinovátorů. Princip aplikuje ale v „méně ostré“ formě a akceptuje i silné kolektivisticko-sociální vlivy na chování
individuí. Schumpeter dále těsně navazuje na teorii mezního užitku, resp. na aplikaci marginální metody vůbec.
I on klade důraz na chování individua – podnikatele-inovátora, na jeho „inovační psychologii“, včetně
nehédonistických motivů k podnikání, přesahující racionalitu tradičního neoklasického homo oeconomicus
(podrobněji viz (Sirůček, Džbánková, 2006)). I zde se od „Rakušanů“ však odlišuje, když např. nenachází tak
těsnou spojitost mezi ekonomií a psychologií. V Schumpeterově teorii se psychologické motivy ekonomického
chování modifikují vlivem parametrů ekonomického prostředí – ekonomické chování tedy není, podle
Schumpetera, dáno pouze neměnnou individuální psychologií. Blíže viz (Schumpeter, 1908, 1912, 1987). Srov.
(Čapek, 1990a,b), (Grochová, 2010), (Klusoň, 1994).
867
Od mládí Schumpeter proslul negativním postojem a kritikou základních postulátů „Rakušanů“ (subjektivně
psychologického rázu apod.) a postupně se u něho projevil i vliv Walrase, resp. lausanneské školy. Srov.
(Schumpeter, 1906). Blíže viz (Sirůček, 1999b), (Sojka, 2010).
868
Podrobněji viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010). Srov. (Holman a kol., 1999).
862
243
metodologické spory považoval za sterilní a poukazoval na zbytečné mrhání energií a
škodlivost z hlediska vývoje vědeckého poznání. V jeho díle se prolínají prakticky všechny
přístupy, sledující jeden cíl – vědeckou analýzu „moře faktů“.869 Zdůrazňoval však, že
ekonomie má metodologicky blíže k vědám přírodním než k ostatním společenskovědním
disciplínám. Věřil, že každý ekonomický jev má i svou kvantitativní stránku, a právě její
prozkoumání patří k důležitým úkolům ekonomické vědy. Ač žák „verbálně“ orientované
rakouské ekonomické školy byl silně ovlivněn matematickou verzí teorie mezního užitku. I
přes snahy o přiblížení teoretické ekonomické analýzy exaktním přírodním vědám si však
Schumpeter vždy uvědomoval i meze a nedostatky kvantitativních metod.870 Výše
konstatované, v kontextu koncepce hospodářského vývoje, precizuje a dokladuje část 3.4.2.
Schumpeter taktéž nestaví na monetární teorii hospodářského cyklu „Rakušanů“, resp.
„Neorakušanů“ (načrtnutou v kontextu subkapitoly 2.1.). Schumpeter nesdílí ani averzi
„Rakušanů“ ke koncepci celkové (resp. všeobecné) ekonomické rovnováhy atd. Především
však J. A. Schumpeter není tolik kritický k socialismu a vyústění jeho díla představuje
koncepce nevyhnutelného zániku kapitalismu a jeho vystřídání socialismem. Schumpeterova
politická orientace je také spíše konzervativní a méně liberální.871
Schumpeterovo dílo je značně rozsáhlé,872 interdisciplinárně přesahující rámec „čisté“
ekonomie a sestává ze tří základních oblastí: z historie a stavu ekonomické teorie, teorie
společenských a institucionálních změn a teorie ekonomického vývoje (Hanusch, 1990).
První skupina zahrnuje kritickou diskuzi ekonomické teorie, její historie a aktuálního
stavu. Začíná prací Das Wesen und Hauptinhalt der theoretischen Nationalökonomie
(Schumpeter, 1908a), který bývá připomínána jako Schumpeterova první významnější práce,
resp. první kniha. Celoživotní zájem a velké znalosti vývoje ekonomických doktrín ústí přes
řadu dalších studií873 do posmrtně vydané, monumentální History Economic Analysis z roku
1954 (Schumpeter, Schumpeterová, Perlman, 1996). Rozbor připomenutých významných
prací, v čele s velmi často citovanou „History ...“ 874 však přesahuje rámec této monografie.
Druhá oblast, týkající se teorie společenských a institucionálních změn, je
reprezentována pracemi od Die Krise des Steuerstaates (Schumpeter, 1918) až k snad
nejpopulárnějšímu Schumpeterovu dílu Capitalism, Socialism and Demokracy z roku 1942,
včetně rozšíření o článek The March into Socialism z roku 1949 (Schumpeter, 1942, 2004).
Taktéž tato oblast zde leží mimo centrum pozornosti875 – text se níže omezuje pouze na
připomenutí klíčových závěrů a vizí knihy z roku 1942, nezbytných pro pochopení celého
Schumpeterova odkazu i koncepce cyklického vývoje, založené na inovacích.
Za těžiště obvykle, resp. nezřídka, bývá považován třetí vědecko-výzkumný okruh
zahrnující práce orientované na problematiku teorie ekonomického vývoje kapitalistických
tržních ekonomik. Prim hraje hlavní dílo z roku 1912876 Theorie der wirtschaftlichen
Entwicklung – většina stěžejních myšlenek je Schumpeterem vyslovena již zde, později je
Vycházel z teze, že žádná metoda nemůže být jednoznačně lepší nebo horší, a tudíž ani jedna ze soupeřících
stran si nemůže nárokovat nadřazenost nad stranou druhou. Každá metoda má určité použití při analýze složité
společensko-ekonomické reality. Podrobněji viz (Schumpeter, 1908, 1914a, 1987 aj.). Srov. (Sojka, 2010).
870
Blíže viz (Sirůček, 1999b,c), (Sirůček a kol., 2007). Srov. (Sojka, 2010).
871
Podrobněji viz (Schumpeter, 2004), (Sirůček a kol., 2007). Srov. (Sojka, 2010).
872
Podrobněji viz (Sirůček, 1999b). Srov. (Carayannis, Ziemnowicz, 2007), (Harris, 1951).
873
Např. Ten Great Economists: From Marx to Keynes (Schumpeter, 1965).
874
Srov. (Robbins, 1955).
875
V této monografii je důraz kladen na Schumpetera – teoretického ekonoma. J. A. Schumpeter byl však i
politickým vědcem, resp. politologem či též i sociologem. K sociologickým studiím viz (Schumpeter, 1918,
1919, 1927a, 1942, 1955 aj.).
876
Někdy bývá uváděn rok 1911. Srov. (James, 1968), (Napoleoni, 1968), (Valenta, 2000, 2001 aj.).
869
244
pouze modifikována a precizována (Schumpeter, 1912, 1987). A taktéž sem patří, z hlediska
zkoumání hospodářských cyklů a dlouhých vln klíčový, text Business Cycles z roku 1939
(Schumpeter, 1939, 1989), znamenající i zlom v teoretické analýze dlouhých vln.
Schumpeterův teoreticko-metodologický systém přitom může být charakterizován
stěžejní trilogií prací: klíčovou877 Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung, rozpracovávanou
v Business Cycles a logicky završenou v Capitalism, Socialism and Demokracy.
Ohledně bohaté bibliografie Schumpetera ještě, v chronologickém sledu, připomeňme
následující. Z roku 1906 pochází první významnější studie J. A. Schumpetera Über die
mathematische Methode der theoretischen Ökonomie (Schumpeter, 1906). Odráží vliv L. M.
E. Walrase, A. A. Cournota či W. S. Jevonse a je psána v protivídeňském „lausanneském
duchu“. Vědecké jméno Schumpetera dále prohloubily jeho uveřejněné studie (např.
pochvalná o J. B. Clarkovi – (Schumpeter, 1908b)),878 a zejména první větší práce Das Wesen
und Hauptinhalt der theoretischen Nationalökonomie z roku 1908 (Schumpeter, 1908a). Tato
již jednoznačně dokumentuje jeho rozchod s abstraktně-statickou neoklasickou ekonomií a
naznačuje nové, teoreticko-metodologické přístupy ke zkoumání kapitalistické dynamické
ekonomiky. Již v dodatku uvedené práce v zárodečné podobě Schumpeter načrtává logicky
konzistentní koncepci sociálně-ekonomického vývoje společnosti.879 Schumpeterův
metodologický přístup vyvolal vlnu polemiky, jeho četní kritikové se následně zaměřovali
spíše na obranu tradičních postulátů neoklasického systému, než přímo na vědecké vyvrácení
Schumpeterova přístupu.
Do následující etapy spadají další významné příspěvky. A to především první vydání
stěžejní Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung (Schumpeter, 1912), jako rozhodujícího
pokusu o vytvoření abstraktní dynamické teorie a práce Epochen der Dogmen und
Methodengeschichte (Schumpeter, 1914b). V nich J. A. Schumpeter rozpracovává teoretický
systém v duchu vize nástupu nového dynamicky orientovaného směru v ekonomické vědě.
Pokouší se překonat statičnost prací svých učitelů, a ukázat, jak se teoreticky uskutečňuje
vědeckotechnický pokrok. Schumpeter analyzuje dynamickou kapitalistickou ekonomiku a
její vnitřní proměny, chápané ve smyslu endogenních procesů, s cílem odhalení podstaty
příslušných evolučních změn.
Práce Epochen der Dogmen und Methodengeschichte (Schumpeter, 1914c) se díky
válce stala známou až po jejím druhém vydání v roce 1924. Nepříliš rozsáhlá esej mapuje
v první (teoreticko-metodologické) části vývoj sociální ekonomie jako vědy, v části druhé
stacionární ekonomický koloběh. Třetí část je věnována klasické ekonomii a jejím
pokračovatelům, a část čtvrtá analyzuje německou historickou školu a teorii mezního užitku.
Zájem a odezva, kterou práce vyvolala, přivedly Schumpetera k pozdějšímu návratu k této
problematice a jejímu důkladnějšímu rozpracování. Uvedené otázky dále rozvíjí i studie
Vergangenheit und Zukunft (Schumpeter, 1915), vycházející především z přednášek
uskutečněných na univerzitě v Czernovitzi.
Připomínány dále bývají teoretické články Schumpetera Die Krise des Steuerstaates
(Schumpeter, 1918) a Der Sozialismus in England und bei uns (Schumpeter, 1919), kde
Samotný Schumpeter hovořil o „nejkreativnějším“ období lidského života do třiceti let věku, vše pozdější
považoval za rozpracovávání již dříve vyslovených myšlenek. Posuzováno i tímto prizmatem, je pro pochopení
celého Schumpeterova odkazu, včetně rozpracování problematiky dlouhých vln, zásadní právě práce z roku
1912, koncipovaná tedy skutečně před „třicátinami“ J. A. Schumpetera. Srov. (Van Duijn, 1983).
878
Blíže též viz (Schumpeter, 1987), resp. (Sirůček, 1999b).
879
Práce např. obsahuje myšlenku, že úspory či kladná úroková míra nejsou slučitelné se staticky pojatým
rovnovážným stavem, a že tyto je možné vysvětlit pouze na základě odchylek od rovnováhy apod. Srov.
(Schumpeter, 1912, 1939 aj.). Podrobněji viz (Schumpeter, 1908), resp. (Sirůček, 1999c).
877
245
shrnuje především kladný vztah k tržnímu mechanizmu ve fungování poválečné ekonomiky.
Přičemž pozitivně hodnotí i úlohu státu. Dále se zde Schumpeter vyjadřuje k procesům
zestátnění (a kritizuje sociálnědemokratické strany na evropském kontinentě za dogmatický
vztah k Marxovu odkazu apod.) i k dalším dobově aktuálním problémům.
Výsledkem Schumpeterovy několikaleté analýzy a zpracování bohatého statistického
materiálu, týkajícího se vývoje ekonomik USA, Německa a Velké Británie se stává studie
Business Cycles – poprvé vydaná v roce 1939 (Schumpeter, 1939, 1989).880 Dílo navazuje na
základní práci z roku 1912 a dokumentuje správnost koncepce hospodářského vývoje. A to
nejen v rovině teoretické a historické, ale i na pozadí konkrétního faktografického materiálu.
„Hospodářský cyklus – střídání stavu rozmachu a deprese – je podle Schumpetera výrazem
realizovaných inovací ... Tento hospodářský cyklus je technicko-technologicky determinovaný
a zákonitě nevyhnutelně spojený s kapitalismem jako dynamickým společensko- ekonomickým
systémem“ (Schumpeter, 1987, s. 27).
Schumpeter zde uvádí svoji známou klasifikace hospodářských cyklů. V kontextu
zkoumání dynamického procesu reálného ekonomického vývoje rozlišuje a faktograficky
dokumentuje tři druhy cyklických hospodářských výkyvů. Na základě bohatého empirickostatistického materiálu ověřuje správnost teoretických názorů C. J. Juglara (ohledně cyklů
střednědobých) i N. D. Kondratěva týkajících se dlouhých vln. Práce přináší i teoretické
vysvětlení mechanizmu a průběhu ekonomických cyklů pomocí endogenních příčin na
základě koncepce vnitřně generovaných inovací, jak rekapituluje paragraf 3.4.3.
Již bylo konstatováno, že na základě originálních východisek a přístupů se Schumpeter
soustředil na budování dynamické teorie. Nazírá klíčové společensko-ekonomické kategorie
prizmatem inovací – tudíž dynamicky (namátkou konkurenci coby „tvořivou destrukci“, zisk,
úrok, cykly, monopoly, aktivní úlohu peněz i samotnou podstatu i perspektivy kapitalismu).881
Na inovačních základech spočívají teorie cyklického vývoje i jeho vize perspektiv
kapitalismu. Jde o evoluční koncepci jeho samolikvidace (‚,sebezničení“), s procesy
dematerializace vlastnictví882 a desintegrace kapitalismu883 (se zastaráváním individuální
Ve srovnání se stěžejním textem J. M. Keynese (The General Theory of Employment, Interest and Money),
vydaným nedlouho před Business Cycles roku 1936 (Keynes, 1963), nebyl úspěch tohoto Schumpeterova díla
nijak oslnivý. V „dobovém souboji“ byl Keynes úspěšnější. Schumpeterova práce zaměřená na analýzu strany
nabídky je značně zatížená faktografickým materiálem, ale především neposkytuje teoretická východiska pro
koncipování praktických hospodářsko-politických opatření, která by pomohla dostat se kapitalistickému systému
z dobových obtíží. Stanovisko Schumpetera ke Keynesovu dílu přitom bylo spíše negativní. Odmítal Keynesův
způsob řešení problémů kapitalistického systému (srov. subparagraf 4.5.3.1.), považoval ho za pragmatický,
povrchní, a za způsob neposunující ekonomickou vědu dopředu. Schumpeter nepovažoval „Obecnou teorii“ za
všeobecný, nýbrž spíše za speciální případ – podrobněji viz (Schumpeter, 1965). Kritizuje Keynese i za pohyb
pouze v krátkodobém horizontu, a v rámci „stacionárního paradigmatu“ atd. Zájem o Schumpeterovu
dynamickou analýzu v Business Cycles – ve smyslu jedné ze základních prací moderní makroekonomie o
cyklickém hospodářském vývoji – pak začíná narůstat až po II. světové válce. Srov. (Stolper, 1984).
881
Blíže viz (Schumpeter, 1987), resp. (Sirůček, 1999b,c, 2005a), (Sirůček a kol., 2007). Srov. (Sojka, 2010).
882
„V kapitalismu 18. a 19. století byla funkce inovací spojena s úlohou individuálního podnikatele, ale
s rozvojem akciových společností se stává záležitostí manažerů a velkých výzkumných a vývojových týmů.
Vlastníci ztrácejí svůj původní vztah k firmám, dochází k dematerializaci vlastnictví ...“ (Sojka, 2010, s. 195).
„Stabilita kapitalismu si ... vyžaduje neustálý vývoj, který však narušuje politickou stabilitu, což vede k
rostoucímu rozporu mezi ekonomickými a politickými složkami kapitalistického rozvoje. Oddělení vlastnictví od
řízení a technický pokrok vedoucí k růstu velikosti firem a koncentraci výroby vyvolávají nárůst byrokratizace
ekonomiky a postupnou přeměnu procesu tvorby inovací v rutinní záležitost“ (tamtéž, s. 204). Podrobněji viz
(Schumpeter, 2004), resp. (Sirůček, 2005a).
883
„Postupná dezintegrace kapitalismu začíná ... změnami ve způsobu uzavírání dohod mezi podnikateli a
dělníky. Individuální dohody jsou postupně nahrazovány institucionalizovaným byrokratickým jednáním mezi
akciovými společnostmi a odbory. Tyto změny, provázené navíc narůstáním negativního vztahu obyvatelstva ke
kapitalismu, vedou k postupnému evolučnímu přechodu k socialismu“ (Sojka, 2010, s. 204). „Tuto formu
880
246
podnikatelské funkce či stále více nepřátelskou atmosférou ke kapitalistickým hodnotám i
morálce), včetně úvah o cestách přechodu k socialismu. Logické vyústění celého
Schumpeterova díla představuje koncepce, kde díky rozvoji vnitřních sil kapitalistického
systému (ekonomickým i neekonomickým faktorům) se nevyhnutelně blíží zánik
soukromopodnikatelského charakteru ekonomických činností, a tím i kapitalistického způsobu
organizace výroby a celé společnosti. „... kapitalismus vytváří kritické rozpoložení mysli, které
se po zničení morální autority tolika jiných institucí nakonec obrací proti němu samému ...“
(Schumpeter, 2004, s. 162).
Za jisté dovršení Schumpeterova díla – „epilog jeho teorie ekonomického vývoje“
(Schumpeter, 1987, s. 29) – tudíž bývá mnohými označována právě kniha pocházející z
období II. světové války Capitalism, Socialism and Demokracy. Poprvé vydaná v New Yorku
roku 1942 (Schumpeter, 1942).884 Samotný Schumpeter uváděl, že kniha je plodem čtyřiceti
let uvažování. Dílo překračuje rámec „čisté“ ekonomické vědy, jde spíše o interdisciplinární
sociologickou studii vývoje kapitalistické společnosti, bohatě doloženou faktografickým
materiálem. Přesto je ovšem potřebné, a nezbytné, alespoň telegraficky nastínit hlavní
myšlenky dokumentující, mimo jiné, i centrální postavení a význam inovací v Schumpeterově
systému. Podrobnější rozbor zmiňovaného díla však již přesahuje rámec tohoto textu.885
Poselství knihy z roku 1942 lze shrnout takto: „1. Stejně jako K. Marx, ale z jiných
příčin (nevycházel ani tak z technických a ekonomických faktorů jako z psychologie sociálních
vrstev) věřil v nastoupení socialismu. 2. Byl toho názoru, že centralizovaný socialismus, který
si vypůjčí určitá pravidla z tržní ekonomiky, může být efektivnější než současný spoutaný
kapitalismus. 3. Přesto nebyl socialista; obával se, že předčasný nástup socialismu povede k
vážným poruchám. Především je zde nebezpečí, že socialistická vláda obětuje uskutečňování
programu teoretického socialismu a některá přirozená práva lidské osobnosti demagogickým
tendencím“ (James, 1968, s. 467-468).886
Vyústěním Schumpeterových myšlenek o dynamice vývoje, s inovacemi jako centrální
kategorií, je ucelená evoluční teorie samolikvidace (sebedestrukce – „sebezničení“)
kapitalismu, kdy na základě rozvoje vnitřních sil se nevyhnutelně blíží zánik
soukromopodnikatelského charakteru ekonomických činností, a tím i kapitalistického způsobu
organizace výroby a společnosti. Kapitalismus sám ničí základy své existence – především
ekonomické úspěchy kapitalismu postupně podemelou potřebnou společenskou, resp.
institucionální strukturu i způsob myšlení.
V tomto smyslu Schumpeterova koncepce předchází četným teoriím transformace
kapitalismu.887 V podstatě jako bezmála jediný však souhlasí s Marxem v konstatování o
nevyhnutelnosti zániku kapitalismu a jeho vystřídání vyšším stadiem, socialismem. Celé
Schumpeterovo dílo je však obhajobou kapitalistického systému, zejména konkurenčního
kapitalismu, kdy je oslavována inovační aktivita individuálních soukromých podnikatelů.
J. A. Schumpeter, ač skeptický nesocialista, s určitou lítostí vyvozuje nevyhnutelnost
rozkladu kapitalistického systému a predikuje nevyhnutelný (leč nikoli zcela automatický)
přechodu považoval Schumpeter za možnou ve zralých podmínkách, kdy nedochází k narušení „legální
kontinuity vývoje““ (dtto). Blíže viz (Schumpeter, 2004), resp. (Sirůček, 2005a).
884
Práce se stala snad nejznámějším Schumpeterovým dílem, i když on samotný ji považoval spíše za
„populární“ záležitost a mínil ji napsat za několik měsíců. Trvalo mu to déle (a následně konstatuje, že kniha je
plodem 40 let uvažování) a poprvé vychází roku 1942. V době vzniku knihy Schumpeter procházel bouřlivým
obdobím svého života. Prameny hovoří o jeho osobní krizi, ale také o vyšetřování ze strany FBI pro podezření ze
špionáže. O Schumpeterovi údajně taktéž kolovalo, že byl příznivcem nacismu. Srov. (Harris, 1951) aj.
885
Podrobněji viz (Schumpeter, 2004), resp. (Sirůček, 1999b, 2005a). Srov. (Heertje, Middendorf, 2006).
886
S vlastní grafickou úpravou a zvýrazněním.
887
K teoriím transformace kapitalismu podrobněji viz (Sirůček a kol., 2007), resp. subparagraf 4.4.2.1.
247
dlouhodobý přechod k socialistickému uspořádání společnosti. Podstatu kapitalismu přitom
spatřuje v neustálé tvůrčí činnosti velkých „tvůrců nových kombinací“ – inovátorů s cílem
zajištění zisku. Společenské instituce soukromého vlastnictví, smluvní svobody či procesy
akumulace nebo existence úvěrové soustavy představují příslušné podmínky fungování. V
předkapitalistických formacích neexistovali velcí „tvůrci nových kombinací“ a v
predikovaném socialismu již tito iniciátoři vývoje přestávají existovat jako autonomní
osobnosti. Schumpeter nemá velké obavy o osud kapitalismu díky vědomému omezování
výroby v moderním kapitalismu (kdy např. jde o rozumnou reakci na obavy ze ztráty zisků),
narůstání monopolních prvků, které často pojímá jako přirozené a označuje je i za zdroj
pokroku či pro údajnou „ekonomickou zralost“ systému. Schumpeter kritizuje
„stagnacionistické“ přístupy a odmítá i koncepce zániku investičních příležitostí (jakkoli
tento aspekt v jeho přístupu také figuruje) – což byly dobově velmi rozšířené argumenty.888
Podle Schumpetera kapitalismus musí zahynout proto, že dosáhl velkých úspěchů,
likvidujících potřebné instituce i potřebný typ myšlení. Rozklad kapitalismu má řadu
ekonomických i mimoekonomických projevů v podobě kontroly podnikání malým počtem
byrokratických jednotek, zvolnění tempa pokroku, resp. jeho plánováním a mechanizací,
vytrácení investičních příležitostí nebo klíčového narůstání nepřátelské atmosféry vůči
sociálně-ekonomické struktuře, kapitalistickým hodnotám i morálce.889 Inspirativními a
aktuálními se staly Schumpeterovy úvahy o přechodu k socialismu.890
Základní stavební kameny teorie samolikvidace kapitalismu jsou Schumpeterem
spojovány s jeho desintegrací (dekompozicí čili rozkladem), s jádrem v přenášení inovačněpodnikatelské funkce na kolektivní orgány (ale s řadou souvisejících ekonomických i
mimoekonomických projevů v podobě kontroly podnikání malým počtem byrokratických
jednotek, zvolnění tempa pokroku, resp. jeho plánováním a „mechanizací“, vytrácení
investičních příležitostí či klíčového narůstání nepřátelské atmosféry vůči sociálněekonomické struktuře, hodnotám i kapitalistické morálce). Uvedené procesy jsou úzce
propojené s procesy dematerializace (tj. odosobnění) vlastnictví. Mizí reálný obsah vlastnictví
a sami vlastníci pozbývají víry ve své poslání, ztrácejí podnikatelského ducha a přestávají být
schopni „hrdinských činů“ pro udržení soukromého vlastnictví, resp. kapitalismu. Tyto
procesy sice probíhají již v kapitalismu „velkého podnikání“, tedy „monopolním“ (či podle
Schumpetera „trustifikovaném“)891 – přechod od „konkurenčního“ kapitalismu k tomuto
však, podle Schumpetera, není spojen s významnějším poklesem intenzity ekonomického
rozvoje ani jeho kvality.892 Pesimistická vize se týká dalšího osudu kapitalismu v podobě jeho
nevyhnutelné sebedestrukce, resp. nástupu socialistického režimu.
Postupné a dlouhodobé evoluční procesy samolikvidace kapitalistického systému
Schumpeter dokumentuje řadou reálně probíhajících procesů v rámci přechodu kapitalismu k
jeho monopolnímu stadiu – postupná ztráta významu funkce individuálních podnikatelů,
změny vlastnictví na vlastnictví podílové (více „odcizené“ ve formě cenných papírů) či
narůstání nepřátelské atmosféry, jejímž nositelem je především inteligence apod.
Desintegrace kapitalismu je spojována s postupným přenášením podnikatelské (tj.
inovační) funkce na kolektivní orgány. Samotné inovace, resp. vědeckotechnický pokrok stále
Srov. (Hansen, 1938, 1939), resp. úvahy o „nové sekulární stagnaci“ např. v subparagrafu 4.5.3.1.
Např. negativně nahlíží na úlohu intelektuálů, šířících kritické postoje ke kapitalistickému uspořádání a
soukromému vlastnictví, jako jedné z klíčových institucí. Blíže viz (Schumpeter, 2004), resp. (Sirůček, 2005a).
890
Podrobněji viz (Schumpeter, 2004), resp. (Sirůček, 1998a, 1999b, 2005a, 2012b). Srov. (Hudík, 2004).
891
„V Schumpeterově pojetí prošel kapitalismus dvěma stadii: konkurenčním kapitalismem a kapitalismem
velkých akciových společností ...“ (Sojka, 2010, s. 203).
892
Schumpeter dokonce hovoří o jisté objektivní nadřazenosti „monopolního“ kapitalismu nad konkurenčním –
blíže viz (Schumpeter, 2004), resp. (Sirůček, 2005a).
888
889
248
více přestávají být záležitostí intuice či odvahy jednotlivců (individuálních podnikatelů typu
izolovaného Edisona „plujícího proti proudu“ a udělujícího dynamiku kapitalistickému
systému). Podnikatel jako autonomní nezávislá osobnost je stále ve větší míře nahrazován
skupinami specialistů či jinými institucemi (a hospodářský vývoj tak získává neosobní –
rutinní charakter, odosobňuje se a automatizuje), posléze podnikatelskou funkci převezme
celospolečenský orgán.893 Materiální pokrok je nezvratně spojen se zastaráváním, resp.
„mechanizací“ individuálních podnikatelských funkcí. Uskutečňování inovací přechází do
rukou často byrokratických administrativních orgánů, které se začínají podobat „dobře
organizovanému socialismu“. Kapitalismus se přirozenou evoluční cestou postupně
transformuje na socialismus.
„Opravdovými dirigenty socialismu nebyli intelektuálové a agitátoři, kteří ho
ohlašovali, ale Vanderbiltové, Carnegiové a Rockefellerové“ (Schumpeter, 2004, s. 153),
neboť právě oni předali uskutečňování inovací do rukou administrativních orgánů, podobně
jako tomu bude za socialismu. Rozklad kapitalismu má však řadu dalších ekonomických i
mimoekonomických projevů a konsekvencí, resp. je provázán s procesy dematerializace
vlastnictví, jak bude dále upřesněno. V prosinci 1949 samotný J. A. Schumpeter shrnuje
hlavní důvody sebedestrukce kapitalismu, resp. nástupu socialismu do čtyř bodů:
„Za prvé, právě úspěch podnikatelské třídy v rozvíjení produktivních sil této země 894 a
fakt, že její úspěch umožnil všem třídám dosáhnout nebývalé životní úrovně, paradoxně vedl k
podkopání sociálního a politického postavení podnikatelské třídy samotné. Její hospodářská
funkce sice doposud překonána není, postupně však přestává být prvořadá a stále více
podléhá byrokratizaci. Za druhé, kapitalistická aktivita je sama zpravidla „racionální“, takže
má sklon šířit racionální způsoby myšlení a ničit vztahy loajality a zvykové podřízenosti a
nadřízenosti, které jsou však pro efektivní fungování institucionalizovaného vedení výrobního
podniku i přesto nezbytné. Žádný sociální systém nemůže fungovat, pokud se opírá výhradně o
soustavu svobodně uzavřených smluv mezi (právně vzato) sobě rovnými smluvními stranami,
přičemž se ode všech očekává, že se budou řídit výhradně svými (krátkodobými) utilitářskými
zájmy. Za třetí, skutečnost, že se podnikatelská třída zaměřila na otázky továren a kanceláří,
napomohla vzniku politického systému a také intelektuální třídy, jejichž struktura a zájmy
podporují stanoviska zdůrazňující nezávislost na zájmech velkého obchodu a v posledku i
nepřátelství k nim. Podnikatelská třída tak začíná být čím dál neschopnější bránit se proti
útokům, které z krátkodobého hlediska přinášejí ostatním třídám značný prospěch. Za čtvrté,
v důsledku toho všeho ztrácí hodnotové schéma kapitalistické společnosti – třebaže s
hospodářským úspěchem příčinně souvisí – svou pozici, a to jak ve veřejné rozpravě, tak i
mezi příslušníky „kapitalistické“ vrstvy“ (Schumpeter, 2004, s. 457-458).895
Vedle podrobného rozboru objektivního a nevyhnutelného směřování kapitalistického
systému ke svému zániku896 je nutné upozornit na analýzu socialismu, kdy Schumpeter
předesílá: „Je možné, aby socialismus fungoval? Samozřejmě, že ano. O tom nelze
pochybovat ...“ (Schumpeter, 2004, s. 185). Socialismus, podle Schumpetera, představuje
značně neurčitý pojem (jakýsi „ideál“ slučitelný i s demokracií, často ale stojící v kontrastu s
metodami jeho nastolování), který také v žádném případě není totožný s praxí tzv. „reálného
socialismu“ nastoleného předčasně revoluční cestou v nezralých objektivních i subjektivních
podmínkách. Zato v podmínkách zralých a po vyřešení těžkostí přechodného období
„Technologický pokrok se stále více stává záležitostí týmů vyškolených specialistů, kteří dodávají, co je
požadováno ... Ekonomický pokrok je tak stále odosobnější a automatizovanější. Individuální jednání nahrazují
kancelář a výbory“ (Schumpeter, 2004, s. 151-152).
894
Míněny USA – pozn. PS.
895
896
Uvozeného otázkou, resp. odpovědí: „Může kapitalismus přežít? Nikoli ...“ (Schumpeter, 2004, s. 79).
893
249
socialistický systém může, podle Schumpetera, vykazovat také určité, nejen ekonomické,
přednosti v porovnání s kapitalismem897 Aktuálnost a inspirativnost úvah o „vyzrálé“ a
„předčasné“ socializaci,898 nebo o tom, jak kapitalistický proces „utváří věci a lidi pro
socialismus“ (tamtéž, s. 239) byla umocněna vývojem nejen ve druhé polovině 20. století.
Celá kniha je členěna na čtyři, resp. pět částí.899 První oddíl („Marxova doktrína“) se
zabývá dílem a odkazem Marxe – jeho kritikou a interpretací. Jde o nepolemicko „čistě
vědeckou“ odpověď Marxovi. Marxe Schumpeter rozebírá jako „proroka“, „sociologa“,
„ekonoma“ a „profesora“ a nijak neskrývá, že si tohoto velikána váží.900 Podle Schumpetera
Marx v podstatě správně, i když ovšem s určitým „ideologickým balastem“901 objasnil vznik,
fungování a nevyhnutelný zánik kapitalistického systému.
Schumpeter i Marx vnímají kapitalismus jako sociálně-ekonomický systém, který se
historicky vyvíjí, prochází určitými stadii, a může se i proměnit v jiné společenské
uspořádání. Ke zhroucení kapitalismu902 nedojde však, podle mínění Schumpetera, např. z
hospodářských důvodů, nýbrž právě ekonomické úspěchy kapitalismu a růst jeho bohatství
postupně „podemílají“ společenské instituce a nutně plodí podmínky nástupu socialismu.
Vývoj kapitalismu přináší proměny jeho fungování i závažně sociálně-ekonomické důsledky.
J. A. Schumpeter dále odmítá základní body marxistického systému – pracovní teorii
hodnoty, teorii nadhodnoty i marxistickou pojetí státu, kritizuje i ekonomické pojetí historie a
odmítá i koncepci třídního boje. Podle Schumpetera především nedostatečné pozorování
faktů903 vedlo k chybné tezi o konci kapitalismu z důvodů krizí a logiky akumulace kapitálu.
Schumpeter naopak předpokládá, že kapitalismus zvítězil, krize se otupí a systém zanikne ze
svých úspěchů a bude vystřídán socialismem, který však nevznikne zcela automaticky.
Těžiště knihy Capitalism, Socialism and Demokracy leží v dalších třech oddílech.
Druhý objasňuje, proč musí kapitalismus zahynout, ve třetím Schumpeter upozorňuje na
překážky nástupu socialismu a čtvrtý se zabývá koncepcí demokracie, představující
Schumpeterův společenský ideál (ve vztahu ke kapitalismu a především k socialismu).
Např. „... jednou z velkých zásluh socialistického zřízení je, že ukazuje charakter ekonomiky v jasném světle,
zatímco v kapitalismu je její pravá tvář skryta pod maskou zisku“ (Schumpeter, 2004, s. 230).
898
Srov. kapitolu 19. v (Schumpeter, 2004). Blíže též viz (Sirůček, 2005a).
899
Jednotlivé části jsou relativně samostatné a jsou jen volně propojeny, i když spojení a můstky jsou důležité
pro zabezpečení systematické jednoty výkladu. V předmluvě k prvnímu vydání Schumpeter hovoří o
různorodém materiálu uspořádaném do pěti ústředních témat, kdy označuje oddíly jako téměř samostatné, ale
nikoli nezávislé analytické eseje. Celou práci uvozuje jako „výsledek snahy shrnout ve srozumitelné podobě
množství výsledků téměř čtyřiceti let uvažování, pozorování a bádání zaměřených na otázku socialismu“
(Schumpeter, 2004, s. 443), včetně nezastupitelnosti problému demokracie, který si „místo, jež nyní v tomto
pojednání zaujímá, vynutil sám ...“ (tamtéž). Spěchajícímu čtenáři bývá doporučováno soustředit se na kapitoly
11.-14., 15.-16., 20.-23., resp. 7. a 8. – podrobněji viz (Schumpeter, 2004), resp. (Sirůček, 2005a).
900
Schumpeter považoval Marxe za poněkud příliš „knižního vědce“ – srov. (Schumpeter, 1965). „Oficiální“
marxisté-leninisté ovšem kriticky namítali, že Schumpeter z „Marxovy teorie převzal jednotlivé teze a pokoušel
se eklekticky je spojit se svými vlastními představami“ (Kolektiv autorů SSSR a NDR, 1986, s. 399).
901
Za ten považuje revoluční obsah marxismu (teorii revoluce), vytvořený pod vlivem G. W. F. Hegela z
antagonismu mezi buržoazií a proletariátem a pracovní teorii hodnoty jako ideologické zdůvodnění
vykořisťování. Srov. Schumpeterovy úvahy o ideologii a vědě v (Schumpeter, 1949). J. A. Schumpeter zná dílo
K. H. Marxe, v mnohém je jím dokonce i ovlivněn a cení si tohoto velikána i jako sociologa či učitele. Zájem o
Marxe dokládají i jeho další práce (Schumpeter, 1965 aj.). Blíže též viz (James, 1968), srov. (Kolektiv autorů
SSSR a NDR, 1986). Aktuální náboj má dnes též Schumpeterova kritika marxismu za nedocenění evolučních
schopností kapitalismu adaptovat se nové podmínky či teze, že kapitalismus zanikne spíše díky svým
„úspěchům“. Srov. paragrafy kapitoly 4., např. „scénáře“ globalizace v části 4.4.5.
902
Podle marxistů společenské výrobní vztahy (v čele se vztahy založenými na soukromém kapitalistickém
vlastnictví výrobních prostředků) na určitém stupni vývoje kapitalismu přestanou odpovídat stupni rozvoje
výrobních sil (technologií aj.) a vynutí si sociální revoluci. Srov. subkapitolu 3.7., resp. (Vojtíšek a kol., 1983).
903
Srov. (James, 1968).
897
250
Zcela zásadní otázka „Může kapitalismus přežít?" pojmenovává druhý oddíl. Výchozí
idea je vyřčena hned úvodem: „Může kapitalismus přežít? Nikoli. Nemyslím si to“
(Schumpeter, 2004, s. 79).904 Což Schumpeter následně podrobně rozebírá a dokladuje.
Odpověď na otázku osudu kapitalismu však nastoluje „mnohem více problémů než rozřešila“
(tamtéž, s. 181). V oddíle druhém Schumpeter taktéž dochází k závěru, že budoucnost patří
nevyhnutelně socialismu, který charakterizuje oddíl třetí („Může socialismus fungovat?“).905
Zopakujme, že teorii zániku – ve smyslu „sebezničení“ – kapitalismu však odvíjí
z odlišných teoreticko-metodologických východisek ve srovnání s marxistickými vizemi.906
Socialismus chápe Schumpeter jako vývojovou tendenci, ke které kapitalismus postupně
směřuje svým evolučním vývojem. „Analyzovaný proces změn v oblasti produktivních sil pak
současně oslabuje sociálněekonomickou strukturu kapitalismu, vede k narůstání nepřátelské
atmosféry vůči němu u stále širšího okruhu sociálních vrstev buržoazní společnosti, zejména u
inteligence“ (Schumpeter, 1987, s. 30).907
Schumpeter, mimo jiné, naznačuje celou řadu problémů různých dimenzí spojených
s přechodem k socialismu. Především podle odpovědi na provázané otázky „Kdy“ a „Jak“
jsou rozlišovány případy socializace „vyzrálé“ a „předčasné“.908 Situaci, dojde-li k přijetí
socialistické doktríny předčasně, Schumpeter odmítá detailněji prognózovat. Opakovaně však
varuje před mnoha problémy spojenými se „socializací ve stavu nezralosti“ – nicméně
netvrdí, že tato vždy musí nutně skončit fiaskem a brzkým zhroucením např. pučem
nastoleného režimu. Úvahy o přechodu k socialismu mohou být aktuální i v současnosti.909
Schumpeter rozebírá možné ekonomické důvody, proč socialismus může vykazovat
přednosti vlivem socialistického plánování rozvoje.910 Konstatuje nutnost přesnější
specifikace typu socialismu, který bude fungovat a nastoluje otázku slučitelnosti s demokracií.
Socialismus je s demokracií slučitelný, ale nejsou totožné – je nutno přihlížet taktéž i
k prostředkům nastolení. Jeho koncepce vyznívá jako varování před předčasným přechodem k
Dále Schumpeter konstatuje: „Budu se snažit dokázat, že faktické projevy i předjímaný vývoj kapitalistického
systému nepotvrzují myšlenku jeho zhroucení pod váhou ekonomického selhání, ale že právě úspěchy kapitalismu
podrývají sociální instituce, které ho chrání, a „nevyhnutelně“ vytvářejí podmínky, v nichž se nebude moci
udržet a které nápadně ukazují na socialismus jako na jeho zřejmého dědice“ (Schumpeter, 2004, s. 79). A
pokračuje: „Můj konečný závěr se proto neliší, jakkoli se může odlišovat má argumentace, od závěrů většiny
socialistických autorů, a zejména od závěrů všech marxistů. Aby bylo možno tento závěr přijmout, však netřeba
být socialistou“ (tamtéž, s. 79-80).
905
„Je možné, aby socialismus fungoval? Samozřejmě, že ano. O tom nelze pochybovat, musí být ale splněny dva
předpoklady – průmyslový rozvoj dosáhne nezbytného stupně a podaří se vyřešit problémy s přechodnou fází“
906
Srov. paragrafy subkapitoly 3.7., resp. 4.5.
907
Kapitalismus podkopává i skeptický a kritický způsob myšlení, který vzniká, a je podporován tím, že
kapitalismus od všech účastníků vyžaduje racionální kalkulace a logické volby. Bohatý kapitalistický systém si
může dovolit existence velkého „množství středostavovských intelektuálů, kterým poskytuje stále větší množství
volného času. Tito intelektuálové budou kapitalistický systém kritizovat a snažit se o zavedení pravidel, která
zvýší ekonomickou roli vládních byrokratů. Mezi intelektuály bude sílit i odpor vůči nerovnosti příjmů, kterou
kapitalismus umožňuje, a budou žádat takové zákony, které příjmy vyrovnají. Také tyto akce omezí pohnutky
k podstupování rizika a inovací... kapitalismus podkopává rodinu. Kapitalismus pěstuje uspokojování sobeckých,
individuálních přání, zatímco rodina vyžaduje povznesení se nad individuální přání a přijetí kompromisů.
Rodina je ale pro kapitalismus důležitá, protože představuje hlavní důvod k úsporám ... Podkopáváním motivace
k úsporám kapitalismus ničí své vlastní základy – kapitál, nutný k dalšímu růstu“ (Pressman, 2005, s. 133).
908
„Kapitalistický proces utváří věci a lidi pro socialismus“ (Schumpeter, 2004, s. 239), nicméně kapitalismus
se sám v socialismus nepřemění. Konečný krok, v krajním případě dokonale připravených podmínek, může být
spojen se změnou ústavy ve smyslu oficiálního přijetí socialismu „jako zákona společenského života“ (tamtéž).
909
Blíže viz (Schumpeter, 2004), resp. (Sirůček, 1998a, 1999b, 2005a, 2012b).
910
„Plánování vědeckotechnického pokroku, soustavná koordinace a rozdělování nových investičních projektů
podle období vedou podle Schumpeterova názoru k odstranění příčin cyklických výkyvů“ (Kolektiv autorů SSSR
a NDR, 1986, s. 409). Blíže viz (Schumpeter, 2004), resp. (Sirůček, 2005a).
904
251
socialismu. Schumpeter preferuje dlouhotrvající evoluční přechod ve zralých objektivních
(„věci“) i subjektivních („duše“) podmínkách, kdy nástup socialismu bude jen logickým
vyvrcholením procesu vývoje a přechod mezi systémy se uskuteční bez porušení legální
kontinuity při zachování demokratických forem. Varuje před uspěchaným přechodem k
socialismu v „nezralých“ podmínkách, kdy revoluční nastolení socialismu znamená porušení
legální kontinuity vývoje, je spojeno s potlačením demokracie v podobě diktatury proletariátu
a vede ke značným ekonomickým, sociálním aj. ztrátám a obětem (Schumpeter, 2004).
Oddíl čtvrtý („Socialismus a demokracie“)911 analyzuje koncepty demokracie, a
analyzuje kompatibilitu demokracie a socialismu. Např. popisuje, za jakých podmínek bude
demokracie uspokojivě fungovat – tedy také „zda by demokracie mohla fungovat v socialismu
stejně efektivně jako v kapitalismu“ (Schumpeter, 2004, s. 302). Text formuluje podmínky
„úspěchu demokratické metody“912 a dochází k závěru, že demokratický princip a příslušné
instituce sice jsou „přirozeným důsledkem vývoje struktury a problémů buržoazního světa“
(tamtéž, s. 318), ale není „ovšem důvod, proč by měly zmizet spolu s kapitalismem“ (dtto).913
Dodejme pro úplnost, že knihu uzavírá spíše ilustrativní a dokreslující oddíl pátý
(„Historický nástin socialistických stran“).914 Součástí přílohy je již tradičně text „Pochod
k socialismu“ vycházející z poznámek k přednášce proslovené 30. 12. 1949 na newyorském
setkání Americké ekonomické asociace.915
Kniha Capitalism, Socialism and Demokracy ve všech třech vydáních (1942, 1947 a
1950), které stihl J. A. Schumpeter sám přehlédnout, bezesporu vyvolala značný zájem.916 Ze
Úvodem vyjasňuje: „Socialismus, který známe, by mohl být ideálním ztělesněním demokracie. Ale socialisté
si ne vždy lámou hlavu s tím, jakým způsobem má být socialismus nastolen. Slova jako „revoluce“ a „diktatura“
... jen dosvědčují, že nemají námitek, bude-li k prolomení brány do socialistického ráje použito násilí a teroru –
nástrojů, které jen napomohou demokratičtějším metodám konverze“ (Schumpeter, 2004, s. 254).
912
Podrobněji viz (Schumpeter, 2004), resp. (Sirůček, 2005a).
913
Opětovně je však zdůrazňováno, že „fungování socialistické demokracie bude beznadějným úkolem, pokud
společnost nebude splňovat všechny požadavky „zralosti“ ...“ (Schumpeter, 2004, s. 318). „Zdůraznil jsem již,
že demokracie uspokojivě funguje, jen pokud je většina obyvatel všech společenských tříd rozhodnuta setrvat u
demokratických pravidel hry, což znamená, že se v podstatě všichni shodnou na základních rysech institucionální
struktury společnosti“ (tamtéž, s. 319).
914
Kdy cílem nebylo „sepsat dějiny socialistických stran“ (Schumpeter, 2004, s. 323) – ostatně „... čas k
tomuto pokusu dosud nedozrál ...“ (dtto). Schumpeter však považuje za účelné zmínit některé postřehy a
skutečnosti, které „doplní a umístí do náležité souvislosti podstatnou část toho, čím se zabývaly předchozí oddíly
této knihy“ (tamtéž).
915
Schumpeter např. definuje centralistický socialismus jako „společenský řád, v němž jsou výrobní prostředky
ovládány, a rozhodnutí o tom, co a jak vyrábět, jakož i kdo co dostane, přijímána státní autoritou, nikoli tedy
společnostmi, které jsou vlastněny a spravovány soukromě“ (Schumpeter, 2004, s. 455 – srov. s. 185 tamtéž).
„Pochod k socialismu“ zde „tudíž neznamená nic více než prostý přesun ekonomických záležitostí ze soukromé
sféry do sféry veřejné“ (dtto), resp. tento „lze tedy ztotožnit s dobytím soukromého průmyslu a obchodu státem“
(tamtéž). Schumpeter zřejmě též cítí potřebu obhajovat se, proto explicitně deklaruje: „Nejsem obhájcem
socialismu“ (tamtéž, s. 455), odmítá, i že socialismus „prorokuje a předpovídá“. Pouze prý uvádí „diagnózu
pozorovatelných směřování“, včetně výsledků „k nimž vývoj dospěje za předpokladu, že tato směřování
dostanou možnost plně se projevit v souladu se svou vnitřní logikou ...“ (s. 455). Dále shrnuje do čtyř bodů
hlavní důvody, proč se domnívat, že „kapitalistický řád má sklon sebe sama zničit, a že jeho právoplatným
dědicem se pravděpodobně stane centralistický socialismus“ (tamtéž, s. 457 – jak bylo formulováno výše).
V textu „Pochod k socialismu“ Schumpeter též navrhuje jinou alternativu za kapitalismus, než je socialismus.
„Vyzýval k reorganizaci společnosti v zemích, kde katolíci tvoří většinu obyvatelstva, na zásadách encykliky
„Quadragesimo anno““ (Kolektiv autorů SSSR a NDR, 1986, s. 402).
916
„Schumpeterova kniha vyvolala širokou odezvu. Bezpochyby nepodlomila přesvědčení amerických
liberálních konformistů. Teoretikové, kteří se zabývají analýzou krátkodobých jevů, prohlásili, že se tato kniha
zabývá spíše sociologií než politickou ekonomií ve vlastním slova smyslu. Také ze sovětské strany nebyla tato
abstraktní teorie socialismu, která nesloužila a nelahodila marxistické ortodoxii Moskvy, nijak oceněna ...“
(James, 1968, s. 468).
911
252
strany mnoha standardních aj. západních společenskovědních teoretiků byl koncept
považován za příliš velký ústupek socialistickým idejím a odmítán.917 Teprve postupem času
se Schumpeter stává v Západní Evropě jistou inspirací pro některé sociálně-demokratické a
socialistické proudy, resp. strany (ze strany „oficiálního“ marxismu obvykle označovaných
jako pravicový revizionismus)918 a pro některé autory.919 Bývá uváděno, že Schumpeterova
kniha „měla určitý význam v diskusi o „ekonomické kalkulaci za socialismu“,920 v kritice
směru představovaného Misesem a Hayekem a jinými teoretiky liberálního zaměření. Přispěla
k rozvinutí buržoazní teorie socialismu“ (Kolektiv autorů SSSR a NDR, 1986, s. 409).
„Oficiálním“ marxismem-leninismem byl Schumpetera zjednodušeně automaticky
pasován na „rafinovaného buržoazního apologeta“, jehož např. „demokraticko-dynamická“
teorie je především zaměřena proti Marxově představě společenského vývoje.921 V kontextu
celého Schumpeterova díla marxistická věda nevěnovala větší pozornost kritické analýze jeho
ucelené koncepce sociálně-ekonomického vývoje obecně. Mechanicky kritizována byla nejen
teorie samolikvidace kapitalismu, ale byly přehlíženy také Schumpeterovy zásluhy např. o
vznik moderní teorie inovací, resp. na inovacích založené vysvětlení mechanizmu
ekonomických cyklů v čele s dlouhými vlnami. Ač Schumpetera rozhodně nelze považovat za
marxistu (ba ani za socialistu) lze v jeho úvahách nalézt s marxismem překvapivě mnoho
společného – např. právě v kontextu dlouhodobých, nejenom ekonomických, cyklů.922
Marxisté tradičně odmítali a kritizovali teorii samolikvidace kapitalismu jako
„rafinovanou formu apologetiky“ ze strany buržoazní vědy a jako jednu z forem koncepcí
Stále se vedou spory, zda se Schumpeterův „scénář“ naplňuje. Např. (Skopeček, 2013) konstatuje:
„Schumpeterova chmurná předpověď o konci kapitalismu se ... nenaplňuje. Kapitalismus ukázal, že je
životaschopný a v těch zemích, kde fungoval bez zásadních omezení a bariér, přináší i nesrovnatelný růst životní
úrovně“ (Skopeček, 2013, s. 4). Připomeňme, že životaschopnost kapitalismu Schumpeter nepopíral. A k
argumentu o zániku tzv. „reálného socialismu“ existuje řada protiargumentů, potvrzujících spíše naplňování
alespoň některých aspektů Schumperovy vize. Srov. (Sirůček, 2000b, 2005a, 2011, 2012b). Skopeček (2013), u
příležitosti 130 let narození Schumpetera, vyzdvihuje pro dnešek zejména roli podnikatele. Srov. (Klaus, 1995).
918
„V mnohých prognózách společenkoekonomického vývoje ožívá teze, kterou hlásal ve 40. letech známý
buržoazní ekonom J. Schumpeter, o nevyhnutelnosti postupného odumírání soukromopodnikatelského
kapitalistického systému, o rozkladu systému hodnot buržoazní společnosti, tj. „civilizace byznysu“, s jejími
základními principy, jako je honba za ziskem a tržní kritéria hodnot“ (Sitárová, Kliment a kol., 1988, s. 316).
919
Bývá také uváděn přímý vliv na francouzského ekonoma a sociologa jménem J. Fourastié, který přišel s
vlastní variantou samolikvidace kapitalismu (stavící na snižování role soukromého vlastnictví především díky
postupujícímu pokroku promítajícímu se do nivelizace nákladů a snižování zisků) v duchu dobově populárních
konvergenčních přístupů. Fourastié konstatuje, že: „... technický pokrok je základním činitelem historického
vývoje, který postupně anuluje takové činitele ... jako jsou ekonomická struktura, systém vlastnictví a politická
moc ... Společnost nejde dopředu modifikací instituce soukromého vlastnictví v boji proti vlastníkům kapitálu,
ale v úplně jiné rovině – v zápase o technický pokrok“ (Fourastié, 1958, s. 4). Podrobněji viz (Schumpeter,
1987), (Sirůček a kol., 2007). K teoriím transformace kapitalismu srov. subparagraf 4.4.2.1.
920
K diskuzím o racionalitě socialismu blíže viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010) aj.
921
„Teorie „sebezničení“ kapitalismu je buržoazní variantou reformistické teorie automatického krachu
kapitalismu odmítající nutnost třídního boje proletariátu a revoluční přeměny v ekonomické struktuře
kapitalistické společnosti. I když Schumpeter nepopíral, že revoluce je možná, chápal ji jako dílčí případ. Za
obecnou zákonitost historického procesu prohlašoval postupné evoluční vrůstání kapitalismu do socialismu ...“
(Kolektiv autorů SSSR a NDR, 1986, s. 401). Kritizováno bylo i „překroucení sociálně ekonomické podstaty
socialismu“ (včetně interpretace jako „buržoazního“, resp. „technokratického“ socialismu), záměna vlastnictví
jako ekonomické kategorie za právní kategorii „kontrola“, chybná interpretace Marxe a Lenina ohledně státu a
zestátnění, problematiky rozdělování (kdy socialismu přisuzoval praktiky rovnostářského komunismu) etc. Srov.
(Dolejš et al., 2012), (Heller, Neužil a kol., 2011), resp. (Sitárová, Kliment a kol., 1981).
922
Srov. paragrafy subkapitol 3.7., resp. 4.5. „Tradiční“ marxisté poválečné doby (např. v SSSR) z oblasti
západní ekonomické teorie kladli aktuální důraz především na keynesovství. Za jednu z mála výjimek je
považována vstupní studie A. G. Milevského a V. I. Bomkina k ruskému překladu Theorie der wirtschaftlichen
Entwicklung (Moskva, 1982). Nutno však zmínit odkaz F. Valenty, v mnohém kráčejícího „ve šlépějích“
Schumpetera, a rozpracování teorie inovací, představené částí 3.5.2. Blíže viz (Sirůček, 1999b, 2004, 2005a aj.).
917
253
transformace kapitalismu,
propagovaných
pravicovým sociáldemokratismem a
reformismem.923 Marxisté taktéž tradičně zastávali názor, že: „Schumpeterova teorie
hospodářského vývoje odráží některé reálně vznikající jevy spojené se zánikem kapitalismu
„laissez-faire“. Schumpeter je však ztotožňuje se zánikem kapitalismu vůbec, protože
vznikající monopolní, resp. státně-monopolní kapitalismus charakterizuje jako přechod
k socialismu ... Individuální podnikatel vystupoval jako dynamický faktor – realizátor inovací
především v kapitalismu volné konkurence. V státně monopolním kapitalismu to platí v
omezeném rozsahu zejména pro malé a střední podniky, ve kterých riziko nese i nadále
podnikatel. Ve velkých společnostech funkci realizátora inovací převzal řídící management,924
složený z vysoce kvalifikovaných odborníků pracujících s výpočetní technikou, kterou je
možné vyloučit mnoho z toho, co předtím patřilo k riziku podnikatele“ (Schumpeter, 1987, s.
52).925
Častá námitka proti Schumpeterovu modelu hospodářského vývoje (precizovanému
paragrafem 3.4.2.) – včetně implikací pro cyklický vývoj i samotnou koncepci samolikvidaci
– směřuje k jeho důrazu na technicko-organizační stránku výroby a inovací, korespondující
s metodologickým přístupem majícím velmi blízko k pozicím „technicko-technologického
determinismu“, s postavení vědy a techniky „vně“ společenského systému.
„Oficiální“ marxistická věda Schumpeterovu systému vytýkala, že poněkud
zanedbává „... sociálně-ekonomickou podstatu, která vždy vyjadřuje cíl řízení kapitalistické
výroby (bez ohledu na jeho formu). A cílem kapitalismu bylo, je a bude zhodnocování
kapitálu – dosahování zisku. Cíl soukromo-kapitalistického podnikání se nezměnil ani v
rámci státně monopolního kapitalismu, změnily se jen formy a způsoby tohoto procesu, který
je vnitřně spjatý s kapitalistickým systémem ...“ (Schumpeter, 1987, s. 54).926 Na druhou
stranu je však nezbytné uvést, že právě přístup Schumpetera podstatným způsobem ovlivnil
dynamizaci ekonomické analýzy především tím, že upozornil na úlohu inovací a
technologického pokroku a je násobně aktuální v době globalizace s významem vyspělých
„high technologies“, jak precizují paragrafy kapitoly 4. (např. pasáže 4.2.1. či 4.5.).
Plně nedoceněny zůstaly na Východě (ale i Západě), a částečně i dosud stále zůstávají,
Schumpeterovy nepopiratelné zásluhy o vznik moderní teorie inovací (s endogenním
vysvětlením vědeckotechnického pokroku),927 resp. inovačního objasnění mechanizmu
„Schumpeter použil proti marxismu novou taktiku: neodmítá ho přímo, ale pod rouškou tzv. objektivnosti a v
zájmu vědy odmítá jeho ideologický balast, který podle něj prý znehodnocuje závěry Marxovy teorie“
924
V dynamickém procesu rozvoje kapitalismu, včetně „kreativní destrukce“, dochází i k vytlačování malých
firem velkými. „V tomto procesu začnou firmu řídit místo inovativních podnikatelů manažerští byrokrati. Toto
manažeři jsou svou mentalitou spíše zaměstnanci než majitelé a před inovacemi a podstupováním rizika dávají
přednost stálému příjmu a zajištěnému zaměstnání. Následkem toho kapitalismus ztrácí svou dynamickou
tendenci směrem k inovacím a ducha neustálého zlepšování a změny“ (Pressman, 2005, s. 132).
925
Moderní vývoj, a to zkušenosti tzv. „reálného socialismu“ však některé z uvedených argumentů minimálně
zrelativizoval. Srov. (Dolejš et al., 2012), (Ransdorf, 1996, (Sirůček, 1998a, 1999a,b, 2011, 2012b aj.).
926
Další výhrada – opět především ze strany marxistů – směřovala k údajnému Schumpeterovu ztotožnění
nástupu socialismu s objektivně rostoucí ekonomickou úlohou státu (který např. pomocí zestátnění přebírá
do svých rukou část výrobních fondů), a který podle tradiční marxisticko-leninské interpretace „vystupuje ...
jako mocenský nástroj vládnoucí třídy, a proto je i zestátnění pouze procesem upevňování především moci
státně monopolní buržoazie“ (Schumpeter, 1987, s. 54).
927
Jisté „vzkříšení“ některých Schumpeterových myšlenek lze spojovat i se standardní teorií endogenního
ekonomického růstu. P. M. Romer (1990) poukázal na fakt, že hybným motorem ekonomického růstu jsou
technologické změny, spočívající v nacházení nových možností kombinace vstupů. Vysvětluje inovační proces
jako výsledek maximalizace zisku soukromých firem. Na rozdíl od studií R. M. Solowa, T. Ch. Koopmanse aj.
se Romer snaží vysvětlit technologický pokrok „endogenně“. Romer též potvrzuje myšlenku Schumpetera, že
podmínkou inovační aktivity je existence nedokonalé konkurence. To, že inovace mohou probíhat pouze na
nedokonale konkurenčních trzích, spolu s faktem, že inovace nemají charakter čistě soukromého statku, vede
923
254
hospodářských cyklů. Postupně se sice objevují různorodí „noví schumpeterovci“ a vlna
popularity (včetně aktivit různých „schumpeterovských“ společností či cen)928 vrcholí v 70.80. letech 20. století.929 Zopakujme, že nicméně o žádné významnější, a ucelenější,
Schumpeterově škole, obdobné např. ekonomii keynesovské, ovšem stále hovořit nelze.
A to, i když tzv. „neoschumpeterovská ekonomie“ (přesněji „neoschumpeterovsky“
laděná literatura), resp. různorodí „neoschumpeterovci“ formulují své principy930 a vyjadřují
se např. i ke globální finanční krizi konce první dekády 21. století.931 „Neoschumpeterovci“
kriticky upozorňují na nepřipravenost a nedostatky ekonomických teorií, zodpovědných za to,
že nepředvídaly stávající vývoj. Krizi nespojují se systémovými nedostatky kapitalismu,
nýbrž – v duchu koncepce samolikvidace – nazírají tuto spíše jako důsledek obrovských
úspěchů a rozvoje kapitalistické ekonomiky i společnosti. Navrhují i „neoschumpeterovský
evoluční koridor“ jako teoretický rámec, mající napomoci vyhnout se obdobným
dramatickým situacím (Hanusch, Wackermann, 2009).
K „neoschumpeterovským“ tématům náleží např. inovace, cyklus, růst, znalosti,
evoluce či zkoumání procesů konkurence. Např. ohledně hospodářského růstu se zamýšlejí
nad „designováním“ adekvátních růstových politik, zahrnujících i rovinu znalostí institucí a
kultury (P. Aghion). K „pilířům neoschumpeterovské ekonomie“ bývá přitom řazena osoba
podnikatele generující hospodářský rozvoj, a úloha finančního a veřejného sektoru, přičemž,
důraz je kladen na „inovátory“, „finančníky“ i „tvůrce veřejných politik“ (J. Donohue).932 U
„neoschumpeterovsky“ laděných příspěvků lze nalézt důraz na institucionální aspekty a lze
konstatovat i jistou příbuznost s proudy institucionalizujícími či postkeynesovskými.933
Reprezentativní přehled témat „neoschumpeterovské ekonomie“ podává sborník
(Hanusch, Pyka, 2007a). Jedná se např. o „mezoekonomickou“ teorii i empirii ohledně
modelování průmyslové dynamiky, inovačních procesů, podnikání či vědecko-výzkumných a
rozvojových politik. Nalézají taktéž četné inspirace pro zkoumání témat makroekonomických
ke vzniku souboru efektů, které snižují objem prostředků věnovaných inovační aktivitě. Výsledkem nedokonalé
konkurence jsou ale též efekty, které mají vliv opačný a inovační aktivitu zvyšují. Nicméně nutno připomenout,
že Schumpeterovo dílo jako celek je se standardním teoreticko-metodologickým systém (v podstatě ve svých
fundamentech neoklasickým) neslučitelné. Podrobněji viz (Sirůček a kol., 2007). Srov. (Sojka, 2010).
928
Např. viz International Joseph A. Schumpeter Society – http://www.iss-evec.de/ [cit. 24. 6. 2014].
929
K důvodům, proč trvalo téměř sedmdesát let od jeho klíčové práce (1912) než „... začala být brána vážně a
než začali vědci na celém světě podporovat a rozvíjet jeho myšlenky“ (Hanusch, 1990, s. 1326) byla řazena
ztrátu schopnosti keynesovské ekonomie reagovat na změněnou realitu vývoje a problémy moderních ekonomik.
Dále i růst zájmu o dynamické přístupy, včetně analýzy strukturálních změn tržních ekonomik, kterým je právě
Schumpeterovo dílo, mimo jiné, věnováno. Druhý hlavní okruh důvodů renesance Schumpeterových myšlenek
byl spojován se stavem neoklasické ekonomie, která „... zkoumá a diskutuje čistě adaptivní chování, analyzují
se pouze exogenní šoky a jejich účinky na tržní rovnováhu; připouštíme, že s matematickou přesností a
elegantně. Snad nám to může napomoci pochopit inflaci a nezaměstnanost v krátkém a doufejme i ve
střednědobém období; síla výkladu dlouhodobých jevů je však značně chabá. Zdá se, že s Schumpeterovým
náhledem na rozvoj tržních ekonomik dostáváme lepší výsledky“ (tamtéž). Uvedené platí i v současnosti.
930
Podrobněji viz (Hanusch, Pyka, 2007b), kde je konstatován „veliký pokrok“ v „neoschumpeterovské
ekonomii“ za posledních 25 let. Důraz je přitom kladen na dynamické procesy vedoucí ke kvalitativním
transformacím ekonomik, poháněných aplikacemi inovací a jejich mnohostrannými dopady na celý systém.
Vedle důrazu na technologické inovace (jako nejviditelnější formu „novosti“) by ovšem „komplexní
neoschumpeterovská ekonomie“ neměla přehlížet ani další aspekty vývoje otevřených sociálně-ekonomických
systémů v podmínkách nejistoty. Srov. (Hanusch, 1990), (Kapoguzov, 2011).
931
Kterou nazírají jako velmi blízkou japonské krizi začínající v roce 1990 – srov. (Krugman, 2009), resp.
pasáže 4.4.2.2., 4.4.4. či 4.5.3. Podrobněji viz (Hanusch, Wackermann, 2009).
932
Srov. (Pyka, Burghof, 2013).
933
Srov. (Sojka, 2010), resp. (Hanusch, Pyka, 2007a,b).
255
(včetně i dlouhých vln) i orientovaných mikroekonomicky. Koncept dlouhých vln přitom
představuje pouze jedno z dílčích témat934 – jeho rozpracování mapují pasáže subkapitoly 3.5.
Samotný J. A. Schumpeter stále zůstává ne plně pochopeným, a ne plně doceňovaným
„duchem“ ekonomické vědy. Navždy však bude jeho osoba spojena s originálním a uceleným
teoretickým systémem, resp. především s analýzou dynamického evolučního procesu
vycházejícího z kapitalistického systému samotného a založeného na vnitřně generovaných
inovacích, kdy iniciátora změn představuje osoba podnikatele. „Schumpeterův teoretický
systém ovlivnil dynamizaci ekonomické analýzy zejména tím, že upozornil na úlohu inovací
a technického pokroku pro ekonomický vývoj. Základem Schumpeterovy teorie
hospodářského vývoje je myšlenka „transformace“ kapitalismu, která ... ovlivnila mnohé
koncepce meziválečného období“ (Schumpeter, 1987, s. 70-71).
Jeho studie položily základy moderních teorií dynamiky, včetně zkoumání úlohy
vědeckotechnického pokroku i moderní teorie inovací. V neposlední řadě je velmi významný
taktéž Schumpeterův přínos v oblasti dějin ekonomického myšlení a „historie ekonomické
analýzy“. Samotný J. A. Schumpeter vždy vyzdvihoval nezbytnost znalostí „historického
rozměru“, který podle něj ekonomům právě nejvíce schází. Znovu připomeňme jeho práce
z této oblasti, v čele s dosud – v řadě aspektů – nepřekonanou History Economic Analysis z
roku 1954.935
Jako nesporně velmi inspirativní lze hodnotit taktéž Schumpeterův „širší vědecký
záběr“ a „širší průzor“ do sociálně-ekonomické reality – jeho zájem prakticky o všechny
společenskovědní disciplíny, s tím související interdisciplinární přístup.936 Dále lze ocenit
jeho originální teoreticko-metodologická východiska i pokus o vytvoření ucelené koncepce
sociálně-ekonomického vývoje, včetně predikce budoucnosti kapitalismu,937 i jeho
nevyhnutelného konce. Taktéž úvahy o významu osobnosti podnikatele-inovátora,938 úvahy o
schopnostech dynamického kapitalistického systému přizpůsobit se i kvalitativně změněným
podmínkám či úvahy týkající se dvou cest přechodu k socialismu mají stále co říci. A
globalizace sociálně-ekonomického vývoje v posledních dekádách, představená kapitolou 4.,
ještě umocňuje v řadě ohledů jejich aktuálnost.
Souhrnné hodnocení Schumpeterova díla a jeho odkazu pro ekonomickou vědu však
patří mezi problematické a diskutabilní otázky. J. A. Schumpeter byl vědecky i svou povahou
značně složitou osobností, jejíž hodnocení a zařazení je spojeno vždy s určitými úskalími a
četnými problémy. Z obdobných důvodů je poněkud problematická a komplikovaná i
avizovaná vize Schumpetera coby „ekonoma pro 21. století“.939
Připomeňme, že problémem zůstává, kdo je k „neoschumpeterovcům“ vlastně řazen. Ve sborníku (Hanusch,
Pyka, 2007a) se „dlouhovlnné“ problematice věnují C. Pérézová, G. Silverberg či F. A. Louçã. Pokud ovšem k
„neoschumpeterovcům“ budeme řadit i autory představené paragrafem 3.5.1. (jako G. O. Mensch, A. H.
Kleinchnecht, Ch. P. Freeman či Pérezová, nebo dokonce i F. Valenta) je nutné výše uvedené tvrzení korigovat –
u těchto autorů problematika cyklů, dlouhých vln či vývojových trendů zaujímá důležitější, ba i centrální, místo.
935
Blíže viz (Schumpeter, Schumpeterová, Perlman, 1996). Srov. (Schumpeter, 1908a, 1965 aj.).
936
Důležitý např. z hlediska postižení procesů soudobé globalizace, představené paragrafy kapitoly 4.
937
Srov. (Hudík, 2004).
938
Např. ve smyslu individuálního podnikatele jako „motoru“ transformace (Klaus, 1995) či důrazu na inovace
a osobu podnikatele – srov. též (Klaus, 2015). Šířeji ve smyslu důrazu na nabídkovou stránku ekonomiky např.
v kontextu koncipování „evoluční“ hospodářské politiky, urychlování adaptace po „tvůrčí destrukci“, tvorby
ekologických hospodářsko-politických opatření aj. Precizní analýza vlivu Schumpeterových myšlenek na
koncipování hospodářských politik, i mnohých úskalí s tím spojených, však přesahuje rámec této monografie.
Srov. (Hanusch, 1990), (Heertje, Middendorf, 2006).
939
Např. v souvislosti s potenciálním „spojením“ Schumpeterovy analýzy strany nabídky, s důrazem na inovační
chování a vnitřně generovaný pokrok, s keynesovským poptávkovým omezením, resp. poptávkovou stimulací
tržního systému – srov. (Labini-Sylos, 1950). Nebo v kontextu pojetí odkazu Schumpetera jako určité „naděje“
934
256
Aktuálnost a „poučnost“ Schumpeterova odkazu je umocňována globalizací s
důrazem na otevřenost ekonomik, na flexibilitu, na konkurenci pomocí nabídky inovací atd. A
pro mnohé je umocňována též poselstvím ohledně úlohy podnikatele.940 Poukazováno taktéž
bývá na inspirativní závěry ohledně socialismu, které byly vývojem po II. světové válce zčásti
i potvrzeny, resp. na Schumpeterova proroctví ohledně perspektiv kapitalistického systému.
Někteří dokonce avizují „návrat ekonoma Schumpetera“ v 21. století, a to např. při spojování
jeho zkoumání strany nabídky s Keynesovou poptávkově zaměřenou teorií.941
Problematické ovšem v díle i odkazu Schumpetera zůstává nerozpracování strany
poptávky, akceptace řady neoklasických postulátů či namátkou značně problematické
aplikace pro konkrétní hospodářskou politiku.942 Keynesovská stimulace strany poptávky ze
systému Schumpetera přitom nevyplývá. Hospodářské cykly (včetně jejich sestupných fází)
zde plní nezastupitelné funkce a jsou slučitelné nikoli s politikou anticyklickou, nýbrž pouze s
politikami nabídkovými (industriální, strukturální).943 Taktéž Schumpeterův závěr o
„deindividualizaci“ podnikání (v rovině invencí či inovací),944 i např. ohledně úlohy velkých
firem bývá nezřídka kriticky diskutován. V obecnější poloze pak jde o naplnění, resp. přesněji
nenaplnění Schumpeterových proroctví ohledně evoluční samolikvidace kapitalismu.945
pro neoklasický systém usilující o překonání statičnosti, o adekvátní vysvětlení technologického pokroku,
hospodářských cyklů atd. (dynamický systém Schumpetera je přitom ovšem se statickou neoklasikou v zásadě
neslučitelný). Komplikované a složité jsou taktéž i, již výše naznačené, vztahy samotného Schumpetera k
ostatním velikánům světové ekonomické vědy – k Marxovi, k svému oblíbenému Walrasovi nebo ke koncepci
Keynese. Podrobněji viz (Schumpeter, 1987). Srov. (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010), (Stolper, 1984).
940
„Poučením pro dnešek je, že nestačí pouze technologická centra, agentury a dostatečný objem prostředků na
vědu, nebudeme-li mít podnikatele, kteří dokážou podstoupit riziko a přenést vynález na trh, na němž se teprve
stane inovací v schumpeterovském slova smyslu“ (Skopeček, 2013, s. 4). „Máme-li se inspirovat něčím ze
Schumpetera dnes, pak by to mělo být otočení naší pozornosti zpět k podnikateli ...“ (tamtéž, s. 5).
941
P. Sylos-Labini (1950) se pokouší o propojení středně- a dlouhodobých ekonomických cyklů se syntézou
teorie nedostatečné efektivní poptávky Keynese (u cyklů střednědobých), resp. teorie inovací Schumpetera (u
dlouhých vln). Podrobněji viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010). Srov. (Stolper, 1984).
942
Schumpeterova teorie je pouze problematicky využitelná pro potřeby ekonomické praxe, resp. pro účely
koncipování praktické krátkodobější politiky. Inovace, dle Schumpetera, vznikají decentralizovaně, těžko je lze
naplánovat, anticyklická politika je v rozporu s pojetím ekonomického cyklu jako zákonitého jevu dynamického
vývoje atd. Schumpeterova nabídkově orientované koncepce a případná řešení se také příliš nehodila dobově –
např. v 30. letech 20. století byly poptávkově orientované recepty J. M. Keynese dobově aktuálnější a úspěšnější.
Blíže viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka, 2010). V éře globalizace, kdy o samotném přežití ekonomik rozhoduje
právě zejména efektivnost klíčových inovací, lze koncepci Schumpetera pojímat jako obecný dynamický
vývojový rámec řady ekonomických úvah a nikoli ve smyslu konkrétních hospodářsko-politických doporučení.
943
Za východisko zkoumání hospodářsko-politických problémů (zejména v situaci zpomalování růstu) označuje
Schumpeterův přístup H. H. Giersch

Dlouhé K-vlny (historie zkoumání, vývoj, výhledy)

Transkript

Podobné dokumenty

Stáhnout soubor - Provozně ekonomická fakulta

Kolaps cen akcií před námi

Geografie průmyslu - Západočeská univerzita

N - Silver Rain*CZ

domestic transportation April 2010

Přehled odborných prací popisujících ATB preskripci v ambulantním

7.5.2012

sborník díl I - Kvalita zivota - Výzkumný ústav bezpečnosti práce

Prohlédnout - Gensemex, as

1. Úvodní poznámka

fotosafari 2015