Příručka projektu Cílem je zaměstnání

CÍLEM JE
ZAMĚSTNÁNÍ
PŘÍKLADY DOBRÉ PRAXE
Projekt Cílem je zaměstnání, č. CZ.1.04/2.1.01/91.00144, je financován
z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím operačního
programu Lidské zdroje a zaměstnanost.
OBSAH
Úvod – projekt Cílem je zaměstnání .............................................................................. 2
„Hledání práce po škole pro ni bylo skličující“
Farní sbor Slezské církve evangelické ......................................................................... 8
„Bez práce a bez domova se nedá existovat dlouho“
Křesťanské společenství ..................................................................................................10
„Nejhezčí pohlazení je rukou babiček a dědečků“
Nemocnice Třinec, oddělení sociálních lůžek ........................................................12
„K fotografování ji přivedlo až narození dcery“
Xidys Systems Jablunkov .................................................................................................14
„Koně jsou její život. I práce“
Voltiž Duha .............................................................................................................................16
„Stále se vzdělává, aby mohla nabídnout více“
Bunkr .........................................................................................................................................18
„Hodlá i nadále pomáhat, nejlépe v charitě“
Filadelfie ..................................................................................................................................20
„Není nad malý a spolehlivý kolektiv“
Celé Česko čte dětem ........................................................................................................22
„Od malička byla obklopená květinami“
Květiny – Martina Szolona ..............................................................................................24
„Neváhala odjet za prací ani do ciziny“
Tom 1303 Maracaibo Třinec ...........................................................................................26
„Zajímá se o praktické věci i psychologii dětí“
Filadelfie ..................................................................................................................................28
„Zaměstnaná maminka si musí přeorganizovat čas“
Konvent sester alžbětinek Jablunkov .......................................................................30
„Mládí vpřed aneb krutý střet s realitou“
Handy Club Ostrava ...........................................................................................................32
Závěr .........................................................................................................................................37
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
[1]
PROJEKT CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
Od 1. 3. 2013 do 28. 2. 2015 byl na Třinecku a Jablunkovsku realizován projekt
Cílem je zaměstnání, jehož podstatou bylo pomoci jeho účastníkům s nalezením
vhodného zaměstnání. Projektové aktivity byly určeny lidem, kteří hledali práci
a na úřadu práce byli evidováni déle než 5 měsíců nebo pečovali o dítě ve věku
do 15 let.
Projekt nabízel svým klientům nejen pomoc při hledání vhodného zaměstnání, ale také bezplatné poradenské a vzdělávací aktivity, které byly ve většině
případů realizovány přímo v poradenských centrech v Třinci a v Jablunkově. Zejména klienti z Jablunkovska hodnotili možnost absolvovat tyto aktivity přímo
v Jablunkově, bez složitého dojíždění do Třince, velice pozitivně.
Účastníci projektu mohli vybírat a dle svého uvážení pak také absolvovat
poradenské aktivity, které byly zaměřeny na problematiku efektivního hledání
zaměstnání, ale věnovaly se i správnému postupu při psaní životopisu či žádosti o práci nebo přípravě na výběrové řízení. V nabídce byly rovněž programy
na téma komunikačních a prezentačních dovedností či zvládání zátěžových situací.
Klienti mohli absolvovat počítačové kurzy pro začátečníky a mírně pokročilé, ale také odborné rekvalifikace, pokud předložili písemný příslib zaměstnání
(tyto odborné kurzy pak byly realizovány u externích vzdělavatelů). Pro zájemce
o finanční vzdělávání a právní minimum byly připraveny aktivity, které se věnovaly i těmto tématům. Nedílnou součástí projektových aktivit pak bylo individuální poradenství včetně nabídky psychologické pomoci.
V rámci projektu mohli klienti využívat internetový kabinet, a to jak v Třinci,
tak v Jablunkově. Zde si mohli sami, případně s pomocí profesního poradce, vyhledávat nabídky zaměstnání či si napsat životopis nebo žádost o práci.
Velice důležitou projektovou aktivitou byla nově vytvořená pracovní místa
v místních neziskových a příspěvkových organizacích, kde klienti z řad cílových
skupin našli práci díky mzdovým dotacím projektu.
[2]
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
Počty účastníků, kteří v průběhu projektu absolvovali jednotlivé klíčové
aktivity:
Aktivizačně-motivační program: 47 účastníků
Zvládání zátěžových situací: 23 účastníků
Komunikační a prezentační dovednosti: 32 účastníků
Finanční gramotnost: 16 účastníků
Právní minimum: 32 účastníků
Počítačový kurz: 47 účastníků
Pracovník sociální péče se zaměřením na seniory a handicapované: 11 osvědčení
Odborné rekvalifikace (po předložení písemného příslibu zaměstnání): 21 osvědčení
Dotovaná pracovní místa: 12
Individuální poradenství: 602 návštěv
Psychologické poradenství: 15 návštěv
Projekt Cílem je zaměstnání byl financován z prostředků ESF prostřednictvím
operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.
Kvalifikační a personální agentura byla založena v roce 2000 jako nezisková organizace – obecně prospěšná společnost; je akreditovanou vzdělávací institucí dle
rozhodnutí MPSV (č. akreditace 2011/0362-I), MŠMT (č. akreditace: 37581/2011-25)
a MV (č. akreditace: AK/I-23/2009); spolupracuje s firmami a zaměstnavateli zejména z regionu Třinecka, Českotěšínska a Frýdecko-Místecka, s úřady práce, neziskovými organizacemi, městskými a obecními úřady, krajským úřadem a také dalšími
institucemi veřejné správy.
Aktuálně zajišťujeme především vzdělávání a poradenství prostřednictvím
realizace projektů financovaných z Evropského sociálního fondu (bezplatné
projektové aktivity jsou určeny zejména uchazečům a zájemcům o zaměstnání,
osobám na rodičovské dovolené, osobám pečujícím o blízkého, starším lidem
nad 50 let nebo mladým do 25 let, osobám bez vzdělání, zdravotně postiženým,
osobám s více handicapy bránícími jim v uplatnění na trhu práce atd.).
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
[3]
SLUŽBY SPOLEČNOSTI:
-
bezplatné poradenství – skupinové i individuální (pomoc při sestavení životopisu a motivačního dopisu, příprava na pohovor u zaměstnavatele, zprostředkování zaměstnání, informace o volných pracovních místech, kariérové
a psychologické poradenství, poradenství ke slaďování rodinného a pracovního života)
-
akreditované i neakreditované vzdělávání, motivační programy
-
kurzy pro veřejnost (bezplatné i placené) a komerční vzdělávání pro firmy
-
bezplatný přístup k PC a internetu v internetovém kabinetu díky grantu
města Třinec
Veřejnosti i firmám nabízíme kurzy, s jejichž realizací máme zkušenosti:
-
počítačové kurzy (s různým specifickým zaměřením a pro různé úrovně uživatelských znalostí)
-
ekonomické minimum (účetnictví podnikatele a daňová evidence, obchodní vztahy, daně a mzdy atd.)
-
finanční gramotnost (bankovní a nebankovní sektor, půjčky, úvěry a hypotéky, insolvenční řízení, bankrot, pohledávky, závazky, finanční vztahy atd.)
-
kurzy „měkkých dovedností“ (komunikační a prezentační dovednosti, týmová spolupráce, řešení konfliktů, time management, zvládání stresu a zátěží,
firemní kultura, manažerské dovednosti, emoční inteligence atd.)
-
základy marketingu (orientace na zákazníka, marketingové koncepce, reklama, propagace výrobku/zboží/služby)
-
kurzy anglického jazyka
[4]
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
PETRA JURÁSKOVÁ
novinářka
Úkolem novinářky bylo navštívit klienty přímo na dotovaných pracovních
místech a vést s nimi rozhovory, jejichž cílem bylo zjistit, jak se o projektu dozvěděli, které projektové aktivity využili a jak s nimi byli spokojeni. Snažila se také
získat informace o tom, zda budou mít možnost dalšího prodloužení pracovního
vztahu po ukončení dotace.
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
[7]
„HLEDÁNÍ PRÁCE PO ŠKOLE PRO NI BYLO SKLIČUJÍCÍ“
BEATA PIETROSZOVÁ
FARNÍ SBOR SLEZSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ
Jako dítě se zhlédla v povolání dětské lékařky, později ji lákala práce novinářky
či archeoložky. Nakonec z dětských snů zůstala jen chuť přihlásit se po gymnáziu
ke studiu medicíny nebo farmacie. Ovšem biologie nebyla zrovna předmět, který by Beatě učaroval, a tak se k překvapení všech nakonec rozhodla vystudovat
vysokou školu ekonomickou v Karviné. Přijímací zkoušky však po maturitě dělala
i na pedagogickou fakultu, obor historie a angličtina, ale tam se v přijímacím
řízení nedostala. Nakonec si svoji volbu obhájila názorem, že stejně vlastně není
učitelský typ, a s chutí se pustila do studia ekonomie.
Ještě při studiu spolupracovala s jednou obchodní firmou. Vzhledem k tomu,
že ovládá polský jazyk, komunikovala s polskými partnery firmy. Když ale pracovala na diplomce a chystala se na státnice, času ji nenadbývalo a práci opustila.
Stejně jako mnoho absolventů vysokých škol zůstala po ukončení studia v evidenci úřadu práce a velkou radost z toho neměla. První dva tři měsíce hledání
práce považovala za běžné a nehroutila se z toho. Čím déle ale na pracovní pozici čekala, tím sklíčenější byla. Naštěstí v tom nebyla sama. Její spolužáci z vysoké
na tom byli podobně, a tak se navzájem podporovali. Každá účast na konkurzu
Beatě opět vlila energii do žil a přinesla novou naději. Zamítavá, popřípadě vůbec žádná odpověď však znamenala, že naděje zase utichala. V regionu se žádná práce neobjevovala a Beta za ní daleko dojíždět nechtěla. Ačkoliv má rodinu
v Austrálii, představa, že by cestovala do daleké cizí země, ji trochu děsila. Svůj
volný čas využívala aktivně, věnovala se koníčkům – zpěvu v hudební skupině,
vedla kroužek pro děti. Měla plnou podporu rodiny. Ale přesto chtěla pracovat.
Nakonec se Beata prostřednictvím Kvalifikační a personální agentury, o. p. s.,
seznámila s panem Maroszem a začala její spolupráce s farním sborem Slezské
[8]
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
církve evangelické. Beata zde má na starosti především administrativu a účetnictví. Předtím absolvovala v Ostravě rekvalifikační kurz, a ačkoliv to bylo časově náročné – jezdila na odpolední hodiny, vracela se domů v noci –, přesto vše zvládla.
Nyní se společně s KaPou chystají psát společný projekt, díky kterému by Beata
získala práci na delší dobu než jen na rok na dotovaném místě.
Budoucnost má Beata ještě před sebou. Nyní už se rýsuje dokonce mnohem
jasněji. Kdyby se však do současného projektu nedostala, asi bychom ji teď už
v republice nezastihli. Nejspíše by přece jen odjela za prací do zahraničí.
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
[9]
„BEZ PRÁCE A BEZ DOMOVA SE NEDÁ EXISTOVAT DLOUHO“
MAREK BYRTUS
KŘESŤANSKÉ SPOLEČENSTVÍ
Být hasičem, ale třeba i popelářem bývá snem snad každého malého kluka.
Marek si na své sny z dětství nepamatuje, ačkoliv určitě nějaké měl. Po základní
škole, kterou absolvoval v Bystřici, kde s rodiči žil, se odešel vyučit elektrikářem
na třinecké učiliště na Kanadě. Po jeho ukončení pracoval chvíli na pile, ale dlouho tam nevydržel. Vydělával tehdy 2100 korun, pracoval jeden týden na denní
a další týden na noční směny a do zaměstnání projezdil vlakem měsíčně dvě stě
korun. Podpora v nezaměstnanosti tehdy činila 1900 korun, a tak Marek za měsíc
a půl pracovní poměr ukončil.
Po vojně začal pracovat v Třineckých železárnách. Zůstal tam jen do té doby,
než se zamiloval. Jeho dívka byla vysokoškolačka a doma byla jen o víkendech.
A Marek zase pracoval na směny, což znamenalo, že s ní nemůže být. Sice požádal
zaměstnavatele o změnu pracovní doby, ale když to nešlo, rozhodl se po svém.
Nejjednodušší se mu zdálo odejít z práce, a tak to zkrátka udělal. Tehdy najednou ztratil zaměstnání, a navíc zanedlouho i svoji lásku. Získal pocit, že nemá
cenu brát život nějak moc vážně. A tak se jen tak poflakoval, hodně pil, a protože
rodina s jeho počínáním nesouhlasila, nakonec se z něho stal i bezdomovec. Aby
měl alespoň na jídlo a na alkohol, sehnal si sem tam nějakou brigádu. Zdálo se
mu, že takovýto život nemá chybu, že je svobodný a vyhovuje mu. Sedm let byl
nezaměstnaný, chodil sice na úřad práce, ale spíše formálně. Práci nehledal.
Roky ale utíkaly a Markovi už nebylo dvacet ani třicet. Měl dluhy, hrozila mu
exekuce, neměl kde bydlet. Zjistil, že život se nedá brát jen tak na lehkou váhu.
Najednou zatoužil po tom, aby našel práci, zlepšil vztahy s rodinou a obecně
vedl smysluplný život. Díky projektu Kvalifikační a personální agentury, o. p. s.,
se dostal na dotované místo. Po dlouhé době má pevný pracovní poměr, a ačko-
[10]
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
liv jsou mu z platu sráženy splátky na dluhy, přesto mu něco zůstává. Na počátku
absolvoval rekvalifikační kurz svařování a nyní pracuje manuálně pro Křesťanské
společenství v Návsí a Třinci. Pomáhá se stěhováním, pracuje na zahradě, zkrátka
všude, kde je třeba přiložit chlapskou ruku k dílu. Bydlí na ubytovně, přestal pít,
čte bibli, po dlouhých letech zažívá pocity klidu a pohody. A navíc se ze všech sil
snaží najít cestu ke svým blízkým. Když má volno, tráví čas se svou neteří. Kde by
byl, kdyby nebylo KaPy a projektu? Ve svých sedmatřiceti letech má pocit, že by
snad k rozumu přišel i tak. Alespoň si to myslí. Přemýšlel, že by si nejspíš pokusil obnovit potřebné kurzy a vrátil se k bývalému zaměstnavateli. Ale možná by
také bylo všechno jinak…
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
[11]
„NEJHEZČÍ POHLAZENÍ JE RUKOU BABIČEK A DĚDEČKŮ“
MONIKA POKLUDOVÁ
NEMOCNICE TŘINEC, ODDĚLENÍ SOCIÁLNÍCH LŮŽEK
Pohlazení vrásčitou rukou babičky nebo dědečka, tichým hlasem vyprávěné
příběhy ze starých časů. To všechno má ráda Monika, která má dlouhá léta stejný
sen – pomáhat starým lidem. Dlouho na jeho splnění čekala. Teď se to díky projektu dotovaných míst, který připravila Kvalifikační a personální agentura, o. p. s.,
podařilo. Nastoupila do oddělení sociálních lůžek v třinecké nemocnici na Sosně.
Staří lidé mají pro Moniku nenahraditelné kouzlo v tom, že jsou studnicemi
moudrosti a zkušeností, barvitých životních příběhů a pestrých, mnohdy až neuvěřitelně drsných osudů. Podle Moniky si zaslouží, aby se o ně někdo v době,
kdy už nemají tolik sil nebo už nemají blízké, kteří by o ně pečovali, s láskou staral
a vracel jim všechno to, co oni dali mnoha dalším generacím.
Za svým snem ale Monika nešla hned po základní škole. Tehdy absolvovala
obor obchodního podnikání a šest let pracovala jako fotografka. Poté přišly děti
a mateřská dovolená. Když měla opět nastoupit do práce, hledala uplatnění
v sociální oblasti. Povedlo se jí získat práci v Sociálních službách města Třince
u rozvozu obědů. Po čase ji přijali do domova pro seniory, odkud ji nakonec ale
po nějaké době propustili pro nadbytečnost. Bez práce zůstat nechtěla, toužila
přispívat na chod domácnosti, a tak přijala místo v obchodním řetězci.
Rozhodla se udělat si kurz sanitářky a dál se pokoušet najít práci v blízkosti
seniorů. Nabídka KaPy, aby se Monika zapojila do projektu na dotovaná místa,
přišla jako na zavolanou. Ještě doplnila požadavek na dodatečné vzdělání v kurzu pro pedikérky a její sen nabyl konkrétních obrysů. Monika začala pracovat
v Nemocnici Třinec na oddělení sociálních lůžek.
[12]
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
Monika teď prožívá pocit velkého štěstí, uspokojení, že dělá práci, po které
toužila, a také obrovské vděčnosti k těm, kteří jí to vlastně umožnili.
Zdá se, že i senioři mohou být za takového člověka vděční. Když se o ně někdo
stará s láskou a ohleduplností, s pochopením k jejich bolístkám, steskům, s ochotou vyslechnout jejich životní osudy, je to důvod k radosti. Podle Moniky ale takto
přistupují ke svým klientům všichni zaměstnanci tohoto oddělení. Je tu znát, že
lidé dělají svoji práci rádi, že ji berou jako poslání, ne jen jako zdroj peněz.
Velkou odměnou je pro Moniku zpětná vazba, kterou jí klienti poskytují. Jsou
totiž vděční, a když jsou spokojení, nešetří chválou. Jsou-li spokojeni oni, je spokojená také Monika. Pracovní místo má sice zajištěné jen na rok, přesto ji to těší.
Kdyby nebylo projektu, nejspíše by pracovala tam, kde by ji zaměstnali, třeba
v obchodě. Do budoucna je ale rozhodnuta dál usilovat o takovou práci, která je
jí i zábavou, tedy v oblasti péče o staré lidi. Ve volném čase se kromě procházek
v přírodě, fotografování a jízdy na kole opět stará o seniory. Jako dobrovolnice
ADRY totiž pomáhá naplnit volný čas babiček a dědečků v domově důchodců
v Třinci.
v Třinci.
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
[13]
„K FOTOGRAFOVÁNÍ JI PŘIVEDLO AŽ NAROZENÍ DCERY“
JANA MARKOVÁ
XIDYS SYSTEMS JABLUNKOV
Být třeba princeznou nebo bůhví čím ještě, to nechtěla ani jako malá. Jana měla
představy o svém životě odmalička celkem realistické. Když jí bylo něco kolem
deseti let, zhlédla se v povolání novinářky. Ale rodičům se její nápad příliš nelíbil
a podařilo se jim dcerku přesvědčit, že k profesi novináře nemá potřebné vlastnosti. A než Jana vychodila devítiletku, na novinařinu docela zapomněla. Po základní
škole vystudovala školu střední se zaměřením na administrativu a začala pracovat
jako asistentka ředitele jedné firmy. Tehdy ji ještě nelákalo ani fotografování, které
je nakonec tak trochu spojené s novinářským řemeslem. Pořádný fotoaparát neměla a na fotky nahlížela jako většina z nás. Čas od času koukla do alba ze svého dětství
nebo později prošla složku fotografií v počítači.
Fotit vlastně začala, až když se jí narodila dcerka. Miminka se dobře fotí, a navíc ta
jejich roztomilost k zachycení okamžiku přímo láká. Tehdy ji focení chytlo a začala
toužit po kvalitním fotoaparátu. Nakonec tuze pěknou zrcadlovku objevila nedlouho potom pod vánočním stromečkem. Moc ji to potěšilo. Začala podnikat časté vycházky do přírody a fotila a fotila. Úplně všechno – rostliny, živočichy, děti. Zkoušela,
co se dalo, a byl to postup zvaný pokus–omyl. Byla fotografický samouk, informace
hledala hlavně na internetu. Po návratu z první mateřské dovolené pracovala asi
pět let ve svém oboru. Pak se narodila druhá dcerka a Jana zatoužila věnovat se
svému velkému koníčku – fotografování – intenzivněji. Ještě před ukončením mateřské dostala nabídku z projektu Kvalifikační a personální agentury, o. p. s. Mohla si
vyzkoušet práci ve fotografickém studiu v Jablunkově. Než však nastoupila, doplnila si vzdělání o rekvalifikační kurz. Jana si vybrala týdenní intenzivní kurz v Praze zaměřený na vizážistky, z něhož si přivezla také certifikát. Fotit je jedna věc, ale umět
poradit lidem s líčením, nebo je dokonce přímo nalíčit a vhodně upravit se v tomto
oboru považuje za samozřejmost.
[14]
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
Fotografování se Janě stále líbí. Ovšem uživit se jím je podle jejích slov poměrně
nelehké. Musí se počítat s nájemným za fotoateliér a s dalšími výlohami za kvalitní
vybavení. Určitě by chtěla v této branži pracovat, ale je třeba zvážit všechna pro
a proti. Je třeba stále něco nového vymýšlet, sledovat konkurenci, nakupovat rekvizity a také mít zpětnou vazbu od klientů. Jen tak se prý lze udržet na trhu.
A co musí mít správný fotograf? Podle Jany samozřejmě fotoaparát, světla, ale
také spoustu nápadů a bohatou fantazii. Jana ve fotoateliéru fotí především děti.
Jenže to chce také spoustu trpělivosti a občas i rychlé nohy. Takové dvouleté dítě
vydrží na místě a v jedné pozici velmi krátce, a to ještě za pomoci lízátek, bonbonků
a jiných cukrovinek.
Díky projektu si vyzkoušela fotografování jako profesi. A i kdyby musela tuto pozici po skončení projektu opustit, zkušenosti má díky ní bohaté a jistě je využije
v životě i v budoucí práci.
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
[15]
„KONĚ JSOU JEJÍ ŽIVOT. I PRÁCE“
KAROLÍNA PACHOTOVÁ
VOLTIŽ DUHA
Ačkoliv chtěla být jako dítě řidičkou autobusu, maminka ji v šesti letech přivedla ke koním. A od té doby se od nich Karolína odloučila vždy jen výjimečně
a ne na moc dlouhou dobu. Pamatuje si přesně ten okamžik, kdy stanula spolu
s maminkou a sestrou před velkým koněm, na němž se cvičila voltiž, a tam jí řekli:
„Když na něj nevyskočíš, nemůžeš trénovat!“ Kůň se Karolíně líbil a představa,
že by snad na něm nemohla jezdit, ji natolik vyburcovala, že se na jeho hřbetu
nakonec ocitla. Sice až na třetí pokus, ale přece jen. Bylo jasné, že po základní
škole bude pokračovat na střední zemědělské škole v Českém Těšíně. Po maturitě si sice pohrávala s myšlenkou, že se vrhne na studium veterinární medicíny,
to jí však nevyšlo. Karolína šla pracovat a vyzkoušela toho dost. Působila na školním statku, samozřejmě u koní, a také jako ošetřovatelka v jezdeckém klubu.
Na sedm let se s milovanými koníky rozloučila. To když pracovala jako strážný
v bezpečnostních službách na karvinských dolech. Tam se bohužel na koních
nejezdilo… Když se jí po jejích oblíbených čtyřnohých přátelích zastesklo, z dolů
odešla a vrátila se k nim.
Nakonec dopadla jako mnoho jiných lidí ze zdejšího regionu: hledala práci
a objevila se v Kvalifikační a personální agentuře, o. p. s. Dostala se mezi ty, kdo
mohli nastoupit do projektu na dotovaná místa, a Karolína toho s chutí využila.
Absolvovala kurz pečovatelky o děti do 15 let a také kurz hiporehabilitace v Tanvaldu. Tam se naučila spoustu věcí – od toho, jak pracovat s dětským i dospělým
klientem či jak handicapované integrovat mezi zdravé děti, až po to, jakým způsobem klienta posadit na koně a jistit. Nyní působí ve spolku Voltiž Duha, kde
dělá lonžérku, a hlavně vedoucí provozu. Budoucnost vidí především v rozvoji
práce spolku. V tom, že mohou více udělat nejen pro děti zdravé, které se chtějí
věnovat voltiži, stejně jako třeba Karolínina dcera Míša, ale také pro ty handica-
[16]
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
pované. Právě jim se totiž mohou věnovat v rámci hiporehabilitace, a rozšířit tak
nabídku své činnosti. Za koníky jezdí i děti a dospělí ze zařízení pro handicapované. Má pro ně velmi blahodárný význam už jen se koně dotýkat, natožpak se
na něm povozit. A ačkoliv některé děti stěží překonávají prvotní strach, nakonec žádné neodolá a na koňský hřbet, z něhož je údajně ten nejkrásnější pohled
na svět, přece jen usedne.
I kdyby se Karolína do projektu nedostala, je přesvědčená, že by se dále věnovala svému koníčku, tedy koním, voltiži a práci s dětmi, bohužel ale jen okrajově.
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
[17]
„STÁLE SE VZDĚLÁVÁ, ABY MOHLA NABÍDNOUT VÍCE“
LUCIE LASOTOVÁ
BUNKR
Před odchodem na mateřskou dovolenou pracovala Lucie v sociálních službách, v poradně pro oběti trestných činů a na úseku sociálních analýz. Práce
v sociální sféře ji lákala už od studií na gymnáziu. Pak se jí ale narozením dětí
život trochu zkomplikoval. Prvorozený syn měl problémy se srdíčkem a dcerka
byla onkologickým pacientem. Přesto rodina nejhorší chvíle ustála a stav dětí se
po několika letech intenzivní péče a časté hospitalizace zlepšil. Lucie se chtěla
vrátit, ale mezitím se situace změnila. Pro svoji milovanou sociální práci najednou neměla vhodné vzdělání. Protože je ale Lucie ženou činu, začala pracovat
na tom, aby si vzdělání získala. V té době si vyzkoušela i práci v obchodě, která jí
pomohla dospět k závěru, že tohle opravdu dělat nechce. A tak se zaevidovala
na úřadě práce. Absolvovala například kurz účetnictví, ale poté se rozhodla, že
se vrhne do studia vysoké školy. Práce v sociálních službách ji zkrátka stále táhla
nejvíce.
Prostřednictvím Kvalifikační a personální agentury, o. p. s., získala díky projektu místo v nízkoprahovém zařízení Bunkr. Nejprve ale musela zvládnout kurz
pečovatelky ve Frýdku-Místku. V něm si zopakovala věci, které znala ze školy,
jako třeba sociologii, psychologii, zdravovědu či zdravou výživu, a dostala se
i do praxe, do poradny pro postižené apod., což ji ohromně bavilo. Považovala
totiž za velký přínos fakt, že může nahlédnout pod pokličku organizací, v jakých
by chtěla sama pracovat.
Ačkoliv v Bunkru funguje jako projektový pracovník, přece jen se dostává
do styku s klienty. Spolupracuje například s pěstouny a koordinuje jejich vzdělávání. Až dokončí školu, ráda by se zabývala právě rodinami a dětmi, k nimž má
přece jen nejbližší vztah.
[18]
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
Lucie má štěstí v podobě velmi ohleduplného manžela, který má pro sny své
ženy pochopení. A tak Lucie zvládá s pomocí prarodičů i manžela jak péči o děti
ve věku 7 a 13 let, tak i kolotoč práce v domácnosti, víkendového studia a zaměstnání v Bunkru. Prostě se snaží udělat vše pro to, aby jednou mohla považovat svoji práci za zábavu a věnovat se v životě tomu, co ji už dlouho baví – lidem,
klientům sociálních zařízení.
Až jí práce v Bunkru se závěrem projektu skončí, nezaváhá ani na chvíli, co dál.
Především si dokončí vysokoškolské vzdělání. Věří, že právě to jí otevře další
dveře vedoucí tam, kde hodlá najít své budoucí zaměstnání.
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
[19]
„HODLÁ I NADÁLE POMÁHAT, NEJLÉPE V CHARITĚ“
PAVLÍNA NEDVÍDKOVÁ
FILADELFIE
Pavlína vždycky ráda kreslila a milovala děti. Chtěla se stát učitelkou v mateřské
škole, ale osud to zařídil jinak. Pavlína se souhrou všech možných náhod a nechtěných okolností nedostavila na talentové zkoušky, které byly k přijetí na studium pro
mateřinky nutné. Tím pádem musela tuto školu pustit z hlavy. Hledala tedy takový
obor, v němž by uplatnila svoji zálibu v kreslení. Po maturitě pak našla zaměstnání v Třineckých železárnách. Po čase odešla na mateřskou dovolenou, a když se
z ní chtěla vrátit, zjistila, že je nadbytečná. V evidenci na úřadě práce byla dlouho
a po celou tu dobu se účastnila nabízených kurzů. Absolvovala i sociální kurz práce
se seniory. Potom jí ale šťastná náhoda přihrála do cesty Kvalifikační a personální
agenturu, o. p. s., která právě nabízela některým nezaměstnaným účast v projektu
na dotovaná místa. Nabídli jí práci v pěstounských rodinách pro občanské sdružení
Filadelfie. Pavlína absolvovala rekvalifikační kurz věnovaný péči o děti, který ji velmi
zaujal. Nejvíce ze všeho se jí zalíbilo téma, jak sladit temperament osobnosti dospělého s temperamentem dítěte. Kurzy vedly podle Pavlíny velmi zkušené a dobré
lektorky, které absolventům předaly spoustu praktických zkušeností i teoretických
znalostí, jež pak mohou využít ve svém povolání.
Bylo to mnoho informací, ale Pavlína má doteď materiály z kurzu schované,
a když se ocitne v situaci, kdy si neví rady, nakoukne do sešitů a knížek a připomene
si, jak na to. Práce se seniory a s dětmi je podle Pavlínina názoru v mnohém podobná, neboť i techniky zvládání chování obou těchto rozdílných věkových skupin jsou
podobné.
Plány do budoucna Pavlína má. I když jí skončí místo v projektu, snaží se hledat
podobné zaměstnání, a to především v charitě, třeba u terénní služby. Ačkoliv je si
vědoma toho, že míst není ani v těchto organizacích mnoho, přesto se bude dále
ptát a trpělivě čekat.
[20]
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
[21]
„NENÍ NAD MALÝ A SPOLEHLIVÝ KOLEKTIV“
PAVLÍNA BALÁŽOVÁ
CELÉ ČESKO ČTE DĚTEM
Je málo lidí, kteří nemají rádi knížky. A je také málo těch, kteří by neznali aktivitu
zaměřenou na to, aby se četlo dětem od útlého věku. Celé Česko čte dětem – tak
se jmenuje nejen projekt, ale i celá nezisková organizace, ve které našla dotované
místo právě Pavlína.
Jako dítě chtěla být nejdříve zpěvačkou. A vydrželo jí to hodně dlouho. Pak už se
její přání měnila od učitelky po prodavačku v cukrárně, kde jí to vždycky lákavě vonělo. Ani cukrárna ale nebyla poslední snovou štací. Ještě ji vystřídalo zdravotnictví.
Na obor zdravotní sestra se proto přihlásila hned po základní škole, ale ke své lítosti
se na tuto střední školu nedostala. A tak zvolila gymnázium. Učila se dobře a hodlala
po maturitě pokračovat ve studiu na vysoké škole. Podařilo se a Pavlína úspěšně absolvovala fakultu metalurgie a materiálového inženýrství na ostravské Vysoké škole
báňské. Sice to bylo odvětví od původních plánů zcela odlišné, ale Pavlínu bavila
matematika, a tak jí studium nedělalo problémy. Po ukončení vysokoškolských studií šla pracovat do Těšínských papíren, kde byla sedm let zaměstnána na technickém úseku. Pak ale došlo v této společnosti k masivnímu propouštění zaměstnanců
a byla mezi nimi i Pavlína. Negativní a smutný pocit ji po propuštění přepadl i proto,
že to bylo vlastně její první a jediné pracovní místo, které měla ráda, na které byla
zvyklá. Měla také dojem, že se ve své práci po těch letech dobře orientuje, a zároveň
si již vybudovala vztah ke svým spolupracovníkům. Najednou však bylo všechno
jinak. Byla bez práce, jakoby bez budoucnosti, čekalo ji nelehké období hledání.
Absolvovala několik přijímacích pohovorů a vždy pak se zatajeným dechem čekala na zprávu, zda obstála. Firmy se však sdělením o výsledku pohovoru, pokud je
negativní, většinou nezabývají. Zkušenosti Pavlíny byly za nějaký čas poměrně jednoznačné: uchazečů o zaměstnání bylo na každém pohovoru mnoho a pracovních
míst málo. Po více než roce obcházení konkurzů a marného hledání zaměstnání však
[22]
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
dostala nabídku Kvalifikační a personální agentury, o. p. s. Mohla se zapojit do projektu na dotovaná místa do organizace Celé Česko čte dětem. Před nástupem do rok
trvajícího pracovního poměru zvládla Pavlína dvouměsíční rekvalifikační kurz účetnictví a začala pracovat. V malé firmičce se věnuje především administrativě, dělá
pomocnou účetní, vyřizuje korespondenci, stará se o vyúčtování grantů a aktualizuje webové stránky. Když se organizují konference a akce zaměřené na čtení dětem,
kterých se účastní i řada lidí známých v českém showbyznysu, pomáhá i tam.
I když se Pavlína před nástupem do nové práce přece jen trochu bála, zda zapadne do kolektivu, zda se osvědčí a bude zvládat svoji práci, její obavy se brzy rozplynuly. Kolektiv lidí je malinký a vztahy mezi nimi velmi srdečné. A hlavně vědí, že se
na sebe navzájem mohou na sto procent spolehnout.
Kdyby se Pavlína do projektu KaPy nedostala, netuší, co by v tuto chvíli dělala.
Věří ale, že by díky své praxi a vzdělání našla nějakou práci v administrativě. A že
její práce na dotovaném místě zanedlouho skončí, to si také raději nepřipouští. Rok
utekl tak rychle! Tím spíše, že v práci bylo stále co dělat, že se vlastně ani nezastavila a neměla čas přemýšlet o tom, co bude, až něco nebude. Doufá ale, že všechny
zkušenosti z práce v neziskové organizaci se jí budou hodit a posunou ji zase o něco
dále. A možná, že štěstí bude stát na její straně. Možná, že se jejímu současnému
zaměstnavateli podaří získat grant, díky němuž by mohl Pavlínu opět zaměstnat. I to
je totiž cesta k pohodovější budoucnosti.
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
[23]
„OD MALIČKA BYLA OBKLOPENÁ KVĚTINAMI“
PETRA HUBÁČKOVÁ
KVĚTINY – MARTINA SZOLONA
Květinové aranžmá do tvaru srdíčka na hrob kočičky či svatební dekoraci na náhubek pro psa. I s takovými požadavky se při práci v květinářství setkala Petra.
A nebylo pro ni vůbec těžké zákazníkům vyhovět. Když je totiž chuť a dobrá vůle,
jde přece všechno. A Petra chuť do práce opravdu měla. A velikou…
Dětství strávila více méně na samotě v domečku s velkou zahradou. A tak není
divu, že měla k přírodě vždy velmi blízko. Kdykoliv se jí někdo zeptal, čím by jednou chtěla být, měla jasno: Přece květinářkou! Jenže roky rychle plynuly, a když
nastal okamžik důležitého rozhodnutí, vybrala si Petra nakonec obor, který měla
také ráda – odešla studovat na textilní průmyslovku do Frýdku-Místku obor textilní
technologie. Bavily ji látky, barvy, vzory, milovala ruční práce a pocit, kdy může povolit uzdu fantazii a něco tvořit. Jenže než Petra odmaturovala, začalo to jít s českou textilní výrobou z kopce, a tak neměla ve svém oboru uplatnění. Musela začít
hledat jinde.
Dostala se ke své zálibě z dětství – květinám – a nastoupila do zahradnictví
v Bystřici. Pracovala jak za pultem v květinářství, tak i přímo mezi záhony v zahradnictví. Touha jít si za milovaným květinami se tedy nakonec vyplnila. Pak přišly děti
a dlouhá mateřská dovolená. Přesto se stále věnovala své zálibě, studovala nové
trendy, vazby, kupovala si knížky a hledala informace na internetu. Sehnat místo
hned po skončení mateřské se jí ale nepodařilo. Nakonec se díky projektu na dotovaná pracovní místa dostala znovu do květinářství Martiny Szoloné ve Vendryni.
Před nástupem však absolvovala dvouměsíční kurz, který přivítala s radostí. Mohla
se v něm totiž něco nového přiučit, objevit nové techniky vázání květin a také moderní trendy ve všem, co se květin týče. A navíc získat po několikaleté péči o děti
a domácnost zase ztracenou důvěru ve své lidské i profesní kvality.
[24]
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
Kdyby se jí nepodařilo získat místo v rámci projektu, nejspíše by jí nezbylo,
než hledat dále. A to by jí na optimistickém pohledu na svět jistě nepřidalo. Zažila na vlastní kůži, jak nepříjemný je pocit člověka, který dlouho a marně hledá
zaměstnání. O to veselejší Petra nyní je. A přispívá k tomu i fakt, že našla místo,
po němž odmala toužila. Nejspokojenější člověk přece bývá tehdy, když dělá práci, která je zároveň jeho velkým koníčkem. Petře denně procházejí rukama stovky
květin, vnímá jejich krásu, cítí opojnou vůni, dává průchod své fantazii a snaží se
vyhovět všem zákazníkům, kteří do květinářství dorazí, i když chtějí třeba ozdobit
psí náhubek fréziemi… Je prostě navýsost spokojená.
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
[25]
„NEVÁHALA ODJET ZA PRACÍ ANI DO CIZINY“
DARINA ŠOTKOVSKÁ
TOM 1303 MARACAIBO TŘINEC
Prodavače měla v rodině, a tak malou Darinku nikdy nenapadlo, že by se snad
stala něčím jiným než také prodavačkou. Jenže pak, jako většina holčiček, zatoužila být známou a milovanou zpěvačkou, a nakonec šla z deváté třídy na zdravotní školu do Karviné.
Jenže pubertu měla hodně divokou, a tak školu nedokončila a přestoupila
na doporučení otce na obor obchodník v Českém Těšíně, kde také odmaturovala.
Práci sice hned po maturitě nesehnala, ale vždycky byla natolik akční, aby zavadila alespoň o nějakou brigádu. Nakonec po pár měsících odjela do zahraničí
a vyzkoušela si práci servírky a pokojské v hotelu v anglickém Cornwallu. Zlepšila
se v angličtině, ale hlavně musela překonat bariéru ostychu z cizí řeči a obav
z chyb. Poznala život v jiné zemi, než je ta její rodná. A v mnoha věcech a situacích byla velmi příjemně překvapena.
Zůstat v cizině nastálo ale nechtěla. Když se vrátila domů, dozvěděla se o projektu Kvalifikační a personální agentury, o. p. s., a možnosti dotovaných míst.
Pochvaluje si pevný pracovní poměr, který vlastně ještě nezažila.
Absolvovala rekvalifikační kurz na administrativního pracovníka v Ostravě,
protože nikde blíže v dosahu nebyl. Pak nastoupila do organizace Tom 1303 Maracaibo, kde pomáhá hledat příspěvky, jež pomáhají v provozuschopnosti klubu
věnujícímu se především vyplnění volného času dětí a mládeže.
Teď se snaží podpořit Maracaibo při získání dodávky, v níž se jeho členové
budou moci vydávat na výpravy za dobrodružstvím.
[26]
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
Toho, že byla i v pozici nezaměstnaného, absolvovala spoustu přijímacích pohovorů, až nakonec odjela do zahraničí, Darina vůbec nelituje. Každá zkušenost
podle ní posune člověka dál, obohatí ho a otevře mu oči. Své zkušenosti využívá
i tak, že pokračuje ve studiu angličtiny a hodlá dosáhnout certifikátu, má v Anglii spoustu přátel a získává další plusové body k tomu, aby příští hledání práce
bylo o něco jednodušší, aby měla potencionálnímu zaměstnavateli co nabídnout. Svůj volný čas ráda věnuje sportu, jízdě na kole, hudbě, a navíc se pustila
do studia dalšího oboru, který ji zajímá, a to je nutriční terapeut. A vyzkoušet si
práci v zahraničí mladým lidem doporučuje. Je to podle ní obrovská zkušenost,
a navíc možnost poznat život jinde.
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
[27]
„ZAJÍMÁ SE O PRAKTICKÉ VĚCI I PSYCHOLOGII DĚTÍ“
BEATA TOMŠŮ
FILADELFIE
Kdo si dokáže představit, jak náročná je péče o děti v náhradní rodině, ten také
s největší pravděpodobností pochopí, že každá pomocná ruka je dobrá. A právě
jako pomocnice v takovýchto rodinách v Oldřichovicích pracuje v rámci projektu Kvalifikační a personální agentury, o. p. s., na dotovaná pracovní místa také
paní Beata. Ačkoliv se kdysi chtěla stát švadlenou nebo prodavačkou, nakonec
se na svůj vysněný obor nedostala. A tak nastoupila do oboru čistě technického,
což ji ovšem jako dívku nijak neděsilo. Po škole v oboru sice nějaký čas – zhruba
pět let – pracovala, jenže pak podnik zkrachoval a nahradil ho jiný. I v něm si Beata vyzkoušela pracovat a strávila tam několik dalších let. Jak už to tak u žen bývá,
přišly maminkovské starosti a po mateřské dovolené se dvěma dětmi začal opět
kolotoč hledání práce. Beata sháněla zaměstnání, kde se dalo, ale šest let neměla
úspěch. Když na to teď vzpomíná, přiznává, že to není právě dobrý pocit a člověk
o sobě začíná pochybovat. Fakt, že nemůžete sehnat práci, výrazně ovlivní váš
život. Člověk přemýšlí, kde je chyba, zda v něm, jestli se ještě vůbec k něčemu
hodí apod. A i když se žena jako matka a hospodyně doma málokdy nudí, pocit,
že nemá zaměstnání, je přece jen skličující.
Paní Beata nakonec dostala nabídku vstoupit do projektu na dotovaná místa
Kvalifikační a personální agentury, o. p. s.
Ve Frýdku-Místku absolvovala rekvalifikační kurz na pečovatelku o děti do 15
let. Už samotný kurz byl pro ženu, která se šest let pohybovala jen v domácnosti, nesmírně zajímavý a podnětný. Čerstvě nabyté znalosti se snažila uplatňovat
i doma. Má velmi ráda děti, a proto se také moc ráda učila. Zajímala ji teorie
i praktické věci, nejvíce snad psychologie výchovy.
[28]
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
V občanském sdružení Filadelfie se stará o děti. A nejen o ně. Zastane také
jakoukoliv práci v domácnosti. Tím pádem si rodina může na chvíli oddechnout,
jet na výlet a podobně. Beata poznala, že starat se celodenně o větší počet dětí,
navíc i se zdravotním postižením, je nesmírně náročné a pro takovou rodinu
má význam, když může využít nějaký čas k oddechu. Kdyby se bývala k práci
na dotovaném místě nedostala, nejspíše by se ještě dál trápila obcházením firem
a hledáním zaměstnání.
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
[29]
„ZAMĚSTNANÁ MAMINKA SI MUSÍ PŘEORGANIZOVAT ČAS“
ŽANETA PTÁČKOVÁ
KONVENT SESTER ALŽBĚTINEK JABLUNKOV
Žaneta měla v mládí velký sen – stát se policistkou. Jenže nakonec z něho sešlo. Důvod? Její malý bráška. Kdyby totiž chtěla studovat policejní školu, musela by
strávit pár let na internátu. Domů by se dostala jen o víkendech, a to se jí nechtělo.
Vždycky se ráda starala o malé děti, a když se pak narodil její mladší bráška, nechtěla
ho opustit na celý týden. A tak nakonec raději nastoupila na střední školu do Českého Těšína, kde se vyučila v oboru obchodník. Ale zato byla doma každý den.
Po studiu vystřídala několik zaměstnání. Pracovala i na bráně Třineckých železáren, kde se profesi policisty přece jen trošinku přiblížila. Nosila stejnokroj a kontrolovala osoby, které do areálu železáren vjížděly či vcházely.
Po mateřské dovolené se dvěma dětmi začala shánět práci. Obcházela firmy
v okolí, chodila po obchodech především v dosahu Jablunkova. Daleko se jí dojíždět nechtělo právě kvůli malým dětem. Moc se jí ale nedařilo a neúspěšně hledala
téměř rok. Nakonec se obrátila o pomoc na Kvalifikační a personální agenturu, o. p. s.
Absolvovala rekvalifikační kurz pracovníka sociální péče se zaměřením na seniory
a handicapované, který ji nadchnul natolik, že chvíli uvažovala o tom, že by se vrátila
do školních lavic a doplnila si vzdělání. Naučila se spoustu nových věcí, které navíc
může velmi dobře uplatnit i v domácnosti a při péči o své ratolesti. Dozvěděla se
mnoho z psychologie lidí, naučila se také, jak postupovat v případě úrazu a podobně.
Nakonec jí KaPa v rámci projektu dotovaných míst nabídla práci v Konventu sester
alžbětinek, kde se řádové sestry a jejich pomocníci starají o staré a nemocné klienty.
Pečovat o staré lidi je vlastně podobné jako starat se o děti. Nakonec, ne nadarmo se
říká, že starý člověk se v určitém věku začíná svým chováním podobat dítěti.
A tak i když v domově alžbětinek z důvodu rekonstrukce i uklízí, často se jí klienti
svěřují. Žaneta tak vyslechne spoustu historek a pozná tolik nelehkých osudů, že to
[30]
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
má vliv na její pohled na svět. Každého mladého člověka tahle zkušenost nejspíše
posune o velký kus dál.
I když je práce u alžbětinek náročná, Žaneta ji má ráda. Právě teď se totiž domov
rekonstruuje, aby měli klienti pohodlí a komfort. Práce je tedy spousta, zejména
v úklidu. Ale fyzická námaha Žanetě nevadí. Odpočine si pak doma, s dětmi. Když je
práce na plný úvazek, musí si žena přeorganizovat celý běžný život. Ráno pomohou
i babičky a odpoledne už mají děti ke své velké spokojenosti maminku doma.
Žaneta přemýšlí optimisticky, pozitivně a doufá, že o práci nepřijde. Do toho nepěkného kolotoče shánění zaměstnání, obíhání úřadů a firem, předávání životopisů
a poté marného čekání na odpověď se jí už nechce. A tuší, že kdyby nedostala nabídku práce v rámci projektu, možná by v tom kolotoči stále ještě byla. Má hodně
kamarádek, které jsou bez práce už několik let. Ona k nim již nepatří. Je moc šťastná,
že díky projektu práci našla.
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
[31]
„MLÁDÍ VPŘED ANEB KRUTÝ STŘET S REALITOU“
IRENA PETRÁŠOVÁ
HANDY CLUB OSTRAVA
Spolupráce s Handy Clubem Ostrava umožňuje Ireně věnovat se činnostem
v těch oblastech, které ji už léta zajímají. Před více než rokem ukončila vysokoškolská studia anglického a francouzského jazyka na Ostravské univerzitě, ovšem zadostiučinění ve formě smysluplné práce po letech strávených vytrvalým studiem se
v jejím případě – tak jako v případě mnoha jejích vrstevníků – nekonalo, ba právě
naopak. Srážka s krutou realitou byla nevyhnutelná a neúprosná. Irena několik měsíců marně hledala práci. Po velice negativní pracovní zkušenosti, která jí otevřela
oči a pozměnila její náhled na práci ve velké firmě, jež se navíc ukázala být v rozporu
s jejím vnitřním přesvědčením, brzy zjistila, že „tudy cesta nevede“. Snažila se najít
uplatnění jinde, ovšem marně.
Situace se změnila, když prostřednictvím Kvalifikační a personální agentury, o. p. s., začala spolupracovat s Handy Clubem Ostrava. Zde se jí z velké části
podařilo realizovat pracovní sny a otevřely se jí nové možnosti. Současná práce
jí umožňuje propojit její dvě vášně – cizí jazyky a práci s lidmi, tedy s jednotlivci,
osobami z masa a kostí, ne pouze s čísly či jmény v počítači. Může zde zapojit
osobní a neformální přístup, věnuje čas lidem, kteří o danou aktivitu jeví skutečný zájem, čímž dávají její práci opravdový smysl. V Handy Clubu pomáhá organizovat nejrůznější volnočasové aktivity pro handicapované spoluobčany, vede
kurzy angličtiny a anglické konverzace, v nichž může zapojit kreativní přístup
a plnit tak individuální potřeby studentů. Účastní se i mezinárodních aktivit, díky
nimž se setkává s handicapem a handicapovanými na širší úrovni a v této oblasti
se tak neustále vzdělává. Zároveň jí překlady a tlumočení na akcích této úrovně
pomáhají neustále se zdokonalovat i v jazycích.
Práci v neziskové organizaci považuje za velice přínosnou jak po profesní, tak
po osobní stránce. Má zde větší prostor podílet se na realizaci a rychlosti realizace
[32]
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
nejrůznějších aktivit a může chod věcí sama ovlivnit, nejen bezmocně přihlížet. Zároveň se setkává s lidmi, od kterých se často můžeme mnohému naučit, kteří nás
mohou obohatit a pomoci nám uvědomit si, co je v životě opravdu důležité, co má
skutečnou hodnotu, a co je pomíjivé a nesmyslné.
Velkým zadostiučiněním je pro ni otevřenost, úcta a spokojenost jejich studentů.
Ty by měly být v mezilidských vztazích samozřejmostí, kterou však dnes spousta lidí
často naprosto postrádá.
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
[33]
[34]
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
ZÁVĚR
Jménem společnosti KaPA, o. p. s., chceme vyjádřit poděkování neziskovým organizacím z Třinecka a Jablunkovska, Úřadu práce ČR – Kontaktnímu pracovišti Třinec a také městským a obecním úřadům za spolupráci na realizaci projektu. Ocenili
jsme především jejich pomoc při náboru osob z cílových skupin a předávání informací o projektových aktivitách. Nejdůležitější však bylo, že se neziskové organizace
rovněž podílely na pracovním uplatnění klientů našeho projektu. Z prostředků projektu bylo podpořeno 12 dotovaných pracovních míst.
Za projektový tým
Ing. Markéta Uhrová, statutární zástupkyně
Ing. Jana Vavrošová, manažerka projektu
Bc. Simona Rykalová, koordinátorka aktivit
Monika Szkatulová, odborná asistentka a poradkyně
Ing. Lucie Sikorová, finanční manažerka
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
[37]
[38]
CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ
Kvalifikační a personální agentura, o. p. s.,
nestátní nezisková organizace
Závodní 815, 739 61 Třinec
Tel.: +420 558 532 303
E-mail: [email protected]
www.kapa-ops.cz
Projekt Cílem je zaměstnání, č. CZ.1.04/2.1.01/91.00144,
je financován z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím
operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost.