Zde můžete stáhnout SCOOL! v PDF

Transkript

Zde můžete stáhnout SCOOL! v PDF
OBSAH
EDITORIAL
Vážení přátelé,
38, to už je 13 čísel od doby, kdy jsem jako mladý kvintán plný ideálů začal pracovat pro
časopis. Byla to taková moje první pracovní LÁSKA. Bohužel se s ní budu muset v nejbližší
době rozejít a uvolnit místo dalšímu šefredaktorovi a grafikovi, kteří budou též plní ideálů
a budou náš školní časopis milovat tak jako já ...(smích). Tímto vám chci mimochodem
sdělit, že pro ty, kteří by o moji židli měli zájem, je zde prostor mě kontaktovat a následně
se domluvit.
Ale nyní už k tomuto číslu, jak se z úvodu dalo vytušiit, tématem je LÁSKA. Těšit se můžete
na spoustu zajímavých článků o tom, jak už se láska oslavuje, kdo ji oslavuje a jak ji oslavuje, ale také na článek o sebevzdělávání a rozhovor s autorem naší jedinečné přílohy. To,
co mě na tomto čísle nejvíce potěšilo, je fakt, že nemusím přát pouze hezké počtení, ale i
hezký poslech.
OBSAH
OBSAH
04 Jednou větou...
06 Láska jako Brno
08 Valentýn ve světě
09 Učitelská anketa
10 Benjamin
12 Svatební zvyky
13 Miluju tě
14 Jsem velryba,...
16 Povídka
17 Seznámení s Kollárem
18 Rozhovor: Otec a syn
19 Láska jménem Anime
20 Smířilové a Míra
22 Absolvent
26 Rozloučení s maturanty
28 Sport
30 England
31 Zábava
JÁCHYM DŮJKA
ŠÉFREDAKTOR
10
Benjamin
Vše co jste chtěli vědět o časopisové příloze, ale báli jste
se zeptat.
14
Jsem velryba, která šplhá na strom
Není vzdělání jako vzdělání.
SCOOL! - MAGAZÍN GYMNÁZIA V ZASTÁVCE / č. 38. květen 2014
Šéfredaktor: Jáchym Důjka Redakce: Ivana Puškarová, Karolína
Čapková, Martin Suchomel, Ruda Zezula, Vladimír Buchar, Jakub Vaverka,
Roman Krupica Korektury: Ivana Puškarová Grafika: Jáchym Důjka a
Daniel Menšík Layout: Jakub Maca, Martin Suchomel
Webmaster: Martin Suchomel Ilustrace: Daniel Menšík
web: scool-mag.cz facebook: facebook.com/CasopisSCOOL email: [email protected] tel: 732 659 640
22OBSAH
cover design: Daniel Menšík tisk: POINT CZ, s.r.o.
KSICHTKNÍŽKA
3
Jan Kadaňka a Karolína Jandáková, sexta
Absolvent v Zemi
výcházejícího slunce
Poslední den před volnem (30. 4.) k nám do školy zavítal bývalý student našeho gymnázia Martin Horký.
Martin už dva roky žije v Japonsku z pracovních i soukromých důvodů. Zaměstnává ho firma Rakuten jako
profesionálního IT. Martin nám zopakoval základní informace o Japonsku a pak jsme se společně vrhli na
diskuzi. Kdo chtěl, tak napsal otázku, a Martin se o každé s nadšením rozvyprávěl. Všichni se určitě dozvěděli
mnoho zajímavostí, protože navštívit Japonsko jako turista nebo tam nějakou delší dobu žít je přeci jen něco
jiného. Člověk pozná zem takovou, jaká je, včetně povahy lidí. Škoda, že se Japonsko nedá zkrátit jenom do
dvou hodin. Tímto Martinovi děkujeme za návštěvu a příjemné seznámení s touto exotickou a různorodou
zemí. (pozn. red.: Rozhovor s Martinem na straně 20 - 25)
Karolína Čapková, septima
Brigády v čajovně
Foto: Karolína Čapková
Dne 2. 5. se skupina nadšenců sešla, aby posunula jeden sen – Gymnazijní čajovnu zas o krůček dál k
cíli. Celý den jsme malovali, natírali a zase natírali, šroubovali, vrtali, stloukali, pokládali a nakonec šťastně
rozvinuli krásný koberec. Nálada byla báječná, i když se o patro výš psaly maturity. Skvěle strávené
ředitelské volno.
Menší skupina v pátek 7. 5. zkrášlila stěny originálními nápisy a naskládaly se knížky. Taky jsme udělali
spoustu malých detailů, které by se sem ani nevyšly vypsat.
Tady poteče krev…
Redakce SCOOL!u by ráda rozhýbala naše studenty k
užitečné, až ušlechtilé aktivitě – dárcovství krve. Týká se
samozřejmě starších 18-ti let a zdravých dobrovolníků.
Jako první předvoj vyrazí koncem května na transfúzní
stanici do Bohunic první tři studenti. V příštím čísle si
určitě budete moci přečíst, jaké to bylo. Další případní
zájemci se mohou informovat u Václava Kokeše (2. roč.).
Podmínky dárcovství také na bit.ly/DarujKrev
42JEDNOU VĚTOU...
Foto: brno.cz
Václav Kokeš, 2. ročník
Karolína Čapková, septima
Férová snídaně
V sobotu 10. 5. jsme oslavili Světový den pro fair trade Férovou snídaní. První ročník Férové snídaně
proběhl úspěšně, účastníků bylo asi 30, z toho snad polovina děti, které nadšeně vybarvovaly omalovánky,
a dospělí se snažili přijít na zapeklitý kvíz, aby si zasloužili fairtradovou placku. Snídaně se volně prolnula s
obědem. Sáčky od „férových“ čajů a sedlinu od kávy jsme rovnou házeli do vermikompostéru, kde všechen
odpad žížalky svědomitě zpracovávají.
Foto: Herr Szopelini
Redakce časopisu
Eva Kokešová
Láska všude kolem nás
LiStOVáNí
Hlavní téma tohoto čísla SCOOL!u se pěkně
potkalo s událostí, o které snad smíme
informovat i na těchto stránkách. Už proto, že
jeden z hlavních aktérů je absolventem třídy,
která náš školní časopis založila. O čem že je
tu řeč? V červnu se bude v zahradě našeho
gymnázia odehrávat svatební obřad dvou
absolventů naší školy: Milana Cihláře a Martiny
Brychtové. Na školní zahradě se bude tento
slavnostní akt odehrávat ze symbolických
důvodů. Oba budoucí manželé zde ve škole
potkali svou životní lásku. Můžeme se jen
domýšlet, jestli bylo ve hře i láska ke vzdělávání.
Ať už to ale bylo, jak chce, oceňujeme to jako
zajímavý nápad. Protože přání před svatbou prý
přináší smůlu, musíme je odložit na později.
ISSUE 38
Příjemné, zábavné, osvěžující – tak by se dalo
charakterizovat další z představení projektu
Lukáše Hejlíka LiStOVáNí.
Tentokrát mohli návštěvníci zhlédnout putování
českých cestovatelů Miroslava Zikmunda
a Jiřího Hanzelky. Kdo očekával, že četba
cestopisu bude nuda, ten se velmi spletl. Díky
oběma protagonistům – Pavlu Oubramovi
a Tomáši Drápelovi se čtení proměnilo
v dobrodružnou výpravu.
Pro příznivce LiStOVáNí dobrá zpráva – další
představení bude v červnu (viz zadní strana
časopisu).
JEDNOU VĚTOU
5
Ivana Puškarová, septima
LÁSKA JAKO
zdroj: vlast.cz
„Dostal jsem kouli jako Brno.“ Slovní obrat, který se
v naší bodré mluvě vyskytuje docela často. Vlastně
dokonce tak často, až mě to donutilo přemýšlet, proč
se velikost, ať už pomyslná nebo doslovná, vyjadřuje
zrovna v poměru k naší nedaleké metropoli. Je to snad
proto, že Brno bylo obří obydlenou těčkou se statusem
královského města vprostřed Moravy? Možná. Podle
mého to ale bylo úplně jinými kvalitami.
Tři Brna i na cheeseburger stačí
Už mnoho velkoměst světa slyšelo o sobě ódy z úst
či per umělců, které naprosto pohltily. Paříž, ach to
smyslné, hříšné město. Nebo třeba New York, místo,
kde nemožné se stává skutečným. A pak Londýn, Petrohrad, Tokio… Skoro by se člověku nad všemi těmi
pozlátky a svítivými neony zatočila hlava. Proč tedy
nepřidat ještě Brno, však on už to duch lidstva unese.
Někdy mám totiž pocit, že ve shonu za vší dokonalostí mnohem slavnějších měst zapomínáme na to, co
máme na dosah ruky. Samozřejmě, asi se nám nepodaří poslat na instagram stylově vyladěnou selfie
z prostřed Time Square nebo fotku nakousnuté makronky z Ladurée, to ale ještě neznamená, že spoustu
insta-vhodných míst v Brně nenajdeme.
Jestli je něco, co jsem na Brně vždycky milovala, pak
je to rozhodně jeho klidná nátura. Stinné dlážděné ulice v centru lemované neskutečnými fasádami přelomu osmnáctého a devatenáctého století s minimální
pravděpodobností srážek s auty nebo turisty. Věřte
mi, nic není otravnějšího než rozjetá audina nebo neprostupná skupinka Japonců takhle uprostřed Václaváku. Říká se, že Brno je přerostlá vesnice, a já musím
souhlasit. Ale jen v tom dobrém. Můžete se přesunout
62TÉMA
z místa na místo, z kavárny do obchodu a z obchodu
do muzea a přitom nebudete riskovat vlastní zdraví.
Maximálně vás u nádraží trochu popožene šalina, no
vem to čert, když to bylo právě Brno, kde v Česku poprvé tramvaje vyjely do ulic. A to už v roce 1869, víte.
Když jsem na začátku mluvila o té velikosti, matička
Brno se rozkládá na ploše 230 kilometrů čtverečních.
Pro vaše porovnání, třeba právě Paříž jako taková
zabírá pouhých 105 kilometrů čtverečních. A pak si
říkejte něco o vesnici. Vlastní centrum Brna poslední
dobou pomalu ale jistě začíná prorůstat stejně dobrými a rovnocenně stylovými kavárnami a bistry, jakými
se pyšní všechna ta přespříliš zpopularizovaná města.
Myslím, že je zbytečné psát sem konkrétní místa, stačí jen tak naslepo vyrazit do ulic a podniky se budou
voňavě podbízet samy. Ale jeden malý tip vám stejně
dám. Dopředu se můžete vyzbrojit návštěvou blogu
dvou moc milých slečen, Lucky a Majky, na samedobreveci.blogspot.sk, které pravidelně obrážejí
brněnské lokály a ukazují ta správná hipsta místečka
k posezení. Stejnou službu vám prokáže třeba i Gastronautka v Brně, gastronautkavbrne.blogspot.cz.
A pokud něco z foodblogu zatoužíte rovnou ochutnat,
pak si to namiřte do Melounového cukru a navolte
cheesecake od Maryny, laskominyodmaryny.cz.
Vsadím se, že po takové chuťové náloži klidně oželíte, že my vidláci pořád ještě nemáme Starbucks…
Jestli vás návštěva všech těch příjemných místeček úplně neodrovná a nezazdíte to pizzou z České
nebo další kofeinovou bombou z KofiKofi, což jsou
takové brněnské perličky, můžete na večer zkusit
třeba DEBUT. Koncept domací restaurace, kdy jednoduše přijdete do bytu ke dvěma přátelským chlapíkům, posadíte se ke stolu s úplně neznámými lidmi, v pohodě si vychutnáte tříchodové menu a třeba
ještě navážete nové přátelství. Nebo můžete zkusit
Zastávku. Pro jednou ne tu naši, ale malou kavárnu
Zastávka přímo naproti zastávce Geislerova linky 8,
9 a 10.
Po takovém množství jídla by se ale hodily také nepotravinové aktivity, to přiznávám. I tady ale Brno
září, ač se to možná na první pohled ne tak úplně
zdá. Věděli jste třeba, že vstup na stálé expozice ve
všech budovách Moravské galerie je úplně zdarma?
Dobrá možnost jak trochu rozchodit tvarohové dortíky v krásně zdobených prostorách. Nebo třeba divadla. To je kapitola sama pro sebe. Stačí se jen trochu
dívat kolem sebe a člověk za krátkou cestu narazí na
tolik dramatických míst, že by se za jejich počet ani v
Athénách stydět nemuseli. Reduta, Janáčkovo, Mahenovo – první elektricky osvětlené divadlo v Evropě, Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo, Městské
divadlo Brno, loutkové divadlo Radost… Už jste to
zvládli obejít všechno?
Nemožné. Brno je totiž uměním poctivě nacucané,
jako houba po dešti. Funkcionalistická Unesco kráska Tugenhat, Zemanova kavárna, hotel Avion, Výstaviště… a k tomu stylově, rozpínající se chapadla
swing tanečníků, kteří se po Česku začali rozlévat
právě z tančíren brněnského Savoye či kavárny Gracián. Ano, teď právě je čas pustit si trochu In the
mood a vydat se do víru velkoměsta. A insta-stylově
se na to můžete oháknout třeba v ReParádě, reparada.cz. Obchodu, kde si můžete vypůjčit originální
kousky oblečení a ještě mít pocit, že se chováte trochu míň konzumně. Však stačí, že už jste zkonzumovali všechny ty dezerty v útulných kavárničkách.
A jestli vám to všechno pořád ještě přijde málo cool,
prostě se zkuste někdy Brnem jen tak projít. Bezcílně, ale pozorně. Možná, že to chvíli nebude úplně nejčistší a nejvoňavější zážitek, ale které město
taková místa nemá. Vyražte dát si pusu k cihlové
zdi na Petrov, buďte hrdí Komeťáci, i když letos to
úplně nevyšlo, vzdejte hold Mendelovi a Janáčkovi,
chlubte se, že nejvyšší soudnictví máte pod palcem,
hledejte šalinu číslo 7, vyražte s mařkou do štatlu
nebo na prígl, nachálkujte se a zapijte to škopkem
Starobrna, u nádru dejte pozor na čórky a po večerním flámu radostně napochodujte do hokny. Zkrátka
užívejte života a hledejte krásy kolem sebe, nejenom
na fotkách na mobilních aplikacích. Brno je takové
ošklivé káčátko z přerostlé vesnice, které ale společně s vámi dokáže vyrůst v krásnou labuť světového
formátu. Tak mu dejte šanci. Třeba to bude láska
jako Brno.
zdroj: czechtourism.com
Pohled z Biskupského dvora na Petrov
ISSUE 38
TÉMA
7
V l a d i m í r B u c h a r, k v i n t a
Valentýn ve světě
Česká republika
Pro nás je Valentýn relativně nový svátek, někteří upřednostňují jako svátek lásky pro Čechy typický
první máj a dodržují tradici v podobě polibku pod rozkvetlou třešní.
Německo
V Německu si zamilovaní dávají v tento den malé kytičky. Některé ženy si je dle staré tradice upevňují do
výstřihu, zatímco pánové je nosí upevněné na zápěstí.
Francie
Jednou z tradic v zemi šarmu, lásky a elegance je,
že muži vaří ženám slavnostní večeři. Hýčkají si své
ženy, ty v tento den pouze odpočívají. Častý dárek
bývá krásný šperk.
Itálie
Nejen láska mezi lidmi, ale také láska k přírodě se
oslavuje v Itálii. A svatý Valentýn je skvělou příležitostí, jak oslavit přicházející jaro. Oslavy probíhaly venku,
lidé společně slavili, tančili, zpívali nebo četli poezii.
Ale také v Itálii běžně kupují dárky a připravují romantické večeře.
82TÉMA
Dánsko
V Dánsku je dokonce tradicí, že v tento den se žádá
o ruku. Nikoliv však muž ženu, jak by se čekalo, ale
žena muže. Pokud muž svou přítelkyni odmítl, musí jí
koupit dvanáct párů hedvábných rukavic nebo punčoch.
Spojené státy Americké
V USA je tento svátek jedním z nejoblíbenějších. Rozdíl od jiných zemí je v tom, že v Americe lidé neslaví
pouze v páru, ale i mezi rodinou a přáteli a dokonce
i mezi dětmi ve školách.
Velká Británie
Stejně jako Amerika, také obyvatelé Spojeného království našli v tomto velkou oblibu. Vše je laděno do
červené barvy a více než kde jinde se zde drží tradice valentýnských kartiček neboli valentýnek. Nebývají
podepsány a adresát by měl hádat, od koho mu přání
přišlo.
Japonsko
V této asijské zemi oslavují lásku dvakrát, a to 14. 2.
a 14.3. V únoru dávají ženy mužům ručně vyrobennou čokoládu, a 14. března, který je označovaný jako
„Bílý den“ si role vymění a muži dávají dáreček ženám.
Svátek lásky v
učitelském sboru
Protože většina anket je zaměřena na studenty, rozhodl jsem se dát prostor profesorskému sboru a dal
jsem si za cíl zjistit, zda slaví některý ze svátků lásky, tedy ať už první máj nebo sv. Valentýn. Byl jsem
překvapen a zároveň potěšen, že většina dotázaných
den lásky slaví a že drtivá většina zůstala věrná prvnímu máji. Jedna z profesorek angličtiny, která odpověděla, že slaví Valentýn, se prý drží tradice tzv.
valentýnek, tedy anonymních dopisů se vzkazem pro
milovanou osobu a párkrát se také objevila odpověď,
že někteří slaví spíše výročí svatby. Nejvíce mě však
jako obvykle zaujaly odpovědi barvité a neobvyklé.
Dozvěděl jsem se tedy, že nejmenovaný profesor neslaví s partnerkou, nýbrž cituji „už pouze s partnery“,
že jedna z profesorek se seznámila se svým mužem
na první máj, že pro některé je svátek lásky „pokud se
navzájem doma nepozabíjí“, že „když je člověk mladej, tak je blbej!“, že někteří by radši slavili první máj
s bolševikem, než Valentýn s Obamou, a že i když
někteří svátky lásky neslaví, pořádají naproti tomu
prvního května velké rodinné sjezdy. Inu, každý z nás
je jiný a v tom je přeci krása!
Slavíte jakýkoliv svátek lásky?
Ženy
Ano
Ne
První máj vs. Valentýn
1. máj
Valentýn
Oba dny
13%
7%
80%
Slavíte jakýkoliv svátek lásky?
Muži
Ano
Jiné
Ne
Jiné
22%
13%
6%
11%
81%
ISSUE 38
67%
TÉMA
9
Benjamin:
Ivana Puškarová, septima
Chtěl bych, aby moje
hudba lidi vtáhla
SCOOL! byl vždycky takovým malým smetištěm uměleckých či jinak kreativních lidí naší školy. Když jsme
tedy narazili na chlapíka, který skládá svou vlastní hudbu, bylo jasné, že se v jednom z čísel zákonitě musí
objevit. Spolu s náloží jeho nejnovějších skladeb jsme se ho tudíž vydali vyzpovídat. Vždyť co může být
s láskou spojené víc než hudba.
I když už se školními chodbami touláme docela
dlouho, možná často příliš anonymně. Mohl bys
tedy našim čtenářům v krátkosti přiblížit, kdo
vlastně je Benjamin?
Musím říct, že to je dobrá otázka. Jmenuji se Aleš, ale
přátelé mi říkají Bene, od toho tedy vznikl Benjamin.
Už zhruba osm let se intenzivně zabývám hudbou,
kterou jsem posléze začal i skládat.
Tím vším sis prošel úplně sám ,nebo sis někoho
přizval na pomoc?
Pokud jde o samotné skládání, považuju se za samouka. Snažím se pozorovat ostatní velké skladatele –
úplně miluju třeba Beethovena, je úžasné ,jak skládal
hudbu, i když byl hluchý – a to mě hodně ovlivnilo.
Takže jestli se dá Beethoven považovat za učitele,
pak dobře, jsem samouk tak půl na půl.
To není úplně běžný koníček. Jak ses k tomu
dostal?
Vlastně poměrně náhodou. V určité fázi mého života mě hudba natolik pohltila, že tomu pak už nešlo
odolat. Ta myšlenka tvořit vlastní hudbu byla zkrátka
neodolatelná.
Každý skladatel, i Beethoven, má určité charakteristické rysy. Jak bys popsal svou hudbu
ty?
Hodně se snažím, aby každý našel v mé hudbě to, co
chce hledat. Jestli v ní někdo bude hledat masochismus (smích) nebo příjemnou procházku lesem, to už
je na každém zvlášť. Jde zkrátka o to, aby ty skladby
byly pro každého unikátní.
Co začátky, byly těžké?
Začínal jsem asi jako každý hudební skladatel, s kytarou ve svém pokojíčku. Časem jsem se ale naučil
svoje hudební představy přepisovat do not a tím začalo moje skládání, řekl bych.
102 T É M A
Když už jsi zmínil les, popiš nám tvůj Les, skladbu, kterou si čtenáři budou moct poslechnout
díky příloze časopisu.
Les, to je takové moje malé děťátko, o které už pečuju
nějakou tu dobu. Snažil jsem se vytvořit malou výpravnou ságu do krásného lesa, který si ve fantazii buduju už
strašně dlouho a cestuju tam hrozně rád. Chtěl jsem se
tedy o tuto představu podělit i s okolím. A protože jsem
fanoušek klasické hudby, použil jsem koncepci symfonie, i když ve výsledku to s ní až tolik společného nemá.
Základem jsou čtyři části, ze kterých se Les skládá. Ty
jsem ale podstatně zkrátil oproti symfonii, takže celé to
má asi jen třináct minut. Navíc jsem Les obohatil o trochu filmové hudby, abych podtrhl samotné vyobrazení.
Myslím, že nejvíc je to patrné právě v první části.
Dá se říct, že bys měl některou, ať už z částí Lesa
nebo ze svých skladeb obecně, nejraději?
Na to je strašně těžké odpovědět. (přemýšlí) Asi nejraději
mám čtvrtou část Lesa. Pro mě osobně byla umělecky
nejtěžší a nejvíc mi přirostla k srdci. Ale každá z těch
částí má něco do sebe. První je krásná silou výpravné
hudby, druhá je hudbně nejbohatší a příjemně dynamická a ta třetí je zase odkazem na metal. Strukturou, i tím,
že je temnější než ostatní. Všechny mám rád, ale čtvrtá
je asi nejosobnější.
A z ostatních skladeb?
Moje tvorba je za těch posledních několik let, co skládám, už poměrně bohatá. Mám určitě aspoň sto rozpracovaných skladeb v různých fázích dokončení. Z nich
pravděpodobně jediná dokončená je asi Les (smích).
Ono se říká, že práce umělce nikdy nekončí, že jen existuje okamžik, kdy se na tom přestane pracovat. Les je
rozhodně nejvyspělejší, takže vybírat vedle něj nejoblíbenější skladbu asi úplně nejde.
Sto skladeb na stole, máš nějaký bod, kterého bys
v hudbě rád dosáhnul?
To je docela zábavná otázka. Samozřejmě, mám určitou
představu, čeho bych rád dosáhnul. A to jakéhosi živého
zpracování mých skladeb. Chtěl bych dosáhnout efektu,
že to posluchače natolik pohltí, že nebude moct mluvit.
Je to řečeno takhle jednoduše, ale když se podíváš na
koncert, kde lidí mlátí hlavami nebo tancují, to je přesně
ono. Chtěl bych, aby moje hudba lidi vtáhla.
Takže vidíš směrování svého života dál k hudbě,
nebo je možnost, že bys tuhle dráhu úplně opustil?
Nedokážu si představit, že by to šlo jinak, že bych mohl
existovat bez hudby. Myslím, že taková možnost prostě
nemůže být.
To nám nezbývá nic jiného než držet palce a těšit
se na nová díla. Můžeme je někde slyšet už teď?
Určitě, na profilu benjamin music, soundcloud.com/benjaminsrealm. Ten profil je sice nový, ale postupně se
tam budou objevovat nové kousky. Les mi zabral hodně
času, v plánu je toho teď ale hodně.
Foto: Herr Szopelini
Benjamin lapá múzu na Špilberku
ISSUE 38
TÉMA
11
Svatební
Roman Krupica, kvinta
zvyky
& tradice
Jste pověrčiví? Ať ano, či ne, tak byste měli vědět, že ke svatbě se váže bezpočet zvyků, tradic a pověr. Jak se říká „jiný
kraj, jiný mrav“, tudíž se svatební zvyky liší a je jich opravdu
hodně. Klasické křesťanské svatby zná každý a muslimské a
židovské jsou také poměrně známé, proto jsem se rozhodl
vybrat si pár málo známých svatebních obřadů v “odlehlých
koutech světa”. K naší smůle se v posledních desetiletích
většina tradic změnila, jako třeba u níže zmíněné ázerbájdžánské svatby.
Ázerbájdžánská svatba
Svatba se skládá ze tří částí: předsvatební období (spojení, závazek, uzavření manželství), svatba, období po
svatbě. Formální svatební postup začíná přijetím souhlasu rodičů nevěsty ("SOZ kesdi") a pokračuje po samostatném rozhodnutí. Více respektovaní starší příbuzní ženicha se podílejí se na "hlavní " domluvě obřadu.
Obecně platí, že starší příbuzní ženicha a jeho starší sestra jsou odesíláni do domu nevěsty, aby získali souhlas.
Dříve tradice vyžadovala opakované odmítnutí z různých
122 T É M A
zdroj: fun-with-us.de
Svatební obřad v Minangkabau (západní Sumatra,
Indonésie)
Na začátku se člen rodiny budoucího ženicha snaží
o námluvy budoucí nevěsty, což nakonec vede k vzájemné dohodě. Plánování a realizace svatby obecně zahrnuje velký počet členů rodiny, a to zejména na straně
nevěsty. Otec nevěsty nemá žádné slovo v návrhu manželství, protože rozhodnutí je výsadou matky. Svatba
sama o sobě obvykle zahrnuje několik obřadů v průběhu
čtrnácti dnů. Po svatbě nevěsta nemusí do domu ženicha, ale zůstává v matčině domě. Manžel se přesune do
domu své manželky se vším svým majetkem. Kulturně
lidé Minangkabau udržují materiální společnost, ve které
ženy mají větší slovo v záležitostech týkajících se dědictví, rodiny a výchovy než muži. Děti si zpravidla berou
příjmení své matky.
důvodů, ale později to bylo značně zjednodušeno. Toto
zjednodušení je přičítáno víře, že budoucí společník v životě by měl být roven v právech. Ázerbájdžán ctí tradici
výplaty "bashlig". Bashlig je platba za nevěstu osobou,
která ji nabízí k sňatku. Platba se provádí v hotovosti,
skotu nebo jiném materiálním bohatství před svatbou.
Náboženská registrace manželství ("Kebin kesmek") se
koná několik dní před svatbou s účastí svědků z obou
stran. Ručená částka ("mehr") je zapsána do manželské
smlouvy ("Kebin kagizi"). To je zaručené množství peněz pro nevěstu v případě rozvodu nebo úmrtí manžela.
Slavnostní obřad je ve stejný den, kdy je věno nevěsty
přivezeno do domu ženicha. Obřad zvaný "uze chixdi"
se koná několik dní po svatbě. V minulosti, podle tradice, nevěsta neměla překročit vymezený prostor po dobu
jednoho měsíce po svatbě. Navzdory dlouholeté tradici, ázerbájdžánské svatby prošly významnými změnami
v průběhu posledních desetiletí. Ženich, nebo jen zřídka
nevěsta, může sedět u stolu s hosty, délka manželských
oslav byla také zkrácena. Dříve svatba mohla trvat po
dobu 3 nebo 7 dní, ale teď to trvá jeden den.
Jakub Vaverka, kvinta
Miluji
tě!
Jelikož tématem tohoto čísla je láska, tak jsem si pro vás
připravil pár zajímavostí a faktů o lásce.
Věděli jste například, že láska má na člověka stejný
účinek jako kokain? Nebo k tomu, abyste se do člověka zamilovali, vám stačí pouze 4 minuty? A jak se
řekne ‘miluji tě’ v různých jazycích? To vše se dozvíte
níže.
-Láska je pouze primitivní biologický proces jako například hlad.
-Průměrný muž stráví jeden rok života ‘zíráním’ na
ženu.
-Svoji životní lásku poznáte už za 4 minuty a to převážně díky řeči těla. Konkrétně z 55% je to řeč těla,
38% tón hlasu a pouhopouhých 7% je to, co vlastně
onen člověk říká.
-Láska jako lajna kokainu? Při tzv. motýlcích v břiše je
mozek zaplaven chemickou látkou zvanou dopamin.
Čim více dopaminu, který zaplavuje mozek, tím více
uvolněně se cítíte. To je přesně stejný proces, který
nastává pří užití kokainu.
-Průměrný člověk se zamiluje sedmkrát, než se
vdá/ožení.
-Statisticky řekne ‘Miluji tě’ dřív muž než žena.
Nyní zabrousíme do cizích krajů a Vy se dozvíte, jak
vyznávat lásku po celém světě! Začneme světovými
jazyky, jako je angličtina nebo španělština:
Zdroj: cartoon-jokes.co.uk
zdroj: cartoon-jokes.de
Anglicky - I love you
Španělsky - Te amo
Franzousky - Je t'aime
A teď pár kuriózních jazyků:
Afrikánština - Ek is lief vir jou
Esperanto - mi amas vin
nāla pi'āra]
Zulu - Ngiyakuthanda
TÉMA
13
Martin Suchomel, septima
Jsem velryba,
která šplhá na strom
Proč chodíte do školy? Protože vám někdy někdo řekl, že je to důležité pro vaši budoucnost?
Abyste získali práci a žili šťastný život? Řekli
vám, že když se budete pilně učit, budete mít
dobré známky a budete tvrdě pracovat, tak že
nakonec přijde „úspěch“?
Co když je to ale jinak? Co když jsou v životě důležitější věci než dobré známky a za pár let třeba
nějaký ten titul? Myslíte si, že budete úspěšní,
Vzdělání je důležité, o tom není pochyb. Důležité
nejsou známky, ale to, co si z toho odneseme.
Do školy nechodíte kvůli rodičům, ale kvůli sobě.
Ale vzdělání není jen škola. Vzdělání je proces,
který nikdy nekončí. Důležitá je vaše vůle a vaše
odhodlání. To vy musíte převzít odpovědnost za
svůj život a svoje vzdělání. Škola to za vás neudělá!
„Pokud budete velrybu nutit celý život šplhat na
strom, tak bude celý život věřit tomu, že je hloupá“
– Albert Einstein
Pokud jste četli a viděli jen odpor ke škole, vraťte
se na začátek a čtěte znovu. Cílem je, abyste se
zamysleli. Zamysleli se nad tím, co pro vás znamená vzdělání. Zamyslete se také nad tím, kde je
váš cíl a co pro vás znamená úspěch. Práce, která vás bude bavit? Finanční nezávislost? Každý
máme sny. Otázka je, jestli jdeme tou správnou
cestou k jejich splnění.
když budete mít samé jedničky, odmaturujete za
pět, výšku uděláte s vyznamenáním a všichni se
z vás poserou? Ani omylem! Dobré známky už
dávno neznamenají práci. Známky už dávno neznamenají „úspěch“.
Když se zamyslíte nad školským systémem, tak
je to vlastně taková továrna. Továrna na kopie.
Jedna kopie za druhou, jako na běžícím pásu.
Bez rozdílu. Všechno, co vás dělalo výjimečným,
bylo potlačeno.
Učí nás, abychom nevybočovali. Ale co v praxi?
Nikdo nechce zaměstnávat obyčejné lidi. Každý
chce zaměstnávat lidi, kteří jsou nějakým způsobem výjimeční. Nejsme přeci stroje. Není důležité vědět všechno. Důležité je umět si poradit.
142 T É M A
SCOOL! poznamenává...
Tipy pro vaše (sebe)
vzdělávání
Vaše vzdělávání nezačíná a už vůbec nekončí ve škole. Důležité je, abyste se vzdělávali i
mimo školu – tady pro vás máme pár tipů.
Vzdělávejte se po svém od Dala Stephense
Úzká knížka, která je přečtená za několik málo
hodin, avšak může leckomu změnit pohled
na vzdělávání nebo minimálně vyvolat silné
zamyšlení. Kniha se snaží poukázat na fakt, že
vysoká škola není jediným způsobem, jak získat
vzdělání. Ukazuje také, že abyste uspěli ve světě,
nemusíte být génius. Autor je vyhledávaným
expertem v oblasti vzdělávání a zakladatelem
hnutí UnCollege.org. O jeho činnosti psali mimo
jiné také média jako Forbes, New York Times, či
Fast Company.
Více informací o knize naleznete na
vzdelavejteseposvem.cz
Mimoškolu.cz
Platforma pro sebevzdělávání a online
vzdělávání, za kterým stojí parta nadšených
lidí z občanského sdružení Edventure, kteří
stojí také za vydáním českého překladu knihy
„Vzdělávejte se po svém“. Na blogu najdete
spoustu inspirativních článků a zajímavých
příběhů. Najdete tu také seznam snad všech
zajímavých online vzdělávacích zdrojů,
převážně však v angličtině.
TED
Každoroční konference s heslem „myšlenky
hodné šíření“, skládající se z přednášek, na
kterých jsou hosté z různých oblastí vědy,
techniky, umění, designu, politiky, vzdělání,
kultury, byznysu, technologie a rozvoje zábavy.
Přednášející jsou uznávanými odborníky ve
svých oborech a můžete mezi nimi najít třeba
i laureáty Nobelovy ceny či přední světové
politiky. Všechny přednášky jsou dostupné na
stránkách ted.com ve formě videí, ve většině
případů i s českými nebo slovenskými titulky.
ISSUE 38
TÉMA
15
Lucie Hamarová, kvarta
Důkaz lásky
Kapky deště bez ustání dopadaly na barevné vitráže.
Pohrávaly si se světlem a vytvářely kouzelné barevné
proužky. Milovala tu zvláštní atmosféru. Tu atmosféru,
která se objevovala jen na místech s kapkou historie.
Ticho, klid a pocit něčeho většího, než byla ona sama.
To všechno na ni silně, ale s podivně uklidňujícím
účinkem působilo. Vždycky se považovala spíše za
zarytou realistku, než aby se zabývala něčím, jako je
Bůh. Vlastně v tuhle chvíli i tak trochu pochybovala,
že by Bůh souhlasil s tím, jak se natáhla přes celou
dřevěnou lavici. Ale pokud existuje, zabývá se snad
takovými maličkostmi?
Povzdychla si do ticha kostela. Chodila sem už
skoro rok. Ale dnešek byl pro ni něčím významným.
Nebylo to jako každý jiný den, kdy chodila na mše a
zůstala v kostele i potom, co se všichni rozešli pryč.
I dnes tiše seděla v poslední lavici a poslouchala
knězovo kázání a i dnes nešla ke svatému přijímání.
Nebrala její křesťanské návštěvy jako rutinu, ale jako
příležitost, kterou mohla strávit se svými myšlenkami
a vzpomínkami. Proč zrovna kostel? Protože ta
osoba, kvůli které sem tak často a ráda chodila, byla
její matka. Tělem i duší křesťanka.
Z rádia se ozývala rodičů velmi oblíbená country hudba a
krajina rychle ubíhala za okny. Usmívala jsem se, i přesto
jak jsem tuhle stanici nesnášela a schovala jsem si svoje
sluchátka trochu víc pod vlasy. Sledovala jsem s pobavením Christiana, jak ho fascinoval potah na sedačkách.
Odvrátila jsem zrak a stihla si naštěstí všimnout, že taťka
na mě mluví. Sundala jsem si sluchátka. „...Nikdy bych
nevěřil, že se s váma dvouma třeštidlama dá užít krásná
sobota,“ usmál se na mě a Christiana šibalsky a mrkl na
mě ve zpětném zrcátku.
Najednou se stalo v rychlém sledu až moc věcí najednou. V jednu chvíli si Christian rozmyslel, že zrovna začne brečet a v druhou se táta otočil na Christina, aby ho
zklidnil. Měla jsem to udělat já. Seděla jsem přece vedle
něho. A táta řídil. Chystala jsem se namítnout, aby se
okamžitě otočil a věnoval se tomu, čemu má, ale bylo
pozdě. Mírně jsme vjeli do protisměru, a když se táta
otočil, lekl se tak, až volant strhl prudce doprava. Chriastian vřeštěl jako pominutý, protože i v sedačce to s ním
drsně smýklo. Než stihl kdokoliv něco udělat nebo jakkoli
162 P O V Í D K A
zareagovat, tvrdě sme narazili v plné rychlosti do jednoho ze stromů lemujících silnici. Christianův křik přestal a
já ztratila vědomí...
Vrátila se ze vzpomínek zpět do reality a setřela slzu,
která si vydobývala mokrou cestičku dolů po její tváři.
Dnes to byl přesně rok od té nehody. Vzpomínala na
ten den s hořkosladkou příchutí. Ráda se zachumlala
do posledních chvil minulosti, které byly s celou její
šťastnou rodinou. Ráda si znovu vybavovala smích
své maminky. Když ve vzpomínkách došla na konec
toho dne, dostalo vše trpký nádech.
Nehoda. Pak jen nemocnice, spousta shonu, kde na
ni nikdo neměl čas a každý doktor i sestřička někde
zmateně pobíhali. Nebyla na tom zle, měla jen pár
modřin. Strachovala se o Christiana, ale když za ní
přišel otec i s ním, uklidnila se. Pamatovala si, jak se
tenkrát na něj usmála a snažila se prohodit něco rádoby
bezstarostného, jak měla ve zvyku. Stačilo, aby ji otec
přerušil tichým konstatováním toho, že maminka to
nepřežila. Matka, máma, mamka, maminka...
Dlouho potom přemýšlela, jak se s tím vyrovnat.
Uzavřela se do sebe a rozhodla se pracovat na sobě
tak tvrdě, aby jí jednoho dne řekli, že by na ni její
zesnulá matka byla pyšná. Postupem času nahradila
ženu v rodině, ale nikdy už nic nebylo jako dřív.
I obyčejné věci, jako prostírat pro pouze tři lidi nebo
stlát jen půlku postele, jí vehnaly slzy do očí a do
krku vecpaly knedlík. Snažila se být silná, aby se
Christianovi žilo i bez matky dobře a snažila se navodit
atmosféru rodinného života. Někdy se jí to povedlo,
jindy přistihla otce, jak zamyšleně hledí z okna a
nevnímá.
Všechno co dělala, dělala pro ostatní. Na ní už
nezáleželo. Kousek jejího srdce umřel v den nehody a
zbytek se rozhodla rozdat.
Znovu si povzdechla a se zjištěním toho, že už se
stmívá, se vydala ven z kostela. Cestou domů se
zastavila na místním hřbitově, a ikdyž už bylo zavřeno,
přelezla zídku a ztratila se ve spleti hrobů.
Když došla k malé mohylce na vrcholku hřbitova,
zapálila svíčku. Velká úplňková luna jasně ozařovala
její slzy. Nestyděla se za ně. Byl to důkaz její lásky.
N . H o r v á t h o v á , V. S c h w a r z o v á , T. Ř e z á č o v á , Z . J a n o š í k o v á ; s e x t a
Kollárování aneb
Lásky Jána Kollára
Dne 27. 2. jsme v rosické knihovně připravily akci pro žáky škol Mikroregionu Kahan; vycházelo se z projektu
přeshraniční spolupráce se Slovenskem, ze zadání soutěže, která v rámci tohoto projektu probíhá. Úkolem bylo přiblížit
účastníkům osobnost spisovatele Jána Kollára, jehož rodištěm je spřátelený slovenský mikroregion.
Žáci se seznamovali s životem tohoto spisovatele z období národního obrození, zkoušeli porozumět lépe jeho knize
Slávy dcera a psát vlastní sonety.Nejvíce je však zaujal Kollárův vztah s Frederikou Wilheminou Schmidtovou, což byla
jeho životní láska a múza. Avšak jejich vztahu nebylo přáno kvůli Míniným, jak Frederiku Kollár přezdíval, rodičům. Kollár
a Mína se odloučili, ale jejich láska přetrvávala. Po dlouhých 17 letech se konečně shledali a jejich svazek mohl být
naplňen.
Celé setkání proběhlo v příjemné pracovní atmosféře. Jeden z literárních pokusů zde může posoudit. Další texty a
fotografie z akce mužete najít na facebooku Městské knihovny Rosice.
Česko naše země hezká,
Český jazyk řeč je těžká.
Vepřo knedlo zeloTo má rádo naše tělo.
Pražský hrad majestátně tyčí
se do výše.
Vltava píseň svou pěje
A lidé pozorují ji potiše.
Hradčany zdobí pražskou
krajinu,
Svatý Václav z koně zhlíží.
Každý najde v česku svého
hrdinu,
Památky si s radostí prohlíží.
České krajiny,
kde pěstují se obilniny,
Pějí svou píseň o kráse,
Která zemí nese se.
ZŠ Zastávka
Iva Frýbortová, Zuzana
Pokorná, Tereza Patočková,
Adéla Janzová
ISSUE 38
REPORTÁŽ
17
Roman Krupica a Jakub Vaverka, kvinta
Radek
Pepa
Jak jste se seznámil se svou manželkou?
Známe se už od školních škamen, ona byla
primánka a já šesťák. Jeli jsme společně do
vídeňského safari, kde se stala taková zvláštní,
možná osudová událost. Okénkem našeho
autobusu značky karosa prostrčila jazyk žirafa a
loudila nějaké dobroty. No a moje žena jí podala
jablko. To gesto mě tehdy naprosto omráčilo.
Celé to bylo tak … spontánní, tak biblické,
tak ublemcané, že jsem si ihned řekl: “S touto
ženou bych se chtěl promoštovat životem.“
Jak jste se seznámil se svou manželkou?
Na plesové zábavě v Neslovicích 13. ledna 1979. Moc
hezky jsem si s ní zatancoval. Nyní se mnou otáčí
hlavně ona!
V jakém duchu jste vychovával, jste byl
vychován?
Rodiče mi vždy vštěpovali úctu k těm, co krmí
žirafy. Já v tomto duchu vychovávám i své děti.
V jakém duchu jste vychovával?
Syna vychovávala manželka. Což bylo dobře! Vychovala
v něm poctivého, hodného,citlivého, dobrosrdečného a
všem přejíciho syna. Jako jsem já.
Víte, jak se váš otec seznámil s manželkou?
Nikdy nám o tom neřekl!
Pamatujete si synovy první lásky?
Velmi dobře. Byl to fotbal ( což prohloubilo lásku ke
mně ) a hudba.
Víte, jak se váš otec seznámil s
manželkou?
No jsem si jistý jen tím, že to bylo dosti odlišné.
Myslím, že to bylo v zoo a že tam byli klokani.
Pamatujete si svoje první lásky?
No jéje … nepamatuji
ilustrace: Daniel Menšík
182 T É M A
Angelika Babajanová, septima
Láska jménem anime
Každý z nás se ve volném čase zabývá něčím jiným. Někdo sportem, četbou knih nebo tvořením fotokoláží. Mým
koníčkem není nic jiného než anime a vše kolem něj. Připravila jsem si pro vás takový menší rozhovor, ve kterém
budu odpovídat na otázky, které by vás mohly zajímat.
Kdy to všechno začalo?
Své první anime viděla když mi bylo 16. Jmenovalo
se Skip Beat a dá se na něj koukat pořád. Nemá
sice žádnou novodobou animaci, ale úšklebky nejen
hlavních postav jsou přinejmenším smrtící. (smích)
Jak jsem se k anime dostala?
Jeden z mých přátel, se kterým jsem hrávala
League of Legends, mi vyprávěl o anime a
manze. Vysvětlil mi, co to anime vůbec je a že
rozhodně není pro děti (ti, kteří to tvrdí, by se měli
podívat na Boku no Pico nebo Elfen Lied!). Tak
moc mě na to navnadil, že jsem se ponořila do
nekonečného světa, ve kterém vládnou roztomilé
tsundere (chladná až nepřátelská postava, časem
ukáže svoji vřelou stránku, pozn. red.), stateční
bojovníci se srdcem na pravém místě, krásné
dívky s nadpřirozenými schopnostmi nebo chlapci,
kteří se často stávají hlavními postavami v anime
s harém tématikou.
Kdybych se mohla nějakým způsobem dostat
do anime, jaké bych si vybrala?
Nejspíš nějaké yaoi! (smích) To nejspíš ne, ale
když bych měla odpovědět popravdě, nejspíš
by to byl Naruto. Mám k tomuto anime největší
vztah, protože jej sleduji docela dlouho a děj mě
neskutečně zaujal. Ráda bych si ale vytvořila svoji
postavu, která by měla své specifické schopnosti
a hlavně bych chtěla být kladná postava. Žádný
Madara a tak podobně. (smích)
A něco na závěr..
Pokud byste měli chvilku čas, klidně i půlhodinku,
napište mi nebo navštivte náš anime klub, který
bude mít zanedlouho svoje první odpolední setkání.
Co mě na anime zaujalo?
Animace. Je jedno, jestli starší nebo ta nejnovější.
Každá z nich má něco do sebe. Dál také příběh.
Mám ráda spíš dívčí anime, ale nepohrdnu bojovým
ani hororovým.
Nejoblíbenější anime?
To je těžká otázka. Nejde jen tak vybrat z těch
několika desítek anime, která jsem už viděla. Každé
z nich bylo jedinečné a mělo své kouzlo. Nejvíc mě
ale zaujala anime Naruto, Sword Art Online, Death
Note, Elfen Lied, Togainu no Chi a Kaichou wa
Maid-sama!
Yaoi nebo yuri?
Yaoi! (smích)
Jaké anime máš rozkoukané právě teď?
Kuroshitsuji a High School of the Dead.
A co cosplay?
Bude! Nejspíš nějaká postava z Naruta.
ISSUE 38
TÉMA
19
202 T É M A
Láska po drátě
Kybergrooming
Co je to kybergrooming?
Pojem kybergrooming překládáme jako
kyberkrášlení a označujeme jím jednání osoby,
která se snaží zmanipulovat vyhlédnutou oběť
a donutit ji k osobní schůzce. Útočník s obětí
komunikuje prostřednictvím chatu, SMS zpráv,
ICQ a Skypu. Důvodem schůzky bývá nejčastěji
sexuální zneužití, fyzické napadení nebo donucení
k terorismu.
Kybergrooming je velice zákeřný způsob jak
zneužít dětské důvěřivosti, naivity, touhy po
přátelství, intimitě i dobrodružství. Jedná se
vlastně o typický příklad zneužití osobních
údajů, které oběť agresorovi poskytuje, avšak
její lstivost vězí především v uhoupání a ošálení
dětské obezřetnosti v rozsáhlém časovém
horizontu a získávání důvěry pozvolna. Nejedná
se o krátkodobé a přímé manipulování! Oběti
kybergroomingu komunikovali s útočníky i několik
let. Je znám případ z Ameriky, kdy se 11letá dívka
stala po dvou letech zcela psychicky závislou na
starším muži, který ji nakonec zneužil.
Základní etapy kybergroomingu
1. Vzbuzení důvěry a snaha izolovat oběť od okolí.
2. Podplácení dárky, penězi, navázání přátelství
3. Emocionální závislost na útočníkovi
4. Osobní schůzka
5. Zneužití, napadení, vydírání, ...
Pravidla bezpečného
internetu
1. Nedávej nikomu adresu ani telefon! Nevíš, kdo
se skrývá za obrazovkou!
2. Neposílej nikomu po internetu svoji fotografii,
nesděluj svůj věk!
3. Udržuj heslo své internetové schránky v
tajnosti, nesděluj ho ani kamarádovi!
4. Nikdy neodpovídej na neslušné, hrubé nebo
vulgární e-maily!
5. Nedomlouvej si schůzkou po internetu, aniž bys
o tom řekl alespoň jednomu z rodičů.
6. Pokud tě nějaký obrázek nebo e-mail šokuje:
okamžitě opusť webovou stránku.
7. Svěř se dospělému, pokud tě internet vyděsí
nebo přivede do rozpaků!
8. Nedej šanci virům. Neotevírej přílohu zprávy,
která přišla z neznámé adresy!
9. Nevěř každé informaci, kterou na internetu
získáš!
ISSUE 38
TÉMA
21
Nejjížnější bod Asie - Singapur
Ivana Puškarová, septima
Martin Horký:
Mám pocit, že Japonci komunikují
tak trochu na jiné frekvenci
Po dvou letech v Tokiu se vrátil na šestnáct dní domů, aby stihl projet půl Česka, vidět všechny
své známé, udělat dvě přednášky pro zastávecké studenty a kývnout na rozhovor pro SCOOL!.
Jeden by řekl, že docela nabitý program. Proto jsem byla ráda, že jsme si po hektickém dni
mohli na chvíli sednout a v klidu rozebrat nejen krásy vzdálených ostrovů japonských.
222 A B S O L V E N T
Hned na začátek se musím zeptat, jaká byla
přednáška?
Byl jsem sice nervózní, ale myslím, že to dopadlo
dobře. Překvapilo mě, že se objevilo hodně
zajímavých otázek a byl jsem rád, že lidi začali o
Japonsku přemýšlet. Připravoval jsem to s tím,
že většina z nich už o Japonsku něco ví, třeba z
dokumentů v televizi, takže jsem povídal spíš o
japonských zajímavostech. Snažil jsem se popsat, jací
Japonci jsou a jaké je tam žít.
Jak ses vlastně do Japonska dostal?
(smích) Chodil jsem s Japonkou. Nějakou dobu
jsme bydleli tady, až jsme se rozhodli, že to zkusíme
v Japonsku. Přestěhovali jsme se v listopadu 2011.
Ovlivnil tě ten přechod?
Rozhodně to byl šok, protože Japonci se chovají
úplně jinak, mají mezi sebou odlišné vztahy i styl
komunikace je rozdílný. Ve společnosti existuje
mnoho pravidel, která často nejsou ani vidět. Pracuji
pro japonskou firmu a většina cizinců v ní má
úmrtnost kolem šesti měsíců – buď se z toho zblázní
a zůstanou, nebo se zbláznit nechtějí a radši odejdou.
Mě se to povedlo překonat, asi díky tomu, že už
jsem měl zkušenosti s partnerkou. Pokud ale člověk
přijde do Japonska z ničeho nic a rozhodne se tam
pracovat, rozhodně je to pro něj velký kulturní šok.
V čem konkrétně vidíš zásadní rozdíly?
Hlavní odlišnost je ta, že západní společnost je
individualistická, kdežto japonská společnost je
kolektivistická. V Evropě jsou dvě osobnosti, které
prosazují svůj názor, zatímco v Japonsku je tohle
individum potlačeno vůči přání kolektivu. Je tedy
hodně náročné rozpoznat, kdo co chce a proč tomu
tak je. Japonským ideálem je neustálé vyvažování
všech požadavků členů kolektivu tak, aby vznikla
dokonalá harmonie. V práci tak často cizinci říkají,
že neví, jaký je jejich úkol a co se od nich očekává.
V osobní rovině je pak pro cizince hodně náročné
vytvořit si blízký, přátelský vztah s Japoncem. Mám
pocit, že komunikují tak trochu na jiné frekvenci.
Zdá se, že Japonsko je komplikovanou zemí, co
na něm máš ale opravdu rád?
Přes všechny společenské problémy, které jsou
způsobené odlišným základem, je ale žití v Japonsku
velmi pohodlné. V komunitě má každý své postavení,
což tvoří dobrý předpoklad pro kvalitní služby.
V Japonsku všechno funguje. Každý má svou roli,
v níž se snaží být nejlepší, tím pádem poskytují dobré
služby a vytváří kvalitní produkty. Přijdeš k zubaři,
nemusíš čekat. Vlaky jezdí bez zpoždění. Nemusíš mít
strach o svou bezpečnost a často lidé ani nezamykají
dveře, protože prostě nepředpokládají, že by tě někdo
ISSUE 38
vykradl. A když už se to stane, policie je velmi aktivní,
všechno se řeší důsledně a pečlivě.
Nebyl to pro tebe ale, kromě kulturního šoku,
taky trochu šok jazykový?
Když jsem odjížděl, už jsem nějaké ty základy měl.
Rada pro všechny, kteří by chtěli odcestovat do
Japonska – naučte se dobře anglicky. To je základ,
protože většina dobrých učebnic japonštiny je
psaných anglicky. Japonština jako taková má tři
abecedy. Tu nejsložitější, kandži, tvoří znaky, které
byly převzaté z Číny. Potom jsou dvě zjednodušené
abecedy – hiragana a katakana. Hiraganou se dá
foneticky přepsat úplně všechno. Takže i když člověk
neví, jak se něco píše čínskými znaky, dá se to
vždycky zapsat foneticky. Všechny návody a nápisy
jsou napsané kromě znaků i hiraganou, aby to mohly
číst také malé děti a začátečníci. Foneticky přepsaná,
převzatá slova potom tvoří katakanu.
Kolik času ti zabralo zvládnutí japonštiny?
Nikdy jsem ji nestudoval přímo, ale jako něco navíc při
zaměstanání. U hiragany a katany bych řekl, že jedna
abeceda se dá zvládnout tak za dva týdny. Každá
má zhruba sedmdesát znaků, a když člověk trénuje,
zvládnout se to dá. Japonština je poměrně logický
a dobře strukturovaný jazyk. V angličtině se člověk
musí naučit frázová slovesa, v japonštině zase různé
vzorce, do kterých se poté dosazuje podmět, předmět
a sloveso. Stačí se naučit asi padesát základních
šablon a už se dá poměrně dobře komunikovat.
A co tradiční zvyky?
Japonci mají festivaly, macury, což jsou v podstatě
naše poutě. Oslavuje se svatý, kterému je v tom
onom městě zasvěcený chrám, kterých je mimojiné
v Japonsku ohromné množství. Lidé se jdou modlit.
Potom je tam ale také ta nenáboženská stránka
s plno stánky plnými tradičního japonského jídla. Jen
ty kolotoče jim chybí. Během svátků se také hodně
tancuje a tvoří se průvody, které do chrámu nesou
božstvo v malých chrámech usazených na nosítkách.
Když už jsme zmínili jídlo, prý si našel přímo
v Tokiu místo, kde se podává tradiční česká
kuchyně.
To je pravda. V Tokiu jsou dvě restaurace – Dášenka,
což je v podstatě literární kavárna plná českých knih
v japonštině, angličtině, němčině – a Sedmikrásky,
což je zase inspirované filmem Věry Chytilové.
Provozují ji dvě sestry, Japonky, které se dokonce
naučily česky, aniž by kdy v Česku byly. Milují českou
kulturu a českou kuchyni, je vidět, že je to baví. Dělají
vepřo-knedlo-zelo, svíčkovou, bramboráky, utopence
a k tomu vám natočí Plzeň.
A B S O LV E N T
23
... pokračování rozhovoru
Obecně, jak jsou Češi v Japonsku vnímáni?
Česká republika je v Japonsku překvapivě hodně
dobře zapsaná a známá. Česko nebo Československo
je docela pojem – mnohem známější než třeba okolní
země jako Polsko, Maďarsko… Asi úplně nejslavnější
Češka je Čáslavská, která je považována za skvělou
atlentku, která svou kariéru zahájila na olympiádě
v Tokiu. U kluků je zase hodně známý Tomáš Rosický,
Nedvěd, Jankulovský, Koller, dokonce jeden kluk mi
říkal, že hodně obdivuje český fotbal. Slavný je taky
Mucha, jen Japonci neví, že je Čech. Myslí si, že
Mucha je Francouz. V Japonku se také hodně běhá,
speciálně maraton je ohromně oblíbený, takže běžci
zase bezpečně znají Zátopka. Z posledních let je
znamý Václav Havel. A pak vážná hudba – stalo se
mi při návštěvě květinářství, že majitel měl nahrávky
Dvořáka, Smetany a spousty dalších.
Kromě Japonska, cestoval si i někam dál?
Zatím se mi poštěstilo navštívit jen Singapur. Je
problém dostat se do Číny, protože člověk potřebuje
vízum, to stejné s Ruskem. Zbývá mi ještě Korea, kde
by to mělo být bez problémů. Teď jen čekám, až bude
teplo.
Když si ještě studoval, napadlo tě vůbec,
že skončíš na druhé straně planety? Kam si
tenkrát chtěl svůj život směřovat?
Zajímala mě matematika, informatika, věděl jsem, že
Panorama Singapuru
142 T É M A
chci dělat něco s počítači. Tak jsem po kvartě přešel
na průmyslovku do Brna. Měl jsem docela jasno, a
následně jsem to na vysoké taky vystudoval.
Čím se tedy teď zabýváš?
Momentálně pracuji pro firmu Rakuten, kde dělám
datového analytika. Balancuji tak na pomezí IT a
ekonomie. Naší náplní je analyzovat ekonomické
výsledky firmy a posléze připravovat reporty.
Vím, že si ale koketoval i se žurnalistikou. Co
portál Rosicko.cz?
Ten jsme založili se spolužačkou z gymplu. Tenkrát
jsme si říkali, že je v Zastávce spousta zajímavých
témat, které by bylo dobré nějak zpracovat. Tak
vznikl nápad založit časopis. Prvně jsme vytvořili
magazín E-Metro, který vycházel jako měsíčník a jeho
redaktorkami byly studentky gymplu. To po třech
letech vyústilo ve vytvoření webového portálu, který
jsme následně přejmenovali na Rosicko.cz. Rozšířili
jsme jej i o další obce, které chtěli svůj vlastní inzertní
systém. Dneska jich provozujeme dvanáct.
A na střední jste taky vydávali časopis…
Jo, to je pravda. (vzpomíná) Byla to vlastně taková
typická situace, kdy existoval jakýsi časopis, který
vydávali kluci před námi. Jeden spolužák z mé třídy se
o to zajímal víc a snažil se ten časopis znovu obnovit.
Vstup do svatyně Icukuma - památka UNESCO
To se mu podařilo a začal skutečně vydávat, jenže
po půl roce zjistil, že je to moc náročné, a že by
bylo fajn, kdyby to někdo převzal. Já jsem tenkrát
seděl vedle něj, tak jsem se toho chytil. A tak
začala moje kariéra žurnalisty. Byl to úplně klasický
časopis, možná, že docela podobný vašemu
SCOOL!u.
Na závěr se tě musím zeptat ještě tématicky
k tomuto číslu, je polovina máje, lásky čas –
slaví Japonci také nějaké svátky lásky?
Určitě. Hodně populární je Valentýn. Funguje to
tak, že čtrnáctého února dávají holky dárky všem
klukům. Ale protože Japonci jsou vynalézaví,
vymysleli jeho pokračování, kdy čtrnáctého března
zase naopak všichni kluci dávají dárky holkám, aby
to bylo fér a genderově vyvážené. (smích) Dárky se
dávají bez ohledu na to, jestli spolu dotyční chodí
nebo ne, v práci dává holka dárky všem svým
kolegům a za měsíc se to otočí. Nicméně ještě
větší svátek všech zamilovaných jsou Vánoce.
Japonsko je nekřesťanská země, kde Vánoce jsou
brány trochu jako svátek komerční. Čtyřiadvacátý
prosinec je tak pro ně den, kdy holka s klukem jdou
někam na výlet nebo večer na večeři.
Od toho už je blízko ke svatbě. Jaká je ta
japonská, tradiční?
Tradiční japonská svatba je šintoistická. Nevěsta i
ISSUE 38
ženich mají na sobě kimona. Obřad v chrámu má
na starosti kněz, jehož úkolem je dvojici očistit.
Pokud se nepletu, při tradiční svatbě se nevyměňují
prstýnky. Zato se ale pije saké, které je potřeba
vypít přesně natřikrát. Na svatební hostině je
potom, narozdíl od nás, hlavním řečníkem šéf ze
zaměstanání. Obecně nadřízení mají na hostině
i nejpreztižnější místa. Existuje mnoho pravidel,
co se týče zasedání, a mám pocit, že paradoxně
ženich s nevěstou nejsou v hierarchii příliš vysoko.
Jako svatební dary se dávají peníze ve speciálních
obálkách, a to hlavně z toho důvodu, že tradiční
japonská svatba je extrémně drahá.
Předpokládám, že pak tedy existuje i nějaká
forma civilního obřadu…
Jo, hodně populární je křesťanská svatba. Ta
probíhá buď v hotelových salonech, které vypadají
jako vnitřek kostela s vitrážemi, nebo doopravdy
v kostelech, které si postavili jen tak na oko, bez
vysvěcení. Tak jako my si stavíme koncertní halu,
oni si postaví kostel, kde potom provádějí obřady
jako byznys. Nevěsty mají stejně jako Evropanky
bílé šaty, ženichové oblek a celé je to pojato
evropsky. Japonci jsou ale hodně vynalézaví, takže
vymysleli ještě další ceremonii, a to oslavy rozvodu.
Na ni se klasicky pozvou hosté, před nimiž se
slavnostně zničí prstýnky speciální kovadlinou.
Poté následuje párty, kde oslavují rozvod. (smích)
Vážně, japonské zvyky jsou občas trochu podivné.
A B S O LV E N T
25
Maturanti se loučí
Nikola Valešová, oktáva
Milá školo,
tak přece nadešel den, kdy se vidíme na posledy.
Alespoň když já jsem v roli studenta. Samozřejmě
jsme prožili spoustu hezkých i méně příjemných chvil,
a přestože se osm let zdálo jako neskutečně dlouhá doba, uteklo to jako voda. Byla spousta okamžiků, kdy jsem na Tebe nadávala, to se musím přiznat.
A bylo by to s nějakou školou jiné? Jiné rozhodně ano,
ale rozhodně ne lepší. Možná to bylo Tvou rodinnou
atmosférou, třeba k mým šťastnějším vzpomínkám
nakonec přispěly i ty krušnější okamžiky – pocení
v hodinách chemie s paní Dumkovou, vstávání na
nultou s chvátáním do schodů ve snaze na poslední
chvíli předběhnout učitele mířícího do učebny nebo
náhlý náboženský fanatismus při oznamování výsledků písemky. Sposta spolužáků na Tebe teď nadává
a těší se, až tě opustí. Já ale už nyní vím, že za čas na
všechny špatné vzpomínky zapomenu a vytěsní je ty
veselé, kterých bylo daleko víc. Mrzí mě, že Tě musím
opustit, za ty roky jsme si na Tebe perfektně zvykla
a přirostla jsi mi k srdci. Ale asi to tak být má, v nejlepším se má přestat, že? A tak tě opouštím v přání
všeho nejlepšího, s krásnými vzpomínkami a věř, že
o Tobě budu vždy mluvit jen v tom nejlepším.
Ondřej Valeš
Maturující
Až odmaturuju, nic na této škole se nezmění,
jen pár z nás odtud odejde, budeme na smrt znavení,
a učitelů pár bude mít konečně radost,
že dále s námi nemusí mít trápení a starost.
Maturity se bojím, jako smrt je zlá,
ta tíha rozloží rozum, mozek, sval,
můj rozum, kterým jsem vědomosti chytal a tuto školu
miloval.
Maturity se bojím, jako smrt je zlá,
a jak se blíží, můj strach umírá.
Sbohem, školo, sbohem má milá, jediná.
Maturita to bude něco, to bude jízda spanilá.
Myšlenka na tebe mě osm let protínala
a má lenost tě osm let proklínala.
Ale dnes sbohem, vše zlé zapomenuto jest
a dvacátého třetího ve Zbraslavi bude poslední sjezd.
Až odmaturuju, nic se tu nezmění,
jen já shodím ze svého hřbetu hromadu kamení.
(inspirováno básní Jiřího Wolkera: Umírající)
262 T É M A
Anna Kvaňďúchová, oktávka
Milá školo,
po osmi letech se loučím a nevím, jestli plakat, nebo
se smát. Za tu dobu, co jsme tu strávili, jsme vyrostli, dospěli, zmoudřeli (smích),snad zchytřeli, snad
nezhloupli. Vidím hodně špatné a krušné chvíle, ale
věřím, že jednoho dne budu vzpomínat s láskou a
nostalgií. Připadám si zde jako doma a nedokážu si
představit, že budu jinde, na jiné škole, s jinými učiteli, spolužáky. Po osmi letech tady mi to bude všude
jinde připadat cizí. Určitě si ráda vzpomenu, jak jsem
sem chodila, na naše pubertální výlevy, zážitky z výletů, poznámky, důtky, napomenutí na psaní taháků,
stres ze zkoušení, nejlepší kantýnu, pruderní učitelé,
dokonce snad lavice, židle, třídy. Závěrem ti chci popřát mnoho pilných studentů a aby ti nezrušili další
studijní cykly. Tak po osmi letech říkám definitivně
ČAU!
Poslední zvonění
Oktáva v plném počtu
Co? Kůň hraje na bicí?
Nastoupení čtvrťáci
Hodně štěstí u maturit!
Že by Elvis?
ISSUE 38
TÉMA
27
Sporto-
Rudolf Zezula, septima
zdroj: aktualne.cz
Caroline Woznicki a Rory McIlroy
Dánská tenistka a irský golfista se
dali dohromady v létě roku 2011.
V té době byla Woznicki světovou
jedničkou tenisového žebříčku a
McIlroy byl čerstvě nejmladším vítězem prestižního US Open. Zatímco
McIlroy pokračoval v úspěšné kariéře, kdy v roce 2012 vyhrál další z
prestižních major turnajů, a to PGA
Championship 2012, Woznicki stále
žádný grandslamový titul nevyhrála a
momentálně se nachází na 11. místě
světového žebříčku WTA (Women‘s
Tennis Association). Prvního ledna
oznámil pár zasnoubení, které proběhlo v australském Sydney.
Usměvavá dvojice McILroy a Woznicki
zdroj: sport.cz
Steffi Graf a Andre Agassi
Seznámili se v roce 1999, kdy Agassi prožíval jedno z nejhorších období své bohaté a úspěšné kariéry.
Byl po rozchodu s manželkou, jeho
matka a sestra onemocněly rakovinou prsu a právě Steffi Graf se stala
Andremu velkou oporou. V jednom
rozhovoru uvedl, že od té doby, co
potkal Steffi se jeho život stal nádherným snem. 22. října 2001 se stali
manželi a týden po svatbě se jim narodilo první ze dvou dětí, syn Jaden
Gil. Ještě mají dceru Jaz Elle. Andre
Agassi získal 8 Grandslamových titulů a jako první tenista dokázal vyhrát
všechny 4 Grandslamy (Australian
Open, Rolland Garros, Wimbledon
a US Open). Další úspěchy: Vítězství
na Masters, dvojnásobné vítězství v
Davis Cupu s týmem USAc.
Celá rodina pohromadě
242 S P O R T
páry
zdroj: blesk.cz
Emil a Věra Zátopkovi
Tento nejslavnější sportovní pár
20. století na území tehdejšího Československa, tvořený legendárním
vytrvalostním běžcem a vynikající
oštěpařkou, měl největší sportovní
úspěch na olympiádě v Helsinkách
roku 1952, kdy pan Zátopek vybojoval jako první běžec zlaté medaile
na trati 5km, 10km a maratón a jeho
žena vyhrála soutěž v hodu oštěpem. Česká lokomotiva Ťopek, jak
mu přezdívali, uměl plynule čtyři světové jazyky, a proto si udělal mnoho
přátel ve světě. Umřel v roce 2000 a
jako první sportovec měl vypraven
pohřeb z Národního divadla.
Emil a Dana Zátopkovi
zdroj: prask.cz
Roger a Mirka Federer
Poprvé se potkali na olympiádě
v Sydney v roce 2000. Oba jsou tenisté, Mirka bývalá, kdy ukončila
svoji kariéru v roce 2002 z důvodu
přetrvávajících zdravotních problémů, avšak její manžel Roger se už
více než deset let řadí mezi absolutní tenisovou špičku. Je držitelem
nejdelšího působení v čele žebříčku
ATP a také je to rekordman v počtu získaných grandslamových titulů. Svatbu měli nedaleko Basileje 11. dubna 2009, za účasti blízké rodiny a přátel. V současné době mají
tři děti. Pokud rodina může, tak podporují svého tatínka/manžela při co
nejvíce zápasech a prožívají jeho zápasy společně.
Manželé Federerovi s svými dvojčaty
ISSUE 38
SPORT
25
Adéla Leščinská, tercie
Ani nevím, jak dlouho jsme se všichni těšili a trpělivě
chodili na schůze paní učitelky Sedlákové, ale ten vysněný týden konečně nastal a 20. dubna si pro nás do
Zastávky přijela žlutá loď Student Agency. Plni nadšení
jsme projeli Německem, následně Belgií a na velikonoční pondělí nad ránem se dostali až do Calais, kde
jsme prošli pasovou kontrolou a nalodili se na dlouho
obávaný trajekt. Moře ale bylo klidné, takže jsme si užili
krásný východ slunce při bezstarostné plavbě po kanálu La Manche. Od té doby šlo všechno jen hladce a
během dopoledne jsme bezpečně dojeli do Coventry.
A protože na palubě bylo i pár zástupců silného pohlaví
z Česka, kteří si samozřejmě nenechali ujít příležitost, a
tak bylo nám, ženám, zajištěno, že ani letos neuschneme a budeme zdravé. Po té jsme si udělali krátkou
prohlídku centra města, místního muzea British Road
Transport a dokonce stihli i tříhodinový nákupní maraton. K večeru si pro nás na parkoviště přijely rodiny
a odvezly si nás do svých domovů, kde na nás čekalo
příjemné uvítání a teplá večeře. Po seznámení, vybalení
se a dlouhých rozhovorů úplně o všem, jak to mezi
holkami bývá, jsme se konečně oddaly spánku, který
byl po tak náročných dvou dnech více než potřebný.
město spojováno s Robinem Hoodem, nemohla chybět
procházka k jeho soše a taky návštěva jeho království,
Sherwoodského lesa.
Ani jsme se nenadáli a nastal poslední den zájezdu, kdy
jsme v 6 hodin ráno vyjeli z Coventry směrem k hlavní
metropoli Velké Británie. Navštívili jsme Westminster
Abbey, Buckinghamský palác nebo slavné Britské muzeum. Celodenní pěší prohlídka Londýna byla sice před
dlouhou cestou domů značně náročná, ale myslím, že
i tak si spousta z nás toto nádherné město zamilovala.
Nemohlo následovat nic jiného než vydat se na cestu
do přístavu v Doveru, nalodit se a pokračovat dále, už
jen po souši zpátky domů. Celý den byl opravdu hodně
emočně vypjatý a spousta z nás, včetně mě to už bohužel nezvládala. Zájezd byl plný naprosto nezapomenutelných zážitků, takže vůbec nebylo divu. Z velké části
se o ně taky zasloužili naši páni řidiči, neboli máma a
táta, proto bylo opravdu náročné se s nimi v Praze rozloučit. Kolem 4. odpolední hodiny jsme dojeli do Zastávky, kde na nás čekaly šťastné výrazy našich rodičů
a přátel, kteří se s námi přišli uvítat, a tak jsme slzami
štěstí zakončili tento krásný zájezd.
Následujících několik dnů jsme měli možnost poznat
spoustu britských měst, muzeí a slavných památek.
V úterý jsme navštívili město Warwick a jeho středověký hrad a následně jsme se podívali do rodného domu
Wiliama Shakespeara.
Další den jsme si udělali výlet do Dudley, v jehož skanzenu Black Country Museum jsme byli zasvěceni do
života lidí všech vrstev v době průmyslového rozkvětu. Téhož odpoledne následoval pro mnohé asi nejlepší
bod programu celého týdne, a to čokoládovna Cadbury v Birminghamu. Sice nebyla úplně jako továrna
na čokoládu Willyho Wonky, ale rozhodně k ní neměla
daleko a její návštěva byla silným zážitkem pro všechny
smysly.
Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili do Oxfordu, kam se
spousta nás těšila už proto, že zde byl natočen
film Harry Potter, a v rámci návštěvy koleje Christ
Church jsme měli možnost nahlédnout do její slavné
jídelny.
Předposlední den našeho zájezdu jsme navštívili město Nottingham a prošli se po dech beroucích podzemních jeskyních muzea City of Caves. A protože je toto
302 T É M A
Tradiční doubledecker
Zábava
Každý ráno chodím na snídani
do stejný restaurace, poněvadž
tam dělá jedna servírka, která
se mi fakt líbí
A dneska ráno mi řekla: „Už
sem nechoď, Earle...protože na
mě vždycky koukáš tak, že mi z
toho jde mráz po zádech.“
Kdybysem bejval věděl, že je
taková, tak jsem si to její
jméno do hrudi nikdy nevyřezal
Další téma:
Vesmír
ISSUE 38
TÉMA
31
A
K
Č
I
Č
L
HO
A
T
E
R
A
G
I
AC
rtre
u
e
t
u
D
t
i
Beno
p
j
e
d
o
r
p
+
y
h
i
n
k
é
odepsan
0
0
:
9
1
/
.
6
.
23
A
M
A
R
O
N
A
P
KINO apitána Jaroše 50
Rosice, K
Projekt se uskutečňuje za ?nanční podpo ry:
Ministerstva kultury ČR
Hlavního města Prahy
Naši partneři:
Statutárního města Brna
Statutárního města Č. Budějovic
www.listovani.cz

Podobné dokumenty