Dědeček Alexander

Dědeček Alexander
„Chtěl bych zas být se svým strýčkem,
vylétnout nad Mont Blanc a v kapse nemít ani frank,
chtěl bych zas být se svým strýčkem,
držet ho za kabát a s ním se smát...“
Pamatujete se na francouzký film „Můj strýček“, z roku 1957, který režíroval a
v hlavní roli hrál Jacques Tati? Jestli ano, pak je vám jasné, jaké skvělé chvíle a
nádherná dobrodružství může malý hoch prožít se svým povedeným strýčkem.
V mém případě to byl neméně povedený dědeček, Alexander Peltán.
Už dlouho jsem chtěl sepsat nějaké
vyprávění o této milované a vzácné
osobnosti, která, více než kdo jiný, měla v
mém dětství a v létech dorůstání takový
vliv na utváření mého světonázoru, který
hluboce ovlivnil celý můj budoucí život,
vlastně až do této chvíle.
Jednou jsem četl o manželech, u který
byl na návštěvě známý kazatel Billy
Graham. Při obědě hostitelka během
konverzace lamentovala, že všichni synové
se jí rozprchli po širém světě. Všichni prý
žijí daleko od rodného hnízda, takže je vidí
jen velmi, velmi zřídka.
„Tomu
kazatel.
se
vůbec
nedivím“,
odvětil
Paní domu neporozumněla a optala se,
„Co tím myslíte Reverende?“
„Jak dlouho vám tady
obraz?“, optal se kazatel a ukázal na veliký obraz nad jídelním stolem.
visí
tenhle
Na obraze byl nádherný trojstěžník, který po mořské hladině přímo letěl. Zářivě
bílé plachty byly příznivým větrem napjaté naplno, vstříc neznámým horizontům…
„Ten už tady visí od nepaměti“, odvětila hostitelka.
„Vůbec se těm vašim hochům nedivím. Od malička zde každý den seděli, snídali,
obědvali, večeřeli, psali své domácí úkoly. A po celá ta léta měli tento koráb
neustále před očima. Milá paní, takovému volání chlapecká duše těžko odolává.“
V mém vlastním životě byl takovou „plachetnicí“ dědeček Alexander. Ta však
neměla plachtoví pouze napjaté, ale napjaté k prasknutí, až „na doraz“! A kupředu
ji nehnal jen vítr, ale uragán! A navíc, dědeček na to nebyl zdaleka sám. Během
školních let měl další vydatné pomocníky, třeba pana ředitele Medunu, který
1
vyučoval můj zamilovaný předmět, zeměpis, strhujícím způsobem. A což knižnice
Kolumbus, její knihy plné nádherných dobrodružství, která na vás čekají hned za
obzorem. Tomu volání neodolali ani sami jejich autoři: Richard Halliburton, Thor
Heyerdahl, Bengt Danielsson, Jacques Yves Cousteau, Hans Hass, Alain Bombard,
Haroun Tazieff, i naši čeští cestovatelé, inženýři Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund.
Již několikrát jsem s psaním o dědečkovi začal, ale pokaždé jsem to vzdal. Vůbec
to všal nebylo pro nedostatek materiálu, právě naopak. Je toho totiž tolik, o co bych
se chtěl podělit. Vždy mne přemohlo už to, kde tak obsáhlé vyprávění vůbec začít.
Vlastně si nejsem jist ani tentokrát. Asi bude nejlépe vzít to od začátku, i když to
bude fuška.
Stopa vede do Počátek
Mé mamince se dochoval rodokmen, který pro ni
otec, můj dědeček Alexander kdysi vlastoručně vypracoval. Dnes je to zažloutlý, křehký list, který
zde mám před sebou.
Dědečkův dědeček se
jmenoval Bartoloměj Peltán. Byl ševcem v Popelíně,
malém městečku východně
od Jindřichova Hradce. Je
to půvabný tichý kraj, kterému se říká Česká Kanada
a který hraničí s Českomoravskou vysočinou.
Popelín jsme s maminkou vyhledali v létě 1999. Na hřbitově jsme však marně
hledali jméno Peltán. Měli jsme však přece jen trochu štěstí. Na místním úřadě jsme
zastihli pana starostu, který v té chvíli již zamykal. Ani on o jménu Peltán v
Popelíně nevěděl. Nicméně daroval nám hezkou leteckou pohlednici městečka a
brožurku o historii městečka. Tu jsem si žel přečetl až po návratu do Kanady. V té
byla zmínka o jedné usedlosti, kde se prý podnes říká „U Peltánů“.
Rodokmen pokračuje dál. Švec Bartoloměj si vzal za ženu Annu, rozenou
Fialovou, narozenou v roce 1796. Podle všeho se odstěhovali do Tábora, kde se jim
v roce 1829 narodil syn Václav. Ten převzal ševcovskou živnost po svém otci. Ženou
se mu stala Kateřina Mašíková, narozená v Táboře v roce 1845. Toto byli rodiče
dědečka Alexandra Peltána, který se jim narodil v roce 1882.
Stará moudrost učí, že kdo hledá, nejde. Další pátrání nás zavedlo do Počátek.
Tam totiž přebývá jediná již osoba, kromě maminky, která mohla vnést trochu
světla do mého pátrání po předcích, všichni ostatní příbuzní jsou již na věčnosti.
Tou osobou je vzdálenější příbuzná, paní Marie Brzková, vdova po primáři
dětského oddělení tamní nemocnice. Nebylo mi zcela jasné jaký příbuzenský vztah
nás pojí. Vysvětlila mi to takto:
2
„Tvůj dědeček byl ze
všech dětí manželů Peltánových nejmladším. Měl tři
starší sestry – Antonii, Jůlii
a Kateřinu. Antonie se provdala za Julia Ryce, který
byl hospodářský správce na
statku knížete Augsperka v
Jankově u Zelené Hory.
Měli spolu dvě dcery, Antonii a Zdenku. Julius ve své
správcovské funkci zpronevěřil nějaké peníze a proto
se s Antonií rozešli. Rozvedeni však nebyli, jen
rozloučeni, takže po jeho
smrti po něm dál dostávala
penzi. Dcera Antonie se stala mojí maminkou. Já jsem tedy tvojí pratetou a ty jsi
mým prasynovcem.“
Jaký přebohatý pramen, dnes již vzácných informací, jsem v pratetě Marušce
našel! Kromě snad ještě vzácnějších fotografií. Po prvním kontaktu se mezi námi
rozvinula korespondence, která přinesla další zajímavé údaje a podrobnosti o
předcích.
„Mezi těmi třemi sestrami se narodil vždy chlapec, tedy dva chlapci. Oba z nich
však záhy po narození zemřeli. Manželé Václav a Kateřina Peltánovi měli tedy
celkem šest dětí. Otec Václav pokračoval v ševcovském řemesle. Šil nejen boty ale i
pantofle. Ty jezdili s Kateřinou prodávat po jarmarcích. Když jsem byla malá,
babička (jejich dcera) Antonie mi vyprávěla, jak maminka vždycky zářila, smála se a
točila samou radostí, když utržili pár zlatek. Natřásala je v zástěře a pak s nimi
rychle běžela do záložny.“
Nyní by šlo se rozepsat o dědečkových sestrách, Jůlii a Kateřině, jelikož i o nich
jsem se od tety Marušky dozvěděl mnoho zajímavých věcí. Jelikož však jde o zcela
fascinující příběhy, bude nejlépe vrátit se k nim později a věnovat jim celou stať.
Dědečkův rodný dům
Manželé Peltánovi bydleli v Kotnovské ulici č. 134. Dědeček si v roce 1952 při své
návštěvě u nás v Táboře svůj rodný dům namaloval a nechal kresbu zarámovat.
Maminka mi ten obrázek před mnoha lety přivezla sem do Kanady. Ležel pak až do
nedávna mezi jinými věcmi. Až když jsem ho konečně chtěl pověsit, všiml jsem si, že
dědeček na zadní stranu zapsal historii domu, kterou se mu podařilo vypátrat až do
roku 1570!
Číslo nové 134, staré 123, Josefínské 58
Dům tento vznikl oddělením od domu č. 120. V 16. století je zpráv o domě
pořídku. Majetníkem kolem roku 1570 byl Jan Bába. Roku 1589 Dorota Bábová
prodává spáleniště své Jiříkovi synu nebožtíka koláře Marka, jenž je roku 1609
doplatil. Roku 1630 zaznamenáno: „Jakož jest Petr syn nebožtíka Jiříka koláře ujal
šacunkem dům po svém otci. Ten jest prodal koláři Danielovi Svobodovi, jinak
3
neboť r. 1847 od Jana Kosíka ujímá
dům stejnojmenný nástupce, od něhož
jej koupil r. 1860 Václav Peltán za 523
zl., a měl jej společně s manželkou
Kateřinou roz. Mašíkovou. Od r. 1919
patří dcerám Kateřině a Julii.
zvanému Pasečkovi za 150 k. Ten roku
1634 byl ve vězení pro neuctivé chování
ku právu. Před bitvou bělohorskou byl
rychtářem předměstským.“ Roku 1803
prodal č. 134 Jan Riegl Antonínovi
Čížkovi a Kateřině kolnu s kouskem
zahrádky 9 loket šířky u svého domu
za 300 zlatých. Roku 1811 vdova
Kateřina
prodala
dům
z
kolny
vystavěný nevárečný se zahrádkou a
dvorečkem Matějovi Čížkovi a Kateřině
za 100 zlatých. Roku 1818 koupil dům
od Kateřiny krupař Jan Šebor a
Veronika za 1450 zl. víd. m. Již roku
1821 dům zase licitačně prodán
postřihači Martinovi Langovi (synu Ant.
L. a Kateřiny) za 1425 zl. víd. m. Roku
1833 žádá manželka Marie za vtělení
této smlouvy, „poněvadž manžel její pro
stálou opilost to zanedbal a nový kupec
proto k zápisu přijíti nemůže.“ Tento
nový kupec byl Václav Čížek, jenž dům
s lochem neb sklepem při něm koupil
za 560 zl. c. m. Potom schází zápis;
Peltán Alexander
Na Hoře Tábor, dne 26. srpna, 1952
Mlha času již zahalila dědečkovo
dětství
Fotografie dědečkových rodičů se
nezachovaly či možná ani nikdy
nebyly. Fotografie dědečka, co by
malého chlapce, jsou jen dvě. Na
první, asi sedmiletý, je oblečen do
slovenského kroje, kde vypadá jako by
patřil k Jánošíkovým zbojníkům.
Snímek byl patrně pořízen při nějaké
národopisné slavnosti. Na fotografii
druhé je uprostřed skupiny malých
cyklistů, všichni mají svá kola
slavnostně vyzdobená k nějakému
průvodu.
Následuje asi dvacetiletá mezera, ze
4
které nedochovalo nic, a o které ani maminka moc neví. Další fotografie dědečka
pochází až z Ameriky. Ty odtud zasílal svým sestrám. Ale to bychom moc předbíhali.
Nejprve je třeba vysvětlit, jak a proč se mladý Alexander do té Ameriky vůbec dostal.
Je to zajímavý životní příběh. Mé líčení bude občas, z chronologických důvodů, s
určitými oklikami. Tedy do toho!
America, here I come
V létě roku 1997 jsme se rozjeli napříč Kanadou až na západní pobřeží. Nazpět
jsme se vraceli přes severní státy Ameriky, našeho jižního souseda. Během cesty se
nám podařilo též poněkud poodhrnout závoj rodinné historie. Následujíci text je
sestaven z poznámek v našem deníku.
Pondělí 11. srpna 1997
Pomalu ale jistě se
blížíme k místu o kterém mi za klukovských
let
dědeček
tolikrát
vyprávěl, k městečku
Tábor v Jižní Dakotě!
Abychom se tam dostali
musíme opustit naší
dálnici Interstate 90, po
které jedeme neustále k
východu (a k domovu)
již z města Seattle na
břehu Tichého oceánu.
Nyní se dáváme asi 100
kilometrů jižním směrem na město Yankton.
Odtud je Tábor už jen
několik mil na západ.
Konečně je zde zelená tabule oznamující – Tabor 3 (míle). Ano, bez čárky nad
písmenem „a“. To, jak každý student angličtiny zná už z první lekce, se vyslovuje
„ej“. Z Tábora se stává „Tejbr“. O kousek dál je u silnice další tabule „Tabor – Czech
Days – June 19, 20“. Smráká se a nejbližší ubytování je až v Yanktonu. Zítra se
sem vrátíme.
U odbočky z hlavní silnice však neodoláváme a stáčíme k Tejbru, alespoň ke
zběžné prohlídce, ještě dnes. Silnička se po chvíli mění v hlavní ulici, jmenuje se
Lidice Street. Nevidíme tady ani živáčka. Mijíme „Besedu“ a „Sokolovnu“. Jedeme
dál až se konečně dostáváme ke kostelu Svatého Václava. Ano, stále zde stojí!
Přesně jako na té zhnědlé, devadesát let staré fotografii! I vysoký kříž před kostelem
je tady jako tenkrát. A támhle fara a hřbitov! Vše jako na těch vybledlých
obrázcích, které se po dědečkovi zachovaly. Již je však skoro tma. Fotografování
musíme nechat na zítřek. Autoatlas prozrazuje, že zde žije 460 duší.
Yankton je o mnoho větší. Žije tam 12 000 obyvatel. Je to hezké město přímo na
břehu řeky Missouri, která zde tvoří hranici. Za letitým železným mostem je už stát
Nebraska. Ještě rychle něco teplého do žaludku. Támhle v Pizza Hut mají otevřeno.
5
Je to nejhorší pizza, jakou jsme kdy
měli. Kde se nedostává na chuti, je
dohnáno na velikosti. Vlastně to ani
pizza není, jen připálená placka bez
valné chuti. Není však divu. Skrze
okénko do kuchyně je vidět pouze
jedinou osobu, typického amerického
teenagera. Vůbec se nezdá, že by jevil
přílišný zájem proniknout do kulinářských tajů italské kuchyně. Buď se
teprve zaučuje, ale spíše to vypadá, že je
tady dnes úplně poprve. Kdo ho však
zaučuje není též jasné. Snad ten stejně
starý a stejně ambiciózní číšník? Ale jak
staré české přísloví praví, když je hlad
sní se všecko. Teď už jen najít nocleh a
šup do hajan.
Úterý 12. srpna 1997
Ráno z motelu vyrážím přes ulici
koupit půl galonu mléka, které máme k
snídani s včerejší studenou pizzou,
kterou jsme nezdolali, ale bylo nám líto ji
vyhodit. Na nočním stolku je telefon a
místní seznam. Ze zvědavosti nalistovávám Tabor. Na památku si vypisuji
všechna česká jména. Těch je tam
naprostá většina:
Adam, Beran, Bouska, Carda, Cimpl,
Dufek, Dvoracek, Dvorak, Fejfar, Hakl,
Hejna, Hladik, Hlavac, Hovorka, Hruska,
Jonas, Kloucek, Kocer, Kokes, Kovanda,
Korun, Kostel, Kotalik, Koupal, Kronajzl,
Kubal, Kucera, Melichar, Matuska,
Nedved,
Pavel,
Pechous,
Petrik,
Povondra, Ptak, Pulkrabek, Rezac,
Rokusek, Ruman, Sedlacek, Sedlak,
Stepanek, Souhrada, Sutera, Sykora,
Teply, Vanecek, Varílek, Velek, Verba,
Vesely,
Vlasak,
Vyborny,
Wagner,
Zapletal a Zdenek.
V seznamu je i několik místních
podníčků začínající slovem Tabor.
Benzinová pumpa, sklad řeziva, sklad
stavebnin, autoopravna. Též krámek
„Czech Stop“ a fara kostela Sv. Václava –
6
St. Wenceslaus Rectory. Je čas dát se rychle do pucu a vzhůru k Tejbru! Alespoň já,
vnuk, si mohu za dnešního jitra místo dědečka prozpěvovat: „Ještě já se podívám,
podívám, k těm tejbrským zahradám...“ On sám se sem z Evropy po první světové
válce už nikdy nenavrátil. Ale Tábor zní stejně lépe než Tejbr, don’t you think so,
nemyslíte?
Když dojíždíme k městečku, fotografujeme je pro moji maminku nejprve od jihu,
přesně jak je to na staré fotografii. Potom i hlavní ulici, kostel a faru. Všechno
bereme ze stejných úhlů, jako to bylo bráno tenkrát. Když ty staré fotografie
porovnáváme s tím, co vidíme právě okolo, musíme konstatovat, že mnoho se tady
nezměnilo. Zdá se, že Tejbr za těch devadesát let moc velkou díru do světa neudělal.
Parkujeme a jdeme se podívat do kostela. Vida, není zamčen. Pan farář zřejmě
nemá problémy a neztrácejí se mu věci, jako doma na Klokotech otci Čížkovskému!
Tento kostel postavil otec Emanuel Bouška, blízký přítel naší rodiny, který zde
působil přes padesát let. Proto, když jsem ráno v telefonním seznamu spatřil jméno
Bouška, těšil jsem se, že možná jde o nějaké příbuzenstvo. Zanedlouho zjišťujeme,
že je to žel jen shoda jmen.
Nyní je však nutné vypravování o tomto jitru, tady v americkém Tejbru, přerušit.
Musíme se totiž na chvíli přenést o skoro půldruhého století nazpět do Tábora, toho
jihočeského.
Jihočech na prériích
Emanuel Antonín Bouška se narodil 18. listopadu 1865 v Borotíně na Táborsku.
Středoškolského vzdělání se mladému Emanuelovi dostalo na táborském gymnáziu,
na našem milém Klášterním náměstí, jinak též Klášteráku.
Jak už tomu v mládí bývá, při nějaké příležitosti, možná při podvečerní
procházce na na korze, nebo na tehdy velmi vyhledávaných městských sadech, v
kostele na náměstí při nedělní mši, v tanečních nebo na některé studentské
slavnosti Emanuel spatřil mladou dívku Kateřinu Peltánovou, starší sestru mého
dědečka. Kateřina se mladému Emanuelovi velmi líbila. Později se do ní zamiloval.
Když v Táboře odmaturoval odešel do rakouské Vídně, hlavního města
mocnářství, pokračovat ve studiu na tamní univerzitě. Během studií prodělal
vojenský výcvik a odsloužil si brannou povinnost. Po celý ten čas oba mladí lidé
zůstávali v korespondenčním spojení.
Během doby vyzrávání se stalo, že mladý Emanuel cítil, že je volán k
bohoslovectví a kněžské službě. Vstoupil proto do semináře ve Štýrském Hradci.
Zde poznal další dva mladé české seminaristy, Brože a Vránka. Vzniklo mezi nimi
pevné celoživotní přátelství. Později byli všichni tři vysláni sloužit do tehdy ještě
mladých Spojených Států. Po ukončení studií ve Štýrském Hradci tři přátelé ještě
pokračovali v dalším studiu ve švýcarském městě Churu, které je připravovalo na
službu v zámoří, kterým v tomto případě byl, a to doslova, „divoký západ”. Emanuel
Bouška byl ordinován na kněze 14. července 1889.
Po příchodu do Ameriky mu byla přidělena první farnost, česká kongregace Sv.
Ludmily v Crete v Nebrasce, kde postavil kostel a faru. Po čase byl přeložen do
Wahoo, osady západně od města Omaha. Zde v Nebrasce mladý farář působil i v
7
misionářské službě Indiánům, kteří měli své tábory na prérijních pláních nedaleko
města Plattsmouth. Poté následovala služba v Kimballu v Jižní Dakotě, kam přišel
na jaře 1893. Později toho roku však byl vyslán sloužit mezi své české krajany do
zdejšího Tábora a byl ustaven za pastýře farnosti Sv. Václava. Zde pak působil po
příštích 50 let. Na hřbitově jsme však marně hledali jeho hrob. Později jsme se na
faře dozvěděli, že je pochován, spolu se svými dávnými přáteli, knězi Brožem a
Vránkem, ve společném hrobě v městě Omaha v Nebrasce, jak to bylo jejich
posledním přáním.
Vraťme se však ještě jednou trošku nazpět, opět do Tábora, toho českého.
I po odchodu za oceán korespondenční styk dvou přátel z mládí pokračoval.
Reverend Bouška Kateřině nabídl, zdali by mu v Americe nechtěla být hospodyní.
Mladé Kačence, jak jí doma říkali, se však do dalekých neznámých končin za
oceánem nechtělo, jelikož nechtěla opustit svou matku, která v ten čas ovdověla.
Alíček zlobíček
Proto nyní do obrazu vstupuje dědeček Alexander, kterému doma říkali Alíček. I
on navštěvoval táborské gymnázium na Klášterním náměstí. Jako každý správný
student, i on byl neustále bez peněz. Protože však byl dobrým muzikantem, ovládal
několik nástrojů, přivydělával si s několika dalšími kamarády v místní kapele,
muzicírováním na venkovských tancovačkách.
Velká dřevěná basa byla vzácnou věcí, která v těch dobách stála bezpochyby celé
jmění. Naštěstí jednu basu měli na škole, kde byl Alíček členem studentského
orchestru. Dařilo se mu jí vypůjčovat domů s tím, že i doma o weekendech chce
pilně cvičit.
Kdo zná Tábor, zná Klokoty, a kdo zná Klokoty, zná i Klokotský kopec. Je to
příkrá cesta vedoucí od Ctiborových luk a potoka Tismenice vzhůru k Neckářově
usedlosti a pak dál až ke známému poutnímu místu, klášteru Klokotskému. Starou
poutní cestu zde z obou stran lemuje stromořadí prastarých lip a kamenné zastávky
křížové cesty s jednotlivými vyjevy Spasitelovy poslední poutě. Tento jinak idylický
svah se však měl dědečkovi již zanedlouho stát velkým životním mezníkem.
Za jedné velmi studené zimy, jaké prý za starých časů na táborsku panovaly,
naši studentíci opět chodili vyhrávat do okolních vesnic. Jedné mrazivé noci se
vraceli, patrně v poněkud veselejší náladě, a to právě z Klokot. Pustit se dolů ze
strmého Klokotského kopce není snadné ani za denního světla a příznivějšího
počasí, a to ani dnes. Pokoušet se však o to za mrazivé noci po náledí bylo
koledováním si přinejmenším o polámané údy. Ale Alíček měl jako vždy nějaké
řešení. „Pánové, sjedeme dolů jako na saních. Dole budem natotata a jako po
másle. Prosím pánové, nasedat!“
V mžiku byli pod kopcem, živi a zdrávi. Netřeba však dodat, že z milé basy zbyly
ve futrále jenom třísky! Toto zřejmě nebyl dědečkův první kanadský žertík, jak já
jsem ho znal. Vroubků bylo asi víc a proto zasedla rodinná rada a ortel zněl: „Do té
Ameriky pojede otci Bouškovi pomáhat náš nezvedený Alexander, aby se už
konečně naučil slušným mravům! Tu horentní sumu za basu uhradíme gymnáziu
nyní my, ale později, až v té Americe přijde ke svým penězům, provede se
vyrovnání.“ Rozhodnuto, vykonáno.
8
Z Tábora do Tabora
Pan farář Bouška je o celé věci
spraven a s dědečkovým příjezdem
souhlasí. Nepochybně i s cestou za
moře finančně vydatně vypomáhá.
Poté co Alíček maturuje, prožívá na
milovaném Starém městě táborském
své poslední prázdniny. Na podzim
roku 1906 odjíždí do německého
přístavního města Bremen, kam se
dostává 12. října. Před odplutím za
oceán ještě zasílá sestře Kačence tři
pohlednice.
Na první je „Hotel Stadt Hamburg“,
Bahnhof Strasse 24 a zní: „V pátek o
2. hod, odp. přijel jsem do Bremen.
Zde jsem obědval a spal. Právě jdu do
kanceláře
bych
obdržel
dalších
pokynů. Vše mám již vyřízeno. Alex“
Druhá pohlednice je toho samého
data. Je to barvotisková fotografie
transoceánského parníku „Rhein”,
lodní společností Norddeutscher –
Lloyd – Dampfer. „Ráno vstoupím na
tuto loď. Podrobnosti cesty napíši v
dopise, který zašlu až z Ameriky, neb
budu mít na lodi dosti času. Alex“
Třetí, a poslední, je z následujícího
dne, 13. 10. 1906. Je černobílá, a na ní už je paroloď „Rhein” vymalovaná při
plavbě na vzdouvajícím se oceánu, plnou parou vstříc Novému světu. Tužkou je
psáno: „Co píši tyto řádky jsem v jídelně. Jest to poslední pozdrav z pevniny. Alex“
Plavba mezi dvěma
světadíly tenkrát trvala
několik týdnů. Mladý
chlapec z tichých Jižních Čech se pojednou
ocitá na ruchem pulzujících bulvárech tehdy
největší metropole světa
– New Yorku. Pro hocha
z
malého,
ospalého
Tábora to musí být nesmírný šok. Sám a sám
za oceánem, v neznámém velkoměstě plném
mrakodrapů, nikde známá tvář, opora, všude
9
okolo neznámá řeč a v
kapse peněz ne nazbyt.
O mnoho let později vyprávěl své dceři Lidušce,
mé mamince, jak tehdy
usedl na obrubník chodníku, aby se tiše pomodlil. Jeho modlitba byla
vyslyšena podivuhodným
způsobem. Jak tam tak
seděl a rozmýšlel, jak
pokračovat v další cestě
na daleký západ, náhle si
k němu na bobek přisedl
muž. Byl to Indián z
kmene Siouxů. Za těch časů právě tento kmen obýval prérie na území Iowy a Jižní
Dakoty, tedy míst, kam se náš chlapec Alexander potřeboval dostat! New York měl
nádraží několik, takže ten dobrý muž dovedl Alíčka na to správné. Tam pro něho
zjistil všechny podrobnosti týkající se cesty a případných přestupů, pomohl
zakoupit jízdenku, dovedl na správné nástupiště a posadil na správný vlak.
Dědeček neříkal, že by se ještě někdy spolu sešli.
Takto dědeček v pořádku docestoval až k otci Bouškovi do prérijního Tejbru.
Detaily z tohoto setkání se žel nedochovaly. Podle dalšího vývoje věcí se však
domnívám, že nedlouho po Alexově přijezdu došlo s otcem Bouškou k rozhovoru, při
kterém bylo řečeno asi toto: „Vítám tě u nás v Tejbru! Je dobré, že máš dokončeno
středoškolské vzdělání. Víš, co mě chlapče napadá? Měl bys jít dál studovat, protože
chci, abys to tady v Americe někam dotáhl. Dnes se vše děje ve velkém. Drobnému
farmaření je už skoro odzvoněno. Nové poznatky, nové metody, nová hnojiva, nové
stroje, vyšší výnosy z polí, lepší výsledky v chovatelství a méně lidské námahy! To je
budoucnost můj synu. Musíš se všem těmto věcem naučit. Chtěl bych tě Alexi
poslat na velmi dobrou školu, v Americe snad nejlepší. Co tomu hochu říkáš?“
Otec Bouška laskavě
vypomáhá se školným
a veškerými výdaji spojenými s univerzitním
studiem. Potom asi následovala rada druhá:
„Chlapče, nyní po obě
nechci nic jiného, než
aby si se zakousl do
angličtiny. O.K. my
boy? Tady je učebnice a
nebudeš-li něco vědět,
my všichni ti rádi
pomůžeme. Is that all
right with you?“ Takto
nějak to muselo být,
protože udělat přijímací
zkoušky o několik měsíců později a pak obstát ve vysokoškolském studiu, kde jsou
10
všechny přednášky v
cizí řeči, nemohla být
žádná legrace.
Příštího roku tedy
dědeček začíná studovat na univerzitě – Iowa
State College, která
tehdy byla, a podnes je,
vyhlášeným učilištěm
převážně orientovaným
na zemědělství. Nachází se v nevelkém městě
Ames, kousek na sever
od hlavního města státu Iowa, Des Moines.
Následující roky Alex pilně studuje. Z té doby se zachovalo dost pohlednic,
fotografií a korespondence. Iowa State College měla velmi dobrý zvuk, protože
zámožnější farmáři a rančeři z celých Spojených Států sem posílali studovat syny a
dcery. Škola připravovala studenty na úspěšné podnikání nejen v rostlinné a
živočišné výrobě, ale i v dalším zpracování potravin, pomocí tehdy již značně
vyspělých mlékárenských a konzervárenských technologií.
Mladý pohledný Alex z RakouskoUherského mosnářství, z neznámé
Bohemie, kdesi v daleké Evropě, zde
musí být nevšedním zjevem. Studium
mu jde velmi dobře. Získává si oblibu a
respekt nejen u studentů ale i u
profesorského sboru. Je členem univerzitního atletického klubu a orchestru.
Na jedné stářím zhnědlé fotografii je
uprostřed orchestru s trombónem. Zde
v Ames prožívá i svou první lásku s
americkou studentkou, Adele. Navazuje
přátelství se spolužáky ze států
Colorado, Washington, Oregon, Idaho a
Texas. Ti Alexe berou každé léto domů
na prázdniny.
Proto jsem jako malý kluk mohl
vyslechnout tolik všelijakého vyprávění.
O srubu vysoko v Cascade Mountains,
o hledání zlata, o malé šachtě v úbočí
hory, o setkáních s opravdovými
zlatokopy a kovboji, o střílení z Coltů v
saloonech, o medvědech, o vytí vlků a
kojotů… Ó, to bylo něco, když se dal
děda do vypravování!
„Dědo, prosím, udělej ještě toho
11
šakala… dědo, vyprávěj zas něco o
Americe... dědo, řekni něco anglicky...
dědo, kdy si už zas budeme prohlížet tu
tvoji velkou barevnou mapu, kde co v
Americe je?... dědo, zazpívej mi zas tu
kovbojskou písničku... dědo...“
Něco o mezidobí mezi ukončením
dědečkových studií a vypuknutím první
světové války se dá vysledovat z
korespondence
a
pohlednic,
které
nepřestával posílat sestře Kačence. V
těch dobách nebyla o práci nouze a
mladý absolvent s diplomem z Iowa State
College v ruce neměl problém. Po několik
let pracoval v moderním, rychle se
rozvíjejícím potravinářském průmyslu na
zpracování
kukuřice
a
obilnin,
konzervaci potravin, v mlékárenství a
výrobě sýrů. Zdá se, že mladý svobodný
Alex chtěl nejprve z Ameriky co nejvíce
poznat, než by se později usadil tam, kde
by se mu nejvíce líbilo. V té době byl ve
Spojených
státech
dlouhou dobu a
občanství.
již
dostatečně
získal americké
První světová válka
V Evropě starý řád již brzo
zaznamená prudké a převratné změny.
Jednou z nich bude eventuální vznik
samostatné Československé republiky.
T. G. Masaryk v té době usiluje o
podporu
této
myšlenky
vládou
Spojených Států. Za tímto účelem
cestuje do Ameriky. Při své návštěvě
apeluje, na tehdy již velmi početnou
krajanskou obec Čechů a Slováků, aby
vznik
svobodného
Československa
všemožně podporovala a na svých
poslancích v Kongresu požadovala i
jejich podporu této věci.
Když propukla první světová válka, do
které Spojené Státy později též vstoupily,
krajané byli opět vyzýváni aktivně
podpořit úsilí o svobodné Československo tím, že se co by dobrovolníci přihlásí do
12
zvláštních českých a slovenských pluků uvnitř americké armády. Ty byly formovány
v Seattle ve státu Washington, kde i prodělávaly vojenský výcvik. Dědeček tuto věc
považoval za svou vlasteneckou povinnost a dobrovolně se do U.S. Army přihlásil.
Proto jsme se i v Seattle během té naší poutě po Kanadě a Americe zastavili. Tyto
zvláštní pluky se staly součástí AEF – American Expeditionary Force a byly loděmi
přesunovány přes Atlantik do Francie a nasazovány na tamní bojiště.
Spojené státy se svým vstupem do války dlouho prodlévaly, jelikož americká
veřejnost považovala tuto válku za ryze evropskou záležitost a nepovažovala za
nutné, aby se Amerika angažovala. Proto, aby se válka dala voličům lépe „prodat“,
bylo líbivým sloganem slibováno, „Toto je už ta poslední válka, aby války již nikdy
nebyly“. Amerika po vstupu do tohoto konfliktu poslala přes Atlantik do Francie 1.7
milionů mužů. Nejvyšším velitelem AEF byl americký generál John Joseph
Pershing, který byl u svých vojáků velmi oblíben. Měl u nich přezdívku – „Black
Jack“.
Dědečkova divize zažila svůj první křest ohněm, ještě dříve, než se tito mladí
muži, stačili po přistání na evropské půdě pořádně rozkoukat. Bylo to v bitvě u
Château-Thièry. To už bylo naštěstí po pověstné bitvě u Verdunu, která je podnes
považovaná za největší, nejdelší, nejhroznější a nejkrvavější v celé historii lidstva,
kde nedlouho předtím vynalezené těžké kulomety a jedovaté plyny učinily z
bitevního pole peklo na zemi.
U.S. síly pak postupovaly na Sainte Mihiel, kde bylo v bitvě zajato 16 000
německých vojáků a 450 děl, avšak za cenu 8000 padlých Američanů. Poslední
bojovou akcí AEF byly dlouhé a úporné boje u Meuse-Argone, nedaleko belgických
hranic, kde americké velení odhadovalo své ztráty na životech v poměru 10:1, deset
13
Američanů na jednoho Němce! Dědeček sice vyvázl z těchto bojů životem, ale utrpěl
vážné poranění nohy. Americké ztráty na životech ve Francii činily 318 000 mužů.
Naštěstí konec války se blížil a Německo 11. listopadu 1918 kapitulovalo. Dědeček
se ze svého zranění postupně zotavil, ale už napořád na nohu napadal. Já si ho
vždy pamatuju s holí.
Opět ve staré vlasti
Nově vzniklá Československá republika nabídla zraněným americkým Čechům a
Slovákům bezplatné léčení ve staré vlasti, před jejich návratem do Ameriky.
Dědeček se léčil a zotavoval v Karlových Varech. Mám před sebou dvě fotografie. Na
obou je dědeček v uniformě. První je ze
Seattle, před odplutím do Francie. Ta
druhá je z Tábora, pořízená fotoateliérem
Šechtl a Voseček, na té už je na
dědečkově tváři vidět, že zažil hrůzy
války. Dědeček se tehdy během léčení
přijel podívat na starou maminku a
sestry. Bylo to právě včas, jelikož
maminka zanedlouho poté zemřela.
Návrat „ztraceného syna“ a válečného
veterána do svého rodiště musel být
slavný. I dnes se mnoho lidí domnívá, že
v Americe ja každý druhý milionářem, a i
můj dědeček se o tento mýt trochu
zasloužil. To když si prý před svými
kamarády z gymnázia furiantsky zapálil
své viržinko dolarovou bankovkou! Tehdy
byl totiž americký dolar docela slušná
sumička! Zdali došlo k vyrovnání toho
dávného účtu za zničenou školní basu
sice nevím, ale zato došlo k věci úplně
jiné!
Musím zde nejen předeslat, že Alexandrovi to v U.S. uniformě slušelo. Tehdy byl
její součástí i širák „Stetson“, podobný tomu, jaký podnes nosí kanadská jízdní
14
policie. I on sám byl velmi pohledným, vysokým, štíhlým mužem. Jeho vystupování,
kultivované léty studií a americkou zkušeností, bylo dokonalé. Není proto těžké si
představit, jaké to asi dělalo vlny mezi táborskými dívčinami, když si to náš ČechoAmeričan v neděli vykračoval přes náměstí do kostela v nažehlené uniformě a s
řadou vyznamenání na hrudi! Není tedy vůbec divu, že se pak stalo to, co se stalo.
Jakoby se celá historie, jako předtím s Emanuelem a Kateřinou, znovu
opakovala! Jak a kde k tomu došlo? Na podvečerním korze ve městě? Při procházce
po Parkánech, tam vysoko nad tichým šuměním jezu Lužnice? Za omamující vůně
šeříku a střemchy v kvetoucích městských sadech? Na mši svaté? Na letním
majálesu? Kdo už ví, kde se ty dva páry očí – Alexandra Peltána a mladé dívenky
Lidušky Kaplické z Klášterního náměstí – poprve setkaly.
Lidunka byla nejmladší ze čtyřech dětí manželů Kaplických. Měla ještě sestry,
Mařenku a Pepičku, a bratra Václava, který se v tom čase též vrátil z války z Ruska.
To je ten Václav Kaplický, který se stal známým spisovatelem historických románů.
Dvě mladá srdce se rozbušila. O intenzitě tohoto vzplanutí svědčí následující
řádky, které se z tohoto zamilovaného údobí naštěstí dochovaly. Adresa na obálce
zní:
Pan A.V. Peltan, amer. legionář
Karlovy Vary, Č.S. voj. lázeňský dům, pokoj č. 22.
Tábor, 10. IX. 1919. 7.h. večer
Právě jsem obdržela Váš lísteček, mně tak milý; děkuji Vám za něj! Zastihl mne
smutnou, vzpomínající a tak trochu ponořenu do svých zamilovaných snů. Žádné
moje malé i větší nehody mne tak netísní, sním-li o lepším „zítřku“. Žádný lék
nepůsobí na mne tak mocně jako naděje na cosi lepšího, co snad nadejde zítra. A
potom co látky k snění přinese mi například rozhovor s Vámi; Jest ve Vás cosi tak
svěžího a silného a zdá se mi, že jste zrozen k tomu, aby Jste vztyčoval hlavu a
vykračoval jako dobyvatel, že Jste zrozen k úspěchu a ne k neštěstí. A těch
otrockých, stále shrbených lidí jsem poznala dost, vždyť takových jsou u nás dobré
dvě třetiny. A proto Vás prosím, snad mi dovolíte, tak trošku Vás hledět napodobit,
osvojit si aspoň trošku Vaší energie, oné energie, jež by mne dovedla k cíli... Nikdy
bych Vám nic takového nepověděla do očí, ale Jste tak daleko a usmějete-li se
tomu, uvidí to jenom Váš rozkošný pokoj č. 22. nebo elegantní ošetřovatelka, čímž
si ji zajisté podplatíte k ještě větší bdělosti ohledně Vašeho zdraví. Promiňte. Raději
Vám napíši, jak se již tuze, tuze těším na Váš návrat protože doufám, že s Vaší
osobností vrátí se zase ono kouzlo, jež činilo naše procházky tak krásné a rozhovory
tak sladké.
Vzpomíná
denně
Lili
Alexander vzplanul 1áskou k Lidušce a Liduška k Alexandrovi, takže zanedlouho
po návratu z léčení a zotavení byla svatba. Na světě nastal mír. Československá
republika se stala skutečností. Nadešel čas uvažovat o návratu na širé americké
pláně.
15
America, I won’t see you again, již nikdy tě nespatřím…
Avšak babičce, jako předtím dědečkově sestře Kačence, se do neznámých dálek
moc nechtělo, alespoň ne hned. Dědeček pro své vzdělání, dokonalou znalost
němčiny a angličtiny, perfektní vystupování a vojenské zásluhy získal brzy místo na
ministerstvu sociální péče v Praze.
Zde se manželům
Peltánovým zanedlouho
narodily dvě dcerušky,
Liduška, moje maminka,
a mladší Sonička. Dědeček stále doufal, že se do
Ameriky jednou navrátí
a znovu bude uplatňovat
své vzdělání, kterého se
mu tam dostalo. „Nyní
však, se dvěma malými
dětmi by to nebylo
rozumné, tatínku“, argumentovala babička, „musíme nějaký čas počkat, než nám děvčata alespoň trochu povyrostou.“
Potom, když už děvčata dorostla, bylo to zas, „Počkáme, až odmaturují, jako ty
tatínku. Však dobře víš, jak i tobě samému se to v Americe pak hodilo...“ Najednou
zde byl Hitler, protektorát a léta druhé světové
války. Mezitím se Alexandrovi již blíží
padesátka, a to už se v Americe nezačíná
lehko. Přesto za léta německé okupace své
dcery těší, „Jen co tahle válka skončí,
pojedeme za moře“.
Když ročníku 1921, ke kterému patří i
starší dcera Liduška, hrozí odsun na práci do
Německa, je tajně „uklizena“ k příbuzným do
Tábora. Tam poznává mého tatínka a ještě za
protektorátu se berou. Narodil jsem se jim
necelé dva týdny po skončení války. Po válce
se člověk ještě nestačí rozkoukat a již je zde
„vítězný“ únor. Po něm přichází dlouhá
desetiletí, kdy není radno na Ameriku ani
pomyslet, natož o ní nahlas hovořit. A vůbec,
dědečkovi je nyní již 66 let. Na nové začátky je
příliš pozdě…
Musím popravdě řící, že nyní, když jsem ty
státy amerického středozápadu sám spatřil,
uvědomil jsem si, že příchod a život sám v
těchto končinách vyžaduje jistou dávku
pionýrství, průbojného ducha, ochotu zápasit
16
s těžkostmi, a to možná i dnes. Nemluvě už o dobách po první světové válce před
devadesáti lety. Babička, jak si ji pamatuju, měla ráda své pohodlí a jistotu
civilizovaného světa. Ráda četla, chodila do biografu, vyšívala, háčkovala, pletla,
malovala docela pěkné akvarely, milovala Prahu, procházky po Petříně, pravidelné
měsíční schůzky bývalých Táboráků v kavárně Mánes, za nedělních odpolední
promenádní koncerty ve kvetoucí Stromovce. Nevím, nevím, zdali by se jí tato drsná
krajina americká, tak velmi, velmi rozdílná od české, líbila. A zdali by byla
dostatečně silná žít zde v těch dřívějších nelehkých dobách a ještě navíc být oporou,
ne přítěží, svému manželovi.
Dědeček se jza oceán již nikdy nepodíval. „Goodbye, America! Goodbye, farewell!“
Tejbr
Vraťme se po tom nutném odbočení opět do přítomnosti, k našemu putování po
dědečkových stopách.
Poté co jsme odbočili z
té Interstate 90, 60 mil k
severu, a nyní blíž a blíž k
Táboru – Tejbru, se mi
všechny tyto věci honily
hlavou. Vzrušení narůstalo, „Už za necelou hodinku
spatřím to místo, kde Otec
Bouška působil a dědeček
začínal!“ Nyní již čtenář
jistě porozumí rozechvění,
když se u silnice konečně
objevila
zelená
tabule
oznamující Tabor 3 (míle).
První část vyprávění o
americkém Táboře jsme
přerušili po prohlídce kostela Sv. Václava a po marném hledání hrobu otce
Emanuela Boušky. Hřbitov byl však plný českých jmen. Úmrtní data prozrazují, že
Češi zde žili již o několik desetiletí dříve, než sem byl otec Bouška vyslán. Proto si
nyní mohu opravit svou domnělou představu z dětství, že otec Bouška byl
zakladatelem zdejšího Tábora, a že můj dědeček mu přitom nějak pomáhal. Na
památku si zapisuji alespoň dva nápisy na hrobech dvou děvčátek, patnáctileté a
šestiměsíční:
Zde odpočívá v Pánu zesnulá
Terezie Straková
Narozená 20. března L.P. 1900 Zemřela 29. ledna L.P. 1915
Odpočinutí lehké dej jí Pane
Terezie Košťálová
Narozená 3ho května L.P. 1893 Zemřela 24ho října L.P. 1893
Odpočívej v pokoji
17
Mrholí. Půjdeme se představit nynějšímu panu faráři. Zvoníme na faře, kterou už
dávno znám ze skoro již stoletých fotografií, té z červenohnědých cihel, a o které
proto též vím, že stojí kousek nalevo od kostela.
Přichází nám otevřít paní v nejlepších letech. Říkáme kdo jsme a proč jsme se
zde zastavili. Za ní se objevuje pan farář. Jmenuje se William Osborn. Je v zde, v
novém působišti, teprve několik týdnů. Jsme uvedeni dovnitř a ukazujeme
dědečkovy fotografie. Alespoň těm se podařilo navrátit se sem, když už ne jejich
původnímu majiteli. Pochopitelně, nový pan farář nemá ani ponětí o historii
městečka a farnosti. I ta paní, i když je velmi laskavá, o věcech tak dávno minulých
už též mnoho neví. Telefonuje proto o pomoc panu Leonardu Cimplovi, který prý
nám bude moci snad povědět více.
Pan Cimpl už není
žádný mladík, ale hbitě se
dostavuje v několika minutách, jelikož Tejbr je opravdu malé hnízdo. Je mile
potěšen, že jsou zde z
„opravdového“ Tábora. I
jemu ukazujeme ty staré
snímky a tážeme se, kde
bychom našli hrob otce
Boušky. Tak se dozvídáme,
že Otec Bouška je pochován v Omaze, v sousedním
státě Nebraska. Panu Cimplovi je přes osmdesát. Na
působení Otce Boušky si
dobře pamatuje. „Ó, ano, Emil zde byl přes padesát let, jak bych si ho
nepamatoval“. Nyní se už přidává i ta paní, které může být k padesátce, „I mě, když
jsem byla malá holka, vyučoval ve škole katechismus“.
Ptám se tedy na školu,
kterou zde též otec Bouška
postavil, a která podle
obrázků byla postavena ze
stejných cihel jako fara, a
měla by stát hned vedle.
Ještě než jsme vešli na
faru jsem ji očima marně
hledal. „Jó, tu jsme unáhleně zbourali v šedesátých letech a postavili na
tom místě novou. Byla to
velká chyba. Museli jsme ji
zanedlouho zavřít pro nedostatek žáků.“ Paní z fary
se opět rozhovořila a má
pravdu, když říká, že stará škola byla po kostele nejvýstavnější budovou. Jistě by
bývala svými prostorami posloužila i jiným potřebám městečka. Inu jsme lidé
18
chybující.
Zmiňujeme se o té velké tabuli, kterou jsme včera u silnice viděli. Dozvídáme se,
že „Czech Days“ se zde každoročně konají v červnu, kdy se sem sjedou krajané ze
široka daleka. Je to prý většinou už třetí a čtvrtá generace, které už čeština dělá
potíže. To jim však nebrání stále se hlásit k zemi odkud již tak dávno vyšli jejich
předkové. Neviditelná pouta mezi novou a starou vlastí nepřestávají existovat! Je to
věc vskutku nesmírně zajímavá a dojemná.
Tážeme se, co se tady
při těch Českých Dnech
děje. „Well, po dalším roce
se zas sejdeme. Sjedou se
sem z celé Ameriky, z
mnoha států, a proto je
vždy o čem si povídat.
Někteří za ten rok odešli,
jiní se narodili. V kostele
máme společnou mši. Pak
se všude hrajou polky a
valčíky, zpívá se a tancuje.
Máme taky vepřo-knedlozelo,
pivo
a
koláče
(kolache). Taky volíme dvě
královny krásy. Letos byla
zvolena za „Tabor Czech Days Queen“ slečna Joanie Sedlacek, a za „Miss South
Dakota Czech – Slovak Queen“ slečna Lolita Kotalik. Jinak tady máme Sokol a
Besedu s knihovnou a ochotnickým divadlem.
Pan Cimpl ssebou přinesl a věnuje nám pohlednici z těchto oslav a též
brožurku „Czech Recipes of
Tabor Community“ (české
recepty zdejších krajanů).
Tu sestavila paní C. Vlasak
a vydána byla v roce 1972,
u příležitosti oslav stoletého výročí založení městečka. V úvodu se anglicky
píše, „Ačkoliv si dobře
uvědomujeme,
že
jest
pravdou „Nejen chlebem
živ je člověk“, přesto si
přejeme podělit se s Vámi o některé z receptů, které zde v Táboře byly předávány z
jedné generace na druhou... Vzdejme též Bohu dík za svobodu a dostatek, kterých
se nám tak štědře každého dne dostává, a též za ty, kteří na tomto místě před sto
lety byli přes tvrdé zkoušky a potíže ochotni k těmto cílům pracovat. Poslední věta
úvodu končí slovy „Dobre chutnani!“
Zde je několik nádherných perliček anglických názvů jídel: Birdies „Ptacki“,
19
pickled pork loaf „Sulc“, blood sausages „Jelita“, Bohemian pancakes „Livance“, egg
droppings
for soup „Kapani“, small yeast cakes „Buchty“, Christmas bread
„Houska“ (je zde myšlena vánočka, která se podobně jako houska splétá) a „Never
fail dumplings“ (knedlíky, které se vám vždycky zaručeně povedou).
Nový pan farář postává okolo a přihlíží našemu česko-anglickému brebentění,
ale nic mu to neříká. Ptám se té paní, jak panu faráři chutná česká kuchyně? Tím
se dozvídáme, že na faře nevaří a není hospodyní, pouze se stará o administrativu
farnosti. Nicméně poznamenávám, že když už je pan farář tady mezi Čechy, že by se
možná mohlo započít s převýchovou od „horkých psů“, hamburgrů a hranolků s
kečupem, hlavních to tří pilířů americké výživy, k nějakým z těch dobrot ze zmíněné
kuchařky. Velice dobře se bavíme.
Pan Cimpl přichází s návrhem, navštívit ještě jednu další osobu, která by nám
mohla o zdejší historii sdělit ještě více. Je to pan Ladislav (Laddie) Kostel, který však
žije v Yanktonu. Ten máme při cestě do Sioux City, a tak nás pan Cimpl u manželů
Kostelových telefonicky ohlašuje. Pak už zbývá jen poděkovat a rozloučit se. Ještě
se tážeme, zdali ještě někdo jiný, z českého Tábora, zde již byl před námi. Starý
pamětník však říká, že o ničem takovém neví.
Než se vydáme na další
cestu, ještě křížem krážem
projíždíme všemi ulicemi a
trochu fotografujeme. Píšeme si jména – Janda
Street, Vyborny Street,
Kudrna Street, Hakl Street
a dvě hlavnější, Lidice
Street a Zizka Street.
Později se dozvídáme, že
jsou to všechno jména
prvních osadníků, kromě
hejtmana Žižky, kteří sem
doputovali v roce 1869. To
tedy bylo ještě dlouho
předtím, než osada dostala
jméno Tabor, a než sem přicestoval otec Bouška. „S Bohem městečko Tejbr, God be
with you all!“
Znovusetkání s Polaroidem
Za chvíli jsme v Yanktonu. Laddie a Evelyn Kostel nás hezky vítají v jejich novém
domě, který stojí hned vedle golfového hřiště. „Golf mám rád, drží mě v kondici“,
říká pan Kostel, který vůbec nevypadá na svých 88 let! Říká, že po dlouhá léta
organizoval zájezdy amerických krajanů do staré vlasti, že už tam byl
šestadvacetkrát. Nepochybně poznal ve vlasti mnohem více míst než my sami.
Po chvíli jsme se domluvili, že je zcela možné, že jsme se už jednou sešli! To se
psala léta šedesátá. Byla to ta doba, kdy každý vzorný pionýr a svazák věděl co
znamenají zkratky RSFSR, SSSR, VŘSR, ROH, ÚV, KSČ, ČSM, BSP, SNB, SNP, STS
a JZD a prezidentem byl Antonín Novotný. Na budově ONV na Žižkově náměstí
20
tehdy byl velký červený trasparent s heslem, „Se Sovětským svazem na věčné časy!“
V těch dobách bylo na náměstí obvykle vidět jen školní a podnikové zájezdy v
autobusech ČSAD typu Škoda RTO, Karosa, a jen občas Ikarus vyrobený v
Maďarsku.
Toho dne však Pražskou ulicí zničehonic neslyšně doslova připlul veliký
luxusníní autokar neobyčejného tvaru. Měl všude samé sklo, senzační nátěr a
interiér jako v dopravním letadle. A měl západní poznávací značku, což byla věc v té
době neobvyklá a už sama o sobě vzrušující.
Za jarních a letních
odpolední zde nikdy nebývala nouze o zvědavce,
dospělé i děti. Někdo vždy
seděl na schodech u
Žižkova pomníku či okolo
kašny uprostřed náměstí,
na kamených stolech z dob
husitských před městským
muzeem, či na lavičkách
pod kaštany u kostela.
Nyní všichni zvědavě hleděli na ten nezvyklý autobus a na zcela jinak
oblečené lidi, kteří vystupovali ven na kočičí hlavy
prastaré dlažby. I já se k
tomu nějak nachomýtl. Od některého z čumilů jsem se mezitím dozvěděl, že jsou to
krajané z Tábora v daleké Americe.
Z toho odpoledne mi utkvěla v paměti zvláště jedna věc. Když nás jeden z těch
krajanů vyfotografoval, že z jeho aparátu se asi po minutě vysunul hotový, lesklý a
krásně barevný obrázek! Žádná temná komora, žádná vývojka, žádný ustalovač
nebo čekání po týdny na vyvolání ve Foto-Kino u Grandu. „Jó, tihle Amící, ti mají
věcičky!“, pomyslel jsem si, a další seménko nespokojenosti s tím co člověk má, a s
tím kde žije, bylo zaseto! V lidském srdci se v takové chvíli něco neviditelného stane,
něco tam vejde a najde velmi úrodnou půdu. Pocit, že jinde se dějí a existují samé
strhující věci, zatímco vy tady, v tomhle našem Zapadákově, hnijete zaživa, ještě víc
zesílil.
Ale konec filozofování a rychle nazpět do Yanktonu.
Když jsem panu Kostelovi dovyprávěl o tom zázračném fotoaparátu, zdvihl se z
křesla, přešel pokoj k sekretáři a vyňal masivně stavěný, plasty neošizený aparát
Polaroid. Prostě samý leštěný hliník, pravá kůže a poctivá skleněná optika, co se
dnes už nevidí. „Ano, začátkem šedesátých let jsem vedl náš první zájezd do vlasti.
Zajisté, v Táboře jsme byli. Je docela možné, že tím mužem s „obrázky za minutu“
jsem byl opravdu já“. Potom přináší i „Táborské Listy“ nedávného data. Na první
straně je velká fotografíe s podtitulem, „PhDr Jana Lešikarová beseduje na radnici s
krajany z Jižní Dakoty v USA“. Já na to říkám, „Pane Kostel, tak tuto dámu velmi
dobře znám.“ Je to ale malý svět!
21
„Organizování zájezdů do staré vlasti jsem dělal kromě svého povolání”,
pokračuje pan Kostel, „jinak jsem míval tady v Yanktonu pohřební ústav. Nyní
zájezdy dělá moje dcera. Jsem podruhé ženatý, moji první manželkou byla Agnes,
před lety mi odešla na věčnost.“
Dostáváme se k hlavnímu předmětu naší návštěvy, Otce Boušku a mého
dědečka. Vyprávím vše co o nich vím. „O té Emilově studentské lásce jsme
pochopitelně nic nevěděli. Je to báječná story“, říká Evelyn. Nad starými
fotografiemi zdejšího Tábora a univerzity v Ames též žasnou. Je cítit, že mají z
našeho setkání upřímnou radost.
„Jsou to skutečně nádherné příběhy“, říká Evelyn a vybízí, že by se to mělo
zapsat, aby neobyčejná historie našich předků, i naše vlastní, neupadla v
zapomenutí. Svěřuji se, že jistou představu už sice mám i předlouhý seznam jmen,
míst, vzpomínek a obrázků, a snad právě proto nevím odkud začít. Dětství,
příbuzní, sousedé, kamarádi, nezapomenutelné figurky Starého města, uličky,
okolí, stráně, kopce, Jordán, Lužnice, škola, učitelé, spolužáci… A pak dospívání,
učňovská léta, manželství, odchod z vlasti, Rakousko, Austrálie, Kanada, hledání
smyslu života...
„Josefe, opravdu se do toho dejte, a já budu první, která si tu knihu koupí“,
povzbuzuje Evelyn.
Pan Kostel přináší dvě knihy. Jedna je stářím zažloutlá a potrhaná. Je to
„Památní kniha – Dějiny Čechův ve státu South Dakota“. V roce 1920 ji sepsal Josef
A. Dvořák. Tou druhou je překlad do angličtiny, který pan Kostel pořídil a v roce
1980 vydal na vlastní náklady, aby se záznam o nelehkých začátcích dochoval i
generacím česky již nemluvícím. Velmi mě potěšilo, že takové knihy existují, jinak
by se už nikdo o zdejší historii nic nedozvěděl.
Milý čtenáři, takovému poutavému vyprávění nelze odolat. Zde je malá ukázka v
původní podobě z kapitoly nazvané „První výprava v roce 1869“.
Indiánům kmene Sioux české buchty chutnaly
V Chicagu, v měsíci červnu, v hostinci Frant. Béma, na Canal a Taylor ul., byl
založen Český rolnický spolek za účelem založení Českých osad na západě. Vstupné
do spolku obnášelo $1.00 a počalo se oznamovati v časopisech. Výsledek
oznamování byl, že se přidalo na 4000 osob ku spolku ze všech částí kde byli Češi
usazeni na východu. Z členských příspěvků se sehnala slušná částka peněz na krytí
výloh a již v zimě roku 1868, byli vysláni do státu Kansas Frant. Bém, Frant.
Janoušek a Edward Strausse, aby tamní krajinu prohlédli, zdali by se nehodila ku
kolonisaci. Po nějakém čase se vrátili a oznamovali, že ničeho nenašli.
Na jaře 1869, v březnu, byli opět vysláni do Nebrasky, a sice do okolí u Niobrary.
Jeli tedy a psali odtud, že nalezli bohatou krajinu, jež by se hodila, a že jest tam
tisíce akrů bohatého pozemku, hojnost borového lesa na stavby obydlí, a že místo
se nalézá asi 40 mil na západ od Niobrary. Ve spolku se vyprávělo mnoho o budoucí
kolonii české a členové se těšili vidinami pozemského ráje – pěkná farma, hojnost
lesů a polí a živého potůčku na každé farmě – holá nemožnost. Ve skutečnosti ale
vyslanci byli pouze pár mil od Niobrary, kde prohlíželi písčité kopce a dále si
22
netroufali, neboť krajina se hemžila Indiány. Někdo jim ale tak řekl a oni psali
domů jako by tam skutečně byli, a také
psali, aby spolek ohlásil, že se 1. května
vyjede do zaslíbené země. Do první
výpravy se přihlásili z Chicaga Alois
Chládek, Tadeáš Píšek a jeho synovec
Jan Píšek, Daniel Čáp, Cyril Jandus a
Josef Hrdlička; z Clevelandu Frant.
Nedvěd; z La Crosse Frant. Fejfar s
dcerou, a Josef Pechan s rodinou, jenž
přijel z Čech touž dobou.
V určený den se vyjelo po dráze na
Le Mars, Iowa, a pak dále do Sioux City
po Illinois Central dráze, která byla
právě dohotovena a byl to první vlak po
této dráze do Sioux City, které bylo
malou vesničkou. Bylo tam několik
štorů, pošta a stravovna... Nakoupili si
různé hospodářské náčiní a zásobili se
na tu cestu do Niobrary. Chládek si
koupil brecháč a s Hrdličkou společně
dva voly a mezitím co čekali, přišel z
Chicaga Chládkovi vůz a Pechan si též
koupil vůz, které pokryli plachtou. Za
voly dali v Covington, na druhé straně
řeky $175 a z Covington za vůdcovství
Béma se vydali na cestu.
Bém jel na vypůjčené poně a razil
ostatním cestu přes kopcovitou a
neznámou krajinu. Na noc vždy rozložili
se táborem někde u vody a připravovali
si pokrm. Chládek a Hrdlička měli
společnou kuchyni a pí. Nedvědová
pekla pro ostatní. Na cestě Daniel Čáp
jedl jakési jedovaté jahody a když se
přiblížili k St. Helena, naproti Yankton,
rozstonal se zle. Bém měl strach, by
neumřel, neboť pak by se v Chicagu
myslelo, že snad byl zabit a sněden od
Indiánů a počal jej 1éčit mlékem, které
pacient nechtěl vzíti. Dali mu pak
kořalku, kterou si vzali v pádu ušknutí
hadem, a ta jej vyléčila.
Do Niobrary to vzalo čtyři dny. Než
tam dojeli, Janoušek se postřelil do
nohy, když spadl s pony a rána z
revolveru nahodile vyšla. Dorazivše
tam, byli dychtiví pozemky vidět, ale
velice se zklamali. Kopce, písek a málo
23
lesů... Bém a Janoušek je přemlouvali, aby jeli 40 mil dál na západ, dali si říci a jeli.
Povozy nechali ve městě a vypůjčili si pony od indiánského kupce, a jeli na místo.
Za dva dny tam dorazili, ale žádné lesy nikde neviděli, vyjma trochu topolů u řeky
Niobrary, a krajina samý pískový kopec. Na poříčí sice byly malá místa na pár
osadníků, ale nikoliv pro velkou kolonii. Večer se dostavil a oni se rozložili na noc.
Měli s sebou placky a buchty a mezitím co večeřeli, objevil se Indián s puškou a
posuňky jim dával na srozuměnou, že honí jeleny. Za malou chvíli po něm se objevil
druhý, pak třetí a pak celý houf a pomohli jim s večeří, takže naší výpravě hnedle
nic nezbylo, a milí krajané ve velkém strachu pustili se nazpět do Niobrary.
V noci přenocovali pod kopcem a přišla veliká bouře a liják a roklinou se počala
hnáti voda, takže celou noc spali ve stoje. Při tom vlci na všech stranách vyli a oni
proklínali Ameriku... Zklamáni a roztrpčeni na vše, rozhodli se, že odjedou do
Chicaga a počali se hotovit k odjezdu... Když vyjížděli, nahodil se tam Chas Myers,
inženýr z Yankton, a ten jim sdělil, že v Dakotě jsou pěkné pozemky aby jeli tam.
Vydali se tedy na cestu do Dakoty a ten samý večer dorazili do Santee Agency
naproti Springfield, ač Springfieldu tam ještě nebylo... Druhý den Pechan, Hrdlička
a Myers se dali převézt přes řeku, kde stojí Springfield, a tam se jim líbilo...
Převozník voly nechtěl převézti, maje strach, aby neskočili do řeky... ale konečně se
dal převozník umluviti a zhotoven byl prám, jenž je do Yankton dopravil. To bylo
zrovna na 4ho července 1869.
V Yankton, kde byl pivovár, se posilnili a několik dní sečkali, a pak se jeli
podívat na pozemky. Mezi tou dobou Bém v Yankton všude povídal, že za nimi
přijede velké množství Čechů se usaditi, a to mělo následek, že obyvatelé Yankton
honem počali zabírati pozemky kolem Yankton, jež v tu dobu nebyly zabrané, a naši
Češi museli osm mil dále na západ, zde se jim líbilo a zabírali... Za takových
poměrů a zkoušek tedy tito první otevřeli cestu jiným do státu. Jest tudíž patřično i
povinností spisovatele těchto dějin, aby těmto prvním dal patřičné pozornosti a
místa v tomto díle.
Není to krásné čtení? Třeba ještě dodat, že na místě, t.j. těch „osm mil na
24
západ“, kam ta první výprava dorazila, vznikl později v roce 1872 zdejší Tábor. Ta
řeka, o které se zde hovořilo, není žádná jiná, než slavná Missouri.
Dědeček z babičkou se sice vzali o půlstoletí déle, ale za tu dobu se toho na
těchto pláních zas až tolik nezměnilo. Z výše uvedeného textu je tedy nad slunce
jasné, že odstěhovat se sem by bylo pro babičku absolutně nemyslitelné.
Na jednom obrázků v Knize pamětí je příbytekˇ, kterému ti dávní naši krajané
říkali „drňák“, jelikož byl postavený z drnů trávy. Když jste dorazili sem na prérie
kncem léta či na podzim, a peněz moc nebylo, nic jiného vám nezbývalo, než hodně
rychle se postarat o střechu nad hlavou, protože zima se mohla dostavit než se
nadějete. A co potom! Začátky v Americe musely být velmi těžké!
My znali Otce Boušku osobně…
„Co si dát s námi oběd?“, ptá se
Evelyn. Rádi pozvání přijímáme a za
chvíli jsme zváni ke stolu. „Dneska
máme knedlíky s hovězím a omáčkou“,
oznamuje Evelyn. Podávány jsou i dva
saláty, z rajských jablíček a okurkový.
„Je to všechno z naší zahrádky“,
dodává Laddie. Potom se na stole
objevují i koláče – povidlové, tvarohové
a makové a bílá káva. „Tak si ber“,
pobízí Evelyn roztomilou češtinou bez
vykání. Po celou dobu se povídalo
anglicky, až teď to vybídnutí pustit se
do koláčů.
Po obědě ještě chvíli povídáme a
prohlížíme ty dvě knihy pamětí. Je zde
otištěna ta samá fotografie otce Boušky
z roku 1914, když byl jmenován
papežem Benediktem XV. Papežským
prelátem, která se po dědečkovi
zachovala na chatrném novinovém
výstřižku. Legenda k této fotografii říká:
„Veledůst. P. Emil Bouška farář
osady Sv. Václava v Táboře, South
Dakota, a biskupský rada, jenž brevem
Sv. Otce Benedikta XV. ze dne 20.
prosince 1914 byl jmenován papežským
prelátem a dne 6. května 1915 v
chrámu Páně Sv. Václava v Táboře
slavnostně v hodnost tuto instalován.“
V knihách se dočítáme, že za působení Msgr Boušky došlo ve farnosti Svatého
Václava k 1829 křtům, 278 manželství bylo uzavřeno, 533 pohřbům, 779 dětí
přistoupilo k prvnímu přijímání, a že došlo k 1027 konfirmacím víry.
25
Evelyn byla prostě skvělá. Když jsme v pamětní knize došli k právě této fotografii
otce Boušky, zničehonic se optala, „Taky vám se jeví spíš jako profesionální boxer,
než kněz?“ Velmi jsem se jejímu postřehu podivil. Nikdy jsem jinou fotografii otce
Boušky neviděl, ale i mně se na této vždy zdál podmračený a přísný, prostě jako
někdo, kdo si zajisté nenechá kydat na hlavu. Dědeček své dceři kdysi vyprávěl, že
otec Bouška si slova opravdu nevybíral a daleko pro ně nechodil. Je však třeba
předeslat, že léta na pláních středozápadu jsou velmi horká a parná, a v zimě zde
zas mají šíleně třeskuté mrazy!
Dědeček totiž vypravoval, že jednoho nedělního a obzvláště mrazivého rána přišel
nějaký chasník do kostela pozdě. Mše už byla v plném proudu. Navíc ještě zavřel za
sebou hlavní dveře špatně. Ty se pod náporem ledového vichru z prérie s třeskem
rozletěly dokořán a sněhová fujavice vtrhla do svatyně. Z kazatelny prý zahřmělo,
„Nejsi přece dobytek, máš ruce a umíš zavírat, tady se topí!“. A mše pokračovala
dál, jako by se nechumelilo.
Laddie s Evelyn říkají nepřekvapeně, „Jó, to vypadá na Emila. Taky neměl rád,
když mu malé děcko začalo při mši vřískat. To přestal a řekl něco nevybíravého jako
třeba, „Telátka mají bučet doma v teletníku“, a víc už o tom nepadlo slovo. Kdo
Emila neznal možná by se pohoršil, ale kdo ho znal věděl, že pod drsnou slupkou se
skrývalo srdce dobráka.“
Čas letí a musíme se
zdvíhat. Manželé Kostelovi
nám ještě ukazují dům. A
pak ještě překvapení, před
loučením dostávám darem
obě ty knihy pamětí!
Laddie a Evelyn nás jdou
doprovodit před dům. Za
vše děkujeme a loučíme se
jako bychom se znali
odjakživa.
Ještě
než
definitivně opouštíme, zajíždíme do staré části města a k řece, ke
železnému mostu přes Missouri. Všechna tato místa musel dědeček dobře
všude chodil a určitě to bylo tady v Yanktonu, kde na cestě za otcem
vystoupil z vlaku.
Yankton
starému
znát, zde
Bouškou
Ale čas kvapí, musíme se dát dál k východu k Sioux City, kde se stýkají hranice
tří států – Jižní Dakoty, Nebrasky a Iowy. Do té pak za několik minut vjíždíme.
Příběh stříbrného přívěšku k hodinkám
Ta nás ihned příjemně překvapuje. Oproti Jižní Dakotě je mírně zvlněná,
šťavnatě zelená, zjevně velmi úrodná a hned na první pohled oku lahodící. „Tady už
by se babičce možná i líbilo“, napadá mne. Chvátáme k Des Moines, hlavnímu
městu Iowy. Okolo Des Moines jen projíždíme, jeví se nám jako výstavné, upravené,
prosperující město, a hned se dáváme asi 60 kilometrů k severu do města Ames.
Tam se nachází ta Iowa State College, kde dědeček přesně před devadesáti lety začal
26
studovat. Je totiž už pozdní odpoledne a chceme tam být ještě za světla kvůli
fotografování, proto ten chvat.
Jsem nyní rád, že
hned při vjezdu do
Iowy jsme se zastavili
v
info
kiosku
a
vyžádali
si
mapku
Ames a též areálu
univerzity,
protože
když sem konečně
přijíždíme je už dost
pozdě, schyluje se k
večeru, světla ubývá a
ke všemu ještě začíná
mrholit. Navíc jsou
prázdniny a v celém
areálu nikde ani noha,
koho by se šlo doptat
kde co je.
Největší zájem máme o to, najít co nejrychleji všechny ty budovy a místa, které
známe ze starých fotografií. Za dědečka byl areál o mnoho menší. Nyní je zde
mnoho nových budov. Fakulta genetiky, fakulta molekulární biologie, výpočetní
středisko, pokusná pole, skleníky, velký sportovní areál se stadióny na baseball,
americký football, tenis, bazény. Vytahujeme obálku se starými obrázky, abychom
našli přesně to co chceme, ale nedaří se nám to. Stále poprchává a začíná se
stmívat. U jedné budovy naštěstí vidíme zaparkované policejní vozy, mají tady totiž
vlastní policii. Kdo jiný by už měl celý areál znát lépe?
Fotografie, které se
do sem po devadesáti
letech navrátily, působí i zde. Policisté všechna hledaná místa
hravě poznávají a zakreslují je do naší
mapky. Jen kamenný
tunel,
ke
kterému
chodili Alex s Adele
randit, jim dal trochu
práce. Ale i ten se
nakonec podařilo identifikovat. Adele byla
dědečkovou spolužačkou a patrně ho velmi
milovala, protože mu
dlouho do Čech psala
a trpělivě čekala, kdy
se k ní do Ameriky navrátí.
Díky vydatné pomoci policistů šťastně stíháme vše pro maminku nafotografovat
27
za ještě ucházejícího světla. Hlavní budova, Beardshear Hall, podnes vévodí staré
části areálu. To je ten obrázek, kde před ní dědeček stojí ve šviháckých šatech a
buřince. Na jiném snímku se na hlavním schodišti právě odehrává nějaká veliká
slavnost, asi ceremoniál promocí nebo
možná zahájení školního roku. Šťastně
nalézáme i Alumni
Hall, Campanilu –
štíhlou zvonici v italském slohu uprostřed
parku, a nakonec i
ten tunel, místečko,
které bývalo tichým
svědkem schůzek. Milenců. Všechna ta místa jsme nalezli víceméně tak, jak je dědeček znal. Ke Campanile ještě utíkám
mokrou trávou než se
už úplně setmí. Plátěnky jsou naskrz promáčené. Vyrušuji celou zaječí komunitu,
která se tu bezstarostně popásá.
Všechno co jsme chtěli je už na filmu. Nyní se už lze konečně uvolnit, zavřít oči a
představovat si jak to tady tenkrát asi chodilo. Sedíme v útulném suchu auta na
malém pahorku u Beardshear Hall. Na celý liduprázdný kampus se snáší tichý,
melancholický večer. Nic a nikdo tuto
vzácnou chvíli neruší. Jen jemný déšť
se dál tiše snáší a vytváří naprosto
dokonalou kulisu. Lampy začínají
zářit. Chodníčky, po kterých Alexander
chodil na přednášky, se lesknou,
stejně jako schody fakulty, které někdy
možná brával po dvou, když ráno
zaspal. Lavičky, které slýchávaly
sladká vyznání, cestičky kde se
procházel a bifloval ke zkoužkám,
trávníky kde možná lehával na dece a
psal své úlohy, jsou nyní mokré, tiché
a osiřelé…
„S Bohem, milá dědečkova školo!“
Právě odtud je ten přívěšek s
vyrytými slovy „Iowa State College“,
který se mi se stříbrnými hodinkami
zachoval. Jen kožený řemínek je už
vetchý. Ty hodinky dostal Alexander od
otce Boušky darem po úspěšné
promoci. Dědeček je nosíval v kapse u
vestiček, které neustále nosil, a ten
28
stříbrný přívěšek byl vždy vidět. Kolikrát
jsem se jako kluk snažil ta slova nahlas
přečíst, tak jak to tam bylo vyryto.
Dědeček mě vždy pohladil po vlasech a
řekl, „Ne, tak to Pepíku vůbec není.
Musíš to říci takhle: „Ajouwa Stejt
Kholidž.“
Z tichého zamyšlení mě probouzí
něco daleko prozaičtějšího. Jsme mokří,
dává se do nás zima, máme hlad jako
vlci a benzínu je též už na doraz. Snad
nám to vydrží k nejbližší pumpě.
Vystačilo to až do ulic Ames. Á, támhle
svítí
do
tmy
nápis
„Kentucky Fried Chicken“.
Paráda! Kolikrát už tento
starý a osvědčený recept
starého plukovníka Harlana
Sanderse,
zachránil
na
našich cestách situaci!
Při večeři se radíme zdali
přespíme zde, nebo jestli se
raději ještě teď v noci
vrátíme na Interstate 80,
než ráno bude mezi dvěma
si blízkými městy zácpa. Po
posilnění smaženým kuřetem a la Kentucky se cítíme
29
o mnoho lépe. Též jsme už trochu proschli a tak padá rozhodnutí, že to ještě
kousek potáhneme. Věrného koně pak už definitivně uvazujeme v pěkném
motorestu Ramada Inn v Newtonu, asi hodinu na východ od Des Moines. Já ještě
dopisuji deník, než člověk jedno pro druhé zapomene. Byl to vskutku přebohatý
den. Helen si v posteli ještě chvíli čte než zatroubí večerka.
Chtěl bych zas být, se svým strýčkem dědečkem...
operačních sálech. Sehnal ji v Kotcích,
ve vojenském výprodeji po Němcích.
Vzadu z čepice visely dvě tkaničky k
utažení kolem hlavy. Když šel s
popelem na dvůr nebo s uhlákem do
sklepa, šel jsem pochopitelně s ním.
Takže jsem zezadu viděl, jak se dědovi
za chůze ty tkaničky bimbaly.
Než jsem dorostl k prázdninovým
pobytům v Praze táhlo dědečkovi už
na sedmdesátku. Dědeček s babičkou
a dcerou Soňou žili ve Vysočanech.
Bydleli v typickém činžáku z první
republiky. Jejich byt byl velmi
skromný. Vešli jste do maličké
předsíňky. Dveřmi napravo se šlo na
ještě menší záchod. Dveřmi nalevo jste
vešli do kuchyně s kachlovým
sporákem, jídelním koutem, malou
spižírnou
a
koupací
vanou
ve
výklenku za závěsem. Pak už zde byla
jen jedna ložnice, též nijak veliká.
Prádlo se sušilo na půdě. Pro uhlí a
dříví chodil dědeček do sklepa a popel
vynášel do popelnic na dvoře. Toto mi
v paměti utkvělo podnes, protože
dědeček si k těmto akcím pokaždé bral
na hlavu pomačkanou, kdysi bílou
čepičku, jakou mají doktoři na
Když se posléze teta Soňa vdala, v
bytě, který již beztoho praskal ve švech,
přibyl další nájemník, strýc Richard.
Jídelní kout pak musel posloužit jako
další ložnice. Dvě rodiny pod jednou
střechou nedělá nikdy dobrotu a zde
tomu nebylo jinak. Já však, co by
prázdninový návštěvník, jsem ani v tom
nejmenším, žádné napětí nepociťoval.
Až o mnoho let později jsem se
dozvěděl, že takové napětí vskutku
existovalo.
Vztahu mezi babičkou a dědečkem, kdysi tak milujícímu, tato napjatá situace
30
nepřidávala, spíše naopak. Dnes se již nedovím, byla-li hlavním důvodem dědečkovy
hořkosti babiččina neochota k návratu do Ameriky. Faktem však zůstává, že
hovorový kontakt mezi nimi byl minimální, a už vůbec ne vřelý. Nikdy jsem mezi
nimi nespatřil nějaký projev lásky, polibek, objetí, držení se za ruce.
K hlasitým výměnám názorů mezi dědečkem a babičkou nedocházelo. Dědeček
byl opravdový gentleman, který by se k hádkám nesnížil. Byl-li kontakt mezi
dědečkem a babičkou minimální, jeho kontakt s tetou a strýcem byl neexistující. Po
desetiletí zde panovala tichá domácnost. Za mých letních pobytů bylo dekórum
vzorně zachováváno. Dnes jsem si vědom, jak těžké to muselo pro všechny
zůčastněné strany být. Těsný byt se dědečkovi stal Papinovým hrncem, z jehož
přetlaku neustále utíkal. Dnes to vidím tak jasně. Jednou za čas dědeček zavítal na
týden či dva k nám do Tábora. Maminka podnes lamentuje, že to byla veliká škoda,
že v padesátých letech bylo peněz tak málo. „Je mi to dnes líto. Bývali bychom
mohli dědu pozvat častěji a mohl by se býval pokaždé zdržet déle. Mohli jsme si užít
jeden druhého daleko víc“.
Častěji jsem se do Prahy dostal já. Zde musím zase zdůraznit, že všichni čtyři
moji příbuzní vždy učinili mé prázdninové návštěvy nanejvýš příjemné a
nezapomenutelné.
Mé letní pobyty bývaly dědečkovi
nepochybně vítaným vysvobozením a
záminkou nejen k tramvajovým výletům
po Praze, ale i dalekým výpravám a
pochodům po celém okolí. A těch
pokaždé bylo! Horní a dolní Libeň,
Hloubětín, Kbely, Letňany, Ďáblický
lesík, Čimický háj, Bohnice, Hrdlořezy,
Ruzyně, Jinonice, Zličín, Barrandov,
údolí Divoké Šárky, Stromovka, Bráník,
Štechovice, Modřany. Nevynechali jsme
ani Nusle, Hodkovičky, Řepy, Michli,
Motol, Podbabu, Suchdol, Roztoky,
Vinohrady, Vršovice, Olšany a Pankrác.
Podnes vím kde je letohrádek Hvězda,
věž Daliborka, Hladová zeď, Petřínská
rozhledna,
Orloj,
chrám
Svatého
Jakuba, Technické muzeum, Uhelný
trh, Na Poříčí, U Hybernů, Letenská
pláň a pivnice „U Fleků“, či kde je Botič
a Rokytka, jako rodilý Pražák. Dědeček
mě pokaždé protáhl matičkou Prahou a
okolím velmi dokonale.
Právě na hostinec „U Fleků“ si dobře pamatuji. Bylo tehdy velké parno, seděli
jsme venku pod kaštany. Děda si dal pár pivíček. Ani navečer horko nepolevovalo.
Cestou na tramvaj si děda točil holí a prozpěvoval americké pochody. Tvář mu
svítila jako měsíček a kdybych ho býval neuprosil, zpíval by i v tramvaji. „O.K, O.K.
Pepíku, už se za mě tak nestyď. All right?“
Dědeček nebyl ochmelka, ale do některé z hospůdek si rád zašel. Třeba do té „U
31
Brázdů“. Tam vždy byl nějaký kamarád
penzista či bývalý legionář, a hned bylo
o čem rozprávět a na co vzpomínat. Já
pokaždé dostal limonádu a slanou
tyčinku. Kam měl starý pán chodit,
když venku i doma bylo někdy tak
nevlídno…
Pohlednicové části Prahy – Staré
město od Prašné brány po Karlův most
a Malá strana, se svými chrámy,
synagogami, paláci, patricijskými domy, nábřežím, mosty, sady a zahradami byly zajisté působivé. Stejně
tak pohledy na Prahu z mnoha bodů
vysoko nad městem, z Hračan, z Letné
od Stalinova pomníku, ze Strahova,
Vítkova, Žižkova, Vyšehradu, Petřína a
Proseku.
Musím však přiznat, že všední
poezie Karlína, Palmovky, Balabenky,
Vysočan, Libně a Holešovic byla ještě
působivější. Zubaté střechy strojírenských hal, komíny továren, železniční
viadukty, remízy tramvají, holešovické ohrady, skladiště a doky přístavu. Naprosto
fascinující byly dva velké šedivé plynojemy. Ta obrovská koule na pahorku nad
Palmovkou a veliký válec mezi Blabenkou a potokem Rokytkou. Vůbec se nedivím,
že právě tato místa tak učarovala malíři
Kamilu Lhotákovi.
U Rokytky byl rozlehlý park.
Dědeček a babička tam rádi chodili do
společnosti
svých
vrstevníků
a
vrstevnic,
posedávajících
zde
na
lavičkách. Jednoho teplého letního
odpoledne jsme se tam s dědečkem zas
vydali. Babička pro horko zůstala
doma. Děda se s ostatními kamarády
usadil ve stinném chládku a dali se do
obvyklého vzpomínání a tlachání o
politice. Já se šíleně nudil. Hned nad
parkem, pod svahem Proseku, vedla
nejen železniční trať, ale rozkládalo se
tam i rozlehlé posunovací seřadiště.
Tam bylo vždy něco k vidění. Po lekci
být na sebe opatrný jsem se tam směl
vypravit. Po kamenné drti jsem
vyšplhal
až
ke
kolejišti.
Parní
lokomotiva s partou posunovačů zde
právě sestavovala nákladní vlak z
jednotlivých vagónů. Ó, jaká to
32
fascinující podívaná!
Strojvůdce
si
malého
očumujícího hocha povšiml,
zastavil svůj oddychující
stroj a pozval mne nahoru
do své kabiny! Panečku
kolik zde bylo různých
koleček, pák a tlakoměrů!
Bylo to jak ve snu! „Tohle je
na zauhlování. Uhlí se už
nemusí vhazovat na rošt
ručně lopatou. Támhle tím
malým kulatým okénkem se
můžeš do té ohnivé výhně
podívat“, vysvětloval hodný
umouněný a upocený mašínfíra, který měl z klučičího údivu radost. „Chtěl bys sis
trochu zakočírovat?“ Nevěřil jsem svým uším! Řídit opravdovou lokomotivu! To mi
klucí na Klášteráku nebudou věřit! „Napřed pěkně zahoukat, aby ostatní hoši
věděli, že se zas dáváme do pohybu. Zatáhni trošku za támhle tu páčku, zkus to“.
Mašinka poslušně vypískla. „Teď se musí zatáhnout zas za tuhle páku, aby šla pára
do pístu. Vidíš, už se rozjíždíme. A takhle se to dělá, když potřebuješ jet dozpátku“.
Čas příjemně ubíhal. Rychle též. Dědeček už začal být na lavičce neklidný a
vydal se mne hledat. Vyškrábal se vzhůru ke kolejím a já nikde! Jak by ho napadlo,
že jsem v té supící lokomotivě o pár set metrů dál. Asi šel domů za babičkou,
napadlo ho a už chvátal přes můstek
Rokytky. Ale tam jsem též nebyl!
Babička mu pěkně vyčinila, jak dobře
mne hlídal. Celý ustaraný, udýchaný,
tvář pod záplavou potu a košilí
propocenou skrz naskrz znovu chvátal
do parku k Rokytce, kde jsem ho
potkal.
„Kdes Pepíku byl? Tys mi nahnal
strachu a babičce taky! No hlavně, že
sis to tak pěkně užil. Komu se takhle
poštěstí řídit opravdovou lokomotivu!
Jsi v pořádku, tak co.“ A víc o tom
nepadlo slova. Alespoň přede mnou ne.
...vylétnout nad Mont Blanc a
v kapse nemít ani frank...
Ach,
těch
spolu
našlapaných
kilometrů! Obvykle jsme dojeli tramvají,
trolejbusem či autobusem až někam na
konečnou a dál pak pokračovali pěkně
„po svejch“. Jednou jsme jeli až do Modřan. Usadili jsme se v trávě u Vltavy, která
zde plynula hezky rychle. Den byl na koupání. Děda si udělal pohodlí a já se vydal
nejméně kilometr proti proudu a vlezl do vody. Proud mě nádherně nesl, takže za
33
chvilku jsem byl u dědečka. Ještě několikrát jsem si to zopakoval. Nezapomenu, jak
vůně z čokoládovny „Orion“ na druhém břehu, naplňovala celé údolí.
Jindy jsme zas vyjeli vzhůru na Barrandov, až k rozsáhlému areálu filmových
ateliérů. Odtud jsme se vydali podél vysokého drátěného plotu, který byl snad
každých sto metrů opatřen varovným nápisem „Vstup přísně zakázán“. Ty, jak se
zdálo, byly dědečkovy spíše pozvánkou. Šli jsme stále dál až jsme dorazili k pláním,
kde byly postaveny filmové exteriéry. Zde jsme sice nesjeli žádné zábradlí, jako v té
písničce z filmu pana Tatiho, ale přes ten vysoký plot přelezli!
Všude bylo ticho, nikde ani živáčka. Po celé hodiny jsme se pak procházeli
kašírovanými ulicemi, náměstím malého města, návsí jihočeské vesnice, a vše si
pěkně v klidu a zblízka prohlédli. Nakonec jsme došli až k reprodukci nádvoří
vojenské pevnosti francouzké cizinecké legie. To zde bylo postaveno pro film „Černý
prapor“. Bylo obehnáno hradbou se střílnami a masivní branou na závoru. Po
obvodu bylo vše, co k takové pevnosti patří. Ubytovny mužstva, kantýna, sklady
potravin, zbraní, munice a kancelář velitele pevnosti, vše označeno nápisy ve francouštině – „Quartiers“, „Magasines“, „Cantines“ a „Le Commandant“. Nyní už jen
stačilo zavřít oči a představit si trubače, vytrubujícího budíček – „La réveil“. Brána
do nádvoří se otevírá, fotogenicky zastavuje smykem jeep, který přiváží dobře
vyspalého velitele pevnosti s knírkem. Vlajka Francie letí vzhůru na stožár, oddíly
legionářů v čepicích a la „Četník ze St. Tropez“, jsou nastoupeni v pozoru k
dennímu rozkazu.
Oku bývalého důstojníka neuniklo nic
Jindy jsme se po břiše plížili vysokou trávou až k samému prahu rozjezdové
plochy vojenského letiště ve Kbelích. Opět to pochopitelně byl zakázaný prostor. Ale
protože milovaný vnouček si přál vidět jak letadla startují a přistávají, tak se na to
šlo. Při plížení v trávě jsme minuli ohořelý vrak německého vojenského bombardéru,
který se tady zřítil nebo byl za pražského povstání sestřelen. Na trupu a křídlech
byly stále ještě viditelné hákové kříže, psal se teprve rok 1954, bylo to jen 9 let po
válce.
Hovili jsme si vleže v měkké trávě, ale jinak se toho moc nedělo. Toužil jsem
spatřit zblízka „tryskáče“, stříbrné tryskové Migy-15, které se v té době začaly
objevovat i na obloze nad Táborem. Dědeček byl i nyní oblečen jako dokonalý
gentleman, v obleku, košili a kravatě. Nyní si uvědomuji, že jsem ho vlastně neviděl
jinak. Jen doma, když si večer hovil ve svém křesílku vedle kamen. Něco
sportovního, trička, kraťasy a letní sandály ani nevlastnil. Nyní si v trávě udělal
trochu pohodlí, sundal si sako, vyroloval rukávy košile a povolil kravatu.
Kapesníkem si otíral spocené čelo a nechal odpočívat té své bolavé noze. V duchu si
možná sliboval, že na cestě k domovu by bylo dobré zastavit se „U Brázdů“, kde by
v tomhle vedru asi bylo lépe, na jedno či dvě studené. Ovšem tam by svému
vnoučkovi radost z letadel neudělal.
Dědeček s babičkou noviny nekupovali a neměli ani své rádio. Jelikož však
dědeček chtěl být informován o dění doma i ve světě, každý večer o sedmé, když
byly vysílány zprávy, přiložil na stěnu se sousedním bytem hrneček a poslouchal.
Babička a já jsme museli být v tu dobu tiše jako pěny. Babička si rezignovaně
hověla v houpacím křesle u okna a háčkovala nebo pletla. Tu a tam děda zpozorněl.
Přesto, že jsme byli jako myšky, zakoulel očima a významně si přiložil prst na ústa.
34
„Šššššššš“, vedle zrovna poslouchají Hlas Ameriky. Jindy to zas byla třeba
londýnská BBC či Svobodná Evropa.
Ve Vysočanech bývala spousta strojíren. Děda, bývalý voják a válečný veterán, to
tady měl všechno obhlédnuto. Za letních žárů bývaly odsunovací vrata do
rozpálených továrních hal otevřená dokořán, takže při našich procházkách bylo z
ulice vidět co se kde vyrábí. Děda vždy jen špitnul, „Támhle napravo Pepíku! Ale
moc nápadně tam nekoukej! Vidíš tam ty tanky? Už jsou skoro hotové.“ Byla to
doba hesel typu „Bdělost a ostražitost!“ a „Pozor! Nepřítel naslouchá!“
Dědově zkušenému oku neušlo, že za zdmi a ploty továrních objektů byly v
rozích pozorovací věže se stříškou a reflektory. V kukani nahoře byly namontovány
otočné klouby, jen tam zaklapnout kulomet. Vše bylo připraveno, kdyby se snad
někdo pokoušel o revoltu proti režimu. Všechny důležité tovární objekty obcházeli
navíc i samopalníci jednotek Vnitřní stráže. „Pepíku, mrkni opatrně támhle! Vidíš
toho „puc-puc mana“? A támhle je další! Musíš se Pepíku naučit dobře dívat. Do
you understand?“
Dědově zraku neuniklo ani to, že jedno z kulometných hnízd bylo vestavěno i do
střechy jedné pohledné vilky vysoko na Proseku. Jediný kulometčík by býval odtud
mohl nepozorovaně držet v šachu veškerý provoz na výpadovce z Prahy na východ.
Ze zastávky tramvaje č.15 a 19 bylo tehdy na ten kilometr vzdálený hřeben Proseku
a tuto vilku krásně vidět. Dnes je tady všechno zastavěno bytovou výstavbou.
Stesk po Americe
Amerika – Paprika! To říkával dědeček, když byl v obzvláště dobré náladě. To se
smál a plácal se do stehen, jen při zmínce slova „Amerika“. Na naši dvojici musel
být impozantní pohled, když jsme spolu pochodovali jako vojáci. To třeba v neděli
ráno do Horních Vysočan do kostela. Děda byl zbožný, modlící se muž.
My Češi máme Kmocha a jeho ryčné sokolské pochody. Američané zas mají
svého Souzu. Jak jsme spolu mašírovali, děda zavelel „One-Two-Three-Four“ a pak
si pohvizdoval nebo anglicky pobrukoval zamilované pochody. Místo pušky nesl
pyšně na rameni svoji dřevěnou hůl.
Jindy, když byl v trochu povznesené náladě a hůl zas nesl jako pušku, ukazoval
mi ty různé vojenské povely, po americku pochopitelně, „K poctě zbraň!“, „K noze
zbraň!“, „Na rameno zbraň!“, „Pochodem chod!“, „Zastavit stát!“, „Pozor!“,
„Pohov!“. A též žádné to „Bum“, „Prásk“ a „Ratatata“ po našem, ale pěkně po
americku „Bang-bang-bang“!
Dědeček byl vždy pečlivě oblečen. Každý den chodil v obleku. V neděli nosil
dvouřadové šaty předválečné kvality s jemným proužkem, jako nosí američtí či
britští diplomaté a bankéři. Po většinu roku nosil zrovna takový klobouk, jaký měl
Winston Churchill a prezidenti Wilson a Roosevelt. Jeho široké předválečné šle,
možná ještě z Ameriky, mne též fascinovaly. Od kapesních hodinek z kapsy vestičky
visel vždy ten stříbrný přívěšek z americké almy mater – Iowa State College.
Jen v létě si dědeček klobouk a vestu odpustil. A bylo-li vedro, sako nesl složené
přes ruku, ale když byl dobře naložen zavěsil sako na konec hole, a tu pak zas nesl
přes rameno jako pušku. Když jsem moc žadonil, někdy mi ji nechal nést. Chtěl
35
jsem s holí točit, jako někdy on. Ale často jsem ji upustil. „Vidíš, Pepíku, kdyby byla
ze skla, už by bylo po ní!“ Dědeček nebyl kuřákem, ale při zvláštních příležitostech,
když byl s kamarády či dobře naladěn, rád si zapálil viržinko.
Za prázdninových pobytů v Praze jsem prakticky všechen čas trávil ve
společnosti dědečka na výletech a dobrodružných výpravách. Někdy jsem byl i s
babičkou, tetou Soňou a strýcem Ríšou. Byli za mne zodpovědni a proto mne na
ulici mezi místní kluky raději nepouštěli. Já jsem po té věci netoužil, protože s
dědečkem mi bylo vždy báječně. Avšak pokaždé, když jsme vycházeli z domu, či se
zas vraceli, místní hoši, jak už to bývá, se na cizího vetřelce nedívali příliš přátelsky.
Dokud jsem byl s dospělými nebyl žádný problém. Někdy se však stalo, že jsem byl
vyslán se džbánem pro pivo.
Tak
se
jednou
stalo, že jsem byl
okolnostmi přinucen
hájit svou klášterácckou čest a legendární udatnost Táboritů.
Už si z té šarvátky
moc nepamatuji, jen
to, že kamen, který
jsem po útočnících
hodil zasáhl jednu z
tabulek nad domovními dveřmi. Ta se
naštěstí nevysypala,
ani se neudělal pavouk. Jen skoro neviditelně pukla uprostřed a zůstala na
svém místě. A ti pražští hoši? Hned běželi jako holky žalovat! Dědeček to šel s
domovnicí urovnat a škodu zaplatit. Zde však příběh té skleněné tabulky nekončí!
Uběhlo padesát let od časů dětských radovánek a jedenáct od sametové revoluce.
Opět jsem byl na návštěvě v Praze, dokonce nedaleko dědečkovy ulice. Nevlastní
sestra Blanka a její manžel Petr bydlí totiž v Libni. Být u nich je vždy radostí. Petr je
rodák z Hané, miliónový chlapík. Jednou se ptá, „Pepo, co by sis přál ještě vidět?“
Vydali jsme se společně k dědečkovu domu a do toho parku u Rokytky. Než jsme
došli ke vchodu s tou prasklou tabulkou, vyprávěl jsem co se tehdy stalo. Tušil jsem
správně. Nikdo ji nevyměnil, je tam podnes! Mám to dokonce vyfotografováno.
Zlatým hřebem prázdninových návštěv v Praze bývala chvíle, kdy byla v kuchyni
rozrolována veliká barevná mapa Ameriky. Pokryla celý stůl. Jednotlivé státy,
města, řeky, jezera a horstva, vše zde bylo nádherně zakresleno. U každého státu a
většího města byl vždy malý barevný obrázek. Ten znázorňoval kde se co vyrábí,
letadla, lodě, automobily nebo lokomotivy, kde se těží kovy a uhlí, kde se co pěstuje,
ovoce, obilí, bavlna, kukuřice, atd. atd. Už samy názvy států a měst mě fascinovaly,
ale kterého správného kluka ne?... Oklahoma, Idaho, Wyoming, Texas, Colorado,
Nevada, Utah, Arizona, Montana, Oregon, Kansas, Missouri, Louisiana, Mississippi,
36
Iowa... Butte, Cheyenne, Coyote, Santa Fe, Phoenix, Tulsa, Amarillo, Wichita,
Omaha, Albuquerque, Denver, Memphis, New Orleans, Saint Louis, Kansas City,
Dodge City, Carson City, Durango, Tuscon, Laredo, Fargo, El Paso...
Dědovi se po Americe a angličtině nepochybně stýskalo, i když to nikdy přímo
nevyslovil. A tak jsme občas podnikali výlety do Ruzyně, snad aby alespoň na letišti
a na letadlech spatřil ty anglicky psané nápisy a slova. To jsme dojeli na konečnou
tramvaje č. 11 a odtud pokračovali k letišti autobusem. Bylo strhující vyjít vzhůru
na terasu a odtud si prohlížet letadla stojící pod námi a provoz na startovací ploše.
Provoz mezi evropskými městy tehdy zajišťovaly většinou vysloužilé americké
Dakoty – DC 3. Později se objevili Iljušiny Il 14. Jen z větších dálek občas přistálo
něco většího, třeba ten čtyřmotorový Lockheed Super Constelation společnosti Air
India.
Já tam vedle dědy postával a četl ty nápisy nahlas, pěkně po česku a foneticky,
tak jak byly na stříbrných trupech letadel napsány – Air France, Air India, Swissair,
Scandinavian Airways System, British European Airways, Pan American... Když pak
k večeru přiletělo holandské letadlo a na něm nápis „The Flying Dutchman“, a já to
zas takto četl, děda už to nemohl dál vydržet a vehementně pronesl, „Ne Pepíku!
Žádný The Flying Dutchman, rozumíš?! Když se pak po chvíli uklidnil dodal
smířlivě, „Je to takhle – d flájin’ dačmaen! O.K., my boy?“
Ach to neštastné slůvko „the“, co většina našinců vyslovuje „dz“ nebo „dze“! Zní
to opravdu strašně a šíleně to tahá za uši, zrovna jako to „dzej“ v „they“, brrr! To už
radši, místo toho „the“ říci „d“ či „de“ a místo „they“ „dej“!
Létající postel je ještě lepší než ten indický kouzelný koberec
Spával jsem mezi dědou a babičkou na jejich manželské posteli. Jednou se mi ve
snu zdálo, že se mi chce hrozně na malou stranu. V tom snu jsem šťastně dorazil
na záchod a dal se slastně do díla. K ránu jsem zjistil, že to nebyl sen a pojala mne
hrůza. Doma v Táboře se mi nikdy nic takového nepřihodilo. A teď v Praze tohle! Nic
netušící prarodiče vstali, ale mne obyčejně nechali ještě trochu poležet. Ale pak jim
to už asi bylo divné, že jsem pořád nechtěl z postele ven. Hrál jsem o čas a v marné
naději doufal, že to zatím uschne. Nakonec pravda, jako vždy, vyšla najevo. Děda to
zas vzal s přehledem, ale babička moc ráda nebyla.
Jindy se mi večer před spaním zas přihodilo něco jiného. Do Vysočan přijel
kolotoč a děda mi vystřelil pouťovou frkačku. Však to znáte, zafoukáte, zapíská a
rozrolojuje se do délky a pak zas sroluje. To mne pochopitelně za chvilku omrzelo a
začal jsem frkačku demontovat, abych zjistil odkud to píská. Z papírové trubičky
jsem vydoloval malého plechového „slavíka“. Pak jsem zjistil, že slavík zapíská ať
foukáte ven či vdechujete dovnitř. Tak si pískám a pískám a pískám, ven i dovnitř,
ven i dovnitř. Moji hostitelé zdvořile mlčí, ale asi jim už lezu pěkně na nervy!
Náhle jako by uťal, ticho! „Už je tam“, hlesl jsem tiše. „Co je tam Pepíku?, s
neblahou předtuchou se optala babička.
„No ten slavík“!
„Soničko, Rišánku, všichni se oblékat! Musíme rychle do nemocnice! Pepík
spolkl slavíka!“ Jediný děda nepanikařil. S tříčlenným doprovodem jsem putoval
37
tramvají do dětské nemocnice nad Nuselským údolím, jejíž jméno jsem už
zapomněl. Nechali si mne tam přes noc do příštího dne. Vše se vyřešilo přirozenou
cestou, tak jak dědeček předzvěděl. Dokonce toho slavíka tady v Kanadě ještě někde
mám. Ale chudák děda to zase slízl, „Měl bys mít přece rozum a takovou blbinu
dítěti nedávat!“
Když dědeček přijel k nám do Tábora, vše kromě školy šlo stranou! Jelikož i u
nás nebylo místa nazbyt, musel jsem, k mé nemalé radosti, sdílet s dědečkem jednu
postel. Byly to skvělé, nezapomenutelné chvíle.
Děda si za těch časů vymyslel kouzelnou postavu ševce Bartoše. Babička byla
úžasná švadlena a jelikož se i jí příběhy Bartošovy zalíbily, ušila Bartoše z hadříků.
Byl asi 30 centimetrů vysoký, měl placatou čepici, švihácky nasazenou šikmo na
ucho, nazrzlé kudrnaté vlasy, ševcovskou zástěru s laclem, kšandami a velkou
kapsou na břiše a pantofle nazuté naboso. A nádherně se křenil. Proč byl Bartoš
zrovna ševcem a ne třeba pekařem jsem až do nedávna neměl tušení. To jsem ještě
nevěděl, že právě kvůli otci a dědovi bylo ševcovské řemeslo dědečkovi tak blízké.
Možná i jméno Bartoš mělo co do činění se jménem dědečkova dědečka. Jmenoval
se Bartoloměj. Kdo ví?
S Bartošem jsem každý večer prožíval nová a nová neuvěřitelná dobrobružství.
Jednou byl cukrářem s krámem plným dortů a zmrzliny, jindy zas pilotem,
hasičem, strojvůdcem, námořníkem, provazochodcem, potápěčem, kovbojem,
pirátem, horolezcem, zlatokopem, lovcem žraloků, lovcem perel, kouzelníkem,
Bartošem v Africe, Bartošem v Austrálii mezi klokany, na Killimanžáru, v zajetí
lidojedů na Borneu, na Měsíci, v
ponorce, atd, atd, atd, atd.
Pokaždé, když opět nastal čas jít do
hajan, dědeček věděl, že mu zas nedám
pokoj.
Nedostatkem
fantazie
sice
netrpěl, ale možná někdy už chudák
nevěděl, co nového si pořád vymýšlet.
Možná byl nakonec rád, že po dvou
týdnech se zas vrací do Prahy, kde po
něm nebude babička dyndat o pohádky
o Bartošovi.
Dědečkovy sestry ve vzpomínkách
teta Marušky z Počátek
Nyní se konečně vracíme ke slíbené
historii o dědečkových sestrách, o
kterých bylo krátce na začátku.
Nejstarší byla Kateřina, pro mne „teta
Kačenka“. To byla ta někdejší veliká
láska otce Boušky. Nikdy se už
neprovdala a zůstala starou pannou. Té
byla
adresována
převážná
většina
dědečkovy korespondence z Ameriky.
38
O něco mladší byla Antonie, která byla vdovou a pro naši rodinu z Klášteráku to
vždy byla „teta Rycová“.
Nejmladší sestrou dědečka byla Julie,
čili „teta Jůlinka“. Ta byla provdána za
Bohumila Čondla. Strýc Bohoušek byl
fascinující osobností, kterému též bude
muset být věnován patřičný prostor o
trochu
níže.
Byl
cukrářem,
doopravdickým cukrářem, prosím, nikoli
diabetikem.
Strýc Bohoušek a všechny tři tety
bydleli stále v tom domě č. 134
v Kotnovské ulici, který jejich otec
Václav koupil v roce 1860 za 523
zlatých. Nechme však raději hovořit
dopisy tety Marušky:
„...Kateřina měla krejčovský salón
s několika učednicemi. Byla prý vyhledávanou švadlenou. Antonie byla
moji babičkou... Další sestrou Tvého
dědečka byla Julie, která se provdala za
cukráře Bohumila Čondla. Jezdili se
svým zbožím po poutích. Jinak měli v Táboře cukrárnu. Za první republiky se moc
nevydělávalo a tak všichni museli žít skromně. Kateřině tím obchod už nešel tak
dobře jako dříve, a proto Čondlovým prodávala v krámě a oni ji za to živili... Já jsem
do té chalupy Kotnovská 134 velice ráda jezdila. Jak bylo volno, hurá do Tábora.
Měli mě všichni rádi. Jak jedu do Tábora o Dušičkách na hrob, vždy zajdu
k chaloupce do Kotnovské ulice. Jsou to mé krásné vzpomínky z dětství a mládí...
Tak jsem Ti v krátkosti napsala, co jsem věděla. Snad se v tom vyznáš“.
„...Ještě jsi chtěl vědět, jak to v tom domě vypadalo zevnitř. Chalupa byla
jednoposchoďová. V přízemí vedla dvě okna na ulici, zrovna tak z pokoje v 1.
poschodí. Když se vešlo z ulice, ocitl se člověk na dvorku. Po levé straně byly
dřevníky na dřevo a uhlí. Před nimi byl kanálek a nad ním trubka s tekoucí vodou.
V místech, kde se vcházelo do chalupy byl dvorek plotem přepažen a tam byly
slepice. Potom v rohu byl záchod (žumpa). Když se vešlo do chalupy vpravo byly
dveře do ložnice Čondlových (okna do ulice). Naproti byla kuchyň s pekárnou, kde
strýc zpočátku vyráběl všechny ty dobroty. Škoda, že já jsem na sladkosti nebyla, já
od malička párek s rohlíkem a k obědu vždy nějaké maso. Když jsem tam přijela na
prázdniny, tak se zhrozili všichni, že jsem hubená a chtěli mě krmit všemi těmi
sladkostmi a já je odmítala. Říkala jsem: „Víš strýčku, kdybys byl raději řezníkem a
nabídl mi párek, šunku nebo cokoliv od masa, to bych neodmítla.“ Někdy jim to
bylo asi líto, že pohrdám jejich dobrotami, ale nedalo se nic dělat. A do dneška jsem
věrná masu, o sladké nestojím.
No tak dále. Pak se šlo ke schodům, kde byl malý výklenek a v něm krásně
vyřezaná kaplička a v ní pražské Jezulátko, které mám na chalupě. Po dřevěných
schodech se šlo nahoru. Vlevo měla moje babička (Antonie Rycová) pokoj. Proti
schodům byla tak zvaná černá kuchyně, bez okna, kde si babička vařila. Naproti
39
babiččinu pokoji měla pokoj teta Kateřina (dvě okna do ulice). Napravo od jejího
pokoje byly dveře na půdu a vedle vchod na krásnou pavlač, kterou jsem měla
strašně ráda, a kde jsem si s kamarádkami Květou a ze sousedního domu
Boženkou moc vyhrála. Na konci pavlače byl záchod přesně nad tím na dvorku.
Střecha chalupy i dřevníku byly pokryty šindelem.
To jsou moje krásné vzpomínky, kam jsem ráda jezdila, jakmile byly nějaké
prázdniny. A za války jich bylo dost, protože nebylo uhlí na vytápění škol. Snad Ti
to postačí. Kdybys ještě chtěl něco vědět, napiš a budu-li to vědět tak ti to napíši... “
Jak si tety a strýce Bohouška pamatuji já
Tolik času již uběhlo od té doby, kdy
jsme s maminkou za Jůlinkou,
Bohouškem, Kačenkou a tetou Rycovou
do dědečkova rodného domu chodívali
na návštěvu. Popisu domu tety
Marušky jsem rád, protože mi potvrdil,
že mé vlastní vzpomínky z ranného
dětství byly správné. V paměti mi
utkvěly ty samé věci, dvorek, dřevníky,
ohrada na slepice, kuchyně Jůlinky a
Bohouška se spoustou koček, výklenek
s Jezulátkem na schodech, horní
pokojíčky tety Rycové i Kačenky, prosté,
čisťounké a útulné, pavlač a záchody.
Za všemi okny, v přízemí, v prvním
poschodí i do dvorku, bývaly pelargónie
v květináčích.
Čondlovi bydleli v přízemí. V kuchyni
bylo neustále šero, jelikož měla jen
jedinné okno do temného dvora. Teta
Jůlinka milovala kočky a měla jich
požehnaně, možná celý tucet, možná i
víc. Ale jen jména třech mi utkvěla v
paměti Pucina, Prskavka a Milánek.
Každá z nich měla v šeru teplé a útulné
kuchyně své teritorium, na parapetu okna mezi pelargóniemi, pod plotnou vedle
uhláku, pod stolem, po židlích, na kanapi, na polici vedle rádia a nahoře na
kredenci. Kočky byly všude.
Tři tety v jednom domě byly zároveň i tři nezávislé republiky. Ty neustále tvořily
a zase rušili spojenecké dohody, takže jste nikdy nevěděli na čem jste a jaký stav
právě existuje. Tyto politické aliance se mohly v okamžení rozpadnout třeba i pro
takovou věc, že kohoutek Jůlinky pojímal slepičku Kačenky!
Ještě jedna vzpomínka na tetu Jůlinku a temnou kuchyni mi utvěla v paměti.
Na svátek dušiček jsem s klukama z Klášteráku chodíval na starý hřbitov u
Kotnova. Ten byl velmi krásný, s nádhernými výhledy na Lužnici, Koželuhy,
Čelkovice a Babí horu, místo klidné, tiché, ideální k procházkám, čtení a rozjímání.
40
Je škoda, že byl zrušen, hroby nikomu nepřekážely a naopak vytvářely
neopakovatelnou atmosféru. Byl zde sice zřízen park, ale to už není to samé.
Za dušiček lidé uklízeli hroby a zdobili je věnci z chvojí a květinami a zapalovali
svíčky v lucernách na pomníčcích. Někdy byla svíčka v malém bakelitovém kelímku,
které měly různé barvy. Právě to nás kluky vábilo. Když knot dohořel, zhasl a
kelímek byl kelímek prázdný, sbírali jsme je a vkládali jeden do druhého do štosu.
Byla by to přece škoda je vyhodit, někdy se můžou k něčemu hodit. Co se klukům
taky nehodí? Někteří z nás už měli pořádný štos. Běhali jsme po celém hřbitově jako
ohaři a slídili, kdy už některá svíce zhasne. Někdy jsme nechtěli čekat a sami tomu
„pomohli“ a kalíšek zkonfiskovali.
To se mi nevyplatilo. Jak jsem po kelímku hladově chňapl, horký vosk se mi vylil
na tmavomodrý námořnický kabátek z plyše. Ten měl zlaté knoflíky s kotvičkami.
Vosk se vsákl do tkaniny a ztuhl. Čím víc jsem se snažil vyškrábat ho nehty, tím
hůř to vypadalo. Doma bude výslech, jak se to stalo. A přiznat, že jsem bral věci z
hrobů a k tomu ještě o dušičkách? To by byl jó mazec! Co teď?
Tu jsem si vzpomněl, že nedaleko bydlí teta Jůlinka a hned jsem tam zamířil. Ve
vyhřáté kuchyni jsem před tetou a všemi kočkami kápl božskou. To se sice Jůlince
líbilo, ale přesto mne napomenula, že mrtvým se nic brát nemá. Pak šla a postavila
na horkou plotnu žehličku. Tou pak přes kus pijáku voskovou spoušť přežehlila a
hned to bylo lepší. Ještě několikrát proceduru zopakovala a námořnický kabátek
byl zas jako nový. Ó, jak jsem byl šťastný! Poděkoval jsem a klidný pelášil k
domovu.
Když o tom přemýšlím, nejsem si jist, zdali toto nebylo vůbec naposled, kdy jsem
s tetou Jůlinkou byl, a též v tom bytě.
Cukrářství v Klokotské ulici
Poté, co jste se dali z náměstí Klokotskou ulicí směrem ke Kotnovu, Čondlovo
cukrářství jste po několika krocích měli po levé ruce. Když se vešlo dovnitř, napravo
byl prosklený pult, kde byly narovnány podnosy s kremrolemi, věnečky, indiánkami, větrníky, rakvičkami, trubičkami s kávovým krémem, pařížskými
kostkami, punčovými řezy, roládani a řezy dortů. Vzadu byly na policích kulaté
sklenice s chromovanými víčky a v nich cucavé bonbóny – medové se včelou,
ledovky, fialky, cukrkandl, mejdlíčka, červeno-zeleno-bíle pruhované větrové špalky
a černé lékořicové pendreky. V přední části bylo i pár kulatých stolků a židlí k
posezení nad talířky s dobrotami.
Dveřmi se prošlo do zadní části, kde byla vlastní pekárna, kde se všechny
dobroty pekly a zdobily. Na jednu si pamatuji. To jsem ještě ani nechodil do školy.
Utkvělo mi to v paměti asi proto, že jsme to zimní odpoledne s maminkou sáňkovali
z mírného kopečka v jedné úzké uličce u pivovaru. Postavili jsme spolu i malého
sněhuláka. Když jsme se už dost najezdili, naložili jsme sněhuláka na saně. Byli
jsme příjemně vymrzlí stmívalo se a maminka navrhla, že bychom se mohli na
chvilku zastavit u Jůlinky a Bohouška v krámě, což bylo nedaleko, a trochu se tam
ohřát.
Když jsme tam dorazili, bylo mi líto nechat sněhuláka venku. Maminka měla pro
své dítě vždy nesmírné pochopení a milého sněhuláka jsme vzali ssebou dovnitř. V
41
podvečerní hodinu v předním krámě
nikdo nebyl. Jůlinka, Bohoušek a
všechna cukrářská chasa byli v
teple, vzadu u válů a pecí. Ze
sněhuláka byla za chvíli loužička,
ale nějaká ta sladkost zanedlouho
můj žal spravila. Jsou věci, které si
nedovedu vysvětlit. Nevím třeba
proč si tak dobře vzpomínám, že se
tam toho večera zpívala písnička
„Měsíček svítí, já musím jíti, za
pannou, za pannou, za panenkou...“, že jedna z cukrářek se
jmenovala Slávinka, že tam bylo
příjemně a útulno, a že nás strýc s
tetou usadili na pytle ořechů, dali
nám louskáček a všechna chasa
vyzpěvovala. Podnes na tu převzácnou
pohádkovou
chvíli
s
maminkou vzpomínáme.
Bohoušek a Jůlinka měli i
plátěný stánek a v létě s ním
objížděli poutě a jarmarky. Ten
spočíval na jednoduché kostře z dřevěných trámků, která se dala rozebrat. Z pultu
z prken se na zákazníky smála mejdlíčka, pendreky a další cukrdlata. Opodál trůnil
veliký špalek tureckého medu, ze kterého se odsekávalo do kornoutů sekáčkem.
Pod poklopem větší oplechované krabice naplněné nasekaným ledem bylo uloženo
Čondlovic „Ledo-Medo“. To byl zmražený váleček, z vody a ovocného syrupu, na
špejli. Nad pultem visely perníky s nálepkou andělíčka a krásně zdobená perníková
srdce.
Avšak největším hitem,
podle vyprávěni dědečka,
byly „husí hovínka“. Ty prý
byly exkluzivní specialitou
Čondlovic stánku a šla na
dračku. Nikdy jste o husích
hovínkách neslyšeli? To se
ovšem musí ihned napravit.
Než však o této specialitě prozradím více, musím
nejprve předeslat jednu
důležitou věc. Všichni naši
předkové byli lidé pilní,
šetrní, kteří neměli rádi,
když něco mělo přijít nazmar. I moudrá babička nabádá na Starém bělidle své vnučky, že každá správná
hospodyně pro pírko i přes plot skočí. To je ovšem životní filozofie na hony vzdálená
té dnešní, konzumní, nám, zvyklým na věci na jedno použití, na všechno „instant“ a
co je servírováno až pod nos, těžko pochopitelná.
42
Život za starých časů se může dnes
zdát idylický, ale vůbec lehký nebyl.
Proto jen představa, že by všechno
neprodané pečivo mělo skončit v
popeláku, byla pro naše předky
nemyslitelná. Co se na jedné pouti neprodalo, prošlo tajemnou metamorfózou a prodalo se na příští. Toto byla
centrální filozofie za husími hovínky.
Všechno
ztvrdlé
pečivo
se
rozstrouhalo a přidalo do nového těsta.
Vše se pak řádně osolilo, opepřilo,
okmínovalo, přidala se trocha zeleného
cukrářského barviva, uválelo se to v
malé válečky a dalo se to upéci. Čím to
bylo slanější, peprnější a zelenější, tím
se to lépe prodávalo. Fronta zákazníků
chtivých ochutnat Čondlova husí
hovínka před stánkem Bohouška a
Jůlinky neubývala. Tety Jůlinka a
Kačenka se prý při plnění papírových
kornoutů
křupavou
pochoutkou
nezastavily. Když to tak dnes vidím,
Bohoušek a Jůlinka se svým „LedemMedem“ byli vlastně průkopníky těch
dnešních zmražených dobrot na špejli,
a ta slaná husí hovínka dnes nahradily pytlíky s čipsy.
O dědečkových vyprávěních
a ševci Bartošovi už sice bylo
výše, nicméně vyprávění o
strýci Bohouškovi Čondlovi by
bylo neúplné bez jedné a
naprosto fascinující epizody. I
tu mi dědeček jednou před
spaním
vyprávěl.
Napětím
jsem ani nedýchal. Podnes
mne už samo pomyšlení na
Bohouškovo dobrodružství vzrušuje.
Stalo se to při letní pouti v
Klokotech. Jako obyčejně ani
Bohouškův a Jůlinčin zde
nechyběl. Podle dědečka stál
na plácku před Klokotským
klášterem, někde tam, kde
končí ta prastará lipová álej
od Tábora.
Obloha zničehonic zčernala, jak se něco hnalo. Tu se od západu přihnal silný
43
vichr a plachtu nebohého stánku podebral. Ta se v okamžiku nadmula jako
obrovský čepec. Svlékla se z podpěrné konstrukce a ze země vytáhla kolíky lan,
kterými byl stánek ukotven. Už už se vznést vzhůru do povětří! Duchapřítomný
Bohoušek se však stačil chytit jednoho z lan.
Snaha, aby mu stánek neodletěl, však byla marná. Vichr byl mocnější než on.
Ten nyní Bohouška, visícího na laně, nesl s nadutou plachtou vyš a výš. Strýc se
držel jako klíště, když hluboko pod sebou spatřil Neckářovu usedlost, Hvízdalku a
údolí Tismenického potoka. Let však nekončil. Plachta naopak nabírala ještě větší
výšku. Nyní se již vznášel nad střechami a uličkami Starého města a jen taktak
minul táborskou věž! Za dalších několik okamžiků již byl nad Střelnicí, pak nad
Jordánem, nádražím a Blanickým předměstím. Až tam prý vítr začal konečně
trochu polevovat. Bohoušek se snášel níž a níž, než se mu konečně podařilo štastně
přistát na polích na Zavadilce!
Když mi to děda před spaním vyprávěl, samým vzrušením nad Bohouškovým
úžasným letem jsem ani nedýchal. Oh, yes, dědové se dovedou do chlapeckých
tužeb po létání vžít. Že by snad bylo proto, že i oni sami, když byli malými chlapci,
prožívali ty samé touhy po výšinách? Že zrovna tak snili, aby se vznášeli jako ptáci?
Ještě dnes, když si tu scénu Bohouška, jak se křečovitě drží lana a letí pod
nadmutou plachtou nad Táborem, vybavím, odmítám věřit, že si toho večera
dědeček pro mé potěšení pouze zahrál na barona Prášila.
Ještě jedna stopa
Několik krátkých, ale vzácných údajů, se mi nedávno dostalo od jedné táborské
pamětnice, která naše město velmi miluje a dovede o něm nádherně psát. Je paní
učitelkou ve výslužbě a jmenuje se Marie Loudínová.
Táborský Městský úřad před časem vydával měsíční časopis „Seniorské listy“. Na
tvorbě se podíleli senioři sami. Byl to skvělý nápad, za kterým stála právě ta samá
PhDr Jana Lešikarová, o které bylo výše, při povídání o Táboře v Jižní Dakotě.
Časopis se nádherně četl a vždy jsem se na další číslo těšil. Paní Loudínová mne
pokaždé svými přízpěvky nesmírně potěšila. Obsahovaly mnoho dnes již vzácných
podrobností a údajů o Táboře. V jednom čísle se zmínila o procházce s rodiči v
Pintovce, když byla ještě malá. Cestou domů se ubírali okolo cukrárny pana
Čondla. Ihned jsem s ní navázal kontakt a zde je hrstka jejích vzpomínek.
V Táboře 3. ledna 2005
Milý pane Kratochvíle
Pokud jde o Váš dotaz na pana Čondla, že jsou to vzpomínky už hodně dávno
uplynulé, mohou tedy být i zkreslené. Pan Čondl je spojen s pochoutkou, které jsme
říkali „mejdlíčko“. Pochoutku tvořil hranolek složený asi ze šesti různobarevných
vrstviček. Počet vrstviček se mohl lišit. Zdá se mi, že se mejdlíčka dělala i
jednobarevná. Každá barva měla i svou chuť.
Krámek pana Čondla se nacházel v Klokotské ulici. Vedle dveří vchodu byla malá
výloha. Do krámku se scházelo po několika schůdcích. Vzpomínám si, že místnost
44
měla klenutý strop. Na pultu stály sklenice s bonbóny.
Pan Čondl prodával cukroví i o jarmarcích na hlavním náměstí. Jeho místo se
často nacházelo blízko divadélka s bramborovými maňásky.
Jsou to, viďte, pane Kratochvíle, jen střípky, které mi utkvěly v paměti. Byla
jsem tehdy velmi malá a na Staré město mě přivedla cesta jen do kostela nebo na
výroční trh.
Vaše Marie Loudínová
Osamělost stáří
Úprk času se nezastaví. Jinak tomu nebylo ani v Kotnovské ulici č.134.
Obyvatelů ponenáhlu ubývalo. Nakonec v celém domě zůstal jen strýc Bohoušek.
Zůstat sám je těžké prp každého, ale ovdovělá žena si možná dovede pomoci lépe
než muž, který zůstane ve stáří úplně sám. Den za dnem, neustále sám, mezi
čtyřmi stěnami prázdného bytu...
Strýc stále sám být nechtěl a tak vysedával stále častěji v hostinci „U Zlatého
lva“ na náměstí. V té době mi již bylo 10-12 let. Hostinec „U Horů“, kam jsem chodil
každý večer tetě Pepičce a mamince pro půl litru piva se džbánkem, mívali ve středu
zavírací den. To jsem pak musel až „ke Lvu“. Strýc tam sedával na té samé židli u
toho samého stolu nedaleko výčepu. Nebyl tam sám, což si přál. Okolo seděli další,
stejně staří muži, mnohého z nich nepochybně postihl ten samý osud vdovství, a
doma to samé pusto a prázdno!
Koutkem oka jsem jej vždy zahlédl a cítil, že i on se na mne dívá... a já se hlupák
styděl projevit mu lásku! „Ten Čondl je ožrala“, bylo občas slyšet na ulici. Několikrát
jsem ho spatřil, jak se za tmy nejistým krokem vrací Klokotskou ulicí do ticha
prázdného bytu. Podnes, pokaždé, když si na strýce Bohouška vzpomenu, šíleně mě
to mrzí. Jak moc bych ho chtěl odposit. Proč neumíme projevit lásku, soucit, účast,
když je ještě čas...
19. březen
Bylo by škoda končit vzpomínky na všechny předrahé tváře na tak smutnou
notu.
19. březen, svátek všech Pepiček a Pepíků, býval u nás na Klášteráku velkou a
slavnou událostí. Byla každý rok dychtivě očekávaná a mohutně oslavovaná.
Jednou za rok se u nás najednou sešli všichni táborští příbuzní. Z Maredova vrchu
se dostavili gratulanti – sestra tety Pepičky, Mařenka se strýčkem Rudolfem.
Z Kotnovské přišli strýc Bohoušek s tetou Jůlinkou. Jednoho roku si Jůlinka
přála, aby bylo obzvláště veselo a objednala kapelu o dvou muzikanech! Harmoniku
a buben! Nedávno mi maminka vyprávěla, že když jsem byl malý, Čondlovi mi často
zpívali písničku, „Kupte kudly, kupte kudly“, která se mi prý tak hrozně líbila, takže
ji museli zpívat pořád dokola. Žel další slova té písničky neznám.
Ten slavný den se nikdy neobešel bez strýčka a tety Wágnerových, kteří se
45
k nám každoročně vypravili až z Vilové čtvrtě. Tetička Wágnerová byla žoviální
plnoštíhlá žena, která se hrozně ráda smála. Tak si na ni vzpomínám. Vždy byla
jako ze žurnálu, elegantní naušnice, okolo krku perly. Uměla péci výborné dobroty.
Po mnoho, mnoho let se znovu a znovu opakovala tato scéna. Napřed halasně a
s veselou vešla do pokoje teta. To aby otevřela dveře strýci, který měl své ruce plné.
Potom se tradičně objevilo luxusní pouzdro na hodně rozměrný a nákladný dámský
klobouk, za kterým nebylo strýce skoro ani vidět. V něm byl s tou největší péčí
dopravován obrovský tříposchoďový dort! Teta sama sebe rok za rokem tím
veledílem překonávala. Byl vždy úžasný a nesmírně výborný.
Strýc Otto byl starší obrýlený elegantní pán. Vlasy hladce zčesané dozadu.
Myslím, že byl tak o půl hlavy menší než korpulentní teta. Protože byl štíhlý vypadal
vedle ní jako střízlík. Zasmát se sice uměl též, ale většinou byl vážný. Skoro každý
týden, někdy i několikrát, se u nás zastavil při cestě z nákupu na kus řeči s tetou
Pepinkou, aby spolu probrali nejnovější světové události.
Maminka mi kdysi prozradila, že když jsem začal mluvit, volal jsem na strýce
Wágnera „Klindo“. I dnes, když vzpomínáme, je to pro mne i pro maminku pořád
Klinda Wágner.
Chic Parisiene
Wágnerovi nebyli v pravém slova smyslu příbuzní.
Avšak obě rodiny byly ve
spojení tak dlouho, že by
mne ani nenapadlo oslovovat je jinak než „strýčku“
a „tetičko“.
Otec strýce Wágnera byl
spolumajitelem, svou prvotřídní kvalitou dobře známé táborské pletárny, „Ješ
& Wágner“. Teta Pepička
tam pracovala v kanceláři
po dokončení obchodní
akademie. To bylo ještě za
Rakousko-Uherska. Starý pan Wágner viděl, že Pepinka je poctivá, pracovitá,
zodpovědná síla, na kterou je ve všem naprosté spolehnutí. Proto později došlo
k partnerství jeho syna, tedy strýčka Wágnera a tety Pepinky při otevření módního
salónu „Chic Parisiène“ – „Fešná Pařížanka“. Ta byla v pasáži na hlavní třídě, oproti
Zemědělské akademii.
Tento módní závod byl tehdy v Táboře něco převratného! Ten vedl jen tu nejvyšší
kvalitu dámského apparelu, od prádla a veškeré luxusní oblečení až po dokonale
sladěné doplňky, kabelky, klobouky, střevíčky a bižutérii. Žena, která odtud vyšla,
byla jako ze žurnálu! Nové kolekce tuzemské i zahraniční módy se objevovaly ve
výkladních skříních každého jara, léta, podzimu a zimy. Kvůli výběru těchto kolekcí
se zajíždělo na módní přehlídky do Prahy, někdy i do zahraničí. Obsluha a
pozornost vůči přání zákazníka byla naprosto bezkonkurenční. Podnik „Chic
46
Parisiène“ měl zvuk a stal se legendou! Ještě dnes, po více než půl století, naleznete
v Táboře pamětníky, kteří tento exkluzivní závod a slečnu Jožku Kaplickou a pana
Otto Wágnera pamatují.
Teta Pepinka měla za těch časů foxteriéra Míšu. Ten prý rád po celé hodiny
způsobně vysedával ve výloze. Tam prý vypadal jako ten pejsek u trouby starého
gramofonu na obalech desek firmy „His Master’s Voice“. Když jsme se tam občas s
maminkou zastavili, chtěl jsem též do té výlohy za Míšou. To mi byly necelé tři roky
a nic z toho si nepamatuji. Míšu jednoho dne přejelo auto na přechodu u Grandu,
když se s tetou navečer spolu vraceli z krámu.
„Chic Parisiène“ by byl prosperujícím podnikem patrně podnes. Možná i s celou
řadou filiálek. Za jednoho sychravého únorového rána se však stalo, že muži s
červenými páskami na rukávech a s puškami přes rameno napochodovali na
nádvoří pražského hradu. Zanedlouho se na balkóně u mikrofonu objevil Klement
Gottwald s oznámením, že od toho okamžiku začíná v zemi „vláda lidu“, že
soukromé podniky se stávají státním majetkem s okamžitou platností.
Zde za mořem jsou oblíbeny příběhy „rags-to-riches“ čili „z hadrů k bohatství“.
Vybudovat úspěšný podnik a získat si důvěru a respekt klientely trvá celá desetiletí
vytrvalé píle a práce, často dvanáct a více hodin denně. Někdy se však může stát, že
v několika minutách to může být obráceně „riches-to-rags“, a často vůbec ne vaší
vinou.
Legionáři a dršťková polévka
Když dědeček zavítal k nám do
Tábora, rád se sešel se svými
bývalými spolužáky, kamarády a
vrstevníky. Vidím je, jak se spolu za
slunných letních dopolední zvolna
ubírali v pěti či šestistupu po
náměstí, po Klášteráku nebo po
horní cestě na Sadech. Někteří s
fajfčičkami, někteří o holi, všichni
však, jako všichni staří dědové, s
jednou či oběma rukama za zády.
Pan Tomek, Srnka, Permedla,
Mrázek, Bejšovec, Bréda, Korbel,
Móz a další, jichž jména a podoba se
mi už vytrácí…
Druhou věcí, kterou by si
dědeček za svých občasných návštěv
ani za nic nenechal ujít, byly
přesnídávky
v
maličké
jídelně/kuchyňce/bytu pana Gusty
Mrázka. Na Starém městě byl znám
jako „Polívčička“ Mrázek. Snad
jediným pokrmem na neexistujícím
jídelním
lístku
byla
dršťková
polévka s krajícem chlebem. Musela
47
být skvělá, jinak by se sem dědové každý den netáhli jako švábi na pivo. Matně si
vzpomínám, že mě dědeček jednou do té zšeřelé místnosti vzal ssebou.
Pan Gusta Mrázek a můj dědeček se dobře znali už od dětství. Oba byli legionáři.
Mezi legionáři existovalo přepevné pouto, které je spojovalo a provázelo po celý
zbytek života. Jeden za druhého by dal život. Vzájemně si tykali a oslovovali se
„Bratře“. Zdravili se pozdravem „Na zdar!“ Často zůstávali v písemném styku. Po
dědečkovy se zachovaly dvě takové písemnosti, pohlednice. Psali je legionáři,
vracející se domů do vlasti z rúzných světových bojišť první světové války:
Pan Alex Pelton
Tabor, Bohemia
Port Arthur, 9. prosince 1920
Srdečný pozdrav z bývalé ruské pevnosti Port Arthur, Mandžurie. Odjíždím přes
Filipíny do Barcelony na palubě lodi „S.S. Eastern Cloud“. Jak se máš? Piš, jak se
věci mají v Čechách. Piš hned na adresu c/o American Consul, Barcelona, Spain.
Budu v Barceloně asi 9. února.
Na zdar!
Republ. Czechoslovakia
Pan A. Pelton, Tabor, Kotnovska ul. 134
Tvůj Frant. Jansa
Lublin, 3. leden 1920
Milý bratře! V tomto Novém roce Vám přeji hodně zdraví a Boží požehnání.
Pojedu tento měsíc do Prahy. Uvažuji kde asi jste? V Praze, neb již na cestě do své
druhé, lepší vlasti? Zda na shledanou na Aljašce, neb snad až v Království
Nebeském?
Srdečně Vás zdraví L.Z.
V mé mysli je pan Gusta Mrázek postavička jako vystřižená z Williama Saroyana
či Johna Steinbecka. Přečtěte si třeba Steinbeckovu „Na Plechárně“, a hned budete
vědět o čem mluvím.
Když si ho dnes snažím vybavit, zdá se mi, že s tou svojí uprtlanou zástěrou,
utěrkou a viržinkem mezi zuby by nádherně pasoval na divoký západ, do éry, kdy
ještě nebyly železnice, kdy stáda, určená na porážku, musela být hnána z rančů na
jatka. Říkalo se tomu „cattle drive“. Byla to každoroční akce, na kterou každý
majitel ranče najímal desítky kovbojů, jejichž úkolem bylo přepravit tisícihlavá
stáda z pastvin rančů do ohrad u jatek nejbližšího města. To však mohlo být
vzdálené na stovky mil a cesta pak mohla trvat po celé týdny či dokonce měsíce.
Kovbojové byli v sedlech nepřetržitě od slunka východu (sunup) do slunce
západu (sunset). Byla to práce velmi namáhává a kovbojové museli dobře jíst. Proto
nedílnou součástí každé cattle drive byl kuchař a jeho „chuckwagon“ – pojízdná
kuchyně v bryčce s plachtou, tažená klidnou kobylkou.
Kuchař musel vstát ještě za tmy, několik hodin před ostatními, rozdělat oheň či
roztopit svá kamínka a uvařit vydatnou kovbojskou snídani. Ta sestávala povětšině
z „baked beans“ (fazolí), slaniny (bacon), vajec (eggs) a galonů horkého černého kafe.
V kotli se vařily fazole, na pánvích se smažila slanina a volská oka, v obrovské
48
konvici bublala hustá černá káva. Na východní obloze se objevil proužek světla,
hvězdná obloha pohasínala a nádherná vůně snídaně se nesla nad spícím táborem.
Když už ta kovboje neprobudila, kuchař začal mlátit železem do zavěšeného kusu
kolejnice nebo pánve a halekal, „Come and get it!“
Až do nedávna jsem nevěděl, že při vaření skutečně „pravého“ kovbojského kafe
se mají do konvice přidat, věřte či neveřte, skořápky od vajec! Nevím však zdali se ve
vodě rozvaří, nebo se kafe před pitím přecedí? Nebo se to pije i tak? I really don’t
know.
Jak náramně by se pan Gusta Mrázek do takového obrazu hodil! Nebo do éry
Zlaté horečky, tam nahoru na sever na Yukon a Klondike. Vidím ho, jak má na
zádech naložená plechová kamínka a ranec nádobí a kuchyňského náčiní, jak se s
tisíci dalších mužů trmácí do strmého svahu na Chilcoot Pass na strastiplné cestě
ze Skagway do Dawson City.
Nechť mi čtenář laskavě
promine,
že
tuto
část
vyprávění dokresluji dobovými fotografiemi z tohoto
legendárního Zlatého opojení (1897-1899), jelikož fotografii pana Gusty Mrázka se
mi dosud nepodařilo sehnat.
Když ty tisíce, zlatým
práškem a nuggety poblouzněných mužů dorazily na
Klondike, bylo už skoro po
všem. Utřeli nos. Tisíce jich
bezcílně bloumalo po ulicích
Dawson City, protože všechna dobrá rýžoviště byla buď
zabraná, nebo již vyrabovaná. Škrábali se za uchem
a uvažovali, jak se odtud
dostat domů. Za malý zlomek původní ceny se hromadně zbavovali vy bavení, za
kterou „outfit“ před cestou v San Franciscu nebo Vancouveru zakoupili.
Obchodníčci, překupníčci a děvčata, dělali booming business. Stejně tak majitelé
malých jídelen, protože ať se děje co se děje, jíst se musí. Proto podnikavý Gusta
sem nevlekl ty kamínka nadarmo!
Jak již bylo řečeno výše, pan „Polívčička“ provozoval svoji maličkou jídelnu. Toto
unikátní zařízení se nacházelo jen několik kroků od Žižkova náměstí, ve Špitálské
ulici. To je ta, která vychází z náměstí na severní straně vedle restaurace „Beseda“ a
odtud vede na náměstíčko Špitálské a posléze na Dobytčí trh. Když se tudy vydáte
po několika krocích po levé ruce spatříte, jak jeden dům nedodržuje zákryt s
ostatními, ale asi o dva, tři metry vyčuhuje ven, čímž se se vytvořilo malé
zákoutíčko. Právě z toho byl vchod do kulinářského zařízení Mrázkova. To bylo tak
malé, že tady za mořem by se mu říkalo „hole-in-the-wall“ (díra ve zdi). Dnes je ten
vchod zazděn, stejně jako vchod do někdejší holičské oficíny pana Permedly v
Křížkově ulici.
49
Velikost jídelny však nehraje roli,
je-li
nabízený
produkt
zákazníky
oblíben a neustále vyhledáván. Tomu
tak v případě pana Gusty bezesporu
bylo. Každé ráno kolem desáté postával
na rohu „U Besedy“, zvolna pokuřoval
viržinko a vyhlížel své zákazníky, o
kterých si byl jist, že již každým
okamžikem se začnou trousit z uliček
do náměstí.
Mám ho před očima coby hubeného
mužíka s kudrnatými, snad trochu
narezlými vlasy, jak tam stojí a vyčkává
své zákazníky, opásán kdysi snad bílou
zástěrou. Ale zástěra je však od toho,
aby se do ní při vaření utíraly ruce a
proto přece nemůže oplývat bělostí!
Ačkoliv byl, stejně jako převážná většina
jeho klientely, již skoro sedmdesátníkem, v jeho pohybech a držení těla
bylo stále něco chlapeckého.
Rád bych býval napsal o této fascinují osobě ještě něco víc, ale nic jsem už
nevěděl. vím. Když pojednou se mi z neočekávaných míst dostala hrst dalších
střípků.
Hledaná věc se někdy najde, kde byste ji nikdy nehledali
Nikdy jsem už
nedoufal, že bych
se o „Polívčičkovi“
mohl ještě něco
dozvědět. Vždyť tolik vody od těch
časů uplynulo. Donedávna jsem ani
nevěděl, že se prvním jménem jmenoval Gustav. Stala
se však zajímavá
věc, a zas to bylo
spojeno s jídelnou
a jídlem!
Náš dospělý syn
Martin žije již řadu
let v Manitobě, kde se seznámil s Marcií, která je nyní naší snachou. Žijí v malém
městečku až na druhém konci provincie, skoro na hranici se sousedním
Saskatchewanem, mezi farmáři a Indiány. Několikrát za rok se však vydají navštívit
Marciiny rodiče do Winnipegu. Otec Marcie se jmenuje Joe, jako já. Ten se dvěma
dobrými kamarády po léta udržují tradici, malou pánskou jízdu. O sobotních
50
ránech si zajedou z předměstí dolů do města, do jedné malé restaurace, na dobrou
„kovbojskou“ snídani. Ta je tady ještě lepší, než mívali ti kovbojové „on the range“,
samý cholesterol. Každý kardiolog vás vystraší k smrti! Ale ta bašta!
Pláty smažené slaniny, volská oka, fazole s kečupem, do zlatova orestované
brambory, topinky s máslem, pomerančový džem a zeleninový džus. Pohádka! Vše
se musí pochopitelně zapíjet galony kafe! Paní hostinská neustále dolévá. Jak
nádherně se přitom klábosí! Sám jsem to později s těmito chlapci zažil.
Jednou vzali na snídani Martina ssebou. Při servírování ho Joe představil
majitelce restaurace. Během řeči se Martin dozvěděl, že paní emigrovala do Kanady
z Československa. Nastala následující zajímavá konverzace:
Martin: Tam to znám. Když jsem byl malý, byl jsem tam u babičky“
Paní majitelka: „A kdepak to bylo?“
Martin: „V Jižních Čechách, v Táboře. Můj táta je z Tábora.“
Paní majitelka: „Cože? Z Tábora? Já jsem taky z Tábora, ze Starého města.“
Martin: „Táta taky. Babička bydlí na Klášteráku.“
Paní majitelka: „To snad není možné! Tam jsem chodila do školy.“
Martin: „Táta taky.“
Martin mi to hned volal,
„Daddy, tomuhle nebudeš
věřit…“
Bay Company.
Když jsme za nějaký čas
Winnipeg navštívili, setkali
se Táboráci, kteří o sobě
nevěděli, osobně. Bylo to za
krásného slunečného rána.
Dali jsme si sraz na
soutoku dvou legendárních
řek – Red River (Červená
řeka) a Assiniboine River. V
historii objevování Kanady
je tento soutok, též zvaný
„The Forks“, významným
bodem. Na druhém břehu
kdysi stála pevnost Upper
Fort Garry slavné Hudson
Bylo to hezké setkání. Poznali jsme se, zavzpomínali na dětství na Starém městě,
na společnou školu a učitele, a probrali spoustu věcí. Manželé Rozporkovi měli
radost z krabice starých fotografií, které jsme přinesli k prohlížení, a též z toho, že
sepisuji vyprávění o starých časech v těch našich končinách. Svěřil jsem se, že
shromažďuji vzpomínky na někdejší sousedy, nezapomenutelné figurky, a že
hledám staré fotografie a historky.
„Kde jste paní Jano bydlela“, optal jsem se. Když řekla, že v dětství bydlela na
Špitálském náměstí, už jsem se chtěl optat, „Tak to jste určitě musela znát
„Polívčičku“ Mrázka! Já si už dlouho marně lámu hlavu, kde o něm něco víc
51
vypátrat“, když ona sama začala, „Neznal jste Pepo náhodou Gustu Mrázka? Toho,
co vařil pro dědy ze Starého města ve Špitálské ulici dršťkovou polévku?“ Tak to
jsem si sedl na zadek!
S dcerou Mrázkových si prý hrávala a byla u nich jako doma. Hrnce, pokličky a
naběračky snad nikdy nepoznaly mycí dřez. Ale proč něco umývat, když se v tom
bude zas hned něco vařit. To přece dává smysl, ne? A dědům to možná šmakovalo
ještě víc.
Hned za krámkem se vešlo do ložnice, kde na jedné z postelí ležela neustále
připravená kompletní legionářská uniforma, včetně přilby, šavle a všech
vyznamenání. To prý pro případ, že „by to ruplo“ a bylo by třeba ihned vyrazit do
ulic!
Post scriptum
Před několika dny došel dopis ze Sezimova Ústí s vánoční gratulací od paní
Mileny Keményové, kamarádky z dětství. Píše, že nyní před svátky se byli s
manželem zas po dlouhé době podívat na Starém městě, že většina domů je krásně
opravených, že tam kde jsme si hráli jako děti to už ztěží poznala…
A nyní pozor, cituji z dopisu:
Představila jsem si, že by se na náměstí, mezi Besedou a Obřadní síní, objevil
pan Gusta Mrázek. Velkou zástěru, ruce v bok. Z kapsy by mu čouhala utěrka až ke
kolenům. Pozval by nás dál, rukou nabral drštky do hliníkové bandasky a vše pak
zalil vroucí polévkou. Byla to vůně s česnekem a majoránkou. Nebo by nabídl něco z
nabídky toho dne: pajšl na smetaně, ledvinky na šalvěji, vepřové srdíčko na špeku,
vepřové jazyky s křenem, zadělávané drštky, bílou nebo černou zabijačkovou
52
polévku, játra s rýží, jaternice nebo jelítka se zelím a bramborem, guláš s knedlíkem
nebo chlebem. Utěrkou by otřel své ruce, upocené čelo, bandasku a s úsměvem a
poklonou by nás vyprovodil ven. Nad dveřmi by zazvonil zvonec a mé pohádky by
byl konec.
Ani nevíš, milá kamarádko, jakou jsi mi udělala radost, to byl nejhezčí vánoční
dárek! O tom, že „Polívčičkova“ jídelna nabízela tak rozličný sortiment jídel, jsem až
do této chvíle neměl ani ponětí! Já měl stále za to, že dršťková polévka byla jen
jedinou nabídkou dne.
Oakville, Ontario, Kanada
30. prosince 2006
53