kapverďané – národ v rozmachu

Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
KAPVERĎANÉ – NÁROD V ROZMACHU
Jan Klíma
Půvab našeho světa nespočívá v masové unifikaci, nýbrž naopak v různosti lidí,
názorů a kultur. Také proto je užitečné představit jeden z malých národů, jejichž nepochybná
identita
vznikla
z rozmanitosti.
Obyvatelé
Kapverdských
ostrovů
nejsou
v málo
frekventovaném koutě atlantské ostrovní „Makaronésie“ u afrických břehů zdánlivě ničím
nápadní, a přece obohacují mezinárodní společenství mnoha jedinečnými a sympatickými
rysy. Možná ztělesňují jeden z modelů budoucího vývoje globalizovaného lidstva.
Trocha historie
Když portugalští kapitáni Diogo Gomes a António da Noli v roce 1460 pozorovali
prvních pět ostrovů archipelagu ležícího asi 500 kilometrů západně od afrického Zeleného
mysu, neviděli nikde živou duši. Možná se sem kdysi někdo z černého kontinentu dostal, ale
neusídlil se zde. Tajemný nápis na severozápadě ostrova São Nicolau, kterým někteří vědci
chtěli podpořit „wolofskou teorii“ o osídlení ostrovů z území nynějšího Senegalu, dávno
oddrobila z měkké skály větrná eroze. Ostatně černošské státy vznikaly téměř vždy
v africkém vnitrozemí, z Maroka či jiného arabsko-berberského území bylo na ostrovy
daleko, ani Guančové z Kanárských ostrovů nebyli schopni mořeplavby, a tak není divu, že
malebná sopečná skaliska zůstala do svého využití Portugalci vyhrazena jen slunci a větru.
Rytíř prince Jindřicha Mořeplavce (1394-1460) Diogo Afonso objevil na přelomu let
1461-1462 většinu zbývajících ostrovů. Suchému souostroví se pak začalo dost nevhodně
říkat podle vzdálené senegalské výspy „Ostrovy Zeleného mysu“ (Ilhas de Cabo Verde).
V době počínající horečky objevitelských a obchodních plaveb Atlantským oceánem volala
strategická poloha sopečných skal na stále frekventovanějších námořních cestách po
vybudování mořeplavecké zásobovací základny. Proto dostal infant Fernando, syn krále
Duarta, úkol poslat na ostrovy první osídlence. Koncem roku 1462 přišlo několik prvních
rodin na ostrov Santiago. U jednoho z mála pramenů v ústí protáhlého kaňonu do přirozeného
přístavu, který popsali jako „velký, ale málo čistý a chráněný před větry,“ založili osadu
nazvanou podle přírodní konfigurace Ribeira Grande (Velké řečiště, Velký kaňon).
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Tak začalo soužití lidí, kteří si říkali Portugalci, ale ve skutečnosti byli od začátku
přepestrou společností. Mezi portugalskými vyhoštěnci (degredados) se usídlili janovští a
nizozemští dobrodruzi, zajatí „Mauři“ z Maroka, brzy tu našli prostor k obchodu sefardští
Židé. Jestliže tato základna měla pomoci proplouvajícím lodím, musela nabídnout potraviny
posádkám i perspektivu prosperity vlastním osadníkům. Práci měli zastat afričtí otroci;
černoši se postupně stali daleko lukrativnější obchodní komoditou než barvířský lišejník
urzela nebo olejnatá rostlina purgueira vhodná k výrobě mýdla. Portugalské plantáže na
ostrovech São Tomé e Príncipe a především cukrovarnictví u břehů portugalské Brazílie si
žádaly pracovní sílu; z Kapverdských ostrovů se stalo překladiště otroků a výnos z námořního
obchodu udělal často z ostrovních usedlíků (moradores) boháče.
Balantové, Pepelové, Bidžagové a další černoši z blízkého pobřeží, kterému se právě
podle ostrovů říkalo Rios de Cabo Verde, později i černoši z Konga, Ndonga a dalších
pobřežních končin jihozápadní Afriky přicházeli jako nekulturní barbaři (boçais) na
Kapverdy. Už „aklimatizovaní“ ladinos je naučili rozumět portugalským povelům, páni je
poučili o křesťanství a slušném chování. Teprve pak se otroci vydávali na cestu bez návratu,
nejčastěji na cukrovarnické velkostatky (engenho) v Brazílii. Někteří Afričané se však na
ostrovech natrvalo usadili (naturais) a ti, kteří nechtěli pro své pány pracovat, prostě utekli do
divočiny a stali se „tuláky“ (badius).
Na ostrovech jako přestupní stanici se střídali obchodníci, kapitáni, správci i duchovní,
především však Afričané. Obecný nedostatek bílých žen řešili běloši styky s černoškami.
Rychle přibývalo „synů země“ – mulatů, které jejich bílí otcové uznali za právoplatné
potomky a dědice. Mulati nebo svobodní černoši z Kapverd (zvaní lançados nebo tangomaos)
brzy čile obchodovali s pevninou a často sami vlastnili otroky. Právě oni zůstávali nastálo a
snažili se zúrodnit a prospěšně využít svou zemi. Tak se přes všechny úřední rasistické
kastovní představy na ostrovech rodil nový smíšený národ. Každý, kdo tu chtěl žít a uměl
překonávat dlouhá období zničujícího sucha, byl vítán a vážen.
V bojích s piráty i se skoupou přírodou se dotvářel také nový jazyk. Do úřední
portugalštiny přibylo mnoho afrických pojmů i gramatických úprav. Vzniklo crioulo –
kapverdská kreolština, která stejně jako krev spojila dvě rasy a dva kontinenty do jediného
životaschopného novotvaru. Rozmanité lidi stmelilo také křesťanství. I ono dostalo řadu
afrických rysů, které se však organicky sloučily s mystickým iberským pojetím katolického
Boha.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Trocha statistiky
Přes pohromy sucha, které často vyhubily až čtvrtinu obyvatel (poslední taková vlna
ničila ostrovy v letech 1946-1948), dokazovala smíšená komunita svou vitalitu. Evropský
sklon k racionalitě a africký emocionální optimismus ji vždy vyzvedly z úpadku k novému
rozmachu. Vlastní jazyk a vlastní kultura, jejímž hlavním pokladem je kromě kreolského
jazyka a poetičnosti také neobyčejná muzikálnost, posilovaly v novém národě lásku ke
skoupé, ale malebné vlasti. Společenství se stabilizovalo do té míry, že v roce 1974 odmítlo
pokračovat ve spojení s Portugalskem. Nezávislost vyhlášená 5. července 1975 definitivně
potvrdila, že z hluboce pociťované specifické identity vyrostl nový svobodný národ.
Podrobné sčítání lidu provedené v roce 2000 ukázalo, že na ostrovech žije 434 625 lidí
(odhad k roku 2004 činí 450 000 obyvatel). Průměrná hustota 108 lidí na čtvereční kilometr
mnoho neříká: přelidněný hlavní ostrov Santiago a samotná živá metropole Praia s téměř 120
000 obyvateli představují hlavní koncentraci, zatímco severozápadní ostrov Santo Antão i
pohledný ostrov São Nicolau se vylidňují. Demografové si z průměrného věku populace 17,3
let dokážou odvodit skutečnost obrovské populační exploze. Průměrná kapverdská žena má
5,6 dětí, celková natalita činí vysokých 29,3 promile. Přebytek obyvatelstva odedávna
odčerpávalo masové vystěhovalectví – v Nové Anglii poblíž Bostonu v USA žije asi stejný
počet Kapverďanů jako ve vlasti, mnoho se jich usadilo Portugalsku i jinde v Evropě, další
caboverdianos zůstali na rovníkových ostrovech São Tomé e Príncipe, kam jezdili za prací.
Ale protože všichni včetně vystěhovalců milují svou vlast, která už dnes nehrozí hladomorem
ze sucha, většina dnešních dětí by chtěla doma zůstat. A tak zatímco Evropa stárne, otcové
Kapverdské republiky si lámou hlavu, jak zaměstnají, umístí a nasytí houfy dětí, které při své
radostné vitalitě brzičko přivedou na svět další houfy dětí.
Populační explozi podporuje také nepevná rodina. Jen 16,7 % lidí je skutečně ženatých
a vdaných. Ostatní žijí ve „faktickém svazku“ (česky „na divoko“), nebo v naprosté svobodě
střídání partnerů – tedy jako svobodní. Na lásce k dětem to nic neubírá, ale matkám, které ve
většině případů přebírají péči o potomky, to přináší existenční starosti. Otcové jako motýlci
přelétají na další a další lákavé květy a se zajištěním partnerek či potomstva si obvykle
nedělají starosti. Výchova, městský život a snahy o profesionální vzestup jen pomalu
poevropšťují tyto africké zvyky.
Kromě těžby soli, rybolovu a služeb souvisejících s rozvíjející se turistikou nenabízejí
ostrovy mnoho možností zaměstnání. Není divu, že hlavním sociálním, ekonomickým i
politickým problémem je dnes nezaměstnanost. Oficiální statistika milosrdně nepočítá ženy
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
v domácnosti a majitele nepatrných suchých políček mezi lidi bez práce, a tak udává „pouze“
17,4 % nezaměstnaných. Skutečnost je mnohem tíživější, samotní statistikové se prořekli,
když mezi obyvatelstvem od 10 let výš zařadili 174 644 (41 %) lidí do „aktivní“ populace a
255 051 (59 %) lidí mezi „neaktivní“.
Kdo zná Afriku, ten ocení postupující pokrok ve vybavení kapverdských domácností.
Až neuvěřitelně zní na „ostrovní Sahaře“, že 24,8 % kapverdských domácností bere vodu
z hygienicky sledovaného veřejného vodovodu, že 38,7 % jich má slušný, možná splachovací
záchod. Také 33,5 % ledniček znamená pod žhavým sluncem poměrně vysokou hygienu
stravování stejně jako běžně dostupná balená voda. „Úroveň komfortu“ jako statistická
položka se zatím prudce liší na venkově žijícím jednoduše a ve městech fungujících po
evropsku. Nepochybně však stoupá. Za některými údaji se však skrývá zdejší typická tajenka
– jestliže má 7,3 % rodin automobil, je to na Afriku vysoké číslo, ale zdrojem jsou ve většině
případů příbuzní z USA.
Ve statistikách nenajdete údaje o rasové příslušnosti. Ve smíšeném národě by se také
taková fakta obtížně zjišťovala. Většina z asi 2-3 % (?) „čistých“ bělochů má v sobě kapku
černošské krve. Každý z asi 30 % (?) „černochů“ by někde proti proudu rodinné genealogie
odhalil bělošského vetřelce. Rozmanité čokoládové a kávové odstíny pleti převažují, třebaže
na Santiagu jsou lidé obecně tmavší a na São Vicente nebo na ostrově Brava světlejší.
Kolik Afriky, kolik Evropy?
Ve zdánlivé izolaci se vyvinul pozitivní kapverdský kosmopolitismus. Neviditelná
historická a jazyková pouta vážou ostrovní národ k rozlehlému lusofonnímu světu. Brazílie je
geograficky blízko, brazilští turisté, lektoři či podnikatelé přijíždějí velmi často, nekonečné
brazilské televizní seriály – brazilská portugalština (brasileiro) je srozumitelná, třeba
vzdálená od evropské i kreolské portugalštiny – dojímají i kapverdské diváky. Zahraniční
portugalský televizní kanál RTP África přináší denně zprávy z Angoly, Mosambiku, ostrova
svatého Tomáše, z nesmírně blízké Guineje-Bissau, kam dříve jezdívali Kapverďané jako
úředníci a správci, i ze vzdáleného Východního Timoru. Portugalsko, bývalý koloniální pán,
je bez výčitek chápáno jako nejbližší partner, který dodává balenou vodu značky Luso nebo
Caramulo stejně jako knihy a napínavé televizní přenosy fotbalových zápasů; v Portugalsku si
zaručeně zahraje každá z četných kapverdských hudebních skupin při častých festivalech,
v Portugalsku lze díky ochotným sponzorům vydat kapverdskou knihu nebo desku.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Korektní styky směřují z Kapverd na všechny strany. Západoafričané tu jsou vítáni
jako přátelé či prodejci kontinentálních suvenýrů, před občanskou válkou utíkají na Kapverdy
obyvatelé rozhárané Guineje-Bissau, před chudobou Senegalci, obrovské výdělky tu každému
bělochovi nabízejí na ulici nigerijští podvodníci. Snad ještě konstruktivnější jsou kontakty na
Evropu. Španělé nákladně opravují pevnost nad Ribeirou Grande, která vznikla koncem 16.
století za panování Filipa II. nad světovým španělsko-portugalským soustátím. Francouzi a
Angličané otvírají svá kulturní střediska. Lucemburčané postavili celou obytnou čtvrť v São
Filipe na Fogu a zaplatili elektrifikaci ostrova Santo Antão. Italové, Němci i Rusové se čile
chápou turistického podnikání, mnohdy na úkor samotných finančně slabších Kapverďanů.
Navíc se jako bezkonkurenční obchodníci na ostrovech prosadili Číňané; čínský obchod
najdete v každém větším městečku, levné asijské zboží úspěšně konkuruje evropskému,
čínská vláda velkoryse sponzoruje veřejné stavby v městských centrech.
A tak se pod vlivem všech těch pestrých kontaktů i tradic vtírá neustále přetřásaná
otázka: jaký podíl připadá v kapverdské národní identitě na Afriku, jaký na Evropu? Smysl
otázky není vůbec rasový, nýbrž kulturně civilizační. A protože nový národ dostal z obou
kontinentů svého původu hodně darů, lze na otázku odpovědět různě. Jeden vysoký politik si
nedávno dovolil napsat do novin: Kapverďané jsou mulatský národ atlantské orientace bližší
Portugalsku než černé Africe. Oponující žurnalisté okamžitě rozpoutali kampaň, v níž hájili
africkou podstatu národa. Každá z takových diskusí tiše skončí známým konstatováním:
v ostrovním národě je přítomna Afrika i Evropa, černošská i bělošská mentalita a kulturní
tradice.
Návštěvník si to může ověřit na každém kroku – a právě proto mu Kapverdy
připadnou zajímavé, pestré a mnohotvárné. Město Assomada uprostřed ostrova Santiago
nemůže být afričtější; tělnaté černé tety s balíky na hlavách, hlučná tržiště, velkoryse
přehlížený nepořádek pod horkým sluncem, to jsou scény jako vystřižené odkudsi z Dakaru
nebo Konakry. Mindelo na ostrově São Vicente naopak prozrazuje anglický vliv. Britové tu
kdysi zřídili zauhlovací stanici pro své parníky plovoucí Atlantikem a jejich společnosti
vtiskly přístavnímu městu i s celým zázemím suchého ostrova spořádaný evropský ráz. Není
divu, že se v Mindelu v letech 1932-1939 dařilo dokonce i sokolské organizaci založené podle
československého vzoru. Budete-li putovat nádherným ostrovem São Nicolau, najdete i
v poslední vesnici africký kamenný mlýnek, ale také světlé mulatské obyvatele v evropském
oděvu; ženy v šátku kráčející v neděli do kostelíka v malé ostrovní metropoli Ribeira Brava
připomenou nejspíš jen trochu tmavší venkovanky z portugalského Alenteja.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Kapverdské ostrovy jsou africkou zemí přijímající evropské, ba i americké a asijské
podněty jako obohacení a potvrzení vlastní identity. Žádný z cizích vlivů se neprosadil jako
kladivo na vlivy jiné; ani ideologické hádky ničící Evropu v posledním půlstoletí a
přecházející ve světě do nového tisíciletí nejsou na Kapverdech víc než globální šum, který se
odrazí od špičatých kopců do atlantského prostoru. Lidé tu nikdy nepropadli nenávisti a
vzájemnému pronásledování, protože si podvědomě uvědomili pomíjivost a omezenost všeho,
co různé doby a různé mocnosti absolutizují.
Není vlastně mnoho co dodat k charakteristice, kterou kdysi vyslovil vzdělaný
portugalský ministr kolonií Adriano Moreira: Lidé, kteří se zde usadili a jejichž smíšením
vznikl národ portugalskojazyčných Kapverďanů, všichni přišli ze vzdálených zemí svého
původu. Jako nejvýraznější představitelé tropické portugalské kultury byli pohybliví
Kapverďané vždycky vynikajícími zprostředkovateli této kultury a prokázali neocenitelnou
službu rozšíření portugalského ducha do Guineje, Angoly a na São Tomé. Jejich schopnost
vcítit se do nejrozmanitějších kultur, jejich talent dosáhnout účinného a plodného soužití
národů a životních filosofií pocházejících z nejrůznějších končin jsou vyjádřeny dvojjazyčností
Kapverďanů…
Kompliment závěrem
Ve staletých zápasech s nájezdníky, přírodou, žízní, chorobami i kolonialismem získal
nepočetný mulatský národ pozoruhodné vlastnosti. Lidé si museli pomáhat přežít, a tak
zavrhli rasismus a náboženskou intoleranci. Hlubokou schopnost soužití (convivência)
s kterýmkoli slušným člověkem dodnes dokumentují třeba řady židovských náhrobků
uprostřed katolického hřbitova v Praii. Pohodoví Kapverďané překonali izolaci v moři
pohybem po trasách lodních i leteckých linek; protože jsou otevření širému světu a rádi se
pochlubí půvaby své země, dodnes vítají nově příchozí včetně rozmařilých turistů s otevřenou
náručí. Základní pojem kapverdské kreolštiny morabeza znamená pohostinnost, přátelské
jednání, otevřenou upřímnost ke každému, kdo přichází s dobrými úmysly.
Zatímco černý kontinent se zmítá v krutých bojích, převratech a bídě, Kapverďané
v těsné blízkosti krizové západní Afriky žijí naprosto mírumilovně. Válka se tu nikdy nevedla
už proto, že to na rozeklaných sopečných ostrovech nebylo technicky možné. Také
dekolonizace, která mnohdy rozvrátila formálně svobodné africké státy, tady proběhla v klidu.
Není divu, že evropská a americká rozvojová pomoc míří často na Kapverdy u vědomí toho,
že tady nebude rozkradena nebo zneužita. Malá republika nemá větší problémy se získáváním
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
zahraničních investic, i když se kapitál spotřebuje spíš na sociální zabezpečení (nevýstavnější
budovou každé obce je škola!) než na ekonomický rozvoj některého konkrétního odvětví.
Klidní a optimističtí Kapverďané dokonce strávili i demokracii, která je – řekněme si to
upřímně – ostatní Africe poněkud cizí; po volbách tu nevypukají občanské války, nýbrž
proběhne nevzrušené střídání malých vůdcovských skupin soustředěných kolem několika
politických stran. Ty si sice rády ledacos vyčítají, ale nečiní tak agresivně nebo zlovolně.
Kapverdská republika může právě kvůli svým milým a hodným lidem prodat to, co jí
osud nadělil: krásné hory na malebných ostrovech, bohaté a čisté moře všude kolem
sopečných vrcholů vyčnívajících z vody, písečné pláže v Santa Marii na Salu či v Tarrafalu na
Santiagu, nezapomenutelné túry po kopcích včetně výstupu do dýmajícího kráteru sopky Pico
do Fogo na ostrově Fogo, skvělé potápění do prosluněných hlubin mezi želvy a žraloky
obrovské, úžasné surfování na vlnách Atlantiku. Ani milovníci historie nepřijdou zkrátka:
mohou obdivovat mohutnou pevnost Svatého Filipa nad někdejší Ribeirou Grande zvanou
dnes Cidade Velha – Staré Město, „manuelský“ pranýř na náměstíčku v této první bělochy
založené obci v Africe, mohou navštívit i neblaze proslulý koncentrační tábor, který dal
v Chão Bom poblíž Tarrafalu na Santiagu zřídit diktátor Salazar pro své politické odpůrce
z Portugalska i kolonií. Poklidné koloniální městečko São Filipe na Fogu, zachované padrões
(sloupy s portugalským znakem, které kdysi vyhlašovaly nárok na pobřeží) a stojící pomníky
portugalských objevitelů a guvernérů (jak výjimečné ve srovnání s Angolou nebo
Mosambikem!) dokumentují moudré přesvědčení Kapverďanů, že by bylo krajně pošetilé
pokoušet se měnit minulost. Kapverdy se dnes staly tajným tipem turistů, kteří nepotřebují
nejluxusnější ubytování, zato chtějí prožít nádherné dny v malebné a zajímavé zemi mezi
dobrými lidmi, v čisté přírodě pod stálým sluncem, jehož intenzitu zmírňují vody oceánu.
Nejhlouběji se každému návštěvníkovi souostroví vryje do paměti úsměv zdejších lidí,
tklivá píseň morna doprovázená kytarou, heligonkou, houslemi nebo třeba nožem jezdícím po
kusu železa. Jak se dnes svět zmenšuje a kultury, jazyky a rasy se stále rychleji prostupují,
stávají se Kapverdy učebnicí procesu nazývaného multikulturalita. Malý mulatský národ
svým osudem ukazuje, že stejně jako konfliktní dějiny kolonialismu a neméně nešťastné
dějiny světové dekolonizace došly občas ke šťastnému konci, tak také míchání krve, podnětů,
jazyků, písní a vlastností může mít pohodový závěr. Kdo Kapverdské ostrovy poznal, tajně
doufá, že tamní splynutí Afriky s Evropou není jen výjimkou; snad jde o vzorec, podle něhož
jednou se všichni lidé sblíží, aby upevnili to dobré v sobě: toleranci, pochopení a mír.
Článek pro časopis Lidé a země, č.2/2005.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php