stručná historie biomodulační medicíny

STRUČNÁ HISTORIE BIOMODULAČNÍ MEDICÍNY
2700 let př.n.l. - EGYPT
Faktický počátek biomodulační medicíny přišel v době, kdy Egypťané poprvé
použili pro vyjádření zdraví soulad těla a ducha. Lékaři již tehdy pochopili, že
nemoc pochází nejen z těla fyzického, ale především z duchovního, a to
zejména ze srdce. (Srdce bylo pokládáno za centrum duchovního těla.) Léčili
modlitbou a rituály duchovního charakteru společně s podáváním různých bylin.
2697 let př.n.l. – ČÍNA
Prazáklady biomodulačního lékařství v tradiční čínské medicíně byly položeny
knihou napsanou vládcem Huang – Di. Je považován za vůbec prvního autora
popisujícího principy tradiční čínské medicíny. Svoji „moderní“ podobu dostal
kolem roku 200 př.n.l. Poprvé v historii je zaznamenáno, že hlavním zdrojem
nemoci jsou špatné emoce. Huang – Di radí, jak je kontrolovat a léčit bylinami,
dietou a akupunkturou společně s kázní mysli. Čínská medicína té doby spojuje
naprosto kategoricky emoce s nemocí a zdůvodňuje, že nelze léčit tělo,
pokud nevyléčíme emoce.
1200 let př.n.l. – INDIE
Přibližně v této době se začíná rozvíjet ájurvéda tak, jak ji známe v dnešní
podobě. Základ zdraví spatřuje v harmonii duše a těla. Lidské činy musejí být
v souladu s mentálními procesy, duševní zdraví v tomto pojetí není odděleno
od fyzického. Rozdíl mezi čínskou medicínou a ájurvédou spočívá v tom, že
Indové předpokládají pouze tři orgánové celky – živly – a čínská medicína jich
rozpoznává pět, podobně jak to v současné době potvrdila molekulární
imunologie.
460 let př.n.l. – ŘECKO
Na řecké medicíně stavíme současnou koncepci lékařství, bohužel s jedním
rozdílem. Zcela se z ní vytratilo pojetí ducha, které Řekové upřednostňovali.
Zůstala jen Psýché (duše) ve smyslu původní terminologie, ovšem už nikoliv
obsahové náplně. Antický Asklépios je pojem – představa o správném lékaři,
jež přetrvala dodnes, kromě jména z ní však nezůstalo téměř nic.
V této době začíná Hippokratova éra, která je zásadním posunem od
duchovního lékařství k racionálnímu. Tento slavný lékař zavedl pojmy
diagnóza, prognóza, pozorování a léčení. Navíc rozdělil pacienty podle čtyř
tělesných tekutin, což pro něj byl klíč k diagnóze a návrhu léčení.
Čtyři tělesné tekutiny:
Krev – sangvinici, žluč – cholerici, černá žluč – melancholici, flegma (hlen) –
flegmatici.
1. stol. př.n.l. - ŘÍM
Římské impérium po ovládnutí Řecka postavilo medicínu na řecké základy.
Znovu se vynořily názory o vlivu ducha na vznik a rozvoj nemocí. V tomto
směru má největší zásluhy Galén, který učil, že nejdůležitějším orgánem
lidského těla je mozek, zejména čelní lalok, jejž považoval za sídlo duše.
Erasistratus, alexandrijský anatom, potvrdil Galánovu práci na téma
spojení mozku z duší a položil základ poznání, že mozek je formován
smyslovými vjemy a motorickými drahami. Vývoj novodobé medicíny se od
tohoto období základů po následujících tisíc let už příliš nelišil.
4. století
Po pádu římské říše nastoupil středověk, který sice přejal římskou medicínu,
ale použil ji jako nástroj duchovního nátlaku na věřící. Křesťanství udalo na
další staletí tón celému lékařství a stanovilo jasné hranice. Výrazně se
rozvinula démonologie, typický projev klerikální medicíny, a de facto tak
můžeme poprvé mluvit o zneužití medicíny k mocenským účelům. Duch byl
považován za princip a mozek jako nástroj ducha musel být léčen drastickými
metodami, které známe z dob inkvizice.
Z této éry se také datuje použití strachu z nemoci jako nátlakového
prostředku. Jeho modifikace a aplikace můžeme sledovat dodnes: přeneseně
vyjádřeno se různé chřipky, dramaticky popisované epidemie, neexistující
infekce a podobné „nemoci“ stávají mocenským nástrojem s vlivem na různé
skupiny průmyslu a populace. V nedávné minulosti to byly například nemoc
šílených krav, ptačí nebo prasečí chřipka.
14. století
Éra nástupu moderní medicíny. Znalost antické medicíny se spojuje s novým
pojetím, jež vrcholí pitvou, kterou tajně provedl doktor Andrea Vesalius, autor
první anatomické učebnice. Tehdy zároveň začíná rozkol mezi církví a vědou:
v obavě o svoje výsadní postavení církev neguje Vesaliův spis, kde stojí, že
sídlem ducha je srdce a že mozek je zodpovědný za emoce a jejich projevy
v těle.
1664
Anglický lékař Thomas Willis publikuje první anatomický atlas řezů mozkem.
Francouzský filozof René Descartes pronáší svou první slavnou větu „Myslím,
tedy jsem“, za kterou ho papež povolává na pranýř. Aby si zachránil život,
podepisuje proslulý „pakt se Svatou stolicí“, v němž prohlašuje, že při svých
pokusech zjistil, že tělo nemá z duchem nic společného.
Od tohoto data se medicína ubírá směrem „bez ducha“. Při tom je
popřen celý historický vývoj od čínského prazákladu. Tato doba temna trvá
víceméně dodnes a lékařské fakulty chrlí mladé lékaře, kteří nemají ponětí o
vlivu emocí na vznik nemocí.
1780
Německý lékař Samuel Hahnemann formuluje princip homeopatie, a tím
posunuje současný model biomodulační medicíny mílovými kroky vpřed.
Hahnemann poprvé od dob starých Číňanů popsal vznik emocí a jejich vliv na
lidské tělo, stejně jako léčebné preparáty, které podával podle emocionálního,
tzv. konstitučního typu osobnosti.
1830
Objevuje se koncept naturopatie, holistického pojetí medicíny, které bylo poté
písemně formulováno v roce 1892. Naturopatie chápe, že vznik choroby
spočívá v emocích, a tudíž že právě přes emoce je možno se uzdravit.
Devatenácté století ovšem znamená nástup tzv. vědecké alopatické
medicíny, která je dodnes podporována farmaceutickými společnostmi, jejichž
maximální rozvoj urychlil objev antibiotik jako jediného „vědeckého léku“. Ten
utvrzuje nejširší populaci v tom, že vědecké podání výkladu nemoci jako
poruchy biochemického procesu je jediné správné. K emocím a duši ztratil
alopatický přístup jakoukoli cestu, a nahradil tak psychiatrickou svěrací vestu
minulosti kazajkou novodobou, v níž hraje hlavní roli chemie. Mentální nemoci
chápe biochemicky a také je tak léčí. Pojem člověk se v této době z medicíny
začíná už pozvolna vytrácet.
1884
Americký lékař William James přichází s revolučním názorem, že emoce
existují všude v našem těle a že neexistuje emoce, která by měla vliv jenom na
mozek, ale že vždy působí na celý organismus. Mimo jiné píše, že emoce jsou
vázány na vnímání. Jinými slovy říká, že cítíme to, co si vytvoříme na základě
našich modelů výchovy a osobnosti. To co se objektivně děje kolem nás, je pro
naše tělo z hlediska našeho vnímání skutečnosti relativně nevýznamné.
Poměrně malý vjem tak můžeme silou emocí vnímat jako ohrožení života – a
také naopak.
1890
Vychází přelomová práce Sigmunda Freuda, jeho slavná studie o hysterii, v níž
ukazuje, že pokud je člověk příliš emotivní, může silou své představy vyvolat
nemoc. Popsal to jako symptom hysterie. Vypozoroval, že myšlenky skryté
v podvědomí vyvolávají nemoci, které nemají fyziologické opodstatnění.
1895
Kanadský lékař Daniel D. Palmer publikuje svůj koncept chiropraxe. Vysvětluje
v něm, jak duch přímo ovlivňuje napětí svalstva a postavení kloubů.
Chiropraktická metoda, kterou tehdy založil se rozvíjí dodnes. Její princip
vysvětlil tak, že všechna emotivní rozhodnutí putují z mozku přes míchu do těla
a zase zpět. Pokud je tedy mícha uvolněná je uvolněný i mozek.
1910
Americký fyziolog Walter B. Cannon zveřejňuje práci, v níž popisuje mozek jako
centrum emocí. Tělesné projevy přicházejí podle něj vždy v návaznosti na naše
emoce. Skupina psychologů později jeho práci rozvinula na systém reakcí
podle emočního programu, kdy člověk před problémem buď uteče, anebo s ním
bojuje.
1920
Rakouský antroposof Rudolf Steiner a nizozemská lékařka Ita Wegman
zakládají tzv. antroposofickou medicínu, která do centra léčby dává
jemnohmotná těla a lidského ducha. Vedle fyzického těla rozlišuje antroposofie
ještě éterické a astrální tělo a lidské já.
1950
Rakouský lékař Hans Selye předkládá teorii, že stres je nezbytnou adaptační
systémovou vývojovou součástí lidského chování. Potvrzuje, že stres, ať už
fyzický, nebo psychický může u člověka vyvolat nemoc.
1955
Před vědeckou veřejnost je historicky poprvé uveden návrh dvojitého slepého
pokusu, zvaný dnes placebo. Americký lékař H. K. Beecher zakládá Americkou
společnost pro psychosomatickou medicínu, která se zabývá výzkumem
placebo efektu. Na scénu se znovu dostává vazba mysl – tělo. Následně je
popsán tzv. deprivační syndrom.
1960
Počíná rozvoj metody zvané biofeedback, jehož pomocí testovala americká
NASA svoje piloty. Pokusy měly simulovat nehodu ve vesmíru. Podle reakcí
budoucích astronautů odborníci překvapivě zjistili, že fyziologická odezva byla
stejná, jako kdyby k nehodě skutečně došlo.
1974
Zásadní zvrat v biomodulační medicíně přinášejí američtí lékaři Snyder a Pert,
kteří objevují opiátový receptor v mozku, látku zvanou endorfin. Odtud je již jen
krok k pochopení vlivu emocí na tvorbu různých neurohormonů a neuropeptidů
na základě vnějších stimulů. Tím bylo potvrzeno to, co Egypťané a Číňané
znali již 27 století př. Kr.
V medicíně se objevuje metodika, jak pochopit pronikání všech
emociálních procesů do lymfatického systému. Tím bylo potvrzeno, že nikoli
rozum, ale naše emoce mají dominanci nad tělesnými procesy.
1975
V tomto roce je vědecky potvrzeno, že imunitní systém komunikuje přímo
s mozkem. Do té doby platil předpoklad, že tento systém není ovlivňován
centrální nervovou soustavou. Imunolog Hugo Besedovsky dokázal, že
aktivace imunitního systému těla zvyšuje množství stresových hormonů v krvi.
1984
Imunologové Fontana a Dayer dokazují, že mozek vytváří molekuly aktivující
imunitní systém, pokud je tělo drážděno bakteriemi. Ve stejném roce
neurologové objevují, že imunitní orgány, např. slezina, obsahují bohatou
pleteň adrenalinových vláken, jež přímo ovlivňují nervy, které aktivují funkci
imunitních buněk.
1988
Vědci dokazují, že mozek a imunitní systém jsou co do míry komunikace totéž:
pokud v mozku chybí informace, nemoc se nerozvine – a naopak přítomnost
informace způsobí rozvoj nemoci, a to bez vlivu vnějšího faktoru. Do nového
světla se tak například dostává chápání roztroušené sklerózy nebo revmatické
artritidy.
1992
V nakladatelství Eminent vychází publikace brněnského psychotronika Karla
Kožíška nazvaná „Kniha, která léčí.“ Moravský léčitel v ní popsal, že pozná
nemoci na astrálním těle pomocí tzv. automatické kresby i půl roku před tím,
než se objeví ve fyzické podobě. Potvrdil zkušenosti čínských lékařů i
moderních vědců: emociální – astrální tělo je jako nositel vědomí a podvědomí
prvotním indikátorem našich fyzických problémů.
1994
Imunologové studují fakt, že imunitní systém může vyvolat chorobu na základě
emocionálního chování. Dokazují, že imunitní systém spouští signály, které
redukují chování tak, že mozek posílá informace přes bloudivý nerv (nervus
vagus). Ovlivnění vnitřních orgánů a následný projev nemoci nemají žádný
objektivní základ a jsou pouze důsledkem špatné mysli.
1998
Objevují se nové biologické léky, které jsou prvním krokem k léčbě
autoimunitních onemocnění. Jedná se o choroby, při nichž si tělo pod vlivem
dlouhodobých stresů a duchovní nerovnováhy vytváří „obranné látky“ samo
proti sobě. Tyto preparáty cíleně zasahují molekulu, která nese informaci o
autoimunitě na příslušném receptoru.
1999
Vychází práce, která potvrzuje, že stres a uzdravování jsou úzce spojeny.
Lékaři z Ohio State University prokázali, že lidé žijící v chronickém stresu se
uzdravují dvakrát déle než lidé šťastní.
2003
Objev studené syntézy neuropeptidů znamená převrat v medicíně. Látky, které
mozek není schopen vyrábět sám, jsou aplikovány ve formě injekčního
modulátoru. V současné době je ve výzkumu léčba téměř sta autoimunitních
onemocnění. Tato léčba se dnes využívá i v ČR.
Vybráno z článku v časopisu Regenerace – autor MUDr. Jan Šula,
odborník na biologickou léčbu autoimunitních onemocnění. Upravil Pepa Máslo
– Královéhradecký kraj.