Vzdělávání (nejen teologické)

25
Evangelický měsíčník
Evangelický
měsíčník||ročník
ročník85/2009
88/2012||cena
cena25
25Kč
Kč| |roční
www.ceskybratr.cz
předpatné 290 Kč
Vzdělávání (nejen teologické)
Studium teologie většinou nenabízí závratnou kariéru, a možná i proto ubývá
absolventů. Teologické fakulty mohou ale studentům nabídnout hluboká
společenství a badatelská dobrodružství, která například na technice nenajdete
tak lehce. To je i moje osobní zkušenost. Teologie jako sůl, Jan Kirschner | 7
Rozhovor se studentským farářem o životě v posluchárně, kapli i kavárně
O teologickém vzdělání se studentem, mladým i zkušeným farářem
Práce na novém zpěvníku
Diakonie: Co je diakonát
|9
| 11
| 25
| 38
foto: Vladimír Zikmund
ÚVODNÍK
3 Co se v mládí naučíš… – D. Ženatá
AKCENT
4 Z dopisu Joachimu Gauckovi,
ÚVODNÍK
nově zvolenému německému prezidentovi
BIBLICKÁ ÚVAHA
5 Vždyť už máš dobrý základ – A. Hanychová
TÉMA
7 Teologie jako sůl – J. Kirschner
9 Pro život v posluchárně, kapli i kavárně.
Rozhovor s J. Štefanem – P. Stephens
11 Stát se farářem. Rozhovor s M. Pfannem
– D. Ženatá
13 Fakulta v konfliktu loajalit – P. Sláma
14 Na práci faráře je skvělá pestrost.
Rozhovor s J. Zámečníkem – D. Ženatá
16 Dnes káže, kdysi fáral – D. Ženatá
OTÁZKA NA TĚLO
17 Jak využíváte své teologické vzdělání?
CÍRKEV ŽIJE
23 Deníček Vladimíra Zikmunda
24 Bohoslužby mládeže v Husovicích – J. Ženatý
25 Práce na novém zpěvníku – M. Esterle
26 Témata misijních aktivit – R. Mazur
28 Gustav Adolf Říčan – M. Říčan
EKUMENA ŽIJE
30 Jarní cesta do Chorvatska – Pb+
31 U Lužických Srbů v Budyšíně – gfr/DaZ
CÍRKEV SLOUŽÍCÍ
32 Předčitatelé bohoslužeb – R. Špačková
33 Takový normální život – K. Šimr
ZPÍVANÁ LITURGIE
36 Sbory s původní luterskou liturgií – E. Baťová
DIAKONIE
38 Quo vadis, diakonáte ČCE? – P. Hanych
40 Africké příběhy (2) – P. Hanych
SLOVO
42 Chleba od Pána Ježíše – D. Sedláček
43 Matoušovi přes rameno – pf
43 Variace na jediné téma – I. Benešová
45 Vidíme to jinak – J. Škrob/J. Ort
46 Řemeslo na dně – J. Plíšková
Co se v mládí naučíš…
N
ikdo snad nepochybuje o tom, že vzdělání je
důležitá věc. Už od základní školy slýcháme:
uč se, ať z tebe něco je, ať v životě něco dokážeš!
Nezáleží ani tak na stupni vzdělání, ale aby školy
opouštěli spokojení a sebevědomí tesaři, prodavačky, učitelé i faráři.
K farářskému povolání v naší církvi vede poměrně
náročná cesta přes studia na Evangelické teologické
fakultě Univerzity Karlovy, a po jejím zdárném absolvování, přes roční vikariát a farářskou zkoušku.
O tom, jak studium a vikariát vypadají se dočtete
v rozhovorech se studentem pátého ročníku Michaelem Pfannem a mladým farářem Janem Zámečníkem.
Profesor Jan Štefan poskytl rozhovor o komunitním
životě studentů z pohledu vysokoškolského učitele a
studentského faráře zároveň. V církvi pracuje i několik farářů, kteří původně měli úplně jiné zaměstnání.
O své životní cestě nám něco prozradil senior Jan
Krupa. Celým letošním ročníkem Českého bratra nás
provázejí biblické úvahy studentů bohosloví. Na nich
můžeme pozorovat, že zpracování biblického textu
je různorodé a přitom fundované. Z pozice šéfredaktorky musím přidat, že přístup k termínům uzávěrky
je u studentů velice zodpovědný. O kvalitu přípravy
na farářské povolání, a o farářský dorost vůbec, mít
strach rozhodně nemusíme.
Pokud budeme o vzdělávání uvažovat v obecnějším kontextu, určitě zavzpomínáme na svá školní
léta a na učitele, kteří nás něco naučili. Říká se, že
učitel musí sám hořet, aby zapálil pro svou věc i žáky.
Na hodné paní učitelky, které po nás nic nechtěly, se
moc nevzpomíná. Na kantory, kteří byli třebas přísní,
ale dokázali předat něco z toho, čím byli sami nadšeni,
vzpomínáme celý život. Že tohle stále platí, vysvítá
i z rozhovorů v tomto čísle.
Kdo nic neví, musí všemu věřit. Ale co jsme se naučili, to nám nikdo vzít nemůže. Kdo má motivaci, ten
zdolá překážky, ať už bojuje s mentálním postižením
či zvládnutím zkoušky z hebrejštiny.
Milé čtenářky a milí čtenáři, inspirativní čtení vám
přeje
Daniela Ženatá
3
AKCENT
Z dopisu Joachimu Gauckovi,
nově zvolenému německému prezidentovi
V
ážený pane prezidente, milý bratře v Ježíši
Kristu,
těší nás, že si Vás Vaše země vybrala za svého
prezidenta, a věříme, že budete obdarován všemi
potřebnými dary k tomu, abyste pomohl evropské civilizaci opětovně odhalovat význam hodnot, které jsou křesťanské a evangelické tradici
vlastní. My, kdo žijeme v nedalekém Česku a kdo
podobně jako východní část Německa zažíváme
dopady komunistické ideologie, budeme se zájmem sledovat Vaše snažení a těšit se ze všeho,
co posune duchovní orientaci lidí nejen u vás, ale
i v sousedních zemích. Doufáme, že budete mít
dostatek příležitostí slabým dávat sílu a chuť žít,
mocným ukazovat přednosti pokory a se zbožnými žít z naděje Božího království.
4
Vážený pane prezidente, jménem českých
evangelíků Vám přejeme všechno dobré do Vaší
služby. Ať Vás Pán Bůh provází svým požehnáním a jeho dary Ducha svatého ať jsou zaslíbením plnosti, po které všichni společně toužíme.
Synodní rada Českobratrské církve evangelické
Odpověď Joachima Gaucka
Srdečně Vám děkuji za blahopřání k mému
nástupu do prezidentského úřadu. Mnohé projevy souhlasu a sounáležitosti jsou mi posilou
pro nadcházející úkoly. Vší mocí a celým svým
srdcem budu vykonávat svěřenou práci, abych
dostál důvěře ve mně vložené.
Joachim Gauck, prezident Spolkové republiky
Německo,Berlín 2012
BIBLICKÁ ÚVAHA
Vždyť už máš dobrý základ
T
y však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem
jsi přesvědčen. Víš, od koho ses tomu naučil.
Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát
moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše.
Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově
ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. (2 Tm 3,14–17)
Milý Timoteji, milý kdokoli,
kdo neseš evangelium ostatním a je ti těžko,
přemýšlíš, jak dál. Unavuje tě už veškeré sobectví a pohrdání vírou? Přestáváš se orientovat
ve společenském i náboženském slovíčkaření,
v tom, co je dobré a zlé, co je pro život v církvi
užitečné a co jen překáží?
Neklesej na mysli. Vždyť máš dobrý základ.
Od svých rodičů a prarodičů, od starších bratrů
a sester ve víře. Od křtu, biblických hodin, konfirmace. I pokud jsi v církvi nevyrostl, určitě jsi
odmala slýchal o vítězství dobra nad zlem.
Bible ti může být nejlepším průvodcem. Svatá
Písma jsou generacemi prověřená cesta. Rozpoznali jsme v nich svědectví o Božím doprovázení
člověka. O tom, co pomáhá a co škodí. Oč v životě
jde. A o tom, že Bůh užívá cest i lidí nejrůznějších.
Až budeš mít pocit, že ti nikdo nerozumí, že
tvá situace je bezvýchodná, že život ve společenství je dávno překonaná věc, zkus se vrátit
k Písmu. Skrze ně dává Bůh moudrost ke spasení. Co to je, to spasení? Je to pomoc, záchrana,
uzdravení. Z tvé beznaděje a únavy. Ze zmaru
a úzkosti. A nakonec i ze smrti. Písmo je veliký
dar od Boha. A je na nás, abychom je užívali
správně.
Za prvé k učení
Na mnoha příkladech poznáváme Boží záměr
s člověkem i lidské reakce na Boží zavolání. Ne
že bychom se s tím v současnosti nesetkávali.
Bible nám však nabízí určitý odstup, který nás
může překvapivě vtáhnout do děje. Do děje Božího plánu záchrany.
Za druhé k usvědčování
To není moc příjemné. Na mnoha příkladech poznáváme, jak ten Boží plán záchrany my lidé bojkotujeme. Povzbuzením nám však je, že Ježíš kárá
ty, které má rád. Nenadává, ale vychovává.
Za třetí tedy k nápravě
To znamená, že v Písmu nacházíme ujištění o možnosti narovnání vztahu s lidmi i s Bohem, všeho, co
je v našich životech všelijak pokroucené. I když je to
někdy těžké. A také spoustu ukázek kudy do toho.
Naposledy, za čtvrté, k výchově ve spravedlnosti
Spravedlnost, to jsou takové poměry, ve kterých
se dá žít. Bez strachu, bez toho, aby někdo trpěl
hlady nebo útiskem. Nám lidem to bohužel nejde
samo. Ale i v Písmu nás Bůh povzbuzuje a nabízí
nám své vedení.
Stará se o záchranu našich poměrů a slibuje
nám jednou jejich konečné prosazení.
Bůh nabízí svou moudrost ke spasení, k záchraně. Písmo nám dosvědčuje, že tahle záchrana je
dost silná na to, aby překonala všechny naše strachy, únavy a deprese. Všechno lidské pohrdání
i sobectví, hloupost i zlobu, krutost i lež.
Tu záchranu můžeš poznat už dnes. A uvidíš, že
se už mnoho dobrého děje.
Ve víře v Krista Ježíše jsi přijal, že sám Bůh se
stal člověkem, aby nám byl blízko. Že žil a zemřel,
aby nám svou lásku dokázal až do konce. A že byl
vzkříšen. Beznaděj – v životě i smrti – je poražena.
Milý Timoteji, milý kdokoli,
komu se snad už trochu ulevilo a nabíráš novou
sílu: věřím, že si tě Bůh vyvolil, abys v jeho díle svobodně žil i pokračoval. A jsem si jistá, že samotné
nás nenechá.
Alžběta Hanychová, studentka bohosloví
5
Téma – vzdělávání Modlitba
Náš nebeský Otče,
ještě než vše povstalo,
tvůj Duch se vznášel nad vodami,
tvým Duchem je vše oživeno,
v něm je také pravé poznání všeho.
Podle zaslíbení svého Syna,
sešli svého Ducha v moci
na doktory církve,
na duchovní a starší církve,
povolej nám lidi důvtipné,
prozíravé a pokojného srdce.
Těm, kdo tě upřímně hledají,
neodpírej hlubší poznání.
Ať celou církev naplní obdiv
k tvé moudrosti a každému tvému dílu,
celou zemi nechť zaplní Tvá sláva!
Amen
modlitba Tomáše Pavelky, foto Olga Stráníková
Teologie jako sůl
Evangelická teologická fakulta nabízí široké spektrum vzdělávacích programů
P
ražská evangelická teologická fakulta (ETF)
používá od svého založení v roce 1919 logo,
v jehož horní polovině můžeme číst tři latinská
slova: Sapere, agere, loqui – česky: myslet, jednat,
mluvit. Historický původ tohoto hesla sahá k Janu
Amosi Komenskému, poslednímu biskupu staré
Jednoty bratrské. První písmena těchto latinských
slov tvoří slovo „sůl“, latinsky sal.
Ale co mají teologie a teologická fakulta společného se solí? Podle profesora praktické teologie
Pavla Filipiho jde o odkaz na Ježíšův výrok: „Každá
oběť bude osolena solí“ (Mk, 9,49) i na vlastnost
samorozpustnosti, která náleží k základním
funkcím teologie. Studium teologie tak většinou
nenabízí závratnou kariéru, a možná i proto ubývá
absolventů. Teologické fakulty mohou ale studentům nabídnout hluboká společenství a badatelská
dobrodružství, která například na technice nenajdete tak lehce. To je i moje osobní zkušenost.
do neevangelického prostředí. Lze zde studovat
tříletý bakalářský obor Pastorační a sociální
práce. Vzájemná spolupráce VOŠ a ETF není ale
do budoucna jistá. Podle ředitele VOŠ Michaela
Martinka se škola v horizontu přibližně dvou let
pokusí o transformaci v samostatnou církevní
vysokou školu a v témže horizontu chce fakulta
začít realizovat program Pastorační a sociální
práce ve vlastní režii – bez smluvní spolupráce
s Jabokem. „Jde tedy o proces, v němž obě instituce vzájemně koordinují svůj postup. Naopak
konkrétní podoba budoucích studijních programů v rámci Jaboku je teprve předmětem diskusí,“
dodal Martinek.
Konkurenční prostředí teologického
vzdělávání
Evangelická teologická fakulta (ETF) je v současnosti jen jednou z mnoha fakult a škol, které
nabízejí teologické a příbuzné obory. Jen v rámci
Univerzity Karlovy působí další dvě fakulty (husitská a katolická) a studenti z menších nekatolických církví studují často na svých seminářích.
Nelze čekat, že by v blízké budoucnosti došlo
k nějakému sjednocování teologického vzdělávání
konfesijně rozděleného křesťanstva, přesto musí
ETF na zvýšenou konkurenci reagovat, např. spoluprací s dalšími subjekty a rozšířením nabídky
o obory příbuzné teologii. V případě ETF jde o Institut ekumenických studií (IES) a Jabok – Vyšší
odbornou sociálně pedagogickou a teologickou
školu (VOŠ).
Na Jaboku dokonce v rámci ETF studuje nejvíce studentů. V loňském akademickém roce daný
obor studovalo 363 studentů, z nich 153 v kombinované (tj. „dálkové“) formě. Úspěšně své studium
zakončilo a titul bakaláře získalo 81 studentů.
Tento obor znamená pro fakultu výrazný přesah
Také v rámci bakalářského oboru Teologie
křesťanských tradic, který fakulta realizuje
ve spolupráci s IES, se s prostředím fakulty seznámí mnoho dalších studentů z jiných církví i širší
veřejnost, např. v rámci pravidelných seminářů
zájemců o teologii. Tento obor od svého vzniku
v roce 1995 absolvovalo 66 studentů, 44 ho aktuálně studuje. Organizátoři školy se pokoušejí
zavést i magisterské studium oboru Teologie
křesťanských tradic – ekumenika, ale zatím ne
příliš úspěšně: studium dokončil jen jeden člověk
a dalších devět studuje. Každý akademický rok
začíná intenzivním desetidenním kurzem blízko
Prahy, při kterém probíhá i řada besed a diskusí. „Ve srovnání s jinými obory studia má tento
výhodu, že přednášky a semináře jsou jednou
týdně ve večerních hodinách a výuka biblic- ¥
7
kých jazyků je nepovinná. Navíc díky ekumenickému charakteru studia se vytváří velmi pěkné
společenství napříč denominacemi a učíme se
tolerovat různost tradic a obohacovat se pohledy
druhých,“ uvedla koordinátorka programu Ivana
Macháčková.
Dále, již bez organizační provázanosti, spolupracují teologické fakulty na výměně pedagogů.
Evangelická fakulta také nedávno uspěla v náročné soutěži Grantové agentury ČR a čeká ji intenzivní spolupráce s Cyrilometodějskou teologickou
fakultou Univerzity Palackého v Olomouci a Filosofickým ústavem Akademie věd ČR. Po sedm let
(2012–2018) mají uvedená pracoviště vytvořit tzv.
centrum excelence a společně pracovat na mnohostranném projektu Historie a interpretace
Bible.
Je denní studium náročnější než dálkové?
Základní obor fakulty – evangelická teologie – je
rozdělen na bakalářský a magisterský stupeň.
Na bakalářský stupeň se nekonají přijímací
zkoušky, na magisterský ano. Vstup na školu
bez přijímacích zkoušek ale neznamená úlevu
v náročnosti studia. V prvních letech na studenty
čekají náročné kurzy latiny a biblických jazyků
(řečtiny a hebrejštiny). Absolventů oboru ubývá,
ale na fakultu oproti devadesátým létům minulého století přichází více studentů s cílem nastoupit
po studiu na některý ze sborů k duchovenskému
povolání. Obor evangelické teologie lze studovat
i dálkově. Pravidelné sobotní konzultace se konají
jednou za měsíc a jsou jednou ročně doplněny intenzivním dvou až třídenním seminářem. Podle
Martina Hrubeše, absolventa dálkového programu, se kombinované magisterské studium někdy
8
před rokem 2000 svými nároky na znalosti a požadavky přiblížilo studiu dennímu. Dálkoví studenti se povinně účastní intenzivních jazykových
kurzů a nároky na „dálkaře“ jsou tak prakticky
stejné jako na studenty denního studia. „Studium
je náročné, ne každý dojde až do konce, mně se
to podařilo napodruhé, ale šlo o nesmírně obohacující zkušenost. Atmosféra na ETF je skvělá,
kdybych nemusel dělat ty těžké zkoušky, rád bych
tam chodil a vzdělával se pořád,“ dodal Hrubeš.
Problematická ekonomická situace fakulty
Problematickou ekonomickou situaci fakulty
podrobně vysvětlil v lednovém čísle Českého bratra děkan Jindřich Halama a představil možná
východiska ze situace. Jedním z nich je i případný
prodej budovy Marathon Univerzitě Karlově (UK)
současným většinovým vlastníkem. Od ledna ale
k žádnému zásadnímu posunu nedošlo. Jak pro
Českého bratra uvedl Joel Ruml, synodní rada
jednala s vedením fakulty o současném stavu několikrát, dohoda byla také v tom, že je dobré, aby
se setkali zástupci vlastníků budovy (tj. ČCE jako
většinového vlastníka a UK, která rozhodnutím
synodu z roku 1997 budovu vlastní z jedné pětiny;
k tomuto rozhodnutí synodu došlo mj. také proto,
že ze strany UK už tehdy docházelo k neplnění
nájemní smlouvy). „Podnět k setkání s kvestorem
UK a k jednání o tom, jaké jsou možnosti společného vlastnění, případně k jednání o jiných
krocích, dala synodní rada koncem roku 2011.
Od té doby čekáme, kdy k takovému jednání bude
vůle, návrh termínu zatím (tj. k 10. dubnu 2012)
nepřišel,“ napsal Ruml a dále potvrdil dva možné scénáře budoucího vývoje, které již v lednu
v rozhovoru pro Českého bratra nastínil Halama.
Tedy prodej budovy (ohled na zahraniční církve
a dárce, kteří nákup budovy tehdy financovali,
bude určovat možnosti i tempo takového řešení),
nebo jiný model dalšího spoluvlastnění a úhrad
za nájem. Jednání o nájmu při koupi budovy pro
ETF vycházelo v devadesátých letech také z toho,
že vlastnictví budovy má být v takovém režimu,
který bude svým dílem přispívat církvi na krytí
nákladů jejího života. „Současná situace kolem
vysokých škol pochopitelně nenahrává ničemu,
co bychom od UK potřebovali a čekali, nicméně je
dobré počítat také s tím, že teologie pro UK není
prioritním a protežovaným oborem,“ dodal Ruml.
Úspory i oživení na fakultě
Evangelická fakulta reagovala na problematickou
finanční situaci v posledních letech zavedením
úsporných opatření. Bylo propuštěno několik
zaměstnanců, byla zrušena některá pracovní
místa a některé aktivity, tým bakalářského oboru
Teologie křesťanských tradic opustil své tradiční
působiště na faře ve Vyšehradské ulici a přesunul
svou činnost do ústřední budovy fakulty v Černé
ulici.
Z ekonomických důvodů se neuvažuje ani o zásadních úpravách podzemní studentské kaple.
Nicméně nestojí vše jen na penězích. Studenti
tak některé základní práce na vylepšení prostředí kaple provedli vlastními silami, a jak uvádí
na jiném místě tohoto čísla Michael Pfann, mezi
studenty i pedagogy roste zájem o fakultní bohoslužby a další společné akce. Je to i výsledek práce
studentských farářů Jana Štefana a Iva Mareše,
kteří jako fakultní kaplani působí od začátku
probíhajícího akademického roku.
Jan Kirschner
ROZHOVOR SE STUDENTSKÝM FARÁŘEM ETF JANEM ŠTEFANEM
Pro život v posluchárně, kapli i kavárně
Studenti teologie si zaslouží – podobně jako vojáci,
vězni nebo pacienti – svého zvláštního faráře
Prof. ThDr. Jan Štefan (1958) je vedoucím
katedry systematické teologie Evangelické
teologické fakulty Univerzity Karlovy.
Od podzimu 2011 je studentským farářem.
Popis své práce začal vytvářet zcela od základů:
od pravidelných dopoledních bohoslužeb
každou středu v podzemní fakultní kapli,
čtvrtečního večera s hostem jednou v měsíci
ve fakultní kavárně Marathon po semestrální
večírek na konci zimního a letního semestru.
Jaké úkoly studentského faráře
považuješ za nejdůležitější?
Za nejdůležitější úkol studentského faráře považuji znovu navázat přervaný vztah mezi univerzitním studiem a studentským životem. Dvacet
let jsme se na fakultě soustředili na kvalitu výuky teologie a teologického bádání. Nyní je načase
zamyslet se nad tím, kdo že to vlastně je teolog.
Nedávno jsem četl u Wolfharta Pannenberga,
jednoho z nejvýznamnějších žijících systematických teologů, větu: „Náboženská tvrzení mohou,
stejně jako jiná tvrzení, získat na věrohodnosti
pouze tím, že budou mít pozitivní vztah k našemu ostatnímu vnímání skutečnosti.“ Obávám
se, že na fakultě příliš často slyšíme, čteme,
hovoříme i píšeme o něčem, co nemá žádný
vztah k tomu, co prožíváme, co zakoušíme, čím
žijeme. Otevřeme knihu či počítač a na chvíli
zapomeneme na to, co nás naplňuje smutkem
nebo radostí, na co vzpomínáme nebo na co se
těšíme; zavřeme knihu či počítač, a vrhneme se
¥
zpátky do trápení, úkolů i potěšení života.
9
Moje lipská kolegyně, systematická teoložka
Gunda Schneider-Flumeová, definuje teologii
jako „zkušenostní vědu“. Teologem je pro ni ten,
kdo propojuje zkušenosti účastníků biblických
příběhů, dosvědčené biblickými svědky, se zkušenostmi vlastními – od zkušeností běžných,
každodenních, přes zkušenosti velké, výjimečné,
až po zkušenosti specifické, dané naší profesí.
Domnívám se, že studenti a studentky teologie
jsou zvláštní bytosti, které si žádají – podobně jako
vojáci, policisté, vězni nebo pacienti – svého zvláštního faráře, na kterého mají nadstandardní nároky: slyšet intelektuálně náročná kázání, účastnit
se mnohovrstevné bohoslužby, vědět, že pastorace
bude brát zřetel na problémy, které s sebou nese
jejich studium (např. krize víry, náboženské vyhoření, hyperkriticismus vůči faktickému provozu
církví). K věci patří i to, že studující teologie budou
posuzovat svého profesora jako teologa nakonec ne
podle kvality (a už vůbec ne kvantity!) jeho odborných studií, nýbrž podle toho, jaký je na kazatelně,
za „oltářem“, ve „zpovědnici“, tj. podle toho, jaký je
kazatel, jaký je liturg, jaký je pastýř.
Jsi tu jen pro evangelické studenty, pro studenty,
kteří se hlásí ke křesťanské víře, nebo pro všechny
studenty, konfesijní právě tak jako nekonfesijní?
Samozřejmě, že tu jsem pro všechny studenty.
Předpokládám však, že mou službu užijí jenom
10
ti, kdo praktikují nebo by rádi praktikovali křesťanskou víru nebo by rádi viděli, co to praktikování křesťanské víry je – v reformační spiritualitě
a reformačním étosu. Svou službu nabízím všem,
církevně zakotveným i církevně nesocializovaným,
ale je to služba duchovenská, není to poradenství
v životních trablech. Nejsem ani psycholog, ani
psychoterapeut, jsem farář. Jistě, tématem teologie není pouze a výlučně Bůh, tématem teologie je
Bůh a člověk a jejich vzájemný vztah. Farář pečuje
o člověka v jeho vztahu k Bohu.
Je tvoje role studentského faráře v konfliktu
s tvou rolí vysokoškolského učitele?
Jako evangelický teolog chci rozlišovat sféru světskou a sféru církevní, svou roli občanskou a svou
roli křesťanskou. Své působení na jednom či
na druhém místě, v jedné či druhé roli, bych neměl
zaměňovat. Například tím, že budu při bohoslužbě
mluvit jako učitel nebo při přednáškách jako farář,
nebo že budu při zkoušce odpouštět profesní neznalosti (jako by to byly hříchy) a v pastoračním
rozhovoru hodnotit životní situace (jako by se
jednalo o zkouškové penzum). Jako farář vnáším
do srdce světlo Ježíšova evangelia, jako profesor
do hlavy světlo teologického rozumu. Teď jsem
ovšem promluvil jako luterán, a k tomu značně
doktrinárně („jako dogmatik“).
Jako žák Karla Bartha bych rád tyhle luterské
formule poněkud poopravil. Rozlišovat kazatelnu
a katedru, svlékat ze sebe talár univerzitní a navlékat na sebe talár farářský a naopak, mohu jen
proto, že duchovenská služba i vyučování teologie
spolu velmi těsně souvisejí. Někdy je takřka nemožné říci: teď mluvím či jednám jako farář, za chvíli
budu mluvit a jednat jako profesor. Nemohu se rozpoltit vedví. V obou rolích přistupuji ke studentům
a studentkám jako ten, kdo je prostě – nebojím se
toho slova – má rád.
Máš dojem, že se v poslední době vytvořil
větší pocit sounáležitosti studentů
k fakultě, že ji vnímají jako společenství?
Ano, pozoruji, že se kolem kaple (a doufám, že podobně tomu bude i kolem Marathonu – někdo chodí raději do kostela, někdo do hospody) vytváří
jak hlubší a pevnější společenství mezi studenty
navzájem, tak určité společenství mezi studenty
a učiteli. Když podáváš bratřím a sestrám tělo
a krev Páně nebo když si s Jakubem nebo Alžbětou přiťukneš půllitrem, nejsi přitom doktor či
student teologie, nýbrž Jakub, Alžběta a Jan. Jistě,
toto společenství nečítá víc než pár desítek lidí,
ale nejde o to „kolik“, jde o to „že vůbec“.
Má se studentský farář zapojit do protestních
akcí proti navrhovaným reformám vysokých škol?
Přímo nikoli – pokud by nenastal tzv. status
confessionis, okamžik, kdy by se zaujetí stano-
viska pro nebo proti stalo nutnou podobou mého
křesťanského vyznání Krista. Taková situace
přichází ovšem zcela výjimečně. Rád bych se
držel pravidla, že v běžných situacích je pro faráře politika – každá politika, a zejména politika
protestní a medializovaná – vždy až na druhém
místě.
Ptal se Peter Stephens
ROZHOVOR S MICHAELEM PFANNEM
Stát se farářem
Viděl jsem, že je to hezká a smysluplná práce
Michael Pfann (1988) studuje pátým rokem
Evangelickou teologickou fakultu Univerzity
Karlovy. Pochází z farářské rodiny a i v širším
příbuzenstvu je toto povolání časté. Před
vysokou školou chodil na gymnázium
v Bystřici nad Pernštejnem a v Mělníce,
dětství prožil na rovečínské faře. Má dva
mladší bratry.
Jaký obor na teologické fakultě studuješ,
který ročník?
Studuju magisterskou evangelickou teologii
a jsem v pátém ročníku.
Kdy padlo rozhodnutí, že půjdeš
studovat teologii?
Různě jsem nad tím přemýšlel celý život, mám
oba rodiče faráře. Ne, že by se ode mě očekávalo,
že budu taky farář, ale bylo to nějak nasnadě.
Po druháku na gymplu jsme se stěhovali z Rovečného do Mělníka, a tehdy jsem se rozhodl, že
chci být farářem a že půjdu na teologii.
Co tě v tomto rozhodování nejvíce ovlivnilo?
Asi by byla hloupost tvrdit, že na to nemělo vliv
prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Většina
mých příbuzných jsou faráři. Viděl jsem, že je
to práce zajímavá a že má smysl. Nakonec jsem
zjistil, že bych to taky rád dělal. Nemůžu říct, že
by moje rozhodnutí bylo důsledkem nějakého
jednoho setkání, spíš to mělo postupný vývoj.
Byl přechod ze střední školy na vysokou náročný?
Na vysoké škole je jiné to, že pokud si člověk
dobře vybral, tak studuje, co ho zajímá. Už se
nemusí zabývat třeba matematikou nebo chemií,
to mi bylo na střední škole protivné. Spolužáci
z fakulty mají podobné zaměření, většinou mají
zájem o obor, tím je to jiné. Člověk žije tím, co
studuje.
Byly pro tebe těžké jazyky, přes které je
třeba se v prvních ročnících dostat?
V prvních ročnících je řečtina, latina, hebrejština. Bylo to náročné a musel jsem se se tomu
věnovat, i když se mi občas moc nechtělo. Mě
nejvíc bavila hebrejština, protože Petr Sláma ji
učí zajímavě. Dokázal nás nadchnout a ukázat
nám, jak hebrejština zrcadlí úplně jiný druh
myšlení. S ostatními jazyky jsem musel být trochu trpělivější. U latiny jsem měl nějaké základy
z gymplu, tak mi šla ze začátku líp. S řečtinou to
bylo trochu těžší. Jsem rád, že jsem tím prošel.
Zvlášť latina je velká pomoc při studiu dalších
jazyků. Když pochopíš strukturu latinské ¥
11
gramatiky, líp se učí němčina, angličtina i další
jazyky.
Jak řečtinu, latinu a hebrejštinu zvládali spolužáci,
kteří měli nějakou jinou střední školu?
To nevím. Nikdy jsem spolužáky nevnímal z toho
hlediska, odkud kdo na teologii přišel. Ani jsem
vlastně často nevěděl, kdo z nich má gympl a kdo
jinou střední školu. Samozřejmě je dost lidí, kteří
nastoupili na vysokou a z nějakých důvodů toho
nechali. Mám dojem, že to byli ale spíš lidé, kteří
chtěli studovat prostě něco, ale pak zjistili, že zrovna teologie je nebaví, takže neměli ani motivaci
pořádně se učit. Proto odešli. Ale kdo ji opravdu
chtěl studovat, vydržel, i když to pro něj třeba bylo
těžké.
To je dobrá zpráva pro církev, farářský dorost bude.
Někdy se taky stane, že student, který přišel z necírkevního prostředí, se setká na fakultě s lidmi,
přes které se dostane do toho církevního, začne se
zajímat, pak chodit do kostela a už v církvi zůstane.
Zmínil jsi svého učitele hebrejštiny. Platí na ETF, že
zapálit studenty může jen pedagog, který sám hoří?
Rozhodně ne jenom ten. Pedagog, který nemá
takové obdarování, neodradí od předmětu ty,
které předmět sám zajímá. Ale je jasné, že takové
profesory, kteří jsou pro svůj obor zapálení a dokážou to předat, studenti mnohem lépe přijímají.
Na příkladu Petra Slámy je vidět, že on v tom, co
nás učí, opravdu leží a že ho to „nadchává“. A to
nadšení nám umí předat. Aspoň mně ano. Mám
dojem, že na fakultě je většina učitelů ponořených
do toho, co nás učí.
Který předmět tě nejvíc baví?
Církevní dějiny – zvlášť dějiny 20. století –, zajímá
mě i biblistika, systematika, bez té to nejde. Ale
nejsem nijak zvlášť vyhraněný.
Jak žije studentská komunita?
Máme teď dva nové studentské faráře, Iva Mareše
a Jana Štefana. Okolo nich je teď hodně čilého pohybu. Sám jsem činný v „juniorstvu“ (studentském
staršovstvu). Staráme se o život ve studentské
kapli, kde každou středu v semestru od třičtvrtě
na dvanáct kážou profesoři nebo studenti. Teď
zrovna tam budeme mít hosta – pražského seniora Romana Mazura. Faráři dbají na úroveň bohoslužeb. Chtějí, aby to byly opravdu bohoslužby se
12
vším všudy, ne součást homiletického semináře.
I když mezi sebou samozřejmě o bohoslužbách
diskutujeme. Přijít tam může kdokoli a chodí nás
docela hodně, studentů i učitelů. Mimoto se jeden
čtvrtek v měsíci scházíme s nějakým hostem v kavárně Marathon v přízemí fakulty. Jinak se tam
ovšem potkáváme podstatně častěji. To, že máme
takové místo, jako je Marathon, kde se můžeme
neformálně setkávat, mi připadá pro fakultní život
významné.
Co ti dalo roční studium v cizině?
Roční pobyt v Heidelbergu mě hodně naučil.
Od malička jsme do Německa občas jezdili s rodiči,
ale teď jsem tam byl sám a nadlouho. Zajímavé
je poznat jinou kulturu a cizí jazyk se člověk
samozřejmě nikde nenaučí tak jako v cizině. Heidelberská univerzita je v něčem podobná té naší,
ale i tak to na seminářích a přednáškách vypadá
trochu jinak. Studenti víc diskutují s profesory,
ti jim dávají mnohem větší prostor, než jsem byl
u nás zvyklý. To se mi zdálo dobré a trochu mi to
po návratu chybělo. Možná toho teď ve škole namluvím víc než dřív. Nejzajímavější pro mě byly
přednášky a seminář profesora Oeminga. To je
výborný heidelberský starozákoník. Velmi na mě
působilo to, jak umí své veliké odborné znalosti
plodně propojovat s praxí. Zažil jsem třeba jeho
bohoslužby pro studenty. Bylo to velmi interaktivní a zároveň nenásilné. Mohli jsme během
nich chodit něco malovat, on z počítače na plátno
promítal videa z youtube, nějaké obrazy, pouštěl
písničku od Leonarda Cohena a do toho povídal
příběh o Davidovi a Bat-šebě, který jsme předtím
půl roku rozebírali na semináři a já jsem na ten
text psal pobožnost. Přitom to celé bylo na vysoké
úrovni a vůbec ne povrchní, což jsem jinde nezažil.
Jaké plány máš do budoucnosti?
Jsem v pátém ročníku, chtěl bych studia dokončit,
ale před státnicemi bych rád ještě šel tak na půl
roku do ciziny. Nejraději znovu do Heidelbergu.
No a pak někdy na vikariát a na sbor. Vidím to tak
v horizontu pěti let. O tom, co bude mezi tím, ještě
přemýšlím.
Ptala se Daniela Ženatá
POHLED UČITELE ETF
Fakulta v konfliktu loajalit
K
důležitým momentům života na fakultě patří
konflikt loajalit, v němž se nacházejí vyučující
i studenti, i když každý jinak. Tento konflikt nemá
žádného zlého strůjce, je spíše průvodním jevem
toho, jak je na jedné straně u nás nastaveno fungování vysokého školství a jaké jsou na druhé straně
požadavky teologie jakožto reflexe víry a duchovní
formace. Jde o konflikt, který v bleděmodrém zažívá každý křesťan, který naplno žije ve světě a bere
odpovědnost za nějaký jeho úsek.
Nakolik vnímám studenty, převážná většina
z nich má při studiu džob, který se různou měrou
zakusuje do jejich harmonogramu. Mentalita
ghetta jim rozhodně nehrozí, spíše se naopak
nabízí otázka, co dnes na fakultě může být krystalizačním jádrem obecenství. V poslední době
vděčně pozoruji, jak díky pastoračně kazatelské
službě tandemu Štefan–Mareš ožila fakultní kaple.
Pokud jde o vyučující, nacházíme se všichni
pod tlakem na kvantifikaci vědeckého výkonu:
fakulta dostává podstatný díl peněz podle toho,
kolik vědeckých textů vyprodukují její pracovníci.
Takový systém svádí k tomu, abychom psali hlavně
pro oko hodnotící komise, případně zahraničních
kolegů. Nevidím to jako tragédii, protože chápu
celostátní potřebu rozlišit pracoviště, kde se něco
děje, od těch, kde to spí. Tato situace není důsledkem připojení ke Karlově univerzitě, systém by nás
dostihl i jako samostatné učiliště (pokud bychom
nenašli bohatého amerického strýčka – který by
pokryl 100 % provozu –, a takový by byl krajně
podezřelý). Kritéria vědeckosti navíc zevnitřku
univerzity můžeme spoluutvářet.
Připojení k univerzitě tedy hodnotím jednoznačně pozitivně: nedovedu posoudit, jakým je
fakulta přínosem pro univerzitu (ze zájmu a spolupráce s kolegy z jiných fakult usuzuji, že nějakým
snad ano). Pro fakultu je ale univerzita přínosem
velikým: vážně míněné dotazy kolegů z bližších
i vzdálených oborů připomínají úkol teologie „překládat“ evangelium tak, aby dávalo smysl v nových
kontextech, zajímavé učební metody (expedice, disputace...) jsou tím, čemu se můžeme přiučit. Na počátku roku 2012 udělala fakultní obec v souvislosti
s protesty vůči chystaným reformám hlubokou
zkušenost stavovské sounáležitosti. Nezažil jsem,
že by byl někdy nějak ze strany univerzity vyvíjen
tlak na to, aby fakulta ve svých projevech dovnitř
¥
nebo navenek ubrala na vyznavačskosti.
13
V téhle souvislosti pak ještě slůvko k naší druhé
(či vlastně první) loajalitě, té církevní. Na rozdíl
od katolíků neznáme nic podobného kanonické
misi (církevnímu schválení daného vyučujícího).
Přesto je vědomí přináležitosti k církvi mezi vše-
mi vyučujícími překvapivě vysoké. A je také věcí
církve, sborů i vedení, jestli tuhle vazbu posílí, nebo
nechají být: modlitbami, pastoračním zájmem,
pozvánkou k projektům, konzultacemi a dotazy.
Petr Sláma
ROZHOVOR S JANEM ZÁMEČNÍKEM
Na práci faráře je skvělá pestrost
K povolání faráře vede solidní teologické vzdělání a vikariátní praxe
Jan Zámečník (1978) vystudoval Evangelickou
teologickou fakultu Univerzity Karlovy (ETF),
prošel několika zaměstnáními, absolvoval
postgraduální studium na ETF a po ročním
vikariátu nastoupil jako farář v Břeclavi. Je
ženatý a má jedno dítě. Ptali jsme se na cestu
za vzděláním a k farářské profesi.
Jakou střední školu jste absolvoval?
Absolvoval jsem čtyřleté studium s humanitním
zaměřením na gymnáziu v Jevíčku.
V jakých profesích a kde jste pracoval?
Většinu života jsem studoval, ale zároveň si k tomu
přivydělával různou prací. Začalo to již v druhém
ročníku teologie, kdy jsem na jednom soukromém
pražském gymnáziu učil půl roku latinu. K výuce
jsem se pak vrátil během postgraduálního studia,
kdy jsem určitou dobu učil na Vyšší odborné škole sociální a teologické – Dorkas. Zároveň jsem
také učil anglický jazyk pro olomouckou jazykovou agenturu. Rád vzpomínám hlavně na výuku
angličtiny v Trendu vozíčkářů. Než jsem zahájil
postgraduální studium na ETF, pracoval jsem také
bezmála rok jako knihovník v pobočce Knihovny
města Olomouce. Vedle byl klub seniorů. Starší
dámy z tohoto klubu si za mnou do knihovny často
chodily půjčovat ženské romány. Seznámil jsem se
zde také s různými časopisy pro ženy – od Katky
po Marianne Později jsem si přivydělával rovněž
kopírováním knih v olomouckém Centru Aletti,
spjatém s řeholní komunitou Tovaryšstva Ježíšo-
14
va. Tam jsem byl dotázán, zda bych neměl zájem
přeložit něco pro nakladatelství Refugium, rád
jsem souhlasil. Později jsem překládal i pro jiná
nakladatelství, například pro Slovart. Po dokončení postgraduálního studia jsem pracoval jako
vědecký pracovník na JAMU v Brně. Jednalo se
o grantový projekt věnovaný životu a dílu myslitele
Josefa Šafaříka. Grant sice již formálně skončil, ale
věcně jsme ho ještě neuzavřeli. Pak už následoval
vikariát v Miroslavi a povolání faráře v Břeclavi.
Co ovlivnilo váš další profesní život?
Na počátku bylo určitě rodinné prostředí – oba
rodiče rádi četli a vedli mě ke knihám a tím
i k přemýšlení o světě. Dědeček Karel psal knihy
o regionální historii a byl pro mě vždy typem kultivovaného člověka, z kterého dýchalo něco z atmosféry první republiky. Měl vytříbený sloh, který
jsem obdivoval – těsně po válce také pracoval jako
redaktor v Československém rozhlasu. Strýcové
mé babičky zase byli překladatel Starého zákona
a kněz Josef Heger a překladatel ze staroislandštiny
a vlámštiny Ladislav Heger. Knihy a vzdělání tedy
představovaly v rodinném prostředí samozřejmou
hodnotu.
Hodně mě ovlivnila také středoškolská studia,
obzvláště rád vzpomínám na učitelku němčiny
Rosvitu Neubauerovou a učitelku češtiny Janu
Vápovou. Pokud se jedná o rozhodnutí studovat
teologii a přemýšlení o povolání faráře, jednoznačně mě nejvíce ovlivnil Mirek Pfann, který
se svou ženou Hankou dokázal na faře vytvořit
velmi příjemnou a přátelskou atmosféru. Když jsem
se v pátek vracel z internátu, těšil jsem se vždy
na mládež do Rovečného. Často jsem pak zůstával
po skončení mládeže s Pfannovými na faře, hovořili se mnou, půjčovali mi knihy. Na to vzpomínám
s určitou nostalgií podobně jako na středoškolská
studia. Vliv na mě měla nejspíše i četba literatury
katolických autorů (Čep, Zahradníček, Deml, Křelina, Bernanos apod.). Moje volba studovat teologii
byla předem jasná a dodnes toho nelituji.
Odkdy pracujete jako farář?
Od září 2011.
Jak využíváte v praxi vědomostí
a znalostí nabytých na ETF?
Nejpatrnější využití je určitě při přípravě bohoslužeb, zejména kázání, biblických hodin pro dospělé a výuky dětí. Povolání faráře je pro mne těsně
spjato s teologií a ETF mě v tomto ohledu velmi
obohatila. Dnes to vnímám tak, že magisterské
studium mně poskytlo solidní znalosti, ale konkrétnější teologické vidění či směřování jsem začal
získávat až později. Myslím, že i určité teologické
zázemí je pro faráře důležité – stejně jako jeho
neustále přehodnocování. Hodně čerpám z procesuální teologie. Podstatné jsou však pro mne i další
proudy a důrazy.
Co vám dal vikariát?
Neumím si představit, že bych povolání faráře
vykonával bez vikariátu. Jsem rád, že jsem vikariát mohl absolvovat v Miroslavi, kde je možnost
vyzkoušet si vše od výuky věkově odlišných skupin dětí po večerní bohoslužby-nešpory. Pro mě
to byla zejména příležitost osahat si praktickou
stránku věci, ve které jsem kulhal takříkaje na obě
nohy. Pamatuji si na svou premiérovou nešporní
bohoslužbu. Snažil jsem se, abych měl vše pečlivě
připraveno. Ale automaticky jsem počítal s tím, že
jakmile dočtu pasáž z Písma, všichni si sednou.
To se však nestalo. A já jsem v naprostém zmatku
vystřelil formulku „To je všechno“, což samozřejmě
mého mentora Ondřeje Titěru velmi pobavilo (mimochodem, vzpomínám si na bohoslužby jednoho
faráře, který řekl po čtení Písma naprosto vojenským tónem: „Sednout!“). Do té doby jsem zkrátka
víc četl odborné spisy než Agendu, nevěděl jsem,
jak podávat kalich při vysluhování večeře Páně, ani
jsem se příliš nezamýšlel nad uspořádáním bohoslužeb. Stejně podstatné pro mě je, že mi vikariát
umožnil poznat nové lidi a navázat nová přátelství.
Na mysli tu mám nejen Miroslav, ale i všechny, kdo
se mnou absolvovali vikariát či jáhenskou praxi.
Baví vás farářská práce?
Práce faráře je hodně rozmanitá, takže je skoro
nevyhnutelné, že něco jde člověku lépe, něco
hůře, něco ho baví a něco ne. Mě na práci faráře
velmi baví příprava kázání a biblických. Je to
i pro mě samého příležitost jít hlouběji do textu
Písma a vždy znovu mě udiví, co všechno v něm
lze objevit. Někdy je samozřejmě příprava kázání
(a mnohdy i celé bohoslužby) náročná. Mám pocit,
že k dozrání myšlenek je často potřeba víc času,
než je na faře reálně k dispozici. Na jedné straně
je to svobodné povolání, v němž si člověk rozvržení
času stanovuje sám, na straně druhé je farářský
den do velké míry roztříštěn mezi mnoho aktivit.
Na práci faráře je skvělá pestrost, kterou jiná povolání nemají. Nicméně jsem spíše typ člověka, který
se potřebuje soustředit na jednu věc, takže mě tato
mnohobarevnost někdy rozptyluje, a když se nakupí opravdu hodně věcí, tak i znervózňuje. To, co mě
nebaví, je administrativa, která dnes prorůstá asi
všemi sférami a profesemi. Do určité míry je jistě
nutná. Někdy mám ovšem pocit, že se „upapírujeme“ k smrti – na úkor potřebnější činnosti. Asi to
nejpodstatnější je, že práce faráře je vždy nějakým
způsobem práce mezi lidmi a s lidmi. A pokud je
prostředí vstřícné, skutečně sesterské a bratrské,
je farářská práce prací radostnou. V tomto ohledu
si nemohu vůbec stěžovat, naopak.
Ptala se Daniela Ženatá
15
BLESKOVÝ ROZHOVOR S JANEM KRUPOU
Dnes káže, kdysi fáral
Jan Krupa (1953) pochází z Ostravy. Je seniorem
Východomoravského seniorátu a farářem
na valašské Hrubé Lhotě, správně Velké Lhotě,
malebné vesnici s dřevěným tolerančním
kostelem. Předtím působil ve Valašském
Meziříčí a v Jeseníku. Zajímalo nás, jaké cesty
ho k farářské profesi dovedly.
Čím jste se vyučil nebo jakou střední
školu jste absolvoval?
Absolvoval jsem v roce 1972 Střední průmyslovou
školu elektrotechnickou – silnoproud.
V jakých profesích a kde jste pracoval?
Pracoval jsem nejprve jako důlní elektrikář a pak
jako projektant (samostatný referent přípravy výroby) na dole Vítězný únor, celkem přes jedenáct
roků, také místo vojny.
faráři (těch bylo víc) a dva faráři u nás v Ostravě –
Karel Veselý a Ludvík Klobása.
Odkdy pracujete jako farář?
Nastoupil jsem jako diakon (dnes jáhen) v únoru
1983 do Jeseníku.
Proč jste vystudoval teologii?
Pochopil jsem poměrně brzy, že bez studia teologie
se neobejdu. Byť si dobře uvědomuji, že při dálkovém studiu lze jen stěží dohánět to, co je možné
získat při běžném studiu denním.
Baví vás a naplňuje farářská (a seniorská) práce?
Ano, baví. Protože nemám rád fráze ani velká slova, vyjádřil bych to asi takto: jsem rád s lidmi, se
kterými mohu vést neustálý rozhovor o víře, sboru
a církvi, o světě, o milosti, ze které žijeme, o všem,
co s tím souvisí. O tom, co to přináší a zda opravdu
něco přináší nám i druhým okolo.
Co ovlivnilo váš další profesní život?
Život v církvi, brigády, kurzy, budoucí kolegové
Ptala se Daniela Ženatá
Otevřený dopis ministru spravedlnosti
V
ážený pane ministře,
německý církevní reformátor Martin Luther
ve Velkém katechismu k přikázání Nepokradeš,
napsal: „Malé zloděje věšíme, velké oslavujeme.
Arci zloději spolu s pány a knížaty vykrádají celé
Německo.“ U nás malé zloděje nevěšíme, jen zavíráme, velké oslavujeme a vyzdvihujeme i do vysokých
politických funkcí. A co je horšího, zavíráme lidi,
kteří nic zlého neudělali, jenom si trochu vystřelili
z těch velkých.
Myslíme na kauzu Romana Smetany z Olomouce, řidiče autobusu, který nakreslil několika
mocným lidem, vystaveným na plakátech, tykadla.
Byl za to odsouzen, přestože za poškození obrázků
zaplatil finanční náhradu. Pikantní je, že pana Smetanu soudila a odsoudila manželka jednoho z těch,
16
o kterých by Martin Luther bez rozpaků řekl, že
patří mezi ty „velké“.
Pane ministře, laskavě Vás žádáme, abyste se
jako ministr spravedlnosti zasadil o nápravu.
S přáním všeho dobrého a s pozdravem jménem
synodní rady ČCE
Lia Valková, synodní kurátorka, Joel Ruml, synodní senior
30. dubna 2012
OTÁZKA NA TĚLO
Jak využíváte své teologické vzdělání?
František Plecháček, frekventant vikariátu
Myslím, že své teologické vzdělání využívám hojně
a stále zjišťuji, že ho nikdy není dost.
Vojtěch Hrouda, nemocniční kaplan
To, co jsem se učil na teologické fakultě, je pro mě
cenné a využívám to. Především v práci, ale nejen
v ní. Snažím se, aby to byla živá, a snad i žitá, teologie, přístupná korekci, revizi, proměně. Tedy ne
systém poznatků, ale východisko. Polemika. Zdroj.
Jiří Hoblík, vysokoškolský učitel
Své teologické vzdělání využívám profesně k neteologickým účelům, když vyučuji religionistiku,
etiku a filozofii náboženství. A na zbylém malém
neprofesním prostoru v zájmu www.svobodne.
estranky.cz.
Míla Hofmanová, farářka na mateřské dovolené
V úzkém slova smyslu při své práci: exegeze, výklady, kázání, přípravy nejrůznějších programů.
V širším pojetí pak v kritickém pohledu v podstatě
na všechno, co nabízí tento svět.
Jan Kirschner, stavař a redaktor
K zamyšlení nad stavem světa kolem mne, nad
svou nedokonalostí. V osobním zájmu o liturgický prostor se snažím spojit svoji profesi stavaře
s postřehy teologa bakaláře. A také samozřejmě
k práci pro super časopis Český bratr či internetový portál ChristNet.cz.
Leonardo Teca, farář
Samozřejmě ve své farářské praxi, ale jsem tím
celý ovlivněn, takže mě to pronásleduje všude.
Jindy mi to umožňuje uvědomit si víc, co všechno
o Bohu a Bibli nevím.
Jiří Palán, farář
V hospodě při debatách s přáteli a trochu také
při práci faráře.
Markéta Slámová, farářka
Pomáhá mi promýšlet a formulovat vztah mezi
Bohem a jeho lidem/člověkem a to se snad odráží v mém životě obecně i v práci. Někdy je mi
na obtíž (v rozhovoru mi naskakují dogmatická
vyjádření, která občas myšlení svazují), většinou
mi ale pomáhá vyvarovat se přílišné tendenčnosti (nebo o ní aspoň vědět), „neujet“ ve výkladu,
porozumět. Nejvíc se teď vracím k biblickým
vědám.
17
NÁSTĚNKA
SYNODNÍ RADA
Na zasedáních 20. 3., 3. 4. a 17. 4. projednala
synodní rada 105 titulů. Z nich vybíráme:
Sbory a pracovníci
Synodní rada pověřila Mariana Šustáka duchovenskou
službou v Nemocnici Most, Zdeňka Turka duchovenskou
službou ve věznici v Oráčově a Emílii Kramolišovou
ve věznici v Břeclavi. Pověřila Blanku Novou pastorační
prací ve sboru v Jindřichově Hradci na poloviční úvazek.
Dále potvrdila volbu faráře Pavla Čmelíka za prvního
kazatele na Vsetíně-Horním sboru.
Synodní rada si váží ochoty Miloše Rejchrta i nadále
podle potřeby sloužit v církvi, souhlasí proto se zachováním způsobilosti k ordinované službě faráře v ČCE.
Synodní rada přijala rezignaci Daniela Ženatého na členství v poradním odboru pro aktuální společenskou
situaci a jmenovala jeho členem za SR Pavla Kašpara.
SR udělila záštitu semináři kaplanů a kaplanek ČCE
s otevřenou účastí i pro kaplany z jiných církví.
Fakulta a bohoslovci
SR souhlasila se zapsáním Jiřího Šamšuly mezi kandidáty služby v církvi. Vzala na vědomí roční zprávu o účasti
na sborovém životě studentů Matěje Opočenského a Jakuba Orta. Souhlasila rovněž se zapsáním Filipa Boháče
mezi zájemce o práci v církvi.
Správa církve
Na vědomí vzala SR zprávy z jednání seniorátních výborů Poděbradského, Moravskoslezského, Chrudimského
(2x), Východomoravského (2x), Libereckého (2x), Pražského (2x), Brněnského (2x), Ústeckého, Jihočeského
a Poděbradského seniorátu.
Synodní rada vzala rovněž na vědomí zprávy z vizitací
příslušných seniorátních výborů ve sborech v Nosislavi,
Kláštěře nad Dědinou a Třebechovicích pod Orebem.
18
Mládež
SR přijala návrh krátkodobé smlouvy mezi Sdružením
evangelické mládeže a ČCE, která se týká letního kempu
mládeže a podzimního sjezdu mládeže v oblasti organizační, dobrovolnické, materiální a finanční.
Do republikového výboru Sdružení evangelické mládeže nominovala SR farářku mládeže Marii Medkovou.
Výchova
Jan Tkadleček rezignoval na členství v pracovní skupině poradního odboru pro práci s dětmi. SR jmenovala
za člena této pracovní skupiny Petra Wittnera.
Jeronymova jednota
Synodní rada odsouhlasila poskytnutí půjčky na financování projektu sboru v Krnově v celkové výši
1,1 milionu korun, projekt bude následně financován
z Programu rozvoje venkova.
Ekumena
Pavel Ruml předložil zprávu ze setkání evropských představitelů Světového společenství reformovaných církví
(WCRC), kterého se zúčastnil. SR vzala zprávu na vědomí
a uložila ekumenickému oddělení, aby sdělilo WCRC
aktuální počet členů ČCE.
Na synod Evangelické Jednoty bratrské v červnu v Königsfeldu delegovala SR Daniela Matějku staršího.
Na synod saské církve v dubnu v Drážďanech Constance Šimonovskou. Na ekumenický farářský den
v Selbitz v květnu Pavla Knorka a Jana Satkeho. Dále
souhlasila s nominací Jana Roskovce, Filipa Susy, Jana
Kirschnera a Jany Hofmanové na Leuenberský synod
v listopadu v Praze a s náhradníky Ladislavem Benešem
a Danielou Hamrovou. Delegovala Gerharda Frey-Reininghause na oslavy padesáti let letních táborů Aktion
Sühnezeichen Friedensdienste v dubnu v Magdeburgu.
Na výroční slavnost GAW Bádenské církve v červnu byla
delegována Hana Pfannová.
SR schválila příspěvek pro laické pracovníky v českých
sborech východní Evropy, kteří se starají o řádný chod
bohoslužeb. Financovat se bude z daru württemberské
církve.
,
S radostí vzala SR na vědomí informaci o vznikajícím
rodinném centru pro práci s romskou komunitou v Rumburku, kde je od dubna otevřena školka pro romské
a bílé děti, a o podpoře tohoto projektu od švýcarského
HEKSu a německého GAW.
Různé
Pro rekreaci v Chotěboři organizovanou Pražským
a Chrudimským seniorátem odsouhlasila synodní rada
příspěvek vdovcům a vdovám po kazatelích ve výši
135 Kč na osobu a den.
Z Fondu sociální a charitativní pomoci uvolnila SR
200 000 Kč na podporu humanitárního projektu HEKSu v Jižním Súdánu. Jde o pomoc uprchlickým rodinám
po návratu domů.
Nadační fond Věry Třebické-Řivnáčové schválil pět projektů na rok 2012 v celkové výši 146 000 Kč. Tato částka
se dělí takto:
50 000 Kč projekt „Provoz badatelny“ (Ústřední archiv ČCE)
36 000 Kč projekt „Cesta církve“ (publikace)
30 000 Kč projekt „Vzdělávání církevních pracovníků
a dobrovolníků“ (odd. výchovy a vzdělávání)
20 000 Kč projekt „Česko-francouzský seminář biblické animace“
10 000 Kč projekt „ČCE pro Kubu“
DaZ
Prohlášení Synodní rady Českobratrské církve
evangelické k aktuální společenské situaci
Synodní rada Českobratrské církve evangelické (SR
ČCE) považuje za nutné vyjádřit se k některým problémům, které aktuálně zachvacují Českou republiku,
kazí atmosféru ve společnosti a postupně stravují její
obyvatele. Upozorňováním na některé negativní jevy
nechceme v žádném případě zneužívat možnost oslovit své členy i širší okruh spoluobčanů. Autoři tohoto
prohlášení proto dlouho zvažovali, zda je vůbec vydat.
Nicméně vzhledem k faktu, že SR ČCE je atmosférou
ve společnosti zneklidněna již delší dobu a že některé
trendy dokonce považuje za alarmující, je potřebné
analyzovat tento stav a upozornit na jeho příčiny i následky. Děláme to proto, aby bylo možné do budoucna
se těchto jevů vyvarovat a pokud možno je eliminovat.
V první řadě však považujeme za nutné promluvit proto, že vnímáme, jak současnými způsoby řešení krize
je zasažen jednotlivec, který se tak stává bezbranným
a jeho bezmoc jej vhání do náruče dalšího zneužití
a zla. Nemůžeme k tomu mlčet, brání nám v tom naše
poznání řádů Božího stvoření a jeho uchování.
Je několik skutečností, které nás nejvíce znepokojují.
Víme, že západní společnost, i Česko, žila dlouhá léta
na dluh. Víme, že je potřeba šetřit a žít zodpovědně
vůči dalším generacím. Nicméně nás trápí, že oběťmi
současných reforem a úsporných opatření jsou především lidé z nejchudších společenských vrstev, lidé staří
a v neposlední řadě také neziskové organizace, které
se těmto lidem snaží pomoci. Reformy by měly být
sociálně citlivé tak, aby neuváděly ty nejpotřebnější
do ještě větší bídy a navzdory současné ekonomické
krizi i oni mohli žít v podmínkách sice skromných,
leč důstojných. Žádná vyspělá demokracie si nesmí
dovolit házet tyto lidi přes palubu. Kromě špatné
vizitky to vypovídá i o jejích trendech do budoucna,
které mohou ohrozit každého z nás.
O to víc jsme nespokojeni se zjištěním, že spousta
finančních prostředků se ztrácí na účtech anonymních společností, které vlastní podivní lidé napojení
na současnou zvolenou politickou reprezentaci. Ať už
se jedná o tunelování veřejných zakázek či privatizaci
státních podniků, toto „plýtvání“ prostředky, které by
bezesporu jinde mohly pomoci, je značně nezodpovědné. Navíc za velmi nebezpečný trend považujeme
zákulisní vliv na politická rozhodnutí těmito lidmi,
kteří se žádné politické volbě ani veřejné kontrole
nepodrobili. Vidíme, že se tak řízení českého státu
postupně přesouvá od demokraticky zvolených politiků k lidem s podivnou minulostí, kteří se z principu
nemusí zodpovídat nikomu.
S tím bohužel dle našeho názoru úzce souvisí i aktuální stav politické kultury. Očekáváme, že by měla
vykazovat po již více než dvacetileté demokratické
zkušenosti, i díky generační obměně politických reprezentantů, vyšší kvalitu než v porevolučních dobách
devadesátých let. Musíme nicméně konstatovat, že
politické elity, které mají formovat společnost a jít
příkladem, vykazují právě nyní velmi neuspokojivé
morální kvality, stejně jako jimi používané praktiky.
Fakt, že se standardním nástrojem politického boje
stalo např. šmírování, nesvědčí nikomu. Chápeme, že
politickým stranám jde o moc a o to, aby prosazovaly
politické programy. Často ale pochybujeme, zda jim
jde ještě o politické ideje, zda není v ohnisku jejich zájmů spíše moc, peníze a jejich vlastní osobní prospěch.
Nechceme nikoho a priori odsuzovat. Sami cítíme
vinu, že jsme svým mlčením lecčemu nedobrému dali
příležitost vzniknout. Nabízíme ruku ke spolupráci
těm, kteří to s touto společností myslí dobře. Naším
19
zájmem je společnost, ve které žijí lidé rádi, nemusí se
za ni stydět a která bude dobrým prostorem pro život
i budoucím generacím.
Lia Valková, Eva Zadražilová,
Pavel Stolař, Joel Ruml, Daniel Ženatý, Pavel Kašpar
Synodní rada Českobratrské církve evangelické
Praha 11. dubna 2012
JUBILANTI
V měsíci květnu 2012 slaví kulaté nebo půlkulaté narozeniny (od padesáti let výše) tito současní a bývalí
pracovníci v církvi:
ZE SVĚTA
Zemřel Edmond Perret
Ve věku 87 let zemřel 24. března ve Švýcarsku bývalý
generální tajemník Světové aliance reformovaných
církví (WARC), Edmond Perret. V roce 1950 byl v Ženevě
pověřen farářskou službou, pak sloužil jako pastor
ve frankofonní části Kanady. V letech 1970 až 1989
byl Perret generálním tajemníkem WARC. Pod jeho
vedením označil nejvyšší řídící orgán WARC apartheid
v Jižní Africe za hřích a odsoudil jeho teologické zdůvodnění. Světová aliance reformovaných církví se spolu se Světovým reformovaným svazem stala v roce
2010 součástí Světového společenství reformovaných
církví (WCRC). WCRC/DaZ
Petr Brodský 65
Václav Hurt 55
Lydie Vitáčková 80
Jakub Trojan 85
Vladimír Taich 85
Ivan Ryšavý 55
ÚMRTÍ
Dne 2. dubna zemřela v Mělníku ve věku 92 let paní
Vlasta Kovářová, vdova po faráři ČCE Josefu Kovářovi.
VZPOMÍNKA
OZNÁMENÍ
Jindřich Výborný
Senior Jindřich Výborný se narodil 17. července 1922
v Hlinsku a působil od roku 1947 po celý svůj život ve farním sboru ČCE v Rané, administroval také sousední sbor
v Hlinsku.
Byl taktéž seniorem poličského seniorátu. Jeho
velkým zájmem byla historie, z níž publikoval hlavně
v Evangelickém kalendáři, v Kostnických jiskrách a v jiných časopisech. Vzpomínáme, že Jindřich Výborný měl
k lidem, a to nejen k členům sboru, prostý a upřímný
vztah se smyslem pro humor. Ovlivnil několik generací
ve sboru v Rané a okolí. Zemřel 4. července 1994. Při jeho
nedožitých devadesátých narozeninách na něj vzpomíná rodina, členové sboru a přátelé.
Staršovstvo farního sboru v Rané
20
Odbor křesťanské služby Chrudimského
seniorátu pořádá
podzimní pobyt (nejen) starší generace v rekreačním
středisku v Chotěboři.
Termín: 1. až 8. září 2012
Cena: 2000 Kč
Uzávěrka přihlášek 30. června.
Informace a přihlášky předá Hana Capoušková na adrese: [email protected]
tel. 777 877 080.
Změna telefonu
Farní sbor ČCE Nový Jičín
má nové telefonní číslo: 558 842 547
(sborový mobil zůstává: 731 664 545).
Rekreace ve sborovém domě v Novém Jičíně
Sbor ČCE nabízí dva pokoje v podkroví k letní rekreaci.
K dispozici kuchyňka, sociální zařízení, zahrada s možnosti parkování.
V blízkosti CHKO Beskydy, Poodří, řada památek (Hukvaldy, Štramberk).
Kontakt: 732 638 517, 731 664 545.
Nabídka ubytování
Farní sbor v Sedlci–Prčici nabízí ubytování. Jedná se
o ubytování na kruchtě, tedy velmi skromné. Jsou zde
dvě postele a dále prostor pro karimatky. Vejde se sem
asi tak 15 lidí. V chladnu je možné přitopit v kamnech,
je zde sociální zařízení i malá kuchyňka. Okolní krásná
příroda je vhodná na procházky a k výletům na kole.
Pozvánka na besedu
Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na besedu o geneticky modifikovaných potravinách, která se
bude konat v úterý 15. května v 17.30 hodin v přízemí
kláštera Emauzy, Praha 2, Vyšehradská 49. Na besedě
promluví RNDr. Viktor Žárský, CSc. z Ústavu experimentální botaniky AV ČR.
ních Chabrech, sraz v 10 hod. Více informací najdete
v rubrice „akce“ na www.drahan.chabry.cz.
Nabídka dopisování
Přátelské dopisování (případně občasné zatelefonování) nabízí osamělá čtyřiašedesátiletá evangelička
z Hodonínska. Kontakt: 731 202 119.
UPOUTÁVKA
A stalo se slovo...
Sborník textů z kurzu Spolku evangelických kazatelů
z roku 2011
Co se to děje, když čteme v Bibli „stalo se slovo Hospodinovo“ ? Co znamená kázat – a poslouchat – slovo
Boží v pohledu evangelické teologie i každodenní praxe? A co se to vlastně děje, když je vyřčeno slovo? A má
vůbec slovo nějakou hodnotu?
Bohoslužba na Sedleckých skalách
Ekologická sekce České křesťanské akademie ve spolupráci s občanskými sdruženími pořádá v sobotu
26. května v 15 hodin v pořadí již pátou ekumenickou
bohoslužbu za krajinu na Sedleckých skalách. Kázat
bude Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve
evangelické. K následné besedě je pozván ekonom
Tomáš Sedláček. Místo bohoslužby je dosažitelné ze
zastávek MHD v Praze-Suchdole (147 Budovec, 107 a 147
Kamýcká), od žel. zast. Praha-Sedlec nebo od přívozu
v Praze-Sedlci. Ve 14 hod. bude od přívozu zajištěn doprovod na místo bohoslužby. Bohoslužbě již tradičně
předchází pouť od kostela Stětí sv. Jana Křtitele v Dol-
Autoři:
Martin Prudký – A stalo se slovo Hospodinovo
Jan Štefan – Naše lidská slova slovem Božím?
Jakub Čapek – Slovo a událost
Štěpán Hájek – Jak kážu slovo Boží
Petr Oslzlý – Jak poslouchám slovo Boží
Petr Bílek – Vytlačuje obraz slovo z veřejné komunikace?
Martin Zlatohlávek – Boží slovo a výtvarné umění
Jindřich Halama – Boží mlčení
Knižnice SPEKu č. 17, 112 stran, 121 Kč
„Kamarádská“ cena u nakladatele 85 Kč
ISBN 978-80-86211-77-0
21
CÍRKEV ŽIJE
Středisko pro kurzy a rekreaci Sola fide, Janské Lázně, foto: Vladimír Zikmund
SETKÁNÍ CÍRKEVNÍHO VEDENÍ S PŘEDSTAVITELI SENIORÁTNÍCH VÝBORŮ V SOLA FIDE
Deníček Vladimíra Zikmunda
M
ilý deníčku,
asi se budeš divit, proč tě tahám do studených a mokrých Krkonoš. Ale slíbil jsem zaznamenat pár informací z Janských Lázní do Českého
bratra, tak se mi tam snad nerozmočíš! O jakou
akci jde? Synodní rada se každoročně setkává
s představiteli seniorátních výborů a ústřední
církevní kanceláře, aby se mohly v klidu a bez
emocí prodiskutovat různé otázky, které hýbou
církví. Setkání mají přispívat i k vzájemnému
poznávání a také k inspiraci tím, jak zvládají
svůj úřad druzí. A to letošní bylo naplánováno
na přelom března a dubna právě do Sola Fide.
Tak jdeme na to! Věřím, že to zvládneme, stejně
jako již řadu předchozích společných reportáží,
kdy mi tě málem odnesla velká voda v Kalkatě,
tarantule na Kubě nebo ten velký šváb v Buenos
Aires. Pamatuješ?
V pátek v podvečer nás vítají Krkonoše zahalené nízkými mraky, zima a občasný déšť. To víš,
že po krásných předcházejících jarních dnech to
je pro mě nepříjemná změna. Přesto ještě stihnu
před začátkem programu se svým seniorem malou procházku. Pěkně jsme venku provlhli, tak si
musím po návratu sušit oblečení i svůj reportážní
foťák. To už ale naše setkání začíná skvělou večeří a prvním společným programem v klubovně.
V úvodní pobožnosti se zamýšlí Joel Ruml nad
textem z listu Filipským o poslání a osobnosti
apoštola na jedné straně a o váze vlastního evangelia na straně druhé.
A potom to začalo! Žádné slastné páteční
podřimování u televize, Dan Ženatý nás pěkně
vtáhnul do debaty. Protože se v našem kruhu objevilo několik nových tváří, nechává nás v rámci
představování odpovídat na otázky: Jak se máme?
Co nás v životě těší? Co nás na naší církvi štve?
Deníčku, představ si to, jaká jsme skvělá parta,
všichni se máme dobře! Přesto jsme na naší církvi
našli dost věcí, se kterými si nevíme tak úplně
rady, anebo nás dokonce štvou. Myslím, že apoštol
Pavel věděl, o čem do Filip píše: „Ale co na tom!
Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranní-
mi úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho
se raduji a budu se radovat.“ Co štvalo zrovna
mne? Že mi nebylo moc dobře a raději bych se
viděl v posteli!
V sobotu ráno je mi mnohem líp. Vydržel jsem
ve zdraví i ranní pobožnost ve studeném kostele. Tak tě mohu opět otevřít a pokračovat ve své
reportáži z našeho vrcholového setkání. Nikoho
z nás nemusí mrzet, že sedíme celý den v klubovně. Venku je totiž skutečně aprílové počasí – občas
svítí slunce, ale jinak přes den co chvíli chumelí.
Dopoledne se věnujeme otázce financování církve.
Program uvedl Michal Kitta lehce provokativní
úvahou o církvi a majetku, ve které se ptá, zda
by církvi nebylo lépe bez lesů a budov. Nejsou pro
nás naše staré budovy jen koulí na noze, která
nás stále táhne k zemi a vede k naříkání, že nám
chybí peníze na údržbu? Nebál by se stěhování
do menších prostor ani vnitřní proměny církve
od instituce směrem k hnutí. A platy farářů? Pokud bychom dokázali vybrat na darech jen to, co
se od nás očekává v Řádu o hospodaření, nebyli
bychom již dnes vůbec závislí na dotacích státu
nebo restitucích. Co si o tom myslet, deníčku?
Převládá ale názor, aby se dál jednalo pragmaticky a pokračovalo v tom, co se začalo a schválilo
na podzimním mimořádném synodu. Ale musíme
o tom přemýšlet, vždyť stále ještě není jasné, co
nakonec projde parlamentem!
V dalším programu přednesl svou úvahu o samofinancování ve světle majetkového narovnání
Pavel Stolař. Svoji fundovanou úvahu začíná analýzou současného stavu. Třeba o tom, že podle
nezávislého posudku jsou roční výnosy státu
z neprávem užívaného církevního majetku výrazně vyšší než náklady, které stát vrací ve formě
současných platů duchovních. Ale také o tom, že
„spravedlivý“ princip dělení případně vráceného
majetku mezi jednotlivé církve neexistuje.
O navrhovaném zákonu však již bylo řečeno
a napsáno hodně, tak přeskočím k tomu, co následovalo. Pavel Stolař přidal prezentaci finanční
situace několika sborů s histogramy rozdělení ¥
23
plátců saláru. To byla dobrá finanční analýza
a ne úplně veselá. Co s tím můžeme dělat a jak
zvládnout nutnost zvýšení obětavosti v průměru o 300 tisíc korun na sbor? Otázky spíš pro
staršovstva než pro tebe, deníčku. V následující
diskuzi se probíralo financování církve z různých
pohledů. Navíc se do toho stále vtírají dvě otázky: co bude, když zákon padne nebo když dojde
k odluce bez přechodného období? Nechci tady
nahrazovat zapisovatele, uvedu ti jen pár názorů:
je dobré počítat s tím, že naše budoucnost bude
spojena se samofinancováním; bude obtížné
zůstávat v nynější podobě zvykové víry; máme
naději, že vydržíme, že stále máme svému okolí co
dát, a když je správná motivace, peníze na dobrou
věc se najdou!
Do dalšího programu se již zapojili členové
ÚCK. Na programu je rozhovor o podnětech ze
seniorátních výborů (SV). Mluvíme například
o počtech synodálů, o velikosti odvodu do personálního fondu, o pastýřské a administrativní
roli SV vůči sborům, o evidenčních dotaznících.
Neboj se, nebudu tě zatěžovat detaily z této dis-
kuse. Ale o čem se ti určitě musím zmínit, to
byl poslední, večerní bod programu, ve kterém
se nám věnovala Martina Sklenářová. Velmi
poutavým způsobem přednášela o komunikaci
a modelu harmonického života. To bys nevěřil,
jak zajímavě nám vysvětlovala rozdíly ve způsobech komunikace mezi „kruhovými“ ženami
a „geometrickými“ muži. Jsme různě nastaveni,
ale mnohým problémům lze předejít komunikací.
Proto se k ní stále povzbuzujme! Přestože je již
večer, nikdo u toho neusíná, jako se některým
stávalo u náročného předchozího programu!
Setkání končíme nedělní bohoslužbou v kostele a po ní jdeme společně na vycházku k chaloupce, kde se před lety rekreoval můj dědeček
J. L. Hromádka a kde jsem sám prožil moc hezkých
chvil. V noci napadl čerstvý prašan a nyní vylezlo
slunce, takže i Krkonoše nám nakonec předvedly
svou hezčí tvář.
Tak deníčku, zvládli jsme to dobře a vracíme se
domů bohatší o nové informace i nová přátelství.
Vladimír Zikmund
je seniorátní kurátor Brněnského seniorátu
Bohoslužby mládeže v Husovicích
D
ne 25. března se v Brně-Husovicích uskutečnily bohoslužby mládeže. Nikoliv však bohoslužby pro mládež, jak by se možná mohlo na první
pohled zdát, ale bohoslužby, které vytvořili mladí
lidé, kteří jsou členy husovického sboru nebo ho
navštěvují.
24
S prvotní myšlenkou přišel farář Štěpán Hájek
a jako možnost ji nabídl mládežníkům mladším
i odrostlejším. Nesetkal se s odmítnutím, a tak
se tedy začalo pracovat na tom, aby se tyto
bohoslužby uskutečnily. Rámec bohoslužeb byl
domluven na schůzkách zainteresovaných, ale
co zazní od stolu Páně, záleželo pouze na tom,
co má kdo na srdci. První čtení, modlitbu, písně,
tři úvahy namísto kázání, přímluvnou modlitbu,
to vše měli na starosti právě mládežníci, každý
podle toho, nač se cítil.
Musím říci, že jsem měl místy pocit, jako by
někteří na tuto chvíli vyloženě čekali. Čekali, až
budou moci sdělit okolí a lidem ve sboru: podívejte, teď vám řeknu, jak to vnímám já! Nebyla
to rebelie, nebyla to revoluce vůči zaběhnutým
pořádkům církve. Byl to jen pohled mladého
člověka, kterému v hlavě létají myšlenky trochu
jinak. Jiným způsobem, ovlivněné jinými věcmi.
Myšlenky vyřčené netrpělivě i uváženě. Zároveň však s pokorou, úctou a vděkem za možnost
projevit se. Posluchačů byl plný sál, stejně jako
na téměř všech bohoslužbách v Husovicích. Mladí, staří, děti, známí i neznámí, všichni naslouchali a naslouchat chtěli. Měli z toho radost stejně
jako ti, kteří před ně se „svými“ bohoslužbami
předstoupili.
Dlužno také dodat, že za stolem Páně se vystřídal takřka stejný počet lidí, jako měla doprovodná kapela. Troje housle, klavír, resp. varhany,
violoncello a kytara. Tyto nástroje doprovázely
písně ze Svítáku a z Evangelického zpěvníku. Co se
smyčcových a klávesových nástrojů týká, byl to
jeden výborný muzikant vedle druhého. Nemohlo
tedy překvapit, že výsledek byl dokonalý. A přesto
mě překvapilo, když jsem ráno vcházel do modlitebny a tam právě zkoušela ona kapela doprovod
k jedné z písní z Evangelického zpěvníku. Říkal
jsem si, že tak krásně ladící a znějící hudbu je
snad i škoda rušit zpěvem. Ale rušili jsme. Všichni
a dobře. Dobrá věc se podařila!
Jan Ženatý
Práce na novém zpěvníku
Prezentace zástupcům seniorátů
Z
iniciativy komise pro přípravu nového zpěvníku se v sobotu 17. března sešli ve strašnickém
sboru v Praze zástupci jednotlivých seniorátů
ČCE, aby se seznámili s průběhem a aktuálními
výsledky práce této tvůrčí skupiny. Pětadvacet
delegovaných seniorátních důvěrníků nejprve
vyslechlo čtyři referáty členů komise o základních tématech, provázejících práci na novém
zpěvníku. Byly to tyto tematické okruhy:
1. Záměr, cíl a zásadní motivace práce na novém zpěvníku (M. Esterle)
2. Způsoby práce komise, způsoby projedná-
vání a hodnocení předloh a dalších souvisejících
úkolů (O. Titěra),
3. Kritéria hodnocení, sledované parametry
textů a melodií starých i nově vytvářených písní
(L. Moravetz)
4. Rýsující se podoba nového zpěvníku a švýcarský vzor (D. Heller)
Mezi jednotlivými výklady se společně nacvičovaly a zpívaly nové verze žalmů, které
byly vybrány z již téměř hotové žalmové kapitoly budoucího zpěvníku. Navíc všichni účastníci
obdrželi elektronickou kopii aktuální podoby ¥
25
připravované žalmové kapitoly se všemi nově
vytvořenými verzemi žalmů.
Zásadním sdělením, které bylo prezentováno
všemi referujícími z různých úhlů, je očekávaný posun podoby zpěvníku od poměrně úzce
vymezeného souboru písní pro nedělní bohoslužbu (v současném EZ) k široce otevřenému,
vícevrstevnému a žánrově bohatšímu zpěvníku
pro řadu svátečních, liturgických, ale i všedních
životních příležitostí. Tato pestrost vychází ze
situace církve i společnosti, která zahrnuje
bohatství různých poloh přemýšlení, zbožnosti
i vyznávání. V novém zpěvníku se tedy setkáme
kromě písňových forem také s responzoriálními
žalmy, liturgickými zpěvy, kánony, moderními
hudebními projevy, ale i s modlitbami a základními liturgickými formuláři.
V druhé polovině setkání dostali slovo všichni
přítomní a sdělovali své poznámky, postřehy,
obavy i naděje, související s takto předloženou
podobou nového zpěvníku. Dalším důležitým
tématem rozhovoru bylo nalezení způsobu, jak
dál rozšiřovat a předkládat všechny nové podněty, vycházející ze zpěvníkové práce, ve sborech
a v seniorátech. Každý si kromě nových žalmů
odvážel také úkol nést je dál mezi bratry a sestry
v nejrůznějších společenstvích a sbírat odezvy
a podněty, kterým chce komise pro přípravu nového zpěvníku pozorně naslouchat. S pocitem
radosti i s rozechvěním nad zodpovědností při
vytváření důležitého díla jsme si naplánovali
další setkávání a spolupráci se všemi velmi
vnímavými a krásně rozezpívanými účastníky
setkání.
Miloslav Esterle
MISIJNÍ INSPIRACE
Témata misijních aktivit
P
ředstavme si, že se našemu sborovému společenství podařilo otevřít se svému okolí. Naši
blízcí z řad nečlenů církve se nás již nebojí. Naše
evangelická komunita na ně nepůsobí jako nepřístupné ghetto. Naopak – průběžně vysíláme
do svého okolí zřetelné signály typu: „Jsme tady,
jsme fajn lidi a naše společenství je nastálo otevřeno všem zvědavcům a hledačům!“ Naplnili jsme
tak první krok z navrženého misijního konceptu,
který se autor těchto Misijních inspirací pokusil
nabídnout laskavému čtenáři (Český bratr 5/2011).
V tomto bodě se dostáváme před další otázku:
co z bohatství křesťanské víry nabídnout jako
vhodný misijní obsah? Pokud se lidé z okolí našeho sboru nechají pozvat na naše přednášky,
26
besedy, kulturní akce nebo jiné aktivity, co
by mělo být jejich tématem? Co z obsahů naší
víry má potenciál zaujmout lidi dříve lhostejné
nebo podezřívavé? Dovolím si nabídnout vějíř
nápadů, který si však v žádném případě nečiní
nárok na úplnost.
Vztahy, vztahy, vztahy...
V našem libeňském sboru tvoří nyní zřejmě
nejvýraznější skupinu rodiny třicátníků s více
dětmi. S okolní veřejností máme otevřené vztahy především díky dětskému hřišti, které provozujeme. Pro cílovou skupinu mladší střední
generace se pak jako misijní nabízejí především
témata související s jejími typickými starostmi.
Nabídnout tak můžeme například setkání o udržení a prohlubování manželského života, o lásce
a kázni ve výchově dětí. Problematika vztahů je
vůbec oblastí, kde má křesťanská víra vždycky co
nabídnout. Kdo jiný by měl umět říci živé a osvobozující slovo o vině, hříchu, odpuštění a spáse
než někdo z nás křesťanů?
vé současnosti, ke vztahu vědy a víry, ke křesťanským postojům v oblasti současné politiky
a ekonomie...
Religionistická scéna a křesťané na ní
Křesťané také mohou nabídnout svůj pohled
na současnou českou religionistickou scénu: proč
neuznáváme horoskopy? Proč jsme zdrženliví
k novopohanským hnutím? Co nás jako protestanty spojuje s jinými křesťanskými proudy a co nás
od nich dělí? Z jakých důvodů se lidé i dnes stávají
křesťany, ačkoli alternativní religionistická nabídka je tak nesmírně bohatá? Proč se nebojíme
ohlašovaného konce světa v roce 2012? Jaká je
vůbec křesťanské učení o budoucích a posledních
věcech člověka i lidstva?
Organizační pětiskok
Tělo a duše ve zdraví i v nemoci
Tématem, které zajímá lidi všech časů a míst,
je zdraví a nemoc. Název knihy našeho autora
Zdeňka Susy popisuje celou tuto širokou oblast
ve výstižné zkratce: Tělo a duše ve zdraví a v nemoci. Pozvání na zajímavě pojmenovanou přednášku
či besedu s křesťanským odborníkem na téma
křesťanského vztahu k alternativní medicíně,
k celostní medicíně, o křesťanské antropologii,
o umění stárnout nebo o problémech umírání
a smrti proto jistě nezůstane bez odezvy ani ze
strany nečlenů sboru.
Výše naznačená témata by samozřejmě měla být
průběžně otevírána i v běžných nedělních kázáních. Přesto však stojí za to pořádat i setkání
jiného formátu, například přednášky, besedy,
koncerty. Pak před námi stojí jako úkol následující
„pětiskok“:
1. Popsat cílovou skupinu, kterou máme největší šanci zasáhnout
2. Stanovit téma a formu, které by pro ni mohlo
být zajímavé
3. Najít a zajistit inspirujícího účinkujícího
4. Kvalitním způsobem zvládnout propagaci
v mimosborovém prostředí
5. Akci vést tak, aby byla dobře organizačně
zvládnuta a aby proběhla v příjemné atmosféře
Odměnou za všechno úsilí by nám pak mělo být
vědomí, že jsme někomu z hostů možná pomohli
lépe porozumět tomu, co znamená být křesťanem.
A snad se časem ukáže, že mu to umožnilo významný pokrok na jeho vlastní duchovní cestě.
Roman Mazur
Bible, historie, kultura
Především vzdělanější lidi můžeme zaujmout přiblížením některých historických nebo kulturních
aspektů existence křesťanské církve. Odkazy
na hudební či výtvarná díla, biblické reálie a příběhy, odkazy na výrazné osobnosti církevních
dějin (zeména z nám nejbližší české a evropské
protestantské oblasti) se prostřednictvím inspirujícího řečníka mohou stát mostem k porozumění
obsahům křesťanské víry. Tyto intelektuálněji
laděné výpravy mohou ovšem mířit rovněž do žha-
OZNÁMENÍ
Výběrové řízení
Synodní rada Českobratrské církve evangelické
vyhlašuje výběrové řízení na místo ředitele/
ředitelky Konzervatoře Evangelické akademie
v Olomouci. Podrobnosti na www.e-cirkev.cz
nebo [email protected]
27
Gustav Adolf Říčan
K stému výročí narození
G
ustav Adolf Říčan ml. se narodil v Hovězím-Huslenkách dne 21. dubna 1912 jako
nejmladší dítě do rodiny evangelického faráře
a. v., Gustava Adolfa Říčana a Adély, rozené Lány.
Do dvoutřídky v Huslenkách nastoupil již jako
pětiletý. Reálné gymnázium navštěvoval ve Valašském Meziříčí a v Třebíči. Vyrostl ve vysokého,
fyzicky zdatného, sportovně založeného studenta.
V roce 1930 sjezdil na kole celou střední Evropu.
Ve svém cyklistickém deníku často cituje jako cíl
své cesty Maďarsko, zemi předků, tolerančních
kazatelů (během jízdy si opakoval maďarská
slovíčka).
V roce 1931 začal studovat filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na fakultě
navštěvoval jen knihovnické kurzy, kde složil
nižší a vyšší knihovnickou zkoušku. Na Husovu
bohosloveckou fakultu se zapsal jen jako mimořádný posluchač. Ale v roce 1932 se na ni hlásil
již jako řádný frekventant.
V deníku píše: „Skončiv v pondělí 19. 6. dřinu studijního roku 1932–33 nižší státní zkouškou knihovnickou, očekával jsem dopravení svého kolečka.
Chtěl jsem si ještě mezitím privata industria odkolokvovat u tatíčka Hrejsy [prof. Ferdinand Hrejsa]
všeobecné dějiny církevní, avšak avizo z Masarykova nádraží mne ve středu nečekaně brzy vytrhlo
ze studia a vzalo k němu všechnu chuť. Odložím
si to na září, o prázdninách bych byl stejně takto
nabyté vědomosti vytrousil na cestách po nivách
československých a maďarských; v září tedy
začne soustavnější studium na státnici, při níž
bych chtěl v únoru čestně obstát. Hned jsem tedy
shledal předem zaslaný zvonek, pumpu a brašnu
a vydal se radostně na nádraží. Kolečko mne tam
čekalo zcela v pořádku, jen červený zadní blatník
nikterak nepásl k modrému kolu; zkrátka zvrtal
to Lojzek, již jsem mu poradil, ať si k modrým šatům koupí červené katě. …S 60 Kč, rezervní duší
a velkou kuráží vyjel jsem před 5. hodinou z Husodomu, kdež jsem měl přes noc kolo u domovníka.
Pražská dlažba je známá a v Hloubětíně jsem si
oddychl, že ji mám již s krku. Počasí bylo nejisté,
mírný deštík mne tam chvíli zdržel. Napumpoval
jsem zatím kolo, uvázal kabát na nosič, na němž
pod batohem, správně česky ruksak řečeným,
28
jsem měl ještě starý plášť a deku z ASO za 6 Kč.
Přestalo pršet a já, vyraziv pražský prach z obuvi
své, vyrazil jsem třicítkou po krásné silnici (Poděbradce) do Sadské, kde jsem odbočil na Nymburk
a přes Oskořínek asi v 9 hodin dorazil do Bošína
k Jirkovi Pospíšilovi (farář ČCE) – 66km. Tam jsem
oddal svůj hladový žaludek péči pečlivé hospodyňky Aničky, jež jej dobře znala již z Třebíče.“
Z deníku z roku 1933
„Z Mukačeva až do Rokosova byla velmi špatná
silnice, ale odtud již byl krásný beton, takže jsem
se rozhodl jet dále za Chust (65 km). Tu jsem si
koupil aluminiovou polní láhev a trochu proviantu. Od Chustu byla stále krásná silnice přes
Tiačevo (30 km), Terešvu do Akny Slatiny (37 km).
Tam jsem sfáral 150 m pod zem a byl proveden
po [solném, pozn. red.] dole, což stálo jen 2 Kč.
Již bylo pět hodin, když jsem jel dále do Velkého
Bočkova, nejvýchodnějšího místa mé cesty. Jen
asi 10 km odtud se ohýbá Tisa na sever k Jasině.
Od Tiačeva jsem jel stále podle hranic Rumunska
a potkával hodně financů. Na noc jsem se vrátil
do Akny Slatiny a přenocoval tam. Kupováním
zbytečností jsem byl finančně vyčerpán, v kapse
15 Kč a do Kysaku, kde jsem u Miži (evang. a. v.
farář později konsenior Michal Čop, pozn. red.)
nechal 100 Kč, přes 300 km daleko. Chtěl jsem tu
túru udělat za den, proto když jsem se ve středu
probudil v jednu hodinu, začal jsem se pomalu
vypravovat a ve 2.30 vyjel do tmy. Baterka mi
pěkně svítila, silnice byla hlídaná financi, takže jsem tmou bezpečně jel do Terešvy, kde mne
chytil déšť. Asi hodinu jsem musil počkat a pak
v plášti dále do Chustu. Zatím se vyjasnilo, takže
v Berehově (128 km) jsem byl už v 9 hodin ráno.
Nyní jsem si dal, že jsem nejel známou cestou
na Mukačevo, Užhorod, ale kratší přes Čop. Kousek za Berehovem mne chytil déšť, takže 60 km
do Čopu jsem se musil prodírat mořem bláta. To
jsou jihoslovenské silnice! Bylo to dobrých 5 hodin
namáhavé jízdy. Z Čopu to přišlo poněkud lépe,
ač byl silný protivítr. Přes Královský Chlumec (20
km) jsem jel k Novému Mestu pod Šiatorom, ale
chtěje si nadejet přes Jastrabie, udělal jsem druhou hloupost. U Bodrogszentmaria (22 km) jsem
se dal převézt pramicí přes Bodrog. Ze Zemplína
to šlo těžko pískovitou silnicí do Jastrabia (8 km)
a pak trochu lépe přes Branč (Zemplínsky Branč,
pozn. red.) do (Zemplínského, pozn. red.) Klečenova (15 km); kde mne zastihla tma a nocoval jsem
u starosty na seně. Vyspal jsem se velmi dobře,
neboť to byla nejlepší a nejnamáhavější túra, již
jsem kdy dělal.“
V letním semestru 1935 studoval Říčan na bohoslovecké fakultě univerzity ve Štrasburku,
odkud podnikl cyklistické výlety do Paříže,
Montpellier a Marseille. Studium v Praze ukončil
v únoru 1936, obdržel dekret volitelnosti za vikáře
a také stipendium do Basileje. Odtud uskutečnil
cyklocestu kolem Německa, Švýcarska a do Itá-
lie. Vikariát začal roku 1936 v Jasenné u Vizovic,
v září byl v Přerově synodním seniorem Josefem
Součkem ordinován. Od roku 1937 byl vikářem
v Mělníce, později v Zádveřicích, v Kutné Hoře
s určením pro kazatelskou stanici ve Zruči n.
Sázavou, kde se podílel na budování sboru.
Roku 1939 se stal farářem ve Veselí u Jimramova a v roce 1940 se oženil s Drahomírou Rivolovou.
Během války se za podpory své manželky aktivně
zapojil do odboje. Zajišťoval přístřeší pronásledovaným a poskytoval pomoc partyzánským skupinám na Českomoravské vysočině. Manželům
Říčanovým se narodilo pět dětí: Gustav, Noemi,
Pavel, Daniel Rudolf, Daniel.
Po deseti letech se přestěhovali z Veselí
do Suchdola nad Odrou. K původně německému
sboru měl Říčan vztah, protože tam působili jeho
předkové. Obvod sboru činil 90 obcí, náboženství se vyučovalo na 19 školách, což bylo vlakem
246 km a 118 km pěšky. Služby Boží se konaly
na třinácti místech. Jeho manželka Drahomíra
vzpomíná, že se v té době v podstatě nezdržoval
doma. Cesty částečně realizovat na kole, později
na motocyklu. Sbor se dařilo zaopatřovat jen
za pomoci seniorátu, společnosti Snahy a obětavých laických kazatelů. V Suchdole se předpokládalo, že farář na tomto sboru se částečně zaopatří
chovem domácích zvířat na velkých zahradách
a ve farních chlévech. V těch letech však na rodící
se sbor začaly dopadat rány v podobě násilné socializace, ateistické výchovy ve školách, církevních
tajemníků a boje proti církvím. Nebylo lehké být
nadšeným kazatelem slova Kristova a současně
přihlížet, jak členové odpadají od víry. Pro G. A. Říčana nebylo zatěžko podnikat daleké pastorační
cesty za evangelickými rodinami ve vzdálených
obcích. Oporou mu byla manželka, která dokázala
vést nedělní školu, mládež, vypomáhat s doprovodem na harmonium, zastoupit při zvonění, úklidu
sborových místností a svým zaměstnáním jako
sestra v jeslích posilovat rodinný rozpočet ubohého farářského platu.
Říčana zaujalo unikátní téma Moravských bratří ze Suchdola, navázal kontakt s potomky J. A. Komenského, v roce 1958 organizoval oslavy stého
výročí postavení kostela, zasloužil se o pomník
J. A. Komenského před budovou základní školy.
Byl pořadatelem oslav 300. výročí Komenského
v Suchdole, podílel se na odhalení pamětní desky
Komenského u tzv. lípy Komenského v Suchdole
a otevření památníku Komenského ve Fulneku.
Intenzivně se také zabýval reformovanými na Slovensku a Františkem Palackým. Publikoval v církevních periodikách i v časopisech historických
a regionálních, některé práce sepsal v němčině.
Jeho mladší kolegové jej pamatují jako dobrosrdečného, skromného, svérázného hromotluka plného zdraví. Přesto zemřel v 61 letech v Suchdole
nad Odrou na zákeřnou nemoc. Na jeho náhrobku
na suchdolském evangelickém hřbitově stojí slova žalmu 63,4: „Milosrdenství Tvé jest lepší nežli
život“.
Redakčně zpracováno podle Marka Říčana
29
EKUMENA ŽIJE
OKÉNKO POTULNÉHO
Jarní cesta do Chorvatska
Uvítání rakijí, sázení krumpírů a mnohá setkání
V
době, kdy čtete tyto řádky, mám za sebou
cesty do zahraničních sbor ů v Polsku,
Rumunsku, Srbsku, Chorvatsku a Ukrajině.
Na cestách mne často doprovázejí ti, jejichž
srdce tepe v rytmu krajanů. Velmi mne potěšila
zpráva, kterou po návštěvě Pleternice a Bjeliševace v Chorvatsku napsal Miroslav Frydrych.
Čilý čtyřiaosmdesátiletý emeritní farář, jehož
kořeny lze nalézt právě ve výše zmíněné lokalitě.
Dovoluji si s jeho souhlasem podělit se i s vámi
o dojmy z této cesty.
Byla to neděle 18. března uprostřed postní doby,
kdy jsme navštívili sbor v Pleternici a Bjeliševaci.
Laetare je latinský název této neděle podle žalmu 96 „Rozveselte se, nebesa a plésej, země“! Přijeli
jsme potěšit krajany a byli jsme sami potěšeni.
V pátek 16. března jsme ještě za světla dorazili
do Požegy, kde nás jako vždy mile uvítala kurátorka
sboru Zdenka Pagáčová. Vítala nás úsměvem, rakijí
a sarmou. Pak jsme se rozjeli – já do mé Bresnice.
Sobotní den byl plný návštěv. Rozhovory v Bresnici
(jenom jedna žena tu mluví česky). Lidé mají svá
osobní trápení, své bolesti. Byl jsem v lese plném
bílých sněženek a modrých podléšek, napil jsem se
vody ze studánky. Na kraji lesa „žalostné“ (smuteční) vrby mávaly už malými zelenými lístečky. Na polích bylo rušno, sázely se „krumpíry“ (brambory).
V Bjeliševaci tvoří sbor Adámkovi, Hruškovi,
Kamenčákovi, Macháčkovi, Pagáčovi, Škrobákovi,
Uličníkovi a Milinkovičovi z Kutjeva. Lidé mají starosti, protože nemohou prodat kukuřici, brambory
a prasata. Ale také mají radosti, třeba ze sedmi
kůzlátek a pěti jehňátek u Macháčků.
V neděli byly bohoslužby – ráno v Pleternici (sbor
má 22 členů, kurátorem je Dražen Pahor, jehož
předkové přišli ze Stříteže a z Telecího). Mluví se
tu už jen chorvatsky, ale česky rozumějí. Připomněl
30
jsem v kázání žalm 31. I když všichni chřadneme
a umdléváme, zrak nám slábne a kosti řídnou,
smíme se radovat z Božího milosrdenství. „V rukou
tvých jsou časové moji, Hospodine.“ Moje přítomnost i budoucnost je v Božích rukou. Bylo nás devět.
V bjeliševackém kostelíku ozářeném teplým
sluncem se nás sešlo dvacet dva. Sbor má 54 členů. Radovali jsme se z toho, že se zase vidíme a že
vůbec vidíme! Z vyprávění v 1. knize Samuelově 16
jsme vyposlechli jásavé starozákonní evangelium
o pomazání Davida za krále. Nejenom, že vidíme,
co máme před očima, nejenom že Hospodin hledí
na srdce, ale Hospodin hledí srdcem plným lásky
a milosrdenství. Učme se také dívat na druhé lidi
srdcem.
Na obou místech jsme slavili svatou večeři Páně,
kterou vždy uvedl Petr Brodský
Pak už jsme se rozloučili. V Tominovci u Kamenčáků jsme poobědvali a vydali se na cestu domů přes
pohoří Papuk, Podrávskou magistrálou přes Terezino
Pole kolem Blatenského jezera a hradu v Sůmegu až
do Bratislavy, Jihlavy a Kolína. Dlužno říci, že takové
dlouhé posezení v autě člověka dost udolá, ale řidič
Petr byl výborný. Náš dík patří také kurátorce Zdence
Pagáčové. Cesta a návštěva krajanů byla dobrá a povzbudivá.
Tolik ze zprávy Miroslava Frydrycha. Co k tomu
dodat? Cestou z Kolína na Kladno jsem si znovu
promítal všechny chvíle, které jsme mohli společně
prožívat. Zdálo se mi, že bratr Miroslav ani neví,
co to je únava. Zdvořile poznamenal, že to byla
za krajany jeho cesta poslední, ale stejně mu při
rozloučení uklouzlo – vezmeš-li mě příště, pojedu
rád. Dá-li Bůh, s radostí – odvětil jsem.
Pro úplné doplnění ještě já dodávám, že v sobotu
jsem navštívil krajany v Daruvaru a krajany v luterském sboru ve Velikých Zdencích.
Pb+
U Lužických Srbů v Budyšíně
Č
tyři zástupci Českobratrské církve evangelické se setkali v Budyšíně (Německo) s Janem a Trudlou Malinkovými, farářem jednoho
z deseti sborů, kde se konají srbsko-německé
bohoslužby, a šéfredaktorkou časopisu evangelických Srbů Pomhaj Bóh. Synodní senior Joel
Ruml, synodní kurátorka Lia Valková, člen synodní rady Pavel Stolař a tajemník pro ekumenu
Gerhard Frey-Reininghaus navštívili manžele
Malinkovy koncem března cestou do Berlína.
Ačkoli k setkání došlo na německé půdě a evangeličtí Srbové jsou církevně příslušni k Evangelické
luterské zemské církvi v Sasku (EVLKS) i částečně
k Evangelické církvi Berlín-Braniborsko-Slezská
Horní Lužice (EKBO), mluvilo se celou dobu česky a srbsky. V příjemném prostředí obývacího
pokoje u Malinků se jednalo o navázání užších
kontaktů mezi sbory v Horní a Dolní Lužici a českými evangelíky. Padly návrhy na spolupráci při
vzájemné podpoře studentů, výměně církevních
časopisů a organizaci častějších osobních kontaktů. Synodní senior dostal od faráře Malinka
zpěvník evangelických Srbů, jmenuje se Spěwarske
za ewangelskich Serbow, dedikován „Bohu k česči
a Serbam k wužitku“. Tomu každý Čech porozumí.
Lužičtí Srbové jsou malý západoslovanský
národ obývající jihovýchodní část východního
Německa, historicky zvanou Lužice. Používají
dva samostatné spisovné jazyky: hornolužickou
srbštinu a dolnolužickou srbštinu. Od 14. století
do roku 1635 byla Lužice součástí zemí Koruny
české. Po válce byli Srbové výrazně podporováni
z Prahy (gymnázium, tiskárna, rozhlasové pořady). V době NDR byla vybudována velkorysá síť
srbských institucí. Cenou za tuto v dějinách Srbů
jedinečnou podporu byla plná integrace do komunisty řízených struktur. V současnosti si cizinec
nejprve povšimne dvoujazyčných názvů. Srbové
provozují vlastní studio v televizi MDR. Práva Srbů
v Sasku dnes zaručuje Ústava svobodného státu
Saska. Evangelické sbory jsou součástí EVLKS
a částečně EKBO, asi v desíti z nich se konají dvojjazyčné česko-srbské bohoslužby. Srbština jako živý
a obyvatelstvem používaný jazyk mizí, zachovávají
se ale lidové zvyky a obyčeje.
gfr/DaZ
31
CÍRKEV SLOUŽÍCÍ
ROZHOVOR S VLADIMÍREM ZIKMUNDEM
Předčitatelé bohoslužeb
Služba slovem tam, kde schází farář
Ve všech sborech bývají každou neděli
bohoslužby. Většinou je sami připravují
a vedou faráři a farářky, jáhni a jáhenky
nebo ordinovaní presbyteři. Jsou sbory
a kazatelské stanice, kde z různých důvodů
nastupují v neděli do služby předčitatelé
bohoslužeb a mívají tzv. čtené. Někteří věřící
trpí předsudky, takové bohoslužby považují
za méněcenné a do kostela nepřijdou. Mnozí
faráři na předčitatele kázní nedají dopustit.
Sama jsem zažila mnohokrát čtené bohoslužby
a musím připustit, že mohou být stejně
přínosné jako bohoslužby vedené duchovním.
O své zkušenosti s předčítáním bohoslužeb
se s námi podělil Vladimír Zikmund, kurátor
z Brna–Husovic.
Jak ses k předčítání bohoslužeb dostal?
Jestli si dobře vzpomínám, začal jsem navštěvovat seniorátní vzdělávací setkání brzy po tom, co
jsem začátkem osmdesátých let přišel do Brna.
32
Určitě v tom byl významnější vlastní zájem o biblické vzdělávání než potřeby sboru. Náš sbor byl
obsazený a navíc se v Brně skoro vždy našel nějaký farář důchodce nebo seniorátní farář, který
mohl u nás zaskočit. A dnes je situace podobná.
Když je potřeba zastoupit našeho faráře například v létě, jsme minimálně tři, kteří se střídáme.
Takže dnes se dostanu k předčítání tak jedenkrát
za rok.
Tady musím přiznat, že již na střední škole
jsem trochu váhal, zda nejít na bohosloví. Strojařina se stala mou profesí tak nějak díky vnějším
okolnostem.
Míváš trému před bohoslužbami?
Trochu trémy přiznat musím. A myslím, že je to
tak dobře. Ale míval jsem dřív větší. Když jsem
přišel do Husovic, byly tam již běžné služby
presbyterů, které spočívaly v ohláškách a vlastní
přímluvné modlitbě. Když přišla řada i na mě,
býval jsem dost nervózní. Hlavně jsem se tehdy
musel učit mluvit srozumitelně a nahlas. Na to
jsem měl naštěstí jednu starší paní, na kterou
jsem se mohl při ohláškách dívat, a podle jejího
výrazu jsem poznal, zda mi rozumí nebo ne. To
byla dobrá škola.
Kde všude si vybíráš kázání?
Využívám především Sbírky kázání a vybírám si
taková kázání, se kterými se tak nějak dovedu
ztotožnit. Myslím, že je to důležité nejen pro mě,
ale i posluchač pozná, když se něco jen přečte.
Ale použil jsem již i kázání z jiných autorských
sbírek, kterých mám doma několik. V rámci
zmíněného vzdělávacího kurzu jsem před lety
napsal i dvě kázání vlastní.
Podle toho, jak se trefím do výběru, si někdy
trochu kázání upravuji. Většinou to ale není
třeba. Modlitby si upravuji víc a častěji si píši
svoje. A jestli se něco učím zpaměti? Tak to mi
nešlo ani ve škole!
Mají předčitatelé kázání v rámci seniorátu
nějaká setkání, na kterých by se sdíleli
a vzdělávali? Měli jste kurz rétoriky?
Po již zmíněných setkáních jsme v seniorátu přešli na vzdělávání předčitatelů. Vedle biblického
vzdělávání tady byl kladen větší důraz právě
na vlastní liturgii, modlitby a také rétoriku.
Na tu máme skvělého učitele Láryho Hausera,
herce profesionála z našeho sboru.
Vzděláváš se dál v teologii?
V tomto školním roce jsme v seniorátu začali
s tříletým vzdělávacím kurzem pro laiky. Měl by
umožnit presbyterům udělat zkoušku k ordinaci.
Také jsem přihlášen a rád bych to celé absolvoval. Ale jestli jsem schopen se ve svých letech
ještě připravit na zkoušku, nevím. Co mě těší, je,
že se ho účastní hodně mladých! Ke vzdělávání
patří také biblické hodiny a četba. A to v rámci
ještě jiných pracovních povinností už nezvládám
tak, jak bych si přál.
Ptala se Romana Špačková
ANATOMIE PRŮŠVIHU
Takový normální život
Radosti a strasti lidí s mentálním postižením
Vystudovat, najít si práci, založit
rodinu – pro většinu z nás běžné věci.
Pro lidi s mentálním hendikepem často
nedosažitelná meta. Co obnáší život s tímto
životním vkladem, jsme se zeptali člověka
z nejpovolanějších – mladého muže Petra
Krále, který s tímto postižením nejen žije,
ale také se vyučil a pracuje.
Petře, mám tě zafixovaného jako člověka,
který se stále usmívá. Mračíš se také někdy?
Asi ne (smích).
Srší z tebe radost? Kde ji bereš?
To ti neřeknu. Záleží, zda mám náladu, nebo
nemám.
Mnoho lidí s mentálním hendikepem moc
důvodů k optimismu nemá. Není pro ně snadné
se v životě prosadit. Tobě se to povedlo…
Podstatné pro mne bylo, že jsem našel zaměstnání. To jsem chtěl. Nejdřív jsem navštěvoval denní
centrum Človíček, pak jsem prošel pracovní re-
habilitací v kavárně a čajovně Kačaba. Asi rok
jsem pak byl nezaměstnaný.
Než jsi se dostal do kontaktu s Diakonií,
tak jsi vyrůstal v rodině?
Ano, s rodinou. Normálně – máma, táta, bráchové. Bydlíme v rodinném domě na vesnici.
Povídáme si na půdě denního stacionáře
Človíček západočeského střediska Diakonie
ČCE, kterým jsi také prošel. Co ti to tu dalo?
Naučil jsem se pracovat. Dělali jsme tu se dřevem, hlínou. Dokonce jsme chtěli třeba složit
písničku. A nakonec jsme ji složili.
Teď nepracuješ ani se dřevem, ani
s hlínou, ani neskládáš písničky. Využíváš
i teď něco z toho, co ses tu naučil?
Hlavně komunikaci s lidmi.
Nespokojil ses s tím. Vyučil ses, což je i mezi
tvými kamarády z Človíčka ojedinělé. Čím?
Šel jsem na tříletý obor kuchař–číšník bez maturity. Měl jsem taky jít na zahradníka. Ale ¥
33
doma říkali: budeš dělat venku, to bys byl furt
nastydlej. Proto dělám v potravinářství.
Proč zrovna tento obor?
Baví mě to. Rád vařím. Pomáhám s tím i doma.
Jaké to bylo ve škole?
Známky někdy lepší, většinou špatný (smích). To
každej asi známe. Jinak v pohodě.
Jak tě kolegové berou?
Berou mě dobře: můžeš pracovat… Jsou tam
samé ženy a jsou rády, že tam je nějaký chlap…
Někdy se mnou laškujou (smích). Už jsem tam
sedm let.
Jaký je tvůj nejhorší zážitek
spojený s postižením? Setkal ses
třeba někdy s posměchem?
Někdy mi v dětství řekli: máš ošklivé oči. Rodiče pak na to: neposmívejte se, on za to nemůže.
Jednou jsem se koukal z okna vlaku. Na mostě
stáli nějací chlapi a posmívali se. Ale není proč
někomu něco říkat. Každý jsme nějakej.
Dalo by se říci naopak, že díky postižení
jsi v životě objevil něco cenného?
Chodím do souboru Duhové děti a máme tam dva
lidi na vozíčku. Jeden mi řekl, že má mozkovou
obrnu. Dá se s tím žít. Vím, že to je pro člověka
hrozný. Taky se mi může něco stát. Takovej je
život. S tím se musí počítat.
A to znamená, že si třeba v životě
víc vážíš některých věcí?
Já ty lidi mám rád. Já se jim nesměju. Zda je někdo
postižený, nebo není postižený…
Život není jen učení a práce. Co děláš,
když nepracuješ? Co tě baví?
Práce na zahrádce. Rád sbírám šišky – mám
doma sbírku šišek z různých druhů stromů. Mám
jich sedmdesát. A můj velký koníček je pěstování
bonsají. Jezdíme také na výstavy.
Co bylo nejtěžší?
Nejtěžší bylo naučit se pracovat se stroji a obsluhovat. Na vaření jsme jednou dělali vošouchy. Pálily
mne oči, olej se připaloval. A jéje!
Co rodina? Máš třeba nějakou přítelkyni?
Dva roky jsem měl holku. Po dvou letech mi
řekla: už mi lezeš na nervy. Nechal jsem to být,
nemám teď žádnou.
A co ti naopak šlo dobře?
Matematika moc ne, ale třeba čeština mě bavila.
A co do budoucna?
Dnes jsem se v práci dozvěděl o jedné, která je
sama a stará se o dítě. A já jsem to nevěděl. Tak
uvidíme časem…
Jací byli spolužáci?
Někdy jsem si našel na škole nějakého kámoše. Bylo
to dobrý. Někdy jsem řekl: s tebou já nechci kamarádit, s tebou nechci nic mít. To byl můj systém.
Co tedy teď děláš? Kde pracuješ?
Vyrábím v jedné firmě bagety. Plním je, skládám
je do přepravek, balím…
34
Tři otázky pro Barboru Mikulovou,
koordinátorku denních stacionářů Diakonie
ČCE – střediska Západní Čechy:
Co to vlastně je mentální postižení
a jak k němu člověk přijde?
Mentální postižení je vývojová porucha, která
vznikne na základě poškození mozku a může
být jak vrozená, tak získaná v průběhu života.
Dochází tak ke zpomalení fyzického, mentálního, psychického, emočního i sociálního vývoje
člověka.
Nicméně pokud se zeptáte lidí s mentálním
postižením, jak by si přáli žít, nedozvíte se nic
neobvyklého ani objevného. Jsou spokojení,
pokud mohou žít ve svém přirozeném prostředí, rozhodovat o svých osobních záležitostech
a za svá rozhodnutí nést zodpovědnost. Mohou
pracovat, prožívat plnohodnotné vztahy a trávit
po svém volný čas. To potvrzuje i předchozí rozhovor s Petrem.
Jaká je základní filozofie vašich služeb? Oč vám jde?
Sociální služby by měly fungovat tak, aby lidé
s jakýmkoliv omezením mohli žít život co nejpodobnější životu svých vrstevníků, kteří omezení
nemají. Ve Stacionáři Človíček – programu pro mládež a dospělé se snažíme umožnit mladým lidem
s mentálním postižením naučit se takové sociální
dovednosti, které jim umožní zapojit se do života
v běžné společnosti, pokud si to přejí.
Čím tě setkání s těmito lidmi nejvíc obohatilo?
Asi poznáním, že pokud si čekání na zázrak zkrátím každodenní radostí z maličkostí, život je rázem
příjemnější. Doporučuju vyzkoušet...
Ptal se Karel Šimr
ČTENÁŘI PÍŠÍ
Nevěřím vlastním očím
V
ážená redakce,
skutečně jsem nevěřila vlastním očím, když
jsem si ve třetím čísle Českého bratra přečetla článek sestry Jany Plíškové Většina menšiny.
Sestra Plíšková se ptá, jak by mělo podle české
představy vypadat přizpůsobení Romů. A píše: „Jen
ať se radši nepřizpůsobují…“
Záleží přece na tom, komu a čemu by se měli
přizpůsobit. Pokud by se měli přizpůsobit některým Čechům, žijícím nezákonně, pak ať se určitě
nepřizpůsobují.
Ale pokud chtějí žít mezi Čechy žijícími spořádaným životem, pak je naprosto nutné, aby se přizpůsobili. Alespoň v některých oblastech: v tom, že
budou pracovat (pokud na nich je), že budou řádně
platit nájemné, že budou posílat děti do školy atd.
„...většina z nich nestojí ani o vzdělávání, ani
o práci (ve smyslu seberealizace)...“
A to je další odstavec z článku sestry Plíškové,
kde jsem nechtěla věřit vlastním očím, když jsem
četla: „...co kdyby do školy docházely jen ty z jejich
dětí, jejichž rodiče (nebo i děti samy) o to stojí?...“
Já se ptám: kolik z našich dětí stojí o to, chodit
do školy? A co děláme my? Necháme to na jejich
rozhodnutí? Co budou jednou dělat tyto romské
děti bez základního vzdělání? Najde se někdo, kdo
bude ochoten je živit pro jejich zajímavou jinakost
a blýskavé oči?
Jsem rozhodně pro to mít porozumění, mít
dobrou vůli a jsem taky pro budování vzájemné
důvěry. Ale to nejsem v situaci, kdy mi Romové
dluží 200 000 Kč, jako těm známým sestry Plíškové, žijícím v severočeském kraji. Co takoví lidé
mají dělat? Je ještě možné v takové situaci být stále
tolerantní a nadále budovat nějakou důvěru?
O romské otázce už bylo skutečně popsáno
mnoho papíru. Ale nedalo mi to, musela jsem se
k článku sestry Plíškové vyjádřit.
Zdeňka Smetanová
35
ZPÍVANÁ LITURGIE
Sbory s původní luterskou liturgií
Osobitý fenomén a jeho problémy
Z
e zkoumání bohoslužebné praxe v původně
luterských sborech Českobratrské církve
evangelické – kterým vás postupně provází náš
seriál – vyplývá, že pohled na zpívanou liturgii
není možno zredukovat na samotnou hudební
či textovou složku a ty sledovat odděleně. Při
nahlédnutí do dějin sborů, v nichž se původní
zpívaná liturgie zachovala, vidíme, že mnohé
aspekty zasahují také do oblasti sociologie, antropologie či obecné historie a zasloužily by si
samostatná pojednání. Proto chci nyní alespoň
stručně nastínit několik problémů, které nesouvisejí s hudbou ani s teologií, ale které jsou
podstatné pro pohled na dochovanou luterskou
liturgii jako na osobitý fenomén.
Ústní tradice předávání
Nejdůležitějším specifikem původní luterské liturgie je ústní tradice. Ta je základem předávání
jednotlivých zpěvů až do dnešní doby. Vsetínský
sbor měl sice ještě před spojením obou tolerančních církví vlastní tištěný zpěvník s notovanou
liturgií (Evangelický kancionál vydaný zde v roce
1909), jinde však až do konce sedmdesátých let
20. století nebyla žádná oficiální verze liturgie
k dispozici. Sbory nechávaly tisknout pouze
texty antifon, melodii zpíval lid zpaměti podle
varhanního doprovodu. Varhaníkům a kazatelům pomáhaly notované materiály ze Slovenska.
Svoboda vlastní odpovědnosti za podobu liturgie
tak za pomoci ústní tradice způsobila v jednotlivých sborech vytvoření individuálních variant
téhož hudebního základu, tedy svébytné lokální
praxe, jež se udržela přes publikování liturgie
v Evangelickém zpěvníku (1979) a v Agendě (1983).
Vznikla tak paradoxní situace, kdy jediná oficiální notovaná verze původní luterské liturgie
u nás se jako celek v žádném sboru neužívá.
Odlišnosti jednotlivých praxí budou popsány
v dalších dílech tohoto seriálu, nyní chci jen vy-
36
zdvihnout fakt, že posuzujeme-li melodické proměny užívaných zpěvů již od jejich nejstarších
dohledatelných vzorů, nacházíme zde unikátní
variační proces, který se dosud nezastavil.
Liturgie jako životní tradice
Dalším samostatným okruhem úvah nad dochovanou podobou bohoslužeb je vnímání liturgie
jako tradice a života v tradici vůbec. Pamětníci
a členové sborů, v nichž se původní zpívaná
liturgie provozuje, mluví nejčastěji o „dědictví
po předcích“, „tradici, kterou je třeba zachovat“,
„převzetí podoby, která dávno existovala“ apod.
Požadavek udržet tradiční liturgii kladou často
přímo jako podmínku působení nového faráře.
Když si však na základě dostupných rukopisných
záznamů liturgie uvědomíme, že se těmto strážcům tradice dokázala konkrétní podoba zpěvů
téměř před očima značně proměnit (přičemž
zásadní roli hrály autorské zásahy varhaníků,
často konané ve snaze „vracet se k původní podobě“), musíme vnímat uvedené výpovědi spíš jako
výraz snahy o zachování liturgie coby „umění,
které dělá bohoslužby slavnostnější“, „zpestřuje
a pozdvihuje je“ a zároveň touhy po zachování
„víry otců“. Tradice je zde tedy spíše vědomým
kladným přijetím životního postoje, jenž je tvořen působením sborového společenství, vnímajícího svou minulost. (Všechny uváděné citáty
čerpají ze záznamu rozhovorů se členy sborů,
které jsem uskutečnila na jaře roku 2007.)
Vliv etnického teritoria?
Problém lokalizace sborů, v nichž se zpívaná liturgie zachovala, byl už zčásti zmíněn v předchozích číslech našeho seriálu. Vzhledem k tomu, že
na území Čech došlo v minulosti k potlačení luterských prvků liturgie, sbory začaly samy sebe
rychle vnímat jako „českobratrské evangelické“
a původní konfese přestala hrát roli, je logické
Mapka seniorátů (sborů) s původní zpívanou luterskou liturgií či jejími zbytky
usuzovat, že podmínky na Valašsku a Těšínsku
byly odlišné. Vývoj postojů valašských evangelíků ke kněžím ze Slovenska, přicházejícím sem
po vyhlášení tolerančního patentu, byl již dříve
zmíněn, na Těšínsku měla navíc vliv provázanost
s luterskou německo-polskou kulturou, i když
vazba na Slovensko byla také zde silná. Vyloučit však nemůžeme ani úvahy spojené s vlivem
etnického teritoria a jeho odlišné kultury.
Spojení etnické a konfesionální identity
Je jisté, že území, na němž se původní zpívaná
liturgie dochovala, splňuje kritéria pro označení
„etnografické“. Jaroslav Štika uvádí ve své knize
Etnografický region Moravské Valašsko mezi faktory ovlivňujícími utvoření určitého „etnografického regionu“ především geografické podmínky,
hranice panství, kolonizaci a jiné osidlovací záměry vrchnosti, církevní příslušnost obyvatel
a pocit historické tradice. V tomto směru je zajímavé, že do valašského regionu (jehož centrum
je tradičně umisťováno do okolí Vsetína) bylo
ještě v 19. století zahrnováno též panství frýdecké a hukvaldské. Teprve vlivem Dialektologie
moravské Františka Bartoše z roku 1886 začal
být pro toto území užíván název Lašsko, přestože
zdejší obyvatelé se dál považovali za Valachy.
Oprávněnost úvah o spojitosti dějin dochované
liturgie s vývojem etnické kultury na Valašsku
může potvrzovat provázanost a překrývání
pramenů pro výzkum etnografického regionu
s dokumenty o moravském evangelictví (výslechy vzbouřeného evangelického lidu, záznamy
farářů apod.). Byl to kupříkladu právě slovenský
luterský kněz Daniel Sloboda působící ve sboru v Rusavě, kdo popsal rozdíly zdejší kultury
od sousední kultury hanácké i slovenské a poprvé užil termínu Valašsko. Podobným způsobem
mohli i jiní vzdělaní evangeličtí faráři ovlivňovat
formování názoru Valachů na vlastní etnickou
identitu (stejně jako dříve již zmíněné formování
názoru na svoji konfesi). A tak je možné vést uvažování o vzájemných vlivech etnické příslušnosti
a dochované liturgie i opačně: liturgická tradice
je na valašském území pevnější také proto, že
se podílela na tvorbě etnické identity Valachů.
Eliška Baťová
37
DIAKONIE
Quo vadis, diakonáte ČCE?
V
íte, co je to diakonát? Věděli jste, že naše církev
má institut diakonátu? K čemu je to dobré? Kdo
jsou diakoni a diakonky? Kolik jich naše církev má?
Chceme v tomto čísle (snad také k tématu vzdělávání, jež s diakonátem souvisí) oprášit uvažování
o tomto institutu, který možná stojí před jistou
křižovatkou své další cesty. Nečekejte rozsáhlou
analýzu, spíš drobný příspěvek do diskuse a především vyjádření diakonů samých, jimž jsem položil
základní otázku, co pro ně tento „úřad“ znamená.
Instituce diakonů je velmi starobylá (Sk 6,1nn)
a existuje prakticky ve všech tradicích. Ovšem
náplň jejich služby není chápána jednotně. Údaj
Sk 6,2, že mělo jít o „službu při stolech“ (diakonein
trapezais) byl snad čten dvojím způsobem: že jde
o službu vnějšího zaopatření, zejména potřebných –
nebo že jde o službu při „stolu Páně“. Diakony pak
nacházíme oscilovat v obojí roli: pomocně-liturgické a „charitativní“. Reformační církve se přiklonily
většinou k roli druhé, charitativní. (P. Filipi)
Co o diakonátu říkají řády: „Členy ČCE, případně členy jiných evangelických církví, jimž bylo dle
Řádu členství ČCE členství v ČCE propůjčeno, kteří
se rozhodnou přijmout službu potřebným za své
hlavní životní povolání, může církev (po projednání
s jejich vedením) k této práci pověřit. Tím se stávají
diakony a diakonkami ČCE. Způsob výběru diakonů/diakonek, jejich odbornou a teologickou přípravu v rámci „diakonátu“, obsah závěrečné zkoušky,
na jejímž základě bude synodní radou rozhodnuto
o udělení pověření, a podmínky jejich pověřování
určí synod.“ (Řád diakonické práce, článek 4)
V současné době se v ČCE i Diakonii vede diskuse, jaké je skutečné místo diakonátu, jak je tento
institut kompatibilní s církevním životem ČCE.
V té souvislosti se vynořují mnohé otázky: jak
přesně definovat ono diakonské životní povolání?
Kam až vede služba potřebným, jak ji v souvislosti
s diakonátem vymezit? Kdo vzhledem ke svému
zaměstnání či povolání smí, může, má být diakonem a diakonkou?
38
Naše církev má pět diakonů (a žádnou diakonku). Možná bychom čekali víc, vždyť kolik členů
ČCE si zvolilo pomoc potřebným za svou hlavní životní náplň, ať už v Diakonii či jiné instituci, v křesťanské službě nebo kdekoli jinde? Co znamená být
diakonem, kde je přidaná hodnota diakonátu?
Rozhodl jsem se pátrat „u zdroje“ a zeptal jsem
se přímo našich pěti diakonů, čímž je zároveň
ve stručnosti představuji. Všichni (v abecedním
pořadí) odpovídali na jednu základní otázku: Co
pro mne znamená, že jsem diakonem?
Jan David, Vsetín, v důchodu, emeritní ředitel
střediska Diakonie v Myslibořicích
o to pro mě znamená? Vděčnost, že se církev
přiznala k mé sociální službě v Diakonii, kde
jsem byl zaměstnaný. A teď v důchodu ke službě
ve sboru, kde žiji. A vděčnost, že mohu navazovat
na to, co je v církvi zakotveno již z apoštolských
dob.
Také to pro mne znamená závazek: nevyhýbat
se službě tam, kde mohu být něco platný. A v neposlední řadě: brát ČCE plně za svou a snažit se jí
nedělat ostudu.
Znamená to pro mne i účast na společenství bratří, kteří se modlí za sebe a občas i spolu, a určitý
podíl na společenství diakonů, jak jsem je mohl
poznat i v jiných církvích.
Osvědčený titul diakona pro mne otevřel
i dobrou šanci angažovat se – byť jako důchodce –
v místních křesťanských sociálních organizacích
i v sociální oblasti v rámci města.
C
Petr Haška, Myslibořice, ředitel střediska Diakonie ČCE
ako první je potřeba říci, co znamená slovo Diakonie. Službu bližnímu, u lůžka, u stolu, v nemoci,
při umírání, při výchově. Ale také v naslouchání,
pastoraci, radě, řízení, vedení církevní, sociální – sloužící organizace. Služba, která je založena
na Kristově výzvě: jdi a jednej tak! Zcela lidsky,
podle svých schopností, obdarování. To má dělat de
J
facto každý, ne z povinnosti, zištnosti, ale jako člověk! Diakon by měl být člověk, který chce vědomě,
veřejně službu druhému vzít jako své poslání. Tak
se vnímám já, jako křesťan slabý a nedokonalý, ale
odhodlaný se zasazovat o věci druhých, naslouchat,
komunikovat, hladit ostré hrany, hledat společné
možné cesty. Dostal jsem od našeho Pána Boha
obdarování, která chci využívat nejen pro sebe,
ale i pro druhé. Dostávám však i zpětnou vazbu
od druhých, kteří mě v tom povzbuzují, podporují
a „nesou“. Abych zůstal nohama na zemi a neodtrhl
se od skutečné potřeby lidí okolo mě. Někdy je to
těžké, a tak se stále cítím jako začátečník na ces-
došlo najednou, šlo o postupný proces, jehož účinky
vedly k tomu, že jsem se začlenil do služby potřebným lidem v Diakonii – a později se stal i jedním
z prvních diakonů ČCE.
Po létech naplněných službou v diakonickém
středisku Betlém jsem měl velikou radost, když
nový Řád diakonické práce přinesl od roku 2001
možnost, aby (nejen) členové ČCE, kteří se „rozhodnou přijmout službu potřebným za své hlavní
životní poslání“, mohli být k této práci pověřeni
církví a stali se tak „diakony a diakonkami ČCE“.
Pro mne osobně přijetí tohoto pověření před synodem ČCE znamenalo důležité potvrzení onoho
vnitřního diakonského povolání, kterého se mi
dostalo již dříve.
Věřím, že být diakonem znamená přijmout Boží
volání ke službě bližním a vstoupit tak do šlépějí
prvních sedmi diakonů ze Skutků apoštolských
i sestry Foibé, diakonky církve v Kenchrejích,
a mnoha dalších diakonů a diakonek, jejichž jména
nám Bible nepředala.
Věřím, že kazatelé ČCE i jiných denominací se
mají, stejně jako kdysi apoštolové v Jeruzalémě
soustředit na kázání Božího slova a na modlitbu,
a to za podmínky, že jim s duchovní i praktickou
službou lidem (ve sborech i mimo ně) budou pomáhat diakoni a diakonky – muži i ženy plní Ducha
svatého a víry. Věřím, že toto je novozákonní model
efektivní církve.
Pavel Pistor, Libice, ředitel střediska Diakonie ČCE
louho jsem přemýšlel, zda se do diakonátu
mám přihlásit, protože mi bylo dáváno najevo,
že nemám teologické vzdělání. Nakonec jsem se
po doporučení ve sboru přihlásil a tři roky jsem
se vzdělával v seniorátním vzdělávání laiků, které
jsem v prosinci 2011 ukončil. Být církví pověřen
k sociální práci, to je poslání a zároveň veliký závazek. Mně osobně to pomáhá v určitých krizových
situacích, kdy si uvědomím, že se nemám vzdávat
a v této práci setrvat. Zároveň si také uvědomuji, že
již prvotní církev pečovala o chudé, sirotky a vdovy.
Přece víra bez skutků není živá. Jenom je škoda,
že je nás diakonů tak málo. Domnívám se, že by
bylo správné, aby ředitelem či ředitelkou střediska
Diakonie byl diakon nebo diakonka.
D
tě. Chybující i hledající. Pracuji v Diakonii ČCE už
jednadvacet let a více než dvanáct let jsem ordinovaným presbyterem. Tento čas považuji za úžasný
dar, kdy mám možnost dělat práci, která mě baví,
potěšuje a dává mně smysl.
Petr Hejl, Klobouky u Brna, ředitel
střediska Diakonie ČCE BETLÉM
ýt diakonem vnímám (ve víře) jako své povolání
od Pána Boha sloužit lidem v církvi i ve světě.
K uvědomění si tohoto povolání u mne ovšem ne-
B
Lubomír Vraj, Olomouc, vedoucí sociální
pracovník v domově seniorů
o pro mne znamená být diakonem? Důvodů je
víc a nejsem schopen říct, který je hlavní. Je ¥
C
39
to prostor k setkávání s lidmi, kteří chtějí, aby se
jejich víra projevovala v sociální práci. Je to prostor
k výměně zkušeností se sociální prací s křesťanským základem. Je to prostor k duchovnímu čerpání, které je specifické pro křesťana v pomáhající
profesi. Je to prostor pro budování vlastní víry. Je to
jedinečná možnost propojení osobní víry a sociální
práce. Absolvoval jsem několik setkání diakonů.
Vždy to mělo velký význam pro mou práci i víru.
Neumím si přestavit svou práci bez tohoto duchovního zdroje.
Pavel Hanych
Diakonský revers
(Uchazeč jej podepisuje před vydáním pověřovacího
dekretu.)
Budu­-li povolán/a jako diakon/ka Českobratrské
církve evangelické v jejím sboru nebo v její Diakonii,
Africké příběhy (2)
C
elkem 508 109 korun činí výtěžek sbírky Střediska humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE na podporu etiopských žen pečujících
o sirotky, oběti epidemie AIDS. Veřejná sbírka,
jejíž motto zní „Stavíme lidi na nohy“, pomáhá
ženám, jež o sirotky pečují, začít s drobným
podnikáním, které jim a dětem zajistí základní
obživu. Děkujeme všem dárcům, jednotlivcům,
sborům ČCE i široké veřejnosti. Postní sbírku
jsme uzavřeli, ale možnost přispívat na tento
účel zůstává. Účet veřejné sbírky 9371 9371/0300
je otevřen i po velikonocích. Na následujících
řádcích přinášíme další z řady příběhů žen, jimž
v minulých letech výtěžek této sbírky pomohl.
Sefrash Semegnová, vdova, 50 let,
HIV pozitivní
Po úmrtí manžela skončila na ulici. Ve velmi
vážném stavu přespávala na rohu ulice u nemocnice. Modlila se už jen za to, aby mohla umřít.
Má tři dcery, ale nemohla se o ně starat, takže
40
zavazuji se, že:
Svou službou i svědectvím vlastního života budu
stvrzovat evangelium Ježíše Krista i dar víry, která
se cele spoléhá na Boží milost.
Budu svědomitě, řádně a včas plnit povinnosti,
které jsou dohodnuty v povolací listině, stanoveny
církevními řády a uloženy nadřízenými orgány mé
služby.
Budu se stále vzdělávat, především v oboru své
diakonské služby.
Budu se zdržovat činností, které nejsou v souladu
se službou v církvi a v její Diakonii, nebo které by mne
zdržovaly či rušily v plnění povinností s diakonskou
službou spojených.
Vystříhám se všeho, co by narušovalo společenství
a řád Českobratrské církve evangelické.
AKTUALITY
V Libici mají novou kapli
Letos na velký pátek byla slavnostně otevřena nová
kaple pro obyvatele a zaměstnance střediska Diakonie v Libici.
Po více než patnácti letech fungování domova
pro seniory se tak splnil sen ředitele Pavla Pistora
a mnohých dalších a libické středisko získalo místo
k duchovnímu zastavení, jež přirozeně doplňuje život
v domově.
Kaple, která vznikla přebudováním původních
kancelářských prostor, je volně přístupná. Konají
se tu biblické hodiny a pravidelné pobožnosti pro
uživatele či ranní zamyšlení pro zaměstnance. Kaple je také klidným prostorem pro setkání a návštěvy
obyvatel domova.
s ní zůstávala jen ta nejmenší. Jednoho dne se ale
dostala do programu Diakonie ČCE a pracovník
DASC ji doslova odvezl z chodníku, kde ležela.
Domov je základ. Během přípravy na podnikání získala inspiraci a rozhodla se úplně změnit
sama sebe a vytvořit domov pro děti. Požádala
obec, aby jí přidělili bydlení. Je velmi pracovitá
a zároveň podnikavá, takže se jí podařilo doslova
dostat se z prachu na současnou úroveň. Zpátky
se jí vrátily i zbývající dvě dcery, protože byla
schopna pro ně vytvořit pěkný domov. Má čistý
dům a sama říká, že ho má čistý proto, že už je
teď silná a může pracovat. Dcera na otázku, co
se jí na mamince líbí, odpovídá, že maminka je
silná.
Má kontejnerový obchůdek, kde vaří kávu, čaj
a pečivo. Chodí tam lidé hlavně ráno na snídani.
Dostala 3000 BIR, za které si koupila zboží do obchodu. Teď už má další dvě pomocnice, které je
schopna zaměstnávat.
Šance na lepší budoucnost? Dcera se dobře
učí, je na čtrnáctém místě z padesáti dětí ve třídě
a chce být lékařkou, protože doktoři mamince
pomáhají. Pani Sefrash říká, že má plány a žije.
Na svých padesát let vypadá velmi pěkně a je pro
ostatní vzorem, že je možné život změnit. Sama
říká, že z etických důvodů už nechce dalšího
partnera, aby ho nenakazila. Každý den chválí
Boha za změněný život.
ph
Do brněnské Diakonie i v noci
Hned dvakrát se budou moci zájemci seznámit s brněnským střediskem Diakonie v nezvyklou večerní
a noční dobu.
Nejprve 19. května od 18 do 24 hodin v rámci brněnské Muzejní noci, potom také 1. června na akci
s názvem Noc kostelů. V obou případech můžete
Diakonii navštívit v brněnském Červeném kostele
na Komenského náměstí, při Noci kostelů navíc také
v Blahoslavově domě na Lidické ulici.
ph
41
SLOVO
KATECHISMUS PRO RODIČE
Chleba od Pána Ježíše
O večeři Páně
U
ž několikrát jsem pozoroval naše děti, jak si
hrají na večeři Páně. Třeba ve vaně. Navzájem
si podávaly plastový kelímek plný mýdlové vody se
slovy „kalich spásy“. Jednou si dcera vybudovala
v obýváku téměř celý liturgický prostor se vším,
co k tomu patří, se stolem Páně, s Biblí a samozřejmě s kalichem a chlebem. S bratrem si hráli
na bohoslužby. Poté se o něco pohádali, jak už to
tak bývá. Naše děti jsou asi poznamenané tím, že
jsou farářské. Přesto obecně platí, že podstatné
je, že děti večeři Páně při bohoslužbách s rodiči
a s ostatními prožívají. Mají zkušenost. Mají svůj
zážitek. Jistě ne zážitek rozumového uchopení
toho, o co ve večeři Páně jde, ale zážitek přijetí: je
to také jejich svět, do kterého patří, ve kterém mají
své místo. A děti v této přijímající náruči nemají
s večeří Páně problém.
Považuji tuto dětskou (ale i rodičovskou) zkušenost přijetí za dobré východisko v pochopení večeře
Páně. Je to dobré východisko, ale nemůže u něho
zůstat. Kdybychom spolu s dětmi zůstali jenom u tohoto, hrozí, že se z večeře Páně stane jenom hezká
(nebo podivná) sborová slavnost s rodiči a strejdy
a tetami z kostela.
Je k tomu třeba přidat příběh. Než složitě spekulovat a před dětmi nesrozumitelně hloubat,
co se děje při večeři Páně a jak to s námi souvisí,
vyprávějme prostě příběh o poslední Ježíšově
hostině s učedníky a jeho pašijích, vyprávějme
příběhy o stolování se Vzkříšeným, o hostinách
s hříšníky, o nasycení zástupů. Příběhy mají svou
vlastní hodnotu. Nemusíme už sami nic dodávat
nebo uvádět na pravou míru. Nechme ten příběh
pracovat, nechme se s dětmi vtáhnout dovnitř. Děti
mají v předškolním věku tu nádhernou vlastnost,
že bývají příběhy pohlceny, stávají se samozřejmě
jejich aktéry. A tak jsme skrze vyprávěný příběh Ježíše Krista jeho učedníky. Večeře Páně, kterou spolu
s dětmi slavíme, se stane součástí tohoto příběhu.
42
Jistě se později objeví otázka, kde je tedy Ježíš,
když učedníci jsou na místě vtaženi do příběhu.
Otázku si kladou nejen děti, ale i dospělí. Zde se
dostává ke slovu třetí rozměr večeře Páně. Nejde
jen o přijetí a vstoupení do příběhu, ale i o přijímání. Nejde jenom o to být přijat, ale také přijímat.
Ježíš není přítomný ve večeři Páně jako děti, rodiče, bratři a sestry, farář či farářka. Je přítomný
jinak. Jako dar. A ten dar vyjadřuje chléb, který
dostáváme do ruky a který můžeme dávat dál, našim dětem. Obyčejný kousek chleba. A když si ho
předáváme, vyřizujeme tím: to ti posílá Pán Ježíš.
A on je tu skrze ten kousek chleba přítomný. Chléb
od Pána Ježíše, který dětem předá máma nebo táta
a jim zase někdo jiný, a na začátku stojí Ježíš, který
tento chléb dal do rukou učedníkům, aby ho dávali
dále. A později k tomu přistoupí i kalich s vínem.
A může přistoupit i později, neboť děti už byly a jsou
obdarovány. Jsou přijaty, aniž by musely prokázat
nějakou velkolepou víru – to je rozměr milosti. Jsou
vtaženy do příběhu, který si nemusejí vymýšlet,
protože už se udál – to je rozměr reality. A přijímají
Pána Ježíše, když i jim posílá ten malý kousek chleba – to je rozměr daru.
Myslím, že v těchto souřadnicích děti pochopí
večeři Páně. A spolu s nimi i my. A je to dobrý začátek jak do ní víc a více pronikat. (Dospělí se mohou
vzdělávat o večeři Páně četbou knihy Pavla Filipiho
Hostina chudých.)
David Sedláček
RECENZE
Matoušovi přes rameno
M
atoušovi přes rameno zřejmě nahlížel Jiří
Mrázek, když psal svůj komentář o tom,
jak Matouš psal své evangelium. Zjistil, že psal
pro svou židokřesťanskou komunitu, která stála
na prahu rozchodu se synagogou, ač si to nepřála. Proto si Matouš s pozorností všímá toho,
jak se Ježíš vyrovnává s představiteli soudobého
židovstva a jeho zbožností. Jeho polemiky s nimi
jsou neseny snahou, aby druhá strana pochopila,
oč Ježíšovi jde. Ježíš odmítá zbožnost zahleděnou
do sebe, náboženství vlastního výkonu, nemilosrdné a pyšné. Zde již nejde o Ježíšovu polemiku
s židovstvím či farizejstvím, nýbrž s určitým typem náboženství a zbožnosti, jehož znakem je
sebespravedlivost a moralismus; tento typ přežil
historický judaismus a usídlil se i v prostředí
křesťanském (a evangelickém), jak Mrázek neopomene příležitostně naznačit.
Pozitivní alternativu k tomuto typu náboženství vyjadřuje Matouš líčením celého Ježíšova
příběhu, jeho kázání, podobenství, činů pomoci
a záchrany. Mrázek pečlivě sleduje tuto Matoušovu vypravěčskou strategii; a toto „čtení zblízka“ mu umožní vykládat texty prvního evangelia
nově, jinak, než se jeví na první pohled, napříč
dogmatickými i mravními schématy. Už v předchozích Mrázkových výkladech (např. o matoušovských nebo lukášovských podobenstvích)
jsme pozorovali, že jeho metoda tzv. rétorické
kritiky obsahuje významné podněty pro katechetickou a kazatelskou praxi. Jeho nový komentář k Evangeliu podle Matouše toto pozorování
potvrzuje v plné míře.
pf
MRÁZEK, Jiří: Evangelium podle Matouše.
Český ekumenický komentář k Novému zákonu 1. Praha:
Centrum biblických studií a Česká biblická společnost 2011
ISBN 978-80-87287-44-6
Variace na jediné téma
Milostí Boží jsem to, co jsem
V
ariace na jediné téma: Gratis autem Dei sum
id, quo sum… je název sbírky veršů Pavla
Smetany. I přesto, že nejde o „čerstvé“ vydání,
v kompletní, ucelené podobě se mně sbírka dostala do rukou až nyní a rozhodně si zaslouží
alespoň zmínku v církevním časopise.
Knížku se sličnými ilustracemi dřevořezeb
z Bible kralické, Šamotulského kancionálu a Slabikáře českého Jana Blahoslava vydalo Nakladatelství Exulant v roce 2007 k autorovým sedmdesá-
tinám. „Meditace a básně vznikaly v době, kdy
jsem pracoval na synodní radě. Psal jsem je pro
své přátele a rodinu jako osobní přání k velkým
církevním svátkům,“ píše v úvodu autor a mimo
jiné dodává: „Že jsem uvěřil v Pána Ježíše Krista,
je zázrakem nad zázraky a nikdy není dost o něm
vyprávět.“
Sbírka je upřímným vyznáním křesťana,
ve které vzájemně se prostupující básně lze
rozdělit na verše oslavující Krista, básně ¥
43
věnované milující ženě, dětem a vzpomínkám
na dětství. Jde o niterný ponor okouzlující něhou
a výrazovou virtuozitou. Kouzelná hudba veršů,
evokující vnitřní harmonii, zpívá na pozadí vděčnosti a lásky k Bohu, o hlubokém vztahu k ženě,
k domovu, oslovuje milující rodinu…
„Tvou blízkost zřel jsem ve svém osamění,
i v očích všech, jež jsi mi daroval, vyprahlou mysl
vyučil jsi snění, mnohokrát zklamán, přec jsi při
mně stál,“ čteme například v textu básně Sčítám
tvé dary… V nevelkých lyrických skvostech zde
máme demonstrovánu výjimečnou schopnost
vetkat do několika málo slov vycizelované obrazy plné nefalšovaného citu.
Přesto, že dnešní stav společnosti je nakloněn
spíše „tvrdé próze“ než poezii, je škoda, že knížka nebyla vydána nakladatelstvím Kalich. Jsem
přesvědčena, že by své čtenáře našla.
Iva Benešová
SMETANA, Pavel. Variace na jediné téma:
Gratis autem Dei sum id, quo sum….
Praha: Exulant 2007. 63 s. ISBN: 978-80-239-9466-7
PODNĚT K ZAMYŠLENÍ
Nezapomínáme na své vlastní?
Všude kolem pomáháme
B
yla jsem svědkem toho, jak náš milý synodní
senior Joel Ruml na závěr besedy v našem
sboru zdůrazňoval, jak jsou nám potřeba noví faráři a jak je jich nedostatek. A apeloval na nás –
rodiče, abychom ve svých dětech podporovali
rozhodnutí studovat teologii a působit pak jako
faráři naší církve.
Protože máme dorůstající děti, je to výzva,
kterou vztahuji taky na sebe. A musím se přiznat, že ve mně vyvolává rozporné pocity. Nechci
náhodou raději, aby moje dítě studovalo obor,
ve kterém najde prestižní, dobře placené zaměstnání? A bude dobře zajištěno až do smrti? Moje
přemýšlení o těchto věcech mne přivedlo také
k tomu, co bych chtěla, aby zaznělo právě jako
podnět k přemýšlení.
Máme v rodině i kolem sebe faráře a dost důkladně vidím do jejich žití. Jejich problémem je
třeba i to, že při dosažení důchodového věku jsou
44
naši faráři ponecháni jaksi svému osudu. Celý
život bydleli ve služebním bytě, pobírali mzdu, ze
které sotva ušetřili víc než každý rok na vánoční
dárky. A pokud nezdědili po rodičích domek nebo
nezrestituovali nějaký majetek po předcích, nemají na stará kolena kam hlavu složit. Nestálo
by za to tohle téma otevřít a začít řešit? Nebo
alespoň o tomto problému začít debatu. Vždyť
církev pomáhá všude kolem, podporuje chudé
v cizině nebo postižené všelijakými neštěstími.
A na svoje vlastní jako by zapomínala. Možná
by potom ochotněji mladí lidé začínali dráhu
farářů, kdyby viděli, že mají sociální jistotu.
A ještě dodatek – moje dítě zvažovalo, zda jít
na teologii, nebo na práva. Musím se přiznat, že
jsem je nijak neovlivňovala. A nevím – má mne
mrzet, že nakonec studuje práva?
Zdenka Slabá, Praha
REAKCE NA ČLÁNEK Z ČB 3/2012
Vidíme to jinak
Tomáš Pavelka: Kdo ujedl z mého talířku?
N
a článku Tomáše Pavelky Kdo ujedl z mého
talířku? je na prvním místě třeba ocenit, že
se autor pouští do tématu sociální vyloučenosti,
přičemž je patrné, že je motivován dobrou vůlí
a snahou o konstruktivní pohled na věc. Přesto
v něm spatřujeme zásadní pochybení ve třech
rovinách.
Z kulturního hlediska je hlavním problémem
předpoklad, že jedna konkrétní kultura (v tomto
případě kultura bratra Pavelky) je lepší a hodnotnější než kultury jiné. Tento pocit nadřazenosti
nemá své základy v představách o etnické nerovnosti. Klade totiž de facto rovnítko mezi sociálně
vyloučené Romy a lidi z nižších společenských
vrstev obecně. Takový přístup je nepřesný a nebezpečný. Popírá, že by Romové měli svoji specifickou kulturu, nesprávně ztotožňuje Romy a lidi
sociálně vyloučené (což jsou dvě množiny, jež se
navzájem nekryjí) a předpokládá, že existuje
jedna správná kultura a je v zájmu všech, aby se
tento majoritní kulturní vzorec stal obecně závazným. Je zajímavé, že takovou myšlenku čteme
v evangelickém časopise, který je součástí kultury zcela menšinové. Právě jako českobratrští
evangelíci bychom měli dobře rozumět tomu, že
majoritní kulturní vzorce nemusejí být vždycky
správné a už vůbec ne ty jediné správné.
Další z vrstev textu je vrstva sociopolitická.
Zdá se, že bratr Pavelka by rád zredukoval roli
státu na zásahy represivních složek všude tam,
kde dochází ke kriminalitě. Zapomíná přitom,
že kriminalita má své příčiny a jednou z těch
nejvýznamnějších je beznaděj, do níž se propadá člověk na okraji společnosti. Sociální stát má
mezi jiným redukovat toto napětí, zamezovat
sociálnímu vyloučení a chudobě. Bratr Pavelka
si navíc zjevně představuje státní policii – a možná i armádu – jako instituci, která má chránit ty
„správné“ a „slušné“ lidi před těmi „nesprávnými“
a „neslušnými“. To otevírá dveře symbolickému
i zcela reálnému násilí namířenému proti lidem
na okraji a nemá nic společného s řešením jejich
problémů.
Z hlediska teologického vnímáme v textu zásadní dezinterpretaci Kristova druhého příchodu.
To, že je pro křesťana toto očekávání jakýmsi horizontem, sice skutečně do určité míry relativizuje
význam našich každodenních starostí, nicméně
v žádném případě neznamená, že má křesťan složit ruce do klína, sedět na zápraží a pasivně čekat.
Očekávání druhého příchodu je naopak aktivitou,
konáním věcí, v nichž vidíme smysl a budoucnost.
Vždyť právě Jürgen Moltmann, evangelický teolog
naděje a křesťanského výhledu k poslední skutečnosti, zdůrazňoval, že tento výhled má křesťana
podněcovat k neustálému boji proti chudobě,
násilí a utrpení, které kontrastují s přicházejícím
královstvím Božím. Věříme, že snaha, aby lidé žili
v důstojných podmínkách, k takovému boji patří. Na tom, že je tato snaha částečně delegována
na sociální stát, není nic špatného, protože stát
je společným dílem svých občanů a nese za ně
odpovědnost, jakkoli je to odpovědnost částečná
a dočasná. To je nutné obzvlášť zdůraznit právě
v době, kdy je naší vládou sociální stát systematicky rozkládán a je tak ohrožena holá existence tisíců lidí. Pavelkova představa, že by jeho roli mohla
zcela nahradit charita a neziskové organizace, je
naivní a vzhledem k okolnostem i cynická.
Problematika Pavelkova článku má však ještě
další, i když úzce související teologickou rovinu.
Autor vidí řešení kulturní problematiky v ještě
větším posílení naší kulturní identity a jasněj- ¥
45
šího vymezení hracího pole, do kterého máme
Romy „donutit vejít“. To považujeme za pohled,
který je v ostrém rozporu s křesťanskou zvěstí
a poselstvím velikonoc. Ježíš ze všech kulturních
a společenských ohrádek vykračoval, a to především směrem za těmi, kteří byli těmito hranicemi
vyčleněni na okraj. Řečeno Pavelkovým slovníkem, za těmi, kteří „nezapadli, ale propadli“. Ježíšovo ukřižování je v tomto ohledu radikálním
důsledkem jeho zvěstování a životního programu.
Spolu s tělem Ježíše Krista zemřely na kříži poslední znaky jeho kulturní, sociální i sexuální
identity, to vše bylo zmařeno, aby mohl být spasen
opravdu každý. Velikonoční svátky staví církvi
znovu před oči Krista ukřižovaného a na nás je,
abychom nezametali tento obraz pod koberec, ale
pokoušeli se z něho udělat orientační bod svých
životů. Jan Škrob, Jakub Ort
POSLEDNÍ SLOVO
Řemeslo na dně
N
edávno jsme byli doma natvrdo konfrontováni
s jednou postmoderní (českou?) realitou – už
neexistují zkušení šikovní klempíři! Ale ano, někdo klempířskou práci dělá, ale přimět ho k tomu,
aby přišel k nám do Ruzyně na zahradu a udělal
malou věc, která se týká okapových rour, nejde.
Dělají prý velké zakázky a na malou nemají čas.
Ty, kteří by snad čas mít mohli, zase nikdo znalý
věci s dobrým svědomím nedoporučí. Nakonec jsme
přes své přátele sehnali jednoho mladíka, na cestě
k jakž takž přijatelnému výsledku rozhodně dojem
talentovaného řemeslníka nezanechal.
Zdá se mi, že schopní a slušní řemeslníci vymírají. Proč? Protože „stát“ podporuje vzdělanost? Protože, jak se říká, je přece „dobrý mít ňákou školu“?
Dobrý řemeslník měl svou práci rád, uměl ji dělat
řemeslně dobře. Když má někdo rád své řemeslo,
když je takového „kvalitního“ citového upoutání
schopen, je to zpravidla i jinak dobrý člověk, a nám
se s ním pak také dobře jednalo. Obchodně i lidsky. To je přece totéž. Od takového řemeslníka jste
neuslyšeli tu okřídlenou větu k uzoufání – já vám
zavolám (a nezavolá).
Tak ti dobří mizí. Že je správné, aby byli vzdělaní
skoro všichni, tvrdí z veřejných zdrojů vehementně
rovněž skoro všichni. (Bylo mi líto, když si to myslel, tuším v úvodníku, i Erik Tabery čili časopis
Respekt.)
Ale co, šikovní nejsme, vzhůru do školy. Kurzy,
jednoleté, dvouleté či tříleté studium, a máme titul.
Všichni! Odměna za usilovnou školní práci. Jestli se
nepletu, v éře socialismu ze škol s titulem odcházeli
46
jenom inženýři a lékaři. Všichni ostatní, pokud se
nevěnovali po vysoké škole doktorskému studiu,
se nazývali „promovaný“. Promovaný právník, filosof… Magistrem byl pro nás přece jedině lékárník.
Teď je situace úplně naruby. A já se neustále
srážím s úděsným pravopisem – mladších vystudovaných. Jaký češtinář je nechal na gymnáziu
prolézt? Jak mohli vůbec sepsat písemnou část
maturity z jazyka českého?
Prý osmdesát procent mladých nějakou tu školu
má. A když už ji dokončili, musí mít přece taky titul!
Když jsem poprvé viděla napsáno DiS, vůbec jsem
nechápala. Diplomovaní specialisté, není ale hned
jasné na co. Dokončili vyšší odbornou školu. Co to
vlastně dnes je, ten titul? Kdo jím má být poctěn?
Dnes ráno jsem se od známého dozvěděla o „titulu“
MBA. „Master of Business Administration“. Zní to,
co? Na internetu se o tom kromě jiného praví: „…
profesní manažerský program… Díky jeho moderní formě je zvlášť vhodný pro velmi časově zaneprázdněné účastníky, kteří nemohou ani v omezené
míře dojíždět do místa výuky... Program umožňuje
vzdělávat se individuálně kdykoliv, odkudkoliv
a z jakéhokoliv počítače... Přináší praktické manažerské tréninky jako součást výuky… V neposlední
řadě také větší příležitost k získávání nových zajímavých kontaktů…“ Lákavá možnost. Moderní,
rychlá, jednoduchá, s pomocí peněz se celá věc prý
dá urychlit ještě víc než bez nich.
Kdybyste někdo chtěl po všech stranách dobrého
podlaháře, dám vám jeho telefonní číslo.
Jana Plíšková
47
UPOUTÁVKA
Evangelický měsíčník
vydává Českobratrská církev evangelická
REDAKČNÍ RADA
šéfredaktorka: Daniela Ženatá
redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová
členové: Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří
Hoblík, Jan Kirschner, Jan Mamula, Tomáš
Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová,
Romana Špačková
NA OBÁLCE
foto: Vladimír Zikmund
REDAKČNÍ UZÁVĚRKA
Redakční uzávěrka červnového čísla je
20. 5. 2012 Vyhrazujeme si právo
nevyžádané příspěvky krátit.
DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ
elektronicky: Diakonie ČCE,
Klimentská 18, 110 05 Praha 1,
tel.: 222 316 306,
e-mail: [email protected]
TISKNE
M.I.B. production service s.r.o.,
Papírenská 1, 166 11 Praha, 6
(ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně,
jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč,
do zahraničí 790 Kč.
Informace o předplatném
podá, objednávky rozšiřuje
(i do zahraničí) redakce
ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE
Jungmannova 9, p. p. 466,
111 21 Praha 1,
tel.: 224 999 236,
e-mail: [email protected],
www.e-cirkev.cz, sekce Publikace,
časopis Český bratr
www.ceskybratr.cz
ISSN 1211-6793
Chystáme:
Co my jako křesťané můžeme nabídnout k tématu...
Církev na náboženském tržišti