HoN 26.2.2010

Horácké noviny
Pátek 26.2.2010
Paměti mořského vlka
Sláva a vzdor
Když se mi do ruky dostal vojenský deník dědy současného
starosty Mohelna Jiřího Kostelníka Josefa, přečetl jsem ho jedním dechem. Přede mnou se odvijel až neuvěřitelný příběh obyčejného člověka od řeky Jihlavy,
který se najednou ocitl na vlnách
Jaderskěho moře.
Je tu zase dovolená
A zas tu byla dovolená, a to hned
na dvacet čtyři dni. "Takže jsem 16.
července jel a trvalo to až do 10.
srpna To byla dovolená na žně. To
byly za e časy. Bylo ná doma pár
na dovolené, takže nám bylo veselo
po celý čas! Na procházku se šlo
každý večer, děvčata trochu rozesmát. Jestli čas se krátí nebo né, na
to se nekoukalo, dodržet se slovo
muselo. Když jsem přijel zpět, tak
již na mě v kanceláři čekali! Neboť
bylo vše zanedbané. Byli tam na
mém místě rnatrosi, kteří se o pořádek tak ne tarali jako já. Tak když
jsem přišel, museli jít pryč a já j em
dál vše zase do pořádku."
Jakou mají pumy sílu
Italské letouny přiletěly zas, a to
3.,4. a 5. září. "Jednu pumu hodili
blíže našich baráků, co jsme nakvartýrovani. Někteří matrosi zů tali
vevnitř baráků, mysleli, že se jim
nic nemůže stát a znenadání tam
spadla puma a všechny okna tam
při té straně byly rozbité. Stromy
byly přeražené tak, že se tomu každý divil, jakou mají pumy sílu. Když
pak přišli za námi do úkrytu, tak
jsme z nich nemohli aru slovo dostat, jak se třásli strachem. Ze 26. na
27. záři bylo zase telefonováno, že
přiletí. Takjsme byli již připraveni.
Asi hodinu jsme čekali a žádné aparáty nepřiletěly, takže jsme šli beze
strachů spát. Avšak na druhý den
28. nás zase navštívili. Byli zde za .
Stříleli na ně ze všech stran, avšak
nepodařilo se jim, by nějakého trefili! My jsme byli schovaní ve sklepě, takže jsme byli ji ti, že se. nám
nic nestane od hozené pumy. Já j em
tam při tomzaspál, neboť to bylo
v noci mezi IO, a 12. hodinou. Když
jsem se probudíl, byli všichni matrosijiž pryč a mě tam nechali pát.
Pak jsem šel také na svoji postel.
Netrefili žádného
Pumy, co byly hozené, spadly
všechny do vody. Poněvadž se nic
nestalo. V noci na 29. záři přiletěli
zas. Kolik jich bylo, nedá se určit.
Slyšeli jsme jen samý pískot od
hozených pum z nepřátelských
aparátů. Tenkráte jsem nebyl schovaný. Takže jsem vše viděl. Projektory osvětlovaly na všechny
z Mohelna III.
Josef Kostelnik:
strany, až je v echny vyhledaly.
Pak udělali do nich hroznou palbu. Avšak netrefili žádného. Na
jednom mí tě spadla zápalná
puma, od které oheň vyletěl asi 30
metrů vy oko. Naště ti spadla, kde
neudělala žádnou škodu. Stále
jsme poslouchali, na které traně
padne puma, bychom mohli utéci. Nebofje t ten pí kot od pumy
dobře ly et, když letí dolů. Naštěstí spadly na druhou stranu. To
trvalo tak a i dvě hodiny, až vše
utichlo," plynou vzpomínky Jo efa Kostelníka.
Ty dni byly jistě nezapomenutelné, ale to ještě nebyl konec. ,;ze
třetího na čtvrtého října byli zde zase.
Byli jsme probudění ze spaní od
vybuchlých pum, které byly házeny na Půlji. Tentokráte se na ně netřílelo, neboť na i letci zápasili s
nimi ve vzduchu. Při tom byl náš
europlán sestřelen, v kterém byli dva
letci. Když spadli dolů, byli již mrtví. Při tom byl také jeden z italských
aparátů trefen. Když všechno utichlo, tak byl dán rozkaz, by se šlo spát.
Kdyžj me již leželi a i půl hodiny,
byli zde zase. Mělo se jít zase do
úkrytů, ale já j em zůstal již ležet.
A naštěstí žádná puma blízko našeho bytu ne padla Asi o třeti hodině
zase vše utichlo, takže j rne mohli
pohodlně za e spát.
Dne 27. října byla v Pule velká
sláva Vojáky navštívil císař Karel I.
,,Byl také na našemFlugstationu. To
bylo piLno na všechny strany."
Začátkem prosince putoval Josef
Kostelník na čtrnáct dní do vězení
ale to už se bližil rok 1918, který měl
navždy změnit celou Evropu. "O rnnáctého ledna 1918 počala v Půlji
všeobecná stávka v Arsenále. Civilní
lidé nepracovali ajenom křičeli a dělali schůzi. Za pár dni začali na lodích
námořníci dělat křik. To bylo každý
večer dlouho do noci. Křičeli hurá a
nadávali a podobně. Skrze špatnou
mináž! Ve městě se nesměl nikdo zastavit a námořníci tam nesměli. Zde
na letecké stanici počali dělat povyky
22. také skrze špatné jídlo. Nikdo to
v poledne nejedl a pak večer se všchni shromáždili a počali dělat kravál.
Proviantní komora byla rozbitá, když
udělali do ni šajbu. Když měli dost,
tak zas křičeli na důstojníky. A tak
bylij me g>zzuření,že se nikdo z pánů
neukázal. Ze všech lodí to zase opakovali, takže bylo slyšetjen samý křik
a hurá! Druhý den ráno bylo vyptávání, když byl antret, kdo a proč křičeli, a pak zněla odpověď, by se zeli a
tráva nevařila, poněvadž to nebylo k
jídlu. Někteří na to špatně dopláceli.
Na druhý den to bylo samé. Komandant nechál všechny antretovat ajednoho se ptál, proč křičeli! A ten mu to
všechno vyložil. 'Ze matrosi se stěžují, by se ta tráva nevařila, že jestjirn z
toho špatně, a za druhý, jeden offizier
měl snad říct, že jsou matrosi prasata
a to se nenechali libit. Udělal se protogol, a co bude dál, ještě se neví.
V pondělí 28. ledna jsem se vyspál
v arestě. Když dělál komandant rundu, tak také přišel do naší zimry a mě
viděl, že jsem kouřil. Tak mě nechál
hned zavřít přes noc a na druhý den
mě zase pu lili Špatná a dlouhá noc
to byla Poněvadž to bylo na tvrdém a
k tomu ještě zima! Zase něco k upomince," pokračuje Ý deníku.
Nikdy nezapomněl
A zase dovolená, 10. února
19 l8 odjel Josef Kostelník na osmnáct dni. "Právě byly ostatky, takže jsem se vytančil dost. Tančilo se
dva dni až do rána Na prvního března jsem byl již zase v Půlji. Vzpomínky mé byly stále doma, neboť
ten veselý život tam, aJe vše marné," končí válečný deník Josefa
Kostelníka
Válka skončila v listopadu 1918.
Josef Kostelník se narozdíl od jiných českých vojáků vrátil domů.
Několik let pracoval jako stolař ve
Vídni Když nabral zkušenosti, vrátil
se domů do MoheLna a otevřel si tu
stolařskou dílnu. Na válečná léta na
Jadranu vzpomínal až do své smrti.
Zpracoval
PETR CHŇOUPEK,
foto archiv