Stahujte a čtěte | Hotel Na Vyhlídce

Hotel Na Vyhlídce
Taková hloupost – nechat si od státu platit
za luxusní hotel
Martin Švec – 2011
Verze pro internetové šíření na
www.architektonicke-modely.net
Umístění na jiných zdrojích jen se souhlasem autora
1
Postavy
Andrea Kratochvílová
Arnošt Cígler
Miroslav Richter
Viktor Doseděl
Michaela Lacová
Iveta Holásková
Leoš Spurný
Petr Ukrutný
Jiří Pařízek
Jaromír Kubalec
Vladimír Lukáš
Radek Moravec
Zuzana Balážová
Miroslav Oščádal
2
Investigativní reportérka pracující
v TVÆ, kamarádka Arnošta Cíglera
Architekt, spolumajitel firmy
Fridrich Plaza Investments s. r. o.
Má zájem postavit v maloměstě
Fridrichov luxusní hotel
Arnoštův společník ve Fridrich Plaza
Investments s. r. o. Vyjednal
u ministerstva dotace na projekt
Investigativní reportér v TVÆ, praxe
bulvárního novináře
Bývalá Richterova milenka, ví hodně
o Richterových aktivitách, i nekalých
Architektka, Arnoštova krátkodobá
přítelkyně
Kameraman, pravá ruka Andrey
Reportér zpravodajství TVÆ
Šéfredaktor investigativní
publicistiky TVÆ
Ministr pro místní rozvoj
Zakladatel bezpečnostní agentury
LSA, nyní náměstek ministra pro
místní rozvoj
Nynější majitel LSA, trenér
bojových umění
Ředitelka dotačního fondu
Ministerstva pro místní rozvoj,
svědčí proti Arnoštovi
Náčelník Útvaru hospodářské
kriminality brněnské policie,
bývalý zaměstnavatel Andrey
Arnoštův bratr, hudebník v kapele
Těžká voda
Petr Vodička
bubeník v kapele Těžká voda,
softwarový inženýr
Vilém „Willy“ Rezek
Právník, bývalý přítel Andrey
Kratochvílové.
Marek Štefka
Policista z ÚHK
Jaroslav Barna
Zkorumpovaný policista z ÚHK
Michal Bednář
Policista z ÚHK, kamarád
a zdroj pro Andreu
Petr Baloušek
Strážce z LSA
Tomáš Formánek
Kamarád a společník Richtera,
nyní žijící v Kanadě,
také strážce z LSA (shoda jmen)
Lubomír Hrbata
Úředník z ministerstva, zdroj
Vladimír Juříček
Člen komise pro schvalování
dotací, údajně podplacený
Jiří Beneda
Člen komise pro schvalování
dotací, údajně podplacený
Marianne Edelmannová Německá podnikatelka s
nemovitostmi a hoteliérka
Martin „Mário“ Cígler
3
Zkratky
TVÆ
Čti „Šipka“, soukromá
plnoformátová televize se sídlem
v Brně. Provozuje redakci
investigativní publicistiky
Ministerstvo pro místní rozvoj
Lucas Security Agency s. r. o.
Agentura zajišťující ochranku,
také pro státní činitele
Fridrich Plaza Investments s. r. o.
Firma Arnošta a Richtera
s původním cílem přestavět zchátralé
rekreační středisko na luxusní hotel
Útvar hospodářské kriminality
Policie ČR, vedený mjr. Oščádalem
MpMR
LSA
FPI
ÚHK
4
Kapitola1
Michaela je sama v ložnici, co velikostí připomíná
zámecký sál. Z vestavěné skříně vytahuje jeden kus
značkového ošacení za druhým. Poté je beze skladu vrství
do objemné sportovní tašky. Občas se podívá ven z prosklené
stěny. Vířivý bazén uprostřed terasy je pořád napuštěn vodou.
Koupání? To je dnes poslední, co Michaelu zajímá. I když je
venku třicet stupňů ve stínu.
Do pokoje vešel majitel vily, pan Richter. „Ahoj, co
tady děláš?“ Vyhrkl překvapeně.
„Přišla jsem si pro svoje věci,“ řekla tiše Michaela
beze známek hněvu. „Abych nezapomněla, klíče – jsou zde.“
Pan Richter na to suše: „Mišulko! Proč odcházíš? To už
opravdu mezi náma nemá smysl?“
„Nemá!“ Řekla rezolutně. Pan Richter se dotkl
dívčiných ramen. Odstrčila jej. Postavila se ke skříni, odkud
vzala pár posledních kousků spodního prádla. Teď už bývalý
milenec jí zastoupil dveře.
„Proč odcházíš?“ zašeptal, přitom ji pohladil po boku.
„Nešahej na mě!“
Prudkým pohybem se protáhla mezi Richterem a dveřní
zárubní. S těžkou taškou v náruči sbíhá mramorové schodiště.
Richter ji ale předběhl. Čeká na ni dole u vchodových dveří.
Před očima jí zamčel.
„Proč odcházíš?“ Cedí Richter zlost mezi zuby.
Michaela zmateně popochází po vstupní hale.
Po pár vteřinách se odhodlala zakřičet: „Protože jsi mě
vždycky jenom využíval! Já ti pomáhala s tvými kšefty! Šla
na ruku tvým kamarádíčkům. Kdybych tě nepoznala, neměla
bych teď problémy s policií!“
„Ale, Míšo! Spolu to zvládneme. Přece tě miluju!“
5
„Nikdy jsi mě nemiloval! Nevíš ani, co to je! Miluješ
jenom prachy! A já ti dělala kurvu!“ Rozepla zip na své tašce.
Hodlá Richterovi vrátit aspoň hmotnou část toho, čím si ji
poslední rok kupoval. Čupla si a na studenou betonovu podlahu
vyložila postupně mobilní telefon vykládaný platinou, kabelku
Louis Vuitton, zlatý náhrdelník a klíče od kabrioletu značky
Mercedes.
„Všechno se vysvětlí. I s tou policií. Stačí, abys byla se
mnou. My dva se nemáme čeho bát.“
„Chceš říct, že TY se nemáš čeho bát! Beze mě nemáš,
koho tahat ke dnu!“ Opáčila a mizí po schodech do suterénu.
Zastavila se v téměř nepoužívaném kamrlíku mezi technologií
bazénu a vinotékou. Z tašky vytáhla nezalepenou obálku.
Uložila ji do plechového šuplíku mezi všemožnou veteš,
nejspíše zbytky po dělnících, kteří před několika lety vilu
stavěli. Opřela se do pancéřových dveří vedoucích ven.
Naštěstí nejsou zamčené. Za rohem u lesa počkala na taxi,
které ji odvezlo na autobusové nádraží. Tam nasedla
na nejbližší spoj Brno – Praha.
Na pražském autobusovém nádraží už na Michaelu čeká
Viktor. Usmívá se a frajersky se opírá o svoji naleštěnou, leč
zcela obyčejnou stříbrnou Fabii.
„Vítej v novém životě,“ pronesl k ní a galantně podržel
dveře spolujezdce. Nic neřekla, ani se na něj nepodívala.
Unaveně se posadila. Když se Viktor rozjel, rozhoupal se před
ní plyšový opičák a hned vedle autoparfém s obrázkem nahé
ženy.
Není nutné spěchat. Do svého odletu má Michaela dvě
hodiny času. Sklesle si podpírá hlavu a neustále se dívá z okna.
Řidič se na ni co chvíli upřeně podívá. Až na ni promluvil: „Co
rozchod? Vzal tě moc?“
Michaela dlouho mlčí. „Ani ne,“ hlesla. Má co dělat,
aby se nerozplakala.
„Co podnikneme s Richterem?“
6
Zastyděla se. „Jo, jak jsi říkal – s tím mediálním
zájmem. Nechci být mrcha, ale nemůžu jinak. Neodlítám moc
daleko, takže si mě Richter může najít. Ale pravda je, že jsou
to všechno jeho problémy.“
Viktor bezmyšlenkovitě přikyvuje. Tváří se, že udělá
pro Michaelu cokoliv.
„Všechno v pohodě?“ hlesla.
„Jak to myslíš? ...Neboj.“
„Já jen, jestli tě zase nevyhodili z novin?“
Viktor po krátkém zadrhnutí prohodil: „Všechno je, jak
má bejt!“
Zaparkovali před letištěm. Michaela vylovila z kabelky
usmolenou čtvrtku s půdorysem suterénu vily. Jedno místo je
zakroužkované červeným fixem. „Bude se ti hodit.“ Poté se
rozloučili. Michaela chvíli bloumá letištní halou. Pak se
zařadila do fronty na linku Praha-Marseille.
O měsíc později...
Jen, co Viktor se svou stříbrnou Fabií vyjel z lesíku
na kraji Brna, rozprostřela se před ním široká, vyprahlá pláň
sevřená mezi kopci. Tady se mu bude líbit. Na jedné straně
je krásný výhled na město. Na druhé straně září obnažené
skalní stěny vytěženého lomu. Na hraně prudkého srázu
osaměle stojí pětipatrová budova, Viktorovo nové pracoviště.
Ještě před pár lety opuštěná továrna, dnes ústředí TVÆ, první
celoplošné plnoformátové televize se sídlem v Brně.
Orientační tabule na patře mluví o redakci
investigativních pořadů pod vedením PhDr. Jiřího Pařízka.
Sebevědomě vešel do zasedací místnosti a hlasitě pozdravil.
Odpovědí mu však bylo jen tiché zamručení redaktorů. Hlavy
mají obrácené k hovořícímu šéfredaktorovi.
Zato Pařízek si Viktora všiml lépe. Okamžitě přerušil
řeč a reportérům ho představil. Nový příchozí zatím hledá
místo, kde se usadit.
7
Jeho zmatenosti si všimla reportérka Andrea, jediná
žena v týmu. Posunula se na kraj pohovky a mile se usmála,
také jako jediná v týmu. Vzhledem k nedostatku místa
na sedačce jí vůbec nevadilo, jak se k ní Viktor tiskne.
Dobře si prohlédl její půvabnou tvář a plavé vlasy.
Tuctové červené tričko a seprané džíny skrývají dokonalou
sportovní postavu.
Pařízek mezitím mluví: „Jak již víte: Pan Viktor
Doseděl pracoval v uplynulých třech letech v pěti bulvárních
denících. V posledním z nich ukončil práci teprve před šesti
týdny. Jenže, teď mě prosím, Viktore, poslouchej. V naší
televizní redakci se pracuje trochu jinak. Proto by bylo dobré,
kdyby jsi alespoň ze začátku pracoval pod dohledem někoho
zkušenějšího.“
„Jasně,“ přikyvují přítomní. O „ostříleném“ hochovi
z bulváru mají takzvaně seriózní televizní reportéři svoje
mínění. Viktor se dotčeně zamračil. Šéfredaktor se na něj
důvěrně obrátil. Zná ho již z pohovoru. „Jistě uznáš, že my
pracujeme v trochu jiném tempu, jinak využíváme informace.“
Viktor vyšel na chodbu. Snažil se navázat kontakt
s hloučkem reportérů diskutujících u automatu na kávu. Taktně
jej poslali pryč, mají moc práce. Poté opět narazil na Andreu,
která jej vede do redakce. „Pojď, pomůžeš mi se čtvrtečním
vydáním. Ju?“
Na židli se Viktor protáhl, jako by v ní sedával každý
den. Rozmáchle drbnul do myši, aby probral počítač, zatím
společný s Andreou.
Je už natěšený: „Copak tam dneska máme?“
„Spor dvou sousedů o příjezdovou cestu na pozemek,“
konstatuje Andrea.
Viktora po několika minutách práce znudila. „Chtělo by
to nějakou kauzičku. Pořádnou, politickou.“
„To jo,“ povzdechla si Andrea. „Zvlášť teď v létě.“
8
Po práci, venku před budovou se Viktor svěřil Andree
se svými pocity z nového kolektivu. „Bulvár, no a?
Mimochodem, nikdo z vás nedělal u bulváru?“
„Skoro pro všechny z nás je to tady první práce
po škole,“ vysvětluje Andrea. „Jsme zatím bulvárem
neposkvrnění. Takže pohrdání neseriózní novinařinou skoro
patří k bontonu. Jenže jsme jako významná část jeho čtenářů.
Čteme, ale stydíme se za to.“
„Snad taky nečteš bulvár?“
„Pochopitelně! Z profesních důvodů. Musím vědět, co
se kde píše. Ostatně, my televizáci taky nemáme nejlepší
společenský obraz. Jsme partička senzacechtivců, co se jen
radují, když se naše zemička rozkrádá a občas se kvůli tomu
střílí. Máme případy - máme kšeft.“
„Prostě děláme svoji práci,“ shrnul Viktor. „Lidi nás
za to ocení. Třeba sprostými vzkazy v diskuzích na internetu.
Ale jinak, čtou, koukají.“
Andrea zcela souhlasí. „Sledovanost mluví zcela proti
názorům diváků, co se tak rádi oddávají oné naprosté ztrátě
času.“
„Tak mě napadá, že to povrchní pohrdání je určitej druh
vděku.“
„Kolika lidem za jejich práci nikdo vysloveně
nepoděkuje?“ navázala Andrea. „Ale i tak mě novinařina baví.
Důležitý je, že lidi zajímá, co se u nás děje, kam mizí daně nás
všech. Víš? Nejsou to žádní chudáčci, nemůžou ani tak
za svoje prvoplánové názory. Jen je jim blbý říct známým:
Už se těším, až si večer pustím Šipku. Je to jakýsi
celospolečenský, řeklo by se pseudointelektuální tlak.“
„Odkud se berou ty tlaky?“ Zajímá Viktora.
„Ty jsi na to za těch pět let v branži nepřišel? Přece
média si za to samy můžou. Novinář, aby ukázal jaký je
inteligentní borec, se rád strefí do svých kolegů. A lidi to
rychle pojmou za svý.“
9
Andrea se s Viktorem posadila na zídku fontány před
hlavním vstupem do televize. Změnila téma. Zaujaly ji jeho
společenské kontakty, kterými se jí již stačil pochlubit. Viktor
nepopírá, že právě to mu otevřelo dveře do Pařízkovy redakce.
Dal se do lehce teatrálního vyprávění: „Tak třeba, víš,
kde se u nás soustředí největší ekonomická a potažmo
i politická síla? Zkus hádat. Některá určitě na takzvaných
charitativních večírcích, nezřídka plných celebrit.“
„Jasně, ty večírky pořádají všemožní šéfíčkové státních
institucí, údajně za svoje platy.“
Viktor ji opravil: „Mnohem častěji lobbisté. Ze zisků
svých velkých akciovek platí i šoubyznys. Možná proto, aby si
naklonili nás, novináře – a nepřímo i veřejný mínění.“ Bulvární
žurnalistika a showbusiness, to jsou přece neoddělitelné prvky.
Ovšem někdy i mezi nablýskané róby, přesvětlené rampy
a plné rautové stoly, jak Viktor zdůraznil, pronikne nějaká
informace z politického zákulisí. Říká, že byl jiný než mnozí
jeho kolegové. Zdaleka se nezajímal jen o všelijaké zpěváky,
sportovce, modelky, nýbrž i o lidi, kteří je dokázali sezvat
v jednu chvíli na jedno místo. Na boháče, z jejichž kapes
se večírky financovali, nekoukal jen z povzdálí. Znal se s nimi
osobně.
Andree, coby reportérce se to hezky poslouchá.
Rozhodla se Viktora vyzkoušet: „Já ti řeknu nějakého ministra.
Ty mi řekneš lobbistu, který se na něj nejvíce lepí. A něco mi
o něm povyprávíš.“
Viktor bez váhání souhlasil. Andrea chvíli přemýšlí.
Z ničeho nic ji napadl ministr pro místní rozvoj.
„Ministr Kubalec – Richter. Jako dva bráchové.
Richterovy firmy mají bezkonkurenční přístup ke státním
zakázkám. Jinak by Richter neměl, čím hýřit. Pozval mě snad
každou svou akci, i k sobě do vily. Mluvil se mnou docela, no kamarádsky. Jeho večírky, ty měly tu správnou šťávu. Aspoň
podle toho, kolik se na nich utratilo. I z veřejné kasy.“
Andrea jej ani neposlouchá.
„Copak?“ Vyrušil ji Viktor.
10
„Ale nic,“
„Nemáš zájem?“ Popíchl ji.
„Vzpomněla jsem si na jednoho kámoše,“ hlesla.
„Kterej? Znám ho?“
„Neznáš!“ Odsekla. „Leda, že by jsi se zajímal
o architekturu.“
„Expert přes baráčky... Snad se v něčem nekoupe?“
„To je na dlouhé povídání,“ zakončila. Vstala ze zídky.
Ještě se ohlédla po Viktorovi a zavolala na něj „Měj se.“
Přitom si bere od stojanu kolo, kterým pojede domů. Pořádně
do toho šlápla, aby následný kopec nemusela vyjíždět krokem.
Arnošt v deset ráno přijel svým zánovním vozem Audi
před architektonický ateliér. Uvnitř ho z klidu vyvedli teď už
bývalí kolegové, kteří s hadry a leštěnkou v ruce smýčí každý
kout. Žádné volně ložené papíry nemají právo na existenci.
Bleskurychle putují do různobarevných složek na policích.
„Kdo se to odvažuje rušit náš tvůrčí nepořádek?“ Zvolal
Arnošt.
Na to mu jeden z kolegů odpověděl: „Vždyť sis sem
dneska pozval toho svýho – obchodní partnera, Richtera.“
I když bylo Richterovo jméno proneseno s respektem,
podle Arnošta se vůbec nic nemusí hrotit. Raději poprosil
kolegu o pomoc. „Vytáhneme model ze skladu na denní
světlo.“
„Sice už mezi nás nepatříš, ale že jseš to ty,“ provolal
kolega a chopil se vozíku postaveného v koutě.
Netrvalo dlouho a už se to veze. Model čtyřpatrového
čtyřhvězdičkového hotelu neunikl uznalému pohledu studentky
na praxi. „Krasavec, co?“ Chvástá se Arnošt. Přitom poplácal
dívku po pozadí.
Vrhla na něj roztoužený pohled. „Copak pro mě máš –
Árný?“
Vytáhl z kapsy lístek, který podal dívce. „Jestli budeš
chtít, stav se. Slavnostní poklepání na základní kámen.
Soukromá akce pro zvaný – s živou muzikou, módní
11
přehlídkou a DJem. Jde celej aťas. A někdy před tím, třeba už
dnes, tě zvu na večeři. V šest v Manhattanu.“
„Vždyť já vím. Myslíš ty na něco jinýho, než na ten
tvůj megakšeft? Mhm, ještě si to rozmyslím, Árný. Ale večeři
s tebou si nerozmyslím,“ odpověděla Iveta. Načež zmizela
za dveřmi.
Kolega za vozíkem se poťouchle usmál. „Už je ruka
v rukávu?“
Arnošt neodpověděl. Raději s kolegou usadil model
budoucího hotelu v hlavní zasedací místnosti. Tam na Arnošta
čeká Richter. Zvědavě výrobek obchází a ke kdejakému detailu
přibližuje oči na méně než dvacet centimetrů.
„Skvělý, poctivý výkon, povedené...“ mumlá si
pod vousy. Poté poplácal Arnošta po ramenech: „Pane
architekte. Opět vám musím říct, jak jsem s vámi spokojen.
Opravdu, lepšího spolupracovníka jsem doposud neměl.
Vždycky jsem chtěl mít tak nádhernej hotel.“ Vzápětí
posmutněl: „Škoda, že ho budu po dokončení prodávat. To víte
– obchod je obchod. I když, je to odedávna můj sen být někdy
hoteliér.“ Mluvil ještě dál. Arnošt už nevnímá. Richterova
slova zní strojeně jako v televizní reklamě.
12
Cestou domů, do svého domku na předměstí Brna, si
Arnošt píská. Dnes má opravdu dobrou náladu. Myslí na Ivetu.
Opět se zamiloval. Sám sebe ujišťuje, že toto nebude láska jen
na měsíc. Vstoupil dovnitř a představuje si, že končí další
doba, kdy ve svých dvou místnostech v přízemí žije sám.
Pročísl si vlasy dlaní. Tím narušil dokonale padnoucí
nagelovaný účes. Ještě, než stačil ze sebe shodit svoji
značkovovu košili a vytahané džíny, dveře pokoje rozrazil bratr
Martin zvaný Mário. Je o pět let starší. Zpod vytahaného
černého trika uctívajícího kapelu Iron Maiden se dere „pivní
mozol“.
Dobrosrdečně se zasmál a nechal zaznít svůj hromově
chraplavý hlas: „Jaktože jsi mě nepozval na tu jízdu, co jsi tady
měl včera večer?“ Všiml si nepořádku, který dost ruší dojem
z obývacího
pokoje
zařízeného
samým
moderním,
minimalistickým nábytkem.
„To bylo jenom pro zasvěcený – architekty
a architektky,“ odpověděl Arnošt. „Probírali jsme tu ryze
profesní záležitosti, však nás znáš. Ale na jednu akci tě pozvat
můžu. Bude to za prachy.“
13
Mário se na vteřinu zasekl.
„No, co koukáš? Klaplo to. Tvoje slavná kapela Těžká
voda zahraje k tanci a poslechu.“ Následně vytáhl ze šuplíku
vstupenku natištěnou na luxusním lesklém papíře. „Abych
nezapomněl. Pro tvoji drahou polovičku.“
Starší bratr zkoumavě čte text na lístcích:
„Rekonstrukce rekreačního střediska Fridrichov – slavnostní
položení základního kamene Hotelu**** Friedrich Plaza...
reprezentativní večeře, bohatý doprovodný program, živá
hudba, charitativní módní přehlídka... Obdržel jste exkluzivní
nepřenosné VIP pozvání.“ Vše zakončují vlastnoruční podpisy
Ing. arch. Arnošta Cíglera a Miroslava Richtera.
Mário se zaradoval: „Tomu já říkám bratrská protekce!“
Poplácal Arnošta po ramenech. Pak trochu zapochyboval, jestli
se s partičkou pravověrných rockerů trefí do vkusu zbohatlíků.
„Ti radši jazz, jak jsi říkal.“
„Však si poradíš, brácha,“ prohodil bezstarostně Arnošt.
Začal předvádět do vzduchu, jak se hraje na trumpetu. Mário
se okamžitě přidal s imitovaným pozounem a patřičně
procítěným: „Jam pam pi dam da da dam da dá Jam pa di dý
dam pa dám! Padám!“ Tolik se rozmáchl, až sletěl na záda.
Na ukončenou, ještě než se zvedl, si s Arnoštem plácl dlaní.
Nabyli přesvědčení, že i rozevláté jazzové melodie jsou
pro Těžkou vodu hračka. Ta se i přes to bude držet svého
kopyta, protože klasický rock šedesátých a sedmdesátých let,
který se rockeři naučili hrát z kazet po svých tatíncích, je stále
oblíbený. A to napříč příjmovými skupinami. Občas stačí
zařadit i nějakou tu baladu k zamilovanému tanci.
„A na závěr,“ upozornil Arnošt. „Zkusíte si, jak se spí
v mém hotelu.“
„Ve tvém hotelu? Aha. Asi dobře. Čtyři hvězdy jsou
čtyři hvězdy.“
„Budoucí! Zatím teplou deku s sebou.“
Z prvního patra se náhle ozval malý Honza: „Tati,
půjdeme bubnovat?“
„Nechtěl by jsi se radši učit na kytaru? Na elektrickou!“
14
Ne, Honza se těší na bubnování.
Arnošt si pomyslel: To zas bude kravál. Ještě, že právě
odjíždí. Šel do sklepa vytáhnout kolo. Venku je nádherně a
Andrea ho pozvala na projížďku. Pořád nad její nabídkou váhá.
Nakonec seznal, že nemá, proč být líný. V duchu
překontroloval svůj denní rozvrh. Žádné obavy, večeři s Ivetou
stihne určitě.
Andrea sesedla z kola. Opřela se o strom, přičemž
na sobě nedala znát jakoukoliv únavu. Sundala si přilbu, čímž
odhalila podvečernímu Slunci svoje zářivé vlasy. Vtom ji dojel
Arnošt, trochu udýchaný. „Dneska ti to sluší,“ řekl.
Poděkovala. Hned na to mu nabídla: „Nechceš napít.“
Možná i proto, aby rozptýlila Arnoštovu pozornost zaměřenou
na ni. Neustále očima obtahuje křivky jejího těla zvýrazněné
upnutým trikem.
„Jéžiš, díky,“ vypravil ze sebe Arnošt. Má obrovskou
žízeň. Uklidňující pohled do lesa jim dodal novou energii. Jede
se dál – směr bývalý Hádecký lom.
Arnošt má jednu podmínku: „Ne, že mi zase ujedeš.“
„Šlápni do toho, Árný,“ povzbuzuje Andrea. „Sám
říkáš, jaké je to nejpůsobivější místo v Brně. Ta skrytá
romantika, co se vroucně dere na povrch.“
„Tak jo! Dáme závody, ty jedna romantičko!“
Pořádně zabral. A byl také první, kdo přeťal cílovou
pásku otevřené rezavé brány. Rozprostřelo se před nimi
panorama Brna. Andrea zajela na kraj silnice. Nechala kolo,
kde jí spadly nohy z pedálů. Arnošt se mezitím natáhl do suché
trávy. Pronesl: „Jsem první. Poprvé rychlejší než ty.“
„Vidíš, stačí trochu trénovat,“ opáčila Andrea. Arnošt
připomněl: „Kdo by to do tebe řekl? Jezdíš jak na Tour
de France a přitom postavu máš, no – žádná svalnatá fitnesska
– prostě, jak se na ženskou patří.“
„Zato tobě by trochu víc svalů prospělo,“ popíchla ho.
„Něco pro tebe mám.“ Podal jí VIP vstupenku
na večírek ve Fridrichově.
15
Souhlasila: „Tak jo. Dostat se na takový večírky
znamená dostat se přímo ke zdroji.“
Chvíli mlčky seděli na štěrku a dívali se na brněnské
panoráma. Arnošt se najednou zasekl pohledem na její
zamyšlené tváři.
„Nevytáhla jsi mě sem jen tak...“ Procedil mezi zuby.
Podezíravě se jej zeptala: „Ty děláš na hotelu
s Richterem?“
„Ano. Ty o tom nevíš?“
„Chtěla jsem se ujistit.“
Arnošt pocítil rozrušení. „Proč o tomhle, teď?“
Vysvětlila: „Jeden z nejmocnějších lobbistů v Česku.
Zrovna nás v redakci začaly zajímat jeho kontakty
na ministerstvo.“
„Lobbista,“ zasmál se. „Asi jediný, co o něm víte. Co
zase vím já, nikdy neudělal nic nezákonnýho.“
„Víme víc,“ uvedla Andrea. „Podobných společníků,
jako ty, už měl. Skoro každý skončil ve vězení za korupci nebo
přinejmenším se stamilionovými dluhy. Zatímco Richter
na všem královsky vydělal.“
„No jo. Vždycky se na něho lepili podivní
podnikatelíčkové. Ale já se snad nemám čeho bát. Hele, co
přesně kolem něho řešíte?“
„Ještě pořádně nevím, začala jsem zkoumat jeho staré
obchodní aktivity. Zatím nevím, co z toho vyleze. Možná
si říkáš, proč ti to všechno říkám...“
„To si teda říkám,“ odsekl Arnošt.
Na to mu vysvětlila: „Richter je ve skutečnosti dost
citlivé téma. Kdoví, co bych ti mohla nějakou ne zcela vhodně
vypuštěnou informací provést. Vždyť ty o podnikání s ním dost
nerad mluvíš. Tím pádem nevím, co všechno může mít na tebe
vztah. Potřebuju si tedy ujasnit, jak moc na tom mám
pracovat.“
„Můžeš, jak je libo,“ usmál se Arnošt. „My fakt
nejedeme žádný levárny.“
16
Andrea
nechává
v sobě
promlouvat
intuici.
Na Arnoštově bezstarostnosti se jí něco nezdá. „Fakt ne?“
„Fakt ne. Andreo, pojď myslet na něco jinýho.“ Zavedl
slečnu na kraj skály. Paží upozorňuje na krásný výhled. Její
pohled rychle sklouzl dolů k budově TVÆ, která se nachází
přímo na úpatí svahu pod lomem. Poťouchle se usmál: „Ty
musíš pořád myslet na práci.“
„Nech si toho,“ něžně jej napomenula. Po chvíli
zamyšlení přiznala: „Musím. Nejvíc, když mi zvoní služební
mobil!“
Opravdu se z batohu ležícího na kamení ozývá
vyzvánění. Volá Viktor z televizní kavárny. Chce, aby za ním
přišla.
„Já teďka nemůžu,“ říká Andrea rozhodně.
„Musím ti něco naléhavého říct. Je to zcela nová kauza
– politická, pořádný čachry s dotacemi. Chci ji představit hned
na zítřejší poradě.“
„No vidíš, počká to do rána.“
17
„Právě, že ne,“ opravil ji Viktor. „Před tím to musím
probrat s tebou. Mám pocit, že Richtera taky dost znáš. Byl
bych rád, kdybychom šli do té věci spolu. Na jednoho je to za
prvé moc. Za druhé můžeš dodat něco, co já nevím. Musím si
hlavně ujasnit smysl věci. Mohla by to taky být moje blbost,
vytasit to před všemi na poradě.“
Viktor nedal na naléhání, ať si vážnost kauzy ujasní
především sám před sebou. Nezavěsil, dokud mu Andrea,
k nelibosti Arnošta, neslíbila, že přijede.
Andrea opřela kolo o sloup u zahrádky televizní
kavárny. Pozoruje, že počáteční nedůvěra starého osazenstva
redakce vůči Viktorovi je ta tam. Sedí s ním u jednoho velkého
stolu a napjatě ho poslouchají. Viktor jim totiž sděluje
nejrůznější pikantnosti ze života takzvané vlivné vrstvy. Před
každým z reportérů se leskne pivní půllitr.
Vyrušila Viktora zaťukáním na rameno. „Musíme jít
do smrčků,“ upozornil ji. Za dva dny svého působení u TVÆ
pochytil, jak se už dlouho říká intimnímu zákoutí
za parkovištěm, jak jinak, mezi smrčky. Až ji navedl,
kam potřebuje, nedůvěřivě se zeptala: „O co jde?“
Viktor se nadechl. „Asi před půl rokem založil náš
známej Richter firmu Friedrich Plaza investments. Jejím
úkolem je změnit zchátralé armádní rekreační středisko
ve Fridrichově na čtyřhvězdičkovej hotel. Jenže podle
ministerstva to má být sanatorium pro vozíčkáře. Na to dostal
dotace.“
Andrea mlčí. Čeká, že Viktor řekne něco více. Trochu
se jí rozbušilo srdce.
Pokračoval: „Taková klasika.“ Andrea se na něj nedívá.
Viktor jí proto vytasil před oči potištěný papír: „Odesílatel –
Zuzana Balážová, ředitelka dotačního fondu Ministerstva
pro místní rozvoj, přímo podřízená ministrovi. Bez vytáček
doporučila komisi, aby odsouhlasila čtyřicetimilionový balík
pro Richtera. Možná na popud ministra, jenže to se mi
nepodařilo potvrdit.“
18
„To si nevšimla, že Richter žádné bohulibé cíle
se sanatoriem nemá?“ Diví se Andrea.
„Nevšimla. Ještě o tom nejspíš nevěděla,“ opáčil
Viktor.
Andrea stojí jako opařená. Nikdy by do svého kamaráda
Arnošta neřekla, že by se podílel na vyvádění státních dotací
na soukromé účely. Nechce ale dát na sobě nic znát. Proto
ironicky sekunduje: „Ale věděla, nebo vědět mohla! Richter se
totiž se svými plány na hotel nijak netajil. Jeho společník
Arnošt o tom vykládal už v lednu, když si ho Richter vyhlédl.
Ale co? Oficiálně bylo vše v pořádku... Kdy ty dotace
schválila?“
„Někdy v dubnu. Už vím. Šestýho.“
„Docela nedávno. Jéžiš! Čtyřhvězdičkáč už byl jasná
věc. Byl projekt, stavební povolení.“
„Proklepneme Balážovou,“ navrhuje Viktor. „Jestli je
fakt tak hloupá nebo navedená.“ Má ještě něco. „Hádej,
za kolik Richter koupil starý rekreační středisko?“
Andrea se nechala poddat.
„Dobrá. Pět milionů.“
„Já vím – rozpadající se opuštěný barák kdesi
za horami, ale i tak je pět mega dost pod míru.“
Viktor prohodil: „Richter v tom uměl chodit. Věděl
předem, že Fridrichov se bude chtít barabizny zbavit. Znalec,
co to měl pro město ocenit, byl jeho známej. Richter to pak
vyfoukl, jen co pověsili nabídku na prodej na úřední desku.“
Andrea zapitvořila: „Tak výhodnej byznys a my mu ho
zkazíme?“
„Proto jsme tady. Chápeš? Čtyřicet melounů z našich
daní...“ Hvízdnul. „V čudu. To určitě někoho zvedne ze židle.“
„To zvedne,“ hlesla Andrea. „Ale zatím to vyprávíš
jako scénář k filmu. Od koho to všechno vůbec máš?“
„Holá realita! Budeš se divit, jak Richter o Balážové
hezky mluví. A ministr? Ten si ji chrání jako vlastní dceru.“
„No dobrá. Ovšem to ještě...“
19
Dále už Viktor nevyprávěl. Jen se povzbudivě zeptal:
„Nakopneme to – hned zítra ráno?“
„Já bych počkala,“ rozhodla Andrea. „Zatím je to moc
v mlze.“
„Právě proto, aby to nebylo v mlze, musíme začít.
Informujeme všechny Pařízkovy lidi, ať nejedeme na vlastní
pěst.“
Podle Andrey je ale nutné dříve spoustu věcí ověřit.
Třeba, že vůbec šlo o dotace z ministerstva. „Zatím nic
nebude.“
Viktor poslušně seznal: „No dobrá, ale uteče nám dobrá
kauza.“ Na to dodal: „Sama jsi říkala, že by se nám zvlášť teď
v letní sezóně hodil případ.“
Ostře se ohradila: „Jsme seriózní novináři. Nehledáme
kauzy jen proto, že je okurková sezóna.“
Více natěšenému Viktorovi Andrea vysvětlovat nebude.
Raději se dala na odchod a sedla na kolo. Nemusí hned
na rovinu říkat, že by zkazili výhodný byznys především
Arnoštovi. Navíc je to proti novinářské etice – pracovat
na případu, ve kterém je zapojený známý. Už se těším, až si
dám zase závody s tunelářem státních dotací, pomyslela si.
Stále doufá, že Arnošt žádný tunelář není. Nevěděl všechno, co
dělá jeho společník Richter. Jako jeho bývalí společníci
„na jedno použití“.
Arnošt bloumá kolem bývalého fridrichovského
rekreačního střediska. Poměrně snadno si představil, jak
na zpustlé místo vtrhne stavební ruch. Ospalým městem zazní
vrčení motorů jeřábů a rachot sbíječek. Malí kluci vyklonění
z oken odrbaných vilek v okolí budou se zájmem pozorovat
dělníky při práci. Zatímco jejich tatínkové a maminky snad
nebudou psát moc stížností na hluk.
Šel bloumat jinam. Na náměstí ho už čeká Iveta. Na to,
že je slunné letní odpoledne, příliš lidí tu neprochází. Pár
důchodců vysedává na lavičkách. Kromě nich se tu toulá pár
skupinek – zcela určitě turisté. Zaparkovaná auta cloní radnici,
20
jedinou historickou budovu na náměstí. Jinak asi třetina
zástavby je panelová. Před jedním z paneláků na něj čeká Iveta.
Zastavil se s ní v podchodu. Je celý vyskládaný
modrými kachličkami. Díky nim je stín uvnitř ještě chladnější.
Ani toto prostředí nezchladí Arnoštovy city. Pomalu přiblížil
svoje ústa k jejím. Vtom narazil temenem na plechovou
nástěnku. „Jau! Zatracený... umělecký fotografie.“
„Shodou okolností tvoje,“ připomněla Iveta. Arnošt se
k ní opět přiblížil.
Promluvila: „Oceňuji, že dokážeš najít skrytou krásu i
na tomto, v podstatě hnusným, socialistickým baráku.“
„Jak pomíjivá je někdy hranice mezi krásou
a ošklivostí,“ snaží se Arnošt zaujmout dívku pokusem
o filozofování. Mnohem více ji zajímá umělecké pojetí
fotografií. Ironicky podotkla, že je snad škoda, jak na místě oné
„krásné“ budovy Arnošt vytváří de facto konvenční luxusní
hotel.
„Je to taková... komerční zakázka,“ říká Arnošt
se strojeným pohrdáním. „Prostě kšeft. Ale k něčemu to je
dobrý. Konečně architektonická dominanta v tak ospalým
maloměstě, jako je Fridrichov.“
„Ty, netvrď mi, že jsme v nějaké mrtvé díře,“
napomenula ho Iveta. „Náhodou, bydlí tady ségra. Říká, že
Fridrichov je sexy, pulzující město.“
Arnošt se zasmál. To pulzování by strašně rád viděl.
Na to jej Iveta upozornila, že jako architekt zřejmě selhal
v základní věci – dokonale poznat místo své tvorby.
Neodpověděl. Místo toho se podíval na svůj mobilní telefon.
Nálada Arnoštovi ztuhla. Pořád nikdo neodepsal.
Stačilo by, kdyby se ozval zájemce o hotel. Ten, o kterém
Richter dost často mluvil. Arnošt se mu už celý týden pokouší
dovolat. Poslal mu i mail. Rovněž bez odezvy.
„To už je podezřelý, s tím zatraceným chlapem,“ sykl.
Okamžitě zavolal Richterovi.
„Ano, pane architkte,“ ozval se Richter. Když mu
Arnošt pověděl svoje znepokojení, společník ho uklidňuje:
21
„Pan Kordík odjel na dovolenou. Ale nebojte se, o váš projekt
určitě zájem neztratil. Celou dobu je o své investici plně
přesvědčen.“ Arnoštovi to v ten moment neznělo příliš
přesvědčivě. Pak si řekl: Chlape, kašli na to. Raději tady
s Ivetkou nasávej atmosféru sexy Fridrichova. Má na ni čas
ještě slabou hodinku. To bude muset opět k rekreačnímu
středisku. Přijedou vedle něj postavit trochu menší hotel –
z plechových buněk.
Viktor poslechl Andreu. Na ranní reportérské poradě
zatím nevystoupil. Ovšem hned po ní zamířil do Pařízkovy
kanceláře.
„Je to v hodně velkém začátku,“ zhodnotil Viktorovu
dlouhou řeč šéfredaktor. Nicméně, kauza jej zaujala. Popřál mu
hodně štěstí. Na chvíli se zamyslel. Poté houkl
na odcházejícího Viktora: „Pošli mi sem, prosím tě, Andreu.“
Reportérku trochu zarazilo, proč si ji šéf žádá hned
po poradě. Něco jí došlo. Tak Viktor si přece jen nedal pokoj.
„Andreo. Řekni mi, proč jsi odmítla spolupracovat
na kauze Fridrichov? Takové případy přece teď potřebujeme.
Je škoda věc nechat ležet, zatímco naši daňoví poplatníci
nadále přichází o desítky milionů.“ Stupňuje tón svého hlasu.
„Jsme přece investigativní redakce a upozorňovat na podvody
s veřejnými financemi je naše hlavní práce!“
„Jsem zaujatá!“ Sdělila. „Jak přesně... To bych zatím
z osobních důvodů neříkala.“
Pařízkův přísný výraz povolil. Ujistil ji, že jemu se
může svěřit s čímkoliv.
„Znám se s Richterovým společníkem.“
„Jsi s ním v nějakém blízkém vztahu?“
„Je to můj kamarád.“
„Případ, kde figuruje tvůj známý,“ uvažuje Pařízek.
„Tady má novinářská etika jasno – ne. Ale řekni mi... Tvůj
kamarád zřejmě není podporovač korupce a klientelismu. Zato
Richter ho dostává do pěkné šlamastyky. Můžeš mu jen
pomoct. Buď do maléru – anebo z něj.“
22
„Můžu, ale i nemusím,“ dodala Andrea.
Pařízek souhlasil. Nicméně, jakoby stále v duchu čekal,
že Andrea změní svoje záměry. Na jedno ji upozornil: „Když
se toho nechopíme my, po kauze skočí jiná média. Pak nijak
neohlídáš, co se o tvém známém bude tvrdit.“
„Vy nejspíš chcete, abych si to rozmyslela. Jenže – vy
dobře víte, že by to byla žurnalistická prasárna. Svou mediální
prací pomáhám známým. Kvůli tomu jsem nestudovala.“
„Já jen říkám, co by se mohlo stát. Nemůžu mluvit
určitě, protože neznám roli tvého známého. Do ničeho tě
nenutím. Ale kauza jako taková je fakt na spadnutí. Kdyby se
dostala do cizích rukou...“
Arnošt projíždí autem ulicemi Fridrichova. Na palubě
má Andreu, která se už těší na setkání „se zdroji.“ Cesta
se nese v uvolněném duchu.
„Kdo všechno nakonec přijde?“ Zeptala se.
„Richter. Ten určitě. Ale rád zdrhá před novináři, co
vím. Pokud s ním prohodíš pár slov, jsi fakt dobrá.“
„Nějací politici.“
„Ne ne,“ kroutí Arnošt hlavou. „Ještě by za nima lezl
bulvár. To víš, Richter chtěl nějaké pozvat, třeba ministra
Kubalce nebo pár poslanců z Cesty řešení. Všici odmítli. Ale
Richter smutnit nemusí. Má tam přece plno celebrit – modelky,
finalisté soutěže Česko hledá talent. A hlavně: Samí developeři
a stavební podnikatelé. Určitě si přijdeš na svý. Vlivných lidí tu
bude dost.“
Andrea se pitvořivě usmála: „Co je přivádí – do největší
díry na Moravě a do baráku málem na spadnutí?“
„Asi Richter,“ hlesl Arnošt.
„Vždyť jo. Jeho jméno se stalo univerzální záminkou.“
„Funguje to. Uvidíš. Určitě svým přátelům nabídne
nějaký kšeft. Pokud možno státní zakázku.“ Upozornil: „Ale až
něco zjistíš, moc to nevytrubuj. Stačí, když to poneseš v sobě.“
23
Zažertovala: „Ty jeden mafiáne! Snad na něho něco
nesháníš, aby jsi ho pak s mojí pomocí mohl v pravou chvíli
zmáčknout.“
„To víš, že jo. Jsi moje tygřice, co na něho pěkně
zavrčí! Ale zatím ne, dokud je Richter hodnej.“
Dojeli na dočista plné parkoviště před budoucím
hotelem. „Tady to žije,“ dodal Arnošt. Velké štěstí, že může
zaparkovat na VIP místě, speciálně vyznačeném žlutě svítivým
sprejem na rozbitý asfalt.
Prostor před vstupem do budovy je plný mužů
v oblecích a žen ve společenských šatech. Takový nával bývalé
rekreační středisko už několik let nezažilo. Je to na něm vidět.
Šedivá omítka ještě zdůrazňující jeho mohutnost je místy
opadaná. O zábradlí na balkonech není radno se opírat.
Do ulice trčí prosklená hala s vestibulem a jídelnou. Čerstvě
umytá skla ostře kontrastují s rezavými okenními rámy.
Arnošt vešel dovnitř služebním vchodem. Andrea ale
musela do fronty u hlavního vstupu. Dveře zastoupili muži
z ochranky. Na jejich černých uniformách lze přečíst: LSA bezpečnostní agentura. Další strážci z téže firmy se pohybují
různě v prostoru před budovou.
Konečně přišla Andrea na řadu. Bezpečnostní
pracovník jí vytrhl z ruky čestnou vstupenku. Pak houkl
na kolegu: „Jakube!" Ten vylezl z vestibulu, vstupenku si vzal
k sobě a přepsal z ní Andreino jméno do laptopu. Po chvíli
oznámil: „Nic." Andrea chtěla udělat krok, jenže dva
ochrankáři ji svými pažemi zastavili. „Nepustíme vás! Sice
vám to krásně sluší, slečno, ale nejste pozvaná." Druhý strážce
mu sekunduje: „Tato akce je s vyloučením médií."
„Počkejte, mám přece vstupenku!"
Strážce zopakoval, že média nemají na akci přístup.
Spor vyřešil Arnošt. Právě dorazil. „Pojď," pobídl nezvanou.
„Pozval ji šéf,“ namluvil ochrance. Proti tomu hlídači ani
necekli.
24
Arnošt vede Andreu rušným vestibulem. Dostala obavy:
„Nejsou moje šaty moc obyčejný?“
„Nejsou. Jsi kočka,“ řekl Arnošt dost nahlas.
Ještě jednou se rozhlédla kolem. Dámy, často známé
tváře z bulvárních fotografií, se předhánějí ve výstřednosti
svých garderob. „Zajímavý kontrast,“ dodala. „Tolik okázalosti
mezi oprýskanou omítkou, holým betonem na stropě...“
Vzhlédla nahoru. „Popadanými lustry...“ Zakývala nohou, až to
pod ní zapraskalo. „A uvolněnými kachličkami na zemi.“
„To víš. Rodí se tu nová móda. Snobskej svět ukazuje,
jak není snobskej. Proto se vystavuje ve stylovém prostředí
opuštěných, ale stále zachovalých domů.“ Sklouzl zrakem
na plný rautový stůl. „Vida, krevetový koktejl. Jeden
pro slečnu, jeden pro mě.“
„Děkuji.“ Zvážněla: „Na tvém místě bych se k tobě
tolik neměla.“
„Proč?“
„Ještě by si bulvár myslel, že mám něco s významným
panem podnikatelem. Ze seriózní novinářky, jak si aspoň
o sobě myslím, udělají zaujatou.“
„To máš fuk. Stejně na mně nijak neděláš.“
„Ani na Richterovi. Jenom tady celkově zkoumám
ekonomické klima. Ale stejně. Někdo může mít dojem, že jdu
po nějakém Richterově případu.“
„Případ? Jakej?“ vyhrkl Arnošt.
Andrea se jen neurčitě usmála.
„Ty. Snad nevíš něco, co nevím já.“
Jak to slyšela, hned má lehčí mysl. Arnošt opravdu
vypadá, že o žádných podvodech s dotacemi neví. Jenže. Náhle
zjistila, že vedle ní, patrně už pár vteřin, stojí muž celý
v černém. Poslouchá. Kouká jí do výstřihu. Arnošt mu gestem
naznačil, ať odejde.
„Sekuriťák z LSA,“ dodal Arnošt. „Mám v plánu je
vyhodit. Když už za nic, tak aspoň za chování k dámě.“
Nabídl reportérce čestné místo hned po jeho levé ruce.
Zbytek osazenstva VIP stolu tvoří kolegové z ateliéru, kde ještě
25
nedávno pracoval. Přesunula se však o kousek dál, kde sedí
bulvární redaktoři – bývalí Viktorovi kolegové. Prý
s vyloučením médií, pomyslela si.
Arnošt se odebral na pódium. Musí svojí krátkou řečí
zahájit večer. „...Toť k programu dnešního večera. Osobně se
těším na přehlídku luxusních plavek. Už jen tím, že je cha-rita-tiv-ní. Pětice krásných modelek se totiž rozhodla věnovat
svoje honoráře dětskému domovu v Dobřichově. Ovšem před
tím uvedu kapelu, která dodá dnešnímu večeru tu pravou
atmosféru a přidá balík osvědčených hitů k tanci. Dámy a
pánové – Těžká voda!"
Hudebníci se chopili svých nástrojů. Světla v sále
pohasla. Zahráli pět ploužáků. Poté se mikrofonu zmocnil
Richter. Řečnění mu moc nejde, proto mu zdatně sekunduje
najatý profesionální moderátor. Následovala slíbená módní
přehlídka.
Andrea poznala u stolu bulvárních redaktorů svoje
spolužáky z vysoké školy. Největší oboustrannou radost
způsobilo její setkání s Lucií Vítkovou. Kolik kafíček spolu
vypily a kolik dámských jízd spolu podnikly. Ztěží ji poznává.
Ve studentských letech by od ní určitě neslyšela: „Tak co?
Hele. Sleduj Mašlíkovou. Zrovna jde. Ty šaty – jsou boží!“
„Pěkně se rozšoupl, Richter,“ snaží se Andrea svést řeč.
Redaktoři okolo nevnímají. Cvakají spouštěmi fotoaparátů.
Blesk stíhá blesk. Jak jeden z nich řekl, mají se zajímat jen
o přítomné celebrity a jejich oufity.
Lucie si s leknutím vzpomněla: „Richter! Teď bych
s ním měla mít rozhovor.“ Andrea se bez váhání nabídla,
že půjde s ní.
Reportérky prošly skrz vestibul. Zaklepaly na téměř
prokopnuté dveře, na nichž bylo napsané: „VIP lounge.“ Nikdo
neotevírá. Zamčeno. Lucie přiložila na dveře ucho. Ticho.
Andrea vyrušila Arnošta z rušné debaty s architekty.
„Nevíš, kde je Richter?“
26
„Odešel do VIP.“
„Tam není. Nikdo tam není.“ konstatuje Andrea.
Arnošt pokrčil rameny. Nemá tušení, kde by jinde
Richter mohl být, pokud zrovna nemá řeč na pódiu. „Zkusila
ses někoho zeptat?“
„Samozřejmě, moderátora, v maskérně, číšníků...
Všichni mi tvrdí totéž, co ty.“
„No nic. Však se ještě ukáže na konci. Za hoďku opět
zahraje Těžká voda.“ Začal mluvit ke všem: „Tentokrát už
zahrají jejich písničky. Tak si pak stoupněte do kotle a pořádně
si to užijte! Jo, mám překvápko. Luxusní ubytování s výhledem
na noční Fridrichov – přímo v této budově. Pokoje jsou zatím
dost minimalisticky zařízené. Jestli chcete, pojďte
se kouknout."
Odešli ze sálu. Ve vestibulu se připojili kolegové
z ateliéru včetně sympatické studentky Ivety. Arnošt se podíval
ven na parkoviště. Uklidnilo ho, že Richterův vůz je stále
přítomen. Neodjel, jak se Arnošt chvílemi obával.
Arnošt vystoupal s ostatními do posledního patra.
Otevřel dveře prvního pokoje. „Chlapci, tady je to vaše. Trochu
zateklo střechou. Ale nemějte obavy. Dneska je tu sucho. Teda,
pokud nebude ta bouřka, o které cosi říkali v předpovědi
počasí."
V šeru ostře prořezaném pouličními lampami jde tušit
odstávající tapety na montovaných příčkách. Podlaha zbyla jen
na části plochy. Místnostem vévodí letité rozkládací sedačky,
které Arnošt stáhl do "pokojů" z celé budovy. Zůstalo tu ještě
pár skříní, které nejdou zavřít." Arnošt otevřel dveře
vedlejšího, menšího pokoje. „Zde, Ivetko, chambre separée
exkluzivně pro nás."
Studentka se ohlédla. „To je kdo, ta tvoje kamarádka?“
Usmál se: „Slečna z televize.“
„A tak to jó,“ na to Iveta lehce ironicky. „Postará se ti
o publicitu.“
27
Oné slečně z televize patří protější pokojík. Vevnitř
sebou švihla na pohovku. Řádně se pod ní zahoupala, jak je
léty rozměklá.
Za pár vteřin zakřičel Arnošt na celé patro: „Pojďte
dolů, ať stihneme Těžkou vodu!"
Právě ubytovaní hosté jsou na cestě dolů. Andrea řekla
Arnoštovi, že se na chvíli vzdálí. „Jdu za tím Richterem –
jenom pár otázeček. A hele...“ Zaslechla šramot pronikající
z polootevřených dveří na chodbu. Oddělila se od ostatních
a prodírá se krabicemi rozházenými po podlaze. Komupak asi
patří dvě postavy ve tmě za polootevřenými dveřmi?
Rozsvítila na chodbě. Neznámé to vylekalo. Mihl se
před ní muž v černé uniformě. "Klid," rozkázal mu ten druhý.
Poté zvolal: „Hledáte někoho?“
Richter. Andrea ho poznala naprosto bezpečně.
„Dobrý den, jsem z TVÆ, ráda bych se Vás zeptala...“
nedořekla. Richter i se strážcem proklouzli těsně kolem ní
a utíkají ke schodišti.
Arnošt se mezitím netečně opírá o zábradlí. Hned
procitl. „Pane Richter!" zavolal. Podnikatel se v běhu otočil
a ukázal Arnoštovi zdvižený prostředníček.
Andrea se vrátila z chodby. „Kam šli?" chce vědět.
„Nevím," krčí rameny Arnošt. Vyšel na balkon.
Andrea si stoupla vedle něj a upozornila jej: „Hele, to
není jeho auto, že?“
Richter i se zaměstnancem bezpečnostní agentury
nasedá do malého stříbrného Volkswagenu, zatímco Arnošt si
je jist, že přijel černým Mercedesem.
„Andrea podotkla: „Zaplatil všem hezký večer a teď asi
mizí.“
„Proč?“ na to Arnošt. To už Andrea sbíhá po schodech.
„Za ním!“ velí.
28
29
Kapitola2
Arnošt s Andreou vyběhli uřícení před budovu. Mají
štěstí. Stříbrný Volkswagen s Richterem na palubě je ještě
vidět na konci ulice. Za volant Arnoštova auta šla Andrea.
Na rozdíl od majitele může po uplynulém večeru řídit.
V ulicích nočního Fridrichova sleduje vozidlo s Richterem.
Stále zrychluje. Daří se jí držet ho v dohledu.
Náhle stříbrný Volkswagen prudce zrychluje.
„Všimli si nás!" Hlásí Andrea. „Teď už se schovávat
nemusíme." Podřadila a sešlápla plyn až k podlaze.
Na poslední chvíli odbočila – smykem. Co vidí? Nic. Jen změť
světelných čar ve tmě. Když se opět zaměřila na sledovaný
vůz, poručila Arnoštovi: „Vyfoť espézetku, dokud mu dýcháme
na zadek.“
„Čím?“
„Přece mobilem!“
Arnošt se urputně snaží vytáhnout telefon z těsné
náprsní kapsy. Upozornil: „Bude houby vidět.“ Poté udělal, jak
si Andrea přála. I ona byla překvapená, jak se nakonec fotka
povedla.
Volkswagen zastavuje u krajnice. Andrea se zařadila
přímo před něj a čeká, že dále bude Richter utíkat po svých.
Jenže řidič vystoupil zcela klidně. Richter to zcela jistě není.
„Prosím vás, můžete mi vysvětlit, proč mě sledujete?"
Arnošt se popadl za hlavu. Vztekle kopnul
do obrubníku. Andrea nehledě na svoje rozrušení se
profesionálně omluvila. Stále však doufá, že hledaný v autě je,
i když určitě ne na sedadlech.
„S dovolením!" Strčil řidič do Andrey. Zvedl víko
zavazadelníku, aby si z něj vzal tašku. Pak zmizel v blízké
hospodě. Ani v kufru Richter není.
30
Je jedna hodina ráno. Viktor se s půjčeným autem vrací
do televizní redakce. Buší mu srdce. Říká si, že v tu noc se mu
opravdu něco povedlo. A to ani zdroj nedělal velké drahoty.
Prostor kolem televizního centra je tmavý
a vyprázdněný. Na cestu proniká trochu světla z podzemních
garáží. V nich Viktor zaparkoval. Po chvíli se jeho kroky
rozléhají prázdnou chodbou investigativního oddělení. Sedl si
k jednomu ze stolů v redakci. Zapnul počítač. Vzápětí do něj
vložil získané CD.
Obraz je trochu rozmazaný, leč jasný. Odehrává se
v kanceláři zatím blíže neurčeného úřadu. Žena od něčí, zřejmě
mužské ruky přebírá malou krabičku, z níž posléze vytáhne dva
balíčky peněz. Řeč není příliš srozumitelná. Přesto Viktor slyší:
"Tak to pro vás mám... Vidíte, že se domluvíme... Jsme přece
solidní lidi, proto si můžeme věřit... Barabizna na kopci bude
v dobrých rukou. Tak jste to řekl hezky..." Při tom se na sebe
neustále mile usmívají. Gestikulací nešetří, svoje věty pronáší
s nezvyklým důrazem na prožitek.
Viktor neváhá a volá Andree.
„Jak nám mohl zmizet?“ Ptá se Andrea, když se s
Arnoštem vrátila na pokoj v bývalém rekreačním středisku.
Dala by krk za to, že sledovala pořád ten stejný vůz.
„Byl to ten samej!" Potvrzuje Arnošt. „Jenom kde se
sakra vzal ten nezúčastněný?"
„Někde se prohodili."
„Blbost! Měli jsme ten auťák celou dobu na očích."
Andrea dále uvažuje: „Co, když - ty auta nebyly stejný?"
Arnošt to okamžitě popřel.
„Proč ne? Espézetka se dá zfalšovat. Árný, půjč mi tu
fotku."
Na mobilu si zvětšila obrázek Volkswagenu na ulici
a pozorně jej studuje. „Vidíš... Tady měl nejspíš místo značky
plastovou atrapu. Jinak by se ve světle lamp jasně leskla."
31
„No dobrá, kde se tedy vyměnili?" Zoufale se ptá
Arnošt.
Podle Andrey to bylo jednoznačně na křižovatce, kde
musela na poslední chvíli zatočit smykem. Na pár vteřin zcela
ztratila přehled o prostoru a brala nějak jako fakt, že stříbrný
vůz odbočující vlevo se zčista jasna objevil vpravo. Konec
přemýšlení. Zvoní jí telefon.
„Ano, Viktore," přijala hovor. "Říkáš dneska v noci? To
bude žhavý."
„Taky, že to je žhavý!" Provolal Viktor. „Běží tu
o barák, kde si dneska užíváš mejdan. Mám obrázky ze skryté
kamery. Balážová - ředitelka dotačního fondu, bere úplatek
za přiklepnutí dotací."
Andrea zprudka vydechla. V tu chvíli se podezíravě
podívala na Arnošta. Je zvědavá na detaily: „Co? Od koho?
Kolik? Kdy?"
„Co já vím?" Povzdechl si Viktor. "Říkám jen, čemu
jsem jistě rozuměl. Zvuk nic moc. Navíc ten člověk, co dával,
nebyl vidět. Tedy – byla mu vidět jen ruka."
„To se mi nelíbí," dodala Andrea.
„Ale vypadá to slibně, Podmazaná správcová
ministerské kasy, to nebude pro vládu dobrá vizitka. Skrytá
kamera je přece jasnej důkaz. Zbývá pár detailů."
„...docela důležitých," podotkla. "Zatím to přihrej
zvukařům. Mají na informační šum cvičené uši."
Po chvíli si mohla vyzvednout materiál z internetu
prostřednictvím svého laptopu.
„Arnošte! Posloucháš mě?“
Arnošt nevnímá. Urputně myslí na to, co dnes večer
podnikne s Ivetou. Pustila nahrávku a okomentovala ji: „Teď
ještě tohle. Jaká náhoda – hned, co zmizel Richter?“
„Co, když nezmizel, jen odjel,“ hlesl Arnošt. „Uvidíme
zítra.“
„Tak jo,“ přitakala. „Co ale říkáš na tyto obrázky?“
32
„Někdo dělá dusno,“ zamumlal. Hned na to vyhrkl
podrážděně: „Ta neznámá ruka jako má být moje?“ Obraz se
mu nezdá. Má divnou perspektivu. Je shora a přitom zblízka.
Někdo klepe na dveře. Je to jeden z Arnoštových kolegů.
„Dále!“
„Árný, už tě čekáme. Ivetka pochopitelně taky,“ říká
kolega. Vkročil do pokoje, načež se obrátil na Andreu:
„Můžete jít taky, slečno.“
Poděkovala za nabídku. Ráda by si v noci dopřála
trochu klidu. Arnošt by také rád poslal všechny starosti kamsi.
Jenže odlišným způsobem – šel se bavit.
Jsou čtyři hodiny ráno. Viktorovi se poté, co přivezl
do TVÆ nahrávku, nechtělo domů. Do začátku směny přece
zbývá pár hodin. Proto se uložil na pohovce v redakci. Vzbudil
ho Petr Ukrutný, reportér ze zpravodajství.
„Vstávej!" Třese s Viktorem. „Kde je Ájinka?“
„Jela do Fridrichova," odpověděl Viktor rozespale.
„Já jsem myslel, že tu je. Svítilo se tady. Vždycky to
bývá ona, kdo zůstává v práci přes noc.“
Viktor za poměrně krátkou chvíli spolupráce už zná
Andreu natolik, že dodal: „To je jí podobný... Máš pro ni
něco?"
„Taky pro tebe," uvedl Petr. „Richter zmizel.
Pravděpodobně zavražděn. V lese u Kohoutovic se našlo jeho
prostřílené auto. V něm stopy krve."
„Nářez," zhodnotil Viktor. Už se zcela probral.
Petr jej pobídl: „Musíme pohnout – než tam policie
uklidí."
Oba reportéři a kameraman jménem Leoš přijíždí
na místo činu. Palouk v lesích u silnice je obehnaný
červenobílou páskou. Viktor se postavil až těsně k ní. Policejní
reflektory ozařují stříbrný Volkswagen. V čelním skle zejí dvě
díry, jak jinak než po kulkách. Parta uniformovaných
se nenechala novináři v nejmenším vyrušit. Nadále pročesávají
33
každičký milimetr v interiéru vozu. Kameraman zaostřil
na sedadlo řidiče. Jasně na něm uviděl rozstříknutou krev.
Petr Ukrutný přistoupil k jednomu z policistů, nejspíše
veliteli zásahu. „Co se stalo s Richterem?"
„Nezvěstný," hlesl policista. „Teď nám, prosím, nechte
klid. Vyšetřujeme tady vraždu."
Policista v pozadí mezitím zvolal: „Něco mám!“ Právě
vytáhl ze zadního sedadla drahou koženou bundu. Z její kapsy
vyjmul peněženku. Druhý policista si začal prohlížet doklady a
měl jasno: „Byl to on.“
„Kde je jeho tělo?" ptá se reportér dále. Policista se
namíchl: „Jak vidíte, tady asi ne!"
„Co si myslíte o motivu?"
„Nesdělujeme žádné bližší informace! Nesdělujeme!"
opakuje policista. Odkázal reportéry na tiskovou mluvčí.
„Můžete nám ji dát k telefonu?"
„O půl páté ráno? To myslíte vážně?"
Viktor rezignovaně zamručel. Od policistů zaslechl: „Je
to tu ušoupaný. Asi, jak se s ním vrah tahal. Musel být kus
chlapa.“ Poté mravenčí práce ustala. Pro Volkswagen si přijela
odtahová služba.
34
Ráno nebylo pro Arnošta příjemné. Uvítal ho zvuk
chrastících per v pohovce a zatuchlý pach v pokoji, kam léta
lidská noha nevstoupila. Ovanul ho ranní chlad. V nočním
fofru si nestihl ani ustlat. Spal jen ve slipech na nerozložené
sedačce. Jako první pomyslel na Ivetu. Za boha si nemůže
vzpomenout, jestli s ním v noci byla nebo ne. Každopádně, teď
tu není. Po chvíli si uvědomil hroznou bolest hlavy a pachuť
v ústech.
Je rozhodnuto. Dnes bude mít Arnošt celý den náladu
pod psa. Jako po spoustě večírků. Teď se přidaly ještě výčitky
svědomí. Vůbec nic ho nenapadlo, když na něj Richter zvedal
svůj prostředníček? Myslel to všechno vážně? Nebyl náhodou
se svým kumpánem opilý? Arnošt jakživ neviděl Richtera
opilého. Ostatně, pak by nemohl běžet tak rychle ze schodů.
Něco se stalo. To je najednou Arnoštovi jasné jako facka.
Pozdě.
Vzhledem ke svému fyzickému pocitu po prohýřené
noci se nechal Arnošt odvézt od Andrey. Těsně před příjezdem
do Brna pustila rádio. Po písničce začaly zprávy.
„Policie od dnešního brzkého rána pohřešuje známého
kontroverzního podnikatele a lobbistu Richtera. S velkou
pravděpodobností se stal obětí brutální vraždy. V lese blízko
brněnských Kohoutovic bylo nalezeno jeho prostřílené auto
se stopami krve,“ hlásí moderátorka. „Richter nejspíše přijel
na domluvenou schůzku. Pachatel proti němu okamžitě začal
pálit. Tělo pak nejspíše odtáhl neznámo, kam. O motivu
případné vraždy se zatím jen spekuluje...“
V Arnoštovi by se krve nedořezal. Koutkem oka se
podíval na Andreu: „Co teď? Co bude? Hotová Cosa nostra.“
Andrea na něj promluvila: „Podívej, já pořád přesně
nevím, co jsi s Richterem měl. Takže budu mluvit čistě
pragmaticky. Kdyby se prokázalo, že je opravdu po smrti,
pozor, aby to nebylo na tebe. Zdědil jsi celou firmu – všechny
dluhy, ale hlavně celý vklad a celý barák. Teď je to, chlape, na
tobě. Ukaž, jak umíš vzít za svůj podnikatelskej záměr. Když
tak – upřímnou soustrast.“
35
„Jako... beru všechno?“
„Prostě všechno. Pokud si Richter nestačil před vraždou
napsat závěť. Pochybuju, že by to stihl. Ale bacha. Dokud se
nenajde jeho tělo, je nezvěstný. Tím pádem celý jeho podíl je
zablokovaný.“
„Úžasný.“ Řekl to tak, že ani Andrea nevěděla, zda to
myslí doopravdy nebo ironicky.
Musela Arnoštovi něco říct: „Ta nahrávka. Nejde až tak
o nic nového. V poslední době se spekulovalo, že někdo z tvé a
Richterovy firmy uplatil ředitelku dotačního fondu. Navíc
dával žádost na sanatorium pro postižené.“
„Jaký sanatorium, proboha?“
„Nic o tom nevíš, že jo.“
„Uhodla! Od počátku dělám na hotelu. Všechny papíry
mám taky od hotelu!“
Spiklenecky na Arnošta mrkla. Na znamení, že ho
nehodlá z čehokoliv podezírat. Na jedno ho upozornila:
„Někdo, třeba Richter, na tebe líčí past.“
Arnošt na to ironicky: „Jasně. Tři dny před smrtí.“
„Ještě k tomu máš motiv k vraždě,“ dodala.
„Úžasný!“
Zastavila před domkem Cíglerů. Arnošt s provinilým
výrazem poděkoval.
„To nic. Vždyť víš, že řídím ráda.“
„I tak mi to promiň. V noci jsem se ztřískal na plech.“
„Na to, že ti tvůj pohřešovaný společník ukazoval
prostředníček,“ zakončila Andrea.
Ani se doma Arnošt neotočil, byl zavolán
do Richterovy kanceláře. Cestou doufal, že tam přece jen spatří
společníka živého a zdravého. Utěšoval se, že zpráva z rádia je
lež.
Zřejmě není. Na otázku, kde je Richter, sekretářka beze
slova pokrčila rameny. Řekla Arnoštovi jediné: „Čeká vás pan
Moravec.“ Vešel do kanceláře a změřil si pohledem
neznámého muže. Na obličeji má drsný úsměv. Svou silnou
36
tetovanou paží vytáhl Arnoštovi před oči plnou moc
podepsanou Richterem.
„Jsem jeho zástupcem,“ zahromoval. „Jak víte, je
nezvěstný. Proto jsem tu, abych vyřídil jeho záležitosti.“
„O co jde?“
Moravec položil na stůl smlouvu podepsanou
Richterem. „...Podíl na vkladu ve firmě Friedrich Plaza
investments s. r. o. ve výši aktuální k datu 1. 5., odpovídající
podíl na vlastnictví objektu č. p. 1157 ve Fridrichově převádím
na p. Tomáše Formánka,“ stojí v dokumentu.
Arnošt se zeptal: „Kdo je Tomáš Formánek?“
„Richterův dlouholetý přítel a obchodní partner. Trvalé
bydliště má sice v Ořechově, nicméně již pět let pobývá
u příbuzných v Kanadě.“
Arnošt bez váhání poprosil o kontakt.
Moravec opět zamával plnou mocí. „To se obávám, že
nepůjde. Pan Formánek si nepřeje být momentálně rušen. Jsem
však jeho zástupce. Proto, kdybyste mu cokoliv potřeboval,
s klidem se obraťte na mě. Rozumíme si?“
„Nerozumíme,“ řekl Arnošt klidně. „Toto všechno
napsal Richter bez mého vědomí.“
Moravec lakonicky: „Ale napsal. Asi před čtrnácti
dny.“
„Tak teda děkuju,“ rozloučil se Arnošt. Nemá sílu se
na nic ptát.
Ozvalo se za ním: „Fakt nemáte, zač.“
Konečně vyšel ze starého, ponurého městského domu.
Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Pomyslel si: „Tak
dlouholetý přítel?“ Trochu si pamatuje, jak Richter
o Formánkovi mluvil – hezky. Arnoštovi ale dochází, že mluvil
zřejmě o budoucím najímateli jeho vrahů. Proč by na něj těsně
před smrtí něco převáděl? Spekulace vzápětí zahnala bezmoc.
Tu brzy přebila naděje, že Formánka se nějak sehnat dá.
Pochopitelně i v Kanadě.
37
Po práci kývla Andrea na Viktorovu nabídku. Chce ji
vzít s sebou do do klubu thajského boxu.
„Neřekla bych do tebe, jaký jsi rváč,“ podivila se, když
jí o své nové zálibě říkal Viktor poprvé.
„Na tom nic není. Sport jako každej jinej. Ostatně, není
na škodu se občas umět porvat.“
Ostrým krokem kráčí Viktor s Andreou po Lidické
ulici. Ovšem jen kvůli své fyzické kondici do klubu Pitbull
chodit nezačal. Má další důvod: „Slyšela jsi někdy
o bezpečnostní agentuře LSA?“
„Jakby ne? Za přinejmenším miliony měsíčně dělají
ochranku na ministerstvu pro místní rozvoj. Navíc hlídali ten
hezkej večer ve Fridrichově,“ vzpomněla si snadno.
Viktor doplnil: „Krásně to do sebe zapadá. LSA –
Lucas security agency. Miroslav Lukáš, tomu to sekuriťácký
impérium patří. Teda, patřilo.“
Andrea okamžitě navázala: „Než se stal ministrovým
náměstkem. Střet zájmů? Žádný problém, stačilo převést firmu
na trenéra Moravce.“
„Lukáš, Richterův spolužák a patrně nejlepší kámoš.
Přivedl ho k ministru Kubalcovi a s ním spojeným výhodným
zakázkám,“ pokračuje Viktor. „A mimo jiné – právě Richter
pomohl Lukášovi k tomuto místečku. Pro lobbistu jeho ražení
žádný problém.“
„Lépe řečeno – veřejné tajemství,“ dodala Andrea.
„Každý policajt a novinář ví, za co je Lukáš vděčný Richterovi,
jen je to naprosto neověřitelné.“
„Vděčný. To jsi řekla dobře.“
„Proč?“
„Nedělej, že nevíš. Lukáš udělal, co viděl Richterovi
na očích.“
„Třeba co – konkrétně?“
„Jéžiš, to se těžko hledá příklad,“ povzdechl si Viktor.
„Třeba kromě ochranky na akcích pro smetánku dělají
Richterovi klidně šoféry.“
38
„Aha, šofér, co diskrétně odvezl Richtera z Fridrichova
– a oddělal ho,“ uvažuje Andrea.
Viktor na to nic neřekl. Jen tak mimochodem dodal:
„Náhodou, Richter taky za něco Lukášovi dost vděčil.“
„Za copak?“
„Oščádal? Říká ti to něco?“
Jakby ne? Přesněji major Oščádal, přece nynější
náčelník útvaru hospodářské kriminality.
Viktor pokračoval: „Tenhle polda a Lukáš jsou
kamarádi ještě z devítiletky. A že starý přátelství nerezaví, se
potvrdilo tři roky zpátky, když Richter i s Lukášem byli
popotahovaní za krácení daně v kšeftech s benzínem. Nic se
nevyšetřilo.“
Andrea má nastražené uši. Přesto dělá, že nevnímá.
Zase další totálně neověřitelná informace. Už vidí bývalé
obuvnické družstvo, zpustlou tovární budovu mezi městskými
domy. „Barák hnusnej, až je pěknej,“ připojila.
„Vzhůru do něj,“ zanotoval Viktor.
Zatemněná okna, slabé světlo blikajících zářivek,
vzdechy střídané tupými ranami rozléhajícími se halou a věčný
pach potu, na který větráky na stropě rozhodně nestačí – tak
vypadá thai-boxerské doupě.
Viktor odhodil triko a míří na žíněnku, kde to, zatím
jako začátečník a pod bedlivým dohledem trenéra, nandá
boxovacímu pytli. Andrea pozoruje muže v ringu. Najde se tu
pestrá směsice lidí, do které Viktor snadno zapadne. Také jako
většina přítomných má svaly jako akční hrdina. Zaměřila
pozornost na dalšího, který se sprostě hádá se svým kolegou.
Trenér ho okřikl: „Formánek! Dej si klid!“ Otráveně sklopil
hlavu, načež vztekle plivnul na zem.
Trenér Moravec se obořil na Andreu: „Co vy tady
koukáte? Chcete se k nám přihlásit? Ne. Tady není žádná
ženská sebeobrana!“
39
Řekla, že přišla s Viktorem coby jeho přítelkyně. „Však
se dost uvidíte večer,“ odsekl Moravec. Andrea se zeptala, kde
tu může sehnat pana Lukáše.
„Cože? Jakýho Lukáše? To jste si nějak spletla, ne?
Sem nikdy žádnej Lukáš nevlezl!“
Ven vyšla Andrea dvorem. Všimla si sešikovaných
služebních aut – osm
na chlup stejných stříbrných
Volkswagenů. Všechny stejné, jako viděla ve Fridrichově.
Richter byl zastřelen také ve stříbrném Volkswagenu,
napsaném na něj. Připadlo jí to zajímavé. Richterovo poslední
auto očividně patří sem na dvůr mezi ostatní.
K večeru navštívil Arnošt Andreu v jejím bytě. Nově
postavený dům, kde bydlí, je aspoň dle jeho mínění
funkcionalistická perla, podle Andrey spíše obyčejná
developerská novostavba, která se náhodou objevila mezi
temnými uličkami Starého Brna. Garsonka ve čtvrtém patře je
improvizovaným světem mladé ženy, která se doma přes den
téměř nezdržuje. Nábytek je spíše spartánský. Zato pokoji
vévodí jasně červená sedačka. Je pro svoji majitelku pravým
útočištěm ve dne i v noci. Televizi byste tu hledali marně,
televizní reportérka si jí dost užije v práci. Model žlutého
Lamborghini, stejně jako několik motoristických plakátů
na stěnách, prozrazuje, co má majitelka ráda.
Arnošt jde právě od policie. Konstatuje: „Ptali se, kde
jsem byl včera večer. Tu honičku jsem jim zatajil. Ještě by si
mysleli, že jsem při ní Richtera oddělal já. Všici z aťáku mi
můžou dosvědčit, že jsem byl celou dobu na hotelu. Už jsem se
s nimi domluvil. Tak, prosím tě, ty mě nesmíš zradit.“
„Pochopitelně!“ Usmála se. „Akorát... Policie přijde
o svědectví, co Richter dělal před svou smrtí. Ale – co z toho?“
„Jasně. Hledat ho budou muset tak jak tak. Proč ujížděl,
taky nikdo neví.“ Arnošt už dlouho v sobě nosí otázku: „Kdo
ho mohl odstřelit?“
„Ty určitě ne. Jediný, s čím jsme si jistí,“
40
„Vlastně – odkud měl to auto, ve kterým ho zavraždili?
Vypadalo jako od LSA?“
„Taky mě to napadlo. Jenže – koupil ho asi před
měsícem, normálně v bazaru, jak tvrdil kolega, co znal
Richtera osobně. Takových stříbrných Golfů jezdí...“
„Sakra, proč by si takovej boháč jenom tak koupil
v bazaru úplně obyčejnýho Golfa?“ Diví se Arnošt.
Po nejistém zamyšlení vyhrkla samozřejmě: „To tak
lobbisté někdy dělají. Občas se musí pohybovat v utajení.“
„Že jo!“ Zvolal Arnošt. „Richtera oddělal někdo z těch
blbých sekuriťáků... Měli jasnej motiv. Zmocněnec novýho
majitele podílu je zároveň majitel LSA, co nám ten barák
hlídá.“
„No jo. Ale LSA měla taky jasné alibi. Je jich celkem
patnáct, i s majitelem. Všichni si navzájem dosvědčili, že celou
noc střežili objekt.“
„To je druhá věc,“ poznamenal. „Chlapi se snadno
domluví a klidně zapřou, že jeden chybí.“
„Ostatně – jako my,“ dodala. Myslí si, že by se měla
s Arnoštem bavit o důležitější věci. „Kompromitující video
s Balážovou, to je větší malér – hlavně pro tebe. Vražda
Richtera a spekulace o dotačním podvodu se určitě co chvíli
spojí.“
Arnošt prosí kamarádku o jedno: „Nehroť ho. Anebo
na tom vůbec nedělej. Spojilo by se to ještě víc.“
„Vždyť ještě nic neděláme,“ uklidnila jej. „Kauza je
ve velkém začátku. Navíc jsem říkala šéfovi, že jsem zaujatá.
Nikomu jinému věc svěřit nechce. Takže všechno záleží
na mně a především na tvém souhlasu.“ Po chvíli Arnošta
popíchla: „Máš z něčeho strach? Vždyť jsi čistej, aspoň
doufám.“
„No jo, ale...“
„Pokud nelítáš v údajném dotačním podvodu, nemáš se,
čeho bát,“ řekla mu. Ovšem sama o tom není zcela
přesvědčená.
41
Arnošt správně poznamenal: „To ještě nic neznamená!
Richter po smrti, zbyl jsem jenom já. Všechny problémy teď
budou na mě.“
„Řekni mi. Víš o nějakých čachrech s penězi
od ministerstva?“
„V žádném případě,“ opáčil. „Richter mě ujišťoval, že
firma stojí čistě na jeho a mém vkladu. Žádný dotace v tom
pochopitelně nebyly. Ono je to taky blbost, aby nám
ministerstvo zacvakalo luxusní hotel.“
„Blbost? Nač tak silná slova? Naše novodobá historie
zná experty, co si nechali ze státního přispět na kasino nebo
dokonce jen tak – do vlastní kapsy.“
V Arnoštovi se probudilo svědomí. Nikdy si nemyslel,
že ví o každém Richterově kroku. Teď konecčně nechal
promluvit nahromaděné pochybnosti: „Já vlastně ani pořádně
nevím, kde všude vzal Richter prachy. Nikdy se se mnou o tom
nechtěl bavit.“
„Ty jsi mu vše věřil...“ Nadhodila Andrea.
„Právě, že ano. I přes to, že mě kámoši z aťáku
před Richterem varovali. Říkali: Je to přece Kubalcův kmotr.
Myslel jsem, že jsou to jen předsudky vůči bohatýmu
podnikateli, kterej se akorát dobře zná s lidmi z politiky.“
Pěkně jsi nalítl, hochu. Kdyby jsi aspoň koukal
na In Flagranti, kilometry filmu padly na reportáže
o Richterovi, chtěla Andrea říct. Místo toho Arnošta vyzvala,
aby vyprávěl něco více o spolupráci s Richterem a o jeho
schůzkách. Aspoň o těch, o kterých věděl.
„Já ani nevím, je to složitý,“ povzdechl si.
Významně na něj mrkla: „Možná by ses před kamerou
rozpovídal víc.“
„Radši ne.“
„Že ne?“ Upozornila: „Bojíš se spekulací? Jenže ty
dávno běží. Uniklá nahrávka snad stačí. Je otázkou času, kdy
se to začne propírat veřejně. Arnošte, těžko pak domyslet, co
všechno se pak bude spojovat s tvou osobou. Budeš jeden
42
z mála architektů, co jsou v Česku známí nejširší veřejnosti.
Jenže v negativním slova smyslu.“
„Takže...“ Přemýšlí Arnošt.
Andrea se opět chopila slova: „Takže bude určitě
pro tebe lepší, když co nejdříve řekneme do éteru na rovinu,
jak se věci mají. Další přetřásání pak ztratí na vážnosti. Až se
ve zprávách v souvislosti s vraždou mihne tvoje jméno, pozvu
si tě do studia... Ju?“
„Já nevím... Vždyť jsi říkala, že na tom neděláš.“
„Můžu začít, pokud tedy budeš chtít. Kdo ví, že spolu
kámošíme?“
„Tobě to nevadí? Pro vás novináře to není úplně košer.“
„Horší by pro mě bylo, kdyby ses dostal do hodně
velkého průšvihu a já nic. Měla bych tě na svědomí.“
„Uvidíme,“ vypustil koutkem úst.
Nasadila na něj svůj odzbrojující, milý úsměv.
„Rozmysli si to.“ Pak se rozloučili.
Přes noc Andrea dost přemýšlela o Richterovi a jeho
přátelích v byznysu. Nežil v ústraní. Právě naopak, jeho jméno
mělo zmínky v médiích takřka předplacené. Její reportáže,
které natočila poslední rok na investigativním oddělení, stejně
jako starší příspěvky z doby, kdy byla ještě reportérka
zpravodajství, jí běží v hlavě jako série upoutávek na televizní
pořady. Došlo jí jedno. Na to, kolik se o něm napsalo a
natočilo, ví se o něm jen povrchní fakta.
Hned po ranní poradě spustila na Viktora: „Ty, co měl
Richter společnýho s LSA?“
„Spoustu věcí,“ prohodil Viktor. „Richter půjčil
Lukášovi na založení agentury. Pak je nechal dělat ochranku
na každé jeho VIP pařbě. Samozřejmě štědře platil.“
„Lukáš mu asi šel pěkně na ruku,“ domnívá se Andrea.
„No. Richter měl celou dobu Lukáše v hrsti. Vlastně, tu
jeho LSA nepřímo vedl. Věděl, že bez něho nemůže existovat.
Co pro koho LSA udělá, rozhodoval výhradně Richter.“
43
Andree se to těžce poslouchá. Čím dál více ji udivuje,
jak Viktor perlí důvěrné informace a vůbec nepoužívá slůvka
jako možná, asi, nejspíše a podobně. „Odkud to všechno víš –
tak jistě?“
„Získat si důvěru, základ úspěchu,“ nepolevil Viktor
ve svém suverénním tónu. „Kdo umí, vybuduje si ke zdroji
přátelskej vztah.“
„Aha. Vidím, že tě jeho smrt přesto příliš nemrzí.“
Neřekl na to nic. Zatvářil se, jako že to k práci
investigativního novináře patří.
Reportérská směna skončila jako kdykoliv jindy. V šest
večer. Hned po práci pozval Viktor Andreu do klidné
restauračky, kterou si stačil oblíbit za svůj krátký pobyt v Brně.
Se zalíbením se na ni podíval. „Slyšel jsem o tobě, že jsi
investigátorka tělem i duší.“
„Náhodou, jsem bývalá policajtka.“
„Víš, že si tě dokážu docela představit jako drsnou
policajtku?“ Připomněl Viktor.
Zasmála se: „Taky, že jsem – drsná a nebezpečná. Kluci
ti asi vyprávěli.“
„Kde jsi dělala?“
„Jeden rok mluvčí na útvaru hospodářské kriminality.
Pak jsem odešla – a nakonec jsem tady v redakci. Na druhé
straně barikády.“
„Na druhé straně barikády? Prej z tebe mají
na hospodářským útvaru strach, říkali kluci z redakce. Asi ses
u policajtů něco přiučila a pak je hlídáš. A vůbec, proč jsi
vlastně odešla od policie?“
Jedno Viktorovi prozradila: „Celej protikorupční útvar
vedený majorem Oščádalem se mi čím dál více zdál jako jeden
velký svícen, pod kterým je černočerná tma. Jako reportérka
jim tam s radostí občas posvítím.“
Pohlédla na plazmovou obrazovku nad barem.
Všimla si puštěného vysílání konkurenční televize Galaxie.
44
Viktor se podíval stejným směrem. Jen tak prohodil: „Tristní
komerce.“
Andrea už má dost vzpomínek na bývalou práci. Raději
využila příležitosti strefit se do konkurence: „Lepší zpátky
k podmazané policii než pracovat na té bídě u nich.“
„Bulváři,“ odfrkl si Viktor. „Dávají jenom to, co nejvíc
zajímá dolních devět milionů. A chrochatjí blahem, jak je
nemyslící lid hltá.“
Andrea na to: „Na rozdíl od nás, kteří tvoří kvalitu.
In Flagranti je pořad, k němuž musí takový typický většinový
divák dospět. Ne jako ta politická korektnost a všudypřítomná
sladkost podpořená růžovoučkou grafikou, která je zároveň
zárukou úspěchu u reklamních sponzorů.“
Viktor se začal smát nahlas. Andrea se také výborně
baví. Řekl jí rozšafně: „Teda, až tě za ty tvoje vysoký snahy
vyhodí ze Šipky, můžeš dělat kritičku v kulturní rubrice. Šlo by
ti to.“ Následně změnil tón na táhle medový: „Sluší ti to, když
se směješ. Vypadáš tak drsně, ale přitom roztomile, když házíš
kolem sebe komentáře štiplavý jako facka.“
Andrea ho napjatě poslouchá. Neví, co si má o této
chvíli myslet.
„Vidím v tobě především... Krásnou ženu z televize.
Vysíláš vlny nabíjející mě životní energií a touhou neustále
na tebe myslet. Jsem na příjmu už od okamžiku, co jsme se
poprvé viděli v Šipce.“
„Nechceš raději přepnout – třeba na Galaxii?“ Popíchla
ho. Ukázala na jinou krásku, která zrovna uvádí počasí.
„K čemu teď rosnička? Líbíš se mi, ať prší nebo svítí
sluníčko.“
Viktorovy lichotky nejsou Andree nepříjemné.
Nepřestává se na něj usmívat. Viktor myslí na „vlnění“
v křivkách jejího těla – a ve vlasech, které pohladil konečky
prstů. Vzhledem k oboustranně dobré náladě na tom neviděl
nic divného. Andrea však ano. Okamžitě ztvrdla v postoji. Ještě
by ji rád políbil. Tvrdě jej odstrčila.
45
„Viktore!“ Napomenula ho. „Tohle už na mě
nezkoušej! Jasný?“
„A proč n... ehm.“
Andrea ještě neskončila: „Myslíš si, že můžeš šahat
na každou ženskou, na kterou mrkneš? To ti možná šlo na těch
– charitativních – večírcích, kde máš tolik známých! “
„Tak teda promiň,“ tiše zapitvořil. Řekl, že už půjde.
Položil na stůl peníze za svoje presso a ve vteřině zmizel.
Andrea dostala obavy. Snad její rázná reakce Viktora neurazila.
Andrea zůstala v lokále sama. Zasekla se s penězi
v ruce někde mezi stolem a barem. Hledí na televizor, kde
právě začínají večerní zprávy.
Hned z rychlého přehledu zaznělo: „Zavražděný
podnikatel Richter před svou smrtí uplácel, aby získal dotace.“
Tato reportáž běží jako první a začíná kompromitujícím
materiálem.
Reportér hlásí: „Viděli jste nahrávku skryté kamery,
kterou se nám podařilo získat od zdroje blízkého policii. Je
na ní vedoucí fondu Ministerstva pro místní rozvoj Zuzana
Balážová. Neznámý muž se snaží od ní získat úplatkem kladné
vyřízení žádosti o dotace. Vzhledem k tomu, že se v nahrávce
mluví o stavbě hotelu ve Fridrichově, bude to zřejmě člověk
z firmy Friedrich Plaza Investments, která je investorem
stavby. Může to být klidně samotný Miroslav Richter.“
Ukázalo se studio. Moderátor se spojil s jiným
reportérem, který stojí před budovou ministerstva. „Honzo.
V souvislosti s touto nahrávkou se objevují možné souvislosti
s vraždou lobbisty. Zjistil jsi, jaké?“
„Spekuluje se o motivech vraždy. Richtera mohla zabít
konkurence ve stavebním podnikání. Na záběru může být také
někdo jiný z Richterovy firmy. Ten se pak mohl Richterovi
mstít za možnou kompromitaci. Tato varianta se zdá
pravděpodobnější.“
Teď se Andrea na TV Galaxii naštvala doopravdy.
Ostuda novinářské profese, pomyslela si. Pletou si
46
zpravodajství s investigativní publicistikou. Plno keců a člověk
se nedozví stejně nic. Neváhá a telefonuje Pařízkovi. Sdělila
mu, co se stalo.
„Takovej malér!“ Říká Pařízek. „Takhle se zachází
s neověřenými materiály? Kdo to spískal?“
„Přece ten, kdo to na potkání rozprodává komerčním
médiím!“
„Kdo?“ táže se Pařízek rozzlobeně.
Andrea ho přerušila: „Prý policejní zdroj. Viktor tvrdil,
že to má od nějakého hocha z protikorupčního. Znám je. Můžu
ten zdroj vyhledat.“
„Vyhledej ho. Neprodleně,“ velí Pařízek. Ironickým
pousmáním zahání svůj hněv. „Až ho najdeš, vytři s ním
podlahu! Jestli to přežije, přiveď ho ke mně do kanclu.“
47
Kapitola3
Ani doma si Andrea neodpočine. Případ Richterovy
smrti ji nenechává v klidu, i když na něm nepracuje. Nakreslila
na papír přibližnou mapku místa vraždy. Hned poté vzala
z police s knihami jeden z angličáků. Jede s ním po papíře
nějak tak, jak přijel Richter na místo činu. Než ji cokoliv
napadlo, zazvonil zvonek.
Přichází Viktor. Chtěl by se Andree omluvit za poslední
večer.
„Vždyť se nic nestalo. V pohodě."
Než dořekla, vytáhl zpoza zad kytici. Přistoupil blíže
ke dveřím bytu. Andrea jej bez váhání a mile pozvala dál. Pak
mu ujasnila: „Možná se ti strašně líbím. Ale bude pro nás
nejlepší, pokud nadále budeme kamarádi z práce."
„Chápu," přitakal. Přesto mu Andrea dovolila, aby ji
objal se slovy: „Takže kámoši!"
Když napouštěla vodu do vázy, zeptala se Viktora:
„Nemáš tušení, kde Galaxie přišla k našemu filmečku
s Balážovou v hlavní roli?"
„Mazec!" Prohodil Viktor. „Já nevím. Asi to ten
policajt udal ještě někomu jinýmu."
„Policajt?" Pozastavila se Andrea. „Jakej? Doposud jsi
mi neřekl, od kterého jsi to koupil."
„Byl mladej, z protikorupčního.“
Andrea navázala: „Na protikorupčním znám skoro
každýho. No, jen se neboj. Makáme přece na té kauze spolu.
Nemusíš mi nic tajit. Je přece i moje povinnost chránit zdroje."
„Takovej s velkým nosem, trochu do zrzava. Menší než
já..." Matně si vzpomíná Viktor.
Andrea má jasno: „Michal Bednář - podpraporčík. Fajn
kluk. Můžu mu teď zavolat." Sáhla po mobilu. Pak se
48
rozmyslela: „Né. Přece si věříme. Ale jestli jsi to čirou
náhodou střelil ty, Pařez tě na hodinu vyrazí. Zaručeně."
Viktor mlčí. Andrea ho pozoruje. Jeho nervózní obličej
se jí trochu nezdá. „I kdybys to přece jen prodal, aspoň já tě
neprásknu."
Když to od ní slyšel, pousmál se. Zakrátko se v něm
hnulo svědomí: „Já to udal."
„Cože?"
„Přiznávám se ti, že jsem prodal nahrávku do Galaxie.
Nabídli mi..."
Andrea ho přerušila. „Pochopitelně! Viktor Doseděl
nezklamal ani na Šipce." Přisedla si k němu a položila mu dlaň
na rameno. „Udělal jsi pěknou blbost. Ale neboj. Umím mlčet."
„Díky," hlesl Viktor. „Jenže právě se chci s tebou
rozloučit."
Andrea mu popřála pěkný zbytek odpoledne.
„Bylo mi na Šipce, a hlavně s tebou, hezky."
„Počkej!" Zarazila se. „Jak to všechno myslíš?"
„Už se neuvidíme. Zklamal jsem a nemá cenu, abych se
v Šipce ještě ukázal."
„Jak, nemá cenu?" Andrea se trochu namíchla.
„Viktore! Já tě vůbec nechápu. Říkám ti, že z toho nebudeme
dělat problém. A ty..."
„Musel jsem to udělat, a toto taky musím. Sbohem,"
pronesl s kamennou tváří. Poté se za ním zaklaply dveře.
49
Práce na fridrichovském staveništi se rozjíždí naplno.
Pozvaná firma staví před hlavním průčelím věžový jeřáb.
Z okna v prvním patře trčí obří rukáv plivající stavební suť.
„Vesnička“ z plechových buněk je již hotová. Arnošt jen
pohledem prolétl, co se tu kolem děje. Okamžitě zamířil do své
buňky. Postavil vodu na kávu a vytáhl z příručního kufříku
obálku s vizitkami bezpečnostních agentur. Dnes by rád vybral
jinou firmu na ostrahu než jím a mnohými proklínanou LSA.
Všechny vizitky vyskládal na stůl. Tři si vzal do ruky a
střídavě si je prohlíží. Tyto tři firmy se mu zdály nejserióznější
a patří k těm levnějším.
Další věc, která spatřila denní světlo, byl laptop. Arnošt
si na něm hned po zapnutí otevřel mailovou schránku.
Bezpečnostní agentury poslaly upřesněné cenové nabídky
na ostrahu staveniště. Arnošt se stále více těší, že proklatou
LSA už dnes pošle k čertu. Není, na co čekat. Otevřel si mail
s druhou nejlevnější nabídkou. Jeho odesílatel, firma
Bulldog s. r. o., má už dvacetiletou tradici. Ta si něco vyvést
nedovolí. Narozdíl od LSA, o kterých se povídá kde co a jejíž
50
muži jsou vesměs propuštění vězni. A hlavně, nechce mít
na staveništi partu vrahů. Čím dál víc mu připadá, že to oni
zabili Richtera.
Předtím, než se Arnošt vydal věc s LSA vyřešit, ještě si
pro jistotu otevřel internetové bankovnictví. Než stránka
naběhla, dopil kávu a hodil na sebe větrovku. Venku se
po bouřce pěkně ochladilo. Další letmý pohled na monitor jej
zděsil. Cože? Čtyřicet milionů? Pryč? V tu chvíli by
s počítačem nejradši švihl o zem. Během vteřiny se ovládl. Ani
nepráskl dveřmi.
Pan Moravec, papírový majitel agentury LSA, sedí
ve své stavební buňce s nohama na stole. Jeho popelník je plný
po okraj. Teď však nekouří, nacpává se řízkem v chlebu.
Jak Arnošt vešel, spustil: „Tu výpověď si, prosím vás,
ještě rozmyslete.“ To Arnošt přeslechl.
„Čtyřicet milionů.“
„Co? Čtyřicet milionů?“
„Právě odešlo z firemního účtu. Nevíte o tom něco?“
Moravec se trochu usmál. Svoji statnou ruku zabořil
do haldy papírů na stole. Vylovil z ní fakturu za služby ostrahy.
Je podepsaná Richterem, tři dny před jeho zmizením. Datum
splatnosti je dnešní datum. Částka? Čtyřicet milionů
v Korunách českých.
Dřív, než si Arnošt o tom stačil cokoliv pomyslet,
Moravec mu papír vytrhl z ruky. Okamžitě ji založil
do jednoho ze šanonů ve skříni. Přitom si mumlá: „Su debil, že
to válím v takovým bordelu.“
Moravec se nadechl: „Pane architekte. Uklidněte se.
Nic neříkejte. Mluvil jsem s Formánkem. Souhlasil se mnou, že
tak drahá faktura za ostrahu je nemorální. Byl jsem k ní
v podstatě naveden. Proto, domluvíme se. Podepíšeme směnku.
Jako, že vám těch čtyřicet milionů dlužím. Samozřejmě, nějaký
drobný za ostrahu si necháme... Tak co? To je přece fér.“
„Tak se do toho dáme, ne?“ Vyhrkl Arnošt.
„Ale nesmíte nás vyhodit! Zatím mě omluvte. Musím
do Brna.“ Moravec vstal. Nechal v kanceláři všechno ležet, jak
51
leží. Načež zmizel v modrém Volkswagenu stojícím
na rozblácené hlíně. Marně na něj Arnošt volá, aby počkal.
Do agentury Bulldog s. r. o. už nezavolá. Těžko se pak
domáhat velkorysého slibu, když LSA bude „kdesi“.
Arnoštovi nezbylo nic jiného, než se schovat ve své
kanceláři v plechovém kontejneru. Ještě něco může stihnout –
zavolat svému tak trochu známému, panu Kordíkovi. Jaká
radost, že mu to tentokrát už zvedl. Snad mu tedy konečně
potvrdí odkup hotelu po dokončení a domluví se na podepsání
smlouvy.
Pan Kordík dlouho mlčí. Po chvíli hlesl: „Budete si asi
muset najít jiného kupce. Víte, po tom všem...“
„Po čem všem?“ Arnošt vůbec nechápe.
„No, však jste to viděl v televizi. Já pak nechci bejt
popotahovanej pro nějakou korupci ve státních dotacích. Řeknu
vám to tak. Prachy, za který stavíte, trochu smrdí.“
Arnošt zvýšil hlas: „Rozklepaná nahrávka, kde kdosi
dává komusi obálku – fakt si myslíte, že to něco dokazuje?
Jestli ano, tak...“ Vzápětí se zklidnil: „Prosím vás. Řekněte mi
pravý důvod, proč jste si to rozmyslel.“
„Vždyť ho říkám,“ odsekl Kordík. „Je otázkou času,
kdy se věci chytnou novináři. Chápete? Ty řeči... Ty nemusí
skončit pár články. Stačí, že mezi mými partnery v byznysu je
to už veřejný tajemství. To mi pak jako hoteliérovi může
zlomit vaz.“
„No dobrá. I tak. Rád bych se s vámi sešel.“
„Nebude potřeba.“ Kordík položil telefon.
Arnošt si klade otázku. Co to jako mělo znamenat? Ten
chlap neměl nejmenší důvod pojmout jakékoliv podezření. A
stejně, bojí se nějakých řečí o korupci? V téhle zemi by byl fakt
výjimka. Že mu ale něco nedošlo dřív? Čtyřicet milionů –
ze státních dotací – opravdu smrdí. Jenže ne na kontě jeho
firmy. Rád by poznal Richterův důvod se těchto peněz zbavit.
„Co dál?“ přemýšlí Arnošt. Vyšel před buňku
na čerstvý vzduch. Rád by si osvěžil v paměti nahrávku skryté
52
kamery. Asi si udělá výlet do Brna a překvapí Andreu svou
návštěvou.
„Prosím tě. Pusť mi ještě jednou nahrávku
s Balážovou,“ řekl Arnošt Andree jen, co ho pustila k sobě
do bytu.
„Není problém," souhlasila a nastartovala svůj laptop.
Poznamenala: „Snad tajemná ruka nepatřila tobě."
„To mi chcou přišít," konstatuje Arnošt. „Že jsi to
nebyla ty, kdo to dostal do Galaxie.“
„Já, rozhodně ne. Co bych z toho měla?“ Popadla
laptop: „Vydrž..." Otevírá soubor se záznamem.
„Oooops!" Mezinárodně si povzdechla. Místo filmu se
objevilo chybové hlášení. Pitvořivě přečetla: „Soubor nelze
přehrát. Je poškozen." Zkusila to ještě jednou. Opět bez
úspěchu.
„Arnošte. Jak je to možný? Ještě předevčírem v noci to
jelo."
Architekt jen pokrčil rameny. „Asi blbej přehrávač.
Pusť mě k tomu na chvíli." Vyzná se dobře v počítačích, jenže
na toto je krátký. Pak už se jen rozloučil: „Čau, a díky."
Opravdu nemá, zač děkovat. Špatných zpráv bylo dnes
už dost.
Další den měla Andrea spolu se svým stálým kameramanem Leošem Spurným několik výjezdů. Právě
se vrací autem do redakce.
Z palubního telefonu se náhle ozval Pařízek: „Prosím
tě. Okamžitě mi sežeň Viktora. Musím s ním mluvit.
Okamžitě! Ještě než přijedeš."
„To se vám lehko řekne, pane šéf. On mi už od rána
nezvedá telefon."
„No, to je hezký. Ale jestli mi neřekne, kde je nahrávka
z ministerstva, neznám se. Víš, co udělal? Smazal všechny
kopie na síti. Já ho roztrhnu!"
53
„Zajděte za ajťáky," poradila Andrea. „Vytáhnou to ze
zálohy."
„Tam jsem samozřejmě byl," odvětil šéf. „Doposud pracují. Nevím, co jim tak trvá. Ach jo, holka, to je dneska den."
„Viktor fakt odešel?" Zeptal se nechápavě kameraman.
„Ano, Leošku. Dneska prostě nepřišel do práce. A jsou
tu obavy, že už nikdy nepřijde."
Hned po příjezdu zamířila Andrea do Pařízkovy kanceláře. „Šéfe. Takhle nakrknutého jsem vás ještě neviděla." Je
si jistá, že není naštvaný na ni.
„Podívej! Čti!" vytasil jí před oči papír. „Výpověď
dohodou! Před chvílí mi přistála v e-mailu. Já mu dám!" Roztrhal list na konfety a vysypal je z balkónu. „Veselé Vánoce!"
Prohlásil ledabyle, když setřásal ze zpocených dlaní ulpělé
papírky.
Po chvíli dorazil do kanceláře správce počítačové sítě.
„Nějaké dobré zprávy?" Uvítal jej Pařízek. Takové informatik rozhodně nemá. „Prohledal jsem všechny počítače
v kancelářích a záložní zdroje. Bohužel, všechny kopie byly
opatřeny skriptem pro samozničení. V důsledku toho šly
přehrát jen jednou.“
To jsou vynálezy, pomyslela si Andrea. Proto to včera
nešlo přehrát. Jedno Pařízkovi poradila: „Zbývá jediné - koupit
nahrávku zpět od TV Galaxie.“
Pařízek na nic nečeká a zvedá telefon. Ani tady
nepochodil. Jen, co zavěsil, hřímá: „Zbavili se nahrávky. Dostali prý upozornění od policie. Najednou mají bláto na hřišti.“
„Kdo? Galaxie nebo snad policie?“ Dodala Andrea.
„Jestli poldové, vůbec bych se nedivila. Kdo to totiž vynesl,
bude mít pořádný průšvih.“
Jeden z reportérů, Libor Janíček, poprosil Andreu
o pomoc s případem „koupeného“ povolení na umístění výherních automatů.
„Promiň, nemůžu,“ oznámila. „Já už mám případ.“
Ráno jí totiž Arnošt po telefonu řekl „Můžeš.“ Andrea je
54
natěšená ukázat, co umí. Já tě z toho vysekám, chlapáku,
poslala mu telepatický vzkaz.
Jako první krok zavolá ředitelce ministerského fondu.
Opřela se o zábradlí balkonu u redakce a vytáčí málokdy
používané číslo.
„Paní Balážová, dozvěděla jsem se, že jste upozornila
na korupci ve vašem fondu,“ uvedla Andrea hned poté, co se
představila. „O co přesně šlo?“
„Je nějaký důvod, proč bych vás měla informovat?“
„Třeba: Proč jste v této věci podala trestní oznámení?“
Z tónu řeči ředitelky jde poznat její údiv, proč se na to
Andrea ptá. „Pokus o korupci s cílem přiznání dotací
na neadekvátní projekt. Stalo se to v lednu letošního roku.“
„Sanatorium pro tělesně postižené ve Fridrichově?“
nadhodila Andrea. Balážová ji opravila: „Tedy čtyřhvězdičkový hotel. Takto drze dokonce prezentuje investor svůj
projekt na veřejnosti.“
„Kdo se vás pokoušel uplatit?“ ptá se Andrea.
„Investor.“
„Kdo je tím investorem?“
„Firma Friedrich Plaza Investments.“
„Kdo z této firmy s vámi jednal?“
Balážová mlčí.
Andrea odpověděla za ni: „Richter?“
„Ne,“ na to ředitelka.
Andrea se zamyslela. Logicky, obvinění padá
na Arnošta Cíglera. Zmíněná firma sestávala jen ze dvou osob.
„Máte pro trestní oznámení nějaký důkaz, kromě té
nahrávky?“ pokračuje reportérka.
„Jaké nahrávky?“
Andrea jí okamžitě osvěžila paměť. Kdyby si Balážová
nehrála na nechápavou, mohla jsem být dávno hotová,
domnívá se. Konstatovala do telefonu: „Nahrávka je jediným
důkazem. Povězte mi: Jak vznikla?“
„Skrytá kamera, což jste asi dobře poznala,“ sděluje
Balážová. „Nechala jsem si ji sama nainstalovat do kanceláře.“
55
„Vy jste něco věděla předem?“
„V podstatě ano. Měla jsem s investorem domluvenou
schůzku na 14. ledna tohoto roku. Vzhledem k tomu, že
oficiální žádost se sanatoriem pro tělesně postižené na straně
jedné a veřejná prezentace budoucího luxusního hotelu
na straně druhé se mi zdály jako podezřelá kombinace,
připravila jsem se i na případnou korupci.“
„Co říkáte na to, že nahrávka unikla do médií?“
Balážová hlesla bez známek emocí: „To se nemělo stát.
Byla určená jen pro policii. Jen díky tomuto nedopatření vám
můžu o nějaké nahrávce říkat.“
Andrea se ještě zeptala, kde si může dnešní informace
ověřit. Bez problémů od kteréhokoliv člena schvalovací
komise. Poté už popřála pěkný den. Připojila formuli, že si
Balážové váží, protože se nebála upozornit na korupci. Tím
získala na důvěře.
Těší se, že si s Balážovou ještě několikrát přátelsky
popovídá. Třeba o tom, že podezřelé dotace byly nakonec
vyplaceny. Ani Balážová, svědomitá strážkyně fondu, s tím nic
nezmohla. Také místo lednových mrazů je tu už parné léto.
Proč si s upozorněním na korupci vzpomněla tak pozdě? Čisté
svědomí? Spíše pořádný průšvih, snaží se Andrea odhadnout,
proč Balážová dělá, co dělá. Nesmím ji ztratit.
Když Andrea dotelefonovala, Pařízek šel za ní na balkon. O Viktorově odchodu už nepochybuje. Proto se Andrey
zeptal, jestli se jí náhodou už dříve nesvěřil.
„Náhodou ano,“ odpověděla. „Včera večer mě navštívil.
Přiznal se mi, že prodal odposlech Galaxii. Pak cosi naznačoval, že se loučí. Nečekala jsem, že to bude myslet
doopravdy.“
„A jak by to asi jinak myslel?“ Pařízek je trochu
podrážděný.
„Fakt jsem nemyslela...“
56
„Jeden nemyslel, to už je teď fuk,“ řekl šéf klidněji.
„Poslouchej – mně se Doseděl taky s něčím svěřil.“ Ukázal
na počítač v kanceláři, kde zobrazil fotku mladé brunetky.
Začal vyprávět: „Balážová z ministerstva – má mladší
sestru. Michaela Lacová, ještě tento květen Richterova
milenka. Začínala u něj jako sekretářka.“
„A potom?“ Je Andrea zvědavá na podrobnosti.
„Zmizela. Naše policie ji podezírá z podílu na praní
špinavých peněz – Richterových peněz.“
„Richterovi na něco přišli?“ Vyhrkla Andrea, málem
radostí.
„Krom toho, že je nezvěstný, je i hledaný pro tři roky
staré daňové úniky. Může to být jedno – jemu i jeho přátelům.
V hrobu ho nezatknou.“
Do sídla agentury LSA na Lidické ulici právě vešel
Arnošt. Na tmavé chodbě plné stoletého prachu počkal na pana
Moravce, který k němu doběhl celý zpocený a uřícený. Zřejmě
trénoval svoje hochy. Zakrátko se k němu připojil i pan
57
Vladimír Lukáš. Něco o něm Arnošt od Richtera slyšel.
Nicméně, vidí jej poprvé v životě. Ještě, než pánové odemčeli
dveře kanceláře, Arnošt vytáhl z aktovky prázdnou směnku.
Moravec se na něj s úšklebkem podíval. „Aha, vy
chcete, abychom to podepsali...“
Lukáš navázal: „Promysleli jsme si to a našli jsme
pro vás mnohem výhodnější variantu. Mimochodem, jak se
vám vede, pane architekte?“ Odpověděl si sám: „No, nemusíte
si nám stěžovat na nenadálé problémy. Ty dohady o podplácení
na ministerským fondu. Já bych vám i věřil, že jste se do žádné
špinavosti nenamočil. Vždyť vy taková čistá, tvůrčí duše. Ale
stejně – korupce se u nás netoleruje. Kdo potom od vás ten
hotel koupí? No, nechtěl byste to pustit z hlavy?“
Arnošt mlčí.
Moravec naléhá: „No, povězte mi. Nechtěl byste mít
v životě klídek a pohodičku? A nebýt propírán za něco, co jste
neudělal?“
„To teda chtěl,“ procedil Arnošt mezi zuby.
Lukáš si promnul ruce: „Mám pro vás nabídku. Jsem
totiž v kontaktu s panem Formánkem. Můžeme se domluvit.
Vy prodáte Formánkovi svůj podíl a odpovídající část budovy.
Co si pak s firmou bude dělat on, už nebude vaše starost.
Nebudete muset řešit, kde jsou peníze na stavbu. A hlavně,
zbavíte se jakéhokoliv podezření z korupce. To vám můžeme
zaručit.“
Nabídnutá cena byla tři sta tisíc – v Korunách českých.
Arnošt se zarazil: „To je úplně mimo mísu! Za poloviční podíl. A k tomu ještě polovina budovy.“
Lukáš vysvětlil: „Firmě ve Formánkových rukách se
bohužel moc nedaří. Dost jí ublížila Richterova podivná smrt a
dohady o korupci. Ať tak a nebo tak, vy o nic nepřijdete. Tři
sta papírů, víc jste stejně do té firmy nedal. Na Richterových
penězích firma stojí. Bylo to od něho pěkný, že jo?“
Arnošt ho chtěl upozornit, že jeho vklad je více než
šestnáctkrát větší. V ten moment ale nemohl ze sebe nic
vykoktat.
58
Lukáš se podíval Arnoštovi spiklenecky do očí: „Tak
co? Plácneme si? Jak jste slyšel, opravdu nemáte, co ztratit.“
„Ještě je dost brzy dělat rozhodnutí za – tolik – peněz.
Zástupy těch, kteří by chtěli hotel.“ Nebojí se říct: „Stačí
hvízdnout.“
Pánové jej nechali jít. Venku architekt zcela zapomněl
na zlý výraz „dobrodinců“. Se zástupem dalších zájemců zcela
počítá.
59
Kapitola4
„Ty, nerozbij ten auťák. A hlavně – nerozbij mě,“
komentuje kameraman Leoš svoje pocity spolujezdce Andrey.
Projíždí tím, čemu se říká cílová rovinka – příjezdová cesta
k TVÆ, asi půl kilometru dlouhá a téměř rovná. Na tachometru
sto dvacet, motor řve, přesněji, zpívá.
„Zaparkujeme venku,“ oznamuje Andrea. Míjí vjezd
do podzemních garáží.
Kameraman už ví, co čekat. Přijeli na prázdnou
pískovou plochu, kde se snad někdy bude stavět nové studio.
„Driftáááá!“ zakřičela. Zaparkovala při zatočení přes ruční
brzdu.
„Kde ses tak naučila jezdit?“ diví se Leoš.
„U policie.“
„Co ses tam ještě naučila?“
„Všechno možný. Jak se perou špinavý prachy, jak se
kryje korupce, jak se vyšetřují vraždy, střílet, nasazovat
želízka. A jestli chceš, třeba s tebou švihnu o zem.“
Leoš se trochu zalekl: „To nebude potřeba.“
Další veselé debaty utnula: „Hochu, jdeme na pitevnu!“
Na chodbě investigativního oddělení se k nim přidal Pařízek.
„Pitevna“, to už dokonce někdo napsal na příslušné
dveře. Holé bílé stěny, šedý stůl a ještě šedivější skříně.
Sterilnost prostředí narušují jen různobarevné zásuvky pod oknem. Napájí několik přístrojů více či méně připomínajících
osobní počítač. Správný název místnosti je obrazově zvuková
laboratoř, jednoduše se zde pitvají natočené záběry.
Vyhledali si záznam reportáže Richterovy vraždy. Když
se objevily na obrazovce hodně detailní záběry Richterova
60
vozu, Pařízek poplácal Leoše po ramenech. Zaměřil se totiž
mimo jiné na sedadlo řidiče.
„Dvě díry,“ všímá si Andrea. „Zkoumám, jak se rozstříkla krev. Na to, že jde o čisté průstřely... Až tak moc tomu
nerozumím. Je tu však jedna zajímavost.“
„Jaká,“ je Pařízek napjatý.
„Zjistila jsem, že na sedadle se našla jenom krev, žádné
jiné tělesné stopy. Bude to v expertýze, jejíž shrnutí bychom
měli dostat.“
„Jsme zvědaví,“ na to šéfredaktor. Zpozorněl při pohledu na monitor. „Leoši! Pod těmi dveřmi, zvětši to. Jak se
vůbec dostala Richterova mrtvola z auta?“
„Nejspíš ho vrah naložil do pytle a pak do kufru přistaveného auta,“ napadá Andreu. „S tím také operuje policie.
Od auta vedou jen jedny lidské stopy k silnici. Žádná krev.“
„Dalo to asi pěknou fušku. Vždyť Richter váží aspoň
sto kilo,“ připomněl Leoš. „Na to, že je tam suchá tráva a ještě
sušší hlína... Rozrejpali by to tam jako prase, když by ho táhli
ven.“ Na obrazovce však příliš rozrytá země není.
Andrea ihned navázala: „Ten chlap musel mít abnormální sílu, aby s Richterem manipuloval celou dobu ve vzduchu. Víte co? Seženeme v televizi nějaké statné muže a
uděláme rekonstrukci.“
„Taky mě to napadá,“ zakončil Pařízek.
Odpolední letní slunce je ještě ostřejší. Arnošt se právě
loudá po ulici od sídla LSA. Kopl do kamene ležícího
na chodníku. Korupce se u nás netoleruje, opět mu zazněla
v hlavě věta pana Lukáše. Tomu snad nemůže věřit ani on sám.
Arnošt je stále přesvědčen, že má na vybranou. Pan
Kordík má zcela nepochopitelně v kalhotách? No co? Třeba se
Arnošt stane hoteliérem. Byl by to pak nejtěsnější vztah
architekta a jeho dítěte – budovy. A kdyby mlha z úst Moravce
kolem podpisu směnky stále houstla, není problém rozestavěný
hotel kdykoliv prodat. Ale tomu, kdo nabídne rozumnou cenu.
61
Chvílemi si Arnošt připadal naivní. Sakra, LSA tě tlačí
do slepé uličky! To oni spustili humbuk kolem nějakého
uplácení, aby tě zmáčkli. Ale kvůli čemu? Tolik jim záleží
na kusu barabizny v největším zapadákově na Moravě? Možná
ho chtějí zahnat do slepé uličky. Ale Arnošt vidí spíše
křižovatku. Když už je tedy v Brně, mohl by si spravit náladu –
u Ivety.
Přesunul se tramvají do brněnského sídliště Líšeň, kde
Iveta bydlí. Přišla až k němu před vchod do paneláku.
Nevypadala ale nijak nadšeně.
Jeho první slova byla: „Ahoj, těšíš se dneska večer se
mnou do bazénu? Ty a já spolu v průzračné vodě pod žhavými
paprsky...“
„Nech si tu otřepanou rádoby poezii,“ odbyla jej.
„Nejen poezie, to jsou přece radosti všedního dne,“
opáčil Arnošt. Odezvy se nedočkal.
Iveta se suše svěřila, že o sobě a Arnoštovi dost v posledních dnech přemýšlela. Už o něj ztratila zájem – ve výsledku, jak řekla.
„V jakým výsledku?“
„Řeknu ti. Ty tvoje naprosto vyčpělý, bezradný a
patetický komentáře, kterými hledáš kdovíjakou krásu v každé
blbosti, mi až tak nevadí. Každej chlap má svoje. Ale přes tvoji
přetvářku se jen tak nepřenesu. Říkáš, jaký jsi podnikatel, jak ti
ten zatracenej barák ve Fridrichově patří a jaký s ním máš
plány. A mezitím... Však si o tom povídá celej ateliér.“
„Jak, celej ateliér?“
„Mluví o tom všichni tvoji kámoši, se kterejma chodím
do práce.“
„Iveto, počkej. To není tak, jak se zdá.“
„Ostatně jako všechno na světě,“ podotkla ironicky a
dala se na odchod.
Arnošt ji ještě zastavil: „Nech si to vysvětlit. Já a uplácet, kohokoliv? Nepřipadá v úvahu. Jednou to poznáš.“
„Jo, jednou,“ dodala. „Jednou budeme všichni šťastní.“
Arnošt asi pochopil, že Iveta nemá náladu čekat, až se věc
62
vyřeší. Zůstal stát s rukama v kapsách. Čekal, že se ozve
pořádné řuchnutí, jako se ozývá ze starých kovových dveří
na panelácích. Jenže jsou tu nové dveře – plastové. Zní jako
leklá ryba, což zcela odpovídá emocím při rozchodu.
Viktor jde z tělocvičny ve středisku LSA. Upřímně, je
velmi rád, že má thai-boxerský trénink za sebou, i když to zase
jen zkoušel s boxovacím pytlem. Dnes z něj měl trenér radost.
Říkal, že příště už bude bojovat muž proti muži.
Jde temnou chodbou do místnosti, kde je určité zařízení
podobné sprchám. Na cestu mu svítí jediné dvě blikající
zářivky na celou délku chodby. Jeho kroky za sebou nechávají
ozvěnu.
Ze tmy proti němu vystoupil trenér Moravec. Následuje
jej klubový kolega Tomáš Formánek. Na Viktora se rozhodně
nedívají přátelsky.
Nastal slibovaný boj muže proti muži. Moravec skočil
po Viktorovi a dlaní velkou jako lopata tiskne jeho hlavu
ke zdi.
„Toto není trénink,“ upozornil Viktora se zlým výrazem. Formánek vykřikl z povzdálí: „Co chystáš, ty novinářská
svině?“
„Nic,“ chroptí Viktor, když ho trenér drží pod krkem.
„Nedělej z nás kretény!“ zařval Formánek. Kopl
Viktora do břicha. Trenér ho povalil na betonovou podlahu a
klekl si na něj. Zatímco Formánek zasazuje Viktorovi jednu
ránu pěstí za druhou.
Konečně sprška úderů ustala. Viktor stěží popadá dech,
ve svých ústech cítí krev. Ani nevnímá, co ho bolí. Moravec,
za jiných okolností přátelsky naladěný, ho drží u země. Formánek si dobře uvědomuje, jak mu smrdí z úst. Právě
na Viktora přímo u jeho nosu zařval: „Co jsi dneska
vyfízloval? Bonzáku!“ Přiložil mu pěst na krční tepnu.
Viktor ze sebe nevydal ani hlásku. Za to dostal další
ránu do hlavy. Trenér na něj promluvil klidněji: „Všichni víme,
kdo je ta tvoje – přítulkyně. Stejná jako ty. Vždyť sedíte
63
v jednom kanclu!“ Zle se zasmál a opět přitlačil Viktora
k zemi.
Najednou se otevřely dveře a ozvalo se z nich: „Nechte
ho! Už má dost!“
Byl to pan Lukáš. Svoje podřízené zpražil pořádně ostrým pohledem. „Tak hele!“ vykřikl. „S tím klukem bude ještě
rozumná domluva. Že jo, Viktore!“
Formánek s trenérem se otočili. Lukáš spiklenecky poplácal Viktora po ramenech. Ovšem na svoje pomocníky
zařval: „No, co mi k tomu incidentu řeknete? Najednou máte
strach! Co, zbabělci?“ Ti před jeho rozhněvaným hlasem utekli
za dveře tělocvičny. Lukáš si odplivl.
Teď už se Viktor nemá, čeho bát. Lukáš ho zavedl
do místnosti, které se dá jakž takž říkat ošetřovna. Místo
lehátka dřevěný stůl, staré židle ztrácející se pod vrstvami
odloženého oblečení. Okno žádné, jen elektrický větrák
do starého komína. Tak nějak si Viktor vždy představoval sídlo
společnosti, která pracuje na zakázkách za stamiliony.
„Jau,“ sykl Viktor, když mu Lukáš ošetřoval peroxidem
oděrku na loktu.
„Kde tě to ještě bolí?“
„Nikde, v pohodě.“
Lukáš křikl: „Opravdu nikde? To není sranda, jak tě
rychtovali na zemi. Mohli ti udělat vnitřní zranění. Zastav se
radši u doktora.“
„Máte asi pravdu,“ hlesl Viktor, když si na boku
nahmatal velkou podlitinu. Bolí jako čert. Ovšem před tím, než
se zvedl, mu Lukáš ještě něco důrazně sdělil: „Nemysli si, že tě
pustím jenom tak! Za dobrotu se platí.“ Vytáhl ze své brašny
fotografii Richterovy vily a významně s ní mává Viktorovi
před očima. „Znáš to?“
Viktor předstírá zaskočení. Lukáš mu nato udělal jasno:
„Jako svý boty! Každou chvíli, když měl tvůj známej Richter
doma party.“ Po chvilce pokračuje: „Policie chystá domovní
prohlídku. Nic od toho sice nečekáme, ale i tak by je mohlo
zajímat pár starých faktur. Všiml sis, kde je Richter má?“
64
Viktor mlčí. Lukáš ho pobídl: „No tak, mluv!“
„V pracovně.“
„Jasně. Radši půjdeš s námi. Ne, že couvneš. Jinak ještě
klukům poděkuju, jak ti dali přes držku.“
Ani se Andrea nenadála, obdržela pozvání do Café
Manhattan. Pochází od paní Balážové, která dokonce přijela
do Brna. Takové zdroje jako je ona, jsou snem každého
reportéra. Kromě toho poslední telefonický rozhovor s ní
probíhal jako po másle. Podezřele. Andrea jako reportérka je
zřídka s něčím spokojená.
Vešla do podniku. Na to, že venku svítí slunce, jediný
křišťálový lustr není zhasnutý. Lesklé kovové židle a sklo
na drahých ubrusech zaplňuje prostor rušivými odlesky. Je tu
světla jako na operačním sále. Pohled na menu Andreu ještě
více rozladil. Štěstí, že je pozvaná.
Ředitelka na sebe nenechala dlouho čekat. Venku se
setmělo velmi rychle. Ospalé tóny saxofonu z reproduktorů
prořízl hrom.
65
Andrea se rozhlédla. „Na vašem místě bych byla
ostražitá, paní Balážová. Přece jen, rozhodla jste se upozornit
na velmi citlivé věci. A toho si samozřejmě cením. Ne proto, že
mám díky tomu práci, ale protože odvážní lidé jako vy jsou pro
společnost potřeba.“
„Dělám jen svoji povinnost,“ řekla Balážová. „Je
špatně, pokud se někdo na mém místě tak nezachová. Nějaké
fráze o odvaze opravdu nejsou na místě, nicméně, děkuji
za morální podporu.“
„Tedy k věci.“ Andrea si promnula ruce. „Začneme vaší
nahrávkou. Nelíbí se vám, že se dostala do médií?“
„Nelíbí,“ na to Balážová rezolutně.
„Právě proto,“ navázala reportérka. „Pokud opravdu dokazuje to, co chcete říct. Neměla byste se obávat, jak vyzní
v seriózních médiích. Možná by pro vás bylo lepší, když byste
všem spekulacím už od počátku zatnula tipec a dovolila nám
nahrávku zveřejnit.“
„To raději ne. Ani vy jako seriózní redakce těžko zabráníte spekulacím veřejnosti. Krom toho, případ se vyšetřuje,
zveřejnění brání policie.“
„Koneckonců, mám nahrávku ještě v paměti,“ uvedla
Andrea. „Myslíte si, že je opravdu silný důkaz, když tomu
muži, co vám podává krabičku s údajnými penězi, je vidět jen
ruka?“
Balážová je přesvědčená, že i ruka může policii stačit.
Andrea se naklonila k Balážové a důrazně se zeptala:
„Komu ta ruka patřila?“
„Představil se jako jednatel firmy Friedrich Plaza
Investments.“
„Richter to nebyl...“
„Nebyl, už jsem vám to říkala,“ opáčila Balážová mírně
podrážděně. „Navíc, v té době prokazatelně jednal s panem
Kordíkem o budoucím prodeji hotelu.“
Andree je divné, odkud Balážová zná přesnou
Richterovu činnost v určenou dobu. Každopádně, alibi si
prověří. S pocitem viny se zeptala: „Byl to tedy Cígler.“
66
„Ano. Byl to on,“ řekla Balážová, rádoby rezolutně.
Hlas se jí chvěl nervozitou.
Balážová zaplatila a spolu s reportérkou vyšla ven.
Rozpoutala se silná bouřka s průtrží mračen. Jen ředitelka
udělala krok ze dveří, byla mokrá jako myš. Andrea jí okamžitě
nabídla: „Svezu vás. Kam potřebujete?“
„K hotelu Continental, pokud vás můžu poprosit.“
Andrea souhlasí. Jen tak mimochodem se také zeptala:
„Kam jste schovala skrytou kameru? Není-li to tajné.“
„Klidně vám to řeknu – do zámku ve skříni naproti
stolu.“
Andrea namítla: „Do zámku – už nikdy do něho nestrčíte klíč.“
„Ani se nezamyká,“ oznámila Balážová. „Je to starožitná kubistická skříň z dvacátých let. Mám ji v kanceláři jako
památku na prvorepublikovou vládu.“
Chvíli se Andrea věnuje pouze řízení. Je tma jako
v pytli. Díky prudkému dešti je přes čelní sklo stěží vidět.
Stěrače nestíhají. Silnice se změnila v řeku. Blesk. Ve stejný
moment obrovská rána. Vylekala obě ženy v autě tak, že
vykřikly zděšením.
Najednou se Andrea zmínila: „Takže Cígler – tvrdíte,
že právě on je s vámi natočen?“
„Tvrdím.“
„Jenže ne příliš přesvědčivě. U koho si to můžu ověřit?“
„To potvrdí vyšetřování policie,“ říká Balážová. Je ještě
nervóznější. Sotva ji Andrea slyší.
„Mám dojem, že se někoho bojíte.“
„Proč bych se měla jako někoho bát?“
„Slyším to ve vašem hlase. Jakoby jste se styděla za to,
že mi ho tady uvádíte. Když se mnou respondent takhle mluví,
většinou proto, že si někdo přeje, aby toto říkal. Ačkoliv sám
respondent o tom není zcela přesvědčen.“
„Domnívat se můžete, co chcete. Ale já jsem přesvědčená o tom, co říkám.“
67
„Ještě nedávno jste nevěděla, kdo. Teď jste si jistá,“
namítá Andrea.
Balážová mlčí.
„Tak já se vás zeptám. Co si slibujete od spolupráce
se mnou?“ Nechala paní ředitelku chvíli přemýšlet. Pak odpověděla za ni: „Čekáte posun v případu i skrze nás – novináře.“
„Ano.“
„Proto musí být mezi námi plná důvěra. Musíte mi říkat
pravdu v její nejúplnější podobě. Není důvod, abyste měla
strach z překrucování informací. K tomu by došlo i bez nás.
Pokud mi nevěříte a říkáte mi jen to, co chcete vy nebo někdo
jiný, kdo na vás má vliv, naše spolupráce nemá smysl. Opravdu
ne. Ráda se o tento případ přestanu zajímat.“
Ticho.
Po chvíli se Andrea nakonec zeptala: „Kdo na vás má
vliv?“ Nabídla jednu z odpovědí: „Vladimír Lukáš? Jeden
z ministrových náměstků?“
„Ano,“ hlesla Balážová. Čekala, co bude dál, ale
Andrea jí poděkovala: „To je vše.“
Zaparkovala před hotelem. Déšť už trochu ustal.
Balážová zvolna vystoupila. Andrea se v duchu podivila, co
vede ředitelku ministerského fondu zůstávat v Brně.
Okamžitě zatelefonovala Arnoštovi. Požádala ho
o kontakt na pana Kordíka, zájemce o budoucí hotel. Jako
důvod řekla, že si potřebuje ověřit Arnoštovu nepřítomnost
u Balážové v určenou dobu.
„Máte to tu hezký,“ rozněžnila se Milena Skoumalová,
jedna z dobrých kamarádek Andrey. Pracuje u policie jako psycholožka. Andrea ji právě zavedla do moderně, ale útulně
zařízené kavárny v přízemí budovy TVÆ.
„Kde jsou ty časy,“ povzdechla si Andrea po chvíli
vzpomínání. „Mimochodem, doposud jsi mi neřekla, na co
tunelparta potřebuje psycholožku. Vždyť to musí být nuda. zločiny bílých límečků mají přece pořád ten samý motiv – prachy,
prachy a zase prachy.“
68
„Jenže za těma prachama se skrývají často zajímavé
životní příběhy. Ten krade opravdu jen pro peníze, ten si chce
šplhnout u šéfa, ten zas u chamtivé milenky, a vůbec. Většina
zločinců se už nehrne ani tak za nulami na konci sumy, ale jde
jim o opojný pocit moci, že mají v hrsti úplně kohokoliv.“
„Třeba policii.“
„Třeba,“ hlesla Skoumalová. „A nebo jen proto, aby
mohl sekýrovat svých pár úředníčků pod sebou, zatímco mu
nedochází, že je jen bezvýznamný červíček v systému s úplně
jiným organizátorem.“
„No nic, k věci,“ uvedla Andrea. Skoumalová se usmála, načež zvážněla. Je připravená na cokoliv, co se jí kamarádka zeptá. Klidně i na něco z vyšetřování. Pro všechny
případy se rozhlédla po kavárně.
„Co říkáš na podvod s dotacemi, co teďka hýbe
s Ministerstvem pro místní rozvoj?“
„Víš, já nedělám přímo na případech,“ konstatovala.
Andrea se usmála: „Aspoň máš nezaujatý pohled.“
„Ano, vyšetřuje se to. Už máme seznam podezřelých a
klíčovou svědkyni.“
„Jak široký... je váš seznam podezřelých?“ Je jasné,
kam Andrea míří. Skoumalová potvrdila, že jsou tu jen dva –
Richter a Cígler, z toho Richter je mrtvý, z čehož se vychází.
„Někdo jiný? Třeba spojený s Richterem?“
„Já nevím, jak do detailu to kluci brali. Jen, co vím,
Oščádal jim dělal dusno.“
Andrea si vybavila Oščádalovo „dusno“ – taktiku,
kterou také zažívala na vlastní kůži. Stačí, aby detektiv přišel
s novým podezřelým nebo se začal hlouběji zabývat novým
faktem, a může se mu stát, že bude z případu odvolán nebo mu
bude přidělena jiná část spisu. Přesto se zeptala: „Jak konkrétně
– dusno?“
„Nemůžu,“ procedila policistka koutkem úst. Znovu
proletěla pohledem místnost.
Andrea jí promluvila do duše: „Televizáci nepráskají.
Určitě ne Oščádalovi.“
69
Ani potom neřekla Skoumalová nic konkrétního.
Vlastně – řekla jen: „Nevím.“
„Ale něco divnýho ve vzduchu je,“ namítá Andrea.
Vzpomínám na minulý případy s Richterem. Vždycky z toho
vyvázl...“
„Ty si myslíš, že Oščádal mu pomohl? Ájinko, ono to
není jen tak. Ještě tu máme státní zástupce a další policejní
útvary. A hlavně hoši, ti by museli porušit snad celý procesní
právo, aby se s jejich pomocí dalo cokoliv prostě zazdít.“
Chvíle mlčení. Andrea přemýšlí, jak by pokračovala.
Zato policistka vyhrkla: „Oščádal se docela znal s Richterem.
Vždycky, když šlo o něj, začalo dusno. Výsledkem bylo, že ve
spisech se Richterovi věnovalo jen málo stránek.“
„Jakoby se o tak vlivného člověka nesmělo ani myšlenkou zavadit.“
„To přímo ne, ale...“
Andrea se hned chytla: „Ale mám ještě v komplu spis
ze tři roky starého krácení daně. Mimochodem, díky ti za něj.
Žiletka – jak vyšitá.“ Policistka přemohla úsměv. Žiletka
v policejní hantýrce označuje podezřele tenký, zřejmě odbytý
policejní spis.
Skoumalová se významně protáhla. „Andy, víš že
Richter má nějaké známé na celostátním?“
„Který?“
„Plukovník Petrovaj a generálmajor Koza. Nějak se
o nich mluvilo právě při tom krácení daní. Richter je... možná
podržel, každopádně je ve svém svědectví totálně popřel.“
„Tedy jsou mu vděční.“ Jména Andrea ráda přeslechla.
Zcela zavrhla, že by se jim mohla nějak dostat pod kůži.
„Docela jsem se rozpovídala,“ zastyděla se Skoumalová. Andrea se usmála: „Buď v pohodě. Nic jsi nevynesla.
A když tak, pro mě jsi nejmenovaný zdroj.“
V otevřených vstupních dveřích se rozloučily
v přátelském objetí. Navždy kamarádky.
Když policistka odešla, Andrea pocítila bezmoc. Tak
pan major vyšetřuje, aby nemusel sdělovat informace.“
70
Ostatně, nedělá nic špatného – ani divného. Vyšetřuje, má
svědky a podezřelé, zkrátka pracuje jak má.
Arnošt stáhl roletu. Posadil se na sedačku, která bývá
často plná jeho přátel. Teď je tu sám. Ne na dlouho, protože ho
svojí návštěvou opět poctil Mário.
„Tak co? Kdy vytáhneš Ivetu k nám do zkušebny?“
„To jako každou holku, co jsem kdy měl?“
Mário se usmál: „Vždycky se nám staráš o nový
fanynky.“
„Už jsem si myslel, že Iveta bude poslední. Jenže...“
„Co jenže?“
Arnošt posmutněl. „Nechce mě. Všechno bylo marný.
Jako vždycky. Tedy, ostatní se mnou vydržely aspoň dva měsíce, s Ivetou to byla pěkná rychlovka.“
„Co se tentokrát v holčičím srdci událo?“ Zajímá Mária.
„Já ani nevím. Nějak jsme se k sobě nehodili. Pak nepřenesla přes srdce, že jsem dělal machra a nakonec toto –
prachy v čudu, hotel v čudu – teda napůl. A policajti na krku.“
„Jasně! Hele, nechtěla tě zase tak trochu pro prachy?“
„Ty, bacha, brácha!“ Zvolal Arnošt. „Iveta byla jiná.
Brala mě jak člověka jako takovýho, upřímně. Jen trochu
neunesla určitý životní změny.“
Mário zamručel. Příliš mu nevěří. Vytáhl roletu na francouzském okně, přičemž zvolal: „Slunce v duši, chlape! Ty se
v té depce utápíš, až se jednou utopíš. Víš, co? Pojď s náma
do boudy. Potlacháš se starejma kámošama a zahrajem ti
na rozveselení.“
„Já radši...“ hlesl Arnošt.
„Jaký radši?“ vykřikl Mário. „Za půl hodiny tě čekám
na chodbě.“
Po chvíli se Arnošt zvedl. Vzpomněl si, že zapomněl
vyčistit po bouřce bazén.
„Ty lajdáku!“ Na to Mário. „Nemáš už sice, s kým bys
vlezl do vody, ale já s Janou a mladým bychom se taky rádi
vykoupali.“
71
„Tak já to ještě dneska večer vezmu,“ řekl Arnošt
provinile.
„V pohodě. Hlavně tam sebou nešplouchni. Ale až pak.
Teď Pojď k nám. Pivo poteče proudem.“
„Zase chlastat,“ vzdychl Arnošt. „Na Richterově večírku fakt stačilo. Taky zítra ráno jedu na stavbu a musím bejt
fit.“
„Já vím,“ opáčil bratr. „Ale jedno si s náma dáš, že jo?“
Další ráno se Arnošt opět chystá do Fridrichova. Přímo
před svým domem ale potkal známý modrý Volkswagen.
Přidal do kroku. Teď nemá na setkání s LSA sebemenší náladu.
Otevřely se obě přední dveře. Lukáš a trenér Moravec
se za Arnoštem rozběhli. Trenér mu skočil do cesty. Ukázal
nasazeného boxera.
„Co byste řekl malé projížďce po Brně, pane architekte?“ Zeptal se jemně Lukáš.
Arnošt si uvědomil, že v tuto chvíli nemá cenu
devadesátikilovým svalovcům s bojovým výcvikem nijak
utíkat. Tak, jak mu Moravec jasným gestem naznačil, posadil
se na zadní sedadlo.
Mluví se opět o prodeji Arnoštovy poloviny budovy.
Lukáš významně pronesl: „Šli jsme trochu do sebe. Zvedáme
cenu na pět set tisíc. To je přece lepší než posledně.“
„Za tohle? Taky ne!“
„Už se rozmýšlíte docela dlouho!“ Zvýšil hlas Lukáš.
„Kdo tady posledně říkal, že může mít zájemců, kolik chce?“
„Stačí hvízdnout,“ jízlivě připomněl Moravec.
„Je zatím čas,“ řekl Arnošt. „Nepotřebuju se toho zbavovat hned. Nechápu, proč na tom tak spěcháte.“
„Formánek má s barabiznou svoje plány. Třeba v ní
taky chce udělat hotel, jako jste to chtěl vy. A na tak velký
projekt, jistě chápete, je nutný mít všechno potřebný
pohromadě. Žádný spoluvlastnictví. Nechce se s vámi hádat
o každou prkotinu. Raději nabídneme rozumnou cenu.“
72
Arnošt si odfrkl: „Půlka milionu – to je fakt rozumná
cena. Pro vás tedy určitě.“
„No dobrá, my si to ještě promyslíme. Dá se jít nahoru
– v řádu desetitisíců.“
„Vy nejste normální,“ dopálil se Arnošt. „Víte, kolik já
jsem dal do firmy – ze svýho? Pět milionů! Pořád to splácím.
Tak je snad pochopitelný, že když prodávám, chci svůj vklad
přinejmenším zpátky!“
„Jenže situace na trhu se změnila,“ řekl Lukáš.
Arnošt na to: „Vy tady ze mě děláte hlupáka! Jako
architekt se snad trochu orientuju na realitním trhu. Za půl milionu si nekoupím ani chatu.“
„Klid,“ ukazuje na Arnošta rukou trenér. „My vám dáme ještě čas. Chcete někam odvézt?“
Arnošt slušně poděkoval. Raději okamžitě vystoupí.
„Ale to nebude potřeba,“ zanotoval Moravec. „Odvezeme vás do práce, domů, do hospody, kam si budete přát.“
Lukáš dodal: „Chceme si s Vámi popovídat. Pro případ,
že byste si to ještě rozmyslel. Ale ne, že tu budete dělat
problémy! Pak pojedeme k nám a nepustíme Vás, dokud
nepodepíšete kupní smlouvu.“
Auto zastavilo na červenou, těsně u chodníku. Arnošt
zatáhl za kliku. Nejde to. Trenér se začal smát: „Dětská
pojistka! Pro neposlušný dětičky.“ Pak na Arnošta vytasil
kupní smlouvu a podává mu tužku. „Berte nebo nechte bejt!“
„Nechávám bejt,“ řekl Arnošt. Lukáš zastavil a přikázal
spolujezdci, aby Arnoštovi otevřel zvenčí.
Nechal jej jít se slovy: „Tak nashledanou. A připravte
se, že si Vás vytáhne policie skrz tu korupci. Tedy, nejenom
vytáhne.“
Lukáš přisvědčil: „O to se postaráme!“ Moravec se opět
posadil. Ještě, než zavřel dveře, pod autem se prohrábla kola.
Odjeli pryč.
73
Kapitola5
Andrea navštívila další ze svých dávných kamarádek –
mluvčí brněnské policie Denisu Kaprálovou. Rozběhla se ji
přátelsky obejmout jen, co ji spatřila ve dveřích policejního
ředitelství.
„Andréj, ty nejdeš jen tak na pokec,“
„Pochopitelně, že ne!“ Zapitvořila Andrea. Hned zamířila k tématu kterým jsou výsledky technické expertýzy z místa
vraždy Richtera.
„Jdeš právě včas,“ řekla zvesela mluvčí. „Udělala jsem
tiskovou zprávu.“ Podala Andree papír. „Akorát pro vás. To
nejzajímavější, na co experti přišli.“ Vzápětí dodala: „Ale
musíš to odvysílat ještě dnes večer.“
Andrea se podívala na nástěnné hodiny. Do večerní
relace zbývá necelá půlhodina. Přesto oznámila: „Jinak než
ještě dnes to neumím. Ale jen tak pro zajímavost – co na tom
tak hoří?“
„Vzhledem k tomu, že jsou tu jisté souvislosti s údajným podvodem s dotacemi, vložil se do případu útvar ekonomické kriminality.“
Andrea si jen povzdechla. „Oščádal.“ Myslí si, že bylo
otázkou času, kdy se zrovna tenhle vmísí. Přece jen, není to
obyčejný mord. Osobně – je jí téměř jasné, že z Oščádalova
zapojení do vyšetřování nevzejde nic dobrého. Proto dobře, že
se stavila u Kaprálové ještě teď.
„Ano, ten,“ na to policistka. „Je jen otázkou času, kdy
na případ vyhlásí embargo. Pokud by se to objevilo v médiích
potom...“
„Měla bys průšvih,“ doplnila Andrea.
74
Než se Andrea rozloučila, dostala od Kaprálové ještě
vypálené CD s policejními záběry. Policistka si navíc
vzpomněla: „Jo, někdy na začátku zpráv zavolám do televize.“
Po příjezdu z policejního ředitelství vběhla Andrea
přímo na zpravodajské oddělení. Jako prvního člověka tam
potkala kolegu Petra Ukrutného. Spustila na něj: „Máte volnou
střižnu?“
„Jsi normální?“ Vyhrkl reportér. „Čtvrt hodiny před vysíláním relace! Ani jedna.“
„Musíte to vzít přednostně! Je to ta vražda Richtera.
Zítra už o tom nejspíš policie nedovolí mluvit.“
„No jó, Andrejka se vrací od policie,“ zapitvořil kolega.
Poté byl přece jen úslužnější: „Dobrá, řeknu holkám na čtyřce,
že ta včerejší noční bouřka má čas. Tý jo, tady se někdo zblázní
– přepracovávat vysílací plán.“
„Péťo, prosím tě. Řekni vedoucímu, ať to dá do úvodního přehledu.“
„K vašim službám,“ pronesl Ukrutný. Zatvářil se, jako
že by nejradši do něčeho kopnul.
Andrea mu poděkovala mile, jak to nejvíc jde. Utíká
do střižny. Dobře ví, že co neodvysílá dnes, neodvysílá už
nikdy. Má necelých deset minut na sestříhání.
Policejní mluvčí Denisa Kaprálová si právě spustila
internetové vysílání TVÆ. Začíná večerní Teležurnál. Mezi
úvodními upoutávkami se objevilo také: „Policie stále bezvýsledně pátrá po těle lobbysty Richtera.“
Policistka zatnula pěsti a vykřikla: „Jo!“
Andrea zůstala ve střižně. Kamera je u ní. Odtud hlásí:
„Případ vraždy kontroverzního podnikatele Miroslava Richtera
se zamotává. Dnes se do něj vložil i útvar ekonomické kriminality. Pokud by byl totiž Richter naživu, hrozilo by mu stíhání
za daňové úniky. Policie proto považuje ekonomické souvislosti za klíčové pro objasnění vraždy.“
75
Nyní kamera ukázala studio. Moderátorka se ptá:
„Andreo, už dosavadní vyšetřování odhalilo zajímavé
skutečnosti. Víš, jaké?“
„Pochopitelně! Doposud vyšetřovatelé vycházeli z toho,
že Richter byl zastřelen ve svém voze. Laboratorní expertýza to
ale vyvrací. Na prostříleném sedadle se našla jen krev, jejíž
DNA se shoduje s Richterem. Zato jiné tělesné stopy, například
zbytky kůže chybí. Policisté stojí před obrovskou záhadou.
Nález pouze krevních stop po průstřelu těla je v této situaci
silně nepravděpodobný. Nyní se spojím s policejní mluvčí
Denisou Kaprálovou a zeptám se na možná řešení této záhady.“
Na obrazovce se objevil symbol telefonu a vedle něj
portrét policejní mluvčí. Ta oznámila: „Vysvětlení usilovně
hledáme. Než přijdeme s definitivní verzí, podrobnosti nebudeme sdělovat.“
Zdálo by se, že tento častý závěr policejních mluvčích
neradi reportéři slyší. Andrea však cítí, že jí Kaprálová přihrála
na smeč. Zeptala se: „Můžete nám, prosím sdělit, aspoň
vyšetřovací verze?“
„Ano. Může se jednat o dobře připravené vyřizování
účtů v podsvětí. Je tu také verze, že nejde o vraždu, ale maskované zmizení.“
Teď ses předvedla, Kaprálová. Já věděla, že mě nezradíš, v duchu vzkázala Andrea kamarádce. Zrovna naproti ní
zablikala kamera. Řekla: „Spekuluje se, že Richter v době
střelby na sedadle vůbec neseděl. Krev odebraná Richterovi
pak byla na místo dodána dodatečně. Vraždu mimo vozidlo
expertýza vylučuje. Žádné stopy venku se nenašly.“
Hned po odvysílání reportáže zažila Andrea pocit viny.
To jí tak vadí, že zpravodajství na konkureční televizi občas
fušuje do investigativní publicistiky? Teď udělala totéž, navíc
velice okatě. Ale co? Zrušila tajemství malou chvilku před tím,
než se vůbec tajemstvím stalo. Razí přesvědčení, že právě
na tajemství stojí a padá organizovaný zločin. Podvodníci a
korupčníci se rádi chytají čehokoliv, co mohou vědět jen
76
někteří. Jinak by svoje plány mohli rovnou vytrubovat
do televize.
Rozdrnčel se jí mobil.
Volá Kaprálová a nevypadá zrovna vesele: „Před chvilkou se mnou domluvil Oščádal. Teda domluvil. Seřval mě jak
malou! Dobře jsem prý věděla, že se vyhlásí embargo a sprostě
jsme využily toho, že to ještě neudělal.“
„Ale Oščádal přece o žádném zákazu zatím nemluvil.
Nebo snad ano?“
„Nemluvil. Čestný. Jen jsem to čekala, protože v těchto
případech nařizuje mlčenlivost vždycky. A hodně rychle.“
„Důležité je, že opravdu o ničem nemluvil.“
„Proto teď zuří!“
„Vždyť je to jeho problém,“ uvažuje Andrea.
Policistka se utěšuje: „Když tak, v pohodě. On mě
nevyhodí.“
„Každopádně jsme mu vypálily rybník,“ zakončila
Andrea a položila telefon.
Na stavbě strávil Arnošt jen jedinou noc. A to si už zase
musel sbalit věci do Brna. Nejprve se stavil na poštu, kde
dostal dopis se zlověstným modrým pruhem.
Hned na poště rozpáral obálku klíči. Co na tom, že
někoho stojícího ve frontě napadne číst mu přes rameno? Věcí
bylo podání vysvětlení k případu korupčního jednání v souvislosti s prodejem objektu č. p. 1157 ve Fridrichově. Dobře
myšlené varování se vyplnilo. Ale co? Klika, že si ho nevolají
kvůli vraždě. Přečetl si, že v 15:00 se má dostavit na policejní
služebnu. Zbytek textu pustil z hlavy.
Byl uveden do rozlehlé kanceláře, kde na něj čekali dva
policisté. Starší z nich, nadporučík Štefka, se tváří nekompromisně. S druhým, jak se Arnoštovi zdá, by mohla být trochu
rozumná řeč. Je to praporčík Barna, zřejmě čerstvý absolvent.
Přivítal Arnošta otázkou: „Znáte paní Zuzanu Balážovou?"
Arnošt sebevědomě: „To nepopírám. Přece z novin,
jako ředitelku fondu ministerstva vnitra.“
77
„Víc o ní nevíte?“ Ušklíbl se starší policista.
Arnošt doopravdy neví. Na to do něj nadporučík rýpl:
„Ale ale, neříkejte, že jste s ní nejednal.“
Barna doplnil: „O státních dotacích na přestavbu už
zmíněné budovy na hotel.“
Služebně starší jízlivě dodal: „Taková hloupost – nechat
si od státu platit za soukromý hotel.“
„No však právě,“ hlesl Arnošt.
„Nicméně, stalo se,“ zahřímal Štefka. Buď váš
společník Richter nebo vy, jste byli schopni za souhlasné
stanovisko i něco nabídnout.“
Arnošt neví, o čem policisté mluví. Štefka mrkl
na Barnu.
„Jenže my víme, o čem mluvíme. Paní Balážová na vás
podala trestní oznámení, víte?“ rozkřikl se mladý praporčík,
překvapivě hlasitě na svoje útlé vzezření.
U policie Arnošt zvlášť dlouho nepobyl. Přesto mu
celou cestu autem buší srdce. Před chvílí dotelefonoval Andree.
Ta na něj čeká na zahrádce televizní kavárny. Arnošt zahání
myšlenky, že jde brečet na rameno. Jde přece pouze sdělovat
fakta.
S úsměvem jej vybídla, aby se posadil. Tak, jako to
dělají doktorky, když přijmou dalšího pacienta.
„Nejenom bez prachů, ale ještě k tomu jednou nohou
v base,“ řekl na úvod.
„Já vím.“
Arnošt vypráví o tom, jak jej Moravec s Lukášem dost
důrazně vybízí k prodeji firmy. Nechtěl prodat, proto mu pohrozili rozpoutáním kauzy. „Nepřikládal jsem tomu ale velkej
význam. Co na mně můžou najít, když jsem nevinnej?“
„Teď vidíš,“ upozornila ho. „Že toto ani nijak řešit
nemuseli. Co vím od svých policejních zdrojů, Lukáš má dost
těsné kontakty na majora Oščádala, šéfa hospodářské
kriminálky. Takže se o to jednoduše postaral, jak říkal.“
78
Arnošt vyhrkl: „Ty jsi něco tušila? Hele... Tak proto jsi
po mně chtěla kontakt na Kordíka. Proč jsi mi nic neřekla?“
„Bylo to včera odpoledne. Potřebovala jsem si ověřit, že
toho 14. ledna, kdy mělo dojít k předání úplatku Balážové, jsi
tam nebyl.“
„A.“
„Kordík mi potvrdil, že tam nebyl Richter. V tu dobu si
totiž domlouvali, za kolik odkoupí hotel, až ho dostavíte.“
„No a?“ na to Arnošt. „Jenže já tam taky nebyl.“
„Ovšem Balážová zdůvodňuje svoje trestní oznámení
taky jednou logickou úvahou. Byl za ní někdo z vaší firmy.
Když to nebyl Richter, musel jsi to být ty.“
Arnošt je trochu dopálený: „Nikdo. Ani já, ani Richter
jsme s touhle ženskou vůbec nepřišli do styku! Snad to bude
někomu jasný dřív než mě zavřou. Jo, mimochodem. Když už
jsi mluvila s Kordíkem, proč doopravdy si odkoupení hotelu
rozmyslel?“
„Nevím teda, jestli doopravdy. Měl prý pocit, že se dějí
nekalé věci a nechtěl být s nimi spojován.“
„Jasně,“ odsekl Arnošt. „Lepší výmluvu asi nevymyslí.
Nakukala mu to zatracená Balážová.“
Andrea oponuje. „Ke svému rozhodnutí Kordík vůbec
Balážovou nepotřeboval. Dušoval se, že ho to napadlo samo
od sebe.“
Tomu Arnošt moc nevěří. „Stejně za to může jedna
ženská bláznivá.“
„Tak z té ženské bláznivé jsem dostala, že je pod vlivem Lukáše,“ upozornila Andrea.
Arnošt pomlčel. Tušil, odkud vítr vane. V nejmenším
nepochybuje, že ti, kdo se postarali o jeho policejní opletačky,
mají kontakt na ministerstvo. Po chvíli si povzdechl: „Je jen
otázkou času, kdy se ta moje věc objeví ve všech českých
novinách.“
Andrea bez přemýšlení opáčila: „Proto by ses ty měl
objevit v médiích dřív než tvůj stín.“
79
Arnošt zcela čekal, že Andrea svoji nabídku jen tak
nestáhne. Dost o tom přemýšlel. Pořád si nedokáže představit
svoje vystoupení v televizi. „Co já bych tam teď říkal? Když
budu celou dobu mlet, jak jsem čistej, budou to jen prázdný
slova.“
Andrea tuší, že vlastně ano. Těžko hledat převratný
fakt, když jediný zdroj informací je kompromitující nahrávka,
kompromitující právě Arnošta. Napadlo ji asi jediné možné
v této situaci. „Potřebujeme věci na pováženou. Nesrovnalosti!“ Přitom se na Arnošta podívala, jako by našla lék na jeho
těžkou nemoc.
Pro začátek může Arnošt potvrdit: „Tak třeba – já Balážovou fakt v životě neviděl. A Richter – ten se s ní po dobu
naší spolupráce taky nesetkal.“
„Čím to můžeš dokázat?“ mrkla na něj Andrea.
„Všechno jsme dělali spolu,“ opáčil Arnošt. „Bývalý
rekreační středisko jsme kupovali spolu. To nebyl ani projekt,
když jsme spolu založili firmu.“
„Kdy jste tu firmu zakládali?“
„Loni v listopadu.“
„Balážová se s tebou údajně sešla 14. ledna.“
„Ale to já tam vůbec nebyl!“ Vykřikl Arnošt.
„Že by si tě spletla s Richterem?“ napadá Andreu.
„Těžko,“ na to Arnošt. „Šli jsme se s Richterem ptát,
jestli nemůžeme dostat vůbec nějaké dotace – třeba na podporu
podnikání. Šli jsme hned prvního prosince. Ale ne za ní! Na informace má přece ministerstvo svoje lidi. Ven jsme šli taky
spolu a zavezl mě svým bavorákem do Brna. Celou dobu jsem,
sakra, šel vedle něho. Nikde se nestavoval.“
„Co potom? Slíbili vám nějaké dotace?“
„Chvílu to trvalo. Ale krátce po vánocích, myslím tak
devátýho nebo desátýho ledna, přišlo poštou, že nám nic
nedají. Okamžitě jsem žhavil drát Richterovi. Ten věděl to samý. Ujistil mě, že to nevadí. Prachy prý do dubna sežene.“
„A sehnal,“ dodala Andrea ironicky. „Že jo. Pár dní
po té nepříjemné zprávě šel zkusit štěstí k Balážové...“
80
„To ne. On tam nebyl. Vždyť byl u Kordíka.“
„Celej den?“ diví se Andrea.
Arnošt chvíli mlčí. Pak mu to došlo. Co věděl, kde
Richter celého 14. ledna létal? Také by s ním musel trávit 24
hodin denně, aby věděl o všech jeho schůzkách. Nějaká vzájemná dohoda přece nic nedokazuje. To, že Richterovi podrobně hlásil všechny svoje schůzky ještě neznamená, že se k němu
Richter choval stejně otevřeně.
„Takže jsme zase na začátku,“ zhodnotila Andrea.
„Něco tvrdíš, ale na beton potvrdit nemůžeš. Jisté jen je, že
v dubnu přistálo čtyřicet milionů na účtu tvé firmy a teď:
Odkud jsou?“
„Máme dvě možnosti,“ uvedl Arnošt. „Buď je Richter
někde vykšeftil, měl je z dřívějška anebo jsou fakt z dotací.“
„Spíš to druhé,“ konstatuje Andrea. „Když tě
popotahují kvůli dotacím, určitě byly vyplaceny – do tvé a
Richterovi firmy. Musí to být nějak ověřené, třeba od banky.
Jen jsi neměl tušení, že je to zrovna ze státního.“
„To jsem teda neměl. Richter potvrzoval, že jsou to
jeho prachy!“
„Dal ti nějakej papír?“
„Nedal.“
Ani tady to Andree nevyšlo – nachytat Richtera na lži
vyvedené černou na bílém. „Sakra!“
„Mám ti něco z dnešního povídání zopakovat na kameru?“ Vyhrkl Arnošt trochu sarkasticky.
Andrea změnila názor. „Ne! Ještě ti přišijou podílnictví
z nedbalosti. Nevěděl jsi? Tvůj problém.“
„Jenže Richter mě podvedl!“ Křičí Arnošt. Jako ostrý
advokát v soudní síni ze sebe vysypal: „Zatajením původu
peněz mě uvedl v omyl!“
„To chce další věci na pováženou,“ opáčila Andrea.
„Neztrácej naději. Určitě se objeví nějaký geniální fakt, který
převrátí celý případ naruby. Doufej. A hlavně hledej.“
„Jako, že mi pomůže jenom zázrak?“
81
„Ne. Usvědčit Richtera z dotačního podvodu a pak podvodu na tobě snad nebude tak složité,“ je Andrea přesvědčená.
V první řadě ale musí zjistit všechno, co pomohlo dostat
čtyřicet milionů z kapes daňových poplatníků Richterovi
do ruky.
Arnošt pozoruje přes dveře Máriova malého synka
Honzu. Mário pobídl bratra, ať nestojí na chodbě a posadí se
do obýváku. Vtom se o Arnoštovu nohu zastavilo autíčko
na setrvačník. Malý Honza křičí: „Havárka! Strejdo, havárka!“
Arnošt zvedl „nabourané“ auto ze země, otevřel
plastovou kapotu, přitom zanotoval: „Monty, monty, monty.
Auťák jako novej.“ Načež otec poslal Honzíka, ať si jde jezdit
do svého pokoje. Rád by mluvil s Arnoštem mezi čtyřma
očima.
„Dáte si kafe?“ zavolala na ně Máriova manželka Jana.
„Ne, díkec. I když, dvě pivečka by bodly,“ ozval se jí
Mário. Arnoštovi je vše jasné. S bratrem nikdy nepil nic než
pivo.
„Brácha, poraď mi,“ prosí Arnošt. „Furt nemám, co říct
policajtům. Už čtyřikrát si mě zavolali. Pokaždé chtějí to samý.
Přečtou mi trestní oznámení od Balážové, pustí k tomu skrytou
kameru. Prý hlavní důkaz, i když je tam vidět jenom něčí ruka.
Až se teda dokoukáme, ptají se mě na všechno možný, co
nemůžu vyvrátit. Čekají na jediný – až se přiznám.“
„Nikdy jsi nikoho neviděl, nic nevíš,“ radí Mário. To je
ale vše, co jako laik může říct.
Arnošt jej ocenil: „Fakt, dost originální.“
„Děláš docela chybu, že se svěřuješ zrovna mně,“ opáčil Mário. „Musíš si najít advokáta.“
„Volal jsem Willymu.“
„A?“
„Je plnej. Dělá sedm případů,“ referuje Arnošt. „Strašně
rád by mi pomohl, ale nemůže.“
„To se teda vybarvil, náš kamarád. Neměl se dekovat
do Prahy. Zkazilo ho to. Zkus někoho jinýho.“
82
„Zkusím.“
Mário zvolal: „Jen do toho! Toto totiž není žádný
normální vyšetřování. Nejspíš i zmanipulovaný... jak se to
řekne. Jo, máš určitě svědky. Určitě by jsi na tom ministerstvu
nebyl sám, pokud bys tam teda byl. Řekni těm svým fízlům, ať
si pěkně prověří všechny, kdo měli v ten den šichtu. Je to snad
jejich povinnost. A když se ukáže, že tě tam nikdo neviděl,
bude to už na pováženou.“
„Já jim tak budu rozkazovat. To mě pošlou akorát tak –
víš kam.“
„Jen to řekni!“ Směje se Mário. „No nic. Je to přece
jejich povinnost. Teď záleží, jestli ji dělají anebo nedělají.
Můžeš po nich chtít písemně – skrz stížnost, jestli dělají. Mně
se to povedlo. To před třemi lety jedna slečinka brečela, že
jsme jí nabourali auto koncertním náklaďákem – tou naší
vysloužilou armádní Tatrou, se kterou objíždíme v létě kempy.
Teda, benga nám dělali pěkný dusno. Až kytaristu Šimpanze,
nejchytřejšího z nás, napadlo napsat těm policajtům papír.
Dostal výpis z protokolu. Policajti si začali víc hledět toho, co
dělají.“
„Jak to dopadlo?“ Je Arnošt zvědavý.
„No, jak? Pro nás dobře. Chudák holka si to ťukla
někde na parkovišti.“
„Že mě to zatím nenapadlo, s tou stížností,“ klepl se
Arnošt do čela. „Veřejná kontrola, to platí na jejich zadky.
Mário, nejsi sice právník, ale nápady máš dobrý.“
„To víš,“ na to Mário. „Možná jsem vychlastaná a
vyhulákaná držka, ale blbej nejsu.“
Před odchodem se Arnošt podíval na obrázek visící
na zdi – Máriova chlouba, koncertní tatra zelená jako armáda,
se čtyřmi nápravami. Snad se letos v ní Arnošt sveze a
vyslechne si drsnou muziku linoucí se z korby – tedy pódia.
Letos je první léto, kdy ho nedrží v Brně pracovní vytížení.
Jen, aby ho nezavřeli dřív, než Mário s Těžkou vodou něco
podniknou.
83
Hrbolatá prašná cesta plná kamení, kolem níž roste
polehlá suchá tráva. Tak vypadá místo činu u Kohoutovic.
Od silnice jej dělí husté křoví, další dvě strany chrání les.
„Tady bych si klidně postavil dům,“ zasnil se kameraman Leoš. Přitom se dívá na otevřenou stranu ze svahu, která
poskytuje výhled na modrou oblohu a další louky.
„Nevadilo by ti, že je tu země nasáklá lidskou krví?“
Zeptala se jízlivě Andrea.
„Když jenom krví, tak v pohodě,“ vzpomněl si Leoš
na výsledek policejní expertýzy.
„Jedem!“ Zavelel Pařízek. Rekonstrukce začala. Leoš
zapnul kameru. Hned ji ale předal Andree, protože jde hrát
vraha. Andrea pouští za volant svého soukromého auta figuranta. Jmenuje se Marek, pracuje jako montér dekorací. Se svými svaly, bezmála dvěma metry výšky a rýsujícím se pupíkem
váží 105 kg. Aspoň postavou je Richterovi podobný. Svěřeným
autem přijel na místo předem vyznačené kameny. Leoš už naproti němu čeká s tyčí od reflektoru. Zamíří – a pálí. „Prásk!
Prásk!“
„Stop!“ Zakřičela Andrea. „Schválně, jak sem vrah
přijel?“
„Autem,“ domnívá se Pařízek.
Zcela správně, jak řekla. „Jinou možnost neměl. Pěšky
vrazi nechodí, autobusy tu v noci nejezdí a taxi je riskantní.
Policie by velmi rychle zjistila, který taxikář sem kdy jel. Ale
na jedno bacha. Našly se tu stopy jen od jednoho auta.“
„Od toho, co přijelo, ale už neodjelo,“ dodal Leoš.
„Pálí ti to, Leošku,“ pochválila ho Andrea. „Tak, prosím tě, služební káru přeparkuj k silnici před keře. A jdi
bokem, ať se tvoje stopy nemíchají s těmi skutečnými.“
„Rozkaz!“ Zvolal kameraman. Přejel na vyasfaltovaný
nájezd.
„Není ten auťák moc na očích?“ Pochybuje Leoš.
„Je, ale to vůbec nevadí,“ odpověděl mu Pařízek.
„Za prvé, Richter jel na domluvenou schůzku. Čekal, že tu
bude někdo stát s autem. Za druhé, takhle autem cloníš pohledy
84
na místo činu.“ Prohlédl si stále viditelné lidské stopy v suché
trávě a ještě vyprahlejší písčité půdě. Vedou přesně od levých
dveří myšleného Richterova auta ke kufru přistaveného
vozidla.
Leoš opět předvádí střelbu se svým břeskným „Prásk!
Prásk!“ Poté vzal z auta vraha igelit. Míří s ním k autu oběti.
Otevírá dveře řidiče.
Figurant klesnul hlavou skoro do klína. Jako by byl
opravdu mrtvý. Leoš ho popadl za ramena, zabral, a za chvíli
měl celé jeho tělo na igelitu.
Andrea ho pochválila: „Výborně, Leošku. Dokázal by
sis ho přehodit přes rameno?“
„To ne. Je moc těžkej.“
„Zkus to!“
Leoš se snaží, jak může. Andrea ho při tom povzbuzuje:
„Makej! Zaber!“ Přesto figurantovy nohy ze země neodlepí.
Leoš konstatuje: „Budu ho muset odtáhnout.“
Andrea zaměřila kameru na nohy „oběti.“ V drobivé
půdě pod nimi zůstává výrazná rýha. Jen, co Leoš s vypětím sil
naložil montéra do kufru služebního auta, Pařízek zvolal: „Toto
tady nebylo!“
„Ano. Vrahovi nezbylo nic jiného, než Richtera odtáhnout po zemi. K tomu ale nedošlo. Musela by po tom zůstat
výrazná rýha,“ řekla Andrea. „Pokud bereme, že – v uvozovkách – oběť odešla po svých, vysvětluje se to.“
„No dobrá,“ podotkl Pařízek. „Od vozu vraha k Richterovu vozu vedou jen jedny lidské stopy. Zpátky taky jen jedny.
Kudy potom Richter šel?“
Andrea se zadívala na místo, kde stojí její auto. Asi
metr od pravého boku je nasypaný hrubý štěrk. Mám to!
Poručila montérovi, aby se vrátil do auta a pokusil se vystoupit
pravými dveřmi. Na chvíli dostala strach, aby uvnitř neurval
ruční brzdu. Přece jen, s dlouhýma nohama se mu přelézá
těžko. Přesto ho Andrea pobízí: „Lez! To dáš!“
85
Po chvíli byl venku. Z auta udělal dlouhý krok přes
trávu. Kamení pod ním trochu chrastilo, přesto v něm nezanechal nejmenší stopy.
„Pozor! Kde se tam vzaly ty krevní stopy?“ Zeptal se
Pařízek.
Andrea přemýšlí: „Zřejmě, než začal vrah střílet,
Richter si přelezl na pravé sedadlo. Vrah hned poté vypálil dvě
rány proti sedadlu řidiče. Richter pak měl připravenou svou
krev, kterou naaranžoval kolem míst průstřelů. Samozřejmě,
jak hovoří expertýza, ne zcela přirozeně.“
„Ale vypadalo to jako přirozeně,“ poznamenal Pařízek.
„To není tak těžký,“ na to Andrea. „Znáte práskací kapsle, co jdou naplnit jakoukoliv tekutinou? Používají se
ve filmu. Na to přišla policie docela rychle. Naštěstí pro Richtera, může mu to být fuk. Už si zmizel a nikdo ho nehledá.“
Leoš zhodnotil: „Budou to pěkné záběry.“
Pařízek si postěžoval: „Jen tak trochu do trezoru – než
skončí policejní embargo.“
86
Viktor týden po odchodu z TVÆ sedí opět na zahrádce
televizní kavárny. Vypadá, jakoby tu sedával každý den. U stolu kolem něj se shlukla většina reportérů investigativního
oddělení. Před každým se leskne pivní půllitr.
Už si vyříkali, odkud se Viktor vrátil. Teď jako dřívě
probírají klepy na politiky a lobbisty, jichž je Viktor
nevyčerpatelná studnice. Aspoň si to o sobě myslí. Teď například vypráví o pražském primátorovi. „Víte, proč ustoupil
od své velké volební kampaně? Zatímco novináři ho chválí, jak
z našich daní ušetřil pět set milionů, on má svůj důvod. Bál se,
že praskne jeho poměr s přítelkyní majitele reklamní agentury,
kterou si magistrát najímá už čtyři roky...“
„Simona Belohorcová, jo – mimochodem aktuální
Česká Miss,“ přisvědčil jeden z jeho bývalých kolegů. „Pak ten
skandálek, který bys rozvířil...“
„Proč bych to dělal?“ Ušklíbl se Viktor. „Simča je
náhodou výborná spolupracovnice. Nechci ji ztratit.“
Před budovou TVÆ zaparkovala Andrea. Svižným
krokem okamžitě zamířila do kavárny. „Vychlazenej džus, ale
pořádně!“ poručila si na baru. Vedro ji dost zmohlo. Ohlédla se
a nevěřila, koho vidí.
„Viktore!“ Vyrušila bývalého kolegu z družného hovoru. Reportér se zvedl a chtěl by jít s Andreou takzvaně
do smrčků.
„O co půjde?“ Chtěla v první řadě vědět. Viktor ji
ujistil, že věc se objede bez postranních úmyslů. Toť vše, co
sdělil. Poté jej s nevelkou důvěrou následovala tam, kde se říká
„u smrčků“.
„Kde se tu najednou bereš? Snad k nám nechceš zpátky,“ diví se Andrea. Viktor odpověděl: „Jsem tu jenom
na skok. Pozdravit kámoše, juknout se, jak to tady žije.
Ostatně, pochybuju, že by mě Pařez znovu vzal.“
„Nevzal,“ vpálila mu Andrea do očí.
„S tím ani nepočítám. Hledám si nový místo. Ale to je
teď jedno. Kvůli jiné věci jsem si tě sem zatáh.“ Položil otázku:
87
„Ještě pořád vaše oddělení dělá na vraždě Richtera?“ Slovo
vražda zdůraznil. „No... Ještě pořád o něm mluvíme jako
o mrtvém.“
„Už nemusíte,“ pokračuje Vikor, jako by to byla samozřejmost. „Pokud se aspoň trochu domníváš, že nezemřel,
nýbrž zmizel, můžu ti to ověřit.“
„Prosím tě, jak?“
„Víš, Richter si nechal udělat novou identitu. Pochopitelně nelegálně, na falešný doklady. Pak odcestoval – pravděpodobně do Marseille. Důležité je, že napoprvé s falzifikáty
nebyl spokojen. Nechal si tedy dělat další. Jenže ty původní
nestačil zničit. Údajně jeho zhrzená milenka, která od něj
utíkala, je dřív schovala do suterénu vily.“
„Ty je máš,“ odhaduje Andrea.
„Zatím ne. Ale můžu pro ně zajít.“
„Cože? Chceš vážně vnikat do cizího baráku?“
„Do cizího až tak ne. Byl jsem tam tolikrát. Richter si
mě často zval k sobě. Však víš. Byl jsem jedinej novinář,
kterýmu věřil.“
„Dobrá, ale i tak je to cizí majetek. Lézt na soukromý
nesmí ani reportéři. Nesmíme k tomu ani nikoho nutit. Jestli
cokoliv praskne, lítám v tom. Kamarádsky ti radím, kašli
na to.“
Viktor se ohradil: „Žádný narušení, úplně v pohodě, jo?
Domluvil jsem se totiž s hochy, kteří to tam hlídají. Mám volnej přístup.“
„Vysvětli mi, jak!“
„No takto.“ Ve vychloubačném Viktorově hlase začíná
být znát podráždění. „Získal jsem si důvěru u chlapů z LSA.
Chtějí pomoct vyřešení případu. Proto mě tam pustí.“
„Tihle tak budou u svého chlebodárce hledat falešné
doklady.“
„Ty papíry existujou a já ti je dneska v deset přivezu.
Stačí, když na mě počkáš na místě údajné vraždy.“
„Já ti zase říkám,“ nedá se Andrea. „Mazej od toho.
Nechci mít nic na krku.“
88
„Pak se na ty věci podíváš,“ opáčil Viktor. „Sama si
rozhodneš, jestli mají nějakou hodnotu nebo se skrz ně snaží
LSA něco ušít. Ale dneska v noci tam zaručeně zajedu. Nejde
tady jenom o tebe. LSA mě tam posílají i z jinýho důvodu.“
Jakého? To v žádném případě nechce říct. Každopádně jeho
odhodlání už nic nezastaví.
Blázen? Ptá se Andrea sama sebe. Přiznala si, že dostat
takovou příležitost, chytila by ji za pačesy. Přesto se jí věc
nelíbí. Jestlipak Viktor nespolupracuje s LSA až moc?
Je čtvrt na deset večer. Andrea, i když nemusí, zůstává
v redakci.
Pařízek nakoukl do dveří. „Tak co?“
„Jedeme,“ rozhodla.
„Tak přece – a to jsi před chvílí říkala, že od něho nic
brát nebudeš.“
„Pro jistotu,“ prohodila. „Před chvíli jsem mu psala
zprávu. Nebudeme na něj čekat na palouku u Kohoutovic. Místo toho se schováme někde u Richterovy vily. Bude lepší, když
uvidíme, co se děje. Dosud neodpověděl. Třeba si vypnul
mobil.“
„Nebo mlčení znamená souhlas,“ dodal Pařízek. „Každopádně, pokud se nepostavíme tak blbě, že na nás bude z vily
vidět, neuděláme chybu. Když přece jenom pojede k palouku,
dohoníme ho.“ Vyšli zadním vchodem na parkoviště, kde
nechala Andrea svoje soukromé auto.
Po půl hodině jízdy mohla Andrea ukázat: „To je ona,
Richterova vila.“ Pařízek si ani nevšiml. Dům je totiž schovaný
za vysokou betonovou zdí. Našla odbočku, která slouží jako
příjezdová cesta na pozemek. Vede do pořádného kopce.
Rozhlédla se kolem. Je tu ticho a tma.
Na konci cesty za vjezdem do garáží našla vhodné
místo, takříkajíc za rohem. Okna obývacího pokoje, opěrná zeď
bazénu, vysoká betonová zeď vinného sklepa, na to vše je
z auta vidět. Okamžitě vypnula světla a zhasla motor. Schová
je noční tma.
89
V dáli utichlo vrčení motoru auta. Zaštěkal pes, následně se ozval křik, který měl hlídacího psa uklidnit. Andrea si
všimla temné postavy bezpečnostního pracovníka mířícího
k bráně. Nalepila se na ni další. To Viktor jde „do práce“.
Na cestu se mu rozsvěcují zahradní reflektory.
„Hlavně mu netelefonovat,“ upozorňuje Pařízek.
„Nehnou se od něj na krok a kdo ví, co mu dovolí. Radši ani
esemesky.“
V obývacím pokoji se rozsvítilo slabé světlo. Po chvíli
začala svítit také malá okna v patře.
Strážce Baloušek, chlap jako hora, se nehne od Viktora
na krok.
„To by bylo jedno. Ještě dodatek. Schoval ho
u vinárny,“ zadrmolil Viktor.
Baloušek kývl hlavou, že rozumí. Velice rád s ním sešel
z druhého patra až do suterénu. „Ten je nejdůležitější,“
přitakal.
Viktor počkal, až strážce svým klíčem odemkne
ocelové dveře suterénní místnosti. Viktor na povel vešel.
Baloušek zůstal stát ve dveřích a dívá se Viktorovi pod ruce.
Co teď? Říká si Viktor. Pohlédl na klíče, které se stále
houpou v zámku na vnější straně otevřených dveří. Baloušek,
jinak stojící na chodbě jako socha, se na chvíli otočil. Viktor
toho využil Praštil strážce těžkým kovovým křídlem, načež se
mrštným pohybem zmocnil klíčů. Zamčel zevnitř. Konečně má
klid na práci.
Vytáhl z kapsy plánek. Díkybohu je ve správné místnosti. Přečetl si instrukce dopsané propiskou. Podle nich
nejprve vysunul spodní zásuvku plechového boxu na nářadí.
Vyházel z něj veškeré haraburdí a na dně našel obálku. To už
je z chodby slyšet křik. Na něčem se domlouvají. Po chvíli se
začal ozývat šramot, jakoby chtěli vypáčit zámek. Naštěstí jim
to moc nejde.
Náhle tupá rána. Vyrazili dveře. „Co máš v té obálce?“
Zařval objevivší se trenér Moravec.
90
„N-nic,“ zakoktal Viktor a cpe zpátky dokumenty, které
si doposud prohlížel. Moravec mu obálku vytrhl z ruky. „Aha!
Falešná občanka, pas a řidičák! Tak proto se tu pán zamčel!"
„Deset po desáté – a furt nic,“ oznámila Andrea.
„Nemohl nám ujet?“ Napadá Pařízka. „Třeba je už dávno na palouku.“
„Zaručeně ne. Nespustila jsem silnici z očí. Ani noha,
ani světlo.“
Ještě minutu počkali. Pak Andrea vystoupila. Upřela
zrak na rozsvícené suterénní okno. Dobrému výhledu brání
stažená žaluzie.
Náhle tupá rána. Je jasně vidět, že se dovnitř nahrnuly
dvě postavy. Trhaně se pohybují.
Výstřel.
Co nejrychleji se schovala zpátky do auta. Svítící okno
ale nadále pozoruje. Dvě postavy se pomalu sklonily k zemi.
„Oni ho zabili!“
91
Pařízek zavelel: „Rychle pryč! Policii!“ Sáhl po mobilním telefonu.
Rozjela se. Hned ale dupla na brzdu. Dodávka
bezpečnostní agentury jim vjela přímo do cesty.
Zařadila zpátečku. Pomalu couvá před dodávkou.
Najednou vzniklo na krajnici volné místo, kterým jde vozidlo
bezpečnostní agentury objet. To se jí s obrovskou akcelerací
podařilo. Jenže dodávka je nadále sleduje.
92
Kapitola6
Bez světel a bez blinkru, tak vyjela Andrea s šéfredaktorem Pařízkem z příjezdové cestičky na ulici. Řidič služební
dodávky LSA ale není slepý. Zase taková tma venku není.
Rychle je dohnal a už je ani ne metr za nimi.
„Co asi chcou?“ vykoktal Pařízek.
„Zlikvidovat nás – jako Viktora!“ Opáčila Andrea. Přišlápla plyn až k podlaze. Zrychlení zamáčklo oba do sedadel.
Získala aspoň chvilkový náskok.
„Volejte policajty!“ vykřikla. Pařízek se okamžitě
chopil mobilu. Andrea s autem drží tempo. Přemýšlí, co
provést. Přece jim nebude ujíždět stočtyřicítkou až k budově
TVÆ na druhém konci Brna. Stačilo by vydržet do centra –
na nějaké lidnaté místo.
Musela silně brzdit před prudkou zatáčkou, kde se navíc
potkala s obřím kamionem v protějším směru. Vtom je dodávka opět dohnala. Následovala proslulá klopená zatáčka, která je
součástí starého závodního okruhu. Dnes po ní vede obyčejná
silnice. Důležité ovšem je, že zatáčka se jako trychtýř svažuje
do prudkého srázu, čehož by pronásledovatelé mohli využít.
„Najíždí na nás!“ vykřikl Pařízek.
Pořádně zrychlit. Andrea chápe, že má jedinou šanci,
pokud se nechce skutálet do hlubokého údolí. Auto vystřelilo –
do protisměru a dodávce přímo před čumák. Nakrátko je zpoalila. Slyší pískot jejich brzd.
„Přehrada! Musíme k přehradě,“ zvolala. Najeli na čtyřroudou silnici známou jako „Hitlerova dálnice“. Začala se
stavět v době nacistického protektorátu jako první úsek
jednoho z dálničních tahů budoucí Třetí říše. Důležité však je,
že vede přímo do Bystrce a posléze k Brněnské přehradě, kde
se koná hudební festival. Zmizet v davu, podle Andrey nejjed93
nodušší způsob, jak setřást pronásledovatele. Zvláště, když
jejich úmysly mohou být naprosto jakékoliv. Dále probíhala
jízda poklidněji, i když stále rychle jako o život – doslova.
Malé třídveřové Audi, jinak považované za stylové dámské
vozítko, klame podobou. Proti jeho sportovně laděnému motoru nemá dodávka šanci.
Konečně odbočka k přístavišti na přehradě. Už z dálky
doléhá dunění hudby a ulice vedoucí mezi samými stánky
s občerstvením je plná lidí.
Andrea se nepřestává dívat do zpětného zrcátka. LSA je
opět dohnala. Ani davy lidí ji nezastaví. „Schválně! Co teď
provedou?“
„Třeba nás jen sledují,“ uvažuje Pařízek.
„Šéfe. Prosím vás. Jsou nenápadní jak pěst na oko.“
Dav houstne. Přesně tak, jak přibývá stánků s občerstvením kolem cesty. Parkoviště je pochopitelně plné.
„No nic,“ prohodila Andrea. Zastavila auto na kraji
silnice. Dodávka se pořád rychlostí kroku prodírá za nimi.
Pobídla šéfredaktora: „Valíme!“ Zabouchla dveře auta a
rozběhla se. Dívá se za sebe. Pařízek má co dělat, aby jí stačil.
Co dodávka LSA? Sláva. Asi pochopila, že tady jakákoliv jejich snaha je předem marná. Otáčí se.
Andrea s Pařízkem narazili na neprostupný dav, propletenec front na pivo. Bylo jednoduché v něm zmizet. Sunou
se krok po kroku. Doslova tělo na tělo s ostatními návštěvníky
PřehradaFestu, události léta v Brně. Neurčité dunění kytar a
bicích čím dál více zní jako melodie. Také vidí neustále více
z vodní hladiny, v níž se odráží reflektory. Pódium je totiž
na vodě, kousek od břehu postavené na pontonech.
Taková krása zřejmě udělala dojem i na Pařízka. Rád
tvrdí, že z přelidněných letních festivalů se mu zvedá žaludek.
Tady asi změnil názor, ačkoliv intimní zóna kolem jeho těla
přestala existovat. Stal se součástí davu upírajícího zrak na hudebníky na pódiu. Není už slyšet vlastního slova. Andrea mu
zaťukala na rameno a ukázala na osvětlený stan a vedle něj
stojící přenosový vůz.
94
Pařízek tiše svolil k další cestě plné dotyků cizích těl.
Když se jen přiblížili ohrazenému území kolem stanu, na reportéry začali mávat kolegové z kulturní redakce TVÆ.
Andrea na ně také zamávala: „Kamarádi!“
„Kde, se tu berete?“
„Ani se neptejte,“ řekla reportérka smutně. Pařízek
dodal, že by to bylo zbytečně dlouhé vyprávění.
Zanedlouho zazvonil Andree mobil. Volá zprávař Petr
Ukrutný, který točí reportáž u Richterovy vily. Ihned odešla
do přenosového vozu. Je v něm aspoň trochu ticho pro telefonování. Ukrutný ani pořádně nevysvětlil, co se děje. Hned
předal Andree policistu pohybujícího se na místě činu.
„Jste prý svědkyně vraždy Viktora Doseděla,“ začal
policista hned poté, co se představil.
„Ano. To jsem.“
„Kde se právě nacházíte?“
„Na PřehradaFestu. V reportérském stanu u hlavního
pódia.“
Policista se trochu podivil: „Vy jste teď jela
na festival?“
„No, ano. Musím se skrývat. Pronásledovala mě bezpečnostní agentura...“
„Děkuji,“ utnul ji policista. „Zcela chápeme. Posíláme
za vámi nejbližší hlídku. Vydržte.“
Trvalo přes půl hodiny, než si policisté zavolali Andreu
do kanceláře. Předtím se pozdravila na chodbě s několika bývalými kolegy.
Zavalitý, vousatý policista hodnosti nadporučíka
zavelel: „Tak nám tedy povězte, co jste onu osudnou chvíli
viděla.“
„Byla jsem v autě. Měla jsem výhled na Richterovu
vilu...“
„Počkejte,“ přerušil ji druhý policista, vysoký jako
bidlo. „Vaše auto stálo nebo jelo?“
95
Chtěla se zeptat, zda je to důležité. Raději však bez
vytáček uvedla, že stálo. Přešla k oné osudné chvíli, kdy
uslyšela tupou ránu. V okně, ve kterém se doposud svítilo, se
objevily dvě postavy.
„Oba dva vešli z boku, snad dveřmi. Mleli sebou, jako
by se prali nebo lomcovali dveřmi. Byli dost špatně vidět,
protože v okně byly stažené žaluzie. Ale dalo se rozeznat, že
jeden z nich natahuje ruku. Pak výstřel.“
„Co potom? Padla jedna z těch postav k zemi?“ To
Andrea neví. V tu chvíli už v okně nikdo nebyl. Také právě
startovala auto. Starší policista si to pečlivě zapsal do počítače.
Poté mohla Andrea konečně vyprávět, jak proti ní vystartovala
z vjezdu dodávka bezpečnostní agentury a pronásledovala ji až
na letní festival na přehradě.
Nadporučík konstatuje: „I kdyby jste si všimla její
registrační značky, moc to nepomůže. Právě proto, že vám nic
– naštěstí – neudělali a nemáme je, za co stíhat. Mimochodem,
jak rychle jste před ní ujížděla? Nebojte se. My nejsme dopravní policie.“
„Chvílemi i sto čtyřicet.“
Mladší policista si hvízdnul. „Klobouk dolů. Nejspíš
jste sobě i šéfovi zachránila krk.“ Asi věděl, o čem mluví. LSA
má zřejmě i mezi policisty pověst násilníků schopných všeho.
Andrea zdůraznila: „Muži z LSA byli jediní, kdo kromě
Viktora byl v tu chvíli ve vile.“
Nadporučík krátce zamručel. „Prosím vás. Můžete mi
říct, co jste v tu chvíli u Richterovy vily dělala – s panem
šéfredaktorem?“
Chvíli se rozmýšlela, zda přiznat Viktorův i svůj
přestupek proti novinářské etice. Přece jen se odhodlala povyprávět, co Viktor ve vile hledal a co jí slíbil přinést.
Mladý policista se trochu podivil: „Vy jste mu to
všechno věřila?
„Ano.“
Na další se policisté zatím neptali. Jen nadporučík zahleděný do počítače jen tak prohodil: „Jo, Richter. Už dokonce
96
kvůli němu umírají lidi.“ Slíbil Andree, že všechny sdělené
okolnosti pečlivě prošetří. Ovšem není přesvědčen o valném
úspěchu. „Řeknu vám to takto. Samozřejmě si nepředstavujeme, že nám tady rovnou nakreslíte tvář vraha, ale vaše
svědectví je dost mlhavé.“ Pak se rozloučil.
Co by ještě chtěli? Mají barák plný vrahů, pomyslela si
Andrea. Vyšla ze zcela obyčejných plných dveří zcela obyčejné kanceláře. Není na nich žádné čalounění. Proto za nimi
zaslechla rozhovor dvou policistů.
„Snad konečně uzavřeme vraždu Richtera. Nikdo ho
nezabil.“
„Pochybuju. Oščádalova tunelparta se drží – a nepustí!“
„Radši se soustředíme na tenhle mord. Snad se sem
Oščádal taky nevmísí.“
Je deset hodin dopoledne. Andrea má za sebou
bezesnou noc. Aspoň jedna věc jí přinesla klid na duši. Má
totiž úplnou jistotu, že nemusí čekat na paní Balážovou. Před
několika minutami zrušila po telefonu schůzku domluvenou
právě na tento okamžik. Jen, co Andrea pustila z hlavy už třetí
omluvu Balážové, zesmutněla. Jak jen mohla zapomenout, že
Viktor chybí.
Za ani ne čtrnáct dní, co pracoval v televizi, ho nemohla
poznat moc podrobně. Vzpomíná si, že jí nebyl právě sympatický. Vždy říkal A, ale už ne B, žádné starosti s ově-řováním.
Jen se tvářil, jak vše bude úžasné a zcela bez pro-blémů. Rád
ukazoval ramena, nejen ta svoje skutečná, vypra-covaná
z posilovny, ale hlavně v přeneseném slova smyslu. To mu teď
nejspíš zlomilo vaz.
Je jí pořád podezřelé, co ve vile pohledával. Ví jistě, že
nedělal nic v zájmu LSA. To by ho nezabili. Jeho smrt ji velmi
mrzí. Teď by si ho, oproti předchozím smíšeným pocitům,
dokázala představit jako dobrého kamaráda. Proč to musel
odnést zrovna on?
Smutnění narušilo hlasité cvaknutí dveří. Do redakce
vešel Pařízek. Zeptal se, kde jsou ostatní.
97
„Jako vždycky, na výjezdech,“ řekla. Přitom nervózně
honí po stole poznámkový blok.
„Je to moje vina! Neměl jsem ho nechat odejít.“
„Vy jste ho nenechal, odešel sám.“
„Měl jsem udělat všechno proto, aby neodešel,“ na to
Pařízek. „Jinak by se totiž nesvezl s tou vyděračskou agenturou
a nedostal by se do žádného nebezpečí.“
Andrea po chvíli mlčení vykřikla: „A co já? Zastřelili
mi ho před očima a nemohla jsem nic! Vůbec nic! Zato jsem
skočila do auta a ujížděla jak blázen.“
„Zachránila jsi mi život – nám oběma. LSA by klidně
šla i přes další mrtvoly. Naštěstí je tu naděje, že se vražda
rychle vyšetří. Něco jsme natočili na kameru. Snad to bude
policii k něčemu. Navíc, když ve vile opravdu nebyl nikdo
kromě něj a těch zpropadených sekuriťáků.“ Podíval se
na hodinky, načež pokynul Andree: „Pojď.“
Zavedl ji do své kanceláře. Tam také čekají tři reportéři
z oddělení, kteří zrovna nejsou v terénu. Vyšel na balkon a
vzhlédl k nebi. Z vyššího patra se spustil černý prapor. Pařízek
tiše pronesl: „Čest tvojí památce.“ Následovala minuta ticha.
Krátce poté, co se reportéři vrátili ke svým stolům,
zazvonil Pařízkovi telefon.
„Chasseuse des lobbyistes,“ představila se francouzsky
žena na druhém konci spojení. Její hlas zní mladě a
sebevědomě. Více o sobě neřekla. Opravdu jen, že je „lovkyně
lobbistů“.
O podobných lidech párkrát Pařízek slyšel. Vydávají se
incognito do mondénních letovisek jako je Toskánsko nebo
Francouzská riviéra. Soustředí se na politika nebo člověka mu
blízkého, který je v určité, nejlépe postkomunistické zemi,
právě „v kurzu“. Lobbistovy fotky, nejlépe s místními politiky,
nabízí médiím v jeho domovině. Zajímavý způsob nevelkého
přivýdělku? Ne, vždy bulvární fotografové na volné noze nebo
dokonce agenti s vyšším zájmem, jak Pařízek za svou praxi
poznal.
98
„J’ai vu Miroslav Richter aux vacances á Marseille,“
uvedla neznámá žena. Pařízkovi je divné, že české jméno vyslovila poměrně správně, ačkoliv je cizinka. Málokdo na světě
říká R tak dobře jako Češi. Viděla prý Richtera v jednom
z jachtových přístavů pro smetánku s dalšími třemi muži, které
nezná. Co se týče fotografií, pořídí je v nejbližší době. Jak je
bude mít, okamžitě zavolá. Ovšem teď už musí končit.
„No jo, pět mega dluh je pět mega dluh,“ prohodil
Mário, když mu Arnošt oznámil, že se jde zeptat na Formánka.
Toho, který je nejspíš několik let v Kanadě. Máriovi stále není
jasné: „Jak ho, prosím tě, chceš hledat?“
„Náhodou,“ na to Arnošt. „Dozvěděl jsem se od notáře,
že má pořád trvalý bydliště v Ořechově u Brna. Zatím se jedu
jenom tak optat sousedů, co o něm ví.“
Mário poradil: „Víš co? Stav se taky v obecní hospodě.“
„Hospoda jako nevyčerpatelná studnice informací?“
„Přesně tak. Tři roky zpátky jsme tam hráli. A lidi, ti
měli plný huby Formánka. Neukázal se tam. To víš,
do hospody na pivo nechodil. Na to byl moc prachatej. Zato
chtěl lidem za barákama postavit golfový hřiště. Proto se o něm
mluvilo. Jo, hledat jeho barák je zbytečná práce. Co by zrovna
– Formánek – dělal v takové díře jako je Ořechov? Určitě
bydlel v Brně.“
„Nepříjemný obsílky mu chodily do Ořechova,“ doplnil
Arnošt. „Hele, brácha. Jaktože ty si o něm tolik pamatuješ?“
Mário vypráví: „Náš koncert byl spojenej s opravdickou
dědinskou tancovačkou – dechovka, lidovky a tak. Byla tam
spousta dědečků a babiček. Nebavili se skoro o ničem jiným.
Asi si dovedeš představit, jak Formánkovi nadávali. To víš,
pinkat míčky přímo za jejich zahrádkama a narušovat jejich
venkovskou idylku. Sakra, nějak mně to golfový hřiště utkvělo
v paměti. Nic moc víc si totiž nepamatuju. Přesně jako vždycky v našich začátcích. Po koncertě jsme se zlili, co se do nás
vejde – i nevejde.“
99
„To je mi zcela jasný!“ okomentoval ironicky Arnošt
bratrova uplynulá divoká léta. Teď už doopravdy půjde. Vzal si
navigaci a naskočil do auta. Jako cíl nastavil Ořechov. Míjí
obecní hospodu. Před tlachy u piva dá přednost ověřeným
informacím z radnice.
Arnošta mile přijal starosta, dávno v důchodovém věku.
Potvrdil, že jistý Formámek tu má doposud hlášené trvalé bydliště. Ovšem nepamatuje si, že by na vesnici někdy bydlel.
Tedy ani neví, kdy odcestoval do Kanady.
„Co golfové hřiště?“ zeptal se Arnošt.
Starosta vytáhl z vitríny šanon. Vyjmul z něj pár papírů
týkajících se Formánkova pět let starého podnikatelského záměru. Byly posílány par avion – z Kanady. Starosta dodal, že
preferuje jednání mezi čtyřma očima před korespondencí přes
půl zeměkoule. Také proto jeho záměry nepodpořil. Rovněž se
s vesničany v hospodě domluvil na tom, že Ořechov je klidné
místo k životu, žádný golfový ráj pro zbohatlíky z celé střední
Evropy. „Docela nás Formánek dostal. Znal jsem ho jako
malýho kluka. Takovej normální, většinou hodnej. Rodiče
s ním za socialismu zdrhli za kopečky. Takový megalomanský
nápady mohl pochytit snad jedině v Kanadě. Ovšem, v domě,
na který se ptáte, nebydlel. Tam si přihlásil trvalej pobyt teprve
před pěti lety.“
Andrea se rozhlíží po vestibulu brněnského hotelu Continental. Sedí tu už necelou hodinu. Jsou čtyři hodiny odpoledne a Balážová nepřišla ani na druhou domluvenou schůzku.
„Mohu vám pomoci?“ vyrušil ji recepční, když šla
nakouknout do salonku za rohem.
Řekla, že potřebuje mluvit s paní Balážovou. Dle domluvy na ni měla počkat právě v salonku.
„Paní Balážová? Ano, říkala mi o nějaké schůzce. Ale
před chvílí si nechala přivolat taxi.“
Andrea poděkovala, vyběhla ven z hotelu. Má smůlu.
Nebo štěstí? Vidí ředitelku ministerského fondu právě
100
nastupovat do taxíku. Žene se za ní a v běhu ji nahlas oslovila.
Právě ve chvíli, kdy si sedala na zadní sedadla.
Ředitelka se ani neomluvila. Jen odsekla: „Nemám
na vás čas!“
„Počkejte!“
Balážová už je pevně usazená v autě. Taxikář za ní
přibouchl dveře – Andree přímo před nosem.
Teď by mě něco vážně zajímalo, pomyslela si Andrea.
Spěchá do svého auta. Rozhodla se taxíka následovat.
Ne, nikoho přece nesleduje. Aspoň si to říká. Skrývat se
nemusí, provoz je poměrně hustý. Navíc taxikáři nemají
ve zvyku se příliš zajímat, kdo jede za nimi. Cesta nebyla ani
dlouhá. Taxík zastavuje na Lidické před divadlem.
Do divadla, teď v létě? Diví se v duchu Andrea. Jede
dál, přičemž koutkem oka sleduje Balážovou, která přechází
silnici a míří – k budově LSA. Reportérka zastavila u obrubníku, nechala zapnuté všechny čtyři blinkry a rovněž přebíhá
silnici.
Paní Balážová se rozkřikla: „Můžete mi vysvětlit, proč
mě pořád honíte?“
„Chtěla bych vám položit jen pár otázeček. Nebojte se,
bude to jen na minutku.“
„Nemám vám už co říct! Nashledanou!“ Paní Balážová
zacinkala klíči vytaženými z kabelky, následně si jimi otevřela
sídlo LSA.
„Věnujte mi, prosím, moment,“ snaží se ji Andrea
zastavit ve dveřích. Marně. Slyšela už jen strašnou ránu, když
ředitelka přibouchla těžké ocelové dveře. Co se jen za nimi
bude odehrávat? Jedno Andreu nanejvýš zajímá. Ostří hoši, že
mají Balážovou v hrsti? docela jí věří, když jí dokonce dali
klíče.
101
„Tak zdar, brácha a spol,“ houkl Arnošt do prvního
patra, když se chystal na odchod.
Ticho.
„Zdar, povídám!“
Mário ze schodů houkl: „Nemluvím s tebou. Od doby,
co chodíš na diskotéky.“ Obrátil se na manželku. „Prej trance,
nebo tak nějak. Slyšíš to, Jani?“
„Árný, to bych do tebe neřekla,“ dodala paní Cíglerová.
Známé doupě, pomyslel si Arnošt, když přišel před
budovu, na níž září velký neonový nápis: „Signum music
club“. Kromě něj totiž nad okny svítí několik červených
displejů heren. Sídlí tu také několik pochybných firem, o kterých mu kdysi vyprávěl Willy. Třípatrový dům trochu připomíná rekreační středisko ve Fridrichově, jen v menší podobě.
Stejně jako ono znatelně vznikl za socialismu. Nové době ho
přibližuje růžově natřená omítka. Arnošt v duchu ocenil dobrý
vkus Andrey, který projevila při výběru svého oblíbeného
podniku. Právě vyšla před vchod.
Arnošt by ji snad ani nepoznal. „Páni! Ty jsi kočka!“
102
Usedlý reportérský kostýmek nechala doma. Místo toho
si vzala na sebe snad nejpřitažlivější tričko, které má. Arnošt se
mimoděk zasekl při pohledu do jejího výstřihu.
„Dívej se na cestu!“ upozornila ho. „Pozor, schod!“
Samosebou zapackal. Na to se mu zasmála.
Klub se otřásá rytmickým duněním. „Pojď,“ pobízí
Andrea.
Arnošt na schodech schválně zdržuje. „Já na to uc uc uc
moc nejsu. Však víš.“
„Ale na večer ve společnosti krásných žen už jo,“ na to
Andrea. Zavedla ho k baru. „Mě znáš. Toto je Simonka. Ale je
zadaná.“ Muž po jejím boku ji demonstrativně políbil. „Leoš,
můj dvorní kameraman.“
„Ty jsi taky z televize?“ zeptal se Arnošt Simony.
„Ne, z fakulty architektury,“ odpověděla a poťouchle se
usmála Měli přece aspoň jednou tu čest. „Náhodou si na tebe
vzpomínám. Nejlepší kámoška chodila k tobě do práce. Iveta
Holásková, znáte?“
Arnoštovi se potvrdilo, co si myslí celý život. „Brno je
malý.“ Cítí se nesvůj tváří v tvář známé své bývalé přítelkyně.
Ostatně, proč se vůbec od Andrey nechal pozvat? Až tak moc
mu vadila všednost života ruku v ruce se samotou. Přiznal si,
že se mu Andrea svým způsobem líbí. Kvůli ní šel.
Na tanečním parketu z něj veškerý ostych spadl. Dívky,
kameraman i všichni ostatní se kolem něj rozestoupili, aby měl
prostor pro machrovské taneční kreace. Za úžasu ostatních mu
Andrea padla kolem krku. Dýdžej na chvíli zvedl zrak
od rotující vinylové desky a vykřikl: „Andréééééj! Do toho!
Do toho!“ Zřejmě je v klubu stará známá.
Leoš spojil ruce – palce na ukazováčky. Mezi prsty tak
utvořil obdélník, symbolický širokoúhlý hledáček. Přes něj
pozoruje tančící dvojici.
„Mě si nenatočíš?“ popíchla ho přítelkyně Simona.
Na „kameru“ mu předvedla legrační škleb. Leoš s ní bez prodlení vtrhnul na parket.
103
Symbolické natáčení Leošovi Andrea oplatila. Mizí
z parketu, protože si chce s Arnoštem na chvíli sednout.
Zůstala chvíli stát opřená o stůl. Poté opět udělala z prstů
hledáček.
Arnošt ji napjatě pozoruje. „Copak?“
„Něco mě napadá. Jednou jsi říkal, že ta skrytá kamera
s Balážovou má divnou perspektivu.“
„Co? Aha. No, má,“ probral se Arnošt.
„Balážová mi říkala, že tu kameru si tam dala sama, aby
vyrobila důkaz. Schovala ji do zámku od skříně.“
„Tedy asi metr dvacet vysoko,“ dodal Arnošt. „Jenže
na stůl je vidět z aspoň třímetrové výšky.“
„Kamera musela být někde u stropu, že?“
„Přesně tak,“ kývl Arnošt. Andrea opět spojila prsty,
v úrovni své hlavy. Vybídla jej, aby se postavil na špičky a
podíval se skrz. „Jako z obyčejné bezpečnostní kamery. Ještě
kousek vejš a vidím to přesně jak tam.“
„Já to tušila, že měla záběr z průmyslové kamery, a ona
tvrdila... Pěkně nám lže.“
„Proč by to dělala?“
„Hele. Bezpečnostní kamera obvykle zabírá celou místnost. Tedy ten pan neznámý, co mu byla vidět jenom ruka, by
byl na záběru celej. To Balážová nechtěla, tak záběr nechala
oříznout. Pak musela věrohodně vysvětlit, jak k té nahrávce
přišla. Proto vymyslela historku s očkem ve skříni.“
„Takže klíčovej důkaz proti mně je falešnej jak
pětikačka? Pokud jo...“
„Jseš volnej!“ Vykřikla Andrea. Načež Arnošta objala,
spíše popadla. Její, na ženu nezvykle pevná náruč je Arnoštovi
příjemná. Přesto se smíchem křičí: „Pusť mě!“
Leoš, který je s přítelkyní už chvíli pozoruje, se nesměle zeptal: „Co řešíte?“
„Nějaký historky z natáčení,“ prohodila Andrea.
104
„No prosím, už to lítá,“ brblá si Pařízek pod vousy.
Opět má v kanceláři pozvanou Andreu. Prozradil, o co se hraje:
„Stížnost od paní inženýrky Zuzany Balážové. Generálnímu
řediteli přišlo to stejné.“
Andrea si od něj dokument vzala. Celkem tři stránky
textu. I po letmém přečtení poznala: „Na mě – osobně! Nepřiměřený postup, nátlak a zaujatost...“
„S tou zaujatostí má trochu pravdu,“ tiše připomněl
Pařízek.
„Jen nemá šanci mi ji dokázat,“ oznámila Andrea. Čte
dál: „Pořídila si nahrávku všech rozhovorů se mnou a chystá se
je předložit policii.“ Hromadu textu s opakujícími se slovy
„nátlak“ a „zaujatost“ přeskočila. Čte z konce: „Důrazně upozorňuji, že pokud zmíněná reportérka nebo kterýkoliv jiný
zaměstnanec TVÆ uveřejní jakoukoliv slabě podloženou,
nepravdivou informaci, zvláště o mých kontaktech na firmu
LSA s. r. o., jsem připravena podat žalobu na ochranu
osobnosti.“
105
Pařízek to shrnul ironickým komentářem: „Tvůj zdroj,
jak vidno, s tebou nechce mít nic společného.“
Andrea jen prohodila: „Stane se.“
Upozornil: „Co s tím hodláš dělat? Tvoje reportáž jde
dnes večer do vysílání.“
„Nic, odvysíláme ji.“
„Opravdu? Balážová to snad myslí vážně, ne?“
Andrea nemíní ustoupit ani o píď. „Nic rušit nechci.
Není tam nic, na co by výslovně neukazovala tato stížnost.
Leda další pravda, kterou ji můžu nanejvýš naštvat.“
„Co zmíněný vliv LSA?“ Zdůraznil Pařízek.
„Dobrá otázka,“ na to Andrea. „Hned to spravím. Už
ne, že je pod vlivem LSA, ale jejich bývalého šéfa Lukáše.
Podstatný rozdíl. Jeho vliv jsem si ověřila u dvou lidí
z ministerstva. A – ještě něco přidám.“
Pařízek je napjatý, ale netváří se, že by jí kdovíjak věřil.
„Balážová totiž žádnou skrytou kameru nepoužila,
nýbrž využila průmyslové kamery přímo u sebe v kanceláři.
Opravdu tam je. Taky ověřeno.“
„Co z toho plyne?“
„Hlavní důkaz na Cíglera padá. Balážová totiž záběr
ořízla. Proč? Aby utajila, kdo to s ní sehrál. Chtěla jen vytvořit
zdání, že se ji někdo pokusil podmazat. Tedy jasné falzum
s jasným záměrem: Vytvořit zdání, že ji někdo chtěl uplatit.“
„Pěkná drzost,“ shrnul Pařízek plán reportáže. „Drzost
k naší práci patří. Jenže tady nám Balážová položí nůž na krk.
Zažaluje nás, pokud dřív nevysvětlíme, proč to chtěla sehrát a
s kým. Možná bych počkal, až budeš mít všechny
podrobnosti.“
„Nemáme čas. Panu Cíglerovi bylo sděleno neoprávněné obvinění. Na hlavní důkaz musíme zaútočit co nejdřív.“
„Tak jo, pustíme to,“ seznal Pařízek. „Ale přijdu se
podívat do střižny a osobně rozhodnu, co tam bude.“
Andrea vřele poděkovala. V tu chvíli by nejraději šéfa
políbila na obě tváře. Ví, že se na jeho podporu může
spolehnout. Rozběhla se do střižny.
106
V rozletu ji zbrzdilo zapípání služebního mobilu. Má se
okamžitě dostavit na zpravodajský dispečink. Cestou přemýšlí,
co opravdu vede Balážovou k hrátkám s bezpečnostní kamerou. Buď je fakt podmazaná... Někdo to na ni vytáhl, a teď,
po tolika měsících, si hraje na svědomitou a čestnou. Anebo...
Někdo jí to dává za úkol. Proč? Záměrná dezinformace s cílem
uklidit Arnošta do chládku.
Dispečer podal Andree sluchátko: „Máš na drátě jakousi francouzku. Prý lovkyně lobbistů.“ Nemusel Andree nic
vysvětlovat, všechno ví od Pařízka.
„Can you please speak english?“ zeptala se neznámé
na telefonu. S angličtinou si je jistější v kramflecích. Dostalo se
jí záporné odpovědi. Proto musela oprášit svoji francouzštinu
ještě ze studentských let.
Žena na druhém konci oznámila, že viděla Richtera.
„Vous avez des photos de lui?“ Andreu zajímají fotky.
Neznámá je prý slíbila.
Má je, jak potvrdila.
Andrea dává instrukce: „Zašlete je na mail –
kratochvilova ... at ... té vé sipka ... point ... cé zet.“
Ve sluchátku něco zachrastilo.
„Allo! Vous etes lá?“ chce Andrea vědět, zda je volající
ještě přítomna.
„Je suis ici,“ ozvalo se ze sluchátka, jenže dost
vystrašeně.
Zopakovala mailovou adresu Andrey – pro jistotu, že si
ji správně poznamenala. Jenže hned za zavináčem vykřikla
zděšením. Dále byl slyšet jen obsazovací tón.
Dispečer se zeptal: „Mám zkusit zavolat zpátky?“
„V žádným případě!“ vyhrkla Andrea. „Co když se jí
něco stane?“
Arnošt se opět octl na důvěrně známé služebně útvaru
ekonomické kriminality. Rovněž důvěrně známá policajtská
dvojice Štefka – Barna, zlý – hodný, jej vzápětí vede do temné
107
výslechové místnosti. Zrcadlo ve stěně je zaručeně okno,
za nímž stojí třeba sám major Oščádal, nebo jiné „zvíře“
ze známé „tunelparty“.
Starý nadporučík Štefka se tváří mnohem přísněji než
kdykoliv jindy. To už je co říct. Arnošt jasně cítí, jak jej probodává pohledy. Dnes se hraje o všechno. Ví, že vrcholem
dnešního dopoledne bude verdikt prokurátora – svoboda nebo
vazba. Ten ale nepřijde jen tak hned.
Nadporučík nemusel ani hnout prstem. A už se z reproduktorů začala linout výpověď prvního svědka – Lubomíra
Hrbaty, jednoho z úředníků ministerstva. Měl vidět Arnošta
vcházet s obálkou do kanceláře Balážové.
„Ano, stál jsem asi metr od něj. Chvíli jsem se zastavil,
protože jsem toho muže vůbec neznal. Pak vykoukla ze dveří
kanceláře paní Balážová a slyším, jak volá: Pane architekte, vy
jdete kvůli té žádosti o dotace?“
„Co na to říkáte?“ Prohodil policista.
„No, co bych? Tenhle chlap mě nemohl vidět z jednoho
prostého důvodu...“
„Já vím. Vy jste tam nebyl,“ na to Štefka ironicky. „Copak na to paní Balážová?“ Luskl prsty, načež se tvář paní ředitelky objevila na LCD monitoru v rohu místnosti u stropu.
Balážová řekla jediné: „Ano.“ Jako na svatbě.
Štefka hlesl: „To bychom měli jeden důkaz, že. Teď
ještě druhej.“
V reproduktorech to opět luplo, načež se ozval hlas
dalšího svědka. Na obrazovce se objevilo jeho jméno – Tomáš
Kubec, člen komise pro schvalování dotací. Uvedl, že Arnošt
jej měl náhodně potkat na chodbě ministerstva a ptát se na kancelář paní Balážové.
Arnošt nečekal, až mu policisté milostivě dovolí něco
říct. „I kdybych přece jen do ministerstva vlezl a ptal se prvního chlapa, kterýho potkám, na cestu, tak i tak to nic nedokazuje!“ Vzápětí si uvědomil, že asi nahrál policistovi na smeč.
Výslech, kde vyslýchaný není na nic tázán, není normální.
108
Uniformovaný dědek naproti němu, jako vystřižený ze socialistických detektivek, má asi jediný úkol – dorazit ho.
„Takže... Vy připouštíte, že jste v budově ministerstva
v inkriminovanou dobu skutečně byl!“
„Nepřipouštím! Řekl jsem to jako pouhý příklad.“
Arnoštovi došlo, že ho policista dostal. Nejspíš se v duchu baví
nad mou blbostí – pouhý příklad.
Konečně promluvil i celou dobu mlčící Barna, mladší
z policistů. „Teď to nejdůležitější, pane Cígler. Asi chápete, že
nejrozumější východisko pro vás je konečně se přiznat. Vždyť
nahrávka není jedinej důkaz. Pamatujte. Je toho na vás dost.“
Arnošt dočista zapomněl, co si cestou v hlavě sesumíroval. Dostal pocit, že je to naprosto zbytečné. Přesto se
odhodlal ze sebe vykoktat: „Klíčový důkaz... Nahrávka je zfalšovaná. Oříznutá bezpečnostní kamera.“
Barna mu skočil do řeči: „Však já mám čas.“
„Na co?“ nechápe Arnošt.
„Přece, abyste se přiznal!“ Vykřikl Štefka. „Nehrajte si
tady na detektiva. Víme nejlépe, co je adekvátní důkaz. Jsme
za to placení.“
„Takže co?“ vyhrkl Barna.
„Nepřiznám se. Nemám, k čemu!“
„Třeba příště budete mluvit jinak,“ pronesl starý nadporučík. Přikázal Arnoštovi, aby nastavil ruce. Pak to šlo ráz
na ráz – zatýkací formule a cvaknutí pout.
Barna přinesl papír. Obratem ho ukázal Arnoštovi.
Dodal: „Přišel z prokuratury.“ Arnošt si přečetl černé na bílém,
co ho v nejbližší chvíli čeká – vězeňský autobus se zafóliovanými okny.
Trochu denního světla spatřil Arnošt až na chodbě
vazební věznice. Zaklaplo za ním několik mříží.
„Hlavu ke zdi!“ poručil dozorce. Na další povel vešel
Arnošt do cely. Ani čtyři metry čtvereční, místo postele dřevěná lavice, zamřížované okénko až u stropu. I tak vypadá
presumpce neviny.
109
V myšlenkách se přesunul na diskotéku, kde je
s Andreou. Neustále mu v uších zní vtíravý taneční song a její
skoro vítězné volání: „Jseš volnej!“ Představil si její pevné
objetí, jak na sobě cítí její ňadra, jak se mu konečky jejich prstů
zabořují do kůže.
„Jseš volnej!“ Kdyby to tak byla pravda.
110
Kapitola7
Michaela Lacová je ještě rozespalá z nočního letu.
Vystupuje z taxíku před brněnským hotelem Continental.
V duchu proklíná, že se musí vláčet s dvěmi těžkými taškami a
batohem k tomu. S úlevou složila zavazadla u sedačky v hotelové hale.
Vidí se tu jako včera. Coby studentka si ve zdejší
restauraci přivydělávala jako servírka. Až tu jednou poznala
Richtera. Bylo to naposledy, kdy šla do práce. Dále nemusela,
láska přinesla i peníze. Obojí už je pryč.
Všimla si jí recepční: „Budete si přát pokoj?“
„Zatím ne, děkuji. Nejdřív bych chtěla navštívit paní
Zuzanu Balážovou. Můžu jí zavolat?“
Paní Balážová si ani nebrala Michaelu k telefonu. Okamžitě jede výtahem dolů. Když vystoupila, žene se Michaelu
obejmout. „Čáu, ségra! Jsem tak ráda, že tě zase vidím! Páni,
ty jsi z toho Marseille nádherně opálená.“ Také pochválila její
upnuté fialové šaty. Sedly si v klidném salonku.
Paní Balážová se radostně zeptala: „Co tě přivádí
do republiky?“
Michaela notně posmutněla. „Richter si mě našel. Už
asi dva měsíce bydlí v Marseille.“
„Potkal tě?“
„Chtěl, abych se k němu vrátila. Když jsem odmítla,
začal mi vyhrožovat. Prý mám u něj spoustu nedodělané práce.
Důrazně mi doporučil, abych ho poslechla... Mimochodem,
tady v Česku jste si mysleli, že je po smrti. Nebo ne?“
„Ano, a stále si to myslíme,“ hlesla Balážová. „Míšo.
Ty ses raději rozhodla zmizet, než se mu zase dostat
pod ruku?“
111
„Pochopitelně. Nechci dále lítat v jeho levárnách. Co
tady? Neděje se něco? Nehledají mě?“
Paní Balážové ztuhla tvář. Chvilku jí trvalo než
odpověděla: „Nehledají. Nemají důvod. Jinak by o tobě
věděli.“
„Ani nevíš, jak jsem si oddechla, Zuzi.“
Paní Balážová ji přeslechla. O ní totiž policie ví. Nejen
policie.
Mladší sestra se ještě zeptala: „Jinak, není stále nějakej
poprask kolem dotací za hotel?“
„Snad ne,“ opáčila Balážová. Svoji nejistotu vzápětí ne
zcela přesvědčeně vyvrátila: „Vždyť víš, že jsem ti vždycky
psala o nejnovějším dění. Ale Média do toho šťourají. Konkrétně televize Šipka. Zajdi si tam, nejlépe za šéfem investigativní redakce. Chtěj od něho na rovinu, co s tím míní dělat.
Co nejdřív, než se vynoří kolem tebe nějaký nepříjemný
dohady. O další média se nestarej, protože na té věci nedělají.
Kdyby jo, určitě bych o tom věděla.“
Michaelu zajímá, proč se případu věnuje jen jediná
televize v republice.
Starší sestra pokrčila rameny: „Asi okurková sezóna.
Jedinou TVÆ napadlo při nedostatku námětů vyhrabat zrovna
tohle.“
„No co,“ shrnula Michaela. „Hlavně, že se o to nezajímají policajti. Počkej chvíli, jdu si zamluvit pokoj, jen na pár
dní...“ Nedořekla. Uviděla, jak paní Balážová při slově policajti
začala nervózně mrkat. „Policie je fakt v klidu?“
„V klidu. Nic na tebe nemají,“ pravila Balážová. Vytahuje z peněženky několik tisícikorun a pokládá je na stolek.“
„Díky moc, ale peníze mám. Co nejdřív si najdu
podnájem. A co ty, Zuzi? Proč jsi tady v Brně – v Kontíku?“
„Ále, služební cesta. Právě mě vyslalo ministerstvo.“
„S čím tě poslali?“
Balážová mávla rukou. „Nějaký jednání s investorem.
Jako vždycky.“
112
Zdroj slíbil, že počká na Andreu v restauraci U Zlaté
studny. Tím zdrojem je Lubomír Hrbata, muž, který údajně
viděl Arnošta na ministerstvu a pomohl ho dostat do vazby.
Do poslední chvíle si Andrea myslela, že zůstane v podniku
sama. Jaký má důvod mluvit právě s ní? Jen kvůli páru vět
za ní jel až do Brna? To je teď jedno. Pan Hrbata sedí za stolem
se sklenicí vína a čeká.
„Proč jste vypovídal proti panu Cíglerovi?“ zeptala se
na úvod.
„Nebylo to z mé hlavy,“ začal. „Klidně vám prozradím,
že pana Cíglera jsem v životě neviděl.“
„Nuže, pokračujte,“ usmála se Andrea.
Pan Hrbata si loknul vína.
Vyzvala jej: „Kdo chtěl, abyste potvrdil, co jste
potvrdil?“
„Co, že jsem potvrdil?“ předstírá Hrbata zaskočení.
Andrea mu osvěžila paměť. „Přece přítomnost pana
Arnošta Cíglera v budově ministerstva v určený den a určenou
hodinu.“
113
„Aha.“ Dal se do tichého vyprávění: „Víte, měl jsem
dědečka. Nepřežil válku. A co je nejhorší, nemusel ani na frontu, ani do koncentráku. Zastřelili ho v kasárnách o ulici dál
od jeho domu. Jednoho dne si pro něj prostě přijelo gestapo.
Na udání - ladil zahraniční rozhlas. Nikdo netušil, kdo ho mohl
udat. Od té doby se u nás říká: I zdi mají uši.“
„To je mi líto,“ na to Andrea. Mrknutím ho pobídla, aby
přešel k jádru věci.
„Dodnes se musí mít člověk na pozoru. Bohužel, tady
se necítím dost bezpečně, abych vám cokoliv říkal. Je tu moc
lidí.“
„Dobrá,“ rozumí Andrea. „Můžeme přejet do jiného
podniku v Brně.“
„Jaký máte konkrétně na mysli?“ zeptal se.
„V jakékoliv hospodě to vyjde úplně na stejno.“
„Můžeme jít k nám do televize. Na důvěrné rozhovory
jsme vybaveni.“
„Ani z toho nemám dobrý pocit,“ hlesl. „Úplně nejlepší
by bylo, když bychom se sešli třeba ve vašem autě.“ Zadíval se
na sklenici minerálky, kterou Andrea třímá v rukou. „Jste tu
autem, že?“
Andrea nastartovala. Hned poté zopakovala otázku:
„Kdo chtěl, abyste vypovídal proti Cíglerovi?“
Hrbata něco zamumlal, naprosto nesrozumitelně.
Andree došlo, jak se na ni vykolejeně dívá. Řekla:
„Nechám vás chvíli přemýšlet.“
Po chvíli se svědek zeptal: „Pokoušíte se ještě kontaktovat Balážovou?“
„Ano, pracuju na tom.“
„Asi se vám nedaří. No, nic si z toho nedělejte. Její
nadřízení si už nepřáli, aby dále cokoliv sdělovala do médií.“
„Proč si to nepřáli?“ vyhrkla Andrea malinko podrážděně. Nemá ráda zdroje, které kladou otázky místo ní. Navíc,
chování tohoto muže jí připadá nanejvýš podivné. Buď se
opravdu něčeho bojí nebo to aspoň předstírá – aby z ní vytáhl
114
informace. Na chvíli ji napadlo, že Hrbata ví něco víc než ona.
Třeba, že někdo sleduje její auto nebo jsou odposlouchávaní.
Několikrát se podívala do zpětného zrcátka. Klídek, všechno
normální.
Hrbata odpovídá na otázku, proč Balážová neměla mluvit do médií. „Proč? Zatím pouhé dohady. Do toho, co se
odehrává mezi ní a ministrovým náměstkem, prostě nevidím.
Jediný, co vím, že jí někdo vyhrožoval. Ale nemůžu vám potvrdit, že to byl právě on.“
Rozhodla se vyzkoušet, zda zdroj ví, o kom mluví.
„Kdo on?“
„Ministrův náměstek,“ hlesl.
„Miroslav Lukáš?“
„Ano.“
„Proč jí vyhrožoval?“ Andrea vypálila otázku zlomek
sekundy před tím, než dořekl: „Ano.“ Čekala, že ji opraví. Neví
přece, že Balážové vyhrožoval Lukáš. Neopravil ji. Tímto
malým trikem si ověřila domněnku o osobě výhrůžce.
Rovnou odpověděl: „Kvůli dotacím na hotel ve Fridrichově. Chtěla je zarazit, ze své vlastní vůle. Jenže byla
přitlačena ke zdi.“
„Kým? Agenturou LSA?“
„Proč zrovna těmihle sekuriťáky?“ Podivil se Hrbata.
„Lukáš je přece pořád fakticky vede. Výhrůžky, ty umí.
Navíc – zjistila jsem si, že s nimi má Balážová docela čilé
styky. Něco asi po ní chtějí.“
„No vidíte. To jsou věci.“ Po chvilce mlčení zvýšil hlas:
„Já ani nevím, kam míříte. LSA nemá s Lukášem nic společného. Co má s nimi Balážová, to fakt jde mimo mě!“
„Co chce LSA, případně Lukáš po Balážové. Dostat
Cíglera do vězení?“
„Nejspíš jo. Nějakej takovej zájem je. Ale nahrávka nebyla její nápad. Navlíkli to na ni a řekli jí, co má říkat.“
Andrea se ani neptala, kdo jsou ti, co „řekli“. Je si téměř
jistá. Hrbata považuje LSA a Lukáše za tytéž pojmy. Hned
navázala: „Vám také řekli, co máte říkat?“
115
„Ano,“ hlesl.
„Jinak by vám hrozilo co? Jste asi ve stejné situaci, jako
Balážová.“
„Nic. Vyhazov,“ konstatuje Hrbata. „Ale už se stalo.
Jsem právě ve výpovědní lhůtě – z organizačních důvodů.
Proto můžu s vámi takhle mluvit. Už nikomu nevadím.“
Nasadila utěšující tón: „Však si brzy najdete nové místo
– Při vaší dosavadní kariéře.“
Zakončil: „Víte, na ministerstvu máme každej svoje
tajemství. Kdyby se prozradilo... Prosím vás tedy o diskrétnost.
Nejsem to já, kdo teď s vámi sedí v autě.“
„Spolehněte se,“ usmála se. Nic víc vědět nepotřebuje.
Právě stojí na křižovatce. Upřeně se dívá doleva, kam je přes
zaparkovaná auta špatně vidět. Proto si ani nevšimla, že se
Hrbata sklonil pod palubní desku.
Jako, že nic. Žádné silné procitnutí. Ani déja vu při
pohledu na vězeňská vrata zvenčí. Arnošt bere zcela
samozřejmě, že byl před chvílí propuštěn na svobodu. Na celu
si nestačil zvyknout. Nedokáže si ani vybavit, jakou barvu
mělo erární mýdlo ve sprchách. Jen, že voda byla pořádně
studená. „Vězeňství šetří,“ upozornil ho dozorce krátce
po nástupu. Počítá, kolik dní tu strávil. Pouhé dva. „Ty nemáš
radost, chlape?“ řekl si. Vlastně ano. Je nadšením celý
bez sebe, že u obyčejné zastávky zastavil obyčejný autobus,
kterým se ještě k tomu dá přijet domů.
Arnošt odemyká dveře svého domu. Zajisté to zní
mnohem příjemněji než klíč v zámku pancéřových dveří cely.
V bytě je naprostý klid. Jen z vrchu se ozývají vláčné tóny
elektrické kytary. Arnošt stoupá po schodech za nimi.
Nesměle nakoukl do obývacího pokoje. Máriovi ztuhly
prsty na kytaře a trochu nepřítomně se na bratra zadíval. Je tu
také bubeník Petr Vodička, dávný, leč dlouho neviděný
Arnoštův kamarád.
„Nazdár! Jsi to ty?“ vykřikl bubeník.
116
Mário se zarazil. Načež se probral: „Brácha! Tebe už
pustili?“
„Však vidíte, jsem venku,“ prohodil Arnošt.
„Nedostatek důkazů. Ve středu mě nejspíš zprostí obžaloby.
No, co tak koukáte?“
„Docela rychlovka,“ na to Mário.
„Jediný štěstí!“ Zvolal Arnošt přísně. „Ještě, aby to
všechno byla pravda! Ne? Mimochodem, Peťane, kde ty se tu
bereš?“
„Co by? Mário má dneska volno, tak tu vymýšlíme
novej song. Jmenuje se Opojení svobodou.“
Arnošt poznamenal: „Jaký opojení? Svobodou? Z vašich názvů by jeden lezl po zdi.“
„Ty to nezažíváš?“ vykřikl Mário. Arnošt seznal, že
vlastně ano.
Na Arnošta se obrátil bubeník Petr: „Mohl bys nám
poradit. Zažíváš totiž asi stejný opojení ze svobody jako já loni,
když mě taky pustili z basy.“
„No jo,“ vzpomíná Arnošt. „Jenže ty jsi tam byl
půldruhýho roku. Já jen dva dny.“
„Neřeš!“ na to Petr. „Taky sis zkusil. Navíc oba dva
jsme seděli nevinní.“
„O tom snad nikdo nepochybuje,“ připomněl Arnošt.
„Docela zvláštní – justiční omyl, měl by se stát nanejvejš jednou za... kdoví kolik let. Jenže jsme tu na jednom fleku dva,
kteří ho zažili.“
Mário se zděsil: „Od teďka jste prokletá parta. Ještě
chvílu budu s vámi hrát a zabásnou mě taky. Jen nevím, za co.“
„No nic, chlapi,“ ukončil debatu Petr. „Měli bychom
zajet pro nějaký maso na gril a pro dobrý pití. Arnošte, Těžká
voda pořádá malej koncert s pohoštením na tvoji počest. V šest
večer to vypukne u nás ve zkušebně.“
„Jo,“ dodal Mário. „Zavolej kolegyňkám z aťasu, ať
máme i fanynky.“
Arnošt se už těší na kamarádky architektky. Jen jedné
se ostýchá zatelefonovat. Ivetě. Neví, co by jí říkal. Má pocit,
117
že právě ona už od něj nechce slyšet vůbec nic. Určitě nebude
celá žhavá na to, že jej právě pustili na svobodu.
Mário vyšel s Arnoštem na chodbu a kopnutím za sebou
zavřel dveře. „Co budeš dělat?“
„Co bych? Teď si můžu pískat. LSA se hrubě nepovedlo dostat mě do tepláků, proto na ně podám trestní
oznámení.“
„Dobrý,“ odsekl Mário. „Proč jsi to neudělal dřív? Jen
tak si od nich necháš vzít prachy...“
„No... Protože...“
„Protože jsi trubka! Čekáš, až zahřmí. Ti grázli ti
mimochodem furt hlídají staveniště.“
„Skončím to s nima, hned zítra,“ slíbil Arnošt.
Mário ho ocenil aspoň za nějaké slovo chlapa. Hned
na to ale Arnošta napadlo raději počkat. Očistil svoje jméno.
Proto pocítil, že si může tak trochu vyskakovat. LSA mu může
být vděčná, že jí nepovedený podraz ještě na chvíli odpustí.
Další letní dopoledne se opět vydařilo. Proto většina
investigativního oddělení šla pracovat na terasu. „Kluci.
Laptop na klíně není moc zdravej,“ rýpla si Andrea do svých
kolegů.
„Já to říkám furt,“ zasmál se reportér Radek Skopalík.
„Pěkná holka na klíně je pro mužský zdraví mnohokrát
přínosnější než notebook na místě tom samém.“
Andrea na svém těle chytá kolegovy pohledy. Dle jejího
pocitu maximálně vyzývavé. S kamennou tváří hochy poučila:
„Teplo z větráku likviduje spermie, víte?“
Další kolega, Jiří Nový, na to flegmaticky: „Vzhledem
k tomu, jaký je zase dneska vedro, to nějaký noťas moc nezhorší. Že?“
„A co ty?“ obrátil se Radek opět na Andreu. Ta rovněž
pracuje s počítačem na klíně.
„Já jsem ženská. Mně to nemá, na co vadit.“
„Ženská, fakt?“ pozastavil se Radek.
118
„A jako, proč ne?“ nechápala. Přitom se poťouchle
usmála.
„Aspoň, nám klukům připadáš jako strašný dříč, dereš
se neustále dopředu. Pořád by ses o něco rvala. Zkrátka, uplatňuješ v práci především chlapský vlastnosti.“
„V práci možná, ale jinak je to snad – jinak. Nedáváte
mi příležitost se projevit,“ vysypala ze sebe.
„Jak to myslíš?“
„No jo, chlapci. Pořád mě zvete jen na pivo, na šipky,
do kotle na hokej...“
Veselá debata končí. Nad hloučkem stanul šéfredaktor
Pařízek. Přišel s otázkou: „Andreo, co Cígler? Nepustili ho už,
čirou náhodou?“
Je trochu zaskočená. „Ano, je volný.“
„Tak co tady sedíš jak pecka?“ Spustil Pařízek. Zavedl
ji opodál ke stolku vedle východu z technické galerie.
„Povídej.“
„Jak se dalo čekat, usvědčující důkaz proti Arnoštovi,
tedy, ehm... architektu Cíglerovi, je neplatný.“
„Takže má vyhráno,“ poznamenal Pařízek. „Vlastně –
ještě ne tak docela. Musí vymoct peníze, co mu sebrala LSA –
na fiktivní fakturu. Převod proběhl týden před Richterovou
údajnou smrtí.“
„Sežeň ji,“ zavelel Pařízek.
To samozřejmě není tak jednoduché. Přesto Andrea
s úsměvem opáčila: „Pracuje se na tom.“
„Zajímavej případ.“ Pařízek si nervózně promnul
vousy. „Richter kdesi. Pinknul prachy z firmy jakési spřízněné
bandě ranařů. Ti by pak měli jasný motiv Richtera zabít, aby
nic nekecl. Před tím ho museli pěkně zmáčknout... Jen tak
uvažuju.“
Andrea upozornila: „Aby nic nekecl? To by museli oddělat i Cíglera. Navíc, skoro jistě víme, že vražda se nekonala.
Spíš počítám, že Richter ty prachy chce.“
119
„Praní špinavých peněz?“ došlo Pařízkovi. „Ale upřímně, proč by je pral? Proč, když zmizel, nezmizel jednoduše i
s penězi?“
„Zřejmě chtěl mít jistotu. Firemní účet byl u české
banky. Jak dobře víme, česká banka není švýcarská banka.
Ráda zazpívá policii, na jaký účet prachy odešly, případně kde
je kdo vybral. Proto je Richter musí shrábnout trochu složitější
cestou.“
Ještě jedno není Pařízkovi moc jasné. „Zmizet a dát lup
k vyprání jakési bezpečnostní agentuře. Proč se mu na to LSA
nevykašle? Navíc, když dostala peníze naprosto legálně
na fakturu?“
„Třeba vykašle. Uvidíme,“ pokrčila Andrea rameny.
„Pokud ne, asi někoho poslouchají na slovo. Třeba Richtera, co
je pro ně nebezpečný na libovolnou vzdálenost.“
„Richter na ně určitě něco má. Vždyť přece – Lukáš a
Moravec se účastnili jeho dřívějších kšeftů,“ upozornil Pařízek.
„Údajné krácení daně. Nic se neprokázalo. Třeba stačí, aby dal
zprávu do Česka a Lukáš s Moravcem jsou za mřížemi.
Samozřejmě, Richter v tom s nimi jede taky. Teď se jim ale
z té své tramtárie vysměje.“ Po chvíli přemýšlení zavelel:
„Bojový úkol!“
Andrea okamžitě dokončila za něj: „Zjistit, co spolu
kdy měli Lukáš, Richter, Moravec. Najít všechny okolnosti,
které udělaly z Lukáše náměstka ministra pro místní rozvoj.
Vytáhnout toho co nejvíc na jejich staré kšefty, na agenturu
LSA a všechny její zaměstnance.“ Pařízek ji poplácal po ramenech a pohledem naznačil, ať se do toho okamžitě dá. „Kluci ti
pomůžou.“
120
Arnošt se po pár dnech vrátil ze staveniště do Brna.
Navzdory bratrově radě zahájil vyčkávací taktiku. Jednoduše
řečeno – LSA zatím nevyhodil. Trestní oznámení má zatím
uložené v počítači. Čeká na vhodnou chvíli, až ho vytiskne a
bude jím Moravcovi výhrůžně mávat před očima.
Nastoupil do výtahu v budově TVÆ. Usmívá se. Má
důvod. Jde si domluvit termín interview v pořadu In Flagranti.
Řekne významné části národa do očí, že je slušný člověk. Má
pocit, jako by to byl on, kdo převezl konstruktéry svého
obvinění. Ale koho ve skutečnosti? LSA? Opravdu? Není to
všechno složitějsí – nebo úplně naopak? Všechna fakta mu
unikají. Osobně, jsou mu vcelku jedno. Lhostejnost ale není
vůbec na místě. Zmizelých čtyřicet milionů - to už stojí za to
vědět, kdo na něj nalíčil past. Sám se podivil, kolik se toho dá
probrat v hlavě cestou výtahem z přízemí do druhého poschodí.
Investigativní redakce. Teď už se Arnošt soustředí jen
na to, aby našel dveře s jmenovkou PhDr. Jiřího Pařízka. Snad
si jméno pamatuje. Chodba je docela dlouhá. V půli ji dělí
prosklené dveře.
121
Náhle Arnošta upoutala ženská postava za matným
sklem ve dveřích. Pozoruje, jak se neustále zpřesňují její rysy.
Srovnal svůj krok s jejím. Všiml si, že jsou každým krokem
stejně daleko od dveří uprostřed.
Pohlédl neznámé do obličeje. Matně vnímá stínohru,
jakou na jejím obličeji vykouzlily dlouhé kaštanové vlasy. Teď
ji pozná jasně. Zatáhl za kliku. Marně. Ona jej přetáhla. Dveře
se otevírají na její stranu. Přitom se zeširoka usmála.
„Jste jako můj obraz za zrcadlem,“ prohodil Arnošt.
„Snad si nepřipadáte jako žena,“ na to neznámá. „Koho
hledáte?“
„Pařízka, šéfredaktora,“ odpověděl.
Slečna na něj významně pohlédla: „Máme stejnej cíl.“
Trvalo pár vteřin a oba dva už o sobě ví, že se jmenují
Arnošt a Michaela.
Pařízek poprosil Arnošta, ať počká na chodbě
na kolegyni Kratochvílovou. Michaelu si nechal za zavřenými
dveřmi.
Řekla Pařízkovi do očí: „Jsem spojená s kauzou
zmizení Miroslava Richtera. Žila jsem s ním. Vím, že máte
o kauzu zájem, proto bych se chtěla domluvit...“
Pařízka něco napadlo: „Chasseuse des lobbyistes?“
„Oui... tedy ano,“ zakoktala Michaela. Sáhla do kabelky, načež položila na stůl paměťovou kartu vytaženou
z fotoaparátu. Pařízek ji neprodleně zasunul do počítače.
Zobrazily se mu fotografie, na kterých bezpečně poznal
Richtera. Společně se soubory se na monitoru objevila i data,
kdy byla na kartu nahrána. Všechna jsou pět dní stará. Fotky
jsou tedy s největší pravděpodobností autentické a zachycují
Richtera v poslední době na živu.
Ještě jedno měla na srdci: „Musím zabránit případným
spekulacím kolem mě. Proto Vás prosím. To, co jsem vám
dala, zatím nezveřejňujte. Není na to vhodná chvíle.“
122
Arnošt absolvoval svoji televizní premiéru. Ke svému
překvapení už teď. Jaképak domlouvání na termínu? Andrea se
na něj jen kamarádsky usmála a už ho vede, málem za ruku, do
studia.
Neříkal nic, co by dávno nevěděla, dokonce nic moc, co
by se diváci nemohli dozvědět z předchozích reportáží. Přesto,
byl od ní ujištěn, že rozhovory mají v investigativních
reportážích nesporný význam. Co jiného přiblíží jeho osobnost
divákům, kteří jej zatím vnímají jako jednoho z namočených
ve zlodějině?
Cestou ze studia zakopl o práh. Nevnímá. Ve své mysli
řeší ženy. Celý týden myslel na Andreu. Dnes však jistá
Michaela na něj udělala silnější dojem.
Na chodbě mu Andrea potřásla rukou. „Gratuluju.
Vyhrál jsi.“
„Ty jsi vyhrála. Kdyby jsi neupozornila na ten podfuk
s bezpečnostní kamerou...“
„Kdepak,“ upozornila. „Prasklo to samo. Do očí bijící
lež přece nepřežije celé trestní řízení.“
„Máš recht. Taková debilovina... Poslyš. Někdo Balážovou zmáčknul, aby to na mě ušila. Proč by něco takového
sama dělala? Jasně to souvisí s LSA. Řekli, že mě nechají
zavřít. A bum!“
Andrea souhlasí. „Údajně ji zmáčkl Lukáš – náměstek
ministra pro místní rozvoj.“
„Cože? Náměstek? Podívejme se na něj. Já ho znám jen
jako skutečnýho šéfa LSA.“
„Vykládej mi o LSA,“ pobídla ho. „Schválně, jak to
mají se svými šéfy?“
„Moravec, jako papírovej šéf, ani šéf není. Normálně
s ostatními hlídači běhá po place. Krom toho trénuje svý hochy
thai-box – dvojnásobnej mistr světa. Zato o Lukášovi všichni
z LSA mluví jako o šéfovi. Ten buď je nebo není. Když je, tak
v Brně. Když není, bude asi v Praze na ministerstvu. A jak tak
vím, Moravec ani moc nepřemejšlí, co mu přikáže Lukáš.
123
Na čtyřicetimilionovou fakturu za hlídání koukal jak z jara.
Mohla by s ním být docela dobrá domluva.“
„Ts! Domluva,“ odsekla Andrea. „Chlape, před chvílí
z tebe málem udělal mukla. Těch čtyřicet milionů ti nedá –
za nic. Co se mezi námi investigativci říká, pere je pro Richtera.“
„To nebyl jeho nápad,“ je si Arnošt jistý. „Falešný
obvinění z korupce, stejně jako pračka peněz. Na to je moc
jednoduchej.“
„Jede v tom s nima úplně stejně!“
„Říkala jsi – pere je pro Richtera? On je živej?“
Andrea se usmála: „Ty toho nevíš. Asi moc nekoukáš
na televizi.“
Arnošta napadlo: „Dostat ho do Česka. A pak ho nachytat.“ Andrea zamyšleně mrkla, zatímco Arnošt jedním dechem
dodal: „Sci-fi.“
Andreu to ale zaujalo: „Docela dobrý nápad. V podstatě
jediný, co má smysl. Jinak mu jeho úmysly neprokážeme.“
Sebeironicky dodala: „Já ještě vymyslím, jak ho dostat
do matičky vlasti.“
Netrvalo dlouho a Michaela vychází z Pařízkovy
kanceláře. Arnošt se frajersky opřel o zeď. Nechává na sebe
dopadat její upřený pohled. Zastavila se u něj.
„Nejste vy náhodou pan architekt Cígler?“ položila nesmělou otázku. „Dost jsem o vás slyšela.“
„A odkud? Nejsem moc slavný.“
„Znala jsem se s vaším společníkem. Ostatně, možná
jste nás spolu viděl.“
„Neviděl. Můj společník nemluvil takřka o nikom
ve svém okolí. O krásných dívkách teprve ne.“
„Díky.“
„Odkud znáte pana Richtera? Nezlobte se, že se vás
na to ptám. Ale jako jeho společníka mě pochopitelně zajímá,
co s ním je.“
124
„Žila jsem s ním, když jste mu dělal projekt hotelu.
Rozešli jsme se dva týdny před tím, co utekl – do Marseille.“
Pomalu vyšli z budovy. Arnošt si v hlavě šroubuje
fakta. Co, když právě rozchod s mladou přítelkyní způsobil
v Richterově podnikání takový obrat, že jej to dovedlo ke zmizení? Jaký obrat? Měla snad na firmu velký vliv mladá žena,
která teď kráčí kousek vedle něj? Zadíval se na ni podezíravě.
Tak ona potopila projekt? Nebo jen věděla něco, co měl Arnošt
dávno vědět?
„Pane architekt, vím, že ho potřebujete najít. Jsem
ochotná vám pomoct.“ Podala mu lístek se svojí e-mailovou
adresou. „Neostýchejte se, napište.“
Dlouze se mu zadívala do očí. Nechala pak Arnošta
samotného s mnoha otázkami. Rozum mu velí, aby Michaele
nevěřil ani slovo. Má být rád, že se neobjevují komplikace
navíc. Přesto nabídka pomoci v něm vyvolala silný dojem.
Ovšem i velkou nejasnost, proč to ta holka dělá. Sleduje ji, jak
odchází.
Michaela si stoupla na zastávku autobusu. Pohled
na jízdní řád ji zklamal. Teprve za dvacet pět minut něco
pojede. Než se stačila posadit, zastavilo u přístřešku taxi.
„Ale já jsem si nevolala taxi. To je omyl,“ řekla
rezolutně.
„Že ne?“ pronesl řidič.
Spolujezdec vstal a zastoupil jí cestu. „Vy se ještě ráda
svezete! Prosím,“ podržel jí zadní dveře. Načež ji popadl
za rameno.
„Nechte mě!“ zakřičela. „Co děláte?“ Žduchla do něj
loktem. Zatímco se mu snaží vysmeknout, přispěchal řidič.
Tlačí ji na sedadlo. Že je někdo uvidí, se nemusí bát. Kolem
budovy TVÆ je liduprázdno. Nestojí tu jediný dům. Navíc je
prostor krytý přístřeškem zastávky.
Zápasu si všiml Arnošt. Rozběhl se k autu. Teď je vše
jedno. Rozpřáhl se a jednoho z únosců švihl pěstí. Vedle. Rána
se neškodně zastavila v lopatce.
125
Michaela se chytila Arnoštovy paže.
Zakřičel: „Nechte ji na bejt!“ Jednoho z „taxikářů“ trefil
na solar plexus.
Únosce Arnošt vzápětí poznal. Trenér Moravec a jeden
z jeho podřízených hlídačů. Ten Arnoštovi podkopl nohy. Než
se zvednul ze země, za Michaelou se už zavřely dveře.
Moravec připojil: „Ta holka pro nás pracuje, víš?“
Pomocník s postavou gorily přimáčkl Arnoštovu hlavu
na kapotu. „Tak co, starej kamaráde? Prodáš – neprodáš?“
„Neprodám!“ zakřičel Arnošt. „Nic na mě nemáte!“
Sáhl po klice auta.
Sekuriťák ho pleskl přes ruku: „Nehrab na to!“
Moravec se zlým úsměvem dodal: „Však se něco najde.
Je pár dobrejch poldů, co nás poslouchají na slovo.“ Poté
nastoupili do auta. „No, jdi si po svejch!“ Křikl trenér. „Náš
taxík je plnej!“
Den po nepříjemném setkání končí Arnoštovi den plný
běhání po dodavatelích. Zdržel se. Detaily svého projektu
vysvětloval betonářům, podlahářům a zámečníkům mnohem
déle, než původně počítal. Tak tak. Fridrichovský hotel je
náročná stavba, jako žádná jiná, kterou za svoji nedlouhou
praxi navrhoval. Chvíli přemýšlel, jestli to jeho běhání má
vůbec smysl, když mu na účtu chybí čtyřicet milionů. Ať tak a
nebo tak, pro dnešek už má dost. Soustředí se na jediné –
stihnout koncert Těžké vody na Flédě. Má, co dělat.
Hned před vchodem do Flédy čeká jemu dobře známé
auto agentury LSA. Netuší, jak si ho tu našli. Každopádně, jsou
tady.
Řídí jeden z bezpečnostních pracovníků, ale jiný než
ten, se kterým se včera popral. Moravec sedící vedle vystoupil
jako první. „Pane architekte. Potřebujeme se na něčem
domluvit.“
„Prodej podílu?“
„Ano,“ přikývl Moravec. O nic jiného ani jít nemohlo.
126
„Nemáme se na čem domlouvat,“ na to sebevědomě
Arnošt. „Nic se prodávat nebude. Aspoň ne v dohledné době.
Nashledanou.“
„Zpomalte,“ řekl trenér. „Jestlipak víte, kvůli které holce jste nás včera bezdůvodně napadl. Náhodou, máme to natočený, takže pro všechny případy... Ale zpátky k tématu. Ta
slečna vás bude určitě hodně zajímat. Jeďte s námi a ukážeme
vám, co provozovala s Richterem za vašimi zády, když jste si
v klídku kreslil ten váš úžasnej projekt.“
„Snad později,“ na to Arnošt.
Trenér se vážně zatvářil: „Radši ne. Papíry, co vám
ukážeme, dnes večer spálíme. Máte poslední možnost. Ale...
Jak chcete.“
Arnošt se smířil, že opět prošvihne koncert kapely
svého bratra. Myšlenky na Michaelu Lacovou jsou silnější.
Uvědomil si, že má na jeho život mnohem větší vliv, než by si
kdy dokázal představit. Chce vědět pravdu. Krutou pravdu.
Ačkoliv si neustále vybavuje z podvědomí její úsměv a
krásnou tvář.
„Jseš připraven na pořádný rockový vodvaz?“ Zeptala
se Andrea kameramana Leoše těsně před tím, než s ním nastoupila do auta.
„To se ví,“ zvolal Leoš. „Docela mě to zaráží. Ty, samá
diskoška, mě najednou zveš po práci na takovej výplach.“
„Mám ráda každou dobrou muziku. A Těžká voda, ačkoliv svou slávou stěží přesáhne hranice Brna, fakt umí.
Mimochodem, Leošku, kde máš Simonku?“
Kameraman odpověděl: „Nechal jsem ji doma.
Na takovýhle punkrockový vály není stavěná. Kde ty máš
borce?“
„Jakého? Žádného nemám,“ opáčila Andrea.
„Jak to? Když jsi začala se mnou dělat, říkala jsi, že bez
chlapa nevydržíš ani den.“
„Vidíš, jak jsem se podcenila. On to člověk vidí trochu
jinak, když se tomu chlapovi jednou ukáže bývalá manželka a
127
chce ho do své rozjeté advokátní kanceláře. On se pak sbalí a
jde tam, kam ho štěstí táhne.“ Po chvíli dodala: „Jakej to byl
před tím fajn chlap...“
„Jakej teda, byl, krom toho, že se z něho vyvrbil pěknej
syčák?“ Je Leoš zvědavý.
„Tak já ti to řeknu – chápavej, upřímnej, nezkazil žádnou srandu, chytrej a při tom chlap do nepohody. A hlavně,
miloval mě. Mám pocit, že to nebyl úplně jeho nápad, že mě
nechal.“
Leoš se pohnul na sedadle. Nahmatal růžici, kterou si
chce trochu sklopit opěradlo. Nemůže s ní hnout.
„Jejda, zase je to rozbitý,“ řekla Andrea. „Až zastavíme,
dám to do kupy.“
Zaparkovali o ulici dál od klubu. Andrea se pustila
do opravy nefunkční růžice. „Leošku! Pojď mi pomoct... Tady
to chytni a nadzvedni... Zaber! Dobrý.“
„Tady něco je,“ všiml si Leoš. Vytáhl zpoza sedadla
malý černý váleček. „Štěnice!“ vyhrkl.
„Psst!“ Okamžitě mu vytrhla váleček z ruky a pevně ho
stiskla v dlani. Snad štěnici umlčí.
„Mám ji rozšlápnout nebo hodit do kanálu?“ hlásí
Leoš?
„Ne! Zmiz!“ Přístroj vsunula zpět pod sedadlo.
Když zamčela auto, řekla Leošovi: „Jednostranný
komunikační kanál. Nevím sice přesně, jak ho využiju, ale
třeba tím přimůžu člověka, co mi to tam dal, aby se prozradil.“
Trenér Moravec zavedl Arnošta do kanceláře přímo
nad tělocvičnou. Přes strop tlumeně pronikají rány
do boxovacích pytlů. Jinak je tu absolutní klid. Arnošt poznal
koženou sedačku, na které dříve sedával v Richterově
pracovně. Neztratila nic ze svého luxusního lesku. Ostatní
nábytek, pokud se dá vůbec o nábytku mluvit, je ve skutečnosti
složenina svařených ocelových tyčí a všemožných typů desek.
Místnost připomíná koutek pro skladníka ve staré továrně.
„Jste určitě milovník umění,“ uvedl Moravec.
128
„Jsem.“
„Vítejte v galerii. Umění čísel a slov. Jen tu máme co
do činění s vandaly, kteří to všechno za pár hodin spálí.“
Ukázal na dokumenty rozložené na stole.
Arnošt čte: „Faktura – daňový doklad – dodavatel –
Friedrich Plaza investments s. r. o. – Ing. arch. Arnošt Cígler –
odběratel – Tomáš Formánek, Ořechov 278 – studie
proveditelnosti rekonstrukce budovy Karla Na Vyhlídce
1157/20, Fridrichov...“ Toto je na něj silné kafe. Copak dělal
studii čehosi na svůj hotel? Ještě více ho dostalo do kolen jeho
výslovně napsané jméno. Ani nepostřehl částku – pětimilionovou. Pak už jen datum a podpis. Bc. Michaela Lacová –
jednatelka. Asi zplnomocněná.
„V té době měl Richter se jmenovanou poměr,“ podotkl
trenér. „Všimněte si také milionových částek. Zkuste uhodnout,
na co to všechno sloužilo...“
„Fiktivní faktury,“ uvažuje Arnošt. Jinak to ani být
nemůže.
„Dalo by se říct. No, kdepak vzal Richter na svůj
vklad?“
Arnošt hlesl: „Už ty peníze měl.“
„Vy naivko!“ Křikl Moravec. „Papírově neměl příjem
žádnej. To víte. Náš stát má tak rád podnikatele, že je bohatě
škube na daních. Richter se ale škubat nenechal. Však
chápete.“
„Chápu. Ale i tak mohl do firmy vložit pakatel, třeba
sto tisíc, zbytek si půjčit, jako já,“ přemýšlí Arnošt. Zadrhl se.
Cítí, že Moravec na něj civí jako na úplného hlupáka.
Trenér se oproti očekávání usmál. „Správná úvaha!
Jenže většinu peněz ve firmě, jak víte, tvořily dotace. Aby je
získal, musel splnit podmínku minimálního firemního jmění.
Jasně, peníze dodal ze svýho. Ale jeho malá přítelkyně jim
musela dát nějaký legální původ.“
Arnoštovi se to už spojuje. Firma Friedrich plaza
investments, také jeho firma, stála na Richterových špinavých
penězích. Jistá Michaela je ochotně vyprala. Tím rovněž
129
pomohla vytáhnout ze státu dotace, kvůli kterým Arnošta
málem zavřeli.
Trenér zamyšleného Arnošta vyrušil: „Samozřejmě mi
tu řeknete, že Richter rekreační středisko prostě koupil a vy jste
nemusel nic zařizovat. Jenže, chlape! Buďte rád, že jste potkal
zrovna mě. Tohle jsou vážný věci. Buďte rád, že jsme vám ty
dotace sebrali. U vás by pěkně smrděly. Šel byste do basy raz
dva.“
Arnošt opáčil: „Fakt díky za přiznání – že ty dotace
nejsou čistý. Jenže já musím mít, za co stavět.“ Moravec pomlčel. Opět ukázal svůj nechápavý obličej.
Stavět? Proč jsem něco takového vůbec vypustil z úst?
Uvědomil si Arnošt. Za tyto dotace se nikdy nic stavět nemělo.
Když si je někdo prostě ukradl, zřejmě je nechce utopit v pochybném projektu hotelu – sice luxusního, ale snad v největší
díře republiky.
Náhle Moravec zamával Arnoštovi před očima dalším
papírem. „Čtěte!“
„Milá Zuzko – Je mi zcela jasné, že buď já nebo kdokoliv jiný. Vím, že to na mě Richter ušil, ale jsem to já, která
Lukášovi zaplatila za vyřízení dotací. Podrobnosti znáš. Jsme
přece sestry a věříme si. Je tedy nutné, aby případ měl svoje
viníky a především klíčové obvinění z korupce. Veřejnost musí
znát, kdo uplácal a získal dotace neprávem. Moc tě prosím,
udělej něco, co by mě zbavilo podezření. Jsi na správném
místě. I ty bys měla mít určitý zájem, protože i ty můžeš
rozhodovat o dotacích. Ukáž na toho, komu o dotace šlo
nejvíc.“ Arnošt těžce dočetl dopis do konce.
Trenér připomněl: „Ano, Michaela, o kterou jste se
včera tak pral, a paní Balážová, která na vás vykonstruovala
obvinění, jsou ségry. Ve všem si pomůžou.“ Vyšel s Arnoštem
na chodbu, načež jej posadil na vetchou židli. „Počkejte tady,
pošlu někoho, aby vám dole odemknul.“
S hlasitým klapnutím se otevřely dveře. Arnošt v nich
uviděl Vladimíra Lukáše doprovázeného Michaelou po svém
boku.
130
Trenér se pozorně zadíval na Arnoštův ztrápený obličej.
Řekl: „Máte opravdu kliku, že všechno, co jste dneska viděl,
zničím. Kdyby – zvlášť ty faktury s vaším jménem viděli
poldové. Jó, to byste měl průser. No? Jak jsem na vás hodnej?.
A mimochodem, když byste chtěl cokoliv říct o prodeji hotelu,
obracejte se na mě. Ne na Lukáše, ten mi jen občas dělá šoféra,
když mám po předchozím večeru opicu. Dobrej kámoš, ale
s LSA nemá nic společnýho.“
Kolikrát Arnošt slyšel, že Lukáš nemá s LSA nic
společného? Blesklo mu hlavou: Co takhle zachránit výbušné
materiály před spálením a přihrát je třeba Andree? Za prvé –
nemá čistý vzduch, za druhé – kdo ví, co nepředvídatelného by
papíry mohly spustit. Nejradši by žádnou kauzu neřešil.
Na chodbě pozoruje Lukáše – a Michaelu. Docela dobře
se baví. Lukáš se galantně omlouvá za včerejší přepadení.
„Upřímně, ze začátku jsem se děsně lekla. Ale pak mi
to bylo jasný. To jste mohl vymyslet jenom vy. Pořád ten
zvláštní smysl pro humor.“
„Jsem opravdu rád, že jsi zase tady,“ řekl Lukáš. „Víš,
vždycky jsem se těšil, až mě zase Richter pozve k sobě do vily.
Ne, protože jsem s ním probíral nějaký podělaný kšefty, ale
proto, abych tě zase viděl. Vždycky ses mi líbila.“
„Však vím,“ řekla Michaela zpěvně. „Jste mezi všemi
těmi gorilami docela milej chlap. Opravdu – díky za pomoc.“
Arnošt pomalu odchází dolů. Teď je mu zcela jasné,
jakou roli hraje ta, která po něm tak vyzývavě koukala a
za kterou by se také bil, hlupák jeden. Zjistil, že z koncertu
Těžké vody zbývá ještě polovina. Klidně by se mohl jít
podívat. Jenže procitnutí, které dnes zažil, je pro něj natolik
silné, že na rockovou jízdu ho přešla všechna chuť.
131
Koncert Těžké vody je v plném proudu. Mário
s kytarou dře jako dělník, vytváří pekelně rychlé riffy. Před
písničkou se pochlubil svojí velkou spotřebou trsátek.
Publikum je ve varu, skáče z jedné strany na druhou.
Vlní se v rytmu nekoordinovaného tance nazývaného pogo.
Leoš, ani nevěděl, jak, se octl přímo v kotli. Stal se kmitající
částicí s jediným úkolem – co největší silou sebou švihnout a
zastavit se o někoho jiného. Snad chtěl utéct – na pódium.
Okamžitě se ho ujaly ruce pod ním a přes patnáct vteřin ho
unášely na vrcholu davu. Dopadl jedné krásné slečně přímo
k nohám. Je to Andrea. Její něžná, ale pevná ruka mu pomohla
vstát. Ani se na něj nepodívala. Nemůže odlepit zrak od bubeníka.
Poslední písnička dohrála. Těžká voda seskakuje i
s nástroji z pódia. Míří do zázemí přes sál. Konečně stojí
Andrea tváří v tvář bubeníkovi Petrovi Vodičkovi.
„Dobrý den, tedy vlastně, ahoj,“ odpověděl jí.
„Pamatuješ si mě? Krom toho, že z televize?“
132
„Jasně. Vždyť jsi mě dostala z chládku a šoupla tam ty
správný. Ještě jsem ti nestihl poděkovat. Fakt, budeš to mít
ještě u mých dětí.“
Andrea by ho ráda o něco poprosila. Na to jí Petr řekl,
ať na něj počká u stolu hned u dveří. Přijde hned.
Když se bubeník vrátil ze šatny, Andrea vyložila na stůl
dva mobilní telefony. „Prosím tě, šlo by vytvořit šifrované
spojení mezi těmito dvěmi kusy? Takový, co nejde v našich
podmínkách napíchnout.“
„Samozřejmě. Existuje program, který změní hlas v naprostou změť kódů. Je to imunní proti jakýmkoliv odposlechům. Na každý hovor se vygeneruje zcela unikátní kód,
na kterej nepřijde ani nejmodernější špiónská technika. Ovšem,
tím, že je to na mobil, ještě k tomu starej, bude to složitější a
dražší. Za mobil taky ručím. Může klidně přestat celej fungovat, když do tohohle archivního kousku budu něco
doinstalovávat. Běžně to nejde.“
„Ale jinak to jde?“
„Není v tom žádnej problém,“ zakončil Petr.
133
Kapitola8
Andrea společně s Alešem absolvovala dlouhou cestu
po dálnici z Brna do Prahy. Trvala čtyři hodiny. Z toho dvě
uplynuly na posledních deseti kilometrech v zácpě. Konečně
zaparkovala před kancelářským centrem Anděl Smíchov, kde
má TVÆ svoji pobočku. Po vystoupení z auta se vítězoslavně
zatvářila. S úlevou protáhla svoje ztuhlé tělo. Hned na to se
svěřila se svými pocity: „Rozpálená, ucpaná, hlučná, hnusná
Praha.“
„Brno je snad jiný?“ Namítl Aleš.
„Jako správná brňačka jsem schopná Brnu ledasco
odpustit.“
Okamžitě zamířili do redakce. Am se dlouho nezdrželi,
jen si vzali klíč od „privátu“. Tím se myslí ničím nezajímavý
čtyřpatrový činžák naproti přes dvůr. Pražská TVÆ v něm
ubytovává svoje přespolní zaměstnance a reportéry na cestách.
„Voilá, pět plus kk s balkonem do zahrady a dvěmi
koupelnami,“ uvedl Leoš. Sahá po klikách jednotlivých pokojů.
„Zamčeno, zamčeno, taky zamčeno. Aha, cimra pro tebe. A já
si lehnu v obýváku.“ Tam také ihned zašel. „Luxus!“ Zvolal,
když uviděl zbrusu novou kuchyňskou linku s naleštěnými
šedými dvířky, koženou sedačku a místo televize plátno
s projektorem. Vyšel na balkon, odkud si zezadu prohlédl nově
postavené administrativní budovy.
Andrea se vedle něj opřela o zábradlí. „Plán našeho
malého výletu,“ začala. „Hned zítra si objedeme členy komise.
Schválně, co na sebe navzájem prozradí? A pak, nenecháme jediného člověka z ministerstva netknutého. Prostě, rutinní práce.
Jako u policie.“
„A co potom?“ je Leoš zvědavý.
134
„Uvidíme. Získala jsem spojku v LSA. Tedy, z bezpečí
pražského bytečku budu poslouchat jejich plány a snad si
ověřím jejich roli v praní dotací. A když tak – můžeme LSA
trochu mystifikovat. Pak čekat, jak zareagují.“
„Myslíš jako – přes toho konfidenta?“ Na to kameraman. „Držím ti palce.“
Oznámila: „Máme taky v autě štěnici, jak jistě víš.“
Leoš je zvědavý na podrobnosti.
Vysvětlila: „Kdo poslouchá? Určitě LSA. Kdo jiný by
po mně šel? Když od nás uslyší úplné blbosti, začnou taky
dělat blbosti.“
„Hele, kde se tam ta štěnice vůbec vzala?“ Stále neví
Leoš.
„Asi dáreček od zdroje,“ domnívá se Andrea. Dnes už
nepracuje – v žádném případě. „Vytáhni si plavky, hupsneme
do vody v Podolí.“
„Jejda, já je zapomněl doma,“ běduje Leoš.
„Neva. Koupíš si nějaké cestou. V Praze se dají sehnat
na každém rohu...“
„Tak jo. Mám vzít erární lístky na šalinu?“
„Tram-vaj,“ opravila ho pitvořivě Andrea. „Lístky
opravdu vem. Jen blázen by odpoledne jezdil po Praze autem.“
„Ještě větší blázen taxíkem,“ dodal Leoš. „Produkce by
se nedoplatila. Už jen ty lístky ji něco stály.“
Michaela už delší chvíli přešlapuje na chodbě sídla
LSA. Jen, co přišel pan Lukáš, obořila se na něj: „Můžete mi
konečně říct, co po mně chcete?“
„Vydrž, všechno ti řeknu včas,“ odpověděl konejšivě.
„Mě už ty tajnosti nebaví!“ Vyhrkla naštvaně. Taky se
jí dotklo, že jí Lukáš tyká. Kdysi mu to možná dovolila, jenže
teď má šéf LSA do někdejšího „fajn chlapa“ hodně daleko.
Michaela se však ovládla. Pokud chce plnit úkol od Andrey,
musí se k utlačovatelům chovat slušně.
„Víš, z taktických důvodů ti opravdu zatím nic nemůžu
řict. Ale zase ti můžu pomáhat, což dělám.“
135
„Jak?“
„Třeba,“ usmál se a zamával jí před očima klíči.
„Nemůžeš do nekonečna bydlet v hotelu.“
S mírně nedůvěřivým výrazem si klíče vzala. Je u nich
štítek s adresou Ořechov 278.
„Domeček, ihned obyvatelnej, tři pokoje a kuchyň. Je to
sice trochu z ruky, ale neboj. Budu ti stále k dispozici.“
„Je tam čisto?“ Strachuje se Michaela.
„Co?“ nechápe Lukáš. Po pár vteřinách mu došlo.
„Aha, ty myslíš... Bez obav, žádná kamera ani štěnice tam
není.“ Pak odešel.
Michaela odchází, přitom sleduje svého „dobrodince“.
Přes dveře si všimla místnosti se zataženými okny. Připomíná
trochu střižnu, kterou viděla při své návštěvě v TVÆ. Na stole
stojí dva monitory. Jsou v obležení reproduktorů a různých
přístrojů, které se však dají potkat v běžném obýváku - několik
DVD přehrávačů a videorekordér snad ještě z 80. let.
Schovala se za dveře, které Lukáš bez zjevného důvodu
nezavřel. Ozvalo se chrastění. Poté ženský hlas: „No prosím.
Sluneční brýle. Já blbá je nechala tady.“ Celé to zakončila tupá
rána – jako když se zavírají dveře auta. Přenos je neobvykle
kvalitní. Michaele je jasné, že na něm mluví Andrea. Vyběhla
z budovy, následně reportérce volá.
Andrea jí řekla: „To nic, s tím se počítá. Jen nic nevykecej, ju?“
136
Michaela šla navštívit svoji sestru – paní Balážovou
v hotelu Continental. Zastihla ji právě, když si balila kufry.
„Ahoj, Míšo. Dobře, že jsi přišla. Chtěla jsem se
za tebou stavit, abych se rozloučila. Jen nevím, kde bydlíš.“
Michaelu loučení trochu zaskočilo. Nicméně, přešla
hned k věci. „Zuzi, našla si mě LSA. Něco po mně budou chtít,
jen zatím neřekli, co. Ale našla jsem tohle.“ Podala sestře jí
adresovaný dopis, údajně psaný rukou Michaely. „To není můj
podpis, že ne?“
Balážová pozorně čte výrazně rozklepané písmo.
Podezíravě se zeptala: „Ty jsi mi něco takovýho chtěla poslat?“
„Ne! Nemám nejmenší potřebu dostávat nějakýho
Cíglera do vězení. Netuším, proč. Snad mi věříš. Fakt jsem ten
dopis nepsala! Nechápu, kde se vzal v Lukášově kanceláři.“
„Já to tušila!“ Lomí rukama Balážová. „Falzum,
i s tvým podpisem. Někdo schválně klepal rukou, aby hrál
nervy a zamaskoval nepřesnost při falšování cizího písma.“
„Proč?“
137
„Nevím. Třeba tím někoho chcou strašit,“ odsekla
Balážová nervózně. „Já už fakt nevím, co chcou. Snad už mě
fakt nepotřebují. Udělali ze mě před celou republikou úplnou
krávu.“
„LSA?“
„Vlastně, ano. Spíš Lukáš.“
„Pořád tě sekýruje?“ Zeptala se opatrně Michaela.
„Jo, jednou se mu stane člověk nepohodlnej...“ povzdechla si Balážová.
„Co se stalo konkrétně?“.
Balážová ztěžka vydechla. Pak se dala do vyprávění:
„Chtěl, abych věc s dotacemi hodila na Cíglera. Jinak je to
na moje triko, chápeš? Lukáš mi ukázal vystřihnutý obrázky
z bezpečnostní kamery. Na základě toho jsem měla napsat
trestní oznámení.“
„Napsala jsi ho?“
„No jémine! Dokonce jsem svědčila u Oščádala. Lukáš
mi přesně vysvětloval, co mám říkat. Jenže si mě zatáhl do Brna – scházeli jsme se v brlohu na Lidické. Snad, abych v Praze
něco nevykecala.“
Michaele něco došlo: „Proto jsi tady!“
„Jo. Kvůli Lukášovi tady tvrdnu už týden. Platí mi hotel
ze zvláštňáku.“ Myslela tím rozpočet ministerstva pro zvláštní
účely. „Dal mi klíče, abych se mohla zastavit při jakýchkoliv
nejasnostech.“
„Jak to dopadlo?“
„Hádej,“ zvolala Balážová. „Zfalšovat důkaz? Snad si
nemysleli, že jim to se mnou projde? Samosebou, na Cíglera
nic kromě zblbnuté nahrávky neměli, takže je volnej. Já zase
můžu jít kdykoliv sedět za křivý obvinění. Naštěstí Lukáš je
tak hodnej, že mě bude u Oščádala krýt.“
„Jen, aby,“ pochybuje Michaela. „Nechceš raději odejít
z ministerstva? Asi máš na krku pochybení, když jsi Richterovi
přiklepla dotace. Vlastně? Nechtěli tě dávno vyhodit?“
„Chtěli, holka, chtěli. Jenže Lukáš se za mě postavil.
Kdyby mě vylili, neměla bych, co ztratit. Mohla bych třeba
138
mluvit do televize. Toho se Lukáš bojí.“ Podívala se do země a
vzdychla. „Hlavně, že já se nemám čeho bát.“
Cestou z koupaliště na pražském Podolí si Andrea
všimla, že po ní neustále kouká nějaký muž. Přistoupil k ní.
„Willy?“ ozvala se překvapeně. Tedy JUDr. Vilém
Rezek.
Rád ji zase vidí.
„Ahoj,“ opětovala pozdrav vláčně a netečně.
Přešel k věci: „Potřeboval bych se s tebou zase vidět.
Jsem zvědavej, jak se ti vede a tak...“
„Jenže já se s tebou už nepotřebuju scházet, víš?
Myslela jsem si, že v tom máš jasno.“
„Půjde i o další věci,“ nadhodil Willy. Andreu by velmi
zajímalo, o jaké.
„Pohybuju se v Praze nějakej ten pátek. Poznal jsem pár
lidí, včetně těch kolem ministra Kubalce. Chápeš? Aspoň
zhruba vím, o co těm lidem jde. Ve spoustě věcech mě sice drží
právnická diskrétnost, ale i tak by se našlo něco, co by tě
mohlo zajímat.“
„Možná jo,“ hlesla Andrea.
„Popřemýšlej o tom,“ řekl Willy před rozloučením.
Nemůže od bývalé přítelkyně odtrhnout oči.
Andrea a Leoš vyšli z ubytovny na Smíchově. Čeká je
práce v terénu.
Vyhodila do výše klíče od auta, načež je chytla.
„Leošku, dobře poslouchej. Začneme objíždět členy schvalovací komise a dneska jedeme za Benedou. Něco ví, možná i
poví. Jenže, bude se nám hodit naše štěnice. Celou cestu
budeme mluvit o Juříčkovi, tom druhém. Taky se budeme
bavit, že nám poslal mailem podezřele se tvářící zápis
z jednání. Chápeš? My k Benedovi, ale my o Juříčkovi.“
„Jasný,“ na to Leoš. „Fakt jsi dostala mail od Juříčka?“
„Pochopitelně, že ne,“ zapitvořila.
139
Leoš uvažuje: „Takže chceš vyvolat dojem, že ti chlapi
z komise se nekryjí, ale donáší na sebe. Nebo nějak tak...“
„Přesně. Solidarita členů komise se rozlítne na kusy.“
Ještě Leošovi pohrozila: „Jestli to zkazíš...“
Právník Vilém Rezek čeká na Andreu v jisté restauraci
na nábřeží Vltavy. Bedlivě zkoumá venkovní zahrádku. Ta,
kterou hledá, tu nesedí. Zato na něj zamávala z protějšího
chodníku.
Uštěpačně pronesla: „Co bys řekl romantické procházce
kolem Vltavy?“
Zadíval se dost překvapeně. To už ho Andrea pobídla:
„Pojď.“ Sešli spolu po schodech z nábřeží.
„Myslela jsem si, že když mi chceš říct něco důležitého
o lidech z ministerstva, hospoda nebude dost diskrétní
prostředí.“
„Ministerstvo – taky na to dojde,“ odpověděl. „Andreo.
Chtěl jsem tě zase vidět. Zeptat se – všeobecně, jak žiješ, a tak.
Myslel jsem si, že budeš ráda.“
„Jsem radostí celá bez sebe,“ prohodila.
Podíval se jí do očí. „Nezapomněl jsem na tebe.“
„Já taky ne, bohužel.“
Willy pokračuje: „Nerad bych byl, kdybychom se
rozešli ve zlým.“
„Já vím, stále mě miluješ. Ale mezitím jsem si udělala
jasno, víš? No nic, přikročíme k ministerstvu.“
„Dobře,“ řekl Willy trochu zklamaně. „Možná je to
jenom můj dojem. Tedy můj, nejsem sám, kdo ho má... Jakýsi
Lukáš, příjmením Lukáš, tu dělá náměstka. A ten má
pod palcem všechny lidi kolem dotací.“
„Ale to já přece dávno vím,“ utnula ho Andrea. Říká si,
že tu ztrácí čas. Nejspíš narozdíl od Willyho, který po ní
soustavně vrhá roztoužené pohledy. Dala mu šanci: „Nebo, víš
co? Potvrzuje se něčím ten jeho mimořádný vliv?“
Willy svraštěl čelo. „Ničím hmatatelným.“
„Tak vidíš!“
140
„Vlastně, jedno ti říct můžu. Stejně to asi bude za chvíli
v novinách. Cesta řešení přebrala ve středu sponzorský dar.“
„Od koho?“ je Andrea napjatá.
„Bezpečnostní agentura LSA,“ konstatuje Willy.
„Kolik?“
„Tuším, milion osm set tisíc.“
„Od koho ses to dozvěděl?“
„Nesmím říkat.“
„Chápu, pane právníku. Ale i tak ti děkuju,“ odpověděla
Andrea. Ani se neptala, co to má společného se zmíněným
Lukášem. Sponzorský dar? To zní zajímavě, skoro jako senzace. Přímo od LSA, Lukášovy úderné jednotky. Buď se Lukáš
zavděčuje své straně, nebo, což by bylo zajímavé, uklízí peníze
z dotací.
„Něco mi neleze na mozek,“ hraje Andrea překvapení.
„Kde vzala ne moc velká bezpečnostní agentura tolik zbytečných peněz?“
„Vím...“
„Ale nepovíš,“
„Přesně. Už pěkně dlouho vyšetřuje policie, kde LSA
vzala miliony. Nemůžou na to přijít. Ačkoliv žije pár lidí, co
ví.“
Andrea se prosebně zatvářila: „Ty patříš mezi ně.“
„Patřím,“ konstatoval. Zakroutil hlavou, jako že nic
neřekne.
„Jsou ty prachy z Fridrichovských dotací?“
Willy znervózněl. Asi ho dostal laserový pohled
Andrey. Zřejmě seznal, že reportérka má více zdrojů – ne jen
jeho. Řekl: „Ano.“ Na to se dočkal milého úsměvu.
„Fakt dík. Udělal jsi mi radost.“ Něco takového Andrea
dlouho tušila. Willy je jeden ze dvou nezávislých zdrojů nutných pro ověření domněnky. Za to snad čeká, že dostane pusu
na tvář.
Řekl, že by se s Andreou ještě rád viděl. Třeba hned –
na zahrádce dobré restaurace s výhledem na Hradčany
141
Přistoupila ke svému autu. „Promiň. Mám ještě nějaký
ježdění.“ Poťouchle se usmála: „Ale dneska večer – jestli máš
náladu, stav se. Stroupežnického 14, 4. patro.“
Trochu se zakoktal. Pak jen řekl: „Přijdu.“
Andrea si je jistá, že Willy není v manželství zrovna
šťastný. Proto také touží po ní. Zato ona se úplně těší
na moment, až ho vyhodí ze dveří privátu. Pustí ho dál snad
jedině v případě, že věcně vysvětlí, proč ji opouštěl. Je si jistá,
že žádné věcné vysvětlení neexistuje.
Michaela bloumá prázdnou chodbou v budově LSA.
Ticho prořízlo zvonění telefonu – jejího telefonu. Rozhlédla se
kolem. Až na ni je tu liduprázdno. V klidu přiložila sluchátko
k uchu. „Formánek?“ ujistila se, že dobře rozumí. Přitom se
podívala na dveře odposlechové místnosti. Opravdu nikde
nikdo. Strčila do západky sponku ze sešívačky. Od teď, aspoň
na chvíli, nepůjdou dveře zavřít, leda přivřít. A bude přes ně
něco slyšet. Pánové budou těžko něco zkoumat. Jak Moravec,
tak Lukáš jsou zvyklí dveře zabouchávat a nekontrolují, zda se
opravdu zabouchly.
„Neznám Formánka,“ řekla. „To bude když tak nějaký
kluk od zdola. Nepřicházím s nimi do styku.“ Ještě jednou se
kolem sebe pořádně rozhlédla. Cvakly dveře. Vyšel z nich
trenér Moravec.
Michaela se snaží narvat mobil do těsné kapsy
v džínách.
Vyrušil ji: „S kýmpak si to telefonujeme?“
„S kamarádkou,“ opáčila vyděšeně.
„Naval mobil!“ zavelel. „No táák! Jenom ho trochu...
napíchneme.“
Už asi čtyři vteřiny za ním stojí Vladimír Lukáš.
„Slečno Michaelo,“ promluvil. „Omlouvám se za svýho
kolegu. Je trochu paranoidní, zdá se. Klidně si zavolejte, jestli
potřebujete. Teď už laskavě běžte domů.“ Zakroutil hlavou.
„No co? Dneska se ode mě fakt nic nedozvíte.“
142
Obrátil se na Moravce. „A ty, kolego,“ zapitvořil. „mi
řekni, jestli to funguje.“
„Funguje,“ hlesl trenér. Zašel s Lukášem do odposlechové místnosti. Dle očekávání práskl za sebou dveřmi. Ty
odskočili od zárubně, čehož si nikdo nevšiml. Leda Michaela,
která se mezitím stačila schovat za zeď schodiště.
Moravec uvedl: „Zjistili jsme na naši televizní krásku
spoustu zajímavýho. Třeba, že si důvěrně mailuje s Juříčkem.“
„Co z toho sakra má, nadrženec stará?“ rozkřikl se
Lukáš.
Moravec jen pokrčil rameny. Lukáš ho poslal pryč.
Řekl, že tyto záležitosti si vyřeší sám.¨
Moravec ale nešel pryč. Ustaraným tónem se Lukáše
zeptal: „Co Hrbata? Nevykecal něco té blondýně?“
„Co nejdřív ho proklepnu,“ odsekl Lukáš. „Instrukce
snad dostal jasný!“ Rozhlédl se po chodbě, jestli náhodou
někdo neposlouchá. Není tam ani noha.
Část zpravodajského oddělení TVÆ právě žije vraždou
kolegy z investigativního centra – Viktora Doseděla. Na programu je zpráva přímo od policie. Zní jasně: Smrt Doseděla
byla uzavřena jako sebevražda.
Reportér Petr ukrutný se opírá rukama o stůl ve střižně.
Stříhač, zvaný Honza, usilovně kliká počítačovou myší.
Modeluje situaci za pomocí 3D softwaru. Z virtuální dřevěné
podlahy vyrůstají zdi. V nich železné dveře a malé okno
u stropu. Právě přetáhl myší do scény mužskou postavu
s pistolí v ruce.
„Ano, to je, tedy byl Viktor Doseděl. Vyšel z těchto
dveří,“ ukazuje reportér na obrazovku.
Stříhač se přepnul do chodby. Tam už stojí další
postava v černém oděvu.
„Baloušek, zaměstnanec agentury LSA. Doprovázel
Viktora do sklepa,“ referuje Ukrutný. „Kontroloval Doseděla
otevřenými dveřmi. Tomu se asi moc nelíbilo být
143
pod dohledem. Cinkl Balouška něčím do palice. Pravděpodobně samotnými dveřmi.“
„Podle čeho se to ví?“ Zajímá se stříhač.
„Balouškův šéf – Moravec vypovídal. Slyšel divný
ruch. Šel se podívat dolů a našel tam Balouška na zemi.
Propleskl ho, aby se probral. Doseděl byl mezitím zamčený
v inkriminovaném skladu, i s Balouškovou pistolí. Moravec
s Balouškem tedy vyrazili dveře. Viděli tam Viktora s hlavní
u spánku. Před očima se jim zastřelil.“
Stříhač udělal pár pohybů myší. Pustil animaci.
„Přesně,“ ohodnotil pak reportér stříhačovu snahu, když hotová
3D animace dohrála. „To by byla policejní verze. Teď jeď
zpátky. Baloušek! Byl přece kus chlapa, ne? Jako všichni
od LSA.“
„Jasně,“ souhlasí Honza. Označil postavu v černém.
Poté dvojitě klikl na ikonku vzoru postavy nazvaného Arnold.
„To je aspoň korba,“ na to reportér. „Teď teprve
nehraje, jak zrovna tohohle mohl Viktor přeprat a jen tak mu
vyrvat bouchačku. Ale co? Doktor potvrdil stopy zápasu. Balouškovi to dosvědčilo dalších pět chlapů, co s ním ten barák
hlídalo.“
„Hele, co se konkrétně našlo na place?“ zeptal se
stříhač.
„Vyražené dveře s klíči v zámku zevnitř, ve skladu
Viktorova mrtvola s pistolí v ruce.“
„Bouchačku mu klidně mohli dát do ruky,“ vyhrkl
Honza.
„No jo, ale kdo to dokáže?“
„Andrea, viděla to přece přes okno.“
Reportér opáčil: „Houby viděla. Jen dvě postavy, co
tam vlítly a hned zase zmizely. Nemohla vidět, kdo střílel.“
Po chvíli jej napadlo: „Jinak: Měl vůbec Viktor motiv pro sebevraždu? Proč by se střílel? Jenom proto, že gorily za chvíli
vyrazí dveře?“
„Věděl, že ho asi zastřelí, když se chystali vyrazit
dveře. Než by jim padl pod ruku...“
144
„Proč? Proč a ještě jednou proč?“ Ukrutný opravdu
nechápe, co mohlo Viktora dohnat k sebevraždě. „On se tam
fakt nešel odprásknout. Měl přesně danej úkol – najít falešný
Richterovy doklady a na domluveným místě je předat.“
Tady už je stříhač s rozumem v koncích. „Další uzavřenej případ, co smrdí. Předal jsi to investigativcům?“
„Že váháš?“ opáčil reportér. „Jen nevím... Vlastně...
Zabili jim kamaráda.“
Arnošt se znovu vydal do Ořechova. Zamyšleně postává
u domku, kde již dříve hledal Formánka. Jde kolem starší paní.
Zkoumavě si Arnošta prohlíží. Promluvila: „Hledáte někoho?“
„Pana Formánka,“ vyloudil ze sebe nervózně.
„Ten už tady několik let nebydlí,“ konstatovala.
„Nevíte, jestli tady někdy nebydlel někdo jiný.“
Zavedla Arnošta na roh ulice, dál od inkriminovaného
domku. „Zrovna teď, bydlí tu jakási mladá slečna. Nechci nic
říkat, ale ten barák je divnej. Před ní, asi dva roky zpátky, tu
bydlel nějakej kluk. Podivnej kluk. Pak, co si vybavuju, šel
sedět. Prej někoho zmlátil před hospodou do bezvědomí. On
byl takovej – rváč od pohledu. Manžel říkal, že ho párkrát
potkal v hospodě. Docela v pohodě, akorát se nesměl naštvat.
Jo, a něco mně říká, že se jmenoval taky Formánek. Akorát se
starým Formánkem neměl nic společnýho. To vím, syna
neměl.“
Arnošt se zájmem poslouchá. Ještě se zeptal: „Co ta
slečna?“
Paní pokrčila rameny. „Bydlí tu pár dní. Vůbec ji
neznám. Odsud určitě není. Oblečená podle poslední módy,
vypadá jako z reklamy na kosmetiku. Docela divný, co by
zrovna tenhle typ ženské dělal tady na dědině. Něco se mi na ní
nezdá. Víte, on se ten kluk zapletl s podivnou partou v Brně.
Prý sekuriťáci. Ale co vím, jeli v nějakých podvodech. Ta
holka může bejt nějak s nima.“
145
Arnošt poděkoval. O venkovské upovídanosti slyšel
dost, ale nedokázal by si ji představit až v takové míře. Díky ní
je zase o trochu chytřejsí. Opět přišel k domku hledané slečny.
Arnošt váhá, jestli má zazvonit. Nemusí. Po pár
minutách vyšla Michaela sama, vysypává smetí do popelnice.
„Co tu děláš?“ zeptala se.
„Dobře, že jste tu,“ řekl Arnošt. Záměrně zapomněl
na tykání. „Chtěl bych se vás, slečno Lacová, zeptat na bezpečnostní agenturu LSA?“
„Proč zrovna mě?“ je zaskočená. Pousmála se.
„Co jste dělala v jejich sídle?“
Michaela jej pozvala dál. Arnošt raději postojí přede
dveřmi. Důrazně rozhodl, že věc vyřeší na ulici.
„Toto bych neprobírala venku,“ řekla. Raději tedy vešel
do chodby. Ovanul jej vlhký puch. Opřel se o zeď, co studí i
v parném létě.
„Řešila jsem některé věci s panem Lukášem. Povídal mi
o Richterově minulosti. Lukáš není LSA. Nemá s nimi nic
společnýho.“
„Nevěřím vám! Proč je tedy vždycky v sídle LSA?“
„To není sídlo LSA, ale...“
Arnošt se zle zatvářil. Tím Michaelu obměkčil, aby
před ním mluvila upřímněji.
„Tedy, vlastně je. Neoficiální... To není na krátký
povídání. Uvařím kafe.“
Arnošt slušně odmítl. „Já mám čas. Jen povídejte. Ale
nejprve mi laskavě vysvětlete, co měly znamenat falešný
faktury, co mi ukazoval Moravec. A taky ten dopis, co jste
psala své sestře.“
„Nevím o žádných falešných fakturách,“ pronesla.
„Stejně tak ten dopis. Asi ho napsali za mě.“
„Asi... Čím mi asi dosvědčíte, že nelžete?“
„Prosím vás! Věřte mi! LSA mi vyhrožuje. Chodím
k nim, protože musím. Vím totiž pár detailů o Richterových
obchodech. Nikdo jinej se je dozvědět nesmí.“
146
„LSA Vám vyhrožuje?“ neodpustil si Arnošt ironii.
„Ne.“
„Tak co dělá?“
„Vlastně... vyhrožuje. Tenhle dům, kde bydlím, je taky
od nich. Pomáhají mi. Ale...“
„Ale,“ chytl se Arnošt.
„Chtějí spolupráci.“
„Jakou spolupráci?“
„To mi stále tají. Prý je na to čas.“
„Do té doby vám jen vyhrožují, že jo?“
„Ano,“ řekla Michaela rozhodně. „Vy mi nevěříte?“
„Nevěřím. Pořád vycházím z toho že jste jedna z nich!“
vyhrkl Arnošt.
„Pane Cígler! Já vám přece říkám...“ Žadoní Michaela
aspoň o trochu porozumění.
Arnošt ukazuje kamennou tvář. „Neříkáte. Nic neříkáte.
Jen samá nepodložená tvrzení.“
„Co sakra chcete slyšet?“ Otočila se ke zdi. Arnošt
na ní poznal, že se jí chce brečet. Pomlčel. Čeká, co přijde
za emoce.
Michaela se rozhodla pustit Arnošta dále, do zatím
prázdného pokoje. Je tu jen stolek. Sáhla po mobilu, který ležel
na něm. „Dívejte!“ mává s ním Arnoštovi před očima. „Tento
mobil je kódovaný. Volám z něj reportérce Kratochvílové
do Prahy. Znáte ji?“
„Ano, znám,“ hlesl Arnošt.
Michaela pokračuje: „Nechala do těchto mobilů zavést
kódovací software od inženýra... Jak on se jmenuje? Mám to.
Petr Vodička. Můžete se ho zeptat. Je to prý váš kamarád.“
„Ano, to je,“ na to Arnošt.
„Už mi věříte?“ zeptala se Michaela. „Jsem ve styku
s LSA, abych pravidelně předávala informace médiím a
přispěla tak k prokázání Richterovy existence. Jde vám o totéž,
pokud vím. Věříte mi?“
147
„Nevím, co si o tom myslet,“ řekl po pravdě Arnošt.
„Rád bych vám bezvýhradně věřil. Ale celá věc se mi zdá...
prostě divná. Tady se nedá věřit nikomu.“
„Tedy ani vám,“ připomněla Michaela. „Můžu vás
považovat za jednoho z Richterových lidí. Ale ne. Vím totiž, že
Richter vám stejně jako mně velice ublížil. Stejně jako na vás,
chce hodit svoji vinu na mě.“
„Pokud jste opravdu nevinná, nemáte se čeho bát,“ radí
Arnošt. „S LSA přeruště veškerou komunikaci. A najděte si
jiný podnájem, ať na nich nejste závislá.“
„To bych ráda věděla, jak,“ hlesla Michaela.
„Pomůžu vám. Můžu teď s LSA jednat. Chtěli na mě
hodit korupci. Však víte. Jenže se ukázalo, že je to naprosto
nepodložený. Tak na ně mám trošku, ale opravdu trošku vliv.
Zjistím, co po tobě budou chtít. Jsem schopen vám od nich
pomoct. Ale chci za to záruky! Zařídíte setkání s Balážovou a
ta mi řekne, kde vzala tu nahrávku. Jasný?“
„Jasný,“ souhlasí Michaela. „Velmi vám děkuji, pane
Cígler, že mě nechcete v tom nechat. Chci hlavně normálně žít
a ne se věčně plácat v intrikách.“
„Zcela pochopitelný,“ shrnul Arnošt.
„Víte? V živote jsem se spálila a do teď mě to musí
bolet. Já chci ale svobodu. Jako vy. Být nezávislá na těch, co si
díky nám kryjí svoje levárny. Máme stejnej problém. Musíme
tedy stát při sobě.“
Arnošt na Michaelu významně mrknul. Pochopila, co
asi po ní chce. Vzala do ruky telefon a okamžitě volá Balážové.
Domluvila Arnoštovi schůzku na příští středu.
To je rychlost, pomyslel si Arnošt. Ztratil jakýkoliv
důvod o Michaele pochybovat.
Dotkl se dlaní jejich prstů. „Spolu to zvládneme –
vyrovnáme se s životní chybou.“ Chvíli se na něj zamyšleně
podívala. Pak mu opět nabídla tykání.
„Arnošt.“
„Míša,“ řekla s úsměvem plným naděje.
148
149
Kapitola9
Brzy ráno, se staženým žaludkem, se Arnošt vydává
na cestu do Fridrichova. Na staveniště dojel asi tak v deset
dopoledne. Co dnes řekne, to mu dělníci rozhodně nedarují.
Zaparkoval u stavebních buněk, těsně u dveří
do zasedací místnosti. Co, kdyby se na něj vrhli? Potom by
ocenil, že může naskočit do auta hned za dveřmi. Přišel za ním
stavbyvedoucí.
„Prosím tě. Pošli mi sem chlapy.“
Stavbyvedoucí už dlouho tuší, že se něco stane. „Dobře,
vyřídím.“ Rozběhl se k torzu bývalého rekreačního střediska.
Sbíječky se právě pustily do zdí v posledním patře. Z vybouraných oken se ozývá stavbyvedoucího volání: „Mimořádná
porada!“
Po chvíli stanul Arnošt tváří v tvář davu dělníků
v zasedačce. Stavbyvedoucí ho ujistil, že už přišli všichni.
Zabouchl dveře, což se hrobovým tichem náležitě rozlehlo.
„Milí spolupracovníci!“ Pronesl Arnošt dlouze, aby
získal čas na přemýšlení. „S politováním vám oznamuji, že
dochází peníze v rozpočtu. Nemůžeme dál...“
Nedořekl. Spustil se takový povyk, až se začala chvět
podlaha. Ke štěstí Arnošta, dělníci pořád sedí na svých místech. Jeden z nich vykřikl: „To víte jak dlouho?“
Arnošt nemůže ze sebe nic vymáčknout. Už je tu druhý
dotaz: „Co je s těma dotacema?“
„Žádný nejsou,“ hlesl Arnošt. Oficiálně se s dotacemi
nepočítalo. Ovšem uznal, že je zbytečné je teď zatloukat.
„Vlastně. Nedostali jsme je, jak jsme právě zjistili.“
„Jak, doprdele, nedostali?“ ozval se křik zezadu.
„Vždyť to bylo i v televizi!“
150
Někdo ironicky dodal: „Já vím, vy jste je neukradl!
Proč jste nás kurva neposlal domů hned?“
Slova se raději ujal stavbyvedoucí: „Víte, určitá firma si
dělala nárok na 40 milionů od investora. Doufali jsme, že to
právně vyřešíme a peníze nám zůstanou. Bohužel, nepovedlo
se.“ Toto také dělníci dávno ví, nejen z televize. Odpovědí bylo
další dupání a bučení.
Stavbyvedoucí poradu skončil. Vyšel spolu s Arnoštem
na vzduch. Následovali je rozzlobení dělníci, z jejichž úst se
kromě sprostých slov ozývalo: „Tuneláři! Zlodějina! Podraz!“
Hleděli na Arnošta, překřikovali se jeden přes druhého. Jeden
našel odvahu přistoupit blíž. Spiklenecky se zatvářil řekl:
„Naivko! Co jste si celou dobu myslel? Že Vás to ti grázlové
nechají dostavět?“
Konečně stavbyvedoucí s Arnoštem nasedli do auta a
rozjeli se směrem do Brna. Arnošt ví, co čekal. Svůj úkol
nezvládl. Dnešek je logickým důsledkem neřešeného problému. Nejspíše i neřešitelného.
V pražském privátě stojí Andrea a Leoš u sporáku.
Společně smaží palačinky na večeři. „Pozor!“ Zvolala Andrea.
Vymrštila palačinku na pánvi do vzduchu.
„No jo, machrovinky, machrovinky,“ dodal Leoš.
„A...“ směje se Andrea, když nechala placku úspěšně
dopadnout na pánev.
„Aha. Slečna je expertka.“ Po chvíli pokračuje: „Nedokážu si tě představit u plotny.“
„Jak to? Tebe si taky stěží představuju s vařečkou
v ruce.“
„Náhodou,“ oponuje Leoš. „Rád udělám Simonce
radost s dobrou večeří – i několikrát za týden. U nás vařím
většinou já.“
„Nalej!“ zavelela Andrea, když nechala hotovou
palačinku sklouznout na talířek. Kousek ulomila: „Hmm,
namíchal jsi dobrý těsto.“ Zahrála na něj vyzývavou pózu:
151
„Jestli dobrý, brouku, chtěla bych tě. Jen nevím, co řekneš té
tvé.“
„Radši zůstaneme u pouhé týmové spolupráce,“ řekl
Leoš. „Mimochodem, už ti volali kluci ze Šipky?“
„Jéžiš! Mord,“ vylekala se. „To volali, jo. Ale já ještě
musím zavolat poldům. Parťáku, vem to chvíli za mě. Ju?“ Při
opětovném pomyšlení na mrtvého kolegu se z ní vypařila
veškerá dobrá nálada.
Zavolala známému policistovi Michalovi Bednářovi
z protikorupčního. „Takže je to hotový, úplně?“
„Uzavřeno,“ hlesl Michal.
Andrea si povzdechla: „Jako vždycky. Postavili jste mě
před hotovou věc. Fakt na to už nikdo nesáhne?“
„Ne.“
„Ty, pověz,“ zarazila se. „Opravdu mohl Viktor přeprat
dva ostré hochy z LSA?“
„Jak vidíš, asi ano,“ odpověděl Michal. „Všichni hlídači
na place to dosvědčili. Taky dal Balouškovi a tomu druhýmu
co proto. Doktor potvrdil na jejich těle pěkný modřiny.“
Andrea se ničemu nediví: „Další den se usilovně mlátili
v ringu.“
„Prý ty modřiny pocházely z doby události,“ opáčil
policista. „Ale není mi jasný, jak to ten doktor přišel. S takovou
přesností pracuje jenom patolog. No, nerozebírejme to. Klíčový
důkaz jsou Dosedělovy otisky prstů na pistoli. Ostatně, po své
smrti ji měl v ruce.“
„A tak to jó!“ Mírně se namíchla Andrea. „Nenapadlo
tvoje kolegy, že stačí mít rukavice nebo pistoli řádně otřít a
stisknout ji mrtvému v ruce?“
„Prostě je to tak,“ rezignuje Bednář. „Moc koukáš
na kriminálky.“
Vykřikla: „Děsná sranda! Ale mě zemřel parťák, víš?“
„Chápu.“
Andrea by radši šla dál. „Co případ podvodu s dotacemi? Taky uzavřen?“
152
Policista dodal naději: „Zatím není. Ale víc ti neřeknu.
Nic nevím. Snad jen...“
„No,“ pobídla ho reportérka.
„Zjistili jsme, že si Lukáš telefonuje s Richterem,“
oznámil Michal.
„S Richterem – osobně?“
„Ano.“
Andrea mu poděkovala a chystá se ukončit hovor.
„Počkej!“ Zdržel ji Bednář. „Nemusím ti snad říkat,
abys to nikde neprovalila. Za prvé: Vyplašila bys Lukáše;
Za druhé: Dostala bys mě do maléru.“
Vtom dostala nápad. Něco si prověří: „Co ten
sponzorský dar?“
„Jakej sponzorskej dar?“
Vysvětlila, že putoval vládní straně Cesta řešení.
Policista se zakoktal. Nevypadá, že by o ničem nevěděl.
Zato má velký problém mluvit jasně – i jako utajený zdroj.
Teprve teď Andrea poděkovala a zavěsila. Nalila
Leošovi na pánev další várku těsta. Poté zahájila týmovou
poradu. „Takže. Co jsme zjistili...“
Leoš se domnívá, že Andrea bude mluvit o vraždě
Viktora. Na to mu jízlivě vysvětlila: „Případ uzavřen, Doseděl
jakoby nic vyřídil dvě gorily z LSA, sebral jim bouchačku, aby
se s její pomocí zastřelil. Podle naší policie vrchol logiky.“
Leoš dodal: „Co se dalo čekat? Případ dotací v bleděmodrým, že jo...“.
„Svým způsobem,“ ušklíbla se. „Něco vyšetřují.
Dokonce sledují Lukášův telefon, aby zjistili, že si povídá
s Richterem. Jenže nikdo není schopen potvrdit nic
důležitého.“
„Například?“
„Třeba, že se jedná vůbec o dotační podvod, že byl
podmazán někdo z ministerstva a že se to týká Fridrichova.
Trochu podstatné souvislosti. No nic, jsou naše práce.“
153
„Ještě nám chybí tři lidi z komise,“ připomněl Leoš.
Jedním dechem dodal: „Všichni z komise odpovídají jako přes
kopírák. Já nic nevzal, o ničem nevím...“
„Schvalovací komise byla podmazaná, aspoň dva
členové. S tím ani ředitelka Balážová nezmohla nic,“ zvolala
Andrea. Čeká, co jí Leoš na to řekne. Nechápal, jak to může
tvrdit tak jistě.
„Jistě pochopitelně nemůžu,“ konstatovala. „Samé
nepřímé indicie.“
„Odkud vůbec máš ty nepřímý indicie?“
„Vždyť víš,“ řekla zvolna. „Lidi z komise nevylučují,
že se něco stalo. Každý tady kryje především sám sebe. Zato
zapomíná na kolegy.“ Přišla za Leošem ke sporáku.
„Střídačka!“
„Jaká střídačka? Snad dlabanec!“ Opáčil Leoš. Přesunuli se s talířem plným palačinek ke stolu. Po chvíli se
s plnou pusou zeptal: „Co dál? Vyřídíme ty zvývající dva. Pak
jedeme domů?“
Andrea by si přála v Praze ještě aspoň noc zůstat.
„Mám určité plány a nechci, aby mě někdo viděl v Brně.“
„Klidně,“ seznal Leoš. „Vlastně o nic nejde. Pokud tě
nebudou chtít nějak hurá do redakce.“
Ten večer ještě Andrea čekala Willyho. Co když přece
jen její nabídku ze schůzky u Vltavy vzal vážně? Nevzal.
Nepřišel.
Arnošt jede autem do Ořechova. Ví, že ho sem táhne
Michaela. Jen neví, proč. Neustále zaměstnává jeho mysl. Chce
od ní vědět více. Co řekla včera, mu nestačí. Přesto jeho
nedůvěra je ta tam, až je mu to podezřelé. Cítí, že se mu něco
může tvrdě vymstít.
Nepozvala jej dál, nýbrž nasedla k němu do auta. Lukášovi nemůže věřit, že dům je prostý všech odposlouchávacích
zařízení.
„Včera jsme si vevnitř docela hezky popovídali,“
zahájil Arnošt.
154
„Uvidíme, co z toho,“ hlesla.
„Něco jsi mi ještě nepověděla,“ zatvářil se Arnošt
přísně. „Třeba, co jsi měla s Richterem, teda kromě intimního
vztahu.“
„Vím skoro o všem, co udělal pro dotace z ministerstva.
Jsem si jistá, že je chtěl na hotel, který jsi navrhoval.“
Arnošt ji mrknutím vybídl, ať pokračuje.
„Víš? Vztah mi s ním docela klapal. Jen mě trochu
otravovaly jeho věčný návštěvy, na kterých jsem byla za hostesku. Neustále, ať už v soukromí nebo mezi kámošama mi ale
ukazoval, jak mě miluje a jak je nutný, abychom byli spolu.
Když to viděli jeho známí, uchechtávali se. Jako by i to jim
neslo určitý plusy.“
„Mhm,“ na to Arnošt. „Kdo byli ti jeho kamarádi?“
„Nic zvláštního, lidi z Cesty řešení. Tedy s výjimkou
ministra Kubalce. Asi by musel vysvětlovat, proč tak často
jezdí z Prahy do Brna. Ale ostatní straníci s tím zřejmě neměli
problém. Jinak, už tehdy se u nás často ukazoval Lukáš. S ním
se Richter plácal po ramenech snad nejvíc. Tehdy ještě nebyl
ve straně a vedl tu svoji LSA.“
„Jasně, pak se jí zbavil,“ navázal Arnošt. „Pojďme radši
k jádru věci. Co jsi u Richtera viděla v souvislosti s těmi
dotacemi?“
„Nejprve napsal falešnej posudek, aby jím potvrdil
žádosti o dotace. Použít ho ale nemusel. Lehčí asi bylo uplatit
pár lidí z komise a přinutit k poslušnosti moji sestru. Pak měl
k dotacím zelenou. Bylo to letos v březnu. Už jste měli tu
firmu, že?“
„Jo. Jen já jsem o žádnejch dotacích nevěděl. Mně prostě řekl, že má prachy.“
Michaela se podivila, že se Arnošt o původ oněch peněz
nezajímal.
„Ale zajímal,“ opáčil Arnošt. „Jenže mi neřekl
v podstatě nic. Akorát, že je má vydělaný z dřívějška nebo co.
Za ty dotace se asi fakt styděl. Mimochodem, právě kvůli nim
jsi utekla?“
155
„Bála jsem se, že Richter mě do toho bude chtít
namočit. Nevěděla jsem, co dělat. Dlouho jsem to promýšlela.
Jenže já ho stále milovala.“
„I když tě nechával se na tom podílet?“
„Počkej...“ zarazila se. „S tím nic společnýho nemám.
Ale to nic neznamená. Může na mě cokoliv hodit.“
Arnošt trochu zvýšil hlas: „Tak proto jsi se jednoho
krásnýho dne sebrala a zmizela za hranice.“
„On nevěděl, že už ho nechci. Ani já to pořádně
nevěděla.“
Arnošt ironicky připomněl: „Jasně – to se dalo čekat...“
„Čekala jsem, že mi ten rozchod vytmaví. Proto jsem
nechtěla zůstat v republice.“
Arnošt si na chvíli podepřel dlaní bradu. Podotkl:
„Jenže Richter měl namířeno přesně tam, kam ty.“
„Asi si zjistil, že mám v Marseille kamarádku, u které
jsem bydlela a se kterou jsem taky pracovala.“
Ještě Arnošta zajímá, co by dělal Richter v Marseille.
„Zmizet na falešný doklady? O to bych se v rámci Evropské
unie nepokoušel.“
„Taky moc nevím,“ hlesla Michaela. „Určitě se tam
jenom zastavil, kvůli mně. Ale viděla jsem ho mezi jakýmisi
jeho známými v jachtovým přístavu. Pak si mě našel a nabízel
mi, že můžeme zase být spolu, jako dřív. Jinak, že zažiju pěkný
problémy. Poslala jsem ho pryč. Nic jinýho si nezasloužil,
syčák. Pak už jsem se radši vrátila do Česka.“
„A co tady? Máš kam jít?“
„Zatím mám klid,“ hlesla. Arnošt pomyslel na domek,
před kterým právě stojí. Od kohopak asi je? Dodala: „Ale máš
pravdu. Nějaký bydlení sháním. Tady je to jen dočasně.“
„Co třeba k rodičům?“ napadlo Arnošta.
Pokrčila rameny. „S rodiči jsem se léta neviděla. Kdysi
jsme se strašně pohádali kvůli Richterovi. Táta mi do očí řekl,
že se ze mě stává tunelářská kurva. Znal ho. Richter mu dlouho
dlužil nějaký prachy.“
156
Arnošt na to: „To je škoda, ztratit rodiče v podstatě
jenom kvůli známosti. Ale teď už se s nimi snad můžeš sblížit.
Richter je minulost, tedy doufám.“
„Ze všeho nejvíc si přeju, aby minulost byl. Přísahám.“
Arnošt se s ní zastavil a otočili se tváří v tvář. „Spolehni
se. Nedovolím, aby nadále řídil tvůj život.“
„Jseš milej, děkuji ti. Udělám, co mi poradíš.“ Položila
dlaň na jeho zápěstí.
„Zatím, než si najdeš nějakej pořádnej byt, nebo tě třeba
k sobě pustí rodiče, poohlídnu se ti po privátě. Musíš vypadnout z téhle barabizny. Ani nevíš, co za ni hajzlové z LSA
budou chtít. V mým bývalým aťasu hodně dělají studentky. Ty
často bydlí v bytě s několika spolubydlícími. Nemusí se
domluvit jenom nejbližší kamarádky. Nevadí, když mezi ně
půjde úplně neznámá holka. Já se ti poptám a hned ti zavolám,
když se něco naskytne, ju?“
Michaela opět vyjádřila, jak je Arnoštovi vděčná.
„Ale, copak?“ vyhrkl. „Jde přece o tvůj život. Chceš
svobodu? Máš ji mít. Nevím, proč by ses měla jakkoliv
na kohokoliv, třeba na mě, fixovat.“
Trochu nechápavě se na něj podívala. Arnošt pokračuje:
„Prostě, nebuď oběť.“
„Ale já nejsem oběť,“ zvolala. „Vždyť víš, že se
snažím.“
„Vlastně jo,“ seznal Arnošt. Trochu se zastyděl, že
zcela neodhadl její myšlenky. „Ale abys neměla důvod na to
furt myslet, pojď se mnou třeba do kina.“
„Do kina?“ podivila se.
„Jasný. Třeba hned zítra.“
„Ráda,“ hlesla. „Jen ne na kriminálku nebo thriller.“
„Neboj. Jmenuje se to Užívej si, dokud to jde. Woody
Allen...“
Michaela se rozzářila. Také má ráda Woodyho Allena.
Viděla od něj skoro všechny filmy. Cítí, že našla s Arnoštem
další svůj společný zájem s Arnoštem.“
157
Michaela se loučí. Ve dveřích domku od LSA věnovala
Arnoštovi pusu na tvář. Rozproudila se v něm krev. Začal se
blaženě usmívat, což mu vydrželo celou cestu autem domů.
Začal pochybovat, zda dojede bez nehody. Stále neznámá
dívka v něm rozpoutala něco, díky čemu se nemůže soustředit.
Před svůj dům dojel Arnošt zcela bezpečně. Zato
příjezd se nezdařil. Když couval na předzahrádku, nevešel se
mezi plot a sloupek branky. Silné žduchnutí ho probralo. Snad
by si nerozbil drahé auto kvůli nějaké holce, která je mu navíc
stále podezřelá. Nemůže si pomoct od pochybností. Co když
mu něco tají? Ale co? Že by fiktivní faktury, které mu ukazoval
Moravec, byly přece jen pravda? I kdyby – stejně za nic nemůže. Richter ji ždímal.
„Křapnul jsem zadní nárazník,“ svěřil se Arnošt
Máriovi, který na něj čeká nahoře na schodišti.
„Není problém, stačí říct. Zpěvák Šimon ti to v servise
zakytuje a přelakuje klidně do pátku. Poslyš. Koukáš nějak
zamilovaně.“
„Nepodléhej dojmům,“ napomenul ho Arnošt.
„No co? Prostě tě znám, bráško,“ zvolal Mário.
„Vždycky jsi takhle koukal a rudnul v obličeji. A den dva na to
jsi přivedl do baráku novou babu.“
„Nech se třeba překvapit,“ zanotoval Arnošt.
Ze schodů se ozvala lehce zaskočená Máriova manželka: „Jaká baba? O kom to básníš?“
„Podrobnosti chtěj po Arnoštovi,“ vesele ji odbyl
Mário. Náhle zazvonil architektovi mobil. „Andrea!“.
„Brácha, kolik těch ženskejch máš?“ Připojil Mário. To
už Arnošt nevnímá. Od Andrey se dozvěděl o sponzorském
daru, který dostala Cesta řešení od LSA. „Jedna celá osm
milionů.“
„To není málo!“ Překonal údiv. „Že by další cesta
peněz z mé firmy?“
158
Andrea nahlas uvažuje: „Máme tvoji firmu, LSA, Cestu
řešení...“
„Co bude dál?“ doplnil Arnošt. „Vidím, že LSA se na tu
pračku Richterovi nevykvákli.“
„Praní špinavých peněz přes politické strany.
Vyzkoušená metoda, v posledních letech nabývá na oblibě.
Strašně špatně se cokoliv prokazuje. Strany nemusí nic říkat
o původu svých peněz,“ vysvětluje Andrea. „Jenom, jestli se
o to hraje i tady.“
„Už sám takovej balík je pochybnej. Kdo ho tam
uklidil, může mít průšvih,“ řekl Arnošt. „Na mediální aféru jak
dělaný.“
„Co si myslíš, že teď spustím? A nedám pokoj, dokud
neprasknou i finanční zdroje LSA.“
„Jsi úžasná!“ zazpíval Arnošt do sluchátka. Dnes by se
na všechny usmíval.
Andrea by se také dnes na všechny usmívala. Lehce
udivenému Leošovi se svěřila, že je to snad poprvé, kdy jí
nějaký chlap řekl: „Jsi úžasná.“
„No tak se rozhodni. Willy nebo slavný architekt,“ rýpl
si Leoš.
Andrea se poťouchle usmála: „Co takhle oba?“ Už má
hlavu plnou práce. Vzala kousek papíru a propisku. Pak
pobídla Leoše, aby si s ní sedl ke stolu.
„Máme Richterovu firmu. Samozřejmě taky Arnoštovu.
V ní čtyřicet milionů.“ Za obdélníčkem, do kterého napsala
Richterovo jméno, udělala šipku k dalšímu obdélníčku –
patřícímu agentuře LSA. „Od koho jiného než od Richterovy
firmy si nechala LSA tak draze platit za hlídání staveniště?
Tušíme, kam putují peníze dál. Máme už sponzorský dar.
S velkou pravděpodobností je to součást jednoho a téhož
penězotoku.“ Nakreslila další šipku, tentokrát ke straně Cesta
řešení.
159
Leoš kouká Andree pod ruce. Začíná tu cítit systém.
Dodal: „Docela hezky kreslíš. Jenom se ti moc nedaří to, kvůli
čemu jsme v Praze.“
„No jo. Ověřit si, že oněch záhadných čtyřicet mega
jsou ukradené dotace. A nepochází ze žádného utajeného Richterova zdroje, jak si nedávno náhle vzpomněl Lukáš. Ještě před
týdnem vypadalo, že z dotací jsou. Dokonce kvůli tomu málem
zavřeli Arnošta. A teď... Nic nebylo! Meleme blbosti. Balážová
si to asi vycucala z prstu. A Richter? Nejspíš vyhrál čtyřicet
milionů v kasinu.“
„Zajímavý,“ na to Leoš. „Tak dělej, že něco bylo.“
„Nejsou důkazy. Koneckonců, začnu do toho bušit a
někomu to dobře poslouží. Opráší starý nápad dostat Arnošta
za mříže. To ne. Pustíme se do něčeho jiného.“
„Do čeho?“
„Půjdeme od konce.“ Za čtverečkem Cesty řešení
udělala čmáranec propiskou, jako by tam chtěla vrazit kudlu.
„Zastavíme penězotok. Ať tak a nebo tak, peníze z Richterovy
firmy jsou jedna velká špína. S největší pravděpodobností jsou
právě v pračce. A kdo si půjde pro prádlo?“
„Richter?“ Tipuje Leoš.
„Výborně! Vyprané peníze se přece musí vrátit tomu,
kdo je zavedl do systému. Cesta řešení není konečná. My docílíme, aby dostala strach s penězi cokoliv dělat.“
„Aha, tak proto jsi celá žhavá na pořádnej mediální
čurbes.“
Andrea dodala: „Zkrátka, co nám televizákům jde
nejlépe.“
Film v kině skončil. Lidé se zvedají ze sedadel a čím
dál hlasitěji diskutují o zjevných i skrytých významech
filmového díla. Jen Arnošt a Michaela příliš slov nepotřebují.
Navzájem si čtou pocity z tváří a těl.
„Bylo to krásný,“ vyznala se Michaela, když s ním právě vyšla ze sálu. Arnošt se jí odvážil povyprávět novinky
160
kolem peněz z jeho a Richterovy firmy. Počítal, že v tuto chvíli
ji to nebude zajímat. Napjatě jej však poslouchala.
„Vypadá to nadějně,“ usmála se. „Víš? Dobře se mi
myslí na to, že nás v našich životech ještě potká štěstí.“
„Nás...“ pozastavil se Arnošt.
„Naše životy jsou přece spojený,“ na to Michaela. „Ať
chceme nebo nechceme.“
Vyšli ven, kde se mezitím silně rozpršelo. Arnošt ji
ochránil svojí mikinou. Nikdo z nich si nevzal deštník.
Nastoupili spolu do auta. Když za sebou zavřela dveře, Arnošt
zašeptal: „Jsi krásná.“
„Jako, když jsem morká?“ zasmála se. Vzápětí Arnošta
napadlo, že k ní mohl pronést něco originálnějšího. Déšť stéká
po čelním skle jako vodopád. V suchu a teple auta pocítil
k Michaele nebývalou blízkost.
„Arnošte... Musím se ti k něčemu přiznat.“ Řekla to bez
známek emocí. Arnošt se zarazil. V mžiku uviděl její trochu
svraštělou tvář. Přejel mu mráz po zádech. Co důležitého se
teď dozví? Mráz vzápětí roztál díky jejímu úsměvu. Veškeré
myšlenky na Richterův případ jsou ty tam.
„Já taky,“ vyhrkl Arnošt. „Miluju tě. Míšo...“
Lehce se dotkla jeho ramen. Následoval dlouhý polibek.
161
Michaela si poskytnutým klíčem odemkla sídlo LSA.
V devět dopoledne ji nikdo čekat nebude. Možná tak snadněji
přiměje Moravce, aby jí ukázal fiktivní faktury s jejím
podpisem. Usoudila, že bude v tělocvičně. Opatrně nakukuje
škvírou ve dveřích. Jasně. Moravce právě jeden ze sekuriťáků
povalil na zem a buší do něj pěstí. Trenér křičí „Super! Co
levačka?“ Než se cvičenec zmohl na cokoliv, Moravec mu
zmíněnou levačkou vyťal spodní direkt. Jak vidno, má spoustu
práce. Michaele je hloupé teď vyrušovat. Raději se posadí
na chodbu.
Náhle se na chodbě objevil Lukáš. Trochu ji vylekal.
Myslela si, že bude dávno v Praze. Překvapivě si jí ani
nevšimnul. V klidu jde dál a stoupá po schodech. Když už byl
v mezipatře, Michaela se zvedla a následuje jej.
Lukáš se posadil na parapet okna vedoucího do dvora.
Na mobilu vytočil nějaké číslo. Jeho první věta byla: „Ty,
Míro! Víš co bylo večer v televizi?“ Michaela zapnula na svém
mobilu nahrávání. Přitom sestoupila o dva schody. Teď ji
Lukáš neuvidí, ani kdyby se u okna kdovíjak pohnul.
162
Lukáš pokračuje do telefonu: „Jo... Je mi jasný... Takže
ona z toho dokonce vychází? Richter je tuhej a nějaká babizna
z ústavu veřejného oblbování na tom nic nezmění... Na to
zrovna myslím, na něčem ji dostaň, třeba na neobjektivitu...
Aha, to není trestný... Ty vole! Kdo jí to potvrdil?... Že ne?
Hlídej si svoje kluky!... Já ti říkám furt, že jsou s ní kámoši...
Tak jo, vlastně, dokud se to vyšetřuje... Bez utajovaných informací je namydlená.“
Lukášův hlas utichl, zato se ozval šramot. Michaela se
dala do běhu ze schodů. Sáhla po klice dveří tělocvičny. Přitom
se ohlédla za sebe. To ne! Lukáš ji vidí z konce chodby.
Schovala se mezi samými boxery.
Zle se tvářící Moravec přerušil trénink a přišel až k ní.
„Co je?“
Poprosila jej o faktury.
„Nelze!“ Odsekl. „Vypadni!“
Je pozdě večer. Andrea s úlevou nasedla do auta a těší
se, až se na ubytovně vyspí do růžova. Před chvílí takříkajíc
letěla hlavou napřed – konkrétně ze sídla Cesty řešení. Asi
šestkrát si vyslechla, že nikdo o ničem neví. Až na ni tajemník
strany, proslulý svou arogancí, zavolal ochranku. Byli to muži
z LSA – jak jinak. Účetnictví strany je státní tajemství, ví
Andrea jistě. Jak jinak?
Jen, co nastartovala, zapípala hands-free. Hlasová
zpráva. Ihned ji pustila do reproduktorů autorádia. Michaela jí
poslala polovinu telefonického rozhovoru s Lukášem. „Jakej
Míra?“ zeptala se sama sebe. Ústav veřejného oblbování, tak
asi Lukáš označuje TVÆ, nebo kterákoliv jiná média. Podle
obsahu dalších výpovědí předběžně určila, že zmíněný Míra
bude asi mjr. Miroslav Oščádal. Odhadla také jeho metodu –
probíhající vyšetřování především jako záminka k nesdělování
informací.
Dlouho to krýt nebudeš, starej šéfe, za to ti ručím!
Vzkázala mu v duchu.
163
Michaela vynáší z Ořechovského domku sportovní tašku. V poloprázdných pokojích prohlíží, co tu ještě zbývá.
Náhle před domem zastavil modrý Volkswagen. Přijel v něm
pan Lukáš, samotný. Ani se neobtěžoval zvonit, nýbrž si svým
klíčem jednoduše odemčel.
„Tak jste se dočkala, slečno Lacová,“ řekl na uvítanou.
„Nastupte si.“
„Ještě jste se nějak nestačila zabydlet,“ prohodil Lukáš
cestou autem. „Máte tašky teprve na chodbě.“
„Ne. Jdu pryč. Našla jsem si byt v Brně,“ odpověděla.
„Snad není domek pro vás moc malej,“ zapitvořil
Lukáš.
„Není malej. Ale chci bydlet v normálním bytě,
vedle normálních lidí.“
„Však si to ještě rozmyslíte.“
Muži v černém otevřeli bránu na dvůr sídla LSA. Lukáš
uvnitř zastavil. Galantně podržel Michaele dveře, když
vystupovala. Zavedl ji do své pracovny, kde v zápětí ukázal
na dokumenty ležící na stole.
„Živnostenský list, koncesní listina,“ čte Michaela.
„Poznáváte? Přece vaše bývalá firma!“
„Neznám!“ vykřikla.
„Ale ale, jaktože ne? Toto pro vás udělal váš milý
Richter. Přece, abyste mohla dělat pořádnou práci a nebyla jen
milionářskou...“
„Jakou? Jen dořekněte!“ Trochu se urazila.
„No, přítelkyní,“ dokončil Lukáš. „Richter vám
umožnil zhostit se jednoho zodpovědnýho úkolu. Něco
podobného vás teď čeká.“
Rezignovaně se zeptala: „Dobrá. O co se bude hrát?“
„Právní a investiční poradenství. Pro stranu Cesta
řešení. Za celkem 40 milionů ve dvou letech. Celý milion je
provize pro vás.“
„Vždyť na to nemám kvalifikaci,“ namítla zděšeně
Michaela.
164
„Žádný problém. Dokonce nebudete muset ani hnout
prstem. Práci udělají moji hoši za vás. vy jen budete
podepisovat faktury. A nakonec, dostanete, co vám patří. No,
není to výhodná nabídka?“
„Ještě se rozmyslím,“ hlesla.
Na to Lukáš vykřikl: „Vy nemáte, co rozmýšlet,
slečinko! Víte? Jestli si myslíte, že máte na vybranou, tak to
teda ne! Když jste dělala hostesku Richterovi, dost jste si
nadrobila! Jestli couvnete, nemusíme se o vás vůbec starat!
Cígler se z toho možná vyvlík, ale vy ne! Za to vám ručím! Je
vám to doufám jasný?“
Mlčela. Ani si nevšimla, že jí celou dobu za zády stojí
trenér Moravec. Ledovým hlasem dodal: „Známe se
s nadporučíkem Oščádalem. Stačí zavolat.“
Lukáš vykřikl ještě hlasitěji: „Tak je to pro vás jasný?“
„Je,“ hlesla.
„No vidíte,“ na to Lukáš už o poznání mírněji. „Slušní
lidi se přece umí domluvit. Pojďte se mnou. Zavezu vás
domů.“
Ve služebním autě LSA se jí z kapsy ozvalo trojí
zapípání. Možná slabá baterie. Vyděsila se. Zoufale na mobilu
něco stiskla. Hlavně, ať je ticho. Naštěstí si Lukáš ničeho
nevšiml. V klidu řídí. Když se pak před domkem podívala
na displej, zjistila, že kapacita paměti diktafonu je zcela
zaplněna. Neměla možnost jej vypnout. Chtěla záznam odeslat
Andree. Vzápětí si to rozmyslela.
165
Kapitola10
„Míšo, fakt?... Jasně... Vždyť jo... Díky moc.“ Andrea
právě skončila hovor. Přitom sbíhá schody do vestibulu centra
Anděl Smíchov. Před chvíli zvládla natáčení reportáže ve studiu, teď na ni netrplělivě čeká Leoš. Sedí v křesle, oči
zabodnuté do časopisu.
„Ukaž, co to máš?“
Leoš se trochu lekl. „Jéžiš, to jsi ty!“
Nakoukla na obálku. Týdeník Investice a reality.
„Neřekl jsi mi, že ses dal na byznys.“
„Lepší než ta hromada bulváru vedle,“ prohodil Leoš.
Andrea si ze zájmu také prolistovala časopis. Najednou
si Leoš všiml fotky jedné podnikatelky.
„Takhle budeš vypadat za nějakých deset patnáct let.“
„No dovol!“ Opáčila. Titulek článku hlásá: „Známá hoteliérka Marianne Edelmann expanduje do Střední Evropy.“ A
hned pod tím: „Má zájem především o hotely na malých
městech v turisticky atraktivních oblastech.“
„Ta podoba!“ Povzdechla si. „Co takhle se v její kůži
dostat do řeči s Formánkem?“
„S tím z Kanady?“ diví se Leoš.
„Ne z Brna! Míša mi právě potvrdila, co mně už dlouho
vrtalo hlavou. Přesně ten Formánek, co nepracuje v LSA, zato
s nimi trénuje muai-thai, nebo jak té řežbě říkají. Asi proto, že
ho to baví.“ Zanedlouho si vzpomněla: „Jak mě tehdá Viktor
zavedl do LSA. Formánek – největší držka ze všech mlátičů.
Neustále si sprostě dovoloval. Mohl, páč má svaly jak Rambo.
Že mě to nenapadlo dřív? Shoda jmen.“
Leoš na to: „Kdo ví, jestli.“
„Dává to smysl. Ten barák v Ořechově! Vždyť tenhle
Formánek si na něj přihlašoval pobyt teprve před půl rokem.
166
Formánek Kanaďan byl odhlášený už deset let. Dva různí
chlapi, ale se stejným jménem. Stejná adresa – náhoda? Určitě
záměr. Aby se ti dva jevili jako jeden člověk.“
Leoš přikyvuje. Ukázal na fotku v časopise: „A jak
s tím souvisí tahle Gertruda?“
„Marianne,“ opravila ho Andrea. „Zčista jasna zavolám
Formánkovi jejím jménem a budu předstírat, že si chci koupit
hotel. Přitom se Formánka zeptám na pár zajímavých
skutečností. Schválně, jak ho přinutit rozpovídat se o Richterovi – kde je, co dělá a tak? Že bych si s ním ráda pokecala –
o byznysu.“ Mrkla na něj.
„Já nevím. Jsem jen blbej kameraman. Jsi si jistá, že se
to povede?“
„Jiná možnost není.“
Arnošt se posadil k počítači, aby zkontroloval e-mail.
Zarazil ho německy psaný mail s adresou odesílatele:
[email protected]. Matně si vybavil němčinu
ještě ze střední školy. I přes omezené jazykové vybavení si
snadno přečetl, že jistá podnikatelka, paní Edelmannová
z Magdeburgu má zájem o koupi hotelu ve Fridrichově. Vyzývá však k rychlému jednání, aby se dohodl se všemi spoluvlastníky. Arnošt ani nedočetl dokonce a jen zprudka vydechl.
„Tak Edelmannová?“
Jako znalý realitního byznysu dobře ví, že pan Edelmann vede jedno z největších developerských impérií ve střední Evropě. Jeho manželka, pisatelka mailu, zase vlastní
po celém Německu síť čtyřhvězdičkových hotelů. Nikdy
nečekal, že by si jej takoví lidé kdy všimli. Vlastně, na toto
čeká už od začátku léta. Konečně šance zbavit se fridrichovské
noční můry.
Vytočil telefonní číslo napsané na konci mailu.
Z nepříliš kvalitního přenosu uslyšel ženský hlas. Že by
sekretářka nebo samotná paní hoteliérka? Naznačila, že by se
prozatím i spokojila s Arnoštovou polovinou a s majitelem tu
167
druhou by si vyjednala sama. Jen si domluvit prohlídku
budovy. Arnošt s úsměvem slíbil, že ještě zavolá.
„Bye bye, barabizno!“ Provolal radostně. Přitom si
vzpomněl na dobu před půl rokem kdy začal tvořit projekt
přestavby. Sám nevěří, s jakým nadšením se do věci vrhnul, jak
s ním cloumaly architektonické ambice a za počítačem se spuštěným AutoCADem si připadal jako největší kabrňák na světě.
Teď to pochopitelně vidí úplně jinak.
Andrea se pomalu prochází po kamenitém břehu
Vltavy. Za ní stojí vysoká kamenná zeď, na protějším břehu
vidí stanici parníku. Konečně se z přítmí pod mostem vynořil
očekávaný.
„Pane Hrbata, opět vy?“ Podivila se.
Po chvíli mlčení téměř zašeptal: „Pamatujete si ještě
dobře, co jsem vám říkal posledně?“
Přikývla. Na to jí řekl: „Nebyla to tehdy úplně nezávislá
výpověď. Teď ale bude. Jde o sponzorské dary, který přijala
Cesta řešení.“
„Je jich víc?“ Pozastavila se Andrea. „Teprve devět dní
od toho prvního.“
„Ano. Už druhý,“ potvrdil Hrbata. „Čtyři miliony. Jste
zatím jediná mezi novináři, která o tom ví. Cesta řešení se
těmito dary příliš nechlubí, že?“
„Nejspíš zcela pochopitelně,“ dodala.
„Právě. To se hned někdo začne zajímat, kde tu sumu
vzali. Po pravdě – žádné uspokojivé vysvětlení už z principu
neexistuje. Proto se budou chtít daru zbavit.“
„Je to logické? Proč by získávali peníze, kterých se
stejně budou muset zbavit?“ Hraje si Andrea na nechápavou.
„To je vaše práce, přijít tomu na kloub,“ sdělil Hrbata.
„Každopádně – těch peněz se zbaví. Mají to v plánu.“
Andrea je zvědavá, jaký plán to bude.
„Cesta řešení už připravuje zakázku na právní poradenství. Přesto, že má čtyřiadvacetihlavou armádu právních
poradců. To je přece divné, ne?“
168
„Je,“ odsekla. „Pane Hrbata. Jedno mi řekněte. Pracujete ještě na ministerstvu?“
„Ano, proč?“
„Minule jste mi tvrdil, že máte před vyhazovem.“
„Ještě jsem dostal šanci.“ Vypadá sklesle. „Slečno
reportérko,“ promluvil nesměle. „Měla byste si nechat
důkladně prohlédnout auto.“
A je to. Andree je v mžiku jasné, kdo jí dal do auta
štěnici. Teď musí hrát největší překvapení, jaké jen umí.
„Proč?“ Vykřikla skoro hystericky.
„Možná utečete, možná mě teď shodíte do Vltavy.“
Hrbata se bez vytáček přiznal.
„Proč jste to dělal?“ Zeptala se bez jakýchkoliv emocí.
„To je právě ta šance. Chtěl to Lukáš – za to, že nepřijdu o místo. Stejné jednou poručil Balážové, jenže se jí to nepovedlo. Dávala jste moc dobrý pozor... Klidně se vám přiznám i
na kameru.“
„To nedělejte! Jen to ne. Nechci, aby moji smůlu
propírali kolegové novináři.“
Poděkovala za informace a rozloučila se. Něco jí došlo.
Zdroje si ji asi vyhledávají jen proto, aby jí mohli zamořit auto
špehovací technikou. Dostala strach, že by Hrbata kolem odposlechu mohl něco nepředvídatelně vyzvonit. Ať tak a nebo tak,
je čas skončit hru se štěnicí a tvrdit, že nikdy nic nebylo.
Otevřela dveře spolujezdce a na první šáhnutí vytáhla
zařízení z pod sedadla. Astalavista! Upřela pohled na Hradčanské panoráma, načež s velkým nápřahem hodila štěnici
do Vltavy.
Arnošt a Michaela spolu leží na sedačce a navzájem se
něžně dotýkají. Táhlým hlasem nadhodil téma: „Kotě, co jsi
pořád vyváděla s tím mobilem?“
„Hned uvidíš.“
„Ty jsi napínavá jak rozečtená detektivka.“
„Poslouchej,“ řekla. Natáhla se po mobilu a pustila
na něm, co naposledy nahrála v sídle LSA.
169
„...Dokonce nebudete muset hnout ani prstem,“ zaznělo
mimo jiné. V tom momentě záznam pozastavila.
Arnošt se prudkým pohybem posadil a vykřikl: „Oni si
z tebe vyloženě dělají loutku. Dufám, že je nechceš
poslechnout.“
„Nechci,“ řekla rozhodně.
Chtěla ještě něco dodat, ale Arnošt ji vyrušil: „Poslala
jsi to Andree?“
„Ještě Ne. Váhám, jestli jí to poslat nebo ne. Je to
nebezpečný.“
„Chápu,“ hlesl Arnošt. Objal Michaelu kolem ramen.
„Co náš normální život? Nepošleme konečně Lukášovy hochy
k šípku?“
Přesně o tom chce Michaela mluvit.
„Řekneme si třeba, co nás v novým životě bude čekat.“
Michaela se na něj mile podívala. „Povídej.“
„Toho bude,“ zvolal. „Ale zatím...“ Dívku políbil,
načež spolu spadli do těsného objetí. Arnošt je přesvědčen, že
je první muž, kterého Michaela doopravdy miluje. To mu
dodává energii. Navrhl: „Půjdeme radši vedle.“
Jakoby unaveně vzdychla: „Tak si mě zvedni.“ Zatímco
se líbají, krok sun krok postupují do ložnice.
Odhodila tričko, načež si s Arnoštem lehla na postel.
Náhle do něj žduchla: „Na něco jsem zapomněla – Árný. Zapni
telku.“
„Kompl,“ vyrazil ze sebe Arnošt. Seskočil z postele,
aby zapnul laptop ležící na nočním stolku, jediné zařízení,
na kterém může ladit TVÆ. Televizor, jakou to zbytečnost,
doma nemá. Je tu jediná nevýhoda. Než naběhne počítač, chvíli
trvá.
Michaela se upřeně dívá na obrazovku, na níž zatím
svítí jen bílá písmena. Bojí se, že reportáž nestihne. Po pár
minutách konečně mohl Arnošt vyhledat web TVÆ a spustit
živé vysílání.
170
Běží In Flagranti, známý investigativní pořad. Reportáž
nazvaná „Štědrý strýček z ochranky“ už začala. Titulky právě
oznamují: „Režie – Andrea Kratochvílová, kamera – Leoš
Spurný.“
Reportérka se ohlásila z břehu Vltavy pod nábřežím.
Uvedla, že již druhý sponzorský dar Cestě řešení je ještě
záhadnější než ten první.
„Jasné je snad jediné. Mezi LSA a Cestou řešení
dochází k něčemu, co rozhodně není normální. Vždyť bezpečnostní agentura o všehovšudy patnácti zaměstnancích ne zcela
běžně vydělává několikamilionové částky, které jsou pro ni, jak
vidíme, zcela zbytečné.“
Poté z vysílání zaznělo, že LSA, i díky osobní ochraně
některých ministerských úředníků, si přijde měsíčně na několik
milionů. Ovšem nejvíce zbohatla na hlídání rozestavěného
hotelu ve Fridrichově.
Arnoštovi se rozjasnila mysl. „Kotě, teď poběží, že mně
za to údajný hlídání vzali kradený dotace.“
Jakoby ho Andrea slyšela. Pustila výpovědi členů
komise. Opakovaly se, žádné dotace vyplaceny nebyly. Stejné
tvrdila i paní Balážová.
Arnošt se rozohnil: „Kdo mě to málem šoupl do lochu?
Kdo se mi před pár dny do očí za to provinile omlouval? Teď si
kecej, ty krávo, že jsi byla pod tlakem!“
„Copak?“ Pípla Michaela.
„Jsem prostě typickej chlap, co nadává u televize.“
Andrea na obrazovce si vzala slovo: „Že nebyly? Naší
televizi se podařilo získat dokument, který vyplacení dotací
potvrzuje. Že bylo vše v pořádku? Asi ne, když tento dokument
podle dříve vyslechnutých lidí neměl vůbec existovat. Určitě
ne, když se případem dotačního podvodu pořád zabývá policie,
leč bez výsledků. Na závěr mi dovolte ocitovat jeden policejní
zdroj: Někdo se postaral, aby slibně rozjetý případ narazil
na nedostatek důkazů. Ty důkazy ale jsou – v budově, před
kterou stojím – na Ministerstvu pro místní rozvoj.“
171
Venku se již plně setmělo. Arnošt a Michaela se naplno
oddávají milostné předehře. Po zdech proběhla světla
jedoucího auta. Ozvalo se dvojí zatroubení.
Michaela se vyděsila: „Jak si mě mohli najít?“ Zprudka
vstala, respektive vytrhla se Arnoštovi z objetí. Roztáhla
žaluzii a zase ji zatáhla. „Je to v háji!“ Ulevila si.
„Arnošte,“ promluvila. „Je mi líto, musím jít.“
Její přítel vůbec nechápe.
„Nemůžu jinak. Jsou schopní i zabít.“
„Já tě nenechám odejít!“ Křičí Arnošt. „Víš, co jsme si
slíbili.“
„Vím, ale teď to ještě úplně nejde.“
Arnošt ji objal. „Míšo. Nemůžeš odejít. Nenechám tě
v tom. Nedovolím, aby ti cokoliv udělali.“
„Jak si mě sakra našli?“
„To je teď jedno,“ na to Arnošt něžně. „Oba dva víme,
že tu nemají, co dělat.“
Naznačila, že se mu chce vytrhnout. Pustil ji. Nedbale
na sebe hodila halenku a džíny. Arnošt ji následuje až do předsíně, kde se obula a sáhla po klice.
Arnošt jí zastoupil cestu. „Neodcházej. Já ti to nařizuji a
ručím za to. Nic se ti nestane!“
„Vím, že nechápeš,“ řekla. „Taky nechápu. Ale jinak to
nikdy neskončí.“
172
Dva bezpečnostní pracovníci právě přivedli Michaelu
do Lukášovy pracovny. Přivedli? Přitáhli za ramena, jako to
dělají policisté se zatčenými.
„Zůstaňte tady!“ vyzval Lukáš svoje podřízené.
Michaela se mohla posadit na židli jemu osobně tváří v tvář.
„Váš mobilní telefon,“ pronesl. Strážci za ní zůstali stát jako
mlčící hradba.
Vytáhla z kapsy svůj osobní mobil a rozechvěnou rukou
jej položila na stůl.
Lukáš se rozkřikl: „Ne, tenhle ne!“ Na chvíli se podíval
na svoje kolegy. Pak pokračoval: „Vím, že máte dva. Tak
ukažte ten druhý!“
„Žádnej nemám!“ Zakřičela. Lukáš bouchl pěstí
do stolu. „Ticho tady bude!“
„Že nemáte?“ Zachraptěl jeden ze strážců. Michaela se
natáhla po kabelce ležící pod židlí. Jeden ze strážců ale její
ruce zadržel. Lukáš si kabelku vzal sám, přitom se zle usmál.
173
„Co si to dovolujete?“ Je Michaela vytočená na nejvyšší
míru. Přetahuje se s Lukášem o tašku. Nicméně její síla proti
vytrénovanému muži nestačí. Navíc, když se k němu připojili
dva další. Shodili ji ze židle.
„Neboj, my tě neznásilníme,“ zašeptal strážce, který
vysypává na její ležící tělo obsah kabelky. Druhý dodal: „Za co
by nám to stálo?“ Za pár vteřin se bezpečnosntní pracovník
pochlubil Lukášovi nálezem. Mrskl mobil na stůl.
„Nezničit!“ Upozornil ho Lukáš. Okamžitě se přístroje
chopil. Prohledává poslední volání. Mezitím hlídači milostivě
dovolili Michaele posadit se na židli. Nadále ji tlačí na ramena,
aby ji nenapadlo se zvednout.
„A heleme se. Zuzi, Terez, Mamka. Zavoláme třeba
Terez. Co říkáš? Ale ne... Tady je to zajímavý. Ajinka...“ pronesl pitvořivě.
Michaele se zastavil dech. Prasklo to.
Lukáš si přiložil telefon k uchu.
„Míšo?“ ozvalo se ze sluchátka jako první.
„Řekněte mi, kdo jste. Já vám zase řeknu, kdo jsem já,“
pravil Lukáš. „Tak dobře... Představování vynecháme. Ale ať
je to, jak chce. Vaše kamarádka Michaela vám už z telefonu, co
držím v ruce, nezavolá. Vy taky ne... Hele, váš hlas je mi nějak
povědomej. Jo, vždyť jsme spolu měli tu čest. Ne snad?“
Arnošt byl drsně ujištěn, že do sídla LSA přijel marně.
Proklouzl kolem strážce a chce se rozběhnout dovnitř.
Hromotluk ho ale popadl za rameno. „To je soukromej
majetek!“
„Tak ještě jednou! Hledám slečnu Michaelu Lacovou!“
Strážce se podíval na Arnošta jako na úplného blbce.
Náhle se za ním objevil Lukáš. „Hledáte někoho?“ Zeptal se.
„Ano. Michaelu Lacovou.“
„Fakt tady není,“ řekl sekuriťák o poznání klidněji. Na
to záměrně zavedli Arnošta do prvního a pak druhého patra.
Michaela opravdu nikde není. I Lukáš potvrdil, že právě
odešla.
174
Arnošt ztratil nejmenší náladu se normálně bavit: „Kde
je?“ Snaží se nakouknout do jedné z temných místností.
Strážci ho ale zadrželi a táhnou ho na ulici. Jeden z nich
mu řekl: „Buď rád, že to pro tebe dopadlo bezbolestně.“
Nastoupil do svého auta, načež si sáhl na rameno. Má
tam modřinu, co bolí jako čert. Stěží pohnul rukou. Kdyby
sekuriťáci chtěli, klidně by mu prsty zlomili kost. Na chvíli
dostal strach, jestli vůbec dokáže otočit volantem. Ale ano,
zase tak hrozné to není.
Pojede domů? Nebo, že by ještě zkusil štěstí v Ořechově? Hlupák váhá, okamžitě se rozjel směrem na výpadovku.
V Ořechově přistoupil k důvěrně známému domu.
V oknech je tma. Zazvonil. Poprvé... Podruhé, potřetí. Nic.
Ještě pro úplnost absolvoval půlhodinovou cestu
k jejímu studentskému bytu v Řečkovicích. Potvrdil si, že ani
tam Michaela není. Ztěžka opět usedl do auta. Udělal, co mu
zbývá jako poslední – zavolal policii.
„Byli jsme zrovna spolu, u mě v domě. Najednou
přijelo auto. Řekla mi, že musí jít. Nechtěl jsem ji pustit. Jenže
se mi vysmekla a nastoupila k nim do auta. Kam jela, nemám
ponětí. Nebere telefon.“
„Pokud to dobře chápu,“ mluví vláčně policista na druhé straně. „Odešla sama, ze své vlastní vůle. Tak, co se vlastně
stalo?“
„Odešla, protože se bála. Unesli ji!“ Zvolal Arnošt.
„Vím, kdo to byl. Bezpečnostní agentura LSA.“
Na to policista už příjemnějším tónem slíbil, že věc
prošetří. Popřál pěkný večer.
Tady to máš! Řekl Arnošt sám sobě. Jeho přítelkyně
mezi těmi, co ji doopravdy nemají rádi. Dostává čím dál větší
jistotu, že za to může i Andrea. Kdyby si z Michaely neudělala
informátorku, nemuselo by jí teď nic hrozit.
175
Kapitola11
Andrea třese s rozespalým kameramanem. „Leošku.
Vstáváme! Naše pražská dovča končí. Jede se do Brna.“
„Kolik je?“ Vyloudil ze sebe.
„Za deset šest.“
Leoš ji prosí o ještě malou chvilku v posteli. „Takhle
člověka honit po ránu?“
Vysvětlila, že je povolává Pařízek. Jde o včerejší
reportáž. Leoš se podivil, že to nejde vyřídit v redakci sídlící
ve vedlejší budově. „Mají tam i studio,“ dodal a přetáhl přes
sebe deku. Andrea ji z něj okamžitě strhla.
Do Brna přijeli kolem deváté dopolední. Řídí Leoš.
Z auta vidí chumel lidí, pravděpodobně novinářů, obléhajících
hlavní vstup do budovy TVÆ. Leoš s Andreou však vnikli
dovnitř nepovšimnuti – podzemními garážemi.
Již na chodbě je uvítal Pařízek. „Gratuluji. Díky vám
jsme první televize, která informuje o několikamilionových
sponzorských darech. Doufám, že to bude mít pokračování.“
„Ano. Dnes v mimořádném zpravodajství,“ potvrdila
Andrea.
„Právě proto jsem si vás zavolal,“ zdůraznil Pařízek.
„Chybí několik souvislostí. Pár lidí určitě nepochopí, jakou má
sponzorský dar spojitost se zmíněnými dotacemi.“
„A začnou si stěžovat,“ dodala Andrea.
„Právě proto. Byla jsi v Praze, aby jsi našla, čím se to
na beton potvrzuje. Dnes to odvysílej v mimořádné reportáži.“
Po chvíli vyhrkl s kontrolní otázkou: „Co máš?“
„Dopis z ministerstva,“ řekla. „A pak, pro ověření...“
„Schválně, co to bude? No...“
„Ještě čekán na nahrávku od zdroje blízkého LSA.“
176
Pařízek se zatvářil nespokojeně. „Tak vyřiď tomu
zdroji, že má čas do dnešního večera! Jinak... Schránka je plná
mailů od diváků a lidí z ministerstva. Už od rána je to tu jako
na ústředně. Jako teď!“ Právě v jeho kanceláři zazvonil telefon.
„Pařízek... Ano... Právě přijela, předám...“ řekl do sluchátka a už ho podává Andree. Byl to šéfredaktor jednoho
celostátního deníku, co si potřeboval ujasnit pár detailů.
Andrea je smířená s představou, že dnešní den stráví
jako telefonní operátorka. Jak má potom připravovat reportáž?
Počítá, že v redakci bude do noci. Ostatně, proč ne, když
televize je její druhý domov?
Andrea vyřídila další hovor, tentokrát s poslancem
z Cesty řešení. Ujistila jej: „Že jste něco věděl? Buďte
bez obav. Do hlavy vám přece nikdo nevidí. Ale jestli něco
opravdu víte, ráda se s vámi sejdu...“ Odmítl.
Hned poté se rozběhla na zpravodajství. Reportér
Ukrutný zírá na obrazovku, na které běží videozáznam a svítí
několik tiskových prohlášení.
177
Zprudka vydechla: „Takový fofr.“ Všechny zprávy
neoznamují nic jiného, než že Lukáš přestal pracovat na ministerstvu jako poradce. Odešel sice sám, ale ministr Kubalec
na to prohlásil: „Je dobře, že můj úřad opustil pan Lukáš a
s ním i stín pochybností nad korektností vztahů s jeho
bezpečnostní agenturou LSA. Teď už si snad nikdo nebude
myslet, že Cesta řešení slouží jako překladiště peněz pochybného původu právě od LSA. Je také na čase, aby Státní fond
Ministerstva pro místní rozvoj zbavil své pošramocené pověsti.
Zavazuji se, že ministerstvo zruší všechny zakázky, které pro
ni zmíněná agentura zpracovává.“
„Jedna jediná reportáž a si sype popel na hlavu,“ diví se
Ukrutný.
„Jenom mojí reportáží to není,“ na to Andrea. „Jinak
bych byla nejmocnější žena v republice. V tom bude vyšší
zájem.“
„Jako, že by lidi z ministerstva chytl záchvat
poctivosti?“ domnívá se Ukrutný.
„To možná ne, ale nejspíš něco zanedlouho vyplave
na povrch.“
Reportéra napadlo: „Nebo chystají pro Lukáše trafiku.
Na svém dosavadním místě byl moc vidět.“
„Necháme se překvapit,“ usmála se Andrea.
Odpoledne se Michaela vrátila k Arnoštovi.
„Miláčku, kde jsi lítala celou noc?“.
Povyprávěla, co nepříjemného zažila v sídle LSA.
„Nevadí, že mi prohledávali kabelku a měli neslušný narážky.
Z té kabelky ale vytáhli mobil. Ten mobil, kterým si volám
s Andreou. Jsme bez spojení.“ Podívala se na Arnošta. Zarazilo
ji, že se netváří nijak zklamaně.
„Uděláme, co chceme,“ řekl a pohladil Michaelu
po tváři. „Pak už nám nic do cesty nevleze. Budeme nerušeně
žít spolu.“ Věnoval jí pusu na tvář.
Michaela chce také něco říct. „Vypadá, že jejich plán
s praním špinavých peněz se hroutí.“
178
Arnošt na ni mrknul, ať mluví dál. Vysvětlila tedy, jak
ji chtěli donutit podepsát falešnou fakturu. Podepsala ji, jenže
Lukáš ji nechal zničit. Dodala: „Schválně, co teď udělají?“
„To už nám může být šumák. Pořešíme poslední drobnosti v případu a jsme za vodou.“
„Jak to chceš řešit?“
„Soudní cestou, přes policii. Jakkoliv. Ale teď máme
chvilku jen pro nás dva, hvězdičko.“
Michaela správně vycítila, že na další dohady nemá
Arnošt náladu. Těší se, až ji vezme na squashový kurt.
Arnošt a Michaela mají dobrou půlhodinku čas, než
bude jejich kurt volný. Posadili se v kavárničce. Chvíli mlčky
usrkávají džus. Až Michaela najednou promluvila: „Volala mi
Andrea. Prý, až od chlapů z LSA zaslechnu něco o nějaké
Němce, co si chce koupit hotel, je to ona.“
Arnošt se popadl za hlavu: „Já to tušil! Ta baba je
nevypočitatelná. Hlavně, že mně neřekla nic. Akorát poslala
záhadnej mail.“
„Však ti taky zavolá. Nebo to zkus teď,“ poradila mu
Michaela.
„Je to v kýblu!“ spráskl ruce. „Celou dobu si myslím, že
vážně jednám o prodeji, a ona je to naše úžasná televizní
hvězda. Teď mě fakt dostala!“ Podíval se na hodinky. Už pět
minut jim běží čas. Mile se na ni podíval a zeptal se: „Půjdeme
hrát?“
Během hry se oběma vyplavily endorfiny. Špatná
nálada, se kterou vstupovali na kurt, je pryč. Je to Arnošt, který
v té chvíli nechce pustit do hlavy žádné krušné myšlenky.
Za chvíli mu ale začalo být divné, že nad Michaelou vyhrává
velmi lehce. Čím více běžely minuty, tím méně rázné pohyby
dělala. Nízké míče se ani nesnažila chytat. Jen se mírně sehnula
a nechala míček spadnout.
Cestou ze sprchy do auta jí Arnošt řekl: „Dneska ti to
nějak nešlo.“
Unaveně zamručela, rovněž unaveně nasedla.
179
Arnošt nastartoval auto. „Míšo, co je s tebou?“
„Ale nic,“ zívla. Za chvíli se rozmyslela. „Ale jo. Změnil ses. Pořád přemýšlím, co do tebe vjelo.“
„Do mě?“ ohradil se Arnošt.
„Jo,“ hlesla. „Odmítáš jakkoliv komunikovat
s Andreou. Jen o ní řeknu a už se vytáčíš. Co se děje? Vždyť
nám pomáhá.“
Upřímně se na Michaelu zadíval. „Promiň. Tu Edelmannovou bych jí ještě odpustil. Ale uvědom si jediný.
Naváděla tě, abys měla styky s LSA a dávala jí informace.
Posílala tě přímo do chřtánu těm největším grázlům.“
„Patřilo k věci,“ řekla nesměle.
„Jak patřilo k věci?“ Rozezlil se. „Dochází ti aspoň
trochu, že tě mohli zabít? Kdyby si nehrála na policajtku,
nemusela jsi s nima mít nic společnýho! Chápeš?“
„Našli by si mě tak i tak. Vydírali mě.“
„Právě proto, kdybychom to dávno začali řešit s policií,
a ne pofidérní mediální hrou, bylo by to všechno dávno
za náma.“
„To nejde!“ Vyhrkla. „Lukáš mě může potopit.“
„Prosím tě! Co by na tebe našel? Nic jsi neudělala!
Jestli tě Lukáš do něčeho nutí, je to jasný vydírání. Takže v pohodě. Vyspíme se z toho a zítra ráno spolu pojedeme
na policii.“
„Chceš, aby se k tomu dostala ta podplacená
Oščádalova expozitura? Málem tě zavřeli!“
„Nějaký zákony snad platí pořád,“ dodal naději. „Lepší
dělat něco než nic.“
„Vždyť Andrea... Už nám dost pomohla. Přišla na to,
odkud jsou ty sponzorský dary...“
S touto řečí není Arnošt v nejmenším spokojen. „Řeknu
ti to takhle, miláčku. Má nám pomáhat, to opravdu má. Jenže
místo toho rozjíždí politickej skandál století. Celá republika
čumí. Senzace.“ Po chvíli dodal: „Vždyť je to její džob. Proč
by pomáhala kámošovi, když jí to vlastně zakazuje novinářská
180
etika? Tedy, Míšo, poslouchej. Ať si dál dělá svou práci, ale
nás z toho vynechá. Nebo se začnou dít neočekávaný věci.“
„Co by se mohlo stát?“ Zeptala se.
„Hergot! Já nevím,“ na to Arnošt. „Třeba se ze mě stane
lobbysta, nebo co?“ Potlačil pousmání. Dodal: „Je fakt
nepředvídatelný, co z nás před celým Českem udělá.“
„Zjišťuje důvěrný informace, to bez trochy špinavé hry
nejde,“ opáčila Michaela.
Arnošta chytla podezřívavá nálada. „Hele, není to tak
trochu tvůj nápad? Pořád si s ní telefonuješ?“
„Není, přísahám, a už mě nekontroluj!“ napomenula ho.
Arnošt jako na povel nasadil milý úsměv. Po chvíli medovým
hlasem oznámil: „Tady zatočíme. Pojedeme k nám a uděláme
si krásnej večer.“
„Počkej,“ zarazila ho. „Musím domů.“
Arnošt ji přemlouvá. Na to mu podrážděně řekla, ať
zastaví právě tam, kde je.
Ač zklamaný, udělal, jak si poručila. Než za sebou
zavřela dveře, řekla mu: „Jdu na policii, sama!“
„Počkej, musíme jít spolu!“
„Nech mě už! Vyřeším si to sama!“
„Tak čau,“ hlesl Arnošt. Zklamaně vydechl. Sám sebe
se ptá, co udělal špatně. Rád by Michaele splnil veškerá přání,
vysvobodil ji ze všeho toho tajemného, co jí brání volně
dýchat. Jen mu vážně není jasné, jak.
Michaela si návštěvu policie rozmyslela. Dlouho jen tak
bloumá po ulici – kam se vrtnout? Nakonec ji napadlo zajít
do sídla LSA. Udělá cokoliv, aby kompromitující faktury
aspoň viděla. Přemýšlí, jak se jich zmocní, zmizí s nimi – a
roztrhá je na kousky nebo z nich udělá papírové koule, které
vyhází do nejbližšího kanálu. To je teď jedno. Teď jen doufat,
že neexistují kopie. Jako, že asi ano. Když už nic, tak aspoň
přesně vědět, co je jejím osudem.
Odemčela si svěřeným klíčem. Následně prochází
prázdnou chodbou. Zaklepala. Má štěstí, Lukáš ještě v šest
181
večer sedí v místnosti, které říká kancelář. Je tam s ním i
Moravec.
Vykoktala ze sebe: „Mohla bych, prosím vás, vidět
faktury na moji bývalou firmu?“
„Nemohla, nejsou!“ Vykřikl Moravec.
Lukáš konstatuje: „Zničili jsme je.“
Na to Moravec přisvědčil: „Můžete to tady klidně
prohledat.“
Lukáš pokračuje: „Teď je důležité, abyste se soustředila
na váš úkol. Minulost by vám dělala zbytečný potíže. Mimochodem, ještě jste se nerozhodla. Jdete do toho s náma?“
„Nejdu,“ hlesla.
Oba dva muži se na ni agresivně podívali.
„Nejdu!“ Vykřikla.
Lukáš na to ironicky: „A pročpak slečno, jestli se smím
zeptat?“
„Už se nechci v ničem koupat - S váma! Zvlášť, když
teď televize o těch penězích ví všechno.“
„Opravdu nechcete?“ zeptal se Moravec polohlasem.
„Ne!“
„Jak je libo!“ Ironizuje Lukáš. „To máme bejt podělaní
z nějaké blondýny, co o nás točí stupidní televizní seriál? No!
Přiznej se! Bonzuješ jí, co? O tom nepochybujeme.“
Moravec odešel. Lukáš taky vstal. Chytl Michaelu
za levé rameno, přitom na ni zpříma výhrůžně hledí. „Nějak ti
došly slova! Jindy tak ukecaná... Copak s tebou uděláme!“
Pravou rukou mu vlepila facku: „Hajzle! Klidně si mě
zabij!“
„Jen si to ještě užij,“ procedil mezi zuby a pustil ji. Na
chodbě přidala do kroku. Ať už je pryč.
Div nevrazila do Moravce. „Co tady bloumáš? Vypadni!“ Zahřímal. Pořádně ji vyděsil.
Náhle mu zazvonil telefon. Říká: „Teď není vhodná
doba o tomhle mluvit. Zavolám později... Ne?“
Michaela se zastavila ve svém kupodivu stále
neodhaleném „úkrytu“ za zdí schodiště. Je tam už viditelný
182
otisk její dlaně. Slyší dále: „Takže není vyhnutí... Fakt ne? Já
to tušil... Cože? Zítra v sedm v té barabizně... večer?... Ty
vole!“ Zřejmě vyřkl něco, co by příliš neměl. Znatelně znervózněl: „Kurva! Sorry! Já nemyslel... Ale tady fakt nikdo
není.“
Chodba ztichla. Rozléhá se v ní ,jak Michaela cvaká
tlačítky na mobilu. Ať je to, co je to, o schůzce musí stůj co
stůj napsat Andree zprávu. Přitom sleduje Moravce. Má štěstí,
jakoby nic zmizel ve tmě chodby.
Teď už jí nic nebrání jít pryč. Je ráda, že LSA s ní
skoncovala. Celá žhavá – rozbíhá se vstříc nové svobodě. Těší
se, jak naposledy vezme za kliku těch hnusných železných
dveří dole.
Z ulice se ozvýají policejní houkačky. To ji nechává
úplně klidnou. Stejně jako modré majáky blýskající se halou
za vstupními dveřmi. Co by tu policie dělala? Určitě jedou dál.
Nejedou. Právě vypnuli houkačky. Když Michaela
otevřela dveře, cestu jí zastoupili tři policisté. Ten uprostřed
ukázal služební průkaz a zavelel: „Slečno Lacová. Půjdete
s námi. Potřebujeme od vás vysvětlení v případu zpronevěry
státních dotací provedené Miroslavem Richterem.“
„Nic nevím,“ řekla. Chtěla udělat krok, jenže policista ji
svým tělem zadržel.
„Půjdete dobrovolně nebo vás mám dát předvést?“
„Brácha, kam valíš?“ zastavil Arnošta na chodbě jeho
domu Mário.
„Za Míšou,“ opáčil Arnošt. „Však vidíš, mám v ruce
kytku, z naší zahrádky.“
Mário si kytici se zájmem prohlédl: „Pěkná!... Ale
vždyť jste se dneska už viděli.“
„Jenže jsme se trochu chytli.“
Mário se zasmál, že Arnošt bere svůj vztah příliš
pečlivě. Asi je zamilovaný nejvíce ve svém životě. Žádné jiné
dívce totiž nenesl kytici na usmířenou ještě tentýž večer.
183
Poradil: „Měl bys jí brnknout. Jestli si ji zase nezatáhly gorily
do klece.“
„To bych asi měl,“ hlesl Arnošt, následně vytočil číslo
Michaely. „Típla to,“ zkonstatoval nešťastně.
„To teda musela bejt Itálie,“ zvolal Mário.
Arnošt mlčí, nadále zkoprněle hledí na displej mobilu,
který se mu navíc rozdrnčel v ruce. Volá Andrea.
Andrea se opírá o zeď v Pařízkově kanceláři. Je
zhasnuto, celou místnost oranžově ozařuje zapadající Slunce.
Pařízek stojí vedle ní. Je zvědavý na dokonalý plán, který právě
Andrea řekne do telefonu.
„Co chceš?!“ Uvítal ji Arnošt.
„Poslouchej pozorně. Zítra se ve Fridrichově určitě semele něco, u čeho bychom měli být oba dva. Čekám tě ve
14:00 u televize. Kdyby něco, vzal jsi mě na prohlídku budovy
na prodej. Jsem totiž, jakože, z firmy Edelmann Reality.“
184
Kapitola12
Tuto cestu dává Arnošt obzvláště dobrý pozor. Zvláště
na auta za ním. Výborně. Nikdo jej nesleduje. Tedy aspoň
doufá. V klidu vjíždí na parkoviště před budovou TVÆ, kde
na něj čeká Andrea. V šedivém kalhotovém kostýmku vypadá
jako velká paní podnikatelka. Otevřela jeho dveře, načež
rozkázala: „Vystup a zamči auto.“
„Cože?“ Na to Arnošt podrážděně.
Příjemným hlasem vysvětlila: „Poveze nás kameraman.
Ať nás nepoznají podle auta. Jedeme na tajné setkání Lukáše a
Formánka s Richterem, na které se vloudíme jako lidi z firmy
zajímající se o hotel. Dojde k tomu na staveništi tvého hotelu.
Spoléháme na tebe, protože to tam jistě výborně znáš.“
Arnošt se zamračil. Skoro chtěl dodat: Chyť si ho sama.
Nemá tušení, o jaké schůzce se tady mluví. Nevěří ani za mák,
že by se Richter zčistajasna objevil v Česku. Ať jde
o kohokoliv, na žádné tajné setkání nemá dnes náladu.
Usmála se a vpálila mu do očí: „Jak ti to jde s Míšou?“
„Skvěle!“ Odsekl pořádně naštvaně.
„Prosím tě, co tě dojalo?“
„Od včerejška ji hledám. Nebere mi telefony,“ téměř
zašeptal. Pak najednou zvýšil hlas: „Kvůli tobě! Vždycky, když
si s tebou volá, nepřeje si, abych u toho byl já. Je tebou úplně
posedlá.“
Andrea konstatuje: „Jsou věci, které by určitou dobu
mělo vědět co nejméně lidí.“
„Jasně. Hlavně, že se kvůli tobě se mnou pohádala.
Říkala, že ti jde zatelefonovat a ať jí dám pokoj. Šla pryč a
doposud je pryč. Nemluví se mnou.“
„To se spraví. Určitě jste se nechytli zrovna kvůli mně.“
185
„No, řekni. Vymýšlíš za mými zády nějaký tajný akce.
Nemám šajnu, co chystáš. Jen Míša ví. Máš ji pod palcem.
Navádíš ji, aby mi nic neříkala.“
„Tak aby bylo jasno,“ na to Andrea. „Já nic utajovat
nechci. Vidíš, že ses nakonec ode mě o všem dozvěděl.“
„O všem ne! Co ta tvoje hra na Edelmannovou? Prosím
tě. Taková blbost. Jsi nenápadná jak pěst na oko.“
Zasmála se: „Taková blbost. Pouhá záminka, abych se
dostala do hotelu. Navíc – nejsem Edelmannová. Jsem jen asistentka pana Detleffa Millera, obchodního ředitele firmy
Edelmann Reality. Ve skutečnosti to bude náš kameraman.
Zabaví Formánka a spol. řečmi o byznysu, já najdu Richtera a
jeho poskoky.“
„Co pak? Poznají tě a koupíš to od nich.“
„Neboj! Stačí vteřina, abych měla Richterovu maličkost
na skryté kameře. Pak hlavně rychle zmizet.“
„Kudy?“ Zeptal se Arnošt. Připadá mu, že toto může
vymyslet leda blondýna. „Barák bude plnej sekuriťáků.“
„Až tak moc ne. Ve velkém počtu by byli divní. Lidi
jsou zvyklí, že měsíc se s hotelem nic neděje. Určitě bude
jedno ze tří schodisť volné. A vůbec, ty se vyznáš nejlíp.“
„Jasně!“ odsekl.
„Jdeme,“ zavelela Andrea. Kameraman už běží. Dálkovým ovladačem odemyká stříbrnou Octavii. Jako správný
business man si vzal oblek s kravatou. Zřejmě mu nikdo neřekl,
že se jde na staveniště. „Spurný,“ představil se. „Když tak
Detleff Miller.“
„Julia Friedmann,“ představila se Andrea krycím
jménem.
Cesta po dálnici ubíhá rychle. Kameraman Leoš si
za volantem nedělá starosti s rychlostí. Všichni mlčí.
Arnošt za svoji kamennou tváří skrývá nervozitu. Náhle
spustil na Andreu: „Jsi si vůbec jistá, že o tobě neví? Vždyť
vzali Michaele mobil, najdou nějaký SMSky.“
186
„Nenajdou,“ opáčila. „O tomhle plánu Míša neví.“
Hned na to popíchla řidiče: „Leošku, uber. Já vím, potřebuješ
se kvůli své roli cítit jako pravý Němec. Jenže na našich
dálnicích, na rozdíl od Německa, nemáme neomezenou
rychlost.“
Během cesty zazvonil Arnoštovi mobil. „Míša!“
Vykřikl.
„Koťátko. Nemohl jsem jsem vydržet, až tě zase
uslyším. Myslel jsem na tebe. Kdy se zase uvidíme?“¨
To Michaela nedokáže s určitostí říct. Ovšem jedno
sdělila: „Byla jsem na policii. Řekla jsem jim o Richterovi.“
„Vynikající! Šla jsi tam sama?“
„To není důležité.“
„Kde jsi teď?“
Ticho.
„Snad to taky není nedůležitý!“
Ze sluchátka se ozvalo praskání.
„Míšo, jsi tam? Haló! Halóóó!“
Je šest hodin večer, nad Fridrichovem se začíná stmívat.
Leoš zaparkoval na ulici přes sto metrů od staveniště.
Arnoštovi se po výstupu na staveniště na kopci rozechvěly prsty. Stěží se trefil klíčem do visacího zámku na kdysi
honosném hlavním vchodu. Tady ji má – noční můru. Teď
kromě něj straší i celý Fridrichov. Plechový plot kolem zmizel.
Zlověstně působí vysazená okna, ve kterých je černočerná tma.
Mnohem více se Arnošt bojí těch, kteří budou za nimi. Dnes
večer to někdo pořádně schytá. Ne, střílet by nemuseli. Vlastně? Čeho se bojí? V nejhorším nás pošlou někam.
Než vešli dovnitř, Andrea si vyžádala pozornost:
„Projdeme si plán! V klidu si prohlížíme barák na prodej. Až se
objeví ochranka, já půjdu o patro vejš na balkon a budu
vyhlížet Lukáše s Formánkem. Přitom, jako že si fotím barák.
Leošku, ty se dej do řeči s majitelem Formánkem. Arnošte, ty
jim řekni, že musíš sehnat asistentku a pojď za mnou. Budeš mi
dělat zeď. Kdyby něco, tak něčím bouchni nebo do mě dvakrát
187
žduchni. Kam zaleze Lukáš, snad půjde i Richter. Vnikneme
tam spolu.“
„Pak mizíme?“ Znervózněl Arnošt.
„Co asi?“ Zasmála se. Jedním dechem dodala: „Přijedou kamarádi z televize. Celý štáb i s přenosákem. U nich se
schováme a pustíme Richterovu podobiznu do éteru.“
Octli se na chodbě mezi otlučenými zdmi. Leoš si, coby
zájemce o hotel, potřásá rukou s dvěma muži z ochranky a
Formánkem. Druhý majitel Arnošt mezitím stoupá po schodech. Na odpočívadle se opřel o sloup. Přes prosklenou stěnu
balkonu vidí zezadu Andreu. V patře pod ním projela po stěnách světla jako od auta.
„Herr architekt!“ Zvolala Andrea a rozběhla se. Na boku vedle kabelky se jí houpá kapesní fotoaparát, vejde se akorát do její dlaně.
Zmíněným autem přijel Lukáš. Jsou slyšet jeho kroky
po schodech. Arnošt se schoval s Andreou ve tmě na konci
chodby.
Lukáš si nikoho nevšiml. Pokračuje po schodech
nahoru. Andrea vykročila jako první. Arnošt ji pomalu následuje. Tak jako Lukáš, i oni vystoupali do nejvyššího patra.
Na schodišti slyšel Arnošt zespodu povědomé hlasy. V pořádku, mluví německy, aspoň to tak zní. Ale hlavně, nepřibližují
se.
Andrea nakukuje vybouranou dírou do chodby. Posunkem naznačila Arnoštovi, aby si stoupl těsně vedle ní. Na chvíli
zapomněl, co má dělat, když na sobě ucítil její tělo. Naštěstí
mu neuniklo, že Lukáš právě vstoupil do jednoho z pokojů.
Formánek je už trochu nervózní. Probral s Leošem
všechno možné i nemožné o hotelu a o realitním trhu. Nerad už
poněkolikáté slyší, že asistentka paní Edelmannové dorazí každou chvíli, jen co si vezme pár fotek. „Frau Assistentin? Wo ist
sie denn?“ Vykřikl.
188
Leoš vytáhl mobil. Předstírá, že jí telefonuje. Formánek
se namíchl. Pokynul ochrankáři, aby s Leošem zůstal, zatímco
on sám se rozběhl po schodech nahoru.
Sakra, pomyslela si Andrea, když uslyšela, že někdo jde
za ní nahoru. Pochopila, že jediná možnost je jít dále
po chodbě. Zula si boty, aby nebylo slyšet její kroky.
S Arnoštem došla až ke dveřím, za kterými se před chvíli schoval Lukáš. Zatímco Arnošt našel úkryt v protějším pokoji,
neznámý prochází. V ruce žmoulá igelitku. Není to sekuriťák,
naštěstí.
„Richter!“ zašeptal Arnošt Andree do ucha. Připlížila se
k protějším dveřím a přimáčkla k nim ucho. Moc dobře neslyší.
Z útržků vět pochopila, že nadávají na současný rozruch v české politice. Richter se rozčiluje, že mu přicházelo málo
informací.
A zase jsou slyšet něčí kroky. Arnošt se ohlédl, načež
zrudl strachy. Netuší, kdo to je. Postava celá v černém, asi pět
kroků za ním.
Arnošt, dle domluvy, dvakrát žduchl Andreu do ramene. Ona zase žduchla do dveří. Zrovna v momentě, kdy byl
Richter v ráži. „To už vám může bejt jedno, srabi! Sem s prachama...“ Vzhlédl ke dveřím: „Co je?“
Spatřila Richtera v momentě, kdy Lukáš plnil jeho
igelitku balíčky pětitisícových bankovek. „Gutten tag, Herr
Richter!“ spustila na něj s velmi dobrým německým přízvukem. Skoro by jej nepoznala. Obličej má celý zarostlý, na sobě
seprané tričko a děravé džíny. Asi, aby při svém útěku vypadal
jako bezdomovec s čímsi v igelitce. Řekla, že je z firmy Edelmann Reality, načež podala Richterovi vizitku – skutečnou.
„Televize Šipka!“ čte Richter.
Lukáš zastoupil dveře. Za opaskem se mu houpe
pistole. Richter se na svém křesle ani nepohnul, chladně pronesl: „Vydejte nám záznam.“
189
Zcela klidná Andrea mu podala kabelku. „Poslužte si
pane.“
Richter vytáhl malou kamerku. Z ní okamžitě vyjmul
paměťovou kartu. Gestem pokynul Lukášovi, aby uhnul
ze dveří. Podíval se na Andreu a Arnošta. Po chvíli probodávání pohledem jim oznámil: „Můžete jít.“
Strážce na chodbě stále čeká. Vystartoval po Arnoštovi.
Andrea ho chytla za zápěstí a zboku mu podrazila nohy.
Přesně, jak ji to učili u policie. Leč stokilový muž, napřáhl se
tak, že vysunul těžiště mimo své tělo. Andree proto stačila relativně malá síla, aby ztratil rovnováhu a poroučel se k zemi.
Nebylo nutné. Richter okřiknul ležícího strážce: „Nech
je jít!“ Přitom zasunul paměťovou kartu do připraveného laptopu. Nezvaní hosté jsou dávno za koncem chodby.
„Vezmeme to radši zásobovací šachtou,“ pošeptal
Arnošt Andree. Provedl ji třemi kamrlíky za sebou, kde není
absolutně žádné světlo. Ohlédl se za sebe. Nikde nikdo. Konečně může rozsvítit kapesní baterku, díky které našel ty správné
dveře vedoucí na úzké ocelové schodiště.
V klidu, ale rychlým krokem, sešli jedno patro. Náhle
se ozvalo strašné dupání a výkřik: „Přechcala nás! Děvka!“
Andrea se vší silou opřela o kovové dveře. Její vzdychy
se mísí se zvonivými ranami do plechu.
„Árný! Dělej něco! Nevydržím!“
Arnošt má smrt v očích. Chlapi vzadu co chvíli vyvalí
dveře i s Andreou. Strach mu však dodal mimořádnou energii.
Vzal kus betonu, o kterém netušil, že by ho kdy uzvedl. Hodil
ho do skříně stojící u zdi a s výkřikem „Uhni!“ ji převrhnul
přímo před dveře.
„Pomoz mi! Nahaž tam, co ti přijde pod ruku,“ rozkázal
Andree. Během pár vteřin zaházeli skříň vybouranými cihlami
válejícími se všude kolem. Údery z druhé strany ještě zesílily.
Dveře se vytrhly z pantů. Skříň plná suti ale drží.
„Snad s tím jen tak nehnou,“ doufá Arnošt a už táhne
Andreu dolů. „Dobrý. Rychle, nebo na nás počkají dole.“
Jednu cihlu si nechal v ruce, kdyby bylo potřeba někoho praštit
190
po hlavě. Dole čekaly už jen zamčené dveře. Naštěstí prosklené, takže šly snadno „otevřít“ cihlou.
Andrea se venku zhluboka nadechla. Konečně čerstvý
vzduch. Nalevo za hotelem už parkuje televize. Co Leoš? Asi
v pořádku, když ostří kameru. Otočila se přímo před sebe.
Blesky od policejních majáků. Čtyři policejní auta.
Přímo k ní míří dva zakuklení policisté ze zásahovky.
Vypálili na ni: „Máte tady s tím něco společnýho?“
Bleskurychle jim před očima vytasila novinářský průkaz – stejným pohybem jako policisté ve filmu. Ukázala
na Arnošta: „Pan Majitel.“ Nechali je oba jít.
Arnošt se rozběhl k policejnímu vozu stojícímu opodál.
Zahlédl v něm dívčí tvář. Domnívá se správně. Je to Michaela.
Na zadním sedadle a v poutech. Chce ji políbit přes napůl
stažené okénko.
Vtom policista střežící Michaelu cuknul s jejími pouty.
Pronesl: „Slečna Lacová je důvodně podezřelá z podílu
na podvodu a padělání úřední listiny.
191
Policista za volantem dodal: „Při svém obvinění spolupracuje, proto nás zavedla na místo tajné schůzky aktérů
případů.“ Pak už okénko vyjelo nahoru a auto s Michaelou
bylo to tam. Arnošt ještě stačil dát vzdušný polibek. Odpovědi
se nedočkal. S rukama v poutech se posílá pusa těžko.
Policisté v kuklách právě vběhli do budovy. Zásah,
aspoň zvenčí, snímá TVÆ v živém vysílání večerního
Teležurnálu. Andrea vešla do přenosového vozu. Technik se na
ni vylekaně zadíval: „Kde máš kabelku?“
„Posloužila ke zmatení nepřítele,“ usmála se. Otočila se
a zakrátko podala kolegovi tu správnou paměťovou kartu.
„Jaké klišé,“ dodala. „Kamera ve výstřihu.“ Richterova tvář se
rozzářila na jedné z obrazovek.
„To je šlupek,“ všimá si technik, jak Richter na záběru
usilovně cpe do igelitky balíčky bankovek.
Andrea vysvětlila: „Z dotací. Dokonale vymyšlená
pračka nezafungovala, tak si přijel pro peníze osobně. Co
jiného by u nás dělal, když zmizel... Hele!“ Zadívala se na druhý monitor, kde se právě objevili policisté vycházející z budovy. Kamera namířila na dva zatčené, kteří schovávají svoje
obličeje pod kapucí.
„Lukáš, Formánek,“ vypočítává Andrea. Záběr se náhle
oddálil, ukázal flotilu policejních aut se zapnutými majáky, pak
na rozbité vstupní dveře, z nichž vychází další dvě osoby.
„Chytili Richtera? Sakra, nelítej s tím! Přibliž to... Nechytili!“
Nic netušícímu technikovi vytáhla paměťovou kartu
přímo z přístroje. Založila ji do kapesního fotoaparátu,
na kterém má plno fotek ze staveniště a na kterém jde i pustit
video. Běží k uniformovanému muži, který se tváří jako velitel
zásahu. Poznala ho. Jasně, starý známý major Oščádal.
„Zatkli jste Richtera?“ Spustila.
Když major Oščádal zjistil, že Andrea nemá mikrofon,
svolil k odpovědi: „Zásah skončen, zatčeny dvě osoby. Žádné
další v objektu nebyly.“
„Jaktože nebyly? Mám ho natočeného.“
192
Oščádal se na ni podíval jako na úplně hloupou.
„Jak víte, že uvnitř nikdo další nebyl? Mohl uniknout
zadem.“
„Nemohl!“ Odsekl. „Kryly to tam naše hlídky.“
„Co, kdybyste šel dovnitř ještě jednou...“
„Oščádal se rozkřikl: „Kdo vám dal právo mně rozkazovat? Já jsem tady velitel! To, že jste pro mě pracovala,
ještě...“
Přerušila ho: „Dobře. Dobře. Běží zprávy. Záběr Richtera hned odvysílám.“
„Nic nesděluju. Obraťte se na tiskovou mluvčí.“
Oščádal mluví tiše, zato v obličeji je celý rudý.
„Uvědomte si, že i Vás natáčí naše kamery.“
Oščádal se chopil vysílačky a dal rozkaz k opětovnému
prohledání budovy.
Arnošt se vzpamatovává z bolestného rozloučení.
Přešlapuje na místě a kouká chvíli do země, chvíli přímo
do svítící pouliční lampy. Stanula před ním Andrea.
193
„Jedeme domů?“ Zeptal se. „No co? Lukáš v klepetech,
i s povedeným spolumajitelem. Bohužel moje holka taky. Co
ještě budeme řešit?“
„Ještě Richtera. To on si přijel pro čtyřicet milionů. Bez
něho by Lukáše nenapadlo zničit ti život,“ připomněla.
„On mi někdo zničil život?“
Andrea ho utnula. „To je teď jedno. Musíme dovnitř.
Budeme fandit poldům, ať seberou Richtera. Pokud dávno
nevzal roha.“
Rád by řekl: Fandi si sama. Naděje po spravedlnosti ho
ale táhne dovnitř společně s Andreou.
Minuli hlavní vchod se sedmi policejními hlavami
uvnitř. Dvě z nich míří nahoru. Arnošt s Andreou vnikli služebním vchodem, kterým před chvílí použili k útěku. Stejné by
mohl použít Richter. Tyto dveře nejsou nikým hlídané.
Andrea zapnula fotoaparát v režimu snímání videa.
„Přiblížíme se k policajtům zezadu,“ navrhla.
„Nejlépe přízemím,“ poradil Arnošt. Vede reportérku
chodbou k hlavnímu schodišti. Klid. Policisté už jsou dávno
nahoře. Náhle se za zpola vybouranou zdí objevila temná
postava.
Kolem Andrey a Arnošta proběhl těžkooděnec. Nijak si
jich nevšiml. „Stůjte! Policie!“ křičí do megafonu. Tak nahlas,
až dvěma hostům zalehly uši.
Vzadu se mihla záhadná běžící postava. V ten moment
Arnošt rozsvítil baterku. „Je to on!“ vyhrkl. „Nese tašku s prachama. Schovává se, než bude venku klid.“
Andrea očekává, že teď se rozběhne i policista. Jenže
cosi mu zachrastilo ve vysílačce. Jen dořekl „Cože?“ odkráčel
po chodbě zpět.
„Za Richterem!“ pobídla Andrea Arnošta. „Sviť mi.“
Richter začal kličkovat jako pominutý. Zřejmě není
ozbrojen. Má tedy jedinou šanci – ztratit se.
Andrea sprintuje za Richterem. Kdyby se aspoň
na chvíli otočil. Už ho skoro má. Popadla fotoaparát.
194
Vtom Richter strčil do ocelového I-nosníku opřeného
o zeď.
„Andreóóóó!“ Ječí Arnošt. Ona také. Nosník padá přímo na ni. Uskočila, přitom se sklouzla celým tělem po zemi.
Ohlušivě to zazvonilo, jak kus oceli dopadl.
Bylo to o chlup. Konec traverzy se zastavil pár centimetrů od Andreiny hlavy.
Jen, co se Arnošt trochu vzpamatoval, pomohl Andree
vstát. „Jsi celá?“
„Jo, ale foťák ne.“
„Kde je Richter?“
„V tahu.“
195
Kapitola13
Elektronická taneční hudba duní klubem Signum –
známějším jako Doupě. Arnošt právě tam pozval Michaelu.
Jaké štěstí, že je vyšetřovaná na svobodě – aspoň zatím.
„Nebuď smutná,“ povzbuzuje ji Arnošt. „Dneska si to
fakt musíme užít. Víš, jak se mi stýskalo? Celejch třicet tři
hodin a dvacet minut bez tebe.“
„To není až tak hrozný. Tedy, za normálních
okolností,“ usmála se. Barmanka jim právě namíchala
objednané koktejly.
„Na co si připijeme?“
„Na naši poslední společnou noc.“
Zamířili rovnou na parket. Trocha pohybu vyžene z těla
veškerý smutek.
Z diskotéky si ji Arnošt odvezl kam jinam než k sobě
domů. Šla do koupelny, zatímco Arnošt v ložnici zapaluje
svíčky. Po chvíli přikráčela ladným krokem modelky. Její milý
ji hladí po těle. Saténový župan zvolna sklouzl z jejich ramen.
„Dnes opravdu naposled,“ zašeptala. Jeho vášně
na chvíli polevily.
Zamručel. Když na něj mrkla, svěřil se: „Já jsem furt
přesvědčenej, že není konec. Ukáže se to jako blbost. Stejně
jako u mě.“
„Neukáže,“ řekla. „Mají důkazy. Včera při domovní
prohlídce našli v Richterově vile dokumenty podepsané mojí
rukou. Taky jsem se jim přiznala.“
Arnošt se posadil na okraj postele. Napjatě poslouchá.
„Tobě jsem se ještě nepřiznala. Falšovala jsem Richterovo účetnictví, aby měl obrat, ačkoliv jeho firma existovala
jen pár měsíců. Potřeboval to, aby se vešel do podmínek
pro uznání dotací.“
196
„Aha.“
„Vím, že se na mě zlobíš.“
„Nezlobím,“ uklidnil ji Arnošt. „Jen mě pochopitelně
zajímá, proč jsi to dělala?“
„Byla jsem blbá, zamilovaná. Však víš.“
„Taky ti nedával na vybranou, že jo?“
„Nedával. Jenže víc jsem se bála, že ho ztratím, než že
mi něco udělá.“
„Tak už víš, proč jsem nechtěla, abys chodil
na policii?“
„Teď je mi to konečně úplně jasný.“
„Odpustíš mi?“
„Odpustím,“ řekl a začal ji líbat. Na chvíli přestal a
vykřikl: „Já tě z té basy dostanu!“
V půl páté ráno zazvonil budík. Arnošt okamžitě vstal.
„Odvezu tě,“ řekl.
„Ne, nevoz mě,“ odpověděla rozespale.
„Ale proč? Chci bejt s tebou do poslední chvíle.“
197
„Nechci, aby jsi se celou cestu trápil.“
Na její soucit Arnošt nedal. Počkal na ni venku
v nastartovaném autě. Zasunul do autorádia vypálené CD a
pustil z něj písničku, která se vždy Michaele tak líbila. Přidal
hlasitost a stáhl okénko zrovna, když vycházela s taškou přes
rameno z domu. Kousek šla po chodníku. Když uslyšela hudbu,
na kterou minulý večer tančila s Arnoštem ploužák, otočila se.
Tašku hodila na zadní sedadlo. Celou cestu nevydala ani
hlásku.
Dojel před justiční palác. Rozloučili se jak jinak, než
dlouhým, vášnivým polibkem. To už na Michaelu čeká
policejní doprovod. Usmáli se: „No vidíte. Ani vás nemusíme
nechávat předvést.“ Se stejnými úsměvy jí nasadili pouta.
Arnošt se vrátil do auta. Rádio ještě hraje rozjásaný
zamilovaný hit, naprosto nevhodně pro situaci. Složil hlavu
do volantu. Přistihl se, že se rozbrečel. Nikam nepojede. Nejraději by tu zůstal, než jeho milou zase pustí. Hlavně, že tu
hlídkuje TVÆ s přenosovým vozem.
Leoš stojí s kamerou před brněnským justičním
palácem. Řekl: „Můžeš.“
Andrea se postavila do obrazu a dala se do vyprávění
textu: „Dnes se v této budově koná předběžné líčení
s představiteli kauzy takzvaného fridrichovského hotelu. Jak
jsme informovali dříve, šlo o státní dotace, které podnikatel
Richter neoprávněně získal – údajně na přestavbu staré budovy
rekreačního střediska na moderní čtyřhvězdičkový hotel.
Ve skutečnosti je ale chtěl nejspíše použít pro osobní potřebu.
Od projektu odstoupil, když jej opustil dohodnutý kupec
plánovaného hotelu. Připomínám ze včerejší reportáže, že
Richtera se policii chytit nepodařilo. U soudu jsou však ti, kteří
pomohli dotace pro Richtera vylákat a osnovali také praní
získaných peněz a jejich postupné předávání Richterovi
do zahraničí.“
„Richter celkem utržil čtyřicet milionů. Tato částka byla
jako první v letošním květnu převedena na konto bezpečnostní
198
agentury LSA za údajnou ostrahu objektu. Tuto bezpečnostní
agenturu zakládal Vladimír Lukáš. Ten později získal funkci
na ministerstvu a vstoupil do Cesty řešení. Aby vyřešil střet
zájmů, LSA převedl na svého dlouholetého kolegu Radka
Moravce. Podstatné je, že Lukáš, bývalý šéf, přebíral
v posledních šesti měsících od LSA mnohamilionové
sponzorské dary. To by byl třetí krok. Nakonec Michaela
Lacová – bývalá Richterova milenka, založila firmu – s nic
neříkající zkratkou AXNC. Jejím úkolem bylo poskytovat
straně Cesta řešení právní poradenství a za to inkasovat
od strany peníze ze sponzorského daru. Jestli měla být tato třetí
stanice konečná, se zatím nedaří prokázat. Jsou dohady, že
právě na konto firmy AXNC měl přístup Richter. Ten by pouze
vybíral peníze, dalo by se říci, vyprané ve třístupňové čisticí
lince. Připomínám, z tohoto velkolepého plánu legalizace
zpronevěřených dotací sešlo. Lacová totiž odmítla spolupracovat a vše udala na policii. V důsledku toho přijel
do Česka Richter, aby si čtyřicet milionů převzal osobně. To se
mu nejspíše podařilo, když za podivných okolností unikl policii
z místa schůzky. Podařilo se však zatknout jiné dva aktéry –
Lukáše a Formánka.“
Andrea se svým příspěvkem skončila. Reportér Ukrutný
si ji pozval do služebního vozu.
„Kolik můžou vyfasovat?“ zeptal se.
„Tak Richter, jelikož je kápo, může dostat až dvanáct
natvrdo – za podvod s dotacemi, daňový únik a praní špinavých peněz. A taky zpronevěru, když zmizel i s Cíglerovými
penězi.“
„Nesmíme zapomenout na padělání dokladů,“ dodal
reportér.
„To se neprokázalo,“ oponuje Andrea. „Jdeme tedy
na Lukáše. Ten skoro přes kopírák. Akorát ještě korupci –
v komisi. To by klidně mohlo být také dvanáct natvrdo. Trenér
Moravec dostane tak nejvíce pět, tipuju. Obvinili ho z podílu
na praní špinavých peněz a možná mu přidají i vydírání Cíglera
199
a Michaely. Akorát Formánek. Ten se ještě přiznal k vraždě
Viktora.“
„Jak to?“
„Formánek s Balouškem se přiznali, že nestříleli hned,
co vyrazili dveře. Chtěli Viktorovi ty falešné doklady sebrat.
Viktor před tím nikomu žádnou pistoli nevyrval.“
„Ale blbej Formánek vystřelil,“ doplnil Ukrutný.
„Tak tak.“
Kolega začal z jiného konce: „Ty, poslyš. Co ta
Lacová?“
„Chudák holka.“
„Jakto, že chudák? Snad to celý pomohla odstartovat.“
„Udělala blbost, že v tom jela s Richterem,“ vydechla
Andrea. „Pak mu pláchla. Chtěla žít normálně. Jenže s minulostí se už hnout nedá.“
„To svým způsobem platí o spoustě zločinců,“ připomněl Ukrutný.
„Vlastně jo.“
Po návratu z terénu se má Andrea ohlásit u Pařízka.
Připadá si, jako by měla jít na kobereček. Její šéf totiž stále
nepochopil, kvůli čemu se musela ve Fridrichově plést policii
pod nohy.
Uvítal ji rádoby konějšivými slovy: „Neboj. Domluvil
jsem, aby jsi nemusela platit ten rozbitý foťák.“ Vzápětí, přešel
k tématu: „Nevypadáš před diváky zrovna dobře! Hustíš
do policajtů, že je tam Richter. A on není! Celá republika to
včera večer viděla.“
„On tam byl. Vždyť ho mám natočeného,“ hájí se
Andrea.
„Jasně, všude plno poldů a našich lidí. Zato Richter
po svých, jen tak nalehko, se čtyřiceti miliony v igelitce zdrhá
lesem.“
„Právě proto,“ oponuje Andrea. „Policie udělala chybu
na chybě. Zrovna dělám grafiku. Hlídali jen jedno schodiště
ze tří. Pohybovali se v hloučku místo toho, aby pročesávali
200
barák. A jeden těžkooděnec – už ho skoro měl. Ale dostal
rozkaz stáhnout se. Nepochopitelné, že?“
Ještě není Pařízkovi jasné, proč Richter neutekl hned při
prvním zásahu, nýbrž se nadále schovával v budově.
Tady si není Andrea ničím jistá. „Snad jen, vpředu
horda policajtů, z boku a zezadu náš štáb. Richterovi se nezdálo bezpečné v této situaci utíkat. Čekal, až bude čistý
vzduch.“
Pařízek začal mluvit trochu přívětivěji: „Já neříkám, že
tam nebyl. Dokonce ti věřím. Jen policie nám neuvěří, že nějak
nezmizel dřív, než vtrhli do objektu. Možná jim frnknul
ze zásahu, kterýho se dokonce Oščádal účastnil osobně. Jenže
milej Oščádal veškerý tyto dohady šmahem vyvrací, protože
Richter vůbec nemusel přijet. Kdoví, kdo je na roztřesených
záběrech skryté kamery. Navíc tento aspekt zastínilo očištění
ministerstva od chobotnice LSA, čímž se osobně chlubí a
povýšení ho zřejmě nemine. Má našlápnuto na prezídium.“
„Zas se vyvlík, národní hrdina,“ procedila Andrea mezi
zuby. Pařízek špatně slyší. „Prosím?“
Po několika vteřinách chytil Andreu přátelsky kolem
ramen. „Vždyť jsme vlastně vyhráli. Další čtyři korupčníci
s politickým vlivem jsou za katrem. Tvůj známý je čistý. Vyšetřilo se to. Teď tě jenom prosím, nerozmazávej ten zpackaný
zásah. Nech Oščádala, ať si svoji slávu užije. Nebo zmáčkne
naše sponzory tak, jako tehdy zmáčkl Meluzína, a TVÆ se
může jít klouzat.“
Trochu jiná hudba než na diskotéce Signum se teď
rozléhá sálem bývalého fridrichovského rekreačního střediska.
Sál jako jediný zůstal ušetřen náhle ukončených stavebních
prací. Pět set diváků, co muselo projít kolem opuštěného
staveniště do připraveného zadního vchodu, nelitovalo. Dostává je do varu kapela Těžká voda.
„Tuto písničku bych chtěl věnovat svýmu bráchovi. Jsi
někde tam? Jasně,“ uvádí Mário. „Nejen jemu. Hlavně vám
všem, kteří do tohoto sálu nelezli s právě dobrou náladou. Ale
201
doufám, že už je tomu jinak, že naše psychoterapie zabrala.
Bude to dneska naše poslední písnička. Jmenuje se... Dejchej!
Doufej!“ Je to momentálně nejznámější písnička Těžké vody,
která občas zazní i v rockových rádiích. Publikum už skanduje
refrén. Není divu, že stejná píseň byla i přídavkem.
Až se Těžká voda odebrala do šatny, následoval ji
Arnošt. Za ním také tři neplnoleté dívky z publika. Mário se
na něj poťouchle usmál. Jako by chtěl říct: „Ty kabrňáku.“
„Chceme autogram,“ řekla ta první. „Není problém,“
zasmál se frontman Šimon. Prvním svým podpisem zhodnotil
účtenku z benzínky, na které tankoval cestou do Fridrichova.
Další podepsal vstupenku. Klávesák Mirek se třetí dívce
podepsal přímo do památníčku.
Až děvčata odešla, prohodil Mário k Arnoštovi: „Tak
co? Dobrý?“
„Dobrý,“ hlesl smutně.
„Hlavu vzhůru, chlapáku. Víš přece, jak to zpíváme,“
zvolal Mário. „Hele, a fakt dík za ten koncert.“
„No jo, tobě to tady vlastně patří. Už celý,“ ozval se
bubeník Petr.
„Pořád jenom půlka. Formánkova propadla státu. Ale
svoji co nevidět prodám.“
„Víš co?“ přihlásil se Petr. „Neprodávej to.“
Šimon přitakal. „Udělej z toho rockovej hotel?“
Arnoštovi není jasné, co se tím myslí.
Mário vysvětlil: „Prostě takovej, sice velkej, ale přitom
příjemnej a útulnej hotýlek, kde správní chlapi a jejich správný
ženský si užívají volna za zvuku dobré živé muziky.“
Bubeník Petr Vodička na Arnošta kamarádsky mrknul.
„Jo jo. Architektura pro normální lidi – víš? Stejně jako my
děláme muziku pro normální lidi. Žádný ty tvoje šedý betonový kostky.“
Arnošt se malinko namíchnul. Má pocit, že Petr jeho
myšlenky zjednodušuje. Petr navázal: „Uznej. Holej beton a
plech, přísný tvary, to je přece depresivní. Protestuješ tady
proti kudrlinkovatým podnikatelským vilám, který zaplavujou
202
republiku. Pak si představ, že by byla úplně všude ta tolik
vyzdvihovaná šedá depka. Tady by se nedalo bejt.“
Mário dodal: „Upřímně. Jsme rádi, že jsi to nakonec
nepostavil.“
„Chlapi,“ ozval se taky Arnošt. „Dochází vám, jak
z tohohle ten váš rockovej hotel udělám? Dlužím až na půdu.
Teď mám ještě kupovat půlku baráku od státu?“
Petr okamžitě vysvětlil: „Říká ti něco hotelová síť
RockStar? V Německu a Rakousku pojem. Rodinný stříbro firmy Edelmann Reality. Slyšel jsem, že expanduje do Střední
Evropy a budova k rekonstrukci v malým, ale turisticky atraktivním městě je to, co hledají. Zkus to.“
„Ajajaj! Možná našla! Paní Edelmannová. Jen já blb
smazal všechny maily od ní. Ona se totiž za ni vydávala
Andrea, aby se mnou mohla vlítnout na Richtera.“
„Tak to zkus ještě,“ poradil Petr. „Ale hlavně paní
developerce neproval, že si její roli střihla jedna akční herečka
z Brna.“
Malá letní dovolená v turisticky bezesporu atraktivním
Fridrichově skončila. Arnošt se vrátil domů. Může si děkovat,
že stát od něj odkoupil i druhou polovinu hotelu. Doufá, že to
bylo naposledy naposledy, co měl co do činění se státem
jménem Česká republika. Doma už není nic, co by ho těšilo.
Jedno „dobrodružství“ ve světě politických mafiánů, tunelů a
korupce mu bohatě stačilo. Anebo, proč si ho nezopakovat? Ale
to bych při něm nesměl ztratit lásku.
Musí se rozloučit s Andreou – na malé cyklistické
projížďce.
„Musím ti ze srdce poděkovat,“ pronesl, když si spolu
na cestě sedli na trávu.
„Někdy potom,“ odsekla. „Pojď si to se mnou rozdat.
Ale ne... takhle. Jako, na kole. Kdo bude dřív v lomu. Dám ti
náskok.“
203
Netrvalo dlouho, Andrea ho předjela. Dnes je ve skvělé
formě. Na štěrkové silnici před lomem ji sice Arnošt dohnal,
ona však projela otevřenou rezavou bránou o necelou vteřinu
dříve.
„Vyhrála jsi. Co si budeš přát?“
„Stačí mi ten krásný výhled,“ řekla. „Tak co? Jak
žiješ?“
„Ehm... Musím se s tebou rozloučit. Za týden jedu
do Magdeburgu.“
„Říkáš to, jako kdyby napořád,“ pozastavila se.
„Však jo. Jedu tam pracovat.“
„To máš dobrý. Ale co jinak? Máš tady kámoše a holku
ve vězení.“
Arnošt na to: „Míša slíbila, že až bude venku, přijede
za mnou. Budu za ní jezdit každý měsíc na návštěvy. Víckrát
mě nepustí.“
Andrea mu vpálila do očí: „Musí Michaela vůbec sedět?
Vždyť na ni mají akorát pár faktur, které mohl zfalšovat
kdokoliv. Dobrý právník by ji z toho zvládl vysekat.“
„Nezvládl,“ hlesl Arnošt. „Mluvil jsem s dobrým právníkem, s Willym.“
„A tak to jó. Willy je eso! Co říkal?“
„Bez šance. Na Míšu toho mají víc, než jsem čekal.
Pomáhala Richterovi i se starými kšefty. Lukáš u spousty věcí
prokazatelně byl. Třeba, protože svědčil, dostane nižší trest.
Ale ne Míša. Willy Jasně potvrdil, že ji z toho nikdo
nevyseká.“
„Aspoň na podmínku by se to dalo uhrát,“ dodává
Andrea naději.
„Taky ne. Možná dva roky místo pěti.“
„Co se dá dělat? Když to tvrdí Willy,“ řekla ironicky.
„Árný. Jakou máš v Německu práci?“
„U Edelmannové.“
„U Edelmannové?“ Zasmála se. „Já vím. Shání se
po starých rekreačních střediscích v postkomunistické Evropě.
204
Dělá z nich hotely pro tvrdý rockery. Copak? Má zájem i o ten
tvůj?“
„Nemá. Dala přednost Polsku. Ale nabídla mi práci
architekta. Tak jedu. Hele, co ty pořád na mě tak divně
koukáš?“
Andrea se zamračila: „Nelíbíš se mi. Možná je to jen
můj osobní názor. Nemám ráda, když schopní, chytří – a hlavně poctiví a slušní lidi jako ty, mizí z Česka. V poměru k těm
slušným tady pak zůstává stále víc grázlů, o kterých mimo jiné
točím reportáže.“
„Tím myslíš co? Že svou dobrou duší zachráním tu naši
podělanou republiku? Vždyť tady člověk neví, kdo má čistý
úmysly a kdo mě chce jenom využít. Přiznám se, ani u mé
vlastní holky si nejsem úplně jistej. Promiň. V takovým prostředí dělat nechci.“
„Další, kdo raději zdrhne za kopečky, než aby se pral
o svoje místo poctivého člověka. Nijak tě neodsuzuju. Dokonce
tě chápu. Ale uvažuj: Kdo může nejvíc udělat proti korupci,
špinavému byznysu a všudypřítomnému bordelu? Poldové?
Politici? Soudy? Investigativní reportéři?“
Arnošt tupě mlčí.
„Přece masa lidí, co v tom nechce jet a podle toho taky
pracují. Čím je těch lidí míň, tím menší šance.“
„Na tom něco bude,“ prohodil Arnošt. Chvíli mlčky
sedí vedle Andrey.
Zeptala se: „Fakt musíš jet?“
„Musím. Měj se tady hezky. A díky.“
„Ty taky.“ Objala Arnošta kolem ramen. Kamarádsky,
pochopitelně. Dala mu pusu na tvář. „Ať se ti za kopečkama
daří.“
Arnošt polibek opětoval. Pěkně dlouhý a vášnivý. Bylo
to poprvé a naposledy, co se líbal s Andreou. Od jeho odjezdu
do Německa se neviděli.
205
206