Vzpomínky na Korsiku -celé

Transkript

Vzpomínky na Korsiku -celé
Vzpomínky na Korsiku;
Tak dlouho se milovalo moře se sluncem, až se zrodila Korsika.
/Antoine de Saint Exupéry/
Pro většinu lidí je francouzský ostrov Korsika známý především jako
rodiště dobyvačného vojevůdce Napoleona Bonaparte; jako místo, kde
právo krevní msty – vendety platilo donedávna, a kde separatisté
neustávají v boji (mnohdy ozbrojeném) za nezávislost. Kdo však
jednou Korsiku navštíví, tomu se při vyslovení názvu tohoto krásného
a zajímavého ostrova vybaví úplně jiná přirovnání. Nezaměnitelný je
už pouhý tvar ostrova - jakoby zaťatá pěst pravé ruky se vztyčeným
ukazovákem.
Korsika je velice hornatým ostrovem, zvedajícím se z moře v některých
místech rovnou až do oblak, a proto bývá oprávněně nazývána "pohořím v
moři". Středem ostrova, dlouhého od severní po jižní část 183 km a širokého
85 km, se táhne od severu k jihu horský masív, z něhož vystupuje několik
atraktivních dvoutisícovek – Paglia Orba, Monte Rotondo, Monte Renoso, Monte
d´Oro, Monte Incudine a nejvyšší hora Monte Cinto 2 706 m. Tento horský
masív, spadající do Národního parku Korsika (Parc Naturel Régional de la
Corse-PNRC), rozděluje ostrov na východní a západní část. Nejlepším
způsobem, jak si prohlédnout Korsiku, poznat její zajímavou krajinu, vychutnat
si překrásnou přírodu a nasát její atmosféru jsou pěší túry. Nejzajímavější
místa spojuje korsická stezka GR20 (Sentier de Grande Randonnée de la
Corse), která v délce 200 km vede přímo středem rezervace PNRC a prochází
nádhernými scenériemi v průměrné nadmořské výšce mezi 1 000 a 2 000
metrů. Celá trasa bývá rozdělena do 15 úseků, spojujících jednotlivé horské
útulny – Refuge, jejichž přechod zabere průměrně 5 až 10 hodin chůze; kromě
kondice jednotlivých turistů však záleží i na objemu batohů a stylu pochodu.
Po celonočním přejezdu z republiky a několikahodinové plavbě trajektem z
italského Livorna se před námi konečně objevuje z oparu vystupující ostrov
Korsika, na jehož prohlídku jsme dost natěšeni. Vyloďujeme se v přístavu
Bastia na severovýchodním pobřeží a po osvěžující koupeli v moři na menší
pláži na trase s námi naše Karosa uhání k horám. Úzkou silničkou, zařezanou
do skal soutěsky Scala di Santa Regina vysoko nad říčkou Golo autobus
pomalu stoupá vzhůru do kempu u vesničky Lozzi nad přehradou Calacuccia,
kde nás čeká první noc na ostrově.
Kolem pramenů řeky Golo na Paglia Orbu
Ráno se vydáváme na
jednodenní aklimatizační
túru kolem pramenů řeky
Golo na nejkrásnější
korsickou horu – Paglia
Orba (2 525 m),
přezdívanou pro svůj tvar
„Matterhorn Korsiky". Brzy
zjišťujeme, že aklimatizace
je opravdu nutná, neboť
vedro, které nás po
opuštění klimatizovaného
autobusu "práskne do
hlavy" nás bude provázet celý den. Doporučuji také patřičné mazání silným
krémem, jelikož nemilosrdně pálícímu slunci není kam utéct. Expediční Karosu
opouštíme u silniční serpentiny s menším parkovištěm "Le Fer á Cheval" pod
sedlem Col de Vergio, odkud se vydáváme severním směrem po žlutém
pásovém značení.
To nás po čtvrthodince chůze
přivede k červenobílým
značkám trasy GR 20, po níž
pokračujeme mírně vpravo ke
kamenné salaši de Radule na
skalnatém svahu nad
kotlinou. Po pravém břehu
potoka pozvolna
stoupáme skalnatým údolím k
široké plošině s několika
příjemnými tůňkami.
Pěšina nás vede pomalu ale jistě vzhůru
údolím, na jehož konci se vpravo tyčí vrchol
Paglia Orba (2 525m) a vlevo od něj pak
Capu Tafunatu (2 335 m). Stále podél
potoka vystoupáváme kolem salaše de Tula
s pasoucími se koňmi strmými serpentinami
k horské chatě Ciuttulu di i Mori ve výšce 1
991 m metrů. Na terase u chaty, postavené
na plošině nad údolím doplňujeme minerály
korsickým pivem Pietra (3 €), vyznačujícím
se zajímavou příchutí z výtažku kaštanové
mouky. Jako degustátor horských polévek
se rozhoduji okusit tu jejich pravou
korsickou; musím však konstatovat, že za
svých 7 Eur jsem při rozboru obsahu misky
nalezl vše, z čeho lze uvařit hned několik
druhů polévek; zde to však tvořilo obsah
polévky jedné.
K vrcholu Paglia Orba zbývá zdolat
ještě dalších asi 530 výškových
metrů, ke kteréžto sebedestrukci
nemám ani po tak vydatné polévce
chuť, a tak zatímco část skupiny
vyráží na dvouhodinový výstup, naše
fotoskupina "brzdiči" pozvolna
sestupuje značenou stezkou GR 20
západním svahem zpět do údolí.
U nádherných průzračných
tůněk potoka Golo
neodoláme příjemné
koupeli a poté
sestupujeme zpět k salaši
de Radule, od níž
následuje šplhání
skalnatým svahem po
pravé straně. Odtud nás
pak značení dovede do
sedla Col se Vergio, kde
nám společnost dělají
všudypřítomná divoká korsická
prasata, která nám málem vlezou do
autobusu.
Čtyřdenní trek ze sedla Col de Vergio do Vizzavony
Ráno likvidujeme základní tábor v kempu Lozzi, z něhož jsme expedičním
busem převezeni k hotelu Castellu di Vergio pod sedlem Col de Vergio. Odkud
vyrazíme horskou cestou GR 20 na první z vícedenních treků, nazvaných
některými účastníky "Spirit of Corse".
Horké letní korsické počasí nás vyprovází hned od počátku dnešního 14 km
dlouhého přechodu, který zahajujeme nejprve mírným sestupem borovým
lesem ze sedla směrem ke skalnatému hřebeni na jihu. Bukovým lesem, který
později vystřídá borovice vystoupáme do sedla Bocca San Pedru ve výšce 1
452 m, odkud se otvírají hezké výhledy jak k severu na Paglia Orba, tak na
horské hřebeny na jihu či
mořské pobřeží
severovýchodní části
ostrova. Starou
kamenitou stezkou pro
muly pokračujeme ve
stoupání na hřeben, který
dál kopírujeme nahoru a
dolů až do sedla Bocca ậ
Reta ve výšce 1 883
metrů. Pohledy, které se
odtud otevřou na mělkou
kotlinu s azurově modrým
horským jezerem Lac de
Nino, obklopeným
zelenými vodou naplněnými měkkými mokřady - pozzines, na nichž se pasou
stáda polodivokých koní,
nenechají v žádném
případě oko romantika či
fotografa klidným.
Pokračujeme značenou pěšinou loukami
podél potoka Tavignano vytékajícího z
jezera asi tři kilometry k prvním
skupinám bukového porostu. Potok tu
vytváří několik tůněk vhodných pro
osvěžující koupel. Pěšina nás pak dál
vede bizarním bukovým porostem k
salaši Bergeries de Vaccaghia, odkud je
to něco kolem hodinky chůze k již
viditelné horské chatě Refuge de
Manganu (1 601 m), ve svahu nad říčkou.
Tábořiště, vybavené jednou sprchou a tureckým záchodem s dvířky,
uzavíratelnými z venkovní strany kamenem, opouštíme značenou stezkou
vycházející vlevo po břehu potoka vzhůru do hor. Námahy i výškových metrů
přibývá, jak se postupně dostáváme přes dva skalní prahy do široké kamenité
rokle pod průsmykem Bréche de Capitello. Pomalu se vysápáme do bizarního
úzkého průsmyku, rozdělujícího ve výšce 2 225 m špičatý horský hřeben,
táhnoucí se vysoko nad námi. Po zdolání 625 výškových metrů jsme v
nejvyšším bodě dnešního přechodu, ze kterého se nám náhle otevře pohled na
kouzelná horská plesa Lac de
Capitello a Lac de Melo hluboko
pod námi.
Přechod pokračuje východní
stěnou hřebene po stezce, na
níž je třeba dbát zvýšené
opatrnosti, zvláště na
některých exponovaných
místech. Střídavě slézáme a
šplháme úzkými skalními
průrvami i přes balvany.
Stezka se později stáčí z hřebene vlevo, k severovýchodu a pokračuje místy
sutí podél olšové kleče. Při cestě míjíme několik ze skal vytékajících pramínků,
které ihned využíváme k doplnění tolik potřebných tekutin.
Toužebně očekávaná delší
odpočinková pauza následuje
po vystoupání do menšího
sedla Col de Rinoso (2 150
m), pod nímž leží nádherné
tyrkysové jezero Lac de
Rinoso, sevřené rozeklanými
žulovými hradbami horských
hřebenů.
Poslední kratší výstup do sedla Bocca Muzella (2 206 m), odkud následuje
půldruhé hodiny sestupu kamenitou stezkou k menší chatě Refuge de Petra
Piana (1 842 m), postavené na okraji hřebene nad údolím Vallée du
Manganello, u níž je slušně vybavené tábořiště se sprchou i WC. Závěr
dnešního 10 km dlouhého poměrně namáhavého přechodu trávíme na terase
chaty při degustaci špaget i místního chutného vína, s hezkými výhledy do
údolí.
Po návratu dobrovolníků z osmisetmetrového výstupu na vrchol Monte
Rotondo (2 622 m), na který
vyrazili před svítáním s naším
horským vůdcem, čeká výpravu
poměrně prudký sestup do údolí.
Z oněch devíti set výškových
metrů, které musíme sestoupit k
nejnižšímu bodu trasy, mostu
přes potok Manganello pod salaší
de Tolla, začínáme ukrajovat
hned od chaty po hlavní
vysokohorské cestě GR 20.
Sestup kamenitou stezkou
prudkým holým údolím dává
docela zabrat hlavně kloubům a pálící slunce nad hlavou zas nutí k častému
doplňování tekutin. Hnacím motorem je pak vidina kaskád Manganello, u nichž
má být podle itineráře přestávka s koupáním. Srdce romantika a milovníka
přírody zaplesá při spatření této nádherné soustavy kaskád, které tu potok
padající přes široké skalní prahy vytváří. Nesčetné tůně s tyrkysovou vodou
lákají k osvěžující koupeli, čemuž většina výpravy neodolá. Nemůžu se
rozhodnout, zda se dřív koupat, či pobíhat kolem té nádhery s foťákem a
kamerou.
Další kratší přestávku, pro změnu degustační, si dáváme po necelém kilometru
lesem u útulné salaše Bergeries de Tolla, kde čilý stařík vyrábí sýry, které
doplňují výtečný zeleninový salát s rajčaty a olivami (7 €). Posilněni vyrážíme
dál, neboť máme ještě před sebou asi 3,5 km výstupu k chatě, ležící o 500
výškových metrů nad údolím. U mostu přes říčku Manganello, se cesta GR 20
stáčí vpravo do svahu a pokračuje lesem proti toku potoka Grottaccia, kde se
musíme náhle repelenty bránit útočícím hejnům komárů. Pozdě odpoledne
docházíme k chatě Refuge de l´Onda (1 431 m), kde na oploceném tábořišti
nastává opět stejný rituál stavění příbytků a vaření kulinářských specialit.
Oplocení zde chrání tábořiště před korsickými prasaty, která se kolem potulují.
Dnes se mi nechce vařit, a tak využívám nabídky místní provenience a
degustuji talíř obložený různými druhy uzenin, vyrobených z některého z
příbuzných zde pobíhajících sanglier.
Zatímco se dnes honí trochu oblačnost a spadlo dokonce pár kapek,
zahajujeme výstup na hřeben poněkud namáhavějším svahem, plným velkých
balvanů. O co namáhavější je výstup, o to větší je překvapení při zjištění, jak
vysoko na prudkém svahu se mohou poklidně popásat krávy. Zhruba po třech
hodinách jsme u vrcholku Crête de Muratellu (2 020 m), kde to drobet
profukuje a odkud se naskýtá výhled do údolí Vallée de l´Agnone, kterým
budeme sestupovat. Vlevo se tyčící vrcholek Monte d´ Oro, páté nejvyšší hory
Korsiky. Následující sestup do údolí je zpočátku poměrně strmý a kamenitý;
sešplháváme přes skalní plotny i kamenitou pěšinou jak kamzíci, než se
konečně dostáváme k horní hranici lesa. Ještě než jej dostihneme, rozlehne se
celým údolím silné burácení hromu, rezonujícího mezi skalnatými vrcholky,
které náš krok podstatně zrychlí. Prvních stromů dosahujeme s příchodem
prudkého deště a tak hned provádíme cvičení s pláštěnkami. Naštěstí jak
rychle déšť přišel, tak i odešel a tak můžeme v suchu pokračovat v sestupu
lesem k horní části Anglických kaskád, kde si dáváme delší pauzu.
Další sestup bukovým
lesem kolem potoka
l´Agnone je lemován
nádhernými zátišími se
soustavou horských
jezírek s kouzelnými
vodopády, která nás
doprovázejí až k mostu ve
spodní části. Zde u stánku
s občerstvením s chutí
shazujeme bágly a jako
praví Korsičané se vrháme
na zeleninový salát s rajčaty, olivami a domácím sýrem, spolu s již známým
pivem Pietra. Pozdější sestup lesní cestou do Vizzavony se zdá zdlouhavý,
avšak každá cesta má svůj konec a my dorážíme k železničnímu nádraží, kde
už čeká náš expediční autobus s vychlazenými plechovkami piva i zapnutým
kávovarem…
Třídenní přechod "korsických Dolomit"
Horký korsický den se
sluncem, pálícím již od
časného rána nás vyprovází
při stoupání cestou GR 20 ze
sedla ve výšce 1 289 m. Po
počátečním mírném stoupání
borovým lesem přecházíme do
bukového porostu a poněkud
prudčeji pokračujeme k
vyvýšené plošině na konci
lesa. Po pauze s výhledy do
údolí i na hřeben, jehož
přechod nás ještě čeká se
vydáváme kamenitou stezkou na náročný výstup do sedla Bocca d´Oru ve
výšce 1 840 m. Teď už není kam se před pálícím sluncem schovat, a tak jen
šátky a šiltovky a časté pití nás ochraňují před vysušením. Námaha je v sedle
odměněna náramným výhledem na nížinu ve východní části ostrova, která je
ohraničena lesknoucí se mořskou hladinou, což umocňuje dojmy z horského
putování ostrovem. Putování po hřebenu je navíc od této chvíle doprovázeno i
osvěžujícím větříkem, který bude naším společníkem po celou cestu hřebenem.
Netrvá dlouho a jsme u horské chaty Refuge de Prati s plánovanou pauzou na
oběd z vlastních zásob, neboť místní kuchyně začíná fungovat až k večeru. Po
siestě na travnatém koberci začíná poměrně prudké stoupání kamenitou
stezkou ke skalnatému hřebeni vpravo před námi. Zatímco se na travnatých
ostrůvcích pod hřebenem v klidu popásají koně, nás čeká více jak
dvouhodinová kulturní vložka výstupu na hřeben, s přelézáním množství
velkých balvanů, které jakoby korsičtí obři naskládali v celé trase výstupu.
Když se konečně dostáváme pod vrcholek Punta Cappella (2 041 m), který je
nejvyšším bodem dnešní trasy, máme ošlapané i ruce. A aby toho nebylo dost,
výstupu na skalnatý vrcholek brání naprosto nepropustné křoviny macchie,
které nás nutí
přelézat k vrcholu
přes obří balvany,
jež z křovisek
vystupují.
Panoramatický
výhled na okolí
hřebeny s hlubokými
údolími pod námi
však stojí za to.
Další cesta hřebenem
v délce asi 5 km už
není tak náročná;
jejím konečným
bodem je zalesněné
sedlo Bocca di Laparo (1 525 m), z něhož sestupujeme posledních asi 200
výškových metrů vlevo značenou stezkou Mare a Mare Centre, od níž se po
chvíli odpojuje značka k prameni pitné vody s bivakovací chatkou. Velice
útulná chatka stojí na nepříliš široké plošince na svahu pod poměrně prudkým
zalesněným skalnatým svahem, a jelikož nedostatek místa dovolí postavit
vedle pouze tři stany, stává se naším hlavním útočištěm. Romantický večer v
korsických horách, pozvolna se halících do tmy vyplňuje při svíčkách hlavní
průvodce Milan čtením příběhů o korsické vendetě.
Ráno doplňujeme zásoby pitné vody a vydáváme se zpět do sedla Laparo,
pomalu ukrajujíce z více než šestisetmetrového výškového rozdílu od vrcholu
Monte Furmicula (1 981 m), k němuž pokračujeme další dvě hodiny po
hřebeni. V horní části hřebene vychází stezka z vegetace do holé kamenité
krajiny a pokračuje střídavě po východní i západní straně hřebene. Po další
hodince scházíme z vrcholu k horské chatě Refuge d´Usciolu, kde je tak akorát
čas na odpočinek a doplnění kalorií. A znovu stoupáme strmou kamenitou
stezkou zpátky na hřeben, po kterém pokračujeme dál v neustálém stoupání a
klesání, proplétání mezi žulovými balvany téměř čtyři kilometry. Na konci
hřebene scházíme opět do bukového porostu a před námi se otevře rozlehlá
mýtina, jejíž kouzlo dokreslují jak bizarní kmeny vzrostlých buků, tak i uschlé
kmeny stromů, poražených bouřemi. Pokračujeme přes sedlo Bocca di
l´Agnone ven z bukového lesa, na okraj náhorní planiny Plateau de Coscione.
Pohled, který se tu otevírá na rozlehlou kopcovitou planinu plnou vřesovišť,
mokřadů i bizarních balvanů nasázených do krajiny, kompozičně doplňujících
malé hájky či shluky stromů,
donutí každého se tu
zastavit a alespoň chvíli
se kochat.
Na konci planiny, jako
třešnička na dortu se
tyčí hora Monte Incudine (2
134 m), jejíž vrcholek je naší
zítřejší výzvou. Po čtyřech
kilometrech cesty planinou
přecházíme zavěšenou lávku
přes říčku Casamintellu, v jejíž
osvěžující vodě spláchneme
dnešní prach z cesty, neboť v
místě, kde dnes složíme svoje
kosti ke spánku, už taková
možnost nebude. Při
následném pozvolném výstupu
bukovým lesem vycházíme na
mýtinu u Bivouac Pedinielli –
zbytků bývalé chaty, zničené
bleskem, kde je možno
postavit stany. Asi tři sta
metrů odtud, ve svahu na okraji lesa je pramen
pitné vody, takže se zabydlujeme.
Ráno máme pocit, že jsme se snad neprobudili na
slunné Korsice, ale někde daleko víc na severu. Do
studeného větru, který bičuje okolní hory se ani
nechce vylézat ze stanu. Rychle rušíme ležení,
oblékáme vrstvy teplého oblečení, o jehož přibalení
do báglů jsme ještě před několika dny dlouze
uvažovali, a vydáváme se vzhůru k sedlu Col de
Luana. Od vrcholu Monte Incudine (2 134 m),
nejvyššího bodu jižní části GR 20 nás dělí něco přes
pět set výškových metrů a tři a půl kilometru
chůze. Výstup, který je sám o sobě poměrně
obtížný je doprovázen silným nárazovým studeným
vichrem, který s námi na hřebenu pěkně cloumá.
Bedlivě sledujeme značení i kamenné mužíky a
snažíme se neustále držet ve skupině na dohled, neboť vítr nese i silnou mlhu,
která umožňuje minimální viditelnost.
U vrcholového kříže
Monte Incudine, do
kterého jsme div že
nevrazili se příliš
dlouho nezdržujeme.
Jakmile vítr na chvíli
roztrhne mlhu, lze
hluboko pod námi
spatřit údolí Vallée de
l´ Asinau, na jehož
protilehlých svazích se
tyčí rozeklané skalní
věže masivu Bavella,
kterým ještě dnes
musíme projít. Dvě
hodinky nám potrvá
strmý sestup kamenitou pěšinou o šest set výškových metrů níž k horské
boudě Refuge d´ Asinao, pryč z mlhy a studeného větru, u níž si dáváme delší
pauzu na oddech a občerstvení. Polévku tu opět nevedou; v nabídce vařených
věcí mají zase jenom pivo, a tak vyvažuji nutriční hodnoty všelikých müsli a
jiných tyčinek dávkou minerálů zn. Pietra. Poté sestupujeme pěšinou mezi
borovicemi do strže, kterou protéká říčka Asinau, po jejímž protilehlém břehu
cesta GR 20 pozvolna stoupá nad řekou smíšeným lesem ke svahům masivu
Bavella. U rozcestí ve výšce 1 250 metrů odbočuje z cesty GR 20 žlutě značená
stezka vlevo vzhůru do středu skalního masivu, po níž se vydáváme dál.
Fyzicky poměrně náročným stoupáním postupně zdoláváme 400 metrové
převýšení do sedla Bocca di Pargulu, kde se nám naskytne panoramatický
výhled na rozeklanou krajinu plnou skalních věží, jehel či zubů – Aiguilles de
Bavella, horolezeckého ráje.
Odpolední slunce dokresluje barvu žulových věží, mezi nimiž sestupujeme do
průrvy pod strmou hladkou
skalní stěnu, k jejímuž
překonání je třeba využít
nataženého ocelového řetězu
i síly paží. Po této "kulturní
vložce" následuje přechod
divokého terénu podél
skalních stěn až do úzkého
kamenného sedélka, z něhož
se otevírají výhledy jak na
skalní věže Bavella, tak na
druhou stranu k silničnímu
sedlu Col de Bavella. A právě
sem zbývá sestoupat
pěšinou, šněrující kamenitým svahem až k jeho úpatí, kde se zprava připojuje
značená cesta GR 20 do sedla, kde konečně po třech dnech shazujeme ze zad
na nějaký čas batohy. Zde končí naše putování jižní částí cesty GR 20.
Nádherný ostrov s krásnými horami, ale i příjemnými plážemi a
zajímavými historickými městy zanechává trvalé vzpomínky a touhu se
sem ještě někdy vrátit. Viva la Corse!
Treking č. 2 /2005

Podobné dokumenty

treking pohořím gran paradiso

treking pohořím gran paradiso Morálku mužstva posiluje to, že chata Chabod je již ze skalního hřebene na dohled, ale sestup do kotle i jeho přechod nám ještě nějaký čas zaberou. Zvláště, když se dostaneme do spodní části, mezi ...

Více

EXPEDICE DOLOMITI DI SESTO

EXPEDICE DOLOMITI DI SESTO k chatě Drei Zinnen-Hütte. Po doplnění kalorií a tekutin vyrážíme obtěžkáni batohy na přechod k chatě Auronzo, kde plánujeme další noc. Pokračujeme po cestě č.101 jižním směrem k rozcestníku, od ně...

Více