docSever západ východ / Svazek 5 – Východní Čechy a Vysočina
download 
Stížnost Transkript
Sever západ východ / Svazek 5 – Východní Čechy a Vysočina
svazek 5 / Východní Čechy a Vysočina sever západ východ na DVA východy Východní Čechy a Vysočina ISBN 978-80-904025-4-6 OBSAH PARDUBICKO Jana Bednářová����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 6 Lukáš Bína������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 8 Antonín Hrdý������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 10 Tomáš Jireček������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 12 Petr Karas ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 15 Filip Mikuš ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 18 Aleš Misař ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 20 Jana Orlová ��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 22 Lukáš Vavrečka��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 24 Petr Kylián����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 26 Jiří Lojín��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 29 Lubomír Macháček ��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 32 Marcella Marboe ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 36 Jakub Marvan������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 43 Eva Neméthová��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 46 Iva Tajovská��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 50 HRADECKO Václav Franc ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 58 Věra Kopecká������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 59 Alena Kordíková��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 61 Jiří Studený ��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 63 Luboš Zelený������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 66 Jan Dvořák����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 69 Olga Novotná������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 74 Antonín Šlechta��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 78 ORLICKO Jiří Faltus ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 82 Miroslav Kubíček������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 84 Martin Vídenský��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 87 Milan Dušek��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 88 Monika Hojná������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 92 VYSOČINA Petr Musílek��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 96 Markéta Hejkalová����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 98 Miroslav Skačáni����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 104 František Uher��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 112 PARDUBICKO Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Jana Bednářová (* 1957) Narozena v Ústí nad Orlicí. Po Gymnáziu v Žamberku vystudovala pomaturitní studium na Střední knihovnické škole v Brně, později Pedagogickou fakultu Hradec Králové — Učitelství 1. stupně ZŠ a doktorské studium v Olomouci — obor Pedagogika. Od roku 1986 je členkou Literárního klubu při nakladatelství Kruh v Hradci Králové. Od roku l988 působila v nakladatelství Kruh jako literární redaktorka. V rámci práce s mladými talenty jí byli svěřeni někteří studenti Pedagogické fakulty HK. Literárně se podílela i na přípravě kulturní přílohy tehdejší Pochodně. Od roku 1991 je členkou Obce spisovatelů. Uveřejnila řadu literárních recenzí v Kmenu a Literárních novinách. Také spolupracovala s Ostravskou televizí a Českým rozhlasem, kde byly prezentovány básně jejích prvních sbírek. Je autorkou koncepce Soukromé literárně — nakladatelské školy, která byla v roce 1992 zařazena do sítě škol. Básnické sbírky: Nahá, trny dotýkaná (Kruh HK, 1988), Chůze po laně (Kruh HK, 1989), Něžnostmi zrazená (Kruh HK, 1990), Hledání čistého pramene (Prameny Opočno, 1992), Když mrazem přihořívá (Akord Jablonné nad Orlicí, 1995), poéma Chůze po slunci (Akord Jablonné nad Orlicí, 2003) a sbírka básniček pro děti Půlnoc s žihadly (Akord Jablonné nad Orlicí, 1995). Praktikuje také literární dílnu pro děti staršího školního věku a studenty gymnázií. Ze svých nejlepších prací v soukromém nakladatelství vydala sborník Ladění do výšek. V roce 2004 byla oceněna Evropskou medailí Franze Kafky za uměleckou činnost. Od roku 2006 přednáší na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci. 6 střep když nocí přituhlo černý bez hnal se povětřím tmavý klín se vznesl a zas ztichl na bílém břichu co bylo rozbité patřilo střepu z lampy bublinková žízeň a teplo plápolající z těla ráno slunce převozník ve střepech dál světlo plavil „Na dva východy“ za sovího ticha dopis jak posečena láska má rychlou smrt ticho mezi písmeny křehké na dotek po plameni osiřelý knotek za sovího ticha o popravu si říkám když do noci se slovy na krajíčku vlaje slibování palčivost léta na kdejakou suchou píšťalu píská hadovitá zem srostlá s kameny horká sousta slov jak polykač ohně utápí ve svém bílém domě do prázdna rozhodí ruce dopis který nikdy nevzlétl ač podobá se račímu klepetu buď keřem obrůstajícím mě jak nízkou zeď zahrady vykvetem v poli s listy na krajíčku 7 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina v ateliéru se stoupajícím vínem a čím dál útlejší sklenkou v pase stála jsem mezi obrazy zmizelo plátno jak cizí hříbě pasené na mých lukách když z omšelého rámu vstala Ona s vlasy přibitými v slunci a s křičícím tělem nezbylo mi než každé z těch šílených slov sebrat jak pohozený peníz a říkat si jaké to je mít zlodějskou a přitom nekrást 8 Lukáš Bína (* 1989) Narodil se v Karviné na území historického Těšínského Slezska. Momentálně žije a studuje v Pardubicích. Věnuje se literární kultuře padesátých let minulého století, postavením „paraliteratury“ v masové kultuře a proměnám literárního erotismu. V roce 2009 inicioval založení literární skupiny TLUPa. Básně publikoval ve sbornících Za okny z křídového papíru (sborník literárních textů studentů Gymnázia Orlová, 2008), Zatraceně málo cigaret (TLUPa, 2009), Privát (TLUPa, 2011) a literárně-kulturní ročence Tahy. K vydání připravuje básnickou sbírku Ocelová Středozem. Z cyklu básní „Krásné zbytečnosti & nezbytné krásy“ Poslední střípky světla kradla noc. Omladina u zdymadla jako roj blanokřídlých mušek kroužila pod lampou. Průdušek trubice přeplněné vzduchem sípaly co sotva šlo uchem slyšet a zlých úst hrubá slova drolila korpus Perníkova! „Na dva východy“ Ze stvolů tvých černých vlasů článkem prstu těžím spásu a jako malé hravé dítě z těch vlasů předu tenké nitě Potichu šplouchá zmatená moucha topí se v hrnku čaje protože chci tvoje oči navlékat zvolna na ty příze jako nažky staré bříze Environmentální bižuterie Na louce zvečera firmament vyvěrá jakoby vespod shora na mě tlačí z perspektivy ptačí duchna nebeská Umělou vidličkou od hranolek z hladovýho okna si probodnout krkavici a pomalu vytékat na zaprášenou zem Z cyklu básní „Observace“ viselo to ve vzduchu! nepřízeň k holým objasněním jen popraskaná dlažba na chodníku a ženský podpatky jako vylámaný zuby netvora toulavej pes uhryzával velký sousta pěnící černý vody Z cyklu básní „Do it yourself!“ Ona: Sepnula vlasy stydkou sponou a hladila se za záclonou škrabátkem z rybích kostí. Mlčenlivé výřečnosti ubylo náhle slov i ticha! On: Vzdychá. 9 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Antonín Hrdý (* 1983) Alchymista snažící se proměnit vzdušný zámek v kámen a naopak. Žije se svou milou na vsi, mají psa Ámose a želváka Jásona. V zimě jim omrzají okna tak, že se na nich tvoří květiny přes celé tabulky. V pokojových rozích s nimi žijí pavouci a u plotu, ve zlatém dešti, přebývá rodina vrabčáků. … místo, kde se mlčí a kde každý sám za sebe v sobě vznáší vznešená přání kde píseň písní visí ve vzduchu kde zeď do sebe ukládá vzpomínky které se o ni opřou a nese vzkazy ať už napsané nebo vyryté místo, kde nezbývá než před druhým obnažit se a nechat to být tomu místu, těm místům říkám pisoáry nářků 10 v říjnu kdy hlad na příbory cinká kdy aroma tlejícího listí plní dlaň kdy slzou solí se voda s cibulí a šedivým vlasem zármutku ode dna se míchá proti připálení v říjnu kdy dál jdou dny kdy matka mezi starými knihami pláče nad rozlitou neuvědomělou lhostejností v říjnu kdy mlha po ránu nevstává a vyspává až k obědu kdy svléká se podzim aby mohl milovat tváře na křídlech větru v říjnu pojídám frankfurtskou s párkem, s pečivem a každé sousto je mi modlitbou „Na dva východy“ úplněk … zachumlaný do své intimity opřený o žabí nožku pod nebem jako pod sýrem kde kape z okapu střech a andělé z každé strany jeden budou na stříbrné trubky vytrubovat fanfáru o splynutí naší touhy budou stát a střežit aby nám neuniklo nic co by mohlo onu chvíli ochudit byť o neznatelný záchvěv v dlaních zátylku podbřišku nebo i kdekoli jinde bude v ten den s námi nebe jako tající sníh který se vpíjí jako kluk co tají svůj úmysl zachumlaný do své intimity v jedné ruce chléb v té druhé šunkový salám trčí na nebi oko co rovnou bere a nic nevrací schoulený do své intimity odcházím ven ven pro rudý lístek podzimu pro bláto na boty pro kapičku do vousů pro posměch měsíce klíče jsou v kapse 11 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina … narozením odsouzeni k postupnému zapomnění překvapení jak ze dna moře Zeus vytažený růže u pasu Pojď žlutá podzimní melancholie Zvu tě na tichou hudbu noci Na výstavu obrysů tajemných Na tanec pod tenkou klenbou I na zmačkaném pijáku kaluží stará láska vlaštovky na modrém pozadí vstávají s ospalým měsícem 12 Tomáš Jireček (* 1985) V současné době studuje magisterský obor Sociální a charitativní práce na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracuje v občanském sdružení Amalthea jako sociální pracovník. Hraje improvizační divadlo s pardubickou skupinou Pa.Le.Ťác.I. loučení milenců v každém věku dojímá Bez pointy cesta zpět Otiskl svůj pohled Do rozvalené krajiny Krajina kolem očí se zvrásnila Naposled potáhl z poslední cigarety viděl jsem obry jak v zástupu řetězy spjati putují slunci vstříc Lepenec jak vrána nad cestou maso v drápech si nesla Pro chuť pátého piva Přilepil jsem si Orbitku za ucho Slepila mi vlasy a pak Klárka vyprávěla o tom jak bude v synagoze hrát na křídlo anděla Teď to s bolestmi čistím Jako zbytky svého svědomí A tak nějak to lepím do kupy „Na dva východy“ Přání Rád bych četl Příběhy tvého těla Braillovým písmem Povedu ti po páteři Tuší dlouhou černou čáru Na znamení zmaru A pak až vášnivé bílé peří Zakryje nám celý malý byt Budem moci černé hady z páteří Vypustit Lesbičky se k sobě Lísají jako lišky Lišejníky jsou Najednou Směrodatné Je posvátné to Co je směrodatné? Lišejníků Lest Baletka po pokoji Tančí a piškoty jí mlíko prší na parkety a mezi těmi hvězdami přidržuje ozvěny doznělých skladeb O lidech a o jaru Naše sítě se Proplétají Sdílíme se Jsi k sežrání Muško, jenom zlatá Je jaro Krásný jaro Slunce, květiny i ženy Všechno vzkvétá V tomhle krásným jaru Jsem si natrhal kytici Narcisů Jeden narcis vedle druhého 13 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina O špačcích Lístky zeleného čaje Podle těch špačků v popelníku By se dalo zjistit Jak jsme tady dlouho Dlouho! Se pomalu rozvíjí Uvolňují svoje Vůně a chutě Špačci budí nový den Kuks V procesech neřestí V trhlině bolesti Kamením Tóny husí kůže Zakrývají přítomnost Most mezi námi Se rozkročil mezi Břehy stenů 14 Zatímco připravuji První nálev Dáváš si vanu Po cestě Svatojakubské pouti Až k torzu lodě Společně Pak se přivinu Ke slečně Jiné — jak jen ses změnil „Na dva východy“ Petr Karas Narodil se v šedesátých letech v Mikulově na Moravě. Tam také během gymnázia zakládal svá první hudební uskupení a tam také začaly vznikat jeho první — zpočátku ještě písňové — texty. Později se z těchto textů stávaly samostatné útvary, až se zcela oprostily od melodií a rytmů. Mimo dvě hudební CD (Zlaté rybky a Cupy dupy dup) vydal autor v roce 2010 sbírku básní Ješité. Část knihy je využita ještě dnes k hudebním účelům, a to nejen samotným autorem. Publikoval také v souborech básní moravských autorů Min a Jeb, v časopisech a na internetu. Abraka dabra Doslova mi řekla ať zmizím tak jsem jedním Abraka přešel do nevidím Stojím jako pyramida vprostřed pouštních dun já jsem oslepl ona jako netopýr zaostřuje uši sousedům Doslova mi řekla ať zmizím Tak jsem zasel mezi vousy pár otrlých souhlásek a než se ráno před zrcadlem potkám se svým struhadlem hlesnu s mírnou nadějí Dabra Ticho a hluk Je ticho po okraji mého prázdna našlapuje hluk jak ostýchavý vyjukaný kluk co každou chvílí osloví tu svou Je ticho a chvějeme se oba stejně rychle tu mě cosi zapolechtá tu mě cosi píchne a náhle něco jako postel kýchne a matrace se mění v moře slasti a je dobře že je slyšet obě kostry chrastit Endorfin Když srdce bolí když poskakuje podle rytmu dechu když naráží si předkomory o předsíně z mých podbederních polštářků líně zvedáš hlavu Když čekáš až se rytmus změní v ucouraný tiktak když každý pohyb ruky zašelestí za obočím a konečně víš jak to bolí když se těla spojí pak rozsvítí se poutač na nároží a každé z těl natočí si mísu endorfinu Jo s tím pocitem rád a často splynu 15 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Ženobraní Dnes ráno Panenko skákací schovaná v matraci vyslyš mé modlitby Podléháš myšlence lovené ve sklence žufánkem na ryby Dobré ráno říkám ženě trochu ještě zasněženě však mám oči plné zamražených ospalků Panenko trhací zkusíme skartací protrhnout smůlu Když si tě potrhám od hlavy k ostruhám sloupnu ti kůru Obnažíš pod ňadry srdíčko koňadry je pod mou dlaní Visačkou jakosti vteřinou svátosti k ženobraní 16 A z té zimy odpoví mi stejně slepá nedůvěra než si oči otevřeme jak dopisní obálku Dobré ráno taky na psa zkouším dobrou náladu tady je vše tak jak má být do misky až po bradu Všechna dobrá rána všechen dobrý den skončí prostým stiskem kliky pozdě nepřijdem Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Filip Mikuš (* 1983) Narozen ve Vsetíně. Je činný literárně, výtvarně a hudebně. Svými příspěvky a kritikou přispíval do periodik Partonyma, Ateliér, Aluze, Britské listy aj. Většina jeho textů se ale nedočkala otištění pro svou skandálnost. Pro divadlo napsal „metafyzický semi-muzikál“ Bůhlifuk (2008) nebo féerii Vyfotit se s hrochem (2011—2012). Knižně vyšel 1. svazek Sebraných spisů Poezie 2004—2011 (Pardubice, 2011) a výbor z více než dvou stovek písňových textů přinese letos jeho druhá kniha Aby se vědělo, vybavená autorovými ilustracemi. V současné době se zaměstnává výtvarnou činností volnou i užitou a prací na rukopisu Návrat klasického monstra. (z připravovaného rukopisu Návrat klasického monstra, 2013) Mládí V reji barbarského tance Nehledaných dithyrambů na morální kredit Rambů V pýše každé třetí šance V úvěrové databance (pasivita aktiv svádí) V posunech na způsob hadí V zlatém dluhu s tváří měny Ostrým loktem zabořený do slabiny svého mládí 18 Rodeo Hlavy jak hlávky Půda rozžatá Víření písku kolem vemene Kravka a volek Kolem telata Ty rohy zrakům žárem zvlněné A čeká se až hvězda ta a ta svádivě zvedne ruku z řemene: Zasviští smyčky rodeových las jak dávné typy obchodnických kas a spletou vazy poplemeněné Než Než se mi z mola dovychechtá racek Než dovyplazí jazyk agáve Než k pivu číšník podloží mi tácek Než mořský ježek ke mně doplave Než v tomhle městě najdu klidný plácek Než zvednu kotvy — sbohem přístave! Než zvrátím hlavu malinko se zasně složím jen kus — nic víc — než básně Duše hroší Z nebe se culí bílá morda hrocha věnčená křídly jako andělíček anebo jeho vápencová socha Dušička hroší u slunečních svíček Ležím a hledím tam kam míří ráhna Bůh duši hroší chystá věčná bahna „Na dva východy“ 15:35 Podvaž se! Dlouhé a prázdné hlavy krevet Zvědaví krabi neposedných klepet Had s kterým pižmo opic táhne Medúza jež si neviděna žahne Kaktusů kvítka něžně vzkvetlá Ještěrky bytem ve stínidle světla Smrákání dlužné úrok z medu Ďábelské ryby vystavené v ledu To všechno mizí v klínu báje o moři které na ledovcích taje Tu nebo jinde — pořád tentýž svět Přistání v Praze v 15:35 Podvaž se a buď sám sebou! K čemu je člověk bez kreditu? V síti je lépe nežli v sítu Pohoupá — tvou i jinou kýtu Pan řezník právě zavěsil. Tu podvaž se a buď sám sebou Jenom sám sebou — bez soucitu Klepeta S páskou přes klepeta docela bez naděje tahleta kreveta v trogirské konobě je Krunýř se nezachvěje když duše odlétá s páskou přes klepeta docela bez naděje Snad byla prokletá od zlého čaroděje že se teď z ledu směje na svého gurmeta s páskou přes klepeta docela bez naděje 19 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Aleš Misař (* 1984) Narodil se v Nymburce, kde žije dodnes. Po studiích a maturitě na Gymnáziu Nymburk v roce 2003 začal studium politologie a bohemistiky, avšak přesedlal na germanistiku na UJEP v Ústí nad Labem, kde tento rok studia konečně završuje. V roce 2004 vydal vlastním nákladem svou první knihu poezie (Neštěstí v lásce, štěstí v poezii), další následovaly v roce 2006 (Proti armádě tvé krásy) a 2009 (Patřím Noci) opět nákladem vlastním, v druhém případě s plnou podporou Města Nymburk. Vybrané básně uveřejnil i v časopisech Čaj, H_aluze a Tvar, třikrát zazněly i v pořadu Českého rozhlasu Zelené peří. Kromě poezie samotné píše i recenze na básnické tituly. Mimo jiné se zabývá překladem poezie. Z němčiny přeložil cyklus Sonety Orfeovi od R. M. Rilkeho, jehož vydání je připraveno na podzim 2013. Podílel se na literárním dění v rodném městě a v roce 2004 spoluzaložil tradici pořadu autorských čtení Zrcadlení duší, které trvají dodnes. V Praze spolu s herečkou Erikou Deutsch pořádá od roku 2012 večery šansonu a poezie Opilé koráby, jež připlouvají zhruba každé dva měsíce. Jeho hlavním zájmem je ovšem nadále vše, co se dotýká poezie. Je zástupcem šéfredaktora východočeského literárního čtvrtletníku Partonyma. 20 Milostná Když má milenka z rozepnuté řízy noci nahá mými prsty protéká, dovede tmu ke svítání kapkou od mléka. Když se odlévá mým dlaním, přerývaně štká: Nabírej si, ber, jen ber ze mě celou notu hudby sfér. Když ji úlek z rána ošatí, světlo průzračné žár zatmívá po rozkošné cestě za smrtí, odkud vracíme se zaživa krátce šťastní, dlouho bohatí. Když se zpátky do rukávů vpije, i přes šustot krajek trvá melodie za hrob prohnutá —: Slyšíš obvinění z těžké lásky? Lehká milenka v ní ani nedutá. „Na dva východy“ Sen o hrušňovém sadu Umění deště Pár slz zrozených z tesknoty, že neznám nebe. Jeho tvar napověz v prsou: Úděl? Dar? Navrch dvou jahod klenoty. A na konci jen déšť tě bude učit řeč. Pár slz, pod kůží dýchá pláč; a nad čím? Skanou naproti mým smutným prstům, jenom ty je přijmi, dokud léto máš. Pláč zavře vlnu za poupětem, dvě růže brzy zradí vše, čím Měsíc dorůstá, čím vře v baletkách krev na špičkách vřeten. Pár slz jak pár zbloudilých ovcí u tebe bydlí v teplé stáji. Jak přemítá strom o ovoci, když vlci svůj hlad neutají? Pláč zavřel vlnu za poupětem, dvě růže vyzrazují vše, čím Měsíc dorůstal, čím vře v baletkách krev na špičkách vřeten. Můj obzor láme krajina: pod blůzou stulený sen hrušní: Chceš trhat z nebe? Nejdřív usni! Pár slz můj smutek přijímá. Ukáže se ti tak lehký malou kapkou, když poznává se s nahou pletí, a tak těžký špičce jazyka. Možná strunu přetrhneš, tím spíše v uchu bude znít déšť, kterému jsme jedno: Ať v nás žije žár, ať chlad. Umíš mu naslouchat hluboko, až po dvojité dno hudby na bubíncích kaluží? Pak na konci ten déšť se pršet naučí tvou řeč. *** Tvá ňadra na veselou notu Za horkých dnů, kdy jsem na dunách nudy ztracencem, vracívá se mi něžný sen: Tvá ňadra ke mně připlují — dva obláčky — déšť miluji, a zvláště ten, jejž zavřu v dlani, a on se mi jen vlažně brání. 21 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Posluchači Nazlátlý podvečer poprosil: ztlumte hlas. Šedý dům sousedů se oděl do bronzu a rozebíhá se ke skoku o tyči přes laťku úhozů. Klavírní cvičení elévky Leony začíná úderem šesté, ať nekončí! Vzala své prsty do hrsti a z druhého patra vysouvá sonátu, jazyk chameleoní vábí už tak dosti lepkavý povrch ne trubadúrů — trubců k síťovým punčoškám záclony. Okno má dokořán, jak ticho obírá o tóny, posílá hudbu obloukem z klavírní římsy k ohybu Labe při okraji města, kde s řekou vedou mléčnou řeč. Ale ti dole ji vidí, protože naslouchají, červené nehty létají přes deset divů, oni ji vidí, jak hraje a je na koni, jak klapkám hýčká hřívu a bosé špičky má ve třmenech a šlape na jejich splašené hormony! Úderem sedmé dozrává. A všem na dně ulice hřebínek padá. Nazlátlý podvečer poprosil: ztlumte hlas. Kdo první zazvoní? 22 Jana Orlová (* 1986) Básnířka, výtvarnice a performerka. Studuje na Fakultě výtvarných umění ateliér performance a na Masarykově univerzitě obor Environmentální studia. Publikuje (časopis Tahy, Partonyma, revue Protimluv či Dno). Organizuje autorská čtení. Vystavovala v Praze, v Brně, Českých Budějovicích, Pardubicích a Uherském Hradišti. Má ráda zelený čaj a ryzlink rýnský. V prosinci 2012 jí vyšla sbírka Čichat oheň s autorskými ilustracemi. Po zimě ještě měla ztuhlé maso když ji roubovali do dřeva ručně Žádné zranění které by stálo za řeč a šeptání dlaní puklinou Prababička stojí u okna a čeká milence Prababička čeká milence a nosí vodu na oheň Prababička čeká milence a její manžel spí Na statku je všechno v pořádku „Na dva východy“ Přinesli mi to dokonale vyrovnané do naha Kalila jsem vody a měla štěstí: zaprvé pud, vybetonovaný a hlídaný, a pak úřady, služky: nepřípustné štěstí že to někdo vyřezal Ponořím své nahé nohy do ledu Nechám se zmrazit jako tažná ryba Popraskaná na rukou Špínu nikdy neutírám a tvoje prsty nelámu Každý musí čekat co zbyde Mezi hudbou a muži existuje hlušina sovy Měkká rukou prostrčitelná zvídavost Když na to mám chuť jdu stříhat ovce 23 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Lukáš Vavrečka (* 1987) Básník a prozaik. Autor románu Revolucionáři (2005), sbírky experimentální poezie Vyhnanec s křídly (2008) a knihy vícehlasých básnických skladeb Partitura (2011). Vystudoval Kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice, v témže městě dosud žije a živí se jako sazeč a jazzový pianista. Publikuje například v literárně-kulturním časopise Tahy. Dále vydal esejisticky laděnou veršovanou novelu s názvem Idealistický román (2009), je rovněž spoluautorem a editorem poetického sborníku Lumíkem proti své vůli (2008). K vydání připravuje experimentálně-detektivní cyklus Alibi na příští noc a román ve formě pásma a interview s názvem Hyperprostor. Je předsedou Střediska východočeských spisovatelů a šéfredaktorem východočeského literárního čtvrtletníku Partonyma. Není proč se zpytovat za tabulkou s tituly jsme dvanáct pater nad zemí s hlavou mezi rameny za zamčeným svědomím My dva, kterým ty ještěrky utekly posbíráme špulky nití a zahrajem si nerozvážnost na čtyři doby (Zdeně Zábranské) Podběl a vojtěška v rumišti Schostakovicz na trati ženy s pěnou u huby Malé okno pod kružítkem vyčtverčilo naše tání Bylo vprostřed zamlžené průhlednější s odstupem 24 Mám strach sledovat jízdní řády a prostírat se po střechách když mezi dráty město voní převyprávět komukoliv jak ztěžka se mi dýchá když rozvazují se ti tkaničky Dokud budem oblečení zůstaneme uvnitř kruhu a v činžácích se nesetmí jako tři karty na stole dvě mince v kapse pěšinky rovné víceméně Dokud budem oblečení nikdo z nás se nezraní Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Petr Kylián (* 1981) Narozen v Pardubicích. Cestovatel a provazochodec bez stálého zaměstnání a bydlení. Vystudoval religionistiku. V současné době se živí jako turistický průvodce po muslimských státech a jihovýchodní Asii. Publikoval v časopisu Tvar a Partonyma. Okno Nechtěl se dívat z okna, ale musel, připomínalo svět, alespoň trošku, ten skutečný svět, který ještě před časem obýval a dýchal jeho vzduch, dobýval a lačně polykal jeho vzruch. Chodil po místnosti a kouřil, poslední výsada, co zbyla z rozmařilého způsobu života vedeného ještě před časem. Pozoroval slunce, jak běží od východu k západu, a mezitím vařil čaj, kouřil, četl, pozoroval okno a onanoval. Byl pozvaný na večírek, prý má někdo narozeniny. Měl by jít ven, všichni chodí přece ven. Šel tedy odsud. Vrátil se a oblékl se. Šel znovu ven, jen aby zašel opět dovnitř a svlékl se. Přemýšlí, že to nejspíš nedokáže. Nechce to dokázat, je to tak zbytečné pořád kázat realitě, aby tu pro něj udělala místo. Pípnutí telefonu — zpráva. DOUFAM ZE DORAZIS! A ZADNE VYMLUVY :) A je to tady, ví o něm. Ležel a zíral do stropu na fleky po zabitých komárech, nadechl se a vstal. Oblékl se, zapálil si cigaretu a pustil si porno. Začal onanovat, péro ho bolelo, ale to ho právě hnalo dál. Zadržel dech, před očima se mu zatmělo, záškub uvolnění, výdech. Setřel to ze stolu toaleťákem a šel si zapálit k oknu. Ach, to okno, ukazovalo modrou oblohu a na ní bílé mraky a kostel ozářený sluncem a hejno holubů letící okolo. 26 Vzduch byl na únor falešně vlahý jako dubnový a on zatoužil vyskočit do toho vzduchu a také létat. Zapálil si a poslal po větru alespoň cigaretový dým. Zavřel okno, bylo to příliš krásné, příliš lákavé. Lehl si na postel a zíral na strop. Cítil, jak se okamžiky jeden za druhým stejnoměrně naplňují jeho dechem a s neslyšným hlomozem se rozpadají v nic a mizí do neexistující minulosti. Na okno z vnitřní strany dosedla moucha, která nejspíš zapomněla umřít. Díval se na ni, jak si tře přední i zadní končetiny, byla mu proti své vůli vlastně sympatická. Šel, zabořil lžičku do zavařovací sklenice a ukápl jí na parapet kapku medu. Moucha nic. Podíval se z okna, slunce přestalo svítit a jemu to bylo líto, pohled z okna tím ztratil cosi ze své barevné krásy. Pípnutí telefonu — zpráva. NEMYSLI SI ZE SE Z TOHO VYVLECES, JESTLI MI NEODPOVIS JEDU K TOBE! Ten vykřičník byl děsný, stejně děsný jako to, že má někdo ve zvyku psát esemesky kapitálkama. Šel na záchod, močení ho trochu bolelo, jak měl vomačkaný péro, líbilo se mu, že to bolí, přišlo mu to spravedlivé za tu všechnu krásu, kterou při onanii zažíval. Uvařil si čaj. Něco chtěl udělat, jenže si nebyl jistý co. Nejspíš jít k oknu. Šel k oknu a otevřel ho. Byla mu zima a tak si vzal svetr, vytáhl z krabičky cigaretu a zapálil si. Dokouřil a odhodil špačka ze čtvrtého patra dolů a díval se, při pádu dýmal, jako sestřelený dvojplošník. Zavřel okno, svlékl se. Pípnutí telefonu — zpráva. SAKRA SLIBIL JSI MI TO! Zjistil, že na vykřičník už nemá sílu reagovat. Hledal na okně mouchu a pak ji našel jak sosáčkem saje přichystaný med, rozveselilo „Na dva východy“ ho to. Dole projela tramvaj, tento den už snad po sté, proč jezdí tolik tramvají, všechny kromě ranních a odpoledních byly téměř prázdné. Vzpomněl si na čaj a napil se vlažné tekutiny. Pípnutí telefonu — zpráva. NENECHAM SE TEBOU VYDIRAT NENÍ TO MOJE CHYBA ZE NECHCES OSLAVIT ANI VLASTNÍ NAROZENINY TAK SE NA TO VYKASLEM JO? Vzal do ruky telefon a napsal z posledních sil jo. Podíval se na mouchu, byla mrtvá. Cigarety Provlnila se hloučkem lidí k pultu a požádala o cigarety. Bylo na tom něco vzrušujícího, jak tam stála a prohlížela si okolí, které ji okamžitě zaregistrovalo. „Ahoj,“ řekla směrem k němu a zahrnula pátravým pohledem i jeho kamaráda. Stála u jukeboxu a chvíli nato začala Caravan Palace vyhrávat electroswing do tabákové mlhy. To ji viděl podruhé v životě. Poprvé ji viděl před čtyřmi hodinami v jiném baru s jiným mužem, líbali se. Od té doby ji měl pořád před očima. Teď tu stála sama a dívala se upřeně jeho směrem. „Dám si i pivo,“ prohodila nepřítomně k barmanovi a rozešla se k nim. V ten jediný moment se v něm něco zlomilo a on se zamiloval. Jen tak během jediné vteřiny dlouhovlasou dívku obklopila jemná síť zlatavého světla a bylo už úplně jedno, s kým se líbala jak dlouho a proč vlastně. Chtěl ji, chtěl být s ní, už ji nikdy neopustit a strávit tak zbytek života. „Tak co vy, kluci, vlastně děláte?“ Sedla si naproti němu a zapálila si. „Já makám ve skladech Korporace, znáš to,“ řekne otráveně tmavovlasý kluk a napije se koly s rumem. „Já dělám ostudu,“ zkusí druhý plavý svůj oblíbený bonmot. Nezasmála se, dokonce se ani neusmála, čelo se jí na vteřinu stáhlo, jakoby již něco podobného znala, ale bylo vidět, že se skutečně snaží zařadit to jako odpověď. „Kecá, von je průvodce a cestovatel, je hrozně vostrej, všude jezdí stopem a spí pod mostama a pak zas s pracháčema v Hiltnech. Taky leze po horách a jezdí na bruslích a…“ rozhovoří se na jeho adresu mladší kamarád. Mladík, na nějž byla pěna chvála, se protáhl. Nevěděl, co dělat, když ho někdo vyzdvihoval, a tak se napil piva a jeho oči se roztoulaly po zdech výčepu, aby vyvolal především u sebe dojem, že se vlastně vůbec nemluví o něm. „No to je děsně zajímavý, vážně. Mimochodem, máš nádherný náušnice, víš to?“ mezitím přeskočil kamarád, když byl chvilku duchem jinde, a u toho už jí odhrnoval vlasy z uší, prý aby si je mohl lépe prohlédnout. Dívka mu ochotně nastavovala ucho a u toho se usmívala na blonďatého dobrodruha, který si konkurenční atmosféru očividně neužíval tolik, co ona. Kamarád odešel na záchod a oni zůstali sami. Pohlédl jí do očí a zatočila se mu hlava. „Odpoledne, jak jsme se viděli tam, to je tvůj přítel?“ Odkašle si a snaží se tvářit, že jen tak žvaní a vůbec na tom nesejde. „Sama nevím, asi ne. Prostě jen známost.“ odvětí jednoduše a potáhne s cigarety. „Aha,“ pokýve mladík, kterému to nedává vůbec žádný smysl. 27 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina „Nebylo by zdvořilejší, zeptat se mě třeba na jméno nebo co dělám za práci nebo jaký jsem znamení a co čtu za knihy?“ utahuje si střídavě z něj a z cigarety. „Asi bylo, ale to mě vlastně nezajímá.“ Vydrolí se z něj pravda mezi jejich vzájemně zhypnotizované pohledy. „Tedy zajímá samozřejmě, ale…“ nechá větu plápolat v průvanu, jak kdosi odešel a nezavřel dveře. „Proč jsi tolik zvědavej?“ Olízne si rty. „Vlastně jen tak, no jak jsme se potkali a teďka znova, dvakrát v jeden den, tak jsem se jen tak ptal,“ vykrucuje se chlapec. „Je jasný, že někoho máš, když to. Když seš taková,“ skončí, protože neví jak pokračovat, a slova jako krásná, nádherná, úžasná mu přijdou téměř nicotná. „Jaká?“ mučí ho s nevinným úsměvem. „Když máš tak krásný náušnice,“ začne se na ni bezradně smát a konečně se zasmějí oba. Když se náhle vrátí třetí do počtu, kouzlo jakoby naráz vyprchalo a začnou se probírat možnosti kariéry v Korporaci a nedostatek peněz. Dívka se opile sklouzne po náledí, div, že nesletí, jak balancuje. Zachytí ji, ale uklouzne taky a spadnou oba. Na chvilku se vzájemně jejich těla zaklesla do sebe a jemu projela po páteři elektrická vlna. „Promiň, jsem tak nešikovná,“ oprašuje se a vstává. „Nechceš mě doprovodit domů? Sama to asi nezvládnu.“ Upře na něj mandlové oči a jeho rozjitřená obrazotvornost mu ihned do hlavy podstrčí obrázek krásného domečku u jezera a čtyř roztomilých dětí. „Nechtěla jsi jít ještě za tou svou ne-známostí?“ opáčí škádlivě a srdce mu buší. Snad zlomyslný mrazivý vítr změnil u jejích 28 uší nesmělou výtku na škodolibou až jízlivou výčitku. „Jo, vidíš,“ řekne upjatě. „Asi máš pravdu, to bude nejlepší, tak se měj, čau.“ Hodí si kabelku přes rameno. „Chodíš sem často?“ snaží se ještě prorazit vlastní krustou směrem k němu. Ukáže palcem na zašlý bar za nimi. „Ani ne.“ hlesne a pokrčí rameny, uvnitř zasypán lavinou stotunových balvanů. „Aha,“ protáhne zklamaně a odejde do tmy. „Na dva východy“ Jiří Lojín (* 1961) Narodil se v Ostravě a vystudoval VUT Brno obor Mikroelektronika. Navzdory přísně technickému vzdělání a také povolání se dlouhá léta zabývá literaturou, i když převážně pasivně. K psaní ho přivedla souhra náhod, na jejímž počátku stály recenze knih a rozhovory se spisovateli v různých médiích nejvíce však na www.vaseliteratura.cz. Nyní žije nedaleko Pardubic. Úzkost Náraz si neuvědomil hned. V tom okamžiku ho ani necítil, jen koutkem oka zahlédl, že něco není v pořádku. Prudce zastavil. Seděl, nemohl se rozhodnout, co dál. Trvalo to jen chvilku, pak vystoupil a vracel se zpět. Už z dálky viděl vedle silnice ležet cosi, co by tam být nemělo. Zrychloval. Dal se téměř do běhu. Zoufale si přál, aby se právě teď probudil ve své posteli ze špatného snu. Zastavil se, otočil a pomalu šel k autu. Možná se zrovna teď vynoří za zatáčkou světla a už nebude muset nic řešit. Nevynořila. Nasedl do auta, nastartoval a odlepil se od krajnice. „Už to víš?“ ptal se hlas z mobilu. „…no o Radce přece! Pojď, zajdem večer na jedno. Mluvil jsem dneska s bráchou, musím ti to říct. V sedm?“ Snažil se uklidnit, aby mohl do sevřených plic nabrat trochu vzduchu a zpomalit rozbušené srdce. Nebo zastavit, napadlo ho hořce. Čas se táhl, do sedmi zbývalo nekonečné množství vteřin. Zkoušel se znovu a znovu pouštět do nedůležitých mechanických prací, ale myšlenky se nedaly zastavit. Předvčerejší ráno se mu stále vracelo v krátkých útržcích. Vyjel na hlavní cestu. Připadalo mu neuvěřitelné, že tam nebylo jediné auto. Dělalo mu problém jet pomalu. Nejraději by se přenesl, teleportoval. Čím blíže byl městu, tím více si přál, aby ho, jen tak náhodně, nezastavila nějaká rutinní kontrola. Když přijel na firemní dvůr, zaparkoval a okamžitě vyvezl své auto na ulici. V práci zatím nikdo nebyl. Štěstí mu přálo, o to větší úzkost mu svírala žaludek. Přece se mu nemůže dařit věčně, někde se to musí pokazit! Běžel zpět k firemnímu autu, prohlížel nárazník, snažil se najít jakékoliv poškození, detail, cokoliv. Tady byl malý škrábanec, něco červeného. Zašel do garáže, donesl si hadr a brusnou pastu. Pokusil se škrábanec zaleštit, kupodivu to šlo úplně bez problémů. Nic jiného nebylo na autě nápadné. Přece se nemohlo nic stát, kdyby někoho porazil, musel by nárazník vypadat úplně jinak. Měl se tam vrátit, nemusel teď takhle zmatkovat. Šel do kanceláře, uvařil si silnou kávu a zkoušel přemýšlet. V hlavě ale cítil zbytky alkoholu předešlé noci. Napil se horké kávy. Žaludek se mu vzbouřil, musel odběhnout na záchod a tam dlouho a bolestivě zvracel. „Mluvil jsem odpoledne ještě jednou s bráchou,“ naklonil se k němu Petr, „ráno jela do práce. Na kole, tou zkratkou u lesa. Tam ji zachytilo nějaké auto, ne moc, spíše ji jen žduchlo, ale spadla a hlavou narazila na ten kámen … patník … hraniční kámen, no však víš, o čem mluvím. Ani nezastavil a nepomoh jí. Takový hajzl!“ Neměl na to pivo chuť, raději by si dal pár panáků, opít se do bezvědomí a na víc už nemyslet. Objednal velký rum pro sebe i pro Petra. „Tak na Radku,“ ťukli si. 29 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Potlačil v sobě náhlý nával vzteku. Kdyby se tam na tom kole nemotala, nemusel jsem být v průseru, myslel si. Obrátil do sebe druhého panáka. Pokoušel se tou chabou obhajobou zmírnit Petrovu zlost. „Nezastavil, nezavolal sanitku. To je to … neposkytnutí pomoci. A řeknu ti, kdybych věděl, kdo to byl, vyřídil bych si to s ním osobně. A co ty? Dyť ste nějakou dobu s Radkou chodili, ne? A ještě jednu věc ti řeknu. Podle mě to byl někdo z vesnice. A jestli zjistím kdo, rozbiju mu hubu,“ hulákal Petr na celou hospodu bojovně. Raději se zvedl k odchodu, měl pocit, že se na něj Petr co nevidět vrhne a svou hrozbu splní. Muselo to přece na něm být vidět. „Stav se zítra, určitě budu vědět zase něco nového!“ slyšel ještě za sebou. Pořád měl chuť se zpít do němoty, sám, jako předevčírem. Přijel ze služební cesty už za tmy, nechal si auto, i když se to nesmělo. Říkal si, že pojede do práce brzo, ještě tam nikdo nebude. Kdo by se to dozvěděl! Chvíli si četl, na stolek si dal láhev slivovice. Byl z cesty unavený, ale spát se mu nechtělo. Za chvíli se mu nechtělo ani číst, písmenka mu skákala před očima, slova nedávala smysl. Nalil si další skleničku. Bezcílně listoval kanály televize. Tisíc programů, všechny k ničemu. Zastavil se u nějakého porna. Neměl na sex ani pomyšlení, ale pohled na nahá těla, zmítající se v jakési zmatené křeči, ho příjemně otupoval. Stejně jako ta slivovice. Myšlenky se mu rozbíhaly. Miloval okamžiky těsně před totální opilostí, těsně před zlomem vedoucím k bezvědomí. Mobil začal hrát protivnou melodii budíku. Trhl sebou, snažil se pochopit, kde je. Seděl v křesle, v televizi se pořád zmítala ta nahá 30 těla, jako kdyby si teprve před pěti minutami trochu zdříml. Podíval se na mobil, i když věděl, co na displeji uvidí. Nejraději by zůstal doma, ale musel vrátit služební auto dříve, než si někdo všimne, že ho měl doma. Pokusil se vstát. Zapotácel se, točila se mu hlava a zvedal žaludek. Musel si dát sprchu, ale každou minutou zpoždění byl nervóznější. Měl strach, že by ho po cestě mohli zastavit, ani by mu nemuseli dávat dýchnout, pach slivovice byl víc než výmluvný. Objede hlavní starou cestou. Lesem. „Mluvil jsem s bráchou. Co je s tebou? Posloucháš mě vůbec?“ Poslouchal, ale musel se soustředit, aby alespoň některá Petrova slova dokázal poskládat tak, aby jim rozuměl. „Moc toho nemaj. Nebyly tam skoro žádný stopy. Vlastně ji jen tak žduchnul … ztratila rovnováhu a padla hlavou rovnou na ten mezní kámen, však víš, ten vedle cesty. Asi by to přežila, kdyby ji našli včas. Kdoví, kolik aut projelo okolo, každý se dneska bojí. Prý se našlo trochu bílý barvy, ale je to takový šlinc, snad by se ani nedalo podle toho to auto identifikovat. Asi se budou vyptávat všech, co dělaj ve městě a jezdí tam autem. Ale kdo by tam jezdil tou starou cestou. Jedině… No, necháme to policajtům.“ Posadil se na posteli, cítil ještě dozvuky podivného snu. Jaký sen mohl vyvolat tu obrovskou vlnu něhy, která ho zaplavila? Zachytil letmou iluzi dívčí tváře, rty, vyslovující jeho jméno tak zvláštním způsobem, že je vnímal nejen sluchem. Hmatal je, čichal, ochutnával, zhmotňovala se před očima. S určitostí věděl, že to byla Radka. Zahnal zbytek pochybností, zdravý rozum mu říkal, že teprve teď, v bdělém stavu, dal té tváři jméno. „Na dva východy“ Nikdy nechápal, proč bylo krematorium postaveno podle návrhu Pavla Janáka. Obludně se vyjímalo v Herzově Spalovači mrtvol, ale podoba perníkové chaloupky se městu P. vysmívala. Na pohřeb přišel, ale jen proto, že se to sluší. Dorazil na poslední chvíli, nechtěl postávat před vchodem a trousit společenské fráze. Teprve když obřad téměř začínal, vešel dovnitř a zůstal vzadu, vmáčknutý do kouta. Několik pohledů se k němu obrátilo, lehce kývl hlavou na pozdrav. V průběhu obřadu zarýval zrak do podlahy. Neposlouchal žvásty smutečního řečníka. Myslel na ni, snažil se rozloučit. Aby už nikdy nepřišla, aby opravdu spočinula v pokoji. Pohřeb je kýč, naučená slova řečníka jsou kýč, útok na city, myslel si. Mladý policista se tvářil unuděně. Zběžně obhlédl auto, rukou přejel nárazník, prohlédl si doklady a položil několik rutinních otázek. Kdy jel tehdy do práce, kudy jel, jestli něco neviděl. Poznámky si dělal ledabyle a za několik minut se chystal k odchodu. Čekal, že ho budou otázky policie znervózňovat, byl překvapený, jak klidný byl. Jako by se ho nic netýkalo. „Už vím, kdo to byl,“ šeptal Petr tajemně. „Bydlí v tom baráku na kraji, u nádrže. Kdo jiný má bílý auto? A do města jezdí po staré cestě. To musí být on.“ Snažil se Petrovi vysvětlit, že je to přece věc policie. K ničemu to nebylo. „Policajti mu nemůžou nic dokázat, stopy se skoro nenašly a co můžou? Vidíš tamtoho?“ pokračoval, „musel jsi ho vidět už na pohřbu. Radčin brácha.“ Po chvíli se Petr na něj podíval a zeptal se: „Půjdeš do toho s námi?“ Od výčepního pultu se otočil muž, na kterého ho Petr upozornil. Radčin bratr. Matně si vzpomínal, že ho na pohřbu viděl. Díval se na něj zezadu, byl mezi těmi, kteří seděli v první řadě, ale poznával ho. Teď se jejich pohledy na několik vteřin setkaly a jeho napadlo, že ví… To je nesmysl, nikdo neví. „Když nemůžou policajti, můžeme my. Ne, já nemyslel zabít,“ zasmál se. „Jsou jiné metody. Ale ty do toho s námi musíš jít, neříkej mi, že je ti Radka úplně ukradená.“ Od výčepu se znovu zadíval Radčin bratr, pokynul hlavou a lehce ho pousmál. Pohledem říkal úplně to samé — „pojď do toho“, stejně jako před chvílí Petr. Připadal si jako v laciné detektivce. Tři mstitelé s černými kuklami ledabyle vyrobenými z lyžařských čepic se potichu plíží ztemnělou vesnicí. Ve skutečnosti se neplížili. Šli rychle, nemluvili spolu. Za ploty se probouzeli psi, ale ani těm se moc nechtělo štěkat. Občas některý z nich bafl, jen tak, aby splnil svou povinnost. Dům, ve kterém bydlel Petrův člověk, byl tmavý a tichý, černal se ve zbytcích světla měsíce schovaného za mraky. Petr otevřel branku. Ani nevrzla. Prosmýkli se do zahrady. Pod čísi podrážkou skřípl písek. Došli k domovním dveřím a jen namátkou, pro jistotu, zkusili kliku. Dveře se otevřely, jako kdyby byli očekáváni. Připadalo mu to celé absurdní, ale neměl čas na dlouhé uvažování. Petr a Radčin bratr šli najisto, on je tupě následoval. Z úzké chodbičky se dostali do kuchyně. Na pohovce pod dekou leželo něčí tělo. Ostré světlo ho zabolelo do očí. Nechápal, co se stalo, ale trvalo to jen malou chvíli. Pak už měl jistotu. Jen tak, protože se to rozumělo samo sebou, zkusil, zda se může pohnout. 31 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Nemohl. Jeho vězením byla obyčejná dřevěná židle. Chlapi seděli u stolu, Petr, Radčin bratr a muž, který byl zřejmě majitelem domu. Kouřili, uprostřed stolu stála láhev slivovice. Čekali, až se probere. „Ty idiote, ty sis myslel, že to projde? My si umíme spočítat dvě a dvě. Myslel sis, že si nikdo nevzpomene, že sis z práce bral auto? Já vím, dokázat se to nedá, stopy nestojí za nic. Mluvil jsem s bráchou.“ Nemohl na to nic říct a ani se nechtěl obhajovat. Ale proč taková šaškárna? Vůbec netušil, proč hráli takovou absurdně složitou hru. Petr i Radčin bratr na něho náhle pohlédli. V jejich očích uviděl nenávist a hlavně pohrdání. „Chtěl jsem vědět, jak daleko jsi ochotný zajít, jestli jsi taková kurva, že bys to klidně shodil na někoho jiného.“ „Jsi a větší, než jsem si myslel.“ Pohrdání nebylo to nejhorší, co čekal. Měl strach. 32 Lubomír Macháček (* 1947) Spisovatel, absolvent Filozofické fakulty Univerzity Palackého, původním povoláním psycholog. Do povědomí čtenářů vstoupil povídkovou knihou Písek v zubech. Vedle niterně zaměřených povídek (např. Láska v kaluži, Co skrýváme pod kůží, Manželky a jiné ženy) a románů (A budeme šťastni, Milenka Půlnoc, Zasvěcen démony) se věnoval též žánru scifi (Fantastický mezičas, Upíří tanec). Píše i knihy pro děti (Poklad na Kunětické hoře, Zač je v Pardubicích perník). V posledních letech publikoval pod pseudonymem Adam Borek povídkové knihy s krimi tematikou (Vražedná romance, Vražedná sešlost, Vražedné vábení). Jeho prózy se objevují v řadě domácích i zahraničních antologií. Tvůj klín je jako harmonika „Nikdy si nejsem jistý, co Karla udělá. Vybrala si mě. Možná už něco tuší. Ale co dál, miláčku, proč právě já?“ zašeptal otráveným hlasem, jako by byl pronásledován osudem. „A proč ne? Jsi chlap, vydržíš to. Důvěřuj mi.“ „Neexistuje dokonalý zločin.“ „Ty čteš detektivky, chlapečku… Nejistota je hrozná věc, svazuje, znervózňuje, mučí. Člověk se z ní může zbláznit. Už jsem to zažila.“ „Ještě jsem se nerozhodl, Jani,“ zaváhal, dodávaje hamletovským tónem:„Miluju ji, nenávidím? Nebo…“ „Myslela jsem, že už to máš vyřešeno. Nebo co?“ „To čekání. Už ji slyším na schodech, je za dveřmi. Cinkání klíčů, její dech. A zase vidím tmu… Musím končit,“ pravil spěšně Otmar a rychle zavěsil. „Na dva východy“ „Tmu, tmu, tmu! Když tě tady nemám, tonu ve tmě. Zalykám se tmou. Mám dojem, že mě cosi stahuje dolů, klesám stále hloub, nemohu dýchat, zvedám ruce… Kde není důvěry, není opory!“ Otmar je nasupený, jízlivý, téměř popadá dech. Vítá svou manželku výčitkami, nervně přechází po místnosti a nejradši by do něčeho kopl. Nakonec bouchne rukou do polštáře. „Sotva jsem stihla nákup, miláčku. Kolik je?“ omluvně se dotkla rty jeho tváře. „Vyzvedl jsi Kryštofa?“ „Je v pokoji, čeká na mámu a ona nikde. Dohodli jsme se, že z práce půjdeš rovnou domů, ale ty ne, ty jsi zase courala, čuměla do výkladů, osahávala zboží, flirtovala,“ bombarduje ženu podrážděný hlas. „Tak už se nezlob,“ usmála se plaše. Snažila se Otmarovi vysvětlit, že nemohla jet trolejbusem, potřebovala totiž nakoupit pro Kryštofa jogurty, Otmarovi puding, také pár rohlíků, těch z mejtské pekárny, ty on rád, a dvacet deka lahůdkové šunky ke svačině. „Je přímo z kýty. A podívej, jaký jsem sehnala krásný květák, budeme ho mít k večeři,“ štěbetala kajícně, jako by ji ovanula aura blížící se pohromy. Jedním okem pošilhávala po muži, druhým po hodinách. Nestačila ani sundat kabát, když se ve dveřích objevil Kryštof: „Maminko,“ zakřičel a utíkal jí dát pusu. „Táta mně pustil Pepka námořníka,“ dodal a pelášil nazpět do dětského pokoje, odkud sem doléhal ječivý hlásek Pepkovy družky Oli. „Že ti není líto aspoň toho dítěte,“ vzdychl Otmar, zaujal v křesle takřka panovnickou polohu a pozoroval svou ženu, jestli na ní není něco nápadného. Zajímaly ho hlavně detaily. Karlin účes, na jeho vkus poněkud rošťácky rozevlátý, se mu příliš nezdál, také její laní vyplašené oči cosi signalizovaly. A co ty překotné pohyby? Všiml si, že vzadu na sukni má pomačkaný lem. „Co to povídáš, proč by mi mělo být líto dítěte?“ uklízela věci do ledničky a začala mu vysvětlovat, že se nemůže přetrhnout. On kluka dovede, pustí mu film a jde si po svém. Ona si s ním hraje, koupe ho, vaří mu, vypráví pohádky … oponovala mateřsky soustředěným tónem, zpočátku klidným, ale s každým dalším slovem jí do hlasu pronikala nervozita. Otmar si zkřížil ruce na prsou: „Tak mluv. Byla jsi u kadeřnice?“ „Kdy, prosím tě. Vypadám snad na to?“ „Voníš … po Denimu,“ zajíkl se a obličej mu zbrunátněl. „Ty někoho máš?“ „Bože, miluji tě!“ vykřikla a rozmáchlým pohybem se k němu otočila. Stačily tři kroky a seděla mu na klíně, což si vyložil po svém. Najednou mu připadly její důvěrně známé rty jedovaté, dech plný síry a oči… Byly to oči kočičí. Horlivě se ohradil, nežárlí, jen cítí pánský parfém. „To nepopřeš, že?“ pravil upjatě a odstrčil ji jako cosi špinavého. Pomalu se postavila a bez jediného slova zamířila ke dveřím dětského pokoje, kde se Oli, Pepek a Kryštof báječně bavili. „Je to všechno jinak!“ „Vrať se,“ křikl na ni nasupeně, a protože ho neposlechla, vyskočil, strhl ji za ruku, přibouchl dveře do pokoje a táhl zpět do kuchyně. Ženina tvář pobledla, tělo se vzepřelo tlaku Otmarových rukou, ale muž byl silnější a dotlačil Karlu k lednici. „Uhoď mě, jen si posluž.“ 33 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina „Přiznáváš se?“ Pokoutný úsměv mu rozvlnil rty. „Opravdu si myslíš, že bych tě uhodil? Udělal jsem to snad někdy, udělal?!“ „Ano, mlátíš mě pořád,“ sebrala v sobě zbytek odvahy. „Tak já tě tedy mlátím,“ opakoval po ní nahořkle, náhle se jeho ruka vymrštila a přistála na ženině tváři. „To je jen pro zahřátí,“ řekl mrazivě klidně. Pak otevřel lednici. „Zbabělče!“ „Jen si posluž,“ opáčil lakonicky a vyňal z přihrádky jogurt. „Abys ze mě nedělala vola. Tři jogurty, chleba a pár rohlíků, hodinu cesty! Koukala jsi do výkladů, na hadry a na chlapy. Prolézala jsi všechny ty butiky a fintila se,“ pokračoval, zvedl ruku i s jogurtem do výšky Karliných očí a zmáčkl ho. Z kelímku vystříkl bělavý krém a cákl na koberec. Hodil jogurt na zem pod její nohy, olízl si hřbet ruky a vzápětí se rozmáchl k dalšímu políčku. Byl to úder natolik nečekaný, že Karlu zaskočil, rukama hrábla do vzduchu a spadla na zem. Stál nad ní a mlčel. Oli na videu ve vedlejší místnosti křaplavě ječela, Pepek zpíval nějakou námořnickou píseň a Kryštof se smál. Karla okamžik čekala schoulená do klubíčka, a když se nic nedělo, klekla si na kolena. V té chvíli do ní strčil chodidlem, takže se překotila na záda a hlavou udeřila do nohy stolu. Začala vzlykat. „Slízej to,“ napřáhl ruku ke kalužince, „ale rychle, než si to rozmyslím.“ „Proč mě tak týráš?“ „Řekl jsem vylízat.“ Sundala si brýle a opravdu začala skvrnu lízat. Věděla, že kdyby to neudělala, bude mnohem hůř. Čím víc kladla odpor, tím byl surovější. 34 „Ještě tady,“ ukázal prstem k druhé skvrně, a když se nad ní sklonila, zvedl jí lascívně sukni a přehodil látku přes hlavu. „Tohle mně nedělej,“ zamumlala stydlivě a snažila se zahalit si tělo, to jí však nedovolil. Pokud se nehádali, milovala se s ním. Bylo to pěkné, vzrušoval ji, oplýval velkou fantazií. Dokázal být i něžný, zaujatý. Uměl ji pohladit, rozehřát. Jenom kdyby tolik nežárlil. Doplazila se polonahá k Otmarovi a objala mu nohy. Poté se začala svlékat. Tenhle způsob domluvy už několikrát zabral. Svlékla si halenku a zůstala jen v kalhotkách, dokonce se pokusila usmát, bolestínsky, ale přece. Otmar zaváhal: „Chceš, abych ti odpustil?“ „Nemáš co odpouštět.“ „Ale mám,“ strčil do ní znovu, až se skácela. „Mám nebo nemám?!“ „Nemáš.“ „Kryštofe!“ Otmar si šel pro syna. Sotva ho přivedl, ukázal na mámu: „Vidíš?” Kryštof vykulil na rodiče oči: „Hrajete si?“ „Máma je coura. V mobilu měla vzkaz. Jestlipak víš, co píše ten její poeta: Tvůj klín je jako harmonika, můj, toť nabroušená dýka. Víš, kde má máma harmoniku?“ „Nepleť mu hlavu,“ vykřikla úzkostně, hledíc na svého syna. „Ano, máš mně co odpouštět, všechno ti řeknu, přiznám se,“ souhlasila, uchopila chlapce za rameno a rychle ho strčila do pokoje. „Čekám,“ pravil téměř rozšafně. „Scházíme se…“ zaskřípal jí hlas, „…jednou týdně v hotelu. Je milý, něžný, má mě rád. Hladí mě a líbá po ramenou. Říká mi básničky…“ „Na dva východy“ „Jak ti to dělá?“ „To přece nejde,“ nevěřila svým uším. Žádného skutečného milence neměla. Jen si ho vysnila. Otmarův výraz ale Karlu vystrašil. „Takhle,“ lehla si na záda, „takhle,“ překulila se na bok a potom si ještě sedla na stůl, klekla na kolena a podepřela se lokty, napodobujíc milenecké polohy. „Věděl jsem to,“ pokýval zádumčivě hlavou. „Nic nového pod sluncem,“ dodal téměř spokojeně a rychle ji vyzval, aby se oblékla. Karla si vzala halenku, pokusila se spravit roztrženou sukni. Celá se ještě chvěla, bolestně, usouženě. Tváře ji pálily, cítila otlačená kolena a prokousnutý ret. Ale s každým kusem prádla jako by skládala sama sebe. Rozbité zrcadlo, v němž uvidí konečně svůj obraz. Jsem to já, Karla, jsem tady v tomhle bytě, žiji, dýchám, chci milovat a chci nenávidět. Vedle mám syna a vím, konečně vím, proč tu jsem. Zvedla oči směrem ke svému muži. Ztratil o ni zájem. Teatrální koitus se skvrnou na koberci byl u konce. Otmar stál za otevřenými balkonovými dveřmi, otočený ke Karle zády, spokojeně pokuřoval a rozjímal nad světem, který viděl z ptačí perspektivy jedenáctého patra panelového domu. Proud vzduchu zvenčí ovanul ženě tvář, větrný poryv jí vdechl cosi z přírodního živlu. Jak chutná krev? O své to dobře věděla, ale manželova? Karla se nadýchla a zkoumavě pohlédla k místu, kde se nacházel Otmar. Cítila, že to musí udělat. Kvůli sobě, kvůli Kryštofovi. A pak už jen zatnula pěsti a rozběhla se proti němu… „To jsi mohl čekat, miláčku…“ „Měl jsem ji svým způsobem rád. Jsi opravdu chytrá holka, tys to předvídala, že do mě bude chtít strčit. Kdybych se neuhnul… Poslouchej, myšičko, něco ti povím: Tvůj klín je jako harmonika, můj, naostřená dýka,“ recitoval. „Jak se ti to líbí, Jani?“ „Moc, moc se mi to líbí,“ opáčila účastně a on spokojeně zavěsil. „Ano, trochu mě překvapilo, kde se v ní vzalo tolik nenávisti, ale i odvahy. Chtěla mě zabít.“ 35 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Marcella Marboe (* 1946) Vystudovala na KU Fakultu tělesné výchovy a sportu, obor Tělesná výchova — český jazyk. Učila na školách různého stupně i zaměření — od střední ekonomické, přes průmyslovku, odborná učiliště a konzervatoř, až po Univerzitu Pardubice, kde působila jako vedoucí katedry tělesné výchovy a sportu. Krátce pracovala v Radě České televize. Od roku 2000 do roku 2012 předsedala Středisku východočeských spisovatelů. Napsala řadu knih pro dospělé i děti, např.: Madlenka a kůň Zlatohřívák (cena Albatrosu, Cena dětského čtenáře), Vyměním týnejdžra za cokoli (cena Albatrosu za rukopis), Ali a sedm Loupežníků, Zrzoun, hrdina dvou světů aj. Pro dospělé: Stříbrná planeta, Nevěsty a milenky, publicistický román Bitva na Kavčí hoře a další. V roce 2011 jí byla udělena Medaile města Pardubice. Osudy stáčené do spirály [Úryvek z připravovaného románu (jen pro zvané) Milenka Osudu] Nahrál mi možná čas, náhoda a okolnosti, ale prostě se mi tu hradbu — samotu v sobě — podařilo vytvořit. Samotu uprostřed všech. Svobodné gheto. Samotu pro vlastní myšlenky a názory. Samotu pro psaní. Anebo alespoň pro něco, co by se psaní mohlo přiblížit. Odpusť, mami, já vím, že tohle jsi nikdy nechtěla. Přála sis, abych žila ve vězení jako všechni normální lidé. Abych byla zabezpečená. Abych dělala třeba ředitelku u nás na základní škole, jako tatínek, abych se zkrátka nevznášela kdesi nad zemí, ale stála na ní pevnýma nohama. Z lásky k tobě jsem se o to zpočátku pokoušela, ale něco tu nehrálo. Místo myšlenek vězeňkyň, mě stále pronásledovaly svobodné nápady. Čeho ses bála, 36 mami? Toho, že se pokusím popsat naši dobu v době, kdy se to ještě nesmělo? Nikdy se to nesmí! Nikdy není klid zbraní. Stále jsme ve válce, i když ten stav tak po jistá období nenazýváme. Vyrvat se ze sevření není jednoduché. Opustit vězení člověk bytostně touží, ale stane-li se tak, vězení mu chybí. Nejstrašnějším věznitelem je ovšem láska… Její obsah, její výšku, šířku, délku ani čas nelze změřit. Je to voda na poušti — a poušť pouští nikdy být nepřestane, stejně jako nepřestane být voda vodou. Je to voda, o které víme, ale spočinout na ní nelze. Je tekutá, pohyblivá a skupenství měnící. Voda jsou kry rozmrzajících ledů na pólu. Stojím na nich. Vezu se na nich. A obávám se, že po nich klouže i moje Em. Miláčka Mílu mně nikdo nemůže nahradit. Strach o něj prožívám, i když tu není. Jeho láska pro mne byla světlem v tunelu. Příslibem příznivého osudu. Zjevením… Krátce po promoci mi Bobča ovšem sdělila, že mi musí něco říct: Budou se s Mílou brát. Nemohla jsem pochopit. Jak to? Přeci tohle sliboval mně? Pohádaly jsme se tak strašně, že jsme si vyčetly rodiny do posledního kolena. Pak jsme Mílu tvrdě postavily před rozhodnutí: Já — nebo ona? — Mám tě moc rád, Bobi, a chtěl bych si tě vzít. Ale nemůžu. Kvůli rodině. Pochop, seš komunistka a — — Nenávidím tě! Nenávidím vás oba, lháři! Zaječela překvapená Bobina a odešla. Poražená. Úplně sama. Neštastná… I když jsem tehdy pochopila, jak moc ji mám ráda, stejně jsme se už nikdy dohromady nedaly. „Na dva východy“ Nebyla totiž žádná vhodná příležitost, jak přátelství obnovit. Od té doby se Bobča celou svou bytostí zakousla do práce. Jako skvělá právnička dělala socialistické země. Jezdila do Sovětského svazu, Maďarska, Rumunska, Bulharska, Polska… Uměla pět jazyků, všecko jí šlo — brzy zbohatla, ale nenašly jsme už jediné společné slovo. Ona se vyhýbala mně a já jí. Tak silně lze nenávidět jenom, když člověk stejně silně miloval. Přesto jen tak ze sebe setřást všecko, co jsme spolu za celé dětství i mládí prožily, nešlo. Stále jsem věděla o všem, co dělá ona, a myslím si, že ona věděla o tom, co děláme my s Mílou. Někdy, když byla náhodou v Říčkách a já v Praze, zašla popovídat s mojí mámou. O Vánocích, svátcích a narozeninách jí posílala drahé dárky, zřejmě proto, aby mi ukázala… I když mě tohle mrzelo, přesto jsem byla nevýslovně šťastná. Nastoupila jsem na své první kantorské místo, měla jsem svého kluka a milovala ho. Doopravdy jsem žila vlastně pouze v jeho přítomnosti. Jenomže pak přišel rok osmašedesát. Okupace. Dozvěděla jsem se, že po vpádu spojeneckých vojsk Bobča na stranické schůzi prohlásila, že nejde o žádnou bratrskou pomoc, ale o invazi. Podupala legitimaci a vzápětí byla vyloučena. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zejména pro Urbákovy to musela být strašná rána. Chování dcery považovali za zradu a zřekli se jí. Chtěla jsem se s ní sejít, chtěla jsem jí říct, jak si jí za to, co udělala, vážím, jenomže pak se stalo něco strašného i mně. Bobina: To, co se stalo Em, jsem se dozvěděla až v nemocnici. Od její mámy, paní řídící Mařákové. Jak mě tam našla, nevím. Proč jsem se ocitla v nemocnici, jsem před ní zatajila. Řekla jsem, že jsem se zranila pádem se schodů. Uvěřila? Neuvěřila? Věděli o mně, že hodně piji… Skutečnost samozřejmě byla jiná. V té době už jsem nebydlela s našimi. Pronajala jsem si maličký pokojík na Petřinách a žila v něm sama. Večer, po stranické schůzi, kde jsem všem těm zrádcům prolhaným hodila pod nohy legitmaci a odešla, mi táta do telefonu nařídil: Písemně odvoláš všechno, co jsi plácala. Přijdeš na schůzi a řekneš, že jsi byla ožralá, rozumíš!? Že toho lituješ a — Zavěsila jsem. Telefon vyzváněl. Schůzi jsem ignorovala, a tak si táta pro mne došel. Když jsem toho rozzuřeného býka s očima podlitýma krví uviděla stát ve dveřích, krev v žilách se mi změnila na ledovou tříšť. Věděla jsem, co se stane. Bil mě pěstmi bez ohledu na to, kam rána dopadne. Syčel, že mě zaškrtí, a také se o to pokusil. Vyrvala jsem se a on mě při útěku srazil se schodů. Tam mě našel sousedů chlapec a zavolal záchranku. — Vyvázla jsem celkem slušně, usmála jsem se na paní řídící. Tři zlomená žebra a natržená slezina. Schody byly vysoké… — No, pane jo … dostala ze sebe a já viděla, jak propátrává můj šátek na krku, ukrývající stopy po škrcení. — Co si chceš na tátovi vytrucovat, holčičko … vzdychla. — Sama sebe, paní řídící. Sama sebe… Podívaly jsme se jedna druhé do očí a já jsem poznala, že i smrt svého muže mi v tuhle chvíli odpouští. Ó, kéž bych také já dokázala odpustit Emině Mílu! Když jsem se dozvěděla, co se jí přihodilo, začala jsem tu pěšinku 37 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina opatrně vyšlapávat — a ona se o totéž pokusila z druhé strany. Em: Míla vybral společné úspory a — zmizel. Všechno, co jsem nadále dělala (dělala jsem vůbec něco?), přestalo mít smysl. Jako bych zamrzla. Jako bych vyhořela. Nic se nedařilo. Ruce těžké, nohy těžké, srdce těžké, jazyk těžký. Gravitace. Takhle nějak vypadá smrt? Slibuji, lásko, slibuji! Hlaď mě a dovol, abych vdechovala vůni tvého těla, Miláčku! Upíšu se krví! Je to, jako bych snědla lysohlávku. Stává se výjimečně, že něco v nás vzklíčí bez nároku na prospěch. Neboť shledání se s láskou je probuzení. Výsměch vlastnímu pyšnému já. Shledání s láskou je výzva k bloudění. Až po shledání s láskou člověk ví, že teprve teď stojí na pevné zemi. A co znamená rozloučení se s ní? Míla ztělesňoval všecko krásné, co ve mně kdy bylo. Ztělesňoval moji touhu žít, lásku k lidem, ke kráse, ke knížkám, k psaní… Emigroval. Zranění láskou bývají těžká. Nikdy se neví, jestli pacient přežije. Nedovedla jsem si představit, že ho už nikdy neuvidím. Neuslyším jeho smích a jeho hejááá, hejááá! Pokřik na ryzáky. Nebudu se s ním držet za ruku, líbat ho … nic … prostě nic… Celé dny jsem vydržela ležet s polštářem na hlavě. Brečela jsem? Už nevím. Bobina: Druhou zimu od té události mi máma poslala telegram, že otec zemřel ve vězení. Nevěděla jsem, že ho zatkli. Od chvíle, kdy se mě pokusil jako třídního nepřítele zlikvidovat, jsem se přestala o rodiče i celý jejich svět zajímat. Ovšem jejich svět se nepřestal zajímat o mne. 38 Jako vyloučená stranička jsem neměla šanci sehnat jakoukoli práci. Jen jsem řekla své jméno — jeho jméno, jen vytřeštili oči a zavrtěli hlavou. Nakonec jsem uklízela v nádražní hale. Já, dcera ministra Urbáka. Já, Miss světa. Brzy po otcově smrti jsem byla vyzvána advokátní kanceláří, abych se dostavila k projednání dědictví. Nejprve jsem uvažovala nad tím, že jakékoli dědictví po něm odmítnu, ale nakonec jsem si řekla, že si pýchu ve svém postavení nemohu dovolit, a také, ač jsem si to nechtěla přiznat, jsem si přála vidět mámu. Když jsem ji spatřila, starou, prošedivělou, zatoužila jsem obejmout ji. Říct něco … ostýchavě jsem se usmála, ale ona se odvrátila. Odmítla mě vidět. Ucítila jsem bodnutí. Já ji mám stále ještě ráda a ona — Možná to, že mě táta nezabil, považuje za nespravedlnost. Měla jsem přece přijít! Odvolat, odprosit… Zradila jsem? Ona mě tedy maže ze svého světa, jako mazával pan řídící Mařák naše špatné výpočty s tabule. V té chvíli jsem pochopila, že jsem ztratila nejen otce, ale i matku… Vzpomínám, jak jsem se musela soustředit. Jak jsem si opakovala, že si cestou domů koupím za poslední peníze chleba a mléko. Chleba a mléko… Chleba a mléko … až jsem zaslechla překvapený hlas advokátky, který mě oslovil: Paní Urbáková, asi došlo k nějakému nevysvětlitelnému omylu… Vaši rodiče vás prý — již v roce osmašedát, vydědili. Moc se omlouvám, že jsem vás k jednání pozvala zbytečně. Podruhé jsem se s matkou setkala náhodou až v „krámku s krámy“, když jsem Emině přijela ukázat Zuzičku. Jestli šlo o náhodu, si nejsem úplně jistá. Emina byla vždycky „Na dva východy“ taková. Nesváry se snažila urovnávat, lidi dávat dohromady a na špatné zapomínat. Máma mě zarazila. Šedivá, ošuntělá, lícní kosti vystouplé, oči propadlé — a co jí to visí na krku? Dalekohled? — Máme trošičku problémy s capkáním, svěřila jsem se Em, když ona nešetřila chválou na moji malou. Byla jsem pyšná. Zuzička je opravdu div světa! Podívala jsem se na mámu. Ta jen řekla: Pámbu tě trestá, žes zapomněla přikázani. Cti otce svyho a matku svou. To ti nic neřiká, že jo? — Mami, od kdy ty jsi věřící? Užasla jsem. — Já věěěřila dycky! Akurát tobě nebylo nikdy nic svaty. No dyk poď, popadla mě za ruku, poď se podivat, jak tvoje stará vopuštěná máma bydli, zatomco si cerunka v matropóli uživa s chlapama! přischl jí na rtech, trpký, závistivý úsměv. Pak mě odvlekla i se Zuzičkou do svého kutlochu. Dokonce mi udělala i kávu… Ale nespaly jsme u ní. Vlastně od invaze vojsk Varšavské smlouvy v osmašedesátém jsem se s našimi stále jen hádala… Emině jsem dovezla nějaké materiály po jejím otci, které jsem objevila v jakémsi zapomenutém tátově šuplíku. Společně jsme se jim pak smály. Ale byl to smích skrz slzy… Z praxe a teorie budování socialismu u nás 1) Proč budujeme socialismus? Protože je to lehčí než pracovat. 2) Jaké jsou základní principy socialismu? Za kapitalismu je člověk vykořisťován člověkem, kdežto za socialismu je tomu naopak. Všechno spěje plánovitě a radostně k horšímu. Socialismus je sám sobě motorem i brzdou. Od nesmělých úspěchů ke smělým neúspěchům! 3) Co je socialismus? Trest Boží za VŘSR. Socialismus je řád, který se dovede energicky a rozhodně vypořádat s omyly, které by v jiném společenském řádu nevznikly. Socialismus je naprosté a přesvědčivé vítězství ideologie nad zdravým rozumem. Socialismus je společenský řád, v němž se ani nedivíme, když je něco v nepořádku, ale žasneme, když něco klape. 4) Kdy u nás bude vybudován socialismus? Tehdy, až budeme mít všichni všeho dost. 5) Jaké specifické znaky má budování socialismu u nás? Socialismus lze u nás budovat jedině za velice příznivého počasí, nesmí mrznout ani mrholit, musí být bezvětří, teplo, ale ne zase horko, občas oblačno. 6) Kteří jsou největší nepřátelé socialismu? Jaro, léto, podzim, zima a imperialismus. 7) Není socialistická výroba u nás poněkud opožděná? Ano, je. Socialismus už mohl být dávno vybudován, kdyby to pracovníci dostali jako melouch. 8) Existuje v socialismu společenská nerovnost? Nikoliv. Třídní rozdělení známé z kapitalistické společnosti bylo socialistickou revolucí zlikvidováno. V socialistické společnosti existuje naprostá a všeobecná rovnoprávnost. Je však pravda, že někteří lidé, nebo skupiny, jsou rovnoprávnější než ostatní. 9) Jaký je rozdíl mezi lidmi a lidem za socialismu? Náš lid buduje novou, spravedlivou společnost a statečně překonává všecky překážky, kdežto lidé na to serou. 39 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina 10) Co víme o plánování? Plánování je nepřetržité narušování zdravé živelnosti. Co nelze splnit, lze naplánovat. Plánování je soustavná činnost, zaměřená k dosažení alespoň náhodných výsledků. Před válkou jsme nevěděli, co bude za pět let, dnes to víme, ale vůbec netušíme, co bude zítra. 11) Jaký je vztah mezi mzdou a prací za socialismu? Prostřednictvím mzdy jsou pracující trestáni za vykonanou práci. Pracující předstírají, že pracují, stát předstírá, že je za to platí. 12) Jaké jsou základní zákony socialistického trhu? Člověk musí nakoupit, co je, sám sebe přesvědčit, že to potřebuje, anebo potřebovat bude. Úpravy se provádějí uváženě, a to s ohledem na drobného spotřebitele. Zdražení chleba je kompenzováno zlevněním lokomotiv. 13) Budou za komunismu peníze? Poněkud předbíháme, ale pro zvídavé to můžeme učinit. Dogmatikové tvrdí, že nikoliv, revizionisté, že ano. Opravdoví marx-leninisté prohlašují, že u někoho budou — a u někoho ne. 14) Existují země, kde nelze vybudovat socialismus? Ano. Na příklad Lucembursko, nebo San Marino. Vědecky je dokázáno, že by se tak velký bordel do tak malé země nevešel. Závěr: Že bude cesta k socialismu radostná, to předem prohlásili již klasikové. Ale že to bude taková sranda, to fakt nikdo nečekal. Poznámka tátovou rukou: Už jenom za todlecto by měl dostat provaz! Takova neoucta! 40 Je věc těžká, zabít holou řití ježka. Ovšem lze to! Lze to jen, je-li ježek oholen. Či — Pomohlo by, jak je jisto, oplechovat ono místo. Třetí možnost uvedem — Dát to stranickým úkolem! Tátova poznámka: Todlec mu nemuže projit! Anebo ty sochy našich vudcu! Určitě je ze vzteku rozflákal palicej! A ty jejich Učitelský dni! Je to hamba, jaky lidi vychovavaj naše děti! Em chystá pro přítelkyni pohoštění. Večeři bohatou i krásnou pro oko — krůtí prsíčka se spoustou vlastnoručně vypěstované zeleniny. Samozřejmě, ořechová bábovka nesmí chybět. Na později připraví Em pár šunkových chlebíčků, takových, jaké chystávali při Učitelských dnech. Bobi! rozzívne Em náruč i vchodové dveře dokořán. Konečně! Jak se Em dokáže opravdově radovat. Tohle Bobina nechápe. Dokáže se radovat z každé maličkosti. Třeba i z kytky obyčejných makovic, kterou jí kdysi daroval Míla. — Co malá, zvládne to v lázních sama? — Nabízela jsem, že zůstanu. Nechtěla o tom ani slyšet. Když se Bobi pozdraví s paní řídící a předá dárky, na které nikdy nezapomíná, usadí se všichni, včetně Honzíčka, psa Šeredy a koček, u proskleného štítu v patře a pole, rozválená vichřicí, jim smutně mávají vstříc. Železné hory se nad nimi rozvírají jako modravě chladivý květ a paní řídící pokrčí rameny: Smutné žně, co? A naši lípu. Tu jsi viděla? „Na dva východy“ Bobina mlčky kývne. Cítí nostalgii promíchanou s drobounkým ostnem závisti. Ten klid tady… Ale copak statek Na hnízdě nebýval kdysi také jejím domovem? Proč o něj přišla? Em nese hovězí polévku. Mísu po prababičce Anně staví na ručně vyšívaný ubrus vroubený krajkou. Také velikou mísu s prolamovanými okraji, obloženou krůtím masem se spoustou zeleniny Bobina zná. Honzíček nabízí šťávy v leptaných karafách. — Malinovou, nebo višňovou, teto? Ty dělá máma. Jsou bezva. — Zelenina je také ze zahrady? — Jasně. Zvlášť ta maličká rajčátka milujeme! Mají úplně jinou chuť, než kupovaná! Bobina se rozhlíží. Dlouho se tu nestavila. V kuchyni přibyl skleník po prababičce Anně i s jejími malovanými talíři a hrnky. Ano, dokonce i porcelánový půllitr s obrázkem kozla a kovaným víkem, ze kterého si prababička Anna „zavlažovala pívem“, tu je. Oči jí padnou na usušenou kytici makovic, svázaných rudou stuhou. Od Míly. Makovičky se houpou pod trámem a skoro zapomenutá hořkost zadrápe ostrým nehtíčkem. Překrásná Urbáková, Miss světa, obdivovaná premiantka třídy … nehrála ale ona nakonec vedle téhle holky vždycky jen druhé housle? — Kdes to všechno splašila? Ukáže Bobi na skleník, který z dětství zná. — Když jste se k nám přistěhovali, vyházeli vaši věci mých babiček, které se s nimi nevešly do chléva, na půdu. Objevila jsem skleník nedávno pod nafoukaným senem. A jsem ráda, směje se Em. Já všechny ty staré věci miluju… Původně se chtěla Bobina pochlubit svým novým teréňákem, třeba Eminu i svézt, ale teď se rozhodla, že vůz nechá stát před vraty. Do dvora ani nezajede. Možná až zítra sveze Honzíka… A o svých královských výdělcích také pomlčí. Kolik asi může Emina vydělat ve svém „krámku s krámy“? Mělo by tohle být pro Bobinu jistým zadostiučiněním? Těžko. Emina, zasazená do srdce svého rodného domova, vypadá záviděníhodně šťastně. Bobi jen nerada srovnává svůj vlastní život naplněný luxusem s prostou radostí vyzařující z Em. Ale říká si statečně: Tohle jsou přece ty facky do života, které nutně potřebuju! A měla jsem je dostávat dávno. Em na Bobinou telefonicky avizované sdělení nespěchá. To až po večeři. Až půjde maminka s Honzíčkem do hajan, sednou si ony dvě s lahvičkou červeného do bílých proutěných křesílek na zahradě a pak… — Máš chlapa? Ptá se Bobi hladově a ukáže bradou k osvětlenému oknu, kde paní řídící nejspíš ukládá k spánku Honzíka. — Někdy, zasměje se Em. Vybudovala jsem čínskou zeď. Samotu v sobě. A jestli myslíš Honzíčka, to je dítě Osudu … rozlije Em do dvou starožitných pohárů temně rudé červené a Bobina se víc neptá. Přiťuknou si. Jako dřív. Bobina ví, že tuhle holku vymazat tak, jako právě vymazala ze svého života otce, vymazat nedokáže. Nikdy. Ona má totiž v sobě… Co?! Bobina neví. Neumí to pojmenovat. Ví ale, že je teď už na tahu zase ona: Chtěla jsem ti říct, Emino … začne, jenže najednou nemá slova. Otře se rozpačitě tváří o vlastní rameno, nepřeje si, aby jí Em viděla do obličeje. Potemnělá zahrada, za ní sad — a pak už hory. Zdá se, že jsou na dosah ruky, ale je 41 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina to opravdu jen zdání. Bobina si náhle připadá osamělá v nočním tichu. Tichu, které jí otvírá svou náruč jako milenec. Tichem se šourá starý pes. Hlavou nadhodí Eminu ruku s žádostí o podrbání a Bobina konečně řekne: Už nejsem Urbáková, Em. To, že můj táta zemřel teď ve vězení jako tvůj tenkát, víš. Nevíš ale, že soudruh Urbák … ve skutečnosti … můj biologický otec není … odmlčela se. — Nic z tebe nebudu páčit, Bobi, dolije Em zaskočeně prázdné skleničky. Tohle nečekala. Spíš nějakou novou lásku… Čas strnul. Konečně Bobi práskne bičem: Nechci už jméno toho komunistického hajzla! Nechám se přejmenovat. — Podle táty Zuzičky? — Ne, to ne! Chci jméno svého pravého otce, sykla. — A ty ho znáš? — Strašně jsme se hádaly. S mámou. Ve vzteku mi řekla, že já nejsem — a nikdy jsem nebyla komunistka! Seš jenom zrádce! Fašistka! Zařvala na mne. Jako tvůj táta! Nechtěla jsem ti to říkat, Emi, ale musím. Hledala jsem ho na internetu. Našla jsem jeho rodinu. A oni … souhlasili, pokud… Jeho devadesátiletá matka má totiž synkovy vlásky. A jestli to prý prokáže déená … smím se jmenovat … podle něj. — Podle fašisty? — Byl to prý báječný kluk! Hrdina. Vzala jim ho válka… Naposledy ho kamarádi viděli, když ustupovali z české obce. Po osmašedesátém se rodiče rozjeli hledat jeho hrob. Ptali se lidí, ale nikdo jim nic neřekl. Říčky se ta obec jmenovala. Rozumíš, Em? Říčky! Tyhle naše Říčky, vyštěkne. 42 — A ty, Bobi … ty znáš jeho jméno? Chytá se Em vzduchoprázdna a slyší odtikávání neúprosného času. Slyší, cítí i vidí osudy lidí. Osudy stáčené do spirály. — Znám, řekne Bobina pomalu. Jmenoval se Jurgen. Hans Jurgen. Vychoval mě komunista, ale ve skutečnosti jsem dcerou fašisty. Až takhle si s námi dokáže zahrávat Osud. „Na dva východy“ Jakub Marvan (* 1989) Původem z Hradce Králové. Píše, protože vnímá. * * * Běž za taťkou do obýváku a řekni mu, že tě mrzí, že děda umřel. Když přišel do místnosti, nervózně se podíval na otce. Tomu se rozbušilo srdce, ale nevzhlédl od televize. Chlapec se posadil do křesla a mlčel. Snažil se promluvit, od první chvíle se tolik snažil a otec to věděl a přál si začít sám, ale ani jeden z nich nebyl schopný pohnout ústy, dokonce ani očima, ani těma stejnýma očima se nedokázali střetnout, a tak spolu mluvili, aniž by hýbali rty, nebo se na sebe podívali. Tati, je mi to líto, že děda umřel. Ale máš pořád nás, víš. Sice už nikoho jinýho, ale nás jo. Pamatuj si, že chci, abysme my dva měli vždycky všechno vyřešený, protože takhle je to k ničemu, jako jsem to měl já se svým tátou. Zejtra bysme mohli někam na výlet. Takhle daleko to nikdy nesmíme nechat zajít. Nebo si jít zahrát fotbal, nebo tak. Seš rozumnej fajn kluk. Zejtra bysme mohli na fotbal, nebo tak něco. Tak já už pudu spát. Nebo na vejlet. Cestou se stavíme někde na voběd. Vemem mamku a hezky se oblíknem. Budeš si moct vzít i Batmana a držet ho z okýnka u auta, jakože letí. Pojedeme někam, kde jsme ještě nebyli. Někam jinam, než do Zoo. Někam, kde to neznáme. Na vopravdovej vejlet. Zeptáme se, kam bude chtít mamka, a pojedem. Taky bysme mohli Po celé věčnosti přeplněné jen zvukem z televize se chlapec zvedl a odešel. Dobrou táto. To si děláš srandu? To jsi taťkoj nemoh říct, že je ti to líto, že umřel děda? No nekoukej, vždyť jsem slyšela, že nic neřikáš. Ale já mu to řekl. Otočil se a běžel si zabalit Batmana na výlet. 43 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina * * * Probudil se sám uprostřed temnoty. V hlavě mu zněl smích, který se jeho prolomenou lebkou uvězněnou ve vlhké místnosti stával narážením o stěny hmatatelným. Rozkašlal se. Ve smrtelném záchvatu mu začaly ruce samovolně hrát na piano. Nejprve nemohl tu melodii poznat, pak se jí ale poddal. Ústa měl pokřivená bolestí a zuby vymlácené. Prsty se zastavovaly na neexistujících klávesách, přesto vypadal jako nějaký virtuóz, který dychtivě hraje, aby se dočkal rána Když vešli do cely, viděli jen blázna máchajícího rukama. Prudce ho zvedli, posadili na židli a polili ho ledovou vodou z horské říčky. Jakmile mu začali lámat prsty, odněkud z jeho těla se znovu ozval smích. Ústy přitom vůbec nehýbal. Unavené skřehotání znělo celou místností drásavěji než hysterický řev. Vrývalo se jim do paměti, dostávalo se až k samotným kostem, až k samé dřeni podstaty. Dokonce je donutilo zacpat si uši. Teprve čtvrtá rána do obličeje ho umlčela. Zírali na něj ve zmatku a zděšení. Prudce vydechoval. Poznal, že se blíží konec. Vy jste mě nemohli, nemohli zlomit 44 Nikdy bych vám nevyzradil, kde je To nejlepší přátelé nedělají To nejlepší přátelé Vy si to vůbec nedovedete představit Ale že už jsme toho zažili Vždycky jsme tady Vim, vim Asi máš Pravdu Asi máš Máš Já tě Já Tě mám Zvenčí se ozvali ptáci. Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Eva Neméthová Tajemnice SVčS. Publikovala ve sborníku Třináct východočeských začínajících autorů (SVčS, 2011) a periodikách Střediska. Má několik rozepsaných novel a již dokončený, dosud nevydaný román Blázinec v závitech. Žije ve Valech u Přelouče. „Dva párky f róchliku.“ Dva Ukrajinci. „S hořčicí?“ Přisvědčí. „Zapláču,“ říká jeden druhýmu. Byl tu: Ludvík (přinesl mi rozkvetlou rudou a vonící pivoňku), Berušková s Ájinou (fenka), Vašek (občasnej štamgast a sexuální maniak), Petr R. (bydlí v buňce bez elektriky a nabiju mu vždycky holicí strojek… Morous by se posral), Blanka, co mi vylíčila: „Víš, co se včera v noci u nás stalo?! Mohla sem bejt mrtvá!!“ Bere o půlnoci léky, protože má transplantovanou ledvinu, takže až pak chodí se psem ven na poslední venčení. „Vracím se, mám nohu na druhým schodu (u vchodu do baráku — paneláku) a najednou strašná rána, jako kdyby někdo hodil dolů pytel cementu. Jdu se kouknout do prvního patra k okýnku vedle špajzkových kójí, co to na střechu nad vchodem spadlo: leží tam člověk! — Vyjedu výtahem do našeho patra a budím Láďu (správce baráku). Vyleze rozespalej ve slipech, má problém se soustředit a telefonem zavolat policajty. Sjedeme do prvního, prolezeme úzkým okýnkem, Láďa si svítí na nehybnou postavu ležícího člověka, skrápěnýho deštěm. „To je pan Trnka,“ řekne. — Ležící člověk (na stříšce nad vchodem) se nehýbe. Brr…! 46 Konečně přijíždějí policajti. Jsou to takový korby, že se ani nemůžou úzkým okýnkem protáhnout. „Do prdele,“ utrousí jeden, „to jen den, všude se to rve, pořád sme na výjezdu, a teď todle…“ — To je dobře, že jsou „korby“, policajti maj´ bejt takoví a ne žádný střízlíci. Aby budili respekt. Protáhli se, fotografovali. Hlásili někam. Přijela sanitka s doktorem. Teprve až ve dvě v noci přijeli pohřebáci a naložili ostatky devadesátiletýho pána bez bot, v ponožkách. Vyjeli do osmýho za jeho manželkou, spala, vůbec o ničem nevěděla… „Pak ještě zavolali kriminálku a jejich vyšetřovatel chtěl se mnou mluvit, když jsem ho našla. Byla jsem na nervy. Ve čtyři ráno jsem si vzala prášek na spaní, abych usnula.“ Včera kvečeru (jako obvykle před „výměnou stráží“) mi volal Morous. „No. (Zlověstně.) Mám toho dost (— Jako — poznámek k provozu a mý práci.) Tys dělala něco s mýma brejlema?“ „Nic, jen jsem si je půjčila, vyčistila a chtěla přečíst leták z lékárny. Hned jsem je dala zpátky.“ Řev: „Ale cos s nima dělala?! Dyk´s mi do nich udělala díru!“ „To neni možný, jakou díru? Kde? Vždyť jsem je jen vyčistila?!“ „No je v nich díra (!), bůhví cos s tím dělala, proč na to prosimtě šaháš, fšechno zničíš, já se na to vyseru!“ „Nic jsem nezničila! Dyk jsem je jen vyčistila a dala zpátky na polici!“ Bla bla bla, deset tisíc sravých keců, který nechápu. „Na dva východy“ Dále: „Tys šahala na moji kremžskou hořčici?!“ „Jo, jeden zákazník si strašně přál k párku kremžskou hořčici, tak jsem ji nabrala od tebe.“ Výbuch, litanie neberoucí konce: „Jak si můžeš dovolit šachat na moji hořčici!“ „Ten pán si tak přál kremžskou…“ „Já ti na to seru! Já na ně seru! Doprdele, já sem si ji koupil ve slevě, ty seš tady pak ‚hezká‘, dáváš jim z mýho, víc kečupu, víc sejra, já ti to fšechno naúčtuju a uvidíme, já se tady můžu posrat, jak šetřim, ale tobě se to dává z cizího, tobě je to u prdele, já ti jednou předám fšechno zboží, budu ti JAKO pomáhat, pak ti to na konci měsíce vyúčtuju a uvidíš!!“ „Dál: celej den sem myl vařič, vubec to nechtělo pustit, i gdyž sem na to nalil tu sračku na trouby (Brill), tys ho snad nigdy nemyla…“ „Nemyla. Jen otřela drobky z povrchu. Vždyť ráno ho zapneš a kdy ho máš mejt?“ „No gdyby sem přišla ňáká pořádná ženská, řekla by: co tu máš za prase? Ňákou cikánku!“ „Ale Petře, vždyť tam meju pořád všechno dokola, vydrhla jsem gril a vanu pod grilem, stojan pod friťákem — to bylo zasraný, že jsem to silou drhla drátěnkou, pořád všechno meju dokola — bílý plochy, rantl za vařiči atd.“ „Hovno, nic neděláš, takle by to nešlo! A co ta síťka z friťáku, je vohnutá, bůhví jak ji vyklepáváš…“ Bylo toho daleko víc, ještě kvůli pečivu, bla bla bla. Kdybych si měla z něho něco dělat, hodila bych si špagát. Měl tu Anču (Ukrajinku), ta jen při svých l30 kilo seděla na prdeli za okýnkem a nic nedělala, gril neumyla ani jednou a další a další věci. Ale to je dobrý. Možná „mu dala“ (z jiných zdrojů známá to kurva), že „nad ní“ tak dlouho „držel ruku“, s benevolencí. Ptáci jsou hrozný somráci. Zase jeden sedí na ceduli a provokativně mi hledí do okna. Čeká na špičku od rohlíku. Prohodím ji oknem na zámkovou dlažbu, on sletí, nabodne ji na zobák a hurá pryč. Někdy se usadí na bližší nebo vzdálenější lampě a konzumuje. Někdy zaletí na hranu střechy OBI. Tak jich sem za den lítá spousta, kavky, straky a někdy i vrány. I Morous je krmí, což je zázrak při jeho kamenným srdci, který nenávidí všechno. Pak má něco zbejt našim slepicím. Tržba je v prdeli. Samozřejmě — neděle bývá slabší. Ale dnes navíc je zima a deštivo, pořád s přestávkami prší. Přišel mě pozdravit Pavel. Je to farář a přivydělával si v Hy jako ostraha. Vylíčila jsem Vaškovi a Petrovi, že ho na mě poslali jako „kontrolní nákup“: on vyndal věci na pás, sladce se usmíval, já koukala do těch jeho krásných modrých očí… a on mi provezl v košíku video. Hned jsem měla zápornej zápis. Normálně bych řekla — hajzl. Nemohla jsem. Dělal svoji práci. Hanba vystřízlivět! 17.10 hod. a žádnej kšeft. A to jsem rozsvítila chaloupku, aby svítila jako perníková. (Morous by se sral, že mrhám drahou el. energií.) Já, naivní holčička. Taky dobrej název případnýho románu. Právě že zaplaťpámbů dávno nejsem naivní holčička, jakou jsem byla. Pak jsem ještě dlouho byla — zkušená a poučená, 47 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina ale „hodná holka“, neasertivní. Co mě to stálo času a sil! — Teď už jsem JENOM „hodná holka“, ale jak ke komu. Pokud mě někdo zneužívá (Ludvík), tak s mým vědomím. Ale mám ho nechat chcípnout hlady? Pořád mám na mysli ten plášť, kterej Kristus rozetnul v půli, aby se rozdělil se žebrákem… Franco. Doufám, že už je pryč. Je to jeden z Olachů, co občas dorazí a po parkovišti se snaží prodat kradený parfémy. Vyvalil se mi do okýnka (v ruce dvě krabičky voňavek) a začal slintat: „Moja milá, ako sa máš? Ty si čím dál krajšia. Daj mi aspoň dve deci kofoly, ešte som dneska nepil…“ „Nedám. Nemám peníze. Zaplať.“ Vím, že Olaši pořád jenom lžou a dokážou šíleně ukecávat. Huba je nebolí, je to lepší, než dělat. Olaši nikdy nepracujou, živí se jen krádežemi a podvody. (To mi potvrdil Rom Ludvík.). Seru na ně, ať si kecá, co chce. „Ty si taká krásna, čím dál krajšia. Kdy sa zíděme?“ „Nigdy.“ Další bla bla bla kecy. „Vždyť jsem ti říkala, že mám přítele.“ „Šak by o tom nemusel vědět.“ „Jsem věrná.“ „Ale ja som mladý, ja by som ti udělal šechno! Uplně šechno, co by si chcela! Kolik je tvojmu příteli?“ „Čtyřicet devět.“ „Vidiš, ja som mladý.“ „No a co: jsem s ním spokojená.“ V očích Franka otazník: „On ti dělá fšechno? I —“ naznačí jazykem rychlé lízání. „Jistě. Je skvělej v posteli.“ Franko je v koncích asi vteřinu. Pak začne 48 nanovo „svoji písničku“ o svádění. „Jdi prodávat, kšš, mám práci,“ drcnu ho po hřbetu ruky s voňavkami a nenápadně koukám, jak bych zavřela okýnko. „Tak si aspoň kup parfém, je to originál…“ „Houby,“ odseknu. „Mám od vás už aspoň tři a leju je do záchoda. Potřebuju si ušetřit na auto a ne od vás kupovat kraviny.“ Hned se toho chytne: „Chceš auto? Jaký? Můžu ti prodat. Je to favorit. Za 12 tisíc. Poď se podívat.“ „Ne. Já chci něco aspoň za čtyřicet, abych s tím neměla starosti.“ „Jaký?“ „Prostě kloudný auto.“ Tak se vrátí zas k svádění: „Zejtra seš tady taky?“ „Jo,“ řeknu, i když je tu Morous. „Do kolika?“ „Do osmi.“ „Tak přídu v osm a pudeme někam na víno a pak na hotel.“ „Jo, možná,“ řeknu, abych se ho zbavila. Konečně uhnul loket z okna a já ho mohla rychle zašoupnout. „Jdi prodávat,“ řekla jsem mu přes sklo. Huhlá: „Tak zejtra v osm…“ „Jo,“ odvětím netrpělivě. (Už se těším, jak tu narazí na Morouse. — Nenarazí: Morous bude mít už dávno zavříno.) 18.00 hod.: I kdybych tu snad tancovala nahá u tyče, nikdo nejde, na parkoviště aut pět a půl. To bude tržba… Já za to nemůžu!! — NEJHORŠÍ JE SMRT Z VYDĚŠENÍ, napsala jsem jednou Morousovi. Nemohl to rozdejchat a dodnes mi to vyčítá. Abych si vydělala, musím být vychcanější než „Na dva východy“ Morous, což je Unikum. Protože Morous je nejvychcanější z vychcaných. A já jsem taková hodná naivní holčička… 21.22 hod., let. Poděkovala jsem Bohu, že jsem stihla motorák ve 21.21. Je narvanej, sedím na bobku v chodbičce a snažím se nadýchnout. U třetího nástupiště stojí Pendolino. Jestli jede na Prahu, pustí ho dřív. Je 21.30, stojíme a čumíme jak trubky. Lidi jedoucí na noční do Kiekertu (zámkový systémy, tři směny) maj ksichty rozplizlý jak tvaroh a mžourající oči. A mají vztek. Je neděle 2. června 2013, už skoro měsíc prší a je zima, takže po Česku začaly záplavy. Neviděla jsem dnes zprávy, ale v rádiu prý vysílají celý den o povodních. „Udělejte mi dva bramboráky, ať se posilním,“ řekl jeden pán s jedním zubem. „Nevíte, kde bych dnes sehnal rybářský holínky?“ „To teda nevím. V OBI? Nevím. Nač je tak rychle potřebujete?“ „Mám vyplavenou firmu.“ „Kde?“ „V Hostivaři.“ Odfrčel. Vylovila jsem cigaretu, zapalovač, cvak. Někde v křovinách děsně řve cvrček. Zapomněla jsem v práci zákusky, co mi přivezla Blanka. 21.40, pořád stojíme. Lidi už remcají, přijedou pozdě do práce. Pendolino se rozjelo na Třebovou. Teď sem vlítnul frajer s mobilem na uchu a hlásí: „Průser! V Kolíně je vytopený nádraží!“ Většina lidí ale jede jen do Přelouče. Někteří se smějí, někdo je nasranej. 21.50 — jedeme. 22.00. Vystoupila jsem z motoráku sama. 49 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Iva Tajovská (* 1959) Pracuje jako sociální pracovnice a vedoucí služby v neziskové organizaci. V nakladatelství Eroika jí vyšly knihy Jepičí hvězdy (2006), Matky matek (2007), Pavučiny touhy (2009), Jarmark obnažených duší (2010). Letos vyjde kniha pod názvem Odkladiště náručí. V roce 2009 byl dle povídky z prvotiny Jepičí hvězdy natočen film Archiv, ke kterému napsala společně s M. Sovjákem scénář. Duchovní výlet Je mi smutno. Začíná další osamělý víkend. Uklidila jsem, vyprala si pár drobností, do vázy si pro radost naaranžovala květiny. Hlad nemám, stejně mě nebaví vařit jen pro sebe. Stýská se mi a nejsem schopná říct, po kom nebo čem. Možná po časech, kdy byl Peťulka malý a potřeboval mě, po chvilkách, kdy jsme chodili na dlouhé procházky, a já musela odpovídat na desítky dětských otázek. „Jak to všechno můžeš vědět?“ obdivoval mě kdysi můj zvídavý syn. „Jak to, že nevíš takovou samozřejmou věc?“ diví se dnes, když mě čas od času navštíví. Nepokouší se o shovívavost, když nešťastně sedím nad zaseknutým počítačem nebo zoufale hledám ztracený soubor, zatímco on vše napraví několika bleskovými tahy, které moje oči nestačí zachytit. Nevychází z údivu, že ani příště tak jasnou věc, kterou mi názorně ukázal, nezvládnu. Ale Péťa je hodný kluk. Jen mu chybí trpělivost. Ale hlavně mu chybí čas. Já si na jeho nedostatek stěžovat nemůžu. Mám ho až moc. Dívám se do knihovny. Natahuji se pro knížku s ezoterickou tématikou, kterou mi k svátku darovala dávná 50 kamarádka Jana. Už jednou jsem se jí pokoušela přečíst. Ničemu jsem nerozuměla. Nudila mě. Podobně, jako v poslední době Jana, která se začala měnit. Její tvář dostala nadnesený výraz a její slovník obohatila cizí slova. Co je to jóga, astrologie, reiki a tai-chi jsem věděla, ale o holotropním dýchání, chiromantii, taroku, mantrách, baňkování, reinkarnacích a regresích jsem slyšela poprvé až od ní. Začetla jsem se. Jsem překvapená, že mě knížka tentokrát zaujala. Náhle mám pocit, že začínám Janě rozumět. Byla nemocná. Změnila od základu svůj život. V obličeji se jí usadil lehký úsměv. Všichni jsou pro ni úžasní a všechno je, jak má být. Naučila se odpouštět neodpustitelné a nezištně rozdávat pozitivní energii. Dlouho se hledala. Ve svém životě už má jasno, protože regrese jí otevřely oči a naučily chápat souvislosti. V jednom z minulých životů byla faraónovou otrokyní, v dalším ruskou šlechtičnou a v posledním vojákem padlým za druhé světové války. Má pro to důkazy. To velké mateřské znaménko pod jejím žebrem je průstřel, na který zemřel v bojích na východní frontě. Ráda bych si s ní promluvila. Třeba by mi vysvětlila, v čem dělám chybu, že mi osud nedopřává normální vztah s normálním chlapem. Nebo jak je to s těmi minulými životy. Ale hlavně jak to dělá, že je stále tak pozitivní a optimistická? Nikdy ji nikdo nenaštve a dokonce se dokáže nezlobit na svého bývalého muže, který se i s jejich dospívajícím dítětem odstěhoval k mladé milence. Jana po mém telefonickém pozvání přichází na návštěvu. Objímá mě. Říká, že miluje každého. Obzvlášť kamarádky přežívající frustrující, osamělé víkendy tak, jako ona dřív. „Na dva východy“ Na stůl pokládá karty, kyvadélka a kameny. Povídáme si až do noci. Popisuje moji narušenou auru a harmonizuje ji. Provádí diagnostiku mojí karmy. V rámci regrese se dozvídám, že jsem byla v minulém životě řezník. Se synergickým kyvadlem prochází byt. Upozorňuje mě na negativní zóny. Přerovnáváme lehčí kusy nábytku, protože podle Feng Shui stály na špatném místě a mohly by mi způsobit vážné zdravotní problémy. A také mi doporučila co nejdříve se zbavit toho křišťálového lustru v ložnici, protože jeho negativní záření umocňuje působení patogenních zón pronikajících z tektonického zlomu pod naším panelákem. Vykládá tarotové karty. „Nějak se mi to nezdá…“ mumlá si pro sebe, znovu míchá karty a já je levou rukou snímám. „V tvém blízkém okolí není něco v pořádku. Ještě nevím co,“ tváří se vážně. Strachy se mi zadrhává dech, potí se mi dlaně a nosoústními rýhami mi začínají stékat potůčky. „Co se děje?“ klepe se mi hlas. „Víš, těžko se mi to říká, ale ano, je to tak, bohužel.“ Je mi na omdlení. „No, raději si to ověřím automatickou kresbou,“ vytahuje barevné fixy a papír. Za chvíli je na něm spousta barevných spirál a obrazců. Kolem hlavy se jí roztančily vlasy a její ruka se pohybuje rychle tak, že nestačím sledovat její pohyb. Jana se vrací z transu a střídavě se dívá na rozložené karty a pokreslený papír. „Tak co je?“ hledám hlas i dech. Má vážnou tvář. Přemýšlí. Na kraji papíru přibývají poznámky, čísla a vzorce. Odkašlává. „Musím ti to říct, dá se tomu ještě zabránit.“ Sahám po sklenici živé vody, kterou po příchodu vyrobila z obyčejné vodovodní pomocí specielních kamenů a kovových plíšků. Srdce mi buší tak, že se bojím, že mi vystřelí z hrudi. „Chci znát pravdu,“ říkám statečně. Smutně se na mě dívá. V jejím pohledu je plno soucitu. „Mám pro tebe dobré i špatné poselství,“ hladí mě po ruce. „Automatická kresba mi ukázala, že v tvé první energetické sféře je pět pozitivních duchů a osm negativních. Tři jsou neutrální, ti nebudou ani pomáhat, ani škodit. Byli přenesení z předcházejících životů. „Osm negativních? Osm?“ děsím se a kolena se mi třesou. „A co to znamená?“ „Znamená to nerovnováhu. Nerovnováhu, která vážně narušuje tvůj duchovní i fyzický život. Jsi v ohrožení. Pět proti osmi. S tím musíme něco udělat. Rychle, než bude pozdě. Ale na tohle já sama nestačím. Mohu tě harmonizovat, nechám ti tu léčivé kameny. Zatím vytvořím kolem tvých jemnohmotných těl izolaci proti zásahu negativních sil. A v noci ti na dálku pošlu energii, která tě posílí a bude tě chránit. Ale to je jen první pomoc. Zbavit tě negativních duchů a hrozby, která se nad tebou vznáší, dokáže jenom Robert.“ „Jaký Robert?“ stydím se za svůj rozklepaný hlas. „To je můj partner. Životní i pracovní. Založili jsme spolu astroporadnu. Pomáháme lidem. Kdo ještě neprozřel a nevidí do jiných světů jako my, neví, co se na jemnohmotné úrovni každého z nás odehrává, kolik nebezpečí všude na každého číhá. Robert je skvělý. Pomohl už spoustě lidí. Působí i jako skvělý diagnostik karmy a léčitel. Uzdravil už pět lidí s rakovinou, ale on se tím nechlubí, je skromný. Miluje lidi a chce jim pomáhat, to je jeho poslání v tomto životě.“ 51 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina „A co by jako udělal s těmi duchy? Těmi zlými? Já o nich nic nevěděla.“ Jana mě znovu konejšivě hladí. „Víš, nechtěla jsem ti to říkat, ale ukázaly mi to i tarotové karty. Opakovaně jsem si to ověřila druhými kartami a kyvadlem. Tím, že vím víc, než ostatní, přebírám na sebe obrovskou odpovědnost. To, co mi ukázala automatická kresba a co jsem ti naznačila, je jenom začátek. Schyluje se k něčemu… Zkrátka musíme udělat razantní intervenci do tvého života, situace je vážná. Ničeho se neboj, je řešitelná. Týká se to tvého osobního života, nerada ti to říkám, ale i špatného zdravotního stavu. Vidím nemoc, která se nad tebou vznáší. V oblasti jater máš narušený energetický tok. Je tam vytvořen meridiánový blok a městnají se tam subliminární odpadové látky, které by po čase mohly způsobit vznik nežádoucího … ehm … útvaru. Ještě je to v takové fázi, že by to ani lékaři, ani laboratorní vyšetření či rentgen neodhalili, protože to působí zatím pouze v subatomární sféře. Ale já to už vím, vidím to. Neboj se toho, zjistila jsem to včas. Můžeme ti s Robertem pomoct. Objednám tě k nám na pondělí odpoledne, co říkáš? Uděláme si pro tebe čas hned v pět odpoledne, to víš, kdybys nebyla moje kamarádka, musela bys na volný termín dlouho čekat. Neznepokojuj se, buď klidná a nestresuj se, pomůžeme ti, všechno bude zase v pořádku. A pro tebe, specielně jenom pro tebe, to bude za poloviční cenu.“ Už se raději na nic neptám. V žaludku se mi mele živá voda a nohy se pode mnou podlamují slabostí. Loučíme se. Nezdržuji ji, Jana se musí na zítra pořádně vyspat, říkala, že slíbila jedné ze svých klientek harmonizaci její narušené aury a první vrstvy éterického 52 těla. Na to musí být silná, odpočinutá a naladěná meditacemi. Mezi dveřmi se s ní přetahuji o pětistovku, kterou ji nutím za její pomoc, varování a rady. A také za půjčení kazet s esoterickou hudbou a podprahovými nahrávkami, které mi tu zanechala, aby mě uchránily proti působení všech negativních vnějších a vnitřních vlivů. Ještě že jsem jí zavolala! To bylo o fous. Vždyť mně možná zachránila život. Taková náhoda, že jsem se s ní právě v době takového ohrožení setkala. „To není náhoda, nic není náhoda, mělo to tak být, abych ti pomohla,“ řekla skromně, když jsem jí už po několikáté děkovala. „A buď optimistická. Musíš milovat lidi a Stvořitele. To, co ze sebe vydáváš, to se ti vrací, pamatuj na to. To dobré i zlé,“ poskytuje mi poslední rady. Teď jenom musím ve zdraví přečkat do pondělí. Raději nebudu nic dělat a nikam nepůjdu. Doma se mi nemůže nic stát. Mám tu léčivé kameny a ochraňující kazety, budu si je pro jistotu pouštět i v noci. Hlavně, abych ty negativní zlé duchy ve tmě neviděla, a hlavně, aby se mi nesnažili ublížit. Co když všechno, o čem jsme s Janou hovořily, slyšeli? Kdo by to byl řekl, že něco takového existuje? Čeká mě krušná neděle. Dlouhá. Hlavně, aby se nestalo něco Petrovi. V myšlenkách kolem něj vytvořím světelné vejce, které ho uchrání. Tak, jak mě to dneska Jana naučila. Začnu meditovat. Ráno vstanu za rozbřesku a budu cvičit pozdrav slunci. Už aby bylo pondělí odpoledne. Do té doby se snad strachy zblázním. * * * Život se mi rozjasňuje. Najednou všemu rozumím, spadla ze mě tíha. Vidím všechny „Na dva východy“ barvy a krásy všedního života. Robert s Janou mě odblokovali a odehnali z mé blízkosti dva nejnebezpečnější duchy. Ostatní se mě ještě drží, Robert mi vysvětlil, že je to dlouhodobá záležitost a zažehnání počtu většího než dva najednou by znamenalo příliš náhlou a nebezpečnou nerovnováhu. Proto na to musíme jít postupně. Za čtyři seance bude všechno v normálu a v mém životě dojde k mnoha pozitivním změnám. Mí dobří přátelé Jana s Robertem jsou ke mně laskaví, člověk se jim může s důvěrou se vším svěřit. Věnovali se mi skoro dvě hodiny, těch osm stovek za to, kolik toho pro mě dělají, je směšná částka. Otevřeli mi oči, vysvobodili z konzumního, materialistického způsobu života. Ukázali mi, jak je důležité milovat dílo Stvořitele a ctít každého člověka jako naprosto originální, svébytnou a zázračnou bytost. Tolika věcem nyní rozumím. Do práce vstávám s chutí a dokonce jsem do ní začala chodit pěšky. Cítím obrovský přísun pozitivní energie. Chci si ještě více zlepšit fyzickou kondici, chodím přes městský park a každý den si o kousek prodlužuji trasu. Škoda, že se odpoledne už tak brzo stmívá. S okouzlením vnímám krásu podzimu, poslední, choulící se ostrůvky listí na stromech, které otálely tak dlouho, až zapomněly, že přišel jejich čas. Snad ta krása kolem, snad pohyb na vzduchu způsobuje, že můj mozek vychrstnul do mého těla další dávku endorfinu. Je tak krásné žít, procházet se, přijímat a vidět to, co jsem dřív nevnímala! * * * Mnoho lidí se v takovém chladném počasí neprochází. Jen já a pár pejskařů. Na vedlejší cyklostezce čas od času projede několik cyklistů. Nahlas zdravím každého, koho míjím, usmívám se na každou bytost, to krásné, neopakovatelné dílo Stvořitele. Mezi holými větvemi sleduji zapadající slunce, obloha je úchvatně temně modrá. Co se to děje? Cítím úder do ramene a podivný zvuk. Padám k zemi a začíná mě pálit noha. Přes otřepanou díru v kalhotách u kolena vidím, jak se místo pod sedřenou kůží začíná zabarvovat. Vstávám a oprašuji se. Chci si vyndat z kabelky papírový kapesník a setřít červený potůček na noze. Kde mám kabelku? Rozhlížím se. Kdesi v dálce, v místě, kde cesta parkem a cyklostezka ústí k prvním panelovým domům, vidím rychle mizející siluetu robustního muže na jízdním kole. Hrůza! Jak se dostanu domů bez klíčů? Moje peněženka a doklady jsou pryč. Proč se mi to stalo? Vždyť poslední dobou vyzařuji jen to dobré, dávám si na to pozor, i moje myšlenky jsou čisté, lidi mám ráda a nikomu neubližuji. Podle Jany, Roberta a knih se mi přece vrací jen to, co sama vysílám. Já nikoho přece neokradla, nikdy. Nebude to zatížení z mého současného života, aha, už to mám, nejspíš to bude působení karmy přenesené z jednoho z mých minulých životů. Chci to pochopit. Musím se poradit s Janou a Robertem. Ještě je zastihnu v jejich astroporadně, bývají tam až do sedmi, určitě si na mě udělají čas. Je dobré mít přátele, na které se může člověk spolehnout. Vaří mi bylinkový čaj a pozorně poslouchají. Jana rozkládá karty a chvíli nad nimi hloube. Robert pokukuje po hodinkách. „Nemá smysl dělat hlubokou regresi, dnes použijeme kratší cestu k pravdě. Zavřeme 53 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina oba oči a já vstoupím do tvého nitra.“ Po chvíli odkašlává. Nemůžu se dočkat, co se dozvím. Zvědavost a strach se mísí a vyplňuje moji rozbolavělou hlavu. „Je to následek tvého stodvanáctého života v sedmnáctém století. Byla jsi lichvář a s nikým neměla slitování. Dva dlužníci kvůli tvým nehorázným požadavkům a hamižnosti spáchali sebevraždu.“ „Aha, tak ten dnešek jsem si opravdu zasloužila,“ říkám zahanbeně. „Dva, říkáš?“ „Dva. A nejméně tři další i s jejich rodinami jsi uvrhla do hrozné bídy. Na hlad a nemoci umřely jejich dvě děti.“ Nejraděj bych se neviděla. „Co mám teď dělat?“ „Základní lineární kauzalita půjde svou přirozenou cestou. Je to ten nejgeniálnější a nejspravedlivější nástroj Vesmírné inteligence. Ty teď musíš statečně přijímat důsledky svých činů, byť staletí starých. A v tomto životě na sobě co nejvíc pracovat. Stále duchovně růst. S Janičkou tě dál povedeme.“ Stydím se. Za to, jak jsem byla v sedmnáctém století bezohledná a zlá. Stydím se podívat do čistých, křišťálových očí Roberta a Jany. Hledím na svoje děravé kalhoty a prázdné ruce. Jsem ubohá. Špinavá. Potlučená. Zahanbená. „Mohla bych si od vás zavolat a nahlásit to policii?“ prosím a stud mě polévá za to, že je ještě více obtěžuji. Ani jim dneska nemůžu zaplatit za jejich pomoc. „Kdybyste mě tu chvíli nechali… Nemám nic. Ani svůj mobil, ani telefonní čísla, ani klíče. A syn s náhradními klíči může dorazit až večer. „Natáhni ruce,“ Janino kyvadlo dělá nad mými dlaněmi kruhy, které se zrychlují, „samozřejmě jim zavolej, jestli chceš,“ říká 54 soustředěně, „ale už teď ti můžu zodpovědně říct, že ti policajti nepomohou. Rozhodni se, jak chceš, je to tvoje svobodná vůle. Ale také tvoje ztráta času a cenné životní energie,“ půjčuje mi svůj mobil, pak mě usazuje v malém kumbálku označeném jako čekárna a přináší nedopitý hrnek brčálového čaje. Raději ho nebudu dopíjet. Už i posledně se mně po něm rozbušilo srdce a motala hlava. Když jsem zavřela oči, pluly mi pod víčky temně modré obrazce. Sedím s půjčeným mobilem v klíně a přemýšlím. Ano, Jana má pravdu. Policajtům nebudu volat, proč ztrácet cennou energii? Nesměle ťukám a jdu vrátit mobil. Jana s Robertem sedí u stolu, na kterém leží pokroucené peníze. Jsou tak soustředění, že se neodvažuji je rušit. Vybírají bankovky stejné hodnoty a střídavě je pokládají na hromádku před každým z nich. Nevnímají mě. Z reproduktoru CD přehrávače se line esoterická hudba a mísí se s kouřem vonných tyčinek. „Kolik?“ ptá se Robert. „Dva sedm pro každýho,“ odpovídá Jana. „Tyhle drobný hodíme do kasy na výdaje, souhlas? Na týden docela slušnej vejvar, ne? A to nám ještě visí pětistovku naše okradená kámoška. Nebo si řekneme víc? Regrese, výklad karet, čaj a azyl, to je nadstandard. Je tak rozhozená, že by dala i tisícovku.“ „Kdyby ji měla,“ upřesňuje nezištný a duchovně vyspělý Robert. „Bude mít příště,“ Jana poklepává kupičkou bankovek o stůl a úhledně je rovná. Pak shrnuje do zásuvky kyvadélka, kameny a karty. „Potřebuju, aby už vypadla, jsem objednaná na solárko.“ HRADECKO Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Václav Franc (* 1961) Zubař, člen Obce spisovatelů, Unie Českých spisovatelů a SVčS. Zakladatel a hlavní organizátor literární soutěže humoru Řehečská slepice (2002). Básnické sbírky: Kdy chodí město spát (Půlnoc Tábor, 2000), Olympiáda v zoo (Půlnoc Tábor, 2001), Autogramy dětství (Alfa—Omega, 2005), Na druhém břehu dětství (vlastní náklad, 2011). Próza: František (Dauphin a Protis, 2007); Něco na zub pro zubaře a jejich pacienty (Alfa—Omega, 2007); Atentát na senátora Murdycha (vlastní náklad, 2006); Vědecká práce mé ženy (vlastní náklad, 2006); Agónie (vlastní náklad, 2006); Bystřice aneb Kde lišky dávaj dobrou noc (vlastní náklad, 2009); Jak na Nový rok (novela, Akcent, 2010); Svědek neposkvrněného početí (sbírka povídek, Akcent, 2011); sbírky povídek Dobrý zločin (Akcent, 2011) a Dvakrát vrtej, jednou trhej (Balt—East, 2011). Čím bych chtěl být Západem slunce poraněným o obzor Člověkem řekou — tebou protékat Ze všeho nejvíc chtěl bych být jablko do kterého se přátelé rádi zakousnou Píši báseň o kotěti Když jsem poprvé chytil černé kotě ač ještě skoro nevidomé stejně se mi vysmýklo z ruky Jako dětství Ale ten pocit z černého kožíšku hřeje doposud Chodím do dětství jak do zastavárny vyplatit své vzpomínky zachycené drápkem bezstarostnosti Dítě ve mně Sněžilo celou noc ráno pospíchám ptákům na pomoc než se popíchám o mrazu moc v krmítku prostírám drobečky od snídaně mám zmrzlé dlaně v duši je teple příjemně vzbudilo se spící dítě ve mně 58 „Na dva východy“ Zítřek Tvář zítřka zahalená ještě nemá jména Než do ní ráno zapustí kořeny jako muž do ženy Domove Držím se tě domove jako klíště Domov je jenom jeden žádné příště Věra Kopecká (* 1951) Narodila se v Turnově. Od roku 2010 zástupkyně předsedy Východočeského střediska Obce spisovatelů. Nyní žije v Broumově, kde pracovala na ZŠ jako učitelka matematiky a informatiky. Vystudovala gymnázium, poté Matematickofyzikální fakultu na KU Praha — obor Učitelství matematiky a deskriptivní geometrie. V letech 1980—1985 absolvovala na Lidové konzervatoři v Praze obory umělecký přednes, divadlo, poezie a literární tvorba. Knižně debutovala ve sbírce několika autorů Prvovýstupy (Kruh 1989). Její verše byly recitovány v pražské poetické vinárně Viola, v rozhlase, v literárních klubech. Spolupracuje také s polskými autory z Nové rudy a Walbrzychu. Je členkou básnické skupiny Básníci 97. Od roku 2000 organizuje Dny poezie — setkání básníků z literárních klubů z Čech a Polska. Překládá z polštiny, vydala více než dvacet vlastních sbírek poezie, z toho tři polsky. Zajímá se i o fotografii, zejména o krajinu, lidová řemesla (především textilní techniky) — je autorkou publikace Od nitě k textilu (2003) a spoluautorkou publikace Tvoříme z přírodních materiálů (2004). Vzpomínáš dětství? Skládám tě ze střípků jako zrní z klasu co čeká na slípku Vidím stále modré pruhované peřiny a rodiče co vrostli do hlíny 59 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Vyhasla slova Matka a dítě Slova vyhasla jako hasnou hvězdy v deštivé noci jako ve tmě oslepnou zrcadla Vyhasla jak oheň do něhož nikdo nepřiložil polínko pravdy jen trouchnivé dřevo lží vymáchané v loužích Čadí na bílý list Slova vyhasla a řeč se na prach rozpadá Matka objala vzduch co zůstal nad lůžkem po děcku Celý obolavělý vesmír poklekl u nohou matky Zaskočena tichem co zbylo po dětském pláči Rozbolavělá prázdnotou dnů stála ve větru rukama zapřená o šedou oblohu Kdosi padal do neznáma Před deštěm Přistoupily Broumovské stěny k městu Jako by chtěly zašeptat vzkaz poutníků dávných bloudících ve skalách V temně modré hradbě rozmazaná zeleň listnáčů A o krok blíž jásavé koruny javorů jasanů bříz Všechny odstíny zeleně na pozadí modrých hor vedou tichý vážný spor o krásu 60 Bude — nebude Vypitý šálek dne Z černé sedliny na dně noci věštíme Bude nebude „Na dva východy“ Stíny Stín ticha pozřelo svítání Svlečenou tmu do koutů zahání Tak temné kouty v nás mění se na stín který nás věrně dnem doprovází Úplňková noc Reflektor měsíce nasvěcoval dům a zahradu Stíny žárliví herci na jevišti noci Stíny jak čepele krájely krajinu na bylo a je Jako labuť Tak jako labuť nad hladinou rybníka přelétla soumrakem jeho dnů A její odraz ve vlnobití času záhy utonul Alena Kordíková (* 1956) Narodila se v Náchodě. Studovala na Gymnáziu ve Dvoře Králové nad Labem. Pokračovala v nástavbovém studiu Střední pedagogické školy v Lomnici nad Popelkou. Od dětství se věnuje malbě, kresbě a grafice. Inspirační zdroje jsou cestování, křesťanství, příroda. Inklinuje k abstrakci a důležitým prvkem jejích obrazů je světlo. Kromě výtvarného umění se zabývá psaním poezie. Je autorkou sbírek Řeka plná žízně, Stínové divadlo a Kotvící příboj. Od roku 1994 je v invalidním důchodu. Vystavovala své obrazy na třiceti pěti výstavách. Samostatně v České Skalici, Jaroměři, Dobrušce, Dvoře Králové, Praze, Pardubicích, Trutnově, Mieroszowě v Polsku, Starých Hradech, Rychnově nad Kněžnou, Náchodě a na mnoha výstavách kolektivních. Kumrán Poušť v okrech zrozená. Křoviny potají trnové koruny bolestně splétají. V nich zvíře zchvácené o život zápasí — vzpomínky zjitřené přítomnost nespasí. ll Kozičky rozverné u napajedel pijí, dravci se skryli ve skalách. Beduín brouká si nasládlou melodii. Na kořist čeká zloduch strach. A hukot ve vzduchu písečnou bouři věstí, tma potrhaná o keře v jeskyni Kumránské ukrývající zvěsti stůj Bože při mně v důvěře. Krajina zlá má písek mezi zuby. Hlavu po větru otáčím. Znala jsem líc a teď zakouším ruby — chvíle na kterou nestačím. 61 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina A zrnka útočí jak zdivočelé včely. Svět pozřel oblak suchopár. Velbloudi plaší se a písně oněměly. Chybou je zůstat i jít dál. Jen úsvit Měsíce co chvíli probleskuje, horko vystřídal sprostý chlad. Modlím se ke všemu co mě tu přesahuje… Je těžké trpět a mít rád. Smět zarezlý skřípot otvíraných dveří bezhlesá noc na ostří hran jdou dny poutníci v které věřím tma rozstřikuje kaňky vran křídla mi ztěžkla bloudím v roklích mysl obracím nahoru za paravánem keřů zmoklých od pasu vrostlá v mramoru v pustině pusté od člověka k lidem kvapem se lásko připozdívá smět prostoupit se božím klidem jak nebe Lunou která zpívá Noc ll Noc osleplá v ní já i ty Noc nedůvěry v pocity Noc otázek a dohadů V ní kráčím vpřed však pozadu Noc stáložárná bez hranic Já už ne panna ty panic Noc pod příkrovem deště Noc co se neptá chceš mě Noc zaplétaná do kola A Měsíc s lebkou dohola Hadí jazýčky těch tvých lží Uštkly … a vlak ti ujíždí Chvíle navečer Je ze mě míň a míň Podkůvka tvých slov po mých dusá Na tichou poštu hraje pusa A hněv se mísí s krví jeřabin Čas zlenivěl v hodinách pavouk sídlí Věčnost jde úkrokem až teskně zavzlykáš Karty jsou rozdány dva hrají mariáš Do sněhu otisk se můj anděl zlatokřídlý K večeři prostřeno má náruč čeká hosty Dušička drží půst a jde mi po krku Střemhlavá úzkosti přečetných úprků Jsi sestra má však přesto spalme mosty 62 „Na dva východy“ Dnes k ránu Dnes k ránu do mě vpadla noc V zelených plavuních nachových chaluhách ohnivé ryby Sto smaragdových očí tone ve vracích potopených galér Jako by bylo nebylo Ve flétně usínají drozdi Smyslní motýli se páří na azalce Hřích masožravé zrcadlo snídá mou tvář Jako by bylo nebylo Teskná odloučenosti pršíš do veršů Jsem láva odkojená slzou Zním Činely rezivějí Znělka rána vykružuje slunce Horlivá píseň mohutní Na dráty s ptáky usedají hlásky Vichří praporce not Na šňůře mezi kolíčky Ztichlý houslový klíč Dnes k ránu do mě vpadla noc Jiří Studený (* 1960) Narodil se v Hradci Králové, tamtéž vystudoval gymnázium. Absolvoval Filozofickou fakultu UK v Praze — obor Čeština—Angličtina a postgraduálně Pedagogickou fakultu UP v Olomouci — Základy společenských věd a občanská nauka. Jako učitel působil na středních školách v HK a Turnově, od roku 2001 přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice (Praxe tvůrčího psaní, literární teorie aj.). V roce 2009 ukončil doktorandské studium v oboru Česká literatura 20. století. Do literatury vstoupil na konci osmdesátých let, kdy byly jeho texty zařazeny např. do antologie mladých východočeských básníků Prvovýstupy (1989). Rok poté vyšla první kniha veršů Jistota tvarů, kde spolupracoval s fotografem Pavlem Charouskem. Roku 1996 vyšel samostatný básnický debut, sbírka Soulbuilding. Publikoval také např. v Iniciálách, Tvaru, Hostu atp. Básnické sbírky: Lotosové zajetí (2004), Zase básně (2008). Od roku 2009 považuje „básnickou dráhu Jiřího Studeného za uzavřenou“. Od té doby publikuje pod pseud. Dr. Krejzyber. Pod tímto pseud. vyšly sbírky Myslet jako Auto (2011) a S lotosem za pasem (2013). Také připravuje k vydání svazek Varných konvic sten. Zabývá se i rétorikou, koučováním a jógou. 63 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina VARNÝCH KONVIC STEN Varných konvic sten Varných konvic bublavý hlas naplnil potemnělý sál S klapnutím vypínají jedna po druhé ale pak znovu týž plamen ve ztýraných útrobách rozžíhá komíhavé oči tisíce očí krhavých… Varných konvic sten a nikdo nepřichází zkonejšit zborcených plastů pláč zuhelnatělé žíly pramenů kovových magistrál… Pohlcen sál kalužky vody dosrkává suchý žár kajícný Balada 1 Zčernalé maso mračen odpadlo z oblohy Déšť vyšrafoval lunu ještě než vyšla Do rozvětvené sluje podkrovního bytu nic z toho neproniká Všechny škvíry a nedolehlé prahy utěsnil vnitřním světlem kdo se tu kdysi zazdil aby nebyl sám… 64 Hereze Hormony přírodou nás vlekou spějeme k nejasnému svému konci mdlým vysloužilým hvězdám podobni Do lampy elektrické olej nepřilévej… Jak v poutech polomrtvé zvíře na sani z vlastních rozvalených kostí Kde je tvé třetí oko hrdý kyklope? Němé spirály letokruhů ženou mdlé stromy do letního varu V překroucených kořenech střev odvěký strach z jasného nebe… Nevděčná chvíle Strakapoud hravě přeletuje ze kmene na kmen zákmity krátkých křídel čistí okoralý vzduch To jen můj léty zadržený pád nemá už vyhnutí… Co já ti strakapoude dám za tuto báseň bázlivou? „Na dva východy“ Transmutace Balada 4 Ty z písku a já z par mraků oba však přesýpáni týmž větrem panovačným Sen varných konvic o konci světa Temný van načechrává prázdno vzdálené ozvy bubnů galaktických plní tvou duši duší mou… Loď vtéká do přístavu sotvaže řeka kýchnutím pramínku rozerve skálu… Klokotající krev a míza odpařená do bezbřehého ticha Kosti tekoucí proti svahu času Balada 5 Mokřinou ohořelé stěny plazí se skvrna Balada 3 Co mohlo zdát se v cele vrahovi že usmíval se ze sna že zaťaté rty jeho zjemněly že pěst se rozpustila v tenké pramínky prstů dětsky žvatlavých? Dozorce co dnes šeptal do tmy zíraje v nahé rámě spící ženy? Kde bloudil jeho vnitřní zrak špehýrkou noci zostřený? Vyvrhlina konečné provlhlosti po posledním požáru světa Hned kousek od levého rohu pak těsně nad úpatím vzápětí přímo ve středu… Až potáhneš kolem nevolej Stonám a varných konvic brumlavé díkůvzdání je hudbou mou… 65 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Animace Prochladlá konvice do sebe chvatně obrátila všechnu vodu i s termoskou Úslužné stromy venku za oknem sami se rozkládají na úhledně nařezaná prkna Naditá prkenice pleská o stůl kreditními kartami až sám stůl vzdychá… Bylo tři čtvrtě na nic až bude nic celé začne se z ničeho samo hýbat už bez nás… 66 Luboš Zelený (* 1946) Narodil se v Městci Králové. Člen Obce spisovatelů Praha, Unie spisovatelů a SVčS. Dětství prožil ve Velkých Výklekách, vystudoval Gymnázium v Městci Králové a Poděbradech a Lesnickou fakultu VŠZ v Brně. Postgraduálně studoval knihovnictví, informatiku a kurz žurnalistiky. Pracoval jako lesní dělník, pomocný asistent VŠZ, středoškolský profesor, vedoucí odboru kultury a ochrany přírody ONV, historik, asistent poslance PČR… Již ve studentském časopise Lef69 (časopis Lesnické fakulty v Brně) vyšly jeho první básně, přispíval i do Vědy a život a do časopisu Kurýr. V Praze publikoval v časopisech Československý voják, Svět práce, Naše rodina, Květy, Tvorba, Kruh a další. V sedmdesátých letech mu díky podpoře J. Medka byly vstupní branou pořady mladého písničkáře J. Buriana v divadle Maringotka. Prvně knižně debutoval ve sbornících Čas, kterým mládí jde — např.: povídka Obraz světa (KV SSM Brno, 1970), Pohledy — blok básní (Kruh, 1974), Breviář správného chlapce — báseň (Práce, 1975), Zpívej mi a vzpomenu si — poema Balzamína (MF Praha, 1976) a další. Samostatná sbírka poezie Potřebná věc vyšla v roce 1978 (MF Praha). Knihy pro děti: Pohádky do ouška jehly (Kruh Hradec Králové, 1984), Pohádka z duhového poháru (Kruh, 1986) a Pohádka o Pískovečkovi (Carmen Praha, 2003), zasazené do regionu Krkonoš a Podkrkonoší a areálu Státního zámku Kuks. V roce 1994 vydal vlastním nákladem další sbírku poezie Přebrané spisy (Sovynaz Trutnov). Je také autorem divadelních pásem Krakonošovo ženění (realizace DK Trutnov, 1984) a Mít v očích svět (realizace DK Trutnov, 1995), zdramatizována byla i kniha Pohádky do ouška jehly (Loutkový soubor Úpice, 2007). „Na dva východy“ Ze sbírky Slovapění (SOVYNAZ, 2011) Jak se rodí píseň Čekala v zemi, pod kořeny stromů, do ticha času ponořená. Pak dali lidé tvar své představě a přemlouvali hlínu, až na hrdle jim nabíhaly žíly. Tak vypálili okarínu. Na osm prstů a dva v podhmatu. A znovu napínali žíly, až vzrostla píseň. Melodie — tu jim pak můzy křtily. Protilásky Hvězdný zákon víří naším životem S počátkem a koncem rozechvění Zrazuje nás vábení protilásky Nad námi duní kola rychlovlaků A my jdeme sami podchodem pro pěší Pro naše minulé touhy Nabídku psů z útulku štěkajících Za branami kvetoucího města Procházka (s básníkem Zdeňkem R.) Potkali jsme se na České. Brno si krátilo cestu rozkvetlým jarem ročník 69. Nakyslým a hořkým, ze ztěžklých půd jižních svahů Petrova. Prostě směska do prodejny přebytků. Pak jsme zamířili k Domu umělců na besedu s Janem Skácelem. Stáli jsme za sloupem přeplněného sálu a čekali na básníka Jižní Moravy. Na toho — který nepřišel. „Má strach,“ řekl Zdeněk R. „To já bych tu byl, nasadil bych si černé brýle, aby mi nebyla bázeň vidět z očí. Ale přišel bych…“ Pak jsme se rozešli a já cítil jáchymovskou aureolu. Zářila při každém vyslovení jeho jména. Nasadil jsem si černé brýle. A k mé smůle jsem přestal vidět strach v očích druhých… 67 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Oblouky vesmíru I Ze sbírky Potlučené fantazie (SOVYNAZ, 2012) Svítíme si lojovými svíčkami na cestu Kolem nás se chvěje větvení černé hmoty Na struny vesmíru brnkají akordy melodie Prsaté Sirény vábí Odyssea Bloudím A daleká je Ithaka od našich uší Sen básníků Na čas zavřeli poezii Za pevné mříže ticha Dveře tu jsou — však bez kliky Srdce zlomeně odpočívá (na patníku vzdychá) Každý den trpělivě chodí na návštěvy Okénkem hbitě podstrkuje lákavá slova — a uvnitř zapečené pilníky Zase se jen tak potuluji časem Podivný z pouti mívám pocit Ze dřeva ohrad Ze zdí domů Sám v sobě nevidoucí Bezcílně fantazie ulicemi pluje Na kořist ve tmě rohů čeká Až strach se z klubka odmotá Srdce jí vzpurně poskakuje Na pružné trampolíně života Účtování s dneškem Otevřu skříňku s líčidly Dychtivé slečny Pandory Slušnost už s dámou nebydlí Pokroku lidstva navzdory Najdu tu život (a dál už nic?) Já zvyklý na krásu a na něhu Vybírám z nitra popelnic Ovadlé zbytky cizích příběhů Pak slyším výstřely — v rojnicích táhnou lovci Ve křoví pravda raněná spí mezi bezdomovci 68 „Na dva východy“ Neúroda básní Zas vyschl pramen čisté vody Hlas žabek — noční mámení Studánku plnou neúrody Vybírám z kalného dna dlaněmi Verše se na hladině vlní Rybičky lesklé — sotva na výlov Hemživý potěr síť mi nenaplní Spletenou z nitek chabých slov Potlučené fantazie S jakým elánem na každém skoku Řítím se stále budoucností kupředu A příští dopad — špatný pokus Zteplalá whisky bez ledu Smečka psů náměsíčně vyje S úplňkem luny za zády A potlučené fantazie Vrací se celé v krvi — s polámanými nápady Jan Dvořák (* 1937) Pseud. Jan Robert. Narodil se v Litomyšli. Středoškolský pedagog, redaktor a ředitel nakladatelství Kruh v Hradci Králové (1990—1992), vysokoškolský pedagog (od roku 1992), ředitel Ústavu českého jazyka a literatury PdF Univerzity Hradec Králové (1996—2007). Nyní v důchodu. Spisovatel, literární a filmový teoretik, editor. Knižní publikace: Zločin naruby, Kruh 1967; Tulácké dny, Čs. spisovatel 1970; Domácnost, Čs. spisovatel 1971; Láska před západem slunce, Čs. spisovatel 1973; Muž mezi ženami, Čs. spisovatel 1977; Zde konečně nám dáno moře, Kruh 1978; Hledání v panelovém městě, Kruh 1981; Odvrácená strana obrazu, Kruh 1983; Skalp, Čs. spisovatel 1984, 1987; Úkazy na obloze, Kruh 1987; Spolek svedených a opuštěných, Čs. spisovatel 1988, Adonai 2004; Milá, milý, nejmilejší, Kruh 1990; Kamenný lev, Melantrich 1990; Zpovědník, Obtýdeník Tvar, Edice Tvary 1999; Obyčejné odchody, Oftis 2004; Život vzpomínek, Gaudeamus 2007. Věnuje se i odborné literatuře, uveďme dvě nejnovější publikace — Neznámí (autoři) — neznámé (texty), 1999 a Umělý člověk dvacátého století, 2000. Hory jsou modré Host Hynek Paseka, který už nutně potřeboval odpočinek, si vyjel na čtrnáct volných dnů do horského pavilónu Záře sám a sám. Ubytován byl, zaplať bůh, v útulném pokojíku a v jídelně dostal jeden z dvoumístných malých stolků. Trochu stísněné, pravda, ale pro něj výhodné. Jednak byla druhá židle zatím neobsazena, takže se mohl roztáhnout po libosti, jednak měl ohromně dobrou polohu. Seděl totiž v blízkosti létacích dveří kuchyně, což znamenalo, že byl vždy nejdřív obsloužen, dále se před ním otevíral pohled na celou halu a všechny zákazníky — a navíc přímo proti sobě měl uzavírající velké okno, 69 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina v němž se zobrazovalo úchvatné přírodní zátiší. Nemohl se ho, zvyklý zírání do stísněných městských uliček, nasytit. Při každém vstupu pak pospojovával to hodování zákazníků s divukrásným pozadím, které vždy nový den jedinečně vymaloval. Majitel podniku byl příjemný chlapík, žádný velký mluvka jak jeho kolegové bývají, soustředil se pouze na přání návštěvníků a trpělivě vyslechl jen tolik informací, které mu potřebovali svěřit. A Hynek Paseka mu každodenně sděloval pouze jedinou. Totiž že výjev, který mu je dáno pozorovat, je nádherný. Říkal: Prostě nenapodobitelný. A neokoukatelný. Muž replikoval: Viďte! A přátelsky se usmíval. Druhý týden pobytu, kdy se už zdravil se všemi soustolovníky a zároveň vychutnával samotu, přišel o volnou sedačku. Šéf s mnoha zbytečnými omluvami usadil k jeho stolku ženu, která tu rovněž pobývala samostatně a těžko ji tudíž šlo včlenit do většinou rodinných nebo přátelských sesednutí. Bůhvíproč i ona si připadala rozpačitě, i když k tomu neměla žádný důvod. Hynek Paseka by si jistojistě raději zachoval svou noblesní izolaci, na druhé straně se mu počalo stýskat po dialogu, vedeném za cinkotu příborů. Žena, kterou mu rozmístitel představil jako Patricií Linhartovou bez jakéhokoli dalšího údaje, byla z těch, o nichž říkáme, že vyvolávají dojem neurčitého věku a těžko odhadnutelné typologie. Od způsobu oblékání až po charakter mluvy působila prazvláštně nevyzpytatelným dojmem, který nedovedl Hynek Paseka jednoznačně vystihnout. Odpustíme-li si výčet charakteristických detailů, bude možná trefnější vyjádřit, že odpočívajícímu muži připadalo, jako by jejím prostřednictvím před ním defilovala plejáda 70 žen, které kdy poznal a které ho upoutaly. Již ty oči! Velké, šedozelené, zvídavé i vylekané, nápadně obrvené… Připomněly mu ty Denisčiny, dívky, se kterou se setkal u dobrých známých rodičů a jejíž tajemný výraz, unikající a zároveň odevzdaný, ho uváděl do stavu šílenství. Rád trochu přeháněl, ale faktem zůstává, že se mu ten zvláštní pohled /i jiné/ prostřednictvím soustolovnice znovu vybavil, víc, že ho donutil k podobným návratům, ve svém věku na ně měl ostatně právo. A právě tak jako kdysi uzavřená melancholička Blanka i ona spíš mlčela a raději pouze odpovídala na dotazy. Zkrátka a dobře — jakási Patricie Linhartová, po níž mu nic nebylo, jako by mu zosobňovala znaky známých žen a kryla jejich portréty. Tím se mu opět dynamizoval čas, o kterém si myslel, že ho prožije ve statickém klidu a únikové atmosféře. Přiznává, že ho proto náhlá přítomnost nové sousedky příliš nepotěšila, chtěl přece pocítit „odhmotnění mysli“, jak si to definoval, přesto ho proti jeho vůli zaujala. I když se nejprve pokoušel odvracet od ní zrak, hovor omezit jen na nezbytnou míru konverzačních konvencí a styk nikterak neprohlubovat, nevydržel zachovat tuto neutrální pozici. Právě teď ji třeba doslova probodával pohledem a ačkoli se napomínal a přikazoval si, aby ho odvrátil, nedokázal to. A přitom jasně vypozoroval, jak jí bylo jeho sledování nepříjemné. Nutilo ji klopit oči, tvář jí nepřirozeně zrůžověla a nervózní třes se přenesl i do pohybů rukou při jídle. Rovněž se neustále zakuckávala a musela držet u úst kapesník, aby alespoň největší záchvaty kašle utlumila. Oběma bylo toto bezděčné partnerské divadýlko nepříjemné, jenomže muž nevěděl, jak spustit oponu. Přece se jí nezačne omlouvat. Jednak „Na dva východy“ by celou záležitost ještě víc rozmazával, jednak vlastně ani nebylo proč. Nejdůležitějším se vlastně stávalo, najít určitou míru bezprostřednosti, která by potlačila jejich utilitární vazby. Proto se pokoušel vnášet do svého konání vždy nějaký detail, vymykající se očekávanému naplňování prázdných chvil při jejich každodenní konzumaci. Vypadalo to v praxi tak, že příkladně nezvedl beze slova solničku, když potřeboval dochutit pokrm, ale dodal k tomu ještě věty. „Vím, že nadměrné solení je nezdravé, ale nemohu si pomoci, nesnáším jídlo bez chuti…“ Šťoural se v tom problémku ještě dlouho, zdál se na první pohled banální, nicméně jeho prostřednictvím si vybavoval časté konfliktní situace, v nichž nedokázal překonat své vědomé hříchy. Cosi jako inkriminovaná sůl se valilo jeho životem a ne a ne zastavit její marnotratný rozptyl. Určitě by nečekal, že nějaká Patricie Linhartová pochopí souvislosti, které by si ostatně vyžádaly spoustu doplňujících komentářů třeba i ve formě vzpomínek — vypadalo to, že spíš jeho podpůrná slova chápe jako snahu rozptýlit její rozpaky. Poněkud osvobozeně pokývala, příznačné však bylo, že nevstoupila do daného tématu, na znamení vděčnosti pouze schovala do drobné kabelky kapesníček. Povšiml si, že v ní mezi obvyklými ženskými potřebami nechybí ani svazeček nějakých fotografií — další identifikační znak. I on klade mezi průkazy jemu drahé snímky, vytrhané okamžiky ze svého ztraceného času. Triviální příhoda se solničkou byla nicméně průlomem do jejich převažujícího mlčení a spíš gestického dorozumívání, neboť hned při večeři pojednou nečekaně prohodila během pojídání rosolovitého pudingu, utopeného ve šťávě, že jí připomíná koráb, který je větší než jezírko, po němž pluje, takže nezbývá než mu ulehčit a sníst ho. Nevěděl, má-li hlasitě politovat nešťastné plavidlo nebo se jen shovívavě usmát, avšak přestával si podobné otázky klást. Prostě mu bylo milé, že jeho společnice také nechce podlehnout vyprázdněnosti vzájemných chvilek, kterých se mezi nimi rozprostíralo poměrně hodně, ale potřebuje nějak je zhodnotit. Jestliže začínali své hovory, opřeni o „stolovou inspiraci“, již třetí den opustili stísněné místečko a vydali se v poznámkách po sále a povšimli si třeba, téměř souběžně, nezkrotitelného útočníka, který utíkal od jídla svým rodičům, obíhal návštěvníky a mířil na ně dětskou pistolkou. Pif paf, pokřikoval, hrozitánsky dupal a ve spojení s puštěnou Ravelovou hudbou působila jeho genocida přízračně. Do toho všeho řekl Hynek Paseka, že by se měl ten klučík odzbrojit, než začne bojovat ostrými. Patricie Linhartová soudila, že je třeba ho přesytit, aby byl s plným břichem zbaven jakéhokoli myšlení a cítění. Zvážněli a hleděli tak přísně, že se jich chlapec polekal a nedoběhl k jejich stolu. Teroristickou akci však nepřerušoval a šéf nevěděl, jak se zachovat. Netrpělivé děti u jídla trpí, už touží po hře, zdůvodňoval to. Scénka se muži a ženě vyzvětšovala, byli přesvědčeni, že by si jí osamoceně ani nevšimli, teď jí blahořečili. Výrazných momentek podobného druhu se nastřádalo dost. Začaly formovat podobu jejich dočasně stráveného času. Nyní by každý zřejmě očekával, že právě přes ně se začne klenout most, po němž se oba vydají na pouť do svých životů a začnou je jeden po druhém otevírat, konfrontovat, prostě do nich vstupovat. Existují tisíce podobných příběhů s gradující komunikací, na jejichž konci part71 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina neři dokonale znají povrchové vrstvy svých osobních zahrad. V případě Hynka Paseky a Patricie Linhartové k něčemu podobnému nedošlo. Seděli sice v blízkosti, mohli se málem důvěrně dotýkat, ale jeden i druhý ctili rozměr své židle a s ním i vrstvy svých minulých životů. Když z ní povstali, rozešli se. Zvláštní věc! Jejich poměr vyvolával stín prostoru, který je objímal i svíral, za jeho hranice jako by se vydat nechtěli. Proč také?! Rozhodli se v pevném přesvědčení vykročit z řádu jejich běžných dnů a vstoupit na vymezenou chvíli do uzavřeného vesmíru, který představoval penzión Záře. Proč ho tedy opouštět a vracet se — to by rovnou nemuseli nikam odjíždět. Vždyť se i říká, že rádi unikáme během dovolených vymezenému řetězu navazujících povinností a stáváme se někým jiným. Ubíjející stereotypnost proměňujeme v lákavé provizorium. Týden, který jim byl k společnému pobývání dán, byl ovšem příliš kratinký i na nevelký prostor, v němž se dočasně uzavřeli, a proto se s ubíhajícími hodinami zdálo, že se jich začíná zmocňovat netrpělivost. Co když vymezený čas uteče a oni zjistí, že si něco důležitého — kvůli čemu je třeba náhoda svedla — zapomněli svěřit?! Osud nám snuje rovněž nepředvídané léčky a nevíme, kdy uvázneme v jejich sevření. Jaksi nepozorovaně se začala omezovat mozaikovitost jejich dialogu, bezprostředně odrážející probíhající dění, a rozšiřovala se o další vrstvy. Začalo to nenápadně jednou mezi hlavním chodem a moučníkem, kdy muž přirovnal klikatou čáru šlehačky na dortu k mlhovitým pásům, vymalovaným v krajině za oknem, které zatím přes její dominanci nevěnovali 72 /a teď netušili, zda bezděčně či vědomě/ pražádnou pozornost. A bylo nápadné, že se jeho poznání žena hned chytla přes profánnost srovnání, jako by čekala právě na tento prohlubující podnět. Řekla: Každý den pozoruji hory. Pokaždé jsou jiné. Dnes se mi zdají modré. Modré skoro jako hladina moře. Chtělo by se mi v nich koupat — ne na ně stoupat. Vybavil si při jejím povídání svou dávnou plavbu v moři, rozrážel bujaře vlny a připadal si, že všemocnými tempy ruší hranici mezi prostorem vody a nebe. Vzedmutá vodní spousta ho vynášela vzhůru — a vzápětí srážela. Houpal se a chápal, co znamená věčnost. Ne, nereagoval tímto zážitkem na její slibný výkrok, tím by narušil původní předsevzetí, opakoval jen po ní, že tahle modř ovlivnila atmosféru celého jeho pobytu zde. Když personál rozsvítil, aby hosté viděli, udeřil sluneční nápodobou barvu blízkých kopců — ale marně. Modrá tvář nezbledla. Jakkoli modrá slova odstartovala nové a nové obohacující rozhovory, táhla se pak už jako pevná nit zbytkem jejich pobytu v penziónu Záře. Azurové odstíny zbarvily jejich světy a oni pochopili, jak těžký bude návrat do těch, z nichž na čtrnáct dnů museli odejít. Stálost příchodů, vábnička odchodů. Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Olga Novotná (* 1947) Narodila se v Hlohovci na Slovensku. Tamtéž vystudovala gymnázium, poté nastoupila na PdFUK v Trnavě aprobaci Ruský jazyk — výtvarná výchova, studium nedokončila. Odstěhovala se do Jablonce nad Nisou, kde žije doteď. Zpočátku pracovala v dělnických profesích, později v zásobování. Je členkou SVčS, spolupracuje s Městskou knihovnou v Jablonci nad Nisou jako porotce v literárních soutěžích. Vydala tři básnické sbírky: Z jistého úhlu (Albert Boskovice, 1999), Volně ze rtů padající (vlastní náklad, 2011), Holubím křídlem, nohou vraní (Věra Kopecká, 2013). Viktorka Paprsky podzimního slunce dopadají šikmo na pěšinku. Pomalu, jak to dovoluje průvod smutečních hostů, kráčí Eva podzimním hřbitovem. Chce se jí utíkat, být sama, nebo aspoň mít kolem sebe ticho. Zvedne obě ruce ke spánkům, mne si je a krabatí čelo. Začíná ji bolet hlava. — Ještě kousek a na rozcestí se můžu ztratit. — Touha být sama sílí s každým krokem. I pocit, že skutečně jenom samota je ten správný lék. Pocit ztráty je teď daleko intenzivnější. Těch posledních čtrnáct dní… Byly si s matkou najednou blízké, jako nikdy předtím. Uvažuje, kudy utéct. Vyhlídne si pěšinku mezi hroby, zamíří na ni, když tu jí do cesty vstoupí malá Viktorka. Objeví se před ní naprosto nečekaně. Obrácená v protisměru poskakuje, drobné nožky neomylně kopírují mírně se svažující terén, jakoby měla oči na temeni hlavy. Černé lakované sandálky se odlepují od země jako pružinky, ruce s každým 74 poskokem udělají synchronizovaný pohyb směrem nahoru. Vypadá jako dokonalá loutka. Copánky s černými mašlemi se přitom zavlní a slunce hodí prasátko na botičku pokaždé, když se nožka zvedne do výšky. Děvčátko si toho nevšímá, hlavičku zakloněnou, obličej zrůžovělý hledí na ni tmavými, velikými kukadly a ptá se, — „Kde máš tu babičku?“ Eva neodpovídá, dívá se na ni jako na zjevení, mozek vypnul. Pozoruje střídání světla a stínů, slunce na botkách, smuteční černé mašličky vesele poskakující a tlak v její hrudi zesílí. Vrátí se neodbytné vzpomínky. Mlčí a čeká, kdy holčička upadne. Přistihla se, že jí to dokonce přeje. Je to od ní hnusné, byť je to jen přání. Je to přece malé dítě. Eva však necítí žádný soucit s tím dítětem a už vůbec se jí nechce cokoli vysvětlovat. Potřebuje klid, cítí každičký nerv v těle, syčí na malou — „Buď prosím tě zticha.“ Holčička je neodbytná. „Kde je, řekni mi to, kde je!“ „Vždyť jsi viděla, je v zemi, spinká.“ Nesouhlasné kroucení hlavičkou — „Ne, kde ji máš“ upírá na Evu oči, otázka je téměř hmatatelná. To dítě skutečně očekává vysvětlení, činí ji přímo odpovědnou za událost, která je nad její chápání. Chce vědět, kam se ztratila babička, když už neleží ve své posteli. Tam ji viděla naposledy. Na Evu padá tíseň. Viktorka v ní vzbuzuje pocit viny. Proč, proč najednou cítí tíseň, vždyť se opravdu nedalo nic podniknout, byl to skutečný, nezvratný konec. Jenom ten polštář… „Na dva východy“ Eva hledá pohledem rodiče holčičky, nebo staršího bratra, někoho, kdo by ji vysvobodil. Těm ale zjevně nechybí. Chtějí si popovídat s příbuznými. Chvilku sleduje přeskupující se bližší i vzdálené příbuzné. Jako když se rojí včely, neustálý pohyb, bzučení. Není slyšet, o čem spolu mluví, tlumí hlasy, ještě pořád nedozněla atmosféra obřadu. Myšlenky, chaotické, neuspořádané, skáčou jako malé nožky Viktorčiny. Myslí na poslední dny s maminkou, dokola se opakující obrazy. Ten polštář… Kdybych to neudělala s tím polštářem, třeba by ještě žila. Ne dlouho, třeba jen den, nebo dva. Rozhodla jsem se tak najednou. Chtěla jsem jí opravdu zkrátit trápení, nebo jsem už byla unavena, nebo, … přepadne ji hrůza, nebo že byla tady ta možnost? Rozhodnout o bytí a nebytí… Nebylo to opravdu tak, při vší lásce k matce? Zastaví se jí na chvíli dech. Už jen ta myšlenka… Zaúpí neslyšně. V duchu vidí maminku, v agónii. Vždyť se už na tom nedalo nic změnit, vždyť už byla víc mrtvá, než živá. Kdybych to neudělala… Kdybych to neudělala, mohla jsem ji ještě chvíli držet za ruce, mohla jsem jí ještě říct, jaké to u nás bývalo hezké, mohla jsem, co jsem vlastně mohla… Vždyť už mne nevnímala. Anebo — poznala, že jsem to já, kdo se k ní sklání, kdo sahá… Další otázka. „Kde ji máš?“ Hlásek děvčátka ji na chvíli vrátí do reality, zadívá se na ni, odpoví: „Já ji nemám.“ A na- jednou se jí v paměti vynoří vzpomínka. Zahrada, země pokryta listím, malé nohy, záměrně lámající spadané větvičky. Slunce si hrálo se světlem jako dnes, tvořilo roztodivné stíny. Přeskakovala je, zpívala si pod oknem ložnice, když se pohoda dne změnila, najednou bylo ve dvoře mnoho lidí. Toho dne vstoupila smrt do jejího života. Byla tenkrát jen o něco málo starší než Viktorka. Končil den, soumrak se přechyloval v temnotu, když se dozvěděla, že má malého bratříčka. Ležel vedle maminky, zavinutý v peřince, drobounký, jako malá panenka. Krásná, bílá panenka, na jeden den. Tak si ho pamatuje. Prošel jejím životem jako výdech, jako hračka, po které se nesmutní. Tak pomíjivý byl dotek jeho krátkého, jednodenního života. Proč si právě teď na to vzpomněla… Možná je to tím slunečním dnem a spadaným listím. Šustí pod nohami. Najednou vidí před sebou otce, jak pomalu vychází ze dvora, pod paží malou bedýnku, zabalenou v hnědém balicím papíře. Ramena se mu chvějí potlačovaným pláčem. Rozeběhla se za ním. „Já půjdu s tebou, tatínku…“ „Ne, běž za maminkou,“ odpověděl jí a otočil směrem k domovu. Ukryla se za sloup elektrického vedení, dívala se za ním, dokud se jí neztratil z dohledu. Věděla, že v bedýnce, kterou sám vyrobil, je chlapeček. Bylo jí tenkrát moc smutno. Smrt jí byla ještě příliš vzdálená. Bolel ji otcův zármutek. Nechápala svého velkého otce, ani jeho pláč. Bylo jí líto, že ji nevzal s sebou, že odmítl její pomoc. Chtěla mu říct — máš přeci mě… 75 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Zacloumá s ní třesavka. Smrt bratříčka se jí vlastně nedotkla, byla neskutečná, nepochopitelná. Co ji děsilo, byl smutek rodičů, slzy. Neposlechla, nešla za maminkou. Běžela do svého úkrytu, za kůlnu. Byl to malinký plácek, kam se ukrývala před světem, když chtěla být sama. Rostl tam přiškrcený, tísněný stromek, vlastně keřík. Stromů byla plná zahrada, dvůr byl taky po stranách osázen jabloněmi, morušemi, všechno plodilo ovoce. Keřík měl jen pár drobných, neduživých lístků. Ten den se však stal zázrak. Na zemi ležel světle zelený, neznámý, oválný předmět. Učaroval ji. Byl to plod mandloně. Jeden, jediný, v zelené slupičce. Nikdy předtím nic takového neviděla. Prohledala malé větvičky v očekávání nějakého kouzla. Chvilku čekala, když se však nic nedělo, zvedla, opatrně vložila do dlaně tu neznámou věc a nechala se hladit nesloupnutým sametem. Hledala útěchu v měkkém doteku nezralého plodu. Okamžitě si ho zamilovala celým uboleným srdcem. Sálalo z něj teplo. Ještě teď, při té vzpomínce ji hřeje dlaň. Tulila ho v ruce, hladila a líbala, až slupka ztmavla, ztratila svou hebkost. Rozbrečela se tenkrát lítostí nad zničenou krásou kožíšku, nad vším, co bylo nad její chápání. Uslzená, ubrečená, zadupala ten malý, zničený poklad do země. Zničila ho a bolest jakoby se zmenšila. Mandloň prý vyrostla divoce. Možná jen pro tu chvilku útěchy, kterou mi přinesla, později už neuzrálo ani jedno jadérko, problesklo jí hlavou. 76 „Kde máš tu babičku?“ probere ji tenký Viktorčin hlásek ze vzpomínek. „Už jsem ti to řekla.“ „Ne, nic jsi mi neřekla, nic jsi mi neřekla.“ — Viktorka téměř ječí. Eva si říká v duchu, já snad taky začnu ječet. Moc jí k tomu nechybí. „Kde je…“ Viktorka nedopověděla, upadla na zadek, překvapeně zvedla obočí, ale nepláče. Dříve, než se k ní Eva stihne sehnout pomoct jí, stojí na nožkách, omluvně, skoro koketně se usmívá, oprašuje si rukou vzadu sukýnku, rozhlíží se, jestli náhodou někdo neviděl její pád. Stydí se. Malinká, pomyslí si Eva, takové škvrně a už je v ní kus ženské… „Kde je doopravdy babička,“ zopakovala přesto svou otázku. „V nebíčku,“ — odpoví jí. Viktorka se podívá se nahoru. „Ne, tam není.“ Chce babičku. Spojuje mne s událostí, které nerozumí, honí se jí hlavou. Přišla za babičkou a nemohla k ní. Já jsem seděla u babičky, já jsem ji poslala na dvůr, hrát si … takže… Děvčátko jí připomnělo události, na které dávno zapomněla. Nebýt jí… Viktorka na chvíli zmlkla. Jestlipak mne ještě maminka slyšela, nebo věděla, že jsem to já, kdo kráčí k lůžku, kdo sahá na polštář, přemýšlí dál. Vidí ji před sebou. Vidí, jak se jí rozzářily oči, najednou dostaly sytou hnědou barvu, jak si ji pamatovala, než přišla nemoc. Vidí uvolněný, šťastný obličej. Vidí, jak se usmívá a hledí před sebe, jakoby spatřila něco krásného, a pak pomalu, dlouho vydechuje. Eva cítila „Na dva východy“ proud života, sílu, která stoupala z jejího těla k cíli jejího pohledu. Viděla skutečně Něco, nebo to byla jen krátká úleva od bolesti těsně před koncem?! Nebo snad prožila krásný, dlouhý a bezbolestný život za tu krátkou chvíli, v níž umírala. Vždyť čas je relativní, co se nám v dětství zdá jako věčnost, v dospělosti je jenom mžik. A jak měří Bůh čas člověka v době umírání?! V jednom zlomku vteřiny Evu napadlo, jestli by to nešlo zastavit, zachytit ten unikající proud života. A pak se začala modlit, automaticky odříkala Otčenáš, jak se to naučila v dětství, jak se modlili všichni společně, když ještě byli všichni. Přesto vnímala fascinující příběh odcházení, mystérium, na něž si nemůže člověk sáhnout, ačkoli se mu odehrává před očima. mašličku. Děvčátko si ji jedním pohybem strhne z cůpku, pak i druhou. „Tati, tak už tu zmrzlinu…“ „Jak by mohlo smrt pochopit tohle mrně, vždyť vskrytu duše jsem ani já ještě nestrávila nebytí, odchod na věčnost, prázdné, tak prázdné místo po milované bytosti.“ Odpouští jí, malé holce. Viktorka tu však už není. Slyší její hlásek, vysoký, veselý — „pistáciovou a malinovou!“ Sedí otci na ramenech, vítězoslavně se na ni směje. „A taky čoko!“ Dojde Helenu. „Helčo, kdo ti to říkal s tím polštářem?“ „Tetky z vesnice, když umírala naše babička.“ „Asi to bude pravda. Jak jsem jí ho vyndala spod hlavy, začala zhluboka vydechovat a chvíli na to zemřela…“ „Taky je nemáš chytat za ruce, to říkaly tetky taky, prý pak nemůžou odejít ze světa.“ Viktorka se směje, máma jí váže smuteční 77 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Antonín Šlechta (* 1965) Narodil se v Trutnově, žije v Úpici. Pracuje ve vodárenství, je členem Východočeského střediska Obce spisovatelů, kde publikuje v tiskovinách Kruh a ve sbornících. V roce 2013 vydal knihu povídek Sedm pádů smrti. Poutník 78 do dutiny stromu, prolétla nad tělem padlého poutníka. Netečně, jako by minula větrem pohozenou větev. Slunce se dotklo rozpraskané kůže černých pat a opřelo se do nich zlatým svitem rychle narůstajícího žhavého kotouče na hladině obzoru. Kdo jsi, pěšáku? Slunce na východě protrhlo křídlo letní noci ostrým paprskem světla, avšak příliš pozdě se zvedlo nad horizont, než aby zahlédlo tmavou postavu kráčející v polích. Příliš pozdě! Poslední krok byl dokročen, poslední dech dodechnut a jen srdce ještě malou chvíli sune stydnoucí krev tepnami, avšak v žilách pohyb ustal, do žil síla srdečního svalu již nedosáhla. Podivná postava rozhozená v polní cestě navlečená v hadrech tuláka, které mohly být před pár měsíci zdobným oděvem šlechtice s erbem ve štítu, přitahuje pozornost probouzejícího se hmyzu uplynulou nocí vyhladovělého a večerním lásky rejem otěhotněného. Ještě jim cosi živého v padlém těle nedovolí, ještě jim sám život brání, aby usedli a oplodnili mrtvějící tělo zárodky dravého hmyzího pokolení. Kdo jsi, nebohý? Kdo jsi, padlý? Do prachu cesty padl poutník. Ne na kolena, nýbrž na prsa. S tupým zvukem pádu ulehl do kamenité rýhy vymleté letními přívaly dravých dešťů. Nepovstane nikdy více. Nezvedne, nebohý pocestný, tvář z úhoru země, aby ji nastavil větru a dešti. Únavou padl? Žízní snad? Vyčerpáním? Skosen chorobou ze zálohy nebo jen ztratil cíl své pouti ze zřetele a zbloudil v zákrutech životních? Kdo ví, snad z torny na pravém boku tuláka trčela kdysi maršálská hůl, ale na zádech je zřetelně patrný otisk rádla pluhu v hrubém plátně košile. Jakoby do prachu cesty ulehl opilý hospodář věčně táhnoucí za svým dobytkem na pastvě. Patří ti tlumený dusot paznehtů dobytka na letní pastvě v okolních loukách anebo ostrý hvizd sirény, který sem zanesl vítr z fabriky v městečku v údolí? Kdo jsi, neznámý? Kdo jsi, ztracený? Bosé nohy zčernalé dlouhou poutí řežou horizont v groteskní křeči ve výmolu polní cesty. Nohy vyvrácené z plosky do nártů jako padlý strom na okraji lesa po větrném poryvu. Neslyšným letem sklouzla sova z oblohy Kde začala pouť tajemného poutníka, že zde ve změti polí a mezí končí bezhlesným stenem pod korunou nebe, v labyrintu světa? Kudy vedla, jakými úvozy a úbočími se táhla krajem kopců? Doputoval z písečných krajin „Na dva východy“ žhavých pouští nebo z drsných končin ledových vichrů? Co vyrvalo ho z kořenů domoviny a smýklo jím do krajiny zakleté kopci, poli a lesy? Krajiny zaříkané provazy polních a lesních cest, aby nakonec našel jedinou, které svěřil poslední výdech, poslední kročej, poslední hnutí myšlenky i poslední úder srdce o stěnu žeber. Kdo jsi, mroucí? Kdo jsi, poutníku? Kdo jsi, člověče? Och, ó, ano. Nikdo z nás neví, zda jeho cesta skončila ve zbloudilé přesmyčce chorých myšlenek nebo zda našla cíl v ráji srdce. Tatáž rosa, jiskřící v trávě a listech stromů, která slouží koupelí drobotině světa, tatáž zplihle visí v dlouhých pramenech tmavých vlasů poutníka a vtéká v povadlý šat. Rosa v krůpějích dopadá na svatý obrázek, snad panenky Marie, který třímá zbožně v zaťaté pěsti, jakoby do obrázku soustředil cíl svého putování, jakoby do něj vložil veškerou naději. Ruka s obrázkem v křečovitém objetí prstů leží jen několik centimetrů před tváří poutníka. Kdo jsi? Stoupající slunce zvedá ze země dlouhé stíny jako odlesk odcházející noci a rodícího se dne. Stín vrhaný rameny poutníka zakrývá kalnou modř hasnoucích očí, když ono tajemné a neuchopitelné, ono živé, opouští tělo poutníka. Kdo jsi, chladnoucí? Kresba v medailonu je natolik ohmatána, že mohl by to být portrét leckteré ženy a co špinavý otisk na obrázku, to možná dítko vedle ženy stojící. Nezřetelné kontury tuší nabízejí tolik možností pro naše představy a tužby. Putoval jsi zbožně po cestách víry, poustevníku, nebo jsi byl hnán, spletitou pavučinou cest lásky k ženě? 79 ORLICKO Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Jiří Faltus (* 1939) Narodil se v Žamberku. Od roku 1945 žije v Lanškrouně, vystudoval obchodní akademii, dálkové studium VŠ nedokončil. Pracoval v různých ekonomických funkcích, po normalizačních prověrkách zaměstnán až do odchodu do důchodu v družstevním stavebnictví a zemědělství. Člen Obce spisovatelů a Střediska východočeských spisovatelů. Redaktor bulletinu Kruh. Knižně debutoval ve sbornících Kruh poezie a Začátek. Autor jedenácti sbírek veršů pro děti a mnoha leporel, pěti sbírek poezie pro dospělé a deseti knížek satiry, z toho většinou s vlastními ilustracemi. Jako editor je podepsán pod knihou Valašská duše Vladislava Jurčáka. V roce 2013 vyjde sbírka veršů Šeptánky do oušek ze stránky a knížka aforismů Dvouproudový žebřík (obě v nakladatelství ALFA—OMEGA Dobřejovice). Ale proč Za poezii se dnes vydává všecko Ale proč by ses tomu měla divit zrovna ty která jsi stávala modelem mých milostných veršů napsaných pro jiné 82 Až po krk Konec na který čekáme nepřichází Ještě jsme se nezasloužili a stojíme na začátku všeho Teprve obcházíme města a vsi s sebou vše čeho máme až po krk Ještě jsme a přesto nejsme Vzkazujeme si navzájem dušemi spřízněnými Stopu za námi značkují bojová plemena psí A co víc Pole jak vyrovnané hroby hroudy času dělí Čekají na déšť a láska svlečená v podkroví blízkého remízku na svůdnost věří A co víc bychom chtěli? Z odvahy vosková křídla půjčená z pojízdné čistírny peří „Na dva východy“ Sběrný dvůr K vrcholu Odvážím shrabané listí a mech který dusí trávu kolem domu Přikládám několik větví ze schnoucích jabloní A svazek svých básní při nichž jsem nevyhořel Všechno je pohyb I to co po léta zůstávalo stranou našich pohledů pojednou ožívá Spěcháme abychom stihli včas i svůj konec Abychom umírali s vědomím že jsme viděli navštívili koupili a jako první vyvěsili na vrcholku svůj dres A nevěděli komu zamávat Dobrý život Přál jsem si od života jenom pár věcí Pár tahů štětcem po bílém svahu plátna a několik nedospělých básní Na srdci úzkost strach o ty o něž jsem vždy stál Ale nevedlo se mi zase tak špatně abych psal a neškrtal Neopatrnost Trochu jsem zavrávoral jako když ráno se nečekaně vzbudí těsným letem vážky nad vodou A ještě by se chtělo spát a ve snu brouzdat pampeliškovým mlékem a naslouchat jak ve tvé hrudi brnkají prsty na piáno melodii která světu chybí Trochu jsem zavrávoral Skloněný nad hladinou cosi mi šeptal splav ve chvíli kdy se mnou ochutnával víno a žalovaly na nás leklé i přiopilé ryby 83 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Zápis Oka jsme nezamhouřili voda kolem nás celou noc stoupala Brala vše co jí stálo v cestě Obloha se křižovala nebyl čas myšlenky a postoje vynášet o patro výš Naštěstí vše bylo zaznamenáno na pevném disku a čeká s námi na vymazání Milostná Přiznej si že už i na tebe začíná doléhat stáří Že zapomínáš jména a špatně odhaduješ čas Při chůzi zakopáváš a občas neslyšíš zrak se ti pomalu a jistě kalí A bez brýlí nedokážeš po sobě přečíst ani právě dopsaný milostný dopis své ženě A marně čekáš že se srdce utiší 84 Miroslav Kubíček (* 1934) Pochází z Dolního Města u Světlé nad Sázavou, kde žil do třinácti let. S rodiči se odstěhoval na Jesenicko. Po maturitě na gymnáziu studoval na vysoké škole v Olomouci. V šedesátých letech učil na Střední zemědělské technické škole v Šumperku a také pracoval jako novinář. V Ostravě vychází první sbírka Lesy jazyčné. Bušil do špatností a hloupostí. Proto v roce 1970 přeložen — vyhozen ze školy. Uzavřela se možnost publikovat. Dlouhé černé roky. Vzkříšení až po roce 1990. Od té doby vyšlo 11 básnických sbírek, tři knihy pohádek, dvě cédéčka. Žije v Šumperku, na Vysočinu se stále vrací a stárne. vlaštovčí kameny (pod králickým sněžníkem) hory až k zalknutí jak sněžný kopec dýchá dechem les lehce slepen spojená hnízda kamenů blýskají v prameni moravy stráň zvučí jarem pokloň se v pokoře zeleň hluboko zvedá vlaštovčí kámen „Na dva východy“ znova volba Eurydikám s láskou ohryzaný podvečer supivým suchem držíme se mlčením hledáme znova tvar a tvář skvrny v barvách všude kolem čas nachýlený dolů mezi světlem a barvou není prázdné místo jen bolest ohlodaná štěstím útěk útěchy uniká slova prý nehřejí po nich pachtovný pach pusto jak prázdný hrob třeba potkám ticho třeba za bukem čeká s popálenou posedlostí pokleknu v pokoře na hoře proč zůstat slova vadami přemnožená vol lov ať to bolí za horou hora příští hora neuteče vol dlouhou pouť zvolna pozvolna k poslední hoře Orfeovy písně jak hvězdy stále blíže se vzdalují Eurydiky čekají někdo nás předbíhá mně je líto babí léto stárne každým rokem krásné popel řeči plaménkuje krásky už nečekají marné ohlížení tůňky milovaných rukou s oblázky něžností slovo křesá o slovo jak blýskavky omamné doteky naklonované Eurydiky vzrušují popaměti potkávám stíny v tiché krajině jdou poutníci tmou pro roh hor zbývá necelá necesta naděje posouvá kroky k daleké blízkosti poslední hory 85 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina za okny filipovické louky za oknem šedavo ani uřknutí chlubivé chvíle chvátavé nerovná voda skáče po horách jen já se po kopcích plouhavě ploužím naštěstí hory doly zhvězdily záděry našeho času za oknem cizí city slídí jen teplo blízkých radost sklízí za oknem červiví čas prašivé prázdno od srdce k srdci co pohladit koho pohladit mí přátelé změsíčněli za oknem studené odchovny okoralá objetí chamtivá hrabivost filipovické louky květokvasí tady zůstanu ještě chvíli uvnitř se choulíme zasaženi kamenitý kraj (otci a všem kameníkům) pod lipnicí kámen na kameni od polí po hroby pramení kamení zabolí žulové mozoly prach na plicích značkové znamení sem patřím jako kameny 86 „Na dva východy“ Martin Vídenský (* 1970) Narodil se v Ústí nad Orlicí. V současné době žije v Letohradě, kde pracuje jako vlakvedoucí osobních vlaků ČD. Ve svém volném čase píše poezii (vydal několik básnických sbírek), o víkendech odpovídá na otázky Orlického deníku, létá na padákovém kluzáku, jezdí na kolečkových bruslích a na silniční koloběžce. Je vedoucím oblasti Orlicko Střediska východočeských spisovatelů. Marnost Autor se snaží, recenzenti se snaží, ega se smaží. Fantazie Z tajných skrýší vylézají skřítci. Restart Pulz opět naskočil, vítr se utišil. Uzdravený pták vzlétl do oblak. Noční (ne)klid Po půlnoci po kolejích mnoho vozů nejezdí. Hromady snů rozvážejí dvě podobná souhvězdí. Naslouchám jejich šibalským hláskům a na křídlech odlétám do nezaniklých světů a nekonečných příběhů… 87 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Bydlenky Kde nic, tu nic. Jejich hodiny, dny a noci jsou plné receptíků, zpitvořených smajlíků, drobečků, bobečků, prdíků a cukrbliků. A až to všechno jednou odroste, zbyde jim jen jedno velké hovínečko. Pokušení Jablka zlátnou v ďáblově sadu, kořeny v zemi se splétají. Zástupy baští sladkou návnadu, hlasitě u toho mlaskají. 88 Milan Dušek (* 1938) Prozaik, autor detektivních románů a povídek, šéfredaktor bulletinu Kruh. Knižně debutoval ve sborníku Začátek (Kruh, 1973). Samostatně vydal před rokem 2000 např.: Cesty vysokým lesem, Smrt na inzerát, Zatmění černého slunce, Zásah do srdce… Po roce 2000 např,: Cena domova (Kerschbaum, 2001), Mrtvý z mýtiny (Oftis, 2002), Cesty naděje (Oftis, 2005), Mraky nad Zelenou Hůrkou (Klub českého pohraničí, 2008), Mrtvý před barem (Nava, 2011), Vstříc smrti (Nava, 2011), Stopy vraha (Moba, 2012), Jen přes mou mrtvolu (Nava, 2012). Publikoval ve sbornících Vč.SOS Dvanáct východočeských prozaiků (2007) a Třináct východočeských autorů povídek s tajemstvím (2010). Získal řadu ocenění v literárních soutěžích, z novějších Cenu národní protidrogové centrály, 2006. Pomsta Už zvečera se zvedl vítr a přihnal nad město tmavé mraky. Chvílemi v dálce dokonce pohřímávalo. Lidé v domnění, že každou chvíli začne bouřka, přidali do kroku a vyklidili ulice, jako by měli strach z blesků, které vzápětí protnou oblohu. Nestalo se tak. Až na těch pár úvodních kapek byl klid. Nic se nedělo, prostě se pouze podstatně dříve než předcházející dny setmělo. Vylidnění ulic Kovandovi využili, aby se vrátili do vily a vyzvedli z úkrytu, co nestačili vzít při útěku před policií, naštěstí přišlo varování včas. Riskovali i teď, ale nic jiného jim nezbývalo. Odtrhli pásku, odemkli, svítili si jen baterkami. Než manžel odjel, Květa stála u okna v obýváku a přemýšlela, jestli by si neměla vzít „Na dva východy“ s sebou do kabelky pro jistotu lehkou pláštěnku, ale nechtělo se jí znovu otevírat zavazadlo. Když pak Viktor zvedl kufr a se slovy, jestli i nadále platí, co si domluvili, mlčky kývla, odešel. Ještě pár minut zůstala na svém místě a upírala oči do temnoty před domem. Sotva tmu u brány prořízla jasná světla automobilu a vozidlo zmizelo v ulici, vzala si kabelku a opustila vilu i ona. Nepospíchala. Teď již bylo všechno, co si usmyslila, v její režii, od nikoho nemohla očekávat pomoc. Ulice byly pusté, nikoho nepotkávala, ale i kdyby ano, nezáleželo jí na tom, nepředpokládala, že se ještě někdy do Újezdu vrátí, tato kapitola jejího života prostě skončila. Jediné, co by ji v tu chvíli znepokojilo, byla hlídka v policejním vozidle, že by se proti ní náhle zjevili pěší policisté, to by byl zázrak zázraků, tohle už patřilo minulosti. Z hlavní třídy prošla uličkou do jiné ulice a pak již měla ke svému cíli blízko. I tato ulice, vedoucí vilovou čtvrtí zbohatlíků, která vyrostla v posledních dvou desetiletích, byla liduprázdná, ale v některých domech, obklopených zahradami připomínajícími menší parky, se dosud svítilo, stejně jako v domě, před kterým se zastavila. Několik minut naslouchala a obezřetně se rozhlížela, ale nic z těch zvuků města ji neznepokojilo. Přistoupila k brance, sáhla do kabelky pro dva klíče na kroužku, větší po hmatu vsunula do zámku, otočením si otevřela, proklouzla na dlaždicový chodník a s očima upřenýma k oknům ve zvýšeném přízemí, kráčela rovnou ke vchodu do vily. Vmáčkla se pod přístřešek a znovu naslouchala. Z ulice, ze zahrady ani z vnitřku domu nezaslechla nic, co by ji varovalo. Odemkla si druhým klíčem. Věděla, že je tu bezpečnostní signalizační zařízení, ale také, že ho majitel zapíná, až když jde spát, alespoň tak si to pamatovala a doufala, že své zvyky nezměnil. Jisté nervozitě se však neubránila, když za sebou co nejtišeji zavírala. Ale vzápětí už byla zase klidná, stále ji obklopovalo ticho. Teprve když se zvolna přibližovala k pokoji, kde ho měla najít, donesl se k ní jakýsi přitlumený hovor. Zneklidněla. Pokud tam někoho má, nezbývá, než se stáhnout a čekat, až odejde. Nemůže přece zastřelit nevinného člověka, i když ten, kdo se s ním dá dohromady, těžko zůstane nevinný. Ale pustit svědka toho, co provede, taky nemůže. A spoléhat na slovo takových lidí se nevyplácí. Tenhle druh lidí vždycky kryje hlavně sám sebe, nejspíš by jí nastaly vážné potíže, vzápětí by se jí mohla pověsit na paty policie. Trochu zklamaná komplikacemi tam stála bez sebenepatrnějšího pohybu, aby jí nic neuniklo. Náhle z místnosti zazněla znělka, která ji prozradila, že ten uvnitř má puštěnou televizi. Ulevilo se jí, ale ne na dlouho, nervozita přišla znovu, protože měla vstoupit a vykonat, co plánovala už dlouho. Dnes, nebo už nikdy! Zhluboka nadechla a vydechla, odhodlaným pohybem ruky pootočila kovovou koulí a škvírou se neslyšně protáhla do místnosti, ve které na první pohled nic nepřibylo ani neubylo od toho večera, kdy tu byla naposled. Od večera, kdy mu vmetla do tváře, že ho nenávidí a už ho nikdy nechce vidět. Seděl v pohodlném křesílku, bokem k ní, levou rukou si na nízkém stolku pohrával se sklenkou do poloviny naplněnou irskou whisky, v pravé mu čmoudila oblíbená camelka. Stála krok od dveří, mlčky hleděla 89 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina jeho směrem a neubránila se myšlence, jak ho tenkrát milovala a co se z něho nakonec vyklubalo. Zíral na obrazovku plazmové televize a připadalo jí, že ho zajímá nějaká beseda k problematice ekonomiky, jeho chování nasvědčovalo, že o její přítomnosti nemá tušení, ale nebyla si tím jistá, Pohorský byl mistr přetvářky. Květě trvalo dlouho, než tohle jeho umění prohlédla. Ale věděla, že má i daleko horší schopnosti. Tehdy uvažovala, jestli to z něho vytvořilo prostředí, ve kterém bylo náhle všechno dovoleno. Postupem času pochopila, že takovým musel být již dřív, že pouze nedostal příležitost, aby se naplno projevil. Vzápětí se přesvědčila, že i tentokrát měl v úmyslu ji zaskočit. Náhle pootočil hlavu a úsměv mu pokřivil koutky úst. „Ale ne. Sama paní Kovandová,“ řekl uštěpačně a sklouzl očima po její postavě. Byla oblečena do černých džínsů a pod vestičkou z téhož materiálu a stejné barvy měla oslnivě bílou halenku, která netajila obrysy pevných ňader. „Čemu vděčím za návštěvu, dámo?“ Úsměv se změnil v úšklebek. „Bývaly časy, kdy jsi mě vítal jinak…“ zachovala si chladnou hlavu. „Snad mi nechceš namluvit, že bys stála o to, aby se vrátily?“ „Rozhodně ne!“ „Tak proč jsi přišla, mrcho?“ zhrubl mu hlas. „Abych se s tebou definitivně rozloučila,“ řekla a odmlčela se, aby si ta slova vychutnala, ale než promluvil, pokračovala: „Ale nejdřív ti povím, co jsem ti měla říct už dávno.“ „Teď poslouchej ty mě. I kdybys mi chtěla vlézt do postele, vyrazil bych s tebou dveře. Nemám zájem o přežvýkané maso!“ „Nepřerušuj mě!“ 90 „Moc se tu nerozkřikuj, děvko!“ zavrčel, dal jí najevo, že je stále tím arogantním mužským, který je přesvědčený, že drží všechny trumfy. „Nepřerušuj mě!“ zopakovala neústupně a zesíleným hlasem, ze slov, co na ni už vychrlil, se dovtípila, že nejvíc ho zasáhlo, že nepřišla s prosíkem. Mlčel s nechutí a už i jasně avizovanou nenávistí. Ale nepochybně si stále ještě myslel, že má situaci pod kontrolou. Nasadil cynický výraz a tomu odpovídal i tón, ale najednou se mu nedařilo skrýt zlobu. Svědčila o tom i skutečnost, že sotva dokouřil cigaretu, už si zapaloval druhou a ruce se mu nepatrně, ale znatelně chvěly. V každém případě se už chová jinak než na začátku. Napadlo ji, jestli se už necítí ohrožený. Tenhle pocit zatemňuje mysl a zákonitě vyvolává slepý hněv, zvláště u lidí jeho typu. Bylo jí jasné, že musí být ostražitá, nespustit ho z očí, včas zaznamenat každý jeho podezřelý pohyb, který by mohl být náznakem toho, že se k něčemu chystá. „Chtěla jsem být tehdy sama sebou, pro tebe…“ zdůraznila malou zámlkou, „ale ty jsi mi v tom bránil a to bylo to něco, co jsem už nedokázala skousnout. Řekla jsem ti, že s tím musíš přestat, ale ty ses tomu smál a ještě víc jsi mě deptal. Tehdy jsem konečně pochopila, že se nezměníš. Že jsi prostě člověk bez skrupulí, který šikovně využívá slabosti a nerozhodnosti druhých. Ano, využil jsi mého citu k tobě a vynucoval sis absolutní poslušnost.“ Mluvila s ním, jako by byl hlupák, který neví, jak to chodí, a to si nechtěl nechat líbit. „Dostal jsem se ti pod kůži, jenom si to přiznej. Objevil jsem — já první ze všech přede mnou — jaká skutečně jsi. Prostě jsem tvoje „Na dva východy“ vnitřní já vytáhl na povrch. Víš, že to pro mě byl skoro tak dobrý pocit, jako když jsem tě poprvé píchal.“ „A tak, jak jsi jednal se mnou,“ pokračovala jako by nic neřekl, „jsi jednal i s ostatními. Než se ten, koho jsi do své hry zatáhl, nadál, neměl šanci se z toho vyvléknout. Těžil jsi z hlouposti jiných, vydělával jsi a užíval si, jako bys byl sám pánbůh. Snadno nakradené peníze tě vybízely, abys rozšiřoval svoji agresivitu, ovládal stále víc lidí. Manipuloval jsi s námi, ale nejdůležitější pro tebe byl vždycky zisk.“ „Slova jsou pořád jenom slova!“ Vyhnul se jejímu pohledu, ve tváři se mu objevil mechanický úsměv. „Čekala jsem, jestli se ti někdo postaví.“ „Pár jich to zkusilo a dopadli moc špatně…“ „Máš vůbec nějaké svědomí?“ skoro vykřikla. „Svědomí není nic, co bych nutně potřeboval k životu. Ale tohle není jenom moje motto. Tvůj manžílek je v tom taky až po uši. Na rozdíl od něho však nemusím brát nohy na ramena. Výsledek toho, když pustíš amatéra ke korytu. Chlemtá a zapomíná na veškerou opatrnost,“ chvástal se a ona si připomněla, proč za ním přišla. „Víš, co je nejhorší na minulosti? Že ji nemůžeme změnit.“ Květa Kovandová sáhla do kabelky, sevřela vroubkovanou pažbu pistole. Namířila ji na muže v křesílku. Pohorského obličej dostal barvu popelu, pustil sklenku, kterou právě nesl k ústům. Dopadla na koberec a vzduchem se šířil ostrý pach whisky. „Tobě přeskočilo, Květo…“ vymáčkl ze sebe. „Ty si ještě pamatuješ, jak se jmenuji?“ zasmála se chraplavě a přiblížila prst ke spoušti. „Stejně nevystřelíš.“ „Ale ano. Kvůli tomu jsem tady.“ „Nemáš na to,“ zamumlal přiškrceně, ale ona si v tu chvíli myslela pravý opak. Její nenávist a touha po pomstě čišely i z jejího hlasu. „Vždycky jsi mě podceňoval. Jenomže já jsem už jiná. Po tom všem, co jsi mi provedl, co jsi ze mne udělal, s tím nebudu mít problém,“ řekla, ale v očích se jí zamlžilo, problém s tím měla. Vzápětí přišla myšlenka: Nesmí mě vidět plakat! „Grázle,“ sykla, sklonila zbraň a rychle vycouvala z místnosti. V chodbě pustila pistoli do kabelky a spěšně opustila dům. Ten hajzl! Zatracený gauner! Ještě pořád do ní vidí… Slzy jí stékaly po tvářích. Teprve u branky si uvědomila, že drobně prší. Měla jsem si přece jen vzít tu pláštěnku, pomyslela si. 91 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Monika Hojná (* 1972) Narodila se v Hradci Králové. V počátcích své tvorby získala první cenu za soubor veršů v literární soutěži O Pardubický pramínek 1989, o sedm let později vydala básnickou sbírku Prošlý smích. Poezii publikovala též v Almanachu SZŠ v Hradci Králové (1989) a ve Studentských listech (1990) — to vše pod dívčím jménem Macková. Tehdy ještě naivně věřila tomu, že být spisovatelkou může dát jejímu životu náplň a smysl. Teď už ji tato iluze přešla. Pochopila, že spisovatelství je pro ni vedlejším produktem, lépe možná nadstavbou života. Pořádně prožitý život — o to tady jde. Vnímat, být vděčná a učit se souznít s tím, co přichází. Přehršel prožitků pak v nestřežených chvílích přetavuje do básní a povídek. Dává jim nové významy, které dokážou překvapovat i ji samotnou, a dostává tak od života víc, než kdyby jen zaznamenávala, fantazírovala, toužila, snila… Práce, kterou věnuje životu, to je její skutečné zaměstnání. Prostý příběh Rozviklaný šuplík v kuchyňské lince vypadl z drážky. Příbory zadrnčely. Vytáhla vidličku a nůž a chystala se úkon zopakovat. „Ne, pro mě ne, já už jsem se najedl, když jsem přišel z práce,“ vysvětloval. Seděl s ní u stolu, jedla kuře s rýží, které jí čerstvě upekl, a povídali si. V jeho bytě se ocitla po půl roce. Stále od něj měla klíče. Znala vrzání záchodových dveří a vypadávající kliku u koupelny, blikot svíčky u postele, ranní světlo nabízející nové verze nočních příběhů, kdy se probouzela ve zvlhlých peřinách a otiskávala své tělo do jeho těla, ještě jednou, aby ten otisk vydržel až do příštího setkání. Aby věděl, že ona je s ním. Říkávala a psala mu, jak ho v myšlenkách neopouští, ale jak jde o myšlenky, nad 92 nimi má vládu vždy jen ten, kdo je vyšle. Přijímá je on? Vnímá je? Těžko. Může tomu jen věřit. A člověk máločemu věří. Dávala se mu celá. Málem střežila jeho dech. Všechnu sílu, co v sobě měla, soustředila k němu, k jeho nervózní roztěkané duši. Zároveň v něm vnímala Muže, kterého ctila. Modlila se, vkládala naději pro ně oba výš než jen do jejich rozklepaných rukou. S důvěrou, že vše bude tak, jak má být. Že všeprostupující láska dá jejich citovým zmatkům řád a odkryje jim smysl všeho, co prožívají. Často nechával projevit svůj strach. „Já se bojím, že mi najednou řekneš, že s takovým týpkem nechceš být,“ pronesl, když zapaloval svíčku. Stál k ní zády, neviděla mu do tváře. Kdyby viděla, ukázal by se jí jiný strach, než který vyšuměl s jeho hlasem, trvalý strach jeho duše. Nechápala to. Jakoby ji nevnímal. Nebo na ni nedal. Nevěřil jí… Jakoby žil jen sebou a svými obavami a představami. Ona je tu přece s ním, živá, reálná, milující. Dotýká se jeho prošedivělých skrání, hladí jeho široká záda, prostupuje celý prostor jeho bytu. Víc už nemůže. Víc to nejde. Co chce ještě víc? Věděla, že si každé její gesto nějak vykládá. Že analyzuje každý její pohled. Svíral ji tím, že už ztrácela schopnost dýchat. Potřebuje mít prostor k projevení své lásky, potřebuje prostor milovat! Ten tlak nezvládá. Uvolňuje se smíchem. Smíchem jako záchranou, prostorem k nádechu, aby mohla zase nabrat síly, aby se mu mohla nově dát. Jemu i sobě. Protože když sebe ztratí, už nebude v jejich lásce nic platná. Jenže zdánlivě jeden děj, jeden uvolňující smích, je složenina naprosto rozdílných dějů v nich samých. V něm její smích působí tržnou ránu. „Na dva východy“ Přehrabuje zrnka rýže na talíři a do očí se jí derou slzy. Dva zoufalci u stolu nad kuřetem s rýží. Mají společný bol, ale příběhy jsou tu různé, dva jiné děje, které by se chtěly najít. Jak? Jít v obou proti proudu času a vysvětlovat a vyčítat… Tím se ty děje ještě mnohem víc osamostatní. Jediné, co můžou, je vyjít k sobě tím, co je pojí, citem, který v nich nezemřel, touhou vydat se, naplnit sebe sama druhou bytostí. Věřit si. Nebo otiskávat těla, když je víra slabá? Podívala se mu do očí. Vzal ji za ruku. Otiskují dlaň do dlaně, aby si těla vzpomněla a probudila důvěru, kterou bloumající duše stále hledá. Jeho rozťaté srdce. Je uvnitř tak bolavý. Chtěl by se nadechnout a nemůže. Teď zase on… Ona to ví. Nemá však tu moc, aby vstoupila do jeho prožitku a vyléčila ho. Nabízí mu, co jde. Ale je jen na něm, jestli jí dovolí vstoupit. Vpouští ji k sobě v kontrolovaných okamžicích a vzápětí ji vyhání proudy výčitek. Staví si kolem sebe hradbu, aby si udržel svůj bezpečný svět. Slepuje díly své staré formy s lítostí, že se rozbila. Živý proud lásky omílá její hrany, ale on ji nedá. Čeká na lásku krotkou, takovou, kterou bude sám řídit, kterou si ochočí a do formy vlije? Bude to ještě láska? Dochází jí, že on ji neslyší. Necítí. Když odejde, zůstane v jeho bytě v jeho starých představách, jako jakýsi stín, který k němu promlouvá víc, mnohem víc než její přítomnost. A své staré stíny nemá v moci, ty si žijí po svém. Nabírají zkreslení při každém hnutí mysli. Jsou to paskvily, které jen slouží k udržení bolu. On si je nepochopitelně hýčká a nechává se jimi stravovat. Opustit staré. Odpustit. Odpustit tlak, který se v něm hromadí, jako ho odpustila tak nešťastně ona tím smíchem. Tohle by mu poradila, kdyby se v této situaci dalo radit. Odpoutat se a nechat se nést proudem živé přítomnosti s důvěrou, že ho ponese k naplnění, které teď tak snažně hledá v zaměstnávání svého těla i duše pracovními úkoly. Uvolnit se a přijímat. Třeba vůbec nebude přijímat ji samotnou. Neradila by mu to kvůli sobě. Nikdo v tuto chvíli neví, kam by ho to doneslo. Ale nabral by sílu a vyšel by ke štěstí, které by mu tolik přála. Zarazí se. Opravdu mu tolik přeje štěstí, že by sama sebe vyloučila? Křičí. Křičí až na dno své duše. Cítí se slabá, vysílená. I ona potřebuje oporu. A tenhle člověk jí žádnou nedá. 93 VYSOČINA Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Petr Musílek (* 1945) Narodil se v Chotěboři. Vydával soukromý časopis Sondy (1978—1984), Klubové listy při chotěbořském muzeu (1985—1988) a Dílna vysočiny, internetový časopis, přispíval i do klubového časopisu Zbraně Avalonu. Zabývá se klubovými pořady poezie, prózou, publicistikou, besedami, píše příspěvky na symposiích. Publikační činnost: Československý rozhlas, rozhlas Hradec Králové, Cesta vysočiny, Pochodeň, Naše rodina, příloha Rudého Práva, Vlasta, Mladá fronta, Kmen, Chotěbořský zpravodaj, Květy a další. Knižně mu vyšlo: Tichý svědek (1981), Věci našeho života (1988). Literární vysočina — sborník autorů (2005), Cesta k šípku (2006), Ztráta tíže (2006), Epigramy (2008), Amorena (2008). Příspěvky ve sbornících: Almanach městského muzea v Chotěboři (1985), Slovník myšlenek (2003). Rukopisy: Pro dětské čtenáře — Podivný svět (poezie), Od prázdnin do prázdnin (próza), Vlčí kolo (pohádky a pověsti). Pro dospělé např.: Vítr a déšť, Acylpyrin Hysteps, Společnost Acylpyrina Hystepse a další. Nerovnosti Čas nemá čas Zval jsem ho na kus řeči Vítr plul zahradou za kopci čekal sníh Co byste mysleli Hulvát bral dálku ztečí Neřekl ani ne ani mi nepřikýv Nebyl jsem pro něj víc než zvadlý lupen v blátě Včerejšek utopil v studené kaluži Zauzlil pěšiny podemlel staré tratě lhostejně přeskočil pravdy i lži A tak jsem přihlížel jak v bezstarostném kvapu mizí a pohrdá vším co bych mu chtěl říct Jistý a vědoucí ve všem kde jenom tápu a sázím slunné dny do příštích plískanic Štafeta Už dávno netvrdím, že píši poezii Jen drobím na papír z krajíce spěšných dnů Ptáci se slétají, aby se nakrmili Drápy a zobáky v goblénech osudů Abych však pravdu řek, byť často zaskočený v otázkách nehořknu a chutná mi můj chléb a tuším letky snů, jež strmě míří k zemi a v hrdlech stažených pašují příští zpěv 96 „Na dva východy“ Večerní mraky Zahrady Jak šedí ptáci mraky plují šedivým nebem sem a tam a tiše ze dne odkrajují až pohltí je chladná tma V zahradě snů se setkávají užitek s krásou, jak Bůh dá S pokorou čtu si v darech květů Vždyť je to věčná zahrada Tma noci, která míjí těla kdy korálky dnů odčítám kdy se jen báseň dotkne čela kdy já jsem tady a ty tam Já zde jen zkusil vyplet trní Můj chabý plot ji ohradil Znám její dnešek, Tys však do ní nahlížel v každé z dávných chvil Pak ve snu cítím, jak se vrací den hebký jak je stále blíž Šedivá mračna jako ptáci ho nesou k tobě i když spíš Byla dnem moře, ledem, lesem Vpustil jsi do ní lidské sny Já jsem jen rukou, která nese semena tvého vědomí Vy, kteří píšete Vy, kteří píšete o všem, co prošlo kolem a měnící se kvas zkoušíte správně číst asi jste poznali, jak moc to bude bolet jak ztěžka láme se hloupost a nenávist Sedíte na tygru, uzda je málo platná Rychlost si určí on, nelze ho zastavit a kolem letí dny jak rozmazaná plátna kde žádná z blízkých hor neslíbí stín a klid Odměnou je snad jen vyhlídka z jeho hřbetu co jiní nespatří v reálu ani snech Míříte do středu na rozdíl od poetů co ve svých verších ctí jen vlastní vlažný dech A tak se s vámi přu o smysl slov a řeči bolestně zakrytou konstrukcí slizkých vět Dýchejte na jiskry, co o naději svědčí než pohodlný zvyk je změní v mrtvý led Necháš ji zpustnout? Zarůst hložím? Nauč nás slabé jak se prát Nedovol v klín nám ruce složit Když tma se vkrádá do zahrad 97 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Markéta Hejkalová Překladatelka finské literatury, členka výboru světového a českého PEN klubu, zakladatelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě. Autorka románů Andělé dne a noci (2012), Důkazy jejího života (2010), Kouzelník z Pekingu (2008), Slepičí lásky (2006), Vždycky jedna noc (2004) a Ženy a cizinci na konci tisíciletí (2002) a knih faktu Mika Waltari. Doba, život a knihy světoznámého spisovatele (2007), U nás v Evropě (2006) a Stručná historie států — Finsko (2003). Její knihy byly přeloženy do angličtiny, němčiny, ruštiny a bulharštiny. Malý Manchester Na literární festival do Srbska? Monika se zamyslela. V Srbsku jí nedávno vyšla knížka, měla z toho radost a ráda by se tam podívala. A kdysi dokonce uměla i srbsky. Ale tenkrát, když se ten jazyk učila, se mu říkalo srbochorvatština. Na druhé straně se jí zrovna teď nikam jezdit nechtělo. Maminka byla nemocná a nevypadalo to s ní dobře. Monika za ní chodila každý den po práci, uvařila jí jídlo na večer a na druhý den, někdy jí pomohla se sprchováním, jenže zrovna před týdnem maminka spadla a nedokázala sama vstát. Naštěstí spadla chvilku předtím, než měla Monika přijít. Možná spadla právě proto, utěšovala se Monika. Věděla, že přijdu, tak si přestala dávat pozor. Útěcha ale moc nepůsobila — bylo jasné, že maminka už sama žít nemůže a že to budou muset co nejdřív nějak řešit. Jenže Monika nevěděla jak. Vzít si maminku k sobě nechtěla. Manžel s ní nevycházel dobře a ani Monika si život ve třech v jejich malém bytě neuměla moc představit. Ale dát maminku 98 někam do ústavu taky nechtěla. Vždyť to docela zvládá, chlácholila se vždycky, když k mamince přišla a ona jí otevřela a spokojeně se usmívala. Nebo třeba neusmívala, ale neležela bezmocně na zemi. S maminkou by to na pár dní nějak zařídila, ale Monice se nechtělo nikam jezdit i proto, že dcera měla už co nejdřív rodit. První vnouček. Nebo vnučka. Moc se na to děťátko těšila, i když ji trochu děsila představa, že z ní bude babička. Protože babičky už před sebou nemají nekonečné moře času. A taky ji jednou napadlo, že až se to nové děťátko narodí, maminka bude muset umřít, protože pro čtyři generace na světě prostě není místo. Zakazovala si tu divnou myšlenku a nikomu o ní neřekla, ale nešla jí z hlavy. Ale ten festival, na který dostala pozvání, se měl konat v Leskovaci. Z toho města byl Dragan. Z Leskovace. A říkalo se mu malý Manchester. Proto Dragana vlastně poznala. Kdysi mu tlumočila v Brně na setkání lidí z několika evropských měst, kde bylo v 19. století hodně textilního průmyslu a proto se jim říkalo Manchester. Manchester uprostřed Evropy, tak se to setkání jmenovalo. Brnu se říkalo rakouský Manchester. Taky tam byli lidi z Tampere ve Finsku, odněkud z Polska a ze Švédska… Jen z toho skutečného britského Manchesteru nikdo. Tenkrát, na konci 80. let, Evropu ještě dělila železná opona a oni se do komunistické země báli jet. Nebo se jim prostě nechtělo. Originál se o překlady nezajímá. A Monika se nezajímala o nikoho jiného než o Dragana. Zamilovala se do něj hned první den. Nejenom proto, že byl vysoký, „Na dva východy“ snědý, krásně zpíval a hrál na kytaru a že byl z Jugoslávie. Jugoslávie pro Moniku tehdy představovala skoro ráj, skoro Západ, skoro svobodný svět. Dragan jí vyprávěl, že chce mít velkou rodinu a restauraci s nějakým jídlem, které se dělá jenom v Leskovaci … teď si vzpomněla i na jméno toho jídla: pleskavica. V Anglii — možná v tom skutečném Manchesteru. Draganova slova zněla známě, skoro jako česky, ale přitom byla jiná, opojně mámivá a sladká — a taky to byla výjezdní doložka do lepšího, svobodného světa, kde si každý může dělat, co chce. Třeba se dokonce sebrat a odjet do Anglie. Pojeď se mnou do Anglie, lákal ji Dragan. Ale copak ona mohla? Copak by dostala devizový příslib, výjezdní doložku, vízum … Nemělo cenu se o to ani pokoušet, ale Dragan to nechápal. Proč se mnou nechceš jet, vyptával se pořád dokola a Monika mu marně vysvětlovala, že na rozdíl od Jugoslávie si z Československa nemůže každý jen tak odjet, kam ho napadne. Ale brzo na to se všechno změnilo. Železná opona už Evropu nedělila a ráj se posunul o kousek dál, z Jugoslávie do Československa. A pak přestaly Jugoslávie i Československo existovat. Monika si už nepamatovala, která z těch zemí se rozpadla dřív. Měla jiné starosti — a hlavně radosti. Potkala svého manžela. Tenkrát to ještě nebyl její manžel, tenkrát to byl prostě Milan. Jeho slova možná nezněla tak opojně a mámivě jako ta Draganova, ale říkal jí je každý den a myslel je vážně. Vzali se, narodila se dcera, pak syn. A pak začala Monika psát knížky. Při zprávách o válce v bývalé Jugoslávii si na Dragana několikrát vzpomněla. Jestli v ní taky bojuje. Jestli je oběť, nebo ten druhý. Velitel, co nařizuje zvěrstva. Tehdy to už byla jen vzdálená vzpomínka. Měla svůj život. Možná ještě někde má Draganovy dopisy. A adresu. Otevřela dolní šuplík v psacím stole, a skutečně, vzadu našla svazeček dopisů, sentimentálně převázaný růžovou mašlí. A našla adresu: Bulevar Oslobožděnija 61. Nebylo pravděpodobné, že se ta ulice jmenuje pořád stejně a že na ní Dragan pořád bydlí, ale kdoví. Pro jistotu si adresu zapsala. Poloprázdný autobus ujížděl po dálnici. Krajina na obzoru stoupala do kopců, slunce podzimního odpoledne svítilo na pole usychající kukuřice, chalupy, krávy a ovečky. Sofia, Skopje, Thessaloniki, uviděla nápisy na ukazateli a uvědomila si, jak je daleko. Daleko od domova a hluboko na Balkáně. Budu ještě umět mluvit srbsky, zaváhala a vzpomněla si na muže, který se k ní v Bělehradě otočil zády, když se zeptala, kde je autobuski kolodvor. Plácek před autobusovým nádražím vypadal prašně a opuštěně. Autobuska stanica, přečetla si, tak to není kolodvor. Čínský obchodní dům, podchod pod kolejemi, nízké domky v zahradách, posprejované paneláky … Podle toho, co jí Dragan kdysi povídal, si Leskovac představovala jinak. Vždyť to mělo být veletržní město s honosnými domy, které tu zbyly po bohatých majitelích textilních továren… Sympatický grafik Jurica ji vyzvedl před hotelem. Šli pěšky do klubu, kde se měl celý festival konat — a Monika ho měla zahájit. Minuli veliký chrám a vedle něj malý přízemní domek — uvnitř je taky chrám, ale Turci to nesměli vědět… Neposlouchala pořádně, co jí 99 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Jurica vypráví. Poslouchala jeho hlas. Jurica mluvil úplně stejně jako kdysi Dragan. Kdyby zavřela oči… „A tady je výstaviště,“ ukázal Jurica na zchátralý pavilon ve stylu funkcionalismu šedesátých let. Kdysi musel být krásný. „Teď všechno zpustlo, ale kdysi tady byly velké veletrhy,“ dodal Jurica. „Já vím, slyšela jsem o tom,“ usmála se melancholicky. Klub Gruv zářil do tmy jako oáza v poušti. „Vítej v Leskovaci,“ přivítal ji Saša, který celý festival založil, vymyslel a letos už pošesté pořádal. Sašu znala z Česka, ale všechny ostatní poznávala až tady. Daniela je Sašova manželka, Aleksandar syn, Jurica nejlepší přítel. Gorana je překladatelka její knihy do srbštiny, Nadica je knihovnice z Leskovace… Snažila se zapamatovat alespoň vlastní jména, na příjmení rezignovala. A postupně si k těm jménům přiřazovala další charakteristiky. Daniela je profesorka na gymnáziu, vypadá hodně mladě a mluví dobře německy. Aleksandarovi je osm a moc hezky se směje. Ten úsměv má asi po Sašovi. Srdečný, upřímný a odzbrojující. Úsměv jako podaná ruka — vítejte v mým světě, jsem váš přítel. Ten odzbrojující úsměv zářil i ze stránek Sašovy knihy, kterou četla česky. Odzbrojoval i nepřátele, když proti nim Saša před několika lety bojoval? Nepřátele… Lidi, co bydleli o kus dál, ještě hloub na Balkáně, v Kosovu, a co sem kdysi jezdili na veletrhy, ještě za Jugoslávie, za Tita. Za Dragana… Nadica je moc krásná, exoticky a orientálně, a přitom Monice něčím připomíná dceru. Gorana mluví skvěle česky, je štíhlá a moc hezká, ale v očích má smutek — nebo neklid, 100 aby v životě stihla všechno, co chce? Jako kdysi já, pomyslela si Monika, ale já jsem nikdy nebyla tak štíhlá… Life is life, ozvala se odrhovačka, která se bůhvíproč stala znělkou festivalu, a Think tank festival Leskovac právě začal. „Jsem velmi šťastná, že jsem mohla přijet na váš velkolepý festival,“ začala frázemi, jež znala z jiných festivalů a konferencí. Jsem přece spisovatelka, mohla bych jim říct o Draganovi, napadlo ji, ale netroufla si. K festivalům fráze patří, pomyslela si, ale možná se mýlila. Klubem se linula podivuhodně znějící slova, básně a věty z povídek, románů a esejů. Byly napůl blízké a napůl zahalené dýmem cizoty stejně, jako byl klub zahalený melancholickým kouřem ze stovek cigaret. Těm slovům taky napůl rozuměla a napůl ne, tak jako kdysi Draganovi. Program skončil a šli na večeři do restaurace Malý Manchester. Monika byla zvyklá jíst nejpozději v šest večer, a teď už byla skoro půlnoc. Přesto se u prostřené tabule v restauraci, která také pamatovala lepší časy bohatých továrníků a velkých veletrhů, s chutí pustila do pleskavice, placek z mletého masa, zajídala je čerstvě upečenými bochánky bílého chleba a zapíjela červeným vínem Vranac. „Nadice, chtěla jsem se zeptat,“ dodala si odvahy po dvou sklenkách těžkého opojného vína a naklonila se ke knihovnici. Chtěla se zeptat na Dragana, ale pak odvahu zase ztratila. „Přivezla jsem s sebou nějaké své knížky v němčině a ruštině a napadlo mě, že bych je mohla dát knihovně. Myslíš, že byste o to měli zájem?“ „Na dva východy“ Druhý den dopoledne měly sraz před knihovnou. Monika šla pomalu po hlavní ulici — a najednou zvedla hlavu a přečetla si její jméno: Bulevar Osloboždenija. To je ta ulice z Draganovy adresy! Název je pořád stejný, i když osvoboditelé už možná jiní. Pozorovala čísla nad vchody. Tady někde už ten dům musí být. Tady! Jde brzo, možná by ještě měla čas podívat se na zvonky. A třeba zazvonit, i když není pravděpodobné, že by v pátek před polednem byl někdo doma. Před domem stála Nadica a vesele se na ni usmívala. Tady? „Pro nás je to velká čest, že nám chceš dát svoje knížky,“ vedla ji Nadica dovnitř do knihovny. Představovala jí ředitelku a kolegyně a ukazovala půjčovnu pro děti, čítárnu novin, knihovnu zahraniční literatury a multimediální pracovnu. Knihovna zahraniční literatury, to bylo ve skutečnosti jen pár polic, a v multimediální pracovně také nebylo tolik počítačů, kolik byla zvyklá vídat v Česku. Lidí ale byly v knihovně spousty a Nadica zářila. To má opravdu takovou radost z několika knížek? pomyslela si Monika s českou skepsí. „O nás všichni píšou jako o nějaký říši zla, CNN, BBC, jako by všichni Srbové byli vrazi, a ty si to nemyslíš. Víš, jak je to pro nás důležitý?“ podívala se na ni Nadica s obdivem. Role představitelky Západu, jejíž hlas je stejně důležitý jako hlasy CNN a BBC, uvedla Moniku do rozpaků. Proto jen pohladila Nadicu po ruce, tak jako hladila dceru, když se kvůli něčemu trápila. A pak se odhodlala a řekla Nadice o Draganovi: kdysi ho milovala, a do Leskovace přijela mimo jiné také proto, aby se s ním po letech znovu setkala. Podle adresy měl bydlet tady, v tomhle domě. „Nepomohla bys mi ho najít? Prostě bych se jenom ráda dozvěděla, jak žije…“ „Můžu ho zkusit najít,“ řekla Nadica, ale obdiv v jejích očích trochu pohasl. Takhle by se na ni asi podívala dcera — babičky by přece měly milovat jenom vnoučata. „Ale nebude to jednoduchý. Ve válce hodně lidí zmizelo. Odešli do ciziny, přestěhovali se a taky…“ nedořekla, ale nebylo těžké si to domyslet. Druhý den šla celá skupinka spisovatelů na diskusi o překládání do domu, který kdysi patřil bohatému továrníkovi. Před chrámem se chystala svatba, v odpoledním slunci se leskly zlaté trumpety cikánské dechovky. „Zahrajte pro našeho hlavního hosta,“ Saša dal vysokému muzikantovi několik bankovek a kapela spustila mámivou balkánskou melodii. „Jeho máma mi dělala chůvu, znám ho,“ řekl jí Saša a Leskovac zase změnil podobu, Monika si připadala trochu jako na americkém Jihu v dobách Chaloupky strýčka Toma. Okouzleně poslouchala hudbu, a i když se jí z dunění trubky trochu rozbušilo srdce, pocítila najednou klid a štěstí a uvědomila si, že na tenhle okamžik hned tak nezapomene. A že se jí bude po Leskovaci stýskat. Po slunci a teple, po dlouhých diskusích o nejlepších světových románech, po Vranacu a pleskavici v restauraci Malý Manchester, po slovech, linoucích se k nebi, po Sašovi a Goraně a Nadice… A pak dostala honorář a hned ho utratila — koupila si svetr a sukni a namlouvala si, že tím pomáhá obnovit textilní průmysl a někdejší slávu malého Manchesteru, protože svetr i sukně byly vyrobené v Leskovaci. 101 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Možná jsem měla koupit sukni dceři, nebo manšestráčky na vnouče, napadlo ji pak s výčitkou — ale máma a babička z ní bude až zase doma. Festival skončil a Monika odjela domů. V Leskovaci bylo teplo jako v létě, doma v Česku už podzimní mlhy a ráno mrazíky. Na konci října nečekaně napadl sníh. Ten den ráno odvezli dceru do porodnice. Odpoledne šla Monika jako každý den k mamince. Tentokrát nespěchala, čekaly na zprávu z porodnice spolu. A po dlouhé době si povídaly i o něčem jiném, než jaký má maminka dneska tlak a co jí má Monika zítra přinést. „Mami, pamatuješ se na Dragana?“ zeptala se dokonce Monika. Čekala, že maminka jen zavrtí hlavou a nejistě se usměje, aby se nepoznalo, že vůbec neví, o čem a o kom je řeč. V poslední době se tak usmívala čím dál častěji. Nejistě a zmateně. „Mockrát jsem si na něj vzpomněla,“ překvapila ji maminka, „vždycky když jsem slyšela o tý válce, a říkala jsem si, jaký bylo štěstí, že sis ho nevzala. Ty na něj pořád myslíš?“ podívala se na Moniku překvapeně a podezíravě a pak se rozesmály, jako by obě byly o hodně let mladší. Monika pak začala povídat o Leskovaci, ale maminka usnula, už se zase propadla do toho svého nejistého světa. Telefon z porodnice zazvonil ve chvíli, kdy se Monika vrátila domů. „Máme holčičku,“ oznámila dcera šťastným a rozjásaným hlasem a Monika tu zprávu hned volala mamince: „Máme holčičku,“ zopakovala, jako by se to děťátko narodilo jim všem. V noci roztál sníh — a maminka umřela. Svět byl najednou úplně jiný. Jeho středem 102 byla ta krásná malá holčička, vnučka, všechno se točilo kolem ní. A všichni. Monika se předháněla s druhou babičkou, která bude častěji hlídat, a nevadilo jí, že času na psaní má čím dál míň. Neměla čas ani na smutek. Věděla, že tohle je štěstí, skutečné štěstí, ne jenom prchavý okamžik, kdy se pozlacený kov zaleskne ve slunci. A pak jí jednou přišel e-mail ze Srbska. „Vážená paní Moniko, dozvěděl jsem se, že jste byla v Leskovaci a chtěla jste se setkat s mým synem Draganem. Bohužel Vám musím napsat, že můj syn Dragan…“ Zvedla od počítače oči. Nechtěla číst dál. Chtěla by se dozvědět jenom dobrou zprávu. Že Dragan má čtyři děti, prosperující hospodu a žije šťastně v Manchesteru. Nebo v Leskovaci. Nebo že nemá rodinu ani restauraci, ale zato Moniku pořád miluje. Chtěla se dozvědět cokoliv, jen ne to, co dopis pravděpodobně obsahoval: že Dragan už není na světě, protože byla válka a… Nadechla se a bez velkého přemýšlení zprávu smazala. „Země žulových křížů“ Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Miroslav Skačáni Prozaik. Knižně vyšlo: Bestie musí zemřít — kniha válečných povídek (Parola, 2004); Z druhého břehu — dokumentární román (Madagaskar, 2006); Pomóc! Trpím depresí! (Parola, 2007); Prokletá knížata — historický román (Jihlava Ekon, 2011); Poslední oběť války — dokumentární román (Jihlava Ekon, 2012). Na náměty knihy Vraždy ze závisti — thriller (Parola, 2007) vznikl film Hodinu nevíš (2009), na jejímž scénáři se podílel. Tetřevina Stál jsem na místě a díval se za odcházejícím Tondou. Jeho široká záda se kymácela ze strany na stranu při každém kroku, rozložitá postava zabírala půl chodníku a pomalu se ztrácela v dáli. Mně to bylo v té chvíli líto, že jednak končí tak zbytečně promarněný rok života, za což bylo možné považovat základní vojenskou službu, a pak že ztrácím kamaráda, se kterým jsem po celou tu dobu sdílel společný pokoj s dalšími dvěma kamarády. Usmíval jsem se. Tonda byl archeolog, a jak jsem měl možnost jej poznat, tuto profesi si vybral skutečně trefně. Při své nadváze byl pohybově značně zpomalený, což se nejvíc projevovalo při akcích, v nichž bylo nutné vyvinout rychlost a hbitost. Typickým příkladem byly občasné cvičné noční poplachy. My všichni jsme už stáli nastoupeni v plné polní na seřadišti a Tondovi se právě podařilo slézt z postele. A když jsme se vraceli zpátky ke svým pokojům, Toník se snažil houpavým krokem dostat ke schodišti, kterým jsme přicházeli. Bylo zřejmé, že archeologie je pro něj jako vyšitá. Jak jsem si laicky představoval, celý 104 den se vrtal v metru čtverečním půdy, aby pak další týden dával do kupy jakési úlomky historických nádob nebo zbroje, které se mu podařilo vykopat. Neuměl jsem si jej taky představit v roli manžela. Jeho partnerka dle mých předpokladů by musela být podobné konstrukce tělesné i duševní, jinak by nebylo možné aby při jeho pomalosti, nebo spíše „rychlosti“ lenochoda či želvy, totálně nezešílela. Dalo se očekávat, že je archeoložka, nebo žena obdobné profese, v níž čas nehraje žádnou roli. Jestli vykope nějakou tu tisíc let starou kostru o týden dříve nebo později, kostra jí určitě neuteče. Jenom mi nebylo jasné, jak to bude vypadat u nich doma a především, jak dokážou v takovém složení pečovat o děti, které by mohli nějakou shodou okolností počít. O tom, že Tonda by měl mít někdy děti, jsem ostatně hodně pochyboval. Než by mělo dojít k jeho přípravě a ten akt, kterým se na ně zadělává, tak by normální partnerka stihla nakoupit, uvařit a ještě vyžehlit prádlo. O to větší bylo mé překvapení, když jsem po roce dostal od Toníka pozvání ke svatebnímu obřadu i svatební hostině. Přiznám se, že jsem byl mimořádně zvědavý na zjev jeho budoucí manželky. Nepochyboval jsem, že se mé předpoklady o její vizáži i povahových vlastnostech naplní až po okraj. Uběhlo několik týdnů do onoho pro Tondu a jeho budoucí ženu slavnostního dne a já se přiznám, že jsem byl šokován. Ne, Tonda byl úplně stejný, zavalitý, nemotorný archeolog, ale jeho žena? Poměrně vysoká a robustní, ale na druhé straně hbitá, živá, výřečná, veselá, vnášející do věčně zasmušilého Tondova obličeje projasnění. Nechápal jsem je oba. Jak se protiklady přitahují a to oni byli — dva „Na dva východy“ úžasné protiklady, které se v ničem nepodobaly. Měl jsem docela strach, že to ta mladá a vitální žena sršící energií při něm dlouho nevydrží, že si najde milence, který bude opakem jejího manžela. Bylo mi jasné, že vůdčí osobou v jejich svazku bude ona, což se zjevně projevovalo už ve svatebním dni. V dalším období se jim k mému nefalšovanému úžasu během pěti let narodily čtyři děti. Nedalo mi, abych se nezajel podívat na ty jejich výtvory. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že otcem těch dětí nemůže být nikdo jiný než živý a vitální soused, který Tondovi vlezl do zelí a pomohl mu stát se otcem. Mé překvapení bylo opět na místě, protože jsem našel šťastnou rodinku, kde všechny děti jako by vypadly z oka právě Tondovi. Při pohledu na ně bylo možné pomoc veselého a společenského souseda jednoznačně vyloučit i bez genetických testů. Odcházel jsem se smíšenými pocity. Jak to jenom mohl ten Toník dokázat? V mých představách museli být oba manželé mimořádné plodní, protože jsem si neuměl představit, že by se při Toníkově pomalosti mohli zmoct na více než jeden pokus ročně, a hele, asi každý z nich byl plně úspěšný, a na světě byli čtyři děti. Bylo to k nevíře. Uběhlo dalších pět let a u dveří někdo intenzivně zvonil. Otevřel jsem a dovnitř vrazila Tondova žena. Leknutím jsem ustoupil o dva kroky a civěl na tu rozzlobenou fúrii. Okamžitě se na mě obořila: „Jsi jeho kamarád, tak s tím něco udělej!“ vřískla po mně, až jsem ustoupil až ke zdi z obavy, aby snad fyzicky nepodpořila svůj slovní výrok. „Co … co se děje Aničko?“ zeptal jsem se bázlivě. Podívala se na mě pohledem vraždícího stroje a vyštěkla: „Antonín si našel milenku.“ Téměř jsem upadl do mdlob. Ne, možné bylo všechno, jenom tohle ne. Jediným vysvětlením mohlo být, že za ta léta spolužití měl stále větší hrůzu ze své tak životaschopné ženy a hledal si takovou, která by byla jejím přesným opakem a spíše se podobala obrazu jeho samotného — přitloustlá, zpomalená, nevýbojná žena středního věku. Tohle bylo jediné možné vysvětlení. „Jsi jeho kamarád,“ zopakovala bez nepřerušení rozčílená mladá paní, „ tak s tím něco udělej. Přijď k nám v neděli k obědu, aspoň uvidíš na vlastní oči, co to s tím mým Casanovou udělalo.“ V duchu jsem se zasmál, ale navenek jsem neměl odvahu projevit své pocity, Toník a Casanova? To bylo skutečně k smíchu. Jako bychom tvrdili, že sardinky jsou nebezpečné jako žraloci. Představil jsem si Tondu jako toho svůdníka z osmnáctého stolení a v obličeji se mi i proti mé vůli mihl úsměv. Anka tuto změnu zaregistrovala a obořila se na mě: „Tak tobě je to ještě k smíchu? Takže v neděli tě očekáváme. A doufám, že se ukážeš jako kamarád a uděláš z něj opět normálního chlapa, to je ti doufám jasné!“ Ano, bylo mi to jasné. Právě teď jsem nabýval dojmu, že Tonda se začíná chovat jako normální chlap. Ale už jsem si dával skutečně pozor, aby se v mé tváři nehnul ani sval. Ještě bych byl tou mohutnou ženou, hodící se spíše do luhů a hájů našich slovanských předků, fyzicky zmasakrován a tomu jsem se chtěl samozřejmě vyhnout. Když jsem v tu neděli uviděl Tondu, pochopil jsem, že se jeho žena nemýlí. To nebylo jenom o tom, že si našel milenku, ale 105 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina především se šíleně, nepředstavitelně zamiloval. Když jsem se na něj podíval, jednoznačně mi připomínal lesního ptáka jménem tetřev, který v období námluv sedí na větvi a toká, nevnímá okolí, myslivec se k němu může přiblížit na metr a on pořád nevnímá. Prostě hormony pracovaly jako divé, a Tonda byl evidentně nemocný. Tu jeho nemoc bych označil vzhledem k jeho podobné vizáži podobné tomu lesnímu ptákovi jako tetřevinu. Hleděl před sebe nebo přímo skrze mě, jako bych tam ani nebyl, nevnímal okolí, ženu ani děti a díval se někam do prázdna. Bohužel bylo jasné, že Anka měla pravdu — byl šíleně zamilovaný. Ale ne do Anky, nýbrž do nějaké neznámé ženy, kterou jsem zatím neměl možnost poznat. Učili jsme se, že láska je vlastně chemická záležitost v našem ubohém, špatně rozvinutém a nedokonalém mozku a že se při ní vyplavují do mozku látky, které působí stejně, jako kdybychom si píchli drogu. Ano, přesně tak vypadal i Tonda, jako nadrogovaný. A ta jeho nemoc? Bohužel, psychiatři zatím nezařadili toto označení téhle velmi závažné a manželství rozbíjející choroby do seznamu duševních nemocí. Tonda byl jejím zářným příkladem. „Tady to vidíš,“ obořila se na mě Anka, jako bych já byl vinen tím, že Toník trpí příšernou nemocí, která sžírá jeho tělo i duši, a tak negativně ovlivňuje jeho okolí, „tak s tím něco dělej.“ Pokusil jsem se jí vysvětlit, že právě teď u nedělního oběda a před dětmi, které zíraly na svého tatínka jako na zjevení, k tomu není úplně vhodná příležitost a že v nejbližších dnech Tondu navštívím v práci a v klidu, mezi čtyřma očima, se pokusím s jeho závažnou duševní nemocí něco udělat. Vždyť jsem 106 přeci psychiatr, a tak na to mám vzdělání i několikaletou praxi, určitě to zvládnu, snažil jsem se ji uklidnit. Má slova ji moc neuspokojila a s mručením jenom neochotně souhlasila. Konečně jsme si sedli k obědu. Pustil jsem se s chutí do polévky, docela mi při pohledu na Tondu a kvůli té stresové situaci, kterou jsem právě absolvoval, vyhládlo. Podíval jsem se na Toníka. Bylo zřejmé, že ta jeho nemoc zachvátila celý jeho organismus. Nebyl schopen si ani nabrat polévku do lžíce, vylévala se mu zpátky do talíře a do úst se dostávala většinou jenom prázdná. Uvědomil jsem si, že Tonda za tu dobu, co jsem ho viděl naposled, hodně zhubl. Když jsem sledoval, jak se ani nenají, pochopil jsem, že tetřevina je hodně nebezpečná nemoc, ohrožující postižené lidi nejenom ve vztahových záležitostech, ale dokonce i na zdraví a v krajním případě i na životě. Najednou se Tonda zhluboka nadechl, jako člověk, kterému právě zemřel někdo blízký, a z jeho úst, přičemž se pořád díval někam do neznáma, se vydrala dvě slůvka, která jeho ženu rázem proměnila v divokou saň: „Ach, Evičko.“ Anka vyskočila a vrhla se k Tondovi. Bylo zřejmé, že hodlá použít fyzické násilí. Také jsem vyskočil a před zraky vyděšených dětí se mi podařilo s vypětím všech svých mladistvých a mužných sil tuto divnou saň zkrotit a usadit ji zpátky na její místo u stolu. Tonda jako by vůbec nevnímal situaci. Jeho zrak byl upřen na neznámé místo a on si nadále mechanicky kladl do úst prázdnou nebo téměř prázdnou lžíci s polévkou. „Tak teď jsi to viděl,“ rozhodila zoufale rukama Anka a podívala se na mě, „no není to na zabití? Já bych mu…“ Zvedl jsem ruku. Byly zde čtyři děti, špatně „Na dva východy“ chápající rozčilené projevy své matky a chování svého otce. Ale bylo mi jasné, že Tonda, aniž by si uvědomoval tuto situaci, byl skutečně ohrožen na zdraví i životě, a to najednou ze dvou stran, z jedné strany tou příšernou nemocí, která jej sklátila, tetřevinou, na druhé straně rozzuřenou saní, díky níž, pokud by se mu naneštěstí nepodařilo ovládnout své city a vyslovil před ní opět Eviččino jméno, se možná budu muset zanedlouho účastnit pohřbu svého kamaráda a tyto čtyři děti skončí někde v sirotčinci, protože jejich matka bude po právu odsouzena za vraždu prvního stupně a uvězněna. Samozřejmě, vystoupil bych rád u soudu jako svědek a svědčil v její prospěch s tím, že na jejím místě by podobě reagovala každá normální žena. Ale trest, i když určitě snížený o polehčující okolnosti jakou byla závažná duševní porucha jejího manžela, by byl jistě pořád dost vysoký na to, aby ji ty ubohé děti dlouhou dobu neviděly. Slíbil jsem jí, že už druhého dne navštívím Tondu v práci a promluvím mu do duše a rychle jsem se poroučel. Měl jsem důvodné obavy, že ještě jeden takový Toníkův výlev a jeden z nás, on nebo já, skončíme v roli zavražděných. Možná oba, a to by Aničce u soudu jenom přitížilo. Vůbec se mi nechtělo umírat proto, že se můj kamarád šíleně zamiloval a onemocněl příšernou nemocí, která jej ohrožuje na životě, tetřevinou. Pomalu jsem otevřel dveře do chodby v historické budově, kde sídlil archeologický ústav. Ticho a klid provázely vrznutí dveří, které jsem za sebou opatrně zavřel. Vysoké klenby, historické nádoby na chodbě a několik vitrín s artefakty naší historie, všechno to splňo- valo mé představy o tak významné instituci jako byl archeologický ústav. Prošel jsem několik metrů po chodbě a díval se na jmenovky na dveřích, které označovaly osoby, jež v nich sídlily a pracovaly na zkoumání naší historie. Tonda se mi kdysi přiznal, že jeho koníčkem je období Velkomoravské říše, což mě fascinovalo. Jistě má za ta léta praxe tolik poznatků, že může plně chápat, jak lidé v té době žili, tvořili, byli zamilovaní jako právě teď on, napadlo mě mimochodem, měli děti a pak umírali. Jedny ze dveří se otevřely a vyšel z nich muž v mém věku. Oba jsme se zeširoka usmáli a podali si ruce. Byl to můj spolužák Milda ze základní školy. Vždy vynikal v dějepisu a tak jsem nepochyboval, že se v této práci coby archeolog určitě dobře zabydlel. „Co ty tady pohledáváš?“ zeptal se mě překvapeně, „slyšel jsem, že děláš psychiatra, někdo z nás snad potřebuje tvoji pomoc? Zbláznil se někdo z těch vykopávek, které provádíme, nebo co?“ „Jdu za Tondou..“, začal jsem a Milda se zasmál. „Tak to jdeš správně. Ten skutečně potřebuje tvoji pomoc odborníka. Zamiloval se do naší sekretářky, obávám se, že ona do něj taky, a chová se jako nepříčetný.“ „Ano, jeho žena mě požádala, abych s ním promluvil…“ „Jeho žena? Slyšel jsem, že je to pořádná rebeka. Asi to s ní Tonda nemá lehké. Určitě právě proto si našel tu naši Evičku.“ „Ano, je to Evička, to jméno jsem už slyšel.“ „Tak hodně štěstí, kamaráde. Nevím, jestli tvé odborné schopnosti budou stačit na tenhle případ. On je tak zamilovaný, že to není normální, to je přímo nemoc…“ 107 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina „Ano, je to tetřevina,“ skočil jsem mu do řeči. „Jak jsi to řekl?“ podivil se Milda, „tetřevina?“ Zasmál se. „Tak tenhle výraz slyším poprvé. Ale skutečně výstižný. Budu to muset říct ostatním kolegům, ať ví, jakou nemocí ten náš zamilovaný blázen trpí.“ Milda mi ukázal dveře, kde byla Tondova pracovna. Zaklepal jsem a vešel dovnitř. Tonda seděl u stolu, před sebou měl nějaké střepy, ale bylo vidět, že jsou zde, aniž by se jich někdo dotkl už nejméně týden. Bylo zřejmé, že jeho nemoc se pořád zhoršuje. Pokusil jsem se navázat s ním kontakt, chytil jsem ho za ruku, mluvil s ním mile, potichu, pak jsem zakřičel, rozčilen na nejvyšší míru, ale má slova se od něj odrážela jako od zdi. Díval se skrze mě někam na protější zeď a mlčel. Snad ani nevnímal, že jsem v místnosti i já, a bylo mi jasné, že když odejdu, na moji návštěvu okamžitě zapomene. Slyšel jsem zvuk otevírajících se dveří. Dovnitř proklouzla mladá žena a zavřela je za sebou. Udělala krok k nám a pak se zarazila, když si všimla, že Toník není v pracovně sám. Rychle se ale vzpamatovala, prošla těch několik kroků, které nás od sebe dělily. „Ach, Evičko,“ uslyšel jsem známá slova. Podíval jsem se na Tondu. Jeho pohled spočinul na té snad dvacetileté dívence, hubené, ostříhané na krátko, hodně průměrného zjevu, ale pro Tondu byla v té chvíli určitě bohyní lásky a krásy, Afroditou. Evička mi podala ruku. Ucítil jsem poměrně silný stisk vzhledem k tak křehké postavě té mladé ženy. Podívala se na mě a její oči vyzařovaly vnitřní sílu a odhodlání. 108 „Vy jste Toníkův kamarád? Ano, vzpomínám si, Tonda mi o vás vyprávěl, jak jste společně trávili čas na vojně.“ Přikývl jsem. Snažil jsem se uhodnout, co schovává za tím svým usměvavým obličejem a živýma očima. Vycítil jsem, že ani Tonda jí není lhostejný, ale že ta závažná, život ničící nemoc tetřevina ji ještě nezasáhla plnou silou. Asi naštěstí ta nemoc nebude tak nakažlivá a neonemocní jí půlka národa, pomyslel jsem si ironicky. Ale bylo mi jasné, že je to pro ni přeci jenom o něco víc než obyčejný flirt. Možná měla skutečně v úmyslu navázat s Tondou dlouhotrvající vztah. Úplně jsem ji nechápal. Nebyla krasavice, ale určitě by si snadno našla muže bez závazků a podstatně lépe vypadajícího, než byl přitloustlý, i když proti svému běžnému průměru hodně pohublý Toník. Že by nějaké zištné důvody? Ne, Tondův plat nebyl žádná sláva. A ty čtyři děti? Přišly by o otce, ale on by na ně platil snad do konce života, o to by se Anička postarala, tím jsem si byl jist. Asi ji tato Evička zatím neměla možnost osobě poznat, protože jinak by z jejích očí nevyzařoval ten klid a pohoda, které se mísily s odhodláním o Tondu svést s jeho ženou boj na život a na smrt. Má audience u Tondy skončila hodně brzy. Před Evičkou rozebírat jejich vztah nemělo význam, tuto válku bych prohrál na celé čáře. A že není šance něco s Tondou udělat, nějak změnit jeho myšlení? Musel jsem si přiznat, že coby odborník jsem totálně selhal. Tuhle nemoc jsem prostě léčit neuměl. Asi i proto, že světové kapacity v oboru ji ještě nezařadily mezi diagnostické jednotky duševních poruch a nenaučily nás, jak tuto nemoc, vlastní především tetřevům, vyléčit. „Na dva východy“ „Takže není šance nám pomoct?“ Anka stála nade mnou jako bohyně pomsty a s rukama založenýma v bok se dívala do mých očí, zatímco já jsem seděl v křesle jejich obýváku a krčil jsem se strachy. Měl jsem důvodné obavy, že za okamžik vytáhne pistoli a střelí po mně. Vždyť o jednoho neschopného psychiatra méně nebo více — na tom nesejde, dalo se říct z jejích očí. Ještě jednou se nade mě naklonila dívajíc se na mě coby náčelnice generálního štábu na ubohého poručíka, rozhodla: „Takže není šance? Ále bude. Teď to vezmu celé do svých rukou a to ti přísahám, že tu jeho nemoc, jak to tak uboze nazýváš, vyléčím. Ještě budeš jednou chodit ke mně na školení, jak léčit ty blouznivce, kteří v sobě nemají trochu odpovědnosti a citu ani k dětem. Já to vyřeším a uvidíš, že můj léčebný postup bude tím jediným správným.“ Konečně jsem stál na ulici a díval se, jak Anka mašíruje generálským krokem přede mnou, než zmizela za rohem. Směřovala k ústavu, kde se zdržoval její zatím nic netušící muž Tonda a Evička, která nepochybně vyvolala u Tondy tu příšernou duševní nemoc, již jsem nazval tetřevina. Zavřel jsem oči a před mým vnitřním zrakem vyvstaly různé situace, které mohou nastat, až dorazí do ústavu. Na konci těchto situací se mi vždy zjevoval ten stejný scénář — pohřební vůz, do kterého právě zřízenci nakládají dvě rakve, jednu velkou a tu druhou menší. A k tomu policie, která v poutech vyvádí z budovy archeologického ústavu křičící a bránící se ženu ještě potřísněnou krví svých obětí, v níž jsem poznal Aničku. Rychle jsem otevřel oči. Ta představa byla příšerná, ale oprávněně jsem se obával, že by mohla dojít naplnění. Raději jsem se rychle pohnul opačným směrem, ke svému domovu. Jenom tam jsem měl pocit bezpečí, že bych další obětí té rozzuřené dračice mohl být právě já, ten moula, který dopustil, aby právě ona vzala do rukou otěže spravedlnosti a vyřešila ošemetnou rodinnou situaci sama. Sledoval jsem zprávy v televizi a s úlevou jsem zkonstatoval, že tam nepadlo ani slovo o hromadné vraždě v archeologickém ústavu. Druhé dne jsem si koupil noviny a ani tam nebyla zmínka o něčem podobném. Oddechl jsem si. Snad jenom mé představy nabyly obludných rozměrů, ale skutečnost byla jiná. Neodvážil jsem se zavolat nebo dokonce zajít za Tondou a už vůbec ne za Aničkou zeptat se jí přímo, jak to dopadlo, jak dokázala vyřešit tento spletitý případ. Uběhlo několik týdnů, když jsem náhodou potkal ve městě kamaráda Mildu. Ten mě uviděl a vesele mi zamával, abych šel k němu. Sedli jsme si na lavičku a Milda spustil: „Tak jsi to slyšel?“ „Co jsem měl slyšet?“ „No jak to dopadlo s Tondou a tou jeho Evičkou?“ „Ne, nic o tom nevím.“ „Tak to ti tedy byla legrace…“ rozhovořil se Milda a já jsem si živě představoval každé slovo, které vyslovil, když popisoval Aniččinu návštěvu v jejich ústavu: Dveře na chodbě se rozletěly, Anička vešla a bouchla jimi tak, že to bylo slyšet snad až ve sklepech budovy. Všechny dveře pracoven se otevřely a zaměstnanci ústavu měli možnost vidět, jak mohutná a rozzuřená žena s brunátným obličejem mašíruje chodbou. Prošla kolem Tondovy pracovny, kde jeho oči škvírou pootevřených 109 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina dveří sledovaly s hrůzou manželku, jak se blíží k pracovně ředitele. Všichni vyšli ze dveří a po špičkách, aby nebyli přistiženi, že ji sledují, se hnali za ní. Bylo jasné, že je čeká představení hodné Národního divadla. Anka jediným pohybem rozevřela dveře sekretariátu ředitele, kde drobná, štíhlá Evička právě psala. Ta okamžitě vyskočila ze židle, když před sebou uviděla mohutnou ženu, jež se k ní blížila, a pokusila se uniknout do bezpečí. Ale už bylo pozdě. Vzduchem se mihla ruka a mocný políček hodil Evičku směrem k oknu. Než mohla způsobit nějakou škodu, například rozbít okenní tabuli, druhý, neméně účinný políček ji vrátil na původní místo a do vzpřímeného stoje. „Tak ty mi budeš svádět a krást manžela a krást mým dětem otce?“ rozkřikla se Anka a několik dalších políčků síly úderů boxera střední váhy zasáhlo svůj cíl. Evička se zhroutila na židli a natahujíc ruce jako obranu před dalšími útoky rozzuřené ženy se snažila vlézt pod desku stolu, kde hledala ochranu. Dveře do místnosti, které zůstaly otevřené dokořán, umožnily prakticky všem přítomným zaměstnancům, aby shlédli tuto scénu až do jejího konce a měli pak o čem vyprávět doma nebo kamarádům. Hluk a výkřiky způsobily, že se otevřely dveře vedoucí do pracovny ředitele a ten vkročil do místnosti. S překvapení zíral na scénu před sebou, jejíž závěr s posledními políčky a snahou Evičky zalézt pod stůl měl možnost vidět. Rychle couvl, kam to až bylo možné, protože se dostal do zorného pole Tondovy ženy. V obranném postoji natáhl obě ruce před sebe jako by se obával, že stejné políčky zasáhnou i jeho obličej. Ale měl štěstí. Anka 110 mu výrazy, jaké obvykle užívají fotbaloví fanoušci na adresu rozhodčích, řekla své. Ředitel si uvědomil, že by tenhle problém mohl ohrozit jeho setrvání ve funkci, protože tato nebezpečná mlátící ženská vyhrožovala řešením situace přes komunistické orgány, což bylo v té době horší, než kdyby mu uštědřila několik boxerských úderů. Proto se rozhodl ihned jednat. Aby Anička dodala svým slovům na důrazu, přikročila k historické váze, která stála v koutě sekretariátu, zvedla ji do výše a plnou silou mrštila o podlahu. Váza se roztříštila na tisíc kusů. Ředitel téměř upadl do mdlob a musel se chytit stolu, aby neztratil rovnováhu, což ještě víc posílilo jeho rozhodnutí tuto situaci okamžitě řešit, protože váza, kterou se vší šarmantností Anka právě rozbila, byla totiž vůbec nejvzácnějším exemplářem celého jejich ústavu a dle všeho ji bůhví k jakému účelu používal možná i samotný kníže Rostislav. A teď byla nenávratně zničena. „A tak se situace vyjasnila během několika minut“ dokončil svůj monolog pořád vesele se šklebící Milda. „Když ta rozzuřená tygřice, Tondova žena, odešla, ředitel okamžitě vyhodil Evičku z práce, Tonda dostal důtku — tak kvalitního pracovníka by jen tak nenašel — a všechno se vrátilo do starých kolejí.“ „A Tonda? A jeho Evička?“ zeptal jsem se se zájmem. „No co asi? Sešla z očí, sešla z mysli. Prý se Evička někam přestěhovala a už neměli takové možnosti se stýkat. Myslím, že hrůza z jeho ženy, že by ji příště mohla praštit nejenom těma svýma boxerskýma rukama, ale něčím těžším, například železnou tyčí, ji vedla k tomu, že se raději poohlídla po nějakém „Na dva východy“ jiném chlapovi, jenž nemá doma tak nebezpečnou ženu, jako je ta Tondova. A Tonda? Ten se pomalu vyléčil ze své zamilovanosti a teď je z něj už opět v celku normální kluk, jako byl před tím, než si začal s mladičkou sekretářkou. Myslím, že si už příště dá velký pozor, aby se do podobné šlamastiky nikdy nedostal. Asi by mu to podruhé neprošlo.“ S bušícím srdcem jsem zazvonil u dveří Tondy a Anky. Otevřel mi Toník. „Ahoj, to jsou k nám hosti. Jsem moc rád, že tě tu vidím. Pojď dál, nestůj mezi dveřmi.“ Ano, byl to opět ten starý Tonda. Jeho váha se už taky stihla vrátit do původních mezí, asi si jej Anička trochu vykrmila, aby se náhodou nezačal líbit i dalším ženám. Jeho zastřený zrak už jsem neměl možnost pozorovat — jeho oči byly jasné a plně vnímal realitu kolem sebe. Přiběhla jeho nejmladší dcera a chytla se otcových kalhot, dívajíc se zvědavě na mě. Bylo to hezké, vidět, že rodina funguje nepochybně opět tak, jak to má být. S trochou obav jsem vešel do pokoje. Uprostřed obýváku stála Anka a dívala se na mě. Podvědomě jsem sevřel pěsti. Co když se rozhodne použít svoji sílu a jednu mi na přivítanou vrazí? Jen tak mimochodem, nějaké to proplesknutí by mi přece jen nemohlo uškodit. Ale ne, nevypadalo to, že mě chce uhodit. Podala mi ruku a já jsem ji stiskl. Usmála se, ale v jejích očích jsem zahlédl známý pohled pohrdání. Byl jsem pro ni neschopný odborník, který nedokázal vyléčit ani tak banální nemoc, jakou tetřevina nepochybně je. To ona sama musela víz léčbu do ruky a vyřešit situaci svým nepochybně nejodbornějším způsobem za mě. Zastyděl jsem se. Ano, měla pravdu, selhal jsem. Ale naštěstí to všechno dobře dopadlo a manželství se zachránilo. Na rozdíl od lesních ptáků je možné lidem snáze pomoci vyléčit se z neduhu, jakým je tetřevina. Chudáci tetřevové! Jak k tomu přijdou, že si je může každý myslivec zastřelit, aniž by uměl pořádně střílet? Mělo by se s tím něco dělat! I s lidmi. Je načase vymyslet nějaký ten lék, který zabrání, aby se ten, kdo se zamiluje, dočista zbláznil. Snědl by nějakou tu tabletku a najednou začal vidět svět reálně. Podíval by se na objekt své lásky a zjistil by, že je to vlastně úplně obyčejná, ani ne moc hezká a sympatická žena, která si nezaslouží, aby jí věnoval svoji lásku. A opačně to samé. Aby i ženy se byly schopny podívat na svůj protějšek reálně a uchránily se před tou tak nakažlivou nemocí. Možná by zde pomohlo i očkování. Prevence, to je ono! Píchnout nějakou tu vakcínu každému, kdo právě vstupuje do puberty, a on by nikdy neztratil rozum jako Tonda. Nikdy by netrpěl tetřevinou, která ničí duši i tělo postižené osoby. Ne, to tedy určitě ne! Nechme raději citům volný průběh. Vždyť pak by svět byl smutný, kdybychom alespoň někdy neměli na očích růžové brýle, přes které vidíme ten svět ještě krásněji a toho, kterého milujeme, ještě úžasnějšího, než je ve skutečnosti. Žijme pro lásku, hlavně aby byla opětovaná. Jenom ten ždibec rozumu by při ní v nás měl zůstat, aby pak člověk nejednal jako Tonda. K posměchu okolí, ke své škodě a škodě osob, na kterých nám záleží. Ne každý má doma Aničku, která tu situaci brilantně vyřeší za něj. A psychiatři, jak se zdá, tuto nemoc pořádně léčit neumí. Nikdo je to nenaučil. Každý z nich by měl 111 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina povinně prožít něco podobného, aby mohl své vědomosti aplikovat v praxi. Na tohle asi nebudou existovat žádné knížky. Kdo to neprožil, ten to totiž nepochopí. To je prostě zákon bez výjimek. František Uher (* 1936) Pseud. Sinnuhet Zaki. Básník, prozaik, aforista publikující i v novinách a časopisech. Člen OS, Unie českých spisovatelů a české sekce autorů detektivní a dobrodružné literatury AIEP. Vedoucí oblasti Vysočina Střediska Východočeských spisovatelů, vedoucí literární sekce. Píše poezii pro dospělé, např. Tichá plavba (Alfa—Omega, 2002), Potenciál popele (Alfa—Omega, 2011), poezii pro děti, sbírka Oči ve tmě (Alfa—Omega, 2007). Věnuje se také psaní aforismů, Aforismy aneb Teorie poznání, Aforismy 2 aneb Spadané listí, Perličky ze školy, Aforismy 3 aneb Až tě vyvolají jménem. Téměř všechny vydané pod záštitou nakladatelství Alfa—Omega. Próza, např. Studené oko (Interpress, 1992) a nejnovější A třetí taky krade (MOBA Brno, 2011). Svými příspěvky přispěl také do sborníků, např. Setkání (Kruh, 1976), Šestnáct východočeských básníků (Vč. SOS, 2008), Posvícení 6 (epigramy, Balt—East, 2010). Za literární činnost získal cenu Eduarda Fikera za nejlepší rukopis roku, dvakrát Havrana za nejlepší detektivní povídku roku a Cenu Unie spisovatelů za sbírku aforismů. Jako doma v Rio Bravo Zimní slunce připomínalo tchynin úsměv. Zářilo, ale tepla v něm bylo tak do náprstku. Holá pole zkřehla mrazem, korunami či holými větvemi stromů lomcovala vichřice, jenom sněhu se zatím nedostávalo. Slunce viselo nízko nad hřebenem plochého kopce a ozařovalo téměř celý prostor baru Rio Bravo, stojícího na odstavném parkovišti u hlavní silnice, která byla uzavřená. Název vymyslel před dvaceti roky původní majitel navzdory skutečnosti, že nejbližším vodním tokem byl potůček v lukách, který se dal na celém toku překonat suchou nohou. Silnici neudržovala sjízdnou údržba, 112 „Na dva východy“ nýbrž pevná vůle a hrdinství řidičů. Stává se, že za lidi vyřeší problémy někdo jiný, jim nezbývá než nést následky. Mostu přes údolíčko došla trpělivost. Ještě nechal přejet nadměrný náklad s rozebraným rypadlem povrchového uhelného dolu a část se zřítila. Tak se stalo, že navzdory roční době proběhly odklizovací práce a stavba nouzového dřevěného mostu pro jednostopá vozidla, cyklisty a chodce, most spojoval dvě enklávy jedné obce. Pro stranou stojící Rio Bravo, pozůstatek po někdejším motorestu, to znamenalo pohromu. Pro paní Naděždu, která již desátým rokem snila o lepších časech. Měla by téměř dokonalou postavu, kdyby shodilo třicet kilogramů. Dovolenou trávila každoročně u moře, na nudistické pláži se však většinou nudila, okukovali ji jen muži. V prvních letech zaměstnávala čiperného číšníka, jehož bystřejší hosté podezřívali ze zženštilosti. Neprávem, byl žena. „Kde máte tu barmanku s modrým přelivem?“ otázal se inspektor Just, kriminalista. Nacházel se ještě ve věku intenzivního zájmu o ženy, dosud však nepoznal žádnou, která by stála za zapuštění kořenů. Do Rio Brava jej ovšem přivedl ryze služební zájem, ctná paní Naděžda byla všímavým, ochotným a spolehlivým zdrojem. A nebyla sama. Informace z první ruky nebývají příliš spolehlivé, ale v tom směru tvořila výjimku mladá barmanka Jolana, generačně bližší jeho momentálnímu služebnímu poslání. „Propustila jsem ji pro vlídné chování k hostům,“ pronesla paní Naděžda s předstíraným pohnutím. „Šla s každým.“ „Nebo s každou?“ „To by se mi tolik neeklovalo.“ „A ta úplně mladičká?“ „Elfrída? Ta odešla sama. Musela. Ještě se nerozhodla, zda to stojí za to, a už byla v tom,“ pronesla paní Naděžda dojatě, jako kdyby trochu záviděla. „Nevím, jestli udělala terno nebo chybu. Čeká to s nejmladším Procházkou z Mrákova, ta famílie má špatnou pověst.“ „Kdo má peníze,“ řekl inspektor Just, znající o podnikavé rodině víc než hodně, „nepotřebuje slušnou pověst.“ „Jsem na všechno sama,“ lamentovala paní Naděžda. „Někdy mi vypomáhá jeden důchodce s manželkou kuchařkou. Při svatbách, po pohřbech. Když jsou potřeba desatery ruce. Nebo aspoň jedny šikovné.“ „Stále pořádáte sobotní diskotéky?“ „Zaťala jsem jim tipec. Po vystoupení kapely Staří sviňáci to tady vypadalo jako v chlívku.“ Podezřívavě dodala: „O půlnoci byli grogy. Někdo to udal?“ „Co?“ „Servali se o pár marihuanových cigaret.“ „Kdo je prodával?“ „Cizí chlap s přičmoudlou ženskou. Snad je to Řekyně. Předtím jsem je tady neviděla.“ Paní Naděžda nasadila těžké zbraně, předklonila se. Výstřih umožnil pohled do hluboké propasti mezi mohutnými ňadry. „Hele, co vás svrbí?“ Podal jí fotografii. „Kdo je to?“ „Dívka. Příští měsíc jí bude šestnáct. Ztratila se.“ „Pěkná holka.“ „Byla tady?“ „Jestli byla, tak po Novém roce na maškarní diskotéce za Marii Terezii nebo za babu Jagu. Jinak bych si jí všimla.“ Když rozdávali vtipnou kaši, šla dvakrát, rozsvítila oči. „Proto 113 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina vás zajímaly diskotéky! Bubeník Starých sviňáků seděl kvůli holčičkám!“ Ten malér měli kdysi všichni čtyři, Just však nebyl mobilní informační kancelář. Na parkovišti zastavil modrý Renault. Na odvrácené straně vystoupila zvolna se pohybující štíhlá žena s plavou kšticí. Když ji nekrylo auto, ukázala se příčina. Pravou nohu měla v sádře. „Kamenem úrazu se stala mokrá podlaha,“ pronesla paní Naděžda zasvěceně. „S uklízením se to nemá přehánět.“ „Uklouzla na chodbě v nemocnici.“ „Kdo je to?“ „Metafora.“ „Každá žena je metafora,“ řekl inspektor Just. „Některá dokonce vtipná.“ „To ona je, Bedříšková. Koupila barák na kraji Kejřova. Jezdí si sem pro pití.“ „Alkohol?“ „Minerálky a pramenitá voda,“ sdělila se zjevným despektem. „Ve studánce pod Sovím kopcem by nabrala lepší, ale to jí prozrazovat nebudu a vy byste měl se mnou v tom směru držet basu. Jste státní orgán a stát má přece podporovat drobné živnostnice. Bedříšková je vegetariánka. Jako všechny krávy. Nedá si ani bagetu.“ „Tomu rozumím, dobře činí. Čím se živí?“ „Vločkami, všelijakým zrním, co já vím.“ „Myslel jsem to jinak. Kde na všelijaké to zrní bere?“ „To nikdo neví. Dvakrát třikrát tady byla s takovým divným halamou,“ pravila paní Naděžda způsobem, jakým soudce vynáší definitivní rozsudek. „Po hubě mu snad někdy přejel pásový traktor. Řekla bych rovnou tank, ale máme ještě vůbec nějaké pojízdné tanky?“ 114 „Vy Bedříškovou moc nemusíte,“ usoudil inspektor Just. Na odpověď nedošlo, žena vstoupila, přejela pátravým pohledem volný prostor, dobelhala se k baru, namáhavě se usadila ob jednu sedačku od inspektora a dala vlídnou řeč. Hlas měla měkký a melodický, jakoby jí v mládí matka učila zpívat lidové písně. Zakrátko se bavila i s Justem. Když muž pozná krásnou ženu, myslí na mnohá rozkošná laškování. Některé ženy zase hned myslí na nejhorší, už se cítí pod svatebním závojem. Obvykle se to pozná. Nedalo se však odhadnout, na co myslela Krista Bedříšková, asi třicetiletá vegetariánka, distinguovaná přirozená blondýna, povoláním překladatelka. Inspektor Just se nezeptal, co překládá, případně odkud a kam, nezeptal se ani na pohřešovanou dívku, ohledně které přijel, zeptal se, kdy bude mít volný večer. „Vzato do důsledků,“ Krista Bedříšková úzkostlivě pohlédla na sádrový krunýř na noze, „nemám volný žádný večer. S bídou dojedu sem do Ria. Na rajzy nemám ani pomyšlení, držím se doma.“ Paní Naděžda uznala, že hovor zabloudil do intimnější roviny a taktně se vzdálila, pustila televizi a sledovala jeden z mnoha stupidních pořadů o vaření už na pohled krajně odpudivých pokrmů. Vystřídaly ho zprávy a hned čerstvá senzace v přímém přenosu, zpackané přepadení menší venkovské bankovní pobočky. Vysoká žena a menší mladý muž, který se nenamáhal se zakrytím obličeje a neměl ani rukavice. Pokladní se podařilo včas vyslat signál, první policejní vůz dojel k bance za tři minuty. Ty však poskytly výrazně hranaté ženě možnost zmizet zadem s menší kořistí, zatímco mladík již uniknout „Na dva východy“ nestačil a s granátem v ruce držel pokladní jako rukojmí. Počínal si značně hystericky, s takovými delikventy bývá obtížné pořízení a ještě horší domluva, jsou nevypočitatelní a mají sebevražedné sklony. Začalo telefonické vyjednávání. Někdo dal echo televizi, reportérka ovšem u zasahujících policistů pochopení nenašla, proto jako obvykle atakoval a ty, kteří nic nevěděli, ale rádi se nechali slyšet. Takových se vždycky najdou přehršle. Krista Bedříšková zmlkla a sledovala pořad s napjatým výrazem, jako kdyby nebezpečí hrozilo někomu z rodiny. „Zachovejte klid,“ řekl inspektor Just, „o paniku se postará televize.“ Netrpělivým gestem dala najevo, že by neměl rušit, soustředil se tedy na obrazovku. Pomyslel si, že vyhlášený potížista strážmistr Boudník má zvláštní talent připlést se ke každému průšvihu. Protože přepadení banky je vždycky průšvih, i když se ho dopustí tři jedenáctiletí kluci s dětskými pistolemi, jak se to přihodilo minulý měsíc. Reportérka právě zpovídala vysokého staršího muže se zeleným batohem. „Byl jste svědkem přepadení?“ „Potkal jsem je ve dveřích.“ „Můžete pachatele popsat?“ „Kluka jsem si moc nevšiml. Žena byla poměrně hezká. Na první pohled taková normální slušňačka.“ „Až na to, že přepadla banku,“ poznamenala reportérka uštěpačně. „Já u toho nebyl,“ pronesl muž. „Potkal jsem je ve dveřích.“ Reportérka oslovila ženu, která se viditelně třásla nedočkavostí, až se na ni dostane. Držela na šnůře slintajícího černého psa, jehož vytrvalí zvědavci provokovali ke zlostnému vrčení. Pokoušel se dorážet na reportérku, patrně k ní choval stejnou nedůvěru, jakou občané cítí k médiím. Když byl prudce stržen, už ani necek, rámcově si počínal jako Havlíčkův buldok Džok v Tyrolských elegiích ke komisaři Dederovi, jeho doprovodu a říšskému zákoníku. Inspektor Just se omluvil, poodešel od baru a s mimořádnou netrpělivostí věnoval pozornost mobilu. Konečně se mu povedlo navázat spojení. „Přepadli banku,“ pravil. „Vím,“ odpověděl inspektor Plevák. „Pokladní drží jako rukojmí. Druhému pachateli se podařilo zmizet.“ „Stojí na chodníku před bankou,“ řekl inspektor Just, „před minutkou rozdával rozumy televizní reportérce. Má na zádech zelený batoh. Jmenuje se Karel Číž a za přepadení bank seděl už dvakrát. Je to trouba, jde na to pokaždé stejným způsobem. Převlečený za ženskou!“ „Číž?“ opakoval si inspektor Plevák. „Je venku na amnestii. Odkud voláš?“ „Z Rio Brava.“ „Naděžda tu past na slečny stále udržuje v provozu?“ „Přežívá.“ „Dám vědět zasahujícím,“ slíbil inspektor Plevák. Just se vrátil k baru, položil mobil na pult a řekl „promiňte“. „Něco naléhavého?“ Sympatická Krista Bedříšková pohodila plavou hlavou a krátce pohlédla na parkoviště, kam zajíždělo další auto a zastavilo za její Fabií. Just jen koutkem oka postřehl, že má na střeše poutač s nápisem Taxi. 115 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina „Co můžeš udělat dnes…,“ začal s konkrétním záměrem. Nenechala jej domluvit. „My už si tykáme?“ To „už“ znělo náramně slibně. „Co můžeme udělat dnes…“ „Dneska ne, ale příležitostně se zastavte. Bydlím hned na kraji obce v zeleném domku s číslem sedm. Ale napřed zavolejte, abych byla doma. Tak zatím!“ „Nepřijela jste něco koupit? Pomohl bych vám to odnést do auta.“ „Nechám to na jindy,“ zahalasila, pokynula paní Naděždě a odbelhala se k Fabii, která už zase stála na parkovišti jako siroteček. „Pane inspektore,“ pronesla loudavě se přivlnivší paní Naděžda, „slyšel jste? Ve městě přepadli banku! Pachatelé drží nějakou ženskou jako rukojmí! To jsou poměry! Bylo tohle někdy dřív?“ „Prokazatelně,“ ujistil ji inspektor. „Banky byly přepadávány od jejich založení.“ „Na Divokém západě,“ podotkla. „To znám z filmů.“ „Všude ve světě,“ dislokoval inspektor Just potíže bankovního sektoru šířeji. ——— Bankovní incident byl ukončen dříve, než policie dislokovala na místo všechny nekompetentní činitele. Bankovní úřednice se otřepala z nepříjemného zážitku, když poznala, že si mladík neví s prekérní situací rady a vypadá jako čerstvě vyoraná myš. Když na okamžik odložil granát, vzchopila se k činu, kopla ho do nejchoulostivějších míst, praštila ho do hlavy židlí a vyběhala na ulici. Potom už šlo všechno jako po másle. Zadržený mladík se rozplakal, granát se ukázal jako atrapa. Přiznal, že společníka poznal před týdnem v hospodě, nechal si říkat Josefe. 116 Na přepadení se přestrojil za ženu a když poznal, že jsou v úzkých, přikázal mu setrvat, že se podívá, kudy ven. Patrně to věděl, zmizel jako pára nad hrncem. Kriminalisté vzali do parády strážmistra Boudníka, který shodou okolností přijel po vyhlášeni poplachu k bance jako první. „Koho jste viděl vycházet?“ „Nikoho.“ „Byl tam vůbec někdo?“ „Jedna paní se psem a s kožešinovou čepicí na hlavě.“ „Opačně by to ani nešlo, Boudník! Kde jste ji viděl?“ „Na chodníku před bankou.“ „Jinak se tam nepohyboval nikdo?“ „Z uličky za bankou vyšla ještě jedna žena. Takový vysoká, se zeleným batohem na zádech. Povídala, že tam bydlí.“ „Svatá prostoto,“ povzdychl inspektor Plevák a vzdal se výtek či komentáře, věděl, že strážmistr Boudník má nahoře vlivné přímluvčí a kdyby došlo na propuštění poloviny policistů, strážmistr se o uniformu obávat nemusí. Určitě brzy někde usedne za psací stůl s počítačem a začne rozhodovat o policistech, riskujících zdraví v ulicích měst. „Disponoval váš společník nějakou zbraní?“ „Měl vystřelovací nůž a pistoli,“ připustil třesoucí se mladík. „Jakou pistoli?“ „Velkou. Těžkou.“ „Držel jste ji v ruce?“ „Nechtěl mi ji půjčit. Abych si neublížil.“ „Dobře učinil,“ poznamenal inspektor Plevák. „Kde jste si opatřil granát?“ „Dal mi ho Josef.“ „Jmenuje se Karel.“ „Na dva východy“ „Mně povídal, abych mu říkal Josefe. Nebo Pepíku.“ „Věděl jste, že granát není funkční?“ „Jak … funkční?“ „Že je to atrapa,“ řekl Plevák. „Napodobenina,“ připojil Just. „Dětská hračka!“ „Copak jsem to mohl poznat?“ Uvažovali, zda mladík dokonale hraje prostoduchého nebo takový skutečně je. Když zjistili, že opustil základní školu z šesté třídy, dali přednost druhé alternativě. Shledány byly i nedostatky v zabezpečení banky. Jedna z úřednic odběhla do lékárny a zadní vchod za sebou pouze dovřela, prchajícímu banditovi stačilo stisknout kliku. ——— Na internetu zkoumali televizní záběry. Zejména věnovali pozornost vysoké ženě se zeleným batohem, který vypadal jako prázdný. Však bance horentní škoda nevznikla. Částečně zásluhou časové tísně, do níž pachatele vmanévrovala pohotová úřednice. Když zadrženému mladíkovi předložili fotografii Karla Číže, udiveně vydechl: „To je on! Josef! Pepík! Vy ho znáte?“ Odpovědi se nedočkal, byl vydán pokyn k zadržení Karla Číže, když jej marně hledali doma, v suterénní plesnivé garsoniéře starého měšťanského domu na nábřeží. Podle sousedů nebyl Číž spatřen několik dnů. Jedna z nájemnic připustila, že snad má někde na vesnici ženskou, s níž byl vícekrát spatřen. Událost nepostrádala komické prvky. Kdyby jakékoli přepadení banky nebylo závažným trestným činem a jeden z pachatelů nebyl na útěku i s kořistí, vzbuzovala by veselí. Podceňovat se ovšem nedalo mladíkovo jednoznačné vyjádření o společníkově vyzbrojení. Vystřelovací nůž, prosím, ten nosí každý druhý recidivista, který nemůže najít práci nebo její shánění pouze předstírá a živí se rozličnou trestnou činností. Pistole si ovšem podceňování nezasloužila. „Měli bychom poctít svou přítomností Rio Bravo,“ řekl inspektor Just, který promyslel jednotlivé aspekty krátkého pobytu v liduprázdném podniku paní Naděždy. „Jedinou návštěvnici velice zaujala televizní reportáž z místa činu. Chvilku působila skoro nepřítomně. Zaskočeně. Údajně několikrát přišla s halamou, který má obličej jako přejetý pásovým traktorem.“ „To odpovídá Ježovi,“ pronesl Plevák. „Dostal kdysi ve vězení nakládačku od muklů, které práskl. Látali mu tvář půl roku.“ „Vlastní Jež řidičský průkaz?“ „To můžeme zjistit, ale mám dojem, že o řidičák přišel krátce před posledním trestem, pochroumal vládní školní bourák. To se nepromíjí. Jestli má prsty v přepadení banky, jízdu bez průkazu by neriskoval. V takových vypjatých chvílích je člověk za volantem nápadný.“ „Když jsem se u paní Naděždy v Riu vyptával na tu pohřešovanou děvenku,“ zmínil se inspektor Just poněkud nepřesně, „přijelo taxi, ale dovnitř nikdo nepřišel a Krista Bedříšková měla najednou plno spěchu.“ ——— Na ploché střeše svítila do tmy fialová písmena RIO BRAV. Z písmene O byly zřetelné pouze tmavé obrysy. Okna však zářila do tmy jako výletní parník, bar kypěl rykem chlapské zábavy. Trampové již také zchoulostivěli, kdepak v zimě pod širák, ti z okolí se u paní Naděždy scházeli každý první pátek v měsíci. 117 Sever Západ Východ / Svazek 5 — Východní Čechy a Vysočina Dva kytaristé v širácích hráli a zpívali a kdyby se naskytla možnost srovnání, určitě by dali na frak invenci ztrativším vyhlášeným a drahým písničkářům, kteří se rádi ukazovali na obrazovce, pletli se do věcí, jimž ani za mák nerozuměli a na potkání se shazovali roztrušováním trapných mouder. Paní Naděžda byla v jednom kole a obstarožní číšník s oblýskaným motýlkem pod žilnatým krkem působil uštvaně, otráveně a zpustle. „Vám se u nás nějak zalíbilo,“ uvítala paní Naděžda inspektora Justa. „Už jste tady málem jako doma.“ „Je tady útulno.“ „To bych prosila! Stále hledáte tu hezkou holku?“ „Také.“ „Koho ještě?“ „Jednoho halamu,“ řekl inspektor Just a ukázal fotografii Karla Ježe. „To je on,“ prohlásila bez rozmýšlení. „Tenhle chlap tady byl s Kristou. Nedáte si gulášek?“ ——— Svítání bylo mrazivé a větrné, vítr hnal nízké mraky, z nichž podle předpovědi měla vypadnout objemná dávka sněhu. Zelený domek s číslem sedm skutečně stál na okraji obce. Rutinní policejní zásah proběhl hladce a podle všech regulí. Zcela nahá Krista Bedříšková nestačila začít ječet, natož dosáhnout na noční košilku válející se na koberci. Sádrový krunýř na noze jí pohyb ztěžoval. Stejně nahý a ještě značně přiopilý Karel Číž se nedostal k pistoli, kterou nechal ležet na židli pod kalhotami, zelený batoh visel na věšáku a ukradené peníze čekaly na zabavení v zásuvce nočního stolku. 118 Antologie: Sever, západ, východ Východní Čechy a Vysočina Na dva východy Redakce: Mgr. Lukáš Vavrečka, Mgr. Michala Dovrtělová, Aleš Misař, PhDr. Lubomír Macháček Jazyková redakce: Daniela Šulcová a Kateřina Kotilová Ilustrace © Jana Orlová Grafické zpracování, návrh obálky a sazba: Miloš Makovský Tisk: VS Tisk Praha Tuto publikaci připravilo Středisko východočeských spisovatelů ve spolupráci s redakcí východočeského literárního čtvrtletníku Partonyma, katedry literární kultury a slavistiky FF UPCE v Pardubicích a katedrou bohemistiky PF UJEP v Ústí nad Labem za podpory Pardubického kraje a statutárního města Pardubice. Vydání první Nakladatelství Štěpán Bartoš v Pardubicích 2013 sever západ východ
Podobné dokumenty
tisk A4 - chron.cz
ŽELEZNIČNÍ HAIKU 15 - 16 KDYŽ ČÍŇAN PROMLUVÍ 16 - 19 POVÍDKA Z POZNÁMEK NA WITTGENSTEINOVO TÉMA 1. KAPITOLA I. Víš, kdo to byl Wittgenstein? Vidíš, a já nevěděla a tak dosud nemám zkoušku z filozofie...
pdf554 kB - Eknihyzdarma.cz
II.
Jsemť já z kraje muzikantů,
na pozoun jsem hrál,
a ten pořád ty Vídeňské pány
ze sna burcoval.
