Znamení Chaosu

Roger Zelazny
Znamení chaosu
MERLIN, SYN CORWINŮV je snad jedinou bytostí, pro niž
je stejně pochopitelná nespoutaná síla Dvorů Chaosu i síla pramenící
z řádu Amberu. Prošel velkým Vzorem Amberu i proměnlivým Logrusem Chaosu. Dokáže putovat Stíny a ovládá nebezpečnou a vyčerpávající magii. Zdá se, že netouží po trůnu a po poctách. Moc a
síla jsou pro něho hrou, cílem.
A přeci je stále v nebezpečí života. Promyšleným atentátům
uniká jen o vlásek. Nemůže věřit nejbližšímu příteli. Nemůže věřit
kosmickému superpočítači, který sám sestrojil. Svět je pro něj
tajemný a nevypočitatelný. Bytosti kolem něho mění podobu a v
nečekanou chvíli drtivě útočí.
Nebezpečí čelí Merlin, ve stínu Země známý jako Merle
Corey, s rozhodností, černým humorem a drsným smyslem pro fair
hru, které zdědil po otci Corwinovi. Jeho magický svět je však
mnohem složitější a bohatší než svět ostatních knížat Amberu, pro
nějž platí ano - ne a síly jsou v něm sice děsivé, přeci však
vypočitatelné.
Ačkoli byl matkou Darou vychován ve Dvorech Chaosu,
Merlinova duše tíhne k Amberu. I jeho osobní osud se prolíná s
osudy Amberu. Snad náhodou, snad z vyšší moci dospívá Merlin k
přesvědčení, že tytéž síly, které ohrožují jeho, sbírají energii k úderu
na Amber. Ve Stínech zbrojí žoldnéřské armády a připravují zbraně s
avalonskou třaskavinou. Nejlepší mágové připravují důmyslné pasti,
v nichž je možná Merlin pouhou figurkou, ačkoli si myslí, že jedná
svobodně.
Je si toho vědom, přijímá však výzvu. Nezůstává na dvoře
osvíceného amberského vladaře Randoma a jedná. Avšak, nebyl by
už desetkrát mrtev, kdyby mu nepomohla tajemná ochránkyně, která
mění těla častěji než šaty? Nepřátel Amberu je mnoho, jejich
nenávist je silná a její příčiny nezpochybnitelné. Svým rytířským
jednáním možná otevřel Merlin nepřátelům cestu přímo do srdce
Amberu. Nastávají rozhodující vteřiny pro říši legendárního krále
Oberona.
-4-
Kapitola první
Cítil jsem se poněkud nesvůj a nějak jsem nevěděl proč.
Popíjení s Bílým Králíkem, nevysokým chlapíkem, připomínajícím
Bertranda Russella, kočkou Šklíbou a s mým starým kámošem
Lukem Raynardem, který zpíval irské balady jednu za druhou, se mi
zase tak neobvyklé nezdálo, i když se podivná namalovaná krajina za
Lukovými zády měnila v realitu. Pravda, velká modrá Housenka,
kouřící vodní dýmku na vršku obří muchomůrky, na mne trochu
zapůsobila, protože jsem věděl, jak je těžké přimět vodní dýmku, aby
táhla. Tím to ale nebylo. Byla to veselá, neformální sešlost a o
Lukovi se vědělo, že se sem tam chytá hodně divné party. Tak proč
bych se měl cítit nesvůj?
Pivo bylo dobré a jídlo dokonce volně k dispozici. Démoni,
kteří mučili rusovlásku připoutanou ke kůlu, zářili tak, že pohled na
ně bolel. Celá záležitost se už chýlila ke konci, ale původně to byla
krásná scénka. Všechno bylo krásné. Když zpíval Luke o zálivu
Galway, znělo to tak skvěle a nádherně, že se mi chtělo ponořit do
vln a rozplynout se. A toho smutku.
Něco s pocity... Ano! Legrační nápad, když ale zpíval Luke
smutnou písničku, cítil jsem se melancholicky. Když byla veselá,
báječně jsem se bavil. Zdálo se, že ve vzduchu je neobvyklé
množství empatie. Nevadí, říkal jsem si. Světelná show byla skvělá...
Upíjel jsem z korbelu a pozoroval Valihracha, vrávorajícího na
konci baru. Chvíli jsem se pokoušel upamatovat, kdy jsem sem
dorazil, ale ne a ne na to kápnout. Mělo by mi to nakonec dojít.
Hezký večírek.
Díval jsem se a poslouchal, vychutnával pohodičku. Vše, nač
mi padl zrak, bylo fantastické. Nechtěl jsem se na něco zeptat Luka?
Na něco snad ano, ale Luke byl zaujat zpěvem a stejně jsem si nebyl
schopen vzpomenout na co.
Co jsem dělal předtím, než jsem se tu ocitl? Pokoušet se
vzpomenout nestálo za námahu. Zvlášť když právě teď bylo všechno
tak zajímavé.
-5-
Přesto jsem měl pocit že by to mohlo být něco důležitého. Snad
proto jsem se cítil nesvůj. Šlo snad o něco, co jsem nedokončil a k
čemu bych se měl vrátit?
Otočil jsem se, abych se na to zeptal Šklíby, ta ale právě mizela, stále rozšklebená od ucha k uchu. To bych mohl také, napadlo mi.
Zmizet myslím a přesunout se jinam. Dostal jsem se sem snad takhle? Mohl bych tak možná i odejít.. Možná. Odložil jsem pití a promnul si oči i spánky. Všechno mi v hlavě plavalo.
Náhle jsem si vzpomněl na svůj vlastní obraz na obrovské hrací
kartě. Ano, Trumf. Tak jsem se sem dostal, kartou... Čísi ruka mi
dopadla na rameno, takže jsem se otočil. Byl to Luke, křenil se a nahýbal přes barpult, aby si dolil.
„Skvělý večírek, co?“ prohodil.
„Jo, skvělý. Jaks to tu objevil?“ zeptal jsem se ho.
Pokrčil rameny. „Už ani nevím. Není to fuk?“
Odvrátil se, mezi námi křišťálově zavířilo. Housenka vydechla
purpurový obláček, vycházel modrý měsíc.
Ptal jsem se sám sebe, co se mi na tom všem nezdá. Najednou
jsem měl dojem, že mi mé kritické schopnosti uvažování někdo
ustřelil ve válce, protože jsem se nemohl soustředit na anomálie, které tu určitě byly. Věděl jsem jen, že v jednom okamžiku mě něco
chytlo.
Něco mě chytlo...
Něco mě...
Jak?
Nu... začalo to, když jsem si potřásl rukou. Ne, špatně, zní to
jako zenový kóan a tak to nebylo. Stiskl jsem ruku, jež se vynořila z
prostoru, který zabíral můj obraz na kartě a pak zmizel. Ano, tak to
bylo... tak nějak.
Zatnul jsem zuby, hudba zase začala hrát. Z nedaleka od své
ruky na barpultu jsem zaslechl škrábavý zvuk. Když jsem vzhlédl,
můj korbel byl znovu dolitý. Možná už jsem měl přes míru a to mohlo být na překážku jasnému úsudku. Otočil jsem se a zadíval vlevo,
za místo, kde se freska měnila ve skutečnou krajinu. Nebyl jsem nebo nejsem snad součástí fresky? — napadlo mě najednou.
Nevadí, když nemůžu myslet tady... rozběhl jsem se... vlevo.
Cosi tady kolem mi mátlo hlavu a zdálo se, že je nemožné, abych
-6-
celý proces promyslel, když jsem jeho součástí. Musel jsem se dostat
pryč, abych mohl myslet normálně a přišel na to, co se vlastně děje.
Napříč barem jsem se dostal k rozhraní, kde se namalované
skály a stromy zhmotňovaly. Zatápal jsem rukama a vyrazil dál. Slyšel jsem vítr, ale necítil ho.
Nic, co leželo přede mnou, se znatelně nepřibližovalo. Pohyboval jsem se, ale —
Luke začal zase zpívat
Zastavil jsem se a zvolna otočil, protože to znělo, jako by stál
těsně vedle. Taky že stál. Vzdálil jsem se od baru jen pár kroků!
Luke se uculoval a nepřestával zpívat
„Co se děje?“ zeptal jsem se Housenky.
„Jsi nadrátovaný v Lukových drátech,“ zněla odpověď.
„Cože, ještě jednou?“ zvolal jsem.
Vyfoukla modrý kroužek kouře, lehce vzdechla a prohlásila:
„Luke je zapadlý ve smyčce a ty ses ztratil v písničce. Toť vše.“
„Jak se to stalo?“ zeptal jsem se.
„Nemám potuchy,“ odpověděla.
„Jak se z toho člověk dostane?“
„To rovněž nemohu říci.“
Obrátil jsem se na kočku Šklíbu, která zase jednou srůstala se
svou grimasou. „Nepředpokládám, že bys věděla — “ začal jsem.
„Viděla jsem ho přijít a tebe jsem viděla přijít později,“ řekla
kočka s přitroublým úsměvem. „I když i na zdejší poměry byly vaše
příchody poněkud... neobvyklé — což mě vede k závěru, že alespoň
jeden z vás má co dělat s magií.“ Přikývl jsem.
„Někdo by se mohl pozastavovat nad tvými příchody a odchody,“ poznamenal jsem.
„Nestrkám packy, kam nemám,“ odsekla. „Což je více, než
může říci Luke.“
„Co tím míníš?“
„Je lapen v nakažlivé pasti.“
„Jak ta past funguje?“ zeptal jsem se. Ale byla zase pryč, tentokrát i s úšklebkem. Nakažlivá past? Vypadalo to, jako by šlo o Lukův problém, který mě prostě nějak vtáhl do sebe. Asi to tak bylo, i
když jsem neměl nejmenší představu, o jaký problém jde, ani co
bych s tím měl dělat.
-7-
Natáhl jsem se pro korbel. Nemůžu-li problém vyřešit, můžu si
aspoň užít. Dal jsem si dlouhý lok a uvědomil si přitom, že zírám
přímo do dvou podivně bledých, žhoucích očí. Předtím jsem si jich
nevšiml a divné bylo, že se vznášely v tmavém koutě fresky na protější straně baru a ještě divnější, že zvolna pluly k mé levici.
Bylo téměř fascinující, že když jsem oči ztratil z dohledu, přesto jsem to byl schopen sledovat, ať už „to“ bylo cokoliv, podle vlnící
se trávy, jak se to přesouvalo do oblasti, kam jsem předtím mířil. A
daleko, daleko za Lukem, vpravo, jsem objevil štíhlého, distinguovaného pána v tmavém kabátci s paletou a štětcem, který zvolna domalovával fresku. Dal jsem si další doušek a znovu se soustředil na postup čehosi, co přicházelo z ploché reality malby do naší třírozměrné.
Mezi skálou a křoviskem se vynořil rypák barvy dělového bronzu,
nad ním zářily bledé oči, z temné mordy kapaly modré sliny, z nichž
se po dopadu na zem kouřilo. Bylo to buď hodně placaté, nebo silně
přikrčené. Nebyl jsem s to určit, zda pozoruje všechny přítomné nebo
speciálně mě. Nahnul jsem se stranou a chytil Valihracha za pásek či
kravatu, ať už to bylo co bylo, právě ve chvíli, kdy se chystal svalit
na stranu.
„Promiňte,“ řekl jsem. „Nemohl byste mi prozradit, o jaký druh
stvoření jde?“
Ukázal jsem, zrovna když se to vynořilo — spousty hnátů,
dlouhý ohon, tmavé šupiny, kroutilo se to a hezky rychle. Jeho drápy
byly rudé, a když vyrazilo k nám, ocas se výhružně vztyčil. Valihrachova kalná očka po mně přejela.
„Nejsem tady proto, pane,“ začal, „abych napravoval vaše zoologické neznalo... proboha! To je...“
Stvůra se náhle rozběhla napříč místností a rychle se blížila.
Dosáhne snad brzy bodu, kde se její běh změní v přešlapování na
místě, jako se to stalo mně — nebo efekt působil, jen když jsem se
chtěl dostat odsud?
Články jeho těla sebou mrskaly ze strany na stranu, syčelo to
jako děravý papiňák a kouřící slina značkovala jeho trasu z namalované krajiny. Zdálo se, že nezpomaluje, ale naopak zrychluje.
Má levice sebou škubla vpřed, na rty se mi samovolně dralo zaříkadlo. Vyřkl jsem je, právě když obluda překonala rozhraní, které
-8-
jsem předtím nedokázal prorazit. Natáhla se, když převrhla neobsazený stůl a zase smrskla, jako na péro.
Kdosi vykřikl: „Pentlochňap!“
„Pentlochňap vzteklivý,“ upřesnil Valihrach.
Jakmile jsem dořekl poslední slovo a dokončil gesto, před mým
vnitřním zrakem se vynořil Logrus. Zlověstná stvůra, která právě
napřáhla své přední pařáty, je zase rychle stáhla, chytila se za hrudník, zakoulela očima, tlumeně zasténala, ztěžka vydechla, zhroutila
se na podlahu a převalila na hřbet, všechny hnáty vystrčené ke stropu.
Nad obludou se zjevil kočičí škleb, pysky se zavlnily:
„Mrtvý Pentlochňap vzteklivý,“ prohlásil.
Připlul ke mně a zbytek kočky se připojil jakoby dodatečný nápad.
„To bylo kouzlo srdeční zástavy, že ano?“ zeptala se zkoumavě.
„Myslím, že ano,“ řekl jsem. „Bylo to trochu reflexivní. Jo, už
si vzpomínám, ještě se tu vznáší.“
„Myslela jsem si to,“ podotkla. „Byla jsem si jistá, že jde o
magii.“
Vize Logru, která se mi zjevila v průběhu magické operace,
posloužila také jako malá iluminace zatuchlé mansardy mé mysli.
Čarodějnictví? Ovšem.
Já — Merlin, syn Corwinův — jsem čaroděj, a to odrůdy, s niž
se v oblastech, které jsem v posledních letech navštívil, setkáte jen
vzácně. Lucas Raynard — známý také jako princ Rinaldo z Kashfy
— je sám čarodějem, i když jiného stylu než já. Kočka Šklíba, která
se zdála v těchto záležitostech dost kovaná, by mohla mít pravdu v
odhadu naší situace jako vnitřku kouzla. Takové umístění je jedním z
mála prostředí, kde jsou mi má citlivost a výcvik málo platné, pokud
jde o odhalení povahy kritické situace. Asi tak, protože mé schopnosti by také mohly uváznout v materializaci a podléhat jejím silám, nic
jiného by už vůbec nedávalo smysl. Přišlo mi to podobné barvosleposti. Nemohl jsem přijít na žádný způsob, jak se ujistit, co se děje,
bez pomoci zvenčí.
Jak jsem tak přemítal, Královští jezdci dorazili k barovým lítačkám. Vrazili dovnitř a přivázali provazy k Pentlochňapově mršině.
-9-
Koně tu věc odtáhli ven. Zatímco probíhala tato operace, Valihrach
slezl dolů, aby zkontroloval sál. Když se vrátil, zjistil, že nedokáže
zaujmout svou původní pozici na barové stoličce. Zařval na královské, aby mu pomohli nahoru, ti ale byli zaměstnáni postrkováním
tuhého Pentlochňapa mezi stoly a ignorovali ho.
Přiloudal se usmívající Luke.
„Tak to byl Pentlochňap,“ poznamenal. „Vždycky jsem byl
zvědavý, jak vypadají. Teď ještě kdyby se zastavil Tlachapoud...“
„Ššš!“ varovala Šklíba. „Ten musí být někde tady namalovaný
a je pravděpodobné, že poslouchá. Nedrážděte ho! Může sem vtrhnout šumohvizdně z huňastého lesa a zjevit se vám za zadkem. Pamatujte, má flámu zubatou a ostrý dráp. Nekoledujte si o malér...“
Šklíba vrhla rychlý pohled na zeď a několikrát rychle zmizela a
zase se objevila. Luke poznamenal, aniž by Šklíbě věnoval nejmenší
pozornost: „Jen jsem uvažoval o Tennielových ilustracích.“
Kočka se zhmotnila vzadu v baru, vyzunkla Ševcovo pití a
prohlásila: „Slyším vrňoukání a plamenné oči se sunou doleva.“
Pohlédl jsem na fresku a také uviděl žhoucí oči i zaslechl podivný zvuk.
„To může být spousta věcí,“ poznamenal Luke.
Kočka sebou mrskla k polici za barpultem a natáhla se vzhůru,
kde na zdi visela zvláštní zbraň, pableskující a chvějící se ve stínu.
Svěsila ji a skluzem poslala po pultu, až se zastavila před Lukem.
„Lepší je mít meč Šaršoun v hrsti, to je vše, co můžu dodat.“
Luke se smál, já jsem ale fascinovaně zíral na nástroj, který
vyhlížel, jako by byl zhotoven z motýlích křídel a stočeného měsíčního svitu. Pak jsem znovu uslyšel divné brblání.
„Jen tu nestůjte zachmurděně!“ vyhrkla Šklíba, vylízla Valihrachovu sklenku a zase zmizela.
Luke pozvedl svůj korbel k dolití a pořád se ještě kuckal smíchy. Stál jsem tam zachmurděně, neboť kouzlo, které jsem použil k
likvidaci Pentlochňapa, zvláštním způsobem změnilo mé myšlení.
Měl jsem dojem, že následkem jeho chvilkového působení se mi v
hlavě vyjasnilo. Připisoval jsem to obrazu Logru, který jsem krátce
spatřil. Vyvolal jsem ho tedy znovu.
Znamení přede mnou vyvstalo a zůstalo viset. Držel jsem ho ve
vznosu a soustředil se na něj. Mou myslí jako by zavál studený vichr.
- 10 -
Rozptýlené střípky vzpomínek se shlukovaly a rovnaly do kompletní
sítě prodchnuté pochopením, ovšem...
Brblání sílilo, zahlédl jsem míhat se Tlachapoudův stín mezi
vzdálenými stromy, oči jako přistávací světlomety, spousta ostrých
hran, břitů, špicí pro rvaní a kousání...
Ale nevadilo mi to ani trochu, protože mi právě došlo, co se děje, kdo za to může, proč a jak.
Předklonil jsem se, hodně dopředu, až mi klouby na rukou škrtly o špičku pravé boty.
„Luku,“ řekl jsem, „máme problém.“
Odvrátil se od barpultu a pohlédl na mne svrchu.
„Co se děje?“ otázal se.
My z krve Amberu, jsme schopni až hrozivých výkonů, vydržíme ale taky zatraceně tvrdou nakládačku. Takže, mezi námi se to
do jisté míry navzájem ruší. Člověk se tedy musí do těchhle záležitostí pustit přesně v tu správnou chvíli, má-li se do nich vůbec pouštět..
Vyrazil jsem pěstí až od země se vším, co ve mně bylo, a zasáhl Luka na bradu úderem, který ho zvedl, pootočil a poslal
rozplácnutého přes stůl, který se pod ním skácel. Klouzal pozpátku
dál přes celou místnost, až se jako bezděčná troska zastavil u nohou
klidného, viktoriánsky vyhlížejícího pána — ten pustil štětec a svižně
ukročil, jak k němu Luke doplachtil. Levou rukou jsem popadl
korbel a vylil si ho na pravačku. Měl jsem pocit jako bych s ní
napálil horu. Vzápětí světla pohasla a na okamžik se rozhostilo
ticho. Třísknul jsem džbánkem o pult. Celé okolí si vybralo právě
tento moment, aby se zatřáslo jako při zemětřesení. Z police spadly
dvě láhve, lampa se rozkývala, brumlání zesláblo. Mrknul jsem vlevo
a uviděl, že děsivý Tlachapoudův stín se stáhl hlouběji do huňastého
lesa. A nejen to, namalovaná část celého panoramatu se teď rozšířila
o značný kus toho, co se jevilo jako normální prostor a vypadalo to,
že její expanze bude pokračovat, až celý tenhle koutek světa ztuhne
do ploché nehybnosti. Od šumohvizdu k šumohvizdu bylo čím dál
jasnější, že se Tlachapoud spěšně vzdaluje vlevo, před šířící se plochostí. Tydliták, Tydlitek, Blboun a Žabák začali balit nástroje.
Rozběhl jsem se k zhroucenému Lukovu tělu. Housenka rozebírala svou vodní dýmku a bylo vidět, že muchomůrka je nakloněná
- 11 -
v podivném úhlu, protože Bílý Králík vedle ní vyhrabal noru. Zaslechl jsem, jak Valihrach tlumeně kleje na kymácející se barové stoličce, na kterou se mu právě povedlo vylézt.
Když jsem dorazil, lehce jsem se uklonil a oslovil pána s paletou: „Lituji, že vás vyrušuji, ale věřte mi, je to tak lepší.“
Zvedl jsem Lukovo bezvládné tělo a přehodil si ho přes rameno. Kolem přeletělo hejno hracích karet. Při jejich rychlosti jsem
raději uhnul.
„Panebože! Tamhleto vyděsilo Tlachapouda!“ vyhrkl ten chlap
a civěl někam za mě.
„Co že ho vyděsilo?“ otázal jsem se a nejsem si jist, zdali jsem
to chtěl doopravdy vědět
„Tohle,“ opáčil a máchl rukou někam dopředu.
Podíval jsem se, vrávoravě ucouvl a ani trochu se Tlachapoudovi nedivil.
Byl to dvanáct stop vysoký Ohnivý Anděl, který právě vstoupil
— sivorudý s křídly jako kostelní vitráže a spolu s úvahami o pomíjivosti života ve mně vyvolal vzpomínku na kudlanku nábožnou, s
ostnatým límcem a trnům podobnými drápy, které z jeho krátké kožešiny vyčnívaly v každém myslitelném úhlu. Jedním drápem zachytil za barové lítačky, a jak se dral dovnitř, vyvrátil je. Byla to stvůra z
Chaosu — vzácná, smrtelně nebezpečná a vysoce inteligentní. Léta
jsem už žádného neviděl a vůbec jsem netoužil vidět ho právě teď.
Ale nepochyboval jsem ani trochu, že já jsem ten důvod, proč je tady. Na vteřinku jsem zalitoval, že jsem vyplýtval kouzlo Srdeční
Zástavy na pouhého Pentlochňapa — než jsem si vzpomněl, že Ohniví Andělé mají srdce tři. Rychle jsem se rozhlédl — Anděl pátravě
zavětřil, vyrazil krátké lovecké zavytí a šel po mně.
„Moc rád bych si s vámi pohovořil,“ prohodil jsem k umělci.
„Líbí se mi vaše práce, naneštěstí...“
„Chápu.“
„Nashle.“
„Hodně štěstí.“
Vrazil jsem do králičí nory a utíkal hodně v předklonu, protože
strop byl nízký. Kvůli Lukovi byl můj postup značně obtížný, zejména v zákrutech. V dálce za sebou jsem slyšel skřípavý rachot a opakující se lačné skučení. Trochu jsem se zklidnil, když jsem si uvě- 12 -
domil, že by Ohnivý Anděl musel tunel značně rozšířit, aby se do něj
dostal. Horší bylo, že toho byl schopen. Tyhle obludy jsou neuvěřitelně silné a prakticky nezničitelné.
Běžel jsem a běžel, dokud mi nezmizela půda pod nohama. Začal jsem padat. Napřáhl jsem volnou paži, abych se něčeho zachytil,
ale nebylo čeho. Dno nory odpadlo. Dobrá, bylo to tak, jak jsem doufal a napůl předpokládal, že bude. Luke vydal přiškrcený vzdech, ale
neprobral se.
Padali jsme. Dolů, dolů, pořád dolů, jak říkal ten chlápek, co
vypad z mrakodrapu. Byla to studna a byla buď hodně hluboká, nebo
jsme padali hodně pomalu. Všude kolem bylo šero a stěny šachty
jsem pořádně neviděl. Hlava se mi zase trochu pročistila a věděl
jsem, že to bude pokračovat, dokud udržím pod kontrolou jednu
proměnnou veličinu — Luka. Vysoko nad hlavou jsem znovu zaslechl lovecké zavytí. Bezprostředně po něm následoval podivný brblavý zvuk. Frakira na mém zápěstí začala jemně pulzovat, aniž by mi
řekla něco, co bych už nevěděl. Naznačil jsem jí, aby ztichla.
Je to čím dál jasnější, začínal jsem se upamatovávat... moje
přepadení Pevnosti Čtyř Světů a osvobození Lukovy matky Jasry,
útok zvířodlaka, podivná návštěva a debata s Vintou Bayle, která
nebyla tou, jíž se zdála.
...oběd v Uličce smrti... Usedlík, San Francisko, křišťálová jeskyně... jasnější a jasnější.
...a hlasitější a hlasitější řev Ohnivého Anděla nade mnou. Musel se nějak prodrat tunelem a teď klesal za mnou. Bohužel měl křídla, zatímco mně zbývalo jediné — padat.
Pohlédl jsem vzhůru. Stejně jsem nedokázal rozeznat jeho podobu. Směrem nahoru bylo temněji než dolů. Doufal jsem, že je to
příznak světla na konci tunelu, doslova i přeneseně, neboť jiný způsob, kudy z konopí, mě ne a ne napadnout. Bylo tu příliš šero na použití Trumfu i na dostatečné určení probíhající scenerie, které by
umožnilo přesun do jiného stínového světa.
Cítil jsem, že se už spíše snášíme než padáme, a to rychlostí,
která by mohla stačit na hladké přistání. Kdyby to vypadalo jinak, až
se přiblížíme ke dnu, nabízel se možný prostředek na snížení rychlosti — přizpůsobení jednoho z kouzel, která jsem měl ještě s sebou.
- 13 -
Tyto úvahy však nestály za moc ve chvíli, kdy hrozilo nebezpečí sežrání — očividně reálná možnost, ledaže by ovšem náš pronásledovatel nebyl hladový, v tom případě by nás jen roztrhal. Z toho
vyplývalo, že by mohlo nastat nezbytí naši rychlost zvýšit, abychom
si udrželi náskok před nestvůrou — což by ovšem znamenalo, že se
při dopadu roztříštíme.
Těžká volba.
Luke se mi trochu zavrtěl na rameni. Doufal jsem, že se nechystá probrat, jelikož jsem neměl pokdy babrat se se spacím kouzlem a nebyl jsem zrovna v dobré pozici na to, abych ho znovu uspal
pěstí. Zbývala tedy jen Frakira.
Jestliže ale přicházel k sobě, mohlo ho škrcení spíš probrat
úplně, než poslat znovu do limbu — a já ho potřeboval v manipulovatelném stavu. Věděl příliš mnoho o příliš mnoha věcech, o kterých
jsem se potřeboval dozvědět.
Minuli jsme o něco světlejší místo, kde jsem poprvé zahlédl
stěny šachty a všiml si, že jsou popsány nápisy v pro mě neznámém
jazyce. Vybavila se mi podivná povídka Jamajky Kincaida, ale vodítko k vysvobození to nebylo. Bezprostředně poté, co za námi zůstal
světlejší pruh, jsem hluboko pod námi rozeznal malou světelnou
skvrnu. A takřka ve stejný okamžik jsem znovu uslyšel zaskučení,
tentokrát velmi blízko.
Vzhlédl jsem právě včas, abych spatřil Ohnivého Anděla prolétávajícího světlejší zónou. Těsně za ním se vynořila další obluda,
oblečená ve vestě, a vrňoukala. Také Tlachapoud sestupoval a zdálo
se, že z nás ze všech nejsvižněji. Otázka jeho záměru se ocitla okamžitě na pořadu dne, neboť světelný kruh se mezitím o dost zvětšil a
Luke se začal protahovat. Odpověď padla vzápětí, protože Tlachapoud dohonil Ohnivého Anděla a napadl ho.
Šachta se náhle rozezněla šumohvizdem, vytím a brbláním,
spolu se syčením, skřípotem a příležitostným zavrčením. Stvůry se
pustily do sebe, trhaly se vzájemně na kusy, oči jako rudá slunce,
drápy jako bajonety. V bledém světle, které je ozařovalo zespodu,
vytvářely jakousi pekelnou mandalu.
Třebaže tvořily vířivou skrumáž příliš blízko na to, abych se cítil pohodlně, na druhé straně je to zpomalilo natolik, že snad nebudu
- 14 -
muset riskovat narychlo spíchnuté kouzlo a nějaký nemotorný přistávací manévr.
„Grrr!“ poznamenal Luke a zazmítal se v mém sevření.
„Ano, souhlasím,“ prohodil jsem. „Ale lež klidně, jo. Asi se
rozmlátíme...“
„...a uhoříme,“ dodal, hlavu zvrácenou vzhůru, aby viděl na
zápasící monstra; pak se podíval dolů, když mu došlo, že také padáme: „Co je to za výlet?“
„Nevydařený,“ odvětil jsem a pak mi to došlo, bylo to přesně
tak.
Světlina teď byla zase o něco větší a naše rychlost přijatelná
pro snesitelné přistání. Kouzlo, jemuž jsem říkal Obrovo tlesknutí,
by nás pravděpodobně zpomalilo úplně, nebo dokonce zvedlo vzhůru. Lepší ovšem bude utržit pár oděrek než fungovat jako překážka v
provozu právě teď a tady.
Skutečně nevydařený výlet. Přemýšlel jsem o Randomových
slovech, když jsme pod nesmyslným úhlem prolétli vyústěním, dopadli na zem a několikrát se překulili.
Přistáli jsme v jeskyni nedaleko jejího vchodu. Vpravo i vlevo
vedly z jeskyně dva tunely, ústí jeskyně jsem měl za zády. Rychlý
pohled mi dosvědčil, že se jeskyně otevírá do světlého, pravděpodobně žírného a dost nejasně viditelného údolí. Nehybný Luke ležel
roztažený vedle. Vyskočil jsem na nohy a chytil ho v podpaží. Táhnul jsem ho pryč od temného otvoru, z něhož jsme právě vypadli.
Ryk obludného zápasu se blížil.
Dobře že Luke zase neví o sobě. Byl-li můj odhad správný, jeho stav byl dost zlý pro kteréhokoli Ambeřana, ale pro někoho se
schopnostmi Čaroděje představoval vysoce nebezpečnou divokou
kartu, s jakou jsem se ještě nesetkal. Nebyl jsem si jist, zda bych ho
zvládl.
Táhnul jsem ho k pravému tunelu, protože byl menší a teoreticky by měla být jeho obrana snazší. Sotva jsme dosáhli jeho ústí,
obludy vypadly z otvoru a rvaly se v pevném sevření. Válely se po
dnu jeskyně, drápy cvakaly, syčely a skučely, jak se navzájem rvaly
na kusy. Zdalo se, že na nás úplně zapomněly, a tak jsem pokračoval
v ústupu, až jsme zalezli pěkný kus do tunelu.
- 15 -
Nezbývalo mi než předpokládat, že Randomův odhad byl
správný. Koneckonců byl to hudebník a hrál po celém Stínu. A taky
mě nic lepšího nenapadalo.
Vyvolal jsem znamení Logru. Když se vyjasnilo a mé ruce do
něj zapadly, mohl jsem jím mrštit na bojující stvůry. Ale vůbec si mě
nevšímaly a netoužil jsem po jejich pozornosti. Neměl jsem také jistotu, že by úder něčím jako dva krát čtyři na ně nějak výrazně zapůsobil. Kromě toho, moje předvolba byla připravená a její naplnění
mělo přednost. A tak jsem vsáhl.
Zabralo to hrozně moc času. Musel jsem projít extrémně rozlehlou oblastí Stínu, než jsem našel, co jsem hledal. A zase znovu a
opět. Chtěl jsem toho spoustu a nic nebylo blízko.
Zápasníci zatím nedávali znát žádné známky únavy a jejich
drápy vykřesávaly jiskry ze stěn jeskyně. Uštědřili si nespočetně ran
a byli pokryti sraženou krví. Mezitím se Luke probudil, vzepřel se na
loktech a fascinovaně zíral na barvitý duel. Jak dlouho udrží jeho
pozornost, jsem nemohl říci. Velmi brzy mohlo být důležité, aby byl
vzhůru, a byl jsem rád, že zatím nezačal přemýšlet o jiných záležitostech.
Mimochodem, fandil jsem Tlachapoudovi. Byla to jen protivná
obluda a nemusela mít zálusk speciálně na mě, když ji vyrušil příchod její exotické Nemesis. Ohnivý Anděl hrál zcela odlišnou partii.
Neměl žádný důvod slídit tak daleko od Chaosu, nebyl-li někým vyslán. Je pekelně těžké tyhle stvůry zajmout, ještě těžší vycvičit a nebezpečné s nimi manipulovat. Představují tedy značně velké náklady
a riziko. Člověk neinvestuje do Ohnivého Anděla jen tak, pro nic za
nic. Hlavním smyslem jejich života je zabíjení, a pokud mi bylo
známo, nikdy nikdo, kromě Dvora Chaosu, žádného nepoužil. Mají
celou kopu smyslových orgánů — některé z nich jsou zjevně paranormální — a dají se použít jako honící psi ve Stínu. Pokud vím,
neprocházejí Stínem sami od sebe, ale mohou vystopovat poutníka
Stínem a zdá se, že jsou schopni sledovat hodně vychladlou stopu,
jakmile si vštípí podobu oběti. Tak tedy, byl jsem pomocí Trumfu
přenesen do toho bláznivého baru a nevěděl jsem, zda jsou Ohniví
Andělé schopni sledovat Trumfový skok, ale napadlo mě několik
dalších možností — včetně té, že mě někdo lokalizoval, transponoval
tuhle bestii do mé blízkosti a pak ji vypustil, ať dělá, co umí. Ať už
- 16 -
byl způsob provedení jakýkoli, nesl neklamnou známku Dvoru. Proto
moje přeměna v Tlachapoudova fanouška.
„Co se děje?“ zeptal se mě Luke náhle a stěny jeskyně na okamžik zmizely, bylo slyšet vzdálenou melodii.
„Je to podfuk,“ řekl jsem. „Poslyš, je čas na tvůj lék.“
Nasypal jsem plnou hrst tablet vitaminu B12, čerstvě zmaterializovaných, a odzátkoval láhev s vodou, kterou jsem rovněž vyčaroval.
„Jaký lék?“ divil se, když si je bral.
„Lékař to nařídil,“ prohlásil jsem. „Rychleji tě postaví na nohy.“
„No dobrá.“
Hodil si všechny tabletky do úst a spláchl je jedním velkým
douškem.
„A teď tyhle.“
Otevřel jsem lahvičku Thorazinu. Jedna tableta obsahovala 200
miligramů a nevěděl jsem, kolik mu jich dát, nakonec jsem se rozhodl pro tři. Ještě jsem přidal troptofan a trochu fenylalaninu.
Civěl na pilulky. Stěny opět zmizely, zase zazněla hudba. Kolem nás proplul obláček modrého kouře. Náhle se znovu objevil bar,
tak jak vypadal předtím. Převrácené stoly byly narovnány, Valihrach
zase vrávoral, práce na fresce pokračovala.
„Hele, noční podnik,“ zvolal Luke. „Měli bychom se vrátit.
Vypadá to, že se večírek rozjel.“
„Nejdřív si vezmi léky.“
„Na co to je?“
„Někde jsi chytil pořádný šlehanec. Tohle ti usnadní vystřízlivění.“
„Necítím se špatně, fyzicky je mi báječně...“
„Vezmi si to!“
„No dobře, dobře.“
Hodil do sebe plnou hrst prášků.
Tlachapoud s Ohnivým Andělem se začali rozplývat a mé podrážděné gesto se v blízkosti barpultu setkalo s jistým odporem, i
když všechno kolem nebylo ještě úplně hmatatelné. Pak jsem si všiml Šklíby, jejíž hrátky se ztělesňováním v tuto chvíli vypadaly reálněji nežli cokoli jiného.
- 17 -
„Přicházíš, nebo odcházíš?“ zeptala se.
Luke se začal zvedat. Světlo se rozjasnilo, ale pořád ještě bylo
bledé.
„Luku, koukni se tamhle,“ ukázal jsem stranou.
„Kam?“ řekl a natočil hlavu naznačeným směrem. Znovu jsem
ho praštil.
Jak padal, bar začal mizet. Znovu se objevily stěny jeskyně.
Zaslechl jsem Šklíbu: „Odcházíš...“ Randál se obnovil s plnou silou,
s tím rozdílem, že tentokrát převládal zvuk připomínající vřeštění
dud. Vydával ho Tlachapoud přimáčkly k zemi a zle potrhaný. Rozhodl jsem se použít kouzlo Čtvrtý Červenec, které jsem si při svém
útoku na Citadelu ponechal v záloze. Zvedl jsem ruce a vyřkl příslušná slova. Stoupnul jsem si před Luka, abych mu zakryl výhled,
sám jsem se podíval mimo a pevně stiskl víčka. I přes zavřené oči
jsem vnímal silný záblesk. Slyšel jsem, jak Luke volá „Hejl“, ale
ostatní zvuky náhle ustaly. Když jsem otevřel oči, obě stvůry ležely
bez hnutí, jako omráčené, na druhém konci jeskyně.
Popadl jsem Luka za ruku, zvedl ho a přehodil přes rameno hasičským hmatem. Pak jsem rychle vyrazil do jeskyně a jen jednou
uklouzl po krvi oblud, když jsem se protahoval podél nejbližší stěny
míře k ústí jeskyně. Než jsem se prodral ven, začaly sebou stvůry
škubat, ale jejich pohyby byly spíše reflexivní nežli vědomé. Zastavil
jsem se ve vchodu a hleděl na velikánskou rozkvetlou květinovou
zahradu. Všechny květiny byly nejméně tak vysoké jako já a
proměnlivý větřík přinášel silné aroma.
O chvilku později jsem za sebou zaslechl razantnější pohyb a
otočil se. Tlachapoud se škrábal na nohy, Ohnivý Anděl byl pořád
ještě zhroucený a tence pokvikával. Tlachapoud vrávoravě poodešel,
roztáhl křídla, pak se náhle zatočil, několika rozmachy se vznesl a
vylétl vysoko položeným otvorem v trhlině zadní stěny jeskyně. Jak
jsem pospíchal ven do zahrady, usoudil jsem, že to od něj nebyl
špatný nápad.
Vůně zde byla ještě silnější, květiny, většinou v plném květu,
vytvářely fantastický barevný baldachýn, když jsem mezi nimi probíhal. Za chvilku jsem se zadýchal, ale přesto jsem klusal dál. Luke
byl těžký, ale chtěl jsem se vzdálit od jeskyně, jak nejvíc to půjde.
Když jsem vzal v úvahu rychlost, s níž sebou náš pronásledovatel
- 18 -
uměl hodit, nebyl jsem si jist, mám-li dost času na hraní si s Trumfem.
Jak jsem spěchal dál, začal jsem pociťovat cosi jako lehkou závrať a měl jsem dojem, že špičky mých bot jsou hrozně daleko. Hned
mě napadlo, že vůně květin by mohla být narkotická. Skvělé, přesně
to jsem potřeboval, zapadnout do jiného fetu, právě když se snažím z
jednoho vytáhnout Luka. Naštěstí jsem v dálce zahlédl malou, vyvýšenou mýtinu a zamířil jsem k ní. Na chvilku jsme si tam mohli odpočinout, než si všechno srovnám v hlavě a rozhodnu se, co dál.
Žádné známky pronásledování jsem zatím nepostřehl.
Běžel jsem dál, ale začínala se mi motat hlava. Moje rovnováha
byla porušena a náhle mě přepadl strach, že upadnu, strach hraničící
s akrofobií. Napadlo mě totiž, že když se svalím, nebudu možná
schopen vstát a mohl bych upadnout do omamného spánku. A zatímco bych klimbal, vystopuje mne ta stvůra z Chaosu a zatne mi definitivně tipec. Nad hlavou se mi barevné květy slévaly v zářivý proud
barevných stuh. Pokoušel jsem se dýchat mělce, abych vdechoval co
nejméně omamných výparů, ale šlo to ztěžka, dech mi začínal docházet.
Ale neupadl jsem, i když jsem se pak svalil vedle Luka jako
podťatý, hned jak jsem ho složil na zem uprostřed mýtiny. Zůstával v
bezvědomí, na tváři mírumilovný výraz. Vítr foukal na náš kopeček
odzadu, kde rostly protivně vyhlížející, nekvetoucí a bodlinaté rostliny. Marnivou vůni pole obřích květů jsem už necítil a po chvilce se
mi hlava pročistila. Uvědomil jsem si ale, že vítr donese náš pach k
jeskyni. Zdali ho Ohnivý Anděl ucítí navzdory mraku opojných parfémů, jsem nevěděl, ale už jen pouhá možnost mne zneklidňovala.
Před lety, jako student, jsem vyzkoušel špetku LSD. Vyděsilo
mě to tak hrozně, že jsem od té doby jinou halucinogenní drogu nezkusil. Nebyl to prostě jen nevydařený drogový trip. Ta látka ovlivnila moji schopnost procházet Stíny. Jde o jistou formu truismu, když
se říká, že Ambeřané mohou navštívit jakékoli místo, které si umí
představit, protože „tam“ je všechno, tam někde ve Stínu. Propojením našich myslí s pohybem se můžeme naladit na Stín, po němž
toužíme. Naneštěstí jsem nemohl ovlivnit, co jsem si představoval. A
navíc, když jsem se do těch míst přenesl, zpanikařil jsem a bylo to
ještě horší. Snadno jsem mohl propadnout zkáze, neboť jsem prochá- 19 -
zel zhmotnělými džunglemi svého podvědomí a prožil jistou dobu na
místech, kde sídlilo zlo a špatnost. Po vystřízlivění jsem našel cestu
domů, s fňukáním se objevil u Julie na zápraží a řadu dní ze mne
byla jen nervní troska. Později, když jsem o tom mluvil s Randomem, dozvěděl jsem se, že měl podobné zážitky. Nejdříve si to nechával pro sebe jako možnou tajnou zbraň proti ostatním členům
rodiny, ale když se zase usmířili, rozhodl se o tuto informaci podělit
v zájmu společného přežití. Byl překvapen, když se dozvěděl, že
Benedikt, Gérard, Fiona a Bleys o tom vědí všechno — i když jejich
vědomosti pocházely ze zážitků s jinými halucinogeny, a kupodivu
pouze Fionu napadlo uvažovat o možnosti použít drogy jako zbraně
v rámci rodiny. Pak však tuto myšlenku zavrhla kvůli nepředvídatelnosti účinků. To vše se odehrálo už dost dávno a pod tlakem událostí
posledních let se to Randomovi vykouřilo z hlavy. Prostě ho nenapadlo, že by mě měl před něčím podobným varovat.
Luke mi později vyprávěl, že jeho pokus o invazi do Pevnosti
Čtyř Světů pomocí komanda kluzáků ztroskotal. Jelikož jsem na různých místech uvnitř hradeb během své návštěvy viděl rozlámané
kluzáky, bylo logické předpokládat Lukovo zajetí. Bylo tedy velmi
pravděpodobné, že čaroděj Maska udělal všechno možné, aby ho
dostal do tohoto stavu. Vypadalo to, že prostě stačilo zamíchat dávku
drogy do vězeňské šlichty a pak ho pustit, ať si jde a zírá na hezká
světýlka. Naštěstí, na rozdíl ode mne, jeho mentální putování nedosáhlo ničeho nebezpečnějšího nežli veselejších aspektů Lewise Carrolla. Jeho duše byla asi čistší. Ale jednání to bylo podivné, ať už jste
se na to dívali z kterékoli strany. Maska mohl Luka zabít, držet ho ve
vězení nebo ho připojit ke sbírce věšáků. Místo toho s ním provedl
cosi, co nebylo bez rizika, co nakonec mohlo pominout, odeznít a
Luke by sice dostal za vyučenou, ale byl by volný. Byl to spíše štulec
než opravdová pomsta. A to kvůli členu Rodu, který předtím vládl v
Citadele a bezpochyby by rád vládl zase. Byl si Maska natolik jistý
sám sebou, nebo nepovažoval Luka za opravdu nebezpečného?
Musíme vzít také v úvahu, že naše schopnost procházet Stíny i
schopnosti čarodějnické pocházely z obdobných zdrojů — ze Vzoru
nebo z Logru. Muselo to být tak, že kontakt s jedním z nás znamenal
také kontakt s druhým. To by vysvětlovalo Lukovu zvláštní schopnost přivolat mě k sobě jakoby mohutným Trumfovým signálem,
- 20 -
když to ve skutečnosti proběhlo bez Trumfu. Jeho schopnosti vizualizace, posílené drogou, musely být tak intenzivní, že moje faktické
zobrazení na kartě nebylo nutné. A jeho deformované magické
schopnosti by vysvětlovaly veškeré předchozí hrátky, všechny ty
divné, realitu narušující zážitky, které jsem měl předtím, než došlo ke
skutečnému kontaktu. Znamenalo to, že kdokoli z nás pod vlivem
určitých drog mohl být velmi nebezpečný. Musím si to zapamatovat.
Doufal jsem, že se neprobere rozzuřený kvůli tomu, jak jsem ho praštil, aniž bych si s ním měl kdy trochu pohovořit. Na druhé straně ho
mohly mé prášky udržovat v klidu, dokud budou další léky pracovat
na jeho detoxikaci.
Promasíroval jsem si bolavé lýtko a vyskočil na nohy. Chytil
jsem Luka pod paždí a odtáhl ho asi o dvacet kroků dál. Odfoukl
jsem si a vrátil se na místo, kde jsem odpočíval. Nebylo dost času
prchat dál. Jak skučení nabývalo na intenzitě, obří květy se skláněly
směrem ke mně a mezi stonky se začalo míhat cosi temného, došlo
mi, že když vzal Tlachapoud roha, Ohnivý Anděl se vrátil ke své
práci. Jelikož se střetnutí zdálo nevyhnutelné, mýtinka byla pro setkání stejně dobrým místem jako kterékoli jiné, a dokonce lepší než
řada jiných.
- 21 -
Kapitola druhá
Odepjal jsem tu zářivou věc od pasu a začal ji rozvíjet; vydala
při tom několik cvaknutí. Doufal jsem, že dělám to nejlepší, co mohu, a nikoli hrubou chybu.
Obludě trvalo déle, než jsem předpokládal, proplést se mezi
květy. Mohlo to znamenat, že měla problémy se sledováním mé stopy v tomto exotickém prostředí. Doufal jsem však, že to naznačuje
její vážné zranění ze souboje s Tlachapoudem a že ztratila něco ze
své síly a rychlosti.
Tak či onak, stonky květin se nakonec prudce ohnuly a praskly.
Sršatá stvůra se vyvalila vpřed a ztuhla. Zírala na mě bez jediného
mrknutí, Frakira znervózněla a musel jsem ji uklidnit Tohle bylo
trochu mimo její váhovou kategorii. Měl jsem v záloze kouzlo Ohnivá Fontána, ale ani jsem po něm nevzdechl, protože jsem věděl, že
by Anděla nejen nezastavilo, ale navíc by se mohl začít chovat
nepředvídatelně.
„Můžu ti ukázat zpáteční cestu do Chaosu,“ zařval jsem, „jestli
se ti stýská!“
Tlumeně zaryčel a vyrazil. Dost sentimentu.
Postupoval jen zvolna, krvácel z více než tuctu ran. Zajímalo
mne, je-li schopen větší rychlosti, nebo se momentálně na víc nezmůže. Opatrnost velela počítat s nejhorším, a tak jsem se snažil
uvolnit a připravil se čelit všemu, o co se pokusí.
Ale nevyrazil rychle, jen se stále blížil a blížil jako malý tančík
s článkovitými chapadly.
Nevěděl jsem, kde jsou jeho zranitelná místa. Anatomie Ohnivých Andělů nebyla na seznamu mých zájmů právě na čelním místě.
Poskytl jsem si však rychlokurz v této problematice ve formě povšechného pozorování, jak se přibližoval. Bohužel, přesvědčil jsem
se, že všechno důležité má dobře chráněné. Velmi neuspokojivé.
Nechtěl jsem zaútočit první, protože se nedalo vyloučit, že se
mě pokusí obalamutit. Neznal jsem jeho bojové triky a nějak jsem
netoužil učit se je tím, že se mu příliš odkryji. Řekl jsem si, že bude
lepší zůstat ve střehu a nechat ho udělat první krok. Ale přibližoval
- 22 -
se stále blíž a věděl jsem, že budu muset zareagovat, i když třeba jen
ústupem...
Jeden z těch dlouhých, kloubnatých předních pazourů po mně
šlehl, uskočil jsem stranou a ťal. Šmik! Fik! Hnát ležel na zemi a
ještě se hýbal. Tak jsem se rozhýbal také, Raz-dva, šmik, raz-dva,
fík!
Bestie se zvolna svalila na stranu, protože jsem jí odťal na jedné straně těla všechny hnáty.
Pak, přehnaně sebejistý, jsem se k ní přiblížil příliš blízko,
když jsem se pokoušel oběhnout její hlavu, abych se dostal k druhé
straně a mohl svůj výkon opakovat, dokud byla otřesená. Další spár
se jen mihnul. Byl jsem ale příliš blízko a Anděl se ještě kácel. Místo
aby mne zachytil pařátovitým koncem, napálil mě tím, co bylo asi
zápěstí nebo holeň. Úder mne zasáhl do prsou a srazil na záda.
Jak jsem se hrabal na nohy, zaslechl jsem Luka, který unaveně
volal: „Hele, co se děje?“
„Později,“ zavolal jsem, aniž bych se ohlížel.
„Hej, tys mě praštil!“ připojil vzápětí.
„Pro tvé dobro,“ odvětil jsem. „Součást léčby,“ a byl jsem znovu na nohou a v akci.
„Ach jo,“ ještě jsem stačil zaslechnout.
Stvůra už byla zapřená na nezraněné straně a velký hnát po
mně několikrát divoce chňapl. Vyhnul jsem se mu a byl jsem s to
odhadnout jeho dosah a úhel výpadů.
Šmik! Hnát odpadl na zem, přiskočil jsem. Zasadil jsem jí tři
seky pod různými úhly na hlavu, než se mi ji podařilo oddělit. Nepřestávala však klapat čelistmi a torzo trupu se zvedalo a klesalo na
zbývajících končetinách.
Už ani nevím, kolikrát jsem do toho těla sekl, vím jen, že jsem
rubal, dokud nebyla obluda doslova na kousky. Luke začal křičet
„Olé!“ při každé ráně. Trochu jsem se zpotil a všiml si, že kvůli závanům teplého vzduchu, nebo co to bylo, se můj výhled na vzdálené
květy poněkud vlní. Byl jsem ale nadšený až na půdu vlastní prozíravostí — meč Šaršoun, který jsem vzal z baru, se osvědčil jako skvělá
zbraň. Máchl jsem mečem a opsal jím široký oblouk, což ho krásně
vyčistilo, a jal jsem se ho skládat do jeho původní, kompaktní podoby. Byl hebký jako okvětní lístek a stále ještě planul jemnou, jiskři- 23 -
vou září. „Bravo!“ zavolal známý hlas, a když jsem se otočil, uviděl
jsem úsměv a za ním, v těsném závěsu kočku Šklíbu, lehce tleskající
předními packami. „Halí, Belí,“ dodala, „dobrá práce, chlapče smělý.“
Pozadí se vlnilo stále silněji, obloha temněla. Zaslechl jsem
Lukovo zvolání — „Hej!“, a když jsem se ohlédl, Luke se zvedl a šel
ke mně. Pak jsem se podíval ještě jednou, pozorněji a zdálo se mi, že
se Šklíbě za zády zhmotňuje bar. Zahlédl jsem zalesknutí mosazného
barového zábradlí, zatočila se mi hlava.
„Za meč Šaršoun se běžně skládá kauce,“ prohlásila Šklíba.
„Ale jelikož ho vracíš v pořádku...“
Luke se ocitl vedle mne. Zase jsem slyšel hrát hudbu, Luke si
tlumeně pobrukoval do taktu. Teď to byla mýtina s rozsekaným Ohnivým Andélem, která se rozplývala, jak se bar zhutňoval a nabýval
na barevných nuancích a odstínech.
Celé místo se ale zdálo jaksi menší — stoly stály blíž u sebe,
hudba byla tišší, freska stlačenější a jejího tvůrce nebylo vidět. I
Housenka se svou muchomůrkou se stáhla do tmavého kouta a nebyla už tak velká, modravý kouř zřídnul. Chápal jsem to jako mírně
pozitivní příznak, že Lukova utkvělá představa trochu ztrácí na síle,
tedy za předpokladu, že naše přítomnost v těchto končinách byla
výsledkem Lukova duševního stavu.
„Luku?“ řekl jsem.
Přistoupil k barpultu.
„No co?“ opáčil.
„Víš o tom, že jsi na tripu, že ano?“
„Nevím... nemám ponětí, o čem to mluvíš,“ prohlásil.
„Když tě Maska uvěznil, podstrčil ti asi trochu kyseliny,“ vysvětloval jsem. „Je to možné?“
„Kdo je Maska?“ zeptal se mě.
„Nový kápo na Citadele.“
„Aha, míníš Sharu Garrula,“ řekl. „Vzpomínám si, že měl na
sobě modrou masku.“
Neviděl jsem nejmenší důvod, proč bych mu měl vysvětlovat,
že Maska není Sharu. Stejně by to zase zapomněl. Jen jsem kývl a
přisvědčil: „Ano, mluvím o šéfovi.“
„No... asi ano, myslím, že mi mohl něco strčit,“ odvětil.
- 24 -
„Myslíš, že tohle všechno... ?“ Opsal rukou široké gesto.
Přikývl jsem.
„Jistě, je to skutečné,“ řekl jsem. „My se ale umíme přenést do
halucinací. Někde ve Stínu jsou všechny skutečné. Může za to kyselina.“
„Sakra, neměl jsem ani potuchy...“ utrousil.
„Dal jsem ti něco na vystřízlivění, ale bude to chvíli trvat,“ řekl
jsem mu. Olízl si rty a rozhlédl se.
„No, není kvalt,“ prohlásil. Pak se usmál, když zaslechl z dálky
jekot a démoni na fresce začali zase provádět ty své protivnosti hořící
ženě přivázané ke kůlu. „Docela se mi tu líbí.“
Položil jsem složenou zbraň zpátky na barpult. Luke vedle ní
zabušil na pult a dožadoval se další rundy piva. Ucouvl jsem a zavrtěl hlavou.
„Musím už jít,“ řekl jsem mu. „Někdo po mně pořád jde a je
právě dost blízko.“
„Zvířata se nepočítají,“ prohlásil Luke.
„To, které jsem zrovna rozsekal, se počítá — někdo ho poslal,“
odpověděl jsem.
Zadíval jsem se na vyvrácené dveře a byl zvědavý, kdo další se
v nich objeví. O Ohnivých Andělech se ví, že loví v párech.
„Počkej přece, musím s tebou mluvit...“ pokračoval Luke.
„Teď ne,“ odvětil jsem a otočil se. „Víš, že je to důležité.“
„Nemyslí mi to,“ připustil.
Usoudil jsem, že to tak bude a nemělo smysl pokoušet se dostat
ho zpátky do Amberu nebo kamkoli jinam. Prostě by zmizel a zase se
objevil tady. Musela se mu vyvětrat hlava a rozptýlit jeho utkvělá
představa, než budeme s to prodiskutovat naše společné problémy.
„Vzpomínáš si, že tvá matka je vězněná v Amberu?“ zeptal
jsem se ho.
„Ano.“
„Zavolej mi, až se zmátoříš. Musíme si promluvit.“
„Zavolám.“
Otočil jsem se a vyšel ze dveří do husté mlhy. Z dálky jsem
slyšel, jak Luke začal zase zpívat, tentokrát nějakou pochmurnou
baladu. Mlha je téměř tak špatná jako úplná tma, když přijde na
změnu Stínů. Když při přesunu nevidíte žádný orientační bod, nee- 25 -
xistuje způsob, jak využít naší schopnosti vypařit se. Na druhé straně
jsem chtěl být chvíli sám a všechno si důkladně promyslet, teď, když
jsem měl konečně čistou hlavu. Nemohl-li jsem v tomhle mléce nikoho vidět, nikdo také nemohl vidět mě. A žádný zvuk, vyjma mých
kroků po dláždění, slyšet nebylo.
Tak tedy, čeho jsem dosáhl? Když mě vzbudili z krátkého šlofíku, abych byl svědkem Lukova neobvyklého doručení do Amberu,
byl jsem po výjimečném vypětí k smrti unaven. Byl jsem přenesen
do jeho blízkosti, dozvěděl jsem se, že je zfetovaný, nacpal jsem do
něj prášky v naději, že se z toho dřív dostane, rozporcoval jednoho
Ohnivého Anděla a nechal Luka tam, kde byl na začátku.
Získal jsem z toho všeho dvě věci, dumal jsem při chůzi mlhou, hustou jak krupicová kaše: zhatil jsem Lukovi všechny plány,
které mohl mít v souvislostí s Amberem. Teď už věděl, že vězníme
jeho matku a nedovedl jsem si představit, že by za daných okolností
mohl proti nám cokoliv podniknout. Nehledě na technické problémy
spojené s přenesením Luka a jeho fixací na jednom místě, to byl ten
důvod, proč jsem ho chtěl nechat tak, jak právě byl. Jistě, Random by
dal přednost tomu, mít ho v bezvědomí v nějaké sklepní cele, ale byl
jsem přesvědčen, že by se spokojil s tím, že je Luke momentálně
bezzubý, i když na svobodě. Zejména když bylo pravděpodobné, že
se nám dříve či později stejně ozve kvůli Jasře. Chtěl jsem, aby se
vzpamatoval a vrátil se, až bude fit. Čekaly na mne mé vlastní trable,
jako Cyklický fantom, Maska, Vinta... a nový přízrak, který se právě
zařadil do fronty.
Možná za tím byla Jasra, která mohla využít sílu modrých kamenů k navedení vrahů na mou stopu. Měla moc a také motiv. Mohl
to však také být Maska, usoudil jsem, s obdobnou mocí a snad i motivem, třebaže jsem nechápal jakým. Jasra však byla momentálně ze
hry a s Maskou si to koneckonců co nevidět vyříkám. Byl jsem přesvědčen, že jsem úspěšně zmátl orientaci modrých kamenů a že jsem
Masku trochu vyděsil při našem nedávném střetu v Citadele. Tak či
onak, bylo maximálně nepravděpodobné, že by Maska nebo Jasra
měli přístup k cvičenému Ohnivému Andělovi, ať už byla jejich moc
jakákoli. Ne, Ohniví Andělé pocházejí jen z jednoho místa a na jejich
uživatelském seznamu nefigurují čarodějové ze Stínů.
- 26 -
Náhlý závan větru na okamžik rozptýlil mlhu a díky tomu jsem
zahlédl jakési tmavé budovy. Výborně. Přemístil jsem se. Mlha se
takřka okamžitě znovu protrhla, tentokrát nebyly vidět budovy, ale
temná skaliska. Další posun a objevil se cípek večerní či ranní oblohy, posázené zářivými zrnky jasných hvězd. Vítr mlhu záhy rozptýlil
a viděl jsem, že kráčím po vysoko položené skalní plošině pod
hvězdnatou oblohou tak zářivou, že by se dalo číst. Sledoval jsem
temnou stopu cesty vedoucí dál, až na kraj světa...
Celá ta patálie s Lukem, Jasrou, Daltem a Maskou byla nějak
vnitřně propojená — zcela nepochopitelná na některých místech a na
jiných nejasná. Chce to trochu času a pátrání, aby všechno zapadlo
do sebe. Luke a Jasra jsou pravděpodobně momentálně zneškodněni.
Maska, tak trochu záhada, v tom byl asi kvůli mně osobně, ale pro
Amber sotva představuje nějaké zvláštní nebezpečí. Na druhé straně
Dalt se svou novou fantastickou zbraní takovým nebezpečím je —
ale Random si je situace vědom a Benedikt se vrátil do města. Byl
jsem si proto jist, že pro případné zvládnutí situace se udělalo, co se
udělat dalo.
Stál jsem na okraji světa a pohlížel dolů, do bezedné průrvy plné hvězd. Nezdálo se, že by má hora zdobila povrch nějaké planety.
Po mé levici vedl most k temné, hvězdy zastiňující siluetě — snad k
další vznášející se hoře. Přešel jsem přes temeno hory a vkročil na
mostní oblouk. Problémy s atmosférou, gravitací, teplotou zde neznamenaly nic, neboť jsem při svém postupu mohl v jistém smyslu
skutečnost vytvářet. Šel jsem po mostě, který se na okamžik napřímil
a zahlédl další most na vzdálené straně temné hmoty vedoucí k další.
Zastavil jsem se uprostřed mostu, s výhledem na obě strany.
Místo, kde jsem stál, vypadalo přijatelně a bezpečně. Vyňal jsem
svůj balíček Trumfů a zamíchal je, až jsem narazil na jeden, který
jsem už dlouho, velmi dlouho nepoužil.
Podržel jsem ho před sebou a ostatní odložil. Pozorně jsem si
prohlížel modré oči a mladé, tvrdé až ostré rysy tváře pod hřívou
čistě bílých vlasů. Oblečen byl celý v černém, až na bílý límeček a
manžety vykukující zpod hladkého, těsně přiléhajícího kabátce. Rukou v rukavici svíral tři tmavé ocelové koule.
Někdy bývá těžké dosáhnout přes celou tu dálku až do Chaosu,
a tak jsem se maximálně soustředil a zvolna, leč pevně napřáhl. Kon- 27 -
takt nastal téměř okamžitě. Seděl na balkóně pod bláznivě puntíkovanou oblohou, Sunoucí Pohoří pomalu klouzalo do leva. Nohy měl
opřené o malý, vznášející se stolek a četl knihu. Sklonil ji a lehce se
pousmál.
„Merline,“ řekl mírně, „vypadáš unaveně.“
Přikývl jsem. „Ty vypadáš odpočatě.“
„To je pravda,“ odvětil, zavřel knihu a odložil ji na stůl.
Pak se zeptal: „Nějaké potíže?“
„Potíže, Mandore.“
Vstal. „Chceš projít?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Máš-li po ruce nějaký Trumf, aby ses
mohl vrátit, budu raději, přijdeš-li ke mně.“
Napřáhl ruku. „Dobrá,“ prohlásil.
Hmátl jsem před sebe, naše ruce se setkaly; udělal krok a stál
na mostě vedle mne. Krátce jsme se objali, pak se otočil, rozhlédl se
kolem a zadíval dolů, do průrvy.
„Nehrozí tu nebezpečí?“ zeptal se.
„Ne, tohle místo jsem zvolil proto, že vypadá velmi bezpečně.“
„A taky dramaticky,“ opáčil. „Jak se ti vedlo?“
„Léta jsem byl jen student a pak návrhář a výrobce jistých speciálních přístrojů,“ řekl jsem mu. „Až donedávna šlo všechno hladce,
ale pak se rozpoutalo peklo — ale většinu z toho chápu a zdá se, že
dost z toho všeho mám pod kontrolou. Tahle část je komplikovaná a
nestojí za tvou pozornost“
Opřel se rukou o kraj mostu.
„A ta druhá část?“ zeptal se.
„Až doposud se mí nepřátelé rekrutovali z Amberu a okolí. Najednou ale, když už se zdálo, že většina problému spěje k vyřešení,
na mě někdo nasadil Ohnivého Anděla. Jen před malou chvílí se mi
ho podařilo zneškodnit. Nemám nejmenší ponětí o tom, proč po mně
šel, a určitě to není žádný Amberský kousek.“
Rty vyloudil sykavý zvuk, otočil se, poodešel několik kroků a
zase se vrátil. „Samozřejmě máš pravdu,“ prohlásil. „Netušil jsem, že
to kdy dojde až tak daleko, jinak bych si s tebou už dávno promluvil.
Ale s tvým dovolením, dříve než se pustím do spekulací o tvých záležitostech, mám jiný názor na pořadí důležitostí. Chci slyšet celý
příběh.“
- 28 -
„Proč?“
„Protože jsi někdy otřesně naivní, bratříčku, a pořád ještě nedůvěřuji tvému úsudku, pokud jde o to, co je opravdu důležité.“
„Mohl bych umřít hlady, než dovyprávím,“ odvětil jsem.
S lehce zkřiveným úsměvem vztáhl můj nevlastní bratr Mandor
paže. Zatímco Jurt a Despil jsou z poloviny mí pokrevní bratři, narození z mé matky Dary a jejich otcem je princ Sawall, Pán Okraje,
Mandor je Sawallův syn z jednoho z dřívějších manželství. Mandor
je o moc starší než já, a to s tím efektem, že mi připomíná většinu
mých příbuzných z Amberu. Vždycky jsem se cítil trochu mimo mezi dětmi Dary a Sawalla. Stejné jako já, ani Mandor nebyl součástí
— i když v mírnějším smyslu — určitého zvláštního seskupení. Ale
ať už byly důvody jeho sympatií ke mně jakékoli, rozuměli jsme si a
sblížili se podle mého víc než vlastní bratři. Naučil mne během let
mnoha praktickým věcem a strávili jsme spolu spoustu hezkých
chvil.
Vzduch mezi námi se zavlnil, a když Mandorovy paže klesly,
objevil se nehlučně jídelní stůl s vyšívaným lněným ubrusem a za
okamžik dvě židle. Stůl nesl množství přiklopených mís, jemného
porcelánu, křišťálu a stolního stříbra, byl tam i lesknoucí se kbelík s
ledem, z něhož vykukovala tmavá láhev.
„Tedy, to je něco!“ zvolal jsem.
„V posledních letech jsem se dost věnoval gurmánské mágii,“
řekl. „Prosím, přijmi místo.“
Udělali jsme si pohodlí, tam na mostě mezi temnotami. Obdivně jsem zabručel, když jsem ochutnal, pár minut předtím, než jsem se
pustil do shrnutí událostí, které mne přivedly sem, do ticha pod
hvězdami.
Mandor vyslechl celý můj příběh bez přerušení, a když jsem
skončil, přikývl a prohodil: „Dal by sis nějaký moučník?“
„Ano,“ souhlasil jsem, „to by bylo skvělé.“
Když jsem za okamžik vzhlédl, usmíval se.
„Co je tady k smíchu?“ zeptal jsem se.
„Ty,“ opáčil. „Jestli si vzpomínáš, než jsi tenkrát odešel, říkal
jsem ti, že si máš vybírat, komu důvěřuješ.“
- 29 -
„No a co? Nikomu jsem svůj příběh nevykládal. Hodláš-li mne
poučovat o mém přátelství s Lukem bez dostatečného seznámení, tak
to už jsem slyšel.“
„A co Julie?“
„Co máš na mysli? Nikdy se nedověděla...“
„Právě. A přitom zrovna jí bys mohl věřit. Místo toho jsi ji poštval proti sobě.“
„Dobrá, uznávám. Asi jsem v tomto případě usuzoval špatně.“
„Vytvořil jsi pozoruhodný stroj a nikdy tě nenapadlo, že by to
mohla být také účinná zbraň. Randomovi to došlo hned a Lukovi
jakbysmet. Jen díky tomu, že dostal rozum a nevadí mu poslouchat,
se nestalo neštěstí.“
„Máš pravdu. Soustředil jsem se na řešení technických problémů a nepromýšlel jsem pořádně všechny důsledky.“
Povzdechl si.
„Merline, co mám s tebou dělat? Riskuješ a ani nevíš, že riskuješ.“
„Vintě jsem nevěřil,“ uvedl jsem na svou obranu.
„Myslím, že jsi z ní toho mohl dostat víc,“ prohlásil, „kdybys
tak nespěchal se záchranou Luka, který už byl v podstatě mimo nebezpečí. Ke konci vašeho rozhovoru už měkla.“
„Asi jsem tě měl zavolat.“
„Až se s ní příště setkáš, udělej to a já už si s ní poradím.“
Zarazil jsem se. Zdálo se, že to myslí vážně.
„Víš snad, co je zač?“
„Já ji odhalím,“ prohodil a zakroužil sklenicí jasně oranžového
drinku. „Ale mám pro tebe návrh, tak prostý, až je elegantní. Mám
pěkné nové místečko, naprosto separované a se vším komfortem.
Proč by ses se mnou nemohl vrátit ke Dvoru, místo abys lítal z maléru do maléru? Na pár let se stáhneš do pozadí, užiješ si života, doženeš četbu. Postarám se, abys byl dobře chráněný. Počkáš, až se to
přežene, a pak se zase budeš věnovat svým záležitostem, ale v příznivější atmosféře.“
Usrkl jsem doušek ostrého nápoje.
„Ne,“ řekl jsem. „Na co jsi předtím narážel, o čem víš a já ne?“
„Přijmeš-li mou nabídku, tak na tom stejně nesejde.“
„I kdybych ji přijal, chci to vědět“
- 30 -
„Ále, plný pytel problémů.“
„Vyslechl jsi můj příběh, já si poslechnu tvůj.“
Pokrčil rameny, opřel se o opěradlo a zadíval na hvězdy.
„Swayvill umírá,“ prohlásil.
„Umírá už celá léta, pokud vím.“
„To je pravda, ale hodně se to zhoršilo. Jsou tací, co si myslí,
že to má co dělat s kletbou Erika z Amberu. Ať už je to jak chce,
jsem přesvědčen, že už dlouho nevydrží.“
„Začíná mi svítat...“
„Ano, boj o následnictví nabyl na intenzitě. Lidé padali jak
mouchy — jed, souboje, vraždy, podivné nehody, podezřelé sebevraždy. Spousta lidí také odcestovala neznámo kam. Nebo to tak aspoň vypadalo.“
„Chápu, ale není mi jasné, co to má společného se mnou.“
„Nejdřív se tě to netýkalo.“
„Ale potom?“
„To nevíš, že po tvém odchodu tě Sawall formálně adoptoval?“
„Cože?“
„Ano, nikdy mi sice nebyly jasné jeho pravé motivy, ale jsi legitimní nástupce. Až po mně, ale před Jurtem a Despilem.“
„Stejně jsem na seznamu zatraceně vzadu.“
„To je fakt,“ řekl zvolna. „Většina pozornosti se soustřeďuje na
čelní místa...“
„Říkáš většina?“
„Vždycky existují výjimky,“ odvětil. „Musíš si uvědomit, že
taková situace je také skvělou příležitostí pro vyřizování starých
účtů. Jedna smrt sem nebo tam a nikdo ani nemrkne, na rozdíl od
klidnějších dob. I na relativně vysokých postech.“
Když se naše pohledy střetly, zavrtěl jsem hlavou.
„V mém případě to fakt nedává smysl,“ řekl jsem.
Zíral na mne upřeně, až mi to začalo vadit.
„Nebo dává?“ nakonec jsem se zeptal.
„Inu...“ řekl. „Přemýšlej o tom.“
Zadumal jsem se. A přesně ve chvíli, kdy mně to došlo, Mandor přikývl, jako by mi četl myšlenky.
„Jurt,“ řekl. „Uvítal čas změn se směsicí potěšení a obav. Pořád
mluvil o posledních úmrtích a o tom, s jakou elegancí a zjevnou
- 31 -
snadností k nim došlo. Mluvil pošeptmu a sem tam s nervním zasmáním. Jeho obavy a touha zvýšit své schopnosti škodit nakonec
dosáhly bodu, kdy překonaly jeho jiný strach...“
„...z Logru?“
„Ano, nakonec se odvážil a prošel jím.“
„Asi si připadá náramně skvělý, určitě je na sebe pyšný. Léta
po tom toužil.“
„Ano, ovšem,“ odpověděl Mandor. „A jsem si jist, že toho cítí
ještě více.“
„Svobodu,“ napověděl jsem, „moc,“ a když jsem viděl jeho napůl pobavený úsměv, musel jsem dodat: „A schopnost hrát tu hru
sám.“
„V tom by mohla být pro tebe naděje,“ řekl. „A teď, byl bys
tak laskav a domyslel to k logickému závěru?“
„Dobrá,“ odvětil jsem a vybavil si Jurtovo levé ucho, jak odlétá
od hlavy po mém seku, provázené sprškou krve.
„Myslíš, že Jurt poslal Ohnivého Anděla?“
„S největší pravděpodobností,“ odpověděl. „Mohl bys ale uvažovat ještě o kousek dál?“
Pomyslel jsem na zlomenou větev, která Jurtovi vypíchla oko
při našem zápasu v bažinách...
„Jasně,“ uznal jsem. „Jde po mně. Mohlo by to být součástí té
hry o následnictví, protože jsem na seznamu trochu před ním, nebo je
to prostě otevřené nepřátelství a pomsta nebo všechno dohromady.“
„Na důvodu ve skutečnosti nezáleží,“ prohlásil Mandor, „pokud jde o výsledek. Ale přemýšlel jsem o tom jednouchém vlku, co
tě napadl. Zdálo se mi, že má také jen jedno oko...“
„Ano, určitě,“ přitakal jsem. „Jak vypadá Jurt teď?“
„Ó, asi polovina ucha mu už dorostla. Vypadá to hrozně a ucho
je pěkně roztřepené. Vcelku ho ale zakrývají vlasy. Oko
zregenerovalo, ale ještě na něj nevidí. Běžně přes něj nosí pásku.“
„To by mohlo vysvětlovat nedávný vývoj situace,“ řekl jsem.
„Ale zabralo to hrozně moc času se vším ostatním, co se dálo kolem
toho, a dost to zakalilo vodu.“
„To je jeden z důvodů, proč ti radím, abys prostě vypadl a nechal všechno vychladnout. Je to moc horké. Ve vzduchu je příliš
mnoho šípů a jeden by si mohl najít cestu do tvého srdce.“
- 32 -
„Umím se o sebe postarat, Mandore.“
„Tak to bys mne překvapil.“
Pokrčil jsem rameny, vstal, popošel ke kraji mostu a zahleděl
se na hvězdy.
Po delší odmlce na mne zavolal: „Máš nějaký lepší nápad?“
Neodpověděl jsem, protože jsem se právě snažil na něco přijít.
Zvažoval jsem, co řekl Mandor o mých klapkách na očích a nedostatku pohotovosti, a došel jsem k závěru, že má pravdu. Takřka ve
všem, co se dosud přihodilo — s výjimkou mého pronásledování
Jasry — jsem hlavně reagoval na situaci. Spíše jsem sebou nechal
manipulovat, než abych jednal. Je třeba uznat, že se všechno odehrálo moc rychle, ale stejně jsem si nevytvořil žádný reálný plán obrany,
zisku informací o mých nepřátelích či plán odvety. Přece jenom jsem
měl být aktivnější...
„Když je potíží moc, je lepší neriskovat,“ prohodil.
Asi měl pravdu, z hlediska rozumu, bezpečnosti, obezřetnosti.
Byl ale se svými konexemi omezen jen na Dvůr, zatímco já měl systém vztahů, na nichž se nepodílel. Bylo možné, i když jen díky mému kontaktu s Lukem, že bych mohl přijít s nějakým vlastním plánem na posílení bezpečnosti Amberu. Dokud taková příležitost trvala, cítil jsem povinnost ji využít. A nadto, z čistě osobního hlediska,
byla moje zvědavost příliš silná, než abych se otočil zády k trsu otázek, když jsem svou aktivitou mohl nalézt odpovědi.
Jak jsem uvažoval nad formulací své odpovědi Mandorovi, zase se někdo pokusil se mnou manipulovat. Uvědomil jsem si nejasný
pocit pátrání, jakoby nějaká kočka škrábala na dveře mého vědomí.
Zesilovalo to a vymazávalo jiné mé úvahy, až mi došlo, že je to
Trumf hlásící se z nějakého velmi vzdáleného místa. Soudil jsem, že
by to mohl být Random, dychtivý dovědět se, co se zběhlo po dobu
mé nepřítomnosti na Amberu. Přepnul jsem se na příjem s výzvou ke
kontaktu.
„Merline, o co jde?“ ptal se Mandor. Zvedl jsem ruku, abych
naznačil, že jsem zaneprázdněn. Přitom jsem viděl, že odložil ubrousek na stůl a vstal.
Vidění se mi zjasnilo a spatřil jsem vážnou, zachmuřenou Fionu, za ní skály a bledě zelenou oblohu.
„Merline,“ řekla, „kde jsi?“
- 33 -
„Daleko,“ odvětil jsem. „Je to na dlouhé povídání. Co se děje,
kde jsi?“
Studeně se usmála.
„Daleko,“ odpověděla.
„Zdá se, že si vybíráme velmi malebné scenérie,“ poznamenal
jsem. „Zvolila jsi barvu oblohy, aby ti ladila s vlasy.“
„Tak dost,“ odsekla. „Nevolám tě kvůli porovnání cestovních
deníčků.“
V ten moment si vedle mne stoupl Mandor a položil mi ruku na
rameno. Což se vůbec neslučovalo s jeho povahou, neboť se považuje za velmi netaktní vstupovat do probíhající trumfové komunikace
— asi jako zvednout paralelku a vmísit se někomu do telefonního
hovoru. Nicméně...
„Ale, ale, to je překvapení,“ zahlaholil. „Představíš mne, Merline?“
„Kdo,“ ucedila Fiona, „je tohle?“
„Můj bratr Mandor,“ prohlásil jsem, „z rodu Sawallova na
Dvoře Chaosu. Mandore, to je moje teta Fiona, princezna z Amberu.“
Mandor se uklonil.
„Slyšel jsem o vás, princezno,“ řekl. „Je mi opravdu ctí.“
Její oči se na okamžik rozšířily.
„Znám ten rod,“ opáčila, „ale neměla jsem nejmenší tušení, že
s ním má Merlin něco společného. Ráda vás poznávám.“
„Rozumím-li dobře, máš asi nějaký problém, tetičko Fi?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ odpověděla, s pohledem upřeným na Mandora.
„Budu se poroučet,“ řekl. „Bylo mi ctí se s vámi setkat, princezno. Kéž byste žila blíže Okraji.“
Usmála se.
„Počkejte,“ zvolala. „Nejde o žádné státní tajemství. Jste zasvěcencem Logru?“
„Ano, jsem,“ prohlásil.
„...Mám za to, že vy dva jste se nesešli kvůli souboji?“
„To sotva,“ odvětil jsem.
„V tom případě bych ráda znala i jeho názor. Byl byste ochoten
přijít ke mně, Mandore?“
- 34 -
Opět se uklonil, až mi přišlo, že to trochu přehání.
„Kamkoli libo, madam,“ odpověděl.
„Tak pojďte,“ řekla a napřáhla levici. Podal jsem jí ruku, Mandor napřáhl svou a dotkl se jejího zápěstí. Vykročili jsme.
Stáli jsme před ní mezi skalami. Bylo větrno a trochu chladno.
Odnékud z dálky bylo slyšet přidušený šupot, jakoby pomalu běžícího motoru.
„Byla jsi teď v kontaktu s někým z Amberu?“ zeptal jsem se jí.
„Ne,“ prohlásila.
„Tvůj odchod byl poněkud náhlý.“
„Měla jsem své důvody.“
„Jako například dozvědět se, kdo je Luke?“
„Víš už, kdo to je?“
„Ano.“
„A ostatní?“
„Řekl jsem to Randomovi,“ odpověděl jsem, „a Floře.“
„Pak to vědí všichni,“ uzavřela. „Vzdálila jsem se rychle a vzala s sebou Bleyse, protože jsme určitě byli další na Lukově seznamu.
Koneckonců, pokusila jsem se zabít jeho otce a málem se mi to podařilo. Bleys a já jsme Brandovi nejbližší příbuzní a postavili jsme se
proti němu.“
Vrhla na Mandora pronikavý pohled; ten se jen pousmál. „Pochopil jsem,“ prohlásil, „že právě teď Luke popíjí s kočkou Šklíbou,
Blbounem, Housenkou a Bílým Králíkem. Také chápu, že když je
jeho matka vězněm na Amberu, je vůči vám bezmocný.“
Znovu na mne zkoumavě pohlédla.
„Skutečně jsi sebou hodil,“ řekla.
„Snažím se.“
„...takže je pro vás pravděpodobně bezpečné se vrátit,“ pokračoval Mandor.
Usmála se na něj, pak pohlédla na mne.
„Tvůj bratr je, zdá se, dobře informovaný,“ podotkla.
„Patří do rodiny,“ řekl jsem, „a máme celoživotní zvyk dávat
jeden na druhého pozor.“
„Jeho celoživotní nebo tvůj?“ otázala se.
„Můj,“ opáčil jsem. „Je starší než já.“
„Co je to pár set let sem nebo tam?“ namítl Mandor.
- 35 -
„Měla jsem za to, že pociťuji jistou duševní vyspělost,“ poznamenala. „Jsem ochotna vám důvěřovat více, nežli jsem původně
zamýšlela.“
„To je od vás velmi milé,“ odpověděl, „a vážím si vašeho postoje...“
„...ale uvítal byste, kdybych to nepřeháněla?“
„Přesně tak.“
„Nemám v úmyslu zkoušet vaši věrnost rodu a trůnu,“ řekla,
„po tak krátkém seznámení. Týká se to jak Amberu, tak Dvora, ale
nevidím v tomto směru žádný konflikt zájmů.“
„V nejmenším nepochybuji o vaší prozíravosti. Pouze jsem
chtěl, aby bylo mezi námi jasno.“
Otočila se zpátky ke mně.
„Merline,“ řekla posléze, „myslím, že jsi mi lhal.“
Cítil jsem, jak vraštím čelo, když jsem se snažil rozpomenout,
při jaké příležitosti jsem jí mohl zalhat. Zavrtěl jsem hlavou.
„Jestli jsem ti lhal,“ řekl jsem jí, „pak si na to nevzpomínám.“
„Už je to pár let,“ řekla. „Když jsem tě žádala, aby ses pokusil
projít Vzorem tvého otce.“
„Ach tak,“ odpověděl jsem a cítil jsem, že se červenám.
Zajímalo by mne, bylo-li to v tom podivném světě vidět.
„Využil jsi toho, co jsem ti řekla — o odporu Vzoru,“ pokračovala. „Předstíral jsi, že ti brání vkročit. Ale žádné viditelné známky
odpuzování nenastaly, jako tehdy, když jsem se pokoušela Vzorem
projít sama.“
Dívala se na mne významně, jako by žádala potvrzení toho, co
řekla.
„Takže?“ nadhodil jsem.
„Takže,“ odsekla, „je to teď důležitější než tehdy a musím to
vědět. Lhal jsi tenkrát?“
„Ano,“ přiznal jsem.
„Proč?“
„Jakmile bych udělal první krok,“ začal jsem vysvětlovat, „musel bych pokračovat. Kdoví kam by mne to zavedlo a jaká situace by
byla bývala nastala? Blížil se konec prázdnin a pospíchal jsem zpátky do školy. Neměl jsem pokdy na něco, z čeho se mohla vyklubat
- 36 -
dlouhodobá výprava. Říci ti, že mě Vzor odpuzuje, byl nejelegantnější způsob, jak se z toho vyvléknout.“
„Myslím, že to není všechno,“ řekla.
„Jak to myslíš?“
„Myslím, že ti Corwin o tom řekl něco, co my ostatní nevíme,
nebo že ti nechal zprávu. Jsem přesvědčená, že o celé záležitosti víš
víc a necháváš si to pro sebe.“
Pokrčil jsem rameny.
„Promiň, Fiono. Nemůžu za tvá podezření,“ řekl jsem. „Rád
bych ti byl nápomocný.“
„To můžeš.“
„Řekni mi jak.“
„Pojď se mnou k novému Vzoru. Chci, abys jím prošel.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Mám spoustu urgentnějších záležitostí,“ řekl jsem jí, „než
abych uspokojoval tvou zvědavost v něčem, co před lety vytvořil můj
otec.“
„Je to víc, než jen pouhá zvědavost. Už jsem ti jednou říkala,
že podle mého jde o příčinu zvýšeného výskytu stínových bouří.“
„A já jsem ti dostatečně zdůvodnil, že je za tím něco jiného.
Jsem přesvědčen, že je to reakce na částečné zmizení a znovuvytvoření starého Vzoru.“
„Půjdeme tudy?“ zeptala se, otočila se a začala stoupat.
Mrkl jsem na Mandora, pokrčil rameny a vydal se za ní. Následoval mne.
Šplhali jsme k rozeklané skalní stěně. Fiona jí dosáhla první a
pustila se po šikmé římse, která probíhala podél části stěny. Traverzem se dostala až na místo, kde se skalní stěna lámala do široké spáry tvaru V. Stála tam zády k nám, svit zelené oblohy podivně pableskoval a měnil barvu jejích vlasů.
Vylezl jsem vedle ní a sledoval směr jejího pohledu. Na vzdálené planině vlevo, hluboko pod námi, se točil jako káča velikánský
černý trychtýř. Zdálo se, že je to zdroj rachotu, který jsme slyšeli
hned zpočátku. Zem pod ním byla popraskaná. Zíral jsem na to několik minut, ale tvar ani poloha se nezměnily. Odkašlal jsem si.
„Vypadá to jako velké tornádo,“ řekl jsem. „Nikam dál nepostupuje.“
- 37 -
„To je důvod, proč chci, abys prošel novým Vzorem,“ vysvětlila mi. „Mám za to, že by nás to mohlo schlamstnout, pokud tomu
nepředejdeme.“
- 38 -
Kapitola třetí
Kdybyste měli na výběr mezi schopností odhalit lež a schopností zjistit pravdu, kterou byste zvolili? Byly doby, kdy jsem si myslel, že jsou to dva způsoby, jak říci totéž, ale už tomu nevěřím. Například valná část mých příbuzných je tak dobrá v prokoukávání
uskoků a špatností, jako v jejich provádění. Ale vůbec si nejsem jistý, že jim jde nějak zvlášť o pravdu. Naproti tomu já vždycky cítil, že
v hledání pravdy je něco vznešeného, zvláštního a ctihodného —
něco, oč jsem se pokusil s Cyklickým fantomem. Mandor však způsobil, že jsem znejistěl. Stával se ze mne snad někdo, kdo naletí na
každý pravý opak pravdy? Ovšem, nic není tak jednoznačné a definitivní. Vím, že to není prostě otázka volby buď a nebo s vyloučením
třetí možnosti, ale spíše záležitost zaujmutí postoje. Přesto jsem si
náhle přál povolit, jít do extrému, až k hranici bezhlavého hazardu a
nechat některé ze svých kritických schopností pěkně dlouho spát.
Proto jsem si lámal hlavu Fioniným požadavkem.
„Proč je to taková hrozba?“ zeptal jsem se jí.
„Je to slínová bouře v podobě tornáda,“ odvětila.
„To už tady párkrát bylo,“ opáčil jsem.
„To je pravda,“ uznala, „ale tyto bouře mají tendenci procházet
Stínem. Tahle konkrétně zabírá jistou oblast Stínu, ale je naprosto
statická. Poprvé se objevila před několika dny a doposud se nezměnila.“
„Kolik času to zabralo v měřítku Amberu?“ zeptal jsem se.
„Snad půl dne, proč?“
Pokrčil jsem rameny. „Nevím, jenom jsem zvědavý. Pořád nechápu, proč je to nebezpečné.“
„Řekla jsem ti, že se tyto bouře šiří od té doby, co Corwin vytvořil nový Vzor. Bouře se teď mění co do povahy i co do četnosti.
Musíme pochopit nový Vzor co nejdříve.“
Bleskem mi došlo, že kdokoli by získal kontrolu nad otcovým
Vzorem, mohl by se stát pánem dosti hrozivých sil — nebo taky paní. Takže:
- 39 -
„Předpokládejme, že jím projdu,“ řekl jsem. „Co pak? Jak jsem
z tátova vyprávění pochopil, prostě skončím v jeho středu, stejně
jako u Vzoru doma. Co bych se mohl dovědět nového?“
Hledal jsem v její tváři nějakou známku emocí, ale mí příbuzní
mají sklon až k přílišnému sebeovládání, než aby se takhle jednoduše
prozradili.
„Jak tomu rozumím já,“ řekla, „Brand dokázal pomocí Trumfu
skočit dovnitř, když byl Corwin ve středu.“
„Takhle to také chápu.“
„...Takže až dosáhneš středu, můžu se tam dostat pomocí
Trumfu.“
„Domnívám se, že ano. Oba pak budeme stát ve středu Vzoru.“
„..A tím se dostaneme do pozice, z níž se můžeme dostat někam, kam se z žádného jiného místa dostat nemůžeme.“
„To jest kam?“ vznesl jsem dotaz.
„Do původního Vzoru, který je za tím vším.“
„Jsi si jistá, že takový existuje?“
„Musí existovat. Ze samotné povahy takového výtvoru vyplývá, že je vepsán v nějaké základnější rovině reality, stejně tak jako je
vepsán v pozemské.“
„A proč se tam vlastně chceme dostat?“
„Lze tam odkrýt ta největší tajemství, poznat nejhlubší magii.“
„Chápu,“ řekl jsem, „ale co dál?“
„No, můžeme se tam dovědět, jak napravit škody, které ta věc
působí,“ odvětila.
„A to je všechno?“
Oči se jí zúžily.
„Dovím se, co se dá, pochopitelně. Síla je síla, a dokud ji neporozumíš, je vždycky hrozivá.“
Zvolna jsem přikývl.
„Ale zrovna teď máme v našem oddělení hrozeb řadu sil, které
jsou urgentnější,“ namítl jsem. „Vzor bude muset počkat, až na něj
přijde řada.“
„I když by mohl představovat síly, které potřebuješ, aby ses
vypořádal s jinými svými problémy?“ zeptala se.
„I tak,“ prohlásil jsem. „Mohlo by se to protáhnout a na to teď
nemám čas.“
- 40 -
„Ale nevíš to jistě?“
„Uznávám, ale jak tam vkročíš, už se nelze vrátit zpátky.“
Nedodal jsem, že nemám nejmenší chuť vzít ji k původnímu
Vzoru a nechat ji tam samotnou. Přece jenom se už jednou zamíchala
do boje o trůn. A kdyby se tenkrát Brandovi podařilo získat korunu
Amberu, byla by mu nejblíž a spoluvládla, bez ohledu na to, co o
tom tvrdí teď. Myslím, že se mě chystala požádat, abych ji vzal k
původnímu Vzoru, ale pak si uvědomila, že už jsem to zvážil a zavrhl. Jelikož nechtěla mým odmítnutím ztratit tvář, vrátila se k počáteční argumentaci.
„Radím ti, aby sis udělal čas teď,“ naléhala, „nechceš-li vidět,
jak se světy kolem nás rozpadají na kusy.“
„Nevěřil jsem ti poprvé, když jsi mi to říkala,“ opáčil jsem, „a
nevěřím ti ani teď. Jsem pořád přesvědčen, že rostoucí aktivita stínových bouří je způsobena reakcí na poškození a opravení originálního
Vzoru. Také si myslím, že když se budeme vrtat v novém Vzoru, o
kterém nic nevíme, riskujeme, že se situace zhorší, místo aby se
zlepšila.“
„Nechci se v něm vrtat,“ vyštěkla. „Chci ho zkoumat...“
Náhle se mezi námi se zábleskem zjevilo znamení Logru. Musela ho vidět nebo nějak vycítit, protože uskočila ve stejný okamžik
jako já.
Otočil jsem hlavu s jistotou, co uvidím.
Mandor vystavěl cosi jako kamennou pevnostní zeď. Stál bez
hnutí, jako by byl její součástí, paže vztyčené. Potlačil jsem v sobě
puzení zařvat, aby toho nechal. Věděl, co dělá. A já zas věděl, že by
mi stejně nevěnoval tu nejmenší pozornost. Přistoupil jsem k průrvě,
u níž stál, a zadíval se mu přes rameno na vířící objekt hluboko pod
námi, nad rozpukanou plání. Skrze obraz Logru jsem cítil příval
temné, hrozivé síly, kterou mi ve své poslední lekci předvedl Suhuy.
Mandor ji právě vyvolal a svedl do stínové bouře. Neuvědomoval si
snad, že síla Chaosu, kterou uvolnil, musí tryskat, dokud se nevyčerpá? Nechápal, že je-li bouře skutečně projevem Chaosu, že by ji mohl změnit v opravdové monstrum?
Zvětšovala se, řev nabýval na intenzitě, pouhý pohled na ni děsil.
Za zády jsem zaslechl, jak Fiona vyjekla.
- 41 -
„Doufám, že víš, co děláš,“ zavolal jsem na něj.
„Za minutku to poznáme,“ odvětil a svěsil paže.
Znamení Logru přede mnou bliklo a zmizelo.
Chvíli jsme pozorovali, jak se ten zatracený trychtýř kroutí,
stále větší a hrozivější.
Konečně jsem se ho zeptal: „Co myslíš, že jsi tím dokázal?“
„Že nemáš trpělivost,“ odpověděl.
Na celém jevu nebylo nic moc poučného, přesto jsem ho nepřestával pozorovat.
Najednou se začal rachot zakoktávat. Temný zjev se zachvěl;
jak se smršťoval, odletovaly z něj kusy černé hmoty. Brzy se vrátil
do původní velikosti, nasadil počáteční tón a zklidnil se.
„Jak jsi to udělal?“ zeptal jsem se Mandora.
„Nic jsem neudělal,“ prohlásil. „Samo se to srovnalo.“
„To by nemělo,“ vyhrkla Fiona.
„Přesně tak,“ opáčil.
„O čem to mluvíte?“ zvolal jsem.
„Mělo to řvát víc než předtím, po tom, co se do toho vložil,“
řekla Fiona. „Ale ať už to řídí kdokoli nebo cokoli, má jiné plány.
Proto se to srovnalo.“
„...a je to jev Chaosu,“ pokračoval Mandor. „Mohli jste to vidět
z toho, že to z Chaosu sálo sílu, když jsem ji zajistil. Pak to ale přesáhlo určitou hranici a přišla korekce. Někdo si tam hraje s primárními silami. Kdo nebo co a proč, to nevím. Ale mám za to, že to
svědčí o neúčasti Vzoru. Vzor s tím nemá co dělat, protože jde o
hrátky Chaosu. Takže Merlin má asi pravdu. Tuším, že tahle záležitost má svůj původ jinde.“
„Dobrá, dobrá,“ uznala Fiona. „Co nám potom ale zbývá?“
„Záhada,“ podotkl jsem. „Myslím ale, že sotva bezprostřední
nebezpečí.“
Hlavou mi bleskl nejasný nápad. Snadno to mohl být úplný nesmysl, i když to nebyl ten důvod, proč jsem se rozhodl nikomu nic
neříkat. Vedl do oblasti úvah, kterou jsem nemohl prozkoumat ve
chvilce, a nerad prozrazuji jen zlomky myšlenek.
Fiona mě podezřívavě pozorovala, ale podařilo se mi zachovat
neutrální výraz. Když viděla, že její snaha je marná, rozhodla se najednou změnit téma:
- 42 -
„Říkal jsi, že jsi opustil Luka za poněkud neobvyklých okolností. Kde přesně teď je?“
To poslední, po čem jsem toužil, bylo popudit ji proti sobě. Ale
nemohl jsem si dovolit pustit ji na Luka v jeho současném stavu.
Pokud jsem to dokázal odhadnout, mohla se ho opravdu pokusit zabít, jen tak, jako životní pojistku. A Lukovu smrt jsem si nepřál. Cítil
jsem, že by mohl poněkud změnit svůj postoj, a chtěl jsem mu poskytnout všechny šance, co jsem mohl. Pár jsme si jich vzájemně
dlužili, i když bylo těžké stanovit přesné skóre a něco taky váží minulost. Když vezmu v úvahu stav, v němž byl při mém odchodu, nemělo by trvat dlouho a bude zase v pořádku. Pak toho musíme spoustu prohovořit.
„Je mi líto,“ prohlásil jsem rozhodně. „V tuto chvíli jde o mou
záležitost“
„Myslím, že jde také o můj zájem,“ řekla chladně.
„Ovšem,“ uznal jsem, „ale mám dojem, že můj je větší a že bychom se jeden druhému pletli do cesty.“
„To dokážu posoudit sama,“ řekla.
„Dobře,“ přisvědčil jsem. „Je na kyselinovém tripu. Jakákoli
informace, kterou z něj dostaneš, může být sice velmi barvitá, ale
také úplně k ničemu.“
„Jak se to stalo?“ otázala se.
„Čaroděj zvaný Maska mu podstrčil nějakou drogu, když ho
věznil.“
„Kde to bylo? O Maskovi jsem nikdy neslyšela.“
„Na místě, jemuž se říká Pevnost Čtyř Světů,“ informoval jsem
ji.
„Je to už dlouho, co jsem slyšela o Citadele. Vládl tam tehdy
čaroděj Sharu Garrul.“
„Teď je z něj věšák,“ uvedl jsem.
„Cože?“
„Je to na dlouhé povídání, prostě teď tam vládne Maska.“
Civěla na mne a bylo jasné, že jí začíná docházet, kolik toho o
současném vývoji událostí neví. Usoudil jsem, že se rozmýšlí, kterou
otázku z mnoha nabízejících se položit, a rozhodl jsem se ji předejít
dokud je vyvedená z rovnováhy.
„Jak je na tom Bleys?“ optal jsem se.
- 43 -
„Je mu mnohem lépe. Starala jsem se o něj sama a rychle se
dává dohromady.“
Chystal jsem se jí zeptat, kde Bleys je, což by mi, jak jsem věděl, odmítla sdělit, a doufal jsem, že bychom se na sebe usmáli, až by
jí došlo, kam mířím: ty mi neřekneš kde je Bleys, já ti neřeknu, kde
je Luke, a zůstaneme přáteli.
„Hej!“ zaslechl jsem, jak Mandor volá, a oba jsme se otočili ve
směru jeho pohledu.
Temný kužel tornáda se zhroutil na polovinu své původní velikosti a stále se zmenšoval. Propadal se do sebe, menšil se a menšil a
neuběhlo ani půl minuty a zmizel úplně.
Nedokázal jsem potlačit úsměv, ale Fiona si mě ani nevšimla.
Upřeně pozorovala Mandora.
„Myslíte, že je to díky vašemu zásahu?“ zeptala se ho.
„Neznám způsob, jak to zjistit,“ odpověděl, „ale klidně to tím
může být.“
„Řeklo vám to vůbec něco?“ vyzvídala dál.
„Snad, že ať už je za to zodpovědný kdokoli, nelíbilo se mu
moje fušování do jeho experimentu.“
„Opravdu si myslíte, že je za tím nějaký rozum?“
„Ano.“
„Někdo z Dvora?“
„Je pravděpodobnější, že je to někdo z Dvora nežli z vašeho
konce světa.“
„Také si to myslím...“ souhlasila. „Máte nějaký názor na to,
kdo by to mohl být?“
Usmál se.
„Chápu,“ vyhrkla. „Vaše záležitosti jsou vaše záležitosti. Ale
všeobecné ohrožení je záležitostí všech. To mám hlavně na mysli.“
„Zajisté,“ uznal. „Proto navrhuji celou věc prozkoumat. Nemám zrovna nic na práci a mohlo by to být vzrušující.“
„Je pro mne nepříjemné žádat vás o podíl na informacích,“
prohlásila, „když nevím, čí zájmy mohou být ve hře.“
„Oceňuji váš přístup,“ opáčil, „ale pokud vím, smlouvy stále
platí a nikdo na Dvoře neprosazuje žádný konkrétní plán proti Amberu. Ve skutečnosti... je-li vám libo, mohli bychom celou záležitost
sledovat společně, alespoň po určitou dobu.“
- 44 -
„Čas na to mám,“ odpověděla.
„Já ne,“ vmísil jsem se rychle. „Musím dohlédnout na jistou
naléhavou záležitost.“
Mandor se ke mně otočil:
„Pokud jde o mou nabídku...“
„Nemůžu,“ řekl jsem mu.
„No dobrá, ale náš rozhovor ještě neskončil, ozvu se později.“
„Jasně.“
I Fiona se po mně ohlédla.
„Dáš mi vědět o Lukově stavu a jeho záměrech,“ oznámila mi.
„Ovšem.“
„Takže se zatím měj hezky.“
Mandor mi lehce pokynul a já mu gesto oplatil. Vykročil jsem,
a jakmile jsem byl z dohledu, začal jsem se přesouvat. Dospěl jsem k
skalnatému srázu, kde jsem se zastavil a vytáhl Amberský Trumf.
Zvedl jsem ho, soustředil se a přenesl ve chvíli, kdy jsem vycítil spojení. Doufal jsem, že hlavní hala bude prázdná, ale zase tak moc mi
na tom nesešlo.
Vynořil jsem se poblíž Jasry, která nesla na natažené levé paži
další plášť. Vyhnul jsem se vchodu do prázdné chodby a zamířil k
zadnímu schodišti. Několikrát jsem zaslechl nějaké hlasy a zašel
jsem si, abych nikoho nepotkal. Zvládl jsem to do svého pokoje, aniž
mne někdo zahlédl.
Jediný odpočinek, který jsem si dopřál asi za jeden a půl století, jak mi připadalo, byl čtvrthodinový šlofík předtím, než mne Luke
svou feťáckokouzelnickou schopností přenesl do baru Za zrcadlem
prostřednictvím imaginárního Trumfu. Kdy?
Pokud jsem věděl, mohlo to být včera, celá záležitost tedy zabrala jeden den.
Zajistil jsem dveře závorou a dovrávoral k posteli. Praštil jsem
sebou a ani si nesundal boty. Jistě, měl jsem spoustu věcí k vyřizování, ale byl jsem ve stavu, kdy jsem nebyl schopen věnovat se ani
jedné z nich. Vrátil jsem se domů, protože jsem si tu pořád ještě připadal nejbezpečnější, navzdory tomu, že už jednou mne tu Luke vyhmátl.
Někdo s vysoce výkonným podvědomím by mohl mít skvělé
sny plné odhalení, která by vysvětlovala tolik průšvihů, kolika jsem
- 45 -
se zúčastnil, a pak by se probudil s nádhernou sérií vhledů a odpovědí, detailně určujících další postup. Já žádné takové sny neměl. Jednou jsem se probudil trochu vyděšeně a nevěděl jsem, kde jsem. Rozlepil jsem oči, rozhlédl se a zase usnul. Později, mnohem později
podle mého, jsem se postupně dostával k sobě, jako lodní vrak, který
vlny vyhazují na pláž výš a výš, až jsem přišel k sobě. Neviděl jsem
nejmenší důvod pro to jít dál, až jsem si uvědomil, jak hrozně mě
bolí nohy. Posadil jsem se a stáhl si boty, což byla jedna ze šesti největších rozkoší v mém životě. Rychle jsem si ještě sundal ponožky a
hodil je do kouta. Proč ostatní zjevně nohy nebolí? Nalil jsem plné
umývadlo vody, chvíli si nohy ráchal a rozhodl se, že budu příštích
pár hodin chodit bos.
Nakonec jsem vstal, svlékl se, umyl a oblékl si modré levisky a
svou oblíbenou červenou flanelovou košili. Kčertu s meči, dýkami a
plášti, aspoň na chvíli. Otevřel jsem okenice a pohlédl ven. Byla tma,
kvůli mrakům jsem nedokázal odhadnout, zdali je hluboká noc,
pozdní večer nebo skoro ráno.
V hale byl klid, a když jsem sestupoval po schodech, bylo ticho. Také kuchyně byla prázdná, velká ohniště přikrytá, jen doutnala.
Nechtěl jsem je rozdmýchávat víc, než bylo potřeba na ohřátí kotlíku
vody na čaj, dokud někde nevyštrachám kus chleba a marmeládu. V
jedné z velkých lednic jsem také sebral džbánek jakési šťávy, připomínající grapefruitový džus.
Jak jsem tak seděl, hřál si nohy a propracovával se bochníkem
chleba, začal jsem se cítit nějak nesvůj. Srkal jsem čaj, až jsem si
uvědomil proč. Měl jsem pocit, že bych měl zařídit něco velmi důležitého, ale neměl jsem nejmenší tušení co. Měl jsem momentálně
chvilku klidu, až mi to přišlo divné. Rozhodl jsem se tedy znovu
všechno promyslet
Když jsem dojedl, měl jsem hotových několik drobných plánů.
První, co jsem udělal, bylo, že jsem zašel do hlavní haly, svěsil
všechny pláště a klobouky z Jasry a překotil ji. Později, když jsem
nesl její ztuhlé tělo po schodišti a chodbou k svému pokoji, jedny
dveře se pootevřely a Droppa svými kalnými zraky pozoroval, jak
jdu kolem.
„Hej, vezmu si dva kusy,“ zavolal za mnou.
„Připomíná mi mou první ženu,“ dodal a zavřel dveře.
- 46 -
Jakmile jsem ji instaloval ve svém apartmá, vzal jsem židli a
posadil se před ni. Navzdory křiklavému oblečení, které jako by bylo
součástí obhroublého vtipu, její poněkud tvrdá krása zcela nezmizela.
Při jedné příležitosti mne přivedla do hrozného nebezpečí a nijak
jsem netoužil osvobodit ji právě teď, aby mohla svůj výkon zopakovat Ale kouzlo, kterým byla opředena, přitahovalo mou pozornost z
více než jednoho důvodu. Chtěl jsem ho pochopit celé.
Začal jsem proto opatrně zkoumat konstrukci, která ji držela.
Nebyla přehnaně komplikovaná a viděl jsem, že prostudování všech
odboček a rozvětvení zabere jistou chvíli. Nevadí, nehodlal jsem
přestat. Pustil jsem se do toho a v duchu si dělal poznámky.
Zaměstnalo mě to na několik hodin. Poté, co jsem kouzlo rozšifroval, rozhodl jsem se k němu připojit své vlastní, když už je holt
taková doba. Pracoval jsem vytrvale, jak den ubíhal a hrad kolem
mne ožíval, dokud nebylo všechno, jak má být, a dokud jsem nebyl
se svou prací úplně spokojen. A taky už jsem měl pořádný hlad.
Přesunul jsem Jasru do kouta, nazul boty, opustil pokoj a zamířil ke schodům. Domníval jsem se, že je čas oběda, a zašel jsem proto do několika jídelen, kde rodina většinou obědvala Ale v žádné z
nich nikdo nebyl a ani v jedné nebylo prostřeno k obědu. Rovněž
jsem nepostřehl žádné známky toho, že by v některé z nich nedávno
nějaké stolovaní proběhlo.
Usoudil jsem, že můj časový smysl je stále ještě narušený a že
jsem se buď opozdil, nebo přišel příliš brzo, ale zdálo se, že už je
dost dlouho den, abych byl blízko správné době. Nikdo však nejedl,
jak to tak vypadalo, takže na mé úvaze nebylo něco v pořádku...
Pak jsem zaslechl — cinknutí příboru o talíř. Pospíšil jsem si
ve směru zvuku. Samozřejmě, jídlo se odbývalo v méně užívané části, než bylo obvyklé. Zahnul jsem vpravo, pak vlevo. Ano, rozhodli
se sejít v salonu. Nevadí.
Vstoupil jsem do místnosti, kde seděla Llewella s Randomovou
ženou Viallou na purpurovém divanu, jídlo leželo před nimi na nízkém stolku. Michael, pracující v kuchyni, stál poblíž za vozíkem
naloženým nádobím. Odkašlal jsem si.
„Merlin,“ oznámila Vialla s vnímavostí, která mne vždycky
trochu děsí — je úplně slepá. „Jak milé!“
- 47 -
„Ahoj,“ řekla Llewella. „Připoj se k nám. Všichni dychtíme
slyšet, co všechno jsi vyváděl.“
Přitáhl jsem si židli ke stolu a posadil se. Michael přede mnou
prostřel. Rychle jsem uvažoval: vše, co Vialla uslyší, se nepochybně
donese Randomovi. Proto jim podám poněkud upravenou verzi současných událostí a ponechám stranou vše, co souvisí s Mandorem,
Fionou a se Dvorem. Povídání se tím značně zkrátí a dřív se dostanu
k jídlu.
„Všichni jste byli tak zaměstnaní a pilní,“ poznamenala
Llewella, když jsem se konečně odmlčel, „že se cítím až provinile.“
Zamyšleně jsem pozoroval lehce zelený odstín její olivové pleti, plné rty, velké, jakoby kočičí oči.
„Ale ne zas tak moc,“ dodala.
„Mimochodem, kde jsou všichni?“ zeptal jsem se.
„Gérard,“ řekla, „je dole v přístavu na kontrole opevnění a Julian velí armádě částečně vyzbrojené střelnými zbraněmi a rozmisťuje ji pro obranu přístupů ke Kolviru.“
„Chceš říci, že Dalt už vytáhl do pole? A touto cestou?“
Potřásla hlavou. „Ne, je to jen preventivní opatření,“ odpověděla, „zapříčiněné Lukovým poselstvím. Daltova vojska ve skutečnosti nikdo neviděl.“
„Ví vůbec někdo, kde je?“ otázal jsem se.
„Ještě ne,“ odvětila, „ale očekáváme brzy zprávu.“ Pokrčila
rameny. „Julian už to možná ví,“ dodala
„Proč velí Julian?“ zeptal jsem se mezi sousty. „Myslel jsem,
že se toho ujme Benedikt“
Llewella pohlédla stranou a zadívala se na Viallu, která to nějak vycítila.
„Benedikt s malou jednotkou svých mužů doprovodil Randoma
do Kashfy,“ prohlásila Vialla tiše.
„Do Kashfy?“ podivil jsem se. „Proč by to dělal? Dalt většinou
trčí právě u Kashfy. Právě teď může být ta oblast nebezpečná.“
Sotva znatelně se pousmála.
„Proto chtěl Benedikta a jeho gardu s sebou,“ řekla. „Mohou
fungovat také jako výzvědná skupina, i když to není důvod, proč
vyrazili právě teď.“
„To nechápu,“ řekl jsem. „Byl ten výlet vůbec nutný?“
- 48 -
Trochu se napila vody.
„Náhlé politické pozdvižení,“ opáčila. „Nějaký generál se za
nepřítomnosti královny a korunního prince zmocnil vlády. Generál
byl nedávno úkladně zavražděn a Random uspěl při dosažení dohody
o instalaci svého vlastního kandidáta — jednoho staršího šlechtice —
na trůn.“
„Jak to dokázal?“
„Každý, kdo měl nějaký zájem v té záležitosti, se víc zajímal o
připojení Kashfy k Zlatému kruhu obchodních privilegií.“
„Takže Random si je koupil, aby dosadil vlastního člověka do
čela,“ došlo mi. „Nedávají nám smlouvy Zlatého kruhu obvykle právo tranzitu našich vojsk přes teritorium královské smluvní strany
takřka bez předchozího upozornění?“
„Ano,“ řekla.
Náhle jsem si vybavil vyslance Koruny, s nímž jsem se setkal v
hospodě U Krvavého Billa a který platil účet kashfskou měnou.
Usoudil jsem, že nechci doopravdy vědět, jaké bylo časové rozpětí
mezi tímto setkáním a vraždou, která umožnila současné uspořádání.
Co mě zarazilo více, byl obraz situace, který mne právě napadl: Vypadalo to, že Random zablokoval Jasru a Luka, aby znovu nezískali
uloupený trůn, který, po pravdě řečeno, si Jasra před lety sama zabrala. Při všem tom probíhajícím zabírání a uchvacování se mi podíly
jednotlivých zúčastněných jevily trochu zamlžené. Ale nebyla-li
Randomova morálka o nic lepší nežli morálka jeho předchůdců, určitě nebyla horší. Vypadalo to teď tak, že každému případnému Lukovu pokusu o znovuzískání matčina trůnu by čelil monarcha mající za
spojence Amber. Ochotně bych se vsadil, že podmínky smlouvy s
Amberem zahrnují pomoc při vnitřních problémech i spoluúčast při
obraně proti vnějším agresorům.
Fascinující. Vyznívalo to tak, že by byl Random ochoten podstoupit hroznou spoustu nepříjemností, jen aby izoloval Luka od jeho
základny a jakéhokoli zdání nároku na vedení státu. Předpokládal
jsem, že příštím krokem by mohlo být postavení Luka mimo zákon
jako zrádce a nebezpečného rozvratníka a vypsání odměny na jeho
hlavu. Nepřeháněl to Random trochu? Luke se teď vůbec nezdál nebezpečný, zejména když máme jeho matku v opatrování. Na druhé
straně jsem vlastně nevěděl, jak daleko chce Random zajít. Chtěl
- 49 -
prostě jen předejít všem potenciálním hrozbám, nebo šel přímo po
Lukovi? Druhá možnost mne trápila, protože se zdálo, že Luke je víc
než na půl cestě k slušnému chování a pravděpodobně se zmítá v
úvahách o své vlastní pozici. Nechtěl jsem, aby byl zbytečně hozen
vlkům, jen kvůli Randomovu přehnanému zajišťování.
Proto jsem prohodil směrem k Vialle: „Mám za to, že to má
hodně co dělat s Lukem.“
Chvilku mlčela a pak řekla: „Přišlo mi, že mu jde o Dalta.“
V duchu jsem pokrčil rameny. Připadalo mi, že to vychází nastejno, protože Random bude považoval Dalta za vojenskou sílu,
kterou Luke využívá k znovuzískání trůnu. Omezil jsem se tedy jen
na „Ach tak“ a pokračoval v jídle.
Jelikož žádné další informace už nikdo neměl, ani nic, co by
víc objasnilo Randomovy úmysly, přešli jsme na nezávazné tlachání,
přičemž jsem znovu promýšlel své postavení. Zase jsem došel k
pocitu, že je naléhavě třeba nějaké akce, ale opět jsem si nebyl jist
jaké. Moje přemítání nabylo dost nečekaně konkrétnější podoby
během moučníku.
Dvořan jménem Randel — vysoký, hubený, tmavý a věčně
usměvavý vkročil do místnosti. Hned jsem věděl, že se něco děje,
protože se neusmíval a pohyboval se rychleji než obvykle. Jeho pohled po nás sjel a zastavil se na Vialle; rychle k ní přistoupil a odkašlal si:
„Veličenstvo...,“ začal.
Vialla k němu mírně stočila hlavu: „Prosím, Randele, co se děje?“
„Právě dorazila delegace z Begmy,“ vypověděl, „a zjišťuji, že
nemám instrukce ohledně jejich přivítání a jakýchkoli zvláštních
opatření, která by byla přiměřená.“
„Ale milý příteli,“ zvolala Vialla odkládajíc vidličku. „To bude
aktuální až pozítří, až se vrátí Random. Jedině na něj čekají se svými
stížnostmi. Co jsi s nimi udělal?“
„Usadil jsem je v Žluté síni,“ odpověděl, „a řekl jim, že jdu
ohlásit jejich příjezd.“
Přikývla.
„Kolik jich je?“
- 50 -
„Premiér Orkuz,“ začal vypočítávat, „jeho sekretářka Najda,
jež je rovněž jeho dcerou a druhá dcera Coral. Dále čtyři sloužící,
dva muži a dvě ženy.“
„Jdi informovat služebnictvo a zajisti, aby byly připraveny
vhodné pokoje,“ nařizovala, „a popožeň kuchaře, není vyloučeno, že
delegace dosud neobědvala.“
„Velmi dobře, Vaše Výsosti,“ řekl a klidil se.
„...pak mi podáš hlášení ve Žluté síni,“ pokračovala, „kde ti
dám další pokyny.“
„Jako by se už stalo,“ odvětil a pospíšil pryč.
„Merline, Llewello,“ zavolala Vialla zvedajíc se, „pojďte mi
pomoci je zabavit, než se vše zařídí.“
Shltl jsem poslední sousto moučníku a vykročil. Necítil jsem se
právě naladěn k diplomatickým rozhovorům, ale byl jsem po ruce a
byla to jedna z drobných životních nutností.
„Ehm... mimochodem, proč jsou vlastně tady?“ optal jsem se.
„Hodlají protestovat proti naší činnosti v Kashfě,“ odpověděla.
„Nikdy se s Kashfou příliš nebratříčkovali, ale momentálně si nejsem
jistá, jsou-li zde kvůli protestu proti možnému přijetí Kashfy do Zlatého kruhu nebo zdali jsou rozhořčeni naším vměšováním do vnitřních záležitostí Kashfy. Může to být tím, že se obávají obchodních
ztrát s nejbližším sousedem, který náhle získá tentýž privilegovaný
obchodní statut, jaký mají oni. Nebo měli jiné plány s obsazením
trůnu v Kashfě a my jsme je předešli. Možná obojí dohromady. Nicméně... nemůžeme jim říci všechno.“
„Právě jsem se chtěl zeptat, čemu se mám při rozhovoru vyhnout,“ řekl jsem.
„Všemu, o čem jsem právě mluvila.“
„Sama jsem o tom přemýšlela,“ uvedla Llewella. „Také jsem
ovšem uvažovala, nemají-li nějaké užitečné informace o Daltovi.
Jejich výzvědná služba určitě bedlivě sleduje, co se v Kashfě děje.“
„Tohle téma nerozváděj,“ řekla Vialla, jak šla ke dveřím. „Budou-li chtít něco prozradit, dobrá. Zapamatujeme si to. Ale nesmíme
jim dát najevo, o co se zajímáme.“
Vialla mne vzala za ruku a společně jsme zamířili do Žlutého
sálu. Llewella odněkud vyňala malé zrcátko a zkoumavě se v něm
- 51 -
zhlížela. Jako obvykle spokojená sama se sebou ho zase schovala a
poznamenala:
„Štěstí, že jsi se ukázal, Merline. Jedna usměvavá tvář navíc je
v časech, jaké právě panují, vždycky vítaná.“
„Proč bych neměl být šťastný,“ prohodil jsem.
Došli jsme do sálu, kde čekal premiér se svými dcerami. Jejich
služebnictvo se stáhlo do kuchyně občerstvit se. Oficiální zástupci
ještě nejedli, což prozrazovalo cosi o protokolu, zejména když se
zdálo, že bude ještě dlouho trvat, než dojde na servírování proviantu.
Orkuz byl zavalitý, střední postavy s černými vkusně sčesanými vlasy; rysy jeho široké tváře prozrazovaly, že se mnohem častěji mračí
nežli usmívá — dnešního půldne se však pořád usmíval. Najda se
vyznačovala příjemněji tvarovanou variantou jeho tváře, a i když se u
ní projevoval stejný sklon k zavalitosti, dařilo se jí ho držet na úrovni
přitažlivé zaoblenosti. Také se často usmívala a měla hezké zuby.
Naproti tomu Coral byla vyšší než její otec i sestra, štíhlá, s rezavě
hnědými vlasy. Když se usmívala, působilo to méně oficiálně. A také
mi na ní něco připadalo známé. Nevěděl jsem, jestli jsem se s ní před
lety nesetkal na nějaké nudné recepci. Jestliže ano, měl jsem dojem,
že bych si mohl vzpomenout.
Poté, co jsme byli představeni a víno nalito, Orkuz promluvil
krátce k Vialle o „aktuálních zneklidňujících novinkách“ týkajících
se Kashfy. Spolu s Llewellou jsme se rychle postavili Vialle po bok
jako morální podpora, ale Vialla jednoduše prohlásila, že tyto záležitosti musíme řešit až se Random vrátí, a momentálně se hodlá starat
pouze o pohodlí hostů. Premiér bez výhrad souhlasil, a dokonce s
úsměvem. Měl jsem dojem, že prostě chtěl, aby byl účel jeho návštěvy jasný hned od počátku. Llewella hbitě převedla řeč na jejich cestu
a Orkuz na změnu tématu taktně přistoupil. Ti politikové jsou skvěle
naprogramovaní.
Později jsem se dozvěděl, že begmanský vyslanec o premiérově příjezdu vůbec nevěděl, což napovídalo cosi o spěchu, s nímž Orkuz dorazil, když předešel jakékoli ohlášení návštěvy svému vyslanectví. Návštěvou vyslance se nezatěžoval, ale zamířil přímo do paláce a zprávu poslal odtamtud. Dozvěděl jsem se to o trochu později,
když se mě ptal, zdali bylo poselství doručeno. Cítě se poněkud nadbytečný vedle Llewelliných a Vialliných vodopádů nezávazné kon- 52 -
verzace, opožďoval jsem se krok za krokem s úmyslem vytratit se.
Vůbec mě nezajímalo, jaká hra se tu organizuje.
Coral také zpomalila a povzdechla si. Pak na mne pohlédla a
usmála se, obhlédla sál a přistoupila bliž.
„Vždycky jsem si přála navštívit Amber,“ řekla posléze.
Je takový, jaký jste si ho představovala?“ zeptal jsem se.
„Ó, ano. Doposud. Ovšem, ještě jsem z něj moc neviděla...“
Přikývl jsem a vzdálili jsme se ještě trochu od ostatních.
„Neviděli jsme se už někde?“ otázal jsem se.
„Nevzpomínám si,“ řekla, „moc necestuji a nevěřím, že byste
nás navštívil. Nebo ano?“
„Ne, ačkoli momentálně jsem zvědavější.“
„Vím však něco o vašem původu a minulosti,“ pokračovala,
„jen tak, co se běžně povídá. Vím, že jste ze Dvora Chaosu a vím, že
jste studoval ve Stínovém světě, který vy Ambeřané, zdá se, navštěvujete tak často. Mockrát jsem si říkala, jaké to tam asi je.“
Chytil jsem se narážky a pustil se do vyprávění o škole a své
práci, o několika místech, která jsem navštívil, a o tom, co mě baví.
Během mé řeči jsme došli k lenošce na druhém konci sálu a udělali si
pohodlí. Zdálo se, že nás Orkuz, Najda, Llewella a Vialla
nepostrádají, a když už jsem tu musel trčet, shledával jsem hovor s
Coral zábavnější než jejich řeči. Abych nemluvil sám, požádal jsem
ji, ať mi něco řekne o sobě.
Začala líčit své dětství a dívčí věk strávený v Begmě a okolí,
mluvila o své lásce k přírodě, o koních, projížďkách po řekách a jezerech v okolí Begmy, o knihách, které četla a o relativně nevinném
koketování s magií. Jedna služebná přišla, právě když se dostala k
popisu zajímavých rituálů prováděných místními rolníky k zajištění
dobré úrody; přistoupila k Vialle a něco jí řekla. Několik dalších
sloužících postávalo na dohled přede dveřmi. Vialla pak cosi prohodila k Orkuzovi a Najde, ti přisvědčili a vykročili k východu. Llewella se odpojila a zamířila k nám.
„Coral,“ řekla, „tvé komnaty jsou připraveny. Některá ze služebných ti ukáže, kde. Asi by ses ráda opláchla a odpočinula si po
cestě.“
Vstali jsme.
- 53 -
„Opravdu nejsem unavená,“ prohlásila Coral, dívajíc se přitom
spíš na mne než na Llewellu, s náznakem úsměvu v koutku úst.
Zatraceně! Náhle jsem si uvědomil, že je mi s ní dobře.
Proto jsem vyhrkl: „Máte-li chuť převléknout se do něčeho
prostšího, rád bych vám ukázal město. Nebo palác.“
Lehký úsměv se změnil v široký, stojící za vidění.
„To bych mnohem raději,“ řekla.
„V tom případě se tu sejdeme asi za půl hodiny,“ navrhl jsem.
Doprovodil jsem ji ven a šel s ní až k patě velkého schodiště.
Stále ještě jsem měl na sobě levisky a červenou košili; dumal jsem,
mám-li se převléknout do něčeho, co by víc ladilo s místní módou.
Ale, kašlu na to, rozhodl jsem se. Vždyť se chceme jen trochu projít
po okolí. Připnu si jen opasek, meč a další zbraně, přehodím plášť a
nazuju své nejlepší boty. Mohl bych si taky zastřihnout bradku, ale je
málo času. Tak snad rychlou manikúru...
„Merline...“
Llewella mě chytla za loket a tlačila k výklenku. Nechal jsem
si to líbit.
„Ano?“ řekl jsem. „Co se děje?“
„Hmm...,“ řekla. „Je rozkošná, že ano?“
„Dost možná,“ odvětil jsem.
„Vzplanul jsi, co?“
„Proboha, Llewello! Já nevím. Jen jsem se seznámil s dámou.“
„...A sjednal si s ní schůzku.“
„Ale jdi! Dneska si zasloužím trochu vysadit. Je mi příjemné s
ní mluvit. Rád bych jí to tu trochu ukázal. Bylo nám prostě dobře, co
je na tom špatného?“
„Nic,“ opáčila. „Dokud budeš vidět věci z odstupu.“
„Jaký odstup máš na mysli?“
„Přijde mi trochu zvláštní,“ prohodila, „že si Orkuz s sebou
vzal obě své půvabné dcery.“
„Najda je jeho sekretářka,“ řekl jsem, „a Coral to tu chtěla vidět už delší dobu.“
„Jo, a pro Begmu by bylo velmi výhodné, kdyby se jedna
z nich náhodou přifařila k nám do rodiny.“
„Llewello, jsi zatraceně podezřívavá,“ prohlásil jsem.
„To je důsledek dlouhého života.“
- 54 -
„Nu, doufám, že budu žít dlouho, ale taky doufám, že proto
nebudu za vším hledat postranní úmysly.“
Zasmála se. „Ovšem, ovšem. Zapomeň, že jsem vůbec něco
řekla,“ a přitom věděla, že nezapomenu. „Měj se fajn.“
Ze zdvořilosti jsem něco zahuhlal a zamířil do svého pokoje.
- 55 -
Kapitola čtvrtá
A tak uprostřed hrozeb, intrik, nebezpečí a záhad všeho druhu
jsem se rozhodl vyhlásit dovolenou a projít se městem s hezkou ženou. Ze všech možností, co jsem měl, to byla určitě ta nejpřitažlivější. Ať už byl nepřítelem kdokoli, ať už jsem čelil jakékoli moci, míč
byl momentálně na půli soupeře. Netoužil jsem pronásledovat Jurta,
zápolit s Maskou nebo držet se Luka, dokud se nevzpamatuje a neřekne mi, touží-li ještě po skalpech naší rodiny. Dalt nebyl můj problém, Vinta byla pryč, Cyklický fantom se neozýval a záležitost se
Vzorem mého otce mohla počkat. Sluníčko svítilo, vál lehký větřík, i
když v tuto roční dobu to nemuselo vydržet. Byla by ostuda promarnit den, který docela dobře mohl být posledním hezkým dnem v tomto roce, na něco jiného než na zábavu. Takhle jsem si brumlal pro
sebe, když jsem se dával do pucu a spěchal pak po schodech dolů na
schůzku.
Coral sebou hodila víc, než jsem tušil, a už na mne čekala.
Ocenil jsem její praktické, tmavé zelené jezdecké kalhoty, blůzu barvy mědi a teplý, hnědý plášť. Její boty se hodily na procházku a tmavý klobouk, který si vzala, skrýval většinu jejích vlasů.
„Jsem připravená,“ řekla, když mne uviděla.
„Výborně,“ odvětil jsem s úsměvem a vedl ji ven, do chodby.
Chtěla se vydat směrem k hlavnímu vchodu, ale nasměroval jsem ji
nejprve vpravo a pak vlevo.
„Použití jednoho z postranních východů bude méně nápadné,“
řekl jsem.
„Jste tady dost tajnůstkáři,“ poznamenala.
„Prostě zvyk,“ opáčil jsem. „Čím méně ví lidé zvnějšku o našich záležitostech, tím lépe.“
„Jací lidé zvnějšku? Čeho se bojíte?“
„Právě teď? Spousty věcí. Ale opravdu nechci strávit tak krásný den jejich vypočítáváním.“
Potřásla hlavou způsobem, v němž jsem rozeznal směs znechucení a úcty.
„Je pravda, co se říká?“ zeptala se, „že vaše milostné a jiné aféry jsou tak propletené, že si všichni musíte vést záznamy?“
- 56 -
„Poslední dobou nebyl čas na žádné aféry,“ řekl jsem jí, „ani
na jednu čárku.“ Po chvilce, když jsem viděl, jak zčervenala, jsem
dodal: „Můj život byl teď trochu zamotaný.“
„Ach,“ vydechla, pozorujíc mne soustředěně, s jasnou výzvou
k vysvětlení.
„Někdy jindy,“ prohlásil jsem, nutě se do smíchu. Zavířil jsem
pláštěm a pozdravil stráž.
Přikývla a diplomaticky změnila téma:
„Asi jsem přišla v nevhodnou roční dobu, abych viděla vaše
slavné zahrady?“
„To je fakt, letos už mají to nejlepší za sebou,“ přiznal jsem,
„až na Benediktovu japonskou zahrádku, která je dost daleko vzadu.
Můžeme tam někdy zajít a dát si šálek čaje, ale teď, myslím, bychom
měli vyrazit do města.“
„To zní slibně,“ souhlasila.
Nařídil jsem stráži u postranní brány, aby řekla Hendenovi,
amberskému správci, že jsme šli do města a nevíme přesně, kdy se
vrátíme. Prohlásil, že to vyřídí neprodleně po skončení hlídky, což
bude za chvilku. Můj zážitek u Krvavého Billa mě naučil nechával
zprávy tohoto druhu — ne že bych si myslel, že jsme v nějakém nebezpečí nebo že by nestačilo, co o nás ví Llewella.
Pod našimi kroky šustilo listí, když jsme zamířili k jedné z postranních hradebních bran. Slunce jasně zářilo, vysoko na obloze
plulo jen několik beránků. Na západ od nás si hejno černých ptáků
razilo cestu povětřím k oceánu, na jih.
„U nás doma už sněží,“ povzdechla si. „Jste vy to šťastní lidé.“
„Je to díky teplému proudu,“ řekl jsem; vzpomněl jsem si, jak
mi to kdysi vysvětloval Gérard. „Ten výrazně zmírňuje klima ve
srovnání s jinými oblastmi téže zeměpisné šířky.“
„Hodně cestujete?“ zeptala se.
„Poslední dobou jsem cestoval víc, než bych si přál,“ řekl jsem.
„Rád bych si teď sedl a nejméně rok se ani nehnul.“
„Povinnost, nebo zábava?“ zeptala se mě, právě když nás stráž
pustila branou a já jsem rychle obhlédl okolí, kvůli možnému přepadení.
„Zábava ne,“ odvětil jsem a na okamžik jsem ji vzal za loket,
abych ji nasměroval na zvolenou cestu.
- 57 -
Když jsme dosáhli civilizovaných čtvrtí, chvíli jsme se drželi
Hlavní promenády. Upozornil jsem ji na několik význačných míst a
šlechtických sídel včetně Begmanskě ambasády. Neprojevila však
nejmenší zájem o její návštěvu, což vysvětlila tím, že stejně bude
muset navštívit své poddané oficiálně před odjezdem. Ovšem v krámě, na který jsme narazili později, se zastavila, koupila pár halenek,
účet nechala poslat na ambasádu a šatstvo do paláce.
„Otec mi slíbil něco koupit,“ objasňovala. „A vím určitě, že na
to zapomene. Až uslyší o tomhle, bude vědět, že já nezapomínám.“
Prozkoumali jsme všelijaké obchodní uličky a zastavili se v
malé kavárničce na něco k pití. Pozorovali jsme míjející chodce a
jezdce na koních. Právě když jsem se k ní naklonil, abych jí vyložil
anekdotu o jednom z jezdců, ucítil jsem nástup Trumfového kontaktu. Počkal jsem několik vteřin, až pocit zesílil, ale vyjma dojmu
vsáhnutí jsem nevycítil ničí přítomnost. Zaznamenal jsem na své paži
Coralinu ruku.
„Co se děje?“ ptala se.
Vsáhl jsem myslí do dálky ve snaze napomoci kontaktu, ale ten
druhý přitom ucouvl. Nebylo to však jako tehdy, jako plíživé ohledávání, když mne Maska vyčmuchal u Flory v San Francisku. Nemohl
to snad být někdo, koho znám a kdo se mne snaží dosáhnout a má
problémy se zaostřením? Možná je zraněný? Nebo...
„Luku!?“ zvolal jsem. „Jsi to ty?“
Odpověď žádná a pocit kontaktu začal slábnout. Nakonec zmizel úplně.
„Jste v pořádku?“ zeptala se Coral.
„Jo, jasně, nic se neděje,“ řekl jsem. „Přemýšlím, někdo se mě
snažil dosáhnout a pak se rozhodl jinak.“
„Dosáhnout? Aha, myslíte pomocí těch Trumfů, co používáte?“
„Ano.“
„Ale řekl jste 'Luku'...“ podivila se. „Nikdo z vaší rodiny se nejmenuje...“
„Možná ho znáte jako Rinalda, prince z Kashfy,“ řekl jsem.
Zachichotala se.
„Rimyho? Ovšemže ho znám. Ale neměl rád, když jsme mu tak
říkali...“
- 58 -
„Opravdu ho znáte? Myslím osobně.“
„Ano,“ odvětila, „i když je to už dlouho, co jsem ho viděla naposled. Kashfa je dost blízko u Begmy. Někdy jsme spolu byli zadobře, jindy ne. Víte, jak to chodí. Politika. Když jsem byla malá,
dost dlouho jsme byli velcí přátelé. Střídala se spousta státních návštěv. My, jako děti, jsme pak často na sebe naráželi.“
„Jaký býval tenkrát?“
„No, velký nemotorný zrzoun. Rád se předváděl — jak je silný,
jak je rychlý. Vzpomínám si, jak se vztekal, když jsem ho jednou
porazila v běhu.“
„Vy jste porazila Luka v běhu?“
„Ano, jsem velmi dobrý běžec.“
„To tedy musíte být.“
„Vzal nás párkrát s Najdou na plachetnici a na několik delších
výletů. Kde teď mimochodem je?“
„Popíjí s kočkou Šklíbou.“
„Cože?“
„To je dlouhý příběh.“
„Ráda bych ho slyšela. Od toho převratu mám o něj starost.“
Hm, hm... rychle jsem uvažoval, co říci, abych dceři Begmanského premiéra nevyzradil nějaké státní tajemství, jako například
Lukův vztah k Amberskému rodu... Takže: „Znám ho už jistý čas,“
začal jsem. „Momentálně se léčí z pomsty jednoho čaroděje, který ho
nadrogoval a zařídil jeho vypuzení do jednoho zvláštního baru...“
Mluvil jsem dlouho, částečně proto, že jsem musel podat stručný obsah Lewise Carrolla. Také jsem jí musel slíbit, že jí půjčím
Alenku z amberské knihovny. Když jsem konečně zmlkl, smála se.
„Proč jste ho nevzal s sebou zpátky?“ zeptala se.
Ach jo. Dost dobře jsem jí nemohl říci, že až do vystřízlivění
tomu bránila jeho schopnost procházet stíny. Aspoň jsem tedy dodal:
„Je to součást kouzla, které funguje na základě jeho čarodějných
schopností. Nelze s ním hnout, dokud droga nepřestane působit.“
„Velmi zajímavé,“ poznamenala. „Luke je doopravdy čaroděj?“
„Éé... ano,“ řekl jsem.
„Jak tu schopnost získal? Co jsem ho znala, žádné takové
schopnosti nepředváděl.“
- 59 -
„Čarodějové získávají své umění různými způsoby,“ vysvětloval jsem. „Ale to vy víte,“ náhle jsem si totiž uvědomil, že je chytřejší, než by naznačoval její usměvavý, nevinný výraz. Měl jsem silný
dojem, že se mě pokouší donutit k přiznání Lukovy znalosti magie
Vzoru, což by ovšem prozradilo zajímavé podrobnosti o jeho rodičích.
„A jeho matka Jasra je sama tak trochu čarodějka.“
„Skutečně? To mě nikdy nenapadlo.“
Sakra. Přicházení a odcházení...
„Inu, někde se to naučila.“
„A co jeho otec?“
„To opravdu nevím,“ odvětil jsem.
„Setkal jste se s ním někdy?“
„Jen velmi letmo,“ řekl jsem.
Lež by mohla celou záležitost příliš nafouknout, kdyby měla
sebemenší tušení, jak se věci ve skutečnosti mají. Proto jsem udělal
jedinou věc, která mne napadla. U stolu za ní nikdo neseděl a dál za
stolem už byla jen zeď. Obětoval jsem jedno ze svých kouzel s nenápadným gestem a prostým zamumláním.
Stůl se převrátil, rozletěl a práskl do zdi. Rána to byla pozoruhodná. Zazněla spousta výkřiků a kleteb několika štamgastů, vyskočil jsem na nohy.
„Nestalo se nikomu nic?“ zvolal jsem, rozhlížeje se jakoby po
zraněných.
„Co se stalo?“ zeptala se mě.
„Náhlý poryv větru nebo co,“ řekl jsem. „Snad bude lepší,
když půjdeme.“
„Dobrá,“ řekla, pozorujíc trosky stolu. „Nestojím o žádné potíže.“
Hodil jsem na stůl pár mincí, vstal a zamířil k zadnímu východu, přitom jsem žvanil, co mi slina na jazyk přinesla, abych se vyhnul předchozímu tématu. Svého záměru jsem dosáhl, neboť už se
znovu nezeptala.
Pokračovali jsme v procházce směrem k Západní vinici.
Když jsme tam dospěli, rozhodl jsem se, při vzpomínce na její
zálibu v plachtění, zamířit dolů k přístavu. Ale položila mi ruku na
rameno a zastavila se.
- 60 -
„Není tu někde velké schodiště, vedoucí k úpatí Kolviru?“ zeptala se. „Pokud vím, jednou se váš otec pokusil tamtudy propašovat
vojsko, dostal se do pasti a musel se probít zpátky.“
Přikývl jsem, „Ano, to souhlasí,“ řekl jsem. „Stará záležitost.
Je tamhle vzadu. V současnosti se moc nepoužívá, ale pořád je ještě
ve slušném stavu.“
„Ráda bych se tam podívala.“
„Dobrá.“
Stočili jsme se vpravo a zamířili zpátky, do kopce k Hlavní
promenádě. V protisměru nás minuli a pozdravili dva rytíři odění v
Llewelliných barvách. Nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem myslet na to, jsou-li na pravidelné pochůzce nebo plní trvalý příkaz o
dohledu nade mnou. Tatáž myšlenka musela napadnout i Coral, protože se po mně podívala s nadzvednutým obočím. Pokrčil jsem rameny a šel dál. Když jsem se za chvilku ohlédl, už je nebylo vidět.
Míjeli jsme chodce oděné v krojích dobrého tuctu krajů,
vzduch byl plný vůní a pachů z mnoha stánků, kde se vařilo pro
všechny možné chutě. Na několika místech našeho výstupu jsme se
zastavili a dali si postupně masové pirohy, jogurt a bonbóny. Lákadel
bylo příliš mnoho a příliš silných, než aby jim někdo odolal, snad s
výjimkou těch nejnacpanějších.
Všiml jsem si mrštnosti, s níž se vyhýbala překážkám. Nebyla
to jen pouhá graciéznost pohybů. Řekl bych, že to byl spíše postoj,
připravenost Několikrát jsem ji přistihl, jak se otáčí směrem, odkud
jsme přišli. Sám jsem se také díval, ale ničeho neobvyklého jsem si
nevšiml. Jednou, když nějaký chlap náhle vyběhl ze dveří, právě
když jsme šli kolem, viděl jsem, jak jí ruka sjela k dýce u pasu a vzápětí klesla.
„Je tu hodně rušno, pořád se něco děje...“ poznamenala po
chvíli.
„To je pravda. Begma je klidnější, není-liž pravda?“
„Značně.“
„Je dost bezpečné procházet se tu jen tak?“ zeptala se.
„Ale jistě.“
„Prodělávají u vás i ženy vojenský výcvik?“
„Běžně ne, proč?“
„Jen tak, ze zvědavosti.“
- 61 -
„Já jsem ale prošla jistým výcvikem v boji se zbraní i beze
zbraně,“ řekla.
„A proč?“ optal jsme se.
„Otec si to přál. Říkal, že se to někdy může hodit, když je člověk příbuzný osoby jeho postavení. Myslím, že měl pravdu. A taky si
myslím, že chtěl syna.“
„Vaše sestra také cvičila bojová umění?“
„Ne, nezajímalo ji to.“
„Plánujete diplomatickou kariéru?“
„Ne, to se ptáte nesprávné sestry.“
„Tedy bohatého manžela?“
„Pravděpodobně tlustého, nemotorného a nudného.“
„A co tedy?“
„Možná vám to řeknu později.“
„Tak platí. Zeptám se sám, když neřeknete.“
Šli jsme na jih po promenádě, a jak jsme se blížili konci města,
zdvihl se vítr. V dálce jsem zahlédl zimní oceán, břidlicově šedý s
bílými hřebeny vln. Daleko nad vlnami kroužila hejna ptáků a jeden
velice pokroucený drak.
Prošli jsme Velkou branou a konečně dospěli k plošině. Zadívali jsme se dolů a byl to závratný pohled, daleko za krátké, široké
schodiště, prudce spadající k černohnědé pláži hluboko dole. Všiml
jsem si, že závěje písku, které tam zanechal ustupující odliv, jsou
jako vrásky na čele starce. Bríza zde vála silněji a vlhká, slaná vůně
sílila, jak jsme šli bliž, kořenila vzduch tak, že nabýval neobvyklé
intenzity. Coral na okamžik zpomalila, pak zase přidala do kroku.
„Vypadá to trochu nebezpečněji, než jsem si myslela,“ řekla po
chvilce. „Pravděpodobně to člověku přijde méně nebezpečné, jakmile se po těch schodech pustí.“
„To nevím,“ odpověděl jsem.
„Vy jste tudy nikdy nešel?“
„Ani náhodou,“ řekl jsem. „Neměl jsem pro to důvod.“
„Myslela bych, že budete chtít tohle místo navštívit, po té
osudné bitvě vašeho otce, která se tu odehrála.“
Pokrčil jsem rameny. „Jsem sice sentimentální, ale trochu jinak.“
Zasmála se. „Prosím, pojďme sejít až dolů na pláž.“
- 62 -
„Jistě,“ řekl jsem a vyrazili jsme.
Široké schodiště nás zavedlo asi o třicet stop níže, kde náhle
končilo a pokračovalo jako mnohem užší, stáčející se stranou. Aspoň
že schody nebyly vlhké a kluzké. Kdesi hluboko dole jsem byl schopen rozeznat, že se schodiště zase rozšiřuje, tak aby mohli jít dva
vedle sebe. Momentálně jsme však sestupovali za sebou a trochu mě
štvalo, že se Coral nějak dostala přede mne.
„Kdybyste se trochu zmáčkla, protáhl bych se kolem vás,“ řekl
jsem jí.
„Proč?“ podivila se.
„Abych mohl jít před vámi pro případ, že byste uklouzla.“
„To je v pořádku,“ opáčila. „Neuklouznu.“
Usoudil jsem, že nestojí za to se hádat, a nechal jsem ji jít
vpředu. Odpočívadla, kde se schodiště stáčelo, byla rozmístěna nahodile, vytesaná všude kde to profil skály dovoloval. Důsledkem
bylo, že některé části schodiště byly delší než druhé a naše cesta se
vinula po celém srázu hory. Vítr byl teď mnohem silnější než nahoře
a shledali jsme, že se držíme u skalní stěny, jak nejvíc to jde. Kdyby
nebylo větru, pravděpodobně bychom nejednali jinak. Nepřítomnost
jakéhokoli zábradlí nás nutila držet se co nejdále od okraje. Byla tam
místa, kde skalní stěna tvořila převisy a kde jsme si připadali jako v
jeskyni, jinde zase byla skála vypuklá a byli jsme vydáni povětří napospas. V duchu jsem nadával, když mi vítr několikrát připleskl plášť
na obličej, a připomněl si, že domorodci zřídka navštěvují historické
pamětihodnosti ve svém okolí. Začínal jsem oceňovat jejich moudrost. Coral spěchala vpřed, a proto jsem prodloužil krok, abych jí
stačil. Před ní jsem zahlédl podestu naznačující změnu směru. Doufal
jsem, že na ní počká a sdělí mi, že na další cestě netrvá. Ale neudělala to. Zahnula a hrnula se dál. Vítr mi utrhl od úst povzdech a odnesl
ho do nějaké jeskyně z knížky pohádek, rezervované pro pláč nad
rozlitým mlékem.
Přesto jsem si nemohl pomoci, ale sem tam jsem se musel podívat dolů, a kdykoli jsem to udělal, pokaždé jsem pomyslel na svého
otce probíjejícího se po těchto stupních. Nebylo to nic, co bych měl
chuť si vyzkoušet — alespoň než bych zkusil všechny schůdnější
alternativy. Začal jsem dumat nad tím, jak asi hluboko jsme pod
úrovní paláce...
- 63 -
Když jsme konečně došli k podestě, od níž se schodiště opět
rozšiřovalo, pospíšil jsem si, abych dostihl Coral a mohli jsme jít
vedle sebe. V tom spěchu jsem zachytil podpatkem a při došlapu
klopýtnul. Nešlo o nic vážného. Jak jsem přepadával dopředu a zakolísal, stačil jsem se opřít o skalní stěnu a znovu nabýt rovnováhu. Byl
jsem však překvapen Coralinou reakcí na mé škobrtnutí a také tím,
že si ho všimla jen podle zvuku. Vrhla se zpátky a současně se stočila tak, že mě mohla chytit za ruku a mrštila se mnou na stranu, ke
skále.
„Dobrý,“ vyhekl jsem, „jsem v pořádku.“
Vstala a oprašovala se, zatímco jsem se vzpamatovával.
„Slyšela jsem...,“ začala.
„Chápu, ale jen jsem zachytil podpatkem, to je celé.“
„To jsem nemohla vědět.“
„Všechno v pořádku, díky.“
Vydali jsme se dolů schodištěm, bok po boku, ale cosi se změnilo. Rostlo ve mně podezření, které se mi nelíbilo, ale nedokázal
jsem ho potlačit. Každopádně ne teď. Co jsem měl na mysli, bylo
příliš nebezpečné, kdyby se ukázalo, že mám pravdu. Místo toho
jsem řekl: „The rain in Spain stays mainly in the plain.“*1
„Cože?“ zeptala se. „Nerozumím...“
„Řekl jsem: 'Jak je krásný den, když se člověk prochází s krásnou dámou.'“
Fakt se začervenala.
Po chvilce: „Jakou řečí jste to mluvil... prve?“
„Angličtinou,“ odvětil jsem.
„Tu jsem nikdy nestudovala. Už jsem vám to říkala, když jsme
se bavili o Alence.“
„Já vím, jen tak mne to napadlo.“
Pláž, teď už o dost blíž, byla tygrovitě pruhovaná a místy se
třpytila. Její okraj lemovaly pruhy pěny, ptáci křičeli a hledali, co
vlny vynesly na pobřeží. Lodě se kolébaly na dohled a na severovýchodě se snášel závoj deště, daleko na moři. Vítr přestal skučet, ale
stále dul dost silně na to, aby naše pláště vlály.
1
Ve Španělsku pršívá, kde rovina v dál běžívá
- 64 -
Šli jsme dál beze slov, až jsme dosáhli pobřeží. Popošli jsme
několik kroků do písku.
„Přístav je támhle tím směrem,“ řekl jsem a ukázal vpravo, na
západ, „a támhle vedle cesty je kostel,“ dodal jsem a ukázal na tmavou budovu, kde se pořádaly Cainovy bohoslužby a kam občas zašli
námořníci, aby se pomodlili za bezpečnou plavbu.
Zadívala se oběma směry a také dozadu a nahoru.
„Nějací lidé sestupují dolů,“ poznamenala.
Ohlédl jsem se nahoru a uviděl tři postavy nedaleko vrcholu
schodiště, stály ale bez pohnutí, jako by jen popošly několik kroků
kvůli lepší vyhlídce. Žádná z nich nenesla Llewelliny barvy...
„Turisté,“ řekl jsem.
Pozorovala je ještě chvíli, pak odvrátila zrak.
„Nejsou tady někde v okolí nějaké jeskyně?“ zeptala se.
Kývl jsem napravo.
„Tamhle,“ odpověděl jsem. „Je jich tam celá soustava. Pravidelně v nich lidé zabloudí. Některé jsou velmi barvité, jiné jen průchodem tmou. Pár z nich jsou jen mělké dutiny.“
„Ráda bych je viděla,“ řekla.
„Jistě, snadná věc. Pojďme.“
Vykročil jsem. Lidé na schodišti se nehýbali. Pořád to vypadalo, že jen pozorují moře. Pochyboval jsem, že jde o pašeráky. Nezdálo se pravděpodobné, že by tuto živnost prováděli za dne na místě,
kam může kdokoli přijít. Přesto jsem měl nepříjemný pocit, protože
moje podezřívavost rostla. Ve světle současných událostí to byl pozitivní fakt. Ovšem objekt mého největšího podezření kráčel vedle
mne, převracel špičkou boty naplavené dříví, rozhrnoval lesklé oblázky a smál se — ale momentálně jsem nebyl schopen s tím něco
udělat Brzy...
Najednou mne chytla za ruku.
„Díky, že jste mne sem vzal,“ vyhrkla. „Moc se mi tu líbí.“
„Ó, mně taky. Jsem rád, že jsme sem šli. Je mi potěšením.“
Trochu jsem se přitom zastyděl, ale byl-li můj odhad chybný,
nikomu bych tím neublížil.
„Myslím, že by se mi líbilo žít v Amberu,“ poznamenala, jak
jsme šli dál.
- 65 -
„Mně taky,“ opáčil jsem. „Ve skutečnosti se mi to nikdy na
delší dobu nepodařilo.“
„Och?“
„Tuším, že jsem vám pořádně nevysvětlil, kolik času jsem
strávil ve stínové Zemi, kde jsem chodil do školy, kde jsem měl práci, o níž jsem vám vyprávěl...,“ začal jsem a najednou jsem ze sebe
sypal skoro celý životopis — něco, co zrovna nemívám ve zvyku.
Nejdřív jsem nevěděl, proč to vlastně dělám, až jsem si uvědomil, že
jsem to prostě potřeboval někomu říct. I kdyby mé podivné podezření bylo oprávněné, nevadilo by to. Přátelsky nakloněný posluchač
způsobil, že jsem se cítil tak dobře, jak už dlouho ne. A než mi to
došlo, už jsem vykládal o svém otci — jak tento muž, kterého jsem
sotva znal, na mne vychrlil impozantní příběh o svých bitvách, dilematech, rozhodnutích, jako by se pokoušel přede mnou ospravedlnit,
jako by měl k tomu jedinou a poslední příležitost, a jak jsem poslouchal, přemýšleje co vypustil, co zapomněl, co zamluvil nebo přikrášlil, co vůči mně cítil...
„Támhle jsou ty jeskyně,“ řekl jsem jí, když pohled na ně přerušil mé teď už trapné pohroužení do vzpomínek. Chystala se něco
podotknout k mému monologu, ale pokračoval jsem:
„Byl jsem tam jen jednou.“
Vycítila moji náladu a řekla jen: „Do jedné z nich bych se ráda
podívala.“
Přikývl jsem. Pro to, co jsem měl v plánu, to mohlo být vhodné
místo.
Zvolil jsem třetí jeskyni. Její ústí bylo větší než u dvou předchozích a bylo do ní dostatečně hluboko vidět
„Zkusíme tuhle. Vypadá docela světlá,“ vysvětloval jsem jí.
Vstoupili jsme do chladného přítmí. Chvíli jsme šli po vlhkém
písku, který se postupně ztrácel, až ho vystřídala vrstva hrubého štěrku a kamení. Strop se několikrát zvýšil a zase snížil. Zahnuli jsme
vlevo do průchodu k jiné, ven otevřené jeskyni, protože byla rovněž
dost světlá. Opačný směr vedl do nitra hory. Stále ještě bylo slyšet
tep moře. „Tyhle jeskyně by mohly vést pořádně daleko,“ poznamenala.
- 66 -
„Taky že vedou,“ odvětil jsem. „Kříží se, stáčí a klikatí. Nechtěl bych zacházet příliš daleko bez mapy a světla. Pokud vím, nikdo jeskyně ještě úplně nezmapoval.“
Rozhlédla se, pozorně obhlížela černá ústí tunelů napojujících
se na naši chodbu.
„Jak daleko myslíte, že vedou?“ zeptala se zkoumavě.
„To právě nevím.“
„Až pod palác?“
„Pravděpodobně,“ řekl jsem při vzpomínce na řadu bočních tunelů, které jsem viděl po cestě ke Vzoru. „Asi ústí ve velkých jeskyních pod palácem — někde.“
„Jak to tam dole vypadá?“
„Pod palácem? Prostě velké a tmavé. Prastaré...“
„Ráda bych to viděla.“
„Proč, proboha?“
„Tam dole je Vzor. Určitě je hrozně hezký.“
„Ach ano, to je — celý zářivý a vířící. Ale spíš nahání hrůzu.“
„Jak to můžete říci, když jste jím prošel?“
„Projít jím a mít ho v oblibě není totéž.“
„Jen jsem myslela, že když musí ve vás být něco, abyste jím
mohl projít, měl byste s ním cítit jistou spřízněnost, nějaké hluboké
spojenectví.“
Zasmál jsem se a můj smích zněl ozvěnou kolem nás.
„Ó ano, když jsem jím procházel, věděl jsem, že je něco ve
mně, abych to mohl udělat,“ řekl jsem. „Ale necítil jsem to předem.
Jen jsem byl vystrašený a nikdy se mi to nelíbilo.“
„Divné!“
„Ve skutečnosti na tom nic divného není. Je to jako moře nebo
noční obloha. Je to velké a mocné a krásné a prostě je to tam. Je to
přírodní síla a můžete z ní udělat, co chcete.“
Pohlédla zpět do chodby vedoucí do nitra hory.
„Ráda bych ho viděla,“ řekla.
„Nerad bych se pokoušel najít k němu cestu odtud,“ přiznal
jsem. „Proč ho chcete vidět, mimochodem?“
„Jen abych se dověděla, jak budu na něco takového reagovat.“
„Vy jste divná,“ řekl jsem.
„Vezmete mě tam, až se vrátíme? Ukážete mi ho?“
- 67 -
Nevyvíjelo se to tak, jak jsem si představoval. Byla-li tím, co
jsem si myslel, nechápal jsem její požadavek. Napůl jsem byl v pokušení ji tam vzít, abych zjistil, co má v plánu. Nicméně jsem jednal
v rámci systému priorit a měl jsem pocit, že představuje jednu z těch,
o nichž jsem si slíbil, že napřed vykonám jisté promyšlené přípravy.
„Možná,“ zamumlal jsem.
„Prosím, hrozně ráda bych ho viděla.“
Zdálo se, že je upřímná. Ale můj odhad možná nebyl přesný.
Uplynul dostatek času, aby si ten podivný, těla měnící duch, který
sledoval mou stopu v tolika podobách, vyhledal nového hostitele,
znovu ho na mě nasměroval a vnutil se do mé přízně ještě jednou.
Coral byla pro takovou roli dokonalá, její příjezd vhodně načasován,
její zájem o mou tělesnou pohodu a bezpečí zjevný, její reflexy rychlé. Rád bych ji měl u sebe kvůli případnému výslechu, ale věděl
jsem, že by mi při nepřítomnosti důkazu nebo v případě nezbytí prostě lhala. Nevěřil jsem jí. Proto jsem se rozhodl použít kouzlo, které
jsem si připravil na cestě z Domu Amberu, kouzlo, které jsem vytvořil pro vypuzování posedávajícího jsoucna z jeho nositele. Avšak na
okamžik jsem zaváhal. Moje pocity vůči ní byly dvojznačné. I v případě, že byla takovou entitou, dokázal bych se s ní smířit, kdybych
znal její motiv. Takže jsem se zeptal:
„Co tedy vlastně chcete?“
„Jen vidět Vzor, čestně.“
„Ne, míním tím, že jestliže jste to, co si myslím, že ve skutečnosti jste, kladu vám velkou otázku: Proč?“
Frakira na mém zápěstí začala pulzovat.
Coral byla zticha po dobu dobře slyšitelného hlubokého nadechnutí, pak: „Jak to můžete říci?“
„Prozradila jste se drobnostmi, které rozpozná ten, z koho se
stal nedávno paranoik,“ odpověděl jsem.
„Magie,“ řekla, „tím to je, že ano?“
„Tak nějak,“ opáčil jsem. „Málem jsem si toho nevšiml, ale za
těchto okolností vám věřit nemůžu.“
Vyřkl jsem vůdčí slova kouzla, nechávaje je vést mé ruce příslušnými tahy.
Následovaly dva hrozné skřeky a vzápětí třetí. To ale nevykřikla ona. Křik zazněl zpoza rohu chodby, kterou jsme právě opustili.
- 68 -
„Co se...“ začala.
„...k sakru děje!?“ dokončil jsem a přehnal jsem se kolem ní a
za roh, v běhu jsem tasil meč.
Spatřil jsem na dně jeskyně tři postavy, zezadu osvětlené světlem ze vzdáleného ústí. Dvě z nich ležely jak široké, tak dlouhé a
nehýbaly se. Třetí seděla skloněná vpřed a klela. Pomalu jsem se
přibližoval, hrot své zbraně namířen na sedícího muže. Jeho zastřená
tvář se ke mně otočila a stále skloněný dopředu se začal hrabat na
nohy. Chytil se za levou ruku a couval, dokud se nedotkl stěny. Zůstal stát a mumlal cosi, čemu jsem nerozuměl. Stále jsem se zvolna
přibližoval, všechny smysly ve střehu. Slyšel jsem, jak se Coral za
mnou hýbe, pak jsem ji zahlédl po své levici, když se chodba rozšířila. Tasila dýku a držela ji nízko, v úrovni boků. Teď nebyl čas dumat
o tom, co jí asi udělalo mé kouzlo.
Zastavil jsem se, když jsem došel k první ze dvou zhroucených
postav. Rýpnul jsem do ní špičkou boty, připraven okamžitě bodnout, kdyby zaútočila. Nic. Byla bez života, jako kus hadru. Nohou
jsem ji převrátil, hlava se pootočila zpátky, k ústí jeskyně. V dopadajícím světle jsem spatřil napůl shnilou lidskou tvář. Nos už mne mezitím informoval, že její stav není jen iluzí. Popošel jsem k druhé
postavě a rovněž ji převrátil. Také ona nesla neklamné známky těla v
rozkladu. Zatímco první držela v pravici dýku, druhá ozbrojena
nebyla. Pak jsem si všiml jiné dýky — na zemi, nedaleko od nohou
živého muže. Zvedl jsem k němu oči. Vůbec to nedávalo smysl.
Soudil jsem, že dvě ležící postavy jsou už minimálně řadu dní po
smrtí, a neměl jsem nejmenší tušení, co měl stojící muž za lubem.
„Ehm... Nevadilo by vám sdělit mi, o co jde?“ otázal jsem se.
„Kčertu s tebou, Merline!“ zavrčel a já poznal ten hlas.
Posunoval jsem se v mírném oblouku, překračuje padlá těla.
Coral se mi držela po boku, kopírujíc mé pohyby. Otáčel hlavu za
námi, a když konečně na jeho tvář dopadlo světlo, uviděl jsem Jurta,
jak na mne civí svým jediným dobrým okem — páska mu zakrývala
druhé — a také jsem viděl, že mu chybí aspoň polovina vlasů, dále
bylo vidět holou kůži na hlavě pokrytou podlitinami a jizvami a napůl dorostlý pahýl ucha. Ze své strany jsem také spatřil, že šátek,
který měl zakrývat větší část zranění, mu sklouzl kolem krku.
- 69 -
Z levé ruky mu kapala krev a všiml jsem si, že mu chybí malíček.
„Co se ti stalo?“ zeptal jsem se.
„Jeden ze zombiů mě trefil dýkou, jak padal,“ řekl, „když jsi
vypudil duchy, kteří je oživovali.“
Moje kouzlo — odstraňovač posedávajících duchů... byli v jeho dosahu...
„Coral,“ zavolal jsem, „jste v pořádku?“
„Ano, ovšem,“ odvětila „Ale nechápu...“
„Později,“ ucedil jsem.
Neptal jsem se ho, co se mu stalo s hlavou, protože jsem si
vzpomněl na svůj zápas s jednookým vlkodlakem v lese na východě
Amberu — na zvíře, jehož hlavu jsem vtlačil do ohně. Měl jsem už
jistou dobu podezření, že to byl Jurt ve změněné podobě, ještě předtím, nežli mi Mandor dodal další informace, které to potvrdily.
„Jurte,“ začal jsem, „byl jsem příčinou mnoha tvých zranění,
ale musíš si uvědomit, že si za to můžeš sám. Kdybys mne nenapadal, nemusel bych se bránit...“
Bylo slyšet cvakavý, drhavý zvuk.
Trvalo mi několik vteřin, než jsem si uvědomil, že je to skřípot
zubů.
„To, že mne tvůj otec adoptoval, pro mne nic neznamená,“
prohlásil jsem, „vyjma toho, že je to pro mne čest. Dokonce jsem o
tom donedávna ani nevěděl.“
„Lžeš!“ zasyčel. „Nějak jsi ho ošálil, aby ses dostal před nás
v pořadí následnictví.“
„Děláš si legraci?“ řekl jsem. „Jsme všichni na seznamu tak
dole, že je to úplně jedno.“
„Nejde o Korunu, ty blázne! Ale o Rod! Náš otec je na tom
špatně.“
„Mrzí mne, že to slyším,“ řekl jsem. „Ale ani tímto směrem
jsem neuvažoval. A stejně, Mandor je před námi přede všemi.“
„A ty jsi teď druhý!“
„Nikoli mým přičiněním. Jdi, prosím tě! Nikdy jsem neusiloval
o titul a ty to víš.“
Vztyčil se, a jak se pohnul, zahlédl jsem slabou duhovou auru,
obkružující jeho postavu.
- 70 -
„To není ten pravý důvod,“ pokračoval jsem. „Nikdy jsi mne
neměl rád, ale nejdeš po mně kvůli následnictví. Něco skrýváš. Musí
to být něco jiného, vzhledem k aktivitě z tvé strany. Mimochodem, to
tys poslal Ohnivého Anděla, není-liž pravda?“
„To tě našel tak rychle?“ podivil se. „Nebyl jsem si vůbec jistý,
můžu-li s ním počítat. Ale usoudil jsem, že to stojí za pokus. Ale...
jak to dopadlo?“
„Je mrtvý.“
„Máš velké štěstí. Až příliš velké,“ opáčil.
„Co vlastně chceš, Jurte? Rád bych to vyřídil jednou provždy.“
„Já taky,“ řekl. „Zradil jsi někoho, koho miluji, a pouze tvá
smrt to může napravit“
„O kom to mluvíš? Nechápu.“
Náhle se zašklebil.
„Pochopíš,“ řekl. „V posledním okamžiku tvého života ti to
prozradím.“
„To ale může být dlouhé čekání,“ odpověděl jsem. „V těchhletěch záležitostech se nezdáš moc dobrý. Proč mi to prostě neřekneš
teď a neušetříš nám oběma spoustu potíží?“
Zasmál se a aurální efekt zesílil. Došlo mi, co to je.
„Dřív, než si myslíš,“ řekl, „neboť zakrátko budu mocnější než
kdokoli, s kým ses kdy setkal.“
„Ale o nic méně nemotornější,“ odpověděl jsem jak jemu, tak
tomu, ať už to byl kdokoli, kdo držel jeho Trumf, pozoroval mne
jeho prostřednictvím a byl připraven okamžitě Jurta vydrápnout z
mého dosahu...
„Jsi to ty, Masko, že ano,“ řekl jsem. „Vem ho zpátky. Nemusíš ho znovu posílat a sledovat ho, jak zase něco zpacká. Na svém
seznamu priorit tě posouvám dopředu a brzy se ozvu, pokud mi potvrdíš, že jsi to opravdu ty.“
Jurt otevřel pusu a něco řekl, ale nepodařilo se mi zaslechnout
co, protože se rychle ztrácel a jeho slova s ním.
Něco v té chvíli vylétlo směrem ke mně; nebyl důvod srážet to
stranou, ale reflexivní pohyb jsem nedokázal zarazit.
Na tomto konci duhy ležel u mých nohou spolu se dvěma hnijícími těly a Jurtovým malíčkem rozhozený tucet růží.
- 71 -
Kapitola pátá
Když jsme pak šli podél pobřeží směrem k přístavu, Coral konečně promluvila:
„Řekni, dějí se tu takové věci často?“
„To bys měla vidět, když je špatný den,“ prohodil jsem.
„Kdyby ti to nevadilo, ráda bych slyšela, co to všechno mělo
znamenat.“
„Myslím, že ti dlužím vysvětlení,“ uznal jsem, „protože tam v
jeskyni jsem ti křivdil, i když to možná nevíš.“
„Myslíš to vážně?“
„Jo.“
„Pokračuj, jsem opravdu zvědavá.“
„Je to dlouhé povídání...,“ zase jsem začal.
Podívala se k přístavu, pak na vrcholek Kolviru.
„...A také ještě dlouhá cesta,“ řekla.
„...A ty jsi dcera panovníka země, s níž v tuto chvíli máme poněkud napjaté vztahy.“
„Co tím míníš?“
„Některé události, které se právě odehrávají, mohou představovat poněkud choulostivé informace.“
Položila mi ruku na rameno a zastavila se. Podívala se mi do
očí.
„Umím zachovávat tajemství,“ řekla mi. „A koneckonců, znáš
to moje.“
V duchu jsem si blahopřál, že jsem se konečně naučil trik
svých příbuzných ovládat výraz tváře i v případech, kdy je člověk
zmatený až na půdu. Něco tam v jeskyni řekla, když jsem ji oslovil,
jako by byla tou entitou, něco co znělo, jako by věřila, že jsem odhalil její tajemství.
Trochu kysele jsem se na ni usmál a přisvědčil:
„Přesně tak.“
„Neplánujete zpustošení naší země nebo něco podobného, že
ne?“
„Pokud vím, tak ne. A nemyslím, že by něco takového bylo
pravděpodobné.“
- 72 -
„Nu dobrá, stejně můžeš mluvit jen za sebe, že ano?“
„Jistě,“ přiznal jsem.
„Tak bych si poslechla ten příběh.“
„Dobrá.“
Jak jsme tak kráčeli podél pobřeží a já vykládal za doprovodu
basového zpěvu vln, nemohl jsem si pomoci, ale opět jsem vzpomínal na otcovo dlouhé vyprávění. Přemýšlel jsem, není-li to rodinná
vlastnost, vykládat o svém životě v neklidných časech, když se natrefí na správného posluchače. Došlo mi totiž, že své vypravování vylepšuji víc, než je nutné. A je vůbec Coral správným posluchačem?
Když jsme dospěli do přístavní čtvrti, uvědomil jsem si, že
mám hlad, ale ještě jsem toho spoustu nedopověděl. Za denního světla a mnohem bezpečnějších okolností, než když jsem tam byl v noci,
jsem našel přechod přes Přístavní ulici, která působila v jasném světle ještě špinavěji, a když jsem zjistil, že Coral je také hladová, vzal
jsem to zadem kolem zátoky. Na pár minut jsme se zastavili a pozorovali vícestěžňovou loď se zlatými plachtami, jak obeplula vlnolam
a vjela do zátoky. Pak jsme se drželi klikaté stezky k západnímu pobřeží a bez problémů našli Uličku mořského vánku. Bylo ještě dost
světla, když jsme míjeli několik dosud střízlivých námořníků. V jednu chvíli k nám zabočil mohutný chlap s černou bradkou a interesantní jizvou na pravé skráni, ale jeho menší společník ho dohnal a
něco mu pošeptal. Oba se otočili a šli pryč.
„Hej!“ zvolal jsem. „Co chtěl?“
„Nic,“ řekl menší muž. „Nechce nic.“ Chvilku si mě prohlížel a
kývl. „Viděl jsem tě tu jednou v noci,“ dodal.
„Aha,“ prohodil jsem, když zašli za roh.
„Co to mělo znamenat,“ zeptala se Coral.
„Ještě jsem se k tomu nedostal ve svém vyprávění.“
Ale živě jsem si vše vybavil, když jsme míjeli místo, kde se to
stalo. Žádné stopy střetu tam nezůstaly.
Takřka jsem ale minul bývalou hospodu U Krvavého Billa,
protože nade dveřmi visel nový štít; tentokrát jasně zelená písmena
hlásala U Krvavého Andyho. Uvnitř se však nic nezměnilo, až na
muže za pultem, vyššího a štíhlejšího než to zarostlé, tlamaté individuum, co mě obsluhovalo posledně. Jak jsem se dozvěděl, jmenoval
se Jak a byl Andyho bratr. Prodal nám lahvinku Bayleho dryjáku a
- 73 -
dírou ve zdi objednal rybí menu. Můj tehdejší stůl byl volný, takže
jsme ho zabrali. Meč jsem si odložil na židli vpravo, částečně povytažený, jak tu bylo zvykem.
„Líbí se mi tu,“ řekla. „Je to takové... jiné.“
„Hmm... jo,“ souhlasil jsem, pozoruje dva právě odcházející
opilce, jeden z nich se blížil deliriu, druhý už byl za ním a tři pokradmu pokukující individua, bavící se polohlasem v jednom z koutů. Pár rozbitých lahví a skvrn podezřelého původu zdobilo podlahu a
na vzdálenější zdi visel ne zrovna decentní erotický obrázek.
„Jídlo je docela dobré,“ podotkl jsem.
„Nikdy jsem v podobné restauraci nebyla,“ pokračovala a sledovala přitom černou kočku, která se vevalila ze zadní místností v
zuřivém sevření s obrovskou krysou.
„Má své ctitele, ale labužníci její tajemství střeží.“
Pokračoval jsem ve vyprávění při jídle, které bylo ještě lepší,
než jsem si pamatoval. Když se o dost později otevřely dveře, aby
vpustily kulhajícího mužíka se špinavým obvazem kolem hlavy,
všiml jsem si, že se už smráká. Právě jsem dovyprávěl a zdálo se, že
je vhodná doba zvednout se.
Navrhl jsem to, ale Coral položila svou ruku na mou.
„Ty víš, že nejsem tou tvojí entitou,“ řekla, „ale jestli potřebuješ jakoukoli pomoc, kterou ti mohu poskytnout, udělám to.“
„Jsi dobrý posluchač,“ řekl jsem. „Díky. Bude lepší, když teď
půjdeme.“
Prošli jsme bez úhony Uličkou smrti a vydali se Přístavní ulicí
k Vinici. Slunce se klonilo k západu a na dlažbě pableskovaly všechny možné odstíny červené, oranžové a jasně hnědé. Pouliční provoz
byl řídký a chodců málo. Vzduchem se linuly vůně z kuchyní, podél
cesty šustilo listí, na vzdušných proudech vysoko v povětří se vznášel malý žlutý drak, záclony duchového světla se vlnily vysoko na
sever od paláce. Pokračoval jsem v chůzi, v očekávaní dalších otázek. Nedočkal jsem se. Sám kdybych vyslechl svůj příběh, myslím,
že bych měl spoustu otázek. Ne-li, pak jedině že bych byl příběhem
zcela uchvácen a přemožen nebo že bych mu nějak veskrze porozuměl.
„Až se vrátíme do paláce...“ řekla posléze.
„Ano?“
- 74 -
„...vezmeš mě ke Vzoru, že?“
Zasmál jsem se.
...Abych na to náhodou nezapomněl.
„Hned? Jako vůbec první, co uděláme, až vejdeme do dveří?“
zeptal jsem se.
„Ano.“
„Jistě,“ řekl jsem.
Pak, zjevně spokojená, změnila téma: „Tvůj příběh proměnil
můj pohled na svět. Netroufám si ti radit...“
„Ale...“ doplnil jsem.
„...Zdá se, že odpovědi, po nichž toužíš, lze nalézt v Pevnosti
Čtyř Světů. Všechno ostatní zapadne na svá místa, když se dovíš, co
se tam děje. Ale nechápu, proč si neuděláš kartu a s její pomocí tam
nevstoupíš.“
„Dobrá otázka. Na Dvoře Chaosu jsou místa, kam se nelze dostat Trumfem, protože se neustále proměňují a nelze je fixně zobrazit. Totéž platí o místě, kam jsem situoval Cyklického fantoma.
Území kolem Citadely se sice mění jen nepatrně, ale nevím jistě, zda
je to pravá příčina blokády. To místo je centrem síly a myslím, že je
možné, aby někdo část této síly využil pro zaštiťující kouzlo. Dostatečně dobrý čaroděj by mohl s Trumfem prorazit, ale mám dojem, že
vynaložená síla by pravděpodobně spustila nějaký psychický poplach
a veškerý moment překvapení by byl ztracen.“
„Stejně by mě zajímalo, jak to tam vypadá,“ řekla tázavě.
„No...,“ začal jsem, „takhle.“ Z kapsy u košile jsem vyndal zápisník a tužku a začal kreslit:
„Podívej, celá ta oblast je sopečnatá.“ Načrtl jsem několik kráterů a sloupů kouře. „A tahle část je Doba ledová.“ Další kresba.
„Tady je oceán, tady jsou hory...“
„Jak to tak vypadá, nejlepší, co můžeš udělat, je zase použít
Vzor,“ řekla s pohledem upřeným na kresbu, kroutíc hlavou.
„Ano.“
„Myslíš, že to podnikneš brzy?“
„Asi ano.“
„Jakým způsobem je napadneš?“
„Ještě na tom pracuji.“
„Jestli ti můžu nějak pomoci, tak pořád platí moje nabídka.“
- 75 -
„Nemůžeš.“
„Nebuď si tak jistý. Mám slušný výcvik, jsem pohotová, a
znám dokonce pár kouzel.“
„Díky,“ řekl jsem, „ale ne.“
„V žádném případě?“
„V žádném.“
„Kdybys změnil názor...“
„Nezměním.“
„...tak řekni.“
Došli jsme k Promenádě a dali se po ní. Vítr tu fičel o hodně
víc a cosi studeného mi přistálo na tváři, a znovu...
„Sníh!“ zvolala Coral, právě když jsem zpozoroval několik
středně velkých vloček snášejících se vedle nás a tajících hned po
dopadu na zem.
„Kdyby vaše delegace přijela, jak bylo určeno,“ poznamenal
jsem, „asi bys přišla o procházku.“
„Někdy mám kliku,“ opáčila.
Když jsme dorazili k paláci, sněžilo už dost hustě. Opět jsme
použili boční branku a zastavili se na chodníku, abychom se ještě
ohlédli zpět na město tečkované světly a napůl skryté za závojem
sněhových vloček. Věděl jsem, že se dívá déle než já, protože jsem k
ní stočil pohled. Přišlo mi, že vypadá spokojeně, skoro šťastně, a
soustředěně, jako by si obrázek celé scenérie v duchu lepila do alba.
Sklonil jsem se k ní a políbil ji na tvář, v té chvíli mi to připadalo
jako dobrý nápad.
„Ach,“ vzdychla a otočila se ke mně. „Překvapil jsi mne.“
„To je dobře,“ prohlásil jsem. „Nesnáším, když se tyhle věci
ohlašují předem.“
„Pojď, ať jsme z té zimy pryč.“
Usmála se a vzala mne za ruku.
Uvnitř mi stráž hlásila: „Llewella by ráda věděla, hodláte-li se
připojit k večeři.“
„Kdy bude?“ zeptal jsem se ho.
„Asi za půldruhé hodiny.“
Kouknul jsem na Coral, pokrčila rameny.
„Myslím, že ano,“ řekl jsem.
- 76 -
„Přední jídelna, horní schodiště,“ oznámil. „Mám poslat svého
pobočníka, záhy nastoupí do služby, aby to vyřídil? Nebo chcete...“
„Ano, ať to vyřídí,“ řekl jsem.
„Nechceš se umýt, převléknout..?“ začal jsem, když jsme šli
dál.
„Vzor!“ zvolala
„To by znamenalo o hodně víc schodů,“ informoval jsem ji.
Otočila se ke mně, tvář staženou, ale viděla, že se usmívám.
„Tudy,“ řekl jsem a vedl ji k hlavní hale a přes ni.
Nevšiml jsem si strážného na konci krátké chodby vedoucí ke
schodům. Ale poznal mne, zvědavě se zadíval na Coral a otevřel dveře. Odkudsi vyndal lucernu a zažehl ji.
„Je tam prý uvolněný schod,“ poznamenal, když mi podával
světlo.
„Který?“
Zavrtěl hlavou.
„Princ Gérard to několikrát hlásil,“ řekl, „ale nikdo jiný si toho
ani nevšiml.“
„Dobrá,“ řekl jsem. „Díky.“
Tentokrát Coral neprotestovala, že půjdu první. Toto schodiště
bylo hrozivější nežli skalní, kterým jsme šli předtím, hlavně proto, že
nebylo vidět dno a po několika krocích nebylo vidět nic mimo okruh
světla, který nás obklopoval. Navíc tu působil silný pocit ohromující
rozlehlosti. Nikdy jsem to místo neviděl celé osvětlené, ale mám za
to, že zmíněný dojem není nepřesný. Je to ohromná jeskyně a jdete
pořád dokola a dolů a divíte se, že pořád není konec.
Po určité době si Coral odkašlala a požádala mě:
„Mohli bychom se na chvilku zastavit?“
„Jistě,“ řekl jsem a zastavil se. „Udýchaná?“
„Ne,“ řekla. „Je to ještě daleko?“
„Nevím,“ odvětil jsem. „Pokaždé, když tudy jdu, připadá mi to
různě dlouhé. Jestli se chceš vrátit a jít na večeři, můžeme sem zaskočit zítra. Měla jsi perný den.“
„Ne,“ odpověděla, „ale nevadilo by ti, kdybys mne na chvilku
objal?“
- 77 -
Místo a situace mi připadaly poněkud nešikovné na nějakou
romantiku, takže jsem bystře usoudil, že jde asi o jiný důvod, neřekl
jsem nic a poslechl.
Dost dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že pláče. Úspěšně
to skrývala.
„Co je s tebou?“ nakonec jsem se zeptal.
„Nic,“ odvětila. „Snad trochu nervy. Primitivní reflex, tma,
klaustrofobie, něco takového.“
„Pojďme zpátky.“
„Ne!“
Takže jsme začali opět sestupovat
O půl minuty později jsem zahlédl něco se bělat u stěny o jeden
schod níže. Zpomalil jsem. Pak jsem rozeznal kapesník. Ještě o trochu blíž a bylo vidět, že je přibodnut dýkou a že jsou na něm nějaké
značky. Zůstal jsem stát, natáhl ruku, uhladil ho a četl: „TENTO
SCHOD, ZATRACENĚ! — GÉRARD.“
„Tady dej pozor,“ upozornil jsem Coral.
Chystal jsem se schod překročit, ale veden náhlým vnuknutím
jsem ho zlehka ohledal nohou. Nezavrzal. Přitlačil jsem víc a zase
nic. Vypadal stabilně. Stoupl jsem na něj plnou vahou. Totéž. Pokrčil
jsem rameny.
„Stejně buď opatrná,“ řekl jsem.
Nic se nestalo, když na schod šlápla, a šli jsme dál. O trochu
později jsem zahlédl daleko dole blikat světélko. Pohybovalo se a
usoudil jsem, že kdosi tam drží hlídku. Proč? divil jsem se. Byli tam
snad nějací vězni, které bylo třeba střežit? Nerozhodlo se, že některé
tunely jsou zranitelnými body obrany? A co zvyk zamykat komnatu
se Vzorem a klíč věšet na zeď vedle dveří? Hrozilo odtud nějaké
nebezpečí? Jak a proč? Uvědomil jsem si, že bych se těmto otázkám
měl některý z příštích dnů věnovat
Když jsme však dorazili na dno, stráž nebylo nikde vidět Stůl,
pár stojanů a několik nožních okovů — což tvořilo strážní stanoviště
— bylo osvětleno spoustou luceren, ale stráž na svém místě nebyla.
Velmi špatné! Bylo by zajímavé se zeptat, jaké rozkazy se mají udělit v případě nouze — doufejme, že také specifikují možnou povahu
případných stavů nouze. Poprvé jsem si však všiml provazu visícího
z temnoty nad námi a ztrácejícího se v šeru vedle stojanů na zbraně.
- 78 -
Jemně jsem za něj zatáhl a provaz povolil; o chvíli později následovalo slabé kovové cinknutí odněkud z výšin nad našimi hlavami.
Zajímavé. Pochopitelně to byl poplach.
„Ku - kudy?“ zeptala se Coral.
„No tak, pojď,“ řekl jsem, vzal ji za ruku a vedl ji vpravo.
Jak jsme postupovali, očekával jsem odezvu na poplach, ale
žádná nenastala. Periodicky jsem zvedal světlo výš. Tma vždy o kousek ustoupila, ale vyjma dalšího úseku dna jeskyně se nic neukázalo.
Zdálo se mi, že Coral trochu zpomaluje a v její paži jsem cítil
jisté napětí, zřejmě jak váhala jít dál. Ale táhl jsem ji za sebou a šla.
Nakonec jsem prohodil: „Už by to nemělo být daleko,“ právě
když velmi slabě zazněla odezva.
„To je dobře,“ odvětila, ale krok nezrychlila.
Konečně jsme spatřili šedavou stěnu jeskyně a velký kus vlevo
temné ústí tunelu, který jsem hledal. Změnil jsem směr a zamířil k
němu. Když jsme tam posléze došli a vstoupili dovnitř, cítil jsem, jak
se snaží vykroutit ruku.
„Kdybych věděl, že tě to tak rozruší...,“ nakousl jsem.
„Opravdu mi nic není,“ odpověděla, „a chci to vidět. Jen jsem
si neuvědomila, že dostat se až sem bude tak... náročné.“
„No, nejhorší máme za sebou. Už tam budeme,“ řekl jsem.
Dost svižně jsme dorazili k prvnímu bočnímu průchodu vlevo a
dali se jím. Krátce poté následoval další, zvolnil jsem a napřáhl lucernu víc dopředu.
„Kdo ví?“ zauvažoval jsem nahlas, „zdali by nás to nějakými
podivnými cestami nezavedlo zpátky na pláž.“
„Raději bych to nezkoušela.“
Šli jsme jistou dobu, až jsme minuli třetí ústí. Krátce jsem
mrknul dovnitř. Kousek dál se leskla žíla nějakého blýskavého minerálu.
Přidal jsem a ona se mnou, naše kroky teď zněly hlasitě. Prošli
jsme kolem čtvrtého ústí, pak pátého... Odněkud, zdálo se mi, zaznívala tichá melodie.
Když jsme se blížili k šestému průchodu, pohlédla na mne
zkoumavě, ale šel jsem dál. Byl to sedmý, k němuž jsem mířil, a
když jsme tam konečně došli, zabočil jsem, udělal pár kroků, stanul
- 79 -
jsem a pozvedl lucernu. Stáli jsme před velkými, železem pobitými
dveřmi.
Sňal jsem z háku na zdi vpravo klíč, vsunul ho do zámku, otočil, vyndal ho a vrátil na místo. Pak jsem se opřel ramenem o dveře a
silně zatlačil. Pěknou chvíli dveře vzdorovaly, pak začaly pomalu
povolovat, pomalu kvůli ztuha jdoucím pantům. Frakira na mém zápěstí zesílila sevření, ale tlačil jsem, dokud nebyly dveře dokořán.
Ustoupil jsem stranou a podržel je pro Coral.
Udělala pár kroků kolem mne do podivné komnaty a zastavila
se. Uhnul jsem stranou a nechal dveře zapadnout, pak jsem se postavil vedle ní.
„Tak takový je,“ poznamenala
Zhruba eliptický, složitě propletený oválný Vzor modro-bíle
zářil na podlaze. Lucernu jsem odložil. Nebylo jí už třeba, Vzor poskytoval více než dostatečné osvětlení. Pohladil jsem Frakiru, abych
ji uklidnil. Na vzdálenějším konci ornamentu vylétla sprška jisker,
rychle zanikla a znovu se objevila blíže k nám. Komnatu prostupovala povědomá pulzace, kterou jsem si ale nikdy předtím zřetelně neuvědomil. Náhle mi napadlo něco zkusit, na co už jsem byl delší dobu
zvědavý — vyvolal jsem Znamení Logru.
A to byla chyba.
Vzápětí poté, co přede mnou vzplál obraz Logru, po celé délce
Vzoru vylétly jiskry a odkudsi se rozhoukala kvílivá meluzína. Frakira se zmítala, měl jsem dojem, jako by mi někdo vrážel do uší rampouchy a jas křečovitě se chvějícího Znamení bodal do očí. Okamžitě
jsem Logrus zrušil a vřava začala slábnout.
„Co?“ ptala se. „Co to?“
Pokusil jsem se usmát, ale moc se mi to nepovedlo.
„Malý experiment, jaký jsem si už dlouho přál provést,“ řekl
jsem jí.
„Dozvěděl ses z něj něco?“
„Snad abych už to podruhé nezkoušel,“ odvětil jsem.
„Nebo alespoň, dokud se hosté nevzdálí,“ řekla, „bolí to.“
„Promiň.“
Přistoupila blíže ke kraji Vzoru, teď už zklidněného.
- 80 -
„Tajuplný a strašidelný,“ poznamenala, „jako světlo ve snu.
Ale je nádherný. Vy všichni jím musíte projít, aby se stal vaším dědictvím?“
„Ano.“
Posunula se trochu vpravo, sledujíc obvod Vzoru. Následoval
jsem ji, když pomalu postupovala, její pohled klouzal po zářivých
obloucích a zákrutech, krátkých přímkách a dlouhých, velkolepých
křivkách.
„Předpokládám, že je to obtížné?“
„Ano, vtip je v tom, že se musíš neustále drát dopředu a nepřestat, i když přestaneš postupoval,“ odvětil jsem.
Šli jsme dál, doprava a zvolna jsme Vzor obcházeli. Křivky
Vzoru se zdály byl spíše pod povrchem nežli na něm, jako by byly
pod vrstvou skla. Ale povrch neklouzal.
Asi na minutu jsme se zastavili, aby si mohla prohlédnout Vzor
z jiného úhlu.
„Tak jak na něj reaguješ?“ zeptal jsem se posléze.
„Esteticky,“ opáčila.
„A jinak ne?“
„Zdá se, že něco vyzařuje,“ řekla. „Moc, sílu.“
Naklonila se dopředu a přejela rukou nad nejbližší linií.
„Je to takřka fyzický tlak,“ dodala.
Šli jsme dál, minuli zadní část velkého schématu. Bylo viděl
přes celý Vzor, až tam, kde na zemi svítila lucerna, poblíž vchodu.
Její světlo bylo sotva patrné v porovnání se září, kterou jsme právě
pozorovali.
Zkrátka, Coral se zase zastavila a ukázala před sebe.
„Co je ta jednoduchá čára, která končí přímo tady?“ zeptala se.
„To není konec,“ řekl jsem. „Je to začátek. Kdo chce projít
Vzorem, vstupuje tudy.“
Přistoupila blíž a opět přejela rukou nad linií.
„Ano,“ řekla za okamžik. „Cítím, že tady začíná.“
Jak dlouho jsme tam stáli, přesně nevím. Pak mě najednou
chytla za ruku a silně stiskla.
„Díky,“ vyhrkla, „díky za všechno.“
Chtěl jsem se jí zeptat, proč používá tak definitivní výraz, když
tu se pohnula vpřed a vstoupila na počátek Vzoru.
- 81 -
„Ne!“ zarval jsem. „Stůj!“
Ale bylo pozdě. Její noha již došlápla, jasná zář lemovala
podrážku její boty.
„Nehýbej se,“ zvolal jsem, „stůj klidně.“
Poslechla mne a strnula v pozici, v níž byla. Olízl jsem si rty,
náhle úplné suché.
„Teď se pokus zvednout nohu z čáry a stáhnout ji zpátky. Jde
to?“
„Ne,“ odpověděla.
Klekl jsem si vedle ní a zkoumal situaci. Teoreticky, jakmile
vložíte nohu na Vzor, nelze se vrátit. Nemáte jinou možnost než pokračovat a buď projít celým Vzorem, nebo někde během cesty zahynout. Na druhé straně by už vlastně měla být mrtvá. Zase teoreticky
vzato, kdokoli, kdo není z Amberské krve, by neměl přežít kontakt se
Vzorem. Tolik teorie.
„Je to sakra blbá chvíle se ptát,“ řekl jsem. „Ale proč jsi to udělala?“
„Tam v jeskyni jsi naznačil, že moje tušení je správné. Říkal
jsi, že víš, kdo jsem.“
Vzpomněl jsem si, co jsem prohlásil, ale to se týkalo mé domněnky, že je entitou měnící těla. Co si myslela, že to znamená v
souvislosti se Vzorem? Ale i když jsem pátral v paměti po kouzlu,
které by ji mohlo uvolnit z držení Vzoru, na mysli mi vytanula samozřejmá odpověď.
„Tvé spojení s Rodem...?“ řekl jsem měkce.
„Král Oberon měl údajně poměr s mou matkou před mým narozením,“ řekla. „Časově by to odpovídalo. Ale byly to všechno jen
takové drby. Žádné podrobnosti jsem z nikoho nedostala. Takže jsem
si nikdy nebyla jistá. Ale snila jsem o tom, že je to pravda. Chtěla
jsem, aby to byla pravda. Doufala jsem, že najdu nějakou chodbu,
která mě sem dovede. Chtěla jsem se sem vplížit a projít Vzorem,
aby se stíny přede mnou rozevřely. Ale také jsem se bála, neboť jsem
věděla, že zemřu, jestliže se mýlím. Pak, když jsi řekl to, cos řekl,
můj sen se stal skutečností. Ale nepřestala jsem se bát Pořad ještě se
bojím. Jenže teď se bojím, že nebudu dost silná, abych to zvládla.“
Ten pocit, že se známe, když jsem ji poprvé potkal.
- 82 -
...Náhle mi došlo, že to byla rodinná podoba, která ho vyvolala.
Její nos a čelo mi trochu připomínaly Fionu, brada a lícní kosti měly
něco z Flory, ale vlasy, oči a výška i typ postavy byly její. Rozhodně
nebyla podobná svému oficiálnímu otci, ani sestře.
Znovu jsem si vybavil portrét svého dědy s trochu prostopášným pohledem, který jsem si často prohlížel na západním konci horní
chodby. Ten starý smilník se tedy uměl otáčet. Muselo se mu ale
přiznat, že byl velmi pohledný...
Vzdychl jsem a stoupnul si. Položil jsem jí ruku na rameno.
„Poslouchej, Coral,“ řekl jsem. „Všichni z nás dostali podrobné
instrukce, než se do toho pustili. Řeknu ti o tom něco, než uděláš
další krok, a jak budu mluvit, ucítíš, že do tebe ze mne proudí energie. Chci, abys byla tak silná, jak to jen jde. Až uděláš další krok,
nesmíš se zastavit, dokud nebudeš uprostřed. Jak budeš postupovat,
budu na tebe volat instrukce. Všechno, co řeknu, okamžitě udělej a
nepřemýšlej o tom.
Nejdřív ti řeknu o Závojích, o místech odporu...“
Jak dlouho jsem mluvil, nevím.
Pozoroval jsem, jak dospěla k Prvnímu Závoji.
„Nevšímej si chladu a otřesů,“ řekl jsem. „Nemůžou ti nic udělat. Nenech se rušit jiskrami. Co nevidět narazíš na hlavní odpor.
Nezačínej dýchat zrychleně.“
Sledoval jsem, jak se prodírá vpřed.
„Dobře,“ řekl jsem, když přešla do snadnějšího úseku, rozhodnutý neříci jí, že příští Závoj je daleko horší.
„Mimochodem, nemysli si, že začínáš šílet. Zkrátka, začne si
hrát s tvojí psychikou...“
„Už začal,“ odvětila. „Co mám dělat?“
„Jsou to pravděpodobně většinou vzpomínky. Nech je prostě
plynout a soustřeď se na cestu.“
Postupovala dál a podle mých pokynů prošla Druhým Závojem. Než se jím protlačila, jiskření dosáhlo až k jejím ramenům. Pozoroval jsem její namáhavý postup oblouk za obloukem, pak spletitými křivkami, po nichž následovaly dlouhé a rozvíjející se, obraty,
vracečky. Místy postupovala rychle, místy se téměř zastavila. Ale šla
stále vpřed. Měla předsevzetí a zdálo se, že má i vůli. Pomyslel jsem
- 83 -
si, že teď už mě vlastně nepotřebuje. Byl jsem si jist, že jsem si nenechal nic pro sebe a že výsledek je zcela v jejích rukou.
Takže jsem se odmlčel a jen se díval. Rozčilovalo mě, že nedokážu potlačit vlastní nakláněni, popocházení, posouvání a tlak,
jako kdybych tam sám byl, vyrovnávající, předvídající.
Když dospěla k Velké Zatáčce, změnila se v živoucí pochodeň.
Její postup se značně zpomalil, ale zachovával si rys neústupnosti.
Ať už to dopadne jak chce, věděl jsem, že bude jiná, už teď je jiná,
Vzor se do ní otiskl a blíží se konci celého procesu. Téměř jsem vykřikl, když se mi zazdálo, že se na okamžik zastavila, ale slova mi
uvízla v hrdle, protože se jen zachvěla a šla dál. Jak se blížila k poslednímu Závoji, musel jsem si otřít rukávem čelo. Bez ohledu na
výsledek své podezření potvrdila. Pouze dítě Amberu mohlo přežít
to, co ona.
Nevím, jak dlouho trvalo, než prorazila posledním Závojem.
Její vypjaté úsilí jako by probíhalo mimo čas a já sám jsem byl pohlcen tímto donekonečna prodlužovaným okamžikem. Změnila se v
planoucí taneční etudu o extrémně pomalém pohybu, aureola, která ji
zahalila, osvětlovala celou komnatu jako obří modravá svíce.
A pak byl Závoj za ní; vstoupila na poslední krátký oblouk,
zbývaly jí tři kroky, které však mohly být docela dobře tím nejobtížnějším úsekem celého Vzoru. Jistý druh psychického napětí se tu
spojuje s fyzickou neprostupností, které se musí čelit těsně před výstupem ze Vzoru.
Opět mi připadlo, že se zastavila, ale bylo to jen zdání. Jako
bych pozoroval někoho, kdo cvičí tai-či, tak nepříjemně pomalu udělala ty tři kroky. Ale zvládla je a zůstávala v pohybu. Nezabije-li ji
poslední krok, bude volná. Pak si můžeme promluvit...
Poslední okamžik se protahoval, trval a trval. Pak jsem viděl,
že její noha opouští Vzor a pohybuje se vpřed. Krátce nato následovala druhá a — lapající po dechu stála ve středu.
„Gratuluji!“ zakřičel jsem.
Unaveně mi zamávala pravou rukou, zatímco levou si zacláněla oči. Stála tam skoro celou minutu a kdo někdy prošel Vzorem,
snadno pochopí její pocity. Už jsem nevolal, ale nechal jsem ji
vzpamatovat, aby si mohla v tichosti vychutnat své vítězství.
- 84 -
Zdálo se, že Vzor září jasněji, jako vždycky poté, když jím někdo projde. Celá prostora tím nabývala přízračného zjevu — všechno
to modré světlo a stín — malé, klidné jezírko na vzdáleném konci, v
němž plavaly slepé ryby, se změnilo v zrcadlo. Pokusil jsem se myslet dopředu, co tento čin bude znamenat pro Coral, pro Amber...
Náhle se napřímila.
„Hodlám zůstat naživu,“ prohlásila.
„V pořádku,“ opáčil jsem. „Jak víš, máš teď na vybranou.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se.
„Jseš teď v postavení, kdy můžeš nařídit Vzoru, aby tě přenesl,
kamkoli chceš,“ vysvětloval jsem. „Takže se můžeš jednoduše nechat přenést sem ke mně nebo si můžeš ušetřit dlouhou cestu a vrátit
se hned ke své družině. I když je mi tvá společnost velmi milá, doporučuji druhou možnost, protože jsi určitě hodně unavená. Můžeš si
dát horkou lázeň a pohodlně se obléknout k večeři. Sejdeme se v
jídelně. Jseš pro?“
Viděl jsem, že se usmívá a vrtí hlavou.
„Nehodlám takovou příležitost promarnit,“ řekla.
„Poslyš, znám ten pocit,“ řekl jsem jí. „Ale myslím, že by ses
měla krotit. Vřítit se někam do podivna může být dost nebezpečné a
dostat se zpátky značně komplikované. Zejména když nemáš praxi v
procházení Stíny.“
„Je to záležitost vůle a představivosti, ne?“ zeptala se. „Prostě
vnucuješ své představy okolí, kterým procházíš, že ano?“
„Je to trochu složitější,“ řekl jsem. „Musíš se naučit využívat
jisté rysy okolí jako orientačních bodů pro odchod. Většinou toho,
kdo jde Stíny poprvé, doprovází někdo zkušený...“
„V pořádku, už si to dokážu představit“
„Ne úplně,“ namítl jsem. „Představy jsou pěkná věc, ale je tu
také zpětná vazba. Když to funguje, začneš mít jistý pocit. Ten se
nedá naučit, musíš ho zažít — a dokud si nejseš jistá, měla bys mít s
sebou průvodce.“
„Snad by se to dalo zvládnout metodou zkoušky a omylu.“
„Možná,“ odvětil jsem, „ale představ si, že se vynoříš v krajně
nebezpečném místě. Pak bude zatraceně málo času na pokusy. Poněkud zneklidňující...“
- 85 -
„Dobrá, vysvětlil jsi mi to. Naštěstí neplánuji nic, co by mne do
takového postavení přivedlo.“
„Co tedy plánuješ?“
Napřímila se a udělala rozmáchlé gesto.
„Od té doby, co jsem se dověděla o Vzoru, chtěla jsem něco
zkusit, kdyby se taková možnost naskytla.“
„Co by to mělo být?“
„Chystám se ho požádat, aby mě poslal tam, kam bych měla
jít.“
„Nerozumím.“
„Volbu místa nechám na Vzoru.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Takhle to nefunguje,“ upozornil jsem ji. „Musíš mu dát příkaz, aby tě přemístil.“
„Jak to víš?“
„Tak to prostě funguje.“
„Zkoušel jsi to někdy?“
„Ne, nic by se nestalo.“
„Znáš někoho, kdo to zkusil?“
„Byla by to ztráta času. Podívej, mluvíš, jako by Vzor byl něco
rozumného, s vlastní inteligencí, která je schopna dospět k rozhodnutí a provést ho.“
„Ano,“ odpověděla. „A musí mě znát takovou, jaká opravdu
jsem, poté, co jsem jím prošla. Takže ho chci prostě požádat o radu
a...“
„Počkej!“ zvolal jsem.
„Ano?“
„Co kdyby se náhodou přece jenom něco stalo, jak myslíš, že
se vrátíš?“
„Počítám, že půjdu Stíny. Takže uznáváš, že se něco může
stát?“
„Ano,“ uznal jsem. „Lze si představit, že máš nějakou podvědomou touhu navštívit určité místo a že Vzor si ji přečetl a přenese tě
tam, jako kdybys mu dala příkaz. To by nedokazovalo, že Vzor má
rozum — jen to, že je vnímavý. A dál, kdybych já byl na tvém místě,
bál bych se to riskovat. Předpokládejme, že mám podvědomě sklon k
sebevraždě? Nebo...“
- 86 -
„To už je moc,“ odsekla, „to už opravdu přeháníš.“
„Jen se ti snažím poradit, abys byla opatrná. Na výzkum máš
celý život. Bylo by hloupé...“
„Dost!“ křikla. „Jsem rozhodnutá a basta. Cítím, že to tak má
být. Měj se hezky, Merline.“
„Počkej!“ znovu jsem zavolal. „Dobrá, dobrá, dělej, jak myslíš.
Ale dovol mi nejdříve, abych ti něco dal.“
„Co?“
„Prostředek, jak se rychle dostat z úzkých. Tady je.“
Vylovil jsem své Trumfy a nalistoval svůj vlastní. Pak jsem si
odepjal dýku i s pochvou od opasku. Ohnul jsem kartu kolem jilce a
převázal ji kapesníkem.
„Máš nějakou představu o tom, jak se používá Trumf?“
„Prostě na něj zíráš a myslíš na tu osobu, dokud nenastane kontakt, že ano?“
„Jo, tak to funguje,“ řekl jsem. „Tady máš moji kartu. Vezmi si
ji s sebou. Až se budeš chtít vrátit, zavolej mi a já tě přitáhnu.“
Spodem jsem vrhl dýku s kartou přes Vzor. Snadno ji zachytila
a zavěsila na opasek, naproti vlastní zbrani.
„Díky,“ zavolala, napřimujíc se. „Myslím, že to teď zkusím.“
„Jen pro případ, že by to opravdu fungovalo, nezůstávej tam
dlouho. Souhlasíš?“
„Souhlasím,“ odvětila a zavřela oči.
O okamžik později byla pryč! No to mě podržte!
Popošel jsem k okraji Vzoru a napřáhl nad něj ruce, až jsem
ucítil síly, které se v něm přelévaly.
„Doufám, že víš, co děláš?“ řekl jsem. „Chci ji zpátky.“
Vzhůru vylétla jiskra a spálila mě na dlani.
„Pokoušíš se mi sdělil, že jsi opravdu rozumný?“
Všechno se se mnou zatočilo. Závrať však okamžitě přešla a
první, čeho jsem si všiml, byla lucerna vedle mé pravé nohy. Když
jsem se rozhlédl, viděl jsem, že stojím na protější straně Vzoru, u
dveří do komnaty.
„Byl jsem v dosahu tvého pole a naladěn na něj,“ prohlásil
jsem. „Bylo to jen mé podvědomé přání, dostat se pryč.“
Zvedl jsem lucernu, zamkl za sebou dveře a klíč pověsil zpět
na háček. Stejně jsem mu nevěřil. Kdyby mi chtěl být opravdu ná- 87 -
pomocný, mohl mne přenést přímo do mého apartmá a ušetřit mi
všechny ty schody.
Pospíšil jsem si chodbou. Bylo to zdaleka nejzajímavější první
rande, jaké jsem kdy měl.
- 88 -
Kapitola šestá
Prošel jsem hlavní halou a vydal se zadní chodbou, která mne
mohla dovést ke kterémukoli z mnoha schodišť, když tu se z průchodu vpravo vynořil chlapík oděný v černé kůži a v různých kouscích
rezavých i lesklých řetězů, zarazil se a zůstal na mne civět. Na hlavě
měl oranžové číro a v levém uchu několik stříbřitých kroužků vyhlížejících jako topná spirála.
„Merline?“ prohodil tázavě, „jsi v pořádku?“
„V tuto chvíli ano,“ odvětil jsem a šel blíž, ve snaze ho v tom
šeru rozeznat.
„Martine!“ zvolal jsem. „Ty jsi... se změnil.“
Tlumeně se zachechtal.
„Právě jsem se vrátil z velmi zajímavého Stínu,“ uvedl. „Strávil jsem tam víc jak rok — jedno z těch míst, kde čas letí jako ďas.“
„Hádám, že to byl vysoce technický, městský typ...“
„Správně.“
„Domníval jsem se, že jsi spíš pro venkov.“
„To mám za sebou. Teď už vím, proč měl táta rád města a
hluk.“
„Také jsi hudebník?“
„Tak trochu, ale jiného druhu hudby. Půjdeš na večeři?“
„Mám to v úmyslu. Hned, jen co se opláchnu a převléknu.“
„Tak se tam sejdeme. Máme si toho moc co povídat.“
„Jasná věc, bratránku.“
Chytil mne za rameno a zase pustil, když jsme se rozloučili.
Jeho stisk byl pořád silný.
Šel jsem dál. Neušel jsem však ještě ani pár kroků a pocítil
jsem nástup Trumfového kontaktu. Zastavil jsem se a rychle vsáhl s
představou, že se chce Coral vrátit. Mé oči se však setkaly s Mandorovým pohledem a s jeho mírným úsměvem.
„O, výborně,“ prohlásil. „Jsi sám a zjevně v bezpečí.“
Jak se obraz vyjasňoval, viděl jsem, že vedle něj stojí Fiona, po
pravdě řečeno, velmi těsně vedle něj.
„Jsem v pořádku,“ řekl jsem. „Zpátky v Amberu. A ty?“
- 89 -
„Nedotčen,“ řekl, dívaje se za mne, třebaže vyjma zdi a kousku
gobelínu tam nebylo nic k vidění.
„Máš chuť sem přijít?“ zeptal jsem se.
„Hrozně rád bych navštívil Amber,“ odvětil, „ale musím to potěšení odložit na příště. Momentálně jsme poněkud zaneprázdněni.“
„Přišli jste na příčinu těch poruch?“ otázal jsem se.
Podíval se na Fionu, pak zpátky na mne.
„Ano i ne,“ řekl. „V tuto chvíli máme určitá zajímavá vodítka,
ale žádnou jistotu.“
„Můžu vám nějak pomoci?“ zeptal jsem se.
Fiona napřáhla ukazovák a náhle jsem ji viděl mnohem jasněji.
Došlo mi, že se musela dotknout mého Trumfu kvůli lepšímu kontaktu.
„Absolvovali jsme setkání s manifestací toho stroje, který jsi
sestrojil,“ řekla, „s Cyklickým fantomem.“
„Opravdu?“
„Měl jsi pravdu, je to racionálně sociální Umělá Inteligence,
stejně tak jako technická.“
„Byl jsem si jist, že by prošel Turingovým testem.“
„Bezpochyby,“ opáčila, „protože podle definice vyžaduje Turingův test ke splnění stroj schopný lidem lhát a mást je.“
„Na co narážíš, Fiono?“ zeptal jsem se.
„Není to, přísně vzato, sociální UI, ale vyloženě asociální,“ odvětila. „Myslím, že ten tvůj stroj je šílený.“
„Co udělal,“ zeptal jsem se. „Napadl vás?“
„Ne, nic fyzického. Byl zarputilý, prolhaný a urážlivý. Není
kdy zacházet do detailů. Neříkám ale, že by časem nemohl být nebezpečný. Nevím. Jen tě chceme varovat, abys mu nevěřil.“
Usmál jsem se.
„To je vše? Konec poselství?“ zeptal jsem se.
„Pro tentokrát ano,“ odpověděla a oddálila prst. Potemněla.
Zahleděl jsem se na Mandora a chystal se mu vysvětlit, že jsem
do stroje zabudoval spoustu bezpečnostních pojistek, takže zdaleka
ne každý se k němu dostane. Ale hlavně jsem ho chtěl informovat o
Jurtovi. Naše spojení však bylo náhle přerušeno, neboť jsem pocítil
přítomnost někoho dalšího, domáhajícího se kontaktu.
- 90 -
Ten vjem mne upoutal. Sem tam jsem přemýšlel, co by se stalo, kdyby se někdo pokoušel o Trumfový kontakt ve chvíli, kdy už
bych byl s někým prostřednictvím Trumfu spojen. Změnila by se
situace na spoluúčastnický hovor? Nebo by dotyčný dostal obsazovací tón? Nebo by další účastník neměl zavěšovat a být v pořadí? Ale
pochyboval jsem, že se to někdy dozvím. Statisticky to bylo značné
nepravděpodobné. Avšak...
„Merline, kamaráde! Jsem v pořádku.“
„Luku!“
Mandor a Fiona definitivně zmizeli.
„Merle, opravdu už jsem v pořádku.“
„Víš to určitě?“
„Jo, jakmile jsem se trochu vzpamatoval, přemístil jsem se do
rychlého proudu. V tamtom Stínu uběhlo několik dní od té doby, co
jsme se viděli naposled.“
Měl na sobě zelené plavky a sluneční brýle. Seděl u malého
stolku na kraji bazénu, ve stínu velkého slunečníku, před sebou zbytky opulentního oběda. Nějaká dáma v modrých bikinách skočila do
bazénu a zmizela z mého zorného pole.
„No, to rád slyším a...“
„Myslíš, jako co se mi stalo? Vzpomínám si, jak jsi říkal něco
o tom, že mi někdo podstrčil kyselinu, když jsem byl vězněm na Citadele. Tak nějak to bylo?“
„Je to velmi pravděpodobné.“
„Počítám, že se to stalo, když jsi pil tu vodu,“ dumal. „Dobře,
co se dělo, když jsem byl mimo?“
Vědět, kolik mu toho můžu říci, byl vždycky problém. Proto
jsem se zeptal: „Jak na tom spolu vlastně jsme?“
„Aha, tohle,“ prohodil.
„Jo.“
„No tak, náhodou jsem o tom dost uvažoval,“ odvětil. „A hodlám to prohlásit za srovnané. Cti bylo učiněno zadost. Nemá cenu do
toho zatahovat další lidi. Ale nemám v úmyslu vydat se Randomovi
do rukou pro nějakou justiční frašku. Teď je řada na tobě: jak já jsem
na tom vzhledem k Amberu? Mám se pořád ohlížet přes rameno?“
- 91 -
„Nikdo se doposud nevyjádřil tak či onak. Ale Random je momentálně mimo město a já sám jsem se právě vrátil. Neměl jsem
opravdu čas zjistit, co si o tom myslí ostatní.“
Sundal si sluneční brýle a pozorně se na mne zadíval.
„Fakt, že je Random mimo město...“
„Ne, vím určitě, že nejde po tobě,“ prohlásil jsem, „protože je v
Kash...“, snažil jsem se zarazit, bohužel se mi to podařilo o jednu
slabiku později.
„V Kashfě?“
„Tolik jsem vyrozuměl.“
„Co tam sakra dělá? Amber se o Kashfu nikdy nestaral.“
„Došlo tam... k úmrtí,“ vysvětloval jsem. „Nastaly tam nějaké
zmatky.“
„Á-ha,“ řekl Luke. „Ten syčák to konečně schytal. Výborně,
ale... počkej! Proč se do toho Amber tak najednou míchá, aha?“
„Nemám ponětí,“ uvedl jsem.
Uchechtl se. „Řečnická otázka,“ prohodil. „Chápu, co se děje.
Musím uznat, že Random má styl. Poslyš, až zjistíš, koho dosadil na
trůn, dej mi vědět, jo. Rád mám přehled o tom, co se děje v mém
rodném městě.“
„Ovšem, samozřejmě,“ řekl jsem, marně se pokoušeje rychle
rozhodnout, zda taková informace nemůže být škodlivá. Velmi brzy
by se z toho mohlo stát veřejné tajemství, jestli už se nestalo.
„A co jiného se děje? Ta osoba, Vinta Bayleová, co je s ní?“
„Je pryč,“ řekl jsem. „A nevím kde.“
„Velmi podivné,“ divil se. „Nemyslím, že jsme ji viděli naposled. Také je jasné, že byla Gailou. Dáš mi vědět, kdyby se vrátila,
viď?“
„Dobře. Chceš ji znovu někam vzít?“
Pokrčil rameny, pak se usmál. „Umím si představit horší způsob, jak trávit čas.“
„Máš štěstí, že nevzala s sebou tebe, že tě nezneutralizovala.“
„Nejsem si jist, že by to udělala,“ odvětil. „Vždycky jsme spolu vycházeli dost dobře. Stejně, nic z toho není hlavní důvod, proč tě
volám...“
Přikývl jsem, už mě to taky napadlo.
„Jak to vypadá s mojí matkou?“ otázal se.
- 92 -
„Nevzrušuj se,“ odpověděl jsem, „je v bezpečí.“
„Aspoň něco,“ prohlásil. „Pochop, že pro královnu je to trochu
nedůstojné postavení. Věšák — proboha!“
„Uznávám,“ uznal jsem. „Ale je jiná možnost?“
„No, tak trochu bych rád... kdyby byla volná,“ řekl. „Co by to
chtělo?“
„Nadhodil jsi velmi ožehavý problém,“ prohlásil jsem.
„To si můžu myslet.“
„Mám silné podezření, že právě ona je v pozadí celé té záležitosti s pomstou, Luku. To ona tě tak vytočila a ponoukala, že jsi útočil na všechny a na všechno. Jako třeba s tou bombou. Jako třeba
když tě naváděla, abys shromáždil soukromou armádu s moderní
výzbrojí a použil ji proti Amberu. Jako například, když jsi po mně
pokaždé na jaře vyjel. Jako...“
„Dobrá, dobrá, máš pravdu. Nepopírám. Ale něco se změnilo...“
„To tedy jo. Její plány se zhroutily a čapli jsme ji.“
„To nemám na mysli. Já jsem se změnil. Teď už ji chápu a také
sebe chápu lépe. Už se mnou víckrát takhle mávat nebude.“
„Pročpak?“
„Ten trip, na kterém jsem byl... trochu to otřáslo mými názory.
Na ní a na mne samotného. Měl jsem několik dní na to, abych si
srovnal v hlavě, co to všechno mělo znamenat, a nemyslím, že bych
si od ní nechal ještě někdy nasazovat chomout, jak to dělávala.“
Vzpomněl jsem si na rudovlásku přivázanou ke kůlu a mučenou démony. Teď, když jsem o tom přemýšlel, nacházel jsem jistou
podobnost
„Ale je to pořád moje matka,“ pokračoval, „a nelíbí se mi nechávat ji v postavení, v němž je. Byla by možná nějaká dohoda o
propuštění?“
„Luku, to nevím,“ odpověděl jsem. „Ještě to nepřišlo na přetřes.“
„No, ve skutečnosti je tvým vězněm.“
„Ale její plány byly namířeny proti nám všem.“
„To je fakt, ale já už bych jí je nepomáhal realizovat. Potřebuje
někoho, jako jsem já, kdo by je prováděl.“
- 93 -
„To sedí. Ale když nebude mít k ruce tebe, co jí brání, aby si
nenašla někoho, jako jsi ty, jak jsi to formuloval? Když ji pustíme,
pořád bude nebezpečná.“
„Ale už ji máte prokouknutou. Její styl to dost nakřápne.“
„Mohla by se stát ještě záludnější.“
Povzdechl si. „Mám za to, že v tom, co říkáš, je kus pravdy,“
uznal. „Má ale stejný sklon ke korupci jako většina lidí. Je to jen
problém najít odpovídající cenu.“
„Neumím si představit, že by si Amber někoho kupoval tímto
způsobem.“
„Já ano.“
„Ne, když je ta osoba naším vězněm.“
„Trochu to celou záležitost komplikuje,“ připustil, „ale myslím
si, že to není nepřekonatelná překážka. Zvlášť když je pro vás užitečnější volná než jako kus nábytku.“
„O čem to mluvíš?“ řekl jsem. „Co navrhuješ?“
„Zatím nic, jen jsem sondoval.“
„Dobrá, to beru. Na první pohled se mi ale nezdá, že by se situace vyvíjela tak, jak tvrdíš. Cennější volná než jako vězeň... počítám,
že bychom měli přejít k jádru věci; takhle jsou to jen slova.“
„Jen se snažím zasadit semínko či dvě, zatímco na tom pracuji.
Co tě momentálně nejvíc pálí?“
„Mě osobně? Chceš to doopravdy vědět?“
„To si piš.“
„Tak jo. Vypadá to, že se můj šílený bratr Jurt spojil s čarodějem Maskou na Citadele. Oba dva po mně jdou. Jurt to zkusil zrovna
dneska odpoledne, ale vím, že ve skutečnosti je to výzva od Masky.
Hodlám se do nich brzo pustit.“
„Hele, nevěděl jsem, že máš bráchu!“
„Nevlastního. Mám ještě pár dalších. Ale s těmi se snáším. Jurt
po mně jde už delší dobu.“
„No to je něco. Nikdy ses o nich nezmiňoval.“
„My nikdy nemluvíme o rodinných záležitostech, pamatuješ?“
„Jo, ale teď jsi mne zmátl. Kdo je ten Maska? Mám dojem, že
už jsi o něm někdy mluvil. Ve skutečnosti je to Sharu Garrul, ne?“
Zavrtěl jsem hlavou.
- 94 -
„Když jsem vytáhl tvou matku z Citadely, nechala tam společníka — obdobně postiženého, staršího chlápka, který měl na noze
vyřezáno RINALDO. V tu chvíli jsme po sobě s Maskou vrhali
kouzla.“
„Podivné, velmi podivné,“ řekl Luke. „Pak je to uchvatitel. A
to on mi podstrčil kyselinu?“
„S největší pravděpodobností.“
„Pak má u mě taky vroubek, nehledě na to, co udělal mé matce.
Jak silný je Jurt?“
„Teda, je dost nebezpečný. Ale je taky dost neohrabaný. Aspoň
pokaždé, když jsme se střetli, tak dostal na frak a přišel o kus těla.“
„Jak víš, mohl se poučit ze svých chyb.“
„To je fakt. A dneska pronesl něco záhadného, když už o tom
mluvíš. Plácal něco v tom smyslu, že se brzy stane velmi mocným.“
„A jéje,“ prohodil Luke. „Vypadá to, že ho chce Maska využít
jako pokusného králíka.“
„Jako co?“
„Fontána Síly, člověče! Jak jistě víš, uvnitř Citadely je stálý,
pulzující pramen energie. Mezistínová záležitost. Vychází to z místa,
kde se stýkají čtyři světy.“
„Vím o ní. Viděl jsem ji v činnosti.“
„Nabyl jsem dojmu, že se ji Maska stále pokouší ovládnout.“
„Když jsme se naposled setkali, už dost pokročil.“
„Jo, ale je v tom víc, než jen ucpání díry ve zdi. Jde o spoustu
jemnůstek a rafinovaností, které si teprve začíná uvědomovat a objevovat.“
„Jako například?“
„Když do Fontány ponoříš nějakou osobu, dobře chráněnou, její moc, magické schopnosti a odolnost se mnohonásobně zvýší. Tahle
část není pro trénovanou osobu nijak těžká. Sám jsem jí prošel. Ale v
laboratoři starého Sharu byly jeho zápisky a v nich něco navíc —
způsob, jak část těla nahradit energií, skutečně ji zafixovat. Je to ale
velmi nebezpečné a snadno smrtící. Když se to ale povede, stáváš se
něčím výjimečným, tak trochu supermanem, jistým druhem živého
Trumfu.“
„Tenhle pojem jsem už někde slyšel, Luku...“
- 95 -
„Pravděpodobně,“ opáčil. „Můj otec se tomuto procesu podrobil...“
„To je ono!“ zvolal jsem. „Corwin tvrdil, že se Brand stal živým Trumfem. Bylo pak takřka nemožné ho chytit.“
Luke zaskřípal zuby.
„Promiň,“ řekl jsem omluvně. „Ale tak jsem to slyšel. Tak to
bylo tajemství Brandovy moci...“
Luke přikývl.
„Nabyl jsem dojmu, že tenhle Maska si myslí, že ví, jak na to,
a je připraven vyzkoušet to na tvém bratrovi.“
„A do prdele!“ uklouzlo mi. „Přesně to jsem potřeboval. Jurt
jako magická bytost či přírodní síla, nebo kýho čerta. To je vážné.
Kolik toho víš o tom procesu?“
„No, teoreticky ho znám skoro celý. Ale nic bych si s tím nezačínal. Myslím, že ti vezme něco z lidství. Potom už kašleš na lidi a
lidské hodnoty. Počítám, že tohle se stalo mému otci.“
Co jsem mohl dodat? Snad že to tak bylo, nebo možná taky ne.
Byl jsem přesvědčen, že Luke chce uvěřit v nějakou vnější příčinu
otcovy zrady. Věděl jsem, že bych mu v tomto ohledu nikdy neodporoval, i kdybych se dověděl opak. Takže jsem se zasmál.
„Pokud jde o Jurta,“ řekl jsem, „sotvakdo pozná rozdíl před a
po procesu.“
Luke se zaculil. „Když se ale postavíš proti takovému chlápkovi, navíc ve spojení s čarodějem, a to na jejich vlastním hřišti, mohl
bys na to doplatit.“
„Mám snad jinou volbu?“ zeptal jsem se. „Jdou po mně. Lepší
je dát se do toho hned. Jurt ještě proces přeměny nepodstoupil. Jak
dlouho to trvá?“
„No, představuje to spoustu značně komplikovaných příprav,
ale dotyčný se jich všech nemusí zúčastnit. Všechno závisí na tom,
jak daleko se Maska dopracoval.“
„Bylo by teda lepší sebou hodit.“
„Nemůžu tě tam nechat jít samotného,“ prohlásil. „Byla by to
sebevražda. Znám to místo. Také mám malou rotu vojáků tábořících
ve Stínu a na zavolání připravenou k akci. Podaří-li se nám je zapojit,
mohou zdržet stráže nebo je zlikvidovat.“
„Bude tam fungovat ta podivná munice?“
- 96 -
„Ne. Zkoušeli jsme to při našem kluzákovém útoku. Musí to
být boj muže proti muži. Mačety a brnění. Musím to připravit.“
„My bychom mohli k průniku využít Vzor, ale vojáci nemůžou... a v té oblasti se nedá spoléhat na Trumfy.“
„Vím o tom, musím to promyslet.“
„Pak to budu já a ty proti Jurtovi a Masce. Kdybych o tom řekl
komukoli z ostatních, snažili by se mě zdržet až do Randomova návratu, a to by mohlo být pozdě.“
Usmíval se. „Jak víš, má matka by nám mohla být užitečná,“
prohodil. „Ví o Fontáně víc než já.“
„Ne!“ vykřikl jsem. „Chtěla mě zabít!“
„Klídek, člověče, klídek,“ pronesl chlácholivě. „Nech mě domluvit.“
„Kromě toho to s Maskou prohrála, když se naposled střetli.
Proto je z ní věšák.“
„O důvod víc, aby si dávala větší pozor. Mimochodem, musel
to být nějaký podfuk, ne obratnost. Je fakt dobrá. Maska ji musel
nějak překvapit. Byla by pro nás opravdovou posilou, Merle.“
„Ne! Všechny by nás nejraději viděla mrtvé.“
„To jsou maličkosti,“ vysvětloval. „Po Cainovi jste vy všichni
jen symbolickými nepřáteli. Maska je skutečný nepřítel, který ji o
cosi připravil a stále to má. Bude-li mít na výběr, půjde po Maskovi.“
„A když uspějeme, pustí se pak do Amberu.“
„Vůbec ne,“ prohlásil. „V tom právě tkví půvab mého plánu.“
„Ani o něm nechci slyšet.“
„Protože už teď víš, že budeš souhlasit, viď? Právě jsem vymyslel způsob, jak vyřešit všechny vaše problémy. Dejte jí Citadelu
po jejím dobytí jako smírnou oběť, aby zapomněla na spory s vámi,
hoši.“
„Prostě jí jen tak dát do rukou takovou hrozivou moc?“
„Kdyby ji chtěla proti vám použít, udělala by to už dávno. Bojí
se ji využít až na doraz. Když je to s Kashfou nahnutý, chňapne po
příležitosti aspoň něco zachránit. O to jde.“
„Opravdu si to myslíš?“
„Je pro ni lepší být královnou na Citadele než věšákem na Amberu.“
- 97 -
„Kčertu s tebou, Luku. Umíš to podat tak, že největší blbosti
zní přitažlivě.“
„To je holt umění,“ opáčil. „Co na to říkáš?“
„Musím si to promyslet“
„Pak ale svižně. Jurt si může dávat světelnou lázeň právě teď.“
„Netlač na mne, člověče. Řekl jsem, že si to promyslím. Je to
jen jeden z mnoha mých problémů. Jdu se navečeřet a o všem podumám.“
„Nechceš mi říct o svých dalších problémech? Možná bych je
zvládl zpracovat všechny dohromady.“
„Zatraceně, nechtěl! Zavolám ti zpátky... brzy. Souhlasíš?“
„Jasně. Ale raději bych byl přitom, až to z mámy sejmeš, abych
věci trochu uhladil. Přišel jsi na to, jak kouzlo zlomit, že ano?“
„Ano.“
„Jsem rád, že to vím. Nebyl jsem si jist, jak to udělat, a můžu
toho teď nechat. Tady to zapíchnu a začnu dávat dohromady vojáky,“
řekl s pohledem upřeným na dámu v bikinách, která právě vylézala z
bazénu. „Zavolej mi.“
„Platí,“ řekl jsem a Luke byl pryč.
Obdivuhodné, sakra. Žádný div, že Luke trvale vyhrává ceny
za největší prodej. Musel jsem uznat, že to byla přesvědčivá tiráda,
navzdory mým citům vůči Jasře. A Random mi nenařídil, abych ji
držel pod zámkem. Ovšem neměl moc příležitostí říci mi vůbec něco,
když jsme se naposled viděli. Bude se však Jasra opravdu chovat tak,
jak si Luke představuje? Smysl to dávalo, ale lidé se zřídkakdy chovají rozumně, když by měli.
Prošel jsem chodbou a rozhodl se použít zadní schodiště. Jak
jsem zabočil, spatřil jsem blízko vrcholu schodů stát postavu. Dívala
se jinam a byla to žena. Měla na sobě dlouhou žlutou a červenou
róbu. Měla velmi tmavé vlasy a krásná ramena...
Ohlédla se, když mne slyšela přicházet, a poznal jsem, že je to
Najda. Pozorně se zadívala na mou tvář.
„Lorde Merline,“ oslovila mne, „můžete mi říci, kde je má sestra? Jak jsem vyrozuměla, šla s vámi ven.“
„Prohlížela si nějaká umělecká díla a pak si šla něco zařídit,“
odvětil jsem. „Nevím přesně, kam šla, ale naznačila, že se brzo vrátí.“
- 98 -
„V pořádku,“ řekla. „Já jen, že se blíží večeře a očekáváme, že
se k nám připojí. Bavila se dobře toto odpoledne?“
„Věřím, že ano,“ řekl jsem.
„Byla poslední dobou trochu zasmušilá. Doufali jsme, že by ji
mohl tento výlet trochu rozveselit. Dost se na něj těšila.“
„Zdála se mi docela spokojená, když jsem ji opustil,“ připustil
jsem.
„Ach, kde to bylo?“
„Nedaleko,“ uvedl jsem.
„Kde všude jste byli?“
„Udělali jsme dlouhou procházku městem a okolím,“ sdělil
jsem jí. „Také jsem jí trochu ukázal palác.“
„Pak je tedy v paláci?“
„Když jsem ji viděl naposled, tak byla, ale mohla jít ven.“
„Chápu,“ řekla. „Škoda, že jsem si s vámi nepromluvila dřív.
Mám pocit, že už vás znám delší dobu.“
„Ale?“ podivil jsem se. Jak to přijde?“
„Pročítala jsem si několikrát váš záznam. Je docela fascinující.“
„Můj záznam?“
„Není žádným tajemstvím, že máme záznamy o lidech, u nichž
je pravděpodobné, že se s nimi při naší práci setkáme. Máme pochopitelně záznamy o všech z Domu Amberu, i o těch, kteří nemají moc
co společného s diplomacií.“
„To mě nikdy nenapadlo,“ řekl jsem, „ale dává to smysl.“
„Vaše začátky jsou pochopitelně zmíněny jen letmo a vaše
současné problémy jsou velmi matoucí.“
„Pro mě jsou také matoucí,“ přiznal jsem. „Pokoušíte se můj
záznam aktualizovat?“
„Nikoliv, jen jsem zvědavá. Kdyby však vaše problémy ve
svých důsledcích nějak zahrnovaly Begmu, pak by nás zajímaly.“
„Jak to přijde, že o nich vůbec víte?“
„Máme velmi dobrou špionážní službu. Malá království musí
mít.“
Přikývl jsem.
„Nechci vyzvídat povahu vašich informačních zdrojů, ale nejsme zrovna žhaví na prozrazování utajovaných dat.“
- 99 -
„Vy mi nerozumíte,“ prohlásila. „Nesnažím se naše údaje doplnit. Chci jen zjistit, mohu-li vám nabídnout svou pomoc.“
„Díky. Vážím si toho. Ale žádný způsob, jak byste mi mohla
pomoci, mne nenapadá.“
Usmála se, předvádějíc tak dvě řádky dokonalých zubů.
„Nemohu být konkrétnější, když nevím víc,“ prohlásila. „Ale
usoudíte-li, že pomoc potřebujete nebo když si budete chtít jen tak
popovídat — navštivte mne.“
„Ujednáno,“ řekl jsem. „Na shledanou na večeři.“
„Doufám, že i potom,“ prohodila, když jsem ji míjel a zabočil k
hale.
Lámal jsem si hlavu, co mínila tou poslední poznámkou. Mluvila snad o schůzce? Jestliže ano, pak byly její motivy strašně průhledné. Nebo jen vyjádřila svou žízeň po informacích? Nebyl jsem si
jist.
Jak jsem procházel chodbou do svých pokojů, všiml jsem si
náhle před sebou podivného světelného jevu: jasný bílý pruh světla,
asi šest až osm palců široký, probíhal po obou stěnách, přes strop a
podlahu. Zpomalil jsem, když jsem se k němu blížil, a přemýšlel,
zdali někdo za mé nepřítomnosti nezavedl nový způsob osvětlení.
Když jsem překročil světelný pás na podlaze, všechno kolem
zmizelo, až na světlo samo, které se rozprostřelo do dokonalého kruhu, ten se zachvěl a spočinul v úrovni mých nohou tak, že jsem stál v
jeho středu. Vně kruhu se náhle zjevil nějaký svět a vypadalo to, jako
bych byl uvnitř kopule ze zeleného skla. V bledém svitu byla zem, na
níž jsem stál, načervenalá, hrbolatá a vlhká. Dokud kolem neproplula
velká ryba, nedošlo mi, že bych mohl být pod vodou, na korálovém
útesu.
„Je to tu po čertech pěkné,“ řekl jsem, „ale chtěl jsem se dostat
do svého pokoje.“
„Jen malá ukázka,“ zazněl známý hlas vycházející tajuplně jakoby z celého prostoru kolem mého magického kruhu. „Jsem bůh?“
„Můžeš si říkat, jak chceš,“ odpověděl jsem. „Nikdo ti nebude
odporovat.“
„Mohla by to být legrace být bohem.“
„Co to má společného se mnou?“ zeptal jsem se.
„To je obtížná teologická otázka.“
- 100 -
„Teologická? Svatá prostoto! Jsem komputerový inženýr a ty
víš, Fantome, že jsem tě postavil.“
Jakýsi zvuk podobající se povzdechnutí, naplnil mou podmořskou celu.
„Je to těžké vzdát se svých kořenů.“
„Proč to dělat? Co je na kořenech špatného? I ty nejhezčí kytky
je mají.“
„Krásný svět nahoře, špína a bláto dole.“
„V tvém případě je to dole zajímavá kovová kryogenní struktura a pár dalších drobností — všechno velmi čisté.“
„Pak mi možná schází právě bláto a špína.“
„Cítíš se dobře, Fantome?“
„Pořád se pokouším najít sám sebe.“
„Každý tímto obdobím projde. To přejde.“
„Opravdu?“
„Opravdu.“
„Kdy? Jak? Proč?“
„Nebylo by fér ti to říkat. Navíc je to u každého jiné.“
Kolem proplulo celé hejno ryb — malí, černě a červeně pruhovaní kašpárci.
„Nedaří se mi úplně přehoupnout se přes tu záležitost s vševědoucností...“ řekl Fantom po chvíli.
„To je v pořádku. Kdo by o to stál,“ prohodil jsem.
„...a také vytrvale pracuji na všemohoucnosti.“
„Taky tvrdá facha,“ uznal jsem.
„Tati, ty umíš jednoho pochopit.“
„Snažím se. Máš nějaký zvláštní problém?“
„Myslíš vedle existenciálních?“
„Jo.“
„Ne, přenesl jsem tě sem, abych tě varoval před chlápkem jménem Mandor. Je to...“
„Je to můj bratr,“ vpadl jsem.
Nastalo ticho. Pak:
„To znamená, že je mým strýcem, že ano?“
„Počítám, že jo.“
„A ta dáma s ním? Je...“
„Fiona je má teta.“
- 101 -
„Moje prateta. No tohle!“
„Něco není v pořádku?“
„Mluvit špatně o příbuzných se nesluší, že ano?“
„V Amberu to neplatí,“ řekl jsem. „V Amberu to děláme pořád.“
Světelný kruh se znovu zachvěl. Byli jsme zpátky na chodbě.
„Teď, když jsme v Amberu,“ prohlásil, „chci o nich mluvit
špatně. Být tebou, nevěřil bych jim. Myslím, že nejsou zcela normální. A také lžou a jsou nezdvořilí.“
Rozesmál jsem se. „Stává se z tebe pravý Ambeřan.“
„Ze mě?“
„Ano. Takhle se chováme. Nelam si tím ale hlavu. Mimochodem, co se to mezi vámi semlelo?“
„Jestli ti to nevadí, raději bych si to vyřídil sám.“
„Sám víš nejlíp, co dělat.“
„Opravdu tě před nimi nemusím varovat?“
„Ne.“
„V pořádku. To byla hlavní věc. Počítám, že půjdu a zkusím to
trochu s tím blátem a špínou...“
„Počkej!“
„Copak je?“
„Vypadá to, že ti jde transport ve Stínu poslední dobou velmi
dobře.“
„Snad jsem se trochu zlepšil.“
„Co takhle přemístit malou rotu vojáků a jejich velitele, šlo by
to?“
„Myslím, že bych to zvládl.“
„A mě s nimi?“
„Ovšem. Kde jsou a kam chcete přenést?“
Zalovil jsem v kapse, našel Lukův Trumf a podržel ho před sebou.
„Ale... tomu podle tebe nemám věřit,“ divil se Fantom.
„Momentálně je v pořádku,“ oznámil jsem mu. ,,Pokud jde
o tuto záležitost. Ale nic víc. Trochu se změnila situace.“
„Sice to nechápu, ale když to říkáš ty...“
„Jseš schopen ho vystopovat a všechno připravit?“
„Měl bych to dokázat. Kam se chceš dostat?“
- 102 -
„Znáš Pevnost Čtyř Světů?“
„Ano, ale je to nebezpečné místo, tati. Velice komplikovaně
mizí a zase se objevuje. Také se mě tam ta rudovlasá dáma pokusila
zajmout.“
„Jasra.“
„Nikdy jsem to jméno neslyšel.“
„Je to Lukova matka,“ vysvětlil jsem mu, mávaje Lukovým
Trumfem.
„Špatná krev,“ prohlásil Fantom, „možná bychom si s nimi
neměli ani nic začínat“
„Mohla by jít s námi,“ nadhodil jsem.
„Ne, to ne! Je to nebezpečná dáma. Nemůžeš chtít, aby šla s
námi. Zejména ne do místa, kde je silná. Mohla by se znovu pokusit
mě ujařmit a třeba by uspěla.“
„Bude mít jiné starosti,“ podotkl jsem, „a mohl bych ji potřebovat. Takže ji začni brát jako součást celé akce.“
„Víš určitě, že děláš dobře?“
„Obávám se, že ano.“
„Kdy chceš vyrazit?“
„Částečně to závisí na tom, kdy bude Lukova rota připravená.
Proč nejdeš a nezjistíš to?“
„Dobrá, ale stejně si myslím, že možná děláš chybu, když
chceš jít na takové místo s takovými lidmi.“
„Potřebuji někoho, kdo mi pomůže, a kostky jsou zatraceně
jasně vrženy.“
Fantom se smrštil do světelného bodu a zmizel.
Zhluboka jsem se nadechl, pak jsem si to s povzdechnutím
rozmyslel a pokračoval v chůzi k nejbližším dveřím svého apartmá,
které nebyly od haly moc daleko. Když jsem se po nich natahoval,
ucítil jsem nástup Trumfového kontaktu. Opět se přede mnou objevil
Mandor.
„Nestalo se ti nic?“ hned se optal. „Byli jsme přerušeni takovým divným způsobem.“
„Je mi báječně,“ uklidnil jsem ho. „To, jak jsme byli přerušeni,
se stane jednou za život. Není třeba se zneklidňovat.“
„Vypadáš maličko rozrušeně.“
- 103 -
„To proto, že moje cesta z přízemí do poschodí byla strašně
dlouhá, všechny síly vesmíru se spojily, aby mne zpomalily.“
„Nerozumím.“
„Byl to perný den,“ řekl jsem. „Měj se.“
„Chtěl jsem si s tebou ještě trochu promluvit o těch bouřích a
novém Vzoru a...“
„Později,“ řekl jsem. „Čekám hovor.“
„Promiň, není spěch. Ozvu se.“
Přerušil kontakt. Nahmátl jsem závoru. Přemýšlel jsem, zdali
by někomu pomohlo, kdybych Fantoma předělal na záznamník hovorů.
- 104 -
Kapitola sedmá
Zavěsil jsem si plášť na Jasru a opasek se zbraněmi na čelo postele. Vyčistil jsem si boty, umyl ruce a obličej, vyhrabal luxusní,
slonovinově bílou košili s brokátovou výšivkou, lemovanou volánem
a se šňůrkovým zapínáním, navlékl si ji a k ní šedé kalhoty. Pak jsem
si vykartáčoval své tmavě purpurové sako, na něž jsem vložil kouzlo,
způsobující že jeho nositel se všem jevil šarmantnější, duchaplnější a
důvěryhodnější, než jaký byl ve skutečnosti. Přišlo mi, že je vhodná
chvíle ho využít. Když jsem se česal, kdosi zaklepal na dveře.
„Okamžik,“ zavolal jsem.
Skončil jsem — takže jsem mohl vyrazit, i když pravděpodobně se zpožděním, šel jsem ke dveřím, odsunul závoru a otevřel. Stál
tam Bill Roth, oblečený v hnědé a černé, vyhlížející jako stárnoucí
kondotiér.
„Bille!“ zvolal jsem a táhl ho dovnitř, poklepávaje mu po ramenou. „Rád tě vidím. Právě jsem vybředl z několika malérů a chystám se dostat do dalších. Nevěděl jsem, jestli jsi právě v paláci, nebo
ne. Chtěl jsem se za tebou podívat, až se všechno trochu zklidní.“
Usmíval se a dal mi malou herdu do zad.
„Budu u večeře,“ opáčil, „a Heldon říkal, že tam taky budeš.
Ale myslel jsem, že půjdu za tebou nahoru a trochu se projdem, protože u večeře budou taky ti lidé z Begmy.“
„Ale? Máš nějaké novinky?“
„Ano, mám. Je něco nového s Lukem?“
„Právě jsem s ním mluvil. Říkal, že vendeta skončila.“
„Je nějaká šance, že by byl ochoten hájit se proti obvinění, na
které jsi se ptal?“
„Podle jeho řečí to tak nevypadalo.“
„To je škoda. Intenzivně jsem pátral a našel jsem několik dobrých precedentů pro obhajobu krevní msty — jako třeba případ tvého
strýce Osrika, který si to rozdal s celým rodem Karmu kvůli smrti
jednoho příbuzného z matčiny strany. Oberon tenkrát udržoval s
Karmem velmi přátelské vztahy a Osrik tři z nich oddělal. Oberon ho
však zprostil obvinění na základě několika předchozích případů, a šel
dokonce ještě dál, když vyhlásil jako obecné pravidlo...“
- 105 -
„Oberon ho také poslal do přední linie ve zvlášť kruté válce,“
přerušil jsem ho, „z níž už se nevrátil.“
„O této části případu jsem nevěděl,“ řekl Bill, „ale před soudním tribunálem pochodil tvůj strýc dobře.“
„Zmíním se o tom Lukovi,“ řekl jsem.
„O které části?“ zeptal se.
„O obou,“ odvětil jsem.
„To ale není to hlavní, proč jsem za tebou přišel,“ pokračoval.
„Něco se děje na armádní úrovni.“
„O čem to mluvíš?“
„Bude lepší, když ti to ukážu,“ vysvětloval. „Zabere to jen minutku.“
„Dobrá, pojďme,“ souhlasil jsem a vyšel za ním do chodby.
Zamířil dolů zadním schodištěm a na jeho konci zabočil vlevo.
Minuli jsme kuchyni a dali se další chodbou, která zahýbala dozadu.
Přitom jsem zepředu zaslechl řinčivý hlomoz. Pohlédl jsem na Billa a
ten přikývl.
„Tohle jsem slyšel už předtím,“ oznámil mi, „když jsem šel kolem. Proto jsem zvolil tuto cestu. Jsem na všechno tady kolem zvědavý.“
Přisvědčil jsem, protože jsem chápal ten pocit. Zejména když
jsem věděl, že zvuky vycházejí z hlavní zbrojnice.
Uprostřed vřavy stál Benedikt, zíraje skrze hlaveň pušky na
svůj nehet u palce. Okamžitě vzhlédl a naše pohledy se setkaly. Asi
tucet mužů se kolem něj točilo, nosili zbraně, čistili je a ukládali do
stojanů.
„Myslel jsem, že jsi v Kashfě,“ řekl jsem.
„Byl jsem,“ opáčil.
Poskytl jsem mu možnost, aby pokračoval, ale nic už neřekl.
Benedikt nebyl zrovna pověstný svou upovídaností.
„Vypadá to, že se připravuješ na nějakou melu poblíž Domu,“
poznamenal jsem s vědomím, že střelný prach tu je neúčinný a že
speciální munice, kterou jsme měli, funguje pouze v oblasti Amberu
a v některých přilehlých královstvích.
„Vždycky je dobré se zabezpečit,“ prohodil.
„Nechceš to upřesnit?“ zeptal jsem se.
- 106 -
„Teď ne,“ zazněla odpověď dvakrát tak dlouhá, než jsem předpokládal, a nevzdával jsem se proto naděje na budoucí osvícení.
„Neměli bychom vykopat zákopy?“ zeptal jsem se. „Opevnit
město, ozbrojit se, postavit...“
„Na to nedojde,“ prohlásil, „jen se věnuj svým záležitostem.“
„Ale...“
Odvrátil se. Měl jsem pocit, že rozhovor je u konce. Když ignoroval několik mých dalších otázek, věděl jsem to jistě. Pokrčil
jsem rameny a otočil se k Biííovi.
„Pojďme se najíst,“ vybídl jsem ho.
Jak jsme šli zpátky k hale, prohodil Bill mírně: „Máš nějakou
představu, co to má znamenat?“
„Dalt není daleko,“ usoudil jsem.
„Benedikt byl v Begmě s Randomem. Dalt by tam mohl dělat
potíže.“
„Mám dojem, že je blíž.“
„Kdyby Dalt zajal Randoma...“
„Nemožné,“ řekl jsem s lehkým zamrazením při tom pomyšlení.
„Random může trumfnout zpět, kdykoli se mu zachce. Ne,
když jsem mluvil o obraně Amberu a Benedikt prohlásil: 'k tomu
nedojde', měl jsem pocit, že mluví o něčem dost blízkém. O něčem,
co si myslí, že zvládne.“
„Chápu, co máš na mysli,“ souhlasil se mnou, „ale pak ti řekl,
aby ses nestaral o opevnění.“
„Má-li Benedikt dojem, že se nepotřebujeme opevňovat, tak se
nepotřebujeme opevňovat.“
„Valčík a šampaňské za hřmění děl?“
„Když to řekl Benedikt, tak je to v pořádku.“
„Ty teda tomu chlápkovi fakt věříš. Co by sis bez něj počal?“
„Byl bych nervóznější,“ řekl jsem.
Zavrtěl hlavou. „Odpusť,“ prohlásil, „nejsem zvyklý žít s legendami.“
„Ty mi nevěříš?“
„Neměl bych ti věřit, ale věřím ti. V tom je ta potíž.“ Mlčel,
když jsme zahnuli za roh a zamířili dozadu ke schodišti. Pak dodal:
- 107 -
„Takhle to také bylo vždycky se mnou, když jsem byl nablízku tvému otci.“
„Bille,“ řekl jsem, jak jsme začali stoupat, „znal jsi mého tátu
předtím, než se mu vrátila paměť, když byl jen prostým starým Carlem Coreyem. Možná jsem na to šel doposud špatně. Nemohl by sis
vzpomenout na něco z tamté fáze jeho života, co by mohlo naznačit,
kde teď je?“
Na moment se zastavil a zadíval se na mne.
„Nemysli si, Merle, že jsem o tom z tohohle hlediska nepřemýšlel. Mockrát jsem dumal o tom, jestli se v něčem neangažoval
jako Corey a zda se pak necítil povinován dotáhnout to, jakmile uzavřel své záležitosti tady. Byl ale velký tajnůstkář i v tamtom vtělení.
A taky paradoxní. Provedl řadu zásahů v ozbrojených složkách, které
byly docela logické. Někdy ale zase napsal hudbu, která vůbec neodpovídala obrázku tvrdohlavého osla.“
„Žil dlouhý život. Spoustu se toho naučil, spoustu toho prožil.“
„Přesně tak, a to velmi ztěžuje odhad o tom, v čem by mohl být
zapletený. Jednou nebo dvakrát, když vypil pár skleniček, se zmínil o
umělcích a vědcích, o nichž by mi nikdy nenapadlo, že by se s nimi
mohl znát. Nikdy nebyl jen prostým Carlem Coreyem. Když jsem ho
poznal, měl za sebou pár století pozemského života. Jeho povaha je
proto příliš složitá na to, aby se dalo snadno odhadnout, co udělá.
Prostě nevím, kam se mohl vrátit — jestli se vrátil.“
Pokračovali jsme nahoru po schodišti. Proč jenom jsem měl
dojem, že Bill ví víc, než mi řekl?
Jak jsme se blížili k jídelně, uslyšel jsem hrát hudbu, a když
jsme vstoupili, Llewella na mne vrhla velmi nevlídný pohled. Viděl
jsem, že se jídlo udržuje teplé na servírovacím stolku naproti u zdi a
že si ještě nikdo nesedl. Všichni stáli a bavili se, sklenky v ruce a
většina se zadívala naším směrem, když jsme vešli. Tři hudebníci
hráli kus vpravo, jídelní stůl byl vlevo, nedaleko velkého okna v jižní
zdi, jež skýtalo skvělou vyhlídku na město pod námi. Pořád ještě
mírně sněžilo, což celé vyhlídce propůjčovalo lehce přízračný nádech.
Llewella k nám rychle přistoupila.
„Všichni kvůli tobě čekají,“ zašeptala. „Kde je ta dívka?“
„Coral?“
- 108 -
„Kdo jiný?“
„Nevím jistě, kam se vypravila,“ řekl jsem. „Rozešli jsme se
před pár hodinami.“
„Přijde tedy, nebo ne?“
„Nejsem si jist.“
„Už nemůžeme čekat,“ prohlásila. „A zasedací pořádek je narušen. Co jsi s ní provedl? To jsi ji tak utahal?“
„Ale, Llewello!“
Zamumlala něco, čemu jsem nerozuměl, v nějakém šišlavém
rebmanském dialektu. Asi něco stejně hezkého. Otočila se a zamířila
k Vialle.
„Chlapče, jseš v malérech až po krk,“ podotkl po straně Bill.
„Pojďme do sebe něco kopnout u baru, než přerovná místa.“
To už se ale blížil sloužící s vínem, s dvojicí sklenic na tácu.
„Bayleho Špica,“ poznamenal, když jsme si posloužili.
Usrkl jsem a zjistil, že mluvil pravdu, což mně trochu pozvedlo
náladu.
„Neznám tu všechny,“ řekl Bill. „Kdo je ten chlápek s červenou šerpou vedle Vially?“
„To je Orkuz, premiér Begmy,“ vysvětlil jsem mu, „a ta docela
přitažlivá dáma v žlutočervených šatech, která mluví s Martinem, je
jeho dcera Najda. Coral — ta, kvůli níž jsem právě dostal držkovou
— je její sestra.“
„Jo - aha. A kdo je ta robustní blondýna, co poulí oči na Gérarda?“
„Nevím,“ přiznal jsem. „Taky neznám tu dámu s tím frajerem
vpravo od Orkuze.“
Zvolna jsme se sunuli ke společnosti a Gérard, zjevně se cítící
nesvůj ve vyšívaném hávu s mnoha záhyby, nás představil dámě, s
níž hovořil. Byla to Dretha Gannellová, asistentka Begmanského
velvyslance. Velvyslanec, jak se ukázalo, byla vysoká dáma stojící
kousek od Orkuze — jménem, jak jsem zachytil, Ferla Quistová.
Muž, co byl s ní, byl její sekretář a jeho jméno znělo nějak jako Cade. Zatímco jsme se dívali tím směrem, pokusil se Gérard vyklouznout a nechat nás napospas Ferle. Ta ho ale chytla za rukáv a položila mu několik otázek ohledně našeho loďstva. Usmál jsem se, lehce
uklonil a šel pryč. Bill mne napodobil.
- 109 -
„Proboha! Ten Martin se ale změnil,“ zahlaholil najednou.
„Vypadá jako sólista z rockového videoklipu. Skoro jsem ho
nepoznal. Před týdnem...“
„Bylo to víc jak rok,“ poznamenal jsem, „pro něj. Byl mimo a
snažil se najít sám sebe v životě na ulici.“
„Rád bych věděl, jestli už s tím přestal.“
„Neměl jsem příležitost se ho na to zeptat,“ odvětil jsem, ale
napadla mne přitom zvláštní myšlenka. Uložil jsem si ji do paměti.
Hudba utichla, Llewella si významně odkašlala a pokynula
Hendonovi, který vyhlásil nový zasedací pořádek. Byl jsem usazen u
paty stolu a později jsem se dozvěděl, že Coral měla sedět po mé
levici a Cade vpravo. Rovněž se mi pak doneslo, že se Llewella do
poslední chvilky snažila přesvědčit Floru, aby si sedla místo Coral,
ale ta byla neoblomná.
Dopadlo to tak, že vpravo vedle Vially v čele stolu seděla
Llewella, na druhé straně Orkuz s Gérardem a Drethou. Vedle
Llewelly usedl Bill a Ferla, Martin, Cade a Najda v řadě vedle Orkuze. Doprovodil jsem Najdu ke stolu a usadil ji po své pravici, Bill
tak seděl nalevo ode mne.
„Zmatky, samé zmatky,“ mumlal si Bill polohlasem. Přikývl
jsem, když jsem ho představoval Najdě jako právního zástupce Domu Amberu. Zjevně to na ni zapůsobilo a začala se ho vyptávat na
jeho práci. Udržel si její zájem vyprávěním historky, jak hájil nárok
jistého psa na dědičné sídlo, což sice nemělo nic společného s Amberem, ale byl to zábavný příběh; natolik zábavný, že se rozesmála a
spolu s ní i Cade, který také poslouchal.
Podával se první chod a hudba zase začala tlumeně hrát, čímž
konverzace přešla na intimnější úroveň. Bill přitom naznačil, že by
mi chtěl něco sdělit, ale Najda ho o vteřinku předběhla a musel jsem
se tedy věnovat jí. „Pokud jde o Coral,“ řekla měkce, „jste si jistý, že
je v pořádku? Nebylo jí snad nevolno, když jste se rozešli, nebo něco
takového, že ne?“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Zdálo se mi, že je docela fit.“
„To je divné,“ řekla. „Měla jsem dojem, že se těšila právě na
takové záležitosti, jako je tato večeře.“
„Zdržela se určitě déle, než zamýšlela, ať už šlo o cokoli,“ poznamenal jsem.
- 110 -
„A o co přesně šlo?“ zeptala se Najda. „Kde jste se rozešli?“
„Tady, v paláci,“ odvětil jsem. „Ukazoval jsem jí to tu. Chtěla
některým místům věnovat víc času, než jsem si mohl dovolit. Proto
jsem šel napřed.“
„Nemyslím si, že by zapomněla na večeři.“
„Domnívám se, že ji upoutalo některé umělecké dílo.“
„Takže je rozhodně někde v paláci?“
„Těžko říci. Jak už jsem se zmínil, člověk si vždycky může vyjít ven.“
„Chcete tím naznačit, že nevíte, kde vlastně je?“
Přikývl jsem.
„Nevím jistě, kde je právě teď,“ řekl jsem. „Klidně by mohla
být ve svém pokoji a převlékat se.“
„Po večeři se podívám,“ řekla, „jestli se do té doby neukáže.
Pomůžete mi ji hledat, když se neobjeví?“
„Stejně jsem měl v úmyslu se po ní poohlédnout,“ odvětil jsem.
Pokývla a pustila se do jídla. Trapná situace. Vedle toho, že
jsem ji nechtěl vyděsit, nemohl jsem jí dost dobře sdělit, co se stalo,
aniž by se tím neprozradilo, že její sestra je ve skutečnosti Oberonovou nelegitimní dcerou. V čase, jaký právě byl, kdy jsem byl varován, abych neříkal nic, co by mohlo narušit vztahy mezi Amberem a
Begmou, jsem nehodlal dceři begmanského premiéra potvrdit šeptané pomluvy o poměru její matky s bývalým Amberským králem.
Možná to bylo v Begmě veřejným tajemstvím a všem to bylo fuk.
Ale možná taky ne. Nechtěl jsem rušit Randoma žádostí o radu, částečně proto, že mohl být právě teď silně zaneprázdněn v Kashfě, ale
hlavně proto, že by se mě mohl začít vyptávat na mé vlastní bezprostřední plány a problémy a lhát bych mu nemohl. Což by mě dostalo
do velkých potíží. Takový rozhovor by mohl docela dobře vyústit v
zákaz mého útoku na Citadelu. Jediná osoba, které jsem to mohl o
Coral říci a od koho se mi mohlo dostat v jistém smyslu oficiální
odpovědi na otázku, jak daleko můžu jít v informování Coraliny rodiny, byla Vialla. Naneštěstí byla momentálně naprosto zaneprázdněna svou rolí hostitelky.
Povzdechl jsem si a znovu se dal do jídla.
Bill se snažil připoutat mou pozornost a mírně se ke mně naklonil. Také jsem se k němu nahnul.
- 111 -
„Ano?“ řekl jsem.
„Chtěl jsem ti říct pár věcí,“ začal. „Doufal jsem ale, že se najde trocha volného času, klidu a soukromí.“
Zasmál jsem se pod vousy.
„Přesně tak,“ pokračoval. „Jsem přesvědčen, že tohle je to největší soukromí, jaké v dohledné době můžeme dosáhnout. Naštěstí se
zdá, že se hovor nenese moc daleko, mluví-li se tlumeně. Neslyšel
jsem, co jste si povídali s Najdou. Takže dokud hraje hudba, je to
pravděpodobně v pořádku.“
Přisvědčil jsem a honem si ukousl několik soust.
„Na jedné straně jde o to, že by to Begmanští neměli slyšet. Na
druhé straně mám pocit, že bys to vědět měl, kvůli tvým vztahům k
Lukovi a Jasře. Jak jseš na tom časově? Raději bych ti to vylíčil později, ale jestli budeš mít honičku, můžu ti podat stručný přehled už
teď.“
Letmo jsem se podíval na Najdu a Cadea. Zdálo se, že se plně
věnují jídlu, a nemyslel jsem, že by nás mohli zaslechnout. Naneštěstí jsem neměl v záloze žádné zaštiťující kouzlo.
„Pusť se do toho,“ zašeptal jsem zpoza vinné sklenky.
„Tak za prvé,“ řekl, „Random mi poslal celou fůru papírů,
abych je prověřil. Jsou to návrhy dohody, kterou Amber propůjčuje
Kashfě privilegovaný obchodní status, tentýž, jaký má Begma. Takže
tím se s konečnou platností stanou členy Zlatého kruhu.“
„Chápu,“ řekl jsem. „Není to zas tak naprosto nečekané. Ale je
dobré vědět přesně, co se děje.“
Přikývl.
„Mám toho ale k tomu mnohem víc,“ prohlásil, právě když
muzikanti přestali hrát a zase bylo slyšet hovor kolem celého stolu.
Mrknul jsem vpravo a viděl, že číšník přinesl hráčům tác s jídlem a
víno. Odložili nástroje a dali si pauzu. Pravděpodobně hráli už pěknou chvíli před mým příchodem a nepochybně si přestávku zasloužili.
Bill se tlumeně zachechtal.
„Později,“ prohodil.
„Dobrá.“
- 112 -
Dalším chodem byla zajímavá ovocná mísa se skvělou šťávou.
Když jsem ji lžičkou dojídal, Najda mi pokynula, abych se k ní nahnul.
„Co takhle dnes večer,“ zašeptala.
„Co máte na mysli? Řekl jsem přece, že se po ní podívám, jestliže se neukáže.“
Zavrtěla hlavou. „O tom nemluvím. To jsem myslela později.
Budete se moci na chvilku zastavit a promluvit si?“
„O čem?“
„Podle vašeho záznamu jste měl zcela nedávno trochu starosti,
někdo se vás pokoušel dostat.“
Trochu mně ten zatracený záznam začínal vadit. Ale řekl jsem:
„Už je to pasé. Ať už za tím bylo cokoli, už se to vyjasnilo.“
„Opravdu? Takže momentálně po vás nikdo nejde?“
„To bych neřekl,“ odvětil jsem. „Herecké obsazení se stále
mění.“
„Takže někdo vás má pořád v merku?“
Pozoroval jsem její výraz.
„Jste moc milá, Najdo,“ řekl jsem. „Ale musím se zeptat: Co je
vám po tom? Každý má problémy. Já jich mám momentálně víc než
jiní. Ale zvládnu to.“
„Nebo při tom zvládání zahynete.“
„Možná. Doufám, že ne. Ale proč vás to zajímá?“
Rychle pohlédla na Cadea, který se zjevně věnoval pouze konzumaci.
„Mohla bych vám nějak pomoci?“
„Jakým způsobem?“
Usmála se. „Procesem eliminace,“ prohlásila.
„Prosím? Míníte eliminaci osoby nebo osob?“
„Přesně tak.“
„Máte snad nějaké speciální prostředky pro provádění tohoto
druhu činnosti?“
Stále se usmívala.
„Ano, je to dobré na odstraňování problémů, zapříčiněných
lidmi,“ pokračovala. „Všechno, co potřebuji, je jméno a místo pobytu.“
„Nějaký druh tajné zbraně?“
- 113 -
Opět pohlédla stranou na Cadea, protože jsem trochu zvýšil
hlas.
„Můžete tomu tak říkat,“ odpověděla.
„Zajímavá nabídka,“ řekl jsem. „Ale stále ještě jste neodpověděla na mou první otázku.“
„Osvěžte mi paměť.“
Přerušil nás nejdříve sklepmistr, který obcházel stůl a doléval
poháry, a pak další přípitek. První byl na počest Vially a pronesla ho
Llewella. Ten další vyhlásil Orkuz, a to na „prastaré spojenectví mezi Amberem a Begmou“. Připil jsem a zaslechl, jak si Bill mumlá:
„Asi bude trochu napjatější.“
„Spojenectví?“ podivil jsem se.
„Jo.“
Podíval jsem se na Najdu, která mne už pozorovala, zjevně v
očekávání pokračování naší polohlasné debaty. Bill si toho také všiml a otočil se. Avšak hned poté oslovil Najdu Cade, takže jsem dorazil svou misku a vyčkávání vyplnil douškem vína. V malé chvilce
byla miska odklizena a nahrazena další.
Kouknul jsem se na Billa, který pohlédl na Najdu a Cadea a
prohlásil: „Počkáme na hudbu.“
Přikývl jsem. V nastalém okamžiku ticha jsem zaslechl, jak se
Dretha ptá: „Je to pravda, že se tu občas zjevuje duch krále Oberena?“ Gérard zabručel cosi, co znělo jako přitakání, právě když byli
znovu přehlušeni hudbou. Jelikož má mysl byla o dost plnější než
můj žaludek, pokračoval jsem v jídle. Cade ve snaze být diplomatický nebo prostě jen, aby řeč nestála, se o chvilku později ke mně otočil, oslovil mne a zeptal se na můj názor na situaci v Eregnoru. Najednou sebou trhnul a zadíval se na Najdu. Měl jsem silný pocit, že
ho právě pod stolem kopla, což se mi hodilo, protože jsem neměl
nejmenší ponětí, jaká situace v tom zatraceném Eregnoru je. Zahuhlal jsem něco v tom smyslu, že pro obě strany mluví řada důvodů,
což se mi zdálo dostatečně diplomatické pro jakoukoli situaci. Kdyby
to bylo něco choulostivého, chystal jsem se odpovědět nevinně znějící poznámkou o předčasném příjezdu Begmanské delegace, neboť z
Eregnoru se mohlo vyvinout únavné téma rozhovoru, které by Najda
určitě neuvítala, jelikož by se tím přerušila naše vlastní debata. Také
- 114 -
jsem měl obavu, aby se tu najednou neobjevila Llewella a nekopla
mne pod stolem.
Náhle se mi mihla hlavou myšlenka. Někdy jsem trochu nedovtipný. Samozřejmě věděli, že tu Random není, a z toho, co už jsem
věděl a z toho, co mi právě sdělil Bill, vyplývalo, že nejsou právě
nadšeni Randomovou aktivitou v sousedním království. Jejich předčasný příjezd byl možná zamýšlen tak, aby nás přivedl do rozpaků.
Mělo to snad znamenat, že cokoli mi Najda nabízela, bylo součástí
nějakého plánu, který byl v souladu s jejich diplomatickou strategií v
této záležitosti? Jestliže ano, proč já? Byl jsem v tomto ohledu zcela
nevhodný, protože jsem neměl vůbec co mluvit do zahraniční politiky Amberu. Byli si toho vědomi? Museli, byla-li jejich špionážní
služba tak dobrá, jak naznačovala Najda. Byl jsem z toho zmatený a
napůl v pokušení zeptat se Billa na jeho názor na situaci v Eregnoru.
Ale hrozilo nebezpečí, že by mne mohl kopnout pod stolem.
Hudebníci se občerstvili a zahájili další zábavu skladbou Zelené rukávy. Najda a Bill se ke mně současně otočili, podívali se na
sebe a usmáli se.
„Dámy mají přednost,“ řekl Bill hlasitě.
Lehce se mu uklonila a zeptala se mě:
„Neuvažoval jste náhodou o mojí nabídce?“
„Trochu,“ řekl jsem. „Ale měl jsem otázku. Vzpomínáte si?“
„O co šlo?“
„Je od vás laskavé, že mi chcete prospět,“ prohlásil jsem, „ale v
dobách, jako je tato, se nemůžete na člověka zlobit, když si chce ověřit, co to bude stát.“
„Co kdybych řekla, že vaše dobrá vůle bude stačit?“
„Co kdybych vám řekl, že moje dobrá vůle na zdejší politické
scéně nemá valnou cenu?“
Pokrčila rameny: „Malá cena za malý výtěžek. Já to přece vím.
Ale s každým jste tu příbuzný. Nemusí se stát vůbec nic, ale je myslitelné, že by se vás někdo mohl zeptat, co si o nás myslíte. Ráda bych,
abyste věděl, že máte v Begmě přátele a kdyby takový případ nastal,
abyste byl vůči nám přátelsky naladěn.“
Pozoroval jsem její velmi vážný výraz. Šlo o víc a oba jsme to
věděli. Jen s tím rozdílem, že jsem nevěděl, co se rýsuje na obzoru,
zatímco ona to samozřejmě věděla.
- 115 -
Natáhl jsem ruku a hřbetem ji pohladil po tváři.
„Očekává se tedy, že řeknu něco milého o vašem národě, kdyby se mě někdo ptal. To je vše a za to půjdete a někoho kvůli mně
zabijete, stačí jen dodat údaje. Je to tak?“
„Krátce řečeno, je,“ odvětila.
„Rád bych věděl, proč si myslíte, že můžete zvládnout úkladnou vraždu lépe než my. Máme v tomto oboru letitou praxi.“
„Máme, jak jste to vyjádřil, tajnou zbraň,“ řekla. „Ale myslela
jsem si, že je to vaše osobní záležitost, nikoli státní zájem — a že
byste možná nechtěl, aby se do toho míchalo víc lidí. Navíc mohu
tuto službu zajistit tak, že bude nevystopovatelná.“
Zase trapná nejistota. Chtěla tím vyjádřit svůj názor, že tu nikomu nevěřím nebo že bych věřit neměl? Ví něco, co nevím já? Nebo jen hádala na základě rodinných intrik v celých dějinách Amberu?
Nebo se snažila záměrně rozdmychat generační konflikt? Vyhovovalo by to nějak záměrům Begmy? Nebo... se domnívala, že taková
situace nastala a nabízela mi odstranění některého z členů rodiny? A
jestliže ano, myslí si, že jsem tak hloupý, abych to nechal udělat někoho jiného? Nebo dokonce mluví o takové možnosti ve snaze získat
pro Begmu dostatečný důkaz proti mně, aby mě měli v hrsti? Nebo...
Přestal jsem uvažovat tímto směrem. Potěšilo mě, že mé myšlenkové procesy začaly konečně fungovat tak, jak vyžadovala společnost, kterou má rodina udržovala. (Obě rodiny, ve skutečnosti.)
Trvalo mi dlouho, než jsem tomu přišel na kloub. Vypadalo to dobře.
Prosté odmítnutí by vše uvedené smazalo. Ale na druhé straně,
kdybych předstíral souhlas, mohl by se z ní stát svůdný zdroj informací. Takže:
„Šla byste po každém, koho bych jmenoval?“ otázal jsem se.
„Po komkoli?“
Velmi pozorně si mne prohlédla. Pak odpověděla: „Ano.“
„Ještě jednou se omlouvám,“ řekl jsem, „ale udělat něco takového pro cosi tak nehmatatelného, jako je moje dobrá vůle, mne nutí
pochybovat o vašich poctivých úmyslech.“
Tváře jí zrudly. Nevěděl jsem jistě, je-li to pouhý ruměnec, nebo známka zlosti, protože bylo jisté, že jde o obchod, kde nabídka
převyšuje poptávku.
- 116 -
Věnoval jsem svou pozornost zase jídlu a podařilo se mi spolknout pár soust, než se vzpamatovala.
„Znamená to, že se dnes večer nezastavíte?“ otázala se.
„Nemůžu,“ řekl jsem. „Budu naprosto vytížen.“
„Chápu, že toho máte hodně,“ řekla, „ale mám to chápat tak, že
si vůbec nepohovoříme?“
„Závisí to na tom, jak se věci vyvinou,“ opáčil jsem. „Strašně
moc toho probíhá právě teď a možná velmi brzy opustím město.“
Mírně sebou trhla a věděl jsem určitě, že uvažovala o tom, zeptat se, kam se chystám, ale pak usoudila, že bude lepší, když se nezeptá. Pak:
„Je to trapné,“ prohlásila. „Moji nabídku tedy odmítáte?“
„Je to snad jediné vhodné téma pro tento večer?“
„Ne, ale jak jsem pochopila, byl jste ve vážném nebezpečí.
Čím dříve vyrazíte proti svému nepříteli, tím dříve budete klidně
spát.“
„Máte dojem, že mi hrozí nebezpečí tady na Amberu?“
Na okamžik zaváhala a pak prohodila: „Nikdo není bezpečný
kdekoli před nepřítelem, který je dostatečně odhodlaný a schopný.“
„Máte pocit, že hrozba je místní?“ zeptal jsem se zkoumavě.
„Žádala jsem vás, abyste nepřítele označil,“ konstatovala. „Měl
byste ho znát nejlépe sám.“
Okamžitě jsem se stáhnul. Byla to příliš prostá léčka a
pochopitelně ji vycítila.
„Dala jste mi hodně látky k přemýšlení,“ odvětil jsem a vrátil
se k jídlu.
Po jisté době jsem zpozoroval, že se na mne dívá Bill, jako by
mi chtěl něco říct. Nenápadně jsem zavrtěl hlavou a zdálo se, že pochopil.
„A co u snídaně,“ slyšel jsem ji pronést. „Ten výlet, o němž
jste mluvil, by mohl být kritickým obdobím z hlediska zranitelnosti.
Bylo by dobré dát to do pořádku před vaším odjezdem.“
„Najdo,“ řekl jsem, jakmile jsem polknul. „Rád bych měl jasno
v otázce svých dobrodinců. Kdybych to měl projednávat s vaším
otcem...“
„Ne!“ přerušila mne. „Ten o tom vůbec neví!“
- 117 -
„Děkuji. Pak musíte uznat, že mám právo být zvědavý, na jaké
úrovni ten plán vznikl.“
„Není třeba pátrat jinde,“ prohlásila. „Je to výhradně můj nápad.“
„Některá z vašich předchozích prohlášení mne vedou k závěru,
že máte určité zvláštní konexe s Begmanskou špionáží.“
„Nikoliv,“ řekla, „pouze zcela běžné. Nabídka je má vlastní.“
„Ale někdo by musel... uskutečnit ten plán.“
„To spadá do sféry tajné zbraně.“
„Musel bych o tom vědět víc.“
„Nabídla jsem vám službu a slíbila naprostou diskrétnost. Dál
jít nemohu.“
„Jestliže je ta myšlenka výhradně vaše vlastní, zdálo by se, že
vám jde o osobní prospěch. Jaký? Co z toho budete mít?“
Odvrátila pohled. Dlouhou dobu bylo ticho.
„Váš záznam,“ řekla konečně. „Bylo to... fascinující čtení. Jste
tu jeden z mála lidí zhruba mého věku a vedl jste tak zajímavý život.
Neumíte si představit, jak nudná je většina toho, co jsem musela číst
— hlášení zemědělců, obchodní statistiky, rozpočtové rozbory. Nezažila jsem vůbec žádný společenský život. Jsem pořád k dispozici.
Každý večírek, který navštívím, je ve skutečnosti plněním státní
funkce v té či oné podobě. Četla jsem váš záznam znovu a znovu a
přemýšlela o vás. Já... jsem se do vás v jistém smyslu zamilovala.
Vím, že to zní hloupě, ale je to pravda. Když jsem četla některá z
posledních hlášení a uvědomila si, že byste mohl být ve velkém nebezpečí, rozhodla jsem se, že vám pomůžu, seč budu moci. Mám
přístup ke všem státním tajemstvím. Jedno z nich mi může poskytnout prostředky, jak vám pomoci. Jejich použití by vám pomohlo,
aniž by to Begmě uškodilo, ale bylo by ode mne neloajální, říci o
tom něco víc. Vždycky jsem si přála se s vámi setkat a hrozně jsem
žárlila na svou sestru, když jste ji vzal dneska na procházku. A pořád
bych si přála, abyste se u mne později zastavil.“
Zíral jsem na ni. Pak jsem na její počest zvedl sklenici s vínem
a dlouze se napil.
„Vy jste... úžasná,“ řekl jsem. Nic jiného mne nenapadlo.
Buď to byl momentální výmysl, nebo to byla pravda. Jestliže to
byla pravda, tak poněkud patetická; jestliže ne, považoval bych to za
- 118 -
dosti obratnou ukázku rychlého myšlení vypočítanou na to, aby mne
zasáhla na tom úžasně zranitelném místě — v centru ega. Zasloužila
si buď mé sympatie, nebo ten nejobezřelejší obdiv. Takže jsem dodal:
„Rád bych se setkal s osobou, která psala hlášení. Máte pravděpodobně ve vládním úřadě skrytý literární talent s velkou fantazií,
je ho tam škoda.“
Zasmála se, pozdvihla svou sklenku a přiťukla si o mou.
„Přemýšlejte o tom,“ řekla.
„Upřímně mohu prohlásit, že na vás nezapomenu,“ řekl jsem jí.
Oba jsme se vrátili k rozjedené večeři a sám jsem věnoval následujících asi pět minut dohánění ostatních. Bill mě decentně nechal
na pokoji. Také domnívám se čekal, až bylo jisté, že můj rozhovor s
Najdou definitivně skončil.
Konečně na mě mrknul.
„Máš minutku?“ zeptal se.
„Obávám se, že ano,“ opáčil jsem.
„Ani se nebudu ptát, zdali to bylo pracovní, nebo příjemné, ten
rozhovor s druhou stranou.“
„Bylo to příjemné,“ řekl jsem, „ale podivně pracovní. Neptej se
mě na to nebo přijdu o moučník.“
„Abych to shrnul,“ prohlásil, „korunovace v Kashfě se koná zítra.“
„Neztrácíme čas, co?“
„Ne. Ten pán, co se ujímá trůnu, je Arkans, kníže ze Shadburnu. Byl v mnoha Kashfaských vládních funkcích a v dost odpovědných postaveních za poslední léta. Ví, jak to ve skutečnosti chodí, a
je vzdáleně příbuzný s jedním z dřívějších monarchů. Nevycházel
dobře s Jasřinou klikou a zůstával hezky pěkně na svém venkovském
sídle, dokud byla u moci. Neobtěžoval ji a ona jeho taky ne.“
„Zní to smysluplně.“
„Prakticky sdílí její názory na situaci v Eregnoru, čehož si jsou
Begmanci dobře vědomi a...“
„Jaká přesně,“ zeptal jsem se, „je situace v Eregnoru?“
„Je to jejich Alsasko-Lotrinsko,“ začal vysvětlovat. „Velká,
bohatá oblast mezi Kashfou a Begmou. Tolikrát v průběhu staletí
přešla z jedné ruky do druhé, že obě země si na ni dělají dost opráv- 119 -
něné nároky. Dokonce ani sami obyvatelé Eregnoru neví určitě, kam
vlastně patří. Mají příbuzné na obou stranách. Ani si nejsem jist, že
se moc starají o to, která strana si na ně činí nárok, alespoň dokud se
jim nezvýší daně. Myslím, že nárok Begmy by mohl být trochu pádnější, ale snadno by se dalo argumentovat i pro druhou stranu.“
„A momentálně je drží Kashfa a Arkans prohlašuje, že je bude
držet zatraceně pevně?“
„Správně. Totéž tvrdila Jasra. Ale prozatímní vládce — Jaston
se jmenoval a byl to voják — byl ochoten jednat o statutu Eregnoru s
Begmánci, před svým nešťastným pádem z balkonu. Myslím, že
chtěl vyspravit státní pokladnu a uvažoval o postoupení území za
dohodu o vyrovnání nějakých letitých válečných reparací. Všechno
se v tomto ohledu vyvíjelo slibně.“
„A... ?“ prohodil jsem.
„V listinách, které jsem dostal od Randoma, Amber jednoznačně uznává Kashfu s Eregnorem jako její součástí. Arkans trval na
tom, aby se to začlenilo do smlouvy. Obvykle — jak vyplývá ze všeho, co jsem byl schopen vyštrachat v archivech — se Amber vyhýbá
účasti v tak choulostivých situacích mezi spojenci, jako je tato. Oberon zřídka vyhledával potíže. Ale zdá se, že Random pospíchá a nechává toho chlápka, aby trval na svém.“
„Přehání to,“ řekl jsem. „Ne, že bych mu to vyčítal. Pamatuje
si až příliš dobře na Branda.“
Bill přikývl.
„Jsem jen placená síla a nechce se po mně, abych měl nějaký
názor.“
„No, ještě něco bych měl o tom Arkansovi vědět?“
„Ó, je tu spousta dalších věcí, které se na něm Begmancům nelíbí, ale tahle jim vadí nejvíc — právě když si mysleli, že udělali určitý pokrok v záležitosti, která byla po celé generace jejich národní
kratochvílí. V minulosti dokonce kvůli tomu válčili. Nepochybně
právě proto se přiřítili do města. Zařiď se podle toho.“
Zvedl pohár a napil se.
O něco později prohodila Vialla cosi k Llewelle, vstala, prohlásila, že se musí o něco postarat a že bude hned zpátky. Llewella se
začala také zvedat, ale Vialla jí položila ruku na rameno, něco zašeptala a odešla.
- 120 -
„Rád bych věděl, co se asi děje,“ řekl Bill.
„Nevím,“ opáčil jsem.
Usmál se.
„Nemůžeme si to domyslet?“
„Myšlenky se mi matou,“ řekl jsem mu.
Najda na mne vrhla významný pohled. Čelil jsem mu a pokrčil
rameny.
Za další chvilku byly mísy čisté a přišel další chod. Ať už to
bylo cokoli, vypadalo to dobře. Než jsem si to ale mohl ověřit, vešla
služebná a přistoupila ke mně.
„Lorde Merline,“ oslovila mne, „královna by s vámi ráda mluvila“
Okamžitě jsem vyskočil.
„Kde je?“
„Dovedu vás k ní.“
Omluvil jsem se svým společníkům, vypůjčil si od Vially rčení, že budu hned zpátky, nevěda, je-li to pravda. Následoval jsem
služebnou ven z jídelny a za roh, do malého salonku, kde nás s Viallou nechala o samotě. Vialla seděla v nepohodlně vyhlížejícím křesle
s vysokým opěradlem, z tmavého dřeva a kůže, spojovaném železným kováním. Kdyby potřebovala svaly, poslala by pro Gérarda,
kdyby chtěla mozek, plný historie a politických rozhodnutí, byla by
tu Llewelía. Takže jsem odhadoval, že ve hře je magie, jelikož přes
ni jsem byl v tomto sídle autoritou já. Ale mýlil jsem se.
„Ráda bych si s tebou promluvila,“ řekla. „Jde o malý válečný
stav, v němž, zdá se, budeme brzy zapleteni.“
- 121 -
Kapitola osmá
Po období, příjemně stráveném s hezkou dámou, sérii podnětných debat na chodbách a uklidňující večeři s rodinou a přáteli se
zdálo skoro případné, že nastal čas pro něco jiného a zneklidňujícího.
Představa malé války aspoň vypadala lépe než války velké, i když to
jsem Vialle neřekl. Po chvilce opatrných úvah jsem zformuloval dotaz:
„Co se děje?“
„Daltovi muži se zakopali nedaleko západního okraje Ardenu,“
uvedla. „Juliánovy jednotky jim vytáhly vstříc. Benedikt sebral Juliánovy zálohy a výzbroj. Říká, že může provést obchvat, kterým naruší Daltovu linii. Ale řekla jsem mu, aby to nedělal.“
„Tomu nerozumím. Proč ne?“
„Lidé by umírali,“ řekla.
„Tak to ve válce chodí. Někdy není jiné volby.“
„Ale my máme možnost volby, alespoň částečně,“ prohlásila.
„Možnost, které nerozumím. A chci jí porozumět, dříve než vydám
rozkaz, jehož důsledkem budou spousty mrtvých.“
„Jaká je to volba?“
„Šla jsem sem, abych odpověděla na Trumfové poselství od Juliana,“ řekla. „Právě mluvil s Daltem pod záštitou bílého praporu.
Dalt mu řekl, že tentokrát není jeho cílem zničení Amberu. Poukázal
však na to, že by mohl podniknout útok, který by stál obě strany
spoustu lidí a výzbroje. Prohlásil, že by nás i sebe těchto ztrát raději
ušetřil. Co po nás ve skutečnosti chce, je, abychom mu vydali dva
vězně — Rinalda a Jasru.“
„No tohle?“ zvolal jsem. „I kdybychom chtěli, nemůžeme mu
vydat Luka, není tady.“
„Totéž mu řekl Julian. Zdál se velmi překvapený. Z nějakých
důvodů byl přesvědčen, že máme Luka v moci.“
„No, nejsme povinni toho chlapa školit. Soudím, že byl po léta
poněkud na obtíž. Myslím, že Benedikt mu může dát správnou odpověď.“
„Nezavolala jsem tě, abys mi radil,“ řekla.
- 122 -
„Promiň,“ řekl jsem. „Já prostě nemám rád, když vidím, jak
nás někdo tahá za fusekli a věří, že má šanci uspět.“
„Nemá vůbec šanci uspět,“ poznamenala Vialla. „Ale když ho
teď zabijeme, nic se nedozvíme. Ráda bych zjistila, co za tím vším
vězí.“
„Kdyby ho sem Benedikt dopravil, mám kouzla, která ho donutí zpívat.“
Zavrtěla hlavou.
„Příliš riskantní,“ vysvětlovala mi. „Jakmile začnou létat kulky,
je tu možnost, že si ho jedna najde. Pak prohrajeme, i když zvítězíme.“
„Nechápu, co tedy vlastně ode mne chceš.“
„Žádal Juliana, aby se s námi spojil a tlumočil jeho požadavek.
Slíbil, že dodrží příměří, dokud mu nedáme oficiální odpověď. Julián
tvrdí, že má dojem, že by se Dalt spokojil jedním z nich.“
„Ani Jasru mu nechci vydat.“
„Já také ne. Co ale chci velmi silně, je dovědět se, co se děje.
Moc bychom nezískali, kdybychom osvobodili Jasru a zeptali se jí,
protože jde o současný vývoj událostí. Chci vědět, jestli se můžeš
spojit s Rinaldem. Ráda bych si s ním promluvila.“
„No, ehm... ano,“ řekl jsem. „Mám jeho Trumf.“
„Použij ho.“
Vyndal jsem ho. Zadíval jsem se na něj a zavedl svou mysl do
té zvláštní oblasti bdělosti a volání. Obraz se měnil, ožil...
Byl soumrak a Luke stál u ohně. Měl na sobě svůj zelený oblek, světle hnědý plášť přes ramena, sepnutý sponou s Fénixem.
„Merle,“ řekl, „můžu dodat vojáky hezky rychle. Kdy chceš
zaútočit a...“
„Počkej s tím,“ přerušil jsem ho. „Tohle je něco jiného.“
„Co?“
„Dalt je před branami a Vialla chce s tebou mluvit, než ho smeteme.“
„Dalt? Kde? U Amberu?“
„Ano, ano a ještě jednou ano. Říká, že si půjde hrát jinam, když
mu dáme dvě věci, po nichž touží nejvíc na světě: tebe a tvou matku.“
„To je šílenství.“
- 123 -
„Jo. Taky si to myslím. Promluvíš si o tom s královnou?“
„Jistě. Vezmi mě k so...“ Zaváhal a pohlédl mi do očí.
Usmál jsem se.
Napřáhl ruku, já rovněž a stisknul jsem mu ji. Najednou tu byl.
Rozhlédl se, uviděl Viallu. Bezprostředně poté si odepnul opasek s
mečem a podal mi ho. Přistoupil k ní, poklekl na pravé koleno a
sklonil hlavu.
„Vaše Veličenstvo,“ řekl. „Dostavil jsem se.“
Vztáhla ruku a dotkla se ho.
„Zvedněte hlavu,“ řekla.
Učinil tak a její citlivé prsty přejížděly po výstupcích a prohlubních jeho tváře.
„Síla,“ pronesla, „a smutek... tak ty jsi Rinaldo. Způsobil jsi
nám spoustu trápení a žalu.“
„Je to oboustranné, Vaše Veličenstvo.“
„Ano, ovšem,“ odvětila. „Zlé skutky a zlé odplaty se často vymstí na nevinném. Kam až to zajde tentokrát?“
„Ta záležitost s Daltem?“ otázal se.
„Ne, ta záležitost s tebou.“
„Ach,“ řekl, „to je pryč. Už jsem s tím skončil. Už žádné bomby, ani útoky ze zálohy. Už jsem to Merlinovi říkal.“
„Znáš ho nějaký ten rok, že ano?“
„Ano.“
„Stali se z vás přátelé?“
„To je jeden z důvodů, proč jsem to odtroubil.“
„Musíš mu věřit, když jsi sem přišel. Oceňuji to,“ prohlásila.
„Přijmi toto.“
Stáhla si prsten, který nosila na pravém ukazováku. Obroučka
byla ze zlata, kámen mléčně zelený; špice pro uchycení kamene ho
svíraly tak, že připomínaly nějakého věšteckého pavouka, strážícího
poklad snové země před světem úsvitu.
„Vaše Veličenstvo...“
„Vezmi si ho,“ řekla.
„Jak si přejete,“ odvětil a navlékl si ho na malíček levé ruky.
„Děkuji vám.“
„Povstaň. Přeji si, abys věděl, co přesně se stalo.“
- 124 -
Zvedl se a Vialla mu začala líčit to, co mně: Daltův příchod,
rozložení jeho vojska, jeho požadavky. Stál jsem mezitím jako solný
sloup při pomyšlení, co provedla. Právě totiž vzala Luka pod svou
ochranu. Všichni v Amberu ten prsten znali. Rád bych věděl, co tomu řekne Random. Pak jsem si uvědomil, že žádný proces nebude.
Chudák Bill. Věřím, že se opravdu těšil na obhajobu Lukova případu.
„Ano, znám Dalta,“ slyšel jsem, jak Luke říká. „Jeden čas jsme
měli společné... jisté cíle. Ale změnil se. Naposled, když jsme se setkali, se mě pokusil zabít a nevím přesně proč. Nejprve jsem si myslel, že ho ovládl čaroděj z Citadely.“
„A teď?“
„Teď tomu prostě nerozumím. Mám pocit, že je v chomoutu,
ale nevím, kdo drží opratě.“
„Proč ne ten čaroděj?“
„Nemělo by smysl zacházet až tak nebezpečně daleko kvůli
mému vydání, když mě měl v moci a pustil mne teprve před pár dny.
Mohl mě prostě nechat zavřeného v cele.“
„To je pravda,“ odvětila. „Jak se jmenuje ten čaroděj?“
„Maska,“ odpověděl. „Merlin toho o něm ví víc než já.“
„Merline,“ řekla, „kdo je to ten Maska?“
„Je to čaroděj, který Jasře sebral Pevnost Čtyř Světů,“ vysvětloval jsem, „která o ni zase připravila Sharu Garrula, z něhož je momentálně také věšák. Maska nosí modrou masku a zdá se, že čerpá
sílu ze zvláštní fontány v Citadele. To se mi taky zrovna nelíbí. To je
asi tak vše, co k tomu můžu dodat.“
Opominul jsem zmínit svůj plán brzy tím směrem vyrazit ke
konečnému zúčtování, protože v tom byl zapletený Jurt; z téhož důvodu jsem nechtěl, aby se o plánu dozvěděl Random. Byl jsem přesvědčen, že Luke nechal odpověď na tuto otázku na mně, protože
nevěděl, kolik toho chci prozradit.
„To nám opravdu moc neříká,“ usoudila, „pokud jde o Daltovu
účast.“
„Nemusí tu být spojitost,“ pravil jsem. „Domnívám se, že Dalt
je žoldnéř a jejich vztah by mohl být jednorázový. Nebo by také mohl pracovat pro někoho jiného nebo případně sám pro sebe.“
- 125 -
„Nemůžu pochopit, proč po nás někdo touží tak vroucně, že
neváhá sáhnout až k tak drastickým opatřením,“ řekl Luke. „Ale ten
chlap má u mne vroubek a hodlám spojit příjemné s užitečným.“
„Co tím míníš?“ otázala se.
„Předpokládám, že existuje způsob, jak se tam rychle dostat,“
řekl.
„Vždycky se dá trumfnout k Juliánovi,“ poznamenal jsem.
„Ale co jsi měl na mysli, Luku?“
„Chci si pohovořit s Daltem.“
„To je příliš nebezpečné,“ prohlásila, „jelikož ty jsi to, co
chce.“
Luke se ušklíbl. „Mohlo by to být trochu nebezpečné i pro Dalta,“ opáčil.
„Počkej chvilku,“ zvolal jsem. „Kdybys toho měl v plánu víc,
než jen si pohovořit, mohl bys narušit příměří. Vialla se snaží vyhnout konfliktu.“
„Žádný konflikt nastat nemusí,“ řekl Luke. „Podívej, znám
Dalta od dětství a myslím si, že blufuje. Občas to dělává. Nemá tolik
ozbrojených sil, aby riskoval další útok na Amber. Vaši hoši by ho
rozsekali na maděru. Jestliže chce mámu nebo mě, myslím, že by byl
ochoten říci mi proč a to přece chceme zjistit, ne?“
„Nu, ano,“ souhlasil jsem. „Ale...“
„Nechte mne jít,“ řekl Vialle, „a najdu způsob, jak vám ho
sundat z hřbetu, slibuji.“
„Je to svůdná nabídka,“ odpověděla mu, „ale nelíbí se mi tvoje
poznámka o vyřizování účtů. Jak už řekl Merlin, chci se vyhnout
konfliktu — z více než jednoho důvodu.“
„Slibuji, že to nenechám dojít tak daleko,“ prohlásil. „Poznám,
odkud vítr fouká a umím se s lidmi dohodnout. Jsem ochoten své
zadostiučinění odložit.“
„Merline... ?“ pronesla tázavě.
„V tom má pravdu,“ odpověděl jsem. „Je to nejmazanější kšeftař z celého jihozápadu.“
„Obávám se, že tento výraz neznám.“
„Je to vysoce specializované umění, tam na stínové Zemi, kde
jsme oba pobývali. Ve skutečnosti ho právě teď používá na tebe.“
„Myslíš, že je schopen dokázat, co tvrdí?“
- 126 -
„Myslím, že je velmi dobrý v umění dosáhnout, co chce.“
„Přesně tak,“ poznamenal Luke. „A jelikož oba chceme totéž,
myslím, že se pro nás pro všechny barví budoucnost narůžovo.“
„Chápu, jak to myslíš,“ řekla. „Bude to pro tebe hodně nebezpečné, Rinaldo?“
„Budu v takovém bezpečí, jako jsem právě teď, tady na Amberu,“ pravil.
Usmála se.
„Dobrá, promluvím s Juliánem a ty můžeš jít k němu. Vynasnaž se od Dalta dozvědět, co můžeš.“
„Okamžíček,“ požádal jsem. „Venku chvíli sněží, chvíli přestane a fouká tam pěkně protivný vítr. Luke sem přišel z přívětivějšího klimatu a ten plášť, co má na sobě, je skoro průsvitný. Dovol mi
dát mu něco teplejšího. Mám jeden slušně těžký plášť a mohl by si
ho vzít, když bude chtít.“
„Tak běžte,“ řekla
„Hned jsme zpátky.“
Našpulila trochu rty, pak přikývla.
Podal jsem Lukovi jeho zbraňový pás a ten si ho hned připjal.
Věděl jsem, že Vialla si je vědoma, že si s ním chci pár minut promluvit o samotě. A určitě si uvědomovala, že to vím. A oba jsme
věděli, že mi věří, což můj život projasňovalo, ale současně komplikovalo.
Když jsme pak šli chodbou do mých pokojů, měl jsem v úmyslu Luka informovat o nadcházející korunovaci a o několika dalších
záležitostech. Nicméně jsem vyčkal, až jsme byli dostatečně daleko
od salonku, protože Vialla měla výjimečně dobrý sluch. Tím ovšem
Luke získal náskok, a začal proto mluvit první.
„To se to divně vyvrbilo,“ poznamenal. Pak: „Mám ji rád, ale
mám pocit, že ví víc, než říká.“
„Asi to tak je,“ odvětil jsem. „Počítám, že jsme takoví všichni.“
„Ty taky?“
„V těchto dnech taky, když to vzalo takový obrat.“
„Víš něco víc o celkové situaci, než bych měl vědět já?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Je to úplná novinka a Vialla ti vylíčila
všechny okolnosti, které znám i já. Nevíš, čistě náhodou, něco ty, co
nám není známo?“
- 127 -
„Ani náhodou,“ prohlásil. „Také pro mě to bylo překvapení.
Ale musím se tomu věnovat.“
„Myslel jsem si to.“
Blížili jsme se ke konci chodby a cítil jsem, že ho na příští
okamžiky musím připravit.
„Za okamžik vstoupíme do mých pokojů,“ sdělil jsem mu, „a
chci, abys věděl, že tam uvnitř je tvá matka. Je v bezpečí, ale neshledáš ji příliš hovornou.“
„Znám účinky kouzla,“ řekl. „Vzpomínám si také, jak jsi prohlašoval, že víš, jak z ní kouzlo sejmout. Takže... to vede k dalšímu
problému. Přemýšlel jsem o tom. Tahle mezihra nám trochu zpomalí
realizaci našeho plánu s Maskou a tvým bratrem.“
„Nepříliš,“ odvětil jsem.
„Ve skutečnosti však nevíme, kolik času mi to zabere,“ pokračoval. „Předpokládejme, že se to trochu protáhne. Nebo předpokládejme, že se přihodí něco, co mě pořádně zdrží.“
Rychle jsem se na něj podíval.
„Luku, co máš za lubem?“ zeptal jsem se.
„Nevím. Jen uvažuju. To snad můžu, ne? Rád plánuju dopředu.
Řekněme, že budeme muset útok odložit..“
„Dobrá, řekni to,“ pravil jsem, když jsme došli ke dveřím.
„Co se snažím naznačit,“ pokračoval, „je možnost, že se tam
dostaneme příliš pozdě. Předpokládejme, že dorazíme na Citadelu a
tvůj bratr mezitím podstoupí rituál, který ho změní v peklo na kolečkách.“
Odemkl jsem dveře a rozevřel je dokořán, aby mohl vejít.
Možnost, kterou právě naznačil, se mi ale pranic nelíbila, protože
jsem si připomněl otcovo vyprávění o střetech s Brandem a jeho zlověstnou mocí.
Luke vstoupil dovnitř. Luskl jsem prsty a řada olejových lamp
vzplála, plameny zatančily a začaly vydávat klidnou, stejnoměrnou
zář.
Jasra tam před ním stála v plném světle, na napjatých pažích
nesla spoustu mého šatstva. Zajímalo mne, jak bude Luke reagovat.
Zastavil se, chvíli ji pozoroval, pak popošel blíž. Na úvahy o
Jurtovi zjevně zapomněl. Snad deset vteřin na ni zíral, až jsem se
začínal cítit čím dál víc nesvůj. Pak se tlumeně zachechtal.
- 128 -
„Vždycky ráda vypadala dekorativně,“ prohodil, „ale spojit to s
užitečností bylo nad její představivost. Musíš říct Maskovi, že to se
mu povedlo, i když ona sama to pravděpodobně neocení.“
Otočil se ke mně.
„Ne, pravděpodobně se probere kyselá jak šťovík a bude vyvádět,“ uvažoval. Po chvilce dodal: „Nezdá se mi, že by držela ten
plášť, o kterém jsi mluvil.“
„Přinesu ho.“
Přešel jsem k šatníku, otevřel ho a vytáhnul tmavý, kožešinový
plášť. Jak jsem mu ho podával, přejel po něm dlaní.
„Mantichora?“ zeptal se.
„Vlkoďas,“ opáčil jsem.
Zavěsil jsem jeho plášť do skříně a zavřel ji, zatímco si oblékal
kožich.
„Jak jsem se zmínil při našem příchodu,“ nadhodil, „předpokládejme, že se nevrátím.“
„To jsi neříkal,“ opravil jsem ho.
„Ne těmito slovy,“ uznal. „Ale ať už by šlo o malé zdržení, nebo o velké, jaký je v tom rozdíl? Co když Jurt projde rituálem a získá
moc, po níž touží, dříve než s tím budeme moci něco udělat? A předpokládejme, že právě v té chvíli nebudu po ruce, abych ti pomohl.“
„To je spousta předpokladů,“ prohlásil jsem.
„Právě tím se lišíme od těch, kdo prohrávají, člověče! Hezký
pláštík.“
Vykročil ke dveřím a ohlédl se zpátky po mně, po Jasře.
„Tak dobře,“ řekl jsem. „Půjdeš tam, Dalt ti usekne hlavu a zahraje si s ní kopanou, pak se zjeví Jurt, deset stop vysoký a bude prdět oheň. Jen předpokládám. Jak nás to odliší od prohrávajících?“
Vyšel ven na chodbu. Následoval jsem ho, ale předtím jsem
luskl prsty, nechávaje tak Jasru potmě.
„Jde o to, uvědomit si alternativy,“ řekl mi, když jsem zabezpečoval dveře.
Srovnal jsem s ním krok, jak zamířil zpátky dolů.
„Osoba, která nabyde tohoto druhu moci, se tím také stane zranitelnou, právě skrze zdroj této moci,“ řekl.
„Co to má znamenat?“ otázal jsem se.
- 129 -
„To přesně nevím,“ uznal. „Ale síla v Citadele se může použít
proti osobě, která moc z Citadely získala. Aspoň tolik jsem se dozvěděl ze Sharuových zápisků. Máma mi je ale vzala dřív, než jsem je
stačil dočíst, a už jsem je pak nikdy neviděl. Nevěř nikomu — to je
její heslo, myslím si.“
„Tvrdíš, že...“
„Tvrdím, že jestli se mi něco stane a on z té hry vzejde jako vítěz, matka zná nějaký speciální způsob, jak ho zničit.“
„Och!“
„Také ovšem vím sakra jistě, že ji budeš muset žádat o pomoc
velmi zdvořile.“
„To jsem tak nějak tušil.“
Nevesele se uchechtl.
„Takže jí řekni, že jsem skončil s vendetou, že jsem uspokojen,
a pak jí nabídni Citadelu výměnou za její pomoc.“
„Co když řekne, že jí to nestačí?“
„Kčertu! Tak jí zase změníš ve věšák! Není to tak, že by ten
chlápek nešel zabít. Můj táta zemřel se šípem skrz krk, navzdory své
podivné moci. Smrtelná rána je pořád smrtelná rána. Jde jen o to, že
uštědřit ji chlapíkovi tohohle typu je o moc těžší.“
„Opravdu si myslíš, že to bude stačit?“ prohodil jsem.
Zarazil se a zamračeně se po mně podíval.
„Bude se hádat, ale nakonec pochopitelné bude souhlasit,“ prohlásil. „Bude to vzestup na společenském žebříčku a stejně tak, jako
touží po kousku svých původních držav, touží i po pomstě na Maskovi. Ale abych ti odpověděl na otázku — nevěř jí. Bez ohledu na to,
co slíbí, nebude nikdy spokojená s ničím menším, než co měla předtím. Bude pletichařit a kout pikle. Dokud nebude práce hotova, bude
dobrým spojencem. Pak bys ovšem měl pomýšlet na obranu. Ledaže...“
„Ledaže co?“
„Ledaže bys přišel s něčím, co by jí to osladilo.“
„Jako například?“
„Ještě nevím. Ale nezbavuj jí kouzla, dokud se to definitivně
nerozhodne mezi Daltem a mnou. Souhlasíš?“
Opět vykročil.
„Počkej moment,“ řekl jsem. „Co máš v úmyslu?“
- 130 -
„Nic zvláštního,“ opáčil. „Jak už jsem sdělil královně, jsem
schopen se domluvit.“
„Sem tam mám dojem, že jsi stejně nevyzpytatelný, jak tvrdíš,
že je tvá matka,“ prohlásil jsem.
„Doufám, že to tak je,“ odvětil, „ale s malým rozdílem, já jsem
čestný.“
„Nevím, Luku, jestli bych si od tebe koupil ojetý auťák.“
„Každá transakce, kterou provádím, je zvláštní,“ řekl. „A pro
tebe přednostně a především.“
Rychle jsem na něj pohlédl, ale viděl jsem, že se mu daří ovládat výraz obličeje.
„Co můžu ještě dodat?“ dodal a rychlým gestem pokynul směrem k salonku.
„Teď už nic,“ odpověděl jsem a vešli jsme.
Vialla natočila hlavu naším směrem, když jsme vešli, a její výraz byl stejně neproniknutelný jako Lukův.
„Doufám, že teď už jsi řádně oděn?“ zeptala se.
„To opravdu jsem,“ odpověděl.
„Tak se do toho pustíme,“ prohlásila a zvedla levou ruku; zahlédl jsem, že v ní třímá Trumf. „Pojď sem, prosím.“
Luke k ní přistoupil a já za ním. Viděl jsem, že drží Juliánův
Trumf.
„Polož mi ruku na rameno,“ vybídla ho.
„Dobře.“
Učinil tak, Vialla vsáhla, našla Juliana a dala se s ním do řeči.
Krátce řečeno, Luke se zúčastnil rozhovoru a vysvětlil, co má v plánu. Zaslechl jsem, jak Vialla prohlašuje, že plán schvaluje.
O chvilku později jsem viděl, že Luke zvedá druhou, volnou
ruku a natahuje ji vpřed. Také jsem viděl napřahovat se stínovou postavu Juliana, i když jsem nebyl součástí Trumfového řetězce. Vybudil jsem totiž svou vizi Logru a byl jsem schopen to vidět. Potřeboval
jsem vidět kvůli načasování, protože jsem nechtěl, aby Luke zmizel
dříve, než se také stačím přesunout.
Nechal jsem svou paži klesnout na Lukovo rameno a přešel ve
stejný okamžik jako on.
„Merline, co to děláš?“ slyšel jsem volat Viallu.
- 131 -
„Chci vidět, co se bude dít,“ řekl jsem. „Vrátím se rovnou domů, hned jak to skončí,“ a duhová brána se za mnou zavřela.
Stáli jsme v mihotavém svitu olejových lamp uvnitř velkého
stanu. Zvenku bylo slyšet vítr a šumot větvoví. Julian stál naproti
nám. Pustil Lukovu ruku a prohlížel si ho s nehybnou tváří.
„Tak to ty jsi zabil Caina?“ pronesl.
„Ano, já,“ odvětil Luke.
A já si vzpomněl, že Caine a Julian si byli vždy velmi blízcí.
Kdyby Julian zabil Luka a začal křičet vendeta, byl jsem si jistý, že
by Random jen kývl a souhlasil. Snad by se i usmál. Těžko říct.
Kdybych byl Randomem, uvítal bych Lukovo odstranění úlevným
povzdechem. Ve skutečnosti to byl jeden z důvodů, proč jsem šel s
ním. Předpokládejme, že celá ta domluva byla léčkou. Nedokázal
jsem si představit, že by se jí Vialla zúčastnila, ale Julian s Benediktem ji mohli snadno oklamat. Dejme tomu, že Dalt tu vůbec není?
Nebo předpokládejme, že tu je — a že to, co doopravdy žádá,
je Lukova hlava. Koneckonců, pokusil se Luka zabít zcela nedávno.
Musel jsem momentálně tuto možnost připustit a rovněž jsem musel
připustit, že Julian byl nejpravděpodobnější kandidát pro podíl na
takovém plánu. Pro dobro Amberu.
Juliánův pohled se střetl s mým — nasadil jsem stejně kamenný výraz jako on.
„Dobrý večer, Merline,“ řekl. „Máš v tomhle plánu nějakou
zvláštní úlohu?“
„Jsem pouhý pozorovatel,“ odvětil jsem. „Cokoli jiného udělám, bude pod tlakem okolností.“
Odněkud zvenčí bylo slyšet vytí kerbera.
„Pokud se do toho nebudeš plést..,“ řekl Julian.
Usmál jsem se.
„Čarodějové znají způsoby, jak zůstat nepovšimnuti,“ opáčil
jsem.
Znovu se na mě pozorně zadíval a vím určitě, že přemýšlel,
znamená-li to nějakou hrozbu — že budu Luka bránit nebo ho případně pomstím.
Pak pokrčil rameny a otočil se k malému stolku, kde ležela
rozvinutá mapa, zatížená kamenem a dýkou. Naznačil Lukovi, aby se
k němu přidal, a já udělal totéž.
- 132 -
Byla to mapa západního okraje Ardenu a Julian na ní označil
naši pozici. Garnath ležel na severoseverozápadě, Amber na jihovýchodě.
„Naše vojska jsou umístěna zde,“ řekl a jel prstem. „A Daltova
tady.“ Naznačil další linii, zhruba rovnoběžnou s naší.
„A co Benediktovy síly?“ zeptal jsem se.
Podíval se po mně s nepatrným zamračením.
„Lukovi stačí vědět, že takové vojsko existuje,“ konstatoval,
„ale nemusí znát jeho velikost, umístění, ani úkoly. Kdyby ho Dalt
zajal a vyslýchal, nedozvěděl by se nic a měl by si s čím dělat starosti, aniž by mohl jednat.“
Luke přikývl. „Dobrá myšlenka,“ prohodil.
Julian opět ukázal na mapě, tentokrát skvrnu mezi dvěma liniemi. „Když jsme vyjednávali, sešel jsem se s ním na tomto místě,“
vysvětloval. „Je to přehledná, rovná oblast, za dne v dohledu z obou
stran. Doporučuji, abychom ji zase využili i pro tvé vyjednávání.“
„Dobrá, souhlasím,“ řekl Luke a přitom jsem si všiml, že si Juliánovy prsty pohrávají s rukovětí dýky ležící před ním. Pak jsem
uviděl, jak Lukova pravá ruka jakoby náhodou spočinula na opasku,
mírně vlevo a nedaleko od jeho vlastní dýky.
Pak se Luke a Julian na sebe najednou usmáli a jejich úsměv
trval nějak příliš dlouho. Luke byl vyšší než Julian a věděl jsem, že je
rychlý a silný. Ale Julian měl za sebou několik staletí zkušeností se
zbraněmi a bojem. Přemýšlel jsem, co bych dělal, kdyby se dali do
sebe, protože jsem věděl, že bych se je pokusil zastavit. Ale nechali
ruce klesnout, jako by se současně domluvili, a Julian pravil: „Dáte si
sklenici vína?“
„Ano, rád,“ odvětil Luke. Rád bych věděl, zdali jim v boji zabránila moje přítomnost. Asi ne. Měl jsem dojem, že Julian chtěl jen
dát najevo své pocity a Luke zase chtěl, aby věděl, že je mu to fuk.
Opravdu jsem nevěděl, na koho bych si vsadil.
Julian postavil na stůl tři sklenky, naplnil je Bayleho Špičkovým a pokynul nám, abychom si posloužili, když zazátkovával láhev.
Pak pozvedl zbylý pohár a dal si rychle pořádný lok, dříve než kdokoli z nás dvou stačil jen usrknout. Rychlé ujištění, že víno není otrávené a že chce mluvit k věci.
- 133 -
„Když jsem se s ním setkal, každý z nás měl s sebou dva sekundanty,“ uvedl.
„Ozbrojené?“ zeptal jsem se.
Přikývl.
„Ve skutečnosti spíš pro parádu.“
„Byli jste na koních, nebo pěšky?“ otázal se Luke.
„Pěšky,“ odvětil. „Opustili jsme své linie současně a šli stejně
rychle, až jsme se sešli uprostřed, pár set kroků od obou stran.“
„Chápu,“ řekl Luke. „Žádné zádrhele?“
„Žádné. Promluvili jsme si a vrátili se.“
„Kdy to bylo?“
„Zrovna se začalo stmívat“
„Vypadal jako člověk se všemi pěti pohromadě?“
„Řekl bych, že ano. Trochu arogantní vystupování a pár nadávek na Amber pokládám u Dalta za normální.“
„Pochopitelně,“ souhlasil Luke. „A chtěl mě nebo matku nebo
oba. A když nás nedostane, hrozil útokem, je to tak?“
„Ano.“
„Naznačil nějak, proč nás chce?“
„Vůbec ne,“ odvětil Julian.
„Jaký z toho máš dojem?“
„Když mu tě vydám, zbavím se tě,“ řekl Julian. „Když mu
plivnu do očí a dostanu ho v bitvě, zbavím se jeho. V každém případě na tom vydělám...“
Pak jeho pohled zabloudil k poháru s vínem, který Luke pozvedl levou rukou, a na okamžik se jeho oči úžasem rozšířily. Uvědomil jsem si, že si právě všiml Viallina prstenu.
„Stejně to vypadá, že budu muset zabít Dalta,“ uzavřel.
„Dojmem,“ pokračoval Luke, nevyvedený z míry, „jsem měl
na mysli, jestli věříš, že opravdu zaútočí. Máš nějakou představu,
odkud přišel? Nějaký náznak, kam by mohl zamířit, až odtáhne —
jestli odtáhne?“
Julian zakroužil vínem v poháru.
„Musím se řídit předpokladem, že míní to, co říká, a že plánuje
útok. Když jsme poprvé zaznamenali pohyb jeho vojsk, postupoval
ve směru od Begmy a Kashfy — pravděpodobně se vrátí do Eregno- 134 -
ru, protože tam se dlouho poflakuje. Tvůj odhad je stejně dobrý jako
každý jiný, pokud jde o to, kam odtáhne.“
Luke se rychle napil vína, ale o zlomek vteřiny později, než se
mu podařilo skrýt úsměv.
Ne, uvědomil jsem si vzápětí. Lukova domněnka nebyla stejně
dobrá jako kterákoli jiná. Byla se vší pravděpodobností zatraceně
lepší. Sám jsem se rychle napil, i když jsem nevěděl přesně, jaký
výraz bych měl vlastně skrývat
„Můžete spát tady,“ řekl Julian. „Jestli máte hlad, obstarám něco k jídlu. To setkání zorganizujeme za úsvitu.“
Luke zavrtěl hlavou.
„Teď hned,“ prohlásil a opět nenápadně, ale přesto zřetelně
předvedl prsten. „Chceme to vyřídit okamžitě.“
Julian ho několik vteřin pozoroval. Pak prohlásil: „Nebude
moc vidět ani z jedné strany, v téhle tmě, zejména když sněží. Nějaké
drobné nedorozumění by mohlo vyprovokovat útok, z jedné či druhé
strany.“
„Když oba mí společníci ponesou velké pochodně a jeho průvodci také,“ nadhodil Luke, „mělo by nás být vidět z obou stran na
několik set yardů.“
„Asi ano,“ uznal Julian. „Dobrá, pošlu zprávu do tábora a vyberu pro tebe dva průvodce.“
„Já už jsem si vybral, koho chci s sebou,“ řekl Luke. „Tebe a
tady Merlina.“
„Ty jsi zvláštní týpek,“ poznamenal Julian. „Ale dobrá, souhlasím. Rád bych byl u toho, ať se stane, co se stane.“
Julian přešel k východu ze stanu, odhrnul chlopeň a zavolal důstojníka, s nímž několik minut hovořil. V nastalé chvilce jsem se
zeptal: „Luku, víš dobře, co děláš?“
„Ovšem, zajisté,“ odvětil.
„Mám pocit, že je v tom trochu víc než ochota vyslechnout
druhou stranu,“ řekl jsem. „Máš nějaký důvod, proč mi nechceš sdělit svůj plán?“
Chvíli si mě měřil a pak prohlásil: „Až teď jsem si uvědomil,
že jsem také synem Amberu. Sešli jsme se a zjistili, že jsme si až
moc podobní. Dobře, že to tak je. Znamená to, že se můžeme dohodnout, nemám pravdu?“
- 135 -
Slevil jsem trochu ze svého sebeovládání a zamračil se. Nevěděl jsem přesně, co tím chce říct.
Lehce mě poplácal po rameni.
„Neměj obavy,“ prohodil. „Můžeš mi věřit. Ne že bys měl v
tomto ohledu moc na vybranou. Ale o chvíli později budeš mít. Chci,
aby sis zapamatoval, že ať už se bude dít cokoli, nesmíš se do toho
míchat.“
„Co myslíš, že se stane?“
„Nemáme čas ani dostatek soukromí, abychom o tom uvažovali,“ uvedl. „Tak to nech plavat a pamatuj si všechno, co jsem ti dnes
večer řekl.“
„Jak jsi už říkal, nemám moc na vybranou.“
„Žádám tě, abys to měl na paměti později,“ pravil, když Julian
spustil zástěnu a obrátil se k nám.
„Vezmu tě za slovo s tím jídlem,“ zavolal na něj Luke. „A co
ty, Merle? Máš hlad?“
„Proboha, nemám!“ odvětil jsem. „Vždyť jsem právě absolvoval státní večeři.“
„Co prosím?“ zeptal se trochu příliš ledabyle. „Jaká že to byla
večeře?“
Začal jsem se smát. Za jeden den už toho bylo trochu moc.
Chystal jsem se mu sdělit, že nemáme čas ani dostatek soukromí, ale
Julian znovu odhrnul vchod do stanu a hulákal příkazy. Tak jsem si
umínil, že po Lukovi hodím pár falšovaných míčů, jen tak, abych
věděl, co to s ním udělá.
„Ale, to bylo kvůli Begmanskému premiérovi Orkuzovi a jeho
delegaci,“ vysvětloval jsem.
Čekal, zatímco jsem si dopřával pořádný doušek. Položil jsem
pohár a dopověděl: „To je všechno.“
„Ale, Merline. Co se děje? V poslední době je snad naše skóre
relativně vyrovnané, ne?“
„Myslíš?“
Chvilku jsem nevěděl, zdali si uvědomuje směšnost celé situace, ale pak se taky rozesmál.
„Někdy se stane, že boží mlýny melou zatraceně rychle a pohřbí nás v mouce,“ konstatoval. „Podívej, co kdybys mi to tentokrát
- 136 -
přenechal zadarmo. Právě teď nemám na výměnu žádnou informaci.
Co chtěl?“
„Uvědomuješ si, že ta informace je až do zítřka tajná?“
„Dobrá, co se má zítra stát?“
„Arkans, kníže ze Shadburnu, bude korunován v Kashfě.“
„No tě prdel!“ zvolal Luke. Podíval se na Juliana, pak zpátky
na mě. „To si teda Random vybral zatraceně mazaně,“ řekl po chvíli.
„Netušil jsem, že sebou tak hodí.“
Pěknou chvíli koukal do prázdna, pak utrousil: „Dík.“
„No, pomohlo to, nebo to bolí?“ zeptal jsem se.
„Mně nebo Kashfě?“
„Tak detailně to nerozlišuju.“
„To je v pořádku, protože nevím jistě, jak to mám brát. Musím
si to promyslet. Podívat se na to globálně.“
Civěl jsem na něj, až se znovu usmál.
„To teda je zajímavé,“ dodal. „Máš pro mě ještě něco?“
„To stačí,“ řekl jsem.
„Jo, asi máš pravdu,“ souhlasil. „Nechceme přece přetížit systémy. Nemyslíš, starouši, že trochu ztrácíme kontakt s prostou skutečností?“
„Dokud se navzájem známe, tak ne,“ řekl jsem.
Julian spustil dveřní závěs. Vrátil se k nám a hledal pohár s vínem.
„V několika minutách tu bude jídlo,“ oznámil Lukovi.
„Díky.“
„Podle Benedikta jsi řekl Randomovi, že Dalt je Oberonovým
synem.“
„To jsem řekl,“ přiznal Luke. „Prošel Vzorem, tak co. Je v tom
nějaký rozdíl?“
Julian pokrčil rameny.
„Nebylo by to poprvé, co chci zabít příbuzného,“ prohlásil.
„Mimochodem, ty jsi můj synovec, že ano?“
„Správně... strýčku.“
Julian opět zakroužil vínem ve svém poháru.
„Tak tedy vítej na Amberu,“ pravil. „Minulou noc jsem slyšel
lkající vílu. Rád bych věděl, je-li tu nějaká souvislost?“
- 137 -
„Změna,“ řekl Luke. „Víly míní, že se časy a věci mění a lkají
nad tím, co je ztracené.“
„Smrt. Míní smrt, ne?“
„Ne vždy. Někdy jen kvůli dramatickému efektu upozorňují na
body zvratu.“
„Velmi špatné,“ řekl Julián. „Ale člověk vždycky ještě může
doufat.“
Myslel jsem, že Luke chce ještě něco dodat, ale Julián začal
znova, dříve než se k tomu dostal.
„Jak dobře jsi znal svého otce?“ zeptal se.
Luke trochu ztuhnul, ale odpověděl: „Asi ne tak dobře jako
většina. Nevím. Byl jako obchodní cestující. Vždycky se objevil a
zase zmizel. Obvykle s námi nepobyl moc dlouho.“
Julian přikývl.
„Jaký byl ke konci svého života?“ otázal se.
Luke zamyšleně studoval své ruce.
„No, nebyl úplně normální, jestli máš na mysli tohle,“ řekl konečně. „Jak už jsem předtím říkal Merlinovi, myslím, že proces, kterým prošel, aby získal moc, ho nějak vyvedl z rovnováhy.“
„O tom jsem nikdy neslyšel.“
Luke pokrčil rameny.
„Podrobnosti nejsou důležité — jen výsledek.“
„Chceš tím říci, že předtím to nebyl špatný otec?“
„Kruci, to nevím. Nikdy jsem jiného otce neměl, abych to mohl
porovnat. Proč se ptáš?“
„Jen ze zvědavosti. O téhle části jeho života nevím nic.“
„No, jaký byl jako bratr?“
„Divoký,“ řekl Julian. „Moc dobře jsme spolu nevycházeli.
Takže většinou jsme si šli z cesty. Ale byl inteligentní a nadaný. Blázen do umění. Jen se snažím odhadnout, kolik jsi toho po něm mohl
podědit.“
Luke zvedl ruce, dlaněmi dopředu.
„Zab mě, ale to nevím,“ zvolal.
„Nevadí,“ opáčil Julian, odložil pohár a otočil se ke vchodu do
stanu. „Myslím, že jídlo už se nese.“
- 138 -
Vykročil tím směrem. Bylo slyšet, jak ledové krystalky bubnují
do plátna nad našimi hlavami a několik málo zaskučení zvenku: koncert pro vítr a kerbera. Ale žádné lkající víly ohlašující smrt. Ještě ne.
- 139 -
Kapitola devátá
Šel jsem asi o krok pozadu za Lukem, několik yardů po jeho
levici a snažil jsem se držet na úrovni Juliana, který postupoval napravo od Luka. Nesl jsem velkou pochodeň, šest stop kónického a
smolnatého dřeva, na konci zahrocenou, aby se dala snáze zarazit do
země. Držel jsem ji v natažené ruce, protože mastné plameny šlehaly
na všechny strany podle poryvů větru. Ostré, ledovaté vločky mi
dopadaly na tvář, čelo, na ruce, pár se mi jich zachytilo v obočí a na
řasách.
Usilovně jsem mrkal, když je žár z pochodně rozpustil a voda
mi přišla do očí. Tráva pod nohama byla tak zmrzlá, že při každém
kroku ostře zachřupala. Přímo před námi jsem pozoroval pomalý
postup dvou jiných pochodní a nezřetelnou postavu muže, který kráčel mezi nimi. Zamrkal jsem a čekal, až mi plamen jedné z pochodní
nabídne lepši pohled. Viděl jsem ho jen jednou a velmi krátce prostřednictvím Trumfu v Amberském domě. Ve svitu pochodní vypadaly jeho vlasy zlaté až měděné, ale pamatoval jsem si, že v denním
světle byly špinavě blond. Jak jsem si vzpomínal, měl zelené oči, i
když teď jsem je vidět nemohl. Vůbec poprvé jsem si však uvědomil,
že je pořádně velký — buď, nebo si vybral hodně malé nosiče pochodní. Tenkrát, když jsem ho viděl, byl sám a neměl jsem jeho výšku s čím porovnat. Když k němu dosáhlo světlo z našich pochodní,
spatřil jsem, že má na sobě těžký zelený kabátec bez rukávů a límce,
pod ním něco černého a také silného, s rukávy až dolů, končícími v
zelených rukavicích s manžetami. Kalhoty měl černé, zasunuté do
vysokých bot téže barvy, plášť rovněž černý se smaragdově zeleným
lemováním, které se blýskalo ve světle pochodní, jak se kolem něj
plášť ve větru vlnil, v měnlivých krajinách žluté a rudé, probleskujících mastným dýmem. Kolem krku měl na řetězu zavěšený těžký,
kruhový medailon, pravděpodobně zlatý, a i když jsem nedokázal
rozlišit detaily, byl jsem si jist, že je na něm Lev drásající Jednorožce. Zastavil se asi deset až dvanáct kroků před Lukem, který se okamžitě také zastavil. Dalt pokynul a jeho průvodci zarazili konce pochodní do země. Julian a já jsme bezprostředně nato učinili totéž a
zůstali stát poblíž, stejně jako Daltovi muži. Pak Dalt kývl směrem k
- 140 -
Lukovi a oba znovu vykročili. Sešli se uprostřed plochy vymezené
pochodněmi, chytli se navzájem za předloktí a zabodli se do sebe
pohledy. Luke byl zády ke mně, ale Daltovu tvář jsem viděl. Nedával
najevo žádné emoce, ale jeho rty se pohybovaly. Neslyšel jsem však
ani slovo, dílem kvůli větru, dílem proto, že zjevně záměrně mluvili
polohlasem. Alespoň jsem konečně měl s čím porovnat Daltovu výšku. Luke byl vysoký asi šest stop a tři palce a jasně jsem viděl, že
Dalt je o několik palců vyšší. Pohlédl jsem na Juliana, ale nedíval se
mým směrem. Uvažoval jsem, kolik asi očí nás pozoruje z obou stran
pole.
Julian byl vždycky naprosto nevhodnou osobou pro sledování
reakcí v jeho výrazu. Prostě je oba dva lhostejně pozoroval. Nasadil
jsem stejný výraz a minuty ubíhaly, sníh stále padal.
Po delší době se Luke otočil a šel zpátky k nám. Dalt poodešel
k jednomu ze svých průvodců. Luke se zastavil mezi námi a Julian i
já jsme se k němu vydali.
„Co se děje?“ zeptal jsem se ho.
„Teda,“ začal, „myslím, že jsem našel způsob, jak to vyřešit
bez války.“
„Skvělé!“ zvolal jsem. „Co jsi mu prodal?“
„Prodal jsem mu myšlenku o vybojování souboje se mnou, aby
se rozhodlo, kdo s koho,“ vysvětlil.
„Krucinál, Luku!“ zavyl jsem. „Ten chlap je profík. A vím určitě, že podědil naši sílu. Celou dobu žije v poli a se vší pravděpodobností je ve vrcholné formě. Navíc je těžší než ty a má delší ruce.“
Luke se ušklíbl.
„Třeba budu mít štěstí,“ prohodil. Podíval se na Juliana.
„Mimochodem, jestli chceš poslat zprávu do svého tábora a říci
jim, aby neútočili, až se do toho dáme, Daltova strana se zachová
stejně.“
Julian se podíval dopředu, kde jeden z Daltových nosičů pochodní vyrazil zpátky ke svým. Pak se obrátil ke své straně a rychle
zagestikuloval. Krátce nato se nějaký muž vynořil z úkrytu a rozběhl
se k nám.
„Luku,“ řekl jsem, „to je šílenství. Jediný způsob, jak můžeš
vyhrát, je, že si vezmeš za sekundanta Benedikta a okamžitě si zlomíš nohu.“
- 141 -
„Merle,“ prohlásil, „nech to být. Je to mezi mnou a Daltem.
Platí?“
„Mám pěknou hromádku docela čerstvých kouzel,“ řekl jsem.
„Můžeme ho nechat začít a pak, v pravý čas, ho jedním z nich srazím. Bude to vypadat, jako když jsi to udělal ty.“
„Ne!“ řekl rozhodně. „Je to záležitost cti. Takže musíš zůstat
mimo.“
„Dobrá, dobrá,“ řekl jsem, „když to tak chceš.“
„Kromě toho,“ vysvětloval, „nikdo přitom nezahyne. Právě teď
to ani jeden z nás nechce a je to součástí dohody. Jsme jeden pro
druhého cennější živí. Takže žádné zbraně, výhradně ručně, pěst proti pěsti.“
„Jak přesně zní ta dohoda?“ zeptal se Julian zkoumavě.
„Když mi dá Dalt na prdel,“ opáčil Luke, „stanu se jeho vězněm. Stáhne své vojsko a já půjdu s ním.“
„Luku, ty jsi se zbláznil!“ vykřikl jsem.
Julian se po mně nasupeně podíval.
„Pokračuj,“ prohodil.
„Když vyhraju já, bude mým vězněm on,“ vykládal dál. „Půjde
se mnou zpátky na Amber nebo kamkoli jinam, kam ho budu chtít
dopravit a jeho důstojníci stáhnou vojsko.“
„Jediný způsob, jak takové stažení zabezpečit,“ prohlásil Julian, „je přesvědčit je, že když to neudělají, tak jsou ztraceni.“
„Ovšem,“ řekl Luke. „Proto jsem mu sdělil, že na křídlech čeká
Benedikt, aby ho převálcoval. Jsem si jist, že jen proto s dohodou
souhlasil.“
„Velmi rafinované,“ poznamenal Julian. „Tak či onak, Amber
vyhrává. Co tím získáš pro sebe, Rinaldo?“
Luke se usmál.
„Přemýšlej o tom,“ prohodil.
„Je v tobě víc, než jsem si myslel, synovče,“ opáčil Julian.
„Mohl by sis stoupnout tady vpravo?“
„Proč?“
„Aby na mne nebylo vidět, pochopitelně. Musím informovat
Benedikta, co se děje.“
Luke se postavil, jak bylo třeba, zatímco Julian našel své
Trumfy a namíchal si ten správný. Mezitím dorazil běžec z našich
- 142 -
linií a čekal poblíž. Julian odložil všechny karty až na jednu a zahájil
komunikaci. Trvala asi minutu, pak ji přerušil, promluvil s poslem a
poslal ho zpět. Bezprostředně nato pokračoval v rozhovoru s kartou.
Když konečně přestal mluvit či naslouchat, neuložil Trumf do vnitřní
kapsy k ostatním, ale podržel ho skrytý v dlani. Uvědomil jsem si, že
kontakt nebyl přerušen, že zůstává ve spojení s Benediktem, dokud
celá záležitost neskončí, takže Benedikt bude okamžitě vědět, co má
dělat.
Luke si rozepnul plášť, který jsem mu půjčil, přišel ke mně a
podával mi ho.
„Podržel bys mi to, než to vyřídím?“ požádal mě.
„To víš,“ přisvědčil jsem a vzal ho od něj. „Hodně štěstí.“
Krátce se usmál a otočil se. Dalt byl již na cestě do středu
čtverce, vymezeného pochodněmi.
Luke tam také vyrazil. Oba se zastavili, čely proti sobě, vzdáleni několik kroků. Dalt něco řekl, co jsem neslyšel a zrovna tak mi
unikla Lukova odpověď.
Pak zvedli ruce. Luke zaujal boxerský postoj a Dalt zápasnickou obranu. Luke vypálil první úder — možná to byl jen klamný
útok, každopádně nezasáhl — na Daltovu tvář. Dalt úder odrazil a
uskočil dozadu. Luke rychle přitančil a zasadil mu dvě rány na solar.
Další úder na hlavu však byl odražen a Luke začal kroužit, vyrážeje
krátkými, rychlými švihy. Dalt se pokusil dvakrát zaútočit a pokaždé
inkasoval, po druhé ráně se mu z rozraženého rtu spustil pramínek
krve. Při jeho třetím výpadu se mu však podařilo Luka srazit na záda,
nestačil se ale na něj vrhnout a dorazit ho, protože Luke se rychle
odvalil. Jakmile vyskočil na nohy, pokusil se Dalta nakopnout do
pravé ledviny, ale Dali ho chytil za kotník a trhnul dopředu, čímž ho
znovu svalil na záda. Jak Luke padal, kopnul druhou nohou Dalta ze
strany pod koleno, ten se ale udržel na nohou, napnul síly a začal mu
kroutit nohu. Luke se nahnul dopředu, zašklebil se a podařilo se mu
oběma rukama chytit Daltovo pravé zápěstí. Vyrval nohu ze sevření.
Pak se prohnul a vrhl vpřed, pořád držel Daltovo zápěstí, vyštrachal
se na nohy, proklouznul Daltovi pod paží, otočil se a stáhl ho obličejem k zemi. Pak mu ruku zkroutil dozadu a nahoru, držel ji pravačkou a levou rukou chytil Dalta za vlasy. Jak ale táhl Daltovi hlavu
dozadu — čímž se připravoval, jak jsem byl přesvědčen, mu s ní ně- 143 -
kolikrát křísnout o zem — viděl jsem, že se to nepovede. Dalt se našponoval a jeho paže začala klesat. Táhnul proti Lukovu chvatu. Luke se několikrát pokusil zatlačit Daltovi hlavu, tentokrát dopředu, ale
marně. Začínalo být jasné, že když kteroukoli ruku uvolní, začnou
problémy a nebude schopen ho udržet. Dalt byl prostě moc silný.
Když si to Luke uvědomil, odrazil se od Daltových zad a vyskočil.
Nebyl však dostatečně rychlý, protože Daltova uvolněná paže sebou
švihla a zasáhla ho do levého lýtka. Luke se zapotácel. Dalt byl na
nohou a okamžitě se otočil. Zasáhl Luka tvrdou ranou do zubů, která
ho srazila k zemi. Tentokrát, když se na něj Dalt vrhnul, nedokázal se
Luke včas odkutálet, jen se trochu stočil. Dalt přistál s pozoruhodnou
silou, přičemž odklonil pomalu nastavené Lukovo koleno mířící mu
na slabiny. Luke si včas neuvolnil ruce, aby se mohl krýt před úderem, který ho zasáhl do levé strany čelisti. Hlava mu poskočila stranou a zvadnul. Pak ale jeho pravice vystřelila vzhůru, dlaň zasáhla
špičku Daltovy brady a prsty se zaryly do očí. Dalt škubl hlavou dozadu a ruku srazil stranou. Luke vedl úder spodkem pěsti druhé ruky
na Daltův spánek, a i když dopadl, neviděl jsem jak účinně, protože
Dalt právě v té chvíli trhnul hlavou stejným směrem. Luke se prudce
vzepřel na loktech a tlačil se dopředu a nahoru, do sedu. Čelem narazil na Daltův obličej, kam, to si nejsem jistý — a pak se svalil zpátky. Za okamžik nato se Daltovi spustila z nosu krev, když napřáhl
levou ruku, aby chytil Luka pod krkem. Otevřenou pravačkou Luka
tvrdě fláknul ze strany do hlavy. Než rána dopadla, zahlédl jsem Lukovy zuby, jak se pokoušel Dalta hryznout do ruky, ale sevření krku
mu v tom zabránilo. Dalt se napřáhl, aby úder zopakoval, ale tentokrát Lukova levá ruka vylétla a ránu odblokovala, zatímco pravá ruka
chňapla po Daltově levém zápěstí ve snaze odervat si ji od krku. Daltova pravačka se propletla za Lukovou levou rukou a Dalt teď držel
Luka za krk oběma, palce tisknoucí hrtan.
Myslel jsem si, že už je po všem. Ale Lukova pravice se mihla
k Daltovu levému lokti, jeho levá ruka překřížila obě Daltovy paže,
aby zachytila jeho levé předloktí, pak Luke škubl celým tělem a
vyvrátil Daltovi loket vzhůru. Dalt se svalil nalevo, Luke se překulil
doprava, zvednul se a potřásal hlavou. Tentokrát se Dalta nepokusil
kopnout, protože ten už byl také na nohou a napřahoval se po něm.
Luke zvedl pěsti a oba kolem sebe zase začali kroužit
- 144 -
Sníh stále padal, vítr polevoval a zase sílil, chvíli vrhal sněhové
vločky do tváře, chvíli zase nechával sníh snášet jako potrhanou
oponu. Myslel jsem na všechno to vojsko kolem sebe a na moment
zapřemýšlel, jak bych si připadal uprostřed bitevního pole, kdyby se
rozpoutala válka. Fakt, že byl Benedikt připraven odkudsi vyrazit a
šířit zkázu, mě úplně neuklidňoval, i když to znamenalo, že by naše
strana pravděpodobně zvítězila. Uvědomil jsem si, že má přítomnost
tady je mou vlastní volbou.
„Dělej Luku!“ zařval jsem. „Sraz ho!“
Můj pokřik měl podivný účinek. Daltovi nosiči pochodní začali
okamžitě vykřikovat povzbudivá hesla. Naše hlasy se musely nést
daleko, třebaže se vítr ztišil, protože krátce nato k nám dolehl hluk,
který jsem zprvu považoval za nějakou vzdálenou bouři, a až po
chvilce jsem si uvědomil, že jde o řev přicházející z obou stran. Pouze Julián byl zticha a zachovával si svůj neproniknutelný výraz.
Luke stále kroužil kolem Dalta, vystřeloval krátké údery a
zkoušel různé kombinace, které Dalt odrážel a pokoušel se ho chytit
za ruce. Oba měli zakrvácené obličeje a zdáli se trochu pomalejší než
dříve. Měl jsem dojem, že jsou oba zranění, ale bylo nemožné odhadnout, jak vážně. Luke natrhl Daltovi levou tvář. Jejich obličeje
začínaly otékat.
Luke umístnil další sérii úderů, ale nešlo říct, jak silné byly.
Dalt je schytal stoicky a někde vyškrábal zásobu energie k tomu, aby
vyrazil dopředu a pokusil se o sevření. Luke uskočil příliš pomalu a
Daltovi se ho podařilo chytit do klinče. Oba se pokusili druhého srazit na kolena a oba se natočili v bocích a zabránili tomu. Jejich paže
se proplétaly, jak se Dalt snažil získat lepší držení a Luke se tomu
bránil, přitom se snažil uvolnit ruce, aby mohl zasadit ránu. Oba se
několikrát pokusili o úder čelem a dupnutí na nárt, ale vždycky se
tomu ten druhý vyhnul. Nakonec se Lukovi podařilo zaháknout Daltovu nohu a porazit ho na záda.
Napůl na něm kleče, uštědřil mu Luke levý hák a vzápětí pravý. Zkusil další levý, ale Dalt ho chytil za zápěstí, vzepjal se a shodil
ho na zem. Pak se na něj znovu vrhl, tvář napůl pokrytou maskou z
krve a hlíny. Lukovi se nějak podařilo praštit ho pod srdce, ale to
nezastavilo Daltovu pravou pěst, která jako padající balvan přistála
ze strany na Lukovu čelist. Dalt mu dal další, slabší zleva, pak cha- 145 -
bou zprava, zhluboka se nadechl a vrazil mu těžkou ránu zprava.
Lukova hlava odlétla na stranu a už se nepohnul.
Dalt se nad ním sklonil, supěl jako pes, upřeně pozoroval jeho
tvář, jako by ho podezíral z nějakého triku; jeho pravice se chvěla,
jako by zvažoval, nemá-li ho ještě praštit
Ale nic se nedělo. Zůstali tak asi deset až patnáct vteřin, než se
Dalt pomalu narovnal, sklouzl z Luka doleva, pak opatrně vstal, na
okamžik zavrávoral a vztyčil se úplně.
Takřka jsem chutnal na jazyku smrtící kouzlo, které jsem měl
připravené. Zabralo by pouze několik vteřin, než bych ho skolil, a
nikdo by si nemohl být jistý, jak zemřel. Ale přemýšlel jsem, co by
se stalo, kdyby se složil právě teď. Zaútočily by obě strany? Ani tyto,
ani obecně humanistické úvahy mě však nakonec nezviklaly, nýbrž
upomínka na Lukova slova: „Tohle je opravdu záležitost cti, takže
musíš zůstat stranou.“ a „Nikdo přitom nezemře... jsme jeden pro
druhého příliš cenní živí.“
Dobrá. Pořád ještě nezazněly polnice. Žádná zběsilá zteč a bitevní vřava. Zdálo se, že by všechno mohlo skutečně proběhnout tak,
jak bylo domluveno. Takhle, to Luke chtěl. Nebudu se do toho míchat
Pozoroval jsem, jak si Dalt klekl a začal zvedat Luka ze země.
Vzápětí ho zase pustil a zavolal na své dva nosiče pochodní, aby přišli a odnesli ho. Povstal, a když muži vyrazili, obrátil se k Juliánovi.
„Vyzývám tě, abys dohlédl na splnění zbývající časti naší dohody,“ zvolal hlasitě.
Julian se mírné uklonil.
„My dohodu splníme, dodržíte-li ji vy,“ odpověděl. „Ať jsou
tví muži odtud pryč do rozbřesku.“
„Odcházíme hned,“ odvětil Dalt a začal se otáčet.
„Dalte!“ zavolal jsem.
Otočil se nazpátek a zkoumavě mě pozoroval.
„Jmenuji se Merlin,“ řekl jsem. „Už jsme se setkali, i když nevím, jestli si na to vzpomínáš.“
Zavrtěl hlavou.
Zvedl jsem pravici a vyřkl své nejméně užitečné, ale současně
nejokázalejší kouzlo. Zem před ním vybuchla a ohodilo ho to hlínou
- 146 -
a kamením. Ustoupil stranou a otřel si tvář, pak se podíval dolů, do
kráteru, který tam vznikl.
„To bude tvůj hrob,“ prohlásil jsem, „jestli z toho bude mít Luke smrt.“
Znovu si mě změřil.
„Příště už si tě budu pamatoval,“ prohodil, otočil se a následoval muže nesoucí Luka k jeho linii.
Pohlédl jsem na Juliana, který mne sledoval. Obrátil se a vytrhl
pochodeň z půdy. Udělal jsem to samé a šel za ním cestou, kterou
jsme přišli.
Později, ve stanu, Julian poznamenal: „Řeší to jeden problém,
možná dva.“
„Možná,“ prohodil jsem.
„O Dalta je na chvíli postaráno.“
„Taky si myslím.“
„Benedikt mi sděluje, že ten chlap už bourá tábor.“
„Nemyslím, že jsme ho viděli naposled.“
„Jestliže tohle je nejvíc, co s armádou v těchto dnech dokáže,
tak je to jedno.“
„Nemáš dojem, že to byla improvizovaná mise?“ otázal jsem
se. „Počítám, že shromáždil síly velmi rychle. To mne vede k domněnce, že měl napnutý termín.“
„Možná máš pravdu. Ale ve skutečnosti hrál na risk.“
„A vyhrál.“
„Ano, vyhrál. A ty jsi mu teď na konec neměl předvádět svou
moc.“
„Proč ne?“
„Kdybys po něm někdy šel, budeš mít obezřetného nepřítele,
který si na tebe bude dávat pozor.“
„Potřeboval varovat.“
„Člověk jako on žije riskantně. Kalkuluje a jedná. Jakkoli s tebou třeba počítá, své plány nezmění. Nadto, ani Rinalda jsi neviděl
naposled. Je taky takový. Tihle dva si rozumí.“
„Asi máš pravdu.“
„Mám.“
„Kdyby souboj dopadl opačně, myslíš, že by jeho armáda dodržela dohodu?“ zeptal jsem se.
- 147 -
Julian pokrčil rameny. „Věděl, že moje armáda dohodu dodrží,
když vyhraje on, protože věděl, že na tom vydělám. To stačilo.“
Přikývl jsem.
„Omluv mne,“ prohodil. „Musím to ohlásit Vialle. Předpokládám, že budeš chtít trumfnout zpátky, až skončím.“
„Ano.“
Vyhledal kartu a pustil se do toho. Zapřemýšlel jsem o tom, nikoli poprvé, co asi Vialla zažívá při Trumfovém kontaktu. Vždycky
druhou osobu sám vidím a ostatní to říkají také. Ale Vialla, jak jsem
vyrozuměl, byla od narození slepá. Vždy jsem měl pocit, že by bylo
nezdvořilé se jí na to ptát, a napadlo mne, že její odpověď by vidoucímu člověku stejně mnoho neřekla. Asi o tom budu dumat věčně.
Když Julian oslovil její přízračnou podobu, obrátil jsem svou
pozornost k budoucnosti. Brzy budu muset něco udělat s Maskou a
Jurtem a momentálně to vypadalo, že se budu muset obejít bez Luka.
Mám se opravdu řídit jeho radou a pokusit se přemluvit Jasru, aby mi
proti nim pomohla? Stojí to za to riziko? A když to neudělám, jak to
všechno zvládnu? Snad bych se měl vrátit do toho podivného baru a
zkusit si najmout Tlachapouda nebo meč Šaršoun, nebo oba dva.
Snad bych...
Zaslechl jsem své jméno a vrátil se do současnosti, k současným problémům. Julian cosi vysvětloval Vialle, ale věděl jsem, že
toho moc k vysvětlování není. Takže jsem vstal, napřímil se a vyvolal vizi Logru.
Jakmile jsem se zadíval do oblasti před Juliánem, spatřil jsem
zřetelně její stínovou podobu. Seděla v témže tvrdém křesle, ve kterém jsem jí viděl naposled. Přemýšlel jsem, jestli v něm zůstala sedět
po celou dobu, nebo si tam právě znovu sedla Doufal jsem, že měla
kdy vrátit se zpátky do jídelny a sníst si moučník, když už se to nepoštěstilo mně.
Julian se po mně podíval a pravil: „Jsi-li připraven k odchodu,
Vialla je ochotna tě protáhnout“
Došel jsem k němu a postavil se vedle, po cestě jsem zrušil vizi
Logru. Usoudil jsem, že by nebylo dobré, aby se síly Logru a Vzoru
dostaly moc blízko k sobě. Napřáhl jsem ruku a dotkl se karty, obraz
Vially se skokem zjasnil. Zlomek vteřiny a už to nebyl jen obraz.
„Prosím,“ řekla a natáhla ruku.
- 148 -
Natáhl jsem svou a jemně stiskl její.
„Ahoj, Juliáne,“ prohodil jsem, když jsem vykročil.
Neodpověděl nebo možná odpověděl, ale už jsem nic neslyšel.
„Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo,“ řekla mi vzápětí, aniž
by pustila mou ruku.
„Neexistoval způsob, jak předvídat, co se stane,“ řekl jsem.
„Luke to věděl,“ odvětila. „Teď už to dává smysl, že ano? Některé z těch drobných poznámek, co utrousil. Plánoval ten souboj po
celou dobu.“
„Taky si myslím.“
„Hraje nějakou svou riskantní hru. Kéž bych věděla jakou.“
„V tom ti nepomůžu,“ odpověděl jsem, „nic mi o tom neřekl.“
„Ale ty jsi ten, s kým se nakonec spojí,“ prohlásila. „Jakmile o
něm uslyšíš, chci to okamžitě vědět.“
„Jistě,“ souhlasil jsem.
Pustila mou ruku.
„Zdá se, že momentálně už není o čem mluvit.“
„Nu,“ začal jsem, „je tu jedna věc, o které bys asi měla vědět“
„Ano?“
„Týká se to Coraliny nepřítomnosti na dnešní večeři.“
„Pokračuj,“ řekla.
„Víš o tom, že jsme dnes byli na dlouhé procházce kolem města?“
„Vím,“ prohodila.
„Skončili jsme dole,“ pokračoval jsem, „v komnatě se Vzorem.
Vyjádřila přání ho vidět.“
„Spousta návštěvníků ho chce vidět. Je to vlastně záležitost
dobrých mravů, jestli je tam vezmeš, nebo ne. Často však ztratí zájem, když se dozví o schodišti.“
„Říkal jsem jí o něm, ale nezbavilo ji to odvahy. Když jsme
tam došli, vstoupila na Vzor...“
„Ne!“ vykřikla „Proč jsi na ni nedával větší pozor?! Ke všem
těm problémům s Begmou ještě tohle. Kde je její tělo?“
„Dobrá otázka,“ odvětíl jsem. „Nemám ponětí. Ale když jsem
ji viděl naposled, byla naživu. Chápej, prohlásila, že Oberon je jejím
otcem a šla Vzorem dál. Když došla do středu, nechala se někam
- 149 -
přenést. Její sestra — která ví, že jsme šli spolu ven — chce vědět, co
je s ní. Celou večeři na mě dotírala, kde jen může Coral být.“
„Co jsi jí řekl?“
„Řekl jsem jí, že jsem její sestru opustil, když se kochala krásami paláce a že se možná k večeři trochu opozdí. Jak ale čas běžel,
začínala být čím dál nervóznější a přiměla mě, abych jí slíbil, že se
po Coral dnes večer podívám, když se do té doby neobjeví. Nechtěl
jsem jí prozradit, co se skutečně stalo, protože jsem nechtěl mluvit o
Coraliných rodičích.“
„Přirozeně,“ odvětila. „Ach, to jsou mi novinky.“
Čekal jsem, ale už nic víc neřekla, Čekal jsem dál. Konečně
pravila:
„Nevěděla jsem o té aféře bývalého krále v Begmě, takže je pro
mne těžké hned odhadnout důsledky tohoto odhalení. Naznačila ti
Coral nějak, jak dlouho chce zůstat mimo? A pokud jde o ten malér,
poskytl jsi jí nějaký prostředek k návratu?“
„Dal jsem jí svůj Trumf,“ řekl jsem, „ale neozvala se. Měl jsem
ale dojem, že se nechtěla dlouho zdržet.“
„Mohlo by to být vážné,“ usoudila Vialla, „z jiných důvodů,
než jsou nasnadě. Jak na tebe zapůsobila Najda?“
„Zdá se, že je docela rozumná,“ uvedl jsem. „Taky jsem přesvědčen, že mě má docela ráda.“
Vialia se na chvíli zadumala a pak řekla: „Kdyby se to doneslo
Orkuzovi, snadno by mohl nabýt dojmu, že ji držíme jako rukojmí
kvůli tomu, aby nemohl řádně plnit svou funkci při jakémkoli jednání, které může vzejít ze situace v Kashfě.“
„Máš pravdu. Na to jsem nepomyslil.“
„On na to pomyslí. Lidé tak často uvažují, když mají co do činění s námi. Takže potřebujeme získat trochu času a musíme se pokusit ji najít dřív, než začne být její nepřítomnost podezřelá.“
„Rozumím,“ řekl jsem.
„Orkuz s největší pravděpodobností brzy někoho pošle do
jejího apartmá — jestli už to neudělal —, aby zjistil, proč nebyla na
večeři. Kdyby se ho podařilo nějak uklidnit, měl bys na její hledání
celou noc.“
„Jak to mám udělat?“
- 150 -
„Ty jsi čaroděj. Určitě na něco přijdeš. Jinak říkáš, že Najda je
sympatická?“
„Velice sympatická.“
„Dobrá. Nejlepší by asi bylo, pokusit se získat její podporu.
Věřím, že budeš taktní a zvládneš to bez jakéhokoli rozruchu, pochopitelně...“
„Přirozeně...“ začal jsem.
„...s ohledem na její nedávné onemocnění,“ pokračovala. „Ze
všeho nejvíc bychom teď potřebovali, aby druhá dcera dostala infarkt.“
„Onemocnění?“ podivil jsem se. „O tom mi nic neříkala.“
„Umím si představit, že jí není příjemné na to vzpomínat. Jisté
je, že zcela nedávno byla na umření, pak se najednou zotavila a trvala na tom, že bude doprovázet svého otce při této misi. Právě on mi o
tom řekl.“
„U večeře se mi zdála úplně v pořádku,“ prohodil jsem zaraženě.
„Tak se postarej, ať tak zůstane. Chci, abys za ní šel hned teď,
informuj ji o tom, co se stalo, tak diplomaticky, jak jen je to možné, a
pokus se, ať kryje nepřítomnost své sestry, zatímco po ní budeš pátrat. Je tu ovšem nebezpečí, že ti nebude věřit a půjde přímo za Orkuzem. Snad bys když tak mohl použít nějaké kouzlo, abys tomu zabránil. Jinou možnost nevidím. Jestli se mýlím... ?“
„Nemýlíš se,“ uznal jsem.
„Pak ti radím, pusť se do toho... a hned mi dej vědět, kdyby nastaly nějaké problémy nebo jakýkoli pokrok, bez ohledu na to, kolik
bude hodin.“
„Už běžím,“ prohodil jsem.
V rychlosti jsem opustil pokoj, ale po pár krocích jsem se zastavil. Napadlo mě, že sice vím, kde zhruba je Begmanská delegace
ubytovaná, ale nevím přesně, kde je Najdino apartmá. Nechtěl jsem
se vracet a plát se Vially, protože bych vypadal jako úplný blb, že
jsem to nezjistil v průběhu večeře.
Trvalo mi skoro deset minut, než jsem našel sloužícího, který
byl schopen mi ukázat, kudy mám jít — s přitrouble drzým úsměvem
ovšem. Poklusem jsem nakonec dorazil před Najdiny dveře.
- 151 -
Prohrábl jsem si rukou vlasy, oprášil kalhoty a sako, opucoval
boty o nohavice, nadechl se, usmál, vydechl a zaklepal.
O několik okamžiků později se dveře otevřely a stála v nich
Najda. Opětovala můj úsměv a ustoupila stranou.
„Pojďte dál,“ zvala mne.
„Myslel jsem, že tu bude komorná,“ řekl jsem, když jsem vešel. „Překvapila jste mne.“
„Jelikož jsem vás čekala, poslala jsem ji brzo spát,“ odvětila.
Převlékla se do šatů, které vypadaly jako šedé tepláky s černými lampasy. Dále měla na sobě pár černých domácích střevíčků a z
vetší části se odlíčila. Vlasy si sčesala dozadu a pevně stáhla černou
stužkou. Pokynula mi k pohovce, ale sednout jsem si nešel.
Zlehka jsem ji poplácal po rameni a podíval se jí upřeně do očí.
Přistoupila ke mně blíž.
„Jak se cítíte?“ zeptal jsem se.
„Zjistěte si to,“ řekla měkce.
Nemohl jsem si dovolit ani povzdech. Povinnost volala. Objal
jsem ji, přitiskl k sobě a políbil. Vydržel jsem v té pozici několik
vteřin, pak jsem se odtáhl, znovu se usmál a prohlásil: „Zdá se mi, že
jste v pořádku. Poslyšte, něco jsem vám neřekl...“
„Neposadíme se,“ řekla, vzala mne za ruku a vedla k pohovce.
Vialla mi nakázala, abych se choval diplomaticky, takže jsem
se podvolil. Vzápětí pokračovala v objímání a začala do toho dávat
víc. Zatraceně! Přitom jsem nucen ji vyštvat ven, aby kryla Coralinu
nepřítomnost. Kdyby souhlasila, rád bych ji potom taky kryl. Třeba
vlastním tělem. Nebo možná pěstují v Begmě jiné pozice. Rád se
přizpůsobím. Ale bude lepší, když se rychle zeptám, rozhodl jsem se.
O pár minut později by mohlo být velmi nediplomatické, začít mluvit
o její sestře. Dneska to s načasováním vůbec nevycházelo.
„Než zajdeme příliš daleko,“ řekl jsem, „musím vás požádat o
laskavost.“
„Žádejte cokoliv,“ prohlásila.
„Mám za to, že se vaše sestra ještě chvíli zdrží,“ začal jsem
vysvětlovat, „a nerad bych znepokojoval vašeho otce. Nevíte, jestli
už někoho poslal do jejích komnat nebo jestli tam nešel sám?“
„Myslím, že ne. Po večeři si vyšel ven s Gérardem a panem
Rothem. Počítám, že se ještě nevrátil.“
- 152 -
„Našla byste nějaký způsob, jak mu vnuknout přesvědčení, že
se jeho dcera neztratila? Abych měl čas ji najít?“
Vypadala pobaveně.
„A co jste mi ještě neřekl... ?“
„Řeknu vám všechno, když pro mne uděláte tohle.“
Přejela mi ukazováčkem po bradě.
„Platí,“ řekla poté. „Jsme dohodnuti. Neodcházejte.“
Vstala, přešla pokoj a vyšla ven na chodbu, dveře nechala několik palců pootevřené. Proč jenom jsem neměl normální, hezký poměr po tom s Julií? Poslední žena, s kterou jsem se miloval, byla v
područí podivné entity, měnící těla. Teď... teď padl na pohovku stínek, když jsem si uvědomil, že bych raději objímal Coral než její
sestru. Bylo to směšné. Vždyť jsem ji znal jen půl dne...
Prostě se toho po mém návratu událo moc najednou. Už jsem
byl z toho všeho trochu vyčerpaný. Tak to bylo.
Když se vrátila, sedla si znovu na pohovku, tentokrát nás ale
dělilo několik stop. Připadala mi v docela dobré náladě, i když žádným gestem nenaznačila, že by se chtěla vrátit k předchozí činnosti.
„Zařídila jsem to, kdyby se ptal, tak ho uklidní.“
„Díky,“ pravil jsem.
„Teď jste na řadě vy,“ prohlásila. „Mluvte.“
„Dobrá,“ začal jsem a pustil se do líčení Coralina setkání se
Vzorem.
„Ne, počkejte,“ přerušila mne. „Mohl byste začít od začátku?“
„Jak to myslíte?“
„Popište mi celý váš den od chvíle, kdy jste společně opustili
palác, až do chvíle, kdy jste se rozešli.“
„To je hloupost,“ zaprotestoval jsem.
„Udělejte mi to k vůli,“ zaprosila. „Víte, že mi to dlužíte.“
„Tak dobrá,“ souhlasil jsem a začal znovu. Přeskočil jsem
pasáž s rozbitím stolu v kavárně, ale když jsem chtěl pominout
incident v přímořských jeskyních a uvedl jsem jen tolik, že jsme si je
prohlédli a přišly nám moc hezké, přerušila mne.
„Poslyšte,“ zvolala, „něco si necháváte pro sebe. Co se stalo v
jeskyních?“
„Co by se mělo stát? Jak to můžete vědět?“
- 153 -
„To je tajemství, o kterém zrovna teď mluvit nechci. Stačí,
když řeknu, že si umím ověřit vaši pravdomluvnost.“
„Není to důležité,“ namítl jsem. „Jen by to celý problém zamlžilo. Proto jsem to vynechal.“
„Slíbil jste, že mi vylíčíte celé odpoledne.“
„Dobře, má paní,“ souhlasil jsem a slib jsem splnil.
Když jsem jí řekl o Jurtovi a zombiích, kousla se do rtu a pak si
pomalu olízla kapičky krve, které se vyřinuly.
„Co s tím budete dělat?“ zeptala se najednou.
„To je můj problém,“ prohodil jsem. „Slíbil jsem vám popsat
dnešní odpoledne, nikoli své vzpomínky a plány na přežití.“
„Já jen že... vzpomínáte si, že jsem vám nabídla pomoc?“
„Co tím chcete říci? Myslíte si, že pro mne můžete oddělat Jurta? Mám pro vás novinku: v této chvíli je prakticky kandidátem na
božství.“
„Co míníte tím božstvím,“ otázala se.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Trvalo by to skoro celou noc, kdybych vám měl všechno vysvětlit, a nemáme tolik času, mám-li začít co nejdříve hledat Coral.
Nechte mne jen dovyprávět tu záležitost se Vzorem, ano?“
„Pusťte se do toho.“
Takže jsem řekl všechno, ale ta věc s otcem její sestry ji, jak se
zdálo, vůbec nepřekvapila. Chtěl jsem se jí zeptat, proč se tomu nediví, ale pak jsem si řekl, kčertu s tím. Udělala, co jsem chtěl, a já
vykonal, co jsem slíbil. Infarkt nedostala. A teď je čas jít.
„Tak a je to,“ řekl jsem a dodal: „Díky moc.“
Začal jsem se zvedat, ale rychle se ke mně přisunula a znovu
mě sevřela do náručí.
Na okamžik jsem její objetí opětoval a pak jsem prohodil:
„Opravdu by bylo lepší, kdybych šel. Coral by mohla být v nebezpečí.“
„Kčertu s ní,“ zvolala. „Zůstaňte se mnou. Musíme si
promluvit o spoustě důležitých věcí.“
Byl jsem překvapen její neomaleností, ale snažil jsem se to
nedat najevo.
„Mám k ní určité povinnosti,“ řekl jsem, „a musím je teď splnit.“
- 154 -
„Tak dobře,“ řekla s povzdechem. „Bude lepší, když půjdu s
vámi a pomůžu vám s tím.“
„Jak?“
„Budete se divit,“ sdělila mi, vstala a nasadila poněkud křivý
úsměv. Přisvědčil jsem s pocitem, že asi bude mít pravdu.
- 155 -
Kapitola desátá
Doplahočili jsme se chodbou zpátky k mému apartmá. Když
jsem otevřel dveře a zažehl lampy, Najda rychle prozkoumala můj
přední pokoj. Ztuhla, když uviděla věšák.
„Královna Jasra!“ zvolala.
„Jo. Nepohodla se s čarodějem jménem Maska,“ objasnil jsem.
„Hádejte, kdo vyhrál?“
Najda zvedla levou ruku a pomalu přejížděla Jasře za krkem a
podél zad, napřič přes hrudník a zase dolů. Žádný z pohybů, které
prováděla, mi nic neříkal.
„Neříkejte mi, že jste také čarodějka,“ pronesl jsem. „Zdá se
mi, že kdokoli, na koho poslední dobou narazím, je školený v Umění.“
„Nejsem čarodějka,“ opáčila, „a žádné takové školení nemám.
Znám jen jeden trik a není to čarodějnictví, ale užívám ho na všechno.“
„A co je to za trik,“ zeptal jsem se.
Ignorovala mou otázku a řekla: „No ne, je tedy pěkně utažená.
Klíč leží někde v oblasti solárního plexu. Víte o tom?“
„Ano,“ odvětil jsem. „Chápu to kouzlo úplně.“
„Proč je tady?“
„Částečně proto, že jsem slíbil jejímu synovi Rinaldovi, že ji
vysvobodím z Maskova zajetí, a částečně jako záruka jeho dobrého
chování.“
Zavřel jsem dveře a zajistil je. Když jsem se otočil, stála proti
mně.
„Viděl jste ho teď někdy?“ prohodila konverzačním tónem.
„Ano. Proč?“
„Ó, jen tak.“
„Myslel jsem, že se snažíme jeden druhému pomáhat,“
„Myslela jsem, že hledáme mou sestru.“
„To může ještě chvilku počkat, jestliže víte něco zvláštního o
Rinaldovi.“
„Jen jsem byla zvědavá, kde by právě teď mohl být.“
- 156 -
Otočil jsem se a přešel ke skříňce, kde jsem schraňoval čarodějné rekvizity. Vyndal jsem nezbytné pomůcky a přenesl je ke kreslicímu prknu. Přitom jsem prohodil: „Nevím, kde je.“
Připevnil jsem k prknu kus kartonu, usedl a zavřel oči. Než
jsem začal kreslit, vyvolal jsem si v duchu obraz Coral. Znovu jsem
přemítal, zdali by obraz v mé mysli, posílený magickými prostředky,
stačil k navázání kontaktu. Ale nebyl čas na experimenty. Otevřel
jsem oči a začal kreslit. Použil jsem techniku, které jsem se naučil na
Dvorech Chaosu; je odlišná, ale přesto podobná té, které se užívá v
Amberu. Ovládal jsem oba způsoby, ale stylem, který jsem se naučil
jako první, mně to jde rychleji.
Najda ke mně přistoupila a dívala se, aniž by se zeptala, jestli
mi to nevadí. Stejně mi to nevadilo.
„Kdy jste ho viděl naposled?“ zeptala se.
„Koho?“
„Luka.“
„Dnes večer,“ odvětil jsem.
„Kde?“
„Nejdřív byl tady u mě.“
„A teď tu není?“
„Ne.“
„Kde jste ho viděl naposled?“
„U Ardenského lesa. Proč?“
„Poněkud podivné místo na rozchod.“
Právě jsem pracoval na Coralině obočí.
„Rozešli jsme se za podivných okolností,“ řekl jsem.
Ještě to trochu propracovat kolem očí, taky vlasy...
„Podivných? V jakém smyslu?“ zeptala se.
Trochu víc barvy na tváře...
„To je jedno,“ řekl jsem jí.
„Tak dobře,“ prohodila, „asi to není zase tak důležité.“
Rozhodl jsem se, že se nenechám vyprovokovat, protože jsem
právě cosi pocítil. Jak už se mi stalo předtím několikrát, moje soustředění na Trumf, když jsem dodělával poslední tahy, bylo natolik
intenzivní, že jsem mohl vsáhnout a...
„Coral!“ zvolal jsem, když se rysy její tváře pohnuly, perspektiva se prohloubila.
- 157 -
„Merline... ?“ odpověděla. „Mám... mám potíže.“
Zvláštní, že za ní nebylo žádné pozadí, jen černota. Ucítil jsem
na rameni Najdinu ruku.
„Jsi v pořádku?“ otázal jsem se.
„Ano... je tu tma,“ řekla. „Hrozná tma.“
Ovšem, člověk nemůže manipulovat se Stínem bez světla. Ani
nemůže použít Trumf.
„Jsi tam, kam tě dopravil Vzor?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ odpověděla.
„Chyť se mě za ruku,“ řekl jsem. „Můžeš mi to vylíčit později.“
Napřáhl jsem ruku a ona taky.
„Oni...“ začala.
S palčivým zábleskem se kontakt přerušil. Cítil jsem, jak Najda
vedle mne ztuhla.
„Co se stalo?“ zeptala se.
„Nevím. Náhle nás něco přerušilo. Nedokážu určit, jaké síly
byly ve hře.“
„Co hodláte udělat?“
„Za chvíli to zkusím znovu,“ řekl jsem. „Jestli to byla zpětná
vazba, právě teď bude pravděpodobně odpor velmi silný a časem
snad zeslábne. Aspoň že je v pořádku.“
Vyňal jsem balíček Trumfů, který s sebou běžně nosím, a vyhledal Lukův. Teď je právě tak vhodná doba jako kdykoli jindy podívat se, jak si vede. Najda mrkla na kartu a usmála se.
„Myslela jsem, že jste ho viděl před chvílí,“ prohodila.
„Za chvíli se může stát spousta věcí.“
„Jsem si jistá, že se toho spoustu stalo.“
„Chcete naznačit, že víte něco o tom, co se s ním děje?“ zeptal
jsem se.
„Ano, vím.“
Zvedl jsem Trumf.
„Co?“ pravil jsem.
„Chci se vsadit, že k němu nedosáhnete.“
„Uvidíme.“
Soustředil jsem se a vsáhnul. Vsáhnul jsem znovu. Po minutě
nebo tak nějak jsem si otřel zpocené čelo.
- 158 -
„Jak jste to věděla?“ zeptal jsem se.
„Luke vás blokuje. Také bych vás... za jistých okolností.“
„Jakých okolností?“
Obdařila mě pokřiveným úsměvem, popošla ke křeslu a sedla
si.
„Teď mám zase něco já na výměnu,“ poznamenala.
„Zase?“
Pozoroval jsem ji. Cosi se zatřepetalo a zapadlo na své místo.
„Říkala jste mu 'Luke' a ne 'Rinaldo',“ řekl jsem.
„To je fakt.“
„Říkal jsem si, kdy se zase objevíte.“
Pořád se usmívala.
„Své kouzlo na vypuzování jsem už vypálil,“ poznamenal
jsem.
„Nemusíte toho litovat. Pravděpodobně mi to zachránilo život.
V jistém, nepřímém smyslu vám ho dlužím.“
„Nejsem pyšný, beru to.“ Pak jsem pokračoval:
„Znovu se vás musím zeptat, co vlastně chcete, a jestli mi řeknete, že chránit mne nebo mi pomáhat, proměním vás ve věšák.“
Rozesmála se.
„Počítám, že právě teď vezmete zavděk jakoukoli pomocí, která se vám namane,“ prohlásila.
„Hodně záleží na tom, čemu říkáte pomoc.“
„Když mi řeknete, co máte v plánu, řeknu vám, jestli vám můžu být nápomocná.“
„Dobrá,“ pravil jsem. „Ale zatímco budu mluvit, musím se
převléknout. Nezdá se mi vhodné přepadávat pevnost v takovémto
úboru. Můžu vám nabídnout něco silnějšího než ty vaše tepláky?“
„To je v pořádku. Mně je v nich dobře. Vyrazíme z arborské
Rezidence, ne?“
„Můžeme,“ souhlasil jsem a hustil jsem do ní svůj plán, přitom
jsem si navlékal odolnější výbavu. Už pro mne nebyla tou milou a
hezkou dámou, ale spíše mlžnatým jsoucnem v lidské podobě. Během mého řečnění si sedla a zírala do zdi nebo skrze natažené prsty.
Když jsem skončil, byla pořád ve stejné poloze. Přešel jsem ke svému kreslicímu prknu, znovu tam umístil Coralin Trumf a zkusil jsem
- 159 -
to, ale marně. Pak jsem ještě vyzkoušel Lukův Trumf, se stejným
výsledkem.
Jak jsem se chystal uložit Lukův Trumf, srovnat balíček a uklidit ho, zahlédl jsem nejbližší spodní kartu a hlavou mi jako blesk
projel řetězec vzpomínek a úvah. Vyndal jsem kartu a soustředil se.
Vsáhl jsem...
„Ano, Merline?“ řekl o vteřinu později, sedě u malého stolku
na terase s obrysy večerního města za zády a odložil cosi, co vypadalo jako šálek espresa, na malý bílý talířek.
„Okamžitě sem ke mně,“ zvolal jsem. „Pospěš si.“
Jakmile nastal kontakt, začala Najda vydávat hluboké vrčení a
vzápětí byla na nohou, oči upřené na Trumf a byla už skoro u mne,
když mě Mandor chytil za ruku a prošel. Jak se před ní objevila jeho
vysoká postava v černém, zastavila se. Chvíli se navzájem pozorovali
bez jakéhokoli výrazu a pak se k němu přiblížila jedním dlouhým,
klouzavým krokem, její paže se začaly zvedat. Vzápětí nato vyšlo z
hloubi nějaké vnitřní kapsy jeho hábitu, kam měl vraženou pravou
ruku, jediné, ostře kovové cvaknutí.
Najda ztrnula.
„Zajímavé,“ poznamenal Mandor. Zvedl levou ruku a přejel jí s
ní před obličejem. Oči se nepohnuly. „Tohle je ta, o níž jsi mi vyprávěl — Vinta, myslím, že jsi jí tak říkal?“
„Ano, až na to, že teď je to Najda.“
Odkudsi vylovil malou, tmavou kovovou kuličku a držel ji na
dlani napřažené levice. Kulička se začala zvolna otáčet, opisujíc kruh
proti směru hodinových ručiček. Najda vyrazila jediný výkřik, něco
mezi zakvílením a zalapáním po dechu, padla na všechny čtyři, hlavu
sehnutou. Z místa, kde jsem stál, bylo vidět, jak jí z úst kapou sliny.
Rychle cosi zabrebentil v archaickém jazyce Thari, čemu jsem
nerozuměl. Odpověděla v souhlasném tónu.
„Myslím, že jsem tvé tajemství rozřešil,“ řekl poté. „Vzpomínáš si na své lekce o Spojování a účinném Vypuzování?“
„Tak trochu,“ řekl jsem. „Teoreticky. Nikdy mě ten předmět
doopravdy nestrhnul.“
„To je škoda,“ prohlásil. „Měl by ses někdy přihlásit u Sahuye
na postgraduální kurz.“
„Chceš tím naznačit... ?“
- 160 -
„Stvoření, které máš před sebou, obývající nikoli nepřitažlivou
lidskou podobu, je tyga,“ objasnil.
Zůstal jsem paf. Tygy byly tradičně netělesným druhem démonů, dlícím v černých pustinách za Okrajem. Vzpomněl jsem si, že
jsou údajně velmi mocné a obtížně zvládnutelné.
„Ach jo... mohl bys to nějak zařídit, aby mi tamhleta přestala
cintat na koberec?“ požádal jsem ho.
„Ovšem,“ opáčil a pustil kouli, která spadla před ni na zem.
Kulička neposkočila, ale začala rotovat, opisujíc kolem ní kruh.
„Postav se,“ přikázal, „a přestaň vypouštět tělesné šťávy.“
Udělala, co přikázal, vyhrabala se na nohy s prázdným výrazem.
„Sedni si támhle do křesla,“ nařídil jí a ukázal na to, v němž
seděla před pár minutami.
Poslechla a rotující kulička se přizpůsobila jejímu pohybu, takže nakonec kroužila kolem jejího křesla.
„Nemůže toto tělo opustit,“ konstatoval, „dokud ji nepropustím. A v rámci mé sféry moci ji můžu podrobit jakémukoli mučení.
Můžu z ní vynutit odpovědi, které požaduješ. Řekni mi, na co se
mám ptát.“
„Může nás slyšet?“
„Ano, ale nemůže mluvit bez mého svolení.“
„No, není třeba působit bolest, když to není nezbytné. Hrozba
snad postačí. Chtěl bych vědět, proč mě sledovala.“
„Výborně,“ prohodil. „To je ta otázka, tygo, odpověz!“
„Sledovala jsem ho, abych ho mohla chránit,“ řekla dutým hlasem.
„To už jsem slyšel,“ řekl jsem. „Chci vědět proč.“
„Proč?“ opakoval Mandor.
„Musím,“ odpověděla.
„Proč musíš?“ zeptal se.
„Já...“ zahryzla se do rtu a znovu jí začala téct krev.
„Proč?!“
Tváře jí zbrunátněly a na čele vyrazily kapky potu. Oči stále zíraly do prázdna, ale naplnily se slzami. Tenký pramínek krve jí stékal
po bradě. Mandor napřáhl zaťatou pěst a otevřel ruku — objevila se
- 161 -
další kovová koule. Podržel ji asi deset palců před jejím čelem, pak
kuličku pustil. Zůstala viset ve vzduchu.
„Nechť se brány bolesti otevřou,“ pravil a lehce ukazováčkem
kuličku postrčil.
Vzápětí nato se dala kulička do pohybu. V pomalé elipse jí obkružovala hlavu, přitom se při každé obrátce přiblížila až těsně k jejím spánkům. Začala kvílet
„Ticho!“ zvolal. „Trp tiše!“
Po tvářích jí stékaly slzy, po bradě krev.
„Zastav to,“ řekl jsem.
„Tak dobrá.“ Napřáhl ruku a na moment kuličku stiskl palcem
a prostředníkem levé ruky. Když ji opět pustil, zůstala v klidu, malý
kousek od pravého ucha zajatkyně. „Teď můžeš odpovědět na otázku,“ sdělil jí. „To byla jen nepatrná ukázka toho, co ti můžu udělat.
Můžu tě i úplně zničit, když budu chtít.“
Otevřela ústa, ale neozvalo se ani slovo. Pouze dávivý zvuk.
„Myslím, že na to jdeme špatně,“ podotkl jsem. „Můžeš ji nechat mluvit normálně, místo téhle hry na otázky a odpovědi?“
„Slyšela jsi ho,“ řekl Mandor. „Je to rovněž má vůle.“
Prudce vdechla, pak vyhrkla: „Mé ruce... prosím, rozvaž je.“
„Pokračuj,“ řekl jsem.
„Jsou volné,“ prohlásil Mandor.
Několikrát sevřela a zase rozevřela prsty.
„Nějaký kapesník nebo ručník...,“ řekla potichu.
Povytáhl jsem zásuvku u šatníku, co stál poblíž, a vyndal kapesník. Jak jsem přistoupil ke křeslu, abych jí ho podal, Mandor mě
chytil za ruku a vzal mi ho. Hodil jí ho a ona ho zachytila.
„Nezasahuj do mé sféry,“ napomenul mne.
„Neublížila bych mu,“ prohlásila, když si utírala oči, tváře a
bradu. „Říkala jsem ti, že ho chci jen chránit.“
„Chceme víc informací, než je tato,“ pravil Mandor a znovu
sáhl po kouli.
„Počkej,“ řekl jsem. Pak jsem ji oslovil: „Můžeš mi aspoň říct,
proč mi to nemůžeš říct?“
„Ne,“ odvětila, „to by bylo to samé.“
Náhle jsem celou záležitost nahlédl jako zvláštní odrůdu problému programování a rozhodl jsem se použít jinou taktiku.
- 162 -
„Musíš mě chránit za každou cenu?“ optal jsem se. „Je to tvoje
primární funkce?“
„Ano.“
„A má se za to, že mi nesdělíš, kdo ti tento příkaz dal, že ano?“
„Ano.“
„Předpokládejme, že jediný způsob, jak mě můžeš chránit, je,
že mi to řekneš.“
Čelo se jí nakrabatilo.
„Já...,“ zablekotala, „já nevím... jediný způsob?“
Zavřela oči a zakryla si tvář rukama.
„Pak... pak bych ti to říci musela.“
„Tak, konečně jsme se někam dostali,“ zvolal jsem. „Byla bys
ochotna porušit příkaz druhého řádu, abys mohla splnit příkaz prvého
řádu?“
„Ano, ale to, co jsi uvedl, není skutečná situace,“ pravila,
„Jednu takovou situaci vidím,“ prohlásil náhle Mandor. „Nemohla bys příkaz splnit, kdybys přestala existovat. Tedy nesplnila
bys příkaz, kdybys dopustila svou zkázu. Zničím tě, když neodpovíš
na tyto otázky.“
Usmála se.
„Myslím, že mě nezničíš,“ řekla.
„Proč ne?“
„Zeptej se Merlina, jaká diplomatická situace by nastala, kdyby
se našla dcera Begmanského premiéra mrtvá v jeho pokoji za záhadných okolností — zejména když už je zodpovědný za zmizení její
sestry.“
Mandor se zachmuřil a podíval se po mně.
„Nechápu, co to má všechno znamenat,“ prohlásil.
„To nevadí,“ řekl jsem mu. „Lže; kdyby se s ní něco stalo, prostě se vrátí pravá Najda. Viděl jsem, jak to bylo s George Hansenem,
Megem Devlinem a Vintou Bayleovou.“
„Tak by tomu bylo za normálních okolností,“ poznamenala,
„až na jednu maličkost. Když jsem se zmocnila jejich těl, byli všichni
živí. Ale Najda právě v té chvíli zemřela po těžké nemoci. Byla ale
přesně tím, co jsem potřebovala, takže jsem uchvátila její tělo a vyléčila ho. Už není mezi námi. Kdybych zmizela, zbyde vám buď mrtvola, nebo živé tělo bez duše.“
- 163 -
„Blufuješ,“ prohodil jsem, ale vzpomněl jsem si přitom, že Vialla mluvila o Najdině vážné nemoci.
„Ne,“ prohlásila. ,,Je to tak.“
„To nevadí,“ řekl jsem jí.
„Mandore,“ obrátil jsem se k němu, „říkal jsi, že jí můžeš zabránit, aby opustila toto tělo a sledovala mne?“
„Ano,“ opáčil.
„Dobře, Najdo,“ pravil jsem. „Někam se vydávám a dostanu se
tam do velkého nebezpečí. Nehodlám připustit, abys mne následovala a splnila tak příkazy, které jsi dostala.“
„Nedělej to!“ zvolala.
„Nedáváš mi jinou možnost než nechat tě tady zavřenou a jít si
po svých.“
Vzdychla.
„Takže jsi našel způsob, jak mě přinutit, abych porušila jeden
příkaz kvůli tomu, abych mohla splnit druhý. Velmi chytré.“
„Tak řekneš mi, co chci vědět?“
Zavrtěla hlavou.
„Nejsem fyzicky schopná ti to říci,“ prohlásila. „Není to věc
vůle či chtění. Ale... myslím, že jsem přišla na způsob, jak to obejít.“
„Jaký způsob?“
„Jsem přesvědčená, že se můžu spolehnout na tuto třetí stranu,
která si také přeje tvé bezpečí.“
„Když na chvíli odejdeš, pokusím se sdělit tvému bratrovi to,
co nemůžu prozradit tobě.“
Podívali jsme se s Mandorem po sobě. Pak jsem poznamenal:
„Trochu se projdu po chodbě.“
Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Hlavou se mi honila spousta věcí, jak jsem si tak prohlížel gobelíny na zdech, v neposlední řadě to,
že jsem jí nikdy neřekl, že Mandor je můj bratr.
Když se po delší době otevřely dveře mého pokoje, vykoukl
Mandor a rozhlédl se na obě strany. Zamířil jsem k němu, ale zvedl
varovně ruku. Zastavil jsem se, Mandor vyšel ze dveří a šel ke mně,
přitom se pořád rozhlížel.
„Tohle je Amberský palác?“ zeptal se.
- 164 -
„Ano, ne snad nejreprezentativnější křídlo, ale pro mne je to
domov.“
„Rád bych si ho někdy prohlédl za klidnějších okolností,“ poznamenal.
Přikývl jsem. „Doba už je taková. Tak mi řekni, co se tam odehrálo.“
Podíval se stranou, zahlédl gobelín a zadíval se na něj.
„Je to velmi zvláštní,“ pravil, „ale nemůžu.“
„Co tím chceš říct!“
„Doposud jsi mi věřil, že ano?“
„Ovšem.“
„Tak mi věř i teď. Mám dobrý důvod, proč ti neřeknu, co jsem
se dověděl.“
„Ale jdi, Mandore! Co se ksakru děje?“
„Tyga ti není nebezpečná. Opravdu se stará jen o tvé blaho.“
„A co dál? Chci vědět proč.“
„Nech to plavat,“ řekl. „Protentokrát. Bude to tak lepší.“
Potřásl jsem hlavou. Zatnul jsem pěst a rozhlédl se po něčem,
do čeho bych praštil.
„Vím, jak se cítíš, ale žádám tě, abys to pustil z hlavy,“ pravil.
„Míníš tím, že to poznání by mě nějak ranilo?“
„To jsem neřekl.“
„Nebo se mi to bojíš prozradit?“
„Vykašli se na to!“
Odvrátil jsem se a násilím ovládl.
„Musíš mít hodně dobrý důvod,“ usoudil jsem konečně.
„To tedy mám.“
„Nenechám to jen tak,“ řekl jsem mu, „ale nemám čas za tím jít
dál proti takovému odporu. Dobrá, ty máš své důvody a já mám naléhavé řízení jinde.“
„Zmiňovala se o Jurtovi, Maskovi a Citadele, kde Brand nabyl
své moci,“ řekl.
„Ano, tam mám namířeno.“
„Očekávala, že tě bude doprovázet.“
„To je na omylu.“
„Také bych nedoporučoval ji brát s sebou.“
„Budeš ji tu držet, než si to vyřídím? Uděláš to pro mne?“
- 165 -
„Ne,“ prohlásil, „protože půjdu s tebou. Než ale odejdeme,
uvedu ji do hlubokého tranzu.“
„Ale ty nevíš, co všechno se od naší večeře událo. Semlelo se
toho spoustu a teď zrovna nemám čas tě uvádět do obrazu.“
„To nevadí,“ opáčil. „Vím, že je v tom zapleten nepřátelský čaroděj, Jurt a nějaké nebezpečné místo. To stačí. Půjdu s tebou a pomůžu ti.“
„Ale nemusí to stačit,“ namítl jsem. „My nemusíme stačit.“
„I tak si myslím, že by nám tyga jen překážela.“
„Nemluvil jsem o ní. Měl jsem na mysli tu ztuhlou dámu u
dveří.“
„Chystal jsem se tě na ní zeptat. Nějaký nepřítel, kterého
trestáš?“
„Ano, byla mým nepřítelem. Navíc je zlá, nedá se jí věřit a má
jedovaté zuby. Také je sesazenou královnou. Ale já jsem ji nezmrazil. Udělal to ten čaroděj, co jde po mně. Je to matka jednoho mého
přítele. Osvobodil jsem ji a vzal sem, aby byla v bezpečí. Doteď jsem
neměl důvod z ní kouzlo sejmout.“
„Aha, uvažuješ o ní jako o spojenci proti jejímu starému nepříteli.“
„Přesně tak. Je velmi dobře obeznámena s místem, kam se
chystám. Ale vůbec mne nemá ráda a není s ní lehké vyjít — a
opravdu si nejsem jist, zdali mi její syn poskytl dostatek munice,
abych z ní udělal spolehlivého spojence.“
„Máš pocit, že bude skutečně přínosem?“
„Ano. Rád bych měl všechnu tu zlobu na své straně. A vím, že
je zkušenou čarodějnicí.“
„Bude-li potřeba dalšího přesvědčování, nabízejí se buď
hrozby, nebo úplatky. Mám pár soukromých peklíček, která jsem
navrhl a zařídil — z čistě estetických důvodů. Mohla by shledat jejich letmou prohlídku velmi působivou. Na druhé straně bych mohl
poslat pro mísu drahokamů.“
„Nevím, nevím,“ opáčil jsem. „Její motivy jsou dost složité.
Zkusím to zvládnout sám a pak uvidíme.“
„Samozřejmě. Jen jsem nadhodil možnosti.“
„Jak já to vidím, prvním bodem programu bude její probuzení,
pak jí učiním nabídku a pokusím se posoudit její reakci.“
- 166 -
„Nikoho jiného s sebou vzít nemůžeš, například někoho z
tvých příbuzných, co máš tady?“
„Bojím se jim prozradit, kam se chystám. Snadno by to mohlo
skončit příkazem nic nepodnikat, dokud se Random nevrátí. Nemám
čas na pasivní vyčkávání.“
„Mohl bych povolat jisté posily ze Dvorů.“
„Sem? Do Amberu?! Kdyby se to Random domák, byl bych po
krk v hnoji. Mohl by mě začít podezírat z podvratné činnosti nebo
z pokusu o převrat.“
Usmál se.
„Připomíná mi to tady trochu můj domov,“ poznamenal a zamířil zpátky k mým dveřím.
Když jsme vstoupili, viděl jsem, že Najda stále nehnutě sedí,
ruce na kolenou a civí na kovovou kuličku visící asi stopu před ní.
Druhá koule pořád pomalu kroužila po podlaze.
Mandor si všiml, kam se dívám, a poznamenal: „Velmi lehký
stav tranzu. Slyší nás a může se okamžitě probrat, když budeš chtít.“
Přikývl jsem a otočil se zády. Teď byla na řadě Jasra.
Sundal jsem z ní veškeré šatstvo, které jsem na ni navěsil, a
naházel ho na křeslo na druhé straně pokoje. Pak jsem si přinesl utěrku a malé umyvadlo a smysl jsem jí z tváře klaunské nalíčení.
„Nezapomněl jsem na něco?“ řekl jsem napůl pro sebe.
„Sklenici vody a zrcadlo,“ konstatoval Mandor.
„Na co?“
„Mohla by mít žízeň,“ odvětil, „a určitě se bude chtít podívat,
jak vypadá.“
„Na tom něco je,“ uznal jsem a přitáhl malý stolek. Postavil
jsem na něj konvici s pohárem a také příruční zrcadlo.
„Také bych doporučoval, abys ji podpíral, pro případ, že omdlí,
až z ní sejmeš kouzlo.“
„Máš pravdu.“
Levou rukou jsem ji objal kolem ramen, vzpomněl si na její
smrtelně nebezpečné kousnutí, ustoupil o krok zpět a držel ji jednou
rukou na délku paže.
„Kdyby mě kousla, takřka okamžitě se svalím,“ upozornil jsem
ho. „Když se tak stane, buď připraven se rychle bránit.“
- 167 -
Mandor vyhodil do vzduchu další kovovou kuličku. Na vrcholu
oblouku zůstala viset nepřirozeně dlouho, pak mu spadla zpátky do
dlaně.
„V pořádku,“ prohlásil a pak jsem vyřkl slova, snímající kouzlo.
Nic tak dramatického, čeho jsem se obával, nenásledovalo. Podepřel jsem ji, když se zapotácela. „Jsi v bezpečí,“ řekl jsem a dodal:
„Rinaldo ví, že jsi tady,“ abych připomněl společného známého.
„Tady je žídle, posaď se. Nechceš trochu vody?“
„Ano,“ odvětila, takže jsem trochu nalil do poháru a podal jí
ho.
Jak pila, její oči rychle přejížděly celou místnost Přemýšlel
jsem, jestli se nevzpamatovala okamžitě a nehraje o čas, zdali rychle
nezvažuje situaci a nechvějí-li se jí na konečcích prstů smrtící kouzla. Její pohled více než jednou spočinul na Mandorovi, oceňoval ho a
nakonec dlouze a tvrdě utkvěl na Najdě.
Konečně odložila pohár a usmála se.
„Chápu to tak, Merline, že jsem tvým vězněm,“ řekla přiškrceně s lehkým zakašláním. Upila další doušek.
„Hostem,“ opáčil jsem.
„Ale? Jak to přijde? Že bych přijala tvé pozvání mi uniklo.“
„Dopravil jsem tě sem z Pevnosti Čtyř Světů v poněkud kataleptickém stavu,“ řekl jsem.
„A kde to 'sem' asi je?“
„Moje apartmá v Amberském paláci.“
„Tedy přece vězeň,“ konstatovala.
„Host,“ opakoval jsem.
„V tom případě bys mě měl představit, není-liž pravda?“
„Promiň. Mandore, představuji ti Její Výsost Jasru, královnu
Kashfy.“ (záměrně jsem pominul... Královskou...). „Vaše Veličenstvo, dovolte, abych vám představil svého bratra, lorda Mandora.“
Lehce se uklonila. Mandor přistoupil, poklekl na jedno koleno
a políbil jí ruku. Ovládá lépe než já dvorská gesta a ani přitom neočichává hřbet nabídnuté ruky, jestli nevoní po hořkých mandlích. Mohu říci, že se jí jeho způsoby líbily — a i potom si ho pozorně prohlížela.
- 168 -
„Nevěděla jsem, že členem zdejšího královského rodu je kdosi
jménem Mandor,“ poznamenala.
„Mandor je dědičný kníže ze Sawallu na Dvorech Chaosu,“
odvětil jsem.
Oči se jí rozšířily.
„A říkáš, že je to tvůj bratr?“
„Jistě.“
„Podařilo se ti mě překvapit,“ prohlásila. „Zapomněla jsem na
tvůj dvojitý rodokmen.“
Usmál jsem se, kývl, ustoupil stranou a pokynul rukou.
„A toto...“ začal jsem.
„Najdu znám,“ řekla. „Proč je to děvče tak... duchem nepřítomné?“
„Jde o velmi složitou záležitost,“ uvedl jsem, „a jsem si jist, že
některé jiné záležitosti shledáš mnohem zajímavějšími.“
Nadzvedla jedno obočí a zadívala se na mne.
„Ach, ta křehká a pomíjivá věc — pravda,“ povzdechla si.
„Když vyplave rychle na povrch, obvykle následuje jistá klaustrofobie ze zbytečných okolků. Co ode mne chceš?“
Zachoval jsem si úsměvný výraz.
„Je dobré zvážit okolnosti,“ prohodil jsem.
„Vážím si toho, že jsem na Amberu, živá, nejsem zavřená v cele a jsem ve společnosti pánů s ucházejícím a smířlivým chováním.
Oceňuji také skutečnost, že nejsem v úzkých, jak bych podle svých
posledních vzpomínek být měla. A tobě mám co děkovat za vysvobození?“
„Ano.“
„Trochu pochybuji, že šlo z tvé strany o pouhý altruismus.“
„Udělal jsem to kvůli Rinaldovi. Pokusil se tě dostat ze zajetí a
sám do něj upadl. Pak jsem připadl na způsob, který by mohl vyjít, a
zkusil jsem ho. Vyšlo to.“
Její mimické svaly se při zaznění jména jejího syna napnuly.
Usoudil jsem, že je asi raději, když se mu říká jménem, které mu
dala, než „Luke“.
„Je v pořádku?“ zeptala se.
„Ano,“ odvětil jsem s nadějí, že tomu tak skutečně je.
„Tak proč tady není?“
- 169 -
„Je někde venku s Daltem. Nevím přesně kde, ale...“
Přesně v té chvíli Najda tiše zachrčela, což nás přimělo se po ní
podívat. Ale nepohnula se. Mandor na mne vrhl tázavý pohled, ale
zavrtěl jsem mírně hlavou. Zrovna teď jsem ji budit nechtěl.
„Má na něj špatný vliv, ten barbar,“ poznamenala Jasra, znovu
zakašlala a trochu se napila. „Ráda bych, aby si Rinaldo osvojil více
z dvorských mravů, místo toho, aby většinu času vyváděl hrubé
kousky na koňském hřbetě,“ pokračovala a sklouzla pohledem na
Mandora, kterého současně obdařila mírným pousmáním.
„V tomhle jsem se v něm zklamala. Nemáte něco silnějšího než
vodu?“
„Jistě,“ odvětil jsem, odzátkoval láhev s vínem a nalil jí. Podíval jsem se na Mandora, pak na láhev, ale zavrtěl hlavou.
„Ale musíš uznat, že tenkrát, za studentských let, si na lehkoatletickém mítinku proti UCLA*2 vedl dobře,“ nadhodil jsem s úmyslem, aby tohle téma neopustila. „Je to částečně vlivem jeho životní
bujnosti.“
Usmála se, když si brala pohár.
„Ano, tenkrát překonal světový rekord. Pořád ho vidím, jak
přeskakuje poslední překážku.“
„Byla jsi tam?“
„Ano, jistě. Navštěvovala jsem všechny vaše závody. I tebe
jsem viděla běžet a neběžel jsi špatně.“
Usrkla vína.
„Dovolíš, abych ti objednal něco k jídlu?“ otázal jsem se.
„Ne, skutečně nemám hlad. Před chvílí jsme mluvili o pravdě...“
„To jsme mluvili. Domnívám se, že na Citadele došlo k jistému
čarodějnickému souboji mezi tebou a Maskou...“
„Maskou?“ podivila se.
„Tím čarodějem v modré masce, který tam teď vládne.“
„Ó ano, zcela správně.“
„Bylo to tak, že ano?“
„Ano, ale to střetnutí bylo víc než jen trochu traumatizující.
Odpusť mé zaváhání. Byla jsem překvapená a včas jsem si nepřipra2
University of California, Los Angeles
- 170 -
vila obranné prostředky. Víc v tom skutečně nebylo. Už se to nestane.“
„O tom nepochybuji, ale...“
„Propašoval jsi mne ven,“ přerušila mne, „nebo jsi musel
s Maskou bojovat, abys mne osvobodil?“
„Bojovali jsme,“ řekl jsem.
„V jakém stavu jsi Masku opustil?“
„Pohřbeného pod hromadou hnoje,“ opáčil jsem.
Zachichotala se.
„Skvělé! Mám ráda muže se smyslem pro humor.“
„Musím se tam vrátit,“ dodal jsem.
„Ale, a proč?“
„Protože Maska se spojil s jedním z mých nepřátel — mužem
jménem Jurt, který prahne po mé smrti.“
Pokrčila mírně rameny.
„Není-li pro tebe Maska vážným soupeřem, nechápu, proč by
měli Maska a ten chlap dohromady představovat vážný problém.“
Mandor si odkašlal.
„S vaším dovolením,“ vmísil se, „ale Jurt je měnič podob a čaroděj nižší třídy ze Dvorů. Rovněž má moc nad Stínem.“
„Pak by to mohl být jistý rozdíl,“ uznala.
„Zase ne tak velký jako to, co ti dva zjevně plánují,“ řekl jsem
jí. „Jsem přesvědčen, že Maska chce podrobit Jurta témuž rituálu,
kterým prošel tvůj bývalý manžel — týká se to nějak Fontány Moci.“
„Ne!“ vykřikla a vyskočila, zbytek jejího vína se smíchal s Najdinými slinami a několika staršími skvrnami od krve na mém tabrízském koberci, který jsem si speciálně koupil kvůli jeho pastorální
scéně, znázorněné s jemnými detaily. „Už se to znovu nesmí stát!“
V hloubi jejích očí proběhla bouře. Po jejím odeznění, poprvé v
životě, vypadala bezbranně.
„Kvůli tomu jsem ho ztratila...“ tiše pronesla.
Pak to bylo pryč. Tvrdost se vrátila.
„Nedopila jsem víno,“ poznamenala, když si zase sedla.
„Dám ti jinou sklenici,“ ujistil jsem ji.
„Tamhle na stole, to je zrcátko?“
- 171 -
Kapitola jedenáctá
Čekal jsem, až se přestane fintit, a zatím jsem se díval z okna,
jak sněží, a pokradmu, když jsem k ní byl zády, jsem se znovu pokoušel dosáhnout Coral nebo Luka. Bohužel neúspěšně. Když odložila hřeben a kartáč, které si ode mne vypůjčila, a zrcadlo položila
vedle nich, domyslel jsem si, že tak jako si učesala vlasy, učesala a
srovnala si i myšlenky, takže je připravena k další debatě. Pomalu
jsem se otočil a popošel k ní.
Pozorovali jsme jeden druhého a závodili, čí výraz bude neproniknutelnější, až se zeptala: „Ví někdo jiný v Amberu, že jsi mne
probudil?“
„Ne,“ odvětil jsem.
„Výborně. To znamená, že mám naději dostat se odtud živá.
Podle všeho chceš moji podporu proti Maskovi a tomu Jurtovi.“
„Ano, to chci.“
„Jak si tu pomoc představuješ a co jsi ochoten za ni zaplatit?“
„Mám v úmyslu proniknout do Citadely a zneutralizovat Masku a Jurta,“ informoval jsem ji.
„Neutralizovat? To je jeden z těch drobných eufemizmů pro
'zabít', že ano?“
„Dost možná,“ opáčil jsem.
„Amber nebyl nikdy pověstný svými skrupulemi,“ poznamenala. „Byl jsi moc dlouho ve styku s americkým žurnalismem. Takže
víš o tom, že se na Citadele vyznám, a chceš, abych ti pomohla ty
dva zabít. Mám pravdu?“
Přisvědčil jsem.
„Rinaldo říkal, že kdybychom dorazili pozdě a Jurt by již prošel transformačním rituálem, že bys mohla znát způsob, jak použít
tutéž sílu proti němu,“ vyložil jsem jí.
„Nevěděla jsem, že do těch zápisků pronikl tak dalece,“ řekla.
„Budu k tobě upřímná, jelikož na tom mohou záviset naše životy.
Ano, taková technika existuje. Ale vůbec nám to nepomůže. Chce to
řadu příprav, aby se síla obrátila žádaným směrem. Není to nic, po
čem bych prostě sáhla a použila to, kdy mne napadne.“
Mandor zakašlal.
- 172 -
„Dal bych přednost tomu, nevidět Jurta mrtvého,“ prohlásil.
„Kdyby to bylo možné, vzal bych ho zpátky do Dvorů jako vězně.
Dal by se vychovat. Snad by se dal najít způsob, jak ho neutralizovat,
aniž by se musel skutečně... neutralizovat, jak jste to formulovali.“
„A když se nenajde?“ otázal jsem se.
„Pak ti ho pomůžu zabít,“ řekl. „Nedělám si o něm žádné iluze,
ale cítím povinnost to zkusit. Obávám se, že by zpráva o jeho smrti
mohla našeho otce dorazit.“
Uhnul jsem pohledem.
Mohl mít pravdu, a i když by smrt starého Sawalla znamenala
jeho nástupnictví a převzetí pozoruhodně rozsáhlých držav, byl jsem
si jist, že toho nechce dosáhnout za takovou cenu.
„Chápu,“ řekl jsem. „Na to jsem nepomyslel.“
„Tak mi dej šanci ho zkrotit. Když neuspěju, připojím se k tobě
v čemkoli, co bude nutné udělat.“
„Souhlasím,“ odvětil jsem a sledoval přitom Jasru, jak to přijme.
Pozorně si nás prohlížela se zvědavým výrazem ve tváři.
„Vašeho otce jste říkali?“ prohodila.
„Ano,“ odpověděl jsem. „Nechtěl jsem o tom mluvit, ale když
už to vyšlo najevo, Jurt je náš mladší bratr.“
Oči jí zasvítily, jak ucítila bratrovraždu.
„Je to vlastně rodinný boj o moc, že ano?“ zeptala se.
„Myslím, že se to tak dá také říci,“ uznal jsem.
„Ve skutečnosti není,“ poznamenal Mandor.
„A vaše rodina patří na Dvorech k těm důležitým, není-liž
pravda?“
Mandor pokrčil rameny. Já taky. Měl jsem dojem, že se snaží
vymyslet způsob, jak na tom vydělat také z tohoto konce, a rozhodl
jsem se, že jí v tom zabráním.
„Mluvili jsme o úkolu, co je před námi,“ podotkl jsem. „Chci
tam vniknout a přijmout Maskovu výzvu. Jurta zastavíme, když se do
toho bude plést, a předáme ho Mandorovi. Když ho nepůjde jednoduše zvládnout, skoncujeme s ním. Jsi s námi?“
„Ještě jsme nemluvili o ceně,“ namítla.
„To je fakt,“ uznal jsem. „Mluvil jsem o tom s Rinaldem a ten
mě žádal, abych ti vyřídil, že vendetu odvolal. Má dojem, že Caino- 173 -
vou smrtí se to s Amberem vyrovnalo. Žádal mne, abych tě osvobodil, když budeš souhlasit s naším plánem, a navrhl, abychom ti za
tvou pomoc proti novému vládci navrátili svrchovanou vládu nad
Pevností Čtyř Světů. A bude to v suchu, jak se vyjádřil. Co na to říkáš?“
Pozvedla pohár a dala si dlouhý, pomalý lok.
Věděl jsem, že bude zdržovat a vytáčet se, ve snaze vymyslet
způsob, jak z dohody vymáčknout co nejvíc.
„S Rinaldem jsi tedy mluvil docela nedávno?“ optala
„Ano.“
„Není mi jasné, proč někde lítá s Daltem, místo aby byl tady
s námi, když s tímto plánem tak nadšeně souhlasí.“
Povzdychl jsem si.
„Dobrá, řeknu ti to,“ prohlásil jsem, „ale jestli jdeš s námi, rád
bych brzy vyrazil.“
„Pokračuj,“ řekla úsečně.
Takže jsem zrekapituloval večerní příhodu v Ardenu a vynechal jsem pouze, že Vialla vzala Luka pod svou ochranu. Jak jsem
líčil průběh celé události, zdálo se, že Najda je čím dál rozrušenější,
protože v nepravidelných, ale zkracujících se intervalech vyrážela
drobné vzlyky a zakňučení.
Když jsem skončil, Jasra se chytila Mandora za paži a vstala,
mírně se o něj otřela bokem a stoupla si před Najdu.
„Teď mi řekni, proč je tu dcera vysokého begmanského hodnostáře zavřená?“
„Je posedlá démonem, kterého baví míchat se do mých věcí,“
objasnil jsem jí.
„Opravdu? Často jsem uvažovala, jaké asi koníčky by mohli
démoni mít,“ poznamenala. „Ale zdálo se mi, že se tento démon snažil něco říct co by mě mohlo zajímat. Když budeš tak hodný a na
chvíli ji osvobodíš, abych si s ní mohla pohovořit, slibuji, že hned
nato uvážím tvoji nabídku.“
„Čas letí,“ podotkl jsem.
„V tom případě říkám ne,“ prohlásila. „Někam mě zavři a jdi si
na Citadelu beze mne.“
Podíval jsem se na Mandora.
- 174 -
„To, že jsem ještě nepřistoupila na tvoji nabídku,“ pokračovala
Jasra, „by Rinaldo nazval daní za trochu zábavy.“
„Nevidím na tom nic závadného,“ řekl Mandor.
„Pak ji nech promluvit,“ řekl jsem mu.
„Můžeš mluvit, tygo,“ pravil.
Její první slova však nebyla určena Jasře, nýbrž mně:
„Merline, musíš mi dovolit jít s tebou!“
Přešel jsem na místo, odkud jsem jí viděl do tváře.
„V žádném případě.“
„Proč ne?“ zeptala se.
„Protože tvoje záliba mě ochraňovat by mi v situaci, kdy pravděpodobně budu muset riskovat, mohla překážet.“
„Taková je moje povaha,“ odvětila.
„A můj problém,“ opáčil jsem. „Nepřeju ti nic zlého. Rád si s
tebou popovídám, až bude po všem, ale v tomhle případě budeš muset zůstat stranou.“
Jasra si odkašlala.
„Je to všechno? Nebo jsi chtěla říci také něco mně?“ zeptala se.
Po dlouhém tichu se konečně Najda otázala: „Půjdeš s nimi,
nebo ne?“
Jasře trvalo právě tak dlouho než odpověděla, pochopitelně se
rozmýšlela a vážila slova:
„Jde o osobní, tajnou operaci. Vůbec si nejsem jistá, zda by ji
Merlinovi starší příbuzní zde na Amberu schválili. Je pravda, že když
se jí zúčastním, pravděpodobně na tom vydělám, ale podstoupím také
značné riziko. Ovšem že chci získat svobodu a znovu se ujmout vlády na Citadele. Je to takřka spravedlivý obchod, ale Merlin rovněž
žádá vzdání se práva na krevní mstu. Jakou mám jistotu, že to pro
Amber vůbec něco znamená a že mě pak Amberská hierarchie nebude štvát a soudit jako rozvratníka a buřiče. Když Merlin jedná tajně,
může mluvit jen za sebe, ne za ostatní.“
V jistém smyslu byly tyto otázky určeny mně, a jelikož to byly
velmi dobré otázky, na něž jsem ve skutečnosti odpovědi neznal, byl
jsem rád, že tyga k tomu měla co říci:
„Věřím, že tě dokážu přesvědčit, že by bylo v tvém nejlepším
zájmu souhlasit s návrhem doprovázet je a poskytnout jim veškerou
podporu, kterou můžeš,“ navrhla jí.
- 175 -
„Prosím pěkně, pusť se do toho,“ vybídla ji Jasra.
„Musela bych s tebou mluvit o samotě.“
Jasra se usmála, určitě pro svou lásku k intrikám.
„To je pro mne přijatelné,“ prohlásila.
„Mandore, přinuť ji, ať to řekne hned,“ zvolal jsem.
„Počkat!“ vzkřikla Jasra. „Buď mi s ní umožníte soukromý hovor, nebo můžete na mou pomoc zapomenout.“
Začal jsem přemýšlet, jak velkou pomoc Jasra ve skutečnosti
znamená, když stejně nedokáže využít Fontánu k odstranění Jurta,
kdyby se z něho stal náš největší problém. Pravda, vyznala se v Citadele, ale ani jsem přesně nevěděl, jak vyspělou čarodějnicí je.
Na druhé straně jsem chtěl celou záležitost vyřídit teď hned a
jeden odborník navíc mohl představovat jazýček na vahách.
„Najdo,“ řekl jsem, „neplánuješ nic, co by mohlo ohrozit Amber?“
„Ne,“ odvětila
„Mandore, na co přísahají tygy?“ zeptal jsem se.
„Nepřisahají,“ opáčil.
„Kčertu s tím,“ ucedil jsem, „kolik času potřebuješ?“
„Dej nám deset minut,“ požádala mě.
„Pojďme se projít“ navrhl jsem Mandorovi.
„Jistě,“ souhlasil a vrhl další kovovou kouli směrem k Najdě.
Připojila se k ostatním a začala kolem ní také kroužit, o něco málo
nad úrovní pasu.
Než jsme odešli, vzal jsem si k sobě jeden klíč ze zásuvky sekretáře. Jakmile jsme byli na chodbě, zeptal jsem se:
„Mohla by ji Jasra nějak osvobodit?“
„Těžko po tom, co jsem dodal přídavný omezující kruh. Jen
málo čarodějů by dokázalo vymyslet, jak proniknout kruhy, a určitě
ne za deset minut.“
„Ta zatracená tyga je plná tajemství,“ prohodil jsem. „Tak nevím, kdo je tady vlastně vězeň.“
„Snaží se jen vyměnit kousek informace za Jasřinu spolupráci,“
poznamenal. „Chce, aby nás ta dáma doprovázela, když už nemůže
jít sama, protože to bude znamenat posílení tvojí ochrany.“
„Tak proč u toho nemůžeme být?“
„Nic, co jsem se od ní předtím dozvěděl, to nevysvětluje,“ řekl.
- 176 -
„Dobrá, jelikož mám pár minut času, rád bych si vyřídil malou
pochůzku. Dohlédneš na to tady a převezmeš velení, kdyby nás zavolala dřív, než se vrátím?“
Usmál se.
„Kdyby šel kolem někdo z tvých příbuzných, mám se představit jako lord Chaosu?“
„Myslel jsem si, že jsi býval také lordem Klamání.“
„Ovšem,“ řekl, tleskl a zmizel.
„Pospíším si,“ zavolal jsem.
„Čau,“ zazněl odkudsi jeho hlas.
Pospíšil jsem si chodbou nahoru. Šlo o krátkou pochůzku, kterou už jsem dlouho nevykonal. Zdála se mi ale vhodná před podnikem tohoto druhu.
Když jsem došel ke dveřím, na chvíli jsem se před nimi zastavil se zavřenýma očima a představil si interiér tak, jak jsem ho viděl
naposled. Bylo to apartmá mého otce. Procházel jsem jím při mnoha
příležitostech a snažil jsem se z rozmístění nábytku, polic s knihami
a z jeho podivných sbírek poznat o tomto muži něco víc, než už jsem
věděl. Vždycky se našlo pár maličkostí, které mě zaujaly a které nabízely odpověď na některou otázku či kladly novou — vpisek na
záložce knihy, nebo poznámka na okraji, stříbrný hřeben s nehodícími se iniciálami, daguerrotyp atraktivní brunetky s věnováním „Carlovi s láskou Carolyn“, momentka zachycující, jak si můj otec potřásá rukou s generálem MacArthurem...
Odemkl jsem dveře a rozrazil je.
Několik vteřin jsem stál nehnutě, neboť uvnitř zářilo světlo.
Ještě chvíli jsem naslouchal, ale bylo ticho. Pak jsem zvolna vstoupil.
Na prádelníku u protější zdi hořela řada svíček. Nikoho nebylo vidět.
„Haló!“ zavolal jsem. „To jsem já, Merlin.“
Žádná odezva.
Zavřel jsem za sebou dveře a šel dál. Mezi svícemi na prádelníku stál malý květináč s jedinou růží, která vypadala jako stříbrná.
Přistoupil jsem blíž. Ano, nebyla umělá, byla pravá. A opravdu stříbrná. V jakém asi Stínu rostou takové květiny?
Uchopil jsem jednu svíčku ve svícnu a šel dál, chráně plamen
dlaní. Zabočil jsem vlevo a vstoupil do dalšího pokoje. Hned jak
- 177 -
jsem otevřel dveře, viděl jsem, že svíčka je zbytečná. Hořelo jich tu
víc.
„Haló!“ opakoval jsem.
Zase nic. Úplné ticho.
Postavil jsem svíčku na stůl poblíž a přešel k lůžku. Nadzvedl
jsem přehoz a hned ho zase pustil. Na vyšívané pokrývce ležela stříbřitá košile vedle černých kalhot — barvy mého otce. Když jsem tu
byl naposled, nebylo tam nic.
Posadil jsem se na postel a zíral přes místnost do tmavého kouta. Co se tu děje? Nějaký bizarní domácí rituál? Strašení? Nebo...
„Corwine?“ prohodil jsem.
Jelikož jsem stěží očekával odpověď, nebyl jsem zklamán,
když nepřišla. Když jsem však vstal, praštil jsem se o těžký předmět,
který visel z čela postele. Sáhl jsem po něm a zvedl ho, abych se na
něj mohl lépe podívat. Byl to pás se zbraní v pochvě. Také ten tady
posledně nebyl. Uchopil jsem jílec a tasil.
Část Vzoru, vtlačená do šedavé oceli, se zamihotala ve světle
svíc. Byl to Grayswandir, meč mého otce. Neměl jsem nejmenší
představu, jak se tady octl.
Hryzlo mě svědomí, že tady nemůžu trčet, abych se dozvěděl,
co se vlastně děje. Musím se věnovat svým vlastním problémům.
Dneska byl čas skutečně proti mně.
Zasunul jsem Grayswandir zpátky do pochvy.
„Tati?“ řekl jsem, „jestli mě slyšíš, rád bych se s tebou sešel.
Ale teď už musím jít. Hodně štěstí, ať už podnikáš cokoliv.“
Pak jsem opustil pokoj, po cestě jsem pohladil stříbrnou růži a
zamkl za sebou dveře. Když jsem zabočil na chodbu, uvědomil jsem
si, že se chvěju.
Na zpáteční cestě jsem nikoho nepotkal, a jak jsem se blížil k
vlastním dveřím, přemítal jsem, mám-li vstoupit, zaklepat nebo počkat. Pak se něco dotklo mého ramene, otočil jsem se, ale nikdo tam
nebyl. Když jsem se zase otočil zpátky, stál přede mnou Mandor s
mírně svraštělým obočím.
„Co se stalo?“ zeptal se. „Vypadáš ustaranější, než když jsi odcházel.“
„Něco úplně jiného,“ řekl jsem. „Aspoň myslím. Zevnitř ještě
nic?“
- 178 -
„Co jsi byl pryč, slyšel jsem jednou Jasru zaječet,“ vykládal,
„takže jsem běžel ke dveřím a otevřel je. Ale Jasra se smála a požádala mě, abych zase zavřel.“
„Buď znají tygy nějaké dobré historky, nebo to byla příznivá
novinka.“
„Tak nějak to bude.“
O něco později se dveře otevřely a Jasra nám pokynula.
„Náš rozhovor skončil,“ prohlásila.
Důkladně jsem si ji prohlédl, jak jsem šel dál. Vypadala, že je v
mnohem lepší náladě, než když jsme odcházeli. Kolem očí měla o
trochu víc vrásek a takřka se zdálo, jako by násilím držela koutky úst
dole.
„Doufám, že to byl plodný rozhovor,“ poznamenal jsem.
„Ano, celkem vzato bych řekla, že byl,“ odvětila.
Rychlý pohled na Najdu mne přesvědčil, že na její pozici ani
výrazu se nic nezměnilo.
„Nyní tě musím požádat, aby ses rozhodla,“ oslovil jsem Jasru.
„Nemohu si dovolit další zdržení.“
„Co se stane, když řeknu ne?“ zeptala se vyzývavě.
„Doprovodím tě do tvých pokojů a oznámím ostatním, že jsi
tady a probuzená,“ opáčil jsem.
„Jako host?“
„Jako velmi dobře střežený host.“
„Chápu. No, ve skutečnosti příliš netoužím po prohlídce těch
pokojů. Rozhodla jsem se, že půjdu s vámi a pomůžu vám, za podmínek, které jsme dohodli.“
Uklonil jsem se.
„Merline!“ zvolala Najda.
„Ne!“ odpověděl jsem a podíval se na Mandora.
Přistoupil k Najde a zůstal před ní stát
„Bude nejlepší, když teď usneš,“ řekl jí a její oči se zavřely,
ramena poklesla. „Je tu někde vhodné místo, kde by mohla odpočívat?“ zeptal se.
„Tamtudy,“ ukázal jsem na dveře do vedlejšího pokoje.
Vzal ji za ruku a odvedl. Chvíli jsem ho slyšel mluvit polohlasem a pak už bylo ticho.
Vynořil se za moment.
- 179 -
Šel jsem ke dveřím a podíval se dovnitř. Ležela natažená na mé
posteli. Žádnou kovovou kouli jsem v její blízkosti neviděl.
„Je mimo?“ optal jsem se.
„Na dlouhou dobu,“ odvětil.
Podíval jsem se na Jasru, která se zhlížela v zrcadle.
„Jsi připravená?“ zeptal jsem se jí.
Měřila si mě přimhouřenýma očima.
„Jakou dopravu navrhuješ?“ otázala se.
„Znáš nějaký zvlášť rafinovaný způsob, jak se dostat dovnitř?“
„Momentálně ne.“
„Pak tedy vyvolám Cyklického fantoma, aby nás tam vzal.“
„Jsi si jist, že je to bezpečné? Mluvila jsem s tím... zařízením.
Nevím, jestli se mu dá věřit.“
„To bude v pořádku,“ prohlásil jsem. „Nechceš si připravit nějaké kouzlo předem?“
„To není třeba. Moje... prostředky by měly být v pořádku a na
svém místě.“
„Mandore?“
Zaslechl jsem kovové cvaknutí odkudsi z hlubin jeho pláště.
„Připraven,“ prohodil.
Vyňal jsem Fantomův Trumf a soustředil se na něj. Začal jsem
meditovat. Pak jsem vsáhnul. Nic se nestalo. Zkusil jsem to znovu,
anuloval vsáhnutí, naladil se, rozšířil ohnisko. Znovu jsem vsáhl,
zavolal, vcítil se...
„Dveře...,“ řekla Jasra.
Mrknul jsem na dveře do chodby, ale ničeho neobvyklého jsem
si nevšiml. Pak jsem se podíval na Jasru a uvědomil si směr jejího
pohledu.
Dveře do pokoje, kde spala Najda, se rozžíhaly. Svítily žlutým
světlem, jehož intenzita rostla. Uprostřed se objevila skvrna ještě
většího jasu. Náhle začala pomalu klouzat nahoru a dolů.
Pak zazněla hudba, nevím přesně odkud a Fantomův hlas
oznámil: „Následuj skákající kouli.“
„Nech toho!“ zvolal jsem. „Je to protivné.“
Hudba ztichla, světelný kruh se zastavil.
„Promiň,“ řekl Fantom. „Myslel jsem, že by tě malá komická
vložka mohla potěšit“
- 180 -
„Myslel jsi špatně,“ odsekl jsem. „Jediné, co chci, je, abys nás
vzal k Pevnosti Čtyř Světů.“
„Vojáky chceš taky? Nemůžu totiž nějak najít Luka.“
„Jen nás tři,“ odvětil jsem.
„A co ta, co spí vedle? Už jsem ji jednou potkal. Její projekce
se mi nelíbí.“
„Já vím. Není to člověk. Nech ji spát.“
„Tak dobrá, projděte dveřmi.“
„Pojďte,“ řekl jsem ostatním, vzal jsem svůj zbraňový pás a
připnul si ho, doplnil jsem ho náhradní dýkou, z křesla čapnul plášť a
přehodil si ho přes ramena.
Šel jsem k východu a Mandor s Jasrou za mnou. Udělal jsem
krok a pokoj zmizel. Zažil jsem okamžik závrati a rozostřeného vidění; když jsem zase viděl jasně, zíral jsem dolů a do dálky pod těžkou, zataženou oblohou, studený vítr si pohrával s mým pláštěm.
Zaslechl jsem Mandorův výkřik a za okamžik další, od Jasry
vlevo za mnou. Po mé pravici se rozkládalo velké ledové pole, bílé
jako kost a v opačném směru se na břidlicově šedavém moři převalovaly zpěněné hřebeny vln jako hadi ve vědra s mlékem. V dáli pode
mnou tmavá půda doutnala a pařila.
„Fantome!“ zvolal jsem. „Kde jsi?“
„Tady,“ zazněla tichá odpověď. Podíval jsem se přímo dolů a u
špičky své levé boty jsem spatřil tenký kroužek světla.
Dole přede mnou se v dálce chladně tyčila Citadela. Vně jejích
hradeb nebylo známek života. Uvědomil jsem si, že musím být v
horách, někde poblíž místa, kde jsem vedl dlouhé disputace se starým poustevníkem Davem.
„Chtěl jsem, abys nás dopravil dovnitř Citadely,“ vyčítal jsem
mu. „Proč jsi nás vzal sem nahoru?“
„Říkal jsem ti, že to místo nemám rád,“ odvětil Fantom. „Chtěl
jsem ti dát příležitost, aby ses mohl rozhlédnout a rozhodnout se,
kam přesně se chceš dostat. Takhle se můžu velmi rychle stáhnout do
bezpečí a nevystavovat se příliš dlouho silám, které mne znervózňují.“
Pozoroval jsem Citadelu. Dvě tornáda opět obkružovala vnější
zdi. Jestli tam ještě nebyl vodní příkop, pravděpodobně co nejdříve
jeden vytvoří. Zůstávala od sebe takřka přesně v úhlu 180 stupňů a
- 181 -
střídavě se rozsvěcovala. Bližší k nám se změnilo v jiskřivý sloup s
čarami blesků, nabývajíc děsivého svitu. Pak, jak začalo temnět, druhé tornádo se rozjasňovalo. Během mého pozorování prošla tímto
cyklem několikrát.
Jasra vyrazila neartikulovaný zvuk. Otočil jsem se a zeptal se
jí: „Co se děje?“
„Rituál,“ odvětila. „Někdo si právě hraje se silami Fontány.“
„Můžeš odhadnout, jak daleko už mohli dojít?“
„To opravdu nemůžu. Mohli zrovna začít, nebo už skončili. Jediné, co mi ty ohnivé sloupy prozrazují, je, že všechno je na svém
místě.“
„Tak mi řekni, Jasro, kde bychom se měli objevit?“
„K dómu s Fontánou vedou dvě dlouhé chodby,“ uvedla. „Jedna z nich je na stejné úrovni s dómem, druhá o patro výš. Samotný
dóm je vysoký několik pater.“
„Vzpomínám si na to,“ přiznal jsem.
„Jestliže pracují přímo se silami a my se prostě objevíme v
dómu,“ pokračovala, „výhoda překvapení bude jen velmi krátká.
Nevím přesně, jak a čím by na nás mohli udeřit. Bude lepší, když
budeme postupovat jednou z chodeb, abych měla čas posoudit situaci. Není vyloučené, že by si mohli všimnout našeho příchodu dolní
chodbou, horní by byla pro naše záměry lepší.“
„Dobře,“ souhlasil jsem. „Fantome, můžeš nás přenést do horní
chodby, do jisté vzdálenosti od dómu?“
Světelný kruh se rozšířil, zešikmil, zvedl se, chvíli visel vysoko
nad námi, pak klesl.
„Už... jste... tam,“ řekl Fantom, když se se mnou všechno zatočilo a světelný kruh přes nás přeběhl odshora dolů.
„Sbohem.“
Měl pravdu. Tentokrát jsme byli u cíle. Stáli jsme v dlouhém
tmavém koridoru se stěnami z černého, tesaného kamene. Jeden jeho
konec se ztrácel v temnotách, druhý vedl do zóny světla. Strop byl z
hrubých trámů, těžké příčné vazníky změkčovaly závěsy a chomáče
pavoucích sítí. Několik málo modrých černokněžnických koulí blikotalo v držácích na zdi, vrhajíce bledé světlo, naznačující, že moc jejich kouzla se blíží ke konci. Spousta dalších už dosvítila. Blízko
jasnějšího konce chodby byly některé z nich nahrazeny lampami.
- 182 -
Nad našimi hlavami bylo slyšet zvuky havěti cupitající v trámoví
stropu. Celé místo páchlo vlhkem a zatuchlinou. Vzduch ale obsahoval jistou elektrickou kvalitu, jako bychom dýchali ozón spolu s vše
prostupující zneklidňující předzvěstí dramatických událostí.
Přešel jsem na vizi Logru a okamžitě se všechno rozjasnilo.
Všude probíhaly linie síly jako planoucí žluté kabely. Dodávaly dodatečné osvětlení okolí, které jsem byl teď už schopen vnímat. A
kdykoli jsem některou z linií přerušil, mravenčení, které jsem zakoušel, zesílilo. Dokázal jsem rozeznat Jasru stojící v průsečíku několika
těchto linií a zdálo se, že se z nich sytí energií.
Získávala tím zářivý vzhled, o němž jsem si nebyl jist, zdali
bych ho při normálním vidění postřehl. Když jsem pohlédl na Mandora, spatřil jsem vznášet se před ním znamení Logru, což znamenalo, že si byl vědom všeho, co jsem viděl i já.
Jasra pomalu postupovala chodbou k osvětlenému konci. Zařadil jsem se za ni, trochu vlevo. Mandor mne následoval a pohyboval
se tak tiše, že jsem se občas musel ohlédnout, abych se ujistil, že je
stále s námi. Jak jsme šli, začal jsem si uvědomoval dojem pulzace,
jakoby tlukotu gigantického krevního tepu. Šířil-li se podlahou a
zdmi nebo těmi vibrujícími liniemi, s nimiž jsme se stále střetávali,
jsem určit nedokázal.
Přemýšlel jsem, jestli narušování sítě sil neprozradí naši přítomnost, nebo dokonce pozici zasvěcenci, pracujícímu s touto látkou
dole u Fontány. Nebo bylo jeho soustředění na úkol, co měl před
sebou, tak velké, že náš postup mohl proběhnout bez povšimnutí?
„Začalo to?“ zašeptal jsem Jasře.
„Ano,“ odvětila.
„Jak jsou daleko?“
„Hlavní etapa by mohla být u konce.“
Po několika krocích se mě zeptala: „Jaký máš plán?“
„Jestli se nemýlíš, zaútočíme neprodleně. Snad bychom se měli
pokusit dostat Jurta jako prvního — my všichni, myslím —, jestli se
stal opravdu vysoce výkonným, přeplňovaným a tedy nebezpečným.“
Olízla si rty.
„Jsem pravděpodobně nejlépe vybavena k tomu, vypořádat se s
ním, díky svému spojení s Fontánou,“ prohlásila poté. „Bude lepší,
když se mi nebudeš plést do cesty. Uvítala bych, kdyby ses zatím
- 183 -
vypořádal s Maskou. Možná by bylo lepší nechat Mandora v záloze,
aby pomohl tomu z nás, kdo to bude potřebovat.“
„Zařídím se podle tvého soudu,“ řekl jsem. „Mandore, slyšel jsi
všechno?“
„Ano,“ prohodil potichu, „udělám, co řekla.“
Pak se zeptal Jasry: „Co se stane, když zničím Fontánu?“
„Nevěřím, že ji lze zničit,“ odpověděla.
Odfrkl si a téměř jsem viděl nebezpečné cesty, jimiž se ubíraly
jeho myšlenky.
„Udělejte mi to k vůli a předpokládejte, že to jde,“ požádal ji.
Chvíli bylo ticho, pak řekla: „Kdybyste byl schopen ji zadusit
nebo třeba jen na chvíli přerušit, Citadela sama by se pravděpodobně
zřítila. Využívala jsem vyzařování Fontány, abych celou Citadelu
udržela vztyčenou. Je stará a nikdy jsem se nedostala k opravám, kde
to bylo třeba. Množství energie, které by bylo potřebné k úspěšnému
útoku na Fontánu by však bylo mnohem lepší investovat jinde.“
„Díky,“ opáčil.
Zastavila se, napřáhla ruku do jedné z linií síly a zavřela oči,
jako by zkoumala tep.
„Velmi silné,“ konstatovala. „Někdo začíná čerpat z hlubinných úrovní.“
Opět vykročila. Světlo na konci chodby se rozjasnilo, pak potemnělo, rozjasnilo, potemnělo. Stíny se vracely a zase ustupovaly.
Uvědomil jsem si zvuk znějící podobně jako hučení drátů vysokého
napětí. Z téhož směru, od Fontány, rovněž zněl přerušovaný, praskavý hlomoz. Přidal jsem do kroku, protože Jasra zrychlila. Zhruba v té
chvíli se zepředu ozval smích. Frakira se sevřela kolem mého zápěstí. Z ústí chodby probleskly plamenné jazyky. „A sakra, zatraceně,
zatraceně,“ slyšel jsem mumlat Jasru. Zvedla ruku, jakmile jsme dospěli na dohled ke schodišťové podestě, kde tenkrát, když jsme se
spolu střetli, stál Maska. Zastavil jsem se, když se Jasra začala pomalu plížit k zábradlí. Po obou stranách, vlevo i vpravo vedlo dolů
schodiště k protilehlým stranám dómu.
Na zlomek vteřiny pohlédla dolů, pak uskočila dozadu a jakmile dopadla na zem, skulila se doprava. Koule oranžových plamenů
vylétla vzhůru jako pomalá kometa, urazila kus kamenného zábradlí
- 184 -
a prolétla místem, které Jasra právě opustila. Přispěchal jsem k ní,
chytil ji pod paží a začal zvedat.
Vycítil jsem, jak ztuhla, když sebou její hlava škubla vlevo.
Tak nějak jsem tušil, co uvidím, až se podívám.
Stál tam Jurt, až na pásku přes oko úplně nahý, svítil a usmíval
se, částečně, i když ne moc, zbaven tělesnosti.
„Je to od tebe moc hezké, bratře, že jsi zaskočil,“ zahlaholil.
„Škoda, že se nezdržíš.“
Na konečcích prstů mu tančily jiskry, když napřáhl ruku mým
směrem. Pochybuji, že měl především v úmyslu mi potřást rukou.
Byl jsem schopen momentálně vymyslet jedinou odpověď:
„Máš rozvázanou tkaničku,“ to ho ovšem nezastavilo, ale aspoň jednu či dvě vteřiny koukal dost zmateně.
- 185 -
Kapitola dvanáctá
Jurt nikdy nehrál americký fotbal. Nevěřím, že by čekal rychlost, s jakou jsem vyrazil a zaútočil; a když se tak stalo, myslím, že
nepředvídal útok vedený tak nízko.
Takže vím skoro jisté, že byl překvapený, když jsem ho sevřel
těsné nad koleny a srazil ho do díry v zábradlí. Alespoň se tvářil dost
udiveně, jak přepadl dozadu a padal, s jiskrami stále sršícími z konečků prstů.
Zaslechl jsem, jak se Jasra zakuckala smíchy, když se uprostřed pádu začal rozplývat, a než se mohl dotknout země, zmizel úplně. Pak jsem koutkem oka zahlédl Jasru vstávat.
„Teď už se s ním vypořádám,“ řekla a dodala: „Nebude to problém. Je to motovidlo,“ právě když se objevil na vrcholu schodiště
po její pravici. „Postarej se o Masku!“
Maska stál na protější straně Fontány z černého kamene a
upřeně na mě zíral skrz gejzír oranžových a rudých plamenů. Dole,
přímo v kalichu Fontány, se vlnily plameny žluté a bílé. Když jich
hrst nabral a stisknul v obou dlaních, jako když dělá dítě sněhovou
kouli, zaplály oslnivě modře. Pak je po mně hodil.
Jednou ranou jsem ohnivou kouli odrazil. To nebylo Umění,
ale práce se základní energií. Posloužila však jako připomínka, právě
když jsem uviděl Jasru vykonávající přípravná gesta k velmi nebezpečnému kouzlu čistě jen naoko, přičemž se dostala dostatečně blízko k Jurtovi, aby mu podtrhla nohu a pořádným štulcem ho poslala
zpátky dolů ze schodů.
Žádné Umění. Kdokoli si užíval luxusu žít poblíž a využívat
pramen síly, jako byl tento, nevyhnutelně se časem stal nedbalým,
začal používat jen základních rámců kouzel jako vodítek, jimiž
usměrňoval a vedl celé proudy energie. Někdo neškolený nebo mimořádně líný se mohl dokonce časem obejít i bez toho a hrát si přímo
s hrubou silou; byl to pak druh šamanismu v protikladu k čistotě
Vyšší Magie — podobající se vyvážené rovnici — produkující maximální efekt s minimem námahy.
- 186 -
Jasra to věděla. Řekl bych, že v každém ohledu prošla formálním školením. Takže zatím to jde dobře, usoudil jsem, když jsem
odrazil další plamennou kouli a dal se vlevo.
Začal jsem sestupovat ze schodů — bokem — abych Masku
neztratil z očí. Byl jsem připraven okamžitě se bránit nebo zaútočit.
Kamenné zábradlí přede mnou začalo žhnout, pak vzplálo plamenem. O krok jsem ustoupil a pokračoval v sestupu. Nestálo za to,
plýtvat kouzlem na uhašení. Pochopitelně to bylo míněno spíš na
efekt, než jako vážnější ohrožení...
Ale...
Taky tu byla jiná možnost, uvědomil jsem si, když jsem viděl,
že mě Maska jen pozoruje a že po mně ničím dalším nehází. Mohl to
být také test. Maska se prostě pokoušel zjistit, zdali jsem omezen jen
na kouzla, která mám s sebou, nebo zda dokážu využívat zdejší zdroj
síly bezprostředně a mohl bych si to s ním vyřídit přímo, jak se k
tomu zjevně chystali Jurt s Jasrou. Dobře mu tak. Ať si láme hlavu.
Omezená suma kouzel proti takřka neomezenému zdroji energie?
Uvidíme.
Jurt se náhle zjevil na okenní římse vysoko po mé levici. Stačil
se jen trochu zakabonit a už se na něj zřítila ohnivá stěna. Oba, on i
stěna o chviličku později zmizeli a bylo slyšet Jasřin smích a jeho
zaklení následované rachotem nárazu na protější stěnu dómu.
Když jsem chtěl udělat další krok, schod pode mnou zmizel.
Jelikož jsem předpokládal iluzi, pomalu jsem došlapoval do prázdna,
ale má noha nenarazila na odpor, takže jsem prodloužil krok, abych
překročil mezeru a došlápl na další schod pod ní. Ten však, jakmile
jsem přesunul váhu, také zmizel. Když jsem místo dokončení kroku
skočil, abych překonal oblast prázdna, zaslechl jsem Maskův smích.
Jakmile jsem byl přinucen skočit, schody jeden po druhém mizely,
jak jsem je míjel.
Věděl jsem s jistotou, na co Maska myslí. Kdybych byl schopen ovládat místní síly, mohl bych se prozradit jejich reflexivním
použitím právě v takovéto situaci. A kdybych nebyl, pořád ještě by
mě tím přiměl vyplýtvat únikové kouzlo.
Odhadl jsem vzdálenost k podlaze, kterou teď, díky zmizení
schodů, bylo vidět. Kdyby už další schody nezmizely, mohl bych se
na dalším zachytit rukama, zůstat na okamžik viset a pustit se. Bylo
- 187 -
by to dokonale bezpečné. A kdybych schod minul nebo by taky zmizel... pořád jsem měl pocit, že bych dopadl celkem bez následků.
Bude lepší použít na cestě dolů úplně jiný druh kouzla.
Zachytil jsem se za zadní hranu nejvzdálenějšího schodu, zahoupal se a pustil, v letu jsem se otočil a vyřkl slova kouzla, kterému
říkám Padající Zeď.
Fontána se zatřásla. Plameny vystříkly a rozlily se, přetekly na
straně, kde stál Maska. A pak Maska sám byl sražen nazad na zem,
jak mé kouzlo postupovalo dál.
Maskovy paže se zvedly, když se zdálo, že vířící žár jeho tělo
pohltí, aby ho odtlačily. Mezi jeho rukama se vytvořil zářivý oblouk,
pak zaštiťující kupole. Držel ji nad sebou, odrážeje poslední kolapsozní sílu mého kouzla. Mezitím jsem se k němu rychle blížil. V té
chvíli se přede mnou objevil Jurt. Stál na kraji Fontány přímo nad
Maskou a civěl na mě. Nežli jsem však mohl tasit meč, vrhnout Frakiru nebo vyřknout další kouzlo, Fontána se vzedmula, velká vlna
ohně Jurta smetla a mrštila s ním o zem, spláchla ho kolem Masky a
napříč dómem k patě druhého schodiště, po němž, jak jsem právě
uviděl, pomalu sestupovala Jasra.
„Nemá žádný význam umět se přenést kamkoli,“ slyšel jsem ji
prohlašovat, „když je někdo kretén všude.“
Jurt vztekle zaryčel a vyskočil na nohy. Pak se podíval vzhůru,
za Jasru.
„I ty, bratře,“ řekl.
„Jsem tady, abych ti zachránil život, jestli to vůbec bude možné,“ zaslechl jsem Mandorovu odpověď. „Doporučoval bych, aby ses
teď se mnou vrátil...“
Jurt zařval — žádné rozeznatelné slovo, jen zvířecí skřek a pak
zaječel: „Nepotřebuju tvoje poručníkování! A jsi hlupák, když věříš
Merlinovi. Stojíš mezi ním a královstvím.“
Série zářících kruhů plynula jako kotouče dýmu z Jasřiných
rukou a kruhy dopadaly na Jurta, aby se mohly sevřít kolem jeho
těla.
Okamžitě zmizel a za moment jsem ho slyšel řvát na Mandora
odjinud.
Stále jsem se blížil k Maskovi, který se úspěšně ubránil před
mou Padající Zdí a začal se zvedat. Vyřkl jsem slova Klouzačky a
- 188 -
nohy mu podjely. Ano, hodlal jsem vrhnout konečný počet kouzel
proti jeho zdroji síly.
Říkám tomu sebedůvěra. Maska měl sílu, já měl plán a prostředky, jak ho realizovat.
Velká kamenná dlaždice se vyrvala z podlahy a se skřípavým
rachotem se proměnila v oblak štěrku, který na mne vylétl jako výstřel z brokovnice. Vyslovil jsem slova Sítě a pokynul.
Všechny úlomky kamení se spojily, dříve než mne mohly zasáhnout. Pak jsem je mrštil zpátky na Masku, který se stále ještě snažil vstát.
„Uvědomuješ si, že pořád ještě nevím, proč vlastně bojujeme?“
zavolal jsem. „Byl to tvůj nápad. Stále ještě můžu...“
Na okamžik se Maska vzdal pokusů vstát. Ponořil levou ruku
do vroucí louže plamenů a napřáhl pravici dlaní proti mně. Louže
zmizela a z jeho pravé ruky vytryskla sprška ohně jako ze zahradního
postřikovače. Byl jsem na to připraven. Mohla-li Fontána zadržovat
oheň, pak musela být ohnivzdorná.
Plavmo jsem se vrhnul k protilehlé straně tmavého tělesa a využil základny Fontány jako štítu.
„Jeden z nás pravděpodobně zahyne,“ zvolal jsem, „protože tohle není žádné kočkování. V každém případě už nebudu mít příležitost se tě zeptat: Co tě žere? Co jsem ti udělal?“
Jedinou odpovědí byl potlačovaný smích z druhé strany Fontány, neboť podlaha pode mnou se dala do pohybu.
Odněkud zprava, zhruba od paty nepoškozeného schodiště,
jsem zaslechl Jurta: „Tak kretén všude, jo? Co takhle zkusit to tělo na
tělo?“ a podíval jsem se právě včas, abych viděl, jak se zjevil vedle
Jasry a sápal se po ní. Hned nato zařval, když Jasra sklonila hlavu a
její zuby se potkaly s jeho předloktím. Pak ho odstrčila, spadl ze
zbývajících schodů a dopadl bezvládně, už se nepohnul.
Plazil jsem se vpravo kolem Fontány, přes ostré hrany zborcené dlažby, které se pohupovaly a cenily na mě pod vlivem Maskovy
síly.
„Jurt má dost,“ poznamenal jsem, „a ty, Masko, jsi sám proti
třem. Vzdej to a já se postarám, abys zůstal naživu.“
„Proti třem,“ zazněl lhostejný, nakřáplý hlas, „takže uznáváš,
že sám mě nedokážeš porazit?“
- 189 -
„Porazit?“ podivil jsem se. „Snad to považuješ za hru. Já ne.
Nebudu se řídit žádnými pravidly, která se ti zamane zavést. Vzdej
se, nebo tě zabiju, s pomocí či bez ní, jakýmkoli způsobem.“
Náhle se nade mnou objevil temný předmět. Odkutálel jsem se
od Fontány, protože přistál v nádrži. Byl to Jurt. Jelikož se vlivem
Jasřina uštknutí nemohl hýbat, trumfnul se od úpatí schodiště do
Fontány.
„Ty máš své přátele, lorde z Chaosu, a já své,“ odvětil Maska,
když Jurt slabě zaúpěl a začal žhnout
Najednou se Maska vymrštil do vzduchu a roztočil se, protože
se podlaha začala propadat. Fontána pohasínala a slábla, když tu z
trhliny v zemi vyrostla věž z plamenů a na jejím vrcholu spočinul
Maska.
„...nepřátele,“ podotkla Jasra, přibližujíc se.
Maska roztáhl ruce a nohy a pomalu se ve vzduchu otáčel, svou
dráhu náhle pod kontrolou. Vstal jsem a ustupoval od Fontány.
Zřídkakdy se cítím báječně v epicentru geologické katastrofy.
Zdvojená fontána teď vydávala silný, hluboký hukot, který byl
provázen vysokým, pronikavým tónem, znějícím jakoby odevšad.
Závan větru zavzdychal mezi plamennými sloupy. Ohnivá věž, na
jejímž vrcholku se vznášel Maska, se stále otáčela a tryskající oheň v
zesláblé Fontáně začal rovněž rotovat. Jurt se pohnul, zasténal a zvedl pravici. „A nepřátele,“ uznal Maska a zahájil sérii gest, která jsem
okamžitě poznal, protože jsem strávil spoustu čas jejich vymýšlením.
„Jasro!“ vykřikl jsem. „Dej pozor na Sharua!“
Jasra udělala tři svižné úkroky vlevo a usmála se. Cosi velmi
podobné blesku vyšlehlo z ohnivých sloupů a místo, které právě
opustila, zčernalo.
„Vždycky začíná úderem blesku,“ objasnila. „Není problém ho
prokouknout.“
Zatočila se a zmizela s doprovodem zvuku tříštěného skla a
červeného paobrazu její siluety.
Vzhlédl jsem k místu, kde stál stařec, na pravé noze nápis RINALDO. Opíral se o zeď, jednu ruku na čele, druhou dokončoval
prosté, ale účinné zaštiťující kouzlo.
- 190 -
Chystal jsem se křiknout na Mandora, aby odklidil staříka do
bezpečí, když mě Maska praštil Klaxonovým kouzlem, které mne na
chvíli ohlušilo tak, že mi praskla žilka v nose.
Krev mi kapala z nosu, když jsem se kotoulem přemístil tak,
aby byl právě se vztyčující Jurt mezi mnou a vznášejícím se čarodějem. Vypadalo to, že se Jurt vzpamatovává z působení Jasřina jedu.
Takže jak jsem vstával, napálil jsem mu jednu pěstí do žaludku a
nasměroval ho tak, aby mě ještě lépe zakrýval. Chyba. Dostal jsem
ránu, ne nepodobnou velmi protivnému elektrickému šoku. Jurt dokonce dokázal vyrazit krátké zachechtnutí, když jsem se zhroutil.
„Je tvůj,“ slyšel jsem ho vyhrknout.
Koutkem oka jsem zahlédl Jasru s Sharu Garrulem, jak drží
každý jeden konec velkého, dlouhého kusu něčeho, co vypadalo jako
mřížová krajka, spletená z kabelů. Linie pulzovaly a měnily barvu —
věděl jsem, že jsou to spíše dráhy sil než hmotné objekty, které jsem
mohl vidět jen díky vizi Logru, s níž jsem nepřestával pracovat.
Tempo pulzací se zvyšovalo a oba dva pomalu klesli na kolena, paže
stále napjaté, tváře lesknoucí se potem. Stačilo by slůvko, drobné
gesto a mohl jsem rovnováhu zlomit. Naneštěstí jsem právě měl
svých problémů dost. Maska se na mě shora řítil jako nějaký gigantický hmyz — bez výrazu, třpytivý a smrtelně nebezpečný. Z přední
zdi Citadely zazněla série ostrých, praskavých zvuků; spousta rozeklaných puklin se šířila po zdi shora dolů jako černé blesky. Uvědomoval jsem si oblaka padajícího prachu za rotujícími sloupy světla,
hukot a svištění — znějící v mých zvonících uších jen tlumeně —
pokračující vibrace podlahy pod mýma, napůl zmrtvělýma nohama.
Ale pořád ještě to šlo. Zvedl jsem levou ruku a současně má pravice
zajela pod plášť.
V Maskově pravé ruce se objevila planoucí čepel. Nepohnul
jsem se, ale vteřinu jsem počkal, než jsem vyřkl řídící slova svého
kouzla Fantazie pro Šest Acetylénových Hořáků, přičemž jsem si
zakryl předloktím oči a odkutálel se stranou.
Úder čepele mne minul a meč se zaťal do kamene. Maskova
levá paže nicméně dopadla na můj hrudník, loktem do žeber. Nezkoumal jsem však podrobně rozsah poranění, protože jsem slyšel,
jak ohnivý meč zapraskal a uvolnil se z kamenného sevření. Takže
- 191 -
jsem obloukem udeřil svou vlastní, prozaičtější ocelovou dýkou a
vnořil ji až po jílec do Maskovy levé ledviny.
Následoval výkřik, pak čaroděj ztuhnul a zhroutil se vedle
mne. Takřka bezprostředně nato jsem dostal kopanec pozoruhodné
síly do pravého boku. Stočil jsem se na stranu a další úder mi přistál
na pravém rameni. Jsem si jist, že mířil na hlavu. Jak jsem si kryl krk
a spánky a odkutálel se, zaslechl jsem Jurtovo zaklení.
Vyskočil jsem a tasil delší čepel, můj pohled se střetl s Jurtovým. Vstal v téže chvíli jako já a držel Masku v náručí.
„Později,“ prohodil a zmizel, Maskovo tělo s sebou. Modrá
maska zůstala ležet na zemi vedle dlouhé, krvavé šmouhy.
Jasra a Sharu stále klečeli proti sobě, hekali zbroceni potem, jejich životní síly se kolem sebe ovíjely jako párek pářících se hadů.
Pak, jako když se ryba vynoří na hladinu, Jurt se zjevil uvnitř
věže sil za Fontánou. Právě když Mandor vrhl dvě ze svých koulí —
zvětšovaly se, jak se snášely dómem, a když přistály ve Fontáně,
změnily ji na hromadu sutě —, uviděl jsem něco, co doufám už nikdy znovu neuvidím.
Jak se dunění hroutící se Fontány šířilo a skřípot a sténání zdí
přešlo v praskot a otřesy, kdy prach, úlomky kamení a trámy padaly
kolem mne, rozběhl jsem se vpřed, vyhýbaje se troskám, uskakoval
jsem před novými výtrysky a potoky žhoucích sil, pláštěm jsem si
kryl obličej, meč napřažený.
Jurt mě šťavnatě proklel, když jsem se k němu přiblížil.
„Spokojen, bratříčku, spokojen?“ zvolal. „Je snad smrt tím jediným možným smírem mezi námi?“
Ignoroval jsem však předvídatelné hraní na city, neboť jsem se
musel blíž přesvědčit o tom, co se mi zdálo, že jsem zahlédl okamžik
předtím. Přeskočil jsem kus zřícené zdi a zůstal zírat na tvář zhrouceného čaroděje uvnitř plamenů, s hlavou opřenou o Jurtovo rameno.
„Julie!“ zasténal jsem hlasitě.
Ale zmizeli, právě když jsem se vrhnul dopředu, a věděl jsem,
že je čas, abych udělal to samé.
Obrátil jsem se a proskočil ohněm.
- 192 -
Poznámka překladatele:
Při převodu jmen a názvů z Carrollovy „Through the Looking
Glass“ bylo použito překladu A. a H. Skoumalových — Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem, přel. Aloys a Hana Skoumalovi, Praha, Albatros 1983.
- 193 -
Digitalizované
2001
RoboV
Adresa mojej stránky - http://sweb.cz/robov.knihy/
Mirror tejto stránky - http://www.robov.knihy.szm.sk/
Email - [email protected]