Vážení a milí - Historicko

Vážení a milí,
rok uplynul jako voda v Klášovském potoku a Váš Věstník Historicko-vlastivědného kroužku v Žarošicích
slaví již 20. narozeniny – dostáváte do rukou jeho jubilejní číslo. „Dvacetiny“ jsou v našem žití obdobím
začátku životního rozpuku, dobou již jisté charakterové vyzrálosti a možná i malé dávky pokory, dobou
nesmělého naplňování ideálů a snad i mlhavé představy o dalším životě.
„Dvacetiny“ Věstníku znamenají snad přece jen větší jeho životní vyzrálost ve srovnání s člověčím
adolescentním věkem.
Následníkem Vlachových sborníků Od Hradské cesty, ve snaze zachovat kontinuitu žarošické vlastivědné
publicistiky, se staly Věstníky Historicko-vlastivědného kroužku. První číslo Věstníku vyšlo ve skromné
grafické úpravě na pár stránkách formátu A4 pod redakcí Jaroslava Vlacha a Milady Homolové v roce 1991.
Počínaje rokem 1995 (redakční vedení dr. Ladislav Valihrach) dostává Věstník svou pevnou organizační
strukturu a řád a prostoupen vpravdě novinářským duchem se obsahově rozšiřuje, přibývá fotodokumentace.
Další čísla Věstníku (již za nového redakčního vedení) na započatý trend navazují a kvalitativně ho rozšiřují
jak v oblasti obsahové, tak i formální. Věstník pokračuje ve Vlachově „nadregionalitě“, a tak jako kdysi
sborníky Od Hradské cesty se i on stává postupně známým a bez nadsázky uznávaným vlastivědným
periodikem v celé naší vlasti, kde žijí rozseti mnozí žarošičtí rodáci.
Není jednoduché navázat na práci nezastupitelného Jaroslava Vlacha a s důstojností jeho jména v ní
pokračovat. Jsem ale přesvědčený a potvrzují to i reakce čtenářů Věstníku, že se následnické role zhostil se
ctí.
I současná redakce Věstníku usiluje o kontinuál mezi žarošickou vlastivědnou minulostí a její současností a dělá pro to všechno, co jen jde. V našich Žarošicích, ve vesničce na okraji etnografického regionu
Hanáckého Slovácka, jednoho z nejstarších mariánských poutních míst Moravy, již po léta dochází k úspěšné symbióze starého s novým – silnou tradici a vědomí domova posiluje svým obsahem, ale i v podobě
pamětnických fotografií a obrázků a vůbec celou svou formou i náš Věstník.
Napadají mě slova literáta jižní Moravy a přítele žarošického říšského poslance za agrární stranu Rudolfa
Malíka (po roce 1918 byli oba dva poslanci Revolučního národního shromáždění) a velkého přítele Žarošic,
brumovického Jana Herbena: „…běžím domů a má mladost běží mi naproti“. Tato Herbenova slova sdílejí
i žarošičtí rodáci, aspoň ve vzpomínkách se vracející domů, aby zavzpomínali na léta zde prožitá, na léta
svého mládí a dětství.
K těmto, a nejen vzpomínkovým návratům, nechť přispěje i toto 20. číslo Věstníku a snad i všechna
čísla následná.
Celoroční pohodu Vašim duším a zdraví tělu přeje
Leopold Kolařík
předseda Historicko-vlastivědného kroužku v Žarošicích
OBSAH
PhDr. Ladislav Valihrach: Milí Žarošáci,
žarošičtí rodáci, přátelé Žarošic
Prof. PhDr. Oldřich Bělič: Na okraj nového čísla žarošického Věstníku HVK
PhDr. Jan Mervart: Zamyšlení nad Zamyšlením
aneb O Věstníku po 15 letech
Komu a kam Věstník přichází
Slovo starostů
Nejstarší ze Žarošic aneb Požehnaný věk
tetičky Aničky Šeffrové
Mgr. et Bc. Ivana Štefková: Hola, hola, škola volá
Mgr. Lucie Sumová: Naši školáci v Osvětimi
Ing. Jana Mackrlová: Komunitní centrum
obce Žarošice v roce 2010
RNDr. Rostislav Nebola: Zmizelé a mizející
staré Žarošice tentokrát na pohlednicích
Mgr. Bronislav Pražan: Žarošice v knize
Malované opony divadel českých zemí
Jihomoravský kraj se představuje
PhDr. Ladislav Valihrach: Rozhlédni se člověče
aneb Rozhledny jižní Moravy
Ing. Jaroslav Mihola: Jarní a podzimní vlastivědné chodníčky 2010
Jaroslav Hroudný: Nový kříž pod Silničnou
a jeho symbolika
Františka Poláčková: Sousedské vztahy
v Žarošicích v období 20. a 30. let minulého století
PhDr. Ladislav Valihrach: Vzpomínkové střípky
z dob žarošického JZD aneb Malé retro
s panem účetním Vladimírem Šašinkou
PhDr. Ladislav Valihrach: Universitas Masarykiana
Brunensis a její žarošičtí absoloventi
PhDr. Jan Mervart: Namísto televize jsme mohli mít dálnozor, jevič či rozkuk aneb Co v Žarošicích říkají na dnešní televizní vysílání
PhDr. Ladislav Valihrach: Jak televizní mocipáni
neochotně přiznávali pochybení v Toulavé kameře
aneb Česká televize se Žarošicím omlouvá
Ing. Mgr. Karol Frydrych: Mé srdce je v Žarošicích – interwiew s P. Antonínem Láníkem
Ing. Mgr. Karol Frydrych: Koncert Dómského
komorního sboru Brno v Uhřicích
P. Antonín Láník: Kněží hudebníci – Karel Eichler
Prof. PhDr. Jiří Sehnal CSc.: Novoříšský varhaník pan Metoděj Novák
Ing. Mgr. Karol Frydrych: Malé rozjímání
o Žarošické mši pastýřské s muzikologem
Janem Trojanem
Ing. Mgr. Karol Frydrych: Velký přítel katolické tradice Jiří Strejc
Václav Charvát: Pohřeb Jiřího Strejce
Marie Strejcová: Dva pohledy na rozloučení
s Jiřím Strejcem
PhDr. Ladislav Valihrach: Maminko, tatínku,
sbohem – 65 let od tragédie na Dyji
MUDr. Jiří Dunděra: Mistr světa v tělocviku
a olympionik prof. Jan Gajdoš aneb Z kyjovského gymnázia do nacistického kriminálu
5
9
10
12
15
18
19
20
21
23
28
29
35
39
42
43
45
51
56
61
65
66
68
70
71
72
76
76
77
79
MUDr. Jiří Dunděra: Stavitel kyjovské nemocnice prof. ing. arch. Bedřich Rozehnal DrSc.
MUDr. Jiří Dunděra: Malíř Jano Köhler
PhDr. Ladislav Valihrach: Když slunko zapadá
za vršky Pálavy aneb U vínečka
s Majkou Vyoralovou a Jožkou Šmukařem
PaedDr. Jiří Jilík: Chvála cimbálové muziky
RNDr. Rostislav Nebola: Síla folklóru
PhDr. Ladislav Valihrach: Setkání a setkávání se
s uměním Antonína Vojtka
PaedDr. Jiří Jilík: Není kalendář jako kalendář
PhDr. Jaromír Kubíček CSc.: Jaroslav Vlach
a spisovatelka Bohumila Dubňanská
Marie Hudcová: Viděla jsem hvězdy nad Betlémem
PhDr. Ladislav Valihrach: Smutné jihomoravské Vánoce 1953
PhDr. Ladislav Valihrach: Někteří se neviděli 50 let
MVDr. Ladislav Kulíšek: Vzpomínky na měšťanskou školu v Kloboukách u Brna po 60 letech
MVDr. Ladislav Kulíšek: Dvě vzpomínky z 1. třídy
RNDr. Rostislav Nebola: Historie kostelů
na Starém Brně
Doc. PhDr. Ladislav Zapletal CSc.: Ve Strážnici verbujú, na dva bubny bubnujú
aneb Něco ze strážnické dějepravy
Prof. PhDr. Miloslav Pojsl: Moravská poutní
místa II – Cyrilometodějský Velehrad
Prof. PhDr. Stanislav Stuchlík DSc.: Z historie psů nejen ve Ždánicích
Doc. PhDr. Miloš Čižmář CSc.: Historie poznání pravěkých a slovanských mohylových pohřebišť
ve Ždánickém lese
Mgr. Zdeněk Šašinka: Pravěké osídlení Ždánicka
Roman Muroň: Archeologický unikát Žarošic
Mgr. Jaromír Šmerda: Nové doklady
langobardského osídlení na Moravě
Mgr. Zdeněk Šašinka: Geofyzikální průzkum
někdejší rezidence na Silničné
Václav Hanák: Rybníky a vodní mlýny na Trkmance
MVDr. Ladislav Kulíšek: Rozhlédnutí po sousedech
MVDr. Ladislav Kulíšek: Chléb náš vezdejší
MUDr. Ladislav Běhal: Bydleli v tunelu
MUDr. Ladislav Běhal: Když nebyla Lesná
Ing. Jaroslav Mihola: S Mgr. Naděždou Horákovou
a to nejen přes internet
Karel Sedláček: Proměny Šibrova
Rozloučili se se životem
Žarošická kronika uplynulého roku
Antonín Vojtek: Mým domovem je jižní Morava
Příloha z obrazů Ant. Vojtka
82
85
87
90
91
98
100
101
103
106
113
121
122
124
128
129
132
135
137
139
141
146
147
149
150
151
152
152
153
154
168
169
Dávno
(Jan Skácel, nar. 1922 ve Vnorovech u Strážnice)
Hle, jižní Morava, kraj meruněk
a vína
a Janíčka tu v písni zabili
a u jezírka blízko Podivína
střevíček bílý víly ztratily.
A kdo se do luk vydá, stane u té
vody,
po které pluje leknínový květ
jako hrst sněhu, jako tělo víly
a němá pověst starodávných let.
Milí Žarošáci, žarošičtí rodáci, přátelé Žarošic!
Posílám Vám těmito řádky hezké pozdravení
a upřímné přání všeho dobrého nejen v tomto
roce 2011, ale i v letech příštích. Dostáváte do
rukou již 20. jubilejní číslo Věstníku Historickovlastivědného kroužku v Žarošicích, coby snad
důvěryhodného, i když skromného pokračovatele
dříve věhlasné žarošické vlastivědné publicistiky.
Je to jenom střípek minulosti, jakýsi vlastivědný,
stále ještě hořící a snad rozfoukaný plamínek,
nikoliv však už ona hořící pochodeň někdejší
žarošické vlastivědy se slavnými sjezdy rodáků a
vlastivědnými Žarošicemi, s „Křesly pro hosta“,
ochotnickým divadlem, s množstvím nadšených
a pro žarošickou vlastivědu zapálených lidí v čele
s Jaroslavem Vlachem – je jiná doba a vzhledem
k lidskému věku „je to už dávno“.
Potkala mě před hody jedna žarošická stařenka
a po mém slušném pozdravení „Pozdrav Pánbůh,
stařenko“, mně při podávání ruky ruku dlouho
tiskla a držela a říká: ,,Ladičku, když už zas bude
ten Věstnik, já se ho už nemožu dočkat, já ho čtu
furt dokola“. Tu se zarazila a stále mě držíc za ruku
špitla: ,,Ale možu ti tak ešče říkat, dyž už seš velké
kluk? Tak ti říkávala maminka, dyž se mnó o tobě
mluvívala a tos už byl taky velké kluk“. Říkám: „Ale
stařenko, jak byste mně jináč chtěla říkat, dyť ste
mě aspoň na chvilku tem Ladičkem vrátila do mýho
žarošickýho děctví“. Slíbil jsem jí, že než začne
chodit „na májovou“, Věstník si k ní cestu určitě
najde. (Žarošická mluva v přímých řečech autora a
stařenky nemá podobu fonetické transkripce)
Člověka potěší, když se třeba v Brně potká
s bývalým Žarošákem (on srdcem jím stále
zůstává), zajímajícím se taktéž o Věstník, a se slovy
poděkování a uznání, těšícím se na další číslo. Tato
zcela náhodná setkání mě vždycky ujistí, že tito lidé
na své Žarošice nikdy nezapomněli, a až se někdy
divím, jak živé jsou jejich vzpomínky, co všechno se
jim po těch letech vybavuje – jako kdyby ze Žarošic
ani neodešli. Vždy najdeme, třeba v tramvaji,
trolejbuse, na ulici, ba i v lékařské ordinaci
pár minut na to, aby naše společné vzpomínky
zamířily do Žarošic. A věřte – je to vždy pro obě
strany příjemná chvilka a vždy je na co, či na koho
vzpomínat. Jen namátkou z poslední doby – setkání
s Laďou Kalužíkem, Arnoštem Černým, ing. Olou
Novoměstským, Jarkou a Mirkou Brychtovými,
Zdeňkem Farmačkou, Laďou Mašou a Maruškou
Kolaříkovou, Libou Valáškovou, Martou Pacasovou
(roz. Dohnalíkovou), Vlastou Kolaříkovou, Jožkou
Kellnerem či Věrkou Rivolovou ze Šlapanic,
Zdenou Pechovou, paní učitelkou Jarolímovou, dr.
Vladimírem Vackem, či lékaři Radkem Zukalem
nebo Mirkem Zeleným. Kolikrát stačí, jen když
někoho uvidíte z jedoucí tramvaje či autobusu a už
se vám vybavuje „ono žarošické“.
Přišla mně od „domácích“ ohlasů na Věstník
i spousta vánočních přání a novoročenek nejen
od rodáků a přátel Žarošic, ale i od lidí, zejména
mladšího věku, mně do té doby naprosto neznámých,
dokonce i od vnoučat kdysi žarošických rodičů,
jejichž žarošické kořeny jsou tak hluboké, že
Věstníky rovněž každoročně očekávají a čtou a
po smrti svých rodičů či prarodičů je převádějí na
svou adresu. A právě tito jsou těmi nejvděčnějšími,
byť jen třeba za krátkou vzpomínku na jejich
předky v nekrologové části Věstníku. Krom toho
se objevují i noví zájemci o Věstník. Toto jubilejní číslo záměrně obsahuje i seznam jeho žarošických,
ale i mimožarošických odběratelů, čtenářská
klientela je však mnohem širší. Máte možnost vidět
kam a komu po naší vlasti Věstníky chodí (pro
lepší vzpomínání jsou u ženských příjmení uváděna
i příjmení rodná). Mnohdy se Věstník ke svým
čtenářům dostává i zprostředkovaně – např. přes
žarošického Karla Sedláčka ho v Ostravě dostává
5
Vám jistě dobře známý někdejší československý
hokejový reprezentant František Černík, který má
rovněž žarošické kořeny, či přes mou osobu míří
k mnoha mým kolegům a přátelům.
Z výčtu jmen je patrno, že někteří v Žarošicích
už hodně dlouho nebyli, v nejlepším případě se tam
dostanou jednou za rok na svátek Dušiček. Náklad
Věstníku odpovídá nejen zájmu odběratelů, ale
i finančním možnostem Historicko-vlastivědného
kroužku. Dovolte, abych vyslovil poděkování i OÚ
Žarošice za ne zanedbatelnou dotaci i tohoto 20.
čísla.
Žarošice se změnily – ti, kteří tu nebyli už
drahně let, by dnes viděli sice upravenou a
představiteli obce bezpochyby dobře vedenou a
spravovanou dědinu, navíc stále se rozšiřující, ale
romantika Žarošic jejich dětství a mládí vymizela
a těžko říct, že ji nahradila romantika nová. Už by
neviděli krámky na Spálenisku s důlkem na kuličky
před „stařiným krámkem“, kde probíhaly líté boje
o každou kuličku jak před začátkem pobožnosti
v blízkém kostele, tak i po jejím skončení, ani starý
most na Dolině se zábradlím, kde sedávali páni kluci
už vyšlí školu a čekávali na začátek sobotního kina,
muzik či jen tak tu vysedávali po nedělní ranní mši.
Tu stával dvojitý dřevěný sloup se skříňkou, odkud
strýček Alois Fila z Dolní ulice každý vpodvečer
zapínal večerní osvětlení Žarošic. Už neuvidí
kdysi honosný dům popnutý samopřísavným
loubincem významné osobnosti nejen Žarošic, ale
celé prvorepublikové Moravy, říšského a posléze
republikového poslance, virtuózního klavíristy,
přítele Masaryka, Švehly, Rašína, Šrobára, Štefánika, Beneše či Herbena, Rodina, Mrštíků a Uprků –
Rudolfa Malíka. Ani kovovou roletu staré hasičské
zbrojnice v těsném sousedství s TEPEM (rozuměj
prodejnou textilu), svého času udržovaný „park“ na
Dolině uprostřed osázený záhonem červených růží,
které spolu s Prokopovou zahrádkou plnou bílých
lilií oblažovaly svou vůní vstup do Hrubé ulice.
Není lavička před Valáškovou dílnou (už není ani
Valáškův dům), na níž tak často sedávala paní Líza
s viržinku kouřícím stařečkem Vilišem, a půjdeme-li
ve vzpomínkách ještě dále, pak už nejsou ani krásně
červeně kvetoucí hlohy, v roce 1935 vysázené po
obou stranách hlavní silnice – od kostela po Dolinu
a od Doliny k Šibrovu, které však postupně odcházely
a s rekonstrukcí silnice a jejím rozšířením odešly
úplně… a tak bychom mohli pokračovat (podrobněji
o některých zmizelých místech Žarošic viz Věstník
č. 18, Žili mezi námi…, str. 29-30).
Pro ty, kteří už v Žarošicích nějakou dobu nežijí,
ale i pro žarošické starousedlíky, je to už cosi
dávného a romantiku zašlých časů nám už jenom
připomínají, promlouvající k nám a zároveň jako by
nás hladící, jen vzpomínkové statě Věstníků.
Pečlivě jsem si, a přiznávám, že s jistou
dávkou nostalgie, znovu přečetl všechny Dopisy
Od Hradské cesty, všechny sborníky Od Hradské
cesty i Věstníky HVK, ale i publikace o žarošické
minulosti – všude tam jsou obsaženy, abych použil
obrozeneckého výrazu F. L. Věka „důležitosti“,
tentokráte žarošické.
I při čtení seznamu odběratelů Věstníku si
vybavuji jména, tváře, životní situace, případně
naše společné, i když třeba jen chvilky, prožité
v Žarošicích. Reakce na minulé číslo Věstníku,
až na dva excesy, byly pozitivní. ,,Kolik lidí, tolik
názorů“, říkali už antičtí klasikové. Přicházely
pochvalné, někdy až obdivné telefonáty, dopisy,
e-maily, ale i na duši hřející osobní poděkování
mířící k žarošické vlastivědě, k Žarošicím a k redakci
Věstníku. Potřebná zpětná vazba důležitá právě pro
jeho redakci funguje. Přiznám se a určitě to neříkám
poprvé, že není snadné ani v oblasti publikační,
konkrétně v redakci Věstníku, navazovat na
Jaroslava Vlacha. Přece jen jsou, objektivně vzato,
čísla Věstníků v mnohém odlišná od Vlachových
sborníků Od Hradské cesty, jak o tom vypovídá i
do tohoto čísla rovněž záměrně zařazená stať prof.
PhDr. Oldřich Běliče DrSc. z krajského deníku
Rovnost ze 4. května 1996.
Nechceme, aby byl Věstník jen kratochvilným
čtením pro dlouhé zimní večery, ale ani aby
zabředával do přílišné odbornosti. Najít kompromis
je neskonale obtížné. Opravdu širokému sociálnímu
spektru čtenářů Věstníku by mělo být vše obsahově
přístupné a navíc i zajímavé. To už musí pohlídat
redakce. Zejména v tomto jubilejním čísle se,
myslím, že ku prospěchu věci, mnohé statě,
aniž by docházelo k jejich duplicitě, vzájemně
prolínají a doplňují. Jak již bylo vzpomenuto,
mnoho „žarošických důležitostí“ bylo publikováno
zejména ve sbornících Od Hradské cesty, a i když
mladší čtenáři Věstníku volají právě po oněch
„žarošických důležitostech“ z dob minulých, nebylo
by asi vhodné je znovu přetiskovat do nových čísel
Věstníku – proto závěrem mého entrée znovu
připomenu kromě již vzpomínaných sborníků Od
Hradské cesty i významné publikace o žarošické
minulosti a v návaznosti na ni i významné osobnosti
Žarošic, jejichž jména vstoupila do povědomí a
6
zdaleka nejen žarošické veřejnosti, nikoli na základě
nějakého hlasování, ale díky jejich výjimečnému
umění, talentu, odbornosti, sportovní výkonnosti,
diplomacii, obětavosti, pracovitosti, poctivosti a
pravému žarošanství. Tak jak se redakci Věstníku
podařilo docílit umístění pamětní a informační
desky na Tycově, dnes Kolaříkově zdi v Malé ulici
na velkou žarošickou povodeň 21. července 1965
a letos usilujeme o obnovení památného obrázku
pod Syslůvkami, zrovna tak by bylo záhodno,
už i vzhledem k těžko měnitelnému interiéru
žarošického muzea, aby Žarošice měly i svoji Síň
rodáků, kde by se o žarošických osobnostech mohly
mladší generace mnohé dovědět – od fotografií,
bust, ukázek z jejich života a díla, ukázek jejich
výjimečného talentu, o jejich žarošických kořenech
apod.
I ve Vás dříme velký vzpomínkový tvůrčí
potenciál – a prosíme, nabídněte ho redakci
Věstníku a pište vzpomínky na Vaše žarošická,
ale nejen žarošická léta, posílejte pamětnické
fotografie (všechny Vám je neporušené vrátíme),
je to přece Váš Věstník, a s jazykovou úpravou
si nedělejte starosti. Vzhledem k tomu, že se ve
Věstníku objevují příspěvky různého typu, je nutné,
aby autoři příspěvků respektovali právo redakce
na úpravy, které samozřejmě principiálně nemění
jejich smysl a vyznění daného textu, jakož i právo
výběru příspěvků a fotografií do jednotlivých čísel
a to bez jakéhokoliv zdůvodňování komukoliv.
Vždy se jedná o drobné, kosmetické úpravy,
absolutní nedotknutelnost textu není možná a
to i ke skutečnostem, které autor textu třeba ani
nemusí znát. I redakce Věstníku se řídí Vnitřním
řádem redakcí a příslušnými mediálními zákony o
právech a povinnostech vydávání periodických a
neperiodických publikací.
Věstník, který se zdá být pro mnohé samozřejmostí, zase takovou samozřejmostí ve skutečnosti
není. Tak jak se listonoš v Čapkově Pohádce pošťácké mnoho nachodil, nalítal, nadrandil, nahonil
a našlapal než psaníčko bez adresy od šoféra
Frantíka po roce a po dni běhání smutné Mařence
přece jen doručil, lze k tomu připodobnit i práci
na Věstníku – dá mnoho přemýšlení, telefonování,
emailování, fotografování, skenování, úprav či
oprav, několikeré čtení celého textu před tiskem a s
nezbytnými korekturami, monitorování, zvětšování,
zmenšování, ukládání, zakládání, psaní, dopisování,
vpisování, přepisování, zapisování, zjišťování
a ověřování faktů na úřadech, v archivech,
knihovnách, u příbuzných, jejich stvrzování, dá
mnoho přesvědčování, odkazování, připomínání,
pobízení, prošení, lamentování, naléhavého žádání,
škemrání, urgování, vysvětlování, objasňování,
hašteření, děkování, slibování, běhání, vyřizování,
zařizování, oponování, obstarávání, nadávání,
nervování, vztekání, dotazování, poptávání a
vyptávání, ujišťování, ubezpečování, souhlasení
i nesouhlasení, jezdění sem a tam, nastupování a
vystupování a já nevím, čeho ještě. Má-li se tvořit
seriózně, dá hodně práce a zabere hodně času – a to
od čísla k číslu – ale bez Vás přispěvatelů by nebyl
ničím. Cítím a uvědomuji si velkou odpovědnost
a bezmeznou úctu ke všem jeho přispěvatelům i
čtenářům nezapomínajícím na Žarošice a čekajícím
po republice na žarošický Věstník. Svou pozici
odpovědného redaktora vnímám s velkým respektem a odpovědností.
Nedělám to proto, abych čekal nějakou vděčnost,
ale naopak s velkou pokorou přistupuji k řízení
Věstníku a dělám to pro Vás rád, a věřte, jak nejlépe
umím.
Moje Žarošice, žarošickou krajinu a celou
jižní Moravu vnímám jako bez falešných tónů a
disharmonie, líbeznou, „amoroso“ hranou melodii
mého žarošického dětství a mládí.
Váš Laďa Valihrach
Kontakt:
PhDr. Ladislav Valihrach
U Velké ceny 14, 623 00 Brno Termín redakční uzávěrky: 31. 12. 2011
Své příspěvky posílejte na adresu brněnské
redakce Věstníku!
Tel. 547 382 383
Mobil 728 328 287
e-mail: [email protected]
Významné publikace o žarošické minulosti
a významné osobnosti Žarošic:
První souhrnnou informací o Žarošicích je
objemné dílko ždánického řídícího učitele a
historika ždánického kraje Jakuba Vrbase sepsané
ve spolupráci s Rudolfem Malíkem a kolářským
mistrem, kronikářem obce, spoluzakladatelem
žarošické vlastivědy a duchovním otcem žarošic7
Významné osobnosti Žarošic:
Theodor Martinů (1844–1907), buditel obce a
nadučitel
Rudolf Malík (1875–1969), poslanec a významná
osobnost nejen Žarošic
Prof. PhDr. Jaromír Bělič DrSc. (1914–1977),
jazykovědec
Prof. PhDr. Oldřich Bělič DrSc. (1920–2002),
světově proslulý hispanolog
PhDr. Stanislav Herodes CSc. (1921–2007),
známý slovanofil
RNDr. Milan Rivola CSc. (1933), botanik
RNDr. Vladimír Vacek CSc. (1926), botanik
MUDr. Vladimír Žaroský (1935), primář Lázní
Hodonín a věhlasný zpěvák lidových písní
Ing. Vít Prokop DrSc. (1942–2004), náš přední
vědecký pracovník v oboru výživy zvířat
Prof. PhDr. Zdeněk Blažek (1905–1988), hudební
skladatel a pedagog
Ak. malíř Josef Konečný (1909–1989), mimo
jiné autor žarošické divadelní opony Vlast (1937)
a Jaro (1932)
Václav Broukal (1894–1972), kronikář obce,
první předseda Vlastivědného kroužku a zakladatel
Památníku obce
Jaroslav Vlach (1913–1995), olomoucký
univerzitní knihovník, duše a ikona žarošické
vlastivědy
Mgr. František Prokop (1925–1976), skvělý
houslista a tenorový pěvec, dlouholetý člen
Pěveckého sdružení moravských učitelů
Mgr. Miroslav Jarolím (1924–2004), člověk
s velkým výtvarným talentem a výjimečným
basovým hlasem, člen Pěveckého sdružení
moravských učitelů Bedřich Adámek (1935–2010), vynikající
klarinetista, hudební pedagog a organizátor
žarošického hudebního života
Prof. ing. Pavel Konečný CSc. (1954), odborník
v oblasti raketové techniky
Doc. ing. Tomáš Kopřiva CSc. (1941), expert
Ministerstva obrany na úseku řízení významných
mezinárodních vojenských projektů
Doc. ing. Josef Kellner CSc. (1948), chemický
specialista na Univerzitě obrany Brno
Plk. Karel Bělohoubek (1942), výrazná osobnost
českého vojenského hudebního života, skladatel,
šéfdirigent Ústřední hudby čs. armády
Zdeněk Farmačka (1942), vrcholový fotbalista,
z žarošického fotbalového potěru se propracoval
do dorosteneckého národního mužstva, do
kého Památníku obce (dnes muzea) Václavem
Broukalem z roku 1930: Ždánsko-zeměpisný a
dějepisný popis.
Další obšírnější zmínku o Žarošicích možno
nalézt v publikaci Kyjovsko-vlastivědný popis
politického okresu kyjovského – Klvaňa, Fintajsl,
Zlámal, v součinnosti s okresním pedagogickým
sborem vydal Muzejní a archeologický spolek
v Kyjově jako druhé přepracované vydání 1948.
Jakub Vrbas je autorem i materiálově bohaté
knížky Z dějin Žarošic, vydal Štěpařsko-vinařský a
zalesňovací spolek v Žarošicích 1940.
Reprezentativní a obsáhlá monografie Žarošice –
minulost a současnost vesnice v oblasti Ždánického
lesa, kolektiv autorů pod vedením Václava Frolce,
vydala Muzejní a vlastivědná společnost v Brně
1986.
Základní pramenný význam má Vlachova
Bibliografie Žarošic, zvláštní otisk Bibliografie
okresu Hodonín, vydal Vlastivědný kroužek
Žarošice 1984.
Připomínám ještě J. Vlachem připravovanou
publikaci, jejíhož vydání a konečného zpracování se
už nedožil – Zmizelé a mizející Žarošice v kresbách,
malbách a fotografiích, HVK Žarošice 2008.
Nelze opomenout J. Vlach, Ochotnické divadlo,
hudba a zpěv v Žarošicích 1747–1970, vydal
Muzejní spolek v Brně a VK Žarošice 1970.
J. Vlach, Materiály k vývoji průmyslu, obchodu,
živností a řemesel v Žarošicích v letech 1654–1948,
VK Žarošice 1976.
J. Vlach a J. Tomek, Od školy feudální ke škole
socialistické – kapitoly z dějin školství v Žarošicích,
část textová a obrazová, vydal Kulturní klub MNV
Žarošice 1982.
Almanach žarošické školy aneb Nenásilné
vzpomínání pro žactvo i dospělé, Základní škola
Žarošice 1997.
Pozornost si zaslouží i novější publikace mapující
poutní mariánskou tradici Žarošic – Antonín Kolek,
Historie kostela Staré Matky Boží a rezidence na
nynější Silničné, vydala obec Žarošice a HVK 2005.
M. R. Kosík, Papežská korunovace Staré
Matky Boží Divotvůrkyně Moravy, Kartuziánské
nakladatelství Brno 1999.
8
širší nominace pro OH v Tokiu a jako ligový
fotbalista hájil barvy Dukly Praha, RH Bratislava,
bratislavského Slovnaftu a Zbrojovky Brno, idol
žarošických kluků své doby.
Ing. Mgr. Karol Frydrych (1975), organista,
komponista sakrální hudby, hudební vědec a
uznávaný publicista
Svatoslav Ton ml. (1978), reprezentant České
republiky ve skoku do výšky, úspěšný český
olympionik.
Řekněme hned na začátku, že Věstník je
periodikem nástupnickým. Před ním vycházel
v Žarošicích sborník Od Hradské cesty, svou
koncepcí a úrovní v naší regionální vlastivědě
ojedinělý. Tento sborník byl však do jisté míry spjat
s osobností vynikajícího vlastivědného pracovníka
Jaroslava Vlacha a po jeho smrti nemělo smyslu
usilovat stůj co stůj o zachování kontinuity publikační
činnosti žarošické vlastivědy v podobě, do které ji
vypěstoval právě Jaroslav Vlach. Bylo třeba hledat
nové řešení – a tak vznikl nynější Věstník. Je to
sborník odlišný od svého předchůdce. Jeho pojetí
vychází z aktuálních potřeb vlastivědné práce v obci.
Při definování tohoto pojetí ovšem sehrál závažnou
roli zřetel ke sborníku předchozímu. Pojetí nového
periodika lze shrnout do dvou okruhů – Věstník
bude určen především žarošickým občanům,
rodákům a přátelům Žarošic – jeho zaměření tedy
bude užší než zaměření sborníku Vlachova. Na
rozdíl od něho to nebude, aspoň ne do takové míry, publikace badatelská, nýbrž v zásadě informační a
vzpomínková.
Obojí zaměření je výrazně patrné na všech
příspěvcích pojatých do 5. čísla, které předurčilo
podobu všech dalších čísel. Ale jeho realizace
zasluhuje v obou bodech aspoň stručný komentář.
Všimněme si nejdříve „zúžení obzoru“. Ten, kdo
si Věstník přečte, uvědomí si, že zúžené zaměření
vůbec nesvírá Věstník do krunýře lokalismu. Je
pravda, že téměř všechny příspěvky se týkají
Žarošic. Ale také je pravda, že všechny přesahují
obzor úzce lokální. Uveďme aspoň dva příklady.
Krátká stať Obec Žarošice je v tomto ohledu zvlášť
nápadná. Uvádí totiž demografické údaje, které
se, pokud jde o konkrétní čísla, týkají jen Žarošic.
Přitom však mají obecný dosah, protože dokládají
demografické poměry na našem venkově vůbec.
Obsáhlá stať Vzpomínání se žarošickou obecní
kronikou je rovněž soustředěna na Žarošice. Ale
jednak je v úvodu zasazeno do širšího kontextu
kronikářských tradic v naší zemi vůbec, jednak
i konkrétní kronikářské údaje týkající se Žarošic
vedou k obecnějším úvahám nebo konfrontacím.
Tak třeba zcela věcné údaje o elektrifikaci Žarošic
v roce 1928 v konfrontaci s okolními obcemi
představují Žarošice jako obec civilizačně průbojnou
a pokrokovou.
Všimněme si druhého okruhu, Věstník nemá
být publikací badatelskou, nýbrž informační a
vzpomínkovou. Všechny příspěvky mají nepochybně charakter informační nebo vzpomínkový, ale je
Významné osobnosti duchovních Žarošic, které
povznesly žarošickou mariánskou tradici:
faráři František Hanzl (1887–1961), Tomáš
Ždánský (1915–1998), M. R. Kosík (1951)
Opravy a dodatky:
Ve Věstníku č. 19, ve stati MUDr. Jiřího Dunděry
„75 let Josefa Somra – životní osudy jednoho
z největších a nejméně okázalých českých herců“
došlo na straně 78 nikoli vinou redakce k záměně
hláskově si blízkého příjmení dvou českých
hereček – nikoliv Blanka Bohdalová, ale Blanka
Bohdanová.
V témže čísle Věstníku ve stati RNDr. Rostislava
Neboly je na straně 64 mylně uvedeno, nikoliv
vinou autora článku či redakce, že Cyril Vodička je
pohřbený na hřbitově v Žarošicích. Ve skutečnosti
urny s popelem manželů Vodičkových si převzala
rodina a uložila je na nezveřejněné místo jejich
posledního odpočinku.
Redakce se čtenářům Věstníku omlouvá.
Mezi termínem redakční uzávěrky (31. 12.) a
tiskem Věstníku k žádným obsahovým změnám
nedošlo.
Na okraj nového čísla
žarošického Věstníku
Historicko-vlastivědného
kroužku
(Rovnost 1996)
Nedávno vyšlý pátý, vlastně už jubilejní svazek
žarošického Věstníku dává podnět k zamyšlení
nad charakterem tohoto periodika, které nyní
reprezentuje úsilí vlastivědných pracovníků v obci
proslulé intenzitou a kvalitou vlastivědné činnosti
po celé naší zemi.
9
v nich řada podnětů pro práci badatelskou. Uveďme
jako příklad aspoň Valihrachovu stať o Žarošické
mši pastýřské. Ve srovnání s žarošickou publikační
tradicí rozhodně neznamená rezignaci na dosažené
hodnoty.
Z hlediska tematiky je Věstník pojat velmi
široce. V sedmadvaceti statích jsou zachyceny
snad všechny stránky života v obci. Pokud jde o
úroveň odbornou, je pro Věstník charakteristická
faktografická přesnost, soustředění na jádro věci, ale
zároveň informační bohatost. Z hlediska jazykového
je na Věstníku patrna snaha o kultivovanost výrazu
a úsilí o zajímavost podání, čtivost a srozumitelnost,
bez jakékoliv stylistické okázalosti.
Jedna věc čtenáře zarazí, když dospěje k závěru.
Poslední věta Věstníku zní: „Pro déletrvající
zásadní neshody ve stylu práce od 1. 1. 1996
odstoupil z výboru PhDr. Ladislav Valihrach“. To
je věc opravdu silně znepokojující. Nelze si totiž
nevšimnout, že autorem většiny příspěvků v 5.
čísle a jeho odpovědným redaktorem je právě on.
Při bližším ohledání se zjistí, že jeho podíl činí přes
80 %. Podle našeho mínění by Žarošice měly učinit
vše, aby si udržely pracovníka tak plného elánu,
tvůrčích podnětů, znamenitě odborně erudovaného,
zkrátka schopného dokonale řídit a vést nejen
žarošickou publikační činnost, ale celou žarošickou
vlastivědu vpřed.
tak i kvůli možnosti srovnání jsem rád přijal výzvu
k zamyšlení jak nad Běličovým Zamyšlením
(týkalo se pátého čísla − tedy ročníku 1996), tak
pochopitelně i nad současným stavem Věstníku
(moje zamyšlení se týká devatenáctého čísla − tedy
ročníku 2010, protože svazek, který právě držíte
v ruce, jsem v době psaní článku samozřejmě ještě
neměl k dispozici).
I po patnácti letech nelze než vyslovit hluboké
uznání stanoviskům a postřehům prof. Běliče, neboť
ani po letech na nich vlastně není co měnit − až na
jednu výjimku, o níž se zmíním níže. S moudrým
nadhledem a obdivuhodnou jasnozřivostí ocenil
snažení tvůrců Věstníku a vlastně tak trochu
předpověděl jeho další vývoj.
Prof. Bělič shrnul tehdejší nové pojetí Věstníku
do dvou bodů: 1. co se týče určení, měl se Věstník
obracet především k žarošickým občanům a
rodákům; 2. co se týče zaměření, nemělo už jít o
publikaci víceméně badatelskou (jako ve starší éře
nezapomenutelného Jaroslava Vlacha), ale spíše
o periodikum informační a vzpomínkové. Jedním
dechem ovšem dodejme, že prof. Bělič oba body
hned okomentoval v tom smyslu, že zúžené
zaměření nesvírá Věstník do krunýře lokalismu,
tedy že regionální pojetí neznamená jednoznačnou
svázanost s určitým místem bez jakékoli možnosti
přesahu. Zdůrazněme přitom, že Bělič sice použil
spojení „zúžené zaměření“, jenže v tomto punktu
si ho dovolím trochu poopravit, poněvadž o
jednoznačné zúžení se vlastně nejedná: spíše jde
o změněné zaměření. Věstník se totiž od tehdejší
doby vlastně více „otevírá“ a více vychází vstříc své
čtenářské obci, neboť vpravdě badatelské příspěvky
bývají určeny pro přece jen užší okruh abonentů. A to nemluvím o vskutku příkladné grafické úpravě
Věstníku a o jeho pěkném a sympatickém celkovém
vzhledu (ať už se to týká papíru, tisku či reprodukcí):
nedostatky jsou vskutku drobné a odpovídají rčení
o tom, že výjimky potvrzují pravidlo... Když po patnácti letech, které uplynuly od
doby, kdy prof. Bělič formuloval svá stanoviska,
zalistujeme Věstníkem 19/2010, snadno zjistíme,
že Věstník nejenže zůstal věren oběma Běličovým
bodům, ale že je poctivě naplnil a navíc je dokázal
v dobrém slova smyslu přesáhnout. Neboť − ad 1: Věstník jistě patří v prvé řadě do rukou lidí
spojených se Žarošicemi, resp. jak oni sami říkají
− Žarošáků, ať už žijí přímo v Žarošicích nebo
mimo ně, ale je zcela evidentní, že texty Věstníku
rozhodně nepohrdnou ani čtenáři odjinud, k nimž
Univerzitní profesor PhDr. Oldřich Bělič DrSc.
Zamyšlení nad Zamyšlením
aneb
O Věstníku po 15 letech
Nad těmito řádky si může čtenář tohoto
Věstníku přečíst článek profesora Oldřicha Běliče,
publikovaný v deníku Rovnost 4. 5. před patnácti
lety. Jeho autor se v něm zamyslel nad tehdejším
stavem a charakterem Věstníku Historickovlastivědného kroužku v Žarošicích − periodika,
které po celou dobu svého trvání výrazně přispělo
ke vskutku pozoruhodným výsledkům žarošické
vlastivědy.
Patnáct let je jistě málo z hlediska všehomíra, dost
z hlediska člověka, ale hodně z hlediska regionálního
periodika. Takže jak z ohledu na půlkulaté jubileum,
10
se Věstník nějakým způsobem dostane. Což začasté
bývá přání snad každého regionálního periodika,
ale ne každé tiskovině se takový cíl podaří splnit.
A dovolte mi malé vyznání v tom smyslu, že také
já se − i díky Věstníku − cítím být Žarošičanem,
byť nikoli rodem (mým rodným městem je Hradec
Králové a naprostou většinu života jsem prožil v
Brně), ale alespoň volbou.
Ad 2: Redakce Věstníku určitě udělala dobře,
když badatelské články sice zcela nevyloučila, ale
nespolehla se pouze na ně. Už tu byla zmínka o tom,
že tak vyšla vstříc širší čtenářské obci, ale navíc to
redakci Věstníku poskytlo možnost rozšířit i okruh
přispěvatelů, nehledě na obohacení pestrosti čtení.
Ale pozor: v řadě článků najdeme i nyní buď
přímo výsledky badatelské činnosti, nebo alespoň
mnohé podněty pro badatelskou práci − v tom jsem
zcela zajedno s názorem prof. Běliče (viz zmíněný
článek v Rovnosti).
A projdeme-li pozorně jednotlivé příspěvky
Věstníku 19/2010, nezbývá než i v tomto ohledu
potvrdit přetrvávající platnost někdejších Běličových hodnocení: zopakujme tedy, že stále platí
Běličova slova o širokém tematickém záběru, o
snaze o faktografickou přesnost, soustředění na
jádro věci a informační bohatost, jakož i o snaze
o celkovou kultivovanost výrazu a zároveň o
zajímavost podání, čtivost a srozumitelnost bez
stylistické okázalosti.
I nyní tu tedy nacházíme články badatelsky
objevné (Maria Žarošická v kramářských písních,
Rezidence na Silničné a výzkum areálu v letech
2007 a 2008, Výsledky archeologického výzkumu
v kostele sv. Jana Křtitele v Uhřicích, Obrana Brna
proti Švédům, Akce partyzánů na Ždánicku, Moc
pěkných pozdravů, Nález při hloubení sklepa),
shrnující (Slovo starosty obce Žarošice, Muzeum
a jeho exponáty, Rok 2009 v naší farnosti),
informační (Historická společnost Starý Velehrad
a edice Církevní památky, Žarošická kronika),
naučné (Vznik a vývoj nejstarších křesťanských
poutí, Joža Uprka a Žarošická pouť), vzpomínkové
a biografické (Zlaté jubileum, Konzistorní rada,
Nadučitel a varhaník, Zlatý muž Rudolf Malík,
Ing. Cyril Vodička, Vzpomínání na Zdeňka Blažka,
Žarošická muzikantská legenda, Předvánoční
setkání, Ohlédnutí za jedním televizním seriálem,
75 let Josefa Somra, Sto let od narození malíře a
režiséra, Sto let od narození básníka, Vzpomínka
na zimu v roce 1928−29, O kosárkách a věnečkách,
Vánoce mého dětství, Jak jsem se učil na zvoníka,
Z historie seniorské kopané v Žarošicích, Odešla
básnířka, František Frýbort) i další… A dodejme,
že v řadě článků je sympatická snaha o propojení
jednotlivého s obecným či obecného s jednotlivým,
resp. místního s mezinárodním − viz např. článek
Nebe nad Žarošicemi… Obdivuhodná je barevná
obrazová příloha − tentokrát přinášející reprodukce
obrazů Joži Uprky…
Jediná věc z Běličova textu − jistě nejen podle
mne naštěstí − už neplatí: to je ona výše zmíněná
výjimka, kterou představuje Běličovo někdejší
poněkud zklamané a rozčarované konstatování
o tom, že dr. Valihrach kvůli neshodám ve stylu
práce odstoupil z výboru Historicko-vlastivědného
kroužku a z funkce odpovědného redaktora
Věstníku. Právě v čísle 19/2010 totiž hned po úvodu
L. Kolaříka, předsedy HVK v Žarošicích, se na nás
z fotografie v záhlaví prvního článku dívá staronový
odpovědný redaktor, jímž není nikdo jiný než dr. L. Valihrach. Málem se mi chce zazpívat část slavné
árie z asi nejčeštější opery − Dobrá věc se podařila,
věrná láska zvítězila… Láďův návrat určitě přispěje
k dobru celého HVK i samotného Věstníku,
protože z vlastní zkušenosti vím, že jde o člověka
pracovitého, pilného, čestného a činorodého, který
má k Žarošicím vztah vskutku vřelý a láskyplný.
A na závěr? U každého hodnocení se zpravidla
předpokládá, že v něm bude uvedena nějaká výtka,
připomínka, návrh. Dobře, tuhle zásadu tedy budu
respektovat i já. Zaprvé: možná by šlo − alespoň
někdy − zkusit ještě více seřadit příbuzné články
do tematických oddílů či rubrik a pokusit se tak
vytvořit jakousi více přehlednější vnitřní strukturu
Věstníku. Zadruhé − pokud by to ovšem bylo vůbec možné: pokusit se při nějaké vskutku pamětihodné
příležitosti o de facto monotematické číslo, které
by nahlíželo danou událost z většího množství
odlišných pohledů, rozličných úhlů a různých pojetí.
A zatřetí: možná by se coby součást Věstníku někdy
mohla objevit i jakási zvláštní příloha (snad odlišená
i barevně či alespoň jiným typem papíru), která by
přinesla ukázky z literárních děl o Žarošicích a
okolí, případně i původní literární tvorbu − poezii,
krátké povídky apod.
Ale i kdyby k tomu nedošlo, zaplaťpánbůh za to,
co Věstník nyní představuje: opravdu to není málo.
PhDr. Jan Mervart
11
Molešová Helena, Muroň Roman
Navrátil Bohumil, Novotný František
Ondráček František
Odběratelé Věstníku HVK
v Žarošicích
Pavlica Jan, Pavlica Marek, Paráková Marie,
Pechová Jarmila, Pechová Zdena, Pěnčíková
Marie, Plachá Helena, Plachá Marie č. 330, Plachá
Marie č. 164, Plachý František č. 340, Plachý
František ml., Plachý Karel, Pohanka Josef,
Pokorná Marie, Pokorný Antonín, Prokopová
Marie, Průšová Blanka
(stav k 31. 12. 2010)
ŽAROŠICE:
Adamcová Jaroslava, Adamcová Lenka,
Adamcová Marie
Rauš Pavel, Ravasová Kamila, Rejdová Alena,
Růžičková Josefa
Barva Ladislav, Barva Miroslav, Barvová Ludmila
Sedláček Karel, Sedláček Valdemar, Schöffrová
Marie č. 333, Schöffrová Marie č. 339, Snášel
Silvestr, Sněhotová Emilie, Staněk Vlastislav,
Strmisková Anna, Svatoň Josef, Svoboda Rudolf,
Svoboda Václav, Svobodová Pavla
Černá Anna, Čumbová Božena
Dohnalíková Marie č.20, Dohnalíková Marie
č. 200
Šašinková Marie, Šeffer Pavel, Šeffrová Anna,
Škultétyová Svatava, Šmýdová Marie, Šťastná
Františka č. 5, Šťastná Františka č. 201, Šťastná
Marie č. 239, Šťouračová Jana
Fazorová Marie, Flodr Eduard, Flodr Ladislav,
Flodr Stanislav, Fojtík Svatopluk, Frýbort Miroslav
Grycová Františka
Homolová Milada, Honzírková Marie, Horáková
Anna, Hořava František, Hrazdílková Marie,
Hrbotická Marie, Hroudná Marie
Trávníčková Marie, Tyrychterová Božena
Vágner Stanislav, Vágner Václav, Vágnerová
Hana, Vágnerová Vlasta, Vach Zdeněk, Vachová
Eliška, Válka Karel, Válková Ladislava, Válková
Božena, Vašinová Zlatka, Večeřa Rudolf,
Venkrbcová Anna, Vojtíšková Magda, Vrzal Jan
Joch Josef
Kasala Jozef, Kellner Jan, Kellner Karel,
Kellnerová Emilie, Kellnerová Julie, Kellner
Miroslav ml., Koblížek Josef, Konečný Petr,
Kokorská Marie, Kokorský František, Kolařík
Leopold, Kolaříková Jana, Konečná Jaroslava,
Konečná Ludmila, Konečná Žofie, Kopřiva Tomáš,
Kramářová Božena, Kršková Marta, Kröner Jan,
Křetinská Marie, Křižka Miloš, Kůřilová Ludmila
(Hroudná)
Závodská Anežka, Zelený Rostislav, Zezula
Vladimír, Zobal Miroslav, Zouharová Dagmar
Žaroská Marie, Ždánský Miroslav č. 206, Ždánský
Zdeněk č. 294
SILNIČNÁ:
Lažková Ludmila, Lisalová Marie, Luskač
Jaroslav
Drmola František
Mackrle Vladimír, Mančíková Terezie,
Macháčková Ludmila, Manová Terezie,
Martinásek Pavel, Matula Dalibor, Matula
Vratislav, Mazalová Blanka, Mendlová Svatava,
Man Vratislav
Novák Pavel
12
ZDRAVÁ VODA:
Chmelíčková Marie (roz. Černá) – Brno, Chalabala František – Hodonín
Bouchal Jaroslav
Janoušek Miroslav – Ostrava, Jarolímová Marie
– Brno
Kašuba Leopold
Řičánková Ludmila
Kellner Jaroslav – Brno, Kellner Josef – Šlapanice,
Kellner Josef – Tišnov, Kellner Pavel – Slavkov
u Brna, Kneslová Jaroslava (roz. Machálková)
– Hodonín, Koběrská Marie – Petřvald
u Karviné, Koblížek Jaroslav – Brno, Kolaříková
Zdenka – Kyjov, Kolařík Luděk – Sudoměřice,
Konečný Bohumil – Slavkov u Brna, Konečný
Josef – Hodonín, Konečná Marie (roz. Halířová)
– Hodonín, Kopalová Marie – Krasov, Kosík
Rudolf – Nová Říše, Mostina Jan – Brno, Kotík
Vladimír – Ždánice, Koutná Marie
(roz. Kellnerová) – Brno, Kozák Pavel – Brno,
Köhlerová Marie – Plumlov, Kráčmerová Anděla
(roz. Kašubová) – Svitavy, Kramář Florián
– Praha, Kratochvílová Alžběta (roz. Uhýrková)
– Čeložnice, Kreplová Drahoslava – Lovčice,
Kryštofová Marie (roz. Vilišová) – Tišnov, Kučera
Josef – Archlebov, Kulíšek Ladislav – Znojmo,
Künzelová Emilie (roz. Prokopová) – Ústí
nad Orlicí, Kořalník Ladislav – Telnice,
Kramářová Ilona – Písek, Kaloudová Ludmila
– Otnice, Kopřivová Zdena (roz.Plchůtová)
– Ždánice, Klučková Libuše – Opava
Tichá Anna
MIMO ŽAROŠICE:
Adámek Josef – Brno, Adamcová Františka
(roz. Adámková) – Brno, Adámek František
– Ždánice
Bajer Jaroslav – Zábřeh na Moravě, Bambuchová
Anežka (roz. Koblížková) – Vsetín, Benešová
Jiřina – Brno, Benešová Marie (roz. Kolaříková)
– Ždánice, Blahošová Marie (roz. Pavlicová)
– Otrokovice, Broukal Václav – Brno
Čejková Eliška (roz.Koutná) – Ústí nad Labem,
Černý Bedřich – Brušperk, Červinková Františka
(roz. Horychová) – Heršpice, Čumba Ladislav
– Veselí nad Moravou, Čobanová Eliška
(roz. Konečná) – Praha
Divišová Zdenka (roz.Černá) – Brno, Drábková
Anežka – Velké Hostěrádky, Drmola Josef
– Bavory u Mikulova
Léska Cyril – Podbřežice u Rousínova
Macháčková Marie – Janův dvůr-Násedlovice,
Machalová Věra – Opava, Maleňáková Marie
(roz. Zelená) – Brno, Malík Oldřich – Brušperk,
Malíková Anna (roz. Martinásková) – Archlebov,
Mančík Ladislav – Nížkovice, Manová Hana
(roz. Horáková) – Brno, Martinásková Hana
– Praha, Maša Stanislav – Slavkov u Brna,
Matoušková Josefa (roz. Růžičková) – Brodek
u Prostějova, Mazel Jaroslav – Frenštát pod
Radhoštěm, Mazurová Svatava (roz. Stavělová)
– Kobeřice, Melicharová Božena (roz. Šťastná)
– Nový Bohumín, Merlíček Mojmír – Ždánice,
Mihola Jaroslav – Mutěnice, Moravcová Pavlína
(roz. Konečná) – Brno, Moudrá Michaela
(roz. Sněhotová) – Kyjov
Floriánová Karla (roz.Křemečková) – Stará Říše,
Formánková Marie (roz. Snášelová) – Dubňany,
Frydrych Karol – Slavkov u Brna
Galla Josef – Ostrava,
Gallová Božena (roz. Snášelová) – Sobotín
Hanzlíková Božena – Brno, Haška František
– Sobotovice, Havlíčková Anna (roz. Vachová)
– Brno, Hladůvková Ludmila – Strážovice,
Hofrajtrová Emilie (roz. Pospíšilová) – Krnov,
Horák Jan – Boleradice, Hořava Josef – Kyjov,
Hovadík Tomáš – Hrušky u Slavkova, Hrabcová
Naděžda (roz. Řičánková) – Brno, Hrabcová Marie
(roz. Kolaříková) – Hodějice, Hudcová Marie
– Brno, Hanák Václav – Brno
Němec František – Ostrava, Němec Dobroslav
– Zlín, Nohýnková Marcela – Praha, Nováček
Oldřich – Kyjov, Novák Pavel – Moravské
13
Budějovice, Novoměstský Oldřich – Brno,
Novoměstský Josef – Slavkov u Brna,
Novoměstský František – Starý Hrozenkov,
Novoměstská Věra (roz. Konečná) – Vranov
u Brna
Alžběta – Bílovice nad Svitavou, Šíma Roman
– Praha
Tomková Emilie – Brno, Tomšíková Libuše
(roz. Valášková) – Brno, Turčínová Květoslava
(roz. Kašíková) – Stupava, Tutsch Bedřich
– Frýdlant nad Ostravicí, Tyc Drahoslav
– Násedlovice
Ondrůj Oldřich – Třebíč
Pacasová Marta (roz. Dohnalíková) – Brno,
Pantlíková Miroslava – Zlín, Pavlica Ladislav
– Čejč, Peclová Marie (roz. Šmerdová)
– Kobylnice u Brna, Petr František – Praha,
Plachý Vratislav – Břeclav, Poláčková Květoslava
(roz. Hroudná) – Brno, Poláčková Anna
(roz. Kufrová) – Násedlovice, Poláčková Františka
(roz. Gallová) – Archlebov, Portová Jana
(roz. Vlachová) – Praha, Prnková Marie
(roz. Konečná) – Brno, Procházková Aloisie
(roz. Hořínková) – Strážovice, Přemyslovská
Drahomíra (roz. Černá) – Zlín, Pastyřík Zbyněk
– Dambořice
Utěkalová Milena (roz. Lázničková) – Uherské
Hradiště
Vacek Lubomír – Brno, Vacek Vladimír – Brno,
Valášková Marie (roz. Plachá) – Hodonín,
Valášková Terezie (roz. Plachá) – Hodonín,
Valentová Jarmila (roz. Němcová) – Praha,
Valihrach Ladislav – Brno, Válka František – Zlín,
Válka Jaroslav – Kyjov, Válka Karel – Vyškov,
Vaníčková Zdenka – Karlovy Vary, Vlach Jan
– Želetice, Vlach Jiří – Uherské Hradiště,
Vlachová Marie – Šternberk, Vozdová Božena
(roz. Hroudná) – Ždánice
Rauš Jan – Bučovice, Rivola Milan – Praha,
Rokytová Jana – Prostějov, Rozsypalová Marie
(roz. Válková) – Brno, Rubánková Marie
(roz. Novotná) – Teplice
Walter Vilém – Brno, Weissová Melánie – Brno
Zahrádka Antonín – Dubňany, Zapletalová Jana
(roz. Prokopová) – Uherské Hradiště, Zelená Anna
– Přímětice, Zimová Marie (roz. Koblížková)
– Prostějov, Zemanová Anna (roz. Večeřová)
– Břeclav
Řičánek Antonín – Brno
Sadecká Lenka (roz. Řičánková) – Domašov
u Brna, Sedlák František – Kroměříž, Sedlák
Karel – Bojkovice, Sedlák Vincenc – Hodonín,
dr. Skácel – Jeseník, Sedlářová Milada – Kyjov,
Schovanec Bohumil – Kroměříž, Schovanec Jan
– Lipno nad Vltavou, Singrová Marie – Hodonín,
Smysitel Stanislav – Bučovice, Soldánová Růžena
(roz. Válková) – Brno, Spáčil Josef – Křenovice,
Suderová Jana (roz. Buryšková) – Polanka nad
Odrou, Synek František – Svatobořice-Mistřín,
Synková Ludmila (roz. Adámková) – Vacenovice,
Seifert Jaromír – Slavkov u Brna, Sedláčková
Marta (roz. Zelinková) – Žatčany
Žaroský František – Netolice, Žilková Růžena
(roz. Bajerová) – Modřice u Brna, Žvanut
Květoslav – Dubňany
Právo povinného výtisku se týká Národní
knihovny v Praze (Klementinum) – 2 ks, Moravské
zemské knihovny v Brně – 2 ks, včetně regionálního
povinného výtisku a Vědecké knihovny v Olomouci
– 1 ks.
Šašinka Vladimír – Kyjov, Šeffer Karel – Brno,
Šeffer Ladislav – Archlebov, Šimandl Jaroslav
– Bošovice, Škrháková Marie (roz. Černá)
– Archlebov , Škrháková Marie (roz. Snášelová)
– Hodonín, Šmerdová Jarmila (roz. Kramářová)
– Pardubice, Štolová Lenka (roz. Sněhotová)
– Brno, Šťastná Františka (roz. Růžičková)
– Přerov, Švehlová Jarmila – Brno, Štykarová
Nabídková povinnost se týká všech krajských
knihoven ČR – pokud budou výtisk chtít, musí ho
na rozdíl od knihoven s právem povinného výtisku
uhradit.
14
Slovo starostů obce Žarošice
Vážení čtenáři žarošického Věstníku,
dovolte mi, abych Vám všem popřál do roku 2011
pevné zdraví, štěstí, spokojenost, všechno dobré
a seznámil Vás v krátkosti s činností naší obce
v uplynulém roce 2010.
Proběhly v něm troje volby – do Poslanecké
sněmovny Parlamentu ČR, do zastupitelstev obcí
a do Senátu Parlamentu ČR. V hodnoceném roce
2010 byla v rozpočtu na straně příjmů, včetně
zůstatku z roku 2009, částka 26 milionů Kč, která
musela pokrýt hospodaření OU v roce 2010 – chod
obecního úřadu, provoz školy, muzea, příspěvky na
činnost organizací v obci, jakož i investiční akce
v obci.
Na úseku investičních akcí došlo k opravě
bytovek č. 313 a 314 (obecní byty naproti hřiště)
v celkové částce 650 000 Kč (zmíněné bytovky
i nadále zůstávají v trvalém vlastnictví obce).
V průběhu roku jsme investovali 300 000 Kč do
vybudování kanalizace pro odvod dešťové vody
přes areál Firmy Kellner. Do opravy polní cesty do
Starých a Klášovek byla investována částka 165 000
Kč.
V prostorách školní zahrady probíhá akce
Modernizace a revitalizace zeleně zahrady ZŠ a
MŠ Žarošice – akce probíhá od roku 2009 a bude
dokončena v roce 2011.
Ke konci roku se přistoupilo k demolici domu č. 165 – Jakub Švaňhal – bývalé pekařství (na tomto
místě nepočítáme s výstavbou, dojde jen k parkové
úpravě nově vzniklého prostranství), dále domu
č. 202, dříve Marie Pavlicové (v uličce pod hřbitovem) a domu č. 82 – domu Lázničkovu na Dolině,
včetně sousedního domu č. 309, dříve prodejny
textilu – všechny objekty byly v havarijním stavu.
Po demolici Lázničkova domu bylo navíc nutné
zajistit uzavření sousedního Honzírkova dvora.
Celá akce si vyžádala náklad 850 000 Kč.
15
Pro další rozvoj a budování obce bylo nutné
vyhotovit změnu č. 2 územního plánu obce – úhrada
108 000 Kč.
V roce 2010 byl u České spořitelny založen
speciální účet, na který bylo poukázáno 4,7 milionu
Kč a na něm se budou shromažďovat finanční
prostředky na vybudování inženýrských sítí pro
výstavbu rodinných domů v trati Oujezdky III.
Jako každý rok, tak i v roce hodnoceném,
byla v zájmu obce podpora organizací a sdružení
vykazujících v obci činnost – Historickovlastivědného kroužku, občanského sdružení
Žaruch, Sboru dobrovolných hasičů, Sportovního
klubu Žarošice, včelařů, myslivců, nohejbalistů
či Billiard clubu. Zmíněným organizacím byl loni
poskytnut příspěvek ve výši 950 000 Kč.
Obec finančně zajišťuje hody, kateřinskou
zábavu a přispívá všem organizacím na úhradu
hudební produkce při pořádání kulturních akcí.
Nejvýznamnější kulturní akcí v obci jsou již
tradičně hody, v roce 2010 konané 16. a 17. října.
K dobré náladě přispěla dechová hudba Šohajka
z Dolních Bojanovic, stárky a stárkami byli Pavel
Konečný a Petra Martinásková, Radek Konečný
a Eliška Lisalová, Jan Maleňák a Eva Kasalová,
Miloš Konečný a Martina Halasová, sklepníky byli
Roman Švábík a Lukáš Hořava.
Blíže k činnosti některých organizací:
Sportovní klub Žarošice zajišťuje sportovní činnost žáků, dorostenců i dospělých. Muži, po sestupu
z krajské soutěže, hráli dva roky okresní přebor a
v sezóně 2009/2010 si zajistili postup do 1. B třídy.
Po podzimu jsme skončili na 6. místě se ziskem 23
bodů (o 5 bodů méně než vedoucí Hroznová Lhota),
velkou zásluhu na dobré výkonnosti mužstva mají
bezpochyby trenéři Zdeněk Žaroský st. a ing. Tibor
Zmrzlík. Střelcem podzimu byl s 8 brankami Tomáš
Frýbort.
Mužstvo dorostu hraje okresní přebor, žáci
okresní soutěž. Mé starostovské poděkování patří
všem, kteří přispívají k dobrému jménu žarošického
fotbalu.
SK Žarošice pořádá již tradičně košt vína,
pouťovou taneční zábavu, včetně pořadatelské
služby při Zlaté sobotě na úseku parkování aut a
autobusů.
Základní
organizace
včelařů
zahrnuje
poměrně velké území katastrů obcí Žarošic,
Uhřic, Násedlovic, Zdravé Vody a Silničné, má
v současné době 30 členů pečujících v roce 2010
o 280 včelstev. Nedílnou součástí činnosti ZO
ČSV je včelařský kroužek z žáků žarošické školy
pod vedením dr. Ed. Flodra. Jeho svěřenec Lukáš
Gajárek loni úspěšně reprezentoval v krajském
kole soutěže včelaříků „Zlatá včela“, kde obsadil 3. místo. Minulý rok nepatřil v medových výnosech
vzhledem k nepříznivému počasí v období snůšek
k těm nejlepším. Chov včelstev v našem regionu
však nevykazuje podstatných výkyvů a včelstva
jsou v dobré kondici – což by mohlo být příslibem
pro letošní, snad úspěšnější medovou sezónu.
Sbor dobrovolných hasičů se jako významný
činitel veřejného života podílí nejen na záchraně
osob a majetku, ale i na řadě dalších akcí v obci
probíhajících – mnohé z nich hasiči sami uspořádali.
V lednu to byl hasičský krojovaný ples, v dubnu
velikonoční zábava, v prosinci silvestrovský večer.
Na dalších se podíleli jako spoluorganizátoři či
jako pořadatelská služba – např. Dětský den, Zlatá
sobota, císařské hody, instalace vánočního stromu
nebo obecní zabíjačka. Úzce spolupracují s farním
úřadem – svátek sv. Floriána (úprava a olíčení
kapličky), výkopy pro novou elektroinstalaci za
kostelem. Nezapomínají ani na nejmenší Žarošáky –
připravují pro ně sáňkiádu, koupání ve vyškovském
bazénu, výlet do ZOO Lešná či pomoc při pálení
čarodějnic na Sokolce. Začátkem září se koná pod
jejich patronací tradiční ukončení prázdnin spojené
s grilováním, zároveň coby příležitost setkání
hasičských rodin.
V roce 2010 proběhla okrsková soutěž
v požárním sportu, která však pro nepřízeň počasí
nebyla ukončena a hasiči přímo ze soutěže odjeli
pomáhat zatopeným Uhřicím.
Těžiště činnosti Sboru tkví v ochraně osob
a majetku. Osm členů zásahové jednotky
absolvovalo týdenní školení ve vyprošťování osob
z havarovaných vozidel a všichni členové prošli
kurzem poskytování první pomoci. Následně byli,
jako jedna z pěti jednotek dobrovolných hasičů
v Jihomoravském kraji, po teoretickém a praktickém
přezkoušení, zařazeni mezi sbory zasahující při
dopravních nehodách.
V roce 2010 jednotka Sboru dobrovolných hasičů
Žarošice zasahovala celkem při 21 mimořádných
událostech – 11 zásahů technické pomoci (odstranění
spadlých stromů, čerpání vody), 9 zásahů při
dopravních nehodách, jedno taktické cvičení MND
Dambořice.
16
Nelze opomenout účast zásahové jednotky při
katastrofálních povodních v severních Čechách – na
odstraňování povodňových škod v obci Heřmanice
se po tři dny podílelo pět členů zásahové jednotky.
K hlavním činnostem Mysliveckého sdružení
Žarošice v roce 2010 patřilo přikrmování zvěře
v období nouze – minerální přípravky a veterinární
léčebné akce byly ve zmíněném období uskutečněny
nákladem 14 800 Kč. Došlo k výstavbě nových
a opravám stávajících mysliveckých zařízení –
náklady na materiál představovaly částku 16 500
Kč.
Na úseku zlepšování životních podmínek zvěře
myslivecké sdružení pořídilo a instalovalo v lokalitě
Klášov a Pleštice betonové umělé nory, jakož i
napajedla pro zvěř – pořizovací cena 16 000 Kč.
Pořízení lapacích zařízení na zavlečené druhy
živočichů v přírodě nežádoucích přišlo na 3 200 Kč.
Byly instalovány hnízdní budky pro vodní ptáky na
klášovském rybníku.
Za účelem použití dravců v ochraně rostlin a
ochraně zemědělských kultur proti hlodavcům bylo
instalováno 5 budek pro dravce a sovy, zhotoveno
a rozmístěno 50 loveckých stanovišť (berliček) na
zemědělské půdě.
Pokud jde o poměry v honitbě, vzhledem
k chemizaci zemědělství, pěstování převážně
technických plodin na pozemcích o výměře mnoha
desítek hektarů, navíc sousedících i různých
hospodářských subjektů, jsou životní podmínky pro
drobnou zvěř velmi nepříznivé. V uplynulém roce
k tomu přispělo i abnormálně chladné a deštivé
počasí v období rozmnožování, takže stavy drobné
zvěře jsou nízké a z tohoto důvodu byly zrušeny i
všechny hony na drobnou zvěř. Stavy drobné zvěře
decimují i přemnožená divoká prasata, způsobující
nemalé škody na polních kulturách. Regulaci počtu
prasat je v rámci možností věnována velká péče,
ale velké plochy zejména technických plodin ve
vegetačním období jsou pro ně ideálním prostředím
v přístupu k potravě a úkrytu a minimalizují možnost
účinné regulace odlovem – v loňském roce bylo
uloveno 40 kusů prasat.
Prioritou nového období bude snaha po zlepšení
životních podmínek pro drobnou zvěř i ostatní
živočichy, zejména v jižní, intenzivně zemědělsky
využívané části katastru obce, zřizováním zvěřních
políček, eventuálně biokoridorů – tady se myslivecký svaz zřejmě neobejde bez spolupráce s obcí, která
vlastní nemalé výměry například bývalých polních
cest, které dnes mají pravděpodobně bez smluvních
vztahů v užívání zemědělci působící v katastru
obce.
ČSSD – 4 mandáty: ing. Jana Mackrlová
Marek Pavlica
Radim Sedláček
Roman Lattenberg
Jak již bylo zmíněno, rok 2010 byl rokem
volebním a pro mne vzešlo důležité rozhodnutí
– vzhledem k věku (jsem ročník 1943) jsem
nekandidoval do zastupitelstva obce. Funkci starosty
jsem vykonával od března 2000 a nechci připomínat
to, co se v obci udělalo, to nakonec každý vidí, ale
spíše to, co se nepodařilo – tj. zajistit výstavbu
Domu s pečovatelskou službou a zajistit pozemky
pro výstavbu rodinných domů v trati Oujezdky
III. Dům s pečovatelskou službou nebylo možné
bez státních dotací zajistit – změnou vlád opadl
zájem o podporování těchto staveb. Stavební místa
pro výstavbu na Oujezdkách provázejí nečekané
komplikace typu nevyřízeného dědictví, existuje
více vlastníků jednoho pozemku či velká většina
majitelů těchto pozemků žije mimo Žarošice. Od
tohoto úkolu neutíkám, bude-li zájem, rád vypomohu
s dotažením věcí do konce. Za necelých jedenáct
let v řízení obce mně pomáhala řada volených
spolupracovníků a všem za jejich pomoc upřímně
děkuji. Zvláště pak těm, kteří v radě či zastupitelstvu
pracovali dlouhá léta – Karel Sedláček, ing. Zdeněk
Šťastný, ing. Vladimír Zezula. Děkuji rovněž všem
občanům, kteří pro Žarošice cokoliv dobrého a
užitečného udělali. Děkuji zaměstnancům obecního
úřadu a mé největší poděkování patří mé manželce a
rodině – z jejich strany jsem měl zejména vytvořené
podmínky pro časově náročné starostování.
Snad pár slov k proběhnuvším volbám v obci
– ve volbách do Poslanecké sněmovny získala
v Žarošicích nejvíce hlasů ČSSD (129), následovala
KDU-ČSL (106), ODS (68), TOP 09 (66), KSČM
(55).
Volby do zastupitelstva obce Žarošice (15. a
16. října) – v obci byly čtyři kandidátní listiny –
KDU-ČSL, ČSSD, Sdružení nezávislých kandidátů
a Hasiči. Volilo se 15 členné zastupitelstvo a volby
dopadly následně:
Sdružení nezávislých kandidátů – Hasiči
– 3 mandáty:
ing. Jiří Kacer
MUDr. Raimund Miksl
Petr Moleš
KDU-ČSL – 3 mandáty:
Marie Křetinská
Marcela Buchlovská
Marta Vachová
Do Senátu Parlamentu ČR nebyl v prvním
kole zvolen žádný kandidát, ve druhém kole byl
v Žarošicích zvolen Zdeněk Škromach (ČSSD).
Na ustavující veřejné schůzi zastupitelstva
obce (12. 11. 2010) byl novým starostou zvolen
Václav Vágner a do Rady obce byli zvoleni –
místostarostka obce ing. Jana Mackrlová, Marcela
Buchlovská, ing. Pavel Hanák a ing. Jiří Kacer. (v novém zastupitelstvu zůstává 6 členů z minulého
zastupitelstva a 9 členů bylo zvoleno nových)
Přeji všem členům nového zastupitelstva, aby se
jim práce dařila a směřovala ku prospěchu Žarošic
a jejich občanů.
odcházející starosta Rudolf Svoboda
Vážení spoluobčané,
vítám Vás na stránkách Věstníku. V listopadu 2010
jsem byl zvolen žarošickým starostou a chtěl bych
Vám i touto cestou poděkovat za podporu, pozdravit
Vás, informovat Vás o dění v obci koncem roku
2010 a seznámit Vás v krátkosti s nejdůležitějšími
záměry na rok 2011.
K závěru roku již nedošlo k realizaci větších
investičních akcí – byl zajišťován běžný provoz
obce, ZŠ a MŠ. I přes nepříznivé klimatické
podmínky se nám podařilo opravit alespoň část
veřejného osvětlení. Na úseku kultury byl závěr roku
o poznání bohatší – 24. prosince 2010 po půlnoční
mši zazpíval u vánočního stromu mužský sbor pod
vedením ing. Jiřího Kacera. Taktéž i 26. prosince,
Sdružení nezávislých kandidátů – 5 mandátů: Václav Vágner
ing. Miloš Křížka
Dušan Adamec
ing. Zdeněk Šťastný
ing. Pavel Hanák
17
A zpívává si nad mlýnkem
valčíky, které s tatínkem
tančila šťastná snad trochu.
Když vzpomíná si na mládí,
letmo jen okem zavadí
o jeho třpytivou plochu.
navíc společně se žarošickými dětmi a živým
betlémem, zněly obcí koledy, umocnivší vánoční
náladu. 29. prosince proběhla již tradiční zabíjačka
– pod patronací Historicko- vlastivědného kroužku
a žarošických hasičů – škoda jen, že nepřišlo více
občanů. Závěr roku byl ve znamení silvestrovské
zábavy organizované členkami hasičského sboru.
V roce 2011 budeme pokračovat v započatých
projektech – ČOV a kanalizaci. V současné době
je již zpracováván projekt a jsou uzavřeny smlouvy
o užívání pozemku k uzavření smlouvy o věcném
břemeni. Následně bude veškerá dokumentace
předána stavebnímu úřadu k povolení pro územní
řízení a následně pak ke stavebnímu povolení,
abychom mohli požádat o dotaci v rámci dotačních
titulů.
Dalším úkolem, který nás čeká, je dokončení
výkupu pozemků v trati Oujezdky III, aby mohlo
být zahájeno zpracování projektů na inženýrské sítě
pro další etapu výstavby rodinných domů.
Vážení spoluobčané, zvu Vás na všechny kulturní,
společenské i sportovní akce, které se v Žarošicích
v roce 2011 uskuteční a přeji i já Vám v novém roce
2011 hodně štěstí, zdraví a osobních úspěchů.
Odvíjejíc pak s hřebene
truchlivou kořist plamene,
v chomáček vlasy stočí.
Když pak jej vhodí do dvířek,
vidím na skráních vějířek
a drobné vrásky kol očí...
Nejstarší ze Žarošic
aneb Požehnaný věk tetičky
Aničky Šeffrové
Václav Vágner, Váš starosta
Dlouhodobé výzkumy a studie o dlouhověkosti
ukazují, že „roky navíc“ si k délce svého života
přidávají lidé, kteří se především v žádném případě nezabývají navíc často protichůdnými informacemi
o zdravém životním stylu, ale žijí životním stylem
svých předků, žijí v kontaktu s přírodou, mají
dostatek pohybu i v pokročilém věku, pracují na
poli či zahradě, starají se o domácí zvířata, stravují
se skromně a pestře a většinou se nezabývají tím,
jestli právě oni žijí zdravě.
Vysokého věku se dožívají lidé zaměření na
svou spiritualitu – chodící často do kostela, žijící
v minimálním, nejlépe žádném stresu, mající jasný
smysl života, lidé s pevnějšími sociálními a silnými
rodinnými vazbami, lidé dodržující a ctící rodinné
tradice. Je dokázáno, že prarodiče, kteří žijí se svými
rodinami nebo v jejich blízkosti, kteří chtějí žít, mají
smysl pro koho žít, mají radostný a optimistický
náhled na život, se dožívají vyššího věku než ti, u
nichž tomu tak není – to všechno potvrzuje svým
věkem a životem i tetička Anička Šeffrová.
Jaroslav Seifert – Maminčino zrcátko
(z básnické sbírky Maminka, 1954)
Zrcátko v zlatém oválu
ztrácelo stříbro pomalu,
až bylo nakonec slepé.
Půl života snad bezmála
maminka se v něm česala.
Kdys ukazovalo lépe.
U okna visí na skobě,
dívá se po mně, po tobě,
proč by se neusmívalo?
Maminka byla veselá
a žádné vrásky neměla,
a když, tak určitě málo.
18
Narodila se v Žarošicích 15. září 1916 rodičům
Ladislavovi a Marii Černým v domku č. 87 –
„v uličce“ mezi Spáleniskem a Hrubou ulicí.
Tatínka vůbec nepoznala, ten padl v roce 1917 na
maďarsko-rakouských hranicích ve válečné vřavě
1. světové války. S maminkou Marií, rozenou
Žaroskou, zůstala sama u stařečků Žaroských a
hospodařili na malém hospodářství. Do obecné
školy chodila Anička v Žarošicích, kde prožila i svá
dětská léta. Na jaře 1939 se provdala za Václava
Šeffra a spolu pak „v uličce“ pokračovali v rodinném hospodářství. V roce 1959 vstoupili do JZD,
tetička Šeffrová tu pracovala v rostlinné výrobě až
do důchodového věku. V harmonickém manželství
vychovali tři děti – Laďu (1940), Aničku (1944) a
Vénu (1954). Roku 1970 se z „uličky“ přestěhovali
do nově postaveného domu č. 11 u hlavní silnice,
kde také v roce 1999 oslavili diamantovou svatbu.
Čtyři měsíce po 70. výročí svatby odešel z tohoto
světa tetičce manžel (viz o něm na jiném místě).
Anna Šeffrová žije v Žarošicích společně s dcerou
Aničkou a jednou ze svých vnuček. Společná
rodinná setkání, častá přítomnost dětí, vnoučátek a
pravnoučátek a nezměrná úcta k P. Marii Žarošické
ji naplňují životní energií i v jejím pokročilém
věku.
Redakce Věstníku přeje nejstarší Žarošance
– tetičce Aničce, hodně zdraví, rodinné pohody a
Božího požehnání.
a tak jsme v září přivítali ve školních lavicích
celkem 158 žáků. V mateřské škole se naopak začal
projevovat nárůst počtu dětí, takže nejvyšší povolená kapacita zařízení, tj. 45 dětí, byla opět naplněna.
Ve škole pracuje 14 učitelů, z nichž všichni jsou
plně aprobovaní, 2 vychovatelky školní družiny,
1 asistentka pedagoga a 11 provozních zaměstnanců, včetně školní jídelny.
V září znovu ožila školní budova dětskými
hlasy a tím okamžikem nastal nekonečný sled
událostí, které dávají zapomenout na plynoucí čas.
Vzdělávací proces doplňovaly navazující aktivity
pro děti i rodiče. K těm, které se prolínají delším
časovým obdobím ve školním roce, patří výuka
plavání pro žáky 2. a 3. třídy a pro děti z mateřské
školy, dopravní výchova pro žáky 4. třídy, zakončená
získáním „řidičského oprávnění“ na kolo.
Koncem podzimu začíná pravidelně nácvik
předtančení pro připravovaný školní ples. V prosinci
navštívil všechny třídy i mateřskou školu Mikuláš
se svým doprovodem a začalo těšení na Vánoce,
které jsme se snažili zkrátit tradičními Adventními
dílnami. Tato akce stejně jako v minulých letech
přivedla do školy velké množství dětí i dospělých.
Předvánoční slavnostní atmosféru umocnil také
tradiční koncert Lucie Bílé v naší sportovní hale.
Po Vánocích nastal každoroční shon. Ještě pár
dní zbývalo na přípravy a pak již nastal okamžik,
kdy žáci 8. a 9. ročníku stáli ve vyzdobeném sále
Katolického domu v Žarošicích před zraky svých
rodičů, prarodičů a přátel na 4. školním plese.
Poslední chvilička strachu a současně odhodlání
ukázat, že jsou šikovní, že umí. Povedlo se. Stejně
tak, jako dětem ve věku od školky po 9. třídu, které
nám na našem plese zatančily Českou besedu.
Vydání vysvědčení a jednodenní pololetní
prázdniny nám připomněly, že máme již polovinu
školního roku za sebou. Následoval zápis dětí do 1. třídy. Pozvali jsme celkem 24 dětí, z nichž rodiče
6 dětí požádali o odklad povinné školní docházky o
jeden rok. 18 budoucích prvňáčků se tak od dubna
do června scházelo s budoucí paní učitelkou, aby
měly děti možnost seznámit se navzájem a současně
poznat prostředí školy, v níž od září zasednou do
lavic.
Jarní měsíce opět přinesly řadu sportovních
soutěží, jichž se naši žáci pravidelně účastní – malá
kopaná, atletické disciplíny, florbal. V dubnu se
uskutečnil týdenní zájezd do Anglie, kde měli žáci
možnost vyzkoušet si v praxi svou znalost angličtiny.
Velikonoční dílny a příprava školní akademie nás
Hola, hola, škola volá.
„A zase jsme o rok starší“, povzdechne si většina
učitelů koncem léta, když se blíží začátek dalšího
školního roku.
Ještě i v uplynulém školním roce 2009–2010
došlo v naší škole, stejně tak jako ve všech školách
naší republiky, k mírnému úbytku žáků. Odcházející
9. ročník byl početně silnější, než ten nastupující,
19
přiblížily ke konci školního roku. Zbývaly už jen
školní výlety třídních kolektivů a prázdniny byly
přede dveřmi.
Školní práce byla v průběhu celého roku doplněna
zájmovými kroužky pro děti. Jmenovat můžeme
např. Angličtinu hrou pro děti z mateřských škol,
Keramiku pro děti a rodiče s dětmi, sportovní
kroužky, Klub mladých debrujárů, Školní časopis.
O kulturní zážitek se postaral i literárně dramatický
kroužek, který pro všechny žáky školy a školky
uspořádal divadelní představení.
Také ve školním roce 2009–2010 se podařilo
jednotlivcům, ale i kolektivům dosáhnout
významných úspěchů. Za všechny alespoň jeden –
členové Klubu mladých debrujárů reprezentovali
školu na celostátní soutěži EXPERTiQ v Liberci.
Získali zvláštní cenu Technické univerzity v Liberci
doc. RNDr. Miroslava Brzeziny CSc. Celkově
v soutěži obhájili 4. místo.
Není samozřejmě možné vyjmenovat a popsat
všechny akce a události, které život školy provázejí.
O aktuálních záležitostech informují školní webové
stránky, kde si mohou všichni zájemci najít i
fotografie ze školního života.
Chtěla bych na tomto místě poděkovat zřizovateli
školy za podporu a spolupráci. Nejen provoz školy,
ale i plánované opravy, k nimž patří např. výměna
osvětlení ve třídách, vymalování tříd, oprava dveří
s výměnou skel za bezpečné plexi atd. stojí nemalé
finanční prostředky.
Poděkování patří i obecním úřadům spádových
obcí a všem sponzorům, kteří školu podporují a
průběžně nám pomáhají se zajištěním některých
akcí.
Prázdniny jsou vždy časem odpočinku pro žáky,
pro budovu školy a provozní zaměstnance, jsou
obdobím oprav a rekonstrukcí. A co dělají učitelé?
Také odpočívají. Ale jen pár dní. Potom zjišťují, že
jim ten neustálý shon a ruch školního života vlastně
chybí, a tak začínají přemýšlet o nových projektech
a těšit se na další začátek školního roku. Práce
s dětmi je totiž záležitostí srdce.
Naši školáci v Osvětimi
V rámci druhé části projektu Holocaust proběhla
v pondělí 25. 10. exkurze do koncentračního a
vyhlazovacího tábora Osvětim. Během prohlídky
jsme měli možnost projít hlavní centrální část tábora
a v barácích si prohlédnout originální předměty
– pozůstatky po vězních tábora, včetně vitrín
s lidskými vlasy nebo dětskými botičkami. Všechno
nás tu šokovalo a přiblížilo nám hrůzy tábora.
Druhá část prohlídky se odehrávala v části
Osvětim II-Březinka, kde jsme měli možnost
stát na stejném místě, kde probíhaly nechvalně
známé selekce a projít stejnou cestou směrem
ke krematoriím, kterou museli absolvovat lidé
odsouzení na smrt.
Celá návštěva nám pomohla poznat hrůzy,
jaké museli vězni v táboře zažívat a uvědomit si
nesmyslnost a zrůdnost holocaustu, což se projevilo
i v hezkých, emotivních slohových pracích našich
žáků, které reflektovaly exkurzi a které budou
vydány ve sborníku k projektu.
Mgr. Lucie Sumová
Dopisy žáků fiktivním obětem holocaustu:
Milý Petře,
vím, jaká to musela být tragická smrt v
koncentračním táboře v Osvětimi-Březince.
Je mi Tě velmi líto. Je mi líto i jiných lidí,
kteří v koncentračních táborech za 2. světové
války zahynuli. V táboře jsem viděl mnoho
věcí, které běžní lidé používali k životu.
Viděl jsem tam mnoho dětských botiček, kufříků
i brýle. Vím, v jakých podmínkách jsi žil
Ty a spousty nevinných lidí. Z tábora nebylo
možné utéct, takže jsi tam musel zůstat.
Mgr. et Bc. Ivana Štefková
20
Komunitní centrum
obce Žarošice v roce 2010
Určitě by Tě nikdy nic nenapadlo o holocaustu. Když
jste tam přijeli, těšili jste se na nový, lepší život a
místo toho vás čekalo velké týrání, nedostatek jídla,
různé nemoci a pro většinu také smrt. Neumím si
představit Tvůj všední den v koncentračním táboře.
Musel jsi každý den hodně trpět. Každé ráno ses
setkával se stovkami neznámých spolubydlících.
Od rodiny jsi byl odtržen. Neměl jsi duševní a
fyzickou podporu. Tvůj oběd byl jen malý kousíček
chleba, který ti musel vystačit na celý den. Večer
jsi na tvrdé posteli doufal, že z tábora po válce
vyjdeš živý a zdravý. Tvé oblečení bylo málo na
zimní počasí. S rodiči ses nemohl setkávat jako já.
Museli být od Tebe pryč,v jiné budově koncentračního tábora. Když Tě tam přivezli vlakem plným lidí,
muselo to být Tvoje poslední rozloučení s rodiči. Po
několika měsících jsi byl krutě zavražděn v plynové
komoře. Poté jsi byl spálen v peci. Mohl jsi prožít
krásnou budoucnost a mohl jsi vystudovat. Nikdy
bych nechtěl žít v Osvětimi.
Komunitní centrum obce Žarošice v uplynulém
roce rozhodně nezahálelo.
Nosným tématem byl Žarošický kroj a jeho
proměny v čase. Pomocí starých fotografií a ochotě
pamětníků jsme se snažili zmapovat postupné
změny kroje, především dívčího a ženského, kdy
pod vlivem módních trendů došlo ke zkracování
délky sukní. Používání škrobu mělo zase značný
vliv na siluetu sukně, ale také na rukávce a krejzl.
Samostatná kapitola je mužský kroj, který se
vytratil již ve 30. letech minulého století a dětský
kroj dosáhl rozmachu až v současné době. Je také
zajímavé sledovat, kdy a za jakých okolností se kroj
stává prostředkem sebevyjádření a uvědomění si
vlastní identity a sounáležitosti s daným prostředím
a s lidovými zvyky a tradicemi. Nošení kroje se těší
stále větší oblibě. Je to vidět nejen při lidových a
církevních slavnostech, ale i se vznikem mužského
pěveckého sboru dochází k obnově mužského kroje.
A ženy nestojí opodál, některé se samy daly do šití
a vyšívání ženského kroje a už brzy se nám v něm
představí.
Současně jsme se také věnovaly praktické
stránce – škrobení a žehlení kroje. Uvedu Vám zde
tři návody na škrobení.
(Lukáš Gajárek)
Petře,
včera jsem byl v Polsku − v Osvětimi v koncentračním táboře. Nevím, kde jsi tam přesně byl a odkud
jsi pocházel, ale vím, že Tvůj osud je zlý. Nedokáži
pochopit, jak Tě mohli ve třech letech vzít do tábora.
Vždyť jsi byl malý kluk a skoro nic sis v životě
neužil. Jen kvůli Tvému náboženství jsi musel odjet
do Osvětimi. Tvoje pocity si nedokáži představit.
Protože být v tak malém věku týrán a vězněn... Tyto
věci bolí i mě a to jsem v té době nežil. V domě, no
spíše ve stáji pro lidi. Těm musela být zima a museli
přenášet různé choroby. Tak škaredé zacházení
s lidmi jsem ještě neviděl. Kdybys ještě žil, byl bys
asi dědečkem a hrdinou, který přežil koncentrační
tábor. Lidé, kteří přežili, teď vypráví a popisují
událost, jak probíhala. Já osobně nechápu, jak to
někdo mohl udělat, tak ubližovat dětem i dospělým
jen kvůli jejich náboženství nebo barvě pleti. Lidé se
v těchto koncentračních táborech museli cítit jako
otroci, kteří byli bez viny týráni. Možná ze spokojené
rodiny jsi pocházel, ale v táboře jste se rozdělili. Ty
jsi šel s maminkou, ale Tvůj tatínek asi odešel dělat
tvrdou práci, ale i u ní mohl zemřít a jestli ne,tak
byl poslán do plynové komory. Péťo, cítím s Tebou i
s Tvou rodinou, toto jsem Ti chtěl říct!
(Jaroslav Luskač)
p. J. Hořavová:
cca 5l vody
10 x hrst škrobu
1 kávová lžička boraxu
modřidla tolik, aby voda byla světle modrá
škrob nechat nabobtnat půl dne
p. Maláčová:
3 l vody
1 kg škrobu
2x hrstka boraxu
nechat odpočinout
p. Ševelová:
cca 0,75 l vody
hrst škrobu
nechat nabobtnat
Sukně naškrobit, potom vyždímat a rukou nebo
kapesníčkem setřít škrob, aby nebyly na sukních
fleky. Zabalit do suchého plátna a nechat ležet
přibližně půl dne.
21
Dívčí i chlapecké rukávce se škrobí stejně. Na
škrobení krejzlu se přidá hrst škrobu. Po vyždímání,
se krejzl rukama promne a vetře se zbývající škrob
do krajky. Vše se zabalí do suchého plátna a nechá
ležet přibližně dvě hodiny, aby se rukávce vysušily.
Další činností byla pomoc při realizaci unikátní
akce fotografa Vladimíra Židlického, který se
rozhodl zrealizovat obrazovou publikaci Kyjovsko,
zachycující žijící tradice lidových zvyků, krojů a
dalších fenoménů této výjimečné oblasti. My jsme
vybrali interiéry Muzea a komunitního centra obce
Žarošice, farního kostela a přilehlé farní zahrady.
Tato publikace by měla být k dispozici u příležitosti
Slováckého roku.
Na jiné téma, ale o to více důležité, byla přednáška
L. Konečné O nejnovějších poznatcích a metodách
poskytnutí první pomoci. Myslím si, že bychom si
tyto zásady měli ještě několikrát zopakovat, aby se
nám dostaly do krve a abychom je v případě potřeby
dokázali správně použít.
Samozřejmě, že ani letos jsme nevynechali
tradiční akce, jako jsou placky, jidáše, perníčky a
další dobroty. Je příjemné v dnešní uspěchané době
se na chvíli zastavit, povykládat si a odpočinout si.
Velký zájem byl také o přednášku o zdravé výživě.
S ještě větším ohlasem se setkala tvůrčí dílna pod
vedením p. Jelínkové – „ketlování“. Největším problémem bylo, vybrat si tu správnou barvu a
tvar korálků na výrobu vlastních šperků. Nechtělo
se nám jít ani domů, jak jsme se zabrali do práce.
Rok jsme ukončili tradiční žarošickou zabíjačkou,
která se těší stále většímu zájmu našich občanů.
Děkuji všem těm, kteří se podíleli na organizaci
a realizaci jednotlivých akcí, všem, kteří nám
věnovali svůj čas a bez kterých by akce nemohly
proběhnout. Dovolte mi také ještě jednou touto
cestou poděkovat všem maminkám, babičkám,
manželkám …., které připravily kroje na focení pro
chystanou publikaci V. Židlického.
Dveře komunitního centra jsou pro všechny
otevřené. Rádi Vás mezi sebou přivítáme a budeme
rádi i za nové podněty a připomínky.
Ing. Jana Mackrlová
22
„Zmizelé a mizející staré Žarošice“, tentokrát na pohlednicích
Ve stejnojmenné knize je kromě řady krásných kreseb, maleb a historických fotografií také zmínka o dvou
známých pohlednicích ze Žarošic, zobrazujících tradiční pohledy na místní pamětihodnosti. Na internetu je
ovšem k nalezení řada dalších pohlednic a pozdravů ze Žarošic, které předkládám k nahlédnutí.
23
Výše zmíněné tradiční pohledy z doby kolem r. 1920
Staré pohledy kolem roku 1900
24
25
Pohledy na Zdravou Vodu
Pozdravy z pouti
26
A nakonec rarity:
a 2 zásilky, odesílané ze Žarošic 25. 9. 1904 a 4. 6. 1943.
RNDr. Rostislav Nebola
kompletní dopisnice z roku 1901 i s textem a adresou …
27
Žarošice v knize Malované
opony divadel českých zemí
V závěru minulého roku vydalo Národní
informační a poradenské středisko pro kulturu
výpravnou čtyřsetstránkovou publikaci Malované
opony divadel českých zemí. Kniha obsahuje
komentované reprodukce a obrazové ukázky
několika set opon ze všech koutů České republiky
a vůbec poprvé přináší komplexní pohled na tuto
svébytnou součást našeho kulturního dědictví. V knize najdeme statě osmnácti předních českých
historiků a teatrologů (například Jana Císaře,
Františka Černého, Josefa Petráně, Jana Randáka,
Přemysla Ruta či Milana Uhdeho) i informace
dalších padesáti divadelníků, výtvarníků, znalců a
organizátorů místní kultury.
A jsou v ní zastoupeny také Žarošice.
Kapitola Vlastenectví a vlastenčení přináší (na
straně 169) celostránkovou barevnou reprodukci
žarošické opony Josefa Konečného Vlast, kterou
v roce 2006 na náklady obce (činily 180 000 Kč)
restauroval akademický malíř Josef Čoban. Na
protější straně (168) jsou pak publikovány informace
převzaté ze studie Jaroslava Vlacha Divadelní
opony a sály v Žarošicích a okolí (Vlastivědný
věstník moravský, 1989, č. 1): „V roce 1937 Julius
Hausknecht, tehdejší majitel hostince U zlatého
jelena, v němž divadelní kroužek Tyl odboru Národní
jednoty hrával divadla, adaptoval budovu. Bylo
zapotřebí pořídit nejen nové jeviště, ale i novou
oponu. Opět vzniklo přání, aby ji namaloval tehdy
už žák Akademie výtvarných umění Joža Konečný.
Ujal se tohoto úkolu s ochotou a zdarma. Opona má
rozměry 520 x 310 cm a je to doposud nejrozměrnější
dílo umělcovo. Nyní zdobí průčelní stěnu v oddělení
Kulturní vývoj obce ve Vlastivědném památníku.
28
Námět k obrazu opony navrhl František Vacek: Pod
mohutnou lípou, symbolem slovanství stojí MATKA
VLAST s praporem v pravé ruce, beroucí v ochranu
děti; lid jí vzdává hold a přináší jí dary země. Lid je
oblečen ponejvíce v kroji kyjovském, jen v pozadích
v kroji slovácko-hanáckém severním, jaký se nosí v
Žarošicích a na severním Ždánicku a Kloboucku.
Nahoře a po stranách zdobí oponu emblémy, vlevo
je portrét Aloise Jiráska a vpravo Josefa Kajetána
Tyla. Poprvé svému účelu opona sloužila v novém
sále U zlatého jelena při dvou pohádkách pro děti.
Slavnostní předání opony publiku proběhlo dne
12. prosince 1937 při zahajovacím představení
Tylovy činohry Paní Marjánka, matka pluku“.
Ze studie Jaroslava Vlacha Divadelní opony a
sály v Žarošicích a okolí je v knize Malované opony
divadel českých zemí citováno ještě na čtyřech
dalších místech. V kapitole Mýty české historie je
v souvislosti s motivem Přemysla Oráče, který byl
na oponách zobrazován velmi často, připomenuto,
že si oponu s tímto motivem pořídila i žarošická
Omladina, založená roku 1911, a že v žarošickém
Vlastivědném památníku je umístěna další opona
se stejným motivem namalovaná pro divadelní
kroužek Národní jednoty ve Zdravé Vodě.
V podkapitole věnované oponám dělnického
divadla je zmíněna specifická kompozice, jež byla
použita na oponách ochotníků Omladiny a Jednoty
čsl. Orla v Žarošicích, Uhřicích a Násedlovicích
(odkud se dostala opona s touto kompozicí na
Silničnou) a která zobrazuje pluh jako symbol
selství, stisknuté ruce jako symbol svornosti a kříž
coby symbol křesťanství.
Bohatý materiál o malovaných oponách je v knize
členěn především z hlediska ikonografického, tedy
dle motivů, jež jsou na nich zobrazeny. V kapitole
Život na venkově je připomenuta opona, kterou pro
žarošické Žákovské divadelní a pěvecké sdružení
založené roku 1932 (soustřeďovalo děti rodičů
různých politických stran a mělo vést dospívající
mládež k politické toleranci) namaloval opět Josef
Konečný a která zobrazovala hry vesnických dětí
na jaře. Když Žákovské sdružení ukončilo svou
činnost, byla opona věnována Divadelnímu kroužku
v Karlíně, kde tehdy režíroval žarošický rodák, učitel
Josef Kokorský. Zde opona sloužila svému účelu až
do příchodu fronty v roce 1945: procházející vojska
si ji vzala a použila jako krycí plachtu na vůz.
Editor knihy o malovaných oponách Jiří Valenta si
v její závěrečné kapitole nazvané Stopy po oponách
posteskl, že dokumentace vzniku a osudů opon bývá
vesměs zlomkovitá a strohá. Vlastivědnou studii knihovníka a ochotnického herce Jaroslava Vlacha
(1913–1995) Divadelní opony a sály v Žarošicích a
okolí pak nejen že označil za zcela výjimečnou, ale
dal ji za příklad všem, které by kniha vydaná NIPOS
inspirovala ať již k dalšímu pátrání po podrobnějším osudu opon v knize zachycených či k hledání opon
zatím nezdokumentovaných.
Zbývá podotknout, že podrobnější informace o
oponách a divadelní činnosti v Žarošicích mohou
zájemci najít v Databázi českého amatérského divadla na internetové adrese www.amaterskedivadlo.cz.
Ostatně příprava knihy Malované opony
divadel českých zemí, jež vyšla za podpory grantu
Finančních mechanismů EHS / Norska jako součásti
projektu „Uchování a prezentace kulturního
dědictví českého a světového divadla“ a kterou lze
zakoupit buď u nakladatele či v Divadelním ústavu,
byla součástí práce na této unikátní databázi, která
obsahuje na 90 000 hesel, dokumentů a fotografií
a mapuje činnost amatérských divadelních souborů
v přibližně 8 000 městech a nynějších i dřívějších
obcích naší země.
Mgr. Bronislav Pražan
Jihomoravský kraj se
představuje
Jihomoravský kraj je významným regionem České republiky a svou polohou zaujímá velmi
výhodné postavení v rámci středoevropského
kontextu. Na jihu sousedí s rakouskou spolkovou
zemí Dolní Rakousko, jihovýchodními sousedy
jsou slovenské kraje – Trnavský a Trenčínský, od
západu na východ sousedí s dalšími pěti kraji České
republiky – Jihočeský kraj, Vysočina, Pardubický
kraj, Olomoucký kraj, Zlínský kraj. S rozlohou
7 195 km² zaujímá zhruba 9 procent území České
29
republiky a je tak 4. největším a 4. nejlidnatějším
krajem (1 151 708 obyvatel) s vysokou hustotou
obyvatel (160 obyvatel na km²). Území kraje se
dělí na sedm okresů – Blansko, Brno-město, Brnovenkov, Břeclav, Hodonín, Vyškov, Znojmo
(a dále na 21 správních obvodů obcí s rozšířenou
působností). V celém regionu se nachází celkem 49
obcí se statutem města. Správním, ekonomickým
a kulturním centrem Jihomoravského kraje
je druhé největší město ČR – město Brno (371
399 obyvatel). Kraj lze definovat jako region
s průmyslově- zemědělským charakterem. V kraji se
nachází víc než 90 procent vinic České republiky.
Brno je univerzitním městem nadregionálního
významu a centrem vědy a výzkumu, je vědeckým
srdcem střední Evropy. Jihomoravský kraj má
druhou nejvyšší úroveň vzdělanosti hned po Praze.
Může se pochlubit bohatou historií, cennými
architektonickými památkami všech stavebních
slohů. Na jižní Moravě najdeme i řadu velmi
vzácných přírodních lokalit – Národní park Podyjí,
Chráněné krajinné oblasti Moravský kras, Pálava
či Bílé Karpaty, kulturní krajinu Lednicko-valtický
areál, cenné porosty lužních lesů na Břeclavsku nebo
přírodní park nám blízkého Ždánického lesa. Jižní
Morava je známá také svým pečlivě zachovaným
venkovským rázem s místními tradicemi a
svébytným folklórem.
Některé zajímavé údaje:
- sňatky, rozvodovost, porodnost, úmrtnost v kraji
- religiozita
- etnografické oblasti - administrativní mapa Jmk (členění na okresy)
- podnebí
- chráněná území
- vinařství
- nej… Jihomoravského kraje
- Jihomoravský kraj v číslech
30
31
32
Rozloha celkem: Počet obyvatel: Hustota obyvatelstva: Počet obcí celkem / z toho
počet vojenských újezdů: Počet obcí bez statutu města
nebo městyse: Počet měst celkem / z toho
počet statutárních měst: Počet městysů: Počet obcí s rozšíř. působností: Počet okresů: Průměrná velikost obce
podle počtu obyvatel: Podíl městského obyvatelstva: Podíl cizinců na obyvatelstvu: Naděje dožití při narození muži: Naděje dožití při narození ženy: 7 195 km²
1 151 708 osob
160 osob/km²
Příjmy obecních rozpočtů
na 1 obyvatele: 38 712 Kč
Výdaje obecních rozpočtů
na 1 obyvatele: 37 284 Kč
Průměrná hrubá měsíční mzda
(přepočt. na osoby plně zaměst.): 22 013 Kč
Podíl zemědělské půdy na rozloze: 59,6 %
Podíl orné půdy na zeměděl. půdě: 83,1 %
Porostní plocha lesů (zdroj ÚHUL): 196 652 ha
Vysoké školy: 12
Počet obyvatel na 1 lékaře: 215
Příjemci důchodů celkem: 316 736 osob
z toho starobních plných: 171 120
Průměrný měsíční starobní
důchod plný: 9 941 Kč
673 / 1
584
49 / 1
40
21
7
1 711
62,5 %
3,1 %
74,13 let
80,61 let
33
Nej... Jihomoravského kraje
10 největších měst podle počtu obyvatel:
Obec nejvýše položená: Nová Lhota – 842 m n. m.
Obec nejníže položená: Lanžhot – 150 m n. m.
Obec nejseverněji položená: Velké Opatovice
Obec nejjižněji položená: Lanžhot
Obec nejzápadněji položená: Vratěnín
Obec nejvýchodněji položená: Nová Lhota
Obec s nejvyšším průměrným věkem: Nelepeč-Žernůvka
– 59,8 let
Obec s nejnižším průměrným věkem: Práče – 34,1 let
Brno – 371 399
Znojmo – 34 725
Hodonín – 25 526
Břeclav – 24 164
Vyškov – 21 847
Blansko – 21 057
Veselí nad Moravou – 11 713
Kyjov – 11 597
Boskovice – 10 917
Kuřim – 10 632
Nejvyšší a další významné vrcholy:
Durda (Bílé Karpaty) – 836 m n. m.
Čupec (Bílé Karpaty) – 818 m n. m.
Kašpariskův vrch (Bílé Karpaty) – 777 m n. m.
Skalky (Drahanská vrchovina) – 735 m n. m.
Paprč (Drahanská vrchovina) – 721 m n. m.
Šibenický vrch (Bílé Karpaty) – 707 m n. m.
Sýkoř (Hornosvratecká vrchovina) – 702 m n. m.
10 největších měst podle rozlohy:
Brno – 230,19 km²
Břeclav – 77,11 km²
Znojmo – 65,86 km²
Hodonín – 63,35 km²
Lanžhot – 54,85 km²
Letovice – 51,02 km²
Vyškov – 50,41 km²
Moravský Krumlov – 49,56 km²
Valtice – 47,85 km²
Ivančice – 47,57 km²
Nejnižší místo kraje:
soutok Dyje s Moravou (Dolnomoravský úval) – 150 m n. m.
10 nejdelších řek kraje:
Dyje – 182 km
Svratka – 84 km
Kyjovka – 68 km
Jevišovka – 64 km
Svitava – 63 km
Morava – 59 km
Litava – 50 km
Jihlava – 49 km
Trkmanka – 42 km
Velička – 34 km
10 nejmenších obcí podle počtu obyvatel:
Řikonín (Tišnov) – 34
Lhota u Olešnice (Boskovice) – 38
Ústup (Boskovice) – 42
Podhradí nad Dyjí (Znojmo) – 44
Makov (Boskovice) – 48
Zblovice (Znojmo) – 48
Lubné (Tišnov) – 49
Kunčina Ves (Boskovice) – 53
Žerůtky (Boskovice) – 53
Bukovice (Tišnov) – 58
Největší vodní plochy kraje:
vodní nádrž Nové Mlýny-dolní nádrž (Novomlýnská)
– 17,3 km²
vodní nádrž Nové Mlýny-střední nádrž (Věstonická)
– 10,8 km²
vodní nádrž Nové Mlýny-horní nádrž (Mušovská)
– 10,4 km²
vodní nádrž Vranov – 5,8 km²
rybník Nesyt – 2,4 km²
vodní nádrž Brno –2,4 km²
Novoveský rybník – 1,6 km²
10 nejmenších obcí podle rozlohy:
Závist (Blansko) – 0,42 km²
Zastávka (Rosice) – 1,20 km²
Otmarov (Židlochovice) – 1,25 km²
Černvír (Tišnov) – 1,36 km²
Řícmanice (Šlapanice) – 1,50 km²
Kratochvilka (Rosice) – 1,51 km²
Kašnice (Hustopeče) – 1,56 km²
Skalička (Tišnov) – 1,61 km²
Ostrovánky (Kyjov) – 1,63 km²
Štěchov (Boskovice) – 1,68 km²
Nejvyšší naměřená teplota v letech 1998–2008:
Kuchařovice 37,9 °C
Nejmenší město podle počtu obyvatel: Jevišovice
– 1 146 obyvatel
Největší obec podle počtu obyvatel (bez statutu města):
Ratíškovice – 4 043 obyvatel
Obec s největší hustotou obyvatel: Zastávka
– 2 188 obyvatel/ km²
Obec s nejmenší hustotou obyvatel: Podhradí n. Dyjí
– 7,12 obyvatel/ km²
Nejnižší naměřená teplota v letech 1998–2008:
Brno -21,8 °C
Údaje k 1. 1. 2010 (redakce)
34
Rozhlédni se člověče,
aneb Rozhledny jižní Moravy
jižní Moravy. Autorem stavby je Josef Hardmuth,
pozdější vynálezce tužky. Na návrší nad Valticemi,
nejvyšším bodě celého Lednicko-valtického areálu,
nechal na počátku 19. st. Josef I. z Lichtenštejna
postavit klasicistní kolonádu, inspirovanou
podobnou stavbou ve vídeňském Schönbrunnu. 15 metrů vysoká vyhlídková terasa poskytuje výhled
do tří zemí – Moravy, Slovenska a Rakouska.
O skutečný rozmach výstavby rozhleden se však
postaraly až turistické spolky, zejména Klub českých
turistů v době prvorepublikové, zatímco doba
německé okupace a doba poválečná rozhlednám
příliš nepřály. Po roce 1989 se možnost svobodného
podnikání a návrat zdravého lokálního patriotismu
promítly i do dění kolem rozhleden. Ty dnes již
nejsou jen věcí minulosti, ale prožívají renesanci
nemající nikde na světě obdoby – především
v našem koutu jižní Moravy nastává rozhlednová
horečka. Osobně jsem, ve snaze pokochat se jedinečnými pohledy a výhledy na jižní Moravu,
s dokonalým japonským dalekohledem s dobrou
optikou a velkou rozlišovací schopností, jakož i
s vojenskými „speciálkami“, všechny rozhledny
navštívil, zvědav, zda jsou z nich vidět skutečně
všechna místa, o nichž mluví reklamní materiály
a turistické příručky. V Brně jsem si o rozhlednách
popovídal s předsedou nedávno ustaveného Klubu
přátel rozhleden Mgr. Pavlem Gejdošem. Jeho
členové se scházejí na rozhlednách nejčastěji, když
se vrací k životu nějaká rozhledna staršího data,
kterou zub času nahlodal a už měla podobu třeba
i ruiny nebo při otevírání rozhleden zcela nových.
Smyslem Klubu je popularizace rozhleden, iniciace
oprav starých rozhleden, ale i obnova těch, které
zcela zanikly.
Ve Starovičkách pod Pálavou máme zcela jistě
rozhlednovou kuriozitu – jde o nejmenší, přesněji
řečeno svou výškou 3 m, nejnižší rozhlednu v České
republice a dost možná i na světě. (viz foto)
Co lze tedy „už či ještě“ považovat za rozhlednu?
Byl jsem poučen, že skutečná rozhledna by měla
splňovat alespoň několik základních kritérií:
− je vytvořená lidskou rukou (nikoliv např. skalní,
hradní či telekomunikační vyhlídky)
− je určená a upravená k účelům rozhlížení a měla
by být stavěna vždy na nejvyšším bodě okolního
terénu
− je přístupná široké veřejnosti
− má vyhlídkový prostor umístěný alespoň několik
metrů nad zemí (snad i 3 m nad zemí v případě
„starovičského štokrlete“, jak se jí v okolí říká).
Nemáme ani moře, ani velehory, přírodní krásy
u nás spočívají v něčem jiném – v rozmanitosti a
pestrosti krajiny, jejíž každý kout v sobě skrývá
cosi nového, neopakovatelného a k jejímuž obrazu
dnes už neodmyslitelně patří i díla stvořená lidskou
rukou – města a městečka, vesnice a samoty rozseté
po kraji, šedé a stříbrné stuhy silnic, dálnic a
železničních tratí či lesknoucí se plochy rybníků a
vodních nádrží.
Všechny tyto krásy vyniknou, můžeme-li je
pozorovat z výšky – z hor, temen kopců, skalních
vyhlídek, ale i ze staveb k tomu přímo určených –
z rozhleden. Ty nám nabízejí nové a neotřelé pohledy
na mnohdy i důvěrně známou krajinu a poskytují
nám potěšení z výhledu. Jsou na místech, jejichž
poloha a výška umožňují obsáhnout obzor vzdálený
mnoho kilometrů, ale i jen na okraj obcí, odkud se
dá přehlédnout jen ono sídlo a jeho nejbližší okolí.
Stojí na kopcích, odolávají větru, dešti, metelicím
i neúprosně pálícímu slunci a shlížejí dolů do
krajiny – mají nadhled nad krajinou i nad lidmi tam.
Z mnohých na nás dýchne zapomenutý fortel našich
dědů a pradědů, ale i dovednost rukou současníků.
Mají povznést člověka aspoň na chvíli nad povrch
země, aby viděl tvář a proměny krajiny.
Zejména koncem 19. století se stavba rozhleden
stala módou ovládnuvší celou střední Evropu –
v jiných oblastech světa se rozhledny vyskytují jen
sporadicky.
Historie rozhleden na našem území se píše již
dvě stovky let. Nejstarší vyhlídkové věže mají ve
svém rodném listě už začátek 19. století. Tehdy
to byly jakési ozdoby zámeckých parků, kdy vlna
romantismu s sebou přináší i nový vztah k přírodě –
to je příklad i lednického minaretu či monumentální
klasicistní stavby nad Valticemi s vyhlídkovou
terasou – kolonády na Rajstně. Minaret byl
postaven na kótě 175 m n. m. v lichtenštejnském
parku nejbohatšího moravského šlechtického
rodu v roce 1802. Jde o nejjižnější, nejstarší a
nejoriginálnější vyhlídkovou stavbu v České
republice, vysokou 65 m, se 302 schody vedoucími
na nejvyšší ze tří ochozů, s vrcholem ukončeným
pozlaceným půlměsícem. Je to jedna z největších
staveb tohoto druhu v neislámských zemích. Patří
do Fondu světového kulturního dědictví UNESCO
a nabízí rozsáhlý a malebný pohled na tento kout
35
rozhledny) jsou ve výšce 1 333 m n. m. na vrchu
Svárov u šumavské Železné Rudy, na Klínovci
v Krušných horách (1244 m n. m.) a ve výšce 1 012
m n. m. na Ještědu u Liberce. Na jižní Moravě je to
Babí lom u Brna (521 m n. m.). Nejvyšší vyhlídka
na Moravě je na vysílači umístěném na Pradědu –
objekt měří 145,5 m, vyhlídková plošina je ve výšce
70 m, majitelem jsou České radiokomunikace.
Stavbou s nejvýše umístěnou vyhlídkovou plošinou
u nás je žižkovský vysílač v Praze – 93 m nad
zemí.
Vraťme se však do malebného kraje jižní
Moravy, do kraje zadumaných lužních lesů, do
kraje se slavnou minulostí s krajinnou dominantou
vápencových skal hory Venušiny, zejména na
jaře rozkvetlé do nevšední krásy, do kraje, jehož
nevtíravou krásu zvěčňuje svým kumštem malíř
Antonín Vojtek.
O nejstarším vyhlídkovém objektu, lednickém
minaretu, již bylo psáno – snad ještě – z věže je
vidět i rozsáhlé Moravské pole, jež bylo slávou, ale
i hrobem krále Přemysla Otakara II. a zrak zabíhá
i k Prešpurku, korunovačnímu to městu uherských
králů.
Do lokality Modré hory v nadmořské výšce 272 m umístili Bořetičtí rozhlednu Nad Kraví horou
a přivede nás k ní uzoučká asfaltka. Rozhledna je
dřevěná, se čtyřmi podlažími a zastřešeným ochozem. Zhotovili ji místní řemeslníci a byla otevřena
v červnu 2 006. Do výšky 15 metrů nás přivede 57
schodů, nejvyšší vyhlídková plošina je ve výšce 12 metrů. Z ní je vidět řada bližších i vzdálenějších
vinařských vesniček, vinařských tratí, směrem ke
Kobylí i přírodní rezervaci Zázmoníky. Lze spatřit
i místo nejhlubšího vrtu v bývalé ČSSR (6 185 m).
Neotřelý je pohled na „moravské moře“ pod Pálavou
a na Pálavu samotnou. Východní horizont uzavírá
v dálce rozviklaný hřeben Malých Karpat táhnoucí
se až od Bratislavy. Ještě více na východě na nás
mává jehla televizního stožáru, vysoká 80,5 m –
„Ještědu Kyjovska“ – Strážovského kopce (Babí
lom 417 m n. m.), nejvyššího místa dolňáckého
Kyjovska. Zřetelné jsou hřbety Chřibů s nejvyšší
horou Ocáskem (553 m n. m.) a horou sv. Klimenta,
pojmenované podle římského papeže, jehož ostatky
vzali Cyril a Metoděj s sebou na Moravu a než byly
převezeny do Říma, byly uloženy právě zde, již
docela blízko Velehradu. Za terénní vlnou bránící
dalšímu výhledu tušíme Brumovice, Terezín, Čejč,
Mutěnice, Boleradice, Horní Bojanovice, Kurdějov,
Hustopeče, Šakvice, Strachotín. Vedle rozhledny
Ve výšce stavby spočívá hlavní rozdíl mezi
rozhlednou a drobnými, většinou přízemními
vyhlídkovými stavbami jako jsou altány či gloriety.
Setkáváme se s případy objektů, které některou
z uvedených podmínek pro statut rozhledny
nesplňují stoprocentně. Většinou však bývá slovem
„rozhledna“ označována jakákoliv vyhlídková
stavba, třeba i jen upravené vyhlídkové místo.
Stavebně nejjednodušší a nejlevnější jsou
rozhledny dřevěné. Jsou však i rozhledny železné,
zděné či betonové. Jako součást symboliky
kraje je však každá jiná – jde vlastně i o jistou
přehlídku stavebních technologií a stylů, stávají se
ozdobou krajiny a lákadlem pro turisty. V našich
zemích je běžně přístupných rozhleden asi 150,
v Jihomoravském kraji je Klubem přátel rozhleden
evidováno 33 vyhlídkových věží.
Dopřejme si trochu možná zajímavé statistiky
– nejstarší klasická rozhledna u nás je kamenná
rozhledna z roku 1825 v nadmořské výšce 1 084 m,
19 m vysoká v Kleti v Pošumaví. Nejvýše položená
betonová rozhledna z roku 1998 postavená na kótě
1 315 m n. m., vysoká 37 m s vyhlídkovou plošinou
ve výšce 30 m, s 223 schody je v Poledníku u Klatov.
Nejvyšší klasická rozhledna Bolfánek u Chudenic,
rovněž na Klatovsku, je vysoká 45 m. Nejvýše
situované vyhlídkové objekty u nás (nikoliv klasické
36
stojí novotou zářící boží muka s reliéfem sv. Huberta. Náklady na stavbu rozhledny činily 380 000 Kč.
O trochu mladší je již zmíněná starovičská
rozhledna Vyhlídka U obrázku. Byla otevřena v říjnu
2007 zásluhou obecního úřadu, místních občanů a
šikovných rukou truhlářského mistra Pavla Práta za
finanční podpory Nadace Partnerství (50 000 Kč).
Rozhledna je i se střechou vysoká 7 m, vyhlídková
plošina, na niž vede 13 schodů i na malou rozhlednu
nevídaně příkrých, je ve výšce 3 m a nadmořská
výška kóty je 265 m. I ona poskytuje nádherný
výhled do krajiny s šiky vinohradských tratí. Vlastní
náklady na stavbu této pidirozhledny nepřesáhly
50 000 Kč. V blízkosti stojí vzácná pozdně
gotická boží muka a kamenný kříž z roku 1938.
Ne nevýznamné jsou i tudy vedoucí cyklostezky
Moravská vinná a Krajem André. Obecně platí, že
ne každý návštěvník rozhledny je dobře se schopen
orientovat v okolní krajině a rozpoznat všechna
místa na blízkém, natož pak vzdáleném obzoru.
K dobrému zvyku patřilo a patří i dnes, tak jak je
tomu i v případě „starovičského štokrlete“, vydávat
či přímo na vyhlídkové plošině instalovat vyhlídková
panoramata. Někde se objevují i pohlednice či
tisky s oblíbenými kruhovými výhledy, včetně
vzdálenostních údajů, tak jak to mají například
pod pavlovickou rozhlednou Slunečná. Jestli jsem
dobře počítal, je možné zaregistrovat ze starovičské
rozhledny 34 lidských sídel, lednický minaret,
mušovský kostelík sv. Linharta, nejmohutnější
moravské vápencové bradlo s nejvyšším bodem
550 m a nejzápadnější část karpatské soustavy na
našem území Pálavu a bezprostřední Podpálaví, kde
příznivé přírodní podmínky umožňovaly nepřetržité
osídlení této části Moravy po celé období pravěkých
dějin až do doby slovanské. Nepřehlédnutelná
je do dálek mířící stříbrná niť železniční trati, ve
dne v noci plná aut dálnice D2, zrovna tak jako i
stařičká, s dálnicí souběžná silnice E15, v dnešní
podobě budovaná ve 30. letech minulého století
jako silnice 1. třídy, tehdy jako málokde vídaná
„betonka“, táhnoucí se od Bratislavy, přes Brno,
Jihlavu, Kolín, Teplice a Cínovec do někdejší NDR,
po otevření D2 překvalifikovaná na silnici 2. třídy,
znesvěcovaná projíždějícími kamiony vyhýbajícími
se mýtnému na dálnici. Výhled na západní a severní
stranu zastiňuje nepřející terén. Nejvzdáleněji na
východním horizontu za zalesněným masívem
Chráněné krajinné oblasti Malých Karpat nás
pozdraví slovenské Záhorie. Lze rozpoznat
jednotlivé vrcholky malokarpatského pásma –
37
Záruby (767 m n. m.), Čertův kopec (751 m n. m.),
Velká Homola (709 m n. m.), Velký Javorník (593
m n. m.) i Bradlo (543 m n. m.) se Štefánikovou
mohylou.
V březnu 2008 byla otevřena i se sociálním
zázemím (bufet, WC i pro vozíčkáře) v turistickém
areálu Nad Zahradami ve Velkých Pavlovicích
rozhledna Slunečná. Je součástí programu
Rozhlédni se a poznávej jako programu přeshraniční
spolupráce Slovenské a České republiky 2007–
2013. Stavba trvala osm týdnů a celkové náklady na
její zbudování představují 173 697 eur, v přepočtu
zhruba 4 680 700 Kč, z čehož Evropská unie
uhradila 85 procent, Slovenská republika 5 procent
a Velké Pavlovice 10 procent. Bohužel se nenachází na nejvyšším bodu, ale jen ve výšce 225 m n. m.
ve vinařské podoblasti Velkopavlovická, součásti
vinařské oblasti Morava. Úrodné roviny táhnoucí se
od Brna směrem k Břeclavi patří k nejslunnějším a
nejteplejším v České republice – i když nejteplejším
místem u nás jsou 7,5 km od Velkých Pavlovic
vzdálené Čejkovice s průměrnou roční teplotou 9,5 °C.
Na zčásti dřevěnou velkopavlovickou rozhlednu
s ocelovou konstrukcí vede k vyhlídkové plošině ve
výšce 15 m točitým schodištěm 75 schodů. Celková
výška je 18,6 m, v noci je točité schodiště rozhledny,
respektive jeho jednotlivé stupínky, osvětlené.
Nabízí víc než hezký pohled na blízké okolí –
Kobylí, Bořetice, Vrbici, Zaječí, Pavlov, Klentnici,
Rakvice, Velké Bílovice, lednický minaret, ale i na
část vzdálenějšího Hodonínska s dominantou již
vzpomínaného Strážovského kopce u Kyjova. Svou
majestátností se v dálce připomínají Chřiby, jakož
i Chráněná krajinná oblast Bílých Karpat s Velkou
Javořinou (970 m n. m.) ležící již v okrese Trenčín.
Rozhledny na jižní Moravě rostou jako houby po
dešti – v červenci 2009 byla na vrchu Nedánově
(368 m n. m.), 2,5 km od Boleradic, otevřena další
rozhledna. Tvar dřevěné rozhledny s kovovým jádrem připomíná symbol času – přesýpací hodiny.
Masivní, monumentální věž rozhledny s točitým
schodištěm má pátou, nejvyšší vyhlídkovou
plošinu ve výšce 22 m, přičemž celková výška
rozhledny se 105 schody je 26 metrů. Náklady na
její výstavbu představují 3 miliony Kč. Můj ostrý
podvečerní výhled rámovaly kopce Drahanské
vrchoviny, Ždánský les a tmavé, ke spánku se
chystající zalesněné obrysy Chřibů, všudypřítomný Strážovský kopec, ale i Hostýnské vrchy se
sv. Hostýnem (735 m n. m.), Brno jako na dlani,
mračna vodní páry z osmi 125 metrů vysokých věží
jaderné elektrárny v Dukovanech, jižním směrem
vystupují vršky Pálavy, východ a jihovýchod lemují
vrcholky Bílých a Malých Karpat. Při opravdu dobré
viditelnost lze spatřit větrné elektrárny v sousedním
Rakousku, 100 km vzdálenou Vídeň, přesněji
řečeno 171 m vysokou věž světového gotického
klenotu katedrály sv. Štěpána, do dnešní podoby
dokončenou v roce 1511, od země až do posledního
centimetru postavenou z pískovce (pro srovnání
– věže brněnského Petrova mají 81 m, chrám sv.
Jakuba pak 92 m). Kdesi v nedozírné dálce čnějí
vrcholky Taurských Alp – jižně od Mozartova
Salzburku 2 996 m vysoký Dachstein, Hochgolling
(2 863 m) a na sever od Lince 3797 m vysoký Gross
Glockner.
Vítejte i v Židlochovicích, na turistickém okruhu,
jehož hlavní atrakcí a lákadlem je na nejvyšším
bodě Dyjsko-svrateckého úvalu rozhledna na kopci
Výhon. Byla otevřena v srpnu 2009 a dostalo se
jí názvu Akátová věž – to dle místního materiálu,
akátového dřeva doplněného ocelovými prvky, to
vše v kombinaci s vápencem.
Kóta Výhon s nadmořskou výškou 355 m
umožňuje za jasného počasí velkolepý panoramatický rozhled – Moutnice, Tuřany s věžemi poutního
kostela Zvěstování P. Marie, brněnské letiště,
vojenský radar u Sokolnic, Chrlice s obilními
sily, Rajhrad s klášterem benediktínů, Rajhradice,
Opatovice, Vojkovice. Blučina zůstává skryta za
svahem. Severně je na obzoru Drahanská vrchovina,
na jejímž úpatí můžeme dohlédnout k Pozořicím,
Viničním Šumicím, vidět je cementárna v Mokré.
Poněkud blížeji spatříme Pracký kopec s Mohylou
míru – muzeem napoleonské bitvy u Slavkova,
secesní to stavbou z roku 1911. Na západě pára
z dukovanské elektrárny a lesy u Mohelna s přírodní
rezervací Mohelenská hadcová step, kde ionty
hořčíku a výjimečné sucho způsobují anomální
růst rostlin – trpasličí formy. Půvabný je pohled na
Brno – Špilberk, Petrov, brněnská sídliště, Fakultní
nemocnice v Bohunicích, obrácený trojúhelník
výškového vodojemu v Kohoutovicích. Bobravskou
vrchovinou je skrytý Žebětín a ostrovačické lesy, kraj
to Mrštníkovy Pohádky máje s příběhem velké čisté
lásky Helenky a Ríši. Se samozřejmostí a snadno
přehlédneme nejbližší Židlochovice, Vojkovice,
Hrušovany, Přísnotice, Vranovice, zatímco Nosislav
je terénem zastřená, Pálavské kopce na jižní straně
i se sv. Kopečkem u Mikulova. Dohlédnout lze až
k Miroslavi, terénní zlom zakrývá Znojmo. Jižní
obzor uzavírají rakouská pohoří, na východě se nám
objevují již vzdálenější Bílé Karpaty s Javorinou.
Otevřená vyhlídka rozhledny je na úrovni 14,5 m,
výška vlastní stavby je 15,7 m, s tyčí hromosvodu
pak 17,7 m. Kruhový půdorys o průměru 3,7 m tvoří 30 nosných sloupů tvořících plášť stavby.
Záměr přebudovat pozorovatelnu maršála
Malinovského v Památníku bitvy o Brno na
rozhlednu již veřejně prezentuje radnice v Křepicích
– hledá se však sponzor.
Nová rozhledna, která se stane součástí i
zvažované naučné stezky po hustopečských
mandloňových sadech, spatří brzy světlo světa
v Hustopečích.
Ke koncentraci rozhleden dochází i na Blanensku a Tišnovsku. Zde dominuje rozhledna Klucanina
u Tišnova, v dnešní podobě otevřená v roce
2004 s výškou 30 metrů, vybavená užitečným
panoramatem. Původně zde otevíral v roce 1933
dřevěnou rozhlednu Vlasta Burian. Ta však vzala
na konci 40. let za své a na stejném místě postavili
Tišnovští za 3,2 miliony Kč architektonicky
povedenou, i když s trochu stíněným výhledem,
rozhlednu novou.
Součástí vysílače je i rozhledna Čebínka u Čebína
se 165 točitýni schody a vyhlídkovou plošinou ve
výšce 30 metrů.
Ve 30. letech, v době krize, aby dal místním lidem
práci, nechal starosta Rudky u Kunštátu v roce
1931 postavit kamennou, 18 m vysokou rozhlednu
Milenku s pohledem až na Praděd.
Když už se v podhůří Českomoravské vysočiny
očividně hlásil podzim, navštívil jsem na vrchu
Babylon (664 m n. m.) u obce Kozárov, 42 m vysokou
rozhlednu jako součásti objektu radiokomunikací
– i tady kdysi stávala její dřevěná předchůdkyně.
Rozprostřel se krásný výhled na Vysočinu.
V nedaleké budoucnosti by se měla stát klasickou
nejvyšší rozhlednou na Moravě s vyhlídkou od
Pradědu až po Vídeň a Alpy, 65 m vysoká vyhlídka
ve Vilémově na Blanensku vyprojektovaná na 20
mil. Kč!?
Z rozhleden nám blízkého okolí připomínám 11 m vysokou rozhlednu na vrchu Johanka (kóta
272 m n. m.) v Hýslích u Kyjova, 14 m vysokou
stavbu Bukovanského mlýna s vyhlídkou umístěnou ve výšce 11 m. Pro turistické účely, jak již bylo
vzpomenuto, se v posledním desetiletí začalo hojně
používat telekomunikačních vysílačů s vyhlídkovou
plošinou – takovým příkladem je Tvarožná Lhota u
Strážnice (ochoz na vysílači je ve výšce 35 m). 38
Zřejmě nejmladší rozhlednou jihu Moravy je 30 m vysoká rozhledna imitující těžní věž v Novém
Podvorově u Hodonína.
Okolí Vídně a za dobré viditelnosti i věž sv.
Štěpána je možné vidět rovněž z telekomunikační
věže z roku 2001 – Veselice, vysoké 49 m,
s vyhlídkovým ochozem ve výšce 32 m (kóta 590
m n. m.) v Moravském krasu, poblíž Kojálu.
Zřejmě k nejnavštěvovanějším jihomoravským
rozhlednám (víc než 20 000 návštěvníků ročně)
patří 22 m vysoká, s 96 schody a krásným,
dalekým výhledem Menšíkova rozhledna v Hlíně
u Ivančic. A vrchol rozhlednové megalománie –
již vyprojektovaná, 16 metrů vysoká rozhledna na
vrchu Chocholík u Drnovic za 6,5 miliónu Kč.
Rozhledna, ať větší či menší, je chrám zasvěcený
krajině a přírodě. Z jejích ochozů se lidé učí poznávat
a milovat svůj kraj, s možností někdy i výhledu
za hranice. Naše malé jihomoravské rozhledny
nejsou ani v seznamu kulturních památek, neváže
se k nim, aspoň zatím, žádný příběh, nemají žádné
historické pozadí, žádnou starobylou patinu. Mají
však jedno společné – jsou skryté mezi vinohrady,
lesy, v pohádkové krajině jižní Moravy, v kraji
laskavých, srdečných, pracovitých a bohabojných
lidí. Hold lidem, kteří zasvětili, i když jen zlomek
života myšlence postavení rozhledny, sponzorům
a dobrodincům, kteří přispěli k jejich výstavbě.
Pohled z rozhledny stojí za to – vzhůru do schodů!
Šťastné výstupy, daleké a krásné výhledy přeje
PhDr. Ladislav Valihrach
Jarní a podzimní
vlastivědné chodníčky 2010
Je sobota 8. května, 5 hodin ráno – vyjíždíme
směr Orlické hory, kde nás čekají námi dosud
nenavštívená krásná místa. Musíme si pospíšit,
třeba zastihneme v brzkém jitru pašeráky…
Javornice je obec nedaleko Rychnova nad
Kněžnou, v minulosti pašeráky proslulá. Ale
kdeže je těmto neřestníkům, podvodníkům,
zlodějům v dnešních „bezúhonných časech“ konec!
Javornici proslavil nejmilejší můj malíř Vojtěch
Sedláček. V rozsáhlé, dlouhé i široké obci, tvořené
samostatnými domky, jak to v horách a podhůří často
bývá, zacházíme do její jižní části. Tady se nachází
39
památník a galerie malíře a jeho manželky, známé
krajkářky Marie Sedláčkové – Serbouskové. Už
nás očekávali průvodci a seznámili nás s rozsáhlým
muzeem, ateliérem, úpravnou zahradou, stodolou
s kočáry a sáněmi, které Mistr používal od jara do
zimy k vyjížďkám do okolní přírody za inspirací,
malováním a kreslením. V minulosti tu kvetlo i
loutkářské divadelnictví a my jsme měli možnost
zhlédnout výstavu velkých loutek – marionet, které
se v tomto podhorském kraji vyřezávaly.
Vojtěch Sedláček ilustroval mimo jiné i
Herbenovu knihu Do třetího a čtvrtého pokolení
či Aloise a Viléma Mrštníkových Rok na vsi. Ale
ti jeho koně! Ti po těch jeho plátnech, papírech a
obrazech běhali, snad by z nich i odklusali. „Máš
Sedláčku, pěkný koně“ – to jsme si mnozí opakovali
nad jeho tvorbou, kde se pohybovali při polních
pracích jeho milovaní koníčci. (To je také název
jedné z posledních vydaných knih jeho kreseb
koní, vyšla před padesáti lety). Pro malíře Vojtěcha
Sedláčka byl kůň součástí, ba živým prvkem krajiny
– vystupoval v ní v tolika proměnách, kolikerými
ona sama prochází v každé roční i denní době.
Kdysi mně popisovala malířské umění kolegyně
na Zootechnické fakultě – „malíř prý musí nejprve
umět namalovat, tedy fotograficky, obličej člověka
a postavu koně a pak teprve ať se ubírá svým
stylem“.
Národní umělec Vojtěch Sedláček byl malířem
českého venkova. Narodil se 9. ledna 1892
v Libčanech u Hradce Králové a zemřel 3. února
1973 v Praze. Byl žákem Maxe Švabinského (1873–
1962).
Sedláčkova žena nezůstává vůbec v jeho stínu
a to svou krajkářskou tvorbou. Vždyť kraj kolem
Vamberka a vlastně celé Podorlicko jsou krajkářstvím proslavené. Marie Sedláčková – Serbousková
(1895–1964) obnovila tehdy již upadající umění
paličkovat krajku, pozvedla jejich jemnou krásu
na světovou úroveň. Zpracovala návrhy na tvorbu
krajkářských děl a získala tak i zlatou medaili na
Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži
v roce 1925. Účastnila se řady soutěží a napsala
o paličkované krajce několik studií. Takže nejen
Belgie, Brusel, Paříž, ale i Podorlicko v Čechách
jsou místa proslavená krajkářstvím. V krajkářském
vambereckém muzeu má umělkyně svou expozici.
Po Javornici následovala „šňůra“ návštěv
soukromých zámků.
Častolovice – pohádkový zámek, dnes
v pseudogotickém slohu. Nádvoří členěné arkádami
a alegorickými freskami s antickými motivy. Majiteli
jsou Šternberkové – byly dvě vynucené přestávky
v letech 1939–1945 a 1948–1992. Začátek se váže
k roku 1694 a k nejvyššímu purkrabímu Království
českého Vratislavu ze Šternberka. Dvacet místností
je zařízeno historickým nábytkem z dob renesance
až po biedermeier. Nejznámější a nejkrásnější
prostorou zámku je rytířský sál s původním
renesančním stropem. Proslulá je i obrazová galerie
českých panovníků v životní velikosti. Zámek
obklopuje krajinářský park v anglickém stylu
o rozloze 40 hektarů. V Častolovicích pobývali
svého času Bohuslav Balbín (1621–1688), Josef
Dobrovský (1753–1829) či František Palacký
(1798–1876).
Kostelec nad Orlicí – zámek na okraji města
v čistém empírovém slohu, postavený za hraběte
Josefa Kinského. Dnes je opět majetkem rodu
Kinských. Kolem zámku je velký anglický park.
Jeho interiér není zatím přístupný, v době totality
ho „okupoval“ Výzkumný ústav pro chov prasat,
zámek čeká rozsáhlá rekonstrukce. I já jsem tu
kdysi pobýval na stážích a žarošický Vítek Prokop
tu dokonce po svých studiích nějaký čas pracoval
coby výzkumný pracovník.
Dalším zámkem, takřka hned vedle, jsou
Doudleby nad Orlicí – další skvost. Původně to
měl být letohrádek či lovecký zámeček. Dnes je to
čtyřkřídlý objekt s pozdně renesančními sgrafity,
zvenku nádvorní arkáda s toskánskými sloupy,
raně barokně upravený. V interiéru jsou cenné
stropní malby, tapiserie a stálá expozice Lov a
lovectví čtyř století. V roce 1993 byl zámek vrácen
původním majitelům – šlechtickému rodu z BubnaLitic. V době naší návštěvy se tu zrovna konal
jarmark uměleckých řemesel s uvítacím proslovem
samotného mladého pána, majitele zámku – to jsme
měli štěstí!
A na oběd do Rychnova, nejvýznamnějšího města
pod Orlickými horami na břehu říčky Kněžné, města
sukna a soukeníků. Zdejší zámek patří od roku 1990
Libštejnským z Kolovrat. Postaven byl dle návrhu
architekta J. B. Santiniho. Je tu známá rozsáhlá
expozice historických interiérů, vybavení a obrazů
kolovratské rodové sbírky s díly nizozemských,
italských, německých a českých malířů 15.–19.
století. V místnostech jsou prezentovány i hodnotné
sbírky historického nábytku, tapiserií, soch,
porcelánu a fajánse, skla i cínu. Od Santiniho je
také barokní portál zámeckého pozdně gotického
kostela Nejsvětější Trojice. Rychnovským rodákem
je spisovatel Karel Poláček (1892–1944), skladatel
Anatol Provazník (1887–1950), žili tu a působili
osobnosti jako historik August Sedláček (1843–
1926), M. D. Rettigová (1785–1845) či skladatel a
hudebník Jiří Šlitr (1924–1969).
Potštejn – jeden z nejrozsáhlejších českých
hradů (předčí ho snad jen Rabí v Pošumaví). Tady
už jsme však prohlídku nestihli. V městečku je ale
nově zrestaurovaný zámek, kdysi známé školící
středisko ROH, dnes rovněž v soukromých rukou.
Dříve neuvěřitelně zdevastovaný, včetně okolního
parku, se probouzí k životu. Tak až zas jindy…
Cestou k domovu jsme ještě stačili navštívit
románskou rotundu sv. Kateřiny v České Třebové,
původem ze 13. st. – byla součástí osady a kláštera
založeného mnichy z Litomyšle. Požáry a války vše
zpustošily a zůstala jen tato vzácná památka.
Stejně však, jako Potštejn tak i Česká Třebová,
nás snad ještě někdy uvítají.
Podzimní chodníčky 2010
Opět Znojemsko
Hned následující sobotu po žarošické zářijové
pouti jsme se vydali na moravský jihozápad.
Krátká návštěva v Lechovicích u poutního kostela
Navštívení Panny Marie v areálu s bývalou
rezidencí louckého kláštera. Kostel však byl, jakož
i zahrada s rezidencí, bohužel uzavřený, a tak jsme
pokračovali obchvatem Znojma až do západní části
Národního parku Podyjí, součásti to pahorkatiny
jihovýchodního okraje Českomoravské vrchoviny,
jmenovitě do obce Uherčice. Nachází se zde rozsáhlý zámecký komplex se čtyřmi nádvořími, s mnoha
sály a komnatami bohatě štukově zdobenými. Zámek
neuvěřitelně zdevastovaný prodělává v posledních
40
letech rozsáhlou rekonstrukci. Přístupný veřejnosti
však je, už i proto, aby bylo vidět, jak pokračuje
jeho znovuzrození a návrat do někdejší krásy.
A naši, opravdu vyspělí „chodníčkáři“, to dovedli
opravdu ocenit.
Význam zámeckého komplexu musel být ve své
době opravdu značný. Umělecky velmi hodnotný
již dříve, byl v 17. století barokně upraven. Po roce
1945 zde byly vytvořeny ze zámeckých prostor
byty, později sklady, navíc pohraniční pásmo
s Rakouskem bylo příčinou i jeho postupného
rozkrádání až nakonec zničení. Součástí zámeckého
areálu je i renesanční a barokní zahrada, jakož i
pozdější anglický park s romantickými stavbami.
Jedna z nich je upravena pro krásný rozhled do
okolí Národního parku Podyjí. Erudovaný a vůbec
příjemný kastelán nám svým přístupem návštěvu
nezapomenutelně zpříjemnil.
Vranov nad Dyjí – zdejší státní zámek byl naším
dalším cílem cesty. V městečku stejného názvu byla
proslavená keramická továrnička zaniknuvší však
již v roce 1882. Zámek byl významnou součástí
zeměpanských pevností k ochraně jižní hranice. Jeho
přestavba z původního hradu začala v 17. století.
V 70. letech minulého století byl nákladně opraven.
Jeho interiéry dokumentují kulturu šlechtického
bydlení konce 18. a celého 19. století. V zámeckých
sálech jsou vystaveny i ukázky místní keramické
manufaktury, historicky i umělecky nejhodnotnější
je Sál předků. Zámecký komplex je zasazen do
dnes mimořádně hodnotného přírodního prostředí
s přímou návazností na Národní park Podyjí.
Následovala návštěva kláštera Hradiště sv.
Hypolita, dnes už místní části Znojma. Z dávných
dob, v nejzápadnějším hradišti Velké Moravy,
lze spatřit románský kostel sv. Hypolita, barokně
přestavěný, s hodnotným mobiliářem a cennými
obrazy. Kopuli kostela vyzdobil v 18. století malíř
F. A. Maulbertsch. Zhlédli jsme i poutní kapli sv.
Antonína a odtud se nabízející úchvatné panoráma
celého Znojma dole pod námi v údolí. I tady
nám celý pobyt zpříjemnila bývalá učitelka, dnes
průvodkyně paní Olinka Švarcová, moje prateta,
s níž už jsme před lety absolvovali prohlídku celého
krásného Národního parku Podyjí. Hezké přivítání
i s pohoštěním nám připravila i ing. Eva Balíková,
vedoucí zdejšího Duchovního centra a Institutu pro
křesťanskou kulturu Znojmo – Hradiště. Oběma
patří naše velké poděkování!
V klášteře zrovna probíhalo Tridium k svátku
P. Marie Bolestné s pořadatelstvím Institutu,
Společenstvím sv. Peregrína, ctiteli P. Marie
Bolestné a Přáteli servitů ve Vídni. Tady jsme se
mohli setkat s P. Josefem Hudcem O. Cr., proboštem
na Hradišti, s jeho duchovním správcem a předsedou
Institutu pro křesťanskou kulturu, i s P. Gerhardem
M. Waldemarem O.S.M., kdysi správcem poutního
místa Hluboké Mašůvky, dnes působícím u servitů
ve Vídni. Byl tu i P. František Kozár, bývalý farář
z poutního Sloupu v Moravském krasu a obnovitel
bratrstva P. Marie Bolestné s černým škapulířem.
Mnozí jsme ho znali z dob jeho pastoračního
působení v Prušánkách. Měl v 15 hodin sloužit
mši u zahradní kaple P. Marie Bolestné, ale tu jsme
již nestačili absolvovat, zrovna tak jako ne výstavu
poutních svatých obrázků P. Bláhy z Ořechova
(předtím byla výstava instalována v Želeticích),
či výstavu madon známé Bedřišky Znojemské
v prostorách kláštera.
Naše podzimní putování pak směřovalo do
louckého kláštera, kde nás už očekával v kostele
Nanebevzetí P. Marie a sv. Václava jeho kostelník,
velký betlemář, přítel Antonín Valena. Provedl
nás nádherným chrámem kláštera, kde kdysi
působil Prokop Diviš, vynálezce bleskosvodu.
Premonstrácký loucký klášter byl založen Konrádem Otou v roce 1190, za husitských válek jako většina významných objektů byl rozbořen a
v duchu pozdní gotiky obnoven koncem 15. století.
Po roce 1748 byla provedena rozsáhlá barokní
přestavba podle projektu J. L. Hildebrandta. Za
Josefa II. byl klášter zrušen a byla zde zřízena
tabáková továrna, později dílo zkázy dokonala
v podobě zřízení kasáren armáda. Dnes je ve velké
části kláštera reprezentativní zámecká vinotéka
Znovínu Znojmo. Z románské doby je dochován
zbytek Křížové chodby a krypta pod kostelem –
i sem jsme zavítali.
Cestou zpět jsme se v Lechovicích zastavili na
pozdním obědě, zájezd jsme ukončili návštěvou
Bohutic.
Naše průvodkyně, jinak spoluobnovitelka
významné bohutické křížové cesty, nás provedla
zámkem, kde je tento skvost umístěn. Jaká je
souvislost bohutické křížové cesty – 54 soch
v životní velikosti – se Žarošicemi? V roce 1991
byly sochy na základě rozhodnutí olomoucké
arcidiecéze prodány žarošické farnosti, odtud
putovaly do premonstráckého kláštera v Nové
Říši, roku 2007 se sochy podařilo vrátit zpět do
Bohutic. Navštívili jsme i nedávno opravený kostel
Nanebevzetí P. Marie a bohutickou proslavenou
41
Lurdskou jeskyni z roku 1928. Ta z Bohutic
vytvořila, tehdy zásluhou významné osobnosti
bohutického života v meziválečném období, faráře
P. Antonína Práška, opět důstojné poutní místo pro
naše a tehdy i německé obyvatele tohoto kraje. To
byl „bonbónek“ a závěr našeho pozoruhodného
podzimního výletu.
Boží Žarošickou Divotvůrkyni Moravy, aby pak dále
pokračovalo do cíle svého putování, do Žarošic.
S myšlenkou vztyčit kříž v okolí Žarošic přišel
někdy na přelomu tisíciletí Roman Muroň, současný
správce žarošického muzea. Pochopení vztahu
člověka a přírody jako nedílného celku ho přivedlo
k zájmu o ekologické pojetí života. Nepřekvapí
tedy jeho názor, že „krajina není jen místem pro
harampádí“, ale zaslouží si naši péči, neboť v ní
žijeme. Kříž pak v této souvislosti Muroň chápe jako
významný krajinotvorný prvek, který dotváří samu
krajinu a nám zároveň ukazuje za horizont vlastního
bytí. Vždyť až do poloviny 50. let 20. století byly kříže, boží muka a kapličky neoddělitelnou součástí
krajiny. Proto tedy s několika přáteli vztyčil na
vrcholku Sokolky, kopce na jihovýchod od Žarošic,
prostý dřevěný kříž.
Tento kříž však dlouhodobým vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek před několika lety
spadl. Muroň se rozhodl, že nový kříž opět vztyčí.
Seznámil se svou myšlenkou členy občanského
sdružení HVK-Žaruch. Z následné diskuse pak
vzešel návrh na nové místo pro umístění kříže. Toto
místo bylo zvoleno vzhledem k mariánské poutní
tradici a možnosti návštěv právě pod Silničnou.
Reliéfní výzdobu kříže provedli řezbáři Lubomír
Sedlář z Lipova a Martin Ospalík z Veselí nad
Moravou, členové uměleckého sdružení GAUČ
– Gajdovi učedníci, následovníci významného
lidového řezbáře Františka Gajdy ze Strážnice.
Kovářské práce na stojanu kříže a úchytech provedl
umělecký kovář Karel Valián ze Želetic. Celý
projekt financovala obec Žarošice.
Kříž posvětil 8. září 2010 žarošický farář P. Josef
Pohanka při příležitosti farní pouti na Silničnou,
místa původní poutní tradice.
Bohatá umělecká výzdoba kříže není náhodná.
Jako předloha posloužilo torzo dřevěného kříže,
který byl v minulosti umístěn na žarošickém hřbitově
a dnes se nachází v expozici místního muzea. Druhý,
podobně bohatě vyřezávaný dřevěný kříž, vztyčený
v roce 1885, stával až do roku 1934 u cesty v polích
směrem na Želetice. Dobová fotografie tohoto kříže
také posloužila jako inspirace pro výzdobu nového
kříže.
Ing. Jaroslav Mihola
Nový kříž pod Silničnou
a jeho symbolika
Od úterního dopoledne 7. září 2010 stojí u potoka
pod osadou Silničná nový dřevěný kříž. Je postaven
v místech,odkud ze Zdravé Vody putující procesí
poutníků poprvé spatří v dálce věž žarošického
poutního kostela. Ve stráni nad potokem stávala
až do 18. století starobylá poutní rezidence „Mezi
vinicemi“. Zde, dole u kříže, se procesí zastaví a
modlitbami a poutními zpěvy velebí Starou Matku
42
nebo ratolest znamenající hojnost a nesmrtelnost či
kotva jako symbol stálosti, jistoty a naděje. A tak mnohdy jediný pohled na kříž, s takovou
významy plnou symbolikou, nás pak může, umímeli ji „přečíst“, přivést k hlubokému zamyšlení nad
hodnotami a smyslem vlastního života. Šest metrů vysoký a téměř tunu vážící kříž je
ozdoben reliéfy, které bývaly kdysi na dřevěných
křížích tohoto typu zcela běžné. Na čelní straně
odspodu vidíme monstranci, po jejíchž stranách
hoří dva svícny. Monstrance je schránka, v níž bývá
vystavena a ve svatostánku na oltáři uchovávána
Nejsvětější svátost oltářní, sv. Eucharistie,
proměněné Tělo Ježíše Krista. Mimo jiné monstrance poukazuje na věčný život, spásu, úplnost,
celistvost, dokonalost. Hořící svícny symbolizují
věčné (duchovní) světlo, světlo poznání, spásy.
Výše pak vidíme kalich s hostií. Kalich s krví Ježíše
Krista a hostií jeho tělem, nápojem a pokrmem
nesmrtelnosti a spásy. Nad nimi jsou písmena IHS
odkazující k latinskému nápisu Iesus Hominum
Salvator, což česky znamená Ježíš Spasitel lidstva.
Ještě výše se nalézá zobrazená trnová koruna a tři
hřeby, symboly Ježíšova utrpení. Trnovou korunou
byl korunován a třemi (trojka je symbolem naplnění,
dokonání) hřeby přibit na kříž.
Po stranách kolmého břevna kříže se zprava
nachází – zobrazení karabáče, kterým byl Ježíš
bičován, nad ním je planoucí srdce probodené
mečem a obtočené květy růže. Je to planoucí
srdce Božské lásky probodené hříchem a obtočené
třemi růžovými květy dokonané oběti lásky. Výše
jsou zobrazeny vinné ratolesti s úrodou hroznů,
jsou to symboly duchovní hojnosti a duchovního
života. Kristus sám sebe označuje za pravý vinný
kmen (J 15,1-5), jehož následovníci jsou vinnými
ratolestmi a Bůh Otec je vinař. Plody znamenají
dokončený (duchovní) vývoj. Z levé strany kříže
pak vidíme kopí, jímž bylo probodeno srdce
ukřižovaného Ježíše, a houbu upevněnou na holi
(stonku), pomocí které byla Ježíšovi podávána žluč
smíchaná s octem k utišení bolesti. Nad těmito
nástroji umučení se nachází opět hořící Srdce
Ježíšovo, planoucí Božskou láskou, tentokrát však
obtočené zraňující trnovou korunou našich hříchů.
Výše jsou opět ratolesti s plody vinné révy. Úplně
nahoře, na konci vertikálního břevna a na obou
koncích břevna příčného jsou vyobrazeny květy
kopretiny znamenající umučení a smrt, znamenající
však také odevzdání se a pokoru a ukončení něčeho
podstatného. Symbolizují nejvyšší duchovní život
jako cíl veškerého snažení.
Jednotlivé symboly kříže se vzájemně doplňují
a násobí. K výzdobě bývá použito také velké
množství dalších symbolů odkazujících na
křesťanský duchovní život, jako je například rákos
Jaroslav Hroudný
Sousedské vztahy v Žarošicích
v období 20. a 30. let
minulého století
Snad ve všech dědinách na jižní Moravě se
říkávalo, že soused je největší rodina. A já se ve svém
pokročilém věku právě nad tímto dávným tvrzením často zamýšlím – kam se vytratila ta vzájemná lidská úcta, láska, soudržnost a snášenlivost celé
dědiny a v mnoha případech i celých rodin?
Sousedé byli ti, kteří bydleli po obou stranách
domu, často i ti, kteří bydleli naproti – říkávalo se
„soused odnaproti“. Lidem, kteří bydleli dál v ulici,
se říkalo „stréčku nebo tetičko“ – v naší ulici třeba
„stréček Dohnalík nebo tetička Vlaška“ (rozuměj
Vlachová). Pro rolníky, nádeníky a vůbec lidi ze
zemědělství se používalo také oslovení „stréčku a
tetičko“. Řemeslníkům se říkávalo „pantáta“, jejich
manželky byly „panimámy“. „Páni“ byli jen četníci,
učitelé a faráři.
Udržovat dobré sousedské vztahy bylo potřebné,
nutné a i užitečné. Rodina tak nebyla odkázána
ve svých starostech a v množství práce jen sebe
– vždy se mohla s prosbou o pomoc obrátit na
souseda a ten vždy pomohl či poradil. Za špatného
souseda byl považován lenoch, závistivec nebo
ten, který záměrně škodil či ubližoval. Vzájemné
spory bývaly často malicherné, hloupé, obvykle
vyvolané maličkostmi – často kvůli špatně
vsazeným hranečníkům v polích, špatnému plotu
v humně nebo kvůli haluzím stromu přesahujícím
k sousedovi. Sousedé, kteří spolu dobře nevycházeli,
se nenavštěvovali a většinou ani nezdravili – jeden
i druhý říkával: „Nejdu tam, přirazil by mně nos
mezi dveře“.
Většinou však bývaly vzájemné vztahy mezi
sousedy dobré. Patřila sem vzájemná úcta a slušné
pozdravení a prohození pár slov při setkání. Starším
sousedům se vykalo, mladší si mezi sebou tykali.
43
Starší se oslovovali „stréčku a tetičko“, mladší si
říkali křestním jménem – Tonku, Janku, Kačko,
Mařko, Francku… Děcka z ulice se kamarádila
všechna dohromady. K dobrým sousedským
vztahům během roku patřily výslužky ze zabíjaček,
svateb, křtin apod. Rodiny ze sousedství se
vzájemně navštěvovaly a při návštěvách probíraly
ledacos – jedna rodina o druhé všechno věděla a
bylo nepsaným zákonem, že nic se nevykládalo dál
a nikomu dalšímu – to se také přísně dodržovalo a
bylo to jakousi samozřejmostí. Za teplých večerů,
bylo-li v době polních prací volněji, se sousedé
scházívali před domem, posedali si na lavičky mezi
zahrádkami či na schodky v žudru a tam se probralo
všechno, co den přinesl, co se komu přihodilo.
Samozřejmostí byly návštěvy sousedů v době jejich
nemoci s malým dárkem v ruce. Ženy ze sousedství
si nosily při narození dítěte „do kóta“, při svatbách
„lícaly“. Při rodinných oslavách si sousedé navzájem
půjčovali stoly, židle, nádobí, na oplátku si jeden
druhému poskytli i mouku, cukr, máslo, ba i víno.
Při úmrtí v rodině pomáhali nebožtíka omýt a obléct
a každý večer, až do pohřbu, chodili „na modlení“.
Pohřbu se vždy bez ohledu na roční dobu a počasí
účastnila celá dědina.
Bližší sousedské vztahy pak měly podobu i
zápůjček dražších či modernějších zemědělských
strojů, které si každý hospodář nemohl dovolit
koupit – třeba mlátičky. Pomáhali si při nemocech
dobytka, při telení krávy, ale i když se někomu
splašili koně – to se obyčejně neobešlo bez neštěstí.
Při povodni, úhynu dobytka, při požáru si sousedé
darovali předměty denní domácí potřeby – mouku,
máslo, do hospodářství přispěli slámou, senem,
bramborami, obilím na mletí či obilím krmným,
osivem, někdy to bylo i selátko či tele k chovu. Při
větších neštěstích se taková pomoc poskytovala
i sousedním dědinám. V určený den bylo před
každým domem nachystáno dle možností darující
rodiny pár otýpek slámy, jeteliny, nějaké obilí i
nářadí. Sedláci tyto dary naložili na vozy a dovezli
k postiženému. Nikdo v neštěstí pomáhajícím lidem
darem „nezchudl“ a pro postižené to byl vždy vítaný
dar k obnově hospodaření.
Žarošice byly zemědělská dědina. Řemeslníků tu
bylo několik, ale každý z nich měl ještě i několik
kusů polí, protože pouze řemeslo by ho neuživilo.
Proto také v době od jara do pozdního podzimu se
v dílnách mistrů svého řemesla pracovalo jen po
večerech – kolář, kovář, sedlář tak měli každý večer
o práci postaráno. Vždy se přece přes den při práci
v poli či na mlatě něco porouchalo – na vozech,
zpřetrhané řetázky, postraňky pro dobytek, udidla,
radlice, brány a já nevím, co ještě.
Můj rodný dům byl na Zápovědích a tam,
hned zkraje při cestě do uličky k Šibrovu, stávala
Martináskova kovárna. Večer se tam scházívali
sousedé, kteří měli něco k opravě či naostření,
někteří přišli jen tak „na kus řeči“. I tady se probralo
„kdeco“ a zbyl i čas na zpívání. Všichni Martinásci
byli výbornými zpěváky, i jejich děvčata, rádi
zpívali a tak se po večerech ozýval do dědiny krásný
zpěv a my jsme ho rádi poslouchávali při besedách
v žudrech.
Tenkrát nebyla ještě v domácnostech rádia
a tak zpívání jsme vítali jako pěknou tečku za
uplynulým dnem. V roce 1937 měl na Zápovědích
rádio jen pan učitel Rudolf Novotný. Tam tehdy
všichni staří, mladí i my děcka poslouchali přenos
z pohřbu prezidenta T. G. Masaryka. Ruda dal
rádio do otevřeného okna, lidé si přinesli židle a
lavičky, posedali pod otevřené okno a poslouchali
– vzpomínám si, že někteří i plakali.
Hospodáři se také scházívali besedovat na
Dolině – těmto besedám se říkávalo „parlament“, do
hospod se v těch letech moc nechodilo. Žarošický
katastr byl rozlehlý a sahal od lesa až po Paní louku.
Každý měl několik kusů polí a denně je obcházet
nemohl – a tak se „v parlamentu“ mohl dovědět –
„Francku, zarústajó ti na Širokéch erteple, měl bys
jich povláčet, ať ti moc nezarostó“ nebo „Tonku,
máš na Dílech v řepě moc ostí, měl bys ju obvorat,
než ti ju ostí zahluší“ či „Osvalde, je potřeba šplíchat
vinohrad, ide ruda…“ A se tu každý dověděl o stavu
svých polností a samozřejmě i to, co se ten den
v Žarošicích přihodilo.
A tak žila tehdy dědina jako jedna rodina.
Sousedské vztahy se vytvářely po celá staletí a po
dlouhá léta a bylo tomu tak tenkrát v každé dědině.
Hospodáři uměli pro svou potřebu i jaksi předvídat
počasí a i tyto zkušenosti se předávaly dalším
generacím. Děti byly vedeny k úctě k rodičům,
k lásce, kázni a vzájemné snášenlivosti – ptám se
já, 85 letá: „Kam se to všecko poztrácelo“???
Františka Poláčková, roz. Gallová
44
Vzpomínkové střípky
z dob žarošického JZD
aneb Malé retro s panem
účetnímVladimírem Šašinkou
Žarošice má ty nejhezčí vzpomínky – účetní, ekonom
a pokladník žarošického JZD v letech 1962–1990,
pan Vladimír Šašinka. Usadili jsme se v útulném
pokoji jeho kyjovského bytu a při šálku vonící
kávy vzpomínali na moje i jeho žarošická léta se
zřetelem na žarošické JZD. Časový horizont našeho
společného vzpomínání byl dán roky mého dětství a
raného mládí. I já mnohé, i když třeba jen nepřímo a
viděno očima dítěte, ze života JZD prožíval – a tak
mohlo být naše vzpomínání obapolné. Pak už jsem
ze Žarošic odešel a vzpomínat musí jiní.
Pro mladší čtenáře Věstníku připomenu některá
podstatná fakta ze samotných začátků žarošického
JZD.
V roce 1947 bylo za účelem pomoci občanům
založeno v Žarošicích Zemědělské strojní družstvo,
jehož předsedou se stal Václav Válka, jednatelem
Stanislav Zelený a hospodářem Ondřej Tyc.
Majetkem družstva byl traktor Zetor 25, vlečka a
pluh. ZEmědělský trakTOR 25, s jehož výrobou
se v Brně začalo brzy po válce a do konce roku
1947 jich bylo vyrobeno přes 3 500, se tak dostal
i do Žarošic. V roce 1952 přichází kultivační Zetor
25 K a agregační Zetor 25 A – na orbu. Od roku
1949 se začíná s výrobou Zetoru 15, který rovněž
v Žarošicích měli a za jeho volantem sedával Karel
Kašík st.. Zcela prvním žarošickým traktoristou
však byl Antonín Farmačka a ten, dle požadavků
a potřeb občanů, oral, vozil hnůj, vozil a převážel,
co kdo potřeboval. Situace nebyla jednoduchá –
nebyl ani dostatek celoroční práce, ani prostředky
k úhradě mzdy a nákladů na provoz.
Podnět k založení JZD vzešel v souladu s tehdejší
politickou atmosférou od vesnické organizace
KSČ v poúnorovém období roku 1948. V únoru
1949 byl Národním shromážděním přijat Zákon o
JZD a v květnu téhož roku se v Žarošicích ustavil
přípravný výbor JZD ve složení Stanislav Zelený
ze Silničné, Václav Válka, Ondřej Tyc, František
Apoštol, Melichar Divácký, František Zezula a Josef
Vágner ze Zdravé Vody. Předsedou pak následně
založeného JZD byl zvolen Melichar Divácký, stav
členské základy v té době čítal kolem 30 osob.
Založením JZD skončila činnost Zemědělského
strojního družstva, traktor přešel do majetku JZD.
V počátcích společného hospodaření Žarošicím
vypomáhalo osm traktorů ze ždánické STS. Po roce
předsedování střídá ve funkci Melichara Diváckého
František Apoštol. Začíná éra žňových samovazů
a společného mlácení. Patronem žarošického JZD
se stává n. p. Nářadí Ždánice. Družstvu je přidělen
„Ej, ztepilí šuhaji v čižmách vy,
ej, děvčata v suknici rudé,
vždy veselo bývalo v Kyjově,
vždy veselo v Kyjově bude...“
vložil tři roky nato do svých veršů Petr Bezruč, když
v dubnu 1896 čtyři dny jako záskok z Brna úřadoval
na kyjovské poště.
Kyjov se připomíná v listinných památkách
už v roce 1126. V roce 1180 má už kamenný
kostel sv. Martina, roku 1548 se stává městem
královským. V novodobých dějinách byl až do roku
1960 střediskem politického okresu kyjovského.
Krásná renesanční radnice v průčelí Masarykova
náměstí, barokní farní kostel Nanebevzetí P. Marie
s Köhlerovým freskovým obrazem madony ve
štítě, zřejmě nejstarší budova Kyjova – zámeček
s renesančními sgrafity, bývalé sídlo vrchnosti,
dnes sídlo kyjovského vlastivědného muzea,
funkcionalistický styl kyjovské nemocnice,
památná kaplička sv. Rocha při vlkošské silnici,
Kyjovem procházející někdejší vlárská trať Brno
– Trenčianská Teplá – to jsou zřejmě místa, která
návštěvníka upoutají.
Nebyl jsem tu dlouho a po letech mně Kyjov
otevřel svou náruč. S plnou hlavou vzpomínek jsem
si prošel město svých gymnaziálních studií, let
1960–64, zamířil jsem na všechna ta památná místa
kyjovské historie i současnosti a posadiv se onoho
letního dopoledne před kostelem na jednu z laviček
kyjovského náměstí, pozoroval jsem živý, přece jen
jiný puls současného šestnáctitisícového města ve
srovnání s Kyjovem před padesáti lety.
To však nebyl hlavní důvod mé návštěvy Kyjova
– čekal mě na předem dohodnuté schůzce člověk,
který v Žarošicích strávil velký kus života a na
45
traktor Formal, v Žarošicích zvaný „američánek“,
jehož kmenovým řidičem se stal Bohumil Novák
ze Silničné, provozující též taxislužbu. V roce 1951
splývá Lihovarnické družstvo a Štěpařsko-vinařský
spolek s JZD, začíná se s větší výsadbou vinic a
meruňkového sadu. Farský mlat je upraven pro
potřeby nové strojní a traktorové stanice. Po roce
dochází opět ke změně ve funkci předsedy družstva
– předsedou se stává Stanislav Adámek (1951–
1953). Ve vedení družstva se pak v následujících
letech vystřídali – opět František Apoštol (1954–
1955) a Alois Růžička (1956–1957). Rokem 1956
začíná i v Žarošicích „scelování půdy bez souhlasu
majitelů“, začíná se v části katastru „Na širokých“.
K jistému zlomu dochází v létě 1957, kdy do
JZD vstupuje dvanáct velkých žarošických sedláků.
Novým předsedou družstva se stává Jan Válka
(1957–1962), účetním Josef Hořava, vedoucím
rostlinné výroby Oldřich Konečný, živočišné
výroby Karel Galla ml., vedoucím vinic Jaroslav
Válka, skladníkem Bohumil Zelený, k němuž brzy
přistupuje Josef Válka.
Ze živočišné výroby této doby, dle pamětnického
svitku pozdějšího vedoucího živočišné výroby
Václava Kokorského, připomínám jména Miroslava
Bílka, Pavla Kolaříka, Damašku Kostihovou, Evu
Šmerdovou, Hedviku Adámkovou, Marii Crlíkovou,
Boženu Panáčkovou, Tomáše Machaně, Žofii
Růžičkovou, Amálii Adámkovou či Karla Mašu.
Z rostlinné výroby pak Františku Hermanovou,
Bertku Kašíkovou, Marii Zelenou, Annu
Kolaříkovou, Františku Apoštolovou či Viktora
Koutného.
Ve zmíněném roce 1957 začíná záhumenkové
hospodářství a dochází k dalším vstupům do JZD.
Pamětníci jistě vzpomenou i na 7. leden 1958,
na bolestný „společný svod dobytka“. Společný
ve skutečnosti nebyl, protože nebyly vyhovující
společné prostory pro ustájení a ono „společné“ bylo
rozstrkáno po třiceti místech Žarošic. Agronoma
Stanislava Slámu střídá ve funkci Jan Válka
(1960–1974). Dochází k založení salaše v Klášově
a Zdravé Vodě, vedoucím vinic se stává Leopold
Vlach – v roce 1963 ho střídá František Hasala a
utváří se stálá pracovní vinohradnická skupina.
V mechanizačním středisku („na traktorce“) se
objevují jména vedoucích – Ladislav Válka (1960),
Josef Vach (1961–1963), Jaroslav Zelinka (1964–
1970), v ekonomickém útvaru jména Matouše
Záleského, Václava Šeffra, Anny Kolaříkové
(Kellnerové), Jaroslavy Sedlářové (Večeřové), Anny
Šeffrové (Ždánské), Zdeny Plchůtové, později pak
jména Marie Žaroské (Křetínské) či Anny Válkové
(Plaché). V živočišné výrobě, i když rovněž o
něco později, nelze nepřipomenout jména Václava
Svobody ml. nebo Marie Nováčkové (Adamcové).
Jak praví Protocollum Domesticum Saruschicz z října 1958 – cit. „Celá obec po dlouhých tahanicích
padla do JZD a stala se obcí socialistickou“.
A dál už vzpomíná pan účetní Šašinka, který
samozřejmě výše uvedené skutečnosti a vyslovená
jména z pravěkých dob žarošického JZD převážně
důvěrně zná. Do Žarošic přišel z Mistřína 1. července
1962, ve stejném roce, kdy se do čela žarošického
JZD postavil zřejmě nejschopnější předseda celé
doby jeho trvání – Václav Svoboda. Oblíbený a
skromný to člověk, starostlivý hospodář, dobrý
organizátor a ochotný rádce, člověk všude vážený,
jehož láska k půdě provázela po celý život. Začínal
v JZD jako kočí, plnil funkci pomocného agronoma
a stal se dlouholetým předsedou žarošického
JZD (1962–1974). Pan účetní Šašinka byl nejen
„Venovým“ nejbližším spolupracovníkem, ale jak se
mně svěřil, i jeho nejlepším kamarádem a blízkým
člověkem, zrovna tak jako ho pojilo upřímné
chlapské přátelství s Václavem Šeffrem a panem
děkanem Tomášem Ždánským.
Oba vyvedli družstvo z tíživé situace až po
nejlepší JZD okresu Hodonín koncem 60. let. Často
a rád si pan Šašinka vybavuje chvíle, kdy s „Venou“,
v jeho vždy čisté modré zástěře, objížděli po větších
bouřkách s Fabou Žaroským a jeho platoňákem
katastr, aby mohli pojišťovně nahlásit živlem
způsobenou škodu – od nejvyššího bodu katastru
Petrovců až po Paní louku na protilehlé jeho straně.
Byla to doba rozkvětu žarošického družstva pod
Svobodovým vedením. Rakovina slinivky se mu
však postavila do cesty a pan účetní Šašinka byl
poslední, který „Venu“ v nemocnici navštívil před
jeho posledním vydechnutím – bylo to 4. listopadu
1974. Většina toho, co bude ještě vzpomenuto, je
spojena s jeho jménem.
Začátky pana účetního Šašinky v žarošickém
JZD nebyly jednoduché – správně nebyla vedena
ani účetní ani prvotní evidence, musel přeúčtovávat
všechny doklady a dát do náležitého stavu celkovou
evidenci družstva – stihl to za necelý půlrok. Od roku
1964 se pak stal ekonomem družstva. Vzpomněl
předsedu revizní komise strýčka Slámu, svéráznou
postavičku pozdějšího družstevního kádrováka
Karla Panáčka, se slovy uznání mluvil o agronomovi
Jendovi Válkovi, který „on a jeho červený pionýr
46
jedno byli“, o zootechnikovi Václavu Kokorském,
Václavu Šeffrovi, majícím na starosti výplaty a
pokladnu po Vaškovi Válkovi, legionáři z ruské
magistrály. Padla i jména Jaroše Zelinky, prvního
obyvatele nové družstevní bytovky, vedoucího
dílen, mechanizátora a nákupčího, fortelného Pepy
Vacha či Karla Gally ml. odstěhovavšího se po pár
letech na Šumpersko.
V roce Šašinkova nástupu do Žarošic byla
výše pracovní jednotky 12 Kčs. Nejvíce jednotek
bylo připisováno „koňákům“ a traktoristům
(kombajnérům), následovala živočišná výroba,
nejhůře, díky sezónním pracím, na tom byla výroba
rostlinná.
Pro srovnání – v roce 1968 představovala
jednotka 31 Kčs. Mluvíme-li o penězích a o roce
1968, pak nelze opomenout ne všude běžnou
skutečnost, že do roku 1968 zásluhou žarošického
vedení JZD byly zlikvidovány „vnosy“ do družstva
(začínaly se postupně splácet od roku 1964). Kdo
jiný, než pan účetní Šašinka, by si vzpomněl, že
například za krávu družstvo vyplácelo 5 000 Kčs, za
prasnici 2 000 Kčs. Veterinární péče družstva byla
na vysoké úrovni a tady padla jména veterinárního
technika Schiela z Kyjova, dambořického MVDr.
Matouška s jeho neodmyslitelnou tmavě červenou
IFOU, kyjovského veterinárního lékaře Lukla
či věteřovského Uhýrka. Já sám jsem v našem
vzpomínání připomněl i stavební skupinu Pepy
Růžičky, kde pracoval i můj tatínek a kde jsem jako
student-brigádník trávil dvoje prázdniny. Dodnes
mám ve svém osobním archivu červený Studentský
brigádnický průkaz vydaný kyjovským gymnáziem
(tehdy SVVŠ) a v něm razítko JZD Žarošice
s podpisy Václava Šeffra stvrzujícími moje zde
odpracované brigádnické hodiny. V katastru Lány („u školky“ – stratifikační domek
směrem k Archlebovu) mělo JZD tři drůbežárny
s kapacitou 600slepic… a prosperovaly (v roce 1966
byla roční snůška na jednu nosnici 200 ks vajec) – a
to především díky Jindřišce Novoměstské, Miladě
Hořavové, Alžbětě Frydrychové a Anežce Žaroské.
Pan Šašinka s uznáním mluvil i o tehdy důležité
úloze tzv. skupinářů, jakési pravé ruky agronoma
– řepné či kukuřičné tálky, brambory, organizace
mlácení i prací v zimě, evidence odpracovaných
jednotek členů jejich skupiny – moje maminka
patřila ke skupinářce Olze Benešové.
25 arový tálek cukrovky, někteří měli i více tálků,
znamenal celoroční péči o něj – pletí, plužkování,
okopávání, rytí a nepřímo vlastně až po „řízky“ či
sezónní práci ve slavkovském cukrovaru. „Šlapání
řízků“ bylo oblíbenou podzimní zábavou nás dětí.
Žarošice tehdy bývaly řepařskou oblastí, osívalo se
až 100 hektarů.
Brambory, říká pan Šašinka, v Žarošicích „moc
nešly“, od zpočátku osazovaných 15 ha se šlo až „do
ztracena“. Oba jsme se rozpomněli na doby školního
sbírání mandelinky bramborové, dynocidového
práškování (DDT – český název Dynocid – pro
fajnšmekry: ,,dichlordifenyltrichlormethylmethan“,
nasládlý prášek podobný cementu s nezaměnitelným
zápachem, z práškovacích letadel Brigadýr
likvidující amerického brouka mandelinky
bramborové), podzimního vyorávání brambor
„čertem“ i romantického pálení natě, skákání přes
oheň či pečení si po poli zatoulaných brambor.
Vzpomínání se stočilo i na vinohradnickou
skupinu, na družstevní sklep s 62 hektolitrovým
sudem z valtického zámeckého sklepa, na Frantu
Adamce. Ale i v souvislosti se žarošickým
vinohradnictvím na módu „teras“, které, jak říká
pan účetní, zničily kus hezké žarošické přírody a
Žarošicím nepřinesly nic dobrého. Zrovna tak byla
módní, jak si pamětníci vzpomenou, tzv. vysoká
podestýlka ve chlévech, kdy se hnůj pravidelně
nevyvážel, ale „stlalo se výš a výš“.
Když už se pohybujeme v kdysi krásném
klášovském údolí, nacházejícím se dnes ve více
než žalostném stavu, paměť se zatoulala i k v roce
1965 dobudované vodní nádrži – „klášovskému
rybníku“, tehdy družstvem silně zarybněnému, i na
již vzpomenuté klášovské pastviny, ohraničené dráty
s malým, ale pro dobytek s výstražným napětím –
častý cíl prázdninových výprav žarošických kluků
a jejich „štychování“, kdo proudem nabitý drát déle
Foto: svátek Josefa ve stavební skupině JZD
47
udrží v ruce. To nás však nesměl vidět bača Jaroš
Sedlář vulgo Stalin.
Když už přišla řeč na družstevní hlídače, nešlo
nevzpomenout na Jožku Snášela, trubače místních
hasičů, na Osvalda Dohnalíka z Malé ulice s jeho
německým ovčákem Hasanem, kterého si jeho syn
Pepek, řečený Stacho (dle brankáře trnavského
Spartaku), přivezl z vojny. Respekt budila, už
když s ní jen ze Šibrova šel, obrovská světle hnědá
fena rovněž německého ovčáka Blanka Tomáše
Machaně. Pan účetní připomněl i družstevní
přezdívky – strýček Seďa zvaný „kocúr“ (spolu
s Čermákem z uličky u hřbitova pracovali coby
sedláři), Franta Lažek vulgo „Franta vinař“ udivující
v Parákově hospodě svou kybernetickou pamětí
na data narození, Jaroš Válka „prstíček“, koňáci
Jožka Koblížek „syr“ a Jenda Pavlica „pavók“,
Melichar Divácký „moucha“, trávnický Karel
Plachý „majstříček“, Jaroš Zelinka „šéfek,“ již
zmíněný Jaroš Sedlář coby Stalin, všeuměl Franta
Vlach vulgo Franta Žvych, Jožka Válka „setínek“,
Karel Panáček „kadel“ či přezdívka Sepl pro Jožu
Kellnera.
Nevzpomenuto nezůstalo ani jméno elektrikáře
Štěpána Šprty, který v počátcích žarošického JZD
zajišťoval od fochu vše potřebné – pamětníci jistě
vzpomenou na jeho vytáhlou postavu lezoucí
v drapácích na tehdy dřevěné nakarbonované
elektrické sloupy. Nezastupitelný byl ve svém
řemesle, ale i ve veřejném životě Cyril Žaroský,
Václav Broukal, expert přes motory a mlátičky
Rudolf Valášek se svým rozsáhlým verštatem při
potoku na Dolině. Jména a fortel dvou kovářů jsou
rovněž spjaty se začátky JZD – Bertyn Šťastný a
Petr Martinásek.
Ve výčtu jmen, sice v jiné souvislosti, přímo
opačné, by neměla chybět jména dvou žarošických
svérázných postaviček, sousedů ze Zápovědí –
Osvalda Kokorského a Adolfa Grulicha, kteří,
ač sedláci, do JZD nikdy nevstoupili. Vynořily se
vzpomínky i na tehdy provizorní žňové sušárny
obilí, než-li se začalo sušit v kyjovském výkupu
– na starou tělocvičnu na Kaťáku (později první
samoobsluha v Žarošicích) a na prostory bývalého
Vodičkova mlýna. Na obou místech jsme my,
malí Žarošáci, trávili hodně prázdninového času.
Zahrabávali jsme se do vonícího obilí, běhali jsme
v něm, skákali do něho a já nevím, co ještě.
K brigádám, nejen školním, snad ještě dodávám,
že tzv. nárazové, zejména žňové brigády, ať už při
sečení či mlácení, byly v životě Žarošic jakousi
nepsanou samozřejmostí a nikdo se nad tím
nepozastavoval – fotbalisté, hasiči, ČSČK, myslivci,
svazáci – bylo-li, především o nedělích potřeba,
vždy vypomohli. Když procházím částí Žarošic
kolem dnes už řídnoucích mlatů od Spáleniska
na Trávníky, zastavím se v místě mlatu Jaroše
Plachého (dnes jeho dcery a pozdější předsedkyně
JZD Boženy Zelené), vstoupivšího do dějin JZD
nejen tím, že to byl jeden z prvních soukromých
objektů v užívání JZD (ošetřovatelka selat Anežka
Plachá zde dosahovala stavu 21 selat na prasnici), a
hledám místo, kde stával zlověstně hučící senomet
chrlící ze žebřiňáků proudy sena na prostornou půdu
mlatu. U ústí senometu jsem s vidlemi strávil mnohé
červnové odpoledne a téměř již ve žňovém horku
a prachu popohazoval nekonečné dávky sena z lůna
nenasytného senometu, jak se mně tehdy zdálo,
zrovna tak do nekonečného prostoru Plachého půdy.
To nás, tehdejší kyjovské gymnaziány, ve tři hodiny
odpoledne u autobusu od Kyjova před Kaťákem
čekal agronom Karel Galla a my, odloživše si doma
jen školní aktovku, jsme do půl hodiny bez reptání
zápasili se senometem.
Jak vzpomíná pan účetní – požáry či povodně se
žarošickému katastru, dá se říct, vyhýbaly. Velký
a nenadálý příval vody ze tří žarošických potoků udělal v červenci 1965 více škody než na polích
přímo v dědině – Malá ulice, Dolina a Zápovědě
byly tehdy pod vodou. Kalamitní bylo krupobití
v roce 1968, tragická bouřka v roce 1970, zaplavivší
šardický důl i s horníky, se Žarošicím vyhnula.
Žarošáci jistě pamatují velké jezero, podemletou
trať a zničený most (dlouhá léta se tam pak jezdilo
po provizorním drnkajícím dřevěném mostě) u
Dražůvek a věteřské zastávky.
Zabrousili jsme i na náročnou na čas i energii
práci dojiček a lidí v prasečáku – s uznáním byla
vzpomenuta jména Božky Černé, Jarky Molešové
48
či Jarky Adamcové. První elektrické dojičky se
v žarošickém JZD objevují až na přelomu 60. a 70.
let v nově dobudovaném „čtyřřaďáku“. V úplných začátcích se mléko soustřeďovalo ve
sběrně mléka v Malé ulici (vedle někdejší záložny
v těsném sousedství Bradova řeznictví), pak
se odváželo do archlebovské mlékárny, později do
Kyjova. To, že chodily dojičky s konvičkami, bylo,
jak potvrdil účetní Šašinka, zcela legální – 1 litr
mléka denně si mohly nosit domů.
Vladimír Šašinka byl a stále je člověk smířlivý,
nekonfliktní, rozvážný a to bylo i velkým přínosem
pro družstvo – vycházel dobře s úředníky KZS,
OZS, ONV, ale i s tajemníkem MNV Jožou
Kellnerem či jeho předsedou MUDr. Miloslavem
Strýčkem – všem tehdy záleželo na tom, aby to
v JZD „klapalo“. Pamatoval si i nejvyšší odměny
družstevníkům v roce 1972, kdy se v tomto roce
Svobodova předsedování rozdělily 3 797 000 Kčs.
Při vzpomínkovém bloumání žarošickou
minulostí došlo i na nenápadný, ale ve svých letech
ceněný a prospěšný domeček pálenice. Na chvíle,
kdy se za kotlem sedělo a točilo ručně, na příjemné,
vůní čerstvé slivovice provoněné teplo, když venku
mrzlo a z nedaleké Sokolky mrazivě foukalo, na
nezbytné koštování, ale i na jména Karla Kellnera,
Klimenta Války, Jaroše Kellnera, Jožky Hořavy,
Frantika Plachého či Franty Hořavy (tradice
žarošické pálenice sahá k roku 1926).
Pan účetní rád vzpomíná i na spolupráci se
žarošickou školou, na, ještě před jeho příchodem do
Žarošic, založené na 1 hektaru půdy zkraje Oujezdků
Pionýrské JZD s předsedou Kájou Machálkem, na
ochotu a nezměrnou pracovitost ředitele Josefa
Tomka či na sadařskou profesionalitu pana učitele
Františka Frýborta.
Nepřehlédnutelní byli „koňáci“ – jejich drnkající
žebřiňáky, tišší košiňáky, fasuňky, škatuláky či
hnojňáky a zcela tiché platoňáky patřily ke koloritu
Žarošic.
Jaroš Kellner z „9“ – ranní ptáče v Bertynově
kovárně. Zvláště o prázdninách, moje okno bylo pár
metrů od kovárny, mě při kutí jeho koní budilo hlasité
„kur..“. ,,Malý Jaroš“ se svým Tokajem, z Újezda u
Brna do Žarošic přiženivší se Ladislav Cupák, sedlák
a řezník se vším všudy, Jožka Koblížek z Malé
ulice, Franta Černý z Doliny, Rudolf Hroudný.
Osvald Hroudný se svým platoňákem patřil k těm
družstevníkům, na něž se nevztahovala branná
a mobilizační povinnost a kteří v době karibské
krize, kdy 3. světová válka byla na spadnutí, museli
povinně v Kyjově absolvovat kurz pro řízení
traktoru, aby mohli mladší traktoristy v případě
mobilizace vystřídat v družstvu za volantem – tedy
„od opratí za volant“. Osvaldovi to řízení moc nešlo
a byl rád, že se vrátil k opratím. Pracant a dříč Staňa
Uhýrek, v Žarošicích se ocitnuvší z Nechvalína,
bodrý Jožka Blažek, Jan Svoboda, Kliment Válka,
Ludvík Navrátil, Jaroš Plachý, Jan Šťastný z Malé
ulice, rovněž absolvující kurz řízení traktoru a
ten s ním pak jistý čas dokonce jezdil, Fanyn
Válka z Trávníků, fortelní František Rauš a Jaroš
Mučiak ze Zdravé Vody, Gabriš Sova ze Silničné,
se skladníky Jožkou Válkou a Bohušem Zeleným
žarošické ulice s platoňákem brázdící zejména při
rozvážení naturálií Faba Žaroský, z mladších pak
Jenda Pavlica a Pavel Rauš. Ze stohů rozsetých
po žarošickém katastru podestýlkovou slámu do
chlévových prostor JZD rozvážela dvojice František
Panáček a na přečnívající desce vozu u zadní
šlajfy vždy v čistých sepraných modrákách sedící,
nohama kolébající a stále si něco brblající, někdejší
excelentní pražský číšník Pepa Galla.
K našemu vzpomínání samozřejmě patří i
„žarošická traktorka“. Po předchozí STS se název
vžil i do života JZD. Byla to parta pracantů, veselých
chlapů, z nichž bohužel dnes za staré gardy žijí už
jen čtyři – Mirek Zobal, Jožka Koblížek, Franta
Hořava a Ruda Kašík. Připomeňme si jména
některých, kteří již ořou, sejí a sklízejí nebeské lány
– Karel Kašík st., Jirka Novotný, Pepa Vach, Franta
Vlach, kovář Fanyn Fila, Bedřich Černý a Karel
Vlach, kteří vždy na podzim se svými „stalinci“
po nocích orali žarošické lány a připravovali je na
zimní odpočinek. („stalinec“ – silný zemědělský
pásový traktor DT 55, od roku 1949 vyráběný ve
stalingradském traktorovém závodě, celkem jich
bylo vyrobeno 957 tisíc).
V roce 1955 z brněnské montážní haly vyjíždí
slavný Zetor Super 50 vyráběný přes deset let a
v žarošické traktorce za jejich volanty zasedli
mistři volantu jako Franta Pecha, František Pěnčík,
Laďa Hrabec, Jožka Herodes, Franta Hořava, Ruda
Hroudný a Jaroš Pučálka. V 60. letech traktorku
posílily i modré „majory“, které je možné dodnes
v Žarošicích příležitostně zahlédnout. Patří sem i
jméno prvního řidiče tehdy zbrusu nové Pragy V3S
Hynka Hampla a jeho závozníka Stani Vágnera,
poměrně mladého opustivšího tento svět. Následně
pak Mirka Zobala a Jožku Koblížka.
Žarošická „plechová minikavalerie“ Jožka
Koblížek a Karel Vlach (první kombajn ŽM 330)
49
po ukončení sklizně doma jezdila recipročně
vypomáhat na severní Moravu do státního statku
Hanušovice, jehož ředitelem byl žarošický rodák
Slávek Hroudný či do státního statku Postřelmov. O kombajnéry bylo všestranně postaráno – pan
účetní vzpomíná na „žňové zabíjačky“ (L. Cupák
a K. Maša), aby byli všichni o žních silní. Až s dojetím v hlase mluvil o nevídané ochotě a vstřícnosti
hostinské paní Mařice Parákové, která mnohdy i po
půlnoci ohřívala vyhládlým kombajnérům kabanos
s napěněným jarošovským pivem tak, jak to uměla
jen ona. Byla to vlastně družstevní hospoda, otevřená
podle potřeb družstva a pan účetní ještě po letech
paní Parákové moc děkuje a moc ji pozdravuje – to
se dnes už nevidí, povzdechl si. A věř, milý čtenáři
žarošického Věstníku, já jako zřejmě poslední
štamgast této milé, útulné, domácké, i když už léta
zavřené hospůdky, to mohu jen potvrdit – je tam vše
na svém místě, jako kdyby se ráno mělo otvírat.
Vzpomnělo se i na dožínky na trávnickém sóle,
i když vrcholem hospodářského roku JZD byly, den
před družstevní výroční členskou schůzí, konané
doplatky. Velká sláva, velká hostina, muzika na
Kaťáku až do rána. Byli lidé mající i více než 1000
jednotek a ti dobírali desítky tisíc, což byly v té
době obrovské peníze.
Družstvo žilo i kulturou – pan účetní, coby
organizátor těchto akcí a vedoucí zájezdů, vzpomněl
některé z nich – ať už jednodenní, vícedenní
či zájezdy pro družstevní důchodce. Výjimkou
nebyly ani zájezdy zahraniční, ať už poznávací či
pobytové – Vídeň, Maria Zell, Polsko, reciproční
východoněmecká Rujána, SSSR, Jugoslávie,
Bulharsko. Samozřejmostí byly lázeňské pobyty
v Karlových Varech, Trenčianských Teplicích,
Vysokých i Nízkých Tatrách. Dobře hospodařící
žarošické JZD dostávalo poukazy na rekreaci jako
formu odměny především od okresní zemědělské
správy. Nezapomnělo se ani na sportovní klání
družstevní fotbalové jedenáctky – panu účetnímu
v paměti zůstalo zejména fotbalové utkání s mistrem
ligy 1978 brněnskou Zbrojovkou. Družstevníci
tehdy sice prohráli 12 : 1, ale následné přátelské
posezení ve sklepě, povídání s trenérem Josefem
Masopustem – to jsou přece věci k nezapomnění.
Pan účetní, jak bylo v úvodu uvedeno, tu pracoval až do roku 1990. Do Žarošic pak už jezdil jen na
pohřby družstevníků a jak podotkl, vždy se stavil
v Parákově hospůdce. Chvíli zmlknul a ze světa
vzpomínek se pozvolna dostával do reality.
50
Škoda, že už Žarošicemi nedrnčí žebřiňáky a
hrabačky, do noci nehučí mlátičky, z kovárny už
není cítit „vůně“ spalujících se kopyt, neklokotají
motory dýchavičných Zetorů. Zmizela hluboká
cesta na Sokolku s kvetoucími třešněmi na jejích
mezích, navíc kdysi plných žlutých hlaváčků a
z jejíhož vrcholu jsou vidět vršky slunné Pálavy
či blízká trať také už nehoukající lokálky ČejčŽdánice. Zůstalo zarostlé a zpustlé klášovské údolí
na jedné straně, na druhé straně, tam, kde kdysi
voněla s láskou obdělávaná půda, kde se vlnilo
zlatavé obilí a voníval dým bramborové natě se
rozrůstá tak trochu kosmopolitní, zcela jistě však
arustikální satelitní městečko. To už nejsou Žarošice
z dob pana účetního!
Ke škodě věci JZD Žarošice nikdy nevedlo
žádnou kroniku – dnes už vzácné okamžiky i ze
života JZD aspoň zachytil svým fotoaparátem a
kamerou pan učitel Frýbort.
Děkuji Vám, pane účetní, za hezké vzpomínání a
přeji vše dobré. PhDr. Ladislav Valihrach
Josef Václav Sládek
Velké, širé, rodné lány…
Velké, širé, rodné lány,
jak jste krásny na vše strany,
od souvratě ku souvrati,
jak vás dnes to slunko zlatí!
Nad vámi se nebe klene
jako v květu pole lněné,
nad lesy jen z modrošíra
pára v tichý déšť se sbírá.
Vlavé žito jako břehy,
květná luka plná něhy,
na úhoru, v žírné kráse
pokojně se stádo pase.
A jak slunce vás tak zhřívá a jak cvrček v klasech zpívá,
v šíř i v dál, vy rodné lány,
buďte vy nám požehnány!
Universitas Masarykiana
Brunensis a její žarošičtí
absolventi
si připomněli 90. výročí jejího založení. Zatímco
u člověka se běh života v devadesátce zpomaluje,
brněnská univerzita patří k nejdynamičtějším vzdělávacím a vědeckým institucím v České
republice – dnes je to druhá největší vysoká škola
v ČR (dle počtu studentů – 41 000, z toho 12 procent
studentů zahraničních), s počtem 9 fakult.
Už jen o to, aby vznikla, se vedly dlouholeté
politické boje. Po svém ustanovení musela přečkat
pokusy o její zrušení, tíživou situaci za II. světové
války, na určitý čas ztratila Právnickou fakultu i
jméno T. G. Masaryka v jejím názvu (mezi roky
1960–1990 funguje pod názvem Univerzita Jana
Evangelisty Purkyně).
Ale po pořádku – brněnská univerzita byla
zřízena 28. ledna 1919 zákonem č. 50 /1919,
jedním z prvních schválených zákonů nového československého státu. Tehdejší politická
garnitura si byla dobře vědoma skutečnosti, že bez
vzdělaných lidí se nová republika bude jen těžko
rozvíjet a prosperovat. Nejčastěji na to upozorňoval
T. G. Masaryk, který se také o zřízení brněnské
univerzity výrazně zasloužil. Už koncem 19. st.
zdůrazňoval, že jediná česká univerzita (Univerzita
Karlova) ke svému rozvoji potřebuje konkurenta a
oponenta. Konkurenční akademické prostředí bylo
víc než žádoucí. Zřízení druhé české univerzity bylo
dlouhá léta jednou z Masarykových priorit.
Brněnská německá menšina ovládající i
brněnskou radnici bojíc se oslabení svého
politického vlivu založením české univerzity v Brně
této myšlence nepřála. Příznivější podmínky pro
realizaci Masarykovy myšlenky nastaly až po konci
I. světové války a po rozpadu Rakouska-Uherska,
po vzniku samostatného Československa.
Ve svých počátcích měla univerzita čtyři fakulty
– lékařskou, právnickou, přírodovědeckou a
filozofickou. V roce 1946 se do univerzitní rodiny
přidala i Pedagogická fakulta, která však v letech
1953–1964 stála mimo univerzitu. Na přelomu 50. a
60. let byla krátce součástí brněnské univerzity také
Farmaceutická fakulta. Dnes univerzitní společnost
představuje 9 fakult a nabízí 1 300 studijních oborů.
V roce 1990 vzniká Ekonomicko-správní fakulta,
v roce 1994 Fakulta informatiky, v roce 1998 byla
založena Fakulta sociálních studií a benjamínkem
je Fakulta sportovních studií z roku 2002.
17. listopadu 1939 nacisté obsadili i Masarykovu
univerzitu a způsobili zde rozsáhlé materiální škody
a ztráty na lidských životech. Poúnorový režim
preferoval spíše samostatné Pedagogické fakulty
Na sklonku období raného feudalismu se
do Evropy jakoby navrací ztracená vzdělanost
starověku, objevují se první organizační modely
vzdělávání, v prostředí přející vzdělanosti dochází
k zakládání prvních univerzit – Bologna, Oxford,
Paříž (1215), Cambridge (1284). Založení vůbec
nejstarší univerzity světa (Universitas Boloniensis)
klade většina pramenů už k roku 1088 (dnes má
boloňská univerzita 23 fakult). V případě oxfordské
univerzity, nejstarší v anglicky mluvící části světa,
první doložené záznamy o probíhající zde výuce
sahají do roku 1096. Do roku 1500 existovalo už
více než sedmdesát univerzit. Mezi nimi i pražská
Karlova univerzita (Universitas Carolina) z roku
1348, nejstarší a nejprestižnější to univerzita ve
střední Evropě (druhá nejstarší ve střední Evropě je
Jagellonská univerzita v polském Krakově z roku
1364). Jen o rok později (1365) byla založena
nejstarší univerzita v německy mluvících zemích
a dnes jedna z nejstarších v Evropě – Univerzita
vídeňská. Po vydání Dekretu kutnohorského
(1409) dochází v témže roce k založení univerzity
v Lipsku a postupně jejich počet narůstá. Dnes
nejprestižnější světová univerzita – Harvardova
(USA) pochází z roku 1636. Olomoucká univerzita,
od roku 1946 Univerzita Palackého, je po Karlově
univerzitě druhou nejstarší v našich zemích a
byla prvním vysokým učením na Moravě – jako
jezuitská univerzita zahajuje svou činnost v roce
1573. Zůstaňme však, věrni nadpisu tohoto
skromného příspěvku, na jižní Moravě, a coby
také absolventu brněnské univerzity mně dovolte
krátkou retrospekci.
Kdyby měla naše alma mater dostat ke svým
předloňským kulatým narozeninám dort, všecky
svíčky by se na něj snad ani nevešly. Zástupci vědecké komunity po celém světě, současní její studenti i
absolventi Masarykovy univerzity (je jich 142 112)
51
Poznámka: MUDr. Lobov Vsevolod byl absolventem i Lékařské fakulty v ruském Charkově z roku
1917, v Žarošicích lékařem v letech 1935–1958.
a technické vysoké školství, univerzity, jejichž
posláním je vzdělávat budoucí lékaře, soudce,
učitele a vůbec vědce mnoha oborů jakoby ustoupily
do pozadí.
V roce 1979 vznikl Ústav výpočetní techniky
Masarykovy univerzity sloužící k rozvoji a
využívání výpočetní techniky na univerzitě.
Mezinárodního politologického ústavu využívají
zejména studenti Fakulty sociálních studií, dalšími
ústavy při Masarykově univerzitě jsou Ústav práva a
technologií a Středoevropský technologický institut
CEITEC.
V roce 2007 převzala brněnská univerzita pod
svá křídla Mendelovo muzeum sídlící v prostorách
starobrněnského opatství, přímo v místech, kde
G. J. Mendel, vědec a mnich, dal světu své
průlomové objevy v oblasti genetiky. Masarykova
univerzita má i svou antarktickou polární stanici na
ostrově Jamese Rosse, jejímiž hosty bývají přední
experti od rostlinných fyziologů až po klimatology.
MUDr. Huber Adolf – promoval na Vídeňské
univerzitě v roce 1896, zemřel v roce 1963.
MUDr. Hamlisch Herman – promoval na Vídeňské
univerzitě v roce 1895, zemřel v roce 1938,
v Žarošicích lékařem v letech 1895–1934.
MUDr. Parák Josef – promoval na KarloFerdinandově univerzitě v roce 1916, zemřel v roce
1946.
Údaje o prvním lékaři v Žarošicích MUDr.
Jankovcovi se nepodařilo dohledat.
Současný stav Masarykovy univerzity
2. Právnická fakulta – patří mezi čtveřici
nejstarších fakult Masarykovy univerzity – od roku
1919. Za léta své existence prošla mnoha změnami,
po únoru 1948 byla dokonce na několik let zrušena.
Její současná snaha o mezinárodní rozměr pozvedává
i Brno, dnes hlavní město české justice.
Výuka probíhá v historické budově na ulici Veveří,
hned vedle Moravské zemské knihovny, jedné
z největších knihoven v ČR. V místech, kde fakulta
stojí, mělo stát původně celé univerzitní městečko
(viz později).
Současný počet studentů – 4 294
1. Lékařská fakulta – funguje od prvních dnů
činnosti Masarykovy univerzity – od roku 1919.
Vychovává budoucí lékaře, dentisty, fyzioterapeuty,
optiky, zdravotní laboranty a další pracovníky
nelékařských zdravotnických povolání. Fakulta se
přesunula z Komenského náměstí do moderního
areálu Univerzitního kampusu v Brně-Bohunicích,
hned vedle Fakultní nemocnice. Praktická výuka se
uskutečňuje v brněnských fakultních nemocnicích.
Současný počet studentů – 4 540
Žarošičtí absolventi s datem promoce a datem
úmrtí:
Žarošičtí absolventi s datem promoce (u již nežijících
i s datem úmrtí):
JUDr. Dohnalíková Jana, provdaná Zemanová 1985
Mgr. Kellner Josef 1980
JUDr. Kolařík František 1949 †1994
JUDr. Němec Dobroslav 1951 †1999
MUDr., PhaMrDr. Frydrych Marek Ph.D. 2010
MDDr. Frydrychová Olga 2009
MUDr. Jarolímová Lenka, provdaná Bašová 1983
MUDr. Kopřiva Tomáš 1992
MUDr. Lobov Vsevolod 1928 †1963
MUDr. Strýček Miloslav 1951 †1995
MUDr. Zelený Miroslav 1977
MUDr. Zukal Radomil 1981
MUDr. Žaroský Vladimír 1959
Poznámka: JUDr. Švaňhal Jaroslav promoval
na Karlově univerzitě v roce 1963, zemřel v roce
2002.
52
Žarošičtí absolventi s rokem promoce a datem
úmrtí:
Prof. PhDr .Bělič Jaromír DrSc. 1946 †1977
Prof. PhDr. Bělič Oldřich DrSc. 1948 †2002
Prof. PhDr. Blažek Zdeněk 1933 †1988 Ing.Mgr. Frydrych Karol 2010
PhDr. Herodes Stanislav CSc. 1952 †2007
PhDr. Hlaváč František CSc. 1970 †2009
Mgr. Prokop František 1948 †1976
Mgr. Prokopová Jana, provdaná Zapletalová 1972
PhDr. Prokopová Milena, provdaná Künzelová 1975
Mgr. Valášková Libuše, provdaná Tomšíková 1970
PhDr. Valihrach Ladislav 1969 3. Přírodovědecká fakulta – od roku 1920
sídlí a funguje v historickém areálu fakulty
v centru Brna, obklopena Botanickou zahradou,
zbudovanou již v prvních letech její existence – ta
nabízí nejen ukázky flóry jihomoravského regionu,
ale i skleníky s tropickou vegetací. Má rozsáhlou
botanickou knihovnu a herbář s více než 600 000
položkami. Její záběr pokrývá široké spektrum
přírodních věd od chemie, biochemie, biologie
či fyziky až k matematice. Zázemí pro většinu
studentů a pracovníků fakulty poskytují už prostory
Univerzitního kampusu, kam se přestěhovaly
převážně chemické obory.
Současný počet studentů – 4 743
Poznámka: Buryška Jan vystudoval v letech 1945–
1947 čtyři semestry, studium nedokončil.
Prof. PhDr. Zdeněk Blažek zkomponoval v roce
1962 Fanfáry pro UJEP (dnešní Masarykovu
univerzitu).
Žarošičtí absolventi s datem promoce:
Mgr. Fojtík Svatopluk 1962
RNDr. Kellner Miroslav ml. 1982
RNDr. Rivola Milan CSc. 1957
Mgr. Šašinka Zdeněk 1998
RNDr. Vacek Vladimír CSc. 1952
4. Filozofická fakulta – s více než 10 000
studenty a nabídkou širokého spektra oborů je
dnes největší fakultou univerzity. První přednášky
začaly již v roce 1921, v současnosti fakulta pěstuje
tradiční disciplíny, dochází však k rozvoji nových
vědních oborů. Fakulta sídlí z převážné části na
ulici nazvané po bývalém rektorovi Masarykovy
univerzity Arne Novákovi. Tradiční Letní škola slovanských studií působí při fakultě již více než
čtyřicet let s každoroční účastí několika stovek
posluchačů z celého světa. Na její tradice navázal
Kabinet češtiny pro cizince vyučující cizince
češtině celoročně. Fakulta dnes prochází generální
rekonstrukcí.
Současný počet studentů – 10 515
53
5. Pedagogická fakulta – jako v pořadí
pátá fakulta zahájila činnost v roce 1946. Vedle
učitelských programů se zaměřuje na studium
speciální a sociální pedagogiky. Všechny tři budovy
Pedagogické fakulty na ulici Poříčí prošly rozsáhlou
rekonstrukcí – mají na střeše svou vlastní sluneční
elektrárnu.
Současný počet studentů – 7 136
Žarošičtí absolventi s datem promoce a datem
úmrtí:
Mgr. Brychta Jaroslav 1948 †1985
Mgr.Brychtová Emilie 1948 †1984
Mgr. Brychtová Jaroslava, provdaná Minsterová 1958
PaedDr. Flodr Eduard 1955
Mgr. Fronková Libuše, provdaná Hlaváčková 1976
Mgr. Frýbort František 1946 †2009
Mgr. Horňáková Zdena, provdaná Kopřivová 1962
Mgr. Jarolím Miroslav 1950 †2004
Mgr. Jarolímová Marie 1962
Mgr. Kolařík Josef 1955 †2004
Mgr. Křetinský Milan 1963
Mgr. Křůmalová Petra, provdaná Menšíková 2002
Mgr. Flodrová Regina, provdaná Maleňáková 1994
Mgr. Molešová Blanka, provdaná Valiánová 2003
Současný počet studentů – 2 539
Mgr. Molešová Jaroslava, provdaná Vachová 2010
Mgr. Poláček Jiří 1975
Mgr. Vachová Marie, provdaná Brejchalová 2009
Mgr. Tomek Josef 1948 †2007
Mgr. Zachrla Václav 1981
Mgr. Zmrzlíková Miroslava 1993
Žarošičtí absolventi – nikdo.
Poznámka: Pro čtenáře Věstníku ne zcela se
orientujících v systému dřívějšího či současného
pedagogického vzdělávání podotýkám, že žarošičtí
učitelé pro národní školu (1. stupeň) se dříve
vzdělávali na samostatných pedagogických školách
– Kroměříž, Jihlava, Zlín (Gottwaldov), Mukačevo,
Lučenec, Banská Štiavnica, Olomouc (Tomková,
Kellnerová, Křemečková, Kellnerová – Válková,
Hasalová, Hromková, Fojtíková, Šmýd, Hromek,
Novotný, Kokorský, Novák, Hlaváčová).
8. Fakulta sociálních studií – oficiálně vznikla
1. ledna 1998 a obory, které se zde studují, mají
dlouholetou tradici, fungovaly již na Filozofické
fakultě. Nová fakulta nabízí dnes pestré spektrum
společenských věd, stále více se rozšiřuje nabídka
předmětů v angličtině. Fakulta sídlí přímo uprostřed
města v bývalé budově Lékařské fakulty.
Současný počet studentů – 4 410
Žarošičtí absolventi – nikdo.
6. Ekonomicko-správní fakulta – první fakulta
založená na Masarykově univerzitě po roce 1989.
Je zaměřena na vzdělávání v ekonomických vědách
a veřejné správě. Studenti mají možnost zvolit
si mezifakultní studium v kombinaci s obory na
šesti dalších fakultách Masarykovy univerzity. Od
roku 1998 fakulta sídlí v nové budově nedaleko
brněnského Výstaviště, součástí areálu jsou i
největší studentské koleje a menza v Brně (ulice
Vinařská).
Současný stav studentů – 5 045
9. Fakulta sportovních studií – ustavena byla
počátkem roku 2002 jako nástupce katedry tělesné
kultury na Pedagogické fakultě a je nejmladší
fakultou Masarykovy univerzity. Vzdělává učitele
tělesné výchovy, rozvíjí poznatky tělovýchovného
lékařství pro potřeby sportu a sportovní výchovy,
uděluje trenérské licence ve vybraných sportovních
odvětvích (džudo, zápas, plavání, cyklistika,
basketbal, moderní gymnastika, volejbal, lehká
atletika, biatlon, krasobruslení, běžecké lyžování,
sportovní gymnastika). Od roku 2009 sídlí v nově
vybudovaných prostorách Univerzitního kampusu
s bohatě vybavenými tělocvičnami a laboratořemi.
Současný počet studentů – 1 522
Žarošičtí absolventi – nikdo.
Žarošičtí absolventi s rokem promoce:
Ing.Mgr. Zmrzlík Tibor 2010
7. Fakulta informatiky – jedna z nejmladších
fakult univerzity, byla založena v roce 1994 a stala
se první samostatnou fakultou svého druhu v České
republice. Brněnská univerzita tak zareagovala na
potřebu vzdělávání v dynamicky rozvíjejícím se
oboru. Sídlo fakulty je na Botanické ulici.
54
Jak již bylo vzpomenuto, Univerzitní kampus byl
plánován už při zakládání Masarykovy univerzity
v roce 1919 a počítalo se s ním již ve zřizovacím
dekretu. Prvním krokem k jeho vytvoření se stala
budova Právnické fakulty na ulici Veveří. Nedaleko
centra Brna mělo stát centrum vzdělanosti –
Akademické náměstí s budovami Lékařské,
Právnické, Filozofické a Přírodovědecké fakulty.
Ekonomická krize 30. let a poté II. světová válka
cestu pozastavily a ta se nakonec protáhla na několik
desetiletí.
Základní kámen kampusu na půdě brněnských
Bohunic byl položen až v roce 2004 – tím začíná
nová etapa v dějinách Masarykovy univerzity.
Výjimečnost areálu nespočívá jenom v jeho
nákladnosti (5,1 miliardy Kč), ale i v jeho
architektonické ojedinělosti. Financován byl ze tří
zdrojů – ze státního rozpočtu (2,6 mld), Masarykova
univerzita (2,2 mld) a město Brno (300 miliónů).
Moderní areál pro výuku, výzkum a vývoj představuje největší stavební projekt v oblasti vysokého
školství ve střední Evropě. Špičkově vybavené
výukové a laboratorní prostory slouží pěti tisícům studentů a tisícovce pedagogických a vědeckých
pracovníků. Je tam umístěna i celouniverzitní
počítačová studovna k dispozici 24 hodin denně. (Kdeže jsou ty časy téměř rodinné univerzitní
studovny jako součásti bývalé Univerzitní knihovny
na rohu bývalé „Leninky“, vedle varieté Rozmarýn,
naproti s hospůdkou pro nezbytné občerstvení
studiem znavených studentů)
Masarykova univerzita nezapomíná ani
na seniory. Pro většinu z nich je přechod do
důchodového věku velkou zkouškou, zvláště pak
ve městech. Někteří však ani v důchodu nechtějí
jen nečinně sedět doma, jiní zase chtějí „ex post“ si
splnit přání, na jehož splnění dříve nebyl čas nebo
studovat z různých důvodů nemohli – a právě na ně
pamatuje Univerzita 3. věku. Následující řádky ber,
laskavý čtenáři Věstníku, možná i jako pozvánku
k jejímu studiu – seniorských posluchačů je již
necelých 1 800, nejstaršímu studentovi je 91 let.
Výuka probíhá formou přednášek, případně
cvičení a seminářů i exkurzí. 90 minutové přednášky
se konají jedenkrát za 14 dnů od října do května.
Vzdělávání je bezplatné, každoročně se hradí pouze zápisné pro ten který akademický rok – 600
Kč. Účastníkem programu Univerzity 3. věku může
být každý, kdo dosáhl věku starobního důchodu a
má úplné středoškolské vzdělání s maturitou.
55
Univerzita 3. věku na Masarykově univerzitě
se realizuje v těchto kurzech:
Základní kurz – trvá 4 semestry a obsahuje
témata:
– Člověk a příroda
– Člověk a zdraví
– Člověk a umění
– Člověk a společnost
V nich jsou namíchané přednášky ze všech
univerzitních fakult, takže studenti-senioři získávají
všeobecný přehled.
Nástavbový kurz – trvá rovněž 4 semestry a
pokračuje v tématech kurzu základního.
Posluchači Univerzity 3. věku nedělají zkoušky, ale
musí splňovat docházku (musí absolvovat aspoň 75 procent přednášek). Po ukončení studia mohou
ve vzdělávání pokračovat ve Spolku absolventů a
přátel Masarykovy univerzity.
Spirituální dimenze člověka – živá teologie
– kurz trvá 6 semestrů a nabízí příležitost poznat
vybrané otázky z teologie a dalších oborů
pojednávajících o duchovním rozměru člověka.
Od pravěku do raného novověku z pohledu
archeologie – kurz trvá 6 měsíců a koná se v Telči.
Seznamuje posluchače s terminologií, metodikou a
dějinami bádání v oboru archeologie.
Kontakt: Rektorát Masarykovy univerzity –
studijní odbor
Žerotínovo nám. 9, 60177 Brno
web: www.u3v.muni.cz
e-mail: [email protected]
Měl jsem tu čest účastnit se Dne absolventů
– setkání všech generací studentů a pedagogů
Masarykovy univerzity, kteří se sjeli do Brna z celé
České republiky, ale i ze zahraničí, aby se podívali,
jak se po letech daří jejich alma mater a aby se
mohli setkat se starými přáteli. Vzpomínalo se snad
na všechno – srdečně jsme se s panem profesorem
Josefem Válkou zasmáli, když jsem mu připomněl,
jak mě vyhodil ze zkoušky z dějin feudalismu, když
jsem nevěděl, že František Palacký 5. díl Dějin
národu českého v Čechách a v Moravě dovedl do
roku 1526 – do nástupu Habsburků na český trůn.
S kolegy jsme vzpomínali na bohémský život nás
studentů ve zlatém věku 60. let.
Co závěrem?
Roku 2006 byl ustaven Spolek absolventů a přátel Masarykovy univerzity, nezávislého občanského
sdružení absolventů a příznivců univerzity. Pro
mnoho absolventů a přátel univerzity je členství
ve spolku prestižní záležitostí. Umožňuje nejen
získávat informace o dění na Masarykově univerzitě
a s univerzitou a jejími absolventy komunikovat, ale
dává také možnost univerzitu i rozličnými způsoby
podporovat. Pokud se chcete připojit...
S akribií čili pečlivostí sobě vlastní zařadil zmíněný
autor do svého článku také informace o začátcích
televizního vysílání v tehdy ještě Československé
republice: není jeho chyba, že některé údaje je
třeba přece jen poněkud poopravit. Ve zmíněném
článku, který totiž vycházel z neúplných informací
poskytnutých pracovníky televizního archivu
v Praze, se píše, že „původně plánovaný Moliérův
Lakomec se musel pro technickou závadu v tehdejší
televizní technice zrušit a tehdejší ředitel televize
K. Kohout rozhodl a přinutil Fr. Filipovského, aby
četl z Moliéra aspoň monolog – to bylo první, co
bylo v počátcích televizního vysílání u nás k vidění
a slyšení“.
Kontakt: Spolek absolventů a přátel
Masarykovy univerzity
Žerotínovo nám. 9, 601 77 Brno
web: www.spolek.muni.cz
e-mail: [email protected]
Nuže − bylo to trochu jinak.
Když jsem koncem roku 1992 uvažoval
v redakci deníku Rovnost o článku ke čtyřicátinám
Československé televize, které měla oslavit 1. května
1993, bylo už jasné, že namísto gratulace bych měl
ČST psát spíše nekrolog, poněvadž na přelomu roků
1992 a 1993 došlo ke státnímu rozvodu, ČSR i ČST
skončily své působení a vznikly samostatné televize
ČT a STV v ČR a SR. Naštěstí byl České televizi
hned 1. ledna 1993 vystaven rodný list, ČT tak mohla
bez jakéhokoli přerušení vysílání navázat na svoji
předchůdkyni, takže vzpomínka na televizní 1. máj
1953 přece jen měla své oprávnění. Zkusil jsem se
obrátit s prosbou o vzpomínku na televizní počátky
u nás právě na herce Františka Filipovského, jenž
byl v 50. letech opravdu „přímo u toho“. Za pomoci
jeho dcery Pavlíny jsem měl štěstí a získal jsem
další autentické vyjádření pana Filipovského, které
navazovalo na to, co mi na toto téma někdy během
70. let minulého století řekl při natáčení velkého
zábavného pořadu, jenž byl věnován Dni učitelů.
A co víc: obě tato vyjádření plně korespondovala
s obdobným svědectvím prvního televizního
ředitele Karla Kohouta, které mi poskytl rovněž
v době, kdy jsem působil v Československé televizi
Brno, přičemž K. Kohout v oněch letech pracoval
v ČST Praha ve funkci šéfa programových fondů
− archivu. Posledně jmenovaný působil však před
58 lety ve funkci ředitele studia uměleckých filmů
v Praze na Barrandově. Začátkem roku 1953 byl
rozhodnutím ministra informací a osvěty převeden
do Československého rozhlasu coby programový a
provozní ředitel televizního studia. Už v předchozím
roce bylo vládním nařízením pověřeno ministerstvo
spojů úkolem technicky vybavit pražské televizní
studio, přičemž náš prototyp televizního vysílače
PhDr. Ladislav Valihrach
Namísto televize jsme mohli mít
dálnozor, jevič či rozkuk aneb
Co v Žarošicích říkají na dnešní
televizní vysílání
Jak to na začátku vlastně bylo…
Když se koncem 50. let minulého století začaly
v Žarošicích objevovat první televizory − podobně
jako tomu bylo v mnoha jiných obcích u nás, nemohl
samozřejmě nikdo tušit, jaký intenzivní vývoj bude
mít toto médium v dalších desetiletích − nevyjímaje
ani technické kmotry tohoto zázraku, ani tvůrce
tehdejších televizních pořadů.
O začátcích příjmu televizního signálu
v Žarošicích pojednal dr. Ladislav Valihrach
v Almanachu žarošické školy v listopadu 1997.
56
s výkonem koncového stupně obrazu 5 kW, byl
instalován na známé rozhledně v Praze na Petříně
(obrázek petřínské rozhledny na obrazovce se na
dlouhou dobu stal jedním ze symbolů televizního
vysílání u nás). Ještě před zahájením vysílání byla
v našich závodech vyrobena série prvních televizorů
typu Tesla 4001A: do května 1953 se jich prodalo
asi pět stovek.
z prvomájových oslav, kterou dopoledne televizní
štáb natočil na film a ještě ten den bleskově zpracoval
pro večerní vysílání.
S jídlem ovšem roste chuť: na začátku druhé části
večerního programu si prý programoví pracovníci
řekli, že když už je ten Filipovský připravený
vystoupit, proč mu nedat slovo. A tak zazněl nejen
monolog z Lakomce, ale podle pana Filipovského
i jedna Haškova povídka, kterou přečetl: prý měl
přitom nejen trému, ale navíc ho zlobilo, že na
obrazovce měl šišatou hlavu − inu, tehdejší technika
měla k té dnešní po čertech daleko...
Takže zatímco J. Marvan byl na obrazovce
prvním hercem vůbec, F. Filipovský se stal prvním
hercem v přímém přenosu.
Televizní vysílání v ČSR mohlo začít…
Takže: 1. května 1953 večer se v kolébce ČST,
což bylo několik (asi pět) místností v budově
Měšťanské besedy v Praze ve Vladislavově ulici,
shromáždili vybraní hosté, mezi nimiž bylo několik
ministrů, ředitelů různých institucí a osobností
kulturního života. V Besedě byly instalovány
televizory značky Leningrad (vyráběné v tehdejší
NDR v sovětské licenci, k nám jich byly v té době prý
dovezeny asi dva tisíce), vlastní vysílání mělo začít
úderem 20. hodiny. Studio bylo vybaveno dvěma
prototypovými studiovými kamerami se snímacími
elektronkami superikonoskop naší výroby a
filmovým snímačem 35 mm se superikonoskopem
vyrobeným v tehdejším SSSR. (Až za rok bylo
studio obohaceno o filmový snímač 16 mm.)
Už první den vysílání však zafungoval pověstný
zákon schválnosti, takže službu vypověděl právě
filmový snímač, z něhož se od osmé večerní mělo
na obrazovky linout průvodní slovo herce Jaroslava
Marvana, jenž celým večerem provázel, natočené
ovšem na filmový pás již dříve − stejně jako tomu
bylo u následujících pořadů. Ředitel Kohout se
proto obrátil na F. Filipovského s prosbou, zda by
byl ochoten vystoupit „živě“ a vysílání tak vlastně
zachránit. Pan Filipovský užasl jen na okamžik, ale
protože mnozí herci jsou na podobné improvizace
zpravidla zvyklí, přislíbil, že přednese monolog z
Moliérova Lakomce, s nímž tehdy na jevištních
prknech vystupoval v pásmu Jaroslava Průchy
Hrdinové okamžiku. Mezitím ale vskutku zlaté české
ručičky techniků ten neposlušný snímač opravily,
takže se začaly vysílat předtočené filmové materiály
podle připraveného scénáře. Jaroslav Marvan
tedy pozdravil diváky, projev pronesl J. Vrabec,
generální ředitel Československého rozhlasu,
pod nějž tehdy televize spadala (coby samostatná
organizace podléhající přímo vládě ČSR působila
ČST až od 1. října 1959), Česká filharmonie zahrála
slavnostní kantátu, nu a pak diváci mohli zhlédnout
několik krátkých filmů a koncert rozhlasového
orchestru. Překvapující aktualitou byla reportáž
Televizor Athos
Jak se měla jmenovat…
Brzy po zahájení československého televizního
vysílání byla vyhlášena anketa na český název
televize. Ze sedmi set došlých návrhů bylo nejvíce
hlasů − 179 − pro název rozhled. Na dalších místech
se umístily následující výrazy: obrazor, zvukobraz,
dálnozor, rozvid, dálkohled. I další navrhované
názvy připomínaly spíše snahu obrozeneckých
puristů nahrazovat cizí výrazy domácími − například
slovo kapesník výrazem nosočistopléna…(diváci
televizních seriálů si při této zmínce jistě vzpomenou
na dialog mladého kupce Věka s jazykovým puristou
Sýkorou, poštmistrem v Opočně, z televizního
seriálu F. L. Věk, natočeného podle románu A.
Jiráska: hráli je R. Brzobohatý a J. Sovák). Ostatně − posuďte sami! Mezi dalšími výrazy
se objevily: bavidlo, dálkoskutečnost, dálkyjas,
dějonos, diva, divohra, fotodiv, hledík, jasnověděc,
jevas, jevič, jevodálka, kmitohra, obrazovidec,
promětka, rámus, rozhlasoobraz, rozkuk, roznes,
rozzorka, skřínkobraz, světdoma, světlohra, viděna,
vidimvas, zírač, zrakonos, zvukozír…
57
Televizor Oravan
Nu − jak dneska víme, neujal se žádný
z navrhovaných názvů. A slovo televize zdomácnělo
stejně tak jako televizory v našich domácnostech…
Jaká byla televize dříve a jaká je nyní…
Z hlediska technického a kvantitativního je
srovnání jednoduché.
Zatímco počátky československého televizního
vysílání mohlo sledovat zřejmě jen několik set
koncesionářů, v následujícím roce 1954 jich už
byly necelé čtyři tisíce, v roce 1961 dosáhl jejich
počet prvního milionu, za dalších osm let to byly
tři miliony, v roce 1980 více než čtyři miliony a
dnes už abyste domácnost bez televizoru hledali
v pravém poledne s lucernou.
V měsíci květnu 1953 se přitom vysílalo jen tři
večery v týdnu, od 1. června do 30. září však jen
dva, v říjnu opět tři, zato poslední dva měsíce roku
už čtyři, od 1. 1. do 3. 10. 1955 pět, od 4. 10. 1955
do 28. 12. 1958 šest, celotýdenní vysílání začalo 29. prosince 1958.
Za pravidelné bylo televizní vysílání vyhlášeno
25. února 1954 (zahájeno 29. února), 11. února
1955 mohli diváci sledovat první přímý přenos
sportovního utkání − jednalo se o hokejové utkání
mezi Prahou a švédským mužstvem IF Leksand,
protože už tehdy byl do provozu uveden první
přenosový vůz Československé televize Praha.
Velký úspěch měly ve stejném roce také přenosy
z I. celostátní spartakiády z pražského Strahova.
Již v roce 1953 byl poprvé použit play-back
(předem pořízená zvuková nahrávka) při vysílání
ukázek ze Smetanovy opery Dalibor.
Na přelomu 50. a 60. let minulého století se
k pražskému dabingu přidalo dabingové studio
v Bratislavě a později i v Brně a v dalších studiích.
Dne 10. května 1970 bylo zahájeno vysílání II.
programu.
Od roku 1970 probíhalo pokusné barevné
vysílání, pravidelně zahájilo 9. května 1973 −
58
ale na II. programu (již 14. února 1970 však byl
uskutečněn první barevný přenos z Mistrovství světa
v lyžování ve Vysokých Tatrách), na I. programu se
tak stalo 9. května 1975: v tomto roce také vznikla
první barevná kamera naší výroby, zatímco první
čs. barevný přenosový vůz byl uveden do provozu
o šest let později. (Jak vidno − u rozhodujících
orgánů byla často v oblibě data Vítězného února a
osvobození naší vlasti Sovětskou armádou.) Na Silvestra 1955 začalo vysílat ostravské studio,
3. listopadu 1956 bratislavské studio, 6. července
1961 Studio Brno a 25. února 1962 Studio Košice.
Dnes si divák může vybírat z nabídky desítek
a desítek stanic a vysílá se nepřetržitě. Televizní
narkomani tráví před obrazovkami až několik desítek
hodin týdně. Ještě že den má pouze čtyřiadvacet
hodin…
A televizní technika? Staré televizní kamery a
přenosové vozy vypadají vedle těch dnešních jako
mastodont vedle lišky, aniž by zmenšení znamenalo
snížení technické kvality − je tomu právě naopak.
Přímé vysílání postupně vytlačovala záznamová
technika (ne vždy ku prospěchu věci, ale to je jiná
otázka), elektronická zařízení dnes dovedou až
neuvěřitelné věci − a nejen co se triků týče…
Z hlediska programového a kvalitativního je
ovšem situace odlišná. Ano, je pravda, že dříve
byly pořady do značné míry poplatné vládnoucí
ideologii, což pochopitelně přinášelo řadu omezení,
nepříjemností a někdy i průšvihů. Politickým vlivům
se ovšem nevyhnuly ani dnešní veřejnoprávní a
komerční televize. A vezmeme-li v úvahu třeba jen
zábavné pořady, pak je evidentní, že nápaditost,
originalitu a vtip, ba inteligentní humor nahradily
siláctví, epigonství a hrubost, ba sprostota.
Ruku v ruce s tím jde ovšem i pokleslost jazyková,
pokleslost vyjadřování a komunikace. Ne každý
může či nutně musí hovořit spisovně, ale co je moc,
to je moc. Objektivně je ovšem nutno uvést, že ani
Televizor Mánes
Jak se páni redaktoři v televizi občas vyjadřují…
Jednu výtku si ale přece jen neodpustím trochu
rozvést.
Co diváky může opravdu silně iritovat, neboť
to zásadním způsobem ruší soustředění (a navíc to
diváky doslova obtěžuje), je neschopnost mnoha
redaktorů (pravda − s výjimkou moderátorských
dvojic hlavních zpravodajských relací, nezapomínejme však přitom na čtecí zařízení, které mají
k dispozici) vymáčknout ze sebe alespoň jednu
jedinou větu, v níž by se ani jednou jedinkrát neobjevilo rozpačité mečení − vlastně „ečení“:
ba naopak − téměř v každé větě k tomu bohužel
dochází zpravidla několikrát. Ano − pokud vystupujete na obrazovce poprvé,
případně pokud nejste redaktor profesionál, ale
potíte se před nastrčeným mikrofonem v roli
zpovídaného amatéra, přihodí se taková věc téměř
každému a je také zcela pochopitelná a omluvitelná.
Jenže pokud vystupujete coby profesionál, nemáte
mektat, ale srozumitelně (tedy i přiměřeně rychle,
ne jako kulomet) a souvisle (čili bez rozpačitého
opakování, vracení se v řeči a zadrhávání) hovořit.
Jistě − každý (i profesionál) někdy udělá chybu,
jenže když tutéž chybu opakuje jako ozvěna, pak už
je to na pováženou. A už vůbec to nesvědčí o tom,
že by snad někdo (třeba z nadřízených) práci svých
kolegů pečlivě sledoval, hodnotil ji a radil jim.
(Pokud ovšem jsou jejich nadřízení vůbec schopni
takové věci zaznamenat.) Jenže jistě málokterý
divák (pokud vůbec někdo − recesisty, zlomyslníky,
sepisovatele „cancbůchů“ a jim podobné nepočítám)
poslouchá s potěšením vyjádření typu: „Tady −
éééééé − v horách − éééééééééééééééé − napadlo
včera tolik − éééééé − sněhu − ééééééééééééééé − že
to prý − éééééé − pamětníci nepamatují“. Například
jsem nedávno za dobu třiceti sekund napočítal
v promluvě redaktora, který působí v USA, plný
tucet „éééééé“: vy si zase můžete spočítat, na
kolik sekund u něho v průměru jedno „éééééé“
připadá…
Televizním redaktorům bych doporučil, aby se
alespoň čas od času (když už ne každý den) podívali
na vtipnou scénku Šimka a Soboty, v níž tato dvojice
komiků představovala moderátora a šéfredaktora
redakce televizních přestávek. Sobotovo vystoupení
silně připomíná projevy, jako je ten o sněhové
nadílce, uvedený zde výše. Jenže vystoupení Š+S
patří do žánru zábavných pořadů. Tohle žánrové
zařazení však zpravodajským vystoupením nepatří
− a když už, tak jde o nekouzlo nechtěného…
dříve mluva mnohých redaktorů nepřipomínala ani
vzdáleně vyjadřování vzorných deklamátorů, ale
zřejmě byla přece jen větší kontrola a větší snaha o
nápravu nedostatků. Takže není divu, že na otázku, co mi občas vadí na
současném televizním vysílání, mám rovněž občas
velkou chuť vančurovsky zaklít takřka bezprostředně, ale to by nebylo to pravé ořechové. Už proto,
že − jak řekl v jednom starším českém filmu náš
král komiků − nesmím se rozčilovat, a proto mu ani
nebudu spílat. A navíc by to bylo přece jen poněkud
nespravedlivé, poněvadž kontakt s televizním
vysíláním se už nějaký ten pátek snažím držet
(i z výše zmíněného důvodu) v takříkajíc rozumné
míře − tj. o hodně menší než dříve. Například
televizní přístroj už roky nevlastním − ostatně
televize jsem si kdysi užil dost a dost: a to nejen
coby divák, ale i coby zaměstnanec. Pohyblivým
obrázkům se ovšem člověk dnes nemůže docela
vyhnout − blikají na vás u příbuzných, u známých,
ba bohužel i v pivnicích, hospodách a restauracích
− kteréžto konstatování by ohledně mých následujících připomínek mělo eliminovat případnou výtku
mého menšího sledování televizního vysílání.
(Ostatně − doplní je výsledky ankety ze Žarošic: viz
závěr tohoto článku.)
I tak lze ale vcelku snadno zjistit, že to, co je
na obrazovce vidět, sice někdy bývá k nekoukání,
ale to, co je z televizoru slyšet, bývá začasté
až k uzoufání. Pochopitelně se to týká zejména
zpravodajských a publicistických pořadů, respektive
jejich redaktorek a redaktorů: často nabývám
dojmu, hraničícího však téměř s jistotou, že oč
méně mají příslušnice a příslušníci redaktorského
cechu znalostí gramatiky (velmi komické bývá
například skloňování složených číslovkových
výrazů či užívání přechodníků a neobratných
stylistických − najmě fixních − obratů), oč méně
mají vědomostí, obecného přehledu a sečtělosti, o
to více suverenity, sebejistoty a vlastní důležitosti
projevují. Nešť: s tím se soudný divák snad přece
jen může při troše dobré vůle nějak vypořádat, i
když o skutečné profesionalitě redaktorů může
s úspěchem pochybovat, protože to někdy vypadá
tak, jako kdyby dotyční redaktoři nikdy neslyšeli
o České mluvnici, natož o Výslovnosti spisovné
češtiny, různých encyklopediích a jiných užitečných
publikacích. Nemluvě o tom, že pokud se spolehnou
jen na údaje z internetu, nemusí se jim to vyplatit:
chyb je tam jako máku…
59
Jak jsou spokojeni či nespokojeni diváci ze
Žarošic…
Díky pomoci dr. Valihracha mohu čtenářům
Věstníku předložit výsledky sice nikoli
reprezentativní, ale i tak určitě zajímavé ankety,
kterou jsme uspořádali mezi obyvateli Žarošic, a to
na téma sledování televizního vysílání.
Požádali jsme o odpovědi na otázky týkající
se: 1. výběru televizních stanic (v tomto směru by
se ovšem v Žarošicích muselo provést přesnější
zjištění možností širšího výběru − např. satelitních
či kabelových televizí), 2. oblíbených pořadů
(a účinkujících), 3. nedostatků v projevech a
vystoupeních redaktorů a dalších osob, které
v televizích vystupují.
Oslovili jsme zhruba tři desítky obyvatel Žarošic
− od žáčků mateřinky, žáků základní školy, mladých
příslušníků dospělé generace, lidí středního věku až
po členy starší generace − včetně současné nejstarší
občanky Žarošic, paní Anny Šeffrové. Jednotlivé
věkové skupiny byly z hlediska počtu jejich členů
zastoupeny zhruba stejně. Z hlediska sociálního
složení se rovněž jednalo o poměrně pestré zastoupení − od zemědělců, dělníků, řemeslníků, úředníků
až po vysokoškolsky vzdělané pracovníky.
Ti nejmenší diváci − jak se dá snadno předpokládat
− se nezajímají o rozlišení jednotlivých televizních
stanic, nejraději se dívají pochopitelně na večerníčky
a pohádky, namísto jazykových chyb je zajímá
spíše srozumitelnost (jak co se týče výslovnosti,
tak i obsahová, v čemž se ovšem od starších diváků
příliš neodlišují).
Starší žáci dávají přednost velkým komerčním
televizím (Nova s Nova Cinema a Prima s Prima
Cool), sledují údajně zejména naše a americké seriály
(Ordinace v růžové zahradě, Ulice, Comeback,
Dokonalý svět, Simpsonovi, Přátelé, Dva a půl
chlapa), nelíbí se jim, když vystupující chtějí být
vtipní, ale přitom jsou trapní, a když účinkujícím
není rozumět − zpravidla při rychlé řeči.
U dospělých diváků patří podle průzkumu mezi
nejsledovanější stanice veřejnoprávní ČT (včetně ČT 4, ČT 24 a ČT 2), Nova (včetně Nova Sport)
a Prima, zmíněna byla ještě stanice Barrandov,
1 z účastníků ankety televizor nevlastní.
Z oblíbených pořadů dotazovaní uváděli
zpravodajské a publicistické pořady (Televizní
noviny, Události, Černé ovce, Československý
filmový týdeník, Hledání ztraceného času), zábavné
a soutěžní pořady (Nikdo není dokonalý, Neváhej
a toč, Hádej, kdo jsem, AZ kvíz), filmy (zejména
60
romantické), sportovní přenosy, cestopisné pořady
(Cestománie, Toulavá kamera, Objektiv), ale i
pořady duchovní povahy (Poutní místa, Cesty víry,
přenosy bohoslužeb), případně i pořady typu Pošta
pro tebe.
A co dotazovaným dospělým účastníkům ankety
nejvíce vadí? Hlavně nespisovné vyjadřování
redaktorů a vůbec účinkujících − například už výše
zmíněné špatné skloňování číslovek, dále pak tzv.
„pražská čeština“ − tedy ono pověstné pražské
„zpívání“, stále více se prosazující vulgarita a
přílišné sebevědomí − „domýšlivost tzv. celebrit“
(které ovšem mnohdy mají k opravdovým celebritám
vskutku hodně daleko).
A pro zajímavost: mezi oblíbené osoby známé
z televizní obrazovky zařadili dotázaní žarošičtí
diváci moderátory hlavních zpravodajských relací
i další účinkující (například L. Borhyovou, R.
Korantenga, V. Klepetka, K. Voříška, dále pak M.
Ebena, sportovní redaktory, T. Kostkovou aj.),
mezi neoblíbenými dostali místo hlavně politikové
(např. P. Tluchoř), dále B. Tachecí, I. Gottová, Z.
Pohlreich, I. Bartošová, J. Janeček aj.
−−−
Ať už se nám na televizním vysílání více věcí
líbí než nelíbí, případně naopak, televize se prostě
stala téměř neodmyslitelnou součástí našeho života.
A i když ji v podobě internetu sprinterským tempem
vyrůstá (respektive už vyrostl) také u nás více než
zdatný konkurent, zejména starším generacím
přináší televize asi stále ještě více toho, co je zajímá
a baví, než toho co je jim protivné. Ostatně − každý
divák by si měl uvědomit, že spousta protivných
věcí nevzniká vinou televize jako takové, která
je pak „pouze“ ukazuje, ale v hlavách těch, kteří
takové věci vytvářejí nebo je šíří. Přejme proto
televizi do dalších let co nejvíce těch, kteří namísto
věcí protivných budou vymýšlet a šířit věci přesně
opačné.
PhDr. Jan Mervart
Jak televizní mocipáni
neochotně přiznávali pochybení
v Toulavé kameře aneb Česká
televize se Žarošicím omlouvá
Není dnes mnoho televizních pořadů, které
by byly k dívání. U komerčních televizí je to již
zaběhnutý trend (o podílu otravných reklam ani
nemluvím), seriózní pořady absentují však i u
televize veřejnoprávní. Jedním z těch, na něž se
dá dívat a dokonce se i poučit, a já, pokud mně to
okolnosti dovolí, ho sleduji, je nedělnědopolední
pořad redakce zpravodajství Toulavá kamera. Mimo
mnoha zajímavých míst naší vlasti stanuly 25. dubna
2009 před objektivem Toulavé kamery i vlastivědné
Žarošice, které si dramaturgie pořadu sama zvolila
– přesněji, jejich zrenovované vesnické muzeum
(dříve Památník obce). Věda, že se bude v televizi
mluvit o Žarošicích, usadil jsem se onoho jarního
nedělního dopoledne nejen před televizorem, ale
i s nahrávacím zařízením po jeho boku – kdypak
se Žarošice stanou součástí celostátního vysílacího
programu a co tam o nich bude asi ke slyšení a
k vidění? Mínil jsem, že i svůj osobní archiv rozšířím o cennou archiválii. Jako historik mám pořady
tohoto typu velice rád a Toulavou kameru zvlášť.
Obdivuji vysokou profesionalitu moderátorské
dvojice Iveta Toušlová – Josef Maršál, a to nejen
v televizních Událostech, ale i v Toulavé kameře,
loňského roku náležitě nejen novinářsky, ale i finančně oceněné (generální ředitel České televize
Jiří Janeček získal za pořad odměnu 700 000 Kč).
V oné dubnové Toulavé kameře, v části Žarošické
vesnické muzeum, mě však v reportáži Pavla
Horkého zarazila podstatná a nemilá faktografická
nesrovnalost. Zarazila jistě nejen mne, ale jak se
později ukázalo i žarošickou a mimožarošickou
veřejnost znalou žarošických dějin. Nechtěl jsem
věřit svým uším a počkal jsem si na reprízu onoho 61
ve mně pohoršení budícího dílu Toulavé kamery.
Ujistil jsem se, že jsem se při jeho premiéře
nepřeslechl a znovu jsem slyšel onu historickou
zvrácenost. Následovalo i několikeré přehrávání
pořadu na pořízeném CD. Podotýkám, že reportáž
se týkala žarošického muzea jako celku.
Která to byla ona nenápadná, mnohými televizními diváky, jak jsem si také ověřil, ani nepostřehnutá
větička? No přece tato – cit.: „11. září 1785 byla ze
zrušené rezidence na dnešní Silničné přenesena
do žarošického kostela socha svaté Anny“.
Všichni víme, že tradice na celé Moravě
a západním Slovensku známých žarošických
zlatosobotních poutí je právě založena na onom
památném přenesení sochy z Josefem II. (1780–
1790) zrušené barokní mariánské poutní rezidence
na dnešní Silničné do nedalekého žarošického
farního kostela – ovšem nikoliv sochy sv. Anny, ale
vzácné gotické sochy Panny Marie Žarošické (pol.
14. st.), daru české královny Elišky Rejčky, tehdy
už u Žarošic významnému křesťanskému místu.
I když je žarošický kostel zasvěcený sv. Anně, žádná
socha sv. Anny se nikdy nikam nepřenášela.
Jisté je, že pro onen inkriminovaný scénář
Toulavé kamery vzešly informace a podkladové
materiály poskytnuté někým místním. Počkal jsem
si, až problematická reportáž vyjde v knižním 9.
dílu Toulavé kamery, abych se přesvědčil, jak bude
interpretována věta, která mne, jako Žarošáka celým
srdcem a myslím, že při vší skromnosti znalého dost
podrobně dějin mých Žarošic, pozvedla ze židle.
Na straně 40 – 42 jsem zjistil, že v knize je text
faktograficky správný. Zaujal mě i dovětek – cit.:
,,Použity informace z textu poskytnutého správcem
muzea Romanem Muroňem“. Teď ponechávám
stranou, jak faktograficky vyvážený byl onen
Muroňův podkladový text.
Protože ona „záměna soch“ vzbudila přece
jen jistý rozruch, mou rodáckou a vlastivědnou
povinností bylo uvést věci na pravou míru –
především pak zjistit, kdo ono faktografické fauxpas způsobil.
Ze sychravého a mlhou obestřeného Brna
směřoval můj první doporučený dopis na pražské
Kavčí hory 23. listopadu 2009 – Ivetě Toušlové,
coby nejen moderátorce, ale i dramaturgyni pořadu,
a jejímu kolegovi Josefu Maršálovi s prosbou o
laskavé objasnění situace. Myslím, že i hezky
jsem vylíčil žarošickou dědinku, žarošickou
vlastivědu i zrenovované žarošické muzeum, kde se inkriminovaný díl Toulavé kamery natáčel.
I tady jsem vyjádřil svůj obdiv nad jejich televizní
profesionalitou a vysekl poklonu Toulavé kameře.
Připomněl jsem jim onu pro mne a pro Žarošice dost
podstatnou nesrovnalost v reportáži redaktora Pavla
Horkého s tím, že možná za ono faux-pas ani Česká
televize nemůže, že snad chybu mohl způsobit
nepřesný podkladový text. To jsem však ještě
stále čekal, až spatří světlo světa očekávaný 9. díl
knižní podoby Toulavé kamery, v němž jsem chtěl
televizní a knižní interpretaci zkonfrontovat (dnes
už je na pultech knihkupectví její 11. díl). Oba jsem
prosil o laskavé sdělení, zda se ona faktografická
zvrácenost objevila i v podkladovém Muroňově
textu pro redaktora Horkého a tudíž on za chybu
nemůže či zda to zkomolil sám pan redaktor. Pokud
by došlo k mylné interpretaci ze strany redaktora
Horkého, prosil jsem pro Žarošice a Historickovlastivědný kroužek omluvu České televize,
která by pak byla zveřejněna ve Věstníku, pokud
by došlo k chybě ze strany správce žarošického
muzea, musel by se v následném čísle Věstníku
omluvit on sám. Zdůraznil jsem, že jako televizní
koncesionář očekávám za strany České televize
korektní odezvu. Přiložil jsem i barevnou fotografii
P. Marie Žarošické, aby viděli na vlastní oči, co,
promiňte, kdo, je předmětem sporu. Poděkoval jsem
za pochopení a popřál oběma jak v televizní práci,
tak v osobním životě jen to dobré. A čekal jsem na
odpověď…
Odpovědi jsem se však nedočkal. Následoval
můj další doporučený dopis, tentokráte k rukám
generálního ředitele České televize Jiřího Janečka
s připomenutím zásady, že „napsat je slušnost,
odpovědět povinnost“, jak praví příručky o
slušném chování. Znovu jsem mu vylíčil celou
situaci, ale to už jsem měl v ruce knižní 9. díl
Toulavé kamery. Připomněl jsem mu, že nevím,
zda byly dva podkladové texty – jeden pro televizní
reportáž a jiný pro knižní Toulavou kameru, že
si já osobně myslím, že nikoliv. Mátl mě v knize
text faktograficky správný a poskytl jej správce
muzea Muroň, zatímco v reportáži je tomu jinak
a podkladový text poskytl rovněž Roman Muroň. I
generálnímu řediteli Janečkovi jsem poslal fotografii
P. Marie Žarošické s přáním všeho dobrého a s vírou,
že z titulu funkce generálního ředitele na celou věc
dohlédne a jeho podřízení Toušlová a Maršál snad
nastalý problém vysvětlí. A opět jsem čekal a opět
jsem se odpovědi nedočkal. V České televizi zřejmě
pravidla o slušném chování neplatí.
A byl tu rok 2010 – protože rád věci dotahuji
do konce a v tomto případě a v tomto čase to už
byla i jakási moje redakční povinnost, 12. února
následoval další doporučený dopis, tentokráte
předsedovi Rady České televize PaedDr. Jiřímu
Baumrukovi. Omluvil jsem se mu, že ho obtěžuji
pro něho s jistě nepodstatnou, i když pro mě zásadní
věcí. V mladším věku jsem se zabýval typologií
osobnosti, tajemstvím lidské tváře a očí, verbálním
i nonverbálním projevem svého okolí a tak, jak jsem
znal doktora Baumruka nejen z televizní obrazovky
jako sportovního redaktora, ale ještě dříve i z jeho
reprezentačních basketbalových časů, jevil se mně
a to se mně potvrdilo, jako člověk seriózní, hodný a
vstřícný. Doufal jsem, že snad už konečně… I jemu
jsem vysvětlil, oč bych ho moc prosil. To mě však
už přátelé znalí televizního prostředí upozorňovali,
že „čurat proti větru se nedá“. Dokonce jsem se mu
omluvil, že jsem záměrně nepoužil k napsání onoho
prosebného a snad už i opovážlivého dopisu počítače, ale napsal jsem ho svým neumělým rukopisem
– snad i z něho a jeho grafiky vyzařovala upřímná
prosba o vysvětlení chybně uvedeného faktu.
A následoval třetí obrázek P. Marie Žarošické.
Skutečně do třiceti dnů (8. 3.), jak by mělo být
obvyklé, jsem se dočkal od Rady České televize,
potažmo od dr. Baumruka (jeho dopis přikládám)
odpovědi. Rada České televize můj dopis projednala
a postoupila ho jako podnět k vyřešení generálnímu
řediteli Janečkovi s tím, že bude žádat, jak bylo
s dopisem ze strany vedení České televize naloženo
a jak byly připomínky vyřízeny. Generální ředitel se
svým více než 200 000 měsíčním platem se k přiznání
chyby svých podřízených neměl. Arogance České
televize, nejen k žarošickým koncesionářům, se i tady
potvrdila. Nedočkav se odpovědi, putoval tentokráte
už z májového Brna opět dopis dr. Baumrukovi
oznamující mu, že i jeho vstup do případu zůstal
bez odezvy. Znovu jsem zdůraznil, že chci jenom
vědět, „kde soudruzi z NDR udělali chybu“ a nic
víc. Mezitím jsem bombardoval sekretariát Rady
České televize telefonickými dotazy, zda už mají
od vedení České televize nějakou reakci. Stále nic.
Zbývala mně poslední možnost, které jsem chtěl
využít – etická komise Syndikátu novinářů České
republiky, Senovážné náměstí 23, Praha 1. Když už
jsem měl i do této instituce napsaný dopis, místní
listonoška mně v tu chvíli dala do rukou obálku
s razítkem Rady České televize a v ní skrývající se
rozuzlení „causy Žarošice“ (dopis přikládám).
62
Poznámka redakce – V souvislosti s přenesením
sochy P. Marie Žarošické z rezidence na dnešní
Silničné do žarošického farního kostela v sobotu
11. září 1785 (tradice Zlaté soboty) připomínáme
zajímavý příspěvek ždánického Ing. Vladimíra
Hozdeckého
polemizující na základě věčného
kalendáře s dosud tradiční vžitou datací události.
Věstník HVK č.13, s.56.
Ten ať si laskavý čtenář Věstníku č. 20 přečte sám
– „…vedení redakce zpravodajství se omlouvá“.
Tak skončil zdlouhavý, ale přece jen vyhraný spor
žarošické vlastivědy s Českou televizí.
PhDr. Ladislav Valihrach
63
64
Mé srdce je v Žarošicích -
šířili krásu žarošských písní i s početným dětským
sborem za doprovodu varhan (pozn.: Fikr dirigoval,
Láník hrál na varhany) Čtyři písně se obzvlášt‘
líbily: Nastotisíckráte budiž pozdravena; Sem,
sem, poutníčkové; S radostí putujem a Radostná
chvíle nastaĺa. Mé přeložení do Šaratic roku 1949
pak se stalo přirozeně už svou blízkostí jedinečnou
příležitostí Žarošice navštívit, též osobně poznat a
celý vzácný poutnický rituál své farníky šaratickovážanské též dobře naučit. Mou první poutí byla
deštivá Zlatá sobota roku 1952.
interview s P. Antonínem Láníkem
Máte v evidenci, kolikrát jste již byl v Žarošicích
na pouti?
S výjimkou roku 1953, kdy zemřel J. V. Stalin
a Kl. Gottwald a průvody poutní byly přísně
na rozhodnutí okresu zakázané, potom od roku
1954 (to bylo průvody zase na čas dovoleny) už
nepřetržitě až do roku 2007. Naše obtíž byla v tom,
že mnohokrát záleželo na rozmaru a libovůli, ba i
na zlé vůli církevních tajemníků. Někdy jsme šli s
radostí, ale většinou se strachem a velkým napětím.
Ta situace v nás utvrdila velkou úctu k Madoně
Žarošské a milým Žarošícím, která trvá dodnes.
Čím to je, že při vyslovení „Žarošice“ se
poutníkům rozbuší srdíčko a na tváři se objeví
úsměv? Inu, Žarošice mají svoje kouzlo a kdo si
je zamiluje, tak většinou na celý život. Reverendus
Dominus Antonín Láník (* 7. května 1921, Brno)
je vpravdě věrným ctitelem Staré Matky Boží
Žarošské. Se železnou pravidelností putovával se
svými šaraticko-vážanskými farníky do Žarošic na
zásvětnou pout‘. I nyní, v domově Sv. Alžběty v
Žernůvce u Tišnova, je v myšlenkách velmi často u
žarošické Madony, na stěně mu visí puzzle poutního
kostela sv. Anny a v knihovničce nechybí zpěvník
nejcennější — Radostná cesta k Staré Matce Boží
Žarošské (Brno, 1942).
Pevné přátelství Vás pojilo k „mariánskému
slavíčku“ Antonínu Kolkoví (1895–1983). Jak na
něho vzpomínáte?
S Antonínem Kolkem jsem se seznámil toho
roku 1952 v Žarošicích. Všiml si, že naši starší
bratři mají v rukou jeho poutní zpěvník. Také
ministranti šaratičtí budili pozornost – měli pěkné
nové červené komže s nezvyklými kanovnickými
mozetami, které ušil našim klukům výborný krejčí
a znalec liturgie pan Dittinger, dómský kostelník
v Brně. U stolu na žarošické faře jsme se dali s
Kolkem do řeči. Láska k dějepisu, hudbě, folklóru
a hlavně ta vnitřní struktura poutního prožitku, totiž
pokáním k úctě a posvěcení lidského srdce, sepětí
poutního procesu s krásou venkovské přírody a z
toho pak i následně nadějný pohled do budoucna
člověka, který se kál, s Bohem i s lidmi smířil,
posílen Eucharistií a úctou mariánskou se vrací
domů duševně obohacen a utěšen. V tom jsme byli
s Kolkem zajedno. Kolek měl velkou radost i z té
skutečnosti, že jsme jeho poutní zpěvník zvládli
a mnoho písní z něho se i naučili a správný ritus
poutnický zachovávali (zdravení křížů, svatých
obrázků cestou, pozdravení kostelů, kaplí, božích
muk a nakonec i příchod do poutního kostela, jakož
i ceremoniál vstupu, Poklony, křížové cesty, mše
sv., průvodu se sochou apod.).
Otče Antoníne, k Žarošicím máte velmi vřelý
vztah. Kdy jste připutoval poprvé?
Žarošice jsem si oblíbil už mnohem dřív, než
jsem tam jako poutník osobně přišel. Již jako
bohoslovec 3. ročníku jsem byl velmi nadšen
Kolkovou Radostnou cestou, zpěvníkem vynikající
odborné erudice hudební, literární a odborností
sběratelskou i hlubokou znalostí národopisného
terénu moravsko-slovenského povodí řeky Moravy.
Nádhera a jedinečnost jak hudebně-motivická,
tak i literární ryzost ještě v době pozdního
baroka nerozděleného jazyka společného jižním
Moravanům i západním Slovákům činily z Kolkovy
sbírky velkou kulturní a povzbudivou sílu v dobách
II. světové války. V letech 1945–1947, kdy jsem
byl regenschorim v brněnském alumnátu, jsem
četné písně z Kolkovy Radostné cesty upravil
pro mužský sbor a s bohoslovci při nejrůznějších
produkcích velmi často zpíval a sklízel uznání. Jako
kaplan v Jaroměřicích spolu s P. Janem Fikrem jsme
65
Koncert Dómského komorního
sboru Brno v Uhřicích
Kolek vůbec byl jednou z nejlepších osobností,
jaké jsem v životě poznal. Ke konci svého
života mně věnoval k uchránění svou celou
sbírku nasbíraných poutních písní, které tiskem
nevyšly, ale tvoří důležitý dokument sběratelský.
Po II. vatikánském koncilu (1962–1965) jsem
zkomponoval Lidovou poutní mši (1971) k poctě
Staré Matky Boží Žarošické a Lidové ordinárium
poutníků moravských (1972), které dostaly placet
od kardinála Františka Tomáška. Kolkovi udělaly
převelikou radost. Psát o Kolkovi by se daly obsáhlé
knihy a byla by to jistě četba zajímavá. Je pohřben
daleko svým tělem, až v Rosicích u Brna, ale jeho
láska přebývá mezi námi před Madonou, kterou tak
rád v Žarošicích uctíval.
Prolog
Filiální kostel sv. Jana Křtitele tyčící se nad
Uhřicemi není velký co do rozměrů, je velký spíše
významem – je historickou perlou v segmentu
sakrálních staveb v regionu Slovácka. V minulých
letech prošel zásadní rekonstrukcí pod dohledem
památkářů, přičemž posledním počinem byla
remodelace hlavního oltáře a presbytáře. V říjnu
2010 se podařilo projekt dokončit. Reverendus
Dominus Jaroslav Horák (* 1954) vnímal, že si
tento akt zaslouží oslavu. K tomu účelu bezesporu
nejlépe vyhovuje nejvznešenější ze všech umění –
hudba. Místní duchovní pastýř má tuto múzu rád,
také proto se dne 26. června 2010 zúčastnil akce
Kdo mrtvé ctí, sebe ctí, kterou uspořádala obecně
prospěšná společnost Mohyla míru – Austerlitz
o. p. s. připomínající 80. výročí úmrtí P. Aloise
Slováka (1850–1930), iniciátora vybudovaného
Památníku Mohyla míru. Součástí oslav byla
děkovná mše sv. a koncert Dómského komorního
sboru Brno působícího při Základní umělecké škole
se zaměřením na církevní hudbu (Brno, Smetanova
14), který se velmi vydařil a byl trumfem pořadatelů.
Jaroslava Horáka tehdy napadlo pozvat tento
ansámbl do Uhřic a spolu se svými farníky tímto
způsobem oslavit dokončení rekonstrukce interiéru
kostela. Co byste popřál Žarošicím do budoucna?
Žarošicím přeji, aby si byly vědomy svého
pokladu, který mají ve svých písních a který si jako
jediné poutní místo u nás uchovaly. Zároveň přeji,
aby se tyto písně i v čase budoucím v Žarošicích s
nadšením zpívaly.
P. Antonín Láník s „Mariánským slavíčkem“ Antonínem
Kolkem
Ing. Mgr. Karol Frydrych
Interpreti
V neděli 17. října 2010 se ve filiálním kostele
sv. Jana Křtitele v Uhřicích uskutečnil koncert
duchovní hudby, který začal ve 14:00 přivítáním
všech přítomných P. Jaroslavem Horákem. Poté
si vzal slovo Petr Kolař (* 1968) a ve stručnosti
66
představil interprety – Dómský komorní sbor Brno,
který účinkoval ve složení: soprán – Markéta
Böhmová, Lucie Karafiátová, Dagmar Kolařová
ml.; alt. – Dita Kyseláková, Jana Kyseláková, Olga
Frydrychová, Zita Šuráňová; tenor – Lubomír
Smékal, Václav Hrabálek; bas – Petr Kolař, Zdeněk
Svoboda, sbormistr – Dagmar Kolařová (* 1974),
digitální piano – Stanislava Syrková. Toto těleso
se vyprofilovalo z dětského sboru Petrováček
působícího při katedrále sv. Petra a Pavla v Brně
na podzim roku 2008. Ačkoli má tento ansámbl za
sebou teprve dva roky působení, dovedl se etablovat
a zařadit se mezi tělesa, která o sobě dávají vědět.
V letošním roce např. vystupoval na Noci kostelů,
Květnových hudebních nešporách v Červeném
kostele, Sborování (přehlídka chrámových sborů) či
Svatocecilském setkání, což je slavnost chrámových
hudebníků, kterou v katedrále sv. Petra a Pavla
každoročně pořádá brněnská jednota Musica sacra.
Nejvýznamnějším počinem Dómského komorního
sboru Brno však bylo spoluúčinkování na pontifikální bohoslužbě celebrované papežem Benediktem
XVI. v Brně-Tuřanech dne 27. září 2009. Podílel se
také na vzniku hudebního nosiče CD Deus caritas est
s podtitulem „Hudba z bohoslužby se Svatým otcem
Benediktem XVI. v Brně“ (vydala Římskokatolická
farnost u kostela sv. Petra a Pavla, Brno 2009). Sbor
zpívá za doprovodu varhan, digitálního klavíru a
orchestru.
ZUŠ se zaměřením na církevní hudbu ku příležitosti
pětasedmdesátin Zdeňka Pololáníka (* 1935).
Bez zajímavosti také není, že současný duchovní
správce P. Jaroslav Horák působil v letech 1984–
1985 v Ostrovačicích, kde poznal a vnímal hudební
mistrovství Zdeňka Pololáníka i jeho krásný lidský
profil a přístup. Žalmy jsou klenotem knihy knih
– Bible, proto nepřekvapí, že mnoho skladatelů je
zhudebnilo. Inspiraci v nich nalezl i Franz Schubert
(1797–1828), který se proslavil svými písňovými
cykly. V podání sboru zde zazněl jeho Psalm 23
(= Hospodin je můj pastýř), který je plný důvěry a
jistoty. Skladba Jesus bleibet meine Freude (= Ježíš
zůstává mojí radostí) Johanna Sebastiana Bacha
(1685–1750) byla do programu koncertu zařazena
na přání P. Jaroslava Horáka pro svoji krásnou
harmonickou malebnost a pro lidsky skvělý, přímo
hřejivý i teologicky bohatý obsah v německém
originálu. P. Jaroslav Horák dodává: „Patří určitě
k mým nejoblíbenějším...“. Pak následovalo Panis
angelicus ze Mše A dur Césara Francka (1822–1890),
jež oslavuje eucharistického Krista. Sopránové
sólo zde zpívala Markéta Böhmová. V druhé části
skladby jí byly protějškem Lucie Karafiátová a
Dagmar Kolařová ml. Velmi oblíbeným autorem
Dómského komorního sboru Brno je Wolfgang
Amadeus Mozart (1756–1791). Z jeho četného
díla zde zaznělo sborové moteto Ave verum corpus
a Laudate Dominum pro sbor a sopránové sólo ze
slavnostních nešpor. Následující Improvizace na
volné téma v podání profesora varhanního oddělení
Konzervatoře Brno byla pomyslnou „třešničkou na
dortu“. V žádném případě nešlo o jednu homogenní
skladbu, spíše o prezentaci jednotlivých varhanních
registrů za použití prvků gotiky, homofonie,
polyfonie či virtuózních běhů. Předposledním
číslem programu koncertu bylo Pie Jesu amerického
Koncert
Na úvod koncertu zaznělo Laudate pueri (=
Chvalte chlapci) německého skladatele židovského původu Felixe Mendelssohna Bartholdyho
(1809–1847). Toto dílo určené smíšenému sboru
je formálně uhlazené a v melodice líbivé, proto
nepřekvapí, že mělo u obecenstva příznivý ohlas
a navodilo příjemnou atmosféru. Poté následoval
Žalm „Nemám domýšlivé srdce, Pane“ hudebního
skladatele a varhaníka v Ostrovačicích u Brna
Zdeňka Pololáníka v interpretaci Jany Kyselákové
(alt), Petra Kolaře (varhany) a Ave Maria v podání
Lucie Karafiátové (soprán) a Dagmar Kolařové
(digitální klavír). Nutno konstatovat, že Dómský
komorní sbor Brno má ve svém repertoáru několik
Pololáníkových skladeb, např. Missu brevis,
Cantus laetitiae, Ave Maria (pro smíšený sbor)
či Eucharistický sbor. Navíc dne 21. března 2010
premiéroval jeho Křížovou cestu s Matkou Páně“.
Tento ansámbl zpíval také na koncertě 11. listopadu
2010 v kostele sv. Augustina v Brně, který uspořádala
67
skladatele Andrew Lloyd Webbera (* 1948),
který se proslavil především svými muzikály. Pie
Jesu je částí Requiem, tedy mše za zemřelé. Dílo
interpretovala Markéta Böhmová, Dagmar Kolařová
ml. a sbor, který část sólového partu podbarvoval
brumendem. Důstojnou tečkou koncertu bylo
Hallelujah z oratoria Mesiáš anglického barokního
mistra Georga Friedricha Händela (1685–1759).
Sólové party zpívali: Markéta Böhmová (soprán),
Jana Kyseláková (alt), Lubomír Smékal (tenor) a
Petr Kolař (bas). Posluchači odměnili interprety
mohutným aplausem ve stoje, který se zdál být
nekonečný. Proto následoval za řízení Petra Kolaře
přídavek Mnogaja ljeta, jenž zazněl a cappela. na koncert také do Dambořic, jenž byl díky většímu
interiéru tamního kostela realizován i s orchestrem.
Pochvalu si zaslouží organizátoři v čele s P.
Jaroslavem Horákem, kteří svoji roli (zázemí,
programy, květiny, pohoštění) zvládli se ctí. Je jen
škoda, že navzdory dobrovolnému vstupnému a
zajímavému repertoáru nebyl na začátku koncertu
kostel zcela zaplněn a někteří posluchači přišli
pozdě. Přitom nebývá samozřejmostí, aby zde
účinkoval sbor takových kvalit, navíc, který zpíval
i papeži – spíše jde o počin ojedinělý. Z reflexí
vím, že kdo přišel, nelitoval. Proto si lze přát, aby
umělecky hodnotné kulturní akce v Uhřicích měly i
v budoucnu zelenou a těšily se z větší návštěvnosti,
než tomu bylo nyní.
Hodnocení
Koncert byl dramaturgicky i interpretačně
zajímavý. Sbor podával vyrovnané výkony, přičemž
největší úspěch sklidil s Händelovým Hallelujah.
Ze sólistů vynikala sopranistka Markéta Böhmová,
která se zaskvěla především v Laudate Dominum
W. A. Mozarta. Nejlepším bodem koncertu
však bezesporu byly improvizace Petra Kolaře,
který na nich ukázal zvukový půvab i možnosti
tohoto královského nástroje. Dómský varhaník
zaujal pohotovými a nápaditými registracemi,
invencí i virtuozitou, přičemž nikoho nenechal na
pochybách, že za organem sedí Mistr své profese.
Potvrdil tak renomé regenschoriho katedrály
sv. Petra a Pavla v Brně a profesora varhanního
oddělení Konzervatoře Brno. Petr Kolař byl navíc
s královským nástrojem velmi spokojen a na jejich
adresu řekl kompliment: „Blahopřeji Uhřicím k tak
pěkným varhanům. Kdybych měl možnost, okamžitě
bych si tento nástroj vzal s sebou do katedrály“.
Z účinkujících si největší uznání zaslouží právě
Petr Kolař, který podal obdivuhodný výkon jako
člen sboru (bas), varhaník, moderátor či dirigent
přídavku koncertu (zúročil zde zkušenosti sbormistra
Dómského smíšeného sboru Brno a Brněnského
filharmonického sboru Beseda brněnská, který
v letošním roce slaví 150 let existence a je nejdéle
existujícím sborem na území naší vlasti). Ing. Mgr. Karol Frydrych
Kněží hudebníci –
Karel Eichler (1845–1917)
Profesor bohosloví Karel Eichler, český hudební
spisovatel a skladatel, redaktor diecézního kancionálu Cesta k věčné spáse, se narodil 13. ledna 1845 ve
Velkém Meziříčí na Moravě v měšťanské rodině.
Dětství prožil a obecnou školu navštěvoval ve svém
rodišti. Už odmalička projevoval velké pěvecké
nadání a neobyčejný zájem o nástrojovou hudbu.
Péčí svého otce, který synovo nadání podporoval,
naučil se Karlík hbitě zpívat a k tomu základy
houslí a klavíru. Protože měl výtečný prospěch,
rozhodli rodiče, že půjde studovat v Brně německé
gymnázium, neboť české gymnázium tehdy
ještě nebylo. Odešel tedy do Brna a hned jako
primán navštěvoval dobrovolně starobrněnskou
pěveckou fundaci, řízenou Pavlem Křížkovským,
který se pro něj stal ideálem umělce, buditele a
kněze. Eichler vstoupil do chlapeckého semináře
a zásluhou Křížkovského se velmi zdokonalil ve
hře na varhany. Měl též možnost zpívat ve fundaci
u minoritů. Ve válečném roce 1866 úspěšně
maturoval a už jako hbitý varhaník vstoupil na
podzim téhož roku do biskupského semináře. Ten
byl tenkrát umístěn v Dominikánské ulici a kostel
sv. Michala byl alumnátní. Jako bohoslovec se
Eichler též pokoušel o skladby menších sborů a
písní, ale zůstává škodou, že se na ně ve většině
Epilog
Koncert Dómského komorního sboru Brno
potvrdil, že klasická hudba dokáže oslovit i v době
dnešní, kdy jsme ze všech stran zahlcováni tzv.
„hudebním smogem“. Upřímné a dlouhé ovace
obecenstva ve stoje toho byly důkazem. Za vše
vypovídá také skutečnost, že někteří posluchači jeli
68
případů ze skromnosti nepodepsal. Mnohé písně
s poznámkou „z brněnského alumnátu“ jsou
Eichlerovy skladby. Vlastní Eichlerovou doménou
byly varhany a kůr u sv. Michala. Podle vzoru
Křížkovského nacvičoval s bohoslovci sborový
zpěv a sám vynikal sytým basovým hlasem. Jako
sbormistr byl nadšený, trpělivý a mezi bohoslovci
oblíbený. Často vypomáhal hrou na varhany také v
katedrále. Velkým zážitkem jeho bohosloveckého
života byly oslavy tisíciletého výročí úmrtí sv.
Cyrila v roce 1869. Eichler byl tehdy v 3. ročníku
bohosloví. Ve dnech 4. až 12. července 1869 byl
Eichler účastníkem poutních slavností na Velehradě,
při nichž řídil veškerou hudbu Křížkovský. Vzal si
s sebou svůj sbor z Brna, posílený o několik
zdatných pěvců, a Eichlerovi připadl úkol zpívat bas,
případně doprovázet na varhany. V tomto souboru
zpíval altový part patnáctiletý Leoš Janáček – s
velkou námahou, neboť se mu hlásila mutace hlasu.
V roce 1870 byl Eichler vysvěcen na kněze a stal
se kaplanem v Hovoranech, Kurdějově a Hodoníně.
Biskup Nöttig vyslal Eichlera v roce 1872 na vyšší
studia do Říma. Tam bydlel v ústavu Anima a
studoval církevní právo. Po dvou letech v roce 1874
se s doktorátem církevního práva vrátil z Říma do
Brna a po příslušných doplňovacích zkouškách
byl jmenován profesorem práva a církevních dějin
na brněnském bohosloveckém učilišti. V Římě
však byl svědkem rušných politických událostí.
Nedávný zánik církevního státu, sjednocení
Itálie a všeobecné zlaicizování života pod žezlem
piemontské dynastie na něho zapůsobilo tak, že po
svém návratu do vlasti dočasně zanechává hudbu,
kterou tolik miloval, odbočuje ve své činnosti na
pole spisovatelské a všímá si veřejných událostí.
Jako mladý profesor se proto stává redaktorem
brněnského Hlasu. Redaktorství Hlasu však přivedlo
Eichlera do krušného postavení, které mu znechutilo
pro budoucnost všechnu práci v politice. Roztrpčen
odešel Eichler z Brna, opustil své významné
postavení a stal se v roce 1880 farářem ve Veverské
Bitýšce, kde nabyl potřebného klidu k rozvinutí své
literární práce. Jako farář povznesl lidový a sborový
zpěv. Na žádost Cyrilometodějského dědictví v
Brně sepsal důkladné dílo Poutní místa a milostivé
obrazy na Moravě a v rakouském Slezsku (vydáno
ve dvou svazcích v letech 1887 a 1888). Eichler také
zpracoval zprávy o poutních místech mimo Moravu
a Slezsko. Tato práce však zůstala v rukopise. Svůj
čas věnoval Eichler též beletrii a napsal celou řadu
fejetonů pro Hlas. Už ve svých dopisech z Říma
(1872–1874), jež vycházely v Hlasu a v pražském
Čechu, naznačoval Eichler, že vedle hudby bude
jeho druhou láskou vědecky fundovaná historie. A
tak ani nepřekvapí, že za svého pobytu ve Veverské
Bitýšce začal pracovat na svém větším historickém
díle Paměti panství veverského, jež vlastním
nákladem v roce 1891 vydal. Když Eichler seznal,
že mu v literární práci vadí vzdálenost od města,
přijal v roce 1892 místo katechety na měšťanské
škole v Brně. Rozloučil se s Veverskou Bitýškou a
usadil se v Brně nadosmrti. Ještě v roce 1892 vydává
vlastním nákladem brožuru Římské upomínky na
naši vlast a v Hlasu článek Korunovace Karla IV.
na císaře římského. Nemalých zásluh si Eichler
získal o památku P. Křížkovského. V červenci
1902 vydal v Hlasu jeho životopisný nástin a k
němu dodatečně též v Hlasu (1. 5. 1904) seznam
jeho skladeb, s jejichž souborným vydáváním
začala benediktinská tiskárna v Brně. Jako úvod
k těmto skladbám upravil Eichler a znovu vydal
obšírnější spis P. Pavel Křížkovský Životopisný
nástin (Brno 1904). Když se slavilo roku 1910, 25.
výročí úmrtí Křížkovského, napsal do Moravských
hudebních novin Praktické pokyny, obsahující
seznam světských skladeb Křížkovského s udáním,
kdy a kde vyšly tiskem. Do slavnostního 20. čísla
napsal článek Hlavní význam Křížkovského, a
podobný článek také do Obzorů. V Cyrilu uveřejnil
seznam Křížkovského církevních skladeb a článek
o jeho významu jako obnovitele církevní hudby na
Moravě. K tomu podal Eichler zprávu o slavnostech
na počest 25letého úmrtí Křížkovského, konaných
na Moravě a ve Slezsku. Podobně se Eichler
zasloužil také o hudebního skladatele Františka
Musila, někdejšího varhaníka a ředitele kůru v Brně
na Petrově. Musil z podnětu svého přítele Eichlera
pilně skládal a vytvořil své nejslavnější dílo Stabat
Mater, opus 50, z let 1892–93, kantátu, jež vyniká
mohutností kontrapunktické stavby a nevšedním
bohatstvím hudebních myšlenek. Eichler vydal
Stabat Mater svým nákladem a staral se svými
články v časopisech a novinách o větší publicitu
Musilových skladeb. V Obzorech uveřejnil řadu
vzpomínek na Františka Musila (1909) a v Cyrilu
seznam Musilových církevních skladeb. Jsa odborně
vzdělán, byl Eichler v roce 1904 vyzván brněnskou
biskupskou konzistoří, aby sestavil modlitby a
duchovní písně pro lid, čili kancionál, a to na základě
požadavků a přání, která proneslo duchovenstvo
v děkanátních konferencích roku 1903. Velmi rád
se ujal této obtížné a úmorné práce a s nadšením ji
69
provedl za dobu dvou a půl roku, jsa podporován
hudebními skladateli Františkem Musilem, Josefem
Charvátem, Janem Badalem a básníkem Jakubem
Pavelkou. Dílo bylo roku 1907 hotovo a roku 1908 a
1909 schváleno. Hotové dílo vyšlo roku 1909–1910
(úplné třídílné vydání v letech 1912–1915) pod
názvem Cesta k věčné spáse ve vydáních různého
rozsahu pro lid, pro studenty středních škol, pro
žactvo národních a měšťanských škol a spolu s tím
vyšel úplný Průvod varhan, dílo dosud uznávané.
Eichler vydal rovněž i Matoušovy a Janovy pašije
pro tři zpěváky a sborové aklamace lidu upravil
pro smíšený, případně mužský sbor ve snadném,
ale působivém slohu. Životní dílo uzavřel dvěma
odbornými články o lidovém zpěvu, kterými vyložil
smysl ustanovení brněnské synody o liturgickém
zpěvu (Cyril 1911 a 1913). Od roku 1910 žil Eichler
ve výslužbě v tichém ústraní. Zemřel v Brně dne 24. dubna 1917. Zanechal po sobě rozsáhlé a
vědecky fundované publicistické i literární dílo.
Svými pracemi o Křížkovském, Musilovi a
Sedláčkovi prosvětlil mnoho neznámých souvislostí
z jejich života a seznamy jejich skladeb, které se
snažil vydávat, nesmírně prospěl i naší moderní
hudební vědě. Zkomponoval 51 kostelních písní. Za
kancionál Cesta k věčné spáse, který vytvořil skoro
na konci svého života s odpovědností, důkladností a
láskou, zůstane Eichler v brněnské diecézi vždy ve
věčné paměti.
P. Antonín Láník
Použitá literatura a prameny:
• Podlaha Antonín: Český slovník bohovědný,
III díl, Praha 1926, s. 730-732.
• Československý hudební slovník, I. díl,
Praha 1963, heslo Eichler Karel.
• Eichler Karel: P. Pavel Křížkovský,
Životopisný nástin, Brno 1904.
• Eichler Karel: Průvod k zpěvům kancionálu
„Cesta k věčné spáse“, Brno 1910.
• Eichler Karel: Zpráva o novém kancionálu,
in: Obzor (1907).
• Osobní sdělení arcikněze Inocence Haňky.
70
Novoříšský varhaník pan
Metoděj Novák (1925–2009)
Dne 29. září 2009 jsme se v Nové Říši rozloučili
s panem Metodějem Novákem, varhaníkem tamní
premonstrátské kanonie. Tak důstojný pohřeb by
panu Novákovi mohly závidět mnohé celebrity.
Zúčastnili se ho všichni členové kláštera v čele
s opatem Marianem Rudolfem Kosíkem (* 1951).
Po mši a obřadech v klášterním kostele ho za zpěvu
žalmů doprovodila na hřbitov snad celá Nová Říše a
přátelé z okolí. Pohřební průvod se zdál nekonečný.
Byl to skutečně krásný, upřímně křesťanský pohřeb
bez zbytečné vnější okázalosti, jaký můžeme dnes
zažít jenom na venkově, který si uchoval trochu
víry.
Pan Metoděj Novák se narodil 15. prosince
1925 v Nové Říši jako čtvrté dítě Jana a Leopoldy
Novákových. Rodina byla velmi hudebně nadaná.
Jeho bratrem byl skladatel Jan Novák (1921–1984),
bratrancem sólista brněnské opery Richard Novák
(* 1931). Metoděj se vyučil knihařem a od roku
l943 si otevřel knihařskou dílnu. Stávalo se však,
že mu zákazníci neplatili a mu nezbylo, než chodit
pomáhat na pole sedlákům. K varhanám se dostal
prostřednictvím svého otce, ale jinak byl samouk.
Od ledna roku 1945 začal hrávat na varhany
v klášterním kostele a v roce 1949 ho pověřil opat
Augustin Machalka i řízením kůru. V roce 1952 se
pan Novák oženil s Ludmilou Pokornou. Z jejich
manželství se narodilo sedm dětí. Od roku 1957
pracoval jako včelmistr u Státních lesů Telč, od roku
1971 jako lesní dělník. Svou varhanickou službu
však neopouštěl. Roku 1975 převzal varhanictví v
Rozseči a v Dačicích, kde vedl až do roku 1993 také
chrámový sbor. I v důchodu zůstal varhanám věrný
a vypomáhal svou hrou v okolních farnostech. Byl
oddaným přítelem a pomocníkem premonstrátů
v Nové Říši, kde byl svědkem přepadení kláštera a
odvlečení celého konventu nacisty i komunisty. Po
navrácení kláštera řádu se s velkou radostí ujal péče
o klášterní knihovnu a současně i průvodcovské
služby v kostele a klášteře. Svoji varhanickou službu
ukončil v Nové Říši pro nemoc až v roce 2008.
S panem Novákem jsem se seznámil při výzkumu
varhan na Moravě v roce 1971 a od té doby jsem s
ním byl v téměř pravidelném styku. Pan Novák si
byl vědom historické a umělecké ceny novoříšských
varhan od Bedřicha Semráda z roku 1765 a úzkostlivě je střežil. Snažil se stále vzdělávat v hudbě,
Poté se rozjela pátrací akce s cílem – najít
originál žarošické pastorálky. Kdo všechno mši
hledal?
Pátrací akce po originálu Žarošické mše pastýřské,
ač založená s dobrým úmyslem, neměla úspěch.
Marně jsme ji hledali v hudebních archivech. Lze to
vysvětlit do značné míry tím, že se u nás nedostává
specialistů na historickou pastorální hudbu. Kdo
všechno mši hledal, si již nepamatuji. Vím jen o
iniciativě hlavních protagonistů tohoto projektu:
Ladislava Valihracha, Zdeňka Zouhara a Mariana
Rudolfa Kosíka, OPraem.
Když se původní rukopis Žarošické mše
pastýřské nenašel, přistoupilo se v roce 1995
k renovaci verze z roku 1952, jejímž autorem byl
docent liturgického zpěvu brněnského alumnátu
P. Josef Martínek. V čem vidíte její přínos?
Přínos renovace je jednoznačný, především
v možnosti novodobého provedení mše.
Poté byla žarošická „Missa brevis pastoralis“
nahrána na hudební nosič. Jak hodnotíte
interpretaci díla? Která část mše se Vám nejvíce
líbí?
Mši interpretovali brněnští sólisté Blanka
Morávková – soprán, Jarmila Bařinková – alt,
Vladimír Richter – tenor, Richard Novák – bas,
Brněnský filharmonický sbor Beseda brněnská,
Zdeněk Nováček – varhany, Stanislav Kummer
– dirigent. Nahrávka Žarošické mše pastýřské je
ojedinělá již tím, že jde o provedení mše s průvodem
varhan, bez orchestru. V této podobě mne zaujalo
zvláště Benedictus.
Kromě žarošické pastorálky byly na
audiokazetu Pouť & Vánoce v Žarošicích nahrány
též žarošické poutní písně...
Na kazetě je zachyceno 11 písní, které ze zpěvníku
Radostná cesta k Staré Matce Boží Žarošské (Brno,
1942) Antonína Kolka vybral Marian Rudolf Kosík,
OPraem. Písně interpretovali žarošičtí farníci a
poutníci, řídil Jan Vrzal st., na varhany doprovodil
P. Antonín Láník. Úvodní slovo Mariana Rudolfa
Kosíka, žarošické poutní písně, stejně jako malý
koncert zvonů dotvářejí sugestivní duchovní
atmosféru.
Pamatujete si na Adventní rozjímání
v hudebním sále Základní školy Žarošice
s premiérovým poslechem Žarošické mše
pastýřské?
Ano. Uskutečnilo se v adventu 1996. Besedy se
zúčastnil hudební skladatel Zdeněk Zouhar, hudební
režisér Čs. rozhlasu Petr Řezníček, muzikolog Jan
zvláště liturgické. Proto pravidelně dojížděl na
varhanická setkání, která jsme v době normalizace
pořádali v Brně v kostele na Křenové a patřil
k prvním členům jednoty Musica sacra. Byl typem
obětavého venkovského varhaníka, který vyrostl
a žil v tvrdých poměrech venkova, do kterého
klášter v minulosti zasel zrnka smyslu pro krásu a
duchovní hodnoty. Skromnost, pokora a pevná víra
pana Metoděje Nováka byla příkladná. R. I. P.
Prof. PhDr. Jiří Sehnal CSc.
Malé rozjímání o Žarošické
mši pastýřské s muzikologem
Janem Trojanem
Muzikolog a publicista Prof. PhDr. Jan Trojan
CSc. (* 31. května 1926, Brtnice) se dostal do
povědomí Žarošáků především v souvislosti
s renovací Žarošické mše pastýřské. Je autorem
sedmnácti vysokoškolských skript, sedmi knih a
několika set časopiseckých prací a článků, mimo
jiné i stati o žarošické pastorálce, která v roce 1997
vyšla v brněnském periodiku Opus musicum. Pan
profesor Jan Trojan i po letech na Žarošice rád
vzpomíná, proto tento rozhovor.
V roce 1995 jste byl oslovem s prosbou o
posouzení Žarošické mše pastýřské, která se
dochovala v úpravě P. Josefa Martínka z Prace.
Jaký byl Váš názor na ni?
Od počátku se mi jevila Žarošická mše pastýřská
již svým dochováním pouze v novodobé verzi P.
Josefa Martínka z roku 1952 (!) jako ojedinělá,
izolovaná památka české vánoční hudby, určitým
způsobem unikátní.
71
Trojan, děkan a arcikněz P. Tomáš Ždánský, farář
P. Marian Rudolf Kosík, PhDr. Ladislav Valihrach,
zpěváci Jan Vrzal st. a ml., varhaníci Karol Frydrych
a Pavla Snášelová, pěvkyně Romana Kneslová,
starosta obce Vlastislav Staněk, pamětník Cyril
Žaroský aj. Pro nemoc se omluvil šaratický farář P.
Antonín Láník, který poslal svůj diskusní příspěvek
v písemné formě. Beseda o Žarošické mši pastýřské
v místnosti místní základní školy vyzněla v příznivé
přijetí díla.
Pak přišel rok 2004 a původní rukopis
žarošické mše byl vydán tiskem...
Tomu předcházelo nalezení předlohy mše v roce
1999. Tištěné vydání Žarošické mše koledové na
půlnoční z roku 2004 v nakladatelství Salve Regina Františka Malého představuje novou fázi v šíření
díla.
Nyní jsou tedy známy tři verze Žarošické
mše pastýřské – originál, verze Martínkova a
Zouharova. Jak je navzájem hodnotíte?
Nemám po ruce ani jednu z nich, nemohu je tedy
posoudit.
Na území naší vlasti vznikla celá řada
půvabných vánočních mší. Vy sám jste na světlo
Boží vynesl znamenitou Missa pastoralis in C
boemica Josefa Schreiera (* 1718). Jakou pozici
zaujímá Žarošická mše pastýřská v úpravě
Zdeňka Zouhara v tak velké konkurenci?
I v tak velkém spektru vánočních mší, jak je
příznačné pro českou kulturu od 18. století, bude
mít podle mého soudu Žarošická mše pastýřská své
pevné místo. Je třeba vyzvednout při tom dotvářecí
podíl skladatele Zdeňka Zouhara.
Osobně se domnívám, že jen málokterá
evropská země má tolik půvabných vánočních
skladeb jako naše vlast. Souhlasíte s tímto
názorem?
Souhlasím, zejména co se týká vánočních
pastorel. Srv. Jiří Berkovec: České pastorely (Praha,
1987).
Z hlediska historie nutno konstatovat, že jen
za poslední tisíciletí vzniklo obrovské množství
hudebních děl. Dnes je situace taková, že bez
propagace se neznámé, byť kvalitní skladby,
prosazují jen stěží. Žarošická mše pastýřská
byla v roce 1996 nahrána na magnetofonový
pás, což je nyní „muzejní“ záležitost. Co by této
pastorálce mohlo pomoci?
K většímu rozšíření Žarošické mše pastýřské
mohou přispět především média, zejména Český
rozhlas. Dále vydání Zouharovy verze tiskem. 72
Jak velký potenciál žarošická Missa brevis
pastoralis podle Vás má?
Výrazný potenciál Žarošické mše pastýřské
spatřuji v jejím silném podílu lidovosti, unikátně
vyjádřené. Lidovost je vyjádřena i v mezihrách
Zdeňka Zouhara.
Jak vidíte osud této mše? Co byste ji popřál
do budoucna?
Osud Žarošické mše pastýřské nemohu předvídat.
Přál bych jí, aby se z úzkého lokálního okruhu,
v němž se zabydlila, se dostala do povědomí českého
kulturního člověka.
Ing. Mgr. Karol Frydrych
Velký přítel katolické tradice
Jiří Strejc (1932–2010)
„O vše, co je ušlechtilé, se musí usilovat,
proto společně usilujme, aby liturgická
hudba byla co nejušlechtilejší“.
Jiří Strejc
Prolog
Na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie
odešel na věčnost emeritní ředitel kůru a varhaník
katedrály Sv. Ducha v Hradci Králové, skladatel,
pedagog, sbormistr, dirigent a ctitel Staré Matky
Boží Žarošické Divotvůrkyně Moravy Jiří Strejc
(*17. dubna 1932, Praha - † 8. prosince 2010,
Praha).
Curriculum vitae
Od roku 1943, tedy v 11 letech začal Jiří Strejc
hrávat na varhany v kostele Panny Marie Královny
míru v Praze na Lhotce. Hudební vzdělání nejprve
získal privátním studiem u prof. Marie Vojtěchové,
prof. Vojtěcha Říhovského, poté na Městské
hudební škole v Praze (1946–1948) a na Státní
konzervatoři v Praze (1948–1953), kde vystudoval
hru na varhany u prof. Miroslava Kampelsheimera
a skladbu u prof. Otto Alberta Tichého. Jako ředitel
kůru a varhaník působil v katedrále Sv. Ducha
v Hradci Králové (1957–2001). Souběžně s funkcí
regenschoriho pracoval v továrně na klavíry Petrof
Hradec Králové a také jako korepetitor Klicperova
divadla Hradec Králové. Dalším polem působnosti
byla obřadní síň, kde odehrál bezpočet svateb a
vítání občánků, v krematoriu cca čtyřicet tisíc
pohřbů! Založil a vedl komorní dvanáctičlenný
vokální soubor Cantores Artis Antiquae (1965–
1985), se kterým dosáhl obdivuhodných výsledků.
Pedagogicky působil na Lidové škole umění a na
Biskupském gymnáziu Bohuslava Balbína v Hradci
Králové. Po vzoru Miroslava Venhody a Otto
Alberta Tichého začal v roce 1990 vydávat časopis
Praporec (vyšlo deset cyklostylových čísel). Byl
členem Uměleckého sdružení Elgar, Společnosti
pro duchovní hudbu, jednoty Musica sacra a
redakční rady časopisu Varhaník. Stál u zrodu
jednoty Musica sacra, na ustavující valné hromadě
dne 6. března 1993 byl zvolen do předsednictva. Ve
spolupráci s Tomášem Navrátilem vytvořil webové
stránky: http://www.opusarium.cz; http://www.
regenschori.com; http://cantores.cz. Jiří Strejc
zkomponoval cca 80 opusů. Do povědomí širší
vrstvy liturgických varhaníků se dostal především
díky harmonizacím třiceti sedmi písní v jednotném
kancionálu (Česká katolická charita, Praha 1980),
publikaci Varhanní knížka (Supraphon, Praha 1989)
a drobným interludiím, které vyšly v ediční řadě
Varhanní preludia V, VI, VII, VIII, IX, X (Musica
sacra, Brno 2008–2010). Řada jeho skladeb zazněla
na koncertech u nás, v zahraničí, v rozhlase – některá
jsou v edičním plánu hudebního nakladatelství
Alliance Publications, Inc. (Sinsinawa, USA) a
Anton Böhm uns Sohn (Augsburg, Německo). Jiří
Strejc byl v roce 2002 nominován na cenu města
Hradce Králové – PRIMUS INTER PARIS (= První
mezi rovnými) za výjimečné výsledky v oblasti
kultury. O rok později byl vyznamenán medailí
CTI A VDĚČNOSTI Společnosti Jana Masaryka.
U příležitosti výročí 700 let katedrály Sv. Ducha
a deseti let Biskupského gymnázia Bohuslava
Balbína obdržel stříbrné medaile. Také při návštěvě
papeže Jana Pavla II. v Hradci Králové doslal
plaketu tvaru medaile. Poslední ocenění získal za
skladbu Invokace C-H-E-B pro velké varhany, která
v soutěži devatenácti skladatelů získala prvenství.
Za největší úspěch však Jiří Strejc považoval výhru
v konkurzu v roce 1969 na harmonizaci písní
jednotného kancionálu.
Osobní vzpomínka
Za podpory arcikněze Tomáše Ždánského a
z iniciativy mých rodičů vznikl v roce 1986 při
kostele sv. Anny v Žarošicích sbor dětí a mládeže,
který měl zpočátku na repertoáru jen písně z oblasti
křesťanského folku a zpěvů z Taizé. V souvislosti
s mým nástupem do funkce varhaníka (1. neděli
adventní roku 1995) docházelo k postupnému
zařazování také skladbiček z oblasti vážné hudby,
jako např.: Johan Sebastian Bach: Auf schicke dich,
Jeremiah Clarke: Chvalte radostně Krále, Petr
Eben: Nic ať tě nezmate, Robert Führer: Tantum
ergo, Geog Friedrich Händel: Canticorum iubilo,
Leoš Janáček: Graduale (Suscepimus), Zoltán
Kodály: Stabat mater, Antonio Lotti: Regina coeli,
Adam Michna z Otradovic: Vánoční hospoda, Adam
Michna z Otradovic: Vánoční rosička, Wolfgang
Amadeus Mozart: Ave verum corpus, Daniel Read:
Vykoupení, Franz Schubert: Heilig ist der Herr,
Tilman Susato: Cum decore aj. (Nejnáročnějším
opusem, do kterého se náš sbor pustil byla skladba
Cantate Domino italského mistra Giovanni Croceho,
jednalo se ale o ojedinělý počin). Rozvoj ansámblu
však byl přes entuziasmus jeho členů limitován
nedostatkem kompozic, jež by byly hudebně
půvabné a přitom ne příliš interpretačně obtížné.
Budování hudebního archivu tedy bezesporu patřilo
mezi priority, přičemž shánění partitur bylo časově
i finančně dosti náročné. Kolik cest autem bylo za
tímto účelem podniknuto do Kyjova, Čejkovic,
Dolních Bojanovic, Brna etc., třeba jen kvůli jediné
skladbičce!
V průběhu roku 2000 se však na nás usmálo štěstí
– v Katolickém týdeníku č. 29 dne 16. července
2000 vyšel inzerát nabízející notový materiál
za cenu xerox kopie. Autorem inzerátu byl Jiří
Strejc. Věděl jsem o něm, že je tvůrcem harmonií
písní v jednotném kancionálu a regenschorim
v královéhradecké katedrále. Kromě jeho čtyřhlasého díla Proglas, které jsme shodou okolností se
sborem provedli 5. července 2000 (na slavnost sv.
73
Cyrila a Metoděje), jsem Strejcovo skladatelské
dílo vůbec neznal. Skladba Proglas byla pro tehdejší
seskupení Žarošického chrámového sboru ideální
– krátká, ale přitom kompozičně i posluchačsky
zajímavá. Napadlo mě, že by se velmi hodilo mít
takových skladeb v archivu více. Proto jsem Jiřímu
Strejcovi napsal dopis s prosbou o zaslání nabídky.
Za dva dny zazvonil telefon. Jiří Strejc byl velmi
potěšen mým zájmem o jeho skladatelské dílo,
ale snad ještě větší radost mu udělalo provedení
jeho kompozice Proglas, jelikož tento opus nebyl
nikde publikován. Bylo mu záhadou, jak se jeho
skladbička dostala až do Žarošic. Stalo se tak díky
Ingrid Strmískové z Archlebova, která se v té době
čile podílela na hudební složce liturgie v Žarošicích.
Oboustranná spolupráce spočívala nejen v hudební
produkci, ale i výměně notového materiálu. Jako
studentka zpěvu Církevní konzervatoře v Kroměříži
zpívala Ingrid Strmísková i se školním sborem, kde
byla tato skladba s úspěchem realizována.
U Jiřího Strejce jsem následně objednal větší
množství not – vokálních i instrumentálních.
Přehrával jsem si jednu skladbu za druhou a kochal
se. Nejvíc mě zaujala jeho Missa orbis factor. Moje
nadšení bylo tak velké, že jsem se záhy se sborem
pustil do jejího nácviku. Věděl jsem, že je to pro sbor
hodně velké sousto, ale věřil jsem, že pokud bude
dostatečná motivace, podaří se to. Jenže od září jsme
v rámci ustálené tradice začínali také nacvičovat
repertoár na slavnost Krista Krále, advent a Vánoce.
Zkoušky se realizovaly vždy v pátek po večerní
mši svaté a v neděli půl hodiny před vystoupením,
což bylo tak akorát pro zvládnutí obligátního
repertoáru. Čím více jsme se přibližovali svátkům
vánočním, tím méně jsme se skladbě Missa orbis
factor věnovali a její realizace nakonec vyšuměla
do ztracena, což mě dodnes mrzí, protože se jedná o
velmi interesantní dílo.
Čtenář nechť laskavě promine, že se až nyní
dostávám k tomu nejdůležitějšímu, ale bez nástinu
souvislostí by nemohlo dojít k pochopení celé
problematiky. Moje nadšení z tvorby Jiřího Strejce
bylo v roce 2000 veliké a dovedlo mě k myšlence
poprosit Mistra Jiřího Strejce o zkomponování
nějaké drobné skladby pro Žarošice. S touto ideou
jsem se však nejprve svěřil emeritnímu knězi
římskokatolické farnosti v Žarošicích Marianu
Rudolfu Kosíkovi, který dal této vizi placet. Poté
jsem Jiřího Strejce oslovil s prosbou, jestli by
nemohl přispět ke kulturnímu bohatství Žarošic
hřivnou, kterou mu Bůh propůjčil. Mistr souhlasil.
Dne 5. září 2000 mi Česká pošta doručila obálku
obsahující skladbu Prosba k Matce Boží Žarošické.
Jiří Strejc se nechal inspirovat textem Bohumila
Mráze, který našel v Cyrilometodějském kalendáři
z roku 1986, na straně 81. Skladba má homofonní
fakturu a snadno zapamatovatelnou melodickou
linku, čtyřhlas sboru podporují varhany. Celý part
byl vysázen v notačním programu na počítači a
opatřen dedikací s datem 3. září 2000.
Pamatuji si docela živě na euforii, která se
mě i členů ansámblu zmocnila. Radost jsem měl
nejenom z toho, že vzniklo nové dílo, ale také, že
skladatelský počin Jiřího Strejce byl kompozicí
proveditelnou naším ansámblem, respektující
deklamaci a význam textu. Prosba k Matce Boží
Žarošické zazněla v premiéře v neděli 29. října
2000 v interpretaci Žarošického chrámového sboru.
Jiří Strejc měl z provedení velikou radost, o čemž
svědčí vzájemná korespondence. Podruhé tato
skladba zazněla na pohřbu žarošického kostelníka
Františka Pěnčíka (1920–2000) dne 11. listopadu
v interpretaci spojených chrámových sborů z
Archlebova a Žarošic. Ačkoli původní záměr
autora byl, aby Prosba k Matce Boží Žarošické
zněla výlučně v Žarošicích, skladba se rozšířila i na
kruchty jiných kostelů. Dne 23. dubna 2002 byla
provedena na benefičním koncertu ze skladeb Jiřího
Strejce v Městské hudební síni v Hradci Králové a
18. prosince 2010 též na autorově pohřbu.
Původní písemný kontakt s Jiřím Strejcem měl
za následek vznik krásného přátelství, kterého jsme
si oba velmi vážili. Také díky publikacím Žarošice
(Brno, 1986), Papežská korunovace Staré Matky
Boží Divotvůrkyně Moravy (Brno, 1999) Mariana
Rudolfa Kosíka a Věstníku Historicko-vlastivědného kroužku v Žarošicích, jenž věnovali pozorní
Milada Homolová a Leopold Kolařík, zatoužil Jiří
Strejc poznat Žarošice osobně a prožít největší jejich
pouť – Zlatou sobotu. První moje setkání „face to
face“ s Jiřím Strejcem se uskutečnilo 8. září 2001
na Zlatou sobotu v Žarošicích. Přijel autem Škoda
Felicia bílé barvy i se svou manželkou Marií a
nutno říci, že hned od počátku jsme si padli do noty.
Rozebírali jsme hudbu ke slavení liturgie, kterou
komentoval estetickými názory. Potěšil mě ryzími
postoji a překvapil velkou přísností. Vyslechli jsme
spolu Te Deum a Ave Maria pro smíšený sbor a
varhany Zdeňka Pololáníka z hudebního nosiče,
které jsme následně analyzovali. Jiřího Strejce
ale také velmi zajímal průběh celé Zlaté soboty
a pochopitelně nejvíce ho interesovala hudební
74
složka. Jelikož jsem měl téhož večera na varhany
doprovázet zpěv některých lidových poutních
písní ze zpěvníku Radostná cesta k Staré Matce
Boží Žarošské (Brno, 1942) Antonína Kolka,
musel jsem některé písně zharmonizovat. Jiří
Strejc se nabídl, že jestli chci, tak že mi s jednou
z písní pomůže. S nadšením jsem jeho nabídku
přijal. Sedl k pianinu a po chvilce napsal varhanní
doprovod k písni Ach, má Žarošská Matičko. Poté
jsme vyšli na prohlídku Žarošic, při které jsme
potkali spoustu členů našeho sboru, kteří s vděkem
vzpomínali na jeho skladbu Prosba k Matce Boží
Žarošické, ale i muzikantů z okolí. Navštívili jsme
spolu také tehdejší šéfredaktorku Věstníku Miladu
Homolovou a krásně si popovídali. Dále jsme
se domluvili, že se setkáme v domě mých rodičů
po večerním světelném průvodu s mariánskými
sochami. Žel počasí nevydrželo a na poutníky se
spustil prudký déšť. Ti ale nezačali panicky utíkat,
ale vyčkali na konec slavnosti. Jiří Strejc byl z celé
pouti hluboce dojat a přiznal, že „plakal jako malé
dítě“. Sklonil se k varhannímu doprovodu písně
Ach, má Žarošská Matičko, který odpoledne načrtl
a připsal text: „V Žarošicích, s úctou k lidové
žarošické hudebnosti. 8. IX. 2001, Jiří Strejc“. Tehdy
mi přišlo nepochopitelné, že on, muzikus vysokých
estetických ideálů, byl dojat hudební složkou, která
byla plná intonačních aj. nedokonalostí. Dnes to
chápu. To žarošické genius loci krásně vyjádřil i
Reverendus Dominus Antonín Láník: „Žarošice
mají příznivý vliv na každého poutníka...“. Jiří
Strejc mi dne 19. října 2001 napsal: „Žarošice mě
okouzlily, to posvátné místo i upřímní lidé. Měl
jsem již v úmyslu napsat Vám a znova poděkovat za
to, že jste mi umožnil mít tak krásný zážitek, jinak
bych se k tomu třeba neodhodlal. Zmínil jste se o
sborečku. Zkusím to, když vidím, že o něj opravdu
máte zájem. Ten úmysl jsem si odvezl již z Žarošic –
napsat takovou litanii lid: sbor, aby byl zapojen lid i
cvičený sboreček. Podaří-li se, pošlu. Ne-li, zahodím
jako švec boty. Zdravíme a pozdravujeme Vaši milou
rodinu a zpěvandule, které jsme potkali“. Na výše
avizovanou litanii nedošlo. Zato pro Žarošice napsal
dva články: Malé přemítání o Žarošicích (Věstník
č. 10, s. 11-13) a Malé přemítání o Žarošicích II
(Věstník č. 12, s. 105-106).
Jiří Strejc se chtěl zúčastnit i další Zlaté soboty,
žel zdraví mu to nedovolilo. K vůli nemoci se
v roce 2001 vzdal náročné funkce ředitele kůru a
varhaníka v katedrále Sv. Ducha v Hradci Králové.
Po čase se mu však podařilo zmobilizovat svoje
síly a začal opět působit jako varhaník, pořádal
koncerty, charitativní hudební akce, komponoval
a publikoval v odborném tisku. Často jezdil
např. do Josefova, kde mu učarovaly romantické
varhany místního kostela. S nadšením také mluvil o
rozšíření josefovského nástroje o jazykové registry
a plánoval také napsat Requiem za všechny oběti
vojáků spjatých s josefovskou pevností.
Díky moderní technice – mobilnímu telefonu,
ale hlavně internetu – jsem byl s Jiřím Strejcem ve
spojení, jak bylo třeba. Zajímal se o dění v Žarošicích,
o to, co jsme zpívali v průběhu svátků, atd. Posílal
jsem mu i svoje kompozice s prosbou o hodnocení,
z nichž se mu nejvíce líbilo Laudate Dominum
per soprano e organo (Praha, Spectrum 2006).
U příležitosti jeho pětasedmdesátých narozenin
jsme spolu zrealizovali interwiev, které vyšlo
pod názvem Ozvěny z katedrální kruchty v Praze
(Psalterium č. 4, 2007). O rok později, na podzim,
jsme se viděli na Svatocecilském setkání v brněnské
katedrále, což je slavnost chrámových hudebníků,
jež pořádá jednota Musica sacra. Jiří Strejc byl
jedním ze tří desítek autorů, kteří byli osloveni ke
kompozici varhanních preludií zpracovávající písně
z kancionálu a na Svatocecilském setkání se konala
oficiální prezentace publikace. Na jaře roku 2010
jsem Mistrovi několikrát volal s tím, že bych rád
zrealizoval další rozhovor. On moc nechtěl, protože
měl obavu, že by mi mohl svými kritickými výroky
ublížit. Nakonec jsme se ale domluvili, že až budu
mít čas, tak interwiev zrealizujeme. Čas běžel a já
netušil, že je za minutu dvanáct. V září 2010 jsem
obdržel od paní Strejcové informaci, že její manžel
je v umělém spánku. Dne 8. prosince 2010 mi
přišla zpráva v tomto znění: „Vážení přátelé, píši z
mailové adresy svého manžela Jiřího Strejce, abych
vám oznámila smutnou zprávu. Dnes v ranních
hodinách na svátek Neposkvrněného početí Panny
Marie Jiřík zemřel. Byl v nemocnici sv. Karla
Boromejského v Praze, po prodělaném mozkovém
infarktu 19. září a následných těžkých plicních
komplikacích. Dovolte osobní poznámku, včera
jsem za ním byla, zúčastnili jsme se spolu mše svaté
na kůru kostela, viděl ještě svoje milované varhany
a jsem přesvědčena, že Panna Maria dnes ráno při
mé cestě do práce vyslyšela moji prosbu a podala
mu ruku, aby ho dovedla k našemu Otci. Pohřeb se
bude konat v katedrále sv. Ducha v Hradci Králové
18. prosince, v sobotu, v 11 hod. Marie Strejcová,
manželka.“
75
Epilog
Jiřího Strejce jsem si velmi vážil, ať již v rovině
profesní (jako znamenitého hudebníka a skladatele),
ale i lidské (pro jeho statečnost, kterou projevoval
v době náboženské nesvobody či otevřenou kritiku).
Hudba – zvláště sakrální – byla pro něho celoživotní
múzou, a proto bojoval za její čistotu. Jeho odchod
je velkou ztrátou pro duchovní hudbu naší vlasti.
Requiescat in pace.
daleko lépe než my ostatní ještě jeden podstatný
rozměr smutné skutečnosti, kdy byla opuštěna
tradiční latinská mše svatá – rozměr hudební.
Proto s velkou radostí vítal návrat mše svaté všech
časů, zvláště po vydání motu propria Summorum
pontificum papeže Benedikta XVI. Z tohoto pohledu
tak šlo o rozloučení nanejvýš důstojné.
Po mši svaté a početných kondolencích byla
rakev s ostatky Jiřího Strejce převezena na hřbitov
v Kuklenách, kde byl zesnulý Mistr, již jen za účasti
rodiny a kněží, pohřben do rodinného hrobu.
Za pozůstalou rodinu všem, kteří se pohřebního
obřadu zúčastnili, upřímně děkujeme a zároveň
vyprošujeme Vaše modlitby za duši zesnulého.
Díky moci Kristovy výkupné oběti, dá-li Bůh, se
jednoho dne s radostí všichni setkáme.
Ing. Mgr. Karol Frydrych
Pohřeb Jiřího Strejce
Václav Charvát
V sobotu 18. 12. 2010 v 11 hodin se
v královéhradecké katedrále Svatého Ducha konal
pohřební obřad za Mistra Jiřího Strejce, který zesnul
na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie.
Jiří Strejc – hudební skladatel, varhaník, dirigent,
pedagog, ale především dlouholetý regenschori
tohoto chrámu se tak naposledy rozloučil s místem,
které tolik miloval. A rozloučení to bylo důstojné.
I přes velmi mrazivé počasí byla katedrála zcela
zaplněná a účast lze odhadovat na několik stovek
věřících, kteří nezapomněli na svého varhaníka a
regenschoriho. Mši svatou za zesnulého sloužilo
16 kněží, hlavním celebrantem byl světící biskup
Mons. Josef Kajnek. Soustrastný dopis rodině zaslal
i zatím poslední sídelní biskup Královéhradecké
diecéze, současný arcibiskup pražský a primas
český, Dominik Duka. Kázání pronesl rodinný
přítel, páter Jan Novotný. Mons. František Hladký,
děkan farnosti, osobní vzpomínkou připomněl, že se
nejčastější setkával s bývalým regenschorim právě
na kůru katedrály, která byla jeho druhým domovem.
Jeden z bývalých žáků, páter Miloslav Paclík
zavzpomínal na léta, kdy jej pan Strejc vyučoval hře
na varhany a zmínil nejen jeho pedagogický, ale i
lidský zájem o své studenty. Zaznělo i poděkování
rodiny za veškerou pomoc a účast.
Osobní víra Jiřího Strejce se na sklonku jeho
života stále upevňovala a prohlubovala. Byl také
znám jako velký přítel katolické tradice. A v tomto
duchu se symbolicky neslo také poslední rozloučení
s ním. Podstatné části mše svaté zazněly latinsky,
Kyrie, Sanctus, Benedictus, Agnus Dei., ze mše
Orbis factor, zkomponované Jiřím Strejcem. Mistr
Jiří Strejc, jako člověk hluboce oddaný hudbě, viděl
Dva pohledy na rozloučení
s Jiřím Strejcem
Pohled hudební
Liturgie katolické bohoslužby je posvátná a
hudba při mši svaté by měla povznášet k Bohu „Chci
zpívat Hospodinu, neboť je velmi vznešený“, čteme
v žalmu. Zúčastnění na posledním rozloučení dne
18. prosince 2010 v katedrále Sv. Ducha v Hradci Králové s panem Jiřím Strejcem (1932–2010) se dle
četných osobních vyjádření cítili jako na slavnosti
a Boží slavností není ani hudba připomínající
televizní seriál, ani píseň určená k táborovému ohni.
Hudební dramaturgie obřadu byla zvolena taková,
aby odpovídala této posvátnosti. Zazněly skladby
z kompozic Jiřího Strejce, části ze mše Orbis
factor, Prosba k Žarošické Panně Marii, zpěv
před evangeliem Bože, upevni to, zkomponovaný
pro Hod boží svatodušní a drobná skladba Věřím,
že můj Vykupitel žije. Žalmový nápěv samozřejmě
chorální.Od autorů srdci Jiřího Strejce nejmilejších
dvě Dvořákovy Biblické písně, Romance f moll
pro housle a varhany, od Otto Alberta Tichého De
profundis a samozřejmě Johan Sebastian Bach,
Fantazie g moll a chorál Jesu bleibet meine Freude,
pro trubku a varhany. Sólisté byli Petr Hlavatý
a Jakub Hrubý – zpěv, Jiří Kuchválek – housle a
Karel Houdek – trubka. Na varhany hrál a od varhan
dirigoval sbor kostela Nanebevzetí Panny Marie
76
Mgr. Václav Uhlíř. I ostatní skladby nevybočovaly
z harmonické dramaturgie. Závěrečná Fantazie f
moll od Wolfganga Amadea Mozarta byla důstojným
vyvrcholením tohoto posledního rozloučení.
Pohled na slova
Myšlenky z kázání pátera Jana Novotného
všem ukázaly, že máme vynikající kazatele a věrné
služebníky Kristovy církve. Připomněl skutečnost
věčného života, nezměrnost Boží lásky, shovívavosti, milosrdenství a spravedlnosti, kterou spatřujeme více jak dva tisíce let na Kristově tváři. Nám živým
vzkázal: „Nechtějme být soudci, nechtějme být
dlužníky“ a „Příprava na příchod Syna člověka je
ve víře“.
Arcibiskup pražský Dominik Duka ve svém
kondolenčním dopise ocenil obětavou službu Jiřího
Strejce, jmenovitě vzpomenul skladbu, jak sám
nazval nepřekonatelnou, Ecce sacerdos magnus,
která ho často provází k oltáři, jeho hudbu nazval
přesahující a ocenil slovy: předchuť krásy a
harmonie nebe. Celé rodině zaslal své požehnání.
Deo gratias za všechna slova a hudbu, která
zazněla nám k povzbuzení a posílení nad ztrátou
milovaného člověka, varhaníka, skladatele i učitele,
vtipného obránce liturgické hudby.
Marie Strejcová
den, i školní výlet žáků obecné školy z Rakvic.
26. května 1936, po osmé hodině ranní, odjíždělo
od rakvické školy osm za sebou jedoucích vozů,
tažených páry koní rakvických sedláků, vezoucích
na všemi očekávaný výlet na nedalekou, ale pro
většinu dětí neznámou Pálavu, tři třídy obecné
školy – dohromady 95 dětí. Výprava vedená učiteli
Stanislavem Novotným, Bohumilem Horňanským a
Zdenkou Žákovou měla před sebou zhruba 12 km
cesty a včetně osmi kočích čítala 106 osob.
Vycházeje ze skutečnosti, že pamětníků ubývá a
vzpomínky blednou, navštívil jsem některé z nich,
dodnes žijící, a společně jsme zavzpomínali na tuto,
tehdy i zahraničím otřesivší tragédii. Autentické
vzpomínky dnes již 86letého Květoslava Štefky
žijícího v Brně-Bystrci a i přes svůj věk stále
aktivního tenisty, 85letého vitálního Karla
Vranovského z Rakvic, 83leté Marie Sladké bydlící
v Břeclavi a 85leté Vlasty Oslzlé z Rakvic, rovněž
stále čiperné stařenky, s níž jsem si připil na zdraví
„rakvickým bílým“ (viz foto), se pro mě staly
cenným dokumentaristickým materiálem. Povídali
jsme si nejen o pro ně stále neurotizujícím zážitku
z května 1936, ale o životě vůbec. V brněnské
Moravské zemské knihovně jsem se zahloubal do
více než sta čísel Moravského slova (období květen
– září 1936), které nešťastný případ sledovalo, a
zjišťoval v konfrontaci s autentickými výpověďmi
pamětníků, co psaly o události tehdejší noviny.
„Maminko, tatínku, sbohem…“
– 65 let od tragédie na Dyji
Tato teskná slova loučení hlásal velkými písmeny
vysázený titulek první strany Moravského slova ze
středy 27. května 1936. Byla to údajně poslední
slova o život zápasící malé Lidušky Lukešové
z rakvické obecné školy k zoufalým rodičům na
břehu rozbouřené Dyje v hrůzných minutách úterního pozdního rána 26. května 1936. 31 mladých životů
pohltila toho dne řeka, která byla a je chloubou jižní
Moravy. Tehdy plná romantických zákoutí, strmých
skal na lesnatých pobřežních stráních, mocná a
pyšná mezi poli a loukami lemujícími její břehy,
vzala si oběť, jakých jen málo zaznamenává lidská
paměť.
Majestátní, prosluněná Pálava, dodnes vábící
stovky a tisíce turistů, očekávala ten, téměř již letní
Za Novými Mlýny nebyl přes Dyji most a
přepravu na druhý břeh obstarával převozník
Leopold Schuster s manželkou Terezou. Osudná
pramice patřila mlynáři Josefu Veverkovi. V kraji
pod Pálavou se říkávalo, že „Dyje mívá sedm
mladých“ – 7krát do roka se rozběsní a rozvodní.
V místě tragédie byla Dyje široká asi 25m a její
hladina byla v té době 1,5 m nad normálem, což
77
představovalo 6–7 metrů vody. Při pohledu na
prudký proud do žluta zbarvené Dyje zůstaly děti
dle výpovědi pamětníků zaražené a jako by něco
zlého tušily. Krčily se na přístavním můstku a bály
se nasednout.
První převážený vůz jel skoro prázdný, odvahu
dostalo jen sedm dětí – mezi nimi i již vzpomínaný
Karel Vranovský, snad proto, že ve voze byli
zapřaženi jejich koně. V té chvíli ještě nevěděl,
že se z druhého břehu stane snad jediným, kdo
hrůzné divadlo detailně uvidí od začátku do konce.
Druhý vůz čítal 15 dětí. Tyto první dva vozy byly
přes Dyji převezeny bez zjevných potíží. Zbylé
děti na břehu čekající na převoz se postupně
zbavily strachu a samou nedočkavostí se jich na
osudnou třetí jízdu nahrnulo na pramici a vůz 49.
Pramice byla příliš zatížena a jak říká, mimo jiné,
vyšetřovací spis četnické pátrací stanice v Brně, do
něhož jsem měl možnost nahlédnout: „... převozník
a učitelé nezvládli situaci“. Dva chlapci mající zlé
tušení v poslední chvíli z pramice vyskočili ještě u
můstku, kde bylo vody po pás, a zachránili si tak
vlastně život. Dřevo bočnice prámu bylo vyhnilé,
děravé dno bylo ucpané hadrami, jak to dokumentují
detailní snímky četnické pátrací stanice coby přílohy
vyšetřovacího spisu. Vodu prosakující do pramice
převozník Schuster v případě převozu rakvických
dětí nevyléval tak, jak to měl přikázáno po každém
převozu. Děti bojící se neklidných koní, kteří
z leknutí ze stále přibývající vody couvli, nahrnuly se
do zadní části pramice. Zhruba 10 metrů od můstku
se pramice silně naklonila dozadu a ač zhotovena
z těžkých dubových fošen se v proudu Dyje
rozpadla a koně zmizeli i s rozpadávající se pramicí
plné zoufalých dětí v chladné vodě nezkrotné řeky.
Vůz, který byl v osudné chvíli na pramici, kočíroval
25letý kočí František Belech z Rakvic, na voze byli
i oba učitelé – Novotný a Horňanský. Silný proud
odnášel bezbranné děti od místa neštěstí ke 150
metrů vzdálenému splavu. Koně připoutaní držáky
a pobočáky nemohli vyplavat. Čeledín Belech sám
zachránil několik dětí a nakonec se vrhl do vody ve
snaze přeřezat koním popruhy, aby je uvolnil. Byl
však kopnut zoufale se bránícím koněm, omráčen
a zůstal pod hladinou. Další čeledín Holešínský
skočil do běsnící Dyje, rovněž zachránil několik
dětí, ale byl udeřen trámem z pramice do hlavy,
utrpěl otřes mozku a musel být z vody vytažen.
Zrovna tak v roli zachránce byl i učitel Novotný
zachránivší i svou dceru Blanku. Dílo zkázy dokonal
již zmíněný hučící, 1,5m vysoký a 40m široký, dnes
již neexistující splav, kde navíc 8 m široký náhon
nedalekého mlýna bránil zachráncům ke splavu se
dostat a zachraňovat nebohé děti.
Na místě neštěstí byl okresní soudce dr. Nárožný
z Hustopečí, který si okamžitě vyžádal od státního
zastupitelství v Brně povolení k zatčení převozníka
Schustera. Ten byl posléze propuštěn a dál se o jeho
osudu neví.
Přítomný zaječský lékař dr. Beneš oživoval
zachráněné. Na místo se dostavila soudní komise
z Hustopečí, důstojníci ženijního pluku a divizní
generál Hasal z Brna, vojenský oddíl ženistů
z Břeclavi, který tam byl zrovna na cvičení a
byl povolán k místu neštěstí. Na břehu Dyje
byly instalovány čtyři 500W reflektory napájené
agregátem a po celou noc hasičské sbory ze
širokého okolí prohledávaly vodu a hledaly
utonulé děti. Přítomni byli i četníci z celého kraje,
brněnská četnická pátrací stanice a okresní hejtman
z Hustopečí dr. Drábek.
První pohřeb se konal již 28. května odpoledne
– rakvické děti nazdobily kytičkami rakvičky svých
nevinných kamarádů a když po církevních obřadech
u rakví položených před kostelem zazpívaly „Letěla
bělounká holubička“ a „Tiše spi miláčku věčný svůj
sen, však jednou nadejde shledání den“ – ani jedno
oko z 5 000 účastníků pohřbu nezůstalo suché. Do
té doby bylo vyloveno z 31 dětí pouze 11. Další
pohřby se konaly 30. května a 3. června, kdy již
znetvořená těla utopených dětí vyplavala po pěti,
šesti dnech sama. Stále rozbouřená Dyje nevydala
ještě dvě děti. Předposlední oběť rakvické tragédie
objevil odplavenou 6 km od místa neštěstí v křoví
rybář. I přes usilovné pátraní stále nebyla nalezena
poslední oběť – až po více než třech měsících bylo
nalezeno torzo dětského tělíčka, ruka Boženky
Pešové. Dyje ji vylila na lukách, rovněž daleko od
místa tragédie.
Učitelé doprovázející nešťastný výlet byli
zemskou školní radou z Rakvic přeloženi.
Ministerstvo školství v důsledku rakvické tragédie
vydalo Výletní a vycházkový řád pro zvýšení
bezpečnosti dětí na školních akcích. Neštěstí otřáslo
i zahraničním tiskem, zejména vídeňským, konaly
se sbírky na pomoc postiženým rodinám.
Všech 31 dětí odpočívá na zvláštním pietním
místě rakvického hřbitova. Jsou tam pohromadě
jako kdysi na osmi vozech vezoucích je na osudný
výlet. Na symbolu tragédie v podobě z vody čnějící
ruky v průčelí pietního místa je napsáno – „Ztratily
se jako rosa na květu – 26. 5. 1936“. (foto č. 1)
78
Díval jsem se na dnes již klidnou, romantickou
Dyji, která si před lety vyžádala tak krutou oběť. Po
zčeřelé stříbřité hladině běžely studené vlnky lužní
krajinou a vidiny dětských tváří jakoby vystupovaly
na hladinu, pod níž kdysi nechtěně ležel ukryt
nejdražší poklad mateřských srdcí. Všechny jsem
je pozdravil kytičkou sedmikrásek z naší zahrádky
vhozenou do dnes již tiše plynoucí Dyje. Jižní
Morava neštěstí těžce nesla, moc se o něm v dědinách
mluvilo, mnozí stále jezdí na rakvický hřbitov. Z 95
dětí – výletníků jich dnes žije 7, včetně 3 dětí z 16
zachráněných ze spárů zběsilé Dyje – jsou to Marie
Sladká v Břeclavi, Blanka Novotná v Praze a Vlasta
Oslzlá v Rakvicích. Vzpomínky je stále tíží a jak
samy říkají, s postupujícím stářím o to více. Bylo
to pro ně celoživotní trauma, celý život je provázejí
noční děsy. Při vzpomínání i pak při loučení jsme
se obě strany neubránily slzám. Všechny vroucně
denně děkují Bohu za záchranu.
PhDr. Ladislav Valihrach
foto č. 1
Mistr světa v tělocviku
a olympionik profesor
Jan Gajdoš (1903–1945)
aneb Z kyjovského gymnázia
do nacistického kriminálu
Z tvářiček fotografií vyzařuje nevinnost a z očí
otázka „Proč?“ vtesaná do většiny z pomníčků.
Zapálil jsem tam svíčku a kropen jemným májovým
deštěm jsem ze hřbitova tiše odešel.
Pietně jsem postál i u rakvické školy s bronzovou
deskou se jmény utonulých dětí, jakož i o pár
kilometrů dále – u místa tragédie s Masarykovým
pomníčkem z roku 1938. (foto č. 2)
Místo úvodu
Když slavilo kyjovské gymnázium v roce
1998 l00 let, bylo v almanachu mezi bývalými
profesory uvedeno i jméno Jana Gajdoše. Chybělo
ale datum narození, zmínka o předmětech, kterým
vyučoval a také datum úmrtí bylo neúplné.
Rozhodl jsem se údaje doplnit, protože se jednalo
o bývalého olympionika a mistra světa. Během
let se mi dostávaly do rukou výstřižky z novin
a sokolské brožurky z první republiky pietně
foto č. 2
79
uchovávané starými sokoly – profesor Jan Gajdoš
byl především sokolský sportovec. Zbylé informace
mi pak poskytly tři kartonové krabice archiválií
z Gajdošovy pozůstalosti uchovávané v Muzeu
města Brna na Špilberku.
Dlouhá cesta židenického sportovce na Olymp
Narodil se 27. prosince v Židenicích do
osmičlenné rodiny pekaře a od mládí se věnoval
sportu. Absolvoval II. reálku v Brně a po maturitě
nastoupil na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy
univerzity s cílem dosáhnout aprobace profesora
tělocviku a zeměpisu. Jan byl v době svého mládí
všestranným sportovcem – hájil v brance barvy SK
Židenice a z dobových článků se dozvídáme, že byl
i dobrý šermíř, plavec a krasobruslař. Především ale
vynikal jako gymnasta – nářaďovec a jako lehký
atlet. Tak se nadějného sportovce ujali v Sokole
Brno I, kde výborní cvičitelé pečovali o mladé
talenty.
Mezi léty 1924 a 1938, kdy byl Gajdoš aktivním
gymnastou a členem reprezentačního družstva,
zúčastnil se pěti mistrovství světa, dvou olympiád,
byl čtyřikrát mistrem Československa a závodil
až do roku 1938, kdy se stal v Praze absolutním mistrem světa v tělocviku. Nutno ale dodat, že
měl v Sokole velmi silnou konkurenci – patřil
k ní Bedřich Šupčík, vítěz šplhu na olympiádě
v Paříži 1924, Ladislav Vácha, vítěz na bradlech na
olympiádě v Amsterodamu 1928, kde získal ještě
stříbro Emanuel Löffler a další stříbro i družstvo
gymnastů s Janem Gajdošem. Největším soupeřem
mu byl legendární Alois Hudec, nositel zlaté medaile
za cvičení na kruzích z olympiády v Berlíně 1936
a absolutní mistr světa z Paříže 1931, kde získal
Gajdoš bronz. V roce 1938 se pořadí obrátilo –
absolutním mistrem světa se stal Jan Gajdoš a Alois
Hudec byl druhý.
Po získání aprobace z tělocviku a zeměpisu
působil na I. reálce v Brně, krátce v Břeclavi a od
školního roku 1931/32 na gymnáziu v Králově Poli.
Tady učil až do roku 1944, kdy byl přeložen do
Kyjova.
V roce 1929 odjel do Spojených států, kde rok
působil jako cvičitel všech složek Sokola v Chicagu
a účastnil se II. sletu Amerického Sokola – zde
vyhrál přebory v nářaďovém tělocviku a v atletice.
Do USA se vrátil ještě v roce 1933, aby po několik
měsíců pomáhal jako cvičitel v několika jednotách
Sokola.
80
Zatčení v kyjovském gymnáziu
Profesor Gajdoš, věrný po celý život Tyršovým
ideálům, nemohl se smířit s nacistickou okupací
a s okleštěním republiky. Zapojil se proto ihned
po vzniku protektorátu do sokolského odboje,
propojeného s polovojenskou organizací Obrana
národa. Dlouho unikal pozornosti gestapa a snaze po
úniku lze přičíst i jeho nástup do profesorského sboru
kyjovského gymnázia od 1. ledna 1944, protože
nesložil úmyslně povinnou zkoušku z němčiny. Po
vánočních svátcích učil jen krátkou dobu, když ho
během vyučování přišlo gestapo zatknout. Druhý
díl Kroniky Klvaňova reálného gymnázia uvádí na
straně 169: ,,Dne 18. ledna 1944 dostavili se během
vyučování do ředitelova bytu dva členové gestapa
a tázali se po řediteli. Byli odkázáni do ředitelny.
Tam předložili řediteli fotografii profesora Gajdoše
s dotazem, zda-li jej ředitel zná. Když přisvědčil,
chtěli s ním mluviti. Vyučoval zeměpisu v II. třídě
v 1. patře budovy nedaleko ředitelny. Ředitel jej
zavolal a gestapáci ho vyzvali, aby šel s nimi. Protože
Gajdoš nemluvil německy, žádal ředitel, aby šli
s Gajdošem do bytu, aby si mohl zařídit své věci. Pak
už se Gajdoš nevrátil. Byl vězněn v Brně, Vratislavi
a Cvikově, dočkal se osvobození, ale zemřel brzy
nato na vězeňské útrapy. Ihned po osvobození byl
převeden na svůj původní ústav v Brně, takže při
smrti nebyl již členem našeho sboru“.
Ve sborníku Jan Gajdoš, vydaném v roce 1946
ČOS, je vzpomínka manželky Jarmily, která popisuje, jak ho přišlo zatknout gestapo do jeho brněnského
bytu: „Když došlo i na bratra Gajdoše, přišli si pro
něho o půl páté ráno, ale nezastihli ho, protože toho
času vyučoval v Kyjově. Proto vzali s sebou jeho
ženu a synka do úřadoven gestapa. Tam je drželi až
do odpoledne, kdy přivezli jeho samého. V bytě se
dlouho nezdrželi ani zvláště zevrubnou prohlídkou
a celkem se chovali bez okázalé zpupnosti. Jirka
byl při tom neobyčejně statečný, vůbec se nebál a
ještě maminku těšil a chlácholil, když se na ulici po
propuštění rozplakala….“
Před časem jsem dostal dopis od soudce
z Valašského Meziříčí JUDr. Josefa Kramáře, který
se zabývá historií města a přiložil do dopisu svůj
článek ze zlínského časopisu ZVUK o Gajdošově
kamarádovi, valašskomeziříčském olympionikovi
a sokolském odbojáři Stanislavu Indruchovi (nar. 1899). V době, kdy byl Gajdoš odvezen
do Kounicových kolejí, byl tam Indruch už 18
měsíců a pak se spolu setkali jak ve Vratislavi, tak
i v saském Cvikově. O setkání s Gajdošem napsal
vzpomínky, které nazval S Gajdošem v Němcích –
„Když odjížděl dne 24. května po osmnáctiměsíčním
pobytu v Kounicových kolejích v Brně náš první
sokolský transport k soudu do Vratislavi, měli jsme
radost, že do něho nebyli zařazeni nejen naši vůdci
(Drásal, Penninger), ale ani bratr Gajdoš. Nevím
přesně, kdy byl zatčen, vím však, že přišel s poslední
brněnskou sokolskou partou začátkem roku 1944…
Bylo počátkem prosince 1944, v noci nás
vzbudil obvyklý ruch na chodbách, harašení klíčů
a vyvolávání jmen. Věděli jsme, co to znamená –
přišel nový transport… Ráno, když jdu do tiskárny,
kde pracuji, ptám se „kalfaktora“ br. Střechy,
kdo přišel. A v odpovědi slyším, že sokoli z Brna.
Dech se stahuje úzkostí. Tedy přece i oni. Po třech
dnech vidím z okna tiskárny br. Gajdoše na první
vycházce. Je chladno, mrzne. Br. Gajdoš kráčí
s hlavou přikrčenou v ramenou ve velkém kole na
hlavním nádvoří“.
fronta se přibližuje i sem. 17. dubna 1945 osvobozují
americké jednotky vězně, když v 18 hodin utichla
poslední hnízda esesmanů a vlkodlaků.
„Objímáme své osvoboditele, plačíce radostí.
Spěchám za Jankem a ostatními známými i
neznámými…Radost vězňů je ale větší než jsou
jejich síly…“
Ošetřovny jsou přeplněny. Bratr dr. Drbal se
stará, aby byli vězni odsunuti do řádných nemocnic
ve městě a dostalo se jim potřebného ošetření.
V prvních květnových dnech konečně i Jan Gajdoš
opouští ošetřovnu. Stanislav Indruch netušil, že
loučení s Janem bude už poslední. Po osvobození
byl vážně nemocný převezen do vlasti a přes velkou
snahu lékařů podlehl následkům věznění
19. listopadu 1945. Dnes nese jeho jméno ulice
v jeho rodných Židenicích.
V Kyjově by si sokoli, ale i ostatní občané měli
připomenout, že na zdejším gymnáziu působil,
i když jen velmi krátce, olympionik, mistr světa
a především statečný vlastenec, profesor Jan
Gajdoš.
Přicházejí smutné Vánoce pro vězně ve Vratislavi
a s nimi nepříjemné zprávy o úspěšné ofenzivě
Němců v Ardenách, kde prorazili frontu. 9. ledna
1945 ale Rusové zahájili ofenzivu u Radomi a
nezadržitelně postupují k Vratislavi. Věznice se
proto chystá k útěku a vězni dostávají občanské
šaty. 24. ledna 1945 provázeni kordonem vojska
a strážců, hlídáni na každé křižovatce kulomety,
vydávají se vězni směrem k nádraží za Odrou,
protože Vratislav je už obklíčena ze tří stran.
Němci vyhazují za transportem mosty. Vězni jsou
namačkáni do nevytopených vagonů a cestují v
třeskutém mrazu po tři dny a tři noci. Třetí noc se
vlak zastavuje ve Waldheimu, kde vystoupili ti, co
byli odsouzeni ve Vratislavi a ostatní odjíždějí do
Cvikova v Sasku. Bratr Gajdoš cestou onemocněl
zápalem plic a ihned ulehl na pomocné ošetřovně.
Teprve po měsíci se Indruch setkává na ošetřovně
se svým přítelem, když využije záminky k ošetření
zraněné ruky. Je rád, že bratr Gajdoš zůstává na
ošetřovně, protože ve Cvikově je to všechno horší
než ve Vratislavi. Vězni oblečení jen do letních
oděvů opravují ve městě porouchané vodovody
v mrazu a večer uléhají na slámě na půdě jen
s jednou přikrývkou a kručícím žaludkem. Není
proto divu, že denně umírá deset i více vězňů. Jan
Gajdoš přežívá na ošetřovně a s blížícím se jarem
se jeho stav přechodně i zlepší. Zlepšení ale netrvá
dlouho a pacient dostává nový zápal plic – už třetí
v pořadí, zatímco venku se rozvíjí jaro v plné kráse a
MUDr. Jiří Dunděra
81
Stavitel kyjovské nemocnice
prof. ing. arch.
Bedřich Rozehnal DrSc.
Gustavem Roussym, ředitelem onkologického
ústavu v Paříži i s Marií Curie-Sklodowskou.
Když v roce 1938 začal projektovat kyjovskou
nemocnici, měl za sebou už komplex nemocnice
v Novém Městě na Moravě (1937), nemocniční
pavilony v Ostravě (1935) a v Hodoníně (1936), byl
už známým projektantem a členem československé
pracovní skupiny CIAM (Mezinárodní kongres
moderní architektury).
Arch. B. Rozehnal tak přesně po třiceti letech
začal uskutečňovat původní plán kyjovského
starosty MUDr. Severína Joklíka (1857–1915)
z roku 1908 a o jeho realizaci se zasloužil další
osvícený představitel města, učitel Matěj Urban,
který byl v roce 1942 za heydrichiády popraven
nacisty v brněnských Kounicových kolejích.
(k 65. výročí otevření nemocnice v Kyjově)
Narodil se 2. června 1902 v Třebětíně u Letovic,
zemřel 11.června 1984 v Brně
Architekt, malíř, grafik, projektant nemocnic
a univerzitních klinik, vězeň komunismu
Motto:
…Chtěl jsem se vždycky dopátrat pravdy v životě
i v práci. Chtěl jsem pomáhat tam, kde lidé nejvíce
trpěli, tj. v nemocnici. Kolik utrpení jsem viděl a
cítil za ta léta, co jsem pracoval pro zdravotnictví.
Uvědomuji si, že vím jen strašně málo i ze své
vlastní profese…
(B. R. manželce Ludmile z pankrácké věznice)
Po letech skutečná vize
Teprve s odstupem tří generací je možno
posoudit význam stavby kyjovské nemocnice,
která podstatně ovlivnila život celého regionu. Její
projekt byl součástí velkorysého plánu Moravského
zemského výboru v Brně na vybudování moderních
okresních nemocnic. Pozoruhodné je, že tento úkol převzal mladý projektant – funkcionalista, rodák
z Vysočiny – ing. arch. Bedřich Rozehnal, který
na sebe upozornil odbornou veřejnost už stavbou
Masarykovy léčebny na Žlutém kopci v Brně,
určené pro pacienty se zhoubnými nádory. Stavbu
začal v roce 1933 v projekční kanceláři prof. ing.
arch. Vladimíra Fischera a dokončil ji v roce 1935
už sám, po absolvování studijních cest do Vídně,
Curychu a Francie. Zde navštívil ateliér proslulého
architekta Le Corbusiéra a konzultoval své projekty
se známými evropskými radiology profesorem
82
Bedřichova kamenitá cesta z Vysočiny do
moravské metropole
Bedřich Rozehnal se narodil 2. června v Třebětíně
u Letovic (dnes jejich součást) v okrese Blansko.
Otec, úředník v textilce, zemřel, když mu bylo
šest let a mladšímu bratru Oskarovi teprve čtyři.
Maminka Hermína se tak jako osmadvacetiletá
vdova přestěhovala se svými dvěma synky ke svému
tatínkovi na hospodu do Letovic.
Bedřich byl od mládí nadějný malíř a chtěl jít
studovat na akademii do Prahy, jakmile odmaturoval
na brněnské reálce. Dostat se tam na koleje ale bylo
beznadějné, a proto si zapsal profesuru kreslení
na Českém vysokém učení technickém. A po půl
roce se vzdal svého snu o malířství a rozhodl se
definitivně pro praktičtější a všestrannější profesi
architekta. Nedostatek peněz na studia zavinil, že
si musel vydělávat nejprve jako výpomocný učitel
ve Voděradech a Svitávce i jako malíř v keramické
manufaktuře v Letovicích, až si konečně začíná
vydělávat už jako student v projekční kanceláři
Zemské správy v Brně a od roku 1928 v ateliéru
prof. Vlad. Fischera, kde zůstal i po ukončení studií
po roce 1931.
Zajímavou vzpomínku z tatínkova mládí, která se
stala postupem času legendou, mi vyprávěla dcera
architekta Rozehnala Eva Bínová-Rozehnalová
(profesí architektka po otci), když jsem si prohlížel
rodinné fotografie. Upozornila mě na zažloutlou
pohlednici s několika krojovanými dvojicemi
z letovických dožínek, Byl mezi nimi i tatínek
Bedřich se svou milou Mařenkou, která zemřela asi
dvacetiletá na tuberkulózu. Prý nevlídné prostředí
tehdejší tuberkulózní léčebny s nedostatkem slunce
a stísněné prostory, připomínající spíše starý klášter
jak nemocnici, byly snad v pozadí rozhodnutí jejího
otce projektovat nemocnice plné slunce a volného
prostoru, uprostřed zeleně, kde by hlavním měřítkem
byl pacient a jeho potřeby.
letech zaujme svou účelností. Není bez zajímavosti,
že zahradní úpravu kyjovské nemocnice prováděl
architekt Otto Eisler, který měl k Rozehnalovi vztah
víc jak kolegiální a spolupracoval i na nemocnicích
v Hodoníně, Kroměříži a Dačicích.
Kyjovská nemocnice jako model moderního
ústavu 20. století
Základní myšlenkou Rozehnalova projektu bylo
vytvořit nemocnici – město s centrálním náměstím,
vzájemně propojenými pavilony rozloženými
v lesoparku, který dosahuje až k nim. Pacient měl být
od prvního okamžiku vstupu do nemocnice zbaven
strachu a úzkosti přívětivým prostředím, které by
začínalo prostornými prosklenými vestibuly, které
odlehčují sloupy. Corbusiérův vliv je patrný na
souvislých okenních pásech protínajících všechna
podlaží a i na fasádách s plochami skleněných tvárnic
vnášejících do prostoru záplavu slunečního svitu.
Dva největší pavilony – chirurgický (postavený
jako první budova nemocnice) i gynekologický –
byly odlehčeny spirálovým schodištěm a
nároží zase nadlehčovaly sloupy, které jakoby
nadzvedávaly tělesa budov. I po sedmdesáti letech
působí stavba moderně i svou fasádou s použitím
režné keramiky. Rozehnal byl proslulý tím, že
své představy konzultoval s předními odborníky.
Například koncepce porodnicko-gynekologického
pavilonu spojeného s kojeneckým ústavem a
dětským oddělením vznikala z dlouhé spolupráce
s gynekologem prof. Havláskem a stala se prototypem podobných staveb. Jako projektant si
uvědomoval, jak důležitou roli má v nemocničních
zařízeních
čas.
Proto
velkou
pozornost
věnoval komunikačním vazbám s pomocnými
a hospodářskými provozy a samozřejmě i
mezioborovým vztahům. Se stejnou pečlivostí se
snažil vyřešit každý detail v interiéru, který i po
Válečné a poválečné osudy nemocnice
Stavba kyjovské nemocnice začala v roce 1939
a vzhledem k válečným událostem pokračovala
pomalu. V roce 1942 okupační úřady rozhodly
urychlit výstavbu a vybudovat tu lazaret SS. Ironií
osudu popravili nacisti v tomto roce starostu Matěje
Urbana, který stál u zrodu nemocnice. V roce
1943 se SS lazaret skutečně nastěhoval do budovy
chirurgického pavilonu. Neštěstím pro nemocnici
byla skutečnost, že koncem války si z ní německé
vojenské oddíly udělaly dobře hájený strategický
bod, ze kterého díky jejímu umístění na vyvýšeném
místě nad městem ovládaly rozsáhlý úsek fronty od
Svatobořic až po Strážovice. Proto také nemocnice
z celého tehdejšího kyjovského okresu utrpěla
nejvíc. Podle kronikáře města Jakuba Kyněry dostala
33 přímých dělostřeleckých zásahů, které zničily
všechna okna, většinu dveří a prakticky kompletní
vnitřní zařízení. Škoda byla tenkrát odhadnuta
na 15 milionů Kč – proto se otevření nemocnice
posunulo až na 1. duben 1946. Zařízení a vnitřní
vybavení obstarala z největší části americká pomoc
UNRRA.
Po otevření nemocnice se urychleně pokračovalo
ve výstavbě dalších pavilonů, hospodářských budov
a provádí se parková úprava. V červnu 1947 provází
architekt Bedřich Rozehnal nemocnicí prezidenta
dr. Eduarda Beneše s paní Hanou při jejich návštěvě
Kyjova, už jako profesor VUT v Brně, a seznamuje
hosty s provozem i dalšími plány rozvoje okresní
nemocnice.
Na vrcholu tvůrčích sil
Po válce se dostavují pavilony několika nemocnic
projektovaných Rozehnalem už před válkou. Do
centra jeho pozornosti se dostávají projekty velkých
klinických nemocnic. Stává se členem Zemské
zdravotní rady pro zemi Moravskoslezskou a v roce
1947 absolvuje studijní pobyt ve skandinávských
zemích, Holandsku a Anglii. Ve Finsku se setkává
se světoznámým architektem A. Aaltem.
Nejvýznamnějším
projektem
architekta
Rozehnala je nepochybně Dětská klinická
nemocnice v Brně-Černých Polích (1947–1954).
Vedle ní projektuje i areál klinické nemocnice
83
v Bohunicích a v roce 1948 je projekt připravený
k realizaci. Podle Rozehnalových přátel stačilo, aby
se komunistický únorový puč v roce 1948 opozdil
jen o pár měsíců a začalo by se stavbou. Tak byla
česká moderní architektura, a zejména Brno,
ochuzena o mimořádný nemocniční areál pouhým
politickým rozhodnutím. Bohužel to v naší historii
nebylo poprvé ani naposled. V roce 1950 je po
dvanáctileté existenci zlikvidována Rozehnalova
projekční kancelář a jeho spolupracovníci jsou
převedeni do Stavoprojektu.
Profesor Rozehnal se intenzivně věnuje výchově
mladé generace, zastává funkci proděkana, které je
zbaven v roce 1955, a je pouze otázkou času, kdy
bude zbaven profesury. Před Vánocemi 1959
dostává od rektora prof. Vladimíra Meduny
výpověď. Profesor Rozehnal je ale i na partajníky
trochu tvrdý oříšek. Je oblíbený mezi studenty,
respektovaný a vážený mezi svými kolegy, v roce
1956 dostal vyznamenání Za vynikající práci a byl
jmenován doktorem technických věd. Jeho Dětská
klinická nemocnice získala široký mezinárodní ohlas
a ocenění v rámci OSN, dostala se v roce 1958 na
československou známku a do prestižní publikace
A. Dorgela Modern European Architecture.
Nezbývá tedy nic jiného, než architekta Rozehnala
zdiskreditovat před společností a udělat z něho
kriminálníka.
Jak těžce snášel život v kriminále tento citlivý
muž, který se celý život snažil pomáhat druhým,
dosvědčují dopisy z vězení manželce Ludmile a
dceři Evě. Díky její laskavosti jsem vybral jeden
z dopisů jejího otce, který jí napsal v den svých
šedesátých narozenin, aniž se o nich zmínil:
pošt. úř. 144. schr. 5, Praha 14
2. 6. 1962
Moje drahá dcerko!
Píšu Ti hned po obdržení Tvého milého dopisu
ze dne 24. V. a je mi opravdu líto, že Tě neuvidím,
když budeš v Praze. Jednak tento dopis dostaneš
asi až po svém návratu, a potom také proto, že
není možno tak rychle vyřídit povolení návštěvy, i
když se jedná o mimořádnou návštěvu za odměnu,
kterou jsem si ještě nevybral. Není možno také
žádat na určitý den, o tom nemohu rozhodnout já,
ale nadřízení. Nerad bych také obtěžoval někoho
osobními přáními a záležitostmi. Budu tedy na
Tebe vzpomínat a těším se, že Tě jistě uvidím příští
měsíc, kdy budu mít řádnou návštěvu. Dnes je mi
zvlášť smutno a teskno. Vzpomínám na celý svůj
uplynulý život a myslím si, jak by bylo krásné,
kdybychom si dnes mohli přiťuknout skleničkou
našeho dobrého moravského vína. Vzpomínám
na své bývalé posluchače – Tvoje kamarády, na
Růženku, Jitku, Petra, na své nejdražší, na mámu,
na tetu, na babičku a na Tebe, dcerko moje drahá.
S Tebou bych dnes chtěl mnoho povídat a mnoho
věcí Ti říct.
Vzali bychom si třeba Arika a šli spolu na
dlouhou procházku po našich lesích. Ale to
všechno je ještě kdesi v nedozírné dáli a jen srdce
bolí, když musím na to myslet, zvlášť dnes. Vyřiď
všem, na které vzpomínám, můj srdečný pozdrav a
políbení.
Tebe moje drahá objímám a líbám.
Tvůj táta
Basoprojekt na Pankráci
V lednu 1960 se podařilo komunistické justici
odsoudit profesora Rozehnala k trestu odnětí svobody
na čtyři roky za krácení daní při projekční činnosti.
Protože architektonická projekce nepodléhala
takovému zdanění, dosvědčil u soudu jeden z jeho
kolegů (tenkrát ve funkci děkana), že Rozehnalovy
projekty nemají architektonickou úroveň.
Když mluvil v lednu 2010 (padesát let po této
události) na brněnské výstavě Rozehnalova díla
prof. Vladimír Šlapeta o jeho životních osudech,
zmínil se i o letech, která prožil v kriminále. Tak
jsem se dověděl o existenci BASOPROJEKTU,
což bylo označení českých a slovenských
architektů, kteří byli v padesátých a šedesátých
letech vězněni na Pankráci a vytvářeli tam řadu
projektů, které byly realizovány. Byla to bizarní
situace jak z Orwellových románů, že kromě
projektu drůbežářského komplexu v Xaverově,
Výzkumného ústavu motorových vozidel v Praze
byl uskutečněn i projekt hotelu Orlík, který pak
sloužil komunistickým funkcionářům.
Byla rehabilitace úplná?
Přátelé architekta Rozehnala dosáhli svými
intervencemi u nejvyšších státních představitelů, že
byl propuštěn v červnu 1962 po dvou a půl letech
vězení. Zasloužil se o to hlavně pianista Josef
Páleníček a houslista Alexandr Plocek.
Po návratu domů mu nabídla Univerzita Jana
Evangelisty Purkyně místo vědeckého pracovníka
a později mu umožnila založit Kabinet tvorby
životního prostředí. V roce 1965 odjíždí na
84
Slovácko v pohybu , Masarykovo náměstí 11, Kyjov
697 01, tel. 518 610 180, odkud je možné knihu získat
na dobírku, případně je kniha k dostání v kyjovském
knihkupectví či na INFO centru.
Publikace o osobnostech Kyjovska byla pořízena
bez nároku na autorský honorář a získané finanční
prostředky z jejího prodeje jdou na opravu drobných
památek regionu.
přednáškové turné do NDR na pozvání Technické
univerzity v Drážďanech a další rok do Spolkové
republiky Německo. V roce 1968 se uskutečňuje
výstava jeho celoživotního díla v Liverpoolu
v Anglii, které předcházela obdobná výstava
v brněnském Domě pánů z Kunštátu. Rok 1968 mu
přináší rehabilitaci, v říjnu se vrací jako profesor
architektury na VUT a dostává Řád práce. V roce
1970 Nejvyšší soud v Praze po deseti letech od
jeho odsouzení vydává rozsudek o porušení zákona
při soudním řízení a architekta Rozehnala plně
rehabilituje. Až do roku 1973 vytváří několik studií
univerzitního města v Brně-Bohunicích, ale nikdy
se nedočká realizace svých projektů. V tomto roce
smutně proslulý prof. Vašků ruší Kabinet životního
prostředí a architekt Rozehnal je penzionován.
Naštěstí mu tehdejší ředitel KUNZ MUDr. Placheta
zařídí projekční kancelář v rámci Krajského ústavu
národního zdraví, kde může navrhovat své koncepty
zdravotnických zařízení až do své smrti v roce
1984. Ke škodě a hanbě naší společnosti uskutečnil
pouze 81 ze svých 261 projektů. Symbolické je, že
jeho posledním projektem byl v roce 1984 návrh na
rodinný dům pro tělesně postižené. To mu bylo už
82 let. Ačkoliv projektoval i vlastní rodinný dům,
nikdy ho nepostavil. Zemřel v Brně 11. června
1984.
Malíř Jano Köhler
(1873–1941)
70 let uplynulo od smrti jednoho z největších
malířů Moravy první poloviny 20. století,
zanechavšího po sobě výzdobu 40 kostelů a chrámů,
35 světských staveb a 2 500 děl malířských a
grafických – olejů, akvarelů, pastelů, leptů, kreseb,
litografií, ilustrací a návrhů plakátů.
9. února 1873 se v česko-německé rodině Köhlerů
na Pekařské ulici v Brně narodila dvojčata Jano
a Růžena. Matka Rozina pocházela z Nenkovic u
Kyjova a tatínek, původem Němec od Lanškrouna,
byl vozkou u koňské dráhy v Brně. Když otec
dvojčat zemřel několik týdnů po jejich narození
na černé neštovice, postarala se jejich matka o
českou výchovu a vzdělání. Jano po gymnáziu
studuje UPRUM v Praze (1893–1897) s cílem stát
se profesorem kreslení. Stále víc ho láká kreslení
samo, a proto pokračuje na Akademii výtvarných
umění (1897–1900), u profesora Ženíška a u
architekta Kamila Hilberta studuje dekorativní
techniky v architektuře – sgrafito, fresku a mozaiku
– ty se pak stávají hlavní náplní jeho uměleckého
směřování.
Od studentských let, kdy se matka přestěhovala
do Nenkovic, jezdil za ní Jano na prázdniny a po
ukončení studií se tu usadil. Nebyl ostatně sám, kdo
pohrdl velkoměstem. Před ním to byl Joža Uprka
(* 1861) a pak i jeho současníci Ludvík Ehrenhaft
(* 1871) a Antoš Frolka (* 1871). Koncem 19.
století se žilo na Slovácku ještě původním životem,
jehož součástí byly prastaré zvyky rodinné a
pracovní, ženy nosily běžně pestře vyšívané kroje
a k venkovským domům patřila i malovaná žudra
s ornamenty. Barevnost a ornamenty ovlivnily
Köhlera na celý život. Používal je při výzdobě
chrámových interiérů i na fasádách civilních budov.
V jeho díle najdeme stovky ornamentálních vzorů
A na závěr osobní zamyšlení
Jako kluk jsem viděl vyrůstat kyjovskou
nemocnici, ve které jsem potom padesát let pracoval.
Stavba mě fascinovala svou účelností a našel jsem
v ní druhý domov. Po poznání Rozehnalova díla
jsem se postupně seznamoval s jeho osobností a
zjistil jsem, že velikost díla byla adekvátní jeho
charakteru.
Vzpomněl jsem si, co napsal kdysi lékař
– akademik Josef Charvát: „Nevím, zda mají
biologické systémy ještě nějaký smysl než zachování
jedince a udržení druhu. U člověka to nestačí. Musí
po sobě zanechat aspoň kus poctivé práce“.
Rozehnal po sobě zanechal kus poctivé práce. Je
tragédií našeho národa, že si takových lidí nedovedl
vážit.
MUDr. Jiří Dunděra
Poznámka redakce Věstníku:
Text výše uvedeného příspěvku kyjovského MUDr.
Jiřího Dunděry je součástí jeho knihy Hrstka osudů.
V roce 2010 ji vydalo občanské sdružení Kyjovské
85
navrhl a provedl výzdobu průčelí a interiéru Domu
umělců, který v Hodoníně navrhl architekt Antonín
Blažek (1874). Dlužno poznamenat dle svědectví
tajemníka SVUM inspektora Andryse, že za svou
několikaměsíční práci odmítl přijmout odměnu.
Kyjov má sgrafito s freskou Madony s dítětem
na farním kostele, keramickou lunetu nad vchodem
do gymnaziální kaple, kde jsou po stranách oltáře
a každý jiný. Jsou odrazem jeho citlivého vnímání
lidové kultury.
Sedmadvacetiletý malíř dostal velkou zakázku na
výzdobu prostějovského zámku sgrafity s hanáckou tematikou. Díky úspěšné realizaci mu prostějovský
farář a básník Karel Dostál-Lutinov zadal galerii
českých světců ve farním chrámu Povýšení sv. Kříže.
Pak přišla Olomouc a výzdoba arcibiskupského
paláce, Sarkandrovy kaple a chrámu v OlomouciHejčíně. Mezi díla monumentální patří nepochybně
i křížová cesta na sv. Hostýně (1912–1933), kde
jednotlivá zastavení zhotovená technikou řezané
mozaiky byla zasazena do kapliček navržených
architektem Dušanem Jurkovičem. Z civilních staveb
byl touto technikou vyzdoben hotel Paříž v Praze,
objevují se na náhrobcích, měšťanských domech,
nebo lázeňských domech v Luhačovicích, opět ve
spolupráci s architektem Dušanem Jurkovičem.
Početná díla Köhlerova jsou rozseta po celém
Slovácku, které nikdy neopustil. Do roku 1926 žil
v Nenkovicích a pak se přestěhoval do Strážovic,
kde si ve staré šmelcovně vybudoval ateliér. Jako
spoluzakladatel Sdružení výtvarných umělců
moravských (SVUM Hodonín) z roku 1907,
86
fresky andělů. Z civilních staveb je to především
sgrafitová výzdoba kyjovského zámečku z roku
1911 (nyní vlastivědné muzeum), kde na rohu
do ulice Palackého umístil svůj autoportrét
v šaškovské čepici s rolničkami. Reagoval tím
na časté nepochopení jeho díla ze strany občanů,
kteří i jeho pobyt ve Šmelcovně považovali za
projev bláznovství. Na vilce u parku č. p. 678 jsou
sgrafita Čtyři roční období, v poslední době citlivě
zrestaurovaná. V Bohuslavicích jsou zachovaná
sgrafita na hospodě a bývalé pálenici U Budíků
a i v nedalekém Bzenci je krásně zrestaurovaná
sgrafitová výzdoba fasády místní sokolovny.
Léta prožitá ve studených interiérech kostelů
či na lešení fasád, kdy byl vystaven nepřízni
počasí, se podepsala na umělcově zdraví. Od roku
1935 ho sužoval revmatismus, a tak stále častěji
musel svou práci přerušovat. Poslední dva roky
se připojila vážná vnitřní choroba a v lednu 1941
umírá v brněnské nemocnici U sv. Anny, pár kroků
od domu, kde se narodil. Pochován byl do rodinné
hrobky ve Strážovicích, kterou zdobí keramická
mozaika madony. Je tu pochována i jeho matka
Rozina, dožila se 92 let.
Když slunko zapadá
za vršky Pálavy aneb
U vínečka s Majkou Vyoralovou
a Jožkou Šmukařem
Ačkoliv je dílo Jano Köhlera rozsáhlé,
nejznámější se stal svou litografiií našich patronů
Cyrila a Metoděje, která se stala i námětem pro
Motto :
,,Jak rád tě mám ty sluncem zlacená Moravo
jižní, rodný kraji můj,
spoutals srdce mé jak láska ztracená, chci žít
v tvém náručí, navždy být tvůj“.
Z básně Vladimíra Mikulici Mému kraji
československé známky v roce 1933. Podle
vzpomínek jeho současníků nebyl žádný škarohlíd,
ale rád si zazpíval při kytaře s kolegy ze SVUM,
kde dělal po léta pokladníka. Přátelský vztah
choval k Jožu Uprkovi a velice si oblíbil i básníka
Petra Bezruče, když se odstěhoval do Kostelce u
Prostějova. Do Strážovic ho vozil kostelecký lékař
Losík. Bezruč Köhlerovi v roce 1935 vepsal do své
sbírky básní verše, které pak vyšly v rozšířeném
vydání Slezských písní v roce 1937. Na tuto okolnost
mě upozornila malířova dcera Ludmila Starostová
(1921), která na dětství na Šmelcovně vzpomíná
jako na dětský ráj. Rájem toto místo označil i sám
Bezruč, který prohlásil, že by tu dovedl žít.
V jednom dopise z roku 1903 napsal o sobě
Köhler prostějovskému faráři K. Dostálovi: ,,…Rád
bych byl malířem, umělcem svobodným, nezávislým,
malířem obrazů krásných, velikých, dekorativních,
a hlavně bez ohledu na to, zda vhod s nimi přijdu
kupujícímu obecenstvu a vkusu a módě, bez ohledu,
zda mi někdo zaplatí“.
Své cíle z mládí v životě dodržel – zůstal sice
chudý, ale své umělecké bohatství dovedl štědře
rozdávat.
Pronikavě vonící červenofialové kvítečky
lýkovce jako předzvěst ještě mnohdy vzdáleného
jara, jehož se nemohou už dočkat ani skromné bílé
sněženky, brzy pak žlutou tařicí skalní a fialovými
kosatci kvetoucí sluncem rozpálená Pálava, bílá
záplava kvetoucích meruněk, pučící vinohrady,
melancholické lužní lesy, rodinky čápů, kormoráni
a volavky popelavé, hejna racků, na podzim kraj
burčákového oparu a nového vína, hodového veselí,
záplavy lidových krojů a zvyků, hudby, tance a
zpěvu i zimní tichá podpálavská krajina, naše
rodiště a hřbitovy s hroby nám nejdražších – náš
domov, naše jižní Morava.
Dělí je od sebe 17 let, oba jsou mediálně známí,
jsou přátelé, i když spolu ještě nikdy nezpívali –
ale není všem dnům konec. Oba se narodili v lůně
jižní Moravy, oba jsou Bohem obdařeni hlasem
stvořeným pro krásné lidové písně, oba studovali
hotelovou školu v Brně, líbí se jim každá dobrá
muzika, i když srdce obou patří cimbálovce, oba
rozdávali radost a potěšení z hudby a zpěvu krajanům
v daleké Americe, veřejnost je zná z jejich působení
v Moravance a Moravěnce a v mnoha cimbálových
muzikách, oba jsou srdíčkem i domovem na jižní
Moravě a oba mají rádi dobré vínečko. Především
jsou to velcí profesionálové ve svém oboru a jak
jsem je poznal, skromní, rozvážní, pokorní a obětaví
lidé, kterým jsem vděčný za mnohá setkání s nimi –
to jsou Majka Vyoralová a Jožka Šmukař.
MUDr. Jiří Dunděra
87
Majka Vyoralová, rozená Šenková, mající
habánské předky, se narodila o svátku sv. Josefa v roce
1938 na samotě Široký dvůr u Ladné na Břeclavsku
v rodině sedláka. O rok později při obsazování
moravských Sudet Němci se rodina přestěhovala
na samotu Prechov, katastrálně spadající pod
Moravský Žižkov, předěl to etnografických regionů
Hanáckého Slovácka a Podluží. Dětství prožívala
s o dva roky starším bratrem Josefem, rovněž
obdařeným hezkým hlasem a dnes hospodařícím
na vrácených polnostech, uprostřed jihomoravské
přírody s mořem práce na 60 ha rodičovských polí.
Harmonická a láskyplná rodina Majku do života
správně nasměrovala. Narodivší se s hláskem
předurčeným ke zpěvu, její první pěvecké začátky
patří do věku mateřinky a vzpomíná si na dvě dětské
písničky svého, postupně rozšiřujícího se repertoáru
– Já jsem malá panenka a Létají k nám čápi kolem
komína. Obecnou školu navštěvovala v Moravském
Žižkově, měšťanku pak v o 9 km vzdálené Břeclavi.
Tady se její pěvecký talent projevoval o to výrazněji
– ve školním sboru nezapomenutelného pana učitele
Novotného. Jako vnímavé žákyni věnoval Majce
obraz s motivem stromu kymácejícím se v silném
větru a v nepřízni počasí s podtextem – „Ať vichry
zklamání a životních bouří Tě nikdy nezlomí,
Marie“ – tato myšlenka se stala východiskem její
životní filozofie. Šest let hrála na harmoniku, pět let
Malátovu houslovou školu – práce na poli nadané
dívence završení hudebního vzdělání komplikovaly
a ztížily.
Přestože patřila k premiantům břeclavské školy,
její „kulacký“ původ značně ovlivňoval rozhodování
o její další budoucnosti. Tatínek byl stále vyšetřován,
arestován, rodina byla perzekuována. Nakonec si
našel práci v břeclavském cukrovaru a maminka
v JZD. U Majky je zřejmá náboženská výchova, je
člověkem zbožným, v Boha hluboce věřícím. Byť
velmi nadaná, studium jí bylo znemožněno a musela
ze své jižní Moravy nastoupit do polygrafického
učiliště ve vzdáleném Liberci (1953–1956). Zde
mezi 300 učni se stala jednou ze dvou nejlepších
žákyní učiliště. V každém ročníku. dodnes je má
doma, byla „odměněna“ Ažajevovým románem
Daleko od Moskvy. Vojenský režim začátku 50.let,
který v libereckém učilišti převažoval (domů se
mohli podívat jen 3krát do roka), jí problémy nedělal. Osvícený pan učitel češtiny Ladislav Dvorský,
na něhož rovněž ráda vzpomíná, zde založil dívčí
pěvecké trio a tehdy 16letá Majka se stala jeho
členkou. V letech 1954 a 1956 vyhrály celostátní
soutěž Lidové umělecké tvořivosti (LUT). Dělala
aktivně atletiku, sportovní gymnastiku, v tamním
podještědském terénu běhávala na lyžích.
S některými kamarádkami dodnes udržuje kontakty,
scházejí se a vzpomínají. Čas na již dávných
učňovských hezkých vztazích nic neubral. V Liberci
dostala i svůj první honorář za zpěv – 10 Kčs.
Na umístěnku nastoupila do n. p. Tisk – knižní
výroba Brno. Při zaměstnání vystudovala SPŠ
grafickou, v jazykové škole zvládla němčinu a i, jako
Jožka Šmukař, hotelovou školu v Brně. Ve volném
čase se opět věnovala svým zálibám – šití, sportu,
tanci a zpěvu – ten se časem stal jejím zaměstnáním.
Stává se členkou Slováckého krúžku, vystupuje se
souborem Javorina při Vysoké škole zemědělské, na
Lékařské fakultě se souborem Mládí, vede nácvik
dětského souboru. Zpívá s legendární Boženou
Šebetovskou, Zdeňkem Galuškou, hostuje v Pražské
cimbálové muzice, zpívá s Olšavou, Brozany,
Moravskou cimbálovou muzikou s primášem
Jindřichem Hovorkou (zde byl jejím tanečníkem
Jožka Pavlica, můj dobrý přítel, bratr Jury
Pavlici z Hradišťanu, dnes světový violoncellista
hrající v Národním symfonickém orchestru ve
švédském Göteborgu), s cimbálovou muzikou
Slávka Volavého stojícího u zrodu Strážnických
národopisných slavností (1946) či s Brněnským
rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů
(BROLN). Spolupracovala na 17 gramofonových
deskách, CD tehdy ještě neexistovala. Určitě ještě
s mou malou muzikou Vzpomínkou natočí chystané
CD krásných pamětnických tang. V Moravance Jana
Slabáka zpívala od roku 1972 a s ní absolvovala i její
první turné po USA (1979). Přestože zpívala a zpívá
přehršle lidových písniček, má dvě nejoblíbenější
– podlužácký Chodníček bělavý mezi vinohrady a
horňáckou Chodila Anička po širokém poli. Ráda
a s úctou vzpomíná na již citovaného břeclavského
pana učitele Novotného a pana učitele Dvorského
z libereckého učňáku, na primáše Slováckého
krúžku ing. Miroslava Marka, primáše BROLNU Bohumila Smejkala či na Martina Hrbáče, PhDr.
Slávka Volavého, Jindřicha Hovorku – ti přispěli
nejvíce svým vkladem do Majčina pěveckého
umění. Vrchol své pěvecké kariéry vidí v Moravské
cimbálové muzice Jindřicha Hovorky, následně
v BROLNU a v Moravance.
Jako seniorce by jí její věk nikdo nehádal –
stále upravená, elegantní, svěží, spolehlivá Majka.
Studuje Univerzitu 3. věku, chodí cvičit, plavat a
jako každý důchodce má málo času. Miluje květiny
88
a její balkon na brněnské Vídeňské ulici je od jara
do zámrazu plný květin – nejraději má však polní
kvítečko, vonící ořešinku. Obrazy v jejím pokoji
jí připomínají její rodný kraj a krajinu dětství.
Jižní Morava, jak říká, ji vždycky pohladí. Její syn
Jaromír má muziku také rád, krásně po mamince
zpívá, jazykově vybaven pracuje v mezinárodním
obchodě.
Majka je životní realistka, jde dopředu a nemá
ve zvyku se vracet. Drží se maminčiny rady – „Co
nemožeš ovlivnit, tým sa netrap“. Jsem jí vděčný
a moc si toho vážím, že jako velká profesionálka,
kterou Majka bezesporu je, si zazpívá i s mou malou
muzikou Vzpomínkou – nejen lidový či taneční,
většinou pamětnický repertoár, ale třeba i vánoční
koledy stařečkům a stařenkám v Domovech důchodců. Když začal zkraje 70. let svižný styl Slabákovy
Moravanky, bylo to v dechovce něco neobvyklého
a nového. Sledoval jsem tehdy ještě černobílé
televizní pořady s Moravankou či navštěvoval její
vystoupení a nikdy jsem si, tehdy jako mladíček,
nepomyslel, že si s Majkou Vyoralovou, hvězdou
Moravanky, jednou zazpívám.
stejnou hotelovou školu v Brně a už v čase studia
pracuje jako provozní v hustopečském hotelu.
Všichni tři bratři mají muziku a zpěv v krvi, zřejmě
po tatínkovi – muzikantovi, dokonale ovládajícím
harmoniku. Jožka zpíval od národní školy a jak šel
životem dál, zpíval s velkopavlovickou Starohorkou
a tehdy „padl do oka“ kapelníkovi Moravanky Janu
Slabákovi hledajícímu po odchodu Jožky Černého
zpěváka. Po návratu Moravanky z jejího druhého
turné po USA se Jožka od února 1982 stává jejím
kmenovým zpěvákem a zpívá s ní až do roku
1986. Po letech to v Moravance nějak přestalo
klapat, objevily se neshody provozního rázu,
ponorková nemoc a i příliš autoritativní, i když
předtím kolegiální vystupování kapelníka Slabáka
a výsledkem byl odchod 11 muzikantů z vyhlášené
kapely a „truczaložení“ Moravěnky, s níž Jožka
zpíval do roku 2006.
Teď je na volné noze a vrací se tam, kde začínal
– k cimbálu a lidové písničce. Jožka má i svou
Cimbálovou muziku Jožky Šmukaře – k srdci
mu přirostla lidová písnička a ta nejlépe vyzní u
cimbálu. Má však i malý šramlík s žánrově pestrým
repertoárem. Jožkovo hudební vzdělání „obstarával“
tatínek a Jožka dnes hraje na klavír, harmoniku
a jako myslivec i na lesní roh. Miluje 60. léta –
duchaplné písničky Semaforu, svéráz Olympiku či
nenápadný, procítěný projev Pavla Nováka. Coby
trochu i myslivec, člen mysliveckého sdružení
Hubert v Krumvíři, chodí cvičit postřeh na sportovní
střelnici ve Vojkovicích s tatínkem olympijského
vítěze Davida Kosteleckého, vidět bývá i na
sportovní střelnici v brněnských Soběšicích. Se
starovičskými myslivci je v kolegiálním vztahu, ale
vzhledem ke své nezměrné časové vytíženosti se
jejich akcí ke své lítosti účastnit málokdy může.
Jeho tatínek pracoval v době Jožkova dětství
v obchodním oddělení ždánických Šroubáren a
mnohé kontrakty se uzavíraly i v krumvířském
sklepě. První Jožkův honorář měl naturální podobu
a jak vzpomíná, bylo to na MDŽ 1960 právě
ve ždánických Šroubárnách za dvojhlasý zpěv
s bratrem a byl to párek a sodovka (tehdy stála
50 haléřů). Kromě již vzpomínané spolupráce
s Moravankou a Moravěnkou, s cimbálovou
muzikou Petra Olivy, natočil s Pražskými muzikanty
Milana Bašty televizní cykly Vyhrávala kapela a
Česká muzika na Žofíně. Na obrazovkách České
televize Praha nás již třetím rokem v oblíbeném
pořadu Putování za písničkou provází po vlastech
českých, moravských i slezských za zajímavými
Jožka Šmukař – s tím jsem si ještě nezazpíval,
třeba se někdy zadaří. Zda-li pak Starovičtí vědí, jak
vzácného člověka, plného temperamentu a přitom
klidného a pokorného mezi sebou mají? Jožka,
v uměleckých kruzích „Šmukyn“, se narodil
25. října 1955 v Hustopečích, ze tří bratrů je
nejmladší. Nejstarší Toník, druhý v pořadí, dnes
pěvec Národního divadla v Brně, často vídaný nejen
na programech, ale i na jevišti Janáčkovy opery,
Mahenova divadla či Reduty – Zdeněk a benjamínek
Jožka. „Grumvíř“ je místem jejich dětských let, na
měšťanku chodil Jožka do Klobouk. I on vzpomíná
na dětství prožité v krumvířské přírodě, jehož okolí
měli krumvířští kluci dokonale prozkoumané, éra
indiánek, zvěčněná tehdy už i na filmový pásek
v krumvířském kinu, je inspirovala v mnohém.
Po škole následovalo SOU v Batelově, obor
kuchař-číšník, pak vojna v Pezinoku a Karviné.
V letech 1976–1980 studuje, jako i Majka Vyoralová,
89
muzikanty, kapelami a písničkami té které oblasti.
Kapely, písničky i regiony si se svým scénáristou
Jiřím Mocem vybírá sám, což je v televizní praxi
dost neobvyklé.
Koncem září spatří světlo světa i knižní podoba
pořadu – Putování za písničkou a za vínem s Jožkou
Šmukařem. Bude zde obsaženo především to, co
se „nevešlo na obrazovku“ – Roční jídelní lístek
specialit s doporučenými vinnými odrůdami,
něco z myslivosti, fotodokumentace z natáčení a
z autorova mládí – lze říct, je to jakási zpověď stále
oblíbenějšího Jožky Šmukaře. K tomu vyjde i 50
minutové DVD – to vše vydá Albatros ve spolupráci
s Českou televizí. Podzimní křest proběhne na
pražském Žofíně. Spolupracuje s BROLNEM a
tedy i s již vzpomínaným Jožkou Pavlicou. Jako
součást televizního pořadu Putování za písničkou
natáčí vzpomínkový pořad na nezapomenutelného
primáše BROLNU Jindřicha Hovorku. Moderuje
dechovkové festivaly, košty vín, krumvířský Kraj
beze stínu a řadu jiných folklorních událostí. Podílel
se na více než 30 CD, z nejnovějších pak připomínám
Pohár vína s přáteli a Při víně o víně natočené v jeho
hustopečském sklepě. Zcela nejnovější je CD Jožka
Šmukař a cimbálová muzika (náklad 20 600 ks – 50 Kč).
Ke zpěvu patří i víno a vinařství se stalo
Jožkovým velkým koníčkem, ne-li koněm – říká,
že za dobrým vínem stojí dobrý hrozen, a tak ani
práci ve vinohradu, ani ve sklepě nelze ošidit. Není
nadto posedět si ve sklepě s přáteli nad skleničkou
vlastního vína, popovídat si a od srdce si zazpívat.
V roce 1987 koupil ve Starovičkách sklep s domkem
a Starovičky se staly jeho domovem. Střídají se zde
vzácní hosté z branže i mimo ni – za všechny Radek
Brzobohatý, Jiřina Bohdalová, Jiří Krampol, Dušan
Klein, Bára Štěpánová a mnozí další. Klientela
odběru jeho skvělého vína je převážně muzikantská
či jinak umělecká z celé České republiky. Jožka se
cítí ve Starovičkách dobře, i když bydlením přesídlí
do nedalekých Hustopečí. Obě vysokoškolsky
vzdělané dcery – mladší Kateřina a starší Lenka,
i když k hudbě mají blízko, ve šlépějích tatínka
nepůjdou. Jožka s výraznými rysy sangvinika,
možná někdy trochu cholerický, byl s muzikou,
zrovna tak jako i Majka Vyoralová, až na americkém
kontinentě, ale jižní Morava, rodný kraj obou, jak
říká básník – „spoutala jejich srdce a žijí v jejím
náručí“.
90
Oběma přeji, a snad i jménem Vás čtenářů těchto řádků, jen vše dobré a ať jim to ještě dlouho tak
hezky zpívá.
PhDr. Ladislav Valihrach
Chvála cimbálové muziky
Kdosi mě přesvědčoval o tom, že cimbálovka je
lehká hudba. Omyl příteli, pravil jsem mu, omyl,
cimbálovka patří k těm nejtěžším. Však popadni
cimbál a popones ho. Čtyři chlapi s ním mají co
dělat, aby ho unesli, a ten pátý ještě musí nést pedál,
stoličku cimbalisty a jeho paličky. A to je jeden
nástroj. Kde jsou ty ostatní? Pravda, housle a klarinet
tolik zabrat nedají, ale basa, inu, ta se pronese,
zvlášť když se beseda protáhla až do ranního svítání
a basista klopýtá domů vyčerpán tou vehemencí, s
níž po celou noc tvrdil muziku razantně popotahuje smyčcem.
I jinak je cimbálová muzika těžká, neboť
vyžaduje od muzikantů nevšední vlohy. Představte
si, kdyby se uprostřed opery vetřel nějaký nezdara
do orchestřiště a posbíral symfonikům partitury.
Opera by se hnedle změnila v chaos a zklamaní
návštěvníci by vyžadovali vrácení peněz za vstupné.
To se muzikantům od cimbálu nemůže stát. Ti
žádné noty nepotřebují. Tisíce písní mají uloženy
v paměti a stačí, když někdo jen dvěma či třemi
slovy připomene nápěv, okamžitě vědí, kam šáhnout
pro tu správnou písničku; nikdy se nespletou,
nikdy nezaváhají, paličky už už se rozbíhají po
strunách cimbálu, ty houslové pohladí smyčec a
prsty zabubnují po hmatníku klarinetu... Písnička se
dere ven, musí na světlo boží, jako novorozeňátko,
pusu od ucha k uchu, někdy se směje, někdy pláče,
podle toho, jak bylo tomu, kdo ji kdysi velice dávno
skládal.
Cimbálová muzika totiž není jenom o hudbě. Ona
probouzí lidové písničky, které v nás zapomenuty
pospávají. A lidová písnička, to je taková
modlitbička, kterou si dopřávají ti, co na Pána Boha
věří, i ti, co o tom ještě neví. Bavili se dva moji
kamarádi, jeden, že se modlí, druhý že ne, k čemu
by mu to bylo? „Ale zpíváš a to se také počítá!“
dostalo se mu odpovědi. Tak je to!
Když patří k cimbálovce písnička, patří k ní i
zpěv. Však to znáte. Člověk chvíli pozoruje primáše
a najednou to s ním zahýbe. Začne si prozpěvovat,
nejdřív sám pro sebe, pak se z místa začne rozhlížet,
kdo se přidá. Zpravidla než muzika spustí druhou
sloku, některý z mužů vystartuje před muziku a – ruka hore! – zanotuje, přidá svůj hlas k houslím,
klarinetu a cimbálu. A jako na povel přibíhají další
muži, opouštějí své milované manželky a partnerky
a spěchají za tím prvním odvážlivcem, chytnou se
jej kolem ramen a – ruka hore! – další a další hlas
se přidává, až je z toho krásný mužský mnohohlas,
který naplní sál nebo krajinu, zpívá-li se venku.
Ti zpívající muži jsou v půlkruhu, otočeni tváří
tvář k muzikantům. Všimli jste si? Dechovkáři, ti
udělají kroužek a nikoho mezi sebe nepustí. Taneční
orchestr, ten se zas posadí na jeviště nad lidi, hraje
jim svrchu, ale k tělu si je moc nepustí. A divadelní
orchestr – schová se někam pod jeviště, aby se
virtuózové a sólisté nezneklidňovali pohledem na
obecenstvo. Muzikanti takových hudeb sedí ve
vyrovnaných řadách a vše dělají na povel dirigenta,
nic sami nesmí, protože on hned po nich mrskne
taktovkou nebo nevraživým pohledem, když písknou
jinak, než jak on chce. A když nehrají, jenom civí.
U cimbálovky je to úplně, ale úplně jinak a
obráceně. To je muzika pospolité komunikace
a svobody. Všichni muzikanti hrají a pohybují
se v rytmu, ale každý hraje tak trochu po svém;
primáš, pravda, hraje první roli, ale není to žádná
primadona, je to jeden z nich. A my, co stojíme
kolem nich, jim vůbec nevadíme, naopak, mluvíme
s nimi očima, zpíváme s nimi a dokonce, když je
to veselá písnička, začneme křepčit a poskakovat
ve verbuňku, vyletovat vzhůru a hned zase čapat
k zemi; no řekněte mně, u které jiné muziky může
člověk takhle volně a svobodně vyjádřit svoji radost.
Už někoho slyším, jak říká – u dechovky v tanci.
No jo, jenomže tak to není, tam musíme každý
tancovat se svou paní: „Chyť mě výš!“, „Chyť mě
níž!“, „Šlápls mně na kuří oko!“ „Neval se tak na
mne!“, „Co pajdáš?“, „Dívej se mi do očí a ne po
ženských!“.
Jenom u cimbálovky jsme my muži skutečně
svobodní.
Je tomu již drahně let, když ve vinárně ve Vlčnově
vyhrávala cimbálová muzika Burčáci z Míkovic.
Bylo to v zimě nedlouho před Vánoci. Během noci,
co muzika muzicírovala, začalo sněžit a sníh pokryl
celou vesnici. Byla jedna hodina v noci. Beseda u
cimbálu skončila. Lidé se rozešli domů, vinárník
vystrčil muzikanty i s nástroji do ulice, zamkl kšeft
a šel taky spát. Venku sněžilo a noc byla stříbrná.
91
Autobus, který měl pro muzikanty přijet, kdesi
zapadl. Co včil? A co potom?
Cimbalista mrkl na kamarády. Vzali cimbál a
postavili ho doprostřed křižovatky na návsi. Přihnuli
si z demižonku vína, vzali nástroje a začali hrát.
Písnička byla tak lehoučká jako sněhové vločky,
které nepřestávaly padat. Cvakla klika a otevřelo se
první okno. Pak další a další a další. Za malou chvíli
naslouchali lidé ze všech okolních domů. Kostelní
hodiny na věži odbíjely druhou, od středu vesnice
zaznívala Tichá noc, svatá noc. Když muzikanti
dohráli, ozval se z oken potlesk. Poděkování
stoupalo k nebi s posledními slovy písně. V dálce se
objevila světla reflektorů a zvuk autobusu...
Byl to ten nejkrásnější koncert, jaký jsem kdy
zažil. No řekněte, znáte jinou, než cimbálovou
muziku, která může způsobit takový zázrak?
Fejeton z nové knihy Jiřího Jilíka
Jdu Slováckem krásným II
Cimbálová muzika Jury Petrů z Kyjova v malbě
uherskostrožského malíře Zdeňka Hudečka
Síla folkloru
Muži v ofsajdu ve známém humoristickém
románu Karla Poláčka uvažovali, jak by vypadalo
rozdělení republiky a Evropy, kdyby se územní pře
rozhodovaly na zeleném trávníku a konstatovali, že
by se tvářnost územních celků podstatně změnila!
Mnohá velmoc by klesla k bezvýznamnosti a mnohý
státeček stal by se velmocí. Napadlo mě, jak by
vypadalo územní členění u nás i v okolí, kdyby o
významu jednotlivých oblastí rozhodovala síla
národa. V něm se ztělesňuje snaha mnoha dalších
velikánů a osobností, kteří udržovali a udržují
všeobecný vztah k tomu nejlepšímu, co v nás
(snad) ještě zůstalo po předcích a k čemu se – někdo
pasivně, někdo i aktivně – hlásíme.
Byl to také Slávek Volavý a řada osobností
kolem něho, kdo vyzvedl lidovou kulturu z krčem
a vinných sklepů do popředí společenského zájmu.
Díky tomu se slovácké písničky dostaly na pódia,
kde je mohly sledovat statisíce lidí, do rozhlasu,
filmu a později i do televize, a to nejen u nás, ale
i v mnoha zemích v zahraničí. Měl jsem to štěstí,
že můj tchán František Hořák byl jedním z prvních
členů muziky Slávka Volavého a vedl také celou
dobu její působnosti kroniku muziky. Z této kroniky
pak vydal paměti muziky „Putovali hudci“, z nichž
vychází i následující text.
NEŽ JSME SE DALI DOHROMADY
folkloru a boje by se vedly pouze na folklorních
pódiích.
Především je nutné zmínit se o Slávkovi Volavém,
o tom, jak začínal. Nebyl rodilým Strážničanem.
Narodil se 10. 3. 1922 v Krčmě (jak příznačné)
u Meziboří na Českomoravské vysočině. V šesti
letech se přestěhoval s rodiči do Židlochovic. Zde
získal první hudební vzdělání již na obecné škole.
Vedoucí složkou našeho státu by byla
jednoznačně Morava, která by se rozšířila nejméně
na území Velkomoravské říše z doby přes 1200
lety, v Čechách by zbylo jen pár samosprávných
celků. Z Prahy by se pak stala nehostinná pustina,
kde by se potulovalo pouze pár jednotlivců ve
vietnamských, čínských, jugoslávských, arabských
a bůhví jakých ještě cizokrajných krojích. Slovácko
by zabralo většinu území Rakouska, kde na východě
by šohaji bránili území proti maďarským souborům,
společně se Slováky, se kterými by byl uzavřen pakt
o neútočení. Na západě Rakouska by vzdorovali
Jihočeši se statečnými Chody tlupám v kožených
kalhotách s padacím mostem. Severní kraje staly
by se doménou Valachů s podporou zbytků Lachů
a dalších slezských souborů, které by musely
uzavřít rovněž podobný pakt se slezskými soubory
polskými.
V roce 1934 se Slávek Volavý ocitl ve Strážnici,
kam se jeho rodiče přestěhovali. Pro dvanáctiletého
Slávka, odchovaného klasikou, neměl v té době
folklor takřka žádný význam. Rozhodující pro
zaujetí Slávka pro lidovou muziku a folklor vůbec
byl zájezd s jeho otcem do Filipova údolí pod
Javořinou v roce 1935. Odhalovala se zde pamětní
deska Miloslavu Hurbanovi na paměť družby
Čechů a Slováků, kteří se zde tajně scházeli za
Rakouska-Uherska. Celým údolím zněly lidové
písně a hráli lidoví hudci. Slávek tehdy ještě
žádného z vyhlášených hudců neznal a nejvíce ho
tenkrát udivovalo to, že muzikanti hráli bez not –
zpaměti. Všechno na něj působilo velmi exoticky a
zanechalo pro celý život nezapomenutelný zážitek.
Netušil tehdy, že to bude později hlavní náplní jeho
života.
Hlavním městem státu by byla samozřejmě
Strážnice, vláda by seděla na strážnickém zámku
a činnost hradní stráže by vykonávaly strážnické
soubory. Byl by to krásný vzhled na ten boží svět,
nikde žádné války, jen samé zábavy a festivaly. Na
čestném místě zámku by pak byl umístěn slavnostní
nápis „Slávek Volavý zasloužil se o stát“.
Při studiu na strážnickém gymnáziu vešel Slávek
Volavý v povědomí studentů a profesorů nejen
jako výborný muzikant, ale také spolu s Milanem
Mastným (který pak vystupoval s muzikou
jako lidový vypravěč) byl iniciátorem různých
podařených studentských kousků a neustálých
střetnutí s pány profesory. Na gymnáziu studovali
chlapci a děvčata z Horňácka, kde na Slávka poprvé
Když pomineme nereálnost těchto úvah, zůstává
nám stále osobnost Slávka (správně PhDr. Vítězslava) Volavého a jeho muzika jako neodmyslitelný
významný faktor v historii i současnosti našeho
92
folklor zapůsobil. Velmi často jezdíval na kole do
Velké nad Veličkou, nejen za svou studentskou
láskou, ale také za velickými hudci. Na zábavách
využíval každé příležitosti, aby si mohl s nimi zahrát.
Muzika v podání lidových hudců ho však zaskočila.
Poznal, že hrát s hudci není vůbec jednoduché.
Bylo to docela něco jiného, než na co byl zvyklý z
dosavadního provozování vážné hudby. Nevzdával
se však a brzy začal do tajů lidového muzikantství
pronikat.
dechovky stařeček Hořák-školník neměl pro tyto
mladé chlapce čas. Když ho jednou požádali, aby si
s nimi přišel zahrát, poradil jim v žertu:
„Veznite si puténku a hrkajte s ňú o dlážku. To vám
basu nahradí“.
Mladých muzikantů se ujímá strýček VajčnerPlaček s profesorem Vladimírem Úlehlou a dr. Janem
Poláčkem, sběratelem lidových písní. Probouzejí v
nich skutečný zájem o slováckou lidovou písničku.
Muzika se schází u Vajčnerů-Plačků, kde pod
vedením strýčka Vajčnera a častých hostů profesora
Úlehly a dr. Poláčka se učí hrát především strážnické
písničky, učí se kontrovat a basovat.
ZROZENÍ MUZIKY SLÁVKA VOLAVÉHO
V srpnu 1943 tak ve Strážnici vedle sebe existuje
„stará“ muzika Janíčka Horného a tato „mladá“ se
Slávkem. Zpočátku se konávají zkoušky společně
se starými muzikanty v šatně Lidového domu. V
primášování se střídal Slávek Volavý s Janíčkem
Horným. Později ti starší muzikanti odcházejí a
zůstávají se Slávkem Volavým jen ti mladí. Problém
s basou byl vyřešen vypůjčením třístrunné basy od
strýčka Guče ze Žabí ulice, který basu sám vyrobil.
Dnes je uložena v Ústavu lidově kultury v zámku ve
Strážnici.
To však vůbec nepotěšilo Slávkova učitele
hudby a především Slávkovu maminku, pro kterou
byly slovácké melodie a písničky drsné a málo
vážné. Až do konce života nemohla vášni Slávka
pro slováckou písničku přijít na chuť a stále se
strachovala, že lidová muzika Slávka zlumpačí a
přivede na scestí. Slávek i přes matčiny námitky
propadl lidové muzice celou svou bytostí. A tak
nebylo divu, že se v něm probudila touha založit si
samostatnou kapelu.
Po maturitě v r. 1942 odchází Slávek Volavý v
září do Brna na konzervatoř. I když na brněnské
konzervatoři opět přilnul ke klasické hudbě, přesto
na Strážnici a její hudce nemohl zapomenout. Jeho
zaujetí pro lidovou hudbu ho přivádí do Slováckého
krúžku v Brně. Zde se setkává s cimbalistou muziky
a duší krúžku Jaromírem Běhúnkem. Ten mu jednou
po válce nad pohárkem vína věštecky zaprorokoval:
„Víš, Slávku, Paganini ani Kubelík z tebe asi nebude,
ale mohl by ses stát primášem Slávkem Volavým“.
Na zkoušky u Vajčnerů vzpomíná dcera strýčka
Vajčnera Marie, provdaná Adamcová:
„Co to bylo sobot, nedělních odpolední a večerů,
co tito chlapci u nás na mlatevni provrzali. Tatíček
však byli velice trpělivý. Učili chlapce písničkám,
danajovému rytmu a rytmu verbuňků. Nedalo sa
nekdy poslúchat, jak na ty husle vrzali. S mamičkú
zme jich kolikrát vyháňaly, aby už teho nechali,
ale kdepak. Byli do teho hraní tak zabraní, že
mamiččiného ani mojého nadávání nedbali“.
Již v roce 1943 shromažďuje kolem sebe Slávek
mladé muzikanty, kteří dosud hrávali s harmonikou
hlavně polky a valčíky a neměli ani basu a basistu.
Basista kapely Janíčka Horného a kapelník
93
Jak vyplývá z předcházejícího vyprávění, je
tedy možno podzim roku 1943 označit za vznik
cimbálové muziky Slávka Volavého. Koncem
listopadu 1943 přicházím do muziky i já.
Mé muzikantské začátky byly špatné. Přání učit
se u pana Svobody hře na housle nebylo možné u
rodičů prosadit. Mnohočlenná rodina to rodičům
po stránce finanční neumožňovala. A tak jsem se
o hudební vzdělání pokoušel sám. Nejprve jsem si
koupil za jednu korunu trsátko na mandolínu a pak
za dlouhý čas (po získání peněz z práce při regulaci
řeky Moravy o prázdninách) jsem si směl koupit k
trsátku i mandolínu. Podle školy hry na mandolínu
pro samouky jsem se začal prokousávat do tajů
hudby. Mandolínu jsem později zaměnil za housle,
které jsem si vypůjčil od jednoho z mých kamarádů
a začal jsem na ně hrávat.
Slávek Volavý jako vítěz soutěže verbířů na Slavnostech
v r. 1951
Zpočátku muzika hrává hlavně k poslechu při
nejrůznějších příležitostech. Nepříjemné jsou
vzpomínky na vystupování v sálech se stolovým
uspořádáním, kde ji hosté brali jen jako hudební
kulisu k jídlu a vlastní zábavě. Začíná proto
připravovat ucelenější programy se zpěváky a
ukázkou tradičního strážnického párového tance
danaj či verbuňku v podání Slávka Volavého,
který se od starších Strážničanů naučil perfektně
cifrovat. Později s muzikou občas vystupovali i
lidoví vypravěči Milan Mastný a Vašek Mlýnek z
Kuželova. První rozhlasová nahrávka muziky v roce 1946
s prof. Úlehlou (stojící uprostřed)
Na hody v roce 1943 jsme chodili po rodinách a
vyhrávali. Na předměstí jsme se setkali s muzikanty
Slávka Volavého a šli s nimi společně ke Gajdíkům
na Újezdě. Tam jsem se postavil vedle Franty Múčky
a začal jsem s ním kontrovat. Slávek Volavý si toho
všiml a pozval mě k sobě do bytu na zkoušku u
klavíru. Přišel jsem, Slávek se mnou přehrál několik
písniček a začátkem prosince 1943 jsem v muzice
Slávka Volavého začal jako kontráš.
Muzika se poprvé na veřejnosti představila hned
po osvobození v roce 1945 a již v následujícím roce
na Strážnických slavnostech získala první místo v
soutěži cimbálových muzik. Tady prokázal Slávek
své umění nejen muzikantské, ale uplatnil se zde i
jako výborný tanečník.
Muzika v prvomájových průvodech v 50. letech
94
Postupem času se ukazovalo jako stále více
potřebné zapojit do vystoupení i pohybovou
složku a ukázat krásu lidových krojů v tanci. Je
zajímavé, že až do r. 1960 nebyl vlastně ve Strážnici
kromě muziky žádný folklorní soubor. Teprve při
přípravách II. celostátní spartakiády, v jejímž
rámci se organizovaly i doprovodné kulturní akce
různých souborů, vznikla v r. 1959 myšlenka
založit ve Strážnici soubor lidových písní a tanců,
který převzal název Danaj podle zdejšího tradičního
lidového tance. Jeho dlouholetým uměleckým
vedoucím byl právě Slávek Volavý a soubor řadu let
s muzikou vystupoval v komponovaných pásmech.
Spolu vystupovali v mnoha zemích světa, například
v Německu, Francii, Belgii, Irsku, Sýrii, Libyi,
Velké Británii, Itálii, Řecku, Finsku, Maďarsku,
Rakousku, Egyptě, Litvě, Chorvatsku, Slovensku a
na Maltě.
muziky pro každý případ. Při pobytu v Egyptě se
opravdu uvedené zažívací problémy brzo projevily
u značného počtu účastníků a ani medikamenty,
ani slivovice mnohdy nezabíraly. Nejhorší to
měli tanečníci, kteří s daným problémem nemohli
pořádně vystupovat, protože prudké pohyby byly
velice nebezpečné. Zejména u verbuňku při náhlém
přičapnutí hrozilo, že si postižený „navalí do gatí“.
Někteří ,,nemocní“ museli dokonce vyhledat
lékařskou pomoc a polykat hrsti prášků bez valného
úspěchu.
Za této situace vytáhl pan Hořák zmíněný
pytlík se sušenými oškorušemi z vinohradu paní
Machálkové a nabízel je nejhorším případům. Ti
většinou sice brblali, že na babské pověry nevěří,
ale byli v situaci, kdy brali jakoukoliv pomoc,
protože horší už to být nemohlo. A ukázalo se, že
to opravdu funguje – stačilo pár kousků a průjmy
byly jako zázrakem pryč. Paní Machálková byla
všemi velebena a její oškoruše se postaraly o to, že
celý zájezd měl ohromný úspěch. Tak se oškoruše
zasloužily o vzornou reprezentaci republiky v
cizině.
První zahraniční vystoupení ještě samotné
muziky v r. 1955 muselo být samozřejmě v Moskvě.
Ukázala se zde na velkém zábavném pořadu k 10.
výročí osvobození vedle řady dalších estrádních
umělců jako byl taneční orchestr Ladislava Bezubky
se zpěváky Helenou Loubalovou a Oldřichem
Daňkem, harmonikář Milan Bláha, ale také hudební
klaun Arnošt Janeček a břichomluvec Josef Pehr se
svou loutkou Pepíčkem.
V západní cizině se pak pak muzika po zájezdu
do Francie v r. 1957 nejvíce proslavila účastí na
světové výstavě Expo 1958 v Bruselu, kde sklidila
velký úspěch. Hrála sice většinou jen k poslechu
v hale nově otevřeného velkého obchodního domu,
ale na místní návštěvníky působila jako zjevení.
Muzika i se souborem pak byly do Belgie pozvány
ještě několikrát.
Nezapomenutelný pak byl zájezd muziky se
souborem do Egypta v roce 1968, kde krojovaní
účastnící působili značně exoticky. Zejména sukně
děvčat, roztančené vysoko nad kolena, přiváděly
mužské diváky až k nepříčetnosti. Jak ze strany
oficiálních pořadatelů, tak i dalších znalců těchto
zemí byli účastníci upozorňováni mj. i na značné
nebezpečí průjmových onemocnění v této oblasti.
Slávek Volavý na korábu pouště
STRÁŽNICKÉ SLAVNOSTI
Hned od svého vzniku se Strážnické slavnosti
staly bez Slávka Volavého nemyslitelné. Postupně
se začal zapojovat do jejich příprav a až do roku
1965 zodpovídal za jejich programový úsek.
Velice se mu hodilo, že pod vlivem profesora
národopisu Antonína Václavíka pokračoval na
brněnské univerzitě ve studiu filozofie, hudební
vědy a národopisu. Stal se duší festivalového dění.
Zásobili se proto příslušnými léky a slivovicí
či jinými prostředky pro vnitřní dezinfekci. Pro
tyto příležitosti také donesla před odjezdem jedna
Strážničanka pytlík se sušenými oškorušemi,
který se ale nikomu nechtělo brát s sebou. Vzal ho
nakonec až pan Hořák jako organizační vedoucí
95
Když bylo v roce 1956 zřízeno Krajské středisko
lidové kultury ve Strážnici, nastoupil v něm místo
ředitele.
takových úspěchů. Dalo by se to přičítat i jistému
odklonu zájmu veřejnosti od folkloru. V těch dobách
bylo možné vysílat a provozovat jen muziku vážnou
nebo populární (jako by určovatelé hudebního vkusu
a priori považovali vážnou hudbu za nepopulární).
V té populární bylo dovoleno prezentovat jen
taneční nebo lidové písničky – buď s dechovkou
nebo s cimbálovkou.
Spoluvytváří pojetí Strážnických slavností a
prožívá jejich vývojové etapy. Reaguje na požadavky své doby. Zakládá a vede (v roce 1956) Slovácký
orchestr lidových nástrojů, také se pokouší o novou
písňovou tvorbu. Bytostně se však vrací ke kořenům
folklorní tradice, a to jak v repertoáru vlastní
muziky, tak v regionálních pořadech Mezinárodního
folkloristického festivalu.
Kvůli obavě před pronikáním „západní“ kultury
tak byli posluchači lidovkami pomalu přesyceni.
Vystihl to i Jan Werich v jedné scénce s Miroslavem
Horníčkem, kde při obvyklém slovním šermu
Horníček zmínil halekačky. Werich na to reagoval:
„Halekačky ne. Kdybych chtěl halekačky, tak si
pustím Prahu, tam jsou vždycky“.
Na Zbojnické lúce v zámeckém parku při Slavnostech r. 1957
Muzika na Slavnostech v r. 1976 s tehdy 90 letou zpěvačkou
stařenkou Procházkovou
Slávkovo působení u muziky bylo komplikováno
jak jeho ředitelskými povinnostmi v Ústavu lidového
umění, tak i zdravotními problémy. V letech 1975
až 1981 prodělal několik infarktů a také operaci
kyčelního kloubu. Koncem roku 1982 pro tyto
vleklé problémy odešel do důchodu a dne 11. dubna
1983 zesnul ve věku 61 let.
Souboj primášů Slávka Volavého a Martina Hrbáče na
Slavnostech v 60. letech
Své síly plně věnoval rozvoji Ústavu lidového
umění i jeho součásti – Muzeu vesnice jihovýchodní
Moravy. Slávek Volavý výrazně ovlivnil vývoj
zájmově umělecké činnosti v oblasti folkloru. Byl
muzikantským vzorem a propagátorem objektivních
teoretických názorů na tradice lidové kultury v
současnosti.
Toto období rozkvětu trvá až do začátku 70.
let, kdy je Slávek nucen ze zdravotních důvodů na
čas přerušit vedení muziky. I když se pak Slávek
k muzice znovu vrátil, nedosáhl s ní už nikdy
Poslední vystoupení Slávka Volavého s muzikou
na Strážnických slavnostech v r. 1982
96
Jeden z nekrologů napsal i František Hořák.
Nechejme ho tedy hovořit vlastními zasvěcenými
slovy:
připravovali. Zůstali proto dále pohromadě a pořad
se podařilo uskutečnit i jako vzpomínku na Slávka
Volavého.
„Neúprosný zákon života a smrti se nevyhýbá
ani naší muzice a 11. 4. 1983 nás zasáhl na místě
nejcitlivějším. Odešel navždy zakladatel a primáš
muziky Slávek Volavý.
Po úspěchu „výročního“ vystoupení muzika
fungovala dále, zejména s cílem vychovat si své
nástupce, aby jméno i umění Slávka Volavého
zůstalo nadále živé. Zvali mezi sebe nadějné mladé
muzikanty ze Strážnice a okolí a pokračovali ve
snaze udržet omlazenou muziku nejméně do jejího
50. výročí v r. 1993.
Ještě v sobotu 29. ledna 1983, kdy jsme hráli na
plese ve Skalici z nás nikdo netušil, že je to naše
poslední vystoupení se Slávkem Volavým. Hned po
prvních taktech zahajovací písničky jsme poznali, že
s námi nehraje ten Slávek Volavý, na kterého jsme
byli zvyklí. Už se nedokázal postavit před muziku
tak, aby ji ovládal celým svým tělem, neznatelným
přimhouřením očí nebo téměř bezděčným pohybem
levé paže. Jeho prsty ho již nechtěly poslouchat,
marně se snažily „vyrábět“ ty nenapodobitelné a
nás často udivující cifry.
Již od prvních začátků naší muziky šel Slávek
Volavý neúprosně za svým cílem být prvním a
nejlepším primášem v nejlepší cimbálové muzice.
Tomuto cíli podřídil veškerou činnost v muzice.
Vyžadoval od všech tvrdou kázeň jak při zkouškách,
tak i při vystoupeních. Stačilo, aby naznačil ladění
houslí a v momentě seděla celá muzika kolem cimbálu
připravena hrát i za cenu, že sklenka vína zůstala
nedopita, jídlo nedojezeno, debata neukončena.
Muzika Slávka Volavého s primášem Milošem Slováčkem při
40. výročí muziky v r. 1983
Několik slov Františka Hořáka závěrem:
„Končím svůj životopis s trochou smutku a lítosti.
Moc mě mrzí, že se mně nepodařilo zajistit za nás
pokračovatele v tradici Cimbálové muziky Slávka
Volavého tak, jak si to Slávek přál a mne o splnění
tohoto přání před odchodem na těžkou operaci
požádal. Bohužel ani dva pokusy o zachování
muziky se jménem Slávka Volavého nevyšly, i když
jeden čas to vypadalo velmi nadějně. Cimbálová
muzika Slávka Volavého přestala dnem 17. 4. 1993
existovat. Nemá dědice, nemá pokračovatele. Snad
vydáním „Pamětí“ a „Sborníků“ budou ti, kteří
přijdou po nás, vědět ještě po mnoha letech, kdo to
byl Slávek Volavý a jeho cimbálová muzika“.
Slávek Volavý dal muzice tak pevný základ, že jsme
mohli hrávat i po jeho dočasném odchodu z muziky
v letech 1968–1972. Hrávali jsme v tuto dobu pod
vedením a primášováním Miloše Slováčka, jinak
vynikajícího tercáše. Podchytil způsob hry Slávka
Volavého, jeho cifry a rytmus tak dokonale, že nám
Slávek po návratu do muziky často říkal, že byl
kolikrát sám na pochybách, zda slyší z rozhlasových
nahrávek sebe nebo Miloše.
Všechno to, co nás naučil, co jsme od něho
podchytili, co nám po 40 let vštěpoval do srdcí,
především lásku k lidové písni a hudbě, bude žít dál
v muzice, která pod jeho jménem bude pokračovat
na základech, které on vybudoval. Uděláme všechno
pro to, abychom dělali čest cimbálové muzice Slávka
Volavého a jeho nehynoucí památce.“
Při svém putování po naší vlasti muzika Slávka
Volavého několikrát vystoupila i v Žarošicích a
okolí. Citujme z Kroniky muziky pana Hořáka:
„Žarošice - Katolický dům, neděle 8. 5. 1966“
Po neúspěšném vystoupení v Brně se nám v
Žarošicích všechno vynahradilo. Velmi pěkný
úspěch, příjemné prostředí a výborní hostitelé
přispěli k oboustranné spokojenosti. Naše vystoupení
v programu „Přípitek písničkou“ se konalo v rámci
Po Slávkově smrti muzika musela zvažovat, co
dál. Všeobecně se předpokládalo, že svoji činnost
automaticky skončí. Zbylí muzikanti ale chtěli
alespoň realizovat pásmo ke 40. výročí založení
muziky, které už delší dobu (ještě se Slávkem)
97
Setkání a setkávání se
s uměním Antonína Vojtka
akce „Vlastivědné Žarošice“, spojené se sjezdem
rodáků ze Žarošic. Po vystoupení jsme byli bohatě
pohoštěni a odměněni upomínkovými dárky. Při
návratu se zapomnělo vyložit z autobusu 5 párů
čižem. Řidič s nimi jezdil celé úterý po lince a
naštěstí na ně pod lavicí nikdo nepřišel.
Mé pozdně letní potulky Brnem jsou každoročně
spojeny s vyhlížením prvních kalendářů ve
výlohách známých papírnictví, knihkupectví,
galerií či renomovaných starožitnictví. Z dětských
let pamatuji kominického mistra přinášejícího
v předvánočním čase do domácností jednolistý
nástěnný kalendář s obrázkem usmívajícího se
kominíka. Popřál krásné Vánoce a všechno dobré
v novém nastávajícím roce a ujistil hospodyni,
s pohledem na nad zasněženou střechou i díky jemu
spokojeně bafající komín, o své přízni v příštím
roce. Pozvolna jsem začal v kalendářích více vnímat
onu složku výtvarnou než-li časoměrnou.
I když mým rodným krajem je jižní Morava
spojená s Jožou Uprkou, Jano Köhlerem, Josefem
Konečným či současným Antonínem Vojtkem,
jehož krásné nástěnné kalendáře rovněž každoročně
nemohu nemít, magické kouzlo Ladových obrázků
způsobuje, že tyto kalendáře vyhlížím nejtoužebněji
a následně je skupuji jak v podobě nástěnné, tak
i stolní. Stále platí – „kdo zaváhá, je bez Ladova
kalendáře“. Důvěrnost a sdělnost jeho obrázků a
rok jím viděný zřejmě nepřitahují jenom mě.
Vraťme se však z Posázaví, Ladových Hrusic,
z krajiny kocoura Mikeše do kraje meruněk a
vinohradů, k zádumčivé Dyji, do kouzelného kraje
pod Pálavou. Hora Venušina je za jasného počasí
vidět i z nejvyššího bodu žarošické Sokolky. Když
jsem tudy jako malý kluk chodíval s maminkou na
pole, „Palavu“, jak ona říkala, mně tehdy v pro mne
nepředstavitelné dálce snad osudově ukazovala. Já
tenkrát netušil, že tam v tom kraji najdu po letech
nejen své životní štěstí – svou milou manželku
Zdenku, ale i velké přátelství člověka bytostně
s přírodou tohoto kraje spjatého, slovy Jana
Kostrhuna „milence moravské krajiny a tuláka po
paletě snů“, vzácného člověka, malíře Antonína
Vojtka.
„Žarošice, sobota 5. 6. 1976, sál ve škole, pořad
Putovali hudci s Danajem“.
Po delší době vystupujeme pro účastníky
„Vlastivědných Žarošic“, které každoročně
pořádají místní občané. Vystoupení se konalo ve
škole na malém jevišti, což úrovni vystoupení moc
neprospělo. Kulturní dům, kde jsme vystupovali
před 10 lety – vyhořel.
Další vystoupení muziky se uskutečnila ve
Ždánicích (1. 5. 1967 – soutěž LUT v KD a
24. 5. 1976 – 600 let obce), v Archlebově (25. 2.
1975 Putovali hudci, 24. 4. 1977 a 26. 4. 1981 –
výročí osvobození), v Dambořicích (také k výročí
osvobození 21. 4. 1978) a v Násedlovicích (8. 3.
1969 k MDŽ a 15. 5. 1971 k poslechu v KD).
Můžeme si jen povzdechnout s panem Hořákem,
jaká je to škoda opouštět staré dobré tradice.
Vlastivědné Žarošice už zůstávají, stejně tak jako
muzika Slávka Volavého, jen ve vzpomínkách
a není nikoho, kdy by tyto krásné akce vzkřísil a
uskutečňoval.
Od konce 70. let se věnuje výhradně výtvarné
tvorbě, jeho obrazy jsou součástí mnoha
významných interiérů, zdobí galerie i soukromé
sbírky v mnoha zemích světa. Výstavy samostatné i
kolektivní po celé ČR i v zahraničí (Žarošice – 1978
a 1986, výstavní prostory ZDŠ), jeho vernisáže
plné lidí se spoustou ctitelů jeho obrazů svědčí
o mimořádné oblibě jeho díla. Skicář ho provází
RNDr. Rostislav Nebola
98
od vzpomínaného Lady či Muchových kalendářů,
nijak nekomercializuje.
Manželé Vojtkovi vydali dosud deset kalendářů.
2002 - „Přátelům do roku 2002“
Úlohy kmotry se zhostila herečka Chantal Poullain a
křest se odbýval v rajhradském Hospici sv. Josefa.
2003 - „Putování krajinou“
Kmotrovství přislíbila Dagmar Havlová a křest
se měl odehrát v Letohrádku královny Anny na
Pražském hradě. Povodně toho roku křtu v Praze
zabránily a ten se uskutečnil v Břeclavi.
od jeho mladých let. Jako hustopečský učitel
biologie veřejně vyjádřil nesouhlas se vstupem
vojsk v srpnu 1968, což znamenalo konec jeho
pedagogické kariéry a zákaz působení ve školství.
Pracoval v družstevním vinohradě, jako slévač či
dělník v mostárně, od roku 1979 se stává malířem
„na volné noze“, v současné době žije a tvoří
v Břeclavi.
Malíř a básník Antonín Vojtek má dnes
nezastupitelné místo na piedestalu našeho současného výtvarného umění, jeho krajinářský
rukopis je jedinečný, nenapodobitelný a nepřehlédnutelný, silně oslovující svého vnímatele.
Talent od Boha, nevídaná pracovitost, nezměrná
životní energie, pokora a oddanost, jeho niterné a
poetické vidění kraje pod Pálavou, jehož kouzlu
zcela propadl a souznění s jeho přírodou z něho
dělají malíře jižní Moravy „par excellence“.Vojtkův
osobitý umělecký výraz a jeho vidění krajiny, ať
už reálné či imaginární, jeho modř, zeleň a hněď
na plátnech s krajinou vinohradů, meruněk a
mandloní, venkovských střech a kostelíků, lužním
lesem, kdysi zlověstnou Dyjí, rozpálenými vápenci
Pálavy či zrcadly lednických rybníků, jeho životní
moudrost a vůbec celá jeho tvorba jsou chválou a
zároveň oslavou jižní Moravy.
2004 - „Kraj pod Pálavou. Hustopečsko. Krajiny Antonína Vojtka“
Kmotrou kalendáře se stala první dáma republiky
paní Livie Klausová za doprovodu svého manžela a
prezidenta republiky Václava Klause. Vše proběhlo
v hustopečském hotelu Centro.
2005 - „Břeclavsko v obrazech
Antonína Vojtka“
Kmotrou kalendáře byla trojnásobná mistryně
světa v krasojízdě, břeclavská rodačka Martina
Štěpánková. Křest se konal v břeclavské synagoze.
Dnes, kdy fenoménem doby se stala neosobní
komunikace a osobní setkání řídnou, manželé Jitka a
Antonín Vojtkovi ve svých galeriích, na vernisážích
či křtech kalendářů nabízejí lidem příjemné chvíle
prožitého krásna, lidské blízkosti a vzájemné
úcty. Mistr Vojtek, inspirován podpálavskou
krajinou, už před lety začal i s tvorbou kalendářů,
jejichž křty spojené nejen s autogramiádou se
staly ne nevýznamnou společenskou událostí
jihu Moravy. Oslovuje své přátele a příznivce, a
věřte, těch má nepočítaně. Své umění, na rozdíl
2006 - „Kalendář s obrazy Antonína Vojtka“
Útlejší kalendář spojující tři měsíce. Křest proběhl
rovněž v Břeclavi za kmotrovství herečky Zuzany
Slavíkové.
99
2007 - „Do šťastného roku 2007 s obrazy Antonína Vojtka“
Kmotrou se stala herečka Andrea Čunderlíková.
2008 - „Kraj meruněk a vína v obrazech Antonína Vojtka“
Kalendář pokřtila ve Velkých Pavlovicích brněnská
zpěvačka Hana Ulrychová.
2009 - „Grafika Antonína Vojtka
– l0 originálních a signovaných grafik
Ant. Vojtka“
Kmotrou mimořádného kalendáře se stala herečka
Gabriela Vránová. Vše se konalo v galerii Vojtkových
– Galerie 99 Břeclav.
2011 - „Čarokrásný kraj pod Pálavou v obrazech Ant. Vojtka“
Úlohu kmotry jubilejního kalendáře s obrazy a
verši Ant. Vojtka převzala spisovatelka, vědma a
kartářka z Prahy Dagmar Kludská. Křest se konal
v břeclavské synagoze současně s představením
nové publikace Setkání u obrazů Antonína Vojtka.
Velmi si vážím laskavého osobního pozvání
Mistra Vojtka na Setkání v břeclavské synagoze 23. října 2010 s účastí kmoter všech dosud vydaných kalendářů, zrovna tak i toho, že Čarokrásný
kraj pod Pálavou v obrazech Antonína Vojtka, jakož
i zmíněná publikace Setkání jsou již vlastnictvím
naší rodiny.
Pro možnost „setkání“:
e-mail: [email protected]
Mobil: 723 887 977
Tel. : 519 372 118
PhDr. Ladislav Valihrach
2010 - „S Barborou Špotákovou a obrazy Antonína Vojtka do nového roku 2010“
Kmotrou kalendáře byla světová rekordmanka a
olympijská vítězka v hodu oštěpem Bára Špotáková.
Křest se odehrál v rodišti Ant. Vojtka, v Horních
Bojanovicích.
Není kalendář jako kalendář
Bez kalendáře se žádný z nás neobejde. Pomocí
nich si plánujeme budoucí dny, týdny a měsíce. Ale
také si připomínáme, kdy a komu z našich nejbližších
budeme blahopřát k jmeninám nebo k narozeninám.
Čím jsme starší, tím častěji supluje naši paměť a
stává se nepostradatelným pomocníkem. Jeho
důležitost zpravidla nedokážeme řádně ocenit a
když po dvanácti měsících věrné služby zestárne,
odhodíme ho do koše s dalšími zbytečnostmi, jako
jsou včerejší noviny a tištěné reklamy.
Můj kamarád Antonín Vojtek však kdysi vymyslel
způsob, jak kalendář učinit ctěným a oblíbeným
členem rodiny a jak uchovat jeho důstojenství i
poté, co zestárnul a dosloužil.
Tak za prvé: Jednak jej oděl do svých krajin a
výtvarných představ, a že to jsou krajiny krásné a
magicky přitažlivé, my, ctitelé jeho díla, už dávno
víme. Často, a nejen tehdy, když chci zjistit, dokdy
mám zaplatit tu či onu složenku, pohlédnu na
stránku Tondova kalendáře a zasteskne se mi po
poezii. V tu chvíli se stane datum splatnosti pro
100
příštích několik minut věcí nepodstatnou. Sáhnu do
knihovny pro některou ze sbírek poezie a začtu se
do veršů Skácelových anebo Seifertových. Tondův
kalendář dokáže poetizovat prostor , ve kterém žiji.
A za druhé: Tonda kalendáře vítá do života. Kdo se
narodil a bude žít s námi, nechť je přivítán radostně
a slavnostně. Napeče se a navaří. Pronesou se proslovy a kmotři si přiťuknou vínem.
Rád přijíždím, byť ne vždy mi to čas dovolí,
na tyto křty. Pokřtěný kalendář je docela jiný než
ty ostatní, kupované v papírnictví. Takový, když
zestárne, nekončí v koši, ale v archivu. Stává se
pamětníkem. Třeba chvil, kdy jsem se právě na jeho
křtu setkal s prezidentem Václavem Klausem a jeho
paní a něco málo jsme pohovořili a vyfotografovali
se spolu. Anebo pamětníkem jiné chvíle téhož roku,
prvního května, když jsem pod kvetoucím stromem
na jedné stráni pod Chřiby políbil svou milou –
vlastně měl na tom Tondův kalendář zásluhu, že
jsem nezapomněl.
Tak žiji vzdálen sice Vojtkovu ateliéru, ale
blíže poezii zásluhou jeho kalendářů. Jen ať tak
nespěchají s obracením stránek. Prosím, kalendáři,
jen pomaloučku…
PaedDr. Jiří Jilík
Jaroslav Vlach a spisovatelka
Bohumila Dubňanská
Brzy po válce, když Jaroslav Vlach opustil rodné
Žarošice a stal se knihovníkem Univerzitní knihovny
v Brně, začal sbírat články z denního tisku a vytvářet
si kartotéku kulturních osobností Slovácka. Z Brna
však po roce odešel, aby přijal nabídku prof. Václava
Stratila na vedení knihovny slovanského semináře
na Filozofické fakultě Palackého univerzity
v Olomouci. Při své práci se setkal také s ohlasy
k dílu spisovatelky Bohumily Dubňanské (vl. jm.
Brabcová, roz. Gallerová, 15. 6. 1883 Dubňany
– 25. 11. 1966 Praha), která byla dcerou důlního
správce v Dubňanech, ve dvaceti letech se provdala
do Prahy a byla uznávanou autorkou venkovských
románů, povídek i divadelních her. Její literární dílo
je rozsáhlé a představuje romány, novely, povídky
a divadelní hry. Nejrozšířenější byla její veselohra
Malérečka (knižně vyšla v Praze v letech 1924,
1933 a 1947, ve slovenském překladu v roce 1927),
která měla premiéru v pražské Uranii v roce 1924
a hrála se často na ochotnických scénách. Kritika
příznivě přijala její novely Tetička Krúžalka (Praha
1924) a dvousvazkové Na důlní samotě (Praha
1932). Početnější jsou soubory povídek Hore
dědinú (Praha 1927), Ohnivá krev (Praha 1926,
2. vydání vyšlo v Hradci Králové 1945), Z našich
dědin (Uherské Hradiště 1940), Povídky slunného
kraje (Praha 1944), Kordulík nestárne (Praha
1946). Pro mládež napsala dívčí román Sestřička
Petra Zemana (Praha 1931), Zorka a Mirek jedou
(Olomouc 1937 a 2. vyd. vyšlo také v Olomouci
1947), pro děti vydala soubory pohádek Vládci hor
(Praha 1936), Pohádkový koutek (Praha 1946) a hry
pro děti V nebeské říši (Praha 1925), Děda a bába
v nebi (Praha 1933). Její poslední román Kalužové
vyšel v roce 1947, kdy jí bylo 64 let, ale doba se
natolik změnila, že již do literatury novým dílem
nepřispěla; resp. nevydaný zůstal její poslední
román Pod viničnú horú.
Vzájemná spolupráce se datuje od roku
1957, kdy v tomto ročníku Vlachem redigovaný
vlastivědný sborník Od Hradské cesty (dále OHC)
uveřejnil od B. Dubňanské báseň Vzpomínám,
věnovanou Slováckému roku 1957. Brzy nato
k jubileu spisovatelky napsal J. Vlach do Lidové
demokracie (18. 6. 1958) medailónek 75 let
Bohumily Dubňanské. To už si se spisovatelkou
dopisoval, neboť ji požádal o příspěvek do sborníku
Od Hradské cesty a v únoru 1957 dostal rukopis
povídky Vrzalova kapela doprovozený barevnou
kresbou těchto tří muzikantů žesťových nástrojů od
její dcery, malířky Ludmily Knoblochové.
101
Početnější korespondence mezi J. Vlachem a
B. Dubňanskou je z let 1961–1965. Vlach napsal
do sborníku OHC 1960 o B. Dubňanské článek a
jakmile vyšel, poslal sborník koncem března 1961
také do Prahy. Paní Dubňanská obratem 31. 3.
1961 odpověděla: „Byla jsem dnes radostně
překvapena, když přišla Vaše knížečka Od Hradské
cesty v nové úpravě. Vidím, že je to jakýsi přehled
všech minulých prací a pracovníků, mezi něž stavím
i Vás. A chápu, že bylo i Vaší radostí rozeslat po
několika letech přestávky alespoň tuto vzpomínku.
Budou snad vycházet tyto knížečky teď pravidelně?
– Dovedu si představit, jakou Vám to dalo práci vše
takto uspořádat a plně to oceňuji. Velmi se mi líbí
obrázek krojované dívky na titulní straně. Je opravdu
spanilý ten žarošický kroj. A ze všech slováckých
dědin vycházely kroje tak krásné, v tolika obměnách
a všude tolik jemně sladěné krásy. Nahlížím, že je
Vaší velkou zásluhou myšlenka vydávat časopis
Od Hradské cesty, v němž se náš folklor tak pěkně
udržoval“.
V dalších dvou korespondenčních lístcích
upozornila B. Dubňanská J. Vlacha na vysílání
svých pohádek Hlídací had 17. 4. 1961 a
Pajduláček 26. 6. 1961 v rozhlase na stanici
Československo. V korespondenci najdeme delší
Vlachův dopis až z 25. 12. 1962, v němž požádal
o podklady k medailónku její dcery Ludmily,
která po mozkové mrtvici zemřela. Zmiňoval se
také o zprávách redaktora Lidové demokracie
Otakara Knoblocha, jak brněnské nakladatelství
vrací rukopisy i nejčtenějších a nejžádanějších
autorů, kam i B. Dubňanská nabídla svůj poslední
román Pod viničnú horú. Zmínil se i své práci na
Kulturním místopise Slovácka, který původně měl
vyjít ve sborníku Slováckého muzea, avšak ředitel
muzea Vilém Jůza rozhodl, že tento místopis vydají
samostatně. „Obsáhne přes 500 osob a recenzní
řízení bude jistě pod drobnohledem“, poznamenal
Vlach.
Odpověď B. Dubňanské z 28. 12. 1962 byla
obratem. Úmrtí dcery malířky celou rodinu těžce
postihlo, píše: „Vidím ji, jak byla až do posledního
dne činná v malování, třebaže její práce byly dnes
odstaveny stranou. (Tak jako i mé.) Těšila se, jak
a co bude v mých nových knihách ilustrovat, až to
bude možné. A tak se tedy svět s námi točí, obrací,
a životní rány nás zasahují a bolí… A tu přicházíte
s návrhem, abych vypsala její životopis. S radostí
to učiním, ač možná to vypíše moje dcera Bohunka,
s níž teď žiji. Nemohu totiž mnoho psát. Neblahá
osmdesátka se hlásí. Rukopisy odpočívají jako
znehodnocený brak. Můj poslední slovácký román
Pod viničnú horú byl mi z krajského nakl. vrácen…
Teď se již o to nikde nepokouším. K tomu by musel
míti někdo trochu lásky a ohledu, ne jen nazývat
takové psaní staromilstvím“.
K osmdesátým narozeninám spisovatelky se
rozhodl Kulturní dům v Dubňanech, že v ochotnickém souboru sehrají ve slováckých krojích veselohru
Malérečka. Informovali o tom paní Dubňanskou
a sám J. Chrobák, vedoucí kulturního domu, zajel
do Prahy jubilantku pozvat. V dopise ze dne 13.
7. 1963 J. Vlach uvádí: „J. Chrobák má nemalý
zájem na provedení Malérečky. Zaslal nám její
exemplář Vámi upravený, já jsem si hru přečetl a
předal ji k přečtení prof. Stratilovi. V pondělí odešlu
exemplář J. Ch. a současně mu sdělím, kdy má do
Olomouce přijet, abychom s ním dohovořili další.
S předváděním Malérečky za Vaší přítomnosti
počítají v sobotu 28. a v neděli 29. září. Myslím,
že je to datum rozumné. Podle sdělení p. Chrobáka
hodlají Dubňanští přijet pro Vás autem a samozřejmě
zase Vás zpět do Prahy zavést. Zhodnocení Vašeho
celoživotního díla přednese prof. Stratil“.
V odpovědi z 11. 7. 1963 B. Dubňanská napsala:
„Ovšem, že by mne to velmi potěšilo vidět opět
hýřivé barvy slováckých krojů na slováckém jevišti!
Pak-li bych se na Slovácko vydala – bylo by to
vlastně moji nesmírnou touhou – také ještě nevím.
To víte, pane redaktore, osmdesát není šedesát, ale
v doprovodu mé dcery a snad i vnuka bych se i na
cestu vydala. Nejsem zvyklá na osobní oslavy, ale
měla bych skutečnou radost se setkání s Vámi a se
všemi mými dobrými slováckými přáteli“.
Prof. Stratil připravil program, celá sláva se
o měsíc odložila a dopadla úspěšně, byť se jí
organizátoři z Olomouce nezúčastnili. Napsala
o tom B. Dubňanská 14. 12. 1963 i J. Vlachovi:
„Malérečka byla dobře provedena. Krištofa hrál
velmi dobře p. Chrobák. Když mne přijel sám do
Prahy pozvat, řekl Já su ten Krištof, čímž mne získal,
abych slíbila, že přijedu. Velice se pro tu komickou
roli hodí a chtěla jsem ho vidět. Teď jsem dostala
nějaké obrázky (foto) a dopis od p. Chrobáka,
v němž se mi omlouvá za některé chyby, hlavně
řečníka. Nějak toho moc lituje. Neví prý, proč oba
jste nepřijeli a vidí jak Vás bylo třeba… Knížka Od
Hradské cesty je velmi hezká a u nás všemi členy
rodiny sháněná…“
102
Ve sborníku Od Hradské cesty 1962–1963 uveřejnil
totiž V. Stratil rozsáhlejší studii nazvanou Slovácké
kořeny literárního díla B. Dubňanské. V odpovědi
ze dne 24. 12. 1963 J. Vlach uvádí: „Těší mne, že
se Vám sborník líbí, i když po technické stránce
není dokonalý. Rád posílám ještě jeden výtisk
a dva separáty. Jistě jste si povšimla, že studie
prof. Stratila o Vašem díle je zveřejněna menším
písmem, jako ostatní text. Stalo se to tím, že prof.
Stratil tento text dodal poslední (dříve opravdu
nemohl), vyhradil jsem na něj 5 stran, to je asi
280 řádek, avšak konečný text byl mnohem delší.
Nastalo propočítávání s písařkou, těchto 5 stran
bylo opravdu nabito a v tiskárně, aby se dostali do
běžného formátu, musili text zmenšit“.
V roce 1964 napsal p. Chrobák dopis B.
Dubňanské, ve kterém se zmínil o Vlachově zájmu
o hru Malérečka. Její autorka se J. Vlacha dopisem
z 6. 10. 1964 ptala, co je na tom pravdy a pokud by
se k němu knížka dostala, „pak bych Vás prosila,
abyste změnil laskavě na str. 37 (na konci výstupu
2.) místo Helina výkřiku ,Co se to opovažuješ?´
(neslovácké) na ,Co to děláš? – Toto nesmíš!´
Nevím, jak se tam to slovo ,opovažuješ‘ dostalo.“
Odpověď J. Vlacha byla spojena s pozdravem
k Vánocům a k dotazu napsal: „Je pravda, jak psal
pan Chrobák, že žarošičtí ochotníci se zajímají o
Malérečku“. V repertoáru letošní divadelní sezóny
měli žarošičtí ochotníci Piskáčkovu Slováckou
princeznu a Vaši Malérečku. Na ONV v Hodoníně
však osvětový inspektor nesouhlasil s Piskáčkovou
hrou a tak se rozešli ve zlém a co se nyní v tomto
směru v Žarošicích děje, nevím“. Je ovšem
skutečností, že roztržka způsobila přerušení činnosti
ochotnického kroužku v Žarošicích až do roku 1968
a ani na předvedení Malérečky už nedošlo.
Poslední dva dopisy jsou z května 1965. Vlach
23. května píše: „Konečně mám po velké túře, po
akcích v Žarošicích i expedici sborníku Od Hradské
cesty a mohu Vám aspoň v stručnosti napsat. Lituji,
že do právě vydaného sborníku nemohl jsem pro
nedostatek místa zařadit článek prof. Stratila o
Vaší návštěvě v Dubňanech. Musil jsem vyřadit i
další články. Požádám prof. Stratila, aby původní
článek přepracoval třeba na téma Spisovatelka B.
Dubňanská a její rodiště, případně si přepracování
rozhodne sám. Současně Vám sděluji, že konečně
po osmi letech zařadím do sborníku 1965 Vaši
humoresku ,Vrzalova kapela´ i s obrázkem dcery
Ludmily. Nezazlívejte, že se tak nestalo dříve. Jako
redaktor jsem v těžkém postavení, které mnohdy
prof. Stratil nechápe. Finančně vydržuje sborník
láska Žarošických k rodišti, kteří by chtěli, aby
sborník přinášel články jen o Žarošicích. To ovšem
z mnohých důvodů nelze a najít obsahově vhodný
kompromis není maličkostí. Předimenzuji-li obsah
sborníku články vzdálenými zájmům rodáků, hned
se to projeví na finanční úhradě. Inu těžký život
redaktora“. Ten Stratilův článek vyšel v OHC
1965/66 pod názvem Lidová pocta B. Dubňanské
a ve stejném ročníků otiskl J. Vlach na s. 44-46
ukázku z práce B. Dubňanské Chlebem a vínem.
Z odpovědi B. Dubňanské z 27. 5. 1965 citujme:
„Děkuji za zaslanou knížečku Od Hradské cesty
a dopis, který mi mnoho objasnil. Knížka je velmi
zajímavá a čte ji se zájmem celá rodina. Přece se
takto udržuje v paměti náš folklor a vyzdvihuje se
náš moravský kraj, což je jen Vaší zásluhou. Právě
jsem četla v Literárních novinách o ,pozoruhodné
národopisné´ Vaší činnosti a měla jsem z toho
radost! Jen tak dál! Přináší to mnoho užitku“.
Z početné korespondence jsme vybrali zajímavé
pasáže ve vztahu k literární tvorbě spisovatelky
Bohumily Dubňanské. Dopisy jsou obsáhlejší,
bylo by z nich možné vysledovat i osobní návštěvy
Jaroslava Vlacha v Praze a rodinné starosti obou
pisatelů. Především však přibližují problémy
v tvůrčí činnosti, jak se promítaly v padesátých a
šedesátých letech minulého století.
PhDr. Jaromír Kubíček CSc.
Viděla jsem hvězdy nad
Betlémem…
„Bůh slíbil lidem Spasitele a lid věděl, že bude
pocházet z rodu Davidova a že se narodí v Betlémě“
– tak praví starozákonní Izaiášovo proroctví.
Mým dlouhá léta nesplněným vroucím přáním
bylo jako poutnice navštívit Svatou zemi – ona
biblická místa přitahující nejen poutníky celého
křesťanského světa. Vím, že je to přání mnoha lidí a
ne každému se ho z různých důvodů podaří naplnit.
Toužila jsem poznat ona svatá místa Palestiny,
místa bezprostředně spjatá se životem Ježíše Krista.
V době, kdy jsem pečovala o svého těžce nemocného manžela Miloslava Hudce, žarošického rodáka,
103
a zejména po jeho odchodu z tohoto světa, jsem se
touto myšlenkou zabývala o to intenzivněji. Svěřila
jsem se s ní i svým dětem a ony mně tuto životní
pouť požehnaly. Vše začalo mít reálnou podobu,
když jsem zašla do brněnské cestovní kanceláře
VIA Petrov – zpočátku pro nezávazné informace,
na jejichž základě padlo definitivní rozhodnutí. Já
se tak stala jednou z poutnického zájezdu, které tato
velmi seriózní cestovka organizuje. Termínově jsem
se sice nevešla do vánočního či velikonočního času,
který bych ještě ráda v místech Ježíšova narození a
ukřižování prožila, ale termín 10. 5. – 17. 5. 2010
jsem s potěšením akceptovala. 18 člennou brněnskou
poutnickou skupinu doprovázel pan děkan Pavel
Horký ze Stonašova u Jihlavy. Na pražském letišti
jsme se setkali s dalšími „účastníky zájezdu“ a
v půlnočním čase z 9. na 10. května (z neděle na
pondělí) nabírá naše letadlo kurz Izrael.
Na letišti v blízkosti Tel Avivu přistáváme v půl
šesté ráno a už nás tu očekává náš hlavní průvodce,
přející si, abychom ho oslovovali Šajke. Podotýkám,
že Palestina se za časů Ježíšových dělila na tři části
– severní Galileu, jižní Judsko a uprostřed leželo
Samařsko. Projeli jsem Tel Avivem podél moře a
satelitních měst. Po krátkém občerstvení následuje
první zastávka v místě, kde měli své sídlo římský
místodržící Ponský Pilát a Herodes Antipast (syn
Heroda Velikého, v jehož době se Ježíš narodil).
Předmětem našeho zájmu byl i akvadukt o délce
36 km, přivádějící vodu do města, jakož i řada
archeologických unikátů z doby římské nadvlády.
Naše cesta však pokračuje dál – do největšího
izraelského přístavu Haify na úbočí hory Karmel.
Navštěvujeme klášter karmelitánů s jeskyní, v níž
žil prorok Eliáš a kde byl založen karmelitánský
řád. Zde pro nás byla mimo program sloužena mše
svatá. Po polední přestávce jedeme do galilejského
Nazareta, kdysi zapomenuté a zapadlé vesnice,
dnes 70 tisícového města s většinou arabského
obyvatelstva, 130 km vzdáleného od Jeruzaléma
(v biblických dobách to pro vaši představu byly
čtyři dny cesty). Zde žila Panna Maria v době
Zvěstování. Prohlédli jsme si baziliku Zvěstování
a kostel sv. Josefa (na tomto místě žila Svatá rodina
po návratu z Egypta). Foto č. 1
Odjíždíme do Tiberias, místa pobytu následných
tří dnů. Cestou zastavujeme v Kani Galilejské
(10 km severovýchodně od Nazareta), místu prvního
Ježíšova zázraku, kdy na svatbě proměňuje vodu ve
víno. Ubytováním v hotelu Bali končí náš první den
putování po místech Bohu zaslíbených.
Foto č. 1
Druhý den začínáme odjezdem ke Genezaretskému jezeru, dnes z velké části zásobárně pitné vody
pro celý Izrael. Do jezera ze severu přivádí vodu
řeka Jordán. Jsme udiveni, že Jordán není žádný
veletok, ale obyčejný potok s nepatrným množstvím
vody, pramenící v pohoří Hermon (2 650 m n. m.).
Genezaretské jezero má krásnou polohu, leží
208 m nad hladinou Středozemního moře, dlouhé je
21 km, široké 11 km, s hloubkou kolísající mezi 42–
48 m a je plné ryb. Čekal nás i lodní výlet po jezeře.
Návštěvou poctíme i Tabghu – místo zázračného
nasycení 5 000 lidí pěti chleby a dvěma rybami, jak
to líčí Matouš ve svém evangeliu. Dalším místem
našeho zastavení je město Kafarnaum, nejčastější
místo Ježíšova působení, místo, kde se odehrála
velká část jeho veřejného života. Zde žili apoštolové
Petr a Ondřej se svými rodinami. Ve zdejší synagoze
ze 4. století jsou vidět černé stavební kameny ještě
z doby Ježíšovy. Nad vykopávkami Petrova domu
stojí kostel sv. Petra, v nedalekém muzeu je možné
vidět člun, který se podařilo odkrýt ze dna jezera
a který pochází rovněž z doby Ježíšovy. Polední
přestávka, dobrý oběd („ryba sv. Petra“), teplota
38 °C a mše svatá. Registrujeme místo Ježíšova
a Janova křtu a my obnovujeme svůj křestní slib.
Prožíváme druhou noc pod oblohou Svaté země.
Další den, po návštěvě místa, kde se Jordán vlévá
do Genezaretského jezera, projíždíme Golanskými
výšinami a jsme zhruba 40 km od Damašku. Vítá
nás hora Tábor (450 m n. m.), z Písma známá jako
hora Proměnění – i tady máme naši mši svatou a
pak už opouštíme zemi Galilejskou.
Čtvrtý den míříme do Jeruzaléma – projíždíme
kolem antické arény pro zápasy s dravou zvěří,
míjíme i nejstarší město světa Jericho, které Ježíš
rovněž několikrát navštívil a došlo zde k zázrakům.
Nedaleko od města je hora Pokušení, místo Ježíšova
40 denního půstu po křtu v Jordánu. Ocitáme se na
104
jednom z nejnižších míst na zeměkouli, jsme asi
400 m pod hladinou moře (úplně nejnižší místo je u
Mrtvého moře a to -411m). Po krátké odpočinkové
zastávce začínáme stoupat vzhůru do Jeruzaléma,
na čtyřiceti kilometrech překonáváme výškový
rozdíl 1 200 m. Sám Jeruzalém leží ve výšce 800 m
n. m. Navštěvujeme „večeřadlo“ – místo Poslední
večeře Páně, kde také došlo ke slavnosti Seslání
Ducha svatého – okamžiku zrodu církve. Pod tímto
místem je i symbolický hrob krále Davida, skutečný
jeho hrob nebyl stále nalezen.
Přesunujeme se na Olivovou horu – navštěvujeme
chrám Pater noster, místo, kde Ježíš učil své
učedníky modlitbě Otčenáš. Cestou Svatým městem
docházíme i do Getsemanské zahrady, kde se Ježíš
modlil po Poslední večeři, kde prožil trpké chvíle
svého zatčení. Pod olivovníky, v zahradě kláštera,
máme svoji mši svatou. Věřte, milí čtenáři Věstníku,
jsou to neskutečné prožitky. Hotel Caesar uprostřed
města se stává naším dalším dočasným domovem.
Pátý den byl dnem oddechu a volné turistiky. Jeli
jsme se vykoupat do Mrtvého moře se zastávkou
v Kumránu. Zde žila komunita Essenských, kteří
se věnovali opisování textů Písma. Tady se udál
jeden z nejsenzačnějších archeologických objevů
minulého století – na jaře 1947 hledal beduinský
chlapec zatoulanou oslici a vyšplhal se na skalnatou
rozsedlinu na pobřeží Mrtvého moře a uviděv
otvor ve skále vhodil tam kámen, aby zjistil, jak
je hluboká. Uslyšel zvuk střepů rozbité keramiky.
Skutečně tam následně byly objeveny hliněné
džbány a v nich zaprášené a popraskané svitky.
Beduíni džbány vztekem, že to není poklad podle
jejich představ, rozbili a část svitků rozprodali
obchodníkům sbírajícím staré nálezy – tak
vlastně začala odyssea kumránských svitků. Až
na ně náhodou narazili odborníci Americké školy
orientálních studií a zjistili, že jsou to vzácné biblické
texty. Chemické zkoumání (analýza izotopu C 14)
potvrdilo datování, tj. dobu Ježíšovu. V jedenácti
menších či větších jeskyních bylo nalezeno na
880 různých textů či jejich fragmentů, přičemž
nejstarší fragmenty pocházejí už ze 3. století př. n.
l.. Byly zde nalezeny i základy někdejší klášterní
pevnosti – zde žila židovská sekta Essenských.
Kumrán byl jejich střediskem a svitky byly jejich
knihovnou, která byla zřejmě v době židovského
povstání a jeho potlačení Římany (69–71 n. l.)
ukryta v blízkých jeskyních. Je to knihovna z doby
Ježíšovy, vzdálená pár kilometrů od Jeruzaléma či
Betléma. Šanci něco nového se dovědět i o Ježíšovi
chápali někteří konzervativní teologové jako hrozbu
– došlo k antidatování svitků do 2. st. př. n. l., aby
se tak vymazala souvislost s Ježíšem. 80 procent
těchto svitků dosud nebylo zveřejněno a Vatikán
přísně kontroluje bádání o nich, žádný prostor pro
doplnění, případně zrevidování obrazu Ježíšova
není poskytnut.
Šestého dne ráno procházíme jeruzalémskými uličkami arabského tržiště, po ránu ještě ne zcela
probuzeného a vcházíme na nádvoří chrámu Božího
hrobu. Vpravo vedle vchodu je schodiště, jímž se
stoupá na vrcholek Kalvárie. Uvnitř chrámu jsou
zastavení Křížové cesty. Postáli jsme u kamene
sloužícího kdysi k balzamování zemřelých – odtud
bylo Ježíšovo tělo přeneseno do nedaleké hrobky.
Neskonale silně to všechno působí na věřícího
člověka stojícího na těchto posvátných místech. Na
místě popraviště a hrobky dala roku 325 císařovna
Helena zbudovat chrám Božího hrobu. Nad hrobem
byla postavena mohutná rotunda o průměru 38 m
nazvaná Anastázis – Zmrtvýchvstání.
Nepříjemný a pro nás velmi překvapivý je ruch,
který na těchto výjimečných místech křesťanských
dějin panuje – není tu místečka, kde by člověk mohl
chvíli posedět, odpočinout si a rozjímat. I my jsme
onu historickou Křížovou cestu absolvovali. Poté
míjíme místo, kde byl kamenován sv. Štěpán a před
námi se otevírá Cedronské údolí s již zmíněnou
Getsemanskou zahradou. Nechť mi laskavý čtenář
Věstníku promine krátký exkurs související právě
s Getsemanskou zahradou – při mé návštěvě u
dr. Valihracha v brněnských Kohoutovicích a při
příjemném povídání a vzpomínání na Žarošice mně
dal pan doktor do rukou růženec, který uchovává
jako vzácnou památku na pana děkana Tomáše
Ždánského – byl to jeho kněžský růženec. Po smrti
pana děkana mu ho darovala kuchařka a hospodyně
paní Milerová, chyběl však už křížek. Zrovna v té
době pobýval dr. Valihrach v olomouckém archivu
a při té příležitosti navštívil na Cyrilometodějské
teologické fakultě svého dobrého přítele ještě z dob
studií prof. dr. Miloslava Pojsla. Řeč došla i na pana
děkana, s nímž se prof. Pojsl dobře znal a i na památný růženec bez křížku. Pan profesor sáhl do jedné
z mnoha obálek a na dlani se mu objevil růžencový
křížek. Ten si přivezl, když byl i on v Getsemanské
zahradě a získal ho právě v Getsemanské zahradě.
Věnoval ho svému kamarádovi, s nímž ho spojují
nejen vzpomínky na studentská léta, ale i na
Žarošice. Růženec pana děkana už je zase vzácně
kompletní.
105
Tady končí naše pěší cesta a po obědě nás čeká
opět náročný program – jedeme do od Jeruzaléma
12 km vzdáleného Betléma, dnes čítajícího přes
40 000 obyvatel. I toto místo Ježíšova a Davidova
narození má jako všechna navštívená místa předtím
silný duchovní náboj. Předmětem našeho zájmu je
chrám Narození Páně, který jediný přečkal ničení
Peršanů a Arabů a stojí v původní podobě, jak jej
nechala postavit ve 4. st. sv. Helena. Vcházíme
do něj malým, až později vytvořeným vstupním
otvorem – Dveřmi pokory, vysokými jen 120 cm,
aby sem nemohli vjíždět muslimové na koni.
V podzemní kryptě nacházíme jeskyni Narození
(tak tu být o Vánocích), nad níž byl vystaven celý
chrám. Místo Ježíšova narození je označeno zlatou
14 cípou hvězdou na podlaze. (14 paprsků znamená
14 pokolení od Adama a Evy)
Zvěstuji Vám radost velikou...
V pondělí ráno, sedmý den naší poutě, odjíždíme
do městečka Ain Karim vzdáleného kdysi čtyři dny
cesty od Nazareta – to je místo setkání Panny Marie
s Alžbětou a místo narození Jana Křtitele. To obojí
nám připomíná zdejší kostel Navštívení Panny Marie a kostel Narození Jana Křtitele. V zahradě zdejšího
kláštera máme opět naši mši svatou. Návratem do
Jeruzaléma a návštěvou Starého města se Zdí nářků,
posledním to zbytkem zbořeného jeruzalémského
chrámu znamenající konec Starého zákona, končí
nejen sedmý den našeho biblického putování, ale
už vlastně celá doba našeho pobytu ve Svaté zemi.
Loučíme se s hotelem Caesar a po nezbytných
procedurách naše letadlo nabírá kurz Praha.
Prožitky přímo na biblických místech a i
s odstupem času následné vzpomínky jsou tak silné,
že jsem se rozhodla, pokud mně to síly a zdraví
v mém zralém věku dovolí, navštívit tento posvátný
kousek světa aspoň ještě jedenkrát.
PAX DOMINI SIT SEMPER VOBISCUM, milí
čtenáři žarošického Věstníku!
Marie Hudcová
Smutné jihomoravské Vánoce
roku 1953
Poblíž chrámu Narození je Mléčná jeskyně,
kde jsou údajně uloženy ostatky dětí, které
nechal Herodes usmrtit. Nádherná je i krajina
nad Betlémem, s ovečkami a pastevci, kde anděl
zvěstoval poselství o Ježíškovu narození.
Plni zážitků a pokory se vracíme do Jeruzaléma a
náš šestý den končíme individuálními procházkami
po večerním Božím městě.
Končil advent, přicházely nejkrásnější svátky
v roce – Vánoce. V chaloupkách pod Pálavou již
Vánocemi všechno vonělo – peklo se cukroví,
uklízelo se, pod šopou na hromadě dříví či pod
kůlnou čekal na nazdobení vánoční stromeček,
aby za pár hodin ověšený tehdy papírovými řetězy,
šifličkami cukru a ořechy ve stříbrném staniolu,
několika barevnými baňkami, červenými jablíčky a
smrkovými šiškami na spodních větvích, vánočními
106
barevnými voskovými svíčkami a sem tam nějakou
prskavkou, s bělostným nádechem andělských vlasů
všechny přesvědčil, že Vánoce jsou opravdu tady.
To dosvědčil i již připravený papírový betlém či jen
miniaturní jesličky. Ve více či méně rafinovaných
,,úkrytech“ čekaly tehdy skromné vánoční dárky –
vždyť bylo teprve osm let po válce, ale radost byla
z každé maličkosti.
Lidé čekali své blízké, vojáky, s nimiž se
možná i rok neviděli, lidi z práce a z posledních
vánočních nákupů – tak asi vypadala středa
23. prosince 1953. V databázi brněnského Českého
hydrometeorologického ústavu jsem zjistil, že toho
roku počasí vánoční příliš nebylo – celé Vánoce
1953 bylo na jihu Moravy zataženo, nebyl sníh,
déšť ani mráz, teplota se pohybovala kolem 0 °C.
I toho dne večer, až se všichni sešli, jak to bylo
v čase rorátů a adventu v rodinách zvykem, pomodlili
se radostný růženec a světélka chalup postupně
zhasínala. Hvězdičky nebyly pod hustými mraky
vidět, občas zaštěkal pes. Krajina spala zdánlivě
pokojnou noc. Všude byla tma, ticho, předvánoční
mír a pomyslné hodiny věčnosti ukrojily první
minuty Štědrého dne 1953 a najednou …
Na klidné, pokojné Vánoce se těšilo i devět
starovičských občanů cestujících tehdy z Brna
nočním dělnickým osobním vlakem č. 718.
Tenkrát 17letá Ludmila Šebestová (dnes Bízová)
pracovala v brněnské Zbrojovce a jela z odpolední
směny.
29letý Vítězslav Kostrhoun spěchal konečně
domů po 16 hodinové směně ve skladišti brněnského
hlavního nádraží.
U dráhy byl zaměstnaný i tehdy rovněž 29letý
František Ovísek vracející se z náročné směny.
19letý Ludvík Úlehla cestoval z Jihlavy a těšil se
na pokojné společné vánoční svátky s rodinou.
45letý elektromontér František Matyáš z čísla
163, zaměstnanec Krajské správy spojů a vedoucí
montážní čety instalující telefonní ústředny, jel
z Jihlavy a seděl v posledním vagonu osobního
vlaku č. 718.
Taktéž Jaroslav Vincenc, 26letý, jak jsem zjistil
v archivu, literární redaktor Čs. rozhlasu Praha,
v jehož rozsáhlé starovičské knihovně bylo možno
najít mnohé z literární klasiky, třeba kompletní
Macharovo dílo, putoval z Prahy do svých Staroviček
strávit tam aspoň část vánočních svátků.
Do Staroviček se rovněž z několikadenního
školení Československého svazu mládeže v Praze
vracela 22letá Zdeňka Soukopová.
Oba posledně jmenovaní spolu cestovali už
z Prahy.
V osudovém vlaku č. 718 seděl i 38letý
rolník Václav Najman z č. 188 se 14letou dcerou
Štěpánkou – ti ten den ráno vezli starovičské víno
svým brněnským příbuzným jsouce domluveni
s kamarádem, že se večer sejdou u brněnského
nádraží a půjdou všichni tři společně do kina.
V povědomí starovičské pamětnické veřejnosti
existují různá podání, kam vlastně pan Najman
se Štěpánkou chtěli jít – jedna verze mluví o
divadelním představení, jiná o cirkuse, ještě jiná
o hokejovém utkání, či filmovém představení.
Snažil jsem se tuto, i když nepodstatnou záhadu
ve svém investigativním příspěvku do žarošického
Věstníku rozmotat. V Moravské zemské knihovně
jsem prostudoval kulturní rubriky všech tehdy
vycházejících moravských novin ze dne 22. a 23.
prosince 1953. V inkriminovaném dnu (23. 12.)
brněnská divadla vůbec nehrála. To mně potvrdily
i archivy Reduty, Krajského oblastního divadla,
Krajského loutkového divadla Radost, Městského
divadla mládeže na Výstavišti (později Divadlo
Julia Fučíka), Divadla bratří Mrštíků. Nahlédl
jsem s laskavým svolením legendární brněnské
manželské herecké dvojice Prokešová – Tomek i
do jejich osobního archivu, zrovna tak i do Knihy
zkoušek a představení Státního divadla v Brně
– to vše se záměrem zjistit, co a zda se přece jen
23. 12. 1953 hrálo a na co pravděpodobně mohli
Najmanovi jít – takže v divadle být nemohli. Žádný
cirkus v tomto zimním období, kdy šapitó ještě jako
dnes nebyla vyhřívaná, také v Brně nehostoval.
A pokud jde o hokejové utkání (pan Najman byl
velký sportovní fanda) mně opět noviny prozradily,
že žádné hokejové utkání se v Brně 23. 12. 1953,
mimo nevýznamného utkání městského přeboru a
jednoho učňovského turnaje, nehrálo.
Zvítězila varianta „kino“ – jen pro zajímavost
jsem prošel všechny předvánoční a vánoční
programy tehdejších brněnských kin – my už se ale
nedovíme, které filmové představení tatínek Najman
s jistě vděčnou Štěpánkou navštívili.
Pro ilustraci uvádím, co se v ten večer hrálo a
co mohli navštívit – v kině Morava hráli Jánošíka,
Úderka – Jezdci z Nového lesa, Lucerna – Admirál
Tichonov, Oko – Hostinec U kamenného stolu, Lípa
– Celý svět se směje, Radost – Boxeři, Světozor –
Paní Déryová, Sibiř – Na sluneční straně, Slovan
– Pára nad hrncem, Vlast – Věznice parmská,
Moskva – Kolotoč humoru, Praha – Tančila jedno
107
léto, Družba – Kolotoč humoru, Mír – Tři vejce do
skla, Morava – Čuk a Gek – vše bylo označeno jako
„mládeži přístupné“, takže mohli navštívít cokoli.
Zpočátku seděli Starovičští pohromadě, bavili se
spolu, povídali si, nakonec i pan Kostrhoun, který
nastoupil v poslední chvíli do posledního vagonu,
popošel dopředu k ostatním. I Ludmila Šebestová
(Bízová) seděla zpočátku v zadnější části vlaku,
ale s příchodem jí známých mládenců ze Šakvic
se přesunula za nimi do prvního vagónu hned za
poštovní vůz, kde Šakvičtí vždy sedávali, protože to
měli při zastavení vlaku nejblíže k mostu vedoucímu
k dědině. Vlak byl přeplněný, lidé podřimovali,
kouřili v uličkách, povídali si – i ve vlaku byla cítit
vánoční nálada.
Z pražského hlavního nádraží vyjíždí o osmé
hodině večerní na noční jízdu po trase Praha –
Bratislava rychlík R4. Byl jedním z 11 vlaků, které
po této trati během 24 hodin projížděly, stejný
počet jezdil i opačným směrem. Když R4 přijel na
brněnské hlavní nádraží, lámal se den. Za 42 minut
pak začala hrůzná koleda těchto Vánoc. Štědrý den
byl místo sněhových vloček smáčen slzami bolu
a neštěstí. Konec roku 1953 s sebou přinesl v té
době největší železniční neštěstí v našich dějinách.
Dnes je to druhé největší železniční neštěstí u nás
– tím největším byla srážka osobního vlaku s plně
obsazeným motorovým vlakem 11. listopadu
1960 ve Stéblové u Pardubic (118 mrtvých a 110
zraněných) – je to největší vlakové neštěstí ve střední
Evropě. Když přijel do Brna 7. července 1839 první
vlak, nikdo netušil, jaké to bude mít pokračování.
I když se televizní seriál ostravského studia Čs.
televize Osudové okamžiky v jednom ze svých víc
než 70 dílů snažil zmapovat „případ Šakvice 1953“,
jak mně řekl můj kamarád ze studiií a dramaturg
ostravské televize a tohoto pořadu Michal Najbrt
i jeho kolega Miroslav Kačor, nepodařilo se jim
to, už i vzhledem k normovanému vysílacímu
času tak, jak to asi se všemi souvislostmi bylo.
Kromě pamětnických výpovědí pana Vítězslava
Kostrhouna, Ludmily Bízové, Marty Prokešové
(tehdy Matyášové), Jarmily Kostrhounové (tehdy
Klecandrové) a Oldřicha Drboly se mi podařilo
získat vyšetřovací spisy z 29. 12. 1953 a 6. 1. 1954,
které byly všechny tehdy v režimu Tajné, obsahující
zároveň i seznam mrtvých a seznam zraněných
v nemocnicích Valtice, Hustopeče, Hodonín,
v Úrazové nemocnici Brno, v Hybešově nemocnici
Brno, nemocnici Milosrdných bratří v Brně,
nemocnici na Žlutém kopci, ve Vojenské brněnské
nemocnici a v tehdejší nemocnici KÚNZ (před i
potom U sv. Anny) s osobními údaji jmenovaných,
včetně rozsudku Lidového soudu trestního v Brně
ze dne 17. července 1954 (14 stran).
Odůvodnění rozsudku: cit. „Dne 24. 12. 1953
v nočních hodinách došlo u železniční stanice
Šakvice, okr. Hustopeče k železniční nehodě, jež
svými následky se zařadila mezi naše největší a
nejtěžší železniční nehody. Rychlík R4 jedoucí
z Prahy do Bratislavy vedený strojvedoucím
Ambrozem Růžičkou, strojním topičem Štefanem
Adamcem a vlakvedoucím Josefem Hubačem najel
v 1.06 hod. rychlostí 86 km/hod. u vjezdového
návěstidla železniční stanice Šakvice na rozjíždějící
se osobní vlak Os. 718. Následky nehody byly
hrozné. Usmrceno bylo 106 osob, těžce a lehce
poraněno bylo 102 osob. U osobního vlaku Os. 718
bylo zničeno osm osobních a jeden služební vůz.
U rychlíku R4 byla poškozena lokomotiva, dva vozy
byly zničeny a jeden těžce poškozen. Železniční
svršek o délce 150 m byl poškozen. Škoda na
železničních vozidlech je odhadována částkou 5
milionů Kč a škoda na železničním svršku částkou
asi 60 000 Kč“.
Co nám o nehodě odhalují písemné záznamy
o jízdě vlaku Os. 718 a rychlíku R4, vyšetřovací
spisy železničního oddělení VB Brno 2, rozsudek
Lidového soudu trestního v Brně a výpovědi
obviněných?
Ti byli tři:
– Strojvedoucí Ambroz Růžička, nar. 11. 10. 1905
v Nitranském Hrádku, okr. Nové Zámky, ženatý,
otec jednoho dítětě, bytem Bratislava, člen KSČ,
původně dělník v cukrovaru, pouději se vyučil
kovářem a zámečníkem a v roce 1929 nastoupil
zaměstnání u ČSD, kde po předchozí službě topiče
vykonával od roku 1946 službu strojvedoucího.
Jeho odpovědnost a pracovní kázeň ho předurčily
ke službě strojvedoucího rychlíkových souprav.
– Strojní topič Štefan Adamec, nar. 1. 6. 1919
v Klčovanech, okr. Trnava, ženatý, otec tří
dětí, bytem Viničné, okr. Pezinok, bez politické
příslušnosti. Původně pracoval jako zemědělský,
posléze jako tovární dělník. K ČSD nastoupil v roce
1943 a od roku 1945 pracoval jako strojní topič. Za
vynikající pracovní výkony mu byla v roce 1951
dokonce udělena Cena města Bratislavy.
– Vlakvedoucí Josef Hubač, nar. 19. 9. 1893
v Hliníku, okr. Nová Baňa, ženatý, otec tří dětí, bytem
108
Bratislava, bez politické příslušnosti. Byl vyučený
kameník a v roce 1920 nastoupil zaměstnání u ČSD,
kde pracoval postupně jako výhybkář, průvodčí
vlaků a později jako vlakvedoucí, u rychlíkových
souprav pak od roku 1949. I on byl považován
za spolehlivého a službu dobře vykonávajícího
pracovníka dráhy.
Růžička s Adamcem nastoupili v Bratislavě do
služby dne 22. 12. 1953 ve 23 hod. 47 min. po více
než 40 hodinovém volnu náležitě odpočatí – to vše
v souladu s tehdy platným dopravním předpisem
o pracovní době a době odpočinku strojních čet
a v souladu s rozkazem ministra železnic Josefa
Pospíšila č. 34 z 13.dubna 1953. Ve 4.37 hod. 23. 12. odjeli s rychlíkem R4 z Bratislavy do Štúrova, kam
přijeli v 7.55 hod. Následovalo tzv. zbrojení stroje
(doplnění vody, uhlí apod.) a tehdy se dověděli, že
rychlík R5 z Maďarska, který měli vést ze Štúrova
do Brna je o 180 min. opožděn.
Při obvyklé době „zbrojení“ by Růžička
s Adamcem měli vzhledem k obtížnosti služby
strojních čet a délce jejich pracovních směn ve vratné
stanici Štúrovo k odpočinku 4 a 1/2 hod. Volné doby
mezi 11. a 15. hod. před odjezdem rychlíku R5 však
nevyužili k odpočinku. Růžička požádal náhodného
strojvedoucího ze štúrovského depa, který si šel
koupit do blízké vesnice Nány víno na vánoční
svátky, aby i jemu do sodovkové láhve, v níž míval
čaj na cestu, víno koupil. To ochotný strojvedoucí
splnil a Růžička s Adamcem ho velmi brzy vypili.
Zřejmě jim zachutnalo a oba se neprodleně vydali
do Nány, kde u sedláka Ludovíka Olvediho vypili
1,5 l červeného vína zn. Schiller a na zpáteční cestu
si vzali opět do sodovkové láhve další půl litr téže
značky. Víno platil Růžička, který také vypil více
než Adamec – i podle výpovědi sedláka Olvediho
vyprazdňoval Růžička pohárek rychleji než Adamec.
Do depa se oba vrátili po 14. hod. a čekali na příjezd
rychlíku R5 z Maďarska. Ze Štúrova s ním pak
vyjeli v 16.25 hod. Cestou do Galanty Růžička víno
ze sodovkové láhve dopil. Podle soudního znalce
– lékaře prof. dr. Josefa Kohouta šlo o těžké víno
s 12% alkoholu. Už při zpáteční cestě do depa se
u nich projevovala veselejší nálada, u Růžičky pak
nezvyklá mnohomluvnost a poněkud těžší chůze.
V době odjezdu s rychlíkem R5 ze Štúrova směrem
na Brno byli oba ve stavu střední podnapilosti,
kdy pozornost je značně ztížena a tělesné reakce
na podněty z mozku jsou zpomaleny, pozorovací
schopnost a postřeh jsou sníženy – takže schopnost
řídit lokomotivu byla silně narušena. Jak jsem zjistil
na brněnském soudním lékařství, v Kriminalistickém
ústavu i v Muzeu České policie v Praze, v našich
zákonech se poprvé objevuje stanovení alkoholu
v krvi a jeho limity v promile až od roku 1990,
předtím se to takto exaktně nevyjadřovalo, metody
byly jiné, méně přesné (poprvé se problém alkoholu
při řízení objevuje v §11 císařského nařízení
č. 96 z roku 1854). Růžička měl tehdy v krvi přes
2 promile alkoholu a bezpečně by mohl lokomotivu
vést až po poledni 24. prosince.
Oběma se podařilo bez problémů dojet až do
Bratislavy a dále do Brna, kam přijeli v 21.45 hod.
Při čekání na rychlík R4 od Prahy na brněnském
hlavním nádraží na svém stroji podřimovali.
Oba mohli při zbrojení lokomotivy v brněnských
Horních Heršpicích požádat o vystřídání, nemohlili pro stupňující se únavu odpovědně dokončit
turnus. Tuto možnost měli však už i ve Štúrovu. Oba
lehkomyslně krutým způsobem porušili důležité
ustanovení bodu 18 Dopravního předpisu D-2/1č,
jež striktně zakazuje železničním zaměstnancům
požívat alkoholické nápoje před nástupem či během
služby. Třetí z trojice viníků šakvického neštěstí
Josef Hubač pobýval v Brně již od odpoledních
hodin dne 23. prosince a po vyřízení služebních a
osobních záležitostí spal v době od 18.00 do 23.00
ve služební nocležně. Pak se připravoval k nástupu
služby u rychlíku R4 a nastoupil plně odpočatý a
samozřejmě střízlivý. Jako vlakvedoucí měl na
starosti písemné práce, mohl si však všimnout
nezpůsobilosti strojní čety.
Doba stání pražského rychlíku R4 v Brně trvala
16 min. a v 0.37 hod. po půlnoci se dal vlak vedený
Růžičkou, Adamcem a Hubačem do pohybu – směr
Bratislava. Osobní dělnický vlak Os. 718, který
jezdil z Brna před rychlíkem R4 a u Šakvic dával
přednost R4, měl toho dne větší zpoždění. Cesta,
i když zpožděného Os. 718, však probíhala bez
problémů. U Šakvic zůstal stát v široko daleko
jediném místě, kde terénní nerovnost vytvářela
malou kotlinu posetou hustým křovím.
Chci čtenáře Věstníku upozornit, že při ostravské
televizní rekonstrukci (Osudové okamžiky), kdy byl
půjčen historický parní vlak, se vše „odehrávalo“ na
trase Brno – Veselí nad Moravou. Trať z Brna na
Břeclav je již příliš zmodernizována a neodpovídá
parametrům tratě u Šakvic v roce 1953. Místo
srážky s nočními záběry se natáčelo u Nemotic na
Kyjovsku, srážka vlaků se však nekonala, jak se
mohlo opravdu zdát, to vše bylo dílem animace.
109
Šakvický výpravčí nepouštěl Os. 718 do stanice,
protože vzápětí měl projet po 1. koleji rychlík R9
od Bratislavy. V té době však už projížděl rychlík
R4 stanicí Vranovice. Posádce byla dána výpravčím
tzv. „ruční návěst“ a to tabulkou s písmenem P,
což značilo pomalou jízdu vlaku až k oddělenému
návěstidlu Obecní Pole, které bylo v poloze Stůj.
Rychlost měla být snížena na 40 km/hod., poté
na 10 km/hod. Přestože návěstidlo Obecní Pole
bylo v poloze Stůj, R4 projel téměř 90 km rychlostí
a uháněl dále k Šakvicím po obsazené koleji nesníženou rychlostí. Strojní četa ani vlakvedoucí
nesledovali polohu návěstidel a dávaná návěstí.
Vlakvedoucí Hubač v osudových chvílích zbytečně
vyplňoval tzv. vlakopisy a zcela opomenul svou
povinnost sledovat za jízdy návěstidla – spoléhal
na strojní četu. Přes všechna výstražná opatření
šakvického, ale předtím i hrušovanského a
vranovického nádraží, R4 pro jeho velkou rychlost
už nešlo zastavit. Růžička i Adamec se však nemohli
ubránit dalším účinkům alkoholu, tělesné a duševní
únavě, vyčerpanosti a za Vranovicemi na stroji
usnuli. Tak se stalo, že vše projeli plnou traťovou
rychlostí a vjeli do oddílu obsazeném osobním
vlakem Os. 718. Oba spáče probudil až hluk po
sousední koleji projíždějícího rychlíku R9 od
Bratislavy. Strojvedoucí Růžička, když se probral,
uviděl před sebou červená koncová světla osobního
vlaku Os. 718, který se již pomalu rozjížděl,
protože šakvický výpravčí dal bleskově po průjezdu
bratislavského R9 vjezdové návěstidlo do polohy
Volno. Začal v poslední chvíli brzdit, nehodě však
již nebylo možné zabránit – R4 v plné rychlosti
narazil zezadu do právě se rozjíždějící soupravy
Os. 718. Rozbor rychloměrného proužku potvrdil,
že k najetí R4 na osobní vlak došlo v rychlosti 86
km/hod. Lidé v obou rychlících měli obrovské štěstí,
to cestujícím v osobním vlaku Os. 718 většinou
chybělo. Následky byly hrozné – usmrceno 106
osob, těžce a lehce poraněny 102 osoby. Moudrý
Seneca v Úvahách o smrti říká: ,,Je nejisté, kde nás
smrt čeká a tak ji máme očekávat všude“. Těch 106
nebožtíků šakvického vlakového neštěstí ji určitě
nečekalo v 1.06 hod. Štědrého dne 1953 v polích
pod Pálavou.
Zalistujeme-li v minulosti tohoto kraje, nelze
nevzpomenout srážku rychlovlaku s nákladním
vlakem stojícím ve stanici Zaječí v pondělí
dopoledne 9. září 1928, při níž bylo 19 mrtvých,
40 těžce a přes 100 lehce zraněných, způsobenou
nedbalostí výhybkáře.
Dále pak situaci, kdy rychlík zachytil ve čtvrtek
21. prosince 1950 na přejezdu v Podivíně zadní
část plně obsazeného autobusu. 47 obětí mělo státní
pohřeb se všemi poctami na Štědrý den v poledne
za účasti náměstka předsedy vlády Zd. Fürlingera,
ministrů Štefana Raise a Josefa Jonáše, pražského
primátora dr. Václava Vacka, člena ÚV KSČ Jiřího
Hendrycha, předsedy Jihomoravského kraje Rudolfa
Baráka a předsedy KV KSČ Josefa Jurana.
Všem starovičským pamětníkům se to stále i
po tolika letech živě vybavuje – obrovský třesk,
lidé křičící v hrůze, zděšení a v bolesti, úpěnlivý
nářek zraněných, sténání umírajících, volání o
pomoc. Dřevěné vagóny se kupí jeden na druhý a
s rachotem padají k zemi, praskání dřeva, třísky a
jimi probodané tváře, šramot ohýbajícího se železa
a kroutícího se plechu – a mezitím lidé a agonické
syčení páry lokomotiv. Zadní vozy osobního vlaku
byly zcela rozdrceny, smeteny z podvozků, jak je
hrnula před sebou rychlíková lokomotiva. Další vozy
rozbité a převrácené ležely na náspu. Lokomotiva
osobního vlaku se nárazem utrhla a dojela až na
šakvické nádraží – obraz hrůzy a zkázy. Ti, kteří
mohli, dostali se nějak ven z vozů a ve strašném
zmatku se snažili okamžitě pomáhat. Provoz na trati
v místě nehody byl jednokolejný již na Štědrý den
v 15.30 hod., dvojkolejný byl zahájen dalšího dne
od 21.55 hod. Ludmila Šebestová (Bízová), i dnes žijící ve
Starovičkách, jak již bylo řečeno, přešla do přední
části vlaku, což bylo její štěstí. Dodnes v duchu
děkuje kamarádovi ze Šakvic, který ji převedl, za
život. Ona sama vážněji zraněná nebyla, odnesly
to jen naražené nohy. Za normálních okolností
se od vlaku ze Zaječí dostávala na starém kole,
smontovaném ze tří ještě starších kol – kolo ji
očekávalo na nádraží pod stříškou. K smrti vyděšená
šla sama té noci pěšky ze Šakvic, přes pole, po
silnici, dodnes neví, jak se domů dostala. Přišla
nad ránem a doma ji vítala uplakaná maminka se
čtyřletou sestrou Stázinkou, tatínkovou „Tájou“.
Ve Zbrojovce dostala 14 dnů mimořádné dovolené,
aby se z toho vzpamatovala a pak už dělala jen
samé ranní směny – to aby nebyly evokovány
děsivé okamžiky té noci. O Vánocích, když ještě
jezdila vlakem, při projíždění Šakvicemi bezděčně
poplakávala, pískání vlaku jí dlouhá léta nahánělo
hrůzu. Dodnes děkuje Bohu za zachráněný život.
Pan Vítězslav Kostrhoun se rovněž do Zaječí
a i zpátky dostával na kole a to za každého počasí.
Po nárazu se propadl do kolejiště, sám se odtud
110
vyhrabal – kabát, aktovku, doklady, peníze, to vše
zůstalo ve vagonu. Měl jen oděrky a povrchová
zranění. Ve valtické nemocnici dostal uklidňující
injekci a po ošetření a obvázání zranění se vrátil
domů. V nemocnici stejně nebylo místo. Byl
však silně nervově otřesený, i pozdější pohřeb
starovičských obětí pozoroval z dálky. Rok v noci
nespával, pískání lokomotiv mu dělalo problémy
léta. O Vánocích si vzpomene vždycky, zvláště pak,
jako i ostatní pamětníci, při zádušní mši, která je
ve starovičském kostele o Vánocích každoročně
sloužena za oběti neštěstí.
Dnes 78letý Ludvík Úlehla, dnes žijící
v jihočeských Dačicích, byl zaklíněn v rozbitém
vagonu, měl zlomenou ruku a velkou třískou
propíchnutou tvář – pár vánočních dnů si poležel ve
valtické nemocnici. Bezprostředně po havárii byl
v šoku a ze sběrného místa raněných stále utíkal.
14 dnů v nemocnici Valtice pobyl se středně
těžkým zraněním i pan František Ovísek, který
byl v bezvědomí rovněž nalezen v kolejišti. Jako
pamětník „Šakvic“ zemřel pak ve věku 76 let a
odpočívá na starovičském hřbitově.
Václav Najman a jeho Štěpánka, Jaroslav
Vincenc, Zdeňka Soukopová a František Matyáš
byli mezi 106 oběťmi neštěstí.
Přednosta stanice v Šakvicích informoval
o události okresní inspektorát požární ochrany
v Hustopečích, kde byla stálá služba. Na okresní
inspekci byl stav pohotovosti, neboť se o vánočních
svátcích připravovalo noční námětové cvičení.
Starovičky byly v hlubokém spánku, když u
pamětníka události a starovičského hasiče zároveň
Jana Drboly urgentně zazvonil telefon. Volal náčelník okresní inspekce požární ochrany Richard
Samek a vyhlásil poplach – „Šakvice, srážka vlaků“.
Jan Drbola převzal zprávu a konal. Velitel místních
hasičů Oldřich Drbola očekával cvičný noční
poplach a domníval se, že právě začal. Hasičské
družstvo ve Starovičkách disponovalo tehdy dvěma
auty, válečnými veterány – nákladní auto zn. Laffly
již v červené hasičské barvě řídil Ladislav Klecandr.
Auto bylo složené šikovnýma rukama starovičských
hasičů z několika pofrontových vraků – původně
šlo o francouzský vůz určený, jak mě informovali
v brněnském Veterán clubu, pro operace ve
francouzským koloniích. Osobní auto zn. Vikof řídil
vzpomínaný Jan Drbola. Bylo ještě v barvě khaki,
u nás jich bylo vyrobeno prostějovskou firmou
Wichterle – Kovařík jen 500 kusů.
Již vánoční ticho starovičské noci rozřízl ječivý
hlas sirény ze střechy hasičské zbrojnice a vzápětí
v prapodivnou noční dobu následovalo vyzývavé
hlášení místního rozhlasu. Někteří pamětníci mluví
i o signálu „hoří“ od hasičského trubače Jaroslava
Mazůrka.
Je třeba připomenout, že od roku 1952 měly
Starovičky i 9 členné hasičské družstvo žen, jehož
velitelkou byla dnes 80letá Jarmila Kostrhounová
(tehdy Klecandrová). Byla zároveň i okresní
velitekou a jako jediná žena – hasička se účastnila
záchranářských prací při šakvickém neštěstí.
Od hasičské zbrojnice odjel jako první nákladní
Laffly s deseti lidmi a nosítky na nezastřešené
korbě, včetně mladičké Jarmily Klecandrové,
po nich odjel osobní Vikof. Obě auta přijela na
šakvické nádraží, kde byl zdánlivý klid. Chtěla se
obrátit a jet zpátky. Dostalo se jim však pokynu,
aby pokračovala dále k místu tragédie. Klecandr
alespoň částečně osvětloval záchranářům z meze
reflektory hasičského náklaďáku místo neštěstí,
až o hodně později přibyly agregáty. Starovičští
byli na místě ze záchranců jako první. Nakládali a
vyprošťovali raněné, nosili je na vrchol meze, než
přijely sanitky a vozy vojenské záchranné služby.
Jarmila Klecandrová, která přestože nesnesla pohled
na krev, nosila nosítka s raněnými, slyšela strašlivé
výkřiky, sténání, viděla nárazem znetvořené lidi
ve změti železa a třísek. Vyprošťování raněných
ztěžovala převažující tma, ani vhodné nástroje
nebyly k dispozici. Fázi živelnosti a chaosu učinil
přitrž asi po hodině krajský náčelník požární
ochrany Brno plukovník Josef Žižka, který začal
záchranné akce řídit – tehdy měl službu na Krajské
inspekci požární ochrany a tam ho zastihlo z okresní
inspekce hlášení o neštěstí. I Starovičští do časného
rána odnášeli raněné, pak je vystřídali vojáci ze
znojemské posádky – ti už odnášeli jen mrtvé.
Identifikace mrtvých probíhala ve skladišti ČSD
Šakvice, pak je odváželi na hřbitov do Hustopečí.
Do 27. prosince byla zjištěna identita 102 osob a 83
raněných, totožnost poslední oběti byla známa
28. prosince.
Odvozem mrtvých do místa pohřbu byla pověřena
Krajská správa VB Brno. Nebylo to jednoduché
– někteří příslušníci VB, vojáci, ba i zdravotníci
situaci psychicky nezvládli a museli být z místa
neštěstí odvedeni či odneseni.
Bylo až k nevíře, jak moc se projevil hyenismus
tzv. zachránců, kteří v rozbitém vlaku rabovali,
okrádali nebožtíky, stahovali jim prsteny, odepínali
111
hodinky, strhávali řetízky, brali peněženky. Proto
bylo nutné jako jedno z prvních opatření plk. Žižky
postavit hlídky a vyhlásit uzávěru místa neštěstí.
Část starovičských hasičů se před osmou
hodinou ráno na místo srážky vrátila a začali pátrat
po pohřešovaných spoluobčanech. Zatímco mladá
Lida Šebestová (Bízová), rovněž členka ženského
hasičského družstva, se doma vzpamatovávala
z toho, co ji potkalo, ještě o rok mladší hasička
Marta Matyášová (Prokešová) se na místo božího
dopuštění dostala – rychle ji však odvezli domů, aby
k nepoznání vypadajícího tatínka neviděla. Tomu
vypadla při přenášení těla z kapsy občanka, takže
identifikace byla jednoduchá. Posádka rychlíku R4
byla nejdříve odvedena na stanici ČSD Šakvice,
poté byla odvezena do vazby okresního prokurátora
v Brně.
Starovičky a jižní Morava se ponořily do
smutku. Pohřeb se konal v neděli 27. prosince. Silně
poškozená těla obětí pozůstalí nedostali a nesměli je
ani vidět. Den před pohřbem byla těla v uzavřených
cínových rakvích, které narychlo letovali klempíří
z okolí na hustopečském hřbitově, vystavena v sále
starovičské hospody – kolem pěti rakví stály vánoční
stromečky, které měly zářit v jejich rodinách (viz
jediné foto z této nešťastné události). Z fotografie
lze vypozorovat, že prostřední tři dřevěné rakve
svobodných obětí sice nebyly dle pohřební tradice
bílé, ale aspoň jejich spodní část byla nazdobena
bílou krajkou a věnce na rakvích měly bílé stuhy.
V malém starovičském kostele bylo na oběti
vzpomenuto modlitbou, ale zádušní mše byla
sloužena až později a jak již bylo vzpomenuto,
je sloužena každé Vánoce. Dle Českého
hydrometeorologického ústavu bylo i v den pohřbu
zataženo, v odpoledních hodinách slabě sněžilo,
teplota se pohybovala slabě pod bodem mrazu.
Pohřební průvod šel od MNV, který byl tenkrát
součástí objektu Buchtova hostince v předem
určeném pořadí – dnes už se asi nedovíme, kdo a
proč takové pořadí stanovil.
Starovičské domácnosti byly v té chvíli zcela
vylidněné. Nešťastníci byli pohřbíváni tehdejším
hrobařem Josefem Milisem postupně. Hroby
svobodných byly až dolů obloženy bílým krepovým
papírem s krušpánkovými věnečky.
Kněz Karel Podlezl, který vykonával duchovní
správu ve Starovičkách v letech 1939–1960 se
s každým nad hrobem dojemně rozloučil. Při tom
mu asistoval kostelník Cyril Mazůrek, hudební
a pěvecký doprovod pohřbu zajišťoval varhaník
Martin Hübner a místní kapelník Josef Škrobák.
Starovičky se ponořily do hlubokého smutku –
po dlouhém adventním odříkání od zábavy se
netancovalo ani na Štěpána, ani na Silvestra, toho
roku se nepořádaly ani obvyklé plesy.
Další oběti vlakového neštěstí o Vánocích 1953
spí svůj věčný sen na hřbitovech v Hustopečích,
Vrbici, Rakvicích, Mikulově, Ladné, Březí, Podivíně, Týnci, Bulharech, Novosedlích, Tvrdonicích,
Moravském Žižkově, Čejkovicích, Brumovicích a
mnoha slovenských městech a vesničkách.
Na hrdinství a odvahu Jarmily Klecandrové
(Kostrhounové) se tehdy nezapomnělo. Při příležitosti MDŽ v roce 1954 byla prezidentem Antonínem Zápotockým pozvána na Pražský hrad. Na stěně
jí doma visí z této chvíle velká zarámovaná fotografie,
kdy jí prezident Zápotocký ve Španělském sále
Hradu stiskem ruky děkuje a blahopřeje. Ocenění
v podobě sovětských náramkových hodinek zn.
Poběda se slovy na jejich zadní straně „Za hrdinský
čin“, odznaku „Za hrdinský čin“ a Pochvalného
uznání a upřímný dík za příkladnou obětavost a
odvahu při záchranných pracích, to vše, s datem
8. března 1954, se jí dostalo od tehdejšího ministra
vnitra Rudolfa Baráka a náčelníka Ústřední správy
státního požárního dozoru J. Výtiska. Vzpomíná,
jak z toho všeho byla nesvá, byla poprvé v Praze,
připravené auto ji odvezlo od nádraží až na Pražský
hrad i do budovy Ministerstva vnitra na Letnou,
vzpomíná na bohatě prostřenou tabuli v podobě
švédského stolu při slavnostní hostině. Památeční
hodinky mně však ukázat nemohla. Dlouho se
z nich netěšila. Do roka se jí i s jejím zlatým
prstenem ztratily, když je odložila v kuchyni na
stůl – dodnes je to nerozluštěná záhada – jak, kdo a
proč? Samozřejmě, že to oplakala.
Svědků události ubývá. Paní Jarmila by místo
neštěstí i přes všechny změny terénu poznala, ale
112
nevrací se tam, vlakem nejezdí. Stále se jí to všechno
vybavuje a zapomenout se nedá. Zdá se, že Ovidiův
výrok, že „čas všechno zhojí“ tu neplatí a to nejen u
paní Jarmily Kostrhounové.
Žádné označení místa nehody není – snad by
zde mohl stát aspoň malý symbolický pomníček či
kříž s datem tohoto vánočního neštěstí a s číslem
uvádějícím počet obětí.
Jménem republiky!
Lidový soud trestní v Brně uznal dne 17. 7. 1954
takto právem:
Obvinění:
1. Ambroz Růžička…
2. Štefan Adamec…
3. Josef Hubač…
všichni t. č. ve vazbě okresního prokurátora v Brně
jsou vinni trestným činem obecného ohrožení podle
§192 odst. 1, 2, písmena a, b, c trestního zákona,
jehož se dopustili tím, že…..
a odsuzují se podle §192 odst. 2 trestního zákona
k trestu odnětí svobody:
– obviněný Ambroz Růžička v trvání 5 roků
(trest v plné sazbě)
– obviněný Štefan Adamec v trvání 4 roků
– obviněný Josef Hubač v trvání 3 roků
A. Růžičkovi a Št. Adamcovi se zakazuje vykonávat
činnost v dopravní službě na železnici. Růžičkovi
na 10 let, Adamcovi na 5 let.
Odsouzení všech obviněných je nepodmíněné.
Dále jsou povinni uhradit náklady trestního řízení
zálohovaného státem a nahradit poškozeným nutná
vydání spojená s dostavením se k hlavnímu líčení.
Za každého mrtvého bylo vyplaceno 3000 Kčs,
raněným pak 1000 Kčs.
V tehdejších médiích se o události nesmělo
psát. Objevil se jen přihlouplý článek „Jak naše
pracující veřejnost krade ve vlacích“ – kolik se
ztratilo ve vagonech vypínačů, žárovek apod.
O obětech nehody se nepsalo vůbec – oficiální zpráva ČTK je stručná a bezobsažná. Neexistují žádné
dobové fotografie či kousek filmu, v rádiu se o tom
rovněž nemluvilo, zůstaly jen vzpomínky v srdcích
blízkých, zachráněných a zachraňujících. Tehdejší
mocipáni se snažili neštěstí ututlat, jen kronikáři
blízkých obcí více či méně věrohodněji se o události
zmiňují. Jedním z důvodů snahy případ ututlat
byla jistě i ta skutečnost, že synem odsouzeného
strojvedoucího Ambrose Růžičky byl tehdy slavný
čs. cyklistický reprezentant, známý především
ze Závodu míru, tehdy 28letý Vlastimil Růžička
(Kubr, Veselý, Růžička, Nachtigal…), cyklistický
fenomén, enfant terrible československého sportu
50. let, později i plochodrážní jezdec, kandidát na
titul Slovenský športovec storočia.
1. května 1953 mezi 16. a 17. hodinou odpolední
po tehdy nepříliš kvalitní státní silnici nad
Žarošicemi se jede jedna z etap 6.ročníku Závodu
míru(P-B-V) z Bratislavy do Brna (170km) a
členem československého družstva byl i zmíněný
Vlastimil Růžička (cyklistická sestava roku 1953
– Růžička, Kuneš, Kubr, Kněžourek, Nesl, Málek).
Jako sedmiletí žarošičtí kluci jsme postávali u
občerstvovací stanice „u tabule“ (rozuměj na dnešní
křižovatce nad školou) a čekali na závodníky. Zemřel 29. března 1985 v Bratislavě a dodnes se
na Slovensku jezdí Memoriál Vlastimila Růžičky.
Kdyby toto tehdy vyšlo na veřejnost, jistě by to
byla velká kaňka na budovatelském úsilí lidově
demokratického Československa.
S blížícími se Vánocemi jsem i já postál nad
hezky udržovanými hroby starovičských obětí,
zapálil jsem každému adventní svíčku a před očima
se mi promítla situace z počátku nešťastného
Štědrého dne 1953.
PhDr. Ladislav Valihrach
Někteří se neviděli 50 let…
…a už se těžce poznávali, či se vůbec nepoznali.
Doslova tak musí začínat můj příspěvek do
žarošického Věstníku, vracející se k milé události
minulého roku – k setkání žáků žarošické školy,
ročníku 1946, téměř na den po 50 letech. Uzrál čas
se znovu sejít a zavzpomínat si, zalistovat v paměti,
oživit si ona krásná, ještě dětská školní léta a o
vzpomínky se vzájemně podělit. Ne všichni si
113
všechno po letech pamatují, třeba zrovna „chyběli“.
Někteří z nás se opravdu těch dlouhých padesát let
neviděli, nic o sobě nevědí a právě ti se po letech už
ani nepoznali.
Po pečlivě připraveném, zorganizovaném, do
detailu promyšleném a naprogramovaném setkání
nadešel pro nás všechny tento památný den a tato
sváteční chvíle v našem životě – májová sobota
22. května 2010 odpoledne. Útulný, zrenovovaný
sál žarošické hospůdky U Julků, pamatující ve své
někdejší podobě pondělní hody, štěpánské muziky
a poslední leče, veselé silvestry, odvedenecké,
májové, velikonoční či kateřinské zábavy, ostatky,
nesčetné plesy či svatební „čóhačky“ z dob
našich mladých let, vstřícnost a milé jednání už
v organizační fázi akce majitelky hospůdky Zlatky
Vašinové, vnučky původního majitele, a poté
čisťounký, vzorně připravený sál se vším všudy
pro takové prestižní setkání po padesáti letech,
kde se předpokládala i spoluúčast našich životních
partnerů a partnerek. Snad jen nejisté pozdně jarní
počasí mohlo zkomplikovat připravený program
mimo „střechy nad hlavou“ v již zmíněné Julkově
hospůdce – návštěvu hřbitova a naší bývalé školičky.
Bouřka, a to velká, opravdu přišla. Žarošicím se
kromě májového deštíku naštěstí vyhnula – zcela
však plaval nedaleký Slavkov, voda zazlobila i
v Uhřicích.
Postupně jsme se scházeli, kamarádsky se
pozdravili, nechyběla přátelská políbení a upřímné
stisky už přece jen vrásčitých rukou, u mnohých i
stříbro šedin již zrosilo hlavu a na čele se vyhloubily
vrásky. Přicházející vítal transparent s velkou „50“
a se čtyřmi pro nás klíčovými daty:1946 – rok našeho
narození, 1952 – nástup do 1. třídy, 1960 – ukončení
základní školy a 2010 – setkání po 50 letech. Na
stolech měl již každý před sebou přichystáno, zatím
bez obsahu, vše potřebné k slavnostnímu přípitku a
společné večeři, včetně pro tento účel namnožených
našich školních fotografií 6. A, 6. B, 7. a 8. třídy. No a
samozřejmě hory žarošicko-uhřicko-násedlovských
zákusků, slavnostních koláčků, víno a slivovička
nechyběly.
Když jsme byli už téměř všichni, ujal jsem se
„samozvaného“ slova, přítomné spolužáky a jejich
doprovod pozdravil, poděkoval jim, že vážili
někteří i dalekou cestu ve zrovna ne ideálním počasí
a snažil jsem se svou vzpomínkovou promluvou
jakoby vrátit čas o padesát let zpátky a navodit
kamarádskou atmosféru pro naše po letech společné
chvíle. Podotýkám, že od začátku až do konce (tj. do
pozdní noci) vše profesionálně svým fotoaparátem
dokumentoval Jarek Hroudný, za což mu patří
naše velké poděkování. Organizačním segmentem
setkání byl i slib, že do měsíce všichni bezplatně obdrží nejen barevnou společnou fotografii před
žarošickou školou, ale i všechny momentky, na
nichž se objevovali – vše bylo do puntíku splněno.
Kromě zmíněných fotografií v témže časovém
odstupu dostal každý adresář se všemi jmény,
adresami a telefonními kontakty svých spolužáků.
Třeba si aspoň o Vánocích, aspoň na dálku budeme
moct vzájemně popřát vše dobré. Nebudu na tomto
místě vybírat některé snad zajímavé myšlenky
mého řečnického cvičení, celá řada spolužáků,
především děvčata, chtěla ho mít jako vzpomínku
na ten májový večer. Světlo světa spatřila nakonec
domluva, že ač ne všichni, i když velká většina ano,
jsou čtenáři Věstníku, budou moje slova zveřejněna
„ex tempore“ jako součást příspěvku v jeho 20.
čísle. A tak musím i dnes dodržet slovo.
Naplnili jsme Ciceronova slova, že „Život
zemřelých je uložen v paměti žijících“ a po první,
kratší části vzpomínkového setkání následovala už
za slunečního svitu pietní vzpomínka s kytičkami
karafiátů a rozžehnutými svíčkami na žarošickém
hřbitově u hrobů pánů učitelů Novotného, Šmýda,
Frýborta a farářů Hanzla a Ždánského. Nikdo ze
žarošických učitelů, kteří nás učili, kromě RNDr.
Milana Rivoly CSc. (Praha), už nežije. Ze hřbitova
jsme se Šibrovem přesunuli na chvíle vzpomínání,
s předchozím laskavým svolením zástupkyně
ředitele školy Mgr. Ivany Štefkové, do všech prostor
žarošické školy a bylo na co vzpomínat, ale i co
obdivovat. I za procházku současnou žarošickou
školou patří paní Štefkové náš upřímný dík.
114
Po návratu do sálu nás čekal slavnostní přípitek,
společná večeře a pak volná, nevázaná zábava a
vzpomínání. Aby se lépe vzpomínalo, k dobrému
zažití, k poslechu, tanci i ke zpěvu hrála pamětnický
repertoár z dob našich mladých let moje brněnská
malá muzika Vzpomínka s Majkou Vyoralovou,
někdejší kmenovou zpěvačkou Slabákovy slavné
Moravanky.
Naše odpolední jubilejní setkání pokračovalo,
jak bylo avizováno nejen v Žarošicích, ale i
v Uhřicích a Násedlovicích, večerní májovou
zábavou „Postaru aneb Krásnou nocí májovou“.
Nemohu nevzpomenout i smutnou skutečnost
onoho měsíce máje, kdy měl na náš sraz po padesáti
letech, mezi nás muzikanty přijít a přátelsky se
pozdravit, případně si s námi zahrát, náš kamarád
a aranžér mnoha našich „kósků“ Bedřa Adámek.
Odešel nečekaně z tohoto světa (viz na jiném místě
Věstníku) deset dní před naší jubilejní sobotou.
Za okny rozsvíceného a opravdu v nádherné,
upřímné atmosféře bavícího se sálu se občas přehnala májová dešťová přeháňka, hudba a zpěv
„v kole“ jako za mlada se nesly až přes půlnoc.
Končil hezký večer – při loučení nechyběly slzy
dojetí a upřímná slova díků a i píseň o P. Marii
Žarošické známá z interpretace Bojanů a zpěvu
Vojty Račického.
Jako při hodovém zvedání stárků či svatebním
zvedání novomanželů Vzpomínkou „ad festivo“
(slavnostně) zahrané přípitkové „živijó“ a následně
pak, jak jinak by měla Vzpomínka na takovém
setkání po letech začít, než Vackovým tangem Nikdy
se nevrátí pohádka mládí. Pak následovaly až dlouho
do noci všem důvěrně známé pamětnické melodie
nejen našich mladých let, ba ještě starší, znějící
v tomto Julkově sále v dobách muzikantů Františka
Novotného, Jožky Horáka, Vaška Bělohoubka,
Franty Adamce, Jožky Kramáře, Joži Šaňka, Bedře
Adámka či Franty Gerspitzera, a z nichž většinu
v tomto žarošickém sále nebylo slyšet mnoho let –
krásná stará tanga, valčíkové či polkové písničky,
foxtroty, ba i mazurky.
Pijme vínečko, dobré je, dobré je,
a kdože nám ho naleje, naleje.
Naleje nám ho svatý Ján, svatý Ján,
požehná nám ho Kristus Pán, Kristus Pán.
Dyž jsme vínečko píjali, píjali,
Pannu Mariu vzývali, vzývali,
Pannu Mariu Žaroskú, Žaroskú,
našu patronku moravskú, moravskú.
(anonym, aranžmá Pavel Stoček)
Velké poděkování patří i laskavým sponzorům
z řad spolužáků, kteří nechtěli být jmenováni a
chtějí zůstat v anonymitě.
Je po půlnoci a Žarošice už klidně spí. Rozcházeli
jsme se pod tmavou májovou oblohou s blikavými
115
hvězdičkami a usmívajícím se měsíčkem s hezkým
pocitem po letech u mnohých oživeného kamarádství, po chvílích vzpomínek na nenávratné mládí.
Byl to nevšední zážitek.
Jak praví Cicero: „Skutečná přátelství jsou věčná“.
P.S.
Neubránil jsem se, abych se aspoň z mostu na
Dolině nepodíval podél potoka do Malé ulice na
místo již nestojícího mého rodného domku č. l62,
kde jsem vyrůstal a kam jsem se už před mnoha a
mnoha lety vracíval možná zrovna v tomto nočním
čase (někdy i později) z muzik v Julkově hospodě
s kamarády jdoucími týmž směrem – Frantou
Konečným, Jendou Pechou, Jendou Hrazdílkem,
Slávkem Růžičkou či Jendou Šmerdou. To jsme se
ještě v pozdní noci posadili „na beton“ před našimi
černými kachličkami a bavili jsme se, jako kdyby
ani nebyla noc. Až postupně rozsvěcovaná tmavá
okna u Bertynů Šťastných, Osvaldů Dohnalíků,
Staně Fronka a samozřejmě i u nás, kdy se rozespalí
Malouličané dívali, kolik je to vlastně hodin, že je
venku tak veselo, nám napověděla, že i my bychom
už měli jít spát a že to není nejvhodnější doba pro
naši hlučnou zábavu.
Přiznám se – rozumově se s tím vyrovnávám,
emočně mně to však stále dělá problémy, i když vím,
že to nejde vrátit.
PhDr. Ladislav Valihrach
TEXT VZPOMÍNKOVÉ PROMLUVY
KE SPOLUŽÁKŮM:
Milí spolužáci, milí přátelé!
Dovolte mi, abych Vás všechny upřímně po letech
na našem dnešním společném májovém setkání
pozdravil a nahlédl do naší imaginární třídní knihy,
kde, dle již pamětnických školních fotografií a dle
vzpomínek, by nás mělo být zapsáno 48.
Adámek Stanislav, Crlík Jaroslav, Čumba Josef,
Horák Martin, Kellner Jan, Klečka Jaroslav,
Machálek Karel, Marek Ladislav, Ouda Josef,
Peroutka Zdeněk, Plachý Karel, Růžička Stanislav,
Sedláček Karel, Světnička Jaroslav, Staněk
Vlastislav, Svoboda Václav, Švaňhal Stanislav,
Vach Josef, Valihrach Ladislav, Zelený Mário,
Zezula Vladislav.
Dědičová Anna, Dohnalíková Květoslava,
Drápalová Jarmila, Gabrielová Anna, Haviárová
Anna, Havránková Anna, Jagošová Marie,
Klečková Ludmila, Kokorská Anna, Kramářová
Anna, Macháčková Jaroslava, Macháčková Jindra,
Mančíková Libuše, Martinásková Anna, Novotná
Květoslava, Plachá Anežka, Plachá Božena,
Poláčková Marie, Sedláčková Jana, Střeštíková
Květoslava, Tonová Marie, Valová Květoslava,
Válková Anna, Wünschová Božena, Zástěrová
Dagmar, Žilková Marie, Živělová Pavla – tolik nás
bylo!
Zcela jistě k jednomu z velkých životních darů
patří dožít se aspoň v relativním zdraví věku,
kterého jsme dosáhli. Nechci, abych před Vámi
vypadal jako nějaký samozvanec, který dnešní akci
zpunktoval a dostal tím třeba i někoho do problémů –
v tom případě se omlouvám. Když jsem tak doslova
listoval životem, dostala se mi do rukou i všechna
má vysvědčení od 1. třídy až po vysokoškolský
diplom. To je totiž to jediné, co mně ze školních let
zůstalo – jinak vše sebrala a zničila velká žarošická
povodeň 21. července 1965 – zůstaly však aspoň
vzpomínky.
Datum na vysvědčení z 8. třídy říká, že to bylo
18. června 1960, co jsme opouštěli žarošickou
školu. Pravda, část tehdy ještě pokračovala v nově
zavedené devítce. 18. června proto, že v tom roce
byla spartakiáda. Zrovna tak jsme končili 18. června
i po 3. třídě v roce 1955.
Takže jsem si řekl – je tomu padesát let, co
kdybychom se sešli a zavzpomínali? Poprosil
jsem Aničku Kokorskou, Anežku Plachou a Květu
Střeštíkovou (Žarošice, Uhřice, Násedlovice),
aby mně pomohly se sháněním kontaktů po světě
zatoulaných spolužáků, za což jim jistě i Vaším
jménem moc děkuji. Výsledkem je to, že tady dnes sedíme.
Jistě i Vy si vzpomínáte na naše úplně první „Vysvědčení o prospěchu a chování za 1. a 2.
pololetí“, jak stálo v jeho záhlaví, za školní rok
1952/1953 s hlavičkou okresu Kyjov a kraje
Gottwaldov a s předměty: jazyk český, počty a
měřictví, náboženská výchova, hudební výchova a
tělesná výchova. Psaní a čtení bylo součástí českého
jazyka. Dokonce tu byla i kolonka na podpis rodičů.
Se Žarošáky začínal pan učitel Novotný, od 2. třídy
je převzala paní učitelka Tomková, s Uhřičáky
začínal pan řídící Racek a pokračovaly paní
učitelky Rančíková a Válková, sluší se připomenout
116
i pana řídícího Kokorského, u Násedlováků to byla
paní učitelka Světlíková a pan učitel Vodička,
připomínám i pana řídícího Horáka.
A pak přišla měšťanka a noví spolužáci z Uhřic,
Násedlovic, ba i od Bílého vlka a pro nás i noví učitelé
v čele s nesmírně pracovitým a na oko přísným,
ale dobráckým ředitelem Tomkem kouřícím jednu
„glóbusku“ za druhou, jeho zástupcem Jarolímem,
s třídním 6. A Brychtou a 6. B Šmýdem – po spojení
obou tříd byl naším třídním učitelem pan učitel
Šmýd.
Dále to byl pan učitel Frýbort, Brychtová, Rivola,
ve školním roce 1957/58 dějepisář věteřovský Luža,
tehdejší prvoligová košikářka slavné éry Jiskry
Kyjov, ač postavou drobná, Ludmila Selucká,
brněnská, našim dušičkám málo přístupná Alena
Chylíková – Kanýzová, z Brankovic pocházející
Julie Holečková, o níž se postupem času zjistilo,
jak mně kdysi důvěrně svěřil pan ředitel Tomek, že
ani učitelský diplom neměla a nikdo dodnes neví,
jak se do žarošické školy dostala, či lovčická Draha
Kreplová – nejen ruštinářka, ale i skupinová vedoucí Pionýrské organizace.
Naše vzpomínky patří samozřejmě i paní
učitelce Jarolímové, Kellnerové, Křemečkové,
Buryškovi, ale i tehdejšímu školníkovi a „topiči
elektrárenskému“ Staňu Mašovi či kuchařkám
Machálkové, Růžičkové i Tonce KolaříkovéAndrysíkové. Vždyť naše školní fotografie od pana
učitele Frýborta nám připomenou mnohé z našeho
školního žití.
V té době už většina z nás měla nějakou, většinou
infantilní přezdívku, kterou dost nelibě nesla a
kterou jsme v té době vnímali jako vrchol našeho
ponížení. Už jsme byli – beroš, ovcasamec, bomba,
koza, kvakoš, kula, grošaté Pepa, Kokča, Mňaňča,
zavináč, Světňa, srnec, Crdla, Gryz a bůhví, jak jsme
si tenkrát říkali a jaká byla vůbec etymologie našich
přezdívek. Tady podotýkám, že autorem mnoha
přezdívek byl třídní šprýmař Zdeněk Peroutka.
Bývávalo veselo – v těch větších zimách a
sněhových nadílkách nepřijeli do školy ani Uhřičáci
ani Násedlováci, o Laďovi Markovi od Bílého
vlka ani nemluvím, dokonce ani Mařík ze mlýna
nepřišel. Pod mikroskopy jsme v laboratorních
pracích, dělených pro nedostatek mikroskopů na dvě
skupiny, zkoumali buňky v cibulových slupkách,
vlákenka masa v době zabíjaček, v chemických,
vždy vzorně připravených laboratorkách panem
učitelem Rivolou, kterému role učitele moc
neseděla a brzy potom se dal na dráhu úspěšného
vědeckého pracovníka, jsme zápasili s plápolajícími
kahany a přesvědčovali se „zda je přítomen Hliník,
či zda se odstěhoval do Humpolce“. Ve fyzice jsme
se potýkali s ručičkami avometů, s elektrickými
obvody, navzájem jsme se štípali krokosvorkami,
snad lehce jsme chápali podstatu kladky a nakloněné
roviny. Dějepisář Luža si za celý školní rok nedokázal zapamatovat, že ,,Mařík je Mařík“ a říkal mu po
celou dobu raději „Mírku“. Ani v kreslení nebyla o
legraci nouze – zvláště pak, když jsme dělali rysy
či něco s tuší a redisperem a v posledním okamžiku
lopotné práce se nám neopatrným pohybem pravítka
podařilo výkres rozmazat. V kreslírně jsme před velkým nástěnným obrazem Bitvy u Domažlic
kreslili z domu přinesené brambory, jablka, hrušky,
šípky, sedíce ve školní zahradě za zdí tělocvičny
s pohledem na lihovar jsme v perspektivě kreslili
lihovarský komín, zrovna tak jako v perspektivě
se zmenšující dlaždičky školní chodby od šaten ke
sborovně. Ti nejlepší, což se mně nikdy nepodařilo,
měli pak své výkresy vystaveny v kreslírně na
„nástěnce uznání“.
V dvouhodinových „praktických cvičeních
v dílnách a na školních pozemcích“ jsme v dílnách,
hned vedle jídelny, ve slušivých, většinou modrých,
maminkami ušitých pracovních zástěrách s pečlivě
vyšitým naším monogramem, vyráběli plechové
lopatky, vodní kola ze špůlek od nití, rašplemi
opracovávali různé rukojeti, před sezónou brousili
rýče a bůhví, co ještě. Na školní zahradě jsme se
starali, a to i o prázdninách, o svůj záhonek.
Ve „zpěvu“, jak jsme říkali hudební výchově,
nás pan učitel Frýbort (obsáhlý článek o něm vyšel
v 19. čísle žarošického Věstníku) zasvěcoval do tajů
hudby, pročítali jsme libreta známých českých oper
a kromě národních písní jsme při jeho chromatice
hřímali Přes spáleniště, přes krvavé řeky, Z národů
ač jsme různých, Píseň o rozhodném kroku, kterým
zvoní celá zem či Zní zpěv a smích náš po kraji.
Těšívali jsme se na tělocviky s panem učitelem
Brychtou, kdy po rozcvičce, kdy každý měl na
parketové podlaze jako cvičební značku svůj
bílý puntík, bylo „nářadí“, které ale moc v oblibě
nebylo. Vzpomínám si, jak Zdeněk Peroutka jednou
na kruzích tak rozhoupal Mařenku Jagošovou, že se
už nemohla udržet a uletěla na tvrdou podlahu a my
ji málem křísili. No a pak byla obyčejně vybíjená.
Děvčata začínala mít postupně „své dny“ a my
nic nechápaví a tělovědou nedotčení kluci, jsme
se divili, proč necvičí a jen tak zbůhdarma sedí na
nízkých švédských lavičkách pod okny tělocvičny.
117
118
119
Každý učitel byl osobitý jak při výkladu látky,
tak i při zkoušení a vůbec ve vystupování ve třídě
či mimo třídu – z někoho jsme měli divný pocit,
ne-li přímo strach, někdo byl balzámem na duši.
Nikdy například nekřičela dobrosrdečná paní
učitelka Brychtová, pan učitel Rivola při rozčílení
sice nekřičel, ale zrudl jak ďábel v televizní reklamě
na erektivní Clavin, pan učitel Brychta byl někdy
mírně nemístně ironický. Ke křiklounům patřil
pan ředitel Tomek, často prskající a vybrané sešity
z katedry vztekem shazující pan učitel Šmýd, mající
i svérázný způsob zkoušení – po čtyřech a podle
abecedy – „Vach, Valihrach, Zelený, Zezula“ – a už
jsme věděli, že je zle. Ale i pan učitel Jarolím se
dokázal rozkřičet, ba i zfackovat. Fackami nešetřil
ani pan ředitel Tomek a pan učitel Frýbort – ale asi
jsme si je zasloužili. Ve velmi mně milém dětském
památníčku mám věnování a pár hřejivých slov i
s obrázkem téměř od všech našich žarošických
učitelů.
Kuriozitou, ne příliš známou, byl v 8. třídě i třídní
časopis VAZEKER – rozuměj VAlihrach, ZElený,
KEllner, Růžička – vyšlo však jen jedno číslo a to
ještě jen v jednou rukou psaném ,,výtisku“.
V hodinách náboženství, pokud jsme něco
neuměli, nervní pan farář zakřičel „pětkrát!“ a Pepa
Vach si nás zapsal do „sešitu trestů“ a my v příští
hodině jsme museli pětkrát odevzdat napsanou
odpověď na otázku, kterou jsme neuměli.
Byl to čas školních divadel v režii pana učitele
Šmýda, čas školních výletů, pochoďáků do Zdravé
Vody, kde nás čekala manželka pana řídícího Nováka s kotlem horkého čaje a romanticky zasněžená
okolní krajina.
Chodili jsme do kroužku dovedných rukou, do
kroužku mičurinského, včelařského, pěveckého.
Za vzpomínku jistě stojí i Pionýrské JZD,
kde jsme hospodařili pod předsednickou funkcí
nomenklaturního Káji Machálka.
Připomínám i první televizor v Žarošicích – byl
to právě školní televizor Akvarel 4202 (leden 1957)
v té době výjimečný tím, že když nešel obraz a
ten nešel dost často, bylo možné poslouchat aspoň
zvukový doprovod.
Milí spolužáci,
18. června 1960 jsme se rozešli, abychom se po
padesáti letech opět sešli. Osm spolužáků už mezi
námi nemůže být – Zdeněk Peroutka (zemřel
v roce 1991), Jindra Macháčková (1996), Kája
Machálek (2000), Staňa Švaňhal (2006), Anička
Gabrielová (2006), Martin Horák (2006), Pepek
Čumba (2010) a Anička Havránková (2010).
Jinak se podařilo zkontaktovat a na naše dnešní
setkání pozvat, kromě Dáši Zástěrové a Mařenky
Jagošové, tam bylo pátrání po nich bezvýsledné,
všechny.
Byli jsme prvním poválečným ročníkem a náš
počet mezi 6. – 8.třídou z různých důvodů, jak
již bylo řečeno, kolísal (prospěchové či zdravotní
peripetie), opravdu však vychází číslo 48. To
nejranější dětství jsme většinou prožili doma na
dvoře, v humně, kolem domu, ve své ulici. Školku
ani útulek jsme nezažili, to vše začalo fungovat
až od roku 1953. V roce našeho narození se
otevíralo porodnické oddělení tehdy nové kyjovské
nemocnice, takže mnozí z nás již mají místo
narození Kyjov – to jsem si však jen myslel. Když
jsem nahlédl do archivu kyjovské nemocnice a do
našeho třídního výkazu ze školního roku 1959/60,
zjistil jsem, že jsme se v novém gynekologickoporodnickém pavilonu kyjovské nemocnice,
která se otevírala 1. dubna l946, narodili jen já
s Maříkem. Já, 36leté mamince v neděli 30. června a Mařík, 37leté mamince v neděli 22. prosince.
Vy všichni ostatní jste byli odrozeni porodními
babkami či bez nich jen tak doma. Porodní kniha
byla v kyjovské nemocnici zavedena až od 1. ledna
1947 a z následujícího ročníku 1947 z celkového
počtu 52 dětí je v ní zapsáno jen 10, ostatní se stále
rodily ještě doma. V témže roce se pokládal základní
kámen naší žarošické školy a v roce 1952, kdy se
škola otevírala, jsme měli my, žarošičtí žáčci, tu
čest být jejími prvními prvňáčky. Tehdy jsme měli
v naší poměrně malé třídě pět Aniček – Kramářová,
Válková, Kokorská, Gabrielová a Martinásková,
na měšťance k nim přibyly Anička Dědičová,
Haviárová a Havránková.
I tato hezká a nenávratná doba našeho dětství a
školních let pominula a my jsme se rozešli do světa.
Naše kontakty se zpřetrhaly, vídávali jsme se občas
v neděli v kostele či na muzikách. Po většinou
tajných, nevinných školních láskách nastala doba
našich opravdových lásek, mnohdy i zklamání,
doba muzik, stárků a stárek, doba plesů, odvodu
a vojny. Někdo dříve, někdo později vstoupil do
stavu manželského, přišly děti. Tak jak jdou naše
životy sluncem i stínem a léta mnohým z nás hlavu
postříbřila, postupně jsme se začali navždy loučit
se svými rodiči, na druhé straně jsme začali být
svědky nově se probouzivších životů naší krve –
našich vnoučátek.
120
Jsme ve věku, kdy životní moudrost v nás
dozrává. Ta moudrost, o níž starověký čínský filozof
Konfucius říká, že k ní lze dojít třemi cestami:
– první je cesta napodobení, ta je nejlehčí
– druhá je cesta zkušeností, to je cesta nejtěžší
– třetí je cesta přemýšlení, to je cesta nejušlechtilejší
Dospěli jsme k určitému životnímu poznání jako
východisku snad ještě našich dalších let. Hlavním
regulátorem většiny našeho konání by mělo být
už jen naše svědomí. Všichni jsme se dopracovali
k nějakému hodnotovému žebříčku – ať už
s pomocí rodičů, učitelů, našich životních partnerů,
ale především prostřednictvím svých životních
zkušeností. V našich letech se člověk ve svém
hodnotovém systému většinou propracoval k uznání
a respektování nějakého duchovního principu, ať
už ho nazývá jakkoliv – Bohem, Prozřetelností,
Kosmickou moudrostí, Absolutní ideou, Vyšší mocí,
Vnitřním hlasem či jinak.
Poděkujme, prosím, v duchu, že jsme se mohli
takto ve zdraví a po letech znovu sejít a vzpomeňme
povstáním a chvilkou ticha i na oněch osm našich
spolužáků, kteří už mezi námi nemohou být. Vy,
milí spolužáci, kteří se snad s oním duchovním
principem ne zcela ztotožňujete, dovolte mi,
abych to udělal za Vás. Zrovna tak, opět v duchu,
poděkujme svým rodičům, našim učitelům, našim
manželským partnerům a partnerkám a v mnohém
i našim dětem a všem těm, kteří se podíleli a
podílejí na naší pozitivní osobnostní profilaci,
kterou svým každodenním životem potvrzujeme
nebo zpochybňujeme. Naše životy jsou jako různé
proudy směřující do stejné řeky tekoucí kamsi do
mlhy za vodopád...
Přinesl jsem Vám, moji milí spolužáci,
nakopírované společné fotografie z našich školních
let. V dnešním neformálním programu se počítá
s laskavým svolením Mgr. Ivany Štefkové,
zástupkyně ředitele, i s návštěvou naší žarošické
školičky. Je to tam trochu jiné než před padesáti
lety, ale za vzpomínku to určitě stojí, její genius loci
nás tam očekává. Snad bychom se měli před školou,
kromě momentek tady v sále, i vyfotografovat a
mít hezkou památku na dnešní, pro nás všechny
jistě výjimečný den. Bude-li nám dopřáno se
na tomto místě opět sejít po deseti letech, zase
zavzpomínáme.
Přeji Vám, milí spolužáci, a Vašim rodinám, hodně zdraví, osobní spokojenosti, Božího požehnání a
jen všechno dobré. Přeji hezkou zábavu třeba až do
rána!
Vzpomínky na měšťanskou
školu v Kloboukách u Brna
po šedesáti letech
Je to neuvěřitelně vzdálená doba, přesto ve
mně, čím dál tím častěji, roky prožité na měšťance
v Kloboukách vyvolávají milé vzpomínky a rád se
k nim vracím.
Připomínám si ten čas – jakoby tomu bylo
včera. Vybavuji si jednotlivá jména našich učitelů,
dlouho jsem si nemohl vzpomenout na jméno pana
školníka – ale teď už to vím. Jmenoval se pan
Jakubec a pomáhala mu paní se synem. Myslíte
si, že to není důležité? Pro nás děti dojíždějící na
kolech, většinou však chodících pěšky z Krumvíře,
Morkůvek, Bohumilic a jiných vesnic do Klobouk,
to nebyl jenom obyčejný školník – to vysvětlím
později.
A co ta utkvělá jména pro zásluhy jejich nositelů
– našich učitelů, kteří přispěli nemalou měrou k naší
výchově a vzdělání? I když dnes vyslovuji s pietou
jména obou vzácných osobností, pánů učitelů
Pacáka a Kukse, poznal jsem jako žáček pouze toho
prvního. Pan učitel Pacák byl vzácný člověk, ve
výuce přísný a důsledný a uměl ty počty do našich
hlaviček vtloukat beztrestně. V té době řediteloval
pan Holásek, menší přísný pán, kterého jsme se pro
jeho vážný výraz báli. Mě neučil a já jsem byl strašně
moc rád. Němčinu u nás měla neméně přísná paní
učitelka Vrzalová – naučila nás hodně a já rád na ni
vzpomínám. Dodnes umím vyjmenovat všech sedm
německých zvláštních sloves. Lpěla na důsledném
psaní slovíček a jejich stálém opakování. S paní
učitelkou Pašovou jsme si také neužili moc radosti
– tehdy byla ještě svobodná, hezká, klukům se líbila,
ale nadržovala chytrým žákům. Dodnes si pamatuji,
že Šebesta z Bohumilic mohl jednou odejít ze školy
dříve než ostatní. Pan učitel Gros měl kreslení a
pověstný kabinet – říkali jsme mu „trulant“, jak on
nás v rozčílení jmenoval a hrozil nám návštěvou
svého kabinetu, jinak byl ale moc hodný a dobrý
121
učitel. Pan učitel Ošmera mě sice neučil, ale jednou
v němčině suploval a z té jedné a jediné hodiny si
pamatuji na celý život, jak v němčině odpovědět na
otázku používanou při setkání dvou lidí – „Jak se ti
daří?“ a „Děkuji, daří se mi dobře“.
Na pana učitele Bočka však vzpomínám nejraději,
a proto se snad o něm zmiňuji až naposled. On to
s námi žáčky uměl a my jsme ho měli moc rádi.
Vším, co nás učil, nás zároveň vychovával. Uvízlo
mně v paměti jedno jeho rčení – „Říci, že pivo je
tekutý chléb, je největší urážkou chleba“.
A náš pan školník Jakubec? My, přespolní
žáci jsme o polední přestávce bloumali u kaple,
pak kolem tzv. skalky v pískovně a jedli, co nám
maminka s sebou zabalila. Někteří spolužáci si však
již tehdy kupovali ke chlebu játrovou paštiku, kterou
za jednu korunu prodával pan Racek. Před očima i
dnes vidím onen věhlasný jeho krám s korpulentní
dámou, námi zvanou „slečna“. Snad denně jsem
do tohoto krámu chodil obdivovat množství tak
rozličného sortimentu a svéráz jeho prodeje. Pro
většinu z nás však byla polední přestávka spojena
s představou dobré chuti fazolové polévky – vařili
ji, pro nás hladové, u Jakubců každý den velký kotel.
Podmínkou ,,stravování“ bylo přijít s vlastní lžící
a hrnkem. Platilo se „z ruky do ruky“ – za jeden
pořádný šufánek dvacet haléřů. Vždycky byla moc
dobrá a nejenže chutnala, ale i zahřála. Dodnes jsem
nevypátral, zda se do toho dvacetníku nákladově
kuchař vešel či nějakou částku nám neznámá komise či dobrodinec připlácel.
MVDr. Ladislav Kulíšek
Dvě vzpomínky z 1. třídy
„Dědečku, tys také musel chodit do 1. třídy,
když jsi byl malý kluk?“ – žadonili vnoučci a
čekali, jestli si starý člověk po 75 letech vzpomene
na nějakou příhodu ze školy. Tehdy, v roce 1934,
do lavic 1. třídy nastoupilo 41 vystrašených žáčků. Moc hezky a vlídně nás všechny přijala
paní učitelka Svobodová. Právě ona se na dlouhé
roky stala pro každé prvňáčky druhou maminkou.
Uměla s námi všechno to učení mateřsky prožívat.
Nekřičela, netrestala, byla tou nejvlídnější učitelkou
ze školy. Sama jako maminka dvou dětí nás denně
vychovávala a malí školáčci ji za to milovali. Již
tenkrát se vyučovalo ve dvou školních budovách a
1. třída byla ve spodní nové škole. Ráno, při vstupu
do školy, jsme měli povinnost řádně si očistit boty,
přezůvky se tehdy ještě nepoužívaly. Kluci z 5. třídy
mívali u vchodu dozor, a zda jsou podrážky čisté,
přísně kontrolovali. Na prvňáčky bývali zvlášť přísní
a opakovaně je vraceli. Jistě si dovedete představit,
co to bylo za odpovědnou práci, když venku pršelo
a všude bylo bláto. I dnes si vzpomínám, že jsem
seděl ve třídě s Karlíkem Svobodou v první lavici u
okna a na dřevěnou podlahu třídy ze širokých desek.
Mezi seschlými fošnami vznikaly časem škvíry na
prst. Jednou se do takové škvíry zakutálelo Andulce
Němcové nové pero. Ta brečela, ale pero vytáhnout
nešlo. ,,Nebreč Aničko, my si nějak poradíme“,
chlácholila ji paní učitelka. Mne tenkrát poslala
k nim domů, abych přinesl dlouhou pinzetu. Nikdy
předtím jsem slovo „pinzeta“ neslyšel. Vyběhl jsem
ze školy a stále jsem si dokola opakoval slovo
pinzeta, dlouhá pinzeta... Spěchal jsem po lávce přes
potok a zkratkou kolem školní zahrady na hřiště a
ke Svobodům. Tam jsem poprosil slečnu Annu o
dlouhou pinzetu a běžel zpátky do školy. Zvědavost
mi nedala a já jsem balíček z novin rozbalil, abych
se podíval, co vlastně nesu. Zklamaně jsem si
prohlížel jakési dva kovové pérující prsty. Ve třídě
již na mě všichni nedočkavě čekali a chtěli být u
toho, jak paní učitelka vytáhne ve škvíře zapadlé
pero. Všechno dobře skončilo. Andulka přestala
plakat a já jsem se dověděl, k čemu se dá použít
pinzeta, která se později v mém povolání pro mne
stala nepostradatelnou.
Má další vzpomínka na děti z naší 1. třídy míří
k hezké, drobné černovlásce Gertě Steinerové. Její
tatínek měl větší hospodářství a obchod se smíšeným
zbožím na křižovatce k Bohumilicím, později na
tomto místě stál objekt JZD. Gerta byla velmi chytrá
holčička a již v 1.třídě uměla krásně procítěně číst
a doma už tehdy předčítala rodičům noviny. Naší
spolužačkou však byla jenom čtyři roky. Na reálné
gymnázium ji přijali o rok dříve, než bylo obvyklé.
Vždy se mi zdála jiná než ostatní děvčata, málo kdy
se smála, ale vždy všechno uměla. Nám klukům se
líbila – chodila svátečně oblečená, ale legrace s ní
žádná nebyla. V lavici přes uličku proti ní sedával
Fanouš Kolouch a jemu se také moc líbila. Ovšem on
byl dost nesmělý a před děvčaty se styděl. Jednou se
stalo, a to vymyslel Karlík Svobodů, že nesmělého
Fanouška začali navádět, aby, když se mu Gerta
líbí, jí dal pusu. Kolouch zpočátku mlčel a o návrhu
přemýšlel. Pak vyhlásil sázku o pár facek, že Gertu
122
políbí. Kluci si plácli a všichni byli zvědaví, jak to
dopadne. V den uzavření sázky se nic nedělo, další
den však přišel Fanouš s otázkou, komu dá dnes
pořádnou facku. O velké přestávce, když odešla paní
učitelka ze třídy, se to stalo a Fanouš se vyznamenal
– postavil se proti nic netušící Gertě a podržev
její ruce políbil ji tak, až to mlasklo. Všude plno
smíchu, jenom Gerta se nesmála, ale ani neplakala,
jen celá červená nechápavě koukala. Frantík ještě
„za tepla“ dal pořádnou facku Karlovi a celá zábava
příchodem paní učitelky skončila. Kolouch se stal
hrdinou a Gerta první políbenou dívenkou naší
třídy.
Čas běžel dál, Gerta odešla na gymnázium
k prarodičům do Brna. Po roce 1940 se Němci
zaměřili i na krutou likvidaci židovských občanů
a obě krumvířské rodiny Steinerů se ocitly
v terezínském koncentračním táboře. Sotva jsme
se toho osudného rána stačili rozloučit, abychom
se spolu již nikdy víc nesetkali. Žádný ze členů
obou rodin se po válce domů nevrátil. Naše milá
spolužačka Gertruda, děvčátko z legrace políbené,
se nedožila ani svých čtrnáctých narozenin jen
proto, že byla židovka. 123
MVDr. Ladislav Kulíšek
Historie kostelů
na Starém Brně
O vztahu královny vdovy Elišky Rejčky a jí
založeného Kláštera králové na Starém Brně
k Žarošicím už toho bylo řečeno mnoho. V první
polovině 14. století přešly Žarošice do jejího majetku
a ta je později postoupila ženskému cisterciáckému
klášteru na Starém Brně. Eliška Rejčka je, s největší
pravděpodobností, dárkyní nádherné gotické
mariánské sochy, která je dodnes dochována a
nazývána „Stará Matka Boží“. Málo se ale ví o
tom, že klášterní kostel Panny Marie zdaleka není
první církevní stavbou na Starém Brně.
V nejranějších dějinách Brna sehrálo Staré
Brno, tato původně předměstská osada, mnohem
důležitější roli než se původně soudilo. Důkazem
toho je, že do 1. poloviny XII. stol. jsou na Starém
Brně písemnými prameny doloženy tři církevní
stavby:
– kostelík Panny Marie
– kaple sv. Prokopa a Oldřicha
– kaple sv. Václava
Kostelík P. Marie na Starém Brně byl postaven
ještě před lokací Brna. První písemná zpráva
pochází z roku 1210, kdy jej získal Lev z Klobouk.
Po několikeré změně majitele přešel roku 1323 do
majetku královny Elišky Rejčky, která zde ještě
v témže roce založila u kostela klášter cisterciaček
a začala budovat vedle kostel nový, dnešní, který
převzal původní patrocinium Panny Marie. Kostelík
P. Marie získal po výstavbě konventního chrámu
patrocinium sv. Anny, a to v roce 1333, kdy při něm
Eliška Rejčka zřídila špitál. Mariánské zasvěcení
bylo přeneseno na nově vzniklý chrám. To, že
vedle toho existovala i kaple sv. Anny v areálu
dominikánek na Pekařské, patrně nikomu nevadilo.
Stávalo se asi častěji, že stejné patrocinium mělo
několik kostelů či kaplí zaráz. V roce 1783 převzali
klášter augustiniáni a kostel musel ustoupit stavbě
nových klášterních budov.
Při archeologickém průzkumu v severozápadním
rohu dvora starobrněnského kláštera byly odkryty tři
stavební fáze sakrálního objektu – gotická, románské jednolodí se čtvercovou apsidou a pod ním
zbytky rotundy, jejíž počátky lze hledat v pozdním
10. století nebo nejpozději na samém počátku
Všechny 3 kostely na mapě Brna z r. 1650
124
století 11, mladší románská svatyně, vybudovaná
na rotundě, je ztotožňována s kaplí Panny Marie,
o níž hovoří písemné prameny z počátku 12. stol.
Místo nálezu je na katastrálním plánu Brna z r. 1906
označeno křížkem.
Jen na okraj uvádím, že rámci výzkumu v r. 2010,
doprovázejícího sanaci podzemí v prostoru bývalé
kaple sv. Barbory na Petrském vršku, se podařilo
odkrýt část hřbitova a základů neznámé kruhové
sakrální stavby. Její dataci lze rámcově položit do
raného středověku. Brno se tak konečně dočkalo
kostela z velkomoravského období, což dosti
zásadním způsobem mění nejstarší dějiny brněnské
aglomerace.
Kostel sv. Prokopa a Oldřicha
Poměrně dlouhou dobu byly pro řešení historie
kostela sv. Prokopa k dispozici jen písemné
prameny. Kostel sv. Prokopa je poprvé zmiňován v
menším privilegiu pro Brno roku 1243. Další zpráva
o tomto kostelu je v listině z roku 1288 a poté až
1314. Patrocinium sv. Oldřicha se poprvé uvádí až
1348 a zřejmě bude až dodatečné. Umístění kostela
je známé z několika vyobrazení z pozdější doby.
Legenda:
1 černě – zdivo raně románské rotundy;
2 šrafovaně – románský kostelík;
3 bíle – gotický kostelík s opěrnými pilíři;
4 tečkovaně – barokní přístavby v jižní části.
Nález starověké rotundy tak podporuje úvahy o
umístění prvního brněnského Břetislavova hradu
Brnen, zmiňovaného v Kosmově kronice v letech
1091 a 1099, na předpokládaném ostrově a jeho
předhradí na vyvýšenině, situované v místech
starobrněnského kláštera. Je ovšem otázkou,
proč by si velmožové postavili zeměpanský hrad
v nezdravém prostředí bažin u řeky Svratky, když
poblíž byla vhodnější místa na Špilberku nebo na
Petrově. Koncem 12., spíše až na počátku 13. stol.,
totiž stejně dochází k posunu osídlení z prostoru
Starého Brna do míst dnešního centra.
Kostel sv. Prokopa na vedutách z let 1690 a 1730
Někteří historici se pokoušeli umístit vznik
kostela sv. Prokopa do daleko dřívější doby,
zejména v souvislosti se zmínkou, že správce
kostela se podílel i na vydávání brněnských mincí,
které se začínají objevovat již ve 2. polovině 11. st.
125
Archeologické výzkumy křižovatky KřížováVáclavská-Křídlovická, kde kostel stával, z let 1979
a 2003 však ukazují, že kostel musel být až ze 13.
století, neboť byl vystavěn z mohutných lícovaných
kvádrů pozdně románského charakteru.
Pohled na kostel sv. Václava z r. 1645
Schéma archeologických nálezů kostela sv. Prokopa
Pozdější listiny souvisejí již s předáním
patronátních práv královně vdově Elišce Rejčce
a z jejích rukou pak nově založenému klášteru
cisterciaček. Roku 1332 byl kostel klášteru
inkorporován a jeho dějiny pak souvisejí s klášterními až do roku 1782, kdy byl klášter cisterciaček
v rámci josefínské reorganizace brněnské farní
sítě zrušen. Kostel pak převzal Náboženský fond
a krátce nato byl v roce 1783 reformou Josefa II.
zrušen a roku 1785 zbořen.
Další osudy kostela jsou pak spojeny s klášterem
Králové na Starém Brně, kterému patřil rovněž
až do jeho zrušení. Kostel pak byl také v r. 1783
odsvěcen, zbořen byl ale později až roku 1794.
To již ovšem nedaleko stál kostel sv. Leopolda při
nemocnici U Milosrdných bratří, vybudovaný v
letech 1768–1777.
Archeologické výzkumy v této oblasti žádné
další poznatky nepřinesly. V okolí křižovatky
Vídeňská-Vinohrady-Vojtova totiž musel být již v
minulosti radikálně snížen terén a nedochovalo se
zde ani původní podloží, tím méně pak kulturní
vrstvy. Nebylo zachyceno žádné zdivo ani případný
kosterní nález, které by mohly souviset se hřbitovem
a kostelem sv. Václava. I historické fotografie
totiž nasvědčují tomu, že původní terén v prostoru
starobrněnského hřbitova a při východní straně
Vídeňské ulice ležel o několik metrů výše.
Kostel sv. Václava
O vzniku kostela sv. Václava je ještě podstatně
méně poznatků než o sv. Prokopovi, s nímž do
značné míry sdílel své osudy. Jednoznačné je jen to,
že stával na křižovatce Vídeňská-Vojtova, naproti
ulice Vinohrady, při nově zřízeném (a v 18. století
zase zrušeném) starobrněnském hřbitově (ulice
Vojtova dnes prochází středem tohoto bývalého
hřbitova).
Nezodpovězena zůstává ovšem otázka, proč byl
vůbec kromě fungujícího farního kostela sv. Prokopa
zanedlouho postaven kostel nový a dokonce na něj
byla přenesena krátce před rokem 1314 i farní práva.
Úvahy o tom, že zde měl více místa a mohl tak být
vybudován větší, aby lépe vyhovoval vzrůstajícím
potřebám, neobstojí. Kostel vlastně stál na samém
konci města, kde ještě dlouho potom končila obytná
zástavba. Dokumentují to i historická zobrazení
z mnohem pozdější doby.
Pohled od Milosrdných ke starobrněnskému hřbitovu
z r. 1910
(zástavba se postupně zvedá nad úroveň silnice)
V souvislosti s kostelem sv. Václava ještě jedna
zajímavost. Čtvrt století po jeho zboření se totiž
poblíž objevuje nově postavená kaplička. Tuto kapli
sv. Václava na Vídeňské ulici, na místě dnešního
126
paneláku č. 35–39, nechal roku 1816 postavit
pekařský mistr Václav Bauer. Stavbu provedl
stavitelský mistr Václav Jacob. Autorem interiérové
výmalby byl Jan Kopřiva. Vysvěcení kaple se ujal
26. července roku 1817 prelát augustiniánského
kláštera na Starém Brně Benedikt Eder. Kaple byla
zbořena v 60. letech 20. století.
Kaple je zaznamenána na mapách v r. 1937 a
dokonce ještě v r. 1958.
Kaple sv. Václava v r. 1959
Ukázky nákresů Starého Brna z 18. století
RNDr. Rostislav Nebola
127
Ve Strážnici verbujú,
na dva bubny bubnujú aneb
Něco ze strážnické dějepravy
Už samotné jméno je známkou starobylosti osady
a její stáří také dotvrzují nálezy archeologů. Podle
starých místních tradic byla Strážnice založena
již roku 819. To je ovšem jen nedoložená pověst.
Jisté však je, že zde bylo obydlené sídlo již v době
Velkomoravské říše a že samotný strážnický vodní
hrad byl důležitým pevným bodem v soustavě
pohraničních pevností, které nechal zbudovat kníže
Břetislav na obranu proti vpádům maďarských hord,
které usilovaly o opětné získání Moravy.
Přestože první doložená písemná zmínka o
Strážnici pochází až z počátku 14. stol., množství
archeologického materiálu vypovídá o daleko
dřívějším osídlení tohoto území. Počátky samotného města jsou spojovány s opevňováním hranic
českého státu v době vlády Přemysla Otakara II. v
2. polovině 13. století, kdy došlo k trvalému připojení Strážnicka k Moravě. Na ochranu zemských
hranic bylo zbudováno několik hradů, mezi nimiž
se nacházel i hrad ve Strážnici, vystavěný po roce
1260. Samotné jméno města je odvozováno od
strážní funkce, kterou měl hrad, položený v těsné
blízkosti moravské hranice, vykonávat. Strážnice
byla původně královským majetkem, na počátku
14. století získal toto město významný moravský
rod pánů z Kravař.
Přibližně od roku 1276 to byl Vok z Kravař, 1330
–1370 Beneš z Kravař a dále pak jejich potomci až
do roku 1466. Za zmínku stojí Petr z Kravař, který
se stal v roce 1416 zemským hejtmanem, rozšiřoval
strážnické panství a stal se rovněž zakladatelem
nové vesnice poblíž Strážnice, která po něm získala
pojmenování – Petrov. Zasloužil se také o rozvoj
vinařství vydáním tzv. horenského práva. Petr
z Kravař se také ujal vedení husitů na Moravě. Pod
jeho záštitou byl tehdy ve Strážnici farářem horlivý
husita Bedřich, ten získal pro ideje husitství veškeré
obyvatelstvo města a širokého okolí a utvořil podle
českého vzoru vojenský tábor na ostrově řeky
Moravy, u vsi Nedakonice. Za jeho vůdcovství
činili potom ,,táboři“ výpady na sídla katolických
pánů. Obětí jejich útoků se stalo augustiniánské
proboštství na Hoře svatoklimentské u Osvětiman
a vydrancování a vypálení kláštera velehradského.
Výsledkem narůstajících obav ze sílící moci
husitů byl pokus biskupa Jana Železného sestavit
z katolických českých, maďarských a rakouských
ozbrojenců početné vojsko a následně zaútočit
na husity. Pokus biskupa však skončil velkými
ztrátami a drtivou porážkou. Teprve pod zprávou,
že na pomoc biskupu Janovi táhne početné vojsko
vedené samotným Zikmundem, se husité stáhli až
k Bystřici pod Hostýnem, kde se přidali k Žižkovi.
Syn Petrův Václav z Kravař a ze Strážnice byl ještě
horlivějším husitou než jeho otec, spolu s Haškem
z Ostrohu se stal vůdcem moravských husitů a roku
1423 se u Kutné Hory přidal k vojsku Žižkovu. Za vlády posledního mužského potomka rodu
Jiřího z Kravař, Václavova bratra, došlo k nebývalému stavebnímu rozvoji města, značně poničeného z
období husitských válek. Bylo založeno strážnické
Nové město, opevněné vodním příkopem a hliněným
valem s vestavěnými kamennými branami, postaven
kostel sv. Martina (později stavebně upravován, ale
dodnes s patrnými gotickými prvky) a došlo také k
dokončení přestavby hradu.
Za Jiřího z Kravař se stal strážnický hrad jevištěm
významné události. Jiřík z Poděbrad, správce
koruny české, odevzdával tam počátkem února
roku 1458 uherským pánům jejich nově zvoleného
krále Matyáše Korvína, který byl do té doby držen
v zajetí v Praze. Uherský průvod nadšeně vítal svého
krále a stejně tak nadšeně za jeho záchranu děkoval
správci české koruny, což vyjádřil nejen velkolepým
darem padesáti tisíc zlatých dukátů, ale také slibem
věčného přátelství Uherska k Čechům. Kdyby tak
jen Jiřík z Poděbrad věděl, jak se slavnostní sliby
Uhrů za několik krátkých let změní v nesmiřitelné
nepřátelství.
Po Jiříkovi z Kravař zdědila Strážnici v roce
1466 jeho dcera Alžběta, provdaná nejprve za
Pertolda z Lipé a po jeho smrti roku 1482 za Petra
z Rožmberka, který dal strážnické panství do zástavy
Janovi z Žerotína a roku 1501 je dal intabulovati
jeho pěti synům. Po následné dohodě bratrů se
stal správcem Strážnice Jan, který s vehemencí
jemu vlastní učinil řadu kroků k zvelebení panství.
V době vlády Žerotínů prožívala Strážnice dobu
svého největšího rozmachu. Za Jana III. ze
128
Žerotína bylo město obklopeno valem s dřevěnou
palisádou a vestavěnými malými baštami, hlavní
přístupové cesty byly chráněny mohutnými
branami s polokruhovými baštami, schopnými
odolávat i zbraním těžšího kalibru. Nové opevnění
spojilo dohromady všechny tři části města – Nové
město, Staré město i Předměstí. Starý vodní hrad
byl přestavěn do podoby renesančního zámku s
vnitřními arkádami.
Žerotínové podporovali ve městě bratrské
školství, v roce 1579 upravili školu, rozdělenou
na dvě oddělení – nižší a vyšší. V letech 1604
–1605 navštěvoval vyšší bratrskou školu Jan Ámos
Komenský, který zde bydlel u své tety. Ve Strážnici
se Komenský seznámil s Mikulášem Drabíkem,
českobratrským kazatelem proslaveným později
svými proroctvími o zkáze habsburského rodu. Na
počátku 17. století se Strážnice řadila se svými 4 500
obyvateli a zhruba 700 domy k nejvýznamnějším
moravským městům.
Žerotínové vládli Strážnici 127 let, kdy po smrti
Jana Jetřicha z Žerotína bylo panství v roce 1628
prodáno Františkovi svobodnému pánovi Magni.
S příchodem Františka z Magni začala plánovaná
katolizace města. V roce 1633 povolal do Strážnice
italské piaristy, kteří zde zahájili vyučování
a postupně získávali pro svou víru strážnické
obyvatelstvo. Až na krátké přestávky, kdy Strážnici
držel Dominnik Ondřej z Kounic (1702–16),
hrabě Josef Czobor (1760–63) a kníže Václav
z Lichtenštejna (1763) se rod Magni na dlouhou
dobu stal držitelem strážnického panství.
Poničené město se jen pomalu vzpamatovávalo
z útrap třicetileté války, krajinou se potulovaly
skupiny propuštěných vojáků, kteří loupili a
vraždili obyvatelstvo, a navíc v roce 1652 vyhořela
podstatná část města, poté, co bylo zapáleno
najatými žháři. Strážnici stíhala v té době jedna
pohroma za druhou. V roce 1680 se z Uher rozšířila
morová epidemie, o tři roky později byla přepadena
uherskými povstalci, stejně jako na počátku 18.
století. Tyto události způsobily všeobecný úpadek
panství a město rychle ztrácelo na svém dřívějším
významu. Další série požárů v 1. polovině 18. století
značně zpomalovaly obnovu Strážnice. Přesto se
právě z této doby zachovala celá řada zajímavých
architektonických památek. Došlo k obnově radnice,
panského dvora i mnoha měšťanských domů.
Strážničtí piaristé vybudovali okolo poloviny 18. st.
barokní chrám P. Marie s klášterní kolejí, později
také gymnázium. Za správy Františka Antonína
Magnise, v první polovině 19. století, byl upraven
zámecký park se zahradou, došlo rovněž k založení
skleníků pro pěstování jižních rostlin, v roce 1824
byl před zámkem postaven přes Moravu řetězový
most.
Celé bohaté a členité dějiny Strážnice jsou
protkány zajímavými osudy jednotlivců, skupin
a různých ideových směrů, ale zejména jsou
charakterizovány naplňováním svého původního
poslání – obrany moravské hranice, kdy obránci
města čelili vpádům vojsk Bočkaje, hordám Tatarů
a Turků a stejně tak se ubránili tlupám Rákoczyho.
Doc. PhDr. Ladislav Zapletal CSc.
Moravská poutní místa II.
Cyrilometodějský Velehrad
Po všeobecném úvodu o počátcích poutí
v křesťanské tradici je vhodné věnovat se
jednotlivým skupinám poutních míst u nás, zejména
na Moravě. Zvláštní postavení mezi moravskými
poutními místy má bezesporu Velehrad. Přestože se
jedná o jedno z nejmladších poutních míst, za víc
jak 150 let si získalo popularitu u nás i v zahraničí,
zvláště ve slovanském světě.
Velehrad v představách mnoha poutníků i
turistů a návštěvníků památek je i dnes spojován
s místem spojeným se životem a působením sv.
Cyrila a Metoděje na Velké Moravě. Takto poprvé
vnímal Velehrad autor české rýmované kroniky tak
řečeného Dalimila:
(Bořivoj) prosi křsta ot Svatopluka, krále
moravského
a ot Metudie, arcibiskupa velehradského.
Ten arcibiskup Rusín bieše,
mši slovansky slúžieše.
Ten u Velehradě křti Čecha prvého,
Bořivoje knězě českého,…
Tuto informaci v podstatě opakoval Přibík
Pulkava z Radenína v době a pod vlivem českého
krále a římského císaře Karla IV. Barokní historická
a náboženská literatura v duchu rekatolizace
vyšperkovala cyrilometodějskou tradici na
Velehradě často fabulační metodou. K nejznámějším
dílům této doby patří rukopisy a jediná tištěná kniha
Vita SS. Cyrilli et Methudii et vetus Welehrad (Život
129
svatých Cyrila a Metoděje a starý Velehrad) od
velehradského cisterciáka Kristiana Hirschmentzla
ze 2. poloviny 17. století. Z počátku 18. století je to
dílo pavlovického faráře Jana Jiřího Středovského
Sacra Moraviae historia (Posvátné dějiny Moravy)
z roku 1710.
První, kdo pochyboval o totožnosti velehradského cisterciáckého kláštera s velkomoravským
„Velehradem“, byl moravský historiograf a
rajhradský benediktin Beda Dudík. V 1. díle svých,
tehdy ještě německy publikovaných Mährens
allgemeine Geschichte (Všeobecné dějiny Moravy)
vydané v Brně v roce 1860 (česky pak svazek vyšel
až v roce 1872). Kromě brněnského archiváře
Vincence Brandla s Dudíkem nikdo nepolemizoval
o věcných problémech, nýbrž většina autorů a
zejména novinových pisálků mu vytýkala málo
vlastenectví, a to jak z důvodů německy psaných
dějin Moravy, tak zpochybnění „nejposvátnější“
víry tehdejších Moravanů v cyrilometodějský
Velehrad.
Vydání prvního dílu Dějin Moravy bylo
skutečně špatně načasováno. Stalo se tak doslova
v předvečer miléniových oslav příchodu soluňských
Bratří na Moravu v roce 863. Na rok 1863 se
připravovaly velkolepé oslavy a poutě na „posvátný
Velehrad“. Brandl sice uvedl vztah mezi poutním
Velehradem a velkomoravským „Weligradem“ do
historických a lokálních souvislostí, vysvětlil na
základě historických pramenů, že velkomoravský
„Weligrad“ je třeba hledat v místech dnešního
nedalekého Starého Města u Uherského Hradiště,
ale široká poutní veřejnost tento vědecký závěr
nepotřebovala a dlouho nebrala na vědomí. Ještě
dnes se setkáme s mnoha návštěvníky Velehradu,
kteří, ač právě přijeli ze staroměstských vykopávek
a Památníku Velké Moravy, se ptají, kde je ve
velehradské bazilice hrob sv. Metoděje.
Podobně se mnoho lidí domnívá, že Velehrad je již
barokním poutním místem. Jak to tedy skutečně je?
Velehrad, ač jej dnes vnímáme především v barokní
podobě, není barokním poutním místem. V době
baroka byl totiž Velehrad stále ještě cisterciáckým
klášterem a barokní klášterní kostel Nanebevzetí
Panny Marie byl většině návštěvníků i místním
obyvatelům nepřístupný. Pro veřejnost sloužil malý
kostel Večeře Páně (dnešní Cyrilka), který vznikl
někdy ve druhé polovině 13. století jako tak zvaný
„kostel před branou“ kláštera. Ten bylo možné bez
obtíží navštívit. Zde byly slouženy bohoslužby
pro klášterní poddané a obyvatele velehradského
předklášteří. Tak tomu bylo až do konce 18. století.
Když císař Josef II. v září roku 1784 zrušil
velehradský klášter, byla při konventním kostele
Nanebevzetí Panny Marie zřízena duchovní správa;
z počátku šlo jen o lokální kuracii a od roku 1825
povýšenou na samostatnou farnost. Kostelík Večeře
Páně postupně ztratil náboženské využití a stal se
časem skladištěm a později seníkem. Jeho stav
byl velice zchátralý, takže mu hrozil zánik. Teprve
v roce 1859 byl vypracován projekt na obnovu
„Cyrilky“ k připravovanému miléniu. Rekonstrukcí
kaple v duchu dobového historismu získala podobu
novogotickou. Práce byly dokončeny teprve na
podzim 1862 a na cyrilometodějskou slavnost byla
kaple 6. července 1863 vysvěcena. Od poloviny 19. století přichází na Velehrad
stále více poutníků a od 60. let jej již můžeme
považovat za skutečné poutní místo. Velehrad se
stal poutním místem až v souvislosti s miléniovými
oslavami příchodu Konstantina-Cyrila a Metoděje
na Moravu (1863). Dalšími miléniovými oslavami
v roce 1869, připomínka smrti sv. Cyrila a v roce
1885 připomenutí smrti sv. Metoděje, popularita
Velehradu vzrostla natolik, že se stal spolu se sv.
Hostýnem nejznámějším a nejnavštěvovanějším
moravským poutním místem. Miléniové oslavy
rovněž přispěly ke snahám o obnovu velehradského
kostela.
Svátek sv. Cyrila a Metoděje se již od 14. století
na Moravě připomínal 9. března. Původ tohoto
termínu neznáme. Někteří se domnívají, že to je
přibližný střed mezi připomínkami smrti sv. Cyrila
(14. února) a smrti sv. Metoděje (6. dubna). Jisté to
však není.
Slavení svátku sv. Cyrila a Metoděje 9. března
připadlo z liturgického hlediska každoročně do
postního období a po stránce počasí šlo o dobu
k poutním výpravám mimořádně nevhodnou.
Z těchto důvodů požádal olomoucký arcibiskup
kardinál Bedřich Fürstenberk papeže Pia IX. (1846–
1878) o přeložení svátku na 5. červenec. Od roku
1863 se tedy cyrilometodějské poutě konají vždy
5. července. Později výběr tohoto termínu mnozí
považovali za katolickou schválnost vzhledem
k následujícímu dni (6. července) vzpomínky na
mučednickou smrt mistra Jana Husa v Kostnici.
Bezpečně a jednoznačně toto podezření vyvrátit
samozřejmě nelze. Jisté však je, že veřejné
vzpomínky Jana Husa se začaly konat až od roku
1875. Oficiální argumentace byla praktickou
potřebou, aby poutě mohly být v letním období,
130
ovšem ve vhodném termínu, kterému by nebránily
polní práce – sena a žně. Červencové datum bylo
skutečně po ukončení sušení sena a před započetím
žní.
V této souvislosti je třeba brát v úvahu často
několikadenní cestu na Velehrad a zase zpět. Ze
vzdálených míst Moravy, z Čech a Horních Uher
(Slovenska), výjimečně i Slezska a Polska, mohla
trvat pouť i řadu dní. Jezdívalo se na „řebřiňácích“
a jen málo bylo těch, kdo dokázali putovat pěšky po
celou dobu. Procesí se organizovala při průchodu
městy nebo vesnicemi a pak od přiblížení se
k Velehradu. Tak tomu bývalo ovšem i u všech
poutních míst.
Velehrad se tedy postupně stával vyhledávaným
poutním místem, což nemohlo zůstat bez vlivu
také na teprve se rozvíjející velehradskou obec
a její obyvatele. Velehrad se již v průběhu druhé
poloviny 19. století stal typickým poutním místem
se všemi pozitivními i negativními důsledky. Poutě
na jedné straně pomáhaly rozvíjet podnikatelské
aktivity, zejména kramářství a pohostinské služby,
eventuelně ještě dopravu mezi Velehradem a
staroměstským nádražím Severní dráhy císaře
Ferdinanda. Taková činnost však byla pouze
sezónní záležitostí. Rodiny hledající pravidelnou
obživu v poutích musely v poutním období vydělat
tolik, aby z toho byly živy i po zbytek roku. Což
nebylo vždy snadné. Vedle běžných venkovských
živností a pracovních příležitostí v zemědělství, a
to jak ve vlastním hospodářství, tak na velkostatku,
museli Velehradští hledat obživu také mimo obec,
v blízkých i vzdálených lokalitách.
Ačkoli byl na Moravě Velehrad nejmladším
poutním
místem,
díky
rozvíjejícímu
se
cyrilometodějství se stal ve druhé polovině 19. století
nejproslulejším. Rovněž charakter velehradských
poutí se v mnohém odlišoval od tradičních, zejména
mariánských poutí. Vedle náboženského obsahu
měly poutě na Velehradě ještě další jedinečný projev
– intelektuální s akcentem teologicko-historickým
nebo mezinárodní ve smyslu nejen účasti cizích
poutníků, nýbrž svým všeslovanským zaměřením
ve smyslu jazykovém, kulturním a náboženském.
Z tohoto zaměření se od počátku 20. století rozvinulo
unionistické hnutí, jehož přirozeným centrem se stal
právě Velehrad a symbolem „slovanští apoštolové“
Cyril a Metoděj.
Cyrilometodějské poutě v 60. a 80. letech
19. století vyvolaly potřebu obnovy hmotného
Velehradu. Vedle restaurování interiérové výzdoby
kostela a obnovy jeho zevnějšku získal Velehrad
také řadu vzácných darů. Dodnes můžeme vidět
v bazilice obraz sv. Cyrila a Metoděje na desce
z hruškového dřeva v červeném sametovém rámu
od polského malíře Jana Matejky, který věnovali
polští poutníci na podzim roku 1885 za osobní účasti
autora obrazu. Dole v rámu je stručné a výstižné
věnování: C M SLOWIANOM (Cyril a Metoděj
Slovanům). V témže roce věnovali poutníci kostelu
dvě korouhve. Jednu přinesli Poláci a druhou nechali
v Praze zhotovit „Čechoslované“ ze Spojených států
amerických. Uměleckých předmětů pořízených
nebo získaných dary poutníků a různých osobností
je celá řada.
Výročí 1050 let od smrti sv. Metoděje († 885)
spojené s výročím 200 let od vysvěcení barokního
konventního kostela 2. října 1735 se stalo příležitostí
k obnově celého kostelního interiéru a k odvodnění
klášterního areálu. Výročí se slavilo s ročním
zpožděním, v roce 1936, ale zato již v obnovené kráse
poutní svatyně. Odvodňování umožnilo provést také
řadu výzkumných prací, při nichž byly objeveny
pozůstatky původního románského cisterciáckého
kláštera. Návštěvníci Velehradu mohou dodnes
vidět mnoho nádherných románských artefaktů
v lapidáriu (sbírka kamenných článků a fragmentů
původní výzdoby) a na původním místě např.
románské portály, druhotnou hrobku zakladatele
kláštera moravského markraběte Vladislava
Jindřicha († 1222) i kolekci nejstarších náhrobníků
na Moravě, včetně nejstaršího datovaného
z roku 1282. Jedná se o raně gotický náhrobník
olomouckého probošta Alexia s latinským nápisem
a zobrazením zemřelého.
Královská kaple se stala místem posmrtného
odpočinku olomouckého arcibiskupa ThDr. Antonína Cyrila Stojana, velkého cyrilometodějského
ctitele a obnovitele Velehradu. Zemřel 29. září
1923 a na Velehradě byl pochován za obrovské
účasti věřících 3. října. Již 8. listopadu k jeho hrobu
vykonali první pouť olomoučtí bohoslovci se svým
spirituálem. V roce 1936 při renovaci baziliky byl
jednoduchý sarkofág nahrazen pozoruhodným
dílem sepulkrální plastiky (ležící postava Stojanova
v bronzu) od sochaře Julia Pelikána. Celkovou
úpravu Královské kaple projektoval arch. Klaudius
Madlmayer (1881–1963).
Na žádost olomouckého arcibiskupa Leopolda
Prečana udělil papež Pius XI. velehradskému
kostelu čestný titul baziliky (basilica minor), a to
brevem ze 7. února 1928.
131
Velehrad však nebyl svědkem pouze těchto
slavností, hojně navštívených poutí a cílem
významných hostí z domova i z ciziny. Dvě totality,
„hnědá“ nacistická a „rudá“ komunistická, se
citelně dotkly poutního místa, obyvatel velehradské
farnosti i poutního života. Nejsmutnější byla tak
zvaná akce „K“ – likvidace všech mužských i
ženských klášterů v Československé republice
v dubnu roku 1950. Přišly však také světlé chvíle –
v roce 1963 se připomínalo 1100 let od příchodu sv.
Cyrila a Metoděje na Moravu, v roce 1985 slavná
pouť k uctění památky 1100 let smrti arcibiskupa
Metoděje a konečně krátce po pádu komunismu
návštěva papeže Jana Pavla II. v dubnu roku 1990.
Prof. PhDr. Miloslav Pojsl
Letecký pohled na současný Velehrad (foto Vladimír Hyhlík)
Sousoší sv. Cyrila a Metoděje z roku 1840 od Emanuela
Maxe, dnes v arcibiskupské rezidenci v Olomouci. Podle
něho pak v roce 1906 zhotovil z kararského mramoru sousoší
pro velehradský kostel kroměřížský sochař Ferdinand
Neumann (foto Zdeněk Sodoma)
Z HistoriE psů
NEJEN ve Ždánicích
Pes měl v lidské společnosti od nejstarších dob
až do současnosti téměř vždy mimořádné postavení.
Doklady o zvláštním postavení psa máme z celé
řady oblastí v celém světě. Egypťané uctívali boha
Anubia, kterého zobrazovali s psí hlavou, jako
strážce podsvětí a průvodce mrtvých. Dovolávali
se ho také, když přísahali. Po smrti byli psi často
balzamováni a pohřbíváni na pohřebištích. Z období
kultury Negada z prostředí Staré říše je zjištěno
velké množství takových pohřbů. Na nalezištích
Hemamieh, Nega-ed-Der, Nagada nebo Shellal se
podařilo objevit desítky pohřbů mumifikovaných
psů. Podobnou roli hrál pes i u starých Inků v
dnešním Peru. Zemřel-li pán, byl jeho pes pohřben
s ním, aby chránil jeho duši a doprovázel ji na
posmrtné cestě. Perská posvátná kniha Zrendavesta
nařizuje přivést k umírajícímu člověku psy, aby do
nich mohla přejít jeho duše. Obdobných případů
bychom mohli uvést z různých zemí celou řadu.
Dva velmi zajímavé důkazy o významu psů pro
lidi máme zachovány i ve Ždánicích. Převážná
část široké veřejnosti, ba dokonce ani kynologické
veřejnosti, není podrobněji informována o
zvláštním jevu, jaký představují psí hřbitovy,
zvláště ty, které můžeme dnes již nazvat historické.
Předložený příspěvek nás může přesvědčit o tom,
že tradice pietního pohřbívání pejsků nebo i jiných
domácích zvířat není, odhlédneme-li od starších
prehistorických a historických epoch, spojena
pouze s Anglií nebo Francií, ale je běžná i ve střední
Evropě. Několik podobných hřbitovů, které byly
vesměs založeny na přelomu 19. a 20. století, známe
i z Čech a Moravy.
Z našeho hlediska je zvláště zajímavý malý psí
hřbitůvek ve Ždánicích, který je zakomponován do
květinové skalky místního zámeckého parku. Jsou
zde pohřbeni tři lovečtí psi a každý z nich má desku
se jménem a letopočtem narození a úmrtí – Piff
(1894–1906), Brock (1895–1901) a Stopsi (1912–
1923). Pes Brock byl na honu omylem zastřelen
zámeckým hajným Mrkývkou, který údajně špatně
viděl. Zámek a místní panství vlastnil v letech
1622–1924 rod Lichtenštejnů. Psí hřbitůvek však
založil podnikatel Eduard Seidl, jenž zde od konce
19. století žil a hospodařil jako nájemce velkostatku.
132
Později, po parcelaci provedené v r. 1924, zámek a
zbytkový statek od státu koupil. Jde tedy o soukromé
místo posledního odpočinku psů rodiny Seidlů.
Obr. 1. Psí hroby v zámeckém parku ve Ždánicích
Pietní zacházení se psy bylo v tomto období
běžným jevem. Podobný, ale o několik let starší a
poněkud větší, je hřbitov v Kunštátu na Blanensku.
Kunštátské pohřebiště bylo založeno kolem
roku 1890 rodem svobodných pánů Honrichů z
Wolfswarfenu, vlastnících zámek v období 1783–
1901. Posledními majiteli pak byli příslušníci rodu
Coudenhoveů. Na okraji smíšeného lesa sousedícího
se zámkem je v nepravidelném kruhu rozmístěna
skupina 16 hrobů. Dvanáct kamenných pomníčků
nese jména a letopočty, z nichž některé nejsou
v současnosti již dobře čitelné a na dalších jsou
nápisy vlivem povětrnostních vlivů zcela smazány.
Nejstarší hrob patří psu Luxovi († 1890). Dále
jsou zde pochováni Zuppi († 1891), Dicky († 20.
1. 1906), Flott († 3. 5. 1906), Fips († 19. 5. 1913),
Mopsi († 4. 9. 1913), Dolly († 8. 9. 1913), Caesar,
Erika, Issi, Perle a na nejmladším hrobečku je velmi
dobře čitelný český text „Žolička († 1921), domácí
pes“.
Největší moravská psí nekropole se však
nacházela v hradním příkopu a v parku hradu Bítov.
Vlastníkem hradu se v roce 1912 stal spolumajitel
známé porcelánky ve Slavkově u Karlových Varů
baron Haas z Haasenfeldu, jehož syn Jiří (1876–
1945) byl posledním soukromým majitelem sídla.
V roce 1921 přesídlil z Mostova u Kynšperku v
západních Čechách natrvalo do Bítova i s velkou
smečkou psů a dalšími zvířaty. Někdy po tomto
roce byly u zámku postupně založeny dva psí
hřbitovy. Bohužel oba hřbitovy byly po roce 1945
zdevastovány a postupně zničeny a jejich existenci
dnes připomíná jen 185 plechových destiček s údaji
o pohřbených psech, které jsou uloženy v zámeckém
depozitáři na Bítově. Jiným svědectvím Haasovy
psí smečky je i pět desítek vycpaných psů, kteří jsou
vystaveni v jedné místnosti hradního interiéru.
Další psí hřbitovy různé velikosti známe i
z okolních oblastí. Krásně upravený hřbitov najdeme
v parku barokního zámku Riegersburg v Dolním
Rakousku při státní hranici poblíž Vranovské
přehrady. Zbudoval jej v předminulém století kníže
Johann Carl Khevenhüller-Metsch (1839–1905),
známý kromě své vojenské kariéry v Mexiku a
úzkého sepětí s císařským dvorem jako velký
milovník zvířat. Jedenáct kamenných, ve většině
případů dokonce umělecky ztvárněných pomníčků
psů různých plemen je ohraničeno keříky buxusů
(krušpánků). Jsou rozmístěny do kruhu kolem
mohutného listnatého stromu, který je košatými
větvemi jakoby „zastřešuje“. Nejstarší hrob patří
psu jménem Ido (1872–1881), dále zde spočívají
Mahdi († 7. 5. 1885), Claudius († 26. 2. 1892 ve stáří
19 let), Pamina (15. 5. 1887 – 24. 6. 1895), Masi
(1886–1899). Neobvyklý je dvojhrob pejsků Fausta
(1889–1900) a Donny (1898–1901), jeden náhrobek
nese nápis „Meinem lieben Waschl“ (1895–1902),
pomníčky se jmény Ali a Daniela nejsou označeny
letopočty a poslední dva jsou poškozené.
Několik psích hřbitovů bylo zřízeno i v Čechách.
Jeden z nich s dvanácti hroby je umístěn v parku
zámku Červený Hrádek (okr. Příbram). První
čtyři náhrobky označují pohřby psů, kteří zde byli
uložení v letech 1870–1906. Dalších pět psů bylo na
hřbitůvku pohřbeno v letech 1929–1940 a poslední
tři hroby po roce 1975. Z dalších nalezišť tohoto
druhu upozorníme aspoň na psí hřbitov se čtyřmi
hroby v parku zámku Pohled (okr. Havlíčkův
Brod).
V průběhu 20. století se objevily první psí hřbitovy
i mimo šlechtická sídla. V Paříži a v Londýně vznikly
na již počátku 20. století dokonce veřejné hřbitovy
pro zvířata, na nichž jsou dnes tisíce hrobů, ponejvíce
psů. U nás byl podobný hřbitov založen v r. 1913 v
Karlových Varech městskou radou z popudu jistého
Američana, jemuž při pobytu v lázních zemřel pes.
Nachází se u obce Otovice, severně od K. Varů a byl
využíván zhruba do konce 2. světové války. Poté
jej zdevastovali „hledači pokladů“, takže dnes zde
najdeme pouze torza náhrobků a rozházené kosti.
Kromě psího hřbitovu byl ve Ždánicích učiněn
ještě jeden významný objev, který nám vypovídá
o vztazích člověka a psa. Mezi exponáty Vrbasova
133
muzea ve Ždánicích, které je umístěno v prostorách
zámku, najdeme neobvyklou kuriozitu, a tou je
kadáver psa, který má na krku kus kravského
řetězu. Tento málo známý termín značí, že jde o
skelet se zbytky mumifikované kůže, svalů a vazů.
Na kadáver se narazilo při opravách ždánického
zámku ve dvacátých letech 20. století. Byl zazděn
do stropu mezi sálem a jihozápadní věží budovy,
postavené v rozmezí let 1548 až 1549. Stavební
dělníci zanechali krátký, rukou psaný německý text
popisující okolnosti nálezu, kde se také uvádí, že jde
pravděpodobně o chrta. V roce 1999 roce kadáver
podrobně prozkoumali MVDr. V. Páral z Veterinární
fakulty MU v Brně a PhDr. J. Stuchlíková z Ústavu
archeologické památkové péče v Brně.
Pozůstatky psa leží v nepravidelné levé boční
poloze s pokrčenými končetinami. Pravá přední
noha je v postavení, které neodpovídá anatomickým
poměrům, ocas nad páteří ční směrem dopředu.
Měkké tkáně jsou porušeny škůdci a páteř
neopatrnou manipulací při odkrytí. Špatný stav
mumifikovaných tkání značně ztížil možnost
posouzení plemena a věku psa. Nepřirozená poloha
přední končetiny souvisí patrně s usmrcením zvířete
nebo s jeho manipulací krátce po smrti. Přítomnost
kousků malty či jiné stavební hmoty na povrchu
těla vede k domněnce, že pes byl zazděn přímo bez
nějakého obalu nebo schránky. Páteř je porušena
a dva obratle zcela chybí. Jejich absence byla
způsobena postmortálně, zřejmě při vyjmutí těla,
eventuelně ukládáním do dřevěné skříňky, v níž se
exponát nachází.
Obr. 2. Kadáver psa ze sbírky muzea ve Ždánicích
Kadáver patří mladému psu zemřelému ve
stáří osmi měsíců až jednoho roku. S největší
pravděpodobností jde skutečně o chrta, nikoli však
anglického. Předkové dnešních chrtů pocházeli z
asijských a afrických stepí a k lovu byli používáni
již ve starém Egyptě. Z oblastí svého původního
výskytu se do Evropy rozšířili v době římské, tedy
krátce po změně letopočtu. V pokročilém středověku
se toto ušlechtilé plemeno stalo módní záležitostí
šlechtických dvorů. Angličtí chrti se do Čech dostali
díky panu Petru Vokovi z Rožmberka, který je přivezl ze dvora anglické královny Alžběty v polovině
16. stol., tedy v době, do níž časově spadá náš nález.
Není známo, zda chrti byli součástí lovecké smečky
tehdejších majitelů ždánického panství Ždánických
ze Zástřizl a také není pravděpodobné, že by cenný
exemplář nechali usmrtit takovým způsobem. Navíc
náš pes odpovídá svou velikostí nejspíše dnešním
whippetům.
Pes domácí, který je po dlouhá tisíciletí
neodmyslitelnou součástí lidské společnosti, se
nevyhnul ani funkci spojené s náboženskými rituály
nebo různými pověrami. Stával se totiž obdobně
jako některé votivní předměty, další druhy zvířat a
výjimečně dokonce i lidé předmětem tzv. stavebních
obětí. Ty byly odedávna přinášeny v souvislosti s
budováním domu nebo jiných staveb. Sloužily k
ochraně obydlí, zajištění dostatku, spokojenosti a
štěstí jeho uživatelů. Měly uspokojit nadpřirozené
síly, zamezit jejich škodlivému působení, zabezpečit
ochranu před přírodními katastrofami. V domech
se umísťovaly nejčastěji do základů, ke vchodu,
pod práh, dále k otopnému zařízení nebo ke krovu.
Pro dnešního člověka je téměř nepředstavitelné,
že, třebaže vzácně, docházelo k pohřbívání zaživa.
Setkáváme se nejen s nálezy pozůstatků kompletních
těl, ale také jen jejich částí, zejména lebek. Tímto
způsobem můžeme patrně vysvětlit i zazdění psa do
zámku ve Ždánicích v 16. století.
Počátky této zvyklosti zaznamenáváme v Evropě
díky archeologickým pramenům již v mladší době
kamenné, tj. více než před 7000 lety. V rakouském
Bernhardstalu nebo maďarském Tiszafölváru se
našly kostry psů v základech pravěkých obydlí.
Na jižní Moravě ve Vedrovicích byla kolem kůlů,
patřícím ke stěně neolitického kůlového domu,
omotána kostra psa. V Hlubokých Mašůvkách zase
ležel psí skelet na dně příkopu, chránícího osadu
nejstarších zemědělců ze 4. tisíciletí př. n. l. Stavební oběti známe i z prostředí starověkých říší. Jako
jednu z názorných ukázek můžeme uvést objev v
chrámu babylónské bohyně Ninisiny, pocházející z
doby přibližně kolem r. 1 000 př. n. l. Pod cihlovou
podlahou zde bylo vedle sebe pohřbeno na 30 psů.
V prvních čtyřech stoletích po změně letopočtu,
v tzv. době římské, zobecněl tento zvyk u germán-
134
ských kmenů a vyskytuje se i ve střední Evropě.
Z četných dokladů jmenujme zajímavý nález
půdorysu chaty s kompletní kostrou psa ve vchodové části z Ladné na Břeclavsku. Snad nejvíce (téměř
200) případů psích obětí bylo zaznamenáno na území
Polska. V roce 1998 se v rámci vesnické osady z
doby slovanské, která se nachází přímo na katastru
Břeclavi, poblíž jednoho z center Velkomoravské
říše – Pohanska, odkrylo dokonce pět neporušených
koster psů.
Jak je vidno, psích obětin pochází z nejrůznějších
období i geografických oblastí velké množství,
s jejich popisy a vyobrazeními se poměrně často
setkáváme v odborné archeologické a historické
literatuře. Jen zcela výjimečně však byly zpracovány
osteologicky, tak jako tomu je u námi popisovaného
kadáveru ze Ždánic. Tím samozřejmě tento takřka
zapomenutý nález nabývá na významu.
Prof. PhDr. Stanislav Stuchlík, DSc.
Ústav archeologie FPF SlU Opava
Historie poznání pravěkých
a slovanských mohylových
pohřebišť ve Ždánickém lese
Od roku 2000 realizuje Ústav archeologické
památkové péče Brno, v. v. i. v rámci projektu
„Evidence a dokumentace mohylových pohřebišť
na Moravě“, podrobný soupis všech mohylníků
na moravském území. Daný problém se přitom
zpracovával na různých stupních úrovně.
V některých regionech se práce zaměřily pouze
na evidenci dosavadního stavu poznání na základě
publikovaných i nepublikovaných pramenů
(Kelečsko), v dalších však se již jednalo i o terénní
identifikaci mohylníků (oblast východní Moravy),
spojenou s podrobným geodetickým zaměřením
(Litenčické vrchy, Ždánické vrchy) či dokonce s
úplným zpracováním nálezů (Drahanská vrchovina).
Celkem se podařilo na moravském území registrovat
144 mohylníků, čítajících téměř 1800 mohyl.
Na tomto místě bych chtěl podat informaci
o historii poznání dosud známých mohylníků z
oblasti Ždánického lesa, které se ve všech případech
podařilo v terénu lokalizovat, geodeticky zaměřit a
provést revizi nálezových okolností. Na některých
lokalitách se přitom podrobnou terénní prospekcí podařilo zjistit i další, dříve neregistrované
mohyly.
Stručná nejstarší historie výzkumů mohylníků
na Moravě
První archeologické výzkumy mohyl na Moravě
proběhly již kolem poloviny 19. století. Nejstarší
zkoumaná mohyla byla zkoumá n a p a t r n ě
A. Bočkem na předměstí Olomouce v roce 1841,
další výzkum uskutečnil roku 1853 rytíř Chlumecký
na „Žuráni“ u Podolí. Roku 1850 objevil v Boroticích
skupinu 17 mohyl kustod Františkova muzea
v Brně M. Trapp, z nichž jednu prozkoumal. Ten
také v roce 1878 odkryl mohylu ve Zlíně-Loukách.
S rozvojem archeologického zájmu v posledních
dvou desetiletích 19. století narůstá pochopitelně
i počet zjišťovaných a zkoumaných mohylových
pohřebišť. V roce 1885 prozkoumal mohylu
„Kopeček“ u Šaratic „otec moravské archeologie“
J. Wankel, který v 90. letech spolu s F. Přikrylem
věnoval pozornost v oblasti severní části Chřibů
mohylníkům u Jarohněvic a Vrbky; zkoumal také
známou lokalitu „Královský kopec“ u Těšetic na
Olomoucku. Na přelomu století započal intenzivní
zájem o mohylníky I. L. Červinky, zvláště v oblasti
tzv. Záhoří, kde během několik let zjistil a prozkoumal početné lokality. Své výsledky publikoval pak
I. L. Červinka roku 1909 v časopise Pravěk, v práci
„O nejstarších mohylách Moravských“, v které
popisuje nejenom výsledky svých výzkumů, nýbrž
i dalších badatelů. Uváděl, že mohylníků je známo
„na Moravě do mnoha set“.
135
Historie výzkumů mohylníků ve Ždánickém
lese
První výzkum mohylníků v tomto regionu provedl roku 1901 na lokalitě Kobeřice – „Bezedník“
A. Procházka, který zmínil i mohyly v lese
„Křesťanov“ a další roztroušené na katastru Bošovic, v poloze „u Svaté“. Roku 1902 pak A. Procházka prokopal jednu mohylu na výše zmíněné
lokalitě Kobeřice – „Křesťanov“. V Kobeřicích,
v lese „Kolíbské“ prokopal pět mohyl na mohylníku,
členěném na dvě skupiny roku 1911 F. Černý.
A. Procházka objevil roku 1920 na katastru
Dambořic v trati „Bezedník“ mohylník, z něhož
v následujícím roce jednu mohylu prokopal.
Rozmach výzkumů však nastal až koncem dvacátých
a v třicátých letech zásluhou E. Kolibabeho,
ředitele lichtenštejnských lesů v Bučovicích a
M. Chleboráda, soudního rady z Bučovic, kteří
v roce 1927 zahájili svoje aktivity v tomto směru
pokračováním výzkumu dvou mohyl právě
v Dambořicích, v poloze „Bezedník“. Roku 1928
objevil E. Kolibabe mohylník v poloze „Skřípov“
u Velkých Hostěrádek a spolu s M. Chleborádem
ho téhož roku i prokopali (Kolibabe – 5 mohyl,
Chleborád – 8 mohyl). Oba badatelé objevili ještě
v roce 1928 mohylník v Dambořicích, v poloze
„Líchy“, na němž v letech 1928–1930 prokopali
13 mohyl (Chleborád – 7 mohyl, Kolibabe – 6
mohyl), v Bošovicích – „U dvou závor“ prozkoumali
společně roku 1930 sedm mohyl – (Chleborád – 3
mohyly, Kolibabe – 4 mohyly). M. Chleborád pak
vzorně tyto své i Kolibabeho společné výzkumy
z let 1927–1930 publikoval v roce 1939. E. Kolibabe prokopal roku 1930 v Bošovicích – „U čtyř
tabulí“ čtyři mohyly, ve stejné poloze nedaleko
nich pak v roce 1931 mohylu další. V roce 1931
prozkoumal v Dambořicích – „Líchy“ další tři
mohyly, v nedaleké poloze „Farářova hrabůvka“
pak čtyři mohyly.
Ve východní části Ždánického lesa se zájem o
mohylová pohřebiště projevoval zpočátku podstatně
méně. Teprve roku 1927 objevili heršpičtí učitelé
E. Pátek a J. Májek mohylník u Heršpic, v poloze
„U Hubertka“ a prokopali pak téhož roku i první
mohylu, z níž pak dodatečně A. Procházka získal
bronzovou dýku. M. Chleborád a E. Kolibabe
objevili roku 1931 velký mohylník u Bohuslavic,
na němž i několik mohyl prozkoumali. Teprve
ovšem po ukončení aktivní činnosti E. Kolibabeho,
který odevzdal všechny nálezy s inventářem, včetně
nálezového deníku roku 1933 do MZM v Brně a
roku 1936 zemřel, se zájem o mohylníky soustředil
spíše do východního prostoru regionu. Na lokalitě
v Heršpicích „U Hubertka“ zkoumal další tři mohyly
A. Procházka v roce 1936 a 1940, v roce 1937 po
jedné mohyle M. Chleborád a F. Kalousek, továrník
Strach v roce 1936 dvě spolu s A. Procházkou a
další dvě v roce 1938 samostatně; nejvíce (8 mohyl)
jich však zde v letech 1938–1940 prokopal ředitel
bučovické záložny E. Filip. Ten také v roce 1940
zjistil nový mohylník v poloze „U zlatého jelena“
v Mouřínově a i zde několik mohyl otevřel.
O mohylníky v tomto regionu projevoval
v meziválečném období aktivní zájem také I. L.
Červinka; roku 1928 na pozvání M. Chleboráda a E. Kolibabeho zhlédl a účastnil se výkopu mohylníku „Skřípov“ u Velkých Hostěrádek, roku 1932
podal Státnímu archeologickému ústavu v Praze
zprávu o objevu bohuslavického mohylníku. I. L.
Červinka sice sám na žádném mohylníku v oblasti
Ždánického lesa výzkum neprováděl, pečlivě ovšem
terénní práce sledoval a získané jejich výsledky
zahrnoval do svých rukopisných soupisových
prací. Po druhé světové válce terénní výzkum mohylníků
v prostoru Ždánického lesa po několik desetiletí
prováděn nebyl, teprve v roce 1989 bylo realizováno
geodetické zaměření mohylníku u Bohuslavic a
B. Kavánová na něm i tři mohyly prozkoumala.
Novodobý intenzivní zájem o mohylová pohřebiště
136
v regionu Ždánického lesa započal tedy až na
počátku 21. století a po uzavření soupisu lokalit
lze zde registrovat celkem 17 mohylníků se 193
mohylami.
Největší zásluhu na zkoumání mohylových
pohřebišť v oblasti Ždánického lesa mají tedy
bezesporu A. Procházka, E. Kolibabe, M. Chleborád
a E. Filip. První z nich věnoval pozornost nejprve
lokalitám v západní části regionu, v oblasti Kobeřic,
místa, kde prožil své dětství a kde i v letech
1919–24 učiteloval. Později během svého působení
ve Slavkově u Brna, kde žil i na penzi, se aktivně
účastnil až do své smrti v roce 1940 výkopů mohyl u
Heršpic v poloze „U Hubertka“. Do krátkého úseku
let 1927–31 spadá ohromná aktivita E. Kolibabeho,
správce lichtenštejnských lesů z Bučovic, jehož
povolání vytvářelo tedy dobré předpoklady pro tuto
činnost. Zájem o archeologii v poměrně pozdním
věku v něm probudil nepochybně jeho vrstevník,
vrchní soudní rada M. Chleborád z Bučovic. Ten
s ním prozkoumal početné mohyly na řadě lokalit
a získané výsledky i pohotově publikoval. Ředitel
bučovické záložny E. Filip věnoval pozornost
výzkumům mohylových pohřebišť ve východní
části oblasti – lokalitě u Heršpic ve spolupráci s A. Procházkou a mohylníku u Heršpic-Žarošic.
Zásluha o poznání mohylových pohřebišť náleží
ovšem i další osobám, zejména z řad učitelů,
působících v okolních obcích: J. Májka a E. Pátka
z Heršpic a F. Kalouska ze Slavkova u Brna, kteří
se podíleli na výzkumu mohylníku v Heršpicích
a první z nich navíc upozornil i na mohylník na
katastru Heršpic -Žarošic. Na výzkumu mohylníku
„U Huberka“ u Heršpic se podílela v letech 1936–
38 i rodina továrníka Stracha ze Slavkova u Brna. Badatelé, kteří se nejvíce zasloužili o výzkum
mohylníků ve Ždánickém lese:
Procházka Alois
* 18. 5. 1975 (Lomnice u Tišnova) – † 16. 4. 1940
(Slavkov u Brna)
Učitel na různých školách Brněnska a Slavkovska,
významný moravský archeolog.
Kolibabe Emil
* 12. 9. 1874 (Bochoř) – † 13. 3. 1936 (Bučovice)
Lesní ředitel lichtenštejnského panství,
v Bučovicích se ve dvacátých a třicátých letech věnoval hlavně ve spolupráci s M. Chleborádem
intenzivně výzkumu mohylníků.
Chleborád Miroslav
* 29. 6. 1880 (Habry) – † 4. 6. 1966 (Brno)
Vrchní soudní rada z Bučovic, významný
moravský archeolog.
Filip Eduard
* 20. 3. 1900 (Dolní Otaslavice) – † 7. 7. 1970
(Slavkov u Brna)
Ředitel bučovické záložny, sbíral archeologické
nálezy na Slavkovsku a spolupracoval hlavně s A.
Procházkou na výzkumu mohylníků.
Doc.PhDr. Miloš Čižmář CSc.
Ústav archeologické památkové péče Brno
Pravěké osídlení Ždánicka
Území Ždánicka má výhodnou geografickou
polohu a bylo přímo předurčeno k tomu, aby se
zde člověk usazoval už od pradávna. Od severu
a severozápadu je chráněno výběžky Chřibů
a Ždánického lesa, k jihu a jihovýchodu je
naopak otevřeno do teplé Panonské nížiny, takže
klimatické podmínky jsou zde velmi vhodné. To,
spolu s úrodnou půdou, mělo podstatný význam
pro vysokou hustotu pravěkého osídlení. Na
pravěké nálezy jsou bohaté především jižní svahy
Ždánického lesa, hlavně katastry obcí Dambořic,
Ždánic, Žarošic, Archlebova a Věteřova.
Nálezy je zastoupeno již nejstarší období
lidské historie – starší doba kamenná, neboli
paleolit. Ze Ždánic, Dambořic, Žarošic, Dražůvek
137
a Násedlovic známe nálezy kamenných nástrojů,
většinou jednoduchých škrabadel, nebo úštěpů, jen
v Násedlovicích byl nalezen kamenný hrot kopí.
Stáří se dá odhadnout na asi 30 000 let. Protože však
z celého regionu máme jen jediný doklad osídlení
– ohniště v trati Pod novými ve Ždánicích, panuje
v odborné literatuře názor, že lovci mamutů tudy
pouze táhli za zvěří a trvalá sídliště tady neměli.
V období pozdní doby kamenné-eneolitu, se
na našem území objevují první kovové předměty
z mědi, zlata a stříbra. Osídlení Ždánicka bylo
v neolitu husté, což dokumentuje celá řada bohatých
nálezů. Jde nejenom o ojedinělé artefakty, nástroje,
střepy, nebo nádoby, ale i nálezy hrobů a pohřebišť.
Nejstarší indoevropská kultura na našem území,
kultura se šňůrovou keramikou, je zvláštní tím, že
neznáme doklady o jejich sídlištích. Šlo o kočovné
etnikum, živící se hlavně pastevectvím, které stálé
osady nezakládalo. Mrtví jsou pohřbíváni se svými
kamennými sekeromlaty a to naznačuje jejich
bojovnost. Nejvíce hrobů této kultury, celkem pět,
bylo nalezeno v Nechvalíně, kde nejbohatší hrob
ukrýval šest nádob, sekeromlat a sekeru a také
řadu měděných předmětů, z nichž nejzajímavější
byla měděná dýčka. Další hroby známe z Lovčic a
Uhřic.
Paleolitický hrot kopí, typický pro szeletienskou kulturu
Neolitická revoluce znamenala základní zvrat
v pravěkém hospodářství, člověk-lovec se měnil
v člověka-zemědělce. Zemědělství vzniklo na
Předním východě v oblasti sahající od východního
Turecka do dnešního Iráku a odtud se pak rozšířilo
do zbytku světa, tedy i k nám. Lidé zakládají trvalá
sídliště a z hlíny vytvářejí první nádoby. Nejstarší
kultuře neolitu se říká kultura s lineární keramikou
a my ji ze Ždánicka známe z katastru Žarošic a
Nechvalína. Kultura s moravskou malovanou
keramikou, která ji vystřídala, založila velké sídliště
na katastru Archlebova. Bylo bohužel téměř úplně
zničeno při výstavbě ,,teras“ a zůstalo jen několik
keramických zbytků a kamenných nástrojů.
Nádoba kultury s lineární keramikou, nejstarších zemědělců
na našem území
Kultura se zvoncovitými poháry
Současně s kulturou se šňůrovou keramikou se
k nám dostala i kultura se zvoncovitými poháry. Její
původ je v jižním Španělsku a severní Africe a také
oni se zpočátku živili hlavně pastevectvím, později
ale přešli na zemědělství. Název kultuře daly zvláštní
poháry připomínající tvarem zvon, typické pro ni
jsou ale i kamenné hroty šípů a nátepní destičky
chránící šlachy ruky před přetnutím tětivou. Na
Ždánicku jsou doklady o jejich přítomnosti hojné,
sídliště je známo z Lovčic, pohřebiště, nebo
jednotlivé hroby, známe z katastru hned šesti obcí –
Archlebova, Dražůvek, Násedlovic, Žarošic, Lovčic
a Ždánic.
Doba bronzová přinesla zásadní změnu
v surovině používané k výrobě nástrojů – kámen
začíná být vytlačován kovem. I v tomto období se
může Ždánicko pochlubit velkým počtem nálezů
138
a to jak sídlišť, tak pohřebišť. Jedna z kultur doby
bronzové se nazývá věteřovská a nese tak název
po jedné z obcí Ždánicka-Věteřova. Zde bylo ve
30. letech 20. století objeveno v poloze Nové hory
výšinné hradiště a bylo na něm prozkoumáno 140
objektů, které vydaly nejen několik stovek nádob,
ale řadu bronzových nálezů-sekerek, hřiven,
dýk. Další osady se nacházely na katastru obcí
Nenkovic, Žarošic, Uhřic a Lovčic, pohřebiště
známe z Nenkovic, Dambořic a Ždánic.
je ale kostrové pohřebiště z Nechvalína, kde se v 19
hrobech ukrývala řada cenných nálezů – keramika,
zbraně i šperky. Další hroby známe z Archlebova,
Lovčic, Ždánic a Dražůvek.
Pravěk u nás končí germánským osídlením.
Germáni vytlačili na přelomu letopočtu Kelty a
zdejší území obsadili. Oproti laténské kultuře stáli
na nižší úrovni, byli ale sousedy mocné Římské
říše, ze kterou udržovali vztahy, někdy přátelské,
obchodní, jindy nepřátelské. Germánské osídlení
na Ždánicku je doloženo jen ojediněle, významnější
nálezy pocházejí prakticky jen ze Žarošic, z trati
Nívky v chobotě. Odtud pochází bronzové nákončí
a spona, několik kování a také mince.
Jak je z krátkého a stručného nastínění patrné,
pravěké osídlení našeho regionu bylo početné
a nálezy jsou tady zajímavé a ne nevýznamné.
Vypovídají o životě našich předků a bylo by proto
dobré, kdybychom na to pamatovali a nedívali se na
archeology pouze jako na „otravy zdržující stavbu“.
Vždyť minulost svou i místa, kde žije, by měl znát
každý. A toto poznání za týdenní zdržení stavby
jistě stojí.
Mgr. Zdeněk Šašinka
Nádoby typické pro věteřovskou kulturu
Zajímavou kulturou doby bronzové je
středodunajská mohylová kultura. Ta se vyznačuje
hlavně pohřbíváním mrtvých pod uměle navršené
náspy z kamení a hlíny, tedy pod mohyly. Na
Ždánicku se mohylník nalézá v Dambořicích,
ploché hroby, tedy hroby bez mohyly, nebo nad
kterými byla mohyla rozrušena, známe ze Želetic,
Archlebova a Uhřic.
Doba železná začíná na našem území v 8 st.
před naším letopočtem a dělíme ji na starší a
mladší. Pro starší období je na našem území
charakteristická horákovská kultura, která je na
Ždánicku dokumentována především z pohřebišť,
sídlištním objektům nebyla bohužel věnována tak
velká pozornost. Hroby, kostrové i žárové, známe
z Dambořic, kde byla nalezena dokonce horákovská
mohyla v lese Bezedník, dále z Dražůvek, Ždánic a
Věteřova.
Mladší doba železná-laténská, je spojena s Kelty,
prvním etnikem, o kterém jistě víme, že na našem
území pobývalo. Keltská civilizace byla na vysoké
úrovni, jejich keramika byla vyráběna na hrnčířském
kruhu, výborně uměli zpracovávat železo, bronz
i sklo. Keltské nálezy můžeme najít na katastrech
prakticky všech obcí regionu. Nejvýznamnější nález
Archeologický unikát Žarošic
V letních měsících loňského roku jsme
v žarošickém muzeu hostili skupinu řemeslníků
a odborníků, kteří se věnují starým řemeslům,
včetně technologií. Tuto akci také navštívil ředitel
brněnského Památkového ústavu Petr Kroupa i se
svými kolegy. Řemeslníci návštěvníkům předvedli
výrobu doškových střech, tesání dřevěných
konstrukcí nebo výrobu hliněných nepálených
cihel. Při této příležitosti bylo panu Kroupovi též
umožněno nahlédnout do archeologických nálezů
uložených v depozitáři muzea. Při prohlížení
nejstarších památek jsme se zastavili nad ,,kouskem
hlíny“, předmětem sotva 4 cm velikým. Do té doby
jsem mnou, před několika lety učiněný nález chápal
jako torzo ptačí hlavy. Než jsme se však nadáli, pan
Kroupa domnělou ptačí hlavou otočil o 90° a my
s neskrývaným úžasem hleděli na zachovalé tělo
venuše.
Archeolog Lubomír Kundera po odhalení
významného nálezu Žarošice i s kolegy hned druhý
139
den navštívil, neboť nález vyvolal v archeologických
kruzích značnou pozornost. S tím souhlasil i vedoucí
brněnského Pavilonu Anthropos Petr Kostroun.
Všichni se shodli, že hliněná a poměrně zachovalá
soška venuše patří neolitické kultuře, kterou do
střední Evropy přinesla lengyelská civilizace
s malovanou keramikou a její stáří se pohybuje
kolem 6 tisíc let. Výjimečnost nálezu také potvrdil
Jaromír Šmerda z Masarykova muzea v Hodoníně.
Neolitem nazýváme prehistorické období, v
němž lidstvo opustilo neproduktivní sběr a lov a
přešlo k produktivnímu zemědělství a chovatelství.
Poprvé se objevují nadzemní chaty s kůlovou
konstrukcí, rodící se z usedlého způsobu života.
Broušením se vyrábí nové kamenné nástroje vhodné
pro zpracování dřeva. Pro uchování zemědělských
plodin se začaly zhotovovat první keramické
nádoby.
Toto období je na Moravě datováno mezi
léta 6 000–4 000 př. n. l. K nálezu sošky došlo
povrchovým sběrem v roce 1992 v lokalitě Malíny
a nepochybně souvisí s rozsáhlým neolitickým
sídlištěm v blízkosti kóty 369, potvrzeným
Archeologickým ústavem v Brně v 50. letech 20. st.
Tento na nalezišti, hlubokou orbou zcela zničeném,
provedl záchrannou akci.
Venuše je dle odborníků poměrně zachovalá.
Takových není známo z území Moravy mnoho,
ačkoli je Morava jednou ze zemí, na nálezy hliněných
sošek z mladší doby kamenné, z nejbohatších (asi
kolem 1 500). Žarošická venuše se nápadně podobá
štíhlým „krasavicím“ tzv. střeleckého typu. Ty
údajně zpodobňují mladičké neolitické ženy.
Předpokládá se, že sošky nebyly tvořeny jako
umělecké dílo v dnešním slova smyslu, ale jako
výraz myšlenek a pocitů, jako zpráva nebo symbol,
výraz dojmů a přání. Jedná se tedy o ryzí produkt
duchovní činnosti.
Zpodobnit ženu jakoukoli formou pravěkého
umění souviselo s prvotními formami náboženských
představ (nejdříve však kolem 40 000 př. n. l.).
Podstatou je víra v nadpřirozenou sílu přírody. Za
jednu z nejvýznamnější přírodních sil považovali
lidé doby kamenné plodnost, později úrodnost
a životaschopnost. V mnoha primitivních
zemědělských civilizacích se věřilo v úzkou
souvislost mezi úrodností země a plodností ženy.
Věřilo se, že úroda bude dobrá, je-li setí přítomna
těhotná žena.
Lokalita Malíny, odkud nález pochází, dodnes
poskytuje artefakty z kamene, kostí, zvlášť pestrou
škálu keramických střepů, někdy i malovaných.
Žarošická venuše byla malována červenou a
žlutou hlinkou. Z těla sošky mírně šikmo nahoru
vybíhají dvě pahýlovité ruce, chybí hlava, hruď
s levou polovinou těla. Má naznačená drobná ňadra,
která jsou typickým nositelem tělesných znaků
neolitických venuší. Souvisí to s usedlým způsobem
života oproti kyprým tvarům žen v dobách ledových,
které své potomky musely déle a intenzivněji kojit,
neboť putovaly za lovnou zvěří.
Venuše ze Žarošic se tímto nečekaným odhalením
stala významným sbírkovým exponátem Muzea
obce v Žarošicích. Bude jí věnována pozornost z řad
odborníků, bude vyhotovena kvalitní a bezpečná
vitrína k její veřejné prezentaci.
A mimochodem, žarošická venuše už má i jméno
– Alenka. Podle památkářky Aleny Dunajové, která
v době nálezu kolegům v Žarošicích přednášela
o práci s přírodními materiály v rámci kulturní a
společenské akce „Oslava hlíny, oslava života…“
Literatura:
Lidové noviny, 17. srpna 2010
STUCHLÍK S. a kolektiv: Pravěk a středověk
Ždánicka, Brno 1997
KŠICA M. a kolektiv: Žena v pravěkém umění,
Moravskoslezská akademie pro vzdělání
140
Roman Muroň
Nové doklady langobardského
osídlení na Moravě
V průběhu uplynulých tří let došlo na Ždánicku a sousedním Kyjovsku ke dvěma nečekaným
archeologickým objevům, které zásadním způsobem pozměnily naše dosavadní představy o dění
v úplných počátcích středověku nejen v této části
Slovácka, ale vlastně na celé Moravě, ba dokonce
v širší části střední Evropy. Z odborného hlediska se
jedná o dva odlišné typy výzkumu, první souvisel
s bádáním v doposud nepříliš známých sbírkách
muzejní povahy a archivních pramenech obce
Dambořice v roce 2008 a ve druhém případě šlo o
klasický plošný záchranný archeologický výzkum
na katastru města Kyjova v roce 2010.
Povšimněme si nejprve prvního případu –
téměř zapomenuté kolekce archeologických
artefaktů schraňovaných členy muzejního spolku
v Dambořicích. Jejich zásluhou nebyly zničeny
nebo ztraceny při různých přesunech, jak tomu
bohužel bylo u většiny podobných souborů z řady
obcí celého regionu, naopak pečlivě uložené
předměty mohly být takto poskytnuty pro budoucí
vědecké vyhodnocení. I přes tuto příhodnou situaci
však nebyly okolnosti objevu vůbec jednoduché.
K počátečnímu, prozatím spíše letmému seznámení
autora této stati s dambořickou sbírkou došlo již před
třemi lety při příležitosti přípravy výstavy nálezů z
novějších záchranných archeologických výzkumů
realizovaných na katastru obce.
Pro naše účely zmíníme hlavně zřetelně vyčnívající sestavu nálezů, které spolu evidentně souvisely
díky společné dataci do období mladší fáze stěhování
národů. Šlo o téměř čtyřicet centimetrů dlouhý silně
zkorodovaný železný mečík s vyčnívající dlouhou
špičkou, nazývaný jako tzv. tkací, skleněný příčně
rýhovaný válcovitý korál olivově žlutého zbarvení
a zejména masivní zeleně patinovanou sponu
s dračí hlavičkou na patce a s polokruhovitou
záhlavní destičkou opatřenou sedmi kuželkovitými
knoflíky. Tato skladba předmětů je typická zejména
pro bohatě vybavené hroby žen z germánského
kmene Langobardů, kteří na naše území přišli
na konci pátého století ze své původní domoviny
někde ve středním Polabí. Unikátnost celku
vzhledem ke stavu svého zachování vyžadovala
speciální laboratorní ošetření a konzervaci, což se
také po další domluvě s činovníky dambořického
muzejního spolku uskutečnilo v konzervátorské
dílně Vlastivědného muzea v Kyjově, které je
zároveň jednou z poboček Masarykova muzea
v Hodoníně. Pod rukama zkušené konzervátorky
doslova rozkvetla především zmíněná spona,
neboť, jak se ukázalo, byla vyhotovena z bronzu,
opatřeného dokonce pozlacením i postříbřením.
Dávní řemeslníci její povrch navíc zkrášlili velmi
zajímavým plastickým dekorem, který sestává
z pletencových, smyčkovitých a zoomorfních
motivů.
Z výše popsaného jasně vyplývala ojedinělost
celého souboru, podle prvotních informací
objeveného na přesněji obtížně určitelném místě,
neboť tehdy pracovní vytížení všech zainteresovaných prozatím nedovolovalo zjistit bližší informace.
O něco později tudíž nastalo období nejsložitější,
znamenající dohledání co možná největšího
množství zpráv, které se bezprostředně týkaly
peripetií okolo vlastního nálezu a jeho cesty až mezi
sbírkové předměty. V neposlední řadě si tento objev
přímo říkal o odborné zhodnocení, zvláště v rámci
srovnání s podobně vzácnými ukázkami dobového
uměleckého řemesla a zasazení do širšího kontextu
dějin. Všechny tyto očekávané cíle se podařilo splnit
v následujících měsících, přičemž velký dík za
znovuobjevení konkrétních nálezových okolností
patří opět členům dambořického muzejního spolku.
Podle všeho spatřila pompézní pohřební výbava
světlo světa znovu po téměř půldruhém tisíciletí při
zemních pracích souvisejících se zakládáním teras
pro nové vinohrady na tratích při východní hranici
dambořického katastru, nejpravděpodobněji až
v poloze Borové, tedy vlastně již na území Velkých
Hostěrádek.
V zájmu vyšších politických sfér, které se údajně
obávaly nesplnění direktivně nařízených termínů
a s nimi vázaných dotací, nemohlo být narušené
pohřebiště ukrývající pravděpodobně mnohem
více zajímavých nálezů odborně zdokumentováno.
Více než neopodstatněné vývody o značné délce
případného archeologického výzkumu rozhodně
neodpovídající skutečnosti hrály hlavní úlohu
ruku v ruce arogance ke kulturnímu dědictví a
neochota řešit vniklou situaci. Vždyť archeologicky
pozitivní místo jistě nezabíralo celou rozsáhlou
plochu určenou k terasování a výzkum zde mohl
probíhat souběžně se zemními pracemi na ostatních
úsecích. Jistě bylo také možné iniciovat jednání o
případném prodloužení harmonogramu zemních
prací, stejně jako tomu bylo v případě některých
jiných archeologických výzkumů vyvolaných
141
zemědělskou činností. Je proto velká škoda, že
odpovědní představitelé nesplnili ohlašovací
povinnost předepsanou zákonem. Pouhé torzo z jistě
mimořádného pohřebiště zachránil jeden z bagristů,
který také na něj upozornil muzejní nadšence.
Teoretické studium spočívalo zvláště v práci
s dosavadní nepříliš četnou domácí odbornou
literaturou o langobardských nálezech na Moravě,
čehož příčinou je dlouhotrvající neuspokojivý stav
kompletního vypublikování dosavadních objevů, ale
také se zahraničními tituly obsahujícími nejnovější
poznatky na toto téma v okolních zemích. Brzy
přineslo své ovoce, protože jsme se mohli pokusit
objasnit význam konkrétních hrobových přídavků.
Tkací mečík totiž zřejmě nesloužil jako pomůcka
ke tkaní látek, ale byl nejspíše odrazem věrských
představ o posmrtném životě, jejichž kořeny tkví
v severské pravlasti Germánů. Byly ovšem navrženy
i odlišné interpretace považující mečík za odznak
určitého společenského postavení. Tento milodar
je spolu s některými dalšími skupinami předmětů
považován za jeden z projevů cizí infiltrace
osídlenců odněkud z prostoru germánského kmene
Durynků. V případě skleněného korálu je zajímavá
samotná technika jeho výroby spočívající podle
dosud viditelných stop v namotání na koncích
zúženého pásku, posléze z vnějšku přesekaného,
přičemž téměř shodný exemplář najdeme ve
výbavě jednoho z hrobů langobardské nekropole
v blízkých Čejkovicích. Po předběžných uměleckohistorických analýzách skvostné dambořické spony
se ukazuje, že patří mezi pozdní ukázku výrobků
tzv. prvního zvěrného stylu časově zařazovaných
do speciálně vyčleněné panonské periody
langobardských dějin, tedy období, kdy tento
germánský kmen měl mít svá sídla na Moravě už ve
velké míře opuštěná a hlavní koncentrace osídlení
se nacházela v bývalé římské provincii Panonia.
Bez nadsázky můžeme konstatovat, že jde o jeden
z nejmladších šperků svého druhu na našem území.
Dambořický soubor výrazně rozšiřuje známou síť
langobardských nalezišť a svou polohou zřejmě
ukazuje na důležitou strategickou funkci prostoru
při úpatí Ždánického lesa, kde mohl být chráněn
jeden z průsmyků směrem na sever do oblasti
Vyškovska, zvláště na Bučovicko. Právě v blízkých
Bučovicích pak víceméně potvrdil do té doby
poněkud problematický prvorepublikový nález čtyř
hrobů považovaných za langobardské na základě
zachovaných keramických torz vyráběných v ruce,
ale také cizího původu dělaných na kruhu, anebo
několika železných šipek. Mnohem více přesvědčivé
jsou díky tomu i ojedinělé a prozatím nejseverněji
situované keramické zlomky z Němčic na Hané
či téměř zapomenutá stříbrná pozlacená spona se
souměrnými trojúhelníkovými destičkami, údajně
také ze ženského kostrového hrobu až z Prostějova
– Studence s analogiemi v severovýchodní Itálii.
Pro odborné kruhy představuje hrobový inventář
z Dambořic rozhodně jeden z mála dokladů
pozdního datování langobardské hmotné kultury ve
středoevropském prostoru, ale jak se za nedlouho
ukázalo, přibyly ještě další a to v dost podstatném
množství.
Při výstavbě obchodního centra Kaufland
na katastru města Kyjov v prostoru strategické
ostrožny vyvýšené nad soutokem říčky Kyjovky
a Sobůlského potoka bylo v červnu roku 2010
pracovníky Masarykova muzea v Hodoníně
objeveno archeologicky pozitivní polykulturní
naleziště. Z největší části zahrnuje převážně
kostrové pohřebiště, kdy většina sepulkrálního
areálu patří do úplných počátků raně středověkého
období, konkrétně do posledního stupně doby
stěhování národů. Pouze malá část hrobů a dalších
spíše sídlištních objektů pochází ze starší doby
bronzové, případně pozdního eneolitu. Nálezy z
250 dokumentovaných hrobů ukazují, že absolutně
chronologicky spadají v drtivé míře do 6. století
a náleží germánskému kmenu Langobardů.
Unikátnost pohřebiště spočívá v první řadě
v nebývalé koncentraci většinou oválných zásypů
hrobů tvořících typické řady a skupiny na relativně
malém prostoru. Z hlediska rozložení jednotlivých
objektů se tu projevilo málo vídané vícenásobné
překrytí výkopů z jednotlivých úseků minulosti.
Asi nejkomplikovanější byl případ, kdy do těžební
jámy nejstarší únětické kultury z přelomu pozdní
doby kamenné a doby bronzové zahloubili zdejší
dávní obyvatelé o něco mladší hroby skrčenců
s keramickými nádobami v severojižní orientaci
a ty pak ještě přesně v kolmém směru porušily
langobardské hroby orientované přibližně západ –
východ. Posledně zmíněná situace jakoby navozovala představu cíleného pohřbívání Langobardů
v konkrétním místě s dotykem starších hrobů. Dělí je
však od sebe propast více než půldruhého tisíciletí,
tudíž už pro ně asi nemohly být v terénu patrné, snad
jen pokud by nad nimi byla navršena malá mohylka
či jiná označení, která nezmizela ani působením
přírodních vlivů či rozvlečením zemědělskou orbou.
U západovýchodní pohřební orientace s jejími
142
mírnými odchylkami můžeme na základě terénního
pozorování bezprostředního okolí předpokládat
ovlivnění nejen různou polohou slunce v konkrétním
ročním období, kdy se pohřeb odehrával, ale také
blízkostí významné krajinné dominanty, kterou je
Babí lom jako nejvyšší vrchol kyjovské pahorkatiny.
Při sledování tvaru a konstrukce hrobů bylo zjevné,
že většinou jde o hluboké hrobové jámy, dokonce se
zvláštní úpravou stěn. Ty se nekopaly pouze rovně,
ale často stupňovitě, a podle zbytků několika kůlů
se obkládaly dřevěnými deskami, včetně stropu, a
jedinci se uložili do dřevěných rakví. V ojedinělých
případech jsou dokonce některé kusy otesaných
dřev poměrně dobře zachovány, což není v tomto
typu půdního prostředí s převažující spraší příliš
obvyklé. Spolu s pohřebními milodary to svědčí také
o vyšší sociální složce, která zde byla pohřbívána –
tedy o langobardské aristokracii.
Do doby výzkumu jsme vůbec netušili, že
tento germánský kmen pronikl až do této krajiny,
v podstatě jedné z centrálních oblastí Slovácka, o
které se předpokládalo, že si ji velmi brzy podmanili
první příchozí Slované. Navíc toto nejnovější zjištění
ukazuje, že zde muselo být jedno z nejvýznamnějších středisek tehdejšího germánského osídlení a
naši první předkové se sem dostali mnohem později.
Celkovým počtem a vzácností nálezů ukazuje tato
lokalita, že se již na prahu středověké epochy jednalo
jistě o velmi důležitou sídelní oblast na středním
toku Kyjovky. Nebývá vždy možné přesněji se
vyslovit k této problematice, neboť vše závisí na
momentálním stavu výzkumu. Znamená to, že
musíme vzít do úvahy konečné číslo realizovaných
výzkumných kampaní a rozsah zkoumané plochy
dotyčného naleziště. Těmito okolnostmi bývá
totiž celkový obraz zkreslen. Jasným příkladem
je aktuální a zpočátku nečekaný nález rozsáhlého
langobardského pohřebiště s mnoha unikátními
předměty v Kyjově.
Jednotlivá kritéria rozsahu a tím i délky výzkumu
jsou obtížně srovnatelná, neboť závisí na několika
faktorech spojených zejména se složitou nálezovou
situací. Základem zůstávala důkladná a u řady hrobů
časově náročná terénní preparace a dokumentace
konkrétních úrovní hrobové jámy. Významným
způsobem ji ztěžovala existence vykrádacích šachet,
které nebyly ničím neobvyklým nejen v drsném
prostředí stěhování národů v úplných počátcích
středověku, ale už i v pravěku. Archeologický
výzkum zde trval bezmála půl roku a podílelo se
na něm postupně více než 120 osob, v průměru
bylo denně přítomno přes 30 pracovníků s různě
rozdělenými úkoly. U takto rozsáhlého výzkumu
bylo nutné vybudovat početnější pracovní tým
s asistenty vedoucího archeologa či techniky,
vybavený množstvím nářadí a nástrojů několika typů
nutných pro výkopové práce a dalšími pomůckami.
Jejich použití záviselo na složení týmu zahrnujícího
také specialisty věnující se antropologickému,
environmentálnímu či jinému materiálu. Terénních
prací se účastnilo několik desítek antropologů
a archeologů s různě ukončenými stupni studia,
včetně budoucích doktorandů z Přírodovědecké
a Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
v Brně či Palackého univerzity v Olomouci. Dále
bylo při řadě přírodovědných analýz a dalším
zpracování spolupracováno s kolegy z Metodického
centra konzervace Technického muzea v Brně
a z Veterinárního výzkumného institutu v Brně.
Plánována je spolupráce s kolegy z Archeologického
ústavu v Brně a ze zahraničních institucí především
s Německou akademií věd.
Přes přetrvávající nadšení z objevu jedinečného
langobardského pohřebiště s očekávanými
skvostnými ukázkami jejich hmotné kultury
bylo nutné postupně se smířit s již od počátku
předpokládaným faktem hromadného vykradení
hrobů. Bohužel nepěkné lidské vlastnosti jako
rabování pohřebišť se projevovaly vlastně už od
počátku dějin, kdy zvláště drahocenná výbava
přitahovala řadu zlodějů. Nemusí však jít jen o honbu
za snadno získaným bohatstvím, ale pro narušení
původního hrobového zásypu mohly hrát roli i
nějaké společenské otřesy nebo náboženské důvody,
kupříkladu kult předků a podobně. Nálezový soubor
pak postrádá kompletní informace, určitě chybí
mnoho dnes už těžko představitelných vzácných
předmětů, hlavně z barevných kovů, které už tehdy
byly velkým lákadlem. I tak však nálezy odtud
zaplnily více než dvě stovky banánových krabic.
Dodnes přesně nevíme, zda vykrádání probíhalo
tajně nebo živelně, řada stop ukazuje spíš pro
druhou možnost. Je pravděpodobné, že šlo dokonce
o organizovanou činnost a vzhledem k úzkým
hrobovým šachtám k ní mohly být přinuceny třeba
i děti.
U některých hrobů jsme se setkali s nepříliš
běžnými doklady anomálií či přímo násilných
zásahů na pohřbených jedincích, tento jev se
objevuje poměrně málo, za to ve vícero kulturách
v průběhu celých dějin. To ukázaly nejnověji i
langobardské hroby, které kompletně postrádaly
143
očekávanou kostru nebožtíka, neboť ten byl
zřejmě úplně vytažen z rakve na povrch, případně
zbyly na dně pouze kusy lidského skeletu, leckdy
dokonce ještě v kloubním spojení. Vše navozuje
dosti děsivé představy o neuctivém zacházení s těly
uloženými původně zcela nepochybně s patřičnou
pietou pozůstalých. Našly se i případy pohřbů
orientovaných v jiném směru než v typickém
západovýchodním anebo byli mrtví pohřbeni na
břiše. Tyto praktiky se často spojují s představou
jedinců, kteří se zásadním způsobem odlišovali od
většinové společnosti, někdy jsou nazýváni také jako
upíři. Asi se tak projevil strach z případného návratu
takto chápaného a svým způsobem zavrženého
jedince do světa živých, kterým by mohl škodit i
po své smrti. Změna pohřebního ritu je pak jakýmsi
trestem za výjimečné postavení, které záviselo na
nestandardním vývoji, chování či jiných znacích
třeba již od dětství. Máme tak před sebou doklady
duchovního myšlení našich předchůdců, kteří se
s oblibou oddávali různým rituálním praktikám.
Odpovědět na otázky kdo, kdy a proč narušoval
poslední odpočinek langobardských obyvatel,
je dosti složité. Prozatím se dá předpokládat, že
to byli hlavně buď poslední Langobardi, které
přicházející vlna Slovanů postupně vytlačila na jih
do dnešního Maďarska a posléze do Itálie, anebo
přímo naši první předkové. Rozhodně se vykrádalo
krátkou dobu po uložení zemřelých, jelikož některá
těla nebyla ještě v úplném stupni rozkladu, o čemž
svědčí rozházené části kostry v anatomických
souvislostech. Hlavním cílem byly samozřejmě
šperky mimořádně ceněné z hlediska drahých kovů,
hlavně zlata a stříbra, anebo snad i pro uměleckou
hodnotu. Vykradačské šachty směřovaly vždy na
horní polovinu těla, kde bývaly takové předměty
uloženy, přičemž na povrchu po nich zůstal typický
ovál nasedající na víceméně obdélníkový zbytek
hrobu, takže celkový tvar měl hruškovitý charakter.
Tyto útvary se od sebe odlišovaly také barevně,
neboť tmavší hlinitá nadložní vrstva později
splavená do rabovacího otvoru výrazně vyčnívala
oproti světlejšímu sprašovitému zásypu původního
hrobu, což paradoxně také často přispělo k lepšímu
rozlišení hrobových jam na žlutém sprašovém
podloží.
Z nejzajímavějších milodarů, které nám lupiči
zanechali, lze jmenovat kovové součásti oděvů –
železné, bronzové i stříbrné šatové spony, opaskové
přezky a obdélníková kování, jehlice, plechové
ozdoby, to vše včetně výzdoby drahými kameny a
sklem, anebo různé typy skleněných, kamenných,
keramických, kovových i jantarových korálů
a kotoučů jako součást náhrdelníků, případně
ozdob závěsů na opasku. Většina z vypsaných
ozdob se nachází v ženských hrobech. K typicky
mužské výbavě patří železné zbraně – hlavně
kopí, šípy, sekery, nože, mečíky, ale i dva meče
a v jednom případě dokonce tzv. franské ango,
tedy speciální podlouhlá zahrocená vrhací zbraň.
Z předmětů osobní hygieny jsou to pinzety a
zvláště jednostranné kostěné hřebeny ze tří destiček
spojených železnými nýtky, které se podobají našim
současným. K dispozici máme už ale i unikátní
exempláře, které je velikostně trojnásobně převyšují
a disponují bronzovými nýtky. Z dalších předmětů
denní potřeby jsou to klíče, v jednom případě
dokonce celý svazek, křesací soupravy ze štípaných
silicitů a kousků kovů k rozdělání ohně. Běžná je
samozřejmě keramika – celé nádoby různých tvarů
a výzdoby dělané hlavně v ruce, ale výjimečně i na
kruhu, a dále přesleny jako součást tkalcovských
stavů, snad odkaz na kvalitu textilního řemesla.
Podařilo se získat také ojedinělé doklady dřevěných
nádob v podobě jejich plechových kování okrajů a
stěn.
Pro Langobardy jsou příznačné v ruce dělané
keramické nádoby vakovitých či mísovitých tvarů
se specifickou hloubenou a plastickou výzdobou.
Jde třeba o vypichované trojúhelníky anebo pásy,
rýhy buď plných linií, nebo z vrypů. Plastickou
výzdobu zase představují různé výčnělky, ouška,
pupíky. Menší část tvoří keramika vyráběná na
kruhu, o níž se dá předpokládat, že jde o importované
zboží z prostředí bývalých římských provincií
nebo ji přímo na místě zhotovil řemeslník, který
odtud přišel. Typicky langobardskými ozdobami
jsou skleněné náhrdelníky z různých typů korálků,
včetně těch s mozaikovými očky na jednobarevném
povrchu nebo tzv. millefiorových, což znamená
specifickou početnou květinovou výzdobu,
opaskové okrasy tvořené keramickými, kamennými
či kovovými závěsnými kotouči anebo dvojdílnými
obdélníkovými kováními s nýtky, zapomenout
nesmíme na trojdílné jednostranné hřebeny. Mezi
hrobovými milodary nechybí ani pozůstatky stravy
– zvěřina a ptactvo, zahrnující domestikované i
lovené druhy, vejce apod., u vajec se může jednat
také o symbol znovuzrození.
V nejméně desítce případů se dokonce jedná o
společný dvojhrob, ve dvou případech o trojhrob,
v jednom případě o pohřeb šesti jedinců, v minimálně
144
sedmi případech o pohřeb s koněm, případně dalšími
zvířaty, především se psovitou šelmou, ale dokonce i s dravým ptákem. Dva takové hroby s koněm patřily
k výjimečným, neboť výbava jezdce – bojovníka
byla dobře zachována a velmi pravděpodobně
unikla pozornosti vykradačů. Šlo hlavně o železné
zbraně, v první řadě o dlouhý meč s dřevěnou
pochvou, součástí výzbroje bylo ještě kopí a štít se
středovou puklicí. V prvním z těchto hrobů měl meč
dokonce bronzovou hlavici plátovanou stříbrnými
proužky. Na jílci meče i v okolí byly patrné zbytky
textilu, který také půjde na speciální analýzu. Ke
štítu patřilo podélné držadlo a kruhovité velké nýty,
které držely puklici, byly z bronzu, což opět značí
o význačném postavení válečníka. Robustní muž
byl totiž navíc vybaven drahocennou větší přezkou
a kováním opasku, menší průvlečkou, řetízkovitou
ozdobou, nožem, křesací soupravou, hřebenem či
dalšími kovovými drobnostmi. K překvapivým a zároveň nejhlubším patřily
dva hroby, jejichž dno se nacházelo téměř 4 metry
od rozhraní nadloží s podložím. Bohužel byly dost
poškozeny tehdy obvyklým rabováním, přesto se
část výbavy zachovala ve speciálně vyhloubených
výklencích v kratších stěnách. Dnes již těžko
zjistitelnými ztrátami utrpěl i nejobjemnější hrob
na lokalitě, určitou představu si ale navodíme
kupříkladu díky unikátnímu nálezu vědra zdobeného
po obvodu bronzovým kováním s plastickými
figurálními motivy a železnými obručemi.
Jedinečnost posledního zmíněného nálezu spočívá
i v dobré zachovalosti velké části dřevěných dýh,
které byly v kontaktu s kovem. Takto okovaná
vědra byla ukládána zvláště do nejbohatších hrobů
s pohřby nejvýznamnějších jedinců, snad dokonce
královského původu. V této souvislosti můžeme
uvažovat o silné vazbě na současně se rozvíjející
franskou říši v západní části Evropy. V úplných
počátcích archeologického bádání v průběhu
19. století byly takové jedinečné pásové okovy
s trojúhelníkovými výstupky na spodním okraji
chybně pokládány za koruny pohřbených králů.
Není divu, ještě dnes je najdeme jen na několika
evropských pohřebištích a to vždy maximálně ve
dvou exemplářích z celkového počtu hrobů. Jakým
způsobem se zmiňované vědro dostalo až k nám
na jihovýchodní Moravu, není samozřejmě úplně
jasné. Předpokládat můžeme určité společenské
kontakty od tradičně fungujícího mezinárodního
obchodu prolínajícího se s vojenskými střety až
k mezikmenovým sňatkům. Necháme-li se trošku
unést na křídlech naší představivosti v souvislosti
s písemně doloženými rodinnými vazbami
langobardských a franských vládnoucích rodů, lze
uvažovat, že také v Kyjově pobýval některý z princů
či princezen.
Na základě inventáře různých tvarů a výzdoby
se dá o dané kultuře vyčíst spoustu věcí. Sledujeme,
co bylo užíváno jako věc běžné denní potřeby, co
hrálo roli estetickou či reprezentační, případně
náboženskou, obecně pak vztah dané komunity
k řemeslnické či zemědělské práci, k obchodu a
vůbec komunikaci se sousedními společnostmi často
na různých stupních kulturního vývoje. Probíhá
rozbor kovových předmětů z hlediska jejich složení
a otisků organických látek, což napoví jaké textilie
nebo dřeva byly oblíbené. U lidských kosterních
pozůstatků určíme věk, pohlaví, DNA, stavbu těla,
stopy abnormalit jako zranění, pracovního zatížení
či nemocí, včetně nejrůznějších parazitů z oblasti
křížové kosti a žaludku anebo speciálně případné
pozůstatky tuberkulózy v plicích a střevech, které
mohly trápit tuto populaci. Takto lze zjistit, jakým
způsobem se tehdy lidé stravovali, nač umírali,
odkud přišli. Zvířecí kosti napoví, jaká zvířata nebo
opeřence chovali a lovili ke konzumaci a dalšímu
využití, objevené celé kostry koňů a psů náleží
zřejmě domácím mazlíčkům anebo bojovým a
loveckým pomocníkům, což platí zvláště pro dravé
ptáky. Proplavením zásypu se získaly nejen velmi
drobné předměty, klasickým výzkumem často
obtížně zachytitelné, ale zbytky rostlin, čímž je
zkoumána okolní flora.
Samozřejmě je hodně dosud zcela neosvětlených
záležitostí, které se dají v případě ideálních podmínek
k výzkumu, trošky badatelského štěstí a hlavně píle
při odborném srovnávacím studiu vyřešit. Jsou to
třeba řemeslnické výrobky raného středověku,
které byly vždy předmětem zájmu, protože v sobě
mohou ukrývat spoustu odpovědí na otázku jejích
autorů, zadavatelů, inspiračních zdrojů, kontaktů
s kulturně vyspělejšími oblastmi, pohyby obyvatel
a s tím souvisejícím odrazem na politický vývoj a
tak dále.
145
Mgr. Jaromír Šmerda,
Masarykovo muzeum v Hodoníně
Geofyzikální průzkum někdejší
rezidence na Silničné
vyměření drobné plochy, označené jako plocha B, i zde.
Naše skupina nadšenců, podporovaná Obecním
úřadem v Žarošicích a sponzorovaná JUDr. Radkem
Pokorným, se pokouší o odhalení alespoň některých
tajemství někdejší rezidence na Silničné již od roku
2006. Po tři roky jsme se každé prázdniny lopotili,
abychom přidali k našim dosavadním poznatkům
alespoň další malý střípek něčeho nového. Odborně
naše akce zaštíťovalo Masarykovo muzeum
v Hodoníně v osobě Mgr. Jaromíra Šmerdy, ale od
roku 2009 jsme tuto podporu ztratili. Důvodů, proč
k tomu došlo, bylo víc. V archeologických kruzích
se již delší dobu razí myšlenka nechávat artefakty,
pokud jim nehrozí bezprostřední riziko zničení,
pod zemí a nevyzvedávat je. Je to logické řešení
v době, kdy na výzkum chybí prostředky, to však,
díky podpoře sponzora, nebyl náš případ. I tak se
Mgr. Šmerda dostával patrně pod tlak svých kolegů.
Svou roli ale jistě sehrály i jiné faktory. Výsledky,
kterých jsme dosáhli, mohly možná uspokojit nás,
žarošické patrioty, ale z odborného hlediska asi
nesplnily očekávání a tak ne vždycky se naše názory
shodovaly s názory hodonínského muzea.
Ze všech těchto důvodů neproběhly záchranné
práce ani roku 2009, ani v roce letošním. Hledali jsme
tedy jiný způsob, jak v započaté práci pokračovat,
ale možností nebylo mnoho. V podstatě jen jedna a to
geofyzikální průzkum. Je to nedestruktivní metoda,
nekopeme při ní do země, nepřesouváme zeminu
a není nad ní tudíž nutný archeologický dozor.
Za využití složitých aparatur, využívajících buď
elektromagnetické vlny, nebo vlny různé frekvence,
podobně jako u radaru, lze, zjednodušeně řečeno,
„nahlédnout pod zem“. Tato činnost je samozřejmě
složitá a vyžaduje odborníky.
Na jaře roku 2010 jsme kontaktovali brněnskou
firmu Geopek. Její vedoucí, RNDr. Vladimír Hašek
DrSc., nám vyšel vstříc a byl stanoven i termín akce.
Díky sponzorské podpoře JUDr. Radka Procházky
jsme dokázali celou akci zaštítit i finančně a 23.
srpna 2010 mohlo dojít k zaměření. Bohužel jsme
ale opět narazili na prostorové omezení. Práce
mohly bez problémů proběhnout ve ,,farní zahradě“.
Zmapovali jsme ji tedy celou, od plochy odkrytých
terénních výzkumů, západním směrem, až k silnici.
Ale co dál? Ta nejzajímavější místa jsou dnes
ukrytá pod zástavbou. Díky laskavosti Evy Zelené,
která nás pustila i do své zahrádky, jsme provedli
Plochy „A“ a „B“, prozkoumané v roce 2010,
zakreslené do předpokládaného plánku rezidence
Geofyzikální výzkum průzkum potvrdil naše
očekávání. V ploše A ve ,,farské zahradě“ se
objevily dvě souběžné linie, vzdálené od sebe asi
4 metry a jdoucí směrem „západoseverozápadvýchodojihovýchod“, tedy stejným směrem,
jak ukazovaly naše dosavadní odkryté plochy.
S největší pravděpodobností se jedná o jižní ambit
rezidence. Na radarogramu nebyly linie příliš
výrazné, ale to se dá jednoduše vysvětlit tím, že
jde o základové rýhy, z nichž byl vybrán stavební
materiál a které jsou dnes zanesené zbytky malty,
cihel a omítek, stejně jako tomu bylo v odkrytých
rýhách. Na ploše B se také objevil náznak dvou linií
vzdálených od sebe 5 metrů. To by svědčilo o tom,
že zde se nacházela budova rezidence s výhledem
na Žarošice. Geofyzikální výzkum také prokázal, že
všude kolem základových rýh jsou nashromážděny
mohutné zbytky po rozebírání rezidence.
Výsledky průzkumu pro nás tedy rozhodně
nebyly zklamáním, a i když nepřinesly žádné zcela
nové informace, ušetřily nám spoustu práce. Díky
nim máme lokalitu ,,farské zahrady“ zmapovanou
a můžeme přikročit k dalšímu našemu plánu –
úpravě místa tak, aby bylo připomínkou zašlé, ale
slavné minulosti a také k vybudování alespoň malé
naučné stezky s informačními tabulemi. První z nich
by měla v brzké době vyrůst u nově postaveného
dřevěného kříže pod Silničnou.
146
Otázkou je, kam se s výzkumem ubírat do
budoucna. Udělali jsme v uplynulých pěti letech
kus práce, ale ani zdaleka nejsme u konce. Pokud
nám zůstanou vedení obce a také pan JUDr. Radek
Pokorný, jimž patří obrovský dík, nakloněni i
nadále, chtěli bychom se teď věnovat propagaci
zaniklé rezidence jak formou naučné stezky,
tak třeba vydáním rozsáhlejší studie či dokonce
publikace. Samozřejmě, těžiště naší práce by
mělo zůstat v archeologii, v současné době to však
s největší pravděpodobností nebude možné. Snad se
ale v budoucnu situace obrátí k lepšímu.
Ukázka jednoho z radarogramů získaných při geofyzikálním
průzkumu na Silničné.
Mgr. Zdeněk Šašinka
Rybníky a vodní mlýny
na Trkmance
Projížděl jsem naším údolím často. V mládí
jsem tudy chodíval pěšky. Jak to tady vypadalo
dřív, napadlo mě někdy? „Napiš o tom něco“, říká
mi kamarád pan František Trnka ze Ždánic, rodák
z Násedlovic. ,,Tak jako já, některé materiály máš
a něco ti půjčím“. Oba trochu sbíráme písemnosti o
rodném kraji.
Nejdříve otevírám publikaci „Násedlovice –
minulost a přítomnost“ vydanou u příležitosti sjezdu
rodáků v roce 1965. PhDr. Rudolf Hurt, brněnský
historik a archivář, zde vykresluje násedlovskou
historii podle dochovaných písemných pramenů od
středověku po začátek 20. století. A tady na straně
21 nacházím první datum o tom, jak se proměňovalo
naše údolí za dobu téměř pěti století. V roce 1376,
kdy Násedlovice držel rod Černínů, byly v katastru
obce vybudovány první dva rybníky. Jejich počet
v 15. a 16. století díky intenzivnímu chovu ryb
vzrostl na 11, a to od Násedlovic až po pramen
Trkmanky.
Byly to: Velký Šenstrás, Malý Šenstrás, Boudný,
Dolní želetický, Horní želetický, Dolní dražůvský,
Horní dražůvský, Hrachovec, Smrďák, Heftovec,
Smetanec.
Pod hrází některých z těchto rybníků byly
budovány vodní mlýny. Staviteli mlýnů byli
majitelé vesnic, na jejichž území se rybník, vhodný
pro stavbu mlýna, nacházel.
Středověký mlýn nebyla příliš velká investice.
Většinou dřevěná roubená stavba s doškovou nebo
šindelovou střechou, ne o mnoho větší než vesnický
selský statek. Byla budována na příhodném místě
pod hrází, kde se břeh zvedal co možná nejvýše nad
úrovní odtoku z rybníka. Bylo nutno vybudovat
vantrokový žlab se stavidlem, kterým se přiváděla
voda na mlýnské kolo. Před kolem byl žlab dřevěný,
jako většina součástí hnacích mechanismů mlýna,
jenom zeď od mlýnského kola bývala vyzděna
z kamenů.
Dřevěné části vyráběli lidé znalí práce se dřevem
jako sekerníci, nebo koláři, ti vytvářeli hlavní části
mlýna.
V první řadě to byla hlavní hřídel, na které
byla naklínována dvě kola – vodní a paleční. Do
palečního kola zapadal dřevěný pastorek se svislou
železnou hřídelí, která procházela spodním mlecím
kamenem (ležákem). Tato hřídel nesla na svém
horním konci vrchní otáčející se kámen (běhoun).
Pomocí soustavy dřevěných trámků, na nichž
bylo pevně uchyceno ocelové ložisko svislé
hřídele, bylo možno seřizovat mezeru mezi mlecími
kameny a tím i hrubost mleté mouky. Mlecí kameny
vyrobené většinou z pískovce mívaly průměr kolem
70 centimetrů.
Pro sestavení celého mechanismu vodního mlýna
bylo zapotřebí jen velmi málo železných části:
147
– svislá železná hřídel
– 2 čepy hlavní hřídele
– 2 zděře upevňující čepy v hlavní hřídeli
– ocelové ložisko svislé hřídele
– 2 zděře upevňující dřevěné paprsky pastorku
– kypřice – pevné uložení horní jehlanové části hřídele v horním mlecím kamenu
Díky materiálům, které napsal PhDr. Rudolf
Hurt a obětaví badatelé o historii ždánského okresu
Jakub Vrbas a František Chalabala, máme možnost
částečně nahlédnout do historie vodních mlýnů na
povodí Trkmanky.
Začněme od Násedlovic. Ve Vlastivědném
sborníku moravském č. IX r. 1954 na str. 4 čteme:
„Ve snaze zvětšit rozsah svého násedlovského
rybníka, zvaného později Boudný, dal někdy v této
době (1530) Proček starší ze Zástřizl zvýšiti jeho
hráze, zejména však v místech proti mlýnu, který
byl pod tímto rybníkem. Po zvýšení rybniční hráze
způsobovala však zpětná voda z Násedlovic škody na
želetických pozemcích a sahala až po mlýn želetický
ležící pod dolním rybníkem želetickým. Tím trpěl
nejen mlýn, nýbrž i dolní rybník želetický, z něhož
pro malý odtok nebylo možno vyloviti žádné ryby.
Se stížností, že zpětná voda z Násedlovic zatápí
želetické grunty, setkáváme se ještě v roce 1540,
kdy na Ždánicích seděl Jan starší ze Zástřizl a na
Želeticích byl Jan z Vranova“.
Toto není jediná zmínka o mlýně u Násedlovic.
Ve své knize „Ždánsko“ Jakub Vrbas na str. 55 uvádí:
,,Samoty mlýnské na Ždánském potoku bývaly:
Smrďák, Hrachovec, mlýn Dražůvský, Želetický a
Boudný na Násedlovsku“. Nevíme, kdy Násedlovský (Boudný) mlýn zanikl. Mohlo se to stát za
četných válečných událostí, které postihly náš kraj,
případně při požáru, povodni, nebo jiném neštěstí. Je
možné, že jej zrušila vrchnost v 17. nebo 18. století,
aby předešla sporům o dodržování vodního práva
zvaného HAM stanovujícího dodržování výšky
hladiny rybníků na jednom povodí. HAM byla
ryska na kůlu nebo kameni určující výšku hladiny
v rybníce, kterou majitel mlýna musel dodržovat.
Konec historie zbývajících čtyř mlýnů na
Trkmance nám zachytil ždánický rodák pan
František Chalabala.
Želetický vodní mlýn.
Mezi Želeticemi a Násedlovicemi vede silnice.
V místech, kde tuto silnici přetíná železniční trať,
odbočuje cesta, které se dodnes říká „Na hrázi“.
Podívejme se do těchto míst, kde mlýn stával.
Přejdeme most a jdeme dál, níže položený terén
terén pod hrází se pozvolna zvedá až do úrovně
hráze.
Na tomto vyvýšeném místě stávala stodola. Asi o
25 kroků zpět, kde terén je pod úrovní hráze, stávala
budova mlýna. Z hráze byla lávka přímo do patra
budovy, tudy se přiváželo obilí přímo k násypníku.
V části budovy byl příbytek mlynáře.
Vedle stodoly brána pro příjezd na dvůr, k budově
mlýna směrem do dvora byla přistavěna kuchyně.
Na dvoře byly chlévy. Dvůr byl dosti prostorný,
takže se zde formani mohli pohodlně otočit. Mlýn
měl číslo 71., založen byl v 16. století a původně
patřil vrchnosti. Ke mlýnu patřilo 5 mír pozemků,
louky na dvě fůry sena a 1 měřice zahrady.
V roce 1804 mlýn přešel do soukromých rukou
a koupil jej mlynář František Žandovský za 3.600
zlatých. Pak se zde vystřídalo několik nájemníků.
Mlynář platil vrchnosti 120 zlatých ročně a dával
desátek. Na Martina vrchnostenským úředníkům
pak po vykrmené huse.
Poslední mlynář se jmenoval Šmehlík. Když byl
mlýn v roce 1868 zrušen, bydlel mlynář Šmehlík
ještě nějaký čas v Želeticích a pak se odstěhoval do
Vicemilic.
Dražůvský vodní mlýn.
Dražůvský vodní mlýn byl postaven v 16. století.
Měl jedno mlecí složení. Patřil vrchnosti a teprve
v 18. století se dostal do soukromých rukou. V 17 st.
byl mlýn přestavěn a zařízen pro dvě složení moučná
a jedno šrotovací. Mlýn měl popisné číslo 59, které
bylo zrušeno 24. 5. 1913.
Budova mlýna byla jednopatrová, zastavěná
plocha byla 15 x 10 metrů. Mlýnice a byt byly v jedné budově. Dole byla mlýnice, šalanda a
kuchyně, nahoře mlynářův byt. Jelikož k mlýnu
patřilo i 18 měřic polí a 4 měřice zahrady, měl i
své hospodářské budovy. Před budovou mlýna byl
dřevěný přístřešek, kde se skládaly pytle s obilím.
Do roku 1808 platil mlynář 3 zlaté a 3 krejcary
ročně. Od roku 1808 však již platil 120 zlatých
ročně a na sv. Martina vrchnímu a důchodnímu ve
Ždánicích 4 husy. Posledním mlynářem byl Rudolf
Prokeš. Ten vlastnil v Dražůvkách i dům č. 2, zvaný
Dvorek. Po roce 1775 k němu patřilo 12 měřic polí,
z čehož se tehdy platilo 2 zlaté a 48 krejcarů. Mlynář
Prokeš měl po řadu let pronajatý i mlýn Hrachovec
a obdělával na 100 měřic polí.
148
Po vypuštění rybníka v roce 1891 byl zastaven
i provoz mlýna. Mlýn i s vodním právem byl
prodán knížeti Janu II. z Lichtenštejna dne 10. 10.
1891 za 22 000 tisíc zlatých. Mlynář Prokeš se pak
odstěhoval do Slavkova.
Vodní mlýn Hrachovec u Ždánic.
Tento velký vodní mlýn stával na rozhraní tří
katastrů: Ždánic, Dražůvek a Věteřova, v ohbí
silnice u věteřské železniční zastávky. Dnešní státní
silnice byla hrází tohoto velikého rybníka. Tehdy
to byla cesta, protože silnice byla zbudována až
v letech 1853–1854. Rybník byl 300 metrů dlouhý, u
hráze 250 a nahoře 150 metrů široký. Mlýn na dvoje
mlecí složení byl postaven mlynářem Bečičkou
v 16. století. Rybník byl vypuštěn v roce 1884.
V první polovině 19. století žil ve mlýně bohatý
mlynář Ignác Pánek, jemuž patřilo 101 měřic polí
a vinohrad na Věteřsku. Proto patřily k mlýnu
příslušné budovy: 4 chlévy, stodola, kolny na nářadí
a na vozy, šalanda pro čeleď, sklep s tzv. „presosem“
a mlýnice, samozřejmě mimo obytnou budovu.
Protože byl rybník Hrachovec v roce 1884
vypuštěn, mlelo se pak ve mlýně vodou přiváděnou
z přímo z potoka náhonem až do roku 1903, kdy
mlýn odkoupil Jan z Lichtenštejna. Ještě téhož roku
se začalo s bouráním. Po rybníku zůstalo jen jméno
katastrální trati, kde se dodnes říká na Hrachovci.
Vodní mlýn Smrďák u Ždánic.
Mlýn měl stejné jméno jako rybník, z něhož bral
vodu. Měl čp. 415. Rybník měl 25 ha vodní plochy a
zabíhal až k polní trati zvané „Kroužky“. Jeho název
snad vznikl podle zapáchající vody rybníka. Mlýn
měl jedno mlecí složení a stával v místech nynější
filtrační stanice Šroubárny a Uhelných skladů.
Rybník byl vypuštěn počátkem druhé poloviny
19. století. Na mlýn byla vedena voda náhonem
spojených potoků od Bezednice a ramena tekoucího
Ždánicemi. Tento potok v místech dnešního
Chládkova mlýna zahýbal přes silnici vpravo a
nad mlýnem Smrďákem se vléval do jeho náhonu.
Před 250 lety vody obou těchto potoků měly již za
sebou práci vykonanou na dvou vodních mlýnech.
Jeden byl nad Ždánicemi mezi ulicemi Habrovskou
a ulicí Pod Habrůvky, jemuž říkali Suchanův.
Druhý mlýn byl při rybníce zvaném „Smetanec“
za Oborou na potoku od Bezednice. Mlýnu tehdy
říkali „Šaňkovský“ – asi podle jména mlynáře.
Poslední mlynář na mlýně „Smraďáku“ byl
František Šargoň, pocházel z Bučovic a mlýn koupil
7. 10. 1882. V provozu byl mlýn do roku 1885. Pak
ještě mlynář bydlel ve mlýně čtyři roky, aby jej
30. 4. 1889 prodal knížeti Janu z Lichtenštejna a
odstěhoval se do Bučovic.
Ještě naši dědečkové a babičky, narození ve
druhé polovině 19. století, mohli slyšet klapot
několika vodních mlýnů v našem kraji. Nárůst počtu
obyvatel v této době, intenzifikace zemědělství a
rozvoj techniky, kdy pohon mlýnů začaly zajišťovat
parní stroje a později spalovací a elektrické motory,
udělaly konec poezii krajánků a klapajících vodních
mlýnů.
Želetický vodní mlýn, jak jej nakreslil František Chalabala
v 50. letech minulého století podle vzpomínek 92letého
stařečka Horně, kolářského mistra v Želeticích.
Použitá literatura: Rudolf Hurt,
Vlastivědný Věstník Moravský č. IX, r. 1954
Jakub Vrbas, Ždánsko
František Chalabala, Od Hradské cesty, r. v. 1961,
1963, 1970 Václav Hanák
Rozhlédnutí po sousedech
Rozhlédneme-li se od Krumvíře po sousedních
vesnicích, můžeme si položit otázku – jak se s jejich
obyvateli známe a jak se setkáváme? Skutečnost,
že jsme sousedy již celá staletí a vzdálenost mezi
našimi obcemi je malá, by tomu přála. Opak je ale
pravdou. Vztahy mezi občany sousedních vesnic
zůstávají po celý dlouhý čas chladné. Žádné trvalé
rozepře se sice nevyskytují, ba ani v minulosti o
nich nebylo slyšet. Dnes se možná někteří starší
občané znají jménem nebo podle zaměstnání.
Začněme Násedlovicemi – ty jsou pro většinu
našich občanů téměř neznámou vesnicí. Z Krumvíře
k nim vede přes kopec nad cihelnou obyčejná polní
149
cesta. Do Násedlovic lze také pohodlně přijet autem
silnicí po delší objížďce přes Terezín a Čejč. Nikdy,
ani v dětství jsem o této blízké a tiché vesnici
neslyšel žádné zajímavé povídání, obyvatelé se
vzájemně neznají – snad při polních pracích, kde
se pozemky obou katastrů setkávají, dojde při práci
k vzájemnému pozdravení. Za dlouhé roky, kdy jsem
mohl sledovat dění v naší obci, jsem ani neslyšel,
že by chlapci z Krumvíře chodili do Násedlovic za
děvčaty, na taneční zábavy, plesy či hody. Z té doby
si nevzpomínám ani na jednu výjimku, že by si
některý náš chlapec přivedl manželku z Násedlovic.
Žádná z tak blízkých vesnic neprojevila nejmenší
zájem o jakékoliv společenské sblížení. Možná
by tuto situaci změnilo lepší dopravní spojení –
pořádná silnice místo polňačky. Obávám se však, že
by ani přímá silnice vztahy těchto dvou obcí příliš
nezlepšila.
Za pravdu nám dává sousedství další pěkné a
výstavné slovácké vesnice Terezína. Tady nechybí
moderní spojení pěknou silnicí po trase Brno –
Hodonín, také vzdálenost obcí hezkým terénem je
snadno překonatelná, ale jako by byla hranicí dvou
států. Mladí se oboustranně nepokoušejí navazovat
kontakty a ke vzájemným návštěvám celý čas
nedochází. Ani já jsem za dlouhé roky života
v Krumvíři nikoho z Terezína jménem nepoznal.
Podobné vztahy či spíše nevztahy lze zaznamenat
také u třetího souseda, kterým je za kopcem schovaná
pěkná zemědělská vesnička Bohumilice. Ani ony
krumvířskou chasu nikdy nelákaly. Dědinou jsem
často jako školák projížděl na kole při cestě k tetičce
do Hostěrádek. Mimo velkostatku pana Fleischera,
který zaměstnával nejen bohumilické občany, se
žádné významné podniky v obci nevyskytovaly.
Před návštěvou Kašnice a Klobouk nám zbývá
zastávka v Brumovicích. Tam se dostáváme také
snadno a rychle od staré školy nahoru, polní cestou
přes kopec. Neumím vyprávět o tom, jak spolu obě
vesnice spolupracovaly na zemědělském úseku za
socialismu – v dobách mého mládí bylo vzájemné
setkávání se mládeže obou obcí přátelské. Šance
mladých na obou stranách byly vyrovnané a k dobré
přízni nebylo nikdy daleko. Sám jsem jako student
i s kamarády do Brumovic chodíval na hody a na
muziky, zrovna tak však i na vzájemná fotbalová
klání, plesy či jiné slavnosti. Brumovičtí jsou
v tomto ohledu laděni na stejnou notu, také nářečí
zůstává dodnes skoro stejné, k rozporům a hádkám
nikdy nedocházelo, převládalo vzájemné pochopení
situace a oboustranná sousedská vstřícnost.
Příště se vydáme přes Kašnici do Klobouk,
k našim nejčastěji navštěvovaným krumvířským
sousedům.
MVDr. Ladislav Kulíšek
Chléb náš vezdejší
Vzpomínám na dávno uplynulá dětská léta
prožitá u rodičů na moravském venkově, zamýšlím
se i nad prostými událostmi, věcmi a okolnostmi,
které se ve mně teď ve stáří oživují. Nedávno jsem
opakovaně vyslechl zprávu o tom, že lze šidit i Dar
boží, chléb náš vezdejší. Ošidit ho tak, aby se dal
levněji vyrábět třeba bez kvásku a aby se mohlo do
chlebového těsta zapracovávat něco, co tam nepatří
– to „něco“ snad může být starý rozemletý chleba
na moučku. Neubírá prý výrobku nic na klasické
chlebové chuti a vůni, snižuje však dobu záruky
na čtyři dny. Takové informace ve mně probouzejí
vzpomínky na pečení domácího chleba.
U nás v Krumvíří, ještě v dobách 1. republiky,
sloužili všem obyvatelům vesnice na slovo vzatí
mistři svého oboru – pekaři Ševčík a Macharáček.
Ve vlastních tradičních pekárnách pekli chléb i
rohlíky do prodeje, ale zároveň i hospodyňkám doma
zadělávaný selský chléb. Většina zemědělských
domácností k tomu účelu měla jednoduché zařízení
k přípravě těsta. Patřila k němu nízká kulatá dřevěná
díže, kopist na míchání těsta a buď kulaté slaměnky
na bochníky nebo slaměnky podlouhlé na pořádné
štrycle. Po každém dokončeném míchání zůstávala
úměrná hromádka těsta jako kvásek na dně díže do
příštího pečení. Nádoba, uzavřená kulatým víkem,
měla v místnosti, kde nemrzlo, stálé místo. Takový
domácí selský chléb se beze zbytku dojídal a nikdy
se nekrmil zvířatům. Než se dojídala poslední, stále
chutná skýva, maminka již mluvila o dalším pečení.
V době, o níž vyprávím, jsem byl ještě žáčkem
obecné školy. Občas bylo třeba doma slepit něco
z papíru. Věděl jsem, že stačí odkrýt u díže víko
a prstíkem propíchnout suchou krustku hromádky
chlebového kvásku a ,,lepidlo“ bylo na světě –
maminka to nerada viděla, ale zase jsem „nelepil“
tak často.
Mám-li pokračovat v chvále domácího selského
chleba, musím podotknout, že potřebná mouka
se nekupovala. Tatínek na svých polích potřebné
150
obilí pěstoval a zrní na mouku se potom mlelo
v nedalekém mlýně pana Štrofa v Kloboukách.
Den před pečením jsem musel zajít k panu pekaři
Macharáčkovi „omeldovat“ čas na příští den. Stačilo
do pekárny přijít, hezky pozdravit a říct jen: ,,Na
zítřek, pane mistr“. Pekař věděl, proč přicházím a
znal i stálé počty našich chlebů. Denně pekl dvě
vsádky a tak třeba i řekl: ,,Až zítra v jedenáct, ráno
mám již plno“. To stačilo mně i doma mamince, aby
věděla, kdy má začít zadělávat. O prázdninách jsem
nosil docela rád oba ohlášené chleby k pečení –
bylo vždy zajímavé postát chvíli v pekárně stranou
a dívat se kolem. Paní odebírala od lidí přinášené
slaměnky s těstem a ukládala je do regálů, pan pekař
stál až po kolena „v pekle“, jak se říkalo vyzděné
jámě pod otvorem pece. Kolikrát jsem ho pozoroval
při vytápění pece voňavými štípami suchého dřeva.
Tak i její čistění a přípravu na sázení chlebů. To
byla zajímavá podívaná vidět tu tichou hru rukou
pana mistra a jeho paní. Z regálů mizely bochníky i
štrycle, sázeny širokou dřevěnou lopatou na dlouhé
násadě do vyhřáté pece. Tam, uvnitř seřazovány
podle vyzkoušeného pořádku jako vojáci v řadách,
vykryly pec do posledního místa. Začalo to vonět.
Mistr si pak chleby přemísťoval podle potřeby
a hlídal stejnoměrné pečení celé vsádky. Za dvě
hodiny se všechno opakovalo obráceným způsobem.
Pro každý upečený chléb byla připravena správná
slaměnka, v níž na regále pomalu vychladl. Neslyšel
jsem nikdy, že by se v pekárně upečené chleby
zaměnily. Tyto voňavé, čerstvě upečené štrycle jsem
rád z pekárny nosil domů a těšil jsem se, až maminka
nakrojí první široký skrojek a ten bude můj. Předem
pokřižovaný, chutnal vždy bez másla či sádla, jen
tak, lépe než kus dortu. V obchodech se dnes nabízejí
desítky chutných chlebů z průmyslových pekáren –
záměrně je střídám a pokaždé, když nový bochník
nakrojím, zvědavě přičichnu, jestli to není náhodou
ona nezapomenutelná vůně domácího chleba z dob
mého dětství.
MVDr. Ladislav Kulíšek
Bydleli v tunelu
před blížící se válečnou frontou. Nejprve se
v dlouhém tunelu, probíhajícím pod Soběšickou
ulicí, schovávali při leteckém poplachu obyvatelé
ze sousední nouzové kolonie v Písečníku. Během
druhé poloviny dubna se tam nastěhovaly s ranci
prádla celé rodiny z okolních čtvrtí (Černá Pole,
Husovice). Přinášely si ze staveniště dráhy různá
prkna, na která si rozložily své matrace a deky.
Stovky lidí tak seděly a ležely na zemi nebo na
dřevěném lešení, z něhož dříve tuneláři vyzdívali
strop. Oba vchody do tunelu byly zataraseny prkny
a sporé osvětlení žárovkami brzy vystřídaly jen
plamínky svíček. Někteří používali lihové vařiče.
Odvážnější zpočátku vycházeli ven, aby doma něco
uvařili a sehnali někde jídlo. Do tunelu doléhaly
ozvěny bombardování. Ve chvílích klidu obyvatelé
vycházeli ven, aby zjistili, odkud stoupá kouř a
kam spadly bomby. Tunelem občas prošli i němečtí
vojáci slídící po dezertérech. Postupně se šířily
ty nejdivnější zvěsti i „zaručené zprávy“, takže o
skutečném průběhu válečných operací nikdo nic
nevěděl. Pocit nejistoty narůstal s přibývajícím
počtem ,,obyvatel“. V přelidněném tunelu hrozilo
vypuknutí paniky. U vchodů se střídaly dobrovolné
hlídky propouštějící občany ven na primitivní
záchod. Potom přišel 25. duben – zemí i tunelem
celý den otřásaly detonace pum, hluk letadel splýval
s výstřely děl.
Ráno 26. dubna 1945 viděly hlídky německé
vojáky prchající po budoucí železniční trati směrem
ke Královu Poli a ti, kteří měli od druhého konce
tunelu výhled k Obřanům, spatřili skupinu vojáků
se znakem rudé hvězdy na čepicích. Konečně!
Stovky lidí v tunelu slzí a objímají se. První
sovětský voják je nesen úzkou uličkou tunelu.
V tunelu jsou nouzově ošetřováni jeho zakrvácení
spolubojovníci a nad tunelem protiletadlové zbraně
pálí na německé stíhačky. Dobrovolníci z tunelu
zahazují protitankový příkop přes silnici, omezující
postup vítězných vojsk na Soběšice.
Lidé se z tunelu pomalu rozešli do svých domovů,
mnohdy poškozených nebo vykradených. Válka
ještě několik dní pak pokračovala v soběšických a
vranovských lesích. Všichni věřili v nový svobodný
život – tenkrát ještě nikdo netušil, že za necelé tři
roky bude hnědá totalita vystřídána rudou.
Je tomu již 66 let, co se rozestavěný cacovický
tunel na tehdy budované železniční trati z Brna
do Německého (později Havlíčkova Brodu) stal
útočištěm lidí, hledajících v podzemí bezpečí
151
MUDr. Ladislav Běhal
Když nebyla Lesná
Můj otec vzpomínal, že za 1. světové války bylo
na svahu mezi silnicí Královo Pole – Husovice a
lesem u Soběšic velké vojenské cvičiště rakouskouherské armády. Pěšáci sem pochodovali
z dřevěných baráků u nynější Právnické fakulty a
kopali zákopy.
Ještě v roce 1926 si tu otec při vojenském cvičení
zajezdil na koni. Zástavba Černých Polí tenkrát
končila jezdeckými kasárnami, Ústavem slepců
(nynější Mendelova univerzita) a několika domky
v ulicích Trávníky, Muchova a Fügnerova. Bouřlivá
výstavba Černých Polí začala až ve 30.letech.
V mé živé paměti je situace ze 2. světové války
– mírný svah nynější Lesné zaujímaly zemědělské
pozemky, klesající až ke staré silnici a jednokolejné
parní železnici, tzv. Tišnovce. Středem těchto
polností vedla vozová cesta a jejich východním
okrajem bylo několik domků při dnešní Seifertově
ulici a vodárenský park. Západním okrajem pak
bylo lesní údolí U Antoníčka a nouzová kolonie
Šanghaj, pozdější Divišova čtvrť. Několik zbylých
zákopů cvičiště sloužilo našim dětským hrám na
vojáky. V zimě bylo plno sněhu a k lyžování stačila
Zmola, dnešní Čertova rokle, s holými svahy. V létě
tudy směřovali poutníci ke kapli sv. Antoníčka
nebo na vzdálenější Vranov. Ojedinělým turistům
poskytovala skromné občerstvení dřevěná bouda
pod nynější rozvodnou.
Ještě po válce sloužil zbytek vojenského cvičiště
krátce jako tankodrom, tanky sem vyjížděly
z kasáren v Černých Polích. Zimy byly stále tuhé a
dlouhý sjezd na lyžích z míst dnešních Majdalenek
až k Tišnovce s výhledem na Brno byl opravdovým
zážitkem. Nové sídliště Lesná bylo dokončeno až
koncem 60. let.
MUDr. Ladislav Běhal
S Mgr. Naděždou Horákovou
a to nejen přes internet
Naďa Horáková, rozená Sochorová, spisovatelka
a scénáristka, se narodila v Hodoníně. Dětství
prožila v Ratíškovicích. V roce 1981 maturovala na
kyjovském gymnáziu (humanitní větev s rozšířenou
výukou jazyků – němčina, ruština, latina). Poté
studovala na Filozofické fakultě Masarykovy
univerzity (tehdy UJEP) češtinu – dějepis a v roce
1988 promovala. Od roku 1985 je provdaná za
MVDr. Dušana Horáka, po několikerém stěhování
rodina zakotvila v Mutěnicích. Mají dva dospělé
syny a Mgr. Horáková učí za Základní škole
v Dubňanech.
Horákovi vlastní v Mutěnicích vinný sklep
z počátku 20. století ve stylu venkovské secese,
který původně patřil podle vyprávění pamětníků
slováckému malíři Jožu Uprkovi (1861–1940).
Stavbu „búdy“ navrhl architekt Antonín Blažek,
projektant hodonínského Domu umění. „Búda“
si jako jedna z mála, i přes svou rekonstrukci,
zachovala svůj původní vzhled.
Naďa Horáková píše detektivky a historické
romány.
Z její bibliografie:
– Tři v kruhu (2000)
– Tajemství Anny z Lampersdorfu (2002)
– Starožitná krev (2003), 2. vydání s názvem
Tajemství císařovy milenky (2008)
– Ženy a lži (2005)
– Vlk na vodítku (2006)
– Hrob třinácté panny (2006)
– Pro jméno a čest (2006)
– Dáma v modrém (2007)
– Kronika zapomenutého templáře (2007)
– Bestie z Karlštejna (2008)
– Poslední princezna (2010)
V nedávné době se Naďa Horáková začala věnovat
také scenáristice. Po přečtení jedné z jejích knížek
ji vyhledal režisér Jaroslav Soukup s nabídkou
spolupráce. Napsala již pět ze sedmnácti scénářů pro připravovaný televizní seriál s pracovním
názvem Policie Modrava. První díl seriálu byl již
na šumavské Modravě natočen za přímé účasti
autorky scénáře. Setkala se zde nejen s režisérem
Soukupem, ale s hereckými postavami seriálu
Janou Bouškovou, Soňou Norisovou, Zahálkou a
dalšími.
Příští rok by měla vyjít Kletba markomanské
královny, usilovně pracuje na knize o Elišce Rejčce.
Na obě knihy se velmi těším, obě královny mají
souvislost s mými rodnými Žarošicemi. Pověst o
Fritigildě, královně Markomanů, zpodobnil sérií
sgrafit na obvodové zdi prostranství žarošického
kostela Jan Lacko – dle pověsti sídlila na hrádku
152
Kvášov, v polní trati dnešního Klášova no a Žarošice byly lénem starobrněnského kláštera, který
Rejčka založila – jedna z verzí pátrání o původu
sochy P. Marie Žarošické míří právě sem.
Ing. Jaroslav Mihola
PROMĚNY ŠIBROVA
Šibrov, který se dělí na Horní a Dolní, silně poznamenal moje dětství a mládí. K Šibrovu mě
táhne dodnes takové to mateřské pouto. Stále, i
ve stáří, se cítím být tělem i duší plnohodnotným
Šibrovákem, a vždy se na tento ,,konec“ strašně rád
vracím. Jak Šibrov vypadal za mého mládí a jak se
proměnil do dnešní podoby?
Vzpomenu na léta padesátá, kdy jsem začal jaksi
silněji vnímat tento náš ,,konec“. Od spodní části
Dolního Šibrova, když stojím čelem k Silničné, je
na levé straně domek, ve kterém bydlela rodina
Filova, později a dodnes rodina Barvova. Za ním
byl dům rodiny Schöferových (dnes je zbořen),
vedlejší dům byl rodiny Pavlicových. Z této rodiny
pocházel i pan farář Pavlica, který dosloužil na
farnosti v Kobylí. Velmi rád jsem přijal žádost Jendy
Pavlici, abych ho zavezl ke strýcovi na faru. Jeho
povídání a vyptávání nemělo konce, vraceli jsme
se domů hodně po půlnoci. To jsem trochu odbočil,
ale vzpomnět takového člověka je mou rodáckou
povinností.
Později zde bydlela rodina Mančíkova, dům byl
zbořen a nový postavila dcera Libuše, provdaná za
ing. Zdeňka Šťastného, společnou rukou.
Sousedem byla rodina Kolaříkova, Pavla a Anny.
Jejich dům byl zajímavě stavěný a byl rozdělen na
obytnou část, hospodářské stavení s velkou stodolou.
Za Kolaříkovým byl rovněž zajímavě stavěný dům,
nepamatuji si majitele, pouze vím, že zde nějakou
dobu bydlela rodina Rivolova.
Do ulice byla terasa, dovnitř se vcházelo po
schodech dolů a z tohoto prostoru se rovněž po
schodech vcházelo do obytné části.
Vedlejší dům byl rodiny Schöfferových – tyto si
moc nepamatuji, protože v té době byli podle mě
již staří. Později byl dům opuštěný. Nad nimi těsně
u silnice byl dům rodiny Horňákových. Protáhlé
stavení podél silnice, vždy pečlivě udržované,
předzahrádka plná kvítí.
Dnes jsou všechny domy zbořeny a místo nich
zde stojí pěkný domek rodiny Chromých.
Z pravé strany stála velká stodola Hroudných,
k tomu patřila zahrada. Dnes je stodola zbořená a
uprostřed zahrady stojí nové stavení pana Otáhala,
původem ze Želetic. V břehu této zahrady jsou tři
sklepy – první sklep byl Kolaříků, druhý sklep byl
Růžičků z Trávníků a třetí byl Filů, dnes Mirka
Barvového.
Poslední rohový dům Hroudných je čelně
situován ke státní silnice, později v něm bydlela
rodina Poláčkových, kteří se odstěhovali do Brna.
Dnes zde bydlí rodina Minksova, přistěhovala se
z Kobeřic a dům pěkně opravili. Za státní silnicí v
horní části po levé straně začínal Šibrov domkem
rodiny Suchých, později Gorčákových. Pro
rozšíření silnice byly jak dům Horňákových, tak
Suchých zbořeny. Za nimi stálo stavení Plachých,
dnes zde bydlí Josef Vach ml. Ten starý dům zbořil
a postavil nový. Stavení Konečných mělo obytnou
část, průjezd a mlat.
Stavení vedle obývá Antonín a Pavla Sedláčkovi,
původně zde bydlela rodina Konečných, původem ze
Zdravé Vody. Dům se dělil na obytnou část, průjezd
a stodolu, stodola byla přestavěla na kadeřnictví
LENA a nadstavbou vzniklo pěkné bydlení manželů
Dušana a Lenky Adamcových.
Vedlejší stavení bylo selského typu, já si zde
pamatuji bydlet Josefa a Elišku Konečných, později
na tomto místě postavili nový dům Alfons a Pavla
Svobodovi. Domek nad nimi obývala rodina
Mašova, dnes patří Martinu Konečnému. Nad
ním dům rodiny Adámkových, dnes rovněž pěkně
opravený domek obývají Pavel a Marie Kolaříkovi.
Stavení nad nimi vlastnila rodina Švaňhalova, dnes
zde bydlí Marie Šťastná. Za domem byla zahrada a
malý domek Šujanových, ten byl zbořen a na tomto
153
místě postavili nový dům manželé Miroslav a Květa
Zobalovi. Bydlí zde dodnes.
Úzký domek, který je protáhlý do dvorního
traktu, vlastnila a vlastní rodina Farmačkova.
Syn Zdeněk dům pečlivě udržuje, o čemž svědčí
muškáty v oknech a pod nimi zahrádka plná kvítí,
nová fasáda, opravená střecha.
Sousedem byla rodina Konečných, později
Hanákových. Do břehu postavený rodinný dům
Formánků, jakož i dům Hanáků, byly zbořeny a na
tomto místě stojí nové stavení Valdemara Sedláčka.
Poslední v řadě byl malý domeček Novákových,
dnes rovněž srovnán se zemí, zůstal jen sklep, který
užívají Zobalovi.
Po pravé straně, za státní silnicí, stojí rozsáhlé
stavení Vachovo, které zahradou protíná celý Šibrov,
až do ulice ke hřbitovu. Dnes zde bydlí Zdeněk a
Marta Vachovi. Před domem, kde bydleli Šmerdovi,
je hluboký sklep, který patřil rodině Černých (od
vrchnice). Pamatuji, jak jsme jako kluci chodívali
za stařečkem Černým, když si šel pro víno nebo
brambory a vždycky nám vína trochu nalil – za to,
že jsme mu brambory nabrali a vynesli po schodech
na ulici.
Nad Šmerdovými byl malý dům, kde si pamatuji
rodinu Drábkovu, dnes dům po Šmerdových
vlastní paní Červinková – dům je pečlivě opraven a
zasahuje i do zbořeného domu Drábkových. Uličkou
mezi domy se chodilo do domu Svobodových
postaveného štítem do ulice. Dnes je tento rovněž zbořen.
Rohový dům patřil rodině Machaňově, dnes
v něm bydlí Josef a Kristýna Svatošovi, kteří
původní dům rozšířili. Předzahrádka je chloubou
paní Svatošové.
Následuje cesta ke hřbitovu – zde byl dům Ignáce
Války, dnes je zde Vachova zahrada a jako poslední
je stavení, které obývala rodina Jeřábkova, dnes zde
bydlí Jiří Exler.
Rohový dům přes ulici obývala a obývá dodnes
rodina Závodských. Plná zahrádka květin svědčí o
tom, že paní Anežka rovněž pečlivě dbá na vzhled
ulice. Nejstarší obyvatelkou Šibrova a dodnes velmi
čilá a vitální je paní Božena Kramářová, bydlí sama
po svých rodičích – Kudrových. Přeji jí, aby jí zdraví
ještě dlouho sloužilo. Dům vedle, kde si pamatuji
rodinu Černých, je dnes určen k demolici a vlastní
jej Valdemar Sedláček.
Poslední dům byl rodiny Benešových, dnes dům
opravuje pan Korger z Brna.
Moje ohlédnutí je tam, jak Šibrov vypadal v 50.
letech po stránce domů i ulice a jak vypadá dnes.
V některé z publikací jsem se dočetl, že slovo „šíbr“
se užívalo ve spojení s podceňovanou, chudou
částí obce. Domky na tomto konci opravdu byly
proti jiným menší a Šibrov obývali vesměs dělníci
a zemědělští nádeníci, ale tyto domky byly vždy
řádně udržovány, protože si jich majitelé nesmírně
vážili.
Ulice byla samé bláto, až někdy v roce 1955
začala výstavba kanalizace, potom se celý Horní
Šibrov vydláždil kamenem a tato cesta sloužila
až do devadesátých let. Dolním Šibrovem byla
protažena kanalizace a chodník kolem domů, cesta
zůstala blátivá.
Dnešní pohled na Šibrov jako celek působí
moderním dojmem. Jsou tu vidět pečlivé ruce
Šibrováků, stále něco vylepšujících a opravujících.
Rozdíl, který kdysi býval, se smazal a ulice je
chloubou Žarošic. Rovněž i sousedské vztahy,
pomoc a soudržnost mohou ostatní obyvatelé
Žarošic Šibrovu závidět.
Karel Sedláček
Rozloučili se se životem
Konfucius – „Nic nebývá brzy, nic nebývá pozdě,
všechno je vždy včas“.
154
Je to už dávno aneb Vzpomínání
s P. Stanislavem Krátkým na Žarošice
Při čtení kroniky újezdní měšťanské školy
v Žarošicích, školní kroniky zdravovodské
jednotřídky či jiných pramenů přibližujících nám
nejen žarošickou školu, ale i celkové společenské
klima bezprostředně poválečných Žarošic, jsem
zcela pochopitelně narazil i na jméno P. Stanislava
Krátkého, tehdy kaplana v Žarošicích a v letech 1946
–1948 jednoho z učitelů náboženství v žarošické
škole. Vím, nejen od pamětníků, že už tehdy měl pan
kaplan vizitku velmi vzdělaného člověka s velkým
rozhledem nejen náboženským. Po několikerém
písemném kontaktu mně poslal P. Stanislav Krátký
devadesátiminutovou audiokazetu, kterou sám
namluvil a v níž vzpomíná především na Žarošice
těsně poválečné.
Úvodní slova nahrávky : „Vážený pane doktore,
posílám Vám hrst vzpomínek a uznáte-li to za
vhodné, můžete cokoliv použít, dávám Vám všechna
práva. Nepotřebuji to poslat k autorizaci, protože
mám k Vaší práci a k Vašemu postupu v žarošické
vlastivědě velkou důvěru. Některé ze vzpomínek
se vztahují i k tehdejší škole a i k mému pohledu
na Žarošice, který zůstává stále ve mně nejen jako
pěkná vzpomínka, ale i jako přetrvávající vnitřní
prožitek jdoucí se mnou od začátku mého kněžského
působení..“
Audionahrávka Vzpomínky na Žarošice
1946–1948, P. Stanislav Krátký,
Hrádek u Znojma, červenec 1997
Po několikerém poslechu kazety jsem se dovolil
vybrat některé myšlenky P. Stanislava Krátkého
a zároveň ho představit, zejména těm mladším,
i jako jednoho z vyučujících římskokatolického
náboženství v žarošické poválečné škole.
Stanislav Krátký byl jedním z 25 novokněží prvního ročníku nového brněnského biskupa
Karla Skoupého, dlouholetého rektora, majícího
velmi vřelý vztah k Žarošicím a k faráři Františku
Hanzlovi. Biskup Karel Skoupý vyhověl Hanzlovu
přání a poslal do Žarošic právě Stanislava Krátkého.
Farář Hanzl měl velmi konkrétní představu o svém
kaplanovi. V té době již zčásti narušený zdravotní
stav P. Františka Hanzla prvním záchvatem mozkové
mrtvice způsobil určité ochabnutí v jeho pastorační
činnosti, a proto chtěl, aby v jeho záměrech někdo
pokračoval. P. Stanislav Krátký přesně odpovídal
Hanzlově představě o svém nástupci – tedy o
knězi, který bude pracovat zdárně nejen na úseku
pastoračním, ale například i v oblasti péče o děti a
mládež, především však, a na to kladl farář Hanzl
velký důraz, bude rozvíjet péči o spolkový život
v obci a o Žarošice vůbec. Hanzlovým úmyslem
bylo pozvednout Žarošice nejen nábožensky, ale
i občansky, tak jak to osvícenému knězi přináleží.
Předchůdce Stanislava Krátkého, P. František
Navrátil, tomuto Hanzlovu záměru nevyhovoval. A tak se vlastně ocitl v roce 1946 v Žarošicích nový
kaplan, který sice do té doby o žarošickém poutním
místě věděl, ale nikdy předtím tu nebyl. Velmi brzy
se mezi ním a P. Františkem Hanzlem vytvořil hezký vztah. Hanzlův vliv na Žarošice, jak připomíná
P. Stanislav Krátký, byl obrovský. Při vzpomínkách
na školu Krátký zdůrazňuje srdečný vztah mezi
ním a učiteli, ale i mezi učiteli navzájem. Oběma
stranám nešlo jen o vyučování, ale o celkové zdárné
působení na žarošické školáky. K tomu záměru
a k vytvoření hezkého vztahu je zapotřebí, jak
připomíná, i správného vlivu rodiny.
Vzpomíná na tzv. svatovojtěšské družinky
ve škole, rozvíjející svou činnost nejen v rovině
náboženské, ale i společenské. V souvislosti se
svatovojtěšským mileniem vzpomíná na průvod
se svatovojtěšskými relikviemi procházející
vyzdobenými Žarošicemi v roce 1947, kdy za
okny každého domu zářila žarošickými školáky
zhotovená růže, znak rodu Slavníkovců, z něhož
Vojtěch pocházel.
Velmi silná spolková komunikace poválečných
Žarošic, ale i všechno, co bylo organizováno
v rovině náboženské, nemělo ve svém záměru a ani
dopadu jen rozměr náboženský, ale vlastivědný,
kulturní, společenský a obecně občanský. Při této
myšlence P. Stanislav Krátký vyslovuje pochvalně
jména tehdejších studentů a mladých žarošických
intelektuálů Františka Kolaříka, Františka Prokopa,
Stanislava Herodesa či Jaroslava Vlacha, ale
i obětavého a velmi schopného organizátora
žarošického náboženského i občanského života
vůbec Cyrila Žaroského.
Ze žarošických starousedlíků mu přirostl k srdci
především kolářský mistr a kronikář Žarošic Václav Broukal, k němuž chodil P. Stanislav Krátký
obdivovat nejen jeho sběratelské zanícení a silný
citový vztah ke každé staré věci, ale i Broukalův
vztah k Žarošicím vůbec. „Návštěvy u Broukalů mě
povzbuzovaly a posilovaly“, vzpomíná P. Stanislav
Krátký. Připomněl i své řečnické vystoupení při
155
156
kladení základního kamene nové žarošické školy
v roce 1946 a zdůraznil poslání i dnešní žarošické
školy, jakožto velké a účinné vzdělávací, výchovné
a kulturní síly Žarošic. O Žarošicích mluví jako o
významném komunikačním bodu mezi Moravou a
Slovenskem a vyzvedává mimořádně erudovanou
osobnost profesora Antonína Kolka. Za zmínku stojí
i jeho redaktorská činnost a farním úřadem vydávaný
žádaný a čtenáři oblíbený věstník Náš domov, který
začal a bohužel skončil s P. Stanislavem Krátkým.
Kaplan v té době nikde nepobyl dlouho na jednom
místě a to platilo i o žarošickém působení mladého
P. Stanislava Krátkého. V roce 1948 ze Žarošic
odchází, aby se sem po letech mohl příležitostně
vracet.
PhDr. Ladislav Valihrach
Kolik bylo v řádku not aneb
Odešel „Pan muzikant“
V minulém čísle Věstníku je obsáhlá stať
„Žarošická muzikantská legenda, jubilant Bedřich
Adámek o muzice“. Bedřa by se loni dožil 75 let.
Narodil se 29. října 1935 v Žarošicích v rodině
s muzikantskou tradicí. Od útlého věku byl ve
styku s hudbou, do jejích tajů a krásy jej zasvěcoval
žarošický varhaník a muzikus František Novotný.
V roce 1954 začíná studovat brněnskou konzervatoř
a tu se setkává v pozici „ředitel a student“ se
žarošickým rodákem Zdeňkem Blažkem. Ve více
než 90leté historii brněnské konzervatoře je Bedřa
doposud jediným jejím žarošickým absolventem. Po
roce studia na JAMU odchází na vojnu a muzicíruje
v Estrádním armádním uměleckém souboru
v Bratislavě. V letech 1962–1973 je v angažmá
orchestru olomouckého Divadla Oldřicha Stibora.
Po letech se vrací blíž k domovu a působí jako
učitel hudby – obor klarinet, na Lidové škole umění
(dnes ZUŠ) v Hodoníně. Především jeho zásluhou
bylo zřízeno při ZŠ v Žarošicích její detašované
pracoviště a Bedřa začíná s výchovou mladých
muzikantů přímo v Žarošicích – a těch bylo!
Zakládá Mladou dechovou hudbu Žarošanku a
brzy s ní slaví první veřejné úspěchy. Bedřu
pamatujeme nejen s klarinetem v žarošické dechovce
či jen „v šestce“ se saxofonem, ale i z prken
ochotnického divadla či ze žarošického kostela a
poutí. Věren Ciceronově moudrosti: „Jaké kdo umění
zvládl, v tom se má i nadále cvičiti“ i v zaslouženém, hudbou však prostoupeném muzikantském
důchodu si s chutí zahrál a muzikantskou kondici
si denně udržoval. Jeho pedagogické, aranžérské,
muzikantské i manažerské schopnosti a dovednosti,
myslím, že zůstávají stále nedoceněny. Vychoval
řadu muzikantů a ti, kteří vytrvali, hrají dnes ve
známých kapelách, ba ve studiu hudby pokračují.
Každému z nás, a i Bedřovi, život něco vzal a něco
dal. V únoru 1964 se oženil s Mařenkou Šprtovou,
manželství bylo obdařeno třemi dětmi. Taktéž
v únoru, v roce 2001, Mařenka ve věku 65 let umírá
a Bedřa zůstává sám.
V jeho muzicírování nikdy nechybělo srdce a
hudbou rozdával radost svému okolí.
Byli jsme, i vzdor jedenáctiletému věkovému
rozdílu, především přes muziku velkými kamarády.
U Bedře platila dvojnásob antická moudrost říkající,
že „Od přírody nejvíce tíhneme k tomu, co jsme
se naučili v mládí“. S Bedřou jsme „oprašovali“
a aranžovali pro moji malou muziku Vzpomínku
melodie, které byly slyšet na žarošických muzikách
a on sám je hrával, v dobách jeho a mého mládí,
„kósky“, které se dnes hrají zřídka či vůbec.
Bedřa sám je autorem několika orchestrálních
polek (Žarošická, Uhřická, Janičce, Polka pro
tři klarinety) a v komponování chtěl zřejmě
pokračovat. Požádal mě, abych mu napsal texty
ke dvěma nově zamýšleným polkám a jednomu
valčíku, přičemž zdůrazňoval, že texty musí mít
,,žarošickou duši“ a musí promlouvat o Žarošicích.
Rád jsem mu samozřejmě vyhověl – měla to být
polka Ze Sokolky pohled krásný, rozverná polka U
kapličky (Floriánek) a venkovský valčík s tklivým
textem Klášovský rybníček. Jakými melodickými
překvapeními Bedřa mé texty obdařil, jsem se ho už
nestihl zeptat. Muzikálně založení čtenáři Věstníku
si mohou jakoukoliv melodii v rytmu polky dosadit
sami.
157
Ze Sokolky pohled krásný
Ze Sokolky pohled krásný na tu naši vesničku
při něm já si zavzpomínám aspoň trochu, trošičku.
Já tam vidím svoje mládí prožité v té dědince,
je to pohled plný lásky jak polibek mamince.
Refrén:
Zůstalo jen vzpomínání na to mládí ztracené,
kde jste moji kamarádi, kde jste všechny lásky mé.
Nic se nedá vrátit zpátky, čas pospíchá dál a dál,
mládí je jen příběh krátký, ten se však už dávno hrál.
U kapličky (Floriánek)
U kapličky pod kaštany stojí stará lavička,
na ní ještě sedávala moje milá matička.
V mládí se tu scházívali maminka a tatínek,
Floriánek býval svědkem mnoha sladkých pusinek.
Refrén:
Floriánku, Floriánku, jakou ty to paměť máš,
když si na nic nevzpomínáš a pořád se jenom ptáš.
Vím, že je to hodně dávno, co tam naši chodili,
měl bys přece ale vědět, že si mě tam koupili.
Onoho jarního květnového rána jsem po brzkém
příjezdu z Brna zazvonil v obvyklou ranní dobu
u dveří Adámkova domu. Zvonil jsem neobvykle
dlouze, spíše několikrát, nikoliv však dotěrně,
ale nikdo se neozýval. Usoudil jsem, že Bedřa bude ještě asi na ranním nákupu v žarošické
samoobsluze, odkud se navíc pravidelně vždy
zastavil u sestry Marie Pěnčíkové, bydlící o pár
domů níže. Měl jsem nějaké vyřizování v protilehlé
žarošické škole a po půlhodině jsem se k Bedřovu
domovnímu zvonku vrátil – zase dlouho nic… Pak
přišla otevřít přítelkyně jeho syna, bydlící v 1. patře
nad Bedřovými pokoji a já, jak jsem byl už za ty
časté návštěvy navyklý, jsem si to namířil přímo do
kuchyně. Bedřa mě vždy káral, abych se nevyzouval
a šel přímo ke stolu. V přítmí prostorné kuchyně
Bedřa ležel na pohovce s mírně pootevřenou pusou,
nevybalený ranní nákup byl odložený na židli.
Napadla mě opět Ciceronova myšlenka, že ,,Nic
se tak nepodobá smrti jako spánek“. V té chvíli
byl už Bedřa téměř hodinu „na druhém břehu“.
V to dopoledne jsme měli upravovat dvě skladby
z dob dávných žarošických muzik – foxtrot Mořice Byzoma, s nímž Bedřa v Brně hrával – Brněnský
drak a staré tango Pro tvoje oči krásné já chtěl
bych na kraj světa jít. Přistoupil jsem k Bedřovi,
bezmocně svěšená ruka k zemi nevěstila nic dobrého
– stále jsem však nepomyslel na nejhorší a myslel
jsem, že usnul. Moje slova „Bedřo vstávej, nesu
ti noty“, zůstala však bez odezvy. Jemně jsem ho
několikrát poplácal po tvářích. Dýchání žádné, puls
žádný, krční tepna bez života – exitus! Následoval
bleskový telefonát synovi do zaměstnání a linka 155
do kyjovské nemocnice. Přijeli opravdu v mžiku –
oživovací pokusy lékaře i předchozí synova masáž
srdce zůstaly bez efektu. „Exitus letalis“ – okamžitá
smrt mající podobu, jak sdělil lékař, rozsáhlého
otevřeného infarktu. Osud zmohl víc než Bedřovy
záměry. Den předtím pracoval na poli, a jak pak
řekla jeho rozechvělá sestra Marie, vpodvečer si
stěžoval na bolesti na prsou. Ráno byl na zahradě,
v obchodě i zastávka u sestry byla. Přišel s nákupem
a zřejmě si pod vlivem opětné nevolnosti lehl na
pohovku a…
Běžel jsem do kostela rozeznít umíráček a nikdo
nevěřil že Bedřa Adámek…
Čtyřicet muzikantů – jeho kamarádů z jižní
Moravy, včetně jeho žáků, pod taktovkou kapelníka
Mistříňanky Antonína Pavluše se s ním při pohřbu
přišlo rozloučit. Ještě v otevřené rakvi před oltářem
se sochou P. Marie Žarošické, k jejíž chvále toho
Bedřa tolik udělal, jsem mu vtiskl mezi ztuhlé, ještě
nedávno virtuózní prsty klarinetisty symbolickou
kytičku bílých konvalinek – staré Soukupovo
tango o bílých konvalinkách Bedřa přece tak často
hrával.
(podrobněji o Bedřovi viz Věstník HVK č. 19,
s. 67-69)
S muzikantskou úctou kamarád Laďa
17. května 2010 zemřela v Brně ve věku
nedožitých 89 let odborná dětská lékařka MUDr.
Eva Nováková, vnučka malíře Joži Uprky a
pořadatelka jeho díla. Měla ve velké úctě žarošickou
vlastivědu, byla vděčnou čtenářkou Věstníků HVK.
(podrobněji viz Věstník č. 19, s. 30)
158
Rozloučení se zesnulou proběhlo v kostele sv.
Jakuba v Brně a následný pohřeb v kostele sv. Jana
Křtitele v Kněždubu. Tady, v lůně Moravského
Slovácka, na Slováckém Slavíně, bude spát svůj
věčný sen.
ŽAROŠICE:
Ladislav Hrabec
Narodil se 1. května 1967 v kyjovské porodnici
jako první ze tří synů manželů Ladi a Aničky
Hrabcových, pak přišel na svět Vítek a nejmladší
Leoš. Do školy chodil v Žarošicích a potom
nastoupil do učení v Hodoníně – tu se učil
zednickému řemeslu. Osud tomu tak chtěl a dva
roky vojny si odbýval, stejně jako před lety jeho
tatínek, v chmelařských Podbořanech. Po vojně
dlouhá léta pracoval u OSP Hodonín, poté odešel
„k nafťákům“ na dambořickém vrtu. Časem se
právě tady objevily první zdravotní obtíže. Laďa
žil jako svobodný mládenec se svými rodiči v jejich
žarošickém domku u hlavní silnice, miloval přírodu,
vášnivě rybařil a houbařil. Opakující se a narůstající
zdravotní problémy nakonec způsobily, že Ladik
4. února 2010 náhle z tohoto světa ve věku
nedožitých 43 let odešel. Po rozloučení v kyjovské
smuteční síni jsou jeho ostatky uloženy v rodinném
Hrabcově hrobě žarošického hřbitova.
Marta Murová
Smrt je nedílnou družkou života a jak pravil
Seneca: „Celý lidský život není nic jiného než cesta
ke smrti“. Paní Marta Murová tuto 71 letou cestu
životem skončila nečekaně v neděli 7. února 2010.
Narodila se 16. listopadu 1938 v Uhřicích, její otec
Jaroslav Mihola měl řeznictví a uzenářství, matka
Ludmila se starala o domácnost. Malé Martičce brzy
přibyli sourozenci – v roce 1941 bratr Jaroslav a o
tři roky později sestřička Ludmila. Do školy chodila
Marta v Žarošicích, následovalo studium střední
zdravotnické školy – první rok v Hodoníně, další tři
roky v Uherském Hradišti. Tady po maturitě začala
pracovat na očním oddělení místní nemocnice
a tady také poznala svého pozdějšího manžela
Štefana Muru. Sňatek uzavřeli v dubnu 1962 a
trvale se usadili v Žarošicích. Marta přešla na kožní
oddělení kyjovské nemocnice a tady setrvala až do
svých důchodových 57 let. Svědomitě přistupovala
nejen k práci sestřičky, ale i k práci v žarošické
organizaci ČSČK. Osud jí odepřel býti matkou, ale
vše si vynahrazovala u svých synovců, prasynovců
a neteře.
Ve velké úctě měla své rodiče, s nimiž sdílela své
žarošické bydlení až do konce jejich života. V září
1988, zrovna tak jak přišla smrt nečekaně k ní,
musela se rozloučit se svým Pištou.
Jako fundovaná zdravotní sestra radila a
pomáhala žarošickým spoluobčanům, obětavě se
po dva roky starala o těžkou mozkovou příhodou
zasaženého švagra Josefa Konečného.
Její přirozená zvídavost ji přiměla k mnoha
cestám po Evropě, nechyběla na žádném
vlastivědném „chodníčku“. Láska ke zvířatům, její
pokora, laskavé srdce a pocit sounáležitosti se svým
okolím a nezištná mu pomoc, pramenily především
z její hluboké víry v Boha – na žarošický kostel
nezapomínala. Neslyšně přicházející stáří s sebou
přineslo i zdravotní problémy a úbytek životních sil
– až přišel onen smutný 7. únor 2010.
Anna Havránková
Světlo světa spatřila v jistě tehdy zasněženém
zdravovodském údolíčku 20. února 1944 u rodičů
Žofie a Jiřího Havránkových. Po komplikovanějším
absolvování zdravovodské jednotřídky a následně
159
žarošické měšťanky pobývala nějaký čas doma,
případně pomáhala s vysazováním lesních stromků.
Krátký čas pracovala v násedlovickém Šohaji a
ze zdravotních důvodů v mladém věku odešla
do úplného invalidního důchodu. Anička byla
samotářské a zakřiknuté děvčátko, žila společně
s rodiči, pečovala o ně a po jejich smrti odešla ze
svého zdravovodského domečku k sestře Ludmile
do Ždánic. Pamatujeme ji z jejích nedělních návštěv
žarošického kostela a do Žarošic přivdané sestry
Jany Kolaříkové. V životě to neměla jednoduché a
i jí byl určen její den – zemřela 17. března 2010
a odpočívá pod lipami, s výhledem ke Zdravé
Vodě, spolu s rodiči v posvátném tichu žarošického
hřbitova.
Josef Herodes
„Přijmi duši mou na věčnost,
Panno Maria,
tam Ti budu prozpěvovat
Salve Regina“.
Žarošické Zápovědě a přímo symbolická blízkost
sochy P. Marie jeho domu. Narodil se 25. září 1923
jako druhý nejmladší ze čtyř dalších sourozenců –
Marie, Františka, Stanislava a Anny. Dětství prožil
na svých Zápovědích, chodil do žarošické školy vedle kostela a pak zůstal s rodiči hospodařit. Mladému
mu zemřeli oba rodiče a celá tíha hospodářství
spočinula na bedrech mladého Jožky. Na podzim
1945 musel nastoupit základní vojenskou službu,
z níž byl však po půl roce omilostněn, aby mohl
vést rodinné hospodářství, neboť sourozenci již žili
své vlastní životy. V dubnu 1947 se oženil s Marií
Kellnerovou a jejich bohabojné manželství bylo
obdařeno třemi dcerami – Marií (1949), Ludmilou
(1951) a Helenou (1957).
Jožka měl od mládí na rukou tvrdé mozoly od těžké práce doma i na poli, od roku 1958 se Herodesovi
stali členy JZD. Po dvouletém pracovním uvolnění
do kyjovské Šroubárny se Jožka do družstva vrátil
a všem se nám vryl do paměti jako spolehlivý a
fortelný traktorista s legendárním zeleným Zetorem
Super 50. Kvůli vážným zdravotním problémům s kyčelními klouby odchází v padesáti letech do
plného invalidního důchodu. Láska k práci na poli a
ve vinohradě ho však neopouští. Po vdavkách svých
dcer usadivších se v sousedství jeho rodného domu
se radoval z vnoučátek a z bezprostředního styku
s nimi.
Už od mládí rád zpíval, s mládenci chodívali večer
po dědině a jejich krásný zpěv se nesl Žarošicemi.
Sil ubývalo, i když si to nepřipouštěl, a jeho krok, už
tak o berličkách, se zpomaloval. Často vzpomínal na
každoroční pouť do Šaštína, kam s rodiči putovával
pěšky. Celý život žil a pracoval pro svou rodinu,
prožíval radost z vnoučátek a na jejich výchově
se velkou měrou podílel – už desetkrát byl tím
nejšťastnějším pradědečkem.
Do povědomí mariánských Žarošic, a nejen
Žarošic, se zapsal jako kostelní zpěvák jemu tak
milého žarošického kostela, především pak jako
dlouholetý předzpěvák zlatosobotní, 24 slokové
žarošické poutní barokní mariánské písně Před
věky zvolená…, za hlaholu zvonů dojemně znějící
s hudebním doprovodem každoročně při večerním
průvodu mariánských soch o žarošické hlavní pouti
Zlaté sobotě, zároveň i jakémsi pro život dědiny to
symbolu nadcházejícího podzimu.
Z naší paměti a z našich uší nikdy nevymizí
jeho krásný a k žarošické Panně Marii volající ten
nejpokornější hlas –
„Před věky zvolená, Panno Maria,
nám za příklad daná, Matičko milá!
K Tobě my se utíkáme, Panno Maria,
protož Ti všichni zpíváme Salve Regina“.
Josef Herodes zemřel nečekaně 28. března 2010
v požehnaném věku 87 let.
Václav Zachrla
Narodil se v Pístovicích na Vyškovsku 7. září
1921. Do Žarošic se přiženil v červnu roku 1948
po předchozí známosti s Růženou Smysitelovou. Po
svatbě žili mladí manželé v Krásném Březnu u Ústí
nad Labem, kde dostali drážní byt – pan Václav tu
pracoval ve službách ČSD. Ovzduší chemických
továren manželce nesvědčilo a rodina se po dvou
letech severočeského pobytu vrací do Žarošic.
V roce 1951 přichází na svět syn Václav, v roce
160
1955 syn Josef, dětský trojlístek doplnila v roce
1956 dcerka Růženka. Od roku 1971 Zachrlovi bydlí
v novém, svými silami postaveném domku, na místě
bývalého domu Tomáše Gally. Dálkově vystudoval
střední drážní školu a vlastně až do důchodu
pracoval jako pokladní ČSD. Děti si postupně
založily své rodiny, kluci odešli ze Žarošic, oporou
stárnoucích rodičů byla dcera Růženka. Pan Václav
byl pětkrát dědečkem a jedenkrát pradědečkem,
moc se těšil z častých návštěv vnoučátek a
pravnoučátka. S velkou bolestí v srdci nesl smrt
své manželky v roce 2000. V důchodovém věku
si našel zaměstnání v lihovaru Janův dvůr, později
jako vrátný ve ždánických Šroubárnách. I u něho se
přihlásila nemoc – rozedma plic. Všichni ho mají
v živé paměti, jak sedával před domem na lavičce a rád ztratil pár slov s kolemjdoucími Žarošáky.
Svět opustil 9. dubna 2010, rok před 90.
narozeninami.
Marie Lažková
Narodila se 6. listopadu 1924 v Dambořicích
jako nejstarší z pěti sourozenců rodičům Anastázii
a Martinovi Diváckým. V roce 1947 se provdala do
Žarošic za Františka Lažka a rodina žila a dodnes
žije v domku č. 49, jak se dodnes říká „u pumpy“.
Ve spokojeném manželství vychovali dvě děti –
dceru Stanislavu a syna Františka. Marie Lažková
pracovala od roku 1955 až do roku 1980 v místním
JZD, nejdříve v rostlinné, později v živočišné
výrobě. Celý svůj život zasvětila svým dětem,
vnoučátkům a pravnoučátkům. Pokud mohla, často
vedly její kroky do blízkého žarošického kostela.
„Vše, co se rodí, umírá“ – zemřela po dlouhé
nemoci 21. dubna 2010 ve věku 85 let, pochována
je na žarošickém hřbitově.
Jaroslava Jochová
Paní Jaroslava Jochová se narodila 14. dubna
1942 jako druhé dítě rodičů Jaroslava a Boženy
Zelinkových. Spolu s rodiči, starší sestrou Alenou
a mladším bratrem Milošem žila ve Veverských
Knínicích, po válce se rodina přestěhovala do
Ždánic. Absolvovala bučovickou jedenáctiletou
střední školu, po maturitě se rozhodla pro studium
Pedagogické školy v Boskovicích se zaměřením na
učitelství pro mateřské školy. Po jejím úspěšném
ukončení nastoupila v roce 1960 jako učitelka MŠ
v Bučovicích – Vícemilicích a tu začala uplatňovat
svůj výtvarný, dramatický, pěvecký a organizační
talent. V roce 1966 se s rodiči přestěhovala do
Žarošic a rok 1969 byl jejím rokem svatebním –
provdala se za Josefa Jocha. Manželům se postupně
narodili tři synové – Petr (1970), Pavel (1972) a
Radek (1973). Po mateřské dovolené nastoupila
jako učitelka a později ředitelka žarošické mateřské
školy a tu setrvala až do srpna 1998. Paní Jochová
velmi milovala své syny a svou lásku přenášela i na
svých šest vnoučátek. Brzy po ukončení pedagogické
dráhy a odchodu do důchodu ji zaskočila zákeřná
nemoc, s níž statečně bojovala jedenáct let – až do
11. června 2010, kdy tento boj prohrála.
Ti, kteří ji znali a měli ji rádi, budou na ni jen
v dobrém vzpomínat. Na její dlouholeté působení
v žarošické „mateřince“ vzpomínají i její kolegyně:
„Byla to nejhezčí léta našeho profesního života. Pod
jejím vedením byla školka přátelským společenstvím,
kde jsme se všichni cítili dobře, kde vládla atmosféra
spolupráce a pohody, která se přes nás přenášela
i na děti. Těch dětí, které pomáhala svou prací
rodičům vychovávat, bylo za tu řadu let několik set.
Za péči, kterou jim věnovala i za přátelství, které
věnovala nám, jí patří naše upřímné poděkování a
nikdy nehasnoucí vzpomínky“.
161
Josef Konrád
Jožka, jak se mu v Žarošicích říkalo, se narodil
v první jarní den roku 1926 v Archlebově, tam
také chodil do školy. Nevěstu si našel v Žarošicích
a jeho manželkou se stala dnes již také nežijící
Josefka Válková, dcera obecního bubeníka a poté
i prvního „moderátora“ hlášení v novém obecním
rozhlase (1950). Josef a Josefka prožili svůj
hezký život ve Válkově domku v Hrubé ulici,
vedle Večeřova obchodu. Jožka vystřídal několik
zaměstnání, před důchodem pracoval s dalšími
Žarošáky (Karel Konečný, Václav Moleš) v Hlubně
Holubice. Byl starostlivým manželem a hodným
tatínkem adoptivního syna Jožínka. S manželkou
obdělávali pole, pečovali o svůj nevelký vinohrad a
byli součástí tehdy velké rodiny Hrubouličanů, což
už dnes není, ale ani jinde obvyklé – je jiná doba a
upřímné, nezištné, sousedské vztahy, vzájemná úcta
a vzájemná pomoc se už i ze života dědiny vytratily.
Ne však z Hrubé ulice v osobě Mařenky Adamcové
a Mily Sněhotové (Večeřové). Když se Jožkovi pod
vlivem dědičného faktoru ve stáří výrazně zhoršil
zrak a z 90 procent přestal očima vnímat své okolí a
byla mu přiznána úplná bezmocnost, oporu a pomoc
v nelehké životní situaci nacházel u své manželky
Josefky. Když však i její zhoršující se zdravotní
stav si vynutil dlouhodobý pobyt v nemocnici a
kdy Jožka potom brzy ovdověl, péči o něho, i když
se snažil být hodně samostatný, převzaly ochotné
a spolehlivé sousedky Mařenka a Mila. Jožka se
těšil ze dvou vnoučat a z Konrádových seknice bylo
často slyšet hlas Jožkovy harmoniky a do Hrubé
ulice se otevřeným oknem nesl jeho zpěv. Lidové
písničky miloval. Lavička v zahrádce u dveří byla
jeho oblíbeným místem a byl vděčný za každé
slovo kolemjdoucích, které poznával už jen podle
hlasu. Když se jeho stav neúnosně zhoršil, převezl
ho syn Jožka do péče uherskohradišťské nemocnice
a tam Jožka – tatínek 15. července 2010 vydechl
naposledy. Místem posledního odpočinku manželů
Konrádových se stal žarošický hřbitov.
Jaroslav Škrhák
Jaroslav se narodil 28. září 1953 archlebovským
rodičům Květě a Jaroslavovi Škrhákovým.
V Archlebově prožil hezké dětství, v dospělosti rád
na Archlebov vzpomínal a rád se tam vracel. V roce
1955 přišla na svět sestra Hana a o osm let později
bratr Jirka. Otec pracoval v Brně a ještě v letech
Jaroslavovy školní docházky se rodina i do Brna
přestěhovala. Jaroslav se vyučil elektromontérem
rozvodných zařízení a jako zaměstnanec
Elektromontážních závodů Brno pracoval na
montážích v celé republice, ba i v zahraničí. V dubnu
1978 se oženil s Aničkou Černou ze Žarošic a svět
obdařili dvěma dcerami – Vendula (1978) a Jana
(1981). Bydleli v Žarošicích s manželčinými rodiči
v domku u bývalé studny ,,vrchnice“ a Jaroslav se
se Žarošicemi brzy sžil. Začal pracovat „na sušce“
v Janově dvoře, potom přešel do žarošického JZD.
Kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu odešel
v květnu 2000 do plného invalidního důchodu. Obě
dcery se mezitím provdaly a brzo se těšil ze dvou
malých vnoučků, které měl nadevše rád. Nemoc se
stupňovala, přidávaly se další zdravotní problémy,
jimž Jaroslav už nedokázal čelit. Zemřel náhle
30. srpna 2010, ani ne jako 57 letý. Odpočívá na
žarošickém hřbitově.
„Rozluč se, ale sbohem neříkej“.
Hana Trnková
Na svět přišla 9. dubna 1967 jako nejmladší
ze šesti dětí Hedviky a Jana Šmerdových. Dětství
a mládí prožila spolu se dvěma bratry Jendou a
Jarou a třemi sestrami (Maruškou, Hedvikou a
Liduškou) na žarošickém Trávníku. Po základní
162
škole odmaturovala na Střední ekonomické škole
v Hodoníně. Pracovala v brněnském Cheposu,
později ve ždánické Šroubárně. V roce 1989 se
provdala za Miroslava Trnku ze Ždánic a manželství
přineslo dcery Hanku a Mirku. I jejich maminku
navštívila ona zlá nemoc. Rodina o ni bezmezně
pečovala. Opakovaně pobývala v nemocnici, až
nakonec ještě mladá, ve věku 43 let, 24. listopadu
2010 odešla z tohoto světa do světa klidu a ticha,
kde člověka už nic nebolí a nic nebouří životem
uštvanou duši.
Jak říká moudrý Seneca: „Všechno lidské je
krátkozraké a prchavé a nezaujímá žádnou část
nekonečného času“.
MIMO ŽAROŠICE:
Václav Drábek
„Přestalo tlouci srdce Tvé znavené,
nebylo z ocele, nebylo z kamene,
bolestí znaveno přestalo bíti,
nebylo léku již, nemohlo žíti“.
Vašek se narodil o svátku Dušiček roku 1937
v Žarošicích. Jeho matka se jmenovala Viktorie
Drábková, rozená Bednaříková, pocházela ze
Stříbrnic. Její sestra, Anna Drábková, druhá manželka žarošického Martina Hovadíka, přišla do Žarošic
v roce 1930 a za ní sem přišla i její sestra Viktorie
s tehdy svým prvorozeným synem narozeným
v roce 1921, Josefem. Usadili se v malém domku č. 225 v Horním Šibrově. Mentálně zaostalý Jožka
či Joza, jak se mu v Žarošicích říkalo, malý vzrůstem, se stal svéráznou postavičkou Žarošic, mnohdy
byl i terčem neuváženého dětského posměchu. Po
smrti maminky a pak i tety Hovadíkové dožil svůj
život v Ústavu sociální péče v Hodoníně, kam ze
Žarošic odešel v roce 1969 a kde zemřel v roce
1978.
Václav, jako druhorozený syn Viktorie
Drábkové, navštěvoval žarošickou školu a posléze
odešel do Zlína vyučit se zednickému řemeslu. Po
vyučení pracoval jako zedník ve Zlatých Horách
na Jesenicku, do Žarošic jezdil zřídkakdy. Vojnu
si v letech 1955–1957 odbýval u Pohraniční stráže
v Bratislavě. Roku 1960 se oženil s Anežkou
Královou z Dambořic, koupili si rodinný domek ve
Velkých Hostěrádkách a vychovali dvě děti – Janu
a Václava. Vašek se ve zdraví dočkal i tří vnoučátek
a pravnuka Ríši. Až do roku 1972 pracoval u
Pozemních staveb Brno, později nastoupil jako
skladník, poté jako hlavní skladník, do JZD Velké
Hostěrádky. V roce 1999 odešel do důchodu, ale
i jako důchodce dojíždí do Brna za prací – než se
přihlásila nemoc. V místě bydliště byl vyhlášeným
vinařem, rád rybařil a houbařil. V mládí se aktivně
věnoval boxu a budil velký respekt a obdiv nejen
mezi žarošickými kluky.
Dočkav se milého oslovení „pradědečku“
24. března 2010 podlehl těžké nemoci ve věku
72 let. Kdeže jsou ty časy, kdy běhával po Šibrově!
Květoslava Kolaříková
Paní Květa Kolaříková přišla na svět v Žarošicích
s prvním májovým dnem roku 1926 a jistě udělala
radost rodičům Metoději a Antonii Nováčkovým.
S pěti sourozenci prožila dětství a mládí v dnes již
nestojícím domku č. 202 v uličce pod hřbitovem.
Povinnosti v žarošické škole střídaly povinnosti
v domácnosti a v malém hospodářství. V říjnu 1948
se provdala za JUDr. Františka Kolaříka a přišly děti
– v roce 1949 se narodila Květa, o tři roky později
Miluška. Na jaře 1955 se rodina přestěhovala do
Brna a tady přišla na svět nejmladší Maruška. Do roku 1961 byla maminka Květa v domácnosti, pak
se stala prodavačkou v Mléčné jídelně na brněnské
Lidické ulici a tu setrvala až do svého odchodu
do důchodu v roce 1981. Potom se už věnovala
zahrádce a vnoučátkům.
Těžce se vypořádávala s náhlou smrtí manžela
v roce 1994. Onemocněla srdeční chorobou, z níž
se už nikdy úplně nezotavila – přesto s radostí
prababičky přivítala do života ještě pět pravnoučátek.
Srdíčko znovu zazlobilo a 84. narozenin se hodná
maminka, babička a prababička již nedožila. Odešla
163
z tohoto světa 6. dubna 2010, její ostatky jsou
uloženy na hřbitově v Brně-Řečkovicích.
Martinka Vaňková
– rozená Valihrachová
„Byl to zázrak, že ses narodila a přinesla jsi
nám do života tolik radosti a štěstí“ – Martinka se
narodila jako májové děvčátko 29. května 1975
a celé šťastné dětství pod dohledem laskavých
rodičů trávila s o tři roky starší sestřičkou Ivankou
a s kamarády brněnského kohoutovického
sídliště. Jako drobounká, a přece jen mladší, se
stala tatínkovým mazlíčkem a tím i zůstala. Léta
školky a školy uplynula jako voda a najednou tu
byla studentka střední zahradnické školy. Úspěšně
odmaturovala a hned pokračovala v nástavbovém
studiu obchodní akademie. Často, už i jako dítě,
pobývala u stařenky v Žarošicích a i tady si našla
spoustu kamarádů a kamarádek, přičemž mnohá
dětská přátelství přetrvala až do dneška. Hned po
škole nastoupila do Ústavu systémové biologie
a ekologie Akademie věd České republiky a zde
prožívala po šťastném dětství další šťastné období
svého života – krásné pracovní prostředí, výjimeční
lidé ve vedení ústavu, profesionální atmosféra,
přitom přátelská a lidsky vstřícná – to, co už je dnes
jinde spíše výjimkou než-li pravidlem.
Štěstí při ní stálo i při výběru životního partnera,
který ji nikdy nezklamal a byl vždy velkou oporou
– šťastné, harmonické manželství obdařené třemi
dětmi. Zdálo se, že nic nemůže stát v cestě mladé,
šťastné rodiny. Přece však – zákeřná nemoc, která
se před osmi lety u Martinky objevila, postupně
změnila ráz jejich života, i když to tak navenek
nevypadalo. Děti nic nesměly poznat a o nic nesměly
být ochuzeny. Společné chvíle trávené na chalupě
v teplé, provoněné, pohádkové, mezi vinohrady
skryté podpálavské krajině jako by dodávaly sil do
dalšího žití. Milovala přírodu, květiny, keře, zvířátka
a mezi nimi jakoby se zdálo, že zapomínala na svou
nemoc či že nemoc dokonce ustupuje. Dlouho a
statečně vzdorovala. Otevřeně si s tatínkem povídali o smrti, která, jak říká klasik: ,,... není zlá, zlá
je jen cesta k ní“, o posmrtném životě, o věčnosti
a putování duše, o místě i formě jejího posledního
rozloučení, kterým se na její přání stal jí důvěrně
známý žarošický kostel s panem opatem Kosíkem
i o místě jejího posledního odpočinku, které si také
sama zvolila – pod milovanou Pálavou. Posilněna svatými svátostmi zvládala svůj těžký úděl až
do posledních dnů, kdy už nevnímala okolní svět.
Doslova poslední chvíle byl u svého mazlíčka
tatínek, držel ji za již bezvládnou ručku
s korunovačním obrázkem P. Marie Žarošické
a bezmocně sledoval, jak se Martince krátí dech
a její život zhasíná. Poslední tatínkovo políbení
a pohlazení po pobledlé tvářičce…
Přišel manžel, maminka, sestra Ivanka, pejsek
Maxík a z povzdálí čtyřpokojového bytu zněly
téměř neslyšné tóny klavíru – to dceruška Kateřinka
hrála před posledním maminčiným vydechnutím
její milované Snění, které v podání Kateřinky
zaznělo i na jarním koncertě, jehož se však už
hodně nemocná maminka nemohla zúčastnit.
A pak už jen v jarním průvanu otevřeného okna
třepetavý plamínek svíčky osvětloval Martinčinu
tvářičku a snad i cestu na věčnost…
Ludmila Stavělová
– rozená Novoměstská „Bůh pokynul a srdce,
které mělo pro nás tolik lásky,
dotlouklo navždy“
Liduška se narodila 29. listopadu 1950 v Kyjově.
Rané dětství prožila „Miluška Měšťáková“, jak se jí
v dětských letech v Žarošicích říkalo, na trávnickém
pecírku. Žarošice si zamilovala a celý život, nejen
ve vzpomínkách, se tam vždy ráda vracela. V roce
1961 se s rodiči a sourozenci přestěhovala do
Slavkova. Vystudovala bučovické gymnázium
a Střední pedagogickou školu v Boskovicích –
zvolila si povolání učitelky mateřské školy a to se
jí stalo životním posláním. Děti, vychovávané ve
školce v Hodějicích, Kobeřicích, Brně či Slavkově,
nebyly pro ni cizí, ale snažila se jim být náhradní
maminkou. Několik let vypomáhala ve slavkovském
děkanství jako katechetka a vyučovala náboženství
– i tady zůstanou vzpomínky na ni věčné. Začala
164
studium hry na varhany a občas, když bylo potřeba,
hrála v kobeřickém kostele. Svého prastrýčka,
slavkovského varhaníka Františka Novoměstského,
občas doprovázela coby houslistka.
V roce 1971 se provdala za svoji životní lásku
Josefa Stavěla. Vychovali spolu dvě dcery –
Nicol a Svatavu a obě dcery vedli k víře v Boha,
pokoře, poctivosti, toleranci a pracovitosti. Liduška
byla svým vnoučátkům tou nejlepší babičkou a
nepromarnila jedinou chvilku s nimi strávenou
k laskavému pomazlení. Citové pouto k Žarošicím a
nezměrná úcta k P. Marii Žarošické jí dodávaly sílu
do života. Pravidelně chodila do kostela i v dobách,
kdy se to pedagogům zakazovalo, nikdy se od Pána
neodloučila. Pro svou vnitřní duchovní sílu se stala
oporou svému okolí. Její harmonický a bohabojný
život narušila zákeřná nemoc a ta byla silnější než
Liduška. Bůh ji k sobě povolal ráno 5. června 2010,
měla 59 let. V srdcích a myslích všech pozůstalých
zůstává na ni ta nejkrásnější vzpomínka.
Stanislav a Věra Bekerovi
Stanislav Beker se narodil 22. února 1927 ve
Zdravé Vodě a dětství prožil v její krásné přírodě. Už
od mládí dojížděl za prací do 1. brněnské strojírny,
kde pracoval nejdříve jako jeřábník, pak dělník u lisu
– a tu utrpěl vážnější pracovní úraz a musel přejít na
kancelářskou práci. Po svatbě s Věrou Svobodovou
bydleli v malém domku na žarošickém Trávníku
a málomluvný a spíše samotářský Staňa se stal už
koncem 50. let jedním ze tří prvních žarošických
majitelů „spartaka“ (Škoda 440 – Beker, Valášek,
Tomek). Z manželství vzešel jedináček Staník a
rodina se v roce 1966 přestěhovala do Brna. Do
důchodu odešel roku 1987.
Věra Bekerová, rozená Svobodová, dcera
chlapáckého žarošického cestáře Svobody, se
narodila 19. června 1933. Do školy chodila
v Žarošicích, v mládí pracovala krátký čas na poště
v nedalekém Archlebově a učila se šít u paní Květy
Kalužíkové – šití a odívání se stalo jejím životním
údělem. Zpočátku pracovala na dílně násedlovického
Šohaje, později se zde stala vedoucí učňovského
střediska. Po přechodu do Brna v oboru zůstala
a opět ve funkci vedoucí učňů brněnské pobočky
Modety Jihlava. Pro zdravotní potíže odešla do
předčasného důchodu a spolu s manželem trávili čas
na chatě poblíž Brna. Manželé Bekerovi jezdili na
hrob svých rodičů na žarošický hřbitov a sami odešli
z tohoto světa krátce po sobě – Věra v červnu 2010
a Stanislav v srpnu 2010. Jejich urny jsou uloženy
v kolumbáriu brněnského Ústředního hřbitova.
Miroslav Kumr
„Vše, čeho se dotkne láska, je nesmrtelné“.
– R. Rolland
Mirek se narodil 23. srpna 1954 v Brně,
jako druhé dítě (po sestře Marii, 1947) rodičům
Kristiánovi a Marii Kumrovým. Mirkův tatínek
pracoval coby zedník u Stavebního podniku města
Brna, svého času byl mistrem zednických učňů a
svým zednickým fortelem byl známý i v Žarošicích.
Maminka pracovala v JZD. Ačkoliv pocházel
z chudých poměrů, na svém Trávníku prožil
šťastné dětství a jeho kamarádi „z druhé strany“
(rozuměj „druhá strana Trávníku“, ,,první strana“
byla Salajka) na jeho nemalé klukovské lumpárny
dodnes s úsměvem vzpomínají. Od dětských let
tíhnul ke sportu a často vzpomínal na lítá fotbalová
utkání mezi oběma Trávníky, dokonce ještě na
starém, dnes už dávno neexistujícím fotbalovém
hřišti u trávnického potoka. Intenzivně se už od
juniorského věku věnoval kulturistice a v juniorské
kategorii získal 3. místo na mistrovství republiky.
Po absolvování žarošické školy nastoupil do Brna
do učení a vyučil se v oboru instalatér – topenář,
tomuto oboru zůstal věrný.
V roce 1972 došlo na plese ve Ždánicích
k osudovému setkání, kdy Mirek se seznámil
s půvabnou Marií Potáčkovou, svou životní
láskou. Ještě v letech vojny se s ní oženil a mladé
manželství postupně obohatil syn Dalibor a po dvou
letech Robert. V roce 1979 se Mirek přestěhoval
do nového brněnského kohoutovického sídliště a
v Brně pracoval léta jako vedoucí úseku Středního
odborného učiliště Stavebního podniku města Brna,
byl činný ve veřejném a politickém životě. V roce
1987 přibyl do rodiny třetí syn, po taťkovi Mirek.
V roce 1991 začíná podnikat v oboru instalatérství
a topenářství a jeho rodinná firma, dnes pod vedením
165
syna Roberta a manželky Marie, existuje dodnes.
Na Žarošice nikdy nezapomněl, často jezdil jak za
rodiči, tak i za svými trávnickými kamarády. Měl
rád dobré žarošické vínko, v kruhu svých přátel si
rád zazpíval moravské písničky. I v dospělosti zůstal
jeho velkým koníčkem sport a práce na zahradě,
především však nadevšecko miloval svou rodinu.
V roce 2002 se Kumrovi přestěhovali do Pohořelic
a v této době u Mirka lékaři diagnostikovali
zákeřnou nemoc – plicní fibrózu. Nastalo nesmírně
těžké období pro něho i pro celou rodinu. Druhý rok
čekal na transplantaci plic, vhodný dárce se však
nenašel a Mirkovy plíce přestávaly fungovat. I přes
velké zdravotní obtíže se snažil do posledních chvil
pracovat, nikdy nepodléhal skepsi a plný optimismu
se těšil z vnoučka Robinka. Krátký a nenávratný
byl pro Mirka čas života a krutá nemoc si nakonec
vybrala daň nejvyšší – jeho srdce navždy ztichlo
25. června 2010. Na Mirka Kumra vzpomíná
s láskou jeho rodina, spolupracovníci, kamarádi
i jeho Žarošice.
Josef Novoměstský
Narodil se jako nejstarší ze tří synů manželům
Adéle a Josefu Novoměstským ze Žarošic
v adventním čase l927. Po ukončení žarošické školy šel do učení k panu Šmídovi do Ždánic, kde
se vyučil soustružníkem dřeva a tu pracoval i po
vyučení.
V roce 1947 se oženil s Ludmilou Repáňovou a
v témže roce přišel na svět i syn Josef. V Žarošicích
si koupili rodinný dům a upravovali ho postupně
dle svých představ. Rodina se rozrostla o dcerku
Lidušku a syna Pavla. Rokem 1957 odchází pan
Novoměstský pracovat k ČSD do Brna a kvůli
lepšímu spojení do nového zaměstnání si po třech
letech dojíždění pořídili ve Slavkově u Brna rodinný
domek a rodina se do Slavkova přestěhovala – tady
se narodilo čtvrté dítě, dcerka Anička.
U ČSD setrval dvaadvacet let a po odchodu ze
služeb dráhy pracoval až do důchodu jako krmič
ve slavkovském státním statku. Ve volném čase
se věnoval chovu drobného zvířectva a tady jeho
práce byla několikrát oceněna. Miloval dechovku,
slavkovská kapela v něm měla skvělého tubistu.
Klidný život jeho rodiny narušila nečekaná velká
rána – smrt dcery Lidušky. Zdravotně se zhroutil a
po jejím pohřbu následovala týdenní hospitalizace
v nemocnici. Dva dny po propuštění, zřejmě pod
vlivem neblahých událostí, přišla mozková příhoda
a ochrnutí poloviny těla – brzy nato 10. srpna 2010
v nemocnici ve věku 83 let umírá. I když větší část
svého poctivého života prožil mimo Žarošice, na své
trávnické dětství a mládí a na rodnou vesničku nikdy
nezapomněl – ani Žarošice na něho nezapomenou.
Vladimír Juska
Narodil se 8. března 1956 v Kojetíně. Rodiče
žili s třemi dětmi v Mořici u Prostějova. Po rozpadu
manželství a nalezení nového vztahu se už rodina
Kročilova přestěhovala do zakoupeného domku
na žarošickém Trávníku. Vladimír chodil do školy
v Žarošicích, poté vypomáhal v místním JZD. Ve
snaze poznat svého biologického otce ze Žarošic
odešel a kontakty ochably. Po vojně se oženil,
zplodil dvě dcery, ale i tento vztah skončil rozvodem.
Na slovenské Myjavě se oženil podruhé a nové
manželství bylo obdařeno synem. Značnou část
života pracoval jako řidič kamionu. I jeho schvátila
zákeřná nemoc a se životem se rozloučil 27. srpna
2010. Zanechal po sobě manželku s osmiletým
synkem.
166
Jana Poulíková
„Kdo žije v srdcích těch,
jež opustil, ten nezemřel“
Paní Jana Poulíková, dříve Vágnerová, rozená
Falešníková se narodila 13. listopadu 1921 ve
slovenské dědince Vrádiště. Tu vyrůstala ještě
se dvěma bratry a ještě téměř dítě byla přijata do
služby v Ořechovičkách u Brna. Pracovala však i ve
mlýně v Tvrdonicích a v té době se v Brně seznámila
s vdovcem Josefem Vágnerem pocházejícím ze
Zdravé Vody. Svatba byla v únoru 1944. Manželé
žili ve Zdravé Vodě a vychovali tu pět svých dětí.
Manžel po čtyřiadvaceti letech společného života
zemřel a ona zůstala s pěti dospívajícími dětmi a
stárnoucí maminkou sama. Pracovala v žarošickém
JZD a život nevzdávala, přátelé a dobří lidé byli
nápomocní. V nelehké situaci pomohlo i zaměstnání
ve skladu léčiv Zdravotnického zásobování Brno
dislokovaném ve Zdravé Vodě. V roce 1972 našla
pomoc i oporu sňatkem s Janem Poulíkem –
manželství trvalo do manželovy smrti v roce 1982.
Bolest nad tragickou ztrátou syna ji však provázela
po celý život. Čas běžel a ve zdravovodském
domečku zůstala sama. Děti se k ní rády vracely,
s rodinou či přáteli občas poseděla při skleničce
dobrého vína či štamprličce slivovičky, sama byla
vždy velmi pohostinná. Přišlo stáří a tělo odmítalo
poslušnost – nerada se loučila se svou milovanou
Zdravou Vodou. Péče o maminku se ujala jedna
z dcer a paní Poulíková dožila svůj život v Brně
mezi svými blízkými. Na Zdravou Vodu a její
obyvatele nikdy nezapomněla a vzpomínky tam
mířily i v posledních dnech jejího života.
Její srdce dotlouklo po krátké těžké nemoci
v brněnské nemocnici U sv. Anny 22. října 2010 –
měla by 89 let.
Jarmila Gallová
Narodila se jako prvorozené dítě rodičům Josefu a Terezii Dohnalíkovým 21. května 1931. V době
jejího narození rodina žila jako čeští občané na
Slovensku, kde byl Jarmilin otec zaměstnán coby
inspektor Finanční stráže. Zde žili rodiče s dcerou
Jarmilou a druhorozeným synem Josefem až do
roku 1938, kdy museli ze známých politických
důvodů Slovensko opustit a z nastřádaných peněz
si postavili dům v Žarošicích. Obecná škola
v Žarošicích, měšťanka ve Ždánicích a tříletá
rodinná škola v Kyjově. Krátce byla zaměstnaná
v Nářadí Ždánice, v roce 1954 se provdala za Josefa
Gallu a na svět přišla dcera Alena. Manžel Josef
pracoval jako projektant v Západomoravských
elektrárnách Brno. Její i bratrova rodina bydlely
společně v rodinném žarošickém domě. V roce 1958
se manželovi naskytla příležitost získat zaměstnání
s vyšším příjmem a bytem v Báňských projektech
Ostrava a manželé Gallovi se sem přestěhovali.
Jarmila tu pracovala v textilce, po narození druhé
dcery Jarmily zůstala v domácnosti. Až děti odrostly, našla si opět zaměstnání v ostravské Textilaně
a tu jako pokladní pracovala až do důchodového
věku. Jako důchodkyně ještě několik let našla
uplatnění v prodejně skript Vysoké školy báňské
v Ostravě. Velmi ráda šila, pracovala na zahrádce,
ale s přibývajícím věkem se dostavila nemoc a
několikerá hospitalizace v ostravské nemocnici
– poslední nemocniční pobyt skončil srdečním
infarktem. Jarmila Gallová odešla z tohoto světa 28. října 2010 ve věku 79 let.
167
Dle poskytnutých, více či méně obsáhlých
podkladových materiálů, zpracovala redakce
Žarošická kronika uplynulého
roku
Jubilea v roce 2010
Úmrtí mimo Žarošice
80 let
Vladimír Válka, Žarošice 327
24. 3. Václav Drábek, Velké Hostěrádky
17. 3. Anna Havránková, Ždánice
6. 4. Květoslava Kolaříková, roz. Nováčková, Brno
19. 4. Martinka Vaňková, roz. Valihrachová, Brno
15. 6. Ludmila Stavělová, roz. Novoměstská, Kobeřice
25. 6. Miroslav Kumr, Pohořelice
10. 8. Josef Novoměstský st., Slavkov u Brna
27. 8. Vladimír Juska, Myjava
červen a srpen Věra (roz. Svobodová)
a Stanislav Bekerovi, Brno
28. 10. Jarmila Gallová, roz. Dohnalíková, Ostrava
13. 11. P. Stanislav Krátký, Mikulov
85 let
Josefka Růžičková, Žarošice 155
Anna Černá, Žarošice 12
Anežka Měsíčková, Žarošice 304
90 let
Julie Formánková, Silničná 15
Svatby v roce 2010
2. 10. Marie Vachová a Karel Brejchal
Narození v roce 2010
31. 1. Tomáš Raisigl, Žarošice 24
15. 4. Nikola Kleňhová, Silničná 31
22. 4. Viktorie Jochová, Žarošice 273
19. 5. Petr Šaněk, Žarošice 373
20. 7. Vojtěch Křůmal, Žarošice 134
27. 8. Adam Martinásek, Žarošice 272
28. 12. Jaromír Mlčoch, Žarošice 385
Úmrtí v roce 2010
4. 2. Ladislav Hrabec, Žarošice 79
7. 2. Marta Murová, Žarošice 215
28. 3. Josef Herodes, Žarošice 30
9. 4. Václav Zachrla, Žarošice 168
21. 4. Marie Lažková, Žarošice 49
12. 5. Bedřich Adámek, Žarošice 319
11. 6. Jaroslava Jochová, Žarošice 273
15. 7. Josef Konrád, Žarošice 142
29. 8. Jaroslav Škrhák, Žarošice 12
22. 10. Jana Poulíková, Zdravá Voda 41
24. 11. Hana Trnková, Žarošice 286
168