Ukázka z knihy Canterburské povídky

CANTERBURSKÉ POVÍDKY 25.6.2010 13:49 Stránka 197
POVÍDKA DOKTORA MEDICINY
má 286 sdruženě rýmovaných veršů, v jakých je psána většina
ostatních historek.
Starořímský vážený a bohatý rytíř Virginius měl jedinou
dceru Virginii. Byla tak krásná, jako by v ní sama příroda chtěla
ukázat, že její umění překonává schopnosti všech sochařů a malířů. Když dospěla panna čtrnácti let, byla tak moudrá, skromná, pilná a cudná, tak se dovedla bránit zbujným zábavám,
které ohrožují ctnost mladých dívek, že neměla zapotřebí chův
a vychovatelek.
Jednoho dne si v chrámu Virginie povšiml soudce Appius,
jemuž byl poddán celý kraj. Vzplál k ní hříšnou vášní a uplatil
jakéhosi Claudia, aby mu pomohl zmocnit se jí úskokem.
Claudius podle plánu obžaloval křivě rytíře, že Virginie není
jeho dcerou, nýbrž otrokyní ukradenou Claudiovi. Než se mohl
Virginius obhájit z křivého nařčení, rozhodl nespravedlivý
soudce ve prospěch Claudiův a rozkázal, aby Virginie byla
zatím vydána poručenství soudce.
Když Virginius viděl, že jeho dceru čeká pohanění v rukou
chlípníkových a že jinak neubrání její čest, sťal jí s krvácejícím
srdcem hlavu a tu soudci přinesl. Appius jej za to odsoudil na
smrt, tisíce lidí však povstaly a rytíře osvobodily. Chlípný nespravedlivý soudce byl uvržen do žaláře, kde spáchal sebevraždu. Claudius měl být oběšen, ale na přímluvu Virginiovu
byl jako pouhý nástroj pravého vinníka poslán do vyhnanství.
Taková je odplata za hřích a zlé svědomí.
Hostinský byl tak dojat smutným příběhem o Virginii, které
krása přinesla smrt, že pocítil potřebu povyrazit se něčím veselejším. Vyzval tedy ke slovu odpustkáře. Odpustkář přislíbil,
jen co se v blízké hospodě posilní zákuskem a douškem. Ostatní
však odmítli rozpustilé řeči a vyžádali si něco pro poučení.
Odpustkář se potřeboval napít, aby jej takový příběh napadl, a pak začal.
197
CANTERBURSKÉ POVÍDKY 25.6.2010 13:49 Stránka 198
POVÍDKA ODPUSTKÁŘE
Když kážu, páni, v chrámu s kazatelny,
chci, aby hlas můj všem byl slyšitelný,
i hlaholím a jako zvon chci znět
a to, co kážu, znám už nazpamět.
Mám jedno thema, vždycky zas a zas:
Radix malorum est cupiditas.
Nejprve řeknu, odkud právě jdu,
pak veškeré své bully předvedu,
glejt s pečetí od krále suveréna,
jímž moje bezpečnost je zaručena,
by žádný kněz či klerik zarputile
mě nemoh rušit při mém svatém díle.
Pak mluvím zase dál, jak náleží,
předvádím bully psané papeži,
biskupy církve nebo kardinály.
Pak latiny své přidám trošek malý,
jenž okořenit kázání mé stačí
a vzbudí zbožnou úctu v posluchači.
Pak ukážu: fiolka křišťálová,
jež hadříky a staré kosti chová,
a každý mní, že jsou to ostatky.
V mosazné schráně mám kus lopatky
z ovce, již vlastnil jeden svatý žid.
„Pozor, co řeknu!“ vybízím pak lid.
„Vnořte tu kost do studnice svých vod,
když nadmou se vám ovce nebo skot,
když kous je had a červ jim v břicho vnik!
Kapka té vody stačí na jazyk
a okamžitě vrátí se jim zdraví!
A vaše ovce docela se zbaví
vší nečistoty, svrabu, neštovic
douškem z té studny. A dál chci vám říc,
pít bude-li svůj doušek každodenní
z té vody dřív než zazní kuropění
dobytka vlastník, vždycky před snídaní,
jak onen žid to učil při kázání,
dobytek zmnoží, statek se mu zvětší.
A, milí páni, žárlivost též léčí;
198
CANTERBURSKÉ POVÍDKY 25.6.2010 13:49 Stránka 199
ať muž jak čert se z žárlivosti sváří,
když mu z té vody žena oukrop svaří,
zlé podezření bude navždy pryč,
byť sebezřejmější byl ženin chtíč,
byť dva kněžoury měla, ba i víc.
Hle, bez prstů zde mám pár rukavic!
A ten, kdo do nich jenom ruku vloží,
tomu se sklizeň jaksepatří zmnoží,
pšenice, ovsa nebo ječmene,
stačí, když grošem na mne vzpomene!
Však je-li v chrámu někdo přítomen,
křesťané drazí, z mužů nebo z žen,
kdo ohavně tak mohl provinit se,
že ze studu se straní zpovědnice,
či jestli mladice či žena tu je,
jež parohy snad muži nasazuje,
takový hříšník na to nemá práva,
těm relikvie má se neprodává!
Kdo na svědomí nemáš však tu hanu,
směle jen pojď a obětuj zde Pánu!
Dám rozhřešení vám; má autorita
je přímo bullou papežovou kryta!“
Sto zlatých marek za to ročně beru,
co zahájil jsem svoji kariéru.
Tak jako kněz si stojím u pulpitu,
a jak ti křupani se usadí tu,
kážu jim tak, jak slyšeli jste to,
a jiných kejklí provozuji sto.
Snažím se nadmout hrdlo, jak tam přijdu,
na všechny strany kyna při tom lidu,
jako to dělá holub na báni.
To jazykem a rukou mrskání!
Vidět mě v práci, to je jedna radost!
Na lakotu a toho druhu žádost
v kázání biju, aby jejich mince
se štědře hrnuly – a pro našince!
Chci vydělat, ne hledat nápravu
prohřešků jejich nebo nemravů.
A jestli umřou, čert vem jejich spásu,
ať jejich duše táhne třeba k ďasu!
199
CANTERBURSKÉ POVÍDKY 25.6.2010 13:49 Stránka 200
Kázání mnohé, jež tak hezky zní,
z úmyslu zlého často pramení.
Ten lichotkami za přízní se béře,
ten pokrytecky slouží kariéře,
tamtoho vede sláva, toho zášť.
Když potřebuji pro svůj útok plášť,
tu bodnu soka slovem při kázání,
a pěkně ostře! Ať se potom brání,
že pomlouvám ho prý jen hanebně.
Trp si, když škodíš bratřím mým či mně!
Ač nejmenuji jménem na pranýři,
lidé už vědí, na koho to míří,
podle mých různých náznaků a gest.
Tak platím těm, kdo chtějí se nám plést.
Pod rouškou svatosti tak, čistý sám
a dobrý zdaje se, jed rozlévám.
A abych ráz těm kázáním svým vtisk,
námětem jejich bývá hříšný zisk,
a thema mé je proto zas a zas:
Radix malorum est cupiditas.
A tutéž neřest kázání má tepou –
chtíč hrabivý, jenž mou je vášní slepou;
a třebaže sám nejsem hříchu prost,
hřích jiným vyčíst odvahy mám dost,
ať kaje se, kdo tak se provinil!
Pokání ovšem není zde můj cíl.
Mé kázání jen zisky z lidí páčí,
a to bych řekl, o tom zatím stačí.
A potom dávám mnohé příklady
z příběhů starých; tohle táhne vždy!
Křupan má rád ty staré historie,
ty utkví v mozku a on pochopí je.
Což myslíte, když kážu a tak sháním
stříbro a zlato tím svým řečňováním,
že budu tříti dobrovolně bídu?
Ne, ani nápad, o to buďte v klidu!
Kraj od kraje si kážu po žebrotě
a nechci zkysnout někde při lopotě.
Žít z košikářství? To bych na to pad!
To po toulkách jdu radši fechtovat.
200
CANTERBURSKÉ POVÍDKY 25.6.2010 13:49 Stránka 201
Kdež, ve mně není apoštolská víra,
žádám si peněz, vlny, zrní, sýra
od nejchudšího čeledína třeba,
od bídné vdovy, která nemá chleba
pro vlastní rodinu, co hladem hyne.
Já chci pít šťávu z dobré révy vinné
a v každém městě míti hezkou holku.
Teď poslyšte však, panstvo v ctěném spolku!
Vy chcete slyšet moji historii.
Řízného piva tedy poupiji,
a přisámbůh, znám kousek bez chyby,
jenž moudrostí svou se vám zalíbí,
neb prostopášník ač jsem dozajista,
umím být v řeči velký moralista,
když na výdělek kážu z povolání.
Už začínám, tož utište se, páni!
*
Ve Flandrech měli jednou mladou partu
jak divou k hýření a do hazardu;
vytloukli krčmu, hampejz kdekterý,
na loutny hudli, harfy, citery,
tančili, v kostky hráli ve dne v noci,
jedli a pili víc, než mohli zmoci.
V ďáblově chrámu modloslužbě ďasu
tak holdovali v kletém hodokvasu
obžerstvím odporným a měli kletby
tak ohavné, že nikdo nedoved by
je slyšet bez hrůzy, tak neslýchaně
na kusy rvali svaté tělo Páně;
rouhavý počin Židů byl jim malý
a navzájem se těm svým hříchům smáli.
A měli děvky, útlé tanečnice,
cukrářky též a holky harfenice,
ty, co jsou pravé služebnice ďábla
a živí chlípnost, aby nezeslábla,
když zažehly ji, a jež, zlořečená,
s obžerstvím bývá vždycky sešvagřena.
Písmo je svědkem, smilný pud má kořen
v opilství, víně, z něhož byl též stvořen.
201
CANTERBURSKÉ POVÍDKY 25.6.2010 13:49 Stránka 202
Hle, s dvěma dcerami spal zpitý Lot,
a aniž věděl, potřísnil svůj rod,
tak v bezvědomí z opilosti kles.
Či v historii vizte: Herodes!
Tak zmoh jej vínem bujný hodokvas,
že u tabule přišel na rozkaz
k zabití Jana Křtitele – a za nic!
Seneca rovněž správně dí, že hranic
nevidí mezi pomateným bláznem
a tím, kdo ztratil v pití nehorázném
veškerý zdravý rozum, leda snad
že nemoc ducha, jíž se chudák zmát,
má delší trvání než opar z vína.
Obžerství kleté, ty jsi prapříčina
všech poblouzení a všech našich zel,
ty svůdce jsi, tys vedlo do pekel,
než Kristem hříšnost byla vykoupena!
Hle, jeho krví platila se cena
za hnusnou choutku, která budiž kleta;
obžerství bylo zkázou všeho světa!
Praotec Adam po boku své ženy
pro hřích ten byli z ráje vypuzeni
do lopocení, do strasti a tísně.
Pokud byl střídmý, jak lze čísti v Písmě,
v ráji si žil, leč když pak přišlo mu
plod zakázaný snísti se stromu,
byl vyvržen do bolesti a trýzně.
Hle, kleté obžerství, toť plod tvé sklizně!
Co nemocí, to kdyby znali lidé,
z obžerství, z vína, z výstředností přijde,
víc u stolu by dbali na dietu
a umírněněj měli by se k světu!
Ach, jazyk zhýčkaný a mlsné chuti
na sever, západ, východ, jih nás nutí
ve vodě, vzduchu, na zemi se dříti,
aby měl hýřil lahůdky a pití!
202
CANTERBURSKÉ POVÍDKY 25.6.2010 13:49 Stránka 203
Jak Pavel umí rozebrat ten hřích:
„Jídlo jen pro břich a pro jídlo břich
Bůh,“ tak dí Pavel, „bez milosti zničí.“
Fuj, už to slovo vyřknout se mi příčí,
a na mou věru, hnusnější je čin!
Když člověk zpit je bílým, červeným,
v obžerství, které překážkou je spásy,
z vlastního chřtánu žumpu udělá si!
Apoštol takto naříká si v pláči:
„Jest mnohý, pravím, kterýž v hříchu kráčí,
a říkám znovu, velkým smutkem stižen,
že nepřátelsky opovrhá křížem
a smrtí umře, kdo má Boha v břiše!“
Živote, břicho, smrdutá ty skrýše
tak plná hnoje, zbytků páchnoucích,
jež odporně tak zvučíš na koncích!
Co práce nasytit dá útroby,
co nahmoždí se kuchař, narobí,
co přísad v pokrm přemění, než začne
ukájet tvoje choutky poživačné!
Vybíjí morek i z těch tvrdých kostí,
nic neodepře té tvé hltavosti
a tvému chřtánu, ani kořenidla,
kořínky, kůru do každého jídla,
když omáčka má podle chuti být,
by osvěžila zvadlý apetit.
Leč ten, kdo tyhle rozkoše si pěstí,
už za života hyne na neřesti.
Víno je svůdce, proto opíjení
se v podlosti a v pusté rvačky mění.
Opilče věz, že tvář máš plnou hrůz,
máš zkyslý dech a líbat tě je hnus,
a nosem huhňáš, stonem za stonem,
jako bys chroptěl „Samson, Samsone!“,
ač Samson neměl rozkoš v žádném víně.
Pak svalíš se jak poražená svině,
ta tam je vážnost, nejsi pán svých slov;
vždyť opilství je opravdu jen rov,
kam rozvaha i lidský rozum spadne.
203
CANTERBURSKÉ POVÍDKY 25.6.2010 13:49 Stránka 204
Takový člověk, nad nímž pití vládne,
je zpitomělý, věčně bez myšlenky.
Střezte se vína, varujte se sklenky!
A zvlášť to bílé z Lepu plodí hřích,
jež koupíš v Cheapu nebo v Rybářích.
To víno španělské se skrytě vplíží
do jiných sudů, jež jsou na poblíží,
a vůní svou je prodchne za chvilenku,
že ten, kdo z nich pak vyzunkne jen sklenku,
zatím co v Cheapu od stolu se nezdvih,
dlí duchem v Lepu, v městě ve Španělích,
nikoli v Bordeaux anebo v La Rochelle
a „Samson, Samson“ supí, dech když došel.
Jen slovem ještě přejdu příčiny,
z nichž vzešly, páni, všechny velké činy
ve Starém Zákoně, když přemoci
dal nepřátele Pán svou všemocí
jen těm, kdo modlili se v odříkání;
najdete pro to důkaz v bibli, páni.
Hle, Attila, ten velký dobyvatel,
ve spánku umřel, v hanbě, v necti přátel,
opilý, z nosu krváceje divě.
Takový pán má jednat zdrženlivě.
A ještě bych vás upozornit chtěl
na příkaz, který dostal Lemuel,
ba, Lemuel, ne Samuel, chci říci.
Můžete v bibli citát vynajít si:
„Varuj se vína, ty, jenž soudit máš!“
A teď už dost, to postačí až až.
A když jsem vám teď mluvil o obžerství,
chci vystříhat vás všeho hazardérství.
Hazard je pramen mnoha činů zlých –
rouhačství, vražd a přísah falešných,
a k tomu je to marné ubíjení
času a peněz; čestné též to není,
hanba to je a k zneuctění stačí
mít pověst, že jste řemeslní hráči.
Čím vyšší stav kdo má, čím výše rost,
tím hlouběji pak klesne v bezectnost.
204
CANTERBURSKÉ POVÍDKY 25.6.2010 13:49 Stránka 205
Když holduje pak hazardu sám kníže,
kterého moc a jeho vláda víže,
tím více potom v lidských očích ztrácí,
tím více uškodí své reputaci.
Tak Chilon, moudrý spartský vyslanec,
byl poslán v Korinth, sjednat velkou věc,
se Spartou Korinth spojit přátelstvím.
A když tam přijel, náhodou si všim,
že všichni tamní přední potentáti
se nestyděli v kostky hazard hráti.
I odkradl se pryč a neprodleně
vrátil se odtud zase do své země,
kde řekl: „Nechci, aby moje jméno
takovou hanbou bylo pošpiněno,
že bych byl jednal s hráči hanebnými,
ať si tím prsty pálí někdo jiný!
Říkám vám pravdu, smrt bych volil radši
než uzavírat svazek s těmi hráči;
čest jako vaše nebo vaše sláva
si s hazardéry nikdy nezadává,
proto k té smlouvě nepřispěji už!“
Tak jim to řekl tenhle moudrý muž.
Král země Parthů, hleďte na zápisy,
Demetriovi králi poslal kdysi
pár zlatých kostek, výraz pohrdání,
neb Demetrius liboval si v hraní,
a proto jeho věhlasu a jménu
odpíral přiznat jakoukoli cenu.
Zábavy jiné velmožům snad zbyly,
jimiž si mohou zkrátit dlouhou chvíli.
Teď podle starých knih vám povím, páni,
o křivých přísahách a zaklínání.
Když hrubě kleješ, velký hřích už máš,
což teprv, když se křivě zaklínáš!
Vždyť proklínání Bůh nám zakázal,
jak o tom v bibli svatý Matouš psal.
Zvlášť Jeremiáš vám však vyloží:
přísahej pravdu, nepřísahej lži,
a před soudem jen, nebo v zájmu práva,
neb hřeší ten, kdo darmo přísahává!
205
CANTERBURSKÉ POVÍDKY 25.6.2010 13:49 Stránka 206
Co o tom říká svatý zákon boží,
jejž Hospodin nám v desatero vložil?
Co zakazuje druhé přikázání?
Božího jména hříšné darmobraní!
Hle, zaklínání zakazuje spíš
než vraždění a jiných hříchů tíž!
Dle číselného pořadí to beru
a každý ví, kdo čítal v desateru,
že tohle v pořadí má druhé místo.
Říkám vám rovnou, to je víc než jisto,
že v onom domě bída neustane,
kde často darmo berou jméno Páně!
„Kristovy hřeby! Pro Kristovy údy
a jeho krev a srdce, u všech všudy!
Máš tři a pět, a sedm padlo mně!
Kristova muko! Hráš-li falešně,
já do srdce ti vrazím tuhle dýku!“
Hle, to jsou plody kostek hazardníků,
klam, zloba, vražda, proklínání kleté!
Pro Ježíšovu lásku, poslechněte
a nechte kletby, veliké i malé!
Teď v povídce své pokračuji dále.
Ti flamendři, tři pěkní tovaryši,
v taverně jednou zasedli si k číši,
nebylo ještě dávno poledne.
A tu k nim zvenčí zvonek dolehne,
jak před márami ke hřbitovu klinká.
Hned jeden volá svého služebníka:
„Jdi ven,“ mu říká, „rychle zjisti jméno
toho, čí tělo je tam odnášeno,
a dej mi o tom zprávu bez meškání!“
„Už není třeba žádné vyptávání,
dřív než jste přišli, ptal jsem se,“ dí on,
„to byl, ví Bůh, váš starý kompaňon,
co dnešní noci vydech naposled.
Když opilý si na lavici sed,
Smrt, jak tu zovou onu vražednici,
co lidi kolem vraždí po tisíci,
206
CANTERBURSKÉ POVÍDKY 25.6.2010 13:49 Stránka 207
tajně mu vbodla do srdce své kopí
a zmizela zas tiše beze stopy.
Co lidí sklála při nedávném moru!
Mějte se, pane, před ní na pozoru;
zdá se mi nutné, jak to tady činím,
varovat vás před touhle odpůrkyní,
a připravte se, že vás najde sama –
tak mi to aspoň říkávala máma.“
„Maria Panno, svatá pravda je to!“
děl krčmář, „jenom za letošní léto
Morana sklála rukou vraždící
na míli odsud celou vesnici,
a myslím si, že tam je na kvartýru.
Bylo by dobře vykouřit tu díru,
dřív než vám ona provede svůj trik!“
„Pro rány boží!“ vzkřik ten výtržník,
„což je tak hrozné setkat se s ní čelem?
Půjdu ji hledat třeba v městě celém,
to slibuju vám na Kristovy údy!
Hej, braši, jdeme spolu přece všudy,
tak podejme si ruce jako bratři –
tři za jednoho, jedenkaždý za tři –
a skolme Smrt, tu vražednici zrádnou!
Ať zahyne, než ještě mnozí padnou,
ještě dnes večer než se sešeří!“
I slíbili si kumpáni ti tři
žíti a umřít jeden za ostatní,
docela jako sourozenci vlastní,
a vyrazili, v ráži, na mol zpití,
a k vesnici té chtěli doraziti,
jak doslechli se o ní od šenkýře.
A kleli děsně proti svaté víře
a drásali tak svaté tělo Krista.
„Chytnem-li Smrt, tak zhyne dozajista!“
Neušli ještě ani míle půli
a na lávku se právě nahrnuli,
když tu je potkal vetchý stařeček,
jenž pokorně je pozdravil a řek:
„Pánové, Pánbůh ať je vždycky s vámi!“
207