hovory s návštěvníky

1
HOVORY S NÁVŠTĚVNÍKY
Jaqk se redaktor Ladislav Fišer dostal na domovskou planetu
Našich přátel
CESTA
Začalo to tím, že mě v redakci našeho časopisu navštívila jedna s dívek se kterými jsem dělal
rozhovory. Dozvěděl jsem se že Marie Moddesová letí domů a že tam mají jedno místo volné.
Mohu se podívat na jejich planetu protože jsem chtěl zjistit, jak to doopravdy je s tím, co jsem
v dřívějších dílech demonstroval. Konečně tedy vyhověli mé žádosti o možnost vycestování
na jejich planetu. Jak jsem se to dozvěděl ihned jsem začal balit zavazadla. Vzal jsem si věci,
jaké si člověk obyčejně bere na dovolenou. Vyšlo to na jeden velký kufr a jedna menší cestovní
taška.
Měl jsem tu čest cestovat na místo odletu ze Země s Marií Moddesovou, a to do Holandska.
První část této cesty do vesmíru vedla na Měsíc. Tam jsem poznal jiný způsob přistávání. Přistáli
Jsme na střechu budovy, která se začala zasunovat směrem dolů. Potom to začalo syčet a pak jsme
mohli vystoupit. Na této základně jsem vyplnil nějaké formuláře a jakýsi úředník si se mnou povídal
o tom, co na té planetě chci dělat. Bylo to něco jako když jedete do Ameriky.
Když jsem to měl za sebou, řekli mi abych šel za lidmi, kteří odlétají na Albedor. Tak jsem se
dostal do hangáru který vypadal nezměrně velký. Velkým výtahem jsme vyjeli na plošinu, ze které
byla vidět loď kam jsme nastupovali. Dole tam vozili a nakládali jakési bedny a my jsme nahoře
nastupovali. Když jsme nastoupili, zjistil jsem, že budu sedět u okénka. Z toho mého jsem viděl
kousek můstku po kterém jsem nastoupil spolu s ostatními. Vypadalo to tam jako v letadle.
Jen sedadla byla ještě o něco hlubší.
Zanedlouho jsme startovali. Motory začínaly bručet a kvílivě se rozjížděly. Můstek se odsunul
a zaklopil vchod do hangáru. Výstražné červené majáčky blikaly a chraptivě troubila siréna. Současně
se slabým zabzučením a silným kovovým bouchnutím zavřela naše loď. Stejně jako v letadle
oznamoval další krok odletu bimbavý zvuk. Opět se ozvalo syčení a narůstající hluk motorů slábl.
Slabý náraz napověděl, že se zvedáme z doku.
Tu světla pohasla. Chod motorů byl znatelný pouze ze slabého chvění trupu lodi. V několika
různých jazycích hlásil příjemný ženský hlas podobné věci jako v letadle. Najednou jsem ucítil silné
zhoupnutí a trhnutí a měsíční krajina za okénkem se začala rychle propadat dolů a rychle ubíhat
dozadu. Zaléhalo mi v uších a praskalo v nich. Když už byly vidět jen hvězdy, uši mi odlehly.
Letuška rozdávala sluchátka.
Další malá nepříjemnost mě čekala zanedlouho, kdy světla opět pohasla a když se opět hlásilo.
Nejprve jem měl dojem, že necítím pod sebou sedadlo a pod nohama podlahu. Slabé trhnutí a
následný slabý tlak mě ujistily, že asi hodně zrychlujeme. V hlášení říkali, že budeme překračovat
rychlost světla. Bylo to jako ve filmu Star wars. Hvězdy se změnily v táhlé pruhy, které obtékaly loď,
Světlo sílilo. Nakonec se loď nepatrně zatřásla a venku nastala tma. Kabina se rozsvítila a
slyšely jsme jiný ženský hlas, tentokrát mrazivý a trochu panovačný. Ten říkal, že hovoří kapitán a že
letíme desetkrát rychleji než světlo. Na Albedoru budeme za 6 hodin a 45 minut. Dále nám hlas sdělil,
že se bude podávat oběd a že nám přeje dobrou chuť. Původní hlas podával informace o tom,
co si můžeme vybrat k pití a jakými kreditními kartami lze platit zboží z palubního obchodu a
tvrdý alkohol. Vše bylo prostě jako v letadle.
2
Těsně před koncem cesty, který následoval brzy, neboť jsem většinu cesty prospal a stihl
vypít kávu, která za moc nestála, se opakoval efekt z hvězdami, ale obráceně. Asi za další
půlhodinku jsme minuli několik planet z nichž tři vypadaly jako Země. K jedné z nich jsme
zamířili. Byla to téměř Země. Modravý oblouk vyplnil celou řadu okének. Akorát měsíce
byly dva. Světla opět pohasla a hlášení oznámilo přistání.
Vstup do atmosféry se odehrál velmi rychle. Začalo to slabým nárazem a sílícím hukotem.
Zároveň se udělalo na chvilku horko. Rychlé střídání dne s nocí se postupně zpomalilo až
se zastavilo.. Hluk připomínal letadlo. Zanedlouho již začala být vidět krajina. Města, lesy,
moře. Později řeky mosty, silnice apod. Vše bylo víc a víc znatelnější, čím níž jsme byly a čím více
mraků jsme nechali nad sebou. Brzy jsme přelétávali velikánské město a pak druhé. To už byla
vidět i doprava. Potom byla vidět jen pole a louky a silnice. Potom následovala betonová plocha a
velká budova. Na střeše měla další podobné lodě, jako je ta naše. Najednou zhoupnutí a měkký
dosed. Motory přestávají hučet a kvílet. Ječivé hvízdání přechází na temné bručení. Je večer.
Propadáme se pod plochu do nitra budovy. Blikání a houkání – najíždí na nás můstek.
Za chvíli vystupujeme.
PRVNÍ KROKY PO CIZÍ PLANETĚ
Vystupujeme chodbou, která se mírně svažuje. Jdeme nahoru do mírného kopce. Vypadá to tu
jako na nějakém letišti, které je ale moc hezké. Všude je čisto, svítí zde spousta světel a vše je
velmi technicky důmyslné. Stejně jako na letišti jsme čekali na zavazadla u kolotoče. Na rozdíl od
pozemských letišť jsme projeli dvě haly s vozíky a potom jsme procházeli letištěm na pohyblivých
chodnících. .
Jeden zřízenec mi podal papír, který jsem prý dostal po cestě. Byl to telegram od jedné paní, u které
mohu přespat a potom budu bydlet u různých lidí. Stálo tam také, že mám zavolat až budu na
hvězdném letišti. Vyhledal jsem tedy telefonní automat. Něco takového jsem viděl poprvé v životě.
Koukalo z toho akorát sluchátko a v předu byla kromě otvoru na platební kartu a peníze jen hladká
skelná plocha. Zepředu tam bylo vidět, jak se s tím zachází. Udělal jsem to dle animace, zvolil telefon,
vymačkal číslo a domluvil se. Prý mám čekat na parkovišti u východu vedle Taxíků a autobusů.
Na tomto domluveném místě jsem čekal asi půl hodiny. Přijela pro mě nějaká Jane Tomsonová
taxíkem. Do jejího bytu nalézajícího se v části tohoto velkoměsta, jakým je Par-Urps, která se jmenuje
Lastprest, jsme jeli asi dvě hodiny. Je to čtvrť která vypadá asi jako sídliště Barrandov, ale domy jsou
větší a zahrady jsou rozlehlejší. Byt také vypadal trochu jako byt v paneláku. Prý se moc nevyspím,
protože malý Jonathan bude asi zlobit a v noci bude řvát. Zítra přijede manžel a pojede s ním
k babičce. Budu mít prý druhou noc klid. Potom prý pojedu k nějaké Sheril, která bydlí asi dvacet
bloků dále. Prý pro mě přijede. Jinak se dá kdykoliv zajet na návštěvu. Jsou to asi tři stanice
autobusem. Ten jezdí čtyřikrát za hodinu.
Druhý den, když byl klid, požádal jsem jí o rozhovor.
3
Rozhovor s Jane Tomsonovou
Jana Tomsonová se narodila 12.1. 1969. Je asi 173 cm vysoká, má dlouhé kudrnaté
vlasy barvy Tycián a zelené oči. Zajímá jí hudba, umění a spoustu jiných věcí
Reportér:
S radostí mi dovolte přivítat u mikrofonu velice příjemnou dámu. Mohla byste nám říci
jestli nás zase někdy navštívíte?
Jana T.
Zatím neuvažuji o návštěvě Země a Prahy. Posledně se mi tam líbilo. Viděla jsem se
s Robinem, kterému jsem s pomocí jeho přátel zařídili koncert, který se moc povedl.
Japoncům se jeho hudba líbila.
Reportér:
To je hrozně zajímavé. Čtenáře našeho časopisu by mohlo zajímat, co děláte,
nepodílíte-li se na přípravě nějaké takové akce. Mohla byste nám o tom něco říci?
Jana T.:
Pokud zrovna nedělám nic ohledně Robinovy hudby, starám se o produkci jiných
hudebníků. Jde konkrétně o začínající umělce a to nejen hudební ale i malíře a
sochaře. Pracuji pro agenturu, která se tímto zabývá. Mám spolu s několika přáteli
takový malý klub. Funguje to jako klub fanoušků Robina Hronka a zároveň je to něco
jako galerie.
Reportér:
To je opravdu moc zajímavé. Bude takový klub také u nás?
Jana T.:
Pokud vím, byl pokus o zřízení něčeho takového, ale zkrachovalo to. Nikdo do té
restaurace nechodil. Prý to tam bylo moc drahé.
Reportér:
To je škoda. Já jsem v takové hospodě už v Praze byl. Jistě je vám známo, že Robin
pracuje pro jednu společnost, která je tady rozvinutá, u nás to začíná. I před tím měl
takovou libůstku, nebo legrácku. Abych to udělal pro čtenáře zajímavé, mohla byste
nám sama říct co to je a váš názor?
4
Jana T.:
Náhodou to vím. Tady je to populární. Zrovna včera dávali v televizi reklamu, kde to
bylo. Robina znám hodně dlouho. I teďko v Tokiu, když byl na návštěvě u mě
v pokoji, chtěl abych ho vzala na koně. Na Internetu jsem si našla stránku, kde o tom
něco je. Z české pobočky Batradisu jsem dostala E-mail že přijedete a prý se na to
ptáte. Já si myslím že je to celkem v pořádku.
Reportér:
Ano ptám. Dokonce ho napodobuji v této otázce, abych věděl zda-li to nejsou osobní
sympatie, nebo přátelství, a dokazuji tak čtenářům, že jste velice laskavé,
mírumilovné a hodné bytosti. Zajímalo by mě, jen tak, jestli byste nezkusila totéž se
mnou. Půjde to?
Jana T.:
No – jak tak na vás koukám, nebude to moc snadné. S Robinem to docela jde. Zkusit
vás vzít na záda jako na koně můžu.
Jana Tomsonová se otočila a mírně se přikrčila. Přitom řekla že se mám chytnout
kolem ramen a až řekne, odrazit se. Hned jsem věděl co přijde, rozkročil jsem se a
ona mezi tím řekla “Tak můžeme“. Mírně jsem se odrazil, ona si mě nadhodila,
obešla pokoj asi třikrát a trochu prudce mě postavila.
VEČERNÍ NÁVŠTĚVA CENTRA MĚSTA
Večer dne, kdy byl učiněn tento rozhovor mě Jana T. pozvala na večeři do restaurace s tím, že si
zajedeme do města hlavně až se setmí. Prý bych měl vidět jak večer všechno svítí, bliká a všelijak se
mění. Poblíž nejhlavnějšího náměstí, které se jmenuje „Viktoria square“, jsme si zašli do nějaké
pizzerie na tu večeři. Bylo to moc dobré a mezi tím se začalo smrákat. Tma byla dost brzy, protože
v těch místech byly tak vysoké budovy, že byl vidět velice úzký pruh nebe a to je třeba velice zaklonit
hlavu.
Díky tomu již vše začalo. Některé neonové reklamy zabíraly celou stěnu budovy. Největší světelný
blázinec byl na již jmenovaném náměstí. Dokonce tam byl vidět dostatečně velký kus nebe, abych si
všiml, že na nebi svítí dva měsíce místo jednoho.
Tomuto náměstí vévodí orloj. Jeho obrovské číslice ukazují datum a čas. Displej toho orloje zabírá
dvě třetiny budovy, která tomu slouží jako hodinová věž. Je to ze všech stran. Vyšli jsme kousek na
hlavní třídu, kterou nám zahradil obrovský světelný nápis. Prošli jsme skrz jeho písmena, jakoby tam
nic nebylo. Kousek dál bylo další velké náměstí s velikým obchodním domem. Jana mi řekla, že to je
největší obchodní dům, jaký si můžete představit. Jmenuje se Trasmadon, a je to síť takovýchto center,
podobně jako Tesco. Tady v tohle obchodním domě se dá strávit celý den. Pouze jím projdeme a
pojedeme domů Metrem.
Trasmadon jsme prošli asi za půl hodiny. Mezi tím jsme prošli halou, jejíž rozměry se zdály
nedozírné. Mezi tím jsme se také vezli na pohyblivém chodníku. To jsme udělali dvakrát. Jeden z nich
projížděl barevnou svítící rourou, která vypadala jako ta hračka „Duha“. To je taková ta barevná
pružina, jak se dá přehazovat z ruky do ruky, přičemž dělá oblouček. Tohle ale bylo velké, svítilo to a
procházel tím pohyblivý chodník. Potom následovalo několik dalších hal, kde kromě obchodů,
restaurací, kavárniček a zahrad z vodotrysky projížděly podobnými rourami eskalátory a v jiných
výtahy. Konečně jsme se dostali ven.
5
METRO
Cesta domů byla teď o jednu stanici delší. V centru této metropole je tato dráha pod zemí a je to
velmi staré. Vypadalo to někde jako podzemka v Londýně a někde jako v New-Yorku. Tato
skutečnost se mi potvrdila také tím, že jsem potom po tomto městě cestoval sám a navštěvoval lidi,
bydlící na okrajích, nebo v přilehlých periferiích, kde jezdí metro po zemi, nebo v zastřešeném zářezu,
případně nad zemí.
STĚHOVÁNÍ K SHERYL
Druhý den odpoledne jsem se přestěhoval o několik ulic směrem z města k nějaké Sheryl
MacBowelové. Došlo k tomu tak, že jmenovaná dívka pro mne přijela, když navštívila Janu
Tomsonovou. Od té doby, co jsem začal dělat rozhovory, tak jsem si zvykl na to že se občas setkám
s mimořádně vzrostlou dívkou. Sheryl mě také nepřekvapila. U ní budu bydlet do konce týdne a
v pátek navštívím další lidi na seznamu. Budou to asi Carsonovi. To si budu muset přivstat a pořádně
se projedu podzemkou.
Byt kde Sheryl bydlela byl podobný tomu, kde jsem byl na začátku svého zdejšího pobytu. Okolí
bylo liduprázdnější, přes ulici byla pouze samoobsluha a kousek dál benzinová pumpa. Ve vlastní
ulici, kde je tento byt nic nebylo.
Sheryl je zajímavá tím, že se chystá letět na Zemi a prý má bydlet v Praze. Za tím účelem se učí
česky a mluví už docela obstojně. Přízvuk je však cizí a „Ř“ jí bude asi pořád dělat problémy, ale
rozumět jí už je. Rozhovor s ní jsem tedy dělal anglicky, protože jejich jazyk je angličtině hodně
podobný (hlavně zvukově) a přeložil jsem ho. Pro větší autentičnost jsem upravil českou verzi tak, aby
odpovídala jejímu způsobu vyjadřování. Překlad tím pádem není přesný.
Rozhovor se Sheryl Mac Bowel
Slečna Sheryl Mac Bowel se narodila 24. 4. 1977. Je asi 185 cm vysoká, má dlouhé
jantarové blond vlasy nad pas, které jsou kudrnaté. Sheryl má modré oči a zajímá se
o hudbu, sport a cestování. Je velice odvážná a zajímavá je tím, že je členkou
hasičského sboru.
Reportér:
Vítám u mikrofonu velmi zajímavou dívku už tím, že jde o hasičku. Opravdu jezdíte
do akce?
Sheryl:
Jo.
Reportér:
To je pro ženu velmi nezvyklé povolání. Mohla byste nám říci něco o vaší práci –
třeba: jestli jste také někoho zachránila.?
6
Sheryl:
No – občas když se někam jede hasit, a je málo lidí, tak jedu, no a taky někoho
zachránim. To je jasný ne?!
Reportér:
Prý se nás chystáte navštívit. Mohla byste nám říci něco o vašich přípravách?
Sheryl:
Tak učim se česky, tady mam učebnici s kazetama, chodin na výcvik na policejní
akademii a v pátek vás opustim, - to jedu do výcvikovýho střediska.
Reportér:
Víte něco o tom, že se asi sejdete s Robinem Hronkem a víte co asi bude chtít?
Sheryl:
No to nevim – asi šukat, nebo hulit péro. Taky by mohl chtít vzít na koně. Jinak
nevim.
Reportér:
Pochybuji o tom, jestli je to nejvhodnější odpověď na otázku, velká většina čtenářů
bude asi v šoku. Možná že to nevíte, ale i já bych měl zájem o to poslední. Mohla
byste zkusit mě vzít na koně?
Sheryl:
No jasně. Doma ne. Jedině snad takhle.(otočila se a sehnula se) No chyťte se a
nasedat. (Potom mě mocně nadhodila a objela pokoj. Potom mi řekla, že se po
obědě půjdeme projít do parku a uděláme koně
Pokračování tohoto rozhovoru (přesněji varianta koně na ramena) se odehrálo v parku za obchodním
domem, kam Sheryl chodí nakupovat. .Večer jsem probíral další plámy co budu dělat. Víkend jsem
strávil tím, že jsem chodil na procházky a v pondělí ráno jsem se vydal na cestu.
PAR-URPS CORNWOOD
V pondělí ráno jsem si přivstal. Pojedu do čtvrtě Cornwood, kde bydlí nějaká Melinda Carsonová.
Jede se tam hrozně dlouho. Musel jsem jet asi dvě stanice Metrem směrem k centru, protože jsem
potřeboval chytit expres do Cornwoodu. To mi zabralo dvoje přestupování, abych se dostal na
příslušnou trasu a expres. Bylo to jako když jedete z Prahy do Pardubic.
7
Během cesty se Metro změnilo z podzemky na nadzemku a projíždělo jakýmsi sídlištěm, které
vypadalo jako Jižní město, nebo jako Prosek. Krajina se postupně měnila. Lidí ve vlaku ubývalo.
Věžáky začaly mizet v dálce, přibývala zeleň luk, lesů a anglických trávníků. Blížila se stanice, kde
budu vystupovat. Sídliště již bylo vidět jen na obzoru, až ke trati Metra vybíhaly ulice s domky
s holých neomítnutých cihel, jejichž zahrady byly lemovány živými ploty. Některé domky byly
obloženy dřevem. V informacích o Carsonových bylo napsáno, že stanice, kde mám vystoupit je
obložena bílým dřevem a vypadá jako vesnické železniční nádražíčko. Jmenovat se má „Wilson
street“. To byla příští stanice. Tak jsem tam vystoupil a sešel po schodech z dlouhatánského mostu ve
kterém a na kterém jezdí Metro.
Čekal jsem asi čtvrt hodiny než přijel autem otec Té Melindy, kterou jsem hledal. Profesor Henry
Carson mě osobně zavezl do jejich domku. Paní Carsonová mi pomohla se ubytovat v jedné ze tří
ložnic v patře. Prý budou mít tři ložnice pro hosty místo dvou. Ta třetí se staví z půdy. I ta moje byla
patrně postavena z půdy, neboť jedna ze stěn byla šikmá.
Jakmile jsem si vybalil, bylo prostřeno k obědu. Sotva byl nalit aperitiv a sotva bylo kuře vytaženo
z trouby, objevila se Melinda.
Rozhovor s Melindou Carsonovou
Slečna Melinda Carsonová se narodila 28. 11. 1978. Je asi 175 cm vysoká, má hodně
tmavohnědé až černé vlasy na ramena učesané na husté Mikádo s pěšinkou uprostřed. Má
také velké šedohnědé oči. Melinda pracuje jako operátor na radarové stanici pro řízení
kosmických letů na hvězdném letišti Rendby Starport. Zajímá se o počítače, letectví, hudbu a
sport. Ve sportu se ráda věnuje parašutismu.
Reportér:
Vítám u mikrofonu slečnu Melindu Carsonovou, která také řídí přílety našich přátel z druhé
strany. Mohla byste nám říci něco o své práci?
Melinda:
Moje práce není tak moc zajímavá. Jde o kontrolu letů na radaru a zadávat kurzy a tak. U
vás se to dělá na letištích taky, ale tady je rozdíl v tom, že to nejsou letadla ale kosmický
lodě.
Reportér:
Koukám že hovoříte naprosto dokonalou češtinou. Dokonce používáte hovorové tvary.
Nehodláte nás zejména v Čechách navštívit?
Melinda:
Momentálně ne. Moje máma tam ale pojede, protože je to doktorka a dělá tady kousek
v nemocnici. Je to asi tak jedna stanice autobusem. Máma je v mikrobiologický laboratoři a
oni tam maj nějakej projekt. Má to co dělat s vaší planetou.
Reportér:
Tak to se asi uvidíme. (při rozhovoru jsme se šli projít na zahradu) Nyní by nás zajímalo,
jestli jste se osobně setkala s Robinem Hronkem, který je zde dost známý. Jak to proběhlo?
8
Melinda:
Pokud si vzpomínám, tak tady u nás byl na víkend. Všechny nás to překvapilo. Pozvali jsme
tenkrát naše přátele a sousedy a uspořádali jsme zahradní slavnost. Bylo to jako o Vánocích,
ale bez stromku, dárků a tak podobně.
Reportér:
To jste si užili. Co se tam dělo?
Melinda:
No – co, - hodně se jedlo, pekly se buřty a tak. Tadyhle máme gril. Dá se tu píct maso, buřty
a takový.
Reportér:
Asi víte, čím je Robin Hronek znám kromě hudby. Mohla byste nám říct něco o tom, zda-li
nechtěl po vás vzít na záda, případně na koně?
Melinda:
No, - den po tý slavnosti, bylo to po obědě to chtěl a prej to umim dobře. Neřekl si o to přímo.
Reportér:
Jak jste tedy věděla, že to chce?
Melinda:
Jak jsem to poznala? – No – to bylo tak, že jsme seděli na zahradě, pak se šel projít, já jsem
si chvíli něco četla a zjistila jsem, že stojí za mnou. Nahnul se ke mně a chtěl asi vědět jak
voním a čichal mi k vlasům. Potom jsem něco šla dělat a on za mnou chodil. Tak jsem se ho
zeptala, jestli něco nechce. On vyhrknul, že by chtěl vzít na koně, jestli bych to dokázala. Tak
jsem ho svezla.
Reportér:
To je dost zvláštní. Pokud vím, tak nevíte o tom, jak zakončuji své rozhovory. Mám pravdu
že?
Melinda:
Zatím ne.
Reportér:
Já bych si dovolil zeptat se přímo. Nemohla byste zkusit nosit mě?
9
Melinda:
No – klidně. Otočí se ke mně zády) Chytněte se mě takhle (když jsem ji objal kolem ramen,
Melinda mne chytla za ruce a upravila držení, přičemž jsem se dotkl obličejem jejích vlasů)
Trochu roztáhněte nohy.(Když jsem tak učinil, Melinda se přikrčila) Tak jedem. (Když jsem se
trochu odrazil, Melinda na to reagovala nadhozením, objela párkrát velký Ořešák uprostřed
zahrady, zajela k plotu, zajela ke garáži a zpět k besídce, kde mně postavila). Tak jak?
Odpověděl jsem že fajn.
CESTA NA DALEKÝ SEVER
Par-Urps jsem opustil záhy po tomto zážitku, protože jsem měl jet za jednou dívkou, která má vést
desetičlennou skupinu dívek, které mají posílit bezpečnostní sektor. Jednu už mám za sebou, takže teď
mám na programu nějakou Miru Nailovou. Ta bydlí daleko na severu ve městě Karen, jehož
zeměpisnou polohu bychom na globusu Země našli někde na severu Grónska. Musel jsem tedy počítat
s hodně velkou zimou. Do Karenu jsem letěl letadlem, i když by se spíše dalo mluvit o jakési
vzducholodi, která však byla rychlá jako letadlo a vypadala spíše jako takovéto vznášedlo, které jezdí
z Francie do Anglie. Navíc to připomínalo biblický létající stroj, který popisuje Ezechiel.
Když jsem opustil letištní halu, překvapilo mě že není zase tak hrozná zima. Bylo totiž léto. Dlouhé
kalhoty, svetr a bunda mi sice přišla vhod. Vzal jsem si TAXI na adresu kam jsem potřeboval jet a
cestou jsem si prohlížel město.
Karen je moc krásný. Jelikož je novější než Par-Urps, je tady více těch fantastických staveb
krystalických tvarů, které září jako drahokamy. Na rozdíl od skleněných krabic hlavního města, které
je už zašlé, šedivé a špinavé, září tu různé pyramidy, jehlany, koule a homole. Sem tam krabice, ale
zase je tu více zeleně. Něco na způsob Metra tu jezdí nad zemí, projíždí to i skrz budovy a všechno se
leskne a třpytí. Doložit to mohu tím, že když jsme čekali na zelenou, vynořil se z jedné takové stavby
vláček, který vypadal jako krátká černá zrcadlově lesklá housenka, přejel po tenkém mostě silnici po
které jsme jeli a na druhé straně zmizel za obrovskou bleděmodrou pyramidou. Do místa, kam jsem jel
se dále jelo po tenké mořské šíji. Měli jsme z obou stran moře. Asi za deset minut jsem zaplatil a
vystoupil a jakmile jsem se ubytoval, bylo prostřeno k obědu.
Rozhovor s Mirou Nail
Slečna Mira Nail se narodila 17. 3. 1975, měří 195 cm, má černé vlasy na ježka a černé
oči. Pokud jde o vlasy, jde o havraní čerň. Mira studuje geologii. Zajímá se o hudbu, počítače
a sport.
Reportér:
Vítám u mikrofonu jednu dívku se kterou se později setkáme u nás doma. Mohla byste nám
říci proč se chystáte navštívit planetu Zemi?
Mira:
Byla jsem pozvána od vyslanců společnosti „Allied Social Services“, kteří jeli do Prahy, nebo
jak se to místo jmenuje. Zejtra budu dělat zkoušky z češtiny a potom pojedu k vám.
10
Reportér:
To je velice zajímavé. Myslím, že poletíme spolu. Naše čtenáře by zajímalo, co u nás
konkrétně budete dělat. Mohla byste nám o tom něco povědět?
Mira:
No – Budu pracovat v bezpečnostní skupině, která má tu budoucí pobočku hlídat. Voni tam
totiž dělaj nějaký věci, za který by mohli bejt nějak honěný. Je to vlastně ochranaq před
policií, mafií a podobnejma sračkama.
Reportér:
To je pěkné. Akorát se obávám, že díky tomuto výroku můžete mít problémů o něco více, ale
i tak je to velice zajímavé. Abychom ale nechali místo pro další jiné rozhovory, rád bych se
zeptal, jestli jste se osobně setkala s osobou, zde jistě dost známou – Robinem Hronkem, a
na váš názor na jednu poněkud trapnou a hloupou věc , jakou je nošení na zádech. Mohla
byste naše čtenáře obeznámit s vaším pohledem na tuto situaci?
Mira:
S Robinem bych se setkala ráda. Můžete mu ode mě vyřídit, že ho nesvezu jenom na
zádech, ale že ho povozim na pořádnym koni, jako když byl malej. Vo tomhle bych vám řekla
že to je kravina, pokud se tim nic nesleduje. Já jsem si vo tom našla něco na Internetu, takže
to vim. Taky vo tom mluvili ve výcvikovim středisku odkud letíme. Jo a nesmíte nikde
sdělovat, kde to středisko je. To je vojrenskej prostor, vo tom nesmí nikdo vědět.
Reportér:
Můžete se spolehnout. I my máme státní a vojenské tajemství. Co byste Miro říkala tomu,
kdybych vás o něco požádal. Mohla byste zkusit vzít mě na záda, nebo na koně? Nechám to
na vás.
Mira:
No – koně uděláme. Zkusíme voboje. (skrčí se, abych se mohl chytit) Tak se chyťte a
svezem se. (Chytí mě za nohy, nadhodí a zachroptí. Objede pokoj a postaví mě). Takhle je
to na hovno. Půjdem do ložnice, tam není lustr a zkusíme pořádnýho koně. (Jdeme do
ložnice) Tak můžem?
Řekl jsem že ano, Mira mě objala a vysadila si mě na ramena. Potom řekla: No tohle je
koník. Na jízdu není místo, tak mě Mira sundala a postavila.
VÝLET DO ZÁBAVNÍHO PARKU
Den po rozhovoru (Třetí, den pobytu v Karenu) jsme jeli do místního zábavného parku. Zdejší
centrum zábavy a pouťových atrakcí se zde jmenuje „Famtasy island (Ostrov fantazie). Tento zábavný
park pro malé i velké návštěvníky je zajímavý největší Horskou dráhou která na výšku převyšuje
mrakodrapy v New Yorku a tvoří jí přes 30 Km kolejí. Zmíněná Horská dráha obsahuje tři srázy, dvě
spirály a čtyři vertikální smyčky (kulaté smyčky, které projíždíte vertikálním otáčením. Ve vrchní
polovině kruhu visíte hlavou dolů). Největší smyčka je vidět už z dálky a tvoří tak orientační bod
v parku. Zmíněná největší smyčka popisované Horské dráhy má asi 80 m v průměru.
11
Na tuto atrakci jsem jít nechtěl. Mohlo by mi být špatně od žaludku. Mira tam šla. Nic jí nebylo.
Navštívili jsme asi dva strašidelné hrady, svezli jsme se na Ruském kole, po obědě jsme se projeli
lodičkou po pravěké pralesní řece, kde nás lekala prehistorická zvířata. To bylo v jakési jeskyni. Pozdě
odpoledne jsme šli na jakousi lodiku, která projížděla nádhernou krajinou plnou skal, srubů a
malebných zátok. Vše bylo poklidné až do chvíle, kdy jsme se na okamžik zastavili, objeli velký
balvan na kterém rostl strom, jehož kořeny prorůstali do vody, a po podplutí vyvráceného stromu jsme
se zřítili do propasti. Potom nás asi dvakrát vytáhli, jen abychom se ještě zřítili ze dvou vodopádů, po
čemž jsme byli tak promočení, že jsme se na toaletách miseli převléknout a jeli jsme domů.
MIRA MÁ PODOBNÉ PŘÍBUZNÉ
Mira mi po návratu ze zábavného parku domluvila návštěvu u své sestřenice která se jmenuje
Eleonor. Měl jsem tak možnost nahlédnout na jejich formu Internetu. Bylo to opravdu velice zajímavé.
Možná že budeme takový Internet mít během třiceti let. Takovou intreraktivitu jsem doma viděl akorát
ve vědeckofantastických filmech. Moc jsem toho neviděl, protože Eleonor poslala e-mail, kde psala že
můžeme přijet na oběd. To že je Eleonor podobná Miře, jen její modročerný ježek není tak kraťounký,
jsem zjistil podle toho, že nám poslala fotku. Interaktivita jejich Internetu mi byla předvedena tak, že
jsme si pustili televizi, kde byla nějaká soutěž, která vypadala jako náš Risk. Mohli jsme si to také
zahrát. Na počítači to vypadalo tak, jako by se televize spustila na počítači, ale v prohlížeči Internetu.
Také jsme ovlivňovali průběh soutěže, protože jsme hráli přes Internet.
Druhý den jsme se vydali na tu návštěvu. Už jsem si zvykl na nadzemní dráhu s tmavými okny a
bez řidiče. I když se zdálo, že jsou okénka neprůhledná, bylo vidět zcela jasně ven. Projeli jsme celé
město takže jsem se zase pokochal pohledem na karenskou fantastickou architekturu.
Ta Eleonor bydlí v místě, které vypadalo jako vilová čtvrť. Byly tam malé domky se zahrádkami,
lemované ploty z cihlových zídek se sloupky a tmavých prken. Na druhé straně ulice, která byla
zřejmě hlavní, byly takto upravené paneláky, které měly zábradlí balkónů udělané stejně jako ty ploty.
Na té straně, kde byly ty malé domky jsme odbočili do jedné menší ulice a o dva bloky dále do ulice,
která byla souběžná s hlavní ulicí, kde jsme zazvonili na zvonek u branky jednoho z četných domečků.
Z reproduktoru u zmíněného zvonku s nápisem „Dr. Olivie Armstrong „ , se ozval hlas postarší ženy,
který se zeptal, co si přejeme. Když jsme se zeptali, jestli nás Eleonor čeká, hlas odpověděl že ano,
v brance to zabzučelo a my vešli do zahrady a Eleonor nás čekala u vchodu do domu.
Eleonor byla asi o hlavu menší než Mira a opravdu vypadala jako na té fotce. Její vlasy byly
kudrnaté a jako ježek vypadaly v zadu a na skráních. Oblečená byla ve svetru, který jsem již citelně
postrádal, takže jsme šli raději dovnitř. Před tím, než bylo prostřeno k obědu, prohlížel jsem si svůj
návštěvní itinerář, a z hrůzou jsem zjistil, že mám navštívit už zítra nějakou Ronii Cartisovou, takže
musím sehnat letenku do Par-Urpsu a jet do městečka které se jmenuje Heavenfield. Rozhovor
s Eleonor jsem tedy udělal po obědě. Doma u Miry jsme na štěstí zjistili, že několik návštěv odpadá.
12
Rozhovor s Eleonor Armstrongovou
Slečna Eleonor Armstrongová se narodila 28. 9. 1979, je asi 185 cm vysoká, má černé
kudrnaté vlasy téměř na ježka a černé oči. Studuje Zdravotnictví a chystá se studovat
medicínu. Oba její rodiče jsou lékaři. Matka je praktická lékařka v nedaleké nemocnici a otec
je zvěrolékař. Vzhledem k tomu, že přiletí na Zemi, přerušila studium.
Reportér:
U mikrofonu vítám další dívku která bude nějaký čas žít na planetě Zemi. Rád bych se vás
zeptal, jak se těšíte na své poslání.
Eleonor:
Na Zemi se ráda podívám. Těším se moc.
Reportér:
Dle toho, jak ovládáte Český jazyk usuzuji, že se chystáte do Čech spolu s vaší Kamarádkou
Mirou. Mohla byste nám o tom něco říct zajímavého?
Eleonor:
No tak, - jedeme k vám ještě s dalšíma holkama, je nás celkem deset. Mira říká, že se
s nima nesetkáte tady, ale až na Zemi. Co máme dělat víte od Miry.
Reportér:
Jak tak vidím, máte ve skříni s věží hodně cédéček a kazet. Můžete nám říci jakou hudbu
ráda posloucháte a jestli vám něco říká jméno Robin Hronek. Co nám o tom chcete povědět?
Eleonor:
No tak – Máme tady spoustu věcí, které by vám nic neřikaly, no a Robina máme celou
sbírku.. Včera byl na MTV novej klip. Dávaji ho taky i jinde. Na OTV1 je před sedmou, mezi
předpovědí počasí a hlavníma zprávama.
Reportér:
Jestlipak víte, že má tento hudebník, který u nás takové štěstí nemá, určitou zálibu , kterou
my na Zemi považujeme za divnou. Zajímalo by nás, co to je a co si o tom myslíte?
Eleonor:
Tady o tom nošení na zádech vim. Sám jste se už přesvědčil. Ten výjev z té reklamy straší
tady kousek na našem obchoďáku. Myslím si že je to dobrá srandička. Jestli se s ním
setkám,zkusím mu to nabídnout.
Reportér:
To je pěkné. Mám takový nápad: Nebudeme ho informovat o téhle nabídce, abychom ho
překvapili. On si o to většinou řekl, nebo se choval tak, že to z toho vyplynulo. Původně jsem
to chtěl také tak udělat, ale rád bych co nejrychleji odjel. Rád bych se zeptal, jestli byste mě
nezkusila vzít na záda, jako to je v té reklamě. Šlo by to?
13
Eleonor:
Zkusit bych to mohla, ale nevím jak to dopadne. Nevím jestli bych vás unesla. Zkusím vás
zvednout takhle (trochu se sehnula, objala mě v pase a asi na čtvrt minuty mě zvedla).
No – snad by to šlo (pokrčila rameny, trochu se zamyslela) Tak jestli vás to opravdu zajímá,
tak se postavte semhle, dejte ruce před sebe a rozkročte se. (Otočila se ke mně zády,
přikrčila se a při váhavé výzvě „Dejte mi ruce sem“ mě vzala za ruce a dala si je okolo krku,
při čemž jsem si přičichl k jejím vlasům.). Zkuste si na mě jako naskočit.(Když jsem tak učinil,
Eleonor mě rychle popadla za nohy a nadhodila mě. Objela ložnici a když mě postavila, tak
jsme šli zase do obývacího pokoje.
KONEC NÁVŠTĚVY NA DRSNÉM SEVERU
Na odchodu od Eleonor jsem od ní dostal malý dárek. Byla to taková ta americká čepice s nápisem
„Earthsave“. Když jsme Přijeli k Miře domů, Jela s námi také Eleonor. Nechala rodiče doma a kromě
čepice přinesla láhev vodky. Mira otevřela víno a můj odjezd jsme trochu oslavili. Pro mě a nebo
z mého hlediska jsme slavili hodně. I obě dívky už měly jak se říká „maváto“. Byl jsem již trochu
společensky unavený a tak jsem si sedl do křesla, abych byl dále od děvčat, která se pořát něčemu
smála. Požádal jsem Miru o kávu už proto, že byla v lepším stavu a doporučil jsem to také Eleonor.
Mira mi pak šla pomoci s balením a zároveň jsem objevil psychické schopnosti těchto
bytostí. To se mi totiž Mira podívala do očí a zeptala se, jestli nemám nějaké přání a ať jí ho neříkám.
Měl jsem z toho najednou dost zvláštní pocit. Jakási nepatrná myšlenka mi bleskla hlavou. Vlivem
alkoholu jsem se tomu nahlas zasmál a zároveň se zastyděl. Mira se ale zasmála také, řekla že má
nápad a šli jsme do té místnosti, kde jsme popíjeli. Děvčata si něco špitala a vybuchla smíchy. No to
mu pomůže, zařvala Eleonor. Mira se ke mně přitočila a pošeptala mi, že má pro mě dva dárky. Šla ke
skříňce vedle televize a podala mi malou krabičku. Když jsem ji otevřel, byly v ní hodinky. Když jsem
poděkoval , šel jsem si je uklidit a vzít si čisté kalhoty. Trochu jsem se polil. Mira ke mně přišla a
řekla mi že má druhý dárek. Využila toho, že jsem bez kalhot a když se zeptala, jestli chci parádně
pomoct od kocoviny, řekl jsem jí že jo a zase mi hlavou bleskla ta myšlenka Mira šla zavřít dveře,
klekla si přede mě na zem, velmi pomalu mi odhrnula spodní kalhoty a jakmile se sehnula a vzala mi
penis do úst, následoval nepopsatelný zážitek, který končil mohutným orgasmem až jsem zařval a také
jsem okamžitě vystřízlivěl.
OPOŽDĚNÁ CESTA ZPĚT DO TEPLEJŠÍCH KRAJIN
Na letiště nás odvezl otec Eleonor, která potom k dostala doma vynadáno, protože se opila na
návštěvě a ani doma neřekla kam jde. Původní rezervace letenky na cestu zpět do Par-Urpsu byla
vydána na ráno následujícího dne. Musel jsem to přerezervovat. Náhodou hned něco letělo. Proběhl
jsem letiště a sotva jsem se usadil na své místo ve vzducholodi, kterou jsem sem přiletěl, dveře se
zavřely a vzlétli jsme.
Do hlavního města jsem se tak dostal dokonce dříve než jsem chtěl. Původní let by se dal použít ale
to bych se do Heavenfieldu dostal o 4 hodiny později, než bych chtěl. Jelikož už byla noc, nechtěl
jsem těm Cartisům telefonovat. Jak funguje ta speciální telefonní budka jsem už věděl, a tak jsem jim
poslal E-mail. Dal jsem si kávu a něco k jídlu, abych získal čas jel jsem podzemkou na nádraží a díval
se na cedule, kdy mi pojede vlak do Heavenfieldu.
Na nádraží jsem pospával na lavičce a šel jsem si koupit lístek. Mezi tím jsem si seřídil hodinky a
šel k nástupišti. Už se rozednívalo a bylo mi trochu horko, protože tam nahoře v Karenu se schylovalo
k zimě a tady končilo léto.
14
Cesta vlakem trvala asi hodinu a půl. Vlak byl čistý ba rozdíl od našich vlaků, záchody byly čisté
jako doma, sedadla byla pohodlná a jádlo tam roznášel steward. Pokud jde o to jídlo, dalo se objednat i
u průvodčího, čehož jsem využil když mi ten průvodčí kontroloval jízdenku. Díky tomu jsem se
nasnídal a koupil si noviny, abych si ukrátil cestu čtením.
Když jsem dorazil do zmíněného města, opět jsem použil Tu chytrou telefonní budku, abych se
ohlásil. Než pro mě přijeli na nádraží, dal jsem si kávu a četl jsem noviny. Po chvíli jsem vyšel
z nádraží aby mě viděli a sedl si tam na lavičku. Asi za pět minut mě vytrhlo z četby novin zatroubení
auta. Přijela patrně matka t= Ronnie Cartisové, která mi pomohla naložit kufr do auta a odvezla mě
k nim do domku. Sdělila mi, že Ronnie přijde asi za hodinu z práce. Zároveň jsem byl pozván na oběd
po kterém se prý můžu podívat s Ronií k ní do práce, a potom mi ještě nabídla, že bychom se jeli
podívat do Angelswelley do místní Zoo.
Během čekání až Ronnie přijde, jsme si povídali o všem možném. Občas jsem se podíval na svůj
itinerář. Zjistil jsem, že podniknu ještě jednu cestu, která už ale nebude nijak dlouhá, protože to je
v hlavním městě, resp. v malém městečku u okraje předměstí. Až tam budu, mám ohlásit Miře, kde
jsem. Brzy pojedu domů.
Když přišla Ronnie, podával se oběd. Vyzvali mě abych šel také ke stolu. Máme Rajskou polévku a
po ní bude kuře. Když bych tu prý byl zítra a po zítří, mohl bych na této návštěvě oslavit Halloween a
po něm Svátek našich zesnulých. To bychom šli do kostela a k obědu bude krocan.
Rozhovor s Eonnií Cartisovou
Slečna Ronnie Cartisová se narodila 8. 8. 1979, je asi 173 cm vysoká, má černé kudrnaté
vlasy na krátko a velké černé oči. Pracuje jako prodavačka v místním obchodě s počítači a
se vším co s tím souvisí. Její otec je lékař a matka donedávna pracovala jako učitelka.
Ronnie se zajímá o hudbu a počítače. Hraje ve vlastní rockové skupině na kytaru a zpívá.
Reportér:
Vítám u mikrofonu další dívku, která je jak vidím asi příbuzná Marie Smaulové. Zajímalo by
mě jestli mám pravdu a proč se chystáte na Zemi?
Ronnie:
Na Zemi pojedu díky tomu co dělám a navštívim tam Marii. Její máma je moje teta. Pozvali
nás na Vánoce.
Reportér:
Prý nás navštívíte se svojí kamarádkou z práce, a chystáte se k nám díky své profesi. Jak
může být prodavačka z velkého počítačového obchodu pro nás důležitá?
Ronnie:
U nás prodáváme počítačový hardware a software od třech výrobců a jeden z nich je také
poskytovatel telekomunikací. Tahle firma vyvinula novou technologii bezdrátového přenosu
dat a já s Clarisou to budeme u vás instalovat. BATRADIS si to totiž koupil.
Reportér:
To je moc zajíímavé. Jak se těšíte na setkání s vašimi příbuznými?
15
Ronnie:
Těšim se moc. Uvidim zase Marii a Robina a nějakou dobu u vás budeme bydlet.
Reportér:
Prý u vás byl Robin Hronek na návštěvě, což alespoň vyplývá z toho, že jste řekla že ho
zase uvidíte, zajímalo by mě a naše čtenáře jestli nechtěl nosit na zádech, jak k tomu došlo a
co si o tom myslíte?
Ronnie:
No (směje se) chtěl to a asi i něco jinýho. To jsme se nějak bavili, hráli jsme si s počítačem,
já jsem pak měla nějakou práci, no - a von se koukal co dělám, bavili jsme se vo tom, no a
stál za mnou že jo a trochu jsem se lekla, protože mi čuchal k vlasům a funěl mi za uchem.
Když jsem teda zjistila, že chce vzít na koně, nebo něco, - ani nebudu řikat co, tak jsem to
zkusila a bylo to. Jako - nic divnýho v tom nevidim, ale pobavilo mě to, co chce.
Reportér:
To jsem celkem očekával. S tím vaším příbuzenstvím jsem se také nemýlil. Jste té Marii
Smaulové dost podobná. Abych zjistil, jestli jste také tak silná a také tak ochotná jako ženy,
které pocházejí z této planety, chtěl bych se vás zeptat, jestli byste mě nezkusila nosit jako
Robina?
Ronnie:
Vy chcete vzít na koně, - zkusit bych to mohla. Půjdeme na zahradu a zkusíme to. Jestli to
bude jak chcete to nevim, ale uvidíme. (Šli jsme na zahradu) Kam chcete odnést?
Reportér:
Já nevím. Stačilo by na ukázku na konec zahrady. Nechám to na vás.
Ronnie:
No - odhaduju, vás na takovejch 70 až 80 Kg, takže to vypadá dost blbě. Koníka uděláme asi
tak do půlky zahrady. No tak pojedem. (Ronnie se otočila a když jsem se jí chytil, tak mi řekla
abych se rozkročil, trochu se sehnula a když mě brala za nohy, které mi chystala podtrhnout,
řekla "Tak pozor ras dva tři hop", podtrhla mě nohy, zakymácela se až jsem se bál že
spadneme, vykročila, trochu si mě nadhodila a když došla od domu k živému plotu vedle
zastřešeného posezení s grilem, tak mě postavila.
KDO JE CLARISA?
Ronnie mluvila o své kamarádce Clarise. Abych jí mohl poznat, vzala mě Ronnie s sebou do toho
počítačového obchosu, kde pracovala. Tenhle obchod se jmenuje "Compuland", a je to malý obchodní
dům plný všeho ohledně počítačů. Byly tam k vidění počítače všech velikostí, tiskárny, scannery a
vůbec vše takové. Clarisu jsme našli brzy. Byla za pultem s drobnostmi jako byly např.: Kalkulačky,
myši, podložky na myš, diskety, nahrávatelná CD apod. Měla tam pod sklem ve svém pultu také moc
pěkné elektronické diáře. Jeden mi předváděla. Byl pěkný.
16
Clarisa byla sama moc pěkná. Líbila se mi její havraní kudrnatá hříva a velké oči. Obě dávky
poodešly dál ode mě a občas se hlasitě smály. S touto dávkou jsem udělal rozhovor hned po té, co nás
odvezla svojí dodávkou k Ronnii domů. Clarisa s námi povečeřela a pak byl tento rozhovor:
Rozhovor s Claris Laymanovou
Slečna Clarisa Laymanová se narodila 7. 7. 1977, je asi 170 cm vysoká, má černé
kudrnaté vlasy na ramena, které jsou jakoby nadýchaní a uprostřed rozdělené pěšinkou.
Clarisa má také velké černé oči. Tato dívka vyniká vysokou inteligencí, zabývá se tvorbou
počítačového softwaru, montáří počítačů a prací v obchodě "Compuland. Bližší informace
najdete na www.home.compuland.com .
Reportétr:
Vítám u mikrofonu další, tentokrát menší dívku, která je nejen přitažlivá, ale i chytrá. Slyšel
jsem, že nás navštívíte. Jak se těšíte na cestu a na pobyt na planetě Zemi?
Clarisa:
Docela se těšim no, - naučila jsem se česky i hovorově a je to legrace.
Reportér:
Prý jste se setkala osobně s Robinem Hronkem. Jak to proběhlo a co se dělo?
Clarisa:
Proběhlo to celkem v klidu. Trochu se to slavilo, ale nic zvláštního se nedělo.
Reportér:
Prý jste ho také nosila na zádech. Co byte nám o tom řekla a co je pravdy na tom, že se s
ním chcete přátelit?
Claris:
Pravda to je. To nošení je taky fakt. My jsme tenkrát hráli takovou hru. Vadí nevadí se tomu
tušim říká. No a první moje nevadí vod něj bylo to, jestli bych ho nevzala na koně, a to druhý
bylo potom pozdějc, no - a to chtěl abych mu ho vykouřila. (Směje se), No - byla to prdel.
Reportér:
To, co říkáte je velmi zajímavé, mám ale pocit, že není nutné sdělovat čtenářům takovéto
detaily, ale - říká se "Jiný kraj, jiný mrav", takže to snad bude omluvitelné. Nevadilo by vám,
kdybych se vás zeptal , jestli byste nezkusila nosit mě. Co vy na to?
17
Clarisa:
Já jsem se radila s Ronií a chtěla jsem vám to nabídnout. Tak se pěkně držte (otočí se abych
se chytil) a můžeme vyrazit.
I když byla v podstatě dost malá na to aby mě vůbec uzvedla, chytila mě za nohy a
naložila si mě způsobem, který jsem nestačil zaregistrovat, objela dvakrát zahradu, přičemž
si mě jednou trochu nadhodila, a když mě postavila na zem, tak mě sdělila že se jí povedlo
zvednout Robina na ramenou. Moc jsem tomu nevěřil, tak mě Clarisa chtěla zvednout ze
země, a když nemohla zabrat, donutila mě vylézt na plechovou jímku na vodu, která byla
dnem vzhůru a která byla už dost zrezivělá. Než si mě stihla posadit na ramena a zvednout
mě, zrezivělé dno jímky povolilo dřív než jsme potřebovali. Clarise se to podařilo, ale
nezabrala dost silně. Nečekala že se dno jímky propadne. Dopadlo to tak, že jsme přepadli
dozadu a tím rozbili pařeniště, které bylo za námi.
PŘIPRAVUJI SE AA CESTU DOMŮ
Po oslavě Halloweenu Clarisin otec pomohl Cartisovým opravit pařeniště. Já jsem poslalMiře
správu o tom, kam pojedu. Vydal jsem se za jednou z dívek, které poletí na Zemi a které mne berou s
sebou. Jediná dívka z této desetičlenné skupiny, která měla čas se jmenovala Jesica Harmanová, a
cesta k ní trvala celý den letu tím vznášedlem, kterým jsem letěl na sever k Miře. Tohle bylo větší a
pohodlnější. Vzhledem k tomu, že to město kam jsem letěl leželo na jižní polokouli planety, byly tam
obráceně roční období. Tam kde jsem nejdříve pobýval snastal podzim a listí na stromech začalo
žloutnout, červenat a hnědnout, místy dokonce opadávat, tady začalo jaro.
Jesica mě vyzvedla na letišti a odvezla mě domů. Doma se podávala snídaně po které mi bylo
sděleno, že asi tak za hodinu přijede policie a pár vojáků. Nemám se lekat. Pojede se na tajnou
základnu a poletíme na Zemi.
Rozhovor s Jesicou Harmanovou
Slečna Jesica Harmanová se narodila 12. 5. 1980, je asi 180 cm vysoká, má blond vlasy
barvy zlatého rouna na krátko s pěšinkou téměř vlevo. Její účes jinak vypadá jako Mikádo.
Jesica má šedozelené oči. Pracuje jako servírka v nedaleké restauraci, která patří jejím
rodičům
Reportér:
U mikrofonu vítám jednu dívku, která prý poletí na naší planetu co by člen desetičlenné
ochrann= skupiny. Jak se těšíte a co si od této cesty přejete?
Jesica:
Těšim se poměrně dost. Myslim že to bude dobrej vodvaz. Tady u nás je celkem nuda, a
počítačový hry co máme v hospodě jsou podle mě na hovno.
Reportér:
Proč si myslíte, že hry na počítač nestojí za moc?
Jesica:
18
No - je to vokoukaný a nic moc novýho se v těch střílečkách moc nedělá. Na vyrtuálce se teď
něco vobjevilo. Kámoška si to cédéčko koupila, no a žádný nový efekty tam nejsou. Jsou tam
akorát parádní zrůdy, ale to je všechno.
Reportér:
Povídání o počítačových hrách je jistě velice zajímavé, ale rád bych se zeptal na to, jestli jste
se osobně setkala s Robinem Hronkem. Mohla byste nám o tom v případě že ano, vyprávět?
Jesica:
No tak na návštěvě tu byl. Prej se vo tom pak vyjádřil jako vo snu. Nic zajímavýho to nebylo.
Akorát že kámošky šílely no a nic jinýho se nedělo. Pokud tam bylo něco trochu zvláštního,
tak všechno vim z televize, Internetu, rádia a vůbec.
Reportér:
Co tím máte na mysli? Není to nošení na zádech?
Jesica:
No - to je, ale není to nic zvláštního. Když jsem zjistla, že to chce, tak jsem ho vzala na koně.
Reportér:
Jak jste to zjistila?
Jesica:
To jsem zjistila z jeho chování. Robin mě totiž začal tak nějak voblejzat, jako by si chtěl
vrznout, no a pak jsem to z něj dostala. Má taky zajímavý chutě na "něco" v tom jsme si
rozuměli. Má to dobrý.
Reportér:
Pokud jde o tento druh záležitostí, myslím že bude lepší mluvit o něčem jiném. Rád bych na
závěr tohoto rozhovoru věděl, jestli byste byla ochotná zkusit mě vzít na záda jako Robina
Hronka. Zkusíte to?
Jesica:
No - pojďte sem a zkusíme to. (Vyzývavě se otočila abych se chytil, sehnula se aby mě
chytila za nohy) Tak můžem?
Když jsem řekl že ano, ucítil jsem z ničeho nic pod nohama prázdno, slabým nadhozením
jsem byl naložen aniž bych proces naložení postřehl. Jesica mě provezla po bytě a když mě
postavila tak se zeptala jestli nechci zažít vše co Robin, což jsem odmítl.
CESTA DOMŮ
Asi tak za hodinu po rozhovoru přijela dvě policejní a jedno vojenské auto. Tím jsem byl dopraven
na silnici v polích, kde vůbec nic nebylo. Potom přijel autobus ve kterém jsem potkal dívky se kterými
jsem mluvil spolu s několika, se kterými budu mluvit až doma na Zemi. Autobus měl neprůhledná
19
okna kromě předního. Jeli jsme asi hodinu. Potom jsme na chvilku zastavili a nějaký pán v uniformě
nám kontroloval doklady. Potom jsme zase kousek popojeli a vystoupili před budovou nevzhledných
tvarů a barvy. Okolo vchodu byla zeď aby nebylo kromě autobusu nic vidět.
V budově jsme prošli ještě dvě kontroly. Před vstupem do haly, kde jsme čekali na znamení že
poletíme, nám sebrali kamery a fotoaparáty. Vrátili nám je až když se ozvalo v amplionu hlášení, že
máme nastupovat do kosmické lodi. Nástup a cesta proběhl stejně jako cesta sem.
Na Zemi jsme dorazili druhý den ráno, alespoň podle času, které nám momentálně ukazovaly
hodinky. Přistáli jsme na skalní plošině obklopené džunglí. Sděleno nám bylo že jsme v Austrálii v
parku Eyer´s rock. Slunce zapadalo do zelené záplavy stromů a zajímavé bylo, že se noříme do nitra
skalní plošiny. Vystoupili jsme do zařízení, které bylo základnou, jaké už znám.
Cesta ze základny k nejbližšímu letišti se odehrála až druhý den po snídani, kde nás vedla skupinka
místních domorodců, kteří žijí ve zdejším pralese. Většinu cesty jsme urazili na lodičce po řece. Máčet
si ruce či nohy nám naši divošští průvodci zakázali, protože v téhle řece žije hodně krokodýlů.
Když jsme dorazili na místní letiště, byli jsme rádi, že jsme opustili džungli. Až budeme nastupovat
do velkého letadla, kterým poletíme nejprve do Londýna a pak do Prahy, budeme mít problémy. Na té
řece bylo hrozně moc komárů, kteří nás tak poštípali, že vypadáme úplně jinak, než na dotkách v
dokladech. Vše se však podařilo. Malá potíž byla v tom, že jsme jeli přes celý Londýn na jiné letiště, a
sice jsme jeli na Heathrow. Na Heathrow jsme moc dlouho nečekali protože většinu času nám zabrala
cesta přes Londýn. V Praze jsem byl do svého bytu dopraven stejně, jak jsem byl dopraven na místo
odletu. I když jsem na Albedoru dýchal o hodně čistší vzduch, i když jsem se cítil šťastně a zdravě,
musím si i v té naší špíně a v tom našem smradlavém vzduchu a primitivní civilizaci říct "všude
dobře, doma nejlépe".
S KÝM JSEM JEŠTĚ NEMLUVIL
Když jsem se vrátil domů a seřídil jsem si hodinky, odpočíval jsem a velmi dlouho jsem spal.
Zjistil jsem, že bych měl jít hledat dívky, se kterými jsem přiletěl. Vydal jsem se tedy do redakce a
zašel jsem do bezpečnostního sektoru, kde jsem už jednou byl, když jsem dělal rozhovor s Koletou,
která je zajímavá tím, že je vypěstována uměle, zám, že nemá příjmení a tím že plní funkci vedoucího
technické obsluhy bezpečnostního sektoru. Šel jsem nejdříve za ní, kde jsem se na místo, kde nové
dívky bydlí podával na obrazovce, a později jsem byl poslán do jakési zasedací místnosti, kde jsem
měl počkat. Trocho mě vylekalo lupnutí a ženský hlas, který se ozval z reproduktoru nade dveřmi.
Hlas který jsem neznal, vyvolával podnikovým rozhlasem dívky, se kterými jsem chtěl mluvit, any se
dostavily do konferenční místnosti bezpečnostního sektoru. Když se hlášení opakovalo anglicky.
vstoupilo do místnosti šest dívek vysokých a sportově vyhlížejících postav oblečených v černých
kombinézách, které vypadaly, jako by byly vyrobeny z látky podobné gumě a kovu zároveň. Největší
z těch dívek navrhla, že půjdeme na momentální pracoviště Allied Social services.
Šli jsme na konec chodby, která vedla směrem od ubytovny, okolo řady očíslovaných dveří, za
kterými bylo občas slyšet psaní na stroji, zvonění telefonu, drápavý pískot tisku na jehličkové tiskárně
apod. Ta největší dívka zasunula kartu do skříňky na zdi a vymačkala nějaký číselný kód. Když kartu
vyndala, kovové dveře se nehlučně rozestoupily. Za nimi jsme přešli kovový most, který vedl ve velké
výšce přes kulatou halu, která byla plná složitých kovových konstrukcí, rour a kabelů. Ze zdola se z
hlubyny ozývalo monotónní hučení nějakých agregátů.