Časopis pro svobodný život

J.J.
J.J.
RÁJ
RAJ
1 2010
číslo
Časopis pro svobodný život
ISSN 1801-0059
Z ráje
do ráje
NÁHRA
DNÍ NÁ
BOŽENS
Foto: Johana
TVÍ
Úvodník
ÚVODNÍK
M
ilí čtenáři, vstoupili jsme do sedmého
ročníku vydávání časopisu Z ráje do
ráje. Děkuji našemu Bohu za možnost, kterou
nám dává, že časopis může vycházet i v tomto
roce. Děkuji Bohu za zdraví i ostatní hmotné
potřeby nutné k vydávání časopisu. Děkuji
všem dopisovatelům i spolupracovníkům za
jejich ochotu přinášet osobní oběti v podobě
mnoha hodin k tomu, aby časopis byl čtivý a
měl i odpovídající duchovní náplň. Vím, že se
nám nedaří, abychom časopis naplnili takovým
obsahem, který by vyhovoval všem čtenářům.
V žádném případě jsme nikdy nechtěli někoho
myšlenkově zmalomyslnit nebo i ponížit. Pokud
by u někoho vyvstal takový dojem, prosíme o
prominutí. Našim úmyslem je dát čtenářům
impuls do dalšího samostatného studia „načaté“
problematiky.
Š
est let je za námi. Pozorujeme nějaké změny
v našem okolí a zejména v našem životě?
Duch doby nás nemilosrdně tlačí dopředu. Před
čtyřiceti léty by nás nikdy nenapadlo, kolik dětí
bude usmrceno v matčiných tělech. Nebo že ve
školách nebude existovat svoboda mluvení o
Bohu (také i mnohé státy EU), že budou médií
podporovány veškeré perverzní sexuální formy.
Nebo že bude napadené manželství, výchova dětí
atd. Tyto změny nejsou jen ve světě, ale stejně se
týkají i církve.
P
okusme si vzpomenout na změny v církvi za
posledních čtyřicet let, ti mladší za dvacet či
deset let. Vezměte si papír a tužku a pokuste si
napsat jen několik změn. Budeme překvapeni,
že jich nebude jen několik ale celá řada. Údiv
nevezme konce. Jen jedna maličkost, za totality
musel mít každý, kdo chtěl ve sboru kázat,
povolení od církevního tajemníka. Dnes musí
2
Z ráje do ráje
1 2010
mít povolení od církve.
oží slovo, Bible, nám říká zcela jasně, že jsme
zatažení do boje kosmických rozměrů. Je to
boj na život a na smrt. Je to duchovní boj, o kterém
píše ap. Pavel následující: „Neboť není bojování naše
proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem,
proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním
zlostem vysoko.“ (Ef 6,12) Věříme skutečně tomu,
že se nacházíme v kosmickém boji? Věříme
tomu, že síly temna ovládají naší současnost?
Ap. Jan říká: „…všechen svět ve zlém leží.“
Jestliže tomu nevěříme, pak nemůžeme v tomto
boji očekávat dobré vyhlídky na vítězství. Jakou
výzbroj potřebujeme pro tento boj? Přečtěme si
Ef 6,10.11.13-18. Abychom mohli tyto zbraně
použít, potřebujeme mít živé spojení s Kristem.
B
J
e zajímavé, že všechny zbraně, až na jednu,
jsou obranné (defenzivní). Jen meč Ducha je
útočná (ofenzivní) zbraň. Zatímco obrannými
zbraněmi se musíme bránit útokům satana,
s Biblí můžeme jít do útoku proti duchovním
nepřátelům a zvítězit nad jejich nepřátelstvím
proti Bohu. Když jdeme s Biblí do útoku, musí
nám být jasné, co učí nejen o spasení a morálce,
ale i o poslušnosti Boha. Když přijmeme
v některé oblasti kompromisy, pak rozbíjíme sílu
evangelia, sílu Božího slova a vydáváme se do
rukou nepřítele.
V
zpomínám na jednoho bratra, který říkával:
„Když nemám žádné problémy, starosti a
překážky, tak se tážu, kde jsem udělal s nepřítelem
kompromis“. Jistě se to nedá uplatnit na všechny
situace, ale „kus“ pravdy na tom je. Závěrem
je mým přáním, abychom všichni bojovali ten
dobrý boj víry, aby nám náš Pán a Spasitel neřekl
„Neznám vás“.
Redakce
r
Z
e
j
rá
do
e
j
rá
Impressum
Nezávislý časopis Z ráje do ráje sleduje
misijní účel. Časopis vychází šestkrát za
rok. Cena jednotlivého výtisku je 30 kč plus
poštovné. Redakce a případní spolupracovníci
pracují bez nároku na odměnu. Rádi bychom
zasílali časopis na sběrné adresy, snížíme
tím náklady na poštovné a uspoříme spoustu
práce. Máte-li zájem, můžete si časopis
objednat a předplatit na celý rok na adrese
redakce. Pokud se vám časopis líbí, nabídněte
ho sousedům, známým a spolupracovníkům.
Mnozi z nich jistě o radostné zvěsti neslyšeli.
Redakce:
Jaroslav Juřica
Ivo Kapec
Jana Schlauer
Adresa redakce:
Vydavatelství a nakladatelství
Jurica Jaroslav - Ráj
Lubenská 630
739 11 Frýdlant n. Ostr.
Tel: 0049 8031-9412291
Fax: 0049 8031-206 83 98
E-mail: [email protected]
IČ: 87221284
MK ČR E 15637; ISSN 1801-0059
Bankovní spojení:
Komerční banka Frýdek Místek
Číslo účtu: 86-5795310207/0100
IBAN: CZ6601000000865795310207
BIC: KOMBCZPP
OBSAH
2
Úvodník
Redakce
4
Náhradní náboženství
překl. Jurica
5
Stále hlasitěji
R.R.Standish
6
Typologie troubení
A. Krakolinig
7
Konec světa
Jon Paulien
8
Dětem
redakce
9
Duch svatý
F. Poslušný
10 Černá růže, 2. část
Redakce
12 Seriál o pravdě, 5.část
O. Vožeh
15 Osobní svědectví
P. Hudson
19 Zaslíbení Ducha
E.G.White
21 Svědomí
J. Kováčik
24 Římanům 11. kap.
A. Krakolinig
chlubíš se zákonem, a přitom
zneuctíváš boha porušováním
zákona? Jak je psáno, „pohané
pohrdají božím jménem kvůli vám“.
Ř 2, 23.24
3
Náhradní náboženství
Náhradní náboženství
Jste si vědomi, že krystaly nebo růžence často slouží
jako vstupní proluka klamavého světa esoteriky?
Drahým kamenům jsou přiřknuty léčivé schopnosti
(síly).
Jaká filozofie za tím stojí?
Zhruba před 30 lety se začala šířit v západním světě
esoterická vlna. Esoterická v původním významu
znamenala tajné učení pro zasvěcené. V současnosti
ale již zasáhla nejširší vrstvy obyvatelstva. Knižní
prodejny mají stále rostoucí poptávku po esoterické
literatuře. Kurzy esoteriky získaly na popularitě a
jsou stále plně obsazeny. Jsou to např. pohybové
učení Tai-Chi, harmonické učení Feng–Shui, Qui–
Gong a mnohé jiné s tajemnými názvy. Esoterik je
svět fází Měsíce, hry tónů a Bach–Blüten. Východní
kouzelník se stal náboženstvím především lidem,
žijícím v pohodě. Je to převážně evropský a
severoamerický fenomén.
Dokonce i školní děti často využívají esoterických
znalostí. Jsou to např. aromatické látky proti
strachu, léčivé kameny v kapse, rádce měsíčních
fází pro termín zkoušek a jiné. Samotné vedení
zdravotnictví nemá úplný přehled o nabízených
terapiích. Rozdíl mezi seriózností a šarlatánstvím lze
mnohdy pro nezasvěcené těžko nalézt. Esoterické
terapie se skrývají za tajuplnými názvy, jako např.
neinkarnační terapie, rádce pro životní energii nebo
biotensorové kurzy.
Co je na esoterice atraktivního?
Na tuto otázku můžeme najít více odpovědí.
Německý časopis Der Spiegel to vidí takto:
„New Age je první postmoderní systém víry. Je to
náboženství televizní generace, Kung–Fu, filmů
z dálného východu, tajuplných, jako hororbestseller
od Stephen Kungs a posedlých vědou, jako může být
jen Sience–Fiction. Jsou to čtyři velké „M“–Magie,
Märchen, Mystik a Mythos (magie, pohádky, mystika
a pověsti) a vracejí se zpět, spojené s technikou a
vědou.“ Esoterika je pseudonáboženský světový
názor a dobrý obchod.
Náhradní náboženství – esoterika – je také odpovědí
na křesťanství, které již nemá sílu, jehož věroučný
základ je rozbořený. Základ pravého křesťanství
je spasitelné učení Ježíšovo a apoštolů, které je
současným náhledem považováno za rozbíječství.
Převážná většina lidí, která hledá spasení v esoterice,
to nedělá z náboženského důvodu. Nejčastěji jsou
4
Z ráje do ráje
1 2010
to otázky: „jak poznám sám sebe, jak najdu šťastný
vztah a zachráním moje manželství“, atd. Lidé,
kteří se cítí méněhodnotní, nebo kteří hledají novou
autoritu, se velice často uchylují do esoterických
skupin a podobných kultů. To, že Bible může dát
odpověď na otázky života, je v dnešní době téměř
neznámé sekulárnímu člověku. Zklamání z církví
roste a roste tím i počet hledajících smysl života
v esoterice.
Kořeny esoteriky
Již první křesťané téměř před 2000 lety byli
kompromitováni gnosticizmem, filozofií plnou
tajemství. Gnosticizmus je produkt synkretizmu,
kde je smícháno křesťanské učení s pohanskými
prvky. Gnostické myšlení klade důraz na zkušenosti
jednotlivce, které pak vedou k poznání.
To je svůdné a atraktivní. Křesťanství se naproti
tomu zakládá na víře a poslušnosti Božího
slova, jako nejvyšší autority. Tehdy tyto rozpory
vedly k porážce zastánců gnosticizmu, kteří byli
z křesťanské církve, dá se říci, vyhnáni.
V křesťanském společenství, které duchovně žije,
nemá filozofie místo, jako např. gnosticizmus
nebo esoterika. Proto se gnosticizmus uchýlil
do „podzemí“ jako tajemné vědění a esoterika a
v dnešní době znovu vystoupil na denní světlo.
Výzkum ukázal, že v současné době esoterika
existuje i v křesťanských církvích. Tak např. ve
Švýcarsku mezi pravidelnými návštěvníky se
jedna třetina hlásí k těmto novým „náboženským“
směrům (62 % Yoga, 59 % duchovní léčení, 38 %
astrologie a kyvadlo, 30 % věštění).
Bible nám ale říká, že přijde čas, kdy se budou
dít znamení a zázraky, které jsou ale lživé. Lidé,
kteří neznají Bibli, nebo se jí málo zabývají, jsou
v nebezpečí svedení tím, co nádherně vypadá, a
zdá se, že je to od Boha. Ko 2,8.9: „Hleďtež, aby
vás někdo neobloupil moudrostí světa, a marným
zklamáním, uče podle ustanovení lidských, podlé
živlů světa, a ne podle Krista. Nebo v něm přebývá
všecka plnost Božství tělesně.“
Falešná cesta ke spasení
Křesťanská epocha začala vítězným tažením
evangelia. Zvěstováním života, smrti a
zmrtvýchvstání Vykupitele Ježíše Krista a pravdy,
osvobozující od hříchů, odložilo mnoho pohanů
falešný způsob myšlení. (Panteizmus). Světlo
Božího slova je osvobodilo od strachu duchů.
Nyní, kdy nastala doba rozpadu hodnot, vrací se
nové pohanství s magickým myšlením, zázraky a
touhy po vlastních zkušenostech. Místo uctívání
Stvořitele uctívají Jeho dílo.
Panteizmus, světový názor, který Boží existenci,
jeho moc a působení převedl do hmoty, nacházíme
ve stejné podobě v hinduismu, buddhismu i ve
starém Egyptě. Panteizmus nezná osobního Boha,
na kterého se může člověk obrátit. Nezná ani
Stvořitele. Bůh je jen transcendentní síla. Ř 1,21:
„Proto že poznavše Boha, nectili jako Boha, ani
jemu děkovali, ale marní učinění jsou v myšleních
svých, a zatmíno jest nemoudré srdce jejich.“
Panteizmus a esoterické myšlení vedou ke hledání
božského v lidském nitru. Stát se sám bohem je
svádění dnešních dnů. „Když je Bůh v každém
stromě a keři, pak musí být také i v tobě a ty musíš
jen božské rozvíjet!“
Bible jasně mluví proti tomuto falešnému učení.
Iz 57,15: „Nebo takto dí ten důstojný a vyvýšený,
kterýž u věčnosti přebývá, jehož jméno je Svatý. Na
výsosti a v místě svatém bydlím, ano i s tím, kterýž
jest zkroušeného a poníženého ducha přebývám,
obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce
zkroušených.“
Vlastní člověk nadpřirozené síly? Na začátku
dějin lidstva slíbil satan Evě: „Budeš jako Bůh.“
Tento svod, satanova lež, by byla bez významu,
kdyby vlastnila božskou sílu. Ale ta se nenachází
v lidech, je jim jen propůjčována, a nejvíce od
démonů. Satan chce, aby lidé uvěřili, že tato moc,
např. dar uzdravování, je v nás. Esoterický slib zní:
„Odpověď leží v tobě, všeho sám dosáhneš! Musíš
se jen správně naučit zákonům a věřit tomu!“
Člověku schází ale něco docela jiného. Je smrtelně
nemocný od hříchu. Žije zcela oddělen od Boha,
zdroje života! Bůh jasně v Bibli říká, co je dobré a
co zlé. Ve světě New – Age je naproti tomu všechno
dobré, vše je „božské“. Neexistuje objektivní
pravda, neexistuje zlo. Pravda je jen v oblasti
osobní zkušenosti.
V esoterickém učení je z vědění a mystiky
smíchán smrtelný nápoj. Ten odvádí od Božího
zjevení, od spasení a od poselství o ukřižovaném
a zmrtvýchvstalém Kristu! Místo toho se věří na
energii a pohyby, magnetismus, hlasy duchů, na
magické síly v květech a kamenech. Slovo o Kříži
je pro esotericky založené lidi mrtvým pojmem.
Zde platí slova apoštola Pavla.
„Nebo slovo kříže těm, kteříž hynou,
bláznovstvím jest, ale nám, kteříž
spasení dosahujeme, moc Boží jest.“
1K 1,18
STÁLE HLASITĚJI
A HLASITĚJI!
Zvuk také trouby více se rozmáhal, a sílil se náramně...až se
zhrozil všechen lid, který byl v ležení“ (2M 19,19.16)
Význam svatého strachu (bázně) a respektu spočinul na
celém shromáždění Izraelců. Žádný člověk se neodvážil
přiblížit k hoře, neboť v Boží přítomnosti by zemřel. Bůh
sestoupilnahoru,neboťlidsimělvyslechnoutJehoZákon.
„Bůh hodlal vyhlásit svůj Zákon za velkolepých a strašných
okolností, aby tím projevil jeho vznešený ráz“ (PP 303; PP
219).
Od lidu byla požadována čistota. Symbolicky jim bylo
nařízeno vyprat své oděvy, což představovalo očištění
jejich srdcí posvěcením. Na třetí den nebyla slyšet žádná
lehkovážná slova a žertování, nebyly slyšet ani projevy
světského chování, neboť byli v přítomnosti „mocného
Boha a věčného Otce“ (Iz 9,6)
Izrael slyšel zvuk trouby jako hlas polnice. Každá další
generace měla slyšet takové mohutné troubení; někdy
v slyšitelných tónech, při jiných příležitostech troubení
symbolizovalověrnéknězeaproroky,jakostrážnénazdech
Siona, vyzývajících lid Boží k návratu zpět k Bohu.
Bylo to výstižné, že počáteční úcta v Písmu k hlasu trub
byla spojena s vyhlášením svatého Božího Zákona ze
Sinaje, neboť „hlas trub“ po celá staletí symbolizoval
Boží milostivé něžné volání Jeho lidu k návratu zpět
k spravedlnosti a ke shodě se svatým Desaterem.
Tak hroznou úctu (respekt) způsobila Boží přítomnost,
že smrtelníci se strachem chvěli. Jeho čistota, Jeho moc,
Jeho spalující přítomnost dolehla na ně víc, než mohli
snést. Jejich reakce je výstižně uvedena:„Veškeren pak lid
viděl hřímání to a blýskání, a zvuk trouby, a horu kouřící se.
To když viděl lid, pohnuli se a stáli zdaleka. A řekli Mojžíšovi:
Mluvtys námi,aposlouchatibudeme;nechťnemluvís námi
Bůh, abychom nezemřeli“ (2M 20,18.19).
To mělo svůj význam a Mojžíš ho lidu odhalil:„Odpověděl
Mojžíšlidu:Nebojtese,neboprozkušenívássámBůhpřišel,
aby bázeň jeho byla mezi vámi, abyste nehřešili“ (v.20)
Bůh si připravoval svatý lid, lid, který bude díky obdrženým
přednostem respektovat a svědčit o Boží drahocenné
pravdě. Svaté dějiny prozrazují, že Izrael Boží zamýšlený
plán nikdy nesplnil.
I dnes Bůh volá a vyzývá svůj lid k takovému vznešenému
a svatému povolání, přinášet světu, degenerovanému
ohavnými hříchy a nevěřícímu v Boha, Jeho největší
poselství lásky. Pouze ti, jejichž životy jsou čisté od hříchu,
jsou schopni tento úkol splnit.
Dnes, jak nikdy předtím, je čas troubit na Sionu, troubit
dlouze hlasitěji a hlasitěji, čistými a jasnými tóny, jelikož
radostný den se blíží!
The Remnant Herald, Nov/Dec 2009
R.R.Standish
volně. přel. – jkov
5
Troubení
Typologie troubení
Armin Krakolinig
Chci upozornit na to, že troubení v biblické
symbolice není něco, co „troubí“ staletí před
zvláštní událostí, nýbrž stojí bezprostředně před
událostí, na kterou má upozornit. Proto také věřím,
že troubení ve Zjevení mají zvěstovat před námi
stojící den soudu, a ne upozorňovat lidi po staletí na
budoucí soud. Několik příkladů ze Starého zákona
nám podtrhne tuto myšlenku.
Troubení u Jericha
Typologie, která se speciálně týká časového
seřazení sedmi troubení, se nenajde nikde tak
zřetelně, jako v troubení u Jericha. (Joz 6). Před
soudem Jericha se jedná o bezprostřední troubení
pozounů. Nekoná se to týdny nebo měsíce dopředu.
Z tohoto důvodu není možné brát troubení ve Zjevení
jako varování nebo soud pro celé křesťanské období.
Pozoruhodný je také obraz sedmidenního troubení,
což i v sedmém dni mělo sedmkrát zaznít. Vidím
v tom obraz pro sedm troubení, kde v sedmém
troubení je obsaženo sedm ran. Není náhoda, že jen
sedm kněží troubilo se sedmi pozouny. Je to jako
obraz sedmi andělů, kteří troubí ve Zjevení na sedm
pozounů.
Troubení u Joela
Také u Joela lze poznat, že jeho volání zaznívá
bezprostředně před Božím soudem a napomíná
k poslednímu obrácení. (Jl 1+2). Všimněme si také
kobylek v první kapitole a koňů v druhé kapitole.
Zde vidím velmi jasné poselství, které můžeme dát
velmi dobře do spojitosti s troubením ve Zjevení.
Jsem přesvědčen, že obzvláště Joel je nám velikou
pomocí při výkladu troubení. Není obsahem Joelova
poselství právě také i zničení přírody? Současně
vidíme ve 4. kap. i zbrojení národů k poslední
válce. To může být velice přesný obraz pro „hněv
národů“ v troubení!
Troubení u Jeremiáše
Celá čtvrtá kapitola Jeremiáše poukazuje na
blížící se soud nad Jeruzalémem. Také zde je
troubení obrazem válečných událostí a současně
zničení přírody. Jr. 4,23-27; Ez 33.
Troubení ve velkém Dni smíření
Polnice byly také velmi úzce spojeny se
starozákonním „Dnem smíření“ 3M. 23,24.
Den troubení (polnic) je bezprostředně přede
Dnem smíření (l. podzimní svátek)! Podle 3M 25,9-
6
Z ráje do ráje
1 2010
14 troubily polnice ve velkém Dni smíření! Tím je
oznámen svatý rok osvobození. (PP 514).
Toto srovnání se starozákonním Dnem smíření
by mělo v nás vzbudit očekávání, že stejně tak
během novozákonního Dne smíření budou troubit
polnice. Právě to je v této studii velmi zřetelně
ukázáno. Podle výkladu nastal skutečně v nebesích
od roku 1844 velký Den smíření. Boží poslové
zvěstují na Zemi slovy, ale také stejným dílem
zvláštními znameními v přírodě a mezi národy
(v obraze troubení) blížící se konečný soud.
Z tohoto základního konceptu je dále možné
udělat podrobný rozbor troubení, pečetí a ran, a
k tomu uvést texty ze Zjevení a Daniele.
Ve Zj 11,15-19
pokračuje popis sedmého
troubení, ve kterém je ukončen prorocký obraz
troubení. Zde je nám ukázáno konečné vítězství
Boží nad mocnostmi zla a je zde naznačen soud nad
nimi. Můžeme vidět, jak Bůh proti tomu odmění
svůj lid a převezme svou říši. Tím je ukončena třetí
řada sedmerých vidění.
Mojžíšova představa „konce světa“
Jon Paulien
Mojžíšův proslov k izraelskému národu krátce před
jeho vstupem do Kanánu obsahoval jeden z možných
„konců světa“. Byl to proslov na rozloučenou před jeho
smrtí. Bůh vysvětlil národu skrze Mojžíše, jak se naplní
zaslíbení, daná Abrahámovi, aby se jeho potomci
stali mocným národem v úrodné zemi. Události v 5M
28. kapitole popisují vidění budoucnosti úplně jiného
druhu, než jak známe z NZ. Konec světa podle Mojžíše
nenastane najednou jako náhlá událost, ale je to
postupně se vyvíjející proces. Nenastane náhle, jako
např. nastala světová potopa. (5M 28, 1.2)
Zaslíbená požehnání (v. 3 – 13) můžeme popsat
moderními pojmy, jako např. stoupající produktivita,
moc, popularita, což se rovná: bohaté úrodě, spoustě
dobytka, kvetoucímu obchodu, velkému počtu dětí.
Když by Izraelité poslouchali Boha, byl by národ stále
bohatší a mocnější. Stál by na špici všech národů.
(v.13) Dnes by to byla supervelmoc. Porazil by všechny
nepřátele a všechny národy by ho respektovaly.
Zaslíbení, daná Abrahámovi, by se naplnila v překypující
míře, kdyby Izraelité poslouchali Boha a spolupracovali
s Ním. „Konec světa“ by nastal během světových
dějin, ne po jejich ukončení! Kdyby Izrael poslouchal
Boha, byl by Kanán postupně přeměněn v zahradu
Eden. Stávající problémy, jako plevel a nemoci, by byly
postupně překonány. Boží požehnání by vytlačilo
hřích.
Ale byla zde ještě jiná možnost. Neposlušnost, která je
přivede k zániku. (potopa, Babylonská věž) 5M 28,15
Nejsrašnější zlořečenství jsou zapsána ve verších 16 až
68, která také způsobí postupný zánik národa. Když
národ nebude Boha poslouchat, země nebude dávat
úrodu, přijdou neštěstí, strašné nemoci a přírodní
katastrofy a nepřátelé budou na ně útočit ze všech stran.
t
os
n
š
u
l
IZRAELSKÝ
NÁROD
pos
nep
osl
Pokud bude neposlušnost dále trvat, budou vyhnáni ze
své země a roztroušeni mezi všechny národy. (v 63 – 66)
5M 28. kapitola popisuje národní pohled konce
světa. Přitom je izraelský národ míněn jako celek, o
spravedlivých ostatcích zde není žádná řeč. Izrael se
mohl rozhodnout mezi postupným znovuobnovením
zahrady Eden a mezi pozvolným rozptýlením a
zánikem. Izrael stál před volbou mezi požehnáním a
prokletím, mezi životem a smrtí. (5M 30, 15-20)
Najdeme někdy v průběhu dějin Izraele, že byl
dost dlouho poslušný, aby mohlo být započato se
znovuvybudováním zahrady Eden? Izrael nebyl nikdy
úplně jednotný, mimo 60 až 70 let za vlády Davida
a Šalamouna. A také v této fázi zažil skutečně Boží
požehnání. Národ byl respektován, měl uznání okolních
národů a převyšující moudrost. Bůh jim žehnal, že
Šalamoun mohl říci: „1Kr 8,56“
Vypadalo to, že Izrael je na cestě k novému ráji.
Zaslíbení z 5M 28 se začala vyplňovat, ale zůstávala i
nadále závislá na podmínce poslušnosti Božího zákona.
(1Kr 9, 3-9) Zřízení monarchie přineslo s sebou i nová
nebezpečí. Jestliže byl král věrný Bohu, Izraeli se vedlo
dobře. Když byl král bezbožný, národ byl na cestě
vedoucí do záhuby.
Každý, kdo Královské knihy četl, ví, jak se dějiny dále
vyvíjely. Za krále Šalamouna nastala dlouhá cesta
odvrácení se od Boha, a tím i úpadku národa. Zaslíbení,
daná Abrahámovi a Mojžíšovi, se stala čistým snem,
ale chudoba, slabost, porážky a ničení nepřátelskými
vojsky, rozptýlení a vyhnanství se staly skutečností.
Bylo stále jistější, že „zahrada Eden“ nebude moci
být zřízena skrze poslušnost Izraele.
Boží plán s národem Izraelským podle 5M 28. kapitoly
Pokračování příště. Zpracoval Jurica podle Jon Paulien:
What the Bibel Says About the End-Time.
Znovuzřízení rájezahrady Eden
ušn
ost
Rozptýlení mezi
okolní národy a
jeho zničení
7
Dětem
O hrachové rostlince
a proutku
Začínalo léto. Každý den odpoledne jsme
společně pracovali na zahradě. Dnes jsme
museli nutně připravit pro naše hrachové
sazenice pnoucí tyčky. Dosud jsme k tomu
neměli čas, ale tyto sazeničky už hledaly oporu
a začínaly se pnout po zemi. Tak naši chlapci
běhali do lesa a nosili proutky a já jsem je
zapichovala do záhonu a opatrně okolo nich
omotávala tyto křehké sazenice. Později mi
pomáhal i Samuel, náš nejstarší.
které by jinak neměly žádnou šanci růst
vzhůru.
Mladé hrachové rostliny potřebovaly pevnou
oporu, aby se nemusely celý život plazit jen po
zemi, v naději, že sousední rostlina, plevel nebo
kamínky mohou být jejich oporou. Musel jim
být ukázán směr, kterým mohou a mají růst.
Tak byl tento směr, který nejdříve vzbuzoval
dojem jakéhosi věznění nebo svazování, ve
skutečnosti pomocí k volnosti.
Každý z nás byl zamyšlen a zaměstnán svou
prací. Tu náhle přerušil Samuel ticho: “Mami,
to jsem ale rád, že nejsem hrachová sazenice!”
“Jak to myslíš?”, chtěla jsem vědět. “No mami,
představ si, že byste mě museli také tak
připevnit k proutku, a jsem tak rád, že mohu
běhat, skákat a dělat to, co zrovna chci!” “Ano,
to chápu,“ odvětila jsem,“ ale přesto existuje i
v našem životě takováto pnoucí opora.” “Ale
mami, jak by to mělo fungovat? Nemyslím si,
že by se mi něco takového líbilo!” “Samueli,
byl bys s tím srozuměn, kdybychom se dnes
večer sešli na zahradě a o tom popřemýšleli?”
“Mami, řekni mi to přece teď hned”, prosil
Samuel. “Já bych ale byla ráda, kdyby to tvoji
bratři také slyšeli. Jsou teď tak zabraní do
hraní, tak je nechci rušit”, vysvětlila jsem. “Ale
nesmíš na to zapomenout, mami!” “Ne, můj
drahoušku, to ti určitě slibuji. Ale můžeš mi to
vždy znovu připomínat”, odpověděla jsem.
„Mami, myslíš snad, že naše pnoucí pomoc
je Boží Slovo?“ ptal se Samuel. Na to rychle
odvětil Simeon: „To by mohlo být, protože
v Bibli stojí, co je pro nás dobré a jak můžeme
být hodní.“ „A mami“, dodal Samuel, „co vy
jako rodiče říkáte, je také jako Boží Slovo,
že?“, protože my Pánu Bohu ještě tak dobře
nerozumíme, je to pravda?“ A s úsměvem ještě
dodal: „To musíte ale neustále dávat pozor, co
říkáte, aby to také jako Boží Slovo bylo.“
Tak porozuměly naše děti lekci o hrachové
rostlince a pnoucí tyčce. Jak o tomto dále
popřemýšlet, to ponecháme vám.
Byl večer. “Představte si, dnes budeme mít na
zahradě u zeleninových záhonů zamyšlení”,
oznámil Samuel svým bratrům. Všichni byli
velmi napjati, protože toto se u nás neděje
každý den. Sedli jsme si do trávy a zpívali
nejdříve písničky. Potom jsme udělali malý
okruh zeleninovými záhonky a pozorovali, jak
vše roste. Ke konci jsme také přišli k dvěma
záhonům, kde se tyto hrachové rostlinky pnuly
po jejich oporách. Žel, třetí záhonek nebyl ještě
hotov. Toto jedno odpoledne jsme nestihli vše
dokončit. To bylo ale dobře, protože teď jsem
se mohla mých dětí zeptat: “Chlapci, které
sazenice se vám více líbí? Které rostou lépe,
ty, které mají oporu nebo ty druhé?” Nebylo se
co ptát, samozřejmě, ty které měly tyčky jako
oporu, ty druhé se pnuly po zemi a zaplétaly
se vzájemně do sebe. Tak nemohly na chlapce
udělat velký dojem. Tímto jsme začali naši
rozmluvu. Chlapci brzy pochopili, jak důležité
byly tyto pnoucí tyčky pro hrachové rostliny,
8
Z ráje do ráje
1 2010
Kresba: Lana
JAK PRACUJE DUCH SVATÝ – JAK NA
TO REAGUJE ČLOVĚK
Při studiu Písma jsem byl zaujat jednou pasáží ve
Skutcích apoštolských. Sk. 8,26-40.
Známá to pasáž Nového zákona, která velmi jasně říká,
jak to dělá Duch svatý, to na jedné straně. Dále ukazuje,
jak by to měl dělat člověk, tedy jak bychom měli reagovat
my lidé, kteří se často modlí o Ducha svatého. Budiž
hned na počátku řečeno, že naše jednání se od toho
ukázkového vzoru poněkud odlišuje, hned v několika
velmi důležitých aspektech.
Apoštolové a ti, co zakusili moc Ducha svatého, se učili
nyní v nové situaci, novému způsobu a novým, dosud
nezakoušeným situacím. Dokud byl s nimi Mistr – Pán
Ježíš, učil je sám, jak mají postupovat. Učňovská léta
však minula. Navíc Mistr už s nimi nebyl.
Nyní bylo zcela na nich, jak porozumí tajemnému hlasu
Ducha oni sami. Filip – evangelista, o němž je zmínka ve
Sk. 6,5, byl jedním ze sedmi helénistů, tj. Židů mluvících
řecky, určených k péči o chudé v křesťanském sboru
v Jeruzalémě. Měl vedle Štěpána vlivné postavení, ale
Štěpán už byl mrtev. Před nedávnem byl ukamenován a
on sám, tedy Filip, musel utéci z Jeruzaléma pryč. Zvolil
si Samaří, část Palestiny, kde byl relativně bezpečnější
než v Jeruzalémě samém. Kdo, anebo co ho vedlo
právě sem, nám Písmo nezjevuje, ale je i možné, že
sám Duch svatý, vzhledem k logice jeho práce. Zavedl
Filipa do těchto míst. Logika práce Ducha svatého je
ostatně i středem zájmu našeho uvažování. Je úplně jiná
než logiky lidského uvažování. Už setkání se Šimonem
kouzelníkem, které předcházelo setkání s komorníkem
– Etiopanem, je zajímavé z pohledu, jak pracuje Duch
svatý vzhledem k charakteru člověka. O Filipovi toho
dále nic víc nevíme, až téměř po devatenácti létech
(Sk. 21,8) se u něho v domě zastavil ap. Pavel se svými
průvodci a pobyl u něho několik dní. Jistě si měli o čem
povídat po tak dlouhé době.
Filipova reakce na působení Ducha svatého při jeho
evangelizační práci je velmi podnětná, a proto jí stojí
za to věnovat pozornost. Filip se nechal použít Duchem
svatým. V tom se poněkud liší jeho přístup vzhledem
k našemu. My se často modlíme o Ducha svatého, ale
chceme jej používat, respektive jeho služeb, tak jak
sami uvážíme nebo k účelům které nejsou v intencích
Svatého Ducha. V tom je asi ten problém. Měli bychom
být citliví k jeho hlasu a dovolit mu, aby mohl pracovat
on skrze nás a ne my skrze něho. Viz Řím. 8,26. To by
mělo být prvním naučením z této pasáže Písma.
Písmo – má každému co povědět, jenom číst se zájmem.
To je dalším poučením. Je-li tomu tak, Duch svatý se
postará o další sám. Často způsobem vymykajícím se
lidské logice. Někteří evangelisté Nového zákona s tím
měli zkušenosti a jsou pro nás zaznamenány. Sk. 11,12.
Sk. 16,6.8. Dbejme hlasu Ducha svatého a naučme se
mu rozumět.
Další průběh tohoto líčení, dvořana a Filipa, dává za
pravdu už zmíněným závěrům. Dvořan byl na návštěvě
v Jeruzalémě. Zmínka o tom, že „přijel do Jeruzaléma,
aby se modlil“, nasvědčuje tomu, že to nebyly státnické,
úřední důvody, proč přijel. Zřejmě si při té příležitosti
koupil svitek Písma, tedy Izaiášův svitek. Uměl číst, to je
jasné, zřejmě hebrejsky. V té době to všichni neuměli.
Prostě při jízdě četl. Nyní si všimněme, jak si počínal
Filip…Ze slibně se rozvíjející práce v Samaří, je najednou
odvolán. Jak bychom asi reagovali my? To nedává smysl,
mohl si říkat, já tady mám rozpracovanou práci a mám
jít pryč? My už víme, že kdyby jeden člověk měl být
zachráněn, Ježíš by podstoupil onu oběť, ale Filip tuto
známost neměl. Co dělá? Čeká. Na co? Na tentýž hlas,
který ho od slibně se rozvíjející práce odvolal. A on se
ozval znovu. Sk. 8,29.
Celá režie události je už plně pod kontrolou Svatého
Ducha. Jak to praktikujeme my? Nechceme všechno
organizovat tak, až to „přeorganizujeme?“
Když si byl Filip jist, že je to hlas Ducha, z povzdálí se
přiblížil a dvořana oslovil… Nevnucoval se. Jistě měl
mnoho co říci tomuto člověku, ale čekal na pravou
příležitost. Svatý Duch režíroval celou událost tak, aby
bylo nade vší pochybnost jasné, že: 2 Kor. 4,7. Děláme
to také tak? Nečpí z naší práce někdy až příliš: To JÁ jsem
zorganizoval a zařídil… Čí je potom důstojnost té moci?
K pohotovosti a ochotě Filipově vhodně dodává apoštol
Petr: „…Hotovi pak buďte k vydání počtu každému,
kdož by od vás požádal zprávu z naděje té, která jest ve
vás s tichostí a bázní…“ 1 Petr. 3,15. Někdy se přihodí
taková situace, že v celé „cestě křesťanské kariéry“ se
to nepřihodí, a člověk toho nevyužije, není připraven.
Nevíme, kolik podobných příležitostí měl ještě Filip.
Takto se stala tato p o h o t o v o s t jednoho člověka
semenem, které později vyústilo v užitek zevangelizování
velké části Habeše, země černého kontinentu už před
dvěma tisíci léty.
Momentální výsledek Filipovy reakce na hlas Ducha
byl: Sk. 8,36. Ano věřím celým srdcem, tak zněla
jediná předkřestní odpověď. Snad ještě nerozuměl
v „podrobnostech“ všemu, jedno však věděl: Ježíš je
můj zachránce a Spasitel. To mu Filip právě vysvětlil a
objasnil. Jeruzalém toho byl stále ještě plný, po dvou
měsících od té události. Ve městě se nemluvilo o ničem
jiném mezi mnoha lidmi, kteří se tam sešli ze všech koutů
tehdy známého světa. Takových jako byl onen cizinec
z Habeše, bylo mnohem víc. Všichni byli zvědavi, co se
to tam vlastně stalo a jak to bylo doopravdy. Bylo kolem
dvou měsíců po největších židovských svátcích, na které
přicházelo veliké množství lidí. Dozvěděl se pravdu nejen
o této události, i když vůdcové lidu šířili nepravdy a lži.
Nyní poznal pravdu o této události, a nejen to. Dozvěděl
se také pravdu o sobě a lidech stejně „poznamenaných“
jako on sám. To mu dodalo nové naděje a nového elánu,
nové životní vize, když četl zmíněnou knihu, svitek
Izaiáše.
Text Skutků nám nesděluje podrobnosti o tomto člověku,
jen říká, že byl správcem královského pokladu, k tomu
ještě kleštěnec.
To znamená muže, který byl operací učiněn nezpůsobilý
k plození. V Bibli, ostatně ve starém Orientu všeobecně,
často znamená komorníka, dvořana. Mohl jím být i
Pokračování na str. 14
9
Nejen pro děti
ČERNÁ RŮŽE
Příběh z války Severu proti Jihu - část druhá
Když se po čase Jeffe znovu ujal své služby, byl
z něho docela „jiný negr“, jak říkával. Každý poznal,
že se s ním něco stalo. Jeho vzhled, řeč a celé jeho
chování se úplně změnilo. Byl teď vyhledáván ještě
víc než dříve, protože sloužil každému a pomáhal
všem. Jestliže mu někdo nabídl alkohol, s díky
odmítl, a když si z něho dělali vojáci legraci, beze
slova odešel.
Zpíval více než dřív, ale jeho písně byly docela jiné
než dříve. S větší horlivostí také začal šetřit, ale
jeho stará punčocha se asi také změnila. Peníze se
v ní nějak nedržely. Vždy v sobotu odpoledne, když
měl Jeffe volno, odcházel do města a vracel se až
večer, kupodivu s prázdnou punčochou.
Plukovník si toho všiml a bylo mu to divné. Nikdy
totiž u něj neviděl, že by si kupoval nějaké mlsky a
patrně nedával peníze ani svému krejčímu, protože
měl roztrhaný oděv, ani opravit si jej nedával. O
peníze nehraje – co tedy dělá se svými pěťáky?
A tak se plukovník usmyslil, že chlapce vystopuje.
Když v sobotu zase Jeffe přišel jako jindy pro svůj
pas, bez kterého nikdo nesměl z tábora, plukovník
mu ho dal, ale přitom mu vážně řekl: „Tak mně
napadá, Jeffe, že bys měl své peníze používat trochu
rozumněji. Jsi takový otrhaný, vůbec nevypadáš
jako plukovníkův sluha. V čem to vězí? Copak ti
dávám malé služné?“
Jeffe se na plukovníka smutně podíval a sotva se
zmohl na několik slov odpovědi. Tak ho dojala
velitelova výtka. „Máte pravdu, pane, opravdu jsem
otrhaný.“ Podíval se na své kalhoty a začervenal
10
Z ráje do ráje
1 2010
se studem: „Já si to všechno rozmyslím, pane
plukovníku. Už příští týden.“
Plukovník odešel a Jeffe zůstal ve stanu sám. O
chvíli později se však plukovník vrátil a slyšel, jako
by Jeffe s někým mluvil. Zřetelně slyšel chlapův
prosebný hlas: „Můj nebeský Otče, drahý Pane
Ježíši, vidíš, v jaké jsem situaci. Měl bych si pořídit
nové šaty, pan plukovník to řekl a je to pravda. Ale
já přece nemám peníze na to, abych je utrácel za
zbytečnosti. Ta hodná paní v nemocnici říkala, že ty
všechno víš. Četla mi z té knihy, kde je napsáno, že
si máme brát příklad z květin, které se také nestarají
o svůj oděv. Víš, můj Pane, kdybys mne oblékl jako
ty květiny, pomohl bys mi a já bych mohl své peníze
dát na docela jiné, potřebnější věci. Vždyť je přece
tolik nemocných dětí a potřebných lidí. Prosím tě,
ať se nemusím starat o toho „negra“, a ať se pan
plukovník na mě nehněvá. Amen.“
Plukovník, který tiše poslouchal, byl velmi
překvapen. Když Jeffe odešel, dal si osedlat koně a
řekl si, že vše vypátrá, a to ihned.
Hned v první ulici vešel Jeffe do cukrářství. „Vida
ho, žebráčka,“ řekl si plukovník sám pro sebe. „Je
to negr, jako všichni ostatní. Jíst a spát, spát a jíst,
to je všechno, oč jim jde. I když Jeffe není žádný
lenoch, ovšem...“
Po chvíli se Jeffe objevil před obchodem s rukama
plnýma balíčků a spěšně zahnul do další ulice, kde
zmizel v květinářství. Za chvilku však vyšel a vydal
se k předměstí. Plukovník ho zpovzdálí sledoval
a velice se divil, když zjistil, že Jeffe vstupuje do
nemocnice. Uviděl také, jak ho vrátný přátelsky
vítá.
Když Jeffe zmizel v budově, dojel plukovník
k vratům nemocnice a zeptal se vrátného: „Co tady
dělá ten černoch? Je to totiž můj sluha.“
Vrátný odpověděl: „Ten je tady, pane, velmi
vítaným hostem. Už na něho pokaždé moc čekají.
Jde vždycky do chlapeckého oddělení. Pokud si
přejete, doprovodím vás k okénku u sálu, odkud ho
budete moci sledovat.“
„Dobrá,“ souhlasil plukovník. „Jenom nenápadně,
prosím, nechci, aby mne uviděl. Mám k tomu svůj
důvod.“
Sluha dovedl plukovníka k okénku právě včas, aby
uviděl, jak Jeffe, vchází do místnosti. Chlapec šel
od postýlky k postýlce, na žádnou nezapomněl.
Rozděloval dětem pomeranče a tu a tam s nimi
promluvil několik slov. Plukovník viděl vděčné
pohledy nemocných dětí a slyšel, jak radostně
děkuji. V této chvíli by byl dal tento starý bojovník
sto dolarů za to, kdyby mohl být na Jeffově místě.
Konečně byly všechny balíčky rozdány a Jeffe
přistoupil k posteli, na které ležel sotva desetiletý
chlapec. Bylo na první pohled patrné, že umírá.
Když se Jeffe u chlapce ocitl s prázdnýma rukama,
zalily se chlapcovy oči slzami. Jak rád by plukovník
hodil svému sluhovi dolar, aby mohl přinést
mnohem větší dárek, ale viděl také, že nemocný už
nemůže nic jíst. Rovněž Jeffe uviděl, jak je umírající
chlapec nešťastný, a tak se na něho povzbudivě
usmál a vytáhl z kapsy jakousi plechovou krabičku.
Oči dítěte zazářily v očekávání, co je asi uvnitř!
Sám plukovník se málem prozradil, jak se nakláněl
z okénka, aby viděl, co je v krabičce.
Jeffe vytáhl z krabičky nejprve vlhký šáteček a pak
se objevila překrásná bílá růže. Ze rtů nemocnému
se ozvalo tiché, radostné: „Ach...“ Jeffe položil růži
na polštář vedle chlapcovy hlavy, ten zavřel oči
a plnými doušky vdechoval její vůni. „Ó Jeffe,“
šeptal chlapec. „Jak jsi hodný! Až přijdeš jednou do
nebe, budeš tím nejbělejším andělem, bílým jako
tahle růže.“
Jeffe náhle zvolal, jakoby oslněn novým poznáním:
„To je určitě ono, co míní ta stará, moudrá kniha,
když mluví o kvítí tam nahoře. Jsem černý, hloupý
negr. Modlil jsem se, abych byl jako to kvítí, které
nepotřebuje šaty, abych mohl všechny peníze, které
mám, použít pro vás a na vaše potřeby. Myslel jsem
si, že se nemusím starat o šaty, že mi je Pán Bůh dá,
stejně jako je dává květinám. A těšil jsem se na to.
Vždyť ty moje jsou už tak ošklivé! Ale teď vidím,
a ty jsi mi k tomu pochopení pomohl, dřív jsem
tomu dost dobře nerozuměl, že teprve v nebi budu
jako kvítí, jako černá růže, nevadí. Bůh ji pozná.
Tam teprve přestane bída, ne zde. A proto chci ještě
víc pracovat, abych vám tady mohl být k něčemu
užitečný. Víš, já jsem plukovníkův sluha a musím
se slušně oblékat. Ale Pán Ježíš to zařídí, já tomu
věřím. A tam,“ pokračoval Jeffe a ukazoval vzhůru,
„tam budeme zářit krásou jako kvítí a růže. Tak jsi
to myslel, viď?“ A Jeffe políbil umírajícího chlapce
a odcházel.
Plukovník si utíral slzy a usmíval se zároveň. Vtiskl
vrátnému pětidolarovou bankovku a řekl: „Kupte
pomeranče pro nemocné.“ Pak se co nejrychleji
vzdálil. Když vjížděl do vojenského ležení, vezl si
s sebou jakýsi balíček.
Druhého dne zrána se stalo něco, co udělalo
Jeffemu velikou radost, ale zároveň ho to přivedlo
do rozpaků. Když se totiž zvedl ze svého slamníku
aby se oblékl, zjistil, že jeho šaty zmizely a na jejich
místě ležely šaty úplně nové. Plukovník už nespal,
ale byl úplně zticha a zvědavě Jeffa pozoroval. Jeffe
si několikrát protřel oči a ohmatával nové šaty, jako
by nevěřil svému zraku. Pak uchopil kalhoty a začal
si je oblékat, ale najednou se zarazil: „Možná, že
nejsou pro tebe, Jeffe,“ řekl si a potřásl hlavou.
„Ale pro koho tedy jsou? Pan plukovník se do nich
nevejde, ach, jak bych si přál, aby byly moje!“
„Jeffe,“ ozval se plukovník.
„Tady jsem, pane plukovníku. Zdá se mi, že jsem se
tak trochu zbláznil.“ odpověděl chlapec.
„Jeffe, tvůj nebeský Pán vyslyšel tvou modlitbu a
poslal ti nové šaty, aby ses nemusel starat a mohl
žít jako kvítí.“
„Pane plukovníku, kdo vám to pověděl? Nebo je to
jen sen? Je to skutečně pravda,“
Pak Jeffe padl na kolena a modlil se tak, jak se umí
modlit jen prosté dítě pocházející z otroctví.
Až dosud byl plukovník člověkem, který se jen
velmi málo staral o Boží pravdu. Později však
vypravoval svým přátelům, že ho Jeffova modlitba
změnila. Často si rovněž přál, aby tuto chlapcovu
modlitbu slyšel celý pluk.
Jeffův velitel se od této chvíle stal jeho nejlepším
přítelem. Stávalo se, že se se svým malým černým
11
Seriál o pravdě
sluhou radil, protože na něj Jeffe udělal svou
poctivou věrností a svědomitostí dobrý dojem. Jeffe
mu jeho lásku splácel bezvýhradnou oddaností.
Měl nové šaty a byl šťastný. Vojáci ho škádlili, že
vypadá jako milostpán, a Jeffe se vždy rozesmál, až
se jeho bílé zuby blýskaly, zkřížil ruce přes prsa a
prohlásil: „Jsem oblečen jako kvítí.“ A v jeho hlase
bylo něco tak vděčného a uctivého, že smích kolem
něj umlkal.
Chlapecké oddělení nemocnice brzy poznalo, že
jeho malý mecenáš má nyní plnější peněženku.
Velmi často přišel s Jeffem i plukovník. Kráčel
s plnýma rukama od jedné postele ke druhé a
vzbuzoval jásot malých nemocných. Tak byl tímto
bývalým otrokem otevřen proud požehnání a stovky
malých pacientů z tohoto proudu pily své štěstí.
Jeffe jim nezapomínal svým způsobem vyprávět o
nebeském Otci, který pečuje o děti jako o květiny.
Mnohé hasnoucí oko se ještě zalesklo, když Jeffe
vypravoval, že i nemocné děti jsou květiny, které
jednou tam nahoře v nebesích rozkvetou plným
zdravím, protože je Pán Ježíš miluje. Jeffe také
radostně vykonával své denní povinnosti, čištění
bot. Radost mu nemohlo pokazit to, když jej někdy
vojáci nazývali pobožným negrem, který střádá
pěťáčky pro Pána Boha.
„Jeffe potřebuje peníze, mnoho peněz. Jeffe bude
lordem. Vojáci spotřebují všechno jen pro sebe,
ale Jeffe ne,“ bránil se. A vojáci dobře věděli,
že Jeffe vše, co vydělá, vydává pro jiné. A tak
častokrát mnohý „pěťák“, který by byl jinak
utracen všelijak, putoval v dobré náladě do staré
punčochy.
Pokračování příště.
Seriál o pravdě
5. část
Otakar Vožeh
T
ěsně před svým ukřižováním, u výslechu
před římským místodržitelem Pilátem, říká
Ježíš: „Já jsem se proto narodil a proto jsem
přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.
Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ A na
to mu Pilát říká: „Co je pravda?“ (J 18,37-38).
Dodnes se teologové přou o to, jestli Pilát
myslel svoji otázku vážně, nebo sarkasticky, a
pokud ji vyslovil vážně, jestli byla faktického
nebo filosofického charakteru. Kdybych vám
stejnou otázku položil v této chvíli, jak byste mi
asi odpověděli? Jak bychom definovali pravdu?
P
okusím se o biblickou definici, tak jak Bibli
rozumím: „Pravda je to, co je v souladu
s myslí, vůlí, charakterem, slávou a podstatou
Boží.“ Nebo ještě jinak: „Pravda je vyjádřením
Boha.“ Pravda z Boha vychází, a proto můžeme
říct, že pravda má teologický charakter. Zároveň
můžeme říct, že pravda má i svůj ontologický
charakter, pro vás, kdo si ještě pamatujete
hodiny filozofie, ontologický neznamená nic
jiného než to, že pravda je vyjádřením toho,
jak se věci mají. Realita – skutečnost – je to
co je, protože Bůh realitu stvořil a prohlásil
ji za realitu. A tak Bůh je autorem, zdrojem,
ustanovitelem, správcem a konečným soudcem
veškeré reality a pravdy.
P
án Ježíš Kristus sám o sobě prohlásil, že
je Pravda, a tím potvrdil své božství. Také
řekl o psaném Božím slově, že je pravda, a
jinak to ani ve skutečnosti být nemůže (J 14,6;
10,35; 17,17). Mezi vtěleným Slovem, jímž je
Kristus, a psaným Slovem (Biblí) nemůže být
neshoda. Pravda si nemůže protiřečit. Bůh se
lidstvu zjevil především v osobě svého Syna,
ale rovněž ve svém Slově, Bibli. K tomu ještě
můžeme připojit i určité zjevení skrze přírodu,
celý vesmír, a Písmo nás učí i to, že jistá
míra základního poznání Boha je každému
člověku vrozena – především to, co bychom
12
Z ráje do ráje
1 2010
nazvali „morálním cítěním“, nebo „smyslem
pro morálku“ (Ř 1,19-20 a 2,15). Abychom si
však rozuměli: jediným zdrojem poznání Ježíše
Krista jako cesty spasení, záchrany, je Písmo,
Bible, Boží slovo. Příroda na Boha ukazuje a
hovoří o Boží moci a slávě. Jedině Boží slovo
však přináší poznání Ježíše Krista jako Božího
Syna a Spasitele. Již proto je tedy Boží slovo
měřítkem veškeré pravdy a otázka pravdy a
klamu je ve své podstatě řešitelná jedině na
podkladě Písma.
T
o, co se snažím říct je, že pravda
neznamená vůbec nic v oddělení od Boha.
Pravda se nedá ani definovat, ani vysvětlit,
ani rozpoznat a pochopit bez svého zdroje,
jímž je Bůh. Zkuste to a uvidíte, jestli byste to
dokázali. Apoštol Pavel píše o těch, kdo chtějí
poznat pravdu bez Boha, takto: „ . . . svou
nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze
o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to
přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které
jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa
vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže
nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu
čest jako Bohu, ani mu nebyli vděční, nýbrž
jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich
scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou
moudří, ale upadli v bláznovství“ (Ř 1,18-22).
A o kousek dál Pavel ukazuje na přirozený
morální důsledek odmítnutí poznání Boha
jako zdroje pravdy: „Protože si nedovedli vážit
pravého poznání Boha, dal je Bůh napospas
jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší„
(Ř 1,28). Odmítnutí biblického poznání pravdy
vede zcela logicky a nevyhnutelně k morálnímu
úpadku.
Zatímco klasická filozofie byla pokusem o
pravdu bez Boha, postmoderní smýšlení je
„pokusem o Boha bez pravdy“. Jinými slovy,
dnes se lidem nabízí duchovní zážitky a prožitky
podle jejich gusta a přání, nehledě na to, jestli
jsou založeny na pravdě. Stále víc se přiznává
existence nějakého „duchovna“ nebo „něčeho
nadpřirozeného“, ale s tím, že jde o čistě
subjektivní zkušenosti. Každý má mít jakési
„právo“ na toho svého „boha“, na svůj duchovní
prožitek, aniž by se zkoumalo, jestli je postaven
na pravdě, jestli je v souladu s pravdou. Lidé
přicházejí na to, že vytvořit si svého osobního
bůžka, svoji vlastní spiritualitu, je neohrožuje,
nenabourává to nijak jejich postoje, jejich pojem
morálky, jejich soběstřednost. Nejsou nuceni
ke konfrontaci s objektivní pravdou, protože si
vytvářejí svoji vlastní, subjektivní pravdu, která
jim vyhovuje a „hodí se jim do krámu“. K tomu
se přidá notná dávka vzájemné tolerance a hle,
máme tu postmodernismus. „Světlo přišlo na
svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo,
protože jejich skutky byly zlé“ (J 3,19). To jsou
biblická slova z Janova evangelia. Jinými slovy,
naše vlastní morální postoje diktují náš postoj
vůči pravdě, vůči světlu. Toto je velmi vážné
slovo pro ty, kdo tvrdí, že je to náš rozum,
náš intelekt, který stojí v konfliktu s vírou a
s pravdou. Není tomu tak. Lidé se stavějí zády
k pravdě ne z rozumových, ale především
z morálních důvodů. Nechce se jim měnit jejich
život, nechtějí opustit svůj hříšný životní styl,
a proto odmítají pravdu, i když ji mají před
K
dyž se zamyslíme nad morálními otázkami
dobra a zla, práva a bezpráví, krásy a
ošklivosti, ctnosti a neřesti, zjistíme velmi
rychle, že bez Boha na ně nemáme plnou a
trvalou odpověď. Filosofie, láska k moudrosti,
je mlácením prázdné slámy, pokud nevychází
z Boha. Moudrost není myslitelná bez pravdy a
pravda není myslitelná bez Boha.
V
MISTR JAN HUS
dnešní tzv. postmoderní době dochází
k revolučnímu zvratu v nahlížení na pravdu.
13
Seriál o pravdě
očima. „Neboť každý, kdo dělá něco špatného,
nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho
skutky nevyšly najevo“, dokládá dál apoštol
Jan (v.20). Hříšník miluje svůj hřích, a proto
utíká před světlem, které by mu ho ukázalo
v plné hrůze a vedlo ho k pravdě.
P
ostmodernismus jako nový směr smýšlení
a nahlížení na svět je charakterizován
odmítáním jakékoli možnosti poznat pravdu.
Postmoderní člověk tvrdí, že subjektivita lidské
mysli znemožňuje poznání objektivní pravdy.
Objektivní pravda mimo nás je prý jen nějaká
iluze. Nic není jistého a myslící člověk nebude
nikdy mluvit s plným přesvědčením o ničem.
Silné osobní přesvědčení je považováno za
aroganci a naivitu. Každý má svou vlastní
pravdu a pravda mimo nás neexistuje.
K
dyž to domyslíme, postmodernismus
vlastně neumí a nemůže rozpoznávat mezi
dobrem a zlem. A jestli si to uvědomujete nebo
ne, pojem zla vlastně poznenáhlu mizí z našeho
myšlení a slovníku. Protože když nemůžeme
vědět nic docela jistě, jak můžeme tvrdit, že je
něco dobré nebo něco zlé? Postmodernismus
není ničím jiným než systematickým popíráním
pravdy a odmítnutím jakékoli jistoty. Jistota
je postmoderním člověkem považována
za aroganci a za projev netolerance a
nesnášenlivosti. Ve skutečnosti se nejedná o
nic jiného než o další marný pokus vymýtit
morálku a jakýkoli pocit viny z lidského života.
Hříchem porušená, nepokojná a neuspokojená
mysl člověka stále hledá východisko pro svůj
neutěšený stav.
N
a závěr je nutné vysvětlit jedno. I když je
pravda z biblického pohledu objektivní,
není neosobní. Uvěřit v Ježíše Krista jako Božího
Syna a Spasitele neznamená jen nějaké přijetí
objektivní a pravdivé doktríny. Spásná víra je
osobní záležitost a vede k velmi osobnímu a
intimnímu vztahu mezi Bohem a člověkem.
Tak, jak to Bůh zamýšlel od počátku. Důležité
je však to, že subjektivní prožitek setkání
s Bohem je založen na objektivní pravdě o
Bohu i o člověku. Slovy apoštola Petra: „V nikom
14
Z ráje do ráje
1 2010
jiném (než v Ježíši Kristu) není spásy. Není pod
nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž
bychom mohli být spaseni“ (Sk 4,12).
Z pořadu TWR-CZ: O pravdě. Text poskytlo TWR
Pokračování ze strany 9
ženatý muž, Gn. 37,36. 39,1. což ale nevylučovalo, že byl
skutečným kleštěncem. Byl to vlastně zmrzačený muž.
Na východě byl tento zvyk hojně rozšířen a je dosud
stále prováděn. Ve starozákonních biblických dobách
bylo toto mrzačení lidí, ale i mezi zvířaty zakázáno. Viz.
Lv. 21,16-24. 22,24. Dt.23,2-9.
Na královských dvorech byl tento zvyk běžným, dokonce
i v Izraeli. 1 Král. 22,9. 2 Král. 8,6. 9,32. Také David je měl
na svém dvoře. 1 Par. 28,1. Povětšinou to byli cizinci.
Tito lidé se nesměli zúčastňovat bohoslužeb. Šlo-li
o zvíře, nesmělo být použito k obětním účelům.
K takovým účelům bývali používáni i malí chlapci,
za účelem získání zpěváků s vysokým hlasovým
pěveckým rozsahem. Takoví dospělí mužové bývali
hlídači královských ženských harémů. Také byli
osobními komorníky králů, často správci jejich
pokladů. Cena, kterou platili, byla však velká a
celoživotní. Mezi lidmi se o nich leccos vyprávělo,
přece jen to nebyl plnohodnotný muž. Všechny
tyto atributy se v plné míře vztahovaly na muže
z našeho příběhu.
Právě se přesvědčil, že všechno co se dočetl o
Ježíši v proroctví, se splnilo. Proč by se nemělo
pravdivě splnit i to, co se dočetl o lidech svého
stavu? On - kleštěnec, může být nejen stoupencem
a příznivcem tohoto židovského krále, může být
dokonce členem jeho rodiny, jeho vlastním synem.
Iz. 56,3-7
To nikdy před tím neslýchal, ani na to nepomyslel,
až do té doby, než si to přečetl „černé na bílém.“
To ho naplnilo pokojem spolu se křtem, jemuž se
podrobil, tak že spokojeně a šťasten pokračoval dál
ve své cestě domů, „raduje se“.
Bible nezná pojem štěstí tak, jak ho chápou lidé.
Ví ale, jak vypadají lidé, kteří jsou šťastní… Chcete
být takovými lidmi? Věřte tomu, který je zmiňován
v proroctví, v něhož uvěřil i onen dvořan, o kterém
jsme četli. Věřte mu nejen ve smyslu proklamací,
ale řiďte se jeho radami v praktickém životě tak, jak
jsou představovány v Písmu. Neupravovány teology
a vykládači, kteří nemají nic z Ducha svatého.„Jel
cestou svou, raduje se…“
To proto, že uvěřil jednoduchým pravdám Písma o
Spasiteli, o němž poprvé na vlastní oči četl a slyšel.
Nikoli složitým a těžko srozumitelným formulacím
teologů.
František Poslušný
Osobní svědectví
Pierre Hudson
Dříve než vám řeknu své vlastní svědectví, tak musím
říctdůvod,pročvěřímPánu.Mojemaminkabyladevět
měsíců nemocná. Byla ochrnutá. Byla v zkroucené
pozici. Kdekoliv ji můj tatínek zavezl, aby navštívili
odborného lékaře, tak slyšel vždy stejná slova:
Připravte se na pohřeb. Devět měsíců.Tehdy mě bylo
asi 10 let. Když jsme se vraceli ze školy, tak jsme
volali: Ještě pořád dýchá? Bylo nám řečeno, že ano,
tak jsme vešli do domu, abychom se podívali, jak se jí
daří.
ono to na Haiti není tak, jako tady, že lidé tu nemají
rádi sousedy. Na Haiti máme rádi svoje sousedy.
A lidi přišli, klepali na dveře, a volali: Kazatelova
manželkazemřela?Říkalijsme:Ne!Onajezdravá.Byla
uzdravena.
Nedokázalitopochopit.Viděli,ženašemaminkazačala
chodit. A viděli stopu krve na posteli. Já jsem to viděl!
A tak jsem si řekl: Dobře, nejsou žádné modlitby jen
pro legraci. A pak jsem mluvil se svým tatínkem a řekl
jsem mu: Tatínku, chci se nechat pokřtít.
Narodil jsem se v adventistické rodině. Můj otec je
kazatel. Ale abyste znali Pána, musíte mít nějakou
osobní zkušenost. Jinak, jak jsme dnes ráno říkali, o
Něm nemůžeme mluvit a vydávat svědectví. Každý
večer k nám chodila skupinka lidí se modlit, od devíti
večer do půlnoci. Ale když nám bylo deset či jedenáct
let, myslíte si, že jsme opravdu měli zájem o ty
modlitby? Ne ne, teď dokážu pochopit své vlastní
děti. A byla tam jedna paní, kterou když jsme uslyšeli,
že se začala modlit, tak jsem si řekl: dobře, tak to
fakt bude až do půlnoci. A skoro jsem usnul. Ale víte,
co Bůh udělal? Udělal něco úžasného. Viděl jsem to
svýma vlastníma očima. To nemůže být popřeno.
Maminka běžně nemohla vůbec spát, ale ten večer
řekla: Chce se mi spát. A my jsme se tak radovali, že
třebakonečnězesne.Dokážetetopochopit?Víte,pro
nás už to bylo příliš dlouho. A my jsme si říkali: Možná
tohle je to vysvobození. Ano bylo to tak.Ve tři hodiny
ráno Bůh někoho poslal a ta osoba přišla, (ona tu
osobu viděla) a řekla: Ježíš mne poslal, abych ti dala
injekci.
Bratři a sestry náš Bůh je skutečný! On jeVšemohoucí!
Tomísto,kdemojemaminkadostalainjekci,krvácelo.
Viděl jsem to na vlastní oči! Víte, ve stejnou dobu, ve
tři hodiny ráno, maminka protáhla své ruce, postavila
se a chodila. Tatínek nás ve tři hodiny ráno volal:
Pojďte sem kluci, pojďte sem kluci! A my jsme řekli: Už
zemřela?
Ne, ona je zdravá!
To je vážná věc. Pokud někdo z vás chce vědět, kde
se nachází, musí vědět, do čeho je zapojený, to je
skutečnost. Tohle je skutečný boj. Není to vůbec
žádný vtip. Ten stejný boj, který byl bojován na nebi,
je stále na této zemi. A tak musíte být buď s Bohem,
nebo s nepřítelem. Pak jsem si řekl: Dobrá, o cokoliv
požádáme Pána, tak to nám může dát. Já ho o něco
požádám. Dostával jsem hudební výuku, a proto
jsem se takto modlil: Pane, přicházím k Tobě, abych
tě o něco požádal. Pokud si myslíš, že moje prsty
nebudou chválit tvoje jméno, tak mne prosím zastav
v rozumění hudbě. Prosím, od této chvíle všechno
zablokuj.Anebomipomozchápatahrát.Jakémohou
být těžkosti? Někteří lidé říkají, slyšel jsem – no
nebudu to říkat. Různé chvály pěli na mne. A já jsem
řekl: To ne. A pozvedám svou ruku, protože pro sebe
si nechci vzít nic. Všechna chvála patří Pánu. Ale víte,
já jsem navštěvoval hodiny hudby, rozumíte, V roce
1983 jsem si řekl: Napíšu Mu dopis.
Nemohlijsmetomuuvěřit.Plakalijsmeradosti.Avíte,
Napsal jsem dopis, a řekl jsem Mu: Pane, dávámTi své
prsty. Ale tohle bude ta dohoda, že kterýkoliv nástroj
uvidím,takmusímbýtschopnýnaněhohrát.Uvědomil
jsem si, že chci hrát. A já jsem si řekl: Pane, když to
uděláš, tak ti dám padesátku. Takhle platíme Bohu,
že mu dáme padesátku. Uschopní mě dělat hudbu
dokonale, a já ti za to dám padesátku. Padesátka
mnoho znamená, ... a potom: Bože udělej tohle, a
já udělám tohle. Víte bratři a sestry, Bůh nás bere
vážně.KdyžHooněcožádáme,takonnámnaslouchá.
Brzy poté, mám tento dopis schovaný, to je smlouva
15
Osobní svědectví
s Pánem, jsem mu řekl: Tohle je ta dohoda, Ty ze mne
uděláš dobrého hudebníka a já pro tebe budu hrát
na všechny nástroje. Vyrostl jsem v hudební rodině,
starší bratři mě učili hrát, a také jsem měl soukromé
hodiny. A všichni na mne začali ukazovat: On je
hudebník, to je hudebník. A já jsem si říkal: Vždyť oni
ani neví, co jsem napsal Pánu. Držel jsem to v tajnosti
až do minulého roku. O tomhle papíru jsem s nikým
nikdy nemluvil.
31. prosince 1988 byli jsme na shromáždění ve
sboru, modlili jsme se za přicházející nový rok a ke
mne hovořil tichý hlas: To je to jediné, co chceš dát
svému Pánu, jen své prsty? Jen své prsty? A já měl
slzy v očích. Říkal jsem: Ne, nejenom prsty, Pane, to
je moje celá bytost. Ale víš, ta dohoda je, ony slouží
Bohu, dokud je neusekne. Moje prsty. Sloužit anebo
zemřít. Takový jsem, to je to jediné, oč jsem ho žádal.
A řekl jsem: Bože, můžeš mne říznout zde, zde, nebo
tady, ale zTvé milosti mne prosím zachovej. Ale hlavní
věc je, dokud prsty mohu vidět, tak musí hrát proTvou
slávu a čest. A já je pořád mohu vidět.Takže ony musí
hrát pro Pána. To je naše dohoda. Jednoho dne poté,
šli jsme do restaurace, organizovali jsme ten nejlepší
pěvecký sbor pro adventní církev, sbor měl asi 140
členů, byla to velká schola cantora. Modlili jsme se za
tento koncert a také postili. To nebylo jen, že to byl
koncert. Když hrajeme a zpíváme, tak to neděláme
jen pro vás, abyste měli radost. Pokud Pán má radost,
chvála mu za to. To je to jediné, co chci. Dokážete
tomu porozumět? V restauraci nás bylo pět včetně
kazatele. Byli jsme ve veliké místnosti a o kousek dál
tam byla žena, která upoutala mojí pozornost. Řekl
jsem: Kluci, Duch svatý ke mně promluvil, abych tu
ženu pozval na koncert.
Dovedete si představit, že jakmile jsem se postavil,
tak ta žena se na mne podívala a řekla: Nechoďte ke
mně, nechci s vámi mluvit! Vy mne neznáte! Ona ale
nemohla slyšet, co jsme si říkali. Byli jsme od ní daleko.
Dokážete to pochopit? A já jsem řekl: Kluci, to ne,
tady se něco děje. Jak mohla vědět, co jsme si říkali?
Pomodlemese.Modlilijsmeseajápovídám:Vejménu
Pána Ježíše s ní musím mluvit.
Znátemne,pane?Vymneneznáte,poprvemnevidíte,
víteco,nemluvtekemně!Začalamiříkatplnorůzných
špatnýchvěcí,jenabysevyhnulatomu,žebysemnou
musela mluvit. Mojí společníci se modlili.
Odpusťteprosím,aletohlejejenjednomalé pozvání.
16
Z ráje do ráje
1 2010
Budeme mít krásný koncert. A rádi bychom, abyste
tam byla.
Kde je váš koncert?
Tam v sále adventistů sedmého dne, víte.
Já se toho koncertu nezúčastním. Proč?
Je to příliš dobře zorganizováno.
Vy se tomu smějete? Šel jsem zpátky a řekl jsem:
No kluci, slyšeli jste, co řekla? Nezúčastní se toho
koncertu, protože je příliš dobře zorganizován.
Nechtěla o tom koncertu vůbec slyšet. A tak jsem
řekl: Pozvu ji, aby přišla do sboru.
A tak jsem jí řekl: prosím, přijala byste pozvání, abyste
přišla a navštívila náš sbor?
Kde chodíte do sboru? Řekl jsem ji.
Nachvílisezarazilaapotomřekla:Podívejtesenamne,
podívejtesenamne.Ano,anomohujítkvámdosboru.
Může jít k nám do sboru, ale nechce jít na ten koncert.
Tak přišla do sboru. Řekl jsem ji, jmenuji se Hudson, a
onaodvětila,jávámsvojejménoneřeknu.Jakpoznám,
až přijdete do sboru, že jste tam? Člověku, který
bude, mít službu u dveří řeknu, ať vzkáže, že žena,
kterou jste potkal v restauraci je tu. Tak to udělala.
Někdokemněpřišelapovídá:Hudsone,tenčlověk,se
kterým ses setkal v restauraci je tu.
Dobrá, tak jsem chtěl uvítat svého hosta a sedět mu
nablízku. Ale všiml jsem si, že se děje něco divného.
Když se kazatel modlil, tak pokaždé, když řekl jméno
Ježíš, tak byla hlučná. Nikdo nemůže odolat ve jménu
Ježíšově. Nikdo. Byla tak hlučná, že po chvilce jsem si
říkal, no to teda ne, to se musím podívat. Kazatel se
modlil dál a používal jméno Ježíš a ona bojovala. Proti
čemu? Proti moci Ježíšově. Po kázání jsem se jí zeptal:
Líbilo se vám to?
Teď už vím, proč jsem přijala pozvání. Proč? Mám tady
hodně lidí. A já říkám: Prosím? Ona říká: Mnoho lidí
tady je mých.
Já říkám: Ne, ne, nejsou vaši, protože tady je Boží lid.
A ona řekla: A všichni ti pokrytci?
Šla k jednomu bratrovi a oslovila ho jeho jménem,
byl to jeden z nejbohatších mužů ve sboru. A ona
mu říká: Nazdar bratře. Ten bratr utekl, nechal tam
svoji manželku. Žena stála zády k balkonu a řekla,
podívej na dalšího, aniž by ho viděla, rozumíte, ani ho
neviděla ještě a řekla: podívej na dalšího. Oslovila ho
jeho jménem, když muž zrovna šel dolů po schodech.
Nedokázal jsem to pochopit. Říkal jsem si: Kdo je tato
žena? Chtěl jsem vědět, kdo byla tato žena, že se lidé
před ní tak třásli. Bohatí lidé. Vlivní lidé. Třásli se, lezli
po čtyřech, neuvěřitelné.
A ona řekla:Ti jsou moji.Víte, ta všechna jejich moc, ty
všechny jejich peníze pocházejí ode mne.Všechny ty
peníze …Modlil jsem se za ty muže. Protože jsem řekl
Bohu: Pane, jestli tito lidé, kterým jsem věřil, mohou
mít tak úzký vztah s někým takovým, tak tady je
něco špatného. Pane, prosím, pomoz mi, protože já
nechci být ve stejné situaci. Asi za tři měsíce přišli
za mnou s nabídkou: Ty jsi ten nejlepší hudebník,
Hudsone,udělalijsmeprotebevelkouoslavu.Objímali
mne.ZorganizovalivelkouoslavupromneaPánmiřekl:
Nejez žádné maso. Jdi na oslavu, nejez žádné maso.
Jez jenom zeleninu. Slíbil jsem, že na oslavu přijdu.
Měl jsem svoje auto. Ne oni chtěli, aby byl někdo mým
řidičem. Doktor měl být mým řidičem. Já jsem nikým.
Wow.
tady z přítomných může být světlem světa, tak vy ne.
Řekl jsem: Proč? A on řekl: Běžte si pohovořit se svou
manželkou.
Vraťme se ke dni, kdy mi ta žena říkala další věci.
Řekla: Víte, že vás nenávidíme? A já jsem řekl: Proč?
Kvůli čemu?
Protože vždycky hrajete ve sboru dobrou hudbu.
Všechno,cosesnažímedělat,vypokazíte,nenecháte
mladélidisidělatcochtějí,vždyckyhrajetejendobrou
hudbu. My vás nenávidíme. Víte, že vás mohu zabít?
A já jsem řekl:Ve jménu Pána Ježíše, nemůžete. A ona
řekla: Já vás tady hned mohu zničit.
A já jsem řekl:Ve jménu Pána Ježíše, nemůžete. A pak
mi řekla: Jste ženatý? Já jsem řekl: Ano jsem.
Znovu se tak podívala nahoru a řekla: Potkám se s
vámi ve vašem manželství.
Když jsem se vrátil do Kanady, od první chvíle jsem
nepoznával manželku. Všechno se změnilo. Ona už
není ten stejný člověk. Začal jsem se zajímat o to, jak
dělatnahrávkynakazety.Poprvé,kdyžjsemprocházel
domem, tak říkala: Na co to děláš? Vzala je, hodila na
zem a rozbila. Tak jsem si řekl: o jé.
Chápete, že jsem se setkal s démonem, který ovládal
Karibik a já jsem si s ním potřásl rukou. A řekla mi své
jméno, protože Pán ji v té chvíli ovládal. Jmenovala se
Mari Riviera. A ona mi říká: Já už rozumím, proč jste
tak mocný, jste tak mocný, protože moje jméno je jen
River (řeka). Ale Hudson je větší než řeka, Hudson je
jezero.
Já jsem jí řekl: Ne. Ne. To co říkáte, to na mne neplatí.
Jánemámžádnoumoc.JedinámocpocházíodBoha.
No, a když mi to tak řekla, tak jsem si řekl: Dobrá,
pomodlím se.
Bylo to v pátek večer. V sobotu jsem šel do sboru.
Mnozí z vás budou znát modlitebnu Benjamin v
Ottavě. V sobotní škole jsme studovali lekci – být
světlem světu. Do shromáždění přišel muž, který byl
oblečenjakokněz,apřišeldotétřídy,vekteré jsem byl
já. Lekce probíhala dále.Ten muž říkal, že nemůžeme
být světlem světa.
Bratře, řekl jsem, Ježíš chce, abychom byli solí země
asvětlemsvěta.Najednoumezitímtomužemamnou
byl takový šok. Lidi, to bylo neuvěřitelné. Bylo to jako
boj. Bojoval jsem s Biblí v rukou a všemi mi známými
verši. Musíme studovat Bibli. Musíte studovat Bibli.
Na konci řekl: Dovolte mi vám něco říct, pokud každý
Dovedete si to představit: Běžte si pohovořit se
svou manželkou. Byl tam, když se to v pátek stalo?
Byl tam?
Dobrá, mimochodem, musím vám říct, že ta žena, se
kterou jsem se setkal na Haiti, tak Pán pro mne udělal
něcoúžasného.Pánovládljejíústaaonamiřekla,kým
je. Když Pán už chtěl ovládnout její ústa, tak říkala:
On hodlá ovládnout má ústa, on hodlá ovládnout má
ústa, on hodlá ovládnout má ústa. Už ovládá moje
ústa. A pak řekla: Já jsem ten, kdo má na starosti
Karibik. Mám tady pod svým velením mnoho vojáků.
Víte, bratři a sestry, někteří lidé, uvnitř sboru, jsou
tu, děje se mnoho věcí a oni ani neví, co se děje. Oni
prostě jen spí. Kéž je jim Pán milostiv. Zbytek té naší
sobotní třídy se jen smál: ha, ha, poslouchejte, co řekl
– promluv si se svou manželkou.
Já jsem věděl, co mi řekl. Já jsem to věděl. Modlil
jsem se za to. Pak jsem šel doprovázet na klavír. A
on mi říká: No já vím, proč to tak je, protože kamkoliv
přijdete, tak každý je nadšený z vašeho hraní. A vy si
myslíte, kdoví co nejste.
Řekl jsem: Bratře, já jsem nikým. Nevíš, kdo jsem?
Jenobyčejnýhloupýpředmět,kterýBůhpoužívá,aby
setřel ty mudrce. Jsem opravdu nikým.
O ne, o ne, hádal se a hádal. Když se shromáždění
rozcházelo, hrál jsem na klavír. A než jsem dohrál, tak
jsem Pánu řekl: Pane, děkuji, děkuji, že zadržíš toho
mužepromneudveří,protožejámuchcidátvědět,že
vím,kýmje.PoděkovaljsemBohu,protožejsemvěděl,
že už ví, co já potřebuji. Budete tomu věřit? Všichni
opustili modlitebnu, a toho člověka jsem našel stát u
dveří.Nasoběmělnormálníoblek.Nevím,kamzmizelo
17
Osobní svědectví
to jeho předchozí kněžské oblečení. Potřásl jsem si s
ním rukou a řekl jsem: Nazdar bratře, jak se ti daří?
Daří se mi dobře. Čekáš tady na někoho? Copak jsi se
mnounechtělmluvit?Tobylajehoodpověď.Nechtěls
se mnou mluvit? A já jsem řekl: Jak to víš, že chci s
tebou mluvit?
Řekl: Po tom, co jsem ti řekl, pokud nebudeš chtít
se mnou mluvit dnes, tak už se mnou nikdy nebudeš
chtít mluvit.
Řekl jsem mu: Znáš Mari Rivieru? A jeho oči se takto
změnily, a on se smál, smál, smál, smál, smál, smál,
smál. Protože víte, já jsem se dotkl toho ústředního
bodu, šel jsem na to přímo. Znáš ji? Vím, že ji znáš.
A on mi řekl: bratře, bratře, kdy jsi přišel z Haiti? A já
jsem řekl: Je to skoro tři roky.
A on řekl: Rozumím. Evangelium je ještě na tobě
čerstvé, že? A on říká: Víš co? Musíš být vytrvalý.
Ptal jsem se: Proč?
Řekl mi něco, co rádi uslyšíte: Tohle je jediná církev,
která vede přímo do nebe. Tohle mi řekl.
Ajámuřekl:Noacodruhécírkve?Jehoodpověďzněla:
jsou to jen duhy.
Zeptal jsem se. Co to znamená, duhy?
Řekl: jsou jako duhy, ukazují ti, že jdou do nebe, a
potom vás pošlou zpět na zem.
Takhle jsem to dostal podané od ďáblova služebníka.
A tak jsme spolu mluvili a mluvili a on povídá. Víte, že
takovítolidénemohoupronéstjménoJežíš,že?Pořád
ho oslovují jako on, nikdy neřeknou Ježíš. Nemohou
vyslovit jméno Ježíš. My můžeme říct jméno Ježíš. Z
milosti Páně. Ale oni nemohou.
A on říká: Víš, že musíš dělat to, co dělal On, když byl
na této zemi, pokud opravdu chceš jít tam nahoru?
Řekl jsem mu: vždyť ty jsi taky v církvi.
A on řekl: Hudsone, tohle mi nedělej. Znáš mne.Tohle
byl první den, co jsem ho kdy viděl. A přesto on byl tak
přesvědčen, že já ho znám. A já říkám: Opravdu? A on
řekl. Ano. Musíš pořád sloužit druhým. Jinak můžeš
být jako já.
A já mu říkám: Co myslíš, že mohu být jako ty?
On řekl: Ty víš vše, já jsem už přestoupil tu hranici.
Já jsem mu řekl: Ale přesto Tě Ježíš může zachránit.
On řekl: Hudsone, nemluv mi o tom, řekl jsem ti, že
jsem přestoupil tu hranici, tak už jsem ji přestoupil.
A on řekl: O, ano, děkuji, jen kdybys mne mohl zavézt
domů. Ano pojď.
Nasedl. Nastartoval jsem auto, a zařadil jsem
rychlost, šlápl na plyn, a auto nemělo žádnou sílu,
aby se rozjelo. Auto sebou cuklo a zmlklo. A já jsem
řekl:Tak to nejde. Auto se nepohnulo.Tak jsem vyřadil
rychlost, a modlil jsem se. Pane, ve jménu Pána Ježíše,
tady toto auto mne tady ráno přivezlo, abych chválil
tvoje jméno, a ono mne zaveze zpět domů.Ve jménu
Pána Ježíše. Otevřel jsem oči, nastartoval, zařadil
rychlost, šlápl jsem na plyn a muž se smál a smál a
smál.... jako někdo, komu řeknete deset tisíc vtipů
najednou.
Dokončil jsem rozhovor a chtěl jsem jet domů. On stál
pořád u dveří a já šel ke svému autu. Stále tam stál a
tak jsem mu řekl: čekáš ještě na někoho? A on řekl: na
moje auto. Zeptal jsem se: potřebuješ zavézt?
A on řekl: pamatuj na to, co jsem ti řekl, dělej stále tu
práci, kterou dělal On, když byl na této zemi. Protože
to je ta jediná cesta, která vede do nebe.
Kéž vám Bůh požehná.
18
Z ráje do ráje
1 2010
Během jízdy mi řekl: Hudsone, ty jsi mladý, tvoje
budoucnost leží před tebou. Neuvědomuješ si, že tě
čekáplnoproblémůvtvépráci,doma?Jsimladý,tvoje
budoucnost leží před tebou, neuvědomuješ si, že …
A já jsem řekl: Co to znamená? Řekl mi:Tvůj životmůže
být jednodušší. Jestli chceš.
Zeptaljsemseho:Cotímmyslíš?Aonmiřekl:můžeme
udělat spolu dohodu. Protože víš, Hudsone, my tě
nenávidíme!Mytětakmocnenávidíme!Ajáříkám:Proč?
Protože ty nechceš hrát jazz v modlitebně. Vždycky
chceš hrát jen dobrou hudbu a tak nám způsobuješ
mnoho problémů. Pokaždé, když chceme něčeho
dosáhnout, tak ty to vždy překazíš. Překazíš všechno.
A my tě Hudsone, nenávidíme. Jsem šťastný,žemohu
od ďábla slyšet, že mne nesnáší. Chvála Pánu za to.
A on řekl: Hudsone, to je velmi jednoduché, uděláme
dohodu. A já jsem řekl: Jaká je ta dohoda?
Dáme ti tolik peněz, kolik budeš chtít, a prosím, už
nikdyvmodlitebněnehraj.Anebopokudstálechcešv
modlitebně hrát, hraj jazzovou hudbu.
Ale z milosti Boží jsem si nevyvolil být hudebník, který
by dal přednost jazzové hudbě.
Řekl jsem mu: Ve jménu Pána Ježíše, zmiz se svými
penězi.Aonsklonilhlavuaměljiskloněnou,dokudjsem
ho nepřivezl před jeho dům. A když jsem řekl: Jsme
doma, jsme tu, vystoupil z auta, a řekl: Hudsone, jsi
odvážný. Potřásal mi rukou. A já říkám, ne, nejsem. A
on řekl: Ano jsi, pokud jsi mne byl schopen vzít k sobě
do auta a přivézt mě domů, tak jsi odvážný. A já jsem
řekl: Ne, Ježíš je odvážný. Ježíš je odvážný.
Zaslíbení Ducha
E. G. White
Kristus prohlásil, že po svém nanebevstoupení
sešle své církvi, jako dokonalý dar, Utěšitele, který
má zaujmout jeho místo. Tímto Utěšitelem je
Duch svatý, duch Jeho života, výkonný nástroj Jeho
církve, světlo světa. Se svým Duchem Kristus posílá
usmiřující vliv a moc, která odnímá hřích.
člověka uschopňuje vítězit. Je to právě působnost
Ducha svatého, skrze kterou se podmaňuje
satanova vláda. Duch usvědčuje z hříchu a se
souhlasem lidské bytosti vypuzuje hřích ze srdce.
Mysl je pak přivedena pod nový zákon - královský
zákon svobody.
V daru Ducha dal Ježíš člověku nejvyšší dobro,
jaké mohla nebesa poskytnout. Spasitel hleděl na
lidstvo a viděl je pod mocí tmy, ale viděl pro lidské
bytosti také naději, neboť v božské přirozenosti
je moc k úspěšnému zápasu se zlými silami. S
radostným ujištěním řekl: „Nyníť jest soud světa
tohoto, nyní kníže světa tohoto vyvrženo bude ven.
A já budu-liť povýšen od země, všecky potáhnu k
sobě.“
Duch v nás působí tím, že v naší mysli často
oživuje drahocenné pravdy plánu spasení. My
bychom tyto pravdy zapomněli a nebýt Ducha,
jenž bere z Božích věcí a ukazuje nám je, ztratila
by tato bohatá Boží zaslíbení svůj výsledný účinek.
Rozjímání o Ježíši a Jeho lásce hřeje naše srdce a
my toužíme vyprávět druhým ta potěšující ujištění,
která byla přinesena do našich myslí.
Duch byl dán jako obnovující činitel, bez něhož
by byla Kristova oběť marná. Moc zla po staletí
sílila a podrobení se člověka tomuto satanskému
zajetí bylo úžasné. Hříchu je možné odolat a
je možné nad ním zvítězit pouze skrze mocné
působení třetí božské osoby, která nepřichází ve
zmenšené, nýbrž v plné božské síle. Je to Duch,
který způsobuje, aby to, co vykonal Spasitel světa,
bylo korunováno úspěchem. Právě prostřednictvím
Ducha je srdce očištěno. Skrze Ducha se věřící stává
účastníkem božské přirozenosti. Kristus dává svého
Ducha, jakožto božskou moc k vítězství nade všemi
zděděnými i vypěstovanými sklony ke zlu a k tomu,
aby vtiskl církvi svůj vlastní charakter.
Je výsadou každého Božího syna a dcery
mít Ducha, který by v nich přebýval. Jestliže by
ti, kdo znají pravdu, Pána stále milovali a báli se
Ho, a pokud by setrvávali v Kristu, měli by mravní
a duchovní sílu. Milost Kristova by v nich byla
jako pramen vody, vyvěrající k věčnému životu a
vytékala by z nich jako proudy živé vody.
Kristus o Duchu řekl: „Onť mne oslaví“. Tak,
jako Kristus oslavil Otce zjevením své lásky, tak má
Duch oslavit Krista tím, že světu odhalí bohatství
Jeho milosti. Právě takový obraz Boha má být
obnoven v lidech. S dokonalostí charakteru Jeho
lidu se pojí čest Boží, čest Kristova.
Duch prosvětluje naši temnotu, poučuje naši
nevědomost a pomáhá nám v našich rozmanitých
potřebách. Ale mysl musí stále postupovat podle
Boží vůle. Jestliže dovolíme, aby do nás vstoupilo
světáctví, jestliže nemáme touhu se modlit,
netoužíme důvěrně rozmlouvat s Tím, který je
Pramenem síly a moudrosti, Duch s námi nebude
prodlévat. Ti, kteří nemají víru, neobdrží ten
bohatý dar milosti, který by jim dal moudrost ke
spasení, vytrvalost, trpělivost a vnímavost k tomu,
aby pochopili a ocenili nebeskou něžnou péči, byli
pohotoví k rozeznání satanových plánů a silní k
odolání hříchu. Bůh pro ně nemůže vykonat své
mocné dílo kvůli jejich nevíře.
Za cenu nekonečné oběti a utrpení nám
Kristus opatřil všechno podstatné k úspěchu v
křesťanském boji. Duch svatý působí silou, která
Kristus zaslíbil své církvi dar Ducha, a toto
zaslíbení nám patří právě tak, jako patřilo i prvním
učedníkům. Ale jako všechna ostatní zaslíbení, je i
19
Zaslíbení Ducha
toto dáno podmíněně. Je mnoho těch, kteří věří a
hlásí se k nároku na zaslíbení Pána, mluví o Kristu
a o Duchu svatém, avšak nepřijímají z toho žádný
prospěch. Nepoddávají svou duši, aby byla vedena
a ovládána božskými silami. Nemůžeme používat
Ducha svatého. Duch má použít nás. Skrze Ducha
Bůh působí ve svém lidu „chtění i skutečné činění,
podlé dobře libé vůle své“. Ale mnozí se tomu
nepodvolují. Chtějí řídit sami sebe. To je důvod,
proč neobdrží nebeský dar. Pouze těm, kteří
pokorně čekají na Boha, kteří jsou k jeho vedení
citliví, je dán Duch.
Kristus prohlásil, že božské působení má Jeho
následovníky provázet až do konce. Boží lid však
toto zaslíbení nepřijímá a nevěří mu, proto jeho
naplnění není vidět. Zaslíbení Ducha je věcí, o které
se málo uvažuje. Výsledkem je jenom to, co se dalo
očekávat - duchovní vyprahlost, duchovní slabost,
duchovní úpadek a smrt. Pozornost zaměstnávají
věci malého významu a Boží moc, která je pro růst
a rozkvět církve nezbytná, a která by jí přinesla
všechna další požehnání na její cestě, chybí, ačkoli
je nabízena ve své nekonečné hojnosti.
Pokud je církev spokojena s maličkostmi,
neobdrží velké věci Boží. Proč nehladovíme a
nežízníme po daru Ducha, když je to způsob, jímž
máme obdržet moc? Mluvte o tom, modlete se
za to, kažte o tom. Pán je mnohem ochotnější dát
nám Ducha svatého, než jsou rodiče ochotni dát
dobré dary svým dětem.
Pouštěli by se naši pracovníci do díla bez
vědomí jeho svatosti, kdyby si plně uvědomovali
odpovědnost, která na nich spočívá? Neviděli
bychom na mužích, kteří sami sebe představují
jako kazatelé, hluboké hnutí Ducha svatého? Za
křest Duchem svatým by měl každý pracovník Boha
prosit. Společenství by se měla shromažďovat, aby
prosila o zvláštní pomoc, o nebeskou moudrost k
tomu, co plánovat a jak konat. Zvláště by se měli
lidé modlit, aby Bůh pokřtil Duchem svatým své
misionáře.
Pro toho, kdo zapomene sám na sebe, udělá
ve svém srdci místo pro práci Ducha svatého a žije
život cele zasvěcený Bohu, není žádného omezení.
Jestliže budou lidé snášet potřebnou kázeň bez
20
Z ráje do ráje
1 2010
stěžování si nebo umdlévání, bude je Bůh vyučovat
hodinu za hodinou a den za dnem. On touží zjevit
svoji milost. Jestliže Jeho lid bude odstraňovat
překážky, On vylije vody spasení v hojných
proudech skrze lidské nástroje. Kdyby lidé, kteří
vedou pokorný život, byli povzbuzeni, aby vykonali
veškeré dobro, jaké jen mohou, a kdyby nebyla
potlačována jejich horlivost, pak by měl Kristus sto
dělníků tam, kde má nyní jednoho.
Bůh bere lidi takové, jací jsou a vychovává
je pro svoji službu, jestliže se mu poddají. Duch
Boží, přijatý do duše bude posilovat všechny její
schopnosti. Pod vedením Ducha svatého se mysl,
která se bezvýhradně oddá Bohu, vyvíjí harmonicky
a je posilována, aby pochopila a plnila Boží
požadavky. Slabá, nestálá povaha prodělá změnu
a stane se silnou a pevnou. Ustavičná oddanost
a zbožnost tak upevňuje úzký vztah mezi Ježíšem
a jeho učedníky, že se Mu křesťan stává podobný
svou myslí a povahou. Skrze spojení s Kristem bude
mít jasnější a širší rozhled. Jeho bystrost bude
pronikavější, jeho úsudek vyváženější.
Přítomnost Ducha svatého u Božích dělníků
představí pravdu s mocí, jakou nemůže poskytnout
veškerá čest a sláva světa. Duch dává sílu, která
udržuje snahu zápasící duše v každé krizi, uprostřed
nepřátelství příbuzných, nenávisti světa i vědomí
vlastních nedokonalostí a chyb.
Spojení božského a lidského úsilí, těsné spojení
s Bohem, zdrojem vší síly ve všem vždy a všude - to
je v naší práci absolutně nezbytné.
(Review and Herald, 19. května, 1904)
Drobnost
Řeč vaše vždycky budiž příjemná, ozdobená soli,
tak abyste věděli, kterak byste měli jednomu
každému odpovědíti. Ko 4,6
Umění mluvit je dar, který bychom měli pečlivě
pěstovat. Ze všech darů, které od Boha dostáváme,
je řeč největším požehnáním. Hlasem můžeme
přesvědčovat a dokazovat, jím přednášíme Bohu
modlitby a chvály, vypravujeme druhým o lásce
Vykupitele. Jak je tedy důležité, abychom svou řeč
vypěstovali pro co nejúčinnější konání dobra!
COL 335
Svědomí vstup zakázán!
Ján Kováčik
V tomto článku se budeme zamýšlet nad velice
důležitým darem, kterým Stvořitel vybavil každého
člověka. Tím darem je Svědomí. Je uloženo v našem
srdci. Žel, že o této Boží „výbavě“ se mluví velice
málo. Zdá se, že slovo Svědomí vypadlo z lidského
slovníku, podobně jako i slovo hřích. Když přijde
řeč na svědomí, lidé obyčejně jen mávnou rukou a
řeknou: Svědomí? Má dnes ještě někdo svědomí,
nebo je svědomitý? Jací jsou ti tam „nahoře“, kteří
berou hrubé platy a k tomu ještě získávají tučné
úplatky? Nedostatek svědomí je způsoben právě
hříchem, který tento Boží dar otupil a udusil. Lidé
se Boha nebojí, a proto nerespektují ani Jeho svatý
Zákon-Desatero.
Co svědomí vůbec je?
Lidské tělo pozůstává z nejrůznějších orgánů,
větších i menších. Lékaři mají pro každý z nich,
i pro tu nejmenší kostičku, latinské pojmenování.
Některé ze svých orgánů vidíme a můžeme se jich
dotýkat. Ty, které jsou ukryté uvnitř těla lze vidět
jen pomocí rentgenu nebo sona. Uvedl jsem, že
svědomí vložil Bůh do srdce. Jak je to možné, že
žádný kardiochirurg operující srdce, toto jemné
„zařízení“ v něm neviděl? Ono je totiž lidskému
zraku neviditelné, ono reaguje v určitých situacích,
a když se projeví, jeho „kmitání“ lze zaznamenat
při tom, jak se kdo chová.
Svědomí je jako „pojistka“ (jistič), která brání
(měla by bránit) dopouštět se nejrůznějších
zel. Je to mravní uvědomění si, co je dobré a co
zlé. Je to vnitřní hlas, který nám ukazuje naši
odpovědnost před Bohem i lidmi. Svědomí je buď
čisté, neposkvrněné, citlivé…nebo špatné, nečisté,
zahlušené, ocejchované, poznamenané, vypálené,
otupělé, zablokované…Když se svědomí začne po
vykonání nějakého zlého činu ozývat, člověk je
na dobré cestě svůj čin litovat, činit pokání a svůj
chybný krok napravit.
způsobem nesdělí, jakého zla se v životě dopustili.
Pak zbavení hrozného břemene a výčitek, umírají.
Jejich svědomí se ozvalo, začalo je sžírat – třeba až
po mnoha letech!
6. srpen 1945 – Svědomí vstup zakázán!
Stáli jste už někdy před tabulkou s nápisem „Vstup
zakázán!“? „Na staveniště vstup zakázán“ –
„Negrům vstup zakázán“ – „Židům vstup zakázán!“
Takovýchto a podobných zákazů bylo a je velké
množství. Kdysi jsem četl slovenskou knihu
Svědomí vstup zakázaný! Jméno autora jsem už
zapomněl. Pojednávala o americkém letci, který…
Přesuňme se nyní proti proudu času zpět o šedesát
let. Poblíž Velkého Solného jezera, ve státě Utah
(USA), na letišti Vendover, se shromáždilo 150
dobrovolníků. Byli to vybraní letci, kteří procházeli
speciálním výcvikem. Z počátku ani netušili, za
jakým účelem. To věděl pouze 30. lety plukovník
letectví Paul W. Tibbetts. Několik týdnů se cvičili
v shazování bomb na neviditelné cíle, s největší
přesností, z mimořádných výšek.
Na jaře 1945 se v Pentagonu konala tajná porada,
na které japonská města je třeba shodit A-bombu.
Podobnou té, která už byla mezitím vyzkoušena 16.
července v poušti Alamogordo. Dohodli se asi na
čtyřech, mezi kterými byla i Hirošima a Nagasaki.
„Je pravda, že lidé se někdy zastydí za své hříšné
skutky a vzdávají se některých svých zlozvyků, než
si vůbec uvědomí, že jsou přitahováni ke Kristu.
Kdykoli se však pokusí o nápravu, kdykoli se v nich
probudí touha jednat spravedlivě, jsou k tomu
puzeni mocí Kristovou. Působí na ně vliv, který si
neuvědomují, probouzí se v nich svědomí…“ E.G.
White, Cesta ke Kristu, 20
Někdy se stává, že lidé mající zatížené svědomí
nějakým zlým činem, nemohou v klidu ani
umřít, dokud se buď nevyzpovídají, nebo jiným
21
Svědomí vstup zakázán
Onoho 16. července, kdy vybuchla v poušti
zkušební A-bomba, vyplul ze San Franciska křižník
Indianopolis, s tajemným nákladem atomové
bomby LITTLE BOY (Chlapeček), určeným na
některé z vytipovaných měst. Tento americký
„dárek“ byl pak přeložen na bombardér B 29 Enola
Gay. Po půlnoci z 5. na 6. srpna o 1:40 hod. nasedá
posádka do Emily a startuje k cíli. Hodinky ukazují
8:11. Zmáčknutím knoflíku se bomba vysunula ze
své komory a vznáší se pod padákem na svůj cíl, aby
tisícům obyvatelům Hirošimy přinesla smrt! Pouze
plukovník, který vydal příkaz ke startu, Tibbetts,
věděl, o jakou misi se jedná. A jaká byla bilance
amerických válečných jestřábů, majících zahlušené
a ocejchované svědomí? 100 tisíc mrtvých! Tlaková
vlna zničila ze 75 tisíců domů 70 tisíc! Následoval
prudký výskyt leukémie, rodily se zrůdné děti a
údělem těch co přežili, byla bída a mnohý žal!
Pouze u jednoho z posádky Emily se ozvalo
svědomí, když se dověděl o následcích. Major
Claudie Eartherly zvolal: „Bože, co jsme to
udělali!,“ Svědomí ho tížilo a pálilo jako noční
můra. Byl neklidný. Neměl kam uniknout, neboť
stále musel myslet na to, co způsobil. Nezabíraly
žádné léky. Jeho probuzené svědomí nebylo možné
umrtvit.
Bible mluví o lidech s vypáleným svědomím
Kain: Jelikož se tento Adamův prvorozený syn
bezdůvodně rozhněval na svého bratra Abela, byl
Bohem varován: „Hřích ve dveřích leží“ (1M 4,7),
ale on zůstal hluchý, neboť po určité době Abela
zavraždil. Bůh opět k němu promluvil a otázal se:
„Kde je Abel, bratr tvůj?“ Kain drze odpověděl:
„Nevím, zdaliž jsem já strážným bratra svého? (v.9)
Jeho svědomí bylo satanem, který je „vrahem od
počátku“ zahlušené. Neprojevil ani špetku lítosti.
Podobně jednají vrahové až doposud. Mají soucit
pouze se sebou, neboť když je jim vyměřen trest na
několik let do vězení, zdá se jim to nespravedlivé a
proti rozsudku se odvolají.
Josefovi bratři: Josef byl otcem Jákobem vyslán
navštívit své bratry, pasoucí stáda. Po dlouhém a
únavném hledání je v dáli zahlédl a těšil se na ně.
Když ho oni spatřili přicházet, začali spřádat plány,
jak ho zahubit. První jejich myšlenkou bylo, že ho
zabijí. Když přišel „přivítali“ ho krutě: prozatím ho
vhodili do nějaké jámy. Oni se však posadili, aby
pojedli. Svému bratrovi, který byl jistě hladový,
nedali ani kousek jídla (1M 37)
Jelikož se mezitím naskytla příležitost, prodali
ho na návrh jednoho z nich, kolem procházející
karavaně kupců, za 20 stříbrňáků. Jelikož jich bylo
deset, každý získal z prodeje 2 mince. Po tomto činu
poslali otci jeho sukni namočenou v krvi kůzlete
s jízlivou otázkou: „Toto jsme nalezli. Pohleď,
zda se nejedná o sukni tvého syna? Zdá se, že byl
roztrhán od dravé zvěře“ (v.31-33)
22
Z ráje do ráje
1 2010
Když se po čase vrátili domů a viděli naříkajícího
otce, Bible uvádí, že se ho „snažili potěšit“ (v.35).
Co to bylo za „těšení“? Kde bylo jejich svědomí,
když tak naložili s Josefem a zachovali se bezcitně i
ke svému otci? Josef pak byl prodán v Egyptě, a jak
čas plynul, ze správce Putifarova domu a později
vězně, stal se ministrem zásobování (1M 41, 39-44)
Král David: Dopustil se cizoložství s Batšebou,
manželkou jednoho vojína, bojujícího v té době
na frontě proti Amonitským (2S 11,1-4). Když
Davidovi po čase Batšeba oznámila, že její nevěra
bude mít následky, král přikázal veliteli Joábovi,
aby Batšebinu manželovi, Uriášovi, umožnil
navštívit jeho ženu. Tím chtěl zahladit své stopy.
Jenže šlechetný Uriáš, vůbec nevstoupil do svého
domu, aby si užil se svoji manželkou. Spal na ulici
u vrat králova domu.
Jako satan vnukl Kainovi myšlenku zavraždit Abela,
tak podobně navedl i Davida zavraždit statečného
Uriáše. Proto ho odeslal zpět s dopisem pro Joába
s příkazem, aby ho postavil na nejnebezpečnější
místo. Když byl zahájen útok, Amonité zabili
několik z Joábových mužů. Mezi nimi byl i Uriáš,
který, když se vracel z „dovolené“ ani netušil, že si
nese „dekret smrti“. Kde bylo Davidovo svědomí,
když dal chladnokrevně zavraždit svého udatného
řeka (2S 23,39). Jak převrácené a lstivé může být
lidské srdce, kdo ho pozná?
Lidé čistého, případně s probuzeným svědomím
Josef: Bible o něm mluví, že když byl ve službách
egyptského pána Putifara, že Bůh byl s ním a žehnal
jeho práci. A taktéž i to, že byl urostlý a krásný.
Jeho krása okouzlila manželku jeho pána a začala
ho svádět k milostným, ale Bohem zakázaným
hříšným hrátkám. Když se mu denně nabízela a
sladce lákala, promluvil k ní tak, jak mu diktovalo
jeho svědomí: „Není žádného přednějšího nade mne
v domě tomto, aniž co vyňal (pán můj) ze správy
mé, kromě tebe, jelikož jsi manželka jeho. Jak bych
tedy učinil takovou nešlechetnost a zhřešil proti
Bohu?“ (1M 39,1-9). Štít jeho svědomí zůstal čistý,
neposkvrněný před Bohem i lidmi.
Zacheus-celník: O celnících lidé obyčejně neměli
dobré mínění. Věděli, že jsou podplatitelní,
případně, že vybírají vyšší poplatky. Něco
podobného jsme zažili asi před pěti lety ze strany
Ukrajinského celníka. Vezli jsme známým starší
oblečení a on chtěl po nás 40 $.
Podobně tomu bylo i za Jana Křtitele. Když se
k němu přišli křtít celníci v službách Říma a ptali
se, jak a co mají dělat, řekl jim: „Nevybírejte
víc, než je vám stanoveno!“ (Lk 3,12.13) Když
jednoho dne Ježíš oslovil vysoce postaveného
celníka Zachea (Lk 19), že ho chce navštívit,
svědomí tohoto celníka, snad do té doby nelítostné,
zareagovalo: „Hle, polovici svého jmění, Pane,
dávám chudým, ošidil-li jsem koho o něco, vracím
mu to čtyřnásobně.“ Ježíš před všemi přítomnými
řekl: „Dnes se dostalo spásy tomuto domu, vždyť
on také je syn Abrahamův“ (Lk 19, 8.9, Žilka).
V Ježíšově přítomnosti se může změnit i bezcitné
lidské srdce a svědomí.
Zločinec na kříži: Ježíše ukřižovali mezi dva
zločince. Jeden z nich, podobně jako dav pod
křížem, se Mu posmíval a rouhal: „Což nejsi
Kristus? Zachraň sebe i nás. Ale v tom druhém
se ozvalo svědomí, neboť jeho srdce začalo lnout
k Ježíši a proto svého kolegu pokáral: „Ty se
nebojíš Boha? My trpíme spravedlivě, neboť
dostáváme jen to, čeho si zasluhujeme za své činy,
kdežto on neučinil nic zvráceného“. (L 23,39-41,
Žilka) Trpící Ježíš mu podobně jako Zacheovi dal
příslib věčného života: „Amen (skutečně) ti říkám
dnes, budeš se mnou v ráji!“
A tak bychom mohli ve výčtu dalších příkladů
pokračovat. Vraťme se však ještě alespoň skutečně
k těm postavám, se kterými jsme se už seznámili,
které měly kruté, necitlivé svědomí. S i t u a c e
mohou i to nejtvrdší srdce obměkčit, pokud se
poddá doteku Ducha svatého.
a)Jelikož se Kain tomuto působení nepoddal,
neboť „zatvrdil své srdce jako hrot diamantu“ (Za
7,12, Roháček), nikdy v životě nelitoval svého
činu. Litoval pouze sebe, když vytýkal Bohu: „Ty
mne vyháníš…budu tulákem…a když mne někdo
nalezne, zabije mne.“ (1M 4,14.15)
b)Josefovi bratři. Mezi tím, co byl Josef prodán
v Egyptě, stal se mocným pánem v Egyptě.
Distribuje potraviny v době hladu. Z Kananejské
země přicházejí v té době nakoupit potraviny i jeho
bratři. On je i po mnoha letech poznal, zatímco oni
nevěděli, s kým vlastně mluví, neboť mluvil s nimi
skrze tlumočníka.
Deset tvrdých mužů se před ním až k zemi sklání
a žádá o možnost nákupu. Josef s nimi mluví
„tvrdě“ – naoko, zdánlivě, to nemluvilo jeho srdce.
Obviňuje tyto muže ze špionáže. A když jednoho
z nich dal spoutat a uvrhnout do vězení, v jejich
drsných srdcích se začíná probouzet svědomí. Pod
jeho tíhou vedou mezi sebou řeč o událostech před
mnoha lety o tom, jak jednali tehdy s Josefem.
Mluvili o tom, který stál před nimi a všechno slyšel!
„I mluvili jeden k druhému: Jistě provinili jsme se
proti bratru svému. Nebo viděli jsme soužení jeho
duše, když nás pokorně prosil, a nevyslyšeli jsme
ho, protož přišlo na nás soužení toto.“ (1M 42,21)
Jejich svědomí bylo mrtvé asi 15 let! Ale v dané
situaci se ozvalo. Získané peníze je začaly pořádně
pálit! Duch svatý zatěžkal jejich svědomí a pronikl
do hloubí srdcí žhavými šípy výčitek. Před Bohem
člověk nikde neunikne! (Ž 139)
Až když při dalším nákupu přivedli Benjamina, na
důkaz, že nejsou vyzvědači, dal se jim Josef znát.
Řekl jim: „Já jsem ten, kterého jste prodali.“ Když
tato slova uslyšeli, oněměli úžasem a strachem.
Nemohli promluvit ani slova. Josef je neponechal
v tomto stavu. Povzbudil je, že vše co se stalo a
děje, je Boží řízení. Oni ho požádali o odpuštění a
pak když se vrátili domů, vyznali se i otci z dlouho
tajeného zločinu proti Josefovi i proti němu.
c)David. Po tom všem, čeho se král s Batšebou a
jejím mužem dopustil a do čeho namočil i velitele
vojska Joába, přišel k němu prorok Nátan, který mu
oznámil Boží ortel: „Aj, já vzbudím proti tobě zlé
z domu tvého. Ačkoli ty učinil jsi to tajně, já však
učiním to zjevně, před vším Izraelem…“ (2S 12,912)
Když to uslyšel, jeho svědomí se probudilo a svůj
hřích vyznal. Bůh jeho lítost přijal a odpustil mu.
Jeho modlitba je uvedena v Žalmu 51, který je
výkřikem jeho probuzeného svědomí. Zvláště verš
9 a 12!
Buďme Bohu vděční, že do našich srdcí vložil
vzácný dar svědomí. Člověk se může vědomě
nebo nevědomě dopustit hrozného činu. Může na
něj zapomenout. Hlas svědomí se může ohlásit až
po mnoha letech. V té chvíli ať nikdo nezatvrzuje
hlas svědomí, vycházející ze srdce. Vyznat a činit
pokání není nikdy pozdě!
23
Jak rozumíme veršům Římanům 11,1-5
Armin Krakolinig
Přečtěme si zcela pozorně uvedený text.
„Ptám se tedy: Zavrhl bůh svůj lid? V žádném
případě! Vždyť i já jsem Izraelita, ze semene
abrahamova, z pokolení benjamínova. bůh
nezavrhl svůj lid, který odedávna znal. Znáte přece
vyprávění Písma o tom, jak si eliáš bohu stěžoval
na Izrael: Pane, tvé proroky pobili a tvé oltáře
rozbořili; zůstal jsem jen já, a i mně usilují o život!
Jak mu tehdy bůh odpověděl? Ponechal jsem si
sedm tisíc mužů, kteří neklekali před baalem.
stejně tak i nyní zůstala hrstka vyvolených
milostí.“
Text vyjadřuje zcela zřetelně, že Pavel nechtěl
říci, že jen malá část Izraele byla zavržena, ale
se srovnáním a upozorněním na 7000 věrných
v Izraeli, v době Eliáše, říká pravý opak. Totiž,
že byla zavržena velká část a jen malý díl národa
zůstal zachráněn.
Tento výklad také odpovídá vysvětlení EGW
11. kapitoly Římanům. Její vysvětlení je dobrou
pomocí k porozumění Pavlem popisovaného
děje. V tomto směru chci také doporučit všem
čtenářům knihu „Skutky apoštolů“, kapitolu 35
s názvem Spása Židům. Uvedu jen několik vět
z této stati.
Izrael klopýtl a padl; to však neznamená, že by
nemohl opět vstát…
Bylo úmyslem Božím, aby milost Boží byla
zjevena pohanům právě tak jako Izraelitům…
Přesto se Izrael jako národ neosvědčil, zůstali
z něho mnozí, kteří měli být zachráněni…
Pavel přirovnává zbývající v Izraeli k šlechtěné
olivě, z níž byly některé větve vylomeny. Pohany
pak přirovnává k větvím plané olivy, jež byly
naroubovány na šlechtěný kmen…
Izrael se jako národ zpronevěřil a pohrdl
záměrem, který s ním měl Bůh, a tím ztratil
spojení s Bohem; avšak větve, které byly
odděleny od mateřského kmene, mohl Bůh opět
spojit s pravým kmenem Izraele, se zbývajícími,
kteří zůstali věrni Bohu svých otců…
Když Pavel říká, že Bůh nezavrhl svůj lid,
nemíní tím celý Izrael, nýbrž jen ostatky
věřících Židů. Také stojí za povšimnutí, že EGW
nevidí v podobenství o olivovém stromu (Ř 11)
celý starozákonní Izrael jako národ, jak bývá
obyčejně vykládáno, (např. Jacques Doukhan),
nýbrž jen ostatek Izraele, z kterého se pak
vytváří novozákonní církev, k níž jsou připojeni
i pohané.
Tím také chtěla EGW přirozeně říci, že Bůh
nezavrhl všechny v Izraeli, ačkoliv celému
národu, jako takovému, byla odebrána
přednostní práva, jako dětem Abrahama, být
dále vyvoleným národem. Tak také vznikl
zdánlivý rozpor, že Bůh na jedné straně nezavrhl
svůj národ a pak na druhé straně zavrhl.
Kromě toho musíme ještě vidět, že nejen
vůdci národa nesplnili úkol vůči pohanům být
zvláštním světlem, ale celý národ nesplnil tuto
úlohu. Jak jinak by mohl Pavel napsat Židům
po zavržení Krista v dopise Římanům, že kvůli
nim pohrdají pohané Božím jménem. Ř 2,24:
„Pohané pohrdají Božím jménem kvůli vám.“
(NBK) Zde nejsou míněni vůdcové Izraelského
národa, ale celý národ.
Bůh si v novozákonní době vyvolil z ostatků
Izraele lidi, kteří s nasazením života a za
spoluúčasti obrácených „pohanů“ nesou
evangelium do celého světa, což Izrael jako
národ až dodnes neudělal.