Časopis spolku PŘÁTELÉ PODKARPATSKÉ RUSI. 6. ročník

Časopis spolku
PŘÁTELÉ
PODKARPATSKÉ RUSI
zeměpisně-etnograficko-společenský čtvrtletník
6. ročník – jaro 2015
Československo-rumunská vzájemnost
na Podkarpatské Rusi
Podkarpatská Rus se v předválečném období stala důležitým faktorem a spojovacím mostem při sbližování národů Československa a Rumunska. Předurčena k tomu byla především zeměpisnou polohou.
Přičleněním k ČSR se Podkarpatsko stalo prostředníkem při rozvoji politické, hospodářské, vojenské
i kulturní spolupráce mezi oběmi zeměmi.
Vzájemné ovlivňování
ve starší době
Je však nutno připomenout, že kontakty mezi
rusínským a rumunským obyvatelstvem horního
Potisí, především v náboženské oblasti, se datují
od 13.–14. století. Významné místo v duchovním
působení patřilo pravoslavnému klášteru v Hrušově, situovanému na pravém břehu Tisy, mezi
Teresvou a Marmarošskou Sihotí. Již od konce
15. století byly v tiskárně Hrušovského monastýru
vydávány knihy a tisky v slovanském církevním
jazyku i v rumunštině. Klášter si zachoval svůj
význam hlavního duchovního střediska Marmarošské oblasti až do konce 17. století, kdy došlo
k jeho zániku.
Vznik Malé Dohody
a spolupráce v meziválečném období
Bližší navazování vztahů mezi Československem
a Rumunskem probíhalo již po konci první světové války na Pařížské mírové konferenci. Při
jednání o mírové smlouvě s Maďarskem zahraniční delegace našich zemí postupovaly v Paříži ve
vzájemné součinnosti a navzájem se podporovaly
ve svých požadavcích. Z iniciativy Š. Osuského,
čs. delegáta, pověřeného ministrem zahraničních
věcí E. Benešem jednáním o mírové smlouvě
s Maďarskem, se v lednu 1920 v Paříži konala
porada čs. delegace s partnery z Rumunska a Jugoslávie. Delegáti rodící se Malé Dohody adresovali 12. února 1920 předsedovi mírové konference
A. Millerandovi společnou nótu, ve které odmítli
maďarské návrhy v teritoriální otázce. V březnu 1920 se společně vyslovili k hospodářským
a finančním požadavkům maďarské delegace.
Koordinace společného postupu všech tří zemí
Prezident E. Beneš v Králově nad Tisou při cestě do Rumunska.
V pozadí zemský prezident A. Rozsypal a zemský vojenský velitel L. Prchala
POZVÁNKA
Podkarpatorusko-rumunské styky se prohlubují
ještě více v 14. až 15. století při valašské kolonizaci na Podkarpatsku, které se kromě kmenů rusínských zúčastnili zejména sedmihradští Rumuni.
Celá řada podkarpatských osad byla právě v té době
založena Rumuny, např. Drahobratovo, Něgrovec,
Bočkov, Bedevla, Ňagovo, Apša, Uglja. Rovněž
i názvy některých hor mají rumunský původ,
jmenujme ty nejznámější: Šešul, Hoverla, Pietroš,
Menčul, Magura, Gropa, Gorgan. Z rumunštiny
byly rovněž převzaty různé výrazy z pasteveckého
života, používané do dnešních dnů (geletka, mamaliga).
pokračování na straně 4
(prosíme – čtěte pozorně)
Vážení členové a příznivci našeho spolku,
čas nesmírně letí a členové výboru Vás již naposledy prostřednictvím tohoto
časopisu zvou na
jarní členskou besedu,
která se uskuteční dne 16. května 2015 (sobota) – ve 13 hodin, jako vždy
v budově Centra národnostních menšin – Stará radnice, Radnická 8,
602 00 Brno, zasedací sál – 3. poschodí (vstup je od Radnické ul., z nádvoří areálu – za průchodem, ve kterém bude nad Vašimi hlavami viset vycpaný
„brněnský krokodýl“).
Program:
• organizační záležitosti
• beseda s panem Vasylem Korolem, rodákem z Užhorodu s promítnutím diapozitivů z Podkarpatské Rusi období 1. republiky
• diskuze + beseda účastníků
• pohoštění
Zájemci mohou přijít již ve 12 hodin – k přátelským setkáním, informačním
schůzkám, případně k úhradě členských příspěvků.
Těšíme se na setkání s Vámi.
Členové výboru spolku „Přátelé Podkarpatské Rusi“ – Brno.
1
Vzpomínky na život na Podkarpatské Rusi
Maturoval jsem v roce 1928, na jedné střední škole v Opavě. Otec zrovna stavěl dům a nás, jeho
dětí, doma ještě zbývalo šest. Poměry doma byly
celkem neutěšené. Sháněl jsem si proto ihned nějaké zaměstnání, abych rodičům situaci trochu
usnadnil. Rozeslal jsem si žádosti, kde se dalo,
ale místo žádné. Napsal jsem tedy o tom svému
staršímu bratrovi Josefovi do Užhorodu. V té době
tam byl poručíkem u 12. dělostřeleckého pluku
a v prosinci téhož roku jsem obdržel od Zemského
úřadu v Užhorodě dekret, kterým jsem byl přidělen službou k Notářskému úřadu v Záhatí, okres
Iršava, s úředním titulem notářský elév, podle
zák.103/26 Sb. S ročním platem 9 768 Kč, s tím,
že definitivní jmenování do stavu obvodních notářů bude vzato v úvahu po tříleté čekatelské době,
vykonám-li předepsanou notářskou zkoušku.
A tak jsem se s radostí začal připravovat na cestu. Podle mé povahy jsem si chtěl vzít jen malý
kufřík s nejnutnějšími věcmi, ale moje maminka
byla jiného názoru. Rodiče mi koupili nové šaty,
tmavomodrý dlouhý zimník s černým kožešinovým límcem, dlouhou bílou šálu, černý širák
a dlouhatánskou flanelovou noční košili. A hlavně
také mi pořídili peřinu z prachového peří. A když
už toho bylo tolik, tak jsem si ještě přibalil svoje
housličky a vše uložil do velkého proutěného koše
s černými zámky a s držadly po stranách. Vzal
jsem si ho jako spoluzavazadlo a s kufříkem v ruce
jsem vyrazil do světa.
Cestovalo se krásně až do Berehova. Jezdil tehdy
perfektní rychlík Praha–Jasiňa. V Berehovu jsem
přestoupil na úzkokolejný vláček Berehovo–Kuš­
nica a pozdě večer vystoupil na zastávce Iršava,
odkud bylo do Záhatí už jen 11 km. Když mi na
nádraží vysadili můj koš, ocitl jsem se na pustém
zasněženém nádražíčku, avšak do Záhatí už žádné
spojení nebylo. Cesty byly zaváté a pan výpravčí
mi poradil hospodu k přenocování. Na nádraží mi
uskladnil koš a já se vydal hledat nocleh. V hospodě mne přivítal žid s malou černou čepičkou, zpod
níž mu visely dlouhé ruličky černých pejzů. Dal
mi košer večeři i nocleh. Ráno jsem sháněl pana
Lyčku, jediného taxikáře v celém okrese. Měl jakousi starou rachotinu se sklápěcí střechou, takže
jsme mohli můj koš pohodlně naložit a vyjet. Ten
pocit předtuchy neznámé budoucnosti, to pronikavě oslňující jiskření slunce na sněhu, ten mrazivý karpatský vzduch, ta závějemi zavátá cesta,
tento krátký jedenáctikilometrový úsek cesty, to
vše se mi vrylo do paměti na celý dlouhý život…
Při vjezdu do Záhatí se po levé straně zvedal
svah porostlý lesem nazývaným Hať, od něhož se
odvozoval název tohoto sela, Záhatí. Vjeli jsme
do obce, pan Lyčka zastavil před obchodem paní
Kelnerové, což bylo centrum Záhatí. Pomohl mi
vyložit koš do sněhu a zvonek nad dveřmi obchodu zacinkal. Pan Lyčka vypil skleničku slivovice
Iršava – železniční stanice, 1930
2
na zpáteční cestu, zažertoval s paní Kelnerovou, já
jsem mu zaplatil 60 Kč a on odjel.
Radili jsme se s Kelnerovými, jak to bude s mým
ubytováním a oni mi poradili, abych si složil své
věci v opuštěné přízemní místnosti sousedního domu. Místnost byla velká šalanda s nepři­
léhajícími okny, od nichž visely ledové rampouchy
až k podlaze. Jediným kusem zařízení byl vysoký
dlouhý stůl stlučený z neohoblovaných prken, stojící na zkřížených latích na každé straně. Při doteku
se viklal se strany na stranu a vrzal. Paní Kelnerová
mi svěřila, že jde o ordinaci posledního záhaťského
lékaře, ruského emigranta Běloglazova, který svou
životní kariéru ukončil v Záhatí alkoholem. Byl prý
moc dobrým doktorem a lidu­milem.
Dopravili jsme můj koš do místnosti, paní Kel­
nerová mi donesla umývadlo a džbán s vodou,
půjčila mně i židli, tlustou vlněnou deku a polštář. Já jsem pak v duchu děkoval mamince za neocenitelnou prachovou peřinu, která mi navodila
i hřejivý pocit domova.
S paní Kelnerovou jsem se domluvil, že k ní budu
chodit na jídlo a také mne hned pozvala na oběd.
Po obědě jsem vyšel ven na obhlídku okolí. Byl
krásný prosluněný mrazivý den. Sníh skřípal pod
botami a po několika minutách jsem došel ke svažitému úvozu mezi domky, kde jsem překvapeně
zastavil. Na ručně stlučených sáňkách se vozily děti
jen tak v košilkách a některé i bosé. Vesele křičely,
tváře i nohy měly zarudlé, a vůbec nevypadaly, že
by jim bylo zima. Domky po obou stranách úvozu
byly s dřevěnými náspy, některé kryté eternitem
nebo doškami. Na dvorkách mezi domky byly zastřešené studny s rumpálovými koly. I zapomenutý
domek sroubený se slámovou střechou jsem tam
uviděl. Všichni kolemjdoucí zdravili „Slava Jesusu
Christu“ a já nevěděl jak odpovědět. Někteří na
sobě měli kožichy, na nichž visela dlouhá ovčí vlna
a na nohou měli tlusté bílé ponožky a na nich kusy
hovězí kůže, stažené řemínky.
Večer jsem si oblékl dlouhou flanelovou košili,
opatrně jsem vylezl na Běloglazovův operační stůl,
a i když se při každém mém pohybu povážlivě kymácel, brzo jsem usnul. Dveře, které vedly na dvůr,
se nedaly dovřít, tak jsem je nechal otevřené.
Ráno jsem se snažil být otužilý a umyl jsem se
u pumpy na dvoře, přestože se mi zmrzlá její rukojeť lepila k ruce. Po snídani jsem se šel ohlásit
do práce na Notářský úřad. Lidé, co tam ten den
přicházeli, naříkali jaká je to zima. Tomu, že zmrzla kráva v chlévě, onomu zas prase a vůbec, že
takovou zimu nepamatují.
Mně začali Rusíni říkat „úrfíj“, což znamenalo v maďarštině panský synek. Obec Záhatí byla
střediskovou obcí, kolem níž bylo administrativně
sloučeno ještě dalších devět obcí s volenými starosty, avšak bez jakékoliv úřední činnosti. Veškerá
správní činnost, jak státní, tak obecní byla soustředěna na notářském úřadě a starostové, většinou
analfabeti, docházeli jednou týdně s obecními
razítky v kapsách k nám a projednávaly se veškeré
obecní záležitosti. Bylo-li k něčemu zapotřebí razítko a podpis, použili razítko a ne­uměli-li psát,
udělali jen tři křížky nebo otiskli palec. Notářský
úřad dohlížel nad obcemi po všech stránkách.
Vedl jejich schůze, vyhotovoval zápisy ze schůzí,
sestavoval obecní rozpočty i závěrečné účetnictví,
spravoval obecní i urbariální lesy, vydražoval lesní
těžbu, pronajímal honitby, vedl matriky, uzavíral
sňatky, předepisoval a vymáhal daně. A také řešil
všechny spory mezi občany, zejména spory hra-
niční, podle katastrálních map. Rusíni měli velký
respekt před úřady a nestalo se, že by s rozhodnutím notáře někdy nesouhlasili. Hraniční spory
jsem např. řešil tak, že jsem si okopíroval dotčené
místo z katastrální mapy a šel s tím do terénu. Za
přítomnosti obou svářících se občanů jsem zatloukl kolík na jednom místě a udal směr, na jehož
konci jsem zatloukl druhý kolík. Účastníci řízení
nikdy neprotestovali. Tento úkon musel být však
notáři zaplacen. Kromě toho měli také notáři povolenou soukromou praxi na různé úřední úkony,
jako bylo sepisování smluv, závěti, různé žádosti,
např. o stavební povolení apod. K pořízení stavebního projektu stačil trojúhelník a tužka a vše
bylo hotovo za několik minut. Udělal se půdorys
a pohled zepředu, protože rusínské domky byly
většinou stejné. Stavělo se z hliněných, na slunci
vysušených cihel nebo se stavělo tak, že do půlmetrového bednění se napěchovala hlína smísená
se slámou a nechala se proschnout. Bednění se nazvedlo o dalšího půl metru a tak se pokračovalo až
ke krovům. Nejčastější krytinou byl eternit.
Nejvyšší výdělek měl notář z kupních smluv.
Byly jednoduché, byly jen zapotřebí výpisy z pozemkové knihy a sepisovaly se na předtištěném
tiskopise. Pokud jde o závěti, pamatuji se na jeden
případ, kdy do kanceláře přišel Rusín s tím, že mu
umírá otec, abychom šli sepsat testament. Měl
malé sáně s košatinkou a dvěma drobnými huculy. Uvelebil jsem se v košatince, zabalil houněmi,
Rusín usedl vpředu na připevněné prkno a vyjeli
jsme. Mně se zdálo, že jedeme cestou necestou.
Žádnou cestu jsem neviděl, jen závěje. Samé srázy
a mýtiny a koníci se brodili sněhem. Sáňky lítaly
nahoru a dolů, skákaly ze strany na stranu a Rusín
na prkně poskakoval jak gumový panák. Zavolal
jsem na něho, ať si jde taky sednout do košatinky, ale jen mávl rukou. Na místo jsme přijeli za
noční tmy. V chatrči ležel v jakýchsi hadrech
otec, vzduch nedýchatelný a šero jen od malé petrolejky. Kolem plno brebentícího příbuzenstva,
kouřícího domácí tabák a plivajícího na hliněnou
černou zem. Vykázal jsem je všechny ven, usedl
k dědovi na pelest a dal jsem se do práce. Vůbec
nevypadal, že by byl v posledním tažení. Mluvil
normálně, vyjmenoval mi jména všech kusů svých
polností, a co komu odkazuje a já jsem to sepsal.
Vyvolal jsem potom dědice, přečetl závět, oni kývali hlavami, pak jsem „umírajícímu“ vedl ruku
na tři křížky a sám jsem to podepsal. Listinu jsem
opatřil razítkem notářského úřadu, vyinkasoval
60 Kč, popřál mu brzké uzdravení a vydali jsme se
na zpáteční klopotnou cestu. Domů jsem přijel až
někdy po půlnoci. Nebyl jsem si jist, zda ten kočí
vedl ty koníky nebo koníci kočího. Nikdo za celou
cestu v té noční tmě nevydal hlásku.
Náš notářský úřad měl vedoucího notáře, mne
jako čekatele, písaře Šoniho jako pomocnou sílu
a obecního doručovatele, který současně s bubnem vyhlašoval v obci úřední nařízení ve vše­
obecnou známost. Vedoucí notář a písař Šoni byli
oba Maďaři. Dost zápasili s češtinou, takže jsem
se jim stal vítaným spolupracovníkem. Vítaným
jsem byl hlavně pro vedoucího notáře, který v té
době stavěl v Mukačevu rodinný dům a velmi často tam dojížděl. Měl jako jediný v okolí motorové
vozidlo – hadimršku. My jsme se dobře snášeli
a on brzo poznal, že se na mne může spolehnout.
A protože se na mne spoléhal často, tak mne to
nutilo se rychle zapracovat. Brzy jsem vyřizoval
všechno sám. Mně to vyhovovalo a Šonimu taky.
Dobře jsme si rozuměli a střídali se ve vycházkách
do terénu. Bylo kam chodit, protože do všech pronajatých honiteb jsme měli volný přístup. Když
jsem měl chuť, stavil jsem se u učitele Dovžana
pro dva malé vycvičené voříšky na krátkých nožkách a zašel s nimi do lesa. Tam jsem si vyhlédl
mýtinku a pustil pejsky. Za chvíli se ozval z dálky štěkot a na mýtinku vyrazil zajíc. Stačilo jen
být připraven a stisknout kohoutek. Celého zajíce
jsem samozřejmě domů nevlekl. Vzal jsem si jen
stehna a kousek hřbetu. Nějaká doba hájení ne­
existovala. Ani rybářské lístky nebyly. Takže ryby
se daly lovit kdykoliv a kdekoliv. Byl jen zákaz lovit třaskavinami. Se Šonim jsme taky chodili po
práci na víno do krčmy Davida Rotha, který to
svoje prodával 3 Kč za litr. Obsluhovala nás obvykle jeho dcera Lája. Byla to civilizovaná a inteligentní dívka, která těžko nesla, že jako židovka
musí se strachem a obavami čekat až ji ostříhanou
s čepcem vdané ženy postaví před neznámého
člověka, kterému ji dají podle rozhodnutí jejího
ortodoxního otce Davida Rotha.
Šoni chodil v krásných světložlutých čižmách,
na kotnících zřasených, o nichž rád vypravoval,
jak je pro něj speciálně vyhotovil jeden budapešťský švec zvláštní technologií, aby vážily, už
si nepamatuji, kolik deka. Šoni byl vysoký štíhlý
černý krasavec, bohužel pokaždé když mu cikáni
do ouška hráli maďarské písničky, tak brečel. Jeho
průvodcem byl velký žemlově žlutý vlčák, před
kterým si žádná slepice nebyla jistá svým životem.
Proto ho nakonec okolí donutilo, aby se ho zbavil. Sám toho nebyl schopen a proto o tuto službu
požádal mne. Šli jsme tedy jednou všichni tři na
procházku do Hatě a ve vhodném okamžiku jsem
ho střelil. Vymrštil se do výše dvou metrů a bez
hlesu se natáhl. Šoni uronil několik slz, položil na
něj smrkovou větev a já podotkl, že by z něj byla
krásná kožešina. Jen se na mne mlčky vyčítavě podíval. A tento útlocitný Šoni, jak jsem se později
za nějakou dobu, co jsem odešel ze Záhatí, dověděl, že zastřelil sebe i vedoucího notáře pro nějaké neshody v práci. Po letech, když jsem se setkal
s vdovou po vedoucím notáři, řekla mi s výčitkou,
že kdybych neodešel, tak by se to nebylo stalo.
Krčma Davida Rotha byla typickou karpatskou
krčmou. Výčep byl oddělen stěnou z latí, s okýnkem pro podávání nápojů a dveřmi po straně. Před
výčepem byl prostor s hrubými lavicemi a stolem
pro Rusíny. Existovalo jakési pomyslné rozdělení
společnosti. My úředníci jsme měli vyhrazenou
menší místnost a pak tam byla ještě jedna větší
místnost pro různé příležitosti. Tam se také pořádaly taneční zábavy, hrálo loutkové divadlo a pořádaly jiné zábavy.
Jednou jsme seděli ve „své“ místnosti, ve výčepu byla Lája a před výčepem seděli Rusíni a popíjeli. Najednou křik, vyběhl jsem z místnosti
a viděl Láju jak bije jednoho Rusína flaškou po
hlavě. Rusíni se na to jen dívali. Skočil jsem mezi
ně, odtrhl Láju od Rusína, ona se mi rvala z rukou
a křičela, ať toho Rusína odvedou, že jí nadával do
židovských sviní. Pokynul jsem Rusínům, ať ho
odvedou. Oni ho vyvedli a položili venku na sníh.
Když jsem odcházel domů, viděl jsem, že tam Rusín stále leží zakrvácený. Šel jsem tedy za vrchním
strážmistrem a řekl mu, že by se tam měl jít podívat. Odbyl mne, že se nebude plést do hospodských rvaček. Byl rozespalý a šel si zase lehnout.
Ráno jsem se šel podívat, jak to dopadlo. Lája mi
řekla, že Rusíni odvedli kamaráda domů. A tak
jsem si říkal, co Tě nepálí, nehas.
Život Rusínů na vesnici byl velmi neutěšený.
Pracovní příležitosti neměli žádné. Rodiny živořily jen z toho, co se jim urodilo na jejich políčkách.
Kostel v Záhatí
Kukuřice, brambory, zelí. Vajíčka a drůbež nosili pí. Kelnerové, výměnou za petrolej, cukr, sůl.
Elektřina ještě nebyla. I já jsem svítil jen petrolejkou nebo svíčkou. Zrovna když jsem přijel do Záhatí, probíhala tam tzv. kukuřičná akce, v níž stát
prodával zlevněnou kukuřici. Byla to však akce
jednorázová, za celou dobu mého pobytu. Těžce
na lidi doléhala daňová povinnost z nemovitostí.
Museli si také platit nemocniční a léčebné výlohy,
protože nikdo nebyl pojištěn. Vymáhaly se pokuty za lesní pych, který měl za dřevo z lesa skoro
kaž­dý. Starými uherskými zákony byla ještě lidem
předpisována pracovní povinnost za udržování
cest. To vše – předpisování i vymáhání mělo na
starosti notářství. Kde to bylo jen trochu možné,
sepisoval jsem zápis o nedobytnosti pohledávky.
Šťasten byl, kdo si našel práci mimo území Podkarpatska, zejména v Československu, nebo na
vinicích, to se platilo 7 Kč na den. To vše bylo
příčinou, proč Komunistická strana byla nejsilnější stranou na Podkarpatské Rusi, i když obyčejný
Rusín neměl pro politiku žádný smysl. Postarali se
o to komunističtí agitátoři, kterými se to na Podkarpatské Rusi jen hemžilo.
Společenský život nebyl v Záhatí téměř žádný.
„Horní“ vrstvička veřejných činitelů žila od ostatního obyvatelstva naprosto odděleně. Přišli navzájem do styku výhradně jen v případě nějakého
úředního jednání. Ani mezi sebou se moc nestýkala. Byla tam rusínská dvoutřídka s řídícím a jednou
učitelkou, česká jednotřídka s učitelem, čtyři četníci, pět zaměstnanců lesní správy, řecko-katolický
farář a tři zaměstnanci. Poměry se podstatně změnily mým příchodem a krátce po mně příchodem
nového obvodního lékaře, opět ruského emigranta,
také svobodného. Veselá kopa s ruským přízvukem, který rád vypravoval anekdoty z carského
i bolševického Ruska. Přišel i nový český učitel,
který pěkně maloval a hned se pustil do malování kulis k loutkovému divadlu. Pan doktor založil
spolek Českého červeného kříže. Já jsem sestavil šumařskou bandu, která se skládala z mých housliček,
pak tam byla harmonika, jeden četník hrál na trubku, další na buben obecního bubeníka. Rusínská
učitelka Ica se k nám také připojila, protože pěkně
zpívala a obohatila náš program o rusínské lidové
písničky. Jinak jsme hráli výhradně české písničky
a šlágry, které tehdy letěly. Byl jsem vzhledem ke
své povaze tehdy neobvykle aktivní. Kromě té šumařinky, jsem také hrál loutkové divadlo. S paní
lesmistrovou, která hrála na klavír, jsme pořádali
i komorní koncerty. Byl jsem jednatelem ČK a jed-
nou jsem dokonce v Hati před hranicí zapálenou
na památku Mistra Jana Husa pronesl plamenný
projev odměněný potleskem.
Chodila mezi nás i Icina kamarádka Soňa, o tři
roky mladší. Zdržovala se v Záhatí, když odešla
z třetího ročníku ukrajinské obchodní akademie
v Mukačevu, protože její otec, dosavadní záhaťský
starosta se dostal do finanční tísně. Byl totiž okraden, když vezl obecní peníze za pronájem pastvin.
Peníze musel dát ze svého a nemohl tudíž za ní
platit internát, kde dosud bydlela. Žila s rodiči
a dvěma sestrami v malém sroubeném domku
s doškovou střechou a hliněnou podlahou, který
se mi moc líbil. Už jen proto, že měl nízká okénka,
na která se dalo snadno zaťukat. Ona si však nerada vodila domů hosty, protože se za takové byd­
lení trochu styděla. Marně jsem jí to vymlouval.
Prozatím učila na škole v Ivaškovicich, což vlastně
ani nebyla škola, protože děti různého věku, seděly v jedné místnosti, kde se dalo, i na hliněné
podlaze a psaly na klíně na tabulky, které jim poskytl školní inspektorát. Do Ivaškovic docházela
denně a někdy tam i přespávala u příbuzných.
Rád jsem ji tam doprovázel, byla to krásná procházka lesem, v němž hnízdili doupňáci a projevovali se svým typickým houkáním. Teď lituji, že
se některý z nich stal obětí mé precizní flobertky.
Byl jsem mladý a měl jsem ji jako hračku, i když
byla způsobilá složit i srnce. Soňa za vyučování na
Ivaškovicích dostávala asi 400 Kč měsíčně. Pak si
podala žádost o místo u Zemského družstevního
svazu v Užhorodě, kde měl její otec známého. Byla
v Záhatí velmi výjímečným děvčetem. Ačkoliv
vyrůstala s tamějšími dětmi ve stejných poměrech,
nejvíce se kamarádila s „panskou“ dcerkou správce
soukromé lesní správy, v jehož maďarské rodině se
zdržovala více než doma. Půjčovala si tam knížky
a naučila se u nich dobře maďarsky. Maďarština ji
byla blízká a to z toho důvodu, že když byla dítětem, které se učí mluvit, její otec byl zrovna s rodinou za prací v Maďarsku. Ona toužila po vzdělání, které ji pro chudobu rodiny nebylo dopřáno.
Byla bystrá, milá, velmi hezká a cílevědomá. Když
obdržela z Užhorodu vyřízení své žádosti o místo,
byla velmi ráda a bez loučení odjela. Já jsem vlastně tehdy chodil s Icou, ale po nějaké době mi Ica
oznámila, že dostala nabídku k sňatku a provdala
se. Pak mi Soňa napsala průběh svatby a také mně
požádala o radu, zda se má provdat za Ivana Babotu, úředníka Finančního ředitelství, od kterého
dostala nabídku k sňatku, kterého jsem také znal.
Odpověděl jsem jí tehdy, že jí nemohu radit a že
kdybych já se chtěl ženit, tak bych ji také požádal
o ruku. Začátkem roku 1931 jsem odjel ze Záhatí
do Bratislavy na náš notářský naukoběh zřízený
při Bratislavské univerzitě a se Soňou jsem se neviděl dva roky. K mému studiu v Bratislavě se váže
vzpomínka na let letadlem z Bratislavy do Užhorodu. Byl to dvouplošník a nás pasažérů bylo jen
pár, snad 6 nebo 8. Pro mne to byla cesta nezapomenutelná a nikdy se neopakující. V Košicích při
mezipřistání jsem chtěl opustit letadlo, ale pilot
mne přemluvil, že je to už jenom kousek. Nikdy
víc v životě jsem už neletěl. Do Záhatí jsem se už
pak nevrátil (až po 35 letech).
Paní Kelnerová v r. 1939 s námi evakuovala do
Brna, kde jsem ji za války se svou rodinou navštívil. Po válce byla odsunuta do Rakouska. Musela
projít peklem Pohořelic. Kdo ví, zda došla…
Krčmář David Roth a jeho dcera Lája ukončili
svou životní pouť v plynové komoře.
Podle vzpomínek svého otce sepsala Ivana Fišerová
Pokračování příště
3
Československo-rumunská vzájemnost
na Podkarpatské Rusi
rumunské straně v Marmarošské Sihoti a v dalších
městech. Spisovatel P. Kroupa výstižně popisuje
zážitek z návštěvy rumunské pohraniční stanice
poblíž vesnice Trebušany (dnes Dilové) v Rachovském okresu: „Ve strážnici je umístěna mapa Rumunska. Uvnitř země znázorněn život hospodářský, rolník obdělávající pole, řemeslník pracující
v továrně. Na hranicích sousedících států vojáci,
strážci hranic, v postoji vyjadřujícím vzájemný poměr, a sice oboustranně. Tak na hranicích
s Maďarskem a Ruskem rumunský voják ve střehu, na hranicích polských k noze zbraň, stejně tak
na bulharských, na hranicích československých
a srbských pušky v pyramidách a strážci v přátelském rozhovoru.“
pokračování ze strany 1
nepochybně přispěla k posílení jejich politického a vojenského významu při jednání o mírové
smlouvě. Konečný text mírové smlouvy spojeneckých a sdružených mocností s Maďarskem
s doprovodným dopisem, ve kterých bylo uznáno
spojení Podkarpatské Rusi s Československem,
byl odevzdán maďarské delegaci v květnu 1920.
Trianonská mírová smlouva, ve které bylo uznáno
spojení Podkarpatské Rusi s Československem,
byla podepsána Maďarskem a spojeneckými mocnostmi včetně ČSR 4. června 1920.
Dalším podnětem k bližší čs.-rumunské spolupráci se stal pokus Karla I. Habsburského o návrat
na maďarský trůn. Koncem března 1921 Karel
dorazil do Budapešti a vyzval maďarské vedení
k předání moci. Díky úsilí čs. diplomacie vydaly
Československo, Jugoslávie a Rumunsko 3. dubna 1921 společné ultimátum, ve kterém požadovaly Karlův odchod ze země. V ultimátu se počítalo
i s vojenskou intervencí. Také pod vlivem těchto
událostí byla 23. dubna 1921 podepsána mezi ČSR
a Rumunskem spojenecká smlouva, která v případě útoku Maďarska zavazovala smluvní strany,
aby přispěly k obraně napadeného státu. Dále pak
byla uzavřena čs.-rumunská obchodní smlouva
a 4. května 1921 také hraniční úmluva o výměně
území, v rámci které ČSR odevzdala Rumunsku
tři obce na levém břehu Tisy (Valea Visului, Remete a Franzenthal) a několik obcí jižně od Králova nad Tisou. Od Rumunska jsme obdrželi 3 obce
ve styčném úseku rumunsko-maďarském (Velká
Palad, Fertešalmaš a Aklin). Uzavřením spojeneckých smluv Jugoslávie s ČSR a Rumunskem byl
završen proces vzniku Malé Dohody. Dodatková
dohoda z r. 1930 utvrdila organizačně-politickou
součinnost těchto třech zemí. Důraz byl kladen
zejména na těsnou koordinaci v zahraniční a obranné politice, připravované na pravidelných setkáních ministrů zahraničních věcí a šéfů generálních štábů malodohodových států a zejména
realizované v každodenním životě. Součinnost
států Malé Dohody v předválečném období byla
také rozvíjena společnými automobilovými nebo
leteckými soutěžemi, trasy kterých probíhaly také
po území Podkarpatské Rusi. Vzpomeňme např.
automobilové závody v září 1937 nebo leteckou
soutěž ve dnech 27. 8.–4. 9. 1938, které se na trase
Praha – Bratislava – Užhorod – Kluž – Bukurešť
– Bělehrad – Záhřeb a zpět zúčastnilo přes 50 pilotů letadel, z nichž R. Škorvada a E. Palichleb
startovali za užhorodský aeroklub.
Čs. Rumuni z Nižní Apše na Podkarpatské Rusi
4
Kulturní a vědecké styky
Ťačevo – most přes Tisu. Hraniční přechod do Rumunska
Československo-rumunská vzájemnost
na Podkarpatské Rusi
Významným mezníkem v upevnění přátelských
vztahů mezi ČSR a Rumunskem byly návštěvy
nejvyšších představitelů obou zemí v r. 1936 – prezidenta E. Beneše v Bukurešti a krále Carola II.
v Praze. Zajímavou skutečností je, že oba státníci
jeli k návštěvám sousední země vlakem přes pohraniční stanice Královo nad Tisou na Podkarpatsku
a Halmei na rumunské straně. Stojí v této souvislosti za zmínku, že král Carol II. v roce 1937 udělil
několika významným osobnostem, působícím na
Podkarpatsku, vysoké rumunské státní vyznamenání (P. Kosseyovi, okresnímu hejtmanovi v Ťačevu, K. Herrovi, zemskému policejnímu veliteli,
J. Wítovi, zemskému četnickému veliteli).
V r. 1932 došlo k navázání družebních styků mezi pohraničními vojenskými posádkami – 45. pěší pluk v Chustu přijal čestný název
„rumunský“ a 87. pěší pluk v Satu Mare přijal
čestný název „československý“. Nejednalo se jenom o pouhou formalitu. Delegace důstojníků
a vojáků obou pluků se vzájemně navštěvovaly
při příležitosti státních svátků v obou zemích
– 28. října v Chustu a 10. května v Satu Mare.
V obou městech se pořádaly střelecké a sportovní
soutěže a společenské podniky. Podle vzpomínek p. Hromádky z Jindřichova Hradce, který
několikrát v Satu Mare pobýval,
byli příslušníci čs. armády a vůbec hosté z ČSR vítanými hosty.
Dámám z Rumunska se líbilo zejména jejich taneční umění a jejich
poněkud méně okázalé, nicméně
elegantní uniformy. Nezapomínejme, že Rumunsko bylo tehdy
monarchií, kde se zejména u důstojníků kladl důraz na slavnostnější ráz uniforem s bohatými epoletami, ozdobnými šňůrami apod.
Společenských večírků při různých
příležitostech se zučastňovali i příslušníci čs. a rumunské finanční
stráže v Ťačevu, Slatinských Dolech nebo ve Velkém Bočkově, na
Pokud jde o přímé kulturní styky mezi Rumuny a Rusíny, ty se rozvinuly zejména po r. 1919.
Zvláště hlavnímu městu Užhorodu náležela velká
zásluha a uznání v tom směru, neboť hostilo ve
svém středu vzácné rumunské hosty z Marmaroše, Kluže, Satu Mare a z Bukurešti. Zejména
pěvecký sbor „Astra“ z Marmarošské Sihoti si
získal velké obliby u užhorodského obecenstva
při svých vystoupeních u příležitosti čs. státního
svátku. Rovněž zájezd pěveckého sdružení spolku podkarpatoruských učitelů za vedení dirigenta
prof. L. Kaigla do Rumunska v r. 1936 (do Bukurešti, Aradu, Oradey a Satu Mare) byl korunován
úspěchem. Rozvoj kulturních styků posílil také
studium lingvistické a folkloru. Rumunští univerzitní profesoři Papahagi, Densusianu, Draganu
studovali rumunské stopy na Podkarpatské Rusi.
Jiný vědec, dr. D. Cranjala, rumunský stipendista
Karlovy Univerzity u prof. M. Weingarta, obhájil
v r. 1937 dizertaci „Rumunské vlivy v Karpatech“
(Influente Romanesti in Carpati), která vyšla
knižně v r. 1938 nákladem Sboru pro výzkum Slovenska a Podkarpatské Rusi. Také studiu rumunského jazyka byla na Podkarpatské Rusi věnována
pozornost. V Užhorodě byl každoročně pořádán
kurz rumunštiny a v tamní státní vědecké knihovně byla k dispozici celá řada beletristických a vědeckých knih z Rumunska. Pokud jde o češtinu,
na gymnáziu v Kluži se vyučovala od počátku
30. let. Z našich aktivit připomeňme také známou
knihu J. Komárka „Lovy v Karpatech“, ve které
autor, kromě loveckých zkušeností na Podkarpatské Rusi a na Slovensku, popsal také své dobrodružství při poznávání zvířeny a přírodních krás
v pohoří Caliman v severním Rumunsku.
Rumuni na Podkarpatské
Rusi
V období předválečného Československa žilo na
území Podkarpatské Rusi přibližně 13 000 Rumunů. Jednalo se o čtyři vesnice v okresech
Ťačevo a Rachov (počet obyvatel rumunské národnosti je uveden u každé obce) – Nižní Apša
(5 700), Střední Apša (3 400), Bílá Církev (1 400)
a Slatinské Doly, včetně sela Slatiny (2 100). V každé
z uvedených obcí působila nověvybudovaná státní
škola s rumunským vyučovacím jazykem se 6 až
9 učiteli. Rumuni ze Sela Slatina tvořili podstatnou část zaměstnanců solných dolů, řemeslníků
a zemědělců. Krajané ze Slatinských Dolů (J. Poslušný z Rýmařova, M. Hrozová z Prahy) do dnešních dnů vzpomínají na skromnost a přátelství
rumunských dělníků a jejich dětí.
Podkarpatské hory. Pohled do čs. vnitrozemí z čs.-rumunské hranice
právem ihned odzbrojeny. I díky
úsilí čs. velvyslanectví v Bukurešti a jejího vojenského přidělence
H. Píky rumunské vládní a vojenské orgány zabezpečily hladkou přepravu čs. jednotek přes
Rumunsko do Jugoslávie a přes
Němci připojené Rakousko do
českých zemí. O korektním chování a pomoci rumunského spojence při evakuaci se zmiňují její
přímí účastníci z Podkarpatské
Rusi – F. Hlava, příslušník čs. polní jednotky, dislokované v Ardovci, studenti F. Benhard ze Sevluše
a J. Poslušný ze Slatinských Dolů.
Evakuace čs. administrace a armády přes Rumunsko v r. 1939
Tradice společného přátelství a porozumění
Po zahájení vpádu maďarských vojenských jednotek na čs. území v prostoru Podkarpatska
14. března 1939 byla v Rumunsku vyhlášena
částečná mobilizace, což nemohlo ujít pozornosti
maďarského vrchního velení. Jak uvádí historici
M. John, Ch. K. Kliment a B. Nakládal v knize
„Březen 1939“, maďarská vojska měla dodržovat
zákaz vstupu do pásma vzdáleného méně než
10 km od rumunských hranic a proto také po
úporných bojích s čs. obránci dočasně zastavila
16. března 1939 postup na Ťačevo a Teresvu. To
mimo jiné umožnilo zbylým čs. jednotkám přejít
do 17. března 1939 přes Ťačevo a Slatinské Doly
do Rumunska. Jednalo se o části 45. pěšího pluku
z Chustu, III. oddílu 12. dělostřeleckého pluku,
150 nákladních automobilů z Dopravního střediska v Prešově, dvacet příslušníků leteckého oddělení z letiště ze Slatinských Dolů, jakož i o personál četnických a policejních stanic a příslušníky
finanční stráže. Čs. jednotky byly v Rumunsku
přátelsky přijaty, avšak v souladu s mezinárodním
Jak uvádí naše studie, čs.-rumunské přátelství
a součinnost nevznikalo automaticky, ze dne na
den. Jistě, hlavní roli zde hrály společné zahraničně-politické zájmy obou zemí, ale nemalý význam
měla prozíravost a moudrost jejich vedoucích
představitelů, kteří svým příkladem dokázali inspirovat rozvoj spolupráce nejen mezi vládními
institucemi, ale také na místní i občanské úrovni.
I když se ve vztazích mezi oběma zeměmi v oblasti společných hranic na Podkarpatské Rusi vyskytly někdy těžkosti nebo komplikace, na obou
stranách byla snaha řešit potřeby každodenního
života ve vzájemném porozumění. Jako příklad
můžeme uvést dohodu o peážní železniční dopravě, která umožňovala československým a rumunským drahám vcelku nekomplikovanou přepravu
cestujících přes území svých států, nebo také zavedení praxe zjednodušeného přechodu vzájemných
hranic pro své občany na pohraniční propustky.
Přátelství mezi Československem a Rumunskem
z předválečného období se později z rumunské
B li z ni c a
Hora nesoucí toto jméno je součástí masivu
Svidovec, který leží západně až jihozápadně od
Jasiny. Nejvyšší horou je tu Bliznica dosahující
výšky 1881 m n. m.
Poprvé jsem měl možnost tuto lokalitu navštívit
v létě 1998. Tehdy jsme byli ubytováni ve velkém
dřevěném hotelu Mikroprovod – Svidovec, v údolí vedoucím k horskému středisku Dragobrat.
Doprava tu nebyla jednoduchá. Našim autobusem jsme dojeli po hlavní silnici k odbočce do hor
a odtud pak terénním nákladním autem necelou
půlhodinu po udržované cestě, kterou by ale náš
autobus nezvládl. Ubytování s výhledem na okolní lesy a hory bylo romantické. Některým slabším
jedincům vadilo, že jediná sprcha byla dole u kotelny, a s toaletami to rovněž nebylo jednoduché.
Jedním z prvních výletů byl výstup na horu
Bliznica. Brzy ráno, po snídani, kolem 9. hodiny
(oni tam nemají ve zvyku vstávat moc brzy) jsme
vyšli z hotelu (cca 950 m n. m.) po cestě stále do
kopce. Asi za hodinu jsme byli u chaty, které se
říká Dragobrat (cca1250 m). Tam bylo možno si
načepovat pitnou vodu. Po krátkém odpočinku
dál k jezírku Morské oko (cca 1380 m) až k ma-
lému plesu (1610 m) pod Bliznicí. Zde odpočinek
a koupání, což bylo v těchto horkých dnech velmi
příjemné. Zatím jsme cestou moc výhledů neměli.
Cestou od jezera vzhůru začínají krásné výhledy zejména k východu. Asi za hodinu jsme
vystoupili na vrchol Bliznice (1881 m), kterému
vévodí ocelová konstrukce nad trigonometrickým
bodem. Kruhové panorama patří mezi nejlepší vyhlídky v této části Karpat.
Zpět jsme zvolili cestu po hřebeni k severovýchodu s malými výškovými rozdíly. Tudy přecházíme přes nevýrazné vršky, které spadají strmými
skalkami k východu. Říkají jim „Žandári“. Na
dalším plochém vršku je pomníček Jurijovi, který
tu zahynul roku 1994. Bylo mu tehdy 18 let, takže
příčinou mohla být nezkušenost. Při
pohybu v horách je to pro turisty vážné memento.
Dál pak je geologická zajímavost
v podobě příkopu, který se táhne po
hřebeni. Je to prý doklad o stálém růstu hor, který je rychlejší než eroze. Od
vrcholu Bliznice máme stále krásné
výhledy na obě strany, zejména na východ, protože tam terén klesá příkřeji.
Na nevýrazném sedle odbočujeme
k východu. Cestou potkáváme ženy
s nádobami na borůvky. Zdejší borůvky jsou prý tak kvalitní, že je ex-
strany projevilo hned dvakrát – významnou pomocí rumunské armády při osvobozování Československa v r. 1944–1945 a solidaritou Rumunska
s českým a slovenským národem v r. 1968, kdy
se Rumunsko nejen nezúčastnilo vojenské intervence zemí Varšavské smlouvy, ale také se od ní
vehementně distancovalo. I když dnes místo Československa máme dva státy – Českou republiku
a Slovensko a Podkarpatská Rus je součástí jiné
země, poučení z minulosti zní: nezapomínejme na
staré přátele.
P. Neresen
Knížka pro přechod hranice pro rusínského hospodáře
Lucaka Nikolaja Hricu
portují do Japonska. Možná, že by se Japoncům
nelíbilo, že tu pasou krávy, koně a ovce, ale borůvky jsou jedinečné. Možná je to tím, že ta stáda
zdejší půdu patřičně pohnojí.
Sestup k Dragobratu vede cestou rozrytou četnými erozními rýhami, které tu projíždí terénní
náklaďáky s borůvkami. A pak už jen dolů a dolů.
V dalších letech, když jsme byli ubytováni v Jasině, jsme se nechávali vyvézt terénním náklaďákem až na Dragobrat, a někdy i dál. Cestou zpět
si pan řidič krátíval cestu velmi strmou zkratkou,
kde sklon cesty určitě přesahuje 30 %. A pan řidič
měl legraci z našich vyjukaných tváří. On věděl,
že brzdy má dobré, nebo se to alespoň domníval.
Arnošt Mader
5
Vzpomínky na moje mladá podkarpatská léta
Žil jsem jedenáct let na Podkarpatské Rusi.
S prožitky ze svého mládí v této zemi se s vámi
nyní podělím.
Narodil jsem se v neděli 11. 3. 1928 na Rolsberku
v Olomouci-Starých Hodolanech. Hned ve třech
měsících mě matka odvezla na Podkarpatskou
Rus – do Králova nad Tisou, kde otec po návratu
z ruských legií sloužil jako respicient finanční správy. Z Králova nad Tisou si nic nepamatuji – byl
jsem příliš mladý. Bydleli jsme zde do roku 1935,
kdy jsme se přestěhovali do Slatinských Dolů. Zde
jsme měli k dispozici celý rodinný dům, který patřil
maďarskému občanovi tohoto městečka.
Ve Slatinských Dolech jsem začal chodit do nové
české školy postavené těsně před našim příjezdem.
Byla to krásná dvoupatrová budova. Ze školky
v Králově nad Tisou i ze školy ve Slatinských Dolech mám doma schované různé výkresy a všechna vysvědčení, kde jsou uvedena i jména učitelů.
Jak víte, ve Slatinských Dolech byly dva solné
doly – důl Ludvík a důl František. Z těchto dolů
se denně dobývalo okolo 80 t kamenné soli, která se přepravovala železnicí přes Marmarošský
Sighet do olomouckých solných mlýnů. Kolem
naši silnice byl betonový žlab, kterým tekla odpadní voda z těchto dolů, v takových červených
vlnkách. V dolech se těžila kamenná sůl průzračná bílá nebo červená, případně i jeden další druh,
který vypadal jako květák. Všechny vzorky této
soli jsme měli doma, ale při opouštění Podkarpatské Rusi jsme neměli dostatek místa v zavazadlech
a museli jsme je tam Maďarům zanechat.
Asi 500 metrů od našeho domu bylo polní letiště, kam vždy v létě přilétávala stíhací letadla –
dvojplošníky (říkalo se jim Šmolík) – z posádky
v Olomouci-Neředíně. Vždy ráno tato letadla
startovala s dlouhým textilním pytlem a létala nad
Rachov, kde byla umístěna protiletecká baterie, jejíž děla se do těchto pytlů trefovala. My děti jsme
věděly, kdy se budou vracet, šly jsme na letiště a po
shození pytle jsme se běžely podívat, zda se dělostřelci trefili nebo ne.
V létě jsme se chodily koupat do řeky Tisy.
Nebyla to regulovaná řeka, byla plná zákrutů,
nepříliš hluboká, ale byla tam tůně, kde se dalo
koupat. Občas při koupání se řeka zvedla a začala
být kalná. To už jsme věděly, že poplují vory. Až
dorazily, byly to buď dva nebo tři svazky, vpředu
dva veslaři, kteří veslovali dle zákrutů řeky a vzadu jeden kormidelník. Na vorech měli svá obydlí
a všechny potřebné věci.
Po koupání jsme někdy dostaly chuť na zmrzlinu a věděly jsme, že za mostem v rumunském Si-
Slatinské doly
6
Velké Komňaty 28. 3. 1939 – členové SOS (Stráž obrany státu)
ghetu mají výbornou zmrzlinu. Šly jsme normálně
přes most, naši celníci nás znali a Rumunům stačilo říct jen slovo „financ“ a pustili nás bez papírů
na zmrzlinu. Tehdy ten přechod vypadal trochu
jinak než dnes. Z naší strany byla jen dřevěná lávka do půli Tisy a od půli Tisy (to bylo už Rumunsko) byl obyčejný železný klenutý most.
A ještě jednu zajímavost z práce našich celníků – financů. Rusíni chodívali do Sighetu pro kukuřičnou mouku, kterou nosili ve dvou pletených
taškách, přehozených přes rameno. Naši celníci jim
tyto tašky prohlíželi takovým dřevěným kolíkem,
který měl na konci žlábek, a při promíchání spodní
části tašek zjišťovali, zda na dně něco nepašují.
Hned za polním letištěm začínaly horou Magurou Poloninské Karpaty. Vždy v létě jsme tam
chodívaly na houby, rostly téměř všude. Ve škole
jsme se učily, že nejvyšší horou Podkarpatské Rusi
byla Hoverla a hned za ní hora Pop Ivan.
Kromě školy postavila naše vláda ve Slatinských Dolech ještě krásnou nemocnici. Tam jsem
si byl jednou ošetřit zlomenou ruku. Za svého
pobytu na Podkarpatské Rusi jsem prošel i jinými
nemocnicemi – například v Mukačevu nebo Sevljuši. Všude byli čeští lékaři – velmi milí a ochotní.
Jednou při návštěvě obchodníka s ovocem
z Olomouce jsem s ním cestoval do Dolní Apše,
kde byly velké ovocné sady. Nebyla zde zavedena
elektřina, nevedla sem pořádná silnice, jen samé
domorodé chýše s doškovými střechami. Oblečením místních obyvatel byly bílé režné kalhoty, nějaká vesta a typicky huculský klobouk. Na nohách
laptě – kousek kůže, který měl nahoře s otvory
pro protažení koženého řemínku, který stahoval
nohu. Ve vesnici vše řídil žid, který zde měl obchod a vlastně spravoval celou vesnici. Obchodník nakoupil tři vagony ovoce,
které mělo být nákladním
autem, případně povozy převezeno do Slatinských Dolů
na dráhu. Dráha tehdy ve Slatinských Dolech končila, byla
to jen odbočka z hlavní tratě
z Marmarošského Sighetu.
Na prohlídky solných dolů
jezdilo hodně turistů. Já si
hlavně pamatuji turisty z Prahy, kteří vždy přijeli spacím
vozem, ten byl odstaven na nádraží a tam také turisté spali.
Zdrželi se několik dnů a pokračovali dále do Jasiňy nebo
Rachova.
V září 1938 musel otec v rámci mobilizace nastoupit k SOS – což byla Stráž obrany státu a byl
s dalšími členy odvelen do Vyšných Komňat na
maďarskou hranici. Ve Slatinských Dolech byla
velká menšina Maďarů, která chtěla náš odchod
z Podkarpatské Rusi a přenechání veškerého majetku. Proto vedení Slatinských Dolů usoudilo, že
je dále nebezpečné se bez mužů v této lokalitě zdržovat a doporučilo všem českým občanům odjet
s nejnutnějšími věcmi posledním vlakem ze Slatinských Dolů do Sighetu a dále do bezpečí. Odjezdu tohoto vlaku však chtěli Maďaři zabránit,
přepadli služebnu českého četnictva a s ukořistěnými zbraněmi šli k vlaku. Požadovali odevzdání
všech cenných věcí odjíždějících lidí. Nebýt oddílu českých vojáků z místního letiště a poslední létající stíhačky, která při každém průletu pokropila
Maďary v okolí vlaku kulometem, vůbec bychom
do Sighetu nedojeli. Ten náš odjezd se odehrál
okolo 20. března 1939.
V Sighetu bylo zjištěno, že hlavní trať přes
Slovensko je po vyhlášení Slovenského štátu nepoužitelná a proto bylo po dohodě s rumunskou
stranou stanoveno, že odjezd do Protektorátu
bude zajištěn přes Rumunsko, Jugoslavii a bývalé
Rakousko.
Odjeli jsme autobusy do města Satu Mare, kde
jsme se setkali s otcem. Dále jsme pokračovali
vlakem přes Rumunsko do Jugoslavie. Pamatuji si
přesně ten den, kdy jsme přijeli do první jugoslávské stanice. Přestože bylo již kolem desáté hodiny
večerní, čekalo tam na nás asi 200 až 300 lidí. Vítali nás jako bratry. Pilo se, jedlo, veselilo a řádilo.
Po tomto nečekaném bratrském přivítání jsme
pokračovali dále. Na každé zastávce nám Srbové
dávali jídlo, pití, zkrátka vše potřebné. Jídlo jsme
ani nemohli sníst, proto jsme vždy na mostě přes
řeku krmili rybičky a hlavně se vyhazovala slanina. Té bylo tolik, že kdybych ji dával do pytle, tak
jsem na Moravu dovezl dobrých 50 kg.
Cesta přes Rakousko byla už něco jiného, tam
již byli Němci. Wehrmacht nás vždy nechal odstavit na nějakou vedlejší kolej a tam nám dával
z ešusů ten jejich „eintopf“. Přes Vídeň jsme jeli
v noci a do Brna dojeli další den. Tam byl rozchod.
Češi pokračovali na Prahu, Moravané se rozjížděli
ke svým příbuzným. My jeli do Olomouce, kde
jsme u příbuzných bydleli do doby, než byl postaven náš dům v Bohuňovicích.
To byla celá naše Podkarpatská epopej. Od té
doby nedám na Srby dopustit. To byli skutečně
naši bratři.
Milan Kristýnek – Bohuňovice.
O vzniku básnictví na Podkarpatské Rusi
Když jsem v roce 2013 pobýval s cestovní agenturou Subcarpatia – Brno na Podkarpatské Rusi,
setkali jsme se v Užhorodě s předsedou Klubu
T. G.Masaryka – panem magistrem Ivanem Latkem. K setkání došlo v kanceláři Klubu. Má sídlo
v budově zvané PROSVITA. Toto označení mě
zaujalo. Pátral jsem po jeho smyslu. Mnohé mi
napovědělo pojednání Dr. Antonína Hartla.
Přičlenění Podkarpatské Rusi k Československu způsobilo v této zemi hluboký kulturní převrat. Vyvstala potřeba vybudovat školství. S tím
ruku v ruce museli politici stojící v čele země řešit
otázku vyučovacího jazyka. Tedy i jazyka budoucí
krásné literatury. To vyvolalo spor o to, má-li vycházet z místní řeči přibližující se ukrajinštině či
má-li se přiklánět k ruštině.
Vyznavači ukrajinského směru založili v roce
1920 osvětový spolek PROSVITA. Ti, kteří prosazovali ruský směr, založili v roce 1923 SPOLEČNOST ALEXANDRA DUCHNOVIČE.
Ve sporech o jazykovou orientaci se rodilo nové
písemnictví. Značně se lišilo od toho předválečného. Literáti již nebyli výhradně kněží. Naopak:
Ukrajina na rozcestí
Nad Ukrajinou, touto zemí ideologicky rozdvojenou mezi dva různé světadíly, bude ještě dlouho
viset zlověstný stín. Bude tomu tak, pokud bude
v Moskvě u moci skupina s nostalgickými touhami po obnově zaniklé nadvlády nad ztracenými
guberniemi. Tato těžce zkoušená země nepřestává
být v zájmu evropské veřejnosti, a proto zneužívá
mocný východní soused každé příležitosti vyvinout „snahu o dorozumění ke smíru“. Jen naprosto naivní obdivovatel ruských mírotvůrců věří
v jeho poctivé záměry. Historie této velmoci nás
poučuje o jejích dobyvačných zálibách.
Demokratický svět sleduje se znepokojením
možné následky tohoto nebezpečného konfliktu.
Bude patrně smířen s tím, že část východní Ukrajiny bude rusifikovaná, ale pochopí též spravedlivý odpor Ukrajinců vůči uchvatitelům z východu.
Svět se bude přitom modlit, aby Putin nezneužil
obavy států nejít do války a tím se beztrestně vydat na imperialistické výpravy. Neškodí se proto
seznámit s přístupy světových státníků k ukrajinské problematice.
Nepřekvapí rozpor ve větách pronesených ministrem zahraničí Lavrovem: „Rusko bude pokračovat
v úsilí o nastolení míru“ a zdůrazňuje, že: „ukrajinská krize nemůže být vyřešena vojenskou silou“.
Již dávno jsme pochopili, že je pro Moskvu přijatelnější politika krájeného salámu.
Na jeho slova o agresivní povaze nové vlády
v Kyjevě odpovídá kancléřka Merkelová, která
říká: „Kdo by se vzdal svých jaderných zbraní,
když mu nebude zaručeno, že mu nebude zajištěna
jeho teritoriální integrita?“
byly jimi nové vrstvy inteligence. Literatura a především básnictví se staly tím pádem lidovější.
Iniciativu převzali spisovatelé shromážděni kolem PROSVITY. V roce 1923 vyšla první původní podkarpatská sbírka „Kvitky s ternom“. Jejím
autorem byl bankovní úředník a současně člen
deníku Rusyn, Vasil Grendža – Donskyj. Odpovídala na otázku spisovného jazyka. Autor vycházel z jazyka národního a z řeči lidu. Byl blízký
ukrajinštině. Tak Vasil Grendža – Donskyj, rodák
z Volového – dnes Mižgorje, stanul v čele podkarpatoruského básnictví. Vůbec nevadilo, že sbírka
byla obsahově docela nenáročná. Donskyj byl
velice plodným spisovatelem. Psal básně, povídky i dramata. V jeho díle převažovaly vlastenecké
motivy. Verše obsahovaly protimaďarské tendence. V letech 1919–1920 zaujaly protimaďarské
nálady u Rusínů přední místo. Projevil se též jako
pěvec bídy. V jeho básních patřilo sociálním tématům přední místo.
Kolem spolku PROSVITA se sdružila celá řada
autorů. Patřili mezi ně tvůrci almanachu TREMBITA – Julij Boroš Kumjatskyj, I. Vasko, D. Zubryckyj , I. Myhalka . Tato skupina autorů otevřela
cestu svým následovatelům. Jejich díla byla obsahově bohatší. Kupříkladu v roce 1933 vyšla prvotina básnířky Božukové. Její milostné verše byly
melodické, líbezné. Hovořila v nich řečí svého
srdce. Pěvcem romantických nálad se stal J. Vilšyckyj . V časopisech se objevily verše M. Baraboli. Rusínská poezie vzkvétala.
Vidíte: na počátku byla moje touha zjistit, co
se skrývá za názvem PROSVITA. Z tužby vzešel
tento článek. Snad vás, vážení čtenáři, zaujal.
Vlastimil Otáhal.
Potom upozorňuje, že chování Ruska – nejdříve na Krymu a pak na východě Ukrajiny – totiž
základy našeho mírového soužití v Evropě porušuje. Mezinárodní právo je porušováno, suverenita státu je pošlapána.
Vlivný americký senátor Mc Cain dále situaci
ostře komentuje: „V minulosti jsme v bojích zastávali jednoznačné pozice: Zastrašili jsme agresory, ochránili jsme spojence, porazili protivníky
a pomocí síly vybudovali mír. V současnosti si
s ohledem na jiné agresory musíme položit otázku:
jsme toho schopni zase? Přímo v srdci Evropy sledujeme, jak Rusko oživuje své imperiální ambice.
Někdo říká, že Ukrajina nemůže porazit Rusko
vojensky – to je špatná otázka. Správná zní: Když
pomůžeme Ukrajincům zvýšit vojenské náklady
ruských sil, které napadly jejich zemi, jak dlouho
si může Putin dovolit vést válku, o níž doma tvrdí,
že není? Proto musíme Ukrajině dodat obranné
zbraně.“
A ukrajinský prezident naléhavě volá: „Kolik důkazů ještě svět potřebuje, aby uznal očividný fakt –
je tam cizí vojenské vybavení, žoldáci, ruští vojenští
instruktoři a příslušníci pravidelné armády. Musí
být jasné, že neexistuje žádné dočasné řešení – tento konflikt musí být vyřešen, nikoliv zmražen.“
Když slyším teď na konci února 2015 z rádia
navzdory dohod z Minsku o přesunech zbraní
z Ruska přes suverénní hranice Ukrajiny, pociťuji
mrazení v zádech. Vzpomněl jsem si na léto 1968,
kdy mi volali známí z Užhorodu o soustřeďování
sovětských vojsk na naších východních hranicích.
Věříme, že pro západní demokracie bude toto podobenství dostatečným varováním.
Jan Roman
Ukrajina očima estonské
spisovatelky Sofi Oksanenové
Při hodnocení hlavních rozdílů mezi vládami na
Západě a Východě si všímáme, že např. v Rusku
dochází ke změnám, třeba k uvolňování svobod
člověka, hlavně zásluhou vůdčích politických
osobností. Politické oteplení nastalo zásluhou
Chruščovova odhalení Stalinova kultu osobnosti. Po opětném ztuhnutí režimu zasáhl Gorbačov
svými reformami, které měly za následek skoncování s nadvládou Kremelské východoevropské hegemonie. K tomu velmi přispěla inteligentská elita
v čele A. Sacharova nebo Solženicyna, předtím
Zoščenka s Achmatovou. Ostatně se tak dělo i v
naší mladé historii – v každé zemi vyvolává tlak
protitlak, který nakonec rozleptá pouta nejpevnější. Toto jsou hrdinové nové doby a svět by se
měl obávat, že jejich hlas není dost silný, jak tomu
bylo za Stalina, Hitlera, Mao Ce Tunga. I dnes
bychom měli víc naslouchat kulturním autoritám,
které jsou prozíravější v odhadu, kde číhá nebezpečí pro svět.
Rád se zaposlouchám do názorů již věhlasné
spisovatelky Sofi Oksanenové, kterou můžeme zařadit mezi osobnosti s hlubokou znalostí ruských
poměrů. Moudrost dokázala při rozhovorech
s našimi novináři při nedávné návštěvě Prahy.
Její chytré a zasvěcené odpovědi se většinou kryjí
s názory představitelů naší kulturně-politické veřejnosti. Na otázku, zda by se neměla udělat za
historii tlustá čára, odpověděla záporně – hlavně
po roce 2014 ne, protože se Rusko postará o to,
abychom na minulost nezapomněli. Mám však
takový pocit, že se západoevropské státy konečně
probudily, říká; a na otázku, kdy se tak stalo, odpovídá – po krizi na Ukrajině a Krymu. Ale už při
kauze Pussy Riot – pronásledování punkrockové
skupiny je pro lidi mého věku nepochopitelné.
Ale i tak, svoboda projevu se v Rusku zmenšovala
dlouhodobě. Tažením proti homosexuálům otevřela též lidem oči. Pokud jde o historii Ukrajiny,
slyšíme z jejích úst: Kyjev existoval dřív jak Moskva. Západ si myslí, že ukrajinská kultura byla
navždy ruská proto, že se nechali korumpovat
ruskými penězi a že sdílejí společné ekonomické
zájmy. Ruská propaganda je úspěšná. Putin je
populárnější víc, jak dřív. Musí vést válku, aby
posílil patriotismus. A vůbec o něm: člověk, jenž
nesnáší kritiku, není silná osobnost. Nezískává
oblibu tím, že by byl humánní, což je znamení
jeho slabosti. Potud názory spisovatelky zasvěcené do ruských poměrů. I ona má shodné mínění
o Putinovi s většinou těch, kterým je demokratické cítění vrozené. Co se týká nás, je škoda, že náš
současný vztah k Rusku nemůže příznivě pokračovat tam, kde ho úspěšně odstartovali Gorbačov
s Jelcinem. Ten se mimochodem otáčí v hrobě, že
Putina navrhl za svého nástupce. On má zásluhu
na tom, že svojí avanturistickou politikou vrhl
slibně se rozvíjející česko – ruské vztahy na ne­
dobrou antagonistickou kolej.
Jan Roman
Sofi Oksanenová
Estonsko-finská spisovatelka, narozena 1977
žijící na obou stranách železné opony
knihy:
Stalinovy krávy (2003)
Baby Jane (2005)
Čas ztracených holubic (2012)
Očista – vydáno ve 40 zemích (2008)
7
UPOZORNĚNÍ
Vážení čtenáři, toto je poslední číslo našeho časopisu, které vydáváme v tištěné podobě. I náš spolek se přizpůsobuje moderní
době a od června otevírá své webové stránky. Naše stránky najdete na adrese www.subcarpathia.cz. Na těchto stránkách
budou k dispozici nová čísla časopisu. Kromě toho zde naleznete i všechna doposud vydaná čísla časopisu, nové fotografie,
aktuální postřehy a zajímavosti z Podkarpatské Rusi. Budete mít možnost zde sami publikovat své příspěvky a fotografie
a v diskusním fóru se budete moci podělit o své názory s ostatními členy. Podrobnosti o našich stránkách budou sděleny na
členské besedě. Vám, kteří nemáte, nebo si nehodláte pořizovat počítač budeme samozřejmě i nadále na vyžádání zasílat časopis a veškeré informace ve zjednodušené tištěné podobě.
Redakční rada časopisu
www.subcarpathia.cz
Organizační záležitosti
Potravinová banka
Národnostní menšiny se zapojují do humanitární
akce – darování potravin pro sociálně potřebné
spoluobčany. Potraviny možno předat ve dnech
27. 4.–7. 5., v době mezi 8 a 17 hod., na Magistrátu města Brna – odboru sociální péče MMB,
Koliště 19, Brno, přízemí – vrátnice.
Turistický zájezd na Podkarpatskou Rus – 2015
Loňského roku se neuskutečnil z nejistých důvodů
způsobených válkou na výchově Ukrajiny. Situace
se snad již zklidňuje a tak se tam chceme s menším
autobusem a přiměřeným počtem max. 23 účastníků vypravit v termínu 4. 7.–12. 7. 2015, do
střední oblasti Poloninských Karpat – do příjemné turistické základny U leva – obec Pilipec, pod
poloninou Boržava – na půli cesty mezi městečky
Mežhorje a Pilipec.
Jezdíme tam už asi 5 let, s ubytováním a stravou
jsme u Natálky a Leonida plně spokojeni. Cena
bude stejná jako předloni – 7500 Kč (zahrnuje dopravu, ubytování – 7 nocí, polopenze – 7× snídaně
+ večeře, pojištění, průvodce, režie).
Zájemci – přihlaste se, následně dostanete podrobné dispozice a uhradíte zálohu. Budete určitě
spokojeni – ještě je k dispozici 3–5 míst.
Koncert kytarového
virtuosa – pana
prof. Štěpána Raka
Jeho koncertní vystoupení určené především členům brněnských národnostních menšin a pořádané ve společenském centru Úřadu městské části
Brno – střed se setkal s mimořádným úspěchem.
Zúčastnilo se ho asi 150 návštěvníků a pan profesor a především umělec světového významu nám
připravil – přes zdravotní indispozici – program,
jehož průběh vycházel z koncertování v zemích,
které navštívil v minulosti. Několikaminutový
potlesk ve stoje byl přirozenou odměnou za jeho
až neuvěřitelně excelentní vystoupení.
Pana profesora a jeho syna Matěje určitě přizveme k dalšímu vystoupení, které chceme uspořádat
v podzimních měsících letošního roku.
Besedy pro žáky
základních škol
Budou nabídnuty jednotlivým základním školám
pro žáky 7.–9. ročníků. Jejich účelem je zvýšení
informovanosti o národnostních menšinách, jejichž členové žijí v městě Brně.
Pietní vzpomínky u památníků T. G. Masaryka
a E. Beneše
Uskuteční se ve dnech 14. 9. 2015 na Komenského
nám. a 28. 5. 2015 před právnickou fakultou
na ul. Veveří, s projevy představitelů veřejných institucí a kladením květů.
Babylonfest 2015
Uskuteční se ve dnech 15.–19. 9. v jednotlivých
dnech s různým zaměřením (15. 9. – výsadba národních stromů, 16.9. – proměny jazyka/literární
dílna, 17. 9. – národní den Ukrajiny, 18. 9. – Řekové – hudba národů, 19.9. – Moravské náměstí:
hlavní program – průvod, vystoupení národnostních menšin, škola tance, gastronomie, večer – společenský program národnostních menšin). Sledujte
reklamní články a pozvánky v Metropolitanu.
Úhrada členských
příspěvků
Možno ji provést v hotovosti – v rámci členské
besedy nebo přímo v klubovně spolku – Brno,
Radnická 8, první středu v měsíci – po 15.hod.
nebo v jiném čase po předběžné tel. domluvě (tel.:
Chytilek – 604 691 299). Výše příspěvku: členové v pracovním procesu – 150 Kč/rok, důchodci
a studenti – 100 Kč/rok.
Pilipec
turbáza U leva
http://u-leva.jimdo.com
Vydává: Spolek „Přátelé Podkarpatské Rusi“ – Brno; kontaktní adresa: Radnická 8, 602 00 Brno • Redakční rada: ing. Libor Chytilek,
e-mail: [email protected]; ing. Arnošt Mader, e-mail: [email protected]; mgr. Petr Stavinoha, e-mail: [email protected] •
Zlom a grafická úprava: Adam Blažke, e-mail: [email protected] • Tisk: Polygra a.s., www.polygra.cz. • Došlé příspěvky mohou být redakčně
kráceny. • Uzávěrka dalšího čísla: 30. září 2015. • www.subcarpathia.cz
8