Pozemské Afrodíty - móda a kosmetika v antice

půvab
a
sňatek
Katalog výstavy
Muzeum antického sochařství a architektury
Litomyšl, červenec – říjen 2010
Sestavili Jan Bouzek a Lenka Vacinová
Fotografie Jan Bouzek
grafická úprava Robert Konopásek
Vydala Filozofická fakulta University Karlovy
tisk Nakladatelství AMU
Praha 2010
„Pr o t u ne jkr á s ně j ší“:
Kosmetik a a dá msk á móda ve starém Řecku
Příroda dala býkům rohy,
kopyta koňům rychlonohým,
mužovi rozum vznešený,
nic nezbylo už na ženy.
Co tedy? Rozdala jim krásu!
Namísto přilbic vrkoč vlasů,
namísto pavéz křivku pasu.
A kteroukoli z krásných žen
je meč i oheň přemožen.
Anakreón z Teu, 6. století př. n. l., přel. V. Jestřáb
Jablko s nápisem „Pro tu nejkrásnější“, které podle báje vhodila bohyně sváru Eris
mezi Héru, Athénu a Afrodítu, přisoudil Paris bohyni lásky, která mu za odměnu slíbila nejkrásnější smrtelnou ženu Helenu. Pohrdl tak nabídkou stát se pánem
celé Asie a nejbohatším ze všech lidí i vítězem ve všech bitvách a nejkrásnějším
a nejmoudřejším mužem na světě, jakkoli mu sňatek s Helenou vynesl jen krátkodobé štěstí a stal se příčinou zkázy Tróje.
Ačkoli řečtí autoři klasického období bývají (snad i neprávem), podezíráni
z nezájmu, ne-li pohrdání vůči ženám, jejichž obzor byl omezen pouze na péči
o domácnost a potomstvo, vázové malby i sochařská díla svědčí o tom, že ženská
krása nikdy nepřestávala být ceněnou obdivovanou a ceněnou. Vždyť často ani
bohové včetně samotného Dia nedokázali odolat kráse smrtelných žen a s oblibou je navště­vovali.
O tom, jak významnou roli hrála v životě ženy péče o zevnějšek, svědčí nejen
výtvarné a literární památky, ale i nálezy šperků, hřebenů, zrcátek, kosmetických flakónků a dalších drobností, které jakožto součást pohřební výbavy vyprovázely své majitelky i na poslední cestě a které hojně figurují také na náhrobních
stélách a malovaných nádobách s pohřební tematikou. Bylo by ovšem povrchní spatřovat za těmito předměty, bez nichž nebylo možno obejít se ani na onom
světě, jen pošetilou ženskou marnivost. Snaha předstoupit před vládce Podsvětí důstojně a v celé své kráse nebyla vlastní jen ženám. Hérodotos líčí, jakou péči
věnovali úpravě svého vzhledu, zejména pak úpravě vlasů, Sparťané před bitvou
u Thermopyl – počáteční pobavení perského krále nad jejich zdánlivě zženštilým
3
a nemužným počínáním se mění v úžas, když se od svých poradců dozvídá, že
Řekové tak činí v očekávání blížící se smrti. Nemenší pozornost se pak věnovala
i úpravě nebožtíků, jejichž těla se omývala, upravovala a natírala vonnými mastmi. Neupravený zevnějšek a rozcuchaná kštice byly společensky přípustné pouze
jako výraz výrazem zármutku pozůstalých.
Ani Homérovým bohům, kteří se tolik podobají lidem, není cizí usadit se před
zrcadlem, ač by se zdálo, že toho ve své dokonalosti nemají zapotřebí. Dokonce
i jejich motivace bývá velmi lidská:
Vznešená, velkooká tu začala přemýšlet Héra,
kterak bouřnému Diu by mohla ošálit rozum.
Konečně tento záměr se v srdci jí nejlepším jevil:
nejdřív se vyšňořit krásně a potom si na Ídu zajít,
zdali by k rozkošné lásce snad zatoužil u ní si lehnout,
aby pak zdravý spánek a lahody plný mu mohla
rozlít na oční víčka a rovněž na bystré smysly…
Nejdříve božským mýdlem si ze své líbezné pleti
všechny poskvrnky smyla, pak tělo si natřela božským
olejem, příjemným, mastným, jenž vydával nádhernou vůni:
kdykoli jím jen trochu se v paláci s kovovým prahem
pohnulo, vonný ten opar hned naplnil zemi i nebe.
Tím tedy krásnou pleť si natřela, sčesala vlasy,
rukama z pramenů těch si upletla pletence lesklé,
úchvatné, nebesky krásné, jež splývaly z božské té hlavy.
Potom nádherné roucho si oblekla, které jí Pallas
utkala dovedně, hladce, a vyšila přemnoho ozdob.
Na prsou pak ten šat si zlatými sponkami spjala,
dále si připjala pás, jenž stovkou byl ozdoben střapců,
dále i náušnice si zapjala do ušních dírek,
přeskvostné, s perlami třemi, z nichž zářil nesmírný půvab.
Také ta bohyně jasná tvář skryla si závojem novým,
utkaným nesmírně krásně, jenž zářil na ní jak slunce.
Posléze na lesklé nohy si připjala opánky krásné.
(Ílias XIV., přel. R. Mertlík)
4
L á ze ň
Toaletě nutně předchází koupel. Zvýšená potřeba tělesné očisty v antickém Středomoří byla stejně jako dnes jistě spojena s horkým podnebím, představovala
však zároveň i nezbytnou podmínku pro přístup k náboženským obřadům veřejným i soukromým, a to nejen v kultuře řecké a římské, ale i u jejich orientálních
sousedů, kde si tento význam udržuje podnes. Vždyť už jen ten, kdo neumyv si
ruce, hřích nespláchnuv, řeku přejde, na toho se horší bozi a pošlou mu časem
hoře, varuje Hésiodos ve svých Pracích a dnech.
Vany z pálené hlíny a dokonce i vodovodní systémy máme doloženy již v mínójských a mykénských palácích, tedy od poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Ve skromnějších domácnostech se voda donášela ve džbánech z veřejných kašen, které mohly
zároveň posloužit i jako sprchy, až do domu. Již od doby archaické (6. století
př. n. l.) byly k dispozici také veřejné lázně, tvořící i nezbytnou součástí veřejných
cvičišť (gymnasií) a posvátných okrsků.
Při mytí se používala směs sody získávané z rostlinného popela nebo pasta
z jemné hlinky a mořské houby, do lázně se přidávala sůl a vonné byliny (včetně
levandule, jejíž název pochází z latinského výrazu lavare pro koupel).
Vtírání oleje či vonné masti do pokožky po koupeli nebylo jen doménou žen.
Svá těla si natírali z praktických důvodů i bojovníci a atleti, mastné vrstvy se
pak zbavovali pískem a speciálními škrabkami (strigilis). Základní složku tvořily rostlinné oleje (olivový, mandlový), doplněné o vonné esence či výtažky
z bylin. Aromatické složky se získávaly macerováním květů či částí rostlin
v oleji, pokročilejší a složitější metodou byla destilace. Na Kypru byla v roce
2003 objevena manufaktura na výrobu vonných olejů z přelomu 3. a 2. tisíciletí
př. n. l., která používala právě tohoto výrobního procesu – pára z nádoby, v níž
se vařila voda s příslušnými bylinami či částmi rostlin, se jímala do speciální
nádržky, kde se znovu srážela v kapalinu – květovou vodu, z jejíž hladiny se pak
sebrala vrstvička éterického oleje. K těm neoblíbenějším patřil bergamot, anýz,
koriandr, mandle, vavřín, a poněkud překvapivě i petržel, borovice nebo terpentýn. K nejvyhlášenějším patřily v historickém období masti z Délu, z Korintu
(kosatcová) a řeckých měst v italské Kampánii.
Vonné oleje, masti a parfémy se uchovávaly ve speciálních nádobkách – baňatých aryballech a vyšších štíhlých alabastrech, jejichž rozšířený okraj sloužil
ke snazšímu roztírání obsahu. Výrobou luxusních vonných mastí proslul v době
archaické především Korint, kde se plnily do půvabných malovaných nádobek
s oblíbenými zvířecími či rostlinnými motivy. K rozkvětu zdejšího voňavkářského
průmyslu bezpochyby přispěla geografická poloha Korintu, do jehož přístavu připlouvaly lodi z Orientu s nákladem drahocenných surovin, které v Řecku samotném nerostly, především nard, kadidlo, myrha či šafrán. Z východu pocházela
5
i henna používaná nejen k barvení vlasů i pokožky, ale i ke získávání vonných
esencí z květů, které měly mít afrodisiakální účinky. V době helénistické se rozšířily i flakónky skleněné.
Podobně jako dnes bylo i v antickém Řecku módou odstraňování chloupků
– buď břitvou, pastou nebo nad plamenem. V Héřině krášlicí proceduře schází
i další významná součást dámské toalety, jíž je samotné líčení obličeje. Představu
o tomto významném kroku si nicméně můžeme udělat díky mramorovým sochám
archaických dívek, na jejichž tvářích se často dochovaly pozůstatky malby (antické sochy i architektura nebyly bělostné, jak je známe dnes, nýbrž hýřily pestrými
barvami). Oči se zvýrazňovaly pomocí zelené barvy získané z malachitu a černidlem z antimonu, snědá pokožka se zesvětlovala olovnatou bělobou, příliš bledým
krasavicím dodala barvu do tváří líčidla, při jejichž výrobě nacházely uplatnění
nejrůznější rostlinné i živočišné složky včetně volského jazyka.
Úče s
Magické vlastnosti byly ve starověkých kulturách přičítány i vlasům (podobně
i nehtům, obojí mohlo sloužit k magickým praktikám). S představou, že vlasy se
ve vlasech ukrývá životní síla člověka, se setkáváme i v Bibli v příběhu o Samsonovi, a občas rezonuje i v našich pohádkách.
Již Homér hovoří o „Achájcích s dlouhými vlasy“, také z fresek z mínójských a mykénských paláců můžeme usuzovat, že dlouhá kštice nebyla pouze
výsadou žen, přinejmenším v určitých společenských vrstvách. Odstřižení vlasů bylo u Řeků výrazem hlubokého zármutku – tak Achilleus obětuje kadeř vlasů na pohřební hranici svého přítele Patrokla nebo Agamemnónovy děti na otcově
hrobě v Sofoklově Élektře. Jednalo se však jen o jednotlivé prameny vlasů, oholení hlavy bylo vyhrazeno otrokům a považováno za potupu.
Výmluvný obrázek o bohatství ženských účesů si můžeme opět udělat
na základě památek výtvarného umění. Především archaické sochy dívek (tzv.
korai) uchvacují bohatými a komplikovanými propletenci kadeří. Při úpravě vlasů
se používaly hřebeny z kostí slonoviny, dřeva, želvoviny i bronzu, horká želízka
na vytvoření lokýnek, nedostatečně bujnou hřívu bylo možno zahustit příčesky,
nebo přímo využít paruky, šediny či nevýraznou barvu překryla barva.
Odě v
Z řeckých oděvů se nám v archeologickém materiálu dochovala pouze spínadla,
o jeho podobě jsme informováni pouze na základě literárních památek a výtvarného umění.
Předení a tkaní látek bylo jednou z hlavních ženských činností včetně paní
domu – již u Homéra nacházíme obraz věrné královské manželky Pénelopy, která
tráví dlouhé dny výrobou pohřebního rubáše (a noci jeho páráním). Také bohyně
6
Osudu Moiry (Klóthó, Lachesis a Atropos) si Řekové již od dob Hésiodových
představovali jako přadleny, z nichž první zapřádá niť lidského života, druhá ji
rozvíjí a třetí odstřihuje. A utkat roucho Héře nebylo zatěžko ani samotné Pallas
Athéně, jíž Řekové ve svých bájích přiřkli i samotný vynález tkalcovského stavu.
Nejčastějším materiálem byla vlna, len se původně dovážel z Malé Asie, později se začal pěstovat i v Thrákii, Acháji, na Krétě a dalších místech. Hedvábí
a bavlna byly luxusním dovozovým zbožím. Látky se barvily rostlinnými barvivy, ale často i zdobily nádherným vyšíváním či vytkávanými vzory. Představu
o jejich nádheře nám zprostředkují opět některé sochy archaických korai, na nichž
se dochovaly zbytky původní barvy.
Základ šatníku (či spíše truhlice) řecké ženy tvořily prosté obdélníky látky,
připevněné pomocí nejrůznějších druhů spínadel a přepásané opaskem. Nedostatek pestrosti střihů byl vyvážen rozmanitostí materiálů, hojností barev a výšivek,
způsobem přepásání a řasením látky, kombinováním různých druhů oděvů apod.
– to vše vypovídalo o věku, původu a společenském postavení nositele.
Peplos sestával z horizontálně přehnutého obdélníku látky sepjatého na ramenou, přehnutá část vytvářela na prsou a zádech dvojitou vrstvu. Podle způsobu
přepásání lze rozlišovat mezi peplem argejským, u nějž byl pás ukryt pod záhybem, který vznikl podkasáním (kolpos), attickým, u kterého byl záhyb menší,
takže přepásání zůstávalo viditelné, a lakónským, který zůstával v pase volný. Attický peplos je ve výtvarném umění vyhrazen panenským bohyním Pallas Athéně
či Artemidě, v reálu jej nosily mladé a dosud neprovdané dívky, zatímco v peplu
argejského typu bývají zobrazovány zralé matróny Démétér či Héra, patřil tedy
do garderoby provdaných žen. Nepřepásaný lakónský peplos se nosil pouze doma
v soukromí.
Chitón byl tvořen dvěma obdélníky látky, které se spínaly na ramenou
a v nadloktí a bohatě se řasily. Nosili ho i muži, avšak jednodušší, skromněji
řasené a většinou i podstatně kratší. Doplňkem pepla i chitónu byl plášť, který se
v různých variantách ovíjel přes chitón kolem paží a těla (himation).
Sk a ndální odhale ní
Nástěnné malby a sošky z mínójské doby naznačují i na dnešní poměry velmi
odvážnou módu odhalených ňader. Není samozřejmě jisté, zda se jedná o božstvo,
nebo zda šlo o běžný prvek dámské garderoby, v řeckém umění pozdější doby
nicméně rozeznáme bohyně od obyčejných smrtelnic podle atributů a obrazového kontextu, nikoli na základě oděvu. V každém případě stojí komplikovaný střih
krétských šatů s volánky, rafinovaným živůtkem a vosím pasem v ostrém protikladu proti mnohem jednodušším a střízlivějším oděvům historické doby, která
byla v tomto směru zřejmě i prudérnější.
Jakkoli byla mužská nahota na cvičištích, v lázních či při závodech běžná (o zobrazování některých bohů a bohyň nemluvě), ženy se ukazovaly cudně
7
zahalené od ramen až po paty (paže mohly zůstat odkryté). Výjimku v tomto
směru tvořily Sparťanky, značně emancipované a nesrovnatelně aktivnější než
ostatní řecké ženy. I na veřejnosti nosily praktické chitóny sahající pouze do půli
stehen a staly se tak zdrojem pohoršení a terčem kritiky obyvatel ostatních obcí.
Přezdívalo se jim fainomeridy neboli „ty, co odhalují stehna“.
Šper k a pokrý vk a hl av y
Dalším krokem na cestě k dokonalému zjevu byly šperky. Neměly za úkol pouze
zdobit, ale přičítal se jim i význam magický, ochranný (apotropaický), o demonstrování vysokého společenského postavení nositelky nemluvě.
Náramky, nejčastěji v podobě spirál či obrouček zakončených zvířecími hlavičkami, se nosily na rukou i nohou.
Prsteny se podle báje nosí jako upomínka na dobrodince lidstva Prométhea,
přikovaného za trest ke skále na Kavkaze (kámen symbolizuje skálu, kroužek
jeho pouta). Při jejich výrobě se ovšem nepoužívala obyčejná skála, nýbrž drahé
kameny a polodrahokamy, nejen broušené či leštěné, ale často i zdobené půvabnými rytinami. Nebyly jen ozdobou žen, ale nosili je i muži, ani ne tolik z marnivosti, jako praktickou pomůcku na pečetění dopisů.
Šperky se uchovávaly ve zdobených truhličkách, výjev, kdy služka předkládá
své paní otevřenou šperkovnici, je oblíbeným tématem mnoha náhrobních reliéfů.
Elegantním doplňkem byly vějíře různých tvarů i barev, které můžeme obdivovat na půvabných terakotových figurkách, hojně vyráběných v helénistické době
v Boiótii, a také slunečníky, které měly bělostnou pokožku dámy uchránit před
nežádoucím opálením.
Vedle diadémů ze zlata a dalších vzácných materiálů se hlavy krášlily i věnci z živých květin, především o svátcích a náboženských obřadech, kdy přicházely ke slovu i vysoké válcovité poly a kalathy. Při všedních příležitostech se
hlavy krášlily alespoň stužkami a šátečky vázanými na různý způsob. Jako nejjednodušší pokrývka hlavy mohla posloužit zadní část pepla přehrnutá přes hlavu dopředu podobně jako závoj, v době helénistické byly zřejmě velkou módou
půvabné dámské kloboučky s dýnkem (tholion).
Ob u v
Nejrozšířenějším typem obuvi byly sandály, vykrajované z hovězí kůže a stažené
šňůrkou. Podrážky se zhotovovaly z dalšího pruhu kůže, dřeva nebo korku, těchto
materiálů se používalo i při výrobě vyšších podpatků. Dámské botky byly nejrůznějších tvarů i barev – různá řecká města i celé oblasti propůjčily názvy různým
modelům, které se v nich vyráběly i vyvážely, jakou konkrétní podobu však přiřadit jednotlivým dochovaným názvům bohužel většinou nevíme.
8
Sňat ek
Snaha líbit se a upoutat pozornost je stará jako lidstvo samo, jednou z příležitostí,
kdy se úpravě zevnějšku věnovala péče nadstandardní, byly nicméně náboženské
příležitosti a svátky a také svatba. Svatební obřady byly především přechodem
nevěsty do nového domova, do nového světa, v němž se dívka ujímala zcela nové
životní role. Z dítěte se stávala ženou a podobně jako i další životně významné předěly (narození dítěte, dosažení dospělosti, úmrtí) byl tento přerod spojen
s celou řadou náboženských a magických rituálů včetně obětí patronům manželství Diovi, Héře a panenské Artemidě, jíž dívky věnovaly své hračky a dětské
šaty. V Athénách se navíc v předvečer hlavního obřadu vydával průvod žen za svitu pochodní k prameni Kallirhoé, aby zde načerpal posvátnou vodu do lútroforu – nádoby s vejčitým tělem, vysokým štíhlým hrdlem a dvěma uchy a připravil
z ní rituální očistnou lázeň pro nevěstu. Jednalo se o speciální, bohatě zdobené
nádoby, určené pouze k tomuto účelu. Proto se stalo zvykem umisťovat je také
na hroby mladých dívek, které se vlastní svatby nedočkaly, a staly se tak, obrazně řečeno, „nevěstami Hádu“.
Kr á sa o š idná a nebezpeč ná
Že krása může být i nebezpečná a není zárukou štěstí a blahobytu, věděli staří Řekové velmi dobře. Dokáže vzbuzovat nejen sympatie, ale i žárlivost a zlobu
lidí i samotných bohů. Mstivá byla v tomto ohledu nejen Diova manželka Héra,
která k tomu měla své důvody, ale i ostatní Olympané. Na svůj půvab doplatila
například ohavná Medúsa, jedna ze tří sester Gorgon, dcer moudrého mořského
starce Forkyna, která bývala kdysi krásnou dívkou. Tak půvabnou, že v ní nalezl zalíbení sám bůh moře Poseidón a pomiloval se s ní přímo v Athénině chrámě.
Uražená bohyně pak Medúsu proměnila za trest v okřídlenou obludu s tesáky, příliš dlouhým jazykem, hady ve vlasech a mosaznými drápy, jejíž pohled obracel
lidi v kámen. Zabil ji hrdina Perseus, opět s pomocí Athény, která si pak Medúsinu hlavu připevnila na svůj náprsní pancíř (aigidu). Gorgonina děsivá hlava se
stala magickým nástrojem, který dokáže odvracet neblahé síly, a jako taková se
uplatnila při výzdobě chrámů, náhrobků i jako součást šperků, sloužících jako
ochranné talismany.
Ačkoli podle řeckého ideálu by se krása měla snoubit s moudrostí a dobrotou
(kalokagathia), neplatilo to ani u božských bytostí. Ošemetný půvab jim sloužil
jako nebezpečná zbraň, přinášející lidem zkázu – zneužívaly ho i půvabné Sirény, napůl krásné ženy, napůl draví ptáci, které lákaly svým nádherným zpěvem
plavce do zkázy, Sfinga, napůl kráska, napůl lev, kladoucí lidem záludné otázky,
Echidna, napůl půvabná žena a napůl had, požírající lidi, Lamia či Harpyje.
Lenka Vacínová
9
Athé n ské lu tr ofory ve sbír ce ÚKAR
Na jižním svahu Akropole, nedaleko svatyní Dionýsa Eleutherea a Asklepia, byla
malá nekrytá svatyňka Nymf, a také (později?) svatyně Nymf uctívaných spolu
s Panem. Nymfy byly patronkami svatby a úspěšného manželství. Mnozí novomanželé po svatbě věnovali do svatyňky nymfám své lutrofory, nádoby s vodou
pro rituální svatební koupel. Této svatyni a nálezům z ní je věnována jedna obrovská vitrína v novém Akropolském muzeu v Athénách, hned nalevo od vchodu
do expozice. Jsou v ní zastoupeny lutrofory od černofigurových od poloviny
6. století (patrně i starší), a bohatě zejména lutrofory červenofigurové 5. století
př. Kr. Z pozdních lutroforů 4. století vynikají exempláře s plastickými figurkami
aplikovanými přímo na vázu – většinou jde o dívčí postavy.
Prof. Jiří Frel zjistil od jedné staré dámy v Athénském muzeu Akropole, která si pamatovala balení tehdejšího daru UK z roku 1921, že lutrofory z tehdejšího daru řeckého ministerstva vyučování pocházejí z výkopů této svatyně nymf.
Pravděpodobné je to i u pozdních černofigurových lekythů, které byly také bohatě
zastoupeny mezi dary svatyni Nymf. Zdálo se proto být vhodné, zařadit do letošní výstavy tento soubor, který doplňuje – i když skromným způsobem – co mohou
dnes vidět návštěvníci tohoto slavného athénského muzea. V katalogu jsou ukázky zlomků lutroforů zobrazeny na tab. V.
Nedaleko svatyně Nymf stála ve 4. století př. Kr. také svatyně Afrodity Uranie,
u níž byla kamenná pokladna, dnes vystavená v akropolském muzeu nedaleko vitriny s nálezy ze svatyně Nymf: kdo do ní vhodil drachmu, zajistil si za skromný
obnos (drachma byla přibližně minimální denní mzda) spokojené vlastní manželství, jak o tom svědčí nápis na kamenném bloku pokladnice.
Jan Bouzek
10
K atal o g v y s tav e nýc h př e dmě t ů
1. Soška (kopie) minojské kněžky s hady v rukou, inv. č. 256, 18. století př. n. l.,
Knóssos (obr. č. 3)
2. Soška stojící ženy v „bikinách“, inv. č. 58.384, 13.–12. století př. n.l., Kypr (obr. č. 4)
3. Dvě sfingy s poly na hlavách, zlomek talířku. Attika, inv.č. 22.87, ca. 560 př. n. l.,
Malíř polu (obr. č. 1.)
4. Soška ženy s náušnicemi a vysokým polem na hlavě, inv. č. 60.33, 6. století př. n. l.,
Boiótie (obr. č. 8)
5. Červenofigurová hydrie: žena v chitónu a himatiu sedí v křesle s alabastrem v ruce,
před ní stojí otrokyně v peplu a se stuhou ve vlasech, za křeslem další žena v chitónu
a himatiu, inv. č. 60.35, v. 31,5 cm, 450–440 př. n. l., styl příbuzný Malíři fiály
6. Fragment červenofigurového skyfu s podobným výjevem: vlevo stojící žena
v chitónu a himatiu se zahalenými vlasy nastavuje své paní zrcadlo, inv. č. 60.29,
4,7 × 6,2 cm, po r. 450 př. n. l.
7. Červenofigurový lékythos: stojící žena v chitónu a himatiu a zahalenými vlasy se
prohlíží v zrcadle, u jejích nohou košík, inv. č. 60.32, v. 9,8 cm, po r. 460 př. n. l.,
raná práce Saburovského malíře
8. Červenofigurová peliké: stojící žena s vějířem a sedící Erós se šperkovnicí, na druhé
straně dva stojící muži v himatiích, inv. č. 27.3, v. 31,5 cm, polovina 4. století
př. n. l., Apulie, Prestonský malíř (obr. č. 19)
9. Červenofigurová lekanis: klečící Eros s fiálou v ruce, sedící muž a žena v dlouhém
chitónu sedící na skále se stužkou v levé a vejcem v pravé ruce. inv. č. 58.406,
2. čtvrtina 4. století př. n. l., Kampánie, Malíř klečícího Erota
10. Červenofigurový kratér se ženou v peplu, uzlem vlasů, prsteny, náhrdelníkem
a náramky, stojící mezi dvěma muži, inv. č. 58.401, v. 31,3 cm, 2. čtvrtina 4. století
př. n. l.
11. Červenofigurový lékythos s hlavou Amazonky ve skythském čepci, inv. č. 75.2,
konec 5. století př. n. l. (obr. č. 22)
12. Terakotová soška ženy v plášti, inv. č. 278, v. 16 cm, 3. století př. n. l., Boiótie,
Tanagra (obr. č. 7)
13. Terakotová ženská hlavička, inv. č. 60.163, helénismus, Kýmé (obr. č. 23)
14. Červenofigurový lékythos: žena se zrcadlem, inv. 60. 32, v. 9,8 cm, ca. 460 př. n. l.,
Saburovský malíř (předsádka)
15. Červenofigurový skyfos: žena v chitónu s diadémem ve vlasech, inv. č. 20.4,
v. 11,1 cm, 2. polovina 4. století př. n. l., Apulie
16. Červenofigurový nestoroidní kantharos s ženskou hlavou s náušnicemi,
náhrdelníkem a bohatým účesem, inv. č. E 7, 340–320 př. n. l., Apulie, Malíř amfor
(obr. č. 21)
17. Zlomek červenofigurové číše: bohyně červánků Eos a Tithonos, inv. 60.33, ca. 460
př. n. l., z okruhu Malíře Penthesiley
18. Černofigurový lékythos: souboj, za každým z bojovníků jedna ženská postava,
inv. č. 60.41, 500–480, třída Athény 582 ii
19. Terakotový antefix s hlavou ženy s náušnicemi, inv. č. Fa 30, v. 18 cm, 4. století
př. n. l., Tarent (zadní strana obálky)
20. Geometrická pyxis se dvěma plastickými koníky na víčku, tělo zdobeno
šrafovanými kosočtverci a metopami se šrafovanými svastikami a motivy
heraldických ptáků, inv. č. 60.17, max. prům. 17,9 cm, 1. polovina 8, století př. n. l.
11
21. Geometrická pyxis zdobená horizontálními proužky a klikatkami, inv. č. 26.1,
v. 12,8 cm, prům. 16 cm, 3. čtvrtina 9. století př. n. l.
22. Geometrická pyxis zdobená horizontálními proužky a cikcaky, inv. č. 60.11,
v. 5,3 cm, prům. 10,3 cm, konec 9. století př. n. l. (obr. č. 5)
23. Aryballos se sirénou, inv. č. 80.1, v.6,3 cm, rané 6. století př. n. l., Korint (obr. č. 10)
24. Aryballos se čtyřlístkem, inv. č. 80.2, v. 7,4 cm, 2. čtvrtina 6. století př. n. l., Korint
(obr. č. 11)
25. Alabastron z alabastru, inv. č. I 277, v. 26 cm, 2. polovina 5. století př. n . l. (obr. č. 20)
26. Protokorintská axis, inv. č. 60.22, v. 6,6 cm, prům. 8,3 cm, kolem r. 500 př. n. l.
27. Korintská konvička, inv. č. 80.8, 3. čtvrtina 6. století př. n. l.
28. Pyxis – pudřenka, inv. č. 60.22 , okolo r. 500 př. n. l.
29. Kothon – nádobka na pudr se zahnutými zahnutými okraji, které měly při převržení
zabránit rozsypání obsahu, inv. č. 80.4, max. prům. 14,3 cm, okolo r. 500 př. n. l.
30. Korintská pyxis, inv. č. 60.44 v. 15,3 cm, prům. 12,6 cm, ca. 450 př. n. l.
31. Alabastrová pyxis, inv. č. 976.10, v. 3 cm, prům. 9, 6 cm, 4. století př. n. l. (obr. č. 6)
32. Červenofigurové alabastron zdobené rostlinným ornamentem a šrafováním,
inv. č. 80.28, v. 10,3 cm, kolem r. 400 př. n. l., Attika, skupina Bulas
33. Etruské bronzové zrcadlo, inv. č. 58.461, prům. 14 cm, 4. století př. n. l.
34. Etruské bronzové zrcadlo s odpočívajícím bojovníkem a bohyní vítězství s věncem
a ratolestí, pod nimi řecký nápis BIΩΝ ΣΜΥΡ, inv. č. 58.461, prům. 13,8 cm, falsum
z konce 19. století
35. – 39. Skleněná balsamaria, raně římská doba (obr. č. 14–17)
40. Lacrimarium, inv. č. 58. 593, 1.–2. století n. l.
41. Bronzové kování pásku zdobené kroužky, inv. č. 58.95, d. 4,5 cm
42. Bronzová jehlice s profilovanou hlavičkou, inv. č. 58.138, 9,6 cm
43. Slonovinová jehlice zdobená koncentrickými kruhy s očkem na zavěšení, d. 11,2 cm
44. Slonovinová jehlice s profilovanou hlavičkou, inv. č. 58.19, d. 7,4 cm
45. Fragment hrdla červenofigurového lutroforu, inv. č. 22.42, okolo r. 440 př. n. l.,
blízko malíři Londýn D 12, z okruhu Malíře Penthesiley
46. Fragment hrdla červenofigurového lutroforu s postavami dvou žen zahalených
do himatií, inv. č. 22.44, v. 6,7 cm, Saburovský malíř, 450-440 př. n. l. (obr. č. 12)
47. Fragment červenofigurového lutroforu se dvěma stojícími ženami zahalenými
v himatiu s alabastrem v ruce, inv. č. 22.45, v. 14,1 cm, Neapolský malíř, před r. 430
př. n. l. (obr. č. 13)
48. Fragment hrdla červenofigurového lutroforu s postavami dvou zahalených žen,
inv. č. 22.46, v. 6,5 cm, 450-440 př. n. l., styl příbuzný Saburovskému malíři
49. Fragment hrdla červenofigurového lutroforu s postavami dvou zahalených žen,
inv. č. 60.28, v. 14,5 cm, 2. čtvrtina 5. století př. n. l. (obr. č. 14)
50. Fragment červenofigurového lutroforu s plačkami, inv. č. 60.30, před r. 470 př. n. l.,
Deepdenský malíř (zadní strana obálky)
51. Antefix (ozdobný kryt střešní tašky) s hlavou Gorgóny, severní Iónie, inv. 60.25,
3. čtvrtina 6. století př. n. l. (obr. č. 2)
52. Oinochoé se Sfingou a Sirénami, inv. č. 60.21, konec 7. století př. n. l., Malíř
Královské knihovny v Bruselu (obr. č. 9)
53. VI: 15. Zlomek číše inv. 60.33: Eos a Tithonos, z okruhu Malíře Penthesiley, ca. 460
př. Kr. (obr. 15).
54. Lékythos, bez nožky a hrdla: běžící žena, inv. 22.69, 450–440 př. Kr. (vnitřní zadní
strana obálky).
L V.
12
Ilu s t r ac e
A Přední strana obálky: zlomek lutroforu, inv. 60.30, plačky. Deepdenský malíř, před
470 př. Kr., č. k. 50.
B vnitřní strana: Lékythos: žena se zrcadlem, inv. 60. 32, Saburovský malíř, ca. 460
př. Kr., č. k. 14.
C vnitřní strana zadní obálky: Lékythos, bez nožky a hrdla: běžící žena, inv. 22.69,
450–440 př. Kr., č. k. 54.
D zadní strana obálky: Antefix, Tarent, inv. Fa 30, 4. stol. př. Kr., č. k. 19.
Ta b u lk y
I,1 Dvě sfingy, zlomek talířku. Attika, inv. 22.87. Malíř polu, ca. 560 př. Kr.,
č. k. 3.
2
Antefix: Gorgo, severní Iónie, 3. čtvrť 6. stol., inv. 60.25, č. k. 51.
II,3 Kněžka s hady, Minojská Kréta, 18. stol. př. Kr., kopie, č. k. 1.
4
Stojící žena, Kypr. Inv. 58.384. 13–12. stol. př. Kr., č. k. 2.
5
Pyxis geometrického stylu, inv. 60.11, 9. Pozdní 9. stol. př. Kr., č. k. 22.
6a Alabastrová pyxis, 4. stol. př. Kr., inv. 976.10, č. k. 31.
II,7 Stojící žena v plášti, Boiotie Inv. (278), 3. stol. př. Kr., č. k. 12.
8
Stojící žena s náušnicemi a polem na hlavě, 6. stol. př. Kr., inv. 60.33 (T 1).
Boiotie, č. k. 4.
IV Korintská keramika:
9
konvice inv. 60.21 Malíř Královské knihovny v Bruselu, konec 7. stol., č. k. 52.
10 Aryballos se sirénou, inv. 80.1, rané 6. stol. př. Kr., č. k. 23.
11 Aryballos s „očima“, inv. 80.2, 2. čtvrť 6. stol., č. k. 24.
V
Zlomky lutroforů ze Svatyně Nymf na Athénské Akropoli
12ab
Zlomek hrdla, inv. 22.42, blízko malíři Londýn D 12, z okruhu Malíře
Penthesiley, okolo 440 př. Kr., č. k. 46.
13 Zlomek hrdla, inv. 22.45. před 430 př. Kr., Neapolský malíř, č. k. 47.
14 Zlomek hrdla, inv. 60.28, 2. čtvrť 5. stol. př. Kr., č. k. 49.
VI,15 Zlomek číše inv. 60.33: Eos a Tithonos, z okruhu Malíře Penthesiley,
ca. 460 př. Kr., č. k. 53.
16 Černofigurový lékythos: souboj, za každým z bojovníků jedna ženská
postava, inv. 60.41, 500–480 př. Kr., třída Athény 582 ii, č. k. 18.
17 Konvička inv. 80.8, Korint, 3. čtvrť 6. stol. př. Kr., č. k. 27.
18
Pyxis – pudřenka, Korint, inv. 60.22, okolo 500 př. Kr., č. k. 28.
VII,19 Peliké, Apulie: Eros se skřínkou se šperky a žena, vzadu dvě postavy
v pláštích. Inv. 27.5, Prestonský malíř, pol. 4. stol. př. Kr., č. k. 8.
VIII,20 Alabastron z alabastru, inv. I 277. 5. stol. př. Kr., č. k. 25.
21 Nestoroidní kantharos, Apulie, Malíř amfor, 340–20 př. Kr., č. k. 16.
22 Nízký lékythos: hlava Amazonky, inv. 75.2, konec 5 stol. př. Kr., č. k. 11.
23
Hlavička ženy z Kýmé, terakota, inv. 60.163, 3. stol. př. Kr., č. k. 23.
IX,24–26 Skleněná balsamaria, raně římská, 1.–2. stol. po Kr., č. k. 35–39.
27 Lacrimarium, 1.–2. stol po Kr., č. k. 40.
28. cf. č. 6.
J. B.
13
Sum m ary
The exhibition „Beauty and wedding: the destiny of girls in ancient Greece“
displays examples of toilet implements, scenes with young girls on Attic pottery,
and figurines and reliefs with rich jewellery from Greece (from Minoan to
Roman times), kept in the collection of the Institute from Classical Archaeology,
Charles University. A special section shows a series of loutrophoroi presented to
the institute by the Greek Ministry of Education in 1921; as witnessed by later
testimony, they came from the Sanctuary of Nymphs on the southern slope of
Acropolis at Athens, a sanctuary whose dedications are now shown at the entrance
hall of the new Acropolis museum.
14
pů vab tab . I
1
2
tab . II
pů vab
3
5
4
6a
pů vab 7
tab . III
8
tab . IV
pů vab
9
10
11
pů vab tab . V
12a
12b
13
14
tab . V I
pů vab
15
17
16
18
pů vab 19
tab . V II
tab . V III
20
22
pů vab
21
23
pů vab tab . IX
24
25
26
27
28
(6b)