ZDE

Vážený pane, vážená paní, vážení sponzoři, drazí dobrovolníci, milí přátelé a kamarádi,
tak jako každý rok jsme tu s bilancováním předchozí sezóny. V loňském roce touto dobou jsme
s nadějí a vírou na zlepšení hleděli do roku 2014. Těšili jsme se, že konečně dojde ke zmírnění
dlouhodobě neudržitelného hektického tempa, které některým našim vedoucím pracovníkům
znemožňuje jakýkoli odpočinek, takže vlastně ani neznají něco jako víkendy a svátky či
osmihodinovou pracovní dobu. A jak to nakonec dopadlo?
Až do května vypadalo, že se nám to skoro povedlo. Ne snad, že by se nudili, ale přece jen to už
bylo o něco důstojnější než doposavad. Bohužel však tento stav vzápětí vystřídala hluboká krize,
způsobená zcela nečekaným rozpadem některých obvyklých finančních pilířů (nevyšly nám některé
tradiční větší granty, nechtěnou chybou krajského úředníka nám bylo o několik měsíců odloženo
vyplacení částečného příspěvku na provoz záchranné stanice apod.). Rázem byla situace zcela opačná a
dokonce natolik závažná, až hrozil úplný kolaps naší organizace. Zmítali jsme se nejen mezi zoufalým,
i když obvyklým, nedostatkem času, ale k tomu i prostředků pro naši práci. Pochopitelně vše ještě více
zkomplikovala snaha o hledání náhradních finančních a lidských zdrojů. Byla to doba, kdy nás držela
nad vodou “každá (sto)koruna“, kterou nám mnozí příznivci a sponzoři posílají, stejně jako prodej
každé budky či krmítka pro ptáky přes náš e-shop. Pomohlo nám i pochopení našich partnerů či
pracovníků, kteří trpělivě (někdy i několik měsíců) čekali, až se nám podaří poslepovat potřebné
prostředky pro zaplacení našich pohledávek a byli jsme rádi i za podporu některých obcí, které i přes
našponované obecní či případně městské rozpočty dokázaly uvolnit alespoň symbolickou tisícikorunu.
Zkrátka, jako už v minulosti mnohokrát, i letos jsme dokázali přestát další z nemilých krizí (jichž už
jsme bohužel zažili až příliš mnoho) hlavně díky vstřícnému postoji mnoha desítek až stovek lidí,
kteří se podílejí na naši práci, ať už jsou to nadšení dobrovolníci, štědří sponzoři, chápaví úředníci,
svědomití zaměstnanci dorovnávající chybějící prostředky dobrovolnou prací, či ochotní a ohleduplní
kolegové a partneři z nevládních organizací či soukromé sféry. Proto hned na úvod Vám všem co
nejsrdečněji děkujeme, neboť společným úsilím se nám nakonec podařilo alespoň vše nejdůležitější
udržet pohromadě a funkční i do budoucna.
Pochopitelně výše uvedený stav se
chtě nechtě musel někde promítnout
právě proto, že místo abychom se
naplno mohli věnovat naší práci, tedy
ochraně přírody, museli jsme
nemalou část sil a času věnovat
shánění
prostředků
a
řešení
provozních krizových problémů.
Část
bývalého
vojenského
prostoru Milovice – Mladá, prodaná
těsně před záměrem na vyhlášení
národní přírodní rezervace.
Co se nám vloni nepovedlo
Co nás mrzí asi nejvíce je, že jsme
museli omezit práce na kampani
upozorňující na dopady tuzemské spotřeby palmového oleje na přírodu v tropických oblastech Asie,
Jižní Ameriky a bohužel čím dál více už i Afriky nebo oblastí severozápadně od Austrálie. Téměř zcela
jsme museli zastavit i naše výzkumné a ochranářské aktivity na Slovensku, takže mj. jsme letos
poprvé po pěti letech, kdy jsme začali pomáhat u našich slovenských sousedů, nezajistili v této zemi
ani jednu akci pro naše dobrovolníky. To bohužel některé zdejší oslabené populace živočichů či rostlin
na některých lokalitách v naší částečné péči posunulo o další krůček k jejich definitivnímu vymření.
Ačkoli na některých lokalitách dochází díky úsilí zdejších ochránců přírody a naštěstí čím dál více už i
místních hospodářů k určitému zlepšení, stále zde momentálně zaniká celá řada krásných míst.
Situace je o to smutnější, že sami moc dobře známe pověstnou přírodní bohatost a diverzitu některých
slovenských lokalit. Občas je to dokonce tak, že to, co se v naprosto zbídačených populacích snažíme
zachránit v Čechách či na Moravě dohromady na několika lokalitách rozesetých na několika tisících
kilometrech čtverečných, tak na Slovensku roste a žije pohromadě třeba jen na jedné jediné louce,
navíc i spolu s druhy, které u nás už mnohdy ani nenajdeme. Určitou útěchou nám je, že se nám
alespoň podařilo sehnat určitou náhradu v podobě většího týdenního „zájezdu“ studentů zahradnické
školy z Rajhradu, kteří v rámci své praxe pomáhali v úzké spolupráci se správou CHKO Biele Karpaty
s aktivní ochranou některých slovenských lokalit.
Nepovedlo se nám zamezit prodeji části bývalého vojenského výcvikového prostoru Milovice –
Mladá v místech kde má být nyní vyhlášena národní přírodní rezervace. Snad se nám s novým
vlastníkem pozemku podaří najít rozumnou řeč, protože nešetrné zásahy by mohly významnou měrou
zničit zdejší unikátní společenstva. Nepodařilo se nám zatím nalézt dohodu s myslivci v Pileticích u
Hradce Králové, kteří postupně ničí zdejší botanicky a zoologicky cennou stráň zástavbou a
nevhodnými výsadbami dřevin. Výrazně jsme museli omezit i investice a opravy ubikací na
záchranné stanici, neboť většinu prostředků pohltily provozní výdaje. A aby toho nebylo málo, tak se
v poslední době začínají budit investoři, kteří by rádi zbudovali silnici přes nově chráněnou část
přírodní památky na Plachtě, navzdory faktu, že původně tvrdili, že podobnou komunikaci
nepotřebují a stačí jim obsluha objektů ze stávajících silnic.
A to nemluvíme o tom, že i nadále jsou nezřídka velmi cenné orchidejové a motýlí louky měněny
na smrkové, borové či poslední dobou i “japonskotopolové“ plantáže a podobný osud postihuje i
vytěžené pískovny či některé bývalé vojenské prostory, které jsou nezřídka posledními místy, kde
nacházely mnohé druhy živočichů a rostlin svá útočiště. Pokračující stavební boom, který mění naši
krajinu na obří skladiště, k tomu přerybněné a přehnojené vodní nádrže, ve kterých už kromě kaprů
“nastojato“ nic nežije, téměř všudypřítomné
monokultury řepky olejky a kukuřice skrápěné
chemikáliemi na rozlehlých plochách bez
jakýchkoli rozčleňujících krajinotvorných prvků.
Do toho invazivními a expanzivními druhy
rostlin zarůstající bezlesé plochy, které jsou
v nebývalé
míře
prohnojené
dusíkovým
“prachem“ z umělých hnojiv, spady živin z
výfukových plynů a komínů, travní porosty na
zemědělské půdě celoplošně strojově sečené
několikrát do roka do podoby “travních pouští“ /
navíc nezřídka během pár dní / od severu Evropy
až po její nejjižnější jih a k tomu extrémní
výkyvy a změny počasí vlivem probíhajících
změn klimatu – to vše jsou věci, které nadále
způsobují pokračující vymírání mnohých druhů
živočichů a rostlin. Bohužel se nám stále nedaří
změnit neustálé ubývání biologické rozmanitosti
(biodiverzity) nejen v rámci celé naší
zeměkoule, ale dokonce ani v rámci Evropy, ba
ani České republiky.
Mizející hnědásek květelový – některé
z posledních populací v ČR se snažíme zachránit
na Olomoucku.
A co se naopak daří?
Na druhou stranu však víme, že bez naší konkrétní činnosti by mohlo být ještě hůře! Více jak
170 přírodně cenných lokalit zabírajících dohromady plochu přes 600 hektarů, u kterých
dlouhodobě pomáháme s jejich aktivní ochranou (www.jarojaromer.cz/spolek) a které jsou rozeseté od
České Lípy a Prahy přes celé východní Čechy, střední Moravu až na nejižnější moravský jih a úpatí
Povážkého Inovce na západním Slovensku, přece jen už
rozhodně je nezanedbatelný přínos pro zajištění přežití
tisíců populací vzácných a ohrožených živočichů a
rostlin. Když k tomu připočteme další desítky lokalit, na
kterých pomáháme se zajištěním alespoň pasivní
ochrany (návrhy na zajištění zákonné ochrany,
doporučování vhodných opatření pro jejich aktivní
ochranu, hájení přírody účastí ve správních řízeních) a
stovky nových lokalit, na kterých každoročně
zajišťujeme zoologické a botanické průzkumy a
monitoring coby základ, na kterém pak stavíme
následující ochranářská opatření, tak je náš přínos pro
přežití živočichů a rostlin v naší přírodě ještě vyšší.
Environmentální výchova ať už v našem ekocentru, ve
školách či ve spolupráci se sdělovacími prostředky, provoz
záchranné stanice, realizace živých zahrad a spousta
dalších činností, na kterých se rok co rok podílíme, pak
dotvářejí pověstnou třešničku na dortu.
Toto není „kuřátko“, ale jedno z mláďat poštolky z hnízda
zničeného během rekonstrukce domu, o které jsme se
nějaký čas starali a nakonec jej adoptovali k náhradním rodičům ve volné přírodě.
Provoz záchranné stanice – někteří zajímavější pacienti typu jezevec v márnici
V roce 2014 jsme v naší stanici přijali 612 živočichů. 319 z nich se nám podařilo navrátit zdravé
zpět do volné přírody, přičemž další pacienti jsou ještě v léčení s předpokladem pozdějšího vypuštění.
Další stovky (minimálně 500) pacientů se podařilo zachránit i díky naší non-stop zvířecí telefonické
poradně.
Mládě fretky, nalezené “na ulici“
v Hradci
Králové,
bylo
bezproblémovým pacientem.
K
letošním
pozoruhodnějším
pacientům můžeme počítat např.
jezevce lesního, který si celkem i
spokojeně, a patrně i delší dobu,
lebedil v objektu nevyužívané
márnice
ve
Zdoňově
na
Broumovsku. Z klidu jej vyrušili až
stavební dělníci, kteří sem přišli
zbudovat výkop pro kabel a kteří se
jej natolik děsili, že byli z
„preventivně-bezpečnostních“
důvodů rozhodnuti jej udolat
krumpáči dříve, než na ně „krvelačně zaútočí“. Jezevce se nám naštěstí podařilo odchytit a vypustit na
bezpečnější lokalitě, kde už nebude nikoho děsit. Hodně práce bylo se dvěma velkými koloniemi
netopýrů rezavých, kteří byli nalezeni zimující během kácení doupných stromů. První kolonie ze
Šonova u Nového Města nad Metují čítala 91 jedinců, druhá o celkovém počtu 51 jedinců pak
pocházela z Blešna u Hradce Králové. Bohužel část netopýrů byla (po)rozřezána motorovou pilou,
takže se zachraňovali těžko a některé jedince jsme museli z těchto důvodů i utratit. Na druhou stranu se
nám ale nakonec podařilo úspěšně rozkmit a nakonec vypustit celkem 118 netopýrů rezavých z obou
zmiňovaných kolonií. Mezi zajímavosti lze počítat i nahlášení „labutě“ která se zatoulala do
autoservisu v Malých Svatoňovicích na Trutnovsku. Což by samo o sobě nebylo nic až tak mimořádné,
jenže po našem příjezdu jsme zjistili, že údajná labuť je ve skutečnosti husa labutí uprchlá ze
zajetí. Žádní zdejší chovatelé vodní drůbeže však tento méně obvyklý druh nechovali a ani zdejší paní
starostka netušila, čí by mohla být. Naštěstí však ten den probíhalo na zdejším městském úřadě setkání
starostů z okolních obcí, kam jsme s husou nakonec zašli. Bylo z toho menší pozdvižení, neboť
následně nemalá část starostů odbíhala ze sálu volat chovatelům z „jejich“ obcí, ale díky tomu se
nakonec majitele podařilo dohledat v rekordně krátkém čase – během cca deseti minut.
Chovatelkou byl paní ze sousední obce, která po huse už několik dní marně pátrala.
K méně obvyklým případům
patřila i slípka zelenonohá, kterou
nechtěně srazil řidič dodávky až
v Plzni. Protože musel rychle doručit
zboží k zákazníkovi v Hradci Králové,
chřástalovitého ptáka rychle doslova
napěchoval do krabičky od čaje
(žádnou
vhodnější
„přepravku“
nenašel) a tento „balíček“ nakonec po
půl dni na cestách vyložil až u nás
v Jaroměři. Kupodivu slípka nejenže
přežila sražení dodávkou, ale dokonce
i cestu v dosti stísněných podmínkách
a za nějaký čas ji dokonce budeme
možná už moci vypustit zpět do volné
přírody. Do Plzně si ale už bude muset
doletět „po svých“.
K častým letošním pacientům patřili i netopýři pestří.
Z čeho máme největší radost?
Za naprosto klíčové považujeme rozšiřování aktivní péče o vůbec, nebo jen zcela nedostatečně,
udržované přírodovědně cenné lokality. Např. činnost záchranné stanice by ztratila zcela svůj
smysl, když bychom se zároveň nesnažili ve volné přírodě chránit a udržovat vhodné podmínky
na lokalitách, kde jsou nejen naši zvířecí pacienti doma. Když např. po zranění vyléčíme a úspěšně
navrátíme do přírody ježka, zajíce, ťuhýka nebo poštolku – je to skvělé. Když ale zachráníme celou
lokalitu, na které mohou celé rodiny, nebo spíše celé generace ježků, zajíců, ťuhýků a poštolek
bezpečně vyvádět svá mláďata, tak je to ještě lepší! Tím spíše, když na stanovištích v naší péči vždy
najdou dostatek potravy (tvořenou nejčastěji pestrou nabídkou hmyzu a různých rostlin), úkrytů,
zimovišť a hnízdišť. A pokud je to navíc lokalita s mimořádným významem pro poslední
přežívající populace některých druhů živočichů a rostlin v rámci celé střední Evropy, je to přímo
důvod k oslavě.
Snaha o záchranu posledních středoevropských populací modráska ligrusového
Jedno z takových míst, do jehož záchrany jsme se letos nově pustili, je národní přírodní rezervace
Na Adamcích nedaleko Kyjova na jihovýchodní Moravě. Ačkoli zde naštěstí zatím nehrozí žádný
přímý zánik v podobě nějakého investorského záměru či přeměně na smrkovou či borovou plantáž,
pouhá několik let trvající absence vhodné údržby stačila k tomu, aby se zdejší unikátní druhy rostlin či
živočichů dostaly na samou hranu své existence. Dvojnásob to platí pro modráska ligrusového, který
zde ještě před pár lety míval jednu z nejpočetnějších populací v ČR. Jenže to bývalo před lety, kdy se
tento motýl vyskytoval i na řadě dalších lokalit, ať už na
Moravě, nebo v Čechách. Dnes je situace taková, že
v Čechách přežívá jen na poslední lokalitě a ochraně
přírody se jej snad podařilo zachránit doslova za vteřinu
dvanáct. Na Moravě zůstaly už pouhé dvě lokality, na
kterých balancuje doslova na hraně přežití. Zároveň
se jedná i o jedny z posledních populaci v celé střední
Evropě!
NPR Na Adamcích je tedy jedním z těch posledních
místeček, kde jsme tohoto motýla mohli ještě vloni
spatřit. Bohužel je otázkou, zda ho zde budeme moci
pozorovat i letos, protože situace je mimořádně závažná a
aktuálně zde přežívá jen několik posledních vajíček a
housenek. O nic lepší to není ani na druhé jihomoravské
lokalitě. Na třetí ještě donedávna známé lokalitě
modrásek ligrusový vymizel už vloni, nebo spíše
předloni.
Modrásek ligrusový
jihomoravských lokalit.
na
jedné
z
posledních
Snažili jsme se proto obě zbývající jihomoravské
populace zajistit tak, aby zde modrásek ligrusový od teď
našel co možná nejvhodnější podmínky pro svůj vývoj. Zalarmovali jsme odbornou ochranářskou
veřejnost a patřičné úředníky státní ochrany přírody, spojili se s vlastníky a uživateli dotčených
ploch, pustili se do ekologického výzkumu tohoto druhu a nakonec přímo na místě realizovali,
případně koordinovali, opatření, která by mu snad mohla pomoci přežít. Nebýt našich aktivit Na
Adamcích, tak by na této lokalitě tento druh vyhynul už letos. Takto zatím alespoň máme ještě
nějakou naději... Je nasnadě, že spolu s naší snahou o záchrana modráska ligrusového se snažíme
zlepšit podmínky i pro ochranu celé řady dalších mimořádně vzácných živočichů a rostlin, se kterými
modrásek obývá stejné stanoviště.
Další nové lokality, které se snažíme zachránit
K dalším novým lokalitám, do kterých jsme se letos pustili, můžeme počítat např. stráň v Lipovce
na Rychnovsku. Zde mj. snad stále přežívá jedna ze dvou posledních východočeských lokalit
ostřice ptačí nožky. Dále to jsou bývalá odkaliště mezi Jívkou a Radvanicemi s mimořádným
významem pro vzácné druhy vážek (mj. druhá nejbohatší lokalita vážek v celém Broumovském
výběžku) a orchidejí, jako je např. kruštík tmavočervený a prstnatec pleťový. A také mokřady v
bývalém kamenolomu u Jetřichova, kde snad stále ještě přežívá nejvzácnější česká žába ropucha
krátkonohá, k tomu stepní a lesostepní společenstva na Svatém kopečku u Mikulova - tedy
v samém srdci CHKO Pálava. Do péče jsme přibrali i další stráň na Moravskotřebovsku s jedněmi z
posledních moravských populací hnědáska květelového, modráska černoskvrnného a saranče vrzavé,
nebo třeba krásnou teplomilnou stráň mezi Čímyšlí a Újezdem pod Troskami na okraji CHKO
Český ráj. Kromě jiného se tu nalézá mimořádně bohatá populace hořce brvitého.
Svatý
Kopeček
v CHKO
Pálava je další ze 170 lokality, u
kterých pomáháme s jejich aktivní
ochranou.
Působíme už v okolí vašeho
města či vesnice? Pokud ještě
ne, tak to možná už nebude
dlouho trvat!
Další z loňských novinek je
naše “štěpení“. Už přes patnáct
let si říkáme, že problémů, které
je třeba řešit ve snaze o
záchranu jednotlivých živočichů a
rostlin, jejich populací, stanovišť,
celé krajiny, je tolik, že pokud
bychom chtěli všechno vyřešit,
museli bychom se nejspíše
naklonovat. A tak jsme si řekli
– a proč vlastně ne ☺. Tím spíše, když každým rokem se oblast našeho zájmu rozpíná do čím dál
vzdálenějších oblastí, což s sebou nezřídka přináší nečekané komplikace. Pokud např. navštívíme
vlastníky ohrožených přírodovědně cenných lokalit kdesi na jižní Moravě, nebo v okolí Prahy a České
Lípy s prosbou, zda bychom si nemohli jejich pozemek odkoupit či alespoň se o něj adekvátním
způsobem (nejlépe se zapojením samotného vlastníka) začít starat, je pochopitelné, že jsme s naším
návrhem krajně podezřelí. Jestliže kdosi neváhá jezdit přes celou republiku odkudsi z Jaroměře, aby
komusi pečoval o louku, tak to přece není normální a musí v tom být nějaká levárna. Pro prvotním
odbourání nejistoty nepomáhá ani trpělivé vysvětlování, že na lokalitách během naší péče záměrně
přespáváme, abychom maximálně ušetřili pohonné hmoty, ovzduší i náš čas. A že když k tomu navíc
využíváme práce dobrovolníků či alespoň levné práce nadšených studentů na brigádách, tak to až
takový ekonomický nesmysl není, ale naopak se nám takto postupně daří zachraňovat další a další
ohrožené a přitom velmi cenné lokality. Protože nejsme místní, jsme nezřídka podezřelí i potenciálním
sponzorům, donorům udělujícím granty, úředníkům apod. Po čase sice zatím vždy počáteční nedůvěra
roztála a nikdo z těch, kteří s námi dlouhodobě spolupracují se nad tím už nepozastavuje, ale začátky
bývají většinou velmi trnité.
Díky naší již řadu let trvající poctivé práci se dostáváme čím dál víc do povědomí nejen ochranářské
obce. Proto asi není divu, že se na nás čím dál více nabalují nadšenci podobného ražení a to z celé ČR.
Tudíž jsme se letos v létě rozhodli podpořit založení lokálních ochranářských organizací, které
budou pracovat podobným (alespoň soudě dle dosavadních výsledků velice efektivním) způsobem,
jakým doposud pracujeme my sami. A protože v našem případě nikdy není daleko od myšlenek a slov
k vlastním činům, podařilo se nám v naprosto rekordním čase během několika posledních měsíců
založit velice intenzivně spolupracující síť nevládních organizací po celé ČR. Z našeho popudu proto
už vznikly základní organizace Českého
svazu
ochránců
přírody v Pardubicích
(www.csopPardubice.cz), Brně (www.csopMorava.cz) a Jablonci (www.CSOPPodjestedi.cz). Krom
toho se nyní snažíme přivést k životu i další základní organizace v Olomouci, Praze a Hradci Králové.
A stejný model bychom časem rádi začali vytvářet i na Slovensku, Polsku a kdo ví, kde všude
ještě ;). Cíl našeho snažení je jasný. Zamést si před vlastním prahem. Tedy pokusit se zastavit pokles
biodiverzity (druhové i geologické rozmanitosti) v rámci regionu střední Evropy. A zároveň se už
pomalu, ale o to systematičtěji, pouštět i do výzev na ochranu přírody (a potažmo i ochrany člověka) ve
zbytku našeho světa. Pojďte do toho s námi, letos jsme vám možná blíž, než jste dosud tušili!
Posuny v antipalmářské
kampani
Po naší snaze o aktivní
pomoc na Slovensku byla
naší další zahraniční aktivitou
snaha o (vy)řešení jednoho
z aktuálně
největších
problémů
celosvětové
ochrany přírody. Tím je
neblaze
proslulý
boom
vzniku obřích plantáží palmy
olejné, které doslova jako
palmový
mor
začaly
zachvacovat ještě donedávna
nedozírné
(pra)lesy
v tropických
oblastech.
Důvod, proč jsme se pustili
právě do palem, je jasný – jako Češi, Moravané a Slováci jsme se na zhoršování problému začali přímo
spolupodílet naší každodenní konzumací palmového oleje, kterého průměrný Čech spořádal už před
lety více jak 3,5 kg ročně a dnes patrně ještě více. Aby toho nebylo málo, tak bohužel už i ti, kteří
nejezdí na alternativní paliva typu LPG či CNG, krmí palmovým olejem i své plechové miláčky,
protože palmový olej je i v ČR částečnou složkou biopaliv přidávaných do nafty či benzínu. ¨
Proto jsme se spolu s kolegy z ochranářské organizace Lestari v druhé polovině roku 2013 rozhodli
založit Koalici proti palmovému oleji, jejímž cílem je neformálně sdružit všechny jednotlivce,
tuzemské nevládní organizace, školy, biology, učitele, lékaře, veterináře, právníky, zoologické zahrady,
umělce a časem patrně i politiky, zkrátka všechny, komu náš podíl na likvidaci tropických lesů není
lhostejný a mají vůli jej jednou provždy vyřešit.
Od doby založení koalice se
jejími členy stalo více jak čtyřicet
nevládních organizací z ČR i
Slovenska, přes třicet biologů a
k nim i prvních deset učitelů, šest
veterinářů, čtyři lékaři, dvě
hudební skupiny i první ZOO.
Zároveň už o členství a následném
zapojení do kampaně jednáme, krom
výše uvedených kategorií osob, také
s prvními právníky, umělci a
osobnostmi veřejného života.
Nejen že palmové plantáže
tygrům přímo likvidují potravu a
životní prostor, ale navíc výrazně
usnadňují práci pytlákům.
Úzkou spoluprací jednotlivých
členů koalice se nám po delší době
porodních bolestí podařilo vytvořit
velice zdařilé webové stránky
www.StopPalmovemuOleji.cz. Jsou
nabyté informacemi o problematice
palmového oleje i odkazy, ze
kterých lze čerpat další poznatky.
Kromě výpovědí Čechů, kteří
problém v tropických zemích spatřili
a zažili doslova na vlastní kůži, nově
obsahují i fotografickou databázi
prvních
stovek
tuzemských
výrobků bez obsahu, či s obsahem,
palmového oleje. To proto, abychom
se jako ekologicky uvědomělí
spotřebitelé mohli snadněji orientovat
(bez nutnosti luštění složení na obale), kterým výrobkům se raději vyhýbat, a po kterých naopak
můžeme bez výčitek svědomí sáhnout. Alespoň tedy pokud nám není lhostejný problém zaživa
upálených či pohřbených orangutanů, vymírajících tygrů, slonů, goril, šimpanzů, medvědů malajských,
tapírů, levhartů, papoušků, plazů, žab, motýlů – zkrátka doslova armády mnohdy kriticky ohrožených
druhů, kterým gigantický rozvoj palmových plantáží zasazuje pověstnou poslední ránu. A to nemluvě o
tom, jak rozmachem palmových plantáží trpí původní domorodci. Kromě místních obyvatel žijících
v bezprostředním okolí plantáží (viz film Zelená poušť, či zde), mají však potíže s palmářským
průmyslem kupodivu i některá velká asijská města, která jsou zahalena do dýmu obřích požárů
vznikajících hlavně v oblasti
Indonésie právě v důsledku
vypalování pralesů za účelem
zřizování nových plantáží (více
zde) . A aby toho nebylo málo,
objevují se dokonce první
náznaky, že za poslední velkou
vlnou
epidemií
eboly
v subsaharské Africe mohou stát
rozšiřující se palmové plantáže
(více zde)!
Palmový průmysl už začíná
ničit i přírodu Afriky, kde jsou
jím mimo jiné ohrožování i
šimpanzi.
Kromě již zveřejněných
fotografií výrobků z hlediska
(ne)přítomnosti palmového oleje
mají jednotliví členové koalice nafoceno dalších několik set konkrétních výrobků, které budeme
postupně přidávat k těm již publikovaným. K tomu se nám již ozývají první školy, které by se rády se
svými žáky zapojily do mapování tuzemského trhu. Zdaleka největším oříškem pro nás nebylo až tolik
vytvoření databáze výrobků s ohledem na to, zda (ne)obsahují palmu olejnou, ale to, že jsme se
zároveň snažili výrobky roztřídit i podle dalších negativních či naopak pozitivních vlivů na životní
prostředí. Každý výrobek proto po „rozkliknutí“ obsahuje navíc i informace, jak se na jeho dopady na
přírodu díváme jako ekologicky uvědomělí spotřebitelé. Tato nově vznikající databáze je v rámci
celé ČR unikátní a zcela jistě první vlaštovkou umožňující lidem majícím vztah k přírodě a
životnímu prostředí snazší orientaci v tom, jaké konkrétní dopady na přírodu může mít naše
zdánlivě zcela nevinné každodenní nakupování.
Prozatím je databáze zacílena hlavně na potraviny a drogérii, ovšem konečným cílem je zmapování
celého tuzemského trhu včetně výrobků, které už s palmovým olejem nebudou mít nic společného.
Výsledkem by měl být jednoduchý nástroj nejen pro environmentálně uvědomělé spotřebitele, ale i pro
ekologicky uvědomělé výrobce, kteří v něm mohou najít vhodnou inspiraci pro šetrnější podnikání.
O problémech s palmovým olejem začala v roce 2014 koalice informovat i přes Facebook.
Dosavadní dosah příspěvků bývá až přes 30 tisíc uživatelů. Stránku zatím označilo jako svoji
oblíbenou, nebo přímo sdílelo, přes 1300 osob a zájem pochopitelně nadále prudce stoupá.
Koalici se rovněž podařilo zpracovat a vydat informační letáky, plakáty a infopanely “My
nakupujeme – oni umírají“, které následně distribuuje všem zájemcům o jejich šíření na veřejnost.
To, že zájem o řešení problému stoupá, dokazuje i čím dál větší zájem různých organizací i jednotlivců,
které si mj. i aktivně píší o letáky, takže dosavadní náklad cca 14 tisíc bude už brzo rozebrán.
Usilujeme např. i o to, abychom se stali členy RSPO, což je mezinárodní iniciativa která se volně
překládá jako Kulatý stůl pro udržitelnou produkci palmového oleje. Tvoří jej kromě producentů,
distributorů a prodejců palmového oleje a výrobků z něho i různé nevládní organizace. Díky
oficiálnímu členství a tím i hlasovacímu právu bychom mohli přímo ovlivňovat celosvětové trendy
v palmářském průmyslu.
Někteří z našich členů či příznivců (a dokonce i někteří naši sponzoři) se rozhodli pomoci
s řešením palmového problému přímo na místě. Kromě Standy Lhoty, který v tomto směru pracuje
jako zaměstnanec ZOO Ústí nad
Labem dlouhodobě, jsou to dnes už i
další lidé, kteří spojují své exotické
cestovatelské touhy s potřebou pomoci
vyřešit tento problém. V těchto dnech
proto např. zjišťují, jaké panují
podmínky
v certifikovaných
i
necertifikovaných plantážích nejen
v Indonésii, ale už i také Indii.
Afrika – no problem!
Od (pra)lesů v jihovýchodní Asii je
už alespoň obrazně řečeno “coby
kamenem dohodil“ do (pra)lesů
tropické Afriky. A vlastně do Afriky
vůbec. Proto snad není ani divu, že
jsme se v letošním roce rozhodli začít
pomáhat i v Africe. Navázali jsme
užší
spolupráci
se dvěma
tuzemskými organizacemi, které se ochraně africké přírody již nějaký čas věnují. Nejprve to bylo
začínající občanské sdružení Udržitelný život, které se věnuje environmentálně rozvojovým
projektům v Ugandě (www.projektiky.cz). Je velmi sympatické, že za relativně malé částky v řádu
stokorun až tisícikorun, je zde možné zrealizovat projekty, které pomohou nastartovat nejen
aktivní ochranu či případně alespoň částečnou obnovu již zničené přírody, ale zároveň
podstatnou měrou pomohou místním lidem. Pomáháme proto s propagací, zapojováním českých
škol, sháněním finančních prostředků i dobrovolníků ochotných zapojit se do práce jak na území ČR,
tak i přímo v Africe. A podobně jsme ke sklonku roku začali snažit pomáhat i další české organizaci –
tentokráte na ochranu slonů - Save Elephanst. (http://save-elephants.org). Snažili jsme se rozsáhlejší
propagací získat prostředky na vývoj unikátního obojku. Zařízení, které by mělo pomoci minimalizovat
pytláctví za účelem získání slonoviny a rohoviny. Jen z toho, co víme, se naši členové a příznivci
složili částkou více jak 10 tisíc korun, ale patrně mohl být díky propagaci náš přínos ještě vyšší
(celková vybraná částka byla nakonec ještě o 100 tisíc korun větší).
Protože Česká republika je jednou
z tranzitních zemí, přes kterou se
sloní kly a nosorožčí rohy pašují,
rozhodli jsme se navázat na velice
úspěšnou akci ZOO Dvůr Králové,
která v roce 2014 spálila svoje zásoby
rohoviny, aby upozornila na fakt, že
s rohy se neobchoduje a snažila se tak
vyřešit příčinu pytláctví – tedy
zvyšování poptávky. Tím, že jedním
z těch, kdo rohy na hranici podpaloval,
byla i česká Miss Earth 2013 a
moderátorka TV Prima Monika Leová,
která má vietnamské kořeny, odvysílala
informace o spálení nosorožčí rohoviny
i média a ve Vietnamu a Číně. Tedy v zemích, ve kterých je po obou komoditách největší poptávka.
Akce byla další z ukázek toho, že v dnešním globalizovaném světě jsme z ČR schopni pomáhat řešit
problémy zdánlivě naprosto vzdálené a od nás neřešitelné.
Proto jsme se nakonec i my rozhodli uspořádat první symbolické spálení slonoviny na území
ČR. Chtěli jsme nejen upozornit na děsivé masakrování slonů (více jak 100 slonů je zabito každý
den), ale hlavně upozornit na možnosti ochrany. Tedy toho, co jako občané naší země můžeme pro
slony učinit. Ať už jde o pomoc
s výcvikem celních psů (první pes
vycvičený v ČR už dnes v Africe
vyhledává slonovinu a další pytlácký
kontraband),
možnost
zaslání
jízdních kol a dalšího vybavení pro
africké strážce prostřednictvím české
organizace
Kola pro Afriku a
podobnými způsoby. Sloní kly nám
vyráběly děti ze škol a oddíly
mladých ochránců přírody z našeho
kraje, což už samo o sobě zvedlo
informovanost o tomto problému.
Vlastního spálení “slonoviny“ se pak
kromě několika desítek přihlížejících
účastnila i Česká televize, která
následně o snaze Čechů o (vy)řešení
pytlačení slonů odvysílala reportáž v hlavní zpravodajské relaci.
To je tedy v kostce alespoň nejstručnější výčet našich loňských aktivit realizovaných s vaší pomocí
a zároveň i nastínění nejhlavnějších problémů, které jsme právě i díky vám zvládli překonat. Ještě
jednou tedy děkujeme za vaši pomoc a přízeň a budeme se těšit na další spolupráci ve společné
snaze o “lepší svět“.
Za všechny okolo Českého svazu ochránců přírody JARO Jaroměř David Číp