doc2/2012 ročník 21 (15)
download 
Stížnost Transkript
2/2012 ročník 21 (15)
2/2012 ROČNÍK 21 (15) O nové evangelizaci s biskupem Janem Baxantem | 20 Evropská cena za život in memoriam Chiaře Lubichové | 22 www.focolare.cz Odkaz Václava Havla |3 Příprava na světové setkání rodin v Miláně | 8 POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ Foto: Markéta Jírů Odkaz Václava Havla Jakou zkušenost představovalo setkání s Václavem Havlem a čím oslovovaly jeho názory. Jaký byl jako člověk či státník, co charakterizovalo jeho postoje, vztah k druhým, jak se díval na světla a stíny naší současnosti, čeho si vážil a co akcentoval, v čem viděl současná rizika i jak vnímal cestu k nápravě. Přinášíme postřehy lidí, kteří mu byli blízcí osobně či svými názory a postoji. Pevnost postojů V áclav Havel byl jednu dobu zaměstnán jako kulisák. Byl to múzický člověk. Viděl svět očima, které hledají krásu. Pro vztahy mezi lidmi měl vyvinutý pozorovací talent. Zaznamenával charaktery, rysy chování, rytmus dialogu. Ve svém slovníku byl mimořádně nápaditý. Nemluvil jako politik, který bojuje o přízeň a uchvacuje moc. Spíše jako člověk, jemuž jde o podstatu. I proto se u něj najdou výrazy jako tajemství, pokora, zázrak nebo odpovědnost. Odpovědnost… obnova odpovědnosti byla jedním ze silných témat, k nimž se vracel. Chápal odpovědnost téměř jako odpověď na výzvu nebo na otázku, kterou nám položil Někdo, kdo je ale mnohem důležitější, než jsme my sami. Ve výkonu nejvyšších funkcí je člověk nucen rozhodovat rychle, a to i o záležitostech, které jsou velmi složité a které musí řešit poprvé a třeba naposledy. Když se objevil nějaký zásadní problém, rád se obklopil osobnostmi znalými věci a požádal je o názor. Uměl pak dlouhé hodiny naslouchat, přičemž sám vůbec nepromluvil. A nakonec v několika větách diskusi shrnul a vyhmátl to podstatné. Byl to muž statečný. Nebál se říkat věci i tehdy, když mu za ně opravdu nekynula žádná odměna, spíše naopak. Vystupoval sice velmi uctivě a slušně, ale trpělivě setrvával na svém a bylo-li třeba, uměl se velmi hlasitě ozvat. Když čtete jeho texty, objevíte pozoruhodnou pevnost postojů. Jako by se s ubíhajícími roky jen vyjasňovaly nebo zpřesňovaly. Celý život se zasazoval o věc lidských práv. Sám zažil, jak drtivá může být síla režimu, který chce umlčet nepohodlné hlasy. Bez podpory zvenčí se takový tlak nedá vydržet. Nezapomínal napsat dopis a intervenovat ve prospěch nespravedlivě pronásledovaných. Vě- děl, že jich jsou zástupy a že o nich svobodný svět často nechce nebo ani nemá příležitost slyšet. A protože byl přesvědčen, že publicita může být tím posledním, jak přimět diktátory ke změně smýšlení, přišel s řadou kandidátů na udělení Nobelovy ceny míru. Porota mnohé z nich vybrala a vyznamenáním jim pomohla v zápase o svobodu a úctu k člověku. U Václava Havla proto nepřekvapí, že jedním z jeho posledních kroků bylo, že napsal osm dopisů nespravedlivě vězněným v Bělorusku. Ten list od něj museli dostat do vězení jako povzbuzení zvlášť silné, téměř jako poslání na cestu, protože jim byl doručován až několik dní po jeho smrti. Hodně pozornosti se věnovalo otázce, v jakého Pána Boha vlastně věřil, a zda vůbec. Odpověď na tuto otázku si Václav Havel odnesl s sebou. Ale každý, kdo jeho texty čte pozorně, kdo pozoroval, s jakým zaujetím rozmlouval s duchovními autoritami doby, tak dobře ví, že měl velmi bohatý vnitřní život. Byl duchovním člověkem v tom nejlepším slova smyslu. A vůbec nevadí, že bylo tak těžké ho někam zařadit. Naopak. Ukazoval cestu. Záleží jen na nás, jak s jeho odkazem naložíme. Můžeme ho zavřít do vitríny. Anebo si dáme tu práci a budeme v textech Václava Havla hledat místa, která neztratila na aktuálnosti a která mohou uvolnit cesty, třeba k proměně našeho nejbližšího okolí. Jsem přesvědčen, že takových míst lze objevit až překvapivě hodně. Psal totiž o věcech nadčasově. Uměl odstoupit, nahlížet na sebe s nadhledem a s humorem. A nemusí být podstatné, pokud mezitím uplynuly roky. To se možná jen změnily kulisy. A to by nás, tedy ve spojení s kulisákem Václavem Havlem, nemělo zas až tak překvapovat. Pavel Fischer, v letech 1999–2003 ředitel Politického odboru Kanceláře prezidenta, později velvyslanec ve Francii 2/2012 | Nové město | 3 POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ Slušnost a úcta k druhému J sem pevně přesvědčen, že Václav Havel je osobností světového významu nejen pro svou úlohu při pádu totality ve střední Evropě, ale zejména nyní, při zamýšlení nad krizí současného světa. Neboť právě nyní vstupujeme do období hledání nové morálky, úlohy svědomí a zodpovědnosti za globální svět, tvoření globální občanské etiky, která rozvíjí naše vědomí a svědomí, a musíme řešit problémy lidské zodpovědnosti, o kterých on psal již před mnoha lety. Zde bych ale chtěl zmínit Václava Havla jako našeho současníka, přítele, kamaráda, člověka z masa a kostí, na kterého jsme si mohli sáhnout. Každé setkání s ním bylo zážitkem pro jeho výjimečné charakterové vlastnosti. Působil paradoxně, jak by sám řekl. V osobním kontaktu působil jako plachý, až trochu stydlivý trémista, rozpačitý člověk. Kdybych měl jeho osobnost vyjádřit jedním slovem, zvítězil by pojem slušnost. Vím o tom, že když ho jako nepřátelskou osobu „rozpracovávali“ estébáci, byli přesvědčeni, že tento plachý a jemný intelektuál se zlomí rychle. Nezlomili ho nikdy. Svojí slušností a neústupností přiváděl komunistické vyšetřovatele k nepříčetnosti. Byl ztělesněním Holanových slov, která měl rád, že co je bez chvění, není pevné. Základní charakteristikou jeho chování k ostatním lidem bylo to, čemu se dávno česky říká „kindrštube“, hluboce zakořeněná zdvořilost. 4 | Nové město | 2/2012 Choval se uctivě a slušně ke každému, byl tak vychován. Byl živoucím dokladem důležitosti důsledné, laskavé a náročné výchovy v rodině. Jeho rodiče, zejména maminka, zvládli úplnou ztrátu majetku a komunistickou šikanu s velikou noblesou, syny perfektně vychovali k výkonnosti i skromnosti, ostatně i Václav se svého majetku vzdal ve prospěch příbuzných. Myslím na něj nyní často jako na tichého, plachého, vtipného a nesmírně moudrého i statečného člověka, skutečného hrdinu našich životů. Moc prosím, aby pro budoucnost byl odkaz Václava Havla ctěn nejen studiem jeho osobnosti umělce, dramatika, myslitele, ale aby se stal i základem občanské výchovy ve školách a v našich rodinách. Představuji si, že kdybych se ho jeho slovy zeptal: „Václave, prosím stručně, co chc e š , aby byl tvůj odkaz?“ řekl by: „Chovejte se slušně.“ Slavomil Hubálek, klinický psycholog Směřovat k míru mezi lidmi M é zamyšlení nad životem a dílem Václava Havla se vztahuje k oněm prvním dnům, které by fyzik nazval „přechodovými stavy“ a které byly praktickou odpovědí na starou teoretickou otázku politických filozofů, totiž „co dělat druhý den po revolu- ci“. Dnes už slogany vládnou spíš světu reklamy, ale tehdy se najednou objevily slogany dotýkající se hodnot daleko podstatnějších, než jsou výhody nového „bankovního produktu“. Slogan „nevaž se, odvaž se“ mohl mít tehdy důsledky přiložení sirky k zápalné šňůře. Ale slogany – jež si dovoluji spojovat s Václavem Havlem – vedly docela jiným směrem. Neměli jsme být jako oni, neměli jsme stavět na (třídní) nenávisti, neměli jsme manipulovat s pravdou a uchylovat se ke lži. Václava Havla zvolili prezidentem ti samí poslanci, kteří v těch svých poslaneckých lavicích sedávali už tehdy, kdy on byl nucen nedobrovolně „sedět“ úplně někde jinde. Nad takovou volbou je možno vést všelijaké rozpravy. Pro mne je důležitý „irenický vzorec“ – tedy směřování k pokoji, k míru mezi lidmi. Jsem k tomu veden už svým křestním jménem, které mi rodiče dali ještě za války. A „přechodový stav“ se v tomto smyslu zdařil. K připomenutí toho zvláštního klimatu těch dní nepoužiji už sloganu, ale oslovení, k němuž se odhodlal předseda té úplně první české vlády, složené již nejen ze „starých struktur“, ale i z „nově příchozích“. On, sám ještě „stará struktura“, oslovoval členy své vlády takto: „Soudruzi, pánové, bratři!“ Toto podivuhodné oslovení mi potom po letech připomenula Chiara Lubichová, když – blahé paměti – navštívila Prahu. Žádala po nás přítomných v arcibiskupském paláci, abychom se snažili milovat i ty své rivaly, protivníky, dokonce i v politice. „Bratři“ v politice potom vycházeli z paláce a nevěřícně kroutili hlavou: to přece po nás ta sestra Chiara nemůže chtít! Na to nemáme… Dnes je Václav Havel – jak věřím – v „Novém městě“ – ale v tom, jež je pro vyvolené připraveno od věčnosti. Do našeho světa – nejen do politiky – znovu vstoupila ne-láska, ne-pravda. Polopravdy reklamních sloganů nás neosvobodí. (Třídní) zášť a nenávist, vracející se jako důsledek neschopnosti poučit se z chyb našich předků, nemohou vést k pokoji, ale k rozvratu. A tak sním o tom, že jako naše poučení z odkazu Václava Havla těch „prvních dní“ začnou předsedající našemu parlamentu, senátu, vlády, ale i obecních zastupitelstev a městských rad, používat toho úžasného oslovení, v němž by už možná mohli jen prohodit pořadí oslovených – a bratry by bylo dobré začínat. Tedy : Brat ř i, pánové, soudruzi – vzpamatujme se! Prof. Lubomír Mlčoch, ekonom Hledání pravdy V souvislosti s odchodem prezidenta Václava Havla tam, kde již pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí, by se úvahy o smyslu života člověka mohly zastavit, protože jeho pozemský život se naplnil. V případě státníka je však namístě zamyslet se dále nad tím, jaký měl tento člověk vliv na kultivaci myšlení a na utváření naší takzvané polistopadové společnosti. Myslím si, že mezi věřícími lidmi měl prezident Havel nejen mnoho sympatizantů, ale mnohým byl svým přístupem k chápání současnosti a hlavně budoucnosti našeho státu vzorem. Po roce 1989, kdy někteří z našich blízkých a přátel vstupovali do reálné politiky, jsme měli různé osobní představy o tom, v čem by se naše vztahy ve společnosti měly změnit. Podstatnou otázkou však bylo jakým způsobem. Vedle lidí, jako byl Václav Havel, kteří o spravedlivější a svobodnější život usilovali osobní statečností navenek, do vysoké politiky vstoupili také lidé, kteří znali cestu ke svobodě ze života společenství. Mám-li krátce vzpomenout na prezidenta Václava Havla, chci nejdříve připomenout našeho přítele Josefa Luxe. Ten v roce 1998 napsal: „Vstoupil jsem do politiky z nadšení a s trochou naivity jsem v ní viděl místo, kam je naléhavě zapotřebí přinést lidskou hodnotu, slušnost a toleranci. Silně jsem cítil, že svět je třeba změnit k lepšímu, a očekával jsem, že právě v politice se setkám s dalšími, kteří za takovým ideálem půjdou a budou se přít jen o to, jak ho nejlépe uskutečnit.“ Jedním z nejdůležitějších lidí, kterého podle svého očekávání v politice Josef Lux potkal, byl podle mne právě prezident Václav Havel, který s velkým nasazením a odhodláním usiloval o hledání pravdy. Jeho životní krédo bývá velmi často zlehčováno a relativizováno. Dokonalejší pochopení jeho osobnosti však vyžaduje odvážnější myšlení. Možná by pomohla citace myšlenky německého filozofa G. E. Lessinga, který napsal v roce 1778: „Hodnotu člověka nevytváří pravda, kterou člověk vlastní, či o které se domnívá, že ji vlastní; vytváří ji úsilí, jež vyvinul, aby pravdu nalezl.“ Díky osobní snaze žít svůj aktuální politický život v pravdě a lásce a přesvědčovat o tom také ostatní spoluobčany, byli pro mne oba Foto: arhiv Nadačního fondu Josefa Luxe POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ Setkání správní rady a čestného výboru Nadačního fondu Josefa Luxe v Tyršově domě v Praze v roce 2009. politici, Václav Havel a Josef Lux, představiteli, kterých jsem si mohl celou dobu jejich veřejného působení vážit. V době, kdy nás zde oba zanechali dalšímu usilování o naplnění společných ideálů, máme možnost na jejich úsilí navazovat. Buďme proto vděčni prezidentu Václavu Havlovi za jeho podporu, kterou projevil svým členstvím v čestném výboru Nadačního fondu Josefa Luxe, který od roku 2001 vytrvale podporuje iniciativy a aktivity přispívající k vytváření, rozvoji a ochraně duchovních, etických a kulturních hodnot. S panem prezidentem jsme se naposledy sešli v přátelské atmosféře v roce 2009, a to na setkání správní rady a čestného výboru Nadačního fondu Josefa Luxe v Tyršově domě v Praze. Vedle pozitivního ocenění užitečnosti studentských soutěží, které jsou hlavní aktivitou fondu, se v neformální diskuzi o současné politické situaci odrazil jeho trvalý zájem o to, aby neustálý politický boj na domácí i světové scéně nepřehlušil jeho hlas, připomínající vytrvale ochranu lidských práv. Buďme vděčni i za to, že v čestném výboru fondu se mohl Václav Havel „potkat“ se zakladatelkou a prezidentkou Hnutí fokoláre Chiarou Lubichovou. Za podpory těchto celosvětově známých osobností máme šanci znovu objevit myšlenku uceleného vzdělání, založeného na souladu poznání zakot veného v pravdě, a hledat pravdu, která nás osvobodí (srov. Jan 8,28). Doc. Václav Klička, revizor Správní rady Nadačního fondu Josefa Luxe Hloubka lidskosti T o, co mě v souvislosti s osobou Václava Havla oslovuje nejvíc, je hloubka jeho lidskosti, což dokládá také jeho vztah k těm, kteří za minulého režimu žili svůj život na okraji většinové společnosti. V roce 1976 byl jedním z těch, kteří se zasadili o příznivý výsledek procesu s rockovou skupinou The Plastic People of The Universe. Havlovi se díky mladým lidem z undergroundu otevřelo nové vidění společenské a politické situace. Pochopil, že tito lidé, kteří jsou vyloučeni, prožívají velmi silně společenský kontext a nejsou ochotni se s ním smířit. Reflektoval jejich způsob života, touhu žít svobodně, nakolik to bylo jen trochu možné. Uvědomoval si, že byli režimem považováni za bezvýznamné, a tak bylo snadné je zničit. Zde se projevil jeho respekt ke skutečně existujícím lidským osudům, touhám, nedostatkům, strádání. Ba co víc. On, který úzce komunikoval s kulturními a politickými elitami a byl jejich součástí, se stal jedním z těchto vyloučených. Jasně to vyjádřil Jáchym Topol, který v souvislosti s undergroundem vidí působení Václava Havla v tom, „že desítky, stovky lidí chránil tím, že je pokládal za důležité a sobě rovné“. Společenství lidí, atmosféra spoluúčasti, která vznikla po procesu s Plastic People, se stala rozhodujícím impulsem pro vznik Charty 77. Bylo to společenství velmi rozdílných lidí, pocházejících z odlišných společenských prostředí – nezáv islých umělců, filosofů, bývalých komunist ických prominentů, katolických, evangelických intelektuálů a lidí z undergroundu. Role Václava Havla byla integrující. Jeho osobnost všechny sjednocovala a pomáhala jim odhalovat společnou perspektivu na základě obecně přijímaných hodnot. V tomto duchu působil i nadále, jako prezident, i v letech poté. Působil vždy jako narušitel stojatých vod ve společnosti, jako rušitel našich osobních identit. Jeho život byl součástí životů obyčejných lidí i součástí životů těch, kteří nesou určitou míru odpovědnosti za jejich osudy. Helena Veselá, lékařka 2/2012 | Nové město | 5 Foto: Filip Kotek ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ Bohumil Vodička při setkání s prezidentkou Hnutí fokoláre Marií Voce, květen 2011 v Praze. Příležitost k vytváření vztahů Působení v domě s pečovatelskou službou ve Svitavách je „parketou“ Bohumila Vodičky, jak sám říká. Nachází příležitosti k navazování dobrých vztahů, konkrétní službě i doprovázení spoluobyvatel v závěru života. V jaké rodině jste vyrůstal, jaké jsou vaše vzpomínky na dětství, na mládí? „Narodil jsem se ve Svitavách, ale vyrůstal jsem ve Vendolí na Svitavsku. Mám starší sestru a bratra. Naše rodina byla věřící, ale víra se moc nepraktikovala. Byl jsem u prvního svatého přijímání, rok jsem chodil na náboženství, ale pak to skončilo. Ze školy na mě tlačili a dělali všechno možné, abych na náboženství nemohl chodit. Nerad na ty situace vzpomínám. Postupně jsem přestával praktikovat a chodit do kostela. Myslel jsem si, že Bůh už do mého života nebude vstupovat. Neměl jsem o něj zájem a odmítal jsem poznat, že on má zájem o mne. Na vojnu, kterou jsem prožil v Českých Budějovicích, jsem byl nepřipravený a dost těžko jsem snášel šikanu. Právě v tom prostředí jsem se setkal s kluky, ze kterých vyzařovalo něco víc, a já to nedokázal pojmenovat. Jejich způsob života mi připomněl, že Bůh je zde, a začal jsem ho hledat. Nikdy předtím jsem neměl zájem o čtení knih. Na vojně jsem ale přečetl víc knih, než kdy 6 | Nové město | 2/2012 předtím. Oni měli literaturu, třeba i životopisy svatých. Díky jednomu vojákovi jsem se dostal do rodiny Kalných a tam jsem se setkal se Slovem života. Na to nikdy nezapomenu. Říkal jsem si, že to je to, co se dá dál žít, tady a hned. Tehdy to bylo Slovo života ´Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!´ (Jan 8,7) Snažili jsme se žít slovo.“ Čím jste se chtěl stát? „Jako malému se mi líbily vlaky. Ale na vesnici jsem si nemohl moc vybírat. Skončil jsem na zemědělském učilišti, vyučil se jako zemědělec – mechanizátor a v družstvu pracoval až do roku 1989, kdy se dostavila nemoc.“ Jaká je vaše zkušenost s jejím přijetím? „Přijetí – s tím není člověk nikdy hotov, to je práce na každý den. Když se na to zpětně dívám, vidím jako obrovský Boží dar těch pár let po vojně (1983–1989), kdy jsem byl zdravý. Vrátil jsem se k Bohu a začal jsem pomáhat i našemu panu faráři, ministroval jsem, četl Boží slovo při mši svaté. Bůh mi dal možnost, abych se na příchod nemoci připravil. A já mu za to děkuji. Kdyby nemoc přišla v době, kdy jsem byl Bohu hodně vzdálený, asi bych to vůbec neunesl. Beru to tak, že to byl on, kdo mě připravoval na dobu, kdy mě znovu navštíví a povolá – abych byl schopný toto povolání přijmout. Jako kdyby mi v tom roce 1989, kdy se začaly projevovat první příznaky nemoci, která mě později upoutala na vozík, řekl: ´Jestliže ses ke mně vrátil, tak ti teď pošlu toto. Jak na to odpovíš, jak to přijmeš?´ Věřím, že by mi nedal nic tak těžkého, abych to neunesl. Jako by mi řekl: ´Ty musíš svědčit tím, že poneseš svůj kříž trpělivě až na Kalvárii.´ Když Ježíš ke mně přichází skrze tuto bolest, tak věřím, že s tím má nějaký plán. Je třeba ho přijmout, neptat se proč, protože odpověď tady na zemi nedostanu. Druhá věc je naučit se s tím žít. To je další fáze přijetí. A když se s tím člověk už naučí žít, tak je potřeba se rozhodnout, jak to naplnit. To, co prožívám, je pro mě výzva ke spolupráci s ním. Denně mu všechno odevzdávám a snažím se to prožívat v duchu slov sv. Pavla, který říká: ´Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev.´ (Kol 1,24)“ Žijete v domě s pečovatelskou službou ve Svitavách, jak je to dlouho? „Už šestnáct roků. Když jsem se pro to rozhodoval, ještě jsem chodil. S hůlkami, ale chodil. Až později jsem se mohl pohybovat jen na vozíku. Jeden kamarád mi tehdy nabídl tuto možnost s tím, že je to nový dům a kdyby se můj stav později zhoršil, bylo by lepší bydlet v bezbariérovém bytě. A až budou byty obsazené, mohlo by být složitější se tam dostat. Bylo to velice těžké rozhodování, nechtěl jsem odejít ze své vesnice. Ale v konečné fázi jsem se rozhodl.“ Vy jste se angažoval pro zřízení kaple v tomto domě, že? „Když jsem se sem nastěhoval, dům byl v provozu rok a kaple tady nebyla. Bylo zde pár věřících lidí. Chodívali do kostela do města, což je dost daleko. Tenkrát nás napadlo, že by bylo pěkné mít kapli. Po delším jednání se podařilo získat jednu menší místnost. Tenkrát ještě bez svatostánku. Scházeli jsme se tam jednou za týden na růženec a jednou za měsíc tam byla mše svatá. Ale vývoj šel dál. Bylo nás poměrně dost, vždycky nejméně dvanáct až patnáct. Začal tam chodit pan farář a mše svatá bývala jednou za ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ příležitost vytvářet s nimi dobré vztahy. Když přijdou, postojí, popovídají, postěžují si, vylijí si své srdce. Jedna paní mi říkala: ´Vy to tady máte jako zpovědnici.´ Tak jsem jí řekl: ´Akorát to rozhřešení vám nemohu dát.´“ Je na vašem rozhodnutí, jaký druh zboží budete prodávat nebo jste něčím vázán? „Dodavatelé přivezou všechno. Mezi zbožím je i erotika. To byl těžký oříšek. S každým distributorem byla jiná spolupráce. Jednomu jsem říkal, že to prodávat nebudu a že to chci zrušit. Ale pořád mi to posílali. Tak jsem to nechával pod stolem v krabici, a když se jim potom vždy vracelo sto procent neprodaného zboží, tak už to neposílali. Funguje to tak, že když se nějaký titul, časopis, tři měsíce vrací, tak se to vyřadí z nabídky. Problém je v tom, že to po půl roce nabízejí zas. Tak s tím nejsem nikdy hotov. Jedna paní mi řekla: ´Mně se líbí, že u vás jsem ještě neviděla žádné sprosťárny.´ Je fajn, že si toho někdo všiml.“ Jak jste poznal Hnutí fokoláre? „Bylo to postupně. Nejprve to bylo to první setkání se Slovem života v ro- ce 1983. Pak jsme měli tranzistoráky, poslouchali jsme i české vysílání Rádia Vatikán. Tenkrát vysílali jednou za týden myšlenku Chiary Lubichové. Já jsem nikdy nevěděl, kdo to je. Ale vím, že mě to moc oslovovalo. Bylo to něco, co se dá lehko pochopit a žít. Po návratu z vojny nastalo období, kdy jsem se Bohu trošku vzdálil, protože jsem neměl nikoho, kdo by se mnou vytvářel společenství, až do chvíle, kdy jsem byl pozván právě díky rodině Kalných tehdejším ústeckoorlickým farářem Josefem Kajnekem do společenství mládeže. Jednou mě vzali do Příchovic. Pak jsem se postupně dostal do pravidelného kontaktu s mládeží z Hnutí fokoláre. Když mi bylo už kolem třiceti, našel jsem svoje místo mezi volontáry Hnutí. Samozřejmě, někdy se mi daří podle spirituality Hnutí žít lépe, někdy méně, ale cítím, že i s nemocí se dá žít jako volontár, protože i takto se dá přinášet do světa svědectví žitého slova. Snažím se o to v tomto domě, protože na víc nestačím. Toto je má parketa.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová Foto: Ludmila Čiháková týden ve všední den, později i v neděli. Teď máme mši svatou každou neděli a o svátcích. V té době přišla nabídka udělat si pastorační kurz, tak jsem se přihlásil, chtěl jsem si jen rozšířit vzdělání. Když jsem ho dokončil, mluvil jsem s panem farářem o tom, jestli by nebylo možné, aby v kapli byl i svatostánek. To se podařilo. Pan farář říkal, že když už mám kurz, bylo by dobré, abych měl pověření podávat svaté přijímání. Takže svatostánek tam posledních osm – devět let je a když je potřeba, mohu svaté přijímání podávat a přinést i nějaké babičce, která už nedojde ani do kaple. Teď je období, kdy mnohé lidi, kteří chodili na mši svatou, navštívila sestra smrt, jak říká svatý František. Takže se na růženci sejdeme tak tři – čtyři, což je opravdu hodně málo. Kdyby tam svatostánek nebyl, spousta lidí by zemřela bez svátostí. U mnoha lidí jsem tu za tu dobu zažil, že po nějakých padesáti letech znovu před smrtí přijali svátosti. A i kdyby kaple přestala fungovat, mám radost, že během uplynulé doby se někteří před smrtí vrátili k Bohu a díky tomu přijali svátosti, k čemuž by asi bez kaple nedošlo.“ Zmínil byste také svou práci? Jak jste se pro ni rozhodl? „Bylo to nějak všechno najednou. Bydlel jsem tady asi dva – tři měsíce. Byla tady trafika a paní, která ji provozovala, měla odcházet. Lidé říkali, že je to škoda, že je tady trafika zapotřebí. Jednou jsem šel kolem a ta paní mi říkala: ´Nechcete si to tady vzít?´ Já jí řekl: ´Já? Vždyť tomu vůbec nerozumím, docela se toho bojím, protože s tím nemám žádnou zkušenost, nemám na to vzdělání.´ A ona: ´To se naučíte. Něco si tím přivyděláte a k důchodu by to bylo dobré.´ Řekl jsem si, že to zkusím rok a když tak se to potom zavře. Postupně se to rozjelo a najednou jsem cítil, že je to jakýsi vlak, ze kterého už nemůžu vyskočit, protože lidé si na to začali zvykat. Já jsem se v tom za rok lépe vyznal a sbíral jsem zkušenosti. Rok se prodloužil na šestnáct let a zatím to pořád pokračuje.“ Je to služba obyvatelům domova nebo si k vám chodí kupovat i lidé zvenku? „Já to chápu jako službu především lidem zde nebo jejich návštěvám. Ale je pár lidí, kteří sem chodí i zvenku. Je to Na mezinárodním setkání volontárů Hnutí fokoláre v Budapešti v roce 2006. 2/2012 | Nové město | 7 RODINA „Práce a slavení jsou úzce spojené s životem rodin: podmiňují jejich rozhodování, mají vliv na vztah mezi manželi a mezi rodiči a dětmi, zasahují do vztahu rodiny ke společnosti a k církvi… Rodina, práce a sváteční den jsou dary a požehnání od Boha, které nám mají pomáhat plně prožívat lidský život,“ jsou slova Benedikta XVI. v poselství, adresovaném Světovému setkání rodin. O přípravě setkání hovoří PhDr. Ing. Marie Oujezdská, ředitelka Národního centra pro rodinu. R odiny z různých koutů světa se připravují na Světové setkání rodin, které letos proběhne v italském Miláně. Není to první setkání tohoto typu, kterého jste se zúčastnila… „Před třemi lety jsem se zúčastnila setkání rodin v Mexiku. Setkání předcházel, tak jako tomu má být i v Miláně, teologicko-pastorační kongres. Kongres se konal za účasti zástupců z celého světa, přednášky byly prokládány svědectvími z různých kontinentů. Dodnes si vzpomínám na jeden nápadný rozdíl mezi vystoupeními zástupců zemí třetího světa a menšího zbytku 8 | Nové město | 2/2012 Foto: Domenico Salmaso Příprava na Světové setkání rodin bohatých zemí: První vyprávěli o tom, co Bůh velkého v jejich životech působí, druzí o problémech, s nimiž se (často neúspěšně) potýkají… Vzhledem k veliké vzdálenosti Mexika se z Česka zúčastnili pouze čtyři zástupci. Věřím, že letos se nás v Miláně sejde mnohem více.“ Národní centrum pro rodinu nabízí možnost organizované účasti pro rodiny z České republiky. Mohla byste krátce shrnout, co rodiny, které by se rády zúčastnily, čeká? Jak by se měl odvíjet program? „Všechny zájemce o světové setkání bych ráda odkázala na naše webové stránky www.rodiny.cz, kde průběžně překládáme texty oficiálních stránek setkání, včetně důležitých informací souvisejících s možnou účastí. V zásadě je možnost dvojí účasti: na kongresu a následném setkání či ´jen´ na se- tkání. Rodiny i jednotliví zájemci mohou jet do Milána s námi autobusem s cestovní kanceláří Miklas Tour.“ Jaké téma bylo zvoleno pro toto setkání? „Téma je opravdu velmi žhavé: Rodina – práce a slavení.“ Příprava zajisté nespočívá jen v zajištění cesty. Co může pomoci pro duchovní přípravu na toto setkání? „Už v loňském roce byly vydány Papežskou radou pro rodinu přípravné katecheze. Zájemci si mohou stáhnout jejich český překlad z již zmíněných webových stránek. Přípravné katecheze jsou určeny jednotlivým rodinám a rodinným společenstvím, farnostem, centrům a sdružením pracujícím v pastoraci rodin. Nabízejí široký pohled na význam práce a slavení pro život křesťanské rodiny. Povzbudivé je, že vycházejí ze situace, v níž se odehrává kaž- dodenní život. Zvlášť v České republice se potýkáme – ve srovnání se zahraničím – s vysokým podílem doby, kterou trávíme v zaměstnání. A navíc je u nás oproti zahraničí mnohem běžnější práce v neděli a o svátcích. To všechno negativně ovlivňuje život v rodině, příležitosti ke společné práci i chuť prožívat slavnostně společné chvíle. Devět přípravných katechezí se snaží spojovat Boží slovo s učením církve a s výzvami současného života. Dávají najevo, že církev ví o hledání dnešní rodiny, o stresu, s nímž se každodenně potýká, o nepochopení jedinečnosti práce, která se v rodině vykonává. Nelze přitom přehlédnout ani uznání obětí, bez nichž si nelze pravdivě život v rodině představit.“ Jakým způsobem se mohou na setkání podílet i ty rodiny, které se nebudou moci osobně účastnit? „Myslím, že pořadatelé setkání berou v úvahu omezené možnosti cestování a nepočítají s fyzickou účastí většiny rodin. Jsem ale přesvědčená, že se snaží prostřednictvím přípravných katechezí pozvat každého, kdo vnímá svoji odpovědnost za rodinu, ke společnému zamyšlení a modlitbě, která by vyústila v rozhodnutí. Rozhodnutí, že se odváží neposuzovat svoje úspěchy podle míry intenzity nasazení v zaměstnání, dosaženého sebeuplatnění a hmotné zajištěnosti, ale že se posílí v odvaze vidět v každé práci příležitost pro vyjádření vztahu ke svým bližním i k Bohu. Potom bude možné se vymanit z otročení ´neodkladným záležitostem´ a vytvoří se prostor pro slavení, které je i časem důvěry v Boží vítězství nad našimi každodenními starostmi.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová RODINA Do VII. světového setkání rodin v Miláně zbývá jen pár měsíců. Organizační stránku má v milánské diecézi na starosti pomocný biskup Mons. Erminio De Scalzi, který poskytl rozhovor pro italský časopis Città Nuova (Nové město). J ak to vypadá s přípravami? „Předpokládá se příjezd miliónu lidí, takže to bude jedinečná příležitost ke svědectví a bratrství. Teď je třeba, aby v našich církevních komunitách tato blížící se událost pronikla už zapomenuté rodinné hodnoty, prostý a střídmý životní styl. V prvé řadě to budou domovy rodin, které budou hostit příchozí rodiny. Ale přijímat rodiny budou i fary, děkanáty, diecéze, asociace, skupiny a hnutí. Zajímavá je nabídka některých farností, že během setkání umožní mládeži ve farnosti prožít zkušenost společného života, aby u nich doma mohlo být více místa pro ubytované rodiny. Jsou ale zapojeny i instituce, školy a řeholní domy. Kromě toho půjde i o partnerství s různými zeměmi světa, které mají v milánské diecézi a v Lombardii své kněze, starající se o své krajany nebo kněze misionáře, zvané Fidei donum, kteří se vrátili z cizích zemí a zapojili se do akce. Každý, i individuální příchozí se musí kvůli další organizaci nahlásit. Chybět nebude ani hotelové ubytování.“ Jaký model rodiny nabídne církev na Světovém setkání rodin v Miláně? „Téma se bude v různých odstínech týkat všech rodin, nejen italských, ale i rodin z ostatních zemí, jak křesťanských, tak i odlišného vyznání, jak věřících, tak i nevěřících. Bude se týkat rodin, které si zachovaly jednotu a pouto manželského svazku, ale i těch, které jsou zraněné a žijí ve vzájemném odloučení. Bude pro rodiny praktikující i pro ty, které jsou náboženskému životu vzdálené. Hovořit o tématu setkání ´Rodina – práce a slavení´ znamená totiž uvažovat o dvou základních pojmech pro život člověka, které apelují na víru a rozum, na církev a společnost.“ Za rozhovor děkuje Silvano Gianti (redakčně kráceno) Foto: archiv Přijetí do domovů i do srdcí do myslí i srdcí. Představuje velmi významnou a podnětnou výzvu nejen pro ambroziánskou diecézi, ale i pro všechny ostatní lombardské diecéze, kterých se to týká. Když Benedikt XVI. 1. prosince hovořil k Papežské radě pro rodinu, obrátil se k rodinám z Milána a Lombardie a vyzval je, aby ´otevřely dveře svých domovů a přijaly poutníky, kteří přijedou z celého světa´. Dodal, že ´v pohostinnosti okusí radost a nadšení. Je nádherné moci se seznámit a spřátelit, vyprávět o tom, co na základě víry v rodině prožíváme a sdělovat si zkušenosti.´ Přijmout rodinu nebude znamenat jen přijetí do zdí našeho domova, ale i do našich srdcí, abychom se mohli nechat oslovit třeba i velmi odlišným životním stylem jednotlivců či rodin. Možná tak znovu najdeme 2/2012 | Nové město | 9 RODINA Foto: www.tydenmanzelstvi.cz Nést bolest druhých J V rámci Národního týdne manželství proběhne mezinárodní happening „Zahoďte klíč“. Dvojice jako výraz slibu své věrnosti zavěsí na zábradlí mostu visací zámek se svými jmény, zamkne ho a klíč hodí do řeky. V České republice to bude například na lávce přes Ohři v Sokolově. Národní týden manželství T aké letos se pořádá v České republice – tak jako v dalších zemích – Národní týden manželství. Proběhne od 13. – 19. února. Téma tohoto týdne je „Rozumíme si? – Cesty k lepší komunikaci v manželství“. V rámci aktivit bude pořádat například Síť mateřských center konferenci v Třebíči od 15. do 17. února a předpokládá se, že se připojí i další města či kraje, 10 | Nové město | 2/2012 řada občanských organizací, církví, společenských středisek, manželských poraden, které Týden manželství podpoří svými akcemi. Především by to mělo vést každého, kdo žije v manželství, k zamyšlení, ke zkvalitnění vzájemné komunikace a k tomu, aby se stal pro ostatní příkladem a dal tak druhým možnost uvidět krásu manželství a rozhodnout se pro ně. I. Š. iž delší dobu jsem pozorovala zvláštní chování jedné dívky ze třídy, kde jsem učila. Byla pořád velmi tichá a uzavřená. Několikrát jsem ji doprovázela ze školy domů a měla jsem tak možnost rozpoznat, že ji něco velmi tíží. Kladla jsem si otázku, co bych pro ni mohla udělat. Jednoho dne jsem poprosila jejího tatínka o rozhovor. Byla jsem přesvědčená, že se pro to děvče musí něco udělat. Její tatínek mi pak vyprávěl tragickou historii jejich rodiny: dvacet let drog, vězení, smrt matky, která byla vážně nemocná. Jen jsem mu přitom naslouchala. Během příštího dne jsem od něj dostala malý lístek: „Poznal jsem, že máte mou dceru ráda.“ Spolu s dalšími učiteli jsme vymýšleli, jak bychom ji víc zapojili do školních aktivit a snažili jsme se o to. Postupně se její chování začalo měnit. Jednoho dne ke mně přišla a zeptala se: „Co se stane, když zemřeme?“ V tu chvíli mi bylo jasné, že se s ní musím rozdělit o to nejdražší, co v životě mám. Vyprávěla jsem jí o ráji, o lásce, o svém životě s Ježíšem. Na konci mi řekla: „Já bych také chtěla tak žít.“ Byla to pro nás obě mimořádná chvíle. Bylo to světlo, které tajuplné bolesti jejího života dalo smysl. H. P. Foto: M. a K. Broschovi RODINA Zrušená cesta N edávno jsme se s manželem chystali na cestu do Prahy, kde jsme se měli účastnit jednoho setkání. Měli jsme se setkat se skupinou snoubenců, o které se ještě s jednou rodinou staráme a snažíme se jim předávat zkušenosti z našeho více jak dvacetiletého manželství. Oba dva s manželem pracujeme v krajském městě, ale bydlíme od něj 25 km daleko. Takže jsme se dohodli, že mě manžel co nejdříve vyzvedne v práci a pak pojedeme rychle domů, abychom doma zajistili děti a mohli se vydat do Prahy. Ačkoliv jsme měli všechno předem domluvené, přesto jsme v práci nabrali zpoždění, a tak jsme viděli, že si budeme muset doma hodně pospíšit, abychom nepřijeli na setkání pozdě. Když jsme dorazili domů, překvapilo mě, že jeden z našich synů ještě nebyl doma, a to nám vzhledem k hlídání dětí situaci komplikovalo. Hned jsem mu volala a on mi řekl, že se zdržel s kamarádem a že za chvíli bude doma. Když dorazil, hned jsem ho začala hubovat, že jsme byli domluveni jinak, a jak jsem byla v ráži, začala jsem mu spílat i za jiné věci, které mě od něj mrzely. Manžel mě popoháněl, abychom už vyrazili, ale také si přidal ještě nějakou tu výčitku synovi. V takovéto negativní atmosféře vůči němu jsme vyrazili. Když jsme ujeli pár metrů od domu, vyčetla jsem manželovi ostrá slova, která řekl synovi, na což on zareagoval tím, že se otočil a jel se mu omluvit. Omluva byla tak rychlá, že jsem ani nestačila vystoupit z auta, a negativní atmosféra se navíc vytvořila mezi námi dvěma. Jeli jsme mlčky směr Praha a každý z nás si v sobě promítal to, co se stalo. Trvalo nám to více jak třicet kilometrů, než jsme se začali o této situaci mezi sebou bavit. Ten měsíc bylo Slovo života: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“ (Mt 25,13) Mluvili jsme o tom, že nevíme, co všechno se může stát, zdali ve zdraví dojedeme do Prahy, a že bychom neměli ukončit výchov- ný rozhovor se synem tím, že budeme naštvaní, protože bychom měli žít tak, jako by to byla poslední příležitost milovat své bližní. A také jsme věděli, že to, co bychom našim snoubencům měli přivézt, je jednota mezi námi a ne naše starosti. Rozhodli jsme se, že zavoláme druhé rodině, která má s námi snoubence na starosti, aby to tentokrát zvládla bez nás, a my se mohli vrátit domů. Nebylo to jednoduché, protože jsme se nějakou dobu nemohli té druhé rodině dovolat. Ale toužili jsme říci svému synovi, že i když máme k jeho chování určité výhrady, není to důvod k tomu, abychom ho měli méně rádi. Když jsme se vrátili domů, byli všichni samozřejmě překvapení, že jsme zase zpátky. S manželem jsme synovi vysvětlili, že i když určité věci budeme jako rodiče stále vyžadovat, není to důvod k tomu, abychom ho neměli rádi, a že on a náš vztah k němu je pro nás na prvním místě. Přestože jsme si hned se synem nepadli kolem krku, jednota mezi námi manželi i s ním se zase obnovila. Druhý den jsme se dozvěděli, že setkání snoubenců dopadlo dobře, protože program tentokrát měli hosté, kteří byli na setkání pozvaní, a ti ho měli tak dobře připravený, že naše fyzická přítomnost ani nebyla nutná. M. F. 2/2012 | Nové město | 11 CITADELA 12 | Nové město | 2/2012 Touha po dobrodružství O životě v citadele Hnutí fokoláre na Filipínách Mariapoli „Peace” i o práci v místním sociálním centru vypráví Cyril Štěpán, který zde v roce 2008/9 prožil jedenáct měsíců. Cyril Štěpán (v druhé řadě vlevo) s mladými přáteli z Hnutí ve filipínské citadele. již zmiňovaném sociálním centru. Tady jsem od uklízení, přes různé kancelářské práce, až po výjezdy ´do terénu´, dělal vše, co bylo potřeba a na co byl Evropan, který ovládá špatně pouze angličtinu, využitelný. Jinak jsem se jako gen (mladý člen Hnutí fokoláre) zapojoval do množství různých akcí, které se převážně pořádaly se snahou zaujmout mladé Filipínce a nabídnout jim alternativní využití volného času.“ Jaké bylo pro vás setkání s kulturním prostředím od- lišným od toho, na jaké jsme v České republice zvyklí? „Byl to šok. Už proto, že nás (gen), kteří se rozhodli strávit nějaký čas na Filipínách, bylo víc a téměř každý byl z jiné země. Takže to nebyla jedna, ale rovnou osm, devět nebo deset odlišných kultur, se kterými jsem se musel konfrontovat.“ Setkal jste se v tomto smyslu s nějakými obtížemi? „Prakticky každý den přišlo nějaké to nedorozumění. Zajímavé bylo, že problém odlišnosti se neprojevil tře- Sociální centrum Pag-asa (Naděje). Fota: archiv Cyrila Štěpána C o v á s př i v e d l o k rozhodnutí strávit určitý čas ve filipínské citadele? „Úplně na začátku to byla touha po neznámu a dobrodružství, a později, když se to rozhodnutí začalo konkretizovat, tak asi potřeba osamostatnit se (bylo mi tehdy 19 let) a sáhnout si na dno svých možností.“ Mohl byste nám tuto citadelu stručně přiblížit? „Dalo by se říct, že počátky Mariapoli Peace sahají už do roku 1966, kdy dvojice fokolarínů, cestujících po městě Tagaytay, hledala vhodný pozemek pro Centrum Mariapoli a našla překrásné, vysoko položené místo, ze kterého bylo vidět na sopku a jezero Taal, přírodní dominanty Tagaytay. Zakopali na tomto místě do země medailonek Panny Marie a modlili se. O tři měsíce později se majitel tohoto pozemku setkal s Hnutím fokoláre a fascinován ideálem jednoty tento Hnutí věnoval. Dnes je to část citadely, kde žijí muži, a kde jsem tehdy žil i já. Vznik vlastní citadely se nicméně datuje do roku 1982, kdy se začala budovat na popud zakladatelky Hnutí fokoláre Chiary Lubichové. Citadela je ´specializovaná´ na mezináboženský dialog a velká část jejích aktivit je také směřovaná na pomoc sociálně slabým obyvatelům Tagaytay, především dětem. Za tímto účelem bylo v roce 1997 kousek od mužského fokoláre vybudováno sociální centrum Pag-asa (Naděje), kde se prodávají dotované potraviny, léky a kde je malým dětem zdarma poskytováno vzdělání.“ Jak jste se vy zapojil do života citadely? „Převážnou většinu roku, který jsem v Tagaytay strávil, jsem pracoval v právě ba v dlouhých večerních rozhovorech, kdy se hovořilo o hlubokých tématech, ale právě v tom nejzákladnějším denním kontaktu. Problém, který jsem pokládal za banální, byl mnohdy pro filipínské kamarády velmi vážný, a samozřejmě i naopak. Ze začátku to pro mě bylo velmi složité, protože jsem nebyl schopen poznat, kdy jsem udělal nebo řekl něco, co někoho urazilo nebo naštvalo. Vzpomínám si na situaci, kdy se mi z ničeho nic začal vyhýbat jeden mladý Filipínec, se kterým jsem pracoval a do té doby se přátelil. Vůbec jsem to nemohl pochopit, protože mě nenapadal jediný důvod té náhlé změny. Asi až po třech týdnech jsem se od jeho kamarádky dozvěděl, že jsem mu jen tak mimochodem řekl, že má zajímavý přízvuk.“ Na jaký zážitek rád vzpomínáte? „Takových je spousta. Jeden šílenější než druhý. Kdybych měl ale uvést jeden, byly by to Vánoce. Nejsem příliš stýskací typ, ale Vánoc jsem se v tomto ohledu trochu bál. Na Štědrý den ráno jsem si v tričku a kraťasech šel zahrát s ostatními basketbal, odpoledne jsme strávili povídáním o tom, jak každý z nás tráví Vánoce a co by zrovna dělal, pil nebo jedl, kdyby byl doma. Večer jsme se potom sešli i s fokolaríny, kteří přijeli z celých Filipín. Dali jsme si drobné dárky, hráli a zpívali filipínské a americké vánoční písně a jedli šunku, což byl do té doby, a potom až do návratu zpět do Čech, gastronomický vrchol celého mého pobytu na Filipínách. Atmosféra byla navzdory okolnostem a všem mým očekáváním rodinná a ryze vánoční.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová 2/2012 | Nové město | I V. 12. H. U. von Balthasar, Das betrachtende Gebet, Einsiedeln 1965, s. 22. 13. Syn – píše autor listu Židům – je „odlesk Boží slávy“. (1,3). 14. H. U. von Balthasar, op. cit., s. 22. 15. Chiara Lubichová, Scritti spirituali/3, Řím 1979, s. 137. 16. Titulem „Matka Boží“ je běžně v západním křesťanství oslovována Matka Božího Slova, které se stalo člověkem, zatímco ve východním křesťanství je pro ni vyhrazen titul Theotokos (= Bohorodička). Ten druhý výraz ve skutečnosti vyjadřuje jasněji mariologický aspekt dogmatu definovaného na Efezském koncilu (431) o dokonalé jednotě lidské a božské přirozenosti v jediné osobě vtěleného Slova. Proto, podle nauky tohoto koncilu, „…svatá Panna je Bohorodičkou (Theotokos), protože tělesně porodila Boží Slovo, které se stalo tělem.“ (DS 252). 17. H.U. von Balthasar, op. cit., s. 22. 18. Tradice vycházela z exegeze církevních otců a vždy interpretovala mariologicky Gn 1,15 – takzvané protoevangelium – a často ho spojovala i s vizí ve Zj 12: Maria je zde představena jako žena, která rozdrtí hlavu hadovi, respektive která zvítězí nad drakem. Jak známo, současná exegeze interpretuje toto protoevangelium christologicky – tato pasáž by tak poukazovala na to, že potomek této ženy rozdrtí hadovi hlavu. Nicméně jak tvrdí Jan Pavel II. (srov. „L’Osservatore Romano“, 25. 1. 1996, s. 4), tato žena je do tohoto záměru vtažena a je vyvolena Bohem jako první spojenec v boji proti pokušiteli člověka. Možná – domnívá se Chiara (Projev, Einsiedeln 12. srpna 1962) – bychom měli vidět právě zde – na počátku dějin a při zvěstování Božího plánu spásy, pro nějž Bůh žádá i spolupráci ženy, tedy Marie – základní princip a počátek mariologie, protože zde se Boží záměr s ní ukazuje poprvé. 19. Srov. LG 52: EV 1,426. 20. Srov. A. Müller – D. Sattler, Mariologia, in Nuovo Corso di Dogmatica, II, Brescia 1995, s. 215. 21. Efrém Syrský, Inno sulla Natività, in CSCO 187, Scrittori Siri, t. 87, Lovanio 1959, s. 180. Srov. též Řehoř z Nyssy, Omelia sull’Annunciazione: PG 62,765–766. 22. J. H. Newman, Letter to the rev. E.B. Pusey, Londýn 1866, s. 91, cit. in A. Zigrossi, Presenza di Cristo nella comunità consacrata, Milán 1973, s. 203. k tomuto jedinečnému úkolu v lidských dějinách obsáhnout Boha a aby Bůh mohl v ní, stvořené bytosti, přebývat. Toto tak veliké tajemství uctívali církevní otcové zvláštním způsobem. Efrém Syrský poukazuje s úchvatnou jednoduchostí na jeho hluboký smysl těmito slovy: „V Mariině lůně se stal dítětem ten, který je od věčnosti stejný jako jeho Otec – dal nám svoji velikost a vzal si naši malost.“21 Analogicky to vyjadřuje teolog Newman: „On je Bůh, který se učinil malým. Ona je žena, která byla učiněna velikou. Máme tedy stejný důvod velebit ji jako Matku Boží i chválit jeho jako Boha.“22 Chiara tudíž vidí, že v Marii se plně uskutečnilo to, co evangelista Jan uvádí v Ježíšově modlitbě k Otci: „aby svět poznal, (…) žes je miloval, jako jsi miloval mne“. (Jan 17,23) A komentuje to takto: „Právě zde, myslím, se v jejím božském mateřství uskutečňuje ono ´jako´. Právě zde je Maria milována Otcem, jako je milován Ježíš. Její velikost spočívá v tomto božském mateřství.“ (Pokračování) Marisa Cerini T I. POKRAČOVÁNÍ ehdy Chiara pochopila, že Maria je „pouze Boží slovo“ a že je tedy „nevýslovně krásná“, „celá oděná do Božího slova, které je krásou Otce“. Podle mého názoru je pochopení tohoto ztotožnění Mariina bytí s Božím slovem nové. Originální a zároveň biblicky znějící je výraz „celá oděná do Božího slova“. Maria je „pouze Boží slovo“. Maria plně přitakala Slovu, které jí sděluje Otcovu vůli. Maria – píše von Balthasar – „nezná žádný jiný svůj zákon než jednotu s Božím slovem“.12 Celý její život byl rostoucím a svobodným fiat vůči Božímu plánu spásy, počínaje Nazaretem a konče Kalvárií. Tam pod křížem, říká Chiara, má Maria jedinečným způsobem účast na opuštěnosti syna a plně se s ním ztotožňuje. Tak jako je Ježíš opuštěný zcela završeným a odkrytým vtěleným Slovem, protože se zcela vydává, tak je Maria pod křížem plně žitým Slovem, jen aby se naplnil láskyplný Boží plán s lidstvem. V Marii není nic jiného než Bůh. „Nebeská matka,“ píše Chiara, „byla nekonečně prázdná, a proto neporazitelná. Kdo by ji mohl zasáhnout, když už nebyla? ´Byla´ absolutní nicotou (…). Neustále v ní bylo Slovo.“ Liturgie ji nazývá překrásnou, bez jediné poskvrny… Její nepřekonatelná krása je totiž čistým odrazem toho, který jediný v ní přebývá, tedy Slova, toho, „kdo právě je krása Otce, záře Otce“.13 Ale jedinečnost Marie – poznamenává Chiara – by měla být vlastní každému křesťanovi. Být druhým Ježíšem, Pravdou, Slovem, každý s tou osobností, kterou mu Bůh dal. PRVNÍ ZÁKLADNÍ INTUICE A NOVÉ PERSPEKTIVY PRO MARIOLOGII Maria u Chiary Lubichové Škola Abba PRO INSPIRACI TEOLOGIE JEDNOTY 13 TEOLOGIE PRO INSPIRACI JEDNOTY Tváří v tvář takové velikosti Marie stojí Chiara v naprostém úžasu. A když sděluje své pocity, používá obrazy a přirovnání. Vybavuje se jí obraz nesmírného modrého nebe, ve kterém je Slunce, aby tak vyjádřila, že Maria je tak velká, že má v sobě Boha, či lépe (protože v jejím případě jde o meziosobní vztah), že Ho objímá. „Lidská duše,“ říká, „ji nikdy neviděla tak velikou. Byla větší než Bůh – Bůh ji učinil větší, než je on sám. Až dosud mi byla Maria zobrazována jako Měsíc, větší než hvězdy, které zobrazovaly světce, a menší než Slunce, které představovalo Boha. Nyní jsem ji viděla jako modré nebe, které obsahuje Slunce i Měsíc i hvězdy. V ní bylo všechno.“ Chiara však jde ještě dál. Všímá si původního a základního důvodu této velikosti a volá: „Nebe obsahuje Slunce! Maria obsahuje Boha! Bůh ji tak miloval, že ji učinil svojí Matkou, a díky své lásce se před ní zmenšil!“ Právě Bůh – pokračuje Chiara – činí z Marie „Matku Boží, Bohorodičku, která je tak veliká jako Otec a jako Syn“, která je dokonce „větší než on sám“. Ve své bezmezné lásce Bůh činí Marii tak velikou, respektive sám sebe činí tak nekonečně malým, aby Maria – tato jedinečná stvořená bytost – mohla díky vyvolení teřství – se Chiaře ukazují v Mariině existenci postupně, podle logiky ekonomie spásy a v souladu s uskutečněním v její existenci. Panna Maria, která je plná Boha, protože celý život žila podle Božího Slova, svobodně souhlasí s Boží žádostí, aby se stala matkou vtěleného Slova. Ještě předtím – jak tvrdí církevní Otcové – ho počala duchovně, protože žila v poslušnosti vůči Bohu, který hovoří skrze Písmo. Nyní se stejnou ochotou, typickou pro lásku, jež se vždy vydává, nehledí na vlastní plány a zcela se ztotožňuje s Božím záměrem. A andělovi, který ho zvěstuje, odpovídá: „Ať se mi stane podle tvého slova!“ (Lk 1,38) „Jelikož je pannou,“ poznamenává von Balthasar, „a proto se věnuje výhradně naslouchání Slovu, Maria se stává matkou, místem vtělení Slova.“17 Maria tak vstupuje do dynamiky rození věčného Slova, které se v dějinách vtěluje, aby spasilo lidstvo.18 Nachází se tak v jedinečném vztahu s celou Trojicí.19 A jak tvrdí teolog Müller, Trojice, jejíž spasitelská vůle existuje od věčnosti, vytváří v Marii „díky čiré milosti“ začátek nového lidského rodu20 a činí z ní cestu, skrze niž lze dosáhnout – díky vtělení Slova – přítomnosti samotné Trojice mezi lidmi. 2. MATKA BOŽÍ16 Nové chápání Marie, která je zcela Božím slovem, probouzí v Chiaře „lásku k ní, která je zcela nová a která odpovídá její velikosti“. A v tomto jedinečném vztahu Maria ukazuje Chiaře se zářivou jasností celou svou krásu – krásu Matky Boží, Theotokos. Tyto dva Mariiny aspekty – plnost žitého Slova a božské ma- III. Maria ukazuje křesťanovi jeho pravé bytí, kterým je idea, plán, který s ním Bůh má od věčnosti a který je jedním z Božích slov, která jsou obsažena v onom Božím slově, jímž je Syn. Tak nám Maria ukazuje, kým máme být – v dějinách je každý povolán, aby svobodně uskutečnil onen plán, na věčnosti pak máme být jako ona, která zcela uskutečnila plán, který s ní Bůh měl, a které již plně patří ono blahoslavenství, které Ježíš vyhlásil právě s myšlenkou na ni: „Blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho.“ (Lk 11,28) Maria znala tuto pravdu již na zemi, protože byla jeho živým slovem, svědkyní a učednicí Syna par excellence. Maria ukazuje, že Slovo není „cosi vůči nám vnějšího“, nýbrž, jak ještě tvrdí von Balthasar, že je „tím nejhlubším tajemstvím v našem nitru, tajemstvím, v němž ´žijeme, hýbáme se a jsme´“. (Sk 17,28)14 Fakt, že Maria se Chiaře ukázala jako „celá oděná do Božího slova“, je podle našeho názoru ve významném a plném souladu s Chiařiným charismatem, které od počátku „obléklo“ do Božího slova ji i ty, kteří následovali tentýž Ideál. To je znamení spirituality, která je pro všechny – pro lidi různého věku, sociálního postavení, kultury, povolání, náboženského vyznání – a která je tedy univerzální. Toto Dílo, Dílo Mariino, tak objímá celou tuto škálu svých členů a je proto církevním Dílem v nejširším smyslu tohoto slova. V roce 1950 Chiara napsala: „Pro nás, pro každého z nás je Slovo života oděvem, jsou to svatební šaty naší duše, která je snoubenkou Krista. Je tím, čím je pro řeholní řády hábit. Řeholník se posvěcuje, pouze pokud zůstává ve svém povolání. Nemůže ho změnit. Nemůže vyměnit hábit. Náš hábit je zcela vnitřní…“15 Toto všechno má silný dopad na svět ekumenismu a je to v jistém smyslu přijímáno i věřícími jiných náboženství. Pro naše bratry křesťany jiných vyznání například postava Marie, tak jak ji představuje Hnutí fokoláre, již není překážkou jednoty s katolíky – tito křesťané naopak s radostí objevili v Marii dokonalou křesťanku, která zcela přitakala Božímu slovu. II. | Nové město | 2/2012 2/2012 14 SLOVO ŽIVOTA Slovo života na únor 2012 Kresba: Petr Ettler „OBRAŤTE SE A VĚŘTE EVANGELIU!“ (MK 1,15)1 T ěmito slovy začíná v Markově evangeliu Ježíšova zvěst světu, jeho poselství spásy: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ Ježíšovým příchodem začíná nová epocha, čas milosti a spásy. Jeho první slova jsou výzvou k přijetí něčeho zcela nového, totiž skutečnosti Božího království, které předkládá na dosah všem, do blízkosti každého člověka. A ukazuje hned cestu: obrátit se a věřit evangeliu, to znamená radikálně změnit život a přijmout slovo, kterým se Bůh v každé době obrací skrze Ježíše k lidstvu. Obrácení a víra jsou dvě skutečnosti, které kráčejí ruku v ruce. Jedna nemůže bez druhé existovat, jedna i druhá vychází z kontaktu s živým slovem a z Ježíšovy přítomnosti. Ten i dnes opakuje zástupům: „OBRAŤTE SE A VĚŘTE EVANGELIU!“ Přijaté a žité Boží slovo způsobuje úplnou proměnu mentality, tedy obrácení, a vkládá za různých okolností Kristovo smýšlení do srdcí jednotlivců – Evropanů, Asijců, Australanů, Američanů nebo Afričanů – a tím i do celé společnosti. Ale jak může evangelium způsobit zázrak hlubokého obrácení, nové a zářící víry? Vše se odvíjí od tajemství, které se skrývá v Ježíšových slovech. Nejde o pouhé vybídnutí a doporučení, pomoc, jedinečnou sílu, světlo pro své kroky2. Vždyť když žijeme toto slovo, které je přítomností Boha, umožňuje nám, abychom byli svobodní, očišťuje nás, způsobuje obrácení, přináší útěchu i radost a dává moudrost. „OBRAŤTE SE A VĚŘTE EVANGELIU.“ o pouhé pokyny a návody, příkazy či rozkazy. V Ježíšových slovech je přítomen sám Ježíš, který mluví, který mluví k nám. Jeho slova jsou on sám, jsou samotným Ježíšem. Ve slově se setkáváme právě s ním. Přijmeme-li jeho slovo do svého srdce tak, jak si on přeje (tedy jsme-li připraveni uvádět je do života), pak jsme s ním jedno a on se v nás rodí a roste. A právě proto každý z nás nejen může, ale i má přijmout Ježíšovo naléhavé a náročné pozvání. „OBRAŤTE SE A VĚŘTE EVANGELIU!“ Někdo může slova evangelia považovat za příliš náročná a obtížná, příliš vzdálená běžnému stylu života a způsobu uvažování. Takový člověk je v pokušení uzavřít se, slovu nenaslouchat a ztratit odvahu. To se může stát, myslí-li si, že musí přenést horu své chabé víry sám. A přitom by stačilo snažit se žít jen jedno jediné slovo evangelia. Našel by v něm nečekanou Kolikrát během dne může být pro nás toto slovo světlem! Pokaždé, když se setkáme s vlastní slabostí nebo se slabostí druhých, pokaždé, kdy následovat Ježíše se zdá být nemožné či absurdní, pokaždé když hrozí, že nás těžkosti přemohou, může být toto slovo pro nás mocným rozpětím křídel, hlubokým nadechnutím čistého vzduchu, podnětem k novému začátku. Postačí malé, rychlé „obrácení“ směru, abychom vyšli z uzavřenosti svého já, otevřeli se Bohu a zakusili jiný, opravdový život. Příležitost sdílet tuto zkušenost s dalším spřáteleným člověkem, který tak jako my považuje evangelium za svou životní normu, otevírá možnost růstu a rozkvětu křesťanského společenství kolem nás. Žité a sdílené Boží slovo totiž způsobuje ještě jiný zázrak. Dává vzniknout viditelné komunitě, která se stává kvasem a solí společnosti, svědectvím o Kristu všude na zemi. Chiara Lubichová 1. Slovo života na únor 1997, otištěno v časopise Città Nuova č. 2/1997. 2. Srov. Ž 118,105. 2/2012 | Nové město | 15 ŽIVOT ZE SLOVA Všechno je dar P Ozbrojený muž Z a války jsem v Libanonu vedla jednu restauraci a snažila se pomáhat všem lidem, se kterými jsem se setkávala. Kromě jiného jsem také dávala něco k jídlu řidičům, když jsem je viděla hladové sedět v koutu restaurace a čekat, až se jejich šéfové najedí. Dělala jsem to, aniž bych za to chtěla zaplatit, protože Bůh nás miluje zadarmo, a tak jsem se i já chtěla vůči druhým chovat. Jednoho dne, když už jsem dělala jinou práci, jsem šla kolem místa, kde se právě něco stalo. Někoho tam právě unesli a já si uvědomila hrozící nebezpečí. Najednou přede mě vyskočil maskovaný, ozbrojený muž a zakřičel: „Ať je Bůh s tebou!“ V tu chvíli jsem pochopila, že mi jde o život. Otočila jsem se a podařilo se mi dojet domů. Když se válečná situace trochu zlepšila, zastavil mě na ulici jeden prodavač novin a ptal se mě: „Nechceš koupit noviny?“ Jeho hlas mi byl nějaký povědomý, připomínal mi hlas maskovaného ozbrojeného muže, který mi tehdy vyhrožoval. Zeptala jsem se ho a on mi to potvrdil. Byl jedním z těch, které jsem jako vedoucí restaurace zadarmo stravovala. Když mě tehdy napadl, poznal mě. Proto mi nic neudělal a nechal mě utéct, poněvadž mně chtěl oplatit to dobré, co jsem mu udělala. J. K., Libanon Foto: Tomáš Lech rávě v době, kdy bylo slovo života „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu“, jsem byla postavena před neočekávanou situaci – doporučení vážné gynekologické operace. Vše přišlo naprosto náhle, nebyl čas na rozmýšlení. Jen jsem vděčně uvítala, že je to právě v době, kdy jsem neměla naplánované žádné jiné akce. (Během léta jich bylo hodně, mnohdy dopředu zaplacených a také navázaných na další účastníky, kteří se mnou počítali.) Neměla jsem prakticky žádné zkušenosti s nemocemi, natož s nemocnicí a informace o tom, co mne očekává, získané z internetu, nebyly příliš povzbudivé. A tak jsem měla i určité obavy, ale snažila jsem se vše odevzdávat a být připravená na to, co mne čeká. Také jsem přijala svátost nemocných. Ještě před operací mi známí volali a posílali esemesky, které mne ujišťovaly, že nejsem sama. Operace proběhla velmi dobře, nenastaly žádné komplikace, dokonce jsem podle pana primáře, který mě operoval, byla přímo ukázkový případ, jak to má vypadat. První dny po operaci (ještě s hadičkami v těle a napojena na přístroje) jsem s pocitem velké vděčnosti vnímala čas určený pouze pro mne – možnost soustředěně poslouchat hudbu, písně, nahrávky z různých náboženských akcí, meditace a modlitby – něco pro mne zcela neobvyklého. Většinou jsem zvyklá řešit řadu úkolů pro své okolí. K tomu mě těšila vlídná pozornost a péče ošetřujících sester i mnoha ostatních. A navíc spousta telefonátů i návštěv a projevů zájmu o můj stav. I můj vztah s manželem byl najednou vroucnější a já jsem si – zejména po návratu domů – začala více vážit běžných věcí a vděčně prožívat každý přítomný okamžik. Byl začátek adventu a svoje „nucené“ ztišení a zklidnění jsem vnímala opravdu jako velký dar. M. K. 16 | Nové město | 2/2012 SPIRITUALITA JEDNOTY Slovo je naším životem Čtvrtá část tématu prezidentky Hnutí fokoláre Marie Voce o Božím slově. K dyž do jejich duše padlo některé ze slov evangelia [vztahuje se na Chiaru Lubichovou a její první družky], zdálo se – říká Chiara – „jako by se proměnilo v oheň, v plameny, jako by se proměnilo v lásku. Dalo se říci, že náš vnitřní život byl jen a jen láska.“1 Mohli bychom si položit otázku: je tomu tak i u nás? Zakoušíme to, že ne my „žijeme slovo“, ale že slovo je naším životem? „Do ráje,“ vytušila ještě Chiara, „nelze vejít (…) pokud nás slovo neoživuje zcela. Přijdeme do ráje, jestliže jsme si přivlastnili slovo, jsme-li my sami slovem.“ Pokud je pravda, že „v nebi budeme jen Božím slovem“, „již nyní na zemi,“ vyzývá nás „musíme být jen Božím slovem“.2 K dosažení tohoto cíle nám Chiara předkládá jeden velký vzor: Pannu Marii, lidského tvora, který je cele Božím slovem. Tento ohromující objev učinila právě v osvíceném období roku 1949, kdy se „Slovo zjevilo v celé své moci“.3 Bůh zcela nově Chiaře odhalil Mariin příklad a dal jí Marii poznat jako cele „založenou na Božím slově“, „cele oděnou Božím slovem“.4 Tak píše i Benedikt XVI. Vitráž Centra Ave Arte. ve Verbum Domini: „Když kontemplujeme v Matce Boží existenci naprosto modelovanou slovem, zjišťujeme, že jsme také povoláni vstoupit do tajemství víry, skrze kterou Kristus přichází přebývat v našich životech.“5 Chiara nám vícekrát ukázala Marii jako vzor pro každého křesťana: Maria představuje, jaký by každý z nás měl být. Ukazuje, že jsme stejně jako ona povoláni k tomu, abychom „opakovali Krista, Pravdu, Boží slovo v rámci osobnosti, kterou Bůh dal každému z nás“6. Jemný odstín, který Chiara zdůraznila, se mi zdá velmi krásný: „v rámci osobnosti, kterou dal Bůh každému z nás“. Tedy v rámci celého našeho bytí jako „nového člověka“, se vším bohatstvím, které každého z nás charakterizuje a dělá z nás „jedinečné“ Boží děti. „Dnes jsem pochopila,“ píše ještě na jedné stránce, „že každý z nás je na svém místě nenahraditelný. Byli jsme Bohem povoláni, abychom byli jako on, (…) abychom byli živými Slovy života.“7 Živými, jak jsme zmínili dříve, když jsme mluvili o roubování větví zbavených kůry, tedy připravených spojit se v jedno. V tom je totiž dynamika lásky, která poutá slovo ke slovu a díky níž jsme – v Bohu – slovem ve slovu. „Bůh nás tedy,“ vysvětluje Chiara, „povolal, abychom si oblékli Boží slovo, které je dokonalé, protože je láska, ale zároveň potřebuje další slovo, aby vytvořilo další krásu lásky. Každý tedy v sobě má Boží království, ale pod podmínkou, že je v každém okamžiku ztrácí v bližním, protože láska funguje tak, že vlastní to, co ztrácí.“8 To je podstata kolektivní spirituality, trinitárního života, k němuž je povolán osobně každý z nás i Hnutí jako celek. Dobře to vystihuje naše Slovo života par excellence. Když Bůh „seslal toto charisma na zem, vyslovil slovo ´jednota´“, píše Chiara. „Odjakživa jsem věděla, od začátku jsem cítila, že charisma, které se ve mně probouzí, je ´dva nebo tři´(viz Mt 18,20) a že světlo, které z něj tryská, je Ježíš uprostřed nás.“9 Ve slově jednota se skrývá veškerá naše snaha nejen žít charisma, ale také je předávat ostatním skrze svědectví naší vzájemné lásky v síle Ježíšových slov: „Aby byli jedno, aby svět uvěřil.“ (srov. Jan 17,21) Zde je v podstatě obsažena naše typická evangelizace. (Pokračování) Maria Voce 1. Ch. Lubichová, Paradiso ’49, „Precedenti“. 2. Srov. Ch. Lubichová, Paradiso ’49, poznámka k zápisu z 20. července 1949. 3. Srov. Ch. Lubichová, Paradiso ’49, poznámka k zápisu „Primi giorni“. 4. Ch. Lubichová, Maria trasparenza di Dio, Città Nuova 2003, s. 22. 5. Srov. Beneditkt XVI., Verbum Domini 28. 6. Ch. Lubichová, Maria trasparenza di Dio, Città Nuova 2003, s. 23. 7. Ch. Lubichová, Paradiso ’49, zápis z 8. listopadu 1950. 8. Ch. Lubichová, Paradiso ’49, zápis z 8. listopadu 1950. 9. Srov. Ch. Lubichová, Paradiso ’49, poznámka k zápisu z 25. července 1949. 2/2012 | Nové město | 17 SPIRITUALITA JEDNOTY Bůh koná nemožné N Dopis z 29. dubna 1948 je adresován několika minoritům z Assisi. „F. G.“, o němž Chiara píše, je minorita frater Girolamo D´Alonzo. Zkratka „S. Ch.“ znamená „sestra Chiara“. Chiařin dopis přivádí člověka k nepopsatelnému Božímu světlu a k poslání, které zahrnuje celý svět. Chiara Lubichová při setkání s apoštolským nunciem na Filipínách, Manila, leden 1982. 29. dubna 1948 Ave Maria! Ut omnes unum sint!1 razí bratři v Ježíši, i já vám mohu říct, stejně jako nám řekl f. G.: Všechny vás známe, protože když jsem jednoho z vás poznala a seznámila s ním sestry, je to, jako byste v něm byli všichni. Jednota! Kdo se však může odvážit o ní hovořit? Je nepopsatelná jako Bůh! Je cítit, je vidět, člověk z ní má potěšení… ale je nepopsatelná! Všichni se radují z její přítomnosti a všichni trpí, když není. Je pokojem, radostí, láskou, nadšením, odvahou k hrdinství, nejvyšší velkodušností. Je Ježíšem mezi námi! Ježíš mezi námi! Žít pro to, aby on byl stále s námi! Abychom ho vytvářeli (rozumějte mi) stále mezi sebou, abychom ho přinášeli do světa neznalého jeho pokoje, abychom měli v sobě jeho světlo! Jeho světlo!… Chtěla bych vám tolik o tom říct, i když nenalézám slova. Hovoří o tom hlas srdce, který je láska. A mysl kontempluje, naplněná krásou! I kdyby se celý svět zhroutil, chtěla bych, aby on zůstal mezi námi, mezi námi sjednocenými v jeho jménu, protože jsme zemřeli sami sobě! Bratři, Bůh nám dal Ideál, který bude spásou světa! Zůstaňme mu věrní, ať to stojí, co to stojí, i kdybychom jednoho dne měli s duší v plamenech křičet nekonečnou bolestí: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ A kupředu! Ne vlastní silou, ubohou a slabou, ale mocí jednoty, která může vše. Zjistila jsem a dotkla jsem se toho, že Bůh mezi námi koná nemožné – zázraky! Zůstaneme-li věrní svému odkazu (ut unum sint), svět uvidí jednotu a s ní plnost Božího království. Všichni budou jedno, jestliže my budeme jedno! A nebojte se postoupit všechno jednotě. Bez lásky bez míry, bez ztráty vlastních názorů, bez ztráty vlastní vůle, svých přání, nebudeme nikdy jedno! Moudrý je ten, kdo umírá sobě, aby v sobě nechal žít Boha! A jednota je cvičištěm pro zápas pravého života proti falešnému. Sjednoťte se jeden s druhým. Nikdy se nerozejděte dřív, než si porozumíte. Jednota především! Ve všem! Po D 18 ty“ a znovu ukazuje Slovo života jako prostředek k dosažení jednoty. | Nové město | 2/2012 všem! Málo záleží na diskusích, i na těch nejsvatějších otázkách, nedáváme-li život Ježíšovi mezi námi tím, že se milujeme tak, že dáváme všechno. Chtěla bych vám říct mnoho věcí, ale… k čemu mají sloužit? Vím, že píši sjednoceným bratřím, mezi nimiž je teď všechno jako v ráji: jeden vidí sebe v druhém a raduje se! Bůh ať nám všem požehná a použije nás pro svůj záměr lásky. S. Ch. (Ch. Lubichová, Lettere dei primi tempi, Řím 2010, s. 163–165.) 1. „Ať všichni jsou jedno.“ (Jan 17,21). Věřme a stane se Dopis římské komunitě z konce června 1949 podepsali spolu s Chiarou i Graziella, Giosi a Livio, kteří s ní spolu s dalšími stáli u začátků Hnutí. Byt, o němž se píše, byl prvním římským fokoláre. Svatým rokem byl vyhlášen rok 1950. Chiara píše o „nejsladším tajemství jedno- ejmilejší bratři a sestry v Jednotě1. Tři vaše sestry a Livio jedou na měsíc či déle do Tridentu. A než odjedou, chtějí každého z vás jednotlivě pozdravit a zanechat vám nějaké vzpomínky. Dozvěděli jsme se, že v Římě se duším „Jednoty“ říká „nositelky ohně“, název, který si vůbec nezasloužíme. Přestože jsme dostaly od Boha tolik světla, mnohokrát jsme v našich duších, i v duších ostatních, uhasily chladem našeho sobectví a malicherností našich myšlenek svatý plamen Boží lásky. Přesto je to krásné jméno, které se může stát naším programem. A může se stát i skutečností, budeme-li věrní ideálu, který nám Bůh daroval. Když budeme jednotni a nerozbijeme tuto jednotu z žádného důvodu v nás nebo kolem nás, bude Ježíš stále mezi námi a všechno zapálí. Přišel jen proto, aby přinesl na zem oheň, a nepřeje si nic jiného, než aby vzplanul.2 Kdo je blízko Něho, je blízko ohně! Řím samozřejmě není jako jiná města, kde může být komunita viditelnější a více se do hloubky formovat díky snadné komunikaci (právě vzájemným poznáváním a láskou se zapalují duše). Ale duše, které věří v lásku, neznají těžkosti. My všichni, kterým Bůh ukázal a dal pochopit přesladké tajemství jednoty, budeme jednotní s každou další, i neznámou duší Jednoty a budeme s ní komunikovat skrze komunikaci s Ježíšovým srdcem, které je hlavou všech srdcí. Až nám pak Boží vůle postaví do cesty některého bratra v této přelidněné římské poušti, otevřeme duši dokořán, abychom přijali celé jeho srd- SPIRITUALITA JEDNOTY náboženství, živějšího, krásnějšího a zajímavějšího než překrásná mauzolea, která jsou bohatstvím Říma. Jedině jednota mezi bratry bude svědčit o Kristu jako o Božím synu. Co vám říkáme, může vypadat jako sen nebo jako iluze. A tím to také je pro ty, kdo důvěřují jen v člověka. My, kteří jsme sjednocení, důvěřujeme Ježíšovi mezi námi, takže se tak stane. Již mnoho duší mezi laiky všech povolání, v mezinárodních internátech, v klášterech řeholních sester, cítí, že v nich rezonuje Ideál jako jediná naděje, protože jedině Ježíš je život. Když bude každý žít tento oheň, zapálí mnoho a mnoho dalších a Řím bude všude proniknut plameny. Když pracuje Bůh (a ten pracuje, když ho necháme pracovat), dějí se zázraky. Věřme, a stane se. A naše neochvějná víra ať je vždy korunována dílem lásky. Prozřetelnost nám k našemu návratu darovala byteček, kde budeme my dívky žít v jednotě s Ježíšem uprostřed: ohněm krbu (fokoláre). Bude to domov všech duší Jednoty, protože co je naše, je i vaše. Tam se zahřejete, když vás chlad světa roztřese do morku kostí a když vás temnoty nenávisti a lhostejnosti uvrhnou do pochybností a nevíry, že láska přemáhá všechno. Důvěřujme: On uprostřed nás přemůže svět a udělá ještě větší věci než kdysi. Sám to řekl. Proto zatím bděte v lásce. A nedivte se, když vás svět bude nenávidět: přešli jsme ze smrti k životu, protože jsme milovali naše bratry. A když se kolem vás snese soumrak, protože se blíží opuštěnost bratry, radujte se! Je to chvíle nejniternější jednoty s Jediným, která nás posiluje v jednotě: s opuštěným Ježíšem. A rozšiřte srdce i mysl za hranice svého okolí – až do Tridentu, Neapole, na Sardínii, do Milána, Benátek, Roviga a mnoha dalších krajů, kde věří, žije a miluje mnoho bratří. Pište nám do Tridentu, naše adresa je Piazza Cappuccini 2, Trident. Odepíšeme vám. Ježíš mezi námi – náš jediný Průvodce, jediný Učitel, jediný Otec, nebude nikomu chybět. Pro Něj vám věříme a vy můžete důvěřovat nám. V Matce jednoty Chiara – Giosi – Graziella – Livio (Ch. Lubichová, Lettere dei primi tempi, Řím 2010, s. 219–222.) 1. Chiara nazývá „Jednotou“ skupinu těch, kteří s ní vykročili na cestu jednoty. 2. Srov. Lk 12,49. Fota: Centro Santa Chiara audiovisivi ce a byli sjednoceni s Ježíšem uprostřed, aby i další duše Jednoty mohly zůstat věrné Ideálu díky našemu společenství. A i když budeme od sebe vzdálení – jedni na horách, druzí u moře – bude nás spojovat jedno světlo, nepostřehnutelné smysly a neznámé světu, ale drahé Bohu a Jednotě více než cokoli jiného – Slovo života. Můžeme být jedno pouze pod podmínkou, že budeme každý dalším Ježíšem, dalším slovem živého Boha. Na místě, kam nás Bůh posílá, milujme druhého jako sebe sama, protože skrze něj milujeme Ježíše. Až příliš jasně jsme si uvědomili, že jediným důvodem našeho života je láska. A láskou získáme další duše a dáme jim s naším ideálem všechno, co si může srdce přát, protože darujeme Ježíše. Tak bude i náš odpočinek přinášet plody pro to, pro co jsme se narodili, pro co žijeme a zemřeme, a požár nikdo nezastaví. To jediné má na světě cenu. My čtyři, kteří vás skoro všechny známe, si vás odnášíme v srdci do Tridentu. Jste nám tak drazí, jako jsme sami sobě. Rozhodně se chceme vrátit mezi vás, aby mohl Ježíš pro vás i ve vás uskutečnit svoji závěť. A nejen to. Napřesrok bude Svatý rok. Tolik bychom si přáli, aby všechny duše pochopily to, co vám říkáme: Řím bude středem světa a duše z celého světa do něj přijdou jako do srdce křesťanství. Kéž by vedle překrásných kostelů, slavných památek, paláců a hotelů našli poutníci jako tu a tam roztroušené plamínky i skutečné křesťany, kteří se od ostatních liší jen tím, že se milují a milují ostatní, že mají srdce otevřená jako srdce Ježíšovo, že jsou ochotní každému přispěchat na pomoc, že nezanechávají v ostatních jen vzpomínku na křesťanství v minulosti, ale skutečnost živého katolického Chiara Lubichová s některými fokolaríny na letišti v Chicagu v roce 1968. 2/2012 | Nové město | 19 Foto: Giuseppe Distefano Z HNUTÍ FOKOLÁRE Svědectví a zodpovědnost O nové evangelizaci hovoříme s litoměřickým biskupem Janem Baxantem. L etos v říjnu proběhne řádné generální shromáždění synody biskupů, které se bude věnovat tématu „Nová evangelizace pro předávání křesťanské víry“. Vy byste se ho měl zúčastnit jako delegát České biskupské konference. Mohl byste čtenářům přiblížit, jak probíhá příprava na synodu? „Skutečně, biskupská synoda s uvedeným tématem se koná na podzim v říjnu 2012. ČBK zaslala Svatému otci návrh, abych se této synody zúčastnil jako delegát za Českou republiku. Se svou účastí ale mohu počítat až po eventuálním potvrzení mého jména samotným papežem. I toto patří k přípravě synody. Každá biskupská konference navrhuje své kandidáty, a to znamená, že se už všude na světě synodální myšlenkou a tématem zabývají. Úmyslně nepoužívám, podobně jako vy, slovo ´organizují´. Synoda totiž nemůže být jen výsledkem organizování, ale setkáním těch biskupů, které papež svolává a kteří s sebou nesou propracované, diskutované a promodlené téma synody.“ V lineamentech (přípravném dokumentu pro synodu) se hovoří o vý- 20 | Nové město | 2/2012 znamných oblastech každodenního života (kultura, migrace, hromadné sdělovací prostředky, ekonomika, vědecký a technologický rozvoj, občanský a politický život), z nichž máme učinit místa hlásání evangelia a svědectví o něm. Jaká je v souvislosti s touto výzvou situace věřících u nás? „Lineamenta připomínají uvedené oblasti lidského společenství, snad ty nejdůležitější, ale pochopitelně ne všechny. Klidně bychom mohli vyjmenovat další, třeba i specifické pro naše česko-moravské prostředí. Stručně a výstižně řečeno: všude, kde se pohybují lidské bytosti, a kde tedy existují vzájemné vztahy života, tam by mělo proniknout Kristovo evangelium. Samozřejmě nejen jako krásná teorie, ale jako důsledné a přitom radostné svědectví o Kristu. Náš český prostor je nyní přímo ´stvořen´ pro to, aby byl evangeliem občerstven, protože je už dosti vyprahlý, mnohdy vinou naší váhavosti. Můžeme začít hned a kdekoliv. To už není jen výzva, ale úžasná příležitost k činu pro Pána.“ V říjnu 2011 se konalo v Římě přípravné setkání pro biskupskou synodu za účasti Benedikta XVI. Čemu bylo během přípravy věnováno nejvíce času, která témata viděli biskupo- vé jako prioritní? A jaký dojem jste si odnesl? „Tohoto setkání se účastnili nejen biskupové (zástupci asi třiceti biskupských konferencí světa), ale i reprezentanti přibližně tří set katolických institutů světa, věnujících se evangelizaci. Snad vás to nepřekvapí, ale nejvíce času se věnovalo naslouchání. Referátů nebylo mnoho, svědectví byla nutně limitována třemi minutami už také proto, aby mohl Svatý otec promluvit bez časové tísně a k neunaveným posluchačům. S dojetím jsem si uvědomil, že nemohou být prioritní témata, ale téma je jen jedno. Priorita je jedna. Na ni papež brilantně poukázal: žijme dle Kristova evangelia opravdově a odhodlaně, protože kdo hoří pro Krista, ten zapaluje druhé.“ Také Benedikt XVI., podobně jako jeho předchůdce Jan Pavel II., se zmiňuje o specifickém poslání církevních hnutí a komunit. Jak v této souvislosti vnímáte jejich působení u nás? „Ano, papež Benedikt XVI. o tom často mluví v souvislosti s evangelizací, resp. novou evangelizací. Ono specifikum církevních hnutí a komunit je právě v mimořádném odhodlání pro šíření Kristova evangelia učinit všechno, bez odkladu a navíc s úpěnlivým hledáním nových účinných způsobů a inspirací pro přiblížení ´evangelních perel´ lidem naší doby. Současné působení hnutí a komunit bych musel vnímat s určitou obavou, kdyby bylo zaměřeno jen na sebe nebo na své příznivce. Doufám, že tomu tak není. Vždyť nová evangelizace vybízí k rázným krokům zevnitř ven.“ Mimo jiné se v lineamentech mluví o důležitosti dialogu „s těmi, pro které je náboženství něčím cizím, pro které je Bůh neznámý, ale kteří by přesto nechtěli zůstat jednoduše bez Boha, nýbrž přiblížit se mu alespoň jako Neznámému.“ Benedikt XVI. o tomto dialogu hovořil v souvislosti s návštěvou České republiky. Bezpochyby je to tedy výzva dotýkající se každodenního života křesťanů v naší zemi… Jak byste k tomuto dialogu povzbudil čtenáře Nového města? „Otázku naší vlastní spásy bereme jistě vážně, ale stejně vážně musíme myslet i na spásu druhých lidí, když přece víme, že každý člověk nese v sobě Boží stopu. Nebojme se vzít díl odpovědnosti za spásu lidí vůbec. Z HNUTÍ FOKOLÁRE Vedle dialogu, rozhovoru s druhými lidmi, připojme příklad života skutečného následování Krista. Bůh, Kristus je mnohým, respektive tak mnohým lidem neznámý, protože není vždy zahlédnutelný v našem vlastním křesťanském životě. Proto s novou evangelizací úzce souvisí takzvaná autoevangelizace: nechávat se sami evangelizovat, pak evangelizovat ty, kteří už kdysi evangelizováni byli, a spojit se s nimi a následně vstoupit do ´nádvoří pohanů, národů´ a těm, kteří ještě nic o Kristu nevědí, inteligentně a laskavě sdělit slovem i životem Kristovy pravdy, z kterých i my žijeme a po jiných netoužíme.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová Hlásat odvážně a s radostí Byly to nejrůznější životní cesty, které přivedly osm tisíc účastníků na říjnové setkání pořádané Papežskou radou pro novou evangelizaci v Římě jako příprava na biskupskou synodu 2012. B iskupové, řeholnice a řeholníci, kněží, ale především laici, mnoho laiků. Mladí, rodiny, odborníci – „svědkové ani ne tak doktríny, jako jedné osoby, Ježíše“, připomněl ve svém příspěvku Vittorio Messori, jeden ze svědků, který na pódiu vyprávěl o svém přechodu od agnosticismu a lhostejnosti k přesvědčené víře. „K nové evangelizaci Západu nepotřebujeme složité doktríny,“ zdůraznil tento spisovatel, „ale je zapotřebí znovu začít hlásat vzkříšení a opět vsadit na Ježíše.“ Odpověď na otázku, pro co a k čemu Bůh stvořil člověka, chtěla znovu v prostředí odkřesťanštěného Západu nalézt i sestra Veronica Berzosová, zakladatelka a představená Iesu Comunio, když ve Španělsku vídávala mládež, která skončila na ulici kvůli alkoholu a drogám. Proto mohlo vzniknout evangelizační dílo plné elánu, které shromažďuje po celém Španělsku mladé lidi s povoláním, ochotné dát život pro evangelium. Novicek, které si zvolily kontemplativní způsob života, je již přes dvěstě. Když Veronica hovoří o své víře, její projev připomíná rozvodněnou řeku. Hlásání evangelia, které se snaží tato papežská rada v čele s Mons. Rinem Fisichellou podporovat, se dnes odehrává v nepříznivých podmínkách. Šíří se sekularismus, střetává se mnoho protichůdných názorů, mnozí mají strach přihlásit se ke křesťanství a mají tendenci víru prožívat spíše ve skrytosti. Toho všeho si byli účastníci setkání vědomi, ale nebylo na nich znát, že by je to drtilo nebo zastrašovalo. Mons. Fisichella ve svém pozdravu Benediktovi XVI. řekl, že „nová evangelizace je povolání, které se týká všech a zahrnuje všechny oblasti křesťanského života“. Zdůraznil, „jakou radost mají noví evangelizátoři a jakou odvahu projevují, když veřejně hlásají a svědčí“. Bdění, chvíle oživení a modlitby pořádané v noci na náměstích hlavního města byly toho viditelným znamením. Pro Benedikta XVI. bylo překva- pením setkat se s tolika představiteli farností, hnutí a křesťanských komunit zapojených do nové evangelizace, kteří pocházeli z více než osmdesáti evropských i mimoevropských států. „Země se starou křesťanskou tradicí se patrně staly lhostejnými, ne-li nevraživými vůči Božímu slovu,“ řekl papež, když hovořil o dnešní době. Boží slovo se podle něj může „i dnes setkat s nepřijetím a odmítnutím (…) Současný člověk je ale často zmatený a nedokáže najít odpověď na četné otázky, týkající se smyslu života, které vyvěrají z hloubi jeho srdce a znepokojují ho.“ Ale jak je Benedikt XVI. přesvědčen, „Boží slovo nadále roste a šíří se, stejně jako v počátcích křesťanství“. To ostatně vyjadřoval i název setkání, oslavující první rok života této papežské rady. Papež rovněž připomněl, že „moc slova nezávisí v prvé řadě na našich činech, našich prostředcích, na našem ´konání´, ale na Bohu, který dokáže proměnit život, otevřít srdce a mysl i na místech pronásledování a lhostejnosti“. Vyzval také všechny přítomné nejen k zodpovědnosti a většímu úsilí při hlásání, ale i k velkorysé odpovědi na Boží volání. Rachele Marini (redakčně kráceno) MARIA VOCE PORADKYNÍ PRO NOVOU EVANGELIZACI Benedikt XVI. jmenoval patnáct nových poradců nedávno ustanovené Papežské rady pro novou evangelizaci, mezi nimi i prezidentku Hnutí fokoláre Marii Voce. „M ám z té zprávy radost. Důvěra, kterou mi papež a Papežská rada projevili, je pro mne ctí. Jmenování je pro mne závazkem, aby můj život a život všech, kteří jsou se mnou spojeni v Hnutí fokoláre, byl evangelizován, a proto byl evangelizující. Uvědomuji si, že mnozí lidé si nebudou moci přečíst evangelium nikdy jinak, než prostřednictvím našeho života,“ vyjádřila se Maria Voce při oznámení své- ho jmenování, které obdržela právě 7. prosince (7. prosinec 1943 je označován za počátek Hnutí fokoláre). Cílem rady je „podporovat obnovení evangelizace v zemích, kde už proběhlo první hlásání víry, působí tam dávno založené církve, ale dochází v nich k postupné sekularizaci společnosti a jakémusi ´zatmění smyslu pro Boha´. To je p obídkou k hledání odpovídajícího způsobu, jakým předkládat nepomíjející pravdy Kristova evangelia“. Podle www.focolare.org 2/2012 | Nové město | 21 Foto: Roberto Rigo Z HNUTÍ FOKOLÁRE Ocenění ochrany života Na konci roku 2011, v rámci výročí podpisu Všeobecné deklarace lidských práv, převzala Maria Voce evropskou cenu za život, nazvanou po Matce Tereze a udělenou in memoriam Chiaře Lubichové. „M ilovat, tedy milovat, milovat, milovat. Protože život, každý život, každá fáze života vyžaduje lásku. Proti kultuře smrti musíme postavit kulturu života,“ jsou slova Chiary Lubichové z roku 1986, ze setkání nazvaného „Každý život vyžaduje lásku“, kam byla pozvána spolu s Matkou Terezou z Kalkaty. Za přínos, který věnovalo Hnutí fokoláre v celém světě otázce života, byla in memoriam Chiaře Lubichové udělena evropská cena Hnutí pro život, nazvaná po Matce Tereze. Hybnou silou, která přiměla Chiaru Lubichovou k tomu, aby pečovala o toto nezadatelné lidské právo a podporovala životní styl podle evangelia, který vede k úctě ke všemu stvoření, byla v prvé řadě víc láska k Bohu a k lidem, než úsilí o právo a zákon. Zakladatelka Hnutí fokoláre tak už od konce sedmdesátých let v tichosti podporovala vytváření center na pomoc životu. Udělenou evropskou cenu převzala současná prezidentka Hnutí fokoláre Maria Voce, která v projevu ujistila o své podpoře „všechny, kteří se v rámci Hnutí snaží chránit život od početí, navzdory rozšířeným formám relativistického smýšlení“. U kulatého stolu se za přítomnosti Giuliana Amata, někdejšího italského premiéra a ministra, Antonia Maria Baggia, docenta politické filozofie, Vicenza Buonoma, profesora mezinárodního práva, a Miklóse Soltésze, maďarského ministra sociálních věcí a rodiny, diskutovalo o pokryteckých názorech pa- 22 | Nové město | 2/2012 Kardinál Ennio Antonelli, prezidentka Hnutí fokoláre Maria Voce a Carlo Casini, předseda Hnutí pro život při udílení evropské ceny Matky Terezy Chiaře Lubichové in memoriam. nujících kolem hodnoty života a s tím souvisejících legislativních nedostatcích. „Všeobecná deklarace nezohledňuje právo na život,“ uvedl Giuliano Amato a dodal, „jak ale bez toho uplatňovat další práva? Proč není dodnes náš občanský zákoník schopen podat jednoznačnou definici živého člověka?“ Antonio Maria Baggio se naopak obrátil ke kořenům spirituality jednoty a kategorii univerzálního bratrství, kterou Chiara Lubichová interpretovala jako „duchovní základ sociální lásky. Základ, který má své kořeny v Bohu opuštěném na kříži, jenž je znamením všech utiskovaných.“ „V Chiařině myšlení je zlaté pravidlo (dělej ostatním to, co bys chtěl, aby dělali tobě) klíčem k pochopení univerzálních práv,“ vysvětlil právník Vicenzo Buonomo, „měla neustálou potřebu respektovat druhé a přiznávat jednotlivcům i národům stejnou důstojnost“. Starosta Říma, Gianni Alemanno, překvapil přítomné zprávou, že na jaře bude jedna ulice v hlavním městě pojmenována po své čestné občance. Ve vstupu do sálu, kde se setkání konalo, visela obrovská fotografie znázorňující Chiaru Lubichovou ruku v ruce s Matkou Terezou. Fotografie zachycuje přátelství a vytrvalost těchto dvou žen, které v rozdílném prostředí pracovaly ve víře, že lidská práva nejsou jen cárem papíru, ale skutečnou ochranou jednotlivce i celého lidstva. „Cena, jejíž ztvárnění představuje sochařské dílo Oslava života od Saura Cavalliniho, vyjadřuje obdiv a vděk,“ vysvětlil Carlo Casini, předseda udělující organizace, „a odkazuje i na univerzální touhu, aby se láska stala nadějí Evropy“. Konkrétní láska, které se Chiara ani Matka Tereza nevyhýbaly. Redakčně zpracováno podle časopisu Città Nuova a www.focolare.cz Ovlivnit svět Maria Voce při přebírání evropské ceny za život Chiaře Lubichové in memoriam poukázala na její přínos k ochraně lidských práv. Přinášíme část z jejího projevu. M ůžeme se ptát, co vedlo mladičkou učitelku z Tridentu za druhé světové války, aby téměř mimoděk dala život rozsáhlému Hnutí, které už zahrnuje muže a ženy z nejrůznějších národů, kultur a vyznání? Láska. Láska k Bohu a láska k člověku, ke každému člověku. (...) Boží plán s člověkem je život, který začíná jako bezbranný a v pláči, ale pak roste a uplatňuje se ve vzájemném působení s ostatními lidmi a stvořením, překonává smrt a vstupuje do věčně Z HNUTÍ FOKOLÁRE že se často zapomíná na slovo ´potřeba´, když mluvíme o právech. Svým naléháním na nezbytnost respektu vůči druhým a uznáváním stejné důstojnosti všech – jednotlivců i národů – jste nám neustále připomínala, že politika, která díky mnoha tlakům dokáže lehce ztratit ze zřetele své základní cíle, je zde k tomu, aby sloužila lidem.“1 Právě „neúnavná práce“ a „hluboké přesvědčení“, s nimiž Chiara působila na postoje tisíců a tisíců lidí, umožnily vdechnout do společnosti novou mízu, která třeba pomaličku, bez rozruchu proměňuje její kořeny, vede její členy k tomu, aby překonali „kategorii nepřítel“ a „milovali vlast druhých stejně jako svoji“, dívali se na druhého vždy jako na svého bratra a stále měli úctu k životu. Proto také Chiara věnovala zvláštní pozornost rodinám. „V rodině je život druhého stejně cenný jako vlastní,“ řekla ve svém poselství na Familyfestu v roce 1993, „někdy dokonce cennější, protože pečujeme o zdraví všech a bereme na sebe břemena těch, kterým není dobře. V rodině přirozeně vzniká a uhasíná život, v rodině nacházejí přijetí, lásku a péči lidé bez ohledu na své schopnosti, staří i nevyléčitelně nemocní.“ A jak si tento postoj trvale uchovat? Jak mít vliv na politické a společenské tendence a rozhodnutí jednotlivců i národů? Chiara v OSN prohlásila: „Každý, kdo se dnes snaží zdolat hory nenávisti a násilí, má před sebou obrovský a těžký úkol. Ale co je nemožné pro milióny izolovaných a rozdělených jednotlivců, je, zdá se, možné pro lidstvo, pro něž se stala základním hybatelem vlastního života vzájemná láska, vzájemné porozumění, jednota.“2 Mohli bychom si dnes připomínat mnoho stránek z Chiařina příběhu, ale tato cena, nazvaná po Matce Tereze, nás odkazuje na 17. květen 1986, kdy se tyto dvě mimořádné ženy setkaly ve Florencii na setkání Hnutí pro život, aby hovořily o žiFoto: Centro Santa Chiara audiovisivi nového božského údělu, aby se stal Božím dítětem. Všichni lidé jsou Boží děti, a tudíž navzájem bratři, proto se Chiara snažila, aby ve světě rostlo univerzální bratrství. Dělala to přes šedesát let, ani ne tak hlasitou obranou lidských práv jako spíše probouzením evangelního životního stylu u co největšího počtu lidí, který pak má nutně za následek úctu k člověku a jeho právům. Právě z takového života jednotlivců i celých komunit vznikly a nadále vznikají tisíce aktivit ve prospěch lidských práv jako typický výraz lásky k člověku. Za všechny připomenu neziskovou organizaci, která vznikla uvnitř Hnutí fokoláre: AMU (Azione per un Mondo Unito – Činnost pro sjednocený svět), která mnoho těchto aktivit podporuje a spolupracuje s cílovými skupinami tak, aby se samy aktivně podílely jako protagonisté na společných rozvojových projektech. Hnutí fokoláre, které vzniklo v roce 1943, téměř jako by předcházelo Všeobecnou deklaraci lidských práv (1948), ve které hned první článek praví: „Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“ Až do té míry, že když roku 1998 udělila Rada Evropy Chiaře Cenu za lidská práva, obrátila se k ní Leni Fisherová, předsedkyně Parlamentního shromáždění Rady Evropy, slovy: „Paní Lubichová, vy jste ukázala, jaký vliv může mít člověk jako vy na svět, ne usilováním o získání politických rolí a shromažďováním bohatství, ale díky vytrvalé práci, hlubokému přesvědčení a jasné vizi svého poslání. Vy jste nám připomněla, Matka Tereza z Kalkaty při setkání s Chiarou Lubichovou v Centru Hnutí fokoláre, Rocca di Papa, květen 1978. votě, navracely životu každého člověka jeho hodnotu, ukazovaly, že vždy stojí za to žít, a povzbuzovaly svým svědectvím. Ale nemohu nemyslet také na osobní Chiařino úsilí, započaté v sedmdesátých letech, kdy si živě přála, aby vzniklo hnutí pro život a podporovala jeho založení. Pokládala za důležité, aby probouzelo specifické iniciativy v této oblasti, jak na poli kulturním, politickém nebo sociálním. Právě z tohoto Chiařina popudu začali v celé Itálii často v tichosti a diskrétně, ale konstruktivně a cenně spolupracovat členové Hnutí fokoláre s Hnutím pro život a s Centry pomoci životu. Přála bych si, aby principy, charakterizující vznik Hnutí pro život, byly stále zdrojem světla a neustálé inspirace k pokračování této vznešené, potřebné a náročné iniciativy. Děkuji tedy za tuto cenu Chiaře Lubichové in memoriam. Dělám tak s radostí i jménem celého Hnutí a cítím, že tak podporuji ty, kteří si v našem Hnutí – a je jich mnoho – volí za své poslání tuto službu na obranu života od jeho početí. A to nejen jako osobní úsilí, ale i jako výraz Hnutí fokoláre, jeho ideálu jednoty a bratrství, ve snaze čelit aktuálním etickým problémům velkého významu a nacházet ve světle charismatu jednoty a učení církve jasná stanoviska, i když budou v protikladu k mnohým rozšířeným formám „relativistického“ myšlení. (…) Maria Voce (redakčně kráceno) 1. Leni Fisher, Ceremonie předání „Evropské ceny lidských práv 1998“, Štrasburk, 22. září 1998. 2. Chiara Lubichová, projev v OSN, New York, 28. května 1997. 2/2012 | Nové město | 23 U ŠÁLKU ČAJE S JANOU PLÁTOVOU... Nad starými křesťanskými texty Ráda bych se ptala dál a dál. Rozhovor se vedl o studiu Nového zákona, zajímavostech kolem jeho překladu, exegezi a v neposlední řadě i o badatelské práci nad zlomky komentářů k Písmu od Klementa Alexandrijského. O tom všem dokáže velmi poutavě vyprávět Mgr. Jana Plátová, Ph.D. z Cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci. V yučujete latinu a novozákonní řečtinu na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. Jak jste se pro tento obor rozhodla? „Vlastně jsem se nerozhodla přímo pro něj, původně jsem studovala klasickou filologii. Ve 4. ročníku jsem se ale přihlásila do konkurzu na teologickou fakultu. Myslela jsem, že bude těžké sehnat práci, ale vzali mne a já začala učit ještě během studia. Musela jsem trochu změnit zaměření, protože jsem studovala hlavně klasickou řečtinu, to je řeč Platóna, tragiků jako Aischylos, Sofoklés… Musela jsem se hodně věcí naučit, protože novozákonní řečtina je dost odlišná. Svým způsobem je jednodušší, ale na druhou stranu obsahuje hodně hebraismů, a tak jsem se začala učit i hebrejsky.“ Novozákonní řečtina je jednodušší, protože jde o novější text? „Autoři Nového zákona neměli literární ambice, šlo jim o obsah sdělení. Třeba Janovo Zjevení nebo Markovo evangelium rozhodně není napsáno spisovně.“ 24 | Nové město | 2/2012 Jana Plátová na mezinárodním kolokviu o Klementovi z Alexandrie – Colloquium Clementinum, Olomouc, říjen 2010. Člověk, který čte překlad, si to ale neuvědomuje. „To je pravda. Je trochu ochuzen o tu nespisovnost a živost jazyka.“ Jaké to je pro vás číst Nový zákon? „Záleží, jestli ho čtu sama nebo s někým. Sama si čtu Nový zákon většinou v řečtině, je to pro mne přitažlivější. Když se čte text v originále, vždycky jako by ožije. Ráda ho čtu také se studenty, hodně mě to obohacuje. Vždycky tam najdu něco nového. Trochu jiné je číst Písmo v nějakém společenství. Tam už nejsem vyučující, ale jeden z mnoha, kdo se nechává oslovit. Stále znovu vidím, že i když je překlad nedokonalý, nebrání to tomu, aby byla evangelní zvěst pochopena tak autenticky, jak byla napsána. To je pro mne svým způsobem zázrak.“ Máte nějaký oblíbený úryvek? „Mám takových oblíbených míst víc. Třeba hymnus v listě Filipanům – to je místo, které mne neustále provází. Nejvíc se mi asi líbí Markovo evangelium. Mám ho ráda pro jeho úsporné vyjadřování, zemitost a lidskost. Ježíš je tam unavený, někdy potřebuje být sám, a řekne si o to, chce se sám modlit nebo si prostě od lidí odpočinout. Původní závěr Markova evangelia je takový neslavný, ženy se bojí a vlastně nikomu nic neřeknou. Jdou k prázdnému hrobu a nemá to žádné slavné zakončení. Myslím, že je to tak i v životě, že v něm Bůh působí a nezáleží na tom, jestli my zrovna jsme nebo nejsme schopni se dát do služeb evangelia, zda se bojíme nebo ne. Ježíš vstane z mrtvých bez ohledu na to, jestli to hlásáme nebo ne. Také se mi líbí všechna vyprávění o uzdravení. Třeba to ve Skutcích, když Petr uzdravuje v Ježíšově jménu a vzkřísí učednici Tabitu – to jsou silná místa.“ O čem jste psala svoji dizertaci? „Soustředila jsem se na zlomky Klementova spisu Hypotypóseis, což měl být jakýsi komentář k Písmu. Celé dílo se bohužel nedochovalo, máme jenom pár útržků buď v řečtině nebo v latinském a v arabském překladu. Sbírám postupně tyto zlomky a ráda bych je jednou vydala.“ Mohla byste trošku přiblížit osobnost Klementa? „Žil na konci 2. a na začátku 3. století v Alexandrii a byl to konvertita. Snažil se přiblížit křesťanství tehdejším vzdělaným lidem. Líbí se mi jeho smysl pro kultivovanost a určitá jemnost ve vyjadřování i názorech. Mluví o čistotě srdce jako podmínce poznání Boha a vybízí ty, kteří chtějí Boha poznat, k poslušnosti vůči přikázáním, ke krásnému jednání. My jsme zvyklí mluvit o konání dobrých skutků, ale slovo dobrý a krásný je v řečtině stejné, proto překládám ´krásné jednání´. Nejde totiž o to, aby člověk udělal jeden, druhý,… dobrý skutek, ale aby tak díky čistotě srdce jednal v celém svém životě, prostě aby bylo jeho jednání i vyjadřování krásné. To je pro Klementa typické.“ Jak jako odbornice vnímáte text Písma? „To je dobrá otázka. V kruzích, ve kterých se pohybuji, se někdy mluví o tom, že vědci dělají exegezi, ale že je třeba číst Písmo rozjímavým způsobem. Já jsem to nikdy takhle rozdělené neměla. Když se modlím, nejsem filologem o nic méně, než když se připravuji na hodinu se studenty, a obráceně. Jsou vzácné chvíle při studiu i při modlitbě, osobní nebo ve společenství, kdy člověk ví, že napsané je pravda. Působí to prostě Duch Svatý.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová 2/2012 | Nové město | 25 26 | Nové město | 2/2012 Alexova píseň Ilustrace: Velerio Spinelli N a univerzitě jsem měl jednoho studenta, Alexandra, Alexe, který chodil na přednášky, jen když se mu chtělo. Byl to konfliktní, podezřívavý mladík, který nikdy nenaslouchal. Svým chováním vždycky provokoval. Bylo vlastně jedno, jestli přišel nebo ne, stejně byl uzavřený ve svých myšlenkách. K dívkám se choval žárlivě a majetnicky, takže ačkoli byl přitažlivý, nevycházelo mu to ani s nimi. Všichni ho ignorovali. Jednou jsem ve spěchu odcházel ze školy něco honem vyřídit a viděl jsem Alexe, jak sedí na lavičce vedle své kytary a opravuje si kolo. „Kytaru a kolo nikdy neopouštím,“ řekl mi jako poděkování, když jsem mu nabídl pomoc. Když dal do pořádku řetěz na kole a čistil si ruce kapesníkem, zeptal se mne, jestli znám písničku Wonderful life od Blacka neboli Colina Vearncomba, která už začínala mít úspěch i mimo Anglii. Byl jsem šokován jak jeho hlasem, tak jeho dokonalou hrou na kytaru. Zapomněl jsem na naléhavé věci, které jsem měl udělat a požádal jsem Alexe, aby mi přeložil slova písně: „Není třeba utíkat ani se skrývat / je to úžasný, úžasný život. / Není třeba se smát ani plakat / je to úžasný, úžasný život.“ Když se dostal ke sloce „potřebuji přítele“, zdálo se mi, že jeho oči, které hleděly kamsi daleko, jsou jako dvě hluboké rány, zející v jeho tváři a prozrazující bezednou propast bolesti. Moje mlčení bylo pro Alexe jako záchytné lano. Začal hovořit: „Otec nás opustil, když mi nebylo ani osm měsíců. Moje matka pak začala čím dál víc ztrácet kontakt s realitou. To jsem se dozvěděl zpětně od babičky. Ani moje přítomnost ji neudržela při životě. Po bolestných letech alkoholismu skočila pod vlak. Můj otec, stále nepřítomný, se ani při této tragédii neobjevil na obzoru. Prarodiče z matčiny strany se stali mými strážnými anděly. A také jedna matčina kamarádka mi byla a dosud je velmi blízká. To ona mi darovala první kolo a pak i všechna další, i ta kytara je její dárek k Vánocům.“ Univerzitní léta běžela. Pak se mi jednoho dne Alex svěřil s vážnou známostí s jednou bývalou spolužačkou z univerzity a krátce po- té mne požádal, abych jim šel za svědka na svatbu. Prvnímu dítěti, Lorenzovi, byl skoro rok, když ho městský úřad informoval, že ho někdo hledal a chce ho kontaktovat. Byl to jeho otec. „Nevím, co je to mít otce, ale vím, co to znamená, mít syna. Chtěl bych, aby můj otec poznal stejnou radost, jakou mám z Lorenza.“ Alex se šťastně chystal na setkání s člověkem, kterého nikdy neviděl ani na fotografii, který neodpověděl ani na jeden dopis, ani nedostál otcovským povinnostem, který mu nikdy nepomohl a ani se o to nesnažil… – ale byl to jeho otec: „V té kan- celáři městského úřadu jsem uviděl muže, který se chvěl a šel mi vstříc. Běžel jsem ho obejmout. S pláčem mne také objal. Vyprávěl jsem mu o Lorenzovi, o své ženě, o tom, že čekáme druhé dítě. Ukázal jsem mu fotky. On nic neříkal. Díval se na mne, na fotky a plakal. Nechal mi adresu a slíbil, že se brzy zastaví i s Giacintou, svojí přítelkyní. To se i stalo. Byla to ten den velká sláva a následovalo mnoho setkání. Stali se šťastnými prarodiči. Jednou jsem byl doma s otcem a s Lorenzem, který nás zrovna u kuchyňského stolu bavil svojí bystrostí a naivními objevy. V jednu chvíli se otec zadíval s dojetím na dítě a řekl: ´Neměl jsem tu radost, abych tě viděl růst. Dostával jsem od tebe dopisy, ale nechtěl jsem na sebe brát zodpovědnost. Dozvěděl jsem se i to, jak skončila tvoje matka. Příliš mne milovala a já ji vždycky zrazoval. Giacinta mne přemluvila, abych se tě pokusil kontaktovat. I ona má děti a ví, co to znamená.´ Domluvil, a zatímco plakal a skláněl hlavu až k desce stolu, aby zakryl vzlyky, Lorenzo ho pohladil s něhou, jak to dokážou jen děti. Oběma ručičkama. Díval jsem se na tu scénu. Některé obrazy se nedají reprodukovat. Jsou to chvíle modlitby, naplněné posvátnou přítomností, která nás všechny objímá. Tam v kuchyni jsem si uvědomil, že jsem svého otce našel ve chvíli, kdy jsem byl schopný po něm nic nechtít, ale naopak mu dát to, co on snad nikdy neměl. Tak jsem běžel pro kytaru a začal jsem zpívat: „Není třeba utíkat ani se skrývat / je to úžasný, úžasný život. / Není potřeba se smát ani plakat, / je to úžasný, úžasný život.“ Tanino Minuta (redakčně kráceno) DOPLŇOVAČKA Není důležité to, co můžeme udělat, ale to, co udělat musíme. Nikdo není zbytečný na tomto světě, kdo ulehčuje břemeno jiných. Kdo z hrdosti nepřizná vlastní chyby, nemá hrdost. Vše, co stojí za to, aby bylo vykonáno, stojí za to, aby bylo vykonáno dobře. Každý neúspěch člověka něčemu naučí, pokud se chce nechat poučit. Časopis Hnutí fokoláre Únor 2012, ročník 21 (15) Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] A A B A C A D A E A F A G A Administrativa redakce: Veronika Němečková Redakční rada: Štěpán Filcík ThDr. Miloslav Kněz Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. PhDr. Ilona Špaňhelová Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá Ing. Václava Dunovská Ing. Milena Honetschlägerová Marie Hrabětová Mgr. Veronika Matiášková Jan Ouška PhDr. Drahomíra Syrůčková Mgr. Zdeňka Růžičková Mgr. Tomáš Tatranský C/ skandál • protiponorkový akustický hydrolokátor, používaný za 2. světové války D/ stroj na úpravu ledové plochy kluzišť • sulc E/ sotva • druh cenných papírů F/ úsek cesty • zahradní domek G/ snížená cena • jméno spisovatele Jiráska Pomůcka: ASDIC A/ stavební materiál z pálené hlíny • souzvuk nejméně tří tónů B/ umístění mozku v těle • Sarmaté Je to úžasný člověk, výjimečný, jedinečný! Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Vyplňujte vždy dva pětipísmenné výrazy. První končí v prostředním sloupci a druhý zde začíná. PIPO Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1. Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP A Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON PRAHA, spol. s r.o., U Elektry 650, 198 00 Praha 9 ISSN 1212 – 0782 TIPO Idealizuješ si ho, protože je daleko. To je pravda, asi se mýlím. To jsem ale hloupý! Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Musím si idealizovat… také ty, kteří jsou blízko! Walter Kostner Naše doplňovačka Autor všech těchto citátů se narodil 7. února 1812, tedy před 200 lety. Byl anglickým spisovatelem a patří k největším romanopiscům 19. století. Jeho jméno naleznete v TAJENCE naší doplňovačky. Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz) Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] Titulní strana: Kardinál Ennio Antonelli, Maria Voce a Carlo Casini při udílení evropské ceny Matky Terezy Chiaře Lubichové in memoriam. Foto: Roberto Rigo
