Profese: humanitární pracovník

Číslo 5/2006
Inzertní příloha Sdružení Česká katolická charita
caritas
T é m a :
J E D E N
D E N
N A
M I S I
GENERÁLNÍ PARTNER SČKCH
Profese: humanitární pracovník
N
jinde v krizovém regionu. Tak to není, a ani nemůže být. Jako člověk,
který v humanitárním sektoru několik let pracoval a teď je pár let mimo
něj v roli občasného dárce, budu velmi spokojený, když budou moct české neziskovky své lidi na zahraničních misích dobře platit, když je u té
profese udrží ne dva roky, ale deset
let a když budou mít kvalitní zázemí
v Praze. Velmi rád na to přispěju
a přispívám, pokud se daná organizace drží zásad transparentnosti
a účelného využívání peněz. Tohle
lidé na Západě, díky daleko delší
tradici humanitárního dárcovství,
chápou víc. Že investovat do zázemí
dobrých humanitárních organizací,
do jejich struktury, se vyplatí stejně
jako příspěvky na konkrétní krize.
a svou první misi na Kavkaz odjížděl v závěru „pionýrských dob“ humanitární práce u nás, koncem minulého
století. Dnes vyjíždí Josef Pazderka do krizových míst jako reportér
ČT a má tak možnost srovnávat.
DAGMAR VOLENCOVÁ
Pozorujete nějakou změnu ve způsobu práce v humanitární oblasti?
Určitě se proměňuje – prostě už
tím, jak se humanitární pracovníci
přirozeně snaží učit se ze svých předchozích chyb. Má to samozřejmě
řadu úskalí. Tahle profese je v Čechách stále poměrně mladá, chybí nám padesáti-, někdy dokonce
stoletá zkušenost západních zemí,
zázemí dostatečně zkušených lidí,
zkušenější veřejnost. Obecná tradice
služby v zahraničí vůbec (diplomatické služby, humanitární profese,
zahraničních misí) je u nás krátká.
Všechno je stále ještě tak trochu nové. Ale i přesto s radostí pozoruji,
jaký dělají české humanitární organizace pokrok. Na Srí Lance po
tsunami rozhodně nedělají ostudu,
stejně jako v Indonésii, Etiopii nebo
Angole.
Problémem zůstává, že tahle práce se – aspoň v pojetí větších humanitárních organizací typu Charity,
Člověka v tísni nebo ADRY – poměrně radikálně profesionalizuje a veřejnost to ne úplně vnímá.
Co tím myslíte?
Čím dřív se odbourá z humanitární práce jakási gloriola „odvážných
mužů na létajících strojích, kteří vyjíždějí do zahraničí zadarmo zachránit svět“, čím dřív se začne chápat
jako normální profese a nezbytná
součást moderní společnosti, tím lépe. My si stále ještě do humanitární
práce projektujeme řadu vlastních
přání, přes humanitární pracovníky
si tak trochu odžíváme své sny a lé-
„Investovat do zázemí dobrých humanitárních organizací, do jejich struktury, se vyplatí stejně jako příspěvky na konkrétní krize,“ říká Josef Pazderka.
Foto: Luboš Kotek
Těch věcí je víc a určitě nejsou
číme vlastní špatné svědomí. A ona projektů větších organizací, přece
pro některé české organizace ničím
je to práce jako jakákoliv jiná – dyna- jen omezenější, individuálnější.
I tyhle organizace navíc musejí novým – samy na nich dlouhodobě
mická, zajímavá, záslužná, ale taky
náročná, limitovaná, s řadou úska- promýšlet, jak udržet své programy pracují. Důležité je podle mě už zmílí. Humanitární pracovníci nemů- dlouhodobě. I ony potřebují profesi- něné odbourání přílišných očekávážou dělat zázraky, odvádějí jen svůj onální vedení, přesné zacílení, dob- ní a glorioly zachránců světa. Na
kus práce – někdy dobře, někdy hůře. rou mediální politiku atd. Takže jsme tom musí hodně zapracovat i česká
Zbytek je na politicích, novinářích, zase zpátky u profese. Znovu při- veřejnost. Ruku v ruce s tím jdou
veřejnosti, dalších činitelích. Jsou to pomínám – spousta českých orga- pak třeba podmínky pro humanitárnizací udělala na tomhle poli za po- ní pracovníky, kteří se chtějí profesi
spojité nádoby.
slední roky obrovský skok kupředu. věnovat dlouhodobě. I celkové zázeMluvíte o humanitární práci ja- V Evropě rozhodně nemusíme být mí humanitárních organizací, které
ko o regulérní profesi. Kde ale bude přikrčení v koutě, jen je dobré znát si můžou v ČR dovolit. Tady ještě
prostor pro mladé lidi, pro které je své možnosti a limity a taky neztrá- u veřejnosti bohužel stále převládá
zkušenost s prací v chudých zemích cet ochotu se učit od těch zkušeněj- představa, že humanitárec je nadšený člověk v tričku, který bude celý
Asie nebo Afriky v životě nenahradi- ších.
život jezdit po světě a téměř zadartelná?
A co se můžou podle vás české hu- mo dělat zázraky. A že koruna, kteJá tenhle typ práce v žádném případě nesnižuji – je přirozenou sou- manitární organizace učit? Studo- rou tady v ČR vybere, spadne díky
částí širokého spektra humanitární val jste na Západě a řadu organiza- jeho nasazení celá do ruky poslednímu potřebnému v Indonésii nebo
práce. Ale její dopad je, na rozdíl od cí znáte.
Ale pro někoho tahle práce skutečně může být čistě dobrovolnická,
altruistická činnost a nepotřebuje
k tomu příliš propracovaný systém.
To je, jak už jsem řekl, legitimní
a v pořádku. Důležité je, že existují
různé způsoby humanitární práce,
a lidé to respektují. Existuje poloha
čistě dobrovolnická, která umožní
individuální zkušenosti, jejich předávání, kontakt člověka s člověkem.
To dělá v ČR úspěšně třeba INEX
nebo Berkat. Dále je to poloha víc
manažerská, ve které člověk řídí větší programy, tvoří spojku mezi donátory a lokálními iniciativami atd.
Tak většinou fungují lidé z Charity,
ADRY, Člověka v tísni.
Jak se ale srovnáváte s tím, že za
poskytování humanitární pomoci
dostává člověk zaplaceno? Nekazí to
tu profesi?
A co je na tom špatného? Ten člověk přece taky musí z něčeho žít. Je
spíš otázka, jak s tím zacházíte. Mezinárodní organizace Lékaři bez hranic dodnes platí svým lidem v terénu
jen diety. Chce po nich v zásadě dobrovolnickou činnost. I oni ale čím dál
(dokončení na str. 2)
Encyklika s charitně-teologickým poselstvím
Svědectví víry, naděje a lásky je pro necírkevní okolí stále podmanivé
Ve své encyklice DEUS
CARITAS EST
(Bůh je láska),
kterou můžeme
právem označit za „charitní“ či „diakonickou“, dá
Benedikt XVI.
nádherně zazářit působivé
dvoutisícileté tradici charitní diakonie, dosvědčované prakticky jak v charitním angažmá mnoha laiků, řeholníků nebo v charitních zařízeních tzv.
„diakonie“ římských biskupů v 7. a 8.
století, tak i v „basiliadách“ svatého
Basila Velikého ve 4. století na křesťanském Východě.
Katolická církev může být právem
hrdá na to, že od 19. století reagovala
vždy kvalifikovaným a směrodatným
způsobem (...) na vývoj společenských
podmínek sociální nouze např. v kontextu pracovních podmínek, postavení
rodiny a současných migračních pohybů (…).
Charitní diakonie církve se v dějinách dočkala v oficiálních dokumentech katolické církve jen skromných
zmínek a téměř zahanbující úrovně
odborné reflexe ve srovnání s ostatními základními službami církve jako
je zvěstování evangelia a bohoslužba. V Katechismu katolické církve
z r. 1993 bychom např. marně hledali
hesla jako „charita“ nebo „diakonie“,
a to i navzdory charitně-teologickým
a charitně-praktickým připomínkám
II. vatikánského koncilu (…).
Benedikt XVI. obrací svou encykli-
kou tedy pozornost světové církve na
dimenzi života a činnosti církve, která stála v dějinách teologie na okraji.
A odhaluje charitní diakonii její životadárné prameny, aby tak víra mohla
nést své charitní plody.
Římský biskup zformuloval tuto
encykliku v církevním a společenském
kontextu, který můžeme považovat
za „karos“ (zralou dobu) pro jeho
charitně-teologické poselství. Papež
rozpoznává „znamení doby“ ve světě,
kde se stále více prosazuje nenávist,
a poskytuje odpověď na tyto projevy
nelidskosti ve světle evangelia (…).
Trpící člověk se dnes např. ptá, v čem
spočívá onen specifický profil, respektive zvláštní kvalita pomáhání křesťanů, a jak je rozpoznatelná. Lidé
mají právo zjistit, co odlišuje církevní
sociální práci od jiných forem sociál-
ní práce, tzn. jakou zvláštní životní
energii poskytuje křesťanská víra
trpícímu i pomáhajícímu a jakou životní moudrost otevírá charitní diakonie v kritických situacích života.
Avšak i ne výslovně křesťansky motivovaní poskytovatelé sociálních a
zdravotních služeb se ptají, co charakterizuje kvalitu církevního charitního díla. Proč se církev angažuje na
poli sociálních a zdravotních služeb?
Konkurující poskytovatelé sociálních
služeb se mohou obávat, že církvi jde
v rámci jejího sociálního díla přednostně o získání společenského vlivu,
tedy o to získat ve státě mocensko politickou pozici. Takovým a podobným
podezřením čelí encyklika jasnou odpovědí. Benedikt XVI. představuje
skutečný záměr a hluboký smysl charitní diakonie církve.
Jak již bylo řečeno, tak hluboké
zhodnocení Boží a lidské caritas – lásky, jaké provedl Benedikt XVI., je historicky ojedinělé(…). Pokud by se touto
encyklikou stala caritas klíčem papežské nauky Benedikta XVI., pak by to
bylo vskutku revoluční. A pokud by se
podařilo její obsah důsledně uskutečňovat ve farnostech a společenstvích
církve, stala by se církev věrohodným
„biotopem“ víry, naděje a lásky ve společnosti. A takové svědectví je pro necírkevní okolí stále tak podmanivé,
jako bylo v dobách církevního spisovatele Tertuliána (150–230), když pohané o křesťanech údajně říkali: „Pohleďte, jak se milují.“
Z článku H. Pompeje a J. Doležela
První encyklika svého druhu – viz Informace ACH Olomouc, duben 2006
2
/ caritas
Inzertní příloha Sdružení Česká katolická charita
Profese: humanitární
pracovník
(dokončení ze str. 1)
víc tuto zásadu porušují a lidem se
snaží vycházet vstříc i finančně, protože vědí, že z nadšení se nedá čerpat
věčně. Určitě je to otázka zachování
nějakého étosu, do humanitárního
sektoru prostě nepůjdete kvůli penězům. Na druhé straně přibývá náročnějších humanitárních projektů, a ty
prostě potřebují odborníky. A těm
musíte nabídnout slušné zázemí. Já
osobně si myslím, že lidé na těchto
pozicích by měli dostávat víc, než kolik v danou chvíli mají. Ty, které by to
pak lákalo kvůli výdělku, dokáže dobrá organizace brzy prosít a odmítnout. A těm dobrým to umožní dělat
tu práci dlouhodobě.
Vy jste humanitární obor studoval dokonce v Oxfordu. Je takové
studium dnes na Západě běžné?
V posledních letech čím dál víc.
Není to nutnost, humanitární pomoc je přece jen stále hlavně praxe.
Ale v souvislosti s dramatickým rozvojem celého oboru a jeho už zmíněnou profesionalizací je čím dál větší
poptávka po nějakém širším rámci,
který by si humanitární pracovníci
mohli doplnit. Co je to rozvoj a jeho
hlavní problémy, jaké jsou dnes profesionální standardy pro poskytování pomoci (tzv. Projekt SPHERE),
jak se píšou projekty pro Evropskou
unii, jak se řídí malá neziskovka, jak
dělat public relations aj. A univerzity na to samozřejmě pružně reagují.
První pohyby jsou vidět už i tady
u nás. Tenhle obor se pomalu rozbíhá na univerzitě v Olomouci a taky
hned několik fakult Univerzity Karlovy v Praze už podobné studijní
programy buď má, nebo připravuje.
V čem ještě jsou západní organizace před námi?
Mají třeba vypracovaný princip
tzv. subsidiarity. Velké humanitární
sítě typu Save the Children, Oxfam,
ICRC delegovaly řadu pravomocí do
regionálních center. Mají propracované celosvětové mediální kampaně. Dokážou lépe a intenzivněji pracovat s médii. Ale je taky řada jiných,
které už za českou špičkou zaostávají. Znovu říkám, nemáme se za co
stydět. Ale učit se je možné pořád.
Když dnes na místech neštěstí
a krizí natáčíte jako reportér, jak to
vnímáte?
Jsem si možná daleko víc vědom
svým limitů jako novináře. Na místě můžu být jen několik dní, musím umět naslouchat a chytat realitu
„z rychlíku“. Jako novinář jste v krizových regionech hodně pod tlakem, musíte okamžitě produkovat
příspěvky, předávat informace dál
atd. Ten tlak je tvrdý a nepříjemný,
někdy působíte na lidi jako „mimoň“. Pobíháte, pořád spěcháte,
málokdy máte čas se skutečně zastavit a dát lidem prostor. Ale to je cena
za rychlost médií i za jejich aktuálnost. Pokud to lidé na místě dokážou pochopit a vzájemně se respektujeme, je to v pořádku.
Snažím se být vůči každé situaci
pokorný – prostě brát v úvahu, že
tam jsem krátkou dobu, že lidi, kterých se ptám, mají spoustu různých
názorů, ale daleko lepší vhled do situace a já z toho všeho musím udělat nějaký celek. Novinář je médium,
má nasát, co se děje, a nějakým srozumitelným způsobem dát informaci dál. Ne do toho projektovat své
ambice, cíle, své nevyřešené osobní
problémy.
Je ještě nějaký rozdíl mezi oběma
profesemi?
Je to jiný styl práce, každá má jiné
výstupy, priority, možnosti, a přesto se v řadě věcí sbíhají. Humanitární pracovník se dostane do kontaktu s lidmi daleko víc, má na to čas, je
schopný vnímat detaily. Novinář má
někdy možná paradoxně širší přehled. Každopádně taky vnímám, že
jako novinář jsem v daleko luxusnější pozici. Moje cesty jsou krátkodobé,
většinou dobře zajištěné, už jen kvůli drahé technice, kterou s sebou vozíme. K lidem, kteří v krizových regionech tráví měsíce nebo roky, často
v hrozných podmínkách, mám proto
ještě větší respekt.
Často se mi vybaví třeba skupina
vzdělávacích expertů z České zemědělské univerzity v Praze-Suchdole.
Když jsme je navštívili ve středoangolském Bié, zničeném dlouholetou
občanskou válkou, znovu jsem si to
připomněl – absence tekoucí vody,
všude miny, a proto nemožnost pohybu, telefony fungující-nefungující.
Zvládnout tohle několik let a nezbláznit se z toho, to je na metál.
Cítíte výhodu znalosti práce na
misi, když natáčíte „humanitárce“
při práci?
Výhoda je v tom, že chápu logiku,
přemýšlení toho pracovníka. Taky
se snad daleko více dokážu vcítit do
pocitů lidí, zasažených humanitární
krizí. Jednu, tu čečenskou, jsem poznal detailně zevnitř, takže určitou
představu dopředu mám.
Jinak je tam ale i řada nástrah.
Když jste humanitární pracovník,
máte na starosti především projekty,
svoje lidi, máte za ně odpovědnost.
Televizní redaktor naopak potřebuje
co nejživější a nejvýmluvnější obrazy, aby předal celou atmosféru, emoce, zážitky dál. Má to samozřejmě
své limity – nesmíte z celé věci udělat
bulvár, ale zásada živosti a dopadu na
diváka je pro vás dost podstatná. Celou věc musíte koncentrovat do velmi malého prostoru, a to je náročné.
Vyžaduje to pochopení z druhé strany, aby vám pracovníci pomohli najít
ty správné lidi, přesvědčili je k ochotě
nechat se natáčet, pochopili vaše potřeby a postupy.
Vzpomenete si na některou obzvlášť stresovou situaci?
Mým zvykem (a doufám, že také
každého slušného novináře) je, ještě
než se začne natáčet, se představit,
vysvětlit pro jaký účel tuhle reportáž
dělám, o čem bude, vytvořit prostě
nějaké lidské pouto. Vybavuje se mi
ale jedna extrémní situace z loňského zemětřesení v Pákistánu. Byli
jsme při pokrývání celé krize naprosto závislí na tamních vojenských
pilotech. Přiletěli jsme do zničeného
městečka Bagh a oni řekli: máte
dvacet minut.
A v ten moment jdete na věc opravdu instinktivně. Vytipovali jsme si
rychle jednu rodinu, která při zemětřesení přišla o několik dětí. Snažili
jsme se jim strašně rychle sdělit, kdo
jsme a co potřebujeme, a pak jsme už
natáčeli bez vysvětlování. Bylo to jasné buď anebo. Buď reportáž budeme
mít a tím pádem se nám podaří zobrazit, jak neštěstí prožívají konkrétní lidi (i za cenu zrychlených postupů, které ne úplně chápali a asi z nás
byli dost rozpačití). Nebo se budeme
chovat jako vždy, sedět, vysvětlovat,
postupně směřovat k cíli, ale nebudeme mít kvůli časovému omezení nic.
Vůči těm lidem z Baghu se ještě dnes
cítím trapně, ale snad nás pochopili.
Doufám.
Josef Pazderka
* 1974
vystudoval historii na Karlově
univerzitě v Praze a rozvojová
studia na Oxford Brookes University v Británii
2000–2001 byl vedoucím čečenské mise společnosti Člověk
v tísni na severním Kavkaze
2002–2004 pracoval v jejím
pražském ústředí
od r. 2005 působí jako zahraniční reportér České televize,
věnuje se hlavně humanitárním krizím a rozvojovým tématům
je ženatý, má dva malé syny
Hlásím, že přes pole přešli sloni!
bych se rád ještě zastavil v bance, jenomže to obvykle znamená smířit se
se ztrátou aspoň dvou hodin. Odkládám to na příště, nestihnul bych výběrové řízení. Dnes ve dvě hodiny
nám totiž mají stavební firmy předat
svoje nabídky na stavbu domů, které jako investoři plánujeme postavit.
Momentálně stavíme ve třech vesnicích, v každé po třiceti domech. Jedná se o jednoduché cihlové domy
o ploše přibližně 40 m2 stavěné ve
zdejším tradičním stylu. Stíhám ale
zastavit se po cestě u kolegů v Caritas Germany, kteří s námi stavby
spolufinancují, abychom doladili
podrobnosti ohledně vlastního výběrového řízení.
Indonésie,
Banda Aceh
P
robudil jsem se pěkně rozlámaný, silná tropická bouře
v noci rozfoukala odpadky
za domem a celou noc mne budilo
chrastění plechovek, skla a krabic.
V Acehu totiž neexistuje systém sběru odpadků, jednoduše se vyhodí na
hromadu za dům a čas od času se za
značného zápachu spálí. Navíc se
v těch poryvech větru dům pěkně
otřásal. A v pět hodin ráno se ze tří
okolních mešit ozval hlahol muezzinů svolávajících věřící k první ranní
modlitbě a nejspíš soutěžili, koho
bude víc slyšet. Ještě chvíli si zdřímnout!
Scházím z prvního patra do přízemí, tedy do kanceláře. Při snídani
pročítám novinky na internetu, zdejší i z domova. Postupně přicházejí
naši místní zaměstnanci. Sice ještě
není 8.30, kdy začíná jejich pracovní doba, ale protože většina z nich
jsou muslimové, měli v pět budíček na modlitbu a od té doby jsou
vzhůru. Přímo z pole dorazili i Izar
a Zoel, naši projektoví manažeři.
Přivezli doklady k vyúčtování záloh
i žádost o nové zálohy. Zatímco s nimi náš účetní řeší finance, dozvídáme se, co se děje v terénu. Úrodě by
se asi dařilo podstatně lépe, kdyby si
stádo divokých slonů nenašlo novou
cestu k vodě zrovna přes naše pole.
Musíme zjistit rozsah škod a doufat,
že příště si najdou jinou cestu. Sloni
se na zdejších polích objevili poprvé, zatímco tygr čas od času napadne nějaký kus dobytka, výjimečně
v minulosti napadl i člověka.
Největším problémem jsou teď
ale vydatné deště, na tuto roční dobu neobvyklé. Je červenec a v oblasti
Acehu obvykle přicházejí až koncem
září. Místní lidé ostatně tvrdí, že po
tsunami se výrazně změnilo počasí a období sucha a dešťů už nejsou
jasně oddělená, jak bylo donedávna
První úroda burských oříšků. Očekávaný výsledek předchozího úsilí všech. Na začátku Charita zajistila přípravu půdy
v pěti vesnicích, nakoupila zemědělské nářadí a semena buráků…
Foto: archiv Charity
pravidlem. Deště ohrožují právě sklízenou úrodu burských oříšků, přesněji – vlhko znemožňuje jejich
správné vyschnutí. A v neposlední
řadě nám komplikují dopravu. Jestliže bude vytrvale pršet ještě několik
dnů, neprojedeme na západní pobřeží Acehu, do „našich“ vesnic. Zítra přijede na návštěvu kolega z irské charity Trócaire, která částečně
financuje jeden z našich projektů
právě v této oblasti. Možná že pro
něj budu muset vymyslet náhradní
program. Tady ve městě Banda Acehu ho můžeme seznámit s činností
místní neziskové organizace Talo,
kterou finančně podporujeme. Organizuje kurzy tradičních acežských
tanců pro děti postižené tsunami.
Je to velmi osvědčená forma léčby
traumatu a současně tance smysluplně naplňují volný čas dětí i jejich
rodičů.
JAK SE JEZDÍ V ACEHU
Je skoro deset hodin, nezbývá než
se rychle přemístit na domluvenou
schůzku na BRR, což je organizace
zřízená indonéskou vládou, která po
tsunami koordinuje činnost jednotlivých nevládních a humanitárních
organizací v oblasti. Shromažďuje
veškerá data a také sama disponuje
značnými částkami na rekonstrukci
Acehu. Beru si svůj moped, zde nazývaný bepek (kachna), nejrozšířenější dopravní prostředek v Indonésii
a také nejpraktičtější a nejrychlejší prostředek k cestování po městě.
Jezdí se zde vlevo, což ovšem nepla-
tí doslova, neboť pravidla silničního
provozu zde řidiči chápou velmi volně. Potkat protijedoucí auto či motorku v jednosměrce není až taková vzácnost. Přesto však není zdejší
provoz nebezpečný, nejezdí se příliš
rychle a řidiči jsou vlastně ohleduplní. Když se někdy přece nějaký plech
pomačká, problémy se řeší na místě
a s úsměvem. Zaparkuju „kachnu“
před vchodem BRR a vysloužím si
úsměv a pozdrav ochranky, neboť
naprostá většina zahraničních organizací používá auta s řidičem, jen
někdy si najímají auto bez řidiče.
Zapsal jsem se u služby a zouvám
se. Indonésané se nezouvají pouze
doma, ale i při vstupu do mnoha
úřadů a veřejných budov. Jednání je
rychlé a úspěšné, po cestě domů
VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ
Jsou dvě hodiny a v naší kanceláři je k mému překvapení pouze pět
z očekávaných jedenácti dodavatelů. Náš projektový manažer se nediví – jsme přece v Indonésii, kde platí
takzvaný gumový čas, jak místní sami říkají. O hodinu později otevíráme první obálku a sotva bereme do
ruky druhou, dostavují se i dosud
chybějící dodavatelé. Se souhlasem
ostatních účastníků je do tendru připouštíme, ovšem v celkovém hodnocení jim budou sraženy body.
Když konečně zkontrolujeme formální náležitosti a převezmeme
všechny nabídky, což nám trvá celé
odpoledne, posíláme dodavatele
pryč s tím, že výsledek oznámíme zítra v 16.00. Analýzu nechávám na
našem projektovém manažerovi
a inženýrovi a sám se dvě hodiny věnuju účetnictví a finanční analýze, kterou je třeba odevzdat SOA
(společný koordinační orgán všech
Charit, které v Acehu působí). Tyto
reporty jsou následně předávány
Caritas Internationalis. V důsledku
časového posunu právě začíná pracovní den v pražské kanceláří Charity, to se mi moc hodí, potřebuju se
poradit s finančním manažerem Josefem ohledně analýzy. Reporty, čísla, to je moje parketa, kolegové ma(dokončení na str. 3)
/ caritas
4
Inzertní příloha Sdružení Česká katolická charita
Na misi se studenti připravují
niky se mají naučit také být citliví
k menšinám a etnikům, k rozdílným
kulturám a náboženstvím.
Součástí studia je praxe v zahraničí, kde působí přímo v sociálních projektech, nikoliv tedy přímo při katastrofách. Do krizových situací (např.
tsunami, pozn. red.) pak mohou jen
ti, kteří dovršili 27 let. V zemích, kde
se krize často opakují, si studenti mohou ‚oťukat‘ v praxi, jak efektivně pomáhat. Musejí se naučit starat sami
o sebe, zvládat stres, pracovat v týmu
a spoléhat jeden na druhého, využít
znalostí z psychologie a další věci.
Takové děti vyučovali
studenti VOŠ v Ugandě.
Foto: Lucie Kolářová
V
posledních letech střídá
jedna humanitární katastrofa druhou a postiženým
lidem doma i v zahraničí se vydávají pomáhat také lidé z České republiky. Aby jejich práce byla efektivní, musí být připraveni na různé
situace, proto se humanitární pomoc dostává i do učebních osnov
některých škol. Už tři roky se vyučuje na Caritas – Vyšší odborné
škole sociální v Olomouci. Odbor-
ným garantem oboru sociální a
humanitární práce na této škole je
Mgr. Ing. Květoslava Princová.
Co všechno se musejí studenti vašeho oboru naučit, aby se z nich
mohli stát humanitární pracovníci?
Všechno, co budou potřebovat
při humanitární pomoci: třeba mezinárodní právo, etiku, řízení procesu pomoci i rozpoznávání úskalí
v různých situacích. Kromě tech-
Existuje v rámci výuky i příprava
na tuto praxi? Fyzická připravenost
je asi nutná…
Škola vysílá studenty na zátěžový
výcvik, kde se naučí poznávat hranice svých možností a schopností.
Výcvik absolvují zpravidla také ve
vojenském prostoru. Proti kurzu pořádanému civilní organizací má příprava ve vojenském prostředí výhody, hodně humanitárních misí totiž
souvisí s vojenskými konflikty. Humanitární pracovníci se na nich setkají s různými ozbrojenými jednotkami i vojsky OSN a NATO, měli by
tedy s nimi umět jednat, ostatně vojenský výcvik budoucích humanitárních pracovníků je prospěšný i pro
armádu. Civilní kurz je zaměřen spíše na bezpečnost a týmovou spolupráci.
Výcvik má ve studentech vypěstovat jistou fyzickou i psychickou
odolnost. Je běžné, že studenti během něj absolvují noční pochody se
simulovanými přepady, během
nichž musí vykazovat například zna-
losti z oblasti mezinárodního humanitárního práva.
Týden před odjezdem na praxi
v zahraničí se učí praktickou psychologii, ostatní dovednosti probírají už
od prvního ročníku.
Kam studenti humanitárního
oboru vyjíždějí?
Snažíme se, aby nezůstali jen v Evropě. Prostřednictvím Caritas Internationalis i dalších organizací se dostanou dál, byli už ve 14 zemích světa. V současnosti pracuje jeden náš
student (už po praxi) jako dobrovolník na Srí Lance, kde v Trincomalle
dokonce vede jeden z projektů organizace Člověk v tísni.
V Ugandě učili naši studenti angličtinu na základních a středních
školách a pomáhali Arcidiecézní
charitě Praha v projektu adopce na
dálku. S romskými dětmi zase pracovali praktikanti v Makedonii, Francii
a na Slovensku; v Nizozemí, Turecku a na Ukrajině se věnovali převážně práci s migranty. Například v Turecku je Charita pouze trpěná, neboť
křesťanské církve tam nejsou státem
uznané, ale protože po zemětřesení
v roce 1999 zprostředkovala Charita
Turecku významnou pomoc, mohou
tam dnes i studenti charitní školy na
praxi. Spolupráce s Tureckem bude
pokračovat i v dalších letech, na rok
2007 dostala škola od programu Leonardo peníze na další působení v této oblasti. Stejně tak i další země jsou
pro studenty v budoucnu otevřené.
Jak hodnotíte výsledky praxe studentů v zahraničí? Liší se hodně jejich
očekávání od získaných zkušeností?
Záleží na každém jednotlivci, co
pro sebe dokáže získat z teorie ve
škole. K práci v humanitární oblasti,
v prostředí různých kultur, musí mít
člověk předpoklady a schopnost
uvést teoretické znalosti do praxe.
Studenti odjíždějí vždy s určitou
představou a očekáváním. Například z Moldávie se děvčata vrátila
nadšená, čekalo je vřelé přijetí, přes
velkou chudobu tam našla otevřená
srdce. Lidem bylo jasné, že od studentek nic nedostanou. „Poprvé
v životě jsem se cítila užitečná,“ popisovala po návratu z Moldávie své
pocity studentka Jana. Naopak pocit bezmoci zažil jeden student v Turecku – žasl nad problémy křesťanů
utíkajících z Iráku i nad skutečností,
že nemohou nikde na světě získat
azyl.
Další studenti byli v Africe – v Ugandě. Tady byla situace složitější.
Čekali možná, že jim tamní lidé budou vděční za to, že jim přijeli pomáhat, že z nich budou do budoucna
partneři. Na místě ale zjistili, že bílý
člověk je pro místní prostě někdo jiný, někdo, od koho očekávají pomoc
se samozřejmostí, bez potřeby vděku.
Studenty zaskočila obrovská potřeba
pomoci i pochyby, zda jsou toho vůbec schopni. Šli tam s idealistickým
nasazením pomáhat a tam je čekaly
takové problémy, že začali o významu pomoci pochybovat. Ale to se stává i ostříleným pracovníkům.
Celkově je ale praxe pro studenty
velmi obohacující, možná právě proto, že se setkávají s oběma stranami
reality, s dobrou i špatnou, a obojí je
pro jejich budoucí praxi velmi potřebné.
Ivana Jeništová
Jak opatřit Christiane školní uniformu
Uganda,
Kampala
S
láva, dnes máme „šťávu“! Otírám z kopírky myší trus, ty potvůrky udělají vždy přes noc
spoušť, a kopíruju seznamy dětí ve
školách, kde dnes platíme školné.
Běžné pracovní dny v Kampale
probíhají totiž především ve znamení
otázky: Máme dnes proud? Poprvé se
vynořila letos v únoru před prezidentskými volbami. „Uganda je ve stavu
energetické nouze, proto vláda oznamuje pravidelné řízené výpadky elektrického proudu na dobu neurčitou.“
Nejdřív jsme to vnímali jako strategický populistický předvolební tah,
dobrou příležitost, jak za pár dní zrušením těchto řízených výpadků „potěšit“ ugandské davy. Jenže z doby
neurčité se stala již několikaměsíční
dennodenní rutina a energetická krize v tomto východoafrickém rovníkovém státě stále nemá řešení. Výpadky
jsou čtyřiadvacetihodinové, ale není
neobvyklé, když elektřina nejde ani
tehdy, když jít má. Provoz generátoru
je nákladný a navíc stejně „neutáhne“
všechny potřebné spotřebiče.
Kopírka je v těchto dnech mimořádně důležitá ještě z jiného důvodu,
v kanceláři se nám sešlo už kolem tří
tisíc vysvědčení z minulého trimestru a je potřeba urychleně poslat jejich
kopie do Prahy. Adoptivní rodiče čekají. Tuto agendu má na starosti naše spolupracovnice Farida, s trochou
štěstí tedy můžeme zítra poslat do
Čech podstatnou část kopií s velkou
várkou dopisů. V půl osmé přichází
caritas
do kanceláře účetní. Podezírám Godfreyho, že není pravý Uganďan, protože jeho přesnost a dochvilnost jsou
ohromující. Po osmé už s řidičem
Gracem plníme auto krabicemi sešitů, matematickými tabulkami a geometrickými sety. Proces předcházející každému placení školného. Během každého trimestru vyrážíme do
terénu takhle obtěžkáni zhruba dvacetkrát. Placení školného je nevyzpytatelné hlavně v období dešťů, kdy se
prašné cesty mění v bahnitou řeku.
Dnes je sice nad Kampalou opar, ale
pršet nebude.
PLACENÍ ŠKOLNÉHO
S důkladně zatíženým autem, kromě sešitů rozvážíme dětem také speciální dárek – deky, vyrážíme do tzv.
kódu Nakifuma – pro účely projektu
vymezené malé území s několika vesnicemi. Hodina a půl cesty za Kampalou, kolem čtyř set dětí, šest škol a dvě
sociální pracovnice. V duchu se modlím, ať mě dnes ředitel základní školy
Gilgal moc netrápí. Pokaždé má připraven nový příběh, proč bychom měli za děti platit víc. Chápu, že jeho škola potřebuje novou střechu. Ale na
rozdíl od jiných škol tady už mají alespoň dvě zděné třídy, do kterých zatím
neprší. Děti si do třídy odnášejí sešity
a deky. Na udusaném plácku přešlapuje slečna, která není na našem seznamu, a sociální pracovnice Stella
mi vysvětluje, že holčičce zemřela maminka. Desetiletá Christiane, které
byste na první pohled neřekli víc než
šest, se dívá do země a čeká, co s ní bude. Když nezaplatím, ředitel ji pošle
domů. Přidávám její jméno do seznamu a pořizuji fotku, aby se pro malou
Škola v Gilgal už má dvě zděné třídy.
princeznu v roztrhané uniformě v Čechách našel nový adoptivní rodič.
Je po poledni, opar se rozpustil
a slunce začíná pálit, spěcháme do
poslední základní školy, protože
nejmenší děti opouštějí školu kolem
jedné. Ochutnávám kaši, kterou tady
školáci dostávají k obědu. Mnohdy je
to jejich jediné jídlo denně. Trochu
víc ji zahustit a osladit by neškodilo.
Předkládám tuhle výtku paní ředitelce, která pečlivě přepočítává špinavé bankovky. Zvedne hlavu a říká,
že přece sama dobře vím, jak šla cena
kukuřičné mouky nahoru, a že vlastně čekala na naše peníze a od teď už
budou obědy určitě lepší. Pokusím se
jí věřit.
Střední školy jsou v tomhle kódu
pouze dvě, takže jsme s placením,
které funguje zároveň jako kontrola kvality škol, hotovi vcelku rychle,
Foto: Lucie Kolářová
ještě zbývá čas na návštěvu švadleny,
která pořád dluží několik školních
uniforem. Bez uniformy děti do školy
nesmí, je to jeden z pozůstatků britského kolonialismu, ostatně jako celý ugandský vzdělávací systém nebo
jízda v levé části silnice, kterou jsem
ani po relativně dlouhé době v Ugandě úplně nevstřebala. I když provoz
na ugandských silnicích je tak šílený,
že levá či pravá strana silnice už nehraje velkou roli. Přeplněná taxi se na
asfaltových silnicích předhánějí jako
dostihoví koně a člověka napadá, která část zrezivělého vozu asi upadne
v následující zatáčce. Terén naštěstí brzdí zběsilou rychlost, má ale jiné
nevýhody např. zanechává na pasažérech vrstvu červeného prachu, který se po čase jakoby zažere do kůže
a dělá z nás bělochů na černém kontinentě neomluvitelné špindíry.
Příloha č. 5 Sdružení Česká katolická charita. Adresa: Sdružení Česká katolická charita,
Vladislavova 12, 110 00 Praha 1, telefon 296 243 341, e-mail: [email protected]. Odpovědná
redaktorka Dagmar Volencová. Foto archiv SČKCH, není-li uvedeno jinak. Vyšlo 15. 8. 2006.
Pozdní oběd v Mukonu, Grace si
kupuje pšeničné placky a já vychlazenou kolu. Už dávno jsem se přestala zabývat otázkou, proč jediný
produkt západní civilizace zde musí
být právě tenhle sycený hnědý nápoj.
Přeslazená limonáda mi už několikrát zachránila život, když široko daleko nebylo nic jiného k pití. Ostatně
obrovská stáčírna Coca-coly východně za Kampalou dává práci stovkám
místních lidí.
Pomalu se posouváme v podvečerní kampalské zácpě a volá mi Edward z vesnice Kateete, že zítřejší
placení školného budeme muset
zvládnout bez něho, protože má silnou malárii, ale že v pátek na setkání sociálních pracovníků určitě dorazí. Malárii berou místní tak trochu
jako Evropané chřipku. Mnozí ji
skutečně přechodí během dvou dnů.
Vážnější případy vyžadují nákup
chloroquinu, chininového dryjáku,
který nabízí každé vesnické hokynářství. Průměrný Uganďan má malárii třikrát do roka, záleží na oblasti, kde žijete – čím blíže k vodě, tím
větší riziko, protože komáři se pochopitelně rojí u vody. Přemýšlím,
kdo nám tedy zítra bude v Kateete
k ruce, protože je to náš největší
kód. Při tom se automaticky mažu
repelentem, za chvíli padne tma a to
je jejich čas. Přeju si, ať do dnešního
večera alespoň na chvilku problikne
trocha elektřiny, protože mám chuť
na něco teplého do žaludku a taky
by se po dni v terénu hodilo vyřídit
nějaké e-maily. Jenže tentokrát je
železný řád černé hodinky neoblomný.
Lucie Kolářová
PŘÍŠTÍ PŘÍLOHA CARITAS č. 6
VYJDE 10. 10. 2006 V KT č. 41.