PERDITION
Transkript
PERDITION
k ús Předloh pěšn a RO ému filmu PER AD TO s To DIT mem IO v hla Hanks N em vní r oli MAX ALLAN COLLINS RICHARD PIERS RAYNER CESTA PEKEL DO www.comicscentrum.cz Kliknutím navštívíte internetové stránky Comics Centra. CESTA PEKEL DO ROAD TO PERDITION Napsal: MAX ALLAN COLLINS Nakreslil: RICHARD PIERS RAYNER Věnování Tuto knihu věnuji svému synovi Nathanovi MAX ALLAN COLLINS Překlad z angličtiny: Dana Krejčová Lettering, úprava dialogů, grafická úprava: Martin Trojan Úprava dialogů, grafická úprava: Václav Dort Jazykové korektury: Zdenka Štouračová, Eva Hartová Předtisková příprava: Comics Centrum Distribuce: ComicsCentrum N avštivte naše internetové stránky : http:// www.comicscentrum.cz Štěpánská 36 (Štěpánská pasáž) Praha 1, 110 00 T elefon : 296 302 570, 296 302 571, FAX: 296 302 573 nebo naši prodejnu : Z anglického originálu Road to Perdition, vydaného nakladatelstvím DC Comics v roce 1998, českou verzi vydal: Martin Trojan – 3-JAN Štěpánská 36, 110 00 Praha 1 První české vydání © 2006 Vytištěno v České republice ISBN 80-86839-08-7 Road to Perdition. Originally published in the United States by Paradox Press. Script Copyright © 1998 Max Allan Collins. Art Copyright © 1998 Richard Piers Rayner. All rights Reserved. All characters, their distinctive likenesses and related indicia are trademarks of Max Allan Collins. Paradox Press and logo are trademarks of DC Comics. Paradox Press is an imprint of DC Comics. The stories, characters and incidents featured in this publication are entirely fictional. Tuto knihu věnuji Richardovi a Jimmymu – protože otcové milují své děti. RICHARD PIERS RAYNER POHLEDNICE Z CESTY Bezostyšně autobiografický úvod od Maxe Allana Collinse V předvečer Dne díkůvzdání léta Páně 1993 se moje kariéra prostě zhroutila. Od roku 1977 jsem psal stripy s Dickem Tracym, kdy jsem se – s požehnáním tvůrce tohoto stripu Chestera Goulda, jenž po téměř padesáti letech odešel na odpočinek – spojil s jeho bývalým asistentem Rickem Fletcherem, abychom do skomírajícího comicsu vnesli trochu života. Šéf Tribune Media Services mi sdělil, že strip pravděpodobně nepřežije ani pět let – na kteroužto dobu jsem měl podepsanou smlouvu. Strip nejenže přežil, ale tím, že jsme se vrátili k základnímu tématu policajtů a zlodějů, jsme mohli znovu oživit postavy, které obrovskou fantazií obdařený Chet Gould opustil, a tím, že jsme začali klást důraz na moderní témata, jako je počítačový zločin a videopirátství, jsme vzbudili velkou pozornost. Když se v roce 1990 natáčel velkorozpočtový film s Warrenem Beattym v hlavní roli (pozn.: Dick Tracy), produkce mě najala jako tvůrčího poradce. Napsal jsem novelizaci (dosud je to jedna z mých nejlépe prodávaných knížek), objevoval jsem se v nejrůznějších televizních pořadech a ná10 ramně jsem se bavil. Z mé pětileté smlouvy se stala desetiletá, a poté mi přidali ještě dalších pět let. Pro spisovatele na volné noze byl takový pravidelný džob darem z nebes. Jenomže ten den před Díkůvzdáním mě dopisem z Tribune Media Services stroze informovali, že mých služeb už nebude nadále zapotřebí. Mělo to něco málo společného s tím, že jsem se zapletl s neblaze proslulými kartičkami True Crime, a hodně s tím, že jsem se několikrát pořádně chytil s hlavním redaktorem od TMS (jenž krátce před tím nahradil redaktora, který mě najímal). Neshody se pravděpodobně táhly od chvíle, kdy jsem tomuto redaktorovi sdělil – bez vynechaných expletiv – co si myslím o něm a o jeho nápadech a schopnostech, jenže jsem odmítal vzít na vědomí všechny varovné signály (na druhou stranu, když má žena Barb uslyšela, jak na svého šéfa řvu do telefonu, okamžitě si v inzerátech začala hledat práci na částečný úvazek). Tak jsem zavolal svému agentovi, toho dne před Díkůvzdáním, a sdělil mu onu mizernou novinu, že jsem přišel o Tracyho. A on mě ještě dorazil: právě mi zrušili smlouvu na knížku. Od začátku 80. let minulého století jsem se soustředil hlavně na detektivní řadu s Nathanem Hellerem. První román s Hellerem, True Detective (Detektiv, 1983), získal ještě téhož roku cenu Shamus za nejlepší román, udělovanou Americkou společností pro spisovatele píšící o soukromých detektivech. Fiktivní hlavní hrdina, chicagský soukromý detektiv Nate Heller, v True Detective v první osobě ze široka vypráví o vyšetřování údajného pokusu o atentát na Franklina Delano Roosevelta v roce 1932, který vedl k údajně náhodnému zabití zkorumpovaného chicagského starosty Antona Cermaka (Čermáka), a fiktivní postavy se v něm mísí se skutečnými jako Frank Nitti a Al Capone. V nejnovějším románu s Hellerem, Angel in Black (Anděl v černé, 2001), detektiv řeší neblaze proslulou vraždu Černé Jiřiny z roku 1947. V dalších knihách můj vymyšlený detektiv rozlouskl takové slavné záhady ze skutečného života, jako byla úkladná vražda Hueyho Longa, vražda sira Harryho Oakese, incident v Roswellu a zmizení Amelie Erhartové. Tyto knihy si vysloužily dobrou pověst díky pečlivému zasazení do historického rámce, což vedlo k přesvědčivému novému řešení starých, nevyřešených záhad (díky nemalé pomoci mého dlouhodobého asistenta George Hagenauera). Ale mezitím, onoho dne před Díkůvzdáním roku 1993, mi agent sdělil, že moje smlouva na nejnovějšího Hellera byla zrušena. Asi o týden dřív získal můj poslední Heller, Stolen Away (Unesený) – o únosu Lindberghova syna – další Shamusovu cenu pro nejlepší román, a můj redaktor u Bantam Books se mnou strávil tři a půl hodiny na obědě, při němž mi vykresloval zářnou Hellerovu budoucnost u tohoto vydavatelství. Právě jsem odevzdal knihu, která se redaktorovi nesmírně líbila, jenomže teď mi ji vracel a moje smlouva na další dva thrillery s Hellerem… pchchch. Není důležité proč – prostě zase jedna z periodických změn politiky, ve vydavatelstvích tak běžných. A jaké jste měli vánoce v roce 1993 vy? Náhodou, Collinsovi si je docela užili. Barb mi pomohla zase se postavit na vlastní nohy, syn Nate si ze mě utahoval svou nemilosrdně dobrou náladou, přátelé Marty Greenberg a Ed Gorman mi dohodili psaní nějakých povídek, aby mě udrželi naživu, můj agent se do toho položil a Hellera prodal celého znovu (pár měsíců to trvalo, ale dokázal to) a od roku, kdy se Tribune Media Services a Bantam Books – nezávisle na sobě – rozhodli hrát si na Skrblíka, se přihodila spousta úžasných věcí. Není příliš pravděpodobné, že kdybych ještě dělal Dicka Tracyho, napsal bych, režíroval a spoluprodukoval tři nezávislé a dva dokumentární filmy. A kdyby bývala moje smlouva na Hellera nebyla v prachu, těžko bych se dal do kupy s redaktory spojenými s filmovou branží… což znamená, že bych pro lidi od DreamWorks nenapsal bestseller newyorských Timesů Zachraňte vojína Ryana a hromadu dalších novelizací, které se dobře prodávaly a dostaly se na nejrůznější seznamy bestsellerů, díky čemuž se moje jméno rozneslo mezi čtenářstvem po celém světě. Určitě si říkáte, co to má sakra společného s Cestou do pekel? Jsem rád, že se ptáte. V roce 1994, když jsem se zúčastnil WonderConu v kalifornském Oaklandu, jsem ještě pořád vězel v tom, co byste mohli laskavě nazvat přechodnou fází mé kariéry. Zvlášť jsem se snažil najít něco ve světě comicsů, když mi už Dick Tracy nevydělával na živobytí. Během let jsem pro DC dělal různé věci včetně nějakého toho Batmana (ne všechno z toho bylo přijato pozitivně – moje verze Robina je ta, která slavně inspirovala telefonickou kampaň, v níž si čtenáři odhlasovali, že ho chtějí zabít. Kolik spisovatelů se může pochlubit něčím podobným?) Se svým častým spolupracovníkem, kreslířem Terrym Beattym, jsem pro DC vytvořil superhrdinu Wild Doga, který na Středozápadě (kam byla postava zasazena) vyvolal pořádný poprask, a naše nezávislá comicsová knížka Ms. Tree se přeměnila v prominentní Supermanův domov pro řadu čtvrtletně vydávaných grafických románů, vycházejících několik let. Dávalo proto smysl, že mě vyhledal Andrew Helfer – redaktor Paradox Press od DC, ctižádostivý, věci znalý, žádný příznivec superhrdi11 nů – a chtěl, abych něco vytvořil. Když jsme tak seděli v té hotelové hale v Oaklandu, Andy mi vysvětlil, že oslovuje známé spisovatele detektivek, aby psali přímo pro comics. Jejich výtvory měly být vydávány vždy ve třech číslech malého formátu připomínajícím japonskou mangu („nezodpovědné obrázky“, tj. comics). Tři čísla by pak byla sebrána do paperbacku. Protože jsem byl jediný spisovatel detektivek (aspoň tenkrát to platilo), který dělal i comicsy, byl jsem logickou volbou. Snad jsem se nechal inspirovat Andyho mangou a spatra jsem mu nastínil nápad, který se mi už chvíli honil hlavou – původně se to jmenovalo Zbraň a syn… kterýžto název se Andymu okamžitě znelíbil, tvrdil, že je „moc sladkej, moc comicsovej“. Hele, co vlastně chtěl od někoho, kdo vytvořil soukromou detektivku jménem Ms. Tree a postavy z Dicka Tracyho jako Putty Puss, Torcher a Snake Eyes (Činaná Číča, Spalovač a Hadí oči)? Ale líbil se mu nápad – moc se mu líbil – a během pár týdnů jsme to společně rozjeli. Nový název mě napadl čistě náhodou – věděl jsem, že otec a syn v tomto příběhu budou na cestě do očistce a „peklo“ se mi vynořilo v hlavě jako jedno z těch biblických jmen, která se tak často objevují v americkém vnitrozemí z oněch pionýrských dob, kdy se teprve zakládaly osady. Bude to stejné, jako když se pionýři vydávali na západ kvůli náboženskému útlaku, za domov si vybrali bohem zapomenutý kraj, kde lišky dávají dobrou noc, a pojmenovali ji Peklo. (Musím taky přiznat, že miluju ty obrázky z „cest“ s Bobem Hopem a Bingem Crosbym, znám je odmalička a pochybuju, že by mě tenhleten název napadl bez nich. Takže si během odlehčenějších okamžiků při čtení následujícího vyprávění můžete na melodii „Cesty do Maroka“ klidně prozpěvovat: „Vyrazili jsme na cestu do Pekel.“) I když jsem od začátku věděl, že příběh o Pekle nebude mít otevřený konec, nechtěl jsem ho dovést k nevyhnutelně tragickému závěru, dokud nevytvořím několik dějových linií o otci se synem, kteří prchají před mafií a zároveň ji okrádají. Stejně jako postava v příběhu z mangy Lone Wolf and Cub (Osamělý vlk a vlče), Kozure Okami – jenž Cestu 12 do pekel silně ovlivnil – jsem si představoval své postavy na dlouhé cestě, na níž se zapletou se všemožnými lidmi s nejrůznějšími problémy… jako když Richard Kimble prchá před inspektorem Gerardem a zároveň stopuje Jednorukého muže (seriál Uprchlík), příběh neměl skončit hned a měl obsahovat i vedlejší motivy. (Ještě dnes si určitě všimnete té „díry“ ve vyprávění, k níž jsem se původně chtěl vrátit a vyplnit ji právě takovými dobrodružstvími.) Jenže redaktor Andy – který chtěl vydávat samostatné grafické romány, ne řady na pokračování – vyžadoval závěr. A bůh mu žehnej, měl pravdu. Měl pravdu z uměleckého hlediska – má-li moje vyprávění sílu, většina jí vychází z tragické nevyhnutelnosti závěru, k němuž směřuje – ale i z obchodního… třebaže to se ukázalo až později. Andyho ctižádostivé řadě několikadílných kriminálních románů se dostalo příslušných pochvalných kritik, jenomže prodej přinesl tak velké zklamání, že Peklo už nikdy nevyšlo po částech – byl to poslední detektivní román vydaný u Paradox Press, vyšlo pouze v jednom pořádně silném svazku… a stejně jsme byli v podstatě odepsaní jako poslední knížka v neúspěšné řadě. Skončilo by to fiaskem nebýt Andrewa Helfera, který kvůli Peklu udělal pořádný rozruch a tvrdil, že tento dlouho vznikající grafický román je nejlepší, na jakém kdy pracoval, a s největším potenciálem. A Peklo opravdu vznikalo dlouho. Andy chtěl jednoho kreslíře – Brita jménem Richard Piers Rayner – jehož mi popsal takto: „Pro tuhle práci je dokonalej – není moc rychlej, ale je fantastickej.“ Viděl jsem pár věcí, co Rayner nakreslil, a nadšeně jsem ho Andymu odsouhlasil. I když už píšu tohle, zatím jsem se se svým spolubojovníkem na Pekle osobně nesetkal. Zůstává jen veselým hlasem v telefonu a inteligentním psavcem e-mailů… a nadaným ilustrátorem. Nechci být neuctivý k žádnému z ostatních malířů a kreslířů, se kterými jsem kdy spolupracoval na comicsech, ale Peklo je na tomhle poli mým vrcholným dílem… a bez Richarda by nemohlo vzniknout. Jedním z důvodů, proč naše spolupráce probíhala tak dobře, je neblaze proslulá pomalost, již tento vynikající umělec do projektu vnesl, takže dokončení přišlo až v roce 1998 (!). Já napsal 25 až 30 stránek textu pro třísetstránkové dílo a poslal je Andymu Helferovi spolu s rešeršemi ohledně skutečných lidí a míst zmiňovaných v textu a o několik měsíců později – občas i po půl roce – mi Andy zavolal. Tyhle telefonáty, a že jich nebylo málo, probíhaly asi takto: „Potřebuju stránky,“ hlásí Andy. „Stránky?“ „Však víš – pro Richarda.“ „Richarda?“ „Přece pro Cestu do pekel.“ „…Aha! Jo, no jo, už si vzpomínám…“ A pak jsem šel najít, co jsem napsal, znovu přečetl všechno, co jsem na tom zatím udělal – připomněl si, o čem že má ta knížka být – sedl si a napsal dalších 25 nebo 30 stránek. Taky jsem dostával kopie Richardových prací – ovšem bez dialogů a popisů – a právě tady do celé věci vstupuje aspekt spolupráce, těžko postižitelný, ba dokonce magický. Střízlivý, názorný, velmi vážný tón kreseb – dokonale se hodících k tomu, co jsem napsal – mě udržoval ve správných kolejích a vyprávění výborně posloužil. A Richardův úžasný výkon je jedním z důvodů, proč Peklo promlouvá trochu jiným jazykem, než jaký najdete v mých ostatních dílech, s možnou výjimkou mého nezávislého filmu Mommy (Matka). Nízkorozpočtový film Mommy (1995) a pokračování Mommy’s Day (Den matek, 1997) – stojí za krátkou odbočku, protože se tematicky shodují s tímto dílem… a původní povídka časově předchází Peklu. Mělo to být jakési neoficiální pokračování klasického thrilleru Williama Marche, The Bad Seed (Zkažené sémě, 1954) – v jehož stejně klasicky zfilmované verzi hrála Patty McCormacková, která jako malá nezapomenutelně ztvárnila zlou Rhodu Penmarckovou (role je z broadwayské hry Maxwella Andersona) – a příběh je celý vyprávěný z pohledu Jessiky Ann, malé holčičky, která pomalu dochází ke zjištění, že její dokonalá venkovská máma je vražedkyně (na obale videokazety ji popisují jako „June Cleaverovou* se sekáčkem“). Děj filmu vlastně vypráví Jessica Ann (Rachel Lemieuxová, jedenáctiletá dívenka objevená při konkurzu, amatérka, která obdržela nadšené kritiky v Entertainment Weekly a dalších celostátních časopisech), odstup a hluboké dojetí, jaké tento úhel pohledu vzbuzují, dodává filmu na působivosti. Napjatý vztah mezi matkou a dcerou – díky souznění mezi Rachel a neuvěřitelnou Patty McCormackovou, zločinně málo využitou herečkou, hrající dospělou sociopatku – vyvolával stejně silný dojem. Do jisté míry bylo Peklo od začátku koncipováno jako otcovsko-synovský doplněk ke vztahu matka-dcera z Mommy – což je ironie, protože první film natočili u DreamWorks/ /Twentieth Century Fox s Tomem Hanksem, Paulem Newmanem a Judem Lawem v režii Sama Mendese, kdežto druhý je nízkorozpočtové, kultovní a nezávislé dílko, držící pohromadě jen díky žvýkačce a tkaničkám do bot. Odhlédneme-li od velikosti rozpočtu, vztahy rodičů a dětí mě odjakživa fascinovaly, stejně jako představa, že se dítě dozvídá o rodičových slabostech a musí se s nimi vyrovnat, a přesto tu stále nadpřirozeně velkou – i když už lidskou – postavu obdivuje dál. V knihách, které jsem napsal v první třetině své kariéry, se téma otce a syna objevuje často. V mém prvním vydaném románu, Bait Money (Návnada, 1973), líčím náhradní vztah otce a syna mezi profesionálním zlodějem Nolanem a jeho mladým komplicem Jonem (následovalo sedm dalších knih se stejnou ústřední dvojicí). První tři romány s Hellerem – často jsou označovány za „Nittiho trilogii“ – zkoumají detektivův neohrabaný a často děsivý vztah k náhradnímu otci Franku Nittimu, a Hellerův pocit viny kvůli sebevraždě jeho skutečného otce zůstává v celé sáze hlavním hnacím motivem. Všechny tyto příběhy nahlížejí na vztah otec-syn z pohledu syna. Dokud se v roce 1982 nenarodil můj vlastní syn Nathan – ve stejném roce, kdy se „narodil“ Nathan Heller – nikdy jsem se na tento vztah nepodíval z hlediska otce. A třebaže jsou příběhy o matce (dva filmy, dva romány a povídka) a Cesta do pekel stále vyprávěny z pohledu dítěte, jsou do nich * Pozn překladatele: Cleaver znamená sekáček) 13 vloženy nové pocity, zodpovědnost a zkušenosti, které jsem získal jako rodič. Cesta je pochopitelně nestydatou poctou dílu Lone Wolf and Cub – jak manze, tak neuvěřitelným šesti filmům, které na její motivy vznikly počátkem 70. let 20. století. Scénář k filmům napsal sám Kazuo Koike a v hlavních rolích se objevili klidný, charismatický Tomisaburo Wakajama a předčasně vyspělý Akihiro Tomikawa. Sága vypráví příběh samuraje, kterého zradil jeho šógun a on se vydává na cestu krvavé pomsty, přičemž s sebou veze svého malého synka v „kočárku“ plně vybaveném zbraněmi. Srovnání násilí a něhy, krutosti a citlivosti, bylo málokdy v jakémkoliv médiu zpracováno lépe, a já doufám, že Cesta do pekel přitáhne nové čtenáře k mé stále oblíbené comicsové sérii a pravděpodobně nejlepší filmové sérii, jaká kdy byla podle comicsů natočena. Asie mě ovlivnila ještě něčím – byl to hongkongský film, zvláště scénárista a režisér „hrdinského krveprolévání“ John Woo. Počátkem 90. let 20. století byl Woo kultovní postavou, Hollywood na něj teprve čekal a videokazety s jeho krvavými a zároveň poetickými filmy kolovaly od jednoho filmového fanouška k druhému. Sláva tohoto světového filmaře se rozšířila také díky mému kamarádovi Tomu Wisserovi, redaktorovi časopisu Asian Cult Cinema (Asijský kultovní film), v němž mám taky sloupek. Úplně mě dostalo, jak Woo používá extrémní, fantasticky zinscenované akční scény plné vraždění v kontextu nestydatě melodramatických příběhů o rodině, přátelství, věrnosti, lásce, zradě a vykoupení, jak nesourodé vlivy na něj působily – ovlivnil ho stejně tak Douglas Sirk a Jean-Pierre Melville, jako Sam Peckinpah a Don Siegel. Natočil dokonce vlastní poctu Lone Wolfovi – Heroes Shed No Tears (Hrdinové nepláčou, 1985) – v níž žoldnéř se svým malým synkem uvázne během války v džungli v týlu nepřítele. Řekl jsem si, že stejné spojení rodinného dramatu a divoké, krvavé akce bude výborně fungovat i v grafickém románu. Cesta – stejně jako knížky s Nathanem Hellerem – je však víc spjata s americkými dějinami než s japonskými comicsy a filmy. Chtěl jsem v comicsu udělat něco, co by bylo ekvivalentem mých románů s Nathanem Hellerem, 14 a v kriminálním románu variací na tento přístup – jako protiklad ke klasické cestě soukromého očka, po níž kráčel Heller. Když jsem si dělal rešerše pro první hellerovský román, True Detective, jenž se zčásti odehrává v iowsko-illinoiském pohraničí – v kraji mého dětství – dočetl jsem se o Johnu Looneym a jeho bláznivém synovi Connorovi. Když jsem se o gangsterech z této oblasti bavil s lidmi z Davenportu, s iowským sloupkařem Billem Wundrumem a illinoiským historikem z Rock Islandu B. J. Elsnerem, okamžitě se vynořilo jméno Looney. „No jasně, musíš napsat o Looneym,“ říkali a hned se pustili do vyprávění historek o vydavateli jistého bulvárního plátku, který vydíral lidi, o nichž psal, ovládal místní politiky a spolupracoval s Caponovým gangem v Chicagu na všech možných nelegálních podnicích od pašování alkoholu přes prostituci až po hazardní hry. Celá léta jsem si říkal, co za tím vším doopravdy je. Vztah otec-syn – a také to, že Looney zradil svého věrného poručíka – mě přivedlo k nápadu zkusit americkou verzi mangy Lone Wolf and Cub. Copak není kmotr jako šógun a vymahač jako samuraj? Nelíbila se mi však představa malého chlapce, ne pro tento příběh – musel to být příběh o dospívání včetně strašlivé ztráty nevinnosti jak otce, tak syna. Syn mého protagonisty měl být dospívající kluk, který dokáže pochopit hrozné (i úžasné) věci, jichž je jeho otec schopný. Také se mi líbil nápad zkombinovat gangstery podobné Caponovi a Nittimu s psanci, jako byli Dillinger a Baby Face Nelson. Než jsme se s Georgem Hagenauerem pustili do kartiček G-Men and Gangsters (Agenti a gangsteři) – které vydavatel bez našeho vědomí propagoval jako sérii o vícenásobných vrazích a přejmenoval na True Crime (Skutečný zločin) – často jsme mluvili o stycích gangsterů a psanců ve 30. letech 20. století… ale romány a filmy (a comicsy) je líčily jako zcela oddělené entity. Svůj nápad jsem rozpracoval v druhé knize s Hellerem – ironicky také nazvané True Crime (1984) – a rozpoznal obrovský vizuální potenciál, jaký by mohl mít grafický román s podobnými a občas se protínajícími cestami gangsterů a psanců té doby. Další zápletku mi poskytl irský původ Looneyho gangu – už dávno před Kmotrem byli mafiáni v americké kultuře téměř výhradně Italové. (Další ironie: jedna z několika málo změn, jež Hollywood v mém námětu udělal, byla změna jména „Looney“ na „Rooney“ – původní jméno zřejmě znělo příliš comicsově. Jako člověk, který strávil patnáct let pojmenováváním padouchů v Dickovi Tracym – a jehož DC redaktor Andy Helfer kritizoval za přehnaně dickensovské slovní hříčky – musím říct, že by tento příběh nikdy nevznikl, kdyby mě neodolatelně nepřitahovalo jméno Looney.) To všechno pro mě (a pro mnoho dalších) pochopitelně začalo u starých gangsterských filmů, které se začaly vysílat v televizi, a zvlášť u televizního seriálu Roberta Stacka The Untouchables (Nedotknutelní) z konce 50. a počátku 60. let 20. století, který vycházel ze skutečných událostí. Na jeho základě jsem vyrazil do knihoven a do antikvariátů, abych našel materiál o skutečných zločinech za hollywoodským mýtem. Ten seriál – jehož dvojdílný pilotní film je nejspíš pořád ještě nejpřesněji zfilmovanou verzí Caponova pádu – se prudce odchýlil od historie a natolik zveličil skutečného Eliota Nesse, že ho revizionářští historikové zavrhli jako humbuk. (Není to pravda – Ness se skutečně podobal Dickovi Tracymu, jak jen se mu může skutečný muž zákona podobat. Můžete si přečíst čtyři romány, které jsem o Nessových skutečných případech napsal.) The Untouchables se svým návratem ke gangsterským filmům noir ve stylu Warner Bros. otevřeli dveře pro příval filmů založených na skutečných zločinech. Byla to v té době velká móda, gangsteři i psanci zaplňovali plátna kin po několik úžasných, kulkami naplněných let, kdy Rod Steiger hrál Al Capona, Vic Morrow si střihl Dutche Schultze, Ray Danton ztvárnil uhlazeného Legse Diamonda, a dokonce došlo k novému uvedení filmu Dona Siegela z roku 1957, v němž Mickey Rooney zpodobnil potrhlého Baby Face Nelsona. Překvapilo mě, když se téměř deset let poté, co tahle mánie utichla, objevili v opravdu pozdním neogangsterském filmu Warren Beatty a neznámá herečka jménem Faye Dunawayová. A žádný film mě neovlivnil víc než Bonnie and Clyde (Bonnie a Clyde) Arthura Penna z roku 1967. Pravděpodobně to je nejpůsobivější film ze 60. let – tečka. Byl jsem zrovna na střední škole, a ten film mě nadchl novým způsobem. Stejně jako The Untouchables, i on mě přiměl hledat skutečné lidi a zločiny za filmovými obrázky. Bonnii a Clyda jsem viděl mockrát a jednou jsem na film vytáhl i svého otce. Táta (zemřel v roce 2000) byl hudebník – a vynikající – ale víc ho zajímal sport než filmy, takže dostat ho na Bonnii a Clyda byla pořádná dřina. Filmy na něj málokdy udělaly dojem a často si stěžoval na to, nač jsme ho s matkou během letů nutili koukat. Ale během Bonnie a Clyda – zvlášť při scéně, kdy Bucka Barrowa a jeho slepou ženu Blanche zastřelí na pasece při krvavé přestřelce s vlajícími obvazy a děrami po kulkách v plechu nepojízdného auta – táta reagoval divně. Byl viditelně otřesený, zbledl a ošíval se, bylo vidět, jak je vyvedený z míry. Poté mi vše vysvětlil: Dokud neviděl ten film, na nic se nepamatoval, ale rodiče ho vzali právě na to místo – je to v Iowě – kde na vlastní oči viděl krvavý následek střelby, strhané zakrvácené obvazy, rozstřílený automobil. Filmaři scénu co nejvíc přiblížili novinovým fotografiím z té doby a zachytili ji tak bezchybně, že se pohřbené vzpomínky z dětství – očividně značně traumatizující – vynořily na povrch. Jsem přesvědčený, že romány s Natem Hellerem a všechny historické kriminální romány, jež jsem od té doby napsal – včetně Cesty – mají počátek v tomto okamžiku. Příval tátových vzpomínek byl mým zjevením: Tyhle věci se skutečně staly přímo tam, kde jsem žil. Pod temným příběhem leží pravda, je to mnohem víc, než mi kdy přinesly plesnivé staré knížky a zatuchlé časopisy a mikrofiše v knihovnách… a tehdy u mě vznikla touha rozvinout to, co se označuje za „fikci o skutečných zločinech“. Jedna z věcí, které charakterizují mé první kriminální romány, je jejich zasazení na venkov. Na střední škole jsem se neohrabaně pokoušel psát o Manhattanu Mickeyho Spillana a Los Angeles Raymonda Chandlera – místech, kde jsem pochopitelně nikdy nežil (a tehdy mi navíc ani nedošlo, že tam skutečně „nežili“ 15 ani Spillane s Chandlerem), a dodnes je jediné větší město, o němž píšu, Chicago, velkoměsto, které jsem často navštěvoval jako malý kluk. Chovám zvrhlou pýchu ke kriminální historii mého rodného kraje – ke skutečným událostem, na nichž staví Cesta do pekel, došlo koncem dvacátých a začátkem třicátých let 20. století v dlážděných ulicích Větrného města (Chicaga) a na zaprášených silničkách Iowy, Ilinois, Nebrasky, Kansasu a dalších. První lekce v řízení – na nichž je založena lekce v řízení v této knize – jsem bral na jedné polní cestě v Iowě. Otec a jeho přítel Keith Larsen mě vzali za Keithovu farmu. Keith byl básník a vynikající učitel angličtiny a literatury na univerzitní úrovni (byl to můj první skutečný učitel), ale zároveň byl iowským farmářem – mluvil suše, zdrženlivě a jemným hlasem, jak to má ve zvyku většina farmářů a někteří gangsteři. Téměř okamžitě jsem sjel s autem do příkopu – byl to dost děsivý zážitek. Otec se ujal řízení a z příkopu vycouval. Keith na zadním sedadle celou dobu mlčel. Když bylo auto zpátky na štěrkové silnici, Keith se předklonil a řekl otci: „Teď ho, Maxi, musíš naučit, aby se udržel na silnici. Ať se vrátí za volant. Musí zpátky do sedla a jet.“ Táta s tím souhlasil. „Fajn,“ nato Keith. Pak vystoupil z auta a vyrazil přes pole zpátky na svou farmu. Dnes je Cesta do pekel velkofilmem. Když píšu tyhle řádky, ještě jsem ho neviděl – ale byl jsem se podívat na natáčení a četl jsem scénář, takže si jsem celkem jistý, že filmaři se našeho grafického románu věrně drželi – nakolik to bylo možné – a hlavně se snažili vystihnout jeho ducha. Ironií je, že můj otec – který, jak jsem říkal, neměl filmy rád – mě jako spisovatele vždycky posuzoval podle toho, jestli by z mé knihy udělali dobrý film, nebo ne. „Byl by z toho dobrý film?“ ptal se pokaždé. Kdykoliv se něco mého prodalo do Hollywoodu, byl nadšený, třebaže pak byl zklamaný, pokud z toho nic nevzešlo. O mé nezávislé filmaření se velice zajímal. Návštěva světové premiéry Dicka Tracyho v Disney Worldu, myslím, byla zlatým hřebem jeho života. Věděl, že DreamWorks mají opci 16 na Cestu do pekel, ale nedožil se toho, aby viděl, jak moje dílo přináší ovoce. Nesmírně lituju, že se zfilmování Cesty do pekel nedožil. Moc rád bych viděl, jak je pyšný na zhmotnění mého – a kupodivu i jeho – snu. Můj syn Nathan musí vědět, že bez něj bych tenhle příběh nikdy nenapsal. Společně jsme se dívali na filmy Lone Wolf and Cub – v době, kdy byl ještě mnohem mladší, než by ho normální rodič nechal dívat na takové krvavé a drsné dílko – a nejpevnější pouto mezi námi jako otcem a synem tvoří společná láska k filmům, knížkám, comicsům a hudbě (s vhodně rozrůzněným vkusem, jak se patří na naše různé generace). Já tohle s tátou nezažil a dělit se o tuhle lásku s Natem je nádhera. Tenhle nepravděpodobný řetězec událostí spustili mí agenti Dominick Abel a Daniel Ostrow, za což jsem jim neskonale vděčný. Dean Zanuck mému nápadu uvěřil jako první a jeho otec Richard jako druhý. Díky tomu, že tento námět tak odhodlaně přinesli třetímu věřícímu – DreamWorks – se sen stal skutečností. Můj příběh vizuálně ztvárnil nadaný Richard Piers Rayner, což je jeden z hlavních důvodů, proč se tento námět Hollywoodu tolik líbil. Úvod jsem sepsal sám, ale Cesta do pekel je i Richardovým dílem. A patří i redaktorovi Andrewu Helferovi. Zjistil jsem – nebo v to aspoň doufám – že iluze bezpečí zaslepuje. Psaní Dicka Tracyho – pokračování v práci jiného tvůrce – mi dalo falešný pocit bezpečí. Když jsem o toto bezpečí přišel, pokusil jsem se o něco jiného, čistě z nutnosti. Kdyby se mi v 90. letech dařilo líp, nikdy bych nerežíroval nezávislé filmy, ani bych nenapsal knihy jako In the Line of Fire (S nasazením života) a The Mummy (Mumie), natož grafický román, který právě držíte v rukou, a neradoval bych se, co všechno z toho vzešlo. Když musíte uhnout z jedné cesty, vždycky je tu další – plná nebezpečí, ale také dobrodružství. Cesty, po nichž se vydává méně lidí, bývají vždycky ty přínosnější. Max Allan Collins Srpen 2001 „Cestu si musíš vybrat sám.“ Kazuo Koike Kapitola první ARCHANDĚL SMRTI Vím, že i v Trojměstí bývalo léto, ale v mých vzpomínkách na dětství je v něm pokaždé zima… sníh, břečka a plískanice, promísené s hlínou a škvárou. Ta zima roku 1930… 21 …a u Johna Deera taky kombajny. Bydleli jsme na Rock Islandu - další dvě třetiny Trojměstí tvořily Moline a za řekou v Iowě Davenport. a třebaže tam bylo plno chudáků, daly se tam vydělat slušné peníze. Někteří lidé měli práci - ve zbrojovce, kde se vyráběly děla a tanky... Těžký časy“, to je dneska " jenom rčení. Ale věřte mi, byl jsem u toho, a ty časy byly těžké. 22 Psal se rok 1930 - už rok byla krize, jak určitě víte… a pořád platila prohibice. Trojměstí ovládal Looneyho gang. Ačkoliv to byli Irčani, dali se do holportu s mocným Caponovým gangem v Chicagu. Starý John Looney, právník samouk, a jeho bláznivý syn Connor - dělal tatíčkovi šoféra - měli poldy v kapse. 23 Looneyho lidi měli pod palcem všecko: pašování whisky… Chlubily se, že jsou jediné noviny, které mají dost odvahy, aby publikovaly " všechny zprávy“, ale bylo to akorát vydírání. bordely… Když na to teď vzpomínám, asi nejostudnější ze všeho byly noviny, které Looney vydával - the Rock Island News. Dokonce měli i vlastní plovoucí hráčské doupě. Když oběti nezaplatí, objeví se na stránkách skandální historky - ať už jsou pravdivé, nebo ne. Vemte farmáři byli snadný cíl. Jedna z Looneyho holek prostě nějakého nešťastného křena objala a čirou náhodou se tam vyskytl reportér s fotoaparátem, aby výjev zachytil pro příští generace… si ty svoje prachy, vyděrači! …Pokud ovšem ten balík nezaplatil. 24 25 Když na to dneska vzpomínám, je těžké si představit, že v tom byl zapletený i můj táta. Pan Looney měl pro nás Irčany práci - v novinách, restauracích a továrnách, kde si svým vydíráním získal vliv. Byl to tichý člověk a ten největší poctivec, jakého jsem kdy poznal. Byl, jak se říkalo, rodinný typ. Nepil, za děvkami nechodil. Možná si myslíte, že chodil, ale prostě to tak bylo… já vím, že nechodil. Miloval svou Annie - mou mámu. Ale měl i druhou stránku - třebaže o tom nikdy nemluvil, byl hrdý veterán z velké války. A proto asi byl tak věrný voják pana Looneyho. 26 Tady je adresa. Víš, co máš dělat, Michaeli, chlapče. Můj otec - Michael O’Sullivan - se znal s Looneym ještě ze staré vlasti. Pro tátu byl vládou pan Looney. Vím, že to mámě vadilo, ale většinou se na nic neptala. A když se zeptala… Neptej se, jak pan Looney vydělává peníze. To není naše věc. a Už se o tom nebudeme bavit. 27 Nevěděl jsem, co přesně táta pro pana Looneyho dělá. Věděl jsem akorát, že máme nejhezčí dům ze všech lidí, co jsem znal (kromě pana Looneyho). A věděl jsem, že táta dělá něco… vzrušujícího. Měl zbraň, jako Tom Mix, a brával si ji s sebou do práce. Nakonec mě k tomu Peter dohnal. Zabavil tátu… Přineseš nám bonbóny? Myslím, že s bráškou Peterem jsme si tátu tak trochu idealizovali. Mysleli jsme si, že bude legrace, když s ním půjdeme na výpravu“. " Tak jsme říkali tomu, co dělal… táta to tak pochopitelně nenazýval. Táta to nenazýval nijak. Dej na sebe pozor, lásko. Možná. Myslíš, že si je zasloužíte? A kde je vlastně bratr? Ehm… myslím, že se učí. Prima. 28 29 Jednou křivák... to si vážně myslí, že si sem může klidně vozit lacinější kořalku? Věděl jsi, že ten Gabel býval policajt? Jdeš pozdě. a Vážně si myslí, že mu projde, když tátovi přestane platit za ochranu? Ano. Ne, jdu brzo. Možná se mi předcházej hodinky. Nebo jsem jenom netrpělivej! Pro tohle žiju. Zřejmě ano. Zaparkuj v tý uličce. Zrovna by měli vykládat zboží od těch grázlů z Elginu… Tak to ho čeká náramný překvapení. 30 31 Hoďte sebou, pitomci… tenhle měsíc jsme nezaplatili za vochranu. Dostali jste se na konec ukázky. a myslíš si, že to bylo moudrý? 32 To se podívejme… Connor Looney. Klacek, co chce dostát svýmu příjmení. dělej, co umíš, synku - Celý příběh si můžete přečíst kliknutím sem. 33 www.comicscentrum.cz Kliknutím navštívíte internetové stránky Comics Centra. 34