Svazek I: Historie hasičů

Komentáře

Transkript

Svazek I: Historie hasičů
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Hasičská
kronika
Svazek I: Historie hasičů
autor: Bruno Němec
Dolní Kounice / 2012
1
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Vážený čtenáři.
Spis, do kterého jsi právě nahlédl, je výsledkem několikaletého střádání, sbírání a třídění
materiálů o hasičích v českých a moravských zemích. Dílo není prozatím u konce. Většina
dostupných informací je vyčerpána a na pátrání po dalších prozatím nezbývá čas. Dokument
je tedy poskládán tak, aby mohl být kdykoliv doplněn.
Bruno Němec
OBSAH:
Prolog………………………………………………………………………………str. 8
I.
Od počátků ke vzniku hasičských sborů ve světě…………………………….str. 8
II. Od počátků ke vzniku hasičských sborů v českých zemích…………… …str. 21
III. První dobrovolné hasičské sbory…………………………………………….str. 38
IV. Hasičské instituce…………………………………………………………….str. 76
V. Rok 1898………………………………………………………………….…..str. 78
VI. Vývoj hasičského hnutí od r. 1900…………………………………………...str. 84
VII. Historický vývoj Civilní ochrany…………………………………………….str. 95
VIII. Samaritství…………………………………………………………………...str. 96
IX. Tovární hasičské sbory……………………………………………………..str. 108
X. Okres Brno – venkov……………………………………………………….str. 147
XI. Hasičské záchranné sbory…………………………………………………..str. 192
XII. Hasičská muzea……………………………………………………………..str. 195
2
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
HASIČSKÉ DESATERO
1. Nehledej v dobrovolném sboru hasičském ni zisku, ni slávy,
nýbrž jen povinnosti bratrské pomoci v neštěstí.
2. Jsi-li hasičským dobrovolníkem, buď jím celou duší a celým
tělem, nemáš-li dobré vůle, nejsi dobrovolníkem a jsi dobré věci
na obtíž.
3. Buď obětavý a statečný, ale jednej vždy s rozvahou, zbytečně
nevydávej se v nebezpečí a dbej v činnosti hasičské svého
zdraví.
4. Jsi-li činovníkem, nevypínej se nad jiné, ale pamatuj, že ti,
kteří Tě zvolili, očekávají od Tebe činnosti zvýšenou a všechny
přednosti těla i duše.
5. Bratry své považuj za rodné, jsi-li vzdělanější, nepohrdej jimi,
ale hleď se jich povznést.
6. Pamatuj, že na hasičském dobrovolníku se žádá povaha
přímá, šlechetná a vlastenecká, v pospolitém jednání počestná
a vlídná.
7. Užitečnost hasičského zřízení dokazuje se lépe skutky než
slovy, ale zájmy hasičské dlužno vždy a všude slušným
způsobem hájit.
8. Nevyvolávej ve spolku různic, sporů a pohoršení, ale přičiň
se kvůli dobré věci, abys všeliké neshody přátelským
způsobem zamezil nebo usmířil.
9. Máš-li na sobě čestný stejnokroj hasičského dobrovolníka,
pamatuj, že nevhodným způsobem a chováním nezpůsobíš
hanbu jen sobě, ale zařízení, jehož odznak nosíš.
10. Jsi-li členem hasičské dobrovolnosti, pak se tímto
desaterem řiď a pak budeš dobrým hasičským dobrovolníkem.
3
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Prolog
Oheň zůstal v průběhu celé historie lidstva současně pomocníkem i nepřítelem člověka. A
tak i ve 21. století představuje stejně smrtonosný živel, jakým býval za časů starých Římanů.
Bez ohledu na veškeré bezpečnostní předpisy a nejvyspělejší techniku je společnost ve všech
koutech světa stále stejně zranitelná ohněm, představujícím bezprostřední nebezpečí pro
lidské ži voty i majetek. Muži a ženy v hasičských sborech na celé planetě procházejí
výcvikem a dostávají potřebnou výzbroj, aby byli připraveni čelit 24 hodin denně a za
jakéhokoli počasí i té nejhorší požární tragédii či nebezpečné situaci, které mohou postihnout
jejich sousedy či obchodní a průmyslové čtvrti měst. Práce hasičů a záchranářů je dodnes
riskantním povoláním. Není koneckonců žádným tajemstvím, že právě v těch okamžicích,
kdy členové hasičských sborů vyrážejí zdolat nebezpečnou situaci. míří řadoví občané
obvykle zcela opačným směrem.
I. Od počátků ke vzniku hasičských sborů ve světě
Podle starých řeckých bájí daroval lidem oheň
titán Prométheus. V noci bohům ukradl žhavý uhlík
a donesl ho lidem ve fenyklovém stonku. Olympský
vládce Zeus potrestal Prométhea tím, že ho přikoval
ke skále a orel mu denně požíral játra.
Prométheus (řecky Προμηθεύς) je podle řecké
mytologie Titán, syn Titána Íapeta a titánky
Klymené, stvořitel člověka, kterému přinesl oheň, za
což byl potrestán bohem Diem.
Prométheův život podle pověsti:
Prométheus byl bratr Titánů Epiméthea a Atlanta;
oba však předčil svou vychytralostí a mazaností.
Neměl žádnou úctu k bohům a vysmíval se Diovi,
ačkoliv bojoval na straně bohů proti Titánům.
Prométheus byl stvořitelem člověka. Cítil lítost ke
svým stvořením, když hleděl, jak se chvějí v chladu
a o zimních nocích. Rozhodl se darovat milovanému
stvoření velký dar - oheň. Ukradl ho lstí bohům a
přinesl ho lidem ukrytý v dutině hole. Za tento čin
Zeus vymyslel hrozný trest. Přikoval Prométhea k
pohoří Kavkaz, kde orel Ethon (v mnoha
zpracováních zaměňovaný za supa) každý den
vyrval jeho játra, která mu pak do druhého dne
dorostla.
Po dvanácti generacích hrdina Héraklés osvobodil
Prométhea a orla zastřelil šípem. Prométheus se pak navrátil na Olymp, avšak stále musel mít
s sebou skálu, na které byl přikován, alespoň ve formě prstenu s kamínkem.
S vědomím všeho co oheň lidem nabízel, jen těžko někoho překvapí, že jeho takřka
zázračné vlastnosti dávaly od nejdávnějších dob vznikat řadě mýtů a lidových tradic. Řeckým
bohem ohně - zvláště ohně používaného kováři - se stal Héfaistos, symbolizovaný v mytologii
též svazkem plamenů řeckého Héfaista přejali v průběhu času i Římané, kteří z něj učinili své
vlastní božstvo spojené s kultem ohně pod novým jménem Vulkán.
4
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
O ohni se vypráví spousta příběhů, jak přišel k lidem.
Čirokézové zas vyprávějí, že uhodil blesk do stromu a všechna zvířata koukala na ten div
a chtěla oheň přinést, aby s jeho pomocí mohla vykonávat obřady. Snažila se o to zvířata silná
i rychlá, ale všechna se jen popálila a umazala. Až nejchytřejší z nich, pavouk, přinesl uhlík v
ranečku z pavučiny. A bylo veselo.
Pro staré kultury je oheň jedním z nejdůležitějších prvků lidského světa. Výrazem
nejvyšší potupy ve staré Spartě bylo odepření ohně. Provinilec, zcela vyloučený ze
společnosti, byl odsouzen k zimě, noční tmě a syrovému jídlu. Starověké a středověké národy
jej považovaly za jeden ze čtyř základních živlů, kam patří ještě voda, země a vzduch. Tvůrci
živlové teorie byli v Evropě staří Řekové. Tradičně je za jejího původce označován svérázný
mudrc Empedoklés z Akragantu. Ve své písni zpívá o tom, že svět je složen ze čtyř božských
„kořenů“ (rhizómata), které lze ztotožnit se živly a které se spolu mísí vlivem Lásky (Filié) a
rozlučují se vlivem Sváru (Neikos). O vzniku živlů z čiré nerozlišenosti prostoru (chóra)
skládáním ideálních trojúhelníků do čtyř z pěti tzv. „dokonalých těles“ (čtyřstěn - oheň,
krychle - země, osmistěn - vzduch, dvacetistěn - voda) a o složení viditelného světa a bytostí z
živlů pojednává Platónův dialog Timaios. Aristotelés určuje každý ze živlů podle dvou
taktilních kvalit (hmatových vlastností): Oheň (PÝR) je teplý a suchý, vzduch (AÉR) je teplý
a vlhký, voda (HYDÓR) je studená a vlhká, země (GÉ) je studená a suchá. Výhodou
aristotelského modelu je možnost změny jedné nebo obou kvalit – tedy možnosti proměny
každého živlu v ostatní tři bez mezistupně. Tak může Aristotelés vysvětlit např. sublimaci.
Aristotelův žák, Theofrastos napsal o ohni celý spis, z něhož se zachovaly zlomky. V něm
například popisuje, z jakého dřeva se vyrábějí zápalná dřívka (vrtidlo je nejlepší z vavřínu
nebo břečťanu a lůžko třeba z lípy).
Nutno podotknout, že staří předpokládali oheň všude tam, kde se vyskytovalo světlo
nebo teplo. Z ohně jsou hvězdy, slunce, oheň je záhadně přítomen v pazourku a křemeni,
blesk je úžasným případem ohně stejně jako činné sopky.
Až do té doby byl oheň výsadou olympských bohů. V celém průběhu dějin měl oheň pro
člověka a jeho hospodářský i společenský život nesmírný význam. Poskytoval mu teplo,
chránil před dravou zvěří, dal mu možnost připravovat si pokrmy, pomáhal vymýtit lesy a
měnit je v úrodná pole, tavit rudu a vyrábět kovové nástroje.
V dobách, kdy lidé ještě nedovedli vyvolat oheň třením dřeva o dřevo nebo křesáním,
vznikal na zemi oheň při činnosti sopečné nebo býval způsoben bleskem při bouřce.
Pravděpodobně se lidé naučili užívat ohně dříve, než jej dovedli sami vyvolat. Znalost použití
ohně ve starší době kamenné byla pro člověka důležitým krokem na cestě k civilizaci.
Ve starověku pokládali lidé oheň za jeden ze čtyř základních živlů. Pro jeho důležitost jej
uctívali v obřadech různých náboženství.
Říká se, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Spoutáme – li oheň a dovedeme – li jej
využít ke svému prospěchu, pak slouží tento mocný živel k našemu dobru. Avšak běda
v opačném případě, přijde – li oheň nezván a nepodaří – li se jej včas spoutat. Pak dovede
zničit obydlí, majetek lidí a vše, s čím přijde do styku. Lidé se proto odedávna ohně obávali
pro jeho ničivé účinky a hledali proti němu ochranu.
Přestože člověk dokázal oheň všestranně využívat, byl velmi dlouho, až do moderní
doby, bezbranný proti jeho ničivé síle. Nebezpečí se projevilo v tom okamžiku, kdy nad ním
člověk ztratil vládu, kdy se změnil v požár, ničící výsledky lidské práce.
Člověk pohlížel na oheň po dlouhé věky se smišeuým pocitem zahrnujícím úctu a strach
současně. Tento živel představoval odjakživa neodmyslitelnou součást lidského života a lidé
se k němu po generace znovu a znovu vraceli, kdykoli se potřebovali ohřát, chtěli si připravit
5
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
jídlo či museli udržet dravá zvířata v uctivé vzdálenosti - alespoň na oněch několik hodin,
dokud svítily plameny. Oheň dával lidem světlo a zajišťoval poměrně pohodlné prostředí, v
němž se scházely rodiny, kmeny či rody. Oheň sehrál také důležitou roli v historii používání
kovu, neboť právě díky jeho síle je bylo možné proměňovat v užitečné předměty, zbraně a
nářadí. Současně se však dal využít i samotný oheň - jako zbraň rozsévající paniku a zkázu v
táboře nepřátel.
Nebezpcčnost ohně vyplývá ze samotného způsobu, jakým se tento živel chová a šíří. Z
čistě vědeckého pohledu musí být pro vznik ohně splněny tři navzájem nezávislé podmínky:
dostatek paliva (látky, která může hořet), vysoká teplota a přítomnost kyslíku. Jakmile jednou
oheň vzplane, může se snadno a rychle šířit mnoha různými způsoby. O přímém šíření se
hovoří v případě, že plameny postupují plynule k hořlavému materiálu, který je v
bezprostředním kontaktu s již hořícími předměty. Teplo vznikající při požáru se však může
šířit i vzduchem (pak se hovoří o vyzařování tepla) a samo dokáže zapálit látky, které nejsou s
původním požárem v bezprostředním kontaktu. Pokud se teplo šíří pevnými materiály
(například kovovými nosníky či trámy fungujícími v takové situaci jako vodiče tepla), mohou
vzplanout hořlavé látky, které se někdy nacházejí i dosti daleko od původního ohně. Hořlavý
materiál mimo lokalitu původního ohně dokáže konečně teplo požáru zapálit i za pomoci
některých zplodin šířících se z ohně vzduchem.
Již v okamžiku, kdy se lidé začínali učit s ohněm žít, se stal tento živel potenciální hrozbou
pro jejich životy a majetek. Jakmile se jednou plameny vymkly kontrole, dokázaly si pak
velmi snadno vybírat daň v podobě lidských životů a zničeného majetku. Stejně snadno jako
plameny ale zabíjely také plynné zplodiny, které při hoření vznikají. I velmi malý oheň
dokáže těsně po zapálení vytvořit velké množství kouře, což se týká obzvláště ohňů, jež
vznikají hořením uměle vyráběných paliv. Při většině požárů dokonce zabíjí ve skutečnosti
právě dým, který dokáže svou oběť udusit rychleji, než se k ní plameny vůbec dostanou.
Samotný kouř je navíc schopen zničit zařízení domácností i výrobních podniků, čímž
představuje sám o sobě hrozbu pro majetek a ohrožuje možnost další obživy. V případě
nekontrolovaně postupujícího ohně může množství kouře uvnitř budovy narůstat velice rychle
- stejně, jako se velice prudce zvyšuje teplota a jako se dokáže velkým tempem šířit i samotný
požár.
Prvořadou podmínkou toho, aby hasiči dokázali odvést osoby z místa požáru do bezpečí a
měli vůbec šanci svést boj s šířícím se živlem, je tedy co nejrychleji dosáhnout místa neštěstí.
Hašení ohně v dávných dobách bylo nesnadné a vlastně téměř nemožné uvědomíme – li
si, že tehdy lidé neměli k dispozici stříkačky nebo jiné hasicí přístroje. Čím trvalejší, větší a
výstavnější osady si člověk budoval, tím více se musel obávat ohně. Až do devatenáctého
století byla většina staveb dřevěná, vymazávaná hlínou, krytá šindeli či došky a s dřevěnými
komíny. V šestnáctém století byly komíny dokonce pleteny z vrbového proutí a vymazávány
hlínou. Odděleny byly od sebe jen úzkou uličkou. Na půdách, v průjezdech a na dvorech bylo
množství sena, slámy, dříví a jiných snadno hořlavých látek. V těchto podmínkách se požáry
rychle šířily a hlavním problémem bylo je lokalizovat, zabraňovat dalšímu šíření, což
vyžadovalo velké úsilí. Často padla požáru za oběť celá ves a též ztráty na lidských životech
nebyly ojedinělé. Proto po vypuknutí požáru mnozí lidé opustili své příbytky a utíkali, jen aby
zachránili holé životy. Nebylo divu, že tehdy požáry vznikaly často, protože se svítilo
otevřeným ohněm a při některých povoláních se pracovalo při otevřených ohništích.
Základní konstrukce dřevěných domů:
Roubená stavba je stavba, jejíž stěny jsou zbudovány technikou roubení. Trámy, kladené
vodorovně na sebe, jsou v rozích spojovány různými typy tesařských vazeb. Původně se
používaly kmeny vůbec nebo jen mírně přitesávané, až později se prosadily trámy hraněné,
zaručující lepší soudržnost stavby. Jednotlivé dlouhé trámy se vrství na sebe a vytvářejí tak
6
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
nosnou stěnu. Ve většině případů se v našich zemích na stavbu používalo dřevo smrkové.
Výjimkou v tomto je nejspodnější, tzv. prahový trám, který byl často dubový (lépe odolává
povětrnostním podmínkám) a zpravidla umisťovaný na kamennou podezdívku.
Hrázděná stavba je stavba, jejíž stěny jsou vybudovány technikou hrázdění. Na české
území pronikla koncem 15. století spolu s německými přistěhovalci. Setkáme se s ní hlavně v
severních a západních Čechách, a to téměř výhradně v kombinaci s roubenou nebo zděnou
stavbou. Hrázděná stěna je konstruována z hraněných svislých a vodorovných trámků
zpevněných šikmými vzpěrami. Tato kostra má nosnou funkci a její volný vnitřní prostor je
vyplněn materiálem bez nosné funkce (mazanina, vepřovice, později pálené cihly).
Základní krytiny dřevěných domů:
Došek je jednou z tradičních střešních krytin lidových staveb. Jedná se o snopek
zhotovený ze 110 až 140 cm dlouhé rovné slámy, rákosí či orobince. Jeden došek váží 3,5 až
4 kg. Ne každá sláma byla vhodná pro výrobu došků. K výrobě se používala žito, které mělo
dlouhá, ale zároveň tenká stébla. Kosilo se přibližně deset dní před dozráním klasu. Pole, na
kterých rostlo žito požadovaných vlastností, byla nazývána doškářskými a bývala vyhlášená
po celém kraji. Na jeden metr čtvereční bylo potřeba, až 15 došků což představuje váhu okolo
60 kg. K pokrytí střechy větší stodoly mohlo být potřeba až 6000 došků. Byla to náročná
práce, kterou prováděli specializovaní řemeslníci, doškáři.
Šindel je jednou z tradičních střešních krytin lidových staveb. Jedná se o dřevěnou
destičku břitovitého tvaru, širokou 8 až 15 a dlouhou 50 až 60 cm. Jedna strana, asi 1,5 cm
tlustá, je opatřena drážkou, na druhé straně je břit. Rozeznáváme dva druhy šindele a to
štípaný (jehož životnost je až 3× větší než v případě řezaného) a zmíněný šindel řezaný. Jeden
čtvereční metr šindelové krytiny váží podle způsobu pokládání 30 až 50 kg. Vzdálenost mezi
jednotlivými krokvemi bývá až dva metry (u pálené krytiny bývá do jednoho metru).
Životnost může být při kvalitním položení a vhodné údržbě výjimečně až 60 let.
Komíny
Nejstarším zařízením sloužícím k odvodu kouře ven z domu (respektive jizby) byl tzv.
dymník odvádějící kouř do podkrovního prostoru. Kolem 15. století se pak objevují komíny
sahající až nad samotnou střechu a odvádějící tak kouř zcela mimo dům. První komíny byly
dřevěné či hlinitodřevěné, v průběhu 17. a 18. století se hlavně pod tlakem protipožárních
předpisů přecházelo na komíny zděné. Jejich průduchy už byly svedeny až k zemi a využívali
tak k odvodu kouře umělého tahu.
V dějinách lidstva nešlo jen o živelné ohně způsobené blesky či neopatrností lidí. Oheň
patřil mezi jednu z nejmocnějších válečných zbraní. Od raného středověku zanechávaly
válčící strany po sobě spálené a vydrancované kraje. Také při povodních docházelo k velkým
škodám, neboť domy převážně chudého obyvatelstva byly stavěny z tzv. „kotovic“,
nepálených cihel, které když se ocitly ve vodě tak se rozsypaly.
Velký požár Londýna roku 1666 byl pouze jedním z mnoha, které se prohnaly řadou
překotně rostoucích měst žijících čilým obchodním ruchem. Začal v pekařství na ulici
Pudding Lane a po pouhých pěti hodinách se ocitlo v plamenech více než 300 domů, dílen a
obchodů. Plameny se zuřivě hnaly třemi směry, šířily se od jednoho domu k druhému a
dokonce i přeskakovaly napříč úzkými ulicemi. Naprostá absence jakýchkoli preventivních
protipožárních opatření způsobila, že plamenům nestálo v cestě doslova vůbec nic. Oheň
pokračoval ve zničujícím díle celé čtyři dny, aby nakonec zničil čtyři pětiny starého Londýna.
Po tomto velkém požáru bylo v Londýně zakázáno používat coby stavební materiál dřevo, jež
nahradily cihly.
Do 19. století došlo na mnoha místech světa k řadě vážných požárů s často doslova
osudovými následky, které opakovaně pustošily rozrůstající městské oblasti obývané tím
7
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
nejchudším obyvatelstvern. Dávno po hromadném zavedení elektřiny se na mnoha takových
místech ještě svítilo svíčkami a plynovými lampami, pro přípravu jídla se používal otevřený
oheň. K tomu je nutno přičíst zanedbávání vymetání komínů. Jakmile někde vzniklo první
ohnisko požáru, napomáhaly všechny nvedené okolností podněcovat rychle šířící oheň.
Další příčinu požárů, jejíž podíl na celkovém množství roste, představuje žhářství. Ve
srovnání s ohni založenými člověkem je počet požárů vzniklých bez jeho přispění relativně
malý. Když už k nim ale dojde, mohou mít velice zničující následky. Spontánně vzniklý oheň
v období velkého sucha může vyústit v lesní či stepní požáry trvající po celé týdny a ničící
rozsáhlé oblasti, které jsou domovem rostlin i živočichů. Někdy pohltí dokonce i celá města a
vesnice. Také pravidelné sopečné výbuchy a s nimi související výrony žhavé lávy dokážou
zapálit obrovské přilehlé plochy porostlé vegetací.
Hasičství ve starém Římě
Nejstarší historické záznamy o boji s ohněm naznačují, že k prvním pokusům na tomto poli
došlo zřejmě ve 2. století př. n. l., kdy obyvatel Alexandrie jménem Ctesibius vynalezl
primitivní ruční stříkačku schopnou vystříknout do ohně skromný proud vody. Podobala se
obrovské injekční stříkačce a jednalo se vlastně o úzký, přibližně 1 m dlouhý rovnoběžný
válec, který byl na jedné straně opatřen tryskou a na druhé pístem spojeným s rukojetí. Před
použitím se tryska ponořila do nádoby s vodou a píst se vytáhl do krajní polohy. Tím se
střikačka naplnila vodou, kterou zatlačení pístu zpět do válce vystřiklo do ohně. Takové
zařízení mělo na potření požáru pouze malý účinek.
Lze ledy soudit, že v dobách před rozkvětem římského impéria požáry uhasínaly přirozenou
cestou, tedy teprve až spálily veškerý hořlavý materiál anebo po propuknutí silného lijáku. Z
počátečních období římské říše se dochovaly záznamy o několika tragédiích a obrovských
materiálních škodách spojených s požáry. Například roku 6 n. l. zničil jeden jediný požár
čtvrtinu všech budov ve středu Říma. S velkou mírou pravděpodobnosti lze říci, že počátky
snah o organizaci boje s ohněm lze spojovat právě s následky léto mimořádně ničivé
katastrofy. V neustále rostoucím impériu žilo v hustě obydlených městech stále více lidí,
takže bylo v zájmu každého jednotlivce co nejvíce omezit riziko opakování takovýchto
zničujících pohrom.
Za doby římské republiky byl přidělen dohled na bezpečnostní opatření při požárech tzv.
collegiu nižších úředníků nazývaných tresviri capitales pod dozorem aedilů, konsulů a
tribunů. Protože toto opatření nebylo pro případ požáru dostatečné, zorganizoval kurulský
aedil M. Egnatius Rufus vlastní soukromý hasičský sbor, který se velice osvědčil při požáru v
roce 732.
Za doby císařství byl založen Augustem zvláštní hasičský sbor složený z otroků o počtu 600
mužů, vedený zpočátku kurulským aedilem. Augustus rozdělil sbor do čtrnácti okresů Říma
před i za hradbami zvaných regiones. Do každého regionu připadalo několik čtvrtí (vici)
města a každá čtvrť měla více či méně obytných stavení. Některá stavení, náležící boháčům se
nazývala domus, menší pro občany a nájemníky insulae. Ve čtrnácti okresech bylo 265 čtvrtí,
každá z nich volila k sobě čtyři magistry, kteří obstarávali nejen obecní záležitosti, ale i
náboženské. Ve věci první dohlíželi magistri vicorum až do roku 6 po Kristu na otázku
požární.
Jelikož se ale toto zřízení zcela neosvědčilo, zřídil Augustus u konce své vlády (6 let po
Kristu) vojensky organizovaný hasičský sbor a zároveň i policejní sbor o 7000 mužích.
Sbor byl řízen praefectem z šlechtického stavu, rozdělen byl na 7 kohort, tak že každá kohorta
zajišťovala službu ve dvou okresech z kasáren zvaných statio vigilum Romanorum.
8
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Podle nalezených zápisů se nalézalo 6 kasáren poblíž bran i za Tiberou. Každá kohorta s
počtem asi 1000 mužů se dělila na 7 centurií.
Počet centurií i mužstva v kohortách a centuriích nebyl vždy stejný. Někdy čítala kohorta 555
pěších, 66 jezdců, jindy zase 1105 pěších a 132 jezdců. Centurie 85 – 173 mužů. Řídilo se to
zřejmě podle velikosti okresů a služební povinnosti. Podle nalezené votivní desky čítaly
centurie:
Senecia 19 šarží 142 mužů
Torquata 17 šarží 151 mužů
Rutiliana 16 šarží 108 mužů
Taurisca 14 šarží 101 mužů
Aulupora 15 šarží 129 mužů
Rufa 16 šarží 103 mužů
Justa 13 šarží 87 mužů
Celkem tedy 110 šarží 815 mužů
Dohromady měla tedy jedna kohorta, pokud počítáme tribuna jako velitele a 4 lékaře, celkem
930 mužů.
Toto rozdělení svědčí o důkladné organizaci jak hasičské tak policejní povážíme-li, že tak
početný sbor byl řízen svým prefektem, kohorty svými tribuny a centurie svými centuriony,
že byl řádně ubytován, rozdělen do okresů a není pochyb, že byl řádně vycvičen a opatřen
potřebným vybavením.
Výkonná moc prefekta vigilum nebyla malá a měli mnohdy i politický vliv. Prefektovi
náleželo také soudnictví nad paliči a zloději.
Prefektovým náměstkem byl subpraefektus, kterému bylo podřízeno 49 centurionů, sedm v
každé kohortě.
Z prefektových úředníků byl cornicularius (pobočník) a beneficiarius coby kancelářský
tajemník.
Subpraefekt měl mimo cornicularia a beneficiaria ještě libraria k vedení knih.
Po boku centuriovi byli vexillarius, praporečník, optio náměstek centuriův, tesserarius, který
řídil hlídky, codicillarius písař, secutor, ordonance.
Mimo to byli v kohortách dozorci lázní, praporečníci, žalářníci, trubači, dozorci vodovodu,
pokladníci, lazebníci, spížníci, registrátoři, stříkačníci – syphonarii a obstaravatelé vody při
požárech – aquarii.
Jak již bylo zmíněno, byl sbor vigilů zřízen vojensky, byl cvičen, ubytován v kasárnách, držen
v přísné kázni a stále placen. Za doby císaře Augusta byli ve sboru pouze svobodníci
(osvobození otroci), později pak za vlády Septima Severa také římští měšťané. Každý
svobodník po šestileté hasičské službě (později i po tříleté) nabyl měšťanského práva.
Služební povinnost trvala dvacet let a každý vigil ročně obdržel 360 denárů. Přísná kázeň byla
udržována peněžitými tresty, sesazením z hodnosti, veřejným pranýřem, tělesnými tresty nebo
i smrtí. Naproti tomu byly odměny, veřejné pochvaly a hodnostní postup.
Uniforma vigilů byla podobná vojenské, k poplachu se používalo volání a hasičských trubek.
Vigilové používali žebříky, háky, bourací nástroje, lana, stříkačky, koše, vodou a octem
navlhčených pokrývek a kůží. Služba byla denní (excubiae) a noční (vigiliae). Stráže se
skládaly ze čtyř mužů. V noci stále jeden muž na stráži a tři odpočívali. Střídání stráží se dělo
v noci čtyřikrát a ve dne dvakrát na znamení trubačů. Praefectovi bylo nařízeno, aby byl v
noci oblečen a vždy pohotový.
O činnosti vigilů při požárech a jejich výkonech nezůstalo mnoho zpráv, aby se dala posoudit
hasičská taktika, způsob a vlastnosti hasičského náčiní.
I přes všechny uvedené snahy však město Řím stejně jako další části římské říše postihlo
několik zničujících požárů. Obrovský oheň propukl v Římě roku 64 n. 1. a zuřil tři dny a tři
noci. Požár je také nyzýván Neronův, podle tehdejšího římského císaře. Požár Říma r. 64 byl
9
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
zřetelným počátkem Neronova ústupu ze slávy. Od té chvíle ho potkával jeden neúspěch za
druhým.
Jediný popis Neronova požáru nám vysvětluje jen málo, protože o činnosti hasičského sboru
je jen zmínka ve zprávě, „že šestého dne požár omezen na úpatí esquilinského pahorku, když
byla stržena celá čtvrť města, aby dravému živlu nezbyla jen holá pole a obloha“.
O Neronově požáru píše Titus takto:
„Stalo se veliké neštěstí, neví se, zdali náhodou nebo zlomyslností knížete, neštěstí strašnější
ze všech, která způsobila jindy síla plamenů.“ Kdyby byl požár vzniknul mezi chrámy a
větčími budovami, nemohl by se z počátku tak rychle rozšířit, protože by chrámy svými
ohradními zdmi požár zadržely. Požár vznikl v části circu poblíže Palatina a Caelia, v lehce
stavěných boudách, naplněných olejem a lehce vznětlivými látkami.
Požár zuřil z počátku v rovině XI. A XII. Okresu, rozšířil se do výše položených II., X. a XIII
okresů a vrátil se zpět do nížin II., IV., VIII. A XII okresu takovou rychlostí a silou, „že
vzdoroval všemu hašení a ochranným opatřením,“ která byla stižená úzkými a
nepravidelnými uličkami a množstvím příbytků. K tomu se přidal nářek žen, dětí a starců,
kteří v zástupech pobíhali hořícími ulicemi a stěžovali hašení. Sotva se cítil někdo v bezpečí
útěkem do sousedních ulic, tak plameny během chvilky zasáhly i tato místa a obyvatelům
nezbylo nic jiného, než aby si zachránili své životy útěkem do polí.
Mnoho lidských životů vzalo za své, mnozí umírali z lásky ke svým milovaným a vrhali se do
plamenů bez šance je zachránit.
Sotva byl oheň šestého dne omezen a obyvatelstvo se trochu utišilo, vznikl požár znovu v
předměstí „in Aemilianis“, který trval další tři dny. Požár sice zničil méně budov a lidských
životů, ale poškodil nejkrásnější část města.
Stalo se tak, že za 9 dní bylo zničeno deset ze čtrnácti okresů Říma, z toho tři kompletně do
základů. V sedmi zbylo málo budov a to ještě poloshořelých nebo poškozených.
Ačkoliv římský sbor čítal 7000 mužů, nedá se mu i při nedostatečných zprávách o Neronově
požáru vytýkat, že nepracoval statečně. Měl po ruce pouze nedostatečné nářadí, římské
budovy nebyly zajisté dostatečně ohnivzdorně stavěny a jediná taktická ochrana byla bourání.
Hasičství v Británii a Nizozemí
Společně se zánikem římské říše upadly veškeré objevy na poli požární ochrany v
zapomnění a z následujícího období se nedochovalo příliš mnoho záznamů o snahách bojovat
s ohněm. Důraz se nyní kladl na záchranu osob a majetku, zatímco oheň byl ponecháván
svému osudu, dokud sám nedohořel – poté když spálil vše, co mu stálo v cestě. V Británii
tehdy velké požáry v letech 619 a 624 n. l. zničily rozsáhlé oblasti města Canterbury, přičemž
Londýn prožil ještě mnohem větší katastrofy v letech 798 a 982.
V roce 1086 byly v Británii podniknuty kroky směřující k tomu, aby si obyvatelé země
uvědomili nebezpečí spojená s ohněm. Po zákonem stanovené noční hodině měly být ve
všech obydlích uhašeny otevřené ohně a svíce. Zákon, který to nařizoval, se ale stal natolik
neoblíbený, že byl záhy odvolán. Roku 1189 vydal první primátor Londýna Henry Fitzalwin
městskou vyhlášku, která nařizovala, aby mezi nově stavěnými domy zůstávaly mezery a aby
se při jejich stavbě používaly namísto dosavadní hořlavé kombinace dřevo a sláma raději
kámen a břidlicové či hliněné střechy. Žádné z uvedených opatření nicméně nezabránilo
propuknutí dalších požárů. První velký požár Londýna se roku 1212 rozšířil i přes řeku Temži
a v konečném součtu si podle odhadů vyžádal 3000 lidských životů. Oheň představoval
každodenní nebezpečí i v dalších anglických městech té doby. Postupně tak lehly popelem
Peterborough, York, Cloucester, Lincoln a Bath.
10
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Ani v jiných velkých evropských městech tomu nebylo jinak. I tam vedlo riziko častých
požárů ke snaze vyvinout co nejúčinnější vybavení pro boj s ohněm. Na počátku 16. století
vynalezli Portugalci mohutné kovové stříkačky - mnohem větší, než jaké se až do té doby
používaly kdekoli jinde. Obsluha každé z nich vyžadovala přítomnost mnoba lidí, kteří ji
museli nejprve sami naplnit a následně vyprázdnit do zuřících plamenů. V roce 1518 se kovář
Anthony Blattner z německého Augsburgu pokusil zvýšit pohyblivost této protipožární
zbraně, když stříkačku připevnil na povoz. Většina velkých měst používala v té době různé
systémy boje s ohněm založené na využití stříkaček a živých lidských řetězů, po nichž
putovaly k místu neštěstí z ruky do ruky kbelíky naplněné vodou. V případě opravdu velkého
požáru ale vše záviselo na jednotlivcích (či při nejlepším na několika málo konstruktérech)
hledajících různé formy boje s živlem. Bodem obratu se posléze stal až druhý velký požár
Londýna, který vypukl 2. září 1666 v jednom pekařství. Jeho následky vyburcovaly
především obyvatele tehdejších velkých měst, aby se snažili využít nejnovější vědecké
poznatky a povznést techniku boje s ohněm na úroveň odpovídající počínajícímu novověku.
Onen velký požár zuřil po dlouhé čtyři dny i noci a stačil se rozšířit do tří směrů, než
obyvatelé města záměrně zbourali mnoho dosud nezasažených budov, z jejichž trosek vznikla
mohutná bariéra bránící ohni v dalším šíření. Do té doby ale nabrala výheň na takové síle, že
popelem lehla až do základů oblast takřka dvou čtverečních mil londýnského „City". V
doutnající trosky se tehdy proměnilo na 13 000 domů. 84 kostelů a 44 cechovních budov. Z
více než 100 000 Londýňanů se stali bezdomovci, přičemž finanční škody dosáhly
astronomických výšin. Je však pozoruhodné, že o život přišlo pouze šest osob.
Jako přímý důsledek velkého požáru se brzy začaly organizovat oddíly pro boj s ohněm
disponující vybavením k likvidaci požáru. Během následujících 50 let pak veřejná požární
ochrana prodělala naprosto zásadní vývoj. Spolu s tím, jak se Evropou šířily zvěsti o velkém
požáru Londýna hledali lidé, kteří se zajímali o vylepšování metod boje s ohněm, stále
účinnější prostředky snižující hrozbu požáru. V roce 1673 vypukl požár v amsterdamském
Lijnbaanu [Bopewalk]. Podobně jako v přtpadě londýnského velkého požáru se i zde plameny
rozšířily neuvěřitelnou rychlostí ulicemi a průchody a zničily mnoho budov. Jistého úspěchu
při snaze dostat požár pod kontrolu bylo nicméně dosaženo zásluhou nasazení vylepšené
výzbroje zkonstruované holandským inženýrem Van der Heidenem. Naštěstí pro obyvatele
města vynalezl tento muž již o několik let dříve přenosnou ruční stříkačku, která se
připojovala ke speciálně zkonstruovaným koženým hadicím.
V době kdy propukl požár v Amsterdumu. podnikli Angličané již řadu opatření s cílem
zajistit, aby se již nikdy neopakovalo řádění živlu s tak zničujícími následky, k jakým došlo
v Londýně roku 1680 zde dr. Nicholas Barbon otevřel „Fire Office" (doslova „Požární úřad“)
- první zařízení svého druhu na světě, kde mohli zákazníci uzavřít pojištění ke krytí náhrad
případných škod způsobených ohněm. Barbonův podnik však brzy zkrachoval, neboť musel
vyplácet příliš mnoho náhrad škod. O pět let později ale zahájila činnost pojišťovna fungující
na poněkud odlišném principu. Tentokrát si zřídila vlastní hasičský sbor, aby vlastními silami
omezila rozsah škod a tudíž i výši následně vyplácených náhrad. Roli hasičů zde v případě
požáru sehrávala skupina převozníků a lodníků od řeky Temže.
Kdvž roku 1711 zničil oheň v americkém městě Bostonu přes 100 budov, zažila Severní
Amerika jeden ze svých největších požárů. Plameny řádily osm hodin a vyžádaly si dvanáct
lidských životů, než se podařilo dostat oheň alespoň částečné pod kontrolu. Následky
katastrofy podnítily Američany k rychlému vývoji prostředků snižujících riziko požáru, které
se záhy dostaly na stejnou úroveň, jaká byla v té době obvyklá kdekoli na světě.
11
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Hasičské sbory pojišťovacích společností
V boji s ohněm zaznamenal Londýn značný pokrok a roku 1720 zde působilo již 20 různých
hasičských sborů organizovaných jednotlivými pojišťovnami. Každý sbor měl své vlastní
hasiče, odlišující se různobarevnými uniformami, které nosili při likvidaci požáru pojištěného
majetku. Při určování toho, u které společnosti je dům vlastně pojištěn se hasiči jednotlivých
pojištoven orientovali podle kovových cedulek připevněných na výrazných místech na
průčelích budov.
Do roku 1725 se počet hasičských sborů jednotlivých pojišťoven zdvojnásobil. Stávalo se,
že pokud první hasiči, kteří dojeli na místo zjistili, že objekt není pojištěn u jejich
chlebodárce, zanechali práce, aniž by se snažili požár uhasit. Děly se i horší věci. Často
panoval u zásahů chaos, když si rivalové různých pojišťoven záměrně překáželi. Tento stav
trval téměř celé století.
Roku 1733 již americký Boston disponoval fungujícím sborem dobrovolných hasičů a o
čtyři roky později se mohl New York chlubit ne méně než pětatřiceti hasiči. V roce 1774
pomáhal při zakládání hasičského sboru i samotný George Washington
V tutéž dobu ve Francii obrátil pozornost na rostoucí potřebu ochrany před požáry
Napoleon Bonaparte. který vydal pokyn, podle něhož musela jedna z divizí francouzské
armády zajistit dostatek mužů na vytvoření hasičského sboru s úkolem ochránit Paříž a její
obyvatele před ohněm. Tento sbor vstoupil do povědomí pod názvem Brigade de SapeursPompiers. Roku 1800 měli pařížští hasiči k dispozici již 30 ručních stříkaček, které jim
pomáhaly ve zdolávání ohně.
Naproti tomu se hasičské sbory v Británii skládaly na počátku 19. století převážně ze špatně
vycvičených a mizerně organizovaných dobrovolníků anebo mužů, kteří pracovali jako hasiči
na částečný úvazek. Roku 1824 však představitelé skotského města Edinburghu přijali po sérii
požárů rozhodnuti, které znamenalo skutečnou revoluci v organizaci boje s ohněm. Skotové
tehdy sloučili několik dosud nezávisle na sobě fungujících hasičských sborů jednotlivých
pojišťoven a vytvořili z nich první městský hasičský sbor ve Velké Británii nesoucí název
Edinburgh Fire Engine Establishment.
Velení nad hasičským sborem o sile 80 mužů svěřili otcové Edinburghu po zralé úvaze 24
letému Jamesi Braidwoodovi. Ten nemarnil čas, neprodleně zahájil výcvik svých mužů, a
začal je tak připravovat na úkol, jenž před nimi stál. Dnem i nocí je nemilosrdně cepoval,
hasiči cvičili s žebříky, pracovali na střechách a učili se dopravovat vodu do míst, kam ji jinak
bylo možné jen obtížně dostat. Zanedlouho měl Edinburgh nejúčinněji fungující hasičský sbor
v celé zemi.
Zprávy o Braidwoodově úspěchu záhy dorazily až do Londýna, kde právě v lé době
dozrávala kritická kombinace nahuštěné obytně zástavby a rozšiřujících se výrobních podniků
navozující mimořádné riziko vzniku požáru a s ním spojené ohrožení životů a majetku
obyvatel. Roku 1826 již naplno probíhalo slučování nejdůležitějších hasičských sborů
různých pojištoven do jediné efektivně fungující jednotky. V roce 1832 byl do Londýna
pozván samotný Braidwood, aby se stal vrchním dozorcem hasičského sboru nesoucího název
London Fire Engine Establishment (LEFE).
Na počátku velel 80 hasičům, kteří pracovali na plný úvazek v 19 požárních stanicích
zajišťujících bezpečnost v centru Londýna. Tak vlastně nastala situace, kdy měl londýnský
sbor chránit se slejným počtem hasičů, jaký měl k dispozici Edinburgh, mnohem více
obyvatel. Počet londýnských hasičů posléze v souvislosti s tím, jak hasiči dostali na starost
požární ochranu celého Londýna, znatelně narostl.
V Edinburghu získal Braidwood řadu zkušeností s organizací hasičského sboru, které záhy
úspěšně využil. Různorodou směsici barevných uniforem, pocházejících od předchozích
zaměstnavatelů svých mužů, nahradil praktickými černými stejnokroji s koženými helmami a
12
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
botami. Zároveň zavedl oficiální systém hodností a penzijní systém. Přišel také s novým a
přísně vedeným výcvikem, jenž vedl mimo jiné ke zvýšení odvahy hasičů při kontaktu
s ohněm. To jeho mužům umožnilo, aby při sebemenší možnosti vnikali do hořících budov a
hasili plameny přímo v epicentru požáru. Od té doby se hasiči začali snažit namísto dušení
ohně do okolí ohniska požáru nastříkat co nejvíce vody okny rovnou do hořících budov a
zlikvidovat oheň přímo tam. Hasiči nemohli samozřejmě setrvávat v hořících domech příliš
dlouho - kouř a horko je brzy donutily vracet se ven na čerstvý vzduch.
Nový náčelník londýnských hasičů rovněž nutil své muže cvičit ve tmě a trénovat tam boj s
pomyslným ohněm - často v nepříjemném a obtížně zvládnutelném prostředí půd, podkroví či
hřebenů střech. Hasiči nyní museli cvičit ve výškách bez žebříků a s hadicemi, a to tak
dlouho, dokud se z nich nestali naprostí profesionálové. Aby udržel ostražitost hasičů a zajistil
jejich rychlou reakci na skutečný poplach, kontroloval Braidwood namátkově jednotlivé
stanice a cvičné poplachy vyhlašoval v jakoukoli hodinu.
James Braidwood vládl po následujících takřka 30 let jako celosvětová vůdčí autorita v
oblasti boje s ohněm. Dne 22, června roku 1861 se ale jeho život náhle a tragicky uzavřel,
když v malém skladišti na břehu Temže v blízkosti mostu Tower Bridge vypukl požár.
Plameny se úzkou uličkou rychle rozšířily a rozpoutal se obrovský požár. Braidwood, který
vyrazil, věren svému zvyku, v čele hasičů, zahynul, když se ze štítu domu zřítilo velké
množství zdiva. Jeho pohřební průvod se táhl 2,5 km a ochromil život ve velké části Londýna.
V roli velitele londýnských hasičů nahradil Braidwooda kapitán (později sir) Eyre Massey
Shaw - irský armádní důstojník, který v minulosti řídil sjednocený policejní a hasičský sbor v
Belfastu. Po takřka celé tři následující dekády se Shaw stal v západním světě vůdčí postavou
na poli budování hasičských sborů a prosazování protipožárních bezpečnostních opatření.
Když britský parlament zřídil roku 1866 Metropolitan Fire Brigade (Metropolitní hasičský
sbor - předchůdce současného London Fire Brigade - londýnského hasičského sboru), velel
Shaw rázem největšímu profesionálnímu hasičskému sboru na celém světě. Již koncem
šedesátých let 19. století se londýnský sbor rozrostl a spravoval 59 požárních stanic. K
dispozici měl množství ručně ovládaných výsuvných žebříků sloužících k zachraňování osob,
přičemž Shaw postupně zaváděl další novinky. Pořídil parní stříkačky, instaloval telegrafní
komunikační systém a pro své hasiče zavedl intenzivní výcvikový program. Odborným
znalostem šéfa londýnských hasičů odpovídala i poptávka po jeho radách. Vydal se tedy i na
druhou stranu Atlantského oceánu, aby tam provedl inspekci několika amerických hasičských
sborů. Radil rovněž královně Viktorii v otázce protipožárních bezpečnostních opatření v
královském paláci. Během sedmdesátých let 19. století se hašení velkých požárů v Londýně
účastnil spolu se svým hasičským sborem jako nadšený dobrovolný hasič i princ waleský,
Americké hasičské sbory
Podobně bouřlivý rozmach, pokud jde o výzbroj, probíhal také v hasičských sborech na
území Spojených států, třebaže ještě na počátku 19. století tvořili většinu jejich členu
dobrovolníci. Rostoucí počet ničivých požáru však ohrožoval ekonomický i sociální život
rozvíjející se země. Jedna z oněch velkých katastrof propukla v tehdy teprve vznikající
obchodní čtvrti New Yorku za mimořádně mrazivého počasí v prosinci roku 1835. Požár
vznikl v oblasti plné skladišť a obchodů, kde plameny záhy pohltily vše, co jim stálo v cestě.
Vrstva ledu a krutá zima komplikovaly včasný přístup k vodě. Muselo být strženo několik
budov, aby se vytvořila bariéra proti dalšímu postupu ohně. Následně poté se podařilo dostat
požár pod kontrolu a postupně jej utlumit.
Na konci americké občanské války vznikl v New Yorku první profesionální hasičský sbor
ve Spojených státech. Roku 1865 měl k dispozici 33 ručních stříkaček dopravovaných na
13
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
koňských povozech, 11 žebříků a 600 placených hasičů. Zanedlouho poté se po celých
Spojených státech rozšířily parní stříkačky.
Chicago postihl zničující požár v roce 1871. Započal na pile a po rozšíření do okoli zničil
čtyři bloky budov. Jakmile se jej však podařilo dostat po několika hodinách pod kontrolu,
rozhořel se nedaleko další oheň - zřejmě zapálený jiskrami původního požáru. Rozdmýchán
velice silným větrem, zachvátil druhý oheň několik střech a vbrzku se doslova proměnil v
ohnivou smršť. V silném větru nebyly stříkačky příliš účinné a plameny přeskočily na druhou
stranu řeky. Chicagští hasiči, na které již doléhala únava z prvního požáru, odeslali telegrafem
naléhavou žádost o pomoc, po jejímž přijetí za nimi dorazilo několik jednotek z okolí. Snaze
o uhašení požáru ale bránily tisíce obyvatel Chicaga prchající před postupujícími plameny.
Oheň hořel celých 24 hodin, než se dostal za přispění silného deště pod kontrolu hasičů. V
hrozném ohni zahynulo přes 300 obyvatel města a dalších 100 000 zůstalo bez přístřeší, když
plameny zničily více než 18 000 budov.
Coby reakce na velký požár v Chicagu byl počet členů tamního hasičského sboru
zdvojnásoben. Na přehlídce roku 1869 tak mohlo defilovat 390 důstojníků a hasičů, 34
parních stříkaček, 150 koní, 26 mobilních výsuvných žebřrků a přibližně 11 km hadic. Stejně
jako v případě mnoha jiných modernizujících se hasičských sborů vznikl i v Chicagu systém
oblašování poplachů s cílem zrychlit přenos informací o vzniku požáru. Materiální vybavení
hasičských sborů a jejich vývoj v různých částech světa nevycházely z jednotného vzoru.
Těžko ale někoho překvapí, že mezi nejaktivnější na tomto poli patřila ta města, která v
minulosti sama zažila velké katastrofy spojené s řáděním ohně. Právě v nich vznikaly dobře
organizované i vybavené hasičské sbory. Mnohé země přejímaly americké a britské
zkušenosti, pokud šlo o výcvik hasičů i jejich vybavení. Roku 1875 se například mohlo
australské Sydney pochlubit nejmodernějšími britskými parními stříkačkami značky
Merryweather, zatímco v téže době se hasiči v japonské Jokohamě teprve postupně zbavovali
dřevěných ručních stříkaček, pocházejících ze 17. století.
Dvacáté století
Na počátku 20. století již většina větších světových měst disponovala pravidelnými
hasičskými sbory. Lidé tehdy již pochopili, že požáry ohrožují nejen lidské životy, ale mohou
mít i nedozírné hospodářské důsledky. V mnoha oblastech začaly být náklady na požární
ochranu hrazeny částečně z příspěvků ústředních vlád a místních státních orgánů. V menších
městech však ještě poháněli dobrovolní hasiči své staré stříkačky vlastními svaly a současně
zajišťovali alespoň základní protipožární opatření.
Významný mezník v tomto období představuje nástup motorizovaných požárních vozů
umožňujících dorazit k ohni mnohem rychleji. Zároveň bylo možné dopravit na místo zásahu
kromě obvyklých žebříků a hadic i stále větší množství výzbroje potřebné k boji s ohněm a k
záchraně osob. Další zlepšení představoval nový zdroj sily pro pohon vodních stříkaček, který
se objevil spolu s motorovými pumpami.
Poprvé se rovněž začaly používat dýchací přístroje a požární žebříky s dosahem do velkých
výšek, umožňující mnohem účinnější organizaci zásahu, než tomu bylo v minulosti. V první
polovině 20. století přinesly dosud největší změny, jimž museli hasiči čelit, mezinárodní
konflikty a války. Během první světové války se řada britských měst stala terčem útoků ze
vzduchu, jež byly prováděny německými vzducholoděmi Zeppelin. Jeden jediný nálet v roce
1915 způsobil na různých místech Londýna 29 požárů, které poničily především obchodní
čtvrť „City". Poprvé v historii se hasiči ocitli v situaci, kdy na ně během zásahu proti ohni
současně padaly nepřátelské bomby. Mnoho mužů utrpělo během leteckých útoků zranění.
Avšak v porovnání s tím, co se odehrávalo v britských i německých městech během druhé
světové války, události prvního světového konfliktu zcela blednou. Britští hasiči byli první,
14
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
kdo museli čelit následkům bombardování zápalnými a vysoce explozivními pumami, když si
nacistická Luftwaffe vybrala v roce 1940 za svůj terč Londýn a některá další velká britská
města. Od září onoho roku prožíval Londýn 57 po sobě následujících nocí bombardování.
Hasičské jednotky prožívaly těžké chvíle i přesto, že se britská vláda rozhodla posílit
dosavadních 1600 profesionálních hasičských sborů v celé zemi 23 000 dobrovolníky. Během
jedné jediné noci bylo v Londýně nasazeno 2000 stříkaček. Těžkému bombardování čelily
rovněž přístavy a další strategická místa. Na základě vládního plánu na pomoc postiženým
oblastem dostaly místní hasičské jednotky množství nových stříkaček.
Boj s požáry se odehrával doslova v první válečné linii a mnoho hasičů bylo zabito či
zraněno. Na počátku roku 1942 se však karta obrátila. Když britské královské letectvo RAF
zahájilo spolu s americkými vzdušnými silami intenzivní bombardování německých měst a
zbrojovek, pocítili tíhu bojů zase němečtí hasiči. Celé městské čtvrti se ocitly v jednom
plameni poté, co se na ně z oblohy snesly mraky zápalných a výbušných pum. Příslušníci
hasičských jednotek na zemi měli jen nepatrnou naději, že se jim podaří dostat plameny pod
kontrolu.
V pozdější fázi války se objevily německé létající bomby V - 1, po kterých následovaly
ještě účinnější rakety V - 2. Ty dopadaly v letech 1944 - 1945 ve velkém množství na Londýn
a jihovýchodní Anglii a ke ztrátám na obou stranách přidaly další desetitisíce lidských životů.
Hasičům tehdy přibyla další práce, když pomáhali při vyprošťování lidí zpod trosek
bombardovaných budov.
Britské hasičské jednot.ky se během války dočkaly zestátnění, jež mělo sjednotit jejich
organizaci i výzbroj. Na obou válčících stranách se do rukou hasičů dostaly ze strategických
vládních zásob další automobilové stříkačky společně se stříkačkami na přívěsech a s
výsuvnýrni žebříky, které měly zvýšit sílu hasičských sborů. Po příchodu míru trvalo
hasičským jednotkám takřka celé jedno desetiletí, než se z následků války zotavily. V
podmínkách poválečného hospodářství zaostával vývoj požárních vozidel a další výzbroje až
do padesátých let, kdy nastoupila nová generace požární techniky.
V průběhu druhé poloviny 20. stolelí se požární ochrana rozvíjela v reakci na rychle se
proměňující svět stále závratnějším tempem. Postupně vznikaly nové technologie a materiály,
zatímco hasiči se museli současně přizpůsobovat neustále se měnící náplni své práce při
hašení požárů a při záchranných operacích spojených se stále větším rizikem.
Jak se v poválečném období zlepšovala kvalita bydlení, ubývalo současně mnoho tradičních
příčin požárů ve starší zástavbě: otevřené ohně, petrolejová a naftová kamna a stísněné
prostory určené k přípravě jídla. Součástí nových staveb se již staly prvky sloužící k ochraně
před vypuknutím požáru, přičemž se nezapomínalo ani na lepší únikové cesty pro případ
jejich vzniku. Jednu z novinek představovaly například samočinně se zavírající dveře, jež
byly zkonstruovány tak, aby udržely kouř pouze v zasažené části domu.
Přes všechna uvedená vylepšení však oheň představuje i nadále hrozbou. V moderních
obydlích se nachází spousta hořlavého materiálu včetně plastických hmot a dalších hořlavých
látek (například pěna používaná jako výplň nábytku). Pokud jsou tyto látky vystaveny ohni,
uvolňuje se z nich značné množství hustého jedovatého dýmu, který dokáže naplnit celý
vnitřek domu černými dusivými výary. Kromě toho je lze všechny snadno zapálit jedinou
neopatrně odhozenou cigaretou.
Rozšířené využívání elektřiny a rostoucí počet domácích elektrospotřebičů vede rovněž ke
zvyšujícímu se počtu požárů způsobených poruchami elektrických zařízení nebo jejich
špatným používáním.
Další příčinou požárů byl v době oživení průmyslu po druhé světové válce nástup nových
výrobních postupů, jež často vyžadovaly vysoké teploty. Tento proces byl rovněž spojený s
rozšiřujícím se používáním chemikálií při výrobě nových syntetických materiálů. Současně se
mnoho nových výrobních provozů zřizovalo ve starších budovách, z nichž jen málokteré byly
15
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
původně stavěny s ohledem na dodržování protipožárních opatření a zajištěni bezpečnosti
zaměstnanců.
V současnosti funguje v jednotlivých místech nepřetržitá požární služba, která dokáže v
případě požáru bleskově zareagovat na vyhlášení poplachu. Rozhodujícím prvkem při činnosti
moderních hasičských sborů je řízeni operačního a informačního střediska, kam přicházejí
všechna volání zvenčí a odkud vycházejí příslušné reakce. Tyto centrály jsou v činnosti 24
hodin denně a jejich odborně vyškolený uniformovaný personál vede po vyslání hasičů s
příslušnou technikou do akce veškerý následný rádiový provoz. v případě potřeby posílá na
místo další posily a monitoruje průběh celého zásahu. Kromě toho, že hasičské sbory čelí
bezprostředním nebezpečím, přispívají k bezpečnosti občanů i jinými způsoby. Kontrolují
zaváděni protipožárních zákonů, provádějí veřejnou osvětu týkající se vysvětlování
všeobecných protipožárních zásad, navštěvují školy, dětské a mládežnické organizace,
domovy důchodců a nemocnice.
Moderní hasiči jsou vycvičeni, aby dokázali pracovat se širokým spektrem výzbroje a
současně uměli využívat nejnovější postupy požární práce. To umožňuje likvidovat požár
přímo v jeho ohnisku uvnitř hořící budovy. Dostat se až k samotnému epicentru a snášet
tamější nepříznivé podmínky, mezi něž patří extrémně vysoká teplota, velká koncentrace
hustého kouře a vlhkost, umožňuje hasičům výstroj sestávající z osobních dýchacích přístrojů
a ochranných oděvů. Mezi technické pomůcky patří termokamery, jež dokáží „vidět" skrze
hustý dým, a osobní vysílačky, které umožňují dnešním hasičům poradit si s ohněm mnohem
úspěšněji než dříve a zároveň účinněji zachraňovat lidské životy.
Základem strategie současných hasičů je likvidovat požár odstraněním některé ze
základních podmínek nutných k hoření. Kbelíky naplněné vodou a dopravované na místo
požáru živými řetězy měly ve starověku jen velmi malý účinek při ochlazování hořící látky.
Hasiči se v minulosti rovněž snažili odstranit z dosahu plamenů materiál, který by mohl ohni
posloužit jako palivo, a proto se vytvářely protipožární bariéry. Kupříkladu se strhávaly
doškové střechy ve směru šíření ohně, Ještě drsnější metodu představovalo vyhazování celých
domů do povětři dynamitem. Moderní metody jsou naštěstí mnohem promyšlenější, třebaže
voda představuje v celosvětovém měřítku stále ještě nejčastěji používaný hasicí prostředek.
Voda bezprostředně ochlazuje hořící látku, zvláště pokud se stříká pod velkým tlakem v
podobě jemných částeček vytvářejících vodní mlhu. Tím se materiál představující palivo
požáru ochlazuje až na úroveň, při níž již nemůže probíhat proces hoření.
Některé druhy požárů vyžadují použití zvláštních technik. Při požárech velkého množství
nafty či benzínu je zapotřebí zamezit přístupu kyslíku k plamenům na povrchu hořící tekutiny.
Toho se dosahuje pokrytím hladiny hořící kapaliny pěnou, která připraví plameny o potřebný
kyslík. Zvláštní pozornost se věnuje chemikáliím a požárům elektrických zařízení. V takovém
případě se používá prášek nebo inertní plyn.
Kromě hasičských sborů v městských a venkovských oblastech, které zajišťují potřeby
běžného obyvatelstva i většiny průmyslových podniků, existují v současnosti specializované
jednotky, jež mají čelit zvláštním bezpečnostním rizikům. Své vlastní hasičské a záchranné
jednotky potřebují kupříkladu velká mezinárodní letiště. Jejich příslušníci jsou cvičeni a
vybaveni tak, aby dokázali čelit požárům letadel či následkům leteckých havárií, při nichž se
mohou dostat do kontaktu s velkým množstvím hořícího benzinu. Automobilové stříkačky
používané na letištích proto musí disponovat velkou zásobou pěny a pohonem na všechna
kola. Nutné jsou rovněž speciální pomůcky k proniknutí dovnitř trupů letadel. Dostatečné
zásoby vody, pěny a prášku potřebují také hasičské jednotky chránící velká petrochemická
zařízení. I v tomto případě existuje hrozba rozsáhlého požáru nebo výbuchu způsobeného
hořlavými kapalinami či plyny.
Zásluhou vysoce kvalitního výcviku a nejmodernějšího vybavení dokážou současní hasiči
čelit širokému spektru různých nebezpečí. Velká část tísňových volání dnes sice nerná co do
16
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
činění s ohněm, v mnohých jde však o situace, při nichž se rozhoduje o životě či smrti
člověka. V souvislosti se stále větší závislostí na automobilové dopravě roste od padesátých
let dramaticky počet dopravních nehod na dálnicích. V závislosti na tom, jak lidé stále častěji
zůstávají uvězněni v havarovaných vozech, se nepřetržitě zvyšuje i schopnost hasičů se s
takovýmito obtížnými situacemi vypořádat. Mezi další nehody, ve kterých nehraje hlavní roli
oheň, patří výbuchy plynu, úniky nebo vytékání jedovatých či nebezpečných chemických
látek, havárie strojů a vyprošťování lidi z nejrůznějších nebezpečných situací. Zaměstnání
hasičů dále rozšiřují události vyvolané extrémními výkyvy počasí - vichřice, údery blesku,
záplavy po silných přřvalových deštích nebo tání sněhu - které kladou na hasiče rovněž velké
nároky. V některých zemích jsou hasiči povoláváni na pomoc i při odstraňování následků
přírodních katastrof, jakými jsou výbuchy sopek či zemětřesení.
II. Od počátků ke vzniku hasičských sborů v českých zemích
Na přelomu 9. a 10. století byly ještě české i moravské země řídce osídleny a hojně
zalesněny. Česká republika se nachází v oblasti formace smíšených (opadavých) lesů mírného
pásma, rozkládající se na severní polokouli mezi 40°- 60° severní zeměpisné šířky a 40°50°jižní zeměpisné šířky; hlavními dřevinami v této formaci jsou četné druhy dubu a buku;
ostatní dřeviny jsou zpravidla jen přimíšené.
Lužní les: vrbotopolové „měkké“ luhy, svaz Salicion albae
dubové „tvrdé“ luhy, svaz Alnion incanae, podsvaz Ulmenion
olšiny, svaz Alnion incanae, podsvaz Alnenion glutinoso-incanae
Karpatská ostřicová dubohabřina s příměsí náletové břízy
Doubravy: teplomilné doubravy, svaz Quercion pubescenti-petrae
acidofilní doubravy, svaz Genisto germanicae-Quercion
Dubohabřiny: svaz Carpinion
Bučiny: květnaté bučiny, svaz Eu-Fagion
kyselé bučiny, svaz Luzulo-Fagion
vápnomilné bučiny, svaz Cephalanthero-Fagion
Smrčiny: klimaxové (horské) smrčiny, svaz Athyrio alpestris-Piceion
podmáčené smrčiny, svaz Piceion excelsae, asociace Mastigobryo-Piceetum
rašelinné smrčiny, svaz Piceion excelsae, asociace Sphagno-Piceetum
Reliktní bory: svaz Dicrano-Pinion
Hlavním zdrojem obživy obyvatelstva bylo zemědělství, ve vsích, podhradích a tvrzích
feudálů se rozvíjely základní druhy řemeslné výroby. Nejvýznamnějším rysem 13. a poloviny
17
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
14. století je rozmach kolonizace, kdy se na malých plochách koncentruje množství lidí,
obytných a hospodářských budov. Vyrostla města, v nichž se valná část obyvatelstva zabývala
řemeslnou malovýrobou. Příslušníci jednotlivých řemesel se sdružovali v cechy, kterým
v dalším období připadla důležitá úloha při hašení.
Staré sídelní území je souhrnný název pro oblasti, které byly tradičně osídleny většinou
pravěkých zemědělských kultur a také během raného středověku. Jednalo se především o
úrodné nížiny kolem Labe, dolní Vltavy, střední a dolní Ohře a kolem dolní Jizery a Bíliny.
Na Moravě staré sídelní území zahrnovalo jihomoravské úvaly a nivy střední a západní
Moravy. Malá, ale významná stará sídelní oblast, známá jako tzv. Malá Haná, se nacházela na
severozápadě Moravy v Boskovické brázdě. Na území českého Slezska se pak jedná o území
především na levobřeží řeky Opavy v pásu od Krnova, dále na Opavsko a Hlučínsko. Toto
území představuje však zlomek větší sídelní enklávy na Horním Slezsku, které se rozprostírá
především na levobřeží Odry v pásu Hlubčické pahorkatiny.
Spíše výjimečně bývaly během pravěku a raného středověku osídleny i jiné oblasti.
Většina zbytku Čech a Moravy byla zalesněna anebo pokryta pahorkatinami a horami, a tudíž
k zemědělství tehdejší úrovně nezpůsobilá. Až v 11. a 12. století se vlivem vnitřní kolonizace
začalo osídlení posouvat za hranice starého sídelního území. S tímto procesem souviselo
systematické klučení lesa. K osídlení ostatních částí Čech a Moravy došlo nezvratně v 13. a
14. století během tzv. velké kolonizace vrcholného středověku.
Jako velká kolonizace se označuje proces dobývání a osídlování nových zemědělsky
využitelných poloh, který probíhal v Evropě od 11. až do 1. poloviny 14. století. Vedle
venkovské kolonizace, spojené se zakládáním nových vesnic, existovala také městská
kolonizace a tzv. kolonizace hornická.
Někdy bývá ve středoevropské literatuře velká kolonizace synonymně zaměňována s
německou východní kolonizací. V tom případě jsou z tohoto pojmu vyděleny kolonizační
procesy v západní a severní Evropě (přechod Francouzů na jih od Pyrenejí, kolonizace
západních částí Britských ostrovů, švédská kolonizace ve Finsku).
Velká kolonizace, probíhající neobvykle rychlým tempem, změnila zásadním způsobem
tvářnost Evropy. Kolonizační úsilí podstatně změnilo ráz krajiny. Část lesů zmizela a byla
nahrazena hustou sítí osad, jež už se příliš nelišila od dnešní podoby.
Velká kolonizace je součástí procesu, který je označován jako vrcholně středověká
transformace.
Morava
Kolonizace probíhala na Moravě od konce 12. století. Z Rakouska tehdy pronikali
kolonisté na Znojemsko a Jemnicko. Ze Slezska, hlavně z území vratislavských biskupů byli
kolonisté při založení Uničova, Opavy, Bruntálu (lokovaná moravská a hlavně města českého
Slezska jsou starší než česká právě díky slezskému vlivu). Aktivně se do procesu kolonizace
zapojil moravský markrabě Vladislav Jindřich. K největšímu rozmachu kolonizačního úsilí
ale došlo v době olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburgu (1245-1281). Dále z Moravy
pokračovali kolonisté do Horních Uher a to pravděpodobně přes Brno směrem na Trenčín,
kudy vedla mezinárodní obchodní cesta. Severozápadní moravskoslovenská hranice nebyla
kolonizací dotčena.
Čechy
Kolonizace v Čechách navázala na osidlovací procesy probíhající už ve 12. století, kdy
někteří němečtí osadníci překročili pomyslné hranice mezi říší a Čechami a zakládali vesnice
např. na území Sedlecka (chebská kolonizace cisterciáckým klášterem z Waldsassen nebo
kolonizační aktivity kláštera Zwettl v českém Vitorazsku). K větším průnikům na české území
začalo docházet na počátku 13. století, kdy se na území Sedlecka, Bílinska a Podkrušnohoří v
písemných pramenech objevují první německé názvy sídlišť, resp. německá jména osadníků.
18
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Zdá se, že tito nově příchozí se podíleli na vnitřní kolonizaci výše položených oblastí, není s
jejich usídlením spojováno šíření německého práva. Poprvé osadníci začali užívat ius
teutonicum na severní Moravě na pozemcích johanitů (Hlubčicko). To bylo kolem roku 1213.
(Ve stejné době na Znojemsku pod německým právem usídlovali na svých pozemcích
osadníky i premostráti.) V Čechách se německé právo objevuje u doksanských premonstrátek.
U tohoto premonstrátského kláštera vzniklo také první lokované město v Čechách Kynšperk
(1232). První známou městskou lokací v českých zemích je pak moravský Uničov (1215).
Od počátku 13. století bylo kolonizováno hlavně Českobudějovicko, Českomoravská
vrchovina, Jizerské hory, pustá a zalesněná podhoří Český les, Krušné hory, Lužické hory,
Krkonoše. Kolonisté většinou přicházeli z Bavorska, Frank přes Chebsko, na sever z
Durynska, Horního Saska, na severovýchod z Lužice a Horního Slezska.
Svatý Florián (250 – 304) byl velitel pluku propuštěný ze římských legií. Narodil se v Cetii
(dnes Zeiselmauer u Vídně) a za vlády císaře Diokleciána byl jednou z obětí jeho zásahů
prostřednictvím čtyř protikřesťanských ediktů z let 303 a 304. Dnešní území Rakouska do té
doby patřilo římské provincii Noricum a císař Dioklecián tuto provincii připojil k Pannonii. V
okolí dnešního Lince, v městě Lauriacum (neboli Lorch) u soutoku Enže s Dunajem, dal jeho
místodržitel Aquilinus pozavírat a usmrtit mnoho zdejších křesťanů. Když se to Florian
dozvěděl, spěchal křesťanům na pomoc. Nebyl však dostatečně
opatrný a po několika dnech byl zatčen a pod neustálým týráním
měl zapřít Krista. Protože se nechtěl za žádnou cenu víry zříct a
soud nevzal ohledy na jeho zásluhy v armádě, jeho bezúhonný
život, vydal ho do rukou katů. Ti mu přivázali na krk mlýnský
kámen a hodili ho do řeky Enže. Ostatky sv. Floriána byly v 11.
století rozděleny, část z nich byla převezena do Říma, část do
Krakova (stal se jedním z polských patronů) a z Polska byla za
Karla IV. malá část jeho relikvií převezena do chrámu sv. Víta v
Praze. Relikviář má však rovněž katedrála v Olomouci, kostely
na Kladně, v Jaroměři, v Havlíčkově Brodě a jinde. Tyto
maličké kousky Floriánových ostatků měly ve středověku
chránit města před požáry, poněvadž Florián, umučený ve vodě,
se stal patronem hasičů. Obraz sv. Floriána se objevoval na
obecních pečetidlech, městských branách, kostelních věžích, na
zvoničkách a jeho sochy se stavěly na návsích a náměstích. Na
Hané ještě v minulém století hlásil ponocný:“ Chval dobrý duch
Hospodina i Ježíše, jeho Syna. Odbila desátá hodina, milý svatý
Floriáne, tohoto městečka patrone, chraň nás od ohně. "
Aby se zabránilo vzniku požárů a do jejich hašení se vnesl řád, vznikaly první stručné
směrnice. Za nejstarší se pokládají směrnice v nedatovaných statutech města Prahy ze
čtrnáctého století pod čísly:
2 – De Igne (O ohni)
92 – Anzeige der Branddrohung (Oznamování požáru)
180 - Diebstahl während des Brandes (Krádež při požáru)
Podle těchto směrnic měl každý občan chránit svůj oheň. Služebnictvo, které by zapálilo
dům svého pána mělo být v tomto ohni ihned upáleno. Občané nesměli běžet k ohni se zbraní,
každé řemeslo mělo mít své háky a jejich pomocí bořit hořící domy, kupci měli pomáhat při
zdolávání požáru, všichni povozníci měli ihned vozit vodu a kdo tak neučinil tomu se odebral
vůz i koně a sám byl vyhnán z města.
19
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Častější písemné zmínky o požárech se objevují až od patnáctého století s rozšířením
vzdělanosti a knihtisku. Zejména místní kronikáři barvitě líčili velké katastrofické požáry. Od
devatenáctého století, s rozvojem kronikářství, podobných zmínek přibývá. A nešlo jen o
živelné ohně zpsobené blesky či neopatrností lidí. Oheň byl také jednou z nejmocnějších
válečných zbraní. Od raného středověku zanechávaly po sobě válčící strany spálené,
vydrancované kraje.
V moravských zemích zanikla řada vesnic ve válkách mezi markrabaty Joštem a
Prokopem v letech 1381 – 1405. Husitské války poznamenaly rozsáhlé panství třebíčského
kláštera natolik, že klášter nebyl schopen se hospodářsky konsolidovat. V kraji se několikrát
pohybovala jak vojska Zikmunda Uherského a Albrechta Rakouského, tak husitská. Třebíčský
klášter byl obsazen silnou posádkou českých husitů a Třebíč se vedle Ivančic stala na celé
desetiletí oporou táboritů na Moravě. Mohelno patřilo v tomto období stoupenci císaře
Zikmunda Petrovi z Mohylna, proto je husité ze msty vypálili i s hradem. V česko – uherské
válce mezi Jiřím z Poděbrad a jeho zetěm Matyášem Uherským roku 1468 oblehl Matyáš se
svým vojskem Třebíč. Město ve dvou dnech podlehlo soustředěnému útoku dobyvatelů,
zejména když požár přeskočil z předměstí do vnitřního města. Část obyvatelstva, pokud
nepadla při obraně města nebo se neukryla v klášteře, zahynula v hořících troskách. V listě
českýn katolíkům se Matyáš chlubil, že město Třebíč bylo uherským vojskem „vzato, spáleno
a do kořene zničeno“. V této válce byla také vydrancována a vypálena Jemnice. Můžeme si
představit, jak vypadalo široké okolí pleněné Uhry, jež muselo poskytovat obživu i českým
vojskům. Na následky této války zanikla řada vesnic.
V následujícím období se objevují zmínky o častých požárech a přírodních katastrofách
v berních listech. Je tu však možnost, že množství a intenzita všech katastrof byla nadsazena,
neboť feudál měl hlavně zájem na snížení výše berní.
Na sklonku 15. a v průběhu 16. století došlo opět k pronikavým hospodářským změnám.
Feudálové se již nespokojují s důchodem z poddanských platů, ale zcelují půdu, zakládají
poddanská města a velkostatky na nichž hospodaří ve vlastní režii. V tomto období se objevují
pro jednotlivá panství, zámky, města i městečka hospodářské instrukce a selské řády, které
mimo jiné obsahují i tehdejší všemožná požární opatření. Měla zejména zabránit vzniku
požárů a dále uváděla povinnosti obyvatelstva při jeho vzniku.
Většina opatření a nařízení byla v různých částech státu shodná, proto se v jednotlivých
řádech velmi podobala.
Jako příklad pravidel lze uvést „Zřízení ode mne Roziny Kudratky z Lamberka, abatyše
Králové Kláštera v Starém Brně vydané, kteréž se poddaným klášterským na dědinách, při
obnovování ouřadu čísti má léta 1597“.
V té době řada obcí v dnešním okrese
Brno – venkov spadala pod
cisterciácký klášter Králové. O
důslednosti abatyše svědčí především
pasáž nazvaná O ohně:
„Rychtář a konšelé aby zvláštní
bedlivost o ohně měli a často
k sousedům skrze osoby z obce
k podřízené dohlídali, jak se zde topí a
ta místa jak komíny opatřena jsou.
Lnu, konopí, ve světnicích neb jizbách
aby nesušili, tak aby sami sobě i mně
ohněm nenadálým škody neučinili.
20
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Pakli by se skrz takový nezpůsob a sušení toho přediva přihodilo co zlého, zvláště strany ohně
takovému každému a to k hrdlu i k statku hleděno bude. A tolikéž jestli by se kdo nešetrně a
nebedlivě měli při topení a při chození se světlem, zvláště chodil – li by kdo do stodoly nebo
do chlíva se světlem, ten propadne pokuty, kdyby o tom přesvědčen byl, pět kop groši. A
tolikéž přihodilo – li by se co zlého skrze takové chození aneb nešetrné topení, u kohož by se
to koli stalo, napřed psaná pokuta na hrdle i na statku jeho nepomine. Protož k těm ke všem
ohňům, jak se kde obírá aneb bedlivě při tom má, dohlídejte k tomu nařízení, a co častěji, to
lépe. A to jejich dohlídání a spatření buď rozumné, jak topí, u koho jak šetrně při peci
hospodyně neb čeládka jejich se má, též také kamna jak jsou bezpečná při stěně i jinak, a
sláma ani sena na jizbách a domě na podlahách, odkud by příčina ke zlému býti mohla, ať
chováno není. A oznamte, a tu takový trestán bude a pokutován dle zásluhy! Jestliže by se pak
od koho oheň jakýmkoli způsobem vyšel, takový má hned na sousedy zkřiknouti, aby záhy to
zlé mohlo přetrženo býti. Pakli by se kdo sám takovou věc tutlati chtěl, a stím mlčeti, a z toho
něco horšího přišlo, takovému každému tolikéž k hrdlu i statku hleděno bude. O tom pak
každému přikazuji pod hrdlem, kdež by se u kohožkoli, (čehož pane rač uchovati), oheň
zjevil, jakýmkoli způsobem, abyste se ihned při tom ohni všickni beze všech výmluv najíti
dali s vodou, s háky, se sekyrami, s konvemi a pilně i snažně, abyste hasili. Jestliže by pak,
který koli z té dědiny nepřiběhl, o tom přikazuji rychtářům a konšelům, aby takového každého
před ouředníkem mým do kláštera postavili, již on dále bude to jemu věděti več obrátiti. A ne
toliko v té dědině u vás že by se oheň zjevil, toho ouřad přede mnou tajiti nemá. Jestli zatají,
dostatečně o to trestáni budou. Pakli by ouřad bedlivosti a opatrnosti ze strany ohně neměl a
skrze jich nešetrnost a nedbanlivost škoda ohněm se stalaž, toho mně oni právi býti musí“.
Největší pozornost se věnovala komínům, které byly většinou upleteny z vrbového proutí
v podobě podlouhlého koše a vymazané hlínou, nebo z dřevěných desek, rovněž vymazaných
hlínou. Zděné komíny se objevovaly nejprve ve městech, ale ani tam nepřevažovaly.
Povinností purkmistra, rychtáře a starších byla pravidelná kontrola v určitých časových
intervalech (většinou za čtyři týdny) při níž se zjišťovalo, jak se v domácnostech topí a jaký je
stav komínů, které se měly „vytírat“ každé čtyři neděle. U koho by bylo uznáno, že by „komín
byl zlej, ten ať netopí, až se to opraví“.
Zakazovalo se chodit s otevřeným ohněm (loučí) v noci do zámku, komor, maštalí, stodol
a chlévů. Měly se používat pouze lucerny (laterny). Zakazovalo se vypalování lesů,
uskladňování slámy, smetí a pazdeří blízko pecí a komínů. Také stěny u pecí měly být
zabezpečeny proti ohni. Konopí a len se nesmělo sušit doma, ale nejlépe někde „při lázni“. U
koho by z neopatrnosti vznikl oheň ten měl ihned křikem upozornit své okolí. Kdo by tak
neučinil a vzniklý oheň zatajil, měl být přísně potrestán (i na hrdle).
Při vzniku ohně měli všichni občané i s čeledí přispěchat k ohni, každý vzít z domu
potřebné náčiní jako háky, žebříky, vědra a kdo by tak neučinil, ten měl být přísně potrestán.
Byla také zavedena zvláštní židovská daň na zaopatřování věder na vodu.
Hašení řídili představení měst a obcí. Přísné tresty byly zejména pro žháře – trest smrti
upálením. Žhavé uhlí nesměl nikdo nosit od sousedů jiným způsobem než v zakrytém hrnci
(přenášelo se proto, že rozdělávání ohně křesáním dalo hodně práce). Zakazovalo se chodit
s hořící svíčkou a sypat popel před dveře. V městech bylo nařízeno uskladňovat na pálení
pouze určité omezené množství dříví (2 – 3 vozy v létě, 3 – 4 vozy v zimě). Z nářadí, které
měli vlastnit obyvatelé měst, jsou uváděny především žebříky, kožené korbele, tlouky a
dřevěné stříkačky. Ve městech bylo dovoleno stavět stodoly pouze na předměstích.
Na věžích ve městech hlídali hlásní a ponocní placení městskou správou. Jejich povinnosti
byly přísně stanoveny a právě tak i způsoby vyhlašování poplachu. Hlavním úkolem hlídek
bylo včas oznámit vzniklý požár. Později byli ponocní i na vesnicích, kde se na některých
místech udrželi až do druhé světové války.
21
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
V této době se již neupozorňovalo na vypuknutí požáru jen lidským křikem jako dříve,
ale i troubením a zvoněním. Vznikl – li požár v noci tak se po jeho oznámení osvětlily ulice
kahanci, v nichž hořela louč. Kahance byly připevněny na bidlech k domům. Teprve v 15.
století se začalo užívat k osvětlování svítilen.
Z druhé poloviny 16. století pocházejí všeobecné směrnic, uveřejněné v knize „Práva
městská království Českého a markrabství Moravského spolu s krátkou jich summou od M.
Pavla Krystyana z Kolodína“ z roku 1579. Obsahovala zvláštní nařízení pro řemeslníky, kteří
používali ke své práci oheň: „ A protož od výhní a pecí svých komíny kamenné aneb cihelné
nad krov v povětří dobře vyzdvižené a zdělané aby mívali tak aby dým, vycházeje vzhůru,
protimyslnosti přísedícím a okolním sausedům nedělal“.
Vedle právního řádu zpracoval uvedený autor v této publikaci všechna ustanovení o
povinnosti hašení ohně i o žhářích a paličích Zdůrazňuje v nich povinnost vzájemně si
pomáhat při hašení vzniklého ohně. Uvádí i zvláštní nařízení pro řemeslníky, kteří používali
ohně při práci. Dále určuje trest těm, kteří by u ohně pouze zvědavě lelkovali a k ohni by
přišli jako na divadlo. Těm, kdož by při ohni kradli, ukládá trest smrti oběšením.
Představeným obce dovoluje bíti zevlouny kyjem a potom trestati vězením a také uvážiti o
pokutě toho provinilce, který ihned neohlásil křikem oheň v jeho domě vzniklý. Nejtěžší trest
byl určen žhářům a to trest smrti upálením. Za žháře byl považován i ten kdo někomu ohněm
vyhrožoval, nebo u koho byl nalezen předmět připravený k založení požáru.
Pro panství komorní platila s určitými změnami instrukce hejtmanská z přelomu let 1603 a
1604 až do roku 1703. V ní se doporučovalo stavět všechna stavení podle možnosti „od
kamene a hlíny“. Ale i v těchto zděných domech měli představení obce pravidelně dohlížet
každého čtvrt roku na „vytírání“ komínů. Z technického vybavení, mimo již uvedené nářadí,
zaujímají již významnější místo měděné, mosazné a velké stříkačky.
Druhá polovina 16. a začátek 17. století byly dobou rozporů mezi habsburskou dynastií
(v roce 1526 vstoupila na český trůn a ovládala český i slovenský národ po čtyři sta let až do
konce I. Světové války) a opozičními proudy v českých zemích. České protihabsburské
povstání v letech 1618 – 1620 se rozrostlo v třicetiletou válku, po které ležela asi třetina půdy
ladem a rolnické usedlosti byly z velké části vypálené a opuštěné.
Požární instrukce zůstaly v tomto bouřlivém období v podstatě stejné, jen se vyznačovaly
větší podrobností. Nejpodrobnější řády mají města pražská z let 1611, 1636 a 1678. Požární
řády měla i další města jako například Chrudim (1510), Kutná Hora (1559, 1673), Litomyšl
(1564), Znojmo (16. století), Jihlava (1613), Brno (1667), Olomouc (1638), Krnov (1615).
Vláda Marie Terezie byla ve znamení pronikavých změn ve veřejné správě, které
vyvrcholily roku 1749 zřízením centrálních úřadů pro politickou, berní a soudní správu ve
Vídni. Také zemské stavovské vlády byly zbyrokratizovány. Reformní činnost Marie Terezie
se nezastavila ani před požární ochranou, aby tak co nejlépe ochránila majetek vládnoucí třídy
– feudálů. Požární řády, které vycházely v 18. století ve stále větším množství si ponechávaly
vždy lokální platnost i když se zde již objevovaly tendence vytvořit celozemský požární řád.
Zde by byly vytyčeny veškeré tehdejší povinnosti obyvatelstva a tehdejší známá požární
opatření.
Marie Terezie (13. května 1717 Vídeň – 29. listopadu 1780 Vídeň), známá také jako
„císařovna Marie Terezie“, často označovaná jako Matka dvou císařů byla arcivévodkyní
rakouskou, královnou uherskou (1741–1780) a českou (1743–1780). Byla jedinou vládnoucí
ženou na českém trůně.
Marie Terezie byla také manželkou Františka I. Štěpána Lotrinského, který byl 13. září
1745 zvolen římským císařem. Za císařovnu je sice označována, ale jako žena nemohla být
22
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
císařovnou zvolena, ale ani se nenechala korunovat tímto titulem, když byl její manžel za
císaře zvolen.
František Štěpán požádal Marii Terezii o ruku dne 31. ledna 1736, tentýž den byli ale od
sebe odloučeni, Marie Terezie zůstala ve Vídni a František Štěpán se přesunul do Bratislavy,
jak to vyžadovala etiketa. Svatba byla naplánována na 12. února 1736 v Augustiánském
kostele ve Vídni. Svatbu prováděl papežský nuncius Domenico Passionei. Oba své ano řekli
latinsky. Celá svatba a svatební veselení bylo ukončeno posledním dnem masopustu – 14.
února 1736.
Na líbánky odjeli do Mariazell, kde si nechali požehnat velkou rodinu, což se jim také
povedlo – Marie Terezie porodila 16 dětí. Bohužel, 7. června 1740 umírá nejstarší dcera,
navíc v té době, i když měli už tři potomky, ani jeden z nich nebyl syn.
5. července 1778 vypuká válka o bavorské dědictví a zahájil ji Fridrich II. vpádem do
Čech. Válka byla ovšem velmi rychlá a neodehrály se během ní žádné velké bitvy. Mír byl
sepsán následujícího roku, dne 13. května 1779 a dostal označení těšínský. Rakousko si
mohlo ponechat bavorskou Innskou čtvrť, zbytek si vzalo Prusko. Tento mír byl poslední
velkou politickou akcí, kterou Marie Terezie stihla za svého života udělat. U Marie Terezie
byl diagnostikován vysoký krevní tlak a pulmonální neprůchodnost s emphysmem, což je
chorobné shromažďování vzduchu v tkáních.
Dne 8. listopadu 1780 se nachladila na lovu bažantů a 29. listopadu 1780 zemřela. Pitva
ukazuje, že jí nefungovala jedna plíce. Je pochována, stejně jako její manžel a její
vychovatelka Charlotta Fuchsová, v rodinné kapucínské kryptě.
21. srpna 1751 vyhlásila Marie Terezie patent, kterým se vydává
„Řád k hašení ohně pro města zemská městečka a dědiny markrabství
moravského pod datum 21. srpna 1751“. Pro Čechy byly vydány dva
patenty a to3. února 1755 pro královská města pražská a 22. září 1755
pro venkov. Ve slezském vévodství bylo toto nařízení zveřejněno 27.
března 1756.
V těchto řádech nalezneme nařízení o tom, jak vyhlašovat poplach
při požáru, kdo byl povinen při hašení pomáhat a řídit záchranné práce a
jaké pokuty a tresty za neuposlechnutí těchto nařízení. Byla zde také
zdůrazněna vzájemná sousedská výpomoc mezi vesnicemi a městy a
nařízeno, že hašení požáru se musí zúčastnit z každého domu jeden člověk. Mnoho vzrušení
vzbudilo ustanovení, podle kterého měly být do roku zrušeny všechny dřevěné komíny, jež
měly být vyzděny a pro příště se nesměly stavět jiné domy než zděné nebo z vepřovic
Vyzdívání komínů ovšem naráželo na nedostatek cihel a výstavba zděných domů na bídu
poddaného lidu. Z těchto důvodů bylo podáno veliké množství žádostí poddaných i vrchnosti
o zmírnění tohoto ustanovení a povolení výjimek. Je samozřejmé, že jednoroční lhůta
k vyzdění komínů nebyla dodržena a dřevěné komíny se objevovaly až do čtyřicátých let
devatenáctého století. Mnohem snadněji se dařilo plnit nařízení o povinnosti vysazovat na
vesnicích mezi domy stromy, které měly zabraňovat šíření požárů. Obecní představenstva
musela dbát také na to, aby v obcích byla dostatečná studna nebo jiné zásoby vody.
3. února 1775 byl vydán požární řád platný pro všechna královská města na Moravě. Byl
to v podstatě upravený a nově vydaný řád, jenž vyšel roku 1769 pod názvem „Nově stanovený
a opravený, též císařsko – královským guberniem ratifikovaný požárně – hasební řád
královského města Brna v dědičném hrabství moravském“.
Celá knížka má tři díly. První pojednává o zamezování požárů, druhý udává jak požár
hasit, třetí předepisuje jak se zachovat po uhašení požáru.
23
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Předpisy byly v mnoha bodech ve velmi moderním pojetí, přesto nechyběla některá
zvláštní, ojedinělá, ba až zábavná ustanovení, jako například: „ Na noc se má oheň
v kuchyních a v kamnech čistě shrábnouti na hromádku, obzvláště byl – li velký vítr, aby se
k tomu nedostaly kočky, které si často za chladna ulehnou na teplý popel, chytí jejich chlupy a
takto naskákají do sena a slámy a způsobí oheň“.
Každému majiteli domu bylo nařízeno, aby měl pohotově v zásobě vodu, stříkačku,
požární háky, žebře a kožená vědra na vodu. Ve vážném domku nebo na radnici musely být
postaveny velké umělé stříkačky. Pečovali o ně zvonaři, mědikovci, puškaři a hodinář. Vodní
vědra a malé stříkačky musely být uschovány v průjezdu radnice a měsíčně dvěma mistry
cechu krejčovského a obuvnického naplňovány a vyzkoušeny. Udržování požárních žebřů a
háků měli na starosti tesaři, vodní sudy bednáři. Každých 14 dní byla voda obnovována
městskými zřízenci a tržními dozorci aby nezasmrádla. Na vybraných rohových domech
musely být připevněny smolné pánve, aby se v nich při nebezpečí požáru mohlo rozžehnout
světlo. Dozor nad těmito pánvemi měli zámečníci.
Ponocní, oznamovatelé času, strážci bran i strážci na městské věži byli povinni po
zpozorování ohně dát znamení trubkou nebo zvonem. K tomu účelu visely nad městskými
branami požární zvony.
Hlavní ustanovení o hlášení požárů byla tato (citace):
1. K hašení požáru dostavtež se všichni občané, obzvláště kominíci, pokrývači, tesaři,
zedníci, zámečníci, kováři, klempíři a ostatní cechy, které pracují s ohněm.
2. Hasičské žebře a háky donestež s sebou řezníci, pekaři, truhláři a koláři.
3. Krejčí nechť donesou z radnice kožená vědra.
4. Obuvníci mají přinésti malé stříkačky.
5. Venkovští kočí a jiní občané, kteří mají koně, mají dopraviti k ohni vodní sudy,
postavené u studní a s přibráním bednářů i velkou umělou stříkačku. Zvonař však,
mědikovec, puškař a hodinář mají opatrně říditi stříkačky.
6. Městský studnař má dbáti toho, aby vodárny odvedly přebytečnou vodu do studní,
umístěných nejblíže požářiště.
7. Městští strážníci mají sami nebo s jinými lidmi dáti nabírati vodu ze studní a dbáti toho,
aby se řetězy nepřetrhly, jakož i postaviti vedle studní nádržky a vylévati do nich vodu,
aby ji lidé snadněji mohli nabírati do puten.
8. Aby takové hašení snadněji a řádně pokračovalo, má městský sudí nebo stavitel, jakož i
městský hejtman oné čtvrti, kde by hořelo, i se svými poradci při požáru dozor míti. Těm
mají jíti na ruku mistrové cechu soukenického, aby se udržoval pořádek, schopní lidé
přidržováni k hašení, neužiteční však k němu nepřipouštěni, aby jakékoliv nepřístojnosti,
hluk zbytečný anebo při podobných požárech obvyklé krádeže byly zamezeny.
9. Při krádeži chycený buď městským sudím „ dle povahy zločinu“ přísně, ano i na těle a
životě potrestán.
10. K městskému sudímu mají se dostaviti též dva přísežní mistrové zámečníků se svými
paklíči a býti pohotově, aby mohli otevříti uzamčené světnice, skříně a truhly, k nimž klíče
v leku a zmatku by nemohly býti nalezeny.
11. Jelikož se při podobných požárech někdy všelijaké vzbouření a zrady vyskytují, tož má
městský praporčík, v jehož čtvrti požáru není, zesíliti hlavní stráž.Též má městský
strážmistr i se svými poddůstojníky dbáti toho, aby z oněch vnějších dvou čtvrtí města, kde
nehrozí nebezpečí požáru, asi půl setniny měšťanů ve zbrani na hlavní strážnici se
dostavilo.
12. Při požáru mají býti městské brány uzavřeny. Známí měšťané a předměstští občané,
kteří jsou schopni hašení, mohou „malými dvířky“ býti vpuštěni, rovněž fůry s vodou ze
Svratky nebo z rybníku.
24
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
13. Jelikož při požáru bývají občané často poraněni, tedy má ve čtvrtích ohněm
postižených usedlý bradýř a ranhojič zdržovati se doma, aby jej bylo lze nalézti, kdyby
bylo zapotřebí pomoci.
14. Vypukne – li požár ve věznici nebo v trestnici, může vězeňský dozorce lehčí zločince na
slib, že se opět vrátí, propustili z vězení. Těžší zločinci však buďtež ukováni do řetězů a
odvedeni na jiné bezpečnější místo.
Po uhašení požáru bylo rozdíleno spropitné. Vozka, který dopravil první náklad vody a
ten, který donesl první požární žebře a háky, dostali po dvou rýnských zlatých. První kominík,
který se dostavil na požářiště, se však musel spokojit pouze s jedním rýnským zlatým. Majitel
domu, ve kterém vznikl požár, byl povinen uspořádat slavnou mši v městském farním kostele
u Sv. Jakuba na počest Sv. Floriána. Poslední bod hasičského řádu ustanovoval, že pokuty
měly být věnovány na opravy městského hasičského nářadí.
Koncem sedmdesátých let osmnáctého století bylo již jasné, že další pokrok zemědělství a
průmyslu není možný bez uvolnění pout nevolnictví, které bylo konečně roku 1781 (na
Slovensku 1785) zrušeno. Zrušení nevolnictví umožnilo větší účast na řemeslné a
manufakturní práci. Chudina, která nenalezla práci na vesnici, odcházela za námezdní prací
do měst a průmyslových velkovýroben.
Josef II. (13. března 1741, Vídeň – 20. února 1790, Vídeň), v letech
1765 až 1790 císař Svaté říše římské, v letech 1780 až 1790 král
uherský a (nekorunovaný) král český a arcivévoda rakouský.
Je jedním z nejdůležitějších panovnických představitelů
evropského osvícenství, prosadil řadu osvícenských reforem. V
českých zemích se těšil obzvláštní oblibě, např. častý výskyt jména
Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně
zlepšil.
Josef II. byl nejstarším synem rakouské, české a uherské
panovnice Marie Terezie a císaře Svaté říše římské Františka I.
Štěpána Lotrinského. Mezi jeho početné sourozence patřili např.
pozdější císař a jeho nástupce Leopold II. či Marie Antonie,
provdaná za francouzského dauphina, budoucího krále Ludvíka XVI.
(je známější pod jménem Marie Antoinetta).
Byl dvakrát ženat. Poprvé s Isabellou Parmskou (1760 až 1762),
kterou hluboce miloval, ale která jeho city neopětovala. S Isabellou
měl 3 děti, které však brzo zemřely. Po její předčasné smrti už nebyl
schopen navázat žádný užší citový vztah k jiné ženě, ani ke své druhé choti (k druhému
sňatku ho donutila Marie Terezie).
Jeho druhou manželkou byla sestřenice druhého stupně, dcera císaře Karla VII. a Marie
Amálie Habsburské - Marie Josefa Bavorská (1764 až 1767). Manželství zřejmě ani nebylo
konzumováno.
Od smrti své matky v roce 1780 vládl sám a byl zvolen i králem českým a uherským. V
této době také prosadil své hlavní reformy. Během své vlády vydal přes 6000 výnosů (v
průměru téměř 2 denně). Za nejdůležitější z nich lze považovat zrušení cenzury (později ji
znova obnovil, ale podstatně omezenou), toleranční patent a zrušení nevolnictví (všechny 3
vydány 1781).
Byly ale i jiné změny: zlepšení postavení židů, srovnání daní a možností provozovat
řemesla, změna doplňování vojska), zřízení katastru půdy a domů (josefínský katastr),
reforma trestního práva (mj. v podstatě zrušen trest smrti), zavedení nových úřadů a úředních
25
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
hodin, tajná policie, zřízení sítě nemocnic, porodnic, nalezinců, blázinec, reformy školství,
reformy ovlivňující katolickou církev.
V tomto období vydal Josef II. Požární řád a to nejprve pro Čechy (25. července 1785) a
potom pro markrabství Moravské a vévodství Slezské dne 24. ledna 1787. Roku 1788 byl
tento řád vydán i pro Uhry, ale jeho obsah nepronikl do praktického života. V řádech Josefa
II. Jsou již mnohem podrobněji vypsány povinnosti obyvatelstva při požárech, zejména
povinnosti řemeslníků. V důsledku toho bylo potom provedeno rozdělení povinností při
hašení požárů na jednotlivé řemeslnické cechy. Řády dále obsahovaly podrobný popis všech
myslitelných preventivních opatření, na které bylo třeba dbát jak při stavbě domů, tak i
v každodenním životě. Tyto řády platily až do vydání zákona o požární policii
v sedmdesátých letech 19. století. Vedle těchto požárních řádů byly pak vydávány vyhlášky a
oběžníky, které je doplňovaly nebo zpřesňovaly.
Požární řád z roku 1787
Požární řád dělí místní obyvatelstvo podle profesí do devíti skupin a každé z nich přikazuje
povinnosti pro případ vzniku požáru.
Kominíci, kováři a tesaři se musí dostavit k ohni jako první. Musí mít s sebou žebříky, tyče,
háky a další nutné prostředky, aby zasáhli při požáru střech, dřevěných domů, stodol,
dřevníků. Přitom musí zajistit nejen ochranu majetku postižených, ale chránit i ohrožené
sousedy z obou stran.
Stolaři ševci a koláři si na místo požáru přinesou žebříky a zajistí účast učedníků, pacholků a
zaměstnanců. Všichni jsou povinni prostředky přistavit na příslušná místa a pomáhat hasit.
Krejčí a pláteníci se dostaví k radniční budově s nádobami pro hašení vodou. Účastní se
čerpání a nošení vody.
Kartáčníci a kováři jsou povinni ihned přijít ke vzniklému ohni a tam se starat o dobrou
organizaci hašení a používat stříkaček.
Řezníci a pekaři jsou pověřeni odvozem stříkačky na místo požáru tak, aby byla v případě
potřeby k dispozici. Pekaři musí zajistit pro chod stříkačky dostatečné množství vody.
Mydláři a tkalci jsou k dispozici policii a plní její příkazy tak, aby byly splněny všechny
potřebné úkony. Musí bdít nad majetkem vynešeným z hořících domů a zajistit jej proti
případné krádeži.
Zámečníci a ranhojiči pod vedením městské policie jsou připraveni pomáhat otevírat byty a
skříně, kdyby majitel nemohl najít klíče. Ranhojiči, kteří se dostaví s obvazy a dalšími
pomůckami, poskytují pomoc zraněným při ohni.
Hrnčíři a kožešníci jsou povinni dostavit se k ohni i se svými učedníky a pomocníky a nosit
vodu. Proto vezmou s sebou i vlastní nádoby, putýnky, konve atd.
Měšťané a předměšťané a ti, kteří umějí zacházet s koňmi, jsou vyzýváni k nošení a vození
vody v sudech a nádobách, které musí poskytnout bednáři. Musí být ihned převezeny na místo
požáru a tam použity.
Všechna tato ustanovení jsou povinni všichni
dodržovat podle paragrafu 55 "patentu
nejvyššího" pod trestem nejvyšším.
Řád se obšírně zabývá odstraňováním
příčin vzniku požárů, za které považuje
„nebezpečné
stavění,
neopatrnost
a
nedbanlivost“. Nařizuje se zde krytí střech
alespoň šindeli, panských stavení, far a kostelů
prejzy.
26
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Prejz je označení pro střešní pálenou krytinu (tašku) skládající se ze dvou dílů - spodního
háku (korýtka) a vrchní prejzy (kůrky). Rozšířila se ke konci 18. století. Její konstrukce
dovoluje skládání (pokládku) i do komplikovaných oblých tvarů.
Dodnes se s ní potkáváme v historických centrech měst, jako jsou Praha, Český Krumlov,
Tábor či Olomouc a na sakrálních stavbách.
Na půdách směly být jen obezděné místnosti nebo alespoň bez ohnišť a dřevěných
schodů. V tomto řádu je opět přísně zakázáno stavět a používat dřevěné komíny. Komíny
směly být jen široké, zděné a bez trámů. V kuchyních s ohništi nesměly být dřevěné podlahy,
chlebové pece měly být přikryty cihlami a klenuté.
Dodržováním těchto nařízení byl pověřen magistrát. Každá stavba nového domu měla být
úředně povolena a kontrolována, je – li bez uvedených závad. Aby toto nařízení nenaráželo na
chudobu stavebníků, nesměly být za povolení a dozor vybírány žádné poplatky. Pokud ale
nové stavení neodpovídalo požárním předpisům v řádu uvedeným, mělo být zbouráno. Pro
tento účel měli být ve městech jmenováni komisaři nad ohněm a ti byli povinni s mistrem
zednickým, tesařským a kamenickým prohlédnout všechny domy a sepsat závady. Všechny
obce měly mít ponocné či strážné. V tomto řádu byly přísně stanoveny i směrnice pro případ
požáru. Aby se zábránilo chaosu, magistráty a vrchnosti měly rozdělit povinnosti mezi cechy
tak, aby každý dobře znal své povinnosti při vypuknutí ohně. K ohni se museli okamžitě
dostavit řemeslníci, majitelé domů a koní, ranhojiči, lékárníci a všichni byli povinni
respektovat příkazy rychtářů. Útraty s hašením ohně měly být vymáhány na tom, kdo požár
zavinil.
Tento řád Josefa II., jehož plnění bylo zajištěno i zainteresováním správních úřadů, tedy
magistrátů, vrchností a cechů, by mohl být jistě velmi účinný, ovšem v protipožárních
opatřeních narážel stejně jako řád Marie Terezie na chudobu obyvatelstva. Domy tedy stále,
zejména ve vesnicích, kryly došky a zděných komínů přibývalo pomalu. Při hašení požárů
byly zase jedinou zbraní proti ohni háky, konve, vědra a žebříky. Teprve průmyslová revoluce
a zejména vynález parního stroje, umožnila užívat při hašení takové techniky, která se mohla
stát účinnou zbraní proti ohni.
Jedno ze zpřesnění požárního řádu pochází ze září 1835. V Brně byl vydán „Řád stavební
pro všechna krajní města, městys a vesnice v krajině Moravské a Slezské“. Zdůrazněna jsou
některá bezpečnostní opatření. Nové domy i pomocná stavení (chlévy, stodoly, kolny, sýpky a
dřevníky) měly být stavěny z kamene nebo cihel. Zakázáno bylo pokrývání střech šindelem.
Kamna nesmí stát při dřevěných stěnách, v kuchyních musí být podlaha hliněná nebo cihlová.
Dříví na pálení má být uskladněno za vesnicí. Kdo chodí v noci do chlévů, musí mít světlo v
lucernách, a kdo by ve stájích nebo chlévech kouřil, bude potrestán 25 ranami. Dále bylo
zakázáno podkuřovat dobytek a lít vodu do hořícího omastku. Kouření se ukázalo být jednou
z častých příčin požár, proto bylo vydáno mnoho vyhlášek, jež zakazovaly kouřit na
náměstích, ulicích a ve veřejných místnostech. Neuposlechnutí těchto zákazů bylo přísně
trestáno pokutami.
Města byla v této době vybavena již alespoň promitivní hasební technikou, při hašení se
používalo i jednoduchých stříkaček. Z okresu Třebíč známe protipožární vybavení
Moravských Budějovic sepsaného v „Pořádku při hašení ohně pro municipální město
Moravské Budějovice“ z 11. ledna 1845. Ve městě byly celkem tři velké stříkačky (dvě
obecní a jedna panská v zámku), více ručních stříkaček, žebříků, háků, jeden vodní vůz
s lejtou, více košů, kádí a putýnek. Lejty i kádě byly v létě stále naplněny vodou, v zimě
27
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
louhem. Vypuknutí požáru bylo hlášeno věžníkem údery na věžní zvon. Aby bylo dost vody
k hašení, byly na různých místech zřizovány vodní nádržky „louže“. Podle místního kronikáře
jich bylo celkem osm.
Na sklonku čtyřicátých let 19. století dozrály v Evropě podmínky revoluce, která zasadila
rozhodující úder přežilému feudalismu. Pražské červencové povstání, ve kterém poprvé
v dějinách vystoupil průmyslový proletariát, jako aktivní revoluční činitel v osvobozovacím
zápase bylo poraženo, ale to nemohlo zvrátit dějinný vývoj. Vzápětí nastoupila vídeňská
vláda proti maďarské revoluci, kterou porazila a na Slovensku namísto pokusů o maďarizaci
zesílilo úsilí o poněmčení.
Po revoluci nastal rychlý rozvoj kapitalistického podnikání. František Josef I. zrušil v roce
1851 vynucenou ústavu z roku 1848 a nastolil absolutistickou vládu zesílenou germanizací.
Dělnictvo nemající žádná politická práva se brání hospodářskému i sociálnímu útlaku
živelnými stávkami. Pád Bachova režimu a ústava z roku 1861 zaručovala vládnoucí třídě
politická práva. Podle této ústavy měla na českém i moravském zemském sněmu většinu
německá šlechta s buržoazií a v uherském zemském sněmu nebyl v tom roce ani jeden
Slovák.
František Josef Karel (Franz Joseph Karl von Habsburg)
se narodil 18. srpna 1830 v 9:45 ve Vídni jako syn arcivévody
Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I.) a jeho ženy
Žofie, bavorské princezny. Měl 4 sourozence: Maxmiliána,
Karla Ludvíka, Marii Annu (zemřela v dětství) a Ludvíka
Viktora.
Císařem se stal ve svých osmnácti letech, když během
potlačení březnové revoluce v roce 1848 odstoupil jeho strýc
Ferdinand I. a jeho otec se vzdal trůnu. Od počátku spatřoval
svou hlavní úlohu v zamezení další revoluce. Opřel se při tom
především o armádu a církev. To, že na většině dobových
fotografií je zobrazován v uniformě, však vyplývá ze
skutečnosti, že v jeho době neexistoval civilní oděv, který by
byl hodný císaře.
Roku 1853 se v letní rezidenci v Ischlu se seznámil se
svou patnáctiletou sestřenicí Alžbětou (známá jako oblíbená "císařovna Sisi"). Alžběta byla
druhou dcerou bavorského vévody Maxmiliána Josefa a Ludoviky Vilhelmíny (dcery
bavorského krále Maxmiliána I. a sestry Žofie, matky Františka Josefa). Původním záměrem
obou matek bylo, aby pozornost Františka Josefa I. upoutala Alžbětina starší sestra Helena.
Místo toho se císař zamiloval do Alžběty a oženil se s ní 24. dubna 1854.
Brzy přišly na svět tři děti, po desetileté pauze pak čtvrté: Žofie (1855 – 1857), Gisela
(1856 – 1932), Rudolf (1858 – 1889), Marie Valerie (1868 – 1924). Rudolf v roce 1889
spáchal v Mayerlingu se svou sedmnáctiletou milenkou Mary Vetserovou sebevraždu.
Po smrti syna cestovala císařovna Alžběta bez cíle a smyslu po Evropě. 10. září 1898 ji
zavraždil pilníkem atentátník Luigi Lucheni.
Po roce 1910 se celkově stupňovalo napětí v celé Evropě, 28. června 1914 spáchali srbští
nacionalisté úspěšný atentát na Františka Ferdinanda d´Este, plánovaného následníka
Františka Josefa. Rakousko-Uhersko poté vyhlásilo Srbsku ultimátum a zajistilo si pro
případnou válku podporu Německa. Srbsko požadavky rakouského ultimáta téměř zcela
přijalo, ale jelikož nebyly přijaty zcela, přerušilo Rakousko-Uhersko jednání (23. července) a
vyhlásilo částečnou mobilizaci a poté (28. července) i válku. Tímto vyhlášením začala I.
světová válka, při které se dostala do konfliktu prakticky celá Evropa.
28
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
František Josef I. zemřel uprostřed první světové války, 21. listopadu 1916 ve Vídni. Jeho
pompézní pohřeb byl zastíněn válečnými událostmi a následným pádem rakousko-uherské
monarchie, již císař spojoval.
Konstituční období vlády Františka Josefa I. bylo také dobou vzestupu jeho popularity.
Jestliže nastoupil v roce 1848 jako symbol nepopulární reakce a v roce 1853 na něj byl
dokonce spáchán atentát, od 70. let 19. století se stárnoucí František Josef I. stal
nejpopulárnějším členem dynastie a respektovaným monarchou. Císařova popularita jistě
souvisela s císařovým stylem vystupování a jeho novou politickou linii kompromisu a
opatrného zasahování do politického života monarchie.
Vnitřní situace také nebyla stabilizovaná a kromě finančních problémů se začínala
výrazněji otvírat i národnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv. říjnového diplomu
(20. října 1860), kde bylo přislíbeno řešení této problematiky novou ústavou. Ústava byla
vydána v únoru 1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládané a došlo k nespokojenosti
prakticky všech národností vyjma Němců.
Germanizace českých zemí v devatenáctém století
V období po třicetileté válce (1618 – 1648) a od roku 1740, kdy se ujala vlády
arcivévodkyně Marie – Terezie se české jazykové prostředí podřizovalo životnímu stylu
hospodářsky a kulturně vyspělejším národům – Italové, Francouzi, Němci. Český jazyk byl
mnohem více vyzdvihován jako státoprávní symbol než prostředek společenské komunikace.
Vydání reskriptu z 16. října 1747 Marií – Terezií obsahovalo výzvu, aby se na pražské
univerzitě dbalo na kvalitní výuku češtiny. Ta však zůstala i nadále omezena jen pro potřeby
teologie. Dvorským dekretem z 18. května 1784 byla němčina vyhlášena v Čechách
„celozemskou úřední řečí“. Čeština zůstala pomocným úředním a jednacím jazykem.
V polovině devatenáctého století byly české země součástí Rakouského císařství.
Formálně byly Království české i Markrabství moravské samostatnými zeměmi, v jejichž čele
stála zemská gubernia podléhající centrálním úřadům ve Vídni.
Mezi léty 1815 až 1850 vzrostl počet obyvatel českých zemí ze 4, 8 na 6, 8 milionu.
Zvýšila se poptávka po potravinách a surovinách. Průmyslová revoluce datovaná v českých
zemích od roku 1800 znamenala rychlé rozšiřování průmyslu a zemědělství. Aktivní roli ve
výrobě přebírají v první polovině devatenáctého století od obchodních podnikatelů
podnikatelé průmysloví.
V Čechách žilo roku 1870 37 % německého obyvatelstva, na Moravě 29 %. Mezi oběma
národy postupně rostlo odcizení až nepřátelství. Vznikaly například tahanice o školy.
Přibývalo českých i německých škol. Vzdělání spíše odcizovalo, než sbližovalo. Obě
národnosti však nebyly v úplné izolaci. Dokazuje to značné množství smíšených sňatků a
z toho vyplývající dvojjazyčnost.
Osvobozenecké snahy českého a slovenského národa v devatenáctém století vrcholily
v sedmdesátých letech vznikem řady spolků a politických stran s národně sociálním
programem, jenž měl uspíšit proces národního uvědomění. Významnou roli v oblasti
vzdělávání širokých vrstev obou národů sehrála Matice česká, založená v roce 1831 a Matice
slovenská založená v roce 1863. Postupně vznikající další Matice v jednotlivých místech se
v roce 1880 zapojily pod „Ústřední matici školskou“, v jejímž programu bylo vydržování
českých škol a správa knihoven v místech národnostně ohrožených. Byla hlavní
představitelkou snah čelících germanizaci až do roku 1918, tedy do vzniku samostatného
Československa.
Mnoho pokrokově smýšlejících lidí se zapojilo do práce v této instituci. Sociální a
pokrokové myšlenky nacházely silnou podporu a všude, kde se pro to vytvořily příznivé
podmínky, začaly se také prosazovat. Je pochopitelné, že se tyto akce nelíbily rakouským
úřadům a řada činitelů tohoto pokrokového procesu byla pod trvalým dohledem i perzekucí
29
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Rok 1867 byl ve znamení vyrovnání s Maďary a rokem vzniku habsburského soustátí
Rakouska – Uherska.
Protože se v druhé polovině devatenáctého století nejvýraznější měrou formují dobrovolné
hasičské sbory, věnujme se podrobněji tehdejšímu státnímu útvaru Rakousko – Uhersko.
Rakousko - Uhersko (německy Österreich - Ungarn; maďarsky Osztrák - Magyar Monarchia,
oficiální název V Říšské radě zastoupená království a země a země svaté Štěpánské koruny
uherské) byl státní útvar existující od 8. června 1867 do 31. října 1918, který vznikl přeměnou
Rakouského císařství (Habsburské monarchie) na základě tzv. Rakousko-uherského
vyrovnání v únoru 1867.
Rakousko - Uhersko bylo unií dvou státních celků:
Rakouska – oficiální název „Království a země v říšské radě zastoupené“, neoficiální název
Předlitavsko a
Uherska – Uherského království a dalších zemí s ním spojených personální unií v tzv. Země
Koruny svatoštěpánské, neoficiální název Zalitavsko
Obě části byly spojeny osobou panovníka z dědičné habsbursko-lotrinské dynastie, společným
ministerstvem zahraničí, války, říšských financí a společným nejvyšším účetním dvorem.
Každý z obou celků měl svůj parlament (říšská rada v Předlitavsku, uherský sněm v
Zalitavsku) a vládu; společné záležitosti soustátí projednávaly tzv. delegace, tvořené
delegovanými poslanci rakouské říšské rady a uherského sněmu. V obou částech rakouskouherské monarchie zůstaly přitom zachovány dosavadní historické státoprávní jednotky korunní země s vlastními autonomními zemskými sněmy (český, moravský, chorvatskoslavonský a jiné zemské sněmy).
Společné úřady nesly označení c. a k. (císařský a královský), předlitavské c. k. (císařský
královský), zalitavské království uherské (královský uherský).
Měnou Rakouska - Uherska byla Rakousko-uherská koruna od roku 1892 do rozpadu říše v
roce 1918. Rakousko-Uhersko bylo unií dvou států - Předlitavska (Rakouska) a Zalitavska
(Uherska). Každý stát měl pro společnou měnu svůj vlastní oficiální název - v Rakousku
Krone, v Uhersku korona. Jedna koruna se skládala ze 100 dílčích jednotek. Její oficiální
německý název byl Heller, maďarský filler.
Do konce roku 1891 se používal jako měna zlatý (v Rakousku oficiálně gulden, v Uhersku
forint, latinsky florin, v českých zemí zlatý, zlatka, zlatník). Koruna vycházela ze zlatého v
poměru 1 zlatý = 2 koruny. V oběhu však zlatky a krejcary zůstaly ještě několik let.
1. světová válka znamenala rozpad Rakouska-Uherska. Měny nově vzniklých nástupnických
států se nazývaly také koruna - československá koruna, rakouská koruna, maďarská koruna a
jugoslávská koruna (dnes už žádná z těchto měn neexistuje). Některá území RakouskaUherska připadla sousedním státům (Rumunsku, Polsku, Itálii, Ukrajině) a začaly se používat
národní měny těchto států.
Bankovky byly tisknuty ve Vídni od roku 1900. Bankovky byly „dvojjazyčné“ - na jedné
straně byl německý nápis nominální hodnoty, na druhé maďarský. Hodnota bankovky v
ostatních jazycích byla napsána v dolní části bankovky. Bankovky, které se dostaly v průběhu
platnosti koruny do oběhu, měly hodnoty 1, 2, 10, 20, 25, 50, 100, 200, 1000, 10 000 korun.
Království české (Čechy) – hlavní město Praha mělo 224 000 obyvatel. Rozloha království 51
948 km2 s 6 769 000 obyvateli.
Markrabství moravské (Morava) – hlavní město Brno mělo 126 000 obyvatel. Rozloha
markrabství 22 222 km2 s 2 622 000 obyvateli.
30
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
1 – Čechy
2 – Bukovina
3 – Korutany
4 – Kraňsko
5 - Dalmácie
6 - Halič
7 - Rakouské přímoří
8 - Dolní Rakousy
9 – Morava
10 – Salcbursko
11 – Slezsko
12 – Štýrsko
13 – Tyrolsko
14 - Horní Rakousy
15 – Vorarlbersko
16 – Uhry
17 - Chorvatsko a Slavonie
18 - Bosna a Hercegovina
V osmnáctém a devatenáctém století došlo v českých zemích k prudkému růstu populace.
Jen ve druhé polovině 18. století vzrostl počet obyvatel o polovinu. Josefínské reformy a
zejména zrušení nevolnictví přispěly k hospodářskému rozvoji země a umožnily příliv
pracovních sil do měst, kde vznikala střediska průmyslové výroby.
Situace ve státě v druhé polovině devatenáctého století:
1849 – upraveno právo honební
1851 – založeny nové gruntovní knihy
1852 – vydán lesní zákon
1855 – založen zvláštní úřad c. k. notářství
1859 – nejvyšším císařským patentem vydán „Řád živnostenský“. O 25 let později byl
inovován.
1867 – založeno ministerstvo orby, které se stará o rozkvět rolnictví, lesnictví, vinařství,
hornictví a dalších podobných odvětví.
1870 – zákon o ochraně ptactva
1874 – založena česká střední škola
hospodářská v Přerově
1875 – založena německá střední
škola hospodářská v Novém Jičíně
- zákon o polním a lesním
pychu
1876 – založena Hypoteční banka
markrabství moravského
1877 – vydán zákon proti tuláctví
Široce se rozvíjí hornictví a
hutnictví. Na Moravě jsou proslulé
uhelné doly Ostravské a Rosické,
železárny v Blansku a Vítkovicích.
Dobývání stříbra se věnuje Příbram,
v Čechách se dále dobývá cín, vizmut a antimon. Na zlato jsou bohaty Uhry a Sedmihradsko,
na rtuť Krajina, na sůl a petrolej Halič, na asfalt Dalmácie.
31
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Vznikají odborné průmyslové školy: tkalcovská, strojnická, košíkářská, keramická,
umělecko – průmyslová, zámečnická, sladovnická a další.
Hustě se rozšiřuje dopravní síť silniční i železniční. Roku 1848 měly dráhy něco přes 1
200 km, ke konci století již přes tři sta tisíc. Rozvoj zaznamenává pošta, telefon a telegraf.
Od počátku průmyslové revoluce bylo rakouské hospodářství méně vyspělé než
ekonomika států ležících od mocnářství na západ. Po 70. letech, kdy skončila hospodářská
krize, lze hodnotit hospodářský rozvoj Rakouska - Uherska kladně. V období nástupu
druhéprůmyslové revoluce přebírá říše některé nové technologie a dokáže se orientovat na
nová průmyslová progresívní odvětví. Habsburská monarchie částečně zvládla problémy,
které sebou přinášela průmyslová revoluce a její jednotlivé fáze, ale byla nucena řešit
problémy spojené s nestejnou úrovní a nerovnoměrným vývojem jednotlivých oblastí. České
země, svým průmyslovým potenciálem, schopností nové, mladé a dravé podnikatelské
generace, měly vedle Vídně dominantní postavení.
Za této situace, hasičské hnutí nebylo - a ani nemohlo být - abstraktní ideou o pomoci
bližnímu, nemocnému či raněnému. Bylo hnutím, které mělo svoji funkci ve společnosti
přesně a jednoznačně danou. Jeho úkolem bylo ochraňovat před živelnými pohromami
továrny, železnice, obchody, živnosti a zemědělské usedlosti. Je pravdou, že se vyvíjelo a
proměňovalo v závislosti na více faktorech - na celostátním řízení společnosti, na
náboženském založení obyvatelstva, na národnostní struktuře atd. Hlavním motivem však byl
ekonomický rozvoj té či oné oblasti a obce. Rychle se vzmáhající průmysl potřeboval
odpovídající společenskou strukturu - spolky, politické strany, vědecké společnosti, tisk a
očekával, že tyto instituce budou zpětně sloužit průmyslovému rozvoji.
Také soustavná vzdělávací, kulturní a politická práce Havlíčka, Palackého a Masaryka, ale
i ostatních českých vlastenců, začínala v poslední čtvrtině 19. století přinášet svoje ovoce.
Jsou zdůrazňovány aspekty politické, ale i společenské - především ty, které představovaly
demokratické tradice našich národních dějin. Integračním prvkem mezi nejrůznějšími
vrstvami tehdejší společnosti byla česká inteligence, na našich vesnicích pak učitelé. Svou
činností v Sokole, v nově vznikajících hasičských sborech, ale i v jiných spolcích, vykonali
obrovskou práci k pozvednutí celkové vzdělanostní úrovně našeho národa.
V západní části říše (i v Čechách a na Moravě) byla přijata nová ústava, formálně
zaručující tzv. základní občanská práva (svoboda hospodářského podnikání, svědomí,
náboženského vyznání, spolčovací, shromažďovací a tisková). Ve skutečnosti platily tyto
„svobody“ potud, pokud neohrožovaly vládnoucí společenský řád. Ve východní části (Uhrách
a tedy i na Slovensku) byla obnovena ústava z roku 1848 a tak si tyto země i nadále uchovaly
svůj polofeudální ráz. České i slovenské hnutí v Rakousko – Uhersku procházelo v tomto
období etapou zostřených národnostních bojů. Vrcholí průmyslová revoluce, narůstá
průmyslový i zemědělský proletariát a v rukách buržoazie se hromadí finanční kapitál.
S hospodářským útlakem stoupá i národnostní útlak zejména v pohraničních oblastech kde
němečtí továrníci bezohledně prosazují své germanizační cíle proti českým pracujícím.
Obdobně i na Slovensku sílí germanizace.
Ve druhé polovině 19. století vykročilo hohenzollernské Prusko za svým cílem definitivně sjednotit německé země. Získat vedoucí postavení v Německu však znamenalo
porazit svého úhlavního nepřítele, kterým bylo habsburské Rakousko. V rozhodující bitvě u
Sadové (7. července 1866) nepomohl ani legendární "kanonýr Jabůrek" a rakouská vojska
byla snadno poražena. Ctižádostivý císař, obávající se možného růstu nespokojenosti a volání
po skutečných reformách, uspokojil pouze nesmiřitelné Maďary rozdělením říše na Rakousko
- Uhersko a loajální Čechy spolu s ostatními neněmeckými národy v Předlitavsku uklidnil tzv.
prosincovou ústavou z roku 1867. Ta, vedle územních změn, uzákoňovala svobodu
spolčovací, shromažďovací, tiskovou a svobodu projevu. K českých spolkům, které vznikly
32
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
počátkem šedesátých let (Hlahol- 1860 , Sokol - 1862, Umělecká beseda - 1863), mohly nyní
přistoupit další, ve kterých by i česká veřejnost mohla realizovat svoje přetváření se v
moderní český stát. V tomto prostředí vyrůstaly první svépomocné a vzdělávací spolky.
Spolkový zákon z 15. listopadu 1867 č. 134/ 67 ř. z. revidoval dosavadní zákon z 26.
listopadu 1852 č. 253/ 52 ř. z. a umožnil zakládat také první politické dělnické spolky.
Manifestace odporu se konaly v podobě slavných „táborů“, mocného ohlasu nabývala
myšlenka slovanské vzájemnosti. Zakládaly se první organizace sociálně demokratické strany.
Radikalizace národního i demokratického hnutí se záhy staly nebezpečné zájmům české
buržoazie a její politikové se začali od tohoto hnutí odklánět.
Liberálnější znění nového zákona znatelně napomohlo rozkvětu spolkového života
v českých zemích. Zákon se sice vztahoval pouze na tu část spolků, jejichž činnost nebyla
spojena s tvorbou zisku, ale těm v praxi poskytoval poměrně širokou míru svobody a volnosti
programové náplně. Ustavení těchto sdružení také již nebylo napříště schvalováno orgány
státní správy, ale stačilo pouhé oznámení a zaslání příslušných stanov. V případě splnění
všech podmínek nutných pro vznik nového spolku akceptoval příslušný úřad tuto skutečnost a
zanesl ji do spolkového katastru resp. rejstříku.
Naproti tomu organizace či spolky výdělečného charakteru je nutno posuzovat ve znění
striktnějšího spolkového zákona z r. 1852 a ve shodě s ostatními legislativními opatřeními,
která spoluurčovala jejich pravidla.
Spektrum spolků devatenáctého století pomohl rozšířit i koaliční zákon z roku 1870 č. 43/
70 ř. z., který legalizoval dělnické spolky s hospodářským a sociálním zaměřením. Statut
spolků již nebyl v dalších desetiletích v zásadě právně usměrňován a ke změnám nedošlo ani
v souvislosti se vznikem samostatného československého státu. Zákon z roku 1867 zůstal
v platnosti i po vydání československé ústavy v roce 1920.
V tomto prostředí národního, hospodářského, sociálního i kulturního útlaku došlo
k zásadní změně ve vývoji veškeré hasičské práce. V šedesátých letech devatenáctého století
začíná období organizované dobrovolné požární ochrany. Tím víc je nutné po všech stránkách
vyzdvihnout význam vznikajících českých i slovenských dobrovolných hasičských sborů.
Předchůdci prvních dobrovolných hasičských sborů byly sbory nucené a placené. Protože
při vypuknutí požáru trvalo poměrně dlouho, než se jednotlivci určení k hašení dostali k ohni,
bylo rozhodnuto zřídit v Praze roku 1821 stálé požární zálohy v místnostech staroměstského
obecního domu. Zde byli shromážděni tovaryši při ohni potřebných řemesel a magistrátní
úředník takto:
1. září – 30. dubna od 17 hod do 6 hod ráno
1. května – 31. října od 20 hod do rozednění
Podle řádu z roku 1826 se mělo k ohni dostavit celkem 484 pomocníků a továrny měly
k blízkým požárům posílat čtvrtinu dělníků. Základ nynějšího placeného hasičského sboru byl
položen 16. srpna 1853, kdy byl zřízen sbor o třiceti lidech (osm bylo určeno k obsluze
stříkaček a zbytek k metení ulic – této funkce se sbor zbavil až v roce 1866). Ve stanovách se
dočteme: "Hasiči jsou zbaveni povinnosti metařské a nadále pouze dohled nad metaři
vykonávají". Navíc nová organizační směrnice podřizuje sbor hospodářskému úřadu. Hasební
mistr podléhá purkmistrovi, magistrátu a inspektorovi sboru a mimo jiné je mu přikázáno
"bdíti mimo nad hasiči a metením ulic též nad koňmi a kočími, obstarávat obrok pro koně a
potřeby pro dvory, spravovat hasičskou kuchyň a nakupovat pro ni potraviny". K jeho
podřízeným patřili i pražští hlásní a městští vodáci.
Podle služebního řádu vydaného magistrátem staroslavné Prahy dne 28. června 1857 stál
v čele hasičů vrchní hasič, dále cvičitel (Execiermeister), dva vrchní hasiči I. třídy a šest
vrchních hasičů II. třídy. Mužstvo čítalo 81 hasičů, kteří byli umístěni v kasárnách kde se i
33
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
stravovali. Velení bylo německé. Mzda pro cvičitele byla 50 korun, pro vrchní hasiče 36 až 40
korun, pro hasiče 24 až 27 korun denně.
Různé podmínky vývoje a samostatné zemské sněmy ovlivnily vývoj nově vznikajících
dobrovolných hasičských sborů.
Spolkový zákon byl vydán v období germanizačních snah rakouské vlády a stále sílících
pozic německé buržoazie, proto byly první dobrovolné hasičské sbory v Čechách a na Moravě
německé.
III. První dobrovolné hasičské sbory
První německé dobrovolné sbory vznikly v Čechách. Roku 1854 v Zákupech a v roce
1861 v Liberci.
Zákupy
status: město
katastrální výměra: 32,27 km²
počet obyvatel: 2854 (29. 1. 2010)
zeměpisná šířka: 50° 41’ 29’’
zeměpisná délka: 14° 39’ 04’’
nadmořská výška: 264-444 m
adresa městského úřadu: Borská 5
47123 Zákupy
Oficiální web: http://www.zakupy.cz
Zákupy vznikly někdy ke konci 13. st. v období kolonizace, kdy se zde usadili jak Češi
(Česká Ves), tak Němci (Richinstat). Roku 1315 je uváděn Fridman ze Zákup, který patřil k
vladykům ze Smojna, jejichž tvrz stála patrně na místě nynějšího zámku. V 2. pol. 14. st. se
zákupské zboží stává majetkem pánů z Vartenberka, kterým patří do 2. pol. století patnáctého.
Pravděpodobně v roce 1359 byly Zákupy povýšeny na městečko. Mezi léty 1460 - 90 získali
Zákupy Berkové z Dubé.
34
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Za Zdislava Berky dosáhly Zákupy svého prvního vrcholu - mimo jiné: výstavba zámku, roku
1541 Zákupy povýšeny na město a obdržely městský znak. Druhého vrcholu dosáhly Zákupy
pod vládou vévodkyně toskánské Anny Marie Františky, která učinila Zákupy svým sídlem.
Sbor dobrovolných hasičů
Hasičský sbor navazuje na někdejší Spolek dobrovolných hasičů, vytvořený roku 1850
jako první toho druhu na území Rakousko - Uherska
V roce 1850 požádala městská rada někdejšího důstojníka (v té době již v záloze) Ferdinanda
Leitenbergera (1799 – 1869), který byl znám jako vynálezce a znalec hašení požárů, aby
založil a zorganizoval hasičský sbor. Žádosti vyhověl a sbor založil. Členy sboru byli vedle
Němců i Češi. V Zákupech (tehdy Reichstadt) měla rodina Leitenbergerů v letech 1786 –
1852 přádelnu a kartounku, továrníkem byl Ferdinandův bratr.
Roku 1855 Ferdinand Leitenberger vytvořil a nechal vydat odbornou ilustrovanou brožuru
„Freiwilige Pompierskorps“, tedy „Dobrovolné hasičské sbory“, která se stala se pomůckou
pro obdobné hasičské sbory vznikající v českém království.
Ferdinand Leitenberger byl později pohřben na zákupském hřbitově a hrob je městem stále
jako významný udržován.
Po II. světové válce došlo k odsunu Němců a přílivu českých osídlenců.
Už 20. září 1945 byla z popudu tehdejšího revolučního národního výboru svolána ustavující
schůze už ryze českého Sboru dobrovolných hasičů v Zákupech. Účast byla nečekaně vysoká,
a tak se účastníci museli rychle přemístit do tanečního sálu tehdy fungujícího hotelu Orlík na
náměstí. Zde byl zvolen přípravný výbor i program sboru. Starostou SDH se stal tehdejší
předseda národního výboru Ladislav Pech, výbor byl jedenáctičlenný. SDH získal od města
do počátku 1063 Kčs. Protože chyběly finanční prostředky na potřebnou požární techniku,
pořádaly se veřejné finanční sbírky a hlavně v širokém okolí populární hasičské bály. SDH si
zprvu koupil sanitní vůz, s nímž byly plněny úkoly pro město i okolní vsi.
V roce 1947 se po politických rozbrojích sbor téměř rozpadl, proto byl zvolen výbor nový.
V roce 1948 bylo koupeno větší auto, přestavěné na hasičské. V těchto letech přišli hasiči o
téměř veškerou dokumentaci, protože v nevyhovující
místnosti zplesnivěla.
V roce 1952 bylo konečně započato se stavbou hasičské
zbrojnice za radnici u náměstí a to svépomocí, město
uhradilo materiál.
Roku 1953 došlo k celostátnímu přejmenování na
Československý svaz požární ochrany se zdůvodněním,
že hlavním úkolem má být prevence.
Od roku 1956 se začíná pracovat s mládeží, úkolu se
ujali manželé Vomáčkovi na 30 let. Jimi vedený dětský
požárnický (pionýrský) oddíl získal řadu diplomů a
ocenění. Hasiči – požárníci pořádali ve městě řadu akcí, případně byli spolupořadatelé,
namátkou Mezinárodní den žen, Mezinárodní den dětí, květnové oslavy.
Kritickým obdobím spolku se stal rok 1996. V tomto roce radnice hasičům zabrala zbrojnici
pro své potřeby. V reakci na to se sbor rozpadl. Městský úřad proto jmenoval na základě
zákona o požární ochraně jednotku z bývalých členů sám.
Organizaci se podařilo obnovit až v roce 1999 z popudu trojice Vomáčka, Horský a Homza st.
Na svolané schůzi byl zvolen nový šestičlenný výbor, jehož předsedou se stal Jaroslav
Horský. Neúspěchem skončily pokusy obnovit činnost mládeže. Byla postavena nová
zbrojnice v Gagarinově ulici s potřebným zázemím včetně spolkové místnosti.
35
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
V roce 2002 postihla velkou část republiky ničivá povodeň. Sbor ze Zákup vyslal na pomoc
zatopeným oblastem 14členné družstvo, které několik dní pomáhalo v obci Lužec na
Mělnicku řešit následky zaplavení obce.
Téhož roku, 2002, se sbor se podílel na vytvoření rekordu v dálkové přepravě vody, spolu s
jinými sbory bylo dosaženo 52 700 metrů na bývalém letišti u Hradčan v Ralsku. V roce 2005
spojili hasiči vydařené oslavy 155. výročí založení SDH se zákupskými slavnostmi.
Většina současných členů je členy Jednotky sboru dobrovolných hasičů Zákupy, č. 511191.
Jednotka je zařazena do integrovaného záchranného systému jako JPO III, což znamená
povinnost vyjet do 10 minut od nahlášení události. Je vybavena dvěma hasicími vozy a
potřebnou technikou. Velitelem 19 členné jednotky byl radou města jmenován Zdeněk Homza
ml.
V roce 1945 první českou kroniku SDH Zákupy založil Hubert Vašek a vedl ji do roku 1988.
Obsahovala 15 svazků a byl za ni oceněn 2. místem v celostátní soutěži kronikářů SDH. V
roce 1988 se stal kronikářem Jaroslav Horský. Kroniky jsou uloženy v nové zbrojnici.
Na Moravě je jako první německý hasičský sbor uváděn Fulnek v roce 1861.
Fulnek
status: město
katastrální výměra: 68,46 km²
počet obyvatel: 5930 (2010)
zeměpisná šířka: 49° 43' s.š.
zeměpisná délka: 17° 55' v.d.
nadmořská výška: 320 m n. m
adresa městského úřadu: Městský úřad Fulnek
Nám. Komenského 12
742 45 Fulnek
Oficiální web: http://www.fulnek.cz/
Vznik jména tohoto města se vykládá různě, - buďto je odvozeno od staroněmeckého Pfuhl močál, nebo faul - shnilý, líný, a to podle bažinatého terénu povodí často se rozlévajícího
Husího potoka.
Za zakladatele města jsou považováni páni z Lichtenburka, kteří obdrželi od krále Přemysla
Otakara II. část půdy na Opavsku. První doložená písemná zmínka o městě pochází z roku
36
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
1293. V tomto roce však již bylo město plně organizováno - mělo kostel, faru, rychtáře i
měšťany.
Před I. světovou válkou se stal Fulnek významnou základnou radikálně zaměřené německé
nacionální dělnické strany. Po vzniku ČSR se vedení města zapojilo do silného německého
nacionálního hnutí, které požadovalo odtržení našeho pohraničí. Postavení české menšiny ve
Fulneku bylo proto na počátku 1. republiky velmi složité. Značnou podporu pro ni znamenalo
posílení fulneckých úřadů českými úředníky. Ve druhé polovině 20. let se ve městě poněkud
uklidnily národnostní rozpory, ale v letech 30. pod dojmem růstu nacismu v Německu začala
národnostní otázka v životě obyvatel města opět převládat. Po mnichovském diktátu byl sice
Fulnek obsazen německým vojskem až mezi posledními městy / říjen 1938 /, ale zdejší
henleinovci měli v té době město již zcela ve svých rukou. Fulnek se stal později až do jara
1945 hlavním řídícím centrem germanizačních přesídlovacích akcí v celém pohraničí, které
bylo okupováno Německem.
Fulnek je jediným moravským, válkou postiženým městem, kde bylo citlivým přístupem k
nové zástavbě dosaženo příznivého výsledku.
Sbor dobrovolných hasičů
V roce 1861 syn fulneckého obchodníka Augustin Thiry zakládá fulnecký hasičský oddíl.
K osobě samotného A. Thiry je možno říci, že byl člověkem, který viděl o několik desetiletí
dopředu. Byl absolventem Vysokého učení technického ve Vídni. Pobyt ve Vídni a technické
vzdělání ovlivnilo jeho další životní kroky a poté i vybavení pozdějšího hasičského sboru. Dle
tehdejších možností provedl určitá technická vylepšení na zařízeních, kterými byl sbor
vybaven. Jeho zásluhou měl již čtyři roky po svém vzniku ve výzbroji (na
tu dobu velice progresivní techniku) výsuvné žebříky. Fulnecký sbor byl
velice prestižním spolkem podporován a uznáván širokou veřejností. K
osvícenecké osobě Augustina Thiry je možno dále uvést, že ani po
přesídlení z Fulneku do Nového Jičína nezanevřel na hasičské hnutí a v roce
1871 zakládá v Novém Jičíně další dobrovolný hasičský sbor. Augustin
Thiry umírá 28. listopadu 1906 v Novém Jičíně.
V roce 1911 ve Fulneku byl Augustinu Thiry u příležitostí 50. výročí založení fulneckého
hasičského sboru, odhalen památník v parčíku u nádraží. Po druhé světové válce byl
odstraněn. Nutno podotknout, že se tak stalo ke škodě budoucích generací. Řada příznivců
historie by znovu uvítala znovuobnovení panátníku. Jedním z důvodů může být i to, že
dobrovolní hasiči byli a jsou ti, kteří po celých 140 let důsledně naplňovali heslo „ Pomoci
bližnímu bez ohledu na jeho přesvědčení, postavení či národnost “.
Historie fulneckého hasičského sboru od jeho založení pak pokračuje přes pád Rakouska
Uherska, první a druhou světosvou válku, poválečné období k současnosti. Byly to doby jak
krizové, tak doby kdy sbor byl na pomyslném výsluní. Celá podrobná historie zdejšího
hasičského sboru je obdivuhodně popsaná v třídílném almanachu Jaromíra Peterka vydaného
u příležitosti 130. výročí založení sboru.
Velitelé sboru:
1861 - 1867 zakladatel sboru Augistin Thiry
1867 - 1884 na základě úpravy stanov byl volen společný předseda tělovýchovné i hasičské
jednoty.
1884 Klumpner Moric
1884 - 1893 Reichman František
1893 - 1895 Knopp Karel
1897 - 1899 Friedl Leopold
37
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Od roku 1911 do konce 2. světové války nejsou o činnosti dobrovolných hasičů žádné
ověřené zprávy. V srpnu 1945 se uskutečnila schůze Českého svazu dobrovolných hasičů v
hotelu Zlatý kříž.
1945 - 1948 Dresler František
1948 - 1949 Lavruk Vlastimil
1949 Paskovský Alois
1949 Heiník František
1949 - 1958 Adámek Ladislav
1958 - 1963 Pribela Štefan
1963 - 1968 Zapletal Stanislav
1969 - 1971 Hurta Josef
1971 - 1985 Hurta Jaroslav
1985 - 1998 Vašina Ladislav
od r. 1998 Ing. Benýšek Josef
zdroj: almanach vydaný ke 140. výročí založení SDH Fulnek
Německé sbory byly sdruženy v „Německé zemské jednotě pro hasičství a službu záchrannou
na Moravě“ – Deutscher Landesverband für Feuerwehr und Rettungswessen in Mähren. Byla
založena roku 1869 a prvním starostou byl JUDr. Emerich Radda, advokát v Mikulově. Před
první světovou válkou měla jednota 25 hasičských žup s 572 sbory a 25 399 činnými členy.
První pokusy se zakládáním českých sborů dobrovolných hasičů byly v roce 1863
v Chrudimi a ve Slaném. Opravdu plnohodnotný český dobrovolný hasičský sbor vznikl roku
1864 ve Velvarech. U jeho kolébky stál velvarský obchodník Karel Krohn.
Karel Krohn se narodil v Bratkovicích nedaleko Velvar, v rodině obchodníka 25. října
1846. Po přerušení studií odjíždí do Berlína ke svým obchodním známým a odtud do
Hamburku, kde nastoupil místo v jednom z předních obchodních domů.
Krátce před svým návratem domů byl v Hamburku svědkem velkého požáru. Zde
obdivoval pohotovost, umění a obratnost, s jakou si počínali členové ochranných sborů. Byl
uchvácen a myšlenka vycvičit podobný sbor doma v něm utkvěla natrvalo. Spoluobčanům
doma vyprávěl své zážitky a doporučoval zřízení takového sboru ve Velvarech. Vedla ho k
tomu i četnost požárů ve městě a okolí. Dne 11. listopadu 1863 byla podána žádost o povolení
spolku a 22. května 1864 byly schváleny stanovy spolku, který se přejmenoval na sbor
dobrovolných hasičů. Kromě funkcionaření ve sboru, se stal ve svých 24 letech náměstkem
purkmistra a v podstatě vládl celému městu. Občané velmi oceňovali jeho přístup ke
spravedlnosti. Karel Krohn byl i jinak veřejně činný. Byl členem okresního výboru, okresní
školní rady, besedy, spořitelny a záložny. V obecním zastupitelstvu setrval až do své smrti. Ze
svého majetku dokázal podporovat každou dobrou věc a myšlenku morálně i hmotně. Nedožil
se již 50. výročí hasičského sboru, neboť 14. února 1913 umírá ve věku nedožitých 67 let.
Karel Krohn si neuvědomoval, že klade základy k mohutné organizaci, které dal do vínku
dobrovolnost. Tím posvětil celé hasičské snažení, tím mu dal vyšší poslání a opodstatnění.
Jeho památka bude jednou vzorem a posilou k další práci.
Obsah žádosti městské radě ve Velvarech 11. listopadu 1863:
Slavná rado královského města Velvar!
Jakož známo, nelze v menších městech a v obcích venkovských náležitý a prospěšný
pořádek v případu požáru docíliti. Z té příčiny v úctě podepsaní jsme se usnesli, že tuto
povinnost dle připojených stanov zcela bezplatně za vrchního dozorství a podpory městské
38
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
obce zdejší převzíti volni jsme, co nejochotněji svému rodišti pomoci přispěchati hodlajíce.
Prosíme o dobrotivé přijetí návrhu našeho, žádáme snažně o opravu a zlepšení těchto stanov,
kdyby potřeba toho uznána byla, kteréžto změně vděčně a ochotně se podrobujeme.
Ve Velvarech, dne 11. listopadu 1863,
Vojt. Karel Slavík, předseda
Karel Krohn, místopředseda
Ferdinand Chrastil, hejtman
Jan Cibulka, Vejvoda Josef, Vencl Frant., Karel Nechleba, Ferdinand Stibic, Antonín Stiebitz,
Jan Čzermák, Jos. Širovský
K žádosti byly připojeny „Stanovy dobrovolného hasičského spolku ve Velvarech“, které
však neodpovídaly poměrům, ani nebyly přijatelné po právní stránce. Městská rada ve
Velvarech sice dala povolení, ale chybělo povolení dalších úřadů. Až po vypracování nových
stanov, schválených výnosem ze dne 12. března 1864 číslo 290 a potvrzených výnosem c. k.
místodržitelství ze dne 7. května 1864 číslo 24. 783, vstoupil v život první český dobrovolný
hasičský sbor. K výcviku byl pozván nadhasič pražského sboru Jan Lokaj. První valná
hromada se konala 22. května 1864 a sbor měl 51 členů. Výsledky své práce ukázal sbor
veřejnosti ještě v témže roce na prvním veřejném vystoupení 14. listopadu 1864. Roku 1868
měl již sbor svou vlastní károvou stříkačku, zakoupenou nákladem 400 zlatých získaných
z darů obyvatel a obec se rozhodla podporovat sbor částkou 20 zlatých ročně. Do Velvar
docházely v letech 1864 – 1867 četné žádosti o zapůjčení stanov z těchto měst: Mělník,
Votice, Hořovice, Klatovy, Benešov, Nové Město nad Metují, Zbraslav, Chrudim, Labský
Kostelec, Velké Meziříčí, Německý Brod, Pacov, Kutná Hora, Mšeno, Polná, Náchod, Jičín,
Přeštice, Kroměříž, Příbram, Tábor, Kolín a Kladno.
Ve Velkém Meziříčí byly pokusy založit spolek Cyrila a Metoděje již v roce 1863, ale
jeho založení místodržitelství zamítlo především proto, že se jednalo o spolek český. O pět let
později byl učiněn nový, tentokrát již úspěšný pokus o zřízení „Tělocvičné hasičské jednoty
Sokol ve Velkém Meziříčí“, jejíž stanovy ze dne 28. června 1868 byly skutečně schváleny.
Účelem jednoty bylo podle stanov kromě pěstování tělocviku rovněž „přispívání ku pomoci
při vzniklých požárech“. Zdá se však, že tento spolek se více věnoval tělocvičné práci. O rok
později založil Titus Krška, uznávaný průkopník moravského hasičstva v druhé polovině
devatenáctého století, v Třebíči hasičský sbor. Ten se však po jeho odchodu poněmčil.
Z téže doby jsou známé i snahy o zřízení hasičského spolku v Boskovicích, jehož stanovy
byly schváleny 6. října 1869. Sbor se ovšem v příštím roce rozešel.
Jako nejstarší český dobrovolný hasičský sbor na Moravě je většinou uváděno Velké
Meziříčí, založen opět Titem Krškou. Ve skutečnosti však již v dubnu 1871 vznikl český sbor
v Jevíčku. Ve Velkém Meziříčí a Telči byly stanovy schváleny teprve v červenci téhož roku.
39
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Velké Meziříčí
status: město
katastrální výměra: 40,66 km²
počet obyvatel: 11 804 (31. 12. 2007)
zeměpisná šířka: 49° 21’ 13’’
zeměpisná délka: 16° 0’ 48’’
nadmořská výška: 425 m
adresa městského úřadu: Radnická 29/1
59401 Velké Meziříčí
Oficiální web: http://www.mestovm.cz
Ačkoli první písemná, skutečně doložená, zmínka je až k roku 1281, kdy je zmiňován Znata z
Meziříčí, můžeme předpokládat existenci osady již od 12. století. Stavebně historický
průzkum zámku doložil, že původní hrad vznikl kolem roku 1236. Je tedy jeden z nejstarších,
ne-li vůbec nejstarší, šlechtických hradů na Moravě. Rovněž název svědčí o vzniku hradu
před polovinou 13. Století
Sbor dobrovolných hasičů
Zakládajícím členem SDH Velké Meziříčí byl Titus Krška. Roku 1872 byla vybudována
první hasičská zbrojnice (za kostelem, v místech, kde nyní stojí škola). Téhož roku sbor
úspěšně zdolal požár kostelní věže, zde byla poprvé použita stříkačka "Floriánka" firmy
Knaust z Vídně. Druhou těžkou zkoušku při hašení požáru podstoupil sbor v roce 1873, kdy
se mezi prvními sbory dostavil na pomoc městu Třebíči, kde bylo v plamenech 123 domů. V
roce 1894 byla sboru dodána parní stříkačka firmy R. A. Smekal. Tato stříkačka je ve
vlastnictví sboru a je dosud funkční.
Protože se jedná o významnou osobu, ovlivňující osudy mnoha hasičských sborů, věnujme se
jí podrobněji.
Titus Krška (1. srpna 1842 Třebíč - 24. října 1900) byl zakladatel prvního českého
dobrovolného sboru hasičského a jeho první náčelník, byl také starostou České ústřední
jednoty hasičské, zakladatelem a členem Hasičské pojišťovny, zakladatelem místního fondu
pensijního, zakladatelem a předsedou Invalidního hasičského fondu markrabství moravského,
40
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
čestným členem mnoha hasičských sborů,
redaktorem a vydavatelem Ochrany hasičské a
členem mnoha humánních spolků.
Jeho otec byl řezníkem a matka pocházela
z Jihlavy. V Třebíči bydleli na náměstí v
domě č. 22. Je to renesanční stavba z první
poloviny 17. století, zdobená na vápně
vyrytými reliéfy, zvaná Černý dům. Titus byl
nejmladší z devíti dětí. V jedenácti letech byl
dán na rok do německé školy ve Velkém
Harrasu v Rakousku, aby se naučil
německému jazyku. V roce 1854 odešel na
německou nižší reálku do Jihlavy. Po
vychození první třídy mu zemřel otec a tak
musel zanechat studií a starat se o chléb. Z
patnáctiletého studenta se stal písař u c. k.
hejtmanství v Třebíči, později přestoupil k
okresnímu soudu, kde poznal bídu, do které
upadly rodiny po ničivých požárech. V roce
Rodný dům Tita Kršky
1867 stanul v čele Třebíče český starosta. V
Třebíči se probouzelo národní uvědomění
českého obyvatelstva a této příznivé změny využil Titus Krška v roce 1868 k založení
českého dobrovolného sboru hasičského. Krška se stal jeho náčelníkem, cvičitelem a
vzdělatelem. Musel vypracovat teorii výcviku, taktiku, české povely, signalizaci a nové
potřebné nářadí. Sbor byl složen z českých i německých členů a Krška záhy pocítil nevděk
části obyvatelstva a nepřízeň úřadů. Tyto okolnosti ho donutili opustit v roce 1870 Třebíč
natrvalo. Po jeho odchodu byl sbor poněmčen. Po přestěhování do Velkého Meziříčí založil
Titus Krška Občanskou záložnu, která brzy zanikla. V roce 1871 nastoupil Krška do obecní
kanceláře jako účetní, později se stal obecním tajemníkem. Společenský a národní život se ve
Velkém Meziříčí probouzel již od čtyřicátých let 19. století za přispění dr. Františka Skřivana,
učitelů Mezníka, Koláře a Haška, výrobce suken Antonína Kalába, advokáta Zikmunda
Vašátky a dalších. Krška využil svých zkušeností z práce s hasičským sborem a po
vypracování stanov, které byly schváleny c. k. místodržitelstvím, dne 21. července 1871
vstoupila v život Dobrovolná jednota hasičská.
První křest podstoupil meziříčský sbor
při požáru věže v roce 1872. Téhož roku
bojoval sbor s velkým požárem v Dobré
Vodě a největší zásluhy si získal při
rázném zásahu v Třebíči, kde hořelo 123
domů. Krška založil v roce 1874 Českou
ústřední jednotu hasičskou. V témže roce
vydal publikaci Hasičstvo, která se dočkala
i druhého vydání a působila na zakládání
dalších hasičských sborů. Dále sepsal
Služební řád, Cvičební řád a Úlohy
dobrovolných sborů hasičských, jakožto
sborů ochranných vůbec. Zde vložil Krška
Hrob Tita Kršky
i svou myšlenku o zakládání okresních
pojišťoven proti ohni. V roce 1892 začal
vydávat časopis Ochrana hasičská. Redaktorem i vydavatelem byl Krška, a když vyšlo první
41
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
číslo dne 1, ledna 1892, byl to jeden z jeho nejšťastnějších dnů. V roce 1898 byla vydána
Krškova velmi obsáhlá Hasičská kronika, která zachytila rozvoj hasičství až do roku vydání
této kroniky. Krška se proslavil nejen v teorii, ale byl i známý jako vynálezce v oboru
hasičské techniky. Spojky na hadice, kotvice na vytahování hadic, posunovací žebřík, ochraná
maska proti kouři a karabina byly jeho dílem. Založení Hasičské vzájemné pojišťovny, o
kterou tolik usiloval, se však již nedožil. Činnost při požáru tří domů na meziříčském náměstí
podlomila jeho zdraví a 24. října 1900 zemřel ve věku 58 let. Moravské hasičstvo vybudovalo
a dne 15. října 1905 odhalilo svému zakladateli na jeho hrobě krásný pomník.
Následující text o Titu Krškovi je převzat z časopisu HASIČSKÁ OCHRANA č. 15, 16,19,20 z
r. 1942
Titus Krška
Miliony lidí rodí se ve všech krajích světa, Z těch milionů mnozí odejdou dříve,
než mohli plně rozvinouti své zkušenosti a znalosti. Ze set stanou se dobří dělníci na
vinici světa. Ale jen několika podaří se vyniknouti a přinésti svými myšlenkami a
vynálezy lidstvu pomoc a prospěch, O těch píšeme jako o chlapcích, kteří se proslaví.
Život jednoho z nich, který žil mezi námi a který proslavil náš kraj, chcí vám v
dalších řádcích stručně vylíčiti.
Na Třebíčsku, v hlavním městě kraje Třebíči, narodil se 12, srpna 1842 Titus
Krška, Rodným domem jeho byl památný „Černý dům“ na náměstí č. 22. Jeho otec
František byl řezníkem. A matka, rozená Ripel, byla dcerou měšťana v Iglau
(Jihlava). Měli několik dětí a z nich Titus byl nejmladší. Město, vystavěné v údolí
řeky Jihlavky a obklopené kamennými stráněmi, stalo se prvním působištěm malého
Tita. Úplně holé stráně nad řekou vybíhaly ke klášterní zdi v příkrý, divoký ostroh
rozeklaných, těžce dostupných skal. Zde každý útes byl nedobytnou tvrzí, každá sluj vítanou skrýší, každá rozsedlina neschůdnou. tajnou stezkou. Výš, na území
dnešní nemocnice byl výtečný suchopár pro honičky a pod stodolami travnatá zmola
bez stromů, kde se tak krásně válelo a běhalo na slunci. Titus užíval volnosti dětství
jako jiné děti. Vybíhal s nimi za město, popásal ovce a kozy, skotačil na pokosených
lukách u řeky a sváděl malé šarvátky na hromadách říčního písku, vybraného z
řečiště Jihlavky. Mezi dětmi byl vedoucím svou bystrostí i svým zvláštním jménem,
Vynikal chápavostí a citlivostí, jež byla
spojena s touhou podívati se dále za
kameni té stráně města.
Jeho touha byla brzy splněna, Již v
roce 1853, jedenáctiletý, chodí do druhé
třídy německé farní školy v Grossharras,
v okrese Mistelbach. Tam potom
poznává jíný kraj, Kraj rovinatý, rodící
kukuřici, cukrovku'a vinnou révu. Nic
t))) nebrání rozhledu, žádný lesík, stráň,
vše je jako na dlaní. Daleko, široko jen
pole a obloha, Opuštěnost a stesk
zmocňuje se srdce, touha zpět prolíná
duší. Ale ne, vydržet se musí a ukázat,
že se nedá a proto i zde je mezi prvními.
Učí se pilně a svědomitě. Školní zpráva,
Titus Krška
vydaná mu 3. dubna 1853, odměňuje jeho
42
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
píli samými dobrými známkami. Vrací se domů do Třebíče, chodí dále do městské
školy. Jeho vychovateli jsou katecheta Petr Kliment a školní učitel Jindřich Strniště,
jenž byl toho času regenschori v městském farním kostele. Byl výborný zpěvák a
výborný krasopisec. Dokud nebylo fotografů, zakládala si každá dívka „štambuch“,
sbírku lístků, které si dávala od známých a přátel podepisovati. Čím bylo krásnější
písmo, tím cennější byl štamblat. Nejmilejší byly ty, které mimo zápis byly ještě
ozdobeny obrazem, A pan učitel Strniště uměl i krásně kreslit. Vymaloval sám jeden
z nejkrásnějších betlémů třebíčských. Také podpis jeho na školní zprávě T. Kršky je
vzorný a plný ozdob. Známky Titovy jsou již velmi dobré a dobré, a proto příštího
roku odchází na německou nižší reálku do Iglau. Je šťasten, že může studovati. Jeho
dětství pro měňuje se v radostné chlapectví. Je oblíben pro svou skromnou a milou
povahu. Končí první třídu reálky s dobrým prospěchem. Těší se do druhé třídy, ale
tam již nechodí. Nelítostný osud po prvé zraňuje jeho citlivou duší a tvrdě postihuje
jeho plány do budoucna. Umírá mu tatínek. Patnáctiletý chlapec ví, že je konec snů a
toužení. Musí se nyní sám starat o živobytí. Je přijat u okresního soudu za písaře. Na
bílé čtvrtky papíru řadí řádku za řádkou. Bílý papír svádí a kdo podlehne jeho kouzlu,
ten je neodvratně ztracen. Z písaře soudního stává se Títus Krška solicitátorem u dr.
Kafky. Dále měl obchod s potravinami v domě, kde je dnes lékárna Jakubcova. Pak
dostává se do společnosti národních pracovníků z Měšťanské besedy, jejímž
předsedou byl dr. Jan Miloslav Haněl. V advokátní kanceláři je teprve pravý příval
bílých stránek. Vpisuje do nich pře, výpovědi, jeho sloh se tříbí, urovnává, cvičí, nabývá
pohotovosti, zručnosti, a tak připravuje se nevědomky k pozdějším úkolům. Zde jsou
kladeny počátky jeho zběhlosti a pohotovostí novinářské, zde vyrůstá příští redaktor
hasičského tisku.
V soudní i advokátní kanceláři má příležitost poznat mnoho lidí, sta pří, sta
bolestí, stíny lidského spolužití. Zde ze soudních pří a trestů se dočítá, jak málo lásky
poutá člověka k člověku, jak lidé jsou naplněni nenávistí a závistí proti sobě. Poznává,
že místo lásky k bližnímu je v nich sobectví a škodolibost. Jeho citlivá duše touží
změniti tento nevlídný poměr. Chtěl by lidstvo naučit lásce, pomoci druhu v tísni, bídě,
nebezpečí. Ze soudních akt dostává se mu dostatek údajů o zničující moci ohňů. Sta rodin
v doškových vsích přichází najednou o všechno. Slyší a poznává plačící ubožáky, jimž
není pomoci. Jeho srdce trpí s nimi a hledá cestu záchrany.
V té době městská vrstva scházívala se v Besedě. Apoštolskému stolu předsedal
dr. Jan Miloslav Haněl a kolem něho pak sedali jeho dobří spolupracovníci: známý
Ignác Přerovský, pozdější starosta města, advokát dr. Antonín Blahovec, knihtiskař J.
V. Kubeš, továrník Hassek, řídicí hlavní školy Jan Jelínek, soudní adj. Fišer, sousedi
Filip Novosad, Petr Syrový a jíní. Tehdy nebylo v Třebíči velkých sálů. Jen hostinec
»U lva« měl prostornou místnost, vhodnou pro větší společnosti. Zde konal se také na
začátku let šedesátých první maškarní ples Měšťanské besedy.
Zábavy výhradně taneční (bály a věnečky) se mimo masopust nekonaly, spíše byly
pořádány »besedy« s programem co nejpestřejším. Začínaly se vždy proslovem, v
kterémžto oboru vynikal v letech šedesátých krasořečník Titus Krška. Titus Krška
zúčastňoval se nejen besed, ale všeho spolkového života v městě. Cvičí, hraje divadlo,
je všude vítán jako národní pracovník a muž živého společenského vystupování.
Město Třebíč se začíná probouzeti po stránce hospodářské a osvětové, budované na
ideách tehdejší doby. - Sama Třebíč dává národu vzácného muže, idylického básníka
Jos. Chmelu, z jehož duchovní síly vycházejí K. J. Erben a J. K. Tyl. Jeho následuje v
prácí jiný Třebíčan Jan Nepomuk Soukup, sběratel národních pohádek a pověstí, a
básník katolicky procítěných veršů.
43
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Rok 1867 je významným mezníkem pro město Třebíč. Probouzí se v něm čilý
život spolkový a kulturní. Toho používá Titus Krška k provedení svých dávných
myšlenek o pomoci bližnímu. Zakládá roku 1868 v Třebíči první hasičský sbor s
českým velením. Zakladateli jsou 19. Přerovský, Alois Hašek, radní, a jiní. Titus
Krška sám, dvacetišestiletý, stává se náčelníkem sboru a bere si jeho výcvik na
starost. Nebyla to malá práce. Prvně tvoří výrazy pro činnost organizační, výcvikovou
(povely, signály], sestavuje a rozvrhuje učebnou osnovu, krátce od abecedy
zpracovává celou taktiku a strategií hasičskou. Přemáhá všechny potíže. Postup jeho
práce je tak důmyslně a důkladně propracován, že mnohých jeho nařízení se používá
dodnes.
Po odchodu Tita Kršky z rodné Třebíče stalo se Velké Meziříčí jeho doživotním
působištěm a v němž dokonale rozvinul myšlenku lásky k bližnímu, takže Velké
Meziříčí je považováno za kolébku moravské organizace hasičské. Z existenčních
důvodů přišel Titus Krška do Velkého Meziříčí jako dvacetidevitiletý muž. Byl již
ženat. A právě ještě dvacetdevět let působil ve městě. Nastoupil u obce 1. května roku
1871 jako účtovník a později se stal tajemníkem. Zas povolání k poznávání desítek a
set lidí, kteří přicházeli za ním na radnici ve všech možných záležitostech nejen
obecních, ale také soukromých a rodinných. Věděli o něm, že ze soudní a advokátní
prak se má mnoho zkušeností. Poskytoval jim rady, poctivě zrazoval od unáhleností, a
tak získával si svojí otevřeností; zkušeností a osobností jejich přízně a lásky: Netrvalo
dlouho a Krškova upřímnost, rozhodnost a poctivost v jednání vzbuzovala k němu
vážnost v městě i v celém okolí.
Titus Krška přišel do Velkého Meziříčí v době, která byla přípravou města státi se
středem literárního a kulturního života na Moravě. Titus Krška žil v ovzduší plném
ruchu a snažení společenského, uměleckého a národního. Sám zúčastnil se tohoto
vývoje vydáváním svých hasičských příruček a později ústředního hasičského
časopisu »Hasičské Ochrany«, jejíž první číslo vyšlo 1. ledna 1892 ve Velkém
Meziříčí. Titus Krška tak jako v Třebíči, vnikl i zde do městské společnosti, do
kulturního a hospodářského života. Zkušený z činnosti v Třebíči, dal se i zde do
známé mu práce. Využívá také zde příznivého prostředí ke zřízení hasičského sboru.
'Chodí denně vedle kůlny do radnice (dnes kloboučnický krám pí. Marie Kripplové), v
níž bylo hasicí nářadí: 1 malá dřevěná stříkačka na nošení, 1 stará stříkačka větší, do níž
se voda nalévala, 15 košů, malé vodácké vozíky na vodu, dva žebře obyčejné, pantok,
sekyra a dva háky. To ubohé zařízení denně vzrušovalo jeho mysl a pobádalo k
založení řádného hasičského sboru, dobře vedeného a vycvičeného. Podal návrh na
jeho zřízení. Tehdy byl starostou města Antonín Jelínek, koželuh, a obecními radními
Vincenc Kritsch, Em. Nestrašil, Fr. Životský, Jan Mailer, Jan Kalláb a Fr. Záviška.
Všichni zřízení sboru uvítali a podporovali. Tak byl roku 1871 zřízen ve Velkém
Meziříčí první český sbor dobrovolných hasičů zásluhou Tita Kršky a jeho strýce, jenž
se sem přiženil k Bílým do hotelu »U lva« po svém vystoupení ze služby finanční.
Jeho dcera Irma vzala si dr. Čermáka, vynikala pilností a četbou a stala se na tehdejší
poměry dámou velmi vzdělanou.
Přičiněním Tita Kršky vynikal sbor pohotovostí, obětavostí, a tak se stal vzorem
sborům ostatním, které Krška zakládal se svými vyškolenými bratry. Sám byl zářným
příkladem pohotovostí, obětavostí a odvážnosti. Již roku 1872 hoří městská věž. Do
výše dvaceti sáhů vy tahu je se· členy svého sboru hadice a vítězí, udivuje, získává
srdce občanů a uznání města. V Dobré Vodě zápasí se 17 hořícími staveními i s
občany, jichž se zmocnila zhoubná hrůza a strach. Zásluh a slávy dostává se mu
příštího roku v Třebíči. V červencovém odpoledni hoří 123 domků. Krška náčelník
vyjíždí s velkomeziříčským sborem do rodného města, do dálky 20 km. Na půl cesty
44
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
do Rudíkova posílá na koni předem posla, aby opatřil pár koní na přípřež. Je první u
požáru a hned podniká nejobtížnější úkol - lokalizoval požár na místě
nejnebezpečnějším, Daří se mu. Rázností a odvahou dobývá si on a jeho sbor právo na
věčnou paměť města. Ve Vídni, malé vsi u Velkého Meziříčí, vniká do hořícího domku
chalupníka Lázničky a vynáší čtyřletého chlapce Václava, na něhož v úleku zapomněli. V
zářijové vichřící v obcí Blízkově ničí oheň 25 usedlostí. Titus Krška je zde
spolumajitelem lánu č. 1. Přijíždí, rozestavuje obezřetně stroje, nedbá, že jeho statek mění
se v hromádku popela, ale zachraňuje druhou půli obce. Takový je Títus Krška. Jeho
sen se konečně splnil. Jeho idea, pomáhat bližnímu, se naplňovala. Rostly nové a nové
sbory a Krška začínal přemýšlet o budoucnosti. Jeho dílo nabývalo šíře a hloubky.
Poznal, že budoucnost hasičstva záleží ve sdružení sboru v jednu velikou organizaci
hasičskou. Uskutečnění této myšlenky popisuje redaktor O. Hošek:
"Krška se pouští do této práce se svou obvyklou, promyšlenou metodou: nejprve
nadchnout, potom ustálit a nakonec uvádět myšlenku ve skutek. Tento postup zachová
val při všech vážných návrzích. Síla jeho myšlenky se neprojevovala pouze hlučnými
slovy. Nespokojil se nikdy pouhým nadšením, nýbrž přikročil vždy k uskutečňování,
často i přes značné překážky. A právě proto, že měl lidi rád, vyhledával je při každé
příležitosti, aby ve styku s lidem přesvědčoval o povinnosti jim pomáhat.
Schůze a přednášky, rokování a výměna názorů staly se původci jeho konání. A
když roku 1874 svolal Krška první sjezd sborů dobrovolných hasičů v Brně, podařilo
se mu nadchnouti také přítomné zástupce 200 obcí moravských, že souhlasili, aby v
jejích obcích byly založeny nové sbory, které" by se soustředily v jednotné zemské
ústředí s názvem »Česká ústřední jednota hasičská«.
Při IV. sjezdu 9. záři 1883 ve Slavkově mezi jednáním dochází vyřízení, že podané
stanovy se schvalují. Ihned přikročeno k volbě výboru. Zde se ukázala skromnost Tita
Kršky. Když mělo dojíti k volbě starosty zemské jednoty, navrhuje za starostu Dr. Jos.
Illnera a sám se stává jenom jeho náměstkem. Teprve po jeho smrti r. 1894 přijímá
funkci zemského starosty.
Velmi rozsáhlá je hasičská práce Tita Kršky. Cvičí, přednáší, zakládá nové sbory,
vydává první hasičské spisy, tiskopisy, organizační řády, návody na zlepšení práce
hasičské, stará se o pojišťovny proti ohni, předvádí vynálezy z oboru hasičské techniky:
spojku, kotvicí, posunovací žebř, a r. 1893 uskutečňuje hasičskou výstavu ve Velkém
Meziříčí. Jeho spisy jsou: »Hasičstvo«, »úlohy dobrovolných sborů hasičských«, "Cvičební řád« a krásná, obsáhlá »Hasičská kronika«, vydaná roku 1898, zachycující počátky a
rozvoj hasičství až do této doby.
Krška znal význam tisku jako málo kdo. Již na počátku této práce zmínil jsem se o
tom, že první základy jeho pozdější pohotovosti novinářské byly kladeny v kanceláři
soudní a advokátní. Krška nad to byl rozeným novinářem. Novinaření stalo se mu
druhou láskou, když se mu podařilo roku 1892 založiti věstník zemské jednoty, s názvem »Ochrana hasičská«. Den, kdy vyšlo první číslo, považoval za nejkrásnější den
svého života. První číslo vyšlo ve Velkém Meziříčí 1. ledna 1892 a Títus Krška je jeho
vydavatelem a redaktorem. V ročnících »Ochrany hasičské« jsou uloženy jeho články, v
nichž dočteme se, jak veliká byla jeho láska k národu a bližnímu. Láska k bližnímu
vedla Tita Kršku k založení »Hasičské vzájemné pojišťovny«, dnes největší protipožární
pojišťovny na Moravě. Tím uzavíráme činnost zakladatele moravského hasičstva a
tvůrce hasičského bratrství. Stal se chlapcem, který se proslavil za cenu bojů, námah a
častých příkoří. Činnost hasičská mu totiž vadila i v jeho životním povolání. Konečně
zřizuje si menší továrnu na obuv, která dobře prosperovala.
Blíží se rok 1900. Titus Krška přehlíží své dílo: sta hasičských sborů, tisíce členů,
sbory sdružené v župy, župy spojené v „ústřední zemskou jednotu“, bratry alespoň z
45
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
části zajištěné v podporovací pokladně proti úrazu, bližní pojištěné v Hasičské
pojišťovně. Dílo se rozrůstá a roste, ze snu mládí je zde krásná skutečnost.
Tvůrce a zakladatel díla odchází. Na podzim 24. října 1900 umírá a bratři odnášejí jeho
tělo na velkomeziříčský hřbitov k poslednímu odpočinku.
Moravské hasičstvo však nezapomíná svého zakladatele. Odhaluje mu na jeho
hrobě krásný pomník dne 15. října 1905. A vedle tohoto kamenného pomníku vyrůstá
nové dílo, živá a stále rostoucí jednotná a pevná organizace hasičského bratrstva, jež
sdruženo v nynější Moravské zemské hasičské jednotě, pokračuje v duchu a dle odkazu
svého nesmrtelného zakladatele Tita Kršky.
V den 100. narozenin vzpomínáme jeho velkolepého díla s bratrskou vděčností.
Titus Krška;
Pravda, čest, charakter zákonem člověka - hasiče.
Když vstupuje hasič v řady dobrovolného hasičstva a byv přijat skládá v ruku
náčelníka slib (čI. 7. služeb. řádu), který dotvrzuje svým čestným slovem a ruky dáním,
že chce plniti veškeré povinnosti mu uložené, že bude jak ve službě a spolku, tak mimo
něj čestně se chovati a vystupovati, že bude ve všem všudy čest svou i sboru hájiti a
zastávati a takto pro zvelebení sboru, obce a tím í vlasti působiti. Jaký význam má podání
ruky?
Za doby dávno minulé postačila k utvrzení shoda slibu mezi dvěma smlouvajícími
slovo a podání ruky, jak to ještě mezi staršími poctivými lidmi na venkově dosti často
vídáme. Zvyk dání slova a podání ruky zachován podnes i u soudnictví, kde strany na
důkaz pravdy složí slib a podají soudci pravici, což platí tolik co přísaha. Zvyk podávání ruky na potkání byl dávno u našeho lidu V platnosti a odpovídá úplně naší povaze
slovanské. Vždyť podání ruky na potkání jest výrazem přítulnosti, přátelství a lásky.
Tento krásný zvyk trvá sice dosud, než není tím, čím dříve býval, výrazem poctivého
smýšlení, jest to pouhá hra mnohdy lež i klam za ní se skrývá a že tomu tak usvědčuje nás o
tom denní náš život.
Upřímné slovo a poctivé tisknutí pravice z doby minulé stalo se v době pozdější
nejistým a proto zákon ustanovil, aby takové úmluvy a sliby byly uvedeny na papír a
oběma stranami vlastnoručně podepsány. Než lidé zlí použili paragrafů, kteréž dovedli
jako punčochu na obě strany obraceti, vyvrátiti pravdivost napsaného, ba i vlastnoruční
podpisy upřeli. Proto pozdějším zákonem musela taková listina býti kolkována a
vedle vlastnoručních podpisů stran musela býti ještě opatřena podpisem dvou
hodnověrných svědků. Ale vše marno, ani tato opatrnost se neosvědčila, vydáno opatření
přísnější, dle něhož každý podpis musí býti c. k. soudem nebo c. k. notářem proveden
a ověřen, osoby musí býti soudu nebo notáři známy, nebo známými svědky ztotožněny.
Žádné platnosti se tedy v obecném životě nepřikládá podání ruky na dotvrzení a
dodrženi slibu. Ve sboru hasičském dána slibu potvrzenému rukou dáním veliká
důležitost.
V tomto případě musíme se jen spoléhati na mravní hodnost, dobrotu srdce a
poctivé smýšlení člověka - hasiče, jenž do sboru vstupuje a jehož slib rukou dáním
před celým sborem náčelník přijímá. Než zase na druhé straně jest povinností náčelníka,
aby se přičinil, by při zimních cvičeních ušlechťujícím čtením mravní hodnota a mravní
citlivostí u členstva vstoupala, aby každý hasič to, co sebou v mravním ohledu do sboru
přinesl, zušlechtil a rozhojnil. Musíme členstvo poučiti, že co podpis ověřený soudem
nebo notářem na nějaké listině, to samé jest rukou dání na slib, jejž mimo to veřejně,
slavnostně před tolika lidmi čestnými, před celým sborem hasičským jsme dali.
46
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Než nejen rukou podáním zaváže se hasič při vstoupení, že slibu dostojí, on se často
ku svým nastávajícím povinnostem zaváže čestným slovem, Pozorujme, jaká důležitost
se přikládá čestnému slovu ve stavech "jiných.
Vždyť i ženy, jak v dějinách zaznamenáno, měly za všech dob důstojný názor o cti
mužové. Tak píše se o šlechetné Vittorii Colonně, manželce markýze Pescara,
následující: Když knížata vlašská dorážela na markýze, aby upustil od strany španělské,
ku které cti svou byl připoután, upomenula ho jeho. šlechetná choť na povinnost, psala
mu: „Pamatuj na čest svou, která tě nad bohatství a krále povznáší, jen touto a nikoli
skvělými jmény a úřady dosahuje se slávy - té slávy, kterou jestli nepokalenu zachováš,
pravým štěstím honositi se budeš“. Když ctný její muž u Pavie padl, odebrala se, ač
mladá a krásná, ač mnozí její přízně hledali, do samoty, aby mohla želeti ztráty svého
chotě a oslavovati jeho činy.
Takový důstojný názor měla ona šlechetná žena o cti svého muže! Hasičové - my
mužové měli bychom míti menší pojem o své cti vlastní, mohli bychom někdy nečestně
jednati a užívati podlých prostředků k dosažení svých záměrů? Nikoli. My čestným
slovem se zavázali, že jen dobro a pro· spěch sboru a svých bližních budeme
vyhledávati a tomu dostojíme. Kdo by jakýmkoli jednáním nečestným svoji čest
pokálel, nepatří mezi nás, buď si ten či onen.
Hasič musí býti mužem poctivým; jemu jest v jeho povolání často vniknouti do
příbytků cizích, aby zachránil život a majetek svých bližních, při čemž jest mu mnohdy
užíti i násilí. Poněvadž jsou mu mnohdy svěřeny drahocenné klenoty a jiný majetek, jest
nutno, aby každý hasič byl mužem přísně poctivým, Při požárech snadno se může státi,
že lidé nepoctiví vedrou se do příbytků cizích pod pláštěm pomoci, aby uschovali
majetek bližního před ničícími plameny, jenž se pak v jejich kapsách oCtne. Není
snadnějšího, neb že podezření padnouti může na hasiče a proto v řadách hasičů musejí
býti takoví mužové, proti nimž všechno podezření musí zůstati vzdáleno.
Hasič je často vyslán na hlídku, na stráž. Nikdo ho nestřeží, poněvadž by to bylo
nedůstojno hasiče zkoumati, vždyť máme v jeho poctivé jednání úplnou důvěru. Proto
hasič nesmí tuto důvěru v sebe zklamati, nesmí užíti ani lsti, ani výmluvné vytáčky,
nýbrž poctivě až do krajnosti splniti vše, co mu uloženo.
Hasič bývá vyslán sděliti rozkazy velitele třetí osobě, aneb vykonati nějaké opatření;
tu nesmí hasič posuzovati rozkazy, a byť by se mu i malichernými a nepatrnými býti
zdály, on ručí svou ctí, že je vykoná, byť by se mu jakékoliv překážky v cestu kladly, on
je vykonati musí, vždyť není vyloučeno, že od výkonu toho záleží život lidský nebo jiné
neštěstí. Nesmí nikdy považovati věc ledabyle za pouhou hračku, nýbrž vážně a poctivě
vše vykonati a o tom, co a jak vykonal, pravdivou zprávu podati.
Hasiči jest často podávati svědectví o tom, co byl při požáru shledal a čí vinou požár
vznikl. Tu nesmí býti hasič předpojatým , tím méně lhářem; jemu jest mluviti ryzí
pravdu a nic než pravdu, o níž ne snad dle doslechu se dozvěděl, nýbrž na vlastní oči
shledal. Ctnost pravdy musí sobě každý z nás osvojiti, jestli tato ctnost základem mužné
mysli.
Hasičstvo dodělalo se svým čestným a charakterním působením všeobecného
povšimnutí, ano novelou nového trestního zákona přenesena hasičstvu moc veřejné
stráže; osnova tato zní:
§ 1. Členové úředně schválených sborů hasičských řadí se ve vykonávání služby mezi
ony osoby, které ve smyslu §§ 68., 81., 312. a 314. v. tr. Z. ze dne 27. května 1852, jako
ve veřejné službě stojící atd.
§ 2. Kdo se neoprávněně za člena hasičského sbor)l vydává aneb se jen nějak co takový
nošením stejnokroje aneb služebním označením označuje, dopustí se trestného činu a
jest dle § 199., potažmo § 333. v. tr. Z. vinným
47
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
O charakteru promluvíme v zimním cvičení. Hasičové, snažme se býti vždy muži
čestnými, poctivými, pravdymilovnými - to! jsou nejkrásnější stránky lidské přirozenosti
- toť poklad karakteru, vždyť tyto ctnosti ukazují člověka v jeho největší dokonalosti.
Vzpomínky Krškových dcer na tatínka:
Marie Kučerová, roz. Kršková:
Znala jsem otce jako člověka velmi klidného,
dobrého, střídmého a hlavně neúnavně
pilného. Vypráví-li přátelé a známí jak býval
veselý a co šprýmů natropil, musím doznat,
že po této stránce ani otce neznám. Snad jako
malé dítě jsem si to neuvědomovala, v
pozdějších dobách znala jsem tatínka vždy
jen do práce zahloubaného a v myšlenkách
uzavřeného. Vím z doslechu od přátel, že
otcovo první manželství bylo velmi šťastné.
Byly jsme dětmi příliš malými, abychom mohly pochopit krutou ránu osudu, jež otce
stihla, když v mladém věku 35 let. zemřela naše maminka. Pět malých dětí od 12 do 4 let
otci zůstalo. Otec tuto ránu těžce nesl a myslím, že i s tou dobou zašel mu smích a
veselí. Druhou, ne menší žalostí, bylo úmrtí jediného syna Tonika, který přijel na
vánoční prázdniny z Brna. Onemocněl tyfem, ke kterému se přidružila difterie, která
zlomila jeho život v 16. roce.
Teprve v dospění jsem pochopila, co duševní síly bylo mému trpělivému otci
zapotřebí, aby překonal všechny potíže, jež mu život kladl. V mladém věku ztratil
rodiče. Po nich podědil v Třebíči rodný dům na náměstí, ozdobený freskami, ohněm
zčernalými, odtud název »Černý dům«. Dům tento býval dříve majetkem hrabat z
Valdštejna. Vzpomínám, jak otec vyprávěl, co z nerozumu jako mladý hoch natropil Po
dřívějších majitelích nalezl na půdě velké, staré, zašlé obrazy, jejichž cenu nechápal a
nadělal z nich holubníky. Byl totiž velkým milovníkem holubů. Jak toho v pozdějších
letech litoval!
Neznám pohnutky, které přiměly mého otce, aby se přestěhoval z Třebíče do Vel.
Meziříčí. Snad jeho starší bratr Eduard, majitel hotelu »U Iva«, jej k tomu přiměl. Tím,
že tak záhy ztratil rodiče, byla celá jeho před určená životní dráha změněna. Musel
zanechat studií.
Vzdor své pili a podnikavosti, neměl nikdy na růžích ustláno. Ale přesto nikdy
neklesl, vždy nová duševní síla pobádala ho k nové činnosti. Práce v advokátní kanceláří
dala mu poznat lidskou bídu a ta mu byla pohnutkou nikdy nikoho neoslyšet, kdo k
němu o radu přišel. Radil nejen chudým í zámožní o radu žádali. Měl pro každého dobré,
vlídné slovo i dobrou radu. I když nebyl nikdy členem městského zastupitelstva, přesto
se otcové města často v obecních záležitostech řídili jeho radou. Jen když se stavěla
železniční dráha, nebylo poslechnuto otcovy rady, aby staniční úřad byl postaven na
„Malečkovo pole“ nad továrnou Jelínkovou. Byly námitky, že by se náklad zvýšil o 30
tisíc zlatých rak. měny, který by šel k tíži města. Později toho litovali.
I kulturního života meziříčského zúčastnil se náš tatínek. - Ať to byly výstavy,
přednášky, ochotnická divadla, koncert apod. Když studenti o prázdninách pořádali
divadlo, hledali vždy u tatínka rady i pomoci. Můj otec velmi pěkně kreslil Pro divadla
maloval sám kulisy. Byl i dovedným řezbářem. V mladších letech upraví I pro kostel
velmi pěkný betlém. Vyřezal figurky, na které maminka musela našít obleky, z lepenky í
48
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
dřeva zhotoví I hrady a chaloupky, skály z papíru pomaloval. Dělal to z přátelství k panu
děkanu Čeplovi.
V letech 70 - 80 tých pořádala meziříčská společnost tak zvané „Liedertalle“. I těch
se otec zúčastnil. Společnost bývala německá i česká a tím se řídil i program. Zpívala se
vždy jedna píseň německá, jedna česká.
V panském pivovaře byla rozsáhlá zahrada, plná stinných stromů. Tam se pořádaly
mnohé letní zábavy. V prvém patře pivovaru bývala restaurace a kavárna. Jinak se
společnost měšťanů a úředníků scházívala v hotelu »U lva«, Mezi touto společností byl
tatínek zván „Onkel Titus“.
Největším životním dílem otcovým bylo zorganizování celého českomoravského
hasičstva, Snad ho k tomu přiměla vzpomínka na velký požár. který zničil majetek jeho
rodičů. Vždy dbal toho, aby »jeho« meziříčský sbor byl nejdokonalejší. Bývala častá
cvičení ve školním nádvoří, velení vojenské.
Veřejná cvičení bývala na náměstí se všemi stříkačkami a nářadím jako při ohni.
Tato stříkačka přilákala vždy mnoho diváků. Vzpomínám jedné velké slavnosti v našem
rodném městě. Bylo to při svěcení sochy sv. Floriána, patrona ohně, která zdobí kašnu
na náměstí. Byla to velká událost pro malé město. Celé město bylo ozdobeno prapory. na
náměstí mezi sochou sv. Jana a kašnou stály lesknoucí se hasičské stroje, vysoký žebř a
první stříkačka s parním pohonem. Vše bylo květinami ověnčeno. Aby se docílilo
všeobecného zájmu, byla sezvána mladá děvčata (říkalo se nám „ringsfraile“). Měly
jsme přes prsa široké, bíločervené stuhy (barvy města). ozdobené hasičským odznakem.
Veřejná cvičení končila vždy buď »bálem« nebo za krásného letního počasí
»výletem« do Františkova. Obojí bývalo vždy plně navštíveno, neboť tyto hasičské
zábavy byly ve velké oblibě.
Slabou hodinu za městem leží v rozkošném Údolí tak zvaný Františkov. Háj byl již
dosti zanedbán a tu na podnět tatínkův dalo se hasičstvo do práce pro ně nezvyklé. V
prvé řadě upravili cesty, pohodlně je rozšířili, meze osázeli keři a lesními stromky. Pan
Matula, dovedný tesař, se svými lidmi strhl staré, zpuchřelé boudy a na jejich místě
postavil nové. Zřídili sklep pro pivo, stánek, ve kterém pan Grec ohříval svoje vyhlášené
párky. Pak postavili krytou verandu se stoly a lavicemi a pro tancující 12tihranný vkusně
upravený tak zvaný »saletl«, patrně z francouzského salle ďété.
Při výletech býval Františkov plný. Kdo mohl, přišel. Hasiči ozdobili celý Františkov
praporky, lampiony, hudba hrála, bylo veselo. Mrav tehdejší žádal, aby dámy, ačkoliv to
byla krátká procházka, přijely vždy v kočárech. Pan poštmistr Kittnar měl dva
landauery, každý měšťan pohodlný kočár, zámečtí úředníci rovněž a tak se říkalo, že se
dělá »Landpartie« do Františkova. Kdo nemohl Kočárem, šel průvodem s hudbou, v čele
ovšem vždy sbor hasičů.
Jeden výlet, pamatuji, byl obzvláště slavnostní. Byly vypraveny alegorické vozy.
Jeden z nich vidím jasně před sebou. Na povýšeném místě seděla bohyně,
představovala ji sl. Lina Jelínková, sestra pozdějšího náčelníka p. Karla Jelínka. Svým
líbezným zjevem každého upoutala. Její bohatý plavý vlas splýval jí po zádech, prostý
věneček zdobil hlavičku, v ruce držela vavřínový věnec nad hlavou po raněného hasiče,
jenž ležel u jejích nohou, po stranách dvě markytánky (jednou z nich jsem byla já), pak
samaritskou službu konající hasiči s páskou s červeným křížem. Celý vůz byl vkusně
dekorován palmami a květy v barvě bíločervené.
Velké nadšení a sláva byla též při sjezdu českého a moravského hasičstva na
Jubilejní výstavě v Praze v roce 1891. Sjezdu se zúčastní I pan předseda hasičského
sboru Kittnar s dcerami, Ferd. Plachetka, továrník Karel Jelínek, obchodník Leopold
Střecha, otec, moje nevlastni sestra a já. My, děvčata, jsme byla ozdobena zase
bíločervenými stuhami s odznakem hasičským. Naši moravští hasiči měli nízké čepice
49
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
se zlatým prýmkem a zlatou kokardou a tak byli v průvodu, který šel Prahou, považováni
od Pražanů za Francouze.
Také jsem se se sestrou Žofií zúčastnila sjezdu hasičského v Rožnově p. R. a ve
Frenštátě p. R. V Rožnově p. R. jsme byli hostmi pana notáře, ve Frenštátě p. R. pana
továrníka Křenka, jehož si můj otec velmi vážil nejen jako zdatného člena Ústředni
jednoty, ale i jako dobrého přítele.
Tatínek měl mnoho přátel po celé Moravě. -Vzpomínám jemu velmi milého p. Dr.
Illnera, dále pp. Světlíka z Rosic, Rud. Ludwiga, učitele Oharka, lékárníka Přikryla ze
Slavkova, prof. Janouška z Příbora. Z Meziříče mu byli všichni členové jeho sboru velmi
mile lnul svou sympatií k těm, které od samých počátků vedl, jako pp. Plachetku, Karla
Jelínka, Tomáše Řehořka, Hudečka.
Při založení časopisu OCHRANA HASIČSKÁ trochu žehral na ty, kteří mu slíbili
příspěvky do listu a pak v činnosti ochabli, takže vše leželo jen a jen na něm. Do
expedice zapracoval nás, dívky. A vůbec, bylo-li třeba vypomoci, na příklad šití
praporků, pletení věnčit k různým oslavám, musely jsme my dcery nastoupit. Co sí náš
tatínek přál, bylo pro nás svaté, a tak bez námitek a s radostí jsme se vždy připojily.
Bylo-li třeba, povolal otec i svoje zaměstnance z továrny. I ti rádi a ochotně ve všem mu
pomáhali.
Hasičstvo pomáhalo i při povodních. Pamatuji dvě »velké vody« v Meziříčí. Město
leží mezi dvěma řekami - Oslavou a Balinkou - a městem protéká mlýnský náhon.
Jednou, bylo to v měsíci srpnu, právě tehdy procházela městem armáda z manévrů. Večer
byl koncert vojenské kapely, potom zábava »Na obecníku«. V pět hodin ráno se již
šturmovalo na poplach. Přišla zátopa. Unaveni vojáci spali jako zabití, záchranných
prací se nezúčastnili. Hasičstvo však bylo na svém místě. Druhá velká voda přišla snad
roku 1899. Ta byla pro nás velmi zlá. Mlýnský náhon, který protékal kolem našeho
domu, zaplavil celou zahradu a dům. Tatínek, který spěchal k svému sboru, byl by
májem přišel o život. Naši zaměstnanci projevili tenkrát velkou oddanost naší rodině.
Bez výzvy pomáhali zachránit, co se dalo. Ale bylo toho málo. Stroje v dílně byly
znečištěny bahnem, materiál poškozen. Škoda byla značná. Hasiči měli plné ruce práce, i
když jíž voda opadla.
Největší potíže měl otec s vybudováním Hasičské pojišťovny. Plných 20 let uplynulo, než byla Hasičská 'pojišťovna uvedena v činnost. Kolikrát byl otec u povolaných
úřadů odmrštěn a přece se nevzdal naděje, že si jednou proklestí cestu a jeho dobré dílo
že dojde ocenění. Škoda, že se nedočkal také jejího rozmachu.
Pokud vím z otcových zápisů, měla býti pojišťovna podnikem svépomocným. Čistý zisk
měl sloužiti k prospěchu národního celku, aby chudým obcím mohl býti dán obnos k
zakoupení hasičského nářadí. Aby se jim pomohlo zřizovati sbory, zasílaly se jim
zdarma časopisy a odborné knihy. Dále měla Hasičská
pojišťovna pomáhati chudým sborům hmotnými příspěvky, aby s
duchem času mohly se plně vyvíjet. Také aby pojištěncům při
odhadech škod ohněm způsobených byl dělán odhad podle
nejlepšího vědomí a svědomí a každému se dostalo patřičné
náhrady.
Helena Pavlíčková roz. Kršková:
Na své dětství se málo pamatuji. Když mi bylo 5 let, zemřela
mi maminka v nejkrásnějších letech. Bylo jí 35 let. Tatínek byl
zdrcen, protože měl maminku velmi rád a jen se staral, aby
byla maminka spokojená. Pamatuji se, když jsme bydleli na
náměstí v domě mezi farou a školou, sedával podvečer před
50
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
domem, kde se soustředila celá městská společnost. My, děti, skotačily, házely
balonem, slečny i mladí páni si s námi hráli. Bylo to velmi veselé, tak podomácku.
Tatínek byl velmi oblíben a maminka též, tatínek bavíval celou společnost. V neděli
odpoledne se pořádaly výlety na „šíštól“ (střelnice). Byla to restaurace s velkou
zahradou, kuželnou, tatínek tam pořádal pro obveselení různé atrakce střílení do terčů
atd.
Všechny rodiny z města se tam scházívaly: rodina stavitele Boučka,' poštmistra
Kittnara, továrníka Jelínka, radního Kriča, Dr. Veselského, kde bylo po 5 - 9 dětech.
Později, až zrálo ovoce, jsme chodívali na celý den do sadů zvaných Amerika, kde
bylo mnoho ovocných stromů. To bylo něco pro nás, děti! Když už jsme byly dívky,
byly pořádány veřejně hasičské výlety do Františkova (kamž jsme musely jet
kočárem, protože to bylo 20 minut od města). Tam jsme prodávaly losy, předem
sbíraly dárky do tomboly a cukroví do bufetu, které se prodávalo, a výtěžek byl pak
dán na invalidní fond, který tatínek založil. Jezdívaly jsme s tatínkem na sjezdy, kde
byl obyčejně poctěn diplomem. Jednou jsem byla' i ve Frenštátě p. R" kde jsme se sešli
s tatínkovým bratrem Josefem. Byli si tak podobní, že se lidé v nich mýlili.
Když byl v Meziříčí sjezd ústřední hasičské jednoty, kde se také konala valná
hromada, při· jel celý výbor a mnoho delegátů z celé Moravy a Čech. Meziříčí bylo
vzhůru nohama, něco takového ještě nevidělo. Myslím, že jíž je málo pamětníků této
krásné slavnosti. Čestné dámy s červenobílými šerpami přes rameno byly pořadatelkami
a vítaly hosty. Mezi nimi byly moje dvě sestry Božena a Marie.
Já jsem byla ještě malá. - Ráno byl budíček, pak slavná mše svatá dle hesla
„Bohu ke cti, bližnímu ku pomoci“. Pak byla valná hromada, potom společný oběd.
Odpoledne výlet do Františkova s alegorickým průvodem atd.
To všechno pořádal tatínek, zkrátka nebyla jedna zábava ani ples, aby nebyl
účasten. Všechno aranžoval, sály dekoroval, divadla ochotnická režíroval i hrával. Také
starší sestry musely hrát. Kulisy ochotníkům vymaloval, zřídil dokonce i propadliště,
čímž obecenstvo velmi překvapil. Bylo to při hře »Lumpaci vagabundus". Když jsem
já, nejmladší dcera, dospívala, to již divadlo tatínka přestalo bavit a také měl mnoho
jiných starostí. Hlavně se zahloubal do sepisování »Hasičské kroniky«, pracoval na
stanovách Hasičské pojišťovny, což trvalo mnoho let, než byly schváleny. Ale já jsem
byla při všem účastna, neb jsem po tatínkovi musela vše krasopisně opisovat. Když
vydával tatínek "Ochranu hasičskou«, která byla tisknuta v Holešově, musely jsme
všechny, jak přišly balíky, hned noviny skládat, adresovat, pak dle pošty »sortirovat«.
Jednou, když byl tatínek ve Vídni k vůli stanovám i obchodně, překvapil mě
bruslemi (žeksny), takže jsem je měla první mezi dívkami, co měly brusle
přišroubované na botách. To se to jezdilo a tatínek byl také potěšen, že mě udělal
radost. Chodil se dívat na kluziště, když se chtěl projít, jinak pracoval do únavy.
Nepamatuji se, že by se tatínek s námi nějak často zabýval, měl mnoho starostí a
práce, takže když si někdy s námi usedl, pokládaly jsme to za velký svátek.
Tatínek neměl na růžích ustláno, jeho životni práce byla často spojena s velkými
překážkami, které ale přemáhal, chtěl-li dojíti svého cíle. Nedočkal se ovšem plného
výsledku své úmorné práce pro založení Hasičské pojišťovny. Říkali jsme, že neměl
štěstí proto, že dostal jméno při křtu nazpátek, tj. narodil se v srpnu, a svátek měl
nazpět 4. ledna. Když se narodil jako deváté dítě, nevěděl dědeček, jaké jméno mu má
dát. Vyšel prý před dům a uviděl na svém domě, zvaném Černý dům (v Třebíči, kde
bydleli), dvě sochy římských císařů, jimiž byl dům ozdoben, a rozhodl se, že svého
nově zrozeného syna pokřtí jménem Titus.
Když vypukl oheň u Letošků, zachvátil i oba sousední domy. V jednom byla
„Lotynka“, kam lidé ukládali peníze, aby vyhráli, druhý byl hotel „U lva“ patřící
51
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
dcerám po otcově bratru Eduardovi. Tatínek pomáhal při hašení, velmi se unavil, padl
nejprve do bezvědomí a od té doby churavěl, takže se nemohl zúčastnit práce po
založení Hasičské pojišťovny, jak byl jeho úmysl a plán. V roce 1900 24. října raněn
byv mrtvici skonal a nás navždy opustil.
Jeho pohřbu se zúčastnilo tak velké množství hasičů z Čech a Moravy, mimo
celého výboru Ústřední jednoty česko-moravské, že průvod se táhl ve čtyřstupu od
domu smutku přes celé náměstí, že ani když jsme došli na hřbitov, nebylo mu konce.
Škoda, že nás tuze brzy opustil, tak si říkám, když na něho často vzpomínám.
Krškova činnost technická
Na předním místě všeobecného programu hasičského vytyčuje Titus Krška:
Seznamovati hasičstvo s novými vynálezy a vymoženostmi z oboru hasičské
techniky, literatury a organisace.
Krška plnil tuto část programu docela poctivě. Na svých cestách po sborech
přihlížel k tomu, aby se všude ve sborech pilně cvičilo.
Krškovi však nestačila teorie, on se staral o praktický výcvik a vždy zdůrazňoval
dozor nad sbory, pobádal župní činovníky k návštěvám cvičení a veřejných
vystoupení. Žádal od sborů Podrobné zprávy o požárech s náčrty, ze kterých
bylo možno vyčíst situací požářiště, hořících budov, směr větru, postup jednotlivých
sborů, nastupujících k útoku proti plamenům aj. v. Z těchto došlých náčrtů upravil
Krška výkresy - situační nástiny požárů. V každém nástinu poznačil jméno sboru a
velitele, uvedl také všeobecné vysvětlení značek. K mnoha nástinům a popisům
připojoval své poznámky, opravy nástupu k. požáru a průběhu hašeni. Posudky
Krškovy prozrazují zkušeného hasiče - praktika, jenž se dobře vyznal v hasičské
strategii a taktice. Jeho kritiky na hasičskou činnost při požárech i cvičeních byly
vždy promyšlené, zdůvodněné a spravedlivé.
Krška vychovával a učil hasiče přemýšleti o práci, kterou měli konat u požárů. On je
přímo nutil a vyzýval, aby četli zprávy o požárech, je studovali a přirovnávali k
situačním plánům. Tím vzbudil zájem o uveřejňované zprávy a dosáhl·toho, že se ve
sborech o zprávách debatovalo, postup hasičů proti požáru se podroboval kritice,
kterou se sbory vedly k pochopení technické činnosti a jejímu zlepšeni.
Praví o tom: "Podáváme nyní k snadnějšímu porovnání rozmanitých požárů více
nástinů současně na jednom obrazu a přáli bychom si, aby naše sbory nám podaly
své úsudky (kritiku), kterou uveřejníme a o kritice této se pronesme, bude-li ta
která kritika dobrá, uveřejníme jméno kritiku podávacího, nebudeme-li souhlasit,
přineseme ponaučení s označením pouhé písmeny začáteční, toho kterého.
Jde nám o to, aby sbory naše každého požáru si všímaly a studovaly a své úsudky
přinesly, je to způsob nejlepšího teoretického cviku.
Ochrana hasičská neměla tenkrát technickou hlídku, nýbrž články z hasičské
techniky byly v ní uveřejňovány v různém pořadí. Důležité články technické
umístěny byly na prvních stránkách. Krška chtěl jimi zdůrazniti význam
technické činnosti. Tak na přiklad upozornil několika články na vznik požárů a jejich příčin. Poukázal na případy z tehdejšího denního života a potřebná preventivní
opatřeni, aby požáry nevznikaly.
Všeobecný technický pokrok zasáhl hasičstvo dosti brzy. Továrny nabízely
různá zlepšení výzbroje a výstroje, zejména parní stříkačky a Krška byl nadšen,
když firma A. R. Smekal v Čechách pod Kosířem sestrojila první parní
stříkačku. Propagoval tyto stříkačky pro větší místa. Také sbor ve Velkém Me-
52
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
ziříčí koupil v r. 1894 první stříkačku a Krška se vyjádřil o její výkonnosti, že:
"stroj je výtečný a že vyhovuje nad veškeré očekávání všem požadavkům«.
Podotkl dále: "Ve třech dnech bylí hasiči se strojem obeznalí a vykonali již
samostatně bez každého mechanického odborníka k obdivu veškerého
obecenstva několik cvičení dokonale.
Na podporu vnitřní činnosti technické, jak při výcviku členstva, tak také při
požárech, staral se Krška »služebním řádem«. Ten se po jistém období
přizpůsoboval novým poměrům a novým požadavkům. Výbor České ústřední
jednoty hasičské projednával návrhy Krškovy a s pomocí technických
zpravodajů Janouška a Jančíka, Vozába a Gudricha byly tyto řádky rozšiřovány
a upravovány. Tak např. Řád služební uvádí přesně vytčený pořádek a postup
veškerých prací, jejich dělbu při poplachu a požáru.
Krška se však nespokojoval se zprávami o výsledcích zimního a letního cvičení, nýbrž
na svých cestách po sborech, veřejných cvičeních a sjezdech se osobně
přesvědčoval o pokroku v technickém výcviku a hned na místě poučoval,
theoretickými poznatky odůvodňoval praktické výkony, vytýkal i omlouval
nepodařené, chválil a se radoval.z podařených výkonů. jeho poznatky, nabyté ze
zkušeností, mají trvalou hodnotu.
Znalost hasičské strategie a taktiky považoval Krška za základní požadavek
činovníků a členstva. Proto vítal pokyny z míst úředních. A když z těchto mist
byla doporučena hasičstvu kniha »Feuerlöschtaktik für Landgemeinden«,
vydaná v München, přeložil Titus Krška jednotlivé oddíly této knihy a seznámil
s nimi hasičstvo článkem, který nadepsal: »O taktice při hašení«. V tomto
článku rozebírá všecky podrobnosti hasičské taktiky. Stejně tak seznámil Krška
hasičstvo se strategií hasičskou.
Zejména žádal: „Znalost každého jednotlivého stavení v obci musí míti každý
náčelník, četař z očitého názoru při roční prohlídce stavení a že se také domácích na
pevnost stavby důkladně vyptal a ze cvičeni praktických musí míti znalost každé
budovy v osadě i každý hasič“. Proto považoval vypracování situačního plánu
obce se zřením k hasičství za věc nezbytnou.
Přemýšlivý Krška měl různé praktické nápady, které vtěloval v konstrukce hasičských
potřeb a tak zlepšoval hasičskou techniku. Sestrojil: 1. spojku, 2. karabinu, 3. žebř posunovací
4. kotvici na vytahování hadic, 5. naviják a 6. kouřovou masku.
Krškova spojka
Sestrojil ji a vyzkoušel. Její výhody zhodnotil Krškův spolupracovník a činovník hasičský
Josef Dufek, odborný učitel ve Velkém Meziříčí. Aby vytýčil přednosti této spojky, přirovnal
její konstrukci s konstrukcemi tehdy užívaných spojek Storzovy a Rothovy. Z obrázků, které
kreslil sám Krška, je možno vyčísti podstatu konstrukcí těchto spojek. Podal kritický rozbor
všech tří spojek a odůvodnil, proč jsou šroubovací spojky nepraktické.
Spojka Krškova sestává ze dvou úplně stejných části, z nichž každá v krk a širší hlavu se
děli. Krk má 66 mm, hlava 161 mm délky. Průměr krku 44 mm, hlavy 60 mm. Do hlavy jest
nasazen kroužek pryžový (kaučukový) tak vysoký jako hlava a jen o něco málo tuto přesahuje
(široký je 12 mm), Zasadíme-li pryž do hlavy, činí uvnitř s krkem jedinou plochu. Na každém
dílu spojky nachází se mosazný kruh, který hlavu úplně objímá a za ní se uchycuje. Každý
kruh má dva ozubce. Z jedné strany každého ozubce vede rovina nakloněná (polovice závitu),
z druhé strany ozubce je mezera (27 mm dlouhá), k počátku vyniklé roviny nakloněné a to
proto. aby ozubce do těchto mezer zapadly a po nakloněné rovině se posunovaly vzhůru, až
53
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
dva a dva ozubce stojí vedle sebe. Tím jsou pryžové (kaučukové) kroužky vždy víc a více na
sebe tisknuty.
Krškova spojka.
Spojujeme-li spojku Rothovu a Storzovu, třou se o sebe kroužky pryžové, u spojky
Krškovy toho není. Slyšeli jsme, že při této spojce oba mosazné kruhy volně na obou dílech
se pohybují a při spojováni pryžové kroužky vždy těsněji a těsněji k sobě tlačí. Kdyby sebe
více při pošinování hadic se ní tlouklo, přece se neuvolní. Hodíme-li ji do bláta, písku, smetí,
to vše nic neškodí: všechna tato nečistota se do pryžových (kaučukových) kroužků zatlačí,
aniž by povstala tím nějaká mezera. Spojení a otevření spojky je vždy možné, neboť překážky
tu žádné povstat nemohou. Otevření spojky je snadné i při toku vody hadicemi.
Posunovací žebř
Má tu výhodu, že se jím možno přiblížiti k požáru ze všech stran. Stojí volně, tedy
nemusí se podpírati o stavení nebo jiný předmět a je možno s něho vrhati proud vody z dosti
značné výšky. Složený žebř má 4 m, s vysunutým dílcem 7 m, takže pro venkovské budovy
zcela dobře postačí. Žebř se dá rozebrat ve dva samostatné žebře. Je zhotoven z měkkého
dřeva, poměrně lehký, takže se dá snadno přenášet z místa na místo .
Posunovací žebř
54
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Naviják hadic
Naviják byl umístěn na stojanu. Každý jeho díl byl na 20 m hadic.
Krškův naviják.
Kouřová maska
Uvnitř trojúhelníkové části masky je vidět otvor na vdech, na 2. straně byl otvor na
výdech. Jemné plíšky nahrazovaly ventily.
Krškova kouřová maska
Kotvice
Čtyři obrázky kotvice pro vytahováni hadic
mluví zcela zřetelně, proč Krška kotvici sestrojil.
Zejména je názorný obrázek čtvrtý, jenž ukazuje
„zachycení se uvázané žárnice za okap střechy“. V
době, kdy Krška kotvice používal, měl jeho vynález
dosti velký význam.
Vysvětlení k obrázkům podává Krška takto:
„Lezec při ztékání stavení, jakmile zaujme na střeše
vyhlédnuté stanovisko, hodí své lano dolů, na kteréž
se mu upevní hadice, kterou on pomocí řečeného lana
k sobě vytahuje. Stává se však velmi často, aby
zpravidla a každý hasič nabyl o tom zkušeností, že
zřídka se mu podaří hadici vytáhnouti. Obyčejně
zachytne se uvázaná žárnice za okap střechy, jak
obraz 4. ukazuje, tu na vzdor všemu umělému a
násilnému nadhazování hadice nelze okap střechy
přehoditi, ba viděli jsme již několikráte, že hasič na
střeše dlící, jenž hadici táhnul, silou dolejších hasičů
55
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
hadici nadhazujících strhnut byl“.
Obraz 1. představuje hřeb se závitem, který každý lezec při sobě na pasu nosí, slouží lezci
jako hřeb záchranný, jehož může použíti v pádu nebezpečí k zachránění se; hřeb tento zavrtá
do krovu, vůbec do dřeva anebo do zdi zarazí, na něj lano uváže a po tomto se spustí. Obraz
tento představuje kotvicí uzavřenou.
Obraz 2. je kotvice otevřená; kotvice tato otevře se tím způsobem, že patky a, b se palcem
níže posunou, čímž se rozvěry c, d rozevřou. Aby rozvěráky zůstaly rozevřeny, otočí se
železný proužek F a zapustí v kolík otvoru.
Chceme-li kotvici použíti k vytahování hadic na střechu nebo kamkoli jinam, připevníme
žárnici s hubičkou na hadici, jak se obyčejně děje.
Kotvici uzavřenou vstrčíme do hubice, posuneme palcem níže patky, čímž se rozvěry otevrou
v hubičce a zpříčí; k zamezení možného sevření kotvice nebo spadnutí téže z hubice zapustí
se proužek F do otvoru na kolík, kotvice se na lano zaklesne a takto vytáhne se hadice jak
obraz 3. ukazuje.
Hadice svým středním bodem tažená je v tomto směru všude zakulacena, nikde se nezachytne
a nikde se neuvázne. Kotvice tato je nadmíru praktická a doporučuje se každému lezci.
Karabina
Perko uprostřed je otevřené. Jakmile se hadice navlékne do
kroužku až k zarážce, perko spustí a upevní vnitřní díl kroužku,
takže hadice nemůže vypadnouti. Hasiči, z doby Krškovy žijící,
chválí její účelnost.
Krškova hasičská karabina
V říjnovém čísle Ochrany Hasičské roku 1892 je uveřejněn
článek, jenž má za úkol povzbuditi obce, kde ještě sbory
nebyly, aby je zakládaly. Protože právě v dnešní době běží o
tutéž věc, seznamujeme naše čtenáře s tehdejšími poměry, aby
si mohli učiniti představu, jakého smýšlení byli tehdejší
činovníci hasičských složek a jak se vyjadřovali. - Uvádíme
článek v doslovném znění i s míněním Tita Kršky.
Upřímné slovo k obecním úřadům oněch obci, ve kterých hasičských
sborů dosud nemají.
Neustále čteme v různých časopisech zprávy o zhoubných
požárech, any nelítostně a neúprosně hubí a pus,toší vše, co v
nynějších dobách mnohdy mravenčí pílí bylo nastřádáno. Neblahý tento zjev nevšímavě pominouti, přehlédnouti nesmíme.
Která osada - ať si je to dědina, městečko, aneb město - může
říci, že je před děsným tím živlem, ohněm jista? Žádná!
Dle lidských zkušeností může však každá obec hroznému mnohdy požáru zameziti tím,
postará-li se o dostatek vody, dokonalou stříkačku s příslušenstvím a vycvičený sbor
hasičský. Užitečná tato zařízení nevyžadují tak velikého nákladu, a když se i několik set
zlatých na bezpečnostní zařízení proti ohni obětuje, co je to proti těm tisícům, které za
jednu noc požárem mohou býti zničeny? Inu - řekne ten neb onen starosta obce takového něco se·u nás nestane, nebo! není v celé obci člověka, který by se pamatoval
na oheň u nás. A pak jsme skoro všichni pojištěni atd. (Viz přehled požárový v dnešním
čísle.)
56
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Vy lehkomyslní a lehkověrní
lidé,
kterak
můžete
tak
ledabyle veškerá bezpečnostní
opatření a zřízení hasičská od
sebe odmítati? Vám právě, ježto
v čele obce stojíte, bylo svěřeno a
uloženo zákonem božským i
světským o blaho spoluobčanů se
starati. Postihne-li neštěstí
ohně Vaši osadu a pohoří-li
hodně majetku, padne vína na
vás, na správu obce čili obecní
představenstvo! Řekne se: to se
mělo o to postarati, aby v pádil
neštěstí byla rychlá a vydatná
pomoc ihned na íistě; kdyby bývala ihned voda a stříkačka při ruce a několik lidí,
nebylo by tolik vyhořelo:
Spořivost čili šetrnost je převýborná věc, ale dokud není v obci řádná stříkačka zjednána
a dobrovolný sbor hasičský na stráží, není spořivost na místě a může časem velice škoditi,
protože veškeré jmění občanů místních povážlivěji je ohroženo a průběhem dvou nebo
tří hodin mohou se státi i ze zámožných sousedů - žebráci! .Jen žádné skrblení tam, kde
není prospěšno, ale škodlivo, obzvláště jedni-li se o zachraňování lidských životů a
obhajování lidského majetku. Nevzrušují vás z hrozné nedbalosti rudé záplavy, jež
každoročně několikráte za nocí na nebi vídáte, aneb za dne zlověstné kotouče dýmu
které nad mořem plamenů k nebi se valí? Neviděli jste ještě ten děsný obraz
mnohotvárného utrpení lidského, potká-lí neštěstí ohně chudě domkáře a podruhy?
Neznáte ty brlohy bídy, z nichž hlad a všeho nedostatek na vás zeje -?
Žádná obec nemůže se honositi tak příznivým štěstím aby za ním v patách neštěstí
nekvapilo. A to přicházívá znenadánÍ. V několika minutách stojí stavení v plamenech
které hrozí záhubou celému sousedství, a ta je také postihne, i větší část osady ježto
šířícímu se ohni nikdo mezí neklade. Neúprosně a nelítostně ničí vše od čísla k číslu - - Nářek a kvílení mladých; starých, smutně nárazy na zvony chrámové, praskot
hořících trámů činí výjev děsným - - -. Pohořelí pak jsou vydání bídě napospas - -. Nuže, třeba ku polepšení mnohých obcí takových zoufalých obětí krutého neštěstí?
Nepomáhají napomenutí ani
výstrahy? Přeji si, aby má
upřímná slova padla v
úrodnou půdu, aby pohnula
obecní úřady k čilejšímu
účastenství
na
věcech
obecných,
k
opravdové
nápravě
bezpečnostních
zřízení proti ohni v obcích
těch, ve kterých v ohledu tom
z příčin jakýchkoliv dosud
ničeho neučiněno.
Sotva které obecné, veřejné
zřízení je pro obec tak důležito
jako hasičství, a přece je oň; v
tak mnohých naších velikých
57
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
obcích, zámožných a jak se říká í uvědomělých (?) – velmi š'patně postaráno. Je pravda, že
jsme se opozdili ve věcech lidumilných.
Proto však nesmíme s nápravou otáleti - musíme se starati tím usilovněji, aby naše neduhy společenské blahodárnými zřízeními byly mírněny. Nečekejte tedy, až vědomi
společného neštěstí s myšlenkou hasičskou vás spřátelí. Pak bude již pozdě!
Proto neváhejte, zakupte důkladné stříkačky s příslušenstvím a zřiďte dobrovolné sbory
hasičské!
Uskutečnění tohoto lidumilného podniku není tak nesnadné, jak by se zdálo, ani
výlohy nejsou tak značně. Na 500 českých obcí naší vlastí Moravy má ííž dobrovolné
sbory hasičské, které se zajisté vždy osvědčily jako nutná a užitečná družstva. Proto
také podporovány jsou dobrov. sbory hasičské všemožně vládami ve všech zemích a
státech. A co může také býti cennějšího nad život a majetek lidský?
Neděje a nedělo se to při bránění u požáru způsobem žádoucím tam, kde sboru
hasičského není. Obyčejně panuje pří tom hrozný zmatek, nepořádek a nedostatek
všech nástrojů k hašení nutných; o spořádaném spolupůsobení není řečí. Každý chce
poroučet, ale nikdo pracovat. Při takovém zmatku a nedostatku prostředků k hašení a
k ochraňování potřebných chytá se jedna střecha po druhé, až polovina, někdy i větší
část osady lehne popelem. Při tak bídných a nedostatečných opatřeních
bezpečnostních je to následek zcela přirozený.
Náprava tu tedy velenutná.
Proto každá obec nechť koná svou povinnost, ať neodkládá s nápravou a pořízením
bezpečnostních opatření proti požáru a nečeká na to, až bude z kvetoucí osady
spáleniště.
Nechť zavládne spořádané spolupůsobení tam, kde dříve zmatek panoval. Kde dříve
bylo 20 poručníků, nechť velí pouze jeden všem ostatním, kteří ať jej poslouchají a
svorně bratrsky rukou svých přiloží na odvrácení dalšího šíření nebezpečí. Nebylo-li
lze dříve rychle a jistě nepříteli na odpor se postaviti , ať se tak stane nyní nechť tak
učiní vycvičený sbor hasičský neohroženým a obezřelým zakročením v pravý čas a
zamezí každému dalšímu šíření zhoubného živlu.
Proto by takový blahodárný spolek v každé větší osadě měl býti zřízen.
Jak by si pří tom zřizování měly obce počínati, o tom podá zprávu redakce tohoto listu
zajisté vždy s ochotou. Bráti radu od nespolehlivých lidí varujeme upřímně i důtklivě!
I správy dobře zařízených již sborů hasičských těž ochotně napomáhati budou obcím
při chvályhodném jich počínání. O radu nebylo by tedy zle. Jest jen na obcích. aby při
nich vznikla obětavost, svornost a smysl pro lidumilné podniky, všeobecnému dobru sloužící,
mezi nimiž dobrovolně sbory hasičské zaujímají zajisté místo nejpřednější.
A. Š.
Poznámka redaktora Tita Kršky:
Článek tento svědčí oněm obcím, které čítají 100 i více domovních čísel. Dle
moravského zákona zemského ze dne 5. dubna 1873, § 27., 28., 32, 33. a 34. jsou takové
obce povinny sbory hasičské zřizovati! Tím však není nikterak řečeno, že by obce
menší, 100 domovních čísel nečítající, dobrovolných sboru hasičských a co vše k těmto
náleží - zřizovati a jiným nedbalým, třeba větším obcím. dobrým příkladem předcházeti
a za vzor sloužiti neměly! Vizme na příklad hanáckou obec Záhlinice ve svazku hasičské
župní jednoty kroměřížské. V obci řečené jest pouze 64 domovních čísel a mají tam od
dubna r. 1889 čilý, svých povinností svědomitě dbaly, dobře vyzbrojený dobrovolný sbor
hasičský, čítající 26 členů činných!
58
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Po roce 1864 vznikly další dobrovolné hasičské sbory v Roudnici, Nepomuku, Kutné
Hoře, Plaňanech a Táboře. Vydání spolkového zákona v roce 1867 umožnilo další rozmach
v zakládání hasičských sborů a
to nejvíce ve větších městech
kde k tomu byly potřebné
finanční prostředky, protože
náklady na vycvičení sboru a
hlavně na technické vybavení
byly značné. V této souvislosti je
nutno zdůraznit, že hasičské
sbory byly až do druhé světové
války spolky se svými přesnými
stanovami. Na tuto okolnost se
nesmí zapomenout při žádném
hodnocení celé etapy tohoto
vývoje. Přední zásluhu na
výcviku
vzniklých
sborů
v Čechách má pražský sbor. Ten,
ač
placený,
dovoloval
mimopražským členům dobrovolných hasičských sborů zúčastnit se výcviku v Praze, nebo
umožňoval svým členům provádět výcvik mimopražských sborů.
Základním problémem každého sboru po založení bylo obstarání výzbroje a výstroje.
Průmyslová revoluce přinesla výrazný pokrok i do hasební techniky. Na světových výstavách
byly předváděny výkonné stříkačky, které byly předmětem obdivu a tužeb všech hasičů,
avšak jejich ceny přesahovaly možnosti velké většiny sborů. O výzbroj se zpravidla postaraly
obce ať už z vlastních prostředků, podpory, sbírek, různých dotací či darů od mecenášů.
Nejčastěji se pořizovala levná výzbroj, v 80. a 90. letech zejména od firem Smekal, Vystrčil,
nebo rakouský Knaust. Avšak většinou měly sbory ruční stříkačky, do kterých se voda
nalévala – tzv. „lejty“.
Zakládání dobrovolných hasičských sborů v tomto období národnostního útlaku mělo
velký národní význam, protože na jejich schůzích a hlavně při veřejných vystoupeních se
shromažďovalo české a slovenské obyvatelstvo. V některých místech se objevily společné
spolky tělocvičně hasičské. Toto spojení se Sokolem a jeho časopisem bylo důležité zejména
v letech 1868 – 1881, kdy došlo k definitivnímu rozchodu. Jednalo se o spojení převážně
politické a to zejména v místech se smíšeným obyvatelstvem, kde se sokolství krylo
zakládáním hasičských sborů.
III. Rozmach hasičských sborů
Mezi sbory vznikajícími doslova „jako houby po dešti“, nebyl vzájemný styk, nebyla
jednotná pravidla a tak se vyskytovaly velké rozdíly ve výcviku, výzbroji i v kraji. Jednou z
burcujících momentů vedoucích k vytvoření jednotné hasičské organizace byla snaha získat
podpory pro své členy, kteří přišli ve službě k úrazu, onemocnění, invaliditě nebo nalezli při
službě i smrt (zde se jednalo o podporu sirotků a vdov). Pro tyto podpory nebyl žádný fond
nebo státní příspěvek a tak jediným prostředkem, jak příslušné příspěvky získat bylo
vytvoření jednotné velké organizace.
V roce 1870 bylo v Českém království dvacet sborů a několik sokolských jednot kde se
prováděla hasičská cvičení. Příručku k organizování, rozšiřování a vycvičení hasičstva u nás
vydal roku 1869 J. Vysocký v knize „Základy hasičstva. Rukověť pro českoslovanské větší i
menší obce, obecní úředníky, jakož i sbory hasičské a jednoty tělocvičné. Praha 1869“.
59
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Jednotlivé sbory se začaly brzo spojovat v župní a okresní hasičské jednoty, nebo ve
spojené hasičské sbory. Mezi vzniklými sbory nebyl styk, nebyla jednotná pravidla a tak se
vyskytovaly rozdíly ve výcviku, výzbroji i kroji. Jedním z burcujících momentů vedoucích
k vytvoření jednotné hasičské organizace byla snaha získat podporu pro své členy, kteří přišli
ve službě k úrazu, onemocnění, invaliditě nebo nalezli při službě i smrt. Zde se jednalo o
podporu vdov a sirotků. Pro tuto podporu nebyl žádný fond nebo státní příspěvek a tak
jediným prostředkem jak příslušné finanční prostředky získat bylo vytvoření jednotné velké
organizace. Roku 1874 bylo již 107 sborů.
K nejstarším moravským sborům lze také počítat „Tělocvičnou hasičskou jednotu Sokol
ve Velké Bíteši“, založenou v červenci
1872, jejímž cílem bylo „při požárech
v službu hasičskou a ochrannou se
zavázat a pěstovat tělocvik vůbec a
k účelům hasičským zvláště“. Dále
sbory v Krásně u Valašského Meziříčí a
další.
Návrh spojit síly v jednotě se mezi
českými sbory neuskutečnil, naopak ho
realizovaly sbory německé, které v roce
1872 vytvořily v Karlových Varech
„Jednotu pro hasičstvo severozápadních Čech“, do níž i některé české sbory, pro získání
finanční podpory, vstupovaly. Dne 28. září 1874 sešli se zástupci českých i německých sborů
v Teplicích a navrhli zřízení „Zemské jednoty“ pro celé Čechy. Požádali český sněm o zřízení
podporovací pokladny a vydání „řádu požární policie“. Ke zřízení podporovací pokladny ale
sněm již v roce 1875 připomíná, aby obce samy si tuto pokladnu zřizovaly.
První byl sbor klatovský, který poukázal na potřebu společné práce a společného postupu.
Vydal 19. února 1875 provolání, žádaje, aby byl svolán sjezd veškerého hasičstva českého, na
němž by se o společném postupu uradilo. Provolání mělo účinek. Jako první na něj reagovali
hasiči severozápadních Čech, když v Libochovicích u Roudnice nad Labem (nyní okres
Louny) sešli se dne 14. června 1875 zástupci 18-ti českých sborů.
První sjezd českých hasičů se pak skutečně konal ve dnech 13. a 14. srpna 1876 v Praze za
účasti 800 hasičů z 88 sborů, kde mimo jiného bylo jednáno také o zřízení České zemské
hasičské jednoty. Protože se však k ní nepřihlásil potřebný počet sborů (pouze 42), nemohla
tato jednota vejít v život. Co se nepodařilo českým hasičským sborům, to se snadno za
tehdejšího stavu Rakousko-Uherské monarchie podařilo německým sborů v Čechách, když ve
dnech 24. a 25. března 1878 v Teplicích utvořily „Ústřední zemskou hasičskou jednotu
království Českého“ (ÚZHJ) a přihlásilo se do ní 12 německých žup se 189 sbory 11.917
členy. Nedlouho po jejím založení se ukázalo, že by tato jednota měla mnohem větší počet
členů i z řad českých sborů, kdyby byl její účel a snahy, při nichž by se nedělaly rozdíly
národnostní, náležitě oznámeny a kdyby rakouský hasičský časopis věnoval větší pozornost
ustavení této jednoty. Proto bylo ve všech novinách uveřejněno oznámení o ustavení ÚZHJ a
zároveň byl všem hasičským sborům v Čechách bez rozdílu národnosti rozeslán oběžník, v
němž se zdůrazňovalo sdružování v župní nebo okresní jednoty, které by se neprodleně staly
členy ÚZHJ. To mělo za následek, že do 30. června 1881 přistoupilo k ÚZHJ také 170
českých sborů s 8.475 členy a že se české sbory začaly sdružovat v župní (či okresní) hasičské
jednoty. Mezi prvními hasičskými župami, které vznikly, byla i župa „Čáslavská“ (vznikla v
r. 1879), do níž vstoupily i některé sbory z bývalých soudních okresů Kutná Hora a Uhl.
Janovice. Vůbec jako první česká hasičská župa vzniklá po vzoru žup s německými sbory,
60
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
byla župa „Horažďovická“ (nyní okres Klatovy), vzniklá v roce 1878. Ke vzniku dalších SDH
vydatně prospělo vydání zákona, kterým se stanovila povinnost pojišťoven ku splnění
příspěvku pro výdaje k účelu hasičství a ku podpoře hasičů k úrazu přišlých v království
Českém z 24. prosince 1884 č. 62 českého zemského zákoníku. Z těchto prostředků byly
vytvořeny dva fondy – na zařízení SDH a na podpory.
Důležitou událostí pro další rozvoj dobrovolné požární ochrany bylo vydání „Řádu policie
požárové“ nejprve pro Moravu, zákon z 2. února 1873 č. 20 z. z. Do života byl uveden 5.
dubna 1873. Podnětem k jeho vydání byly petice Ústředního výboru moravsko – slezských
dobrovolných německých hasičských spolků z roku 1869 a 1870 moravsko – slezskému
sněmu. Na základě sněmovního usnesení pak vypracoval zemský výbor návrh nového zákona,
který byl projednán na moravském sněmu a roku 1873 sankcionován císařem. Pro království
České byl zákon vydán 25. května 1876 č. 45 z. z. a pro vévodství Slezské 2. února 1873 č. 20
z. z. Hlavní zásady tohoto řádu platily až do konce roku 1941.
TEXT ŘÁDU POLICIE POŽÁROVÉ:
Hlava 1. „Ustanovení všeobecná“
Obsahovala ustanovení o působnosti místní obce a starosty, zřizování zvláštních komisařů a
platná nařízení o zacházení s hořlavými látkami.
Hlava 2. „Kterak se požáry zameziti mají“
Co v té příčině vůbec opatřiti potřebí.
O prohlídce v příčině ohně.
Komíny mají se čistiti.
Ustanovení v příčině kominíkův.
O zřizování stráže proti ohni.
§ 11 – V každé uzavřené, aspoň padesát čísel domovních čítající osadě budiž nákladem osady
zřízen ponocný, jenž má konati službu stráže proti ohni.
Hlava 3. „O přípravách hasících“
O povinnosti při ohni pomáhati.
O propůjčování koní.
O řádech hasení.
Znamení na poplach.
O povinnosti, propůjčiti se za posla k vyplašení lidu.
O zásobování se vodou.
O nářadí hasícím.
§ 27 – V každé osadě uzavřené a aspoň 100 domů čítající, musí pohotově býti řádná
stříkačka, opatřená potřebnými hadicemi, koši a ostatním příslušenstvím a mající válce, jichž
průměr obnáší aspoň 7 centimetrů, normální závitky šroubové a pokud možná ssací stroj, dále
má tam býti pohotově stříkačka ruční.
§ 29 – Majitelé rozsáhlých stavení, zejména takových, v nichž se dělá velký oheň, jako např.
Továren, pivovarů apod. Přidržání buďtež k zakoupení vlastních stříkaček převozných nebo
přenosných.
O sborech hasičských.
§ 31 – Účelem sborů hasičských jest spořádané spoluúčinkování při nebezpečenství ohně, by
zachráněn byl život a majetek občanů.
§ 32 – Sbory hasičské jsou: 1. placené, 2. dobrovolné
O placených sborech hasičských (Praha, Liberec)
61
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
O dobrovolných sborech hasičských
§ 34 – Dobrovolné sbory hasičské tvoří se dobrovolným přistupováním na základě zákona
spolkového a stanov uzavřených. Starosta obecní má vydati provolání v příčině zřizování
dobrovolných sborů hasičských.
§ 35 – V každé uzavřené osadě, čítající aspoň 50 čísel domovních, má starosta obce, není – li
tam již sboru hasičského, všemožně přičiniti se o to, by sbor hasičský se zřídil, a zejména má
vydati provolání, by se utvořil dobrovolný sbor hasičský. Provolání to budiž z pravidla
každoročně obnoveno. Tam, kde již jest dobrovolný sbor hasičský, má obecní starosta
obyvatele přiměřeně pobádati, by ke sboru tomu co nejhojněji přistupovali.
§ 37 – Jakmile v některé obci neb osadě přihlásí se dostatečný počet dobrovolníků, má je
obecní starosta vybídnouti, by se o svých stanovách uradili a usnesli, by je pak obecnímu
výboru ke schválení předložili a po schválení jich učinili to, čeho podle zákona spolkového
dále jest potřebí k tomu, aby se sbor řádně ustavil.
Na čem spočívá poměr dobrovolného sboru hasičského k obci.
Kdo zastupuje sbor hasičův.
Členové sboru hasičského mohou nosit odznak.
O jiných osobách k hasení povinovaných.
O nákladu na hašení ohně
O nákladu na sbory hasičské.
§ 48 – Dobrovolným sborům hasičským, které jsou k místní obci v poměru naznačeném v § 39,
a kterým možno není potřebné výdaje zapraviti z vlastního jmění nebo z dobrovolných
příspěvků, má obec místní opatřiti zdroj, jíž jest nezbytně zapotřebí, jakož i potřebné nářadí
hasící a ochranné, a jest místní obec povinna vše to v dobrém stavu zachovávati.
Hasičům, kteří při ohni k úrazu přišli, jakož i vdovám a sirotkům jich má se poskytnouti
podpora.
§ 49 – Kdyby někteří členové dobrovolného sboru hasičského, konajíce při ohni službu, k
úrazu přišli a výdělku neschopnými se stali, a kdyby podpora, jež se jim podle zákona
domovského… a podle zákona o opatřování chudých… vzhledem k poměrům jejich
nedostačovala, tedy má se jim uděliti přiměřená výpomoc netoliko od místní obce, v jejíž
obvodu hořelo, nýbrž od té obce, v které nalézá se sbor hasičský, jehož členem byl nehodou
stižený v době, kdy k úrazu přišel. Nemůže – li taková výpomocse strany dotčených obcí
zjednána býti bez přetížení sil poplatníkův obecních, má… v pomoc se uvázati okres a země.
Dle těchto pravidel chovati se jest též v příčině vdov a sirotků, pozůstalých po hasiči, jenž by
při ohni nehodou postižen byl.
O pokladnách podporovacích.
§ 50 – V obcích, kde jsou sbory hasičské, mají starostové obecní všemožně o to usilovati, by
pro hasiče, při ohni nehodou stižené, pokud se týče pro vdovy a sirotky jejich, zřídily se
pokladny podporovací, do nichž jdou příspěvky hasičův, a společností pojišťovacích, jiné
dobrovolně věnované příspěvky, pak pokuty peněžité, a z nichž se především poskytovati mají
přiměřené podpory v předešlém § dotčené.
Hlava 4. „O opatřeních při ohni a po něm“
Kdy jest dovoleno sáhnouti v majetek soukromý?
O opařteních proti dalšímu šíření se požáru
Čeho za účelem bezpečnosti sluší ještě opatřiti?
O vyšetřování, jež předsevzíti se má.
O řízení trestním.
Starosta obecní má o výsledku vyšetřování podati zprávu.
O vydávání úředních vysvědčení.
Hlava 5. „Ustanovení o trestech“
62
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Ustanovení všeobecná.
Komu přísluší vykonávati právo trestní?
Ke komu lze se odvolati z nálezu trestního?
Hlava 6. „O orgánech a úřadech povolaných k provedení řádu policie v příčině ohně“.
Příslušnost obecního starosty a obecního výboru v příčině této.
Kam jdou stížnosti?
O právu dohledu státního.
Ustanovení, co se týče zvláštních statut městských obcí.
V záležitostech policie v příčině ohně má se co nejrychleji jednati
Vysvětlivky k ustanovením zákonným.
Spolkový zákon z roku 1867 umožnil tedy, vedle už existujících německých hasičských
spolků, zakládat české dobrovolné hasičské sbory. Ve snaze realizovat tyto možnosti co
nejdříve, sešla se 28. října 1874 v Brně schůze pěti českých sborů, na které byl dán kromě
"úkolu pomocného, tj. pomáhati bližnímu při živelných katastrofách, také vlastenecký úkol".
Titus Krška na této schůzi řekl:"Chceme dnes vložiti dobré símě do úrodné půdy naší
Moravěnky, z něhož má v krátké budoucnosti vzrůsti mohutná česká lípa, pod jejímž stínem
ujařmený lid by našel pomoci a národní osvěžení". Schůze také jednala o založení Ceské
ústřední jednoty hasičské. Stanovy měl připravit Titus Krška.
Protože dosavadní zkušenosti s hašením požárů ukazovaly na množství úrazů, které
způsobovaly často i trvalé následky, bylo už v následujícím roce založeno Společenstvo
všeobecné podporovací pokladny dobrovolných hasičských sborů a organizovaných
hasičských sborů obecních na Moravě. Úkoly spolku vyplývaly už z jeho názvu.
Podporovat hasiče, kteří byli nějakým způsobem postiženi při plnění svých povinností, v
případech tragičtějších, postarat se o jejich vdovy i sirotky. Roku 1884 následovalo založení
České ústřední jednoty moravsko - slezských dobrovolných sborů hasičských. Téhož roku na
výroční valné hromadě v Olomouci navrhuje Titus Krška založení invalidního a penzijního
fondu, který by byl určen pro hasiče, kteří působili ve sborech aspoň 20 let. Od konce
osmdesátých let byli ve výboru této podporovací pokladny zástupci Brněnska, a to Josef a Jan
Kočí z Ivančic, dr. Václav Šílený z Tišnova a Václav Oharek, působící tehdy jako nadučitel
ve Hvozdci u Veverské Bítýšky.
Zákon z roku 1882, který nutil pojišťovací společnosti přispívat dvěma procenty z hrubého
příjmu na úhradu hasičských sborů a na podporu trvale postižených hasičů, nebyl
pojišťovnami respektován a zavdával příčiny ke sporům. Nespravedlivě byly děleny i částky,
které se měly vyplácet sborům německým a českým. Tak např. v roce 1885 obdrželo 216
českých sborů 3 335 zlatých, zatímco pouze 162 sborů německých 3 475 zlatých. Šovinistické
postoje osmi Němců vůči dvěma Čechům v Zemské komisi pro rozdělování podpor sborům
hasičským ze zemského fondu hasičského byly předmětem trvalých stížností, protože české
sbory vznikaly v tomto období mnohem rychleji než sbory německé a bylo jich proto více.
Po vydání Řádu policie požárové se stupňovaly centralizační tendence. Hasičský sbor v
Klatovech vydal v roce 1875 provolání, v němž žádal svolání sjezdu českého hasičsta v
království Českém. První sjezd českých hasičů se skutečně konal, i přes počáteční povolovací
potíže, ve dnech 13. - 14. srpna 1876 v Praze za účasti osmi set hasičů z 88 sborů. V
referátech byla podána zpráva o otázkách pojišťoven a zdůrazněna nutnost zřízení zemského
fondu na podporu „v neštěstí upadlých hasičů“. Tento fond by byl vytvořen a udržován
zemskou dotací, příspěvky od pojišťoven, členskými příspěvky a dary. Dále byl podán návrh
na ustavení zemské hasičské jednoty a uskutečnily se porady o jejich stanovách.
63
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Po úpravách zeslabujících národní charakter této organizace byly projednané stanovy
schváleny 24. června 1877. Protože se však k takto vzniklé Zemské jednotě nepřihlásil
potřebný počet českých sborů (pouze 42), nemohla tato jednota vejít v život.
Co se nepodařilo českým hasičským sborům, to se snadno za stávajícího stavu rakouské
monarchie podařilo sborům německým. Ve dnech 24. - 25. března 1878 se sešli zástupci
nejrůznějších župních i okresních hasičských jednot v Teplicích, aby vytvořili „Ústřední
zemskou hasičskou jednotu království Českého“ - ÚZHJ. Její ustavující schůze ve dnech 23. 25. března 1879 v Praze se zúčastnilo dvanáct německých žup se 189 sbory a 11 917 členy.
Nedlouho po jejím založení se ukázalo, že by tato jednota měla mnohem větší počet
členů i z řad českých sborů, kdyby byl její účel a snahy, při nichž se nedělaly rozdíly
národnostní náležitě oznámeny a kdyby jí byl rakouský hasičský časopis věnoval větší
pozornost. Proto bylo ve všech pražských novinách uveřejněno oznámení o ustavení ÚZHJ a
zároveň byl všem hasičským sborům v Čechách, bez rozdílu národnosti, rozeslán oběžník se
zdůrazněním na sdružování sborů v župní nebo okresní jednoty, které by se staly členy ÚZHJ.
V oběžníku se zvláště zdůrazňovalo:
„Aby ostatní cíle byly dosaženy, jest třeba svorného spolupůsobení všech hasičských
sborů bez rozdílu jich národnosti, neboť tím toliko způsobem uvésti možno hasičstvo
v Čechách na onu výši, na které již drahně let v kiných zemích, jak rakouských tak
mimorakouských, se nalézá“. „Soudruzi! Sestuptež se v župní neb okresní jednoty, a byť i ze
začátku nepřistoupily všechny hasičské sbory z Vašeho okresu ze příčiny jakékoliv – zajisté
však mylné – ujištěni buďte, že dobré věci se přece průchodu dostane…“ V oběžníku byl
zdůrazněn i nepatrný příspěvek – 5 krejcarů ročně. A tak do 30. června 1881 přistoupilo
k ÚZHJ 170 českých sborů s 8 475 činnými členy. ÚZHJ celkem však sdružovala 41 jednot,
551 sborů a 32 358 členů.
V tomto období se také setkáváme v továrnách se „sbory pro ochranu proti ohni“, v nichž
byli dělníci a úředníci. Aby si buržoazie co nejlépe zajistila ochranu svého majetku, továren a
jejich zařízení, vytvářela ve svých podnicích nucené požární sbory. Zaměstnavatel většinou
zakoupil hasicí náčiní a kryl i výlohy tohoto hasičského sboru. Málokterý tovární sbor byl
však utvořen na základě spolkového zákona z roku 1867. Ustanovení o hasičské službě,
vykonávané dělníky a úředníky, obsahovala totiž většina služebních nebo továrních řádů. Po
vydání zákona o využívání podpůrných opatření, poskytovaných dobrovolným hasičským
sborům, protože o továrních sborech se ve zmíněném zákoně výslovně nemluvilo. Proto bylo
k tomuto zákonu podáno množství doplňků i pozměňovacích návrhů. V Čechách bylo na
začátku dvacátého století přibližně dva tisíce továrních hasičů ve 33 župách a 54 sborech.
Požár národního divadla
Zdrcující zprávu přinesly druhý den ráno Národní listy, vydávané českým politikem a
novinářem dr. Grégrem. Titulek zněl: „Zalkej, vlasti! Zastři sobě tvář, Čechie! Veliké Národní
divadlo shořelo! Takto byl český národ informován o tragedii. Jak se to vlastně všechno
seběhlo?
Nedbalost klempířů, kteří na střeše budovy připevňovali hromosvod a při svém odchodu
vysypali žhavé uhlíky z klempířských kamínek do okapového žlabu, provázená až
neuvěřitelnou sérií nešťastných náhod, omylů a prapodivných okolností, z nichž mnohé
nebyly a už zřejmě nebudou nikdy objasněny, vedla k tragedii vpravdě celonárodní. Požár
zničil tři desetiletí trvající práci na stavbě, která se měla stát symbolem obrozeného národa,
měřítkem jeho kulturní úrovně, vyjádřením českých národnostních tužeb. Vysoké umělecké
hodnoty, reprezentující v relacích té doby částku půl druhého milionu zlatých, se během
několika hodin scvrkly do změti černých trosek.
64
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
V onen černý pátek 12. srpna 1881 krátce po 17. hodině spatřili kolemjdoucí Pražané
obláčky kouře vycházející se střechy Národního divadla. Nikdo netušil, že se schyluje k
celonárodní tragédii. V té době probíhaly na střeše divadla dokončovací klempířské práce.
Zřejmě někam zapadlý žhavý uhlík započal dílo zkázy. Dav lidí se začal sbíhat zvědavě k
budově a během několika málo okamžiků šlo na ulicích o holý život. Každý chtěl vidět, co se
vlastně s divadlem děje. Někteří odvážlivci se snažili proniknout do budovy. Marně, bylo
všude zamčeno. Kolem 6. hodiny vyšlehly na střeše plameny. Z davu se ozvaly povely, spíše
výkřiky zoufalství. Nikoho nenapadlo zavolat hasiče. Jedním ze zachránců, kteří se snažili o
uhašení ohně na střeše, byl i sochař Schnirch. Jeho trojspřeží bylo a je ozdobou střechy
divadla dodnes. Plameny se dále šířily od budovy Prozatímního divadla směrem k
Ferdinandově, dnešní Národní, třídě. Silný vítr podporoval šíření plamenů a tak poskytnul
přihlížejícím příšerné divadlo. Těsně před 8. hodinou vzplanul zbytkový plyn v potrubí.
Přívod plynu byl sice již uzavřen, zbývající plyn vykonal své. V té době plameny zasáhly již
2. a 3. galerii. Železné krovy praskaly, vazba se lámala, zřícení stropu na sebe nenechalo
dlouho čekat. Ozvala se ohlušující rána, to se zřítil do hlediště osvětlovací lustr.
Protože jsou stále opakovány zprávy tehdejších novin, které jsou pod vlivem emocí národní
tragedie, zaměřené proti hasičům a tím omluvitelné, bylo by namístě uvést tyto názory na
pravou míru.
Sbor byl alarmován hlásiči, tehdy se jim říkalo požární automaty, zavedenými v Praze r.
1879 a které pracovaly na principu Morseova telegrafu. Tento systém vydržel až do r. 1971.
Byly použity automaty v Národním divadle, Spořitelně české (budova dnešní Akademie věd
na Národní třídě), na rohu ulic Mikulandské a Ostrovní a na policejním ředitelství v dnešní
ulici Karoliny Světlé, tehdejší Poštovské.
Každý automat po použití vyslal v průměru 5x svůj kód v Morse značkách, což trvalo
určitou dobu. Národní divadlo mělo kód ND, Spořitelna PA, Mikulandská MR, policejní
ředitelství M. Právě proto, že automaty byly použity téměř současně, signály splynuly a v
hasičské centrále nebylo možno zprávu rozluštit. Morseův systém to neumožňoval. Teprve na
opětné použití automatu na policejním ředitelství hasiči vyjeli, ovšem jako na požár v
Poštovské ulici a ne k požáru divadla; tedy v síle: 1 ruční stříkačka a 1 voznice (1+7 mužů).
Až pak se tedy mohlo volat o posily. Tolik k pozdnímu příjezdu.
Lidé začali pomalu formovat
záchrannou akci a pomáhali
hasičům zachraňovat, co se dalo.
Díky hasičům a všem ostatním se
podařilo zachránit mnohé další
věci, například některá hynaisova
plátna z královské lóže, část
vybavení hereckých šaten a
dekorace, jinak celé divadlo bylo
děsivým požárem prakticky zcela
zničeno. Co je však smutné, je to,
že se po této tragedii veškerá vina
dávala hasičům.
Dalším nesmyslem je tvrzení, že
se všichni hasiči zúčastnili
pohřbu svého kolegy. Ano, pohřbu se zúčastnili, ale jen ti, co měli volno. V té době totiž
panovala, na dnešní dobu nepředstavitelně tuhá vojenská kázeň. Hasiči byli kasárnováni a při
každém prohřešku jim byly udělovány tresty, tzv. kasárníky. Pokud se hasič chtěl oženit, tak
pouze se souhlasem městské rady a teprve po určitých odsloužených letech!
65
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Hasičům bylo rovněž vytýkáno, že nepoužili novou parní stříkačku. Nebyla použita z
jednoho prostého důvodu. Město ani sbor stříkačku zatím nepřevzal, proto nemohla být
zařazena do pohotovosti. Stříkačku dodala anglická firma A. W. Stone. Dne 12. 8. 1881
zkoušena a umístěna provizorně v objektu Novomlýnské vodárny u dnešního Štefánikova
mostu. Přesto však byla použita. Nemohla však dělat žádné zázraky, její výkon byl 1600
litrů/min., tedy jako dnešní menší AS. Rozhodující bylo, že nebyla převzata. Je k dispozici
dokument, datovaný 6. 9. 1881 tedy téměř měsíc po požáru, kde městská rada stále o převzetí
jedná. Též jsou k dispozici svědectví přímých účastníků zásahu. Např. pozdějšího velitele
sboru Hájka a ředitele karlínského sboru Huga Demartiniho.
Neodborné novinové zprávy odsuzovaly tak významné odborníky, jakými byli hasební
mistr Lammer a cvičitel Tůma. Lammer přivedl sbor na evropskou úroveň a je zcela
srovnatelný se svým londýnským současníkem Braidwoodem (zkoušky chemického hašení a
dýchacích přístrojů v půli 19. století). Cvičitel Tůma vycvičil řadu dobrovolných hasičských
sborů.
Také je nesmyslné tvrzení, že první u požáru byla stříkačka z Bubenče. Ve skutečnosti se
jedná o sbor z Buben, který přijel jako první z celé řady posilových dobrovolných jednotek.
Samozřejmě až po sboru pražském, v Bubenči byl založen dobrovolný sbor až v r. 1901.
Další nesmysl je tvrzení o krátkých hadicích, které nedosáhly k hladině Vltavy. Každý
hasičský strojník ví, že lze podle fyzikálního Toricelliho zákona teoreticky nasát z 10,33
metrů, v praxi asi z 8 metrů. Proto stříkačky byly umístěny poblíž mostu na Žofín, kde je
nábřeží o něco nižší. Výkon stříkaček přirozeně se sací výškou klesá.
Na závěr můžeme říci, že se po této tragedii dávala veškerá vina hasičům a hasebnímu mistru
Lammerovi. Byl to samozřejmě nesmysl a křivda statečnému a schopnému muži. Po požáru
byly Lammerovy zásluhy zapomenuty. K 1. září je pensionován a zcela v zapomnění umírá ve
věku 82 let 7. února 1894. Hasiči udělali maximum. Zachránili především bezprostředně
ohrožené budovy, jako palác Lažanských, objekt Spořitelny české, ale především v těsné
blízkosti stojící Prozatímní divadlo. Vzhledem k možnosti tehdejších technických prostředků
klobouk dolů!
Po 50 letech městská rada zřídila záslužnou medaili pro hasiče pro ještě žijící účastníky
zásahu a všichni si pokládali za čest, že mohli pomáhat při požáru Národního divadla a
odvedli pořádný kus chlapské práce.
Ke vzniku dalších dobrovolných sborů vydatně přispělo také vydání zákona „kterým se
stanoví povinnosti pojišťoven ku plnění příspěvků pro výdeje k účelům hasičství a ku podpoře
hasičův k úrazu přišlých v království českém“.
Pro Moravu to byl zákon ze 16. prosince 1882 č. 1 mor. z. z. z r. 1883
Pro Slezsko to byl zákon ze 6. prosince 1882 č. 40 slez. z. z.
Pro Čechy to byl zákon 24. prosince 1884 č. 62 čes. z. z.
Z těchto prostředků byly vytvořeny dva fondy: 75 % prostředků bylo dáno na zařízení
sborů, 25 % na podpory.
Zákon z roku 1882, který nutil pojišťovací společnosti přispívat dvěma procenty z hrubého
příjmu na úhradu hasičských sborů a na podporu trvale postižených hasičů, nebyl
pojišťovnami respektován a zavdával příčiny ke sporům. Nespravedlivě byly děleny i částky,
které se měly vyplácet sborům německým a českým. Tak např. v roce 1885 obdrželo 216
českých sborů 3 335 zlatých, zatímco pouze 162 sborů německých 3 475 zlatých. Šovinistické
postoje osmi Němců vůči dvěma Čechům v Zemské komisi pro rozdělování podpor sborům
hasičským ze zemského fondu hasičského byly předmětem trvalých stížností, protože české
sbory vznikaly v tomto období mnohem rychleji než sbory německé a bylo jich proto více.
66
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Roku 1884 bylo členem Ústřední zemské hasičské jednoty (ÚZHJ) již 462 českých sborů
s 18 647 členy a 71 delegáty. Germanizační snaha rakouské vlády se nezastavila ani před
ÚZHJ. Byly přijaty nové stanovy, podle nichž se ÚZHJ rozdělila na německou a českou sekci
a jako řeč jednací byla přijata, na rozdíl od dřívější rovnoprávnosti češtiny a němčiny, pouze
němčina. Po přijetí nových stanov se dostaly české sbory do menšiny. Proto vzápětí volaly
české hasičské časopisy po osamostatnění. Důvody byly velmi pádné – počet českých sborů
rychle vzrůstal. Roku 1887 měla česká sekce 47 jednot, 786 sborů a 30 622 členů, ale již o tři
roky později 61 jednot, 1 176 sborů a 61 631 členů.
Stupňující se neshody v ÚZHJ, kde německá většina ovládá i českou sekci vedly po
bouřlivém jednání k definitivnímu rozdělení této jednoty na českou „Zemskou ústřední
hasičskou jednotu království Českého“ – ZÚHJ a německou „Feuerwehr Landes Central
Verband für Böhmen“. Ustavující valná hromada se konala 2. února 1881 ve velké dvoraně
Měšťanské besedy v Praze. Tato jednota prakticky existovala až do roku 1919. O širokém
hnutí českého hasičstva a o jeho pronikání do českého veřejného života nejlépe mluví
statistika: české hasičstvo vykonalo v roce 1890 18 613 cvičení, 9 981 schůzí a veřejných
vystoupení, 21 870 hlídek a ochranných služeb a zúčastnilo se při 881 místních a 2 211
přespolních požárech.
Také na Moravě začali velmi brzo organizátoři uvažovat o vytvoření nadřazené
organizace, která by řídila činnost hasičských sborů. Poprvé byla tato myšlenka vyslovena na
I. Sjezdu českého hasičstva a obecních představených v Brně 24. října 1874
Schůze se konala díky přispění pojišťovací banky SLAVIE za účasti pěti sborů a více než
dvě sta obecních představených, kteří měli úmysl zřídit hasičské sbory. Nadšená a vlastenecká
slova Tita Kršky: „Chceme dnes vložiti dobré símě do úrodné půdy naší Moravěnky, z něhož
má v krátké budoucnosti vzrůsti mohutná česká lípa, pod jejímž stínem ujařmený lid by našel
pomoci a národního osvěžení“, našla živého ohlasu.
Již o rok později, na II. Hasičském sjezdu 12. září 1875 se jednalo o stanovách ústřední
jednoty, které však nebyly úředně schváleny, ba naopak zakázány s tím, že se již na Moravě
nachází Hasičská jednota zemská. České hasičstvo nechtělo k tomuto německému svazku
přistoupit a soustředilo se kolem osoby Tita Kršky.
Také na III. Hasičském sjezdu v Brně
– Králově Poli 4. září 1881 bylo
usneseno, učinit u úřadů nový pokus.
Konečně po dalších dvou letech čekání
se podařilo dosáhnout souhlasu se
založením „České ústřední jednoty
hasičské
moravskoslezských
dobrovolných
sborů
hasičských“.
Stanovy, které vypracoval Titus Krška,
byly schváleny vys. C. k. ministerským
výnosem ze dne 5. září 1883, č. 14128.
První valná hromada se konala u
příležitosti IV. Sjezdu českého hasičstva
9. září 1883 ve Slavkově u Brna. Jednota
měla tehdy 44 sborů a 1 418 členů. Za pouhý jeden rok vzrostl jejich počet na 81 sborů a 3
594 členů. Na tomto sjezdu podal Titus Krška návrh na zřízení invalidního fondu pro hasiče,
kteří nepřetržitě konali službu dvacet let.
Významnou událostí bylo přistoupení českých sborů ve Slezsku k moravské zemské
jednotě. K založení prvních českých sborů ve Slezsku došlo téměř o dvacet let později než na
67
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Moravě. Nejstarším je sbor v Mikolajích u Opavy, založený roku 1879. Protože tato obec byla
moravskou enklávou, počítá se tento sbor někdy k moravským. Pak by se jevil jako nejstarší
slezský sbor v Kylešovicích v listopadu 1883, přičiněním předního propagátora hasičství ve
Slezsku, učitele Rudolfa Gudricha. Roku 1890 se vytvořila z dvanácti stávajících sborů župa,
která se připojila k moravské zmské jednotě.
27. ledna 1884 byl sestaven přehled celého hasičstva a statistický soupis. Založen
Invalidní fond při všeobecné podporovací pokladně a vypracován služební řád a upraven
požární řád. Na Moravě je tento rok 216 sborů – 129 německých a 87 českých.
25. května 1884 bylo jednáno o zavedení stejnokroje, vypracován cvičební řád, zavedeny
stejné signály a sjednoceny názory na druhy látek na stejnokroje.
17. dubna 1887 bylo projednáno osvobození hasičů z domobranecké služby.
14. dubna 1889 byl časopis „Hasič“ ustanoven za orgán Ústřední jednoty.
8. září 1889 je na Moravě celkem 372 sborů – 170 německých a 202 českých
14. srpna 1892 je na Moravě celkem 519 sborů – 164 německých a 355 českých
8. září 1893 je na Moravě celkem 619 sborů – 190 německých a 429 českých
roku 1893 začíná vycházet časopis „Ochrana hasičská“
Počet sborů a členů stále vzrůstal a koncem roku 1896 bylo již ve 35 župách
zaregistrováno 822 sborů a 23 000 členů. Z toho připadlo na Moravu 763 sborů s 21 000
členy a na Slezsko 59 sborů a 2 000 členů. Následujícího roku došlo k významné organizační
změně. Ve Slezsku vznikla totiž v roce 1894 německá zemská hasičská organizace, a proto
bylo zapotřebí vytvořit proti ní patřičnou protiváhu. Po všech přípravách byla 22. dubna 1896
ustavena samostatná „Zemská hasičská jednota Slezská“. V důsledku toho zněl nyní nový
úřední název moravské jednoty „Česká ústřední jednota hasičská markrabství moravského“.
Konec devatenáctého a začátek dvacátého století je obdobím rychle rostoucí koncentrace
výroby a kapitálu, což nutilo kapitalisty uzavírat mezi sebou dohody. Vznikají monopoly,
kartely a syndikáty, vzrůstá význam bank a vytváří se finanční kapitál. V roce 1897 se
rozdělila celorakouská sociální demokracie na národnostní organizace, naproti slovenské
dělnictvo zůstalo i nadále v jednotné Sociálně demokratické straně Uherska. Tlak ohlasu
buržoazně demokratické revoluce v Rusku v letech 1905 – 1907 znamenal u nás zavedení
všeobecného práva hlasovacího a z prvních voleb vyšla vítězně sociální demokracie, která
získala 38 % hlasů.
Hodnotíme – li uplynulé období vznikajících hasičských sborů je třeba říci, že zakládání
českých i slovenských sborů mělo a má až do vzniku samostatného státu veliký národní
význam. Tyto sbory se staly vedle tělocvičných jednot středisky českého i slovenského života
na vesnicích i v městech a to zejména v národnostně smíšených oblastech. Zvláště důležitá
byla tato činnost ve Slezsku.
Národní charakter vzniklých hasičských sborů se nejlépe ukázal na jejich I. sjezdu
Českoslovanského hasičstva ve dnech 15. – 16. srpna 1891 v Praze. V tomto roce se konala
v Praze zemská jubilejní výstava. Zde se mělo ukázat, jak rychlými kroky české země
vyrovnávaly zpoždění, které tehdy měly ve srovnání s vyspělejšími evropskými zeměmi.
Hasičstvo se také zúčastnilo této výstavy a byla mu vyhrazena XVIII. skupina. Český výbor
zahájil ihned přípravy. V hlavním katalogu výstavy byl podán stručný vývoj „Hasičství“ u nás
a byla zde zejména zdůrazněna podpůrná činnost ÚZHJ .
Jednota vyplácela za roční příspěvek 5 krejcarů členům, kteří utrpěli při službě úraz po
dobu jejich nemoci denně 1 zlatý 50 krejcarů, polovičním invalidům 15 zlatých a úplným
invalidům 30 zlatých měsíčně. Vdově po hasiči se vyplácelo měsíčně 12 zlatých a sirotkům až
68
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
do ukončení patnáctého roku 6 zlatých měsíčně. Do roku 1886 vyplatila ústřední pokladna
ÚZHJ 25 162 zlatých.
Jubilejní výstava v Praze roku 1891 byla hospodářská a společenská výstava uspořádaná na
oslavu jubilea první průmyslové výstavy v Praze roku 1791. Původně byla plánována jako
všeobecná zemská výstava, avšak pro bojkot německých podnikatelů v Čechách se stala
přehlídkou rozvoje a vyspělosti českého průmyslu a české podnikavosti.
18. října 1891 byla výstava ukončena. Zúčastnilo se ji přes dva a půl miliónů návštěvníků.
Výstava výrazným způsobem posílila sebevědomí českého národa. Jasně ukázala, jaký
potenciál, podnikavost a dovednost jsou ukryty v českém národě. Významnou měrou zbavila
český národ nedůvěry ve vlastní schopnosti a síly. Byla to působivá propagační akce
symbolizující novou českou podnikatelskou aktivitu.
K příležitosti Jubilejní zemské výstavy byly roku 1891 zprovozněny dvě nové pozemní
lanovky (na Letnou a na Petřín), nová Petřínská
rozhledna a Křižíkova elektrická dráha na Letné,
první česká elektrická dráha.
Návštěvníci jubilejní výstavy měli možnost
seznámit se uceleně se stavem české průmyslové,
zemědělské a lesnické výroby, s ovocnářstvím,
vinařstvím, pivovarnictvím, včelařstvím a dalšími
odvětvími
českého
hospodářství.
Výstava
obsahovala průmyslové expozice strojírenské,
hornické, sklářské i průmyslové chemie. Část
výstavy byla zaměřena na společenskou stránku života v Čechách: na zdravotnictví, zemské
korporace a spolky, na výtvarné umění i archeologické vykopávky.
Vstupní brána byla 18 metrů vysoká, ozdobená znaky čtyřiceti českých měst. Byla navržená
architektem Antonínem Wiehlem. Dřevěná brána stála do roku 1952, kdy byla z
bezpečnostních důvodů stržena.
Průmyslový palác čelně uzavírající hlavní výstavní třídu byl největší a nejnákladnější
budovou výstaviště. Byl vyprojektován architekty Bedřichem Münzenbergem a Františkem
Prášilem. K jeho stavbě bylo poprvé v dějinách české architektury použito montovaných
železných konstrukcí. Stavbu provedla První českomoravská strojírna Kolben-Daněk ve
spolupráci se stavební firmou architekta Františka Víšky za 5 měsíců, a to během velmi
nepříznivých povětrnostních podmínek. Železná konstrukce Průmyslového paláce vážila 800
tun. Ocelové oblouky měly rozpětí 38 metrů. Průmyslový palác byl otevřen 15. března 1891.
Náklady na palác dosáhly 500 000 zlatých.
V roce 2008 došlo k nebývale rozsáhlému
požáru v levém křídle Průmyslového
paláce, v jednom ze stánků, krátce po
odchodu zaměstnanců vystavovatelské
firmy.
Požár měl dle specialistů ideální
podmínky k tomu, aby se rozšířil. Místo
vzniku se nacházelo v patrovém stánku,
vedle prosklené výlohy. Strop stánku v
prvním patře byl poměrně blízko k
dřevěnému podhledu budovy. Po vzniku
požáru praskla výloha, náhlý přívod vzduchu přispěl k intenzitě hoření.
69
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Bylo zjištěno, že v době požáru byly ve stánku uskladněné hořlavé spreje menšího
množství, určené k čištění zubní soupravy. Jednalo se o hořlaviny 1. třídy, které po kontaktu s
plameny explodovaly.
Na 275 dobrovolných i profesionálních hasičů bojovalo s ohněm celou noc, poslední
jednotka z místa odjela až následující den večer. Magistrát zřídil vyšetřovací pracovní
skupinu, první odhady škod hovořily o jedné miliardě korun. Požár se zařadil mezi největší
ohně v dějinách Prahy
Na výstavě roku 1891 poprvé hasiči prezentovali svou výzbroj a výstroj. Z vlastních
vystavovaných exponátů uvádí katalog:
Hasičské koše – i slaměné, provazové žebříky, lezecké smyčky, hasičské obleky, plachty,
stříkačky staré, parní a ruční, požární rohy, svítilny a magnesiové pochodně, hadice konopné i
spojky, trhací háky, sekyry, spisy i odborné časopisy, statistické materiály a mapy.
Vystavovatelé dostali jeden čestný státní diplom, jeden diplom s právem ražení zlaté
medaile, tři stříbrné státní medaile, dvě stříbrné medaile korporací, šest medailí výstavních,
čtyři bronzové medaile státní, šest bronzových medailí výstavních a 44 diplomů uznání.
Výbor XVIII. skupiny Hasičství uvažoval okamžitě po svém ustavení o uspořádání I.
českoslovanského hasičského sjezdu, spojeného s velkým veřejným cvičením ihned po
zahájení výstavy. Zemská ústřední hasičská jednota vydala proto v denních listech provolání:
„Hasičstvu českoslovanskému bratrský pozdrav. Drazí soudruzi – hasiči. Kvapným krokem
přiblížilo se zahájení všeobecné zemské jubilejní výstavy v Praze obrazu to neúmorné práce
české i veškerého nezdolného, duševního i hmotného snažení národa českého. V podniku tak
vysoce důležitém nesmělo chyběti ani jedno odvětví blahu vlasti a národu věnovaných
zařízení a tak péčí výboru skupiny XVIII. postaráno o to, aby všeobecně rozšířenému a
uznávanému hasičství dostalo se na výstavě zastoupení důstojného i důležitosti a rozvoji jeho
přiměřeného. Jedině pouhým vystavením předmětů mrtvých, v obor činnosti naší spadajících,
nebyla by však snaha korunována výsledkem, my musíme veřejnosti české četnou,
hromadnou návštěvou výstavy ukázati ony šiky českých hasič, již hotovi jsou v každé době
hájiti duševní i hmotné statky národa svého, my povinni jsme nejčetnější návštěvou svoji
přispěti ku zvýšení lesku výstavy české. Z důvodů těchto usnesli se zástupci hasičstva…
svolán byl do matičky Prahy sjezd českoslovanského hasičstva spojený s velkým veřejným
cvičením… dostaví se hasičstvo své počtem co největším do slovanské matičky Prahy
k národnímu svátku hasičskému, položenému ku dni 15. a 16. srpna 1891. Proto žádáme Vás,
milení soudruzi ve království, i Vás, bratři z družné Moravy a Slezska“.
Sjezdu se zúčastnilo na šestnáct tisíc hasičů a z toho bylo 760 z Moravy a Slezska. Aby
bylo možno zachovat pro budoucnost shromážděné exponáty, bylo rozhodnuto vytvořit
z tohoto základu zemské hasičskémuzeum, kterému byl věnován i přebytek z výstavních
příjmů = 2 099 zlatých. Díky tomuto rozhodnutí mohlo být hasičské muzeu slavnostě
otevřeno 13. dubna 1894. Výstavní exponáty byly prozatímně uloženy v továrně R. A.
Smekala na Smíchově. Jeho inventář obsahoval o rok později 655 čísel s 1 026 exponáty.
Statistika ÚZHJ v den zahájení výstavy 15. května 1891:
Župní nebo okrení hasičské jednoty
Hasičské sbory
Členové čestní
Členové zakládající
Členové přispívající
Členové činní
Členové celkem
62
1 273
1 579
5 144
25 226
53 833
85 782
70
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Stříkačky parní
Stříkačky novější - soustavy se savicí
Stříkačky starší - soustavy bez savic
Stříkačky přenosné a různé menší
Hadice výpustné
Hadice sací
Koše a džbery na vodu
Žebříky posouvací opěrací
Žebříky hákové
Žebříky střešní
Vozy na vodu
Vozy na náčiní
Vozy na hadice
Vozy pro mužstvo
Plachty
Lana
Různé
Bourací různé
Leziště
Skladiště na náčiní vlastní
7
1 636
375
739
224 785 m
10 033 m
23 457
844
4 828
4 314
1 272
191
306
81
201
490
1 317
7 706
649
954
Mimo jednotu byla jedna župa se 113 sbory a 3 400 činnými členy a dva městské sbory se
155 členy (dobrovolné sbory činných členů 637, ostatní 781)
Na IX. Sjezdu České ústřední jednoty hasičské moravskoslezských dobrovolných sborů
hasičských“ v roce 1893 byly původní stanovy změněny. 30. listopadu 1893 vstoupily
v platnost nové stanovy, kterými byl položen základ k dokonalé organizaci všech hasičských
složek. Do té doby panoval často značný chaos. Některé sbory byly pouze členy ústřední
jednoty a neuznávaly župy a naopak. Koncem roku 1893 měla ústřední jednota 429 sborů, 14
850 členů, ale mimo ni existovalo ještě 183 sborů, které u ní nebyly hlášeny. Podle nových
stanov bylo určeno, že každý sbor se musí přihlásit v župě a jejím prostřednictvím pak
v ústřední jednotě. Pokud tak nebylo, ztrácel sbor nárok na podpory z hasičského fondu.
Ústřední jednota změnila současně své jméno na „Česká ústřední jednota hasičská pro
Moravu a Slezsko“.
3. května 1894 je na Moravě celkem 683 sborů – 187 německých a 496 českých
30. září 1894 byla na vysoký zemský sněm podána žádost o zrovnoprávnění České
jednoty vůči Německé. Zemská podpora byla totiž udělována většinou pouze německým
sborům. V zemské komisi jde ze strany němců o nespravedlnost a neústupnost při udělování
podpor převážně pro ně.
Roku 1895 – 30. června končí vydávání časopisu „Český hasič“
10. a 11. srpna 1895 se konal II. sjezd Českoslovanského hasičstva Tento sjezd
českoslovanského hasičstva se konal při příležitosti výstavy a to národopisné v roce 1895
v Praze. Sjezdu se zúčastnilo na 11 500 členů z Čech a 1 000 z Moravy a Slezska. Také na
této výstavě byla vybudována vzorná hasičská expozice. Veškeré finanční náklady na její
vybavení a uspořádání byly získány svépomocí a to zejména jako výtěžek z kulturních
podniků, které pořádaly jednoty i sbory. V této spolupráci se zejména osvědčily moravské a
slezské sbory.
71
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
IV. Hasičské instituce
Protože dosavadní finanční podpory hasičstva byly velmi nedostatečné, bylo nutné stále
rozšiřovat vlastní svépomocné podniky.
Společenstvo všeobecné podporovací pokladny dobrovolných hasičských sborů a
organizovaných hasičských sborů obecních na Moravě
V zákoně ze dne 5. dubna 1873 z. Z. č. 35, kterým byl vydán řád policie požárové a řád
hasičský, ustanovuje § 53, že pro veškeré dobrovolné sbory hasičské na Moravě bude zřízena
podporovací pokladna k tomu účelu, aby z ní byli podporováni nehodou postižení hasiči,
jejich vdovy a sirotci.
Ustavující schůze se konala 12. dubna 1874 v Brně za přítomnosti 29 hasičských sborů.
K pokladně tehdy přistoupilo osm českých sborů se 427 členy a 32 německých sborů se 2 599
členy. Pravidelný příspěvek byl stanoven na 5 krejcarů za půl roku. Do roku 1888 byla správa
této pokladny v německých rukách, od 25. června byla rozdělena na český a německý odbor.
Ve zprávě z 22. srpna 1880 byl předložen návrh, aby náčelnictvo dbalo nejvyšší opatrnosti a
pozornosti při přijímání nových členů. Přijmutím slabých a nemocných členů se poškozují
nejen samy sbory, ale i sama instituce podporovací pokladny.
Od 4. září 1881 byla stanovena výše příspěvků na deset krejcarů ročně s maximální
možnou výší podpory vdovám a sirotkům 200 zlatých ročně.
Do 24. června 1882 došlo mezi hasiči ke třiceti úrazům při cvičení, z toho dvěma
smrtelným. Ke konci roku 1897 bylo v českém odboru 797 sborů s 24 547 členy a
v německém odboru 405 sborů se 17 946 členy.
Na IX. řádné valné hromadě v květnu 1894 bylo schváleno zvýšení úhrad. Pro hasiče ve
službě poraněné byla zvýšena trvalá podpora ročně až do výše 300 zlatých, dočasná podpora
v době pracovní neschopnosti zvýšena na tři zlaté denně. Hasičům, kteří nejsou registrováni u
žádné nemocenské pokladny, budou uhrazeny lékařské úkony a léky. Vdovám po zemřelých
hasičích je stanovena trvalá podpora až do výše 150 zlatých, pro každé dítě až do čtrnáctého
roku věku 60 zlatých a pro děti které osiřely 90 zlatých ročně. Členské příspěvky ponechány
v původní výši. Do výboru byl mimo jiné zvolen Hynek Světlík.
MUDr. Hynek Světlík se narodil 24. června 1848 v Dolních Kounicích. Po studíích se
věnoval stavitelství. V březnu 1868 se vrátil k rodičům a vydobyl si zvučné jméno stavbami
po celé Moravě. Počátkem sedmdesátých let 19. století se pokusil o založení dobrovolného
hasičského sboru v Rosicích, což se mu podařilo až
koncem roku 1880. Byl zvolen náčelníkem a po roce
1892 starostou. V roce 1890 předsedal výboru Brněnské
župy. Roku 1894 byl zvolen do výboru České ústřední
jednoty pro Moravu a předsedou ve Společenstvu
všeobecné podporovací hasičské pokladny. Byl druhým
místopředsedou v Invalidním a penzijním fondu císaře
Františka Josefa a předsedou Podporovací hasičské
pokladny.
V roce 1874 byl zvolen revizorem Rosické záložny
a roku 1890 pokladníkem. Od roku 1879 byl správcem
kontribučenského fondu Rosického panství. Do obecního
výboru byl zvolen r. 1882 a do r. 1896 obecním starostou
a místopředsedou školní rady. Působil ve výboru
Družstva moravských rolníků v Brně a jako starosta
sokolské jednoty Rosické. Zasloužil se o založení mnoha
jiných spolků.
72
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Hynek Světlík byl majitelem rozsáhlého hospodářství a bednářského závodu. V roce
1902 založil cementárnu na Ivančické ul. č. p. 501 v Dolních Kounicích. Cementárnu později
převzal Jedon, po znárodnění roku 1948 přejmenováno na výrobní družstvo KAMENA.
Župa č. XVI, byla zřízena dne 17.
srpna 1890 při slavnosti 10 let trvání
sboru v Rosicích za přítomnosti
starosty ústřední jednoty dr. Illnera. V
čele výboru byli následující bratři:
Hynek Světlík - stavitel v Rosicích
František Haslinger - náčelník sboru v
Rosicích Václav Oharek - náčelník
sboru v Říčanech Martin Pokorný náčelník sboru v Ostrovačicích
a 3 členové rosického sboru - František
Franěk, Antonín Zhoř a František
Táborský.
Župní výbor v r. 1898
V roce 1902 byly schváleny nové stanovy a název se změnil na „Svaz Podporovací
pokladny hasičské“
Invalidní fond dobrovolných sborů hasičských markrabství Moravského
Účelem tohoto svépomocného spolku je vzájemná podpora jeho členů, kteří se díky stáří
či nemocem nemohou postarat o sebe a svou rodinu. Podmínkou stálé podpory je minimálně
dvacetileté členství v hasičské službě a pravidelný roční příspěvek 40 krejcarů.
První ustavující valná hromada se konala 18. dubna 1892. Stanovy schváleny 24. prosince
1892 čís. 46 699 vys. C. k. místodržitelstvím v Brně. Předsedou byl zvolen Titus Krška. Při
příležitosti návštěvy císaře a krále Františka Josefa I. v Brně roku 1892 věnovala jeho
kabinetní kancelář do pokladny fondu 200 zlatých. Invalidní fond začal svou činnost roku
1893. Výše základního jmění činila 1 172 zlatých. Roku 1894 to bylo již 7 597 zlatých o čtyři
roky později více než 16 000 zlatých.
Vedle tohoto Invalidního fondu byl v roce 1898 zřízen a potvrzen zemským zákonem z 9.
března 1899 sněmem markrabství Moravského zvláštní Invalidní fond hasičský s roční dotací
1 500 zlatých. V roce 1930 se název změnil na „Výpomocný fond dobrovolného hasičstva
moravského“. Účelem byla vzájemná podpora jeho členů po dvacetileté hasičské službě ve
formě roční podpory a uhrazení pohřebních nákladů. Dotace slouží hasičům jako podpora i
v případě, že se dostanou do pracovní neschopnosti či bídy i z jiné činnosti než hasičské.
Pohřební pokladna
Byla ustavena na valné hromadě ZÚHJ v dubnu 1894 a prakticky fungovala od 1. ledna
1895, kdy se přihlásilo 3 948 členů. V roce 1924 jich bylo již 24 349. Jmění pokladny činilo
v době založení 18 048, 80 Kč, roku 1924 to bylo 675 347, 01 Kč. Po dlouhou dobu zůstávala
tato pokladna omezena pouze pro ZÚHJ v Čechách a teprve až po roce 1924 byla rozšířena na
veškeré hasičstvo v republice.
Slezská podporovací pokladna pro české a polské dobrovolné sbory hasičské ve Slezsku
Tato instituce byla založena 21. března 1897 po zřízení Zemské hasičské jednoty slezské,
kdy zůstalo její členstvo ve hmotné závislosti na německé podporovací pokladně. Z této
73
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
pokladnyse vyplácely podpory onemocnělým členům a náhrady za přípřeže. Samostatná
pojišťovna ve Slezsku neexistovala a tak byla navázána spolupráce nejdříve s Hasičskou
vzájemnou pojišťovnou v Brně a později s První českou vzájemnou pojišťovnou v Praze.
Zemská hasičská podporovací pokladna
Poskytovala podporu hasičům po dvacetileté službě v Čechách. Byla založena roku 1898.
Hasičská vzájemná pojišťovna
Návrh na zřízení pojišťovny proti živelným pohromám padl již roku 1874, ovšem až do
roku 1895 nebylo výborem České ústřední jednoty hasičské zřízení povoleno. V květnu 1896
upsaly jednotlivé župní jednoty na Moravě a ve Slezsku 100 tisíc zlatých na Hasičskou
pojišťovnu proti požáru. 21. března 1897 byly projednány stanovy a 30. září předloženy
vládě. Ta je ovšem neschválila s odůvodněním, že na Moravě je dost pojišťoven a základní
kapitál by musel být 300 000 zlatých.
Teprve roku 1899 byla pojišťovna povolena. Pod oficiálním názvem Hasičská vzájemná
pojišťovna proti škodám z ohně byla schválena C. k. ministerstvem vnitra dle výnosu ze dne
11. dubna 1899 č. 2632, jako pojišťovací spolek proti škodám z ohně se sídlem v Brně.
Základní fond činil 100 000 zlatých. Projekt pojišťovny vytvořil Titus Krška. Tato
pojišťovna, založená roku 1900, byla daleko největším svépomocným hasičským podnikem.
Jako samostatný hasičský podnik existovala až do znárodnění v roce 1945.
Hasičská záložna
Hasičská záložna na Moravě vznikla roku 1903 pod patronátem Hasičské vzájemné
pojišťovny. Osamostatnila se až v roce 1920 a hlavní cíl viděla v tom, že se snažila levnými
úvěry pomoci hasičským sborům při vyzbrojování. V roce 1913 vznikla „Hasičská vzájemná
pojišťovna v království Českém“, pozdější „Jiskra“ a 1919 v Praze „Hasičská záložna“.
Zemská komise pro rozdělování podpor sborům hasičským ze zemského fondu hasičského
Podle zemského zákona ze 16. prosince 1882 jsou peníze z tohoto fondu určeny na
podporu zraněných hasičů a pozůstalých. Zákon nutí asekurační společnosti přispívat 2 %
z hrubého příjmu. Pro německé sbory bylo určeno vyšší množství peněz než pro české sbory,
neboť Němci měli v komisi více zástupců. Tato situace se změnila až po roce 1895. Němci
vysvětlovali vyšší příjem tím, že všechny větší továrny a hasičské závody jsou v jejich
rukách.
V. Rok 1898
1898 – 22. – 27. srpna v Praze konán první běh školení hasičů – svoji činnost tak zahájily
pravidelné „hasičské školy“
Následuje výpis aktuální seznam hasičských žup v roce 1898 s jednotlivými sbory. Datum
založení župní jednoty většinou souvisí se schválením stanov místodržitelstvím. Číslo
v závorce je datum založení sboru. Většinou jde o sbor český, v některých případech před
tímto datem pracoval sbor německý. Název obce je uveden v dobovém znění, může se lišit od
názvu v současnosti, případně již nemusí jako obec existovat. Často se obce sloučily v jednu a
původní název zanikl. Jako příklad lze uvést obec Molenburk ze IV. župy Boskovické:
Vesnice Molenburk byla založen roku 1724 majitelem rájeckého panství Karlem Ludvíkem z
Rogendorfu a svobodným pánem z Mollenburku. V roce 1793 čítala ves 32 domů s 230
obyvateli. V roce 1964 se Molenburk sloučil se vsí Housko a nově vzniklá obec dostala název
Vysočany.
74
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Hasičské župy České ústřední jednoty hasičské markrabství Moravského
I. Župa Tišnovská – založena 28. prosince 1882
SBORY: Lomnice (1875), Kuřim (1875), Nedvědice (1875), Tišnov (1876), Doubravník
(1879), Lipůvka (1879), Veverská Bítýška (1879), Čebín (1880), Moravské Kynice (1881),
Předklášteří (1882), Loučky Dolní (1882), Drásov (1881), Malostovice (1886), Drahonín
(1887), Olší (1889), Lomnička (1890), Nová Ves (1890), Lažanky (1891), Žďárec (1895),
Rašov (1895), Deblín (1895)
II. Župa Kravařská – založena 2. prosince 1894
SBORY: Příbor (1872), Albrechtičky (1884), Kopřivnice (1884), Petřvald (1885), Kateřinice
(1889), Závěšice (1894), Starý Jičín (1882), Loučka u Nového Jičína (1883), Libhošť (1884),
Bernartice (1884), Rybí (1885), Veřovice 1885), Hodslavice (1883), Mořkov (1888),
Hostašovice (1896), Štramberk (1898)
III. Župa střední Moravy politického okresu Přerovského – založena 21. ledna 1885
SBORY: Kojetín (1874), Přerov (1875), Tovačov (1876), Němčice (1879), Dobromělice
(1885), Klenovice (1890), Vičice (1886), Tištín (1887), Kokory (1889), Měrovice (1889), Ves
Stará (1889), Strerovice (1890), Beňov (1891), Moštěnice (1891), Hruška (1893), Křenovice
(1893), Raclavice (1893), Tvorovice (1893), Dřevnovice (1895), Srbce (1896), Troubky
(1895), Mořice (1896), Říkovice (1897), Ivaň (1897), Nezamyslice (1896)
IV. Župa Boskovická – založena 7. dubna 1885
SBORY: Letovice (1870), Lysice (1872), Vanovice (1872), Olešnice (1873), Knihnice
(1873), Kunštát (1875), Černá Hora (1876), Jedovnice (1876), Drnovice (1877), Svitávka –
tovární sbor (1878), Boskovice (1879), Střebětín (1881), Rozseč (1883), Crhov (1883),
Blansko (1882), Bořitov 1884), Bohuňov (1885), Kochov (1885), Protivanov (1885), Rosička
(1885), Křetín (1886), Němčice (1886), Rudice (1886), Sebranice (1886), Svitávka (1886),
Olomoučany (1887), Pamětice (1887), Rovečín (1887), Sudice (1887), Sulkovec (1887),
Bejkovice (1888), Braslavec (1888), Doubravice (1888), Ostrov (1888), Buková (1891),
Žďárná (1891), Černovice (1892), Hodonín (1892), Molenburk (1892), Újezd (1892),
Bedřichov (1893), Kulířov (1893), Nyklovice (1893), Vilémovice (1893), Benešov (1894),
Obora (1894), Petrovice (1894), Sloup (1894), Valchov (1894), Vavřinec (1894), Žďárná
(1894), Kořenec (1895), Rájec (1895), Šebetov (1895), Šošůvka (1895), Bolešín (1896),
Lipová (1896), Okrouhlá (1896), Prosetín (1896), Voděrady (1896), Vranová (1896),
Meziříčko (1897), Brťoví (1898), Bradleny (1898), Dolní Smržov (1898), Spešov (1898),
Stvolová (1898)
V. Župa Napajedla – založena 23. června 1885
SBORY: Malenovice (1874), Napajedla (1882), Zlín (1884), Tlumačov (1884), Komárov
(1886), Topolná (1886), Březolupy (1887), Spytinov (1889, Otrokovice (1890), Pohořelice u
Napajedel (1893), Ondřichovice (1894), Kvítkovice (1895), Halenkovice (1895), Košíky
(1895)
VI. Župa okresu Nové Město, Žďár, Bystřice nad Pernštejnem – založena 9. dubna 1885
SBORY: Jimramov (1875), Nové Město (1879), Věcov (1881), Michov (1880), Horní
Bobrová (1882), Německé (1882), Borovnice (1889), Radešínská Svratka (1892), Zubří
(1893), Odranec (1892), Dolní Bobrová (1892), Olešná (1893), Dlouhé (1893), Vlachovice
75
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
(1893), Křídlo (1893), Bohdalec (1893), Řečice (1894), Kadov (1895), Nová Ves (1896),
Mirošov (1895), Studnice (1897), Polom (1894), Moravské Křižánky (1897), Petrovice 1898),
Rovné (1897), Bystřice nad Pernštýnem (1875), Rožná (1879), Štěpánov (1886), Stražek
(1883), Buková (1884), Blažkov (1884), Střítež (1885), Písečné (1891), Vojtěchov (1891),
Dalečín (1892), Unčín (1892), Divišov (1892), Zvola (1893), Velký Domanín (1893), Lhota
(1893), Horní Rožínka (1894), Rotkov (1894), Veselí (1894), Radkov (1894), Moravec
(1894), Velký Ubušín (1894), Smrček (1896), Ždánice (1896), Věchňov (1896), Vír (1884),
Rozsochy (1896), Dvořiště (1897), Bohdalov (1875), Žďár (1878), Nové Veselí (1891),
Zámek – Žďár (1887), Obyčtov (1888), Jamy (1889), Matějov (1892), Ostrov (1892),
Slavkovice (1892), Veselíčko (1893), Březí (1893), Hliné (1893), Sklenné (1896), Byšovec
(1897), Oujezd (1897), Hamry (1898)
VII. Župa okresu Zábřeh – Mohelnice – založena roku 1885
SBORY: Lesnice (1878), Velký Postřelmov (1880), Bohuslavice (1880), Velký Rájec (1880),
Zvola (1876), Dlouhomilov (1880), Rovensko (1882), Leština (1883), Klášterec (1888),
Brníčko (1889), Svébohov (1891), Vyšehoří (1892), Hrabov (1892), Václavov (1893),
Drozdov (1894), Hoštýn (1895), Svínov (1895), Jestřebí (1897), Postřelmůvky (1897),
Lukavice (1880), Vranov (1881), Palonín (1884), Moravičany (1885), Klopiň (1891), Loštice
(1892), Pavlov 1895), Třeštín (1896), Stavenice (1897)
VIII. Župa Olomoucká – založena roku 1888
SBORY: Příkazy (1876), Křelov (1880), Hodolany – Rolsberk (1880), Holice (1884), Horka
(1884), Velký Týnec (1885), Chomoutov (1886), Velká Bystřice (1888), Loučany (1892),
Ústín – Skalov (1892), Radíkov (1892), Přáslavice (1892), Náměšť (1892), Majetín (1892),
Ludeřov (1892), Luběnice (1892), Svatý Kopeček (1892), Dub (1892), Doloplazy (1892),
Bolelouc (1892), Čertoryje – Drahlov (1892), Bukovany (1892), Chvalkovice (1893), Droždín
(1893), Krčmaň (1892), Lošov (1893), Slatěnice (1892), Těšetice (1892), Týneček (1894),
Dolní Štěpánov (1882), Hnojice (1882), Lašťany (1894)
IX. Župa „Palacký“ okresu Slavkov – Bučovice – založena 29. ledna 1888
SBORY: Bučovice (1875), Nové Hvězdlice (1886), Chvalkovice (1890), Vicomělice (1893),
Brankovice (1895), Letonice (1895), Marhefy (1895), Mouřinov (1893), Letošov – Nesovice
(1896), Milonice (1896), Dražovice (1897), Kobeřice (1880), Slavkov (1882), Otnice (1883),
Nížkovice (1885), Pozořice (1885), Kovalovice (1885), Malé Lovčice (1886), Hrušky (1888),
Milešovice (1888), Křenovice (1891), Šaratice (1891), Rašovice (1891), Hodějice (1892),
Nový Rousínov (1893), Velešovice (1893), Němčany (1893), Práce (1895), Blažovice (1896),
Habrovany (1897), Heršpice (1897), Vážany (1896)
X. Župa jižní Moravy – založena 16. prosince 1887
SBORY: Vracov (1881), Bohuslavice (1885), Sardice (1898), Milotice (1898), Hluk (1879),
Bzenec (1882), Uherský Ostroh (1886), Louka (1889), Veselí nad Moravou (1882), Nová Ves
(1889), Písek u Bzence (1897), Ždánice (1883), Velké Lovčice (1896), Dambořice (1887)
XI. Župa Prostějovská – založena 2. ledna 1888
SBORY: Smržice (1881), Olšany (1885), Brodek (1886), Otaslavice (1886), Vrbátky (1886),
Určice (1888), Vrahovice (1892), Žešov (1891), Držovice (1892), Hablov (1893), Vejšovice
(1896), Čehovice (1886), Prostějov (1869)
XII. Župa Moravsko – Třebovská – založena roku 1889
76
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
SBORY: Pěčkov (1892), Jevíčko (1870), Velké Opatovice (1873), Jaroměřice (1875), Uhřice
(1878), Kladky (1880), Lhota Vranová (1882), Biskupice (1883), Horní Štěpánov (1885),
Šubířov (1886), Světlá (1887), Úsobrno (1890), Borotín (1890), Bělá (1892)
XIII. Župa Kroměřížská – založena roku 1889
SBORY: Hulín (1877), Kvasice (1883), Kyselovice (1889), Břest (1891), Chropyně (1891),
Zářičí (1893), Skaštice (1894), Šelešovice (1894), Těšňovice (1894), Rataje (1895), Bilany
(1896), Žalkovice (1897), Jarohňovice (1897), Zdounky (1876), Roštín (1881), Střílky (1883),
Morkovice (1887), Počenice (1888), Prasklice (1889), Pačlavice (1895), Cetechovice (1896),
Litenčice (1897), Zborovice (1897), Troubky (1896), Lubné (1898)
XIV. Župa Moravských enkláv (moravské osady ve Slezsku) – založena 25. dubna 1890
SBORY: Mikolajice (1879), Litulovice (1885), Slavkov u Opavy (1883), Slatina u Bilovce
(1888), Suché Lazce (1886), Životice (1885), Uhlířov (1892), Štablovice (1896)
XV. Župa Hodonínská – založena 26. září 1890
SBORY: Lanžhot (1883), Hrušky (1884), Podivín (1887), Bílovice (1885), Nová Ves u
Břeclavi (1896), Lanštorf (1896), Tvrdonice (1897), Hovorany (1875), Čejkovice (1887),
Ratíškovice (1889), Dolní Dubňany (1888), Mutěnice (1892), Prušánky (1897)
XVI. Župa Rosická – založena v říjnu 1890
SBORY: Líšeň (1877), Medlánky (1879), Žabovřesky (1881), Podolí u Brna (1882),
Husovice (1881), Adamov (1881), Ořechovičky (1882), Královo Pole (1881), Komín (1888),
Šlapanice (1889), Řečkovice (1889), Bosonohy (1889), Tvarožná (1891), Chrlice (1892),
Kanice (1892), Židenice (1892), Sokolnice (1892), Rozdrojovice (1893), Obřany (1893),
Lelekovice (1893), Slatina (1893), Bílovice /1893), Babice (1893), Telnice (1893), Březina
(1894), Ochoz (1895), Jiříkovice (1896), Žebětín (1896), Soběšice (1896), Líšeň (1897),
Ivančice (1879), Rosice (1880), Ostrovačice (1889), Říčany (1888), Německé Kynice (1892),
Těčice (1894), Německé Bránice (1896), Oslavany (1895), Příbram (1895), Silůvky (1897)
XVII. Župa okresů Šumberk (dnes Šumperk), Zábřeh a Šilperk (dnes Štíty) – založena 21.
května 1891
SBORY: Bohutín (1894), Český Bohdíkov (1887), Bludov (1881), Hostice (1890), Hrabenov
(1881), Chromeč (1888), Janoušov (1890), Komňatka (1889), Lhota Štědráková (1892), Dolní
Studýnky (1894), Bušín (1890), Jakubovice (1890), Jedlí (1893), Písařov (1890), Horní
Studýnky (1893), Zborov (1897)
XVIII. Župa okresu Uherský Brod a Valašské Klobouky – založena 3. června 1891
SBORY: Uherský Brod (1876), Bojkovice (1882), Pitín (1885), Komná (1885), Bzová
(1887), Luhačovice (1891), Záhorovice (1892), Nivnice (1893), Starý Hrozenkov (1893),
Bystřice (1894), Šumice (1894), Bánov (1894), Strání (1894), Vlčnov (1894), Šanov (1893),
Suchá Loza (1896), Velký Ořechov (1895), Nedachlebice (1896), Důbrava (1896), Březová
(1896), Brumov (1875), Slavičín – Mladotice (1885), Valašské Klobouky (1887), Vlachovice
(1887), Štítná (1891), Roketnice (1893), Nedašov (1895), Bílnice (1896), Těšov (1897)
XIX. Župa okresů Velké Meziříčí a Velká Bíteš – založena 15. června 1891
SBORY: Velké Meziříčí (1871), Měřín (1874), Křižanov (1874), Tasov (1885), Jersín (1892),
Krásnoves 1893), Radostín 1893), Netín 1894), Vídeň (1895), Horní Bory (1896), Ruda
(1895), Dobrá Voda (1896), Dolní Heřmanice (1896), Znětínek (1897), Hodov (1897), Rohy
(1897), Velká Bíteš (1872), Osová Bítýška (1883), Níhov (1893), Radňoves (1894),
77
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Heřmanov (1894), Březí (1894), Svatoslav (1894), Čikov (1896), Zbraslav (1895), Újezd
(1895), Přibyslavice (1897)
XX. Župa okresů Jihlava a Dačice – založena 24. října 1891
SBORY: Brtnice (1874), Kamenice (1875), Kněžice (1878), Luky (1879), Třešť (1878),
Příseka (1883), Puklice (1885), Batelov (1885), Střížov (1887), Velký Beranov (1888),
Dlouhá Brtnice (1888), Věžnice (1889), Vysoká Studnice (1889), Kozlov (1889), Panenská
Lhota (1892), Zhoř (1894), Švábov (1895), Nová Ves (1895), Nadějov (1896), Kamenička
(1897), Jamné (1898), Řehořov (1898), Staj (1897), Hodice (1890), Dačice (1882), Budeč
(1889), Řečice (1892), Radlice (1894), Markvarec (1897), Budkov 1894), Lomy (1894),
Jemnice (1874), Police (1896), Třebetice (1897), Ostejkovice (1898), Telč (1873), Studená
(1876), Nová Říše (1884), Želetava (1885), Panenská Rosička (1889), Pavlov (1889),
Nevcehle (1892), Stará Říše (1893), Mrákotín (1893), Jihlávka (1894), Krásonice (1896),
Česká Olešná (1896), Řásná (1896), Palupín (1897), Třeštice (1897), Kostelní Myslová
(1898)
XXI. Župa Pohorská – založena 18. září 1892
SBORY: Lípovec (1893), Senetářov (1894), Krásensko (1880), Pojdom (1888), Studnice
(1889), Drahany (1880), Otínoves (1885), Rozstání (1887)
XXII. Župa okresu Hranice – založena 19. listopadu 1892
SBORY: Hranice (1882), Drahotuše (1882), Milotice (1885), Hustopeče (1884), Opatovice
(1889), Malhotice (1891), Střítež (1892), Černotín (1892), Olšovec (1892), Hluzov (1892),
Skalička (1893), Rakov (1893), Kelč (1886), Luboměř (1895), Zbrašov (1895), Ústí (1895),
Velká (1896), Spálov (1896), Špičky (1897), Velký Újezd (1881), Dolní Něčice (1891),
Radotín (1892), Jezernice (1895), Týn (1895), Lhota (1895), Tršice (1896), Soběchleby
(1892), Luboměř 1895), Zámrsky (1898)
XXIII. Župa okresu Litovel – Unčovského – založena 17. září 1893
SBORY: Náklo (1877), Hunčovice (1877), Cholina (1880), Bílá Lhota (1882), Vilímov
(1881), Červenka (1885), Bouzov (1885), Mlač (1886), Odrlice (1886), Vozdečko (1888),
Březové 1888), Římnice (1889), Třídvory (1889), Střeň (1889), Měník (1891), Velká Senice
(1892), Slavětín (1892), Bílsko (1897), Lazce (1881), Šumvald (1881), Troubelice (1882),
Střelice (1885), Pískov (1882), Piňovice (1892)
XXIV. Župa okresu Těšínského – roku 1897 přešla pod Zemskou hasičskou jednotu Slezskou
XXV. Župa okresu Konického – založena 9. července 1893
SBORY: Konice (1875), Sukdol (1885), Krakovec (1884), Hluchov (1885), Džbel (1886),
Vojtěchov (1886), Ochoz (1887), Jesenec (1887), Ludmírov (1891), Pěnčín (1890),
Bohuslavice (1885), Čunín (1891), Břesk (1891), Laškov (1893), Hrochov (1894), Luky
(1894), Hvozd (1897)
XXVI. Župa okresů Hustopeč, Klobouky, Židlochovice – založena 13. srpna 1893
SBORY: Rakvice (1885), Uherčice (1886), Velké Pavlovice (1890), Bošovice (1884),
Klobouky (1888), Těšany (1897), Polehradice (1896), Přibice (1882), Blučina (1884), Újezd
(1885), Syrovice (1884), Opatovice (1886), Moutnice (1889), Nikolčice (1898)
XXVII. Župa Plumlovská – založena 29. dubna 1894
78
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
SBORY: Hasičský sbor továrny R. A. Smekal (1875), Plumlov (1879), Ptení (1880), Krumsín
(1882), Ohrozím (1883), Ždětín (1882), Malé Hradisko (1888), Kostelec (1882), Lešany
(1883), Stichovice (1889), Mysliovice (1889), Vícov (1891), Hartmanice (1896)
XXVIII. Župa okresů Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Vizovice – založena 29. července
1894
SBORY: Dřevohostice (1884), Prusínovice (1888), Vítonice (1894), Biškovice (1895),
Žákovice (1895), Holešov (1886), Rymnice (1889), Záhlinice (1889), Fryšták (1894),
Mysločovice (1893), Chomiž (1895), Míškovice (1895), Slušovice (1884), Vizovice (1886),
Provodov (1891), Lůžkovice (1891), Želechovice (1891), Pozděchov (1894), Újezd (1896)
XXIX. Župa okresů Krumlov, Hrotovice – založena roku 1894
SBORY: Rouchovany (1882), Hrotovice (1883), Běhařovice (1893), Biskupice (1891),
Dukovany (1889), Dalešice (1897), Valč (1898), Radkovice (1898), Výmyslice (1893), Horní
Dubňany (1894), Křtěnice (1891), Jamolice (1896), Višňová (1897), Dolní Dubňany (1898),
Rakvice (1898)
XXX. Župa Znojemská – založena 1. srpna 1897
SBORY: Jaroměřice (1885), Prokopov (1885), Hostim (1887), Martinkov (1890), Litohoř
(1889), Nové Syrovice (1890), Domamil (1893), Velký Dešov (1894), Jakubov (1895),
Blížkovice (1893), Zerkovice (1897), Jevišovice (1876), Mikulovice (1883), Horní
Dunajovice (1891), Pavlice (1893), Plenkovice (1893), Výrovice (1898)
XXXI. Župa okresu Uherské Hradiště – založena 16. března 1894
SBORY: Bílovice (1871), Salaš (1891), Buchlovice (1876), Kněžpole (1886), Kunovice
(1874), Polešovice (1893), Mařatice (1896), Uherské Hradiště (1873), Jankovice (1884),
Tupesy (1890), Stará Huť (1891), Staré Město (1891), Jalubí (1893), Kostelany (1893),
Velehrad (1894), Boršice (1894), Břestek (1895), Nedakonice (1897), Stříbrnice (1898)
XXXII. Župa Valašská – založena 8. září 1894
SBORY: Bránky (1885), Lešná (1885), Kunovice (1892), Jablunka (1895), Zašov (1893),
Zubří (1894), Rožnov pod Radhoštěm (1881), Hovězí (1893), Vsetín (1877), Střítež (1889),
Police (1894), Nový Hrozenkov (1895)
XXXIII. Župa severovýchodní Moravy – založena 3. března 1895
SBORY: Paskov (1877), Sviadnov (1877), Brušperk (1879), Metylovice (1886), Frýdlant nad
Ostravicí (1887), Hukvaldy – Sklenov (1887), Zábřeh (1890), Staříč (1891), Fryčovice
(1895), Rychaltice (1895), Frenštát (1878), Tichá (1890), Vlčovice (1894), Bordovice (1894),
Lichnov (1894), Proskovice (1886), Stará Bělá (1888), Vyškovice (1889), Stará Ves (1894),
Lhotka (1893), Nová Ves (1896), Hrabůvka (1896), Velká Hrabová (1896), Nová Bělá
(1896), Krmelín 1896)
XXXIV. Župa pkresů Třebíč, Náměšť – založena 8. března 1895
SBORY: Třebíč (1879), Budišov (1890), Heraltice (1894), Čichov 1894), Okříško (1894),
Přibyslavice (1893), Opatov (1893), Předín (1897), Římov (1895), Roketnice (1894),
Čáslavice (1896), Vladislava (1894), Bochovice (1898), Náměšť (1874), Březník (1897),
Mohelno (1887), Vicenice (1895), Lhotice (1898), Pyšelo (1898), Kralice (1898)
XXXV. Župa jihovýchodní Moravy – založena 29. března 1896
79
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
SBORY: Velké (1880), Hrubé Vrbce (1887), Rohatec (1888), Hroznová Lhota (1890), Tasov
(1891), Kuželov 1891), Strážnice (1893)
XXXVI. Župa Vyškovská – založena 22. prosince 1897
SBORY: Ruprechtov (1876), Ivanovice (1878), Pustoměř (1882), Nosálovice (1885),
Rychtářov (1884), Ježkovice (1887), Dědice (1887), Luleč (1889), Moravské Prusy (1892),
Račice (1891), Orlovice (1890), Velké Vážany (1892), Drnovice (1893), Topolany a
Křižanovice (1893), Heroltice (1896), Švábenice (1896), Drysice (1898), Velké Chválkovice
(1897), Želč (1898)
Hasičské župy Zemské hasičské jednoty Slezské
I. Župa Opavská – založena 22. března 1896
SBORY: Benkovice (1897), Bohučovice (1892), Branka (1892), Chvalíkovice (1895),
Hlavnice (1889), Jamnice (1893), Jezdkovice (1895), Kateřinky (1890), Komárov (1893),
Kylešovice (1884), Milostovice (1894), Neplachovice (1892), Otice (1891), Raduň –
Vršovice (1889), Stěbořice (1889), Zlatníky (1894)
II. Župa Hrabyňská – založena 23. února 1896
SBORY: Mokré Lazce (1886), Budišovice (1888), Pustá Polom (1889), Hrabyně (1890),
Smolkov (1890), Nové Sedlice (1890), Štítina (1890), Velká Polom (1890), Dobroslavice
(1892), CHabičov (1893), Malá Lhota (1894)
III. Župa Klimkovická – založena?
SBORY: Klimkovice (1878), Svinov (1889), Kyjovice (1891), Vřesín 1892), Byslavice
(1892), Poruba (1893), Polanka (1893), Krásné Pole (1893), Martinov (1896), Puskovec
(1896)
IV. Župa Bílovecká – založena 1895
SBORY: Hlubotec (1884), Studénka (1887), Skřípov (1888), Těžkovice (1891), Vyškovice
(1892), Tísek (1892), Hrabství (1892), Jakubčovice (1893), Bítov (1897)
V. Župa Těšínská – založena?
SBORY: Polská Ostrava (1892), Lazy (1892), Heřmanice (1893), Muglinov (1893), Velké
Kunčice (1896)
VI. Župa Frýdecká – založena 22. srpna 1897
SBORY: Sedliště (1892), Dobrá (1892), Morávka (1896), Brusovice (1897)
VI. Vývoj hasičského hnutí od r. 1900
1900 – začátky zřizování „jinošských čet“, získávání dívek do SDH
České hasičstvo nezůstávalo stranou ani mezinárodního hasičského dění. S velkým
úspěchem se zúčastnilo mezinárodní výstavy v Berlíně v roce 1901 a v roce 1904
v Petrohradě. Roku 1895 vyslalo české hasičstvo svého zástupce J. B. Hubálka na
mezinárodní hasičský kongres do Amsterodamu. Další kongresy: 1900 – Paříž, 1901 – Berlín,
1904 – Budapešť, 1906 – Milán, 1911 – Turín, 1912 – Lipsko.
80
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Hasičstvo si bylo rovněž vědomo stálé nutnosti
vzdělávání a zvyšování technických znalostí. Aby i
tyto úkoly mohly být důsledně plněny, zahájily
v roce 1898 svou činnost pravidelné hasičské školy
a to jak ústřední, tak i krajové. Soustavné pořádání
přednášek, zakládání knihoven vybavených nejen
odbornou hasičskou literaturou, ale i beletrií
převzala od roku 1899 do svého referátu
organizační komise. Velký význam zde sehrávaly
také hasičské časopisy. Před vznikem vlastních
časopisů věnovaly hasičům pozornost časopisy
„Vzájemnost“, „Brousek“ (od 1867), „Sokol“ (od
1876), „Jistota“.
Samostatný odborný hasičský časopis začal
vycházet v roce 1878 pod názvem „Český hasič“.
Dalšími časopisy byl „Věstník Zemské ústřední
hasičské jednoty království Českého“ (1886),
„Hasičské listy“ (1889), „Ochrana hasičská“ (1892)
vycházela na Moravě, „Hasičská knihovna“ (1893),
„Hasičské rozhledy“ (1895), „Organizace hasičská“
(1897), „Slezský věstník hasičský“ (1897),
„Sborník“ (1902), „Český hasič“ (1912).
Dobrovolné hasičské sbory se horlivě věnovaly také propagaci hasičství. Ideální
příležitostí k propagaci byly župní sjezdy, konané pokaždé na jiném místě za velké pozornosti
obyvatelstva širokého okolí. Také u příležitosti svěcení praporů a stříkaček se konaly hasičské
slavnosti s účastí velkého počtu obyvatel i sborů z okolních vesnic.
Národní moment je v tomto období stále živý a proto se pravidelně opakuje v programu
valných schůzí ZÚHJ. Dne 20. srpna 1899 se tento orgán usnesl o národních povinnostech
českého hasičstva: „B. Jsouc přesvědčena o vzájemnosti zemí koruny Svatováclavské, jakož i
o důležitosti českých menšin a podpoře jich, projevuje přání, aby sbory ve vévodství
Slezském, jež toho potřebují, vzaty byly v ochranu českých žup, které by jim byly podporou
v ohledu mravním i hmotném, rovněž aby přispíváno bylo k účelům našich obranných jednot
národních Severočeské, Pošumavské a Ústřední Matice Školské. Peníze k tomu potřebné
opatří se sbírkami, nebo dobrovolnou daní hasičskou. Českou žurnalistiku slušně žádáme, aby
v těchto našich snahách blahovolně nás podporovala“.
Vzniká tak „národní daň“. Výsledkem těchto snah bylo pevné spojení s českými sbory ve
Slezsku a podpora tamních žup po stránce hmotné (peněžní podpory), i vzdělávací
poskytováním odborné literatury.
K organizačním změnám, přizpůsobujícím hasičskou organizaci stávající státní správě
došlo v roce 1900 a od dalšího roku se projevila snaha omezit rozsah jednotlivých žup podle
zastupitelských okresů.
Statistika českého hasičstva organizovaného v ZÚHJ království Českého ke dni 31.
prosince 1901. V závorkách jsou uvedena čísla celková, zahrnující i tzv. sbory divoké neorganizované a sbory placené v městech Praze a Plzni.
Sbory celkem
Členové čestní
2 788
3 185
81
(2 885)
(3 247)
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Členové činní
Členové přispívající a zakládající
Stříkačky parní a motorové
Stříkačky čtyř a dvoukolové se savicí
Stříkačky čtyř a dvoukolové bez savic
Stříkačky kárové, džberové, berlové
Extintery, umělá hasidla aj.
Hydranty, kohouty, parní čerpadla
Hadice
Savice
Košíky
Vozy
Žebříky mechanické a posunovací
Žebříky opěrací a střešní
Žebříky hákové
Zachraňovací náčiní – lana
Plachty smýkací
Různé: koše, plachty, pytle, přístroje
Bourací nářadí
Svítilny a pochodně
Zdravotnické náčiní – lékárny
Zdravotnické náčiní – nosítka
Počet výzbrojů mužstva
Inventární cena veškerého majetku
Leziště
Skladiště
82 278 (84 460)
46 483 (47 334)
32 (41)
3 456 (3 565)
365 (369)
1 548 (1598)
233 (343)
3 023 (5 857)
495 009 m (523 249 m)
19 440 m (20 315 m)
25 644 (26 501)
1 760 (1 859)
166 (290)
5 817 (6 034)
8 184 (8 443)
1 278 (13 331)
275 (304)
1 238 (1 283)
10 371 (10 934)
8 279 (8 806)
443 (494)
120 (134)
70 324 (71 846)
7 315 513, 58 Kč (7 742 6665, 95 Kč)
931 (946)
2 438 (2 501)
V této statistice se také poprvé objevuje v číslech vzdělávací činnost hasičstva
Sborové knihovny
Svazky zábavné a poučné literatury
Svazky odborně hasičské
Počet odebíraných hasičských časopisů
2 266
9 679
23 321
3 290
(2 299)
(10 026)
(23 505)
(3 334)
Široký styk s veřejností názorně ukazuje oddíl, nazvaný jednoduše „Činnost“
Počet schůzí valných a výborových
Cvičení
Stráže a hlídky
Požáry v místě
Požáry mimo
Jiné záchranné práce
Veřejná vystoupení
Odbory pohřební pokladny
Místní nemocenské pokladny
18 145
30 488
33 529
1 840
3 606
309
8 751
574
147
(18 553)
(31 596)
(43 914)
(2 076)
(3 673)
(355)
(8 842)
(574)
(147)
Jednou z pokrokových tradic hasičstva byla myšlenka slovanské vzájemnosti. Na
ustavující schůzi zástupců jednot české, moravské, slezské a polské bylo v Bochni v Haliči
usneseno zřídit „Sdružení dobrovolného hasičstva Slovanského“. Jeho první sjezd se konal ve
dnech 14. – 17. srpna 1903 v Praze za účasti 19 000 hasičů z Čech, 1 400 z Moravy, 120 ze
82
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Slezska a početných delegací z Haliče, Kraňska a Chorvatska. V souladu s touto myšlenkou
slovanské vzájemnosti byly navázány částečné styky i se Slovenskem v roce 1904, kdy tam
začala ZÚHJ zasílat odborné publikace, časopisy a jinou literaturu.
Rokem 1908 začalo v řadách hasičů sílit protiklerikální hnutí.
Klerikalismus označuje politický směr, jehož motivací je reprezentace církevních názorů a
jejich prosazování ve státní politice, nebo směr upřednostňující v rámci církve duchovní na
úkor laiků. Jako klerikální se označují strany, které jsou přímo napojeny na hierarchii některé
církve, jíž podřizují svou politiku, a u nichž se ve vysokých stranických funkcích vyskytují
kazatelé a kněží. Klasickým příkladem může být Československá strana lidová za první
republiky.
Ateistické myšlenky, jejichž nositeli byli dělníci a rolníci shromáždění v dělnických
spolcích a sociální demokracii, pronikaly i do hasičské organizace. Výsledkem bylo, že 8.
června 1908 přijala ZÚHJ významné usnesení, kterým se kategoricky zakazovalo všem
sborům zúčastnit se všech slavností, které nejsou čistě hasičské nebo národní. Tento zákaz se
tehdy vztahoval i na církevní slavnosti. Rozhodnutí ZÚHJ vyvolalo v tehdejší době značný
rozruch a noviny Právo lidu z 10. června 1908 psalo:
„ Příkladné pokrokové usnesení hasičského sjezdu. O svátcích svatodušních se konal
v Praze také sjezd „Zemské ústřední hasičské jednoty království českého“ za účasti 361
zástupců 116 žup hasičských. Sjezd tento se stal významnou událostí v boji proti klerikalismu.
V posledních letech se hasičské sbory volně vymaňují z vlivů klerikálních pracují ve směru
pokrokově výchovném. Při sjezdu se výsledky této práce pěkně projevily. Hasičská župa
seveovýchodních Čech podala ke sjezdu návrh, aby všem sborům v Jednotě sdružených bylo
uloženo, nesúčastniti se církevních slavností korporativně. Návrh tento byl přijat všemi
účastníky sjezdu proti jednomu hlasu jakéhosi učitele. Pokroková česká veřejnost uvítá zajisté
toto usnesení s radostí. Hasičským sborům může v jejich činnosti prospět. Bude – li také
usnesení ihned prováděno, nebudou již při letošních slavnostech božího těla paradovati žádní
hasiči v krojích. Alespoň na venkově, kde jsou hasičské sbory dobrovolné.
Klerikální tisk zahájil ihned rozsáhlou kampaň proti „pokrokářskému a neznabožnému“
vedení ZÚHJ a vyzýval všechny sbory, aby setrvaly při starých tradicích a zvyklostech.
Místní faráři posílali jednotlivým hasičským sborům pozvání k účasti na božím těle. Tyto
události pranýřovalo ihned Právo lidu dne 17. června 1908 slovy: „Hasičské sbory jsou
určeny k vyššímu poslání a nikoliv k dělání parádní štafáže katolickému kleru“.
Spor mezi církví, politiky a hasiči trval prakticky až do I. světové války. Ve srovnání
s hůzami války se ukázal jako nicotný. Po jejím skončení si na něj již nikdo nevzpoměl.
Na přelomu 19. a 20. století se nachází dobrovolný hasičský sbor téměř v každém městě a
větší vesnici. Prakticky u všech sborů se užívají stříkačky se sacím ústrojím. Dobové články
nám ukazují, jak namáhavé hašení tehdy bylo, cituji: „Toť jediná vymoženost a pokrok ve
zdokonalení stříkačky vozové. – Stříkačky tyto však vyžadují dosud příliš mnoho lidské síly a
čerpání jest tak namáhavé, že nikdo nevydrží onu práci déle než deset minut, což má za
následek, že při hašení nedostává se z pravidla vody a to tím, že lid od čerpání utíká, vzdor
tomu, že jest poháněn četníky a strážníky, což nám připomíná neblahou dobu
vrchnostenského karabáče. Ač známe již parní, petrolejové a benzínové stříkačky, kterými
lidská síla má býti nahrazena, nic méně pro velký náklad nemohou menší obce takový stroj
sobě opatřiti, a proto jest nutno, by u strojů obyčejných nedostatky byly zdokonaleny“.
Největší vymožeností devatenáctého století v oboru hasičství byly parní stříkačky,
rozšiřující se z velkých měst i do menších. Činnost hasičská je navíc rozšířena na ochranu
proti všem nehodám způsobeným buď požárem, povodní, sesutím, zemětřesením apod.
83
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Pro nedostatek archivního materiálu nelze zjistit, kolik dobrovolných hasičských sborů
spolupracovalo s Červeným křížem a v kolika byly zřízeny samaritní čety. V první světové
válce byly dobrovolné sbory využívány jako pomocné čety Červeného kříže k dopravě
raněných do místních lazaretů.
První světová válka nepříznivě zasáhla do činnosti a vývoje dobrovolných hasičských
sborů především nuceným odchodem mnoha členů na různé fronty.
1908 – na valné hromadě ZÚHJ dne 8. 6. Usneseno zakázat SDH účast na slavnostech,
které nejsou čistě hasičské, tedy i na slavnostech církevních
9. června 1919 – ZÚHJ za účasti 369 delegátů ze 120 žup změnila název na „Česká ZHJ“
Dne 21. 12. 1919 byl v Brně ustaven „Svaz československého hasičstva“ (SČsH). Jeho
činnými členy se postupně staly všechny zemské svazy (Český, Moravský, Slezský,
Slovenský a Podkarpatoruský). Svaz polských straží požárních v ČSR se sídlem v Českém
Těšíně, Požární sbor z povolání Hl. města Prahy a Hasičský sbor cukrovaru v Gorni
Orechovci v Bulharsku. Mimo SČsH stály sbory s německým velením, které v ČSR měly své
vlastní svazy; dále pak Hasičský sbor města Plzně a Městský hasičský sbor z povolání v Brně
a některé tovární hasičské sbory. SČsH byl také členem „Sdružení dobrovolného hasičstva
slovanského“, které bylo založeno 1. 7. 1923 v Praze a 15. 7. 1924 ve Varšavě ustaveno a
jehož
dalšími
členy
bylo
Polsko,
Jugoslávie
a
Bulharsko.
Za doby první republiky se SČsH stal také členem „Mezinárodního technického výboru pro
hašení a prevenci“ (Comité Technique Internacional du Feu – CTIF), jehož právním
nástupcem se po roce 1950 stal Svaz požární ochrany a po 1. 1. 1993 Sdružení hasičů Čech,
Moravy a Slezska a Česká republika jako celek (zatupovaná ministerstvem vnitra).
Do technické a výchovně vzdělávací činnosti hasičstva od r. 1925 znovu náleželo opětovné
cvičení žactva i dorostu a organizování tzv. „ženských odborů“.
1921
–
schváleno
nové
hodnostní
označení
pro
hasičské
1926 – v Praze položen základní kámen ke stavbě „Hasičského domu“
funkcionáře
V roce 1927 došlo ke sjednocení pracovních stejnokrojů a byl používán do roku 1937, kdy
došlo k velmi výrazné změně. Slezané měli stejnokroje nazelenalé (například SDH Jamnice u
Opavy má zdařilé repliky těchto stejnokrojů) a druhá věc, je nevhodnost bílé barvy při
špatném počasí - stejnokroj se špiní a schází.
1930 – od 1. ledna vydány nové členské průkazy – bylo zde foto a železniční kontrolní
známka
umožňující
členu
SDH
slevu
na
jízdné
vlakem
1934 – duben – zákonem zvýšen příspěvek pojišťoven na věci hasičské ze 2 na 3 %
1938 – zanikají názvy „župy“ – nastupují názvy „Okresní hasičské jednoty“ (OHJ) – začátky
slučování jednotlivých žup (OHJ) do OHJ v rámci politických okresů
K 30. září 1938 sdružoval Svaz Československého hasičstva (SČsH):
Jednota
Žup
Sborů
č.1 - ČZHJ
č.2 - MZHJ
č. 3 - SlZHJ
č.4 - SZHJ
č.5 – PrZHJ
č.6 - SPSP
Pražský HS
146
60
16
70
12
4
-
5.272
1.802
295
2.878
148
67
-
Činných
členů
167.560
50.789
20.454
73.164
4.640
4.054
136
84
Samaritánů
18.904
10.233
1.186
6.906
338
240
-
Samaritánských
stráží
5.671
2.036
295
1.1134
70
67
-
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Na obrázku je znázorněn velitel sboru a člen hasičského družstva.
V důsledku „Mnichovského diktátu“, kdy dnem 1. 10. 1938 byly odtrženy od ČSR a
postoupeny Německu rozsáhlé české pohraniční oblasti, ztratila:
ČZHJ
MZHJ
SlZHJ
úplně
úplně
úplně
4 župy,
4 župy,
13 žup,
částečně
částečně
částečně
31 žup
11 žup
3 župy
–
–
208
130
198
sborů
sborů
sborů
a
a
a
7.394
5.655
8.342
členů
členů
členů
V důsledku připojení jižních částí Slovenska a Podkarpatské Rusi k Maďarsku ztratila SZHJ
ve 28 okres. jednotkách 752 sborů se 16.738 členy a PrZHJ ztratila 90 sborů s 1.594 členy.
1942
Ani časopis Hasičská ochrana se v temných dobách obsazení republiky nacistickými vojsky
nevyhnul spolupráci s režimem.
K úmrtí Zastupujícího říšského protektora se vyjádřil Svaz českého hasičstva v Čechách a na
Moravě takto:
Svaz Českého hasičstva v Čechách a na Moravě, sdružující ve svých dílčích
organizačních celcích na 220 000 členů ze všech tříd českého obyvatelstva Protektorátu
Čechy a Morava, odsuzuje s rozhořčením vražedný atentát na zastupujícího říšského
protektora pana SS Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha a vyslovuje
své hluboké politování nad tím, že důsledkům utrpěného poranění podlehl.
Odsuzujeme zločinnou snahu a odvracíme se zcela od těch, kteří svévolně rozvracejí řád
a pořádek vládnoucí v Protektorátě Čechy a Morava, neodpovědným štvaním a naváděním
k zločinným skutkům a připravují tak jen utrpení českého člověka.
85
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Prohlašujeme a slibujeme, že jako dosud, sloužiti budeme i nadále nenáročně všem
pomoci potřebným občanům. Svědomitým plněním hasičstvu uložených úkolů protipožární
ochrany i v budoucnu osvědčovati budeme věrnost státnímu presidentu, poslušnost
představitelům vlády Protektorátu a tím Velkoněmecké říši.
Za:
Svaz českého hasičstva v Čechách a na Moravě
František Procházka
Úřadující náměstek starosty
Edvard Bartoněk
Náměstek starosty
Ing. Jan Weiss
velitel
Jaroslav Makuš
jednatel
Jaroslav Rauš
organisační zpravodaj
První strana časopisu Hasičská ochrana č. 12/1942
Ze zkušeností s totalitními režimy je známo, že strach a obava o zdraví, život či ztrátu
zaměstnání své a svých blízkých může ohnout hřbet i morálně vyspělému člověku. Naprostou
většinu vrcholných představitelů hasičstva pouze tyto důvody vedly k sepsání výše uvedených
prohlášení. Také redakční rada časopisu Hasičská ochrana byla nucena, pod tíhou sankcí,
uveřejňovat populistické články oslavující vítězné tažení německých vojsk Evropou.
Požární stráže:
Zrušené bývalé zákony o požární policii ( Čechy č. 45/1876, Morava č. 35/ 1873),
neřešily a ponechávaly otevřenou otázku o konání požárních stráží tam, kde se shromažďuje
větší počet lidí, jako jsou biografy, divadla, taneční zábavy apod. Uložení povinnosti
86
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
organizátorům o zajištění protipožární ochrany obstarávaly úřady udělující povolení
k produkci. Záleželo také na starostovi obce, jak dalece chápal povinnost obce starat se o
bezpečnost na těchto akcích.
Ještě ožehavější byla otázka úhrady za vyslané stráže. Za přítomnost hasiče byla nutná
finanční náhrada Nejednotnost také panovala v názoru, zda mají tyto stráže vykonávat
vycvičení hasiči, nebo jen poučení organizátoři akce.
K částečné nápravě došlo v roce 1933, kdy správní soud rozhodnutím č. 10524/33
stanovil, že stráže má konat „odborná hlídka hasičská“. Přesto se objevily rozpory, že nejde o
výhradně o hasiče, nýbrž postačí odborně školení jedinci pro hasičskou stráž u kterých
nevznikal závazek placení stráže.
Vládní nařízení č.30 z roku 1942 zrušilo většinu vzpomenutých zákonů a zaujalo zcela
odlišné stanovisko.
1. Požární stráž je součástí soustavy opatření sloužících požární ochraně, zamezování a
zdolávání požárů. Protože je tato soustava opatření úkolem hasičstva dle § 10, je
nesporné, že požární stráže mohou konat jen vycvičení hasiči.
2. Obec nemá dle § 2 odst. 1, čl. 4 jinou organizaci k tomu účelu na podkladě zákonných
předpisů zřízenou a nemůže přenést výkon konání stráží na nikoho jiného než hasičské
sbory.
3. Dle § 16 odst. 1 je všeobecně stanoveno, že obec má nést náklady požární ochrany,
ovšem s poukazem na § 2, ale druhou větou odst. 1 § 16 stanoví, že zřízení a
udržování požární ochrany hradí organizátor kulturní akce z vlastních prostředků.
4. Osoba zodpovědná za kulturní podnik uzavírá ujednání s hasičským sborem o úhradě
za hlídku. Sjednaná náhrada se platí obci a obec ji vyplácí mužstvu jako odměnu za
zvláštní výkon.
5. Organizátor podniku není oprávněn udělovat pokyny nebo nařizovat hlídkám způsob
výkonu služby a potřebných opatření, poněvadž by toto jednání bylo v rozporu
s vládním nařízením.
Tolik z výnosu ministerstva vnitra č. 9624/42 – V/6 ze 6. května 1942.
I.
SÍDLO
KRAJ
Ke dni 1. června 1942 je registrováno 2008 sborů dobrovolných hasičů ve 25 Okresních
hasičských jednotách s 54 obvody
Brno
POČET
OKRESNÍ
POČET
SBORŮ
HASIČSKÁ
SBORŮ
V KRAJI
JEDNOTA
468
Brno venkov
176
Brno město
22
Vyškov
98
Boskovice
172
87
OBVOD
POČET
SBORŮ
I. Brno venkov
II. Ivančice
III. Židlochovice
IV. Tišnov
49
40
29
58
I. Vyškov
II. Bučovice
II. Slavkov
I. Boskovice
II. Blansko
III. Jevíčko
IV. Kunštát
33
30
35
32
43
21
43
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
II.
Zlín
IV.
Olomouc venkov
III. Místek
V. Jihlava
319
172
480
Zlín
58
Uherské Hradiště
75
Uherský Brod
73
Kyjov
47
Hodonín
66
Místek
71
Moravská Ostrava
Valašské Meziříčí
Vsetín
Olomouc
23
45
33
73
Litovel
102
Prostějov
72
Přerov
67
Kroměříž
90
Hranice
76
Jihlava
52
Telč
86
Moravské Budějovice
132
Třebíč
65
Velké Meziříčí
72
569
88
V. Letovice
I. Zlín
II. Vizovice
I. Uherské Hradiště
II. Napajedla
III. Uherský Ostroh
I. Uherský Brod
II. Valašské Klobouky
I. Kyjov
II. Ždánice
I. Hodonín
II. Strážnice
III. Klobouky u Brna
I. Místek
II. Frýdek
33
29
29
39
14
22
43
30
34
13
25
20
21
38
33
I. Litovel
II. Konice
III. Loštice
I. Prostějov
II. Plumlov
I. Přerov
II. Kojetín
I. Kroměříž
II. Zdounky
III. Holešov
I. Hranice
II. Lipník n.Bečvou
III. Bystřice p.Hostýnem
I. Jihlava
II. Polná
I. Telč
II. Dačice
III. Třešť
IV. Jindřichův Hradec
I. Moravské Budějovice
II. Jemnice
III. Hrotovice
I. Třebíč
II. Náměšť n Oslavou
I. Velké Meziříčí
50
36
16
36
36
35
32
32
29
29
26
25
25
29
23
34
18
18
16
75
15
42
41
24
44
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Nové Město n.Moravě
162
II. Velká Bíteš
I. Nové Město na Moravě
II. Přibyslav
Česká hasičská jednota (dále jen ČHJ nebo jednota) je dobrovolným občanským sdružením,
působícím na úseku požární ochrany.
Obnovená ČHJ zahájila činnost zaregistrováním svých stanov na Ministerstvu vnitra dne 10.
května 1990 s cílem vytvořit organizaci na demokratických principech a pokračovat v tradici,
kterou založili naši předkové.
Jednota spolupracuje v rámci zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění
pozdějších předpisů s Ministerstvem vnitra, krajskými úřady, hasičskými záchrannými sbory
a obcemi při plnění úkolů požární ochrany, především na úseku požární prevence a zvyšování
akceschopnosti jednotek sborů dobrovolných hasičů obcí. Sdružuje přes 6000 členů ve 117
hasičských sborech a v pěti župách: Povltavské, Sionské, Východočeské, Sv. Markéty a
Podvysocké.
Nejvyšším orgánem ČHJ je sjezd. IV. řádný sjezd se konal 24. listopadu 2007 v Drevníkách
na Příbramsku. Práci jednoty koordinuje prezidium ČHJ a hasičské župy. Prezidium se schází
pravidelně pětkrát ročně. Aktuální otázky v obdobích mezi zasedáním prezidia jsou řešeny
sekretariátem, který tvoří prezident, jeho náměstci a jednatelka sekretariátu. Důležitou roli zde
hraje i uplatňovaný princip samofinancování činnosti jednotlivých článků ČHJ. Veškeré
funkce v jednotě jsou funkcemi čestnými.
Moravská hasičská jednota vznikla 25. ledna 1992 a hlásí se k odkazu svých předchůdců z
Moravské zemské hasičské jednoty. 1. řádný sjezd se konal dne 6. března 1993
v Kupařovicích. Navazuje na tradice českého hasičství na Moravě.
MHJ je budována na principu plné demokracie, všechny rozhodovací orgány jsou voleny
zdola nahoru a ze své činnosti se zodpovídají členské základně. Členové volených orgánů
nejsou v zaměstnaneckém poměru k MHJ.
Hlavní směry a okruhy činnosti MHJ:
MHJ v souladu s cílem a posláním své činnosti a v rámci základních podmínek této činnosti
napomáhá veřejnosti, zejména obcím, státním orgánům, fyzickým a právnickým osobám :
1. při likvidaci požárů a jiných mimořádných událostí, při nichž MHJ , její orgány,
organizační jednotky a členové spolu s prostředky, které používají, mohou přispět k záchraně
života, zdraví nebo majetku, k čemuž zejména se podílí ustanovování jednotek požární
ochrany, prováděním údržby a oprav technických prostředků a objektů požární ochrany (dále
jen PO) včetně vodních zdrojů
2. působí preventivně výchovnou činností na občany k ochraně života, zdraví a majetku před
požáry a poskytuje jim v tomto směru odbornou pomoc
89
28
130
32
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
3. napomáhá obcím při organizování a provádění požárních preventivních kontrol
4. spolupracuje s orgány samosprávy v obcích při zřizování a zabezpečování činnosti jednotek
sboru dobrovolných hasičů obce (dále jen SDH)
5. spolupracuje s Hasičským záchranným sborem při odborné přípravě jednotek PO, při
hašení požárů a likvidacích živelných pohrom a havárií
6. poskytuje obcím odbornou pomoc při zpracování dokumentace požární ochrany obce
7. předkládá orgánům obcí a jiným dotčeným orgánům návrhy na zabezpečení potřeb jak
materiálního, tak technického vybavení SDH
8. napomáhá obcím při plnění úkolů za branné pohotovosti státu
9. pracuje s mládeží, převážně připravuje mladé hasiče (dorost a žáky) pro práci v jednotkách
PO
10. pro dobrovolnou práci v hasičských sborech získává další občany a mládež
Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska je pokračovatelem organizací hasičstva, které dříve
působily na území Čech, Moravy a Slezska a právním nástupcem Svazu požární ochrany
ČSFR na území České republiky.
Jako SH ČMS vzniklo dne 9. dubna 1991, registrací ve smyslu ustanovení § 6 zákona č.
83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, jako projev vůle tisíců
hasičů v souladu s právem svobodně se sdružovat.
Cílem činnosti SH ČMS je spolupůsobit při vytváření podmínek k účinné ochraně života a
zdraví občanů a majetku před požáry a při poskytování pomoci při živelných pohromách a
jiných událostech, při nichž je v nebezpečí život, zdraví nebo majetek.
K 31. prosinci 2009 bylo v SH ČMS evidováno 341 848 členů. Včetně 45 235 dětí a
mládeže ve věku 6 – 18 let. SH ČMS mělo v roce 2009 7 903 sborů dobrovolných hasičů
(SDH), 77 okresních sdruženích hasičů (OSH), 14 krajských sdružení hasičů (KSH). V čele
SH ČMS stojí starosta a šest náměstků. Významná rozhodnutí jsou přijímána a schvalována
výkonným výborem a shromážděním starostů OSH. V čele KSH stojí starostové. Významná
rozhodnutí jsou přijímána a schvalována výkonným výborem KSH a shromážděním
představitelů OSH. V čele OSH stojí starostové. Významná rozhodnutí jsou přijímána
výkonnými výbory OSH a schvalována shromážděními představitelů SDH. V čele SDH stojí
starostové. Významná rozhodnutí jsou přijímána a schvalována výbory SDH. Vrcholná
rozhodnutí jsou přijímána valnou hromadou SDH. Činnost SH ČMS zajišťuje Kancelář SH
ČMS. Zařízení SH ČMS jsou Ústřední hasičská škola Jánské Koupele a Ústřední hasičská
škola Bílé Poličany a Centrum hasičského hnutí Přibyslav.
Členové SH ČMS jsou zařazování do jednotek sborů dobrovolných hasičů obcí a jednotek
sborů dobrovolných hasičů podniků, které jsou nedílnou součástí integrovaného záchranného
systému České republiky. K 31. prosinci 2009 v nich bylo evidováno 74 205 členů.
90
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
VII. Historický vývoj Civilní ochrany
Ochrana obyvatelstva v historii po současnost
Vznik civilní protiletecké ochrany
11. dubna 1935 - přijetím zákona č. 82 Sb., o ochraně a obraně proti leteckým útokům, byla
zřízena civilní protiletecká ochrana - CPO, jejímž řízením bylo pověřeno ministerstvo vnitra
8. dubna 1938 - zákon č. 75 doplňuje zákon o ochraně a obraně proti leteckým útokům v
návaznosti na možné ohrožení ČR Německem
Mezi hlavní úkoly CPO patřilo:
zabezpečit obyvatelstvo plynovými maskami
zabezpečit dostatečný počet veřejných úkrytů
Období okupace
v roce 1940 přešlo řízení CPO na protektorátní policii
od července roku 1941 byly složky protektorátní CPO začleněny do Luftschutzu - tímto
opatřením vstoupila v platnost říšská nařízení Luftschutzu
Poválečný vývoj civilní ochrany
po roce 1945 došlo k minimalizaci opatření k ochraně obyvatelstva před vzdušným
napadením
od roku 1946 probíhala organizovaná likvidace protiletecké ochrany (odstraňování
ochranných staveb, zařízení, zbytků původní organizační struktury apod.)
13. července 1951 bylo přijato Vládní usnesení o civilní obraně, kde byly vymezeny základní
prvky organizace civilní obrany, která spadala do působnosti ministerstva vnitra. Pevná
organizační struktura byla tvořena vojenskou a nevojenskou částí.
15. 1. 1958 - přijato Usnesení vlády Republiky československé č. 49 o civilní obraně
Republiky československé s přílohou Směrnice o civilní obraně Republiky československé, na
základě opatření proti zbraním hromadného ničení
v souvislosti se změnou územně-administrativního uspořádání republiky a se změnou názvu
státu byl 18. dubna 1961 přijat zákon č. 40 o obraně Československé socialistické republiky,
který obsahuje příslušná ustanovení týkající se civilní obrany
1. ledna 1976 byla civilní obrana převedena z působnosti ministerstva vnitra do působnosti
ministerstva obrany
Současnost
v roce 1990 byla zahájena transformace civilní obrany s cílem vytvořit moderní spolehlivý
systém ochrany obyvatelstva
17. března 1993 přijala vláda České republiky Usnesení č. 126, jehož obsahem byla Opatření
civilní ochrany České republiky. V opatřeních je deklarováno, že do doby přijetí právní
91
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
úpravy civilní obrany je nutno zachovat funkčnosti systému civilní ochrany v souladu s čl. 61
Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949, o ochraně obětí
mezinárodních ozbrojených konfliktů.
31. 12. 1993 byly zrušeny štáby civilní ochrany okresů a statutárních měst na základě
Usnesení vlády České republiky ze dne 24. prosince 1993 čl. 660
1. ledna 1994 převzaly úkoly civilní ochrany okresní úřady (magistráty měst)
Usnesením vlády České republiky č. 53 ze dne 20. ledna 1999 byl vysloven souhlas s
převodem výkonu státní správy ve věcech civilní obrany z působnosti Ministerstva obrany do
působnosti Ministerstva vnitra, s účinností od 1. ledna 2000
Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů,
vymezil povinnosti k plnění úkolů civilní ochrany hasičským záchranným sborům, vybraným
ministerstvům, obcím, právnickým, podnikajícím fyzickým a fyzickým osobám
Vyhláška ministerstva vnitra č. 380/2002 Sb., k přípravě a provádění úkolů ochrany
obyvatelstva, jednotlivé úkoly blíže specifikuje
Nařízení vlády č. 463/2000 Sb., o stanovení pravidel zapojování do mezinárodních
záchranných operací, poskytování a přijímání humanitární pomoci a náhrad výdajů
vynakládaných právnickými osobami a podnikajícími fyzickými osobami na ochranu
obyvatelstva ve znění pozdějších předpisů, vymezuje náhrady poskytované hasičskými
záchrannými sbory krajů právnickým a podnikajícím fyzickým osobám na ochranu
obyvatelstva
22. dubna 2002 byla usnesením vlády České republiky schválena Koncepce ochrany
obyvatelstva do roku 2006 s výhledem do roku 2015
VIII. Samaritství
Hasiči-samaritáni
Spolupráce dobrovolných hasičů a sesterské organizace Červeného kříže patří od dob
první republiky k dobrým tradicím v této zemi. Zajímavou součástí dějin hasičů u nás od roku
1920 je samaritní služba, k níž byli hasiči vedeni a v této činnosti vzděláváni. Slovo samaritán
už zní starobyle a k mužnému výrazu hasič snad i nepatřičně. Samaritána charakterizuje
Slovník spisovného jazyka českého takto:
1. kdo prokazuje milosrdenství, pomoc bližnímu
2. dříve člen dobrovolných organizací pro poskytování první pomoci
Samaritánství je pak podle slovníku milosrdenství a samaritánský je milosrdný. Svým
způsobem to ovšem neznamená nic jiného než hasič specialista záchranář. Samaritáni byli
členy hasičských sborů speciálně vyškolení v poskytování první pomoci a zároveň členy
Československého červeného kříže (ČSČK), který se staral o jejich řádné vyškolení a opatření
samaritské výzbroje. Hasič samaritán nosil stejnokroj jako jiní hasiči, měl však odznak a
pásku. Hasiči samaritáni se osvědčili výborně nejen při vlastní hasičské činnosti, ale také v
obou světových válkách. Samaritánská idea (podle biblického podobenství o milosrdném
Samaritánovi) byla blízká ošetřovatelské: byla to vlastně také péče o raněné nebo nemocné.
Rozdíl byl ovšem v tom, že ošetřovatelka prokazovala obvykle určité osobě péči trvalou,
kdežto samaritán měl poskytnout pouze první pomoc a postarat se o přepravu úrazem nebo
vážnými zdravotními komplikacemi postiženého člověka k nejbližšímu lékaři. Vlastní léčení
nemocného nebylo podmínkou samaritství, to příslušelo pouze lékaři a samaritánům bylo
zakázáno.
Co to tedy bylo samaritství? Dobrovolně převzatá povinnost pomoct svému bližnímu v
případě úrazu nebo náhlého onemocnění před příchodem lékaře. Úkolem samaritánské služby
v ČSČK bylo zajistit, aby postižený (poraněný) byl co nejlépe ošetřen a co nejrychleji
92
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
dopraven do rukou lékaře. Praktickým cílem samaritánské služby bylo postavit ve spolupráci
s hasičskými spolky v každé obci samaritánskou stráž.
Etickým a morálním podkladem samaritánské činnosti je biblický příběh z dob prvého
křesťanství zachycený v evangeliu apoštola Lukáše 10. kapitola 25-39 verš o milosrdném
Samaritánovi, který raněnému nepříteli poskytl první pomoc.
Podobenství o milosrdném Samařanu
„A kdo je můj bližní?“ Ježíš odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl
do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou
jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k
tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho,
byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je,
posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal
hostinskému dva denáry a řekl: Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se
budu vracet. Kdo z těch tří myslíš byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče? Zákoník
odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství“. Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak“.
Někdy v 1. tisíciletí před Kristem v hornaté střední Palestině mezi Galileou a Judskem
smíšením zbytků Izraelitů, kterým se podařilo uniknout asyrské deportaci, a cizích kolonistů
vznikl národ nebo snad kmen, který pak v těchto místech působil ještě v Kristových dobách.
Říká se jim Samaritáni či Samařané, protože část Palestiny, kde žili, se jmenuje Samárie nebo
také Samařsko, případně – podle našich starých překladatelů Bible – Samaří. Židé, kteří se po
čase z vyhnanství do Palestiny vrátili, pokládali Samaritány za sektáře a postupně mezi těmto
dvěma řekněme komunitami vzniklo otevřené nepřátelství, vůbec se nestýkaly, nebylo
například myslitelné, aby Žid přijal od Samařana kousek jídla.
Za Kristových dob bylo pro Židy slovo Samaritán jednou z vůbec nejhorších nadávek.
A právě proto si Ježíš Kristus vybral příběh o jednom příslušníkovi národa Samařanů, když
měl vysvětlit, jak to myslí, když říká, že máme milovat svého bližního jako sebe sama. I
nepřátelé jsou našim ibližními, chtěl říct Kristus. Protože vlastní jméno onoho hrdiny Kristova
podobenství neznáme, stalo se pojmenování celého národa symbolem pro milosrdenství. I
když milosrdenství prokázal jen jediný z tehdejších několika tisíc Samaritánů.
Milosrdný samaritán – jeho skutek lásky a milosrdenství vyzdvihuje Ježíš Kristus. Jeho
slova „Jdi a dělej podobně!“ jsou adresované i nám, lidem tohoto století. Nic neztratili ze své
aktuálnosti. I dnes jsou mezi námi lidé, kteří jsou opuštěni, často bez prostředků a možností
pomoct si. Dejme se oslovit tímto evangelijním příběhem a podejme jim svoji ruku. Talmud
říká: „Kdo zachránil jednoho člověka, zachránil celý svět“. V odkazu biblického příběhu o
milosrdném Samaritánovi jsou spojeny oba podstatné předpoklady pro sociální práci: ochota
ke službě a odborná kvalifikace. S odvoláním na Ježišovo podobenství (evangelium svatého
Lukáše 10,25-37) se jako samaritáni označují i ošetřovatelé nemocných.
Vznik a rozvoj samaritánské služby
Pod pojmem „samaritánská služba“ (ve starší literatuře „Samaritská služba“) se nejčastěji
chápe laická organizovaná zdravotnická první pomoc, která se svým zaměřením týkala
veškerého obyvatelstva. První samaritánské skupiny vznikly na území Čech a Moravy v 19.
století, a to jako samostatné, nebo při hasičských sborech. Jejich iniciátory byli ve většině
případů vlastenečtí lékaři se sociálním cítěním a jejich spojení s českým hasičstvem bylo
logickým vyústěním jejich poslání, jelikož se zabývaly především výukou a praktickou
aplikací tehdy známých forem první pomoci. Československé dobrovolné hasičstvo již před I.
světovou válkou provádělo samaritskou (zdravotnickou) službu. Hasiči si od prvopočátku
uvědomovali obrovské riziko vzniku úrazu při zdolávání požáru a záchranných pracích.
Během rozvoje dobrovolného hasičstva docházelo i ke specializaci části mužstva na tzv.
93
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
lezce, stříkače a pořadatele (se zdravotnickou službou). Tak např. okolo roku 1880 rozvíjel
samaritánskou výchovu hasičů MUDr. Jan Houska z Volyně, který učil hasiče první pomoc a
k této problematice napsal mnoho odborných článků. Zemská ústřední hasičská jednota
království Českého ve služebních řádech pro sbory hasičské z roku 1894 uvádí, že k
činovníkům sboru by měl patřit sborový lékař, kterému příslušela zdravotní služba při požáru
a cvičeních, popřípadě i vyšetřování přistupujících členů. K lékaři byly přiděleni členové
vycvičení ve zdravotní službě. Od roku 1892 převzaly některé hasičské sbory dopravu
raněných a nemocných v době války. Mezi mimořádné povinnosti hasičských sborů patřila
dopravní služba raněných a nemocných vojínů v čas války z nádraží do nemocnic. Mužstvo
muselo umět uložit raněného na nosítka a přenést šetrně na určené místo; rovněž muselo
vědět, jak se ranění nakládají z vagónů do vozů, jak lze zamezit nenadálému krvácení a jak
podat raněným občerstvení.
V našich zemích bylo samaritánství šířeno hlavně hasičstvem, mezi širší veřejnost však
hlouběji neproniklo. Hasičstvo absolvovalo všestranné vzdělávání, výcvik a od 80 let 19.
století se stala nedílnou součástí i samaritánská služba. Reginald Czermack v Teplicích (+ 3.
března 1929) navrhl, aby hasiči kromě pomoci hašení ohně, též zachraňovali lidské životy a
lidem poskytovali první pomoc. Tím vlastně zavedl samaritánskou službu. Již roku 1897
vydává Zemská ústřední hasičská jednota království Českého pro samaritánskou potřebu
knihu „Hasičská zdravověda“.
Další snahy o zřízení a vycvičení „zdravotního oddělení ve sborech hasičských“ přednesl
dne 27. srpna 1898 MUDr. Emil Reinberger, náměstek ústředního starosty. Tento lékař také
poprvé zavedl pojem hasičské zdravotnictví. Součástí výzbroje každé vozové stříkačky od
roku 1899 měla být skříň, obsahující předměty pro lékařskou první pomoc. Obsah byl: vata
bez obalu, 100 gramů, 50 gramů, 25 gramů vaty (3 kusy), 2 trojhranné šátky, 70 x 40 cm
Billrothova plátna, žlutou náplast, jehly lékařské, špendlíky bezpečnostní, 1 nůžky, 1 houbu, 1
kartáček, hedvábí ve skleněné schránce, hydrofilní obvaz (gáza), jodoformový obvaz (gáza), 3
sublimátové obvazy, 1 miska, 2 lahve zvláště připravovaného oleje na popáleniny, 1 láhev
Hofmanských kapek, 1 láhev čpavku, hypermangan draselný, 2 dlahy, 1 obinadlo, 1 obinadlo
pryžové (Esmarch), 10 různých obvazů.
20. – 28. srpna 1904 byla pořádána druhá zemská hasičská škola ve Frenštátě pod
Radhoštěm, na níž o zdravovědě hasičské přednášel bratr starostův MUDr. František Křenek z
Frenštátu. Doporučením Zemské ústřední hasičské jednoty království českého z roku 1912
měli být všichni hasiči vzděláváni ve zdravovědě – nauka o lidském těle a kostech, první
pomoc při náhlých onemocněních a úrazech, jak se vyvarovat onemocnění, první pomoc při
úrazech, doprava nemocných, zařízení hasičské lékárničky.
Za I. světové války se rozrostlo hasičské samaritánství. Ve všech místech, kde byly
veřejné nemocnice, nebo kde došlo ke zřízení pomocných nemocnic (lazaretů), byly
ustavovány hasičské čety Červeného kříže pro přepravu nemocných a raněných vojáků. Je
tragickou pravdou tohoto období, že všestrannost hasičského výcviku, zejména soustavné
pěstování samaritánské služby, přineslo ovoce za 1 světové války. V době války utvořilo se v
českých zemích 864 dopravních čet, ve kterých bylo zapojeno 12 103 členů. Bylo to zejména
v místech, kde byly v činnosti nemocnice Červeného kříže. Tyto čety dopravovaly raněné a
nemocné vojáky z železničních stanic do nemocnic, poskytovaly jim první pomoc,
převazovaly jejich poranění a poskytovaly jim občerstvení. Od 17. srpna 1914 do 30. září
1918 dopravili takto 7 206 001 vojáků, poskytli 7 806 977 občerstvení a provedli 43 996
převazů. Po vyhlášení I. světové války bylo a Moravě se zřízeno 100 kolon, ve kterých
pracovalo 911 hasičů. Přepravili 268 561 raněných a podali 865 355 občerstvení. Tato
humánní služba nešťastným obětem války zabránila rozpuštění hasičské organizace a
ochránila její členy před většími persekucemi. Náplň hasičských činnosti je totiž taková, že i
přes citelně oslabené sbory, doplněné mladými, nezkušenými lidmi, museli jejich členové své
94
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
ušlechtilé myšlence sloužit. Ušlechtilá hasičská myšlenka nezištné lidské pomoci vítězila tedy
i v době, kdy na jiných místech byly humanitní zásady hrubě pošlapávány.
Dobrovolné hasičské sbory zřizovali samaritní stráže nejméně o 2 mužích a 1 ženě. Hasičisamaritáni byli většinou osvobozeni od vojenské služby. Po první světové válce se stala
samaritánská služba neoddělitelnou součástí celkové služby hasičské.
Samaritství v hasičských jednotkách
Samaritáni mají k hasičům a záchranářům blízko, vycházejí – jako oni – z velké
humanistické myšlenky. Již dávno před vytvářením prvních samaritských oddílů hasiči při
výkonu služby při požárech, povodních a při jiných pohromách přicházeli do styku s případy,
že postižené bylo nutno předběžně ošetřit, případně rychle dopravit k lékaři či do nemocnice.
V 19. století každý hasič amatérským způsobem v takovýchto případech vypomohl jak uměl.
Časem se stávalo, že někteří hasiči v poskytování první pomoci byly zručnější a věci lépe
znalí, takže těm byla ostatními hasiči takováto péče svěřována častěji než jiným, ačkoliv jinak
nadále zůstávali řadovými hasiči jako jiní. Pouze byli v ošetřování a poskytování první
pomoci zručnější. Takto postupně se objevovali jedinci, později i skupiny hasičů, kteří vlastně
samaritskou službu vykonávali, aniž samaritství ještě existovalo. Takto vzniklý stav byl
nakonec kodifikován formálním ustavováním samaritských oddílů v hasičských sborech.
Vybraní jedinci si pak různými školeními, krátkodobými kursy a déletrvající prací
zdokonalovali své znalosti a dovednosti v poskytování první pomoci. Těsná spolupráce a
součinnost byla též s místními organizacemi Červeného kříže. Později byly tyto vzájemné
vztahy a spolupráce stvrzovány smluvně. V podstatě platila zásada, že hasičstvo poskytovalo
své členy, celou záležitost zastřešovalo, financovalo zakupování materiálních prostředků pro
své samaritány. Po skončení I. světové války a státním převratu v říjnu 1918 Svaz
dobrovolného hasičstva československého již 2. listopadu 1918 oznámil zdravotnímu odboru
vojenského velitelství v Praze a Červenému kříži dosavadní působnost hasičských oddílů a
nabídnul nadále tyto služby zdravotnických kolon. Nabídka hasičstva byla přijata a tím byl
položen základ českého samaritství. Po dobrých zkušenostech z první světové války v červnu
1919 přinesl časopis „Samaritán“ návrh na budování samaritánské služby v hasičských
sborech. Dne 23. října 1919 se původní „Sdružení záchranné samaritánské služby“ ustavuje
jako „Samaritánský odbor Čs. Červeného kříže“. Předsedou samaritánského odboru
dobrovolného hasičstva byla zvolena Dr. Alice Masaryková, náměstky MUDr. Procházka a L.
Seidl. Samaritní odbory byly ustaveny téměř ve všech hasičských sborech a tím byla původní
hasičská idea záchrany majetku a životů bližních prohloubena o poskytnutí první pomoci při
úrazu nebo nehodě. Otcem myšlenky samaritství a zakladatelem Samaritské služby
Československého červeného kříže byl MUDr. Bedřich 24. 6. 1921) z východočeské
Litomyšle, kde působil jako 1866 Welz ( primář místní okresní nemocnice. V tomto městě
velmi úzce spolupracoval jako významný funkcionář ČSČK s hasiči a dalšími dobrovolnými
pracovníky. Byl to právě on, kdo vnesl do činnosti ČSČK jako významnou oblast – výuku a
poskytování první pomoci.
MUDr. Bedřich Welz je autorem první učebnice první pomoci (samaritské služby) „Lékař a samaritán“ – v ČSČK a rovněž autorem řady popularizačních a propagačních článků
v této problematice. K této knize sám zhotovil několik set instruktážních fotografií. Díly němu
byla v období první republiky velmi těsná a prospěšná spolupráce ČSČK se Svazem
československého hasičstva. Bohužel MUDr. Bedřich Welz se výsledků své práce nedožil,
zemřel po krátké těžké chorobě v podolském sanatoriu v Praze 24. června 1921.
Spoluzakladatelé a pokračovatelé samaritské myšlenky byli MUDr. Rudolf Lukes –
samaritský zpravodaj České zemské hasičské jednoty, ředitel Albertina v Žemberku, který
zemřel dne 5. prosince 1934 a dále Augustin Vítek, řídící učitel a zemský a svazový
samaritský velitel, který odešel dne 18. března 1938. Nesporné zásluhy o založení samaritské
95
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
služby měl starosta Svazu dobrovolného hasičstva Československého a České zemské
hasičské jednoty Adolf L. Seidl, který byl prvým samaritským zpravodajem v ČSČK.
V letech 1920 a 1921 začínala v nové podobě činnost samaritská. V roce 1921 vychází
výzva ke všeobecnému zavedení samaritánské služby. Záhy se všechny župy obracejí na
sbory, aby mezi členy získaly zájemce, kteří by se věnovali samaritánské činnosti a začínají
organizovat samaritánské kursy. Na půdě Československého červeného kříže se seskupili
obětaví členové dobrovolných hasičských sborů spolu s lékaři, vychovateli a strážci a svorně
vytvořili samaritskou organizaci, jejíž blahodárná působnost sahala až do těch nejmenších a
nejodlehlejších dědinek, kde působil hasičský sbor. Činnosti Červeného kříže předcházela
samaritánská služba u hasičských sborů. Hasiči samaritáni a ČSČK dobře spolupracovali. V
roce 1922 utvořil MUDr. Otakar Kohout zdatnou samaritskou stráž, která byla první v
republice. Definitivní stanovy samaritánské služby byli schváleny ústřední samaritskou radou
dne 25. července 1924 a doplněny Svazem dobrovolného hasičstva Československého 12.
října 1929. Československé dobrovolné hasičstvo obstarávalo s Čsl. červeným křížem službu
všeobecně záchrannou a samaritánskou. K výzbroji sborů, které měly samaritní čety, přibyla
polní a někde i dvoukolová nosítka, lékárničky, torby apod. Při ustavování samaritánských
stráží v mnoha sborech získali i ženy. První velkou veřejnou přehlídku své činnosti
zorganizovali samaritáni v roce 1923 v Praze. Začaly se konat samaritánské sjezdy spojené se
župními, kde v praxi předváděli výsledky své práce. Do cvičebního programu župních sjezdů
muselo být pojato i samaritské cvičení. Na každém župním nebo okrskovém cvičení muselo
být zřízeno obvaziště se stráží, jež poskytovala pomoc.
Některé hasičské sbory také začaly zřizovat stanice první pomoci, kde jim nechyběla ani
sanitní auta. Celostátní síť automobilních záchranných stanic začal Československý červený
kříž vytvářet od roku 1925 na základě dohody s ministerstvem národní obrany a za účinné
finanční podpory Ministerstva veřejného zdravotnictví. Automobily byly součástí poskytování
první pomoci a sloužily k přepravě zraněných a nemocných osob. Speciální automobily
přidělovalo ČSČK Ministerstvo národní obrany s tím, že v případě mobilizace a válečného
ohrožení republiky je ČSČK vrátí pro potřeby armády. První vojenské auto bylo přiděleno
spolku ČSČK v Třebíči.
Samaritáni si v krátké době u občanů získali velkou důvěru a byli občany při různých
úrazech vyhledáváni. Konečným cílem byla snaha, aby dobrovolná samaritská služba ČSČK
byla zavedena všude i to těch nejzapadlejších vísek. Ve dvacátých a třicátých letech byly
hasiči - samaritáni ve většině obcí na území Čech, Moravy a Slezska jedinou zdravotní
složkou v obci.
Ke své činnosti se samaritáni v jednotlivých sborech pečlivě připravovali. V období trvání
první československé republiky měl samaritský kurz rozsah 25 hodin a zahrnoval kromě
výuky první pomoci s praktickým cvičením, transportu raněného, zdravotnictví a ošetřování
nemocných, také základy anatomie a fyziologie i péči o rodičky a kojence. Později
samaritánské kursy trvaly od 30 do 40 hodin, časem se jejich rozsah ustálil na 36 hodinách.
V roce 1936 nesměl být samaritský kurs kratší jak 40hodin. Jejich program zahrnoval 6
obsahových okruhů: všeobecná zdravověda, základy bakteriologie (infekční choroby, nauka o
dezinfekci), praktická přednáška o obvazech a dopravě raněných, pomoc při vnějších úrazech
(poraněních), pomoc při vnitřním onemocnění (utopení, udušení, aj.), poučení o tuberkulóze. I
zde se značný důraz kladl na praktický výcvik a na správné ošetřování ran. Kurzy pro
samaritány ČSČK se dělili na kurzy řádné a kurzy opakovací (doplňovací).
Mnoho nadšených organizátorů samaritánské služby ČSČK pocházelo z řad učitelů.
Největším problémem pro rozvíjení samaritánské práce byly finační prostředky, kterých se
dostávalo velice málo. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století hasičské sbory žádaly
finanční prostředky na nákup zdravotnického materiálu také na obecních a městských
úřadech. Přesto se samaritánská činnost rozvíjela. V obvodu spolku ČSČK byly pořádány
96
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
základní samaritské kursy pro samaritány-hasiče, nehasiče-členy Červeného kříže, Sokola,
pro učitele, žáky a studenty středních škol, průmyslové závody, horskou službu, doly apod.
Tyto kursy obsahovaly teoretické i praktické části v trvání 48 hodin a byly zakončeny
zkouškami, na základě kterých dostaly absolventi samaritské vysvědčení a legitimace, které je
opravňovali k vykonání první pomoci při úrazech a náhlých onemocněních. Každý hasičsamaritán musel být členem ČSČK, jen ten garantoval odbornost vzdělání.
Na závěr kursu skládali samaritáni zkoušky a slib.
Text samaritánského slibu zněl: „Slibuji, že v plném vědomí vznešených zásah Dr. Welze
chci vždy a všude seč síly z pouhé obětavosti a lásky vůči bližnímu poskytovati první pomoc
trpícím, nemocným, zraněným a bezvědomím tak, jak organizační samaritský řád mně ukládá.
Slibuji, že pečovat budu jak o vzdělání vlastní, tak i o poučování nejširších vrstev lidových o
zásadách zdravotnických i charitativních a vůbec šířiti i prováděti zásady lidskosti a
obětavosti. Slibuji, že mravně i sociálně uspořádaným životem vlastním budu příkladem
ostatním na cestě k pokroku, dobru a pravdě ve snaze, dle svých schopností prováděti národu
a tím i všemu lidstvu“.
Po složení zkoušek mohl hasič na své uniformě (na levém rameni) při veřejném
vystoupení nosit chráněnou Ženevskou pásku s červeným křížem. Samaritáni a samaritánky
používaly ve službě hasičský stejnokroj a jako odznak nosili na levém rukávě bílou pásku s
červeným křížem. Členové zdravotnických oddělení nosili opasky bez sekyrky, měli
zdravotnickou brašnu. Mimo veřejné vystoupení měl právo nosit na klopě civilního oblečení
samaritskou jehlici červeným křížem a písmenem „S“ uprostřed. Na svém obydlí měl
připevněnu ceduli s nápisem „Samaritán“ se znakem červeného kříže. Červený kříž
samaritánům poskytoval odborný výcvik, sdělování poznatků, prováděl organizování školení
a soustředění samaritánů. V jistém smyslu tedy nebylo podstatnějšího rozdílu mezi členy
organizací Červeného kříže a samaritány z hasičských sborů, takže je přirozené, že začátkem
padesátých let došlo k organizačnímu spojení samaritánů s Červeným křížem.
Samaritská a záchranná služba byla i v pracovním a cvičebním programu hasičského dorostu
z roku 1938.
Samaritská služba obsahovala: první pomoc dle samaritského programu ošetřování
nemocných, první pomoc při nehodách: omráčení elektrickým proudem, úhozem, omdlení,
utopení, oběšení, udušení dýmem, popálení, zmrznutí, přenášení nemocného, nouzová nosítka
a doprava zraněných. Potřebné látky – zařízení lékárničky – bylinné léky. Znalost
samaritánských služebních předpisů. Záchranná služba: na ledě a ve vodě, v léčení
bezvládných venku i v místnostech jedním zachráncem. Spouštění smyčkou a vytahování.
Kladky. Záchrana skokem, smykem, držení plachty.
Význam samaritánské práce vyzvedl i první čs. prezident T. G. Masaryk: „Naše hasičstvo
najde v samaritánství krásný doplněk hasičské služby. Hasič-samaritán musí býti svému okolí
vzorem zdravotnické čistoty osobní, rodinné, domácnostní a rozumí se, že všechny předměty
pro první pomoc musí mít stále k ruce a ve vzorné čistotě“.
Zemská hasičská jednota v Čechách vydala v roce 1940 příručku „Samaritánská služba a
první pomoc“ (Hasičský kurs v otázkách a odpovědích). Jako autor je uveden MUDr. a JUDr.
Vít Levit – „zpravodaj samaritánské služby Svazu českého hasičstva v Čechách a na Moravě
a Zemské hasičské jednoty v Čechách“. Z téměř pětisetstránkové publikace vyplývá, že tato
služba byla brána vážně a vydání takové publikace bylo počinem, který posiloval všeobecnou
brannost nejen dobrovolných hasičů, ale všech obyvatel. Povinností každého hasičského
sboru bylo, aby zorganizoval ze svých dobrovolně se přihlášených členů nejméně jednu
samaritánskou stráž dle možnosti o třech „bratřích“ a dvou „sestrách“.
Základním článkem v celé samaritské soustavě byla zpravidla pětičlenná samaritská stráž
v obci, složená nejméně ze tří vyškolených mužů a dvou žen, která se zaměřovala i na další
péči o postižené. Členové samaritské stráže ze svého středu navrhovali vedoucího stráže –
97
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
samaritánského náčelníka, jenž byl členem správního výboru sboru a byl volen valnou
hromadou hasičského sboru a jehož volba podléhala schválení hasičské župy.
Praktickým cílem samaritánské služby bylo postavit v každé obci samaritánskou stráž.
Měla k dispozici nosítka, příruční lékárničku a nejnutnější obvazy. Ve větších městech se
několik samaritních stráží sdružovalo do samaritské čety. Stráže a čety jednoho zdravotního
obvodu tvořili samaritskou kolonu, v jejímž čele byl obvodní samaritský instruktor, kterým
musel být vždy lékař. Pomáhal mu samaritský dozorce, kterého si volily stráže celého
obvodu. Samaritské kolony v oblasti hasičské župy (na Slovensku okresní hasičské jednoty)
tvořily župní samaritský sbor, v jehož čele stál vrchní samaritský dozorce – okresní nebo
obvodní, obecní (městský) lékař. Jemu k ruce byl dán župní (na Slovensku okresní)
samaritský náčelník, volený po návrhu náčelníků jednotlivých stráží výborem hasičské župy
po návrhu samaritské komise. Všechny tyto jednotky byly jednotkami organizačně
pomocnými, opřenými o hasičské útvary.
Hodnostní označení v roce 1936.
Jednu velkou stříbrnou růžici na červených výložkách nosil na Slovensku a na Podkarpatské
Rusi velitel samaritské stráže v hodnosti rojvodiče.
Dvě velké stříbrné růžice nosil na Slovensku a Podkarpatské Rusi velitel samaritské kolony
(čatovodič).
Tři velké stříbrné růžice v oblasti celého Svazu československého hasičstva nosil četař
samaritán.
Čtyři velké stříbrné růžice nosil v oblasti celého Svazu československého hasičstva náměstek
velitele samaritského odboru (náměstek náčelníka samaritského oddělení).
Jednu malou zlacenou růžici v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nosil velitel samaritského
oddělení. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi: velitel samaritského odboru.
Tři malé zlacené růžice nosil v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a Podkarpatské
Rusi sborový lékař.
V Čechách a ve Slezsku nosil obvodový samaritský dozorce na červených výložkách středem
upevněnou zlatou pásku (sutaška) přišitou pod jednou zlacenou růžicí. Totéž nosil na Moravě
okrskový samaritský náčelník a na Slovensku a Podkarpatské Rusi obvodní samaritský
dozorce.
Dvě zlacené rozety v Čechách a ve Slezsku náměstek samaritského dozorce, na Moravě
náměstek župního samaritského náčelníka. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi samaritský
dozorce.
Tři zlacené rozety v Čechách a ve Slezsku velitel samaritského dozorce a lékař. Na Moravě
župní samaritský náčelník a župní lékař. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi okresní
samaritský dozorce a okresní lékař.
Jednu zlacenou rozetu na červené výložce, lemované zlatou šňůrkou v Čechách nosil krajský
samaritský dozorce, na Moravě krajský samaritský náčelník.
Dvě zlaté rozety na těchto výložkách na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nosil náměstek
samaritského náčelníka.
Tři zlacené růžice v Čechách a ve Slezsku nosil zemský samaritský náčelník a lékař. Na
Moravě zemský samaritský náčelník a lékař.
Dvě zlacené rozety na červené výložce lemované zlatou šňůrkou a vodorovně středem
upevněnou zlatou páskou nosil náměstek samaritského náčelníka.
Tři zlacené rozety tohoto provedení nosil samaritský náčelník a lékař. Lékař nosil své
hodnostní označení na černých sametových výložkách, červeně lemovaných.
Označení samaritských funkcionářů u hasičských sborů bylo ženevskou páskou. Ta byla
zhotovena ze 42 cm dlouhého a 10 cm širokého pruhu bílé látky, uprostřed byl našit
rovnoramenný kříž z červeného sukna. Délka ramen kříže od konce ke konci činila 7 cm,
98
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
šířka 2,5 cm. Na obou koncích bílé pásky byly přišity patentní knoflíky k zapínání. Pro nošení
ženevské
pásky
bylo
nutno
zachovávat
předpisy
Červeného
kříže.
Dle stanov všech jednotek dobrovolného Československého hasičstva byla samaritská služba
nedílnou součástí celkové služby hasičsko-samaritské a byla na základě dohody s Červeným
křížem pojata do celkového pracovního programu hasičstva. Samaritskými činovníky mohly
být pouze hasiči-samaritáni. Vycházel i zpravodaj hasičské samaritské služby Červeného
kříže – Hasičská a samaritánská stráž.
Nového významu pak nabyly sanitní sbory v době ohrožení ČSR fašismem, s hrozbou II.
světové války. Docházelo k častější spolupráci ve formě cvičení s Červeným křížem a CPO.
Nadějný vývoj našeho samaritánství byl však přerušen mnichovskými událostmi a druhou
světovou válkou. Od roku 1936 se samaritáni chystali na válku, do kursů nastupují především
ženy, protože muži měli účinkovat přímo na frontě. Přes válku byli všichni samaritáni
zařazeni do CPO (civilní protiletecké obrany). V průběhu měsíce dubna 1936 postupně vyšli
směrnice CPO-4 pro službu samaritskou v období války. Samaritská služba v době války
pečovala o zařízení nemocnic, zřizovala a upravovala obvaziště a stanice pro první pomoc,
starala se o dostatečnou zásobu léků, obvazů apod., poučovala obyvatelstvo o ochraně proti
bojovým plynům a proti zranění atd. Samaritské stráže vyhledávali a zachraňovali raněné a
nemocné, poskytovali jim první pomoc, starali se o převoz raněných, otrávených a
popálených osob k obvazištím nebo na ochrannou stanici, kde se jim lékaři a ošetřovatelský
personál snažil poskytovat pomoc i v nejtěžších případech. Zvýšené nároky byly kladeny na
samaritní službu, která musela být připravena i na pomoc postiženým například chemickými
zbraněmi. V době druhé světové války 1938-1945 se řada samaritánů zapojila do ilegální
činnosti proti nacistickému odboji nebo přímo odcházela k bojujícím jednotkám jako jejich
zdravotní služba. Hasiči poskytly 5 006 vojákům Rudé armády samaritánskou pomoc.
Výchovná činnost samaritánů se osvědčila ve dnech před koncem války, které byly tak
tragické pro naše města. Na konci války obětavě pomáhali v místech postižených
bombardováním, kde nejen ošetřovali raněné, ale okamžitě zahajovali sbírky textilií, které
neprodleně věnovali potřebným občanům. Po 15. březnu 1939 Československý červený kříž a
jeho povinnosti ve spolupráci s Ústředím měst a obcí převzalo hasičstvo. Když byl 5. srpna
1940 zakázán Československý červený kříž převzali hasiči ve spolupráci s Ústředím obcí,
měst a okresů zdravotnickou službu v celé šíři. Během druhé světové války bylo nutno
samaritánskou službu přizpůsobit změněné politické situaci. Proto na základě toho nejvyšší
složka samosprávy „Stálá delegace samosprávných organizací v Praze“, zastupující České a
Moravské ústředí obcí, měst a okresů, navázala jednání o samaritánské službě a také o
všeobecné záchranné službě s hasičstvem, které se již od svého založení vznešené myšlence
věnovalo. Učinila tak prostřednictvím ministerstva vnitra a ministerstva sociální a zdravotní
správy. Ministerstvo sociální a zdravotní správy dalo k jednání výnosem ze dne 4. prosince
1940, čís.L2522 - 5/121940 plnýsouhlas.
Ve smyslu tohoto výnosu uzavřely mezi sebou Stálá delegace samosprávných organizací a
Svaz českého hasičstva definitivní dohodu o všeobecné záchranné službě. Podle ní se
všeobecná záchranná služba dělí na dvě části:
a) stanice první pomoci s automobilovou dopravou nemocných a náležející přímo příslušným
zemským ústředím obcí, měst a okresů, za spolupráce a podpory ze strany hasičstva,
b) samaritánská služba hasičská, která náleží jedině a výhradně hasičstvu za podpory Ústředí
obcí, města okresů.
Němci samaritánskou službu v protektorátě trpěli. Zejména při osvobozovacích bojích na
závěr války prokázali členové samaritánských služeb, že svoje povinnosti plní vzorně. Také
mnoho osob, zvláště dětí přišlo k úrazu při neopatrném zacházení s výbušninami. V
Květnovém povstání pražského lidu, ale i v dalších městech a obcích Čech a Moravy
zařizovali členové samaritánské služby stanice první pomoci, které se velmi často změnily na
99
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
pomocné nemocnice, vybavené potřebným sehnaným zařízením, prádlem, léky.
Současně od 2. května do konce září 1945 mnohé samaritánské stráže a dobrovolní hasiči
takřka z celých Čech v čele s dr. Karlem Raškou organizovali pomoc Malé pevnosti, okolí
Terezína a Litoměřicích při likvidaci epidemie skvrnitého tyfu a bacilární úplavice. Mnozí
lékaři a samaritáni přes veškerá opatření onemocněli a nejméně dva zaplatili svou obětavou
službu v karanténním oddělení v Terezíně cenou nejvyšší – svým životem. Vyšetřením prošlo
přes 20 000 vězňů, počet obětí se uvádí mezi jedním tisícem (zřejmě pouze Malá pevnost) a
více než dvěma tisíci (celý Terezín s okolím). Bez odhodlání a obětavosti více než
tísícičleného týmu dobrovolníků by se však epidemie rozšířila a počet obětí ve válkou
rozvrácené Evropě by narostl při nejmenším do desetitisíců. Dnem 31. prosince 1945 byla
skončena branná pohotovost. V prvních poválečných letech se ČSČK zaměřil opět na
odstraňování následků války. Po válce počal ČSČK obnovovat samaritánskou službu. V
listopadu 1946 je vydán prozatímní řád samaritánské služby, pořádali se nové zaškolovací a
zdokonalovací kursy. V roce 1947 probíhali samaritské opakovací kursy všech samaritánů,
řádně vyškolených před válkou, aby nabyli povědomí soudržnosti a obnovili si své samaritské
praktické zkušenosti a vědomosti.
Koncem roku 1927 bylo organizováno již 45 automobilních záchranných stanic ČSČK (v
Čechách 17, na Moravě 23, na Slovensku 4, na Podkarpatské Rusi 1) s celkem 66 automobily
(33 vojenskými a 33 civilními). Jen v roce 1927 bylo těmito stanicemi ČSČK převezeno přes
37 000 osob a auty ujeto přes 600 000 km. Na konci roku 1928 to již bylo 63 stanic s 90 auty.
V roce 1936 bylo v republice 120 automobilových záchranných stanic se 190 sanitními auty,
především v českých krajích a jejich provoz stál kolem 5 miliónů korun, z čehož jen polovina
byla kryta příjmy za převozy. Za prvních 7 let (1921 až 1927) vyškolil ČSČK v 976 kurzech
více než 30 000 samaritánů. V celé republice bylo v roce 1932 samaritány 24 393 mužů, 1074
žen, 1074 dorostu. V roce 1931 byla poskytnuta první pomoc výše uvedenými samaritány v
110 683 případech. V roce 1932 bylo na Moravě zařazeno v organizovaných samaritánských
službách 4731 mužů, 1647 žen, uskutečnilo se 4367 kursů, bylo k dispozici 1199 lékárniček,
3695 torbiček, 1122 nosítek a 42 sanitních aut. V rámci celé republiky byla poskytnuta první
pomoc ve 228 780 případech a bylo realizováno 17 951 převozů nemocích nebo raněných. Při
sjezdu hasičských činovníků, který se konal v prosinci 1934 bylo v republice 10 607
samaritánských stráží se 40 071 členy. Z toho na Moravu připadalo 1 720 samaritánských
stráží se 4 654 členy a 1 751 členkami. V roce 1936 ve sborech na Moravě a ve Slezsku
působilo 14 353 samaritánů a 4 198 samaritánek, kteří pracovali v 5 141 samaritánských
strážích. V roce 1937 vyvíjelo na území republiky (včetně Slovenska) činnost 10 305
samaritánských stráží s 32 321 členy, které měly v provozu 183 sanitních aut. Těsně před
druhou světovou válkou, na konci roku 1938, evidoval ČSČK jen v Čechách téměř 23 000
samaritánů a samaritánek. Okupací jejich řady značně prořídly. Na konci roku 1946 je
evidováno již více než 2 300 samaritánů
.Po roce 1945 se z důvodu jiné organizace společenského života změnil vztah k samaritní
činnosti hasičských sborů, kterou hasiči vyvíjeli od roku 1921. V krátkém období 1945-1948
nebyl čas na přirozenou obnovu samaritské služby v místních hasičských jednotách. Samaritní
činnost byla podřízena zdravotnímu odboru okresního národního výboru. Samaritáni
hasičských sborů začali postupně přecházet do organizace Československého červeného kříže.
Přesto se do roku 1950 podílely dobrovolné hasičské sbory na poskytování laické první
pomoci spolu se samaritním odborem Československého červeného kříže při úrazech,
neštěstích a převozech postižených do nemocnice. Samaritské stráže několik desítek let
ošetřovaly lehká i těžká zranění členů hasičských sborů při cvičeních a požárech. Za dobu své
působnosti vychovaly mnoho zdravotnických pracovníků. V roce 1950 byla na společné
schůzce uzavřena dohoda mezi Československým červeným křížem a Svazem
československého hasičstva o spolupráci v samaritní službě. Tento akt ještě utužil dobrou
100
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
spolupráci mezi oběma organizacemi. V mnoha obcích se pořádali společné akce, školení,
ukázková cvičení atd. Bylo dohodnuto, že samaritní služba přejde od 1. června 1950 pod
Československý červený kříž pod názvem „Samaritní služba Československého červeného
kříže“. Pod tímto názvem se rozuměla organizovaná laická pomoc poskytovaná v případě
potřeby všemu lidu. V pozdější době došlo v některých případech k rozporům mezi MHJ a
ČSČK při požadavcích na předání inventáře, zejména samaritních vozů. V září 1951 pak na
základě příslušných směrnic celostátního akčního výboru ČSČK byl zrušen název samaritán a
nahrazen názvem dobrovolný zdravotník. Od roku 1951 samaritní služba přešla zcela pod
Československý červený kříž, čímž se uzavřela bohatá činnost hasičů na tomto zdravotnickém
poli. Od té doby byli už hasiči samaritáni organizováni jen v Československém červeném
kříži. Hasiči-samaritáni se stávají členy ČSČK, ale i nadále vypomáhají v jednotkách. U
některých jednot se hasičští zdravotníci udrželi, i když jich stále ubývalo. O obnově
organizované samaritánské (zdravotní) služby se však nyní začíná opět vážně uvažovat.
Tento funkční systém poskytování první pomoci hasiči znovu oživil Dr. Leonard A. Cobb
v Seattlu (USA) v roce 1970 pod názvem „paramedic staff“ a vytvořil pravděpodobně
nejdůmyslnější veřejný systém resuscitační služby. V anglo-sasských zemích se pomocný
zdravotnický personál, jako vysoce kvalifikovaný personál v emergentní medicíně, vyvinul z
hasičských sborů. Hasiči v Seattlu a sousedním King Country fungují jako pohotovostní
lékařská služba, běžná praxe je taková, že na místo nehody přijíždí jako první standardní
požární vůz s posádkou, která zahajuje resuscitaci, a teprve potom následuje běžné
ambulantní ošetření. Zároveň existuje možnost instrukce základní neodkladné resuscitace po
telefonu prostřednictvím požárního dispečera, který přijímá naléhavé telefonické hovory osob
volajících o pomoc.
S použitím textu Davida Dvořáčka DiS pro internetovou diskuzi na portále www.pozary.cz
dne 12. 5. 2008
Červený kříž
Červený kříž (Croix-Rouge internationale) je mezinárodní organizace, jež má pečovat za
války o raněné a nemocné vojíny a zajatce a v době míru organizovat první pomoc při
náhlých pohromách; po světové válce rozšířil Červený kříž svůj program na péči o zlepšení
zdraví a zmírnění bídy vůbec a na zabezpečení mezinárodní spolupráce v tomto směru. O
zakládání národních organizací Červeného kříže se rozhodlo na mezinárodní konferenci v
Ženevě v říjnu 1863. Konference byla svolána hlavně zásluhou ženevského občana Henri
Dunanta, autora proslulé knihy Souvenir de Solferino.
Dunant se zúčastnil pomoci raněným v bitvě u Solferina v červnu 1859 a brzo potom
začal agitovat pro dvě myšlenky: 1. aby byly vytvořeny spolky, které by v době míru dbaly o
výchovu ošetřovatelek a samaritánů a sbíraly sanitní materiál, 2. aby byla zaručena
mezinárodní úmluvou nedotknutelnost raněných i těch, kdož jim poskytují pomoc, jakož i
objektů, v nichž jsou. V srpnu 1864 došlo v Ženevě k diplomatické konferenci, na které
podepsali zástupci Francie, Švýcarska, Belgie, Nizozemska, Itálie, Španělska, Švédska,
Norska, Dánska a Badenska smlouvu o ochraně vojína i ošetřovatelů a kde byl určen
ochranný znak červený kříž. Tak vznikla památná Ženevská úmluva, kterou později
podpisovaly i jiné státy, například Prusko a Velká Británie 1865, Rakousko 1866, Rusko
1867, Spojené Státy 1882, Japonsko 1886, Čína 1904, Brazílie 1906. Původní Ženevská
konvence vztahovala se jen na válku pozemní; konvence o válce námořní byla ujednána až v
Haagu 1899. Obě konvence byly později nově zpracovány: Ženevská 1906 a Haaagská 1907.
Československá republika přistoupila pouze k úmluvě Ženevské, poněvadž není státem
námořním a z úmluv, ujednaných v Haagu podepsala jen úmluvu o válečných zajatcích a
osobách zadržených na území neutrálním.
101
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Spolky Červeného kříže se uplatnily ve světových válkách hlavně ve válce rakousko pruské 1866, prusko - francouzské 1870, rusko - turecké 1877, americko - španělské 1898,
britsko - burské 1899 a rusko - japonské 1904, dodávající ošetřovatelský personál, zřizující
nemocnice a pečující o dopravu i občerstvení raněných. Spolky konaly řadu mezinárodních
sjezdů, a to v Paříži 1867, v Berlíně 1869, v Ženevě 1884, v Carlsruhe 1887, v Římě 1892, ve
Vídni 1897, v Petrohradě 1902, v Londýně 1907 a ve Washingtoně 1912. Zde byly
projednávány otázky programové a stále více zdůrazňována také práce v míru, pomoc při
živelných pohromách, organizace první pomoci při úrazech a boj proti epidemiím. V roce
1910 zemřeli tři vůdčí pracovníci Červeného kříže: Florence Nightingalová, která
organizovala vojenskou ošetřovatelskou službu v bojích u Sevastopolu 1855 a upozornila tím
na důležitost péče o raněné, věnující celý svůj další život rozvoji ošetřovatelství v Anglii; dále
Henri Dunant, který roku 1872 ustoupil do ústraní, v němž žil potom v duševním i tělesném
utrpení ještě téměř 40 let; a konečně Gustav Moynier, první předseda Mezinárodního
komitétu Červeného kříže v Ženevě, který stál po 35 let v čele hnutí a dožil se toho, že 36
států přistoupilo k Ženevské konvenci.
V I. světové válce nabyla činnost ČK velkého rozmachu. V čele Mezinárodního komitétu
byl Gustav Ador, který dal podnět ke zřízení Mezinárodní zajatecké kanceláře v Ženevě, jež
vedla v evidenci 11 milionů zajatců a podala 1,2 milionů zpráv jejich rodinám. Kancelář
pečovala také o výměnu úplných invalidů, prováděla inspekce v zajateckých táborech mnoha
zemí a snažila se mírnit osud zajatců; po skončení války svěřena byla Mezinárodnímu
komitétu i organizace zpětné dopravy zajatců. Za války osvědčily značnou pohotovost hlavně
ČK německé v organisaci služby ošetřovatelské i v sociální pomoci civilnímu obyvatelstvu,
francouzské ČK ve službě nemocniční, britské a ruské ČK v dopravě raněných a výcviku
personálu prvé pomoci, ČK italské v sanitní a evakuační službě na frontě i v nemocniční
službě doma. Rakouský ČK pracoval hlavně v domácích nemocnicích a v boji proti
epidemiím, turecký stravoval chudinu. Obrovskou pomocnou akci zařídil americký ČK
vysíláním četných sanitních expedic, zařizováním nemocnic a rozsáhlými akcemi
ošacovacími a stravovacími. Srbský a rumunský ČK uplatnil se zejména za okupace země
nepřítelem v pomocných akcích pro civilní obyvatelstvo. Ve Švýcarsku, Dánsku a Švédsku
jako v zemích neutrálních organisoval ČK dopisování a zasílání darů zajatcům. Spolky ČK
zřídily celkem na půdě Evropy skoro 11 000 nemocnic s více než 800 000 lůžky a
zaměstnávaly na frontě i v zázemí 600 000 sanitního personálu, z něhož bylo 210 000
ošetřovatelek. Náklad na akce ČK ve světové válce bez pomoci ameriky blížil se ke 3
miliardám franků; ČK Spojených Států odhadoval svoji pomoc na půl miliardy dolarů.
Velikého rozvoje organisačního dosáhl zejména ČK Sp. St., kde 1917 bylo s Dorostem
téměř 30 milionů členů a kde proto vznikla také po válce myšlenka, aby práce ČK nebyla
demobilisována, ale aby se rozmachu instituce použilo pro další činnost v míru, zejména pro
zmírnění poválečné bídy. President am. ČK M. Davison předložil pres. Wilsonovi návrh na
svět. unii ČK pro společný postup na poli sociálně-zdravotním a k myšlence připojil se ČK
brit., fr., it. a jap. V kv. 1919 došlo k založení Ligy ČK, která vzala si za úkol organisaci práce
mírové, zatím co v působnosti Mezinár. komitétu mělo zůstávati uznávání nových členů svět.
organisace ČK, pomocné akce pro raněné i zajatce v době války a prvá pomoc v době
katastrof. Mezinár. komitét jako instituce činná v době války měl zachovati svůj neutrální
charakter a býti složen pouze z občanů švýc. (20 členů) a sám vlastní volbou se doplňovati,
kdežto v čelo Ligy byli postaveni s počátku hl. činitele ČK mocností dohodových. Liga
podnikla v Evr. rozsáhlou akci protiepidemickou a rozvířila s am. přispěním pomocnou akci
stravovací a ošacovací. Když povál. bída byla zmírněna, vytkla si Liga (v jejímž čele je Rada
guvernérů, do níž má každá nár. Spol. právo vysílati 1 člena) za úkol pracovati hl. k tomu, aby
ČK se stal organisací demokratickou s co největším počtem členstva, aby byla zdůrazněna
zdravotní lidovýchova a Dorost veden k péči o zdraví a k sociální službě. Mezinár. komitét a
102
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Liga svolaly po válce řadu samostatných mezinár. sjezdů; 1928 byla však učiněna dohoda,
aby nejvyšším orgánem obou ústředí byla společná mezinár. konference ČK, scházející se
každé 4 roky, jejíž svolání připravuje spol. výbor; prvá tato konference sešla se v Bruselu
1930. - Stav hnutí ČK r. 1930 byl ten, že většina ČK zachovávala předvál. linii a budováním
služby ošetřovatelské a samaritské zajišťovala pohotovost pro každý případ potřeby, vedle
toho však zdravotní výchovou, zřizováním růz. ústavů a sociální pomocí snažila se o zlepšení
souč. zdravotních poměrů. Za členy Mezinár. organizace ČK bylo do r. 1930 uznáno 67 nár.
Spol. ČK s 231/2 miliony členy. Počtem členstva stojí za sebou Sp. St. 11306000, Japon.
3901000, It. 1630000, Něm. 1394000, Rus. 1236000, ČSR 906000, Fr. 302000, Jugosl.
279000, Pol. 260000, Kanada 239000, Řecko 206000, Rak. 186000, Maď. 158000, Belg.
140000, Tur. 135000, Špan. 117000, Austr. 107000, Čína 95000, Norsko 91000, Siam 90000,
Švédsko 79000, Švýc. 64000, Indie 59000, Rum. 44000, Dán. 39000, Brit. 38000 atd.
Percentuálně k počtu obyvatel nejvíce členů mají Sp. St. 11%, ČSR 7%, Jap. 5%. It. 4%.
Něm. 2%.
Československý [Červený kříž] byl založen v ún. 1919. První dvě leta věnoval se zejména
mírnění poválečné bídy akcemi ošacovacími a stravovacími, které byly umožněny velikými
dary ciziny, zejména am. ČK. Šatstva, prádla, potravin a léků bylo rozdáno v ceně 110 mil.
Kč. V přímé zdravotní péči všímal si ČsČK zejména boje proti epidemiím. Rok 1922 je
jakýmsi rozhraním v práci ČsČK, neboť jím počínaje věnuje ČsČK stále větší pozornost
akcím zdravotnickým, rozmnožuje počet svých ústavů a pracuje v lidovýchově. Ráz práce je
poněkud jiný v záp. zemích rep., kde pracovaly již řadu let růz. organisace sociálnězdravotní,
a jiný na Sl. a P. R., kde byla ČsČK po převratu svěřena téměř veškerá dobrovolná soc.zdravotní péče a kde bylo třeba teprve zřizovati soc.-zdravotní ústavy. V Č., na M. a ve Slez.
věnoval ČsČK značnou pozornost vybudování samaritství (poskytování prvé pomoci
raněným), sociální péči o nejpotřebnější, vysílání nemocných do ústavů a pořádání
prázdninových osad pro děti ohrožené na zdraví. Na Sl. a P. R. přicházela v úvahu akce
stravovací, sociální pomoc jednotlivcům a hl. budování dětských sociálně - zdravotních
poraden. Koncem 1930 vedl ČsČK v celé rep. 225 stanic prvé pomoci, z nichž 109 bylo
automobilových se 146 sanitními auty, dále 80 soc. zdravotních stanic pro děti, 37 dětských
zubních ambulatorií, 23 tuberkulosních a jiných poraden, měl ve své správě 7 stálých
ozdravoven, 5 dětských sirotčinců, 5 žákovských domovů, 4 stanice pro přechodné ubytování
osob bez přístřeší a 3 jesle a útulky rodiček. V Praze má vlastní sanatorium a v N. Smokovci
preventorium. Ročně pořádal 40 zdravotních osad, v deseti letech 349 osad pro 19000 dětí.
Význačná byla péče ČsČK při živelních pohromách a jeho akce ošacovací a stravovací v
dobách mrazu a nezaměstnanosti. Ročně přispěl ČsČK k umístění průměrně 3000 nemocných
na léčení a 1000 sirotků do rodin a ústavní péče; dále umístil roč. kolem 200 hochů z P. R. a
ze Sl. do učení k čes. mistrům v Č. a na M. a staral se o jejich ošacení. ČsČK byl také pověřen
správou Vystěhovalecké stanice a pečuje o styk rodin vystěhovalectvím rozloučených;
poskytuje také pomoc při repatriaci a organisuje prázdninové výpravy dětí zahr. krajanů do
ČSR. ČsČK dbá dále o výchovu ošetřovatelek, vede Státní ošetřovatelskou školu v Praze,
pořádá ošetřovatelské kursy a má v evidenci ošetřovatelky z povolání. Pro výchovu soc.zdravotních pracovnic na Sl. zřídil Štefánikův ústav v Turč. Sv. Martině. Ve zdravotní
výchově vykonal ČsČK svými putovními kiny do r. 1930 10000 zdravotnických přednášek;
jeho místní spolky uspořádaly 7000 přednášek s diapositivy a 2000 kursů o první pomoci, o
ošetřování v domácnosti a o správné výživě. Dorost ČsČK je naší největší dětskou organisací,
neboť v r. 1930 sdružoval ke zdravému životu a k pomoci bližnímu přes 466000 dětí. V témže
roce měl ČsČK 717 místních spolků a 440000 dospělých členů. Spol. ČsČK vydala za 10 let
mimo dary z ciziny, na sociální péči částku 96 mil. Kč a na zdravotní péči 64 mil. Kč,
dohromady 160 mil. Kč. - Nejvyšší správní instancí ČsČK je shromáždění delegátů, které se
schází každoročně; volí Hlavní stan ČsČK, jenž volí opět Výkonný výbor Spol. Čestným
103
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
předs. Spol. je president rep., v čele organisace je předs. a dva místopředs. Předs. je od
založení organisace dr. Alice Masaryková, místopředs. byl dr. Ladislav Procházka a univ.
prof. MUDr. Pavel Kučera a r. 1930 univ. prof. dr. Ladislav Syllaba a gen. MUDr. Vl.
Haering. - Ph. Dr. Ing. O. Dorazil, Mezinárodní ČK v historii světové; Henri Dunant.
zakladatel organisace ČK; Deset let práce ČsČK. O. D.
IX. Tovární hasičské sbory
Závodní požární sbory a útvary
V dějinách československého a českého dobrovolného hasičstva mají významné místo i
tovární hasičské sbory. Významnou kapitolu v historii požární ochrany tvořily od poloviny 19
století hasičské sbory na velkostatcích a vznikajících továrnách. Historie závodních
hasičských sborů v České republice není veřejnosti dosti známa a v kruzích hasičů opomíjena.
A proto se pokoušíme o její zaznamenání a zdokumentování podnikových sborů, kterých
neustále ubývá.
Organizace a struktura podnikové požární ochrany prošla mnohaletým vývojem a prodělala
mnoho změn a zvratů. Stejně jako vývoj společnosti, tak i vývoj podnikové požární ochrany
prošel stádii úspěchů i zklamání. Více jak 150letá historie závodního hasičstva však
prokázala, že tato nepostradatelná složka naší společnosti vždy byla a je životaschopná a jako
jediná přečkala všechny společenské změny (ťato skutečnost jen dokazuje její důležitost
v systému požární ochrany) a je stále platným a aktivním činitelem na úseku požární ochrany.
Průmyslová revoluce a její vliv na rozvoj požární ochrany
Vznik továrních hasičských sborů byl spjat zejména s rapidním rozvojem živností a
sklářského, textilního a strojírenského průmyslu v druhé polovině 19 století v Českých
zemích. V 80. letech 19. století představovala průmyslová výroba v Českých zemích dvě
třetiny rakouské produkce. Tradičně silné postavení měly České země v textilním průmyslu,
významné ve strojírenství, potravinářském i chemickém průmyslu. V zemědělském
hospodářství se daly srovnávat České země s takovými agrárními zeměmi jako byly Uhry,
nadprůměrné výsledky přinášelo pěstování cukrovky a chmele (případně i vína). Z původních
manufaktur se v 19. století postupně stávaly první průmyslové závody, které byly větší
nejenom počtem zaměstnanců, ale i množstvím výrobků, které tyto závody produkovaly a
množstvím zpracovávaného a skladovaného materiálu. Proto vyvstala nutnost tyto závody
chránit proti požárům a v případě jejich vzniku je účinně likvidovat. Požární hasební stroje –
stříkačky si jednotlivá panství a soukromé osoby nebo velkostatky a šlechtická sídla začala
pořizovat až kolem roku 1800, např. zámecká stříkačka v Kylešovicích /1797/, šest
pojízdných stříkaček zbirožského panství /1840/. S rozvojem průmyslu docházelo i k nárůstu
živelných pohrom a požárů. Ke konci 19. století byla domácí výroba zatlačována tovární
velkovýrobou ve vznikajících průmyslových podnikách na Karvinsku, Ostravsku a Frýdecku.
Vznik továrních sborů dobrovolných hasičů odpovídá rozvoji průmyslu v poslední čtvrtině
19. století. V uvedené době vznikaly i v menších městech a ve větších vesnicích cukrovary a
další továrny s rozlehlými budovami, které dosahovaly výšky i několika pater, kdy případné
požáry nebylo možné jen „ulévat“ vědry s vodou postupující řetězem lidských rukou. Lidé se
museli nějakým způsobem proti požáru bránit, a tak docházelo ke zřizování organizovaných
skupin, které se hašením požáru zabývaly. Byly vyžadovány znalosti, připravenost a fyzická
úroveň zasahujících skupin. Sborů, které byly formálně ustaveny, ačkoliv již nějakou dobu
fungovaly bylo více. S rozvojem průmyslu docházelo i k nárůstu pohrom a požárů. V našem
průmyslovém státě byla celá řada závodů, které také musely zajišťovat požární ochranu ve
svých provozech. Nejjistější cestou k tomu bylo vytvoření a vycvičení vlastního závodního
požárního sboru. Vznik hasičských sborů byl také podmíněn rostoucí průmyslovou výrobou,
104
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
kdy vznikaly nové tovární budovy a zařízení dosahovaly mnohdy výšky několika pater a při
likvidaci požáru v těchto objektech bylo již třeba odborných znalostí, taktiky a fyzické
příprava zasahujících osob.
Tovární stříkačky a hasičské náčinní
Už v roce 1849, tedy 24 let předtím, než měla Tanvaldská přádelna bavlny hasičský sbor na
úrovni dle tehdejších zvyklostí, disponovala dvěma velkými čtyřkolovými stříkačkami,
jakožto několika malými ručními přenosnými stříkačkami, odpovídajícím počtem požárních
háků a žebříků, košina vodu a dalšími jednoduchými hasebními prostředky. Zaměstnanci byli
přiděleni k tzv. hasičské službě. Chemická továrna v Ústí nad Labem (Chemisch-fabrik
Aussig a.d. Elbe později Spolek pro chemickou a metalurgickou výrobu) byla vybudována
v roce 1857. Již při prvním uvedení do provozu byly k dispozici hasicí pomůcky, a sice sací a
tlaková stříkačka od Cornelius Franke Berlín i s tlakovými hadicemi z pryže, požární vědra,
několik požárních žebříků a požárních háků. Hasičský sbor byl založen 11 let po založení
továrny. V roce 1857 byla v c.k. továrně na tabákové výrobky v Hodoníně pořízena
dvoupístová ruční čtyřkolová stříkačka. Sbor byl založen až v sedmdesátých letech. Roku
1868 byla pořízena stříkačka v cukrovaru a v panském dvoře /velkostatku/ v Cholticích. Sbor
v cukrovaru v Cholticích byl založen 1884. Roku 1874 byla zakoupena ruční čtyřkolová
stříkačka pro sklárnu fy. S. Reich a spol. Františčina huť ve Velkých Karlovicích. Sbor byl
založen 1880. V roce 1880 zakoupil majitel hošťálkovického velkostatku baron Rothschild
ruční čtyřkolovou stříkačku.
Tovární hasičské sbory
Jak už tomu v životě bývá, stále se daří nacházet a objevovat nevé nebo zapomenuté věci.
Stále se nacházejí nové okolnosti a doklady o vzniku továrních sborů na českém území.
Historie továrních hasičských sborů začíná dříve, než sborů veřejných. Ve stejný rok jako
profesionální hasičský sbor v Praze byl v severních Čechách založen první německý tovární
sbor dobrovolných hasičů u přádelny Johann Priebsch dědicové, později přádelna Seba T, a.s.
06 v Dolní Smržovce u Tanvaldu v roce 1850.
První závodní hasičský a záchranný útvar na území naší republiky se tradičně udává, že vznikl
25. června 1855 jako německý závodní sbor při uhelném dole Heiriches-Glück-Zeche
(později Důl Evžen v Petřvaldě Březinkách/Březiny v okrese Karviná). Založení tohoto
hasičského důlního sboru je spojeno se jménem hormistra Hermanna Menzela. Ústní tradice
tvrdí, že Menzel ustavil hasičské družstvo deseti mužů již v roce 1853. Písemné zmínky z
pozdější doby však hovoří o roce 1852. Rok 1855 je jen datem oficiálního uznání vedením
podniku (šachty a majitele) a oficiálního ustavení, ačkoliv již tři roky fungoval. Úředně byl
však zaregistrován až po 24 letech 9. 10. 1876. Hasiči z řad horníků před zavedením báňských
záchranných sborů zasahovali nejen u požárů na povrchu, ale také zachraňovali horníky při
neštěstích v podzemí. Sbory dobrovolných hasičů vznikaly nejčastěji při šachtách a jejich
dílčím úkolem bylo zasáhnout v případě potřeby, ať už šlo o úniky důlního plynu, či malému
požáru a dokonce mimořádně i při vážnějších důlních neštěstích.
Zejména v továrnách vznikali nejprve hasičské sbory nucené (jmenované) a placené dříve než
dobrovolné. Z dobrovolných hasičských sborů bylo založeno nejdříve několik německých
sborů (Die Freiwillige Feuerwehr /FF/). V německy mluvicích částech Čech se zakládaly
hasičské sbory pod označením Freiwillige-Fabrik Feuerwehr, což byly sbory, založené
v továrnách, především textilních. Textilní firma Liebeg ve Vesci u Liberce (později textilní
továrna KOLORA Liberec-Vesec) utvořila v roce 1865 první německý tovární dobrovolný
sbor v Čechách. Paradoxně areál bývalé textilní továrny po 150 letech (31. srpna 2008)
v ruiny změnil největší oheň v Libereckém regionu. V červnu 1865 vznikl sbor dobrovolných
105
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
hasičů v knížecí Lichtenštejnské strojírně (továrně) v Adamově, ale schválený byl až v roce
1881.
První český hasičský tovární sbor byl podle vzoru stanov pražského sboru zřízen po měsíční
přípravě dne 1. října 1869 na Kladně.
Politicko - společenské poměry a jejich vliv na vznik a vývoj organizované požární ochrany
Vznik dalších továrních sborů je spojen s přijetím zemského zákona č. 135 o právu
shromažďovacím v roce 1867. Chceme-li pochopit spolkovou činnost, musíme si nejdříve
vysvětlit obsah ústavního zákona č. 142, článek 12, z roku 1867 – prosincová ústava. Tento
zákon o spolčovací svobodě uváděl: „Ke vzniku spolku není třeba povolení státních úřadů,
nýbrž stačí pouhé oznámení zemské vládě za současného připojení stanov. Zápověď smí být
dána jen tehdy, je-li spolek státu nebezpečný…“ Trestní sankce za porušení spolkového práva
řeší zákon č. 134 z 15. listopadu 1867. Například v § 4 je uvedeno – založení spolku i jeho
odboček je povinno oznámit úřadu zadáním stanov. § 7 – spolek nesmí počít svou činnost
dříve, než uplynou čtyři týdny od oznámení, nebylo-li jeho ustanovení dříve schváleno. § 12 –
představenstvo oznamuje úřadu adresy svých členů ve třech dnech po svém ustanovení. § 15 –
spolková shromáždění jest oznámiti úřadu alespoň 24 hodin napřed. § 22 – prohlásí-li vládní
zástupce spolkové shromáždění za rozpuštěné, jsou všichni přítomní povinní ihned se rozejíti.
§ 24 – by-li spolek úřadem rozpuštěn, nesmí pokračovati ve své činnosti. § 26 – dobrovolné
rozpuštění spolku má odstupující představenstvo ihned oznámiti úřadu. A § 36 potvrzuje, že
porušení tohoto zákona, pokud o něm neplatí obecný zákon trestní, má se trestati jako
přestupek.
V tomto roce vznikly tovární hasičské sbory v Třebíči (koželužna Subak a synové - tovární
hasičský sbor v závodě židovského podnikatele J. H. Subaka „Freiwillige Fabriks-Feuerwehr
der Lederfabrik der Herrn J. H. Subak und Söhne in Trebitsch“. Německé stanovy jsou
datovány 27. srpna 1867). Impulsem k urychlení vzniku mnoha hasičských spolků byli velké
požáry továren.
Po prvních sborech v oblasti ostravskokarvinských dolů, dalšími sbory jsou především na
Brněnsku, dále na Valašsku, kde byly dřevozpracující závody a továrny na výrobu obuvi v Karviné Důl Johannschacht (dnes Důl ČSA) (německý) /10. 7. 1867/, v období 1 republiky
to byla firma LANEX, po r. 1945 ČESANA), v Bakově nad Jizerou (turnovsko-kralupská
dráha) /1867/, v Karviné (důl Johann a Sodafabrik Petrovice) /13. 7. 1867/ a v Aši (Geipelova
textilní továrna).
Ke starým hasičským sborům náležely sbory placených hasičů Knížecí těšínská komora
Český Těšín (německý) /7. 7. 1863/, Košicko-bohumínská dráha (německý) /1868/. Tento
sbor pravděpodobně vznikl již po dostavění železničního tahu této dráhy na území Těšínka.
Byly to svého druhu závodní hasičské útvary. Majitelé neměli aktivní zájem na zakládání
obecních hasičských sborů tam, kde již pracovali sbory tovární. Ke starým hasičským
útvarům náležely (německé) sbory na uhelných dolech hraběte Larische, které mají své
počátky v roce 1867 /20. 9. 1875/. V letech 1868 – 1872 tovární hasičské sbory v chemické
továrně v Ústí nad Labem (německý), (později Spolek pro chemickou a hutní výrobu) /1868/,
v Kladně (Vojtěšské huti pražské-železářské společnosti později Spojené ocelárny POLDI
Kladno) /1869/, fy. Wilhelma Siegmunda Frýdlant /1869/, fy. Ginzkey Maffersdorf
(Vratislavice nad Nisou) /1869/, Cukrovar v Kroměříži /1870/, sladovna „Haná“ Kroměříž
(německý) /1870/, v Loděnici u Berouna (strojírny, Sobotkova tkalcovna) /1870/, porcelánka
Karla Knolla Rybáře /1870/, fy. Friedl v
Wirikwaren-Fabrik Fleissen) /1871/, Thonet Koryčany (německý), (později UP Koryčany
dnes Koryna Koryčany) /1872/, cukrovar v Čakovicích /1873/, Velkostatek Karviná-Ráj
(německý) /1873/, v Aši (textilní továrny bratří Adlerů a továrna Klaubertova), v Opavě
(továrna a mlýn Branka „Der erste schlesische freiwillige Landfeuerwehrverein Gätz –
106
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Podolí, Fabrik und Mühle Branka“ /20. května 1871/ (dnes Brano a.s. Branka), Brano, n.p.
Hradec nad Moravicí /1871/, „Freiwillige Fabriks-Feuerwehr Branka“ /10. 12. 1876/
„Freiwillige Feuerwehr Grätz – Podoli (Hradec – Podolí)“ /10. 12. 1876/ a v Praze-Smíchově
(strojírenská továrna fy. Ringhofferova na výrobu vagónů) /1876/.
Tovární hasičský sbor v Tanvaldě vznikl oficiálně v roce 1873 a skládal se ze složek, které
byly zřízeny v jednotlivých provozech, přádelně, tkalcovně a strojírně. V sedmdesátých letech
byl založen tovární hasičský sbor v c.k. továrně na tabák v Hodoníně.
Konec 19 a začátek 20 století byl ve znamení výstavby – na tu dobu – velkých textilek, kde
s ohledem na strojní vybavení a zpracovávaný materiál hrozilo nebezpečí požáru. Proto
majitelé textilek sestavovali ze zaměstnanců (povětšinou členů hasičů v obcích) hasičská
družstva. Na území Českomoravské vrchoviny první jsou sbory v textilních (soukenických)
továrnách firmy Adolf LÖW ve Velkém Meziříčí /1871/, v Heleníně /1872/ a v Malém
Beranově /1873/. Specifičnost nábytkářské výroby byla příčinou velmi brzkého vzniku
továrních hasičských sborů v tomto odvětví. Výroba nábytku bratří Thonetů Bystřice pod
Hostýnem (německý), („Gebruder Thonet“ dnes TON a.s. Bystřice pod Hostýnem – továrna
na ohýbaný nábytek) /1873/, fy. Jakub a Josef Kohn Vsetín /26. 7. 1877/, továrna na ohýbaný
nábytek Bratři Thonetové Halenkov (později Dřevozávody Halenkov – n. p. UP závody,
závod Halenkov) /30. 11. 1882/, Thonetova továrna na nábytek vytvořila sbor dobrovolných
hasičů firmy Bratři Thonetové Vsetín. Roku 1923 došlo ke sloučení firem Thonet a Josef a
Jakub Kohn v jedinou firmu pod názvem Thonet-Mundus. Zejména v nábytkářském průmyslu
docházelo často k velkým požárům s velmi ničivými důsledky. Jejich příčiny tkvěly přímo ve
výrobním procesu. Požáry tu znamenaly nejen zničení objektů, ale i surovin a hotových
výrobků a výrobního zařízení.
V roce 1874 vznikl tovární hasičský sbor textilní fy. Benedikt Scroll a syn Olivětín
(„Benedikt Schroll´s Sohn“ dnes Veba 01 Broumov-Olivětín) a závodní oddíl hasičů
v tabákové továrně Budišov nad Budišovkou /1874/, Cukrovar Pohořelice /1874/, bratří R. A.
Smékalové v Čechách u Prostějova (dnes Čechy pod Kosířem u Olomouce) /1875/, sirkárna
Bernarda Fürtha Sušice (později n.p. Solo Sušice - SOLO Sirkárna a.s. Sušice) /1875/,
tkalcovna Klingerova Neustadtl (továrna Ignáce Klingera v Novém Městě pod Smrkem)
/1876/, Cukrovara a rafinerie v Modřanech /1877/, Severní dráha Ferdinandova Bohumín
(německý) /25. 6. 1877/, Karviná-Doly (německý) /31. 10. 1877/, výroba nábytku Jakub a
Josef Kohn Vsetín /1877/, Sklárny fy. S. Reich a spol. Karolinina huť v Novém Hrozenkově
(německý) (dnes STV Glass a.s. Valašské Meziříčí) /1878/, Moravské sklárny Karolinka
(později Crystalex a.s. Karolinka) /1878/, textilní fy. Moos-Löw-Beer Svitávka (n.p. Vitka
Svitávka později VLNĚNA Svitávka) /20. června 1878/, firma M. Faber (n.p. TYLEX
Letovice) (německý) /1878/, fy. Reginald Czermack Teplitz (Teplice-německý) /1879/,
Měšťanský pivovar Plzeň (Západočeské pivovary, závod Prazdroj dnes Prazdroj a.s. Plzeň)
/1880/; fy. Thonet /1880/, sklárny S. Reich a spol. Karolinská huť Nový Hrozenkov /1880/,
sklárny Karolinina Huť (později Crystalex a.s. Karolinka) /1880/; sklárny fy. S. Reich a spol.
Františčina huť (Františkova huť) a Mariánská huť ve Velkých Karlovicích /1880/, Huť ve
Vsetíně (později Sklo-Union Vsetín) /1880/, Reichova huť v Krásně (německý) /28. 8. 1880/
(Sklo-Union Valašské Meziříčí později n.p. Českomoravské sklárny Valašské MeziříčíKrásno nad Bečvou dnes STV Glass a.s. Valašské Meziříčí). V roce 1879 byl ustaven spolek
německých závodních hasičů v Hanušovicích (Fabriksfeuerwer in Hansdorf-Halbseit). V
srpnu 1880 byl založen hornický sbor z Božího Požehnání (Ferdinandovy šachty) později
Dobrovolný závodní požární sbor Rosické báňské společnosti v Zastávce u Brna (německý),
tovární četa s ruční dvoukolovou stříkačkou továrny v Lázních Bělohrad /1880/, Cukrovar
v Cholticích 1884. V roce 1889 vznikly závodní hasičské sbory v Svibici a Mostech. Dne 14.
107
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
1. 1890 byly schváleny stanovy Dobrovolné jednoty hasičské v závodu na loupání vrby
panství vsetínského v Ratiboři. Založení sboru dobrovolných továrních hasičů Mileta Hořice
v Podkrkonoší (Mileta, a.s. Tkalcovna Hořice) a textilní firma Schmidt Semily (později
KOLORA Semily), Precheza a.s. Přerov /2.pol.19.st./.
Podle Ottova slovníku naučného z roku 1896, sbory zřizované na základě zákona o spolcích
(zák. ze dne 25. května 1876 č. 45 zem. zák.) ze zřízenců průmyslových a obchodních
podniků /drah, továren apod./, kteří bývali již zpravidla do práce a služby bráni s podmínkou,
že hodí-li se k tomu, státi se musejí členem závodního hasičského sboru. Jednou z předností
tehdejší organizace byla zásada masovosti při represivních akcích. Zprvu to byl způsob
„nakomandování“ a jmenování, později se změnil ve skutečný náborový, na základě
dobrovolného přihlašování.
Nebývalý rozvoj kapitalistického průmyslového podnikání a stavební techniky si vyžádal
nový odborný způsob boje proti požárům, který nebylo možno zdolávat jen pomocí
obyvatelstva, nýbrž organizovanou činností odborně vycvičených hasičských sborů, jednotně
řízených, vybavených stříkačkami, hasičskými žebři, káděmi a háky. Tyto povinnosti jak pro
obce, tak i pro průmyslové závody, které si rovněž měly opatřit vlastní stříkačky vozové, nebo
alespoň převozné a přenosné byly uvedeny v zákonech, kterými se vydávaly „Řád policie
požárové a řád hasicí“. Ve smyslu zemského zákona č. 20 z 2. února 1873 platil pro Slezsko a
zemským zákonem č. 35 ze dne 5. dubna 1873 pro Moravu a „Řád policie v příčině ohně pro
království České“, kdy byla platnost řádu uznána vydáním zemského zákona č. 45 ze dne 25.
května 1876. Podnětem k jeho vydání byly petice ústředního výboru moravsko-slezských
dobrovolných hasičských spolků (ovšem německých) z let 1869 a 1870. Po vydání těchto
zákonů došlo k velkému nárůstu počtu hasičských sborů (spolků). Zákon ze dne 25. května
1876 – „Řád policie v příčině ohně pro království České“ v § 29 výslovně nařizoval:
„Majitelé továren buď též k zakoupení vlastních stříkaček převozných anebo přenosných
donuceni“ (Majitelé rozsáhlých stavení, zejména takových, v nichž se dělá velký oheň, jako
např. továren, pivovarů, panství a velkostatků apod., byli povinni zakoupit vlastní stříkačku) a
§ 30 nařizoval: „Obecní výbor slyše ředitelstvo hasičského sboru ustanoví, jakým nářadím
hasícím opatřiti se musejí a kolik nářadí toho býti má. Dohled k tomu, zda-li nářadí ono
zakoupeno bylo a chová-li se v dobrém stavu, koná se při prohlídce dle § 8 téhož zákona. § 24
výše uvedeného zákona nařizuje též, aby se při závodech živnostenských a továrnických
zřizovaly studně v přiměřeném počtu a na místech přístupných. Pojišťovací ústavy, když
vyjednávali s nějakým závodem (cukrovarem, továrnou apod.) podmínky, na kterých činili
závislým pojištění, určovali aby každá továrna podle § 29 a 30 výše uvedeného zákona řádnou
a vždy služby schopnou stříkačku s nejméně 150-200 metry konopných hadic a podle § 24
pak vždy zásobu vody poblíž továrny (studnu, cisternu apod.) měli, dále požární vodovod
s ustaveným počtem hydrantů v nejnebezpečnějších místech a k tomu určitý počet hadic
s proudnicemi, tak aby se mohla vést voda v čase nebezpečí do všech prostor továrny. Další
podmínkou mělo být zřízení hasičského sboru nebo aspoň aby zejména někteří úřadníci,
řemeslníci, popřípadě tovární dělníci stále v továrně bydlící s obsluhou stříkačky a hydrantů
byli řádně obeznámeni. Tehdy pojišťovny na prvotní zásah velice dbaly, protože než se
dostavili obecní sbory dobrovolných hasičů (kterých v této době bylo 582 českých a 806
německých), tak již z malého zahoření vyhořela celá továrna „do základů“. Začínají se
stanovovat první „námětové a prověřovací cvičení“ – veškerá opatření bezpečnosti se čas od
času pravidelně zkoušela, jakož by se na různých místech i zkoušky prováděly, aby se zjistilo,
jak daleko hadice dosáhnou, odkud v tom či onom případě vodu brali atd. Začínají první
„Požární řády a dokumentace zdolávání požáru“ – všem závodům (tj. továrnám, cukrovarů
apod.) jakož i pojišťovnám velice by posloužilo zvláštní vydání řádu bezpečnostním zařízení
závodů, jejž by si ovšem jednotlivé závody se svolením pojišťovny dle svých poměrů
108
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
domácích přizpůsobili. V neposlední řadě se stanovili první „preventivní prohlídky“ –
úředníci místnosti, kde se v noci nepracuje musejí prohlížeti, dále instrukce ponocným
s kontrolními hodinami, zajištěný přístup k vodě se stroji pro každý případ, nařízení, že tehdy,
kdy zůstane vodní stroj státi, musí se především zámyčky a kohouty u vodních nádržek
uzavřít, aby se voda pro případ ohně udržela a nemohla být nikde vypuštěna.
Většina výše uvedených továrních sborů byla německých, anebo měla německé vedení
(velení), německé stanovy a německý jednací jazyk. Tedy německé podle velící řeči a podle
příslušnosti k zemské organizaci. První snahy o zřízení hasičských sborů továrních
vlasteneckého průmyslnictva království Českého pochází z roku 1888. Ve „Věstníku zemské
ústřední hasičské jednoty království Českého“ ročník III, číslo 10, str. 24-29 v článku
„Hasičská stráž“, dále na str. 104 v článku „České hasičstvo a továrny“ na slovo vzatí
odborníci s pravým vlasteneckým zápalem zasazovali se o to, aby požární opatření v českých
továrnách proběhlo ustavením závodních sborů ve prospěch průmyslových realit a aby počet
českých továrních bratří hasičů počet Čechů byl rozmnožen.
Další výzva proběhla ve „Věstníku zemské ústřední hasičské jednoty království Českého“
ročník IV, číslo 23 dne 10. prosince 1889 ve článku na str. 144 „Tvořme hasičské sbory aneb
odbory tovární“, který pojednává o tvoření hasičských sborů továrních, pocházejícího z péra
osvědčeného i statečného bojovníka br. Václava Lohniského.
V díle „Deset let hasičského spolčování v království Českém“ skládala se koncem roku 1887
německá sekce ze 37 továrních sborů a sice: v okresním hejtmanství Ašském 4 se 215 členy;
ve Falknovském 1 se 67 členy; ve Frýdlandském 4 se 267 členy; v Chomutovském 1 s 52
členy; v Jabloneckém 2 se 239 členy; Lanškrounském 1 s 52 členy; v Libereckém 5 se 343
členy; v Česko-Lipském 1 s 52 členy; v Plzeňském 5 se 353 členy, v Rumburském 2 se 214
členy, v Teplickém 3 s 82 členy; v Karlovarském 2 se 140 členy. Celkem rozmnožily tyto
tovární sbory sekci německou o 2 478 hasičů, kdežto česká sekce, české okresy nevykazovaly
v té době ani jediného továrního sboru!
V březnu 1878 se sešli zástupci župních i okresních hasičských sborů v Teplicích a vytvořily
Z.Ú.H.J.kr.Č. V tomto období se také setkáváme v továrnách se „sbory pro ochranu proti
ohni“, v nichž byli dělníci a úředníci. Tyto sbory byly nucené, zřizoval je zaměstnavatel, který
většinou zakoupil hasicí náčiní a kryl i výlohy tohoto hasičského sboru. Málokterý tovární
sbor byl však utvořen na základě spolkového zákona z roku 1867. Ustanovení o hasičské
službě, vykonávané dělníky a úředníky, obsahovala totiž většina služebních nebo továrních
řádů. (Myška, Wurmová, 1964, 18. 17). Po vydání zákona o požární policii z roku 1876
docházelo ke sporům, zejména o využívání podpůrných opatření, poskytovaných
dobrovolných hasičským sborům, protože o továrních sborech se ve zmíněném zákoně
výslovně nemluvilo. Proto bylo k tomuto zákonu podáno množství doplňků i pozměňovacích
návrhů. Veškeré tovární sbory mohly být členy příslušné župy a tím i zemské jednoty
Z.Ú.H.J.kr.Č. Několik sborů továrních (soukromých) bylo ustanoveno na základě pouhého
řádu vydaného tovární správou, doporučovalo se, aby sbor byl ustaven na základě určitých
stanov. Sbor tím nabýval všech práv řádného spolku a ve všech podáních k úřadům a
veřejným ústavům byl osvobozen od kolkových poplatků. Měl-li sbor stanovy v nichž bylo
vyznačeno, že působí i při požárech mimo tovární obvod, požívali členové nároku na osobní
podpory z hasičského fondu při nehodách, jež se udaly při cvičeních a přípravné službě
hasičské vůbec a při požárech mimo továrních. Členům soukromých sborů byl otevřen nárok
na podpůrné svépomocné pokladny - starobní a pohřební. Základ hasičský pro věcné potřeby
(podpory na náčiní) stanovy neřešili, protože se jednalo o soukromé náčiní. V ostatních
109
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
členských právech se nelišili soukromé (tedy tovární) sbory od ostatních sborů dobrovolných
hasičů. Ve stejnokroji povoloval ústřední výbor všem soukromým sborům odchylky, když si
jich vlastník (tovární správa) přála. Základním článkem Svazu dobrovolného hasičstva za I.
republiky byly sbory hasičů, které byly zřizovány v osadách, obcích, městech i v různých
závodech. Tovární sbory zasahovali v obvodě továrním, v obci i okolí do vzdálenosti 2 km.
Tovární správa propůjčovala sboru veškeré potřebné náčiní, stejnokroj, výzbroj, skladiště i
cvičiště a dbala o udržování veškerých těchto potřeb, mimoto opatřoval potřebné spolkové i
cvičení knihy. Vzhledem k těmto povinnostem příslušelo tovární správě právo jmenovat
starostu a dva přísedící výboru, a to bez ohledu na volební období na dobu neurčitou,
odvolávat a nahradit tyto zmocněnce jinými šlo kdykoli i jednotlivě. Zrušila-li tovární správa
sbor vrátil se ji majetek továrny, o sborovém majetku měla, rozhodnou poslední valná
hromada.
Stav dne 1. listopadu 1891 podle „Statistického přehledu sborů hasičských ve království
Českém“, který sestavil a vydal nestor hasičů Matěj Mayer z Horažďovic (17. 12. 1848 –
1917) /jednatel zemské ústřední hasičské jednoty království Českého/ bylo v Čechách 77
závodních sborů s 3 690 činnými členy. Přesný počet sborů na Moravě a ve Slezsku nebyl
dohledán.
V Čechách bylo na začátku 20. století přibližně 2000 továrních hasičů ve 33 župách a 54
sborech. Mimo „Svaz československého hasičstva SčsH“ stály některé tovární hasičské sbory.
Mimo župy zůstávají další tovární sbory, které vyvíjely činnost.
Od roku 1886 se začalo vyučovat na c. k. průmyslové škole v Liberci obor hasičství, zejména
pro ty studenty vyšších ročníků, u kterých byl předpoklad, že jako budoucí ředitelé budou mít
na starosti tovární hasičský sbor.
S rozvojem průmyslu se zvýšilo také nebezpečí požárů. V nejedné továrně se pracovalo
s vysoce hořlavými látkami. Uvedené podmínky si vynutily zvýšit protipožární ochranu
v samotných závodech. Začaly se zakládat tovární hasičský sbory. Největší počet továrních
sborů byl v továrnách vyrábějící spotřební zboží, zejména v továrních textilních, sklářských a
nábytkářských. Požáry v těchto továrnách měly ničivé důsledky, docházelo nejen ke zničení
objektů, ale i surovin a hotových výrobků a výrobního zařízení. Proto majitelé těchto továren
vynakládali nemalé prostředky na zřizování továrních hasičských sborů a jejich vybavení.
Majitelé továren plně doceňovali ve velké většině protipožární bezpečnost a své tovární sbory
dotovali nákupem moderních stříkaček a tak se stávalo, že v závodech byli hasiči lépe
vybaveni než občanské sbory v jednotlivých místech. Hlavním úkolem byla ochrana závodu,
ale u vedení opět hrálo roli snížení částky pojistného proti ohni. Založením vlastního
hasičského sboru sledoval majitel nejen rychlý zásah v případě požáru, ale především i nižší
poplatek z pojištění závodu. Dřívější pojišťovny snižovaly pojistné až o 30% těm majitelům
závodů, kde měli založeny závodní hasičské sbory. Výzbroj a výstroj pořizovala firma, která
rovněž hradila členské příspěvky a přispívala také do podpůrného fondu. Podle schválených
stanov sbory zasahovali při požárech především v objektech firmy a v případě nutnosti také
v okolních obcích. Vedení závodu uplatňovalo vliv na sbor jmenováním náčelníka a jeho
zástupce. Ostatní činovníky volila řádná valná hromada dle domácího řádu, který byl shodný
se stanovami obecních hasičských sborů, a volili se: II. podnáčelník, četaři, zástupce a revisoři
účtů a tito tvořili výbor. Členové v továrních sborech neplatily žádné příspěvky do sboru, byly
přijímáni jen členové činí a museli být zaměstnaní v závodě. Členství ve sboru bylo vázáno na
souhlas šéfa firmy. Činní členové, kteří cvičili, vykonávali službu měli právo nosit stejnokroj
a spolkové odznaky.
110
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Po prvních továrních sborech se objevují tovární sbory na Brněnsku v Heinrichstahl /1879/,
na Uherskohradišťsku (Ungarisch Hradisch), v Kreitschau /1872/, Landenberg /1875/ aj.
Nejvíce továrních sborů bylo zřizováno v českých pohraničních okresech s převahou německy
mluvícího obyvatelstva, byly to zejména textilní továrny na Ašsku, Broumovsku:
Frýdlantsku, Trutnovsku a Liberecku. Na Moravě a ve Slezsku to byly hasičské tovární sbory
ve sklářských a nábytkářských továrnách v okresech Jihlava, Kroměříž a Vsetín, Šupersku
(Mahrisch Schönberg) v Hausdorfu /1879/, ve Vítkově (Wiegstadtl) /1881/, Novojičínsku
(Neutitschen) ve Fulneku /1882/, ve Weisengerg /1886/. Ve Slezsku (Schlesien) v Těšíně
(Teschen) /1882/, na Bruntálsku (Freudenthal) v Pochmühle /1886/, Bílovci /1886/, Zautke
/1888/.
S rozvojem parostrojní železniční dopravy se zvyšovalo i požární riziko. Zvýšené požární
nebezpečí se projevovalo v blízkém okolí železničních tratí, ale i ve výrobních a
opravárenských provozech, kde byly železniční prostředky opravovány a vyráběny. Tak byly
založeny hasičské tovární sbory v Praze-Holešovicích a Bubnech (státní dráha), Jičíně, Ústí
nad Labem (Ústecké železniční dílny Ústecko-teplické dráhy Oustí), Děčíně, Lounech (c.k.
státní dráha), Českých Velenicích /1881/ (železniční dílny v Českých Velenicích dnes ŽOS Železniční opravny a strojírny České Velenice CZ a.s.) a Karviné. Na přelomu 19 a 20 století
začala výroba používat stále ve větší míře elektrickou energii a spalovací motory jako zdroj
pohonu (elektrárny, tramvaje, začátky automobilového průmyslu). Koncem 19. a počátkem
20. století dochází k rozvoji tzv. těžkého průmyslu, vznikají nové strojírenské a hutní továrny,
jsou otevírány nové šachty. Je již téměř samozřejmostí, že při těchto továrnách jsou zakládány
hasičské tovární sbory. Z nejznámějších a největších sborů, z nichž některé existují i doposud
jako profesionální sbory, můžeme uvést následující: Adamovské strojírny (dnes ADAST a.s.
později TON závod 5 Mimoň) /1881/; hasiči Národního divadla v Praze /1881/, Společný
cukrovar v Kloboukách později Rolnický akciový cukrovar Klobouky /1882/, koželužna
firmy A. a J. Nejedlý – právní nástupce firmy Josef Seykora a synové Kostelec nad Orlicí
/1882/, sbor Blansko filiálka tovární v Salmových železárnách v Blansku (Blanenské
České Budějovice (Hardtmunt fabrik-německý) /1883/, Sklárny Nové Sedlo (dnes O-I
Manufakturing Czech Republic, a.s. dříve Avirunion a.s. Nové Sedlo) /1883/, Osvětlovací
sklo Košťany (později Košťanské sklárny) /1883/, Cukrovar Rajhrad (německý) /1883/, fy.
Rosenkranz Fojtovice (Voitsdorf) /1883/, Železárny Vítkovice v Ostravě (německý) /18. 7.
1884/ (později VŽKG, n. p, Ostrava), Karlova huť Frýdek Místek (německý) (později
Válcovny plechu n.p. Frýdek Místek) /1884/, přádelna Josef Schroll Meziměstí (dnes Veba 03
Meziměstí) /1884/, Důl Hohenegger Karviná-Doly (německý) /6. 11. 1884/, fy. Rollfs & Cie.
ve Frýdlantu /1884/, Sklárna Ústí nad Labem (Glashütte Aussig a.d. Elbe) /1884/, Kohnova
továrna na nábytek Český Těšín (německý) /29. 6. 1884/, Firma Kukucz Těšín (německý) /15.
9. 1885/, Zámecký sbor majitele panství barona Königswartera Kvasiny /1885/, Továrny
Pečkovský mlýn (později Jihočeské papírny a.s. Větřní u Českého Krumlova – závod Větřní,
JIP-Papírny Větřní a.s.) /1885/, Válcovny trub Bohumín (německý) /1885/, hasičský sbor J. J.
hrab. Rud. Kinského Rožnov /1885/, továrna na hasičské náčiní p. R. A. Smekala na
Smíchově /1885/, Železárny Blansko (od r. 1927 ČKD Blansko) /1887/, Rolnický cukrovar
Vrbátky /1886/, k.a. huť ve Frýdlantu nad Ostravicí (později Ostroj n.p. Frýdlant nad
Ostravicí) /26. 6. 1887/, knížecí Schwanzenbergský pivovar a sladovna Protivín (dnes
Městský pivovar PLATAN s.r.o Protivín) /31. 7. 1887/, textilní a obuvnická výroba A. Löw
Třebíč /1888/, Rolnický akciový cukrovar Moravany /1888/, akciový cukrovar Vyškov
(německý) /1888/, v továrně pp. Poláků v České Třebové /1888/, bratří Goldschmiedů /23. 8.
1889/, Rolnického akciového cukrovaru v Dašicích /1889/, synů Brožů Libeň /1889/,
mechanická tkalcovna firmy Hirš a synové v Hořicích /28. 12. 1889/, fy. Emanuel Fenerstein
111
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
a spol. Hořice /16. 3. 1890/, papírna bratří Haasů ve Vraném nad Vltavou /1890/, Velkostatek
Dolní Lutyně (německý) /1891/, fy. Menzel a.s. Bělá pod Bezdězem (později Severočeské
papírny SEPAP Bělá pod Bezdězem) /1891/, BSS Brandýs nad Labem /1892/, Mautnerův
textilní závod Náchod („Benedict-Wärndorfer-Mautner“ Náchod) /1892/, tkalcovna fy. Isák
Mautner a syn /1893/, Staatsbahn (státní dráhy) České Budějovice (německý) /1893/, textilní
továrna Cosmanos nyní Tiba Mladá Boleslav (německý) /1893/, textilní továrna Klinger
Mladá Boleslav (německý) /1893/, Rafinerie cukru barona Karla z Liebiegů Skřivany /1894/,
Bürgerliche Brauhaus (Měšťanský pivovar) České Budějovice (německý) /1894/, Schichtovy
závody na Střekově/Schreckensterin (později Severočeské tukové závody dnes SETUZA a.s.
Ústí nad Labem) /1894/, První brněnská strojírenská společnost Brno (německý) (později I. B
ZKG k. p. Brno, PBS a.s. Brno) /1894/, továrna L. Porges Královo Pole (později
Královopolské strojírny Brno-Královo Pole – Královopolská Brno-strojírna) /1894/, Továrna
na sukna F. A E. Kallab Velké Meziříčí (německý) /1894/, akciová továrna Červený Kostelec
/1894/, NW Nesseldorfer Wagenbau Fabriks = Kopřivnická vozovka (od r. 1920 Tatra
Kopřivnice) /1894-1895/, Textilwerke Mautner, A.-G. ve Frýdlantu /1895/, fy. Kovařík
Prostějov /1895/, Drátovny Bohumín /1895/, hasičská četa fy. F. Vichterle (později Agrozet
Prostějov) /1895/; fy. Malburg Smiřice /1896/, Strojírny Čelákovice (později Kovohutě
Čelákovice) /1897/, jáma Louis Vítkovice (německý) /16. 5. 1897/, Brno-Královopolská
továrna na stroje, Lederer a Porges /1897/, Sbor elektrotechnické továrny „Kolben a spol.
Vysočany“ (později Českomoravská Kolben-Daněk Praha-Vysočany /1898/ ČKD), Cukrovar
Leopolda Bohumila hraběte Thuna Staré Benátky dnes Benátky nad Jizerou /1898/,
Kaolinová továrna (Šamotka) Calofrig Zliv /1898/, Tabáková továrna České Budějovice
(německý) /1901/, Důl Gabriela Karviná-Doly (německý) /8. 7. 1903/, J. Hückel a synové (J.
Hückeĺs Sons dnes Tonak a.s. Nový Jičín) /1903/, Náchod přádelna /1903/, Pivovar KarvináDoly /8. 7. 1903/, fy. Mandl Mostek (německý) (později TIBA 01 Mostek) /1904/, Řetenice
Důl Hedvika Petřvald (německý) /3. 9. 1906/, Železárny Třinec (německý) (dodnes funguje
jako Hasičský záchranný sbor Třinecké železárny, a.s.) /12. 7. 1906/, fy. F. Vichterle (později
fy. Wichterle a Kovařík - Agrozet Prostějov) /1907/, pobočná stanice Městského hasičského
sboru ve Škodových závodech v Plzni /1908/, Lihovar Smiřice /1910/, sirkárna SOLO
(později Igla) České Budějovice (český) /1910/, fy. Schmidt Podmoklice (německý) /1911/,
Česká akciová továrna pro raffinaci petroleje v Kolíně (dnes Paramo Pardubice a.s., středisko
Kolín) /1912/, Továrna na sukna a vlněné zboží Bratří Lannerů Krahulčí (později továrna
Löw a továrna Jan Satrana) /1912/, Škoda Mladá Boleslav /1914/ (později AZNP Mladá
Boleslav dodnes funguje jako Hasičský záchranný sbor ŠKODA AUTO a.s.).
První profesionální hasičský sbor byl založen v roce 1882 v továrně Fridricha Pollaka ve
Fulneku (německý). Krátce před I. světovou válkou se třineckoželezárenský (1. 1. 1912) a
mladoboleslavský hasičský sbor stal jedním z prvních závodních hasičských sborů
v Rakousko-Uhersku, v nichž sloužili hasiči z povolání. V květnu 1919 byl ustaven závodní
hasičský sbor z povolání Škodových závodů Plzeň v muniční výrobě v objektu bývalého
Zieglerova uhelného dolu u Nýřan.
Rozvíjející se technická revoluce vynálezem spalovacího motoru významně ovlivnila i rozvoj
požární ochrany. Motorové a automobilní stříkačky byly velmi výkonné a umožňovaly
dopravu velkého množství vody i na delší vzdálenosti. Zatím co ruční stříkačky mohl
obsluhovat kdokoliv, motorová stříkačka vyžadovala zkušenosti strojníka a obsluhu. To vedlo
k tomu, že ve velkých závodech, kde se nacházely, byli ustavovány skupinky profesionálních
hasičů a placené požární sbory, které vedle péče o techniku měly na starosti i ostrahu.
Opodstatnění protipožárního zabezpečení tovární výroby a existenci továrních hasičských
112
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
sborů, dokládá množství požárů v provozech, při ohrožení zaměstnanců, drahých strojů,
skladů a ostatních zařízení továren.
Po zkušenosti s obrovským požárem na severním nádraží ve Vídni z roku 1911 bylo usneseno
státní železniční radou a ministerstvem železnic, aby ve velkých stanicích, topírnách,
železničních dílnách a skladištích byly zřízeny hasičské sbory. Požární ochrana na železnicích
byla až do roku 1952 zajišťována pouze dobrovolnými sbory, zřizovanými jen ojediněle ve
větších provozovnách. Tyto dobrovolné jednotky požární ochrany byly tvořeny ze
zaměstnanců nejrůznějších pracovišť, kterým povětšině chyběly odborné znalosti a průprava,
neboť výcviku nebyla věnována dostatečná péče. Také jejich technické vybavení bylo
nevyhovující. Schopnost účinného zákroku v případě požáru u takových jednotek, podmíněná
svoláním příslušníků z různých pracovišť, byla v pracovní době vždy velmi malá a v době
pracovního klidu prakticky téměř nemožná. V případě požáru byly železnice proto vždy
odkázány na často i značně vzdálenou pomoc vnější. Prodleva se zahájením účinného zásahu
měla za následek větší škody způsobené požárem.
Zemská ústřední hasičská jednota království Českého čítala v r. 1898 2 tovární sbory a v r.
1912 21 továrních sborů s 802 členy. Německá zemská jednota v království Českém čítala v r.
1912 továrních sborů v okresu: Ústeckém 5, Falknovském 1, Chebském 1, Karlovarském 3,
Stříbrském 1, Mimoňském 2, Děčínském 2, Českokamenickém 1, Loketském 1, Libereckém
ve městském obvodu 1 ve venkovském 3, Teplickém 3, Trutnovském 6, Ašském 7,
Chomútovském 1, Chrastavském 1, Lanškrounském 1, Tanvaldském 3, Vildšteinském 2,
Vimperském 1. V roce 1915 měl Svaz Slezsko-pruského hasičstva ve vládním kraji Wroclaw
(kam spadali hasičské sbory z Hlučínska a Ratibořicka) 13 podnikových hasičských sborů.
Po vypuknutí 1. světové války došlo k ochromení činnosti všech požárních sborů, včetně
továrních. Široký rozmach činnosti hasičstva a zakládání továrních sborů byl přerušen
válečnými událostmi let 1914 – 1918. Tak došlo ke zdecimování již rozvinuté hasičské
základy. Více než polovina činných členů nastoupila vojenskou službu, hasiči zajišťovali
nejnutnější požární pohotovost. V tomto období nevznikly téměř žádné nové tovární požární
sbory. V roce 1916 byl zřízen hasičský sbor v továrně na výrobu obuvi Budischowki
v Třebíči-Borovině. Jeho založení předcházel požárních továrních objektů v roce 1915. Sbor
Velkostatku Hodkov 1916, Lederer Mladá Boleslav, a.s (později Spojené lihovary a
drožďárny a.s. Mladá Boleslav /1918/, CARBORUNDUS-ELEKTRIT v Benátkách nad
Jizerou (později Továrny strojírenské techniky, závod na výrobu karborunda a elektritu)
/1918-19/, Cukrovar Vyškov (český) /1918/, ve 20tých letech vznikl tovární hasičský sbor
ve Vratislavickém pivovaru (Vratislavice nad Nisou). Život sborů v původní šíři byl obnoven
až po vzniku samostatného československého státu.
Rozvoj požární ochrany v letech 1918 - 1938
K dalšímu rozvoji v oblasti požární ochrany dochází až ve dvacátých létech minulého století,
kdy dochází k obnovení výroby ve stávajících továrnách a jsou zakládány továrny nové.
Kromě dobrovolných továrních sborů, které vznikly např. v továrnách: Karviná-Doly (český)
/1921/, chemička Dukla HCHZ Ostrava-Hrušov (německý) /1921/, firma Fürth Neštědice
(Nestersitz „Fürt“) /1923/, Zámecký sbor Velké Meziříčí – velkostatek Františka Harracha
/1923/, Solo České Budějovice (Helios České Budějovice) /1923/, Důl Hedvika Petřvald
(český) /1924/, ZAZ Jaroměř /1924/, Elektrárna Mydlovary /1924/, textilka Velveta 5/1 Stará
Paka (později Velveta Varnsdorf a.s. závod 7 Stará Paka) /1925/, jáma Odra Přívoz II /25.
prosince 1925/, firma Schnabel Nová Paka (později Velveta Varnsdorf a.s. závod 2 Nová
Paka) /1925/, Doly (Solca) Karviná /1925/, Svoboda Motor Kosmonosy /1925/, Důl Pokrok
113
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Petřvald (německý) /prosinec 1925/, Drucker Bučovice (později Spojené uměleckoprůmyslové UP závody n. p., závod 01 Bučovice) /1925/, Přádelna Malé Svatoňovice /1926/,
Továrna na kaolinové zboží Calofrig Borovany /1928/, textilní firma Josef Sochor Dvůr
Králové nad Labem (později Tiba Dvůr Králové nad Labem) /1928/, Thonet Mundus Třinec
/1929/, Thonet-Mundus Český Těšín (český) /1930/, Velkostatek Františka Harracha, Velké
Meziříčí /25. 4. 1931/, Karlova huť Frýdek Místek (český) /1931/, Moravské chemické
závody Ostrava - Československá továrna na dusíkaté látky a.s. Ostrava /1932/, Železárny
Třinec (český) /1932/, Sklárny Ústí (později České továrny na láhve n. p. Ústí nad Labem)
/1933/, Baťa a.s. Otrokovice /1933/, Válcovny trub Bohumín (český) /1934/, Kraupnerova
továrna Třebenic /1934/, Cukrovar Ratiboř /1934/, fy. Antonín Štrombach Louny /19. 4.
1934/, Kudrnáčův gumařský závod (dnes Rubena Náchod) /léto 1935/, Spolek pro chemickou
a hutní výrobu Hrušov (český) /1935/, Koh-i-noor (později Elektro Praga Hlinsko, závod
Jablunkov) /1935/, Fatra Napajedla /1936/, Drátovny Bohumín-Pudlov (český) /1936/, Mücke
Melder fy. Karviná-Fryštát /1936/, Optikotechna Přerov (dnes Meopta a.s. Přerov) /20. 12.
1936/, AERO Praha /1937/, sklárny Cesar Crystal Josefodol /1937/; Železárny Vítkovice
(český) /1937/, Drátovny Bohumín-Pudlov (polský) /1938/, požární četa cukrovaru
v Cholticích /1938/, Železárny Třinec (polský) /1938/, akciový pivovar Budvar (BudweisBudweiser) České Budějovice /1938/, Důl Pokrok Petřvald (polský) /1938/, Drátovny
Bohumín (německý) /1939/, chemička Hrušov (německý) /1. dubna 1939/, Železárny Třinec
(německý) /1939/, Důl Pokrok Petřvald (německý) /1939/, Báňská a hutní společnost
Vamberk /1939/ a další, vznikají první profesionální hasičské tovární, nebo též závodní sbory.
Dle dostupných materiálů jsou to sbory u těchto továren: továrna na výbušniny Explosia
Semtín a Spolek pro chemickou a hutní výrobu Rybitví později VCHZ Synthesia (dnes
Aliachem, a.s., o.z.., Synthesia Pardubice) /1923/, Škodovy závody v Plzni /9. 5. 1926/
(později Škoda Plzeň a.s., dnes Škoda Služby a.s. Plzeň), Strojírny Polička (ADAST Polička
dnes Poličské strojírny a.s. Polička) /1926/, akciová společnost Škodových závodů v Plzni závod Adamov (později opět Adamovské strojírny) /1934/, Válcovny trub Bohumín (polský)
/1938/, Válcovny trub Bohumín (německý) /1939/.
K 1. březnu 1936 bylo již v České zemské hasičské jednotě organizováno 12 továrních sborů.
Požární ochrana v období okupace 1938 - 1945
Německá zemská Jednota pro hasičství a záchrannou službu na Moravě (Deutscher
Landesverband für Feurwehr- und Rettungswesen in Mähren) čítala k r. 1933 21
dobrovolných továrních sborů, k r. 1934 18 dobrovolných továrních sborů (583 členů a z nich
29 samaritánů). V roce 1935 německo-česká „Tanvaldská okresní hasičská jednota“ okr.
Jablonec čítala 10 továrních sborů. V roce 1936 v německých továrních sborech v Čechách
bylo registrováno 1 382 továrních hasičů. Zákony, kterými se vydaly řády policie požárové
pro Čechy, Moravu a Slezsko v letech 1873 a 1876, byly zrušeny vládním nařízením č.
30/1941 Sb. ze dne 18. prosince 1941 O věcech požární ochrany, ve znění vládního nařízení
ze dne 4. srpna 1942, č. 352 Sb. Hasičstvo bylo z povolání, dobrovolné a závodní. Požární
ochrana spadala do působnosti ministerstva vnitra a všechny jednotky byly začleněny do
jednotné struktury tzv. Feuerschutzpolizei. Paragrafem 10 výše uvedeného nařízení měla být
zajištěna povinná ochrana závodů vytvářením závodního hasičstva. Zřízení závodního
hasičstva určoval dohlédací úřad a velitele (převážně německé národnosti) jmenoval majitel
závodu. Náklady na zřízení a udržování požární ochrany závodu nesl podnik. Vládní nařízení
ze dne 15. září 1943 o Hasičské výzbrojní ústředně pro Čechy a Moravu č. 257 ji vymezuje
jako korporaci veřejného práva. Za její členy mohly být přijaty podniky se závodní požární
ochranou.
I v tomto, pro náš stát nelehkém období, vznikají nové dobrovolné i profesionální závodní
sbory. Z
114
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
vyrábějící zbraně a střelivo, Sbor dobrovolných továrních hasičů ve Skřivanech /1939/,
Strojírny Chotěboř /1939/; Akciové železárny v Hrádku (dnes Železárny Hrádek u Rokycan
a.s.) /1940/, Moravan Otrokovice (dnes Moravan Aviation a.s.) /1940/, Thonet n.p., závod
Halenkov /1940/; Sklárny Strání /1941/, Česká zbrojovka ČZ Uherský Brod /1941/, sklárny
fy. Kopp a Syn Janštějn (později Osvětlovací sklo Janštejn dnes Sklárny Janštejn, s.r.o.)
/1942/, RICO Havlíčkův Brod /1942/; chemička Hrušov (smíšený) /1942/, strojírna TOS
Čelákovice /1942/, Zetor Brno /1942/, firma Jan Svědík Bystřice (dnes Interier a.s., závod
Bystřice) /1942/, Strojírny Jičín /1943/, nábytkářská továrna Thonet Holešov (dnes TON a.s.
Holešov – továrna na ohýbaný nábytek) /1943/, kožedělná firma Antonín Jelínek a syn Velké
Meziříčí /19. 4. 1943/, ZPA Nová Paka (Závody průmyslové automatizace) /1943/, chemická
barvírna Färberei Lodenitz v Loděnici u Berouna (po r. 1948 Gramofonovy závody) /1944/,
ALFA Solnice /1944/, Elektrárna Komořany (UNITED ENERGY a.s. právní nástupce, a.s.
Komořany, Most 1 dříve 1.SZT a.s. Komořany u Mostu) /1944/. V průběhu druhé světové
války byla zřízena jednotka dobrovolných hasičů v železniční stanici Liberec na ochranu
vlastní stanice i bývalých železničních dílen, za války nařídili Němci zřízení závodního sboru
v papírnách Lukavice (dnes Olšanské papírny a.s. Lukavice), Benzina Roudnice nad Labem.
Z profesionálních sborů jsou to dle dostupných pramenů a informací Baťovy závody ve Zlíně
/1940/, Železárny Vítkovice (Werks Berufsfeuerwehr od r. 2007 VÍTKOVICE REALITY
DEVELOPMENTS s.r.o.) /1. 4. 1941/, Železárny Kunčice /1942/, Škodovy závody, závod
Hradec Králové (německý) /listopad 1942/; Zetor n.p. Brno /1947/, Akciové železárny
v Hrádku /1949/.
Vznik sborů u chemických továren v Neratovicích-Spolek pro chemickou a hutný výrobu
(německý sbor) a v Litvínově (německý sbor) není v dostupných pramenech přesně uveden.
Všechny tyto sbory byly velmi dobře vybaveny hasební technikou a jejich početní stavy byly
také poměrně vysoké. Např. sbor v chemičce Litvínov čítal 180 mužů, ve Škodových
závodech Plzeň 170 mužů, Železáren ve Vítkovicích 200 mužů, v Baťových závodech 52
mužů.
Šestiletá okupace zanechala stopy v závodní požární ochraně. Němečtí okupanti věnovali
požární ochraně a hlavně její organizaci pozornost proto, že chtěli mít co nejlépe chráněny
všechny pro válku důležité hospodářské objekty a zejména zbrojní závody. Požáry mohli
narušit válečné hospodářství. Němci všude dosazovali na vedoucí místa svoje oddané lidi.
Výnosem ministerstva vnitra z 15. 5. 1939 nemovitosti, požární technika a výzbroj se staly
vlastnictvím příslušných závodů. V roce 1942 byli členové závodních sborů vyňati „ze
služebních povinností v ostatním říšském územní“, tedy z totálního nasazení. Fašisté, aby
donutili hasičstvo pracovat pro jejich cíle, chránit válečné továrny a jejich provozy, podřídili
ho pod ministerstvo vnitra. Ani tato opatření neutlumila žár odporu proti nenáviděnému
fašistickému režimu. Na to odpověděli členové odbojovou taktikou s heslem: „Při požárech
válečně důležitých závodů spěchejte pomalu, co hoří, nechte hořet, co nehoří důsledně
prolejte vodou, aby se zničily stroje, materiál a zásoby.“ Činnost továrních hasičských sborů
byla za okupace silně oklestěna a znovu se začala rozvíjet až po osvobození. Hasiči však
nezapomínali na své základní poslání a založili SDH i v Koncentračním táboře Terezín.
V období těsně po skončení II. světové války došlo k útlumu činnosti závodních sborů a
útvarů, protože hlavním úkolem byla urychlená obnova válkou zničeného průmyslu.
V podnicích chyběli lidé, kteří byli nacisty převedeni do podniků důležitých pro vedení války.
V roce 1945 je založen český tovární sbor Olivenské Veby, Koh-i-noor České Budějovice.
Činnost hasičů v podniku VLNĚNA Svitávka byla obnovena 7. července 1945 a utvořeno
družstvo žen, po osvobození 1945 pracoval sbor Důl Karel v Řetenicích, Důl Alois Jirásek
Světec, Důl Svornost Ohníč; Karviná-Doly (smíšený) /1945/, Železárny Třinec (smíšený)
115
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
/1945/, Drátovny n.p. Bohumín (smíšený) /1945/, Důl Pokrok Petřvald (smíšený) /1945/,
TONASO Neštěmice /1945/, chemička Hrušov (český) /1. května 1945/, Kovoprůmysl České
Budějovice (dříve Beckhoff) /1945/, Samson České Budějovice (dříve Měšťanský pivovar)
/1945/, Kovohutě Nevrly (později České válcovny kovů n.p. Povrly dnes MĚĎ POVRLY a.s.
Povrly) /1945/, n.p. Jihočeské papírny, závod Vltavský mlýn, Loučovice (JIP Větřní závod
Loučovice dnes LIGNA Loučovice) /1945/, Jitka Český Krumlov /1945/, Dittmar-Keramické
závody Teplice (později Spojené keramické závody Spojker Teplice-Trnovany) /1945/, UP
závody a.s. Brno /1945/, Biochema Modřice /1945/.
Požární ochrana na závodech v letech 1945 – 1960
Po roce 1945 dochází k opětovnému formování hasičstva. Vývoj požární ochrany v továrnách
po osvobození v roce 1945 tvoří nejméně tři vývojové fáze. První z nich je ohraničena léty
1945 – 1951, druhá léty 1951 – 1955 a konečně třetí období 1955 – 1960. Každá z těchto fází
má své zvláštnosti zaváděné na základě zákonných opatření. Je však třeba říci, že určujícím
rysem v ochraně proti požárům na závodech byla dobrovolná ochrana proti požárům.
V období následujícím bezprostředně po osvobození nebylo bezpochyby na požární ochranu
v řadě závodů ani pomyšlení. Na organizování ochraný proti požárům nebyla vhodná doba.
Bránil tomu hlavní cíl poválečných týdnů a měsíců – obnova výroby. A ten si vyžádal
skutečně vysoké pracovní nasazení. Závodům chyběly jednak suroviny a silně trpěly zvláště
nedostatkem pracovníků, jež byli nacisty převedeni do podniků důležitých pro vedení války.
Všude v hospodářství probíhaly velké změny, konfiskace nepřátelského majetku,
znárodňování, dosazování národních správců. Ve všech továrnách docháýzelo k velkým
přesunům v osazenstvu. To všechno přirozeně ovlivnilo okamžik nástupu k řešení otázek
ochrany závodů proti požárům. Již velmi brzy se ukázalo, že ani znárodněný průmysl se bez
ochrany proti požárům neobejde a že dobrovolné tovární hasičské sbory jsou nejen
dostupným a přitom účinným nástrojem, ale že navíc jsou takév svým způsobem projevem
aktivního vztahu dělníků ke svěřeným hodnotám národního majetku. Vedle městských sborů
dobrovolných hasičů, vznikají závodní (podnikové) sbory. Pro zajištění požární bezpečnosti v
průmyslových podnicích byla vydána vyhláška ministerstva vnitra z 13. května 1945. Velmi
významné bylo vládní nařízení z 18. 12 1946, podle kterého byly povinně zřižovány ve
větších podnicích závodní hasičské sbory. Nejmenší počet mužů sboru byl stanoven na 18
členů. Velitele určoval podle vyhlášky závod a schvaloval okresní národní výbor. Na základě
tohoto nařízení vznikaly v průběhu roku 1947 v závodech první hasičské sbory z povolání.
Nové pojetí požární ochrany podle zákona č. 30/50 Sb. Spočívalo v tom, že péče o PO byla
přímo uložena národním výborům a dobrovolné hasičstvo (včetně hasičstva z povolání, mimo
továrních sborů) stalo se výkonným orgánem národních výborů. Další výboj dobrovolných
továrních hasičských sborů byl uzavřen vydáním zákona č. 62/1950 Sb. ze dne 26. září 1950,
„O ochraně před požáry a jinými živelnými pohromami“, kdy nařízením ministerstva vnitra
byly všechny závody povinny nahlásit své členy Okresní organizaci Československého
hasičstva. Revolučnost tohoto zákona byla zejména v tom, že péče o požární ochranu byla
přímo uložena vedoucím závodů a podniků. Tento zákon nově upravil organizační strukturu
hasičstva i obsah jeho práce. Pro hasičské sbory znamenal zásadní změnu a nahradil
nevyhovující vládní nařízení č. 50 z roku 1942. Na základě tohoto zákona byly vydány ještě
některé další předpisy, a to všechno mělo na organizaci požární ochrany v závodech velký
vliv. Místo dřívějších hasičských sborů, které organizovaly všechny hasiče – činné,
přispívající i zakládající a čestné -, byly zřizovány požární sbory. Sbory byli výkonným
orgánem v oblasti požární ochrany. Změny spočívaly především ve zrušení dosavadních
Závodních hasičských sborů jako samostatných právních osob. V závodě zůstala
organizována jen represivní složka (zásahová jednotka), která od této doby nesla označení
sbor, zatímco ostatní dosavadní dobrovolní členové byli převedeni k místním jednotám
116
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Československého svazu hasičstva v rámci provádění celostátní reorganizace, kde měli
pomáhat při výchově občanů k požární bezpečnosti. Uplatňování administrativních přístupů
leckdy vedlo k tomu, že dobrovolní členové dosud organizovaní v továrních SDH ztratili o
další práci v požární ochraně zájem. V požárním sboru tak zůstala jen malá část dřívějšího
spolku. Na základě zákona 63/1950 vyšlo 23. ledna 1951 vládní nařízení o náhradě škody
přislušníkům hasičstva a jiným osobám v oboru ochrany před požáry a jinými živelnými
pohromami. Příslušníkům závodního hasistva poskytuje náhradu vedení závodu. První
celostátní konference SČsH konaná ve dnech 15. a 16. března 1952 v Praze završila
reorganizaci hasičstva a vytvořila předpoklady (tak, jak si to přála politická reprezentace) pro
přejmenování organizace ze SČsH na Československý svaz požární ochrany (ČSPO), ke
kterému došlo od 1. 1. 1953. Od tohoto data ze Sboru dobrovolných hasičů vznikly závodní
organizace ČSPO. Z hasičů se tak ze dne na den stali „požárníci“.
V roce 1946 a v letech dalších dochází ke skutečnému rozvoji závodních sborů a požárních
stráží (dnes požární hlídky) na základě přípisu Ministerstva vnitra o ochraně proti požárům
v závodech. Dobrovolné hasičské sbory jsou budovány na podobných principech jako sbory
veřejné. Krátce po 2. světové válce se uskutečnilo založení sboru k. p. MEZ Mohelnice
(později SIEMENS, a.s. Mohelnice), Jihočeské papírny Větřní závod Přibyslavice (JIP-PACK
Přibyslavice, JIP-Jihlavské papírny Přibyslavice, Huhtamaki Van Leer a.s. Přibyslavice,
HUHTAMAKI ČR a.s. Přibyslavice); Farmak a.s. Olomouc, obnovení sboru akciového
pivovaru Budvar České Budějovice /1945/, TYLEX (n. p. Továrny krajek a tylů Letovice)
(český) /1946/, Mitop, a.s. Mimoň /1946/; Morav. sl.vln. závody v Brněnci (Vlněna n.p. Brno,
závod 3 Brněnec n.p. Vigona 09 Brněnec dnes Vitka a.s. Brněnec) /23. 12. 1946/; Thonet a
spol., dřevozávody a podnikatelství pod národní zprávaou Halenkov /1. 3. 1946/;
Českomoravské sklárny a.s. Nový Hrozenkov-Karolinina huť /8. 7. 1946/; Zbrojovka
Bojkovice /1946/, dřevařská továrna DYAS Uherský Ostroh /1946/, Vrbenské přádelny lnu
(později Lenas Vrbno pod Pradědem) /30. dubna 1946/, Barvy a laky Milotice /1946/,
Bruntálský lihovarský a nápojový průmysl /1946/, Motor-Union Kněžské Dvory /1946/,
Lisovna nových hmot Vrbno pod Pradědem /1946/, textilní závod Tkalcovna Stará Paka
(Velveta Varnsdorf a.s. závod 7 Stará Paka – Velveta 5/1 Stará Paka) /obnoven 1946/, Okula
n.p. Nýrsko /1946/, Bytex Brno (později Moravan Brno) /1946/, Šamotka Velké Opatovicíce
(dnes MŠLZ Velké Opatovice) /1946/, Kablo Děčín /1946/, Moravské sklárny Karolinka /8.
6. 1946/, Cukrovar Staré město /1947/, továrna na vstřikovací čerpadla PAL (Spojené závody
pro automobilový a letecký průmysl) později n. p. Motorpal Jihlava /9. května 1947/,
Moravské elektrotechnické závodechy MEZ Vsetín /12. 11. 1947/, Jihočeské papírny Větřní
závod České Budějovice (dnes Duropack Bupak Obaly, a. s. České Budějovice) /1947/,
Kaolinová továrna (Šamotka) Calofrig Zliv /1947/, Slezan Frýdek-Místek /1947/; Přádelna
Nová Paka (Velveta Varnsdorf a.s. závod 2 Nová Paka) /1947-8/; N. p. Kablo, kabelovna
Vsetín /7. 10. 1948/; DOTEX Dobrá /1948/; ALFA Solnice (nyní Alfa Plywoood a.s. Solnice)
/1948/.
Po roce 1948 nastal prudký rozvoj průmyslové výroby. Hasičstvo se plně zapojilo do
zajišťování požární ochrany v novém průmyslu. Byla to doba vzniku velkých továrních celků
namísto drobných závodů. Před hasiči vyvstaly úkoly ochrany nových průmyslových objektů
a tím i ochrany daleko větších hodnot, než tomu bylo dosud. Vznikají závodní hasičské sbory
v desítkách továren a podniků v celé České republice. Hasičstvo obracelo pozornost k požární
bezpečnosti průmyslových závodů. Zakládání a rozšiřování továrních sborů se stalo trvalou
součástí denní práce obzvláště okresních a krajských hasičských orgánů. Vznikají požární
sbory: Chemické závody Lachema Bohumín (dnes Bochemie a.s. Bohumín) /24. 11. 1948/,
Důl Gabriela (smíšený) /1948/, Důl Hohenegger Karviná-Doly (český) /1948/, Důl Doubrava
(český) /24. 11. 1948/, Hlubina, Důl Dukla Havířov-Suchá (smíšený) /24. 11. 1948/, Důl
117
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Barbora Karviná-Doly (smíšený) /24. 11. 1948/, Důl Františka Karviná-Doly (smíšený) /24.
11. 1948/, Důl Jindřich Karviná-Doly /24. 11. 1948/ a Důl Evžen Petřvald /24. 11. 1948/
v Ostravsko-karvinském revíru, Karviná-Doly (český) /1948/, Důl Hlubina Karviná-Doly
(smíšený) /24. 11. 1948/, Koksovna Karviná-Doly /24. 11. 1948/, Blumenthal-Vítkovické
železárny, šroubárna Karviná-Fryštát /24. 11. 1948/, Jäckel fy. -Vítkovické železárny
Karviná-Fryštát /24. 11. 1948/, Elektrárna Karviná-Doly (smíšený) /jaro 1948/, Železárny
Karviná /1948/, Cihelna Horní Suchá (smíšený) /24. 11. 1948/, Cihelny Orlová /24. 11. 1948/,
Budoucnost-pekárny a řeznictví /24. 11. 1948/, Koksovna Orlová-Lazy /24. 11. 1948/, Nová
jáma (Kamenouhelné doly Orlová-Lazy, Důl A. Zápotocký Orlová-Lazy dnes OKD a.s. Důl
Lazy) /24. 11. 1948/, Důl Žofie Orlová-Poruba /24. 11. 1948/, Stanice ČSD Petrovice /24. 11.
1948/, Západomoravské plynárny Brno (dnes Jihomoravská plynárenská Brno) /1948/, Důl
Hedvika Petřvald (smíšený) /1948/, Thonet-Mundus Český Těšín /obnoven 1948/, v závodě
mastného průmyslu Mastna Kostelec (později JmPM Jihomoravský průmysl masný dnes
Kostelecké Uzeniny, a.s.) /1948/, Sfinx Vráto /1948/, v jihlavských továrnách Dřevostavba
Jihlava, Tabák Jihlava, textilní továrna Pleta Jihlava (později Modeta I a Modeta II) a dalších.
4. dubna 1949 byla zrušena okresní hasičská jednota Moravsko-Ostravská. Jednota se skládala
mj. ze 16 závodních sborů.
K zákonu bylo vydáno vládní nařízení č. 135 ze dne 26. září 1950, kde se hovoří o závodním
hasičstvu dobrovolném a z povolání s tím, že okresní národní výbory určují, ve kterých
závodech má být hasičstvo dobrovolné nebo z povolání a o jakém počtu příslušníků. Dále se
tímto nařízením přistoupilo ke zřizování požárních hlídek. Závodních hasičských sborů se
dotýká i zákon č. 35/1953 Sb. ze 14. dubna 1953 o státním požárním dozoru a požární
ochraně, který v § 11 – úkoly a druhy jednotek požární ochrany se zabývá i problematikou
závodních sborů. Vyzvedl masovost v požární ochraně a uložil hasičům úkoly především na
úseku prevence a výchovy. V tomto období se tvořily závodní sbory a v malých provozech
požární družstva. Vládní nařízení č. 95/1953 z 27. listopadu 1953 rozpracovalo pak organizaci
státního požárního dozoru a požární ochrany, tedy i úkoly závodů v požární ochraně /oddíl
VII, § 3/. Nový zákon o požární ochraně a prováděcí nařízení nabylo platnosti 1. 1. 1954.
K rozpracování některých úkolů, které Zákon č. 35/1953 Sb. o státním požárním dozoru řešil
jen rámcově, doplňovala v roce 1955 vyhláška ministerstva vnitra ČSR č. 169 o zajištění a
organizaci požární ochrany na závodech, podle které se provádí kontrolní činnost prakticky
dodnes. Ve vyhlášce je upraveny odpovědnost vedoucích orgánů závodů a podniků,
pracujících a některých jejich organizaci. Za tento úsek zodpovídali ředitelé, kteří však
jmenovali referenty požární a civilní ochrany, na něž přenesli zodpovědnost za jmenované
úseky. Jak již bylo uvedeno, ukládal zmíněný zákon č. 35/1953 Sb. povinnost provádět
kontrolu výcviku zásahových jednotek v závodech. V některých případech docházelo
k vzájemnému nepochopení funkcionářů požární ochrany a státního požárního dozoru. Toto
období vzájemných neshod končí vydáním Zákona o požární ochraně č. 18/1958 Sb, který byl
po celosvazové diskuzi a připomínkování schválen Národním shromážděním 17. 4. 1958.
Zákon upravoval i organizaci požární ochrany na závodech, kde za požární ochranu je sice
plně odpovědný ředitel podniku, ale otázky požární ochrany musí řešit všichni vedoucí
pracovníci i mistři a technici a na druhé straně i vedoucí příslušných ústředních úžadů a
orgánů. V části II. Československý svaz požární ochrany a jeho základní úkoly, v § 11, odst. 1
se mj. říká, že „úkolem svazu je napomáhat závodům v boji proti požárům“, dále odst. 3 se
zmiňuje o tom, že „Svaz dále provádí požární prohlídky v menších závodech včetně
zemědělských“. Středem zájmu svazu byla též požární ochrana závodů, kde však byla celkem
malá členská základna. Proto bylo jedním z hlavních úkolů rozšířit počet závodních jednot i
počet jejich členů v továrnách. Na ostatní pracovníky závodů působili požárníci zejména
organizováním besed a přednášek o požární ochraně. Zákon byl doplněn o rok později
vyhláškou ministerstva vnitra ČSR č. 106/59 Ú.l. o organizaci požární ochrany orgánů
118
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
činných v požární ochraně a zajištění jejich spolupráce i spolupráce s co nejširším okruhem
občanů pro mírové i obranné úkoly.
Zásadní obrat v preventivní činnosti a v provádění preventivních prohlídek nastal až v roce
1960 na základě tzv. „Kutnohorské výzvy“. Na 8. plenárním zasedání ÚV ČSPO v listopadu
1959 vyzval okresní výbor ČSPO v Kutné Hoře na základě závazků všech místních jednot
v okrese všechny okresní výbory a jednoty v republice, aby v době od 15. listopadu 1959 do
31. března 1960 prohlídky všechny objekty svěřené do preventivní péče ČSPO a pomohly při
odstraňování zjištěných závad. Kutnohorská výzva se velice rychle rozšířila po celé republice
a přijali ji i velký počet závodních jednot.
Po II. světové válce vzniká velké množství profesionálních závodních sborů až koncem
čtyřicátých a počátkem padesátých let. Výjimkou je Technická požární a záchranná služba
(dnes Záchranná požární služba letiště Praha-Ruzyně) /1945/ a Hrydrowerk v Mostě (později
chemické závody Záluží u Litvínova, Stalinovy závody Záluží u Mostu, CHEMICKÉ
ZÁVODY CHZ ČSSP s. p. Litvínov-Záluží, CHEMOPETROL a.s. Litvínov dnes Unipetrol
RPA Litvínov) (český sbor), Škodovy závody-Škoda Hradec Králové (později ZVÚ Závody
Vítězného února Hradec Králové) (český sbor), ČKD Hradec Králové, které vznikly v roce
1945, avšak požární ochrana v těchto podnicích probíhala již před válkou. Po roce 1948 řada
podniků si ustavila své profesionální závodní hasičské sbory. Počtem svých členů byly velice
slabé a byly finančně dotovány svými závody. Tyto jednotky byly kombinované
s dobrovolnými požárníky v rámci základních organizacích Československého svazu požární
ochrany (ČSPO), které byly v závodech též ustaveny. Profesionální i dobrovolní hasiči těchto
sborů prováděli společně jednotný výcvik a školení. Na jejich svazovou činnost vedení
závodů finančně též přispívala. Tyto závodní útvary v případě požáru zasahovaly jak ve svém
závodě, tak mimo něj. Placené závodní požární sbory vznikly u těchto závodů Spolana
Neratovice (dnes SPOLANA a.s. Neratovice) /1948/, Spolek pro hutní a chemickou výrobu
Ústí nad Labem (dnes SPOLCHEMIE a.s. Ústí nad Labem) /1949/, ŽBC Hrádek u Rokycan
/1949/, Urxovy závody, n. p. Ostrava /19. 1. 1951/, n. p. Žďárské strojírny a slévárny Žďár
nad Sázavou (dnes ŽĎAS a.s. Žďár nad Sázavou) /1. 9. 1951/, chemická továrna Koramo
Kolín /1951/, NHKG Nová huť Klementa Gottwalda n.p. Ostrava (později ISPAT Nová huť,
Mittal Stell a.s. Ostrava dnes Arcelov Mittal Ostrava a.s.) /1952-53/, Strojírny Kunovice
(později n. p. LET Kunovice dnes AIRECRAFT Industries a.s. Kunovice) /1952/, Blanické
roce 1953 vznikají první Útvary
požární ochrany železnic v důležitých dopravních uzlech (od 1. 1. 1995 Hasičská záchranná
služba Českých drah a.s. do 30. 6. 2008, od. 1. 7. 2008 HZSP Správa železniční dopravní
cesty, s. o.) - Břeclav /1953/, Hradec Králové /1953/, Cheb /1953/, Kolín /1953/, Brno /1953/,
České Budějovice /1952-53/, Ostrava /1953/, Plzeň /1953/, Nymburk /1954/, Olomouc /195354/, Krnov /1954/, Česká Třebová /1956/. Postupně bylo takto vybudováno v síti ČSD
v České republice 16 požárních stanic. Z důvodu absolutního protipožárního zabezpečení
skladů pohonných hmot Chemipetrol n. p Benzina (od 1. 1. 1994 ČEPRO a.s.), vznikaly
v těchto objektech od r. 1953 závodní požární útvary – 11 jednotek rozmístěných po celé
republice se 165 hasiči – Třemošná, Smyslov, Včelná, Bělčice, 04 Hněvice-Roudnice nad
Labem, Mstětice, 06 Cerekvice nad Bystřicí, 07 Šlapanov, 08 Loukov u Kroměříže, 09
Střelice u Brna a jSDHP Hájek. Dříve HZSP Čepro Klobouky u Brna; ZPS Benzina
Klobouky u Brna, Velká Bíteš, Sedlnice, Plešovec, Potěhy, Nové Město, Bělčice, Třemošná,
Cerekvice nad Bystřicí, Šlapanov)
Sloučením závodních jednot spolu s místními, resp. jejich podřízením vedení místních jednot,
nemohlo mít dlouhého trvání. Zvláštnosti požární ochrany v závodech byly již tak velké, že je
119
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
nebylo možné překlenout administrativním pokynem vyvolávajícím zdání jednotné
organizace. Průmyslové závody v období od roku 1948 do roku 1955 doznaly velkých změn
ve výstavbě i svém technickém vybavení. Další vývoj požární ochrany v závodech a vznik
nových dobrovolných závodních jednot (sborů a útvarů) ovlivnil zákon, který vstoupil
v platnost 1. ledna 1954, doplnila vyhláška ministerstva vnitra č. 169/1955 Úl, částka 94 ze
dne 7. září 1955 o zajištění a organizaci požární ochrany v závodech. Tato vyhláška nově
upravovala odpovědnost vedoucích pracovníků za zajištění požární ochrany, včetně
povinností jednotlivých pracovníků v oboru požární ochrany. Podle této vyhlášky ve stručném
rozboru odpovídali hospodářští pracovníci za požární ochranu v rámci své hmotné
zodpovědnosti v celém rozsahu, a to z hlediska řízení, financování i organizace. Současně
odpovídali za dodržování všech zákonných ustanovení vyhlášek a podnikových směrnic.
Požární ochrana tím byla postavena na novou základnu orientovanou na systém státního
požárního dozoru a pracovníci požární ochrany měli možnost účinněji působit na
zabezpečování požární ochrany, než tomu bylo dosud. Tato skutečnost však nepřispěla
k tomu, že by se počet závodních požárních jednot výrazně zvýšil. Vyhláška upravovala
odpovědnost vedoucích orgánů závodů a podniků, pracujících a některých jejich organizací.
Důvodem k vydání této vyhlášky byl fakt, že v tomto období docházelo k velkému počtu
velkých požárů, které měly negativní dopad na vývoj ekonomiky. Zákon byl odrazem vývoje
společnosti a všelidového vlastnictví majetku. Za požární ochranu v závodu zodpovídal ve
smyslu uvedených předpisů ředitel. Vyhláška ministerstva vnitra č. 169/55 Ú.l. uložila členům
PO pomáhat při školení na závodech, aby každý zaměstnanec závodu znal prevenci a
zacházení s ručními hasicími přístroji. Proto na každém závodě byly vypracovány a
kontrolními orgány požadovány poplachové směrnice, požární plány, hasební plány,
organizováno školení pracujících a ustavení preventisty závodu. Byla to důležitá opatření ke
zvýšení požární ochrany socialistického majetku. Ke konci roku 1955 uvádějí celostátní
statistiky 795 závodních požárních jednot. V posledních čtyřech letech se ustavilo 479
závodních jednot. V tomto období jsme byli v poměrném vybavení závodů motorovými
stříkačkami na předním místě v Evropě. V roce 1959 na závodech pracovalo jen 1 307
závodních jednot.
Přestože vedoucí funkcionáři výrobních zařízení a organizací byli zodpověděni za stav
požární ochrany, věnovali jí nedostatečnou pozornost a někteří dokonce odmítali pořídit pro
ně výzbroj a techniku. Velká pozornost začala být věnována požární prevenci, byly ustaveny
funkce požárních techniků ve smyslu vládního usnesení č. 212/67 a preventistů,
v devadesátých létech zrušené a v roce 2000 znovu obnovené zákonem č. 237/2000 Sb. Byly
zavedeny pravidelné preventivní požární prohlídky se zápisem do požární knihy a mnoho
dalších povinností, které jsou v menších či větších obměnách zakotveny v současné právní
úpravě požární ochrany. V souladu s ustanovením vyhlášky č. 169/1955 Ú.l. byly zakládány
jednak závodní jednoty, jednak závodní sbory, a to podle místních podmínek. Snahou bylo
utvářet podmínky pro zakládání závodních jednot. Jejich existenci však neurčovaly jen zájmy
požární ochrany, ale i časté reorganizace ve výrobních podnicích. Většinou mezi závodními
jednotami a místními jednotami ČSPO vládly dobré vztahy, vyskytly se tu i projevy
nezdravého lokálního či resortního zájmu. Např. kritika, že závodní jednoty a sbory jsou
zbytečně dobře vyzbrojeny a že tuto výstroj neužívají, zatímco místní jednoty a sbory k ní
nemají přístup. Rozdíl mezi úrovní vybavení závodních sborů a místních sborů ovšem
existoval. Byl však dán zvláštnostmi požární ochrany v závodech, specifičností výrobního
programu, nutností rychlého zásahu, na to všechno by místní jednoty nemohly být
připravovány. V průmyslu i v zemědělství došlo k velké koncentraci výrobních procesů,
objevily se nové technologie, docházelo ke stále většímu hromadění surovin i hořlavých
materiálů v objektech. Proto také požáry vznikající v té době působily vesměs velké přímé
120
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
škody, ale i škody následné, vyvolané omezením výroby nebo dalšími opatřeními.
Rozhodujícím prvkem při zásahu se stala jeho rychlost. Vedení závodů si vesměs
uvědomovalo důležitost požární ochrany, ale z různých příčin růstávala vyhláška ministerstva
vnitra o požární ochraně na závodech nerealizovaná. S rozvojem průmyslu dochází k nárůstu
členské základny. Téměř každá továrna má svůj vlastní hasičský – požární sbor. Jako
dobrovolní členové ČSPO se podíleli i členové závodních jednot na životě a činnosti
organizace. Účastnili se celostátní požárnické soutěže o nejlepší požární družstvo, soutěže
Požárníci na pomoc zemědělství, ale zejména zúčastňovali se výcviku, školení, pečovali o
preventivní ochranu proti požárům na svém pracovišti. Závodní jednoty ČSPO vznikaly
nejdříve ve větších podnicích, kde již existovaly požární sbory jako zásahové jednotky. I
v některých středních a malých závodech sice byly požární sbory, ale většinou o jejich výcvik
nikdo nepečoval. Naopak v podnicích, kde existovaly závodní jednoty, velitelé požárních
sborů se zúčastňovali pravidelných instruktáží pořádaných okresními výbory ČSPO a závodní
jednoty v těchto závodech se staraly o vypracování poplachových směrnic, o vybavení dílen a
provozů hasebními prostředky, o vodní zdroje a ve spolupráci s okresním výborem pořádaly
námětové cvičení a rozvíjely i některé formy kulturní činnosti. Společně se zajišťováním
požární ochrany zemědělských závodů a malých provozoven, probíhalo zajišťování požární
bezpečnosti v průmyslových závodech. K zakládání dalších závodních jednot vyzýval i
usnesení sjezdů ČSPO. Po II. sjezdu ČSPO a po VII. plenárním zasedání ÚV ČSPO, které
rozebralo otázky požárního zajištění průmyslových závodů, začala se prohlubovat činnost
dobrovolných požárníků v závodech. V roce 1960 sdružoval Československý svaz požární
ochrany 1 311 závodních jednot. Ke konci roku 1961 měl Československý svaz požární
ochrany 1 501 závodních jednot Zakládání závodních jednotek PO ve zvýšené míře
odstartovala realizace usnesení ÚV ČSPO z května 1962 o pomoci a ochraně zemědělských a
průmyslových závodů před požáry a o zvýšení preventivní ochrany a výchovy pracujících
v průmyslu. Velmi přísně bylo dbáno, aby na všech úsecích závodů byly zaměstnanci
seznamování, poučeni a školeni, jak požárům předcházet a jak si počínat v případě jejich
vzniku. Požární technici závodů a pracovníci OV ČSPO měli v této době největší podíl na
zakládání závodních jednotek PO. Statistika z roku 1963 uvádí, že v ČSPO bylo tohoto roku
evidováno 2 188 závodních sborů (závodních jednot). Dne 6. a 8. července 1964 se konal
v Praze III. sjezd ČSPO. Jeho pozornost byla zaměřena na rozšiřování vlivu na závody a
ustavování nových závodních jednot (Zj ČSPO) v průmyslových podnicích a v závodech
místního hospodářství. Pohnutkou pro zakládání závodních jednot a rozšiřování vlivu ČSPO
na závody bylo sjezdové usnesení o zvýšení členské základny na dvojnásobek. Hlavní
východisko ke splní tohoto usnesení bylo v získávání nových členů v závodech, neboť úroveň
technického vybavení místních jednot již nedávala další možnosti pro skutečné uplatnění pro
další nové tisíce dobrovolných členů. Naopak v závodech byl pro uplatnění nových členů
stále ještě velký prostor. Převádět závodní jednotky požární ochrany na závodní jednoty
ČSPO se příliš nedařilo. Dlouhodobé úsilí o zřizování závodních jednot ČSPO přineslo své
konkrétní výsledky. Další možností byly v jednotných zemědělských družstvech. Na tomto
úseku zatím nebylo přistoupeno k zakládání závodních jednot – i když v jiných výrobních
družstvech byly závodní jednoty vytvářeny. Po dokončení kolektivizace zemědělství a
vytvoření dnešních JZD, se stalo nutností vytvořit dobrovolné závodní požární sbory i
v těchto organizacích. Sloučením JZD vyvstala situace, která činila jednotlivé sbory během
dne neschopné okamžitě zasáhnout při případném požáru. Požadavkem místních jednot bylo,
aby JZD ustavovala vlastní požární družstva, ostatně často složená převážně z členů místního
požárního sboru. Ve většině případů jsou členové požárního sboru i členy JZD a pracují
během dne na různých pracovištích vzdálených od místa bydliště a tak docházelo k situacím,
že nebylo možné tyto členy včas dopravit k požáru. V JZD se podařilo postarat o oblast
121
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
požární ochrany zřízením požárních družstev jako zásahových jednotek. Tato družstva dlouho
nevydržela a většinou ani nevyvíjela nějakou činnost.
Dne 17. dubna 1958 byl vydán zákon č. 18/1958 Sb., o požární ochraně, který platil po dobu
27 let. Podle tohoto zákona byli povinni řešit požární ochranu v závodech všichni vedoucí
pracovníci. Zákon určil druhy jednotek požární ochrany, které se dělily na profesionální a
dobrovolné. Na závodech to byly závodní požární útvary (výlučně profesionální) a závodní
požární sbory (dobrovolné a smíšené s placenými požárníky). Dále byli v podnicích ustaveny
požární hlídky. Závodní požární sbory byly složeny převážně z dobrovolných pracovníků
z řad zaměstnanců závodu-členů Místních jednot Československého svazu požární ochrany.
Závodní požární jednoty byly dobrovolné sbory na závodech, organizované a řízené OV
ČSPO. Koncem šedesátých let dosáhlo zakládání závodních jednotek PO a závodních jednot
ČSPO vrcholu. Stejně jako v zákoně o státním požárním dozoru a požární ochraně č. 35/1953
Sb., tak i v tomto zákoně se hovoří o tom, že příslušníkům požární ochrany, tedy i
příslušníkům závodních požárních útvarů přísluší stejnokroje a hodnosti. Tento zákon
dokonce uváděl, že k upevnění kázně a k usnadnění výkonu služby může ministr vnitra po
dohodě s ministrem národní obrany zavést stejnokroje pro příslušníky ostatních složek
požární ochrany (byly tím myšleny závodní požární útvary). Zákon č. 237/2000 Sb. u
zaměstnanců hasičských záchranných sborů podniků nahradil hodnosti funkčním označením.
Označení členů jSDHP řečí Vyhláška MV č. 247/2001 Sb. O organizaci a činnosti jednotek
požární ochrany ve znění pozdějších předpisů (226/2005 Sb.).
Trend v zakládání závodních požárních sborů nadále pokračoval: Loděnice Svádov /1949/,
KOTVA (dnes Gala a.s. Prostějov) /1949/; MEZ Brumov /1949/, n. p. Těstárny Březí u
Boršova /1949/, Sklárna Inwald, závod Rudolfova huť Bystřice /12. 8. 1949/, Výroba pian a
varhan Krnov /30. listopadu 1949/, PILA Hulín (n. p. Pilana Hulín později NÁŘADÍ Hulín
dnes Pilana Tools a.s. Hulín) /září 1949/, Jitex (Jihočeský textil), základní závod Písek (dnes
Jitex Písek a.s.) /15. 12. 1949/, TOKOZ Žďár nad Sázavou /1949/, Lineta Batelov /1949/,
Partex Velké Meziříčí (později Závody Antonína Zápotockého) /1949/, Perla 10, a.s. Zábřeh
(NH Zábřeh a.s.) /22. června 1949/, n. p. Moravskoslezské pletárny závod 03 (n.p. MOP)
Dolní Bečva (později LOANA závod Dolní Bečva /1950/; papírny OLPAP Žimrovice
(Smurfit Kappa Czech s.r.o., závod Mora Paper, závod Žimrovice) /1950/; n. p. Modeta
Hořepník /1950/; Hanácké železárny Prostějov /11. 2. 1950/, Vlárské strojírny k. p. Slavičín
/obnoven 1950/, Jitex České Budějovice /1950/, Sfinx /1950/, n.p. Moravskoslezské pletárny
závod 03 Dolní Bečva /24. ledna 1950/, Moravskoslezské pletárny Rožnov pod Radhoštěm,
závod 07 Krnov /10. února 1950/, n.p. Moravskoslezské pletárny závod Rožnov pod
Radhoštěm (n.p. MOP později LOANA závod Rožnov pod Radhoštěm) /10(17). 3. 1950/,
Karnola 01 Krnov /duben 1950/, Východomoravské plynárny Český Těšín /15. 5. 1950/,
ANZP Mladá Boleslav-závod Vrchlabí /1950/, Fruta 03 Modřice /1950/, Slezská provazárna
Boletice (později Konopa dnes LANEX a.s. Boletice) /1950/, Motorpal Telč /1950/, Fatra
–
Rakona, s.r.o. Rakovník /1950-52/; N. p. Moravskoslezské pily, závod Valašské Meziříčí
(Valašské pily Valašské Meziříčí) /1951/; TECHNOPLAST Chropyně /1951/, VÚ Česká
Třebová /1951/, n.p. Zbrojovka Vsetín /1951/; Dechtochema Velvěty (později Spolek pro
chemickou a hutní výrobu Spolechemie Velvěty dnes Lybar Velvěty) Lybar Velvěty /1951/,
n.p. Český nábytek Hradec Králové /1951/, Čsl. automobilová doprava, krajský podnik 7,
Hradec Králové /1951/, Karlovarský porcelán s.p., závod 06 Horní Slavkov (od r. 1992 Haas
-52/; MARS Svratka /1952/, Ledenický nábytek v. d. (haly Vápence)
Ledenice /1952/, GAMA GROUP a.s., závod Jimramov (dříve n.p. Vitka Jimramov; N. p.
Vlněna Brno, závod Jimramov; N. p. Vigona Svitavy, závod Jimramov; Gama a.s. České
122
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Budějovice, závod 6 Jimramov) /1952/, BONEX, závod I Teplice-Trhovany /1952/, OKD
Bezruč /1952/, Masaryk I (Eduard Urx) /1952/, Stalin I (Důl Rudý říjen) /1952/; Technometra
Jihlava (dnes Jihlavan a.s. Jihlava) /1952/; n.p. Olešan Košťálov 01 (později Kolora 07
Košťálov dnes Trevos a.s. Košťálov) /10. listopadu 1952/, AZNP Mladá Boleslav-závod
Kvasiny /1953/, Benzina Šlapanov /1953/; Elektrárna Dukla Havířov-Suchá /1953/, Bioveta
Ivanovice /1953/, v období padesátých let vznikají další závodní požární jednotky v LOANĚ
Holešov, OBAS Lesní Brána Dubí, OBAS Rudolfova huť Dubí, Testroj Teplice (později
Opravárenská základna ČEZ Teplice), SKLOTAS Řetenice (později SKLO UNION, závod
01, Teplice-Řetenice), Ploché sklo Teplice, závod Chudeřické sklárny (později SKLOTAS
Chudeřice a SKLO UNION, závod Chudeřice dnes Glavunion závod Chudeřice),
Jihomoravských dřevařských závodech Bystřice pod Hostýnem, v papírnách Novosedlice,
Východočeské bavlnářské závody VBZ Náchod (nyní Tepna), ČZG České závody
gumárenské Náchod (nyní Rubena), v elektrozávodě Ant. Teichman a spol ATAS (později
MEZ Náchod nyní Atas elektromotory Náchod a.s.), n. p. AMATI Kraslice, hasičský sbor na
stavbě vodního díla Lipno. Po roce 1953 jsou zakládány DZPS ve Filmových ateliérech
Kudlov, ČSAO (Československé automobilové závody) Gottwaldov, v cementárnách
Tlumačov, Chirana, s. p. Brno, Severočeská armaturka, České vlnařské závody, Pivovar Ústí
nad Labem – mnohé však po čase zanikly pro nedostatek zájmu a pochopení, ČSAO
(Československé automobilové závody) Holešov /1954/, Kdyňské strojírny Kdyně (později
Elitex k.p. Kdyně - ELITEX MACHINERI s.r.o. Kdyně) /únor 1954/, n. p. Jihočeské papírny
(Bupak) /1954/, fy. Ladislav Hejduk-dřevo a kovoprůmysl, Horní Hanychov u Liberce /1954/,
požární četa 1. vojenský záchranný pluk CO Kutná Hora (hasičská záchranná četa „71.
záchranná a výcviková základna Kutná Hora“) /1954/, Perla 02 Česká Třebová n.p. /1955/
(sbor pracoval již od r. 1874 Parnická textilní továrna HPS Česká Třebová, od r. 1882
Třebová), Velveta 2 Nová Paka (později Velveta Varnsdorf a.s. závod 2 Nová Paka) /1955/,
Pribina Přibyslav /1955/; N. p. Rudý říjen (Barum) Otrokovice /1955/, Elektrárna Hodonín
/1955/, Důl František Horní Suchá /1955/, Agrozet Třešť /1955/, Motorpal Havlíčkův Brod
/1955/; Lenas Bruntál /1955/, Granitol Moravský Beroun (později Fatra Moravský Beroun
dnes opět Granitol) /1955/, ČSAO (Československé automobilové závody) Bruntál /1955/,
n.p. Slovácké cihelny, závod Hrachovec (později Severomoravské cihelny závod Hrachovec)
/1955/, Okresní průmyslový kombinát Valašské Meziříčí /1955/, Státní statek Javorník
(později SABAS Javorník) /1955/, n.p. Masna Přerov /1956/, n.p. Galla Měřín /1956/,
Motorpal, závod 08 Velké Meziříčí /1. dubna 1956/, Gumárny Zubří s.p. (dnes Gumárny
Zubří a.s.) /1956/, Přerovské strojírny /1957/; Metalis Nejdek /1957/; ÚP závody
v Koryčanech /15. prosince 1957/, Keramika Dubí /1958/, Zbrojovka Jablůnka /13. 6. 1958/,
Nářadí Zborovice /1958/; Tesla Jihlava /1958/; Nářadí n.p. Praha (dnes Narex Bystřice s.r.o.)
/1958/, Závody Říjnové revoluce (dříve Zbrojovka Jablůnkov) /1958/, Palivový kombinát 25.
únor k.p. Vřesová /1958/, Farmaceutické závody „Spofa“ n.p. Ústí nad Labem (později
Chemodroga dnes Chemopharma n.p. Ústí nad Labem) /1958/, Pomocné provozy JZD, závod
07 Ratíškovice /1958/, požární četa 7. prapor civilní obrany VÚ Bučovice (později hasičská
záchranná četa VZÚ 5782 Bučovice - 155. záchranný prapor Bučovice) /1958/, JZD Spojil
/1959/, VUAB Roztoky u Prahy /1959/; Loděnice Valtířov /1959/, ČSSS Milná /1. ledna
1959/, SSAZ (Silniční stroje a zařízení) /14. dubna 1959/, hospodářství Československé
akademie zemědělských věd v Brankách (později stanice Výzkumného ústavu krmivářského
Čs. akademie zemědělských věd v Brankách) /1959/, lokomotivní depo ČSD Valašské
Meziříčí /1959/, požární jednotka ZBZS Uranové doly DIAMO s.p. – OZ GEAM Dolní
Rožínka /1959/, Umělecko-průmyslové závody n.p. Velké Karlovice /1959/, n.p.
Dechtochema Teplice /12. 11. 1959/, Hlubna Holubice /1960/, závod Motor 04 Kaplice
(později n.p. Jihostroj Kaplice) /1960/, Důl Svatopluk Mydlovary /1960/, nádraží ČSD
123
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Kařízek /1960/, v šedesátých letech byl ustaven SDH v Kovohutích Břidličná, KABLO Velké
Meziříčí, JZD Suchdol nad Lužnicí, Jitona Lomnice nad Lužnicí, Obal Rozkoš, Obal
Střížkovice, Otavan Nová Bystřice, JZD Slavonice, Důl Prezident Gottwald Hrdlovka,
Kaolinová továrna (Šamotka) Calofrig Borovany, Geotest n.p. Uhřínov /1. července 1961/,
Moravské chemické závody v Ostravě /1961/, Transporta Chrudim /1961/, JZD Jindřichův
Hradec /1961/, ČSSS Hubenov /únor 1961/, Jitex Týn nad Vltavou /1961/, Šroubárny
Benešov (dnes Hydraulika s.r.o. Benešov) /1961-62/, Severomoravské dřevařské závody
Karolinka /14. 12. 1961/, Geologický průzkum Dubí /1961/, Drutep Ledvice /4. dubna 1961/,
Důl Jirásek Ledvice a Úpravna uhlí Ledvice /27. 12. 1961/, Sklárny Kavalier a.s., závod
Votice /1961/, Helios České Budějovice (později Igla) /1961/, Lesní správa Dubí /1962/,
Kaolinová továrna (Šamotka) Calofrig Zliv /1962/, Jihočeské dřevařské závody Trhové Sviny
/1962/, Jihočeská Fruta /1962/, Igla Trhové Sviny /1962/, n. p. Elektroporcelán, závod 02
Bohosudov /14. 12. 1962/, Šroubárna Vrchoslav /1962/, ČSAD U Křížku České Budějovice
/1962/, Technoplyn České Budějovice /1962/, Jihočeské mlékárny České Budějovice /1962/,
Tiskárny-závod Střáž /1962/, Igla České Budějovice /1962/, Krajská nemocnice České
Budějovice /1962/, Tesla České Budějovice /1962/, Dehtochema České Budějovice /1962/,
Logarex České Budějovice /1962/, Tabákový průmysl České Budějovice /1962/, Calofrig
Zliv /1962/, ČSSS Plavnice /1962/, Jitona Lišov /1963/, Krajský svaz spotřebních družstev
České Budějovice /1963/, ČSSS Rožnov /1963/, ČSSS Nové Hrady /1963/, Otavan
Slavnonice /1963/, STS Dačice /1963/, Textil Slavkov /1963/, n. p. Stavostroj Nové Město
nad Metují (dnes Aman Czech Republic a.s). /1964/, ALPA Velké Meziříčí /1964/; JZD Mír
Brno-Tuřany /1964/, Prefa Třebovice /1964/, Svit koželužna Velké Meziříčí /6. května 1965/,
Proclima-Svamp s.r.o. Dolní Bousov /1965/; Krkonošské papírny Hostinné /1965/; Slévárna
Škoda České Budějovice /1965/, Tesárna Sosní /1965/, Motor Czech /1965/, Kovohutě
Gustava Klimenta Rokycany, s.p. (dnes Kovohutě Rokycany, a.s.) /1965/; k. p. Důl Paskov
/1966/, SMDZ /1966/, ČSSS Hořepník /1966/, JZD Hořepník /1966/, požární četa prapor CO
Kutná Hora (hasičská záchranná četa „152 záchranný prapor“) /1966/, JZD „Jiskra“ Děhylov
/1967/; JABLONEX GROUP a.s. Železný Brod /1967/; Sandrik Vyškov (později Rostex
Vyškov) /1968/; koncem 60. let Tesla Votice a.s., Sladovna Ivanovice, závod Vyškovan
(později LNH Lisovny nových hmot Vyškov) /1969/, Psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod
/1969/; Státní výrobny autodílů n. p. Praha závod Rousínov (SVA Rousínov později Praga
Rousínov) /1969/, Stavokonstrukce Vyškov /1969/, UP Rousínov /1969/, Adast Vyškov
(později Zbrojovka Vyškov) /1969/; ŽAZ Vamberk (dnes ESAB Vamberk) /1969/; JZD
Hlavnice /1969/, ČSSS Tichá /1970/, Stavokonstrukce Týn nad Vltavou /1970/, TESLA
Jihlava /1970/, MODETA n.p. Jihlava /1970/, METRA Blansko /1970/, TELURIA spol. s r.o.
Skrchov /1970/, Elektro-Praga Hlinsko /1970/, Ostroj Opava /1970/, I. Brněnská strojírna k.p.
Brno pobočný závod Velká Bíteš /1971/, Autopal s.r.o. Nový Jičín /1971/; SPORT n. p. Nové
Město na Moravě (dnes SPORTEN a.s. Nové Město n. M) /1971/, Závod Tesla Holešovice
v Brněnských Ivanovicích /1971/, Důl Staříč II /1972/, Jitka Otín /1972/, Dýhárna Chrast
/1972/, Východočeské papírny Chrast (později Orlické papírny Chrast) /1972/, Technolen
Hlinsko /1972/, Klima a.s. Prachatice /1972/, Rodinné domky a.s. Rýmařov /3. 9. 1973/; Lira
Český Krumlov /1973/, PAL Magneton Kroměříž /1973/, SFINX Všetuly /1973/, Pramet
Světlá Hora /1974/, KVK (Krkonošské vápenky a kamenolomy) Kunčice nad Labem /1974/;
Crystalex a.s. Nový Bor /1974/; n.p. Jihostroj Kaplice /1974/, Mikrotechna Týn nad Vltavou
/1974/, Závody přesného strojírenství Zlín /1975/, Závody Gustava Klimenta ZGK Znojmo
/1975/, Řetězárna Česká Ves /obnoven 24. 4. 1974 (1975)/, železniční Lokomotivní LOKO
DEPO Jihlava /15. listopadu 1975/, Spolana Neratovice /1975/, Závody Gustava Klimenta
ZGK Třebíč-Borovina /1975/, Sandrik Vyškov (později Rostex Vyškov) /obnoven 1975/;
MENET Průhonice (METAZ Průhonice dnes Beneš a Lát, slévárna a strojírna, a.s. Průhonice)
/1975/; Chemopetrol s. p. Benzina přečerpávací stanice - 7, Velká Bíteš /1976/, Stap
124
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Krucemburk /1976/; JZD Vyšší Brod /1976/, Mileta Hořice (dnes Mileta 02, Hořice
v Podkrkonoší) /1976/, SZP Těšnovice /1976/, Dřevokombinát Vrbno pod Pradědem (později
Severomoravské dřevařské závody Vrbno pod Pradědem) /1976/, Lisovna nových hmot
Vrbno pod Pradědem /1976/, BYTEX Jihlava /1977/, FERAMO (EJF) Brno /14. 9. 1977/,
Tesla Rožnov Havířov-Šumbark /1977/, Agrozet Jičín (později Agrostroj Jičín) /1977/,
ASTRID n.p. Praha – závod ALPA, Velké Meziříčí /1978/, KOVOLIT n.p. Jihlava /1979/,
TOS Hulín /1979/, Elitex Červený Kostelec a.s. (později Saurer Czech Republic s.r.o. dnes
OERLIKON CZECH s.r.o.) /1979/, Čistírny a prádelny Vyškov /1979/, Dřevodílo Rousínov
/1979/, Meta Vyškov /1979/, DDL Dřevozpracující družstvo Lukavec /1. 10. 1979, ale
požární ochrana byla organizována již před rokem 1966/, Interiér Říčany /1980/, Státní statek
Květná /1980/, JZD Fryšava /1980/, Bonex, závod I Teplice-Trnovany /19. 3. 1981/, Jitona
Český Krumlov /12. ledna 1981/, BYTEX Letovice /únor 1981/, Krajský plemenářský podnik
Homole Nové /1981/, JZD Velké Karlovice (dnes ZOD Velké Karlovice) /1982/; DP
Autobusy Praha-Řepy /1982/; Agromotor Velké Meziříčí /1983/; JZD „Pokrok“ Radostín nad
Oslavou (dnes ZERAS a.s. Radostín n. Osl.) /1983/; Krajský plemenářský podnik Koroseky
/1983/, Státní statek Votice /1983/, ZD Černovice /1984/, Pila Javořice Ptení /1984/;
Moravolen Vrbno pod Pradědem /1984/, ZD Zakřany /1985/, Pivovar Český Krumlov /19.
srpna 1985/, Agrostav Želatovice /1986/, JZD Ženklava /1986/, JZD Březí /1987/; Závody na
překližky a dýhy, n.p. Hodonín (dnes Ploma a.s. Hodonín) /14. 1. 1987/; Dopravní podnik DP
Autobusy Praha-Řepy, Klíčov, Dejvice, Kačerov, Vršovice (dnes Správa vozidel autobusy
provozovny Klíčov, Vršovice, Kačerov, Řepy) /1987/; Strojírny Nové Ransko. Z historie
závodních jednotek PO vyplývá, že existence některých se po čase ukázala jako nejistá nebo
dokonce jen krátkodobá. Navíc při těchto závodních jednotkách vznikala ještě družstva civilní
ochrany.
Závodní požární útvary zřizovala okresní inspekce státního požárního dozoru v součinnosti
s vedením závodů na základě zákona číslo 35/1953 Sb., o státním požárním dozoru a požární
ochraně v důležitých objektech, které vyžadovaly zvýšené požární ochrany. Jejich zřízení
určoval ministr vnitra na návrh ministra, do jehož odboru závod náležel. Náklady spojené se
zřizováním závodních požárních útvarů se hradily z rozpočtu toho ministerstva, do jehož
resortu závod náležel a věcné náklady hradil závod. Hasebním obvodem těchto útvarů,
složených z požárníků z povolání, byly vlastní závody, avšak v souladu s platnými
směrnicemi mohly být na základě souhlasu ředitele příslušného podniku či závodu nasazeny i
mimo území podniku. Závodní požární útvary zaujímaly zvláštní místo mezi jednotkami jako
nejvyspělejší složka požární ochrany s vysokými nároky na odbornou, mravní, fyzickou a
psychickou kvalitu jejich příslušníků. Vybavení těchto jednotek odpovídalo požárnímu
nebezpečí prostředí a provozů, ve kterých působili.
Požární ochrana v letech 1960 - 1990
V padesátých a šedesátých létech vznikají další závodní požární útvary. Z největších a
nejvýznamnějších je možno uvést národní podnik Královopolská Brno /1951/, Středočeské
strojírny Vodochody (dnes AERO Vodochody, a.s.) /1953/, Benzina Šlapanov (dnes Čepro
a.s., Praha středisko 07 Šlapanov) /1953/; Benzina Loukov (dnes Čepro a.s., Praha středisko
08 Loukov u Kroměříže) /1. 7. 1955/, ŽBC Železárny Hrádek u Rokycan /1955/, Železárny a
drátovny Bohumín (později Bohumínské železárny Gustava Klimenta dnes ŽDB Group a.s.
Bohumín) /1955/, Zbrojovka Brno /1956/, Železorudné doly a hrudkovny pro úpravu železné
rudy ŽDH Ejpovice (RND - Rudné a nerudné doly n.p. Ejpovice, ŠKODA Plzeň, závod
Ejpovice) /1. 3. 1956/, Elektrárna Tisová (dnes ČEZ UKE ETI Tisová) /1958/, Svit
Otrokovice /1958/, Svit Gottwaldov (Zlín) /1959/, ZPSL Ostrava (Česká správa letišť ČSL
s.p. Letiště Mošnov dnes Letiště Ostrava a.s.) /1959/, Vlárské strojírny s.p. Slavičín /1959/,
125
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
chemické továrny Kaučuk, a.s. Kralupy nad Vltavou (dnes SYNTHOS Kralupy a.s.) /1962/,
NCHZ Dehtový závod Valašské Meziříčí (n. p. Urxovy závody Valašské Meziříčí dnes
DEZA a.s. Valašské Meziříčí) /1963/, Elektrárna Tušimice /1963/, SEPAP Severočeské
papírny n. p. Štětí /1963/, Fatra Napajedla (dnes Aliachem a.s. Napajedla) /1965/, Válcovny
plechu Frýdek-Místek /1. 10. 1965/, TECHNOPLAST Chropyně (dnes Aliachem a.s.,
odštěpný závod Fatra Chropyně) /1966/, Elektrárna Ledvice /1966/, Elektrárna Prunéřov
(dnes EPR Elektrárna Mělník pobočná stanice Elektrárna Prunéřov Kadaň-Prunéřov) /1966/,
Silon n. p. Planá nad Lužnicí /1967/, Slévárna Škoda České Budějovice /1968/, ČKD Kutná
Hora /1968/.
Jestliže bylo uvedeno, že po roce 1948 vznikají desítky dobrovolných závodních hasičských,
od roku 1953 požárních sborů, a k dalšímu nárůstu dochází po roce 1955, tak tento slibný
vývoj byl zastaven v roce 1965. Ve dnech 27. -29. ledna 1965 se uskutečnilo zasedání ÚV
KSČ, jež mj. projednávalo otázky práce a výstavby společenských organizací. Ústřední výbor
se nakonec usnesl přenést působnost těch společenských organizací, jejichž činnost není
bezprostředně spjata s výrobním procesem, ze závodů do míst, kde pracující tráví většinu
svého času, tzn. do místa bydliště. Mezi takové byly počítány i závodní jednoty ČSPO. ÚV
ČSPO přijal poslušně toto usnesení. Po rozpracování rozhodnutí stranických orgánů
zasedáním IV. pléna ústředního výboru ČSPO ze dne 7. května 1965 bylo zavedeno
dvoustupňové řízení v podmínkách ČSPO a došlo k již zmíněnému (dočasnému) ukončení
všech činnosti požárních sborů (závodních jednot) ČSPO a jejich vyvedení ze závodů
v celostátním měřítku. Termín pro zrušení závodních jednot byl direktivně stanoven na 30.
září, nejpozději k 15. listopadu 1965. ČSPO dostal za úkol poskytovat vedení závodů účinnou
pomoc při zabezpečování jednotlivých provozů před požáry takovými formami, které budou
sladěny s výrobou. V tomto opatření se ukázalo, že šlo o nedomyšlený a ukvapený postup.
Ústřední orgány předpokládaly, že uvolnění členové přestoupí do místních jednot ČSPO
v místě bydliště. Byl to však omyl, protože k začlenění do místních jednot docházelo zcela
výjimečně. Ačkoliv se funkcionáři ČSPO pokoušeli přesvědčit uvolněné členy ze zrušených
závodních jednot ke vstupu do MJ ČSPO, přesvědčovací akce neměla úspěch. Značný počet
členů závodních jednot odmítl pracovat v místě svého bydliště s výmluvou, že stejně musí
v závodech zajišťovat požární ochranu, že nebudou platit členské příspěvky, které za ně dříve
platil závod. Část členů závodních jednot z ČSPO vystoupila. Z toho důvodu došlo k poklesu
členské základny. Je pochopitelné, že toto opatření vyvolalo u části funkcionářů zklamání a
nesouhlas. Po celých posledních 10 let požárníci dobrovolnou požární ochranu v závodech
trpělivě budovali, a proto reorganizace v říjnu 1965 vyvolala mezi členy ČSPO roztrpčení.
Zrušení závodních požárních jednot bylo velkou chybou, ale i zároveň škodou, neboť byla
zlikvidována velmi dobře organizovaná proti požární instituce. To, že závodní jednotky plnily
svůj účel, tomu nasvědčuje i okolnost, že v některých podnicích zpočátku odmítli pokyn ke
zrušení závodních jednot ČSPO respektovat. Mnohde se snažili najít cestu, jak toto opatření
obejít, když ze zrušených závodních jednot zřídily místní jednoty. Činnost byla zachována,
ale musel být změněn jejich název. V názvu organizace byl závod vynechán a organizace byla
prezentována podle názvu ulice, ve které se nacházel. Závažným faktem však bylo, že
průmyslové závody i zemědělská družstva se ocitla ze dne na den bez požární ochrany, kterou
dříve zabezpečovaly závodní požární sbory. Péče o požární ochranu v závodech pak přešla na
okresní inspekci požární ochrany. V závodech zůstaly zachovány jako represivní složky jen
požární sbory, požární družstva CO (zásahové jednotky) převážně jako služba civilní obrany
v rámci jednotného systému výchovy CO, byly zřízeny požární hlídky, případně závodní
požární útvary v největších průmyslových podnicích, které i organizačně spadaly pod vedení
závodu. Tato organizační opatření neměla však dlouhého trvání a v roce 1968, podle usnesení
ÚV SPO jsou opět zřizovány závodní organizace SPO, ne však na všech závodech a
126
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
podnicích, jako dříve. Značný počet požárů v letech 1966 – 1969 donutil však příslušná
ministerstva a orgány k tomu, že bylo odvoláno zrušení závodních jednot ČSPO z roku 1965.
Neuběhlo ani 5 let a požární ochrana se opět dostává do závodů, ale poněkud pracným
způsobem. Řada závodních jednot se tehdy rozpadla a jejich činnost nebyla již vůbec, nebo ne
zcela v plném rozsahu obnovena. Počínaje rokem 1971 se opět zakládaly dobrovolné požární
sbory v závodech a podnicích a to podle dohody hospodářského vedení a ČSPO. Na celostátní
konferenci v Praze dne 11. listopadu 1968 byla ukončena činnost ČSPO jako celostátní
organizace dobrovolné PO a byly vytvořeny dva samostatné svazy PO (a to Český a
Slovenský SPO). Hned příští den, tj. 12. 11. 1968 se konal první sjezd Českého svazu PO.
Přijaté stanovy přinesly dost novinek do činnosti PO. Změnil se název Závodní jednoty na
Závodní požární sbor (bylo to však v rozporu se současným zněním tehdejšího zákona o PO,
kdy požární sbory byly výkonnými jednotkami PO závodů, zatím co základní články byl jen
občanskými sdruženími (tj. spolky) v lůně Národní fronty. Po ustavujícím sjezdu Svazu
požární ochrany ČSSR v roce 1973 se vliv této dobrovolné organizace pozvolna znovu začal
šířit i na závody. Ve dnech 19. a 20. 1973 se v Praze konal IV. Sjezd ČSPO, na němž byla
ustanovena jednotná celostátní organizace „Svaz požární ochrany Československé
socialistické republiky (SPO ČSSR)“ a byly přijaty nové stanovy. Základním článkem
organizace se staly „Místní“ a „Závodní“ organizace SPO ČSSR, které tvořil SPO České
socialistické republiky (SPO ČSR) a SPO Slovenské socialistické republiky (SPO SSR).
V průběhu sedmdesátých let dochází opět ke stabilizaci situace a na většině závodů a podniků
začaly opět existovat dobrovolné závodní požární sbory.
Nutno zdůraznit, že veškeré závodní jednotky PO byly velmi dobře vybavovány technikou,
technickými a chemickými prostředky pro případnou ekologickou havárii, speciálně školeny
pro zásah ve svých provozech, kde se členové (zaměstnanci) samozřejmě vyznali nejlépe.
Závodní jednotky (ZJ) SPO musely být v každém závodě. Za činnost ZJ v závodě byl
odpovědný ředitel závodu, který také ukládal úkoly v ochraně proti škodám způsobených
požáry atd.
Ustavení závodních organizací ČSPO, SPO
Zj ČSPO n. p. MOP Rožnov pod Radhoštěm (později LOANA závod Rožnov pod
Radhoštěm) /10. 3. 1950/; Zj ČSPO n. p. MOP Dolní Bečva (LOANA závod Dolní Bečva
/1950/; Zj ČSPO Motorpal Jihlava /1950/, Zj ČSPO Konopa n. p. Boletice (dnes Lanex a.s.
Bolatice) /1951/, v polovině padesátých let byly postupně ustaveny Zj ČSPO přerovských
závodech: Kazeto, Juta, Masna, Moravské chemické závody a Přerovské strojírny, na
Kojetínsku: Zj ČSPO v kojetínském cukrovaru, Zj ČSPO na Hranicku: Cementárna Hranice,
Sigma Hranice, Kamenolom Olšovec, Solo Lipník n. B., TOS Lipník n. B. Zj ČSPO
u Severomoravských dřevařských závodů ve Vlkoši, v Elektro-Praga Milotice n. B.,
v cukrovarech Brodek u Přerova, Dřevohostice a Prosenice, na valašskomeziříčsku: Zj ČSPO
ve Valašských dřevařských závodech a v n.p. Tesla Rožnov pod Radhoštěm. obnovena Zj
SPO n.p. Vitka Svitávka /1957(9?)/, Zj ČSPO Důl Stachov Radvanice /leden 1957/, Zj ČSPO
HCHZ Dukla Hrušov /1961/, Zj SPO Moravské sklárny Karolinka /4. 1. 1964/, Zj SPO n. p.
Stavostroj Nové Město nad Metují /1964/; Zj SPO pivovar Budvar České Budějovice /1968/,
Zj SPO pivovar Samson České Budějovice /1968/, Zj SPO Elektrárna Mydlovary /1968/, Zj
SPO Mape Mydlovary, Zj SPO Škoda České Budějovice /1968/, Zj SPO Koh-i-noor Gama
České Budějovice /1968/, Zj SPO Železárny Prostějov /1969/, Zj SPO TONASO Neštěmice
/1. ledna 1969/, ZPS ČSPO VŠB Poruba /26. listopadu 1970/, znovuustaven Zj SPO Dukla
Hrušov /1971/, Zj SPO n.p. Meopta Přerov /1971/, Zj SPO SKLO UNION Řetenice /květen
1973/, Zj SPO Důl Staříč /30. ledna 1976/, Zj SPO Závody Antonína Zápotockého Vladislav
/1980/, Zj SPO Tesla Jihlava /1981/,
127
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Existence některých jednotek se však, bohužel, ukázala jako krátkodobá, neboť přestaly
vyvíjet činnost a byly vedeny pouze úředně, až zcela zanikly. K 1. 1. 1985 bylo ve SPO ČSSR
celkem 1 006 základních organizací SPO na závodech.
Závodní požární sbory, tzv. smíšené s placenými požárníky (jednotka sboru dobrovolných
hasičů podniku, do které jsou za účelem zvýšení akceschopnosti a zkvalitnění činnosti
zařazeny i osoby vykonávající tuto službu jako svoje zaměstnání): Železárny Třinec /1. 1.
1912/; Škoda Mladá Boleslav /1914/; Škodovy závody Plzeň /květen 1919/; Baťa a.s. Zlín
/1930/; Baťa a.s. Otrokovice (později Svit Otrokovice) /24. února 1935/; N. p. Fatra
Napajedla /1939/; Detona Bohuslavice nad Vláří (později Vlárské strojírny k. p. Slavičín)
/1940/; Meopta Přerov /1941, obnoven 1951/; Česká zbrojovka Uherský Brod /1952/;
Dechtochema Velvěty-Spolchemia Velvěty (Spolek pro chemickou a hutní výrobu) /1953/;
Česká správa dopravních letišť Brno-Tuřany /1954-5/; OBAS Rudolfova huť Dubí /1960/;
MEZ Mohelnice (později SIEMENS, a.s. Mohelnice) /1963/; n.p. Rudý říjen (Barum)
Otrokovice /1968/; Galena Opava-Komárov (dnes IVAX Pharmaceuticals s.r.o. Opava 9)
/1972/; AZNP Kvasiny /1972/; Chemophrarma n. p. Ústí nad Labem /1973/; Oděvní průmysl
Prostějov (dnes Oděvní podnik, a.s. Prostějov) /1973/; Tranzitní plynovod, s.p. KS
Kompresorová stanice Kralice nad Oslavou (později RWE TRANSGAS a.s.) /1974/; KABLO
Vrchlabí /1976/; KABLO Velké Meziříčí /1978/; Rubena Náchod /1978/; Rubena Náchod,
závod Hronov /1978/; letecká továrna Mesit Uherské Hradiště (dnes Mesit Reality s.r.o.
Uherské Hradiště) /1980/; Zlínské letecké závody Otrokovice (dnes Moravan Aviation a.s.
Otrokovice) /1980/; Farmakon Olomouc (dnes Farmak a.s. Olomouc) /1983/; Fosfa s.p.
Břeclav-Poštorná /29. 12. 1989/; VÚ 5333 Halenkov /1. 1. 1994/; SCB Foundry, a.s. České
Budějovice /2001/; DEKONTA a.s. /10. 1. 2002/.
Požární ochrana v letech 1990 – dosud
Koncem devadesátých let, příchodem sametové revoluce, přichází i konec závodních
hasičských sborů. Finanční, ale i materiální podpora již není na takové úrovni, jako tomu bylo
v minulých letech, což vedle k tomu, že hasiččinu dělají jen skalní nadšenci. Od roku 1. 1.
1995 jsou v podnicích jednotky sboru dobrovolných hasičů podniku, jejich počet je podstatně
nižší než před rokem 1989, přesný počet není znám. Počet sborů dobrovolných hasičů
podniků v druhé polovině 90. let dosáhl počtu 1 084 s počty 41 616 hasičů. V jednotkách
SDHP zařazeno zařazeno v roce 2004 – 4 143 hasičů a 2006 - 2 974 hasičů. 1. října 1991
vznikl 21. Vojenský záchranný pluk CO Olomouc- požární četa (později hasičská záchranná
četa „75. záchranná a výcviková základna Olomouc“). Přeměnou 4. průzkumného praporu 31.
10. 1992 vznikl 12. záchranný pluk CO v Jindřichově Hradci-požární četa (později hasičská
záchranná četa „72. záchranná a výcviková základna Jindřichův Hradec - 153. záchranný
prapor Jindřichův Hradec“), 30. června 1994 73. záchranný pluk CO Rakovník-požární četa
(později hasičská záchranná četa „73. záchranná a výcviková základna Rakovník“). Od 1.
ledna 1994 došlo k vytvoření u VÚ 2547 Halenkov (VÚ 5333 Halenkov) 5-ti členného
profesionálního družstva hasičů. To mělo za úkol zajišťovat požární ochranu v objektu
vojenského útvaru. Začátkem devadesátých let to vypadalo, jako by dobrovolní hasiči nebyli
potřební. Došlo k útlumu a některé závodní sbory dokonce zanikly. Výjimkou je jednotka
SDHP Fehrer Bohemia s.r.o. závod 01 Česká Lípa /1995/ a jednotka požární ochrany a.s.
DEKONTA která byla zřízena 10. ledna 2002. Za nového majitele ČKD Kutná Hora byl
založen SDHP SCB Foundry, a.s. – Slévárna České Budějovice 1 s hasiči z povolání v roce
2001. Závodní požární sbor JZD Zahořany převeden v říjnu 1999 na jSDHP ZKS AGRO
Zahořany s.r.o. Při HZSP Válcoven plechu Frýdek Místek byli zřízeni dobrovolní hasiči od
roku 2001 do konce roku 2006 v počtu 15 zaměstnanců z důvodu rozsáhlé restrukturalizace a
128
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
snížením početních stavů profesionálních hasičů a byli určeni k výpomoci v případech
mimořádných událostí jako povodně, ekologické havárie a asistenční hlídky. Do hasebních
činností nebyli začleňováni z důvodu nedostatečného vybavení výstrojí. V průběhu roku 2000
u 75. záchranné a výcvikové základny Olomouc vznikl odloučený 157. Ženijní záchranný
prapor (žpr) Hlučín. Požární hlídka Fehrer Bohemia s.r.o. závod 02 Liberec založena 2003.
Jednotka SDHP Vetropack Kyjov obnoven 1. 11. 2007.
Jak by vypadal požár v případě jeho volného rozvoje až do příjezdu hasičského záchranného
sboru kraje. Jedná se sice jen o několik minut, protože doba jízdy je vzhledem ke vzdálenosti
opravdu minimální. Ale i těch několik minut může znamenat mnoho. Jakých parametrů by
požár za těchto několik minut asi dosáhl? Ukázalo se tedy, že i sbory dobrovolných hasičů
podniku mají svůj význam. Pozornost věnovaná požární ochraně v závodech je na místě,
neboť výše škod způsobovaných požáry v průmyslu má rostoucí tendenci. Tato skutečnost je
aktuální zvláště nyní, kdy v celé řadě podniků dochází v souvislosti s úspornými opatřeními
k rušení sborů dobrovolných hasičů nebo omezování jejich činnosti. Jsou tedy taková opatření
opravdu úsporná. Našla by se celá řada příkladů, kdy rychlým zásahem, ať už v závodě, nebo
mimo něj, prokázaly závodní požární sbory svou oprávněnost. Vývoj, kterým tyto sbory
prošly, byl provázen vždy obětavostí a odpovědností členů, na nichž spočívala a bude
spočívat největší odpovědnost při zabezpečování požární ochrany v závodech. Všechny
zmíněné SDH na závodech jsou zcela rovnocennými partnery SDH v jednotlivých obcích a
svou bohatou činností nezůstávají za nimi. Mají navíc specifické poslání – chránit podnikový
majetek, po bezpečnostní stránce zajisti plynulý chod výroby a včasným zákrokem zabránit
případným ztrátám při požáru. Třebaže jejich postavení je poněkud složitější, dosahované
výsledky svědčí o kladném přístupu při plnění úkolů nad rámec pracovních povinností.
V roce 1948 byl dobrovolný hasičský sbor Spolana n. p. Neratovice přeměněn na
profesionální hasičský sbor, v roce 1954 byl z rozhodnutí ministra vnitra, závodní hasičský
sbor přejmenován na ZPÚ Vítkovice, 1955 byl ZPS Spolana Neratovice přejmenován na
ZPÚ, z rozhodnutí okresní inspekce státního požárního dozoru byl v roce 1955 ustaven ZPÚ
ŽBC Hrádek u Rokycan, 1958 byl ZPS Vlárské strojírny k.p. Slavičín a ZPS Svit Otrokovice
zrušen a byl vytvořen ZPÚ, v roce 1959 byl na žádost vedení n.p. Svit Gottwaldov ZPS
zrušen a ustaven ZPÚ. Od 1. července 1971 byla ZPS n.p. Rudý říjen (Barum) Otrokovice
přejmenován na ZPÚ. Roku 1998 byl SDHP Škoda Auto a.s. v Kvasinách organizačně
začleněn do HZSP Mladá Boleslav.
Zrušené Zj ČSPO, ZJ SPO, SDH
1876 německý závodní hasičský a záchranářský sbor při uhelném dole Heiriches-GlückZeche Petřvald-Březiny přeměněn na obecní dobrovolný sbor, 7. 3. 1901 fy. Emanuel
Feuerstein a spol. Hořice přejmenován na Sbor dobrovolných hasičů odděl. II, 30. června
1939 nebo 12. února 1940 Ferdinand a Emil Kallab Velké Meziříčí; 1942 textilní SDH ve
Svitávce; 1948 hasičský sbor n.p. Vitka Svitávka (SDH); 1951 Zj ČSPO n.p. MOP Rožnov
pod Radhoštěm; 1951 Zj ČSPO n.p. MOP Dolní Bečva; 5. dubna 1951 s.p. KABLO závod
Vsetín, n.p. MEZ Vsetín a n.p. Krásenské sklárny závod Vsetín sloučen s SDH Vsetín, 20.
července 1951 Thonet n.p., závod Halenkov-n.p. UP závody, závod Halenkov splynul s Mj
ČSH Halenkov jako její pomocné družstvo, 21. května 1951 n.p. Krásenské sklárny Valašské
Meziříčí převeden na Mj ČSH v Krhové a ve Valašském Meziříčí, 21. června 1951 n.p.
moravskoslezské pily, závod Valašské Meziříčí (Valašské pily Valašské Meziříčí), 1951
ČESANA Mladá Boleslav, 1951 Sklárny Moravia-utvořili odbočku městského sboru, 1953
převedeni dobrovolní hasiči z textilky Vlněna do Mj ČSPO ve Svitávce, 10. prosince 1964 Zj
ČSPO TOS Čelákovice, 10. prosince 1964 Kovohutě Čelákovice, 1965 BSS Brandýs nad
129
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Labem, 21. června 1965 Zj ČSPO Žďas Žďár nad Sázavou, 21. června 1965 Zj ČSPO n.p.
Alpa Velké Meziříčí, 21. června 1965 Zj ČSPO n.p. Galla Měřín, 21. června 1965 Zj ČSPO
Léčebna dlouhodobě nemocných Buchtův kopec, říjen 1965 Zj ČSPO Důl Stachov
Radvanice; 1965 Zj ČSPO LOANA závod Rožnov pod Radhoštěm; 1965 Zj ČSPO LOANA
závod Dolní Bečva; 1965 Zj ČSPO ZAZ Jaroměř; 1965 Zj SPO Tiba 03 Červená Skalice;
1965 Zj ČSPO Mileta; Červená Skalice; 1965 Zj ČSPO Veba Broumov; 1965 Zj ČSPO Veba
Olivětín; 1965 Zj ČSPO Tepna 12 Červený Kostelec; 1965 Zj ČSPO MEZ Náchod; 1965 Zj
ČSPO Tepna 01 Náchod; 1965 Zj ČSPO Tepna 03 Náchod; 1965 Zj ČSPO Karosa Jaroměř;
1965 Zj ČSPO Tiba Jaroměř; 1965 Zj ČSPO TOS Hronov; 1965 Zj ČSPO Veba n.p.,
Broumov – závod Olivětín; 1965 Zj ČSPO ČSD Děčín; 1965 Zj ČSPO Česana Boletice; 1965
Zj ČSPO Kablo Děčín; 1965 Zj ČSPO Kovohutě Děčín; 1965 Zj ČSPO Kovona Boletice;
1965 Zj ČSPO Narex Děčín; 1965 Zj ČSPO Perla 02 Česká Třebová n.p., 1965 Zj ČSPO
Mosilana Česká Třebová, 1965 Zj ČSPO UP závodů Koryčany, 1965 Zj ČSPO Přerovské
strojírny, 1965 Zj ČSPO Elektro-Praga Milotice nad Bečvou, 1965 Zj ČSPO Cementárna
Hranice, 1965 Zj ČSPO Kamenolom Olšovec, 1965 Zj ČSPO POŽ ČSD Přerov, 1965 Zj
ČSPO Lýko Přerov, 1965 Zj ČSPO n.p. Masna Přerov, 1965 Zj ČSPO KOZETO, n.p., závod
01 Přerov, 1965 Zj ČSPO Severomoravské dřevařské závody, n.p. závod Vlkoš, 1965 Zj
ČSPO Severomoravské cukrovary, k.p., závod Kojetín, 1965 Zj ČSPO Severomoravské
cukrovary, k.p. závod Brodek, 1965 Zj ČSPO Severomoravské cukrovary, k.p. závod
Prosenice, 1965 Zj ČSPO Severomoravské cukrovary, k.p, závod Dřevohostice, 1965 Zj
ČSPO n.p. Přerovské strojírny, n.p. Přerov, 1965 Zj ČSPO n.p. Meopta Přerov, 1965 Zj
ČSPO CHEMOPETROL, k.p., PŘCHZ Přerov, 1965 Zj ČSPO JUTA, n.p., závod Přerov,
1965 Zj ČSPO JZD „ČSP“ Toubky nad Bečvou, 1965 Zj ČSPO Sigma, k.p. Hranice, 1965 Zj
ČSPO SOLO, n.p., závod Lipník nad Bečvou, 1965 Zj ČSPO TOS, k.p., závod Lipník nad
Bečvou, 1965 Zj ČSPO Konopa n.p. Boletice, 1965 Zj ČSPO Rostex Vyškov; 1965 Zj ČSPO
Bioveta Ivanovice; 1965 Zj ČSPO Velkoobchod Holubice; 1965 Zj ČSPO Středněmoravské
dřevařské závody Bučovice (UP Bučovice); 1965 Zj ČSPO Sladovna Ivanovice, závod
Vyškovan; 1965 Zj ČSPO Pivovar Vyškov; 1965 Zj ČSPO SVA Rousínov; 1965 Zj ČSPO
UP Rousínov; 1965 Zj ČSPO Adast Vyškov; 1965 Zj ČSPO cukrovar Vyškov; 1965 Zj ČSPO
Juta, n.p. Opava; 1965 Zj ČSPO Karnola, n.p. Opava; 1965 Zj ČSPO OSTROJ, n.p. Opava;
1965 Zj ČSPO Státní oblastní nemocnice Opava; 1965 Zj ČSPO ŽIPA, n.p. Žimrovice; 1965
Zj ČSPO OKULA, n.p. Budišov nad Budišovkou; 1965 Zj ČSPO BROKÁT, n.p. Vítkov;
1965 Zj ČSPO ÚP závodů v Koryčanech, 1965 Zj ČSPO TESLA Jihlava, 1965 Zj ČSPO
Moravské chemické závody Dukla Ostrava-Hrušov, 1965 Zj ČSPO MCHZ Ostravit, 1965 Zj
ČSPO Tiskárny Ostrava, 1965 Zj ČSPO Kavárna Elektra Ostrava, 1965 Zj ČSPO ČSD – hl.
nádraží Přívoz, 1965 Zj ČSPO Lokomotivní depo Přívoz, 1965 Zj ČSPO Slovnaft Ostrava,
1965 Zj ČSPO Koksovna Vítězný únor Ostrava, 1965 Zj ČSPO Důl J. Šverma Ostrava, 1965
Zj ČSPO Koksovna Jan Šverma Ostrava, 1965 Zj ČSPO Dudíkárny Mariánské Hory, 1965 Zj
ČSPO Urxovy závody n.p. Ostrava-Zábřeh, 1965 Zj ČSPO Cementárny a sádrovcové doly
Zábřeh, 1965 Zj ČSPO VŽKG Vítkovice, 1965 Zj ČSPO Důl Zárubek Ostrava, 1965 Zj
ČSPO Koksovna Trojice Ostrava, 1965 Zj ČSPO Důl Petr Cingr 3 Ostrava-Michálkovice,
1965 Zj ČSPO Důl Fučík 3 Radenice, 1965 Zj ČSPO NHKG Ostrava, 1965 Zj ČSPO NHKG
– závod 28, 1965 Zj ČSPO STS Kunčice, 1965 Zj ČSPO Důl Generál Jeremenko Ostrava,
1965 Zj ČSPO Kamenina Hrušov, 1965 Zj ČSPO Pekárny Svinov, 1965 Zj ČSPO Prefa
Třebovice, 1965 Zj ČSPO Elektrárna 1. máje Třebovice, 1965 Zj ČSPO Bytostav Poruba,
1965 Zj ČSPO ČSD Kařízek, 1965 Zj ČSPO Řetězárna Česká Ves, 1965 Zj ČSPO Vápenka
Vápenná, 1965 Zj ČSPO Šamotárna Vidnava, 1965 Zj ČSPO Papírny Písečná, 1965 Zj ČSPO
Moravolen 04 Jeseník, 1965 Zj ČSPO Moravolen 10 Jeseník, 1965 Zj ČSPO Armaturka
Dolní Lipová, 1965 Zj ČSPO Papírny OLPA, a.s. Jindřichov, 1965 Zj ČSPO Karosa
Hanušovice, 1965 Zj ČSPO MEZ Jedlí, 1965 Zj ČSPO MEZ Postřelnov, 1965 Zj ČSPO
130
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Moravolen Sudkov, 1965 Zj ČSPO Orban Zábřeh, 1965 Zj ČSPO Hedva Zábřeh, 1965 Zj
ČSPO Papírny Lukavice, 1965 Zj ČSPO UP Moravičany, 1965 Zj ČSPO k.p. MEZ
Mohelnice, 1965 Zj ČSPO Jesenické dřevařské závody Loštice, 1965 Zj ČSPO STS Ústí nad
Labem, 1965 Česká továrna na láhve n.p. Ústí nad Labem, 1965 Zj ČSPO Dechtochema
Velvěty (Spolchemia-Spolek pro chemickou a hutní výrobu Velvěty), 1965 Zj ČSPO Spojené
keramické závody (Spojker) Teplice-Trnovany, 1965 Zj ČSPO Sklárna Inwald, závod
Rudolfova huť Bystřice, 1965 Zj ČSPO Bonex, závod I Teplice-Trhovany, 1965 Zj ČSPO
Důl Svornost Ohníč, 1965 Zj ČSPO Průmyslové sklárny Hostějovice, 1965 Zj ČSPO
Průmyslové sklárny Hostomice, 1965 Zj ČSPO n.p. Dechtochema Teplice, 1965 Zj ČSPO
Důl Alois Jirásek, 1965 Zj ČSPO SHD Důl Jirásek Ledvice a Úpravna uhlí Ledvice, 1965 Zj
ČSPO n.p. Elektroporcelán, závod 02 Bohosudov, 1965 Zj ČSPO Šroubárna Vrchoslav, 1965
Zj ČSPO Keramika Dubí, 1965 Zj ČSPO Geologický průzkum Dubí, 1965 Zj ČSPO OBAS
Lesní brána Dubí, 1965 Zj ČSPO Důl President Gotwald Hrdlovka (Alexander), 1965 Zj
ČSPO Papírny Novosedlice, 1965 Zj ČSPO Veřejný požární útvar Teplice-Trnovany, 1965 Zj
ČSPO SKLOTAS Chudeřice (SKLO UNION, závod Chudeřice), 1965 Zj ČSPO SKLOTAS
Řetenice (SKLO UNION, závod 01, Teplice- Řetenice), 1965 Zj ČSPO OBAS Rudolfova huť
Dubí (KLO UNION Rudolfova huť Dubí), 1965 Zj ČSPO Osan Košťany (Osvětlovací sklo
Košťany), 1965 Zj ČSPO Kovohutě Břidličná, 1965 Zj ČSPO Brokát Rýmařov, 1965 Zj
ČSPO Závody Stanislava Kostky Neumanna Vrbno pod Pradědem, 1965 Zj ČSPO
Severomoravské dřevařské závody Vrbno pod Pradědem, 1965 Zj ČSPO n.p. Moravolen
Bruntál, 1965 Zj ČSPO Moravolen Zlaté Hory, 1965 Zj ČSPO Lenas Bruntál, 1965 Zj ČSO
ČSAO Bruntál (Československé automobilové závody), 1965 Zj ČSPO železniční stanice
Krnov, 1965 Zj ČSPO ČSD dílny Krnov, 1965 Zj ČSPO Karnola 01 Krnov, 1965 Zj ČSPO
ZSKN Krnov, 1965 Zj ČSPO ČSSS Víno, 1965 Zj ČSPO Slezské mlýny Krnov, 1965 Zj
ČSPO Sklárny Valašské Meziříčí, 1965 Zj ČSPO Sklárny Karolinka, 1965 Zj ČSPO n.p.
Tesla Rožnov pod Radhoštěm, 1965 Zj ČSPO Československé akademie zemědělských věd
Branky, 1965 Zj ČSPO lokomotivní depo ČSD Valašské Meziříčí, 1965 Zj ČSPO KABLO
s.p. Vsetín, 1965 Zj ČSPO MEZ Vsetín, 1965 Zj ČSPO Sklárny Vsetín, 1965 Zj ČSPO n.p.
Tesla Valašské Meziříčí, 1965 Zj ČSPO Bezkyd Nový Hrozenkov, 1965 Zj ČSPO Závody
Říjnové revoluce Vsetín, 1965 Zj ČSPO Závody Říjnové revoluce Jablůnka, 1965 Zj ČSPO
Valašský dřevařský průmysl Valašské Meziříčí, 1965 Zj ČSPO Moravskoslezské pletárny
Rožnov pod Radhoštěm, 1965 Zj ČSPO n.p. Slovácké cihelny, závod Hrachovec
(Severomoravské cihelny závod Hrachovec), 1965 Zj ČSPO hospodářství Československé
akademie zemědělských věd v Brankách (Stanice Výzkumného ústavu krmivářského Čs.
akademie zemědělských věd v Brankách), 1965 Zj ČSPO Sandrik Hošťálková, 1965 Zj ČSPO
Okresní průmyslový kombinát Valašské Meziříčí, 1965 Zj ČSPO pivovar Budvar České
Budějovice, 1965 Zj ČSPO pivovar Samson České Budějovice, 1965 Zj ČSPO Elektrárna
Mydlovary, 1965 Zj ČSPO Mape Mydlovary, 1965 Zj ČSPO Škoda České Budějovice, 1965
Zj ČSPO Koh-i-noor Gama (Koh-i-noor 01) České Budějovice, 1965 Zj ČSPO Motor, 1965
Zj ČSPO Masný průmysl, 1965 Zj ČSPO Motocyklové závody Mladý, 1965 Zj ČSPO
Jihočeské papírny České Budějovice, 1965 Zj ČSPO ČSD České Budějovice, 1965 Zj ČSPO
Důl Svatopluk, 1965 Zj ČSPO Sfinx České Budějovice, 1965 Zj ČSPO Drobné zboží, 1965
Zj ČSPO Těstárna Březí, 1965 Zj ČSPO Tesla, 1965 Zj ČSPO Tiskárna Stráž, 1965 Zj ČSPO
Logarex, 1965 Zj ČSPO Igla České Budějovice, 1965 Zj ČSPO Tabákový průmysl České
Budějovice, 1965 Zj ČSPO Technoplyn České Budějovice, 1965 Zj ČSPO Dehtochema
České Budějovice, 1965 Zj ČSPO ČSAD České Budějovice, 1965 Zj ČSPO Jihočeské
mlékárny České Budějovice, 1965 Zj ČSPO Šamotárna Zliv, 1965 Zj ČSPO Koh-i-noor 02,
1965 Zj ČSPO ČSSS Plavnice, 30. září 1965 Zj ČSPO Otavan Slavonice, 30. září 1965 Zj
ČSPO STS Dačice, 30. září 1965 Zj ČSPO Jitona Lomnice nad Lužnicí, 30. září 1965 Zj
ČSPO Obal Střížkovice, 30. září 1965 Zj ČSPO Otavan Nová Bystřice, 30. září 1965 Zj
131
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
ČSPO JZD Slavonice, 30. září 1965 Zj ČSPO JZD Jindřichův Hradec, 30. září 1965 Zj ČSPO
JZD Suchdol nad Lužnicí, 30. září 1965 Jiholen Otín, 30. září 1965 Zj ČSPO Partex Nová
Včelnice, 1965 Zj ČSPO PÚ ČSD G.n. Plzeň, 1965 Zj ČSPO ČSD TVD Koterov, 1965 Zj
ČSPO JITONA, 1965 Zj ČSPO Početnická služba, 1965 Zj ČSPO v pobočném závodě
Západočeské papírny Bukovec, 1966 Zj ČSPO Drutep Ledvice, 1965 Zj ČSPO Elektro Praga
Hlinsko, 1965 Zj ČSPO Dílo Svratouch, 1965 Zj ČSPO Transporta Chrudim, 1965 Zj ČSPO
Elite Chrudim, 1965 Zj ČSPO ČSAD Chrudim, 1965 Zj ČSPO Silnice Chrudim, 1965 Zj
ČSPO Karosa Slatiňany, 1965 Zj ČSPO Cukrovar Slatiňany, 1965 Zj ČSPO Cihelna
v Tuměchodech, 1965 Zj ČSPO Cihelny Stíčany, 1965 Zj ČSPO Techtolen Hlinsko, 1965 Zj
ČSPO Východočeské papírny Chrast, 1965 Zj ČSPO Perla 02 Česká Třebová n.p., 1965 Zj
ČSPO Důl A. Zápotocký, 1965 ZJ ČSPO OU STS Přibyslav, 1966 závodní požární jednotka
JZD Mír Brno-Tuřany, 1969 Zj ČSPO Motorpal n.p. Jihlava začleněn do Mj ČSPO JihlavaStaré Hory, Zj ČSPO Jitka Otín přeměněn na sídlištní Mj ČSPO-zrušen 1968, Zj ČSPO
Stavostroj Nové Město nad Metují, Rubena Náchod přeměněn na Mj ČSPO; Zj ČSPO
Západočeské papírny Plzeň – hlavní závod, přeměněn Mj ČSPO, Zj ČSPO Plzeňské pivovary
přeměněn na Mj ČSPO, Zj ČSPO Dílny ČSD Plzeň, Zj ČSPO STS, Zj ČSPO Sklárna Ústí
nad Labem-Střekov přeměněny na Mj ČSPO, 1965 Zj ČSPO TON Bystřice pod Hostýnem
vystupuje na veřejnosti pod hlavičkou Bystřice p. H. II (od roku 1970 opět obnoven), Zj
ČSPO Vlněna Svitávka zrušen a přeměněn SPO Svitávka II-Vlněna; Zj ČSPO okresu Jičín –
ZPA Nová Paka (Závody průmyslové automatizace), TOFA, SSAZ (Silniční stroje a
zařízení), BONEX, Velveta 5/1, Velveta 2 sloučeny do nové Místní jednoty ČSPO Nová Paka
II /počínaje rokem 1971 opět svou činnost obnovily jako ZO SPO v závodech/, 1965 členové
závodního hasičského sboru Strojírna Kotouč, dle nařízení okresního velitelství ČSPO se stali
členy městského sboru ve Štramberku; 1978 Zj SPO ČSD Kařízek; 1984 Zj SPO Svit n.p.
Otrokovice; 1978 Zj SPO POŽ ČSD Přerov; 1981 Zj SPO Závody Antonína Zápotockého
Vladislav; 1992 Gumokov (Rubena) Hradec Králové; 24. května 1994 SDH Moravské
chemické závody MCHZ Dukla Hrušov; 7. 3. 2005 Agrostroj Jičín; 7. 3. 2005 ZPA Nová
Paka, 7. 3. 2005 TOFA, 7. 3. 2005 SSAZ (Silniční stroje a zařízení), 7. 3. 2005 BONEX, 7. 3.
2005 Velveta 5/1, 7. 3. 2005 Velveta 2; 2008 SDH VITKA BRNĚNEC; 1. 1. 2009 Narex a.s.
Lázně Bělhrad.
Zrušené Zj CO, Zj PO, ZPS, DZPS, SDHP
Závod na výrobu cukru hraběte Larische v Horní Suché /1873/; ochranná služba hasičská
v dobřivských železáren /1903/, fy. Meinl-Erben Velké Březno /1903/, Pivovar Karviná-Doly
/1911/, Závod na loupání vrby panství vsetínského v Ratiboři /1911/, S. Reich a spol. ve
Františčině huti ve Velkých Karlovicích /1912/, tovární sbor hasičů akciového cukrovaru
Vyškov (německý) /1918/, Závodní oddíl hasičů v tabákové firmě Budišov nad Budišovkou
/1921/, Karviná-Doly (německý) /1921/, Důl Hedvika Petřvald (německý) /1924/, ThonetMundus Halenkov (sloučení firem Thonet a Josef Kohn) /1923 nebo 1926/, Velkostatek
Hodkov /1924/, Thonet-Mundus Český Těšín (německý) /1930/, Dobrovolná tovární hasičská
jednota v továrně na sukna a vlněné zboží Bratří Lannerů /1929 nebo 1931/, Karlova huť
Frýdek Místek (německý) /1931/, hasičský sbor jámy Louis Vítkovice (německý) /7. 11.
1931/, S. Reich a spol v Mariánské huti ve Velkých Karlovicích /1931/, zámecký sbor
majitele panství barona Königswartera Kvasiny /1932/, Thonet-Mundus Český Těšín (český)
/1932/, Železárny Třinec (německý) /1932/, Továrna Petr Polach Frenštát pod Radhoštěm
/1933/; knížecí Lichtenštejnská továrna Adamov /1934/, Válcovny trub Bohumín (německý)
/1934/, chemička Hrušov (německý) /1935/; Drátovny Bohumín-Pudlov (německý) /1936/;
Thonet-Mundus Vsetín /1937/; Železárny Vítkovice (německý) /1937/; Karviná-Doly (český)
/1938/; Železárny Třinec (český) /1938/; Válcovny trub Bohumín (český) /1938/; Drátovny
Bohumín-Pudlov (český) /1938/; Důl Pokrok Petřvald (český) /1938/; Rosická báňská
132
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
společnost Zastávka u Brna /1939/; chemička Hrušov (český) /1939/; Důl Pokrok Petřvald
(polský) /1939/; Železárny Třinec (polský) /1939/; Drátovny Bohumín (polský) /1939/;
Válcovny trub Bohumín (polský) /1939/; Spojené lihovary a drožďárny s likérkou Mladá
Boleslav /1940/; akciový pivovar Budvar (Budweis-Budweiser) České Budějovice /1940/;
chemička Hrušov (německý) /1942/; chemička Hrušov (smíšený) /1945/; Důl Pokrok Petřvald
(německý) /1945/; německá jednotka PO v neratovické chemičce /1945/; Drátovny Bohumín
(německý) /1945/; Válcovny trub Bohumín (německý) /1945/; Veba Olivětín (německý)
/1945/; První brněnská strojírna (německý) /1945/; Velkostatek Františka Harracha Velké
Meziříčí /1946/; Detona Bohuslavice nad Vláří /1946/; fy. Kopp a syn Janštejn začleněn do
SDH Horní Dubenky /1947/; Zetor Brno /1947/; Karviná-Doly (smíšený) /1948/; Důl
Gabriela (německý) /1948/; Důl Hohenegger Karviná-Doly (německý) /1948/; Koksovna
Karviná-Doly (smíšený) /1948/; Spolana Neratovice /1948/; Tonet elektrárna Krnov /1950/;
Výroba pian a varhan Krnov /1950/; Moravskoslezské pletárny Rožnov pod Radhoštěm závod
07 Krnov /1950/; Karnola 01 Krnov /1950/; fy. Schmidt Podmoklice /1950/; Továrna Ignás
Klinger Mladá Boleslav /1950/; Královopolská Brno /1951/; KABLO s.p. Brno /1952/;
Zbrojovka Brno /1956/; Přívoz II jáma Odra /1957/, Vlárské strojírny k.p. Slavičín /1958/;
Svit Otrokovice /1958/; n.p. Svit Gottwaldov /1959/; OSINEK Kostelec nad Orlicí (koželužna
firmy A. a J. Nejedlý – právní nástupce firmy Josef Seykora a synové Kostlec nad Orlic)
/1960/, Palivový kombinát 25. února k.p. Vřesová přeměněn na Závodní báňskou záchrannou
stanici /1964/; Somet Teplice /1972/; Průmyslové sklárny Hostějovice /1976/; STS Kravaře
/1977/; Papírny Novosedlice /1978/, Pleas Luka nad Jihlavou /1980/; Jihlavské dřevařské
závody Jihlava /1982/; Vratimovské papírny Vratimov /1983/; Dřevo – závod Lipník nad
Bečvou /1985/; PŽV Nový Jičín /1986/; SMDZ /1988/; UO-TEX Ústí nad Orlicí (Perla 09
Červená Voda) /1989/; Bytex Letovice /1990/; Strojírny Nové Ransko; Čejkovské strojírny,
np. Čejkov u Příbramy /1990-1/; Státní statek Votice /1991/; Společný zemědělský podnik
Staňkov /28. 1. 1991/; Tabák Nový Jičín /1991/; papírny OLPAP Žimrovice /1991/; Závod
lihovary a konzervárny LIKO Nýřany /1991/; Stavební stroje Nýřany /1991/; Lachema Brno
/1991/; Sfinx České Budějovice /1991/; n.p. Dechtochema České Budějovice /1991/; Jitex
Týniště nad Vltavou /1992/; Stavokonstukce Týniště nad Vltavou /1992/; Mileta Vrchlabí
/1992/; Mileta Podhůří ve Vrchlabí /1992/; TIBA Vrchlabí /1992/; Mirotechna Týniště nad
Vltavou /1992/; Igla Trhové Sviny /1992/; STS k.p. provoz Horšovský Týn /1. 2. 1992/; STS
k.p. provoz Kout na Šumavě /6. 2. 1992/; Západočeské dřevařské závody Trhanov /15. 4.
1992/; Svit Velké Meziříčí /16. 2. 1992/; Nábytkář Domažlice /17. 4. 1992/; Školní statek
Horšov /9. 3. 1992/; Západočeské pivovary Domažlice /15. 7. 1992/; Chemopetrol s.p.
Benzina přečerpávací stanice - 7, Velká Bíteš /1992/; STS Velká Bíteš /1992/; ZPA Nový Bor
/1992/; VÚ Plzeň /1992/; RUD Zbýšov u Brna /1992/; JZD Hlavnice /1992/; Elitex Lomnice
nad Popelkou /1992/; JME elektrárna Oslavany /1993/; Benzina Šlapanov /1993/; HCHZ
Dukla Hrušov (Hrušovské chemické závody, n.p.) /1993/; JZD Poběžovice /12. 1. 1993/,
Okresní správa silnic Domažlice /17. 2. 1993/; JZD Klenčí pod Čerchovem /10. 3. 1993/; JZD
Milavče /12. 3. 1993/; JZD Kanice (později JZD Lštění) /29. 6. 1993/; JZD Brnířov /2. 9.
1993/, Státní statek Jeneč /1993/; ZD Fryčovice /1993/; Mileta Dolní Branná /1993/; Státní
statek Lánov /1993/; JZD Kalensko Dolní Kalná /1993/; Vojenská zotavovna Bedřichov ve
Špindlerově Mlýně /1993/; JZD Archlebov /1993/; Alfa Plastik Bruntál s.r.o. /1993/; Plastic
Slavětín /1993/; ASTRID n.p. Praha - závod ALPA Velké Meziříčí /1993/; Motor 03 České
Budějovice /1993/; KVK (Krkonošské vápenky a kamenolomy) Kunčice nad Labem /1993-4/;
Velveta Dolní Kalná /1993/; SSHR Boletex Bošice /leden 1994/; ČSAD Ostrava /1994/;
Cukrovar Vyškov /1994/; JZD Ženklava /1994/; 1.Brněnská strojírna v Brně /1994/; ZEZ
Žamberk /1994/; Kovohutě Děčín /1994/; Západočeské cihelny Blížejov /20. 5. 1994/;
BENKO dřevařský podnik (Východočeské dřevařské závody Trutnov) /20. 2. 1994/;
Západočeské dřevařské závody Domažlice (později Západočeský dřevařský průmysl) /10. 10.
133
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
1994/; JZD Meclov /18. 10. 1994/; ČSAD Domažlice (později ČETRANS) /1. 11. 1994/; JZD
Srbice /16. 12. 1994/; SPORT Horšovský Týn (později ARTIS Horšovský Týn) /31. 12.
1994/; Agromotor Velké Meziříčí /1994/; Zemědělské obchodní družstvo Maňovice /1994/;
VENNUS Praha a.s. /1994/; JZD Pustá Polom /1995/; OEZ Sobkovice /1995/; TESLA Votice
a.s. /1995/; MEZ a.s. Nedvědice /1995/; Nová Mosilana a.s. Brno /1995/; Labit Vrchlabí
/1995/; KRPA Klášterská Lhota /1995/; KRPA Dolní Branná /1995/; VÚ Jihlava-Pístov
/1995/; Elektropřístroj Kovářská (EPM Elektropřístroj s.r.o. Praha) /31. 12. 1995/; Tonus,
továrna na usně, a.s. Jaroměř /1995/; VÚ 8361 Letiště Žatec (požární družstvo 11. letecké
základny Žatec VÚ 4928) /31. 8. 1995/; ATECO, s.r.o. provozovna ŽOS Praha-Bubny /1996/;
Psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod /1996/; ZD Sokoleč /21. 5. 1996/; tírna /1997/; CHKZ
Poběžovice (později CHKZ a.s. Poběžovice) /16. 1. 1998/; Sklárny Kavalier a.s., závod
Votice /1998/; AKTIVA s. r.o. Kaznějov (Kaznějovské chemické závody, s.p.) /1998/; KVK
(Krkonošské vápenky a kamenolomy) Kunčice nad Labem /1998/; Moravské sklárny Vrbno
pod Pradědem /1998/; Koh-i-noor České Budějovice /1998/; RICO Havlíčkův Brod /1998/;
DOTEX Dobrá /1998/; Lidokov Bojkovice – závod Němčice /1998/; Motorpal Havlíčkům
Brod /1998/; Technolen /1998/; Sladovna Hodonice /1. 3. 1998/; zemědělské družstvo ZERA
Ratížkovice /1. 9. 1999/; Tosima s.r.o Dlouhá Ves u Sušice (dříve SOLO Dlouhá Ves) /1999/;
Strojírny Chotěboř /1999/; Motorpal Havlíčkův Brod /1999/; Dřevokombinát Vrbno pod
Pradědem /1999/; Evona a.s. Chrudim (dříve Elite Chrudim) /prosinec 1999/; ZPA Stará Paka
/1999/; Rubena Rudník /1999/; ISOLIT BRAVO Jablonné nad Orlicí /1999/; KPP Nové
Homole /2000/; TOKOZ n.p. Žďár nad Sázavou /2000/; TOS a.s. Varnsdorf /2000/; JZD
Draženov /25. 8. 2000/; Motorpal Velké Meziříčí /2000/; ČKD Žandov /2000/; Správa a
údržba silnic SÚS Bystřice pod Hostýnem /2000/; MOVO Plzeň /31. 12. 2000/; Odetka a.s.
Vrbno pod Pradědem /2001/; Hanácké železárny Prostějov /2001/; Tatra Příbor /7. 2. 2001/;
Mlékárna Stříbro a.s. Stříbro /2001/; Masokombinát Martinov /2001/; AMATI-Denak s.r.o
Kraslice /2002/; Kovohutě Příbram /2002/; MASSAG Bílovec /14. 1. 2002/; Cukrovar
Hrušovany nad Jevišovkou, a.s. – Moravskoslezské cukrovary Hrušovany nad Jevišovkou
/2002/; JZD Puclice (později ZEAS a.s. Puclice) /14. 6. 2002/; MILO II Olomouc /2002/;
SABAS Javorník (ZD Javorník) /2002/; SEBA T, a.s. Tanvald, závod 05 Plavy-Mlýnska /31.
7. 2002/; GIO STYLE PAP a.s. Sušice /28. 8. 2002/; ZDP-Delta, s.r.o. Tachov /1. 11. 2002/;
CUTISIN, a.s. Jilemnice, provoz Kořenov /31. 12. 2002/; SIGNUM s.r.o Hustopeče u Brna
(Mostárna Hustopeče) /31. 12. 2002/; LIGLASS, a.s. Železný Brod, provoz Líšný /31. 12.
2002/; SEBA T, a.s. Tanvald, závod 06 Dolní Smržovka (přádelna Johann Priebsch dědicové)
/31. 12. 2002/; Sklárna Antonín Rückl a synové Včelnička /31. 12. 2002/; SVA a.s. Holýšov
(dříve LIAZ n.p. Holýšov) /22. 1. 2003/; Atas elektromotory Náchod a.s. (MEZ Náchod)
/2003/; VLNAP Kdyně (později VELLUS s.r.o. Kdyně, VENNUS s.r.o Kdyně, VENNUS
Praha a.s. Kdyně, Přádelny česané příze n.p. závod 4 Kdyně) /2003/; JIZERSKÉ SKLO, a.s.
Lučany nad Nisou /30. 6. 2003/; CHKZ Staňkov (později CHKZ a.s. výrobní družstvo
Staňkov, Chlumčanské keramické závody a.s. Staňkov) /17. 12. 2003/; ZPA a.s. Nová Paka
/2003/; ZD Hvozd /17. 12. 2003/; MOTOR JIKOV a.s. České Budějovice /9. 2. 2003/; TOS
Svitavy /26. 2. 2003/; OBRUČ Agro Černovice (dříve ZD Černovice) /2003/; VÚ 8677
Dašice – ŠVOSPO Dašice (školící středisko PO Dašice) /2003/; HUHTAMAKI ČR a.s.
Přibyslavice /1. 10. 2003/; Velveta a.s. závod 01 Varnsdorf /2003/; Velveta Varnsdorf a.s.
závod 2 Nová Paka /15. 11. 2003/; Velveta Varnsdorf a.s. závod 7 Stará Paka (Velveta 5/1
Stará Paka-tkalcovna) /15. 11. 2003/; HYBLER, s.r.o. Závod 02 Železný Brod /31. 12. 2003/;
Orlické papírny Chrast /1. 1. 2004/; Silniční technika a.s. Nová Paka /15. 1. 2004/; Ekotex
spool. s r.o. Ivančice /9. 2. 2004/; Zemědělské zásobování a nákup Domažlice /23. 3. 2004/
(později ZZN a.s. Domažlice, DOAGRA a.s. Domažlice /18. 3. 2004/); PREOS-WEST a.s.
Halže /18. 3. 2004/; KOREM s.r.o. Krasíkov, Konstantinovy Lázně /16. 6. 2004/; Agroservis
Tachov a.s. Bor /2004/; Agroservis Tachov a.s. Planá /červenec 2004/; ČASD autobusy Plzeň
134
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
a.s. Tachov /červenec 2004/; Orlické papírny Lanškroun (Východočeské papírny a.s.
Lanškroun později ORPA, a.s. Lanškroun) /30. 3. 2004/; DIOSS NÝŘANY a.s. Nýřany
/prosinec 2004/; LIRA Horní Planá /2004/; TOS Svitavy /2004/; Vigona Svitavy /2004/;
MITOP, a.s. Mimoň /2004/; Saint-Gobain Orsil s.r.o. Častolovice /2004/; Dopravní podnik
Praha, a.s. (DP Autobusy Dejvice) /31. 12. 2004/; Textilana a.s. Liberec /2004/; Seco Group,
odštěpný závod 02 AGS Jičín (AUTOPAL Nový Jičín) /1. 1. 2005/; Linea Nivnice a.s. /27. 1.
2005/; Textilana Nové Město pod Smrkem /2005/; Kovosvit Sezimovo Ústí /2005/; Velveta
a.s. závod 01 Varnsdorf /2005/; DAKO Třemošnice /2005/; DÍLO Svratouch /2005/;
TRANSPORTA Chrudim /2005/; VÚ Chrast /2005/; VÚ Chrudim /2005/; Vojenská
ubytovací správa Pardubice /2005/; MRAZÍRNY DAŠICE /2005/; VĚZNICE Pardubice
/2005/; OEZ Letohrad /2005/; PROGRESSA Lobkovice /2005/; PERLA Ústí nad Orlicí
/2005/; DŘEVOTVAR Jablonné nad Orlicí /2005/; DŘEVOTVAR Jamné nad Orlicí /2005/;
KARTÁČOVNY Červená Voda /2005/; TOS Svitavy /2005/; Výzkumný ústav živočišné
výroby Praha-Uhříněves /2005/; Jablonex group a.s. Železný Brod /2005/; LUCAS
AUTOBRZDY spol. s.r.o. Jablonec nad Nisou /31. 7. 2005/; Bižuterie, Česká Mincovna /31.
avkov /30. 9. 2005/; Tepna Náchod /2005/; ZKL Praha /7.
8. 2005/; ELITEX k.p. Kdyně (později ELITEX MACHINERI s.r.o. Kdyně) /10. 2. 2006/;
Trevos a.s. Košťálov /2006/; Narex Česká Lípa /2006/; Tiba Dvůr Králové nad Labem /únor
2006/; SOLO Sirkárna a.s. Sušice /16. 5. 2006/; LITMAS, spol. s.r.o. Tanvald /31. 5. 2006/;
VÚ Kostelec u Heřmanova Městce /2006/; RIETER Hnátnice /2006/; EASTERN SUGAR
ČESKÁ REPUBLIKA cukrovar Hrochův Týnec /2006/; SVITAP Svitavy /2006/; MOBA
spol. s r.o. Rožnov pod Radhoštěm /2006/; OKD a.s. Důl Dukla Havířov /2006/; Lafarge
Čízkovice /2006/; TOS Čelákovice /2. pol. r. 2006/; Olšanské papírny Vlčice /28. 2. 2006/;
RIETER Hnánice (ELITEX Hnánice) /24. 7. 2006/; METRA Blansko a.s. /3. 11. 2006/;
Cembrit a.s. Beroun /30. 11. 2006/; Jitka a.s. Jindřichův Hradec /15. 12. 2006/; PRECIOSA –
LUSTRY, a.s. Kamenický Šenov /1. 1. 2007/; Proclima-Svamp s.r.o. Dolní Bousov /2007/;
SEBA T, a.s. Tanvald, závod 07 Dolní Smržovka /1. 4. 2007/; Crystalex a.s. Karolinka
/2007/; BVV a.s. Brno /2007/; Pivovar Český Krumlov /2007/; ALMA Nová Bystřice /2007/;
ČD Suchdol nad Odrou /31. 12. 2007/; VÚ 152. Ženijní prapor (žpr) Kutná Hora – vojenský
záchranný prapor /2008/; VÚ 157. Ženijní prapor (žpr) Hlučín – vojenský záchranný prapor
/2008/; ZVVZ a.s. Milevsko /2008/; Chodovar spol. s.r.o. Chodová Planá /2008/; BOHEMIA
SPORT LION (Bohemia Sport Horažďovice) /2008/; Crystalex a.s. Nový Bor /2008/; Slezan
Frýdek-Místek a.s. Staré město /2008/; Tesla, a.s. Jihlava /2008/; Crystalex a.s. Nový Bor
/2008-9/; DEPRAG CZ a.s. Lázně Bohdaneč (dříve Narex a.s - Nářadí Lázně Bělohrad /1. 1.
2009/; Pribina Přibyslav /2009/; Cesar Crystal Josefodol /2009/, Pila Javořice Ptení /2009/;
Slezan Frýdek Místek, závod 04 Místek /březen 2009/; OKD OKK a.s., provoz koksovna Jan
Šverma /23. 3. 2009/; OKD OKK a.s., provoz koksovna Svoboda /23. 3. 2009/; OKD, PilaSalma a.s. Ostrava /23. 3. 2009/; OKD a.s. Paskov /23. 3. 2009/; OKD a.s. Důl ČSA Karviná
/23. 3. 2009/; OKD a.s. Důl Lazy Orlová /23. 3. 2009/; OKD a.s. Důl Darkov Karviná /23. 3.
2009/.
Zrušené jednotky SDH podniku s pracovníky zařazenými v hlavním pracovním poměru do
jednotky: MEOPTA Přerov /1946/; UP závody n.p. Bučovice /1996/, VÚ 2547 Halenkov (VÚ
5333 Halenkov) /2002/; Česká zbrojovka a.s. Uherský Brod /1. 3. 2003/; Libar a.s. Velvěty
/31. 7. 2003/; nkt cables a.s. Kladno (k.p. Kablo Kladno) /31. 12. 2003/; Tranzitní plynovod
KS IV Hostim (později TRANSGAS a.s. Hostim dnes RWE Transgas Net, s.r.o., provoz KS
Hostim) /31. 12. 2003/; Kompresorová stanice RWE TRANSGAS a.s. Kralice nad Oslavou
(RWE Transgas Net, s.r.o., provoz KS Kralice nad Oslavou) /31. 12. 2003/; TRANSGAS, a.s.
Praha Strážovice (RWE Transgas Net, s.r.o., provoz KS Strážovice) /31. 12. 2003/; RWE
Transgas a.s., kompresní stanice Žíšov, Veselí nad Lužnicí (RWE Transgas Net, s.r.o., provoz
135
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
KS Veselí nad Lužnicí) /31. 12. 2003/; Kompresorová stanice RWE Transgas a.s. Kouřim
(RWE Transgas Net, s.r.o., provoz KS Kouřim) /31. 12. 2003/; Kompresorová stanice RWE
Transgas a.s. Břeclav (RWE Transgas Net, s.r.o., provoz KS Břeclav) /31. 12. 2003/; nkt
cables Velké Meziříčí k.s. (Kablo Elektro) /1. 7. 2008/; nkt cables Vrchlabí k.s. (Kablo
Vrchlabí) /31. 12. 2008/; Barvy laky Hostivař a.s. /30. 4. 2009/; Akzo Nobel Coatings CZ, a.s.
Opava-Komárov (BALAKOM a.s. Opava-Komárov) /1. 5. 2008/.
V sedmdesátých a osmdesátých letech vznikají závodní požární útvary převážně u nově
vzniklých podniků nebo ze stávajících závodních požárních sborů Z největších a
nejvýznamnějších uvádíme: Československá televize (dnes Česká televize s.o. Praha) /1971/,
Rudý říjen (Barum) Otrokovice /1. 7. 1971/ (dnes Barum Continental spol s.r.o. Otrokovice),
chemická továrna Paramo Pardubice /1972/, Sklárny KAVALIER Sázava /1972/, Benzina
Bělčice (dnes Čepro Bělčice) /1. 11. 1972/; strojírny Závody přesného strojírenství ZPS
Gottwaldov-Malenovice (Zlín) (dnes TAJMAC-ZPS a.s. Zlín-Malenovice) /1973/, Barvy
Laky Staré město /1973/, Záchranný havarijní a požární útvar Metro Praha /21. 8. 1973/,
Motorpal Jihlava /1974/, ZPÚ Dopravní podnik o.z. Metro Praha 4 /1. 2. 1975/ (PS Kačerov
1995, PS Hostivař 1984, PS Zličín 1994, od 1. 1. 2005 HZSP Dopravní podnik hl. m. Prahy
a.s.), Elektrárna Dětmarovice (dnes ČEZ a.s. el. Dětmarovice) /1976/, Palivový kombinát 25.
únor k.p. Vřesová (dnes Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. Sokolov-SUAS) /1. 1.
1976/, Elektrárna Chvaletice /1977/, Lučební závody Kolín (dnes Lučební závody
DRASLOVKA, a.s. Kolín) /1977/, Kovohutě Gustava Klimenta Rokycany, s.p. /březen
1977/; k.p. Benzina Tábor-sklad 0209 Včelná (Čepro a.s. Boršov) /1. 1. 1978/, Elektrárna
Hodonín /1978/, Palác kultury Praha (dnes Kongresové centrum Praha a.s.) /1980/, Jihlavské
dřevařské závody Jihlava (dnes Kronospan CR Jihlava) /2. 8. 1982/, Severomoravské
celulózky n.p. Paskov (dnes BIOCEL Paskov, a.s.) /25. 4. 1983/, Jaderná elektrárna
Dukovany k.p. (dnes ČEZ a.s. EDU) /1983/, Krkonošské papírny Hostinné /1983/; Barvy a
laky Praha-Hostivař (dnes Barvy a laky Hostivař a.s.) /1983/, Chemopharma n.p. Ústí nad
Labem /1984/, Moravské chemické závody Ostrava (dnes BorsodChem MCHZ s.r.o.Ostravaměsto) /1. listopadu 1986/, Vodní stavby a.s. České Budějovice /1986/ dnes Jaderná
elektrárna Temelín /1987/, požární jednotka s profesionálními požárníky letiště Brno-Tuřany
/1987/, Lachema Brno (dnes ZPS Lachema PEDO) /1988/. Začátkem 90 let vznikl HZSP
ŠKODA AUTO a.s. Vrchlabí a VHZS vojenské letiště Kbely.
Původní zákon č. 18/1958 Sb., již v některých částech nezajišťoval ani nedával záruku pro
úspěšnou práci požární ochrany, jak v průmyslu, zemědělství, tak i v ostatních odvětvích
národního hospodářství. Od doby, kdy byl schválen, došlo na základě rozvoje výroby
k technickým i technologickým změnám, byla zaváděna automatizace a mechanizace a
využívány nové, požárně nebezpečné suroviny a materiál. Podle nových směrnic ministerstva
vnitra byli závodní SPO zaměřeny pouze na zásahy ve vlastním závodě. Po více jak 25 letech
byl 1. července 1985 přijat nový zákon ČNR č. 133/1985 Sb., vyšel 17. prosince 1985
s účinností od 1. ledna 1986 o požární ochraně, který neměl podstatný vliv na vznik nových
závodních požárních útvarů. Jednotky byly i nadále rozděleny na profesionální a dobrovolné,
veřejné a závodní. Byla zavedena odborná způsobilost a povinnost absolvování základní
odborné přípravy pro zařazení k samostatnému výkonu služby v požární jednotce. Pouze se
změnilo názvosloví ze závodní požární sbor (ZPS) na dobrovolný závodní požární sbor
(DZPS) a z příslušníků ZPÚ se staly pracovníci. Od 1. ledna 1995 nabývá účinnosti
novelizace zákona ČNR č. 133/85 Sb. schválená poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR dne
29. září 1994. Při této novelizaci došlo ke změnám názvů:
Závodní požární útvar…………………
Jednotka Hasičského záchranného sboru podniku
Dobrovolný závodní požární sbor …….
Jednotka Sboru dobrovolných hasičů podniku
136
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Výnos Federálního ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 8. dubna 1988 čj. 51534264-5129 o odměňování pracovníků v závodních jednotkách požární ochrany (reg.
částka 17/1988 Sb.).
V 80 letech 20 století byli požární jednotky ustavené na větších objektech NH a spadali pod
požární službu CO (PS-CO). Požární ochranu na závodech ve smyslu vyhlášky ministerstva
vnitra č. 37/86 zajišťovali ředitelé závodů a k tomu zřízené odbory. Ve velkých podnicích a
závodech byly zřízeny závodní požární útvary s veškerou požární technikou, výzbrojí a
výstrojí. V menších závodech, ve státních statcích a zemědělských družstvech byla
zajišťována požární ochrana po stránce represe dobrovolnými požárními jednotkami.
K tomuto účelu vlastnili autocisterny, PPS 8 nebo PPS 12. Zásahová družstva tvořili
zaměstnanci, kteří byli k tomuto účelu školeni a prováděli výcvik s požární technikou a
výzbrojí, kterou měli k dispozici. Existovala řada závodních požárních sborů, které sloužili
k ochraně závodů a družstev. Tato požární družstva ale již nebyly samostatnými požárními
sbory s úplnou organizací a jejich pracovníci nebyly většinou ani členy SPO. Členové ZPÚ se
většinou zúčastňovali i práce v dobrovolné organizaci Svazu požární ochrany.
Období do roku 1990 bylo obdobím, kdy počet závodních požárních útvarů a jejich
zaměstnanců dosáhl maxima, kterého zřejmě již nikdy nebude dosaženo. Ke konci roku 1989
bylo na území České republiky 166 závodních požárních útvarů s více jak 20 000
zaměstnanci. V roce 1998 bylo 137 hasičských záchranných sborů podniků (průmyslových)
s celkově asi 3 500 profesionálními hasiči. Podstatně se zlepšila vybavenost těchto jednotek
mobilní i specielní technikou, mnohdy špičkovou zahraniční, která často nebyla ani ve
vybavení veřejných požárních útvarů. Důležité provozy byly chráněny zařízením elektrické
požární signalizace. Nedostatečným pochopením z řad restituentů, nových majitelů továren po
roce 1989, rozpustili tovární sbory a starost o zásahy v případě požáru přenesli na sbory
v místě. Změny majitele nejvíce postihly dobrovolné závodní požární sbory, které sice některé
existují do současné doby, avšak neúčastní se žádných soutěží a o represi nemůže být také řeč.
Ekonomické změny po roce 1989 se odrazily na počtu závodních útvarů. V roce 1990 bylo
v Praze 24 závodních požárních útvarů, 2005 pouhých 11. V letech 1999 – 2003 ubylo 13
jednotek HZS podniků, přičemž za stejné období došlo k nárůstu zásahů jednotek HZS
podniků vůbec. Počet požárů v průmyslu se neustále zvyšuje, škody jimi způsobené tvoří 8095% škod ze všech požárů v ČR. Přitom statistiky požárovosti dokazují, že největší škody
jsou v těch podnicích, která nemají vlastní hasiče. Noví majitelé podniků se snaží sbory rušit,
nebo alespoň snižují jejich početní stavy. A to mnohdy se souhlasem HZS krajů, jak tomu
bylo např. u sboru HZSP SONP POLDI a.s. Kladno (1869-1994/5), jeden z nejlepších sborů
v ČR vůbec, HZSP Válcovny plechu a.s. Frýdek Místek (1884-1. 1. 2007); SDHP Cukrovar
Vyškov (1888-1994); SDHP Koh-i-noor Gama České Budějovice (1883-1998); SDHP SOLO
Sirkárna a.s. Sušice (1875-16. 5. 2006); SDHP SEBA T, a.s. Tanvald, závod 06 Dolní
Smržovka (1850-31. 12. 2002); DZPS Agrozet Prostějov /1895-1993/; ŽDB Group a.s.
Bohumín /1885 – 1. 7. 2008/; jSDHP Sklárny Karolinka (1878-2007), které byly zrušeny po
více jak 120 letech své existence.
Hlavně po roce 1990 bylo nutné prakticky ve všech podnikových jednotkách hasičů dokázat
či obhájit jejich opodstatnění. Objevovaly se návrhy různých řešení, např. privatizace
hasičských záchranných sborů podniků, smluvní zajištění různými hasičskými záchrannými
sbory, až po převedení podnikových hasičů do Hasičského záchranného sboru ČR. Bylo třeba
neustále čelit tlaku na snížení početního stavu podnikových hasičů. V současné době je sílící
trend k likvidaci podnikových HZS i SDH a snaha přenést požární represi na jednotky HZS
137
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
ČR. Počet jak dobrovolných tak i profesionálních sborů v průmyslových a jiných provozech
klesá. Další praxe ukáže, do jaké míry to je rozumné opatření a zda je tato cesta správná. Lze
si jen přát, aby toto poučení nestálo životy a hodnoty, která vytvářejí bohatství státu. Další
existence závodních hasičských sborů je závislá na porozumění vedoucích činitelů podniků zřizovatelů k problematice zajišťování požární ochrany. Některé tovární sbory tuto podporu
neměly a musely činnost omezit, některé i zanikly. Podnikový hasiči bohužel mnohde skončili
vůbec a jinde bojují o přežití. HZSP skončily přesně tak jako jejich zřizovatelé. Bývá
pravidlem, že při každém utahování opasků to odnesou nejvíce ti prý „zbyteční“ podnikový
hasiči. A toto není určitě ku prospěchu věci, vždyť hasičské záchranné sbory podniků zasahují
mnohdy společně s hasičskými záchrannými sbory krajů, kdy vypomáhají nejenom svoji
specielní technikou, ale doplňují i mnohdy chybějící, nebo nedostatečné početní stavy
zasahujících jednotek. Podnikový hasiči umí věci, které státní umět ani nemůžou, navzájem se
tedy doplňují a pomáhají si. Postoje některých ředitelů podniků, kteří pod heslem snižování
tzv. neproduktivních nákladů chtějí rušit závodní útvary. Často argumentují vývojem
požárovosti za poslední léta, neberou ovšem v úvahu, že její snižování je právě zásluhou
dobré práce jejich hasičů a nové techniky. A že když je zruší, mohou naopak počítat
s citelným růstem požárovosti.
Hlavní náplní závodních hasičů nejsou rychlé zásahy, ale zejména prevence. Podnikoví
profesionální hasiči jsou u požáru či havárie ve firmě na místě prakticky okamžitě a velmi
dobře znají prostředí zásahu. Výhodou při zásazích podnikových hasičů v areálu mateřského
podniku je, že jsou velmi rychle na místě události a dobře znají prostředí. Podnikoví hasiči
zasahují u požárů a dalších událostí ve svých firmách, ti profesionální vyjíždějí na požádání
krajského ředitelství hasičského záchranného sboru také k zásahům mimo areály podniků, ale
KŘ HZS musí zároveň garantovat minimální úroveň požární ochrany k zajištění jejich
podniku. Např. při katastrofálních povodních v červenci a srpnu 1997, kdy bylo zasaženo 33
okresů České republiky bylo od začátku povodní jen do 8. července 1997 nasazeno 62
hasičských záchranných sborů podniků s 539 hasiči a 37 sborů dobrovolných hasičů podniků
s 427 hasiči.
Vzácnou výjimkou je ZPÚ Benzina, s.p. Cerekvice nad Bystřice (dnes Čepro a.s.), který
vznikl v roce 1992 a HZS podniku AL INVEST Břidličná, a.s., který vznikl po posouzení
požárního nebezpečí v roce 1995 z podnikového SDH a HZSP ŠKODA AUTO a.s. Kvasiny
/1998/, požární záchranná služba na Letišti Plzeň-Líně /1995/, VHJ VVP Hradiště /1996/,
VHZS 32 základna taktického letectva VÚ 7658 Náměšť nad Oslavou /1996/, ale požární
ochrana na letišti byla již zajišťována před tímto datem. ZÁVODNÍ HASIČI BOSCH – Bosch
Diesel s.r.o. Jihlava-závod III /2006/, závod II /2008/. S přechodem na civilní provoz byl
obnoven ZPÚ Letiště Brno-Tuřany (dnes HZSP LETIŠTĚ BRNO a.s.) /1992/ a HZSP
Jihočeské letiště České Budějovice a.s. /2007/, Záchranná a požární služba EAST
BOHEMIAN AIRPORT a.s. Pardubice /2007/. Velkou ranou pro činnost hasičských
záchranných sborů podniků byla novela zákoníku práce z roku 2000, podle které již závodní
hasiči nemohou pracovat ve 24 hodinových směnách a museli přejít na směny 12ti hodinové.
Přes značné úsilí se nepodařilo Ministerstvu vnitra ČR a Českomoravské konfederaci
odborových svazů při projednávání novely v Parlamentu ČR prosadit úpravu pracovní doby
pro hasičské záchranné sbory podniků. Situaci řešili majitelé podniků zpravidla tak, že
početní stav ze tří směn rozdělili do směn čtyř a počet zaměstnanců ve směně tak klesl o 25%.
Odchylně od schváleného posouzení požárního nebezpečí a mnohdy na počet, který
nezaručuje účinné provedení hasebního zásahu. Činnost jednotek HZSP lze zařadit mezi
specifickou vzhledem k druhu činnosti, kterou se zabývá daný podnik. Podnikový hasiči jsou
zaměstnanci konkrétního podniku. Plní úkoly spojené s požární ochranou podniku. Závody
138
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
musí adekvátně zajistit požární ochranu s ohledem na možná rizika ohrožení osob a majetku.
Situaci by vyřešilo, aby pojišťovny při určování výše pojistného přihlížely k tomu, zda
v podniku je nebo není hasičský sbor. Je statisticky doloženo, že provoz hasičů je levnější než
případné škody, které by firmě vznikly při mimořádných událostech.
Valná většina profesionálních podnikových hasičů se čistě hasičskou činností neživí.
V nejlepším případě je kumulovaná funkce hasič-ostraha podniku (např. HZSP Kronospan
CR a.s. Jihlava, Dalkia Česká republika a.s. Divize Ústí nad Labem, POLIČSKÉ
STROJÍRNY Polička, Zetor-Služby; SDHP Adast a.s. Adamov, ČZ a.s. Uherský Brod, RWE
TRANSGAS NET, s.r.o. Bohužel podniků, kteří si z hasičů dělají jen „výhodnou pracovní
sílu“, je stále dost. Mnohde provádějí údržbu zeleně a komunikací, v extrémních případech
pracují přímo ve výrobě – balení a expedice výrobků aj.
Podnikoví hasiči existují již více než 150 let. Zažili doby dobré i špatné. Teď prožívají
období, které určitě není obdobím z těch lepších. Ale všichni věří, že i toto špatné období
pomine a jejich postavení se zlepší. Že nebudou slýchat, že hasiči se děli na „státní“,
podnikové a dobrovolné. Vždyť oni jsou taky profesionální hasiči. A nejenom proto, že za sou
práci dostávají mzdu.
Zrušené ZPÚ a HZSP
V roce 1945 došlo ke zrušení společného závodního požárního útvaru ČKD a Škoda Hradec
Králové (německý), Železárny Třinec (německý) /1945/; německá jednotka PO v litvínovské
chemičce /1945/; ÚPOŽ Krnov /1963/; ZPÚ Urxovy závody, závod Ostrava /1963/; ZPÚ
Tesla Strašnice /1981/; ZPÚ Československé aerolinie Tuřany-letiště (dříve Česká správa
dopravních letišť Brno-Tuřany) /1. 1. 1982/; ZPÚ Kovohutě Gustava Klimenta Rokycany, s.p.
/1. 12. 1988/; Vojenský hasičský útvar Brno-Slatina /1991/; Kovona Karviná /1991/; ZPÚ
Tatra Smíchov /1991/; ZPÚ Elektrárna Ledvice /1991/; ZPÚ BOPO a.s. Třebíč /1993/; k.p.
Benzina Tábor-sklad 0209 Včelná (Čepro a.s. Boršov) /1993/; ZPÚ SVA Holýšov-Státní
výrobny autodílů n.p. Praha závod Holýšov (dříve ZPÚ LIAZ n.p. Holýšov) /15. 11. 1994/;
ZPÚ SONP POLDI Kladno /1994-5/; ZPÚ Tesla Rožnov pod Radhoštěm /1995/; ZPÚ
Královopolská Brno /1995/; VPZ VÚ Běchovice /1995/; HZSP Chemické závody, a.s.
Sokolov /31. 12. 1995/; ZPÚ Škoda Dieselové Motory na Smíchově dříve a.s. ČKD Naftové
motory Praha 5-Smíchov /1996/; ZPÚ ČKD Slaný /1996/; ZPÚ ČKD-Přerovské Strojírny
/1996-7/; HZSP ŠKODA-LIAZ a.s. Jablonec nad Nisou /31. 8. 1997/; HZSP Kovohutě a.s.
Mníšek pod Brdy / 1. 11. 1997/; HZSP Ostramo Ostrava-Přívoz /1997/; HZSP Walter Motor
/1997/; HZSP Škoda Ejpovice s r.o. /31. 1. 1997/ (od 1. 2. 1997 vytvoření pobočné stanice
HZSP Škoda Plzeň a.s. do 31. 3. 1999); HZSP Toma Otrokovice (býv. Svit Otrokovice) /září
1997/; HZSP Adast a.s. Adamov /31. 7. 1998/; HZSP ZVU a.s. Hradec Králové /srpen 1998/;
HZSP Trival (býv. Škoda-slévárna České Budějovice) /1999/; HZSP Zbrojovka Brno
/polovina roku 1999/; HZSP Čepro a.s. Klobouky u Brna /1999-2000/; HZSP SEPAP Štětí
/2000/; HZSP Vlnap Nejdek /2000/; HZSP Motorpal a.s. Jihlava /1. 1. 2000/; HZSP KRPA
PAPER a.s. (Krkonošské papírny) Hostinné /2000/; HZSP TESLA Lanškroun /2000/; HZSP
PALIVOVÝ KOMBINÁT UŽIN /1. 10. 2000/; HZSP Svit a.s. Zlín /2001/, HZSP Železárny
Hrádek a.s. /2001/; VHJ Zbiroh /2001/; HZSP KRPA PAPER a.s. Hostinné /2001/; HZSP
ŽĎAS a.s. Žďár nad Sázavou /2002/; HZSP ČKD Dopravní systémy nyní Siemens /2002/;
HZSP Cementárny Prachovice /2002/; HZSP Zetor Služby s.r.o. /2002/; HZSP ČKD Hradec
Králové /2002/; HZSP COLORLAK a.s. Staré město /2002/; VHZS Janovice nad Úhlavou
/2003/; HZSP Elektrárna Hodonín /červenec 2003/; HZSP ČKD Blansko /listopad 2003/;
Thrall Vagónka Studénka /1. 10. 2003/; VHJ Velká Hleďseb /2003/; HZSP Orlické papírny
ORPA, a.s. Lanškroun /30. 3. 2004/; HZSP Letecké závody n.p. LET Kunovice /21. 5. 2003/;
139
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
HZSP Škoda-Ostrov s.r.o. Ostrov nad Ohří /2004/; VHZS Rapotice /30. 6. 2004/; HZSP
Ploma Hodonín /2005/; HZSP AB Barrandov /2005/; HZSP Barvy a laky Hostivař a.s.
/březen 2005/; HZSP TA Služby a.s. Škoda Plzeň-Doudlevce /31. 8. 2005/; HZSP TA Služby
a.s. Škoda Plzeň-Bolevec /31. 8. 2005/; HZSP Avia Letňany-Daewoo /19. 12. 2005/; HZSP
TA Služby a.s. Škoda Plzeň /30. 9. 2006/; HZSP Mitas a.s. Praha výrobní úsek Zlín /1.11.
2006/; HZSP SILON s.r.o. Planá nad Lužnicí /30. 11. 2006/; HZSP Válcovny plechu Frýdek
Místek /31. 12. 2006/; HZSP MO ČR Bohuslavice nad Vláří /2007/; ŽDB Group a.s.
Bohumín /1. 7. 2008/; požární sbor firma P. Dussmann s.r.o.-Pedus service -Papírny Štětí /31.
12. 2008/; HZSP Sklárny KAVALIER, a.s. Sázava /31. 12. 2008/, sloučení HZSP Spolchemie
a.s. Ústí nad Labem a HZSP Setuza a.s. Ústí nad Labem /1. 3. 2009/.
Závodní požární útvar Kovohutě Gustava Klimenta Rokycany, s.p. /1988/ byl přeměněn na
závodní požární sbor s požárníky z povolání. Hasičské záchranné sbory podniků přeměněné
na sbory dobrovolných hasičů podniků se zaměstnanci z povolání Čepro a.s. Boršov (sklad
Včelná) /1993/; ADAST a.s. Adamov /1998/; TRIVAL České Budějovice (bývalý závod
Škoda Slévárna) /1999/; ŽĎAS a.s. Žďár nad Sázavou /2002/, Barvy a laky Uherské HradištěStaré město (Colorlak a.s. Staré město) /2002/; n.p. Let Uherské Hradiště-Kunovice
(AIRECRAFT Industries a.s. Kunovice) /2003/; Barvy laky Hostivař a.s. /2005/; MITAS a.s.
Zlín /2006/; Dopravní podnik Praha, a.s..
Závodní požární útvar Urxovy závody, závod Ostrava /1963/; SVA a.s. Holýšov (dříve LIAZ
n.p. Holýšov) /1994/; Královopolské strojírny Brno /1995/; TOS Kuřim; Transporta Chrudim;
Kovohutě Povrly (MĚĎ POVRLY a.s. Povrly), ZVS Zeveta Bojkovice (ZEVETA
AMMUNITION Bojkovice a.s) změněn na dobrovolný závodní požární sbor, hasičský
záchranný sbor podniku ČKD Blansko a.s. /2003/; SILON s.r.o. Planá nad Lužnicí /1. 12.
2006/; JIP-Papírny Větřní a.s.; Linde Friger a.s. Beroun; Karosa Vysoké Mýto; OKD a.s. Důl
Darkov Karviná; Granitol Moravský Beroun změněn na sbor dobrovolných hasičů podniku.
ZPÚ TESLA Rožnov pod Radhoštěm jako jSDHP převzala v r. 1994 soukromá bezpečnostní
agentura Moba Zlín s.r.o. – MOBA-Hasiči Rožnov pod Radhoštěm, HZSP ČEPRO a.s.
Klobouky u Brna /2000/, Elektrárna Hodonín /2003/ a HZSP PLOMA, a.s. Hodonín /2005-1.
3.2009/ byl nahrazen požárními hlídkami. Povinnosti na úseku PO vůči závodu OLPAP
Žimrovice (Smurfit Kappa Czech s.r.o., závod Mora Paper, závod Žimrovice) /1994/; JIP
Loučovice (Papírny Vltavský mlýn a.s. Loučovice); Lidokov Boskovice-závod Němčice;
Závod lihovary a konzervárny LIKO Nýřany, Stavební stroje Nýřany; LNH Lisovny Nových
hmot Vrbno pod Pradědem; Odetka a.s. dříve textilka ZSKN Vrbno pod Pradědem; SaintGobain Orsil s.r.o. Častolovice; Cementárna Holcim Prachovice; DAKO Třemošnice;
AMATI-Denak Krasice s.r.o.; VČS Tmaň převzal místní SDH obce (smlouva mezi podnikem
a obecním úřadem o sdružení sil a prostředků-po novele zákona č. 133/1985 Sb, členové vč.
techniky přešli organizačně pod působnost obce a jednotka SDH obce smluvně zabezpečuje
požární ochranu pro závody). 14. listopadu 2001 byla podepsána smlouva mezi Obecním
úřadem Doudleby nad Orlicí a fy. Charvát a.s. k zajištění požárního družstva pro tento
podnik. Požární ochranu (represi) ve firmě RAUSCHER s.r.o. Nová Paka, BVV a.s. Brno,
Válcovny Plechu Frýdek Místek smluvně zajišťuje HZS ČR. SDHP ZPA a.s. Nová Paka
/2003/, SDHP Česká zbrojovka a.s. Uherský Brod (hasiči z povolání) /2003/, SDHP Pila
Javořice Ptení /2009/ přeměněn v požární hlídku, JPO VI v kompresorové stanici Strážovice
/2004/ byla přetransformována na požární hlídku z důvodů vylepšení technického
zabezpečení provozu. V kompresorové stanici RWE Transgas a.s., Žíšov č.p. 80, Veselí nad
Lužnicí 1 zajišťuje požární ochranu Special Securite Praha s.r.o. – změna JPO VI na požární
hlídky (§ 69 a násl. zákona o PO) /2005/.
140
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
SDHP Jihočeské papírny a.s. Větřní u Českého Krumlova; SDHP Koryna nábytek a.s.
Koryčany a SDHP Mitas a.s. Praha, výrobní úsek Zlín utvořili společnou jednotku s SDH
obce Větřní 2003, (JPO II) s SDH města Koryčany 2006 a města Zlín 1. 2. 2007 (dnes hasiči
z povolání města Zlína). Jednotka SDHP Trevos a.s. Košťálov byla zrušena v roce 2006
z důvodu přechodu na jinou výrobu, než je klasický textil, kde je menší nebezpečí požáru.
Německý hasičský sbor Vítkovice měl na starosti ochranu železáren a obce Vítkovice.
Jednotka HZSP Dalkia Česká republika, a.s. Divize Ústí nad Labem (Teplárna a.s. TrmiceÚstí nad Labem), HZSP DOLY a.s. Doly Bílina (DJF s.p. Bílina se sídlem Úpravna uhlí
Ledvice), jednotky SDHP Avirunion a.s. Nové Sedlo; Olšanské papírny a.s., závod Jindřichov
zajišťuje represivní činnost i pro obec Nové Sedlo, obec Jindřichov, obec Ledvice a obec
Trmice. Pro zabezpečení represivní činnosti požární ochrany v obci, která vyplívá ze zákona
133/85 Sb., vzhledem k tomu, že město Nové Sedlo, obec Jindřichov, obec Ledvice a obec
Trmice nemá vlastní požární jednotku.
Ve firmě ROTO, n.p. Sepap Štětí (dnes MONDI BAGS Štětí a.s. a Norske Skog); PLIVALACHEMA a.s. Brno; SECHEZA s.p. Lovosice (bývalé Severočeské chemické závody
Lovosice) dnes LOVOCHEMIE, a.s. Lovosice, Mitas a.s. Praha, požární ochranu v podniku
zajišťuje firma P. Dussmann s.r.o.-Pedus service, sídlící v Praze. Agentura Hrivna Barrandov
ostraha-hasiči zajišťuje jednotku ve filmových ateliérech Barrandov – AB Barrandov.
V chemičce Hexion Speciality Chemicals Sokolov dříve Chemické závody Sokolov a.s.
zajišťuje požární ochranu od 1. 1. 1996 HZS ČR. K 1. 1. 2009 byl 157. Vojenský záchranný
prapor (žpr) Hlučín byl kompletně předán Hasičskému záchrannému sboru České republiky
(záchranný útvar HZS ČR Hlučín).
Přehled názvosloví na úseku požární ochrany
Zj ČSPO
Zj SPO
SDH
Zj CO
Zj PO
ZPS
DZPS
JSDHP
ZPÚ
JHZSP
Zájmová organizace na úseku požární ochrany
Závodní jednota ČSPO (od 1. 1. 1953 do roku 1964)
Závodní jednota SPO (od roku 1968 do roku 1990)
Sbor dobrovolných hasičů (od roku 1991)
Jednotka požární ochrany-represivní složka
Závodní jednotka civilní ochrany (od roku 1950)
Závodní jednotka požární ochrany (po roce 1948)
Závodní požární sbor (do roku 1985)
Dobrovolný závodní požární sbor (po roce 1985 do roku 1995)
Jednotka sboru dobrovolných hasičů podniku (od 1. 1. 1995)
Profesionální:
Závodní požární útvar (po roce 1948 do roku 1995)
Jednotka hasičského záchranného sboru podniku (od 1. 1. 1995)
Podnikové jednotky PO
- Jednotka hasičského záchranného sboru podniku („jednotka HZS podniku“), která je složena
z hasičů – zaměstnanců právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby, kteří vykonávají
činnost v této jednotce jako své zaměstnání, s minimálním počtem 4 zaměstnanců v jednotce
HZS podniku, kteří vykonávají službu jako své zaměstnání.
- Zřízení jednotky HZS podniku určí krajský úřad. Ten přitom vychází z výsledku posouzení
požárního nebezpečí.
- Jednotka hasičského záchranného sboru podniku je dislokována na stanicích podniku.
Kromě centrální stanice podniku, se zřizují pobočné stanice podniku, a to v případech, kdy je
třeba zajistit, aby doba jízdy jednotky v podniku ze stanice podniku k místu zásahu
141
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
nepřesahovala 5 minut; to neplatí pro podniky provozující dopravu a u podniků provozujících
liniová vedení produktovodů, energetické dálkovody a povrchové doly. U jednotky
hasičského záchranného sboru podniku dislokované na stanicích v prostoru letiště smí doba
jízdy na místo zásahu dosahovat až 5 minut, jen pokud mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká
republika vázána, nestanoví jinak.
- Výkon služby v jednotce hasičského záchranného sboru podniku je organizován ve
směnách. Směna se skládá z nejméně jednoho družstva a dalšího nezbytného počtu
příslušníků odborných služeb.
- Hasičský záchranný sbor kraje může, s ohledem na míru požárního nebezpečí podniku nebo
dokumentaci zdolávání požáru, určit, že vedle jednotky hasičského záchranného sboru
podniku bude zřízena i jednotka sboru dobrovolných hasičů podniku.
- Jednotka sboru dobrovolných hasičů podniku („jednotka SDH podniku“), která je složena
z hasičů – členů, avšak zaměstnanců právnické nebo podnikající fyzické osoby, kteří
zpravidla nevykonávají činnost v této jednotce PO jako své zaměstnání.
- Zřízení jednotky SDH podniku určí krajský úřad. Ten přitom vychází z výsledku posouzení
požárního nebezpečí.
Každý druh jednotky má svou operační hodnotu. Tato hodnota vypovídá o schopnosti
jednotky požární ochrany provádět činnost při zdolávání požárů a záchranných prací při
živelných pohromách a jiných mimořádných událostech a při ochraně obyvatelstva. Operační
hodnotu jednotky PO tvoří doba výjezdu pro vyhlášení poplachu (pro HZSP je stanovena na 2
minuty a SDHP 10 minut) a územní působnost (JPO-IV HZSP = jednotka hasičského
záchranného sboru podniku a JPO-VI = SDHP jednotka sboru dobrovolných hasičů podniku
mají územní působnost omezenou na objekt zřizovatele).
Legislativa SDHP, dříve DZPS
Podle zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, § 65 je
jednotka sboru dobrovolných hasičů podniku složena ze zaměstnanců právnické osoby, kteří
nevykonávají činnost v této jednotce požární ochrany jako své zaměstnání. Jednotku sboru
dobrovolných hasičů zřizují právnické osoby, které provozují činnosti se zvýšeným a
vysokým požárním nebezpečím, které určí HZS kraje, který přitom vychází z výsledků
posouzení požárního nebezpečí nebo dokumentace zdolávání požárů. Velitele této jednotky
jmenuje právní subjekt právnické osoby po předcházejícím vyjádření HZS kraje k jeho
způsobilosti vykonávat funkci. Počet členů a vybavení jednotky sboru dobrovolných hasičů
podniku stanoví na základě výsledků posouzení požárního nebezpečí nebo dokumentace
zdolávání požárů HZS kraje. Zaměstnanci podniků, členové jednotek sboru dobrovolných
hasičů podniku musí být starší 18 let a zdravotně způsobilí.
Podle předpisu 37/1986 Sb. § 87 odst. 1. DZPS zřizuje organizace, ve které se nevyžaduje
zřízení závodního požárního útvaru a zabezpečení požární ochrany jen požárními hlídkami
bylo nedostatečné.
142
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
X. okres Brno – venkov
a) charakteristika okresu Brno - venkov
Území okresu Brno - venkov
tvoří prstenec kolem města Brna
a na svém obvodu sousedí s
okresy
Vyškov,
Břeclav,
Znojmo, Třebíč, Žd'ár nad
Sázavou a Blansko. Podle sčítání
lidu z roku 1991 žilo zde celkem
155 030 obyvatel na rozloze 109
170 hal. Občané bydleli zhruba
ve 150 obcích. Největšími městy
jsou Tišnov, Ivaněice, Rosice,
Kuřím, Šlapanice, Židlochovice,
Oslavany a Zbýšov. Uvedená
poloha, s velkou brněnskou
aglomerací uprostřed, není příliž
výhodná pro spolupráci a řízení
hasičských jednot, ale i pro přímé spojení mezi severem a jihem či mezi východní a západní
částí. Je komplikovaná a činí problémy především dobrovolným pracovníkům. Na druhé
straně skutečnost, že Brno je i okresním městem, že je zde zaměstnána řada členů hasičských
jednot, přináší jisté výhody.
Pokud jde o přírodní podmínky, je území okresu Brno - venkov velmi pestré. Rozmanitá
struktura přírody ovlivňovala i vývoj ekonomický, který se od sebe v jednotlivých částech
lišil. Východní a jižní část je charakterizována zemědělstvím a pěstováním ovoce a vinné
révy, oblast jihozápadní je převážně průmyslová, včetně revíru Rosicko - oslavan­ ského.
Sever a severozápadní část okresu pokrývají rozsáhlé lesy. Také výškový rozdíl je poměrně
velký. Od nejvyššího bodu Babí lom u Lelekovic (563 m n. m.), až po bod nejnižší (178 m
n.m.) jižně od Židlochovic, kde řeka Svratka opouští území okresu. Tento vodní tok má
největší význam z hlediska vodohospodářského. Rovinatý terén je pouze v povodí řek a jižně
od Brna, ostatní území je členité a kopcovité. V posledních letech značně kolísají průměrné
roční teploty i průměrné množství srážek, což má nepříznivý vliv na vegetaci.
Uvedené skutečnosti ovlivňovaly a ovlivňují částečně i v současné době ekonomiku
okresu. Její výrobní zaměření se dá charakterizovat jako zemědělsko-průmyslově. I když
zemědělská půda tvoří pouze polovinu rozlohy (40 % půda lesní, zbytek jsou vodní toky,
cesty, zastavěná a neplodná půda), přesto zemědělci okresu svými výsledky představují
špičku moravskoslezské oblasti. Jižní část okresu je vhodná pro pěstování kukuřice,
cukrovky, teplomilných dřevin, jako je např. réva vinná, meruňky, broskvoně, zelenina, ale
daří se i plodinám vyšších poloh. Tuto produkci zpracovávají cukrovary v Židlochovicích a
Sokolnicích a několik závodů Fruty. Četné jsou také pily na zpracování dřevní hmoty (Tišnov,
Tetčice, Těšany, Modřice).
Dolování uhlí v Rosicko-oslavanském revíru se dostává do stále větších hloubek a do
větších vzdáleností od těžních jam a postupně ukončilo svoji činnost. Z průmyslu je do roku
1990 nejznámější pískovna v Bratčicích a v Hrušovanech u Brna, kamenický průmysl v
Bílovicích nad Svitavou, vápenka v Čebíně a cementárna v Mokré-Horákově. Strojírenské
závody jsou v Kuřimi, Modřicích, Oslavanech a v Zastávce, textilní průmysl mají lvančice,
Tišnov a Rajhrad, obuvnický v Hrušovanech u Brna, chemický v Židlochovicích a ve
143
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Šlapanicích. Potravinářský průmysl je zastoupen v Rosicích, Modřicích, Dolních Kounicích a
lvančicích.
Síť mateřských a základních škol je rovnoměrně rozložena po celém území okresu. Je
doplňována školami, kde získává mládež střední vzdělání. Jsou to především gymnázia v
lvančicích, v Zastávce a v Tišnově a poměrně bohatá síť středních odborných učilišť,
Mimořádný význam má škola pro děti s vadami sluchu v lvančicích a slibně se rozvíjející
škola pro dívčí povolání "Morava" se sídlem v Brně. Zdravotnickou péči poskytují nemocnice
v lvančicích, v Zastávce a v Tišnově s řadou doplňujících zařízení.
Okres Brno - venkov má na svém území i několik vynikajících historických lokalit, které
návštěvníkům připomínají, že jde o region, v němž jednotlivé vývojové etapy lidstva
zanechaly svoje stopy. Z doby historické je to především Rajhrad, který byl jedním ze
středisek kultury Velkomoravské říše. Novější dobu nám připomíná benediktinský klášter.
Pozornosti turisty by neměla uniknout zřícenina kláštera Rosa coeli v Dolních Kounicích,
zámky v Rosicích, Oslavanech, Kupařovicích, Hajanech, Sokolnicích, Židlochovicích,
Hrubšicích, nádherný areál Porta coeli v Tišnově, románský kostelík v Řeznovicích, stejně
jako zbytky hutí na Šmelcovně - či Mohyla míru - památník bitvy tří císařů u Slavkova, který
je mementem i pro současnou dobu. lvančickému rodákovi, světoznámému malíři Alfonsu
Muchovi, je věnovaná část expozice ivančického muzea. Jeho nejznámější dílo, Slovanská
epopej, našlo svoje definitivní umístění na zámku v blízkém Moravském Krumlově. Velmi
zajímavou technickou památkou je kovárna v Těšanech, lyrickou náladu v nás vyvolá idylické
prostředí ostrovačické Pohádky máje.
Obyvatelé okresu mají možnost využívat kulturní nabídky i zařízení svého okresního
města Brna, především jeho divadel, koncertů, kin, výstav, veletrhů, botanických zahrad či
parků.
Pro správné pochopení společenské či spolkové problematiky okresu, která ovlivňovala i
činnost hasičských sborů, je třeba ukázat i na změny organizačně správní, kterými tento
region prošel. Nejstarší písemné prameny nám říkají, že převážná část území okresu byla v
držení klášterů, které byly v Rajhradě, Dolních Kounicích, Tišnově, v Oslavanech, dále šlo o
majetek kláštera sv. Anny v Brně a kláštera Králové na Starém Brně. Osad patřících
olomouckému biskupovi či žďárskému nebo třebíčskému klášteru bylo jen několik. Tento
systém se s většími či menšími změnami udržoval až do roku 1848, kdy dnešní území bylo
rozděleno na 19 panství a statků. Před rokem 1850 zde byla tři města. lvančice, Dolní
Kounice a Tišnov, městečkem už od roku 1298 byl Měnín, dále Rajhrad, Modřice,
Židlochovice, Deblín, Veverská Bítýška, Blučina a Oslavany''.
Pohnuté události let 1848 - 1849 ovlivňovaly nejen myšlení obyvatelstva tehdejšího
mocnářství, ale zasáhly i do správního vývoje. Bylo zrušeno poddanství a tím byly naše obce
vyvázány ze své závislosti na vrchnostech. Nové správní úřady přibíraly politickou, soudní i
finanční pravomoc. V měsíci červnu 1849 bylo vydáno císařské nařízení, kterým byly
zřizovány nové politické úřady - okresní hejtmanství. Jejich činnost započala 1. ledna 1850.
Pro správní změny území, na kterém je v současné době rozložen okres Brno - venkov, bylo
důležité vydání Prozatímního řádu pro královské hlavní město Brno ze dne 6. 7. 1850. K Brnu
tím byly připojeny samostatné obce, které dosud podléhaly jednotlivým vrchnostem.
Na území dnešního okresu působilo Okresní hejtmanství v Brně, některé okrajové části
spadaly pod správu okresních hejtmanství v Hustopečích, Moravském Krumlově a ve
Vyškově. Tyto instituce byly už roku 1855 zrušeny a místo nich byly zřízeny nové, politicko soudní smíšené okresní úřady. Na okrese Brno - venkov byl vytvořen smíšený okresní úřad se
sídlem v Brně, Ivančicích, Tišnově a v Židlochovicích.
Rozdělení mocnářství na Rakousko - Uhersko vyvolalo nové ústavně právní změny, ale i
reorganizaci politické správy. Opět dochází ke sloučení politické a soudní správy a znovu jsou
144
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
obnovena okresní hejtmanství, tentokráte se širší územní působností. Tak vzniklo Okresní
hejtmanství v Brně pro soudní obvody Ivančice a Tišnov. Soudní okres Židlochovice připadl
opět k Okresnímu hejtmanství v Hustopečích. Toto územní a správní členění trvalo až do roku
1896, kdy novou správní reformou bylo zřízeno Okresní hejtmanství v Tišnově. Druhou
nejvyšší instancí pak bylo Moravské místodržitelství. Tento systém politické správy se udržel
až do rozpadu Rakouska - Uherska roku 1918.
Nově vzniklá Československá republika převzala do svého začátku stávající právní řád. (K
městu Brnu bylo roku 1919 připojeno 21 nejbližších obcí, k l. lednu 1944 i Líšeň. Další
úpravy okolí Brna roku 1960 se týkaly Bystrce, Kníniček, Holásek, Mokré Hory a části
Moravan nazývané Nové Moravany. Roku 1971 následovaly Bosonohy, Dvorska, Chrlice,
Ivanovice u Brna, Jehnice, Ořešín, Soběšice a Žebětín, k 1. září 1980 Útěchov.) Okresní
hejtmanství bylo pouze přejmenováno na Okresní správu politickou. K dalším úpravám
dochází až roku 1927, kdy politickými úřady tzv. první instance se stávají okresní úřady,
jejichž obvody se kryly s bývalými okresními politickými správami. Podstatné změny byly
vyvolány až událostmi roku 1938, kdy po mnichovském diktátu dochází k odtržení jižní části
Moravy ve prospěch fašistického Německa. Po záboru Hustopečí byl jejich okresní úřad
rychle přestěhován do Židlochovic a odtud do Klobouk. Zrušen byl roku 1942, stejně jako
Okresní úřad v Tišnově, jehož obvod připadl k Brnu. Původní stav územního členění byl
obnoven v květnu 1945 a všechny změny prováděné v průběhu okupace byly prohlášeny za
neplatné.
Po ukončení 2. světové války byl okres Brno - venkov tvořen 91 obcemi. Po oddělení
okresu Rosice roku 1949, byly do původního územního celku přiděleny Kuřim, Moravské
Knínice, Veverská Bítýška a Hvozdec. Tento územní útvar byl roku 1954 přejmenován na
Brno - okolí. Okres Rosice se sídlem v Rosícíchpředstavoval v podstatě bývalý soudní okres
Ivančice, rozšířený o Čučice, Ketkovice a Mělčany. V období let 1949 - 1960 byl znovu
zřízen okres Tišnov tvořený 82 obcemi, ve kterých žilo necelých 38 000 obyvatel, stejně jako
okres Židlochovice se 35 obcemi a necelými 36 000 obyvateli". S názvem Brno - venkov se
opět setkáváme od roku 1960, kdy do tohoto komplexu byl zahrnut celý okres Rosice, větší
části bývalých okresů Tišnov a Židlochovice a několik vesnic ze zrušených okresů Slavkov,
Moravský Krumlov a Velká Bíteš.
Rok 2010
Okres Brno-venkov je okresem v Jihomoravském kraji. Jeho sídlem je město Brno.
Rozloha okresu je 1499,95 km², počet obyvatel je 189 223 osoby (hustota zalidnění je 126
obyvatel na 1 km²). V okrese Brno-venkov je 187 obcí, z toho 13 měst a 10 městysů.
Z okresů Jihomoravského kraje sousedí s okresem Brno-město, jejž zcela obklopuje, na
severu s okresem Blansko, na východě s okresem Vyškov, na jihovýchodě s okresem Břeclav
a na jihozápadě s okresem Znojmo. Dále pak na západě a severozápadě sousedí s okresy
Třebíč a Žďár nad Sázavou kraje Vysočina.
Od 1. ledna 2005 je součástí okresu 25 obcí, převedených sem z kraje Vysočina, okresů
Žďár nad Sázavou a Třebíč. Na území okresu jsou 4 celé správní obvody obcí s rozšířenou
působností (Ivančice, Kuřim, Rosice, Šlapanice, Tišnov, Židlochovice).
Od 1. ledna 2007 byly do území okresu sjednoceny hranice všech správních obvodů obcí s
rozšířenou působností, které mají sídlo na jeho území. Zároveň byl připojen i správní obvod
obce s rozšířenou působností Pohořelice, do té doby skoro celý součást okresů Břeclav a
Znojmo.
K 31. březnu 2005, má okres celkovou plochu 1 238 km², z toho:
56,25 % zemědělských pozemků, které z 86,03 % tvoří orná půda (48,39 % rozlohy okresu)
43,75 % ostatní pozemky, z toho 75,25 % lesy (32,92 % rozlohy okresu)
145
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
b) Hasičská župa Ivančická č. 56
V roce 1891 došlo k rozdělení dobrovolného hasičstva tehdy pod názvem Zemská ústřední
jednota byla rozdělena na dvě části a to českou a německou. Česká pod názvem „Zemská
ústřední hasičská jednota království českého“ a německá pod názvem „Feuerwehr-LandesCentral-Verband für Böhmen. Po rozdělení hasičstva je zachována struktura spolků v župním
uspořádání. V roce 1931 bylo 143 hasičských žup na území Čech, Moravy a Slezska, tedy
dnešní ČR. Tyto župy měly své opodstatnění v přímém řízení a organizaci bez mezičlánků a
uměle vytvářených celků. Jak je všem známo po delimitaci malých okresů zaniklo i toto
uspořádání. Vznikly velké okresy, kraje a ústředí.
Kraj č. 1855 byl politickým okres od 1868. Seznam obcí:
Alexovice
Újezd
Babice
Moravské Bránice
Domašov
Ivančice
Ivančice předměstí
Hlína
Hluboké
Javůrek
Německé Knínice
Kratochvilka
Letkovice
Litostrov
Lukovany
Němčice
Neslovice
Nová Ves
Oslavany
Padochov
Pendrov
Popovice
Příbram
Říčany
Rosice
Rudka
Řeznovice
Ostrovačice
Silůvky
Stanoviště
Tetčice
Omice
Zakřany
Zbýšov
Zbraslav
Zhoř
146
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Župa je administrativní nebo územně správní celek. Jejími hlavními úkoly bylo
shromažďování údajů o práci jednotlivých sborů, zadávání úkolů a organizace župních
cvičení a zájezdů. Jednotlivé činnosti (přednášky, předčítání, besídky, oslavy svátků, zábavy,
koncerty, divadla a další) byly bodovány a počet bodů určoval postavení v župě.
V roce 1890 měla česká sekce 61 žup, 1176 sborů a 61 431 členů a německá sekce pak 77
žup, 1183 sborů a 72 758 členů.
Hasičská župa Ivančická č. 56 byla ustavena valnou hromadou dne 21. srpna 1927 v sále
záloženského domu v Ivančicích (dnes Besední dům). Prezenční listinu podepsalo 75 delegátů
z 26 hasičských sborů ivančického okresu. Nedostavili se pouze zástupci Německých Knínic.
Schůzi vedl předseda zřizujícího výboru Václav Pavlík. Po schválení stanov následovaly
volby do výboru, ve kterých byl zvolen starostou Václav Pavlík z Rosic a náměstkem starosty
Inocenc Švéda z Ivančic.
V březnu roku 1929 župa čítala 30 sborů, 771 činných členů, 36 žen, 1548 přispívajících a
70 čestných členů. Sbory sdružené v župě vlastní 3 autostříkačky, 4 motorové dvoukolky, 24
čtyřkolových ručních stříkaček, 4 dodavače a 21 berlovek. Hasičskou zbrojnici má čtrnáct
sborů.
Pokladní zpráva z března 1930:
Příjem župní pokladny 14 959, 47 Kč
Výdej župní pokladny 14 951, 35 Kč
Příjem pohřební pokladny 14 672, 30 Kč
Výdej pohřební pokladny 6 000,- Kč
Peníze pohřební pokladny jsou uloženy u Hospodářské záložny v Ivančicích a Hasičské
záložny v Brně.
Od roku 1930 je župa nazývána jako „Pavlíkova č. 56“. Starosta Václav Pavlík zemřel
v prosinci 1931. Jeho nástupcem se stal Antonín Kubíček z Nové Vsi.
Valná hromada hasičské župy okresu ivančického č. 56 „Pavlíkovy“, 29. března 1936:
V březnu 1936 byl přihlášen za člena sbor Zastávka. Župa sdružovala pět okrsků:
I. okrsek – 6 sborů
II. okrsek – 6 sborů
III. okrsek – 7 sborů
IV. okrsek – 4 sbory
V. okrsek – 6 sborů
Úryvek z proslovu redaktora časopisu Český hasič Ondřeje Hoška na valné hromadě župy dne
29. března 1936: „Ve svém referátě zmiňuji naše domy, kterým říkáme nesprávně „skladiště“.
Tyto domy nazývejme vždy a jednotně „Hasičská zbrojnice“ nebo alespoň „Hasičský dům“.
To přce nejsou žádné magacíny nějakých starých haraburdí. V našich zbrojnicích se máme
často scházeti. Jednak k vzájemným hovorům, ke cvičení, pro osvěžení se po celodenní práci.
Má to být náš druhý domov. Ven z hospod! Zde musíme načerpati nových sil, aby heslo „Buď
připraven!“ bylo opravdu naším heslem a odpovídalo skutečnosti.
Župní výbor:
Starosta Alois Klecker, Trboušany
Místostarosta Antonín Pavlíček, Rosice
Jednatel Boh. Světlík, Moravské Bránice
Náčelník Václav Pavlík, Rosice
Podnáčelník František Hlavoň, Moravské Bránice
Pokladník František Feit, Letkovice
Pokladník pohřební pokladny Antonín Švéda, Ivančice
Vzdělavatel Rudolf Dorazil, Javůrek
Samaritní náčelník Jan Frank, Domašov
147
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Matrikář Boh. Světlík, Moravské Bránice
Kronikář Josef Sova, Zbýšov
Valná hromada hasičské župy okresu ivančického č. 56 „Pavlíkovy“, 21. března 1937:
Hasičské sbory soustředěné v župě jsou vybaveny 5 automobilovými stříkačkami, 17
dvoukolovými motorovými stříkačkami, 2 kombinovanými a 30 čtyřkolovými ručními
stříkačkami. K těmto strojům je celkem 12 890 m hadic a 344 m savic. Hasičské zbrojnice má
12 sborů vlastní, 17 sborů obecní a jeden sbor má zbrojnici pronajatou. Dopravních vozů je
pět automobilových a dvě na koňský potah. Výzbroje je pro 941 mužů, cvičebních krojů 960,
vycházkových krojů 502. Konalo se 121 cvičení teoretických a 234 praktických, 30 veřejných
cvičení, 16 cvičení žena pět dorostenců. Sbory byly povolány v roce 1936 k 17 požárům,
zasahovaly ve čtyřech případech.
Župní sjezd v Dolních Kounicích, 22. srpna 1937:
Program:
DOPOLEDNE:
8. 30 – 9. 30 koncert na náměstí
10. 00 – 11. 00 Slavnostní valná hromada v Orlovně, které se zúčastnilo celkem 92 hasičů –
60 mužů, 6 žen a 26hostů.
ODPOLEDNE:
13. 00 – 14. 00 Vítání hostů na Benešově náměstí ( Náměstí Míru )
14. 00
Průvod městem a Růžovou ulicí zpět na náměstí, kde byla pronesena slavnostní
řeč.
Bylo vytištěno 200 ks reklamních plakátů o velikosti 45 x 60 cm, zhotoveno u p.
Navrátila v Ivančicích. Slavnostní odznaky jsou v prodeji za 2,- Kč. K tanci a poslechu hrála
hudba kapelníka Badina. Sál v Orlovně byl uveden do vzorného pořádku a vyzdoben, v čele
visel věnec se stuhou a nápisem „Župa Pavlíkova č. 56“ vyrobený u Jana Dvořáka v Dolních
Kounicích. Na Masarykově náměstí u kostela byla vystavěna tribuna k pronášení proslovů a
stožár k vyvěšení státní vlajky. Most byl vyzdoben slavnostní bránou s nápisem „Vítáme
Vás“.
V pohotovosti byly připraveny dva oddíly, jeden v hasičské zbrojnici a druhý v závodí.
Po vyhlášení poplachu ruční sirénou se jeden pohotovostní oddíl dostavil na kopec Antoníček
a druhý na kopec Šibeničná odkud byla provedena střelba proti imaginárnímu letadlu,
provádějícímu letecký útok na město.
Na župním sjezdu bylo přítomno 24 sborů: Dolní Kounice, Ivančice, Zbýšov, Budkovice,
Zastávka, Rosice, Babice, Nová Ves, Ostrovačice, Říčany, Javůrek, Domašov, Němčice,
Neslovice, Moravské Bránice, Kratochvilka, Mělčany, Trboušany, Letkovice, Řeznovice,
Silůvky, Hlína, Tetčice, Německé Bránice, Padochov, + 5. okrsek. Celkem účast obnášela 451
hasičů, z toho 384 mužů a 67 žen.
Od roku 1940 byl okres přejmenován na Rosicko – ivančický. Počet sborů v župě se tím
rozšířil na 38 v sedmi okrscích.
c) Sbory dobrovolných hasičů v okrese Brno – venkov
Zakládání dobrovolných hasičských sborů na okrese Brno - venkov do konce 1. světové
války nám umožňuje vyslovit jisté závěry. V regionech s převahou zemědělství
(Židlochovicko a Tišnovsko) dochází k poměrně rychlému růstu sborů do roku 1890 a tento
trend je charakteristický i pro desetiletí následující. Vyplývalo to zcela určitě ze vztahu
148
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
vesnického člověka k majetku, který se často dědil z generace na generaci nebo byl získán
populací současnou za cenu mimořádného úsilí.
Hasičstvo mělo přece tyto hodnoty chránit! V neposlední řadě bylo rozhodování občanů a
vztah k hašení požárů ovlivněn náboženským cítěním, které v obou regionech bylo velmi
intenzívní. Heslo "Bohu ke cti, bližnímu ku ochraně" už samo o sobě bylo velmi motivující.
Údaje v obou částech jsou ovšem zkresleny tím, že uvádím pouze obce, které z těchto
bývalých sousedních okresů leží na území současného Brna - venkova. Přesto lze konstatovat,
že zakládání sborů bylo na Židlochovicku téměř ukončeno a také na Tišnovsku se jednalo o
ojedinělé akce.
Poněkud odlišný vývoj je možné sledovat v obcích blízkého okolí Brna. I když řada
vzdálenějších vesnic měla převážnou většinu občanů zaměstnanou v zemědělství, v obcích v
těsné blízkosti Brna se už začíná projevovat blízkost průmyslového střediska, jehož
pracovních příležitostí využívají i synové z početně silných zemědělských rodin. Protože další
dělení majetku už bylo neúnosné, byla „fabrická“ práce přijatelným kompromisem. V těchto
obcích začíná zakládání hasičských spolků nabírat tempo už v 80. letech. Na přelomu století
zaznamenalo svůj vrchol a přirozené doznívání po vzniku samostatného státu. Vývoj na silně
průmyslovém Rosicko - Oslavansku se zhruba o jedno desetiletí opožďoval, aby po roce 1918
toto zpoždění dohnal.
Při studiu archivních materiálů i některých kronik lze rovněž zjistit, odkud vycházely
nejčastěji impulsy k vytváření hasičských spolků. V prvé řadě to byli starostové obcí a často
celé obecní rady nebo podstatná část jejich členů, protože jim tato povinnost, včetně
zakoupení vhodné výzbroje a výstroje byla uložena zákonem z roku 1873. Toto tvrzení by
však bylo příliš zavádějící a tím bychom hasičskou myšlenku přinejmenším podcenili. To, že
zde hrály úlohu i majetkové poměry a vztahy, vidíme na počátku století už v téměř ryze
dělnickém prostředí hornického Zbýšova. Přesto i zde stáli u kolébky v čele sboru místní
rolníci. Vztahy mezi radnicí a sborem byly v drtivé většivě charakterizovány úzkou
spoluprácí. Kromě popsaného extempore ve Veverské Bítýšce, snad pouze v Domášově
docházelo k nesrovnalostem, jak o nich píše 21. března 1908 jejich jednatel: "Výbor nemohl
dříve povinnostem dostáti pro nemístný odpor kladený některými členy obecního výboru.
Vždyť takřka polovice odmítla všelijaké mravní i hmotné podpory! Těšíme se však přízni
většiny občanů a doufáme pevně v podporu slavného c. k. okresního hejtmanství“.
V místech, kde působila řada úspěšných podnikatelů či držitelů větších pozemků, stáli oni,
nebo jejich nejbližší spolupracovníci, při zakládání a také činnost jimi založených sborů řečeno současnou terminologií -byla sponzorována. Tyto dobré zkušenosti měli v Těšanech,
Moutnicích, Sokolnicích, Šlapanicích, Ivančicích, Tetčicích, Příbrami, Oslavanech a v
Rosicích. Mezi výrazné osobnosti tohoto období se však zapsali i učitelé. Přání, které
vyslovilo ZÚHJ, aby učitelé a hasiči spojovali svoje síly k povznesení všeobecného lidového
vzdělání, aby učitelé vstupovali do hasičských spolků a udržovali s nimi přátelské styky, toto
přání už bylo realizováno ve Tvarožné, Kovalovicích, Veverských Knínicích, Ostrovačicích,
Kuřimi, Bílovicích, v Lomničce, ve Štěpánovicích a v Říčanech. Kladné příklady při
zakládání sborů a při podpoře jejich činnosti osvědčili kněží v Oslavanech a ve Zbraslavi.
Velkou pomoc Rajhradským prokázal opat místního kláštera Korčián, stejně jako v Újezdě u
Sokolnic lékař J. Šantrůček. Vedle nich je třeba vzpomenout dalších nadšenců, jakými byli
Václav Oharek na Tišnovsku, Jan Kočí na Ivančicku, František Touchin na Adamovsku a
Bílovicku, stejně jako lelekovský Václav Werner, či hrušovanský dr. Hynek Světlík.
Dalším podnětem k založení sboru byly neblahé zkušenosti z požárů. Bylo tak v případě
Šlapanic, Říčan, Drásova, Předklášteří, Malhostovic, Zbýšova, Sentic, Štěpánovic, Letkovic a
Bránic. Pouze ve dvou obcích došlo k založení na podnět úřadů - v Příbrami a na Vranově. I
zde ovšem byly smutné zkušenosti s požáry z dřívějších let. Vzájemná rivalita mezi
sousedními obcemi byla v tomto období zapomenuta a spíše dobré zkušenosti u sousedů
149
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
uspíšily založení sboru. Byly to dvojice: Zastávka - Rosice, Říčany - Ostrovačice, Příbram Zbraslav - Újezd, Padochov - Neslovice, Bílovice - Babice nad Svitavou, Ostopovice Moravany, Prace - Blažovice, Jiřfkovice - Kobylnice, Šlapanice - Tvarožná a Kovalovice –
Pozořice.
Zjistit, které společenské vrstvy tvořily většinu členské základny tehdejších hasičských
sboru je velmi obtížné. V přístupné dokumentaci je však možné si ověřit, jak vypadalo vedení
sborů. Pokud jde o funkci tarosty - vyhrávají jednoznačně rolníci. Z padesáti čtyř sledovaných
borů měli důvěru ve třiceti. Také podnikatelé, majitelé realit, správcové cukrovarů a osoby
zastávající významná ekonomická a tím i společenská místa, dostávali často důvěru - celkem
v osmi případech. Z ostatních profesí to byli živnostníci - řemeslníci a učitelé. Ve 22 obcích
zastával roli starosty hasičů i starosta obce. V Tišnově byl postaven do čela nového sboru
lékárník František Svoboda a ve Zbraslavi místní farář Jan Komorád.
Zemědělský charakter převážné části tehdejších regionů fandil rolníkům i ve funkci
náčelníků. Byli zvolení 22 x, zástupci živnostníků 9 x a učitelé 7 x. V této náročné funkci
registrujeme pouze jednoho dělníka, jednoho domkáře a lékaře J. Šantrůčka, který v Újezdě
plnil i povinnosti jednatelské. Mezi jednateli hráli rozhodující úlohu učitelé (19x), rolníci
(17x) a živnostníci (10x). V Malhostovicích vyřizoval písemnou agendu mladý medik Josef
Helán. Trochu neobvyklé vedení měli v Oslavanech. Starostou i náčelníkem byli hostinští,
jednatelem obchodník. Lze napsat, že v čele sborů stanuli lidé, kteří ve své obcí, ale i v jejím
okolí byli vážení. Vztah ostatních občanů vůči nim určoval tedy i vztah k hasičským spolkům.
Počet sborů a členů v letech 1874 – 1897
Rok Počet sborů Počet členů
1874
40
3297
1879
120
7596
1883
212
12 202
1889
316
11 699
1893
504
17 292
1897
797
24 547
Přestože materiály hasičských sborů deponované v okresním archivu nejsou úplné,
můžeme uvést i příklady mimořádné obětavosti členů, kteří ve zvolených funkcích odvedli
kus poctivé práce. Mezi nimi zaujímá zcela bezkonkurenčně 1. místo telnický rolník Tomáš
Šofr, který jako náčelník působil v letech 1908 - 1949, tedy plných 41 let. Štěstí na činovníky
měli i v Popůvkách, kde Josef Cupera pracoval nezištně 30 a Rudolf Kostelecký 27 roků.
Podobným obětavcem byl v Senticích František Mašínský, řídící výcvik svých družstev v
letech 1898 - 1926. V Kobylnicích vykonával jednatelskou práci Antonín Klaška 28 roků a
Antonín Kaplan vedl sbor 17 let. V Rosicích plnil jednatelské povinnosti v rozmezí let 1906 1928 František Viceník, o 2 roky déle vydržel žebětínský Antonín Sýs ve funkci náčelníka. V
Horákově byl Bohumil Říčánek jednatelem 18 let, v Nebovidech František Trčka a Jan Trčka
" sloužili " sboru 17 roků, stejně jako Josef Šafránek v Ostrovačicích. Bylo by možné uvést
řadu příkladů, kde docházelo mezi osvědčenými pracovníky pouze k výměně funkcí. I tato
stabilita byla zdrojem úspěchů a vážnosti hasičské organizace.
Důležitou roli ve sborech hrály pochopitelně otázky finanční. Byly sbory, kde dobrá
situace finanční vytvářela i pohodu pro vlastní spolkovou práci, byly ovšem vesnice, kde byla
situace právě opačná. Často jediným zdrojem příjmů byly nejrůznější kulturní, společenské a
vlastní hasičské akce (cvičení, výlety), i když ani ty nepřinášely vždy žádaný finanční efekt.
Vzorně vedená dokumentace horákovského pokladníka Antonína Neveselého ukazuje ještě v
150
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
předválečných letech, že čistý roční příjem sboru nepřekročil částku 200 K. A to k příjmům
patřil dar sokolnické hraběnky 200 K i stejná dotace od zemského výboru. Situace se
opakovala i po roce 1918. Muzikantům se platilo za zábavu v průměru 500 Kčs, roční příjmy
z těchto akcí představovaly částku přes 2000 Kčs. Až v době znehodnocování protektorátní
měny (1941) dostal sbor od obce dotaci 11 000 K129. Dřívější obnosy, kterými přispíval do
rozpočtu i císař František Josef 1. však od počátku století byly méně častě. Rakouskou vládu
příliš vyčerpávala výbušná situace na Balkáně. Také sbírky mezi občany a jejich drobné dary
v průběhu války ustávaly.
Tím více do popředí vystupovala role bohatých mecenášů, zejména v těch obcích, kde stáli
oni nebo jejich podřízení u zrodu sboru. Pomineme-li už úlohu císařského fondu, štědrou
podporovatelkou na Bítešsku byla majitelka Veverského panství baronka Hyrschová,
Lichtenštejnové na Pozořicku a hrabata Mitrovští na Šlapanicku. Těšanský sbor se těšil přízni
velkostatku stejně jako Předklášteří a Štěpánovice vděčili za mnohé cukrovaru a tišnovskému
klášteru. Rajhradští benediktíni podporovali hasiče domácí.
Převážná většina sborů nebyla při svém vzniku pro hašení požárů příliš vybavena. Případy,
kdy technika byla opatřena obecní radou či místním mecenášem už dopředu, byly ojedinělé. I
přes tuto podporu byly nejčastějším způsobem řešení půjčky, které se umořovaly z
nejrůznějších zdrojů a akcí. V této době se objevovaly stříkačky dřevěné, trakařové, nalévací,
později dvou nebo čtyřkolové, jedno nebo dvouproudové, hydrofory, žebře, berlovky a jiné.
Nejčastějšími dodavateli byly brněnšké firmy Hiller, vdova a syn, Hrček a Neugebauer,
vídeňská firma Hekelle, české firmy Vystrčil a syn, Knaust a R. A. Smejkal na Prostějovsku a
další. Koně pro přípřež půjčovali místní rolníci. Menší zájem ze strany veřejnosti byl o ruční
pumpování, které bylo velmi namáhavé. Proto od 20. let byla snaha kupovat stříkačky
motorové.
Kniha požárová rosických hasičů nám o těchto problémech vypovídá: ,,8. srpna 1898
hořelo na Trávníkách čp. 106. Dostavili jsme se v deseti minutách. Stříkačka č. 1 hájila
domek čp. 156, stříkačka č. 3 domek čp. 191 a stříkačka č. 2 ponechána v pohotovosti." Další
úspěšný zásah byl mimo obec. V neděli dne 7. 12. 1883 bylo o půl deváté veřer troubeno na
poplach a sice označován přespolní požár. V málo minutách bylo družstvo k obsazení
stříkačky č, I pohromadě a podporována jsouce rychlým dodáním koní pana Rause, vyjela
stříkačka pod velením četařů I. a II. čety do Neslovic, kde hořela roubená stodola při usedlosti
čp. 6 patřící J. Ryšavému. Stříkačka postavená ve dvoře zmíněného domu brala vodu ze
studně, jakož i občané vodu přiváželi.
V dokumentaci, kterou vedla župa dr. Světlíka se dozvídáme, jak vypadal inventář třiceti
sborů na Židlochovicku roku 1938. "Vlastnictví sboru: Střfkačky - 26 ručních, 2
automobilové, 9 motorových dvoukolových, 3 motorové přenosné, 2 kombinované, 24
berlovek, 34 navijáků, 8908 m hadic, 285 savic. Žebře - 3 čtyřkolé, 2 dvoukolé, 46 žebřů
hákových, 31 střešních, 10 opěrných, 23 masek. 3 automobilové dopravní vozy, 3 dopravní
vozy na koňský potah, 665 garnitur výzbroje, 060 pracovních krojů, 455 vycházkových, 8
vlastních zbrojíren, 15 obecních, 1 pronajatá. Srovnáme-li obrovský technický pokrok v
jiných oborech, lze toto vybavení považovat na nedostatečné, i když z toho celková cena
představovala tehdejších 8 566 549,-- Kčs.
Poměrně velmi brzy začali zakladatelé hasičských sborů uvažovat o vytvoření nadřízené
organizace, která by řídila jejich činnost. Nejprve byla tato myšlenak vyslovena na I. sjezdu
českého hasičstva a obecných představených v Brně 24. října 1874 a již o rok později, na II.
hasičském sjezdu 12. září 1875 se hovořilo o stanovách ústřední jednoty, které však nebyly
úředně schváleny. III. hasičský sjezd v Brně - Králově Poli 1881 se usnesl učinit u úřadu nový
pokus o tak po dvou letech čekání se podařilo dosáhnout souhlasu se založením České
151
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
ústřední jednoty hasičské moravskoslezských dobrovolných sborů hasičských. Její první valné
shromáždění se konalo při příležitosti IV: sjezdu českého hasičstva 9. září 1883 ve Slavkově u
Brna. Jednota měla tehdy 44 sborů a 1418 členů. Za jediný rok vzrostl počet na 81 sborů a
3594 členů. Významnou údálostí bylo přistoupení českých sborů ve Slezsku k moravskě
zemské jednotě.
První hasičskou župou na Moravě byla I. hasičská župa Tišnovská, kterou založil při
sjezdu na Čebínce 29. června 1882 JUDr. Václav Šílený z Tišnova. Účast zástupců obcí
současného okresu vypadala takto: Josef Pallas z Veverské Bítýšky, František Ondráček z
Drásova, Jan David z Lažánek, Augustýn Kučera a František Večeřa z Moravských Knínic,
František Popela a Osvald Svoboda s Kuřimi, František Slouka a Perka z Čebína, Josef
Zelinka a Václav Šicha z Předklášteří, František Svoboda, dr. Václav Šílený, J. Pokora, J.
Hansel a J. Macků z Tišnova. Do nové župy vstoupily tehdejší sbory: Tišnov, Veverská
Bítýška, Čebín, Moravské Knínice, Drásov, Předklášteří, Malhostovice, Lomnička, Lažánky a
Deblín.
Počátkem roku 1888 vznikla Župní hasičská jednota hejtmanství Vyškovského č. IX.
Jejími čelnými představiteli byli nadučitel Alois Zavadil z Kovalovic, který se stal roku 1889
starostou a mladý učitel Cyril Hladký z Pozořic jako jednatel. Roku 1897 dochází k dělení a
následující rok znamená definitivu. Byla ustavena Župní hasičská jednota sousedních okresů,
Slavkov a Bučovice "Palacký" č. IX. Do uvedeného data k ní přistoupily Pozořice,
Kovalovice, Prace a Blažovice.
Rosičtí představitelé dr. Hynek Světlík, František Haslinger, Václav Oharek, František
Staněk, Antonín Zhoř a František Táborský stáli u kolébky Župní jednoty č. XVI v Rosicích u
Brna. Stalo se tak 10. ledna 1890. Za rok bylo v župě evidováno 14 sborů s 368 členy, roku
1897 už 41 sborů s 1250 členy. V počátcích se přihlásilo Podolí u Brna, Ořechovičky,
Šlapanice, Tvarožná, Kanice, Sokolnice, Rozdrojovice, Lelekovice, Bílovice, Babice, Telnice,
Ochoz, Jiříkovice, lvančice, Rosice, Ostrovačice, Říčany, Veverské Knínice, Tetčice, Nové
Bránice, Oslavany, Přfbram a Silůvky.
XIX. župní jednota hasičských sborů Velké Meziřící a Velká Bíteš byla založena roku
1891. Tvořily ji sbory z politických okresů Velké Meziříčí a Třebíč. Po oddělení Třebíče byla
vytvořena samostatná župa politického okresu Třebíčského a Náměšťského Č. XXXIV. Sem
patřila Svatoslav, Zbraslav, Újezd a Přibyslavice.
Hejtmantství Hustopečské mělo na konci 19. století 3 soudní okresy: Hustopeče, Klobouky
a Židlochovice. Náčelníci sborů založili roku 1893 župní jednotu hasičských okresů
Hustopeče, Klobouky a Židlochovice č. XXVI. Přítomní Jan Krejčí z Blučiny a Jan Kelbl ze
Syrovic byli zvolení do výboru. Zastoupení měla i Moutnice a Újezd. Z tehdejšího sousedního
okresu Klobouky se přihlásily Těšany a ze Židlochovicka Blučina, Újezd u Sokolnic,
Syrovice, Opatovice a Moutnice.
Hasičské župy brzy po svém založení daly o sobě slyšet, zejména propagací hasičských
myšlenek. V obcích, kde bylo třeba podpory pro místní sbor, organizovaly okrsková cvičení,
župní valné hromady, župní sjezdy, srazy a podobné akce. Tyto dny bývaly významným
svátkem nejen pro vytypovanou obec, ale i pro okolní vesnice a jejich sbory.
Součástí těchto akcí byla cvičení požární, předvádění technických novinek, cvičení
prostná, zejména úspěšná skladba se sekyrkami. Je třeba se rovněž zmínit o účasti
uniformovaných hasičů na církevních slavnostech Božího Těla, na svátek Sv. Floriána patrona hasičů a na slavnosti svěcení nových stříkaček. Už po deseti letech existence sboru ve
Šlapanicích zapsal jejich kronikář, že "hasičská organizace je v obci velmi váženou složkou“.
Hasičstvo se také podílelo na řadě významných akcí, které měly význam více než regionální.
152
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Bylo to při návštěvě pěveckého spolku Hlahol v Brně, při převozu ostatků Jana Kollára z
Vídně do Prahy atd.
Na IX. sjezdu hasičských žup (1893) dochází ke změně stanov. Ty určovaly, že každý sbor
se musí přihlásit k župě a jejím prostřednictvím potom v ústřední jednotě, jinak ztrácí nárok
na podpory z hasičského fondu. Ústřední jednota změnila svůj název na Česká ústřední
jednota hasičská pro Moravu a Slezsko. Koncem roku 1896 bylo v 35 župách zaregistrováno
822 sborů a 23 000 členů. Z toho připadlo na Moravu 763 sborů s 21 000 členy, na Slezsko 59
sborů s 2000 členy.
Zakládání českých sborů mělo až do vzniku samostatného československého státu i velký
význam po stránce národnostní. Jejich spolky se staly kromě tělocvičných jednot Sokol
středisky českého společenského života na vesnicích a ve městech, a to zejména v obcích
národnostně smíšených. Národní charakter sborů se ukázal na jejich prvém sjezdu a na
zemské jubilejní výstavě roku 1891 v Praze. Hasičstvu byla vyhrazena XVIII. expozice. V
hlavním katalogu výstavy byl uveden stručný vývoj hasičstva u nás a v něm zdůrazněna
zejména podpůrná činost (za roční příspěvek 5 krejcarů se vyplácelo členům, kteří utrpěli při
službě úraz, po dobu jejich nemoci denně 1 zlatý a 50 krejcarů, polovičním invalidům 15
zlatých a úplným invalidům 30 zlatých měsíčně. Vdově po hasičovi se vyplácelo měsíčně 12
zlatých a sirotkům až do dovršení 15 let 6 zlatek měsíčně). V provolání "Hasičstvu
československému bratrský pozdrav" se mimo jiné říká: "My musíme ukázat české veřejnosti
široké šiky českých hasičů, kteřř jsou připraveni v každý čas chránit duchovní i hmotné
hodnoty svého národa." Rok 1891 se zemskou výstavou a se sjezdem byl velmi úspěšný.
Statistika zaznamenala v tomto roce 62 žup nebo okresních hasičských jednot, 1273 sborů,
1579 členů čestných, 5144 zakládajících, 25 226 přispívajících a 53833 činných. Dále zde
bylo zachyceno vybavení sborů technikou.
Hasičské sbory, vedle už vzpomenutých sokolských jednot, však nebyly jedinými spolky
na našich vesnicích a městech. Už od roku 1864 se šířilo i v Rakousku hnutí červeného kříže.
Jaké byly vzájemné vztahy samaritánského hnutí hasičů a hnutí červeného kříže? A jaké byly
vztahy hasičských sborů vůči různým členářským, spořitelnfm, svépomocným, pěveckým a
jiným spolkům? Vůči vzdělávacím besedám, vůči společenstvím řemeslníků, která vznikala a
často obsahem své činnosti navazovala, třeba i nechtěně, na jisté kastovnictví a výlučnost
středověkých cechů? Jaký byl vztah vůči počátkům organizovaného dělnického hnutí, vůči
prvním organizacím sociálně demokratické strany? Nevedly hasičské stejnokroje - na tehdejší
dobu velmi slušivé - ale i vlastní obsah činnosti k jakémusi klamnému zdání výjimečnosti či
dokonce kastovnictví? O těchto vzájemných vazbách najdeme v archivech, obecních či
sborových kronikách jen útržkovité zmínky, Ke škodě věci! Taková analýza by však
překročila plánovaný rámec publikace a zpracování této problematiky by zasloužilo zvláštní
práci.
Hasičstvo si rovněž bylo vědomo nutnosti stálého vzdělávání svých členů a zejména
zvyšování jejich technických znalostí. Aby byly i tyto úkoly důsledně plněny, začaly od roku
1898 svou činnost pravidelně hasičské školy, a to ústřední i krajové. Soustavné pořádání
přednášek, zakládání knihoven vybavených nejen odbornou hasičskou literaturou, ale i
beletrií - to vše měla být nová, kvalitativní fáze vyzrávání celého hasičského hnutí. Velký
význam zde hrály i odborné časopisy. Před jejich vznikem věnovala hasičům pozornost
Vzájemnost, Sokol, Brousek, Jistota. Samostatný odborný hasičský časopis začal vycházet v
roce 1878 pod názvem Český hasič. Za osm roků obohatil odbornou literaturu Věstník
Zemské ústřední hasičské jednoty království Českého, roku 1889 Hasičské listy, na Moravě
od roku 1892 Ochrana hasičská, 1893 vychází první svazek Hasičské knihovny, v roce 1895
Hasičské rozhledy, 1897 Organizace hasičství a Slezský věstník hasičský, 1902 první ročník
Hasičského sborníku a roku 1912 první ročník kalendáře Český hasič139. Ve statistice, která
153
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
byla vypracována na závěr roku 1901 se poprvé objevují údaje o vzdělávací činnosti
hasičstva. Jsou zde zachycena čísla o počtu sborových knihoven (2266), o odběru hasičských
časopisů (3290), dále počet schůzí členských i výborových, cvičení, hlídky, požáry v místě i
zásady mimo obec, záchranné práce a veřejná vystoupení.
Vzdělávací úsilí hasičských sborů nebylo zaměřeno pouze do vlastních řad, ale bylo
směrováno i na ostatní občany. Šlo opravdu o bohatý kulturní a společenský život, který byl
pochopitelně organizován i proto, aby přinášel do pokladen sborů i určité příjmy. Hasičské
taneční zábavy, koncerty, bály, výlety s programem, maškarní merendy, zahradní slavnosti,
vinobraní, václavské či jiné hody - to vše byl zdroj zábavy, ale i příjmů. Často na těchto
akcích hrávala hudba vlastního či sousedního hasičského sboru. Nejznámější byla hasičská
dechovka v Ivančicích, Kuřími a Moravských Knínicích. Také Podolští chodívali do
sousedních obcí na společné akce zásadně za zvuků dechové hudby. Objevily se i pěvecké
soubory, ale ty neměly dlouhého trvání. V hasičských sborech vyrostla řada talentovaných
ochotnických herců. Vysokou úroveň měly divatelní hry v Silůvkách a v Babicích nad
Svitavou. O kulturní úrovni těchto produkcí nám poslouží vzpomínka nestora hasičského
sboru v Kovalovicích pana Rafaela Kotvrdy z roku 1985: "Sedával jsem při zábavách u
pokladny a kromě vstupenek jsem také kontroloval ustrojení. Když zevnějšek návštěvníka
neodpovídal úrovni naší zábavy, neprodal jsem mu vstupenku. Musel odejít s nepořízenou,
jinak by jej pořadatel ze společenské místnosti vykázal. Dnes, když se může každý slušně
obléci, nestačím se divit, v čem se ti mladí vypraví mezi lidi.
Kronikář v Podolí u Brna nám zapsal dokonce i přesný program „zahradní, taneční a
deklamativní zábavy na zahradě Jana Millera“:
v Podolí dne 20. září 1891:
1. Veselý trojlístek aneb shledání po 10 letech - komický výstup se zpěvy.
2. Vdovec - komický sólový výstup se zpěvem.
3. Prefátyn pana nadporučíka - komický výstup.
4. Fotografické dílny v Praze - fraška se zpěvy.
Mezi výstupy hudba a tanec, vstupné 10 K.
Sarajevské výstřely a následující události zasáhly negativně i do činnosti hasičských
spolků. Mladí, aktivní členové oblékli vojenské sukno a práce ve sborech spočívala na
bedrech přestárlých či naopak velmi mladých, nezkušených chlapcích. Výjimkou tohoto
období byly snad Oslavany, které konaly pravidelné valné hromady po celou dobu války a
byli schopni zachovat i určitou dokumentaci. Jinak jsou zápisy z tohoto období velmi sporé.
Pouze v Památníku hasičské župy Tišnovské - Oharkovy 1882 - 1932 je možné si ověřit
důsledky války mezi hasiči. Roku 1914 evidovaly jejich hasičské sbory 304 členů
zakládajících, 525 přispívajících a 77 čestných. Z celkového počtu 1191 členů činných odešlo
do zákopů 1. světové války 727 hasičů. 168 jich ukončilo svoje životy na ruských pláních či
na západní frontě. Trvale invalidních zůstalo po návratu domů 25 bratří, 52 se jich vrátilo ke
svým nejbližším v uniformách československých legií.
Je tragickou pravdou tohoto období, že všestrannost hasičského výcviku, zejména
soustavné pěstování samaritánské služby, přineslo ovoce za 1. světové války. Počátky tohoto
hnutí se kladou totiž už do 80. let minulého století. V době války utvořilo se v českých zemích
864 dopravních čet, ve kterých bylo zapojeno 12 103 členů. Bylo to zejména v místech, kde
byly v činnosti nemocnice Červeného kříže. Tyto čety dopravovaly raněné a nemocné vojáky
z železničních stanic do nemocnic, poskytovaly jim první pomoc, převazovaly jejich poranění
a poskytovaly jim občerstvení, Od 17. srpna 1914 do 30. září 1918 dopravili takto 7 206 001
vojáků, poskytli 7 806 977 občerstvení a provedli 43 996 převazů. Na Moravě se zřídilo 100
kolon, ve kterých pracovalo 911 hasičů. Přepravili 268 561 raněných a podali 865 355
154
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
občerstvení. Tato humánní služba nešťastným obětem války zabránila rozpuštění hasičské
organizace a ochránila její členy před většími persekucemi. Náplň hasičských činností je totiž
taková, že i přes citelně oslabené sbory, doplněné mladými, nezkušenými lidmi, museli jejich
členové své ušlechtilé myšlence sloužit. Statistika z roku 1918 říká, že v roce 1918 se
hasičské sbory v Čechách a na Moravě účastnily při hašení 3237 požárů, koncem tohoto roku
existovalo 3575 knihoven se 167 497 svazky. Sbory uskutečnily 22 211 cvičení, vyslaly 98
719 stráží a hlídek a ve 417 případech se zúčastnily záchranných prací.
Ušlechtilá hasičská myšlenka nezištné lidské pomoci vítězila tedy i v době, kdy na jiných
místech byly humanitní zásady hrubě pošlapávány.
Život hasičů ve svobodné vlasti v letech 1918 -1939
Zprávy o průběhu 28. října 1918 v Praze vyvolaly velký ohlas i v Brně. Ulicemi města
začaly proudit davy lidí, jásaly a zdravily národní svobodu a státní samostatnost.
Následujícího dnepřevzali zástupci Národního výboru od německé správy místodržitelství. Z
četných obecních kronik se dozvídáme, jakým způsobem bylo slaveno vyhlášení
československé samostatnosti v obcích našeho současného okresu. Většinou byly pořádány
velké lampionové průvody, ve kterých pochodovali vedle sebe lidé různého věku, povolání a
smýšlení. Průvod prošel za zvuků dechové hudby slavnostně vyzdobenou obcí, na jejichž
domech vlály červenobílé prapory, zastavil se na návsi před obecní kanceláří, kde byl
pronesen slavnostní projev. Na zažloutlých fotografiích z těchto dnů vidíme ženy v národních
krojích, občas se objeví uniformy sokolské. Příslušníci hasičských sborů zůstávali skromně v
pozadí. Také při triumfálním návratu T. G. Masaryka do Prahy v prosinci 1918 zajišťovali
slavnostní průvod především příslušníci sokolských jednot a vrátivší se legionáři.
Počátky nového státu nebyly snadné. Ve městech i na venkově začaly od roku 1919
živelné projevy odporu proti keťasům a lichvářům, v některých obcích si zemědělští dělníci
vynucovali odchod správců a šafářů, kteří s nimi za války špatně zacházeli. K protidrahotním
bouřím došlo v Oslavanech, Ivančicích, v Řeznovicích, Hrubšicích a jinde. I hasičským
jednotám nastaly záhy dny všední. Nejsložitější situace byla v těch místech, kde přímo
činovníci či činní členové se domů už nevrátili. Ti, kteří po dobu války udržovali aspoň
slabou činnost sboru, byli unaveni. Bylo tedy správné, že už v polovině roku 1919 se objevují
snahy centrálních orgánů přizpůsobit strukturu hasičského hnutí nové situaci.
Sdružení dobrovolného hasičstva československého bylo rozpuštěno a jednotlivé zemské
jednoty byly vyzvány, aby vyslaly po třech zástupcích do připravovanéhovýboru Svazu
dobrovolného hasičstva československého (SDHČ). Po schválení stanov v říjnu 1919
následovala ustavující schůze 21. prosince 1919 v Brně. Byl na ní přítomen i zástupce
hasičstva ze Slovenska. Na dalším zasedání byly projednány návrhy na ustavení
samaritánských stráží ve všech sborech. Program byl rozšířen o problematiku na Slovensku.
Jak vypadala v této době situace v jednotlivých zemských jednotách?
Valné shromáždění 19. června 1919 - za účasti 369 delegátů ze 120 žup – přejmenovalo
Zemskou ústřední hasičskou jednotu království Českého na Českou zemskou hasičskou
jednotu. Měla v této době 140 žup, 4271 sborů a 118 881 členů. Ustavující schůze Moravské
zemské hasičské jednoty se konala 29. srpna 1920 a bylo v ní tehdy organizováno 51 žup a
1463 sborů.
V roce 1923 došlo ke sloučení Jiskry - vzájemné pojišťovny československého hasičstva v
Praze s Hasičskou vzájemnou pojišťovnou v Brně a vytvořila se tak Hasičská vzájemná
pojišťovna, která měla na počátku 30. let 1 074 004 členů a její celková záruka dosáhla částky
65 miliónů korun.
V průběhu dvacátých a třicátých let byly několikrát upravovány stanovy. Po správní
reorganizaci byl na úřední pokyn změněn název MZJH na Moravskoslezskou zemskou
155
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
hasičskou jednotu. Všechny pokusy obou zemských jednot o sloučení skončily však
bezvýsledně, zejména pro odpor slezských sborů. Předtím - roku 1931 - došlo k založení
"truc" podniku Svazu dobrovolných požárních a ochranných sborů českých hasičů pro kraj
Moravskoslezský. Organizace vydávala i svůj vlastní časopis. Roku 1941 čítala pouze 21
sborů. Pokusy o spojení obou moravských hasičských organizací byly neúspěšné, až zasáhla
okupační správa a výměrem z 21. června 1940 nařídila zrušení a začlenění tohoto svazu do
Moravské zemské hasičské jednoty.
Po celé období mezi oběma světovýnú válkami byly na Brněnsku a na Rosicko Oslavansku zakládány nové hasičské sbory. Při brněnské aglomeraci byly první Řícmanice. V
květnu 1920 jsou podepsáni na návrhu stanov Richard Houfek, Augustýn Muselík, Jaroslav
Nesrsta, Josef Souček a starosta obce Gustav Škrob. Důvěra na nejvyšší funkci byla dána
Karlu Polákovi, jeho nejbližšími spolupracovníky se stali Richard Houfek a Otmar Dlaža.
Dalším novým sborem byly Nebovidy. V červenci 1921 byl zvolen za starostu sboru Jan
Polcar, jednatelem František Tonner a náčelníkem František Šmíd - starosta obcé. Ke konci
stejného roku podal žádost Josef Doležal, starosta obce Popůvky s řadou dalších nadšenců. Z
nich se také rekrutovali první činovníci. Starosta Josef Čupera, jednatel Josef Vykoukal a
náčelník Rudolf Kostelecký.
I když Mělčany sousedily s obcemi, kde byly hasičské spolky už dávno založeny,
odhodlaly se samy k tomuto kroku až po světové válee. Ustavující schůze nového sboru se
konala 12. prosince 1924. Starosta obce František Zechmeister dostal důvěru i jako starosta
sboru, náčelníkem zvolili Štěpána Fialu. Už při založení měli 78 členů, za rok zakoupili od
firmy Hrček a Neugebauer novou ruční stříkačku, brzy poté slavnostně otevřeli skladiště.
Také tento sbor měl štěstí na "dlouholetost" starostů či předsedů. První starosta František
Zechmeister stál v čele sboru v letech 1924 - 1951, Josef Fuchs v období 1962 – 19916.
Mezi Rajhradem a Rajhradicemi leží malá osada Loučka, kde uprostřed dvacátých let dalo
obecní zastupitelstvo popud k založení sboru. Ustavující valná hromada se konala 22.
listopadu 1925 a z voleb vyšli vítězně: Jan Beer - starosta, Josef Hrazdira - náčelník a
Stanislav Duchoň - jednatel. Roku 1950 došlo ke sloučení obcí Rajhradice a Loučka a za rok
poté se ozývaly hlasy po sloučení hasičských jednot. Členové sboru v Loučce se tehdy
ubránili. Sloučení bylo realizováno až roku 1961. Ve společném vedení byl předsedou starostou Antonín Koláček, velitelem Rostislav Kopřiva a jednatelem Rudolf Lásenský.
V Bedřichovicích byla svolána schůze občanstva, aby se vyjádřilo k možnému založení
hasičského spolku. Měsíc poté se k této snaze přihlásilo i obecní zastupitelstvo, takže 23.
března 1930 v hostinci pana Stanislava Železného se konala ustavující schůze Místní jednoty
československého svazu hasičstva se sídlem v Bedřichovicích. Prvními činovníky byl rolník
Grolich, a mlynář Pelel, typograf Vaňáček a zámečník Vlček.
Druhá polovina třicátých let nastolila před občany ČSR závažné vnitropolitické i
zahraničněpolitické problémy. Přesto i za této složité situace vznikají další hasičské spolky.
Roku 1937 odešli po dohodě ze sboru v Rajhradě někteří členové, aby ve své domovské obci
v Popovicích u Rajhradu založili vlastní sbor. Byl to železniční zřízenec Josef Hejna, který
byl zvolen velitelem, rolník Jan Urbánek starosta, dělník Josef Kroupa jako četař lezců a
rolník František Havlík jako pokladník. 18. září 1938, tedy krátce před tragickým Mnichovem
se ozvaly Holasice. Ještě téhož roku zakoupili potřebnou výstroj, výzbroj a ruční střfkačku
taženou koňmi. Nebyla to pro ně záležitost příliš laciná. V obci, kde žilo tehdy necelých 900
obyvatel, měl nový sbor 45 činných a 93 přispívajících členů. Obdobný proces, zakládání
dalších dobrovolných hasičských sborů probíhal i ve zbývajících obcích na Rosicku a
Ivančicku. První vlaštovkou byl roku 1919 Javůrek. Na žádosti k založení sboru je podepsán
starosta obce J. Kříž, dále Josef Kříž a Ignác Kříž, Antonín Císař a Antonín Šipr.
Bezprostředně po ukončení 1. světové války usilovali v Dolních Kounicích, aby existující
156
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
německý hasičský sbor byl přetvořen. Čeští členové odmítli účastnit se cvičení a tím přivodili
jeho úplnou neschopnost. Potřeba založení českého sboru byla takto dokázána. Německé
vedení využívalo svého mocenského postavení a vzdorovalo tomuto požadavku až do 8. srpna
1920. Nové vedení - mlynář František Moučka jako starosta, obchodník Bohumil Otáhal jako
náčelník a stavitel Karel Prchlík ve funkci jednatele to neměli lehké. V ubohém stavu byla
zbrojnice, inventář téměř nepoužitelný. Bylo třeba mnoho organizátorské práce a velkého úsilí
pro vybudování vyhovujícfch podmínek. To se Dolnokounickým dařilo.
Blízkost Střelic a Ořechova, kde byla známa prospěšnost hasičské činnosti už od konce
minulého století, motivovala založení sboru v Radosticích roku 1921. Mezi iniciátory vidíme
starostu obce Tomáše Ulbrycha, Ondřeje Králíka - starostu nového spolku a dále Rajmunda
Bártla, Františka Kořínka a Františka Dvořáka. Vliv stejných obcí se uplatňoval asi i v
případě Omic, kde řídící učitel Tomáš Horák za pomoci Josefa Staňka, Ferdinanda Buršíka,
Františka Antoše a Josefa Růžičky položili základy sboru na závěr roku 1923. Ve stejném
roce byl ustaven hasičský spolek ve Stanovištích. Vedení sboru svěřili řídícímu učiteli místní
školy Františkovi Švarcovi. Ve funkci náčelníka mu byl nápomocen Jan Jelínek, prvním
jednatelem byl Jan Staněk. Následujícího roku dochází k založení sboru na Hlíně. Rolník a
místní kapelník Jan Dostalý přesvědčil starostu obce Viléma Průšu, aby svolal na 24. srpna
1924 veřejnou schůzi, na které se přihlásilo za nové členy 35 občanů (35%). Na ustavující
valné hromadě 18. ledna 1925 byli zvoleni Jan Dostalý za starostu, rolník Josef Bajer
náčelníkem a skladník Antonín Cepek náměstkem. Ještě tentýž rok bylo v obci uspořádáno
první okrskové cvičení za účasti 120 hostů. Následujícího roku (1925) byl ustaven přípravný
výbor v Rudce. Jeho iniciátory byli Jan V1ach, Josef Kříž, Josef Pelikán, František Šrámek,
Josef Smutný a Ignác Kéda.
Také v Babicích na Rosicku doháněly zpoždění za sousedními vesnicemi. Rozhodli se až
28. června 1925, kdy svolali do místní hospody ustavující valnou hromadu. Činovníky se stali
lidé, požívající v obci všeobecnou důvěru. Martin Patera byl zvolen starostou, Augustin
Nejedlý se staral o výcvik a Josef Žaloudek o administrativu. V Němčicích (1925) se na
ustavující schůzi sešlo jen 13 domácích a 20 hostů. Přesto došlo i k volbě, kterou byl postaven
do čela sboru František Komárek. Jeho nejbližšími spolupracovníky byli František Jekl,
Fratišek Malý, Jiří Černý, Jan Kouřil a Rudolf Janda. V hornické Kratochvilce patřil mezi
organizátory starosta obce Jakub Příhoda, jeho náměstek Josef Hrubý a radní František Kreuz.
Na ustavující schůzi 6. června 1928 byli zvoleni: rolník Jan Samson za starostu, krejčí
František Staněk za jednatele a stolař Jan Kubálek za náčelníka. Zemědělské Trboušany
spoléhaly zřejmě v případě požárů na téměř 30 let existující sbory v Dolních Kounicích,
Bránicích a Kupařovicích. Proto váhali až do 6. listopadu 1928. Iniciátory byli i zde členové
obecní rady, kteří neváhali zatížit svoje hospodaření půjčkou 50 000 Kčs. Do vedení spolku
byli postaveni: Stanislav Maluška - starosta, František Kerber náčelník. Silůvky, Tikovice a
Radostice ukázaly cestu Pršticím. Po mnoha předchozích jednáních došlo nejprve k veřejné
schůzi příznivců hasičské myšlenky (16. září 1928) měsíců po okupaci zbytku Čech a Morav i
odbor ženský. Jeho vedení bylo svěřeno Anně Liškové. Zálesná Zhoř na hranicích okresu
čekala na založení hasičského sboru do roku 1930. Ve funkci starosty vedl nový sbor Ignác
Staněk, náčelníkem byl František Krejčí, jednatelem zvolili Františka Rozmarýna.
Ve druhé polovině 30. let došlo k založení dvou sborů. O vánočních svátcích, 26. prosince
1936 svolali ustavující valnou hromadu v Březině na Tišnovsku. Význam zřízení samaritsko
hasičského sboru vysvětlil župní jednatel Josef Raus z Tišnova a po něm už řídil celé jednání
starosta obce Josef Vykouřil. Přítomnými 21 členy byl zvolen i za starostu nového sboru.
Náčelníkem se stal Karel Borovička mladší a jednatelem Jaroslav Nejez. Do nového roku
1937 šli Březinští opravdu nebojácně. Okamžitě ustavili zábavní odbor, ve kterém pracovalo
několik žen, v lednu uspořádali ples, v březnu sehráli divadlo, navázali jednání s několika
157
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
firmami o zakoupení motorové stříkačky, v květnu následovalo další divadelní představení, v
červenci uspořádali finančně velmi úspěšný výlet v zahradě zvané Obecnice, v srpnu u
přřležitostí okrskového cvičení vysvětili a předali do užívání novou dvoukolou stříkačku. Její
kmotr, Oldřich Mičán přispěl darem 1000 Kčs. Byla zakoupena od firmy Stratílek z Vysokého
Mýta, měla sílu - výkon 30 HP a s 300 metry hadic Č. 8 a s 200 metry hadic Č. 6, včetně
šroubení, stála 31 000 Kčs. Obnos byl splatný do 30 dnů hotově. U kontribučenské záložny v
Tišnově vypůjčili obnos 25 000 Kčs, na jehož úhradu přispěla březinská obec 15 000 Kčs a
hasičský sbor 10 000 Kčs. Zbytek částky, včetně úroků hradili ze sborové poklady. Proto byly
ještě tentýž rok pořádány václavské hody, 28. října divatelní hra Evropa hoří a silvestrovský
kabaret. Obec měla v této době 198 obyvatel, 23 členů činných a 15 přispívajících''. Poslední
sbor na Ivančicku před mnichovským diktátem a před okupací byl ustaven 14. října 1937 v
Čučicích. Jeho výlučně rolnické vedení tvořil starosta Dominik Svoboda, náměstek František
Horák a jednatel František Došek.
Také na Tišnovsku bylo ukončeno zakládání hasičských sborů před 2. světovou válkou
roku 1937 ve Vohančicích. U jeho počátků stál náčelník Komprs z Tišnova, který byl pozván
od starosty obce, aby zájemcům vysvětlil, jaké povinnosti bere hasič dobrovolně na svá bedra.
20. dubna 1937 byli zvoleni Jan Mašek starostou, Karel Kolíbal náčelníkem a Jarka Jurnečka
jednatelem. Už na ustavující shůzi došlo k výměně názorů, zda vstoupit do tzv. župy
Tišnovské, kde prý, jsou hasiči „na divoko“, nebo do župy Oharkovy. Zařazením právě do
této župy, bylo vše vyřízeno. Počátky sboru podpořila obec zakoupením starší stříkačky z
Obřan za 6000 Kč. V závěru zápisu jejich ustavující schůze čteme: "Přání naše je, aby se
říkalo: Z malé a chudobné dědinky jsou, ale příkladem mohou být i bohatému městu.
Řady členů v některých obcích, vlivem válečných událostí dosti silně prořídly. Mělo-li
hasičstvo znovu plnit svoji občanskou službu, bylo třeba sbory rychle doplnit. Hasičská
činnost byla už v období před válkou tak pestrá, že mohla nyní po vzniku samostatného státu,
přivést do svých řad širokou paletu občanů. Především výcvik mužstev mužských, ženských i
dorosteneckých byl velmi náročný a pomáhal rozvíjet všechny části těla a pěstoval obratnost.
Pro starší a fyzicky méně zdatné byly seberealizací výlety, vycházky a veřejná cvíčení.
Zejména přispívajícím členům musela být sympatická činnost, jakou byly přednášky z
nejrůznějších oborů, využívání spolkových knihoven, zpěvu, hudby a divadelních her.
Vysokou společenskou úrovní se vyznačovaly i ha­ sičské plesy a podobné druhy zábavy.
Ženy byly získávány především pro humanistické poslání v samaritánských strážích. Už ve
20. letech vynikly některé "přebornické" sbory, kde celkový počet členů čestných zakládajících, činných a přispívajících tvořil více než desetinu všech občanů. Primátem se
mohou pochlubit v Padochově. Nasadili si laťku vysoko už v roce 1920, kdl vykazovali
celkem 123 členů. Obec měla v této době 995 obyvatelř'', Blízké Tetčice měly organizovanost
jen o málo nižší (11,7%), stejně jako Mělčany (11,5%). Rovných 10% občanů měli ve svých
řadách na Hlíně a v Domašově. Za zmínku stojí i necelých 9% Bílovických.
Z dvacátých let máme podrobnou evidenci o sborech na Židlochovicku. Světlíkova župa
evidovala roku 1922 celkem 21 hasičských útvarů. Některé z nich leží sice mimo současné
území Brna - venkova, ale pro úplnost dokumentace, vycházíme z materiálu jako z celku.
Sbory v uvedeném roce evidovaly 95 čestných, 614 činných a 736 přispívajících - celkem
1445 členů. Při převažujícím zemědělství v tomto regionu se nelze divit, že mezi činnými
členy byla téměř polovina (44, 2%) rolníků, pětina řemeslníků a čtvrtina dělníků. Překvapuje
nízký počet učitelů - 4. a úředníků - 2. Výraznou převahu zemědělců měla Moutnice,
Opatovice, Bratčice, Újezd u Sokolnic, Měnín, Blučina, Syrovice a Hrušovany. Naopak,
průmyslová střediska, Židlochovice a Rajhrad, dodávala do sborů zhruba 40 řemeslníků a
dělníků, zbytek tvořili rolníci a ostatní sociální skupiny.
158
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Čtenáře bude jistě zajímat, jak se vyvíjela činnost ve sborech německých. Odvážný čin
Dolnokounických jsme už popsali. V ostatních obcích nenašli následovníky. Dvorska Maxdorf pouze nepatrně pozměnila název na Spolek Freiwillige Feuerwehr ve Dvorské. Po
celou dobu první republiky psali svá hlášení na úřady česky, k němčině se vrátili až v dubnu
1939. Jakýkoli materiál před osvobozením zničili. Také želešičtí Němci měli až do
mnichovského diktátu upravený název Freiwillige Feuerwehr in Schělschitz se sídlem v
Želešicích. Už v květnu 1938 se rozhodli zavést nové stanovy, které předložili na Deutscher
Landesverband fůr Feuerwehr - und Retungswessen in Mahren k potvrzení. Obdobným
způsobem si počínali Němci v Moravanech i v Modřicích. Z pokladní a zápisové knihy
židlochovického německého sboru poznáváme, že měli velmi výhodné pojištění a že jejich
finanční situace byla, zejména ve dvacátých letech, velmi úspěšná. Činnost uvedených
německých sborů trvala až do května 1945.
Radost ze znovunabyté svobody nebyla ještě plně prožita a hasičské sbory už stály před
tvrdou realitou. Jakým způsobem hradit částky na chybějící výstroj a výzbroj. Sbírkami po
obci, dary příznivců a z příspěvků členů měli v roce 1926 Drásovští v pokladně přes 5000
Kčs. Protože nová motorová stříkačka stála 25 000 Kčs, vypůjčili si v tišnovské záložně 8500.
V případě Trboušan však i víme, za jakých podmínek půjčku nmořovali. Obecní rada
vypůjčila na vybavení sboru 50 000 Kčs, které měly 6% úrok a 10% umořování do roku 1930.
Nemožnost Vranova splatit zbytek dlužné částky způsobil, že jim byl zabaven veškerý
majetek v ceně 5300 Kčs ve prospěch věřitele, kterým byla brněnská firma Jan Tojovski.
V Hlíně vypůjčili na stříkačku v ceně 24 000 Kčs z ivančické záložny 20 000 Kčs. Víme,
že k 20. lednu 1934 činil jejich dluh už 26 210 Kčs. Teprve ke konci války byl splacen. Také
Pozořičtí na zakoupení dvoukolé motorové stříkačky v ceně 51 000 vypůjčili téměř celý
obnos. Až se 30 členů sboru zaručilo svým majetkem jako ručitelé, byla koupě stříkačky u
firmy Smejkal v Čechách u Prostějova uskutečněna. Podobné problémy neměli asi v
Rajhradě, protože svoji první stříkačku, taženou koňmi, zaplatili z našetřených peněz. Stejně
tak i v Tišnově koupil sbor roku 1924 motorovou stříkačku na koňský potah za 57 000 Kčs, za
tři roky osobnf auto ltalia, na které namontovali čerpadlo ze střfkačky „koňské“. Po pěti
letech už měli automobilovou stříkačku na podvozku Praga AN s výkonným čerpadlem 800
litrů/1 min. Už za rok zakoupili sanitní vozidlo a dali je do služeb veřejnosti.
Při sbírkách mezi občany byli úspěšní hasiči v Dolních Kounicích. Při svém založení
získali takto částku 3050 Kčs, ve 30. letech svoji akci s úspěchem opakovali. S podporou obce
příliš počítat nemohli. Ta jim poskytla dotaci v částce 1000 korun roku 1925, aby byla použita
pro nové sbory v Trboušanech a Mělčanech. Štědřejší byli občané v Popovicích u Rajhradu,
kteří roku 1937 přispěli na sbírku obnosem 4000 Kčs. Problémy neměli ani v Říčanech, kde
zřídili dokonce svoji vlastní nemocenskou pokladnu. Ze zábav, divadel a z příspěvklů dávali
polovinu do tohoto fondu a roku 1920 mohli zvýšit podporu při onemocnění z 0,50 Kčs na 2
koruny denně a pohřebné z 50 Kčs na 150 Kčs. Z pokladní knihy Zbýšova můžeme poznat,
jak složité a riskantní bylo, spoléhat se pouze na vlastní výdělečnou činnost. V průběhu
dvacátých let měli největší příjen z různých podniků. Tak roku 1924 celkem 6138 Kčs, ale v
některých letech pouze 725 Kčs. Roku 1925 dostali od obce na stříkačku 11 000 Kčs, sbírkou
po obci vybrali 2356 Kčs. Téměř celá třicátá léta dostávali pravidelné dotace od obce (2000
až 5000 Kčs) a 600 Kčs od Hasičského fondu. Za úspěšnější můžeme považovat sbor v
Bedříehovicích, který v letech 1930 a 1931 měl čistý příjem téměř 9000 Kčs.
Mecenášů v době první republiky ubylo. Snad to bylo způsobenozrušením šlechtických
titulů či výsledky 1. pozemkové reformy, počátkem třicátých let byl ochromen hospodářský
život státuhospodářskou krizí, která postihla téměř celý svět. Pravdou je, ženejvětšími
sponzory v této době se ukázaly obecní rady. Když roku 1927 žádali Hrušovanští příspěvek na
zakoupení stříkaěky, dostali 510 Kčs od Hasičské pojišťovny, 200 Kčs od statku v Žabčicích
159
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
a pivovar v Břeclavijakoukoliv dotaci odmítl. Zemská podpora 14 sborům židlochovické župy
představovala v letech 1929 - 1938 tyto částky:
1929
1930
1931
1932
1933
1934
1935
1936
9 840,- Kčs
13 360,- Kčs
12 240,- Kčs
13 360,- Kčs
13 120,- Kčs
14 800,- Kčs
16 600,- Kčs
16 080,- Kčs
Za této složité situace byla možná pouze jedna varianta. Na vlastní činnost si vydělat
společenskými a kulturními akcemi, které by přitáhly diváckou veřejnost a tím přinesly do
sborové pokladny peníze. Pozoruhodným podnětem k takové činnosti z počátku dvacátých let
je dopis krajského vzdělavatele Jaroslava Rouse. Vzdělavatelům, kteří byli ve sborech od
roku 1922 ustavováni, se ukládá: "Budeš pracovati při zřízení obecní knihovny. Je-li již
zřízena, přičiníš se, aby jí bylo hojně využíváno." Jak aktuální je pro současnou dobu jeho
další pokyn: "postaráš se, aby v knihovně nebo přfhodné místnosti byla zřízena menší čítárna,
kde by vyloženy byly časopisy všech politických stran. Čtením jich nabudou občané patřičné
tolerance, aby snášeli se navzájem a ctili přesvědčení druhých. Vstěpuj občanům, že nad
všemi politickými stranami drahá máti Vlast, k jejímuž blahu a slávě všichni pracovati
musíme." Dále je zde poznámka, že seznam divadelních her, hodících se na venkovská jeviště
bude uveřejňován v Hasičské Ochraně a odkaz na spolupráci s místními učiteli při
organizování přednášek.
Rouš připomíná význam pravidelných vzdělávacích schůzí, upozorňuje na vydání
národních písní od Broži Vincence v Křoví u Velké Bíteše a na zřizování Zimní školy
hasičské. Rovněž závěr tohoto listu nepostrádá aktuálnost: „Vděku a odměny nečekej! Obětuj
se, jako se obětovali ti nesmrtelní hrdinové, kteří krví svou nám vykoupili naši svobodu. Je
tak málo lásky v světě nynějším a tak mnoho sobectví. Ukaž, že sobectví neznáš, ale jen lásku
rozdávati chceš. Uč své druhy se milovati navzájem“.
Tento krásný, humanistický odkaz nacházel ve zdrcující většině sborů kladný ohlas.
Rozvíjející se činnost byla často tak bohatá, že byly zakládány tzv. Zábavní výbory, které tyto
akce organizovaly. Vedle tanečních zábav, plesů, věnečků, hodů (Kateřinských, Václavských,
Martinských atd.) byla hrána téměř všude ochotnická divadla. Nejznámější se tím staly sbory
v Říčanech, Dolních Kounicích, Lelekovicích, Předklášteří, Jiříkovicích, Pozořicích,
Kovalovicích, Čebíně, Moutnicích, Popovicích u Rajhradu, Nových Bránicích, Přísnoticích,
Rozdrojovicích, Tišnově, Viničních Šumicích, Železném a v Březině. Za zmínku stojí čin
hasičů na Hlíně, kteří využívali obratně toho, že v okolí obce byly nádherné třešňové aleje. V
době květu třešní pořádali zábavy a divadla především v přírodě. Podle obecní kroniky byl z
Brna vypraven zvláštní vlak, který přivážel až 500 návštěvníků.
Řada úspěšných divadelních souborů se zaměřila na hry známé z repertoáru scén
profesionálních. Byla hrána Noční hlídka, Jedenácté přikázání, Gazdina roba, Kolébka,
Divotvorný klobouk, Lešetínský kovář, Vojnarka, Maryša, Paličova dcera, Mamzelle
Nitouche, Naši furíantí a další. V Ríčanech dokázali připravit za rok 1934 šest premiér39.
Hrály se ovšem i jiné hry: Když má teta nebezpečná léta, Námluvy v lese, Divoká Mařka,
Farářova schovanka, Ve stínu šumavské hory, Tetička Jeny synovce žení, Láska nehněvaná,
Věčný panic a jiné. Hrou Poslední polibek v Hrušovanech (za uplynulou sezónu dosaženo 55
repríz)4o. Ovšem i tyto hry pomáhaly dotvářet kolorit tehdejší doby.
160
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
I v menších obcích si troufli na ustavení pěveckých souborů (Kovalovice, Říčany,
Sentice), mezi činnými členy přibývalo žen (Kobylnice, Pozořice), méně úspěšné bylo už
zakládání knihoven. Čestnou výjímkou byl sbor v Rajhradě, jehož knihovna měla přes 400
svazků. Hasičské dechovky vysoké úrovně byly na Kuřimsku a v Ivančicích. Tam v rámci
oslav 50letého trvání sboru (1929) uslyšeli návštěvníci i slavnostní fanfáry z Libuše a koncert
dvou dechových hudeb. V Rosicích měl sbor od roku 1932 ve své režii kino. Přfbram upravila
náves, osázela ji lipami a nazvala hasičským sadem, pozoruhodný byl čin Lelekovských, kteří
roku 1922 dali 100 Kčs na učební pomůcky chudým žákům. Vysokou úroveň měly župní
sjezdy, které se konaly i v malých obcích, aby byla podpořena činnost místního sboru či bylo
oslaveno výročí založení. V Přísnoticích při svěcení nového praporu přišlo se svými vlastními
prapory pět okolních sborů.
Činnost hasičských spolků byla tedy pozoruhodná. Pečlivě vedené pokladní knihy ukazují,
že hasiči byli dobrými hospodáři po všech stránkách. Pozořičtí na základě úspěšného roku
1923 udělili podporu 400 Kčs svým dvěma členům, jejichž domy vyhořely. Ve třicátých
letech dobře hospodařili v Kanicích, v Podolí měli roku 1930 čistý příjem 8000 Kčs a inventář
v ceně 30 000 Kčs. Méně už se dařilo v Přísnoticích, Horákově a jinde.
Účinnost každého protipožárního zásahu je vždycky ovlivněna technickými možnostmi
sboru. První polovina dvacátých let je charakterizována ještě nákupem stříkaček ručních,
dvoukolových nebo čtyřkolových - např. Železné, Mělčany, Omice a Skalička. Jejich cena se
pohybovala do 20 000 Kčs. Roku 1922 koupili Rajhradští parní stříkačku pro koňský potah.
Také Tišnov zakupuje ještě roku 1924 motorovou stříkačku na koňský potah za 57 000 Kčs.
Poté se začínají sbory vybavovat dokonalejšími stroji, které dodávaly zejména firmy Smejkal
na Prostějovsku, Hrbek a Neugebauer, stejně jako firma Hiller a vdova z Brna či firma
Vystrčil. Z dostupných pramenů víme, že nákup prováděly Pozořice (51 000 Kčs), Příbram
(25 000 Kčs), Moutnice, Rozdrojovice, Řeznovice, Šla panice, Malhostovice, Bílovice nad
Svitavou, Dolní Kounice, Moravské Knínice, Tišnov (57 000 Kčs), Trboušany a Tvarožná.
Ve třicátých letech je nákupů méně, i když k tradičným výrobcům přibyly firmy Jar.
Chotěboř z Brna - Králova Pole, Kolben Daněk, Sigma Lutín a Boh. Mára v Táboře.
Vylepšené stroje jsou také dražší. Jejich cena se pohybovala od 20 000 Kčs do 45 000 Kčs.
Nákup provedly tyto sbory: Kuřim, Velatice, Kovalovice, Čebín, Kobylnice, Drásov,
Řeznovice, Heroltice, Hrubšice a Syrovice. Uvedení stříkačky do provozu bylo v obci vždy
velkou událostí. Po vysvěcení, které provedl většinou místní farář, následovala praktická
ukázka, jak je stroj výkonný. Vedle místních družiček a krojovaných děvčat dodávala lesku
této události účast okolních sborů s hudbou, prapory a ve slavnostních uniformách.
Hospodářská krize z let 1929 - 1933 způsobila, že štědrých dárů dále ubývalo. A tak
největší tíhu vzali na sebe hasičské sbory a činovníci, kteří vlastně svými majetky ručili za to,
že půjčka bude pravidelně umořována. Za zcela výjimečný lze označit čin štěpánovické
občanky paní Františky Matouškové, která roku 1930 ve své závěti odkázala sboru 20 000
Kčs. V některých obcích okresu projevily pochopení obecní rady a tak pokryly část nákladů
na novou stříkačku. Pochválit lze lvančické, kteří na celkovou částku 102 255 Kčs za
automobilovou stříkačku přispěli částkou 50 000 Kčs. Sbor v Syrovicích byl zřejmě potěšen,
když v roce 1934 dostal zdarma motorovou stříkačku CKD a osobní auto Praga Grand, které
upravili. V kronikách sborů nacházíme zprávy o tom, že technika staršího typu byla
odprodána sboru, jehož vybavení pocházelo ještě z dob mocnářství. Časté jsou ovšem i
příklady darování. Tišnovští tak podpořili Unín, Kobylnice poslali svůj dar na Slovensko a
také Kuřimští pomohli začínajícím bratrům v Kozárovcích a v horském sboru Húty, rovněž na
Slovensku.
161
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Vrchol techniky třicátých let představovaly automobilové střfkačky, Nebyla to však laciná
záležitost. Jejich cena se pohybovala od 96 000 Kčs do 120 000 Kčs. Mezi ty šťastnějšr'
patřily od roku 1925 Ivančice, 1926 Šlapanice, 1927 Bílovice nad Svitavou a Zastávka a od
roku 1932 Tišnov. V tomto období se daří některým sborům získat starší automobily, které
pak svépomocí někteří členové upravovali jednak na sanitní vozy, jednak na dopravu družstev
a techniky. Od roku 1927 měl uvedené zařízení Tišnov, pozděil Syrovice, darem od firmy
Braun a Bowery Drásov a Dolní Kounice .
Techniky tedy přibývalo, i když její cena byla poměrně vysoká. A tak jsme svědky, že
sbory musí přistoupit k tomu, aby bud' upravili stávajícf hasičská skladiště, nebo postavili
nová. Záhy po vzniku státu k tomu přistoupili v Hrubšicích, Bílovicích, Moravských
Knínicích, později v Předklášteří, Kobylnicích, Nových Bránicích, ŘeznovicÍch a ve Skaličce.
Kuřimské stála adaptace v roce 1935 67 000 Kčs a k tomu je nutné přičísti dobrovolnou práci
členů. Ale i tak malá obec, jakou byly Trboušany, postavila Hasičský dům. Řada sborů
musela současně s touto problematikou řešit otázku dostatku vody. A tak byly vytvářeny
jakési minipřehrady (Kobylnice), upravovány, čištěny a prohlubovány místní vodní toky, či
budovány malé vodní nádrže - rybníky (Hlína, Velatice, Kovalovice atd.).
Tato opatření byla nutná. Je to zřejmé z toho, že i v období mezi oběma světovými válkami
ničily požáry hodnoty, které člověk po dlouhá léta budoval. Nebyl to však pouze oheň,
kterému se stavěli do cesty odvážní hasiči. Také pomoc při živelných katastrofách patřila k
běžným povinnostem sborů. Pravděpodobně první poválečný většf zásah (8. listopadu 1919)
měly Rosice a spolu s nimi osm dalších okolních sborů při likvidaci požáru parního mlýna v
Rosících. Ohněm byl zachvácen tříposchoďový tovární objekt, tzv. pšeniční trakt, v němž
bylo zničeno několik vagónů obilí a mouky. Levý trakt - hlavní skladiště a strojovna s
obytnými budovami byly s krajním úsilím uhájeny. V letech 1925 a 1927 se výsledkem
dlouhotrvajících dešťů rozvodnil potok Habřina. Voda vnikla do sklepů dělnické noclehárny,
zaplavila staveniště Hornického domu, několik sousedních domů a téměř celou nově
postavenou čtvrť podél hlavní silnice. Hasiči ve spolupráci s ostatnřmí občany odpracovali
mnoho hodin při čerpání vody a potom při odstraňování následků povodně.
Velkou pohotovost měli oslavanští hasiči na první jarní den roku 1921. Na dole Kukla
došlo k výbuchu třaskavých plynů a bylo nebezpečí vzniku požáru i na povrchových
objektech. Ve dvacátých letech zasahoval tento sbor i při lesních požárech a často v okolních
obcích. V období let 1920 - 1924 poměrně často zasahovali ve své obci a okolí hasiči v
Rozdrojovicích. Větší četnost zásahů měl Tišnov, jehož sbor vyjel v období 1918 - 1945 k 87
požárům, technickým zásahům, k povodním ve městě i v jeho blízkosti. Obtížné záchranné
práce prováděl sbor po leteckých náletech na Zbrojovku v Kuřimi, na Francouzské ulici v
Brně i v závěru válečných operací ve svém měste. Vlivem bombardování v dubnu 1945 byla
ve městě poškozena čtvrtina domů.
Velmi brzy po hasičském sjezdu Tišnovské župy v Drásově (2. července 1922), museli
domácí prokázat svoji připravenost v akci. Po krátké průtrži mračen se zvedla voda v potoku
Lubě, který zaplavil silnici až k mlýnské uličce a voda způsobila velké škody v přilehlých
usedlostech. Členové sboru svoji obětovou prací uchránili nejen hospodářská zvířata, ale i
obytná stayení. Když 24. září 1938 odešlo 23 drásovských hasičů v rámci mobi1izace bránit
republiku, netušili, že jejich mladí nástupci budou muset ověřit svoje schopnosti tak záhy. 13.
října 1938 vypukl požár v sousedních Všechovicích, a když za volant hasičského vozu usedl
jeden vojín místní posádky, drásovští dorostenci dokázali, že techniku hašení zvládli na
výbornou.
Velký požár hasili Pozořičtí roku 1923 když hořela pila, Syrovičtí při hašení 4 domů roku
1927 a při povodni v Mělčanech (1934), stejně jako Ivančice při akci přímo na náměstí (1932)
162
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
a Přisnotice při povodni r. 1926. Snad k největší živelné katastrofě došlo v Mělčanech. 1.
srpna 1934, ve 4 hodiny odpoledne byla obec postižena průtrží mračen a následnou velkou
povodní. Zřítilo se 8 domů, mnoho jich bylo zaplaveno. Místy voda dosahovala až výšky 3
metrů. Utopilo se 13 kusů hovězího dobytka, 50 kusů vepřového a mnoho drůbeže. Členové
hasičského sboru, pokud nebyli sami ohroženi, celé odpoledne a celou noc zachraňovali, co
bylo ještě možné. Ráno 2. srpna přijelo do obce 21 sborů s motorovýmí stříkačkami. Mnohé
sbory pracovaly bez vystřídání dva dny a dvě noci. V motorech jejich stříkaček bylo spáleno
několik sudů benzínu. Rajhradští byli na místě 4 dny a 4 noci s parní stříkačkou. Pracovní
čety vyslalo 15 hasičských sboru. Na likvidaci této přírodní katastrofy se vyznamenali
zejména 2 členové místního hasičského sboru Karel Fiala a Štěpán Fiala. Také pohotovost
Šlapanických prověřila velká povodeň. Požárů v místě ani v okolí neměli však mnoho.
Moravské Knínice prožívaly jakési období klidu až do roku 1944, kdy zasahovali při požárech
po bombardování kuřimského závodu. Čebínští měli možnost vyzkoušet svoji novou
stříkačku (1935) poprvé při požáru u svého bývalého starosty sboru, kde děti zapálily slámu
ve dvoře. Dobrou připravenost osvědčila i Skalička (1933), kde vznikl velký požár u Kolářů,
při kterém shořel i autobus. Likvidaci nebezpečného ohně provedli místní hasiči sami.
Velmi těžkou zkouškou prošly hasičské sbory ke konci války roku 1945, zejména v obcích
na frontové linii Šitbořice - Holasice _ Ořechov, která byla nástupištěm pro dovršení druhé
fáze bratislavsko _ brněnské útočné operace Rudé armády. Mezi nejvíce postižená místa patřil
Ořechov, Holasice, Říčany a sousední obce. Ale i v místech, kam se přesunul válečný požár
až v květnových dnech, byly vedeny úporné boje doprovázené požáry zasažených objektů a
vyžadující rychlý hasební zásah.
Jak bylo plněno usnesení z roku 1920, týkající se zavedení samaritánské služby v
hasičských sborech, nejlépe ukázaly dosažené výsledky. V roce 1932 bylo na Moravě
zařazeno v organizovaných samaritánských službách 4371 můžů, 1647 žen, uskutečnilo se
4367 kursů, bylo k dispozici 1199 lékárniček, 3695 torbiček, 1122 nosítek a 42 sanitních aut.
V rámci celé republiky byla poskytnuta první pomoc ve 228 780 případech a bylo realizováno
17 951 převozů nemocných nebo raněných. Po 15. březnu 1939 Československý červený kříž
a jeho povinnosti ve spolupráci s Ústředím měst a obcí převzalo hasičstvo. Zejména při
osvobozovacích bojích na závěr války dokázali členové samaritánských služeb, že svoje
povinnosti plní vzorně.
Rok 1922 může být považován za počátek činnosti samaritánských stráží. Každý člen
musel po dobu 3 x 40 hodin projít odborným školením, které vedli obyčejně místní lékaři.
Tyto stráže, působící především na menších vesnicích, poskytovaly pomoc v měsíci průměrně
50 osobám, ve 20 případech byli postižení odeslání k lékaři. Úspěšné převozy hasičskými
auty do nemocnic skončily v průběhu války, protože německé úřady přestaly přidělovat
benzín. Mimořádné výsledky v této činnosti vykazovaly sbory v Příbrami, Nových Bránicích,
Rosicích, Dolních Kounicích, Kuřimi, Kobylnicích, Drásově, Čebíně, Pozořicích,
Šlapanicích, Kovalovicích a v Přísnoticích. Pochvalou pro samaritány v této obci nešetřila ani
paní Alice Masaryková. V červenci 1928 došlo v Přísnoticích ke splašení páru koní. Při jejich
zastavování byl zraněn cyklista, kterému samaritánská stráž poskytla okamžitě kvalitní první
pomoc a tím předešla možným komplikacím.
Třicátá léta jsou obdobím, kdy se počty činných členů rozšiřují o ženské a mládežnické
odbory. Ze zprávy kronikáře Ivančické hasičské župy č. 56 - Pavlíkovy Josefa Sovy, u
přfležitosti 10. výročí trvání (1927 - 1937) se dozvídáme, že počet členů vzrostlo více než
200, více než dvojnásobně se zvýšily počty samaritánských stráží a k původním 26 sborům z
roku 1927 přibyly 4 nové. Např. Ríčany evidují v této době 194 přispívajících, 39 mužů a 16
činných žen, 4 členy čestné a 23 žáků. Více než dvakrát se zvýšil počet autostříkaček a strojů
modernějšího typu, které nahrazovaly zastaralé stříkačky ruční a berlovky. V uvedených
163
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
letech zasahovaly sbory úspěšně při 310 požárech a při povodních v Německých
(Veverských) Knínicích, Zastávce a Mělčanech. Bylo zorganizováno 19 župních sjezdů. V
Si1ůvkách bylo na zájezdu přes 300 krojovaných bratří a na župním sjezdu v Dolních
Kounicích téměř stejný počet.
Třicátá léta však také přinesla vnější a vnitřní ohrožení republiky fašismem. Hasičské
jednoty jednak organizují pomoc ohrožené republice, jednak jsou zapojeny do preventivních
akcí zahrnutých pod názvem Civilní protiletecká obrana. Dokumentace tohoto období
postrádá preciznost dvacátých let, přesto je možno uvést, že právě menší vesnické sbory
přispěly poměrně vysokými částkami. Krátce před Mnichovem poslalo předsednictvo ČZHJ
provolání předsednictvu poslanecké sněmovny a předsednictvu senátu Národního
shromáždění, ve kterém se mimo jiné říká: „… vnáší k Vám důtklivý apel, vytrysklý z nitra
srdcí, svou vlast a její svobodu milující, abyste v době, kdy se bude rozhodovat o osudech a
právech Čechoslováků, byli pevní a neochvějní“.
V náplni požárních sborů se objevovala protiletecká, zastírací a pochodová cvičení,
pochod v maskách atd. Např. v Pozořicích byl už 17. června 1934 organizován župní zájezd
hasičských jednot spojený s cvičebním leteckým útokem plynovými bombami na Pozořice. I
v odpoledním programu prokázali hasiči svoji pohotovost a připravenost. Mnichovský diktát a
zabrání pohraničních oblastí těžce postihlo i hasičstvo. Moravská zemská hasičská jednota
ztratila úplně 4 župy, 11 žup částečně a 130 sborů s 5655 členy. V celé republice se jednalo o
54 žup, 1399 sborů a 40 801 členů.
Období mezi oběma světovými válkami není pouze dobou úspěchů, radostné práce a
porozumění. I na hasičském nebi se objevovaly mráčky a občas i silně zahřmělo. Přestože ve
sborech existovaly podle stanov smírčí soudy, někdy nesrovnalosti přesáhly místní rámec a
byly řešeny vyššími orgány. Zřejmě byly i rozdíly v jednotlivých regionech. Zatímco Ivančice
si stěžují bezprostředně po válce, že se ocitají na pokraji zájmu61, situace v Tišnově se zdá
stabilizována. Jistě pomohla i návštěva presidenta republiky T. G. Masaryka v Brně (16. září
1921), kde byl uvítán, mezi jinými, i 185 bratry ve slavnostních uniformách a na adresu
starosty Rokose řekl: "Děkuji Vám pánové! Vaše tichá, nehlučná, ale důležitá organizace je
mi dobře známa. Buďte ubezpečení, že pokud to bude v mé moci, budu Vaše snahy vždy
podporovat''.
Respektování stanov a přísná vnitřní kázeň pomáhaly sborům plnit jejich náročné úkoly.
Ti, kteří tyto zásady porušovali, byli potrestáni. Sokolničtí neváhali vyloučit dva členy proto,
že nezaplatili do pohřební pokladny 12 Kčs. Potrestaní se však nechtěli smířit s tímto ortelem
a tak nevrátili uniformy a výzbroj. Teprve po žádosti adresované Okresní politické správě v
Brně, aby vrácení věcí zajistili četníci, došlo k vyrovnání.
Roku 1924 zavítal prezident Osvoboditel do Židlochovic. I to byla příležitost, aby župa
Světlíkova přivítala důstojně hlavu státu. Ze všech sborů se dostavili bratří ve slavnostních
uniformách a právě hasiči, vedle sokolů a legionářů tvořili nejlepší krojované suity.
Rozkol se starostou obce ohrožoval trvání sboru ve Vysokých Popovicích. Příčinou sporu
byla smrt mladé dívky z obce, která byla přejeta vlakem. Protože někteří členové
samaritánských stráží nesnesli pohled na znetvořené tělo mladé dívky, došel starosta obce k
názoru, že nechtějí plnit svoji povinnost. Nevhodným způsobem napadl členy sboru, že jsou
jenom na parádu atd. Na mimořádné valné hromadě 22. května 1930, po vzrušené debatě
vystoupilo ze sboru 16 členů, takže zůstalo 9 činných a všichni přispívající. Protože se
okamžitě přihlásilo 21 členů nových, život sboru pokračoval dál.
Nechutné tahanice prožívala Nová Ves roku 1934. Sbor chtěl vystoupit z MZHJ a přejít ke
Svazu českých dobrovolných hasičů. Ozval se i okresní hejtman, že "obecní zastupitelstvo
nebylo slyšeno, ačkoliv změna stanov vzhledem k poměru spolku k obci, dotýká se též zájmů
164
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
obce". Skutečnost byla prostá. Na valné hromadě konané 7. října 1934 bylo přítomno ze 23
činných členů 21. Přispívající nebyli pozváni. A ti se právě odvolali na okres. Proto dopis
okresního hejtmana. Do sporu byl zavlečen dokonce i Zemský úřad v Brně. Celý problém
vyřešilo vedení sboru tím, že žádost o změnu stanov a o přestoupení odvolalo.
Také vůči rozhodnutí valné hromady v Lukovanech na počátku roku 1939 se ozvaly
námitky jedince, které ale byly záhy vyřízeny s ohledem na závažné vnitropolitické události.
Tragický průběh roku 1938 a naprostá ztráta národní a státní svobody po březnu 1939
poznamenaly i hasičské hnutí. Při dvou mobilizacích byla vlastně ke svým útvarům povolána
část záložníků, kteří ve sborech představovali nejaktivnější složku. Pocit zrady, bezmocnost
domů se vracejících "záložáků", kteří podali svědectví, za jakých okolností museli opouštět
naše pohraniční pevnosti - to vše vyvolávalo přinejmenším deziluzi, roztrpčení a nechuť k
jakékoliv práci _ tedy i k dobrovolné práci hasičské. Tyto negativní pocity byly umocněny
vyhlášením samostatného slovenského štátu 14. března 1939 a den nato zřízením protektorátu
Čechy a Morava.
Období nesvobody
Karel Havlíček Borovský:
„Kdo jen poněkud zná dějiny a běh tohoto světa, ten jistě ví, že žádný národ nemůže jinak
přijíti ke konečnému vítězství, nežli skrze svou vnitřní sílu, skrze tu váhu, které si sám dobyl.
Každý, kdo se stará o rozmnožení těchto vlastností u svého národa, přispívá nejlépe k budoucí
svobodě“.
Po vyhlášení protektorátu stálo nejen české hasičstvo, ale celý český národ před šestiletým
obdobím tvrdých zkoušek. Ti, kteří byli účastni na celorepublikovém sjezdu. v Bratislavě
roku 1937, jistě si v této době připomínali slova tehdejšího předsedy vlády dr. Milana Hodži:
"Organizujte nejen stroje, ale i lidi dobré vůle, ušlechtilých myslí, dobrých srdcí, kteří budou
vycvičeni a připraveni na boj s nepřítelem, ať se objeví v jakékoliv podobě - abychom tak
měli skutečnou druhou československou armádu." Ve stejném roce byl vydán služební řád A
1, kde v článku 8 je napsáno: "Hasičstvo s láskou a úctou hlásí se ke všem vůdcům domácího
a zahraničního odboje." Článek č. 9: „… veden k družnosti, ke společné práci, společnému
úsilí i společnému odporu, proti hrozbám vnějším i vnitřním." I další články přikazovaly: , ...
je si vědom povinnosti vůči státu a plní je… za války splní všechny úkoly, ať jej zájem státu
postaví na kterékoliv místo…“ Článek hovořící o národní brannosti ukládal: "Československý
hasič musí být vychovaný, aby byl mravně silný, tělesně zdatný a dobře vycvičený v boji, aby
snesl všechny obtíže války a temohl svého protivníka. Český hasič po této stránce zklamat
nesmí. 7 ". Tolik tedy suchá litera Služebního řádu A 1. Jak se s těmito úkoly dokázali
vypořádat členové dobrovolných hasičských sborů v dusné atmosféře tehdejšího protektorátu?
Cítili se příliš malí v tom obrovském soukolí strašlivé války, nebo se stávali pány svého
osudu? Jedno je možné napsat s plnou odpovědností:
Nezradili!
Velmi krátce po vzniku protektorátu byly prováděny i v řadách hasičstva ze strany
okupační moci nejrůznější změny. Výnosem ministerstva vnitra ze dne 15. května 1939 se stal
nejvyšší složkou Svaz českého hasičstva v Čechách a na Moravě, který měl 2 zemské jednoty
- českou a moravskou. Pro ně byly vydány jednotné stanovy. Moravská zemská hasičská
jednota se sídlem v Brně sdružovala 25 okresních HJ s 54 obvody (dřívější župy). V nich bylo
sdruženo 2050 sborů a v nich 62051 mužů, 6582 žen, 1947 dorostenců, 328 dorostenek, 536
žáků, 227 žákyň, 4190 samaritánů a 3230 samaritánek. Základem této mohutné organizace byl
v místě Sbor dobrovolných hasičů. Starosta a jednatel měli vykonávat pouze věci organizační,
za ostatní záležitosti, především za techniku, nácvik, pohotovost a připravenost zodpovídal
165
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
velitel - byl vlastně nejdůležitějším článkem. Vedení dorostu a žactva bylo sborům odňato a
přiděleno kuratoriu pro výchovu mládeže.
Akce, které byly připravovány řadou sborů, byly odvolány. Přesto ale lze označit rok 1939
za období, kdy aktivita hasičů byla stále vysoká. Vidíme to na různých hlášeních. Byl zaslán
dotazník, zda sbory chtějí pokračovat ve své činnosti a odpověď byla jednoznačná - ano.
Počty členů činných a přispívajících zůstávají nezměněny, probíhající valné hromady měly
nejméně 75% účast všech členů. Po německém přepadení Polska a po vstupu Anglie a Francie
do válečných operací vůči Hitleroví jsou přijímána opatření, která ukazují, že je válečný stav.
V obcích byla zřizována tzv. požární policie, obyvatelsvo musí zatemňovat okna místností ve
kterých se svítí, hasiči jsou nuceni ke kontrole těchto opatření, ve všech obcích jsou vytvářeny
nejrůznější druhy hlídek. Družstva bývalých útvarů CPO (civilní protiletecké obrany) musí
být rozšířena o družstva žen, je zesílena protipožární prevence, musí být doplněny žňové
hlídky stejně jako dozory při divadelních a filmových představeních. Kontrolu těchto opatření
provádějí osoby německé národnosti. Pro stálou pohotovost měly např. Šlapanice 3 čety po 9
mužích. Sbor v Zastávce měl od 1. září 1939 3 požární a 2 asanační družstva, která měla
stálou pohotovost ve dne i v noci a to 1. družstvo od 7. do 19. hodin, 2. družstvo od 19. do 1.
hod. a 3 družstvo od 1. hod. do 7. hod. ráno.
Na konci roku 1939 už odcházejí z některých sborů činní členové, narození v určitých
ročnících, na práci mimo území protektorátu. Už v této době osvědčila okupační moc známou
německou důkladnost. Do sborů byly zaslány dvoje směrnice, ve kterých se ukládalo odstranit
či změnit názvy, které připomínaly samostatnou ČSR. Státní znaky musely být odstraněny z
přileb a z opasků. Prapory se nesměly používat a musely být uloženy jako muzejní kusy tak,
aby nebyly veřejnosti a členstvu přístupny. Z místností se musely odstranit znaky republiky,
ve smyslu těchto ustanovení musel být upraven prozatímně i střed razítka, kde býval znak. Do
konce ledna 1940 muselo být odesláno hlášení, že úkol byl splněn.
Tedy bez slavnostních čepic - brigadýrek, bez slavnostních odznaků a beze všeho co
připomínalo československou republiku, zato ale s různými protektorátními nařízeními - tak
začínal rok 1940. Nezájem některých členů o práci v takto zmanipulované organizaci neušel
Němcům. Uvědomovali si, že tento spolek potřebují a budou potřebovat nadále pro svoje
válečné záměry. Na druhé straně záběry německých kameramanů z hořících polských měst a
obcí ukazovaly naším lidem, že hasičský sbor je nepostradatelný, a proto může být záhy
jediným místem, kde se mohou Češi scházet. V roce 1940 to bylo zvláště důležité. Německá
branná moc obsadila Norsko, země Beneluxu a v létě kapitulovala Francie. V okupovaných
zemích bylo možné jedině šířením šeptané propagandy bojovat proti apatii, která se
zmocňovala části naší veřejnosti. A na to se právě výborně hodila hasičská cvičení, divadla,
koncerty, či jiné akce, kde se popisováním i dílčích německých neúspěchů a rozšiřováním
zpráv zahraničního rozhlasu aktivizoval odpor poníženého národa.
Řada sborů okresu Brno - venkov byla úspěšná v náboru dalších členů (Dolní Kounice,
Ostrovačice, Kovalovice, Oslavany, Zbýšov, Pozořice, Kobylnice aj.), naopak jiné sbory byly
těžce poškozeny odchody mladých činných hasičů na nucené práce do Německa. (Ivanovice,
Jiříkovice, Ivančice, Příbram atd.) Odvahu projevili v této nelehké době v Pozořicích. Němci
organizovaná Sbírka národní pomoci a tím i možnost být zapsán do tzv. Zlaté knihy za
složenou částku 500,- Kčs byla odmítnuta s poukazem na zadlužení sboru a naopak požádali
obec o příspěvek na zakoupení 200 metrů hadic71. Podolští uspořádali 23. června 1940 na
návsi cvičení a po něm koncert dechové hudby. Akce měla obrovský úspěch. Převedení
veškerého vedení a odpovědnosti na náčelníka pochopili Dolnokouničtí po svém. Jejich kredo
by se dalo vyjádřit větou: "Když už se nejedná o spolek se starostou a výborem v čele, ale o
vojenskou jednotku vedenou velitelem, je zřejmé, že nás v budoucnu nebude potřeba jenom
jako hasičů, ale i jako bojovníků." Proti komu - to už si mohl tehdy každý domyslet. K tomuto
cíli zaměřili další činnost. Zavedli opravdu vojenskou kázeň a výcvik. Ti, kteří nepochopili
166
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
smysl těchto opatření, museli přenechat svá místa především mladším a nebojácným. Příští
léta ukázala, že vykročili správnou cestou.
V hasičském ochotničení minula doba Vojnarek, Maryš a Našich furiantů. Jména autorů
příliš připomínala naše národní obrození a emancipační snahy T. G. Masaryka ve druhé
polovině 19. století. Divadla se hrávala dál, téměř v každém třetím sboru. Názvy her
Bouřliváci naší vesnice, Pytlák Mirko, České děvče srdce zlaté apod. ukazovaly, že tyto hry
doporučované Divadelním ústředím svazu českého hasičstva sledovaly cíle méně náročné.
Dokázali však sdružovat české lidi a svým dílem přispívat i sborové pokladně.
V místech, kde stály pro válečné účely důležité závody, byla nařízena stálá hasičská
služba. Německé vedení se připravuje ke sběru barevných kovů a k vytváření tzv.
pohotovostních družstev. Výhodou pro jejich členy bylo to, že nemuseli na práci do
Německa… Znovu pozměněné stanovy zaváděly dlouhý název. Např. Dobrovolný sbor
českých hasičů v Oslavanech při svazu dobrovolných českých hasičských, požárních a
ochranných sborů pro zemi Moravskoslezskou.
Rok 1941 znamenal podle zachované dokumentace dosud největší útlum v činnosti
hasičstva na okrese Brno - venkov. Fašistické armády vstoupily vítězně na Balkán
(Jugoslávie, Řecko) a v červnu vpadly na území tehdejšího Sovětského svazu. Německá
vojska "vítězila na všech frontách pro Evropu". Vítězné V - Viktoria (nehodilo se německé
der Sieg) bylo na lokomotivách, továrních komínech a na vysokých budovách. Depresivní
účinek okupace, který dolehl na českého člověka byl zvýrazněn v září 1941. Do Prahy přijel
vystřídat "nemocného" protektora von Neuratha SS - Obergruppenfuhrer a generál policie,
mladý Reinhard Heydrich. První den svého "úřadovánf' na hradě českých králů podepsal
Už počátkem tohoto roku bylo poznat, že se vytrácí příslovečná hasičská dobrovolnost a
radostná aktivita. Čučice měly v únoru na své valné hromadě pouze 10 členů, Drásov od
tohoto měsíce nekonal vůbec žádné schůze, udržovali pouze družstva CPO. V nejzápadnějším
cípu okresu, v Ketkovicích, byla činnost brzděna přílišnou horlivostí četníků z Rapotic.
Naopak zvyšování počtu členů můžeme zaregistrovat v Říčanech. Zde přistupovaly hlavně
ženy. Zastáveckým byla přidělena jako "patron" německá požární a pracovní pohotovostní
služba, která vycvičila pod nátlakem náhradní četu 39 mladých mužů. Pozořičtí si zajišťovali
zájem členů dalším pojištěním 24 mužů a 6 žen na úraz při plnění hasičských povinností.
Pojištění přípřeží při požáru zvýšili na deset a později na 20 000 korun.
Mírný obrat ve zlepšení činnosti přinesl rok následující - 1942. 27. ledna bylo vydáno
vládní nařízení, podle kterého se obce měly starat o zřízení a udržování výstroje a výzbroje
hasičských sborů. Odborný technický dozor v oboru požární obrany převzalo ministerstvo
vnitra. Zde byla zřízena funkce požárního ředitele, který měl na pomoc krajské požární
ředitele. Tímto nařízením bylo hasičstvo rozděleno do čtyř kategorií: z povolání, dobrovolné,
povinné, a závodní. Náklady na zřízení a udržování takových sborů nesly podniky.
Nemovitosti s veškerým příslušenstvím přešly do vlastnictví obce a tvořily základ pro požární
ochranu.
Hasičský sbor v místě musel mít nejméně 18 mužů, se souhlasem krajského požárního
ředitele výjimečně 14. Jinak bylo možné spojit i. několik obcí k plnění úkolů. Byly stanoveny
i jakési normy pro technické vybavení. Narůstající germanizace se projevila kromě jiného i
zkratkami, označujícími tato zařízení podle němčiny. Obec do 600 obyvatel měla mít
přenosnou motorovou stříkačku TK (Tragbare Kraftspritze) a podvozek TSA. Větším obcím
se předepisovaly vozy LLG (Leichte Loschgruppenfahrzeug), dále těžký hasičský vůz a velký
hasičský vůz. Podobná označení měly i žebřik.
Velká většína sborů okresu si připomenula sté výročí narození zakladatele hasičstva na
Moravě Kršky 'I'ita. Ke světlejším okamžikům patří akce Příbramských, kde kulturní odbor
připravil 23. srpna sportovní odpoledne na koupališti a cvičení na návsi. Jinak část roku 1942
167
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
od 27. května do 3. července je poznamenána tzv. heydrichiádou. Na následky atentátu, který
provedli dva odvážní parašutisté Gabčík a Kubiš vyslaní československou vládou v Anglii,
zemřel zastupující říšský protektor R. Heydrich. Následovaly popravy, zatýkání, deportace do
koncentračních táborů a zvýšení germanizace českých zemí. Jsou vyvražděny Lidice, Ležáky,
umírá významná česká inteligence. Mezi popravenými muži u Horákova statku v Lidicích
jsou také místní hasiči, jejichž sbor byl založen už roku 1904. V této dusné atmosféře je téměř
zlikvidován domácí odboj. Jak malichernými se pod tímto úhlem stávají problémy
Zastáveckých, které vypověděla firma Polák a Hopp z pronajaté zbrojnice a obec nenašla
náhradní umístění. Podobný problém vznikl po sloučení Sivic, Jezer a Pozořic, Sbor musel
vyklidit skladiště, které bylo přebudováno na obecní úřadovnu, a hasiči museli přejít do
rozestavěného domu.
V této době je soustředěn český spolkový život vylučně do hasičských sborů a do
sportovních klubů, většinou fotbalových. Na stříkačkách se objevují dvojjazyčné,
německočeské nápisy, na hasičském skladišti nápis německý. Jsou povoleny pouze "pracovní
schůze. Čučické upozorňuje Oberlandrát v Jihlavě: „Židé nesmějí se tohoto podniku
zúčastniti. U vchodu do místnosti umístěte vývěsku "Juden unzuganglich - Židům
nepřístupno“. Ivančice pořádají "kamarádské večery", kde jsou povolena 3 piva pro ženaté a 2
piva svobodným. Z okresní hasičské jednoty Brno - venkov se vyčleňuje IV. obvod Tišnovsko
a konec roku je ve znamení fúze české a moravské jednoty. Bitva na Volze, u bývalého
Stalingradu, znamenala zásadní obrat v ruském tažení wehrmachtu. Do konce roku 1942
osvobodila Rudá armáda třetinu svého okupovaného území a zprávy o "úspěšných obranných
bojích" či o "stažení do předem připravených pozic" německých vojsk byly stále častější. O to
větší tlak vyvíjely okupační složky na organizace, kde se mohli scházet čeští lidé.
A mezi takové patřily právě hasičské sbory. Pozornost ze strany Němců byla pochopitelná.
Jednak to byla potřeba mít chráněné pro válku všechny důležité objekty, jednak obava, aby se
hasičské sbory nestaly centry organizovaných protifašistických akcí. Proto byla zakázána
jakákoliv vzdělavatelská činnost a na srazech, kde se jednalo o záležitostech technických,
dbaly kontrolní orgány na to, aby povolený obsah setkání byl respektován.
Jaké tedy byly formy hasičského odporu v roce 1943? Nejčastější byl organizovaný
poslech zahraničního vysílání a šíření pravdivých zpráv o situaci na frontách. Tlak, který
vyvíjelo na hasičstvo ministerstvo vnitra byl otupován zásadou, že co hoří a je pro válku a pro
její vedení důležité, nechat hořet, co ještě zůstalo, zatopit vodou tak, aby se stalo nezpůsobilé
pro použití na dobu co možno nejdelš~o. Tyto výzvy, někde rozšiřované letáky, měly velký
úspěch. Němci v této době vyhlašovali sběr barevných kovů a šetření benzínem a oleji. Sbory
z tzv. železné zásoby, které měla být rezervována pro akce zvláště naléhavé (50 litrů stálé
zásoby a kromě toho plná nádrž), část benzínu uschovávaly, stejně jako některé zbraně, byt'
často už trofejního typu. Po lidické tragedii konají sbírky i naši hasiči, i když hrozila za tuto
činnost perzekuce a koncentrační tábor. Jsou vybírány peníze i na podporu vdova sirotků po
umučených bratřích, i pro ty rodiny, jejich živitel - hasič - byl internován. Tím, že členové
sborů prováděli požární prevenci v důležitých vojenských objektech a továrnách, mohli
poskytovat cenné informace zpravodajské službě. Znali bezpečnostní opatření v protiletecké
obraně, ze svých schůzek věděli, kde jsou sklady vojenského či jiného materiálu. Nemocenské
pojišťovny měly možnost dodávat sanitní materiál a léky pro poskytování první pomoci.
Protože taneční zábavy byly zakázány, uspořádali hasiči v Příbrami v den pouti koncert
dechové hudby a připravili operetu Děvče z přístavu. Jejich vzdělavatel, nadšený loutkář
Rudolf Grégr, založil z mladých lidí loutkový odbor, který po několik roků poskytoval nejen
zábavu a poučení, ale i vlasteneckou výchovu nejmladší generaci. Takových sboru bylo
ovšem má.
168
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Koncem roku 1943 zesílila činnost spojeneckých, leteckých bombardovacích svazů, které
po kapitulaci Itálie vzlétaly ze základen v jižní části Apeninského polootrova a napadaly
odtud výhodně střední Evropu, včetně okupovaného Československa. K vyhlašování
leteckých poplachů docházelo téměř denně i v protektorátě a nikdy nebylo zřejmé, kdy jde o
pouhý přelet a kdy o bojovou akci nad naším územím.
Po zmíněném obratu, který nastal v tažení wehrmachtu od února 1943, prováděla německá
správa řadu bezpečnostních opatření. Roku 1943 byly sbory vyzvány, aby vytvářely náhradní
hasičská družstva, do kterých by byli ponejvíce zařazování živnostníci. Následující měsíce
problémy "tisícileté říše" ještě znásobily. Byl vydán přípis Zajištění požární ochrany v
protektorátě, podle kterého měla být vytvořena ke každé stříkačce 15členná družstva se
zálohou. Seznamy takových družstev měly být odeslány na politickou správu. Jaký význam
museli Němci přikládat hasičským sborům svědčí skutečnost, že členové těchto stráží byli
osvobozeni nejen od členství v protiletecké obraně, při kopání zákopů, ale i od nasazení na
práci na území Německa či okupovaných zemí. V zápisové knize Zbýšova se zachoval vzor:
jméno…, povolání…, bytem v…, je příslušníkem pohotovostního družstva SDH ve…, a je
proto nepostradatelný. Podpisy: velitel SDH okresního velitele.
V předposledním válečném roce 1944 bylo i u nás patrné, že se fronta přibližuje k
hranicím bývalé ČSR. Hasičské sbory byly nuceny odevzdávat barevné kovy. Přibývala
cvičení, ale také nařízení, která naopak společenský život ve sborech měla tlumit. Na jaře
roku 1944 byla ustavena na Ceskomoravské vrchovíně odbojová organizace Rada Tří, kterou
vedli generál V. B. Luža, dr. J. Grňa a zástupce hasičstva Josef Císař z Prahy. V případě
národně osvobozeneckého povstání měli zmobilizovaní hasiči vytvořit první bojové útvary.
Činnost této ilegální složky ovlivňovala především severozápadní část okresu Brno - venkov a
střediska měla ve Veverské Bítýšce, Tišnově, Skaličce a v okolních obcích. V této době byl
vydán rozkaz, aby hasičstvo vytvářelo pro bojovou službu oddíly, ve kterých by byli muži do
35 let. Na Moravě tak bylo zapojeno asi 30 000 mladých lidí, bývalých vojáků. Starší byli
zařazování do tzv. bezpečnostní služby.
Druhá polovina roku byla pro hasičské sbory velmi složitá. 25. srpna 1944 byl proveden
velký nálet na kuřimský závod, který byl v této době odbočkou brněnské Zbrojovky, a v jeho
sousedství se vyráběly letecké motory. Zasahovalo celkem 9 sborů z místa i z okolí. Na
podzim bylo postiženo nálety Brno. I sem přijížděly sbory z okolních městeček a vesnic na
pomoc, zejména při velkých požárech na Francouzské ulici. Po uhašení požáru se hasiči
podíleli na asanačních pracích. Dolnokounický sbor navázal spojení s partyzánskou družinou
Josefa Hybeše. Vytvořili vlastní odbojovou buňku pod názvem Lvi 56, do které vstoupili i
členové hasičského sboru. Tato jednotka se pravidelně scházela k projednání svých
momentálních, ale i budoucích akcí. Závěr roku těžce postihl české hasičstvo jako celek. Bylo
zatčeno téměř celé vedení České zemské hasičské jednoty a tyto represívní akce gestapa
postihly i jednoty okresní.
O životaschopnosti hasičských ideálů svědčí skutečnost, že i v těchto, pro národ osudných
létech, byly zakládány ve zbývajících obcích sbory. Stalo se tak v červnu 1941 v Alexovicích
na Ivančicku, kde byla textilní továrna firmy Skene. Opatrnost při zakládání nového českého
spolku v této neobvyklé době osvědčil Okresní úřad v Brně, který učinil dotaz, "zda je to v
zájmu veřejném". Do čela sboru byl postaven důchodce Šimon Fučík, jeho nejbližšími
spolupracovníky byli úředník Otakar Hamřík a listonoš František Svoboda85. V České u
Brna, jejíž název upravili Němci na Zinsenorf, konali ustavující schůzi 10. prosince 1942.
Seznam zakladatelů sboru je pestrou mozaikou zaměstnání. Uvádím doslova: „Gewerbmeister
Huber Koláček, tovární úředník Ferdinand Ondráček, Gewerbmann Otto Bauman, továrník
Emanuel Merel, továrník Vladimír Kráčmar, továrník Rudolf Manoušek a Gewerbmann Emil
Bauman“.
169
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Život v mnoha sborech stagnoval. Byla však místa, kde byl čilý divadelní ruch (Čebín,
Rozdrojovice, Sentice, Příbrarn, Říčany aj.). Z těchto sborů zaslouží největší pozornost
Sentice, obec, ve které žilo přes 500 obyvatel. Díky mimořádné aktivitě JUDr. Alfréda
Topfera odehrály se tam doslova desítky operet (U naší kapličky, Pod doškovými střechami,
U panského dvora, U naší hájovny a další). Dr. Topfer, sám výborný klavírista, řídil orchestr,
jehož členové se rekrutovali i z okolních obcí. Jiné sbory - Čučice, Kovalovice, Hvozdec,
Říčany - přes četné zákazy pokračovaly v přednáškové činnosti. Vedle obsahu ryze
hasičského (Požáry hrozí) to byly přednášky zaměřené k životu a poučení místních obyvatel.
Zásahů a požárů příliš nebylo. Za největší lze považovat ten, při kterém u kláštera Porta coeli
v Předklášteří hořela pila. Červený kohout zatím zřejmě váhal, aby si začal pak vybírat svoji
daň v dubnu a květnu 1945.
V měsíci dubnu totiž postoupila Rudá armáda už na území okresu Brno - venkov, aby si
vytvářela předmostí pro závěrečný boj o Brno. Před rozhodujícím náporem se fronta na
časzastavila na čáře Těšany - Šitbořice - Holasice - Rajhrad - Ořechov - Střelice, na, níž se
rozhodlo o rozvrácení německé obrany města Brna. Mezi nejvíce zničená místa na Moravě
patřil Lažhot, Ořechov, Soběšice a Říčany. S výjimkou Lanžhota všechny uvedené obce
ležely tehdy v okrese Brno - venkov. O Ořechov byl sveden urputný tankový boj, poté
následovalo letecké bombardování. Němci ukrývali svoje tanky do průjezdů a do stodol
selských domů. Během 6 dnů bylo na obec provedeno před 40 náletů. Třetina domů byla
zničena úplně, třetina těžce poškozena. Hasiči za pomoci občanů prokazovali mimořádné úsilí
a odvahu. Neváhali nasazovat svůj život pro záchranu majetku či životů druhých. Stejně tvrdé
byly boje v Holasicích, které několikrát vyměnily držitele, v Říčanech nějaký čas probíhala
fronta středem obce. Tříštivé a zápalné pumy dopadaly na Brno a Šlapanice, v Syrovicích
hořel lihovar, v Hrušovanech Němci zapálili potraviny v bývalé rafinérii cukru, v Rajhradě
padla ohni za oběť sladovna využívaná koncem války brněnskou Zbrojovkou. Tvrdé pouliční
boje byly svedeny ve Střelicích, Tvarožné, Moutnicích, Zakřanech, Babicích u Rosic, v
Rosicích vyhořelo na Podzámecké ulici 40 domů, poškozena byla Blučina, nálety utrpěly
Lukovany, Židlochovice, Kuřim, Velatice, Jiřfkovice, Žatčany. Dělostřelecká palba poškodila
Ketkovice a Sokolnice, v Kuřimi prchající Němci ničili vojenskou techniku a zapalovali sudy
s olejem ještě 8. a 9. května. Stejný osud sdíleli i v Dolních Kounicích, kde polovina obce
byla osvobozena a druhá polovina byla v rukou nepřítele až do konce války. Zde musela
pracovat hasičská záchranná služba v civilním obleku, protože uniforma zvyšovala nebezpečí
ohrožení života. Samaritáni poskytovali první pomoc a odnášeli raněné při střelbě z
minometů. Ve všech obcích okresu, kde probíhaly přímé boje a vznikaly požáry, prokazovali
hasiči neobyčejné hrdinství. Vždyť neváhali za průchodu fronty obcí, uprostřed válečných
operací, plnit svoji hasičskou povinnost. Události v Kobylnicíchje donutily, používat ještě i
stříkačku ruční.
Sbory na okrese utrpěly velké hmotné školy. V Drásově ukradli Němci všechen benzín,
který zde byl jako železná zásoba, v Moutnicích byla značně poškozena zbrojnice, shořela
stříkačka s ostatním inventářem. Zničen byl jakýkoliv inventář Říčanských, na Zastávce
ustupující vojáci ukradli všechno, takže při požáru dolu Julius hasiči mohli pouze přihlížet.
Antostříkačka Praga Mignon byla ukradena Tišnovským.
Daleko tragičtější než škody materiální, byly ztráty na lidských životech. Hasiči v
Řeznovicích konali dobrovolně na závěr války hlídky na okraji obce, aby mohli občany v
případě nebezpečí varovat. Při jedné z těchto pochůzek, už 8. května, padli dva mladí členové
sboru František Vorel a Ladislav Kocáb. Oběti na životech byly i v Dolních Kounicích. Po
příchodu Rudé armády patřili hasiči mezi první, kteří se přepravili na druhý břeh řeky, aby
navázali spojení. Utvořili hlídky, které měly zajišťovat klid a pořádek. V této době zastřelili
Němci několik mužů, mezi nimi i dva členy sboru Františka Dudu a Aloise Procházku. Do
170
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Kuřimi se nevrátil z koncentračníno tábora starosta Sokola a velký přítel hasičů MUDr.
Hynek Va1iš. Do partyzánského hnutí a jiných forem odboje byli v Říčanech zapojeni
Ladislav Křoustek, Jindřich Hnátek a starosta sboru MUDr. Jaroš, který zásoboval partyzány
léčivy a spolupracoval s odbojovou skupinou gen. Luži. Ve sborech se pouze papírově
vykazovala cvičení a ušetřený benzín se dával na přepravu aut pro partyzány. Byly dodávány
suché baterie pro vysílačky a potřebný zdravotnický materiál desantům.
Bylo by možné vypočítávat dál. Bylo příliš mnoho skromného hrdinství mezi členy
hasičských sborů. Věrní svým stanovám a řádům splnili čestně svůj úkol. Proto se za svoji
činnost v průběhu 2. světové války nemusí nikdy stydět.
Období 1945 - 1960
Obnovení Československé republiky v květnu 1945 znamenalo pro některé sbory více než
šedesátiletou činnost. Od dob habsburské monarchie, přes samostatný stát a šestileté období
nesvobody. Za ta léta se měnily státní útvary, hranice státní i hranice menších územních
celků, stejně jako názory odrážející politické spektrum tehdejších společenství. Neměnily se
pouze ideály, ze kterých vyrostla myšlenka hasičská. Ta vítězila nad skupinovými či jinými
zájmy pro svůj humanistický charakter. Jak obstojí i v letech následujících? Na to dávají
odpověď následující kapitoly.
Za okupace utrpělo české hasičstvo značné škody. Dá se říci, že problémy, před které bylo
hnutí postaveno, byly totožné s těmi, které musela řešit celá společnost. Před rozbitím
republiky bylo v řadách československého hasičstva organizováno více než 320 000 členů. Po
válce byl jejich počet podstatně nižší. Bylo to způsobeno především přirozenými odchody úmrtím starších členů, rozpuštěním některých okresních jednot a menším přílivem mladých
ve válečných letech.
Současně bylo zapotřebí obnovit a upevnit celou organizační strukturu od zemských jednot
až po hasičské sbory v celé republice a přizpůsobit je změněným podmínkám. Záměrem
státních orgánů bylo vybudování jednotné hasičské organizace. Po předběžných jednáních v
srpnu 1945 v Brně byla tato snaha konkretizována 21. října 1945 v Hasičském domě v Praze,
kde se konala ustavující schůze jednotného Svazu československých hasičů.
O síle hasičských ideálů i o odhodlání těch, kteří je realizovali, svědčí skutečnost, že valné
hromady, které proběhly ve všech sborech v letních měsících roku 1945, daly důvěru
osvědčeným a zkušeným čínovníkům z let předcházejících. Lze konstatovat, že tento stav
trval až do počátku padesátých let. Pouze v Dolních Kounicích byly zprvu problémy pro
značný pokles počtu členů, těžká situace byla i na Zastávce. V Kuřimi, Pozořicích a v
Příbrami se nebáli postavit do výborů vedle zkušených harcovníků i členy mladé, aby zajisti1i
kontinuitu v akceschopnosti sboru. Pouze v Drásově zvolili téměř úplně nové vedení a
neudělali chybu.
Při ukončení činnosti německých sborů Dvorska, Modřice, Moravany, Želešice a
Židlochovice čteme úřední citaci: „Spolek zanikl de lege podle paragrafu 4 presidenta
republiky ze dne 15. září 1945 Č. Sb. zákona“. Dále se objevuje odvolání na výnos Zemského
národního výboru v Brně z 15. května 1946. Pokud se zachoval nějaký majetek, byl pořízen
jeho soupis. Jakákoliv písemná dokumentace byla zřejmě zničena. Už 10. července 1945
podává žádost o založení nového českého sboru Národní výbor Dvorska s podpisy: Milan
Trnečka a Jindřich Adámek. Spolkové oddělení ZNV v Brně povolilo založení sboru v
Modřicích 3. prosince 1945. Na počáteční dokumentaci Modřických je uveden jako starosta
Jan Effenberger a Stanislav Klíma jako jednatel. Při volbách na počátku roku 1946 dostali
důvěru živnostníci. Cukrář Jan Effenberger byl zvolen starostou, malíř Jan Sedlák náčelníkem
a hodinář František Hanák jednatelem. Také v Moravanech zahájili činnost v lednu 1946. Pro
změnu s rolnickým vedením. V ác1av Menšík - starosta, Vilém Pařízek - velitel a František
Chrápavý - jednatel. V Želešicích byla konána ustavující valná hromada 3. listopadu 1945.
171
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Zvoleni byli František Bergl, V. Pernička a Josefa Ulmanová. V Židlochovicích pokračoval
ve své činnosti sbor český. V tomto období vzniká rovněž tovární hasičský sbor u firmy
Biochema Modřice. Na Valné hromadě v prosinci 1945 zvolili provozního mistra Alfonse
Filgase starostou, šoféra Miloše Krystýnka náčelníkem a úředníka Rudolfa Adámka
jsdnatelemř", O necelých pět roků později povoluje ZNV v Brně ustavení sboru dobrovolných
hasičů v modřickém závodě Fruta 03 s tím, že spadají organizačně pod sbor v obci. Mezi
zakládající členy patřili: František Peterka, Vác1av Šad, Břetislav Pijc a Josef Sobotka.
U zrodu hasičů v Litostrově (1949) stáli místní rolníci: František Žaloudek byl zvolen
starostou, František Liška náčelníkem a Antonín Staněk jednatelem. O rok později byl
ustaven sbor v Ledcích (1950). Důvěru pro nejvyšší funkci dostal Rudolf Koupil, náčelníkem
zvolili Františka Urbaše a jednatelem Jan Koupila. Třetí obcí, kde v těchto letech došlo k
založení sboru, bylo Jamné (1952). Z dokumentace, která byla zaslána, známe s určitostí
pouze jméno starosty, kterým se stal Antonín Mašek. K továrním sborům se přidali roku 1953
zaměstnanci Rosických uhelných dolů ve Zbýšově. Mezi iniciátory a zakladateli byli
povrchoví zaměstnanci Alfons Gono, Karel Boriček, Jaroslav Švéda a Drahomír Procházka.
V předcházejících kapitolách bylo uvedeno, jak těžce byly poškozeny válečnými událostmi
některé obce okresu. Mezi poničenými objekty byly pochopitelně i zbrojnice a často veškerý
inventář v nich uložený. Toto období, naplněné nadšením ze znovunabyté svobody, postavilo
členy hasičských sborů v jednotlivých obcích mezi ty občany, kteří dobrovolnou prací brigádami - pomáhali vracet našim obcím jejich předválečný vzhled. Pomohli v tomto úsilí i
přispívající členové, kteří se po osvobození znou vraceli do sborů. Také hasičská auta se
dávala částo k dispozici pro sousedskou výpomoc při dopravě stavebního materiálu apod.
První náročnější zkouškou připravenosti prošly hasičské sbory na Rosicku a v okolí 19.
prosince 1945. Důl Julius, který byl v závěru 2. světové války těžce poškozen a teprve
počátkem prosince mohl znovu těžit, byl z neznámých příčin zachvácen zhoubným požárem,
který postihl tzv. prádlo - třídírnu uhlí a stanici lanové dráhy. Místní sbor - zatím stále bez
prostředků - byl bezmocný. Nezbývalo než čekat na pomoc okolních hasičů. Ti přijeli na
Zastávku velmi brzy a provedli úspěšný zásah. Přijelo 33 sborů se 43 motorovými stříkačkami
a 272 hasiči! Malý sbor ve Skaličce měl úspěšný zásah při krupobití a záplavách v srpnu
1946, ve stejném roce zasahoval sbor ve Veverských Knínicích. Díky jejich rychlé pomoci
shořela pouze střecha domu čp. 60.
Následující rok 1947 byl na jaře charakterizován velkými povodněmi a v následujících
měsících dlouhotrvajícím suchem. Statistické údaje z této doby nám ukazují, jakým způsobem
se zvýšila požárovost. Zatímco v roce 1946 vzniklo na území republiky 4708 požárů, které
působily škody za více než půl miliardy, zvýšil se počet požárů v roce 1947 o 60% a škody
vzrostly dvojnásobně 1947 (7498 požárů, škoda přes 1 miliardur'". Díky pohotovosti a
obětavosti hasičů, zejména v obcích, jejich katastrem vedla železniční trať, byly na mnohých
místech zachráněny ohromné hodnoty. Závěr 40. let vyzkoušel připravenost malého sboru v
Senticích. 1. září 1949 strhla se na Tišnovsku v odpoledních hodinách prudká bouře a blesk
způsobil požár místního hostince, kde padly za oběť zásoby obilí a všechna píce uskladněná
na půdě. Dík pohotovosti hasičů, pod vedením Josefa Havlína, byl požár v průběhu prudké
bouře lokalizován, takže se nerozšířil na okolní domy. Ještě nebyly odstraněny škody
způsobené tímto požárem, když občané Sentic byli 29. září o půl třetí ráno probuzeni hlasem
hasičské trubky, která oznamovala, že hoří pod střechou obecního hostince a že je vážně
ohrožena budova Spolkového domu a škola. I v tomto případě byl zásad úspěšný a požár
lokalizován i tenktokráte. Sentický sbor byl organizátorem mnoha společenských akcí. A tak
na silvestrovském kabaretu, na nápěv známé písně La Paloma, slyšeli diváci parodický
popěvek: „Kdo z Vás viděl hořet sentickou putyku, kdo z Vás na ni vylil aspoň vody
putýnku“.
172
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
První polovina 50. let znamenala na okrese podstatně méně požárů než období
předcházející. Nejčastěji byli v permanenci Pozořičtí, kteří jen v roce 1953 zasahovali při 4
požárech (v blízkých Hostěnicích a Tvarožné) a účinnou pomoc poskytli i při havárii
autobusu ČSAD s vlečkou. Šlapaničtí měli složitou práci s hašením stohu slámy na
Ponětovické ulici a roku 1952 při jarních povodních.
Nejvíce evidovaných požárů a živelných či přírodních pohrom máme z roku 1956 a 1957.
Ke dvěma velkým požárům došlo na Rosicku. 15. ledna 1955 hořely dřevěné budovy
pracovního tábora na dole Antonín ve Zbýšově. První byl na místě sbor ze Zastávky. Po
příjezdu dalších sborů byl požár úspěšně likvidován. 24. června 1957 vznikl požár ve
velkoskladu Jednoty v Zastávce, který se velmi rychle šířil, a hrozilo nebezpečí, že bude
zničeno celé skladiště. Zásad místního i okolních sborů byl velmi rychlý. I když došlo k
lokalizaci, požářiště muselo být ještě 36 hodin hlídáno. Sklad byl totiž postaven na tzv. haldě
- odvališti a zbytky uhlí, které zůstaly mezi hlušinou se zapařily a samovznítily.
Úspěšně byly zneškodněny i požáry roku 1959 na dole Ferdinand v Babicích a u budovy
ředitelství dolů na Zastávce. Také Šlapaničtí byli v těchto letech připraveni. Na jaře úspěšně
zasahovali při náhlém tání sněhu a ledu a také roku následujícího je nepřekvapil velký požár
ve Velaticích ani v Dehtochemě. V blízkých Jiříkovicích zakoupili roku 1956 výkonný
agregát. Netušili, že jej záhy velmi úspěšně vyzkouší při požáru v obci. Sbor v Pozořicích jen
v roce 1959 zasahoval úspěšně celkem 7x, a to nejen ve své obci, ale i ve Viničných
Šumicích, na Jezerách, ve Tvarožné, Ochozi a ve Velešovicích. Průměrně časté byly požáry v
menších obcích na Tišnovsku. Pět okolních sborů se sjelo do Drásova 2. února 1956 na
likvidaci ohně hospodářské usedlosti a přilehlých objektů. V Moravských Knínicích měli dva
velké požáry roku 1959, kdy za oběť ohni padly hospodářské objekty. Připravenost
Rozdrojovických se osvědčila roku 1959 při požáru rodinného domku a velké kůlny, kde byla
skladována družstevní sláma. Noční požár kolářské dílny a stodoly byl uhašen definitivně až
po zásahu hasičského útvaru z Brna. Zásahy Čebínských byly zaměřeny na pomoc v
sousedních obcích a při živelných katastrofách, kdy chránili majetek svých občanů.
Pohyb členské základny byl v mnohém odrazem strukturálních změn, které v organizaci
hasičstva přinesla především padesátá léta. Dne 1. ledna 1949 došlo v republice ke změnám v
administrativním rozdělení zemí. Tomu se musela podrobit i celá dosavadní struktura
hasičských sborů. Na společné schůzi mezi Československým červeným křížem a Svazem
československého hasičstva dochází k dohodě, podle které od 1. ledna 1950 přechází
samaritánská služba na Československý červený kříž a nese název Samaritánská služba ČČK.
Pod tento název byla zahrnuta organizovaná první laická pomoc, poskytovaná v případě
potřeby všemu obyvatelstvu. V září 1951 byl směrnicemi Celostátního akčního výboru CSČK
zrušen název samaritán a nahrazen názvem dobrovolný zdravotník.
Novou úpravu organizační struktury hasičstva i obsah jeho práce přinesl roku 1951 Zákon
č. 62/1950. Místo bývalých hasičských sborů, které organizovaly všechny hasiče (tj. činné,
přispívající, zakládající i čestné), byly zřízeny požární sbory s příslušníky, které jmenoval
národní výbor jako svůj výkonný orgán pro věci požární ochrany. V požárních sborech
zůstávala jen malá část bývalého spolku. Tyto sbory dostaly nové úkoly. Především
zodpovídat za výchovu občanů k dodržování zásad požární ochrany. Při požárních sborech
vznikla prakticky nová organizace, místní jednota československého hasičstva, která se stala
základní složkou celostátní dobrovolné organizace. Hlavním úkolem jednot byla výchova
občanů ve znalostech preventivních opatření v boji proti příčinám požárů. Činnost jednoty
byla vlastně organizačně - výchovná. Podle ostatních organizací Národní fronty byly
zavedeny zásady demokratického centralismu, které vyvolaly v život okresní a krajské
sekretariáty, v čele s okresními a krajskými tajemníky. V rámci okresů byl budován okrskový
systém.
173
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Ve dnech 15. a 16. března 1952 se konala v Praze I. celostátní konference
československého hasičstva, která stanovila pracovní úkoly do roku 1956, kdy se měl sejít 1.
sjezd československých hasičů. Po konferenci bylo konstatováno, že SČSH už nevystihuje
poslání a charakter organizace a proto na počátku roku 1953 dochází k přejmenování
organizace na Československý svaz požární ochrany (ČSPO). Došlo i k přejmenování
místních jednot na Místní jednotu ČSPO a členům této organizace se začalo říkat požárník.
Změny doplňoval Zákon o požární ochraně platný od 1. ledna 1954.
Příliv nových, mladých členů po roce 1950 si pochvalovali v Moutnicích. Velmi důslední a
také úspěšní v náboru byli v Pozořicích. Na den hasičstva 17. října 1948 složilo slib 29
nových členů. V roce 1951 měla jednota 37 členů činných a 51 přispívajících, přihlašují se
ženy. O rok později evidují už 145 členů. To jim umožňuje mít 3 závodní družstva mužů,
jedno dorostu a 3 družstva žáků. Roku 1954 už mají přihlášeno 6 družstev. Z nich se čtyři
probojovala do druhých kol své věkové kategorie a z nich pak žáci a dorostenci postoupili až
do kola krajského. Nástup mladé generace po roce 1945 kvitují s potěšením v lvančicích.
Dobré výsledky vykazuje Čebín, Jiříkovice, Kovalovice, Lelekovice, Příbram a Zastávka.
Velmi atraktivní a úspěšná byla ženská složka v Čebíně, Kovalovicích, Mělčanech,
Pozořicích, Kuřími, v Zastávce a jinde. Říčany v této době zavádějí pěknou tradici:
Rozloučení s mladými členy, kteří nastupují vojenskou prezenční službu.
Ztráta techniky, které způsobil některým sborům zejména závěr válečných operací, nutila
členy co nejrychleji nacházet východiska z nouze. A tak druhá polovina čtyřicátých let je
charakterizována sháněním a opravováním nejrůznějších pozůstatků a vraků z konce války,
které jsou adaptovány jako podvozky pod stávající přenosnou techniku, jsou opravována auta
nákladní i osobní - prostě aktivita hasičských sborů je opět příkladná. Motorové stříkačky PPS
8 získal sbor v Hlíně, Mělčanech, Moravských Bránicích, Kovalovicích a Ostrovačicích.
Starší agregát od firmy Hrček v Brně - Králově Poli koupili v Rozdrojovicích.
Poválečnou módou bylo získávání starších osobních automobilů, typovaných pro více
osob, které byly upravovány tak, aby stříkačka nebo družstvo bylo dopraveno k požáru co
nejrychleji. Takto si počínali v Čebíně, zatímco v Lelekovicích upravili podobné vozidlo jako
sanitku a navíc starý podvozek namontovali pod přenosnou stříkačku. Podobný nápad měli i v
Moutnicích. Kobylnice zakoupili pojízdné auto od firmy Dělpe Brno za 70 000 Kčs. Jejich
příklad napodobili v Příbrami a v Předklášteří, kde na adaptaci osobního auta Praga Grand
pracovali až do roku 1947. Zastávecký sbor rychle doplnil svoji techniku novou
automobilovou stříkačkou Steyer za 160 000 Kčs. Ta byla v této době výjimkou. Nová
stříkačka typu DS 16 jim byla přidělena až roku 1953. Podobný přepych jako Zastávka si
dovolili roku 1949 v Holasicích, kde byla stříkačka uvedena do provozu slavnostním
vysvěcením 28. srpna.
Na počátku padeátých let pokračuje nadále adaptační vlna, protože finanční situace sborů
není dobrá. V Cebíně získali nákladní automobil, v nedalekých Malhostovicích upravili
motorový vůz značky Horch na požární vozidlo i s čerpadlem. Moravské Knínice získali z
tzv. Fondu národní obnovy auto značky Phänomen, které jim rovněž sloužilo k dopravě.
Rozdrojovice pro přepravu osob adaptovali bývalé dodávkové auto. Vozidlo znakčky Horch
získali i v Holasicích, ve Tvarožné si podle vzoru Malhostovic na ně připevnili nový agregát
PPS 8. Stejné vozidlo upravili v Lelekovicích na dodávku se speciální otevřenou karosérií.
Zbýšov koupil odmístního autodopravce vozidlo MBO 360 a upravil je především pro
přepravu lidí. Nový požární vůz značky GRSTIF byl přidělen Říčanům.
Teprve ve druhé polovině padesátých let mohla aspoň část sborů být spokojena se svým
technickým vybavením a plnit složité úkoly, které na ně byly kladeny. V Hlíně se radovali z
přenosné motorové stříkačky PS 8, holasický sbor získává dvoukolovou Mayer Hagen a
osobní auto značky Nash. Autostíikačkou Tatra 70 se vybavují v Kovalovicích, Moravským
Knínicím je přidělen agregát DS 16. Rozdrojovice zakupují od armády Tatru 805, Skalička
174
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
vyměňuje dvoukolovou stříkačku za agregát zn. Hiller. Tatru 805 získávají rovněž ve
Tvarožné, Velatičtí z Pragy RN a z agregátu PS 8, Zbraslav ze dvoukolové stříkačky DS 16 a
z Tatry 805 Special s agregátem PS 8. Tento přístroj dostávají roku 1959 i v Lelekovicích,
nový vůz Tatra 805 vybavený technikou slouží Drásovským. V Jiřfkovících vycházeli zřejmě
z místních možností a tak nový agregát zapřahali za traktor. Velkou radost z nové stříkačky
měly v Kovalovicích. V závěru 50. let se objevují nové stříkačky a nová auta v Příbrami a v
Předklášteří.
Dobrá finanční situace Kuřimských jim umožňovala dávat poměrně vysoké částky na
technické vybavení. Roku 1947 si dovolili koupit autostřfkačku zn. Steyer za téměř 300 000
Kčs, přičemž sbor sám přispěl částkou 220 000 Kčs. Za tři roky poté koupili sanitní vůz za
293 000 Kčs a sbor znovu uhradil 143 000 Kčs. Vrak, který koupili roku 1952 za 30 000 Kčs,
po opravě dali zdarma do Ořešína. Na koupi pohřebního vozu se pomleli částkou 30 000 Kčs
107. Také činnost sboru v Pozořicích v tomto směru stojí za zmínku. Bezprostředně po válce
začali s vozidlem, které jim bylo přiděleno z akce UNRRA (mezinárodní organizace založená
roku 1943 pro hospodářskou pomoc státům poškozeným ve 2. světové válce. Pomoc byla
poskytována zejména dodávkami potravin a léčiv. UNRRA byla zrušena usnesením VS OSN
r. 1947). Na podzim 1947 se rozhodli koupit od firmy Hrček z Brna čerpadlo a namontovali je
na podvozek zn. Chevrolet. Potřebných 70 000 Kčs zaplatili půjčkou ze záložny, za kterou se
zaručilo 15 členů sboru. Jejich sen o získání automobilové stříkačky se realizoval roku 1949.
Při velké hasičské slavnosti v měsíci červnu byla stříkačka předána do služeb veřejnosti a rok
poté zakoupili i potřebné hadice. Neocenitelné služby pro tuto jednotku vykonala
automobilová stříkačka 16 Praga RN, kterou jim roku 1954 propůjčil štáb CO města Brna k
udržování a používání.
Šlapanice si doplnili výzbroj o nový přepravní vůz, který upravili pro pohodlnou dopravu
členů. V červnu 1956 zavládla ve sboru radost nad přiděleným novým požárním vozem, který
byl nejmodernějšího typu a zaručoval maximální bezpečnost pro jejich obec. V Tišnově
začínali roku 1946 za pomoci akce UNRRA, od které odkoupili vozidlo zn. Dodge. Na ně
namontovali čerpadlo o výkonu asi 2000 litrů/1 min. Peníze investovali i do zakoupení
osobního vozidla Škoda Super. Za tři roky poté, na zakoupený podvozek Opel Blitz postavili
uzavřenou nástavbu, čerpadlo se zamontovaným motorem vzadu. Za další 4 roky byli
vybaveni od Okresního inspektorátu požární ochrany novým vozidlem AS 16 RN. Ve stejném
roce zbudovali elektrický agregát s benzínovým motorem, jako náhradní zdroj při vypnutí
elektrického proudu. Sloužil jim až do roku 1974. Mimořádné úsilí věnovali vytažení
pásového vozidla ze zatopenéhokaolinového dolu v Lažánkách. Tento stroj používali 11 let.
Za necelý rok upravili nákladní auto z vraku Opel Blitz, který koupili od Mototechny. Po 15
let služby je předali do Dolních Kounic.
V blízkosti Tišnova ležící malá obec Sentice se může rovněž pochlubit velmi dobrými
výsledky. Až do roku 1947 používali čtyřkolovou ruční stříkačku a hydrofor. 15. června 1947
se konalo v jejich obci slavnostní předání nové motorové stříkačky DS 16. Kmotrem byl
zakládající člen hasičského sboru, rolník na odpočinku, Josef Havlín. Záštitu nad oslavami
převzal místní národní výbor. Slavnostním projevem zahájil ředitel zdejší školy a bývalý
vzdělavatel. Tišnovské župy František Vaigl. Po církevních obřadech byla stříkačka
předvedena veřejnosti a přítomným 4 sousedním sborům. Protože chybělo auto, muselo
agregát tlačit mužstvo. Osobní automobil Praga pro potřeby obce a sboru zakoupili až roku
1950 za 130 000 Kčs. Za deset roků, pro nedostatek náhradních dílů auto vyřadili a stříkačka
se k požárům zase tlačila ručně. Situace byla zachráněna roku 1953. Pro obec byla zakoupena
stabilní motororá stříkačka DS 16 na dvoukolovém podvozku a poté auto Tatra 805, které je
ve výbavě sboru dodnes.
175
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Narůstající počet motorových stříkaček, aut a jiné techniky postavil sbory před problém
vhodného skladování. V obcích, kde probíhaly osvobozovací boje, bylo mnoho hasičských
skladišť těžce poškozeno nebo plně zničeno, v ostatních obcích už tato zařízení
nedostačovala. V těžce postižených Holasicích při slavnostním svěcení nové stříkačky PPS 8
byl současně položen základní kámen ke stavbě nové budovy, která měla sloužit nejen
hasičům, ale i celé obci. Do užívání byla tato stavba jednou znejmodernějšich v okolí. V těsné
blízkosti pořídili oplocené cvičiště, kde se konal roku 1957 krajský přebor jednotlívců a
veřejné hasičské cvičení. V Malhostovicích byla provedena pouze adaptace hasičské budovy byly v ní oddělené místnosti pro stroje, výzbroj i pro schůzování. Podobným způsobem si
vytvořili pěkné prostředí pro svoji práci i v Mělčanech. Množství hodin odpracovali při
adaptaci také Moutníčtí. Snadnější situaci měli Senticích. Zde došlo už roku 1931 k dohodě,
při které hasičský sbor odprodal TJ Sokol, za 55 000 Kčs, ideální polovinu hasičského domu.
Ve druhé polovině padesátých let dochází k další dohodě notářsky potvrzené, podle které
místní jednota ČSPO předala bezplatně svoji polovinu TJ Sokol s ujednáním některých
výhrad. Výsledkem jejich aktivity bylo i nové zařízení na sušení hadic, které sboru sloužilo až
do počátku 70. let. Novou požární zbrojnici dali do užívání ve Zbraslavi a ve Tvarožné.
Příklad Ivančic, Dolních Kounic a Pozořic ukazuje, jak nedobrá situace kolem hasičského
domu či podobné stavby může v dobrém nebo špatném smyslu ovlivňovat úroveň činnosti
celého sboru. V Ivančicích se ozvalo volání po stavbě "hasičky" už bezprostředně po válce.
Téměř deset roků si však museli počkat, než jim byla přidělena budova staré školy. Od té
doby přestává v Ivančicích velká fluktuace činovníků, jS0U znovu organizovány hody, výlety
a vlastivědné zájezdy. Stavba vlastní střechy nad hlavou motivovala všechny tím způsobem,
že roku 1960 byla celá akce dovedena do zdárného konce a tím vytvořeny předpoklady pro
novou, tvůrčí práci113. Problémy, snad ještě složitější, zažívali v sousedních Dolních
Kounicích. Po rekonstrukci sboru nabídli národnímu výboru obnos 55 000 Kčs na přestavbu
hasičské zbrojnice. Plánovaný rozpočet totiž činil 180 000 Kčs. Akce byka doprovázena
řadou nechutných komplikací, které vedly nakonec k tomu, že Kouničtí uvažovali roku 1948
o rozpuštění sboru. Zvítězil všal rozumný protinávrh, aby se v práci pokračovalo. Události
dostaly potom rychlý spád. V roce 1950 bylo započato s úpravami terénu, které prováděli
členové sboru sami. V době od 6. do 23. května přemístili 750 m³ zeminy, vytěžený kámen
ponechali na místě do základů. Koncem června bylo započato s vlastní výstavou a 7. července
1951 nastal pro Dolnokounícké slavnostní okamžik. V rámci Hasičského dne byla slavnostně
předána do užívání nová zbrojnice (za 14 měsíců odpracovali téměř 7000 hodin zdarma).
Jejich příklad ukazuje, že za všech okolností zůstává největší hodnotou člověk, zapálený pro
ušlechtilou věc, odhodlaný udělat něco i ve prospěch svého sboru a své obce - sledující tedy
zásady všelidské.
V Pozořicích události tak rychlý spád neměly. „Protektorátní křivda“, kdy jejich skladiště
bylo vyklizeno a jim dána jako náhrada nevyhovující budova, znovu vystoupila na pořad dne.
Po komisionelním řízení roku 1948 bylo započato s kopáním základů pro novou zbrojnici v
Zámku. V následujících letech však byly práce na stavbě zastaveny. Rozladění ve sboru se
pokusil řešit národní výbor přidělením soukromé garáže, kde uskladnění techniky bylo přece
jen lepší. Sbor vykonal v tomto období spoustu záslužné práce. Nad všemi se však vznášel
jako přízrak tísnivý pocit z provizorního skladiště, nedostatku místa a z nemožnosti rozvinout
ještě více iniciativní práci členů. Začal upadat zájem o činnost, zejména poté, co, jejich stavba
zařazená do akce Z byla určena na rok 1959, ale brzy poté oddálena na termín ještě pozdnější
(1961).
Naopak, úsilí Příbramských o postavení nového důstojného stánku, bylo podporováno ze
strany národního výboru. Roku 1954 projednali návrh na stavbu nové zbrojnice a po přidělení
dotace se ihned pustili do stavby. Téměř všechny zednické práce provedl za pomoci členů
sboru a občanů pan Tomáš Foral. Po dvouletém úilí, reprezentovaném několika tisíci
176
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
brigádnických hodin, 27. května 1956, byla stavba úspěšně dokončena. Ve zbrojnici jsou
garáže, koupelna, šatna, strážnice a místnost pro schůze, místnost CČK pro případ první
pomoci a byt pro hospodáře, který se o celý objekt stará.
V Lelekovicích zbourali starou zbrojnici z roku 1912 a v polovině 50. let, i když stavba
nebyla ještě kompletně dokončena, přestěhovali sem požární techniku aveškeré vybavení.
Rozsáhlé adaptační práce _ pochopitelně zase zdarma - prováděli na zbrojnici v Čebíně. Do
větší přestavby se pustili také v Kuřimi. Roku 1950 rozšířili byt pro zbrojíře, přistavěli
společenskou místnost, do zbrojnice zavedli telefon, zřídili vodovod, zbrojnici podsklepili a
společenskou místnost vybavili novým inventářem. V Předklášteří stávající objekt podstatně
rozšířili, aby vyhovoval pro uskladnění nové techniky. Nevyhovující garáž vedle vrátnice
Šmeralových závodů konečně opustili hasiči na Zastávce. V září roku 1959 se přestěhovali do
nové zbrojnice ve spodním sále sokolovny, který byl na náklady národního výboru
přebudován. Vedle nových nebo upravených zbrojnic se začaly objevovat vysoké věže pro
sušení hadic.
Obrovské sucho na jaře 1947 a s ním spojené četné požáry lesních porostů a suché trávy,
nedostatek vody v potocích a říčkách - to vše ukázalo na nutnost vybudování umělých
vodních nádrží s pravidelným přítokem, aby v případě zásahu byl dostatek vody. Podzemní
nádrž si vybudoval hasičský sbor v Hlíně už v roce 1927. Přestože se preventivní činnost
sboru projevovala kladně a požárů ubývalo, vybudovali roku 1950 v blízkosti silnice novou
podzemní nádrž na 30 m3 vody. Krytou vodní nádrž na konci vesnice postavili v
Kovalovicích. Lelekovičtí zahrazdili u zbrojnice potok Ponávku a vytvořili si tak předpoklad
pro dostatek vody. Šlapanice, se zřetelem na velkou územní rozlohu své obce, vybudovali
vodní nádrže na pěti místech. Také sbor v Pozořicích byl velmi svědomitý v této činnosti.
Byla vybudována nádrž v Zámku (1947), později vyčistěn rybník na Druhém kopci, upraven
vjezd k vodní nádrži Loučky a v roce 1952 vybudovali velkou nádrž ve Velkých Lipkách. V
krajním případě mohli používat vodu i z místního koupaliště.
Kdybychom byli schopni spočítat obrovské množtví hodin odpracovaných při opravách či
stavbách hasičských zbrojnic nebo při budování vodních nádrží a při jiných akcích, dostali
bychom se k vysokému číslu. Nebylo by však konečné. V tom ohromném zájmu o věci
veřejné, který byl poválečnému období vlastní, našli bychom hasiče i jako obětavé brigádníky
v jejich vlastních obcích. Při zlepšování vzhledu obce odpracovali mnoho hodin v Čebíně,
sbor v Kuřimi za období 1954 - 1964 došel k počtu 120 000 hodin, podobně vysokými
hodnotami, kromě hasičských povinností, se mohou vykázat v Předklášteří a v Příbrami. Roku
1954 byly vyhlášeny brigády ve Šlapanicích při stavbě trolejového vedení. Každý hasič
věnoval této akci 20 hodin. Snad nebude považována za patetickou věta, napíší-li, že zejména
v období poválečném, bylo vlastně mnoho neznámých hrdinů v hasičských sborech
(organizacích), kteří při pravidelném výcviku, při prevenci, při prohlídkách domů a komínů,
při žňových hlídkách, při požární asistenci na filmových či divadelních představeních, odvedli
pro veřejnost ohromný kus práce.
Do roku 1950 nacházíme v pokladních knihách sborů dostatek dokladů o tom, že bylo
třeba vylepšovat finanční situaci sboru sbírkami peněz po obci a vůbec akcemi, které byly
nutné, ale i velmi populární v období mezi dvěma světovými válkami. Pozvolna se vytváří
osvětová práce sborů nasměrovaná mezi ostatní veřejnost. Ubývá plesů, zábav ostatkových,
hodových, pouťových aj. Několik let si ještě udržují tradice ve vlastivědných zájezdech
Ivančice, Pozořice, Lelekovice, Říčanští pokračují se svým divadlem. Za zmínku stojí
"špenátové hody" a dožínky v Lelekovicích v Přfbrami "cikánské hody". Po přechodu sborů
do kompetence národních výborů už jsou to převážně akce propagující vlastní hasičskou
činnost. S oslavou výročí trvání sboru jsou pořádána okrsková veřejná cvičení spojená s
vyznamenáním zasloužilých členů (Čebín, Holasice, Malhostovice, Kovalovice, Mělčany.,
177
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Moutnice, Skaliěka, Sentice, 'I'išnov, Velatice, Dolní Kounice, Kobylnice, Předklášteří aj.),
župní sjezd roku 1948 v Říčanech či okresní konference ve Šlapanicích (1951). Veřejné
prezentace činnosti hasičských sborů byly často označovány jako Den požárníků a k
součinnosti byly zvány nejen okolní sbory, ale i ostatní spolky v místě. Úspěšná akce byla
zakončena zpravidla večer taneční zábavou.
V celostátním rámci dochází k vyhlašování různých soutěží, jejichž smyslem je podpořit
soutěživost mezi sbory a přispět tak k větší akce schopnosti jejich členů. Pokud tyto soutěže,
přes okresní a krajská kola měly svoje vyvrcholení v celostátním finále, nechyběla družstva z
našeho okresu. Úspěšné byly Kovalovice, ženy Kuřími, Pozořice a Holasice. Pochválit je
třeba i ty nejmenované sbory, jejichž pouť za medailemi končila už v okrskovém, okresním či
krajském kole. Zvláště náročná a obsahově jdoucí i mimo rámec vlastní hasičské činnosti byla
soutěž Vzorný požárník I., II. a III. stupně.
Novodobé dějiny Čechů a Slováků ukazují, že část významných politických vůdců se
rekrutovala z nižších a středních vrstev našich národů. Tato skutečnost, vedle osvobozenecké
úlohy Rudé armády a stále živého mnichovského komplexu vysvětluje, pro sociální
problematika měla velkou váhu v poválečném období. (Otáhal Miloš: Ferdinand Peroutka muž přítomnosti, Slovo k historii, Melantrich Praha 1992, s. 28). Výsledky voleb 1946
ukazují, že velká část obyvatelstva našich zemí hledala v kvalitativních změnách po roce 1945
východiska ze všech potíží. Ponechme proto kvalifikovanějším historikům konečné
zhodnocení událostí února 1948.
Sociální různorodost okresu se projevila ve volbách roku 1946. Zatímco ve většině obcí na
Rosicku, Ivančicku a v okolí Brna vyhráli komunisté, na Tišnovsku a především na
Židlochovícku se těšil největším sympatiím volební program strany lidové. Tato skutečnot
měla velký význam pro další činnost celé okresní hasičské organizace. V poúnorových dnech
se ukázalo, že život v hasičských sborech by se dal charakterizovat jako velmi složitý a
přitom jemný organismus. Na druhé straně stály často necitlivé zákroky akčních výborů
některých obcí, které v každé názorové odlišnosti spatřovaly reakční politický názor. Složitou
situaci na Židlochovicku ukazovalo už hlášení z roku 1946: „Jeví se všeobecná nechuť k
práci, není nářadí a výstroj“. Situace po únoru byla ještě složitější. Bratčice žádali odvolání
člena Šmída, který prý byl členem okresního výboru. Okresní akční výbor národní fronty v
Židlochovicích vydal rozhodnutí, že hasič Dobiáš může zastávat jakoukoliv funkci s
výjimkou vzdělatelské. Ten řekl, že raději nebude dělat nic. Další hlášení říkají: „Někteří
vzali funkce a nedělají nic. Jiní mají řadu funkci a hasičskou práci odbývají“. Na druhé straně
mnoho činovníků odvolaných ze svých funkcí, majících snahu pracovat, po oprávněném
pocitu křivdy zatrpklo a už se k aktivní práci ve sboru nevrátilo.
Po akcích celostátního charakteru, které byly popsány v předcházejíctch kapitolách,
uskutečnil se ve dnech 28. a 29. září 1956 v Praze 1. celostátní sjezd Československého svazu
požární ochrany, který uzavřel období od I. celostátní konference. Sjezd - zřejmě optimisticky
- konstatoval, že jednoty se přestaly považovat na nepolitické organizace a začaly se chovat
jako jedna ze složek Národní fronty. Na sjezdu bylo zavedeno oslovování „soudruhu“, místo
dosavadního „bratře“. Dá se říci, že to bylo na jedné straně období úžasné aktivity v řadě
sborů, jinde období stagnace. Bylo to přirozené, protože některé akce (Chraňme děti před
požáry, Požárníci na pomoc zemědělství aj.), měly vyloženě charakter kampaňovitý. Situaci
napravoval Zákon č. 18/1958, podle kterého byly opět sloučeny požární sbory s místními
jednotami.
Složitá situace padesátých let ve sborech byla odrazem předcházející dlouhé etapy, kdy
sbory byly považovány za nepolitické organizace a se zřetelem na svoje sociální složení
představovaly svým myšlením, v mnoha obcích či regionech, spíše názorový střed.
Staromilské vědomí ukryté v každém z nás, nutilo zejména starší členy vzpomínat na dřívější
doby. Do nedělního rána byli buzeni břesknými tóny hasičské polnice, která je zvala k
178
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
pravidelnému cvičení. Také vlastní aktivní činnost při hašení požárů odpovídala mentalitě
občana tzv. středních vrstev, kterému činnost v hasičském sboru byla často jediným vhodným
způsobem seberea1izace. Požární prevence, to jej nernohlo příliš aktivizovat!
Jestliže dr. Miroslav Tyrš určil směr a cíl sokolské organizace větou: „Naše věc není pro
strany, ale pro národ veškerý“, zakladatelé jejich slovní verze byla několikrát modifikována,
obsah činnosti zůstával stejný. To bylo rozhodující. Jako samozřejmost byly brány dotace,
které měly poskytovat národní výbory. Také nejrůznější soutěže rozhodně přispívaly k
lepšímu ovládnutí hasící techniky a udržovaly připravenost sborů na vysoké úrovni. Hasičům
však bylo jedno, zda lokalizují požár na střeše soukromého zemědělce, či zachraňují hodnoty
patřící zestátněné továrně. V tom spočívala nadčasovost hasičského hnutínad státními a
územními útvary, ale i nad politickými názory té či oné doby. A v tomto ohledu plnily
hasičské sbory svoje poslání a v tom také počívalo jejich vítězství, které vytvářelo
předpoklady pro úspěšnou činnost i v příštích desetiletích.
Léta 1960 -1988
Od počátku roku 1960 vstoupila v platnost nová územní reorganizace, která měla
pochopitelně i dopad na rozčlenění větších hasičských celků. Územní úpravou vznikl správní
celek, který s menšími změnami (připojení některých obcí k městu Brnu) je funkční dosud.
Ve dnech 26. - 28. září 1960 se konal v Praze ve Sjezdovém paláci II. sjezd ČSPO. V podstatě
navázal na linii danou 1. sjezdem a znovu zdůraznil požárně preventivní činnost a výchovnou
práci mezi obyvatelstvem. Kriticky poukázal na nesprávné pochopení některých soutěží.
Kvalita činnosti sborů byla často hodnocena podle množství členů zapojených do té či oné
soutěže a zapomínalo se, že tato soutěživost není cílem, ale prostředkem ke zvýšení
připravenosti a schopnosti hasičských jednotek. Kritice byla podrobena i nižší úroveň řídící
práce ze strany okresů a krajů. Teprve po sjezdu se sešly výI:oční schůze ve vesnicích,
městech, v závodech a okresní konference.
Z plenárních zasedání, která následovala, bylo významné páté, které obrátilo pozornost k
průmyslovým a zemědělským závodům a plénum šesté (1962) zaměřené k práci s mládeží.
Bylo to pochopitelné. V roce 1960 způsobily děti 658 požárů s celkovou škodou 9 106 812
Kčs V roce následujícím už šlo o 941 požárů se škodou 16 939 244 Kčs. V předcházejícím
období byly dobré zkušenosti s hlídkami žáků základních škol při železničních tratích v době
žní, ale i při jiných akcích. Důležitou úlohu zde hrála skutečnost, že obsah činnosti tehdejších
pionýrských oddílů se dostával do krize. I sebelepší oddíloví vedoucí nedokázali vytvořit pro
děti svého oddílu - tedy jedné třídy - takový program, který by zaujal stejně chlapce jako
děvčata, ty pohybově nadané i ty pohodlnější. Tady byla šance pro hasičské hnutí. Vytvořit si
žákovskou základnu tím, že se dětem nabídne zajímavá činnost s technikou, která především
zajímala chlapce. Vedoucí, který má ve svém oddíle zájemce o určitou, vyhraněnou činnost,
má jistotu, že to bude činnost opravdu zajímavá a tím i zájmová. Školáci budou v ní
uspokojovat svůj zájem a pravidelně chodit.
Sjezd ČSPO v červnu 1964 nepřinesl do hasičského hnutí žádná zásadní opatření. Byl však
rokem stého výročí založení hasičského hnutí v českých zemích. Celá řada dlouholetých
činovníků byla vyznamenána za svoji záslužnou práci v hasičských sborech. Teprve rok 1973
znamenal pro náš region vzruch a vzpruhu pro některé váhající. Brno bylo vybráno jako
pořadatelské město Mezinárodní soutěže v požárnickém sportu CTIF a VII. mezinárodního
sympózia. Tento svátek světového i našeho hasičstva přinesl růst členské základny, zvýšenou
společenskou aktivitu sboru - ale i velkou požárovost. K tomu zaujal správné stanovisko sjezd
Českého svazu požární ochrany, konaný ve dnech 12. a 13. března 1978 v Mladé Boleslavi a
V. celostátní sjezd Svazu požární ochrany v Praze v březnu 1978. Státní dotace se projevily v
soustavném zlepšování technického vybavení sborů. Zejména do větších obcí se dostávají
nejmodernější typy stříkaček, které v mnoha sborech sloužídosud. Starší technika byla
179
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
přenechávána sborům menším. Nárůst techniky si vyžadoval rekonstrukce zbrojnic a
budování nových vodních zdrojů.
Každým rokem vycházel v nákladu 25 000 výtisků oblíbený požárnický kalendář. Činnosti
kulturních, estrádních a divadelních souborů bylo věnováno 5 svazků edice Večery s
požárnickými soubory. Oblíbená byla rovněž Knižnice požární ochrany, každý rok
vycházející Knížka mladého požárníka a další brožury a odborná literatura. Nákladem 75 000
výtisků měsíčně dostávala se do sborů Požární ochrana, čtrnáctidenník Požárník a dva
měsíčníky Požární technika a Pracovník ČSPO. Tato literatura byla doplněna 16 filmy, 4
diafi1my a dalšími audiovizuálními pomůckam. Co tedy bylo obsahem činnosti hasičských
sboru v 70. a 80.1etech?
V ročence Kovalovic vydané roku 1985 ke stému výročí založení sboru pod titulkem Stálá
pracovní náplň ZO SPO v Kovalovicích na str. 24. čteme: "Preventivní prohlídky komínů - do
hlídky o provedení oprav a školení (hasící přístroje, prevence, první pomoc), oprava a údržba
zbrojnice, čištění vodních nádrží a zdrojů, účast na jarním úklidu, sběr železného šrotu,
prohlídky a kontroly výmlatišt, požární prohlídky v době žní, kulturní podniky (zábavy,
ostatky, hody, kácení máje), doplňování výzbroje, soutěže a přebory, brigády, získání
odznaku Vzorný požárník, údržba autostříkačky, relace o požární prevenci, praktická cvičení,
námětová cvičení, pomoc zemědělství, účast na konferencích, na velitelských dnech, odběr
tisku, spolupráce se složkami Národní fronty, zastoupení členů sboru v MNV a OV, rekreace
žáků na Říčkách, technické prohlídky motorových vozidel, kontroly připravenosti stříkačky k
zásahu, nákup náhradních dílů, pneumatik atd., zařizování potřebných oprav, spolupráce se
školou, vývěsní skřínka, stálé doškolování členů s hasební technikou, nově zaváděných
topných zdrojů (nafta, plyn, sudy s benzínem). Snad někdo namítne, že tento seznam činností
je poplatný době, ve které byl sborník vydán. Ale vypustíme-li sedm a více titulů - činností, je
toho málo co v takové menší obci musí hasič pro dobré jméno svého spolku udělat? Je možné
tento výčet ještě něčím doplnit?
Sedmdesátá a především osmdesátá léta připomenula našim sborům, že od doby jejich
založení uplynulo už 80, 90 nebo i 100 roků. Tyto vzpomínkové akce proběhly téměř ve
všech obcích. Někde byly spojeny s vydáním sborníku (Čebín, Drásov, Dolní Kounice,
Ivančice, Jiříkovice, Kobylnice, Kovalovice, Kuřim, Lelekovice, Pozořice, Předklášteří,
Příbram, Říčany, Šlapanice, Tišnov, Zastávka a další), někde se slavnostní schůzí a
vyznamenáním nejstarších členů a činovniků, s výstavkou fotografií, kronik, ale ještě častěji
ve formě praktických či námětových cvičení, s předváděním nejstarší, ale i nejmodernější
techniky. Byly to závažné společenské události nejen pro dané místo, ale i pro sbory (základní
organizace SPO ČSSR) z blízkého či vzdáleného okolí. Na oslavě 90. výročí založení sboru v
Čebíně byly Malhostovice, Skalička a Tišnov, Čebínští naopak předvedli ukázku dřívějšího
hašení v Tišnově, Lomnici a jinde. Při stém výročí založení (1980) předváděli po vzoru
Malhostovic barevnou vodní fontánu a znovu byli úspěšní předvedením ukázky hašení požáru
v dobových krojích z let 1850-1870.
V Tišnově roku 1976, v rámci oslav 100 let trvání sboru, projela městem nejstarší hasební
technika, odpoledne předváděli hašení požáru v 16. století a různé druhy techniky od počátku
hašení až po současnost. Podobné akce uspořádali v Dolních Kounicích, v Kovalovicích je
spojovali s pořádáním okrskové a okresní soutěže či s námětovým cvičením zaměřeným na
objekty zemědělského družstva. Stejně aktivní byli i v Lelekovicích. V Pozořicích roku 1960
předvedli při 75. výročí založení postupný vývoj v hašení, o 10 roků později měli další důvod
k oslavě - neměli v obci ani jeden požár. Oblíbeným byl i „Týden otevřených dveří“, kdy
ostatní veřejnost byla zvána do zbrojnic a hasičských areálů, aby poznala bohatou činnost.
Příbramští ve svém sborníku (1975) spočítali, že za 80 roků své činnosti byl jejich sbor 58
krát při likvidaci požárů místních i přespolních a 4 krát při povodních a větrných smrštích. Za
tu dobu uspořádali 325 oslav, veřejných cvičení, divadelních představení, tanečních zábav a
180
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
jiných kulturních vystoupení, oslavili dvakrát svoje jubileum a samaritáni poskytli 636
ošetření. Schůzí výborových členských i výročních měli 1236, výbor sboru volili už 52 krát a
členů ve sboru se vystřídalo 295. Od roku 1945 odpracovali členové 43 590 brigádnických
hodin, provedli 360 cvičení družstev a 150 zimních cvičení.
Statistika z roku 1963 uvádí, že v ČSPO bylo tohoto roku evidováno 14 674 místních a
2188 závodních sborů. To představovalo 691 736 členů, z toho 79 084 žen. (Brno - venkov:
140 sborů, 6577 členů, 633 žen, celkem 7210). I na okrese Brno - venkov byla tedy situace
obdobná. Ženy tvořily ve sborech 7 - 10 % veškerého členstva. Věkový průměr byl velmi
různorodý. Na jedné straně se sbory omlazovaly, na druhé straně se z různých ročenek a
sborníků vydávaných k výročí založení sboru dozvídáme, že byla na okrese spousta členů,
kteří byli ve sborech přes 40 roků z toho více než 20 roků v různých náročných činnostech­
funkcích. V této době byla celá řada odznaků, které se za uvedenou činnost zasloužilým i
mladým členům udělovaly. Byl to odznak Mladý požárník, Vzorný požárník 1., II. a III.
stupně, Vzorný strojník, Za příkladnou práci, Za zásluhy, Za věrnost 20, 30 a 40 let, Nejlepší
požární sbor a Čestný prapor ÚV SP0126. Z hasičských sborů dostal roku 1961 Kuřím od nv
ČSPO čestný odznak Za zásluhy, roku 1964 putoval čestný prapor do Lelekovic. Tento sbor
byl úspěšný i roku 1977, kdy obdržel nejvyšší svazové vyznamenání ÚV SPO ČSSR.
Vynikající výsledky Lelekovických je zařadily mezi 10 nejlepších družstev v republice, která
se připravovala na mistrovství světa v Jugoslávii. Pro finálové soutěže byla určena k postupu
pouze 3 první družstva. Mezi ně se Lelekovice bohužel nezařadily. Na konci 60. let (1969)
byla pověřena Zastávka, aby representovala náš okres v soutěži ve slovenském Martině. Ze
139 sborů obsadil sbor ze Zastávky 27. místo.
Mezi ty sbory, které v nejrůznějších soutěžích spatřovaly prostředek ke zvýšení své
akceschopnosti, patřil především Tišnov a Pozořice. Zdejší hasiči nejen, že sezapojovali do
všech soutěží, vyhlašovaných ústředními orgány, ale v Tišnově od roku 1978 pořádali soutěž
v požárnických disciplínách o putovní pohár MěstNV. O rok později přidali branný závod s
požární tematikou pro mládež ze základních škol. Za zmínku stojí umístění Tišnovských roku
1978 v soutěži v Berlíně. V kategorii požární útok obsadili 1. místo a stejně dobře si vedli i v
disciplíně 4 x 100 m. Úspěšná v nejrůznějších soutěžích byla i družstva z Pozořic, V roce
1974 měl jejich sbor 118 mužů a 20 mladých požárníků. Ve snaze učinit hasičskou činnost
ještě zajímavější, byla vyhlášena místní soutěž o putovní pohár MěNV. Roku 1977 bylo
přihlášeno 17 družstev, o 2 roky později 18, na 9. ročníku (1982) startovalo 15 družstev, za
rok 16 mužských a 2 ženské kolektivy. Většinou vítězili hasiči z Dolních Kounic.
Technický pokrok, vlastní současné industriální epoše, se začal projevovat, i když se
zpožděním, na zlepšujícím se vybavení hasičských sborů (organizací). Dolní Kounice dostaly
roku 1970 cisternový vůz Opel -Blitz a dvoukolovou stříkačku PPS 12 s vybavením. Cisternu
brzy vyměnili za zachovalejší auto Praga RN, za další 4 roky jim Okresní inspektorát SPO
Brno - venkov koupil kropící cisternový vůz Škoda 706. Pro jeho uvedení do pojízdného
stavu bylo odpracováno mnoho brigádnických hodin. Jejich nejmodernějším vozidlem je
dopravní Avie 30. Malý sbor (organizace) na Hlíně se začal motorizovat od roku 1968, kdy
koupil od místního zemědělského družstva auto. Za rok vyměnili starou PS 8 za novou a
počátkem 70. let jim byla přidělena skříňová Tatra 805. Také v Hrubšicích byly zaznamenány
změny na konci 70. let. Od MNV Přísnotice získali motorovou stříkačku PPS 8 a závěsný vůz
PV 8/l. Tento inventář však záhy předali do Ivančic a dostali Tatru 805. Roku 1969 bylo toto
vozidlo dáno do -Iiříkovic. I zde však museli odpracovat mnoho hodin, aby auto mohlo
sloužit svému účelu. Ve stejném roce dostali stejné vozidlo i v Kobylnicích. Vykazovaná
hodnota 10 000 Kč. Nejprve získali od OIPO motorový agregát v ceně 23 000 Kčs a roku
1977 další agregát v hodnotě 32 000 Kčs. Kovalovičtí vlastnili Tatru 805 a od roku 1975, kdy
oslavovali 85. močí založení, dostali darem od OV ČSPO dvoukolovou stříkačku DS 161 9.
181
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Problémy se zastaralou technikou měli i v Lelekovicích. K dodávkovému automobilu
Horch převzali od hasičů z Brna - Králova Pole autocisternu Typu ZIS s vadným motorem,
který s velkým úsilím zprovoznili. Svůj technický park rozšířili roku 1966 o nákladní Tatru
805, kterou po 3 letech vyměnili za nákladní vůz Garant a ten svépomocí přestavili.
Autocisterna Praga V3S byla získaná jako vyřazená od vojáků. Jenom na její opravě a
uvedení do chodu bylo odpracováno 1430 hodin. Drobnou výzbroj a výstroj doplňovali z
peněz, které získali sběrem odpadových surovin. V polovině 80. let se mohl sbor právem
chlubit cisternovou automobilovou stříkačkou CAS 25 na podvozku Škoda 706, CAS na
podvozku T 805. Sbor je dále vybaven speciálním dopravním vozem DVS na podvozku Avia
30 a přenosnou stříkačkou PS 12. Pro zásahy na motorových vozidlech, případně ve
speciálním prostředí, je sbor vybaven také práškovým hasícím zařízením, izolačními
vzduchovými dýchacími přístroji, motorovou pilou, ochranným oblekem proti sálavým
plamenům, radiostanicemi a nej­ modernějšími ochrannými pomůckami pro členy
zasahujících požárních jednotek. Velkou část tohoto vybavení nakupují z prostředků
získaných brigádami, kulturní a jinou činností.
Mělčany mají ve své požární technice motorové stříkačky PS 8, PPS 12 a požární vozidlo
T 805 Special. Hasiči z Moravské Knínice převodem kmenového jmění od vojenské správy z
Nitry převzali skříňovou T 805, hasiči z Moutnic zase koupili od Jihomoravských pekáren T
805 a starý Horch dali na náhradní díly. K výkonu služby měl sbor v Pozořicích vedle vlastní
automobilové stříkačky ještě autostříkaěku AS 16 a přenosný agregát PS 8, které jim zapůjčil
odbor CO ONV Brno - venkov. Za dobrou práci obdrželi roku 1979 nový požární stroj PPS
12. Sbor v Předklášteří při oslavách stého výročí založení (1882) měl v inventáři auto T 805,
čerpadlo PS 8 a další materiál, Příbram vlastnila auto T 805 a stříkací stroj DS 16 s
příslušenstvím. V Říčanech při 100. výročí vzniku sboru vlastnili valník, Tatru 805,
dvoukolovou střfkačku PPS 12, dvoukolovou stříkačku DS 16, dodávkový automobil ŽUK a
dvoukolový výsuvný žebřík.
Pozoruhodnou technikou se na konci roku 1981 mohl vykázat Tišnov:
CAS 25, Š 706, DVS 12 A 30, nákladní auto V3S, světelný agregát na podvozku, světelný
agregát stabilní a poplachové zařízení do bytu členů. Pro dokumentaci mají filmovou kameru
16 mm a promítací přístroj 16 mm, vybavenou fotokomoru a rozhlasové zařízení (zesilovač,
reproduktory a měnič 12/220 V). Ve Velaticích koupili od Šmeralových závodů za 4000 Kčs
autobus, který sloužil po dobu dvou roků k nejrůznějším zájezdům pro sbor, ale i pro jiné
spolky v obci. Pro nepřijatelné podmínky odboru dopravy došlo k řadě sporů, několik
aktivních činovníků odešlo z funkcí, počet členů poklesl. Roku 1971 byl autobus prodán do
šrotu. Ani přidělení Tatry 805 pro špatný stav nepomohlo situaci vyřešit. Když bylo
Zastáveckým roku 1973 přiděleno vozidlo Praga RN, netušili, jaké problémy na ně čekají.
Vyřazenou motorovou stříkačku Steyer nahradil při 90. výročí založení (1970) agregát PPS 12
s veškerým příslušenstvím. Tři roky poté převedle Krajská vojenská ubytovací a stavební
správa na zastávecký sbor automobilovou cisternu CAS 16. Místo vyřazeného vozu Praga RN
získali nákladní vozy Tatra 805, Praga V3S a cisternový vůz AKVE - Škoda 706 a později
zakoupili autobus Robur. Roku 1985 vlastnil sbor CAS 32, T 138, DVS 12 A 30, PS 8131.
To, že je konec století érou mikroelektroniky a dalších zdokonalení, poznáváme pouze
minimálně. Radiové stanice proškolování radiooperátorů pro jejich obsluhu, dýchací technika
Saturn 57 a GH 146 - to byly v polovině 80. let na okrese Brno - venkov opravdu jen první
vlaštovky. Tyto možnosti nabízel sbor na Zastávce.
Za součást techniky je nutno považovat i místnosti, ve kterých se skladuje - tedy hasičské
zbrojnice. Ty prošly v mnoha místech rovněž změnami k lepšímu. Do velké přestavby se
pustili už počátkem 60. let hasiči v Holasicích, po deseti letech přistavěli klubovnu a po
dalších deseti letech sociální zařízení. Také na Hlíně dokončili 1972 přestavbu, větší akci si
vyžádal hasičský objekt v Kobylnicích. Po přístavbě kulturní místnosti zavedli do celého
182
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
areálu novou elektroinstalaci. Náročnější práce čekala Kovalovické. Roku 1965 začali
generální opravu svého stánku. Po 15 letech zjistili, že ani tento objekt už nevyhovuje, a tak
padlo rozhodnutí, pro které získali všechny členy - stavba nové zbrojnice. Na jaře 1981
zbourali starou autobusovou garáž a položili základy pro novou stavbu. Po celou dobu prací
(do roku 1985) nezapomínali na svoje běžné hasičské povinnosti.
V Lelekovicích doplnili svoji zbrojnici stožárem se sirénou. Její ovládání je umístěno
trvale přístupným způsobem na budově zbrojnice a dálkové ovládání je v kanceláři obecního
úřadu. Za garážemi svých vozidel přistavěli další část. Později rozšířili most přes potok
Ponávku a vjezd do zbrojnice museli osadit novými širšími vraty, aby velké cisterny mohly
zajíždět dovnitř. V modernizaci zbrojnice pokračovali až do roku 1976. Po uvolnění prostorů
v 1. patře, kde byl doposud rodinný byt, byla vybudována pěkná klubovna. Celkovou
rekonstrukci zbrojnice se podařilo provést během 2 let v Mělčanech.
S výstavbou nové „hasičky“ začali roku 1978 v Moravských Knínicích. Do konce roku
zbourali starou část skladiště, provedli betonáž základů u obou garáží a postavili obvodové
zdivo. Přes velké úsilí, reprezentované více než 6000 hodinami, ohromnou dřinou, nepodařilo
se jim dokončit dílo do konce roku 1981, kdy vzpomínali 100. výročí založení. Radost z
dobře vykonané práce nebyla o to menší. Také v Moutnicích vybudovali hasiči na počest 85.
výročí trvání sboru novou zbrojnici. Odvracovali více než 7500 hodin a vytvořili dílo v
hodnotě 500000,- Kčs.
Velké problémy s budováním vlastního důstojného stánku měli v Pozořicích. Výstavba
započatá v roce 1961 byla komisionálně pozastavena a k pokračování došlo až o 6 roků
později. Od ledna 1969 se už v nové budově konaly výborové a členské schůze, ale původní
záměr otevřít zbrojnici k oslavě 85. výročí založení sboru (zaří 1970), musel být znovu
odložen. Slavnost se definitivně konala 28. a 29. srpna 1971. Tím byl naplněn sen mnohých
starších pracovníků sboru a spokojení zřejmě byli i ti, kteří nějakým způsobem ruce k dílu
rovněž přilo žili.
V Předklášteří stačili roku 1980 opravit fasádu. Zejména mladí členové mají zásluhu na
tom, že jejich „hasička“ omládla. Náročnou stavbu nové zbrojnice započali ve Šlapanicích.
Také zde byly nejrůznější problémy, zejména při dokončení celé akce a tak k slavnostnímu
předání došlo u přfležitosti 80. výročí založení sboru (1969). Rekonstrukci zbrojnice
prováděli Zastávečtí roku 1977 v tzv. akci Z. Zdokonalili sociální zařízení, vybudovali
skladiště náhradních dílů a provedli další drobné opravy, vše v celkové hodnotě 48 000,- Kčs.
Ukázalo se, že v některých obcích tradiční zdroje nestačí, a proto součástí dalšího
technického zdokonalování bylo i budování nových, či rozšiřování stávajících vodních zdrojů.
Úplně novou vodní nádrž o rozměrech 25 x 15 x 2 m vybudovali v Hlíně. Kobylničtí v období
1971 až 1973 zřídili v obci dokonce 3 protipožární nádrže, každou na 30 m3 vody - u mlýna,
u školy a na Sokolnické ulici. V Kovalovicích byla krytá vodní nádrž vybudována na dolním
konci vesnice už roku 1961. Existující systém vodních nádrží v Pozořicích byl doplněn
druhou menší vodní nádrží v Zámku a novou nádrží na Jezerách. Novou nádrž postavili
rovněž v Říčanech. Rybník v blízkosti zastáveckého nádraží byl v 70. letech zlikvidován, ale
v jeho blízkosti byly náhradnou zřízeny 2 podzemní nádrže s obsahem 300 m³. Opravdu
hodnotný dar si dali na Skaličce, kde na počet 501etého trvání sboru (1974) otevřeli
koupalistě a požární nádrž v hodnotě dřla 430 000,- Kčs. V některých místech byly tyto
nákladné stavby doplněny kovovými sušicími věžemi (Tišnov a Pozoříce) nebo stožáry se
sirénami (Lelekovice, Říčany).
Množství zdarma odpracovaných hodin, které věnovali těmto stavbám členové i nečlenové
sborů (organizací), nikdo asi přesně nespočítá. Připočteme-li k tomu hodiny na údržbě
technického invetáře, na drobných opravách a údržbě zbrojnic - pořád nebudeme u konce
onoho úžasného vzepětí lidské síly a lidského ducha, u jehož počátků stojí kouzelné slovo -
183
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
dobrovolnost. Vždyť členové sborů v duchu svého hasičského kréda, se stejně tak cítili být
občany své obce a svého města. To právě přimělo hasiče v Ivančicích, aby pracovali ve svém
městě na stavbě Klubu důchodců, v Zastávce při stavbě mateřské školy, v Jiřfkovících na
samoobsluze, v Pozhořicích při výstavbě zdravotního střediska, širokúhlého kina, obchodního
střediska či při opravách děkanského kostela137. Bylo by možné jmenovat ještě řadu našich
dalších obcí a měst. V těchto souvislostech jsou stále aktuální slova Václava Oharka, který v
Památníku hasičské župy Tišnovské - Oharkovy 1932 napsal: „Nejkrásnější vlastností
hasičské činnosti je dobrovolnost. To ovšem neznamená, že by práce, kterou hasič koná
doborovolně, měla být všelijaká a jen ne být poctivá a promyšlená. Naopak! Dobrovolnost je
známka ušlechtilá, jež vyžaduje také ušlechtilé práce. A ta se konati může jen a jen v dobrém
slova smyslu vždy pořádně s opravdovou kázní, nezištně a s láskou. V těchto vlastnostech
tkví dobrovolnost hasičova“. (Sborník: Památník hasičské župy Tišnovské - Oharkovy, 1882 1932, Tišnov 1932, s. 16).
Každá organizace a každý spolek, který chce, aby v jeho práci byla zachována kontinuita,
musí mít zájem o složku žákovskou a dorosteneckou. Toto je ovšem pouze jedna stránka věci.
Tou druhou byla skutečnost, že na počátku 60. let došlo k prudkému nárůstu požárů, které
byly zaviněny dětmi a tím pochopitelně i ke výšení způsobených škod. (Roku 1960 způsobily
děti 658 požárů s celkovou škodou 9 106 812 Kčs, roku následujícího už 941 požárů a 16 939
244 Kčs škody). Toto si dobře uvědomovali např. v Čebíně, a proto už na počátku 60. let ve
spolupráci s ředitelstvím základní školy ustavili kroužek mladých požárníků (1961) a o rok
později požárnický dorost v zemědělském družstvu. Také v sousedním Drásově začali se žáky
ve stejném roce a družstvo dorostu založené roku 1973 se stalo okresním přeborníkem. Jeho
členové úspěšně pokračovali i po přechodu do kategorie mužů. V Dolních Kounicích se
věnovali žákům i v době letních prázdnin a organizovali pro ně letní stanové základny s
prvky, které rozšiřovaly hasičské dovednosti138.
Holasické může těšit to, že 3 členové jejich žákovského družstva si zvolili hasičství za
svoje povolání a stali se členy profesionálního VPÚ v Brně. Od roku 1956se datuje dobrá
práce s mládeží v Mělčanech. Do hry Plamen se pravidelně zapojovala 2 družstva žáků a 1
kolektiv děvčat. Dvakrát reprezentovali okres ve výšších soutěžích, vždy s velmi dobrými
výsledky. Tyto kolektivy dozrávaly kvalitativně v následujících letech, kdy dorostenky
obsadili v krajském kole 2 místo (1980) a v roce následujícím byly ve stejné soutěži první.
Dorostenci se účastnili roku 1978 celostátního přeboru. Dobrý dorostenecký kolektiv byl na
počátku 80. let také v Neslovicích. Na závěrečném srazu ve Zbýšově (16. května 1981)
dorostenci obsadili 1. místo a vybojovali si postup do krajského kola. Nižší početní stav
vyřešili spojením s mladými požárníky ze Zastávky a tak jejich 12. místo v kraji odpovídalo
jejich tehdejším možnostem. Také toto družstvo zrálo několik let - od žákovského kolektivu
až po dorosteneckou věkovou kategorii. V Kobylnicích bylo žákovské družstvo ustaveno až
roku1978, ale už 10 let před tím zavedl sbor tradici dětských maškarních plesů. Snad to byl
právě tento druh zábavy, který vytvářel u těch nejmladších první citové vazby k hasičské
organizaci. Mladí z Kovalovic mohli sloužit za příklad i starším členům sboru. Na velkých
sportovních soutěžích v Hostěnicích r. 1972 obsadili žáci i dorostenci shodně druhá místa,
zatímco dospělí se museli spokojit se stupínkem bronzovým.
Jejich působení na žáky školního věku bylo velmi všestranné. Od branných závodů s
hasičskou náplní, přes promítání vhodných filmů, prostřednictvím besed u táborového ohně či
ve zbrojnici - tím vším si zajišťovali potřebný trvalý zájem dětí o hasičskou činnost. Jedno z
nejúspěšnějších okresních kol celostátní žákovské soutěže „Plamen“ se konalo 4, října 1980 v
Rozdrojovicích. 20 žákovských, 5 dorosteneckých družstev osvědčilo velmi dobré znalosti a
dovednosti z požárnické disciplíny. Ze strany domácích byla celá akce vzorně organizována.
Vlastní tradici s požární tematikou pro žáky základních škol zorganizovali roku 1979 v
Tišnově. Od počátku 80. let má dobrou úroveň práce s mladými na Zastávce. V létě roku 1981
184
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
vyjeli na baltské pobřeží tehdejší NDR, kde připravili během 11 dnů svým nejmladším
členům bohatý poznávací program kulturních, přírodních a jiných zajímavostí a přitom se
koupali v moři. Úspěšný zájezd opakovali i v přfštím roce. Členům dorostenecké kategorie
nabídli putování po Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku. V zimě začali s nimi navštěvovat
saunu a plavecký bazén v Blučině. Roku 1983 vyjeli s nejmladšími členy sboru za krásami
naší vlasti. Pálava, Věstonice, Mušovská jezera - to byla trasa, při které měli mladí možnost
zapojit se do ukázek moderní hasičské techniky. Za dobrou práci byli vysláni na krajský sraz
do Strážnice s tím, že musí obsadit kategoiii mladších a starších dívek v požárnických
disciplínách. Ve spolupráci s ředitelstvím místních škol se tato akce vydařila. Děvčata
skončila na 2. a 4. místě a Zastávka reprezentující okres Brno - venkov byla v rámci kraje
třetí. Od té doby obsazovali do soutěže hry "Plamen" všechny čtyři kategorie. Znovu
opakovali oblíbený pobyt u Baltu a roku 1985 při turistickém spartakiádním srazu navštívili 5
požárních stanic VPÚ Praha. Silná mládežnická základna na Zastávce je zřejmě i do dalších
let zárukou úspěšné činnostil.
Významnou událostí pro československé hasičstvo byla počátkem 70. let Mezinárodní
soutěž v požárním sportu CTIF a VII. mezinárodní sympozium konané ve dnech 9. - 14.
července 1973 v Brně. Tohoto sympózia se zúčastnili zástupci 22 zemí a v hasičských
disciplínách soutěžilo 18 družstev, která byla členy mezinárodní hasičské organizace. Několik
zúčastněných požárních družstev hostily i sbory okresu Brno - venkov. Ivančice se staly
hostitely pro kolegy z holandského města Esch s/A1zette. Do Čebína zavítali němečtí hasiči z
Eichemu a tomuto setkání byl přítomen i prezident CTIF A. Briiger, který na slavnostním
obědě vysoce ocenil význam přátelství hasičů všech evropských zemí. Čebínští byli velmi
aktivními účastníky tohoto hasičského svátku. Na výstavě Vývoj a technika PO v ČSSR
předváděli ukázky dávného hašení pomocí ruční stříkačky, tažené koňským potahem. V
Dolních Kounicích se francouským hasičům líbila nejen zřícenina kláštera Rosa coeli, ale
chutnala jim i kounická frankovka, nesoucí stejné jméno. Vzájemné styky byly udržovány
ještě na počátku 80. let. Holandské hosty uvítali i v Kobylnicích. Pozořice navštívili 15.
července hasiči z francouzského departmentu Eishe Leon. Na hranicích obce byli přivítáni
zástupci MNV a odtud je doprovázeli motoristé až do požární zbrojnice. Zde je uvítala
děvčata v krojích a starosta sboru. Po prohlídce zbrojnice následoval společný oběd ve stylové
slavkovské restauraci Bonapart a prohlídka zámku. Hosté z Francie odjížděli velmi spokojeni.
Další holanská skupina byla v Říčanech. I zde byli přijati na MNV a po prohlídce obce a
zbrojnice byla s nimi přátelská beseda. Třetí holandská skupina navštívila Zastávku. Při
společné besedě se ukázalo, že stejná idea, která vede všechny členy dobrovolných
hasičských sborů, dokáže přinejmenším překlenout i všechny jazykové přehrady. Zastávečtí
při svých cestách k Baltickému moři navíc navázali velmi blízké kontakty se svými kolegy v
Berlíně - Pankově.
Naši hosté se pochvalně vyjadřovali o organizaci brněnského mistrovství, o péči, kterou
jim pořadatelé věnují, líbily se jim požární zbrojnice v místech, která navštívili a chválili
výstavnost našich obcí a městeček, kterými projížděli. Techniku, kterou jim hostitelé
ukazovali, považovali už však za překonanou.
Družstvo Pozořic, které reprezentovalo okres v západoslovenské Stupavě, začalo pravidelné
přátelské styky mezi oběma sbory - požárnickými organizacemi. Od té doby jezdí na
Slovensko jeden rok Pozořičtí, v následujícím roce jsou oni hostiteli hasičů ze Stupavy. U
skutečňují se výměnné tábory nejmladších členů sborů, vzájemné styky jsou za ta léta
neformální a přispívají k lepšímu poznání obou našich národů. Od roku 1971 mají podobnou
spolupráci i v Říčanech, rovněž se západoslovenským městem Lábem. Sbory se zvou
vzájemně na akce a neúčast pozvaného je vyloučena. A tak při psaní těchto řádků kladu sobě,
ale i vám, vážení čtenáři, otázku. Neukazovalo po celou dobu své existence hasičské hnutí
185
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
cestu, po které chceme jít dnes? Nejsou zápisy v moravských a slovenských kronikách
popisující vzájemná setkání našich a slovenských hasičů (požárníků) momentem pro
nejednotné politické představitele? Předcházející popis činnosti hasičských (či požárnických)
sborů od roku 1960 by nebyl úplný, kdybychom zapomněli na práci kulturní. Byla opravdu
bohatá! V tradicích ochotnického divadla pokračovali v Dolních Kounicích a v období 1960 1980 sehráli 26 představení. Jejich repertoir obsahoval všechny divadelní žánry, hry od
domácích i cizích autorů. Na divadelním festivalu v Tišnově (1961) hrou Voják obsadili 1.
místo. O rok později se zde představili s Ostrovem Afrodyty, v 70. letech Košilkou. Na
přehlídce požárnických sborů ČSR roku 1975 byli nejlepší, za další 2 roky, při stejné soutěži
získali 1. místo za scénu k divadelní hře Vražda z neschopnosti. Velmi úspěšní byli
Švandrlíkovou satirou Honorace z pastouškyl43. Vedle divadelní činnosti nacvičovali pásma
a estrády pro důchodce, k různým výročím a pro slavnostní schůze jiných organizací v místě.
Místem, kde se udržují nejrůznější lidové tradice včetně krojů jsou Šlapanice. Hasičský den,
ostatky s hody se oslavují se všemi starými zvyky. Spolu s ostatními složkami v místě patří
hasiči mezi ty, kteří tyto staré tradice udržují. V Zastávce vsadili na poznávací zeměpisné
zájezdy. Nejen po naší vlasti, ale téměř do všech sousedních států, kde to bylo podle
tehdejších zásad cizineckého ruchu možné.
V malých obcích okresu zůstává stále mimořádnou společenskou událostí taneční zábava ostatková, pouťová, Josefská, Kateřinská, VácJavské či Martinské hody. Takových akcí
uspořádali hasiči na Hlíně přes 20, 7 divadel a dvakrát si připomenuli výročí založení sobru.
V blízkých Ivančicích navázal kapelník Miroslav Glockner na vynikající tradici hasičské
dechové hudby. Vzestupnou tendenci v 70. a 80. letech měla kulturní činnost v Lelekovících.
Od roku 1972 zajišťovali hasiči Okresní přehlídku dechových hudeb, řadu let to byla Krajská
soutěž dechových hudeb ve hře za pochodu. Největší odměnou pořadatelům bylo jistě vysoké
ohodnocení poroty, obdiv a uznání účinkujících a spokojenost více než tisíce diváků. V 60.
létech vybudovali z vlastních prostředků letní kino a přes zastaralé technické zařízení
poskytovali v letních měsících zábavu i poučení především mladým ze širokého okolí. Za
doprovodu dechové hudby Hluchavky konaly se ostatkové průvody maškar a V áclavské hody
s předtančením České besedy. Po vybudování klubovny scházeli se zde hasiči (požárníci) s
manželkami, aby jim vynahradili chvíle, kdy jsou pro hasičské povinnosti mimo domov.
Místnost se používá pro promítání krátkých i celovečerních filmů pro děti a pro dospělél.
Na počátku 60. let dochází k velkému nárůstu požárů a v souvislosti s tím i způsobených
škod. Roku 1960 - pouze v zemědělských závodech a zařízeních v Čechách a na Moravě
hořelo 1678 krát. Celková škoda dosáhla částky 34 miliónů 463 tisíce 489 korun. Za rok
později už bylo evidováno 2339 požárů a celková škoda byla ohodnocena za téměř 50
miliónů. I když v následujících létech požárů ubylo, menší byly i škody, přesto byla tato čísla
varující. Jak vypadala situace na okresu Brno - venkov?
V roce 1971 zasahovali ěebínští hasiči při jednom z největších požárů v obci. 26. října asi
ve 22 hodin v noci, vypukl v objektu JZD požár, který postupně zničil L kravín, sklad suché
píce se 70 ti vagóny vojtěšky, 50 vagónů slámy a 200 metráků jaderných krmiv. K požáru se
sjelo 10 sborů a jeho úplná likvidace trvala 3 dny. Sami čebínští hasiči za 100 let své
existence (1880 - 1980) se aktivně podíleli při hašení 210 požárů. Ve stejném roce měli téměř
stejné problémy v sousedním Drásově. Také zde vypukl požár v nočních hodinách v přípravě
krmiv v JZD. Navíc zde byla uskladněna suchá píce. Na likvidaci ohně se podílelo 6 sborů. Z
kronikářských záznamů Drásova se dozvídáme, že během své staleté historie zasahovali při
likvidaci 186 požárů.
Na základě zkušeností z předcházejících let utvořili v Dolních Kounicích povodňové
družstvo, které bylo od roku 1965 vybaveno gumovým člunem pro 12 osob. Z větších požárů
a jiných pohrom stojí za zaznamenání požár stohu slámy na Karlově (1963), požár osobního
186
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
auta (1964), požár kravínu a drůbežárny (1965), 9 požárů, povodeň a hledání utonulého
(1969), požár sauny TJ Vodní sporty (1970), povodeň (1973) a vyprošťování utonulého a
hledání pohřešovaného v lese (1977). Průměrný počet zásahů ve městě a okolí se pohybuje
kolem 7 - 10. V sousedních Ivančicích měli hasiči jenom v roce 1976 - který byl mimořádně
suchý - celkem 107 zásahů. S vodou měli mnoho práce v Kobylnicích. 14. 5. 1963 došlo v
odpoledních hodinách k průtrži mračen. Proud vody byl tak silný, že byla zaplavena celá
náves, voda vnikla do 17 domů a ve zbrojnici bylo 17 cm náplavy. V průběhu 70. let
zasahoval sbor jenom ve své obci 9 krát. Šlo však o menší požáry, které byly záhy
likvidovány. Méně požárů, ale více práce na jejich lokalizaci, měli v Kovalovicích. Zejména
při požáru sokolovny ve Viničných Šumicích (1960), při hašení stohu slámy v Sivicích (1963)
a dvou domů v Kovalovicích (1980).
Poměrně náročné úkoly plnili hasiči v Pozořicích, V roce 1960 vyjeli k 6 požárům,
(největší byl oheň sokolovny ve Víničných Šumicích a na staveništi nové ZDŠ), následující
rok zachraňují hořící stoh slámy v JZD Sivice, roku 1964 likvidují požár v závodě Hlubna
Holubice. V měsící dubnu 1968 vznikl rozsáhlý lesní požár u Jezer, jehož zdolávání se
zúčastnily sbory z Pozořic, Sivic, Hostěnic, Kovalovic, Viničných Šumic, Slavkova a VPÚ z
Brna. Profesionální sbor v Pozořicích, který začal svoji činnost od 1. srpna 1976, již 5. srpna
vyzkoušel svoji pohotovost při likvidaci požáru v provozovně ÚP závodů. Tento útvar se
podílel také na včasné likvidaci ohně v Blažovicích. Další úspěšný zásad měli na budově
MNV v Horákově a v Bílovících. Roku 1982 vyjely oba pozořické sbory celkem 17 krát.
Kromě likvidace požárů se podíleli na vyprošťování autobusu a auta při náledí a sněhové
kalamitě. Velké množství zásahů měli o rok poté. Celkem 27 zásahů - hořící brikety, uhlí,
sláma, travní porost, špatná instalace v bytech. Vysoký počet požárů usnadňovaly velké
teploty a s tím související sucho.
Naopak častější byly zásahy Říčanských. Kolem roku 1970 při lesním požáru, několik dní
poté se vzňal po úderu blesku dům čp. 143. V dalším roce zasahovali ve Veverských
Knínicích a při hoření strniště u Ostrovačic. Menší zásady měli v následujících letech. Na
hořící chatě ve Žlebě, při požáru od komínů, 2 krát zachraňovali sušičku JZD, v lese u Říček,
při požáru vepřína na Javůrku a ve Veverských Knínicích. Šlapanice se podílely na
podobných akcích v 70. letech celkem 17 krát.
S Říčanskými se setkávali při některých akcích v okolí hasiči ze Zastávky. Při hašení
velkéhostohu slámy v Tetčicích, na státním statku v Rosicích, v březnu 1961, kdy hořelo na
Zastávce místní kino. Nedobré vzpomínky mají na rok 1974, kdy vedle deseti menších zásahů
museli osvědčit svou pohotovost při požáru obytného domu, kde bydlelo 10 rodin. Oheň byl
zpozorován ve 4 hodiny ráno, ve 4.25 byl vyhlášen poplach a ve 4.30 již 10 členů sboru
účinně zasahovalo proti zhoubnéhu živlu. Za přispění sborů z Rosic, Říčan a z Brna se
podařilo požár lokalizovat. Vznikl sálavým teplem a jiskrami z neodborně upravneného
komínu ve stropním prostoru. K úplné likvidaci došlo už v 7 hodin ráno. Zásah uvedených
sborů byl účinný, protože k nasazení lidí i techniky došlo v jeho počáteční fázi.
Účinnost hasičské práce byla vždy posuzována podle úspěšnosti zásahů proti ohni či jiným
živlům. Všechny činnosti ostatní lze považovat za průvodní. Doba páry byla i dobou
klasických hasičských sborů. Hašení vodou, pumpy, stříkačky, hadice, žebříky, háky,
sekyrky. Pak přichází doba elektřiny a spalovacích motorů. Elektrifikace většiny obcí našeho
okresu probíhala ve 20. letech. Pronikl nám tedy elektrický proud i do domácností. Stačili
výrobci nabídnout sborům takovou techniku, aby zásahy hasičů byly úspěšné? A co období 2.
světové války? Letecké zápalné pumy, zápalné destičky shazované z letadel, nové, vysoce
hořlavé materiály! Mají naše sbory možnosti hasit vysoce zápalné a toxické chemické látky?
A jak je dnes hasičské hnutí připraveno na radiační havárie a zamořenf? Neodvážím se
187
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
předvídat další vývoj hasičského hnutí, ale nedospěje i ono k jakési profesionalizaci? Počátky
přece už byly učiněny i na našem okrese.
Velmi krátce po vzniku nového okresu Brno - venkov, vzniká 1. července 1960 Okresní
inspektorát požární ochrany. V této době spadal pod odbor vnitřních sil a byl tvořen dvěma
pracovníky: Josefem Martínkem a J. Rozmarýnem. Tento útvar se postupně rozšiřoval až do
roku 1965 na 6 pracovníků. Náčelníkem se stal Josef Martínek, který byl současně i
místopředsedou OV - SPO. Dalšími pracovníky byli:
Jaroslav Putna, František Křivánek, Jan Palata, František Urbaš a František Crha. Po odchodu
J. Martínka do důchodu (1976) byl jmenován náčelníkem Jan Kubát.
Zákonem 133/1985 o požární ochraně byla přeměna Okresní inspekce PO s platností od 1.
7. 1986 na Okresní správu sboru požární ochrany. Tento orgán zajišťuje činnost státního
požárního dozoru, kontrolní, stavební a technickou prevenci a provádí zjišťování příčin
požárů. Její technicko-ekonomický úsek se stará o materiálně technické zabezpečení veškeré
požární obrany a civilní obrany. Řídí také činnost okresního útvaru Sboru požární ochrany. V
současné době OS SPO tvoří: JUDr. Antonín Osvald, Bronislav Mašek, František Crha,
František Střeštík, Josef Sláma, Zdeněk Melkes, Přemysl Fojtl, Alena Dohnalová a Alena
Martínková.
Profesionální požární ochranu v okrese zajišťuje od roku 1970 Okresní veřejný požární útvar
v Tišnově (Oldřich Dvořák, Miroslava Zdeněk Melkes) a v Ivančicích (Zdeněk Palas, Miloš
Smutný, Zdeněk Jašek a Jan Růžička). Od roku 1976 byly vytvořeny další útvary v
Židlochovicích, v Pozořicích a Rosicích. Nejčastější technikou, kterou mají k dispozici je:
Požární plošina PP 20
Žebřík IFA A 230
Š 101 CAS 25
815 CAS 32
Před r. 1990 bylo v okrese Brno - venkov 139 dobrovolných sborů a 2 závodní
V r. 2008 má okres 12 okrsků se 70 sbory sdružených v SHČMS. Cca 21 sborů je v
Moravskoslezské hasičské jednotě.
XI. Hasičské záchranné sbory
První placený hasičský sbor byl na českém území založen už v roce 1853 v Praze. Hlavní
odpovědnost za hašení požárů ale ležela od 2. poloviny 19. století až do druhé světové války
na dobrovolných hasičských sborech měst a obcí.
Za první Československé republiky existovaly veřejné (komunální) požární jednotky z
povolání jen v některých větších městech. V ostatních městech a obcích využívali starostové
předpisy prakticky převzaté z Rakouska-Uherska. Ty umožňovaly přenášet zodpovědnost
starostů za hašení požárů na dobrovolné hasičské sbory. Jejich materiální potřeby však kryly
jen částečně. Někde byly dobrovolné hasičské sbory posíleny městským zaměstnancem
zastávajícím funkci strojníka popřípadě velitele.
Uvedený stav ale samozřejmě neodpovídal potřebám průmyslového státu v dobách míru,
tím spíše za války. Rychlá změna nenastala ani v protektorátu, kde byl vydán překlad
německého zákona jako vládní nařízení o hasičstvu - veřejné (městské) požární útvary se v
Německu nazývaly požární policie a byly jednotně řízeny ministerstvem vnitra. Asi v roce
1942 byl i v protektorátu ustaven pluk (Regiment) požární policie Čechy - Morava. Mužstvo
pluku tvořili čeští četníci a příslušníci finanční stráže, kteří byli k pluku přeloženi a důstojníci.
To byli němečtí inženýři, kteří po vystudování ještě absolvovali dvouleté učiliště požární
188
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
policie v Berlíně Eberswalde. Pluk podléhal administrativně velitelství četnictva v
protektorátu; jeho nasazování do akcí a výcvik řídila říšská místa. Po skončení války se
mužstvo bývalého pluku požární policie většinou vrátilo zpět ke svým původním jednotkám.
Po válce byla požární ochrana zařazena do oboru působnosti ministerstva vnitra (jemuž
také příslušel nejvyšší dohled a řízení), plnění úkolů na úseku požární ochrany pak
zajišťovaly národní výbory (místní, okresní a krajské), jejichž výkonným orgánem pro tuto
oblast bylo hasičstvo, které bylo dobrovolné, z povolání nebo závodní. Hasičstvo z povolání
musely ze zákona zřídit všechny obce s počtem obyvatel nad 50 000, nebo i obce menší,
pokud tak rozhodl krajský národní výbor. Velitel hasičstva veřejného a závodního byl
oprávněn při zásahu činit potřebná opatření jménem příslušného národního výboru. Příslušníci
hasičstva ve službě pak požívali ochrany veřejného činitele.
K zásadní reorganizaci požární ochrany dochází zejména v souvislosti s přijetím zákona o
státním požárním dozoru a požární ochraně v roce 1953. Na jeho základě se výkonnými
jednotkami požární ochrany staly veřejné a závodní jednotky a požární ochrana byla
budována na principech vojensky organizované složky. Odpovědnost za požární bezpečnost
měly podle své příslušnosti národní výbory, orgány státního požárního dozoru a ministr
vnitra. Všeobecné řízení požární ochrany a dozor na ní příslušel ministru vnitra, který tuto
pravomoc vykonával prostřednictvím ústřední správy státního požárního dozoru a jejich
místních orgánů.
Přijetím nového zákona o požární ochraně v roce 1958 však došlo k postupné
decentralizaci požární ochrany a následnému oslabení její úrovně. Organizace státního
požárního dozoru byla tímto zákonem zcela rozbita. Státní orgány požární ochrany byly
podřízeny orgánům národních výborů, které nebyly odborně na výši a celá řada státních
funkcí byla předána dobrovolné organizaci Československý svaz požární ochrany. 60. léta
jsou proto charakterizována snahou o zavedení nové právní úpravy požární ochrany.
Velice významnou událostí pro další období byl vznik Školy požární ochrany ministerstva
vnitra ve Frýdku-Místku v roce 1967. V roce 1984 se tato škola transformovala na Střední
odbornou školu požární ochrany MV ČSR a roku 2002 na Střední odbornou školu požární
ochrany a Vyšší odbornou školu požární ochrany MV ve Frýdku-Místku.
V souvislosti se vznikem federativního uspořádání státu v roce 1969 byla požární ochrana
zařazena do výlučné působnosti národních rad, což mělo za následek vytvoření Hlavní správy
požární ochrany MV ČSR a MV SSR.
Následující období je spojováno s nástupem absolventů Školy požární ochrany
ministerstva vnitra ve Frýdku-Místku, katedry techniky požární ochrany a bezpečnosti
průmyslu Vysoké školy báňské v Ostravě a Vysoké inženýrské požárně technické školy
Ministerstva vnitra SSSR v Moskvě do orgánů požární ochrany. Výchovou vlastních
odborníků a příchodem absolventů středních a vysokých škol, zejména technického směru, se
tak mohl zkvalitnit odborný potenciál profesionální požární ochrany a schopnost účelně řešit
potřeby zabezpečení požární ochrany ve společnosti.
Významnými změnami prošla profesionální požární ochrana v posledních třiceti letech.
Počátkem 70. let se začal měnit podíl zásahové činnosti jednotek požární ochrany ze zásahů u
požárů ve prospěch technických zásahů. V současnosti tak většinu činnosti hasičů tvoří vedle
samotných požárů také zásahy u dopravních nehod, při živelních pohromách, či zásahy
pomocného charakteru jako odstraňování nejrůznějších překážek, vyprošťování osob apod.
Profesionální jednotky požární ochrany svou akceschopností postupně nahrazovaly některé
druhy technických služeb a přebíraly stále větší kompetence v oblasti přípravy státu a jeho
orgánů na mimořádné události a v provádění samotných záchranných a likvidačních prací
během mimořádných událostí. Této skutečnosti bylo nutné přizpůsobit právní úpravu a
organizaci. Již v roce 1985 došlo k vydání zákona o požární ochraně, který přes své
novelizace zůstává dosud v platnosti. Tento zákon mj. stanovuje základní povinnosti
189
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
fyzických osob a firem v oblasti požární ochrany a vymezuje kompetence hasičů při dozoru
nad dodržováním těchto povinností.
Proces změn v úkolech a charakteru činnosti Hasičského záchranného sboru ČR, který svůj
současný název získal v roce 1995, vyvrcholil na přelomu tisíciletí, kdy byla rozšířena
působnost Ministerstva vnitra o problematiku krizového řízení, civilního nouzového
plánování, ochrany obyvatelstva a integrovaného záchranného systému. V souvislosti s tím
byly Parlamentem ČR projednány a schváleny nové zákony.
Nová právní úprava, která nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2001, znamenala zásadní změnu
v postavení, působnosti a organizaci Hasičského záchranného sboru ČR. V této souvislosti
došlo také ke sloučení ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR s Hlavním úřadem civilní
ochrany, a širokou oblast civilní ochrany tak dostali na starost hasiči, podobně, jako tomu je i
v některých dalších evropských státech.
Hasičský záchranný sbor ČR v současnosti hraje stěžejní roli v přípravách státu na
mimořádné události, ať se již jedná o hrozby terorismu, průmyslových havárií nebo živelních
katastrof. Hasiči mají rovněž rozhodující podíl na provádění záchranných a likvidačních prací
při mimořádných událostech. Hasičský záchranný sbor ČR je hlavním koordinátorem a
jakousi páteří integrovaného záchranného systému, který v případě krize slučuje všechny
záchranné složky.
Hasičský záchranný sbor ČR v roce 2010 tvoří generální ředitelství, které je organizační
součástí Ministerstva vnitra, a dále pak 14 hasičských záchranných sborů krajů, Střední
odborná škola požární ochrany a Vyšší odborná škola požární ochrany ve Frýdku - Místku a
Záchranný útvar HZS ČR v Hlučíně. Součástí Hasičského záchranného sboru ČR jsou také
vzdělávací, technická a účelová zařízení, konkrétně čtyři Odborná učiliště požární ochrany (ve
Frýdku-Místku, Brně, Chomutově a Borovanech), Institut ochrany obyvatelstva Lázně
Bohdaneč, Technický ústav požární ochrany Praha, Opravárenský závod Olomouc a Základna
logistiky Olomouc.
Hasičské stanice
C1 - stanice umístěná v obci s počtem obyvatel do 40 tisíc,
C2 - stanice umístěná v obci s počtem obyvatel od 40 tisíc do 75 tisíc,
C3 - stanice umístěná v obci s počtem obyvatel nad 75 tisíc,
P0 - stanice umístěná v obci s počtem obyvatel do 15 tisíc, kde jednotka hasičského
záchranného sboru kraje vznikla sdružením prostředků obce a hasičského záchranného sboru
kraje podle § 69a zákona,
P1 - stanice umístěná v obci s počtem obyvatel do 15 tisíc nebo v části obce, kde jednotka
hasičského záchranného sboru kraje zabezpečuje výjezd družstva o zmenšeném početním
stavu, P2 - stanice, která zabezpečuje výjezd družstva a je vybavena stanovenou požární
technikou a automobilovým žebříkem,
P3 - stanice umístěná v obci s počtem obyvatel nad 30 tisíc nebo v části obce, kde jednotka
hasičského záchranného sboru kraje zabezpečuje výjezd družstva a družstva o zmenšeném
početním stavu a je vybavena stanovenou požární technikou, automobilovým žebříkem a další
požární technikou,
P4 - stanice umístěná v obci s počtem obyvatel nad 15 tisíc nebo v části obce, kde jednotka
hasičského záchranného sboru kraje zabezpečuje výjezdy 2 družstev.
Příslušníci
Příslušníkům přísluší služební stejnokroj a služební hodnost. Každý příslušník je i v době
mimo službu, pokud není pod vlivem léků nebo jiných látek, které závažným způsobem
snižují jeho schopnost jednání, povinen provést zásah, popřípadě učinit jiná opatření k
provedení zásahu.
190
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Služební slib příslušníka zní: „Slibuji na svou čest a svědomí, že při výkonu služby budu
nestranný a budu důsledně dodržovat právní a služební předpisy, plnit rozkazy svých
nadřízených a nikdy nezneužiji svého služebního postavení. Budu se vždy a všude chovat tak,
abych svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru. Služební povinnosti
budu plnit řádně a svědomitě a nebudu váhat při ochraně zájmů České republiky nasadit i
vlastní život.“ Složení služebního slibu je podmínkou vzniku služebního poměru.
XII. Hasičská muzea
Pošumavské hasičské muzeum Stachy
Myšlenka vybudovat muzeum hasičské techniky vznikla kuriozně při celostátním setkání
sborů dobrovolných hasičů na slavnostech v Litoměřicích v podstatě z výzvy ostatních sborů.
Tam byla vyslovena myšlenka, že vybudujeme naše muzeum.
Budovu muzea vystavěnou v letech 2001 - 2003 najdeme u hasičské zbrojnice na okraji Stach
ve směru na Kašperské Hory.
Muzeum bylo zbudováno díky velkému nadšení členů místního sboru dobrovolných hasičů,
obyvatel Stach a dalších pomocníků (přes 5000 brigádnických hodin) a za finančního přispění
Okresního úřadu v Prachaticích a fondu Phare. Muzeum bylo slavnostně otevřeno a
vysvěceno 12. července roku 2003.
Rozsáhlá expozice hasičské techniky je rozdělena do dvou podlaží. V přízemí najdeme
největší exponáty - hasičská auta, v patře jsou vystaveny starobylé hasičské stříkačky, zvané
koňky, poháněné lidskou silou, přenosné stříkačky a ostatní hasičská výzbroj a výstroj.
Stěny muzea jsou vyzdobeny malovanými obrazy s hasičskou tematikou z 19. století, včetně
dobových kostýmů, dále unikátními helmami a dalšími částmi historické hasičské techniky.
Jako jeden z nejhezčích renovovaných mnoha exponátů je jistě hasičský vůz OPEL Blitz z
roku 1943, který je plně pojízdný. Tento vůz je chloubou hasičů Stachy při různých akcích po
celé republice, kde mimo jiné dostává ocenění.
Dalším zajímavým exponátem je také Speciál Saviem s nástavbou Biro, vyrobený v
sedmdesátých letech ve Francii pro Kaučuk v Kralupech. Údajně byly vyrobeny asi tři kusy, z
nichž dva koupilo od chemičky Pošumavské hasičské muzeum ve Stachách, kde je jeden k
vidění, druhý je zapůjčen do muzea hasičů Plzeňska na zámku v Nebílovech a třetí má být na
Slovensku ve Slovnaftu. Náplň tvoří šest tun prášku, dosah je něco okolo sedmdesáti metrů a
vyprázdnit to trvá cca dvě minuty.
Nelze si také při návštěvě Pošumavského hasičského muzea nevšimnout celé řady unikátních
hasičských stříkaček z konce 19. století.
Hasičské muzeum Čechy pod Kosířem
Když před pěti lety, v roce 1995, Sbor dobrovolných hasičů Čech a Moravy, místní
organizace Čechy pod Kosířem slavil 120 let založení sboru, tak si členové předsevzali, že se
společně pokusí vybudovat do pěti let, tedy do 125. výročí hasičské muzeum, v části prostor
bývalé Smekalovy továrny, která je majetkem obce. Tehdy si snad nikdo ani dost dobře
neuvědomil, do jak těžkého technicky,organizačně, stavebně i finančně složitého úkolu se
pustili.
Obtížné, nemožné a kolikrát zatracované a znovu vysněné muzeum se skutečně podařilo
vybudovat díky nesmírné obětavosti celé řady lidí a dne 5. 7. 2000 bylo na obecní slavnosti
hasičské muzeum a obecní pamětní síň otevřeny veřejnosti.
Poděkování zaslouží celý sbor, hlavně však jeho tahouni. Těmito byli bratři Jan Pospíšil, který
odpracoval 706 hodin, Josef Havelka 579 hodin, Rudolf Konečný 612 hodin, Zdenek Kment
397 hodin, Libor Klusáček 291 hodin, Petr Havelka 245 hodin, Petr Konečný 288 hodin,
191
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Vojta Najman 175 hodin, Svatopluk Zatloukal 151 hodin, Vladimír Vychodil 72 hodin,
Metoděj Zaoral 98 hodin, Petr Klusáček 78 hodin, Josef Klusáček 81 hodin, Miloš Kadlčík 71
hodin, Richard Zaoral 67 hodin, Petr Palička 60 hodin, Lenka Havelková 51 hodin a mnoho
dalších.
Seznam odpracovaných hodin všech hasičů je zveřejněn na nástěnce ve zbrojnici.
Poděkování patří také obecnímu zastupitelstvu, obecní radě a zejména starostovi obce, bez
jejichž pomoci a podpory by se tak velké dílo jen těžko podařilo.
Naše hasičské muzeum lze právem považovat za vrchol dosavadní činnosti v novodobé
historii našeho sboru dobrovolných hasičů a prezentace naší obce na veřejnosti i v hasičském
hnutí.
Obecní hasičském muzeu v Čechách pod Kosířem stojí na místě bývalé továrny na výrobu
hasičských stříkaček, hasičského nářadí a výstroje firmy R.A.Smekala.
Na realizaci tohoto muzea má významný podíl místní hasičský sbor za vydatné podpory
představitelů obce. Pro veřejnost bylo otevřeno při příležitosti 125.výročí založení místního
hasičského sboru dne 5.července roku 2000.
V roce 2005 u příležitosti 130. výročí založení sboru byla otevřena druhá hala muzea, čímž se
prostory zdvojnásobily.
Muzeum stojí na místě dřívější firmy R. A. Smekal, jejíž historii zde uvádíme:
Rozvoj průmyslové výroby počátkem 19.století ovlivnil i život obce Čechy pod Kosířem. V
roce 1820 zakoupil zde pan Antonín Smekal z Ústína-Skalova u Olomouce usedlost a začal s
výrobou slaměnek a posléze i s výrobou džberů. Lehké džbery byly vyráběny ze slámy a lýka
a pro získání neprostupnosti byly namáčeny do horké fermeže a uvnitř natírány horkou
smolou. Tyto džbery byly vlastně prvním hasebním zařízením a byly žádány v mnoha
domácnostech. Díky jejich hojnému odbytu bylo nutno rozšířit výrobní dílny.
Antonín Smekal zakoupil pro tento účel další hospodářskou usedlost a rozšířil se svým synem
Františkem výrobu o dřevěné ruční stříkačky a dřevěné berlovky.
V roce 1856 došlo při vaření fermeže k rozsáhlému požáru, ke zničení dílen a k velké škodě
na majetku.
Během jednoho roku se podařilo majiteli Smekalovi a synovi Františkovi vybudovat nové
výrobní prostory a v roce 1857 již vyrobit dvoupístovou ruční čtyřkolovou stříkačku pro
továrnu na tabákové výrobky v Hodoníně. Tuto stříkačku dodala firma Smekal včetně
příslušných hadic, vyrobených na starých anglických tkalcovských stavech.
Časté požáry oslabovaly Františka Smekala natolik, že byl nucen požádat bratra Adama o
pomoc. Tak vznikla v roce 1865 firma "Bratři Smekalové". Došlo k rozšíření závodu o ruční
tkalcovnu hadic a pohon strojů parním strojem.
V roce 1871 František Smekal ovdověl. Druhá manželka nahradila jeho malému synovi matku
a svému muži přinesla věnem 12000 zlatých, které použil na rozšíření podniku.
V roce 1878 zakoupil továrnu v Praze na Smíchově. Vydáním zákona o požární policii v roce
1876 se nařizovalo vybavit větší vesnice a města hasebním nářadím. Firma Bratři Smekalové
rozšířila sortiment o čerpací vozy pro stavebnictví a komunální činnost, sanitní a fekální vozy
a veškeré druhy žebříků. Později rozšířila výrobu o tělocvičné nářadí.
V roce 1879 se František Smekal rozešel pro neshody s bratrem Adamem a oba závody se
staly majetkem jen Smekala Františka.
V roce 1883 František Smekal zemřel a závod v Praze na Smíchově převzal dvacetiletý syn
Raimund August Smekal. Závod v Čechách pod Kosířem vedla mladá vdova pod názvem
"F.Smekala vdova". Brzy se však provdala do Slatiňan u Chrudimi a starost o řízení výroby
přenesla na svého bratra Antonína Zbořila. Tento nejen že řídil dobře podnik, ale zavedl navíc
výrobu veškerých zemědělských strojů.
192
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
V roce 1891 převzal závod v Čechách pod Kosířem Raimund August Smekal a v rámci jeho
modernizace uvedl v roce 1893 do provozu vlastní parní elektrárnu a jako první na Moravě
dodával elektrická proud i do veřejné sítě. Elektrifikaci továrny provedl Ing.Bedřich Potůček
ze Slatiňan. Raimund August Smekal zřídil filiálky v Polsku, Jugoslávii a na Slovensku. V
roce 1907 zakoupil závod ve Slatiňanech, který vybavil moderními obráběcími stroji a kde
kromě hasičské techniky vyráběl i osobní automobily po názvem Tusieum.
V letech 1891-1905 zaměstnával závod v Čechách pod Kosířem přes 200 zaměstnanců.
Přestože byl o výrobky značný zájem, začal se projevovat nedostatek financí, zapříčiněný
splátkovým prodejem a také nákupem materiálu na úvěr.
V letech 1914-1918 byla zatavena výroba hasičských stříkaček a v důsledku převedení
podniku na válečnou výrobu se prováděly pouze opravy.
V roce 1918 byly všechny závody R.A.Smekal převedeny na společnost s ručením
omezeným.
V roce 1927 bylo výnosem ministerstva povoleno zřízení akciové společnosti pod názvem
"Hasičské závody a.s." Hlavním podílníkem a ředitelem společnosti se stal R.A.Smekal.
Dalšími účastníky společnosti byly Zemská hasičská moravská jednota a řada hasičských
sborů a také jednotliví dělníci.
Přes veškeré úsilí a podporu závodu ze strany hasičských sborů ohlásila společnost úpadek.
R.A.Smekal vystoupil ze společnosti a požádal o vyplacení vkladu. Vklad, který vložil do
společnosti mu byl v roce 1931 vyplacen v plné výši. Tento vklad nabídl R.A.Smekal bance v
Chrudimi za zastavený a moderně vybavený podnik ve Slatiňanech, čímž tento přešel zpět do
jeho rukou. Do Čech pod Kosířem se již nevrátil.
Po jeho smrti vdova Marie Smekalová podnik prodala panu Ing.Bedřichu Potůčkovi. V roce
1936 s pomocí různých institucí bylo založeno "Hasičské výrobní družstvo". Toto vyrábělo
dvoukolové motorové stříkačky a hasičské nářadí.
V roce 1938 se plně obnovila výroba v Hasičském výrobním družstvu a vyráběly se zde
moderní komunální stroje, automobilová kropící a zametací auta, sanitní automobily,
automobilové stříkačky, protiplynové masky a žebříky.
V roce 1946 byla výroba v Hasičském výrobním družstvu ukončena. Čechy pod Kosířem a
celý výrobní program převzala firma Sigmund-Chema v Lutíně u Olomouce.
V roce 1958 ukončila výrobu i tkalcovna a výrobu hadic převzal národní podnik Technolen.
Tímto se uzavřela kapitola životní pouti tří generací podnikatelské rodiny Smekalů - kapitola
se stoletou tradicí výroby hasičských stříkaček a hasičských zařízení v hanácké obci Čechy
pod Kosířem. Osudy bývalé továrny a lidí s ní spojených tvoří součást dějin hasičství v
Čechách a na Moravě.
Vývoj Smekalových továren šel ruku v ruce s vývojem hasičské techniky od výroby těch
nejjednodušších až po nejmodernější stříkačky s velkým výkonem, od pístových stříkaček s
ručním a později motorovým pohonem až po moderní výkonné stroje s odstředivými čerpadly
s pohonem benzinovými motory.
Technickou pozoruhodností je koňská pístová stříkačka s velkým výkonem, která po opuštění
výrobní haly hasila v roce 1881 Národní divadlo v Praze.
O dobré kvalitě stříkaček firmy Smekal svědčí i skutečnost, že byly žádány nejen v Evropě,
ale i v Egyptě a Číně.
Muzeum má dvě části:
První část je věnována Obci Čechy pod Kosířem, její historii, až po dnešní dny. Zvláštní
pozornost je věnována vystaveným písemnostem a pamětihodnostem vztahujícím se k častým
pobytům významného českého malíře Josefa Mánesa a k dlouholetým k majitelům českého
panství Portugalskému rodu Tarouců, kteří se nejvíce v minulých dobách zasloužili o rozvoj
193
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
obce. Tito se také významnou měrou podíleli na výstavbě zámku a zámeckého parku, který je
stejným skvostem jako park v Průhonicích u Prahy a který byl budován stejnými metodami a
lidmi.
Druhá část je věnována hasičskému hnutí se zvláštním zřetelem na historii a výrobní program
bývalé továrny na výrobu hasičské techniky bratrů Rajmunda a Augusta Smekalových.
Muzeum stojí v místech, kde se nacházela jedna z výrobních hal tehdejší slavné továrny.
Vystavené exponáty a jejich vzájemné souvislosti daleko překračují rámec běžné sbírky
hasičského vybavení či síň tradic místního hasičského spolku. Dokumentují rozvoj a
problémy podnikání, období expanze i krachu, invenci autorů některých technických řešení i
patentů, a také kvalitu práce v dílnách.
Přímo na vystavených unikátních hasičských strojích je vidět zručnost lidí této obce a okolí a
také práce dnes již zaniklých řemesel jakými byly mosazník,mědikovec, pilnikář, kolář,
řemenář, helmař, kotlář, provazník, slaměnkář, košíkář tkadlec hadic …."
V muzeu jsou tyto exponáty:
1. Ruční stříkačka přenosná výr. místního kováře
2. Ruční stříkačka přenosná Na vozovém podvozku Fy. Fr. SMEKAL
3. Ruční stříkačka tzv. normální R.A. SMEKAL
4. Stříkačka kombinovaná R.A. SMEKAL
5. Požární žebřík
6. Parní stříkačka fy KNAUST WIEN
7. Odstředivé čerpadlo výr. fy. R.A. SMEKAL Čechy na Hané
8. Odstředivé čerpadlo výr. fy. Hasičské závody Čechy pod Kosířem
9. Odstředivé čerpadlo výr. fy. Hasičské výrobní družstvo Čechy pod Kosířem
10. Hasičský automobil Mercedes-Benz z roku 1943
11. Hasičský automobil Škoda
12. Zásahové vozidlo Tatra 613
13. Hasičská výzbroj z dvacátých a třicátých let minulého století
14. Přehledná historie továrny od jejího založení Antonínem Smekalem až po zánik
hasičského družstva v roce 1956
15. Přehledná mapa soch sv. Floriána na Moravě s fotodokumentací
Hasičské muzeum města Ostravy
Zajímavé muzeum se nachází od roku 2005 v Ostravě - Přívoze, kde sídlí v secesní budově
někdejšího německého sboru dobrovolných hasičů. Na původní secesní dům navazuje
moderní přístavba, která citlivě propojuje historický objekt se soudoubou architekturou.
Samotnou expozici hasičského muzea tvoří sedm částí, které vytváří nejen náhled do historie
hasičství, ale také ukázky současné techniky, pracoviště Integrovaného bezpečnostního
centra, modelových situací, spolupráce integrovaného záchranného systému a ukázky
záchranných prací ve výšce a nad volnou hloubkou. Ve vzájemném spojení vytváří tyto
expozice obraz širokého spektra oblastí, které s hasiči souvisí.
Otevírací doba
Hasičské muzeum Sedlec
Hasičské muzeum v Sedlci – mapuje vývoj požární techniky od roku 1880. K vidění jsou
exponáty od prvních hasicích prostředků až po stříkačky na kolech, různé žebříky a hasičská
auta. Muzeum je přístupné po objednávce.
194
Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů
Hasičské muzeum Heraltice
Se stavbou hasičského muzea se začalo v roce 2002. Vzniklo v prostorách obecního domu na
místo bývalé školní kuchyně a jídelny. Rekonstrukce obnášela vybourání příček, výměnu
podlah, stropu, vnitřních omítek, vybudování sociálního zařízení, výměnu oken, zhotovení a
instalaci vjezdových vrat a terénní úpravy. Slavnostně bylo otevřeno v roce 2004 při
příležitosti 110 let založení Sboru dobrovolných hasičů Heraltice.
Hasičské muzeum Bechyně
K vidění je zde hasičská historická technika, výstroj, výzbroj, tiskoviny, slaměné koše,
píšťaly, berlovky, putnovky ze 16. století, dvoukolové stříkačky, čtyřkolové celodřevěné z r.
1770, samonasávací z r. 1806, s vodním dělem z r. 1866, kočárové stříkačky, párovka. Dále
jsou k vidění háky na hákové a sekyrkové cvičení na sjezdech žup, noty k cvičení, miniatury
stříkaček, uniformy, zahraniční přilby a vyznamenání. Zajímavostí je unikátní exponát
hasičské výstroje z USA z teroristického útoku 11. září 2001.
Hasičské muzeum Všetaty
Je tomu již několik desítek let, kdy naši členové pomýšleli na založení historické expozice
hasičské techniky. Již ve „staré“ hasičské zbrojnici se tato idea vlivem velkého prostoru
nabízela. Doba a politická situace však tomuto nadšení členů nepřála. Náš sbor i jednotka se
stěhují do nové hasičské zbrojnice, která je výrazně menší než ta doposud. Naše jednotka
vlastnila pouze stříkačku vyrobenou v roce 1885. Uběhlo několik let a náš sbor získal další
hasičskou stříkačku od zrušeného sboru v Přívorech. Roky byly obě (všetatská a přívorská)
uloženy v nové zbrojnici.
Nedostatek místa pro zásahovou jednotku otevřel znovu myšlenku otevření hasičského muzea
ve Všetatech. Výbor SDH se proto obrátil na starostu obce Všetaty pana Balouna a seznámil
ho s daným záměrem. Starosta nastínil možnost využití mateřské školky právě na hasičské
muzeum. Díky němu a zastupitelům obce nám byl objekt školky zapůjčen. Psal se rok 2002 a
výbor SDH proto ještě tentýž rok požádal úřad Středočeského kraje o dotační titul. Rada kraje
našemu sboru vyhověla a uvolnila částku 190 000 Kč. Díky členům SDH se během dvou let
podařilo ze staré nevyhovující budovy udělat expozici historie hasičů ze Všetat a okolí.
8. května 2004 na svátek sv. Floriána bylo naše muzeum slavnostně otevřeno starostou obce
p. Balounem, ředitelem HZS Mělník p. Betákem a zástupcem Krajského úřadu Středočeského
kraje.
Hasičské muzeum Nový Oldřichov
Hasičské muzeum v Novém Oldřichové bylo založeno leta páně roku 1979 jako „Síň Tradic“.
Po roce 1989 došlo k přejmenování a rozšíření o další budovu, takže současná výstavní plocha
činí 915 m². Středem pozornosti je unikátní Renault 1926, který byl použit pro natáčení
českého filmu " Tmavomodrý svět " Jana Svěráka a několikrát byl zapůjčen pro potřeby
francouzské kinematografie. Také ostatní exponáty jsou předváděny předváděny na různých
slavnostech a akcích v okolí České Lípy i mimo region. Nejstarší exponáty jsou z let 1764 a
1770. Ty se ještě plnily ručně, vodou nošenou ve slaměných vědrech. Perlou expozice
hasičské techniky je parní stříkačka Flader z roku 1900. V současné době se pracovníci muzea
snaží rozšířit sbírky o hasičské dětské modely a uvítají každý sebemenší dárek.
Hasičské muzeum Přibyslav
Výstava historie požární ochrany byla otevřena v roce 1983 a představuje historickou i
současnou požární techniku. Dále se zde nachází síň mezinárodní s