MICHAL VIEWEGH BÁJEČNÁ LÉTA S KLAUSEM VYDAVATELSTVÍ

Transkript

MICHAL VIEWEGH
BÁJEČNÁ LÉTA S KLAUSEM
VYDAVATELSTVÍ PETROV 2002
Aktivní podíl
To, co se odehrálo sedmnáctého listopadu, pro mě určitě nebylo vykolejení, nýbrž to, o čem člověk dávno snil a uvažoval. Chtěl
jsem v každém případě být při tom a co nejintenzivněji a co nejaktivněji se na všem podílet.
Václav Klaus - Narovinu
V pondělí 20. listopadu 1989 krátce po poledni byl Kvidův mladší bratr Paco, novopečený student prvního ročníku Filozofické
fakulty Univerzity Karlovy, vyslán jedním z členů Stávkového výboru (jenž se skládal prakticky výlučně ze studentů vyšších
ročníků) do nedaleké Galerie u Řečických, aby se zeptal, zda schůzující disidenti a umělci z řad teprve včera založeného
Občanského fóra něco nepotřebují.
Paco na sobě nedal nic znát, ale pociťoval jakousi nespokojenost. Byl připraven udělat pro revoluci prakticky cokoliv, nicméně
zadaný úkol se mu zdál formální, málo konkrétní, ba přímo alibistický - a alibismus bylo něco, čím Paco rozhodně odmítal
revoluci znesvětit. Potom ho napadlo, že by mohl schůzujícím disidentům a umělcům zároveň donést dvacet nebo raději hned
třicet kilo pomerančů. Takový náklad, to už by jeho cestu vysvětlovalo, říkal si. Pomerančů (v nejrůznějších papírových
krabicích a igelitových taškách) byla plná fakulta a všem už začínaly lézt krkem, ale lidé jim je nepřestávali nosit.
Zřejmě se domnívali, přemítal ironicky Paco, že největším nebezpečím každé revoluce je nedostatek vitamínu C, respektive
kurděje. Tenhle aforismus ještě určitě použiju, umínil si v duchu.
"Pomeranče?" řekl člen výboru zprvu pochybovačně, aby tak uplatnil svou autoritu, ale vzápětí se velkoryse rozhodl, že Paca za
jeho iniciativu pochválí.
"Oukej. Proč ne? Dobrej nápad!" pravil a odběhl za dalšími povinnostmi.
Paco si od jednoho ze spolužáků vypůjčil velký červený batoh, který až po okraj naložil pomeranči - vybíral jen ty velké. Nyní už
byl se svým pověřením spokojený.
Trávil na fakultě třetí den bez jediné přestávky, takže se docela těšil, že se po monotónním malování hesel Svobodu! a Konec
vlády jedné strany! konečně projde na čerstvém vzduchu. Byl také v pokušení stavit se cestou na nedaleké právnické fakultě za
svou dívkou, s níž se od osudného pátku na Národní třídě ještě neviděl, ale potom onu myšlenku zavrhl, neboť si dobře
uvědomoval, že by se v daném případě jednalo o ryze soukromou pochůzku - a to mu připadalo nedisciplinované.
Nakonec byl za svou revoluční kázeň víc než královsky odměněn: když se totiž o necelou půlhodinu později s červeným
batohem na zádech prodral tlačenicí před vchodem do Galerie u Řečických, vůbec první člověk, na něhož narazil, byl samotný
Václav Havel, jenž zrovna vycházel z toalety. Paca nečekané setkání s legendou československého disentu dočasně vyvedlo z
míry, a na pár vteřin dokonce pocítil neodolatelnou touhu onomu bezmeznému obdivu, který k Havlovi už léta cítil, zcela
podlehnout a poddat se osvobodivé hysterii (na přehnaném obdivu - když už na něj přistoupíme - nelze koneckonců nic moc
pokazit, blesklo mu hlavou), ale potom se naštěstí vzpamatoval. Zdvořile, avšak nijak servilně nejvyššího šéfa revoluce
pozdravil a informoval ho, že je zástupcem studentů filozofické fakulty a že se přichází zeptat, zda od nich v Občanském fóru
něco nepotřebují.
Václav Havel se zatvářil poněkud nerozhodně a poškrábal se na hlavě. Panebože, on je fakt blonďák! uvědomil si Paco.
"A taky vám nesu tohle," řekl pohotově, s heknutím shodil ze zad čtvrtmetrákový batoh a rozvázal šněrování.
Budoucí prezident jakoby ostýchavě nahlédl dovnitř - a zdvihl oči v sloup.
"Panebože, zase pomeranče!"
"Máme jich plnou fakultu," zrozpačitěl Paco.
"Lidé jsou očividně přesvědčeni," řekl Václav Havel, "že demokracie vzniká masovým pojídáním citrusových plodů."
Poprvé se pousmál.
"Zřejmě se domnívají," osmělil se Paco, "že největším nebezpečím revoluce jsou kurděje..."
Václav Havel se upřímně uchechtl. Ten dlouhovlasý zarostlý student mu byl docela sympatický. V příští chvíli ovšem dolehl na
chodbu mohutný potlesk a on trochu nervózně pohlédl k zavřeným dveřím sálu. Paco pochopil.
"Takže jestli nic nepotřebujete, tak já zase vypadnu," donutil se říci.
Dramatik postřehl studentovo zklamání. Na okamžik se zamyslel - a potom Paca požádal, zda by ochrance na pár hodin
nevypomohl s hlídáním u vchodu.
"Ale jistě!" vyhrkl Paco šťastně. "Samozřejmě!"
"Máme tam už tři kluky, ale stejně sem pořád leze fůra lidí," informoval ho Václav Havel. "Najednou máme revolucionářů až
příliš."
Doprovodil ho nazpět ke vchodu a představil ho mladíkům s páskami na rukávech, nakonec mu potřásl rukou a vrátil se do
hlučícího sálu.
Něco takového by Paco nečekal ani v těch nejoptimističtějších snech. Nejenže mluvil s hlavní postavou revoluce, ale dokonce
zůstal v samém jejím středu, uprostřed všeho dění! Ze studenta, který tak jako většina ostatních celé dny pouze maloval
transparenty, se během jediné půlhodiny změnil ve strážce čistoty revoluce - neboť přesně takto Paco chápal úlohu ochranky.
Bylo nutno ochránit revoluci přede všemi, kteří by na ní chtěli parazitovat.
"Bratrovo sebevědomí," psal Kvido, "tím pádem poněkud vzrostlo."
Měl pravdu. Jestliže ještě cestou do galerie, na rušných ulicích, byl Paco ze svého třídenního strniště a zválených, barvou
zacákaných šatů značně nesvůj, nyní si na svém zevnějšku začal naopak zakládat. To nebyly obyčejné špinavé džíny a vytahaný
svetr, ve kterém spal na podlaze posluchárny - to byla uniforma revoluce.
Ano, byl cítit potem, ale jeho červenomodrobílá trikolóra to přece vysvětlovala. Pokud ještě před půlhodinou pochyboval o
užitečnosti své mise - čili také tak trochu o sobě - nyní, jako člen ochranky, už pochyboval pouze o ostatních.
Budiž řečeno, že jeho nedůvěra byla vesměs oprávněná: kromě lidí, kteří na probíhající jednání Občanského fóra bezpochyby
patřili, se totiž do sálu bez přestání snažili vecpat i nejrůznější kariéristé, kteří vycítili šanci, všemožní kolemjdoucí zvědavci,
novináři, jimž šlo pouze o jejich článek, úředníci, kteří si kdysi v kanceláři tajně oxeroxovali dvoje samizdatové Lidové noviny a
nyní sedomáhali pochvaly, či důchodci s písemnými seznamy křivd, jichž se na nich komunisté dopustili - a kteří se
samozřejmě dožadovali okamžité nápravy. Podobné zkušenosti, jakož i Pacův věk (teprve nedávno mu bylo osmnáct), snad
alespoň zčásti omlouvaly onen pohrdavě podezíravý výraz, který se v jeho mužně zarostlé tváři brzy usadil, i onu blazeovanost, s
níž se čím dál častěji obracel na nově příchozí.
Nyní před ním stáli tři sebejistě se tvářící muži, kterým před okamžikem zastoupil cestu.
"Můžeme dál?" zeptal se jeden z nich.
Měl lehce prošedivělé vlasy a knír a velké hranaté brýle. Jeho hlas zněl navzdory jisté podrážděnosti zvláštně měkce.
"A vy jste kdo?" otázal se Paco zpříma, nic netuše o historické odpovědnosti, kterou na sebe touto větou bere.
Muž s knírem semkl rty, pokýval hlavou a pokáral Paca nesouhlasným pohledem.
Ten pohled nebyl Pacovi příjemný.
"Moje jméno je Václav Klaus a toto jsou pánové Dlouhý a Ježek," pravil muž pomalu, upjatě. "Jsme z Prognostického ústavu."
O Prognostickém ústavu Paco v životě neslyšel, ale zato si ihned připomněl onoho vousatého pološileného mladíka, který sem
před chvílí přinesl rukou psaný třístránkový návod na zaručeně rychlou změnu režimu a jehož samozřejmě ihned vyhodil.
"Tak moment," řekl.
Nahlédl do seznamu, který dostal k dispozici, ale Prognostický ústav ani žádné z uvedených jmen v něm nenašel. V duchu ho
to potěšilo, ale snažil se na sobě nedat nic znát (kdyby byl v té době věděl, že Václav Klaus ještě docela nedávno odmítl
podepsat petici za propuštění Václava Havla z vězení, bezpochyby by dal své škodolibé radosti průchod).
"Nejste tu," řekl co možná neutrálně. "Lituju."
Považoval tím celou záležitost za vyřízenou, ale budoucí premiér nespokojeně sykl a významně zakroutil hlavou.
"Podíval jste se pořádně?" zeptal se.
Pacovi šel od první chvíle na nervy, ale zároveň si instinktivně uvědomoval, že na rozdíl od všech předchozích otrapů má před
sebou silného protivníka. Přikývl - a statečně čelil dotčenému pohledu zpoza velkých nemoderních brýlí.
"Tak se prosím podívejte ještě jednou, pane kolego!"
Oslovení pane kolego Paca popudilo. Byl na ně sice z fakulty zvyklý, ale v dané situaci je považoval za nepřípadné, ba dokonce
vypočítavé: byla to příliš laciná vstupenka mezi revolucionáře.
"Už jsem se díval," odpověděl neochvějně.
"Ne ne," řekl Václav Klaus. "Musíme tam být."
Paco se té nezamýšlené dvojznačnosti musel usmát.
"Pokud jsou vaše jména na onom seznamu uvedena," pravil ledově, "potom tak malými písmeny, že je to pod moji rozlišovací
schopnost."
Několik přítomných lidí se zasmálo.
Z výrazu v obličeji Václava Klause Paco pochopil, že zvítězil (Jednalo se samozřejmě o vítězství dočasné). Otočil se k němu
zády a začal rozmlouvat s jiným členem ochranky, ale koutkem oka s uspokojením sledoval, jak všichni tři prognostici
rozladěně odcházejí.
"Velké dějiny," psal Kvido, "často ovlivňují zdánlivé maličkosti.""To je přesně ten typ, co ho vyhodíš dveřma - a voň ti vleze
zpátky voknem!" rozčiloval se Paco, když se 10. prosince večer z televizních zpráv dozvěděl, že Václav Klaus získal v nové vládě
křeslo ministra financí.
"Rozlišuji politiky na sportovce a nesportovce," napsal později Václav Klaus ve své knize Narovinu.
Neobyčejní lidé Chci ostře odmítnout tezi, že je jistá odlišnost mezi pohledem obyčejného člověka, který je podle této hypotézy
plytký a málo o věcech uvažuje, a postojem lidí "neobyčejných", kteří jsou něco více než my ostatní a všechno vidí daleko
hlouběji. Myslím, že žádný rozdíl mezi obyčejnými a neobyčejnými lidmi není, mimo jiné proto, že žádní takoví lidé mezi námi
nejsou.
Václav Klaus, Narovinu
Kvidova dědečka Josefa uvrhl konec roku 1989 v dlouhotrvající pocitový zmatek: na jedné straně byl samozřejmě šťastný, že se
na rozdíl od mnoha svých vrstevníků pádu komunistického režimu vůbec dožil ("Na tohle jsem čekal celej život," říkával často.
"Na to, až těm rudejm sviním někdo konečně zatne tipec!"), ale na druhé straně zuřil, že pro něho osobně přišla revoluce pozdě.
Měl jen jeden život - a ten proti své vůli prožil jako horník.
"A co já teď můžu?" ptával se Kvida. "No řekni, co?"
Kvido buďto v rozpacích mlčel, nebo se snažil dědečka utěšit nějakou nepříliš přesvědčivou frází.
"Teď si budeš užívat vysokej hornickej důchod," odpovídal například.
"Ve čtyřiasedmdesáti letech?" oponoval mu dědeček posměšně. "Co si asi tak můžeš užít ve čtyřiasedmdesáti letech?" Kvido
popravdě řečeno nevěděl.
"Já ti řeknu co," zakončil triumfálně dědeček. "Leda velký hovno!"
Kvido ho chápal. Sedmdesát čtyři let, to je na začátek nového, svobodného života trochu pozdě.
V prvním porevolučním roce uskutečnil sice dědeček prostřednictvím inzertního časopisu Annonce několik výhodných
obchodů (za sedm stokorunových bankovek s portrétem Klementa Gottwalda kupříkladu získal rovných tisíc korun), ale sám
cítil, že na skutečného kapitalistu je to žalostně málo. Navíc se mu v novém režimu nelíbilo až příliš mnoho věcí, o nichž se
denně dozvídal z novin a z televize: namátkou dlouhé vlasy ministra Langoše, výše poslaneckých platů a hlavně pomalé tempo
lustrací.
"Pověsit - ne zveřejnit!" křičíval často na moderátora televizních zpráv, hroze obrazovce hubenou pěstí. Někdy přitom vstával z
křesla tak prudce, až obě zelenožluté andulky, které babičce seděly na ramenou, poděšeně vzlétly, a zuřivě rázoval po pokoji.
"Nech toho! Slyšíš?!" okřikovala ho nešťastně babička Věra, obávajíc se právem o dědečkovo nemocné srdce.
Pro ni byl nyní život těžší než kdykoli předtím.
"Nastupující stáří a porevoluční změny představovaly pro mou babičku fatální kombinaci," psal Kvido.
Před revolucí se jí - objektivně vzato - žilo mnohem lépe. Byla ještě relativně mladá a svět byl přehledný a srozumitelný. Každé
ráno vstala, uvařila si bílou kávu, snědla kousek něčeho sladkého, pečlivě se oblékla a namalovala, nasadila si jednu z mnoha
svých paruk (na zevnějšku si vždycky dávala záležet) a potom šla na tramvajčíslo 11, kterou dojela po Vinohradské třídě ke kinu
Květen, kde vystoupila a zahnula za roh do Blanické ulice.
Tam sídlila kožešnická dílna, ve které celý život pracovala.
O politiku se nikdy nezajímala, neboť jí nerozuměla.
Žít v socialismu pro ni ostatně neznamenalo prakticky žádná omezení: lživý světonázor prohlédnout nedokázala, shromažďovat
se nepotřebovala, a dokonce ani nikdy netoužila svobodně cestovat (do zahraničí vyjela jen jednou, ještě jako dítě, kdy se
zúčastnila ozdravného letního tábora kdesi u moře v Itálii). Cestování ji už léta upřímně děsilo. Necítila potřebu svobodně
podnikat (představa babičky v roli energické podnikatelky Kvida pobavila), natožpak se svobodně vyjadřovat. K čemu? Ke
kožichům?
Po revoluci se její jistoty začaly hroutit. Všechny ty změny vůbec nebraly konce. Měnily se názvy ulic a náměstí. Nejbližší
stanice metra už se nejmenovala Gottwaldova, ale Vyšehrad, místo Leninovy tu najednou byla Dejvická a místo Sokolovské
Florenc.
"Člověk už se v té Praze ani nevyzná!" usmívala se babička nervózně.
Na místě starých známých obchodů se co chvíli objevovaly nové. Tam, kde třicet let stávaly mléčné lahůdky, se z ničeho nic
objevila prodejna obuvi, a když si babička na boty ve výloze konečně jakž takž zvykla, kdosi neznámý celý krám do dvou dnů
vyklidil, nově vymaloval a zřídil na jeho místě BUTIK DANIELA. O měsíc později už tam byla NONSTOP HERNA. Její
oblíbená prodejna příčesků a paruk se během jediného týdne bůhvíproč změnila ve FOTOLAB KODAK (co je fotolab, babička
nevěděla). A tak podobně.
"No chápeš to?" říkávala Kvidovi. "Já ne."
Její osvědčený a po léta spolehlivě fungující systém známých prodavačů a drobných úplatků za podpultové
16
zboží se postupně zcela rozložil. Nyní bylo sice údajně k dostání všechno, jenže babička nevěděla kde. A ke všemu ty ceny!
Rostly tak závratným tempem, až se toho upřímně hrozila. Máslo stálo dvaadvacet korun. Lístek do kina šedesát.
"Šedesát korun za lístek do kina?"
Babička se domnívala, že si z ní Kvido střílí.
"Kde na to ti lidi berou?" nechápala.
"Já ti řeknu, kde na to berou," vysvětloval jí ochotně dědeček. "Kradou!"
Ještě v osmdesátých letech byla babička Věra (až na problém s padajícími vlasy) v poměrně dobré kondici, ale počátkem
devadesátých let se její stav začal rok od roku zhoršovat: často stonala, nahrbila se jí záda a začaly se jí také třást ruce.
"Revoluce mou babičku připravila o zdraví," psal Kvido.
Byla čím dál nervóznější, propadala různým úzkostem a všechno jí bylo nutné třikrát zopakovat (a ani potom si Kvido nebyl
úplně jistý, že babička pochopila, co se po ní chce).
"Babičko?" říkával znepokojeně. "Sledovala jsi mě?"
Až příliš mnoho věcí - i těch úplně běžných - ji lekalo. Ze dvou párků, které si dědeček zamýšlel ohřát k obědu, se pro babičku
stával složitý, v podstatě neřešitelný problém: buďto párky prasknou, nebo se pořádně neprohřejí. Navíc tu byla i krajně
znepokojující možnost, že se dědeček opaří.
"Neopař se," nabádá ho. "Prosím tě, jenom se neopař!"
"Ne, neopařím se," ušklíbne se dědeček. "Jen se neboj.""Když já se právě bojím," špitne babička.
"Tak se neboj!" odsekne dědeček.
Babička tuší, že svou starostlivostí dědečka popouzí, ale nedokáže si pomoct. Kdyby se dědeček skutečně opařil, nikdy by si
neodpustila, že ho nevarovala.
Dědeček uchopí polévkovou lžíci a chystá se vyndat párky z vroucí vody.
"Lžící ne! Vidličkou!" volá babička. "Napíchni je vidličkou! Ať se neopaříš!"
"To se mi snad zdá!"
Dědeček si zhluboka povzdychne, odkládá lžíci, teatrálně bere doporučenou vidličku a druhou rukou stáhne hrnec z plotny.
"Probůh, prohřály se ti?" zasténá babička.
Dědeček pevně sevře čelisti a klouby na jeho ruce zbělají - ale nakonec s temným klením vrátí párky nad plamínky vařiče.
"Tak," říká kysele. "Spokojená?"
Babička nešťastně přihlíží, jak voda prudce klokotá.
"Probůh, ať ti nepopraskají" vykřikne.
Dědeček vztekle odhazuje vidličku a odchází z kuchyně.
"Snad si doprdele ještě dokážu vohřát párek!!!"
A tak podobně, v tisícerých obměnách.
"Jedeme do Chorvatska, babi," oznámí například babičce o pár let později Kvido.
"Co to říkáš?" znejistí babička, neboť už začíná špatně slyšet.
"Že jedeme do Chorvatska!" zvýší Kvido hlas. "K moři!"
"Ježišikriste!" zvolá babička.
"Klid, babičko," chlácholí ji Kvido. "Za čtrnáct dní nás tu máš zpátky!""Čírnocídní?!"
Babička zaúpí a oběma rukama si přikryje obličej.
Kdyby to nebylo tak smutné, Kvido by se musel smát.
Pohladí ji po zádech a vezme její ruce do dlaní. Babička mu je stiskne s překvapivou silou - takhle nějak se tonoucí chytá svého
zachránce.
"Zavoláme ti," řekne Kvido trpělivě. "Několikrát, jo?"
Babička však zalomí rukama.
"Zapřísahám tě, nejezdi!!!"
V takových chvílích si Kvido v duchu přivolává na pomoc babiččin svatební portrét, který visí v hnědém rámečku nad
příborníkem v sousedním pokoji. Kvido tu fotografii důvěrně zná, kdykoliv si ji dokáže přesně vybavit: tu štíhlou šíji
osmnáctileté dívky, tu hladkou pleť, ta nepatrně pootevřená, měkká ústa, husté, přirozeně zvlněné vlasy pod tylovým
závojíčkem a především ty tmavé jasné oči, plné neurčitého očekávání... Tohle mu vždycky pomáhá se ovládnout Jako právě
teď, když hledí do vrásčité tváře napůl nepříčetné stařenky.
Neuchopitelná změť typů lidí Když jdu po Praze a jsem na pražském letišti, když vidím tu neuchopitelnou změť obleků, barev
pleti, typů lidí, nevím, jestli si přeji, aby dolehla na Prahu, aby ji změnila k obrazu svému.
Koncem února 1990 vyrazil Kvido spolu se svou ženou a dcerkou ze Sázavy do Vídně, aby - tak jako prakticky všichni lidé ve
sklárenském autobuse - poprvé v životě spatřil Západ. S nápadem zúčastnit se onoho tehdy masově oblíbeného jednodenního
zájezdu přišla Jaruška už v lednu ("Jezdí tam všichni," informovala ho nadšeně), avšak Kvido byl dlouho proti.
"Když jsem se bez Západu musel obejít skoro třicet let," argumentoval, "klidně to ještě dalších pár roků vydržím."
Odložil by to přinejmenším o pár měsíců: až bude trochu tepleji a především až našetří aspoň tolik peněz, aby se v drahé
rakouské metropoli necítili jako lidé třetí kategorie, naléhal na Jarušku - ale nakonec se nechal přesvědčit, že oněch necelých
sto osmdesát šilinků, jimiž momentálně disponovali, jim bude bohatě stačit.
Autobus vyjížděl ze Sázavy ve tři hodiny ráno. Mrzlo.
Kvido byl nevyspalý, třásl se zimou a shromážděnéúčastníky zájezdu přejížděl ironickými pohledy. Od okamžiku, kdy se
konečně stane spisovatelem, ho dělilo sotva tři čtvrtě roku (v září mu v nakladatelství Československý spisovatel měla vyjít jeho
prvotina, román Psí roky), takže svým způsobem vlastně odjížděl v předvečer své slávy - alespoň jemu to tak připadalo. Na své
sázavské spoluobčany proto pohlížel s jakousi tichou, shovívavou převahou (kterou si Kvidovi krajané pochopitelně nedokázali
vysvětlit). Ihned si například všiml, že v zájezdové skupině jednoznačně převládá oblečení, jemuž se ještě docela nedávno
říkávalo branně-turistické: většina lidí měla na sobě barevné sportovní bundy (na některých klopách byly dosud připíchnuté
červenomodrobílé trikolory) či levné šusťákové soupravy zakoupené u místních Vietnamců a pohodlnou sportovní obuv nejčastěji pohorky, nebo dokonce takzvané sněhule. Čestnou výjimku tvořila Kvidova sousedka paní Cuřínová, která cestovala
ve svém nejlepším kožichu a s veškerými zlatými řetízky, náušnicemi a prsteny, jež si až dosud zakoupila na dovolených v
Jugoslávii, a která si na tuto významnou cestu v neposlední řadě pořídila zbrusu nový modrý přeliv. Hlavu jejího manžela
zdobila pro změnu velká perziánová čepice tatarského střihu, na prsou měl zavěšen lovecký dalekohled a z kapsy zeleného
vatovaného kabátu mu vykukovala nadprůměrně velká kalkulačka, připravená na pohotový přepočet aktuálního měnového
kursu. Ach ano, nákupy... Všechny ty objemné kabely a batohy byly zatím poloprázdné (Kvido si snadno dokázal představit, co
je uvnitř: řízky v alobalu, přesný počet chlebů, okurky, limonády pro děti, dvě piva pro taťku a velká termoska s kávou), ale už
za pár hodin se na Mariahilfer Strasse měly postupně naplnit pracími prášky, lacinými porcelánovými soupravami, zlevněnou
vlněnoupřízí, pětikilovými balíky zrnkové kávy, nejrůznějšími autodoplňky a dalšími výhodnými koupěmi.
"Prokrista," šeptal Kvido. "To je panoptikum..."
"Co je to panoptikum?" zajímala se Anička nebezpečně nahlas.
Kvido nesouhlasně pohlédl na záplatovanou lyžařskou kombinézu, do které Jaruška jejich dceru oblékla, a potom poskytl
Aničce krátký výklad. Duchem byl ovšem i nadále jinde. Věděl sice, že nedílnou součástí turismu je pohrdání ostatními turisty
(a s oblibou tento citát používal), ale přesto si umínil, že jakmile jejich nevzhledná karosa ve Vídni zaparkuje, co nejrychleji s
rodinou výpravu opustí.
"Lid posázavský," citoval posměšným šeptem Jarušce ze své chystané knihy, zatímco od úst mu v ledovém nočním vzduchu
stoupala pára, "zůstal a zůstane zvláštním typem i pod maskou moderních hesel."
"Ale no tak," tišila ho Jaruška vyčítavě, neboť jeho slova chápala tak trochu jako zradu na Sázavě, kterou upřímně milovala.
Kvidův vztah k Sázavě byl komplikovanější. Ne že by to malé provinční městečko neměl rád - nicméně už od svých čtyř let, kdy
jej sem otec s matkou násilně deponovali z rodné Prahy (jak říkával už trochu automaticky), je považoval toliko za místo svého
dočasného pobytu. Po listopadu 1989 tento jeho pocit každým dnem sílil.
Chtěl žít v Praze. Kde byly kavárny, divadla, bary, kluby, redakce? Kde byl život? V Praze. S kým si měl Kvido v Sázavě povídat
o narativních postupech v moderní literatuře? S Jaruškou, která se o literaturu prakticky nezajímala? S panem Cuřínem? Nebo
snad se slabomyslným Jaromírem, který brouzdal městečkem na zrezlé trojkolce a v místním kině (pokud vůbec hrálo) si
baterkou svítil na titulky?
Ještě že tu byl pražský autobus.
"V ženách, které se do Sázavy provdaly, podporuje pražský autobus psychologicky důležitou představu, že vlastně žijí na pražské
periferii," psal Kvido. "Vědí, že kterýkoli den (za pět minut půl třetí nebo přesně v pět) mohou nasednout do té modré
kolébající se lodi, která je odveze padesát kilometrů daleko od krmení drůbeže a příliš široké kravaty jejich manžela."
Psychologie do Sázavy provdaných žen byla ovšem Kvidovi ukradená. Ve skutečnosti to napsal o sobě.
Během cesty do Vídně se jeho rozmrzelost dále prohlubovala - a povýšené chování rakouských celníků, rozvleklá prohlídka
technického stavu stařičkého autobusu a především onen velký urážlivý nápis PROSÍME CZECHOSLOVAKY, ABY ZDE
NEKRADLI, na který šokovaný Kvido narazil hned v prvním rakouském obchodě, mu na náladě rozhodně nepřidaly. Měl chuť
se okamžitě vrátit. Takhle si tedy svobodu nepředstavoval.
V samotné Vídni to nebylo o mnoho lepší, spíše naopak. Pomáhal si nakvašenými bernhardovskými výroky jako Vídeň je
vodnatá hlava - jenže Jaruška nevěděla, kdo je Thomas Bernhard. Nějak mu šla toho dne na nervy. Kvido sice tušil, že si stejně
jako on připadá špatně oblečená a že ji - stejně jako jeho - znervózňuje všudypřítomná nesrozumitelná němčina, ale přesto jí to
nedokázal tolerovat. Ani po třech hodinách obcházení památek a obchodů (v nichž sháněla bůhvíco) si například nepřestala
plést Aufgang a Eingang, když se jí to stalo naposledy, už to nevydržel.
"Takhle do Evropský unie asi nevstoupíš," ucedil jízlivě."No a?" odsekla.
V duchu si podrážděně připomněl její balkánský zvyk věšet mokré prádlo na balkóně (jeho ne právě reprezentativní trenýrky a
ponožky tak byly všem kolemjdoucím na očích, mohl jí to říkat stokrát, ale stejně je tam pokaždé znovu pověsila). Měl žízeň,
byl nevyspalý, zábl ho nos a bolely nohy. Anička začínala zlobit.
Že jsem nezůstal doma, říkal si v duchu Kvido.
Když procházeli kolem zářící výlohy slavné Café Centrál, dostal nápad, zastavil se a navrhl své ženě, aby oněch necelých sto
osmdesát šilinků utratili tam: dají si sachr a vídeňskou kávu, pro Aničku objednají horkou čokoládu a možná jim zbude i na
skleničku moselského.
Snažil se, aby jeho hlas zněl přívětivě.
Jaruška nedůvěřivě nahlédla skrze výlohu: na draze oblečené hosty, na luxusně vyhlížející mramorové stolky se zlaceným
kováním, na vínový koberec a rudá plyšová křesla.
"No já nevím," zapochybovala, nos přitisknutý ke sklu.
Scéna jako z Wolkra, pomyslel si popuzeně Kvido. Věděl přesně, čeho se jeho žena bojí: těch pohledů, až vstoupí. Skrytého
pohrdání v chování číšníka. Toho samého, čeho se v duchu obával on.
"Bude to tam hrozně drahý," namítla Jaruška.
"To bude," řekl Kvido a proti své vůli zvýšil hlas, "ale bude to aspoň trochu důstojný - jestli chápeš, co mám na mysli."
Anička vycítila jeho zlobu a polekaně k němu zdvihla oči. Uvědomil si, že tohle neměl říkat.
"Pojďme," řekl tišeji. "Záleží mi na tom."Jaruška znovu váhavě nahlédla dovnitř. Několik lidí uvnitř už si jí všimlo. Kvido čekal.
Jeho vlastní trpělivost mu připadala nezměrná.
"Mně se tam nechce," zavrtěla hlavou Jaruška. "Já tam nejdu."
Kvido mlčel.
"Jedno kafe," řekl po chvíli. "Jedno důstojný kafe."
"Kafe máme přece v termosce."
"Já nechci kafe z termosky!" zařval Kvido a poprvé v životě si připustil, že se s Jaruškou rozejde. "Copak to hergot nechápeš?!"
Toho dne si Kvido rovněž předsevzal, že pokud se do Vidně ještě někdy vrátí, pak jedině jako vítěz.
O pět let později, na jaře roku 1995, byl Kvido - v té době už rozvedený - do Vídně pozván, aby zde představil německé vydání
svého posledního románu, honorář za hodinové autorské čtení činil pět tisíc šilinků, nakladatelství mu rovněž zaplatilo hotel a
letenku.
Odpoledne před prezentací knihy vzal Kvido svou tehdejší přítelkyni (byla to Američanka) do Café Centrál.
Kavárna byla jako obvykle zcela zaplněná, ale vrchní se přesto dostavil téměř okamžitě. Kvido ho s jistou rozverností anglicky
požádal o dvě vídeňské kávy a proslulý Strudel mít Vanilla Creme, potom si přes opěradlo křesla přehodil své nové sako a
ohrnul si rukávy košile.
"You look happy," řekla Američanka s úsměvem.
"lam happy!" řekl Kvido.
Ono uspokojení, které cítil (zvláště když pak u překvapeného číšníka přiobjednal celou láhev sektu Mum), však nebyla pouhá
marnivost To byla radost pacienta z úspěšně zhojené rány.
Z deníčku Aničky
14. dubna 1990
Hurá! Dneska jsem nemusela do školy protože jsme jeli s tátou do Prahy na Matějskou. Máma s náma nejela protože aby si od
táty taky chvíli odpočinula. Na Matějskou jsem šla s babičkou Věrou protože táta měl v Praze schůzku s panem redaktorem z
nakladatelství kde tátovi vyjde na podzim knížka takže mě babička hlídala. Táta už se hrozně těší že bude spisovatelem ale
máma říká abysme to hlavně už měli všichni za sebou. Babička Věra je bezva protože mi vždycky půjčuje paruky a vůbec
všechno.
Dneska jsem si půjčila tu dlouhovlasou tmavou která mi hrozně slušela i když mi byla velká ale jenom trošku. Tak jsem se
zeptala babičky jestli v ni můžu jít na Matějskou.
Babička nejdřív nechtěla ale já jsem řekla že už je mi sedm a babička mi to dovolila. Děda s náma nešel protože řekl že život s
babičkou je jedna velká atrakce. Tak jsme šly s babičkou samy. Všichni lidi na ulicích se na nás koukali a smáli se. Babička jim
pořád říkala No to víte to jsou holt děti. Když jsme přišly na Matějskou tak jsme si tam koupily cukrovou vatu a oříšky v cukru
a dva gumový hady. Mámě jsem koupila perníkové srdce s nápisem Z lásky a tátovi taky srdce s nápisem Starej nebruč! Babička
měla moc dobrou náladu a když platila to cukroví a ty perníkový srdce tak se pořád smála. Potom jsme šly do strašidelného
zámku ale byla to blbost a vůbec to nebylo strašidelný hlavně protože ten kostlivec co tam měl strašitmísto toho kecal s nějakou
ženskou a my jsme s babičkou na jeho kecání nebyly zvědavé. Tak jsme šly radši na centrifugu i když babička nejdřív nechtěla
ale já jsem jí vysvětlila že centrifuga je bezva a že na ni chodíme v Sázavě úplně všichni. Babičce se to nejdřív opravdu líbilo ale
za chvíli blinkala protože nesnáší kolotoče a centrifuga je vlastně taky kolotoč ale to jsem nevěděla. Někteří lidé jí potom
nadávali protože je trochu poblinkala i když za to vůbec nemohla. Mě taky trochu poblinkala ale mně to nevadilo a utřela jsem
si to kapesníkem. Když jsme přijely domů a vystoupily jsme na náměstí z tramvaje tak babička ještě jednou blinkala a nějaká
hodná paní cikánka jí půjčila papírový kapesník. Babička jí poděkovala a ta cikánka místo aby byla ráda jí ukradla peněženku
kde měla babička všechny doklady a dva tisíce korun. To ale babička zjistila až doma. Vůbec tomu nemohla věřit a pořád
opakovala Ježíšikriste to jsou dneska lidi no věřili byste tomu?
Dědeček hned běžel na náměstí aby té cikánce aspoň vynadal jenže už tam nebyla. Potom pro mě přišel táta ale byl nějakej
divnej. Zapomněla jsem si totiž sundat tu paruku a on řekl dědečkovi že si přišel pro svou sedmiletou dceru a místo ní tady
našel pozvracenou dětskou prostitutku což jsem nechápala. Táta často říká slova který neznám a když se ho zeptám tak mi ani
neodpoví. Dědeček mu řekl že to je toho a pořád křičel že tu zmiji černou cikánskou zabije ale já jsem věděla že to jenom tak
říká protože ho znám a on je hodnej. Vyprávěla jsem tátovi o té centrifuze a on šel k babičce a zeptal se jí jak se jmenuje a který
je dneska den a když se ho babička zeptala proč se jí ptá na takové věci tak ji odpověděl že nevěří že lidský mozek natožpak
mozek staršího člověka může normálně fungovat i potom co ho někdo hodí na deset minut do odstředivky. Zase už mluvil tak
že mu vůbec nikdo nerozuměl. Babička se ho zeptala do jaké odstředivky ale on jí samozřejmě neodpověděl a místo toho si šel
prohlížet její svatební fotku. Když jsem chtěla vědět proč si tu fotku tak dlouho prohlíží tak mi řekl že to tam babičce hrozně
sluší. Potom jsme jeli autobusem do Sázavy. Začala jsem tátovi vyprávět všechny díly Maxipsa Fíka které máme na desce a já je
umím všechny nazpaměť. Táta sice říká že je to zrůdné ale já jsem dobře viděla že je na mě docela pyšnej protože všichni lidi
kolem mě poslouchali a smáli se.
Mně se potom ale udělalo špatně po ty cukrový vatě a po těch hadech takže jsem blinkala. Táta neměl s sebou žádný pytlík a
řidič zastavil a křičel že jestli táta nemá pytlík tak ať si laskavě vystoupí protože on to po nás uklízet nebude a ty samý lidi který
předtím poslouchali jak vyprávím Maxipsa Fíka se otočili zády a dělali že nás vůbec neznají To jsou dneska lidi no věřili byste
tomu?
Plytké zabíjení času Mluvil jste o kamarádech. Asi bych docela férově řekl, že jsem nikdy nebyl "kamarádovač". Kdybych to řekl
trochu ošklivěji sám vůči sobě, bylo to proto, že jsem si na to neudělal čas. Nemohl jsem si dovolit to, co jsem s tím vždycky
spojoval, takové to trochu plytké zabíjení času.
Dne 26. října 1991 měl Kvidův otec oslavit padesáté narozeniny, ale nakonec z oslavy zcela sešlo.
Kvidův otec pracoval v sázavských sklárnách už pětadvacátý rok - čtvrt stoleti - a jakkoli jeho kariéru provázely nejen nečekaně
strmé vzestupy, ale i pády až na samé dno podnikové hierarchie, nyní, na prahu padesátky, se ho zmocnil nebezpečný
zaměstnanecký sentiment: za všechna ta léta se sžil s továrnou natolik, až mu na ní začalo osobně záležet - podle jeho synů
snad až příliš. Téměř každá otcova podvečerní procházka totiž skončila ve sklárenských provozech, mezi hučícími sklářskými
pecemi. Kvido i Paco podobnou inspekci několikrát absolvovali spolu s ním: otec u výstupu z vypalovací pece namátkou
zkontroloval několik do oranžova rozpálených konvic, zažertoval s propocenými skláři a přes tmavý štítek s nimi v podřepu
nahlédl do rozžhavené skleněné lávy."Můj otec nechal v té fabrice nejlepší roky svého života," psal Kvido. " A přesto - nebo
spíše právě proto - ji miloval."
Když se počátkem roku 1991 mezi kandidáty na nového ředitele sázavských skláren objevil i otcův někdejší přítel Zvára, oba
Kvidovi rodiče se za něho překvapivě postavili.
Jejich rozhodnutí předcházely ovšem dlouhé a vzrušené diskuse, v nichž Kvidův otec svou ženu nakonec přesvědčil (stejně jako
několik horkokrevných kolegů z Občanského fóra, kteří chtěli s bývalým komunistou Zvárou tvrdě zamést), že Zvárovy
nepopiratelné zkušenosti, jeho obchodní kontakty a nesporné manažerské schopnosti jsou pro sklárnu nakonec důležitější než
jeho politická minulost či poněkud problematický charakter.
"No to si snad děláte srandu!" rozčiloval se Paco, když se to dozvěděl, neboť inženýra Zváru odjakživa nemohl ani vystát. "Toho
zrádce? Toho kariéristu? Toho bolševika?."
Otec si odkašlal.
"Člověk se... vyvíjí," řekl.
"Ale blbost!"
Otec se zatvářil vyčítavě.
"A kromě toho nejsme jako oni," připomněl synovi nejslavnější heslo Sametové revoluce. Nato se ho pokusil přesvědčit
podobnými argumenty jako předtím Pacovu matku a mladíky z OF - jenže Paco se ukázal být tvrdší oříšek.
"Čili ekonomika je nad morálkou, jo? K čemu jsme tu revoluci teda dělali?" zvolal. "No to je úžasný! Klaus si v televizi před
celým národem klidně řekne, že neumírozlišovat čistý a špinavý peníze... A ty mi tu teď stejně účelově tvrdíš, že prosperita
fabriky, čili zas jenom prachy, jsou důležitější než lidská slušnost!?"
"Ty mlč," napomenula syna matka. "Ty se radši nauč řídit."
"Cože?" nechápal Paco. "Jak to proboha souvisí?"
"A hlavně si už konečně najdi nějaký zaměstnání!" poznamenala matka jízlivě.
Kvido s Pacem na sebe pohlédli. Už od dětství dobře věděli, že náklonnost, kterou k nim matka v daném okamžiku chová, je do
jisté míry přímo úměrná velikosti jejich momentálních životních vítězství - a proher. Její mateřská láska nikdy neklesla pod onu
nepsanou mez, za níž je už jen ryze formální péče, špatně skrývající chlad a nezájem, ale na druhé straně si nebylo možné
nevšimnout, že úspěšné syny miluje matka odjakživa přece jen o něco více. V prvním porevolučním roce se Paco coby
studentský vůdce, stipendista ve Spojených státech a posléze zaměstnanec velké belgické firmy doslova hřál na výsluní její
přízně, zatímco noční vrátný Kvido, jehož knižní prvotina stále ještě nevyšla, byl doma chvílemi spíše trpěn.
O pouhý rok později už to bylo naopak: Kvido jakožto autor mimořádně úspěšného románu začal být matkou bezmála
zbožňován, zatímco nezaměstnaný Paco, který o místo u výše uvedené firmy po opakované havárii se služebním vozem přišel,
matčinu důvěru dočasně ztratil.
"To se může stát každýmu, mami," hájil tenkrát bratra Kvido.
"Každýmu?" namítla pochybovačně matka. "Havarovat při vjezdu na parkoviště?"
"No, máme to holt v rodině," řekl Kvido. "Uvědom si, jak řídí otec... A nepamatuješ, jak já tenkrát přejel toho psa? I s boudou?"
zasmál se.Ale matka jako by ho neposlouchala. Tázavě zdvihla obočí a pokrčila rameny.
"Ale nabourat nový vůz přímého nadřízeného?" řekla konsternovaně. "A ke všemu dvakrát!"
Zvára se dlouholetým přátelům odměnil po svém: krátce po zvolení do funkce obsadil všechna důležitá místa ve vedení firmy
výhradně lidmi ochotnými se mu kdykoliv bezmezně podřídit (vesměs šlo o bývalé komunisty) - a Kvidova otce a Kvidovu
matku, kteří proti této osobité personální politice rozhořčeně protestovali, pro nedostatek loajality propustil. Dal si dokonce
záležet, aby obálka s výpovědí pro Kvidova otce byla doručena přesně 25. října, tedy - jak Zvára velmi dobře věděl - den před
jeho životním jubileem. Byl to svého druhu dárek.
"Zvára se zřejmě dostatečně nevyvíjí," komentoval to suše Paco v narážce na otcův nedávný čapkovský argument. "Svině
vždycky zůstane sviní."
Opakovaná zrada dlouholetého kamaráda, kterému - mimo jiné - za studií napsal diplomovou práci a s nímž v srpnu
osmašedesátého roku celé noci zpíval parodické verze sovětských písní, Kvidova otce doslova zlomila. Že dal Zvára opět
přednost kariéře před přátelstvím, to by snad dokázal jakž takž pochopit - avšak ono načasování výpovědi na den jeho kulatých
narozenin, to byla čirá zlomyslnost. Ryzí, koncentrované zlo.
Něco takového si Kvidův otec při nejlepší vůli vysvětlit nedokázal.
V prvních týdnech po obdržení výpovědi si Kvidův otec sice naoko užíval nikdy nepoznané role nezaměstnaného - ráno
vyspával, přes den četl detektivky a dlouho do noci se díval na televizi - ale krátce nato, během nadcházející zimy, upadl do
hluboké deprese. Kvido byl přesvědčen, že na samém počátku této otcovy krize byla smrt Něhy.
Jednoho lednového dopoledne se otec - očividně z nedostatku lepší činnosti - rozhodl vyměnit baterii v nástěnných
kuchyňských hodinách. Sundal je ze zdi, když tu si náhle v druhém plánu mysli uvědomil, že už několik hodin neslyšel Něhu
(na její občasný štěkot si již dávno podvědomě zvykl). Položil hodiny opatrně na stůl, a veden jakousi nevysvětlitelnou zlou
předtuchou, vyšel na zasněženou terasu. Rozhlédl se, ale psa nikde neviděl.
"Něha!" zavolal co možná vesele, jako by tím mohl odvrátit onen sviravý strach, který se mu vkrádal do duše (použitý první pád
představoval poslední památku na jeho dávné komické pokusy o kynologický výcvik).
"Něha!"
Nastražil sluch doufaje, že každou chvíli, hned v příštích vteřinách uslyší známé funění a trochu těžkopádný dusot tlapek na
zledovatělé cestě - ale slyšel jen vítr v holých korunách stromů. Kvidův otec několikrát polkl.
Možnost, že by Něha podhrabala plot a utekla, v duchu vyloučil - tohle neudělala už léta. Jako by ke stáru konečně zmoudřela.
"Něha!" zavolal znovu, tentokrát již s přiznanou obavou v hlase, ale odpovědí mu bylo jen ticho - dokonce i vítr se dočasně
utišil.
"Něha!!!" zakřičel Kvidův otec zoufale.
Našel ji v rohu zahrady pod keřem ptačího zobu, byla ještě živá, ale už nedokázala vstát.
"Nejhorší možná varianta," vyprávěl Kvido.Umírající Něha Kvidova otce stále poznávala, a přestože měla silné křeče, pokusila
se zavrtět ocasem. Vzápětí už nezvládla ani to a veškerou oddanost zkoncentrovala do vážného, upřeného pohledu: tiše se
dívala, jak si její pán kleká do sněhu, jak ji bezradně hladí a bere do náruče.
Několik minut poté, co s ní Kvidův otec doklopýtal domů, Něha přestala dýchat. Ještě téhož dne ji Kvidův otec vlastnoručně
pohřbil v rohu zahrady - na místě, kde ji našel. Zem byla promrzlá a vykopání dostatečně hlubokého hrobu mu zabralo více než
hodinu. Když se konečně vrátil domů, vymetl si hlínu ze záložek kalhot a dlouze si myl ruce. Kuchyňské hodiny potom pověsil
zpátky na zeď, aniž do nich ovšem vložil novou baterii.
Členové rodiny jeho rozhodnutí respektovali.
Během několika následujících dnů se Kvidův otec podruhé v životě zhroutil.
"Na rozdíl od své slavné duševní krize, vyvolané v sedmdesátých letech víceméně náhodným střetem s komunistickým
režimem," psal Kvido, "byl tentokrát otec natolik apatický, že si ani nezačal vyrábět rakev."
Celé dny mlčel. Na starostlivé otázky své ženy prakticky neodpovídal.
"Za komunismu alespoň šeptal," konstatoval Paco znepokojeně. "Za raného kapitalismu nemluví vůbec."
Kvidova matka sice po naléhání doktora Lichra a v rozporu se svými zásadami tentokrát souhlasila s nasazením antidepresiv,
ale výsledky léčby byly dlouho nepřesvědčivé.
Kvidově matce ztráta místa v sázavských sklárnách paradoxně spíše pomohla.
"Krize je šance!" tvrdila. "Co tě nezabije, to tě posílí."Jako už několikrát v těžkých životních chvílích dokázala zmobilizovat síly a
začala znovu: během podzimu se nejprve na několik týdnů změnila ve studentku, v prosinci úspěšně složila advokátské
zkoušky, ještě týž měsíc zažádala v bance o úvěr, pronajala si v sázavském Domě služeb dvě hezké, světlé místnosti, nechala je
kompletně zrekonstruovat - a v březnu roku 1992 si v nich otevřela advokátní kancelář. Firma začala brzy natolik prosperovat,
že matka mohla kromě nezbytné sekretářky zaměstnat i Paca.
"Ale copak já jsem právník?" namítal logicky Paco.
"To se naučíš, neboj," ignorovala jeho protesty matka.
"Když si s něčím nebudeš vědět rady, určitě ti poradí ta tvoje právnička..." dodala škodolibě, připomínajíc si onu blazeovanou
shovívavost, s níž jí Pacova dívka, studentka prvního ročníku právnické fakulty, během Listopadové revoluce nevyžádaně
vysvětlila, co je podstatou občanského práva.
Aby rozptýlila i svého stále nezaměstnaného muže, požádala ho Kvidova matka, zda by jí do kanceláře nevyrobil nábytek.
Kvidův otec k všeobecnému překvapení zachmuřeně zamumlal cosi souhlasného - a hned nazítří se ze sklepní dílny začalo
ozývat známé kvílení frézy a kotoučové brusky. Podlahy v celém domě opět pokryly piliny a všemožné spirálovité odřezky, ale
matka si tentokrát nestěžovala. Měla z otcovy probuzené truhlářské aktivity upřímnou radost - jeho duševní zdraví bylo
koneckonců důležitější než nepořádek v domě nebo skutečnost, že veškeré spisy a sbírky zákonů měla dosud v krabicích od
banánů.
Když ji ale po týdnu Paco s Kvidem do otcovy dílny zavedli, pochopila, že nápad s truhlářskou psychoterapiíbyl bohužel omyl.
To, na co se právě dívala, nebyla kancelář, nýbrž selská jizba. Užasle pozorovala všechny ty vrubořezy a ornamenty s přírodními
motivy.
"Buď potřebuješ jinej nábytek, nebo hanáckej kroj," komentoval to Paco suše.
Její podezření, že otec se do nemoci pouze utíká, po této očividné sabotáži ještě zesílilo. V neděli u oběda náhle položila příbor
a zpříma na manžela pohlédla.
"Tak dobře," konstatovala rezignovaně. "Jako truhlář jsi skončil."
Kvido by se byl vsadil, že zdánlivě netečným obličejem jeho otce přelétl stín dětinského, trucovitého uspokojení. Kvidova
matka to zřejmě postřehla také, protože hned vzápětí promluvila o poznání rezolutněji.
"Ale nemysli si, že se budeš flákat," řekla důrazně.
"Zaměstnám tě jako řidiče."
Údiv Kvidova otce byl nelíčený.
"Zopakuj si značky a křižovatky," nařídila mu Kvidova matka nemilosrdně. "Zítra ráno nastupuješ."
Zrození lidského díla
Kniha je lidské dílo, které má nějakou hodnotu, a proto
má tržní cenu, podle které se lidé orientují, často i rozhodují, jestli si knihu koupí. To je nesporný fakt. Jestliže i tuto banalitu,
tuto trivialitu někdo nechce přijmout, musí počítat s tím, že s ním budu zásadně polemizovat. Tak bych charakterizoval spor o
kulturu.
Kvidova románová prvotina PSÍ roky měla původně vyjít už v září roku 1990, ale kvůli údajným technickým problémům v
Tiskárnách Vimperk se termín jejího vydání neustále posouval - což bylo pro Kvida zdrojem bezmezného duševního utrpení.
Už tu knihu strašně moc potřeboval. Strašně moc se jí potřeboval dotknout.
Román nakonec vyšel až v lednu následujícího roku, ale naštěstí ještě před Vánocemi zavolal Kvidovi redaktor a oznámil mu,
že si může přijet do Prahy alespoň pro první, takzvaný signální výtisk.
"Já nechci žádnej signální výtisk!" úpěl Kvido. "Já chci normální knihu!"
"To je -"
"Svázanou! Ořezanou!" vykřikoval Kvido. "S hezkou obálkou!""To už je normální kniha," vysvětlil mu redaktor trpělivě. "Je
svázaná, samozřejmě ořezaná a má docela hezkou obálku."
Kvido zpozorněl.
"Chcete říct, že to už je hotová kniha?" otázal se opatrně. "Se vším všudy?"
"Ano."
"Počkejte. Vy ji máte -"
Kvido se zajíkl.
"Vy ji tam někde máte? Chci říct: Máte ji před sebou?
Na stole?.!
"Ano," řekl redaktor. "Přesně tak."
Kvido slyšel v jeho hlase, že se usmívá, ale to mu mohlo být ukradené. Takže román už existuje, uvědomil si ohromeně. Jeho
vysněná kniha je kdesi na druhém konci telefonní linky fyzicky přítomná. Úplně se mu zatočila hlava. Jeho román ležel na
stole necelých padesát kilometrů odtud! Panebože! Bylo třeba se soustředit.
"Do kolika hodin jste dneska v redakci?" zeptal se redaktora. "V kolik hodin odcházíte? V kolik přesně?"
Vyslovoval pečlivě, aby na poslední chvíli něco nepokazil. Dá-li bůh, bude už dneska držet svůj román v ruce.
Už dneska se stane spisovatelem. Ježíšikriste!
"Před čtvrtou," řekl redaktor.
Kvido pohlédl na hodinky: bylo 14.12, takže když do tří minut vyrazí, autobus ve 14.25 stihne. Po půl čtvrté je v Praze.
"Ale zítra jsem tu celý o-"
"Do čtyř jsem tam! Určitě! Počkejte na mě, rozumíte?!" oznámil Kvido redaktorovi a zavěsil.
Autobus - alespoň Kvidovi to tak připadalo - se hrozivě vlekl, ale když kolem ošklivého strašnického věžáku konečně vjeli do
města, Kvido na hodinkách (během cesty si zakázal je sledovat) s radostným překvapením zjistil, že nejenže nemají žádné
zpoždění, ale kupodivu přijíždějí o celých sedm minut dříve. I tak ovšem vystoupil na konečné jako první a seběhl rychle po
schodech do metra, souprava právě přijížděla. Ve vagónu bylo hned několik volných míst, ale Kvido věděl, že sedět nedokáže,
zůstal stát, ve skle protějších dveří pozoroval svůj zrcadlový odraz a přemýšlel, jestli vypadá jako někdo, kdo si jede pro právě
vydanou vlastní knihu.
Celou cestu z Můstku až na Národní třídu běžel. Když konečně spatřil secesní průčelí Topičova domu, kde nakladatelství
sídlilo, do čtyř hodin zbývalo ještě plných deset minut, takže mohl přejít do chůze, aby se alespoň trochu vydýchal, ale sotva to
udělal, uviděl redaktora, kterak stojí venku před budovou a rozhlíží se, u nohou měl dvě plné nákupní tašky, pro které se v
příští chvíli shýbl, a očividně - Kvido nevěřil svým očím! - se chystal odejít "Haló!" vykřikl, aby ho zastavil. "Haló!"
Redaktor se otočil, uviděl sprintujícího Kvida, zavrtěl hlavou a postavil tašky znovu na zem.
"Řekl jsem do čtyř!" sípal vyčítavě Kvido.
Z představy, že stačilo pár vteřin, aby se s redaktorem minul, se mu udělalo nevolno. Redaktor ho pobaveně pozoroval.
"Myslíte, že literatura nepočká?" pravil ironicky. "Ale počká..."
Předklonil se, zašátral v tašce mezi mandarinkami, vekami, salámy a rolemi vánočního balicího papíru a vytáhl velkou hnědou
obálku, kterou Kvidovi s přehnanou, nemístnou obřadností podal. Kvido se pohmatem ujistil,že obálka skutečně obsahuje
knihu - a opatrně ji uložil do aktovky. Redaktora to zjevně překvapilo.
"Vy se na ten signál ani nepodíváte?"
"Až pozdějc."
Kvido byl na své sebeovládání v duchu pyšný, nicméně redaktor vypadal zklamaně.
"Ale no tak to otevřete," vyzval Kvida přímo. "Tolik let jsme na to čekali."
Kvido zavrtěl hlavou. O své štěstí se nehodlal s nikým dělit. Redaktor pokrčil rameny a vzdychl.
"No tak veselý Vánoce!"
Ani po jeho odchodu nezůstal Kvido sám. Kolem chodilo příliš mnoho lidí a zářící, vánočně vyzdobené výlohy vrhaly na
aktovku příliš světla. Vydal se po Národní třídě nazpět do centra. Nutil se do pomalé, slavnostní chůze, ale očima nepřestával
hledat opuštěnou postranní uličku či prázdný průchod, kde by se mohl zastavit a obálku v klidu otevřít - připomínal tak trochu
narkomana, jenž si od pouličního dealera právě zakoupil dávku a nyní s horečnatou netrpělivostí hledá úkryt pro její aplikaci.
Kvidovo vzrušení nezadržitelně stoupalo, ale dostatečně temné podloubí objevil teprve v Jindřišské ulici, byla tu cítit moč, ale
to mu v dané situaci nevadilo: opatrně se rozhlédl, třesoucími prsty vyndal obálku, a když se ujistil, že jej nikdo nesleduje,
několika prudkými pohyby ji roztrhl.
Úspěch Psích roků Kvida šokoval.
Byl sice s definitivní verzí rukopisu vcelku spokojen, a v duchu tudíž doufal v jistý malý ohlas - ale ani v nejmenším neočekával,
že se kolem jeho románu strhne takový poprask (v příštích letech se ho prodalo více nežsto tisíc výtisků, byl zfilmován i
zdramatizován a přeložen do mnoha jazyků).
Kvido by byl nikdy nevěřil, že to bude tak snadné.
Jak je možné, říkal si občas užasle, že se zakřiknutý mladíček z provinčního středočeského městečka, bez příslušného
kulturního zázemí (nepočítáme-li matčinu příležitostnou recitaci Shakespeara), neschopný číst v žádném cizím jazyce a
prakticky nevzdělaný (pomineme-li frašku předrevolučního vysokoškolského studia), může stát takřka přes noc nejčtenějším
českým spisovatelem?
Neuměl si to vysvětlit.
"Česká literatura," psal Kvido, "na tom musela být opravdu špatně."
Nesebevědomý člověk v otevřeném světě Ano, nesebevědomý člověk, nedůvěřující svým vlastním silám, nechce být vpuštěn do
otevřeného světa, kde záleží jen na něm, jak obstojí.
Kvidova matka šoféra skutečně potřebovala. Brzy poté, co si v Sázavě otevřela advokátní kancelář, zjistila, že bude muset někdy
i vícekrát v týdnu jezdit k soudům v Kutné Hoře a v Praze, takže obstarat si vůz s řidičem (sama řidičský průkaz neměla) se
ukázalo jako holá nutnost. Zakoupila od známého zánovní renault a společně s ním jej v nejbližší prodejně potřeb pro
motoristy dovybavila několika doplňky, které jí připadaly hezké či užitečné: novými koberečky, koženým potahem volantu,
autoatlasem České republiky a velkým hasicím přístrojem.
"V naší rodině člověk nikdy neví," vysvětlila mladému prodavači. "A ještě něco: nemáte náhodou samolepku začátečníka
Žertovala, ale před první jízdou se svým mužem byla nervózní. Ještě si pamatovala na jeho více než rozpačité řidičské počátky v
šedesátých letech i na pozdější recidivy v době jeho psychické krize. Když si navíc připomněla bezprecedentní autonehody obou
svých synů, napadloji zda v rodině přece jen nepůsobí jakási kletba - nebo alespoň nějaká velice specifická, dědičná porucha
kdesi v mozku. Samozřejmě se snažila nedat na sobě nic znát, ale když si onoho deštivého pondělního rána všimla podivného,
nevyzpytatelného pohledu, který Kvidův otec mlčky upíral na palubní desku, musela si přiznat, že má strach. Neuniklo jí
rovněž, že z okna je s obavami pozoruje Paco.
"Tak jedem - na co čekáš?" pravila záměrně drsně.
"Až oschne vozovka?"
Otec neodpověděl. Beze slova sáhl do palubní přihrádky a vytáhl malou lahvičku s neznámými prášky (na etiketě byl červený
výstražný trojúhelníček, který - jak Kvidova matka dobře věděla - upozorňoval uživatele léku na možnost snížené schopnosti
řídit motorová vozidla), jeden si vytřepal do dlaně a zapil jej trochou sodovky.
"Jsi v pořádku?" zeptala se ho.
Kvidův otec pokrčil rameny. Když vracel ampuli s léky zpátky, nechtěně se dotkl klaksonu. Nečekané zatroubení je oba
vyděsilo.
"Klid," pravila Kvidova matka jakoby pro sebe. "To zvládnem. Nezapomeň, že jsi dojel až do Puly."
Připoutala se a potom se ironicky ušklíbla.
"Samozřejmě jsi měl tenkrát poněkud silnější motivaci" pravila v přímé narážce na otcovu milostnou aférku s Chorvatkou
Mirjanou - ale Kvidův otec ji nevnímal.
Zamyšleně hleděl na hlavici řadicí páky, jako by se v duchu ptal po jejím účelu.
"Řadicí páka," informovala ho Kvidova matka. "Tedy pokud se nepletu."
"Nikdy jsem nejezdil s francouzským autem," promluvil ochraptěle Kvidův otec. "A po Praze jsem nejezdil léta.""To zvládneš."
"Jsem nervózní. Nevěřím si."
Kvidova matka mu pohlédla přímo do očí.
"Ale já ti věřím," zalhala statečně, opírajíc se přitom o svou někdejší hereckou zkušenost. "Ničeho se neboj a jeď."
Aby její slova vyzněla ještě přesvědčivěji, rozevřela si na klíně desky s poznámkami k arbitrážnímu sporu, kterého se měla za
dvě hodiny zúčastnit, a začala papíry okázale studovat.
Kvidův otec zavřel oči a zařadil rychlost.
Během cesty se Kvidova matka uklidnila. Její muž se zdál být v pořádku: jel s přehledem, ani příliš rychle, ani moc pomalu, a i
nepřehledné situace řešil s klidem zkušeného řidiče.
"Zvládls to perfektně," pochválila ho, zatímco parkoval před budovou soudu na Pankráckém náměstí. "Tak vidíš."
Když se ale po více než tříhodinovém soudním jednání vrátila k autu, našla manžela ve stejné pozici, v jaké ho opustila: lehce
nahrbeného nad volantem, ruce spuštěné v klíně. Otevřela dveře a on sebou škubl.
"Ahoj. Byl jsi venku? Obědval jsi?" zajímala se.
Kvidův otec zavrtěl hlavou.
"Tos celou tu dobu seděl v autě?"
Neodpověděl.
"Cos dělal?" nechápala Kvidova matka. "Četl sis?"
Rozhlédla se kolem, ale žádnou knížku ani noviny nikde neviděla. Kvidův otec si odkašlal.
"Kam jedeme?" zeptal se.
"Domů - kam jinam?"
V autě se rozhostilo ticho.Můžeme jet?" zeptal se po chvíli Kvidův otec.
Jeho hlas zněl dutě.
Dutě znějící hlas - věděla matka od doktora Lichra - byl jeden ze symptomů duševního rozpoložení, které předchází pacientově
sebevraždě.
Musíme ho rozptýlit." oznámila Pacovi po příjezdu rezolutně. "Vytrhnout ho z ty jeho ublížený ulity!"
V hlubinách sklepa, kam se otec ihned uchýlil, se ozvala bruska. Kvidova matka namířila ruku s cigaretou k podlaze. Tady to
vidíš, znamenalo její gesto. Přecházela rozčileně po kuchyni a Paco si musel dávat pozor, aby ho omylem nespálila.
"Dobře," řekl opatrně. "Ale jak?"
Matka se zastavila a zkoumavě na něho pohlédla.
"Co ta tvoje právnička? Nechtěla by mít dítě?"
"Dítě?!" zvolal Paco. "Myslíš dítě, který by na otce vyvalovalo ty svý kukadla? Který by k němu vztahovalo ty svoje malinkatý
ručičky? - To už tu jednou bylo, ne!?"
"Ano - to už tu jednou bylo."
"A nevšim sem si, že by to sebemíň fungovalo!"
"Můžem to zkusit ještě jednou," pokrčila rameny matka. "Je to v každým případě lepší, než nedělat nic."
"Zkusit?." vyjekl Paco. "Mami, posloucháš se vůbec?
Chápu, že jsi měla náročnej den - ale víš vůbec, co říkáš?"
"Copak nechceš mít děti?"
"Chci, ale ne teď. Hlavně nechci dítě jako terapeutický pokus. Pokusy na lidech jsou mimochodem zakázaný!"
"Kvido to zkusil," připomenula mu matka. "Kvido s Jaruškou to pro něj udělali..."
"Mami!" zařval Paco. "Já a moje přítelkyně nejsme součástky z tvojí stavebnice Malý psycholog. Nemůžeštakhle experimentovat
s lidskejma životama - copak to nechápeš?!"
"Díky za ochotu a vstřícnost," pravila matka chladně.
"Při dědickém řízení k tvému postoji určitě přihlédnu."
Paco tím považoval celou záležitost za vyřízenou, nicméně když nazítří přijel za svou přítelkyní do Prahy, o matčině návrhu jí
řekl - snažil se to samozřejmě zabalit do zábavné historky s názvem Tak si představ, co ta naše bláznivá matka opět vymyslela...
Byli v kavárně Blatouch, jeho přítelkyně seděla čelem ke dveřím a jako vždycky (tohle byla jedna z věcí, které Pacovi trochu
vadily) si nenápadně prohlížela každého, kdo zrovna vešel. Nyní však její pozornost získal: přítelkyně otevřela svou hezkou
pusu dokořán a hlavu nepatrně naklonila na stranu. Potom se demonstrativně otřásla, jako kdyby jí po zádech přeběhl mráz.
"No comment," řekla s pečlivou výslovností, přehodila si nohu přes nohu a upravila si sukni.
"To není rodina," zasmál se nuceně Paco, "to je sicilskej klan!"
Přítelkyně se nesmála - jen zdvihla dokonale vytrhané obočí.
"Vzepřel jsem se příkazu kmotra." řekl Paco. "Skončím v míchačce na beton."
Přítelkyně zakroutila hlavou.
"To je absurdní. Ta tvoje matka je vážně šílená," poznamenala.
Ten náhlý výpad Paca zaskočil.
"Ale ne," řekl smířlivě. "Nevěřím, že to myslela vážně."
Ale přítelkyně ho neposlouchala.
"Jak si nás vůbec dovoluje o něco takovýho požádat?!" rozčílila se.Paco cítil potřebu matku hájit.
Počkej," řekl. "Chápej: byl to jen okamžitej pošetilej nápad. Ber to spíš jako projev jejího momentálního zoufalství."
Pacova přítelkyně nesouhlasně zakmitala ukazováčkem.
Sám jsi říkal, že už to jednou udělala\ Požádala o dítě Kvida. Čili to není poprvé - je to tak?"
Vyčkávala, dokud Paco nepřikývl.
No tak vidíš! Jak si může dovolit s lidma takhle manipulovat?! Co si vlastně myslí?"
To už bylo Pacovi vysloveně nepříjemné.
"Uklidni se laskavě," řekl. "Copak s tebou někdo manipuluje?" pokouší se! Tvoje matka se mě očividně pokouši zmanipulovat!
Mám si pořídit dítě, který by vaší pošahaný rodině sloužilo jako deprex!"
Paco svou dívku překvapeně pozoroval. Úplně cítil, jak se mu každým okamžikem vzdaluje.
"Do naší rodiny se nenavážej," pronesl ledově. "My na sobě totiž dost lpíme."
On the Road Když jsem dojel Greyhoundem do Denveru, měl jsem pocit, že jsem "on the road".
K překvapení všech členů rodiny se záhy ukázalo, že na rozptýlení depresivních nálad Kvidova otce kupodivu postačí ta
nejkonvenčnější terapie: dovolená. Psí roky se prodávaly natolik dobře, že si Kvido mohl dovolit štědré gesto - totiž vzít na dva
týdny k moři nejen Jarušku s Aničkou, ale pozvat i rodiče a Paca s jeho přítelkyní.
Paco se ovšem nakonec dostavil k autobusu sám.
"Ona nejede?" chtěl vědět Kvido. "Co se stalo?"
Paco se podíval stranou.
"Není můj typ," vysvětlil stručně bratrovi a víc to nerozváděl.
Z široké nabídky možných destinací Kvido záměrně vybral Korčulu - právě ten dalmatský ostrov, kde byli jeho rodiče před
jednatřiceti lety na svatební cestě a k němuž je pojily četné vzpomínky. Kvidův otec byl sice zpočátku ještě nervózní a
popudlivý a stěžoval si na horko a hluk z nedaleké hotelové diskotéky, ale záhy se aklimatizoval a každým dalším dnem před
očima rodiny úplně rozkvétal. Pravidelné plavání a dlouhé večerníprocházky mu vrátily chuť k jídlu (zapíjel je výtečnými
místními víny Pošip, Postup a Dingač), dobrovolně se zúčastnil hned dvou výletů do okolí, a dokonce - světe, div se! - začal s
členy rodiny žertovat.
Kvidova matka nevěřila svým uším.
"Slyšela jsem dobře?" usmívala se spokojeně. "Byl to vážně vtip, nebo jen kouzlo nechtěného?"
"Moc vtipný to nebylo, ale na maniodepresivního melancholika se sklonem k paranoidním bludům to nebylo špatný," dobíral si
otce Paco. "Jen tak dál, otče! Vsadím se, že se už brzy dočkáš dne, kdy se některý z posluchačů tvému vtipu nahlas zasměje."
"Všichni bychom ti to hrozně moc přáli," přidal se Kvido.
Hlavním pilířem pacientovy terapie se nečekaně stalo grilování. Bungalov, kde byli Kvidovi rodiče ubytováni, měl na terase krb
s grilovacím roštem, který díky nově probuzené otcově vášni za ony dva týdny prakticky nestačil vychladnout. Už na počátku
pobytu zakoupil Kvidův otec v městečku několik pytlů dřevěného uhlí a především se seznámil s místním řezníkem, jenž mu
pak na požádání obden chystal vynikající pleskavicu, znamenité kořeněné klobásky, prorostlou vepřovou krkovičku ("pro
grilování naprosto ideální," vysvětloval rodině otec), tradiční čevabčiči a konečně měkoučké hovězí plátky (které ovšem otec za
řezníkovými zády připravoval nikoli po chorvatském, nýbrž po řeckém způsobu: používal jen olej, pepř, oregano a mátu).
Grilování Kvidova otce zkrátka doslova pohltilo - až se někdy zdálo, že v něm nalézá větší zalíbení než kdysi v práci se dřevem.
"Otcova konverze od truhlařiny ke grilovanému masu byla svým způsobem logická," psal Kvido. "Pěkná, vlastnoručně
zhotovená polička z třešňového dřeva je sice fajn, ale na druhé straně se bohužel nedá sežrat."
Paco dokonce v nadsázce tvrdil, že grilování vrátilo otce zpátky do života.
"Před dovolenou už byl ve fázi klinický smrti, ale když na konci toho dlouhýho světelnýho tunelu ucítil vůni barbecue, hodil
tam zpátečku!"
"Srandičky, srandičky!" usmíval se otec, zatímco zálibně natíral jehněčí kotlety, pronikavě vonící směsí domácího olivového
oleje, citrónové šťávy, česneku a rozmarýnu. "Nahřívejte radši talíře, jehněčí nesmí vystydnout!"
Z nejhoršího byl venku.
"Nemá problema!" zvykl si říkat po místním způsobu.
Jakkoli Kvido statečně žertoval, jeho samotného to nejhorší teprve čekalo. S Jaruškou si v posledních dvou letech přestávali
rozumět - a čtrnáctidenní dovolená, během níž byli spolu čtyřiadvacet hodin denně, jejich problémy pouze nemilosrdně
obnažila. Aby před Aničkou zachovali alespoň zdání minimální rodinné sounáležitosti, hrávali s ni po obědě karty - víc už
nedokázali. Kvida přitom několikrát napadlo, že v kartách se jaksi mimoděk nachází vše, co s Jaruškou beznadějně postrádají totiž srozumitelnost, pravidla a logický řád.
"Hraj, táti!" žádala ho Anička.
Musela mu zatřást rukou. Neustále zapomínal, že je na řadě.
"Hraješ, nebo ne?" říkávala Jaruška podrážděně.
Avšak ani ona se na hru nedokázala soustředit, takže Anička vyhrávala tak často, až jí to začalo být nápadné.
Její oči byly plné nevyslovených obav a Kvido ten tázavý dětský pohled nedokázal snéstNyní to byla pro změnu Jaruška, kdo s
odhozením karty nevysvětlitelně otálel.
Hraj, sakra!" žádal jí Kvido s potlačovaným zoufalstvím.
Jejich odcizení se každým dnem prohlubovalo. Brali se ve dvaceti s pocitem, že jsou si bezmála osudově předurčeni. Copak se
neznají už od mateřské školky? Copak spolu nesáňkovali? Nyní jim ale oběma táhlo na třicet a jeden druhého nepoznávali.
Mlčení narůstalo. Každé ráno, každý večer se udiveně, vyčítavě pozorovali.
"Probůh, hraj!" zvolala jeho žena nešťastně.
Kvido si odmítal připustit možnost, že by od ní odešel - tohle nemohl devítileté Aničce udělat - ale na druhé straně nevěřil, že s
ní dokáže zůstat.
Byl očividně v pasti.
"Ježíšikriste, hraj!!!"
Snažil se přijít na jiné myšlenky, a tak se jako pokaždé v těžkých životních chvílích utíkal k práci.
Právě na Korčule začal Kvido poprvé uvažovat o tom, že by jeho příští kniha mohla být o lidech na turistickém zájezdě.
Napadlo ho to už v autobuse, když se kolem sebe rozhlédl: líbilo se mu, jak se tu v jediném okamžiku a na jediném místě
protínají životni příběhy čtyřiceti lidí, kteří se ještě před chvílí většinou vzájemně neznali. Ta myšlenka ho okamžitě zaujala.
"Polyfonně vyprávěné drobné příběhy a jejich vzájemné zrcadlení," zapsal si. "Vypravěč bere čtenáře na vzrušující cestu za
hledáním smyslu celku."
"Co to bude?" zajímala se Kvidova matka, když ho uprostřed dovolené na pláži přistihla, jak si zaujatě dělá poznámky. Vzepřela
se na loktech a snažila se mu do černého sešitu nahlédnout, ale Kvido jej ihned otočil tak,aby do něj matka neviděla. Nikdy
nikomu nedával číst nehotové věci.
"Hodlám napsat román o lidech na zájezdě," řekl opatrně.
Matka zpozorněla.
"Nebude to zase něco autobiografickýho?" zeptala se.
"Samozřejmě že bude," odpověděl klidně Kvido. "Nelze vařit z vody. Nakonec každý zjistí, že při nejlepší vůli nemůže najít jiný
příběh než svůj vlastní."
Matka se posadila.
"Bude tam -" zeptala se nedůvěřivě, "postava nějaké matky?"
"Přirozeně."
Kvidova matka se nervózně zasmála - jako člověk, který si náhle uvědomí, že je fotografován. Ovázala si kolem pasu ručník,
vyndala z plážové tašky hřeben a přečesala se.
Bylo zjevné, že Kvidova informace na ni silně zapůsobila.
"Během prvního týdne dovolené mluvila moje matka zcela normálně - ale potom se její mluva podivuhodně proměnila," psal
Kvido. "Od druhého týdne se vyjadřovala výlučně v dlouhých, vančurovsky košatých souvětích, plných intelektuálních odkazů a
narážek."
"Pozdě!" škádlil ji vesele Kvido. "Poznámky k postavě matky jsem si načrtl již první týden... Už to nedoženeš!"
"Takže s rodičema - jako dva malí blbci - jsme tu vlastně jenom proto, abys moh napsat další román?" informoval se Paco.Seděli
s Kvidem na pláži ve stínu borovice a pozorovali otce a matku, jak se cachtají v moři a poněkud infantilně jim mávají. Kvido
zdvihl ruku a pozdrav opětoval.
Ne," řekl bratrovi. "Jsme tu s rodičema, abysme si je líp pamatovali."
Rány pod pás Před několika dny jsem četl pravidelný komentář Milana Knížáka v časopise Reflex. Spekuloval o klonování, a
kromě jiného taky napsal, že by si naše země měla naklonovat Václava Klause, protože nikdo jiný nevydrží tolik ran pod pás
jako on. To mi přišlo docela vtipné.
"Svět je stejně bezútěšný místo," tvrdil Paco Kvidovi jindy. "A přivádět na svět děti je nezodpovědnej nesmysl."
Kvido se suše zasmál, ale bratrově náladě rozuměl.
Chápal, co obnáší být na dovolené sám.
"Lidi si pořizujou děti, aby unikli nudě," pokračoval Paco. "Rozmnožujou se ze sebelásky^."
"Uklidni se," řekl Kvido. "Doufejme, že otec je v pohodě. Žádný dítě už po tobě nikdo nechce."
V předvečer odjezdu se Paco vydal na procházku podél pobřeží. Stýskalo se mu po dívce, s níž se před odjezdem rozešel
("Cože?" vyhrkla tehdy v nehraném úžasu.
"Ty dáváš kopačky mně?!"), a chtěl se co nejvíc vzdálit od telefonního automatu, aby nepodlehl slabosti a nezavolal jí.
Cítil se osaměle a sklíčeně, ale teplý vítr, šum mořského přílivu, vrzání cikád a především víno, které vypils otcem u večeře,
činilo jeho opuštěnost jakoby významnější, slavnostnější. Mezi borovicemi vedla klikatá kamenitá cestička, ale jak tmy
přibývalo, bylo stále obtížnější se na ní udržet. Po čtvrthodině začalo být Pacovi zřejmé, že nechce-li celou procházku
proklopýtat, musí se vrátit Vyšel z lesa a vydal se po vylidněné oblázkové pláži směrem k městečku. Nyní se mu šlo lépe, ale
občas musel přelézat velké ostré kameny. Náhle ucítil kouř, a když se otočil, aby ve tmě zapátral po jeho zdroji, za nedalekou
skupinou vysokých světlých balvanů skutečně spatřil odlesk ohně a sloup vylétajících jisker. Vzápětí uslyšel ženský hlas, a když
se zaposlouchal pozorněji, rozpoznal v jednotlivých slovech češtinu. Čechům se sice po celou dobu dovolené snažil vyhýbat,
tentokrát se ale naopak vydal směrem k nim. Nedokázal by říci proč.
Kvido v této souvislosti rád připomínal matčinu slavnou domněnku, že Paco byl počat jedné červnové noci (za zvuků Krylovy
písně Salome, kterou hrál na kytaru inženýr Zvára) ve spacím pytli u táboráku.
"Paco to má zkrátka v genech - vábení ohně nikdy nedokázal odolat," psal Kvido. "Plameny oživily dávno zasuté vzpomínky,
jeho trampská minulost se vrátila."
Zastavil se na rozhraní tmy a světla.
"Obsazeno!" houkl na něj nevlídně jeden ze dvou mladíků, kteří u ohně seděli.
Paco mlčky pozoroval, jak se hořící poleno zvolna rozlamuje a propadá se dolů do rudého žáru. Pohled na plameny ho
uklidňoval.
"Obsazeno!" zopakoval mladík, tentokrát hlasitěji.
"Bezect! Raus!"
Zdálo se, že je trochu opilý. Druhý kluk se nepříjemně zasmál a napil se piva z plechovky.Paco zahlédl ve tmě přibližující se
stín.
"Musíte bejt hned protivný?" napomenula mladíky přicházející dívka - Paco si překvapeně uvědomil, že je nahá. Omluvně
pokrčila rameny, na kterých se ještě třpytila voda, a hezky se na něj usmála. Paco nevěděl, jestli to omluvné gesto patřilo její
nahotě, nebo jen chování jejich společníků.
"Dobrý večer? řekla tázavě. "Nebo schóne Abend?"
Paco se také usmál.
"Dobrý večer," pozdravil tiše.
Neupadl do rozpaků, ani pokrytecky nepředstíral nezájem - prostě se jen díval, jak si dívka nad ohněm suší mokré vlasy.
Připadalo mu, že to je to nejpřirozenější a nejupřímnější, co může udělat.
Připadalo mu, že s touhle dívkou by svět možná přece jen nebyl tak úplně bezútěšný.
Připadalo mu, že s touhle dívkou by mohl mít děti.
"Voblíkni se - hned!" nařídil Pacově budoucí manželce první mladík. Vstal a nepřátelsky na Paca pohlédl.
"A ty vypadni, ty šmíráku!"
Paco se nepohnul ani o centimetr. Oheň mu dával jakousi zvláštní sílu. Měl nevysvětlitelný, ale intenzivní pocit, že všechno je
tak, jak má být.
"Musíš se pokaždý chovat jako pitomec?" řekla mladíkovi vyčítavě dívka.
Mladík popošel k Pacovi a bez varování ho praštil pěstí do tváře. Paco zavrávoral, ale udržel se na nohou.
"Co děláš, ty kreténe?!" vykřikla dívka.
Přiskočila k mladíkovi, vlepila mu facku a on ji udeřil pěstí do úst. Dívka se chytila za ret a nevěřícně na mladíka hleděla.
Pacovi cosi říkalo, že nyní přišla jeho životní chvíle.Dovolíte?" řekl mírně, zlehka dívku odstrčil, napřáhl se a trefil mladíka
pěstí do levého ucha (původně prý mířil na střed obličeje). Mladík upadl mezi kameny, chytil se za ucho a rozkřičel se bolestí.
Jeho kamarád, který zůstal po celou dobu konfliktu sedět, ho rozpačitě pozoroval.
.Tak s váma dvěma jsem definitivně skončila!" zasyčela na ně dívka.
Zuřivě se nasoukala do trička.
Paco jí podal spodní kalhotky, položené na jednom z velkých kamenů. Dívka se na něho podívala - a zloba v jejích očích se
začala vytrácet. Vklouzla do krátkých bílých šortek a obula si sandály.
"Půjdeme?" zeptala se.
Paco radostně zaznamenal, že se do něho zavěsila.
"Maminko a tatínku," představil ji ráno u snídaně poněkud zaskočeným rodičům, "tak tohle je Sára."
Osvobození člověka Skutečnost, že Číňané odložili povinný mundúr maocetungovského střihu a místo něj oblékli džínsy a
trička s nápisem I Love MY nebo I Love Coca-Cola, je podle mého názoru větší průlom a větší osvobození člověka než vznik
jednoho nezávislého, či dokonce opozičního, časopisu. Pokud tomuhle někdo nerozumí, nechápe podle mého názoru vůbec
nic.
Porevoluční zmatení babičky Věry se mezitím dále prohlubovalo. V lékárně na náměstí Bratří Synků, kam celý život chodila, se
čím dál víc objevovaly prášky a masti, které nikdy předtím neviděla - byly hrozně drahé, ale krásně zabalené a doporučovali je
většinou čtyři z pěti lékařů. Těch nových léků bylo tolik, že babička vůbec netušila, který si vybrat. Když se zeptala paní
magistry, jestli je ten či onen přípravek opravdu dobrý, pokaždé jí odpověděla, že ano - tak jak se potom měla babička
rozhodnout? Vzala si z pultu několik letáčků, z nichž se doma dozvěděla, že svoje i dědečkovo zdraví hrozivě zanedbávala,
protože vůbec netušila, že lidský organismus denně potřebuje třikrát tři tablety WOBENZYML, který je klíčem ke zdraví a pomáhá při léčení široké škály onemocnění. Nevěděla rovněž, že na vyrážkya drobné oděrky
je nejlepší stoprocentně čistý čajový olei TEA TREE 011 (babička jej nazývala teatrální), ani že by měla každý den užívat tři až
šest pastilek vysoce kvalitního dánského přípravku Bio-Influ-Zinek, který má certifikát kvality a byl vyroben pod
farmaceutickou kontrolou (všechny tři zmíněné produkty si babička poslušně koupila, a navíc si vzala další letáčky).
Ale nešlo zdaleka jen o léky. Jednoho dne přišla babičce obálka s jejím jménem, kde jí jakýsi JUDr. Novák radostně zvěstoval,
že právě vyhrála milión korun - bylo to tam dokonce napsáno tučně (pod tím následoval ještě dlouhý text velice drobným
písmem, ale ten už babička přečíst nedokázala) - jenže Kvido, kterému ihned zatelefonovala, jí řekl, ať tu obálku klidně zahodí.
Babička ho váhavě poslechla, ale stále jí to vrtalo hlavou. Co když doopravdy vyhrála? Proč by to tam jinak psali?
Co když ten milión zahodila? zděsila se, ale Kvido s Pacem se jí smáli.
Už vážně ničemu nerozuměla.
Podvědomě tušila, že potřebuje něco, co by jí pomohlo všechny ty nové věci objasnit. Celý život odebírala týdeník Wasfo, ale
tam žádné vysvětlení nenašla, začala si tedy každý měsíc kupovat také jeden nebo dva z těch drahých barevných ženských
časopisů, které se po revoluci vyrojily v tak hojném počtu, a po večerech jimi nervózně listovala.
"Hledala návod na devadesátá léta," psal Kvido.
Jednoho dne narazila Kvidova babička na reklamní slogan Jana už to zná - pod ním byla fotografie usměvavé, už na pohled
vyrovnané mladé ženy, která měla na ruce velký kovový náramek. To ji zaujalo."Ona fotografie vnesla do jejího života naději,"
vyprávěl Kvido. "Babička uvěřila, že paní Jana skutečně ví, jak na to."
Babička si přiložený kupon ihned vystřihla a potom jej tajně, bez dědečkova vědomí, vyplnila. Objednala si dvě věci: ocelový
magnetický náramek za 1290 korun, jehož tiché elektromagnetické vibrace přinášejí každému člověku životní pohodu a
uklidnění, a velkou sadu biochemických náplasti za 990 korun, způsobujících klinicky ověřené zhubnutí.
Nutno říci, že při pozdějším doručení zásilky nepřály babičce okolnosti: dědeček byl doma, a ke všemu dosud notně rozčilený,
neboť večer předtím zhlédl v televizi panelovou diskusi o rasové diskriminaci. Dědečka především pohoršilo, že jeden z
účastníků besedy byl Róm (dědeček samozřejmě říkal cikán).
"Jo tak cikáni už jsou dokonce v televizi?!" pohoršoval se. "No to je teda pěkný!"
"Nech toho! Nerozčiluj se!" prosila ho babička Věra.
Jenže dědeček už byl v ráži, takže když z obrazovky vzápětí zaznělo, že romské etnikum představuje pro české prostředí zatím
nedoceněné kulturní obohacení, okamžitě ho to vymrštilo z křesla s kožešinovým přehozem.
"Jo kulturní vobohacení?!." křičel, hroze mladému zastánci výše zmíněného názoru zaťatou pěstí. "Já ti dám kulturní
vobohacení, ty demente!"
"Sedni si!" volala babička, strachujíc se jako obvykle o jeho nemocné srdce. "Nerozčiluj se, slyšíš?"
"Já se nemám rozčilovat?!" hulákal dále dědeček, celý brunátný. "Já?! Už tě snad nějakej cigoš kulturně vobohatil! Pokud já
vím, tak tě vždycky akorát vokrad."
"Napij se vody," žádala ho babička.Ale dej pokoj s vodou, prosím tebe!"
V této náladě ho zastihla listonoška, která přinášela úhledný malý balíček a chtěla podepsat doručenku.
Nic jsme si nevobjednávali!" bručel dědeček. "Co to zas je?
Dobírka," řekla pošťačka mírně.
"To je nějaká blbost."
"Převezmete to, nebo ne?"
Dědeček koutkem oka zahlédl, jak babička za jeho zády omluvně gestikuluje, a okamžitě pochopil, která bije.
"Dělá to dva tisíce dvě stě osmdesát korun," pravila pošťačka. "Převezmete to?"
"Dva tisíce dvě stě osmdesát korun!" zařval dědeček.
"V žádným případě!"
"Nech toho," napomenula ho babička mechanicky a z nachystané peněženky odpočítala pošťačce peníze.
Dědeček transakci konsternovaně přihlížel.
"Já se na to vyseru!" zvolal nakonec.
Demonstrativně zavrtěl svou stříbrnou hlavou a odebral se do kuchyně, kde začal třískat špinavým nádobím.
Babička udělala na pošťačku omluvné oči, pohladila ji po ramenou a zavřela za ní dveře. Ještě v předsíni balíček otevřela,
náplasti spěšně schovala do botníku a nasadila si náramek.
"Já se na to vážně vyseru!!!" zuřil za dveřmi kuchyně dědeček.
Babička se několikrát zhluboka nadechla, zavřela oči a snažila se vnímat to uklidňující elektromagnetické vlnění - ale necítila
nic.
Navzdory této zkušenosti si Kvidova babička od firmy Jana už to zná v následujících měsících postupně zakoupila ještě kapesní
myostimulátor na tužkové baterie a sluchátka se zesilovačem zvuku, obzvlášť vhodná pro sledování televize. Byla by si ráda
objednala ještě skládací posilovač břišního a zádového svalstva, avšak neodvažovala se porušit ultimátum, které dostala od
dědečka v den, kdy pošťačka přinesla (zcela nefunkční) sluchátka.
Nikdo se tudíž nemohl divit, že Kvidův dědeček byl na počátku devadesátých let ke všem reklamám a propagačním akcím
mírně řečeno skeptický - a propagace provázející start kupónové privatizace, a zvláště pak bombastická kampaň Harvardských
fondů Viktora Koženého, v tomto ohledu nepředstavovaly žádnou výjimku.
To už dědeček znal.
"To je zas akorát pěkná slibotechna," říkával přesvědčeně.
Kupónové knížky kategoricky odmítal zakoupit, neboť nutnou dvoutisícovou investici považoval za další vyhozený peníze, a
Kvidovu otci, který se ho coby sázavský patriot snažil přesvědčit, že akcie skláren Kavalier v budoucnu určitě půjdou nahoru, se
škodolibým gustem citoval známý výrok poslance Miloše Zemana.
"Foukáním tabákového kouře do vody zlato nevzniká," smál se dědeček. "Dýk je to úplná volovina!"
Dvě kupónové knížky s podpisem tehdejšího ministra financí Václava Klause svým rodičům nakonec zakoupil a vyplnil Kvidův
otec sám - a nevědomky, leč nadosmrti tak ovlivnil dědečkovy politické preference.
Umírněná oslava Vyraz slavit šedesáté narozeniny bych rád trochu zmírnil.
Za prvé nejsem slavič narozenin či Silvestrů, nejsem přítel oslav a oslavování.
Dvacátého sedmého června roku 1992, týden po návratu z dovolené v Chorvatsku, slavil Kvido třicáté narozeniny - jenže
nejraději by neslavil vůbec nic, říkal si toho dne v duchu. Otráveně zajel s kárkou ke kraji silnice, aby se vyhnul protijedoucí
škodovce, kdosi v autě na něho mávl, ale Kvido nereagoval.
Příčina jeho mrzutosti spočívala jednak v problémech spojených s rozpadajícím se manželstvím, ale byl tu ještě jeden důvod:
Sázava mu byla čím dál těsnější. Ve svých představách Kvido jaksi automaticky předpokládal, že po vydání knihy se ihned
přestěhuje do Prahy, do onoho krásného, pozdně secesního nuselského domu s výhledem do parku, který si v roce 1912 nechal
postavit matčin dědeček, a u mramorových stolků slavných pražských kaváren bude popíjet kávu a dobře vychlazené bílé víno a
pohotově a zábavně odpovídat na otázky českých i zahraničních novinářů... Jenže restituce domu v Nuslích se stále vlekla, a
Kvido, místo aby se podle scénáře svých denních snů procházel v novém ležérním saku po širokých pražských bulvárech a
nakupoval v luxusních obchodech dárky pro početné milenky, nyní po děravé zablácené asfaltce tlačil vrzající káru s prázdnou
propanbutanovou lahví, neboť tchýni během vaření snídaně došel plyn.
Nepatřil sem. Sázava byla v jeho očích nudná díra.
Skoro ho uráželo, že tu stále ještě musí žít. Cítil se dotčen, že jako autor mimořádně úspěšné a do několika jazyků přeložené
románové prvotiny musí z okna svého ubohého mrňavého bytu (o vlastní pracovně si mohl nechat jen zdát) i nadále
naslouchat jekotu sousedovy cirkulárky a kdákání jeho slepic... Zachmuřeně vyměnil starou láhev za novou, mlčky zaplatil a
vydal se nazpět.
Před školou narazil na Aničku, které právě skončilo vyučování. Radostně se k němu hlásila.
"Ahoj, kulatý štíhlý oslavenče!" přivítala ho, přede všemi spolužáky mu dala pusu, a dokonce si ihned vlezla do rezavé kárky.
Puberta jí ještě nezačala, uvědomil si Kvido. Až ho takhle potká za dva za tři roky, bude se za něho stydět.
"Ahoj, slunce mých kalných dní!" řekl.
Anička se zatvářila nesouhlasně.
"Co bylo ve škole?" dodal Kvido rychle, až příliš mechanicky, takže kdesi uvnitř ho to ihned zamrzelo.
"Škola!" odpověděla Anička, zatímco divoce mávala spolužačkám.
Kvido zaznamenal, že její chorvatské opáleni dosud nevybledlo. Anička na něho zamrkala.
"Překvapuje tě to příliš?"
Pokud Kvida něco překvapovalo, pak skutečnost, že už v devíti letech Anička začíná mluvit jako on.
"Nějaké známky?" řekl otcovským tónem.Anička útrpně zdvihla oči.
Tři dny před vysvědčením? Když už jsou všechny známky dávno napsaný?"
Kvido úplně zapomněl, že je konec školního roku.
Otče, zažil jsi někdy v životě, že by se tři dny před vysvědčením ve škole zkoušelo?"
"Nezažil," připustil Kvido.
"Takže to byl vlastně jen takový čistě formální dotaz, že?"
"Ano. Musím přiznat, že vlastně ano."
,Aby se neřeklo, že moji výchovu zanedbáváš, že?"
Aniččin přísný výraz Kvida rozesmál, jenže hned nato si připomněl, že stejný obličej dělá dcerka i tehdy, když ho doma bere za
ruku a vkládá ji do Jaruščiny dlaně, trpělivě jim proplétá navzájem prsty, pěkně pomalu, jeden po druhém, takže se s Jaruškou
nemohou dočkat chvíle, až Anička konečně odběhne a oni se budou moci pustit - a jeho sklíčenost se mu rychle vrátila.
Na slavnostním narozeninovém obědě v salónku restaurace U Malesáka na sobě nedal Kvido nic znát: přivítal se s babičkou
Věrou a dědečkem Josefem, které otec přivezl autem z Prahy, předstíral povinnou radost z dárků a všemožně vtipkoval, ale
kdesi uvnitř ho i nadále deprimovalo, že vycházející hvězda české literatury oslavuje významné životni jubileum v ospalém
provinčním městečku v hospodě u vlakového nádraží... Občas, když předal štafetu konverzace někomu jinému, přestal
poslouchat a nenápadně si své blízké prohlížel. Matka vypadala unaveně, což Kvida nepřekvapovalo: z obavy, zda advokátní
kancelář rodinu uživí, si totiž postupně nabrala tolik klientů, že všechny ty složité kauzy zvládala nyní Jen s krajním vypětím.
Otec naopak působil odpočatě dohněda opálený, celý v bílém, jako kdyby stále ještě seděl v nějaké taverně na Korčule. Jaruška
se statečně snažila, ale když dolévala Aničce džus, Kvido si všiml, že se jí třesou ruce.
"Živili!" připil si s ním znovu otec.
"Cože?" křičel dědeček, který v posledních letech stále hůř slyšel. "Co řikal?"
"Ale nic!" okřikovala ho nervózně babička. "Připíjej si, no!"
Paco přišel se svou novou přítelkyní Sárou.
"Nemáš v sobě ani trochu taktu?" řekl Kvido bratrovi, jakmile s ním a se Sárou na okamžik osaměli. "Mojí ženě bude za pár
měsíců třicet - a ty se tu producíruješ s takhle půvabnou dvacítkou? Ke všemu na mojí oslavě! V životě jsem neviděl něco tak
bezohlednýho!"
Sára i Paco se usmívali - jenže Kvido to myslel napůl vážně.
Když ale později odešel na toaletu, spatřil u jednoho ze stolů v hlavním sále jinou krásnou dívku. Nebylo možné si jí
nevšimnout: na sobě měla elegantní přiléhavé černé šaty, které se do nádražní hospody vůbec nehodily, navíc byla sama a
popíjela jakýsi neznámý modrý nápoj, což ji od ostatních hostů, kteří vesměs seděli po skupinkách a před sebou měli takřka
výlučně půllitry s pivem, ještě více odlišovalo. Kvido na ni nechtěl civět příliš neomaleně a už odvracel hlavu, ale potom si
překvapeně uvědomil, že dívka ho také sleduje, a to dokonce zcela nepokrytě. Na něco podobného nebyl Kvido zvyklý.
Zrozpačitěl a s předstíraným spěchem se vrátil k příbuzným, ale celou příští hodinu na onu záhadnou krásku v podstatě
nepřestal mysletPodruhé to bylo stejné: jakmile vstoupil ze salónku do sálu oči dívky na něho už čekaly - a provázely ho celou
cestu na toalety i zpět Když se totéž opakovalo potřetí, Kvido si dodal odvahu a s nenuceným úsměvem (jenž ho stál jisté úsilí)
přistoupil ke stolu, kde dívka stále tak osamoceně seděla.
"Dobrý den," řekl.
Ahoj," odpověděla dívka mile a samozřejmě, takže Kvidovi se ihned vrátila jeho původní nejistota.
"Známe se?" zeptal se. "Odkud jste?"
Dívka se usmála, jako by jeho otázku považovala za úplně zbytečnou.
"Přece z Prahy," řekla. "Odkud odjinud?"
V jejím hlase bylo cosi, co si Kvida okamžitě podmanilo. Náhle si všiml, že na stole leží jeho román (poznal ho podle nepříliš
povedené fotografie na zadní straně přebalu). Byl by se vsadil, že ještě před chvílí ta kniha na stole nebyla - ale nyní onu záhadu
neřešil, neboť jej zcela zaměstnávalo okouzlení z toho, že poprvé v životě stojí tváří v tvář své čtenářce.
Tak proto ty dlouhé pohledy! došlo mu.
"Vy jste to četla?" prohodil o něco sebevědoměji a pokusil se o náznak sebeironie. "Celé?"
Dívka přikývla očima. Měla velmi dlouhé řasy. Kvido najednou nevěděl, co by ještě řekl. Napadla ho pouze věta A líbilo se vám
to?, ale s tou se odmítal spokojit. Dívce jeho rozpaky neušly.
"Ve vaně," informovala ho.
"Ve vaně?!" zvolal Kvido. "Vy jste to celé přečetla ve vaně!"
"Připouštěla jsem si horkou vodu," dodala dívka a upřeně se na Kvida zadívala.Snad ještě nikdy nezapracovala Kvidova
obrazotvornost tak rychle a tak precizně. Jeho tváře v jediném okamžiku ovanulo vlhké teplo a v nose ucítil prchavou vůni
koupelové pěny. Vzápětí uslyšel známé ostré zašustění provázející otočení stránky v knize a také onen nezaměnitelný vrzavý
zvuk, který se ozve pokaždé, když se nahé tělo nepatrně posune po dně vany. Nato s fotografickou věrností uviděl - Kvido ani
nemusel přivírat oči - zamžené zrcadlo nad oválným umývadlem, orosené starorůžové kachlíčky s drobným zlatým vzorkem a
především takřka nehnutou hladinu, posetou velkými, bílými, tiše praskajícími chomáčky pěny, pod nimiž s mučivou přesnosti
odhadl polohu dívčina nahého těla. Jeho pravá ruka zatím spočívala na chladném okraji vany, ale když s ní ve své představě
pohnul směrem k dívce, s ohromující věrohodností ucítil, jak mu horká voda obemyká zápěstí, jak se konečky prstů dotýká
hladké kůže a jak potom rukou klouže dolů, až k drsným chloupkům v dívčině podbřišku.
Kvido se nevěřícně rozhlédl po sále. Žádný z přítomných mužů si ničeho nevšiml, všichni - zdálo se - pokračovali ve svých
bezvýznamných hovorech. Nechápal to. Vtom spatřil dívku znovu: už stála, nakláněla se nad vanou a mokré vlasy si balila do
růžového ručníku, po nahých, maličko zčervenalých zádech jí přitom stékal lesklý vodní film. Utvořila na ručníku zručně uzel,
z chromovaného věšáku na dveřích vzala velkou osušku a začala se utírat, když si posléze oblékala bílé kalhotky, několik
chloupků proniklo napnutou látkou.
"Panebože," hlesl Kvido. "Jak tohle děláte?"
Dívka ho pobaveně pozorovala.
"To nic není," řekla. "Mám to v popisu práce."Kvido se nešťastně díval, jak dívka vstává a chystá se k odchodu.
"Tak ahoj."
S tím se Kvido nechtěl smířit.
"Uvidím vás ještě?"
"Nepochybně," odpověděla bez zaváhání.
Zdvihla bradu a dlouze Kvida políbila.
"Všechno nejlepší," pošeptala mu. "Ještě to nevíš, ale právě vstupuješ do nejlepšího desetiletí svého života."
Kvido na ni hleděl.
"Kdo jste?" řekl po chvíli.
V ústech měl ten neznámý modrý alkohol. Byl tak silný, že ho málem zbavoval vědomí.
"Tvoje múza přece," řekla dívka, a než Kvido stačil cokoliv udělat, zmizela.
"Kdes byl tak dlouho, tati?" chtěla vědět Anička, když se konečně vrátil do salónku. "A proč máš na puse krev?"
Hlavní bezmoc Mám pocit, že jsem naprosto bezmocný, že nemám možnost ani seriózně vysvětlit svůj názor, natož abych
ovlivnil vývoj směrem, který bych si přál. Hlavní bezmoc, kterou pociťuji, je z permanentní dezinterpretace mých slov.
Ráno se šli Kvido s Jaruškou projít. Aničce se nikam nechtělo.
"Jenom hezky pojď," trvala na její účasti Jaruška. "Je tam krásně."
Kvido na dceru zkoumavě pohlédl. Obával se, že večer slyšela jejich hádku. Pokrčil rameny.
"Jestli se jí opravdu nechce, tak ať zůstane doma," navrhl.
"Opravdu se mi nechce!" řekla Anička.
Kvido přikývl. Jaruška nesouhlasně zavrtěla hlavou.
Takže šli sami. Naštěstí alespoň nebylo horko, slunce už sice začalo nabírat sílu, ale ranní vzduch byl ještě svěží. Procházka
měla být takzvaně usmiřovací, jenže hovor postupně vázl. Téměř na cokoliv, co Kvido řekl, měla Jaruška nějaké své ale - a
stejně tak Kvido v duchu nesouhlasil s většinou toho, co tvrdila ona. Jednou či dvakrát se ji marně pokusil přesvědčit, že se v
daném případě mýlí.Uznáš aspoň jednou v životě, že nemáš pravdu?!" vybuchl, ale ona jen posměšně sykla.
Připadalo mu, že vůbec nedokáže sledovat elementární logiku jeho vět, neumí odlišit podstatné od nedůležitého používá
nesmyslné, emotivní argumenty a věčně přeskakuje z jednoho předmětu hovoru na druhý (nebo dokonce na třetí) - tak jak se
potom s ní má na něčem domluvit pomyslel si trpce Kvido a prstem se znovu dotkl zraněného rtu.
Zbylou část procházky už šli mlčky a napětí, které mezi nimi každou minutou narůstalo, připadalo Kvidovi nesnesitelné.
Manželství, pomyslel si. Tomuhle se říká manželství.
Proto vysloveně uvítal, když na druhé straně silnice náhle zastavil stříbrný ford escort s pražskou značkou a jeho řidič, docela
pohledný čtyřicátník, začal kličkou stahovat okénko. Bylo zjevné, že se potřebuje zeptat na cestu, a Kvido, který znal Sázavu
jako své boty, se už skoro těšil, (ano, říkal si smutně v duchu, i takovéhle věci nakonec stačí člověku ke štěstí...), že se konečně s
někým racionálně domluví.
Jenže ten člověk řekl:
"Dobrý den, prosím vás, kde je tady pelentárna?"
Motor stále běžel a na zadním sedadle hlasitě povykovaly dvě zhruba osmileté děti, takže Kvido se domníval, že se v tom
rámusu přeslechl, přiložil si proto dlaň k uchu, aby řidiči naznačil, že nerozuměl - ale i napodruhé znělo ono slovo stejně:
pelentárna.
"Pelentárna?" řekl Kvido s upřímnými rozpaky. "Co to je?"
Řidičův údiv byl stejný. Chvíli Kvida pozoroval.
"Nevíte, co je pelentárna?" řekl. "Děláte si legraci?"Děti se mezitím natlačily k postrannímu okénku a dělaly na Kvida poněkud
nechutné úšklebky. Kvida se zmocnilo podezření, že se stal obětí jakési hloupé recese. Zřejmě je to jejich rodinný žertík. Otec
tím baví děti.
"Ne," odpověděl co možná klidně. "Vy si děláte legraci."
Řidičova tvář zvážněla.
"Já že si dělám legraci?!"
Kvido přikývl.
"Takže mi neporadíte?" dodal řidič.
Kvido odmítavě pohnul hlavou.
"Díky za ochotu," ušklíbl se muž a začal se rozjíždět, když ujel asi deset metrů, ještě jednou se otočil.
"Burane vesnickej!" houkl.
Děti vděčně zavřeštěly a jejich pitvoření kulminovalo, což v Kvidovi uvolnilo všechen nashromážděný vztek.
"Zmiz, ty kreténe!" zařval za odjíždějícím autem. "I s těma svejma debílkama!"
Řidič vysunul z okénka levačku a zdvihl prostředníček, potom auto zmizelo v zatáčce.
Kvido bezmocně rozhodil rukama a pohlédl na svou ženu, dovolávaje se její účasti.
"Pobavil ses?" řekla Jaruška.
Znělo to jízlivě.
"Jestli jsem se pobavil?" zopakoval nechápavě Kvido.
"Ty se mě ptáš, jestli jsem se pobavil!"
"V tom autě byly dvě děti. Malý děti."
Kvido jako obvykle netušil, kam tím jeho žena směřuje.
"Všiml jsem si. Jaksi jsem si jich nemohl nevšimnout," odpověděl podrážděně. "A co má bejt? Co tím jako chceš říct?"
"Jenom to, že se možná vážně potřeboval dostat do pelentárny," odpověděla Jaruška vyčítavě.Řekla do pelentárny.
Kvido cítil, jak jej tiše ovanuly perutě šílenství. Měl pocit že nepříčetný smích, sliny kolem úst a případně i mokrá nohavice by
mu přinesly jistou momentální úlevu - ale nakonec se ovládl.
Kam že se potřeboval dostat?" otázal se tiše, dívaje se své ženě zpříma do očí.
Jakkoli to Jaruška patrně netušila, toto byl rozhodující okamžik jejich společného života.
"Do pelentárny," řekla.
Ještě týž den se Kvido ze Sázavy přestěhoval do půdní garsoniéry secesního domu v Nuslích, a jakmile propojil všechny kabely
počítače a tiskárny, začal sepisovat žádost o rozvod.
V následujících měsících se v Praze seznámil hned s několika mladými ženami (včetně již dříve zmíněné Američanky), ale ani
jednou se při tom neuchýlil ke známé metodě Slečno, moje žena mi nerozumí, důvodem nebyl jen Kvidův odpor k tomuto
hloupému klišé, ale upřímně řečeno také obava, že by onou větou oživil vzpomínky na něco, co by podruhé možná ve zdraví
neunesl.
Úsměvy privatizace Dnešní hodnocení kupónové privatizace je úsměvné a absurdní.
Existovaly tu i další záhady.
Také Kvidův otec byl při nákupu akcií Skláren Kavalier veden nejen logicky vysvětlitelnou důvěrou v prosperitu podniku, v
němž byl dlouhá léta zaměstnán, a který tudíž dobře znal, ale zjevně i jakousi tajuplnou geniální intuicí: hodnota sklárenských
akcií totiž rostla doslova každým dnem a brzy bylo zřejmé, že se v rámci kupónové privatizace zařadí do nepočetné skupiny
opravdu výnosných investic. Kdyby kdokoli z rodiny prodal akcie už dnes, utržil by více než sedmdesát tisíc korun.
"No já zírám!" komentovala to Kvidova matka.
Kvidův otec se stal pro rodinu dočasným hrdinou.
"Teda otče, ty seš uplnej kapitalista!" chválil ho Paco.
"Že jo?!" souhlasil s bratrem Kvido. "Vždyť on se úplně minul povoláním. Vždyť on je doslova předurčenej pro kapitálový
spekulace!"
"Nemá problema," usmíval se otec skromně, ale bylo vidět, že mu uznání manželky i obou synů (Jakkoli šlo o respekt dosti
udivený) dělá velice dobře.překvapivě uznale se o nákupu akcií sázavských skláren vyjádřil i dědeček Josef, který se ze
zapřísáhlého odpůrce kupónové metody během několika týdnů proměnil v jejího oddaného stoupence - ale rodina, vedena
ohledem na jeho pokročilý věk a nemocné srdce, tento kopernikánský obrat taktně mlčky přešla. Všichni viděli, že dědeček
prožívá dosud nepoznané vzrušení, a nechtěli mu je kazit. Chápali ho: v minulosti sice mnohokrát hrával s ostatními havíři
karty o peníze, ale většinou se jednalo o desetníkový mariáš - a i když se v den výplaty na šachtě tradičně hrával rovněž mariáš
korunový, dědečkovy nejslavnější životní výhry se přesto pohybovaly sotva v řádu stokorun.
Nyní hrál Kvidův dědeček o celé desetitisíce.
V lékárně na náměstí Bratří Synků si zakoupil velkou černou lupu a s její pomocí v novinách denně procházel dlouhé sloupce
drobných čísel, referujících o pohybu kursu akcií, nikdy se ovšem nespokojil pouze s informací o Sklárnách Kavalier (které si k
jeho radosti vedly stále lépe), nýbrž si se škodolibou potěchou četl také údaje o zcela ztrátových podnicích.
"Šroubárny Hvězdonice klesly na šestnáct korun!" volal posměšně. "Rád bych teď viděl toho debila, kterej do nich těch tisíc
korun vrazil! Ten si asi rve vlasy! Hehehe!"
"Nerozčiluj se!" upomínala ho babička Věra. "Prosím tě, nerozčiluj se!"
Ale dědeček jen mávl rukou. Když se dostatečně pobavil předpokládaným cizím neštěstím, vrátil se k nejčastější české otázce
oněch pohnutých dní: Prodat, nebo ještě počkat?
Ona otázka mu způsobovala trýznivé dilema, jež se pokoušel řešit během neklidného přecházení z obývacího pokoje do
kuchyně a zase nazpět - samozřejmě sezapálenou cigaretou, jejíž popel zkušeně odklepával do své svraštělé hornické dlaně.
Rozhodování, provázené oblaky kouře a naříkavým vrzáním parket, zaměstnávalo dědečka natolik, že mu nezbýval čas na
tradiční stížnosti a nadávky: babičce velkoryse odpustil nanejvýš riskantní objednávku z katalogu firmy Jana už to zná
(tentokrát si zakoupila dvě dosti kluzké protiskluzové podložky do vany a do sprchového koutu) a Kvidovi s Pacem dokonce
útrpně toleroval jejich účast na nedávné demonstraci za práva Rómů.
Bratři dědečkovi o své přítomnosti na manifestaci pochopitelně neřekli, neboť se obávali (jak se s veselým cynismem vyjádřil
Paco), že takovou zradu rasistických ideálů by dědečkovo srdce nemuselo vydržet - jenže dědeček je naneštěstí zahlédl v
jednom ze záběrů České televize, která ve večerních zprávách o proběhnuvši akci krátce referovala.
"A sakra," ulevil si Kvido, když se to od babičky dozvěděl.
Když však o pár dní později přišel prarodiče navštívit, dědeček se nečekaně omezil na nebývale strohý komentář.
"Jo tak voni maj cikáni málo práv?!" podivil se pouze, aniž zvýšil hlas. "A manifestovali jste taky za jejich právo nás vokrádat?"
dodal vítězoslavně a s lupou na oku se dále věnoval novinám.
"Vypadalo to jako velkorysost," psal Kvido, "ale ve skutečnosti to byl jen nedostatek času."
Sedl si naproti dědečkovi a babička mu vzápětí přinesla kávu s mlékem a dvoubarevnou kakaovou buchtu, kterou si v
posledních letech zvykla péct v remosce. Kvido ji pohladil po nahrbených zádech a babička mu nervózně stiskla ruku.
"No tak se na toho dědka podívej," vzdychla.Aspoň se něčím zabaví," řekl Kvido.
"Jo tak tendle hotel vám teda rozhodně moc neponese" rozesmál se nad rozloženými novinami dědeček, který Kvidovu
přítomnost už příliš nevnímal. "Mamlasové jedni!"
Vznikající šedý zákal nedokázal Kvido v lupou zvětšeném dědečkově oku rozpoznat, ale zato v něm viděl jiné věci: jeho místy
až dojemný úžas z toho, že mu poprvé v životě něco doopravdy vyšlo, výsměch všem hlupákům, kteří investovali do ztrátových
podniků, pohrdání všemi přizdisráči, kteří se spokojili s jistotou desetinásobku Harvardských fondů - a především pak stále
silnější obdiv k člověku, který byl na žlutočervené kupónové knížce vlastnoručně podepsán.
K Václavu Klausovi.
Jakmile Kvidův otec rozhodl, že nastal vhodný čas k prodeji akcií (ani tentokrát se ve svém odhadu nezmýlil), dědeček jej s
těžkým srdcem poslechl.
"No, uvidíme. Uvidíme!" opakoval zamračeně znovu a znovu a výstražně zdvihal od cigaret zažloutlý ukazováček, jako by
naznačoval, že má jisté znepokojivé informace. "Uvidíme, jestli jsme udělali dobře..."
Věděl sice, že sám by se k prodeji patrně nikdy neodhodlal - ale na druhou stranu si svými okázalými pochybnostmi potřeboval
otevřít zadní vrátka pro případ, že by se otcem doporučená transakce nakonec ukázala finančně nevýhodná. ("Já vám to říkal!"
mohl by se pak rozčilovat dědeček. "Neříkal jsem vám, že je blbost to teďkonc prodávat?!") Jak ovšem Kvidův otec správně
předpokládal, v následujících dnech a týdnech hodnota sklárenských akcií začala klesat, což dědečkovy pochybnosti výrazně
rozptýlilo - a když mu posléze banka peníze skutečně vyplatila a plnoštíhlá pokladní do příslušné kolonky vkladní knížky
vepsala ohromující cifru 186 790 korun (slovy sto osmdesát šest tisíc sedm set devadesát), definitivně uvěřil, že se mu povedl
životní kauf.
Takové peníze nejenže nikdy v životě neměl, ale ani je nikdy neviděl - a nyní byly jeho. Přičetl-li k získané částce celoživotní
úspory, měli s babičkou na knížce něco přes čtvrt miliónu.
"Máme na knížce čtvrt miliónu, tak to by bylo, abysme na starý kolena s bábou nevyšli..." opakoval v příštích letech často
spokojeně.
Za přepážkou v Komerční bance v Michli se alespoň na chvíli stal tím, kým chtěl být vždycky - totiž kapitalistou.
"Držte si kloboučky, jedeme z kopce!" smál se na zaraženou pokladní, hladil ji po vlasech a štípal ji do buclatých tváří.
"Velké napětí," psal Kvido, "se zpravidla uvolňuje nedůstojným způsobem."
A komu za to všechno dědeček vděčil?
Václavu Klausovi.
Kvido si už dříve několikrát všiml, že dědeček má sklon (tak jako tisíce jiných) podléhat Klausovu profesorskému charismatu ale teprve nyní jej začal bez nadsázky uctívat.
"Kdyby pana premiéra potkal na ulici, nejspíš by si před ním kleknul," tvrdil Kvido. "Každopádně by se přinejmenším uklonil."
Klaus se v dědečkových očích stal jakýmsi českým Davidem Copperfieldem: všude kolem (řečeno dědečkovými slovy) byl jen
samej šlendrián a bordel, ale Klausz toho šlendriánu a bordelu dokázal dědečkovi vyčarovat skoro dvě stě tisíc.
No není to lepší, než nechat zmizet lokomotivu?
Nekritický obdiv Kvidova dědečka k českému premiérovi samozřejmě dosahoval vrcholu po návratu z banky (v oněch dnech
připomínal spíše jakýsi fanatický náboženský kult), avšak ani v následujících letech, kdy rostoucí inflace dědečkovo původní
okouzlení přece jen trochu ztlumila, nevychladly jeho vřelé sympatie ke Klausovi nikdy natolik, aby je Kvido s Pacem dokázali
klidně snášet.
Když například koncem roku 1992 televize informovala o definitivním rozdělení Československé republiky, dědeček premiérovi
na obrazovce hlasitě děkoval.
"Dobře! Správně!" chválil ho. "Jen ať si jdou, Slováci podělaný! Chtěj táhnout? Tak ať táhnou! Věčně je vykrmovat nebudeme."
Při Klausových prohlášeních pro novináře si dědeček zvykl tleskat - takto aplaudoval mimo jiné i známému premiérovu výroku,
že ekonomická reforma skončila.
"Správně! Jakápak furt reforma?" souhlasil se svým idolem čtvrtmilionový dědeček.
"S ekonomikou to máš jako s televizorem," odmítal rezolutně Kvidovy opatrné námitky. "Když ho budeš věčně štelovat, akorát
si rozhasíš vobraz."
"Ale to přece -"
"Žádný ale. Jednou to pořádně nastav - a nech to bejt!"
Největší utrpení přinášely oběma bratrům ony neděle v měsíci, kdy dědeček s babičkou přijížděli do Sázavy na rodinný oběd
(nejezdili už vlakem jako kdysi, ale Kvido je z Prahy přivážel autem). Televize v době oběda vysílala diskusní pořad V pravé
poledne, který si dědeček oblíbil a na jehož sledování trval, a kdykoli se mezi hosty objevil Václav Klaus (což se bohužel stávalo
velmi často), v dědečkově tváři se objevilo jakési potměšilé, dychtivé očekávání, jemuž Kvido s Pacem pokaždé přihlíželi jen s
velkým sebezapřením.
Zmíněný pořad už neexistuje, ale Kvido ten obraz vidí dodnes: Televizor řve, neboť dědeček špatně slyší. Dědeček nespouští oči
z obrazovky, cintaje si pórkovou či kuřecí polévku po sváteční košili. Jeho radostně škodolibý pohled znamená jediné: dědečkův
kůň, favorit dostihu, je přítomen na startu a už za chvíli to všem těm Pacovým a Kvidovým herkám pořádně nandá. Jen
počkejte!
Jen ať si pan Zeman kecá (pan socialista!), jen ať si pan Lux žvaní (pánbíčkář jeden!) - však on jim to Klaus nandá! Dědeček
sice sám neví, jak by Luxovy či Zemanovy argumenty vyvrátil, ale jedno ví jistě: pan profesor to udělá za něj. Podívejte, už vrtí
hlavou, už se usmívá!
Dědeček se usmívá společně s ním.
"Tati, jez prosím tě," nabádá jej Kvidův otec.
"Někdo už by měl panu profesorovi říct, že pravda nevzniká kroucením hlavou," poznamená polohlasem Paco.
Dědečkova nedoslýchavost ostatním členům rodiny naštěstí umožňuje tiše pronášet i značně kontroverzní názory, aniž by
přitom ohrozili jeho srdce.
"Hele, už si zapisuje!" mumlá dědeček s plnými ústy a ukazuje lžící k obrazovce, v předtuše dalšího slavného vítězství. "Ty to zas
schytají"
"Nech toho a jez!" volá nešťastně babička Věra.
"Hele, a znova! Zas si něco píše! Jen počkejte, holoubkové, ten vám dá kartáč!"
Jakmile se Václav Klaus ujímá slova, dědeček přestává jíst a očarovaně pozoruje obrazovku: souhlasně přitakává, občas dvakrát
či třikrát krátce tleskne nebo očima zkontroluje ostatní členy rodiny, zda v nich premiérův diskusní příspěvek zanechává stejně
mocný dojem.
"Dobrý, ne? Ten mu to nandal, co?"
"Dobrý," říká Kvido a ztiší hlas. "Na člověka, kterej považuje Mečiara za skutečného politika, to nebylo špatný."
Kvidův otec se krátce zasměje.
"Panebože, to je demagog!" úpí Paco nebezpečně nahlas. "A ten jazyk! Slyšíte ten jeho jazyk?"
Matka ho napomíná očima, ale dědeček má uši jen pro svého milce.
"To je vono!" jásá. "To je vono!"
"Tohle jsme za revoluce taky skandovali," poznamená otráveně Paco - a Sára ho chlácholivě políbí.
Z deníčku Aničky
29. června 1992
Včera v noci jsem se probudila a šla jsem se napít. Dveře do obýváku byly otevřený, ale ten rozkládací gauč, na kterým táta už
několik měsíců spal, byl nerozloženej. Nejdřív jsem měla radost, protože jsem si naivně myslela, že už se naši konečně přestali
hádat, ale když jsem potichu otevřela dveře do ložnice, byla tam jenom máma. Pochopila jsem, že táta není doma, protože
nikde nebyly jeho věci, a bylo mi z toho nějak divně. Ne že bych ho potřebovala mít doma každý den, to zrovna ne, spíše
naopak, ale včera mi prostě přišlo hrozně smutný, že táta někam odjede a svojí jediný dceři neřekne ani bú. Máma spala a
vypadala šíleně vyčerpaně. Sedla jsem si opatrně na postel k ní, dívala jsem se na ni a měla jsem příšernou depresi. Máma
najednou otevřela oči, uviděla mě a strašně vykřikla, protože se mě samozřejmě v té tmě lekla, takže já jsem logicky vykřikla
taky. Tím jsme probudily psa, kteréj skočil na mámu a začal ji olizovat, což máma nesnáší. Máma mi hned začala úplně
zbytečně nadávat, ale potom ji to mrzelo, protože naštěstí pochopila, že jsem to neudělala schválně. Sdělila mi, že se táta
přestěhoval dočasně do Prahy, protože si s ní údajně nerozumí, ale že už za týden přijede a vezme mě na deset dní k moři do
Chorvatska. Namítla jsem, že to je poněkud banální prázdninovej program a že tátovi očividně chybí představivost, což aspoň
mámu po dlouhé době zase jednou rozesmálo. Řekla jsem jí, že simyslím, že my dvě to spolu v pohodě zvládneme. Máma řekla
že určitě, a hned jsme vymyslely několik skvělých výletů, který spolu o prázdninách podnikneme. Budeme chodit na houby,
jezdit na kolech po okolí a půjčíme si loď dojedeme vlakem do Zruče a odtud sjedeme po řece až do Sázavy. Spát budeme ve
stanu v různých kempech.
Já sice kempy nesnáším, protože jsou tam vždycky úplně děsivý dřevěný toalety, ale to jsem mámě samozřejmě neřekla. Taky
jsme si slíbily, že hned po vysvědčení pojedeme do Prahy a půjdeme jenom my dvě do nějaký drahý restaurace úplně v centru.
Potom jsem se mámy zeptala, jak dlouho bude táta v Praze bydlet, ale máma to nevěděla, a navíc začala brečet, a tak jsem si
lehla k ní, jenže jsem tím pádem začala želvit taky. Byly jsme vzhůru skoro do čtyř do rána a máma řekla, že výjimečně
nemusím do školy a můžu zůstat doma. Takže všechno zlý je k něčemu dobrý. Sama ale do práce musela a já jsem zůstala
doma.
Ven se mi nechtělo, protože jsem jednak byla trochu nevyspalá, a jednak aby mě někdo neviděl a nepráskl ve škole.
Taková Cuřínová nebo Cuřín by toho byli klidně schopný.
Cuřín mě dokonce občas pozoruje dalekohledem. Zeptala jsem se mámy, jestli je Cuřín uchyl, ale ona mi řekla, že ne, že jenom
špatně vidí. No já nevím. Samozřejmě jsem taky mohla jít k Hance, která je na rozdíl ode mě zrovna opravdu nemocná a bydlí
hned vedle ve vchodě, ale nakonec jsem nešla, abych od ní něco nechytila. Hanka je navíc hrozně povrchní a vztah s ní mi už
skoro nic nedává, protože ona se mi věčně jenom přizpůsobuje a sama nikdy nic nevymyslí. Není to vůbec osobnost. Dívala
jsem se chvíli na televizi, ale nic moc nedávali. Chvíli jsem přepínala programy a asi po půlhodině jsem to vypnula. Potom jsem
jen tak chodila po našem bytě, který po tátově odstěhování získal takovou zvláštní tajuplnou atmosféru. V botníkunapříklad
nebyly ani jedny jeho boty, na věšáku nebyla ta jeho tenká zelená bunda, která tam vždycky visela, a z poliček v koupelně
zmizely všechny pánský toaletní potřeby.
V knihovně chybělo strašně moc knih. Vůbec nejhorší bylo, že i nás pes vyhlížel tátu z okna a pořád čichal k nábytku a ke
spárám pode dveřmi, až mi ho bylo líto. Máma přišla až skoro večer, protože měla v práci děsně práce. Byla jsem zrovna ve
vaně a měla jsem pocit, že slyším tátu, jak se s mámou baví v předsíni. Zdálo se mi, že se smějou.
Rychle jsem vylezla, utřela jsem se a vzala jsem si župan, ale když jsem otevřela dveře, byla tam jenom máma a táta
pochopitelně nikde. Tak jsem si šla rovnou lehnout, jenomže jsem stejně nemohla usnout, protože jsem chvíli spala odpoledne.
Ani mu nevadí, že mi nepopřeje dobrou noc!
Já sice chápu, že si s mámou nerozuměj, ale ještě jsem tady taky já, což táta nevidí. To mě na něho děsně štve.
PS: Před chvílí se mi pokoušel popřát dobrou noc po telefonu, ale já jsem mu řekla, ať si ty rodičovsky formality radši nechá, a
zavěsila jsem sluchátko. Táta hned volal znova, ale já jsem mu to nezvedla, i když jsem už zase želvila. Jen ať to vidí!
V čase narůstající mezera Sám za sebe bych termín nostalgie nepoužil. Tak to není.
Pravda je jiná. Ocitli jsme se ve světě velké mezery mezi očekáváními a realitou, mezery dokonce v čase spíše narůstající. V
angličtině se tomu říká Expectations-Reality Václav Klaus, Narovinu
Kvido se s Jaruškou dohodl, že se před budovou soudu sejdou přesně v devět čtyřicet, to jest dvacet minut před začátkem
rozvodového stání, nyní však do desáté chybělo pouhých pět minut a po jeho ženě (ano, uvědomil si trochu udiveně Kvido,
stále ještě to byla jeho žena...) nebylo vidu ani slechu. Kvido se rozhlížel po rušné ulici čím dál nervózněji. Slíbili si přece, že se
oba maximálně vynasnaží, aby rozvod měl pokud možno klidný, bezproblémový průběh, říkal si podrážděně - tak co má tohle
probůh znamenat? Náhle však Jarušku zahlédl, jak přichází zpoza rohu, a v duchu se jí omluvil.
Poznal ji podle chůze: jako vždycky, když spěchala a měla na nohou lodičky, byl její krok roztomile houpavý. Uviděla ho a
automaticky zdvihla ruku k pozdravu - koneckonců déle než dvanáct let, kdykoli se vítali nebo loučili, na sebe právě takto
mávali - ale potom na poslední chvíli zaváhala a nerozhodně stáhla ruku zpět.
Také Kvido, který mezitím už rovněž rozevřel dlaň, prstyznovu pokrčil a namísto původně zamýšleného pozdravu si dlouze
odkašlal, což byla odjakživa známka jeho vnitřních rozpaků.
"Promiň," řekla Jaruška, "autobus měl zpoždění."
Naznačila úsměv, ale dívala se stranou.
"Už jsem doufal, že sis to rozmyslela," pokusil se zavtipkovat Kvido.
Jaruška se stále vyhýbala jeho pohledu. Cítil, že i on sám je ve velmi zvláštním rozpoložení: zčásti nad očekávání klidný,
bezmála vyrovnaný - a zčásti naopak podivně rozechvělý, místy téměř na pokraji pláče. Dříve by byl řekl, že takto protichůdné
psychické stavy se musí vzájemně vylučovat - ale nyní se mohl osobně přesvědčit, že docela dobře koexistují. V několika málo
vteřinách, které měl k dispozici, se pokoušel zjistit, co se to vlastně děje, ale nedokázal tu situaci pojmenovat. Přímo před ním
stála žena, se kterou dvanáct let žil, její tvář, oblečení, hlas a pohyby, to všechno důvěrně znal - a přece to dnes bylo úplně jiné.
Chtěl ji navyklým způsobem políbit, ale ona před ním uhnula a nastavila mu tvář, neobratně jí přitiskl rty kamsi pod ucho.
Zaraženě ji pozoroval.
"Asi půjdeme, ne?" řekla.
Teprve nyní na něho pohlédla a usmála se - ale byl to divný úsměv.
Během rozvodového stání se Kvido nemohl zbavit dojmu, že je to celé jeden velký omyl. Někdo, možná on sám, se musel
osudově zmýlit, napadlo ho. Jaruška a on přece patří k sobě. Stále ještě se mají docela rádi - jen spolu zkrátka nedokáží žít. To
se stává. Jediná skutečně nepatřičná věc, to je ten mladý soudce. Ano, to je to, co tu nehraje. Co ten s nimi má probůh
společného? Dobře, je taktní a zdvořilý, ale copak jim může rozumět? Můžesnad rozumět všem těm pohledům a slovním
narážkám, které si Kvido s Jaruškou potají vyměňují? Copak lze někomu cizímu stručně vysvětlit dvanáct let?
Potom šli do nejbližšího bistra na kávu. S tím nápadem přišel Kvido - a potěšilo ho, že Jaruška po krátkém zaváhání souhlasila.
Místnost byla ale bezútěšně tmavá a prázdná, což mu na náladě nepřidalo. Pomohl Jarušce z kabátu a odnesl jí ho na věšák.
Poodtáhl židli od stolu a počkal, až si jeho bývalá žena sedne.
"Děkuju," řekla bez ironie.
"Prosím."
Pochopil, že si oba právě začínají zkoušet novou roli: korektní chování po rozvodu. Nebylo to nepříjemné, člověk se cítil tak
nějak lepší, velkorysejší.
Postarší servírka se přišla zeptat, co si dají. Kvida v duchu napadlo, jestli to ta žena tuší. Nejspíš ano - servírka v bistru přímo
naproti soudu... Takových právě rozvedených či rozvádějících se dvojic tu musí mít každý den víc. Co všechno už si asi
vyslechla? Počkal, až se servírka vzdálí, a odkašlal si.
"No, jedna dobrá věc tu snad je," řekl ochraptěle.
Sotva promluvil, Jaruška sklopila oči k zelenému prostírání.
"Teď už by to mělo bejt jenom lepší."
Přikývla.
"Krize je zároveň šance," řekl Kvido. "Pro nás oba. To zlý už máme doufejme za sebou."
"Doufejme," špitla Jaruška.
"Na všem jsme se víceméně dohodli - za což jsem ti opravdu vděčnej," pokračoval Kvido. "Dokonce i ta sociální pracovnice nás
pochválila..."Tou poznámkou si chtěl vynutit Jaruščin úsměv, ale viděl, že to Jaruška nedokáže.
"Jsou tu všechny předpoklady, abychom to zvládli," pokračoval. "Nejsou tu žádný... třecí plochy."
Zmlkl. Cítil se strašně. Právě po dvanácti letech opustil svou ženu - a žvaní tu cosi o třecích plochách.
Jaruška si hrála s okrajem prostírání.
"Nedáme si panáka?" navrhl skoro zoufale.
Jaruščiny ruce vylétly odmítavě vzhůru. Čeho se bojí? napadlo Kvida. Věděl, že musí rychle změnit téma, nebo to skončí
pláčem. Ztišil ještě více hlas a začal probírat některé věcné, organizační záležitosti. Se vším, co navrhl, Jaruška souhlasila.
"Tenhle víkend bych si vzal Aničku do Prahy - můžu?"
Jaruška rychle přikývla.
Zaplatil účet. Servírka se chovala s nápadnou diskrétností. Ví to, pochopil definitivně Kvido.
Na ulici to bylo o něco lepší. To ticho v bistru mu připadalo nesnesitelné. Byl rád za každé auto, které projelo kolem.
"No," řekla Jaruška, "tak asi ahoj."
Dívala se na zem.
"Zopakujeme si to někdy?" řekl Kvido.
"Rozvod?" řekla špičkám svých černých lodiček.
Vděčně se usmál.
"To kafe."
"Určitě."
Naklonil se k ní, ale Jaruška zavrtěla hlavou.
"Prosím," řekl.
Pohlédla na něho téměř hněvivě, prudce se otočila, přeběhla silnici a spěšně pokračovala dál napříč náměstím. Kvido ji
sledoval bez jediného hnutí, se vzrůstajícím napětím. V polovině náměstí Jaruška zvolnila krok a zastavila se.
Potom se obrátila, vyhledala Kvida očima, zdvihla ruku a se smutným úsměvem mu zamávala.
Formující vlivy směšných lásek Byly to hlavně Sešity směšných lásek, co naši generaci utvářelo.
Kvido Pacovi tvrdil, že Sára je dívka, která mu byla osudem předurčena.
"Vem si všechna ta znamení," přesvědčoval ho. "Za prvý: něco tě táhlo k tomu ohni. Šel jsi de facto za hlasem svyho srdce."
Paco se tvářil pochybovačně.
"A za druhý," pokračoval zapáleně Kvido, "je to dívka, kterou sis vybojoval. To už se ti nikdy nepoštěstí."
"Za prvý jsem byl drobet namazanej," namítl Paco.
"A za druhý nezapomínej, že byla úplně nahá. Takový věci člověka ovlivněj."
Kvido jen mávl rukou.
"Nesmysl. Měli byste se vzít," nabádal bratra. "Vážně.
Nespoléhej na to, že znova potkáš někoho fyzicky slabšího... A víš, jakou budete mít skvělou historku pro vnoučata?"
Kvido věřil, že jemu byla kdysi podobně předurčena Jaruška. Vybral si ji přece už v mateřské školce! Sáňkoval s ní! Měla to být
dívka na celý život. Byla to jeho první láska, a to, že si ji posléze vzal, v sobě obsahovaloalespoň v Kvidových očích) jakýsi
hluboký, prapůvodní řád- naopak tím, že Jarušku opustil, se prý nadosmrti vystavil prudkým poryvům seznamovací nahodilosti.
Kde vzít životní zakotvenost, když člověk dobrovolně zahodí kotvu?" tázal se Kvido pateticky. "Kde vzít společnou historii, když
tu jedinou, kterou člověk má, rozvodem zničí? A konečně: Kde vzít řád, když se chová jako neřád?"
Nutno říci, že příliš nepřeháněl. Kombinace slavný a rozvedený jeho životní rovnováze očividně neprospívala.
Už v dobách před rozvodem Kvido pojal neurčité podezření, že člověku se možná mohou líbit i dívky, s nimiž v dětství
nesáňkoval - a nyní si tuto hypotézu mohl ověřit v praxi. Měl k tomu veškeré podmínky: vlastní byt, peníze, počínající
popularitu, spoustu času a prakticky žádné morální zábrany.
"Nejlepší předpoklady pro šikmou plochu," psal Kvido.
Týden po přestěhování do Prahy potkal na schodech před Rudolfinem Múzu - měla na sobě tytéž přiléhavé černé šaty, ve
kterých ji viděl na oslavě svých narozenin v Sázavě. Radostně se k ní rozběhl, ale ona na rozdíl od něho vůbec nevypadala
překvapeně. Klidně vstala a připojila se k němu tak samozřejmě, jako kdyby tu na něho čekala. Říkala mu přece, že se ještě
setkají.
"Rozvádím se!" vyhrkl Kvido.
Múza přikývla.
"Věděla jsem to."
"Ty jsi to věděla?" nechápal Kvido. "Jak jsi to mohla vědět?"
Pokrčila rameny.
"Teď žiješ sám?" zeptala se.
Ano, nějakou dobu by chtěl žít sám, prohlásil Kvido.
Dočasná samota mu jenom prospěje. Předsevzal si, že seteď nebude na nikoho vázat. Potřebuje si ze všeho nejdřív ujasnit, co
vlastně od života chce, kdo doopravdy je a kam směřuje.
Múza ho dlouze políbila a potom ho vzala za ruku.
"Půjdeme?" řekla.
"Kam?"
Tenhle jakoby trpělivý úsměv už Kvido také znal.
"Přece k tobě. Kam jinam?"
Kromě Múzy spal Kvido během prvního porozvodového roku s přibližně dvaceti dalšími dívkami. Byly to oboustranně výhodné
obchodní transakce. Kvido požadoval pouze mladistvý půvab, jistou minimální inteligenci a nepředstíraný zájem o sex, přičemž
jako protihodnotu nabízel známý obličej, polopenzi (večeři o třech chodech a snídani formou švédského stolu), dvě hodiny
veselých historek (stálé klientky dostávaly navíc pět pravdivých psychologických postřehů zdarma jako bonus), pečlivou osobní
hygienu, schopnost navodit atmosféru důvěry a schopnost naslouchat, garantoval též uspokojení zvědavosti a uspokojení touhy
po relativně bezpečném dobrodružství. Cena v neposlední řadě zahrnovala též Kvidovu dychtivou ochotu zkoušet v posteli nové
věci - což vzhledem k jeho dosavadním erotickým zkušenostem bylo téměř cokoliv.
Obě strany odcházely od snídaně spokojeny.
Podobný cynismus ovšem Kvido částečně předstíral.
Ve skutečnosti míval sklon se zamilovávat a nejednou se přistihl, jak po třech čtyřech nocích strávených se stejnou holkou
začíná v duchu plánovat společnou budoucnost. Jeho zájem se navíc neomezoval jen na sex, po dokonané souloži se v něm
obvykle probouzel spisovatel,a tak místo aby si jako správný český muž v podobné situaci na chviličku schrupl, začínal se mile
překvapených dívek vyptávat na jejich minulost, názory, zvyky, koníčky a příbuzné.
,Ty máš babičku na Slovensku?" zajímal se živě, zatímco už zcela mechanicky přejížděl ukazováčkem po nahém dívčím břiše.
"Vážně? A kde?"
Mnohé z oněch dívek měl opravdu rád a nepřestal se s nimi scházet ani poté, co onen kratičký milostný románek skončil, když
dívky viděly, že frekvence společných obědů a večeří neklesá, pochopily, že Kvidova přetrvávající náklonnost není jen falešné
gesto, a vděčně se k němu upnuly. Několik vztahů, jež původně začaly jako typický příběh lásky na jednu noc, tak nečekaně
přerostlo v přátelství (což pochopitelně nevylučovalo občasný kamarádský sex). Několik dívek se Kvidovi dokonce časem
svěřilo, že jej považují za svého nejlepšího kamaráda.
"To rád slyším," říkával Kvido. "Opravdu."
Nakonec dělal nejlepšího přítele celkem pěti dívkám a začínalo mu to přerůstat přes hlavu.
"Copak jsem na to hergot sám?" stěžoval si naoko.
"Nemůže ty holky jednou tejdně vyslechnout taky někdo jinej?"
Stále se nedokázal rozhodnout, s kým chce žít natrvalo. Jeho problém spočíval v tom, že tu bylo jaksi příliš mnoho variant,
mezi kterými si neuměl vybrat (což ovšem na druhé straně tvořilo potřebnou pojistku proti případným ukvapeným
rozhodnutím). Ve svých představách dokázal být Kvido dobrým, věrným manželem všem svým pěti přítelkyním. Děti, které mu
v jeho denních snech vybíhaly po příchodu domů radostně v ústrety (obvykle na dřevěnou plovoucí podlahu předsíněkrásného
mezonetového bytu někde v centru), byly podle aktuálně zvažované matky buďto hnědovlasé, nebo měly vlásky uhlově černé,
jindy byly zase kudrnaté nebo pro změnu přirozeně blond... Počet potenciálních manželek by Kvido dokázal zredukovat snad
ještě tak na čtyři, vysvětloval jednou Pacovi, ale níž by v žádném případě nešel. Copak to jde?
"Já je miluju všechny," tvrdil. "Přísahám."
Někdy přidával i citát z Márqueze.
"V lidském srdci je víc kamrlíků než v bordelu."
Neuměl pochopit, že si ostatní muži dokáží vybrat jedinou dívku a oženit se s ní, když s ni navíc v dětství ani nesáňkovali pokud jim osud nedal nějaké podobné znamení, musel by je Kvido považovat za zcela nezodpovědné hazardéry. Děsila ho také
ona známá nahodilost, která taková celoživotní rozhodnutí většinou provázela.
Člověk osloví neznámou holku v baru - a ona se k němu na pět let nastěhuje... Náhodně vybranou kamarádku pozve do kina - a
potom s ní stráví čtyřicet let!
Hrůza!
"Jak to, že to ti druzí nevidí?" žasl Kvido.
Levicová ambice přetvářet Mladí lidé - mluvím o těch, kteří chtějí politicky uvažovat - mají spíše romantické ideály než
pragmatický přístup k životu. Těmi ideály touží něco rychle změnit, revolucionovat, přetvářet, což je vždycky levicová ambice.
Konzervativnější pohled na svět je pro ně obvykle méně lákavý, méně přitažlivý, protože se při něm tolik nepobaví na
happeningu zvaném demonstrace.
Paco už se naopak rozhodl. Měl to ostatně jednoduché: jednoho večera se mu Sára svěřila s podezřením, že je těhotná.
"Udělala sis test?" zeptal se okamžitě Paco.
Sára trochu nesměle přikývla, jako by si nebyla úplně jistá jeho reakcí - avšak Paca, který jednak dítě upřímně chtěl a kterého
navíc shodou okolností pár dní předtím značně znepokojil velký novinový článek o tom, že v důsledku globálního znečištění a
masového používání umělých hnojiv a potravinářské chemie v posledních letech celosvětově klesá kvalita spermií, ona novinka
ohromně potěšila. Byly to vlastně hned dvě skvělé zprávy: budou mít dítě - a jeho ejakulát je v naprostém pořádku.
Sklonil se k Sáře, aby ji objal.
"Miluju tě," řekl a jeho oči dojatě zvlhly.Zpočátku ovšem trval na tom, aby Sáru v duchu rodinné tradice vyšetřila paní Zita,
někdejší primářka porodnice v Podolí, byla sice už léta v důchodu a matka ho se smutkem v hlase informovala o jejím neustále
se zhoršujícím zdravotním stavu, ale Paco si stál na svém: stará, byť možná už mírně senilní primářka mu v každém případě
připadala lepší možnost než nějaký mladý doktor.
"Panebože," smála se Sára, "on snad bude žárlit i na porodníka!"
"Nesmysl," tvrdil Paco, ale zčervenal.
Nakonec nad žárlivostí zvítězila Pacova zvědavost Chtěl vidět srdce svého dítěte na obrazovce sonografu (k němuž paní Zita
neměla přístup), a tak trudnomyslně souhlasil s tím, že Sáru vyšetří gynekolog, ke kterému už od mládí chodila.
Lékař se během vyšetření dlouho tvářil neutrálně, téměř chladně (což Sáru v duchu děsilo), ale potom jeho výraz změkl a s
úsměvem přivolal do ordinace zjevně nervózního Paca.
"Mám pro vás dobrou zprávu," oznámil jim, ukazuje přitom na dva pulsující stíny na malé černobílé obrazovce. "Jsou to
dvojčata."
"Dvojčata!" vyhrkli Paco i Sára současně. "Dvojčata?"
Lékař pochopil nevyřčenou otázku.
"Ano. Dva kluci."
"Kluci," řekla Sára šťastně.
Našátrala Pacovu ruku a silně mu ji stiskla.
"A mají se k světu," poznamenal lékař.
Když se Paco vzpamatoval z ohromení, pronesl větu, které gynekolog při nejlepší vůli nemohl rozumět.
"Takže dvojčata," zopakoval ještě jednou. "To ho určitě rozptýlí..."Zbývala otázka, jak se budou oba chlapci jmenovat.
Asi ti už došlo," řekl Paco Sáře u nedělního oběda, že v naší rodině se jména přidělujou výhradně ve chvílích momentální
nepříčetnosti."
Vesele zamrkal na matku, která nalévala polévku.
No dovol," ohradila se matka.
Šlo zřejmě o nepříčetnost kombinovanou s laktační psychózou," doplnil bratra Kvido.
Matka mu uštědřila symbolický záhlavec.
"Zřejmě," souhlasil Paco. "Jak jinak si totiž vysvětlit, že dva dospělí, vysokoškolsky vzdělaný lidi daj svejm dětem jména Paco a
Kvido..."
"Nikdy jsme nezjistili, v čem tehdy naši jeli," vysvětlil Sáře Kvido. "Možná LSD nebo tak něco. Každopádně museli bejt úplně
sjetý."
"Žádný LSD," poznamenala matka a usmála se na otce, "diazepam."
"Srandičky, srandičky," řekl otec. "Vlastní rodina si ze mě dělá srandu!"
Paco podal Sáře kouřící talíř a Sára ho pohladila po tváři.
"Tak to vidíš," řekl spokojeně Paco. "Leč stalo se. Jmenuju se Paco, a jako takový proto kategoricky odmítám, aby se moje děti
jmenovaly Josef nebo Jarda."
Pohrdavě si odfrkl.
"Jezte, nebo to vystydne," žádal všechny otec. "Dobrou chuť."
"Paco má pravdu," řekl Kvido. "Všichni víme, že nejsme úplně normální rodina. Děti v tyhle rodině se tudíž nemůžou jmenovat
normálně."
"Jasně," pokračoval Paco. "Je naprosto vyloučený, aby moje děti měly tuctový jména."
"Ale -" osmělila se Sára."Žádný ale," přerušil ji Kvido. "Řeknu ti to takhle: Já se na roli strýčka těším - ale opravdu nebudu dělat
strýčka dítěti, který se jmenuje Mirek..."
"Mirek\" vrtěl Paco opovržlivě hlavou.
"Něco takovýho by vážně bylo nad mý síly," řekl Kvido.
"Mirka," oznámil Sáře Paco, "bych ihned po narození vydědil."
"Vy ste blbí!" zasmála se Sára. "A co třeba Marco?" napadlo ji.
"Marco je chorvatský jméno," poznamenal otec.
"No právě," řekla Sára. "Všichni přece Chorvatsko milujete. A navíc jsme se tam s Pacem seznámili!"
"Marco je hezký jméno," přemítal nahlas Paco.
"Krásný," souhlasil Kvido. "Marca jsem ochotnej vzít do zoologický zahrady. Mirka ne."
"Já znám ještě hezčí než Marco," řekl otec. "Čevabčiči.
Co kdyby se hoši jmenovali Ražniči a Čevabčiči!"
"Dobrý," uchechtl se Paco. "Docela dobrý."
"A co Marco a Polo?" napadlo Kvida.
"A co Marco a Pavo" promluvila znovu Sára.
"Pavo?" zamyslel se Paco. "Pavo je vlastně docela dobrý jméno."
"Bezvadný," přitakal Kvido.
"Lidi, neblázněte!" řekla matka. "Místní matrikářka se už vážně oběsí."
"My jsme si nezačali, mami," upozornil ji Kvido.
"Marco a Pavo," opakoval přemítavě Paco. "To zní pěkně."
Vzhlédl k Sáře, která se na něho usmála.
"Takže Marco a Pavo!" zvolal Kvido. "Dobro došli!"
"Prokristapána!" vzdychla matka.
Kromě ní ovšem nikdo další neprotestoval. Bylo zřejmé, že obě jména se ujala."A kdy bude svatba?" zeptal se věcně otec, který
jako správný gurmán začínal už nyní přemýšlet o jednotlivých chodech svatebního oběda.
Za dva měsíce," řekl Paco.
Hostina by měla být velká," vyjevil své přáni otec.
Paco souhlasil. Ano, chtějí prý se Sárou uspořádat velký, okázalý obřad.
"Ostentativně velkolepý obřad, jenž nejlépe podtrhne závaznost slibu, který si se Sárou dáte?" řekl Kvido.
"Ale blbost," ušklíbl se Paco.
"Přesně tak!" zasmála se Sára. "Už předem žárlí!"
"Klidně si okázale podtrhuj závaznost manželskýho slibu," komentovala Pacovy nároky matka, "ale platíš to ty!"
"Tak to se netěš," varoval otce Kvido. "To bude akorát tak hrachovka a lunchmeat..."
Ale v duchu bratrovi záviděl.
Nepřijatelné primární programy Nedávno jsem se strašně zlobil - už ani nevím, na kterého ze svých dvou dávno dospělých
synů, když na otázku, co bude večer dělat, řekl, že půjde s kamarády do hospody.
Strašně jsem protestoval. Snažil jsem se vysvětlovat, že nikdy v životě jsem nešel do hospody. Pozor na to slovo!
Samozřejmě jsem byl v hospodě tisíckrát, ale sezení v hospodě nesmělo být primárním programem. Primárním důvodem bylo
například to, že se šlo po tréninku na pivo - ale po tréninku! Ale že bych trávil večer tím, že půjdu do hospody, to jsem myslím
za šedesát let svého života nikdy neudělal.
Logickým důsledkem Kvidovy rozjařené promiskuity byl narůstající pocit samoty.
Každá z jeho pěti nejlepších přítelkyň si totiž dříve či později uvědomila, že s ním jako s životním partnerem nemůže počítat, a
polekaně začala hledat manžela jinde.
To ji samozřejmě zabíralo veškerý volný čas a Kvido pak často musel v telefonu bez nadsázky škemrat, aby si jeho kamarádka
vzala k ruce svůj zaplněný diář a pokusila se pro něj v příštím týdnu vydolovat aspoň půldruhé hodinky... Mnohokrát zůstal
tudíž večer sám. Dopoledne mu samota nečinila žádný problém, protože psal, ale jakmile se nachýlilo odpoledne, toužil už ze
svého sice útulného leč prázdného bytu vypadnout a sednout si někam mezi lidi. Pokud neměl čas ani žádný z jeho známých,
vydal se do centra sólo: obvykle si v jedné ze svých oblíbených restaurací dal dobrou večeři a potom se přesunul do nějakého
klubu, kde jen tak seděl, popíjel, poslouchal muziku a čekal, co život přinese.
Nejhorší životní období ovšem Kvidovi nastávalo, když dopsal knihu a poslal ji nakladateli. Ještě den či dva cítil příjemné
uspokojení z dokončené práce - ale záhy se dostavila podivná bezradnost.
Co bude probůh dělat teď? Po několik dlouhých měsíců celé dny psal - včetně sobot a nedělí - a najednou měl dopsáno. Začít
novou knihu bez přípravy nemohl (potřeboval vždycky alespoň půlrok, aby si stačil nové téma dostatečně promyslet) - a psaní
bylo přitom to jediné, co Kvida v životě opravdu bavilo. Náhle měl před sebou nekonečné množství času, aniž přitom ovšem
věděl, jak a čím ho zaplnit.
Tím, že román dopsal, přišel o jedinou životní povinnost, kterou byl ochoten dodržovat, totiž ráno vstát a začít psát. Po
odevzdání rukopisu nejednou vstával i pozdě odpoledne - a vůbec nic se nestalo. Nebyl tu nikdo, komu by to vadilo.
"Můj život podle toho vypadal," psal Kvido.
V té době pro něj existovaly jen dvě jakž takž plnohodnotné náhražkové aktivity: popíjení s kamarády a sex.
Většinu večerů trávil buďto v barech, nebo s tou či onou dívkou v posteli.
"Bez komentáře," říkávala mu jedna z pěti nejlepších přítelkyň, kterou takový životní styl upřímně pohoršoval."Byl hrdý na svou
schopnost udržet se v tom nezměrném oceánu času, který měl k dispozici, nad hladinou," citoval jí Kvido alibisticky Nicka
Hornbyho. "Méně nápaditý muž by už nejspíš šel ke dnu."
"Hm," ušklíbla se přítelkyně nesouhlasně. "Srandičky a citáty. Jako vždycky."
Kvido se vzdorně usmíval, ale v duchu si musel přiznat, že k hrdosti mají jeho pocity dost daleko.
Jednou pozdě večer ho v baru Casablanca přistihl redaktor.
"Á, sám slavný autor!" usmíval se jakoby ostýchavě.
"Cože tak sám? Jen seďte, seďte, nechci rušit..."
Kvidovi ona přehnaná uctivost nebyla příjemná, raději by dal přednost té shovívavé, blazeované nadřazenosti, s níž se k němu
redaktor choval dříve, ale přesto mu vedle sebe uvolnil místo - bylo to koneckonců lepší, než strávit další osamělý večer. Záhy
ostatně vyšlo najevo, že redaktor to se svým obdivem nemyslí tak vážně: jakmile vypil dva bourbony, rychle se mu vrátila
dřívější sebejistota a namísto lichotek začal vyjmenovávat početné umělecké prohřešky, kterých se podle jeho názoru Kvido ve
svých knihách dopouští - vytýkal mu zejména přílišnou sebestřednost, snahu o líbivost a populistické nadbíhání čtenářům.
"Sebestředný autor, který příliš myslí na druhé?" poznamenal bez valného zájmu Kvido, ale redaktor si nevšiml ani jeho
lhostejnosti ani jeho ironie a bez přerušení ve své literárně teoretické přednášce pokračoval.
Kvida už podobné žvásty v posledních letech nudily.
Sklenici měl prázdnou, a tak zavolal na nejbližší ze tří barmanek, stála k nim zády, a když se otočila, uvědomil si, že je to
Múza.Tentokrát měla upnuté černé kalhoty a krátké černé tilko které jí odhalovalo opálené břicho.
,Dobrý večer. Ahoj, Kvido."
Naklonila se k němu a dlouze ho políbila.
Redaktor zavrtěl hlavou.
.Myslel jsem, že studuješ francouzštinu?" podivil se Kvido, když nabral dech.
Múza pokrčila rameny.
"Teď dělám tady."
Nalila redaktorovi další bourbon a před Kvida postavila onen tajuplný modrý koktejl, který už znal (Kvido vůbec nechápal, jak
ho tak rychle stihla připravit).
"To je moje Múza," vysvětlil redaktorovi.
Redaktor se ušklíbl.
"Máte na puse krev," řekl štítivě. "Utřete si to něčím, proboha."
Kvido si ke rtu přiložil ubrousek, který měl pod sklenicí.
"Nechci se bavit o literatuře," oznámil přes papír redaktorovi. "Pojďme si povídat o ženskejch."
"A to je další věc," přikývl redaktor jakoby spokojeně.
"Dík že jste mi to připomněl: totiž ta vaše doslova pubertální posedlost sexem..."
"To je logickej důsledek toho, že jsem v pubertě žádnej sex neměl," odpověděl klidně Kvido. "Čímž nechci říct, že by to v
následujících deseti letech bylo o mnoho lepší. Musíte si uvědomit, jak velký splácím v tomhle směru manko."
"Tak si ho splácejte - ale netahejte to do literatury.
Vždyť je to trapný..."
"Trapný?" zdvihl obočí Kvido. "Vám připadá sex trapný?"
"Psaní o sexu. Je to... upocený. Uleptaný."
Kvido přece jen trochu ožil."Řekněte mi: vadí vám pot?" zajímal se. "Vadí vám partnerčin pot? Anebo co sperma? Je vám
odporné vlastní sperma?"
Redaktor si strčil prst do otevřené pusy, aby Kvidovi názorně demonstroval, jaké pocity v něm podobná slova vyvolávají.
"Dělá se vám z takových slov špatně?" pokračoval Kvido. "Tušil jsem to. Jak vůbec snášíte nahotu? Možná byste měl navštívit
sexuologa. Nemusíte se ničeho bát, už prý existuje naprosto diskrétní klinika, kde má člověk k dispozici vlastní čekárnu."
"Ha ha," řekl znechuceně redaktor. "Nepřipadá vám tento druh humoru úplně infantilní?"
Kvido jeho námitky ignoroval.
"Počkejte," řekl. "Uděláme si malej testík."
Zvedl ruku a přivolal Múzu. Redaktor si poněkud odsedl.
"Žádnej testík - ať už je tím myšleno cokoliv - dělat nebudu," usmíval se nejistě.
"Budete," řekl Kvido nekompromisně. "Je to povinný."
Ještě než stačil Múze vysvětlit, co od ní chce, k jeho údivu to zařídila sama: rychle z barového pultu sklidila všechny sklenice,
vyhoupla se na něj a položila se na břicho.
Přesně ve výšce očí měl nyní redaktor obliny jejího kulatého zadku a zářivě bílý proužek krajkových kalhotek, které jí
vykukovaly zpoza kalhot, v půli opálených beder měla několik nazlátlých chloupků.
"Co to dělá?!" zděsil se upřímně redaktor. "Prokristapána, ovládejte se!"
"Klid," řekl autoritativně Kvido. "Co vidíte? Popište mi, co vidíte."
"Nechte toho, prosím vás."
"Popište mi, co vidíte."Redaktor se rozhlédl po zaplněném baru.
"Skandál. Veřejný pohoršení. Problémy, který mi nestojej za to."
"Co vidíte?"
Redaktor hluboce vzdychl.
Ach jo... Černý kalhoty," řekl. "Co jinýho."
^Kalhoty?"
"Kalhoty."
"Tak se koukněte líp! Snažte se trochu!"
Múza se mezitím nepatrně nadzdvihla, zasunula ruce pod sebe, rozepnula si zip a stáhla si kalhoty přibližně do půli hýždí.
Redaktor se nevěřícně chytil za hlavu.
"Co vidíte?" opakoval Kvido.
"Spodní kaťata."
"Kaťata?" zvolal hněvivě Kvido. "Vy vidíte spodní kaťata? Podívejte se pořádně!"
Múza se prohnula v pase, zastrčila si pod horní lem kalhotek oba ukazováčky a zatáhla směrem dolů, objevila se zřetelně ostrá
hranice opálení a potom i počínající temný stín mezi oběma půlkami. Kvido polkl.
"A teď?" řekl zastřeně. "Co vidíte teď? Pořád problémy? Pořád spodní kaťata!"
"Jo," souhlasil redaktor trucovitě.
"Máte přímo před očima omračující krásu - a vy vidíte kaťata?" zvýšil Kvido hlas. "Pár centimetrů před sebou máte téměř nahou
dívku - a vy vidíte problémy^."
"Přesně tak."
"Jedinej takovejhle pohled dokáže udělat ze slova morálka - i kdyby bylo nakrásně vodlitý do bronzu! - několik neškodnejch
písmenek, a vy vidíte kaťata?\"
Redaktor se křečovitě usmíval, ale Kvido zůstal vážný.
"Tak kde sakra berete tu drzost mluvit o sexu?!"
Pomezí dobrodružnosti Myslím, že podnikatelé po roce 1990 většinou nesmírně riskovali. Nesmírně. Byli to z větší části
mimořádně odvážní lidé. A každý odvážný a riskující člověk se vždycky pohybuje na pomezí jisté dobrodružnosti. Někdo objeví
vodopády v africkém nebo jihoamerickém pralese a strašlivě přitom riskuje. Někoho při tom sežere krokodýl, a někdo je
nehledá a kouká doma na fotbal v televizi.
První květnové pondělí roku 1995 se Kvidova matka měla v Praze zúčastnit odvolacího řízení ve věci sázavské rodiny, která v
důsledku kombinace vlastní naivity a cynické bezostyšnosti jedné nejmenované firmy přišla o byt - ale kdyby si mohla vybrat,
nejraději by nejela nikam. Dobře věděla, že de iure jde zřejmě o předem ztracenou záležitost, přestože de facto byla pravda
jednoznačně na straně jejího klienta. Celý víkend přemýšlela, jak to těm nešťastníkům se dvěma dětmi co nejšetrněji sdělit, už
jim sice opatrně naznačila, že odvolání bude patrně zamítnuto, avšak manželé se navzdory tomu odmítali vzdát naděje na - jak
donekonečna opakovali - vítězství zdravého rozumu.
Zdravý rozum, věděla Kvidova matka dobře, v podobných případech nejednou prohrával, co vítězilo, to bylabezohlednost,
hyenismus a účelové výklady špatně připravených, ale přesto parlamentem přijatých zákonů.
Já nevím," vrtěla hlavou a vyhýbala se jejich přímým pohledům. "Opravdu nevím. Uvidíme."
Cítila jakousi smutnou melancholii, kterou chvílemi střídal bezmocný vztek. Ještě jako podniková právnička se soudních stání
a arbitrážních řízení zúčastňovala docela ráda, neboť to byla jedna z mála příležitostí, kdy mohla veřejně předvést svou
nespornou erudici, intelekt a výřečnost (a v neposlední řadě - což by patrně sama nepřiznala - i někdejší herecký talent), ale
coby advokátka začala soudní přelíčení postupně téměř nenávidět Kvido matku chápal: přestože v devadesátých letech
dokázala vyhrát i zdánlivě beznadějné kauzy, stále tu bylo příliš klientů, kteří se spravedlnosti nedočkali - a naopak příliš
mnoho různých novopečených kapitalistů, kteří bez nejmenších morálních zábran své společníky podvedli, vytunelovali firmu,
kterou předtím společně založili, a potom převedli majetek jinam - a na chodbách soudů se pak Kvidově matce doslova smáli
do očí.
"Existuje něco trapnějšího než právník v zemi, kde se nelze dovolat práva?" rozčilovala se onoho pondělního rána, když
nasedala do auta. "Tohle už tu přece bylo!"
"Nepřeháněj," poznamenal Kvidův otec.
"Já nepřeháním. Měla bych se stydět za to, že jsem právník!"
Rozevřela si na klíně kožené desky s poznámkami k případu, ale vzápětí je prudce zavřela.
"Táta se musí obracet v hrobě," dodala při vzpomínce na dědečka Jiřího."Klid," řekl Kvidův otec. "Děláš maximum. Jseš dobrá.
Máš výsledky. Tak co?"
Na rozdíl od ní měl toho rána výtečnou náladu. Bylo slunečné, ale ještě ne příliš horké počasí - a především se těšil, jak si v
době, kdy jeho žena bude bojovat u soudu, objedná v restauraci Na Paloučku grilované vepřové koleno s hořčicí a s křenem.
"Tak jeď, prosím tě," žádala ho Kvidova matka.
Kdesi daleko bylo slyšet houkáni sanitky. Kvidův otec zařadil rychlost a rozjel se. To koleno si objedná bez přílohy, jen s
chlebem, umínil si. U soudu to určitě nebude kratší než dvě hodiny, takže si může dát i jedno pivo, plánoval si v duchu
spokojeně.
"Sanitka," upozornila ho Kvidova matka.
A možná už bude otevřená i zahrádka! uvědomil si.
No to by bylo skvělé! Pomyšlení na první letošní oběd pod širým nebem Kvidova otce natolik rozradostnilo, že bezděčně přidal
plyn.
"Sanitka!" zvolala Kvidova matka už trochu podrážděně, ale její muž bůhvíproč stále nereagoval.
"Bacha!!"
Kvidův otec zaregistroval sanitku, která se v protisměru řítila přímo na ně, teprve nyní. Lekl se a prudce strhl řízení doprava,
směrem k parčíku před Domem kultury, prudký náraz předního kola do žulového obrubníku mu vyrazil volant z ruky a celé
auto katapultoval přímo na nejbližší strom.
"Ááááá!" zaječela Kvidova matka.
Později s nadsázkou tvrdila, že ve tváři jejího muže se prý v dané chvíli kromě pochopitelného zděšení očividně odráželo i
zklamání.
"Začínal tušit, že si to vepřové koleno nedá," vyprávěla.Kmen zhruba třímetrového smrku, do něhož auto v příští vteřině
narazilo, byl naštěstí ještě dostatečně pružný, takže se pod vahou auta ohnul a ztlumil účinky srážky, které by jinak mohly být
tragické, takto letící vůz pouze s praskotem zpřerážel několik větví a přední část kapoty se setrvačnou silou prodrala až do
špičky koruny, kde se zastavila. Motor zhasl.
Celé auto nyní leželo na kmeni, jenž zůstal ohnutý do zhruba třicetistupňového úhlu, jedno ze zadních kol bylo zabořeno do
měkkého trávníku, ale obě přední pneumatiky se - přibližně metr nad zemí - stále ještě otáčely.
Sklon vozu tlačil oba Kvidovy rodiče do sedadel jako při obzvlášť strmém startu letadla. Řidič sanitky, který zabrzdil opodál,
vypnul sirénu a společně s mladým doktorem vyskočil z vozu. Ticho, jež se v parčíku rozhostilo, bylo svým způsobem zvláštní,
jakoby nečekané.
"Jseš v pořádku?" zašeptal Kvidův otec. "Není ti nic?"
Netušil, proč šeptá.
Kvidova matka přikývla, ale v očích měla slzy.
"A ty?"
"Dobrý"
Řidič s doktorem přiběhli pod strom.
"Jste v pořádku?"
Kvidův otec rukou odklonil větev, která mu zakrývala výhled, a ukázal lékaři zdvižený palec. Řidič posměšně zakroutil hlavou.
"Tak jedem!" žádal ho rychle doktor.
"Musíme k infarktu," dodal.
"Jistě," pravila Kvidova matka. "S námi se nezdržujte.
Nám nic není."
Oba se rozběhli nazpět k sanitce - a v příští chvíli se znovu rozječela siréna.Kvidův otec se rozhlédl: z terasy Domu kultury je
vzrušeně pozorovalo několik lidí.
"Měli bychom slézt a někoho zavolat," řekl. "Policii nebo někoho."
Houkání sanitky mezitím už zase zesláblo. Kvidův otec vzal svou ženu za ruku, ale jinak neudělal vůbec nic, dokonce si ještě
ani nerozepnul pás. Rovněž Kvidova matka seděla bez hnutí, hlavu natlačenou do opěrky, a přes světle zelené jehličí na konci
větví pozorovala skupinku obláčků na jinak jasném nebi.
"Možná," řekla s pohledem upřeným k obloze, "to je docela užitečné připomenutí."
Poprvé se usmála.
"Možná jsme něco takového už potřebovali."
"Připomenutí čeho?" zeptal se Kvidův otec jakoby neochotně.
"Naší smrtelnosti," pravila klidně Kvidova matka.
"Ach tak."
"Víš, co řekl dalajláma?"
Kvidův otec nespokojeně mlaskl.
"To nevím."
Nebyla to pravda, dalajlámu mu jeho žena citovala v minulosti už několikrát, věděl dokonce zcela přesně, který citát má na
mysli: Začnete-li své úvahy u smrti, nemůžete zabloudit.
"Pojďme vylézt," navrhl.
Nečekal na odpověď, rozepnul si pás, otevřel dveře a seskočil na trávník, obešel strom a pomohl své ženě ven. Společně došli k
cukrárně v Domě kultury, odkud zavolali na místní policejní stanici, a potom se v parčíku posadili na nejbližší lavičku. Kvidův
otec vzal svou ženu kolem ramen a ona si opřela hlavu o jeho rameno. Potěšilo ho to, neboť si uvědomil, že něco podobného
neudělala už dlouho. Sklonil se a políbil ji na temeno hlavy, těch několik stříbrných vlasů, které přitom spatřil, pro něj nebylo
žádným velkým překvapením (věděl samozřejmě, že si jeho žena vlasy už léta barví), ale přesto ho to dnes dojalo.
Tak co řekl dalajláma?" zeptal se.
Kvidova matka na něho zkoumavě pohlédla, jako by se chtěla o čemsi ujistit.
"Začnete-li své úvahy u smrti," zadeklamovala vážně, "nemůžete zabloudit."
O půl hodiny později zastavil na rohu parčíku černý pohřební vůz. Řidič, kterého Kvidův otec znal, vystoupil a zamířil přímo k
nim.
Kvidova matka uchopila svého muže za ruku.
Funebrák si prohlédl auto dosud uvězněné v koruně ohnutého smrku.
"Dneska tu koukám brousí kolem," pravil. "Zubatá.
Dobrý den."
"Dobrý den," řekl Kvidův otec.
"Dobrý den," řekla Kvidova matka.
"Tak už jste to slyšel, pane inženýre? Víte, pro koho jedu?"
"Ne," řekl Kvidův otec - ale náhle to věděl.
Nedokázal by to vysvětlit, ale byl si úplně jistý.
Zbledl.
"Váš takzvanej kámoš Zvára," informoval je pohřební zřízenec s postřehnutelným zadostiučiněním. "Infarkt."
Kvidův otec vstal z lavičky a udělal několik zmatených kroků."Boží mlýny," řekl zřízenec a pokýval významně hlavou. "No nic.
Chcete jet se mnou?"
Kvidův otec ještě nedokázal odpovědět.
"Ne, díky," pravila Kvidova matka, vzhledem k okolnostem neuvěřitelně pohotově. "Až někdy příště."
Pětiletí levičáci Ať nikdo neříká, že byl od pěti nebo sedmi nebo devíti let zapřísáhlým pravičákem a antikomunistou. Spíše
nebyl ničím díval se na svět kolem sebe a pokoušel se mu trochu rozumět a udělat si na něj nějaký názor.
"Existují celkem tři kategorie dětí," psal Kvido. "Hodné děti, zlobivé děti - a Marco s Pávem."
Nutno říci, že tentokrát zase tolik nepřeháněl. Chlapci už od prvních měsíců po svém narození skutečně dělali věci, jež uváděly
do rozpaků i zkušeného sázavského pediatra: s překvapující silou ze sebe strhávali pleny a oblečení, systematicky ničili veškeré
dudlíky a kojící láhve, demolovali plastové i dřevěné hračky, vyskakovali za jízdy z kočárku, vybírali z nočníku vlastní stolici a
rozmazávali ji po zdi, škrtili se navzájem šňůrkou s chrastítky, a sotva jim narostly první zuby, rozkousali všechno, co jim přišlo
do rukou. Rodina začínala tušit, že zřejmě půjde o poněkud výjimečné děti - jak se vyjádřila Kvidova matka před jakousi
pražskou návštěvou, jež byla divokým chováním obou batolat značně zděšena. Ostatní členové rodiny toto diplomatické
označení dočasně převzali - přesně vzato až do onoho slavného dne, kdy se v předsíni sotva roční Marco s Pávem současně
vyčúrali do italských polobotek jednoho z matčiných klientů."Ty boty představovaly zlom," vyprávěl Kvido. "Když matka
vylévala jejich obsah do záchodové mísy a následně je sušila fénem, musela si definitivně přiznat, že eufemismus výjimečné
děti je nadále neudržitelný: označení nezvladatelní malí bastardi se tak nějak ukázalo přesnější."
Sára a Paco dětem věnovali veškerou energii a čas, ale dvojčata jejich výchovnému působení přesto úspěšně vzdorovala. A
nejen to: Kvido se nedokázal zbavit dojmu, že například ve způsobu, jakým kolem sebe Marco s Pávem během rodinného
oběda rozhazují špenát či bramborovou kaši, je zcela vědomá, jaksi cílená škodolibost (podobné poznatky si pochopitelně
nechával pro sebe).
"Nevšímej si jich," žádala ho Sára. "Vědí, že je pozorujeme, a dělají to schválně."
Rodina poslušně sklopila oči k talířům - takže nikým nehlídaný Marco v příští minutě vypadl ze židle.
Četnost nejrůznějších zhmožděnin, zlomenin, spálenin, oděrek, tržných a bodných ran, které si dvojčata pravidelně
způsobovala, jakož i počet a velikost předmětů, které zhruba obden polykala, byly ohromující - a pro nezasvěceného člověka po
pravdě řečeno nevysvětlitelné.
"Panebože, už zase?!" zvolal podezíravě obvodní dětský lékař, když potřetí v jediném týdnu spatřil plačící Sáru znovu ve své
čekárně.
Marco, který seděl matce na klíně (Pavo mu toho rána hluboko do levého ucha zastrčil zelenou pastelku-voskovku), se
kupodivu bezstarostně usmíval.
"Já za to vážně nemůžu!" naříkala Sára, již od kontroly sociální pracovnice zachraňovala jen nelíčenost jejího zoufalství. "Já se
od nich opravdu ani nehnu!"Všechno, po čem dvojčata zatoužila, si vynucovala vřískáním, a pokud neuspěla, předváděla
přesvědčivé hysterické záchvaty (při pohledu na Marca či Páva, kteří se s pěnou u úst zmítali na podlaze, se Kvido někdy
domníval, že jde spíše o záchvat epileptický). Sára s Pacem si zoufali. Nepomáhaly ani pochvaly, ani tresty. Nepomáhala ani
doporučovaná důslednost a trpělivost. Nepomáhalo nic.
"To nejsou děti, to jsou neřízený střely!" vrtěl hlavou Paco.
"Nechce mi dát pusu na dobrou noc," stěžovala si mu Sára.
Její župan byl plný skvrn od mrkvové šťávy a ze samého nevyspání měla pod očima tmavé kruhy.
"Cože? Ty nedáš mamince pusu, Marco?" zvýšil hlas Paco.
"Já taky ne!" zakřičel Pavo.
"Já vám taky ne - abyste věděli," řekla Sára. "Když jste takoví oškliví. Dám pusu jenom taťkovi - a krásnou/Trik přechodně zabral a obě dvojčata se běžela se Sárou pomazlit. Celá rodina slavnostně ztichla - jenže hned v příští chvíli
Pavo kousl Sáru do zápěstí a Marco ji udeřil polévkovou lžící do oka. Paco přiskočil, přehnul si každého přes jedno koleno a
ztrestal je tak silně, až Sára protestovala.
"To stačí!"
"Nebolí! Nebolí!" ječeli chlapci.
"Já se z nich zblázním," šeptala vyčerpaně Sára. "Ti mají zase dneska den!"
Rodina spolu s ní taktně předstírala, že jde toho dne skutečně o pouhou výjimku.Jiné matky, kterým se Sára svěřila, se vesměs
domnívaly, že po příchodu do dětského kolektivu se vzpurné chování obou chlapců částečně samo upraví. Pochopitelně se
mýlily.
"Už jsme tu měly pěkný kvítka," shrnula své zkušenosti ředitelka sázavské mateřské školy, jež kvůli dvojčatům později odešla do
předčasného důchodu, "ale tohle jsem nikdy v životě neviděla."
Základní - a v podstatě jedinou - formou sebeprosazení obou chlapců i nadále zůstávala potměšilá negace.
Když je některá z učitelek například požádala, aby si po příchodu do místnosti sundali čepici, buďto její pokyn zcela ignorovali,
nebo si svlékli košili či kalhoty. Běžný příkaz běžte si umýt ruce vedl zpravidla k tomu, že se dvojčata se smíchem vrátila s
rukama černýma od hlíny z nejbližšího květináče, případně pomalovanýma erárními vodovkami, varovat je před nůžkami či
horkým čajem zase znamenalo téměř jistotu, že se vzápětí pobodají nebo spálí. Veškeré nebezpečné předměty bylo před nimi
nutno odkládat na nejvyšší místa nábytku, pokud možno až ke stropu, a učitelky to navíc musely udělat zcela tajně - jinak
bezpečnostní opatření ztratilo ihned smysl.
"Okamžitě slez z těch záclon, Pavo!!!"
Předčasnému odchodu ředitelky mateřské školy do penze předcházela následující událost.
Jednoho slunného červnového odpoledne, když společně s kolegyní odváděly děti na zahradu, se Marco s Pávem bleskurychle
schovali ve dvou výsuvných přihrádkách na hračky. Mladá učitelka letmým pohledem zkontrolovala, že ve třídě nikdo nezůstal,
a místnost zamkla. Třída se nacházela ve druhém poschodí.Děti sešly po schodech dolů, radostně se vyhrnuly na sluncem zalitý
trávník a po skupinkách běžely na pískoviště, na houpačky a k barevným prolézačkám. Ředitelka je chvíli spokojeně
pozorovala, ale potom si uvědomila, že jejich výskání je dnes nezvykle poklidné.
Náhle jí hrudník sevřel studený strach - skoro omdlela.
"Kde jsou Marco s Pávem?!" křikla na kolegyni.
Druhá učitelka zbledla, přiložila si dlaň na prsa a začala se polekaně rozhlížet.
"Ježišmarjá, nejsou tu!"
"Podívej se za barák!" nařídila jí ředitelka.
Sama už pátrala očima mezi stromky u plotu, který dělil školku od frekventované silnice. Přidřepla si, aby lépe viděla. Druhá
učitelka se mezitím podívala za roh budovy, nyní se poklusem vracela a bezmocně přitom gestikulovala.
"A nenechalas je nahoře?" volala ředitelka.
Snažila se zachovat klid, ale cítila, že jí do hlasu začíná prosakovat hysterie.
"Ne! Dívala jsem se!" hájila se učitelka.
Prudce oddychovala, ruce bezmocně rozpažené. Děti mezitím z výrazů obou žen instinktivně vytušily, že se děje cosi
mimořádného, a utvořily kolem nich zvědavý kroužek.
"Děti, neviděly jste Marca a Páva?" ptala se ředitelka naléhavě.
Děti s vážným výrazem vrtěly hlavičkami. Po silnici znovu přejelo auto.
"Tady jsme!" ozvalo se zpoza několika keřů pod okny.
"Pavo! Támhle je Pavo! I Marco! Tam je Marco!" volaly děti jedno přes druhé, ředitelce chvíli trvalo, než je utišila.
Pohlédla na učitelku a vydala se pomalu k dvojčatům.
Zhluboka dýchala. Marco stál po kolena zabořený v záhonu s růžemi, ale navzdory své nepohodlné pozici se vesele šklebil, jeho
bratr seděl opodál na trávníku a mrzutě si prohlížel ruce.
Ve druhém patře nad nimi bylo otevřené okno.
"Panebože," hlesla učitelka a nevěřícně si prohlížela skoro čtyřmetrovou výšku, "oni snad skočili..."
Pavo se z ničeho nic zdvihl a rozběhl se k houpačkám, Marco se rychle vyhrabal z hlíny, aby ho následoval - naštěstí ani jeden
nekulhal.
"Stát!" zvolala ředitelka tak silně, jako ještě nikdy.
Dvojčata ji tentokrát poslechla.
Popadla každého z chlapců za tričko a už je nepustila.
Ruce se jí stále ještě chvěly.
"Končím!" oznámila své kolegyni, smýkajíc oběma chlapci směrem k budově.
Znělo to téměř rozverně.
"Odcházím do penze. Na tohle vážně nemám nervy."
Konec iluzím Ono není nic výlučně věcné. To je iluze.
Po svém vynuceném odchodu ze skláren ztratil Kvidův otec o Zvárovi veškeré iluze, ale jeho nečekaná smrt jím přesto otřásla.
Jakkoli se musel už dávno odnaučit mít svého kdysi nejlepšího kamaráda rád, nyní vypadal zdrceně. Tvářil se ohromeně. Umřít
v pětapadesáti letech?! Je to možné?!
Něco tu nehrálo.
Jako by také cítil potřebu se omlouvat: Ano, Zvára ho v životě hned několikrát zradil, ale tohle mu rozhodně nepřál, říkal jeho
pohled. Tohle opravdu ne.
"Tohle jsem nechtěl," vysvětloval zbytečně rodině.
"Tohle jsem vážně nechtěl."
"Ale to přece všichni víme," odpovídala Kvidova matka.
"Doufám, že si nemyslíte, že..."
"Uklidni se, otče," ujišťoval otce opakovaně Kvido. "Ty za to přece nemůžeš."
Zvárovo úmrtí mělo ale pro Kvidova otce i nesporné pozitivní důsledky: například si musel přiznat, že jeho současná životní
filozofie, kterou snad nejvýstižněji charakterizoval oblíbený slogan Nemá problema!, zjevně není univerzálním řešením.
Pochopil, že problémy nezmizí,když si je člověk nepřizná nebo když je bude ignorovat Svolil proto konečně k návštěvě
obvodního lékaře, který mu podle očekávání naměřil zvýšený krevní tlak a vysokou hladinu cholesterolu a naléhavě mu
doporučil, aby přestal s grilováním a pokusil se stravovat zdravě. Otec si kupodivu vzal jeho slova k srdci (byť samozřejmě jen
dočasně), takže do rodinné kuchyně se na pár měsíců vrátila dobře známá zeleninová jídla, jejichž recepty zdědila Kvidova
matka po babičce Líbě.
"Ale my nemáme zvýšenej cholesterol!" bránili se marně Kvido s Pacem, když jim matka k rodinnému nedělnímu obědu začala
servírovat špenátové rolády, dušenou brokolici či mrkvové a květákové placičky.
"Já chci grilovanou krkovičku!" bouřil se Paco, odstrkuje od dětství nenáviděné kapustové karbanátky.
"Co to je? Kde jsou jehněčí kotletky?" tázal se zklamaně Kvido nad talířem s celerovými smaženkami.
"Jen jezte," nařizovala jim matka. "Zelenina je zdravá."
Kvidova matka, která už pochovala oba své rodiče a Zváru navíc na rozdíl od Kvidova otce nikdy nepovažovala za opravdového
přítele, reagovala na Zvárovo náhlé úmrti podstatně věcněji. Jeho infarkt byl pro ni spíše smrtí vrstevníka, a proto ji chápala
jako možná krutou, ale každopádně docela užitečnou připomínku, že v životě je třeba zařídit mnoho věcí včas. S dostatečným
předstihem.
Na smrt, řekla si, je třeba pamatovat.
Přes léto měla v kanceláři příliš mnoho práce, a tak musela své rozhodnutí neustále odkládat, ale první zářijovou sobotu ráno
oznámila svému muži, že by byla ráda, kdyby se s ní šel na dvě hodinky projít.Kvidův otec se už v duchu těšil na obvyklé líné
dopoledne nad kávou a sobotními novinami, a manželčin nepředvídaný návrh ho zaskočil.
Projit?" řekl nesouhlasně. "A kam?"
Ještě doufal, že se mu podaří Kvidově matce ten nápad rozmluvit.
"Na hřbitov."
,Na hřbitov?" podivil se Kvidův otec ještě víc. "Co tam, proboha?"
V očích své ženy však zaznamenal onu zvláštní, nekompromisní rozhodnost, která se v nich objevovala vždycky jen v
důležitých, ne-li výjimečných životních chvílích, a proto ani nezkoušel dále protestovat.
"Dobře," rezignoval. "Proč ne."
"Vždycky jsem chtěla žít v Praze," řekla Kvidova matka svému muži, když po úzké asfaltce lemované mohutnými starými
kaštany, jejichž listí už místy začínalo žloutnout, vystoupali k místnímu hřbitovu.
"Jak ostatně velmi dobře víš," dodala zadýchaně.
Zastavila se a hleděla dolů na městečko: na svažující se pole, na řeku klikatící se k důvěrně známé siluetě kláštera a na lesnaté
údolí, tovární komíny, ani to nepříliš pěkné sídliště už jí tolik nevadily. Zjišťovala, že si na Sázavu nejen dávno zvykla, ale že se
jí tu dokonce začalo líbit.
"Vlastně ani nevím, co se s mým ortodoxním pražáctvím stalo," pokračovala zamyšleně, "ale zjišťuju, že to tu mám ráda."
Kvidův otec jí rozuměl. Za oněch bezmála třicet let, které tu společně strávili, se i jemu Sázava dostala pod kůži mnohem víc,
než by byl původně čekal.
"To je dobře," řekl, objal svou ženu kolem ramen a pohladil ji po útlých zádech."To je dobře," opakoval.
Jeho žena se potěšeně usmála, ale po chvíli se mu jemně vysmekla a pohybem ruky naznačila, aby pokračovali v cestě. Nápis
nad hřbitovní branou znal Kvidův otec zpaměti, ale přesto jej pokaždé, když tu byl, četl s podivnou, iracionální pečlivostí, jako
by doufal, že v onom morbidním sdělení přece jen mohlo dojít k nějaké pozitivní změně - ale i dnes zůstal zklamán.
Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy, hlásal i nadále nápis.
"Hm," poznamenal otec polohlasem. "Na můj vkus trochu moc zájmen."
Kvidova matka to nechala bez komentáře a vykročila uličkou mezi hroby k nejvyššímu místu hřbitova, otec ji rozpačitě
následoval.
"Přemýšlela jsem o nás," oznámila mu, nepřestávajíc se zaujatě rozhlížet po okolních náhrobcích, "a dospěla jsem k
nevyhnutelnému závěru."
"A to?" řekl Kvidův otec, přestože už to věděl.
"Budeme potřebovat nějaké místo."
Otočila se k němu a pohlédla mu do očí.
"Měli bychom si to konečně přiznat."
Místo, které Kvidova matka onoho sobotního zářijového rána vybrala (a v následujícím týdnu také na místním úřadě zaplatila),
se nacházelo na samém vrcholku hřbitova, přímo pod nedávno omítnutou zdí, za níž už byl jen les. Hned příští neděli sem
přivedla oba své syny.
"Tak tady to je," pravila pyšně.
Temně zelené spodní větve vysokých smrků se téměř dotýkaly horního okraje bílé zdi, do které se opíralo měkké odpolední
slunce. Slyšet bylo jen ptáky, jinak panovalo úplné ticho. Dotyčný obdélník byl zatím zarostlýa plný krtinců, ale Kvido věděl, že
v matčiných představách je zde pečlivě sestřižený zelený trávník, z něhož nepatrně vystupuje hladký, naleštěný černý kámen...
Objektivně vzato se jednalo o hezké místo, jenže objektivního pohledu nebyl Kvido v daném kontextu schopen.
Stojíme nad vlastním hrobem," řekl Pacovi. "Uvědomuješ si to?"
Paco se zatvářil zhnuseně a ukázal na zeď.
Za zdí pohřbívali sebevrahy," poznamenal. "Budeme mít prima sousedy..."
"Je tu nádhernej výhled," odpověděla klidně matka.
"Podívejte se."
Oba bratři se neochotně otočili: dole pod nimi v údolí řeky leželo městečko, kde prožili celé dětství a mládí.
"Obávám se, že až tady... budem," řekl Kvido a otřásl se, "tak si ten nádhernej výhled příliš nevychutnáme."
Očima se vrátil k onomu přesně vymezenému místu, kde za nějaký čas skončí jeho pozemská pouť.
Paco pokýval hlavou.
"No, rakev už doma máme," pravil v přímé narážce na otcovo truhlářské období. "Fakt je, že hrob nám dodneška chyběl..."
Matka jejich sarkasmus ignorovala.
"Musíte si to umět představit: zelenej trávník, z kterýho vystupuje krásnej bílej kámen..."
"Bílej?" řekl Kvido. "Snad černej, ne?"
"Bílej," stála si na svém matka. "Musí bejt bílej. Černý kameny mě deprimujou. Bílej je takovej -"
"Optimistickej!" zasmál se Paco.
"Jo! Přesně!" souhlasila radostně matka, které Pacova ironie v první chvíli nedošla. "Představte si to: hustej zelenej trávník a v
něm jednoduchej, elegantní bílej kámen..."Zdálo se, že očekává pochvalu. Kvido s Pacem na sebe pohlédli.
"Přesně to děláme," řekl ponuře Kvido. "Představujeme si náš náhrobek."
Byl sice ochoten uznat, že zakoupení místa na hřbitově je od matky celkem prozíravé - ale zároveň byl upřímně zděšen.
Nyní už věděl, kde jeho život skončí, a to na metr přesně: ve vlhké studené tmě, pod těmi černohnědými krtinami.
"Samozřejmě jsem i předtím tušil, jak to všechno nakonec dopadne," psal, "ale stejně bych se jaksi radši nechal překvapit. Rád
bych zůstal ušetřen konkrétních detailů."
Byl rozladěn jako čtenář, který se předčasně dozvěděl konec příběhu.
"Matka mi prozradila pointu," vyprávěl Kvido.
Přidrzlá generace ...na scénu vstoupila nová, řekl bych trochu "přidrzlá", mladá generace s pocitem, že je jí vše dovoleno, která
nemá sebemenší pocit zodpovědnosti a která není ochotna přijmout elementární kánony novinařiny.
"Víš, dědo, jakej je rozdíl mezi Bohem a Klausem?" popichoval dědečka Paco. "Bůh si nemyslí, že je Klaus."
Podobné vtipy (byť notoricky známé) obvykle zdvihly dědečka Josefa z křesla - a ani tentokrát tomu nebylo jinak. S vážným
výrazem vstal, došel si pro cigaretu, připálil si a vydal se na tradiční procházku po bytě, během níž si chystal vhodnou odpověď:
po vybouleném linoleu kuchyně k oknu a nazpátek, potom oprýskanými spojovacími dveřmi na parkety v obývacím pokoji
(podle jejich vrzání dokázali Kvido s Pacem přesně určit, v kterém místě obchůzky se dědeček právě nalézá) a nakonec znovu
do kuchyně, popel z cigarety přitom nadále zkušeně odklepával do pootevřené dlaně.
"Tak já ti něco řeknu," začal a po známém způsobu zvýšil hlas. "Ať je Klaus, jakej je, pořád je pro tuhle zemi stokrát lepší než
pan socialista Zeman!"
Kvido do bratra nenápadně šťouchl loktem.
"Než nějakej vychlastanej socdemák s proříznutou hubou!" hulákal dědeček a mocně potáhl z cigarety.Paco si od babičky
vysloužil vyčítavý pohled.
"To byl jenom vtip, dědo," řekl Kvido chlácholivě.
"Vtip?" vrtěl dědeček stříbrnou hlavou. "Jo tak vtip?"
"Vychlastanej! šeptal Kvidovi Paco, narážeje na dědečkovu všeobecně známou pijáckou minulost. "Od celoživotního alkoholika
bych čekal trochu stavovský solidarity..."
Kvido ho loktem rýpl důrazněji, ale Paco byl k nezastavení.
"Hele, mně vlastně už ani nevadí ten poněkud problematickej způsob, jakým se Klaus dostal do čela tyhle země," pokračoval
tlumeně. "Koneckonců drzý čelo a pořádnej kus bezskrupulóznosti, to je v politice nejspíš nutný vybavení..."
"Potom," žádal ho Kvido při pohledu na dědečka, který začínal kroužit po bytě stále rychleji. Parkety naříkaly a babička si
přikryla oči dlaněmi.
"Mně vadí něco jinýho," šeptal Paco zapáleně. "Ta bohorovná samozřejmost, s jakou se tam zabydlel a s jakou si to místo
nárokuje!
"Dobře," řekl Kvido a povzbudivě mrkl na nešťastnou babičku. "Ale probereme to jindy."
Při třetím kole se dědeček zastavil ve dveřích mezi obývákem a kuchyní.
"Vám asi vadí, že si můžete cestovat po celým světě, co?" hřímal. "Vám asi vadí, že už nemusíte stát na žádný zboží fronty, co?"
Začínal brunátnět.
"Přestaň!" okřikovala ho marně babička. "Přestaň!"
"To byl jenom vtip, dědo," řekl Kvido unaveně. "Prosím tě, nerozčiluj se."
Ale dědeček jako by je neslyšel.Jo vtip?! No jenom se do Klause pěkně navážejte!" usmíval se zlověstně. "Jen mu chudákovi
pěkně dejte co proto..."
Nyní udělal dědeček pauzu.
Dramatická pauza," zašeptal Paco.
Ale až vám budou vládnout socialisti v čele s panem ukecaným Zemanem a až budete stát fronty na hajzlpapír," zaburácel
dědeček a ruku zaťatou v pěst zdvihl ke štukovému stropu, "tak si na svýho starýho dědu ještě vzpomenete!"
"Nech toho!" zaječela babička pronikavě. "Dýk si to svý srdce úplně zničíš!"
Ještě v prvních porevolučních letech byl Kvido ochoten Václava Klause jakožto prokazatelně vzdělaného a pracovitého
ekonoma vcelku respektovat (na rozdíl od Paca, jehož vztah ke Klausovi byl už od počátku pouze kritický), ale vystát jej ve
všech jeho ostatních, postupem doby bohužel stále oblíbenějších rolích - ať už šlo o roli samozvaného filozofa, politologa,
ekologa, psychologa, historika, literárního a filmového kritika, mediálního experta či jaderného fyzika - bylo i nad Kvidovy síly.
Správnost Klausových ekonomických hypotéz nebyl samozřejmě schopen posoudit, to přenechával odborníkům - ale kdykoli
slyšel premiérovy většinou zcela zcestné, ale navzdory tomu neochvějně sebevědomé názory na globální oteplování, srbský
nacionalismus či dílo Bohumila Hrabala, vždycky - jak říkával - doslova rostl.
"Prokristapána, seberte někdo tomu narcisovi ten mikrofon!" úpěl.
"Narvěte mu do krku špinavý ponožky!" křičel o poznání radikálnější Paco.Když v dubnu 1997 Klausova Občanská
demokratická strana jako své hlavní finanční sponzory bezostyšně uvedla očividně smyšlené osoby - jakéhosi Radžíva M. Sinhu
z tichomořského ostrova Mauricius a Láj ose Bácse z Budapešti - televizní úsměv jejího předsedy se pro celou Kvidovu rodinu
stal fyzicky nesnesitelným. Kvido si nedělal přílišné iluze o financování žádné ze stávajících politických stran, ale dobře cítil, že
tady jde o víc.
Tohle byl čirý výsměch. Čirá zpupnost.
"Ti chlapi se nám smějou do očí!" vztekal se.
"Radžív Sinha, tichomořský příznivec ODS..." řekl znechuceně Paco. "To je hnus. Špína a hnus."
"Víte, co je na tom nejstrašnější? Že už se to ani nepokoušej zvěrohodnit," promluvila Kvidova matka. "To znamená jediný: je
jim úplně jedno, co si o tom budou lidi myslet."
"Chtěj nám ukázat, že si můžou dovolit úplně všechno," řekla Sára.
"Už zase," poznamenal Kvido. "Už zase si můžou dovolit úplně všechno."
V té době začal znovu psát pravidelné satirické fejetony pro noviny a předseda vlády se pro něho stal nevyčerpatelným zdrojem
inspirace.
"Obávám se, že pro tuto zemi je Klaus spíše neštěstím," tvrdil Kvido. "Pro fejetonistu ovšem představuje hotový poklad."
Premiér mu svými každodenními výroky bezděčně poskytoval tolik materiálu, že by mohl psát ne jeden, ale klidně pět sloupků
týdně.
"Lepší byl už jen ministr obrany Baudyš," vyprávěl Kvido později. "To byl rozený komik. To byla ryzí legrace. Ovšem psát o
Klausovi bylo zároveň vždycky tak trochu deprimující."
Když se však během hledání tématu pro nový fejeton prodíral jazykovými neobratnostmi bezpočetných Klausových článků,
projevů a knih (onen stylisticky často až primitivní jazyk svědčil podle Kvidova názoru o překvapivých limitech premiérovy
jinak nesporné inteligence), radoval se často jako houbař v mimořádně úrodné sezóně.
"Tohle si poslechněte, to nemá chybu!" volával na rodiče a bratra se Sárou a potom jim pomalu, pečlivě odcitoval tu či onu
Klausovu obzvlášť nepodařenou větu.
"Já jsem přesvědčen, že se to nedá zvrátit k něčemu, co by bylo minulým režimem."
Významně se odmlčel, aby si onen stylistický klenot mohli všichni členové rodiny v klidu vychutnat.
"Jakž takž chápu, že tohle někdo řekne v rozhovoru," žasl Kvido, "ale nedokážu pochopit, že to v téhle podobě vydá knižně...
Copak ten člověk už úplně ztratil soudnost?"
Klausovské náměty vystřihoval Kvidovi z tisku také Paco, oba bratři díky tomu znali spoustu Klausových výroků zpaměti - a
někdy spolu v jejich znalosti dokonce soutěžili.
"Džíny jsem měl a mám, ale nikdy jsem neměl džínovou bundu. To mně bylo nesmírně cizí a falešné," začal například Paco,
napodobuje přitom premiérův nezaměnitelný hlas.
"Myslím, že přečtu víc než kdokoli jiný," pravil Kvido.
"Jerg Haider je menší zlo než pokus o intervenci ze strany EU do suverénního rozhodování jedné členské země," kontroval
Paco."Neznám nic falešnějšího než Slavnosti sněženek. To je čirá snobárna!"
"Nikdy jsem nechápal, že se někomu nejlépe pracuje v noci mezi dvanáctou a pátou ráno," řekl Paco.
"To jsou podle mne smyšlenky a nepravdy. Určitě nejlépe se pracuje, když je člověk vyspalý, když je svěží ráno - a do okna mu
švitoří ptáci!" chechtal se Kvido.
Jednoznačně největším Kvidovým úlovkem se o pár let později stala kniha vydaná u příležitosti Klausových šedesátin - Václav
Klaus, Narovinu. Na konci záři roku 2001 ji dostal od Paca k svátku.
"Vzpomínám si najedno velké evropské fórum, několik set posluchačů, a Margaret Thatcherová a já jsme tam hovořili. A ona
dostala otázku o Rusku, kdy tam nastane skutečná změna k lepšímu," předčítal rodině zálibně Kvido.
"Ona na to odpověděla: až se tam prezidentem stane Václav Klaus, který sedí tady vedle\"
"To je fakt neuvěřitelný," řekla po chvíli Kvidova matka.
"Anebo tohle," řekl Kvido. "Mohli bychom spekulovat, kde se naše malá sebedůvěra bere"
"Poslouchej," nařídil otci žertem Paco.
"Uvedl bych jeden faktor, který považuji pro výklad tohoto jevu za důležitý," pokračoval Kvido. "Tímto fenoménem je podle
mého názoru neschopnost naslouchat."
"Perly ducha a rozumu!" zvolal Paco.
Obrátil se znovu k otci.
"Slyšels to? Musíš Klausovi mnohem víc naslouchat.
Musíš mu víc věřit! Jinak se těch svejch mindráků nezbavíš..."
"Srandičky, srandičky," řekl otec. "Vlastní děti si ze mě dělaj srandu."Vždy se snažím bránit termínu .moc," předčítal dále Kvido,
zatímco káva před nim stydla. "Je to termín, který si zřejmě kvůli hrstce disidentů již celé desetiletí udržujeme v našem
slovníku, přestože patří výlučně do éry nesvobody, do totalitních režimů, nikoli do České republiky roku 2001. Já toto slovo
zásadně odmítám. Prohlašuji, že jsem nikdy, byť na jedinou vteřinu, neměl moc."
"Prohlašuji, že jsem nikdy, byť na jedinou vteřinu, neměl moč," řekl Paco. "Já slovo moč zásadně odmítám. To patří do éry
nesvobody."
Kvido mezitím listoval dál. Na jeho tváři byl široký úsměv.
"U nás doma jsme třeba četli Literární noviny, kam až moje paměť sahá. Určitě jsem si je četl už jako dítě," odcitoval rodině
blaženě. "Chápete to? On jako dítě nečetl Ohníček nebo Ábíčko jako my všichni - on četl Literárky..."
Cítil opravdové štěstí. Tu knihu mu seslalo samo nebe.
Nyní to měl černé na bílém. Tři sta padesát šest stránek přímých důkazů, že se nemýlí.
Slova, která se nesmějí říkat Některá slova se dlouho vůbec nesmějí říkat, protože mnoha lidem evokují věci z minulé éry. Je to
většinou strašně zjednodušené, pokřivené a falešné vidění.
Doktor Lichr, kterému Paco na naléhání matky zatelefonoval ihned poté, co dvojčata vyskočila z druhého patra mateřské školy,
trval na svém původním názoru, že tu jde o sice obtížnou, ale zároveň nikterak příliš dramatickou kombinaci dětské
hyperaktivity a nízké sociální adaptability, která prý mimochodem (zde se psychiatr slyšitelně pousmál) bývá dědičná.
"Dědičná?" podivil se Paco. "Na co narážíte, pane doktore?"
"Na tvůj kovbojský klobouk," řekl klidně doktor Lichr.
"Mimo jiné. Na ten s tím obrovským liščím ohonem. Pokud si, milý Paco, vzpomínám, chodil jsi v něm prakticky po celou dobu
školní docházky."
"No já ale -"
"A na ty tvoje kožené, vlastnoručně vyčiněné indiánské oblečky s třásněmi."
Pacovi to bylo trochu trapné.
"No dobře," připouštěl neochotně, "ale copak já skákal z okna?"Myslím, že to chce dvě věci: trpělivost a důslednost," prohlásil
doktor Lichr po krátké pauze. "Uvidíš, že se to časem poddá."
Kéž by, pane doktore," povzdechl si Paco. "Kéž by!"
Následující měsíce a roky daly ovšem zapravdu spíše Pacově skepsi.
Další z příštích chronických problémů dvojčat začal zdánlivě nevinnou epizodou během nedělního oběda v Sázavě: jakmile
Kvidova matka přinesla na stůl talíř s čerstvě zapečenými palačinkami, malý Marco okamžitě popadl tu, jež spočívala na
samém vrcholu a byla nejvíce pocukrovaná.
"Spálíš se!" varovala ho Sára.
Marco na svou matku pohlédl - a dychtivě se do palačinky zakousl.
"Kurva, to je horký!" vyhrkl vzápětí a vyplivl sousto na talíř.
Pobavený spontánní ohlas, který ono neslušné slovo u stolu vyvolalo, okamžitě přiměl Páva, aby se bratra pokusil napodobit.
"Kurva, to je horký!" volal s palačinkou v puse.
Kvidův otec, Paco i Kvido se proti své vůli znovu zasmáli.
"Kurva! Doprdele!" křičel spokojeně Pavo.
"Nesmějte se jim," žádala rodinu tiše Sára, oči sklopené do talíře. "Budou to říkat pořád."
"Doprdele kurva, to je horký!" křičel Marco, jako by chtěl její slova potvrdit.
Nyní už se smál pouze dědeček Josef.
Jak se Sára právem obávala, onen jediný nedělní oběd měl pro nejbližší budoucnost dvojčat doslova tragickénásledky. Chlapci
instinktivně vytušili, že vulgární slovo v ústech pětiletého dítěte představuje mimořádně účinný prostředek, jak získat kdykoli a
kdekoli okamžitou pozornost, a neúnavně se pokoušeli svůj úspěch zopakovat.
"Nasrat!" zvolal Pavo v samoobsluze plné lidí. "Prdel!"
"Hovno!" vykřikl nahlas Marco v čekárně u lékaře.
Mrazivě varovný pohled jejich matky ovšem lidem obvykle zabránil, aby se od srdce zasmáli, takže dvojčata časem pochopila,
že musejí přitvrdit "Píča!" zaječel Paco na mikulášské besídce do ztichlého sálu.
Vítězoslavně se ohlédl po své matce a celkem rozumně před ní začal prchat.
"Píča! Hovno!" solidarizoval se s bratrem Marco - a běžel raději na druhou stranu.
O rok později začala dvojčata chodit do školy.
Prvního září čekali Paco se Sárou společně s ostatními rodiči v parku před budovou školy, a přestože i oni trochu podléhali
dojatě slavnostní atmosféře, jejich myšlenky byly plné nevyřčených obav. Paco - podobně jako mnozí další otcové - držel v ruce
videokameru. Pozoroval hledáčkem koruny nejbližších stromů a potom stočil objektiv k Sářině obličeji.
"Nech toho," žádala ho Sára nervózně.
Konečně se dveře od šatny otevřely a malí prvňáčci s barevnými aktovkami na zádech se vyhrnuli ven. Kamery zavrčely.
"Tady!" volala Sára, aby je Marco s Pávem nepřehlédli.
Zatímco k nim synové přibíhali, pátrala rychle v jejich tvářích po případných stopách provinilosti.
"Tak jaké to bylo?" začal Paco opatrně."Bezva," řekl Marco.
Líbilo se ti ve škole, Pavo?"
"Jo."
Sára oběma dětem pohlédla do očí.
"Nezlobili jste?" tázala se vážně.
"Ne."
"Nemluvili jste sprostě?"
Chlapci stále vrtěli hlavou.
"Tak to jsem ráda," řekla Sára. "To máme s tatínkem opravdu radost."
Podobný rozhovor se ještě několikrát opakoval - ale Sáru to neuklidnilo.
"Něco ti řeknu: Nevěřím jim to!" šeptala večer Pacovi, když chlapci usnuli. "Nevěřím prostě, že jsou tak strašně hodný!"
Paco krčil rameny.
"To totiž nenímožný\" zvolala polohlasem Sára.
"Ale proč ne?" namítal Paco. "Třeba je Daňková opravdu postavila do latě..."
Učitelku Daňkovou dobře znal: kdysi učila i jeho.
"Jestli se jí to povedlo," pravila Sára, "tak musí bejt geniální."
Nazítří odpoledne zazvonil telefon, zdvihla ho Sára.
Na druhém konci linky se ozvala učitelka Daňková a naléhavě žádala, aby se Paco nebo ona co nejdříve dostavili do školy.
"Samozřejmě," řekla Sára. "Přijdeme hned zítra."
"To je dobře."
"Ale mohla byste mi alespoň stručně naznačit, co -"
Učitelka se suše zasmála.
"Nemohla, nezlobte se. Stručně to bohužel nejde.""A je to tady," oznamovala Sára Pacovi, když zavěsila.
"Věděla jsem to."
"Nazdar, Paco. Jak se má tvůj slavnej brácha?" přivítala Paca s unaveným úsměvem učitelka Daňková, ale potom si všimla Sáry
a jako by zpřísněla (tu hlubokou vrásku mezi obočím si Paco ještě pamatoval). "Dobrý den, Sáro. Kde jsou dvojčata? Myslím,
kdo je hlídá?"
"Babička," řekl Paco. "Moje máma."
Učitelka pokývala hlavou.
"No, pánbůh jí pomáhej!"
Vyzvala je, aby si sedli, a chvíli mluvila o Kvidovi. Potom se obrátila k Sáře.
"No, takže abych se vám to pokusila říct stručně..."
Sára polkla.
"To je to vážně tak zlý?"
Učitelka pokrčila rameny.
"Zlý?" zapřemýšlela. "Já vlastně nevím. Ono je to spíš tak nějak mimo měřítka... Víte co? Uděláme si kafe. Protože ono to
bohužel bude na dýl."
Vstala, aby nachystala lžičky a hrníčky, ještě než voda v rychlovarné konvici začala vřít, dozvěděli se Sára s Pacem, že jejich
synové stihli jenom za dnešek rozšlapat dvě krabičky barevných kříd, odšroubovat ve třídě všechny uzávěry na radiátorech a z
popelníku v pracovně výchovné poradkyně, která se s nimi na žádost rozzlobené učitelky pokusila promluvit, ukrást zapalovač a
několik cigaretových nedopalků. Ty pak v šatně společně vykouřili.
"Já se z nich vážně zblázním," hlesla Sára.
Paco jí stiskl ruku.
"Kromě toho," pravila učitelka s jakýmsi pobaveným uspokojením, "oba dva mně i kolegyním od začátku školního roku zásadně
tykaj, uposlechnou sotva každej třetípokyn, kterej jim kdokoli dá, a dokonce šikanujou děcka z vyšších tříd..."
,Šikanujou?" nechápala Sára.
Moment - z vyšších tříd?" dodal Paco.
Učitelka přikývla.
Včera o velký přestávce přinutili jednoho subtilnějšího třeťáka, aby jim odevzdal svačinu."
Pacovi uniklo krátké zasmání, za které se ihned pohledem omluvil.
"Ale vždyť měli vlastní!" zvolala Sára na pokraji pláče.
"Měli každej rohlík se šunkou, mandarinku a krabičkovej -"
"A to je další věc," přerušila ji učitelka. "Dobře že jste mi to připomněla: oni si totiž taky vymejšlej. Neuvěřitelně si vymejšlej."
"Vymejšlej? Myslíte lžou?"
"To nejsou přímo lži. Vlastně by to bylo docela zábavný, kdyby -"
Učitelka se na chvíli odmlčela.
"Pavo mi například tvrdil, že jste jim svačinu neudělala, protože nemáte peníze. Prý jste všechno utratili za novej vrtulník.
Červenej," pokračovala. "Lítáte s ním do Prahy, na dovolenou k moři a tak."
Sára užasle pohlédla na Paca.
"Marcovu svačinu," pravila učitelka, "cestou do školy pro změnu snědl kůň."
"Kůň," opakoval Paco.
"Jo. Cirkusovej. Oslintal mu prej celou tašku."
"To snad není pravda!" vrtěla hlavou Sára.
"Ve skutečnosti," informovala je učitelka, "věnovali ty dva rohlíky školníkovi."
"Školníkovi?" zeptal se Paco. "Proč proboha školníkovi?""Byla to zřejmě jakási osobitá forma omluvy. Předevčírem mu totiž s
prominutím řekli, že je kunda."
Nyní to byla učitelka, kdo se poněkud nemístně zasmál.
"To je strašný!" vyjekla Sára. "Já už vážně nevim, co s nima!"
"Musím přiznat, že já už taky ne," řekla učitelka Daňková.
Mrkla na Paca.
"Ten tvůj kovbojskej klobouk byla proti tomuhle úplná sranda..."
Z deníčku Aničky
15. května 1997
Teda ty povinný víkendy s fotříkem bejvaj poslední dobou dost hustý. Vsadím se, že se mi ty beďary dělaj z něj.
Koupila jsem si v drogérii takový ty čisticí tampóny Oxy, který stály skoro stovku, ale potom mi jedna přestárlá a očividně
zamindrákovaná lékárnice na Karláku řekla, že je v tom vobyčejnej líh, takže když si prej koupím líh a dám si ho doma na vatu,
tak mi to vyjde podstatně levnějc. Fakt mě naštvalo, že se mnou ve čtrnácti letech jedná jako s malým harantem, a tak jsem ji
suše upozornila, že pokud to neví, tak ty tampóny OXY jsou speciálně zdrsněný, aby měly peelingovej efekt, což normální vata
jaksi bohužel nemá! Jenže vona, místo aby uznala chybu, mi řekla, ať prej si teda do toho lihu namočím šmirglpapír...
Prostě kráva. No takže ty víkendy s fotříkem. Někdy se to vážně nedá vydejchat, furtse mu něco nezdá: jednou je to barva mýho
laku na nehty (kdybych měla třeba nějakou příšernou růžovou, tak neřeknu, ale vážně nechápu, co může mít proti černý?),
podruhý se mu nelíbí, že pořád nosím ty vysoký martensky, který jsem nosila v zimě, když už je venku teplo. A o ty indický
batikovaný sukni se vyjádřil, že je flekatá a že v ní prej vypadám jako sirotek z Bangladéše... Nejlepší na tom je, že sotva mě
zkritizuje, tak mě začne fotit. Chodíme po Praze a fotřík mě fotí a fotí. Vypadáme jako nějaký pitomí turisti. V životě jsem se
necejtila tak trapně. Tak proč mě fotí, když se mu nelíbím?"Proč mě teda fotíš, když máš pořád nějaký hemzy na moje hadry?"
zeptala jsem se ho tenhle víkend přímo. Nejdřív mu jako obvykle došla řeč, a potom mi řek, že píše román o vztahu otců a dcer,
a začíná prej přemejšlet o tom, že by to pro zvýšení uměleckýho účinku mohlo bejt ilustrovaný. Začal se tomu sám smát, jako
kdyby řek něco šíleně vtipnýho. Ani se nedivím, že má na ty svý rádoby humoristický nebo jaký knihy (já to pochopitelně
nečtu) tak špatný kritiky, protože někdy je fakt úplně mimo. V poslední době navíc začal bejt posedlej etnickejma
restauracema.
Víkend co víkend dlabeme někde v indický, mexický, čínský nebo libanonský hospodě a já pak ještě tři dny krkám kari (ani
netuším, kde je Libanon - hledala jsem ho doma na mapě, ale buď jsem se blbě dívala, nebo tam prostě nebyl). Bůhvíproč má
pocit, že to dělá kvůli mně a že mě to strašně bere. Neříkám, že to jídlo je špatný, ale že bych z toho byla nějak zvlášť
vodvařená, to zas ne. Fotřík si ale očividně myslí, že jo. Zřejmě se chudák domnívá, že když mě bude brát do všech těch
drahejch podniků, tak se z něj úplně podělám a začnu si myslet, že je skvělej otec, a hned mu odpustím, že se vykašlal na
mámu - ale to se teda hošánek plete. Tenhle víkend jsme pro změnu byli v japonský.
Fotřík zamluvil salónek, celej z bambusu, kde všichni povinně klečej u takovýho hrozně nízkýho stolu, což fotřík mimochodem
vydržel asi patnáct minut. Viděla jsem, jak ho bolej kolena a jak ho berou do nohou křeče, a výborně jsem se bavila. Nakonec
musel zavolat na tu číšnici v kimonu a zeptat se, jestli může v japonský restauraci přejít do tureckýho sedu. Bylo mi za něj
trapně, ale servírka se smála a řekla, že může. Myslela jsem si, že fotřík se aspoň konečně přestane vrtět, jenže nepřestal - a
vzápětí jsem pochopila proč. Několikrát si odkašlal a potom mi sdělil, že by mi rád představil jakousi svou přítelkyni. "Tak na
tozapomeň," řekla jsem mu rovnou. "Nic takovýho nehodlám absolvovat a ty dobře víš proč." Začal mi zeširoka vykládat, jak je
celý dny sám, a že se prej při troše dobrý vůle snad dá pochopit, že i on potřebuje trochu lásky a tyhlety kecy. "Myslíš sexu,"
skočila jsem mu do řeči, protože nejsem blbá. "Taky," povídá fotřík klidně, jako by se nechumelilo. Slovo sex mi normálně nijak
zvlášť nevadí, ale když ho vypustí z huby můj vlastní fotřík, tak se mi pokaždý zvedne kufr. Jako by nestačilo, že mě nutí jíst
syrový ryby! Řekla jsem mu, že mi připadá dost nechutný, když lidi v jeho věku mluvěj o sexu, a že se už vůbec nehodlám
setkávat s někým, s kým dělá všechny ty hnusárny, ausgerechnet když je ten někdo o patnáct let mladší než von. Fotřík nehnul
brvou, vyndal diář a propisku a něco si zapsal. Tvářil se pobaveně, což mě naštvalo. Připomněla jsem mu, že podle toho, co
jsme s mámou četly a viděly v různejch časopisech, jsou jeho takzvaný přítelkyně sotva o pár let starší než já, což se ani nesnažil
popírat.
Jako obvykle, když neměl pravdu, mlčel a vzdychal. "Jediný, o co tě prosím, je troška pochopení," povídá mi potom.
"A ty bys zas moh pochopit, jak mi asi je, když je můj vlastní táta úchyl!" odpověděla jsem a na to už mi nedokázal říct vůbec
nic.
Složitější okamžik země Všechny země jsou ve složitějších okamžicích připraveny táhnout za jeden provaz, to je běžné. Ale u
nás to prostě běžné není. U nás podivná individuální nenávist možnost táhnout za jeden provaz eliminuje.
"Ty můžeš očekávat leda tak velký hovno, ty socane!" pravil posměšně dědeček Josef v březnu 1997, když se jednoho večera z
televizního zpravodajství dozvěděl, že Miloš Zeman v příštím roce očekává vítězství sociální demokracie.
V té době ještě nemohl tušit, jak osudově se mýlí.
O půl roku později, ve čtvrtek 27. listopadu 1997, definitivně vyšlo najevo, že Občanská demokratická strana o svých
sponzorech veřejně lhala - Radžív M. Sinha jakékoli své sponzorství kdesi v exotických Čechách s pochopitelným údivem
popřel, a Lájos Bács byl dokonce dávno mrtvý. Den nato zveřejnila MF DNES informaci o tajném kontu, které má ODS k
dispozici ve Švýcarsku, a členové ODS Ivan Pilip a Jan Ruml vyzvali svého předsedu k rezignaci.
30. listopadu podal Václav Klaus demisi vlády.
Zatímco pro Kvida, jeho bratra i oba jeho rodiče byly tyto zprávy jakousi chabou satisfakcí (a dočasným vítězstvím zdravého
rozumu, jak se vyjádřil Paco), pro dědečka Josefa představovaly doslova osobní katastrofu. Televizní záběry zjevně otřeseného
premiéra mu způsobovaly takovou bolest, jako by se musel dívat na zraněného dostihového koně, na kterého předtím vsadil
značné jmění. Úměrně s tím logicky vzrostla jeho averze ke Klausovým nepřátelům - vedle Miloše Zemana se objektem
dědečkovy nenávisti stali především oba hlavní odpadlíci, Ivan Pilip a Jan Ruml.
"Vo co ti šlo, ty zrádče? Ty kravskej pasáku?!" křičel na Jana Rumla, jakmile ho zahlédl na obrazovce. "Kdo nemaže, nejede! To
je snad normální, ne?!"
"Není to normální, dědo," odvážil se mu Kvido oponovat, a to navzdory všem známým rizikům. "Normální je nelhat"
"Myslíš, že vostatní strany nebraly?!" volal dědeček a demonstrativně se chytil za srdce.
Únik do nemoci, napadlo okamžitě Kvida.
"To se vsaď, že braly!"
"To já nevím, dědo. Možná ano, možná ne," řekl Kvido smířlivě. "Ale o to tu přece nešlo."
"Tak vo co teda šlo?! Vo co jim teda šlo?! No vo co?!" zvyšoval dědeček hlas.
"O princip," vzdychl Kvido.
Předem věděl, že to má marné.
"Jo vo princip? Hovno! Já ti řeknu, vo co pánům Rumlům a Pilipům šlo: akorát vo koryta! Vo nic jinýho!!"
"Nechte toho!" prosila je babička Věra. "Okamžitě toho nechte! Dýk ho to zabije!"
Sarajevský atentát, jak výzvu ke Klausovu odstoupení pohotově pojmenovali jeho stoupenci, vedl k rozštěpení ODS na dva
tábory: věrné a pučisty."Pučisté?! No to se mi snad zdá!" rozhořčovala se Kvidova matka nad slovníkem delegátů kongresu ODS
v Poděbradech, který většinou hlasů potvrdil Klause v jeho předsednické funkci.
"Takže je vlastně všechno v pořádku!" zvolala matka když se to dozvěděla. "Zatloukat, zatloukat, zatloukat...
Kdo nejde s námi, jde proti nám. Hledání nepřítele - to je panečku stranický program!"
Byla to překvapivě ona, kdo nyní vedl rodinnou protiklausovskou opozici. Její rozhořčení bylo tak veliké, že přestože nikdy v
životě nebyla členkou žádné politické strany, hned na počátku nového roku vstoupila do okresní organizace pučisty založené
Unie svobody.
"Na stará kolena se ze mě nakonec stane straník," konstatovala sebeironicky.
"Myslíš to vážně?" pochyboval o jejím rozhodnutí Kvidův otec. "Opravdu se ti chce schůzovat!"
Matka zvážněla.
"Samozřejmě že se mi nechce schůzovat!" vybuchla.
"Jenomže když si tohle řekne každej... Něco se s tím už vážně dělat musí!" dodávala zapáleně, v nepřímé narážce na všechny ty
falešné sponzory, ztracené miliardy, vytunelované firmy a okradené akcionáře a střadatele. Na všechnu tu stranickou zpupnost.
Kvidova matka brala své členství v Unii svobody nanejvýš svědomitě. Dobrovolně se přihlásila do okresního předvolebního
štábu, s nímž pak celé jaro objížděla i ty nejzapadlejší vesničky a městečka na Kutnohorsku, aby novou stranu a její program
představila co největšímu počtu možných voličů. Svým způsobem se tak po mnoha letech znovu vrátila na jeviště.
"Není malých rolí," usmívala se.Nevadilo jí, že namísto nádherných Shakespearových či Corneillových veršů musí nyní
odříkávat kostrbaté obraty jako průhledný systém financování, deregulace cen bytů či zajištění vymahatelnosti práva - jen ji
mrzelo, že mítinky mají tak nízkou návštěvnost. Chápala sice, že lidé jsou politikou právem zklamaní, takže už žádným novým
stranám ani programům nevěří, ale zároveň nepřestávala přemýšlet, jak v oné hrstce skepticky se tvářících vesničanů, kteří
zachmuřeně postávali naproti ní, vzbudit když už ne naději, tak alespoň jistý zájem.
"Pánové z ODS to mohou ihned věděti," zadeklamovala jednoho dne žertem do megafonu, když si bůhvíproč vzpomněla na
jednu prastarou inscenaci, v níž ještě jako dívka hrála. "Oni se odříkají nás, my se odřekneme jich."
Lidé přece jen trochu zpozorněli, což Kvidově matce dodalo odvahu pokračovat.
"Potrhány buďtež ouvazky tiché pokory a ochotného poslušenství, neboť bylo porušeno právo a morálka utlačena!" zvolala
pateticky. "Uvidíme, která strana toho bude litovati!"
Poprvé toho odpoledne se ošklivou návsí ozval nesmělý potlesk.
"Josef Kajetán Tyl, Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři," pravila potěšeně Kvidova matka a začervenala se.
"Dovolila jsem si to maličko upravit."
Jeden z jejích stranických kolegů se k ní naklonil.
"To nebylo vůbec špatný, paní doktorko," pošeptal jí.
"Neznáte ještě něco podobnýho?"
O dva dny později, den.
Na náměstí malého středočeského městečka se koná předvolební mítink Unie svobody. Kvidova matka stojí spotu se dvěma
muži před malým stánkem s propagačními materiály, v ruce drží megafon.
KViDOVA MATKA: (do megafonu) Máme hledat ochránce nebo mít patrona / a jako břečťan být, jenž stromy objímá / a pak
jim z vděčnosti pokorně líže kůru? / Ne vlastní zásluhou, leč lstí dostávat se vzhůru? {udělá pauzu a vyčkává) DAV: (rozpačitě
mumlá) Ne.
KViDOVA MATKA: Dík! Finančníkům snad máme verše dedikovat / na šaška změnit se a ve všech vodách plovat? / V té podlé
naději, v tom horším zklamání / že na rtech předsedy zjeví se usmání?
DAV: (rozhodněji) Ne!
KViDOVA MATKA: (spokojeně mrkne na kolegy) Máme rukou pochlebnou mečící kozu kojit / by nehýkala tak, a druhou
máme ji dojit? / Z kroužku do kroužku se točit, dělat sluhu / a být velikým jen v malých lidí kruhu?
DAV: Ne!
Kvidova matka zvážní a pokyne směrem ke stánku - z jeho útrob se vynoří Jan Ruml a postaví se vedle ní. Kvidova matka
počká, až dozní potlesk.
KViDOVA MATKA: Ach lidská hlouposti! - Jeho v zem srazíte přec. / Však bít se bude, bít, a bít až nakonec! / Ach, vše mu
berete, jeho vavřín i jeho růži! / Jen berte, jedno přec zůstane tomuto muži / co s sebou odnese, co večer vrátí Bohu / až s
dvorným pozdravem se vznese nad oblohu / co nemá trhliny, ni skvrny, v triumf jistý / navzdor to odnese... znak svůj čistý!
Vytahuje velký znak Unie svobody. Bouřlivý potlesk.
RUML: (do megafonu) Normální je nelhat!
Znovu se ozývá potlesk.RUML: (šeptá) Kdo to napsal? Mám dojem, že to znám...
KViDOVA MATKA: (se spikleneckým úsměvem) Lájos Bács.
Začíná rozdávat lidem propagační materiály.
Neofrněná etika V době, kdy tato kniha bude v tisku, se pravděpodobně zúčastním v Monte Carlu mezinárodního fóra na téma
business ethics: Co může stát dělat proti korupci. Nejprve jsem váhal, jestli mám na tuto konferenci jet, protože si dovedu živě
představit, jaké zploštělé, trivializované, povrchní, ofrněné, nafoukané, arogantní postoje tam budou od údajných odborníků na
etiku zaznívat, zejména vůči ekonomikám postkomunistických zemí a ekonomikám třetího světa. Nicméně manželka mi
docela správně říkala, prosím tě, jeď tam, protože je třeba, aby to tam také někdo vysvětloval jiným způsobem.
Předvolební kampaň ODS probíhala v poněkud odlišném duchu.
"Kategoricky prohlašuji, že spekulace o tom, že ODS bude po volbách tolerovat menšinovou vládu sociální demokracie, jsou
neopodstatněné a nesmyslné," nechal se před volbami slyšet Václav Klaus.
"To je vono!" přitakával dědeček Josef. "Ještě to tak!"
Těšilo ho, že ačkoliv volební preference ODS se v lednu a únoru propadly na své historické minimum, její předseda, dědečkův
favorit, se nyní na plakátech už opět sebevědomě usmívá.
"Hlavu vzhůru!" hlásalo volební heslo.Správně!" souhlasil dědeček.
V posledních týdnech před volbami se na svých procházkách Nuslemi často zastavoval na rohu Boleslavovy ulice, kde byl na
šedivém sloupu veřejného osvětlení vylepen jeden z bezpočetných plakátů s Klausovou výzvou k celonárodní mobilisaci proti
levicovému nebezpečí, a vybraným kolemjdoucím poskytoval jakési nevyžádané politické školení. Nejednou se v rámci této
improvizované předvolební agitace nechal zatáhnout do dlouhotrvající vzrušené hádky, kterou babička Věra sledovala z
balkónu jejich bytu jen s krajním znepokojením.
"Pojď domů, slyšíš?!" volávala na něho nešťastně, ale dědeček se většinou jen netrpělivě ohnal rukou po směru jejího hlasu.
"Doleva, nebo s Klausem!" vysvětloval rozhorleně spoluobčanům znovu a znovu.
Upřímně se divil, že to někteří lidé nechápou. Klaus byl pro něho stále živým symbolem fungujícího, západního kapitalismu (a
to i přesto, že každoroční inflace z oněch Klausových sto osmdesáti šesti tisíc korun z kupónové privatizace už nějaký ten dílek
ukrojila) - zatímco levicové nebezpečí bylo pro dědečka Josefa dodnes reálnou hrozbou. Dobře si vzpomínal, jak ho soudruzi v
osmačtyřicátém spolu s mnoha dalšími studenty vyhodili z vysoké školy a poslali ho fárat do ostravských dolů (půl života strávil
v Ostravě, druhou půlku na Kladně).
"Doleva - nebo s Klausem!" volal na Kvida s Pacem, v zoufalé snaze odradit své vnuky od toho, aby dali hlas vysmívané Unii
svobody.
"Nech toho, slyšíš?!" křičela na něho babička Věra.
"Dýk si to srdce vážně zničíš!"Srdce dědečka Josefa pracovalo až do jeho sedmdesátky naprosto bezchybně: vypumpovalo do
jeho těla přibližně dvě stě dvacet miliónů litrů krve a vydrželo asi dvě a půl miliardy stahů, 1. ledna 1985 však při sledování
Husákova novoročního projevu dostal Kvidův dědeček první infarkt a o půldruhého roku později druhý (spouštěcí
mechanismus tentokrát nebyl znám), takže v následujících letech se už nemohl na své srdce zcela spolehnout. Jeho rytmus
přestal být samozřejmý - nyní jej bylo nutné sledovat. Po druhém infarktu mu lékař v nemocnici Na Františku naléhavě
zvýšeným hlasem doporučil, aby okamžitě přestal s kouřením a ze svého jídelníčku odstranil přinejmenším všechna tučná masa
a vejce, současně dědečkovi zakázal jakoukoli větší fyzickou námahu, přílišné rozrušení, a dokonce i vycházky v mrazivém
počasí.
V úterý 30. června 1998 samozřejmě nemrzlo - ale zato se v poslanecké sněmovně sešel Václav Klaus s Milošem Zemanem ke
zhruba hodinové schůzce. O tomto setkání, které by se pro Kvidova dědečka bezpochyby mohlo stát příčinou onoho prudkého
duševního pohnutí, před kterým ho kardiologové varovali, však dědeček Josef (jako ostatně nikdo ze statisíců voličů obou stran)
vůbec nevěděl. Také ve večerních zprávách informaci o schůzce přeslechl, neboť jakmile se nenáviděný předseda sociálních
demokratů zjevil na televizní obrazovce, aby setkání krátce okomentoval, okamžitě ho zahrnul tolika šťavnatými nadávkami, že
z jeho vystoupení vlastní vinou nakonec neporozuměl ani jedinému slovu.
"Výsledky dnešního jednání mě opravňují k optimistickému přesvědčení, že může dojít k rozumné domluvě mezi ČSSD a
ODS," řekl tenkrát novinářům Miloš Zeman.To však dědeček Josef neslyšel.
O to větší byl jeho šok, když si o pár dní později v trafice na náměstí Bratří Synků zakoupil Lidové noviny, jejichž titulní stránka
přinášela velkými písmeny zprávu o tom, že obě ještě nedávno na smrt znepřátelené strany podepsaly smlouvu o povolební
spolupráci.
"Cože?!" zamumlal dědeček.
Zastavil se a rychle článek přelétl očima, neboť stále ještě věřil, že jen špatně pochopil smysl titulku, ale jakmile si přečetl první
odstavec, s rostoucím úžasem si uvědomil, že se nemýlil.
Klaus se dohodl se Zemanem.
Rytmus dědečkova srdce se nebezpečně zrychlil.
"Cože?!" zařval hlasitě a několik kolemjdoucích se po něm pohoršeně ohlédlo.
Pod hrudní kostí ucítil prudkou bolest. Udělal pár opatrných kroků k tramvajové zastávce a posadil se na volnou lavičku. Snažil
se zhluboka dýchat, jenomže ona bolest neustávala - nyní vystřelovala už i do jeho levé ruky, do krku a do brady. Dědeček v
náprsní kapse žlutohnědé kostkované košile s krátkými rukávy, kterou dostal od Paca k narozeninám, nervózně našátral
ampulku s nitroglycerinem a dvěma stisky si jej zkušeně stříkl pod jazyk, ale ten těžký balvan na jeho prsou se i nadále
zvětšoval a začínal ho dusit.
Tohle už dědeček znal.
Tohle byl infarkt Pokusil se přivolat někoho z nástupního ostrůvku, ale hlas mu vypověděl službu, vzápětí ztratil vědomí a
sesunul se z lavičky na zem, kde si ho naštěstí takřka ve stejnou chvíli všiml řidič přijíždějící tramvaje číslo 11, který z kabiny
pohotově přivolal záchranku.Obnovit průtok krve v dědečkově srdečním svalu se lékaři pohotovostní služby podařilo ještě v
houkající sanitce, takže postižená tkáň nestačila odumřít a šance na úplné uzdravení byla tudíž poměrně vysoká. Kardiochirurg
v nemocnici Na Františku se však vzhledem k výsledkům echokardiografického vyšetření obával možné recidivy a ještě téhož
večera během dvouhodinové operace provedl na srdci dědečka Josefa aortokoronární by-pass, překlenující úsek nebezpečně zúžených věnčitých tepen, jako žilní štěp přitom použil žílu, kterou předtím vyjmul z
dědečkova levého stehna.
"Za týden ho budete mít doma," přesvědčoval nazítří v poledne Kvidovu babičku, která po celou dobu návštěvy třesoucí rukou
nevědomky prudce škubala za pokrývku dědečkovy postele.
Po týdnu byl dědeček skutečně z nemocnice propuštěn do domácího ošetřování, avšak už počátkem podzimu se jeho srdeční
obtíže znovu vrátily: neustále se mu zrychloval tep a často na něj také přicházely mdloby.
Jednoho říjnového večera, kdy se dědeček cítil obzvlášť slabý a začínalo jej pálit na prsou, ho Kvido (na telefonickou žádost k
smrti vyděšené babičky) odvezl autem na František. Mladý lékař, který měl té noci pohotovostní službu, dědečka vyšetřil a
rozhodl, že si jej v nemocnici pro jistotu nechají na několikadenní pozorování.
Z okna pokoje, kam Kvido dědečka za asistence jedné ze sestřiček dovezl v pojízdném křesle, bylo možné přes řeku dohlédnout
až na Letenskou pláň, kde na místě někdejšího Stalinova pomníku zářil do tmy obrovský megaboard s portrétem Václava
Klause.
"Myslíme jinak," oznamovalo Pražanům heslo v pravém horním rohu.,No, výhled budeš mít hezkej, dědo," neodpustil si Kvido.
Dědeček se ušklíbl, zavrtěl hlavou a vyhublou rukou v pruhovaném županu ukázal na šňůrku od žaluzií.
"Zatáhni to, prosím tě," požádal vnuka. "Ani se mi na toho zrádce nechce dívat."
O pár dní později se pod zmíněným megaboardem uskutečnil mítink ODS, na kterém Václav Klaus osobně odstartoval kampaň
před podzimními volbami do senátu.
"Milí přátelé, sešli jsme se na místech, kde stával nejzpupnější symbol komunistické éry, nechvalně známý pomník
generalissima Stalina," zahájil do mikrofonu svůj projev. "Dobře si pamatuji, jak tento pomník vypadal.
Stalin se na něm tvářil, jako by mu naše krásné město patřilo."
Kvido, který si něco takového pochopitelně nemohl nechat ujít, nevěřil svým uším.
Ten chlap je Marťan, napadlo ho.
Tím by se všechno vysvětlovalo.
"ODS je připravena ve volbách uspět nejen vůči sociálním demokratům, ale i vůči tzv. čtyřkoalici," řekl toho dne Václav Klaus.
"Bojíme se bezzásadových manévrů, které by mohly toto politické uskupení nebo jeho část vést k vytvoření otevřené koalice s
ČSSD."
Kvidův pohled znovu padl na heslo v pravém horním rohu: Myslíme jinak, Myslím jinak.
Bylo to vlastně to nejupřímnější doznání, které kdy od Klause slyšel.
Zaujatost neznámých lidí Je celá řada pisálků, které není vůbec třeba číst - stačí si přečíst titulek a vlastní text, ať už v Mladé
frontě Dnes, v Lidových novinách, v Právu, v Přítomnosti, v Respektu či v Literárních novinách, můžete klidně za autora
nadiktovat a nemůžete se moc zmýlit. Zaujatost a nenávist těchto lidí, z nichž většinu osobně vůbec neznám, je zarážející.
Samozřejmě se víc usmívám, než zlobím, a jejich články dávno nečtu.
V jednom ze svých fejetonů přirovnal Kvido opoziční smlouvu, jak byl onen mocenský handl mezi ODS a sociálními demokraty
vynalézavě nazván, k nespolknutelnému soustu.
"Vždyť to je přesně ono," četl rodině Kvido před začátkem nedělního oběda. "Vzpomínáte? Je vám šest nebo osm, sedíte ve
školní jídelně nad nedojedeným talířem a v ústech máte odporné, stokrát přežvýkané a přitom nespolknutelné sousto. Na
hliníkový nebo umělohmotný tác (tak či tak páchnoucí po saponátu) dopadá stín vaší nejméně oblíbené učitelky, která vás
znechuceně pozoruje. A tak zoufale žvýkáte a žvýkáte a to sousto vám v puse stále roste."
Udělal krátkou pauzu.
"Vyplivnout to nejde, spolknout to nedokážeme.""Takže se z toho všichni pozvracíme," pravil Paco.
Matka ho sice formálně napomenula očima, ale její rozhořčení nebylo o nic menší.
"Já vám řeknu, co je opoziční smlouva," pravila jakožto zkušený právník, zatímco polévala bramborovou kaši otcovou speciální
česnekovou omáčkou. "Opoziční smlouva je samozřejmě krycí název - ve skutečnosti je to celkem standardní smlouva o
smlouvě budoucí. Má to veškerý příslušný náležitosti."
"Je to normální výměnnej obchod! Něco za něco: my vám povolíme jednobarevnou vládu, vy nám dáte všechny důležitý
nevládní funkce - a místa v představenstvech a dozorčích radách si rozdělíme," řekl Paco. "Tak ať si Klaus laskavě nechá
všechny ty kecy o politický stabilitě!"
"Dobře, opoziční smlouva je vrchol demagogie," souhlasil nápadně rychle Kvidův otec, který se jinak při debatách o politice
držel spíše stranou, neboť se obával, že mu pro samé řeči vystydne oběd. "Ale jezte, prosím vás.
Jehněčí nesmí vychladnout. Budete to mít samej lůj."
Kvido se dal spolu s ostatními do jídla, avšak záhy zjistil, že navzdory opravdu skvělým jehněčím kotletám i nadále přemýšlí o
Václavu Klausovi.
Tohle se mu v poslední době stávalo až nepříjemně často: jel v tramvaji, seděl s přáteli v kavárně, nebo dokonce ležel v posteli
vedle té či oné dívky - a najednou se překvapeně přistihl, že se v duchu zaobírá předsedou ODS... Začínal se obávat, že jeho
kritický vztah ke Klausovi pomalu přerůstá v jakousi podivnou obsesi. Všimli si toho ostatně i v redakci MF DNES.
"Zase o Klausovi?" konstatoval nedávno editor nesouhlasně, jakmile očima přelétl Kvidův text. "Nepřeháníš to už?""Zase?"
oponoval Kvido. "I tak je to pořád málo. Na Klause nás nikdy nebude dost!"
V duchu ale musel uznat, že editor má možná pravdukdyž se proto o minulém víkendu probíral hromadou novin z minulého
týdne, aby v nich našel vhodný námět na pravidelný čtvrteční fejeton, Klausovy výroky už záměrně přeskakoval, přestože se
coby možný terč politické satiry přímo nabízely.
"Den, ve kterém nepřečtu nějaký vzdělávací text, nepodtrhuji si v něm, nedělám si výpisky, považuji za špatný."
Takovým nahrávkám na smeč bylo těžké odolat. Bylo by to tak jednoduché: Chcete prožít opravdu dobrý život? Podtrhujte si ve
vzdělávacích textech!
Ale ne, říkal si Kvido, zatímco neochotně otáčel stránku novin. Musím psát taky o někom jiném.
Nešlo tu o žádnou ryze soukromou averzi. Kvido dobře věděl, že v tom rozhodně není sám: když například nyní zdvihl hlavu od
talíře a rozhlédl se kolem stolu, z výrazu Paca, Sáry a obou rodičů ihned pochopil, že na Klause myslí i oni.
Jak to ten člověk dělá? napadlo ho jako už mnohokrát.
Znal desítky lidí, před kterými jméno Klaus už raději ani nevyslovoval, jestliže on sám Klause řekněme neměl rád, tito lidé ho
upřímně nenáviděli. Nebylo ostatně divu: někdejší premiér a současný předseda parlamentu, tradičně neschopen jakékoli
hlubší sebereflexe a doslova posedlý každodenním hledáním nepřítele, už za léta své politické kariéry stačil urazit a ponížit
bezmála polovinu republiky. Jeho pověstné invektivy zdaleka nezasahovaly jen jednotlivce (Kvido mimochodem odhadoval, že
pouhý výčet jednotlivých jmen by zaplnil útlou knížku), nýbrž celé skupiny obyvatelstva: jednou urazil všechnyekology,
podruhé představitele všech církví, potřetí tisíce studentů, počtvrté akademiky, popáté zase všechny ty, kteří se upřímně těšili
na vstup do Evropské unie. Novináři byli pro něho největší nepřátelé lidstva, nejznámější vědci, filozofové, lékaři, režiséři, herci
a spisovatelé kvaziosobnosti - a desetitisíce občanů, kteří vyšli do ulic, aby vyjádřili svůj názor, zmanipulovaný dav.
Názory znamenaly útoky na svobodu.
Pravda a láska vítězící nad lží a nenávistí byla jedna z nejfalešnějších vět, které kdy byly vyřčeny.
Kdo ten chlap vlastně je? tázal se Kvido mnohokrát sám sebe.
Jeden z možných výkladů Klausovy osobnosti objevil ve skriptech Speciální psychiatrie od doc. MUDr. Hanuše, která mu
přinesl doktor Lichr. Příslušná stránka v kapitole o tzv. narcistické poruše osobnosti byla založena žlutým samolepícím
papírkem.
"Říkal jsem si, že by se ti to mohlo hodit," usmíval se psychiatr.
"Porucha se projevuje například fantaziemi o vlastním absolutním úspěchu, kráse a skvělosti, stereotypním odmítáním názorů
kohokoliv jiného, představami o vlastní intelektuální nadřazenosti, stálým poučováním ostatních o tom, co je správné a
potřebné, přehlížením vlastních chyb a arogantním vystupováním," přečetl si nadšeně Kvido.
Tohle skutečně mnohé vysvětlovalo.
Hned ve svém příštím fejetonu ze skript obsáhle citoval, tvrdil, že zde ze strany psychiatrické obce evidentně došlo k hrubému
zanedbání, a důrazně apeloval na příslušné lékaře, aby se konečně odhodlali pacienta převzít a nasadili mu něco, co by jeho
osobnosti umožnilo aspoň trochu dozrát."Za tohle tě zavřou," komentoval to suše Kvidův otec.
Paco zacházel ještě dál: byl pevně přesvědčen, že vedle narcistní poruchy osobnosti trpí Václav Klaus především tim, že popírá
svou homosexualitu (patrně prý i sám před sebou), a jeho neurotické chování je tak logickým důsledkem celkového
sebepopření.
"Ale ne," odporovala mu s úsměvem matka. "To je nesmysl."
"Vsaď boty, že jo," sázel se Paco. "Něco vám řeknu:
Nic víc by tyhle zemi nepomohlo, než jeden veřejnej coming-out.1
Sama Kvidova matka přispěla do nekončícího seriálu rodinných debat o prvním zprava pozoruhodným citátem, který objevila
ve vzpomínkové knize Josefa Luxe:
"Klaus žije mimo pravdu a lež, mimo dobro a zlo. Žije ve světě Václava Klause."
"Na tom něco je," musel souhlasit Kvido.
S poněkud pragmatickým vysvětlením fenoménu Klaus přišel nakonec opět Paco, dozvěděl se totiž z novin, že Klaus za deset
let své politické kariéry strávil (jak spočítala Klausova stranická kolegyně Libuše Benešová) více než dva tisíce pět set hodin na
stranických schůzích.
"To vlastně říká všechno," konstatoval. "To ho tak trochu omlouvá."
"Jak to myslíš?" nechápala Kvidova matka.
"Dva tisíce pět set hodin strávených na schůzích ODS?" šklebil se Paco. "Dva tisíce pět set hodin s Langrem, Mackem,
Zahradilem a Dostálovou? To by přece vymylo mozek úplně každýmu."
Unikátní příhoda Zažil jsem unikátní příhodu, jaké se jinak vyskytují snad pouze v čítankách.
Klausova zrada přivedla dědečka Josefa nazpět do náruče všeobjímající skepse. Odjakživa měl podezření, že politika je jedno
velké svinstvo - a nyní se mu to definitivně potvrdilo. Klausovské období bylo jen jakési přechodné intermezzo. Vsadil prostě na
špatného koně.
"Naletěli jsme mu na ty jeho profesorský řečičky," přiznal dokonce jednou, skrývaje vlastní omyl za poněkud neurčité množné
číslo. "No, aspoň teďka víme, že je to stejnej gauner jako vostatní."
Gauneři byli nyní v dědečkových očích už úplně všichni - vlevo nebo vpravo, to máš prašť jako uhoď.
Všem vždycky šlo akorát vo koryta.
"Vo nic jinýho! Dýk je to jeden za vosumnáct, druhej bez dvou za dvacet," říkával.
Na televizní politické debaty už se nedíval.
"Vypněte to," žádal Paca nebo.Kvida pokaždé, když na obrazovce začala jakákoli politická diskuse. "Kdo se na to má koukat."
Večerní zpravodajskou relaci sledoval ovšem i nadále (na to, aby se přestal dívat na hlavní zprávy, byl jeho návyk přece jen
příliš silný), ale po celou půlhodinu překvapivě mlčel. Ani jedenkrát nevstal z křesla, nepadla jediná hlasitá nadávka.
"Co je ti?" ptávala se ho znepokojeně babička Věra.
"Nic."
"No já že mlčíš jako zařezanej..."
Dědeček neodpověděl.
Babička byla zmatená. Než tohle zlověstné, zneklidňující ticho, to už by snad radši poslouchala to někdejší hulákání: "Okamžitě
slez z ty vobrazovky, ty rudej tatrmane, nebo tě vážně už přetáhnu klackem! Pověsit jste ho měli, hajzla komunistickýho! Ale to
voni ne! Intelektuálové! Sametová revoluce. Kdo to kdy slyšel? Tak teď to máte!"
Kdykoli dříve začal dědeček takto pokřikovat, babička sebou polekaně trhla a celá se přikrčila - ale aspoň věděla, na čem je.
Nyní vůbec netušila, co se v dědečkově hlavě během zpráv děje, a to ji činilo nejistou a bezradnou.
Dědečkův infarkt, náročná operace a jeho opakované srdeční záchvaty stály Kvidovu babičku mnoho sil. Když byl dědeček v
nemocnici, seděla bez hnutí doma na gauči, strachy celá bez sebe, a upírala oči na telefon - a jakmile telefon zazvonil, vyděsila
se ještě víc. Poté co se dědeček po operaci vrátil domů, zase několik nocí skoro nespala, neboť každou chvíli poslouchala, jestli
dědeček dýchá, když si nebyla jistá, s hekáním ztěžka vstala, přešla k jeho posteli a přikládala mu k ústům kulaté kapesní
zrcátko, na které si svítila příruční svítilnou.
"Kristepane!" komentoval to Kvidův otec, když se to od dědečka dozvěděl. "Vážně?"
"No jo," usmíval se dědeček s jakýmsi zvráceným uspokojením. "Svítí na mě jako gestapák při výslechu."Vůbec nejhorší bylo, že
babička znatelně chřadla - a Kvido nebyl jediný, kdo si toho všiml. Dříve vařívala dvě teplá jídla denně, ale nyní si pro samé
starosti často ani nevzpomněla, že ještě neobědvala.
"Jedla jsi, babičko?" ptával se jí podezíravě Kvido.
"Ale no to víš že jo," říkávala babička roztržitě.
"Kdy?" chtěl vědět Kvido.
"Co říkáš?"
"V kolik hodin jsi jedla?"
"Ale já už nevím!"
"A cos měla? Co jsi měla k jídlu?"
Babička si nedokázala vzpomenout. Kvido se musel sebrat a přinést jí ze stánku na náměstí půlku grilovaného kuřete - ale když
babičku nazítří navštívil, objevil termosáček s netknutým kuřetem v ledničce.
"Babi!" zvolal naštvaně. "Proč jsi to nesnědla?!"
Babička se omlouvala - neměla prý hlad.
Nedostatek jídla, každodenní návštěvy v nemocnici a věčné obavy z dědečkova příštího záchvatu ji vyčerpávaly. Zhubla,
začínala jí selhávat paměť a byla stále úzkostnější. Opomíjela důležité věci (stávalo se, že zapomněla zamknout byt nebo
odstavit hrnec z hořícího sporáku) a přeceňovala maličkosti.
"Ty někam jedeš, Kvido? Že nikam nejedeš?"
"Jedu do Brna, babičko."
"Panebože!"
"Klid, babičko."
"Já se bojím!"
"Tak se neboj. Zítra mě tu máš zpátky."
"Až zítra?! Panebože, proč až zítra?"
"Mám tam večer čtení."
"Nemůžeš to zrušit? Zruš to."
"To nemůžu.""Proboha tě prosím, zruš to!"
"Klid, babičko."
"Panebože, a jak tam trefíš? Vždyť tam netrefíš!"
"Vede tam dálnice, babičko. Přímo až do Brna. Jsou to sotva dvě hodinky cesty."
"Dálnice?'. Prosím tě, ne! Po dálnici nejezdi! Proč nejedeš vlakem? Jeď vlakem, prosím tě. Kvůli mně."
"Dobře, babičko. Pojedu vlakem."
"A stihneš to vlakem? Panebože, co když to vlakem nestihneš?"
Navíc se upínala k nejrůznějším nesmyslům. Během zimy například z ničeho nic začala upřímně věřit, že malý mentolový či
peprmintový bonbón (bůhvíproč jim říkala větrové prášečky) ochrání dědečka před ledovým vzduchem a následným
nachlazením. Jakmile se dědeček oblékl a hodlal vyrazit pro noviny nebo na nákup, už stála v předsíni vedle něj, bonbón v
natažené dlani.
"Vezmi si větrový prášeček," žádala ho. "Mrzne."
Dědeček svůj nesouhlas obvykle manifestoval zuřivým kroucením hlavou a zdviháním očí ke stropu, ale v prvních dnech se
babiččině přání nakonec vždycky útrpně podvolil. Časem však jeho ochota podstupovat takovou krávovinu rychle klesala - až se
definitivně vzbouřil.
"Běž už s tím někam, prosím tebe!" odmítl rázně bonbón, podrážděně babičku odstrčil a třískl za sebou dveřmi.
Babička si přikryla obličej dlaněmi. Skutečnost, že dědeček vyšel do zimy venku jen tak, bez ochrany větrového prášečku, byla
pro její zmatenou mysl stejně hrozivá, jako kdyby kupříkladu odešel bez bot. Několikrát hlasitě vzdychla, ale potom už musela
běžet k oknu a odhrnout záclonu, aby dědečkův heroický zápas s dvoustupňovým mrazem mohla sledovat osobně - a s
příslušným znepokojením.
"Klid, babičko, to chce klid," chlácholili ji marně Kvido s Pacem.
Byla to zcela jednoznačně ta nejčastější věta, kterou nyní v její přítomnosti vyslovovali.
Babička poslušně přikyvovala, ale její oči byly nepřítomné.
Když se na podzim roku 1999 objevily v pražských ulicích kontroverzní billboardy s obrovskou fotografií lišky stažené z kůže,
nebylo to sice pro babičku úplné novum, neboť různé kampaně proti přírodním kožešinám probíhaly už dříve - ale ještě nikdy
předtím nebylo utrpení zvířat zobrazeno s tak drastickou věrohodností. Budiž řečeno, že babička čerstvě staženou lišku ani jiné
zvíře nikdy neviděla, kůže a kožešiny na čepice, límce a kožichy dostávala pokaždé už zpracované.
Do kožešnické dílny nastoupila Kvidova babička Věra hned po vyučení, ve svých sedmnácti letech - a v kožešnických dílnách
strávila téměř padesát let Celý svůj život Jako malý ji Kvido navštěvoval v provozovně v Blanické ulici na Vinohradech, tam
působila babička vůbec nejdéle. Dodnes si pamatoval tmavé točité schody, po kterých se do dílny vstupovalo, nezaměnitelný
zvuk šicích strojů i onu zvláštní vůni, která ho v oné podlouhlé místnosti pokaždé vítala. Na babiččině stole svítila malá
lampička, vedle stávala černozlatá plechovka od indického čaje, plná velkých zesílených kožešnických špendlíků. Kožešiny a
kůže bývaly napnuté v rámech nebo přitlučené hřebíčky k velkým dřevěným deskám (Kvido kožešiny rád hladil a na zemi se
také válely početné odstřižky, které si mohl sesbírat)."No to jsou k nám hosti," vítala ho pokaždé babička potěšeně, nastavujíc
Kvidovi s úsměvem tvář.
Fotografie zkrvavené liščí mrtvoly Kvidovu babičku zcela šokovala. Uviděla ten billboard hned, jakmile u divadla Na
Fidlovačce vystoupila z tramvaje číslo 18 (byla navštívit dědečka v nemocnici). V hlavě měla ještě větší zmatek než jindy. Té
lišky jí bylo moc líto. Nevěděla, co si má o tom všem myslet. Nikdo jí neřekl, jakým způsobem se všechny ty kůže získávají. Ze
zvířat, samozřejmě, to věděla - ale tohle netušila. Měla svou práci ráda. Lidem se její kožichy přece líbily a rádi je nosili.
Vždycky si myslela, že být kožešnicí je dobrá práce. Nebo ne? Ničemu už nerozuměla.
Vrátila se do prázdného bytu, s námahou si vyzula kozačky a potom si do předsíně přinesla kuchyňskou židli; opatrně na ni
vylezla a sundala ze skříně zaprášenou lepenkovou krabici. Odnesla ji do kuchyně, postavila ji na plynový sporák a otevřela
víko. Ihned ucítila známý pach kuliček proti molům. Ano, poznávala je. Byly to krásné kožešiny - králík, kočka, vydra.
Samozřejmě tam byly i lišky. Babička se jimi chvíli probírala prsty, ale potom krabici zavřela, posunula ji nad největší ze čtyř
hořáků, otočila kohoutkem a škrtla zápalkou.
Shovívavý, férový svět Přiletěl jsem na jeden den do Guatemaly. Na soukromé univerzitě Francisco Maroquín, posazené v
kouzelném údolí v takové skoro džungli, jsem dostal čestný doktorát.
Odskočil jsem si tam ze státní návštěvy Mexika. Přijdete tam a oni vás zavedou do knihovny, do dokumentačního oddělení,
ukazují vám, co všechno tam mají, a říkají, tak jestli chcete, uděláme malou zkoušku, co je tady v rámci dokumentace pod
jménem Václav Klaus. Ten šok, když zjistíte, co v té guatemalské univerzitě mají mých textů a odkazů na mé texty, je naprosto
deprimující. Hned vedle jsou živé sopky. Je to Guatemala. V noci spíte a mezi třetí a čtvrtou hodinou se ozve podivný zvuk, a
přestože jste nikdy u sopky nebyli a nevíte, jak má sopka dunět, tak v tom polospánku přesně víte, že to udělala sopka, že to
není jiný zvuk. Svou veledůležitost bychom opravdu neměli přeceňovat. Svět je vůči nám hodně shovívavý, hodně férový a
hodně pozorný. Ani nevím, jestli si to zasloužíme.
Pronikavý zápach doutnajících kožešin, který se rychle rozšířil po celém domě, vzápětí ucítila babiččina sousedka. Vyšla na
chodbu, uviděla kouř prostupující spárami ve vedlejších dveřích - a naštěstí se dozvonila a dobouchala dřív, než se Kvidova
babička stačila zplodinami kouře otrávit.
"Něco ti tam hoří, Věro, copak to necítíš?" zvolala, když jí konečně přišla otevřít "Co říkáš?"
Hustý dým v předsíni a nepřítomný pohled v očích Kvidovy babičky donutily sousedku rázně jednat: odstrčila ji stranou a
běžela rovnou do kuchyně. Z lepenkové krabice na hořícím sporáku už začínaly šlehat první plameny.
"Proboha, co to tu děláš?!" vykřikla zděšeně.
"Pálím kůže," vysvětlila jí babička klidně.
Celý incident měl i svou pozitivní stránku: přiměl Kvidova otce, aby si kromě zdravotního stavu dědečka Josefa začal konečně
všímat i toho, jak je na tom babička.
"Otcova nová životní filozofie nemá problema dostala další ránu," psal Kvido. "Ty grilované kožešiny ho donutily pochopit, že
babiččiny psychické problémy už nemůže ani bagatelizovat - ani je babičce vyčítat."
Kvidův otec skutečně změnil postoj: místo aby babičce jako obvykle po telefonu vynadal, ještě v den incidentu odjel do Prahy,
přespal v jejím bytě a nazítří ji osobně odvezl k doktoru Liehrovi. Kvido se původně obával, zda nebude nutné babičku
hospitalizovat, ale doktor Liehr po konzultaci s kolegou nakonec prohlásil, že prozatím snad postačí ambulantní léčba.
"Prozatím?" opakoval Kvidův otec své ženě, když se vrátil z Prahy domů. "Co tím sakra myslel?"
"Že lepší už to nebude. Že spíš bude hůř," upozornila ho věcně Kvidova matka. "Což se mimochodem týká i nás."
"Nás?" řekl otec s bezelstným údivem. "Jak to - nás?"Kvidova matka prstem přejela po hlubokých vráskách na jeho čele.
"Za chvíli nám bude šedesát. Domníváš se snad, že pak začneme mládnout!" usmála se.
Kvidův otec neodpověděl.
"Tak vidíš. Nic si nenalhávejme a připravme se na to."
Jaké přípravy má na mysli, Kvidova matka blíže nespecifikovala. Druhou květnovou sobotu však před sázavským domem
zastavil velký tmavomodrý pick-up s chorvatskou poznávací značkou a několikrát zatroubil.
Klakson zněl vesele, skoro rozverně.
Paco nakoukl z okna.
"Nějaký Chorvati. Z Puly," informoval rodinu. "Čeká někdo nějaký Chorvaty?"
Kvidův otec pohlédl na svou ženu a s nápadnou rozhodností, téměř pohoršeně zakroutil hlavou. Kvido se postavil vedle Paca:
přes tmavá skla nebylo do vozu vidět, ale na jeho korbě zářil obrovský bílý kámen.
"Já," oznámila jim matka a odložila sobotní noviny.
Z auta mezitím vystoupila jakási starší žena v džinách a kostkované košili a neurčitě zamávala směrem k domu.
Paco tázavě zdvihl obočí.
"Ty víš, kdo to je?" zeptal se bratra.
Kvido přikývl. Neviděl sice Mirjanu zhruba dvacet let, ale přesto ji ihned poznal. Trochu přibrala - ale jinak to pořád byla ona.
"Otče?" řekl, aniž spustil zrak z bílého kamene. "Myslím, že tvoje někdejší milenka ti právě přivezla hrob."
Kvidova matka už vyšla ven, aby Mirjanu přivítala.
Paco nevěřícně sledoval, jak se obě ženy uprostřed trávníku srdečně objímají.
"Já zírám," pravil.Otočil se k otci, který roztržitě přecházel mezi koupelnou a kuchyní; v ruce držel kartáč na vlasy, ale česat se
ještě nezačal.
"Co když ti přijela říct, že je těhotná?" zasmál se Paco Kvidův otec se zatvářil dotčeně. Paco se pohledem vrátil k matce s
Mirjanou, které se dosud držely v náručí "Přiznejme si, že máma je fakt hvězda," prohlásil. "Na ni nikdo nemáme - a to bez
keců."
"To je pravda," řekl Kvido. "Je skvělá."
Otec vypadal naopak dosti zdrceně.
"Nechceš radši panáka, otče?" zeptal se Kvido.
Nečekal na odpověď, vyndal z lednice láhev whisky a došel pro tři skleničky.
"Musíme jít vítat," namítl otec nerozhodně.
"Dáme si rychlýho panáka," řekl Paco, "a jdem vítat."
Přestože v obličeji Mirjany přibylo hodně vrásek, byla pořád hezká.
"Kvido! A Paco!" usmívala se. "Dobar daň!"
"Dobrý den."
"Dobro došli," řekl Kvido a potřásl Mirjaně rukou.
"Dobro došli," promluvil Kvidův otec, který uvítací výbor uzavíral.
Mirjana nepatrně zčervenala.
"Ahoj," řekla a po středomořském způsobu políbila Kvidova otce na obě tváře. "Nice to see you again."
Kvido s Pacem na sebe pohlédli.
"Tak co?" zvolala Kvidova matka a ukázala na korbu auta. "Jak se vám líbí ten kámen?"
"Yes," řekla Mirjana vděčně. "Do you like that stone?"
Bílý pískovec ve slunci doslova svítil.
"No," řekl Kvidův otec, "je hezkej..."
"Je krásnej\" pravila matka. "Nádhernej!""Je tak krásnej, že už se tady s bráchou nemůžeme dočkat," řekl Paco Mirjaně. "It is so
beautiful that my brother and mé cant wait..."
Mirjana se zasmála.
"Do you like it, Kvido?" zeptala se.
Kvido bezradně rozhodil rukama. Přímo před sebou měl více než dvoumetrákovou upomínku vlastní smrtelnosti - a oni se ho
ptají, jak se mu líbí. Může se někomu líbit vlastní hrob? Jeho matka si očividně nic podobného neuvědomovala. Vytáhla se na
špičky, položila na kámen levou dlaň a zavřela oči.
"Umřít, spát, nic víc, a spánkem, řekněme, ukončiti bol srdce, tisíc přirozených ran / jichž tělo dědicem - toť skonání, jak si ho
vroucně přáti," zarecitovala.
Ticho, které následovalo, bylo mírně rozpačité.
"Shakespeare," řekl Kvido Mirjaně omluvně. "You know..."
"Nejdůležitější je, že je bílej. Nesnáším černý náhrobky," prohlásila matka už věcněji. "Ani šedivý. Šedivý a černý mě strašně
deprimujou."
Kvido si odkašlal.
"Myslím," pravil, "že většina podobných averzí po smrti tak nějak sama přejde..."
Jeho otec se zasmál.
"Nejde jenom o barvu," trvala na svém matka. "Je to kámen od moře. Na stejnejch kamenech každej rok ležíme a opalujeme se.
Je plnej slunce."
"Určitě je ještě teplej," ušklíbl se Paco.
"Nedělej si z toho srandu," napomenula ho matka. "Je to kus země, kam jsme rádi jezdili..."
"Kam rádi jezdíme," zdůraznil Kvido a vzdychl.
"Kam rádi jezdíme," opravila se matka. "Je to kus něčeho, co jsme měli - co máme - v životě rádi."Pohlédla na svého muže.
"Tak prostě proč ne? - To je to celý."
Zdálo se, že Mirjana jí rozuměla, neboť ji opět objala.
"No dobrý," řekl Paco. "Takže parcelu na krchově máme, šutr taky, čili teď už potřebujem jenom -"
"Umřít," řekl Kvido.
"- vhodnej nápis."
"Epitaf," poučila Paca matka. "O tom jsem taky přemýšlela."
"O tom taky?" zvolal Kvido. "Nemáš už taky náhodou hotový pořadí!"
"Nebuď morbidní."
"Já?!"
"A jakej nápis tam teda bude?" zeptal se Kvidův otec.
"To nevím," přiznala matka. "Nepřišla jsem zatím na nic, co by mě úplně uspokojilo. Ono je totiž hrozně těžký vymyslet něco,
co na tak malým prostoru jednoduše, nepateticky vyjádříš."
"Dobro došli," napadlo Kvida. "To vyjadřuje úplně všechno."
Myslel to jako žert, ale nyní s údivem zjišťoval, že celá rodina, jakož i Mirjana, které Paco vše přeložil, o jeho návrhu zcela
vážně přemýšlejí.
"A víš, že to není špatný?" pochválila ho matka.
"To byl vtip, mami."
"Ba ne," řekla Kvidova matka. "To totiž vůbec není špatný!"
"Mně se to líbí," řekl jeho otec.
"Já jsem taky pro," připojil se Paco.
Kvido nevěřil svým uším. Nejenže tedy s mrazivou přesností věděl (přestože se o takovou informaci rozhodně nikoho neprosil),
kde a pod jakým kamenem budeuložena urna s jeho popelem - nyní znal už i vlastní epitaf.
Ježíšmarjá" vypravil ze sebe, "tohle je ale fakt neuvěřitelná familie!"
Etika prozaika O výrazu etika neumím hluboce filozofovat a filozofování o tomto slově ani moc nevěřím.
Když Kvido jednoho červnového večera v restauraci Století krátce sklopil zrak ke svým světle modrým džínsům, aby se
přesvědčil, že si je během večeře nepocintal červeným vínem nebo tou skvělou hříbkovou omáčkou, objevil vpravo těsně pod
poklopcem dvě malé, ostře ohraničené skvrnky.
"A když píšeš, myslím když začínáš psát, tak už víš úplně přesně, o čem bude ten děj?" zeptala se drobná černovláska, která
seděla naproti němu. "Nebo ten děj ještě nevíš?"
Mohlo jí být něco přes dvacet. Na sobě měla olivové přiléhavé tílko s kulatým výstřihem, a kdykoli se ke Kvidovi se zvědavým
zájmem předklonila a upřela na něho své velké hnědé oči, Kvido snadno zahlédl prakticky celý okraj její podprsenky.
To není ani od omáčky, ani od vína, uvědomil si.
"Nezlob se, že se pořád takhle ptám, ale mě to fakt zajímá," řekla dívka jakoby omluvně, neboť v Kvidově chování bystře
postřehla náhlou roztržitost. "Víš, já jsem ještě nikdy nemluvila s žádným spisovatelem."
Spisovatel se donutil k jisté minimální koncentraci.
"Mně to nevadí," řekl s úsměvem. "Klidně se ptej."Za normálních okolností mu to většinou opravdu nevadilo. Na podobné a
často i mnohem naivnější otázky byl zvyklý a odpovídal na ně vlídně a trpělivě (a těm, kteří mu je kladli, neměl potřebu se
posmívat). Výše uvedený dotaz navíc dostal snad už stokrát, takže zatímco sice pomalu, ale přesto vcelku souvisle hovořil o
pouze přibližném syžetu a o potřebě sám sebe překvapovat, mohl se zároveň v duchu nerušeně věnovat kapavce.
Mluvil o několikaměsíčních přípravách, které předcházejí každé jeho knize - a přemýšlel o možném zdroji nákazy a o inkubační
době.
Po nějaké době se omluvil a odešel na záchod, předtím si samozřejmě oblékl svetr, přičemž se skrytou úlevou zaznamenal, že je
dostatečně dlouhý. Zamkl se do kabinky, rozepnul se a dvěma prsty si zlehka stiskl žalud. V ústí močové trubice se okamžitě
objevila nasedlá kapka.
"Spadla klec," pomyslel si Kvido.
Cítil strach, stud a paniku. Obalil si penis na několikrát složeným toaletním papírem, zkontroloval se v zrcadle, umyl si pečlivě
ruce, nadechl se a vydal se zpátky za dívkou. Předstírat veselost už ale dlouho nevydržel, za chvíli zaplatil a dívku, kterou zjevně
zaskočilo, že se ji Kvido - v nevysvětlitelném rozporu s pověstí, jež ho předcházela - ani na druhé schůzce nepokusil pozvat k
sobě, doprovodil na taxík.
Doma si ze Zlatých stránek vypsal adresy a telefonní čísla tří nepříliš vzdálených kožních a venerologických ordinací a šel si
lehnout. Ráno si v koupelně ověřil, že se jeho zdravotní stav nelepší, a posadil se k telefonu.
"Vy jste ten spisovatel?" zeptala se ho sestra poté, co jí odhláskoval své jméno.
"Ano," přiznal zahanbeně Kvido."Já vás čtu!" zvolala sestra potěšeně. "Četla jsem od vás skoro všechno."
Na podobné projevy přízně míval obvykle Kvido pohotovou odpověď, ale nyní nevěděl, co by řekl.
"Ale tu poslední jsem ještě nečetla," informovala ho sestra. "Ty povídky. Ptala jsem se u nás v knihkupectví, jenže už je
vyprodali. Jdete holt na dračku."
"Přinesu vám ji," slíbil Kvido.
"Vážně?" řekla sestra potěšeně. "Ale tak jsem to nemyslela!"
"To je to nejmenší."
"Tak to budete hodnej. A co vás vlastně trápí, mistře?" zajímala se sestra živě.
"Totiž," odkašlal si Kvido, "obávám se, že jakýsi... tedy s prominutím... výtok."
Čekárna před ordinací byla kupodivu prázdná, což v Kvidovi vyvolalo dosti rozporuplné pocity: na jedné straně byl
pochopitelně rád, že nemusí čelit pohledům ostatních pacientů, kteří budou v jeho obličeji a na rukou marně pátrat po nějaké
vyrážce či ekzému - ale na druhé straně ho nanejvýš zneklidňovalo pomyšlení, že je možná jeden z posledních lidí, kteří se
dneska v sexu chovají nezodpovědně.
Podvědomě se vždycky považoval za slušného hocha - a teď tohle. Sedí sám v čekárně venerologie.
"Přinesl jsem vám svou poslední knížku, paní doktorko," pravil naoko klidně, když po příchodu do ordinace předal doktorce i
sestře po jednom výtisku Promiskuitních povídek.
"Na tomto místě," dodal, rozhlížeje se po ordinaci, "už asi nemohu dále zapírat, že je to dílo do značné míry
autobiografické.Kožní lékařka se suše zasmála, avšak neuniklo jí, že ona nenucenost, s níž Kvido hovoří, ho stojí nemalé úsilí.
"To chce klid, mistře," pravila chlácholivě a mrkla na sestru, která mezitím darovanou knihu otevřela a začetla se do jedné z
povídek. "My už jsme tu viděli leccos, že jo?"
Sestra přikývla, aniž zdvihla oči od knihy.
"Něco vám přečtu, paní doktorko, poslouchejte," vyhrkla, a dříve než Kvido stačil zaprotestovat, začala z povídky nahlas citovat:
"Odděluje kolena od sebe a začal sunout obličej do jejího klína. Současně se jí dotkl dvěma prsty - známky její touhy byly
překvapivě výrazné. Zdvihl hlavu, aby se s Maruškou podělil o radost z toho objevu - ale ona mu ji náhle, v jakési smrtelné
hrůze sevřela stehny tak pevně, že se vůbec nemohl pohnout."
Kvidův obličej vyjadřoval zdvořilý nesouhlas.
"Dobrý, ne?" usmívala se sestra.
"Hezký," řekla lékařka.
Dokázala zachovat vážnou tvář, ale v koutcích úst jí nepatrně zacukalo.
"Tahle scéna je ryzí fabulace," vysvětloval Kvido poněkud upjatě.
"Samozřejmě," řekla doktorka.
Obrátila se k němu, namířila mu do klína dva prsty a udělala jimi ve vzduchu jakousi neviditelnou pařátu.
"Tak mi to nadělení předveďte."
Kvido vzdychl a začal si váhavě rozepínat kalhoty.
"Je sem vidět, mistře," upozornila ho doktorka a ukázala na okna kanceláří v protějším domovním bloku.
"Radši se postavte tady za tu registraturu."
"Nebo ho budete mít zejtra v Blesku," poznamenala sestra, která si nadále četla.
Nyní se už doktorka neudržela a překvapivě rozpustile se zasmála. Kvido odhadoval, že oběma ženám je hodně přes čtyřicet,
možná už padesát - ale přesto náhle vypadaly jako dvě malé holky. Rezignovaně se postavil za plechovou kartotéční skříň,
pohlédl omluvně na lékařku a ze svých nejdražších značkových slipů vytáhl pomačkaný penis, na jehož vrcholku se matně
leskla malá kapička.
"Kuk!" zvolala sestra a vrátila se pohledem ke knize.
Lékařka souhlasně kývla a natáhla si rukavice.
"Anebo tohle," promluvila znovu sestra: "Vyzvánění telefonu mu přivolalo důvěrně známý obraz Darjiny garsonky: vybavil si
vzorek jejího povlečení i růžový otvor té její rozkošné prdelky."
"No pane jo!" řekla lékařka uznale, zatímco prováděla výtěr.
"Uch," hlesl Kvido.
Sestra uložila vzorek do nachystané zkumavky.
"A kdybyste se nám ještě podepsal," požádala ho.
Negativní výsledek testu Kvido nečekal.
"Z mého hlediska jste naprosto zdráv, mistře," informovala ho doktorka při následující návštěvě. "Posílám vás na urologii."
"Úplně zdráv? Žádná pohlavní -?"
"Ne. Pokud jde o mě, jste čistej jako lilie."
Kvido se tvářil nechápavě.
"Musím přiznat, že vzhledem k ukázkám z vaší knihy mě to taky překvapuje," pravila kožní lékařka a v jejích očích škádlivě
zajiskřilo: "Nebude ona to přece jen fikce?"
Z ordinace do čekárny, tentokrát poměrně zaplněné, prošel Kvido s pocitem nesmírné morální převahy - dokonce všem těm
syfilitikům (bezpochyby nádavkem ještě obsypaným bradavicemi...) neřekl ani na shledanou.Na urologii bylo ovšem lidí ještě
více, takže tu strávil téměř dvě hodiny, v čekárně měl navíc po celou dobu přímo před očima velký barevný plakát jakýchsi
mohutných vodopádů, což vzhledem k předpokládaným obtížím přítomných pacientů připadalo Kvidovi přinejmenším
netaktní, ne-li vysloveně škodolibé. Když přečetl veškeré noviny a časopisy, které měl s sebou, znuděně sáhl po dvou tenkých
letáčcích na vedlejším stolku: první nesl název Máte problémy s erekcí?, druhý Potíže s prostatou.
Kvido brožury s okázalým nezájmem odložil nazpět Tohle se ho naštěstí netýká, znamenalo jeho gesto.
O čtvrt hodiny později mu urolog diagnostikoval zánět prostaty.
"Víš, co mi na tobě tenkrát ve Století vlastně imponovalo nejvíc?" vysvětlila Kvidovi ona drobná černovláska o dva týdny
později, když dobral předepsaná antibiotika.
"Že ses mě hned nesnažil dostat do postele."
"No jo," řekl Kvido.
"Celejch čtrnáct dní jsme se jenom líbali. To jsem u tebe fakt nečekala."
Kvido se prstem dotkl onoho půvabného důlku, který se dívce dělal v místě, kde končila páteř, a potom jí zlehka projel mezi
nahými půlkami. Dívka se zachvěla.
"Ale líbilo se mi to," pokračovala tiše. "Líbilo se mi, že seš jinej než ostatní."
Kvido dívku políbil přesně mezi lopatkami a potom jí horce dýchl na krk.
"Skutečný gurmán s jídlem nespěchá," řekl se zavřenýma očima.
Asi bych se měl nad sebou zamyslet, napadlo ho. Měl bych se nad sebou vážně zamyslet.
Průlom proti uznávané normě Kdybych měl sám sebe zasadit do časového rámce toho, co bylo rozbíjením tradiční kultury,
hlavně toho, co zajímalo mládež, řekneme-li to dnešní terminologií například v oblasti tance a společenské zábavy, tak za mé
éry největším průlomem proti uznávané normě byli nejspíš tak Smetáčkovci a jejich skupina tradičního jazzu, která najednou
začala hrát něco jiného, a tančilo se na to.
Bílý pískovec ležel mezi několika okrasnými stromky v rohu zahrady, kam jej z Mirjanina auta za pomoci vysokozdvižného
vozíku prozatímně složil pan Žížala, provozovatel místní sběrny starých kovů. Kvido s Pacem a kupodivu i jejich matka po
nějakém čase na existenci kamene téměř pozapomněli, avšak Kvidův otec nepřestával být přítomností vlastního náhrobku
podivně fascinován. Kdykoli vyšel na zahradu, jeho cesta vedla právě sem, sedl si na jeho okraj a otevřenou dlaní zamyšleně
přejížděl onu hranici, kde drsný, neopracovaný povrch kamene přecházel v dokonale rovnou, do hladka vyleštěnou plochu.
Jednoho dne spatřil Paco z okna otce, jak si na náhrobek stoupá a začíná se po něm opatrně procházet.
"Pojďte se podívat," přivolal k oknu matku a Sáru.Otec, který netušil, že je sledován, mezitím na kameni provedl několik
tanečních kroků, završených celkem elegantní otočkou. Nepochybně byl v dobré náladě.
"Tančí na vlastním hrobě," poznamenal Paco. "Už mu definitivně hrabe."
Matka odhrnula záclonu. V její tváři byl úsměv, který Paca i Sáru trochu mátl. Otec na sobě nedal nic znát, ale bylo zřejmé, že
si už diváků všiml, neboť v jeho původně celkem spontánních pohybech se náhle objevila určitá strojenost.
"Směje se jí do očí," řekla matka.
Otevřela okno a zatleskala. Otec se parodicky uklonil a vzápětí na onom netradičním parketu předvedl jakýsi úsporný foxtrot.
"Pořád má ještě kuráž," dodala matka.
"Komu že se směje?" nechápal Paco.
"Smrti přece," pravila jeho matka klidně. "Počkej tam na mě!" zavolala na otce.
Vrátila se do kuchyně, vzala přenosné rádio a postavila je na parapet okna. Po krátkém hledání našla kompaktní disk Franka
Sinatry, pustila jej a zesílila hlasitost na maximum. Zhasla cigaretu, třepla mladšího syna po vlasech a přes terasu vyšla za
otcem na zahradu.
"Přehrává. Oba přehrávají" mumlal posměšně Paco, ale přesto pohledu na své rodiče nedokázal odolat: otec právě podal matce
ruku, vytáhl ji na vyleštěný kámen a znovu se uklonil. Matka mu položila levačku na rameno, roztáhla pravou dlaň a zaklesla
své drobné prsty mezi jeho. Onen až přehnaně vzpřímený postoj, který nyní oba zaujímali, působil jakoby komicky a důstojně
zároveň. Otec vypadal dokonce štíhlejší.
"Some times l wonder why i spent the lonely night dreaming ofthe sun," zpíval Sinatra.Paco tančící rodiče zaraženě pozoroval.
Snažili se dívat jeden druhému do očí, ale protože se ve zvolených krocích často neshodli, museli co chvíli sklopit hlavy k
nohám, aby se znovu sjednotili.
"Už jsme to trochu zapomněli!" volala matka omluvně.
Paco se přinutil k úsměvu a současně povzbudivě zdvihl palec, ale v duchu si přál, aby tahle show co nejdříve skončila.
Konečně se rodiče zadýchaně zastavili.
"Na podzim začneme chodit do tanečních!" sípal Kvidův otec. "Pro dospělé!"
"To nemyslíš vážně?" smála se Kvidova matka, ale v duchu se pro ten nápad ihned nadchla. Připadalo jí to romantické. Jako
Romeo a Julie na konci listopadu, říkala si. Jako Hóger a Medřická.
Otec vážně přikývl. Zdálo se, že jeho plán vyšel.
"Nejseš vidět, soudruhu," říkával Kvidovu otci v sedmdesátých letech tehdejší podnikový kádrovák Šperk.
Kvidův otec slýchával tuhle větu tak často, až nakonec opravdu uvěřil, že za jeho krátkou kariérou, vrcholící slavnou služební
cestou do Londýna, bylo právě ono Šperkem požadované společensko-politické zviditelnění: jakmile se přihlásil na VUML a
vstoupil do místního fotbalového oddílu (a koupil si od Šperka Něhu), najednou všechno šlo.
Tak proč by to nešlo dnes? uvažoval Kvidův otec, jehož nespokojenost s místem řidiče vlastní manželky v poslední době
narůstala. Vždycky jde pouze o to být vidět.
Ve volném čase začal vyrážet na dlouhé procházky městem: po nábřeží přes most až ke klášteru a odtud pouhlířskojanovické
silnici kolem Voskovcovy vily nazpět, k jezu zvanému Huťský. Nejednou se také zastavil u prosklených vývěsek před místním
úřadem, aby si prohlédl volební programy zdejších organizací ODS a KSČM. Nástěnce fotbalového klubu se očima vyhýbal,
neboť pro něj představovala nepříliš příjemnou vzpomínku na někdejší sportovní fiasko, ale jednoho podvečera si dodal odvahu
a prostudoval si nejen soupisku hráčů a tabulku okresní soutěže, ale i všechny barevné fotografie z posledních utkání. Ty
amatérské fotografie mu skutečně připomněly dávné fotbalové trauma - ale přesto se udiveně přistihl, že se při jejich prohlížení
usmívá.
"Ta malá nástěnka měla pro něj nakonec větší význam, než by se zdálo: vzpomněl si totiž, jak se na hřištích Slavoje Čerčany a
TJ Stříbrná Skalice kdysi dokázal rvát s nepřízní osudu," psal Kvido. "V mém otci se probudil starý sportovní duch."
"Chtěl bych vám něco říct," oznámil Kvidův otec rodině při nejbližším nedělním obědě.
Snažil se tvářit nenuceně, ale v jeho hlase bylo nepřeslechnutelné napětí. Kromě Marca a Páva všichni přítomní odložili příbor
a vyčkávavě ho pozorovali. Paco se otočil k Sáře.
"Čeká dítě, vsaď se," pravil do nastalého ticha s plnými ústy. "Těhotenství se u nás vždycky oznamuje při nedělním obědě. Je to
už taková rodinná tradice."
"Počkej," požádala ho matka a vybídla otce, aby pokračoval. "Co jsi nám chtěl říct?"
"Založím Stranu nezávislých kandidátů," řekl odhodlaně otec.
Pavo a Marco se pochopitelně zatvářili zklamaně, ale Kvidova matka souhlasně přikývla (což Kvido vzhledemk jejímu
přetrvávajícímu členství v Unii svobody v duchu hodnotil jako velkodušnost).
"A dál?" zajímala se.
"A budu kandidovat na starostu."
V očích Kvidovy matky se objevil potěšený obdiv. Kvido byl dokonce v pokušení napsat, že jeho matka v dané chvíli vypadala
zamilovaně.
"Co na to říkáš?" usmíval se otec.
"Hovno!" vykřikl Marco líbezně.
Sára se vymrštila a odvlekla ho od stolu. Kvidova matka trpělivě vyčkala, až vnukův řev ztlumí zavřené dveře.
"Že ses rozhodl správně," řekla potom. "Budeme ti všichni držet palce."
O hlavním tématu všech příštích nedělních obědů tak bylo na dlouhou dobu rozhodnuto: každá debata se dříve či později
stočila k otcovým šancím na zvolení a také ke změnám, které by měl v případě úspěchu v městečku provést.
"Na náměstí by určitě měla stát kašna," plánoval otec.
"Samozřejmě s vodotryskem."
"To je dobrej nápad," souhlasila matka. "Musím říct, že já mám kašny hrozně ráda."
"Ta kašna ale musí být světlá," řekl Kvido a mrkl na matku. "Černý nebo šedivý kašny mě odjakživa deprimujou. Tebe ne?"
"Na náměstí musí být především obrovský gril," prohlásil Paco. "Gril je srdcem každého města!"
"Rozhodně! Velkoplošný gril!" zvolal Kvido. "Všichni lidé, kteří budou do Sázavy přijíždět, už z dálky ucítí přátelskou, vstřícnou
vůni vepřové krkovičky!"
"Vlastní děti si ze mě dělaj srandu," usmíval se otec.Jak se však termín obecních voleb blížil, byl čím dál nervóznější.
"Nemá problema," připomínal mu marně Kvido.
Nedělní poledne o několik měsíců později. Kuchyň v domě Kvidových rodičů na Sázavě.
MATKA: (volá) Kdo chce kolik knedlíků? Říkejte!
PAVO: Padesát osm!
MARCO: Tisíc!
MATKA: (volá na dědečka Josefa a na babičku Věru) Kolik chcete knedlíků?
Nedočká se odpovědi.
BABIČKA: (podezíravě k dědečkovi) Ježíšikriste, co je ti?
KVIDO: Dej každýmu čtyři. Když tak si přidaj.
DĚDEČEK: (k babičce, popuzeně) Co zas máš?
BABIČKA: (velmi hlasitě) Povídám, co ti zas je?
DĚDEČEK: Ale nic mi není! (chytá se za srdce) Co by mi pořád bylo, prosím tebe?
Přichází Kvidův otec.
KVIDŮV OTEC: Nech ho žít, mami! Nevšímej si ho. Nezvonil telefon?
MATKA: Ne. Nikam nechoď, už nandaváme.
OTEC: Určitě?
KVIDO: Klid, otče.
PACO: Vem si diazepam.
Otec odchází.
BABIČKA: No tak co si chytáš srdce? (zakrývá si obličej rukama) Ježíšikriste, já mám život!
DĚDEČEK: Ale houby si chytám! Nestarej se, bábo.
KVIDO: (chlácholně) Klid, babi...
Marco vyndává z lednice láhev finské vodky a otvírá ji.
SÁRA: (volá) Okamžitě to dej zpátky!
Marco si přiloží láhev k puse a s úsměvem vyčkává.PACO: (výhružně) Neslyšel jsi mámu?! Počítám do tří:
Raz, dva... tři.
Marco se napije, zkřiví obličej a vodku vyprskne. Paco mu láhev odebere a odvádí syna pryč, aniž ho jakkoli potrestá.
KVIDO: Raz dva tři-a nic. Jako vždycky. To mu ani nenatrhneš ledvinu? Víš, co je to pedagogická důslednost?
Pavo otvírá lednici a chystá se bratra napodobit.
SÁRA: (zaječí) Opovaž se!
PACO: Raz, dva BABIČKA: Ježíšikriste, vemte mu to!
Pavo se rychle napije a upustí láhev na dlaždičky, láhev se roztříští.
Paco vytáhne ze zásuvky dřevěnou vařečku, popadne vzpouzejícího se syna a vleče ho pryč.
SÁRA: Já se z nich zblázním. Ty máj zas dneska den...
Začíná zametat střepy.
BABIČKA: (lomí rukama) To nejsou děti. To jsou zvířata! Zvířata!
KVIDOVA MATKA: Ale no tak...
DĚDEČEK: (k babičce) No co zas?!
BABIČKA: Nic. Co by bylo?
Z vedlejšího pokoje se ozývá vřískot Páva.
SÁRA: To stačí!
BABIČKA: Jen mu dej!
KVIDO: (k matce, přemítavě) Co myslíš, že je pro člověka snesitelnější: zoufalá samota, nebo početná rodina?
MATKA: Nerouhej se.
Přichází otec.
OTEC: Nezvonil telefon?
KVIDO: Zoufalá samota.
MATKA: Ne.Zvoní telefon.
VŠICHNI: Telefon!
Otec se žene k telefonu.
BABIČKA: Proboha, telefon!
OTEC: (podrážděně volá) Ticho! Neslyším! (do telefonu) Haló? Slyšíme se?
Poslouchá a přikyvuje, matka ho upřeně pozoruje.
OTEC: Dobře. Za dvacet minut jsem tam.
Pokládá sluchátko.
MATKA: (s obavou) Tak co?!
Otec neodpovídá.
KVIDO: (netrpělivě) Tak co? Ježišmarjá, mluv! Počítám do tří: raz, dva OTEC^ Tak jsem starostou.
BABIČKA: (zděšeně) Ježíšikriste!!!
Největší úkol současnosti Zbavit se zátěže "blbé nálady" je největší úkol současnosti.
Václav Klaus, Narovinu.
"Líbí se ti," řekla tiše Múza a podívala se týmž směrem jako Kvido.
Kvido přikývl. Všiml si té asi pětadvacetileté brýlaté dívky ihned, jakmile vstoupila do baru, a od toho okamžiku ji skutečně
nepřestal sledovat. Seděla společně se dvěma kamarádkami u protilehlého stolu a bůhvíproč neustále přitahovala jeho pohled.
Neuměl si to dost dobře vysvětlit: ano, byla hezká, nicméně všude kolem byly i jiné hezké dívky, na které přece tak neomaleně
necivěl... Že by na něj tak působil ten její široký, jakoby rozpačitý úsměv? Když se usmívala, nepatrně se jí ohrnoval horní ret působilo to komicky i sexy zároveň. Nebo to dělala ta bílá halenka a ty výrazné brýle (odjakživa se mu líbily dívky s brýlemi),
které jí dávaly vzhled vzorné studentky? Anebo že by ho natolik dojímaly ty její ošklivé laciné boty?
"Víš, co je zvláštní?" řekl Kvido Múze. "Obvykle když vidím pěknou holku, automaticky myslím na sex. Sex je bohužel to úplně
první, co mě napadne. Dělám naprosto přesně to, co bych podle Cosmopolitanu dělat neměl: nevnímám danou ženu jako
osobnost, nýbrž jako pouhý sexuální objekt.""Já vím."
"Jsem proti tomu bezmocný. Jsem oběť vlastní zkušenosti."
"Nikoliv," pravila Múza. "Jseš oběť mojí imaginace."
"No to taky," souhlasil Kvido. "Okamžitě si totiž představím, jak -"
"Já vím, co si představíš," usmála se Múza.
Kvido dolil víno a znovu se podíval ke stolu, kde seděly ony tři dívky.
"Jenomže v případě tyhle holky myslím celou dobu na to, že bych -"
"- jí chtěl koupit lepší boty."
Kvidův údiv byl nepředstíraný.
"Jak tohle víš?"
Múza skromně pokrčila rameny.
"Páni," řekl Kvido. "Ještě nikdo mi takhle nerozuměl.
Nemyslíš, že bychom se měli vzít?"
"My se nemůžeme vzít."
"Proč?"
"Protože si vezmeš ji," řekla klidně Múza a namířila na brýlatou dívku ukazováček.
Kvido se snažil tvářit pobaveně.
"Počkej. Chceš říct, že si tu dívku vezmu za ženu?!
"Ano."
"I když se vůbec neznáme?"
"Zatím," řekla Múza významně.
Kvido svou dlouholetou přítelkyni podezíravě pozoroval. Dopila víno a sklouzla z barové stoličky.
"Ale proč? Proč probůh zrovna ji?" vyzvídal. "A kam vůbec jdeš?"
"Dojímá tě," řekla Múza. "Cítíš potřebu ji chránit."
Kvido přemýšlel, oči upřené na dívku.
"Možná," připustil."Toužíš se o ni starat. Jinými slovy: Je schopná probudit v tobě lásku. Běž s ní tančit. Povídej si s ní. Já
musím domů."
"Tančit?!" zhrozil se Kvido, zatímco roztržitě pomáhal Múze do kabátu. "Víš přece, že střízlivej netancuju! A navíc v těch jejích
škrpálech?"
Múza ho políbila na rozloučenou.
"Běž," pošeptala mu. "Na škrpály se vykašli."
"Já se stydím," zčervenala ona brýlatá dívka, když ji Kvido o půl hodiny později přišel požádat o tanec.
"Zrovna s váma..."
Kvida potěšilo, že ho poznala.
"A v těchhle botách!" zvolala nešťastně.
"Na botách nezáleží."
"Odpoledne se mi ulomil podpatek," vysvětlovala mu poněkud překotně, když ji odváděl na parket "Už mi to nikde nevzali.
Musela jsem si vzít tyhle křápy."
"To nevadí."
"To jsou babičky."
"Ach tak," pravil Kvido.
Zlehka dívku uchopil kolem pasu a ona mu položila ruce na ramena. Kvido zatajil dech. Měl pocit, že snad ještě nikdy v životě
netančil tak vážně, tak obřadně. Dívka mu připadala velmi křehká - jakoby zranitelná.
Cítil potřebu ji chránit.
Toužil se o ni starat.
Po tanci se přesunuli do klidnější části baru, kde si celý večer povídali. O půlnoci ji Kvido odvezl taxíkem na Žižkov, před
tmavý oprýskaný činžák, v němž bydlela se svou babičkou. Požádal řidiče, aby na něho počkal, a doprovodil dívku ke
vchodu."Tak dobrou noc. Zavolám ti," řekl a políbil ji na tvář.
Dívka nápadně rychle přikývla. Nevěří mu, ale zároveň se to snaží ohleduplně skrýt, aby ho neuváděla do rozpaků, pochopil
Kvido. Jeho náklonnost tím ještě vzrostla.
"Zítra," upřesnil. "Odpoledne. Můžu?"
"Dobře," řekla dívka s milým, pochybovačným úsměvem.
"Já ti opravdu zavolám."
Dívka Kvida nesměle pohladila po tváři - jako by mu už předem odpouštěla.
"Ty mi nevěříš," konstatoval.
Uhnula pohledem. Kvido ji přinutil, aby se mu podívala do očí.
"Ty mi nevěříš," opakoval.
"Věřím," odpověděla dívka, ale její panenky zatékaly.
Kvidovi jí začínalo být líto.
"Nevěříš," konstatoval. "Ale já to chápu. Zřejmě jsi četla Promiskuitní povídky. Nebo ten článek ve Spy?"
"Obojí," přiznala dívka bezelstně.
Když jí Kvido nazítří odpoledne zavolal, podle hlasu poznal, že je upřímně překvapená.
"Ahoj? Tak ty ses opravdu ozval?"
Kvido si povzdychl.
"Říkal jsem, že zavolám..."
"Já vím," řekla rychle dívka.
"Ale tys tomu nevěřila."
Dívka zaváhala.
"Že ne?"
"Ne," přiznala dívka.
"No," řekl Kvido, "takže volám."
"To jsem moc ráda.""A chci tě pozvat zítra na oběd."
"To je od tebe hezké," vyhrkla se smíchem dívka.
"Řekl jsem něco srandovního?" chtěl vědět Kvido.
"Ne," řekla dívka. "Promiň."
"Tak ve dvě? V kavárně Louvre?"
Na druhém konci linky bylo zaražené ticho.
"Seš tam?" zeptal se Kvido.
"Počkej," promluvila dívka, "ty mě vážně zveš na oběd?!
Její nedůvěra přetrvávala i poté, co se začali scházet pravidelně. Kvido se každým dnem víc a víc zamilovával, ale ona brýlatá
dívka si nepřestávala udržovat odstup.
"Chtěl bych, abys bydlela u mě," řekl ji Kvido už po třech týdnech jejich známosti.
Dívka ho jako obvykle pohladila po tváři.
"Ty seš tak hodnej!" pochválila ho.
"Počkej," odtáhl se Kvido. "Já to myslím vážně."
Přikývla.
"Přestěhuj se ke mně," opakoval.
Dívka se rozesmála. Kvida to začínalo iritovat. Marně přemýšlel, jak ji konečně přesvědčit, že si nedělá legraci.
"Co je tady sakra k smíchu?" zvolal. "Posloucháš, co ti říkám?"
"Poslouchám," zvážněla dívka.
"No tak! Právě jsem ti navrhl, aby ses ke mně přestěhovala."
Dívka mlčela.
"Kdy?" promluvila po chvíli.
"Co nejdřív. Zítra."
"Zítra?!"
Znovu vyprskla smíchy, ale ihned si dlaní zakryla ústa a udělala na Kvida provinilé oči."Já se z tebe zblázním," řekl Kvido
vyčítavě. "Myslel jsem, že když ti to navrhnu, budeš mít radost Copak nemáš radost?"
Dívka sklopila zrak.
"Řekni něco, proboha," žádal Kvido.
"Když já se bojím," promluvila konečně. "Chápej..."
"Nechápu!" vybuchl Kvido. "Čeho se pořád bojíš?"
Dvěma prsty ji zlehka vzal za bradu.
"Čeho?"
"Mít radost," špitla.
Objal ji a pevně ji k sobě přitiskl.
"Bojím se těšit," šeptala mu. "Chápej..."
"Já vím," řekl Kvido. "Já vím. Ale už se prosím tě neboj!"
Chybějící hloubka V psaném, pomalu promýšleném textu by určitě bylo zajímavé přemítat o těchto věcech hlouběji.
V létě roku 2000 uspořádal Kvido ze svých fejetonů malou knížku, počátkem října mu zavolal redaktor, že má pro něho
signální výtisk.
"Fajn," řekl Kvido. "Schovejte mi ho. Až někdy půjdu kolem, tak se pro něj stavím."
"Někdy?" podivil se redaktor.
"Ano. Někdy příští týden k vám zaskočím."
"Slyším dobře?" usmíval se redaktor. "Mám ten signál tady před sebou... Nejste zvědavý, jak vypadá? Vy svou knížku nechcete
držet v ruce? Netoužíte si k ní přičichnout?"
"Ne," řekl nevzrušeně Kvido. "Je to moje tuším osmá kniha. Umím si ji celkem dobře představit"
"Devátá."
"No vidíte. Tak už dokonce devátá."
"Copak?" řekl redaktor. "Únava z literatury?"
"Přesně," odpověděl Kvido.
Svým způsobem to byla pravda: samotné psaní Kvida naštěstí pořád bavilo, ale většina věcí kolem psaní už ho dávno nechávala
chladným. Ze slov jako autogramiáda nebo interview dostával kdysi málem horečku ("Před deseti lety," říkával s nadsázkou,
"mě vzrušovalo i slovní spojení Tiskárny Vimperk..."), ale dneska mu byl celý ten literární provoz spíše na obtíž. Některé věci v
posledních letech dokonce téměř nenáviděl, co už například vůbec nedokázal vystát, to byly ony věčné polemiky o jeho psaní,
do nichž se ho co chvíli někdo pokoušel zatáhnout.
Všechny ty rádobyzasvěcené kritiky, všechen ten přezíravý, posměšně blazeovaný tón.
Všechny ty žvásty.
"Není to o sexu - všiml jste si?" řekl Kvido redaktorovi, když od něj o týden později dostal v kavárně Louvre knížku fejetonů.
"Ne. O sexu to skutečně není."
"No tak. Doufám, že jste konečně spokojenej."
"Nejsem," řekl redaktor.
"A ježíš," vzdychl Kvido. "Tak co zas?"
"Každý rok jedna kniha. Nebo dokonce dvě - jako letos," začal redaktor. "Každé téma přece potřebuje nějaký čas zrát. V
literatuře nemůžete spěchat. To se potom nemůžete divit, že je to všechno trošičku povrchní."
"Bože," řekl Kvido. "Už zas tyhle kecy. To se potom nemůžete divit, že jsem literaturou unavenej. Dokážete si vůbec povídat o
něčem jiným?"
"Myslel jsem, že literatura je celý váš život..." připomněl mu jízlivě redaktor. "Alespoň jste to kdysi tvrdil."
"Bože chraň!" zděsil se Kvido. "To že jsem řekl? Jak jsem mohl být takový idiot! Život mám jenom jeden - a rozhodně ho
odmítám obětovat na oltář něčeho tak pofiderního, jako je česká literatura."
Redaktor se zatvářil nesouhlasně, ale Kvido jeho námitky předešel.
"Dejme si ještě sedmičku," navrhl.Otevřel důvěrně známý vinný lístek a krátce do něj nahlédl.
"Co takhle tramín červený, pozdní sběr, ročník devadesát sedm?"
"Druhou?" namítl redaktor.
"Zvu vás - ovšem jedině za podmínky, že změníme téma. Vyprávějte mi třeba, jak budete slavit Vánoce.
Nebo cokoliv jinýho. Vyprávějte mi, jak rozmrazujete ledničku. Taky rád vodlupujete ty napůl roztátý bloky ledu? Anebo všim
jste si někdy, jak v tom ledu bejvá hezky zamrzlej ten rozsypanej hrášek?"
Redaktor to odbyl mávnutím ruky.
"Chci říct, že vaše témata jsou poněkud... banální," pokračoval zamyšleně. "Ano, banální je to správné slovo.
Chybí tomu přesah. Chybí tomu hloubka."
Kvido ukázal číšníkovi prázdnou láhev.
"Anebo mrkvička. Mrkvička v ledu je taky pěkná. Barevně."
"Měl byste psát mnohem pomaleji. Ona snadnost, se kterou píšete, se paradoxně obrací proti vám."
"A kukuřice, pochopitelně," zasnil se Kvido. "Jak jsem jen mohl zapomenout na kukuřici?"
"Měl byste o životě víc přemýšlet"
Kvido si hlasitě odfrkl.
"Měl byste lidem přiznat právo, aby žili tak, jak chtěj," řekl. "Beztak už to maj dost těžký. I bez vás."
"Nebuďte tak vztahovačný," namítl redaktor. "Měl byste aspoň občas připustit, že vaši kritici mohou mít pravdu. Zkuste někdy o
jejich námitkách bez emocí přemýšlet. I ty vaše literární postavy by měly víc přemýšlet"
"Něco vám řeknu," odsekl otráveně Kvido. "Píšu o světě, kterej znám já - a v tomhle světě lidi zas až tolik nepřemejšlej. Nepíšu
o Platónovi, proboha, píšu o sobě,o svejch kamarádech a o naší rodině, copak to nechápete? Polovina myšlenek mýho otce se
týká grilovacích omáček - tak co po mně pořád všichni chcete?"
"Víc než jen rodinné historky," řekl redaktor. "Víc než jen banální příběhy o banálních lidech."
"Banální lidé?." neudržel se Kvido. "Posloucháte se vůbec? Vy už nehodnotíte jenom to, jak píšu - vy už známkujete i to, jak
ŽÍJU\ Kde hergot berete tu drzost?"
Redaktor překvapeně zamrkal.
"Snad aspoň připustíte," namítl opatrně, "že většina vašich postav jsou intelektuálně jaksi nuly..."
"Nuly?!." rozčilil se Kvido. "Uvědomujete si, že mluvíte o mně a o bráchovi? Uvědomujete si, že mluvíte o mojí přítelkyni a o
mejch rodičích?"
Redaktor chtěl cosi říct, ale Kvido mu to nedovolil.
"Kdo vám dal kurva právo kádrovat lidem život?!" zvolal hněvivě. "Běžte už vážně všichni do prdele!"
Ironická provokace Vždycky jsem byl ironik a trochu jsem provokoval.
"O Vánocích," řekl Kvido koncem listopadu roku 2000
dívce, která se neuměla těšit, "tě představím rodičům."
"Dobře," řekla dívka po krátkém zaváhání a zčervenala.
Předstírá, že tomu věří, pochopil okamžitě Kvido.
"Ty tomu zase nevěříš!" zaúpěl.
"Věřím," dušovala se dívka - ale když ji třiadvacátého prosince chtěl odvézt na Sázavu, očividně ji tím zaskočil.
"Ale já -" namítala překvapeně.
"- jsem s tím nepočítala," doplnil za ni Kvido rezignovaně. "Já vím."
"Promiň," omlouvala se dívka. "Netušila jsem, že to myslíš vážně..."
"Ale proč bych ti to proboha jinak říkal?"
"Myslela jsem si, že..."
Ani tentokrát svou odpověď nedokončila, a namísto toho se ukazováčkem plaše dotkla Kvidova spánku.
"Co sis myslela?"
"Že mi chceš jenom udělat radost."
Kvido v duchu napočítal do desíti.
"Nastup si," požádal ji."Teď dávej pozor," promluvil později. "Právě najíždíme na dálnici. Na třicátém čtvrtém kilometru je
odbočka na Sázavu - věříš mi?"
"Ano," usmála se dívka.
"Domluvme se takhle," pokračoval Kvido. "Pokud na tom sjezdu skutečně odbočím, bude to definitivně znamenat, že to s tebou
v životě myslím vážně - dobře?"
Otočil se od volantu a věnoval dívce dlouhý pronikavý pohled.
"Dobře," souhlasila nepřesvědčivě.
Kvido raději pustil zprávy - z kterých se dozvěděl, že nový ředitel České televize Hodač, jmenovaný zpolitizovanou Radou české
televize velmi narychlo a za velmi podivných okolností, obsadil do klíčové funkce šéfredaktora zpravodajství Janu Bobošíkovou.
Kvido prudce udeřil rukou do palubní desky. Dívka k němu polekaně vzhlédla.
"Vévévé tečka Klaus tečka cé zet," poznamenal.
Dívka nechápala.
"Ta ženská dělala Klausovi internetový stránky," vysvětlil jí. "ODS se pokouší ovládnout Českou televizi."
První, koho v Sázavě spatřili, byl doktor Lichr: stál na terase, kouřil a zamyšleně si prohlížel větve vánočního smrčku, jenž byl
opřený o dřevěné zábradlí.
"To je tatínek?" pošeptala Kvidovi dívka.
"To je náš rodinný psychiatr," řekl Kvido. "Zdravím vás, doktore!" zavolal.
Lékař mu cigaretou pokynul na pozdrav.
"Jste tu na Vánoce, nebo pracovně?" zajímal se Kvido.
"Obávám se, že spíš pracovně."
"Co se děje?"Než stačil psychiatr odpovědět, otevřely se dveře a z domu vyšly tři ženy: matka, uplakaná Sára a učitelka
Daňková.
"Ach tak, již chápu," řekl Kvido. "Dobrý den, paní učitelko. Ahoj, mami. Nazdar, Sáro. Dovolte, abych vám představil svou
dívku."
"Ááá, vítejte, mistře!" řekla potěšeně Kvidova někdejší učitelka. "Veselý Vánoce!"
"Dobrý den. Běžte dál a nezouvejte se," vyzvala je Kvidova matka.
"Nazdar," vzlykla Sára.
"Co se děje?" opakoval Kvido. "Kde jsou moji roztomilí synovci? A kde je bratr?"
"Tví synovci jsou s tvým bratrem v dětském pokoji," informovala ho matka. "Vysvětluje jim, co to byl holocaust."
"Chvályhodné," pravil Kvido. "A kde je otec?"
"Tvůj otec oddává jistou zde naturalizovanou Polku a jejího milého - on je mimochodem Ukrajinec," odpověděla matka a
podala mu jakousi videokazetu. "Tohle si pusťte."
Kvido pohlédl na štítek na hřbetu. Vánoční besídka 2000, přečetl si.
"Aby tvoje slečna naši rodinu tak nějak lépe poznala," dodala matka.
Doktor Lichr a učitelka Daňková se zasmáli.
"Já se z nich vážně zblázním!" vzlykala Sára.
Kvido se původně domníval, že Marco s Pávem narušili poklidný průběh školní besídky sprostými slovy, a proto se na
videozáznam v duchu tajně těšil.
"Jestli nejseš puritánka, tak se ti to video bude líbit," sliboval své dívce, když v obývacím pokoji vkládal kazetu do
přístroje.Matčinu předchozí zmínku o holocaustu pochopil pár vteřin poté, co se po nejrůznějších tanečcích, recitacích a
písničkách objevili Marco s Pávem na scéně. Oba měli na sobě kostým, stylizovaný do podoby králíka.
"Tak teď," řekl Kvido. "To jsou voni. Sleduj!"
V usměvavých tvářích dvojčat bylo potměšilé, jakoby slavnostní očekávání, které už Kvido znal: takhle se chlapci tvářili
pokaždé, když se chystali něco provést.
Marco pohlédl na Páva a postavil se k mikrofonu.
"Heil Hitler!" vykřikl vesele a zdvihl pravici k nezaměnitelnému pozdravu.
"Heil Hitler!" zakřičel Pavo a rozesmál se.
V tomto okamžiku záběr kamery nevysvětlitelně zakolísal a patrně nezáměrně švenkl z jeviště dolů, do tváří konsternovaného
publika. Někteří rodiče se pohoršeně postavili a žádali na přítomných učitelkách vysvětlení.
"Sieg -" zvolal Marco.
"Heil!" dokončil Pavo.
Než je učitelka odvlekla, stihli nacistický pozdrav ještě čtyřikrát zopakovat.
Do pokoje nahlédla Kvidova matka.
"Tak jak se vám to líbilo?" chtěla vědět. "Moment, nebudou už zprávy?"
"Úžasnej biják," pochválil kazetu Kvido. "Trochu mi to připomnělo film Triumf vůle od proslulé německé režisérky Leni
Riefenstahlové. Přepni to prosím tě na zprávy," požádal svou dívku.
V předsíni se otevřely dveře: Kvidův otec se vracel z obřadní síně.
"Zprávy!" volal. "Pusťte zprávy!"
Kvidova dívka nervózně vstala z gauče.
"Dobrý den," pozdravila.
"Dobrý den!" hlaholil s úsměvem Kvidův otec.Tmavý oblek mu slušel.
"Nazdar, starosto!" přivítal jej Kvido. "Víš o tom, že ti na místní základce vznikaj neonacistický buňky?"
"Srandičky, srandičky," pravil otec a pohlédl na hodinky. "Počkejte, za dvě minuty jsou zprávy."
"Zprávy!" křičel z dětského pokoje Paco. "Budou zprávy!"
Sára věnovala Kvidově dívce významný pohled.
"Tak to vidíš," řekla. "Tak takhle v jejich rodině probíhaj Vánoce..."
Takzvaná krize V takzvané televizní krizi v závěru roku 2000 šlo nepochybně o peníze a o nezbourání pracně a možná i
nákladně vybudovaných vztahů mezi Českou televizí a některými skupinami umělců.
"To je neuvěřitelný! Ředitelkou zpravodajský redakce se stane ženská, která prokazatelně dělala Klausovi internetový stránky, a
sotva nastoupí, dá výpověď dvaceti nejznámějším televizním redaktorům, dokonce na ně podá trestní oznámení!" zuřil Paco. "A
místo nich si přivede Antonína Zelenku, kterej z ODS vystoupil sotva před půl rokem, a to navíc jenom proto, aby moh
nezávisle moderovat nejsledovanější diskusní pořad V pravé poledne!"
"A Klaus bezostyšně navrhuje Českou televizi zprivatizovat" zlobila se Kvidova matka.
"A předseda nezávislý televizní rady Mareš si v prosinci celkem sto třicet osmkrát telefonuje s předsedou parlamentní mediální
komise a místopředsedou ODS Langrem!" konstatoval Kvido.
"A Kateřina Dostálová z ODS, členka téže komise, si s podobnou frekvencí telefonuje s Janou Dědečkovou z televizní rady - s
Janou Dědečkovou, která je v přímém rozporu se zákonem o České televizi rovněž Členkou ODS," připomněl jim otec. "A
dokonce spí v Krkonoších v jejím penziónu."
"A to předtím tvrdila, že ji osobně nezná!" doplnila ho matka.
"A když se redaktoři vzbouřej, tak na ně chtěj Langer s Dostálovou volat policii," řekl Kvido.
"Ale není to normalizace," řekl Paco.
"Ne," řekl Kvido. "Protestujícím umělcům jde nepochybně o peníze."
Nedělejme politikům voly!
Snad ještě nikdy nevyjadřovalo žádné heslo tak věrně Kvidovy pocity jako to, které po celé Vánoce vídával na Kavčích horách
na budově televizního zpravodajství. Po celé dva týdny sem každý večer přicházel se svou dívkou a obvykle i s Pacem, který na
shromáždění přijížděl až ze Sázavy, aby tak jako všichni přítomní podpořil stávkující redaktory - ale nejen je. Kvido věděl, že
zdaleka nejde jen o televizi. Kdykoli stál za mrazivého podvečera uprostřed podupávajícího a posmrkávajícího davu,
uvědomoval si, že tu jde o mnohem víc - o vzpouru proti rostoucí politické aroganci. Zároveň cítil veliké zadostiučinění, neboť
se zde mohl na vlastní oči přesvědčit, že není ve svém rozhořčení zdaleka sám, ale že jeho hněv spontánně sdílejí tisíce dalších
spoluobčanů. Lidé se na sebe už opět usmívali - jako tehdy v devětaosmdesátém - a onen ohlušující pískot, který se ozýval
prakticky pokaždé, kdykoli se Václav Klaus či Ivan Langer objevili na dvou velkoplošných obrazovkách, zněl Kvidovi doslova
jako rajská hudba.
Tohle byl důkaz, který potřeboval. Důkaz, že to opravdu není on, kdo zcela ztratil soudnost.Několikrát byl požádán, aby
podobně jako desítky herců, zpěváků, spisovatelů a dalších známých osobností ke shromáždění krátce promluvil z malé
tribuny, nasvícené ostrým světlem filmařské lampy. Kvido nerad improvizoval, a tak do mikrofonu pokaždé přečetl jednu ze
svých drobných politických satir.
Když jednoho večera během četby fejetonu s názvem Klikněte na Klause! zdvihl oči k mnohatisícovému davu, aby se trochu
ješitně ujistil, že se jeho textu dostává patřičného ohlasu, spatřil Kvido mezi lidmi stojícími v první řadě pod tribunou dědečka
Josefa. V onom zlomku sekundy si stihl pouze všimnout, jak dědeček v němém pozdravu pohnul rty, jak mu jde kouř od úst a
jak přikládá ukazováček ke štítku čepice z pravého bobra.
"Otevřel jsem si na Internetu oficiální domovskou stránku ODS," četl Kvido. "Hned nahoře je inzerát Václava Klause na novou
knihu Václava Klause Země, kde se již dva roky nevládne, opatřený malou fotografií Václava Klause.
Vedle inzerátu je modrý rámeček s větší fotografií Václava Klause - a pod ni malý šedivý čtvereček s nápisem JdU"
Dramaticky se odmlčel a dav v předtuše odhadnutelné pointy pobaveně zašuměl.
"Zprvu mne to zaskočilo," pokračoval Kvido, "ale po pečlivém zvážení všech důsledků, které by z takového činu mohly plynout,
jsem na čtvereček - dokonce poměrně vášnivě - kliknul."
Nad hlavami lidí přelétla vlna smíchu, k níž se postupně přidával potlesk.
"To je vono!" začal kdosi rytmicky skandovat.
"To je vono!" bouřilo vzápětí celé shromáždění.
Kvido, na jehož tváři se objevil spokojený úsměšek, sice zaznamenal, že jeho dědeček netleská, ale nepřikládal tomu větší
význam."Nestalo se vůbec nic. Klaus sice zmizel, ale jenom dočasně -"
"Škoda!" vykřikl kdosi.
"- a navíc se na monitoru objevil dlouhý seznam Klausových článků a projevů, začínající textem Romské útěky z nerozumu."
Lidé - kromě dědečka Josefa - se znovu zasmáli. Kvido si už trochu nervózně připomněl dědečkovy nedávné politické
preference.
"K úternímu poledni navštívilo tuto stránku 101 633 lidí. Pokud jste to ještě neudělali, navštivte ji také - a klikněte na Klause."
Kvido opět udělal pauzu, během níž se snažil nedívat do zamračené tváře svého dědečka.
"Kdo ví, třeba se to někomu konečně povede!" zakončil.
"Ahoj, dědo, co tady děláš?" začal opatrně, když se po skončení akce k dědečkovi prodrali davem. "Vždyť je dneska trojka..."
"Trojka?" nerozuměla Kvidova dívka.
"Třetí stupeň zátěže, ohrožující lidi s ischemickou chorobou srdeční," vysvětlil jí Paco. "Říkaj to ve zprávách o počasí."
Dědeček pozoroval oba vnuky velice shovívavě.
"No, trikolóry máte pěkný!" promluvil konečně. "Pánové revolucionáři!"
Kvido by byl nikdy nevěřil, kolik posměchu lze vložit do slova trikolóra.
"Jestlipak tam taky spíte?" zajímal se dědeček a pokynul holí k zářícím oknům redakce zpravodajství. "S panem Rumlem? Nebo
s panem pámbíčkářem Halíkem? Ve spacáku?"Kolemjdoucí dvojice postarších manželů se překvapeně ohlédla. Kvido nasadil
ironicko-omluvný výraz.
"Ne, dědo," řekl. "Nespíme."
"Jak se ti líbil bráchův fejeton, dědo?" zeptal se Paco konfrontačně. "Dobrý, ne?"
Dědeček neodpovídal. Pohledy bratrů se střetly.
"Jo tak!" řekl Paco. "Vono už se na Klause zase útočit nesmí, že jo?"
Jeho údiv jako by rostl.
"My už zase pana profesora zbožňujeme, že jo? Vše odpuštěno, že jo? Podejme si všichni pac - je to tak?"
Dědeček se na Paca díval s nesmírnou převahou.
"Tak já vám něco řeknu," zvýšil hlas, zdvihaje hůl vysoko do vzduchu: "Von je ten Klaus nakonec stokrát lepší než všicky ty
takzvaný umělci, co se tady do něho navážej!"
Hned několik odcházejících demonstrantů věnovalo dědečkovi upřeně tázavý pohled. Kvido si uvědomoval, že před inzultací
chrání dědečka právě jen ony vysmívané červenomodrobílé trikolóry, které mají s Pacem připnuté na kabátech.
"Nerozčiluj se, dědo," upozornil ho Paco, "nebo to s tebou zase sekne."
"A jestli jo," řekl Kvido výhružně, "tak nepočítej s tím, že ti s těmahle politickejma názorama budeme platit nadstandardní
pokoj!"
Jeho dívka mu nesouhlasně stiskla ruku.
"To teda ne!" přidal se Paco. "I kdybys měl ležet s nějakým cikánem."
Dědeček náhle vypadal dosti zaraženě.
"Tak pojď, dědo," řekl Kvido chlácholivě a vzal ho za loket. "Odvezeme tě domů."
Z deníčku Aničky
4. ledna 2001
Milý deníčku, tak UŽ!!!
Stalo se to na Silvestra!!! Jak na Nový rok, tak po celý rok!!! Konečně!!! V sedmnácti jsem byla ve třídě skoro poslední, už si ze
mě holky začínaly dělat srandu. Hlavně Povejšilová, ale na ty její kecy jsem kašlala, protože když někdo začne šukat ve dvanácti
jako vona, tak je jasný, že jí všechny ostatní holky nutně připadaj sexuálně vopožděný.
Ale jsem ráda, že jsem si počkala, protože to bylo moc krásný!!! Bylo to u mě doma. Líbilo se mi, že na mě Petr nespěchal.
Studuje na pedáku češtinu a angličtinu a je fakt chytrej. Zapálila jsem svíčky a aromatický tyčinky, pustili jsme si to cédéčko,
kde hrajou nějaký dva Dánové na bonga, a četli jsme si nahlas Hrubínovy překlady Paula Verlaina, který mi Petr dal k
Vánocům. Tahle básnička se nám oběma líbila nejvíc: Ta křehká krása žen, ruce, jež bledost pily / ty milosrdných sester i ty
vražednic / ty oči, kde už není zvířecího nic / než záblesk, jehož "dost" v nás krotí temné síly. Na tyhle úplně ulítávám. Petr
taky. Hodilo nás to do šílenýho poklidu a pohody, vůbec jsem nebyla nervózní. Petr hrozně moc čte, hlavně dekadentní poezii,
Krchovskýho a Ladislava Klímu, což se naprosto shodnem.
Taky čte různý zajímavý psychologický a historický knihy a východní filozofii a chce jet určitě na několik měsíců do Indie. Když
jsem se mu přiznala, že můj otec je komerční spisovatel (von do ty doby nevěděl, jaký mám příjmení),vypadal nejdřív trochu
zaraženě, ale potom mi řekl, že mu to nevadí, protože rodiče si nikdo nevybírá, a že známkou dospělosti je, že se člověk za svý
rodiče nestydí, i když k tomu má třeba důvod. Líbí se mi, že je tak tolerantní.
A hlavně je krásnej! Hrozně mě baví se na něho dívat, když spí. Má nádherný voči a dlouhatánský řasy. A úplně nejlepší ze
všeho je, že je jogín! Kolem patnácti byl anarchista, ale s tím jenom dočasně koketoval, zatímco jóga je fakt jeho parketa.
Naučil mě i tantrický sex a ukázal mi při milování různý pozice -ještě před tejdnem bych nevěřila, že je něco takovýho vůbec
možný. Nejlepší ze všech byla ta poloha, která se jmenuje "Schody nebeského chrámu".
Když jsem to řekla tátovi, úplně zblednul. Docela mě to pobavilo. Hlavně že předtím tvrdil, že je moderní otec, kterej nehodlá
podstupovat marný zápasy s přírodou a tak dále. "Bylo to... bezpečný?" zeptal se jenom. "Moc ne," odpověděla jsem. "Několikrát
už jsem měla pocit, že si vytrhnu ze zad páteř." Připadalo mi to fakt vtipný, ale fotřík se vůbec nesmál V poslední době je
musím říct celkem fajn, ale ten generační rozdíl tam prostě je, to se nedá nic dělat.
Jako včera na ty demonstraci na Václaváku. Bylo tam prej skoro sto tisíc lidí. Mluvil tam kdekdo, hlavně různý herci a tak, ale
bylo to hrozně dlouhý a hlavně byla strašlivá kosa. Macháček, co hrál v Samotářích, byl ale fakt sladkej, což jsem samozřejmě
Petrovi neřekla. Původně jsem tam jít nechtěla, protože se v ty televizní problematice zase tak neorientuju, ale potom mi Petr
vysvětlil, že prej chce Klaus zrušit druhej program, což mě fakticky naštvalo, a tak jsme tam šli. Holky ze třídy samozřejmě
nešly nikam, ačkoliv jsem je přesvědčovala, ale řekly mi, že kvůli druhýmu programu na Václavák rozhodně mrznout nepudou.
"Až budou chtít zrušit MTV, tak mi řekni," sdělila mi Pouejšilová. Shodli jsme se s Petrem, že už je vážně totálně vypatlaná. No
nic. Když jsem na ty demonstraci z ničeho nic uslyšela naše jméno a táta se objevil na pódiu a skoro všichni tleskali, okamžitě
jsem začala bejt hrozně nervózní, aby fotřík před Petrem neplácnul nějakou blbost, ale lidi se celkem bavili, takže jsem na tátu
kupodivu byla docela pyšná. Zeptala jsem se Petra, jestli by mu nevadilo, kdybych ho tátovi potom představila, abysme to měli
jednou pro vždy z krku, a on k mýmu překvapení souhlasil.
Trvalo nám ale půl hodiny, než jsme se po demonstraci protlačili blíž k pódiu, takže táta málem odešel dřív, než jsem na něj
stihla zavolat. Nejdřív se leknul, protože přímo vedle něj stála ta jeho nová brejlatá holka, ale mně byla celkem sympatická.
"Tohle je Petr, tati," oznámila jsem mu, když jsme se k němu konečně propracovali. "Těší mě," řekl a podal Petrovi ruku. Potom
na mě mrknul:
"A tohle je moje přítelkyně, se kterou děláme všechny ty hnusný věci." - "Ha ha," ušklíbla jsem se a vysvětlila jsem Petrovi, o
jakou jde narážku. Najednou to začalo bejt trapný, tak jsem navrhla, abysme zašli někam na kafe. "To jako všichni čtyři?" zeptal
se táta udiveně. "Jasně že všichni čtyři," řekla jsem. Táta mlčel, ale všimla jsem si, že skoro začal želvit. "Můžu tě políbit?"
povídá mi potom. Podívala jsem se na Petra a zdvihla jsem oči v sloup. "Jo, můžeš," řekla jsem. "Známkou dospělosti je mimo
jiný to, že se člověk přestává za svý rodiče stydět."
Obavy z budoucnosti Ne, žádnou obavu z budoucnosti nemám. A přemýšlet v kategorii neuskutečněných snů neumím.
"Dneska ti chci něco říct," oznámil Kvido jednoho sobotního květnového rána roku 2001 před cestou na Sázavu své dívce,
kromě obvyklé cestovní brašny nesl ještě obrovské klubko zbrusu nového konopného provazu, které právě s nevysvětlitelnou
opatrností uložil do kufru auta.
"Jo? A co?" zeptala se podezíravě dívka, která se pořád ještě neuměla těšit.
"Něco zásadního," odpověděl tajuplně Kvido.
Dívka poplašeně zatěkala očima.
"Zásadního? Jak to myslíš - zásadního?"
Kvido jen pokrčil rameny.
"A na co máš ten provaz?" vyzvídala dívka a přinutila se usmát.
Všimla si Kvidovy slavnostní nálady už u snídaně a od té doby se ji snažila sdílet spolu s ním - avšak ona neurčitá obava, která
se jí nyní objevila v hlase, byla pro Kvidovo vnímavé ucho nepřeslechnutelná.
"Na tom se tě chystám oběsit," povzdychl. "Nastup si."
Před domem rodičů Kvido dle svého zvyku třikrát krátce zatroubil. V kuchyni se vzápětí otevřelo okno, z něhožse vyklonila
Kvidova matka, a s úsměvem jim zamávala.
Mezitím už také přicházel Paco se Sárou.
"Nazdar, kde jsou naši příslušníci Hitlerjugend?" volal Kvido. "A kde je otec? Jak to, že necítím gril?"
"Hoši jsou zavřený ve sklepě," informovala ho švagrová a potom ho unaveně políbila. "Ty maj zase dneska den! Vůbec mě
neposlouchaj - ale vůbec!"
"Nekritický vztah k autoritám je bezcenný," prohlásil Paco hlasem Václava Klause a přivítal se s Kvidovou dívkou.
"Připusťme nejprve, že každý člověk, snad kromě Robinsona Crusoe na pustém ostrově, je člověkem politickým," doplnil ho
Kvido týmž hlasem.
"Jsem stoprocentně přesvědčen, že už jsme normální demokracií," opáčil Paco.
"Nepohodu nevytváří bulvár, ale týdeník Respekt," pravil Kvido.
"Především se u nás vědomě vytváří obraz špinavosti politiky, a ten od účasti ve volbách spíše odvádí."
"Některé atentáty přecházím tak, že je nevnímám."
"Za tu dobu, co působím v politice, jsem objevil spoustu lidí."
"Nechte těch šaškáren, jídlo je na stole," upozornila syny matka. "A pospěšte si laskavě. Po obědě jdeme s otcem do tanečních."
"Člověk mého typu a jistého založení," obrátil se k ní Paco, "nikdy nebyl pasivním přikyvovačem, ale vždycky někým, kdo buď je
v čele, anebo stojí sám."
"Lidské charaktery měly za komunistické éry možná dokonce ještě více příležitosti projevit se než dnes," vysvětlil matce Kvido.
"Ale já slovo disident nerad používám, protože myslím, že jeho definice je velmi sporná a velmi složitá," promluvil Paco."Pokus
stát se hippíkem by pro mě byl asi něco takového, jako stát se dnes bezdomovcem," řekl vážně Kvido. "To prostě nepřicházelo v
úvahu, k tomu jsem nesměřoval."
"Nechte toho," žádala je matka znovu. "Přiveďte děti a pojďte, nebo to vystydne!"
V okně se objevil Kvidův otec, na sobě měl jen bílou košili, na niž se pokoušel uvázat stříbrného motýlka.
"Nazdar, starosto," pozdravil jej Kvido.
"Ahoj! Viděli jste naši kašnu?" zajímal se otec. "Už kašní!"
Kvido přikývl a zdvihl uznale palec.
"Vzpomínám si na jedno velké evropské fórum, několik set posluchačů, a Margaret Thatcherová a já jsme tam hovořili," řekl
Paco.
Kvido se uchechtl.
"A ona dostala otázku o Rusku, kdy tam nastane skutečná změna k lepšímu," pokračoval Paco. "Ona odpověděla: až se tam
prezidentem stane Václav Klaus, který sedí tady vedle."
Matka se naposledy objevila v okně.
"Ke stolu!" zvolala důrazně. "A u jídla žádné řeči o Klausovi!"
Paco chtěl očividně ještě pokračovat, ale Kvido mu ucpal ústa rukou a zatlačil ho před sebou do domu.
"Jak říká Čechov," dodala Kvidova matka jakoby pro sebe: "Neutrácet život v každodenní mizérii..."
Jakmile se dům po obědě vyprázdnil (rodiče odešli do tanečních a Paco se Sárou a s dvojčaty na povinnou procházku), uchopil
Kvido svou dívku za ruku, odvedl ji k autu a vyndal z kufru konopný provaz.
"Kam jdeme?" chtěla vědět dívka."Hned uvidíš," řekl Kvido.
Přešel příjezdovou silničku, přes příkrou mez osázenou několika malými jehličnany se vyškrábal na přilehlé pole a vydal se
směrem k jeho středu. Dívka ho váhavě následovala. Svěže zelená tráva byla nedávno posečená a v teplém vzduchu už bylo cítit
přicházející léto. Kvido se obrátil, zdvihl hlavu k blankytně modrému nebi a několik metrů šel pozpátku, klouzaje pohledem po
lesnatém říčním údolí, které se nad městečkem stáčelo do tvaru podkovy. Konečně se zastavil a spokojeně se rozhlédl: dům
rodičů byl stále na dohled, ale přesto v dostatečné vzdálenosti.
"Je tu hezky, že jo?" řekl.
Dívka horlivě přikývla. Kvido udělal několik rázných kroků k asi půlmetrovému dřevěnému kolíku, zatlučenému mezi dva
temně hnědé krtince, a jakmile k němu dívka dorazila, předal jí klubko.
"Podrž to prosím tě."
Přivázal ke kolíku konec provazu a rukou ukázal k vzdálenému místu, kde v trávě žlutě svítil další kolík.
"A teď s tím běž támhle!"
"Počkej," řekla dívka.
Hleděla Kvidovi přímo do očí.
"Chceš říct, že tohle je -?"
Kvido se samolibým úsměvem přikývl a vychutnával si dívčino překvapení.
"Ano," řekl pyšně. "Naše parcela. Pro náš dům."
Dívka ho objala a Kvido po chvíli ucítil na tváři její slzu. Tušil, že celá tahle scéna je zcela nepochybně kýč, ale pokud šlo o
něho, byl to kýč nanejvýš milý.
"Přestaň želvit a běž," pravil naoko drsně.
Dívka se vysmrkala, podkasala si modrobílé kostkované šaty a poslušně vykročila. Kvido šel pomalu za nía po celou dobu se
díval, jak se její opálená lýtka míhají nízkou trávou. Společně omotali provaz kolem druhého a posléze i třetího kolíku. Nyní už
bylo zřejmé, že jde o dost velký pozemek.
"Nevím, co mám říct," promluvila dívka.
"Ještě jeden kolík," řekl Kvido.
Když přicházeli - bok po boku - do posledního rohu parcely, v rychle odvíjeném klubku se náhle cosi zablýsklo.
Dívka se zastavila a prsty nahmatala lesklý předmět.
Ohromeně ke Kvidovi vzhlédla.
"Musíš to nejdřív odvázat," instruoval ji Kvido.
Dívka sklopila hlavu. Kvidovi se dojetím sevřel krk, rychle zbytek provazu odmotal a prstýnek nasadil dívce na příslušný prst.
"Tak co, ještě pořád se bojíš?" zeptal se triumfálně.
Odpověď si v dívčiných očích přečetl ještě dřív, než provinile, omluvně přikývla.
Obsah Aktivní podíl..................................... 7
Neobyčejní lidé ................................. 14
Neuchopitelná změť typů lidí ..................... 20
Z deníčku Aničky ............................... 26
Plytké zabíjení času .............................. 29
Zrození lidského díla ............................. 37
Nesebevědomý člověk v otevřeném světě .......... 42
On the Road .................................... 48
Rány pod pás ................................... 54
Osvobození člověka ............................. 58
Umírněná oslava ................................ 63
Hlavní bezmoc .................................. 70
Úsměvy privatizace .............................. 74
Z deníčku Aničky ............................... 82
V čase narůstající mezera ......................... 85
Formující vlivy směšných lásek ................... 90
Levicová ambice přetvářet........................ 95
Nepřijatelné primární programy .................. 100
Pomezí dobrodružnosti.......................... 106
Pětiletí levičáci ................................. 113
Konec iluzím ................................... 119
Přidrzlá generace ............................... 125
Slova, která se nesmějí říkat...................... 132
Z deníčku Aničky ............................... 139
Složitější okamžik země ......................... 142
Neofrněná etika ................................ 148
Zaujatost neznámých lidí ........................ 154
Unikátní příhoda ............................... 159
Shovívavý, férový svět .......................... 165
Etika prozaika .................................. 172
Průlom proti uznávané normě .................... 178
Největší úkol současnosti ........................ 186
Chybějící hloubka .............................. 192
Ironická provokace ............................. 196
Takzvaná krize ................................. 201
Z deníčku Aničky ............................... 206
Obavy z budoucnosti ........................... 209
Vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2002 jako svou 224. publikaci Odpovědný redaktor Miloš Voráč Obálka a grafická
úprava Bedřich Vémola Fotografie na záložce Jana Noseková Sazba z písma Tyfová antikva [Imprimatur] Tisk Ueberreuter
Print, s. r. o., Pohořelice Vydání první
218 stran Náklad 30 000 výtisků Cena 225 Kč
Názory na vraždu Báječná léta pod psa Nápady laskavého čtenáře výchova dívek v Čechách Účastníci zájezdu Zapisovatelé
otcovský lásky Povídky o manželství a o sexu Nové nápady laskavého čtenáře Švédské sloty aneb Jací jsme Román pro ženy
Nakladatelství Petrov, vydávající původní českou tvorbu, včetně knih Michala Viewegha, Jiřího Kratochvíla, Saši Berkové,
Zdeňka Zapletala, Ivana Wernische a dalších, naleznete nejen v Brně, ale také z kteréhokoli místa na zeměkouli na internetové
adrese: www.ipetrov.cz

MICHAL VIEWEGH BÁJEČNÁ LÉTA S KLAUSEM VYDAVATELSTVÍ

Transkript

Podobné dokumenty

DÍLO: BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA • zasazení výňatku do kontextu

Ukázka č. 3 - World`s Green Lungs