Životní příběh Miloše Plachty

Životopis pana Miloše Plachty
Autoři: Veronika Lamačová, Štěpán Strnad,
Nikola Bímonová, Tereza Fučíková
1
Miloš Plachta – životopis
Miloš Plachta se narodil 7. 7. 1941. Narodil se v době 2. světové
války, tedy do Protektorátu Čechy a Morava. Jeho život plynul
několika zeměmi, a jak sám říká: „Nikdy jsem se nepřestěhoval,
přesto jsem žil v několika státech.“ Nejdříve v Protektorátu Čechy
a Morava, poté v demokratické republice vedené prezidentem
Benešem, což je období od roku 1945 až do roku 1948.
Po 25. únoru se dostal k moci Klement Gottwald a byla tu lidově
demokratická republika. 11. července 1960 jsme přibrali ještě jedno S, Miloš Plachta se rázem stal
občanem Československé socialistické republiky (ČSSR). 17. listopadu 1989 došlo k revoluci, přeměnil
se tedy i název státu na Československá federativní republika (ČSFR). Jelikož se čeští a slovenští
poslanci o názvu hádali, došlo opět k přejmenování na Česká a Slovenská Federativní Republika
(pravopisně nesprávný název). Od roku 1993 žijeme v České republice.
Pan Plachta se narodil v Semilech, v domě u
Tomíčků ve Vysocké ulici. Pan Tomíček byl
varhaník. Maminka pana Plachty byla učitelkou,
vystudovala němčinu a češtinu, ale po válce se
zařekla, že němčinu učit nikdy nebude, byla na
Němce nazlobená. Učila tedy léta na základní
škole v družině. Tatínek pana Plachty byl doktor
práv. V té době však ještě doktorem nebyl,
protože Němci zavřeli vysoké školy. Proto
dostudoval až po válce. V době okupace tatínka zatklo gestapo, za to že působil v odbojové činnosti.
Když k nim přišli, tak se zalekli, jelikož malý Miloš v té době onemocněl záškrtem. „Po této nemoci
jsem byl docela zocelený, tedy doktoři mě ani neznali“. Jeho maminka se velice obávala, že se tatínek
nikdy nevrátí, proto panu Plachtovi nechávala narůst dlouhé
vlasy a nechávala ho fotit u pana Hilgra . Fotky potom posílala
tatínkovi do vězení. „Jinak jsem měl dětství velice šťastné“.
Maminka se o syna dobře starala. Chodili spolu do kostela.
Dříve totiž byli skoro všichni věřící. Na slavnostech božího těla
ministroval v kostele u oltáře, kde malé děti házely pivoňkové
lístky. Na Tři krále chodili jako malí kluci na koledu: „Baltazara
dělal nějaký kluk Pěničků a Melichara dělal Pepík Dolenský“.
Z válečného období si pamatuje, jak v roce 1944 byly
bombardovány Drážďany, což bylo slyšet až v Semilech.
V roce 1945 jezdili v Semilech Rusové na koních, dávali
dětem čokolády a brali je na koně.
Rodina se musela odstěhovat od Tomíčků do vily u dnešního
zámečku. Byla to hejtmanská vila. „Jelikož byl tatínek
2
doktorem práv a úředníkem, tak jsme tam mohli bydlet. Bydleli jsme tam celá rodina.“ Tetička byla
jeptiška. Poprvé se tam setkal s narozením svého bratra a sestry. Také viděl, jak v roce 1947 vedli na
popravu kolaboranta pana Zajíčka. Šibenice stála na Malinském nádvoří, lidé seděli v parku a vše
pozorovali. Byla to poslední poprava v Semilech. V té době probíhaly tzv. retribuční soudy, což
znamenalo, že to byly nespravedlivé a především rychlé soudy.
V roce 1952 jsme museli vilu opustit a
odstěhovat se do ulice Wolkerovi. „To mně
bylo 11 let“. Ve čtvrté třídě zažil návštěvu Ivana
Olbrachta v Semilech. V roce 1953 si zahrál
v komparsu ve filmu Komedianti, kde se setkal
s mnoha významnými herci - např. s Josefem
Hrušínským, Jaroslavem Vojtou, Ladislavem
Peškem, Jiřím Marešem. „Ve filmu jsme se jen
mihnuli, ale bylo to fajn, cpali jsme se sladkou
vatou, točili na kolotočích a ještě nám za to platili“. Z tohoto hlediska byl rok 1953 moc fajn.“
Film Komedianti r.1953
11.letý pan Plachta v „námořnickém“ oblečku
Celkově ale byla 50. léta „hrozně krutá“. Lidé byli zavíráni a popravováni. Byly tu takové ošklivé
procesy - např. proces s Miladou Horákovou nebo generálem Píkou. Ale i ti, kteří v roce 1949 začali
tyto procesy zavádět, tak i ti sami byli často odsouzeni - například Rudolf Slánský (generální tajemník
KSČ). Věznice byly v té době velice kruté. Lidé bývali odsouzeni, i když třeba nic neprovedli.
„Začátkem 50. let bylo vybudováno 422 pracovních táborů a věznic. V těchto zařízeních bylo v dubnu
1950 uvězněno jen v českých zemích 6 788 osob z politických důvodů. V květnu téhož roku to bylo již
11 026 osob.“ 1
Tyto procesy vystihují filmy Všichni dobří rodáci, Kladivo na čarodějnice, Skřivánci na niti a další.
„Ve škole jsme museli být v pionýru, zpívali jsme sovětské písně, stále jsme se učili rusky “. Měli
pionýrské šátky, které museli stále nosit, kdo si šátek zapomněl víckrát, tak mu hrozilo, že se
nedostane na střední školu. „To bylo hrozné“. Ježíška měl nahradit děda Mráz - „ ve škole nám hlásili,
že už jede děda Mráz z Čukotky“.
Už i děti ve škole byly kádrovány. Vždy přišla trojice soudružek či soudruhů a ti rozhodovali, jestli dítě
půjde studovat nebo ne. To záleželo na třídním původu a také záleželo, jestli jejich rodiče byli členy
1
http://www.totalita.cz/proc/proc.php
3
KSČ, jestli neprotestovali. „To byla doba nesvobody“. Když byli volby, nesmělo se chodit za plentu
a kdo šel, tak to měl hodně špatné. Komunisté vítězili ve volbách s 99,6% hlasů.
Po základní škole šel Miloš Plachta studovat na gymnázium. Jelikož gymnáziím sebrali jeden ročník,
maturovali již v 17 letech. Po maturitě šel na pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval
obor biologie-zeměpis. Po absolvování pedagogické fakulty dostudoval na téže univerzitě obor
speciální pedagog. Do zaměstnání nastoupil na Základní školu v Podmoklicích, to bylo v 60. letech.
Vycházely výborné knihy, v kinech se hrály výborné filmy, hráli Beatles, vycházely opožděné
reportáže, např.: Jeden den Ivana Děnisoviče. Kundera napsal Žert. „Na Základní škole v Podmoklicích
jsme byli bezvadný kolektiv. Děti, když opouštěly po 8. ročníku školu, plakaly!“
Od roku 1966 to nejen v Semilech vřelo. Vrcholem dění byl rok 1968. Ludvík Vaculík napsal
do Literárních listů článek s názvem Obrodný proces v Semilech, kde popsal dění na jednom ze čtyř
mítinků, které v Semilech v roce 1968 proběhly. Diskutovalo se zde o svobodě, o roli komunistické
strany, o křivdách provedených na obyčejných a nevinných lidech apod. „V té době jsem si vzpomněl
na Láďu Daníčka, kterému vše zakázali a který zemřel.“ (L. Daníček byl kamarád, který nemohl jít
studovat, musel pak velmi tvrdě pracovat a při práci tragicky zahynul.) Proto pan Plachta vystoupil na
jednom z těchto semilských setkání s příspěvkem o tom, že nikdo nemá právo zasahovat do života
člověka a říkat mu, co může dělat a co ne. (příloha číslo 3, Obrodný proces v Semilech, Ludvík Vaculík)
21.srpna 1968 sem přišla půlmilionová sovětská vojska a tím byl přerušen demokratizační proces
v Československu. „Nedalo se s nimi bojovat, to bychom nezvládli, bylo to obrovsky nepříjemné“.
Poslouchali rozhlas, který jim předával informace o celém dění. „Tady mám fotky, jak po vpádu
sovětských vojsk do Liberce zdecimovali Benešovo náměstí“. Tanky stříleli do lidí. Byl tomu přítomen
Václav Havel, však ne jako prezident, ale jako novinář. Tato katastrofa přinesla devět mrtvých, nad
jejichž rakvemi promluvil herec Jan Tříska. Horolezci vyvěsili na Libereckou radnici černou vlajku,
která tam vlála strašně dlouho, protože nevěděli, jak ji dostat dolů.
(příloha číslo 1, foto ničení Benešova náměstí v Liberci sovětskými vojsky)
Po okupaci Československa začaly prověrky. Pan učitel
Plachta byl za své vystoupení na mítinku již sledován a
prověrkami neprošel. Jelikož neřekl, že byl pouze „pomílen“,
musel odejít ze semilské školy na ZDŠ v Libštátě, kde však
působil pouze rok a po dalších prověrkách byl přeložen na
Zvláštní školu do Lomnice nad Popelkou, kde učil od roku
1972 do roku 1989. V roce 1975 po další prověrce měl být
propuštěn úplně ze školství. Jelikož se v roce 1965 oženil a
měl živit rodinu, uvažoval o profesi řidiče nákladního automobilu. K vyloučení ze ZVŠ v Lomnici však
nakonec nedošlo. On sám tvrdí, že to bylo tím, že nikdy nebyl v komunistické straně. Ti, co byli
v komunistické straně, ti na tom byli po roce 1968 hůř. Nesměl však nikdy vyučovat občanskou
výchovu a dějepis, a to ani na ZVŠ. „Vzpomínám si, jak někteří moji známí přešli raději na druhý
chodník, aby mě náhodou nepotkali, nebo aby je někdo neviděl, že se mnou třeba krátce pohovořili.
Byl to strach a neuvěřitelná zbabělost.“ Do Lomnice nad Popelkou se však s rodinou nepřestěhoval,
celou dobu „poctivě“ dojížděl.
4
V roce 1969 jsme vyhráli hokej nad Rusi. V té době se demonstrovalo i v Semilech. „Já jsem byl
tenkrát v Praze. Situace byla vyhodnocena jako kontrarevoluce. Hnali nás po Václaváku pendreky a
stříkali vodními děly. Já jsem dostal taky pendrekem ránu a měl jsem obrovské jelito na rameni“.
Následovala 70. léta - tzv. normalizace. To se k moci dostal soudruh Husák a říkalo se tomu
posměšně „socialismus s husí kůží“. Byla to nepěkná doba, ale zas ne tak krutá jako padesátá léta. Na
Gymnáziu v Semilech došlo v době normalizace k velkým čistkám. Škola byla značně rozvrácena.
Odejít musel například bývalý ředitel Otakar Morávek (Z-D), Oldřich Kolzrt (Tv-Z), Miluše ŠeverováVolejníková (M-F), byli vyloučeni i z KSČ. Dále byly přeloženy profesorky
Věra Melichová na odborné učeliště v Semilech a Jana Přádová na
Gymnázium v Jilemnici. O. Morávek a O. Kolzrt, kteří v 60tých letech
založili v Semilech divizní atletiku, byli velmi oblíbenými profesory školy.
Ze školství však museli odejít a už se nikdy do škol nevrátili. V roce 1971
musela i z maturitního tabla zmizet jejich fotka.
Jen několik dní po Palachově sebeobětování 14. února 1969 se konal na počest Dne sovětské armády
a sovětských námořních sil v malém sále semilského kina provokativní „večer družby“. Večer byl
určený pro skalní soudruhy a soudružky. Soudružky Stínilová a Kochánková kontrolovaly účastníky
večera, ale i přes kontroly se dovnitř dostal novinář Ludvík Vaculík, který do týdeníku Listy napsal o
těchto událostech reportáž „Proces v Semilech“. Mezi pozvanými byli např. velitel turnovské sovětské
posádky, zástupci sovětské armády a další. Za zmínku stojí statečné vystoupení dětského pěveckého
sboru Jizerka, která zpívala účastníkům ruskou píseň „Uralskaja rjabinuška“. Sbor však zazpíval českou
protiokupační verzi „Smutně svítí hvězdy na mou malou zem“, kde malý sólista zpíval: „…mámo,
mámo, mámo já chci být svobodný“. Do čehož pak zpívala Jizerka: „Smutně svítí hvězdy na mou
malou zem. Tiše šumí lesy skalním obzorem. Šlehni kouzelníku tím proutkem čarovným. Mámo,
mámo, mámo já chci být svobodný“. Slova této české verze napsal Miloš Plachta. Bylo krásné a
komické, jak sovětští vojáci byli nadšení a tleskali, protože obsahu nerozuměli, zatím co čeští skalní
soudruzi se mračili jako nebe před bouří. Ani tklivá
melodie této ruské písničky nezmírnila jejich zášť.
V atmosféře, která se dala krájet, létaly dokonce
plivance. Však si také Jizerka i její sbormistři Alena a
Václav Brádlovi a autor textu velmi pokazili svůj kádrový
profil do dalších let. Před kinem však demonstrovaly asi
dvě stovky lidí z celého okresu. Skandovali hesla, která
vymyslel Karel Hádek a Miloš Hujer např.: „svobodu prý
milujou, s Rusáky se paktujou“, „malý kousek od Jizery
koukali jsme na mizery“, „v kině si dnes pěkně žerou, ať
se z toho nepo…“. Kolem 22. hodiny došlo k prvním incidentům. Jiří Urban, který šel náhodně z noční
směny, z legrace lehce bouchnul do krabice s dortem, který z oslavy odnášel příslušník StB Vladimír
Tůma. K Tůmovi přiskočil příslušník a spolu Urbana zmlátili tak, že mu přerazili nos. Ještě před půlnocí
se před kinem skandovalo a byly zde desítky demonstrantů, proti nimž brutálně zasáhli pěstmi,
obušky a slzným plynem příslušníci SNB. Nejprve byli obviněni za nepřiměřený zásah příslušníci SNB.
Proces se táhl půl roku. Za tu dobu se však spoustu věcí změnilo. Demokracie, svoboda i spravedlnost
z našeho státu vyšuměly. A z „ obrodného procesu v Semilech zbyl jen proces.“ Situace se obrátila
proti napadeným osobám a nespravedlivé tresty si odpykali nevinní lidé.
5
(čerpáno ze článku Miloše Plachty, Semilské noviny, únor 2009)
V roce 1990 Plachtovu rodinu pustili za hranice na dovolenou. Když přijeli do Rakouska, koukali „s
otevřenou pusou na zdejší poměry“. Při návratu jim na hranicích rozdělali auto a prohledávali ho.
„Auto rozdělali úplně celé a nechali nás, ať si ho sami složíme“. Hrozně se báli, jelikož vezli od otce
Rogera papíry v němčině, angličtině a francouzštině. Měli je zastrčené mezi katalogy, které naštěstí
neprohlédli, jinak by to byl velký problém. Po tomto zájezdu dostal pozvánku, aby se dostavil na
služebnu StB a SMB v Semilech. Přemlouvali ho ke spolupráci s tajnou policií. Mazali mu med kolem
pusy a slibovali, že bude svobodný, bude moct jezdit, kam bude chtít a bude mít všechno. Vybírali si
vždy člověka, který nějak trpí, aby mu ukázali ten rozdíl, co všechno může mít, když s nimi bude
spolupracovat. Spousta lidí s nimi spolupracovalo a pak říkali, že to dělali jen kvůli dětem. Byli to lidé,
kteří uměli nosit dva kabáty, a většinou jim to vycházelo. „Já jsem s StB však nikdy nespolupracoval,
na což jsem si nechal vystavit osvědčení k mé další funkci po revoluci“.
31. 5. 1990 udělila panu Plachtovi rehabilitační komise při odboru školství, mládeže a tělovýchovy
osvědčení o rehabilitování politické činnosti, za kterou byl v minulých letech postižen. Toto osvědčení
vydala Ing. Václava Kodejšová, tehdy předsedkyně ONV a později starostka Semil.
(příloha číslo 2, Osvědčení)
„Po sametové revoluci se Miloš Plachta v Semilech znovu plně zapojil do veřejného i politického
života. Stal se poslancem Krajského národního výboru a předsedou rehabilitační komise při ONV
Semily. V roce 1990 se stal ředitelem Gymnázia Ivana Olbrachta v Semilech. Všechny své síly věnoval
jeho rekonstrukci na kvalitní vzdělávací ústav. Vydal dva školní almanachy, uspořádal celostátní
konferenci o životě a díle Ivana Olbrachta. Byl oblíbeným pedagogem, miloval studenty a oni milovali
jeho. Krom pedagogické práce přijal funkci i městského zastupitele a člena městské rady. Členem rady
města byl od roku 1998 do roku 2002. Po odchodu do důchodu publikuje, přednáší, moderuje kulturní
pořady a je spoluautorem nejnovější knihy o Semilech. Od roku 2009 byl Semilským kronikářem.“ 2
U příležitosti výročí 17. listopadu na „sametovém večeru“, který se
uskutečnil 20. listopadu 2011 bylo předáno čestné občanství Miloši
Plachtovi jako osobě úzce spjaté s městem Semily. Cenu převzal od
starosty města Semily Mgr. Jana Farského. Podmět na udělení čestného
občanství zpracoval Ivo Navrátil, ředitel Státního okresního archivu
v Semilech.
Pan Plachta v dnešní době stále spolupracuje s pěveckým sborem Jizerka,
s Gymnáziem I. Olbrachta v Semilech, aktivně publikuje své články do
Semilských novin. Stále se rád věnuje práci s mladými lidmi a jeho aktivita ve veřejném životě
neustává.
pan Plachta
mládí
6
Jsme rádi, že jsme si mohli vyslechnout příběh pana Miloše Plachty.
Čerpáno: Státní okresní archiv Semily
Wikipedie
Semilské noviny
Webové stránky města Semily
Seznam.cz
Google.cz/map
Dokumenty pana Plachty
Naše Pojizeří.cz
Poznámky: 1) http://www.totalita.cz/proc/proc.php
7
Přílohy č. 1
1.ničení náměstí
2.sovětské tanky
3.Sovětské tanky
3.ničení náměstí
5.ničení náměstí
4.sovětské tanky přejíždí auta
6.sovětští vojáci
8.pohřeb 9-ti obětí vpádu s.vojsk
8
7.sovětské bojové vozidlo
Příloha 2:
9
10
Příloha 3:
Obrodný proces v Semilech
Ludvík Vaculík,Literární listy,ročník I.,27.června1968, str. 5
Přijel za mnou hubený mladík a žádal, abych přijel do Semil promluvit na mítink Klubu mladých. Řekl
jsem, že na mítinky nechodím. Namítl, že bych měl udělat výjimku, protože Semily jsou nejzaostalejší
okres, kam obrodný proces vůbec nedorazil. Řekl jsem mu, že to říká každý. Už Litoměřice jsou
nejzaostalejší okres, Ústí nad Orlicí a mnoho jiných. A všady čekají, že někdo z Prahy jim to přijde
spravit. Jen ať si to spravují sami, my jsme jen noviny, my o tom máme psát, aby to povzbudilo zas
další.
Mladík řekl, že oni si to chtějí spravit, ale kdybych já promluvil k lidem, že by je to spíš rozhýbalo. Řekl
jsem, že ničím takovým nemíním být, a zeptal jsem se, jak ten mítink má vypadat. Bledý hubený
mladík řekl, že tam bude asi devět set lidí, kteří budou dávat otázky hlavním funkcionářům okresu a
případně je žádat, aby podali demisi. Tomu jsem se podivil a řekl jsem, že jako zpravodaje a
pozorovatele by mě to zajímalo. – Když mladík odcházel, nechal mi svou navštívenku: Kája Hádek,
reklamní fotograf, Semily.
Dne 15. května 1968 jsem zjistil, že Semily jsou teplé a mdlé městečko, kde každý jde pomalu za
svým. Na asfaltu náměstí se divně vyjímala ostrá hesla: Dubček ano, Loskot ne! – Svoboda projevu,
Svoboda prezident. – Národ sobě (nevěděl jsem co). Pan Kája Hádek mi po uvítání oznámil, že okresní
funkcionáři se hanebně omluvili, avšak mítink bude! Zasmál jsem se. Zeptal jsem se, zda Loskot je
vedoucí tajemník OV KSČ. Ano, potvrdil pan Hádek a dodal, že Loskot ještě včera osobně přislíbil
účast svou či svého zástupce na mítinku, a dnes panu Hádkovi nechal u mistra vzkaz, že porada
tajemníků se usnesla, aby na mítink nikdo nechodil.
Také Veřejná bezpečnost poslala omluvný list, podepsaný majorem Špátou: „Příslušníci Sboru
národní bezpečnosti semilského okresu se plně staví za obrodný proces, což již vyjádřili v rezoluci
odeslané ústřednímu výboru KSČ… (smích v sále později)… Příslušníci VB se nebojí vystoupit před
veřejností a obhájit výsledky své práce (smích v sále)...“ Veřejná bezpečnost však vystoupí, až dostane
řádné a oficiální pozvání od nějaké organizace Národní fronty [to byla střechová organizace
povolených asociací, organizací a politických stran za komunismu, pozn. red. BL].
Zeptal jsem se p. Hádka, jak zvali, odpověděl, že zval naprosto oficiálně, totiž osobně za Klub
mladých, zbývalo mi tedy zeptat se, zda Klub mladých existuje. „A existuje ten váš Klub mladých?“
zeptal jsem se. „Ustavili jsme ho a požádali ONV o povolení.“ – „Dostali jste ho?“ Ukázal mi odpověď
ONV: pravilo se v ní, aby Klub mladých poslal zápis z ustavující schůze, oznámil složení svého
reprezentativního orgánu a předložil do 15 dnů své stanovy.
„Máte ty stanovy?“ chtěl jsem vědět. „Nemáme, to jsme právě počítali, že nám pomůžete sepsat.“
Zasmál jsem se a řekl jsem, že já přeci nemůžu a možná ani nesmím jezdit zakládat po republice Kluby
mladých. Pan Hádek řekl, že klub je založený, jen stanovy nemá. Čistě abych jim poradil…
Zamyšleně jsem přistoupil k oknu, ruce složené za zády. Přemítal jsem o tom. Ano, pokud
vzpomínám, toto vždy komunisté dělávali, a rádi, když je lid požádal. Také já musím. Ale kdo je
Hádek? A jaký lid má za sebou? „Kolik je vám roků?“ zeptal jsem se. „Dvaadvacet.“ – A kolik počítáte,
že tam přijde dnes lidí?“ – „Asi osm set.“ – „Jak to víte?“ – „Protože nedávno tady pořádal takový
mítink ČSM [Československý svaz mládeže, mládežnická organizace, pozn. BL]. Bylo narváno.“ – „A
11
proč děláte druhý mítink?“ – „Protože ten jejich nesplnil účel. Loskot na každou choulostivou otázku
opakoval, že je to vnitrostranická záležitost.“ – „To vážně říkal? Vždyť přeci nejsou dnes žádné
vnitrostranické záležitosti krom členských příspěvků!“ – „Však se mu lidi smáli!“
Pan Hádek mi přinesl jablko a kávu. Usedl jsem ke stolu. Ovšem nečetl jsem jakživ jiné stanovy nežli
stanovy KSČ. Proto jsem psal: Klub mladých je ideový svazek… Ne, to dělám jen legraci! Četl jsem také
stanovy Klubu spřízněných duší při divadle Semafor. Snažil jsem se připodobnit Klub mladých
takovému kulturnímu spolku: zájmová činnost, kulturní vyžití, diskuse, přednášky… Pan Hádek chtěl,
aby Klub mladých byl pro lidi bez omezení věku a politické příslušnosti. Zapracoval jsem to do stanov.
Odmítl jsem tam však zapracovat, že KM půjde do voleb s vlastními kandidáty. Řekl jsem, že ano,
zkusit to mohou, budou-li mít takovou autoritu, ovšem do stanov to nepatří. Napsal jsem, jak se volí
výbor klubu, odkud bude klub získávat prostředky. A napsal jsem, jak Klub mladých zaniká: usnesením
členské schůze. „Kolik máte členů?“ zeptal jsem se. Odpověděl, že členskou základnu získají právě na
dnešním mítinku, kde budou rozdávat přihlášky. „Proč tady není nikdo z přípravného výboru?“ chtěl
jsem vědět. „Pepík Dohnal každou chvíli přijde,“ odpověděl pan Hádek.
Přistoupil jsem zas k oknu a shlížel dolů na náměstí. „Národ sobě co?“ zeptal jsem se. „Národ má
něco dát taky sám sobě, a ne pořád někomu druhému,“ vysvětlil mi pan Hádek. „Co vám na to říkali?“
zeptal jsem se. Se smíchem mi vyprávěl, jak se hned druhého dne dostavilo mycí auto a svými kartáči
snažilo se umýt nápis „Dubček ano, Loskot ne.“
„Co o tom soudí váš tatínek?“ zeptal jsem se. „Teď už nic. My máme to rebelantství v rodu. On je
komunista a za tohleto bojoval…“ Tu vešel soudruh Hádek do dveří. Pozdravili jsme se. „Co říkáte na
činnost svého syna?“ zeptal jsem se. „No, co bych říkal. My to rebelantství snad máme v rodu!“
Soudruh Hádek, původně dělník, v padesátých letech pracovník ONV, dnes opět dělník, vzpomíná na
těžkou dobu, kdy musel plnit i tak obtížné úkoly, jako bylo vystěhování kulaků ze vsi; celá vesnice
přihlížela, kulakova rodina plakala, asistující příslušník SNB odmítl přiložit ruku k dílu, proto soudruh
Hádek musel sám sundat sako a vynášet z domu věci. „Otec má na tom, co se dělo, svou vinu, tak teď
mi nemůže nic říkat, když já se to snažím napravit,“ řekl pan Hádek. „No jo, co já mu teď můžu říkat,“
řekl soudruh Hádek.
Poté přišel Pepík Dohnal, protože hodina se blížila. Má rovněž 22 let, je elektroúdržbářem. Zeptal
jsem se, kdo zahájí. „Já tam něco řeknu na začátek a pak už se lidi rozjedou sami,“ odpověděl pan
Hádek. Pocítil jsem přání nebýt na žádném takovém mítinku. „K jakým závěrům chcete dojít?“ chtěl
jsem vědět. „To jsme si právě s Pepíkem mysleli, že nám pomůžete dát dohromady rezoluci. Vy jste
tak od péra.“ – „Já absolutně nemůžu dělat rezoluci! Vy musíte přeci vědět, co chcete!“ – „My to
víme, ale nedokážeme to vyjádřit.“ Postavil jsem se k oknu a četl hesla na náměstí. „A co chcete?“ –
„Aby Loskot a Putůrek šli odtamtud.“ - „Loskota nemůžete sesazovat, to je vnitrostranická záležitost.“
„Ale Putůrka můžeme žádat, ne? To je předseda národního výboru a nikdo ho nemá v oblibě.“ –
„Můžete jen v tom případě, že tam proti němu budou vážné důvody. Rozhodně se musíte zařídit až
podle situace na mítinku!“ – To je samozřejmé,“ řekl pánové Hádek a Dohnal. „Co budou lidé asi
požadovat,“ zeptal jsem se. „Lidi budou hlavně naštvaní, že nikdo z těch pánů nepřišel.“ – „Pak by
první bod rezoluce měl znít v tom smyslu: odsuzujeme postoj funkcionářů, které jsme pozvali a kteří
nepřišli…“ psal jsem.
V dalším bodu chtěli žádat OV KSČ, aby se veřejně přihlásil k Dubčekově linii tím, že začne na okrese
napravovat staré chyby a křivdy. Zformuloval jsem jim to. Dále chtěli, aby byla přešetřena po právní
stránce činnost soudruha Putůrka a aby odešel z funkce. Zdůraznil jsem těm hochům, že tento bod se
12
může přečíst, jen když v sokolovně zazní hlasy v tom smyslu. Posledním bodem usnesení bylo, že
shromáždění občané se nezúčastní žádných voleb, budou-li v nich figurovat lidé jako… doplní se
podle výsledku mítinku. „Nemůžete od stolu požadovat nic jiného, než co vzejde ze shromáždění,“
řekl jsem těm hochům opakovaně, pak jsem jim důtklivě uložil, aby nemluvili nikde o mé účasti při
přípravě usnesení, a jsem věru zvědav, jestli to dodrželi.
Když slunce zlatě zapadalo, sjela se k sokolovně auta a sál zaplnilo asi osm set lidí. Dělnictvo a místní
inteligence. Muži, ženy, staří i mladí. Rodiče s odrostlejšími dětmi. Zvědavci. Hosté z okolí. Musel
jsem si připomínat, že já za to nemůžu, že já jsem přišel jako pozorovatel. Ti hoši nastoupili na jeviště,
kde za dlouhým stolem usedli z celé škály funkcionářů volaných k odpovědnosti jen dva: okresní
prokurátor a náčelník STB. Ano, znali svou službu. Pan Hádek v bílém svetru přistoupil k mikrofonu a
obrodný proces v Semilech začal.
Byl jsem svědkem jedinečného děje, k němuž dávají dějiny příležitost jednou za uherských dvacet let.
Nevím, zda to byla spíš schůze v čínské komuně nebo happening. Trpěl jsem muka trapnosti, kdy se
mi chtělo zalézt pod židli, a z toho zase jsem se smál.
Pan Hádek zahájil tím, že vyzval přítomné, aby vstoupili do Klubu mladých všichni, „kdo to myslí se
Semilama dobře“. Když jich bude hodně, nebudou si funkcionáři příště moci dovolit nepřijít a budou
tu skládat účty, „i když to pro ně třeba není nijak příjemný“. Co se týče těch, kteří se nedostavili,
vyslovil naději, „že nám nebudou scházet. Budeme se snažit vaše otázky odpovědět sami.“
Než však začal tento slib nenuceně plnit, vystoupil jeho spolubojovník Pepík Dohnal a úvodem celé
diskuse přečetl ten návrh usnesení, v němž se na základě diskuse požadovalo, aby se OV KSČ ihned
taky přihlásil k Dubčekovi, Putůrek aby odstoupil a aby bylo zahájeno vyšetřování jeho činnosti.
Neboť shromáždění občané se nedostaví k žádným volbám, v nichž budou figurovat lidé jako Putůrek.
– Mítink měl teď o návrhu rezoluce hlasovat, ale neměl chuti.
V té chvíli se přihlásil soudruh Jíně, zaměstnanec vojenské správy a kandidát OV KSČ, a protestoval
proti tomu, že se rezoluce předkládá před diskusí. Vyslovil názor, že pozvaní zajisté měli přijít, ovšem
snad se nějak omluvili. Pan Hádek nato vyprávěl, jak byl za Loskotem, který slíbil účast, ale dnes mu
po mistrovi vzkázal, že nepřijde on ani nikdo. Pak přečetl omluvný dopis náčelníka Veřejné
bezpečnosti, sál se chvílemi smál.
Na písemné otázky z pléna odpovídal pan Hádek například takto: „Proč je KSČ v Semilech na chvostu,
když v Praze je na čele obrodného procesu? - Protože v Semilech to musí udělat někdo jinej.“ – Na
otázku, jak je možné, že Putůrek zahajoval ještě prvomájovou manifestaci, pan Hádek odpověděl:
„On si myslel, že když je u nás pravděpodobně demokracie, že si to může dovolit.“
Někdo se ptal, kolik je v sále tajných, pan Hádek řekl, že žádného nezvali, a náčelník STB major
Stříbrný od stolu potvrdil, že je tu pouze on. „Tak to je výborný,“ řekl pan Hádek, „můžeme se vesele
bavit,“ a všichni jsme se zasmáli. Na dopis dělnice Františky Valentové, proč jsou na vedoucích
místech v podniku Kolora nekvalifikovaní lidé, odpověděl pan Hádek, že zval i ředitele Kolory, jenž
však žádné problémy nepociťuje, proto nepřišel, a pokračoval, že každá diktatura je svinstvo a nyní
záleží na nás, budeme-li státem socialistickým nebo buržoazním, přičemž on osobně se kloní k tomu,
abychom zůstali státem socialistickým, když už jím jsme, ale není nadále možné, aby to bylo pod
vedením KSČ, protože v Semilech je to nejlíp vidět. Je tedy nutno založit opoziční stranu.
Tak šel kupředu tento večer, během něhož mě přišli dvakrát žádat, abych promluvil. Ale já kdepak!
Takhle to přeci mělo ohromnější cenu! Několikrát jsem vyšel ven, abych se přesvědčil, že všude v
13
přilehlých prostorách stojí dav a naslouchá. Za zády toho namačkaného davu jsem vyslechl čísi
připomínku k vyšetřovacím způsobům kapitána Tůmy z místní STB. „Podívejme se,“ zasmál se pan
Hádek v reproduktoru, „a on vypadá, jako by kuřeti neublížil. Tak se mi zdá, že se toho na něj sejde
víc. A on byl takovej zakřiknutej, když jsme ho zvali. On asi něco tušil!“
Občan Naděje, člen K 231, poslal přítomnému náčelníkovi STB stížnost, jak se s ním nakládalo po
amnestii. Náčelník odpovídal obšírně, že rovněž on byl překvapen odhaleními, jež přinášejí hromadné
sdělovací prostředky, vyslovil rozhořčení nad krutostmi, o nichž na okrese nevěděli. Byl ze sálu
napomenut, aby mluvil k věci, na niž je tázán. Pomyslel jsem si, v jak hrozné nejistotě musejí žít asi
tito lidé po celé republice, jaké to zvláštní ochromení na ně přišlo od hlavy v Praze, že tento náčelník
STB říká: „Bylo i hodně případů, a to by mi mohli přátelé tady z K 231 [K 231 byla asociace politických
vězňů, odsouzených podle nespravedlivého paragrafu 231, pozn. BL] potvrdit, že mezi nimi byli
skuteční špioni, teroristé a sabotéři.“ V boji proti nim položilo své životy na 300 příslušníků
bezpečnosti. „Ty životy také už nikdo nevrátí,“ řekl soudruh Stříbrný, ale byl sálem napomenut,
pokusil se pokračovat, byl však znovu napomenut panem Hádkem.
„Když chcete,“ pravil náčelník STB, „tak bude po vašem.“ A řekl, že za jeho působení nedošlo v
Semilech k nezákonnému jednání STB. Znovu byl přerušen a vysmát, když prohlásil, že ani dopisy se
nečetly ani telefon neodposlouchával. Mohl říci cokoli, nemohl mít úspěch. Někdo může říci cokoli,
není mu to nic platno. Jenže se – na jak dlouhou asi chvíli? – změnil nositel zájmena někdo.
Přihlásil se občan Chalabala, dělník, a vyprávěl, jak byl po amnestování zastrašován a brzy znovu
uvězněn na základě falešných svědků. Jmenoval je: Novotný a Váňa. Na dotaz ze sálu, který Novotný:
starý Novotný z Podmoklic. A dostal úhrnem 27 let (úžas v sále) a nemůže pochopit, jak proti němu
mohla svědčit taky slečna Hendrychová a slečna Kosařová, ale nediví se, že proti němu svědčil
fotograf Hilgr, ten profesionální udavač.
Lidé při takových vystoupeních pozorovali náčelníka STB, já však jsem celý večer nejvíc sledoval
okresního prokurátora, menšího černého mužíka, který se tam každou chvíli šklebil do hrsti, jak se
bavil a myslel si cosi.
Na kruhovou náves (chvílemi mi to připomínalo soud kmene) vystoupil k ohni bývalý vězeň a pověděl,
jak mu úřednice ONV paní Stehlíková znemožňovala najít si po propuštění z vězení práci. A hle, ona
byla také v davu, a šla se temperamentně hájit. Ostrá konfrontace, v níž oba trvali na svém. Kruh
kolem objektivně mlčel. Přišla připomínka, že je třeba rehabilitovat také profesora Daníčka, který byl
tenkrát vyhozen ze střední školy, kde je nyní ředitelkou soudružka Tichánková, a přeložen na
zapadlou školu.
Občan Křapka, soukromý rolník, prudce vylíčil, jak chtěl jednou v zimě jít na brigádu do lomu. „Jelikož
jsem nepostačil platit pokuty, který mně dával Petr Putůrek, ten darebák (ohlas v sále), jelikož jsem
nechtěl jít do JZD. Tak abych ty pokuty moh zaplatit, přijdu k paní Stehlíkový a ona povídá: Ne! Jedině
na drenáže půjdete! – Já povídám, paní, to nemůžu, já mám regma, na vodu nemůžu jít. Tak jsem
nesměl ani do lomu, víte? A Poláček, Petr Putůrků a Kratochvíl – to jsou pěkný čísla (velikánský
smích), říkám vám veřejně: Dvakrát jsem byl zavřenej, budu teď potřetí a pak tam půjdou ty darebáci
všechny!!“
Teď měli ti mladíci přijít se svou rezolucí! – Teď však přišel soudruh Zelinka, pracovník OV KSČ. Byli v
sále i oni. Pokusili se asi čtyřikrát obhajovat KSČ. Ačkoliv to dělali naprosto nedostatečně, sál proti
nim ani nebyl nijak zaujat. Spíše se oceňovalo, že přišli. Obec se nedala nějak zvlášť vydráždit k
14
protikomunistickým výlevům. Obec je zakřikovala, jen když takovým tím smutně obehraným,
povinným způsobem napadali první republiku a Masaryka.
Řekl bych, že většina lidí nespojovala zkompromitované funkcionáře neodčinitelně s komunistickou
stranou, ba kdyby v takové náladě a situaci (nevím, jaká je v Semilech nálada a situace dnes) nějaký
stranický orgán sám přišel a odvolal nemilované hodnostáře, získala by komunistická strana novou
autoritu téměř stejně primitivním způsobem jako v roce 1945. Naštěstí toto nikde na okresních
sekretariátech nepochopili, naštěstí vzdorují a kladou odpor, takže lid je nucen důsledněji promýšlet,
jak vyjít s komunistickou stranou. Kdyby byly ve všech okresech udělali funkcionáři rychle takový
slušný puč, jako udělal ÚV KSČ, toto demokratizační hnutí nebylo by se rozrostlo.
Nyní tu soudruh Zelinka, tajemník OV KSČ, tvrdil, že „co náš ústřední výbor pustil dolů, to je už dříve,
teď je tomu téměř rok, když se připravovalo toto.“ Odmítl za smíchu přítomných tvrzení, že úpadek
hospodářství zavinila strana, a skončil lidovou moudrostí, že „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. – Lidé
začínali zvolna opouštět mítink.
Ale musím se zmínit o pozoruhodném projevu soudruha Nyklíčka, předsedy místní organizace ČSM:
Připadá mu podivné, že táž generace, která ho dvacet let učila, kdo je zrádce a lotr, teď dává poučení
opačná. On odmítá tak rychle měnit svá hodnotící měřítka. Je pohoršen tím, že ve všech diskusích
sotva slyší promluvit komunisty. Neuznává tento Klub mladých, protože nemá důvěru v pana Hádka.
Vždyť kdo je pan Hádek? Víme všichni, že má ve svém rejstříku vykradenou lékárnu a že pomohl
tenkrát jednomu starému pánovi do Jizery. Lidé jako pan Hádek nemohou stát v čele žádné
organizace. (Potlesk.)
Pan Hádek především odmítl tvrzení, že toto shromáždění někdy soudruha Nyklíčka něčemu dvacet
let učilo. To ho učila komunistická strana, která se řádně zprofanovala. Ať se ve svých rozpacích obrátí
na stranu, tam ať mu to vysvětlí a nás nestraníky ať nechají na pokoji. Za všecko, co se stalo, může
jedině KSČ, protože každého, kdo proti tomu promluvil, dala zavřít. (Taky potlesk.) - S klidnou tváří a
jakoby i s důvěrou vyslechla obec toto objasnění páně Hádkovo: „Ano, vykradl jsem lékárnu, ale
tenkrát jsem byl mladší a udělal jsem to z blbosti. Věřte, že dnes bych to už neudělal! Poněvadž jsem
rozumnější. A co se toho pána týče, kterého jsem shodil do řeky, soudruh Nyklíček tu neřekl, proč
jsem ho tam shodil, a že jsem k tomu měl své dobré důvody. Jestliže jsem byl syčák, tedy jsem tento
Klub založil proto, že už syčák nechci být.“
V řadě lidí promluvil zevrubně profesor Daníček, aby vysvětlil osudy své rodiny po tom, co byl
vyhozen ze školy, kde je nyní ředitelkou soudružka Tichánková. Ukázal pohled na všem nám známé
školské úkazy: žárlivost, řevnivost, závist, zbabělost, služebnost.
Mohutným číslem večera pro mne byl občan Tomíček, mladý dělník, který se v té kleté době nedostal
na studia. Jeho řeč byla perfektním táborovým vystoupením, jaké pamatuji z dob předúnorových.
Dovolte mi z jeho řeči vyjmout:
„Vážení přátelé, vážení spoluobčané! Měli jsme mezi sebou mučedníky, máme mezi sebou mučitele.
V těchto dnech se často seznamujeme s životopisy vynikajících lidí, kteří mnoho vytrpěli. Seznamy
mučedníků rostou, jejich mučitelé zůstávají neznámi. Nejdražší lidé nám odešli, vrahové žijí mezi
námi. Ústřední úřady jako by o nich nic nevěděly. A proti těm, o nichž se ví, se postupuje neuvěřitelně
liknavě. Na Bezpečnost, která pro nás znamenala nebezpečnost, se rozhodně spolehnout
nemůžeme.“ (Potlesk.) - Potlesk často přerušoval jeho mistrnou řeč, při níž jsem chvílemi trnul ze
starých zásob a vážně čekal, kdy začne pracovat rušička. Ohlížel jsem se po lidech. „Komunistickou
stranu Československa je nutno považovat za zločineckou organizaci, kterou skutečně byla, a vyloučit
15
ji z veřejného dění, ať se její současní představitelé dělají sebehezčími. Jistěže budeme chtít
komunisty hnát k odpovědnosti za zruinované hospodářství…“ Díval jsem se na prokurátora. Byl
vrcholně zaujat. Občan Tomíček kromě KSČ zavrhl i ostatní strany, které se zkompromitovaly za
komunistické hrůzovlády. Vyslovil názor, že i příští volby budou fraškou, jenže méně nestoudnou. Ve
velkém omylu však žije ten, kdo považuje všecky komunisty za špatné a všecky komunisty za dobré.
Kdo je opravdu dobrý, pozná se, až bude komunistická strana demokratickou cestou zbavena
výsadního postavení. Velký potlesk – a přihlásil se prokurátor. Z jeho řeči dovolte mi vyjmout:
„Vážení přátelé, já jsem považoval nejen za služební, ale i za občanskou povinnost sem přijít, abych
zaujal stanovisko a odpověděl na dotazy, budou-li. Rozhodně nevolí správnou cestu nikdo, kdo strká
před takovýmto shromážděním hlavu do písku... Současný demokratizační proces je skutečně v
zárodku. Na toto, co se zde odehrává, nesmíme být příliš citliví. Já se domnívám, že zakřikování v
samotném zárodku demokracii asi neprospěje. Pravděpodobně nebudeme moci být citlivými ani na
některá příkrá slova, která odtud zazněla. Ano, v zápalu řečnického projevu se řeknou věci, za které
činit takového občana odpovědným by nebylo ani demokratické ani spravedlivé…“
Prokurátor Jiří Kuník dále vyslovil přesvědčení, že zvláště mladí lidé mají právo slyšet, vědět, žádat
vysvětlení od těch, kteří jsou svědky. Demokracii se budou muset učit všichni. Revoluce vynáší na
povrch i spodinu, z čehož plynou případy násilného jednání a kariérismu, jaký to odhalil například
profesor Daníček. Režim, který byl budován na průměrnosti, musel vést k odstraňování schopných.
Schopný rovná se nepohodlný. Potlesk! Ani třídní boj však nemá užívat špatných prostředků. „Já se
domnívám,“ pravil prokurátor, „že v současném období by se na stranickém školení měli členové
dovídat, co je to charta lidských práv, ke které se chce také naše republika přihlásit.“ (Potlesk) Prokurátor odpověděl na některé dotazy a na které nemohl, o těch řekl, že si je poznamenává.
K mikrofonu přikročil starý muž. Šedivý, ustaraný. Byl to pan Tichánek, otec ředitelky školy. Se
smutnou podrobností tiše začal vysvětlovat, co udělala dcera, jaké byly poměry na škole, co dcera, co
se žádalo, co dcera, jaké byly předpisy, že dcera se ničeho nedopustila, proč ve skutečnosti musel
odejít profesor Daníček a že ani nebyl poškozen na platu – smutně jmenoval základní platy a příplatky
za hodiny navíc – lidé pomalu opouštěli sál… „Ono vás to nikoho nezajímá,“ pravil pan Tichánek do
unaveného mikrofonu, „ale já musím vysvětlit, že dcera…“ pokračoval tiše a stále osaměleji. Neboť
vyprázdnilo se i jeviště.
A když pan Hádek konečně znovu dal k hlasování onu rezoluci, zbylo tam z osmi set asi sedmnáct
občanů, takže to bylo trapné ještě jednou. Tak skončil mítink, který někdo svolat musel.
(Podle poslední zprávy byl p. Tomíček v parku napaden a s. Putůrek p. Hádka žaluje.)
16