Dámy a pánové, vážení hosté, dovolte mi, abych vás jménem

Dámy a pánové, vážení hosté, dovolte mi, abych vás jménem

Dámy a pánové, vážení hosté,
dovolte mi, abych vás jménem Federace nezávislých spisovatelů přivítal na
zahájení expozice dokumentů, kterou jsme nazvali:
„Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí v letech 1945-1946“
Jestliže jsme zvolili pro motto této výstavy, slova Petra Příhody, cituji: „Nebyl to
výbuch lidového hněvu, nýbrž akt právě vznikající státní moci,“ pak to nebyl výběr náhodný, ale
pečlivý a uvážený. Jak tato výstava deklaruje ve svém názvu, šlo nám o to, doložit
politickou i faktickou odpovědnost Komunistické strany Československa za tragický
průběh soustřeďování německého obyvatelstva v severočeském pohraničí a jeho
odsun z území Československé republiky v letech 1945-1946. V uvedeném období
ovládali komunisté Vojenské obranné zpravodajství a jeho prostřednictvím velení
vznikající Československé lidové armády a rovněž Ministerstvo vnitra včetně
utvářejícího se Sboru národní bezpečnosti. Z tohoto důvodu nesou velitelé příslušných
jednotek Československé lidové armády, Sboru národní bezpečnosti a funkcionáři
Ministerstva vnitra a národních výborů z řad komunistů plnou osobní i stranickou
odpovědnost za svoji činnost, která vyvrcholila excesy a násilnostmi daleko za hranicí
lidskosti a která z hlediska státní moci vedla k jejímu naprostému selhání. Tato výstava
ukazuje, že to bylo možné jen proto, že si příslušníci Svobodovy armády s sebou
přivezli na pancířích tanků ze sovětského svazu infekci zla, která vedla nejprve k
infiltraci komunistické ideologie do státních struktur a později k explozi
nekontrolovaného brachiálního násilí, jež bylo pojmenováno jako český gestapismus.
Tento leninský princip brutální jakobínské moci byl nejprve uplatněn proti našim
spoluobčanům německé národnosti a později, když se ověřil jako vhodný nástroj k
likvidaci politických odpůrců i proti tzv. vnitřnímu nepříteli, kterým se ukázali být
všichni ti, kteří kladli odpor komunistické ideologii. Není pochyb o tom, že násilné
akty proti všemu německému po ukončení války a porážce nacismu byly pečlivě
připravené po stránce ideové i praktické dávno předtím na území Sovětského svazu.
Příslušníci NKVD, kteří byli řídícími orgány obraného zpravodajství měli velké
množství zkušeností jak s hubením vlastního obyvatelstva, tak i s jejich libovolným
přemísťováním a vysídlováním. Leninské a Stalinské vyhlazovací a pracovní tábory
byly velkým vzorem pro nacistické funkcionáře, kteří „jen vylepšili technologii“
genocidy. Během sběru dokumentů, archiválií i fotografií jsme si uvědomili, do jaké
hloubky měly orgány komunistické moci vypracovaný celý plán. Rád bych se zde
zastavil u některých jednotlivostí, které překvapují detailním vypracováním. Obyvatelé
podkarpatské Rusi, Rusíni, Volyňští Češi a další, kteří utekli před nacismem do
Sovětského svazu byli jako špióni odsouzeni k dlouholetým trestům a deportováni do
gulagů, kde byli de facto odsouzeni k smrti. Jen díky tomu, že mohli vstoupit do čs.
armádního sboru, mohli přežít. Při obsazení a přivtělení podkarpatské Rusi k SSSR
bylo těmto vojákům a jejich rodinám umožněno, aby kooptovali do ČSR. Jejich
novým územím měly být Sudety a majetek po vyhnaných Němcích. Není divu, že tito
Svobodovci s takovou vervou a osobním nasazením nejen vyháněli, ale i vraždili
všechny Němce bez rozdílu, tedy bez ohledu na podíl viny, věk, pohlaví, či další
kritéria. Noví obyvatelé Sudet, kterým byl rozdán německý majetek věděli dobře,
komu mají být vděční, když ve volbách v roce 1946 volili KSČ v průměru o deset
procent více hlasy, než byl celostátní průměr. Dobové dokumenty také přesvědčivě
ukázaly, jak bylo zacházeno s antifašisty, kteří prý „dobrovolně“, v počtu přes 90 000
osob opustili území Sudet a byli deportováni do oblastí Německa spravovaných
Rudou armádou.
V celém tom politickém a morálním marasmu té doby jsme objevili i významné
osobnosti, které se snažily zabránit anexi komunistické zvůle do poválečného
uspořádání naší společnosti. V oblasti vojenské to byl především generál Heliodor
Píka, který reprezentoval významnou morální autoritu a který důsledně bránil
sovětizaci armády. Za svoji antikomunistickou pevnost byl popraven v inscenovaném
procesu. Mezi politiky to byli vybraní poslanci ÚNS, z nich zejména příklad JUDR.
Bohumila Bunži ukazuje, že i v obtížném předúnorovém klimatu bylo možné se bránit
morální a politické devastaci národa. Ze svého postavení dokázal donutit bezpečností
složky, v té době již zcela v moci KSČ, aby vyšetřovaly poválečné excesy, nazvané jako
porevoluční události. Díky tomuto významnému muži jsou k dispozici dokumenty,
které objasňují excesy proti německému obyvatelstvu, ale i proti nepohodlným
osobám české národnosti. Také tento muž byl komunisty odsouzen k smrti v
inscenovaném procesu. Naštěstí nemohl být rozsudek vykonán, neboť JUDr. Bunža
uprchl z dosahu komunistické trestní justice. Ministr spravedlnosti Prokop Drtina,
který zastával nestrannou spravedlnost byl rovněž odsouzen k dlouholetému trestu
odnětí svobody. Ne všichni byli služebníky sovětského režimu a komunistické strany.
Své hrdinství však často zaplatili životem či dlouhodobým vězněním v nelidských
podmínkách.
Musím zde říci, že mnohé doklady a historické materiály, které jsme pracně
získávali z archivů jsme získali jen díky hrubé nedbalostí orgánů StB, které nezničily
vše, co mělo být zničeno, tak jak se to téměř podařilo v případě tzv. postoloprtského
masakru. I když byli někteří přímí aktéři a velitelé vojenských akcí později pověřeni
vysokými správními funkcemi (mám na mysli např. kapitána OBZ Zíchu, alias
Petrova, který byl tajemníkem ONV v Žatci) z archivů i dobového tisku zcela zmizely
jejich fotografie i záznamy. Nejen našim vytrvalým úsilím ale také díky spolupráci
archivů, muzeí a dalších soukromých spolupracovníků, kteří pro svoji četnost
nemohou být jmenovitě uvedeni, jsme však posbírali dostatek střípků do mozaiky, aby
obraz odpovědnosti za poválečné hrůzy mohl být úplný. Například ve věci již
zmíněného postoloprtského masakru jsme se dostali mnohem dál, než vyšetřovatel
policie v devadesátých letech, který tento případ zkoumal na základě oznámení
spisovatele Ludvíka Vaculíka a jako nevyřešený odložil. My dnes můžeme přesně určit
míru odpovědnosti jednotlivých osob, které se na záležitosti podílely. Chci také
poděkovat přímým účastníkům či pamětníkům těchto událostí, bez jejichž pomoci a
spolupráce by obraz těchto událostí nebyl úplný.
Naše expozice je rozdělena do osmi oddílů, které mají následující názvy:
Kořeny zla
Ovlivňování vlastenců
Uchopení moci
Národní nepřítel
Internační tábory
Akce Postoloprty
Zásah poslanců
Vzpomínky obětí
Při přípravě expozice jsme se setkali s velkým množstvím důkazních materiálů,
které nemohly být pro svoji četnost na této výstavě uvedeny. Všechny tyto materiály,
dokumenty a fotografie jednoznačně dokazují, že násilí v severočeském pohraničí bylo
důsledně připraveno a realizováno pod vedením komunistické ideologie
prostřednictvím branné a bezpečnostní moci. Na tomto násilí se podílely především
sovětské bezpečnostní speciální složky NKVD, československé bezpečnostní jednotky
OBZ a jeho bezprostřední výkon byl svěřen elitním vojenským jednotkám prvního
československého sboru tzv. Svobodovy armády. Na násilí se podílely rovněž jednotky
RG, partyzánů a jednotlivci s psychopatickými sklony, kteří svévolně zneužívali
svěřenou moc.
Je varovným mementem a historickou nespravedlností, že nikdo z aktérů tohoto
bezprecedentního násilí nebyl potrestán. Násilné skutky zla byly přikryty a
pardonovány nemravným zákonem č. 115 ze dne 8. května 1946 O právnosti jednání
souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. V §1 tohoto zákona je
doslovně uvedeno, že jednání k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945
a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo
které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů není
bezprávné ani tehdy, bylo - li by jinak podle platných předpisů trestné.
Jen z těchto důvodů přetrvávají neuspořádané mezinárodní vztahy mezi Němci a
Čechy. Tato expozice si klade za cíl přispět k diskusi o příčinách vzniku národních
nevraživostí tím, že ukáže míru zodpovědnosti a viny jednotlivých subjektů a že ukáže,
po léta pečlivě skrývané události ve světle pravdy. Tento záměr byl skutečným
úmyslem organizátorů této expozice.
Naše expozice je bezpochyby plně v souladu s rezolucí Rady Evropy ze dne 25. 1.
2006, O nutnosti mezinárodního odsouzení zločinů totalitních komunistických
režimů.“ Spolu s Evropským parlamentním shromážděním jsme také i my přesvědčeni
o tom, že uvědomění si historie je jednou z podmínek pro to, aby se takové zločiny
nikdy nemohly opakovat.