5_Pol.fil_Hobbes

1. ukázka textu – Thomas Hobbes: Leviathan1
Smlouvy bez meče nejsou než holá slova a vůbec nemají síly zjednati člověku bezpečnost. … Kdybychom totiž mohli předpokládati, že se velké množství lidí shodne a bude zachovávati spravedlnost a ostatní přirozené zákony i bez společné moci, která by je držela na uzdě, mohli bychom
právě tak za to míti, že totéž udělá i ostatní lidstvo. A potom by na světě nebyla ani žádná občanská vláda, ani žádný lidský stát a nebylo by jich vůbec třeba. Byl by na světě mír bez poddanství.
… Není tedy divu, je-li vedle smluv třeba ještě něčeho jiného, co by dohodu lidí posílilo a trvale
upevnilo. A to je společná moc, držící lidi na uzdě a řídící všechny jejich činy k společnému blahu.
(→ 1) … Jediná cesta vedoucí k zřízení takové moci jest, aby všichni veškerou svou moc a sílu
svěřili jedinému muži nebo jednomu sboru mužů, který by svedl všecky jejich vůle většinou hlasů
ve vůli jedinou. … Každý musí svou vůli v těchto věcech podříditi jeho vůli a své mínění jeho mínění. To je více než souhlas, více než svornost. Je to skutečná jednota jich všech, sjednocení v jedné
a téže osobě smlouvou všech se všemi… (→ 2) Když se to stane, nazývá se množství takto sjednocené v jednu osobu pospolitost, obec, stát, latinsky civitas. Tak se zrodil tento velký Leviathan
nebo, abych to řekl uctivěji, tento smrtelný bůh, kterému jsme povinni děkovat za to, že pod záštitou Boha nesmrtelného máme na světě pokoj a ochranu. (→ 3)
Z našeho úryvku jde vyčíst následující poznatky:
→ 1 Hobbes zde mluví o státu ne snad tolik jako o nějaké prvotní „společenské
smlouvě“ všech se všemi, jako spíše o „meči“, „síle“, „vládě“ a „moci“. Byl totiž pozorný pozorovatel: kde se mají dohodnout jednotlivci, mezi nimiž nevládne žádná přirozená hierarchie a autorita (jako třeba v rodině), nelze bez
dalšího spoléhat na to, že budou dodržovat smlouvy, že se lidé budou vzájemně respektovat a dobrovolně podřizovat společně přijatým pravidlům.
Někdo možná ano, ale stačí jeden narušitel, s kterým si společnost neporadí,
a smlouva rázem přestává platit pro všechny, což je jen předzvěst toho, že
záhy nebude platit pro nikoho. Přirozený stav Hobbes výstižně označuje za
válku všech proti všem. Tuto válku nemusíme hledat někde v šerém dávnověku. Stačí si připomenout celkem nedávné události v Africe či na Balkáně,
kdy v důsledku politických nepokojů nebo přírodních katastrof zeslábla moc
státu natolik, že „výkon moci“ vzali do svých rukou jednotlivci či nikým nekontrolované skupiny. Stát samozřejmě představuje také určité násilí a může
své moci snadno zneužít (diktatura, totalitní stát). Přesto je pro člověka lepší
podrobit se i takovéto nespravedlivé moci, na kterou snad lze vždy alespoň
1
HOBBES, Thomas: Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského, přel. Josef
Hrůša, Praha: Mellantrich, 1941, s. 201–205
„Leviathan“ – titulní stránka původního vydání Hobbesova díla
Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského.
nepřímo působit, než trpět naprostou anarchii a s ní vždy přicházející „právo
silnějšího“.
→ 2 Víme tedy, že lidé, zvláště ve větším množství, mohou mít značnou sílu. Když se
fotbaloví fanoušci rozhodnou zdemolovat stadion nebo přilehlé ulice, je velmi
obtížné jim v tom zabránit, bez obušků téměř nemožné. V našem úryvku se
mluví o tom, že lidé, kteří mají takovouto ničivou sílu, se podřídí jedinému muži
nebo sboru mužů. Hobbes mluví o „většině hlasů“, ale nemyslí tím žádné volby,
snad jen jakési předpokládané prvotní většinové „rozhodnutí“, jímž je vybrán
vladař. Bez určitého druhu většinového souhlasu se u moci neudrží žádný diktátor. Hobbes má samozřejmě na mysli absolutního vládce, panovníka, který se už
dále moc neohlíží a ani nemůže ohlížet na názory poddaných. „Sborem mužů“
myslí nanejvýš stavovské shromáždění (tj. poradní sbor šlechty), rozhodně ne
všemi volený parlament. To může vypadat jako nějaký feudální přežitek, důležité je si však uvědomit, že vladař je především zákonodárcem a nejvyšším ručitelem dodržování zákonů. V moderním státě má být vládnutí jako výkon moci
přísně odděleno od zákonodárství a soudnictví (toto oddělení se nazývá dělba
moci), což je oproti Hobbesovu vladaři důležitý posun. Tvorba zákonů a rozhodování podle nich však nakonec musí být – stejně jako za Hobbesových časů –
provázeno „jedinou vůlí“ (vladaře či vlády) a mocí, která vymůže dodržování
zákonnosti a plnění vládních rozhodnutí. Tato jediná vůle je více než „souhlas“
nebo „svornost“, je to jakási „jednota“, která je schopna politického rozhodování
a jednání navzdory dílčímu nesouhlasu. Značná část politických rozhodnutí
stěží může očekávat naprostý, nebo i jen většinový souhlas všech občanů. Politik
– ať už vladař či předseda vlády – musí mít možnost taková rozhodnutí přijímat
a také ji zpravidla má. Nemá-li ji, mluvíme o vládní či politické krizi.
→ 3 Tuto „jedinou vůli“ či „jednotu“ nazývá Hobbes „obec“ nebo „stát“. Je to jakýsi
„živý tvor“ – nikoli pouze mechanická výslednice individuálních sil! Jinak řečeno: státní rozhodnutí nevznikají anonymně pouhým sečtením hlasů „pro“
a „proti“, ale jakousi samostatnou úvahou, která má vždy na zřeteli zájem celku,
tedy všech občanů, je na jejich míněních do značné míry nezávislá. V tom stojí
stát nad lidmi jako nějaký „nižší bůh“, smrtelný, protože vládne smrtelníkům
a s nimi jednou zemře; možná vypadá i jako mocný netvor, jak můžeme soudit už z jeho jména a z názvu celého Hobbesova díla Leviathan (biblický netvor,
had či mořský drak, kterého Hospodin na konci věků porazí).
Když jsme se nyní u klasika politické filosofie a zastánce silného státu dozvěděli, jaký že netvor každý stát je, položme si otázku, jak se lze jeho síle nejlépe
bránit.