Bulletin pro cizince ao cizincích

Transkript

Bulletin pro cizince ao cizincích
SLOVO
Bulletin pro cizince a o cizincích
Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu
pro integraci státních příslušníků třetích zemí.
Slovo #03_2012
9. rocník
NEPRODEJNÉ
03
22
Miss Vietnam v CR
Úvodní slovo
Obsah:
Posledních několik čísel bulletinu jsme vás zahrnuli přívalem negativní energie.
Informovali jsme o změně legislativy, která reguluje dlouhodobý pobyt a možnost
práce cizinců z třetích zemí a která trápí spoustu přistěhovalců. Zpřísnění legislativy je důsledkem světové ekonomické krize a proběhlo v každé zemi, která chtěla
ochránit svůj trh práce. V tomto čísle si můžete přečíst, jak se do nepříjemné situace dostávají nejen cizinci s nízkou kvalifikací (viz text z minulého čísla o nevydávání
nových povolení k zaměstnání takzvaným nízko kvalifikovaným cizincům a o omezeném prodlužování již vydaných povolení). Pokyn ministerstva práce a sociálních
věci totiž nezasáhl jen zahraniční pracovníky bez střední školy, ale i velmi vysoce
postavené kvalifikované manažery (Nostrifikovat, či nenostrifikovat, strana 5).
Z komfortního hlediska trvalého pobytu se nám zdá logické, že česká vláda má
právo ochránit svůj trh práce jako ostatní imigrační země. Ale přistěhovalec s vízem
nad 90 dnů se cítí jako na hipodromu – běží, skáče přes překážky (běh o život
a práci), jenže cíl je stále v nedohlednu a do cesty se mu staví nové a nové překážky.
Některým opravdu jde o život, protože když ztratí povolení k práci i pobytu, mají
strach vrátit se domů, kde na ně čeká mafie, u níž se zadlužili při cestě za prací.
Toto číslo bulletinu obsahuje (podle mého mínění) i takovou malou optimistickou
jiskru; český stát i nadále počítá s přistěhovalci, s pracovní silou cizinců, s penězi
z jejich daňových povinností, z účasti na důchodovém pojištění. Proto se už připravuje na období po krizi (což právě tlumočím jako optimismus – že krize nebude
trvat již dlouho) a financuje, spolu s Evropským fondem pro integraci státních
příslušníků třetích zemí, tři projekty na podporu integrace cizinců v České republice
(Cizinci získají cenné informace prostřednictvím brožur a filmů, strana 12). Cílem projektů není cizince lákat k imigraci do ČR, ale umožnit jim odpovědné rozhodnutí na
základě relevantních informací, konkrétních představ i vědomí případných rizik, tak
aby snadněji splnili podmínky pobytu v ČR a snadněji se integrovali do společnosti.
Přežívala jako hypotéza z období začátku devadesátých let, kdy se tady teprve
artikulovala imigrační politika: zkušenosti cizinců s cizineckou policií jsou spíše
negativní. Současné průzkumy však ukázaly, že to již není pravda, přístup ke klientům se úplně změnil. A konstatuje se tak i v textu O cizincích v ČR – má absolventská práce (strana 18), kde na otázku „Jaké máte zkušenosti s cizineckou policií /
OAMP“ nejčastěji následují kladné odpovědi: dobré nebo normální, uspokojivé,
vynikající nebo pozitivní.
Je jisté, že k lepším vztahům úředníků OAMP k cizincům přispělo i školení, během kterého absolvovali vždy sérii cvičení a přednášek, zlepšovali komunikační
dovednosti a mezikulturní povědomí, tak aby vzájemná komunikace na přepážce
byla efektivnější a příjemnější pro obě strany. Od začátku roku 2011 do konce
června 2012 byl realizován projekt Posílení mezikulturních kompetencí pracovníků
OAMP, v jehož průběhu se uskutečnilo 17 dvoudenních školení pro 210 pracovníků
OAMP. Jak na školení reagovali lektoři i samotní účastníci (Úředníci OAMP zlepšují
své komunikační a mezikulturní dovednosti – strana 16)? To zjišťovali organizátoři
projektu pomocí diskusí a zpětných vazeb, které všichni účastníci poskytovali na
konci každého semináře.
V poslední době jsme zaznamenali více dotazů, jak lze koupit či získat bulletin SLOVO (což nás velice těší). Bulletin je neprodejný, stačí, abyste na e-mail (naleznete jej
v tiráži pod Obsahem) zaslali své jméno, adresu a kolik výtisků chcete (pro občanská
sdružení nebo jiné organizace cizinců) a my vám budeme bulletin posílat poštou.
Úvodní slovo
3
Svoboda podnikání je stejně
jako svoboda projevu nedělitelná
4
Nostrifikovat, či nenostrifikovat? To je, oč tu běží!
5
Výsledek vykořisťování − poprvé 8, 4, 3
8
Integrace přistěhovalců
na lokální úrovni v politice a praxi
10
Cizinci získají cenné informace
prostřednictvím brožur a filmů
12
Demografický vývoj v. imigrační politika
14
Praha otevřela 11. integrační centrum
pro cizince
15
Úředníci OAMP zlepšují své komunikační
a mezikulturní dovednosti
16
Diskriminace mě posílila jít kupředu
a překonávat překážky
20
Krása Vietnamek pomohla krajanům
zasaženým dioxiny
22
Informační bulletin pro cizince a o cizincích
vydává občanské sdružení SLOVO �1
Redakce:
Dragoljub Matić (šéfredaktor)
Goranka Oljača, František Kostlán, Lyubov Grunkovskaya
ADRESA VYDAVATELE:
Francouzská 2, 120 00 Praha 2
Tel. | fax: 222 520 037
e-mail: [email protected]
GRAFIKA:
Adam Bláha
[email protected]
Jazyková redakCE:
Lenka Jandáková
TISK:
Datapont s. r. o.
Příjemné čtení vám přeje
Dragoljub Matić
03
12
OBÁLKA:
Rena Horvátová
04
Text:
Foto:
05
Komentár
Jiřina Šiklová
Archiv
Text:
Foto:
Goranka Oljača
Archiv
PhDr. Jiřina Šiklová
Svoboda podnikání
je stejnE jako svoboda
projevu nedElitelná
Nostrifikovat, Ci
nenostrifikovat?
To je, oC tu bEží!
Stojím u výkladní skříně a rozmýšlím si, co mám koupit. Vedle
stojí mně neznámá paní a prohodí: „Zase nový obchod, který
vlastní Vietnamci. Za chvíli to tu celé okupují. Dokud byli na
tržištích, tak mně to nevadilo, ale teď, v kamenných obchodech!?“
„Já u nich nakupuji docela ráda, zeleninu mají čerstvou,
ovoce taky, mají otevřeno až do večera a je to levnější než
jinde,“ namítám, protože názory spoluobčanů, i ty, s kterými
nesouhlasím, mě zajímají. Ale prý se zde ti Vietnamci roztahují,
dokonce zaměstnávají i naše, tedy bílé, a ti k nim rádi jdou,
protože od nich dostanou dobré platy.
„Sami zaměstnávají celou svoji rodinu, ale ‚bílé‘ si platí, aby
dělali dojem,“ pokračuje v debatě náhodná diskutující.
A já vím, že toto je názor mnohých. Občas tyto „pidlooké“
nazývají Číňany nebo šikmookými, a dokonce jim vadí, že
se pořád usmívají. Vědomě tu paní provokuji námitkou: „Tak
u nich nekupujte a Vietnamci pak nebudou vydělávat peníze
a místo v Čechách, budou prodávat své zboží třeba v Rakousku
nebo Polsku.“
Hned je zde odpověď: „To bych byla hloupá,vždyť to zboží je
levnější a brambory mají omyté a ze salátu odstraňují ty oschlé
listy a každý večer, hodinu před zavřením, prodávají zeleninu
i ovoce se slevou.“
Nepřímo těm Vietnamcům ta „bílá paní“, zastupující zdejší
majoritu, dělá vlastně reklamu! Nejsem politička, ale občas
mluvím do rozhlasu nebo se mne redaktoři z televize někdy
ptají na můj názor, a tak mě dotyčná, náhodná diskutérka
identifikuje jako známou osobu a hned mne vyzve, abych něco
„s těma Číňanama“ udělala, že přece „za tohle jsme klíči na
Václavském náměstí nezvonili,“ konstatuje na závěr.
Má pravdu, před dvaceti třemi lety jsme chtěli především
více zboží v obchodech, více politických stran a více novin,
ve kterých by byly rozdílné názory a rozdílné, komunistickou
stranou nekontrolované, zprávy, a možnost jezdit do zahraničí
pracovat a zase se svobodně vracet domů. Teď to máme, ale
ve zprávách se nevyznáme, nevíme, co si tedy máme myslet
a čemu věřit. V obchodech je tolik zboží, že si to zase nemůžeme koupit a vybíráme si to, které je levnější. S levnějším zbo-
Věčné dilema „Být, či nebýt?“ se mi tentokrát vybavilo v souvislosti s prokazováním
a dokládáním dosaženého zahraničního
vzdělání. Sice nikde a nikdy to nebyla úplně
jednoduchá záležitost a vždy zahrnovala
řadu úkonů a papírování, jejichž smysl
zainteresovaným často unikal, přestože
je trpělivě snášeli a podstupovali. Uznání
vzdělání totiž obvykle potřebujete buď
kvůli pokračování ve studiu, nebo kvůli zaměstnání. Na nejisté a komplikované cestě
nostrifikací se teď díky ledové sprše z ministerstva práce a sociálních věci u nás našli
i cizinci z tzv. třetích zemí, kteří prodlužují
pracovní povolení. Například 40 zaměstnanců a. s. Škoda auto musí, a nejen oni, už
jednou doložené nejvyšší vzdělání znovu
prokazovat.
To je následek předpisů ministerstva
práce a sociálních věcí s letošním razítkem. Je známý jako pokyn o nevydávání
nových povolení k zaměstnání takzvaným
nízko kvalifikovaným cizincům a o omezeném prodlužování již vydaných povolení.
Ministerstvo jím prý chtělo chránit domácí
pracovní trh a uvolnit prostor pro Čechy,
kteří nemají práci. Ve skutečnosti k tomu
nemělo patřičné ekonomické analýzy a spíš
se jednalo o populistickou vůli řešit narůstající nezaměstnanost papírově. Jenže, jak
se brzy zjistilo, pokyn nezasáhl jen zahraniční pracovníky bez střední školy.
„Do nepříjemné situace se dostávají velmi
vysoce postavení kvalifikovaní manažeři
v ředitelských a vyšších pozicích zahraničních firem, kteří u nás působí,“ popisuje
Bohumila Potočná z úhlu pohledu ministerstva školství jeden z efektů pokynu.
žím sem přicházejí cizinci, kteří nám je prodávají, tedy našim
lidem konkurují, podobně, jako lidem v zahraničí, konkurují
naši lidé. Zatím jsou Češi, i ti vysoce kvalifikovaní, levnější
pracovní silou a asi občas i tam na ně mnozí hubují, protože
zabírají jejich místa. Více možností a konkurence druhých,
třeba těch vietnamských obchodníků, nás znervózňuje. Naši
lidé, tedy ti „domácí“, pak taky musí jít s cenami níže a to se
právě zde, v obchodě se zeleninou, projevuje. Chtěli bychom
mít výhody ze získané svobody, ale jen a jen pro sebe sama.
Navíc stále hledáme viníka, někoho, kdo může za tuto naši
novou nespokojenost. Vietnamci či, jak se lidově říká, „Číňané“
jsou tím nejsnadnějším vysvětlením. Mohou nám prodávat
levněji zboží, ale nemají našim lidem konkurovat a hlavně mají
být a zůstat chudí!
Nabízím té paní jiné řešení. „Tak u nich nekupujme tu jejich
zeleninu a kupujme ji jen u našich, tedy českých, obchodníků
i přesto, že je to dražší. Dáte tak našim lidem vydělat a Vietnamci se svým levným zbožím posunou někam za hranice
a „bude od nich pokoj“. Jsou až z Asie, jejich domov je tisíce
a tisíce kilometrů od nás, takže jim je asi jedno, zda prodávají
své zboží zde nebo o pár set kilometrů jinde,“ provokuji tu mně
neznámou paní další připomínkou. Zase je nespokojená a hned
mně vysvětlí, že ona nemá auto, že ona si po té sametové revoluci peníze nenahrabala, musí pracovat a nemá čas jezdit až
do Německa, aby si tam koupila levnou zeleninu. Ve snaze najít
viníka své nespokojenosti vlastně útočí ta paní na mě, která
taky nemám proklínané i jí obdivované auto. Ale na rozdíl od
ní těm Vietnamcům nenadávám a jsem ráda, že jsou na třech
místech v okolí mého bydliště, kam klidně dojdu pěšky.
A závěr? Vlastně žádný, neboť logické vyústění ta naše diskuse nemá. Svoboda podnikání, stejně jako svoboda projevu je
nedělitelná a s výhodami levné zeleniny musím přijmout i to,
že se na mě prodávající Číňan usmívá, i když mně nerozumí.
A že bydlí ve vedlejším domě, potkáváme se na ulici, stejně
jako se kousek za hranicemi potkává Němec s Čechem, který
tam pracuje jako inženýr, a v nemocnici v Hamburgu je výhodnější zaměstnávat diplomovanou zdravotní sestru z Prahy,
neboť za svoji práci nechce tak vysoký plat, jako ta německá.
„Např. zaměstnanci IBM nebo Škoda auto
už působí tady v těchto pozicích, a teď při
prodloužení pobytu musí požádat o uznání
svého vzdělání. Problém se objeví, když
ten člověk má například titul IBM, což
je profesní kvalifikace, není akademická
a neuzná ji žádná veřejná vysoká škola.
A protože se neposuzuje jako vysokoškolák, začne se hledat jeho středoškolský
diplom, a může to skončit tak, že je pozván
k tomu, aby si dodělal rozdílové zkoušky,
které mu chybí k tomu, aby mu bylo uznáno středoškolské vzdělání. Takové příklady
v praxi už máme.“
Manažeři jsou sice nejčastěji součástí
rotací nadnárodních firem, ale v tuto chvíli
si někteří z nich nemohou vyřídit ani tak
jednoduchý papír, jakým by mělo být povolení k lokálnímu pobytu v Čechách. To za ně
nemohou vyřídit ani příslušné personální
služby ve velkých firmách, které pro své
špičkové pracovníky-cizince obvykle dělají
podobné úkony. Právě kvůli tomu, že jsou
dotčení nejen nízko kvalifikovaní pracovníci, si veřejnost možná všimne toho, jaké
celkové dopady má zmíněný pokyn MPSV.
Téma nostrifikace je v akciové společnosti
Škoda auto velice aktuální a dalo by se říci
i akutní. Podle slov Michala Kadery, ředitele pro vnější vztahy, nová povinnost se týká
zhruba kolem 40 zahraničních pracovníků, většinou manažerů na významných
postech.
„Bez výjimky, ve všech případech mají
vysokoškolské vzdělání. Jsou to odborníci
na oblast designu, strojírenství, marketingu, ekonomiky, mezinárodního obchodu
a podobně.“
Existuje riziko, že kvůli tomuto pokynu
MPSV nebude někomu prodlouženo popřípadě nevydáno pracovní povolení?
„Riziko samozřejmě existuje. V současné době je ten systém a podmínky dost
roztříštěné − něco se prokazuje na ambasádě, potom máme roli cizinecké policie,
roli úřadů práce – jsou to oddělená řízení,
každé z nich běží zvlášť a v jiných lhůtách.
Už se nám třeba stalo, že pracovní povolení
vydané na půl roku v době, kdy dotyčný dostal vízum a přijel do ČR, bylo platné jenom
ještě jeden měsíc. Okamžitě jsme museli
žádat o jeho prodloužení a skoro jsme to
nestihli. Ten druhý problém se týká zaměstnanců, které už tady máme. Například
manažer z našeho závodu v Indii, zaměstnaný ve Škodovce od loňského roku, přijel
s celou rodinou. Při žádosti o prodloužení
jeho pracovního povolení nám úřad práce
letos řekl: Pozor, pozor! Máme změnu,
musíte doložit nostrifikaci. No a my jsme,
abychom to zvládli, museli tohoto zaměstnance poslat na naše náklady na otočku do
06
Indie, aby si tam vyřídil potřebné dokumenty. A to měl ještě štěstí, dohledal potvrzení,
protože je mladý manažer.“
Jaký je finanční dopad dodržování pokynu pro Škoda auto? Už jste to vyčíslili?
„Nový pokyn má značné náklady. Veškerá
administrativa, kterou náš personalista
musí udělat, aby prodloužil pracovní povolení pro cizince, trvá dohromady zhruba
jeden měsíc − představte si kolik stojí jeden
měsíc práce kvalifikovaného vysokoškoláka. To je ten náklad, který jsme původně
měli jednou ročně, a teď ho máme dvakrát
ročně. Dále, spočítejte náklady na špičkového manažera, placeného podle standardních manažerských platů v ČR, který
zamešká tři pracovní dny a který poletí
business class do Indie a zpátky. Tyto náklady jsou v režimu mnoha desítek tisíc. O to
víc nás mrzel třeba onen indický manažer,
protože jsme ho poslali domů na základě
pokynu jednoho pražského úřadu práce.
Když jsme se potom oprávněně dotazovali
na generálním ředitelství Úřadu práce, jestli by nám nemohli udělat výjimku, půl roku
na to doložení dokladů, oni souhlasili, řekli:
V pořádku. A proč to neřekli včas, proč ten
pražský úřad práce měl jinou vykládací pravomoc metodických pokynů? Kvůli tomu
jsme vyhodili několik desítek tisíc korun.“
Když už mluvíme o spolupráci s úřady
práce, jak spolupracujete s krajskou
pobočkou?
„V obou případech, v Příbrami a na pracovišti v Mladé Boleslavi musím spíš poděkovat a pochválit všechny zaměstnance,
včetně paní ředitelky. Doopravdy se snaží
vždycky vyjít vstříc.“
Jiný příklad – jiná zkušenost. Oleg Pantelemoněnko je jednatelem firmy Tornstav
Barkmet, která vyrábí lodě. Pochází z Rus-
ka a v Česku žije už 16 let.
„V podstatě od doby, co působím na území
ČR, jsem pomaličku sbíral odborníky na
Ukrajině. Takže, velmi těžce jsem konečně
vybudoval firmu a postavil byznys. Tady
pracuje přes 200 lidí a jsou to odborníci
speciálních profesí − zámečníci, lodní svářeči, kteří provádějí úzce specifické práce
na stavbě lodí. Skoro 95 procent z nich by
mělo podstoupit nostrifikaci.“
Neměl jste na tyto činnosti zájemce
z řady českých pracovníků?
„Tehdy, jak zkrachovaly české loděnice,
jsem lidem, kteří tam pracovali léta, nabídl
zaměstnání v naší firmě, ale z celkového
počtu asi 15 lidí k nám přestoupilo asi 6.
Zbytek se rozhodl změnit profesi nebo jít
do důchodu.“
Teď po vás MPSV vyžaduje u ověřeného
dokladu odborné způsobilosti pro výkon
zaměstnání rovněž jeho nostrifikaci. Co
to znamená pro celou firmu?
„Zatím můžu jenom odhadnout, že
v nejbližší době firma bude muset skončit.
Protože spousta lidí, zvlášť staršího věku,
ty papíry nebude moci složit.“
Proč?
„Protože většinou studovali v období,
kdy existoval Sovětský svaz. Po následné
rekonstrukci školství zanikla spousta škol,
speciálních a odborných. Takže, lidé asi těžko seženou papíry, které budou nezbytné
k nostrifikaci.“
Mluvil jste o tom s vedením Krajského
úřadu?
„Jednoznačně říkají, že papíry budou muset předložit anebo budou muset skončit.
To znamená krach firmy, neplnění mezinárodních projektů, co už mám rozjety
atd. Zatím sbíráme informace a vyjádření
od právníků. Nežádali jsme o výjimku, ale
myslím si, že by nám ji měli uznat, protože
opravdu takové profese v ČR neseženete.“
například o mezinárodní úmluvy, jestli ten
originál diplomu musí mít superlegalizaci
nebo apostilu. Nebo kdybyste například
chtěli ověřit diplom z perštiny, tak Filosofická fakulta UK tento obor už nemá a otázkou je, kam se máte obrátit. Když jsem se
konečně dovolala na MŠMT, jejich informační služba mi nebyla schopná poskytnout odpověď. Některé univerzity vyžadují
i sylaby a já si nedokážu představit, jak někomu, kdo vystudoval před 20 lety, řeknou,
obraťte se na svoji domácí univerzitu třeba
v Kábulu nebo Číně, Egyptě.“
Nově kladené administrativní požadavky
připomínají v mnoha ohledech otevírání
Pandořiny skříňky. Uznávání jednou už doložených vysvědčení základních, středních
a odborných škol je doménou příslušných
krajských úřadů a vysokoškolské diplomy
„mají pod palcem“ zdejší veřejné vysoké
školy. Jenže, není to jen tak.
„Přílohy diplomu, které jsou požadovány
k procesu uznávání, protože se porovnává
obsah a rozsah studia a jednotlivé studijní
programy, se ve vysokých školách některých zemí po dvaceti letech skartují. A ti
lidé se kvůli tomu ocitají ve velmi prekérní
životní situaci,“ přibližuje situaci lidí, kteří
teď potřebují nostrifikovat diplom, Bohumila Potočná z MŠMT.
S tím souzní i třetí příklad. Rádio Svobodná Evropa zaměstnává spoustu cizinců.
Mezi nimi je i Aknur Khalyevá, Turkmenka
s ukončenou zdejší vysokou školou. Pracuje
v personálním oddělení, takže ví, že se
předpis o nostrifikaci týká kolem 300 zaměstnanců dohromady. V této chvíli, prý
naštěstí, žádají jen o jedno prodloužení pracovního povolení, ale hlavně čekají, jestli se
to ještě nějakým způsobem neobrátí.
Také máte i zaměstnance pocházející ze
západních zemí?
„To se bude týkat i vedení. Problémy
očekáváme, protože někteří v našem
managementu nemají vysokoškolský
diplom − místo toho mají například 30 let
praxe v mezinárodních společnostech, což
se tady prostě nedá sehnat. Jestli budeme
vyžadovat po nich atestaci ze střední školy,
musíme počítat s tím, že některé školy
v Americe ani nemají tyto podklady. Kromě
toho, já nevím, jak si to MPSV prakticky
představuje, odkud budou brát lidi, aby
zpracovali všechny tyto žádosti? Odhadujeme, že jen my budeme potřebovat v tomto roce ještě kolem 195 vysokoškolských
a 5 středoškolských nostrifikací.“
Jak reagují zaměstnanci, zvlášť ti, kteří
vůbec nemohou odjet do vlasti, protože
patří do okruhu disidentů? To by pro ně
mohlo být nebezpečné...
„Raději zatím o tom ani nepřemýšlejí. Jsou
to například lidé z Iránu, kteří utíkali ze
své země. Návrat je pro ně skoro vyloučený, snaží se navíc nebýt ve styku se svojí
rodinou, aby ji neohrozili. Obdržet originál
diplomu je pro ně skoro nemožné. Ale i pro
ty, kteří tady diplom mají, nostrifikace
nemusí být lehká záležitost. Tady se jedná
Pokud vím, v případě Rádia Svobodná
Evropa možné negativní následky dodržování pokynu nezasáhnou jen cizince?
„Já chápu, že smysl pokynu je, abychom
uchránili prostor pro zaměstnávání českých
občanů. To je logické, to dělá každý stát,
ale problém je v tom, že vedle těch zhruba
300 cizinců, tady pracuje dalších 250 Čechů.
Jestli naši novináři-cizinci nedostanou pracovní povolení, nedostanou vízum, když nedostanou vízum, tak tady nebudou pracovat
a vysílat pořady, a těch 250 českých zaměst-
nanců se v podstatě ocitne bez práce.“
A tak to vypadá, že pokyn MPSV nejen
ztěžuje, prodražuje a komplikuje proceduru
zaměstnávání cizinců – on se míjí i se svým
generálně deklarovaným účelem o vyšší
zaměstnanosti českých občanů. Že se míjí
i s koncepcí integrace cizinců z třetích zemí
je jasné od samého začátku. Lukáš Radostný z občanského sdružení Meta míní, že
se nostrifikace posunuly na pole politiky
zaměstnanosti cizinců. „Vzniklo nové existenciální ohrožení lidí, kteří tady dlouhodobě žijí a pracují, protože neúspěch v této
proceduře jim může zkomplikovat získání
nebo prodloužení pracovního povolení.“
Rostoucí počet žádostí o nostrifikaci
vyvolává přetíženost administrativního
aparátu zvlášť ve městech, kde žije více
cizinců. V praxi se objevuje i nejednotnost
postupů a výkladů pokynu ze strany krajských úřadů. „Velice často se rozhodnutí
nechává na správním uvážení příslušného
úředníka. Není tam garance toho, že když
člověk splní určité náležitosti, opravdu
s tím řízením uspěje. Poslední riziko,
které tato změna přináší, je, že se otevřel
prostor, jak pro struktury, které operují
s nějakými falzifikáty, tak i prostor pro tlak
na úředníky, kteří tyto věci vyřizují,“ říká
Radostný.
A svoji polívčičku si ohřeje i šedá zprostředkovatelská struktura, která získá
novou příležitost k vykořisťování cizinců.
Spíš než na tento fakt MPSV ale zareaguje
na nátlak velkých podniků a jiných orgánů
státní správy. Bohumila Potočná z ministerstva školství vysvětluje:
„My jsme se několikrát sešli a diskutovali
jsme o tom, že je to nevhodně zvolený
nástroj pro ono uznávání a přináší řadu
komplikací a problémů už jenom tím, že se
jedná o správní řízení, kde se lhůty dostávají do kolize s jinými v jiných správních
řízeních s tím cizincem. Lhůty se mohou
navyšovat a také se navyšují. My jsme to
MPSV několikrát tlumočili, nabídli jsme
i řešení, že by Středisko pro ekvivalenci
dokladů o vzdělání vydávalo doklad, který
by nebyl vydáván ve správním řízení. Tento
doklad by vlastně nahrazoval klasické
správní řízení uznání o vzdělání. Požadavky na uznání opravdu skokově narostly
veřejným vysokým školám a také nám
na ministerstvu školství řádově narostla
odvolání z těch neuznání v první instanci
veřejnou vysokou školou.“
A jak dopadl návrh, který z ministerstva
školství poslali ještě v půlce června?
Na otázku, jestli se připravuje další úprava
lednového pokynu z MPSV přišla 17. července následující odpověď: „ ... v současné
době se na úpravě pokynů, které budou
zpřesňovat postupy při předkládání dokladů o odborné způsobilosti včetně jejich
nostrifikace, skutečně pracuje a konečné
stanovisko bude k dispozici v nejbližších
dnech.“ Jeden by řekl, že ledový pokyn
z ledna roztál následkem nenadále horké
empatie pro cizince. Kdepak! Na stejnou
otázku je 13. srpna ta samá odpověď v bledě modrém. „Krajské pobočky Úřadu práce
ČR obdrží směrnici generálního ředitelství
Úřadu práce v nejbližší době.“
Potvrzuje se sice to, co ve vedení Škoda
auto věděli ještě začátkem července. Na
nové úpravě pokynu se skutečně pracuje.
Otázkou je, jak říká Michal Kadera: „Proč
toto děláme až teď, proč jsme museli zaplatit všechny poplatky, proč jsme museli
všechny prostředky vynaložit, proč tato
diskuse nenastala dříve, aby metodický
pokyn mohl být kvalitní?“
Rychlé odpovědi se od MPSV asi nedočkáme, protože jejich vnímání „nejbližší
doby“ je očividně časově rozlehlý pojem.
Na nekončící shakespearovská dilemata
tak akorát.
08
Text:
Foto:
Daniela Vrbová
Archiv
Výsledek
vykoRisTování
− poprvé 8, 4, 3
Může se to stát každému z nás; obzvláště v době, kdy ekonomická recese nutí zaměstnavatele utahovat šrouby. Obchodování s lidmi za účelem pracovního vykořisťování není na českém pracovním trhu ojedinělý jev − v oblasti sexbyznysu, ani
mimo ní. Přesto až do letošního jara procházelo bez trestu. V květnu 2012 ovšem Vrchní soud v Praze potvrdil hodnocení
Krajského soudu v Českých Budějovicích a první pravomocný rozsudek za tento trestný čin v oblasti mimo sexbyznys je na
světě. Číselně vypadá takto: 8, 4 a 3. Roky, které pachatelé stráví ve vězení.
Na Hlavní nádraží v Praze nechodili bratři
Rastislav a Zdeněk Lackovi a jejich známý
Tomáš Kubaloš čekat na vlak. Procházeli
prostory nádraží a dělali nábor na práci na
stavbě na Českobudějovicku. Nabízeli až
150 korun na hodinu. Zaměřovali se hlavně
na Slováky, Poláky, Bulhary, ale i na Čechy.
Většinou ze slabších sociálních vrstev nebo
bezdomovce. Zlákali jich dvacet dva.
Stavba se nacházela v Lišově, 14 km od
Českých Budějovic. Jakmile ale za zájemci
o práci zapadly dveře na jihočeské ubytovně,
veškerá civilizace včetně civilizovaných podmínek skončila. Najatým dělníkům odebrali
bratři Lackovi a Tomáš Kubaloš doklady,
vyhrožovali jim, co se stane, jestli ubytovnu
opustí a nahlásí věc policii, a slíbenou mzdu
150 korun jim nakonec nevypláceli na hodinu,
ale na den. Bez ohledu na to, že měl často víc
jak standardních 8 pracovních hodin. Vypláceny byly navíc pouze zálohy, čímž si dělníky
dál udržovali v závislém postavení, protože
tito čekali, až jim bude doplacen zbytek.
Za dva roky (případ se stal v letech
2007−2009) takového zacházení inkasovala
trojice pachatelů od stavebních firem přes
deset milionů korun. Původní odhad českobudějovického soudu zněl 30 milionů, který
byl po odečtení výdajů spočítán na čistý zisk
11 milionů.
Případem se začala zabývat policie, která
při kontrolách stavby získala podezření, že
se děje něco nekalého. Nasadila odposlechy,
které následně u soudu fungovaly jako jedna
část důkazních materiálů. Další část se získávala ze svědeckých výpovědí. Předvoláni byli
najatí dělníci, přestože ne všichni shledávali
zacházení na stavbě jako neférové a vypovídali ve prospěch obhajoby.
„Často si kladu dotaz, jak to, že u takových
případů existují tak rozdílné svědecké výpo-
vědi a hodnocení situace,“ řekla k tomu ve
vysílání Českého rozhlasu 6 právnička Lucie
Otáhalová z organizace La Strada. Ta se sledováním případů pracovního vykořisťování
v Česku zabývá už mnoho let, a nenechala si
proto ujít ani tento českobudějovický případ.
„My na to odpovídáme tak, že buď bývá
v rámci skupiny vykořisťována třeba jen
určitá část lidí. Anebo ty původní oběti časem
„postoupí“ na úroveň vykořisťovatelů a začnou s nimi spolupracovat,“ vysvětluje Lucie
Otáhalová.
Pachatelé se hájili tím, že dělníci s prací
pro ně souhlasili dobrovolně. To sice byla
pravda, ale dobrovolně souhlasili s podmínkami, které Lackovi s Kubalošem nikdy
nesplnili. Na vině je i absence pracovních
smluv anebo nedostatečné právní povědomí
dělníků, kteří si u soudu matně vybavovali, že
něco podepsali. Ovšem co to bylo a co v tom
bylo, to už nevěděli.
„Vzpomínám si také, že tam figurovala
jakási čtvrtá osoba. To byl člověk, který nebyl
obžalován. Takový ten pan Nikdo, který za
všechno může. Oni se hájili, že jsou sami také
jen zaměstnanci, kteří jen vykonávali příkazy
pana Nikdo,“ dodala v ČRo 6 kolegyně Lucie
Otáhalové z organizace La Strada, Dana
Pluhařová.
Taková osoba však samozřejmě nikdy neexistovala a českobudějovický soud dospěl
k závěru, že byl spáchán trestný čin obchodování s lidmi za účelem pracovního vykořisťování. Své zdůvodnění podložil i znaleckým
posudkem, který vyčíslil zisky pachatelů. Na
jejich základě byly stanoveny trestní sazby.
V první instanci padl i majetkový trest, propadnutí věci.
Dana Pluhařová z organizace La Strada
to komentuje: „Vždycky jsem si sama říkala,
že obchodování s lidmi se děje většinou za
účelem zisku. Neobchodujeme proto, že to
někoho baví. Krom toho, že se u nás za to
moc neodsuzuje, tak ani moc nepadají tyto
peněžité tresty. Takže ten majetkový trest
byl pro mě takový pěkný signál, že touto
cestou by se mohlo jít a mělo.“
Vrchní soud v Praze nicméně tento majetkový trest zrušil, protože se nepodařilo
prokázat, že doličná věc, mercedes v hodnotě milionu korun, byla pořízena z peněz
pocházejících ze stíhané trestné činnosti.
Pražský soud také snížil odhad výnosů
z trestné činnosti.
Právnička Lucie Otáhalová z organizace La
Strada poukazuje na přelomovou interpretaci závislosti dělníků na jejich vykořisťovatelích. Ta spočívala ve skutečnosti, že
bez dokladů a mzdy byli nuceni zůstávat na
ubytovně. „Někdo si může závislost představovat jako fyzické spoutání, tvrdší omezení
na svobodě, ale tady to byla ta souhra
okolností, která způsobila závislost. A ten
znak závislosti je důležitý proto, aby čin mohl
být klasifikován jako obchodování s lidmi,“
vysvětluje Lucie Otáhalová.
Obchodování s lidmi za účelem pracovního vykořisťování je v Česku trestným
činem od roku 2004, na první rozsudek se
tedy čekalo osm let. Zatím mnoho dalších
podobných případů u českých soudů však
neleží – a na vině je spíš nedostatek důkazů
než nedostatek případů vykořisťování. Obchodování s lidmi je obecně považováno za
trestnou činnost s vysokými zisky a nízkými
náklady.
Vedle důkazů je často problematické
získat i relevantní svědecké výpovědi. I když
české právo zná institut utajovaného svědka,
který může u soudu například vypovídat po
telefonu, nebo z vedlejší místnosti, obhájci
obžalovaných často kladou dotazy mazaně
tak, aby se více či méně konkretizovala jeho
identita. V případě svědků s občanstvím
z některé ze zemí mimo Evropskou unii je
zase problém s jejich pobytovým vízem během soudního řízení, které se může táhnout
roky. Existuje sice zvláštní typ pobytového
oprávnění pro osoby, které se staly oběťmi
obchodování s lidmi. Takový člověk se zapojí
do programu ministerstva vnitra (podílí se
na něm i organizace La Strada), dostává
kapesné na den a spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení. Jenže zájem o tento
program je nevelký a velkou roli v tom hraje
nedůvěra cizinců v české instituce, že jim
zajistí bezpečnost před pachateli.
„Lidé by si představovali něco na způsob
amerických filmů, že s nimi je na hotelu
bodyguard a hlídá je, ale tak to bohužel
není,“ uznává Dana Pluhařová z organizace
La Strada.
Organizace, pro niž pracuje, však provozuje informační a SOS linku, pro případy
podezření na pracovní vykořisťování či
obchod s lidmi. V roce 2011 se na ni obrátilo
465 lidí − o 50 % víc než v roce 2010. Nejvíce
volají cizinci ze zemí mimo EU, následuje
jen o něco méně početná klientela z Česka.
Obchodování s lidmi
nebo vykoRisTováni
v práci
Text:
La Strada
Obyčejnému člověku je pojem „obchodování s lidmi“ nebo „vykořisťováni v práci“ znám pouze ze zpráv nebo z hodin historie. Existuje totiž
hodně stereotypů o obchodování s lidmi, které ovlivňují nejen vnímání
obchodovaných osob ze strany „laiků“, ale nezřídka i specialistů, kteří
by mohli tyto případy identifikovat a poskytnout pomoc.
Nejčastější stereotypy o obchodování s lidmi vás možná překvapí nebo i donutí se zamyslet:
„Jen mladé dívky mohou být oběťmi obchodování s lidmi.“
Ve skutečnosti jsou však oběti nejenom ženy různého věku, ale rovněž
muži a děti. Například starší osoby a osoby zdravotně postižené jsou
„použity“ k žebrání nebo práci v domácnosti.
„Obchodování s lidmi se rovná prostituci.“
V reálu existují různé formy obchodování, například nucená práce,
sňatky, kdy je nevěsta „koupena“, nucená pouliční žebrota. Obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťovaní, kdy jsou osoby
nucené k prostituci a jiným formám sexuálního vykořisťovaní, je jen
jednou z forem.
„Jsou to lehké peníze.“
Jeden z nejčastějších omylů; oběti obchodování s lidmi často nedostávají ani korunu za svou práci.
„Můžou si za to sami − kdyby chtěli, odejdou.“
Není jednoduché odejít od pachatelů, obchodovaným osobám jsou
odebírány doklady, jsou omezovány ve svobodném pohybu, je jim
vyhrožováno udáním na policii a nyní, v době sociálních sítí, například
i zveřejněním klamavých údajů a fotek .
Aktuální situace z pohledu obchodování s lidmi v ČR se nedá
posoudit snadno. Česká republika je v tomto ohledu totiž něco jako
„tři v jednom“; jsou zde vykořisťovány osoby z východních států
a z chudých asijských zemí, existují případy, kdy byli Češi vykořisťováni
v bohatších státech Evropské Unie, a také nejsou ojedinělé případy
interního obchodování čili občanů ČR na území Čech.
Na jednu stranu byla ČR, dle reportu, který pravidelně vydává
Ministerstvo zahraničí USA, zařazena mezi státy, které splňují minimální standardy USA eliminující obchodování s lidmi, (http://www.
state.gov/documents/organization/192594.pdf) − takové hodnocení
ukazuje, že se situace oproti loňskému roku zlepšila (Česká Republika
Počet volajících mužů a žen je v posledních
letech stále vyrovnanější, což jen dokazuje,
že pracovní vykořisťování nebo podezření na
něj se v Česku čím dál víc přesouvá z prostituční oblasti i na klasická pracoviště.
Veřejnosti zřejmě nejznámější případ
pracovního vykořisťování a obchodu s lidmi
za jeho účelem v českých lesích, tzv. kauza
stromkaři, však stále nečinně leží na stolech
vyšetřovatelů.
Tomuto tématu se 17. 7. 2012 věnoval pořad Zaostřeno na
cizince na Českém rozhlase 6.
byla v roce 2010 zařazena mezi země, které tolerují prostředí pro OSL,
podobně jako Ghana, Albánie nebo Pákistán).
Na druhou stranu, každý den do organizace „La Strada“ volají lidé,
kteří se stali oběťmi vykořisťování, hrozeb a obchodování. Každé
volání je konkrétní životní příběh člověka, který se „dostal do úzkých“
a potřebuje okamžitou pomoc.
Během 16 let existence La Strady se situace změnila. Impulsem pro
zahájení aktivit v oblasti prevence obchodování s lidmi v republice
byla situace po roce 1989, kdy se začaly objevovat případy českých
žen obchodovaných za účelem prostituce do západních zemí.
Později se případy začaly týkat migrantek vykořisťovaných v rámci sexbyznysu v České republice. V minulosti se jednalo zejména
o cizinky z tzv. třetích zemí, zejména z bývalého Sovětského svazu
a bývalé Jugoslávie. V současné době se objevují případy podezření na
obchodování s lidmi u žen z nových státu EU; například z Rumunska
a Bulharska.
Nyní tvoří klientelu La Strady jak migranti a migrantky, kteří jsou
vykořisťovaní v České republice, tak i např. české ženy nucené k prostituci zde nebo v zahraničí. O čem se ale stále málo mluví, jsou případy
českých mužů obchodovaných do zahraničí.
Několik zajímavých údajů:
Největší novinkou, za kterou je celá organizace ráda a která nás
hodně namotivovala k další práci, je první pravomocný rozsudek, který padl v případu obchodování s lidmi za účelem pracovního vykořisťování (http://www.strada.cz/cz/aktuality/97-prvni-pravomocny-rozsudek-za-trestny-cin-obchodovani-s-lidmi-mimo-oblast-sexbyznysu).
Od roku 1996 bylo na Info a SOS lince La Strada zaznamenáno přes
7000 telefonátů přímo od obchodovaných a vykořisťovaných osob
nebo jejich rodinných příbuzných, zákazníků žen nucených k prostituci
nebo lidí, kteří se chtějí vykořisťování vyhnout. V rámci práce v terénu
bylo kontaktováno přes 950 osob z cílové skupiny a dalších 100, které
jsou s cílovou skupinou v blízkém kontaktu. V roce 2011 využilo komplexních služeb La Strady 38 osob.
INFO A SOS linka
tel.: +420 222 71 71 71 (placené volání)
PO: 10.00 – 16.00 (v českém a ruském jazyce)
ÚT: 10.00 – 16.00 (v českém a anglickém jazyce)
ČT: 10.00 – 16.00 (v českém jazyce)
tel: 800 07 77 77 (bezplatné volání)
ST: 12.00 – 20.00 (v českém, ruském a rumunském jazyce)
e-mail: [email protected]
10
Text:
Marie Říhová
Integrace pRistEhovalcU
na lokální úrovni
v politice a praxi
V červnu 2012 zakončilo občanské sdružení
Slovo 21 projekt „Vzájemná komunikace =
lepší integrace II“. Z tohoto projektu vzešlo
mnoho zajímavých výstupů a podnětů, které
jistě obohatily debatu o integraci imigrantů
v České republice, a to na lokální úrovni.
Smyslem projektu bylo především podpořit lokální úroveň integrace, to znamená
zapojit více měst, především hlavní město
Prahu, ale i další města, městské části,
kraje a obce do integrační politiky a praxe.
Úvodem je potřeba zmínit, že projekt byl,
doufáme, v tomto ohledu úspěšný, protože kromě plánovaných výstupů projektu
přispěla iniciativa o. s. Slovo 21 svým dílem
k založení Integračního centra Praha, o. p. s.
Prostřednictvím zahraniční zkušenosti
z Vídně, Amsterodamu, Lisabonu, Madridu, Osla, Stockholmu a Hamburku jsme se
v rámci projektu dozvěděli, jakým způsobem začínali v zahraničí budovat integrační koncepci a politiku na lokální úrovni.
Podnětné především bylo, že každé město
sepsalo vlastní strategii, která pak byla
i v rámci práce s veřejností prodávána pod
hesly jako například „My jsme Vídeňané“,
„Oslo Extra Large“ a podobně. Z tohoto je
patrné, že v zahraniční praxi již nejde jen
o integraci menšinové populace cizinců,
ale jde o soužití všech obyvatel měst, která
jsou a budou v 21. století zcela určitě čím
dál více založena na diverzitě obyvatel. To,
že tato zahraniční města aktivně vytvářela
strategie soužití, participace, diverzity, komunitního rozvoje, svědčí o široké debatě
různých aktérů.
Posun od integrace k soužití, přijetí
diverzity bylo ale vidět i ve snaze aktivně
zapojit imigranty do naplňování strategie
města formou participace. Ve Vídni tvoří
imigranti dvě třetiny zaměstnanců odboru
MA17, který pracuje s imigranty. Ovšem
z hlediska otevřenosti lokální politiky šel
asi nejdále ze všech zmiňovaných měst
Hamburk. S cílem zajistit v řadách odborného personálu města stejný podíl
imigrantů jako je podíl na počtu obyvatel,
tj. 30 %, vyšlo město do ulic s informační
kampaní „My jsme Hamburk. Přidáš se
k nám?“. Kampaň láká imigranty k podílu
na správě i jejich záležitostí.
Ze zkušeností, jež nabyli v zahraničí,
byla v rámci projektu Slovo 21 vytvořena
publikace „Integrace cizinců na lokální
úrovni. Evropská města“. Publikace byla
distribuována především do všech krajů
České republiky, měst a pražských městských částí.
Ze zahraniční zkušenosti vyplývá jedno.
Aktivita. Pravda je, že většina ze zmiňovaných měst byla částečně donucena situaci
řešit kvůli obrovsky (a často během pár let)
rostoucímu počtu imigrantů v zemi a ve
městě. V některých městech dosáhla imigrantská populace (i druhé generace) i 50 %
všech obyvatel města (například v Amsterodamu), v Hamburku žije na 180 různých
národností, v některých městských částech
žije až 80 % imigrantů. Pochopitelně roste
počet dětí a mládeže s migrační historií,
což ovlivňuje školský systém, města řeší
i specifické otázky spojené se zdravím imigrantské populace a sociální otázky.
Téma migrace, imigrace je interdisciplinární. Poradci integrace v praxi vědí,
jak obrovské množství informací musí
často obsáhnout, aby byli schopni kvalifikovaně poskytnout poradenství. Víme to
i my všichni, kteří jsme někdy sepisovali
informační brožury a letáky pro imigranty.
Téma integrace je tématem zahrnujícím
nejenom pobytovou legislativu, informovanost a poradenství k pobytu. Integrace
se dotýká stejnou měrou otázek zaměstnanosti, podnikání, školství a vzdělávacího systému, zdravotnictví, zdravotního
pojištění a sociálního systému a systému
sociálního zabezpečení, jakož i bydlení
atd. Podle Davida Beňáka z Městské části
Praha 14 se tím pádem toto téma stává
tématem veřejné politiky, které potřebuje stejně jako ostatní témata politickou
podporu a vůli.
Ačkoliv v České republice pomalu stoupá
zájem o téma integrace imigrantů na lokální úrovni, tak obce, města, kraje řeší tyto
otázky často prostřednictvím vzniklých
integračních center, která jsou pověřena
realizací projektů v této oblasti. Někdy jsou
pověřena i promyšlením strategie a její
implementace do komunitního plánování
(například v Jihomoravském kraji). Ačkoliv
je skvělé, že integrační centra vznikla,
zaplnila mezeru v regionech a poskytují
různorodé služby na lokální úrovni, je
otázka, zda se ale do určité míry neoddaluje převzetí politické zodpovědnosti obcí,
měst a krajů za téma integrace.
Úspěšná integrace vyžaduje přijímání
podnětů ze stran cílové skupiny, a to ať už
se jedná o základní a dnes již neodmyslitelná témata, jako je dostatečná informovanost a následné poradenství v otázkách
spojených se životem v ČR, tak i další
a často ne tak zřejmé podněty, se kterými by politici na lokální úrovni měli být
obeznámeni a měli s nimi pracovat. Těmito
tématy jsou například soužití v lokalitách
s vysokou koncentrací přistěhovalců, rizika
spojená se ztrátou zaměstnání imigrantů
a propadem do neregulérního postavení nebo v Evropě poměrně řešené téma
prevence rizikového chování a radikalizace
imigrantské mládeže aj.
Z těchto a dalších důvodů je potřebné, aby se i zvolení zástupci měst, obcí
a krajů aktivně o témata spojená s imigrací
a integrací zajímali, protože je a bude
potřebné plánovat a provázat jednotlivé
poskytované sociální a další služby s tím,
jak imigrantů v České republice (stejně
jako v zahraničí) bude přibývat. David
Beňák na Kulatém stolu k lokální úrovni
integrace cizinců představil právě fungující spolupráci na Městské části Praha
14, kde spolupráce probíhá se školami,
neziskovými organizacemi, policií, ale také
v rámci koaliční spolupráce, a k tomu říká:
„Cílem je vytvoření bezpečného prostředí,
lhostejno jestli formálního či neformálního,
k výměně a sdílení informací.“
Speciální kapitolou je pochopitelně
práce s veřejností. Optimálně bychom
všichni, kteří pracujeme v sektoru migrace a imigrace, mohli mít k dispozici
čísla, která jednoduchou matematikou
představí ekonomické přínosy imigrantů.
Pochopitelně, že jenom tyto ukazatele by
nám nemohly nikdy poskytnout ucelený
pohled. Ale například v kraji Stockholm
a přilehlých krajích založili svou integrační
politiku právě na poptávce na trhu práce
a nedostatku místních pracovních sil. Po
prvotní byrokraticky složité fázi přeměnili imigrační a integrační systém pod
heslem „Švédsko profesionálů“ velmi
flexibilně tak, že během přibližně dvou let
je imigrant integrován na místním trhu
práce (90% úspěšnost) včetně odpovídající
a zdarma poskytnuté jazykové výbavy.
Mezi přilehlými kraji a krajem Stockholm
existuje výměna informací o poptávaných
a nabízených kvalifikacích a nabídkách
jazykových kurzů.
Švédský model patřil ze zmiňované
zahraniční zkušenosti k těm finančně náročnějším. Ale ne vše stojí peníze. Například spolupráce na lokální úrovni formou
českých platforem by mohla být velmi
úspěšným modelem spolupráce všech
aktérů vedoucím k efektivnímu místnímu
plánování a realizaci projektových aktivit. Nápadů na projekty je pak zejména
v zahraničí, ale už i v České republice dost,
stačí se inspirovat.
Jak známe z praxe, na lokální úrovni se
lze vždy snáze dohodnout než na úrovni
národní. Řeší se praktické a potřebné
otázky související se životem obce, města,
kraje. Stejně tak přijetí tématu integrace
imigrantů mezi otázky lokální politiky
může být přínosem z hlediska jak lokálních
politiků, úředníků, tak i imigrantů a místní
populace, aniž by téma muselo být nutně
politicky využívané.
Projekt o. s. Slovo 21 „Vzájemná komunikace = lepší
integrace II“ byl financován z Evropského fondu pro
integraci státních příslušníků třetích zemí.
Projekt „Na práci v CR“
Text:
Magdalena Opletalová, Multikulturní centrum Praha
Práce je klíčovým nástrojem pro úspěšnou integraci každého člověka, na tom se shodují experti i laici, protože právě práce představuje
naprosto zásadní inkluzivní faktor, díky ní člověk získává nejen výhody ekonomické, ale zároveň i sociální a symbolický kapitál – jako
je uznání, společenská prestiž spojená s výkonem placené práce,
sociální vazby a společenské kontakty. Pro osoby jakýmkoli způsobem znevýhodněné na trhu práce – původem, věkem, zdravotním
či sociálním handicapem – je ještě důležitější nežli pro většinovou
populaci.
Dle sdělení Evropské komise k integraci cizinců ze třetích zemí
by měly být integrační politiky formulovány a také interpretovány
s aktivním zapojením místních samospráv, které jsou zodpovědné za
celou řadu služeb pro migranty a hrají nesporně velice významnou
roli při formování interakce mezi migranty a přijímající společností.
Jak aktivní jsou ale místní samosprávy doopravdy? Aktuální koncepce integrace cizinců v České republice konstatuje urgentní potřebu
přenést podstatnou část agendy spjaté s integrací cizinců na samosprávy. Zatímco na regionální úrovni došlo během posledních let
k významnému rozšíření aktivit jednotlivých integračních center, na
lokální úrovni k nijak významnému rozvoji nedošlo, aktuální koncepce integrace cizinců dokonce explicitně hovoří o nedostatku aktivní
role místních samospráv.
Absence integrační strategie na lokální úrovni se může projevovat
negativními společenskými jevy, jako je například sociální vyloučení
cizinců, vykořisťování cizinců-zaměstnanců nebo nelegální zaměstnávání, může docházet i k dlouhodobému napětí mezi migranty
a majoritní společností.
Příspěvkem k řešení tohoto problému by měla být právě realizace
projektu „Na práci v ČR“, jehož cílem je především posílit roli českých
měst při podpoře integrace cizinců na trhu práce, a to především
formou vzdělávání úředníků místních samospráv, úřadů práce, integračních center a živnostenských úřadů, což jsou zaměstnanci, kteří
s cizinci přicházejí do kontaktu při výkonu své profese.
Projekt, který se plným názvem jmenuje „Projekt integrace
cizinců na trhu práce v ČR: posílení role českých měst“, realizuje tým
Multikulturního centra Praha, a je podpořen z prostředků ESF prostřednictvím OP LZZ a státního rozpočtu ČR. Byl zahájen v květnu
2012 a potrvá tři roky, tedy až do dubna 2015.
K dalším cílům projektu patří sdílení zkušeností západoevropských měst s českými městy v politice lokální integrace cizinců,
vzájemné učení se a sdílení dobré praxe mezi evropskými městy,
zvýšení efektivity komunikace a spolupráce mezi místní samosprávou a ekonomicky aktivními cizinci v tom kterém městě či regionu,
rovněž pak zlepšení orientace cizinců na trhu práce v České republice, zvýšení kvalifikace zaměstnanců místní samosprávy a zaměstnanců dalších úřadů a také prevence negativních společenských jevů
spojených s nezaměstnaností a s nedostatečnou integrací cizinců.
Projekt Na práci v ČR vychází z aktuálního vývoje integrační politiky v České republice, dále z dokumentů a strategií Evropské unie
a v neposlední řadě ze světových trendů a problémů, neboť evropská
města si stále více uvědomují, jak je nezbytné zabývat se politikou
integrace cizinců.
Zahraničními partnery projektu se staly zahraniční organizace
s dlouhou tradicí, které sídlí v Bruselu, Drážďanech a v Berlíně. Jsou
to neziskové organizace Centre Bruxellois d‘Action Interculturelle
asbl – CBAI, Humanity in Action Deutschland e.V., Rejs e.V. a zmocněnkyně města Drážďany pro integraci a záležitosti cizinců. Expertní
konzultace poskytuje Bertelsmannova nadace.
Za pomoci zahraničních partnerů budou realizovány simulace, integrační workshopy a návštěvy českých úředníků v Berlíně, v Bruselu
a v Drážďanech.
Velkým přáním realizačního týmu je, aby projekt „Na práci v ČR“
přispěl k integraci cizinců na lokální úrovni prostřednictvím posílení
role českých měst v této oblasti.
12
Text:
Foto:
Rena Horvátová
z natáčení
Cizinci získají cenné
informace prostRednictvím
brožur a filmU
Občanské sdružení Slovo 21 realizuje
ve spolupráci s Ministerstvem vnitra ČR
a skupinou expertů tři projekty na podporu
integrace cizinců v České republice. Cílem
je umožnit nově příchozím státním příslušníkům třetích zemí, pocházející z odlišného hospodářského, sociálního, kulturního,
náboženského, jazykového a etnického
prostředí, aby snadněji splnili podmínky
pobytu v ČR, čímž projekty napomohou
jejich lepší integraci do české společnosti.
Právě díky projektům se jim ještě před
odchodem z rodné země i krátce po příchodu do ČR nabídne názorné objasnění
všech procedur a legislativních podmínek,
které souvisejí s jejich pobytem v novém
domově. Cizinci tak získají cenné informace prostřednictvím brožur, dokumentárního filmu či animovaného instruktážního
filmu, který následně po natočení bude
předán MVČR k promítání na pracovištích
pobytu cizinců. Ale nepředbíhejme a pojďme si každý projekt postupně představit…
Příští zastávka
(pracovní název pro „předodjezdový balíček“ pro cizince ze třetích zemí migrujících do ČR)
Projekt je určen především pro ty cizince,
kteří se chystají svou domovinu teprve
opustit. Takzvaný „předodjezdový balíček“
nabídne základní informace o integraci
přistěhovalců v EU a má zabránit neregulérní migraci do ČR. „Doufáme, že se
touto osvětou omezí možná rizika pádu do
neregulérního postavení a obchodování
s lidmi včetně pracovního vykořisťování,“
přibližuje realitu migrace v ČR vedoucí
projektu Ljiljana Batovanja z občanského
sdružení Slovo 21. Podle jejích slov bude
součástí tak zvaného předodjezdového
balíčku, který má být připraven pro použití
už koncem roku 2012, jednak 30minutový film o ČR, jednak informační brožura
pojednávající o nutných krocích k udržení
legálního statusu cizinců ze třetích zemí
po příjezdu do ČR. Ta bude vložena do
obalu DVD spolu s filmem. Cizincům se již
v prvopočátku dostane jasného postupu
při nahlášení pobytu, zajištění povinného
zdravotního pojištění, získají znalost sociálního systému nebo například i povědomí
o geografické poloze ČR či jejích statistických údajích.
„Nebylo snadné připravit srozumitelným způsobem potřebné informace pro
cizince před samotným příjezdem tak, aby
na ně zase navazovaly informace poskytnuté po příjezdu,“ prozrazuje expertka
projektu z organizace IOM Marie Říhová,
podle jejíž slov se v rámci expertní skupiny, kam patří také zástupci z organizace
Slovo 21, IOM a MV ČR, snažili podchytit
různé problémy, se kterými se cizinci potýkají. A zároveň je varovat před různými
cestami, které by mohly vést k neregulérní
migraci nebo pobytu,“ doplňuje Marie
Říhová.
Instruktážní film režiséra Miroslava
Ondruše se bude dotýkat kromě jiného
i české kultury. Jak doplňuje Helena Dluhošová z odboru azylové a migrační politiky
Ministerstva vnitra: „Poskytování informací cizincům již v zemi původu je novým
opatřením určeným těm, kteří teprve
stojí před rozhodnutím, zda odjet do ČR.
A právě vizuální, tedy filmové, ztvárnění
je velmi efektivní způsob informování,“
říká Dluhošová a pokračuje: „Cizincům
může ve zkratce zprostředkovat to, co se
obtížně popisuje slovy, jako například prostředí v ČR či životní styl. Cílem filmu není
cizince lákat k imigraci do ČR, ale umožnit
jim odpovědné rozhodnutí na základě
relevantních informací, konkrétních představ i vědomí případných rizik. Zároveň
jim může usnadnit první kroky v České
republice k začleňování do společnosti,
tedy k integraci.
Scénky typické pro danou situaci si
zahrají kromě hlavního moderátora i další
postavy ztvárněné cizinci žijícími v ČR.
Celý film bude pojat tak, aby originální
a přehlednou formou zaujal pozornost
cizinců-diváků, a to v pěti různých jazykových mutacích – češtině, angličtině, ruštině, ukrajinštině a vietnamštině. Plánuje
se vyrobit 5000 kusů DVD, které budou
distribuovány prostřednictvím zastupitelských úřadů ministerstva zahraničních
věcí konzulárním úřadům v zemích původu
a vybraným misím mezinárodní organizace pro migraci.
Druhým výstupem projektu bude brožura obsahující důležité kontakty na infolinky
státní správy a NGO pracující s cizinci,
základní informace potřebné např. k nahlášení a platnosti pobytu až po možnosti
zaměstnání a podnikání nebo úhrady
povinného sociálního a zdravotního pojištění. Zároveň bude v brožuře věnována
pozornost možným rizikům obchodování
s lidmi a neregulérního pobytu a práce.
Cizinci tak v brožuře naleznou odpovědi
k problematickým otázkám, se kterými
se dosud setkávají nejen migranti, ale
i pracovníci v neziskovém sektoru pracující
s touto skupinou. Brožura bude stejně jako
všechny uvedené informační materiály
v několika jazykových verzích.
Předodjezdový balíček bude využíván
a distribuován během dalších následujících dvou let. „Cizinci, kteří uvažují podat
žádost o jakýkoliv druh pobytu v ČR, musí
dostat aktuální informace již v zemích
svého původu tak, aby se zabraňovalo
nedostatečným informacím od různých
zprostředkovatelů, které pak mohou být
zavádějící nebo zastaralé. Čím více informací žadatel o pobyt má, tím více může
být samostatný v organizaci své cesty,
pobytu a budoucnosti,“ říká Batovanja. Ta
rovněž upozorňuje, že stát, který poskytuje službu cizincům již v jejich předodjezdové fázi, prokazuje nejen snahu o podporu
imigrační strategie jednotlivců z řad cizinců žádajících o pobyt, ale též součinnost
všech imigračních orgánů s cizincem.
Vítejte v České republice
Tak zní název dalšího z trojice projektů
na podporu integrace cizinců žijících
v ČR. Ten bude nabízet možnost využít
uvítací jednodenní pilotní kurzy pro nově
příchozí cizince, které poskytnou základní
informace o České republice a životě v ní.
Kurzy, které jsou prozatím jen dobrovolné, do budoucnosti by mohly být pro
nově příchozí cizince povinné. Pro účely
kurzů bude zároveň vytvořena metodická příručka pro budoucí lektory, na její
realizaci se podílí expertní skupina složená
ze zástupců MV ČR, IOM, Slovo 21, Center
pro podporu integrace cizinců a expertů
NNO se zkušenostmi v oblasti integrace
cizinců, která sjednotí detaily pilotních
kurzů a metodiky. Na základě podkladu vznikne metodika kurzů, jejíž obsah
a struktura bude v září 2012 odzkoušena
na dvou skupinách. Ta se použije na následujících 10 pilotních jednodenních kurzů
pro 150 účastníků.
Kurz bude zahrnovat například informace o ČR, správním a politickém uspořádání, klimatu, symbolech státnosti, počtu
a náboženském vyznání obyvatel. Výuka
se také dotkne specifik školství, zákona
o pobytu cizinců, placení daní, získaní
oprávnění řízení motorových vozidel,
věnovat se bude také inovativnímu podnikání a zaměstnání, pracovním smlouvám,
povinnému pojištění a jiným. Tlumočení
osmihodinových kurzů bude zajištěno
do 4 jazyků, budou probíhat v Centrech
na podporu integrace cizinců a v dalších
organizacích v místech s větší koncentrací
cizinců. Zájemci se o termínech a náplni
kurzů dozvědí z tištěných dvojjazyčných
letáků (ČJ a příslušný jazyk), které budou
k dostání například na cizinecké policii,
v integračních centrech, NNO, úřadech
ad. Po ukončení pilotní fáze bude na konci
projektu vytvořena metodická příručka
pro lektory, kteří kurzy v budoucnosti
povedou, a bude zpracovaná tak, aby
jednotlivé části pokryly 8hodinovou výuku
předávaných informací.
Další aktivitou, kterou projekt Základní
orientace nabídne, bude uvítací film režiséra Radima Špačka obsahující informace
o základní socio-kulturní orientaci. Scénky
typické pro danou situaci si zahrají kromě
hlavního moderátora i další postavy ztvárněné cizinci žijícími v ČR. S filmem bude
korespondovat tištěná brožura rovněž
sestavená z hlavních informací a důležitých kontaktů pro cizince. Ta se společně
s uvítacím filmem dostane do rukou cizinci
krátce po příjezdu do ČR, a tím se zvýší
i efektivita projektu.
„Kdokoliv, kdo přijíždí do nové země s jinou kulturou, tradicemi a zvyky, prochází
individuálně dlouhým obdobím přizpůsobení se novým podmínkám,“ říká vedoucí
projektu Bulgan O. Rico. Podle ní může být
tento proces pro někoho složitější, jelikož
vždy záleží, do jak velké míry je pro cizince
odlišnost kultury vzdálená zemi, ze které
přichází. „Osobně se setkávám s tím, že
nově příchozí cizinci mají často nerealistické a neodpovídající očekávání od života
v nové zemi. Ve výsledku to zbytečně komplikuje sžití s novou zemí jak cizincům, tak
i hostitelské zemi,“ vysvětluje zkušenosti
vedoucí projektu O. Rico. Potřeba zavedení
kurzů vyplývá z Koncepce integrace cizinců
a na ní také ukazují svou praxi státy s dlouholetou zkušeností s imigrací.
Jak na to – instruktážní film
„V současné době neexistuje dostatek
souhrnných materiálů, které by cizincům z třetích zemí usnadnily vyřizování
náležitostí k prodlužování a povolování pobytu v ČR,“ říká Jelena Silajdžić,
výkonná ředitelka občanského sdružení
Slovo 21, a pokračuje: „Máme zkušenosti, že cizinci často neočekávají, že při
vyřizování povolení či prodloužení pobytu
je třeba přikládat určité dokumenty, že
existuje vůbec nějaká procedura, kterou
se musí řídit a kterou je dobré znát. Ve
výsledku i částečná neznalost způsobuje
komplikace jak cizincům samotným, tak
i pracovníkům MV ČR. Pouze správně
informovaný cizinec je schopný udržet si
regulérní postavení na území ČR. A právě
instruktážní film, který bude promítán na
odděleních pobytu cizinců MV ČR, tyto
procedury učiní pro cizince srozumitelnými,“ vysvětluje Silajdžić. Instruktážní film,
na jehož realizaci sdružení Slovo 21 úzce
spolupracuje s pracovníky ministerstva
vnitra a expertem z nevládní organizace
Inbáze Berkat, bude prostřednictvím
animovaných scének sloužit cizincům
v následujících letech, do účinnosti nového zákonu o pobytu cizinců.
V rámci projektu tak vznikne 40minutový film v pěti jazykových mutacích
a adaptace titulků v češtině, angličtině,
ruštině, ukrajinštině a vietnamštině. Film
poběží ve smyčkách na pracovištích pobytu cizinců MVČR a dotkne se různých
modelových situací obsažených v několika kapitolách. Nebude chybět například
registrace na cizinecké policii a úkony
vztahující se ke krátkodobým vízům. Další
kapitola objasní například informace
k podání žádosti o povolení a prodloužení povolení k pobytu, lhůty pro vyřízení
žádosti a další. „Filmový postup bude
řešen tak, aby podané vizuální informace
byly dostačující a vyžadovaly co nejméně
textu. V průvodci budou modelové situace
opravdu všeho, s čím se mohou cizinci
na vlastní kůži setkat. Od přechodného
pobytu rodinných příslušníků a občanů
EU, trvalý pobyt, vydání biometrického
průkazu až po problémové situace, které
se mohou běžně vyskytnout. Cizinec tak
může například zjistit, jak postupovat při
ztrátě pasu,“ prozrazuje obsah filmu připravovaného režisérem Marko Simićem
ředitelka Jelena Silajdžić. Vizuální ztvárnění, minimální rozsah textu a názornost
filmového ztvárnění usnadní cizincům
orientaci v pobytové agendě.
Projekty jsou spolufinancovány Evropskou unií
z Evropského fondu pro integraci státních příslušníků
třetích zemí (EIF).
14
Text:
15
Milan Daniel
Text a foto:
Demografický vývoj
vs. imigraCní politika
Česká společnost neodvratitelně stárne. Jak vyplývá z březnového průzkumu
společnosti SANEP, za vážný problém
to pokládá 85 % občanů. Reflexe této
skutečnosti politickými reprezentacemi
tomu však neodpovídá. Důvodem je to,
že důsledky nedostatečné propopulační
politiky se projeví výrazněji až za několik
desítek let. Úbytek nově narozených dětí
je však znát již nyní.
Český statistický úřad zpracoval v lednu
2012 aktualizovanou projekci populačního
vývoje až do roku 2100. Populační projekce připravená z dostupných dat zobrazila
proces stárnutí, nastínila směr budoucího
populačního vývoje a ukázala na změny ve
věkovém složení, které jsou neodvratitelné a které budou v případě České republiky velmi výrazné.
Bez cizinců bude společnost
stárnout rychleji
Terezie Štyglerová z ČSÚ např. uvedla,
že „bez migrace by počet obyvatel rostl
jen do roku 2013 na 10,538 milionu.“ Příliv
cizinců by podle statistiků tento zlom
oddálil o 14 let. V roce 2027 by podle
aktualizované projekce mohla země díky
příchodu migrantů mít 10,804 milionu
obyvatel. Na počátku příštího století by
počet mohl postupně klesnout asi na 8,8
milionu – pokud by ale do země cizinci
přijížděli. Bez nich by republika mohla mít
po roce 2100 ještě o 2,8 milionu obyvatel
méně. Štyglerová varovala, že „… nezahrnutí migrace do projekce by přineslo těžko
představitelné výsledky, např. pokles
počtu obyvatel koncem století pod hranici
šesti milionů obyvatel, tedy o 43 %.“
K tomuto vývoji právě dochází. Počet cizinců žijících v ČR od roku 2008 v důsledku
imigrační politiky, která s nimi počítá jen
jako s flexibilní pracovní silou, meziročně
klesá zhruba o 6–7 tisíc osob.
Cizinci tvoří v současnosti necelá čtyři
procenta obyvatel ČR. Třeba v sousedním
Rakousku představují desetinu společnosti a ve Švýcarsku víc než pětinu. Pokud
by i do Česka dál proudili, mohl by jejich
podíl do poloviny století vzrůst zhruba na
14 procent a na počátku příštího století by
už každý třetí obyvatel republiky mohl být
cizinec.
To je samozřejmě stav, který část české
společnosti vnímá jako nepřijatelnou hrozbu, protože by se tím změnil její tradiční
charakter. Byly by do ní nutně implantovány prvky jiných kultur, náboženství
a životních zkušeností. Imigrační plány,
reprezentované zejména novým zákonem
o pobytu cizinců, jenž v současné době
prochází legislativním procesem, jsou
proto zcela jiné. Promítá se do nich obava
z nezvládnutých imigračních problémů,
s nimiž se dnes potýkají vyspělé země
Unie. Dnes jsou tyto země konfrontovány
s dramatickými potížemi, na jejichž počátku je právě obtížná slučitelnost těchto odlišností s tradičním prostředím. Výsledkem
je rostoucí xenofobie, rasismus, odpor
vůči evropskému prostředí cizím náboženstvím, zejména islámu. A samozřejmě
i odmítání migrace.
Mluv česky, pracuj a mlč
Oficiálně se mnoho nemění. Stát svou
imigrační politiku formuluje v každoročně
aktualizované Koncepci integrace cizinců.
Ačkoliv deklarovaným cílem integrace „je
dosáhnout nekonfliktního a oboustranně
uspokojivého společného soužití, vzájemného poznání a porozumění mezi cizinci
i společností, ve které žijí, umožnit cizincům, aby byli schopni důstojného života
během svého pobytu v České republice“
a „cílem všech aktivit integrační politiky
má být předcházet vytváření uzavřených
komunit imigrantů, společenské izolaci
a sociálnímu vyloučení cizinců,“ jsou trvale
pomíjena jejich politická práva i na místní
úrovni. Stát pravda financuje jazykové
vzdělávání a kulturní akce, ale jako s občany obce s nimi fakticky nepočítá a odsouvá
je v tomto ohledu do uzavřených komunit.
Noví imigranti do země od roku 2008
prakticky nepřicházejí a těm, kteří přišli
do ČR před tímto datem, jsou už druhým
rokem prodlužována pracovní víza oproti
minulosti pouze na šest nebo méně měsíců, což je v mnoha případech na hranici
možností administrativního zpracování.
Tlak státu na snižování počtu cizinců se
projevuje zejména v kategorii cizinců
s „nízkou kvalifikací“, přičemž jsou za tyto
osoby považováni i kvalifikovaní řemeslníci, jichž se v ČR nedostává. Opatření MPSV
jdou proti zájmům zaměstnavatelů, a třebaže dochází ke kompromisům, je faktem,
že ke snižování počtů cizinců dochází.
Ti čeští nezaměstnaní, jež ministr Drábek nyní do práce žene, svou výkonností
cizince, kteří ze svých platů mnohdy živí
své rodiny doma (a mají tedy pro práci
významnou motivaci), jsou časově zcela
flexibilní, v drtivé většině nenahradí. Stát
pravda v prvním plánu vydělá na tom, že
nebude muset některým svým občanům
platit podporu v nezaměstnanosti. Firmám
však hrozí, že ztratí dynamiku, budou
platit nižší daně a ty, které budou moci,
z Česka prostě odejdou.
Z demografického i společenského hlediska by bylo v dlouhodobém zájmu státu
na místě uplatňovat při imigraci selektivní
přístup, preferovat imigranty z jazykově,
kulturně, ano i nábožensky příbuzných
zemí a při prodlužování pobytů zvažovat
i názor místních samospráv.
Rena Horvátová
Praha otevRela
11. integraCní
centrum pro
cizince
Praha má nové integrační centrum pro
cizince. To otevřelo svou působnost v polovině srpna. Centrum zaměřené na integraci
cizinců z třetích zemí je financováno za
podpory Evropského fondu pro integraci
státních příslušníků třetích zemí a z rozpočtu
hl. m. Prahy, k zahájení jeho činnosti došlo
také díky podpoře Ministerstva vnitra České
republiky a Magistrátu hl. m. Prahy. Slavnostního otevření se účastnil ředitel Odboru
azylové a migrační politiky Tomáš Haišman
a radní hl. m. Praha Václav Novotný, který
společně s ředitelem integračního centra
Zdeňkem Horváthem slavnostně přestřihl
zahajovací pásku.
Kromě centrály v Žitné ulici otevře ICP své
pobočky do konce léta na Praze 4, 12 a 13.
Čtvrtá pobočka ICP byla otevřena na Praze
14 v červnu.
Zřízení obecně prospěšné společnosti,
které má za cíl mimo jiné eliminaci zneužívání znevýhodněného postavení cizinců
v různých oblastech života pomocí sociálně-právního poradenství a podporu rozvoje
občanské společnosti, snížení napětí mezi
obyvateli hlavního města a cizinci pomocí
informačních, komunitních a kulturních aktivit, vyšlo na téměř 12 milionů korun. Jedná
se o 11. integrační centrum pro cizince v ČR.
Další v pořadí by mělo vzniknout v Hradci
Králové. V kraji Vysočina, kde cizinců žije nejméně, naopak ministerstvo vnitra uvažuje
pouze o využití služeb některé z již existujících neziskových organizací.
V 1,2milionové Praze žije přibližně
200 000 cizinců a podle slov Zdeňka Horvátha se pražské integrační centrum zaměří
na zhruba polovinu z nich. Cílovou skupinou
by se tak měli stát občané třetích zemí.
„Chceme zamezit diskriminaci lidí s migrantským původem,“ řekl na tiskové konferenci
Horváth. Pracovníci centra se navíc budou
podílet na tvorbě koncepce, jak cizince integrovat do společnosti. Ta v Praze podle řady
odborníků dlouhodobě chybí. Horváth na
tiskové konferenci sdělil, že integrační centrum bude pouze artikulovat priority pomocí
tří nástrojů. Jedním z nich je platforma, díky
níž se budou předkládat návrhy expertní
skupině, která je následně zapracuje do
priorit. Expertní skupina je složena z užšího
pracovního týmu aktérů na poli integrace
cizinců. Posledním nástrojem k využití bude
fórum cizinců, jelikož je velkým zájmem
centra, aby cílová skupina vstupovala do
dialogu a aktivně na něm participovala. Fóra
se budou účastnit zástupci migrantských
organizací cizineckých komunit.
Další aktivitou bude vzdělávání odborníků, například učitelů, lékařů, úředníků, které
má za cíl přiblížit tématiku integrace cizinců.
Do konce roku se také plánuje vydání informační brožury, která poslouží jako vhled
do orientace sociokulturního prostředí. Na
centrální pobočce v ICP sídlící v Žitné ulici
mají klienti k dispozici bezplatný přístup
na internet, cizojazyčnou knihovnu a volné
prostory pro vlastní aktivity. Centrum nabízí
svým klientům ve spolupráci s partnerskými
organizacemi sociální a právní poradenství,
terénní sociální práci s celými rodinami
v jejich přirozeném prostředí. Mimo jiné
mohou využít probíhající kurzy českého
jazyka a sociokulturní orientace, o které je
mezi cizinci velký zájem. Všechny nabízené
služby jsou zdarma a mohou je využít státní
příslušníci třetích zemí.
„Na realizaci projektu ICP se podílí i neziskové organizace, které dlouhodobě pracují
s cizinci a v této oblasti dosahují vynikajících
výsledků. Jedná se o Poradnu pro integraci,
Sdružení pro integraci a migraci, Organizaci
pro pomoc uprchlíkům a InBázi Berkat,“ řekl
ředitel integračního centra. Do české metropole přicházejí cizinci především za prací, jíž
je v jiných regionech republiky nedostatek.
Průzkum sociální situace cizinců v Praze,
který v loňském roce nechal vypracovat magistrát u neziskových organizací Poradna pro
integraci a Organizace pro pomoc uprchlíkům, ukázal, že v Praze se koncentruje až
50 procent všech cizinců, kteří v Čechách žijí.
Mezi tři nejpočetnější skupiny cizinců patří
Ukrajinci, Vietnamci a Rusové. „Praha je
po celou dobu své historie městem, kde se
střetávají různé národnosti, jejichž zástupci
sem přicházejí a ti, kteří zde dlouhodobě působí, jsou národnostní menšiny etablované,
mají své kulturní potřeby. A pak jsou ti, kteří
přicházejí a mají vesměs sociální potřebu,
neumí česky, mají právní a sociální problémy a potřebují se co nejrychleji adaptovat.
A k tomu dochází ve spolupráci se čtyřmi
již zmíněnými organizacemi integračního
centra,“ sdělil radní Václav Novotný a dodal,
„jsem rád, že jsme společně během šesti
měsíců dokázali něčemu takovému pomoci
vzniknout, že jsme dokázali zajistit, a vřelé
díky patří hlavně ministerstvu vnitra, vytvořit systémový finanční zdroj, dokázali jsme
sehnat dům a zabydlet jej a v neposlední
řadě vytvořit různé spektrum aktivit.“ Podle
jeho slov vnímá integrační centrum jako výraz sebevědomého města, obohacení života
Prahy a v neposlední řadě také vklad do jeho
budoucnosti.
Podobný názor sdílel i šéf Odboru azylové
a migrační politiky Tomáš Haišman. „Integrační centrum je takové vymodlené dítě
ministerstva vnitra. Na druhou stranu, jsme
rádi, že centrum bylo otevřeno až nyní, po
otevření 10 center v krajích ČR, kdy již máme
nasbírané cenné zkušenosti. Praha je dnes
specifickým útvarem v rámci kvantity, ale
i kvality cizineckého prvku. V Praze je koncentrována zhruba polovina všech žijících
cizinců v ČR, ať už z EU, nebo třetích zemí.
Má to samozřejmě jak historické důvody,
tak i ekonomické. Praha svou zvláštností
v ekonomickém a sociálním rozvoji přitahuje lidi nejen ze světa, ale také z různých
koutů ČR. A nyní před ní stojí úkol integrovat
200 000 tisíc cizinců do společnosti.“
16
Text :
Foto :
Karla Čížková
Ministerstvo vnitra
ÚRedníci OAMP
zlepšují své
komunikaCní
a mezikulturní
dovednosti
Občanské sdružení Slovo 21 spolupracuje
již delší dobu s Odborem azylové a migrační politiky MV ČR na několika projektech,
které se snaží zlepšit soužití majoritní
společnosti a cizinců žijících v ČR.
Jedním z těchto projektů byl také projekt
Posílení mezikulturních kompetencí pracovníků OAMP, který probíhal od začátku
roku 2011 do konce června 2012. Během
tohoto období proběhlo celkem 17 dvoudenních školení, kterých se zúčastnilo
210 pracovníků OAMP. Účastníci školení
absolvovali vždy sérii cvičení a přednášek,
během kterých si zlepšovali svoje komunikační dovednosti a mezikulturní povědomí,
tak aby vzájemná komunikace na přepážce
byla efektivnější a příjemnější pro obě
strany.
Jak na školení reagovali lektoři i samotní účastníci? To zjišťovali organizátoři
projektu pomocí diskusí a zpětných vazeb,
které všichni účastníci vyplňovali na konci
každého semináře. Postoje účastníků mohli
lektoři vnímat také přímo prostřednictvím
cvičení, především procvičováním komunikačních dovedností. Na začátku projektu
bylo zřejmé, že na účastníky velmi negativně zapůsobil převod agendy z cizinecké
policie na OAMP. Tato změna vedla pracovníky k nejistotě, nové postupy v jejich práci
jim přinášely zmatek a nepříjemné pocity,
které se odrážely i v přístupu ke školení.
Pracovníci na prvních školeních byli více
uzavření a udržovali si k obsahu školení
větší odstup. Postupem času se tato situace
zlepšila a bylo vidět, že pracovníky OAMP
už tolik nezasahují technické a organizační
nedostatky na pracovištích. Díky tomu byli
také více otevřeni diskusím a ochotni učit
se nové věci. Na seminářích s nimi proto
lektoři mohli více probírat témata týkající
se interkulturní společnosti a komunikace
s cizinci.
Účastníci školení vesměs velmi pozitivně
vnímali jednotlivé lektory, kteří je školeními
provázeli. Velkou část témat, především
z oblasti interkulturní komunikace, s nimi
probírala Mgr. Iveta Němečková, která také
na konci zpracovávala zpětné vazby a která
sama o semináři říká: „Celkově lze hodnotit
postoje účastníků k semináři velmi pozitivně. I když byl seminář vzhledem k obtížnosti tématu velmi krátký, účastníci se k němu
stavěli aktivně a otevřeně.“
Na ostatní lektory reagovali účastníci
projektu také velmi dobře. Oblíbené se
staly přednášky PhDr. Jiřiny Šiklové, která
se věnovala obecně migraci a její historii
i současnosti. Interkulturní psychologií se
zabývala PhDr. Dana Potočková a dalším
lektorem komunikačních dovedností
byl Mgr. Jiří Kocourek. Velmi výraznou
částí školení, kterou účastníci také velmi
oceňovali ve svých zpětných vazbách, bylo
křeslo pro hosta, do kterého na každém
školení usedl někdo z řad cizinců. Ve většině
případů to byl zástupce Vietnamců žijících
v ČR, což účastníci viděli jako přínosné
a užitečné.
Poněkud kontroverzní částí školení
bylo promítání filmu Přepážka, který
byl vytvořen speciálně pro účely tohoto
školení. Tento film je charakterizován jako
instruktážně-dokumentární a obsahuje
vedle reálných situací také fikce režiséra.
Zajímavostí je, že autorem filmu je Farid
Eslam, který sám získal zkušenost z přepážek jako klient, nikoliv jako pracovník. Na
tento film účastníci školení reagovali velmi
rozporuplně, což se stalo plodným prostředím pro diskuse. Ty se většinou týkaly
toho, jestli má být přístup ke klientům na
přepážce spíše osobní a vstřícný, nebo jestli
si má pracovník udržovat striktní odstup.
A co konkrétního můžeme vyčíst ze
zpětných vazeb, které účastníci školení
odevzdávali na konci každého semináře?
Každý z účastníků odpovídal na tři otázky,
které se týkaly přímo obsahu školení. Pro
ilustraci přinášíme ukázky odpovědí, které
jsou nejzajímavější nebo které se objevovaly nejčastěji.
1.
Jak pozná Váš klient, že jste absolvovali
toto školení? Co z poznatků či aktivit,
které proběhly na školení, se nejvíce
projeví při Vaší práci?
•
I před vaším školením jsem se, alespoň
myslím, snažila vysvětlovat, být ochotná,
trpělivá a vstřícná. Školení mi pomohlo
se více utvrdit v tom, že toto chování má
nesmírný význam. Zároveň si více uvědomuji, že se nemohu dívat na chování
cizinců skrze své naučené vzorce chování.
•
Více rozumím mentalitě jednotlivých
národností.
•
Doufám, že jak klient, tak kolegové
poznají, že jsem si poupravil svůj ne vždy
vstřícný náhled na cizince. Snaha pozitivního přístupu určitě bude.
•
Momentálně si myslím, že budu vyrovnanější, spokojenější a klidnější. Ujistila
jsem se, že hodně věcí v komunikaci
dělám dobře.
•
Změnu nezaznamenají, byla jsem vždy
velmi vstřícná.
2.
Které z témat tohoto školení Vás nejvíce zaujalo? Potřebujete k některému
tématu více informací? Je něco dalšího,
co na školení potřebujete slyšet?
•
Mnoho pohody po dlouhé době, vše bylo
přínosné.
•
Naučila jsem se, že v rámci komunikace
dochází často k dezinterpretaci. Měla
bych být „komunikativnější“.
•
Určitě došlo k posunu v mém chování,
zvládám více nástrojů komunikace a zase
vím víc o sobě.
•
Rozeznávat komunikaci mezi lidmi.
Nejvíce mě oslovil blok komunikace, až
budu v pondělí sedět na přepážce, tak na
ty lidi budu koukat opravdu jinak – s větší
pozorností.
•
Po dlouhé době jsem dostala spoustu nových a zajímavých informací o věcech, se
kterými se běžně setkávám, ale neumím
je pojmenovat.
3.
Co se Vám na školení nelíbilo? Co byste
udělali jinak?
•
Jsem překvapen profesionálním přístupem lektorů jak v přednáškové části, tak
v praktickém nácviku. Bylo to skvělé, bez
připomínek.
•
Nevím, co bych změnila, opravdu mě
školení oslovilo. Možná více poznatků
a dovedností komunikace.
•
Vyvážené, plnohodnotné. Nevím, co
měnit, pokud doplnit, spíše odborné věci
– legislativa apod.
Jak je patrné z uvedených reakcí, školení
má velmi kladný ohlas a ze strany organizátorů i účastníků vyvstává požadavek,
aby semináře pokračovaly. V září 2012
proto startuje další série školení, ve kterých budou proškoleni zbývající pracovníci OAMP. Doufejme, že posun v jejich
postojích a přístupu zaznamenají nejen
lektoři, ale především sami cizinci, kteří
na jejich úřady přicházejí.
18
Text:
Ivana Jugović
O cizincích v CR
– má absolventská práce
Před třemi lety jsem nastoupila na vyšší
školu, a aby se ze mě stala sociální pracovnice, musela jsem složit absolutorium
– ústní zkoušku skládající se ze tří částí.
Ze zkoušky z cizího jazyka, z odborných
předmětů a z obhajoby absolventské
práce. Celému absolutoriu u mě předcházely týdny příprav, práce na otázkách
a následně i týden intenzivního učení.
U samotné absolventské práce to však bylo
ještě mnohem déle. Nejdříve výběr tématu
a konzultanta, pak vypracovávání osnovy,
vybírání zdrojů, četba literatury a studium
internetových stránek.
To jen k teoretické části. Má práce obsahuje i část praktickou, pro niž musíte zvolit
vhodnou metodu provedení, zda průzkum,
nebo případové studie, vybrat vhodné
klienty nebo vzorek respondentů, následně
vše zpracovat a zapsat do své práce. Hotovou ji odnesete do školy před uplynutím
stanoveného termínu. Tím to ale nekončí.
Práci si přečte Váš oponent, který Vám ji
ohodnotí a napíše posudek, ve kterém se
Vás i na něco zeptá nebo naznačí, jakým
směrem by se měla ubírat obhajoba. Když
posudek dostanete a poprvé si ho přečtete, tak se buď uklidníte a na obhajobu se
těšíte, nebo je Vám do pláče, protože oponentovi se Vaše práce nelíbí. K obhajobě
Vás sice nechá jít, ale tohle, tohle a tohle
musíte vysvětlit.
Nakonec je „den D“, Vaše zkouška,
nemůžete dospat, jste nervózní. Zkoušku
z jazyka složíte. Uděláte i odborné předměty. Zbývá už jen ta obhajoba. Předstoupíte před komisi, představíte svou práci
a zodpovíte všechny dotazy. Uběhne to
tak rychle, že se ani nestačíte vzpamatovat a již znovu stojíte před komisí a jen
posloucháte, jaké známky tedy dostáváte.
Je hotovo. Po roce práce a vymýšlení máte
obhájeno. Ale co dál s takovou prací. Jeden
její výtisk si nechá škola a druhý si vezmete
domů a už ji možná nikdy neotevřete. Já
jsem dostala tu možnost se o svou práci
podělit i s jinými lidmi. Napsat o mém úsilí
a o tom, čím se práce zabývá a k jakým
výsledkům jsem došla v praktické části.
Svou absolventskou práci jsem nazvala
„Imigranti z Bosny a Hercegoviny – jejich
postavení a možnosti v České republice a integrace do české společnosti“.
Zaměřila jsem se v ní na cizince ze třetích
zemí, které nakonec v praktické části
zastupovala skupinka lidí pocházejících
právě z Bosny. A právě název práce se mi
při jejím psaní stále vracel na mysl. Mohl
znít například „Ekonomičtí imigranti v ČR“
nebo pouze jednoduše: „Cizinci v ČR“,
protože v celé teoretické části jsem se
nijak úzce nevyhraňovala pro nějakou národnostní skupinu cizinců žijících v České
republice. To jsem udělala až v části praktické, ve které jsem využila svých známostí
u lidí přicházejících do naší země za prací
z Bosny a Hercegoviny.
Cílem teoretické části bylo popsat
českou migrační a integrační scénu. Pro
informace jsem sáhla na internetové
stránky ministerstva vnitra, kde jsem se
dozvěděla o zásadách politiky vlády v oblasti migrace cizinců. Dále jsem zde zjistila,
jaké orgány státní správy se cizineckou
problematikou zabývají. Konkrétně to jsou
pod ministerstvo vnitra spadající cizinecká
policie, Odbor azylové a migrační politiky
a také Správa uprchlických zařízení, do
jejíž agendy spadá zabezpečení služeb
pro žadatele o mezinárodní ochranu. Pod
migrační politiku ČR samozřejmě také patří
výčet druhů pobytů. Pro účely mé práce
postačilo však zmínit pouze dlouhodobý
pobyt za účelem zaměstnání, trvalý pobyt,
problematiku rodinných příslušníků občanů EU a ČR a také jsem zde pro informaci
uvedla pár fakt o mezinárodní ochraně. Pro
zredukování výčtu jsem vycházela z plánů na realizaci praktické části a oslovení
respondentů, kteří přicestovali spíše za
účelem zaměstnání.
Jako protipól státní správě funguje v ČR
neziskový sektor. Vybrala jsem pár organizací, které působí převážně v Praze a zabývají se cizineckou problematikou. S tím
trochu souvisela i kapitola o sociální práci
s imigranty. Zde jsem se snažila alespoň
částečně popsat, jak asi probíhá takové
pomáhání v těchto organizacích. Sem patří
například i dobrovolnictví, kdy dobrovolník
vyslaný neziskovou organizací pomáhá
cizinci naučit se žít v naší společnosti a lépe
se tak do ní integrovat. Konkrétně integraci jsem věnovala celou další kapitolu.
Na rozdíl od segregace nebo asimilace
je integrace tou nejideálnější možností
„vstoupení“ cizince do majoritní společnosti, a to pro obě strany, pro přijímající
společnost i pro přijímaného jedince. Při
ní se člověk včlení do nového prostředí
a neztratí při tom nic ze své výjimečnosti.
Přijme za své všeobecné zvyklosti majoritní společnosti a respektuje její pravidla,
zároveň si však ponechává i svou kulturu,
nezapomíná na zemi, odkud přišel, a majoritní společnost to toleruje. Aby se člověk
co nejlépe integroval, měl by se zaměřit na
tři oblasti, které by mu v tom měly pomoci.
První je ekonomická samostatnost, nalezení práce. Pokud je člověk zaměstnán,
nebo podniká, je schopen se sám o sebe
finančně postarat a nepotřebuje ke své
obživě státní podporu, je určitě ostatními
lidmi lépe přijímán. Čeští občané mohou
vidět, že se cizinec snaží stát plnohodnot-
nou součástí společnosti. V zaměstnání se
také seznámí s lidmi z majority. To souvisí
s druhou oblastí, vytvořením sociální sítě
kolem sebe. Sítě zahrnující české občany,
kteří cizinci pomáhají pochopit život v naší
republice, učí ho našim zvykům a tradicím
a zároveň se od něho učí zvyky a tradice
jeho země. Také ho učí jazyk, třetí důležitou součást integrace. Jazyk je klíč, který
otevře bránu do české společnosti.
V praktické části jsem se rozhodla pro
průzkum mezi cizinci. Jak jsem již uvedla výše, nejblíže mám ke skupince lidí,
kteří do republiky přijeli pracovat z Bosny
a Hercegoviny. Logicky jsem je tedy zvolila
jako své respondenty. Jako hlavní cíl jsem si
stanovila získat informace o jejich zkušenostech z života v naší republice.
Zezačátku jsem měla v plánu provést
s respondenty skupinový rozhovor. Z toho
důvodu jsem si vybrala i docela malý
vzorek, konkrétně deseti lidí. V průběhu
příprav se však tento plán stal nerealizovatelným z důvodu jazykové bariéry. Mnozí
z nich si ve své češtině nebyli příliš jistí a já
si zase nepřišla jistá v srbštině. Možnost
tlumočení třetí osobou mi však nepřišla
příliš dobrá, chtěla jsem se „svými“ lidmi
mluvit přímo a ihned reagovat na jejich
odpovědi, a ne čekat, až mi někdo jejich
sdělení přeloží. Nakonec se mi však poštěstilo a rozhovor jsem si vyzkoušela alespoň
se třemi respondenty.
Pro ostatní jsem se rozhodla změnit
metodu průzkumu na dotazník, který
obsahoval 17 otevřených otázek shodných
s osnovou rozhovoru. Přiznávám, že deset
respondentů není příliš reprezentativní
vzorek. Pro rozsah mé práce to postačilo.
Kdybych se však touto problematikou
chtěla zabývat hlouběji, brala bych tento
svůj průzkum jako předvýzkum, jako tako-
vou zkoušku, pomocí které jsem si ověřila,
zda stanovené hypotézy dávají smysl,
nebo zda by nebylo dobré přidat doplňující
otázky do dotazníku.
I přes všechny možné nedostatky jsem
však došla k pro mě někdy překvapujícím
závěrům. Například se mi nepotvrdila hypotéza o zkušenostech z jednání s cizineckou policií nebo Odborem azylové a migrační politiky. Hypotéza zněla: „Domnívám
se, že zkušenosti cizinců s cizineckou policií
/ OAMP jsou spíše negativní“. Položená
otázka potom zněla: „Jaké máte zkušenosti s cizineckou policií / OAMP“. Jako vedlejší
hypotézu jsem si stanovila: „Domnívám se,
že se při jednání s cizineckou policí / OAMP
(cizinci) cítí nejistě“ s pokládanou otázkou:
„Jaké pocity máte při jednání s cizineckou
policí / OAMP?“. Nejčastější odpovědi byly
u první otázky „Dobré“ a u druhé „Normální“, a to v prvním případě u čtyř respondentů (ostatní odpovídali také kladně – konkrétně odpověděli: uspokojivé, vynikající
nebo pozitivní). Ve druhém případě se
odpověď objevila také u čtyř respondentů
(ostatní odpovědi byly také vesměs pozitivní nebo neutrální).
Pokud jde o celkové výsledky průzkumu,
většina mých respondentů odešla z Bosny
kvůli práci a čekala, že v České republice
najde lepší život. Na začátku pro ně byl
nejtěžší jazyk, jsou zde od tří do pěti let
a v drtivé většině mají dlouhodobý pobyt
za účelem podnikání. Málo znají svoje
povinnosti vůči republice, chtěli by získat
lepší typ pobytu (trvalý pobyt), ale příliš
si nedokážou představit, v čem je lepší.
Jak jsem již rozvedla, s cizineckou policií
nebo OAMP mají pozitivní zkušenosti a při
jednání s nimi i dobrý pocit. Možná proto,
že (kromě jednoho) neznají žádné nezisko-
vé organizace, které pomáhají cizincům,
by se v případě nesnází obrátili na svou
ambasádu. V České republice se cítí dobře,
s českými občany mají pozitivní vztahy,
mezi Bosnou a ČR je podle nich velký rozdíl
a jako plán do budoucna uvedli ve většině
lepší život, tedy stejnou odpověď jako
u otázky „Co jste očekával před příjezdem?“. Nabízí se tedy myšlenka, že lepší
život v Čechách nenalezli a budou se snažit
dál. Svého rozhodnutí přicestovat sem
však podle odpovědí na poslední otázku
nelitují.
Jako doplnění celého průzkumu jsem se
rozhodla také pro jednu případovou studii.
Pro příběh konkrétního člověka, abych
na jeho příkladu ukázala proces začleňování cizince do české společnosti. Její cíl
byl pouze ilustrační. Měla být pro to, aby
dokreslovala i celou teoretickou část, aby
si čtenář mohl konkrétně představit, o čem
v ní byla řeč.
Má práce si nedávala za cíl být ku prospěchu nějaké organizace, nebyla také na
zakázku nějaké organizace napsána. Spíše
doufám, že by mohla být inspirací pro další
studenty Vyšší odborné školy sociálně právní, kteří se zabývají životem cizinců v naší
zemi. Mohli by si vzít příklad z mého výzkumu, mohli by ho trochu rozšířit. Šlo by se
například ještě hlouběji zabývat znalostmi
cizinců ohledně svých práv a povinností
nebo jejich znalostí neziskových organizací.
Na závěr bych si tedy přála, aby má práce
byla přínosem pro člověka, kterému není
lhostejné, jak se v naší zemi cizinci cítí.
Přivítejme nové obyvatele s otevřenou
náručí a bez předsudků. Jejich život zde je
často velmi složitý a oni tu chtějí zůstat i za
tuto cenu.
20
Text: Rena Horvátová
Foto: Aleš Vlachovsky
tmavé kudrnaté vlasy… Šokoval mě přístup
majority, přestože jsem věděl, že rasismus
není jen doménou české země, setkáte se
s ním prakticky všude, ve Španělsku, v Itálii,
přesto je to něco, co vás zamrzí, nečekaně
překvapí. A já vždy bojoval proti projevům
rasismu a xenofobie. Ale musím říct, že mě
to neshazovalo ze schodů, naopak mě to
posílilo jít kupředu, překonávat překážky
a plnit si své sny. Dnes už mě nikdo nediskriminuje, naopak.
Diskriminace mE posílila
jít kupRedu a pRekonávat
pRekážky
Osmany Rodriguez Laffita, nekorunovaný král české módy, nepřehlédnutelný
díky svým ostře řezaným rysům obličeje,
precizně udržovaným vousům, dlouhému
copu a výrazným brýlím rámujícím tmavé
uhrančivé oči. Hned si mě získává roztomile
lámanou češtinou se znatelným španělským
přízvukem, věčným optimismem a úsměvem, kterým rozhodně nešetří. Ihned pochopím, po kom jej tento Kubánec s nezaměnitelným rukopisem v módním světě má. Jeho
maminka, která syna na rozhovor doprovází,
se také ráda směje.
co k němu patřilo. A rád se do něj vracím
i prostřednictvím hrnčířské hlíny, to pokaždé
zapomenu na všechny strasti a hodiny tak
dokážu o samotě relaxovat.
Zavzpomínejte prosím na dětství…
Dětství, to bylo pohádkové, opravdu. Přesně
podle mých představ. Přesto musím přiznat,
že nás sourozence rodiče vedli k zodpovědnosti, výchova byla silná, striktní. Nedovolili
nám dělat hlouposti, nerozmazlovali nás,
přesto jsme měli vše, co jsme potřebovali.
Na dětství vzpomínám s láskou a rád.
Vzpomenete na dobu, kdy jste se rozhodl
stát se módním návrhářem? Kdo anebo co
vás k té myšlence přivedlo?
Když se ocitnete ve věku, kdy začnete přemýšlet, kam se v budoucnu bude ubírat váš
život, zvažujete mnoho možností. Já se viděl
být lékařem. Máma mi mé rozhodnutí rozmlouvala, řekla, že se na studium medicíny
nehodím, protože lékař se učí celý život a já
se učím nerad. Odradila mě od té myšlenky a naopak mě nasměrovala na studium
akademického malířství na umělecké škole.
Podporovala mě v tom, čím jsem se jako
dítě nejvíc bavil, a to byly skici, pastelky...
V průběhu studia jsem pak přešel na textilní
průmyslovku, a to už byl jen krůček k návrhářství.
A co vůně? Máte nějakou, která by vyjádřila dětství?
Hrášek, sladký, čerstvý hrášek. Když jej
někde zahlédnu nebo ochutnám, vždy si
vybavím dávné vzpomínky, na dětství a vše,
Takže po studiu jste pracoval na založení
vlastní značky… Jaké byly začátky?
Po studiu jsem navrhovat nezačal. Pocházím z Kuby a v té době nebylo možné, aby
si kdokoliv na vlastní pěst otevřel vlastní
značku, pod kterou by tvořil a prezentoval
se. Jediná možnost byla stát se součástí
některého již existujícího továrního průmyslu a navrhovat pod jejich značkou. A to
se mi moc nechtělo, proto jsem radši přijal
nabídku pracovat pro časopis jako módní
redaktor. Ale nepůsobil jsem v něm dlouho.
Krátce poté, co máma odjela do Angoly,
kde vypukly válečné nepokoje, mě poslala
ve dvaadvaceti studovat do tehdejšího
Československa. A teprve zde jsem po několika letech rozvinul svou kariéru návrháře.
Vzpomínám dodnes, jaký obrovský rozdíl
jsem pocítil mezi komunistickým režimem zde a na Kubě. Nečekal jsem, že ten
československý pro mě bude hůř snesitelný
než ten kubánský. Na Kubě to zkrátka žilo,
v Československu to přežívalo. Doma jsem
si nelámal hlavu s politickým režimem, tady
to na mě dolehlo během několika málo dnů.
Lidé kolem uzavření, zamračení, všude šeď
a chlad. V Československu jsem také poprvé
pocítil diskriminaci na vlastní kůži.
Mysleli si o vás, že jste Rom?
Přesně. A já zpočátku nevěděl, kdo to ti
Romové jsou. Chovali se ke mně jako k hadru. V té době jsem přijel opálený, měl delší
Když zmiňujete diskriminaci, napadá mě,
zažil jste ji i ve spojení s vaší odlišnou sexuální orientací? Změnila z vašeho pohledu
společnost za posledních dvacet let svůj
přístup k homosexuálům?
Ano, v době, kdy jsem žil na Kubě, pociťoval
jsem diskriminaci kvůli své sexuální orientaci. Tam to tehdy, dnes už ne, bylo trestné
a hrozila každému gayovi a lesbičce vazba.
Ve své zemi jsem opravdu jednu dobu míval
strach. Po příjezdu sem jsem to neřešil,
nesetkal jsem se s žádným projevem nesnášenlivosti v souvislosti s mou orientací. Ale
jsem rád, že se společnost mění, pomalu,
ale každý krok kupředu je přínosem. A díky
Bohu, že je pár jedinců, kteří pomáhají měnit
obraz gayů a leseb v Česku. Přesto mě mrzí,
že co se týče obhajoby práv lidí stejného
pohlaví, nehlásí se k tomu v Čechách stále
mnoho politiků.
Vaše kolekce mají vždy nějaké poselství,
které prostřednictvím své tvorby chcete
světu sdělit. Například Romům a jejich
kultuře jste věnoval před několika měsíci
exkluzivní přehlídku nazvanou Corazón
Gitano, která proběhla v rámci festivalu
Khamoro. Co Vás k tomu přimělo?
Romové jsou veselí lidé, otevření, mají rádi
barvy, milují hudbu a svou rodinu… A to
jsou věci, které jsou blízké i nám Kubáncům.
Dnes už většina ví, že pocházím z Latinské Ameriky, ale v prvních deseti letech si
lidé kvůli mé barvě pleti mysleli, že jsem
právě Rom. Kolekce Corazón Gitano neboli
v Cikánském srdci měla veřejnosti říct, že
i lidé z menšiny, jako já, se mohou dostat na
vrchol, pokud dostanou šanci a pomocnou
ruku. Byl to skvělý způsob, jakým se dalo
šířit umění, krása a vědomosti o romské
kultuře v české společnosti, která se o to až
zas tak moc nezajímá. A když mě oslovili organizátoři festivalu, neváhal jsem a nabídku
přijal. Látky, modelky a veškerou organizaci spjatou s pořádáním přehlídky jsem
financoval z vlastních zdrojů. Vlastně, když
tak přemýšlím, už před několika lety jsem
vytvořil kolekci, která se jmenovala Gipsy,
byla orientovaná do španělské kultury a byla
velmi úspěšná.
Jste tu již dvacet šest let, cítíte se být
Čechem?
To je jediná věc, která mě mrzí, a neumím
se s tím úplně smířit. Přestože tu žiju, jak
jste správně řekla dvacet šest let, Česko
prezentuji často ve světě. Říkám o sobě, že
jsem Kubánec žijící v Čechách. Má značka Taiza je česko-kubánská, tak nejsem
společností jako Čech přijímán. V minulosti
jsem o české občanství žádal, dnes už ne.
Češi jsou patrioti a jde to poznat nejen na
majoritě jako takové, ale i na informovanosti
médií. Mně nejde o to, zda jsem v nich vidět
méně či více, mám svůj okruh lidí, kteří mi
fandí, a to mi stačí a vyhovuje. Jen mě mrzí,
že média a veřejnost nedokážou dostatečně
ocenit, že se ve světě o české zemi hovoří ve
spojení s módou.
Za svou kariéru jste si našel cestu k široké
klientele, oblékáte světové topmodelky,
známou byznysmenku Ivanu Trump nebo
bývalou první dámu Dagmar Havlovou.
Kde jste sbíral první zkušenosti?
Když jsem přijel v roce 1987 coby 22letý kluk,
začal jsem pracovat v továrně vyrábějící
pneumatiky. Módě jsem se začal věnovat až
po převratu během 90. let. Zkušenosti jsem
sbíral v módních domech, jako je Versace
nebo neméně známé Kenzo. Vlastní značku
jsem založil v roce 1999 poté, co mi nápad
vnukl můj současný přítel a manažer v jedné
osobě. Byl to právě on, kdo ve mně vzbudil
ambice a dodal mi tolik potřebné sebevědomí. Podporoval mě a posouval neustále kupředu. Společně jsme tak každou myšlenku
zrealizovali, založili Taizu a myslím, že nám
to jde dobře. Za to, kým jsem dnes, neděkuji
jen svému příteli, ale převážně Bohu.
Jak vypadá ideální žena očima Osmanyho
Laffity?
Pocházím z Kuby, tam jsou ženy specifické
svými výraznými zadky. Nelíbí se mi vyloženě štíhlé až anorektické, ale takové, které
vypadají jako přesýpací hodiny. A myslím,
že se to líbí i většině mužů. Rád mám ženy,
které nepůsobí vulgárně, spíš jako dámy,
není jich moc, ale najdou se. Na přehlídky si
vybírám zas ženy, které mají víc jak 180 cm.
Ale výběr mi posílá agentura, já osobně
modelky nevyhledávám. Ale musím říct, že
Češky jsou krásné a velmi inspirativní.
Když jsme u inspirace, kde ji berete?
Na ulici. Všude kolem sebe. Mívám hlavě
spousty nápadů, barev a materiálů, na
které jsem velmi náročný a rád pracuji jen
s kvalitními látkami. Nemám rád vulgární
prvoplánové modely, ale spíš takové, které
jsou nevtíravě sexy a provokativní. Kolekce
připravuji stejně tak jako světoví návrháři,
to znamená, že vždy o sezónu dopředu. Ale
nenavrhuji pouze šaty, má tvorba se dotýká
skla, nábytku, diamantových šperků a široké
škály doplňků.
Za svůj přínos módě jste dostal ocenění
magazínu Vogue En Espanol, který vám
udělil prestižní cenu za nejlepšího návrháře Designers Choice Award. Co to pro vás
znamená?
To bylo nejvyšší a nejprestižnější ocenění,
které se mi kdy dostalo. Získal jsem ho
v Americe v roce 2002 a musím přiznat, že
jsem to za žádných okolností nepředpokládal. Ale nebylo to jediné ocenění, kterého
si vážím. V roce 2006 jsem získal z rukou
amerického guvernéra Ernieho Fletchera
titul „Kentucky Colonel“, nejvyšší státní
vyznamenání státu Kentucky. Ocenění jsem
získal díky svému aktivnímu přístupu k charitativním projektům, kdy jsem svou tvorbou
podpořil projekty napomáhající týraným
dětem, ženám v nouzi a výzkumům podporujícím léčbu rakoviny prsu v Kentucky.
Je tu spousta začínajících mladých návrhářů, kteří z mého pohledu ustrnou na mrtvém bodě a nestoupají výš. Čím to podle
vás je, co byste jim coby zkušený návrhář,
který obléká světovou klientelu, poradil?
Spousta z nich si na návrháře hraje, chybí jim
vrozený talent, kreativita, smysl pro byznys.
Největším problémem začínajících návrhářů
je, že do první uvedené kolekce dají veškerou sílu a nemyslí na to, že s návrhářstvím
musíte někam postupovat, stále něco tvořit
a přicházet s nápady. Mám pocit, že většina
mladých návrhářů se nechá zbytečně ovlivnit
světovými velikány módního průmyslu a ve
svých kolekcích je kopírují, nemají vlastní styl
a jsou rádi za přívlastky „český Galiano, český
Dior“. A to je špatně. Druhou věcí jsou finance. K tomu, aby se připravila kvalitní kolekce,
jich musí mít návrhář dostatek. Ale nejde
tolik o peníze, já také neměl na počátku
své kariéry tolik peněz, jako si dnes dokážu
vydělat. Je to o nápadu a ty musí přicházet,
klientela je stále náročnější a na to je dobré
se zaměřit a zamyslet se nad tím.
Jaké plány máte do budoucna?
Přál bych si, aby mou práci znali po celém
světě. Přiznám se, že nerad plánuji dopředu.
Jsem Kubánec a ti žijí ze dne na den a naplno. A plánování? Zkrátka neznám.
22
Reportáž
Text a foto:
Rena Horvátová
Krása Vietnamek
pomohla krajanUm
zasaženým dioxiny
bu a Chomutova, která zatančila několik
tanečních stylů od jivu po rumbu. Po ní se
divákům opět předvedly krásné soutěžící,
a to v promenádě ve večerních šatech
z kolekce české návrhářky Jiřiny Tauchmanové. Dívky si krásné večerní róby evidentně užívaly, stejně tak jako celý týden před
finálovým večerem miss, kdy byly v péči
vizážistek a kadeřnic.
V červnu vyvrcholil finálový večer soutěže
MISS Vietnam České republiky 2012 – Open
for Europe v pražském v TOP HOTELU Praha, který byl také jedním z partnerů soutěže.
MISS Vietnam je prestižní soutěží krásy pro
mladé vietnamské dívky žijící v ČR. V soutěži
je již od jejího počátku kladen důraz zejména
na tradiční vietnamské hodnoty a kulturu. Finalistky musí kromě češtiny ovládat perfektně také vietnamštinu. Hlavním cílem soutěže
je kulturní integrace. Novinkou letošního
ročníku bylo rozšíření soutěže o účast Vietnamek žijících v celé Evropě, účastnily se tak
finalistky ze Slovenska a Maďarska. Záštitu
nad soutěží poskytl ministr zahraničních věcí
Karel Schwarzenberg, primátor hl. m. Prahy
Bohuslav Svoboda, ředitel České rozvojové
agentury Michal Pastvinský, poslanec Evropského parlamentu Jan Zahradil a Ministerstvo životního prostředí ČR.
Výtěžek ze soutěže byl věnován na podporu
rehabilitačního centra v provincii Thai Binh
v rámci projektu „Pomoc postiženým dioxiny
ve Vietnamu“.
Miss Vietnam ČR se odlišuje od ostatních
soutěží krásy i tím, že cílem je v soutěžících dívkách probudit jejich vietnamské
kořeny, protože většina se jich již narodila
v Čechách. Finálový večer tak představoval
českou i vietnamskou kulturu.
Během slavnostního večera vystoupil talentovaný zpěvák Ben Christovao s taneční
skupinou Fugi a Kenny, neméně nadaný Felix Slováček jr. nebo mladí zpěváci Khac Dinh
a The Anh. Neodmyslitelnou částí programu
byl zahajovací lví tanec. Večerem provázela sehraná dvojice známá z předchozího
ročníku miss – půvabná Bui Duong a moderátor Jakub Železný. Ten přítomné bavil svou
roztomile lámanou vietnamštinou.
V porotě zasedli zástupci partnerů a významné osobnosti z řad české a vietnamské
společnosti: poslanec Evropského parlamentu Jan Zahradil, hudební skladatelka
Nguyen Thanh Thuy, přední česká módní
návrhářka Jiřina Tauchmanová či režisér
a herec Tran Luc a další. Mezi významnými
hosty nechyběl také velvyslanec Vietnam-
ské republiky v ČR Do Xuan Dong. Vietnamci podle jeho slov drží pospolu po celé
Evropě. Tvoří velkou komunitu bez ohledu
na hranice evropských států.
Finalistky se poprvé publiku předvedly
v disciplíně promenáda v národních krojích
Ao Dai od předního vietnamského návrháře
Phan Ha, který kolekci připravil exkluzivně
pro finálový večer miss a rovněž zasedl
v porotě. Nutno uznat, že v krojích ještě
více vynikl jemný exotický půvab soutěžích
dívek. Soudě dle bouřlivé reakce diváků
se disciplína setkala s velkým ohlasem.
Také choreografie byla velmi povedená, ta
vznikla pod taktovkou první Miss Vietnam
ČR 2009 Nguyen Mai Anh.
Mezi disciplínami dávali organizátoři
večera prostor hudbě. Felix Slováček jr.
bravurně zahrál známou jazzovou baladu. Před publikem neutajil svůj talent ani
náklonnost k vietnamské kultuře a kuchyni.
Následovala horkokrevná samba v podání
česko-vietnamské taneční skupiny z Che-
Moderátor večera Jakub Železný uvádí
idola dívčích srdcí, zpěváka známého z talentové soutěže Bena Christovao. Ten to
na podiu patřičně rozbalil s taneční formací
Fugi a Kenny. Ta dostává do varu i starší
část publika, která jim tleská do rytmu
hudby. „Jsou výborní,“ netají se obdivem
k tanečníkům vietnamská dívka sedící
vedle mě, prozpěvujíc si hit od Christovaa.
Ben dozpívává závěrečné tóny své poslední písně a za doprovodu moderátorské
dvojice se již připravuje první finalistka na
svou volnou disciplínu a rozhovor. Shodou
okolností si zvolila streatdance a ukazuje,
že by s klidem mohla konkurovat tanečnímu uskupení Fugi a Kenny. Devatenáctiletá
soutěžící s číslem 6 Vu Bich Thu z Chebu
zazpívala vietnamskou píseň. Dívka vedle
mě mi prozrazuje, že se jedná o tradiční
milostnou píseň. To soutěžící s číslem 12,
Pham To Thuy Trang z Prahy se zájmem
o dějiny a umění, namalovala uhlem svou
vlastní podobiznu. Moderátoři na ni prozradili, že by chtěla jednou být slavnou módní
návrhářkou. Příhodně s ní rozhovor vedla
Jiřina Tauchmanová.
Postupně se předvedla desítka finalistek,
nejčastěji ve zpěvu, tanci a hře na hudební
nástroj. A je tu poslední soutěžní disciplína – promenáda v plavkách. V sále to bouří
snad ještě víc než kdy předtím. Fotografové
se derou k podiu. Každému v sále je jasné,
že se večer blíží ke svému vyvrcholení.
Po tanečním čísle dochází na tolik očekáva-
né vyhlášení výsledků. 2. vicemiss se stává
dívka s číslem 6 Vu Bich Thu, 1. vicemiss se
šťastnou 13 Doan Thi Hai Ninh a vítězkou
Miss Vietnam České republiky pro rok 2012
– Open for Europe dívka z Plzně Vu Thi Thuy
Linh, jež získává hlavní cenu 1500 EUR.
Vybrané finalistky Miss Vietnam České republiky 2012 – Open for Europe se zúčastní
celosvětového finále Miss Vietnam, které
proběhne v srpnu 2012 ve městě Da Nang.
Následně bude určena finalistka pro mezinárodní soutěž Miss Princess of the World
2012, která se bude konat 6. října 2012
v TOP HOTELU Praha.
Soutěž otevírá nové příležitosti pro rozvíjení vztahů s Vietnamci žijícími v Čechách
a také pro mezinárodní spolupráci, a to
v době, kdy se Vietnam stává zemí, která
je z hlediska ČR i EU stále ekonomicky zajímavější, myslí si i Marcel Winter, předseda
Česko-vietnamské společnosti. Nejvíce ho
mrzí, že děti zde narozené nezískají hned
při narození dvojí občanství a v 18 letech se
sami bez vlivu rodičů nemohou rozhodnout,
zda přijmou české, nebo vietnamské občanství. S tímto požadavkem se nejčastěji také
obrací na české politiky, ale zatím bezvýsledně. „Bylo by dobré, kdyby byli Vietnamci
uznáni za národnostní menšinu se všemi
právy s tím souvisejícími, zejména s právem
být zvoleni do zastupitelských úřadů,“ řekl
předseda Česko-vietnamské společnosti,
jenž také považuje pořádání soutěže Miss
Vietnam za důležité. Zejména proto, aby
veřejnost dostala i jiné informace než ty
o zahradnících zadržených při nelegálním
pěstování marihuany. „A také můžeme být
pyšní, že se krásná vietnamská děvčata
umístí ve světových soutěžích na předních
místech,“ dodal Winter.
Na chodbě se potkávám s čerstvě úřadující
královnou krásy. Je, jak jinak, v obležení novinářů a fotografů. I já ji požádám o krátký
rozhovor, mezitím co náš fotograf pořizuje
snímky. „Jsem šťastná, že jsem získala korunku, přesto jsem to přála každé z nás,“ říká
studentka vyšší odborné školy cestovního
ruchu. Šanci na vítězství viděla především
v přirozenosti. „Vietnamské ženy jsou přesně
takové, usměvavé a přirozené,“ prozradila
nejkrásnější dívka soutěže, která od svého
vítězství očekává, že lépe pozná vietnamskou kulturu a zdokonalí se v mateřském
jazyku. Věří také, že soutěž může veřejnosti
ukázat, že Vietnamci nejsou pouze trhovci
a obchodníci, ale jsou pro společnost značným přínosem a vkladem do budoucna.
24
25
Text:
Redakce
Text:
Foto:
Co se delo,
Co se deje,
Co se bude dít
Firmě působící v Česku trvá
obvykle tři až čtyři měsíce,
než dostane do země schopného specialistu, kterého
si najde v zahraničí. S tak
dlouhou čekací lhůtou mohou
místní zaměstnavatelé na
mezinárodním trhu práce jen
těžko uspět. Už dva měsíce
funguje projekt ministerstva
průmyslu a obchodu, který
umožňuje vybraným firmám
vyřídit vízum a pracovní
povolení do 30 dnů. Tento
projekt je ale otevřen pouze
pro nadnárodní firmy s minimálně 500 zaměstnanci
v České republice, které tu
platí nejméně milion korun
na daních.
Odborníci na informační
technologie, manažeři nebo
specialisté s velkými praktickými zkušenostmi pocházejí často z Indie, Japonska,
Spojených států amerických
nebo ze zemí bývalého
Sovětského svazu. Jenže
čekat na vízum čtyři měsíce
a s nejistým výsledkem se jim
nebo jejich zaměstnavatelům
mnohdy nevyplatí. Specialisté si pak raději vyberou jinou
zemi.
Podle viceprezidenta Svazu
průmyslu a dopravy Radka
Špicara v České republice
chybí řádově tisíce odborníků.
*********
Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ)
při kontrole peněz určených
na migrační a azylovou
politiku Evropské unie zjistil
u příjemců porušení zákona
o veřejných zakázkách. Jako
nezpůsobilé k financování
z fondů EU a ze státního
rozpočtu označil 6,7 procenta
kontrolovaných prostředků,
sdělil ČTK. Podle ministerstva
vnitra však NKÚ nezohlednil
při svých zjištěních dokument
Evropské komise, z něhož prý
vyplývá, že za nezpůsobilé je
možné označit pouze přibližně 1,7 procent z kontrolovaných výdajů ve výši 732.000
korun.
Nedostatky také vykazoval
řídicí a kontrolní systém. Odpovědné orgány podle NKÚ
například neověřovaly, zda
projekty nebyly financovány
zároveň z jiných dotačních
programů EU a za jiná dotační období. „Na základě prověření klíčových prvků řídicího
a kontrolního systému byl
tento systém v kontrolovaném období celkově vyhodnocen pouze jako částečně
účinný,“ uvedl NKÚ.
*********
Stejnou odbornou pomoc jako
české děti bez rodičů by měli
v budoucnu dostat malí cizinci,
kteří se v Česku ocitnou v nouzi či bez doprovodu dospělých.
Neměli by už končit ve speciálním Zařízení pro děti-cizince,
ale měli by se dostat třeba do
náhradní rodiny.
Vyplývá to z nové koncepce
ochrany a péče o nezletilé
cizince bez doprovodu včetně
žadatelů o azyl, kterou přijala
vláda.
Cizinci v dětském věku či
dětští žadatelé o azyl, kteří
se v ČR ocitli bez pomoci a doprovodu dospělých,
se dostávali do Zařízení pro
děti-cizince. Zařízení vzniklo
před deseti lety pro chlapce a děvčata z jiných kultur
a s jazykovou bariérou. Zahrnuje diagnostický ústav, dětský domov, výchovný ústav
a školy na třech místech po
republice – v Praze 4, Praze 5
a v obci Hříměždice.
Podle nich se vytrácí původní smysl zařízení – tedy
poskytovat pomoc traumatizovaným dětem z ciziny
bez znalosti češtiny. ZDC se
má proto postupně uzavřít.
Nezletilí cizinci v nouzi by se
tak měli dostat k příbuzným,
k pěstounům, do náhradní
rodiny či do zařízení pro
okamžitou pomoc, jako jsou
Klokánky.
*********
Na základních a středních
školách přibývá žáků z cizích
zemí, aktuální číslo přesáhlo
23 tisíc. Přesto příliv cizinců
do škol zpomaluje. Nejvíce
jich je z Ukrajiny, Vietnamu
a ze Slovenska. Stěžejní
problém pro ně i jejich učitele
představuje schopnost domluvit se česky. Ministerstvo
školství sice integraci cizinců
podporuje, o peníze ale musejí školy žádat.
„Rozdělujeme děti na ty,
které nemají komunikační
problémy, a několik dětí,
které je mají,“ říká třeba Petr
Vodsloň, ředitel FZŠ Mezi
školami. Kdo je odkud, učitele u cizinců na školách příliš
nezajímá, důležitější je čeština. Učitelům chybí speciální
učebnice, na jejich vzdělávání
nejsou peníze. S výukou nových studentů jim proto často
musí pomáhat i spolužáci,
kteří jsou v Česku déle.
*********
Pokutu dva a půl milionu
korun dostala brněnská firma
za nelegální práci na stavbě.
Kontrola z inspektorátu práce
odhalila šest bulharských
dělníků, kteří neměli vůbec
podepsanou smlouvu, dva
Makedoňany bez pracovního
povolení a dva jejich krajany,
kteří neměli ani povolení
k pobytu v republice.
Cizinecká policie všechny
čtyři Makedonce vyhostila
ze země. „Kromě pokuty to
pro firmu bude znamenat, že
nebude mít přístup k dotacím
a bude muset za všechny
nelegální pracovníky sociální
a zdravotní pojištění, jako by
je zaměstnávala po tři měsíce,“ upozornila Berková.
Podle ředitele brněnského
úřadu práce Jana Marka
případů nelegálního zaměstnávání cizinců ubývá.
„Sankce jsou tak důrazné,
že si to firmy často rozmyslí.
Nejnižší hranice pokuty je
čtvrt milionu korun a horní je
deset milionů. To už může být
pro některé z nich likvidační,“
popsal Marek.
Pujcka
Právo
Profimedia
CechUm na barvE
pleti nesejde,
pRistEhovalec ale
má umEt Cesky
Cizinci, kteří chtějí pracovat a žít v Česku,
by měli především umět jazyk a asimilovat se do většinové společnosti, uznávat
zákony a společenské konvence. Na barvě pleti nezáleží. Děti migrantů by měly
chodit do škol společně s českými dětmi.
Takový je alespoň většinový názor české populace, pokud se týká jejího vztahu
k migrantům. Vyplývá to z publikace
Postoje k migrantům Sociologického
ústavu AV. Jako Češi nejsme velkými příznivci multikulturalismu, různosti kultur,
náboženství.
Postoj Čechů k migrantům se stává docela aktuálním, shodují se demografové
a sociologové.
Česko totiž patří v Evropě k zemím,
kde počty migrantů rostou nejrychlejším
tempem. Jestliže v roce 1994 žilo v ČR
kolem 140 tisíc cizinců, v současnosti je to
už půl miliónu.
Země je zejména pro občany východních zemí atraktivní, nejen svým sociálním systémem, ale i blízkostí k vyspělým
evropským zemím.
Naše republika se tak může stát určitou přestupní stanicí, umožňující se bez
problémů v dalších letech integrovat do
západoevropské společnosti. Dá se předpokládat, že počty migrantů do Česka
v příštích letech zesílí.
Češi nejsou xenofobní
Skutečnost, že zatím nedochází ke stupňování etnického napětí či úspěšnému
otevřenému prosazování antimigračních
nálad, podle názorů autorů studie Yany
Leontievy a Martina Vávry nasvědčuje
tomu, že většina zdejší populace není
otevřeně xenofobní.
Přesto není možné nevidět jistou netoleranci, jež pramení především z obav
přímé konkurence, kterou přináší levná
a flexibilní pracovní síla, z negativních
historických zkušeností a předsudků založených často na osobních zkušenostech,
uvádí studie.
Podle různých průzkumů veřejného mínění si například 74 % dotázaných myslí, že
migranti zvyšují kriminalitu, nezaměstnanost, představují zdravotní riziko.
„Kdo měl v domě nelegální ubytovnu
zahraničních dělníků, která vznikla z pronajatého bytu, má většinou i negativní
zkušenosti s migranty,“ říká padesátiletý
Petr. Hádky, rvačky, láhve alkoholu na
chodbě, oplzlé narážky na procházející
ženy byly na denním pořádku, dodává.
Dokonce 36 procent dotázaných vnímá
cizince jako hrozbu pro svůj způsob života. Kulturní a náboženská mnohostrannost není pro Česko příliš přínosná, stát
by to neměl přehánět s podporou kulturní
odlišnosti menšin a migrantů, domnívá se
většina občanů.
Pouze čtyři procenta dotázaných si
myslí, že by cizinci měli žít podle svých
zvyklostí i v hostitelské zemi, a pouze
čtvrtina dotázaných (26 procent) uvádí, že
cizinci obohacují kulturu a pomáhají řešit
demografické problémy.
Také z Evropského srovnávacího výzkumu možných účinků populační politiky
vyplývá, že přizpůsobení se místním
poměrům a podmínkám Česka je pro
většinu našich občanů při vztahu k migrantům rozhodující.
Jedině migranti přitom podle expertů
mohou zvrátit nepříznivý demografický
vývoj české populace v tom smyslu, že
zastaví přirozený úbytek obyvatel země
a zajistí dostatečný počet pracovních sil,
tedy zaměstnanců, kteří ze svých daní
přispívají do penzijního systému země.
Češi se především obávají toho, že masa
migrantů sníží nabídku pracovních míst.
Levná pracovní síla ohrožuje současné
zaměstnávání českých občanů podle
78 procent dotázaných. Cizinci by se měli
zaměstnávat jen v profesích, o které
nemají čeští občané zájem (66 procent),
vyplývá z průzkumů CVVM.
Zaměstnávání cizinců by se podle
názoru 78 procent občanů mělo omezit
zejména v oblastech s vysokou nezaměstnaností. Vztah k cizincům, upozorňují sociologové, se mění podle společenských
podmínek
26
Text a foto:
MODNÍ PREHLÍDKA
NÁVRHÁRE
OsmanyHO RodriguezE
LaffitY (rozhovor na str. 20)
Rena Horvátová
UmEní z celého svEta
pod jednou stRechou
Druhý červnový den nabídli již tradičně cizinci žijící v Čechách na pražském Střeleckém
ostrově pestrobarevnou škálu hudebních
a tanečních vystoupení, divadlo, výstavy,
workshopy, ochutnávky národních kuchyní,
tradiční oděvy a ručně vyráběné zboží. Nechyběl ani multikulturní program s nabídkou
umění z různých koutů světa. Osmý ročník
festivalu RefuFest, který je spolufinancován
Evropským fondem pro integraci státních
příslušníků třetích zemí a MV ČR, je pořádán organizací InBáze Berkat, která má za
cíl přiblížit veřejnosti odlišné kultury žijící
v Čechách a poukázat na integraci cizinců
do české společnosti. Kromě toho chce začít
odbourávat pomyslné stěny, které díky
našim předsudkům mnohdy vznikly.
Organizátoři také v průběhu konání
poukázali na aktuální problémy ve světě.
Iniciativa pro svobodnou Sýrii upozornila na
ozbrojené konflikty v zemi.
Veřejnost každoročně dostává příležitost
skrze umění a nejrůznější chutě a vůně
poznat jiné kultury. Své stánky otevřeli
návštěvníkům cizinci z Maroka, Mongolska
anebo Egyptu, ten prezentovali zástupci
letos podruhé. Na festivalu se prezentovaly
dvě desítky států. Česká republika se stává
více multikulturní společností a akce tak
umožňuje dívat se dále za stereotypy a společně tak oslavit to, co nám bohatá různorodost nabízí. A v neposlední řadě se seznámit
s možnými sousedy, budoucími kamarády,
spolužáky nebo spolupracovníky.
Pestrá směs stylů se střídala i na pódiu,
vedle afrických rytmů si návštěvníci mohli
poslechnout arabskou i romskou hudbu.
Právě s písní ruských kočovných Romů
se představuje na podiu známá romská
zpěvačka Marta Balážová se svou kapelou
Laše Manuše. Jejich repertoár se skládá
výhradně z písní Romů východní Evropy.
Jdu ohlédnout okolí a je mi hned jasné, že
s prázdnou domů neodejdu. Zastavuji se
před vietnamským stánkem a se zaujetím
si prohlížím tradiční čajový set. Kousek dál
kupuji kamarádce dřevěné korálky u stánku
reprezentující Mali. Všude to voní.
Občerstvení tradičně zajišťují migrantky
ze spolku Ethnocatering, v nabídce bylo
například cukroví, ochucené rýže, pirohy
a závitky na sto způsobů. „Mnohdy je to
jediná možnost přivýdělku pro ženy migrantky,“ řekla organizátorka festivalu Parisa
Zargari, která odhadla letošní návštěvnost
festivalu na 6.000 lidí.“ Fronta se tvoří především na moldavské víno. „Ochutnejte,“ láká
mě sympatický prodavač. Pod podiem se
potkávám se spoustou známých a společně
jdeme ochutnat exotickou kuchyni. Ořechovo-čokoládový dort vítězí na plné čáře.
U pákistánského stánku se dívám na ručně
šité kabelky. Uvědomím si, že prodavače
znám z loňska, prohodíme spolu pár přátelských frází.
Střelecký ostrov je takřka plný, všude pobíhají děti s pomalovanými obličeji zvířátek,
je slyšet smích a šíří se dobrá nálada. Kousek
dál je dětský stan, kde děti mohou výtvarně
tvořit. Nabízí se jim tak prostor pro příběhy,
barevný svět a fantazii. Z podia se ozývají
dětské hlásky, to už „přiletěly“ Vlaštovky,
pěvecký sbor dětí z různých koutů světa.
Publikum se dává do pohybu, tančí společně s tanečníky ze skupiny Francis & Kala
& Harbas z Pákistánu a Indie. Mají silnou
fanouškovskou základnu.
Cestou zpět narazím na stánek s egyptským
hieroglyfickým písmem. S úsměvem se
s prodavačem zdravíme. Povídáme si víc jak
půlhodinu. Každou chvilku odbíhá, o jeho
zboží je velký zájem. Má s sebou i sympatic-
kou manželku Hanu a dvě krásné děti, které
mu pomáhají. „Manžela jsem připravovala
na možnou rasovou nesnášenlivost v Čechách, nevěřil mi. V Egyptě nic takového
neznají, u nich jsou všichni stejně barevní,
a pokud přijede do země cizinec, tak jej
vítají. Netušil, že může být tak těžké najít
si práci, když má vystudovanou univerzitu.
Nedostat ani práci uklízeče, ale naštěstí již
práci sehnal a je tam spokojený,“ říká Hana.
A její manžel Youssef doplňuje: „Když jsem
přijel za svou manželkou do Čech, nevnímal
jsem rasismus a xenofobii vůči cizincům,
ale po pár měsících jsem na ni tvrdě narazil.
Zažil jsem na vlastní kůži, jaké to je, když vás
odmítnou přijmout do zaměstnání kvůli barvě pleti. Nechápal jsem. Přesto stále věřím
na světlé zítřky.“
Střelecký ostrov se zahalí do krásných
tónů soulu a funky. Známá formace Yellow
Sisters to na podiu umí rozbalit. Cvaknu
si pár snímků. Novinkou letošního roku je
také Refu Salon, kde si návštěvníci mohli
vyzkoušet, jaké je nosit burku či jiné nám
neznámé tradiční oděvy. Součástí festivalu
je také výstava fotografií předního českého
fotografa Jindřicha Štreita s názvem „Jsme
ze stejné planety“, ta představuje příběhy
třiceti cizinců, kteří se rozhodli žít v České
republice. Moderátor hýřící vtipem ohlašuje
tentokrát romskou formaci Benga show, ta
teprve dostává publikum do pořádného varu
a já se k nim s radostí přidávám.
26
RefuFest

Podobné dokumenty

zde - Klub sběratelů baleného cukru

zde - Klub sběratelů baleného cukru když jsme vám v březnu tohoto roku slibovali, že čtyřicáté číslo Cukřenky vyjde někdy ke konci roku, v duchu jsme doufali, že se nám to podaří dřív. A zdá se, že k tomu máme dobře nakročeno. Díky t...

Více

Říjen 2014

Říjen 2014 kde byla omezována lidská práva. I když už od té doby uteklo mnoho let, jisté stopy a rány si nese naše země dodnes. V době, kdy u nás vládli komunisté, nemohli lidé nejen vyjadřovat většinu svých ...

Více

Leden 2015

Leden 2015 měl chovat. Spíš takové bilancování, co jsem mohl udělat líp. Co se nepovedlo, to si vždycky pamatujete víc, než to, co se povedlo, ale předsevzetí zásadně ne. Už je to pěkných pár let, co jste se ...

Více

časopis společnosti ZÁLESÍ a.s.

časopis společnosti ZÁLESÍ a.s. Vám všem upřímně poděkoval za poctivou práci, kterou jste v dresu ZÁLESÍ a.s. v tomto roce odvedli. Společně jsme dokázali upevnit naši pozici na trhu, získali jsme další odběratele, byly nám svěře...

Více