527 Čarodějnictví

Komentáře

Transkript

527 Čarodějnictví
Čarodějnictví
Praha. (2006); Měřínský, Z., České země od
příchodu Slovanů po Velkou Moravu. I. Praha.
(2009); Mikulec, J. a kol., Církev a společnost
raného novověku v Čechách a na Moravě. Praha. (2013); Mikulec, J., Leopold I.: život a vláda barokního Habsburka. Praha. (1997); Mikulec, J., Náboženský život a barokní zbožnost
v českých zemích. Praha. (2013); Mikulec J.,
31. 7. 1627. Rekatolizace šlechty v Čechách. Čí
je země, toho je i náboženství. Praha. (2005);
Němec, D., Concordat Agreements between
the Holy See and the Post­‑ Communist Countries (1990 – 2010). [Law and Religious Studies 8]. Leuven – Paris – Walpole. MA: Peeters.
(2012); Němec, D., Das tschechische Gesetz
über Eigentumsvergleich mit Kirchen und
Religionsgemeinschaften aus dem Jahr 2012.
In: Archiv für katholisches Kirchenrecht. Mit
besonderer Berücksichtigung der Länder deutscher Sprache, Paderborn: Ferdinand Schöning,
182. Band, Jahresgang, s. 161. (2013); Němec,
D., Ochrana svobody svědomí v oblasti zdravotnictví v České republice. In: Moravčíková,
M.– Križan, V. (eds.), Právna ochrana slobody
svedomia, s. 91. Trnava. (2013); Němec, D.,
Rozwój Czeskiej Prowincji Dominikańskiej
w latach 1948 – 1997. Studium historyczno­
‑prawne. (Doktorská práce). Wrocław: Papieski Fakultet Teologiczny. (2001); Pánek, J.,
Stavovská opozice a její zápas s Habsburky
1547 – 1577. Praha. (1982); Parma, T., „Bishops are not necessary for Reform.“ Religious
Orders in the Catholic Reconquista of Bohemia
and Moravia: Two Case Studies. In: Giannini,
M. C. (ed.), Papacy, Religious Orders, and International Politics in the Sixteenth and Seventeenth Centuries, s. 165. Roma: Viella. (2013);
Podaný, V., Pokus o odluku církve od státu
a příčiny neúspěchu protiklerikálního hnutí v ČSR v letech 1918 – 1921. In: Čtyřicet let
církevních zákonů v Československu. Praha.
(1989); Polc, J., Hledíková Z., Pražské synody a koncily předhusitské doby. Praha. (2002);
Přibyl, S., Konfesněprávní studie (Deus et
gentes; sv. 8). Brno. (2007); Reichs – Gesetz­
‑Blatt für das Kaiserthum Oesterreich. Jahrgang
1861. VIII. Stück. Ausgegeben und versenden
am 10. April 1861; Sláma, J., Kosmovy záměrné omyly. In: Klápště, J., Plešková, E., Žemlička, J. (eds.), Dějiny ve věku nejistot: sborník
k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka,
s. 261. Praha. (2003); ŠINDELÁŘ, B., Vestfálský mír a česká otázka, 384 s. Praha. (1968);
Šmahel, F., Husitská revoluce I–IV. Praha.
(1995 – 1996); Šmahel, F., Basilejská kompaktáta: příběh deseti listin. Praha. (2011); Tretera, J. R., Stát a církve v České republice. Kostelní Vydří. (2002); Valeš, V., Konfesní právo
– průvodce studiem. Plzeň. (2008); Valeš, V.,
Restituce církevního majetku v České republice
po roce 1989. Brno. (2009); Vašica, J., Literární památky epochy velkomoravské 863 – 885.
Praha. (2014); Veselý, Z., Dějiny českého státu v dokumentech. Praha. (2012); Wihoda,
M., Morava v době knížecí 906 – 1197. Praha.
(2010); Wihoda, M., Vladislav Jindřich. Brno.
(2007); Wihoda, M., Zlatá bula sicilská. Podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Praha.
(2005); Zilynská, B., Husitské synody v Čechách 1418 – 1440. Praha. (1985); Zlámal, B.,
Příručka českých církevních dějin I – VII. Olomouc. (2005 – 2010); Zlámal, B., Svatí Cyril
a Metoděj. Řím. (1985); Zuber., R., Osudy moravské církve v 18. století. I. Praha. (1987); Zuber R., Osudy moravské církve v 18. století. II.
Olomouc. (2003); Žemlička, J., Čechy v době
knížecí (1034 – 1198). Praha. (1997); Žemlička, J., Počátky Čech královských: 1198 – 1253.
Proměna státu a společnosti. Praha. (2002).
Tomáš Parma, Jitka Jonová, Damián Němec
Čarodějnictví
Čarodějnice, striga, ježibaba nebo také bosorka, (lat. veneficam, něm. Hexe, ang. witch,
hag, crone, fr. socière, it. strega, šp. bruja, slov.
čarodejnica, ježibaba, bosorka, striga (odvozeno od latinského strix – sova), pol. czarownica,
strzyga, rus. ведьма, стржига) celá staletí strašila naše předky, i když ne úmyslně.
V 15. – 17. století opanovaly evropskou středověkou justici procesy s čaroději a čarodějnicemi. V boji proti nim bylo vydáno několik
zákonů a jiných právních dokumentů, které
se snažily celou tuto činnost nějakým způsobem regulovat nebo ovlivňovat. Některé z nich
měly obecný charakter a týkaly se širokého
komplexu otázek mučení, boje proti kriminalitě, ale stejně tak proti kacířství a přirozeně také
čarodějnictví.
Ve středověku a v raném novověku církev
vytvořila celou literaturu, věnovanou ospravedlnění mučení, tak typického pro čarodějnické
a kacířské procesy. Měla prokázat existenci odděleného života hříšného těla a čisté duše, společnost přesvědčit o tom, že mučení a následné zničení pomíjejícího se těla, pomáhá duši
k očistě a její posmrtné cestě do ráje. Tento boj
záhy dostal svou právní podobu a byl zakomponován do zákonů jednotlivých států.
Přesto musíme konstatovat, že boj proti
čarodějnictví nebyl, kromě období přelomu
1. a 2. tisíciletí n. l. typický pro středověk, ale
spíše pro novověk, kdy v ostatních oblastech
lidské činnosti již nastupovala vláda rozumu.
527
Čarodějnictví
Zatím co na přelomu těchto dvou tisíciletí
byli za čaroděje, nebo čarodějnice vyhlašovaní
především tajní ctitelé pohanství, kteří se své
původní víry nechtěli vzdát, v raném novověku byli za čaroděje a čarodějnice pokládání lidé, kteří se nějakých způsobem vymykali
normálu - tělesně postižení, nadaní nějakou
schopností (nejčastěji psychotronickou), znalosti (léčivých bylin, lékařských postupů atd.)
nebo dovedností, která jim umožnila něco udělat lépe a rychleji než ostatní. Lidé průměrní za
tím hned hledali vliv čistých nebo nečistých
sil a k takovým lidem buď vzhlíželi s úctou,
nebo je zatracovali.
Při hodnocení tohoto jevu je nutné konstatovat, že přes veškerou snahu o pokřesťanštění
obyvatelstva Evropy, pohanské zvyky ve všech
evropských státech v mnoha směrech i ve středověku i v novověku přetrvávaly. V nejlepším
případě se s křesťanstvím mísily. Typickým
případem bylo ještě v novověku např. přesvědčení, že oplatka, posvěcena v průběhu křesťanské mše, dokáže léčit dobytek. Křesťanství
a pohanství tedy stály pevně vedle sebe mnoho
staletí a církev se ve snaze z tohoto pohanského sevření vyprostit, vše nekřesťanské označila za projevy čarodějnictví. Současně došlo
k akceptaci zla, jako reálně existující hmotní
substance ve formě ďáblů, démonů, čarodějů
a čarodějnic.
Zároveň je nutné připomenout, že vplyvům
čarodějů lidé ve své nevědomosti často přisuzovali vznik pro ně nepochopitelných jevů
(přírodní úkazy, sucha, ničivé deště, nemoci
a náhlá úmrtí lidí a dobytka), společenských,
sociálních a ekonomických událostí (válka, neúroda, hladomor).
Svůj podíl má také nástup renesance a s ní
spojené pokusy o rozvoj chemie a fyziky. Experimentující učenci často v mnohém připomínali čaroděje nebo kouzelníky a jejich okolí
takto na ně někdy hledělo a i dnes si mnozí pod
pojmem čaroděj, vybaví obrázek alchymisty.
Nakonec je zapotřebí uvést, že samotní léčitelé a psychotronici, někdy kvůli efektům,
nebo z pouhého přesvědčení, používali při výrobě léků nebo v průběhu samotné léčby různé
zaklínací formulace, pro laika tajemné a zcela
nepochopitelné, oblékali se podivně, pro své
okolí podezřele. Jejich obvinění z čarodějnictví bylo někdy důsledkem těchto praktik.
Čarodějnice ve starověku
Boj s démony a čaroději vede lidstvo skutečně již dlouho. Snad nejstarší zmínku o potlačování čarodějnictví nalezneme již v nejstarší
právní sbírce lidstva - zákonech mezopotámského vládce Chammurapiho (1792 – 1750
528
před n. l.). Jeden z jeho paragrafů uvádí postup
při vyšetřování obvinění z čarodějnictví a černé magie. Stará achaimenovská Persie dokonce zaznamenala vzpouru mágů pod vedením
mága Gaumáty v roce 522 před n. l. Gaumáta
se dokonce stal na půl roku perským králem,
ale nakonec byl svržený.
Informace o čarodějnicích nacházíme ve
starých řeckých bájích, římských pověstech.
Často žijí hluboko v lese, nebo na jiných nedostupných či odlehlých místech, kde vaří čarodějné lektvary, zaklínají přírodu, ničí úrodu,
škodí lidem, nebo je přímo zabíjejí a živí se
jejich masem. Některým z nich se proto lidé
zdaleka vyhýbali, ale jiným, na usmíření, přinášeli oběti a ctili jejich kult. Jistě tak tomu
bylo i v době praslovanské.
Temný podtext a tajemné ceremoniály byly
spjaté s uctíváním thrácké bohyně Měsíce
a lovu Bendis, jejíž příchod oznamovalo vytí
příšerných loveckých psů. V řecké mytologii
se proměnila v bohyni lovu Artemis, ale především v hroznou bohyni Hekaté. Nejdříve ji
oslavovali v maloasijské Kárii, kde byla ochránkyní jezdců, rybářů, pastýřů a matek. Nakonec
se z ní stala bohyně strašidel a kouzel. Také
ji doprovázela nocemi smečka divokých psů.
Římský historik Plinius říká, že byla uctívána
velice dlouho. Jejím pomocníkem byla Mormo,
původně řecká bohyně, sající krev zlobivým
dětem, ze které se stal později upír Mormo, pokládaný za jejího manžela a Summanus, bůh
nočního hromu. Jejich stoupenci se scházeli
na osamělých místech, kde prováděli tajemné
kultovní obřady.
Ve starém Řecku se čarodějů báli a proti
nim bojovali. Svědčí o tom řeč Demosthena
(384 – 322 před n. l.) proti čarodějnici Theoris,
ženě z ostrova Lemnos, která prý v Athénách
prováděla nekromantii, jak se odborně nazývá vyvolávání duchů mrtvých a komunikace
s nimi. Provozování nekromantie se později
stalo jedním z nejdůležitějších rysů čarodějnictví a trestalo se upálením za živa. Ostrovu Lemnos staré řecké legendy vůbec přiřkly nálepku
záhady, vražd a tajemných rituálů. Snad právě
zde se nejdéle zachovaly kulty Pelasgů, kteří
obývali jižní Balkán před příchodem řeckých
kmenů, spojené s plodivou sílou země a ohnivým podsvětím. Vždyť podle legend právě na
Lemnos měl dopadnout s ohněm a kovářstvím
spojovaný řecký bůh Héfaistos, kterého z božského Olympu v hádce srazil jeho rozzuřený
otec, vládce bohů Zeus. Při dopadu si zlomil
obě nohy. Místní obyvatelé ho vyléčili a prý
tím položili základy jeho kultu na svém ostrově. Poté co bylo jádro jeho kultu přeneseno
na Sicílii a Liparské ostrovy, jeho uctívání na
Čarodějnictví
Lemnu se změnilo v oslavu tajemných sil přírody a ohně. Odtud již není daleko k představě
ohnivého Pekla a jeho vládce Lucifera – Světlonoše, nebo nehodného anděla, kterého podobně jako Zeus Héfaista z nebe na zem srazil
křesťanský Bůh. Vždyť i křivonohá a kulhající
postava Héfaista připomíná v mnohém právě
čerta. Robert Graves v knize Řecké mýty o něm
píše: „Héfaistos je ohyzda a mrzout, v pažích
a ramenou má však obrovskou sílu a všechny
jeho práce prozrazují nedostižnou zručnost.“
Také tím se později vyznačoval ďábel.
Čarodějnice zná také Bible a v knize Exodus 22/18 určuje vůči nim nekompromisní
postup: „Čarodějnici nenecháš na živu“. Rovněž nejstarší řecké a římské zákony (athénské
Drakontovy zákony z roku 621 před n. l. a římský Zákoník 12 desek z let 451 – 449 před n. l.)
postihovaly ty, kdož se pokusili zničit plodiny
a vinice, nebo rozšiřovat mor mezi stády a dobytkem. Přesto byl Řím plný okultistů a neustále se v něm prosazovaly různé maloasijské
tajné kulty a obřady. Situaci jen dokresluje
skutečnost, že např. císař Augustus (27 před
n. l. – 14 n. l., císař od roku 29. před n. l.) na
jedné straně vydával zákony proti čarodějnictví a nekromantii, přičemž sám měl vlastního
astrologa a jeho radami se řídil. Stejně postupovali i Tiberius (42 před n. l. – 37 n. l.), nebo
Septimus Severus (193 – 211). Zákony proti
čarodějnictví vydávali i takoví císaři jakými
byly Claudius (10 před n. l. – 54 n. l.), Vitellius
(15 – 69) nebo Vespasianus (9 – 79), ale moc si
tím nepomohli.
Čím blíže západořímská říše spěla ke svému konci, tím více se lidé obraceli k různým
tajemným kultům, obětem, kouzlům, vyvolávaní duchů mrtvých atd. Po vydání Milánského ediktu císařem Konstantinem I. (272 – 337,
císař od roku 306), kterým roku 313 zrovnoprávnil křesťanství v římské říši, bylo v letech
319 – 321 přijato několik zákonů proti věštcům
a čarodějům. Tak např. haruspex – starořímský
a etruský věštec z vnitřností zvířat, mohl svou
činnost vykonávat již jen pod dohledem.
Přesto se základní právní sbírky této doby
chovaly k čarodějům více méně shovívavě. Tak
například Pravidlo č. 36 svatého místního sněmu laodicejského z roku 343 uvádí: „Posvěcení
nebo další členové kléru nesmějí být čaroději,
ani kouzelníky, ani hadači z čísel, ani astrology, ani zhotovovat tzv. talismany, jež poutají
jejich duše. Ty, kdož je nosí, přikázali jsme vyvrhnout z církve.“ Trest vyobcování z církve za
čarodějnictví se pak používal velice dlouho.
Přesto biskup Priscillianus (340? – 385) ze
španělské Avily – první popravený kacíř, nebyl
ani tak obviněný a odsouzený na smrt kvůli sa-
motnému kacířství, ale spíše z provozování
magie a čarodějnictví.
Z východořímské říše máme také doloženo
několik případů obvinění z čarodějnictví. Šlo
o usmrcení čaroděje Stopatera, obviněného
ze spoutání mořských větrů, což prý zastavilo plavbu ze Sýrie a Egypta. V Konstantinopoli vládl hlad a byzantské úřady byly rády,
že nalezly nějakého viníka, v tomto případě
spíše obětního beránka. V roce 376 se zde konalo rozsáhlé tažení proti čarodějům, věštcům
a mágům, které skončilo smrtí desítek lidí,
mezi nimi i nevinných. Tento trend potvrdil
Justiniánův „Corpus iuris civilis“ z roku 534,
který za čarodějnictví (maleficium) stanovil
trest smrti upálením. Na začátku 2. tisíciletí
se svět a církev k této římské sbírce i tomuto
trestu vrátila v duchu hesla „církev žije podle
římského práva“ (ecclesia vivit lege Romana).
Čarodějnictví ve středověku
Své představy o čarodějích a čarodějnicích
měli také Kelti a Germáni, ale ty se od sebe zásadně lišily. Kelti se k nim chovali nepřátelsky
a upalovali je. Germáni nejdříve tak krutí nebyli a spokojili se s jejich vyhnáním. Později
ale přitvrdili také oni. V legendách obou těchto národů se ale objevila některá zvířata, která
se ve středověku stala průvodci a pomocníky
čarodějek – pavouci, černé slepice, kozlové…
Proti čarodějům a čarodějnicím směřovala některá opatření Sálského zákona (511), snad nejstaršího kodexu germánského práva, ale trestala je jen pokutou. Vizigótské zákony již byly
přísnější a za kouzelnictví hrozilo pachateli
otroctví. Trest smrti upálením se začal prosazovat až počátkem 9. století. Ve franské říši ho
protěžoval Ludvík I. Pobožný (778 – 840, císař
od roku 1814), syn Karla Velikého. V roce 829
na jeho pokyn přijala rada města Paříž usnesení o provádění zkoušek, které měly čaroděje
odhalit a poté potrestat.
Trest smrti upálením znaly také staroanglické zákony krále Athelstana (895 – 940, král od
roku 924). Jako čarodějnické rituály zde byly
zakazovány všechny pohanské obřady, prováděné pod pláštěm Vánoc a Velikonoc – průvody
masek, především převlékání se za býka, jelena
nebo jiné rohaté zvíře. To se nakonec dělo i na
našem území a v minulosti tyto obřady církev
mnohokrát napadala a zakazovala. Také v Skotsku se koncem 1. tisíciletí prosadilo upalování
čarodějnic. Z toho všeho je jasné, že pod pojem
„čarodějnictví“ se již v této době ukrývalo především pořádání pohanských obřadů a rituálů.
Mezi něž byly zahrnuté také muslimské obřady, které v této době pronikaly do celé západní
Evropy přes Španělsko, nebo prostřednictvím
529
Čarodějnictví
křížových výprav do Palestiny. Vždyť i u nás
je také dodnes obraz černokněžníka spojený
s jeho černými vlasy, uhrančivými černýma
očima, případně s černou bradkou, zahaleného
do dlouhého temného kaftanu.
Po rozpadu západořímské říše se moci ve
Věčném městě ujali v 5. století papeži. Neřídili
se však ohnivým odkazem Říma. V roce 600
sice papež Řehoř I. (540? – 604, papež od roku
590) požadoval přísné tresty pro provozovatele
magie, ale tento názor nezískal větší podporu.
V podstatě až do období vrcholového středověku uvnitř katolické církve i v její špičce existovali teologové a myslitelé, kteří proti potírání
čarodějnic vystupovali a celou záležitost kolem
nich pokládali jen za problém lidových pověr.
Že se nejednalo o osamělý názor, potvrzují
i slova autorů Kladiva na čarodějnice, brojící
proti „lidem nepevné víry, kteří neberou problém čarodějnic vážně, uchovávají si opoziční
názory, hrozící herezí“.
Z tohoto hlediska je nejzajímavější Pravidlo
biskupovo (Canon Episcopi), dokument, který
vznikl kolem roku 900. Některé odhady ho kladou až do roku 314, což je ale dost nepravděpodobné. Dochoval se v tzv. Dekretu Gratiana,
sbírce kanonického – církevního práva z roku
1140, sestaveným právníkem univerzity v Bologni. Dokument se zabývá čarodějnickými
praktikami ve spojitosti s přetrvávajícími pohanskými pověrami, konkrétně s uctíváním bohyně lesů Diany, římské podoby výše uvedené
řecké bohyně Artemis. Canon Episcopi o něm
říká: „Vy jste věřili nebo věříte, že jste sdíleli
pověry, o kterých nějaké staré ženy prohlašují, že samy od sebe existují Satanovy nástroje
a zmatené ďábelské přeludy? V noci, s Dianou
– pohanskou bohyní, ve společnosti zástupu
dalších žen, na hřbetech zvířat jezdí, překonávajíce veliké vzdálenosti tichem hluboké noci,
poslouchající příkazy Diany jako své velitelky
a slouží ji během těchto zvláštních nocí. Jak
jenom by tyhle kouzelnice mohly zemřít v jejich bezbožnosti bez toho, že by zatáhly ostatní
do jejich zatracení. Zapletení do omylu mnoho
lidí věří, že tyto jízdy Dianiny skutečně existují. Poté opouští pravou víru a zapadají do pohanského omylu v naději, že bůh nebo bohyně
může existovat mimo jediného Boha.“
Autor nebo autoři tohoto dokumentu jsou
tedy názoru, že takováto praxe je výrazem starých pověr a přeludů, které tedy ve skutečnosti
neexistují, a současně opuštěním víry a projevem kacířství. Rozhodná opatření ale po takovémto přístupu nenásledují. Biskupům a jejich
úředníkům bylo pouze uloženo, aby takovéto
lidi z církve vyobcovali. Pozdější Kladivo na
čarodějnice, kterým se budeme zabývat níže,
530
s takovýmto postupem rozhodně nesouhlasilo
a požadovalo přísné vyšetřování a ještě přísnější tresty. Přesto v středověku církevní hodnostáři váhali při ostrých zákazech prastarých
lidových zvyků, protože jejich potírání se ne
vždy ukázalo jako efektivní.
Na pozici, chápající čarodějnictví pouze
jenom jako projev starých, více méně neškodných pověr, se dostali takoví církevní představitelé jako sv. Bonifác (550? – 755, papež od roku
675) nebo lyonský biskup sv. Agobard Lyonský
(769? – 840). Stejnou pozici zastával i velice reformní papež Řehoř VII. (1020? – 1085, papež od
orku 1073), který šel dokonce tak daleko, že zakázal dánskému královi Haraldovi III. Heinovi
(1074 – 1080) zakročit proti ženám, obviněným,
že svými kouzly zapříčinily sucho, neúrodu
a epidemii moru. Raději mu poradil, aby „pokáním odvrátil tresty Boží a nerozmnožoval je
nevinně prolitou krví.“ Podobné názory měly
různé právní předpisy, vydávaně začátkem 11.
století, které i nadále vycházely z toho, že čarodějnictví je pouhá pověra a trestá se vyobcováním pachatele z církve. Na jejich straně stál
také Tomáš Akvinský (1225 – 1274), jinak prosazující přísně tresty proti skutečným kacířům.
Do pozornosti justice se v tom čase dostali
spíše kacíři, takže z 11. a 12. století nemáme
žádné větší zprávy o čarodějnických procesech. Ve 13. století ale začaly do Evropy pronikat informace o možnosti pomocí čar a kouzel
zhotovovat jisté jedy nebo ovlivňovat počasí.
Tehdy se přestávalo nahlížet na čarodějnictví
jako na pověru, ale jako na trestný čin, trestaný sedmi lety pokání. Zanedlouho se šlo ještě
dále. Dosvědčuje to postup světské moci vůči
čarodějům. Tak tolerantní panovník, jakým byl
císař Friedrich II. (1194 – 1250, císař od roku
1220), který na Sicílii povolil provozování
muslimských obřadů a měl několik muslimských rádců a ministrů, byl v roce 1232 přinucen vydat dekret, který stanovil, že jediných
trestem pro čarodějnice na celém území jeho
říše je trest smrti u kůlu, tj. upálení.
V té době se patrně situace kolem čarodějnictví začala zhoršovat. Někteří autoři tvrdí, že
základní příčinou obratu od kacířů k čarodějům spočívala v tom, že heretismus byl potlačený do té míry, že nebylo koho pronásledovat
a tak se inkvizice obrátila proti staronovému
protivníkovi – čarodějům.
Jako první proti čarodějnictví vystoupil
papež Řehoř IX. (1145 – 1241, papež od roku
1227), který roku 1233 požadoval na slavném
německém inkvizitorovi Konrádovi z Marburku, aby účinněji bojoval proti luciferismu
a satanismu. Dne 13. prosince 1258 napsal papež Alexander IV. (1199? – 1261, papež od roku
Čarodějnictví
1254) inkvizitorům z řad františkánů, aby za
formu kacířství považovali také různé případy
čarodějnictví. O rok později – 10. ledna 1260,
adresoval podobný list inkvizitorům z řad dominikánů. Další důležité buly proti čarodějnictví vydali papežové Bonifác VIII. (1235 – 1303,
papež od roku 1294), Jan XXII. (1224 – 1334, papež od roku1316), Benedikt XII. (1289? – 1342,
papež od roku 1334) a Řehoř XI. (1329 – 1378,
papež od roku 1370). Vrcholem přijímání
protičarodějnických bul se stalo 15. století,
kdy jich bylo papeži vydáno celkem osmnáct,
z toho papež Sixtus IV. (1414 – 1484, papež od
roku 1471) vydal hned tři - 17. června 1473,
1. dubna 1478 a 21. října 1483. V příštím roce
nastoupil na papežský stolec v Římě papež Inocenc VIII. (1432 – 1492, papež od roku 1484),
jenž 9. prosince 1484 vydal snad nejznámější bulu proti čarodějnictví Prosba s nejhlubší
úzkosti (Summis desiderantes affectibus). Po
ní vydal ještě tři další buly a dopisy, věnované čarodějnictví, jeho nástupce Alexandr VI.
(1431 – 1503, papež od roku 1492) další dvě.
V 16. století vyšlo šest bul a jiných zásadních
dokumentů, věnovaných boji s čaroději, zatím
co v 17. století jen dvě. Poslední – „Inscrutabilis
iudiciorum Dei altitudo“, vydal 1. dubna 1631
papež Urban VIII. (1568 – 1644, papež od roku
1623). Další dokument, odsuzující spiritismus,
vyšel až v 19. století.
První čarodějnické procesy začaly v třicátých letech 14. století na rozhraní Itálie, Švýcarska a Francie. Odtud se roznesly do okolních států, kde se konalo několik významných
procesů s čaroději a čarodějnicemi, obviněnými z poškození úrody, míchání jedů, pokusů
o vraždu. A tak se roku 1324 konal v Anglii
velký proces proti 27členné skupině lidí, obviněných z přípravy vraždy krále Eduarda II.
(1284 – 1327, král od roku 1307) a jeho dvořanů,
pomocí čar a kouzel. V roce 1376 byla z kouzel, které měly zaručit, aby se král Eduard IV.
(1442 – 1483, král od roku 1461) zamiloval do
její dcery, obviněná hraběnka z Bedfordu. Masové pronásledováni čarodějnic v Anglii ale
můžeme ohraničit roky 1563 – 1646, přičemž
jeho oběti jdou „jen“ do stovek. Na rozdíl od
Anglie Skotsko v 17. století postihla také těžká
vlna čarodějnických procesů, v průběhu kterých se obvykle mučení také uplatnilo, jež zahubila kolem 4000 žen.
Takovéto procesy se objevily také ve Francii. První obvinění proti čarodějnictví padlo již
v roce 583. Podle něj měl dvořan krále Chilpericha I. (537? – 584, král od roku 561) Mumulus
podat čarodějnický nápoj jeho synovi, který
pak zemřel. První čarodějnicí, usmrcenou na
hranici byla Angela de la Bartheová, upálená
v Toulouse v roce 1275, i když procesy proti
čarodějnicím se zde objevily již o čtvrt století
dříve. Čarodějnickým procesům ale dominoval proces proti řádu templářům, plný krutého
mučení a ponižování členů řádů i jeho nejvyšších představitelů. V pátek 13. října 1307
(nešťastný pátek) bylo po celé Francii zatčeno
neuvěřitelných 5000 templářů. Svým způsobem se jednalo o nejrozsáhlejší policejní akci
této doby. Zatýkání pak pokračovalo na Sicílii, Kypru a v Anglii. Templáři, zejména jejich
vrcholoví představitelé, byli mučeni ohněm
(opalování nohou), bitím a svazováním. Mnoho z nich nepřežilo a zemřelo ve věznicích
nebo na hranici. Celkem sedm let trvalo jejich
vyslýchání a vše skončilo upálením jejich velmistra Jacquesa de Molay 13. března 1314.
Lépe nedopadla ani proslulá Panna Orleánská, Jana nebo Johanka z Arku, vlastním
jménem Jeanne d’Arc či Jehanne Le Pucelle
(1412 – 1431). Zradou byla 23. května 1430
zajata anglickými spojenci Burgunďany, kteří
jim ji poté za 10 000 zlatých prodali. Angličané ji postavili před církevní tribunál v Rouenu. Hlavním cílem procesu bylo prokázat její
spojení s ďáblem. Celkově byla obviněna ze 70
trestných činů, což bylo později zkráceno na
12. Proces trval tři měsíce a vše skončilo v plamenech hranice 30. května 1431.
Se zvláštní silou a až zběsilou zarputilostí
se pronásledování čarodějnic rozeběhlo v Německu, které se začalo již před 15. stoletím
stupňovat a používaly se proti nim skutečně
nevybíravé prostředky. V Německu – katolickém i protestantském, podle mnoha informací
zahynulo nejvíce lidí, obviněných z čarodějnictví. Zatím co v jiných zemích byly oběti
počítané na stovky a tisíce, v Německu to byly
prý desetitisíce, přičemž některé odhady mluví o statisících obětí.
Je zajímavé, že v Německu se inkvizice
v boji proti různým herezím neosvědčila a své
žně zaznamenala až mnohem později, právě
v době tzv. čarodějnických procesů. Lidé, obžalovaní z používání čar a magie, se poté na
mučidla dostávali po desítkách prakticky denně. V Německu ale takováto situace vládla ve
všech oblastech boje proti kriminalitě, přičemž
každá součást říše používala jiné mučící postupy a nasazovala je proti vyšetřovaným zcela
bez omezení a podle svých pravidel.
Také zde se prosadilo upalování čarodějnic.
Tento druh usmrcené známe již z právní praxe
starých Germánů, kdy byly z proutí upletené
jakési rohože, do nichž byli lidé zabaleni a pak
upálení. V středověku se ale neupalovali pouze čarodějové nebo kacíři, ale rovněž upálení
hrozilo za závažné trestní činy (vražda, loupež
531
Čarodějnictví
a zvláště žhářství), protistátní nebo sexuální trestné činy (opakované kuplířství, soulož
prostitutky s malomocným, sodomie, do které
byla zahrnuta i homosexualita atd.). Středověké upalování kacířů a čarodějnic bylo rozsáhle
zdůvodňováno tvrzením, že použití ohně vůči
nim, mělo jednak zlikvidovat nečisté tělo a zachránit tak duši pro očistec, ale existovala také
představa, že plamen svým dotykem očišťuje
vše, čeho se dotkne.
Na druhé straně čarodějnické procesy nevidíme ve Španělsku a jeho koloniích, Portugalsku, Irsku a ve významné části Itálie, kde
všude jinak velice aktivně působily inkvizice.
Za „věk čarodějnic“ můžeme označit období mezi lety 1430 – 1789, přičemž jeho vrchol
klademe do let 1560 – 1630, tedy až do období
raného novověku
Čarodějnictví v novověku
Konec 15. století se již plně nesl v znamení
nové vlny boje proti čarodějnictví. Novým a dá
se říct, že zásadním impulzem, byla již zmíněná papežská bula „Summis desiderantes affectibus“ z 9. prosince 1484, jejíž hlavním cílem
bylo aktivizovat boj proti čarodějnictví: „Vskutku nedávno se do našich uší dostala zvěst, která nás naplňuje hlubokým zármutkem, že v některých částech severního Německa, stejně tak
v provinciích, okresech, teritoriích, oblastech
a diecézích Mohuč, Kolín nad Rýnem, Trevír,
Salcburk a Brémy, mnoho osob obou pohlaví,
nedbajíce své vlastní záchrany a bloudíce z katolické víře, oddali se ďáblům, inkubům a sukubám, a jejich zaříkávání, kouzlům, zaklínáním
a jiným zlořečeným pověrám a skutkům, páchá
ohavnosti a hrozné urážky, zabíjí děti v lůně
matek a dobytčí mláďata, spaluje a vykořeňuje plody země, hrozny révy, ovoce stromů, ale
i muže a ženy, domácí zvířata, dobytek a stejně
tak jiná zvířata, vinice, sady, louky, pastviny,
obilí,“ píše se v ní. Současně bylo oznámeno,
že do těchto oblastí byli vysláni inkvizitoři Heinrich Kramer a Jakub Sprenger, profesoři teologie, členové řádu bratrů kazatelů.
Nebyli to žádní nováčci, ale autoři nejproslulejší knihy věnované čarodějnicím a jejich
mučení – Kladiva na čarodějnice (Malleus
Maleficarum Maleficat Et earum haeresim, ut
framea potentissima conterens, něm. Hexenhammer, fr. Le Maillet des Sorcircer, ang. Witch
Hammer). Kniha vyšla pravděpodobně poprvé
v roce 1486 v Štrasburku nebo v bavorském
Speyeru (Špýru). Její cílem bylo ujednotit postup při vyšetřování čarodějnic (mužů si autoři
fakticky nevšímali, zač jsou často kritizováni).
Jakob (Jacobus) Sprenger se narodil buď
v roce 1436, nebo v roce 1438 v Basileji a zemřel v roce 1495. Byl autorem několika spisů.
532
Jeho podíl na textu Kladiva na čarodějnice je
podle několika rozborů textu minimální, okrajový, přičemž se dokonce předpokládá, že jeho
jméno se neoprávněně nebo omylem na titulní
stranu dostalo až v 11. vydání této knihy. On
sám byl jednoznačně autorem několika spisů,
mezi nimiž dominovaly knihy: Paradoxy Jana
Vestfálského (1479). Vznik a pochvaly společnosti Bratrstvo nejsvatějšího růžence (1475).
Heinrich Kramer, známý spíše pod jménem
Henricus Institoris, se narodil v alsaském Schlettstadtu patrně v roce 1430. Aktivně vystupoval proti hrozbě kacířství a čarodějnictví,
které podle křesťanské církve, začalo Německo závažně ohrožovat. Tento odhad byl patrně
správný, protože právě Německo se začátkem
16. století stalo kolébkou a centrem protestantského hnutí, které křesťanství rozdělilo na dvě
velice silné částí (schizma). Byl jmenován do
funkce hlavního inkvizitora pro diecéze pěti
metropolitních kostelů – Mohuč, Kolín na
Rýně, Trevír, Salcburk a Brémy. Někdy před
rokem 1474 byl jmenován do funkce inkvizitora pro Tyrolsko, Salzburg, Čechy a Moravu.
Papež ho sice chválil, ale ne vždy se mu dařilo. V roce 1485 v Innsbrucku vedl neúspěšný
proces proti čarodějnictví, který místní církev
a její biskup nesli velice nelibě, takže vše skončilo osvobozením obviněných a vypovězením
Kramera z města. Podle všeho v podstatě právě
té době začal psát Kladivo na čarodějnice, které pak vyšlo o rok později. Dne 31. ledna 1500
ho papež jmenoval do hodnosti inkvizitora
pro Čechy a Moravu. Konec svého života tedy
strávil v Čechách, zejména v Olomouci, kde
několik let žil, zabývajíce se bojem s Jednotou
bratrskou. Zde také v roce 1505 zemřel.
Kromě Kladiva na čarodějnice napsal řadu
knih, zejména: Několik diskusí a různá kázaní (1496 Norimberk), dále Traktát, usvědčující
chyby padovského Mistra Antonia z Rosseli,
(1499), nebo Štít obrany svaté římské církve
proti pikarďanům a valdenským (1500).
Jeho stěžejní dílo – Kladivo na čarodějnice, ale nebylo zcela původní. Samo se odvolává na spis obdobného charakteru, který pod
názvem „Direktorium inquisitorium“ vydal
v roce 1376 Nicolas Emmerich (Eymeric) z Gironne, mladý opat dominikánského kláštera,
pozdější inkvizitor pro Aragonii. Byla určená
vyšetřujícím soudcům, inkvizitorům a jeho cílem bylo zabránit pronikání čar a magií. Měla
několik závažných pravidel, kterými se později inkvizitoři ne zcela přesně řídili. Emmerich
především vyzvedl skutečnost, že není nutné
okamžitě přistupovat k mučení, ale chápat ho
jako krajní prostředek, použitelný pouze v případě, když psychický nátlak na vězně, nebo
Čarodějnictví
soustředění dostatku důkazů, nepostačuje.
Mučení mohlo začít až poté, kdy vyšetřovatelé
(inkvizitoři) zjistili rozpory v jeho výpovědích,
když nedisponují dostatečným množstvím důkazů, potvrzující herezi obviněného, k čemuž
postačoval byť i jen jeden svědek, nebo několik
jiných důkazů.
Kladivo ale šlo úplně jiným směrem. Dělilo
se na tři části. První s názvem „Co k čarodějnictví náleží: což jsou ďábel, čaroděj a svolení
Boží“, se dělila na 18 hlav a zabývala se vznikem čarodějnic, jejich aktivitou, vírou v ně,
vztahem Boha a ďábla. Druhá s názvem „Způsob jakým je čarodějnictví způsobováno a jak
může být šťastně odstraněno“, byla rozdělena
do dvou hlav. První nesla záhlaví: „Koho dobří
andělé nadali tím dobrodiním, že nemůže být
očarován čarodějnicemi a ďábly“, ale zabývala
se spíše činnosti ďábla při svádění nevinných
a počestných dívek, spolčování čarodějnic, jejich snahám o zmaření úrody, zamezení plodnosti, škodách na dobytku… V druhé hlavě se
záhlavím: „Zda je zákonné vyhlazovat čarodějnictví prostřednictvím jiného, i nezákonného
čarodějnictví“, se zabývá metodami boje proti
čarodějnicím. První se děli do 16 hlav, druhá
do 8.
Z hlediska naší tématiky je nejdůležitější
třetí část s názvem „K soudnímu řízení proti
čarodějům i týkající se všech kacířů jak před
církevním, tak světským soudem“, rozdělena
do 35 hlav, pojednávajících o konkrétních postupech při vyslýchání a mučení obviněných.
Přímé mučící metody se zde nerozebírají,
zabývají se spíše využitím mučení při vytváření
tlaku na obviněné, přičemž nejdůležitější jsou
hlavy XIII. – XVII. Kladivo na čarodějnice zdůrazňovalo význam samotného pobytu vězně
v mučírně, ze které sálaly strach, hrůza a obava
z toho, co se bude dít. Přitom zdůrazňovalo,
že mučení se má provádět tak, aby vězeň získal dojem, že vše je výsledkem jeho činů, bez
kterých by v mučírně nikdo nebyl: „Jestliže se
nepřizná, (soudce) přikáže pacholkům, aby ji
svázali provazy a připoutali ji k nějakému mučicímu nástroji a potom nechť jim poručí konat,
ale ne radostně, ale spíše jako by ho tato jeho
povinnost obtěžovala.“ Nutnost tvářit se nezaujatě Kladivo zdůrazňuje na několika místech.
Stejně tak zdůrazňuje nutnost potvrdit přiznání na mučidlech doplňkovým výslechem
„jestliže se (čarodějnice – pozn. J. S.) přizná při
mučení, měla by být vzata na jiné místo a opětovně tázána, aby se nepřiznala pouze pod tlakem mučení“.
V případě, že první stupeň mučení nepřinesl
kýžený výsledek, měl soudce právo nařídit vyšší stupeň mučení. Kladivo o tomto postupu říká:
„ Čtvrtý úkon soudce by měl být ten, že pokud,
poté, co byla odpovídajícím způsobem mučena,
odmítá přiznat pravdu, měl před ní nechat přinést další nástroje a říct jí, že je použije, pokud
se nepřizná. Jestliže ji strach nedonutí k přiznání, musí mučení pokračovat druhý nebo třetí
den, ale ne opakovaně ve stejném čase, pokud
zde nejsou nějaké čerstvé náznaky jeho možného úspěchu.“ Záviselo tedy na soudci, zda bude
v rámci daných možností postupovat alespoň
trochu humánně, nebo se bude snažit dosáhnout výsledek za každou cenu.
Ale ani to nestačilo. Inkvizitoři začali prosazovat názor, že ďábel tak ovládá tělo a duši
čarodějů a čarodějnic, že jim prostě nedovolí
přiznat se v průběhu jediného výslechu na
mučidlech. Kladivo na čarodějnice uvádí:
„A to jsou ti, které ďábel opouští bez jakéhokoliv nátlaku ze strany svatého anděla, a proto
jsou připravenější.“
Dikce všech uvedených citátů je jasná: pachatel je od počátku považovaný za vinného, ať
již pravda byla kdekoli. Jeho úkolem bylo tuto
předpokládanou verzi jen potvrdit. Jiné cesty
v podstatě nebylo. Stejně zajímavý je systém
ochrany vyšetřujících soudců před vlivem vyslýchaných čarodějnic. Měli se chránit pomocí
stužek, nebo šatů jistých barev, sáčku se svěcenou solí, nošeným na krku, křížem a svěcenou
vodou, které v tomto případě spíše plní funkci amuletů, nedovolit, aby se jich čarodějnice
dotkla, podívala se na něj první, stoupla si na
zem atd. Důkladný rozbor této knihy ukazuje,
že před pověrami, které používaly čarodějnice,
měly společnost zachránit pověry, jimiž se řídili inkvizitoři a jejich pomocníci.
Samotná katolická církev se k této knize
chovala dvojím způsobem. Na jedné straně ji
vystavovala kritice, někdy dost tvrdé. Podle
všeho se např. Kramerovi nepodařilo pro ni
získat ani pozitivní oponenturu. Situace šla
tak daleko, že ji roku 1490 inkvizice odsoudila a papež Pius V. (1504 – 1572, papež od
roku 1566) ji dokonce zařadil na index zakázaných knih. Oficiální církevní historici dodnes zdůrazňují, že bula papeže Inocence VIII.
„Summis desiderantes affectibus“ nevyslovuje
s praktikami, následně sepsanými v Kladivu na
čarodějnice, žádný souhlas. Na druhé straně se
právě tato kniha stala ve své době po Bibli nejvíce tištěnou knihou, takže nakonec ležela na
pultech všech soudců, jak to původně její autoři zamýšleli. Vždyť krátce po svém vydání byla
otištěna v Lyonu, poté v Paříži. Podle některých
pramenů za prvních 200 let byla vydána 34×,
podle druhých jen 28×, což je v každém případě číslo obdivuhodné. To nenaznačuje, že by
byl zákaz této knihy míněn zcela vážně.
533
Čarodějnictví
Kladivo na čarodějnice nebylo ani po svém
vydání jedinou příručkou pro inkvizitory. Také
v našich podmínkách byla rozšířena a mnohem více používaná kniha Šest knih rozprav
o magii (Disguisitionum magicarum libri sex),
vydaná v roce 1599 v Leuvene (Lovani) španělským jezuitou vlámského původu Martinem
Antoniem Delriem (1551 – 1608).
Situace v oblasti boje proti čarodějnicím
byla v době vydání buly papeže Inocenc VIII.
a Kladiva na čarodějnice pokládaná za špatnou
také světskou justici. Ve stejné době si totiž
vládcové Svaté římské říše národa německého
začali uvědomovat, že na celém území říše dochází k nejednotnému přístupu jak v boji s čarodějnictvím, tak obecně v používání mučení
celkově v boji proti kriminalitě. Již v roce 1498
se objevil první kodex, zvaný Wormská reformace (Wormser Reformation), který se ve své
poslední části věnoval také těmto problémům.
V mnohém se odvolával na odkaz římského
práva, ale současně ujednocoval nové normy
germánského původu. V roce 1499 podobný
dokument vydalo Tyrolsko (Tyroler Malefiz
ordnung), po kterém byl v roce 1506 vydaný
Radolfzellský pořádek, (Halsgerichtsordning
von Radolphzell) se stejným cílem.
K splnění tohoto cíle směřoval také říšský
sněm, který dostával stále více stížností na mučení a odsuzování nevinných a neoprávněné
množství smrtelných rozsudků. V roce 1498
vydal na svém zasedání ve Freiburgu usnesení o nutnosti vytvořit celoříšský trestní kodex.
První dokument tohoto typu Constitucio Criminalis Bambergensis z autorské dílny velice
schopného právníka Johanna Schwarzenberga
(1463 – 1528), který se již čarodějnictvím a bojem proti němu, včetně mučení, dost podrobně
zabýval, byl přijatý na zasedání v Bamberku
v roce 1507, další - bamberskému velice podobný, Constitucio Criminalis Brandenburgensis
na zasedání v Brandenburku v roce 1516. Na
výsledky obou těchto navázala činnost skupiny
právníků, kteří sněmu předložili v letech 1521
a 1529 první dva návrhy, definitivně schválené na zasedání Augsburku a Regensburku
v roce 1532. Tak vznikl celoněmecký trestný
řád, pojmenovaný na počest tehdejšího císaře
Karla V. (1500 – 1555, císař od roku 1531) - Hrdelní trestní řád Karla V. (Kaiser Karls V. und
des Heiligen Römischen Reiches peintliche Gerichtsodnung) zvaný také latinsky (Constitutio
Criminalis Carolina), který známe spíše pod
zkráceným názvem Carolina. Řád, který císař
vzápětí schválil, vyšel tiskem v roce 1533.
V oblasti boje proti čarodějnictví tento řád
v mnohém následoval bamberskou konstituci.
Čarodějnictví se definitivně stalo zvláštním
534
trestným činem (Crimen magiae) a bylo postaveno na úroveň vraždy, zabití, lupičství nebo
žhářství, tj. změnilo se v jeden z nejtěžších zločinů a podle toho se proti němu postupovalo.
Carolina byla v tomto směru skutečně přesvědčivá. Za čarodějnictví, v případech, že někdo
jeho pomocí poškodil nebo poranil jinou osobu, stanovila trest smrti upálením. Carolina
také obsahovala výčet podmínek, které dávaly možnost obviněného mučit. Jednalo se o:
případy uhranutí nebo oblouzení, spolčení se
čarodějnicemi a všemi skutky, které pojem čarodějnictví zahrnuje (čarodějnickými nástroji,
skutky, slovy a způsoby), případy očernění někoho pomocí čarodějnictví.
Carolina definovala čarodějnictví jako zločin proti životu a majetku lidí, přičemž justice z něj navíc udělala také zločin proti Bohu.
Ve své praxi se ale více než o Boha starala
o smlouvy s ďáblem, skutky inkubů a sukub
(démonů či ďáblů v mužské a ženské podobě,
které souloží se ženami a muži), další sexuální
praktiky, orgie, reje a tance čarodějnic s ďábly.
Navíc svými ustanoveními položila právní základ dalšího pronásledování čarodějnic, které
trvalo v podstatě až do konce 18. století! Mučení čarodějnic se stalo pravidlem a nalezlo svůj
odraz v rčení: „mučení vyrábí čarodějnice“.
Na jejím základě se postupně vytvořil pravidelný rituál. Po přijetí obvinění a předvedení
zatčené, se nejdříve pátralo po ďáblově otisku
na lidském těle, které bylo jako první vystaveno bolestivé zkoušce bodáním nebo pálením.
V případě pozitivního výsledku, byla čarodějnice a její pomocníci vystaveni těžké zkoušce
božího soudu. Kat nejčastěji podezřelým připoutal prsty na rukou a nohou, potom je shodil nebo spustil do klidného rybníka nebo řeky.
V případě, že se potopil – voda ho přijala, byl
nevinný. V případě, že ne, bylo zle. Tehdejší
spravedlivost předpokládala, že ďábel nedovolí, aby se jeho vyvolená utopila, protože je
ve vodě přítomný. Jiná představa vycházela
z toho, že čarodějnice v noci létají na košťatech, tudíž jsou velice lehké, takže se do vody
ani ponořit nemohou, podobně jako moucha,
její pomocnice. Bylo vypočteno, že takováto
žena není těžší než pět kilogramů.
Obviněným často nepomohl ani pozitivní
výsledek božího soudu, protože negativní výsledek takovéhoto postupu mohl byt označený
za dílo ďáblovo. Poté přišlo na řadu dokazování, podepřené mučicími nástroji. Bylo na
soudci, jaké mučicí postupy použije, jakým
způsobem bude zjišťovat, kde je pravda. Nikde nebyla záruka, že se v průběhu mučení
neprojeví jeho sadistické sklony, stejně tak
sklony jeho pomocníků, nebo jejich sexuální
Čarodějnictví
orientace. Byly případy znásilnění vězněných
žen, nebo jejich sexuální zneužívání. Ne vždy
se dodržovala zásada, že mučit se může pouze
v těch případech, kde existuje reálné podezření ze spáchání činu, ze kterého byl dotyčný
nebo dotyčná obviněný. Někdy se jen formálně dodržovalo ustanovení, že mučená osoba
musí po skončení tortury všechna vynucená
přiznání ještě jednou a zcela dobrovolně potvrdit.
Soudce také určoval stupeň použití čar. Nejníže stála znalost některých čar a kouzel, nad
ní jejich přímé použití, nebo vyhrožování jimi,
na třetím stupni spolčení několika osob za
účelem provádění čar a kouzel, nebo spolčení
s nebezpečnými osobami, na čtvrtém – posledním, přímá praxe, používání magických slov
a gest. V případě, že v důsledku čar a kouzel
nedošlo ke škodě, mohly být vynesené tresty
nižší. Opět tedy bylo na soudci, jako posoudí
stav věci a podle toho rozhodne. Jako projev
čarodějnictví byly někdy chápané homosexualita a sodomie, které mohly být traktované jako
milostný akt s ďáblem (čl. 116). V případě, že
z obcování s ďáblem byla nařčena vdaná žena,
mohla být obviněna také z manželské nevěry
(čl. 116). Za základní činy proti náboženství
se pokládalo: zapření boha, svatba nebo tanec
s ďáblem, chápané jako urážka božího majestátu, rouhání (čl. 106).
Čarodějnice nebo čaroděj mohli být odsouzení k několika druhům trestu smrti - lámání
kolem, čtvrcení, utopení, pohřbení za živa, setnutí a pak spálení těla, ale nejčastěji upálení
(čl. 109 Caroliny).
V případě, že se mučený na mučidlech nepřiznal, měl být osvobozený ze všech obvinění
a propuštěný.
Carolina byla v rámci říše uplatněna buď
jako celek, jako například v Kolíně nad Rýnem
(1538), Braunschweigu­‑Wolfenbüttelu (1564)
či Pomořansku (1566) nebo byla rozpracována
do místních právních předpisů, např. v Braniborsku (1540) nebo v Celle (1564). Na našem
území ale neplatila.
Ale mučení čarodějnic není možné připisovat pouze katolíkům. Tato možnost se objevila v díle protestantského právníka Benedikta
Carpzova, jr. (1595 – 1666), který v roce 1649
vydal v Lipsku souhrnné protestantské církevní právo v knize Shrnutí církevního práva
(Jurisprudentia ecclesiastica seu consistorialis), které takovýto postup proti čarodějnicím
umožňovala a proto se jí někdy říkalo Lutherské kladivo na čarodějnice. Odhaduje se, že
němečtí protestanti dali upálit přibližně stejný
počet čarodějnic jako katolíci, některé odhady
mluví o tom, že dokonce více. Svou roly tu
jistě sehrála skutečnost, že Německo bylo po
Třicetileté válce příšerně zničené a prostí lidé
doslova bojovali o každodenní přežití. V této
situaci byla jakákoliv informace o čarodějnicích, škodících zemi a úrodě doslova rozbuškou neuhasitelného násilí.
Inkviziční pronásledování čarodějnic, spojené s jejich mučením, se záhy staly celoevropskou normou. Koncem 16. století ale došlo
k další expanzi čarodějnických procesů, což
je někdy vysvětlované obrannými tendencemi v obou větvích křesťanské víry – katolické
a protestantské, ale stejně neúrody v důsledku
klimatického šoku, který Evropa zažila v letech
1585 – 1597. Když k tomu připočteme útrapy
následné Třicetileté války (1618 – 1638), vyjde nám, že Evropa a její obyvatelstvo zažívaly
skutečně krušné časy. Zemědělci byli ještě více
závislí na rozmarech přírody, děsilo je měnící
se počasí, báli se o úrodu, dobytek a svou rodinu. V této situaci jistě došlo k určitému návratu ke starým, pohanským rituálům, které měly
zajistit plodnost a bohatou úrodu.
S počtem obětí čarodějnických procesů je to
stejné jako u obětí inkvizice. Zejména katoličtí
historici odhadují jejich počet do rozmezí let
1450 – 1700 jen na několik tisíc osob, zatím co
jiné, střízlivější odhady mluví o 50 000 obětech, další o 600 000 obětech a ty nejčernější
o počtu pěti nebo devíti miliónů. Je přirozeně,
že katoličtí historici se snaží od celé této záležitosti distancovat a dělají vše, aby se na to
zapomnělo, zatím co odpůrci církve dělají vše,
aby ji to připomněli. Přesto je jasné, že první
údaj je podhodnocený, když vezmeme, že jen
na našem území se počet upálených čarodějnic odhaduje na 700, ale kolik dalších obětí
bylo postiženo jinou formou represe, nevíme.
Poslední je také značně přitažený na vlasy,
když vezmeme do úvahy počet tehdejších obyvatel Evropy a přidáme k nim počet obyvatel
Nové země. I tam měli totiž své čarodějnické
procesy, jako například v massachusettském
Salemu v letech 1692 – 1693, kdy bylo zatčeno
a uvězněno 150 lidí, z toho bylo 19 popravených (12 žen a 5 mužů), jeden byl umučený
pomocí mučení s názvem „peine forte et dure“
(mučení velmi bolestivé a tvrdé), o kterém informuje heslo Mučení), a pět dalších podlehlo
ve vězení následkům mučení a věznění.
V každém případě poslední popravenou
čarodějkou na světě byla Švýcarka Anna Göldiová, zvaná také Anna Göldin (1740 – 1782).
Její milenec a zaměstnavatel – místní lékař, ji
dostal do jiného stavu, vyhodil z práce a obvinil z čarodějnictví. Alespoň v něčem mělo
toto chudé děvče štěstí – nebylo upáleno, ale
popraveno mečem 18. června 1782.
535
Čarodějnictví
Přesto musíme konstatovat, že útoky na
osoby, označené za čaroděje a čarodějnice, pokračují v afrických nebo asijských státech až
do dnešních dní a jsou případy, kde končí smrtí napadeného.
Čarodějnictví v Českém království
Nejstarší právní sbírka sestavená ještě v dobách Velké Moravy Zákon sudnyj ljudem v letech 845 – 855, se čáry ani kouzly nezabývá. Je
to logické, křesťanství se na území Čech, Moravy a Slovenska ještě plně neprosadilo a víra
v původní slovanské bohy byla místy doslova
dominantní, takže vyvolávat zbytečné konflikty nebylo žádoucí. Ale i kdyby něco v tomto
směru hrozilo, nebylo by to strašné. Zákon
v obdobných případech preferoval jako tresty:
půst, bití holí a vypovězení.
Čáry a kouzly se nezabývaly ani naše nejstarší právní dokumenty – Břetislavova dekreta
z roku 1039. Jak uvádí Kosmova kronika česká,
jenom připomněly nutnost neoddávat se „hříchům, jichž jste se odřekli ve vodě křtu,“ včetně několik menších narážek na zákaz udržování některých pohanských zvyků (například pohřbívání mrtvých mimo hřbitovy). Podle všeho
i v dalších stoletích hrozil za čarodějnictví trest
vyobcování z církve, pokání atd. Ve stejném
čase v sousedním Uhersku, byla vydána První
kniha nařízení krále sv. Štefana, v řadě směrů
navazující také na soudní praxi Velké Moravy.
V čl. 33. O čarodějnicích se praví: „Když bude
nalezena čarodějnice, musí být podle soudního
zákona přivedena ke kostelu a odevzdána knězi
k půstu a poučení ve víře. Po půstu ať se vrátí
domů. Když se najde ve stejné věci podruhé, ať
se podrobí půstu. Po půstu ať ji vypálí na její
prsa a na čelo a mezi lopatkami kostelním křížem kříž a ať se vrátí domů. Když však potřetí,
ať se odevzdá soudcům.“ Článek 57. prvního zákoníku uherského krále Kolmana (1070 – 1116)
šel ještě dál: „Čarodějnice, protože neexistují,
ať nejsou souzené.“
Na našem území ale ani poté nebyla situace nijak vážná. Středověké kroniky sice často
mluví o čertech, ďáblech a o čarodějích nebo
čarodějnicích, které jim pomáhají, ale všechny
tyto historky se shodují v jednom: ďábel se sám
se svým pomocníkem po svém vypořádá a nakonec ho potrestá – odnesením do pekla, shnitím nebo roztrháním jeho těla atd. Nebylo tedy
nutné, aby se stát do těchto věcí pletl. Když
už se mluvilo o upálení nějakého „čaroděje“,
byl to spíše proces proti traviči nebo travičství,
které bylo tehdy s čarodějnictvím spojováno.
První zmínka o čarodějnictví se objevuje
až ve Zbraslavské kronice a týká se roku 1291.
Mnohé z toho ale začala měnit praxe boje pro-
536
ti čarodějnictví, které se začátkem 15. století,
tj. v dobách husitských, dostalo mezi nejtěžší hříchy. Dokládá to text Pražských artikul
z roku 1420, ve kterých se v bodu čtvrtém říká:
„ aby všichni hřiechové smrtedlní a zvláště
zjevní a jiní neřádové zákonu Božiemu odporní řádem a rozumně od těch, jenž úřad k tomu
mají, v každém stavu byli stavováni a kaženi,
a zlá a křivá pověst o tejto zemi aby vyčištěna
byla, a tak aby se obecné dobré dálo království
a jazyku Českému. Nebo kdož ty hřiechy činie,
jakož die sv. Pavel (Rom. 1,32), hodni jsú smrti,
netoliko jenž je činie, ale i ti, jenž jim k tomu
svolují. Jakožto v obecném lidu jsú smilstva,
obžerstva, zlodějstvie, vraždy, lži, lsti, křivé
přísahy, čáry…“
Na čarodějnictví upozornil také první ucelený český trestní kodex, který sestavil v roce
1569 Pavel Kristián z Koldína (1530 – 1589).
V roce 1579 jeho kodifikaci schválil císař Rudolf II. (1552 – 1612, císař od roku 1576) a byla
vydána pod názvem Práva městská Království
Českého.
Koldín podle vzoru soudního řádu německého císaře Karla V. stanovil trest smrti za zločin čarodějnictví u mužů setnutí, u žen upálení za živa: „Tj. čarodějnictví a všelijaká jiná
škodná kouzla, kterážto pokutou meče aneb
upálení na pohlaví mužském a na pohlaví ženské zahrabáním aneb též upálením ztrestána
býti mají.“
Na straně druhé Koldín se velice opatrně
stavěl k samotnému mučení a radil používat ho pouze při vyšetřování nejzávažnějších
trestných činů.
První oběti tzv. čarodějnických procesů na
našem území, popisuje Václav Medek ve své
práci „Čarodějnický děkan“ Kryštof Alois Lautner: „Až do druhé polovice 16. století nebylo
u nás čarodějnických procesů s upalo­váním…
Na Moravě hořely v 16. století hranice jen velmi ojediněle: 1562 Slavonice, 1575 Hostěradice, 1581 Olbramovice, 1582 Jevišovice, 1592
Letavice a 1594 Nový Jičín…“. V roce 1524 bylo
v Praze upáleno 16 lidí, mezi nimi také Mikuláš
Vřetenář a jeho hospodyně. V roce 1527 jejich
další stoupenkyně, ale tady šlo zřejmě o kacíře
a ne o čaroděje. V roce 1540 byla v Náchodě
za čarodějnictví upálena první žena na našem
území a to vdova Šmidrigalová z Rabštejna.
Podle obžaloby dávala lektvary, vyvolávající
lásku a povzbuzující sexualitu svému čeledínu a předtím i svému nebohému manželovi.
V roce 1561 bylo za čarodějnictví v Přerově
popraveno několik žen, ale jejich počet uvedený nebyl. V roce 1566 byla v Berouně upálena Anna Jabulka. V letech 1571 – 1576 bylo ve
Velké Bíteši popraveno dvacet žen. V roce 1573
Čarodějnictví
byl v Rokycanech jistý Jedlík z Nadryb za čarodějnictví ztrestán řetězem na hrdle, poté i jeho
milenka Maruše, která se ale dostala jen na
pranýř, ale další členka této rodiny Káča Jedlíkova byla patrně také popravena. V roce 1576
byla v Plzni upálená dívka, která chtěla kouzly
přičarovat lásku svého pána. V roce 1587 byla
za živa zahrabána a pak kůlem probodnuta
Kateřina Slaměná, která kouzly zvedla jistého
Jíru Masaře. V roce 1589 zaznamenaly Rokycany další případ, do kterého již byla zapojena
celá skupina žen – Anna Chyličková, Markyta
Plechatá, Káča Sápě a její kamarádka Kozová.
Všechny byly mučené. Chyličkovou nakonec
kat upálil a Sápě byla zaživa pohřbena. Plechatá, ani Kozová se ale ani při mučení opalováním k ničemu nepřiznaly. Proces s nimi
byl proto přerušený, ale je už to nezachránilo.
Na útrapy mučením Kozová zemřela za týden
a Plechatá týden po ní. V roce 1591 byla v Táboře za živa do země zahrabána a pak kůlem
probodnuta Markéta Ledvinková…
Za čarodějnictví ale bylo možné považovat
krádeže částí šibenic, provazu oběšence nebo
dokonce čísti těl popravených.
Zikmund Winter ale ve své knize Kulturní
obraz českých měst uvádí řad příkladů, kdy
se soudy k obviněným z čarodějnictví chovali
v podstatě velice mírně.
Skutečné čarodějnické procesy začaly v roce
1622 na severní Moravě, odkud se k nám dostaly ze Slezska, kde se nevelké procesy konaly již
v letech 1456 – 1503. V létě 1622 byla na Jesenicku (tehdy Frývaldovsku) obviněna skupina
6 žen, přičemž doznání se vymáhalo na mučidlech. Jedna z nich - Barbara Schmiedová, kterou udal na smrtelné posteli její vlastní manžel, skončila 3. července 1622 na hranici. Vše
začalo opět v roce 1636 a postihlo oblast Zlatých hor (Cukmantl) a nedaleké Nisy. Procesy
trvaly až do roku 1651 a v celém širokém okolí
(nisko­‑otmuchovské knížectví) si vyžádaly kolem 240 obětí, z toho na české straně kolem
110. V roce 1651 začalo další kolo výslechů na
mučidlech. Postihlo opět Zlaté Hory, kde se již
angažoval Jindřich František Boblig, ale také
Nisu, Jeseník a jejich okolní vesnice. Podle
všeho zde ve dnech 5. července – 29. září 1651
zahynulo 54 lidí.
Nejznámější je ale případ Velké Losiny symbol křiklavého porušení práva, zneužití
mučení lidí zcela nevinných pro záměry nízké
a nečestné, projevu mrazivé hrabivosti, bez­
ohlednosti a vypočítavého cynizmu.
V průběhu mše na velikonoční pondělí roku
1678 v kostele v Soboticích se žebračka Marina
Schuchová z Vermířovic pokusila odnést nepoužitou posvěcenou hostii, kterou místní lé-
čitelka a porodní bába Dorota Gröerová, nutně
potřebovala na léčení dobytka a byla ochotna
za ni slušně zaplatit. Vše se doneslo hraběnce Anně Sibyle z Galle, která poslala do Olomouce po Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu (1616 – 1696). V Olomouci působil jako
pomocný hospodský, ale přednedávnem vedl
několik čarodějnických procesů v nedalekém
Slezsku, odkud pronikly i do Čech a na severní
Moravu.
Hned po svém příchodu začátkem září dal
obě obviněné zatknout. Boblig z nich dostal
další dvě jména místních selek, ale všechny
čtyři byly až příliš chudé, aby ho zajímaly.
Když jedna ze selek – Dorota Davidová, odmítla vypovídat to, co chtěl, požádal paní hraběnku, aby mu povolila mučení obviněných. Ta ho
odkázala na pražský apelační (odvolací) soud,
kde měl dost známých na to, aby takovéto povolení začátkem května 1679 dostal. Celé léto
pak spolu s Vinařským a katem Jakobem Hayem
zatčené mučili. Nejenže je donutil uvádět další
a další jména, ale také vypovídat čiré nesmysly
a fantazie o srazech čarodějnic na nedalekých
Petrovych kamenech, o uctívání Ďábla, rejích
a orgiích, které tam měly provádět. Ani to je
nezachránilo před žhavým jazykem plamenů,
ve kterých na počátku srpna 1679 shořely.
O rok později – 5. září 1760, plameny ukončily
život další skupině zubožených žen.
Boblig se ale v té době již spíše staral o to,
aby své pravomoci rozšířil na bohatý Šumperk,
což se mu krátce před Vánocemi roku 1679 povedlo. Ve svém novém působišti se zaměřil na
Marii Sattlerovou, manželku bohatého barvíře. Na mučidlech ji donutil opakovat výmysly, které si již předtím sadisticky vynutil od
losinských žen. Opět se mluvilo o Petrovych
kamenech, dějištěm rozsáhlých sexuálních orgií. Marně její manžel - Kašpar Sattler, za svou
manželku Bobligovi nabízel výkupné. Nevěděl, že ten již má zálusk na celý jeho majetek.
Mezitím mučené ženy vypovídaly o tom, že na
Petrovy kameny létala nejenom jeho manželka,
ale také on, jeho dcera Alžběta, její nápadník
šumperský mlynář Jan Přerovský a další. Bolbigova ruka se natáhla za bohatstvím šumperských měšťanů a nemínila se zastavit.
Sattler byl zatčen, ale na jeho obhajobu vystoupil šumperský děkan Kryštof Alois Lautner
(1622 – 1685). Byl to nejenom velice zbožný
člověk, ale ve své podstatě humanista a liberál.
Aktivně vystupoval proti čarodějnickým procesům a měl v této otázce všechny informace.
Vlastnil nejenom Kladivo na čarodějnice, ale
také Delriovy Rozpravy o magii a řadu dalších
knih, zabývajících se magii z té nebo oné strany. Všichni autoři, kteří se tímto procesem za-
537
Čarodějnictví
bývají, zdůrazňují, že vlastnil knihovnu o 322
svazcích, z toho také jednu českou, což jen dokazuje, že jazyk svých farníků skutečně ovládal. Děkan Lautner měl být těžkým protivníkem, ale i toho Boblig pomocí mučení zdolal.
Nejdřív pomocí lží a pomluv začal kolem
něj rozplétat širokou síť. V létě roku 1679 přinutil zatčené vypovídat o řádění jeho hospodyně Zuzaně Voglickové na Petrových kamenech.
Později se ve výpovědích objevilo i jeho jméno. Mučené žen vypovídaly, že se zde konaly
divoké sabaty, znesvěcovaly se hostie, korunovala se královna čarodějnic. Vše završovaly
sexuální orgie, na kterých se Lautner miloval
se dvěma ženskými podobami ďábla – Zuzanou a Justinou. Boblig tak na mučidlech získal kolem třicítky obvinění. Zatknout kněze
se ale přece jen neodvážil. Zatím ještě nikdy
nebyl z čarodějnictví obviněný katolický kněz
a Boblig to velice dobře věděl. Obrátil se nejdříve na své přátelé na apelačním soudu v Praze, především na jeho předsedu radu Jakuba
Weingartena, který inkvizitorské principy boje
proti čarodějnictví podporoval, ale ten si prsty
pálit nechtěl. Odkázal ho na olomouckého biskupa knížete Karla Eusebia II. z Liechtenštejna – Kastelkornu. Boblig mu 14. srpna 1680
napsal dopis plný hraného zděšení a podlézání: „…k našemu velkému zděšení jsou mezi
jinými obviněnými z čarodějnictví jmenováni
i pan děkan Lautner ze Šumperka a pan farář
Jan František Babst z Rýmařova.“ Vše podepřel
vynucenými výpověďmi. Olomoucký biskup
se rozhodl vše pověřit. Vytvořil v pořadí již
třetí komisi a jmenoval do ní Jindřicha Františka Bobliga, děkana Jiřího Vojtěcha Winklera – Lautnerova spolužáka, Petra Reharmondta
– bývalého biskupského ceremoniáře, a Eliáše
Isidora Schmidta – bratra sobotínského faráře,
který stál u zrodu celé této kausy. Komise obdržela právo obviněné v případě nutnosti mučit.
Boblig tak najednou řídil tři vyšetřovací komise, s mimořádnými pravomocemi.
Až poté byl 18. srpna 1680 v tichosti, na
hodech v Mohelnici, kam ho pozval děkan
Winkler, Alois Lautner zatčen. Byl převezený
do biskupského vězení na Mírově. Již jeho první výslech děkana ukázal, že Boblig to s ním
vůbec nebude mít lehké. Lautner všechna obvinění rázně odmítl. Přesto Boblig ve výsleších
neustále pokračoval. Zaměřil se zatím na zlomení jeho duše. Dne 9. ledna 1682 ho odvezl
do Losin, kde proti němu vypovídali místní
lidé. Mnohem horší to bylo 4. února 1681, kdy
ho převezli do Šumperka, kde mu Boblig předváděl jeho zmučené přátelé, zejména Sattlerovy, a nechal, aby mu do očí tvrdili lži o jeho
účasti na orgiích na Petrových kamenech.
538
Současně útočil na jeho příznivce, které si
zatím nemohl dovolit zatknout. Především se
jednalo o losinského faráře Königa, který několik dní po zatčení děkana Lautnera napsal
protestní dopis olomouckému biskupovi, ve
kterém uvedl, že svědkyně vypovídaly proti
Lautnerovi jen na mučidlech, přičemž jemu za
přítomnosti svědků přísahaly, že tyto výpovědi jsou nepravdivé. Kromě něj tento dokument
podepsal rapotínský kaplan Jiří Antonín Lachnit a sobotínský farář Matouš Leonard Eusebius Schmidt. Boblig v této situaci začal shánět
výpovědi proti Königovi, který ale zemřel dříve, než Boblig své dílo proti němu dokončil.
Ve výpovědích se objevilo jméno rapotínského
faráře Matouše Sartoria, rýmařovského faráře
Jana Františka Babsta, jehož matku také sežehly plameny v procesu v Jeseníku. Pod nátlakem
se octl sobotínsky farář Schmidt, stejně tak
bloudovský farář Jan František Czapek.
Rok a měsíc po Lautnerovi – 28. září 1681,
se ve vězení a vzápětí na mučidlech objevila
Zuzana Voglická. Chovala se statečně. Vydržela řádný šestihodinový výslech, pak první stupeň mučení palečnicemi, ale drcení své holení
kosti již neodolala. Od té chvíle vypovídala
přesně to, co Boblig chtěl slyšet. Svá tvrzení
opakovala děkanovi Lautnerovi do očí a ten,
vidíce v jakém je zuboženém stavu, ji tato tvrzení odpustil.
Poté se mučidla dostala k samotnému Lautnerovi. Biskup povolil jeho mučení 26. prosince již 1861, ale Boblig k němu přistoupil
až po roku a půl – 8. března 1863. Nechme
o tom vypovídat již zmíněného Václava Medka, který se tímto případem odborně zabývá:
“Osmého března ráno ve sklepě šumperské
radnice začalo první mučení šumperského děkana. Exorcisti vyháněli zlé duchy a pak nasadili děkanovi palečnice. Půl hodiny mu drtili
palce na rukou. Nepřiznal se. Desátého března
mučení pokračovalo. Nejprve ho napomínali
a zahrnovali přátelskými radami, aby se přece
přiznal a nenechal se dále mučit. Děkan na jejich řeči nereagoval. Tedy nasadili španělskou
botu, druhý stupeň mučení. Tři čtvrti hodiny
mu drtili holenní kosti. Třikrát se jim zdálo,
že už nevydrží, že se již chystá k přiznání.
Jeho prohlášení je však zklamalo: že všecko
poručil Bohu, v němž došel útěchy, že nemůže
říci nic jiného, než že je nevinen. Dvanáctého
března přistoupili k třetímu stupni mučení,
natahování na skřipec. Znovu ho předem varovali, že to nemá cenu neustále zapírat, když
jsou proti němu tak průkazná svědectví. Marně. Několikeré vytažení na skřipec, na němž
ho pak nechali asi čtvrt hodiny viset, nevynutilo přiznání. Relace vyšetřující komise přiznává,
Časopisy právnické
že tady na skřipci musel vydržet mnohem větší
bolesti než při palečnicích nebo při španělské
botě. Teď by ho vlastně měli pustit na svobodu,
když vydržel tři stupně mučení.“
Přesto se jeho výslechy a mučení pokračovaly. Boblig si sehnal dobrozdání, která mu to
povolovala. Lautner byl mnohokrát konfrontován s dalšími a dalšími zmučenými svědky.
Vydržel. Dne 14. června 1684 byl opět mučen
a opět vydržel. O dva dny mučení na skřipci
pokračovalo. Tehdy nastal zlom. Přiznal se,
ale den po skončení mučení své přiznání odvolal. Pohrozili mu dalším mučením a pod
touto hrozbou se opět „dobrovolně“ přiznal.
Zcela zlomený po dvoutýdenním vyslýchání,
spojeném s dvoudenním mučením, již říkal
vše, co od něj chtěli slyšet. Po roku a čtvrt –
1. září 1685, byl odsouzený ke trestu smrti
upálením za živa, 8. září biskup tento rozsudek
potvrdil s tím, že mu na hranici bude dán pod
hrdlo pytlík se střelným prachem, kterého výbuch děkana Lautnera okamžitě usmrtí a zbaví
dalších muk. Dne 18. září 1685 byl nejdříve
zbaven svých kněžských funkcí, vyobcovaný
z církvi a odvezený na hranici v Mohelnici. Na
jeho smrt se přišlo podívat kolem 20 000 lidí
a patrně jim vše lehké nebylo. Pytlík se střelným prachem se jen vznítil, ožehl děkanovu
tvář, ale neusmrtil ho. Zemřel v těžkých mukách, které jen završily muka posledních let
jeho života.
Ani jeho smrt pátrání po čarodějích nezastavila. Bobligovy aktivity však zarazil odpor
olomouckých měšťanů, kteří pochopili, že po
vyplenění Šumperku, může Boblig začít své
dílo také u nich. Vše zastavil až roku 1696
mladý Žerotín, když se ujal správy svých
panství. Boblig dožil jako poměrně bohatý
člověk v Olomouci. Za sebou zanechal přibližně stovku mrtvých. Celkově se odhaduje,
že ve Velkých Losinách bylo popraveno 56 lidí
a v Šumperku 48.
Přesto všechno ale musíme konstatovat, že
pronásledování čarodějnici nenabylo na našem
území také obludné rozměry, jako v sousedním
Německu, nebo v jiných státech a známy případy, kdy se naše soudy k obviněním z čarodějnictví stavě střízlivě, uvážlivě a lidsky.
GRAVES, R., Řecké mýty. Praha. (2004); GRIGULEVIČ, I. R., Dějiny inkvizice. Praha. (1973);
HOLÁK, J., Beda odsúdeným. Ako sa za feudalizmu súdilo na Slovensku. Martin. (1974);
INNES, B., Dějiny mučení. Praha. (1999); KLABOUCH, J., Staré české soudnictví. Jak se dříve
soudívalo. Praha. (1967); KOČÍ, J., Čarodějnické procesy. Z dějin inkvizice a čarodějnických
procesů v českých zemích v 16. – 18. století.
Praha. (1973); KRAMER, H., SPREGLER, J.,
Kladivo na čarodějnice. Praha. (2006); KREUZ,
P., Čarodějnické procesy na Nymbursku na počátku 17. století. In: Právněhistorické studie,
č. 34, s. 127. (1997); LYONS, L., Historie trestu.
Justiční tresty od dávných dob po současnost.
Praha. (2004); MALÝ, K., České právo v minulosti. Praha. (1995); MALÝ, K., Trestní právo
v Čechách v 15. – 16. století. Praha. (1989);
MEDEK, V.,Čarodějnický děkan“ Kryštof Alois
Lautner. Šumperk: vlastivědné muzeum,
sv. 13, s. 9. (1966); MONESTIER, M., Historie
trestu smrti. Dějiny a techniky hrdelního trestu
od starověku po současnost ve světě a českých
zemích. Praha. (1998); MRÁČEK, P., Upalování čarodějnic a inkvizice: Mýtus a skutečnost.
Olomouc. (2006); NOLD, M., ŠMAHEL, F.
(ed.) a kol., Člověk českého středověku. Praha.
(2002); ŠINDELÁŘ, B., Hon na čarodějnice: západní a střední Evropa v 16. – 17. století. Praha. (1986); SLUŠNÝ, J., Světové dějiny policie.
Starověk. Praha. (2002); SLUŠNÝ, J., Světové
dějiny policie – středověk novověk. Praha.
(2006); SLUŠNÝ, J., Historie mučení. Praha.
(2008); TOUFAR, P., Čarodějnice, hvězdlháři
a zlatodějové. Brno. (2009); SPURNÝ, F., Severomoravské čarodějnické procesy. In: Vlastivědné zajímavosti, roč. 18, č. 224. Šumperk.
(1987); SPURNÝ, F, „Čarodějnický děkan“
Kryštof Alois Lautner, In: Vlastivědné zajímavosti, roč. 24, č. 246. Šumperk. (1993); VIETOR. M., Dejiny štátu a práva na území ČSSR.
Bratislava. (1967); WINTER, Z., Kulturní obraz
českých měst: život veřejný v XV. a XVI. věku.
1. a 2. sv. Praha. (1890 – 1892).
Literatura
Bible. Český ekumentický překlad. Praha.
(2008); CAVENDIS, R., Dějiny magie. Praha.
(2008); CAVE, J. P., Čarodějky a čarodějnictví.
Praha. (1993); FRANCEK, J., Zločin a trest
v českých dějinách. Praha. (1999); FRANCEK, J., Čarodějnické příběhy. Praha­‑Litomyšl.
(2005); FRANCEK, J., ŠIMEK, T., Hrdelní soudnictví v českých dějinách. Pardubice. (1995);
Počátky českého právnického časopisectví
jsou spojovány s koncem Bachovského absolutismu. Na vývoj časopisů, okolnosti jejich vydávání, podobu i jejich obsah působila atmosféra doby, která ovlivnila autory článků a statí
a vtiskla jejich názorům a postojům svou pečeť.
Jinak uvažovali autoři v letech 1861 – 1918, jinak za prvé republiky (1918 – 1938), jinak v letech 1938 – 1945 – tj. od Mnichova do osvo-
Jaromír Slušný
Časopisy právnické
539

Podobné dokumenty

7.-8. Listy 3012!

7.-8. Listy 3012! zejména v 2. polovině 16. století, by mělo následovat i v tomto městě, které prožívalo v době „rozkvětu“ řádění inkvizice také své fanatické příběhy. V letech nejaktivnějšího řádění inkvizice v Rok...

Více

Stará chorvatská literatura Literatura ke kursu (hlavně Záhřeb

Stará chorvatská literatura Literatura ke kursu (hlavně Záhřeb franckých biskupů » očernili Konstantina a Metoděje a také jejich dílo » musí k papeži, aby se očistili. Na cestě do Říma prošli Maďarskem kolem Balatonu, setkali se s knížetem Kocelem » chtěl posl...

Více

Fides et Ratio - farnost Praha

Fides et Ratio - farnost Praha hledání poslední pravdy je často opomíjeno. Moderní filozofie má bezpochyby velkou zásluhu v tom, ţe zaměřila svou pozornost na člověka. Odtud se dále rozvíjela touha rozumu, naplněného otázkami, p...

Více