AS 5-2006 - Novinky

Transkript

AS 5-2006 - Novinky

AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006
O žonglování s Adélkou Kratochvílovou
Rozhovor připravila Dáša Brtnická .......................... 47
DISKUZE NA TÉMA:
Kde vede hranice mezi amatérským
a profesionálním divadlem?
Vlastimil Ondráček, Ota Smrček,
František Kunst, Kristina Herzinová .......................... 3
76. JIRÁSKŮV HRONOV 2006
Faktografie 76. Jiráskova Hronova
Milan Strotzer ............................................................. 5
JAKÝ BYL? / Jan Císař .......................................... 14
Z hronovských recenzí a reflexí představení
Výběr připravila Marie Poesová .............................. 20
Lze strávit krásněji část léta
než v Klubu (nejen) mladých divadelníků?
Připravila Lenka Novotná ........................................ 30
Vždyť je to nádhera! / Rohovor s Vladimírem
„Dádou“ Stoklasou připravila Lenka Novotná ......... 36
Hronov očima nováčka / Rozhovor s Danielou
Votavovou připravila Pavlína Schejbalová .............. 38
Jiráskův Hronov – 8:6 pro sex
Petr Macháček .......................................................... 39
DIVADELNÍ PŘEHLÍDKY
Festival ProART 2006 / Rozhovor s Martinem
Dvořákem připravila Pavlína Schejbalová ............... 40
Předávání travního žezla v Bechyni
Karel Vostárek .......................................................... 41
Plumlovský zámek opět ožil divadlem
Jaroslav Bureš .......................................................... 43
S.M.A.D. – Setkání mladých amatérských
divadelníků v Šumperku 11. – 20.8.2006
Kateřina Kišišpa Crhová .......................................... 45
AMATÉRSKÁ SCÉNA
Dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu.
Ročník 43. (Ochotnické divadlo 52.), číslo 5 / 2006.
Vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu,
Blanická 4, 120 21 Praha 2.
Vedoucí redaktor: PhDr. Milan Strotzer.
Redakce: Simona Bezoušková, Mgr. Marie Poesová, Mgr. Pavlína Schejbalová.
Redakční rada: prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (předseda), MgA. Kateřina
Baranowska, Mgr. Radmila Hrdinová, Mgr. Milan Schejbal, David Slížek,
MgA. Jan Šotkovský, PhDr. Vítězslava Šrámková, Zuzana Vojtíšková
a Ing. Jaroslav Vondruška.
Grafická úprava: Jitka Tláskalová (obálka a loga rubrik),
Simona Bezoušková a Milan Strotzer.
Adresa redakce: NIPOS-ARTAMA, P.O.BOX 12 / Blanická 4, 120 2l Praha 2.
Tel.: 221 507 956-7, fax: 221 507 955, e-mail: [email protected].
Tiskne: Kulturní agentura IKARUS firmy Josef Havelka JH&C Mělník.
Rozšiřuje: A.L.L. Production, s. r.o., P.O.BOX 732, 111 21 Praha 1,
e-mail: [email protected],
tel.: Callcentrum 234 092 851, Fax: 234 092 813.
Objednávky přijímá redakce a distributor (http://www.predplatne.cz).
Cena ročního předplatného 240,- Kč.
Nevyžádané rukopisy a obrazový materiál redakce nevrací.
Redakční uzávěrka tohoto čísla byla 26.9.2006.
Příští číslo vyjde 13.12.2006.
© NIPOS PRAHA 2006
ISSN 0002 – 6786. Registrační číslo: MK CR E 4608.
KUKÁTKO DO SVĚTA
Jak to chodí ve Finsku / S Kaisou Tuovilou
o festivalech a o divadle vůbec
Rozhovor připravila Jana Soprová ........................... 48
Profesor Vladimír Štefko o Scénické žatvě
v Martině 2006 ........................................................ 49
Slovenská žatva ztratila rovnováhu
Alexandr Gregar ....................................................... 50
VČERA, DNES A ZÍTRA
Barokní opera mezinárodně
Irena Koušková ........................................................ 52
Mauglí v divadle Kula v Jičíně / proChor ............. 52
Jiří Oudes aneb Vesnice, nebo město?
Eva Machková .......................................................... 53
Výkonný pětasedmdesátník Bořivoj Srba
Jan Císař ................................................................... 53
Vlastimil Fišar / Jiří Hraše ...................................... 54
SERVIS / Dramaturgický pozorník
ROZHNĚVANÁ GENERACE – 5. část
Divadlo krutosti, Peter Brook, Charles
Marowitz / Vladimír Zajíc ...................................... 54
HRY VÝZNAMNÝCH DRAMATIKŮ
August Strindberg: Hra snů / Milan Strotzer ....... 56
NOVINKY SVĚTOVÉ DRAMATIKY
David Harrower: Přítomnost
Pavlína Schejbalová ................................................. 59
SERVIS / DIVADELNÍ LITERATURA
Dramatik citových krizí / Vít Závodský ................ 61
Zprávičky ................................................................ 61
Kalendář akcí / říjen - prosinec 2006 .................. 63
REPERTOÁROVÁ PŘÍLOHA AS
Divadelní hry prověřené jevištěm
Milan Strotzer ............................................................. I
Dramaturgický pendant
ke hře Selský práh / Vladimír Zajíc ......................... II
SELSKÝ PRÁH
Miloš Kulišťák podle románu Metoděje Jahna ........ III
Foto na titulní straně: 76. ročník Jiráskova Hronova byl mj. charakteristický
nebývalým počtem a naprostou převahou původních her a autorských počinů
členů vystupujících souborů, včetně vlastních dramatizací literárních
předloh. K této většinové produkci patřila i inscenace dramatizace slavného
románu Vladimira Nabokova Lolita v provedení DS Haná při MěKS Vyškov.
Autorkou dramatizace byla Kamila Přikrylová, režii měl Tomáš Dorazil ml.
Lolitu ztvárnila Petra Lorencová (na snímku). Její herecká kreace patřila k
nejznamenitějším v kontextu celého festivalu. Foto: Ivo Mičkal.
Foto na zadní straně obálky: V programu Jiráskova Hronova 2006 patřila
k skrovnému zastoupení her z odkazu divadelní klasiky inscenace Pierra de
Marivauxa Hra lásky a náhody. Úspěšně ji uvedl divadelní soubor Právě
začínáme z Prahy – Horních Počernic v režii Dády Stoklasy. Na snímku
jsou Jana Keilová v roli komorné Lízy a Milan Rutner jako sluha Harlekýn.
Foto: Ivo Mičkal.
3 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006
CESTY AMATÉRSKÉHO DIVADLA
KDE VEDE HRANICE
MEZI AMATÉRSKÝM A PROFESIONÁLNÍM DIVADLEM?
aneb POKUS O VYMEZENÍ POJMŮ AMATÉRSKÉ DIVADLO,
AMATÉRSKÉ UMĚNÍ, AMATÉRSKÁ DIVADELNÍ TVORBA
Když jsem se před více jak šedesáti lety začínal pohybovat v divadelním světě, byla otázka amatérského (ochotnického)
a profesionálního divadla v celku jednoduchá. Asi to bylo dáno
i praxí minulou, kdy značná většina profesionálů začínala svoji
divadelní činnost na ochotnických jevištích.
Společnost se vyvíjela, s ní i problémy divadelního života. I můj názor na amatérské (ochotnické) a profesionální divadlo
se přizpůsoboval. Obecně platí, že amatérské (ochotnické) divadlo
se dělá ochotně a bez úplaty. V současné době musíme vzít v úvahu, že nezanedbatelná řada amatérských (ochotnických) souborů
je podporována různými granty a finančními prostředky, zpravidla zřizovateli nebo obcemi či městy v různých formách. Těmito
prostředky však nejsou odměňováni tvůrci amatérských (ochotnických) představení. Většina amatérských (ochotnických) souborů
však nemá finanční podporu a svoji činnost spíše hradí z vlastních
příjmů, to je tržbou z uváděných představení nebo nabídkou svých
představením různým pořadatelům. Často členové souborů hradí
svoji činnost i z vlastních prostředků.
Naproti tomu profesionální sféra je ve většině případech
finančně dotována svými zřizovateli. Z těchto prostředků je hrazen
nejen vlastní provoz profesionálního tělesa, ale i honoráře samotných profesionálních aktérů a jejich organizačních aparátů.
Toto je pohled na rozdíl mezi amatérských (ochotnickým) divadlem po stránce
ekonomické. Ten je v podstatě
dán těmito podmínkami.
Složitější pohled je
však ze strany umělecké. Je
pravdou, že amatérská (ochotnická) činnost je svobodnější.
Je sice omezena dostupností
finančních prostředků, nebo
uměleckou kvalitou samotných tvůrců tj. režisérů,
herců, scénografů, případně
i
autorskými
finančnímu
Vlastimil Ondráček
požadavky, někdy i různými
Foto: Ivo Mičkal
dalšími omezeními. Amatérští (ochotničtí) tvůrci nejsou
vázáni pracovními smlouvami a dobrovolně se mohou rozhodovat ve volbě své tvůrčí činnosti. Tato svoboda je pak základní
podmínkou v hledání různých forem tvůrčí práce, možno říci
i v různých experimentech. Tato skutečnost přináší na jeviště
někdy vynikající díla, ale na straně druhé i nepochopení a prohry.
Z tohoto pohledu je snad už zbytečné rozepisovat se o
profesionálním divadle, jeho výhodách či nevýhodách.
Stále však platí tolikrát opakovaná pravda, že divadlo je
buď dobré, nebo špatné. A to platí stejně v amatérském (ochotnickém) i profesionální divadelní činnosti.
V Karlových Varech dne 27. srpna 2006.
Vlastimil Ondráček
HRANICE MEZI PROFESIONÁLNÍM
A AMATÉRSKÝM DIVADLEM
VEDE I HLEDIŠTĚM
Rozdíl mezi amatérským divadlem můžeme definovat tak či onak,
můžeme jej i bagatelizovat tvrzením, že se zázrak divadla buď koná, nebo
nekoná nehledě na údaj o pracovním zařazení jeho aktérů. Ale málo platné,
každý amatér bezpečně ví, že je amatér, ať už jej Thalia odmítla pocelovat
nebo jej zahrnula vřelými polibky, a stejně tak dobře si je svého statutu profesionála dobře vědom i ten, kdo se divadlem živí.
A neméně dobře zná a uznává rozdíl mezi amatérským divadlem i
každý dospělý divák; divák dětský totiž do určitého věku vnímá divadlo prost
ohledů na společenskou hierarchii, dělbu práce, finanční toky ve společnosti
a nutnost uživit se.
Postoj diváků k amatérskému a profesionálnímu divadlu je podstatně ovlivněn místními poměry mezi amatérským a profesionálním divadlem:
tam, kde nepůsobí profesionální divadlo, plní místní amatérské divadlo
alespoň zčásti jeho společenskou roli. Zčásti proto, že praxe zájezdových
profesionálních představení a zájezdy do kamenných profesionálních divadel
dnes i v těch nejodlehlejších místech utvrzuje chápání rozdílu mezi oběma
„druhy“ divadla, neuvažujeme-li už působení televizních přenosů divadelních
představení.
Tam, kde profesionální soubor nepůsobí, je amatérský soubor chápán jako „naše“ divadlo, což se projevuje v návštěvnosti divadelních představení, na která chodí vedle příbuzných a známých členů amatérského souboru
prakticky všichni místní milovníci divadla.
Ovšem tam, kde profesionální divadlo trvale působí, se z publika
ztrácí velká část milovníků divadla, kteří dají přednost profesně posvěcené
umělecké úrovni profesionálních představení. Z milovníků divadla pak zůstává v publiku amatérského souboru jen specifická část diváků, kteří z různých
důvodů amatérskému divadlu fandí a hledají v něm jiné hodnoty než v divadle
profesionálním.
Nejzřetelnější hranice mezi amatérským a profesionálním divadle
existuje ve velkoměstech a zcela jistě na prvém místě v Praze. Zde amatérské
divadlo takřka úplně ztratilo svou tradiční celospolečenskou funkci, pomineme-li jeho podíl na divadle pro děti.
Pražský divadelní soubor má slušnou návštěvu na premiéře, na
níž pozve své příbuzné a známé, na jedné nebo dvou dalších reprízách a pak
už záleží na charakteru štace, na níž
se hraje. Je-li to okrajová část Prahy
s téměř venkovským charakterem a
aktivním místním souborem, lze očekávat určitou návštěvu „obyčejných“
diváků. Jinak už lze spoléhat jen na
to, že se na představení přijdou podívat kolegové z jiných amatérských
divadelních souborů, pokud zrovna
nezkoušejí, nebo že se na představení
„zatoulá“ ojedinělý divák z ulice.
CESTY AMATÉRSKÉHO DIVADLA
PhDr. Otto Smrček, CSc.
Foto: Lenka Smrčková
Proto řada pražských souborů vítá
možnost zúčastnit se divadelních přehlídek,
kterých se v Praze koná celá řada, aby si mohly
vůbec zahrát před nějakým, byť i na přehlídce
nepočetným publikem. Jiné soubory, většinou
ty s delší tradicí, pak hledají štace mimo Prahu a
vyrážejí například na letní turné.
Vezmeme-li v úvahu materiální podmínky existence amatérských divadelních souborů v Praze, pak musíme konstatovat, že řada
z nich pracuje bez jakékoliv materiální podpory,
zkouší po bytech, nebo si pronajímá zkušebny
a na premiéru nebo generálku divadelní sál. To
nelze s relativně „skleníkovými“ podmínkami
řady venkovských souborů, které mají nadto vlastní diváckou základnu, vůbec srovnávat. Přestože v Praze existují granty na podporu neprofesionálních
kulturních aktivit, nelze nevidět, že i pražské magistráty a zastupitelstva jsou
si dobře vědomy rozdílu mezi profesionálním a amatérským divadlem při
rozdělování podpor, z čehož lze vyvodit, že amatérskému divadlu celospolečenskou funkci de facto nepřiznávají a zařazují je jen do sféry „ušlechtilého“
využití volného času.
Jestliže jsem napsal, že amatérské divadlo v Praze téměř úplně ztratilo
svou celospolečenskou funkci, neznamená to ovšem, že by tu žádnou společenskou roli neplnilo. Naopak je tu velmi zvýrazněna právě jeho funkce aktivního,
tvůrčího kulturního vyžití samotných aktérů amatérského divadla, jejímž výrazem
je i velké množství amatérských souborů. V nich se uplatňují i ti, kteří by na „venkově“ asi zůstali v roli případných náhradníků stát před branami divadla.
Vzhledem k velké nabídce pasivního konzumování kultury a značnému podílu „komerčních“ divadelních lákadel se amatérské divadlo v Praze
zčásti dostává do polohy jakéhosi městského undergroundu. Uplatňuje se
v něm řada výraznějších i méně výrazných osobností, které díky velkému soustředění obyvatelstva v Praze nacházejí relativní dostatek svých divadelních
stoupenců. To se z hlediska divadelní úrovně představní projevuje namnoze
negativně, neboť dochází k velkému tříštění sil. Soubory se často rozdělí, jakmile se v nich sejdou osobnosti s jen trochu odlišnými názory a zájmy, a nové
soubory vzniklé rozdělením pak nahrazují úbytek členů členy novými, divadelně nezkušenými. Uplatnění osobnosti, mnohdy s autorskými ambicemi, je
v Praze častou pohnutkou ke vzniku nového divadelního souboru, tradiční „repertoárové“ soubory naopak z nedostatku skutečných osobností ztrácejí dech,
a i to má negativní vliv na celkovou úroveň představení pražských souborů.
Jsem přesvědčen o tom, že právě hranice mezi amatérským a profesionálním divadlem v Praze probíhající hledištěm, je základním faktorem
ovlivňujícím podobu a charakter pražského amatérského divadla. Tak se mi to
alespoň jeví z osobní zkušenosti.
Ota Smrček, ADA
AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 4
AŤ ŽIJE DIVADLO BEZ HRANIC!
Hranice mezi profesionálem a amatérem je někdy tak
tenká niť, že pouhé dýchnutí ji může přetrhnout. Netýká se to jen
divadla, ale i další umělecké tvorby, a ne jen jí. Každý člověk má
spoustu možností a když z jakéhokoliv důvodu nemůže své nadání
pro určitou věc rozvíjet pod odborným vedením, je odkázán na dvě
věci. Buď potlačí vše, co mu je dáno jako dar z nebe, či se pokusí
sám, ve svém volném čase, popustit uzdu fantazie a tvořit. A nejen
to, může se sám i vzdělávat. Někteří hudebníci, malíři, tanečníci,
literáti i divadelníci nám mnohokrát dokázali, že takzvaná hranice mezi amatérem a
profesionálem je průhlednou blankou mezi
prsty.
Jedinou hradbou, mimo finanční
odměny, je mezi tzv. profesionálem a tzv.
amatérem čas. Čas, který běží jako blázen,
musí amatér rozdělit na dobu strávenou
v zaměstnání, rodinu a pak teprve na svého koníčka. Proto je spousta těch, kteří se
bojí, že nestihnou předat vše, co se jim hlavou honí, bez práce či bez rodiny. Amatér
Kristina Herzinová.
to má jistě v životě těžší, ale není svázán
Foto: Ivo Mičkal
ani omezován ve své dramaturgii, režii,
scénografii, ani ve svém pohledu na danou inscenaci.
Já osobně nevidím jiný rozdíl. Setkávám se s amatéry
i profesionály, kteří poctivě předávají své umění, ale jsou mezi nimi
i takoví, z kterých na jevišti vytéká něco, co páchne. Je to většinou
samolibost a neúcta k divákovi. Viděla jsem spoustu dobrých profesionálních představení, ale i taková, které amatérským nesahala
ani po kotníky.
Tak kde je ta hranice? Zbytečná otázka, marná odpověď.
Kdo je amatér a kdo je profesionál? Všichni DOBŘÍ tzv. profesionálové i amatéři táhnou ale za jeden jediný provaz a to je to, co mě
nesmírně uspokojuje. Proto říkám: „Ať žije divadlo bez hranic!“
Kristina Herzinová
ROZDÍL MEZI AMATÉRSKÝM
A PROFESIONÁLNÍM DIVADLEM
Když to vezmu podle sebe, dokázal jsem se nudit i řvát smíchy
na obou scénách. Takže to je spíš o každé konkrétní inscenaci. Technickým
možnostem profesionálních divadel se asi mnoho
amatérských souborů nemůže rovnat. Ale měl
jsem příležitost zažít jednu sezónu v profesionálním divadle v jedné inscenaci. Při zkouškách
jsou profi herci ukáznění, strašně mi tam chybělo
takové to blbnutí a vymýšlení na place.
Při zájezdech se nesmělo smát nahlas
ani v autobuse - to se buď četlo, poslouchal wolkmen nebo se spalo. Během představení se rybařilo, opravovaly chalupy, dělala zahrádka a pod.
A tak jsem se po sezóně v profi divadle
strašně těšil k nám do amatérského souboru.
A v tom je pro mě rozdíl mezi oběma
František Kunc
divadly.
František Kunst, DS Zmatkaři Dobronín Foto: Ivo Mičkal
Foto: Ivo Mičkal
FAKTOGRAFIE
76. JIRÁSKOVA
HRONOVA
JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO
10. - 19.8.
2006
76. Jiráskův Hronov (dále jen JH), festival amatérského divadla byl koncipován jako celostátní mezidruhová přehlídka se zahraniční
účastí. Uskutečnil se ve dnech 10. – 19.8.2006. Z pověření a za finančního přispění Ministerstva kultury ČR jej pořádaly NIPOS-ARTAMA
Praha a město Hronov. Hlavním pořadatelem v místě bylo Kulturní a
informační středisko čele se svou ředitelkou Marcelou Kollertovou.
Odborným garantem byl jako každoročně NIPOS-ARTAMA Praha.
Vedoucí Artamy Mgr. Lenka Lázňovská je současně předsedkyní festivalového výboru, vrcholového orgánu JH. Spolupořadateli JH byly
stejně jako v předchozích letech Amatérská divadelní asociace, Česká
sekce UNIMA, České středisko AITA/IATA, Klub přátel umění v ČR,
Krajský úřad Královéhradeckého kraje Hradec Králové, Občanské
sdružení Kruh Hronov, Sdružení pro tvořivou dramatiku, Společnost
Amatérské divadlo a svět, Svaz českých divadelních ochotníků a Volné
sdružení východočeských divadelníků.
Každým rokem se šestapůltisícový Hronov rozrůstá o členy hrajících souborů a další návštěvníky, milovníky divadla. V posledních letech
do města přibude po dobu festivalu řádově dva tisíce ctitelů múzy Thálie.
Tento počet se ještě navýší v závěru festivalu o ty, kteří si nechtějí nechat
ujít podívanou na velkolepý ohňostroj. Nebylo tomu jinak ani v roce 2006,
jen skladba účastníků festivalu se trochu lišila. Aktivně a bezprostředně
bylo do festivalového dění zapojeno
1238 osob, v tom 264 členů souborů hrajících v základním programu, 48 v tzv. HronOff programu, 529 v
doplňkovém programu, 342 účastníků seminářů a dílen vč. lektorů a organizátorů a 55 místních pracovníků a aktivistů). Počet dalších návštěvníků
JH, které do Hronova přivedl zájem o divadlo, organizátoři odhadují na 900
osob, přehlídková představení navštěvuje přirozeně i publikum místní, které
v této statistice podchyceno není. Prodej a výdej vstupenek na představení
základního programu dosáhl bezmála počtu 13 tisíc.
ZÁKLADNÍ A HRONOFF PROGRAM
Program 76. Jiráskova Hronova čerpal z 5 základních oblastí
výběru. Za prvé a především ze 7 klíčových celostátních druhových
přehlídek amatérského divadla. Za druhé z dalších 3 celostátních druhových přehlídek. Za třetí z návrhů Českého střediska mezinárodní
nevládní organizace AITA/IATA. Za čtvrté z návrhů občanských sdružení, zabývajících se amatérským divadlem s celostátní působností. Za
páté z rezervoáru, který představovaly inscenace vybrané programovou
radou JH 2005, ale nebyly na JH realizovány.
Programová rada 76. ročníku JH zasedla k výběru inscenací
až po skončení všech celostátních druhových přehlídek s výjimkou
Loutkářské Chrudimi (koná se až počátkem července). Zasedala
24.6.2006 po skončení Wolkrova Prostějova ve složení: předseda prof.
PhDr. Jan Císař, CSc. (zastupoval v programové radě FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč), Mgr. Štěpán Filcík (zastupoval Loutkářskou
Chrudim), Vladimír Hulec (Šrámkův Písek), Mgr. Jiří Hraše (Kaškova
Zbraslav), prof. Mgr. František Laurin (KDP Vysoké n. J.), MgA. Jan
Šotkovský (Popelka Rakovník), Mgr. Karel F. Tománek (Náchodská
prima sezóna), Jindřich Zemánek (Otevřeno Kolín), PhDr. Milan Strotzer (NIPOS-ARTAMA), Hana Nedvědová (nehlasující starostka města
Hronova) a Marcela Kollertová (KIS Hronov). Jednání se nezúčastnili
zástupci Wolkrova Prostějova a Dětské scény
v Trutnově.
Programová rada pověřila programového ředitele JH dr. Milana Strotzera svoláním
skupiny na Loutkářské Chrudimi dostupných
zasvěcených odborníků pro posouzení a vřazení návrhů z Loutkářské Chrudimi do pořadí
určeného programovou radou JH tak, aby v závěru této v časové posloupnosti poslední celostátní postupové druhové přehlídky výběrové
pro JH, mohlo být bez prodlení s konečnou
platností rozhodnuto o základním programu
JH 2006. Chrudimského rozhodování se dne
6.7.2006 zúčastnili vedle dr. Strotzera Mgr.
Alena Exnarová, Mgr. Štěpán Filcík, Mgr.
Marie Poesová a prof. Mgr. Ján Zavarský
(předseda chrudimské poroty).
Úkolem programové rady bylo seznámit se s nominacemi a
porovnat v jejich kontextu inscenace doporučené (s možností některé
z nich neakceptovat) a rozhodnout o pořadí, v jakém mají přijaté inscenace vstoupit do programu JH.
Výsledkem obou jednání bylo toto pořadí inscenací, které po
přijatých nominacích mohly vstoupit do programu JH:
1. DS Ztracená existence Praha / Alexandr Guha: Dentální rapsódie aneb Stomatologická revue. (Doporučení ze ŠP a NPS
– v zákl. programu JH.)
2. Divadlo DeFactoMimo Jihlava / Martin Kolář: Groteska. (Doporučení z Otevřeno Kolín – v zákl. programu JH.)
3. DS Antonín Praha / Martin J. Švejda: Surovosti laskavosti. (Doporučení ze ŠP – v zákl. programu JH.)
4. Divadlo Kámen Praha / Petr Macháček: Marmeláda. (Doporučení ze ŠP – v zákl. programu JH.)
Foto: Ivo Mičkal
5.
DS Tábor / Carlo Goldoni: Vějíř. (Doporučení z FEMAD / DT
6. Divadelní spolek BANDA Benešov / Pavel Němec: Tak takhle
to bylo aneb Život je jen náhoda… (Doporučení z Kaškovy
Zbraslavi – v zákl. programu JH.)
7. Umělecká skupina Oldstars Praha / Marius von Mayenburg:
Tvář v ohni. (Doporučení z NPS – nerealizováno z důvodu omezených termínových možností souboru.)
8. DS Tyl Rakovník / Zdeněk Jirotka, Adam Doležal: Saturnin.
(Doporučení z FEMAD / DT – v zákl. programu JH.)
9. Loutkářský soubor Rámus Plzeň / Zdena a Jakub Vašíčkovi podle Jeana Genêta: Balkon. (Doporučení z LCH – nerealizováno
pro nevyhovující prostorové a termínové možnosti. Se souborem
byla domluvena účast na příštím ročníku JH.)
10. Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové / Hans Carl
Artmann: Ani zrnko pepře pro Czermaka. (Doporučení z NPS
2005 – v HronOff programu.)
BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK
11. DS Kocábka Chocerady / Jiří Cinkeis a Vladimír Šíma: Barevnej
svět. (Doporučení z Kaškovy Zbraslavi. K zařazení do programu JH
nedošlo z důvodu absence volného adekvátního hracího prostoru.)
12. Malá scéna Zlín / Martin Sherman: Když tančila… (Doporučení
z FEMAD / DT – v zákl. programu JH.)
13. Loutkářský soubor LSD Sudoměřice u Bechyně / Jules Verne,
Josef Brůček: Pět neděl v balónu aneb Dva měsíce v Africe.
(Doporučení z LCH – nebylo možné realizovat z důvodů jiných
prázdninových aktivit členů souboru.)
14. Divadlo De Facto Mimo Jihlava / Ota Ornest podle Ivana Bunina: Já měla hezkej život, pane. (Doporučení z nár. přehlídky
divadla jednoho herce v Kaznějově 2005.)
1.
2.
3.
4.
5.
6.
Nominovány a automaticky pozvány k účasti na JH 2006 byly
tyto inscenace:
Divadelný súbor G. Fejérpatay-Belopotockého pri DK Liptovský
Mikuláš, Slovenská republika / Nikolaj Kolaďa: Murlin Murlo.
(Nominace AITA/IATA – soubor svoji účast před JH odvolal.)
Divadelné združenie Partizánske, Slovenská republika / Daniil
Charms, Jozef Krasula: Spomienky budúceho starca. (Nominace AITA/IATA – v zákl. programu JH.)
Divadelní soubor TiNA Ni NA Ni Jeugd-Theater-School
Alkmaar, Holandsko / Ari Peterse a Susan van Hulst: Yaacob.
(Nominace AITA/IATA – v zákl. programu JH.)
Divadelní spolek Krakonoš Vysoké nad Jizerou / Petr Pýcha: Republiku za koně a fotbal aneb Obrázky z dějin národa Havlase Pavlaty. (Nominace z KDP Vysoké n. J. – v zákl. programu
JH.)
DS Vendelín Údivadla Kopřivnice / Kolektiv souboru: Nemůže
může. (Nominace z NPS – v zákl. programu JH.)
Černí šviháci Kostelec nad Orlicí / Josef Tejkl: Bílí andělé pijí
tesavelu. (Nominace z FEMAD / DT – v zákl. programu JH.)
7. DS Právě začínáme Horní
Počernice / Pierre de Marivaux: Hra lásky a náhody.
(Nominace z FEMAD / DT
8. Divadelní spolek Haná při
MěKS Vyškov / Vladimír
Nabokov: Lolita. (Nominace z FEMAD / DT – v zákl.
programu JH.)
V předvečer zahájení 76. JH uvedly spojené ochotnické soubory z Hronova, Broumova,
Červeného Kostelce, Náchoda a Police nad Metují Jiráskovu Lucernu v režii Miroslava
Houštěka. Na snímku je Pavel Novák v roli Vodníka Michala, který po celý JH předával
souborům za jejich vystoupení kytice a účastnické diplomy. Foto: I. Mičkal.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
Divadelní studio mladých při Divadle Šumperk / Yasmina Reza:
Obraz. (Nominace z FEMAD / DT – v zákl. programu JH.)
DS Scéna Kralupy nad Vltavou / Tracy Letts: Zabiják Joe. (Nominace z FEMAD / DT – v zákl. programu JH.)
DS LÁHOR/Soundsystem Hranice / Kolektiv souboru: 100 procent alibi. (Nominace ze ŠP – v zákl. programu JH.)
Útvar totálního divadla Vydrž! Praha / Tom Tamten: Venku!
(Nominace ze ŠP – v zákl. programu JH.)
Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové,
studio Emy Zámečníkové / Kolektiv souboru na námět Emy Zámečníkové: Okna. (Nominace z WP – v zákl. programu JH.)
Loutkářský soubor Tlupatlapa Svitavy / Kolektiv souboru na
hudbu Phillipa Glasse: Potichu a Naglass. (Nominace z LCH
– soubor pozvání na JH nepřijal pro jiné prázdninové aktivity
svých členů.)
Pro úplnost ještě přehled návrhů, které nebyly programovou
radou přijaty, respektive nemohlo o nich být jednáno z důvodu oznámení souboru o tom, že případnému pozvání na JH nemůže vyhovět:
1. Divadlo Na Vyhlídce Tábor / Pavel Šrut: Čertova dcera. (Doporučení z Popelky Rakovník – inscenace již neexistovala.)
2.
3.
4.
K představením doplňkového programu
patřilo loutkové Posvícení v Hudlicích
Malého divadla z Prahy. Foto: I. Mičkal.
DS J.K. Tyl Brodek u Přerova / Saša
Lichý: Kouzelná lampa Aladinova.
(Doporučení z Popelky Rakovník.)
Divadlo odevšad (Milostín) / Kolektivní
práce na motivy dílny Michala Hechta:
Brýler. (Doporučení z Otevřeno Kolín.)
Vítězná vystoupení z pohárku SČDO
•
Tomáš Běhal, ZUŠ Na Střezině
Hradec Králové
Monolog Jeníka z předlohy Arnošta
Goldflama Jeden den
•
Kateřina Formánková, Divadlo
Exil Pardubice
Monolog Ženy ze hry Eve Enslerové
Vagina monology
•
Jana Kyralová, ZUŠ Na Střezině
Hradec Králové
Individuální výstup s loutkou / Luděk
Richter, Jiří Polehňa, Jana Kyralová:
Kaktus
•
Marie Kratochvílová, DS Delirium Ostrava
Monolog Jany ze hry G.B. Shawa
Svatá Jana
ale jeho účast na JH 2006 neumožnily časové možnosti jednoho
z členů souboru.
Je třeba též poznamenat, že AITA/IATA usilovala o silnější
zastoupení zahraničních souborů. Kvůli nesplnitelným nárokům některých souborů či pro nedostatečnou kvalitu a inspirativnost jiných zůstalo při třech souborech, z toho dvou ze Slovenské republiky. Bohužel,
jeden z nich navíc odvolal před zahájením hronovského festivalu účast
pro jinou zahraniční cestu herečky souboru (Murlin Murlo).
Přesto byl předurčený počet inscenací naplněn měrou vrchovatou. Navíc místní organizátoři v Hronově připravili další divadelní
produkce v tzv. doplňkovém programu (viz dále). 76. ročník JH, vymezený jako mezidruhová přehlídka, přinesl pestrou paletu divadelních
Divadlo Mimotaurus z Prahy
Vysoké imprnákle
Foto: Ivo Mičkal
Panoptikum Maxe Fische z Teplic při jednom ze svých četných pouličních vystoupení.
Foto: Ivo Mičkal.
5.
6.
7.
8.
9.
•
Jonáš Konývka a Jitka Tomanová, ZUŠ Ostrov
Dialog Romea a Julie ze hry W. Shakespeara Romeo a Julie
(Doporučení z Pohárku SČDO.)
DS E. Vojana Brněnec / Ray Cooney: 1 + 1 = 3. (Doporučení
z KDP Vysoké n. J. 2004.)
LÁHOR/Soundsystem Hranice na Moravě / LÁHOR/
Soundsystem: Vyhledat a zneškodnit. (Doporučení ze ŠP 2005
– soubor nemohl představení na JH realizovat.)
Soubor DNO Hradec Králové / Kolektiv souboru: Cirkus. (Nominace z LCH 2005 – soubor nemohl pozvání na JH akceptovat.)
Soubor Pachýř Pačejovf Plzeň / Konrád Bužle: Veselé příhody
Pachýře a Chroše. (Doporučení ze ŠP 2005.)
Teatro Plyšolíno Hradec Králové / Černý medvěd a Želva: Plyšový zajíc do lesa nepatří. (Doporučení z LCH 2005.)
Dvě posledně uvedené inscenace (představení) navzdory
rozhodnutí programové rady byly na JH uvedeny v tzv. HronOff
programu, jehož sestavením pověřil festivalový výbor JH programového ředitele JH, přičemž změnil své loňské rozhodnutí o tom, že
nelze zařazovat do HronOff programu inscenace, které se zúčastnily
postupových přehlídek. Festivalový výbor umožnil jejich zařazení za
podmínky, že nebudou popírána rozhodnutí odborných porot postupových přehlídek.
Celková programová skladba
vycházela z výše uvedených 36 návrhů a
rozhodnutí o nich. Byla na základě rozhodnutí festivalového výboru JH pro rok 2006
vymezena maximálně 20 inscenacemi (programovými bloky) základního programu
a 6 inscenacemi v HronOff programu, do
nějž mohly být zařazeny inscenace, které
se mohly stát zdrojem inspirace či poznání
neobvyklých divadelních přístupů a kultur,
respektive inscenace, které by prezentovaly zdařilé výstupy práce dlouhodobých
vzdělávacích divadelních projektů a dílen.
K tomu je třeba připojit informaci, že do
HronOff programu 2006 byl pozván projekt
Perzekuce.cz s inscenací Útěcha polní cesty (o vyhnání Němců z Brna v r. 1945), ale
nemohl být na JH realizován pro výši nákladů, které byly nad možnosti hronovského
festivalu. Podobně tomu bylo s inscenací
brněnského studia GaGa Neslyšitelný řev
umění. Finančně dostupným byl pozvaný
soubor Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu
s barokní hauptakcí s názvem Amor tyran,
Richard Pogoda při vystoupení ve svém
Vzpomínání na Pavla Dostála. Foto: Ivo Mičkal.
pořadu
druhů, žánrů, stylů a poetik. Jeho účastníci
měli možnost zhlédnout inscenace souborů
dospělých a mládeže. Rozmanité bylo také
složení souborů z hlediska demografického. V základním programu po dlouhé době
chyběla představení loutkového divadla,
dětských divadelních kolektivů a divadla
hraného pro děti. Tato absence byla vyvážena inscenacemi v HronOff a doplňkovém
programu. Velice výrazný posun nastal
v jednoznačné a dosud nebývalé převaze
původních her a vlastních dramatizací
literárních předloh, jejichž autory byly
členové souborů.
V základním programu JH bylo
uvedeno 20 inscenací, z toho z hlediska druhového: 14 inscenací činoherního (hereckého)
divadla, 3 inscenace kabaretního typu, 2 inscenace pohybového divadla a 1 produkce divadla improvizace. Z hlediska dramaturgického:
3 vlastní dramatizace literárních předloh, 12
původních autorských her či scénářů, 2 hry ze světové klasiky a 3 hry ze
současné americké a francouzské dramatiky.
V HronOff programu bylo uvedeno 6 inscenací, z toho
z hlediska druhového: 2 inscenace činoherního (hereckého) divadla, 2
inscenace vycházející z loutkářských principů, 1 inscenace poetického
divadla s významnou hudební a taneční složkou a 1 inscenace rekonstrukce hry commedie dellárte. Z hlediska dramaturgického: 2 původní
autorské hry či scénáře, 1 dramatizace moravských lidových balad, 2 hry
světové klasiky a 1 hra současné rakouské dramatiky.
V popisované základní části programu JH bylo uvedeno
celkem 20 inscenací od 20 souborů v 48 představeních. V programu
HronOff bylo uvedeno dalších 6 inscenací od 6 souborů v 22 představeních. Celkem bylo v základním a HronOff programu uvedeno 26
inscenací od 25 souborů v 70 představeních. Pokud bychom připočetli
divadelní produkce doplňkového programu a představení dílen K(n)MD
– viz dále, došli bychom k celkové sumě 45 inscenací a vystoupení od
36 divadelních kolektivů v 89 představeních.
Inscenační výsledky, které letos na JH soubory předvedly,
byly vesměs na velice dobré úrovni. Nelze sice hovořit o tom, že se
na JH 2006 objevily výjimečné špičkové inscenace, jako tomu bylo
v roce předchozím (Doma, Stuhl-Gang). K takové situaci však dochází jednou za několik let. Nicméně, zhruba
čtvrtina inscenací hronovského základního
a HronOff programu vykazovala výjimečné
kvality a prokázala i z hlediska kontextu přesahujícího jednu divadelní sezónu vysokou
úroveň divadelní invence a tvořivosti českého
amatérského divadla. Mezi prvními je třeba
jmenovat Divadlo Kámen Praha a jeho inscenaci Marmeláda, Divadlo DeFactoMimo Jihlava a inscenaci Groteska. K těmto dvěma se
přiřadil i slovenský host DS Partizánske s dramatizací Charmsových povídek Spomienky
budúceho starca. K této čtvrtině na JH 2006
nejlépe přijatých inscenací dále patří zástupce
studentského divadla DS Ztracená existence
Praha s kabaretem Dentální rapsódie, Teatro
Plyšolíno Hradec Králové s představením Plyšový zajíc do lesa nepatří a DS Právě začínáme z Horních Počernic s inscenací Hra lásky
a náhody. Objevilo se nejméně dalších sedm
inscenací, v nichž lze spatřovat životadárné
těžiště amatérského divadla, a sice schopnost
vyjadřovat se prostředky divadla k přítomnosSkupina historického šermu uvedla představení Černý rytíř.
Foto: Ivo Mičkal.
Některým šťastlivcům bylo dopřáno spočinout v trávě před divadlem, rozevřít mapu a
vybrat cíl k výletu do překrásného hronovského okolí. Zdá se, že mezi ty šťastné náležel
Martin J. Švejda a jeho blízcí. Foto: Ivo Mičkal.
ti, ale také výsostnou schopnost a potenci
autorskou. Na vrcholu těchto snah stanuly
soubory Krakonoš z Vysokého nad Jizerou
s inscenací Republiku za koně a fotbal,
Tyl Rakovník s vlastní dramatizací Jirotkova humorného románu Saturnin, TiNA
NiNA Ni z holandského Alkmaru s inscenací Yaacob, Pachýř Pačejoff z Plzně a
jeho Veselé příhody Pachýře a Chroše,
Benešovská Banda s hrou P. Němce Tak
takhle to bylo, Haná z Vyškova s vlastní
dramatizací románu V. Nabokova Lolita
a Scéna Kralupy nad Vltavou s inscenací
Zabiják Joe.
Vedle výše uvedených inscenací je
možné jmenovat i další, které byly z různých
pohledů cennými příspěvky do programu
JH nebo do diskuse o současném hledání
smyslu amatérské divadelní činnosti. Platí
to zejména o Divadle Jesličky z Hradce
Králové – studiu E. Zámečníkové a jeho
inscenacích Okna a Ani zrnko pepře pro
Czermaka, Černých švihácích z Kostelce
n. Orl. a inscenaci Bílí andělé pijí tesavelu,
Šumperském divadelním studiu mladých a
inscenaci Obraz, DS LÁHOR/Soundsystem
a jeho divadle improvizace 100 procent alibi a v neposlední řadě o DS
Antonín Praha s autorským kabaretem Surovosti laskavosti.
V programu 76. JH se objevily se i taková představení, u
nichž lze mít oprávněné výhrady (zejména Útvar totálního divadla Vydrž! Praha a inscenace Venku! a DS Vendelín Kopřivnice a představení
Nemůže může), nicméně i tyto se staly látkou k úvahám o možnostech
a nejvlastnějších cestách amatérského divadla v současnosti.
Vysočtí vyráběli a nabízeli své proslavené sejkory přímo před Jiráskovým divadlem a
strávníkům k tomu hráli na nefalšovaný flašinet. Foto: Ivo Mičkal.
JIRÁSKŮV HRONOV
JAKO VZDĚLÁVACÍ INSTITUCE
Klub (nejen) mladých divadelníků vzdělávací instituce JH, po léta
účinně rozmnožující řady poučených divadelníků – juniorů, byla i tentokráte otevřena všem bez ohledu na věk.
Zájem o tuto vzdělávací část JH je setrvale značný. Přihlásil
se rekordní počet 331 zájemců (posledních 10 muselo být z kapacitních důvodů odmítnuto). V Klubu jich pak pracovalo 271 ve čtrnácti
tematických seminářích a dílnách, z nichž Kurz praktické režie byl
součástí dlouhodobého vzdělávacího projektu.
Někteří posluchači K(n)MD se do hronovských dílen a seminářů vrací, mnoho jich však přijíždí poprvé. Na 76. Jiráskově Hronově
Remcem de Vries, tematickou novinkou byla Dílna tvůrčího psaní pod
názvem Mýty vedená francouzsky píšícím dramatikem afrického původu (Kongo) Cayou Makhélém, jemuž asistovaly MUDr. Kateřina Urbancová a Mgr. Lucie Němečková. K nově koncipovaným patřila dílna
Rituální divadlo, byť vedená na JH v posledních letech kmenovým
lektorem Michaelem Hechtem a jeho asistenty manželi Miroslavem a
Štěpánkou Elgrovými.
Tomáš Žižka se svými svěřenci z dílny Site specific připravil popůlnoční performanci u
hronovské tvrze nazvanou Strč krk zkrz tvrz. Foto: Ivo Mičkal.
převážili v minulosti již zúčastnění seminaristé
nad nováčky (3:2). Nejpočetněji byly zastoupeny osmnáctiletí až pětadvacetiletí, bylo jich
téměř tři pětiny z celkového počtu. Z toho
byla desetina posluchačů osmnáctiletých a
představovala nejsilněji zastoupený ročník.
Téměř čtvrtina účastníků byla ve věku 26 až
34 let. Šestina posluchačů byla starších 34
let, přičemž nejstaršímu účastníku bylo 73 let.
Desetina přihlášených byla ve věku od 15 do 17 let. Skóre mužů a žen
bylo tradičně ve prospěch něžného pohlaví 2:3. Většina seminaristů se
hlásí k členství v některém divadelním souboru, cca pětina příslušnost
k souboru neuvedla.
Propozice K(n)MD nabízely možnost práce v některém ze 14
seminářů a dílen či být kmenovým posluchačem Problémového clubu.
Některé ze vzdělávacích příležitostí se konaly opakovaně, dílem včetně
lektorského obsazení, některé byly koncipovány nově.
Mezi opakované semináře a dílny patřily tyto: Základní
abeceda divadla s lektorem prof. Mgr. Františkem Laurinem, seminář
určený především začínajícím divadelníkům, Cesty do příběhů doc.
Mgr. Iriny Ulrychové pro ty, kdo pracují s divadelními kolektivy dětí
a mládeže, Jevištní řeč s lektorkou Mgr. Michaelou Bendovou, která
pohotově zastoupila Mgr. Reginu Szymikovou, donucenou odříci těsně
před JH svoji lektorskou účast z rodinných důvodů. Mluvenému slovu
byl i letos věnován druhý seminář s lektorem Mgr. Jaroslavem Kodešem, tentokrát nazvaný Iniciace mluvy. Mezi opakované projekty, byť
s jiným učebním plánem, náleželo pokračování (6. řádné soustředění)
Kurzu praktické režie, vedeného tentokrát Danielou Fischerovou na
téma nonverbální komunikace. Opakoval se dramaturgicko-režijně- herecký seminář (DRH), nazvaný Od slova k jevištnímu tvaru, lektorů
Mgr. Vladimíra Zajíce a Mgr. Marie Kotisové.
Po odmlce se „staronově“ konal seminář Jevištní realizace
dramatické situace vedený Mgr. Milanem Schejbalem za asistence
Mgr. Denisy Nové. Po delší době se objevil na JH coby lektor Mgr.
Tomáš Žižka, aby vedl seminář Site specific – Souhra s příběhem
prostoru. Po letech byl podruhé otevřen seminář s názvem Divadelní
technika – svícení vedený Pavlem Hurychem za asistence Jaroslava
Vondrušky ml. K těm staronovým náležel de facto patnáctý seminář
K(n)MD, a sice PC (jako Problémový club), který v počtu 14 kmenových frekventantů pracoval pod vedením lektora Václava Špirita i v
dopoledních hodinách, byť se tzv. velký PC konal až odpoledne.
Zcela nově byly koncipovány tyto semináře a dílny: Autorské
právo v amatérském divadle, který byl jediným seminářem umožňujícím krátkodobější pobyt na JH (opakoval se během festivalu dvakrát).
Vedení semináře se ujali agenti agentury DILIA Mgr. Petr Christov,
Ph.D., Mgr. Lukáš Matásek a Mgr. Martina Schlegelová. Dále seminář Mgr. Aleše Bergmana, Ph.D. nazvaný Herectví a duše inscenace,
dílna Hereckého tréninku Řeč přírody vedená holandským lektorem
Problémový club
Vzdělávací příležitostí nad rámec základních tematicky zaměřených seminářů a dílen, konaných v dopoledních hodinách, byl
pro všechny účastníky JH odpolední Problémový club (PC). PC byl
nadstavbovou vzdělávací institucí Jiráskova Hronova, jakousi jeho
„vysokou školou“. Měl především poznávací a inspirativní charakter. Byl realizován formou rozpravy – disputace pětičlenného lektorského týmu, složeného z předních odborníků, do níž mohli vstupovat
účastníci z pléna. Odrazovým můstkem k rozpravě – disputaci byly
inscenace uvedené v základním a tzv. HronOff programu. V PC nešlo o kritické hodnocení a analýzu inscenací, ani o diskuzi k nim.
Materie divadelních inscenací tu byla především zdrojem impulsů
k nastolení problémů a témat k rozpravě – disputaci, respektive
byla využívána jako konkrétní příklad a pomůcka k ozřejmění divadelních zákonitostí a k pojmenování jevových stránek amatérské
divadelní tvorby. Znamenalo to mj., že nebyly takto reflektovány
všechny inscenace JH, ani důsledně využity v časové posloupnosti
programu JH.
Caya Makhélé, francouzsky píšící dramatik žjící v Paříži, lektor dílny tvůrčího psaní s
názvem Mýty se stal historicky prvním hronovským lektorem afrického původu (Kongo).
Foto: Ivo Mičkal.
Remco de Vries z Holandska sleduje závěrečné vystoupení frekentantů své dílny Herecký
trénink – Řeč přírody. Foto: Ivo Mičkal.
Václav Špirit v roli moderátora Problémového clubu 76. JH, jehož lektory byli (viz
sousední fota, zleva) prof. PhDr. Jan Císař, CSc., prof. PhDr. Vladimír Štefko, CSc.,
doc. Mgr. Jakub Korčák, prof. Mgr. Ján Zavarský a doc. PhDr. Daria Ullrichová. Foto:
Ivo Mičkal.
Problémový club byl jediným volně přístupným oficiálním fórem JH.
Probíhal vždy v odpoledních hodinách (14:00 – 16:00) od neděle 13.8. do
soboty 19.8.2005 včetně. Zájem hronovského auditoria o PC byl poměrně
velký, byť počet účastníků nedosahoval rekordních návštěv v předchozích
dvou letech. Po sedm dní se jej průměrně zúčastňovalo 73 posluchačů.
Největší účast 95 přítomných zaznamenali v PC v úterý 15.8.
Vedoucím lektorem PC byl prof. PhDr. Jan Císař, Csc., divadelní vědec a pedagog, vedoucí katedry teorie a kritiky DAMU Praha.
Lektory byli doc. Mgr. Jakub Korčák, režisér, umělecký šéf činohry
Národního divadla v Brně, studijní proděkan a pedagog katedry činoherního divadla DAMU Praha; prof. PhDr. Vladimír Štefko, CSc., divadelní kritik, pedagog a publicista, v současnosti pedagog katedry divadelní
vědy VŠMU v Bratislavě a redaktor časopisu Javisko, doc. PhDr. Daria
Ullrichová, dramaturgyně ND v Praze a pedagožka DAMU a prof.
Mgr. Ján Zavarský, scénograf, umělecký vedoucí Divadla Jána Palárika v Trnavě a vedoucí ateliéru scénografie na JAMU v Brně. Lektorský
tým PC měl svého moderátora, kterým byl Václav Špirit, povoláním
sociální pedagog, režisér divadelního souboru Gut & Edel v německém
Lörrachu a umělecký šéf mezinárodního divadelního festivalu tamtéž.
Organizační asistentkou PC byla Miroslava Císařová.
Rozborový seminář Klubu režisérů SČDO
Rozborový seminář organizovaný již tradičně Klubem režisérů SČDO, jehož lektorem byl Mgr. Rudolf Felzmann a „třídním“ JUDr.
PaedDr. František Zborník, ředitel NIPOS Praha a Hana Nedvědová, starostka Hronova
při netradičním zahajování tradičního večera přátelství v parku A. Jiráska, konaného v
předvečer oficiálního zahájení festivalu. Foto: Ivo Mičkal.
Jaromír Kejzlar, byl přístupný všem účastníkům JH. Navštěvovali jej
také zástupci souborů, jejichž inscenace byly předmětem rozboru.
Úvodní slovo rozpravy k té které inscenaci měli na starosti členové Klubu režisérů SČDO. I v tomto semináři byla účast proměnlivá, průměrně
oscilovala kolem sedmnácti zájemců.
S výjimkou samostatně organizovaného rozborového semináře byl hlavním organizátorem vzdělávací části JH PhDr. Milan Strotzer.
Jeho organizačními spolupracovníky byli Mgr. Marie Poesová, organizační vedoucí K(n)MD, Dana Strejcovská a Eva Kodešová.
76. JH potvrdil správnost mnohaletého usilování o to, aby se
hronovský festival stal vyhledávanou, tematicky rozrůzněnou a užitými
formami diferencovanou a účinnou vzdělávací institucí. Svědčí o tom
nejen rozmanitá skladba seminářů, dílen a dalších vzdělávacích příležitostí a jejich lektorské obsazení, ale i počty seminaristů a jejich pozitivní
reakce. V této souvislosti nelze také pominout recenzní rubriku Zpravodaje JH, v níž byla každé inscenaci základního programu věnována
pozornost vždy dvěma odborníky z řad lektorů JH a samostatnou recenzentkou Mgr. Radmilou Hrdinovou.
DOPLŇKOVÝ PROGRAM
Vedle základního programu, vystoupilo v doplňkovém programu JH přes tři desítky divadelních, hudebních a dalších kolektivů.
Většina jejich vystoupení se udála
v parku Aloise Jiráska, na náměstí
ČSA a v dalších venkovních prostorách. Návštěvníci 76. JH měli
možnost zhlédnout v doplňkovém
programu devatenáct divadelních
představení a vystoupení (13 titulů
od 11souborů). V předvečer oficiálního zahájení JH uvedl Divadelní
soubor Jiráskova divadla v Hronově na své mateřské scéně inscenaci
hry Aloise Jiráska Lucerna a Divadlo Mimotaurus z Prahy v parku A.
Jiráska divadelní produkci nazvanou Velké imprnákle. V průběhu festivalu následovaly další produkce. Soubor Lunetrprdlo uvedl Poetický
labyrint, Richard Pogoda s hosty písničkový pořad Vzpomínání na
Pavla Dostála, soubor Lanna 8 z Prahy představení Parníkem LANNA
8 z Karlína do Bratislavy za 365 dní, Malé divadlo z Prahy Loutkové
varieté a Posvícení v Hudlicích, sérii pouličních vystoupení obstaralo
Panoptikum Maxe Fische, Pantomimická jednotka Řeč uvedla hru
Kašpárek mezi lidojedy, skupina historického šermu předvedla své
umění v produkci pojmenované Černý rytíř a Tyjátr na káře sehrál
Operu o Františce. Mezi divadelní produkce této části lze započíst i
předváděčky hronovských dílen. Tomáš Žižka se svými svěřenci z dílny
Site specific uskutečnil na břehu Metuje u hronovské tvrze noční performanci nazvanou Strč krk zkrz tvrz. Titíž připravili pro publikum i další
performanci v denních hodinách v opuštěném hronovském koupališti.
Ukázku práce připravil i Remco de Vries se svými posluchači z dílny
Herecký trénink – Řeč přírody. K divadelním produkcím lze počítat i
besedu s herečkou Ljubou Skořepovou na začátku JH.
V neděli 13.8. uskutečnili pracovníci NIPOS-ARTAMA
PhDr. Vítězslava Šrámková a Jiří Valenta v zasedací místnosti MěÚ
prezentaci databáze českého amatérského divadla.
Za součást doplňkového programu JH lze považovat i dvě
schůzky uskutečněné organizovaně v průběhu festivalu. Jednou z nich
bylo setkání zástupců občanských sdružení, věnujících se s celostátní
působností amatérskému divadlu. Druhou bylo jednání Českého středisko AITA/IATA.
Hronovský program obohatily též čtyři výstavy. Ve výstavní
hale Jiráskova divadla výstava s názvem 100 let Jiráskovy Lucerny.
V Galerii u Šafářů v ulici K Milířům výstava Krásy přírody štětcem
Karla Šafáře. Ve foyeru sálu Josefa Čapka byla instalována výstava
fotografií Ivo Mičkala připomínající minulý ročník JH. Ve foyeru Jiráskova divadla mohli návštěvníci zhlédnout výstavku představující amatérské divadelníky – nositele vyznamenání Zlatý odznak J.K. Tyla.
Po dobu celého festivalu měli jeho návštěvníci možnost zhlédnout unikátní soubor historických loutek ze soukromé sbírky loutkářského rodu Pflegrových z Opavska z dílny řezbáře Mikoláše Sychrovského
z Mirotic (1802-1881). Soubor byl umístěn v pojízdném muzeu na
hronovském náměstí. Navíc mohli mobilní zájemci navštívit vernisáž
Muzea ochotnického divadla v Miletíně, které se slavnostně otevíralo
12.8. v oficiální den zahájení 76. JH.
RITUÁLY – CELEBRITY - OCENĚNÍ
Tak jako v letech předchozích, stala se i na 76. JH zahajovací schůzka Klubu (nejen) mladých divadelníků ve čtvrtek večer před
započetím vlastní přehlídky prvním rituálem - aktem zahájení JH jako
vzdělávací instituce. Nechyběly ani další hronovské rituály: vítání souborů na schodech Jiráskova divadla a především oficiální zahájení a
zakončení festivalu se závěrečným ohňostrojem.
Oficiálního zahájení 76. JH se zhostila starostka města Hronova Hana Nedvědová. Z pověření ministra kultury V. Jandáka se jej za
MK zúčastnil Mgr. Miloslav Kučera, poradce ministra a tajemník náměstkyně ministra Kateřiny Kalistové. Při zahájení nechyběli ani tentokrát členové hronovského souboru, kteří programově narušili oficiality a
přitom slovy místního slovutného rodáka připomněli starý zdejší zvyk
shazování kozla ze zvonice. Slavnostního zahájení se zúčastnila celá
řada dalších významných hostí: náměstek hejtmana Královéhradeckého
kraje Miloslav Plass, senátor Petr Fejfar, poslanci Parlamentu ČR ing.
Jiří Hanuš, Mgr. Zdeňka Horníková a Josef Ježek, zástupce ředitele odboru regionální a národnostní kultury MK Václav Aplt, vedoucí odboru
kultury Krajského úřadu v Hradci Králové ing. Pavel Mertlík, vedoucí
odboru regionálního rozvoje KÚ v Hradci Králové ing. Václav Cidlina a
ředitel NIPOS v Praze PaedDr. František Zborník aj.
V průběhu festivalu JH navštívil ředitel ORNK MK PhDr.
Petr Vašíček.
Každoročně přivítá JH i hosty ze zahraniční. Z těch, které
v Hronově vídáme pravidelně to byli Franz-Josef Witting, viceprezident
Německého spolkového svazu amatérského divadla (BDAT) a umělecký ředitel prestižní přehlídky v Paderbornu a Jozef Krasula, prezident
Slovenského střediska AITA/IATA. Z Finska přijela Kaisa Tuovila,
producentka Mikkelinského divadla a zároveň největšího amatérského
divadelního festivalu, jehož 30. ročník se letos bude konat ve východofinském městě Mikkeli a rád by přivítal některý z českých souborů.
Soubory podle tradičního hronovského rituálu vítali představitelé města Hronova a
organizátoři festivalu na schodech Jiráskova divadla. Foto z vítání rakovnického spolku
Tyl: Ivo Mičkal.
Na snímku z vítání souboru jsou v popředí Roman Toušek, zástupce hronovské radnice a
agent spiritus technického zabezpečení festivalu s Marcelou Kollertovou, ředitelkou KIS
Hronov, na níž ležela hlavní tíže organizace JH. Foto: I. Mičkal.
Mezi hosty je třeba počítat i zahraniční lektory prof. PhDr. Vladimíra
Štefka, CSc. a prof. Mgr. Jána Zavarského ze Slovenska, režiséra Remca
de Vries z Holandska, dramatika Cayu Makhélého z Francie a Václava
Špirita z Německa. Dalšími zahraničními účastníky byli vedle členů
hrajících souborů z Polska, Holandska a Slovenska také seminaristé
z USA a Slovenska.
Ke společenské části JH náleželo přijetí oficiálních hostí starostkou města Hanou Nedvědovou na hronovské radnici, přijetí zahraničních hostí a sponzorů na témže místě.
Akcí společenského charakteru bylo předání Zlatého odznaku
J.K. Tyla PhDr. Jaroslavu Vyčichlovi před večerním představením v
Jiráskově divadle v den oficiálního zahájení JH. Společenskou událostí
bylo téhož dne odhalení pamětní desky Josefa Čapka na místě, kde stával jeho rodný dům.
I letos se v neděli 13.8. uskutečnil tzv. Vavřinecký den na
oslavu patrona kuchařů, pekařů a pivovarníků. Začal průvodem od
hotelové školy, pokračoval programem a skončil zábavou v parku A.
Jiráska.
Byť nebyl osobně přítomen Z.A. Tichý, iniciátor a osnovatel
udělování neoficiální, dílem recesní a dílem vážně míněné ceny Zlatý
Alois, byla cena díky iniciativě Vladimíra Hulce udělena. Zdá se, že i
tentokrát spíše vážně než nevážně. Získal ji
Petr Macháček z pražského divadla Kámen
za inscenaci své původní hry Marmeláda.
PROPAGACE A ZPRAVODAJ JH
Výtvarné řešení propagace JH,
bylo i v roce 2006 svěřeno renomovanému
brněnskému výtvarníkovi Rostislavu Pospíšilovi. Ten zaměnil loňské všudypřítomné
originálně řešené divadelní masky na svitku
papíru za postavičku smějícího se klauna.
Tento motiv promítnul do nového loga JH,
všech propagačních materiálů, počínaje plakáty, přes programovou brožuru, přehlídkový
zpravodaj, odznaky účastníků, tašky, trička
aj., až po velkoplošnou propagaci ve městě.
Toto Pospíšilovo výtvarné řešení propagace
JH by mělo být v barevných obměnách používáno po několik příštích ročníků festivalu.
Přehlídkové dění mapoval, jako
každoročně, Zpravodaj JH (náklad cca 600
ks). Jeho devět čísel připravovala redakce v
téměř stejném složení jako vloni. Vedoucí
redaktorkou byla Zuzana Vojtíšková, jejími
členy byli Michal Drtina, Mgr. Jakub Hulák,
Vladimír Hulec, Lenka Novotná, Mgr. Pav-
K těm, kdo se každoročně do Hronova vracejí, patří Jozef Krasula, prezident Slovenského
střediska AITA/IATA. Na 76. JH se vrátil i jako režisér (Spomienky budúceho starca).
Foto: Ivo Mičkal.
lína Schejbalová, Mgr. Jana Soprová, výtvarník
Rostislav Pospíšil a fotograf Ivo Mičkal. Zpravodaj měl velice dobrou úroveň. Lze jej opět označit
za jeden z nejzdařilejších, jaký kdy JH měl, ne-li
za nejlepší vůbec.
V den oficiálního zahájení festivalu
(12.8.) se uskutečnila tisková konference JH.
Zúčastnil se jí v zastoupení MK Mgr. Miloslav
Kučera, náměstek hejtmana Královéhradeckého
kraje Miloslav Plass, starostka Hronova Hana
Nedvědová a další hosté a organizátoři JH. Tiskovou konferenci moderovala Simona Bezoušková,
tisková mluvčí JH.
Účast
žurnalistů byla obvyklého rozsahu. Jí odpovídala
i pozornost médií, kterou přehlídce věnovala. Lze
si jenom opakovaně přát, aby tato pozornost, byť
je daleko větší, než bývá obvyklé u jiných akcí
neprofesionálního umění, překročila stávající
rozměr.
PLUSY A MINUSY ORGANIZACE
FESTIVALU
V
průběhu
JH se každodenně scházel
Mezi nejvěrnější zahraniční hosty JH patří Franz-Josef
Witting, viceprezident BDAT a umělecký ředitel prestižního k řešení aktuálních problémů organizační štáb.
festivalu v německém Paderbornu. Foto: I. Mičkal.
Na začátku a na konci přehlídky se sešel Festivalový výbor JH. Každá akce takového rozsahu,
jaký JH má, se neobejde bez problémů a jejich řešení. Neobešel se bez
nich ani 76. JH. Mnohé z nich se podařilo zvládnout v průběhu festivalu,
některé zůstaly k řešení při přípravě dalšího ročníku. Mezi klíčové patří
zlepšení hracího prostoru a hlediště v ZUŠ, zvuková izolace foyeru od
sálu Jos. Čapka, zlepšení poskytovaných služeb a technické vybavenosti. Není toho málo.
Připomínkami a návrhy na zlepšení podmínek pro soubory,
seminaristy a další návštěvníky JH se zabývali organizátoři na závěrečných jednáních organizačního štábu a festivalového výboru JH, zabývali
se jimi na svém jednání členové odborné rady NIPOS pro amatérské
činoherní divadlo, řada připomínek byla zachycena ve vyžádaných reflexích posluchačů K(n)MD.
Nelze však pominout, že se organizátorům dostalo četných projevů uznání za schopnost zorganizovat tak rozsáhlý festival, který má mezi
jinými nesouměřitelný počet účastníků, včetně počtu seminaristů a vystupujících souborů, a to nejen divadelních. Přes všechny vyvstalé problémy a
připomínky lze konstatovat, že 76. JH byl organizačně méně problematický
než ročník předchozí, že jej organizátoři zvládli na velice solidní úrovni.
JH 2006 postavil však navíc před pořadatele neodbytnou nutObjektiv Ivo Mičkala zachytil MUDr. Kateřinu Urbancovou, nepostradatelnou tlumočnici
v dílně Cayi Makhélého, jak si zálibně čte v jednom z devíti čísel Zpravodajů JH.
nost řešit otázku zásadní povahy, a sice zda-li, respektive jak vyhovět
stále se zvyšujícímu zájmu o semináře a dílny K(n)MD a současně dalším návštěvníkům. Poslední ročník JH se z hlediska kapacitního, zejména pokud jde o místa v hledištích, ocitl za hranou stávajících možností.
Mnohým návštěvníkům festivalu totiž nebylo umožněno vidět některá
představení. Je nasnadě přistoupit k rozhodnutí o změně programového
schématu. S ním však souvisí nároky na delší pobyt souborů, hrací prostory a jejich technické vybavení a zajištění provozu. Ruku v ruce s tím
pak nároky na finanční zabezpečení, neboť bez zvýšených nákladů to
dost dobře pořídit nelze.
Na závěr ještě několik čísel, tentokrát v korunách českých.
Náklady na JH se v roce 2006 vyšplhaly na částku 2 mil. 157 tis. Kč.
Tuto sumu se podařilo zajistit za pomoci finančního příspěvku Ministerstva kultury ČR ve výši 590 tis. Kč (v tom je vlastní příspěvek pro
JH ve výši 525 tis. Kč a podpora dvou vzdělávacích projektů uskutečněných v rámci festivalu), příspěvku Královéhradeckého kraje v částce
150 tis. Kč, město Hronov investovalo do festivalu 180 tis. Kč (z toho
cca 100 tis. Kč formou nepeněžního plnění), 573 tis. Kč přinesly dotace
sponzorů, zbývajících cca 664 tis. Kč pokryly vlastní příjmy festivalu
(vstupenky, účastnické poplatky seminaristů K(n)MD, prodej tiskovin a
propagačních materiálů apod.).
Milan Strotzer
76. JIRÁSKŮV HRONOV 2006
DEN
Pá.
11.8.
So.
12.8.
Ne.
13.8.
Po.
14.8.
Út.
15.8
ZÁKLADNÍ PROGRAM
HronOff a částečně
doplňkový program
Spojené ochotnické soubory z Hronova a okolí
Alois Jirásek: LUCERNA
Divadlo Mimotaurus Praha
VYSOKÉ IMPRNÁKLE
OS Remazury, THeatro ludem a Taneční divadlo Zóna
Ostrava
Hana Galetková z moravských lidových balad:
ZA TKALCOVSKÝM STAVEM (HronOff)
Divadelní spolek Banda Benešov / Pavel Němec:
TAK TAKHLE TO BYLO
DS Právě začínáme Horní Počernice
Pierre de Marivaux: HRA LÁSKY A NÁHODY
Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině
Hradec Králové, studio Emy Zámečníkové
Kolektiv souboru na námět E. Zámečníkové: OKNA
TAK TAKHLE TO BYLO
Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové
Hans Carl Artmann: ANI ZRNKO PEPŘE
PRO CZERMAKA (HronOff)
Divadlo Kámen Praha / Petr Macháček:
MARMELÁDA
DS Antonín Praha / Martin J. Švejda :
SUROVOSTI LASKAVOSTI
Divadlo Divan studentů DiFa JAMU Brno
Samuel Beckett: KONEC HRY (HronOff)
Divadelní spolek Haná při MěKS Vyškov
Vladimir Nabokov: LOLITA
Divadelné združenie Partizánske, Slovensko
D. Charms, J. Krasula:
SPOMIENKY BUDÚCEHO STARCA
DS Vendelín Údivadla Kopřivnice
Kolektiv souboru: NEMŮŽE MŮŽE
TAK TAKHLE TO BYLO
St.
16.8.
Čt.
17.8.
Pá.
18.8.
So.
19.8.
DS DeFactoMimo Jihlava
Martin Kolář: GROTESKA
Teatro Plyšolíno Hradec Králové (HronOff)
PLYŠOVÝ ZAJÍC DO LESA NEPATŘÍ
Malé Vinohradské divadlo Praha (HronOff)
Anonym: MASOPUSTNÍ ŠELMOVSKÝ KOUSEK
Divadelní studio mladých při Divadle Šumperk
Yasmina Reza: OBRAZ
DS Tábor / Carlo Goldoni: VĚJÍŘ
Teatro Plyšolíno Hradec Králové (HronOff)
PLYŠOVÝ ZAJÍC DO LESA NEPATŘÍ
DS TiNA Ni NA Ni Jeugd-Theater-School Alkmaar,
Holandsko
Ari Peterse a Susan van Hulst: YAACOV
Útvar totálního divadla Vydrž! Praha
Tom Tamten: VENKU!
Soubor Pachýř Pačejoff Plzeň (HronOff)
VESELÉ PŘÍHODY PACHÝŘE A CHROŠE
DS Ztracená existence Praha
Alexandr Guha : DENTÁLNÍ RAPSODIE
Černí šviháci Kostelec nad Orlicí
Josef Tejkl: BÍLÍ ANDĚLÉ PIJÍ TESAVELU
Malá scéna Zlín
Martin Sherman: KDYŽ TANČILA...
Soubor Pachýř Pačejoff Plzeň (HronOff)
VESELÉ PŘÍHODY PACHÝŘE A CHROŠE
DS Scéna Kralupy / Tracy Letts: ZABIJÁK JOE
Malá scéna Zlín
Martin Sherman: KDYŽ TANČILA...
DS LÁHOR/Soundsystem Hranice
Kolektiv souboru: 100 PROCENT ALIBI
DS LÁHOR/Soundsystem Hranice
Kolektiv souboru: 100 PROCENT ALIBI
Divadelní spolek Krakonoš Vysoké nad Jizerou
Petr Pýcha: REPUBLIKU ZA KONĚ A FOTBAL
DS Tyl Rakovník
Zdeněk Jirotka, Adam Doležal: SATURNIN
Šéfredaktorka Zpravodaje JH Zuzana Vojtíšková se po dobře odvedeném díle zaslouženě
mucká se Zlatým Aloisem, než ho dostane do rukou Petr Macháček za Marmeládu. Foto:
Ivo Mičkal.
JAKÝ BYL?
Rozumí se tím: Jaký byl 76. Jiráskův Hronov 2006? Neumím na tuto otázku dobře a přesně odpovědět. Jedna odpověď
se mně ovšem zdá nejadekvátnější, také se mně ostatně nejvíce
líbí, ale nevím, jestli s ní mohu přijít hned na počátku. Pokusím
se k ní proto dojít popsáním a analýzou některých dílčích aspektů, na jejich základě bude, alespoň doufám, jasnější a snad také
dost zdůvodněná.
Aspekt první – asi nepřirozenější a nejlogičtější
Ptáme-li se jaké bylo jakékoliv umělecké dílo, ptáme se
na jeho estetickou kvalitu; v případě JH tedy přirozeně a logicky
na kvalitu divadelní. Nemohu z tohoto hlediska než souhlasit
s hodnocením, které po skončení 76. JH vyslovily Radmila Hrdinová a Jana Soprová. Hrdinová v Právu (21. srpna 2006) napsala, že ten „letošní ročník nebyl nijak výjimečný, představení
se nesla v solidním, lehce průměrném duchu, výjimečné zážitky,
jakým byla loňská inscenace Františákovy hry Doma v podání
karolinského souboru, se nekonaly...“. Soprová totéž vyslovila
hned v titulu svého článku: Hronov byl letos průměrný, aby
shodně s Hrdinovou konstatovala: „Žádný skandál se letos neko-
jako paprsek světla
v soumraku civilizace“
(Zpravodaj
JH č. 9), zatímco
Tomáš Žižka předtím v recenzi na tuto
inscenaci (Zpravodaj JH č. 6) končil
konstatováním, že
„cítí
mrtvoživo.
Plagiát Recese a
s dovolením – už
jdu spát, jsem mimo.
Fakt.“ Což nechce
v žádném případě
vyslovovat soud nad těmito inscenacemi, a už vůbec ne diskvalifikovat ty, kteří vyjádřili tato rozdílná stanoviska. Jde mně o
problémy hlubšího rázu.
Podle čeho posuzovat divadelní kvalitu?
Estetická norma, která upravuje a zobecňuje estetickou funkci, si nárokuje závaznou platnost, směřuje k pevnosti,
k pravidlu, konvenci, ustavuje základní kritéria jako měřítka
pro srovnávání a posuzování více jevů jako určující, rozlišovací
Divadelné združenie Partizánske, Slovenská republika
D. Charms, J. Krasula: Spomienky budúceho starca
Foto: Ivo Mičkal
nal, vyložených propadáků bylo málo, ale výjimečná inscenace
ani jedna.“ Tři inscenace se v „samozvané“ anketě „vedoucích
klubů, novinářů, kritiků a dalších zajímavých osobností“, jež
nese název Zlatý Alois (která postupně nabyla do značné míry
ráz divadelně prestižní) umístily nejvýše jako nejvíce přesvědčující svou divadelní kvalitou. Byla to Marmeláda Divadla Kámen
z Prahy (vítěz Zlatého Aloise), Groteska DS DeFactoMimo
z Jihlavy a konečně Spomienky budúceho starca Divadelného
združenia z Partizánského. Nebylo to však až tak přesvědčivé,
anketa ke Zlatému Aloisovi svědčí o tom, že názory se v tomto směru dost lišily, někdy až diametrálně, mnoho z účastníků
ankety nacházelo naplnění svých představ o tom, co je kvalitní
divadlo, v představeních jiných. Což platí o dalších a dalších názorech vyjadřovaných na různých fórech. Doc. Daria Ullrichová
napsala např. v anketě ke Zlatému Aloisovi o Grotesce, že „září
znak. Dlouho to bylo jednoduché: kritéria, jimiž se posuzovala divadelní kvalita
inscenací na JH vycházela z druhových,
žánrových a stylových estetických norem činohry, tak jak je utvořilo osvícenství a modifikoval do velkých slohových
období i jednotlivých škol a směrů vývoj
v 19. a 20. století. Tato norma byla (a
je) výslovně formulovaná mimo díla
jako pravidla, požadavky, instrukce a
působí jak při tvorbě inscenace, tak jako
hodnotící kritérium. Ostatně: tyto normy
se také staly východiskem pro drtivou
většinu amatérských vzdělávacích akcí
a jsou jako rozhodující kritéria uplatňována na soutěžních festivalech, kde
převažuje činohra. Řekl-li dr. Jaroslav
Vyčichlo v rozhovoru (Zpravodaj č. 7.),
že by chtěl vidět na JH „především nejlepší činoherní celovečerní inscenace“,
pak uplatnil tuto normu jako měřítko pro
divadelně kvalitní inscenace na JH jistě plným právem. (I když
– jen tak mimochodem v závorce – na programu JH letos byly,
neboť nominace a doporučení z Třebíče a Poděbrad se držely na
tomto poli. Že se tyto inscenace touto kvalitou moc neprosadily
a neupoutaly, je jiná záležitost.) Neboť na této normě stála a stojí
stále největší část amatérského divadla.
Vedle toho jsou ovšem na JH inscenace, které žádné výslovně formulované normy neuznávají, naopak. Tvrdě a nekompromisně je odmítají, bourají a stanovují si svou podobou zcela
vlastní, jedinečnou, originální normu a vyžadují tak i jedinečná
kritéria pro posuzování své kvality. Na tom není nic zvláštního a
nového. Vývoj divadla (a umění vůbec) se děje tímto způsobem,
normy se prosazují v průběhu stálé inovace, stálého porušování,
kdy se také neustále obnovují. Většinou nový systém norem
vytlačuje systém jiný, už méně aktuální. A nová fáze, etapa,
generace může vidět hodnoty, kvality zcela jinak a soudit také
naprosto jinými kritérii. Jenže: jak ukázal JH 2006, v amatérském divadle se všechny normy (i ne-normy, takové, které se
teprve ustavují nebo jen naznačují, že snad by jednou mohly být
normou) řadí vedle sebe. A tak vedle brilantní „dobře udělané
hry“ jako je Obraz, kterou lze (a dokonce je nutné) měřit kritérii
vyrůstající z norem klasické výstavby konverzační komedie, již
autorka obohacuje modernistickými vyprávěcími (narativními)
postupy, se na programu JH objeví Pachýř Pačejoff z Plzně
s Veselými příhodami Pachýře a Chroše, jenž se doslova vzpírá
jakýmkoliv divadelním normám a kritériím. Vystoupení Pachýře
Pačejoff se vlastně děje jako totální likvidace
divadelních norem,
což
spolutvoří
podstatu toho kritéria, které si tento
soubor vyžaduje.
Pokud toto kritérium
nepřijmeme, zbývá
jen toto ‚antidivadlo‘,
jež nazvala
DeFactoMimo Jihlava / Martin Kolář: Groteska. Foto: Ivo Mičkal.
Radmila Hrdinová ve Zpravodaji č. 9 „absurdní (ne)divadelní
groteskou“ buď zcela odmítnout a ptát se obvyklou otázkou, kdo
to na JH přivezl, nebo to vzít jako mystifikaci či recesi a vyrovnat
se s tím tak v téže poloze, jak to znamenitě učinil Ján Zavarský
ve své recenzi (rovněž Zpravodaj č. 9) a ještě brilantněji na PC
klubu. Jenže to nic nemění na tom, že v tomto rozpětí je opravdu
těžké, ne-li prakticky nemožné dojít k nějakému srovnávání, a
tím i alespoň k trochu všeobecnému závěru, jaký že byl 76. JH
z hlediska divadelní kvality.
Inscenace, nebo experiment?
Divadlo Kámen Praha
Petr Macháček: Marmeláda
Foto: Ivo Mičkal
Také by se dala tato část nazvat Výsledek, nebo výpověď? Ale zvolil jsem protiklad inscenace - experiment, neboť
pojmenovává přesněji ‚divadelní‘ jádro, o něž tu jde. Inscenace
je snahou o poměrně fixovaný a stabilizovaný, ucelený výsledek, jehož scénický tvar usiluje komunikovat o nějakém smyslu.
Dá se to říci také obráceně: smysl je základem tvaru inscenace
jako výsledku, jenž se dostává do kontaktu s divákem. Experiment je nevyzkoušená činnost s nezaručeným, až pochybným
výsledkem, jež vzniká z touhy nějak něco o něčem vypovídat,
aniž by byl jasný způsob této výpovědi, který spoluurčuje
smysl. Hledání možností této výpovědi je vlastně smysl této
činnosti, bez ohledu na výsledek, na tvar, jenž by se dal nazvat
stabilizovaným, fixovaným, uceleným. Vladimír Zajíc napsal na
představení Útvaru totálního divadla Vydrž! z Prahy zdrcující
recenzi (Zpravodaj č. 7). Nepřiznal mu nic, roztrhal je na padrť
a na závěr poprosil Shakespeara, aby orodoval tam nahoře za
české mladé experimentální divadlo. Chápu jej a rozumím všemu, co jej popudilo. Ale: byl jsem ten, kdo ze Šrámkova Písku
tuto, řekněme ‚produkci‘, na JH poslal. Vycházel jsem při tomto
svém rozhodnutí z toho, že je-li dnes Jiráskův Hronov FESTIVALEM amatérského divadla, tedy veřejnou přehlídkou amatérských divadelních výkonů a výtvorů, pak by měl zahrnout i
experimentující amatérské divadlo v nejširším rozpětí tohoto
experimentu, jež se vzpírá všem normám až k nepřijatelnosti.
Tak, jak to v úvodu své recenze o představení Venku!
v tomtéž čísle Zpravodaje jako Zajíc napsala Daria Ullrichová: „... je to produkce natolik krajní, experimentátorská až do
myslitelně nejzazších mezí (dalo by se i říci pokoušející až
k hranici neúnosnosti trpělivost diváka), možná programově,
možná z nezkušenosti rezignující na divadelní jazyk, že by bylo
možné označit ji jako antidivadelní, jako ne-divadlo“. To je naprosto pochopitelné a přípustné východisko pro uvažování o této
‚produkci‘ jsoucí mimo všechny divadelní normy. Platí však
Pachýř Pačejoff Plzeň / Veselé příhody Pachýře a Chroše
Foto: Ivo Mičkal
pro ni i to, čím recenze Ullrichové končí: „Přiznám se, že nad
mnohým v této inscenaci jsem byla zmatena, chápala jsem i,
že mnoho diváků odešlo. Přesto ve mně tato na jevišti odehrávající se událost (konvenční termín inscenace je skutečně
nevhodný, protože o in-cenování, vědomém vkládání do
prostoru, nelze hovořit), byla sympatická, poutala mě. Měla
v sobě totiž něco podstatného pro divadlo a tvorbu vůbec,
puzení něco sdělit, vyslovit, konfrontovat se světem. Byla to
produkce zneklidňující, provokující.“ O divadle jako ‚události‘ bylo leckde už řečeno mnohé; má toto pojetí své teoretiky i
praktiky. Cílem takového divadla je dosáhnout toho, že samo
představení realitou svého bytí je událostí, místem vznikající
a existující zkušenosti, která nereprodukuje nic předchozího,
ale chce být reálným, zde a teď existujícím faktem, a v tom
najít svou komunikativní sílu. K tomu měla ‚událost‘ Venku!
daleko, ale slova z recenze Darii Ullrichové nabádají k tomu
uvědomit si, že tento typ ne-inscenačního leč vší mocí o výpověď usilujícího divadla je živou součástí současného českého amatérského divadla. A JH jako festival veškerého tohoto
divadla s ním musí počítat. Patří sem ostatně i Tejklovi a Černých šviháků z Kostelce nad Orlicí Bílí andělé pijí tesavelu,
kteří se sice lecčím od píseckého experimentálního divadla
odlišují, ale svým úsilím především, hlavně, na prvém místě
a vlastně výlučně „konfrontovat se se světem“ bez ohledu na
normy známé a vyzkoušené divadelnosti se sem zařazují. Vyčítá-li Vladimír Hulec ve své recenzi této ‚události‘ absenci
dramatických situací, jsou to už vskutku úplně jiné normy a
jiná kritéria.
Kvalita a podoba výpovědi
Útvar totálního divadla Vydrž! Praha / Tom Tamten: Venku! Foto: Ivo Mičkal.
Bílí andělé pijí tesavelu se ovšem od jiných inscenací, jimž nejde tolik nebo vůbec o inscenační výsledek, ale o tu
„konfrontaci se světem“, o „sdělení stavu světa“ liší ještě jinak:
Neskrývají totiž své stanovisko, svůj názor, svůj postoj – dalo by
se říci téma. Vladimír Hulec ve vzpomínané recenzi (Zpravodaj
č. 8) píše o „autorově existenciálním smutku a hořkosti, možná
až zoufalství z nicotnosti lidského života a lidských vztahů...“.
Nic podobně či obdobně tak zřetelně vysloveného a ‚vyslaného‘
přes rampu jako sdělení divákům se nedá stejně čitelně vysledovat
z jiných představení, jimž šlo o výpověď. Dalo by se o nich mluvit
především jako o konstatování, tedy jako o zjištění a shledání
toho, jaká je určitá skutečnost. Např. kabaret Martina J. Švejdy
Surovosti laskavosti (DS Antonín z Prahy) předložil divákům
soubor nejrůznějších výstupů, jež se snažily vidět a předvést tento
svět a jeho lidi bez nejmenších iluzí, krajně skepticky. Konstatuje
se, že tento svět takový je. Několikrát se na PC klubu na 76. JH
mluvilo o minimalismu, zejména pak v souvislosti s Macháčkovou Marmeládou, která svým úsilím o ukazování jistých faktů
komunikujících o vyprázdněných stereotypech současného života
došla k tomu, že poměrně účinně dokázala propojit inscenaci s výpovědí, událost‘ s tvarem. Minimalismus jako tendence dospět
k obnažení primárních struktur využíváním všedních prvků reality
k tomu přispěl. Opakování vět, motivů, situací (často vedené na
samé hranici snesitelné únosnosti pro diváka) je názornou ukázkou tohoto postupu, jehož cílem není nic jiného než předvést tuto
skutečnost. Nikoliv náhodou dr. Vladimír Štefko v tomto kontextu na PC klubu řekl, že minimalismus v divadle není rezignací na
vypovídací hodnotu, že jde jen o specifický druh reflexe, který
neuznává žádné hodnoty. Jde o reflexi, která nenachází ve světě
žádné hodnoty a necítí tedy potřebu ani nacházet je divadlem, a
tím méně divadlem konstruovat.
Není to tak dávno, co autorské divadlo znamenalo především zveřejněný osobní postoj, což znamenalo jasné a výrazné
téma jako výraz názoru na zvolený námět. Ostatně – minimalismus byl ve výtvarném umění i hudbě reakcí na abstraktní
expresionismus, takže pronikání některých postupů minimalismu do divadla můžeme také chápat jako reakci na dominantní
postavení tématu, jako zdůrazňování výrazu tvůrčího subjektu
v představení. Neplatí to však jen pro to, co je předváděno na
jevišti; zvláště pak pro některé experimentální ‚události‘. Zdá se,
že jde i o diváky, o obecenstvo, o jejich spoluúčast na tom, co
vidí a slyší během představení a jak to přijímají.
Zážitek?
Na programu 76.
JH byly i inscenace, jejichž
hlavním cílem
bylo fungovat
v řádu zábavy. Divadlo
Černí šviháci Kostelec nad Orlicí / Josef Tejkl: Bílí andělé pijí tesavelu. Foto: Ivo
Mičkal.
má samozřejmě bavit vždycky, jestli zábavou rozumíme schopnost a možnost poskytnout divákům nevšední, neobyčejný, mimořádný zážitek, který se zásadně liší od běžných každodenních
okamžiků. V současnosti je však zábavné divadlo zcela zvláštní
sférou, která na rozdíl od „vysokého umění“ pro elity se sice těší
velkému zájmu velké části obecenstva, ne však nejlepší pověsti
z hlediska kvality. Je to velice rozsáhlá a složitá problematika,
která by vyžadovala neméně rozsáhlou a složitou odbočku,
jež by vydala na více než jeden článek. V této sféře je velmi
mnoho neurotických bodů, jež zcela přirozeně vedou k tomu,
že z hlediska divadelní kvality vzniká a existuje vůči ní nechuť,
až opovržení. Vyjádřil to přesně a jasně Vladimír Mikulka ve
Zpravodaji č. 9, kde psal o jisté podivné pachuti, kterou v něm
zanechalo přijetí představení Malé scény ze Zlína Když tančila...
a Dentální rapsodie aneb Stomatologické revue DS Ztracené
existence z Prahy: „Pokud bychom zůstali u diváckého ohlasu
jako jediného kritéria, řadí se Dentální rapsódie i Když tančila
k nejúspěšnějším inscenacím letošního Hronova. Cynicky vzato, není se čemu divit: televize zvyšuje triviální prvoplánový
humor sledovanost právě proto, že stejně jako bulvární divadlo
z podstaty věci vychází vstříc co možná největšímu množství
‚průměrných konzumentů‘. Vtip je v tom, že na festivalu jako je
Hronov průměrné publikum zcela určitě není. Naopak, sjíždí se
sem diváci převelmi exkluzivní – s výrazným zájmem o divadlo,
informovaní a ostřílení. Jeden by zkrátka s trochou optimismu
očekával, že se nenechají nachytat tak lacino. A vida oni nechají.
A dvakrát vida - ‚stejné‘ publikum se pak o půl hodiny skvěle
baví na absurdní hříčce plzeňského Pachýře, která divákům rozhodně nic neusnadňuje. Je to tolerance, ze které jde na mne tak
trochu strach.“
V předvečer 76. JH byla u příležitosti vzpomínky na
premiéru, jež se odehrála před sto lety, uvedena Jiráskova Lucerna. Na inscenaci se podílely soubory z Hronova, Broumova,
Červeného Kostelce, Náchoda a Police nad Metují. Byla to inscenace tradiční, pokorná před textem, jehož si váží a jejž miluje,
bez snahy o nějaký rasantní či alespoň důsledně zveřejňovaný
současný výklad, leč věřící v nosnost, a tím i aktuálnost textu
a spoléhající na herecké zpodobení postav. Byl jsem překvapen
přijetím, jež se tomuto představení dostalo obecenstvem, v němž
převahu měli diváci z Klubu (nejen) mladých divadelníků, kde
přes polovinu tvoří účastníci ve věku 18 - 25 let a přibližně čtvrtinu mezi 26 - 34 lety. Ještě před pár roky by takové obecenstvo
Antonín D.S. Praha
Martin J. Švejda:
Surovosti laskavosti
Foto: Ivo Mičkal
na JH zaujalo vůči této Lucerně nesmiřitelně kritický postoj,
představovala by pro ně to, co pro Vladimíra Hulce: „Dílo to dnes
vskutku je jen pouťovou atrakcí, skanzenem své doby, pohádkou
pro milovníky sentimentu a malé děti.“ Ale v roce 2006 v tomtéž
Zpravodaji č. 1, kde zazněla tato Hulcova slova, seminaristé ve
svých vyjádřeních oceňují, že tohle je ochotnické divadlo jaké
bývalo, že představení bylo uvolněné a zábavné (podtrhl J. C.) a
inscenace se jim v zásadě líbila. Asi ji tak nevnímali všichni, ale
soustředěnost obecenstva během představením, žádné odcházení, žádná prázdná místa po přestávce, vřelý a srdečný potlesk na
konci, svědčí o tom, že to bylo (jak v tomtéž Zpravodaji napsala
Radka Hrdinová) „příjemné setkání s Jiráskem, milé a srdečné“.
Dodal bych, že v téže poloze to možná pro mnohé bylo setkání
s jistým typem ochotnického divadla, a přijali to jako zážitek sui
Foto: Ivo Mičkal
Samuel Beckett: Konec hry
Foto: Ivo Mičkal
generis, který jim přiblížil atmosféru minulosti jak divadelní, tak
jakéhosi životního pocitu.
Divadlo Divan studentů DiFa JAMU Brno sehrálo na
JH 2006 Konec hry Samuela Becketta. Tedy: inscenace to nebyla, neboť šlo o semestrální cvičení studentů, z textu a jeho systému a struktury zbyla ne příliš velká část. A přece: v diskuzi o
tomhle „rámcovém setkání se stěžejním dílem jednoho z největších autorů světové dramatiky“ (Jakub Korčák ve Zpravodaji č.
8) jsem zjistil, že jim ti dva herci nezanedbatelný, až překvapivě
silný, zážitek přinesli. Přijali potom s pochopením, co se dověděli o tom, jak je to s tímto „semestrálním školním cvičením“ ve
vztahu k Beckettově hře, co všechno chybí a co bylo škrtnuto;
přijali i výhrady k výkonu herců. Ale ten zážitek ze setkání
s dvěma lidmi a s problémy, jež jim předvedli, byl pro ně trvalý
a nejpodstatnější. O Becketta a to, co „toto stěžejní dílo“ znamená, prostě nešlo. Racionální analýza se rozešla se zážitkem.
Divadelní kvalita jako inscenace hrála druhořadou roli; podstatná a hlavní byla ‚událost‘, jež se konala jako teď a zde, jako
aktuálně vzniklá komunikace mezi diváky a herci o něčem, co
nebylo napsáno, ale co bylo reálným zhmotněním nějaké životní
zkušenosti. Koneckonců představení je vždycky teď a zde, takže
nejvlastnější smysl divadla byl vlastně dokonale naplněn.
Jaký byl Jiráskův Hronov 2006?
Byl postmoderní v době po postmoderně. Chci tím
říci asi tohle: Postmoderna přinesla do našeho divadla od svého
nástupu na počátku devadesátých let řadu impulsů a změn, proměnila v mnohém vnímání, reflexi a hodnocení divadla. Kromě
jiného vytvořila vyhrocenou a vyostřenou představu o tom, co
je ON a co je OFF. Jana Soprová o tom napsala celý sloupek ve
Zpravodaji č. 8 a její ochota přiznat, že se jí těžko vyhrocují protiklady alternativy a tradice, protože „v postmoderních časech
už nemáte žádnou jistotu“, vyjádřila přesně proměnu probíhající
od dob nesmiřitelných protikladů nastupující a vítězící postmoderny, která razantně odmítala vše, co jí nevyhovovalo, a vytyčovala své normy. Ne že by to zmizelo. Je stále dost návštěvníků
JH, kteří zastávají vyhraněná stanoviska, vycházející z protichůdných, opačných norem a kritérií. A jistě i nadále budou. Ale
ti, kteří dnes v mnohém určují podobu Hronova (tj. mladí seminaristé), jsou už zřejmě za tímto vnímáním a chápáním divadla.
Jsou zajisté postmodernou silně ovlivněni, dokonce by se dalo
říci, že jsou jí zrozeni. Ale přijímají z ní především její pružnou
přizpůsobivost a účinnou, ne-li výkonnou působivost. Jistě, tyto
vlastnosti mohou v sobě mít to, čeho se lekl Vladimír Mikulka a
co by se obecně dalo charakterizovat jako snaha stále více a více
spotřebovávat cokoliv v jakémkoliv směru, a tak hledat náplň života, realizaci snů i vlastní identitu ve stále nových ‚náhradních‘
zážitcích. Smysl bytí, existence pak klesá na úroveň hektického
shánění zážitků ze zábavy. Není třeba si zastírat. Divadlo, které se orientuje tímto směrem, i jeho diváci, minimalizuje svou
funkci jen a jen na úroveň jednoduché a ničím nezatěžující zábavy, jež má rysy konzumerizmu. Bylo by asi zpozdilé nepřiznat
si, že tyto zásahy doby postmoderní mohou formovat i postoje
hronovského obecenstva.
Jenže právě fakt, jejž také zaznamenal Mikulka, že titíž
hronovští diváci přijímající s potěšením zábavu tohoto druhu,
se skvěle bavili na představení Pachýře Pačejoff, mne naplňuje
nadějí, že proti
honbě za tímto
typem zážitku
stojí u nemalé
části hronovských diváků
(mluvím teď
o těch, kteří
jsou ‚postmoderními‘
Produkce frekventantů dílny Tomáše Žižky P (jako Prostor) Site specific – Souhra s
příběhem prostoru. Snímek ze závěrečného vystoupení v hronovském koupališti bez
vody. Foto: Ivo Mičkal.
diváky v době ‚po postmoderně‘) zážitek, jako zdroj zábavy
z tvořivého aktu. Tím nerozumím jen tvorbu inscenace, produkování divadelního představení, ale i vnímání jako akt tvořivosti.
Ano, Mikulka má pravdu: Pachýři Pačejoffu a jeho představením,
tím jak se vymykají všem normám, není lehké porozumět. Ale
porozumění neznamená složité intelektuální operace, důmyslnou
racionální analýzu. Je rovněž výrazem „modernity po postmoderně“: Jde o komplexní, celistvé prožití smyslu divadla. Možná
se hluboce mýlím, ale tak jak už nějaký čas vnímám atmosféru
hronovských klubů, shledávám, že v nich čím dále tím více nejde
o to naučit se dělat dobře divadlo, ale přesně o toto porozumění smyslu divadla jako zážitku, prožitku zvláštní skutečnosti.
Koneckonců Tomáš Žižka ve svém klubu P (jako prostor) dělá
(samozřejmě modifikovaně) totéž; vede k celostnímu prožitku ze
skutečnosti prostoru. Přečtete-li si ve Zpravodaji č. 9 závěrečné
vyjádření účastníků všech seminářů, pak se v nich vždycky objeví
názor, že to, co prožijí na JH, je něco nečekaného, přesahujícího
jakoukoliv jejich dosavadní zkušenost, jako objevování čehosi, o
čem neměli zatím potuchy. Tato účast na JH, v jeho seminářích a
na jeho představeních je pro ně sama o sobě UDÁLOST největší.
Jak to vyjádřila ve Zpravodaji č. 6 jedna ze „svěřenkyň“ profesora
Laurina: „Když to budu někde vyprávět, myslím, že mi neuvěří.
Když mi třeba někdo zavolá z domova, jsem sice ráda, ale svým
způsobem mě vlastně ruší. To, co tady děláme, je nesdělitelné
lidem, kteří stojí mimo. Nikdo to nemůže pochopit.“
V tomtéž čísle Zpravodaje Dušan Zakopal vyslovil
pochybnosti nad tím, zda Klub (nejen) mladých divadelníků
je dostatečně zaměřen na praktické získávání ‚dovedností‘ pro
‚dělání‘ divadla, zda v něm není podceňována tato praktická
potřeba amatérského divadla. Před několika lety jsem se v duchu ptal na totéž, zda nepřeceňujeme význam těchto seminářů a
k čemu vlastně jsou. Dnes už tak nečiním, neboť ptám-li se, jaký
byl 76. Jiráskův Hronov v roce 2006 ve své průměrnosti, pak si
odpovídám, že ta jeho dnes už téměř divácky nezvládnutelná šíře
představení, která si nutně žádá zkoumat způsob jeho organizace, je jaksi spontánně nositelem tendencí, kterým se nelze vyhnout, výrazem „etapy modernity po postmoderně“, a že každý,
kdo ji nějak na JH prožije a zažije jako hledání porozumění pro
celistvý smysl divadla, zato vděčí této jeho podobě. Což je pro
mne pozitivum nejvyšší, z něhož teprve mohou vzklíčit a vzejít
další ‚divadelnické‘ obratnosti a poučenosti, jež budou k praktickému prospěchu amatérského divadla.
Jan Císař
Z HRONOVSKÝCH
RECENZÍ A REFLEXÍ
PŘEDSTAVENÍ
O většině představení na Jiráskově Hronově jste se na stránkách AS mohli
dočíst minimálně jednou až dvakrát – a to
při hodnocení krajových přehlídek a posléze
přehlídek národních. Do třetice máte možnost
vidět výběr zhlédnutých inscenací očima recenzentů Zpravodaje JH. Možná srovnání jak
představení dopadla na Hronově s tím, co jste
se o nich dočetli v AS č. 2 – 4, budou pro Vás
zajímavá a inspirativní. Vedle tohoto výběru
uveřejňujeme i recenze představení ze Slovenska a Holandska.
Divadelní spolek BANDA Benešov
Pavel Němec: Tak takhle to bylo
aneb Život je jen náhoda
Záměr režiséra, scénografa a především autora a herce Pavla Němce stejně jako
celého souboru Banda z Benešova je mně
sympatický svou snahou o autorské divadlo. A
koneckonců i svým dominantním zaměřením
námětovým a tematickým, jež směřuje do
dnešních dnů; vyprávěním o rasantním mladém muži bez skrupulí, který bezohledně spěje do „vyšších“ bohatých kruhů, na tuto svou
dravost doplatí a skončí jako bezdomovec,
jemuž platí hosté v hospodách piva za jeho
příběhy. Zároveň ovšem hned musím dodat,
že už tady začínají problémy, pro něž to představení pro mne zůstává jen pokusem. Tahle
příhoda a z ní vyrůstající příběh je totiž příliš
přímočará – někdy až plakátově křiklavá. Prostě: moc brzy jsou její tematické akcenty
jasné a tlačí se na povrch a přes rampu příliš,
příliš jednoduše. Snad v jednom jediném se
tato jednoznačnost poněkud lomí: V závěru,
kdy si oba vypravěči-hráči vyměňují místo a
bezdomovec odchází, zatímco jeho náhodně
z obecenstva vybraný partner začíná tam a
týmž způsobem jako ten ztroskotaný mladý
dravec. Tahle přesmyčka má v sobě přece jen
cosi víc než jen ten doposud průhledně, čitelně
a jednoduše vyprávěný příběh.
Přiznám se, že mne zajímalo na
tomto představení daleko více téma druhé,
jaksi méně rozvíjené a provedené, ale troufám
si říci, že daleko slibnější: téma hry, divadla,
nebo možná nejlépe - téma radosti z předvádění a fabulování. Ten dravec si totiž – jak
ostatně naznačily už předchozí řádky – zvolí
z diváků (odehrává se všechno vlastně teď
a zde, kde se děje benešovské představení a
herci to nijak neskrývají, naopak s tím přímo
počítají, občas jsem měl dojem, že i paní Daniela Fischerová se ocitne na jevišti v roli spoluherce) svého partnera, protože své příběhy je
zvyklý v hospodě předvádět, hrát. Ten partner
se zpočátku bojí, stydí, tone v rozpacích, ale
pak se jej zmocní vášeň, dere se do popředí,
fabuluje, rozehrává ze své fantazie situace.
Divadelní spolek Banda Benešov / Pavel Němec: Tak takhle to bylo aneb Život je jen
náhoda. Foto: Ivo Mičkal.
Pavel Němec tento vývoj předvádí přesně,
dynamicky, s věrohodnou proměnlivostí, ale
především: vychází tak říkajíc sám ze sebe,
nehraje postavu, hraje své představy o ní. Což
– bohužel – neplatí o jeho partnerovi. Ten naopak hrál postavu ze všech sil, dokonce snad
ze sil, které ani nemá. A to se nejen do tohoto
druhu produkce nehodí, ale navíc to působilo
příliš křečovitě, chtěně, nepřirozeně. Hravost,
kterou by takto pojatá záležitost vyžadovala,
byla ta tam, zůstala jen úporná snaha zahrát
pravděpodobný charakter. Ale možná, že to
byl záměr režiséra a autora Němce, že chtěl
tuto postavu „vystřihnout“ jako ze života, co
nejreálněji, aby ukázal důsledně a důrazně ten
příběh, jenž má svou současnou „sociální“
notu. Ať tak či onak, výsledek je takový, jak
jsem napsal v titulu: sympatické snažení, ale
zůstalo jen u pokusu. Jan Císař
Pierre de Marivaux: Hra lásky a náhody
/ … / V dnešných časoch má
Marivaux boom. Prišlo sa totižto na to, že je to
autor omnoho bohatší, omnoho rafinovanejší
ako sa zdalo. Že za galatnými hrami lásky
a náhody sa skrýva aj tragika, aj smútok, aj
konštatovanie, že svet a človečenstvo nestoja
na pevných nohách. Súbor z Horních Počerníc
si vybral jednu z jeho najhrávanejších her.
OS Remazury, Theatro ludem a TD Zóna Ostrava / H. Galetková podle moravských
balad: Za tkalcovským stavem. Foto: I. Mičkal.
Hru lásky a náhody inscenoval kultivovaným
spôsobom, však len jednu vrstvu z nej.
Ozajstnú hru o láske a náhode, bez toho,
že by za pôvabným príbehom hľadal ďalšie
významové vrstvy. Forsíroval komédiu,
zábavnost, ba na niektorých miestach
sa dala zbadať aj ambícia o určitý druh
ironizácie či dokonce parodie. Oceniť
treba hereckú disponovanosť súboru,
jeho cit pre vkus, zmysel pre marivauxkú
kultivovanost a jemnosť. No náznaky parodie
či hyperbolizácie boli priveľmi skromné a
nestali sa osou režijnej koncepcie. Možno
takto to myslel režisér pri tvorbe kostýmov,
možno aj pri použití hudby v exponovaných
milostných výjavoch. Nevklínenosť týchto
prvkov do celkovej kompozície inscenácie,
spôsobilo, že vyzerali ako nedokonalost,
nedomyšlenost, či dokonce ako ilustrácia.
Škoda, že tvorcovia priveľmi zjednodušili
vizuálnu podobu svojho javiskového diela.
Scénografia neposobila ani esteticky, ani
funkčne. Marivauxova komédia – aj v tejto
podobe – by sa uspokojila aj s omnoho
jednoduchším, ale funkčním riešením. To
rokoko pre amatérov je ťažké a drahé. A
problematika hry nijako sa neviaže iba
na rokoko. Láska, vzťahy, manipulácia
s nimi, škodoradosť z trápenia sa iných a
veci podobné, fungujú aj dnes. Ibaže už
nie v podobe galantnej hry. / … / Vladimír
Štefko
OS Remazury, Theatro ludem
a Taneční divadlo Zóna Ostrava
Hana Galetková z moravských lidových
balad: Za tkalcovským stavem
/ … / Vše je umírněné, éterické,
vzdušné, velmi vkusné. Zkrátka ,je to takové
„poetické“. Jako by ani o smrt a životní tragédie nešlo, jako by vše, co sledujeme, byl jen
mámivý sen mladých lidí, pro které smrt a zabíjení jsou vlastně jen romantickou předehrou
prvních polibků a prvních milování. Tempo
zůstávalo stále stejné, nálady se (téměř) neměnily, tanec byl kultivovaný, zpěv opatrný,
recitace tichounká. Představení plynulo ja-
koby v nekonečném proudu éterické nálady,
jako by divák poslouchal ambientní hudbu,
jejímž smyslem není drama, ale klid a smíření.
A tu má úvaha, reflexe či recenze (jak chcete)
končí. Toto lineárně seskládané pásmo textů,
písní a nápěvů nebylo dramatickým world theatre, ale divadelním ambientem. A na ten se
tradiční hodnotící prvky klást (téměř) nedají.
Ale třeba se mýlím. / … / Vladimír Hulec
Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ
Na Střezině Hradec Králové,
studium Emy Zámečníkové
Kolektiv souboru
na námět Emy Zámečníkové: Okna
Balancování na úzké hranici lemované patníky s názvy ironie, exhibice, sebeironie, trapnost, prázdnota. Občas rovnováha,
občas přešlápnutí vedle. Vladimír Zajíc
Divadlo Jesličky ZUŠ
Na Střezině Hradec Králové
Hans Karl Artmann:
Ani zrnko pepře pro Czermaka
/ … / představení mělo neduhy
v celkovém zpracování textu, který byl přece
jen nad síly mladých adeptů divadla. Postavy
věkově neodpovídaly předlohám, text byl
podán příliš literárně (a vůči předloze pietně),
herci nedokázali přecházet z jedné zvolené
stylizace v druhou, příběh se rozpadal do
krátkých skečů, které spolu jen velmi volně
korespondovaly. Přesto některé pasáže byly
uhrančivé, básnivě fantaskní, a tedy výtvarně a místy i herecky působivé. Třeba výstup
korzetářky, dialogy andělů, smrt a pohřeb
Hokynáře a podobně. I celkové výtvarné řešení scény, její syrová otevřenost, práce s vertikálou, dýmy, nasvícení, napomohlo tomu,
co asi Hradečtí v textu cítili nejvíc: tajemno,
uhrančivo, záhadno, opouštění racionality,
svět podvědomých symbolů.
Spousty výhrad může mít profesionál k této inscenaci, uvést ji však si u nás
troufne jen intelektuál-amatér nebo blázen.
Puchmajeři byli ti první, Ema Zámečníková
krásný blázen. Žehnejme jim za to a nežeh-
Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové / Kolektiv souboru: Okna.
Foto: Ivo Mičkal.
DS Právě začínáme
Horní Počernice
Hra lásky a náhody
Foto: Ivo Mičkal
Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové / Hans Carl Artmann: Ani zrnko pepře
pro Czermaka. Foto: Ivo Mičkal.
Antonín D.S. Praha
Martin J. Švejda:
Surovosti laskavosti
Foto: Ivo Mičkal
rejme, že klíč k dramatickému textu – aspoň
Hradečtí – nenašli. Vladimír Hulec
Súbor Divadlo Kámen z Prahy priniesl do Hronova hru s názvom Marmeláda.
Názov nie je náhodne vybraný. Marmeláda
je zástupné označenie na produkt, výrobok,
cez ktorý inscenátori charakterizujú súčasnú
realitu. Realitu nadnárodných korporácií, ktoré marketingovo ovládajú súčasný trh a ničia
nekvalitnou produkciou prirodzenú konkurenciu. Svet sa mení na boj gigantov s malými
súkromníkmi.
Autor a režisér Petr Macháček,
poučený jazykovou štruktúrou absurdného
divadla, ktorú pretavil do dnešného jazyka,
vytvoril formálne čisté predstavenie, ktoré
evokuje postupy minimalismu. Minimalismus
sa objavil vo výtvarnom umení a v hudbe ako
reakcia na abstraktný expresionismus a má
tiež svoje korene v poparte, využíva motív
opakovania celých uzavretých blokových
sekvencií. Macháček rafinovane nastavuje na
jednoduchý detektívny príbeh tuto modernú
seriálovú štruktúru (opakovanie celých vetných väzieb zo zakódovanou dejovou informáciou) a dosahuje tak skoro kánonického
princípu typického pre hudobný viachlas.
Vzniká tak monotónna smyčka, ktorá vytvára
zvláštnú emocionálnú rovinu. Opakovaním
strácajú vety zmysel a obsah. Vhodne zvolená
hudba text podtrhuje a spoločne tvorí štýlovú
čistotu predstaveia.
Scénografia vychádza z podobnej
blokovej montáže. Tri bloky (kancelársky
stol, stolička, policový kontajner) tvoria
základný kompozičný modul scény určujúci
akčno-priestorový diagram pohybu postáv,
ktorý je počas inscenace dosledne dodržiavaný. Destrukčné chovanie Agáty absurditu
konštrukcie len podtrhuje.
Je prekvapujúce, ako sa autorovi
podarilo doviesť jednotlivé načrtnuté motívy (pomsta Rostislava Levého, zmatočné
návštěvy detektíva, smrť skladníka Františ-
ka atď.) do uzavretého dramatického tvaru
s výraznými komickými prvkami. Vďaka
takto prítomnej komike, ktorú postupne divak
prijímal, sa dala pardonovať i neproporčne
dlhá prvá časť predstavenia. Keby bola pauza
umiestnená dramaturgicky vhodnejšie, divák
by určite zažil ďaleko údernejšie a jednoznačnejšie posolstvo. Napriek tomu považujem
inscenáciu za zajímavý prínos a obohatenie
v súčasnom hľadaní divadelného jazyka.
Ján Zavarský
/ … / Klobouk dolů před amatérskými herci, kteří dokážou udržet výraznou stylizaci hereckých prostředků, především repliky
rozsekané vkládanými pauzami, zpomalené
tempo a rytmizaci promluv v míře, s níž by
měli potíže i jejich profesionální kolegové. A
potlesk pro slečnu Agátu (nevím, která z obou
Lenek mě okouzlila na večerním představení,
zda Chadimová či Záveská), která se odzbrojující dětskou samozřejmostí pohybovala po
jevišti ve svém vlastním světě plném stále
nových a nových úžasných objevů! A jedničku zaslouží i hudební podkres podtrhávající
formální kolovrátkový stereotyp.
Myslím, že po Macháčkově hře
stoupne v Hronově spotřeba marmelády.
Sama bych si dala kaktusovou, zázvorovou
i dubovou. A možná i ekologicky čistou
kombinaci rulíku zlomocného a vraního oka.
Radmila Hrdinová
DS Antonín Praha
Martin J. Švejda: Surovosti laskavosti
/ … / Formálně je označené jako
literární kabaret. Skládá se z přibližně tří desítek klipů, volně řazených bez čitelně budované architektury celku, i když jisté svorníky tu
samozřejmě jsou – na začátku i na konci padne
výstřel, vrací se varianta přednášky „smutného
muže“ v krizi, písničky střídají povýtce mluvené a hrané výstupy. Ale přesunem jednotlivých čísel se struktura rozhodně nezbortí.
Už písnička zpívaná před začátkem
představení polským dětským hláskem naznaDivadlo Kámen Praha
Foto: Milan Strotzer
čila, že se tu bude hojně pracovat s fenoménem
kýče, trapnosti a parodie. A jednotlivé výstupy
„tepou“ hlava nehlava celebrity, anarchisty,
teroristy, kursisty, sportovce, rappery, intelektuály, osoby v krizi i v „oukeji“, hambáče,
supermarkety, fastfoody i klíšťata. Někdy
jsou to výstupy vtipné, jindy míň. Tam, kde
se ocitá forma v ostrém kontrastu s obsahem
promluvy (večerníček starostlivého otce), se
daří humoru víc, než když jde o pouhou parodii, kdy - alespoň pro mne – splývá dosti často
parodované s předváděným. Občas se ocitáme
na školní besídce či v televizní estrádě spíš než
v literárním kabaretu, který by měl směřovat
k náročnějším metám, než jen k prostému výsměchu. A v jednom či dvou momentech (píseň dvojice anarchistů a úchylkář ujíždějící na
malých zvířátkách) jsem se zachvěla obavou,
zda se zvolená míra herecké stylizace neocitá
na samé hranici parodie mentálně zaostalých
osob, což je, jak známo, hranice velice citlivá
a ošidná. Ale možná jsem to tak cítila jen já.
Co ale pokládám za zásadní problém
tohoto představení, je známá skutečnost, že
chce-li někdo něco parodovat, musí to parodované setsakra dobře ovládat. A členové DS
Antonín (nikoli všichni) mají problémy jak se
zpěvem, tak i s jevištní mluvou. Když chci
parodovat zpěvní číslo, tak holt musím umět
zpívat. A když chci, aby mě bylo slyšet a rozumět i dál než ve třetí řadě (což je u literárního
kabaretu postaveného na pointě slova požadavek celkem oprávněný), tak nemůžu mluvit
s ledabylou výslovností a polohlasem, zvláště
když si k tomu pustím hlasitou hudbu.
Jako
nenáročná
předpůlnoční
besídka se Surovosti laskavosti celkem
osvědčily. Do skutečného, neřkuli literárního
kabaretu ale mají podle mě ještě dost daleko.
Radmila Hrdinová
Vladimír Nabokov: Lolita
/ … / Divák sa z tejto inscenácie
dozvie iba to, že muž stredných rokov sa
zamiluje do mladučkej dievčiny a ona mu tú
lásku opätuje, vrátane sexu. Do hlbších poloh sa ani inscenovaný text , ani inscenácia
nedostali. A to napriek nesporne disponovanéj herečke P. Lorencové (Lolita), komornému priestoru, napriek ambícii používať rekvizity s meniacimi sa funkciami. Nemožno
uprieť inscenácii určitú kultivovanost i vkus,
na druhej strane nemožno zamlčať, že značná sémantická bezradnosť javiskového tvaru
vyplýva aj z toho, že problematika, či téma
nie je zrejme pre hlavných predstaviteľov
problematikou zažitou a precítenou. Handicapom je aj vek Huberta, ktorý v Nabokovovom príbehu hrá kľúčovú rolu.Teda, aby
sme sa rozumeli vek ako suma životných
skúseností.
Nuž napriek svedomitej príprave
– ako nás o tom informuje bulletin – videli
sme len javiskovú správu o pikantním príbehu.
Žiaľ, nebola priveľmi obsažná, ba ani priveľmi
pikantná. Vladimír Štefko
Divadelné združenie Partizánské,
Slovenská republika
Daniil Charms, Jozef Krasula:
Spomienky budúceho starca
Tak to se mně už nestalo dávno,
možná nikdy. Když jsem na scéně inscenace
Spomienky budúceho starca uviděl ohromnou
hlavu připomínající svým tvarem Majakovského kresby kapitalistů a buržujů z dávných
let občanské války v Rusku, byl jsem tímto
artefaktem naprosto fascinován a vlastně
jsem celé představení vnímal přes tuto hlavu.
Omlouvám se za to, ale byla to pro mne tak
dominantní záležitost, že jsem si vlastně stále
kladl otázku, jak se to nebo ono, co se děje
na jevišti, vztahuje k této hlavě, jaký smysl to
dostává tím, že z této hlavy někdo přichází,
jiný v ní zmizí, někdo z ní vypadává, další v ní
trvale žijí a nakonec se ta hlava začne rozpadávat a vlastně se nám odhaluje jakési lidské
hemžení, které se v ní odehrává. Upřímně
řečeno: když jsem šel na představení, tak
jsem velmi dobře věděl, že ta hlava tam bude
a neméně tak dobře jsem na základě této četby
Divadelné združenie Partizánske, Slovenská republika
D. Charms, J. Krasula: Spomienky budúceho starca
Foto: Ivo Mičkal
DS Haná Vyškov
V. Nabokov: Lolita
Foto: Ivo Mičkal
Teatro Plyšolíno
Hradec Králové
Plyšový zajíc
do lesa nepatří
Foto: Ivo Mičkal
věděl, proč tam je a jaký smysl vtiskne celku
tohoto jevištního díla. Jenže pak jsem viděl
cosi jiného, než si Jožo Krasula napsal – a
dobře, velmi dobře napsal. A to co z dobře,
ne-li výborně prokomponovaného textu naprosto logicky a přirozeně vyplývalo, přestalo
fungovat. Místo velkolepě vzklenutého celku,
v němž hlava tvořila základní souvislosti,
které směřovaly k tragikomickému pohledu
na deformovanou absurdní realitu, nastoupila
řada komických replik, dialogů i jednotlivých
drobných situací, které vyvolávaly smích a živou reakci v publiku. To se upřít nedá. Stejně
jako se nedá upřít, že soubor z Partizánského
vládne prostředky, které patří k výbavě moderního scénování na vysoké úrovni a že tak
inscenace Charmse je z tohoto pohledu rovněž
nutně na vysoké úrovni.
Ale marná sláva: celistvý smysl, celistvé propojení, které pro mne představovala
na jevišti ta hlava a které jsem nalezl v textu
a snad mu i porozuměl, prostě v představení
nebylo. Režisér Krasula podle mne nedorostl
autora Krasuly, jenž připravil text pro inscenaci neskonale vyššího formátu, z níž zůstala jen
ta hlava. Bohužel! Jan Císař
Údivadlo – DS Vendelín
Kolektiv souboru: Nemůže může
/ … / Čtyři patnáctileté či šestnáctileté dívky, jeden paraván a sled výstupů, scének
a skečů. Všechny na jedno téma: Bejt nasraná
na chlapy. Texty primitivní, herectví nijaké,
režie žádná. Jako když si připravíte večírek
pro kamarády a kamarádky. Snad všechno, co
dívky předvedly, by se jim dalo vytknout. Ba
co víc: Snad všechno, co dívky předvedly, by
se jim dalo omlátit o hlavu. Texty, herectví,
pointy, rytmus... A přesto se něco ve mně
vzpírá, abych je jen tak „odstřelil“. Z jedné
strany šlo o téměř sociologický dokument o
tom, jak televizní a mediální tvorba zasahuje
a ovlivňuje mladé lidi. Bylo až šokující, jak
často využívaly dívky nedivadelní, mediální
prostředky – nahranou pop music, rozhlasové
i televizní moderování, různé soutěže (ostatně
jako soutěž „zaobalily nakonec i celý svůj kabaret) a podobně. Z druhé strany šlo o aktuální
Divadelní studio mladých při Divadle v Šumperku / Y. Reza: Obraz. Foto: Ivo Mičkal.
téma, jež možná v centrech je již banalitou,
v kopřivnickém kontextu může působit výbušně a dívky jsou vlastně drzé a odvážné. Na
tomto festivalu zastupují studentské divadlo.
Studentské a mladší než středoškolské. A taková jejich „autorská feminiáda“ byla. Přímočarý humor, jasné, jadrné vtipy, hubatost co to
dá hrubozrnná. Nad všemi herecky čněla matka všech femin v podání Lenky Hrdinové. Její
rozhýbávání prsou během písničky Mumuland
hned tak nezapomenu. A její výstup coby fašistky všech femin, to už mělo cosi řáckého do
sebe. Vše ostatní bylo ryze provinční a pouze
pro omezený okruh příznivců. Přesazeny do
kontextu JH působily kopřivnické děvy jako
prostoduché nahé učnice v ostrém intelektuálním trní divadelně poučených diváků. Ale
když jsem se rozhlédl po divácích a jejich
reakcích, velmi mladé dívky a jeden starší pár
se velmi dobře a nahlas bavili. To neberte jako
obranu inscenace, ta byla příšerná, ale jako
vnímání kontextů. I když teď budou asi čtyři
kopřivnická F na mě nasraná, fandím jim víc
než stoletým českým lípám. Vladimír Hulec
DS DeFactoMimo Jihlava
Martin Kolář: Groteska
/ … / Inscenace Groteska má jasné
a čitelné určení: pocta žánru němé filmové
grotesky. Každá z postav je typizovanou figurou hollywoodských „sennetovek“ – policajt,
zločinec na útěku, nápadník, kráska, číšník, falešný žebrák, tulák. A situace jsou typizované
jakbysmet. Od honiček, kopanců a dortových
bitev přes dojemné polibky, svatby a falešná
objetí po úvodní či závěrečné titulky s krátkými „filmovými“ sekvencemi…
Jihlavským jde myslím „o něco
jiného“, možná méně ambiciózního, ale stejně podstatného – o nalezení a ozkoušení (si)
radostnosti a naivity prvotních filmových
grotesek a o poukázání na to, že tento humor
je stále funkční. Že nešlo jen o konkrétní dobu,
již s jedinečnou nadsázkou Sennetovi komici
zachycovali a parodovali, ale že současně
zobrazovali lidské typy a situace, jež jsou
a byly vždy: outsider versus autorita, láska
versus násilí a moc, humor versus tupost. Přes
Divadlo DeFactoMimo Jihlava / Martin Kolář: Groteska. Foto: Ivo Mičkal.
všechnu drsnost to byl obrovsky humánní
(až sentimentální) pohled na svět. Grotesky
rozesmávaly, rozradostňovaly a dojímaly, dávaly na chvíli zapomenout na okolní svět, byly
cestou do říše srandy a fantazie. A přesně to je
cílem – a podle všeho dovršeným cílem – této
inscenace. Jistě by se na ní dalo ledasco vylepšovat, zpřesňovat, herecky i dramaturgicky
dotahovat, jistě je v ní mnoho amatérismu
a jen určitého „rychlokvašného“ okouzlení.
Současně ale poučeného a v rámci stavu tohoto žánru u nás osvěžujícího. Jistě by předávaní
„falešní“ milenci ve valčíkové scéně měli být
odhazováni a odebíráni přesněji a rafinovaněji, jistě by bitka s dorty měla být důkladnější
a propracovanější, zrovna tak jako úlety a
odlety policajtských čepic, trestaneckého kapesníku či kufříku. Jistě by kostýmní převleky
mohly být nápaditější, stejně tak jako honičky
se „zatáčkami“ na jedné noze a či kolem lavičky, přeskoky z auta do auta (mimochodem
současné jihlavské značky JI... mi přišly jako
příjemný vtípek) a podobně. To už bychom se
ale bavili o profesionálním tvaru, na který často nedosáhnou ani Boris Hybner a jeho žáci.
Ti dokonce často nedosáhnou ani na to prvotní
– humor. A na ten Jihlavští dosáhli měrou vrchovatou. Budiž jim za to – v době oslav 50
let moderní české pantomimy – vzdán hold a
dík. A také za to, že po letech se z kolínské
přehlídky dostala na Hronov inscenace, již je
radost vidět. Vladimír Hulec
Teatro Plyšolíno Hradec Králové
Černý medvěd a želva:
Plyšový zajíc do lesa nepatří
Trieda základnej školy v Hronove.
Sektorová stena s policami, typický školský
nábytok. Na poličkách knižky, plyšový tygrík a chobotnica. V kúte sediaci gitarista
pri zvukovej aparatúre. Dva reflektory na
štendroch, na podlahe koberec a malinký
paravánik. Pred paravánkom zhruba dvadsať
plyšových hračiek rôznych veľkostí. Zajačikovia a králici, medvedíci, tučniak, psíček,
opička, dinosaurus, slon… O chvíľu sa ozve
klopanie na dvere a do priestoru vstúpi herečka – klaunka animujúca žabičku, nasledovaná
klaunom – hercom. Produkcia sa začína. Vo
svete plyšových zvieratok je všetko jasné a
jednoduché. Kamaráti si pomáhajú, čistia si
zuby a neberú drogy. Zajačik s králičkom a
myškou oslobodzujú medvedíka a padajú im
popri tom hlavičky.
Lenže rozprávka pre detičky sa postupne transformuje do života hercov. A divák
pomaly zisťuje, že ich život plný zvieratiek
vôbec nie je plyšový. Alebo je plyšový až príliš? Aktéri sa vracajú domov a riešia problémy
divadla i života. Pozerajú televíziu, vypínajú,
zapínajú. Ako ovládač im slúži plyšová hračka.
Vzniká manželský konflikt, paravánik sa stáva
neprekročitelnou hranicou. Obklopení hračkami dokážú komunikovať už len s nimi. Zdanlivo
nevinné a zábavné predmety sa postupne menia
v obludný svet zmarených ambícií. Manželova
výčitka pripomínajúca partnerke, že keby mala
deti, nemusela by pre nich hrať divadlo, zrazu
presmeruje vyústenie kratučkého príbehu až do
existencionálnej roviny.
Schopnosť hercov improvizovať,
vtipne napísaný text a úmerná dĺžka predstavenia slúžia Teatru Plyšolíno ku cti. Dobre
použitá hudobná zložka a autentická scénografia len podtrhuje príjemný dojem z inscenácie. Úder plyšákom síce nebolí, ale zasiahne
presne a na ľudsky citlivom mieste. A to deti i
dospelých. Ján Zavarský
Divadelní studio mladých
při Divadle Šumperk
Yasmina Reza: Obraz
/ … / Daná inscenace je založena na
přímočaré ilustraci textu a je v tomto smyslu
provedena přiměřenými prostředky, s vkusem
a odpovídajícím jevištním šarmem. Scéna
je řešena v duchu stylizovaného realismu a
v rámci dané divadelní konvence umožňuje
rychlé proměny prostředí. Herectví usiluje
v intencích textu o věrohodné předvádění
chování postav a ve vypjatých momentech
hledá oporu v poněkud všeobecném a nadbytečném psychologickém prožívání. Někde
se protagonisté nechali strhnout k předvádění
svých hereckých schopností, které bylo na
úkor smyslu rozehrané situace. Pro herecké
Divadlo DeFactoMimo Jihlava / Martin Kolář: Groteska. Foto: Ivo Mičkal.
ztvárnění daného textu by byla přiměřenější
větší míra nadhledu, bezprostřednější rozehrání situačních impulsů, větší konverzační
pohotovost i zřetelnější charakteristika postav.
Tato bravura konverzačního herectví je však
věcí dlouhodobější tradice a přímé zkušenosti,
která většinou chybí i na českých profesionálních scénách. Zvláště v první polovině byla
inscenace poněkud retardována „stmívačkami“ s nahranými komentáři a rytmus dialogů
ulpíval v monotónnosti. Posléze se však inscenátorům podařilo dosáhnout odpovídající
gradace a strhnout publikum. Představení bylo
odměněno bouřlivým potleskem, který znovu
potvrdil nebývalý komerční úspěch uvedené
hry. Obávám se však, že se při vší úctě k technické bravuře textu jedná především o mnoho
povyku pro bílý kus plátna. Jakub Korčák
/ … / Přesto je tu jeden velký – a podle mého názoru nepřekonatelný – problém. Hra
vypovídá o životních postojích, zkušenostech
a krizi vztahů tří přátel ve středních letech,
přičemž tato krize pramení z proměny mladíků
do mužů, kteří už mají za sebou své zisky i
prohry a také patřičné deziluze a prozření z nich
pramenící. Ale v šumperském představení hrají
tyto postavy pánové ve věku, na který Marek,
Boris a Ivan vzpomínají jako na idylické doby
jejich ještě bezproblémového přátelství. Kluci v
tomto věku ale mají jiný slovník, jiné modely
jednání, jiné způsoby, jak vést spor. Takže já
jim to, co o sobě říkají, až tak moc nevěřím.
V jejich inscenaci funguje hra spíše v rovině
vtipné situační komedie, která publikum nepochybně baví. Dotknout se i jejích méně zábavných a hořkých stránek je ale tak trochu nad
možnosti a síly představitelů. Nikoli náhodou
sklízí v inscenaci tohoto titulu již řadu let slávu
trojice Milan Lasica, Milan Kňažko a Marián
Labuda. A není to jen zásluhou jejich nepochybně větší zkušenosti herecké, ale především
životní. Radmila Hrdinová
DS Tábor
Carlo Goldoni: Vějíř
/ … / Dovedu si opravdu představit
Goldoniho příběh o několikrát darovaném,
Údivadlo – DS Vendelín Kopřivnice / Kolektiv DS: Nemůže může. Foto: Ivo Mičkal.
ztraceném a nalezeném vějíři, jakož o zamotaných milostných propletencích, jež
z toho vzniknou, zahraný jako nenáročnou
zábavnou letní produkci pod širým nebem,
barvitou, temperamentní a tak trochu kočovně šmíráckou. Jenže táborští divadelníci
– při vší upřímné snaze – nedokázali využít
jak dramatického potenciálu Goldoniho komedie, tak i možností představení pod širým
nebem.
Začnu od toho druhého: umístěním
produkce pod hladinu nikoli náhodou zvýšeného jeviště odsoudili inscenátoři herce
k tomu, že je sedící diváci (s výjimkou první
a možná i druhé řady) viděli stěží od ramen
nahoru, takže o tom, co se děje pod touto
úrovní, se mohli jen dohadovat. Mnozí to
řešili stěhováním z místa na místo, někteří
odchodem. Slibně vypadající konstrukce
byla využívána minimálně, nejvíce akcí se
odehrálo pod ní, na ploše o rozměrech tak
půldruhého metru na druhou, kde si herci
dost často úspěšně překáželi. Od představení
pod širým nebem, navíc hraným v bezprostřední blízkosti publika, očekávám, že
diváky zaznamená a osloví razantněji, než
když se hraje před publikem utopeným
v anonymitě tmy klasického kukátkového
divadelního sálu. K pokusu o interakci s publikem ovšem docházelo zcela výjimečně a
zdá se, že spíše z iniciativy a momentálního
nápadu jednotlivých herců, než plánovitě.
Představu o tom, jak se hraje Goldoniho komedie, omezil soubor na dvě hlavní kvality:
rychle a nahlas. Přičemž to nahlas nebylo
pohříchu doprovázeno náležitou technickou
kvalitou mluveného slova, zato stereotypně
používanou nahranou hudbou, takže mnoho
slov se cestou k divákům poztrácelo. Zvláště
když psi štěkali, děti se honily, vlak duněl,
pivo se prodávalo a vosy lítaly. A to vytoužené sluníčko píchalo diváky do očí. Takže
tento Goldoni byl pro všechny a pro nikoho
a je to škoda, protože soubor by na to heTiNa Ni Na Ni Jeugh-Theatre-School
Alkmaar, Holandsko
A. Peterse a S. van Hulst: Yaacob
Foto: Ivo Mičkal
DS Tábor
Carlo Goldoni: Vějíř
Foto: Ivo Mičkal
recky měl. Ale chtělo by to ještě dost práce.
Radmila Hrdinová
DS TiNA NI NA Ni Jeugd-Theater-School
Alkmaar, Holandsko
Ari Peterse a Susan van Hulst: Yaacob
/ … / Scéna polepená novinami s palandou a malou kuchyňkou, ve které mamka
vařila snídani, na mě zapůsobila příjemně
ponurým tajemnem. Představitelka matky rozehrála etudu vaření kaše a komické prostírání
na stůl, což se mi herecky velice líbilo, ale
trošku se to vleklo, že jsem uvažoval, jestli má
vůbec zapnutý sporák.
Postupně se přidala další dvě děvčata, o kterých se domnívám, že to byl syn a
dcera výše uvedené matky. Všechna tři děvčata se postupně exponovala specifickým stylizovaným charakterem, který si perfektně udržela po celou dobu představení. Všechna měla
čistý mimický projev. Občas protagonistky
předvedly lehčí klaunérie a ukázaly, že to také
ovládají. Obdivoval jsem timing jednotlivých
fragmentů a kladně hodnotím všechny gagy,
které se představením prolínaly. Avšak z hlediska rytmu bylo pro mě představení jako celek trošku pomalé. Ale protože jsem viděl již
více holandských pohledů na svět, bylo rychlé.
/ … / Michal Hecht
Útvar totálního divadla Vydrž! Praha
Tom Tamten: Venku!
Produkce souboru Vydrž! byla natolik krajní, experimentátorská až do myslitelně
nejzazších mezí (dalo by se i říci pokoušející až
k hranici neúnosnosti trpělivost diváka, možná
programově, možná z neznalosti a nezkušenosti
rezignující na divadelní jazyk), že by bylo možné označit ji jako antidivadelní, jako ne-divadlo.
Svou podstatou se vzpírá popisu, formulaci,
logicko-racionální interpretaci. Usiluje natolik
důsledně o vyvázání se ze všech divadelních
konvenci a je tak vypjatě antiaristotelovská
a prosta všech divadelních reforem, že jsem
se začala obávat, že pro mě jako recenzenta
nezbudou zcela žádné souřadnice, ze kterých
je možné tuto produkci pojmenovat. Ale
v průběhu „děje“ se zrodí kniha a rozpadne
jeden vztah. Existuje–li časová posloupnost, je
možný i příběh.
Za Marií, která píše knihu, chodí
zvláštní černí pánové. (Dole pod jevištěm mají
své nástroje, na které nic moc zvláštního nezahudou, ale hlavně se pochechtávají tomu, co se
děje na prknech nahoře.) Marie žije šťastně se
svým manželem. Marii terorizují mobiloví hajzlíci v mateřské školce, jejího muže terorizuje
šéf, který cosi prefabrikovaného vyrábí. Přístav
manželství se rozpadá. Marie ztvrdne – vlivem
černých pánů literátů a patrně i psaní románu.
Její muž ji začíná připadat banální. Marie zrodí
knihu a opustí muže. Obětí této konzumně- bohémské story (srážky dvou světů) se stává manžel Tomáš. Je ukřižován posměchem, potupně
vystaven na piedestalu konvence - televizi.
Netuším, zda pytlíky od hamburgrů a americká
vlajka měli znamenat zhanobení oběti nebo ji
pouze „pojmenovat ošacením“. V příběhu Marie a Tomáše se střetnou „dvě civilizace“ a ten
příběh je vyprávěn sice divadelně velmi neuměle, nešikovně, insitně, ale nikoli hloupě.
Přiznám se, že nad mnohým v této
inscenaci jsem byla zmatena, chápala jsem i
že mnoho diváků odešlo. Přesto ve mně tato
na jevišti odehrávající se událost (konvenční
termín inscenace je skutečně nevhodný, protože o in–scenovaní, vědomého vkládání do
prostoru, nemůže být řeč) byla sympatická,
poutala mě. Měla v sobě totiž něco podstatného pro divadlo a tvorbu vůbec, puzení něco
sdělit, vyslovit se, konfrontovat se světem.
Byla to produkce zneklidňující, provokující.
/ ... / Daria Ullrichová
Soubor Pachýř Pačejoff Plzeň
Konrád Bužle:
Veselé příhody Pachýře a Chroše
Málokedy sa stáva, že čas, ktorý je
potrebný na prečítanie recenzie je identický s ča-
Útvar totálního divadla
Vydrž! Praha
Tom Tamten: Venku!
Foto: Milan Strotzer
Pachýř Pačejoff Plzeň / Konrád Bužle: Veselé příhody
Pachýře a Chroše. Foto: Ivo Mičkal.
som trvania predstavenia. V divadelnej terminológii sa na túto ojedinelú časovú zhodu používa
termín jednota času percepcie a reflexie. Súbor
Pachýř Pačejoff z Plzne uviedol na hronovskom
festivale dávno zabudnutú hru pre dve marionety
a moderátora od známeho posteuklidovského
autora Konráda Bužleho. Bužle mal to nešťastie,
že písal v českom jazyku a tak sa jeho stereometrické divadlo (predchodca Schlemerovho
Triadického baletu) nestalo dostatočne populárnym. Jeho priekopnícke minimalistické kontexty
– guľa a kocka ako marioneta – sa začínajú až
v súčasnej dobe dostatočne výrazne presadzovať.
Toľko k vzniku a dobovým súvislostiam diela.
V predvedenej inscenácii treba oceniť dostatočnú vernosť autorovi, presahujúcu
skoro až do rozmerov sebeidentifikácie. Stávame sa svedkami ojedinelého javu, pri ktorom
dochádza k splynutiu interpreta s autorom.
Jedná sa o akýsi zvláštny druh reinkarnačného
divadla, kde výrazy tvárí v publiku sú totožné
s mimikou hlavných aktérov a naopak. Jedinou
nemennou konštantou zostávajú základné geometrické tvary – kocka a guľa, ktoré sa postupne
svojou statičnosťou menia na objekty geometrie
euklidovskej. Aktéri nedostatočne využívajú
atribúty posteuklidovskej geometrie, jako je
krížové vahadlo a elastické šnúrky, čím sa stáva,
že posolstvo, ktoré obsahujú objekty, postupne
stráca význam.
DS Ztracená existence Praha / Alexandr Guha: Dentální rapsódie. Foto: M. Strotzer.
Čo sa na predstavení dá oceniť, je
práca s tmou, ale práca s pauzou a prestávkou
bola nedostatečne zvládnutá. Celkove môžem
skonštatovať, že nasmerovanie súboru na toto
posteuklidovské divadlo s minimalistickými
aktualizáciami, je správnou cestou. Je ovšem
ťažké uvažovať o prenose tohoto výsostne experimentálného prúdu z oblasti amatérského
divadla na profesionálne scény. Preto je možné súhlasit s motom autorov i aktérov uverejneným v bulletine hronovskej prehliadky:
„Divadlo je alfou a omegou našich životů…
stejně jako cokoliv jiného.“ Ján Zavarský
DS Ztracená existence Praha
Alexandr Guha: Dentální rapsódie
/ … / Středobodem veškerého dění
je ústní dutina, resp. spodní zubní část a její
životní peripetie. Tento ústřední nápad, zavánějící až prvkem ozvláštnění, není vůbec
špatný a dává možnosti řady originálních a
vtipných sdělení, gagů a nečekaných spojení.
To vše propojeno známými hudebními hity a
pohybovými kreacemi dalo vcelku příjemný
odpolední koktejl, u kterého však zůstalo.
Nápady časem ztrácely půvab originality a
jejich prezentace zaváněly známým úslovím
„ber kde ber“, jako např. opakující se spojení
„Mám toho po zuby“, krk – krček apod. Příjemný výstup se žvýkačkou záhy vystřídalo
poměrně nevynalézavé číslo s párátkem či
vtip postrádající čištění zubů. Je škoda, že
inscenace se jako celek neubírala cestou, která
byla naznačena např. v situaci kolem orálního
sexu, jež zaváněla až allenovskou poetikou.
Naopak situace v zubní ordinaci a následný
souboj Řezáka s Kazem patřily, dle mého názoru, k nejslabším místům a neuškodila by jim
alespoň špetka vynalézavosti a původnosti.
Přesto jsme byli svědky příjemné a úsměvné
inscenace, která nepostrádala vkus a mnohé
potěšila. / … / Milan Schejbal
Černí šviháci Kostelec nad Orlicí
Josef Tejkl: Bílí andělé pijí tesavelu
/ … / Hra o postupně se upíjející
fotbalové jedenáctce, která je kompletní až ve
chvíli, kdy všichni leží „tam za lajnou“ zmoženi
trenérovou hruškovicí, začíná anekdotickou
situací vlastenecké výměny francouzských lahůdek za poctivý český alkohol a pokračuje líčením problémů domácího mančaftu, při nichž
je hojně a jazykově vtipně využíváno fotbalové
hantýrky. Jenže to je asi tak vše. Hra se záhy
začne potácet na místě ve stereotypu tématu, jež
lze shrnout do Džezikovy věty: „Kdo nechlastá,
ten se nevykope.“ A jediným divadelním „ozvláštněním“ inscenace je neustálé režisérovo
lamentování nad nepřítomnými herci, kteří mu
kazí generálku, a přidělování jejich rolí stále se
zmenšujícímu okruhu těch, kteří se ještě udrží
na nohou. Nic moc nového na scénu nepřinese
ve druhé polovině ani ženský element, představovaný chlapy, ostatně je to moment problematický, když do čistě pánské sestavy vpustí
předtím režisér zaskakující nápovědku Daškovou – a taky z faktu ženy hrající muže nedokáže
nic vytěžit. Stejně tak „dámský“ striptýz do
pánských trenek s namalovaným ženským pohlavím vzbuzuje daleko víc trapnosti než veselí,
podobně jako stereotypně přehrávaná homosexualita „režiséra“, která má zjevně pouze odlišit
postavu režiséra od ostatních představovaných
fotbalistů, na což by stačila trika se jmény,
dokonce i bez šály by se obešel. Zpočátku mě
zaujal hudební plán inscenace, v němž lze vysledovat jistou snahu po kontrastu, poetizaci a
pointování (využívání hudby od jazzu přes folklór dokonce až k Händelovu Mesiáši), ale i ten
s postupem inscenace zlevnil na stále častější
citaci pouze fotbalových popěvků.
Černí šviháci chtějí provokovat. Vyžadují diváky otrlé, milovníky černého smíchu,
nikoli publikum salónní. To je v pořádku. Provokace je mi sympatická, méně už však stereotyp a vulgarita, které nudí. Ale pro objektivitu
zaznamenávám, že kromě diváků, kteří během
představení odešli, našlo se i dost těch, kteří se
zjevně docela bavili. Radmila Hrdinová
/ … / Citlivější či empatické duše
jistě i z toho tvaru vyčtou autorův existenciální smutek a hořkost, možná až zoufalství
z nicotnosti života a lidských vztahů, divadelně (tedy s nějakým nábojem, strukturovaností
a rafinovaností) je předat se však Tejklovi a
DS Láhor/Soundsystem Hranice / Kolektiv DS: 100 procent alibi. Foto: Ivo Mičkal.
jeho hercům nedaří. Inscenované drsné „události“ (umírání, pití humusu z akvária apod.) a
hospodské řeči nejspodnějšího kalibru působí
křečovitě a násilně, autorsky, režijně i herecky
bezradně. Tak jako celek. Tesavela zkrátka
není fernet. / … /. Vladimír Hulec
Malá scéna Zlín
Martin Sherman: Když tančila…
/ … / S podobnými texty se nedá dělat
o moc víc, než je více méně zahrát tak, jak je autor napsal a spoléhat přitom na vkus, inteligenci
i herecký um představitelů, že nepropadnou
sentimentu úplně. Protože sentiment není vyjádřením pocitů, jak se v textu praví. Tuším, že to
byl Jan Werich, který kdesi přišel s přiléhavou
definicí, že sentiment je vulgarizací smutku.
Překonat nástrahy Shermanova textu
se zlínskému souboru /…/ vskutku nepodařilo.
Jejich herecká i lidská nezkušenost daná i jejich věkem nedostatky hry spíše zdůraznila. A
tak jsem opravdu nevěřila Isadoře její smutek
nad ztrátou dětí, to už spíš rozhořčení z rozmělňování jejího uměleckého odkazu, ani Sergejovi jeho vášnivé i opilecké výstupy, které
se zvrhávaly v nechtěnou karikaturu, Mary její
emancipovanou rozvernost a tak bych mohla
pokračovat. Výjimka potvrzuje pravidlo a tou
pro mne byla Hana Belzer Renaty Švrčkové,
která si uchovala při vší strohosti a upjatosti
výrazu jistou tajuplnost a hereckou celistvost.
Nevyčítám souboru, že na Shermanově melodramatu ztroskotal. Ostatně se to
stalo i některým profesionálům. Co ale kladu
na jejich účet, je naprosto nedostatečná kvalita
jevištní mluvy (polykání slabik i celých vět u
představitelky titulní role, ale i u jiných) a především ostudná ruština představitele Jesenina
Marcela Kotíka. Když už si soubor zvolil překlad Alice Nellis, který pracuje s pasážemi v
cizích jazycích, tak jim měl věnovat větší péči.
Hrát ruského básníka v tak příšerné ruštině je
urážlivé. / ... / Radmila Hrdinová
DS Scéna Kralupy nad Vltavou
Tracy Letts: Zabiják Joe
Inscenovat hru Tracyho Lettse Killer Joe (Zabiják Joe) z roku 1993 není vůbec
Malá scéna Zlín / Martin Sherman: Když tančila... Foto: Ivo Mičkal.
snadné. Autor je herec, člen chicagského
souboru Steppenwolf Theatre, a toto je jeho
prvotina. Napsal ji, když mu bylo dvacet osm
let a premiéru měla v Chicagu. V Americe
zprvu příliš neuspěla (dodnes se tam uvádějí
spíš jeho další hry Bug z roku 1996 a Man
from Nebraska – ta se v roce 2003 dostala do
finálových nominací na Pulitzerovu cenu za
drama), ale její uvedení na Edinburghském
festivalu a udělení ceny Edinburgh Fringe
Award ji katapultovalo do Londýna a odtud
do Evropy. U nás ji záhy přeložil Josef Josek, ale několik režisérů ji odmítlo, neboť
si s ní nevěděli rady. Teprve Michal Lang
objevil klíč, kterým tuto hru u nás interpretovat – černou grotesku a expresivní herectví
/…/ Nevím, zda Michaela Kuptíková viděla
některé z profesionálních uvedení této hry u
nás, rozhodně ale jimi není ovlivněná. Její inscenování totiž přesně odráží to, čeho se čeští
režiséři obávali. Čte hru jako víceméně sociální drama z prostředí problematické rodiny.
Herci jsou vedeni v podstatě k realistickému
herectví, příběh je podáván lineárně, bez ostrých střihů a proměn, jako by se mohl takto
skutečně stát. Komiks, horor, coolness intimitu v něm nehledá a pokud tam jsou, objeví
se tam jen mimoděk. Tím se vytrácí rytmus,
drsnost i šílenství, jež jsou hlavními nosnými
prvky Lettsova textu. Právě proto, že je herec,
nabízí hra přemíru hereckých možností. Právě proto, že je Američan, najdeme v ní mnoho odkazů na americkou pop-kulturu. /…/
Režisérka je opomíjí zcela, čehož dokladem
jsou mj. plakáty neamerických kapel, které
ostatně těžko mohou charakterizovat prostředí Smithovy rodiny. Otcovo neustálé sledování televize by mohlo být funkční, kdyby divák
zřetelně neviděl a dokonce i neslyšel, že na
puštěné obrazovce je jen zrnění. To by musel
být hodně zkouřenej tatík, kdyby takový obraz sledoval! Nepíšu to proto, abych se ušklíbl nad scénickou neobratností, ale spíš jako
doklad, že tvůrci o formě ani prostředí příliš
nepřemýšleli. Zkusili si svými hereckými a
inscenačními možnostmi náročný současný
text. Pohořeli, to se stává. Kardinální otázkou
nejen k této inscenaci pro mě zůstává to, co
jsem napsal či si myslím i o několika dalších
na letošním JH (Obraz, Když tančila…). Má
smysl, aby se amatéři měřili s profesionály?
Otázka míří na dramaturgy. U Zabijáka mě
aspoň smiřuje, že jde o dramatiku u nás i ve
světě aktuální a nekomerční (byť úspěšnou).
Vladimír Hulec
Malá scéna Zlín
Martin Sherman:
Když tančila...
Foto: Ivo Mičkal
DS LÁHOR/ Soundsystém Hranice
Kolektiv souboru:100 procent alibi
/ … / Estetikou a etikou současnosti
se stává reality- show. Tváří se býti autentickou zprávou, záznamem skutečnosti, ale
je vědomou, pochopitelně komerčně (nebo
obecněji řečeno úspěchem) motivovanou
manipulací. Uspokojuje, ve slušné společnosti
tabuizované, voyerství.
Improvizace je metodou jednak
pedagogickou, jednak tvůrčím principem.
Jako pedagogický princip tvůrčí schopnosti
individua kultivuje, jako tvůrčí princip (a to
je výhoda i nebezpečí) individualitu odhaluje,
demaskuje. Improvizace je riskantní, ale proto
i lákává, poutavá, nekonvenční, „experimentální“. (Přiznávám, že jsem byla jistou dobu
produkcí zaujata, než jsem si uvědomila, že
není použitá jako princip tvorby umožňující
objevovat nečekané, že je pouze využita její
vnějšková atraktivita, vytváření zdání autentičnosti. Reality show.) Improvizace vyžaduje
a daří se pouze silným osobnostem. Mám
závažné pochybnosti, touto produkcí posílené, lze-li ji provozovat jako tvůrčí princip
ve větším kolektivu (jako pedagogický nebo
terapeutický princip jistě ano). Obávám se, že
větší komunita, vygeneruje vždy svého vůdce,
guru, který stmelí různorodé jedince v sektu
jednotného názoru. Hra na improvizaci jako
metoda manipulace.
Ale třeba se jen bráním poznaní, akceptovaní skutečnosti, že více lidí najednou by
mohlo artikulovat (ve všech možných významech, od pronášení slova po způsob přemýšlení) tak vulgárně. Daria Ullrichová
Černí šviháci Kostelec n. Orl. / J. Tejkl: Bílí andělé pijí tesavelu. Foto: Ivo Mičkal.
Výběr z recenzí uveřejněných
ve Zpravodajích JH 2006
připravila Marie Poesová.
DS Scéna Kralupy nad Vltavou / Tracy Letts: Zabiják Joe. Foto: Ivo Mičkal.
LZE STRÁVIT
KRÁSNĚJI ČÁST LÉTA
NEŽ V KLUBU
(NEJEN) MLADÝCH
DIVADELNÍKŮ?
76. Jiráskův Hronov a s ním i Klub (nejen) mladých divadelníků je nenávratně za námi, ale díky informacím z letošního Zpravodaje
JH se můžete dozvědět o všech seminářích trochu více i na stránkách AS.
Nabízíme vám malé nahlédnutí do K(n)MD skrze názory, dojmy, důvody
a zážitky samotných účastníků. Většina seminářů se pro velký úspěch
stále do Hronova vrací a to i se stejnými lektory. Na 76. JH v rámci
K(n)MD proběhlo včetně tzv. malého PC celkem 15 seminářů, do nichž
přijelo 271 zájemců . Navíc tu byl pro všechny PC (Problémový club)
s průměrnou návštěvou 73 posluchačů a rozborový seminář SČDO se17
kmenovými frekventanty. Složení seminaristů na letošním Jiráskově
Hronově bylo 2:1 ve prospěch žen, 55% tvořili seminaristé ve věku 1824 let a nejstaršímu účastníkovi letošních divadelních dílen bylo 73 let.
A v jakých tedy skupinách – seminářích a dílnách letos Klub
(nejen) mladých divadelníků, PC a rozborový seminář pracovaly?
Stručně prosím…
(v ZUŠ) bych chtěla znát alespoň základní věci, aby si člověk nenaběhl
a aby nikomu neublížil.
Zajímám se o to proto, že jsem sám napsal nějaké hry, které
hrajeme. Mnohdy šlo třeba o dramatizace určitých námětů nebo adaptace známých her. Protože hrajeme pro děti, a ty jsou pokaždé jiné, je
třeba texty vždycky upravit. Tak abychom věděli, co se s tím dá a nedá
dělat.
Máme vlastní divadlo. A proto chci, když budeme vybírat
hry, aby člověk věděl, jakým způsobem si zajistit, aby to bylo legální.
Abychom nedělali nějaké průšvihy. Když to dílo někdo vytvořil, měl by
za to dostat peníze, jaké si zaslouží.
Já tu jsem kvůli škole. Budu teď maturovat a máme tam i
otázky z oblasti práva. Tak kdybych náhodou dostala otázku o autorském právu, bude se mi to hodit.
A jako Autorské právo
Lektoři: Mgr. Petr Christov, Ph.D., divadelní agent DILIA,
Mgr. Lukáš Matásek, vedoucí divadelního oddělení DILIA, MgA. Martina Schlegelová, divadelní agentka DILIA:
„Jsou to informace, které se mohou hodit jak amatérům, tak
profesionálům z obou stran – jako uživatelům děl nebo jejich autorům.
Snažili jsme se koncipovat základní informace o tom, co jim může poskytnout agentura, která se stará o autorská práva. Jak agentura funguje, jakou má strukturu, jaké služby může poskytnout, co všechno může
nabídnout. A samozřejmě hlavní část semináře se zabývala autorským
právem, autorskoprávními náležitostmi.
Seminaristé: Uvědomila jsem si, že i když děláme, že autorskoprávní vztahy neexistují, příliš o nich nevím. A pro naši práci
Lektor: Prof. Mgr. František Laurin, režisér, pedagog Státní
konzervatoře v Praze, mnohaletý lektor a porotce amatérského divadla:
Účastníci se seznámili tak říkajíc na vlastním těle a na konkrétním materiálu divadelních představení se základy divadelní práce.
Zvláštní pozornost byla věnována základním divadelním principům,
stavebním kamenům inscenace a užití výrazových scénických a hereckých prostředků.
Seminaristé: Hlavně se teď otrkáváme a nacházíme každý v
sobě bariéru, kterou postupně odstraňujme. To se myslím daří. Nejdřív
jsme byli všichni takoví stydliví, a tohle hrozně pomáhá.
První den jsme na tom byli všichni stejně. Vůbec jsme se
vzájemně neznali. A naše seznamování nebylo to tradiční „Dobrý
den, já jsem ta a ta, přijela jsem proto a proto...“. Dělali jsme cvičení,
Pohled do semináře ABC (jako Abeceda) prof. Mgr. Františka Laurina (vpravo). Foto:
Ivo Mičkal.
Pohled do objektivu ze semináře C (jako Cesty) doc. Mgr. Iriny Ulrychové (uprostřed).
Foto: Ivo Mičkal.
ABC jako Abeceda
ze kterých jsem až měla husí kůži. Poznávali jsme se navzájem. Za tři
čtvrtě hodiny jsme věděli, jaké má kdo oči, jaké má rysy ve tváři, jaké
má vrásky. A až úplně nakonec celého dne jsme se dozvěděli, jak se
kdo jmenuje.
C jako Cesty
Lektorka: Doc. Mgr. Irina Ulrychová, dramaturgyně, docentka katedry výchovné dramatiky DAMU Praha, ale také učitelka
LDO ZUŠ v Brandýse n. L., lektorka seminářů:
Seminář byl zaměřený na úvodní fázi procesu inscenační tvorby, na bohatou škálu dramaticko-výchovných metod jako prostředků vedoucích k prozkoumání toho, co zvolený dramatický nebo prozaický text
nabízí, ať už se to týká tématu, postav nebo problémů a konfliktů.
Seminaristé: Nejdůležitější je princip hravosti. Je stará
známá pravda – kdo si hraje, nezlobí. Zkoušíme si techniky, jak princip převést do formy hry. Očekávala jsem, že to bude „dramaťák pro
H jako Herectví
Lektor: Mgr. Aleš Bergman, Ph.D., divadelní vědec, režisér
a pedagog JAMU Brno a DAMU Praha:
Základy herecké práce a „ruská herecká škola“. Seminář
vycházel z práce zakladatele moderní herecké pedagogiky Konstantina Sergejeviče Stanislavského a jeho žáků Jevgenije Bagrationoviče
Vachtangova, Michaila Čechova a Vsevoloda Emiljeviče Mejercholda.
Účastníci semináře měli možnost nahlédnout do problematiky herecké
„psychotechniky“, „metody fyzických jednání“…
Seminaristé: Jela jsem s očekáváním, že zde bude jen teorie.
Jsem tady poprvé, ale dost pozitivně mě to překvapilo a předčilo to všechna
má očekávání. Už za malou chvíli mě to hodně emocionálně vzalo. Měla
jsem sice co dělat, abych udržela pozornost, ale vážně mě to dostalo!
Seminář mé očekávání splňuje, slibuji si od toho, že zvládnu
ovládat své emoce a naučím se je vkládat do postav, které mám ztvárnit.
Dostávám tady spoustu impulsů a informací k tomu, abych v tom dokázal pokračovat i samostatně.
Původně jsem se hlásil do Emka,
jenomže to Emko jsem napsal trochu jako
Háčko a tak jsem v Háčku, z čehož jsem byl
zklamaný, ale možná to bude šťastná shoda náhod, to uvidím až v budoucnosti. Chytla mne
dnes teorie o ruském herectví více, než praxe s
hůlkami, ale asi proto, že mi to nešlo. Já jsem
teoretik, zajímá mě dramaturgie.
HT jako Herecký trénink
Lektor: Remco de Vries, režisér,
herec a divadelní pedagog z Holandska. Je vedoucím a režisérem holandského divadelního
souboru Dutch Dog:
Seminář DRH (jako Dramaturgie-Režie-Herectví) Marie Kotisové
a Mgr. Vladimíra Zajíce
právě na place.
Foto: Ivo Mičkal.
Pohled z bezpečné vzdálenosti na počínání semináře H (jako Herectví) Mgr. Aleše
Bergmana, Ph.D. Foto: Ivo Mičkal.
pančelky dramaťáku“. V podstatě to tak je, ale
protože jsem jedna z nich, tak mě to baví.
Je zajímavé, že jeden kratičký příběh
se dá rozvést do mnoha her a cvičení, mnohdy
vyústí v takový konec, který nás překvapí. A
navíc: Irina je velice charismatický člověk,
který tomu dá úžasnou formu. Myslím, že
jsme spokojeni, že jsme tady. Je to parádní a
něco nám to opravdu dá. Čekala jsem něco jiného a teď jsem příjemně
překvapena.
DRH jako Dramaturgie – Režie – Herectví
Lektoři: Marie Kotisová, režisérka a Mgr. Vladimír Zajíc,
dramaturg:
Seminaristé z DRHu se praktickou formou seznámili s celým
procesem, na němž stojí představení. Pracovali na konkrétním textu.
Součástí byly také cvičné herecké etudy.
Seminaristé: Jsem tady poprvé a myslím, že je nás takových
většina. Přihlásila jsem se, protože mě zaujala nabídka té komplexnosti.
Zajímá mě dramaturgie a režie, protože jsem to nikdy nedělala. Jsem
ochotna poslouchat i teorii, ale i podívat se, jak se to dělá.
Myslím, že člověka láká především to propojení několika složek. Každý by chtěl čuchnout k něčemu, alespoň trošku. Ale herectví
je takové nejjednodušší, člověk nemusí nic umět a režisér ho k tomu
navede (když to zlehčím). Líbí se mi, že každý má možnost podílet se
na všem.
Věnovali se herecké práci z hlediska možností komunikace,
daných člověku takříkajíc od přírody. Především tzv. řeči těla, ale také
prostředky akustickými včetně mluveného slova, a to v jejich vzájemné
interakci. Každý den byl věnován prostor upevňování fyzické kondice a
soustředění. A to všechno pouze v anglickém jazyce.
Seminaristé: Pracuji jako programátor, hraji v amatérském
souboru a na Hronově už jsem několikrát byl. Do kursu jsem se přihlásil proto, že chci poznat něco nového, a domnívám se, že k setkání se
zahraničním lektorem už nebudu mít třeba šanci.
Rodačka z USA, učitelka angličtiny na olomoucké univerzitě:
Poprvé jsem byla loni na Hronově jako host, letos jsem si chtěla zkusit
seminář. A nejjednodušší byl ten, kde se komunikuje anglicky. Mým
koníčkem je pohyb a tanec.
I jako Iniciace mluvy
Lektor: Mgr. Jaroslav Kodeš, režisér Českého rozhlasu v
Praze a amatérského divadelního souboru Tyl Rakovník:
Dýcháte správně a efektivně? Potřebujete umět promluvit
nahlas, a přitom nenamáhat hlasivky? A co tvoření a spojování hlásek?
Jak jste na tom s artikulací? Chcete se dozvědět něco o zvukové stránce
souvislé řeči… tak to jste měli být právě letos na semináři I.
Seminaristé: Snažíme se naučit pořádně mluvit – cvičíme např.
výslovnost samohlásek, zvýraznění rytmu ve větě, abychom dávali důraz
na slabiky tam, kde má být. A odnaučujeme se různé chyby, které máme v
mluvě. Učíme se správně dýchat, což je základ pro správné vyslovování a
součástí semináře jsou také rozbory představení z minulého dne.
Přihlásila jsem se do semináře hlavně kvůli Jardovi, protože
jsem u něj chtěla být. Také mi vyhovuje, že je to spíše neherecký seminář, a líbí se mi, že Jarda se nám věnuje individuálně a zvlášť nám říká,
co děláme špatně, a to je podle mě hodně přínosné.
V semináři jsem proto, že neumím mluvit. Byl jsem sem vyslán naším divadlem. Říkali mi, že mluvím jako prase. Loni jsem byl u
Michala Hechta a tam to bylo stále v pohybu, což mám rád. Tady trošku
trpím tím, že se stále sedí a mluví. Jinak se mi tady líbí.
Snímek ze závěrečné předváděčky dílny HT (jako Herecký trénink), kterou vedl holandský
režisér a divadelní pedagog Remco de Vries. Foto: Ivo Mičkal.
zřetelně, aby mi rozuměli i starší lidé. Očekávala jsem od semináře sice
trošičku něco jiného, ale dokázala jsem se v něm vybičovat k práci.
Přihlásil jsem se na jevištní řeč na paní Szymikovou, ale „záskok“ mi vůbec nevadí. Paní Bendová z nás na začátku byla asi trochu
nervózní, ale pak už to bylo dobré. Pod jevištní řečí jsem si představoval
trochu něco jiného, chtěl jsem jen kultivovat svou mluvu a myslím si,
že hodně lidí sem jelo jen kvůli tomu. Seminář, ale nabízí i trochu víc,
je veden hodně do herectví, etud - na úkor jevištní řeči. Mně osobně to
nevadí, protože si s divadlem hraji, ale mám pocit, že spousta lidí nemá
s herectvím žádnou zkušenost a trochu se toho bojí.
KPR jako Kurz praktické režie
Lektorka: MgA. Michaela Bendová, pedagožka hlasové
a mluvní výchovy KALD DAMU v Praze. (Seminář měla vést paní
Regina Szymiková, ale z rodinných důvodů se letošního JH nemohla
zúčastnit, děkujeme tímto paní Bendové za to, jak bravurně se zhostila
role náhradníka.):
Seminaristé neutekli praktickým dechovým, artikulačním,
hlasovým a rezonančním cvičením. Ta byla spojována s tělovým cítěním, pohybem v prostoru, s partnerským kontaktem a vzájemným
posloucháním se.
Seminaristé: Chodím na zdravotní školu v Českých Budějovicích a jsem tu hlavně proto, abych s pacienty dokázala mluvit
Lektorka: Daniela Fischerová, spisovatelka, dramatička,
psycholožka, pedagožka nonverbální komunikace:
Šesté řádné soustředění posluchačů dlouhodobého vzdělávacího projektu, který byl zahájen při Krakonošově divadelním podzimu
v roce 2003, poodkrylo roušku tajné řeči lidského těla. Bylo hodně příležitostí dozvědět se mnoho zajímavého o významu naší mimiky, postojů
a gest vědomých i nevědomých.
Seminaristé: Jsem nadmíru spokojen. Dá mi to hodně, hlavně do osobního života. Je to jedna velká meditace! Paní Daniela je vynikající ženská! Chodit na její kurz je zážitek, protože dá člověku hodně.
Věnuji se dramatické výchově a seminář pro mě hodně znamená a líbí se mi moc! Ale myslím, že se dozvídáme věci důležité pro
každého – o mezilidské komunikaci, o divadle. Přístup paní Daniely
je úžasný. Hodně teoretických věcí jsem věděla z literatury, ale ona je
Nahlédnutí do Kurzu praktické režie, který měl na programu nonverbální komunikaci s
lektorkou Danielou Fischerovou (uprostřed). Foto: Ivo Mičkal.
Pohled do dílny tvůrčího psaní, kterou vedl pod názvem M (jako Mýty) francouzsky píšící
dramatik konžského původu Caya Makhélé. Foto: Ivo Mičkal.
J jako Jevištní řeč
Dobré mluvě pro jeviště i život vyučoval Mgr. Jaroslav Kodeš (s rukama za zády) v
semináři I (jako Iniciace mluvy). Foto: Ivo Mičkal.
Mluvnímu projevu byl věnován také seminář J ( jako Jevištní řeč), jehož vedení se ujala
Michaela Bendová (uprostřed). Foto: Ivo Mičkal.
propojuje cvičením, bere v potaz naše únavy a „vlny“. Objevujeme to,
co člověk cítí, ale neví o tom, nebo to nemá pojmenované.
Dodal bych obecnější poznámku, že KoPR jako takový je
úžasný seminář, i vzhledem k tomu, že je na víc let. Sešla se tam geniální parta lidí. Letos poprvé mně začíná docházet, že to za chvíli bude
končit. Myslím na to strašně nerad…
jak se dají využít mýty při dělání
divadla.
M jako Mýty
Lektor: Caya Makhélé, francouzsky píšící spisovatel a dramatik afrického původu, narozený v Kongu, od r. 1983 žijící v Paříži.
Tlumočnicí dílny byla MUDr. Mgr. Kateřina Urbancová a asistentkou
- zapisovatelkou Mgr. Lucie Němečková:
Poprvé byla na JH zařazena dílna tvůrčího psaní, určena
všem, kdo se zabývají tvorbou textových předloh určených k divadelnímu provedení, psaním divadelních her a scénářů či dramatizacemi
literárních předloh. V teoretickém úvodu dílny se účastníci věnovali
africké a evropské mytologii a jejich srovnání. Poté se pracovalo na
domýšlení pokračování hry s otevřeným koncem (C. Makhélé: Bajka o
lásce, pekle a márnici).
Seminaristé: Přihlásil jsem se cíleně, dělám dramaturgii v souboru. Protože mám nedostatek pohádek, chtěl jsem vědět, jak se taková
pohádka vytváří, jak udělat z dialogů hru, zkrátka získat takový mustr a
zjistit, co ta práce obnáší. Trošku jsem se připravil, přečetl si knihu o tvůrčím psaní. Je dobré například vědět, že někdy platí až desátá verze.
Nejsem tu kvůli tvůrčímu psaní, ale kvůli textu - zajímalo
mě dozvědět se o něm víc. Navíc mě zajímala osoba autora. A taky to,
P jako Prostor
Lektor: Tomáš Žižka,
scénograf, pedagog scénografie
na KALD DAMU v Praze, režisér
a pedagog, iniciátor a realizátor
projektů site specific, člen OS MAMAPAPA:
Tvůrčí dílna z rodu neobvyklých divadelních disciplín byla
orientovaná záměrně do netradičních prostor a souvislostí. Zaměřila se
na prostory, které jsou nepominutelné vlastní historií, energií a atmosférou, a v nichž je tak možné vystopovat osobité divadelní principy a
přístupy k nim. Projekty site specific mohou přímo provokovat společnost k sebereflexi.
Seminaristé: V semináři P jsem proto, abych zjistil, jak nehrát V prostoru, ale S prostorem. Zjišťuji, že Tomáš má výborné zkušenosti a dokáže velmi dobře učit se dívat, takže mi otvírá oči.
Seminář jsem si vybrala, protože mě nejvíc zaujala anotace.
Říkala jsem si, že by to pro mě mohlo být zajímavé, že bych Hronov
mohla poznat jinak než ve školních třídách. Předpokládala jsem se, že
se vydáme do uliček, zákoutí a očekávání se splnilo, jsem moc spokojená.
Očima Tomáše Žižky nacházím prasklinky a puklinky v betonu svojí zkostnatělé představivosti.
R jako Rituál
Z práce dílny P (jako Prostor) Tomáše Žižky, zabývající se projekty site specific - souhrou
s příběhem prostoru. Foto: Ivo Mičkal.
Lektor: Michal Hecht, mim, režisér a pedagog NÄTY v
Tampere, DAMU v Praze a lektor divadelních dílen v USA i jinde.
Asistenty lektora byli Miroslav a Štěpánka Elgrovi:
Účastníci se tentokrát seznámili se cvičeními zaměřenými
na rozšíření smyslového vnímání, sebe sama a partnerů na jevišti.
Sbližování se, stmelování skupiny, vytváření čehosi, co lze označit jako
jednotné myšlení. Nešlo o klasické divadlo, ale happening, kde herci
odkryli své vnitřní pocity a představy, které spojili v jeden celek.
Seminaristé: Já jsem o Michalovi slyšela, že vede moc hezky
semináře, proto jsem se přihlásila. Příliš hýbat se neumím, tak jsem si
řekla, že to zkusím. A musím říct, že i přesto, že těžko přijímám nové
lidi, tak k nám Michal přistupuje s velkým citem a já začínám vnímat
ucelenou skupinu, do které patřím.
Byla jsem u Michala před pěti lety v semináři úplně náhodou
a moc se mi tam líbilo, a tak jsem k němu chtěla znovu. Přijela jsem
kvůli pohybu. Od malička jsem tančila, takže k pohybu mám blízko, ale
zase to bude trochu něco jiného tou akrobacií. Taky se trochu fyzicky
unavím. Je tu bezvadná skupina lidí.
S jako Situace
Lektor: Mgr. Milan Schejbal, dramaturg a režisér a pedagog
DAMU Praha. Asistentka: Mgr. Denisa Nová, herečka:
Dramatická situace je pojem skloňovaný ve všech hodnoceních inscenací a rozborových seminářích. Není divu. Je to článek
stavby divadelní inscenace z prvořadých. Respektive, když už je pojem
zjevně jasný, nebývá samozřejmou schopností realizovat jej v praxi
na jevišti.
Seminaristé: V semináři Es se mi daří výtečně, nejsem tady
poprvé. Myslím, že poznávat tajemství tak krásné věci jako je divadlo,
pod vedením tak kvalitních, inteligentních, všestranně vybavených a
nadaných lektorů jako jsou magistři Milan Schejbal a Denisa Nová,
to je radost.
Na Hronov jezdím už šest let, ale do semináře jsem se přihlásil poprvé, abych zakusil divadelní tvůrčí atmosféru a nebyl jsem
jenom divák.
Jsem tady, protože jsem slyšela hodně o Milanu Schejbalovi
a zajímalo mě, jaký bude v praxi. Také tu znám několik lidí z loňských
„Hronovů“. Takže se těším i na to, že s nimi budu více v kontaktu.
Doufám, že mi seminář výhledově divadelně něco přinese, zatím se
očekávání pozitivně naplňuje, dokonce pozitivněji než jsem si představovala.
U Milana jsem asi podeváté nebo podesáté. Myslím, že už
mě po těch letech nemůže zklamat. Hodně pracujeme, hodně se naučíme.
T jako Technika
Lektor: Pavel Hurych, byl a je technikem a zejména osvětlovačem několika amatérských souborů. Asistent: Jaroslav Vondruška
ml.:
Účastníci se prakticky seznámili s dostupnými technickými
prostředky, s jejich použitím a obsluhou, především však s divadelním
svícením. Každý účastník si zkusil nasvítit hrací prostor na zcela konkrétním úkolu.
Seminaristé: Proč jsem tady? To je jasný! Věděla jsem,
že tu budou samý chlapi... Pravý důvod je ten, že studuji produkci
a vedu v Praze divadlo Damúza a většina souborů, které u nás hrají,
nemají svého osvětlovače. Chci umět pomáhat spolužákovi, který je
schopný svítit, a já ne. Produkční je holka pro všechno a tohle musím
znát.
Co vše se dá vyjádřit pohybem a jak, to byla parketa dílny R (jako Rituál) Michala Hechta,
kterému asistovali manželé Elgrovi. Protože se letos sešli frekventanti již lektorem
ostřílení, mohla dílna navázat na předchozí setkání. Foto: Ivo Mičkal.
Zajímá mě svícení. Jsme z Vysokého nad Jizerou, svítím a
zvučím už léta. Tak jsem tu vyloženě k získání větších zkušeností.
Snažím se poučit.
Jsem v Hronově třetím rokem. Jsou tu skvělí lidi a něco se
naučím. Dělám v souboru ve Slavičíně. Dřív jsem hrál, ale teď studuji,
takže dělám jenom techniku.
PC (PROBLÉMOVÝ CLUB)
PŘÍLEŽITOST PRO VŠECHNY NAD RÁMEC ZÁKLADNÍCH
SEMINÁŘŮ A DÍLEN
Lektoři: Prof. PhDr. Jan Císař, Csc., vedoucí lektor PC,
divadelní vědec a pedagog, vedoucí katedry teorie a kritiky DAMU
Praha;
Mgr. Jakub Korčák, režisér, umělecký šéf činohry Národního divadla v Brně, studijní proděkan a pedagog katedry činoherního
divadla DAMU Praha;
Prof. PhDr. Vladimír Štefko, CSc., divadelní kritik,
pedagog, publicista a autor odborných divadelních publikací. Byl
redaktorem a šéfredaktorem řady periodik, redaktorem a režisérem Čs.
televize na Slovensku, v současnosti je pedagogem katedry divadelní
vědy VŠMU v Bratislavě;
Doc. PhDr. Daria Ullrichová,
dramaturgyně Národního divadla v Praze,
pedagožka DAMU Praha;
Prof. Doc. Mgr. Ján Zavarský,
scénograf, umělecký šéf Divadla Jána Palárika v Trnavě, pedagog JAMU v Brně – vedoucí ateliéru scénografie.
Moderátor:
Václav Špirit, současným povoláním sociální pedagog, režisér divadelního souboru Gut
& Edel v německém Lörrachu:
Problémový club (PC) je vždy
nadstavbovou vzdělávací institucí Jiráskova Hronova, jakousi jeho „vysokou
školou“. Má výhradně poznávací a inspirativní charakter. PC byl realizován
formou rozpravy – disputace pětičlenného
lektorského týmu do níž mohli vstupovat
účastníci z pléna. Odrazovým můstkem pro
PC byly inscenace uvedené v základním,
případně v tzv. HronOff programu. Na
půdě PC však nešlo o kritické hodnocení
a analýzu inscenací, ani o diskuzi k nim.
Materie divadelních inscenací tu byla
Snímek z rozborového semináře, organizovaného Klubem režisérů SČDO a vedeného lektorem Rudolfem Felzmannem, především zdrojem impulsů k nastolení
problémů a témat k rozpravě.
napovídá, že tentokrát nešlo o žádné poklidné povídání o inscenaci. Foto: Ivo Mičkal.
Co je to dramatická situace a jak ji realizovat na jevišti, to bylo hlavní téma a předmět
činnosti semináře S (jako Situace), vedeného neúnavně režisérem Mgr. Milanem
Schejbalem a herečkou Mgr. Denisou Novou. Foto: Ivo Mičkal.
Již po druhé se - s odstupem několika let - objevil na JH i seminář věnovaný divadelní
technice, především svícení. Jeho lektorem byl opakovaně Pavel Hurych (na snímku),
tentokrát mu asistoval Jaroslav Vondruška ml. Foto: Ivo Mičkal.
Seminaristé: Ráda, trpělivě a se zájmem jsem se zúčastnila
všech PC, těžko si dokážu odpovědět na otázku, proč nejsou hojněji
navštěvovány, neboť jsou rozhodně velmi fundovanou a pro mě inspirativní složkou JH. Obdivuji neutuchající intelektuální mrštnost
profesora Císaře, rozvláčné a velmi precizní proslovy paní Ullrichové
i slovenský šarm a ostrovtip pánů Štefka a Zavarského, o nápaditých
souvislostech pana Korčáka nemluvě. Zlobím se jen sama na sebe, že
jsem se v tak akademickém prostředí neodvážila nahlas konfrontovat
své názory. Snad příště...
Přínos PC... širší souvislosti, zasazení do kontextu, překvapivé úvahy, přesná pojmenování, objasňování, konfrontace, radost ze
slyšeného (viděného).
Největším přínosem jsou přednášky pana profesora Císaře.
Byla bych ráda, kdyby se více diskutovalo k samotným představením,
protože teď sem přijdou ty „chytrý hlavy“, něco řeknou a na to člověk
prostě nemůže reagovat. Diskutuje se jen k určitým tématům - vědecké
úvahy a přednášky jsou zajímavé, ale na téhle úrovni to nemá podle
mě smysl.
Dozvím se hodně o teorii divadla, názory odborníků na
divadelní představení mě také zajímají, abych si to mohla porovnat.
A hlavně hrozně hezky se to poslouchá, vše je ucelené, podložené,
nemusím s tím souhlasit, ale určitě je to obohacení. Forma přednášky
se mi líbí. Myslím, že pokusy o diskusi na závěr sem nepatří, diskutuje
se o tom jinde, jinak. Tady na to ani není prostor.
souvislosti posouvá povídání dál.
Na velkém PC je to moudro na
jedné straně (prostředí je neosobní, lektoři by měli sedět mezi
lidmi). Nejde tu o diskuzi v pravém slova smyslu, ale prezentuje
se tu jakési vyšší nenapadnutelné
akademické moudro. Takový
kyblík toho přinesou a vylijí na
lidi. Samozřejmě i touto formou
to může být pro lidi zajímavé, ale
pak chybí to, co se mi líbilo na
našem semináři…
A to je za K(n)MD vše!
Nakonec bych ráda ocenila také organizační tým (Marie
Poesová, Eva Kodešová, Dana Strejcovská) , který se po dobu JH
bravurně staral o poklidný chod seminářů a vždy byl nablízku a
obstaral lektorům vše, co bylo potřeba.
PC jako Kmenoví posluchači PC
Lektor: Václav Špirit, moderátor odpoledního PC:
Povinností kmenových posluchačů PC byla návštěva představení základního a HronOff programu JH, účast na dopoledních
diskuzích k zhlédnutým inscenacím z předchozího dne (tzv. malý PC) a
účast také na odpoledním Problémovém clubu.
Seminaristé: Ve velkém plénu se často členové souborů
cítí v defenzivě, vadí jim, že jsou kritizováni a jsou často neochotní
diskutovat, vyargumentovat své pravdy. Jmenuje se to tady Problémový klub a proto mluvíme o problémech, které nás konkrétně zajímají.
Nerozebíráme detaily, o některých věcech se vůbec nemluví, nerozebíráme herecké výkony, ale reakce jsou daleko bezprostřednější.
Na odpoledním PC bych se neodvážila zeptat, není tam navíc důvod proč. Jsou to taková uzavřené moudra, nevyvolají otázku,
ale dávají odpovědi. Tady mluvíme ze strany publika, které se na to
koukalo, ne ze strany divadelních vědců.
Jsem právník a v zásadě i kvůli tomu jsem se sem přihlásil.
Baví mě diskuze, posouvají mě dál, protože si můžu tříbit vlastní
argumenty v diskuzi s ostatními, vyslechnout si jiné názory, jiné pohledy. Výhodou je zdejší komornější prostředí, diskuze tu skutečně
funguje a lektor jen odbornými postřehy a upozorněním na hlubší
Rozborový seminář SČDO
Lektor: Rudolf Felzmann, režisér:
Na JH se pravidelně koná také seminář pořádaný SČDO,
ani letos tomu nebylo jinak. Rozebírala se představení a zvali se na
návštěvu také herci a autoři konkrétních inscenací.
Seminaristé: Ze semináře dýchá pohoda a nenucenost, není
to tzv. studio monolog. Pan Rudolf Felzmann umí vše správným způsobem ukočírovat a nasměrovat tam, kam by se to mělo ubírat.
Jsem tady potřetí a nejsem si vědom, že by došlo k nějakému konfliktu. Myslím, že to není jen zásluhou pana Felzmanna, ale
více méně tolerancí všech. Chodí sem lidé, kteří se chtějí k něčemu
dobrat a nechtějí za každou cenu prosadit jen svůj názor. Jak už z
názvu můžeme usoudit, jde o rozborový seminář, ale nejde tu o vědecké rozbory.
Sejde se zde společenství lidí, kteří jsou většinou zkušení
divadelníci. Hodně o divadle vědí a diskutují o tom, co předešlý den
viděli. Na každý den se většinou vybere jedno představení jako hlavní
(měsíc dopředu) a tzv. vykopávač diskuze u daného představení dostane za úkol zjistit něco více o hře a autorovi. A právě v semináři pak
referuje o všem, co zjistil.
Jako jeden z hlavních přínosů semináře pro sebe vnímám, že
mě nutí formulovat a pojmenovat určité věci, a že slyším jiné názory
fundovaných divadelníků. Můžu s nimi souhlasit nebo ne, ale každopádně stojí za zamyšlení a pomůžou mi vše si utřídit.
Článek o seminářích sestavila převážně díky Zpravodaji JH
Lenka Novotná a přikládá poděkování Janě Soprové
a Pavlínce Schejbalové za pomoc.
VŽDYŤ JE TO NÁDHERA!
Rozhovor s Vladimírem „Dádou“ Stoklasou, režisérem
divadelního souboru Právě začínáme z Horních Počernic a také s nejstarším seminaristou letošního festivalu Jiráskův Hronov. Soubor na
JH přijel s inscenací Hra lásky a náhody od Pierra de Marivauxe.
Jak jste se vlastně dostal k divadlu?
Ovlivnilo mě několik lidí. Zaprvé moje máti – velká operetní
herečka. Jako malé dítě jsem znal árie z operet dřív než hymnu. Zadruhé, kolem mých osmi roků se k nám do domu přistěhoval stepař Karel
Strejc, na chodbě si vždycky pustil gramofon a stepoval. Já jako malý
Dáda jsem si sedl na schody a koukal na něj a on mi říkal: „Vládiku, za
chvíli bude konec války a to uvidíš, až přijdou černoši, co je to step, a
já s nimi chci udržet krok.“ Od něho jsem dostal impuls k pohybu, začal
jsem s tím, a jak se tak člověk vyvíjí... vrhnul jsem se na sport, hrál jsem
vrcholově házenou. Jako voják jsem se dostal do střediska vrcholového
sportu do Českých Budějovic, ale neměli pro mě zařazení. Šoupli mě
na ošetřovnu jako lapiducha. A to byl můj mezník mezi divadlem a
sportem. Můj šéf dr. Vladimír Kolář měl milou Dagmar Neumannovou
(hvězdu budějovické činohry). Když zjistila, že mám zájem o divadlo,
tak mi pověděla: „Tak přijď.“ V té době mělo divadlo v Českých Budějovicích výbornou úroveň, ať už šlo o balet, činohru nebo operetu.
Bylo spojeno se jmény jako Zavřel, Macháček, Kutil, Hlušička, Cízler,
Havlíčková... Některé inscenace jsem viděl i pětkrát. Jednou jsem se
rozhodl, že chci také vidět, jak divadlo vzniká, a domluvil jsem se s
Dagmar na zkoušku. Ráno jsem vyfasoval vojáky, odvedl jsem si je do
špitálu a frr na zkoušky do divadla. Za ty dva roky jsem si udělal něco
jako malou DAMU. Byl jsem u zrodu, byť jsem neuměl vůbec nic, ale
měl jsem pojem o tom, jak se tvoří atmosféra, vztahy, temporytmus…
Když jste se vrátil z vojny domů, tak přišla hned možnost
uplatnit své divadelní zkušenosti v Počernicích?
Vrátil jsem se z vojny a shodou náhod jsem viděl operetu
doma a bylo to skutečně hrozné, protože jsem byl mladý a pitomě netaktní, utrousil jsem poznámku během představení a vedle mě seděla
dívenka, jejíž táta hrál, ta to řekla doma otci, on to řekl paní Davídkové, s jejímž synem jsem chodil do školy, a ta mě potkala a říkala:
„Hele, když jsi měl připomínky, tak přijď.“ A takhle jsem se dostal
do divadla v Počernicích. Divadelníci se tam dělili na dvě party. Jedna skupina nadšenců, kteří si mysleli, že když se naučí text a přijdou
zleva nebo zprava, že to je divadlo. Byl tam pan Semerád, pomocný
režisér v rozhlase. Obsadil mě hned do Paličovy dcery (hrál jsem tam
čurdu, řezníka). On uměl udělat rozbor, a to byl ten, který jsem já
zažil v divadle. Bohužel tím, že byl z rozhlasu, neuměl aranžovat…
Mně bylo dvacet a moji kamarádi ze sportu se v 55., 56. roce přidali
a nastal zlom, kdy my mladí jsme převzali iniciativu. Někteří staří se
urazili a odešli, jiní zůstali. Formoval se soubor a šlo to až do roku
68, kdy jsme neměli ani kde zkoušet, finanční prostředky jsme neměli
žádné. Zkoušelo se po bytech a ještě jsme všichni byli vyčerpaní svým
zaměstnáním, měli jsme rodiny… Řekli jsme si, že než aby to šlo
dolů, tak to rozpustíme. A tak jsme to rozpustili…
Ale to nebyl úplný konec divadla v Počernicích, přeci jste
to tak nenechali…
Představ si, že po 27 letech jsme se znovu dali dohromady
z toho, co zbylo…
V 90. roce za mnou přišel starosta (to už jsem byl důchodce) a povídá:
„Pojď, uděláš si při osvětové besedě takovou školičku s malými dětmi“. Vybral jsem pohádku, aby si zahrály, a na jednotlivých sekvencích etud jsme to stavěli. Vyprávěl jsem jim o divadle, o tom jak se
chovat a trochu o dějinách… Děti měly úspěch, a tak jsem měl za rok
už 30 dětí, dělal jsem tedy dvě inscenace, a třetí rok už bylo dětí 60!
Tak jsem si říkal, že to už neutáhnu… Jednou při sezení mi i dospělí
říkali: „Pojď, zahrajeme si také něco.“ Vnímal jsem to jako hec, a tak
jsem šel na půdu pro Čarodějnickou pohádku od Doležala. Předložil
jsem jim to, jako že to je nejjednodušší, co můžeme hrát. Čekal jsem,
že z nich vypadne, že to nemysleli vážně, ale oni hned spustili: „Co
budu hrát já, co budu hrát já?!“ Nasadil jsem si na sebe balvan. Tři
dětské soubory a jeden s dospělými a manželka říkala: „Víš co, vezmi
si tam postel a já ti budu posílat večeři esemeskou.“ Takhle jsem to
táhnul osm let. Když byly děti malinký, tak byly bezvadný a rozuměl
jsem si s nimi jako děda, ale když to poporostlo do „teenagerovského“
věku, tak už mi začaly lézt na nervy, a to už jsem jako dědek nepřežil.
Malinký si ode mne převzali jiní a to co zůstalo, je základ souboru,
který letos hrál na JH. Jeho členové se mnou hrají od svých 8, 9 let.
Teď ve svých dvaceti už mají něco odehráno.
Jak je tomu tedy u vás s dramaturgií?
Byl jsem nucen dělat jen velká plátna, protože sál jsme neměli a byli jsme odkázáni jen na přírodní divadlo. Od října do března
jsme zkoušeli v „Domečku“ (kulturní středisko) a v druhé polovině
roku jsme šli už do „přírodňáčku“. Bylo nás dvacet, tak jsem musel
hledat hry pro tolik lidí. Asi před čtyřmi lety - počernický biograf zel
prázdnotou – jsem šel za starostou a povídám: „Hele, co kdybychom si
z kina udělali divadlo.“ - „A ty myslíš, že bude navštěvované?“ - „Vidíš, jaká bývá návštěvnost v přírodňáčku. Určitě bude. V zimě přijdou
do divadla!“ Starosta Ivan Liška a místostarosta Tomáš Kárner (také
předseda souboru) nám jdou na
ruku. Milan Čech (výtvarník,
který nám dělá všechny výpravy
zadarmo) přišel s tím, že vybouráme 6 řad a tam postavíme podium a stojky z černého sametu
jako v loutkovém divadle. Hráli
jsme tam asi rok a půl, ale hlavně
se vše soustředilo na léto, kdy je
obrovský festival (34. ročník, od
15. května do 30. června), kde
probíhá kolem padesáti představení. Teď se tedy postavilo
divadlo. Bude to paráda, divadlo
se vším všudy. Má se otvírat 15.
října 2006. V přírodním divadle
jsme dělali Sen noci svatojánské.
Představení dopadlo báječně, ale
uvedlo na JH Marivauxovu Hru lásky
a náhody v režii Dády Stoklasy. Fota z
inscenace : Ivo Mičkal.
nádherný dojem u diváka vznikl z dobrých 30% přírodou. V novém
divadle chtějí začínat právě tímto představením, ale podle mého názoru to není šťastné.
Popsal byste prosím vaše přírodní divadlo někomu, kdo ho
nezná?
Představ si kráter, v kterém je červená antuka. Kolem dokola jsou z bílé opuky udělány kamenné ochozy se schodišti, takže
vytvářejí přirozené praktikábly. Nejvyšší bod je 5 metrů nad jevištěm,
tam se ještě hraje a je to celé uzavřené - zarostlé stromy starými 75
let…my hrajeme v krytu pod zelení. A když ti naši techničtí kluci ozáří každý strom jinou barvou, vytvoří se taková pohádka, že sebevětší
kulisa nemůže udělat takovýhle dojem… Puk se spustí na špagátu
dolů, elfové se houpou po stromech naproti sobě, je to prostě show.
A teď se má tohle přenést do divadla a mám na to měsíc, tak to se
nezlobte, polotovar já neudělám. Navrhl jsem tedy právě hru Lásky a
náhody, protože na Hronově jsme s tím byli celkem úspěšní.
A vy a Jiráskův Hronov?
Jsem na Hronově po čtyřiceti letech a ohromně se to tady
změnilo. Myslím, že hlavně směrem k mladým. Já jsem proti nim
kmet. Je tady vidět obrovské nadšení pro divadlo a vnímám novou
vlnu rozšíření žánrů. Za mých mladých let byl žánr uzavřený na
kukátkové divadlo příběhů (česká klasika - Mrštíkové, Jirásek, Stroupežnický a ze světové Goldoni, Shakespeare, Molière), ale nové vlny
nás nezasáhly - Sartre, Ionesco byli zakázaní. Zase na druhou stranu
- sáhnout po těchto autorech, to už musel být soubor, aby je to bavilo,
aby tomu rozuměli. Ale třetí věc, která je nejdůležitější: Pro koho se
dělá divadlo? Pro diváka! A pokud naservíruji divákovi hru, která je
pro něj nečitelná, tak ho ztrácím.
Zde je důležitá i ekonomická
stránka: když nebude návštěvnost,
nebudou finance na další věci.
Vzpomenete si na nějakou kuriozitu z tehdejší doby?
Dnes je to komické, bohužel mladým lidem už to vůbec
nic neříká, protože oni tu dobu
nezažili. Neumíš si představit, co
to bylo za problém před čtyřiceti
lety… Neměli jsme divadlo, hráli
jsme v kruhu. Byli jsme pozvaní
na přehlídku do Rakovníka, tam
nějaký inspektor pro kulturu říkal: „Ale soudruzi, pracující lid
není zvědavý na takovouhle hru.“
Jenže pracující lid byl potěšený, Vladimír Dáda Stoklasa na snímku I.
protože ho to pohladilo! To ne- Mičkala.
bylo, jako když se hrály hry, kde
soustružník na jevišti soustružil
a špony lítaly až do páté řady,
nebo se hrála hra o pšenici veliké převeliké, kde manželský
pár bojoval, aby podle Mičurina
vytvořil nejlepší pšenici a komsomol a strana pomohly. Soudný
člověk se díval a v duchu se
smál, mládež odcházela a šla
raději na pivo… A tady na JH
se stalo, že přijel jezeďácký soubor (JZD), jestli měli nějakou
profesionální pomoc, to nevím,
zřejmě asi ne, dělali nějakou
klasiku, a představení nedopadlo
dobře. Druhý den dopoledne se
konalo povídání. V auditoriu
bylo asi 300 lidí a za předsednickým pultem byla porota, která to
hodnotila. Já si myslím, že měli
mluvit „česky“, protože jim asi jezeďácký soubor moc nerozuměl.
Porota je rozcupovala, ale vlezl jim do toho jejich předseda za mikrofon a povídá: „Jsem komunista.“ Nastalo ticho… a po pauze řekl: „Já
nemůžu pochopit, když ta porota, která nás sem poslala, se úplně míjí
s tím, co říká dnešní porota tady, která nás sepsula, ale je to asi tím,
že první porota od nás dostala půl prasete a tady na tu nezbylo“. Do
toho tam vlezl pan Valtr Taub (herec z Realistického divadla) a řekl:
„Soudruzi, ty stranické legitimace laskavě necháme pod jevištěm, a
tady se bude mluvit pouze o umění.“
A na druhou stranu vybavíte si představení, které bylo velmi dobré a ještě teď se o něm dá mluvit jako o raritě?
Venku přede dveřmi, Medika Plzeň – vynikající představení, kdy jsme při potlesku měli ruce rozžhavený, po těle nám lezly
„pralinky“ a druhý den, když přišla porota, celý sál povstal a tleskal.
To už se dnes vidí jen v La Scale nebo ve Státní opeře.
Byl jste se podívat na letošním JH na PC (problémový club)?
Hned po našem představení. Vašek Špirit má seminář
- „malý“ PC - navodí kontakt s posluchačem hned, ne že by hodnotil představení, ale dává otázky, za jakých okolností si myslíte, že
soubor hru připravoval? Proč vznikla? A to je pak krásná debata…
S „velkým“ PC se to nedá srovnat, mám pocit, že tam je to o profesní
deformaci. Oni si neuvědomují, že amatérský herec je proti nim o 60%
níže s informacemi, vzděláním o divadle…V našem případě téměř
nemluvili o inscenaci. Začali se zabývat kostýmy, výpravou. Vašek
Špiritů jim řekl, že ta výprava v přírodním divadle, kde hrajeme, je
úplně jiná než tady, ale to je nezajímalo. Musí hodnotit, co viděli – to
je trochu kruté. Ano, souhlasím, ale musí si také uvědomit, že soubor
nemá finanční prostředky, aby mohl udělat jednu výpravu pro malé a
druhou pro velké divadlo. Dnes nikdo ty peníze nemá. Stačí stylizace,
aby se vědělo, v které době asi jsme. Diváka zajímá především příběh!
Kdybychom hráli nazí, jak by tedy upravili kostým? O čem by se pak
mluvilo?
Co jste říkali na vaše letošní hraní na JH a které divadlo
vás potěšilo?
Potěšilo nás, že jsme tady! Byla trochu nervozita, obával jsem
se obecenstva (tady je obecenstvo divadelní, ti jsou vždycky kritičtější
než „obyčejní“), ale bylo to přijaté výborně. Jsem starej sentimentální
dědek, lidé se usmívají a zastavují mě se slovy: „Moc vám děkuji, to bylo
pohlazení po duši!“ Co se týče repertoárové skladby, mám pocit, že je
tady toho moderního nějak moc. Mělo by to být tak půl na půl, ale zase si
nemyslím, že to není inspirativní pro každého. Mě se strašně líbila Groteska. Vějíř od Goldoniho se mi také líbil, byl jsem spokojený. Trochu mě
zklamalo, že byl hraný venku a prostor pro herce byl dva metry čtvereční.
Goldoni musí mít švih, tempo, optimismus. A holandské divadlo (pravda
moje angličtina je velice slaboučká), věřím, že představení muselo dát
skutečně velkou práci, bylo zajímavé vytvořením nálad, jenže… Hledal
jsem klíč jak k němu, co tím sledovali. Viděli jsme jakousi destrukci světa, z ničeho nic se rodící násilí, které narůstá, až vyústí… a optimistický
konec, že svět násilí překoná. V každém případě jsem to sledoval se zatajeným dechem, i když jsem si to nedokázal přečíst v prvním okamžiku. A
to jsem člověk, který se padesát let zabývá divadlem. Co teprve když tam
přijde babička, která má ráda toho Jiráska…
Přihlásil jste se letos také do semináře, jaký byl pro vás
jeho přínos?
Ano, s Milanem Schejbalem se známe už řadu let a navštívil
jsem jeho seminář. Způsob výuky je pro mě nesmírně inspirativní.
Jen mám velký handicap s osobní hluchotou, tak chodím a odezírám a
jsem letos nejstarším seminaristou (73 let, pozn. red.)!
Co byste popřál Jiráskovu Hronovu do budoucnosti?
Myslím si, že by se neměly bourat tradice a to nejen v divadle, ale ve všech oblastech. Na mě to tedy letos zapůsobilo velice
pozitivně, když jsem viděl, kolik mládí tady je… Vzpomínám na
revoluci - herci tohle všechno rozhýbali, ale po revoluci divadla zela
prázdnotou a amatérské divadlo doslova chcípalo. A dnes zažívá takový rozjezd! 70% lidí řekne, že divadlo musí mít příběh, forma už není
tak podstatná. Ale musí to být příběh, který donutí k přemýšlení, který
pohladí nebo zamrazí… Jdeš z inscenace a jsi toho plná a ještě druhý
den o tom přemýšlíš. Pokud tady mladí budou, tak amatérské divadlo
může jen vzkvétat. A tím, že se poučují, že studují, že profesionálové
jsou ochotni přijít a pomoct, bez ohledu na honorář… Hlavně ať mladí
vydrží u divadla, vždyť je to nádhera!
Na 76. ročníku JH se s Dádou Stoklasou na kus řeči potkala
Lenka Novotná
HRONOV
OČIMA NOVÁČKA
Když bych to vzala od Adama první, co mě zarazilo bylo,
že všechny naše přihlášky se posílají přímo panu Strotzerovi a že
tedy tím pádem musí být velice přetížený. To vyvolalo můj údiv a
poté, co jsem sem přijela a viděla, jakým způsobem organizace tady
šlape, můj údiv upřímně vzrostl. Myslím, že pro další rozvoj tohohle festivalu by bylo na místě začít uvažovat o částečné profesionalizaci organizace festivalu, aby se jeho vedení mohlo soustředit
na jeho strategické směřování a rozvoj v kulturním slova smyslu a
nemuselo ztrácet čas a energii s jeho praktickým chodem.
Kterou část organizace máš na mysli? Organizace, která
připravuje JH je profesionální.
Mám na mysli právě zpracování přihlášek a to nasazení,
se kterým se tady o nás všichni starají. Já to obdivuji, ale na druhou
stranu si myslím, že by existovaly snažší, ale možná dražší způsoby, jak to zařídit.
Pořád si nejsem jista, že ti správně rozumím. Hlavní
organizátoři JH, NIPOS-ARTAMA Praha a Město Hronov jsou
přece profesionální organizace? Čili programovou stránku a
pak vlastní organizaci mají v rukou profesionálové. Máš snad
na mysli řadu dobrovolníků, kteří se do práce zapojují přímo
tady v Hronově?
Za prvé bych nechtěla zacházet moc do detailů, protože
všechno funguje bezvadně. Jde spíš o pohled do budoucna, jak
zvládat neustále se rozšiřující festival. A za druhé mám na mysli tu
praktickou přípravu festivalu především před tím, než přijedeme. To,
že je tu spousta nesmírně ochotných dobrovolníků, je skvělé a bude
to potřeba i nadále. Ale myslím, že organizace před začátkem festivalu, zorganizování všech frekventantů i souborů, je tak neuvěřitelně
vyčerpávající, že bude třeba vše pojmout trochu více systémově.
Chtěla bys ještě něco dodat k semináři?
Jarda nás naučil aspoň trošku začít poslouchat nejen samé
sebe, ale i ostatní, a dodal nám novou schopnost vnímat představení jednotlivých souborů. Takové vzdělání by mělo být součástí
veškerého divadelního snažení, dokonce si myslím, že by mělo být
součástí základního vzdělání každého z nás.
A co říkáš na ubytování a stravování seminaristů. Volila
jsi soukromí, nebo ubytování „hromadné“?
To hromadné. Rozumím tomu, že je nejlepší, jak to jde.
Jsem za to vděčná. Je fajn, že v informacích, které jsme dostali předem bylo jasně řečeno, že to není žádný luxus, takže jsem dostala
to, s čím jsem počítala. Bydlela jsem na intru v jedné třídě. Teplá
voda a všechno tam fungovalo jak má. Pokud jde o stravu – já jsem
vděčná, že mi někdo uvaří a ještě za tuhle cenu!
Co se týče programové skladby JH, co tě nejvíc zaujalo?
Nebo rozčílilo?
Zaujala mě kombinace téměř profesionálních výkonů
s těmi naprosto nedostatečnými (v mých očích). Jediné představení, které mě rozčílilo byla Marmeláda. Bylo až příliš věrné
mému každodennímu životu. Takže to není vůbec chyba zpracování nebo souboru. Jen jsem tady na dovolené a chtěla jsem se
věnovat něčemu jinému než své práci a nebyla jsem připravená
Rozhovor s jednou ze seminaristek vznikl během posledního dne letošního Jiráskova Hronova, přímo na náměstí.
Kdo jsi? Jak se jmenuješ, děláš amatérské divadlo?
Jsem Daniela Votavová z Prahy a s divadlem, profesionálním ani amatérským, nemám prakticky vůbec nic společného,
resp. nic víc než diváctví. Přijela jsem do Hronova ze zájmu, proto,
abych poznala něco úplně nového, abych se podívala pod pokličku
divadelnictví.
Jak jsi na tu možnost vůbec přišla?
Úplnou náhodou. Asi před rokem a půl jsem za zvláštních
okolností potkala jednu zajímavou slečnu, ta mi doporučila právě
Jiráskův Hronov, že by mi mohl napomoci dozvědět se něco víc o
herectví, o divadle a jak to všechno vzniká. A protože loni jsem už
měla léto naplánované, snažila jsem se po roce vzpomenout si, jak
se to místo jmenovalo, kde to bylo. Pomohl mi internet a po trošku
větším hledání jsem tady.
Jaké divadlo máš ráda jako divák?
V Praze chodím nejčastěji na opery. Ale divadlu jsem velmi
otevřená, líbí se mi klasická činohra, líbí se mi i když se zkusí něco
nového, alternativního, když se zapojí pohybové a hudební prvky…
Proč sis vybrala právě seminář I (jako Iniciace mluvy)
– Učme se mluvit?
Přišel mi nejpoužitelnější pro můj další život, práci a
vůbec pro všechno. Jak jsem řekla, jsem z Prahy a všichni pořád
říkají, jak my Pražáci mluvíme strašně, tak jsem si řekla, že by bylo
dobré se dozvědět něco o tom, jak mluvit správně.
Lektor ti potvrdil, že mluvíš špatně?
Bylo to bezvadné, protože jsme
si mohli vyzkoušet opravdu všechno o čem
jsme se bavili a lektor Jarda Kodeš mi potvrdil, že je částečně slyšet, že z Prahy pocházím. Teď nemluvím samozřejmě o volbě
slov, ale o výslovnosti.
Jak jsem pochopila, v semináři
jsi tedy byla spokojená. Vždycky je ale zajímavé nahlédnout na JH očima nováčka.
Tj. v tomto případě očima Tvýma. Co se
v tomhle pohledu odráží? Třeba bys chtěla
upozornit na něco, co mi „staří“ už nevníDaniela Votavová na snímku P. Schejbalové.
máme, co by se dalo zlepšit, změnit…
na tak výstižné absurdní zrcadlo. Jinak
mě žádné představení nenaštvalo, ale
myslím si, že určité „výkony“ mohly
urazit některé ostatní účinkující, kteří se
připravovali dlouho a poctivě. Připadalo
mi, že některé soubory se sem vypravily
s ambicemi, které nebyly podloženy poctivou prací.
Můžeš být konkrétní?
Nelíbilo se mi například představení feministek. Potom, jako ukázka
lidového ochotnictví mi také připadalo
představení Vějíř, ale to jsem nedokoukala
do konce…
Zážitek?
Co si naopak povezeš domů jako
Můj kulturní zážitek z Hronova
bude představení Holanďanek. Lolita se mi
taky moc líbila. Líbilo se mi Život je jen náhoda, Obraz. To jsou asi největší perly, ale
bylo toho víc. Také koncert skupiny Njorek.
Jak sis užívala mimodivadelní
program? Hospůdky, cukrárny….
Ten život okolo je príma, patří k tomu
mladému prostředí a pomohl mi užít si to tady.
Přijedeš za rok znovu?
Byla bych moc ráda, kdyby mi to
vyšlo, ale protože pracuju, musím se svou
dovolenou šetřit, tak uvidíme.
Co je tvé zaměstnání?
Pracuju jako auditorka.
A co bys dodala na závěr našeho
bleskového rozhovoru?
Bylo mi ctí tady být.
Rozhovor připravila Pavlína Schejbalová
Malé Vinohradské divadlo Praha / Anonym: Masopustní šelmovský kousek.
Příklad otevřené sexuality. O nic jiného taky nešlo. Foto: Ivo Mičkal.
JIRÁSKŮV HRONOV
8:6 PRO SEX
V srpnu jsem navštívil festival Jiráskův Hronov. Z 27
inscenací uvedených v programové brožuře letošního Hronova
jsem jich viděl 14. I když je to jen lehce nadpoloviční většina,
odhodlal jsem se udělat si hrubý přehled témat a výrazných
motivů. Kromě nekompletního vzorku je slabinou této „statistiky“ nutně subjektivní hodnocení, nelze na ni tedy pohlížet
jako na něco exaktního. Výsledek je ovšem tak výrazný, že,
pohlédneme-li na něj s rezervou, může otevřít zajímavý problém.
Definoval jsem si 5 témat a u každé inscenace jsem hodnotil, zda dané téma bylo pro inscenaci hlavním tématem nebo
jedním z hlavních motivů. Málokterá inscenace má přirozeně jen
jeden výrazný motiv, některé motivy se tedy vyskytují ve více
inscenacích. Zde jsou výsledky:
téma
či výrazný
motiv
četnost
ve 14
představeních
procenta
výskytu
sex
láska nebo
podobný vztah
smrt
práce, dílo, poslání
apod.
víra, přesvědčení,
hluboké postoje
8
5
57 %
36 %
5
4
36 %
29 %
3
21 %
Opakuji, že přehled je značně nedokonalý. Výsledek
přesto potvrzuje mé tušení: jasně nejčastěji se objevujícím motivem je sex. Je to jediný motiv přítomný ve více než polovině
hodnocených inscenací.
A to i přesto, že sex je ze všech pěti uvedených motivů
zdaleka nejužší pojem: je nejméně abstraktní, má nejméně variant, nejméně praktických, filozofických či existenciálních přesahů, nejméně sporných a neuralgických míst.
Často se říká, že divadlo, alespoň divadlo v u nás obvyklém pojetí, je založeno na dramatické situaci. Dramatickou
situací je, zjednodušeně řečeno, myšlena situace postav na jevišti, která je pro ně nesnesitelná a kterou se snaží svým jednáním
změnit.
Jsem přesvědčen, že z pěti v tabulce uvedených motivů
má sex obecně nejnižší dramatický potenciál - že je tedy nejméně
vhodný k vytváření dramatických situací. Ne, že by neměl žádný.
Každý myslitelný motiv má nějaký nenulový dramatický potenciál: i jídlo, procházka se psem, opalování u vody, sledování
televize, dokonce i spánek.
Dobré, i vynikající divadlo je možné dělat i na základě
motivů a témat, v nichž příliš dramatického potenciálu není. Lze
si představit vynikající hru o klidném spánku, o dobrém obědě,
o bezkonfliktní cestě na dovolenou. Bylo by nesmyslné, aby dramatici a další tvůrci na takové motivy, díky kterým může divadlo
reflektovat celou šíři života, třeba i toho méně dramatického,
rezignovali. Přesto by se mi zdálo logické, kdyby existovala
DS Krakonoš Vysoké n. Jiz. / Petr Pýcha: Republiku za koně a fotbal aneb Obrázky
z dějin národa Havlase Pavlaty. Příklad sexuality skryté. Šlo tu víc o koně a fotbal, taky
o republiku. Foto: Ivo Mičkal.
řemeslně odůvodněná tendence preferovat dramatičtější, a také
situačně rozvětvenější motivy.
Myslím, že takové motivy, jako je práce, smrt, víra
nebo láska (pochopitelně ji odlišuji od sexu) mají prostě mnohem
hlubší a rozvětvenější dramatické možnosti, než sex. Sex dělají
všichni lidé podobně, a když se někdo vymyká, málokdo s ním
vede spory nebo dokonce vstupuje do konfliktu. V sexu, pokud
vím, nikdo moc za nic nebojuje, a když ano, má ten boj spíše
technickou než nějakou hlubší povahu. Ve výsledku je sex spíše
uklidňující než vzrušující, spíše smírný než konfliktní. Narozdíl
třeba od práce, kde hledání jejího smyslu má mnohem více rozměrů a s jejíž kvalitou vzrůstá napětí. V sexu sice existuje vztah,
ale na poměrně povrchním základě. A tak dále.
Navíc je celkem problém sex inscenovat - má totiž
i málo širokou paletu vnějších a režijně zajímavých projevů
- stručně řečeno je jednotvárný. Projdu-li všech 8 inscenací, v
nichž byl výrazným motivem, snad v jediném případě (Lolita) s
ním byla spojena nějaká do hlediště přesahující vášeň. Ve všech
ostatních případech byl zahrán buď parodicky nebo popisně.
Myslím, že je to přirozené: sex se opravdu špatně inscenuje.
Přesto sex vyhrál 8:6. A to i na Jiráskově Hronově, který
je festivalem amatérských, nezávislých divadel, jejichž tvůrci se
teoreticky nemusí podbízet nenáročnému publiku, usnadňovat si
práci zkratkami, osvědčenými klišé a podobně.
Uvedené „statistice“ příliš nerozumím ještě z jednoho
pohledu. Často slyším, že dnes lidi zajímá především sex, dobré
jídlo, dobré auto a drahá dovolená. Dovolím si tvrdit, že dobré
jídlo, dobré auto a drahá dovolená skýtají ještě méně dramatického potenciálu, než sex. Jsou to také ještě užší témata, proto jsem
je nezařadil do tabulky, kde by byla srovnávána s tématy hodně
širokými a obecnými. Přesto je zajímavé, že o dobrém jídle se
pojednávalo maximálně dvakrát, o dobrém autu a drahé dovolené
dokonce ani jednou.
Vysvětlení drtivého vítězství sexu tedy asi nebude tak
banální jako „že to lidi chtějí“, „nic jiného je nezajímá“ apod.
V této krátké úvaze, která se týká divadla, se nebudu pouštět do
psychologických nebo sociologických analýz.
Nicméně, letos si někteří lidé v Hronově stěžovali, že
většina představení je docela dobrých, ale žádné perfektní, že
tam chybí perly, které se jednou za čas z divadla vyloupnou.
Říkám si: nemůže mít tento všeobecný pocit nějakou souvislost
s převládajícím tématem a motivem, kterému chybí dramatický
potenciál?
Petr Macháček
režisér Divadla Kámen Praha, 23.8.2006
DS Tyl Rakovník / Zdeněk Jirotka, Adam Doležal: Saturnin. Příklad ambivalentní. Jo i
ne. Foto: Ivo Mičkal.
FESTIVAL
ProART
2006
Jednu z možností, jak aktivně strávit část prázdnin nabídlo
letos už potřetí nadšencům divadla a tance občanské sdružení ProART a jeho stejnojmenný festival, který proběhl ve dnech 15. – 30.
7. v Brně a v Praze. Renomovaní tanečníci Alena Pajasová (ředitelka o.s. ProART) a Martin Dvořák (umělecký ředitel festivalu),
tvrdí, že festival ProART je pro všechny, kteří jsou „pro umění“.
Pro všechny, kdo se letos zúčastnit nestačili a příští rok by třeba
chtěli, jsme Martina Dvořáka požádali, aby nám projekt trochu blíže
představil.
Jak dlouho festival existuje a co bylo impulsem k jeho
vzniku?
Festival se zrodil přesně 4.1.2004, když jsme hledali ve
městě Terezíně prostor pro premiéru našeho tanečně-divadelního
projektu, který se zabýval tematikou holocaustu. Kromě prostoru
pro představení nám tehdejší Středoevropská kolonie současného
umění nabídla dvacet obrovských
multifunkčních sálů, které byly
doposud nevyužity. Atmosférou
Terezína jsme byli uneseni a celkové rozpoložení v nás vyvolalo
myšlenku o boření mezilidských
bariér uměním a propojování
jednotlivých uměleckých žánrů
a společné tvoření mladých a
zapálených lidí, amatérů i profesionálů. To, že se z technických
důvodů první ročník festivalu
pod názvem Tanec Terezín nakonec nemohl v Terezíně uskutečnit,
nás nezastavilo pokračovat v Praze a posléze i v Brně. Do dalších
let chystáme další rozšiřování a propojování umělců ve větším
měřítku.
Jaká je struktura festivalu ProART?
Festival je rozdělen do dvou částí. Přes den probíhají
umělecké ateliéry a kurzy tance, zpěvu, herectví a fotografie. Večery patří festivalovým představením, na kterých většinou vystupují
pedagogové festivalu ve svých sólech nebo celých produkcích. To
je velká výjimečnost festivalu, že žáci mají možnost sledovat své
učitele přímo na jevišti a odkrýt tak jejich přednosti a možná i nedostatky. Na jevišti se potkávají tanečníci, herci a zpěváci a dávají
nakouknout pod pokličku svých profesí sobě navzájem, za aktivní
účasti fotografů, kteří vše dokumentují. Workshopy probíhají na
tanečních sálech brněnského Národního divadla a Domu dětí a mládeže na Praze 6. Samotný festival se letos uskutečnil v brněnském
Divadle v 7 a půl, na Staré radnici a v pražském divadle Ponec.
Kdo všechno se kromě vašeho občanského sdružení podílí na organizaci, myslím i finančně?
Festival měl letos rozpočet asi 800 tis. korun, z toho necelá
čtvrtina je pokryta z grantů Ministerstva kultury, Rakouského kulturního fóra a Česko-německého fondu budoucnosti a městské části
Prahy 3. Celý festival organizují jen dva lidé – umělecký ředitel
a výkonná ředitelka, intenzivně na něm pracujeme vždy od ledna.
Pedagogové jsou z celé Evropy, letos kromě Čech a Slovenska také
z Francie, Rakouska, Kuby, Irska, USA.
A jak byste představil vaši dvojici hlavních organizátorů?
Sebe můžu představit jako tanečníka s bohatými zahraničními zkušenostmi, dnes již o sobě můžu mluvit i jako o choreografovi a režisérovi, i když hlavní náplní mé práce je zatím především
kariéra tanečníka. Výkonnou ředitelku Alenou Pajasovou bych
charakterizoval jako manažerku, co umí dělat zázraky, a výbornou
tanečnici, která pořád ještě umí tančit pro radost a ne pro peníze.
Teď už se dostáváme k otázce – komu je festival určen a
jací lidé se skutečně účastní?
Festival je určen široké kulturní veřejnosti, především ale
mladým a otevřeným lidem, kteří v umění hledají něco víc. Jejich
životní filozofie můžou být pochopitelně různé, ale láska k tanci a
divadlu by měla být předpokladem. Po tříleté zkušenosti můžu říct,
že v hledišti vídám hlavně vnímavé a nepovrchní lidi, kteří jsou
možná i nároční, ale rozhodně ne konzumenti všeho, co dnešní doba
nabízí. Prostě si umějí vybrat kvalitu. Na sálech se setkávají studenti
tanečních škol s nadšenými amatéry i profesionály. Prostě jde jen o
to nemít strach a zúčastnit se. Nikdo nelituje.
A jaké zkušenosti přinesly uplynulé ročníky vám?
Zkušeností jsme za ta léta nasbírali opravdu spoustu,
ale přes veškeré překážky jsme to nikdy nevzdali, a to je opravdu
výjimečné. Mnozí by to už dávno zabalili, protože tomuto druhu
podnikání není v Čechách na růžích ustláno. Ohlasy účastníků jsou
nadšené, nic podobného česká scéna nenabízí, hlavně co se týče
úrovně pedagogů. Jsou to ve svém oboru opravdu špičky. Mám
velkou radost, že naše pozvání přijímají.
Celá organizace festivalu je velmi pružná, spontánní a intuitivní. Nejsme schopni příliš okázale plánovat a do detailu promýšlet
průběh festivalu, protože vše se ještě stokrát změní. Důležité je umění reakce. Tedy improvizace, která je také jednou z mnoha domén
festivalu. Občas jsme narazili na zkostnatělost státních organizací
a několika lidí, kteří naším aktivitám nepřejí. Vyslovený průšvih si
pamatuji jen jeden, když jsme zahraničnímu hostu zařídili ubytování
na úrovni hotelu s jednou hvězdičkou. Prostě nebyl čas si vše
ověřit. Byl to trapas, ale taky
jsme to přežili.
Co plánujete na příští
rok?
Plánů je opravdu
spousta, jde o to neztratit chuť
a energii. Taky bychom potřebovali více pomocníků, ale
vše potřebuje svůj čas a nechci
žádnou etapu vývoje přeskočit.
Z vrcholu se pak může hrozně rychle spadnout. Zatím jsme úspěšní
a snad si toho grantové komise všímají a budou nás nadále podporovat. Přál bych si, abychom našli i nějaké sponzory. Nemáme
žádného.
Mohl byste ještě stručně představit další aktivity vašeho
občanského sdružení?
Aktivity ProART jsou široké. Přes rok probíhají pravidelné taneční kurzy, intenzivní víkendové workshopy a produkujeme
i vlastní tanečně-divadelní projekty. V současné době máme na repertoáru 2 hry, 22. října chystáme premiéru další. Tentokrát půjde o
propojení současného tance s barokní operou v projektu o podobách
lásky v běhu staletí.
Mnohem více informací, včetně těch o způsobech zapojení
se do aktivit ProART, najdete na www.proart-festival.cz. Snímek v
titulku článku je z představení občanského sdružení ProART Kdopak
by se bál. Jeho reprízu můžete zhlédnout 20.11.2006 v Divadle Na
Prádle v Praze.
Pavlína Schejbalová
KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK / BYLO
PŘEDÁVÁNÍ
TRAVNÍHO
ŽEZLA
V BECHYNI
Foto: Marie Jahnová
Cestou na jih Čech mi tanulo na mysli, jak to asi letos bude
s pilotováním Létajícího hrocha v Kulturním domě v Bechyni, když
se jeho duchovní otec Josef Brůček rozhodl sbalit fidlátka a odebral
se do bezesporu již zaslouženého důchodu. Byl jsem samo sebou také
zvědav, jak bude působit ve své funkci lodivoda bechyňské kultury
„nové koště“ Mgr. Štěpán Ondřich. Ale nepředbíhejme, vždyť Divadlo v Trávě není jen vedení a víkend v Klášterní zahradě. Víkendu
předchází také týdenní divadelní dílna. Ta letošní navazovala na tu
loňskou a podržela si téma Maska. Opět jsme se s účastníky dílny
pohybovali na širokém poli charakterových masek. Zabrousili jsme
tentokrát do specifické oblasti larválních masek a polomasek typů
inspirovaných commedií dellàrte. K mému potěšení se masky zase
ohromně povedly, a tak výsledky našeho snažení zhlédl záhy nejeden
překvapený bechyňák a lázeňský host, protože jsme v nich podnikali
průzkumné cesty do místních pohostinství. Masky na téma commedie
dellàrte i s kostýmy jsme si nechali jako překvapení do divadelního
průvodu a na předávání tradičních Travních ocenění - Všem nejlepším z nejlepších. Tak jsme se skoro týden příjemně bavili a hráli si.
PÁTEK 27.7.2006
Před Létajícím hrochem se to hemží maskami, které starostlivě pokukují po zamračeném nebi. Úderem cca 18.42 hod, po krátké
přeháňce, odstartoval Josef Brůček vyzbrojený Travním žezlem
očekávaný divadelní průvod městem za zvuků kapely složené ze seminaristů a lektorů keramického semináře Tatrmanů ze Sudoměřic.
Vyrazili jsme pod vedením komediantského trakaře a protagonistů
Divadla Kvelb. Do průvodu, jehož jádro tvořili seminaristé divadelní
dílny, se zapojili i členové hrajících souborů a Tatrmanští keramičtí
seminaristé, všichni v divadelních maskách. Mohutný maskovaný
průvod, sunoucí se pozvolna Bechyní, za všeobecné pozornosti přihlížejících i pouličních ataků kolemjdoucích a projíždějících posádek automobilů. Tento pouliční happening je již tradiční pozvánkou
a úvodem před oficiálními projevy a zahájením festivalu v Klášterní
Z ukázek práce semináře s larválními maskami. / Snímek v titulku je z představení
O místnosti, muži a jisté tváři... Klubu přátel společnosti zavrhlých her z Uherského
Hradiště. Foto: Marie Jahnová.
rických indiánů a podlosti bílých křesťanů.
zahradě. Zahajoval Josef Brůček, který se při
Příběh je vyprávěn bohužel bez výraznějšího
svém jako vždy nepodařeném pokusu spálit
hlasového rozlišení postav, kromě zlého jekamenný pomník Trávy, zbavil pilotního
zuity, který se tak paradoxně stává jediným
žezla Trávy a předal je coby veslo převozníčitelným hrdinou. Postavy indiánů z různých
kovo novému řediteli KD Bechyně Štěpánu
trav bohužel splývají jako loutky ve stínohře
Ondřichovi. Projevů se aktivně zúčastnily i
a na bizony malované na šamanském bubnu
naše Larvy, které snaživě „metly cestičku“
by byla potřeba lupa. Je to škoda, protože
právě odcházejícímu a přicházejícímu předkřehké a zajímavé výtvarné nápady nejsou
staviteli bechyňské kultury, takže se oba
příliš čitelné a inscenace proto vyznívá jako
upřímně rozkašlali.
monotónní „protestsong“, nebo spíše proNež padl soumrak, vystoupili
klamace obhájce indiánů a pronásledovatele
účastníci divadelní dílny s několika ukázkami práce s larvální maskou.
Nešlo vůbec o vypilované etudy, ale otevřenou zkoušku improvizace a seznámení s tímto
druhem masek. Diváci se přesto
dobře bavili naivitou, nemotorností a tápáním larev.
Po larvách se většina
diváků přesunula ke stánku, kde
hasiči statečně a v potu tváří
sváděli boj s plameny neutuchající žízně přítomných. Než
se kdo nadál, tak se setmělo,
a na pořad mohlo přijít divadlo Klubu přátel společností
zavrhlých her z moravského
slováckého Uherského Hradiště s autorským představením O
místnosti, muži a jisté tváři….
Stvořitel ve fraku a slušivém
trojúhelníku diriguje trojici protagonistů a na prospektu za nimi
běží projekce. Během dirigováZ improvizovaného
ní si Stvořitel sem tam odskočí,
vystoupení seminaristů
s larválními maskami.
či dáchne a na nehlídané scéně
Foto: Marie Jahnová.
života, jak už to bývá, vzniká
milostný trojúhelník. Láska, toť
mocná čarodějka! Stvořitel bez mrknutí oka
jezuitů. Tomáš jako správný indián to jistě
vloží zhrzenému muži do ruky zbraň a pak
nevzdá.
je vše již dílem okamžiku. Několik výstřelů
SOBOTA 29.7.
a jsou všichni mrtví. Nic naplat, ani naturaDruhý den dopoledne, za stálého
listické postřižiny kajícníkovy neodvrátily
zvedání očí k nebi zda sprchne či ne, naruku mstitelovu. Ale Stvořitel je, zdá se, destoupilo Divadlo Kvelb z Českých Buděmokrat (naštěstí ne sociální ani občanský),
jovic se svým představením První český
lidské předsudky a morální normy mu přece
loutkový, nekonečný seriál o Eulálii a
nemohou činit žádné potíže a naši mrtví hrCelestýnovi. Pouliční loutkářská improdinové se spolu záhy veselí v nebi, kde jim
vizace na pokleslost a oslava svobodného
manželské závazky a sliby již potíže činit
komediantství a „šmíráctví“, nepostrádající
nebudou. Inscenace, která svou komornospokleslost i šmíráctví samo. Při představení
tí, charakterem i prostředky směřuje spíše
se většina diváků upřímně bavila, i když se
do klubového prostoru, se dotýká věčného
potom někteří ušklíbli: „O čem to bylo?“.
tématu: zamilovanosti, lásky, milosrdenství
Inu o divadle, nebo ne?
a odpuštění. Zatím spíše jen dotýká.
Mraky se kupí, starostlivé pohledy
Tma jako v pytli, nebo spíše jako
zodpovědných činitelů směřují k nebi, ale
stvořená pro Tomáše Machka ze Sklené
voda v mracích zatím trpělivě čeká. Před
nad Oslavou a jeho opět autorský Amepolednem příjemně zní klášterní zahradou
rický sen. Diváci se houfují u týpý, které
inovace v podobě lehkého jazzíku v podání
Tomáš rozbil v malebném zákoutí zahrady
hudebního uskupení MK3, které v pauzách
pod třemi krásnými smrky. Blikne světýlko,
mezi představeními provázelo diváky celým
objeví se hlava a malý velký Tomáš s indiTravním festivalem.
ánskými copánky uvede diváky do příběhu.
Odpolední rundu po předání oceDo indiánského vyprávění vstupujeme již
nění zahajovali opět seminaristé a předskrze zevnitř osvětlenou stěnu týpý, na níž
vedli asi tři desetiminutové improvizace ve
probíhá stínohra o genocidě hodných amedvojicích s larválními maskami. Zvídavé a
neodbytné larvy zkoumaly náruživě a se zaujetím vše, co jim padlo do oka, diváky nevyjímaje. Ti se s nimi kupodivu chutě pustili
do hry. Příjemným zjištěním pro mě bylo, že
tento typ masek ani svou velikostí neděsí i
ty nejmenší děti, což se tuším o ostatních
maskách říci nedá.
Bez dlouhých cirátů je na scéně
Matějka a spol. z Dubí u Teplic a jejich
Variace na Venkoncem. Volné varírování
se sbírkou básní Martina Davida Venkoncem předvedla pětice – herec, herečka a
tři muzikanti z čehož trumpetista také významně přihrával a vůbec pěkně vstupoval
do situací - nesituací. Myslím si, že tato
minimalistická plavba ve vodách téměř
vyskočilovského Nedivadla neseného tóny
country-mexického šramlu, nepostrádala pro
mne to nezbytné, to je vnitřní obsah a napětí
i bez jakýchkoliv scénických efektů. Tuším,
že by zalahodila i mistrovu oku. Není ovšem
pochyb, že lahodila oku i uchu přítomných
diváků, sledující s potěšením doslovnou personifikaci vnitřního dialogu: „Jsem muž...,
a jsem taky žena…, Žena,…hm,… a když
muž???“ Souhlasím s Matějkou a spol.:
„Kdo má právo na experiment, ne-li ten, kdo
je za to placen.“ Ano!... Musím se zde vyznat, že je mi v poslední době velmi blízký
tento neefektní způsob komunikace, nebo
spíše osobního setkávání, které přirozeně
voní člověčinou a vrchovatě naplňuje míru
hodnověrnosti a upřímnosti. Snad proto ještě
pořád umíněně vyžaduji od divadla toto,
kojíc se bláhovou nadějí, že by mě mělo
dění na scéně zasáhnout. Asi mívám často
hroší kůži.
Kocábka Chocerady Jiří Cinkejs:
Šmajchle aneb O to přece vůbec nejde.
Kocábka připlula v tradiční sestavě: Kytara,
dva neuvěřitelně upovídaní nemakačenkové,
a dáma kterou si oba přejí vystrnadit, ale ona
se nedá a záhadně jim padne do oka nebo
spíše do noty. Hlavní těžiště je v samozřejmosti interpretů, kteří se brodí záplavou slov
hypertrofované expozice. Připomíná mi to
svým způsobem Tarantinovu povídku ze
čtyřech pokojů, kdy to, o co jde, se odehraje
v několika vteřinách na konci. Alespoň se
mají vytrvalci na co těšit, že.
Divadelní spolek Uvidíme Praha
Woody Allen: Bůh? Bůh? ne bůh,… no
těbůch!…studentsky čisté, nepředpojaté,
ba bezskrupulózní uchopení nejednoduché
látky Woodyho Allena, který ústy svého
hrdiny Diabeta, kárajíc autora, cituje Aristotela: „Každá hra musí mít začátek prostředek
a konec!“ Pokládá si tak jako autor otázku,
jak skončit a proč a co potom. Pro jistotu
po Nietscheovsku, ve finále konstatuje boží
exitus a tudíž ani „deus ex machina“ nepomůže rozuzlit konec a uchopit smysl. O
hó…!: „Paradox a absurdita toť synonyma
pravdy“, jak praví klasik. Woody Alen jak
se zdá vydrží i takový nápor studentské srandy a přivádí nadšené a zvídavé adepty lehké
múzy, jak sami říkají, k čisté zábavě. Právě
čistota prvního uchopení se z představení
dala vytušit. V groteskním balábile se výraznou čistotou zaskvěl herecký výkon Jitky
Marelové v roli Dáši z Prahy, ale i Diabetes
Jiřího Krajíce Krajíčka byl hodný pozornosti. To je pro začátek jistě pozoruhodné.
No…, Uvidíme!?
Už je zase tma jako… , a teprve
teď při závěrečném slovu Štěpána Oldřicha
začíná krápat, ale nějak něžně. Myslím, že
Pavel Černoch, který letos Trávu sledoval
už z Perunovy blízkosti, vládce blesků celou
dobu ukecával ať nedá na meteorology ani na
cara Vladimíra a popřeje letos divadlu travní
svátek. Díky Pavle, a nejen za počasí. Nikomu se nechce odcházet, povídání o divadle
postupně přechází v zábavu, která nenuceně
pokračuje v hospodě. Tráva skončila, U létajícího hrocha letos skončil i Pepa Brůček, ale
vezměte na to jed, že jeho tatrmanský duch
Bechyňskou kulturu jen tak neopustí. Bohu
za to dík, jo a ať žehná i novému koštěti.
Karel Vostárek
PLUMLOVSKÝ ZÁMEK
OPĚT OŽIL DIVADLEM
Stává se už pomalu tradicí, že se
druhý a třetí červencový týden Plumlov
promění v kulturní centrum Prostějovského
regionu. V tomto období se na Plumlovském
zámku scházejí mladí lidé z celé České republiky a ze Slovenska, aby během čtrnácti
dnů nastudovali hodinové taneční divadelní
představení. Letos se tu od 9. do 23. července odehrával již pátý ročník Mezinárodního
divadelního Workshopu.
„Jedná se o největší akci, kterou
naše Klubové zařízení Plumlov v průběhu
roku organizuje. Proto s přípravnými pracemi
začínáme již na podzim předcházejícího roku,
kdy se stanovuje koncepce celého projektu a
kromě jiného se pracuje na získání různých
grantů a dotací. Garantem letošního ročníku
se stal poslanec PSP ČR ing. Miloslav Vlček.
Bez jeho podpory a podpory Olomouckého
kraje a Ministerstva kultury České republiky, bychom takovou akci nebyli schopni
zvládnout. Po novém roce se začíná s vlastní
přípravou. Vznikají návrhy scény, kostýmů,
pracuje se na scénáři. Největší porce práce
nás a celý realizační štáb čeká vždy od půlky
června, kdy je potřeba připravit základ pro
scénu, zajistit vše potřebné podle pokynů
režiséra, kostýmní výtvarnice, scénografa a
připravit Plumlovský zámek na celou akci.
Kromě Mezinárodního divadelního Workshopu se vždy druhý týden koná Festival
scénické divadelní tvorby – Plumlovské léto.
Jde o nesoutěžní přehlídku amatérských sou-
borů – divadelních, tanečních a hudebních.
Vyvrcholením celého programu je slavnostní
premiéra představení, které vzniklo v divadelní dílně. Jsem rád, že se nám zatím daří
v téměř nezměněné podobě zachovat organizační štáb, který obě akce připravuje. Úzce
spolupracujeme s prostějovskou agenturou
TAITO, která Workshop a festival marketingově a organizačně zajišťuje, stará se také
o jejich propagaci. Součástí organizačního
týmu je dále scénárista a režisér Vladimír
Sadílek, choreografky Alena Plačková a
Mária Benkovská, scénograf Marian Lacko,
výtvarnice Hana Štrbová a ředitelka festivalu
Jitka Kvasničková,“ řekl ředitel Klubového
zařízení Plumlov, Stanislav Bureš a pokračoval: „S myšlenkou uspořádat divadelní
Workshop na Plumlovském zámku přišel
v roce 2001 Saša Rychetský z ostravského
Dividla. Byla to víceméně náhoda. Saša chtěl
tuto akci dělat původně v blízkém Prostějově, ale nějak to tam organizačně nedopadlo,
takže nás oslovil, jestli bychom mu s tím nemohli pomoci. Do té doby jsme s organizací
takových akcí neměli žádné zkušenosti. Naše
Klubové zařízení se orientovalo spíše na
nakupování kulturních programů, které jsme
prezentovali návštěvníkům Plumlovského
zámku. V roce 2002 jsme zkusili udělat přehlídku divadelní tvorby amatérských souborů – Festival scénické tvorby – Plumlovské
léto. No a od roku 2003 jsme obě akce spojili
dohromady, takže druhý a třetí červencový
Divadlo Alterna Rimavská Sobota: Drevená krava
Foto: Jan Vychodil
týden běží Workshop a v jeho druhém týdnu
divadelní festival.“
Letos se na Plumlovský zámek
sjely dvě desítky mladých lidí z celé České
republiky a ze Slovenska. Potěšující bylo, že
se nejednalo pouze o „staré dobré tváře“, které
byly na Plumlově již v předcházejících letech,
ale zhruba polovinu tvořili nováčci. „Staří“ už
věděli, co je v Plumlově čeká, věděli že je to
hrozná dřina, ale dokázali motivovat ty, kteří
se takové akce účastnili poprvé. Za těch pět
ročníků se zatím nestalo, že by to někdo vzdal
před premiérou. Vždycky se vytvořila skvělá
parta, která měla jediný cíl. Ukázat divákům,
že se dá během čtrnácti dnů udělat hodinové
představení tanečního divadla s amatérským
souborem, ale na profesionální úrovni. Je
to fakt tvrdá řehole pro všechny. Někteří
seminaristé se s tanečním divadlem setkali
v Plumlově vůbec poprvé. Po čtrnácti dnech
to ale nebylo vůbec znát.
Na programu letošního ročníku
Workshopu bylo nastudování představení
podle lidové pověsti, Ondráš a Juráš. Smyslem Workshopu je dát mladým lidem prostor
realizovat své nápady. Důležité je vždy vybrat
správné téma, které mladé lidi zajímá a ke
kterému mají blízko. Režisér Vlado Sadílek
vždy přijde se dvěma nebo třemi náměty, ale
konečné rozhodnutí, co se bude dělat, je stejně
na něm. Předcházející čtyři ročníky vycházely
z předloh klasických tragédií. Letos režisér
zabrousil do lidové tvorby. Měli jsme trochu
strach, jestli to nebude trochu málo po Orfeovi a Euridice, Manon Lescaut, Romeovi a
Julii a Doktoru Faustovi. Byla to ale výzva.
Na začátku je vždy pouze kostra divadelního
představení a v průběhu čtrnácti dnů se musí
udělat choreografie, vyrobit kostýmy, vytvořit
scéna, sestříhat hudba, natočit filmové sekvence, které jsou součástí představení. Moc
práce a málo času.
Program byl pro všechny velice
náročný. S tréninky se začínalo v devět
hodin dopoledne a zkoušelo se třífázově do
pozdních nočních hodin. Nebylo proto divu,
že někteří tanečníci začali mít problémy
s koleny, kotníky. Na zkouškách se různě
balili do ortéz a obinadel. Nikdo si nechtěl
nechat ujít premiéru, a tak se po volnějších
trénincích na bolest zapomnělo. Oproti
loňsku realizaci projektu letos nekomplikovala nepřízeň počasí. Převážná část zkoušek
mohla probíhat na hlavním pódiu a pouze
při velkých vedrech seminaristé trénovali,
díky pochopení vedení města, v tělocvičně
místní základní školy. Po čtrnácti dnech tak
dočasný divadelní soubor mohl v sobotu 22.
července
představit
zhruba dvanácti stovkám diváků výsledky
svého snažení. Premiéra a zároveň derniéra
byla opravdu zdařilá.
Účinkující i organizátoři byli odměněni
dlouhotrvajícím
potleskem spokojených
diváků.
Také Festival scénické
divadelní tvorby – Plumlovské
léto si již v letním kalendáři kulturních akcí našel své místo. Festivalový týden začal představením
Ostrov, kde rostou housle dětského divadelního souboru Pommes
frites plumlovské ZUŠ a představením divadelního souboru
2+1 z Ostravy Pohádky pro větší.
V dalších dnech měli diváci možnost vidět hudební skupinu Koral
z Olomouce, která vystoupila
jednou s repertoárem populárních
Účastníci plumlovského workshopu
Vlado Sadílek podle lidové pověsti: Ondráš a Juráš
Foto: Jan Vychodil
písní, podruhé s cimbálovkou. Tradičním
účastníkem festivalu je skupina Správní kluci z Ústavu sociální péče z Víceměřic, kteří
letos potěšili diváky dvěma koncerty. Dalším věrným účastníkem je dětský divadelní
soubor Střelky z Českého Těšína. Letos do
Plumlova přijeli s představením Kudýš. Stálými zástupci slovenské tvorby jsou divadelní
soubory DS Daxner z Tisovce, kteří si pro letošní festival připravili zpracování hry bratří
Čapků – Zo života hmyzu a Divadlo Alterna,
které letos do Plumlova přivezlo pohádku pro
malé i velké – Drevená krava. Potleskem a
uznáním diváků byli odměněni i další účastníci, Modrý kabaret z Ostravy za představení
Pipi aneb Mundus inversus
a hudební skupina M.E.L.L.
z Rimavské Soboty, hrající
styl folk-world music. Každý
ze zúčastněných souborů si
mohl zvolit prostor, který jim
pro jejich představení nejlépe
vyhovuje, a tak se hrálo v sále
na vysokém zámku, v zámeckém sklepení, na hlavním
pódiu i na venkovním pódiu
U kaštanu.
Stavba jeviště 18 x 12 m.
Foto: J. Vychodil.
Čtrnáct dní uběhlo jako voda,
představení úspěšně proběhlo, festivalový
program byl také u konce a seminaristé a
členové divadelních souborů se rozjeli do
svých domovů. Měli možnost seznámit se
s novými lidmi, navázat nová přátelství,
naučit se a zkusit si něco nového. Při loučení se někdy objevila i slza, ale všichni si
slibovali, že se v Plumlově příští rok zase
sejdou. „Vždy, když Workshop skončí,
mám v sobě takový pocit prázdnoty. Za
těch čtrnáct dní si člověk zvykne na to,
že se tu potkáváte s takovým množstvím
lidí a najednou je tu až moc velký klid.
Po skončení Workshopu nás čeká spousta
práce, pomalu už začínáme myslet i na
příští ročník a budeme se snažit připravit
jej minimálně stejně tak jako ten letošní,“
doplnil na závěr Stanislav Bureš.
Jaroslav Bartoš
ze spolupořádající agentury TAITO
Více informací o projektu, třeba i pro příští
rok, naleznete na stránkách www.mestoplumlov.cz (pozn. red.).
S.M.A.D.
Nasedám do vlaku na Hlavním
nádraží v Praze - cílová stanice Šumperk.
Vlak se pomalu rozjíždí a já přemýšlím, po
kolikáté už… PO DESÁTÉ! Aklimatizace
- nádech, výdech – ano, všechno je v pořádku, nic se nezměnilo.
Prezence - ŠOK - nepoznávám
ani jednu tvář. Samí mlaďoši. Pak mi dojde, že staří ostřílení Šumperáci dojíždějí
vždy až na poslední chvíli.
Úvodní schůzka - Uf, nemýlila
jsem se, všichni jsme tu a je tu i KAREL! (Tomas). Máme za sebou první
kontakt se svými lektory a teď už záleží
na nás, jak ten společný týden plný divadla, tvořivosti, setkávání se a legrace
prožijeme.
„Dielne v Šumperku sú veľmi
vzácnou príležitosťou desať dní nerušene
SETKÁNÍ
MLADÝCH
AMATÉRSKÝCH
DIVADELNÍKŮ
V ŠUMPERKU
11. - 20.8.
2006
sedmnáct účastníků. Během týdne je
bylo možné potkat v tělocvičně SZŠ
v Šumperku, anebo jak už název dílny
napovídá - v korunách stromů a to doslova. Dílna A v těchto místech komunikovala pohybem, sdílela a souzněla
s prostorem, kontaktovala se, přenášela
pohybem energii. Účastníci se učili
jak zacházet se svými těly a také s těly
svých spoluseminaristů. Všichni (Jirku
nevyjímaje) se vyznačovali neustálým
úsměvem, pozitivní energií a klidem,
který z nich všech vyzařoval na první
pohled. Jak by také ne, když jim lektor
jako součást dílny četl pohádky. Jejich
sobotní pohybové vystoupení situované
v atriu Šumperského divadla se prolínalo
s fotografiemi a výtvarnými díly vytvo-
tvoriť a riskovať úplne všetko.“ (Ján Šimko, lektor třídy B.)
Letos bylo na Šumperku k výběru pět dílen a rozhodnout se pro jednu
z nich bylo asi to nejtěžší. Noví lektoři
lákají už jenom tím, že jsou v Šumperku
poprvé a vy máte možnost poznat další
osobnosti a způsob jejich práce. A ti, u
kterých jste jako frekventant už jednou
nebo i víckrát v minulosti zakotvili, vždy
přinesou něco nového. A tak jednoduše, ať
se přihlásíte do jakékoliv dílny, nemůžete
udělat chybu.
Dílna A - V KORUNÁCH STROMŮ
Lektor: Jiří Lössl, tanečník, performer,
pedagog.
Do dílny A se letos přihlásilo
snad nejvíc nováčků. Společně pracovalo
Pohled do šumperské dílny A – V korunách stromů, vedené Jiřím Lösslem. Archivní foto.
Dílna E čili Pouliční divadlo aneb Jak lze zahrát
Shakespeara za půl hodiny byla všude, v ulicích
Šumperka i na scéně divadla. Dokládá to tento snímek i
záběr v titulku článku. Foto: Alena Crhová.
řenými během týdne. To vše doplňovala
živá hudba.
OČIMA SEMINARISTŮ
Lösslovo desatero aneb Neustále zlobí a
je na to hrdý
1. Poskládej si kosti - máš jich v těle dosti.
2. Klaď otázky na tělo - vždy ti rádo odpoví.
3. Dostaň seminaristy do krkorukopánvokyčlolomných poloh - jejich tělo to
rozchodí.
4. Čti seminaristům alespoň 3 pohádky
denně - budou ti věrně a pozorně naslouchat.
5. Vždy buď mravným příkladem svým
seminaristům - potřebují to!.
6. Vzpomeň si na všechna jména svých
žáků - oni si tvé také pamatují.
7. Dodržuj čistotu a pořádek na pracovišti.
8. Všechno si řádně zdokumentuj.
9. Šiř a propaguj nový halucinogen Lösslin.
10. Miluj Oskeruše, lahodný to nápoj pálený z jeřabin.
Dílna B - ŘEKNI MI
Lektor: Ján Šimko, režisér, dramaturg,
spoluzakladatel divadla M.U.T.
Dílna B se zabývala autorskou
tvorbou a hledáním minimálního prahu
herectví. Podle slov Janka se ve skupině sešli velmi zajímavé typy, které
byly ochotné dodat jako materiál pro
vytvoření divadelního díla své vlastní
autentické zážitky. A tak následovaly
hodiny a hodiny rozhovorů a vzájemného
zpovídání, aby se posbíralo co nejvíc textového materiálu. Béčko se stalo jakousi
nerozlučnou jednotkou, plnou smíchu a
veselí. Nebylo je vidět jinak než spolu.
Jejich závěrečný divadelní večer s pracovním názvem Točeňák divákům nabídl
autentický zážitek, v průběhu kterého se
hercova přítomnost na scéně pohybovala
mezi bytím v roli a mimo roli, a to vše
v netradičním prostředí arény, vytvořeným za zavřenou oponou Šumperského
divadla.
OČIMA SEMINARISTŮ
Náš lektor Jáno je laskavá autorita a má
nás všechny rád.
Při práci to občas jiskří, ale v podstatě
souzníme.
Náš lektor Jáno nemá žádné zlozvyky.
Náš lektor Jáno nezřízeně miluje houby.
Nespokojí se s obyčejnými žampiony,
vyhledává i jiné druhy hub.
Včera se nám trochu otrávil.
Frekventant N. dělá co může, aby se Jáno
z otravy jen tak nedostal.
Dílna C - BOJ NA ŽIVOT A NA SMRT
V ŠUMPERKSKÉM CIRKU
Lektor: Petr Nůsek, šermíř, divadelník.
Dílna C letos s nejmenším počtem (nejmladších) účastníků, ale o to
s větším nasazením, měla zřízen hlavní
stan v klubovně internátu a v přilehlé
zahradě SZŠ. Během dosti tvrdého tréninku (bez kterého se žádný gladiátor neobejde) nás děsili všemožnými helmami,
maskami a zbraněmi, v našich končinách
naprosto neznámými. Na závěrečné exhibici se křehké ženy změnily v krvežíznivé
bojovnice a muži se zdáli být přinejmenším ze žuly. Jestli bylo pro tuto dílnu něco
typické, tak až neuvěřitelná soudržnost,
disciplína a respekt k Petrovi a k jeho
pravé ruce Radkovi.
OČIMA SEMINARISTŮ
Lanista
PETRIUS
Sachrus
Nuskus (Péťa). Popis: výrazné lacláče,
famózní japonský účes, noblesní černé
tričko, grandiózní úsměv. Charakteristické rysy: nejkreativnější, nejinteligentnější (elektronika), nejkrásnější, nejsilnější,
nejvtipnější (srší), inspirující, motivující,
rozdávačný. Také tichý, skromný, nená-
ročný, nenápadný, pokorný, dochvilný
apod.
Při rozhovoru se vyvarujte těchto chyb: T: Petře můžu jenom... / P: 10
kliků! / T: Ale já jsem jen... / P: 20! / T:
Když já potřebovala... / P: 30! / T: To není
fór! / P: 40. / T: Vždyť jich tolik neudělám. / P: 50. / H: Terezo neodmlouvej. / P:
Tak ty si dáš s ní!!!
Snímek grafického designu seminárního stejnokroje
frekventantů dílny C vedené Petrem Nůskem. Foto:
Alena Crhová.
Dílna E - POULIČNÉ DIVADLO ALEBO AKO MOŽNO ZAHRAŤ
SHAKESPEARA ZA POL HODINY
Lektor: Jakub Nvóta, režisér, autor, vedoucí souboru Túlavé divadlo.
Tím určitým Shakespearem se
stal pro dílnu Othello. Nic nevadilo, že
Desdemony byly v převaze. Pro přítomné
gentlemany, Jakuba nevyjímaje, to nebyl
žádný problém. V dílně bylo možno pozorovat dva hlavní proudy - pražský (část
členů Improvizační ligy) a rosický (míněno DS soubor z Rosic u Brna), ale ani to
nemohlo ohrozit zdárný průběh. Jakub šel
všem svým svěřencům příkladem a srdnatě se vrhal i do jakýchkoliv přidružených
šumperských aktivit, které nikdy nemají
k pouličnímu divadlu daleko. A tak bylo
Éčko výborně připraveno na pouliční
divadlo, které se ještě před závěrečným
večerem rozhodli předvést veřejnosti přímo v ulicích města. Nutno říci - s velkým
úspěchem!!!
OČIMA SEMINARISTŮ
Je Autorita Která Umí Bavit / Naučí
Všechny Othella Tragédovat A Šmitec!
Jakub Nvota je dobrý režisér, který kdyby
se mohl rozkrájet, byl by souborem skvělých herců.
Dílna G - PŘEKVAPENÍ
Lektor: Patrik Lančarič, režisér,
pedagog.
Jako materiál pro budoucí
představení dílny G Patrik přivezl svým
frekventantům písničku skupiny MUSE
- Butterflies and Huricanes. A zadání?
Motýlí efekt. Dvanáct účastníků spolu
s lektorem hledalo formu a prostředky
jak srozumitelně sdělit cestu od mávnutí
motýlího křídla na jedné straně země,
až k hurikánu na opačném konci naší
planety. Géčáky bylo denně vidět jak i
mimo dílnu kdekoliv pohromadě sedí a
diskutují, ujasňují si názory, pobrukují si
text výše zmíněné písničky a později řeší
technické problémy související s prezentací. Pečlivá příprava se vyplatila a sobotu
večer nejednomu divákovi příjemně běhal
mráz po zádech.
OČIMA SEMINARISTŮ
Jak Patrika poznáte? Dochvilný,
nenápadný, mlčenlivý, vždy neupravený,
hladce oholen, chabá gestikulace, abstinent, nekuřák (zarytý).
Kde Patrika nepotkáte? Na romantické procházce v přírodě, u ohníčku,
při ranní rozcvičce, ve špatné náladě,
v noci na hotelu.
Kde Patrika potkáte? V Dakotě.
Co si o něm myslíme? Já myslím, že je to v jádru dobrej člověk. On je
taký energický. Pohoda, klídek, tabáček.
Telefonní číslo rozdává na potkání, číslo
bot tají.
Kromě celodenní práce v dílnách doprovázelo akci několik divadelních představení, projekce a další
program:
•
•
•
•
•
•
Divadelné združenie Partizánske,
Slovensko, Daniil Charms, Jozef
Krasula:
Spomienky
budúceho
starca.
Odevšad a Michal Hecht: Večer
pantomimy.
Divadlo TotO Praha, N.V. Gogol,
H. Jůzlová: Vij.
Společné lehce sportovní odpoledne
(dobrovolně povinné pro všechny
třídy).
Večerní exhibice lektorů, promítání loňského filmu z dílny O. Pavelky.
Závěrečné ukázky z dílen.
Nasedám do vlaku na nádraží
v Šumperku - cílová stanice Praha Hlavní
nádraží. Vlak se pomalu rozjíždí a já přemýšlím, po kolikáté už se loučím… PO
DESÁTÉ!
Letos se Šumperk kryl s Jiráskovým Hronovem, a to téměř na den
přesně. Seminaristů bylo tedy o něco
méně, ale vůbec to nevadilo. Alespoň
jsme měli větší šanci pořádně poznat
všechny ty nové tváře. Dílny netrpěly
obvyklým praskáním ve švech. Lektorů
jsme si užili vrchovatě a podle nepsané
tradice, téměř 24 hodin denně, za což jim
patří obdiv a poklona, stejně tak zdatnému organizačnímu týmu Alence (Crhové) a Karlovi. A taky všem kamarádům
a kolegům ze všech tříd, co v Šumperku
letos byli.
Doufám, že rok uteče mnohem
rychleji než letošní dílna a v srpnu se
těším se všemi na shledanou.
Kateřina Kišišpa Crhová
Závěrečné představení
dílny B Jána Šimka.
Foto: Alena Crhová.
O ŽONGLOVÁNÍ
S ADÉLKOU
KRATOCHVÍLOVOU
Již pět let se konají mezinárodní žongléřsko-divadelní dílny uprostřed
Vysočiny, v areálu loveckého zámečku
Aleje. Každoročně sem přijíždějí žongléři
z Čech, Slovenska a Německa, aby se od
špičkových, většinou zahraničních lektorů
naučili nové žongléřské triky, které mohou po celý následující rok zdokonalovat,
ale také co nejlépe předvést před publikem. Při příležitosti letošního 5. ročníku
jsem oslovila MgA. Adélu Kratochvílovou, která tuto tradici založila a věnuje
se žonglování jako pedagožka, herečka i
studentka.
Vím, že žonglovat se dá se vším
možným, někdy i nemožným. S čím žongluješ nejraději?
S míčky.
Jsi přesvědčena, že žonglovat
se může naučit každý. Jak jsi k tomu
došla?
Z vlastní zkušenosti – hlavně musí
ten dotyčný chtít! Pak už jde všechno.
Absolvovala jsi dramatickou
výchovu na JAMU a já vím, že se práci
s dětmi věnuješ na několika frontách.
Pracuji jako zdravotní klaun
v nemocnicích už od roku 2002. V rámci doktorandského studia na JAMU
jsem začala pracovat s neslyšícími
studenty. Tak vznikly i projekty s tématem žonglování pro neslyšící děti.
A s neslyšícími studenty JAMU jsme se
přes žonglování dostali i k výslednému
divadelnímu tvaru. Dva roky jsem vedla projekt na brněnské základní škole
s programem waldorfské pedagogiky.
S kolegyní Dášou Trávníkovou děláme
žonglérské dílny pro veřejnost, hlavně
pro děti – zdravé i fyzicky či mentálně
handicapované.
Jak ses sama naučila žonglovat
a jak je to vlastně s tvým doktorátem na
JAMU? Budeš opravdu doktorka žonglování?
Momentálně studuji 3. ročník
doktorandského studia v oboru divadlo a
výchova a tématem mojí disertační práce
je opravdu žonglování – přesněji „Vliv
žonglování na rozvoj osobnosti“ a „Žonglování jako performační umění“. V průběhu studia jsem v roce 2005 strávila 3
měsíce na stáži v divadelní škole v Edinburghu. Tam žonglování neměli, tak jsem
otevřela pro studenty takový volný seminář. Po čase jsem tam nalezla výchovně
vzdělávací instituci pro mládež Teepoka,
kde bylo žonglování jako cirkusové umění
jedním z pěti jejich programových oblastí.
Díky tomuto kontaktu jsem pak spolupracovala na přípravách svátku Beltane,
kde vystupovalo 300 účinkujících a přišlo
8000 diváků.
V rámci studia jsem také získala
grant na absolvování kursu žonglování
v berlínských Katakombách (Jongliere
Katakomben), navštívila jsem i cirkusovou školu ve Stockholmu a zúčastnila
se festivalu „nového žonglování“ 5-3-1
v Helsinkách.
Nové žonglování?
Znamená to nové trendy, netradiční přístupy k žonglování, propojování
s jinými dovednostmi. Pro mě je důležitá
snaha něco vyjádřit, ne jen prezentovat
technickou dovednost.
Myslíš, že žonglování by měl
opravdu každý zkusit ? Proč vlastně?
Mohl by to zkusit každý, protože
žonglování není jen cirkusová dovednost,
ale napomáhá harmonizaci těla, přispívá k
propojování mozkových hemisfér, zvyšuje koncentraci, působí relaxačně a rozvíjí
tělo i ducha současně.
Máš své žonglérské divadlo Kufr
(www.divadlokufr.net), chystáš nové
představení, učíš děti i dospělé. Založila
jsi tradici mezinárodní žonglérské dílny
na Vysočině s názvem ALEJE, letos jsme
absolvovali již 5. ročník. Po republice
probíhají různé kurzy menšího rozsahu,
myslíš si, že je to dost?Já mám pořád dojem, že v zahraničí je takových aktivit víc,
že je větší zájem a lidé na sobě víc pracují. Jaký je Tvůj pocit po zkušenostech ze
zahraničí?
Nejblíž máme Německo. Tam je
velmi rozšířený dětský cirkus. Jsou na tom
líp, dělají to dlouho, je tam víc lidí, kteří
to umí a umí své umění předávat dál. U
nás je pár nadšenců, kteří v podstatě klestí
cestu, ale nemůžeme se srovnávat, máme
ještě dlouhou cestu před sebou. Dětský
cirkus existuje například v Brně v Labyrintu, jmenuje se Cirkus Le Grando, ale
moc se o něm neví. Jsou to zkrátka první
vlaštovky.
O Anglii se dá říct, že žonglování se třemi míčky je naprosto běžná hra,
kterou zvládá každý, asi jako jo-jo. Dál se
dostanou jen někteří. Severské státy mají
cirkusové školy, dokonce i gymnázia, ale
je to velmi okrajová zájmová aktivita…
Francie je kolébkou nového cirkusu a díky francouzské mentalitě se tady
setkáváme s výrazným podílem kreativity,
zatímco směrem na východ (Rusko, Čína)
je silná tradice cirkusových škol založená
především na precizní technice a drilování.
Vrátíme-li se do Německa, tam se podle
mého názoru spojuje technická kvalita s kreativním přístupem k technice samotné.
U nás například není ani jedna
škola zaměřená na kurzy žonglování a
nového cirkusu vůbec. Já bych byla pro
její založení. Co Ty?
Jasně, hned se hlásím, ale nevím, kdo to u nás bude učit! Snažíme se
alespoň na jeden týden v roce přivést na
Aleje dobré lektory ze zahraničí a takovou
malou školičku pro naše žongléry udělat. Když to bude možné, budeme v tom
pokračovat dál a uvidíme! Na stránkách
www.aleje.wz.cz najdete obrázky. Nechte
se inspirovat!
Děkuji za rozhovor!
Rozhovor připravila Dáša Brtnická
JAK TO CHODÍ VE FINSKU
S KAISOU TUOVILOU
O FESTIVALECH A O DIVADLE VŮBEC
Jedním ze zahraničních hostů
letošního Jiráskova Hronova byla KAISA
TUOVILA, finská producentka divadla
Mikkelin Teatteri a zároveň největšího
mezinárodního festivalu amatérských divadel ve Finsku, konaného ve městě Mikkeli.
Festival letos oslavuje 30. výročí založení.
Povídaly jsme si nejen o tom, co ji zaujalo
na Hronově, ale také o finském amatérském
divadle.
Můžete se představit?
Svůj čas dělím mezi studium a
práci v divadle. Studuji v Tampere divadelní vědu. Na rozdíl od Helsinek, kde je
obdobné studium zaměřeno více na teorii
a historii divadla, v Tampere je studium
zaměřeno více prakticky, na produkci a
dramaturgii. S tím souvisí také divadelní
praxe. Takže jsem nejprve byla zaměstnána
jako asistentka produkce v jednom divadle
v Tampere a pak jsem začala pracovat samostatně, především se studentskými divadly. Teď už více než rok dělám v Mikkeli,
polovinu roku v běžném divadelním provozu a polovinu roku připravuji festival.
Prozradíte více o vašem festivalu?
Od roku 1976 se nejprve pořádal
v Lahti, v roce 1978 byl přeložen do Mikkeli. Důvodem pro změnu místa konání festivalu bylo, že organizátoři chtěli pořádat
festival v menším městě, a tomu Mikkeli se
30 tis. obyvateli dobře vyhovovalo. Když
se totiž něco podobného pořádá v hlavním
nebo velkém městě, tak to nepoutá tolik
pozornosti, jako v menším městě, kde tím
všichni žijí. A ještě máme jednu zvláštnost
– pořádáme festival v lednu, tedy v době,
kdy je nejchladněji. Zdá se to možná paradoxní, ale je to
proto, že v létě je
A. Kratochvílová
festivalů spousta, a
Foto: V. Brtnický
v lednu jen ten náš,
takže tam dostaneme všechny soubory, které chceme.
Jak
se
vybírají tituly na
festival?
Každý rok
tituly vybírá jedna
osoba, pokaždé jiná
– buď je to nějaký
herec nebo režisér.
Obvykle je tak 40 -
70 přihlášek a z toho se vybírá 10 - 15 skupin. Všechny vystoupí na festivalu dvakrát.
Náš festival trvá od pátku do neděle, takže
je to asi 30 představení.
Je to festival mezinárodní?
Ano, každoročně máme 1 - 3 zahraniční soubory. V roce 1986 se zúčastnil
i český soubor – bylo to A studio Rubín
s adaptací románu jednoho finského autora.
Jezdí sem soubory i z větší dálky – byli tady
lidi ze Zambie, Peru, USA. Většinou to ale
bývají evropské soubory. Nejnáročnější a
Kaisa Tuovila
Foto: Ivo Mičkal
nejexotičtější to muselo být pro soubor ze
Zambie. V Mikkeli, což je ve východním
Finsku, bývá až třicet pod nulou.
Kolik hracích prostorů máte
k dispozici pro festival?
Máme pět různých míst, na kterých se hraje - velká a malá scéna divadla,
jedna menší škola, školní hala a sál s variabilním prostorem. Hraje se též venku pouliční divadlo, tance na otevřeném prostoru,
ale protože je taková zima, tak samozřejmě
moc často ne.
Jak je to s diváky?
Máme vysokou návštěvnost. Tak 85
– 95 % lístků je vyprodáno. Z poloviny jsou
to místní lidé a z poloviny ti, kteří přijedou
speciálně na festival. Objevují se tu v publiku
i divadelní profesionálové. Dříve sem jezdili
filmoví režiséři a vybírali si herce, ale teď se
situace změnila, už se jim moc jezdit nechce.
Máte nějaký doprovodný program – jako semináře na Hronově?
Kdysi tu bývaly semináře třeba o herectví nebo o
svícení, ale vzhledem k tomu,
že je festival krátký, nezbývá na
to už čas. Nicméně pořádají se
tu besedy, které vedou divadelní profesionálové, dobře se tak
propojuje zábavná a výchovná
složka. A kromě toho je to příjemné setkání lidí z různých divadelních skupin.
Když srovnáváte Jiráskův Hronov a váš festival – jaké
jsou tu rozdíly a jaké podobnosti?
Měla jsem na Hronově příležitost navštívit dílnu s holandským lektorem, a líbilo se mi, že se tu dělají stejné věci, jaké
děláme i u nás na škole. Je příjemné, že na Hronově má člověk
šanci vidět všechna představení. To u nás nejde, protože program
je nabitý a vystoupení se překrývají.
Když srovnávám inscenace, způsob herectví je podobný,
ale naše inscenace mívají bohatší výpravu, více světel, více hudby.
Ale i některé naše produkce jsou komorní a skromnější ve výpravě. Objevují se někteří stejní autoři a texty, především z oblasti
absurdního divadla jako Beckett nebo Charms.
Je váš festival jednoznačně amatérský?
Je to tak napůl, někteří z účastníků jsou poloprofesionálové. Ve Finsku existují tzv. free groups, které nedostávají peníze
od státu. Dělají divadlo ve svém volném čase, někdy si vydělají,
ale nedá se na to spoléhat.
A teď důležitá otázka – jak financujete festival?
Myslím, že 50% financí je od ministerstva kultury a
školství, část dává město a pak jsou tu menší místní kulturní
organizace, které přispívají především na účast mezinárodních
hostů (hradí jejich ubytování). A samozřejmě se utrží i za vstupenky. Máme i nějaké sponzory, ale myslím, že jich není tolik
jako u vás. Musím přiznat, že náš festival už má dobré renomé,
takže nemá finanční problémy. Dokonce nám vždycky zbutou
peníze „na horší časy“.
Jak to je vůbec s amatérskými soubory ve Finsku?
Myslím, že je to podobné jako u vás. Máme hodně amatérských divadel, některá jsou velmi dobrá. V některých městech
jsou 1 - 2 soubory, někde dokonce 5 či 10 amatérských skupin.
Lidé mají divadlo rádi, dá se říci, že snad každý – alespoň v dětství
– se ocitl alespoň na chvíli na jevišti. Divadlo hrají především děti
a starší lidé. Ve Finsku je 5 mil. lidí a na to 20 - 30 velkých profesionálních divadel. A navíc je tu na 200 letních scén jak profesionálních, tak amatérských. Máme dvě zastřešující organizace, které
sdružují jak profesionální, tak amatérská divadla.
A ještě otázka na závěr - jaký máte dojem z představení,
která jste viděla na Jiráskově Hronově?
Herectví je hodně založeno na textech, takže někdy je
problém se srozumitelností. Ale zase mám šanci vychutnávat si
herectví, pozorovat scénické prostředky inscenace.
Beckett, to byl pro mě byl známý text, tak jsem s napětím
sledovala, jak to mají uděláno. Líbilo se mi herectví, které bylo
velmi intenzivní. Také příběh Lolity znám a bylo tedy pro mě
snadnější se v něm orientovat. Líbilo se mi, jak dokázali využít
prostoru scény a rekvizit (třeba variabilita kufrů, které se proměňovaly v auto, postel, skříně apod.). Pobavila jsem se na Dentální
rapsodii, překvapilo mě, jak se dá pohled na život uchopit. Ale
něco takového jako loutkový Pachýř a Chroš je něco, co jsem na
našem festivalu nikdy neviděla.
Ptala se Jana Soprová
KUKÁTKO DO SVĚTA
PROFESOR VLADIMÍR ŠTEFKO
O SCÉNICKÉ ŽATVĚ 2006
V MARTINĚ
„Žatva je vždycky taková, jaká je úroda. A martinský festival je věrným zrcadlem stavu neprofesionálního divadelnictví na
Slovensku. To lze potvrdit nejen na základě festivalové kolekce inscenací, ale i proto, že jsme byli svědky krajských i celoslovenských
přehlídek, které určily výběr do Martina. Samozřejmě, že zrcadlo
nikdy není dokonalé, ale to, co se v něm zrcadlí, je přinejmenším
obrazem tendencí a základních hodnot.
Doba, v níž žijeme, neoplývá jejich vyznáváním. Svět se
materializuje, konzum vládne všemu. Je o to zajímavější, že slovenské
ochotnické divadlo si tohoto jevu všímá a zaujímá k němu stanovisko.
Jednak jakýmsi návratem k moralitě, především ve vyústění inscenací,
jednak vyjadřováním kritického vztahu. Můžeme to také nazvat úsilím být aktuální, navázat dialog se svým publikem. A děje se to nejen
vlastní tvorbou, ale také novým čtením klasických textů. Inscenátoři
mají silnou ambici reflektovat národní minulost, nikoliv však historicko-faktograficky, ale hledáním kořenů a odhalováním univerzálních
lidských problémů. Jedním slovem, mají snahu obsáhnout člověka ve
společnosti, v soukolí času, v zápase o svoji identitu…
Ale pokud bychom chtěli lakonicky pojmenovat ústřední
problém inscenací letošní Scénické žatvy, pak určitě jako vnitřní nerovnováhu všech složek jevištní syntézy, navíc v pohybu od konkretizace a věcnosti k formalizaci a symbolizaci vyjadřovacích prostředků. Ani dětské divadlo nepřineslo nic víc než dosáhnuté mety…“
(Kráceno, překlad –ag-)
DS Hviezdoslav
Spišská Nová Ves
Jozef Cíger Hronský:
Jozef Mak
Foto: Marek Lašut
KUKÁTKO DO SVĚTA
SLOVENSKÁ
ŽATVA
ZTRATILA
ROVNOVÁHU
Počasí skutečně, ale skutečně, až trestuhodně nerespektovalo úsilí pořadatelů o „oteplení“ Martinské divadelní žatvy. Kvůli
tomu byla přeložena z října na konec srpna, ale letos v této době na
horách sněžilo. Kromě dvou dnů to na martinském náměstí nebylo
ani trochu na slunění, natož odskočit si na plaváreň - horúco opravdu nebolo.
A to ani na jevištích Strojára a Studiové scény Divadla
Slovenského národního povstání, jehož oslavy se sešly se zahájením žatvy. Na jevišti opět moudře a poeticky promluvil primátor
města, kterého zároveň Jožo Krasula „školil“ ze základů javiskové
reči. Ono totiž říci správně měkké „l´“ je i pro slovenské našince,
odkojené hlasateli Markýzi (není chyba) a Jojki (asi taky není chyba), oříšek stále větší. Proto možná onen příklon divadelníků k tradičním hodnotám slovenského divadla, ke slovenským autorům
nám více či méně známým, ale na Slovensku nepřehlédnutelným.
Takové Albeeho ZOO nebo Druhá smrt Jany z Arcu od Bulhara
Divadlo Commedia Poprad
Edward Albee: ZOO
Foto: Marek Lašut
Caneva byly na letošní žatvě z hlediska dramaturgického, resp.
autorského, učiněnou bílou vránou.
Autorský okruh textů nebo předloh, které se v Martině
uváděly, se jmény jako Peter Jaroš, Pavel Kyrmezer, Vladimír
Hurban Vladimírov či Jozef Cíger Hronský asi českému amatérskému divadelníkovi mnoho neříkají, a je to možná škoda. Slovenští
amatéři se pokoušejí vyrovnat, a mnohdy odvážně, s dramaty svých
klasických autorů daleko záměrněji než se tak stává našim českým
autorům (především z druhé poloviny devatenáctého století a první
poloviny století dvacátého). Vedle toho se v Martině objevila i řada
dramatizací a vlastních textů samotných inscenátorů (Jaroslava
Lacka, Dušana Vicena a Lado Janečka, Petra Dudáka, Mariána
Lacka, Ivety Liptákové, Zuzany Kotyrové, Dušany Nôtové a Petera
Vrťo, Valérie Sinčákové a Petera Luptovského). Pohříchu, většina
z nich tvoří pro dětské soubory. Ale dramatizace Ivety Liptákové,
která se porvala s textem – dle mínění slovenských teatrologů
– nedramatizovatelným (Hronského „Jozef Mak“), či Lackova
adaptace Jarošova Dědictví, kterou režisér a autor nastudoval se
zcela herecky nepřipraveným souborem ve velké studii inspirované
postmoderní estetikou, to jsou dílka, před nimiž je třeba smeknout,
byť si ani odborného, ani laického ohlasu moc neužila.
Zahraniční soubory reprezentovaly Maďarsko, a to tanečním divadlem, bohužel však Kompánia Sinházi Tarlulat neuvedla
ohlášeného Romea a Julii, ale jen jakousi kolektivní kreaci z etud
své letní dílny. NOCka (něco jako naše ARTAMA), pozvala do
Martina Tejklovy Černé šviháky s Bílými anděly, kteří sklidili
souhlas i nesouhlas, ale především samo představení se moc nepovedlo. A bůhví jakými cestami se na slovenskou Scénickou žatvu
Celkom malé divadlo Levice
Z. Podskalský: Návštěva mladej dámy
Foto: Marek Lašut
dostal pro mě zcela neznámý soubor Lojza při Dělnickém domě
Odry – pozvala jej Matice Slovenská (!), strážce slovenské kultury
a jazyka. A byl to neskutečný omyl. Nepamatuji se, že by tento
soubor někdy zasáhl do Třebíče nebo na Jiráskův Hronov. Sám
soubor o sobě v programu píše, že nastuduje jednu premiéru za
pět let, tady se stal najednou reprezentantem České republiky. A
to s tak pokleslou zábavou (opsal si pro ni z filmu známé Světáky
a kopíroval nejapně Sováka, Menšíka a Brodského, že v hledišti se
smáli jen ti nejotrlejší), že nad ní rozum zůstával stát. Představeni
bylo „realizováno“ s takovým nevkusem, že mi bylo až stydno. Asi
má Matice s Odrami nějakou družbu nebo se s někým ze souboru
kamarádí, prostě Matice nemá o českém divadle ani ponětí! V každém případě by se nemělo stát, aby nad celostátní reprezentací
nebyl oficiální dohled Artamy! Prostě se nám Matice pomstila. A
chudáci Odřané… Z Německa poslali na popud AITA/IATA Dokumentheater Ost-Arbeit z Berlína s pohybovou „študýrovkou“ na
téma osudu ukrajinských zajatců z táborů nucených prací (německých i sovětských), jejichž příběh byl vyjádřen tancem, s vynikající
profesionální tanečnicí a ansámblovou choreografíí. Projekt vznikl
v tanečním semináři, který v roce 2003 vedla profesionální herečka
a režisérka Marina Schubarth. NOCka také pozvala enklávu Slováků z tzv. „Dolní země“, tedy soubor Ochotnického divadla z Kysáče v Srbsku – který postoupil z celoslovenské přehlídky dramat
o postavení ženy ve společnosti, z festivalu Aničky Jurkovičové
v Novém Městě nad Váhem, což je pro nás určitě kuriózní, neb
nepamatuji, že by v Česku soutěžili třeba američtí Češi.
Ostatně, výběr na martinskou Žatvu odráží výsledky
celoslovenských divadelních přehlídek. Řada z nich nemá nějaké
druhové opodstatnění, jsou více festivaly tematickými - kromě
zmíněného festivalu dramat o postavení ženy ve společnosti se
na Slovensku koná také festival divadelních her s vesnickou
tematikou v Trebišově, festival původní slovenské dramatické
KUKÁTKO DO SVĚTA
tvorby Palárikova Raková, festival kultury
neslyšících sv. Františka Saleského v Nitře
a Gorazdův Močenek, festival inscenací
s křesťanskou tématikou. Vedle nich
samozřejmě jsou i národní přehlídky
činoherního divadla (letos poprvé nikoliv
ve Spišské Nové Vsi, kde opadl zájem
pořadatelů, ale v Šuranech), celoslovenská
přehlídka alternativního divadla v Levoči
a přehlídky dětského divadla Zlatá priadka
v Šale, přehlídka divadla dospělých
pro děti v Rimavské Sobotě, či tradiční
přehlídka uměleckého přednesu a divadel
poezie Hviezdoslavův Kubín, odkud přijelo
několik recitátorů. Jejich vystoupení pro
Žatvu „rozpohybovali“ Jarka Čajková a
známý guru slovenské alternativy Vlado
Sadílek.
Žhavými želízky v ohni, neb
v Martině se dává cena za tvořivý počin
roku v hodnotě 15 tisíc slovenských korun,
bývají většinou inscenace poslané z čino-
Divadelná skupina Disk Trnava
Dušan Vicen, Vlado Janček a kolektiv:
Padesátka. Foto: Marek Lašut.
herní nebo alternativní přehlídky. Letos si na finanční odměnu dle
mínění lektorského sboru (prof. Vlado Štefko, Ján Šimko, Oleg
Dlouhý, Belo Felix a autor těchto řádků) mohly dělat zuby dvě
inscenace, a to Benkova adaptace Albeeho hry Stalo se v ZOO,
která vyhrála přehlídku v Šuranech, a Vicenova a Jančekova Padesátka Divadelní skupiny Disk z Trnavy, vítěz levočského festivalu
alternativního divadla. Ve hře ještě byla Druhá smrt Jany z Arku,
Dokumentartheater
Ost-Arbeiter, Berlín, SRN
Kolektiv souboru:
Baletka za ostnatým drôtom
Foto: Marek Lašut
která na Žatvu putovala ještě ze Spišské Nové Vsi, ale loni se pro
těhotenství hlavní představitelky nemohla hrát. Stejní divadelníci,
Celkom malé divadlo z Levic, předvedlo vkusně a herecky pěkně
„urobenů“ Návštěvu mladé dámy od Zdeňka Podskalského, příjemné osvěžení Žatvy, hrané v češtině i slovenštině.
Nad ambiciózními inscenacemi Dědictví z Rimavské
Píly, Komedii o boháčovi a Lazarovi z Dubové (inscenované a
hrané ovšem studenty VŠMU), nad inscenací Jozef Mak souboru
Hviezdoslav Spišská Nová Ves a srbské kompanie s hrou Zem se
vznášelo více otazníků a rozpaků než nadšení. Já sám jsem sice
našel zalíbení v Josefu Makovi i v Zemi, ale na Hronov bych se je
neodvážil doporučit.
Nakonec tedy zůstaly ve hře ZOO a Padesátka a nastalo
těžké rozhodování, kdo z nich si odnese šek na zmíněnou finanční
sumu. Vlado Benko neústupně trvá nad některými ornamentálními „zvláštnostmi“ svého uchopení Albeeho, především se pere
se zapojením jakéhosi loutkového aparátu a hra ho jaksi nemůže
vstřebat, stejně jako někdy tělo cizí ledvinu. (Když jsem pak
v Plzni viděl hrát Milana Labudu ve slavné inscenaci Tisa, který si
najednou z kufru vybalil postavičky betlémských tří králů a začal je
animovat podobně jako Dušan Kubáň v ZOO, dost jsem se vylekal.
Není to na Slovensku móda? Jenže Labudovi to fungovalo a diváci, ovšem kromě mě, neviděli popradské ZOO, a tak jim to vůbec
nepřišlo.) ZOO by na cenu bylo, ale s těžkým handicapem. Porotci
se, kromě mě, přiklonili k trnavské Padesátce, což docela chápu. To
také nebylo představení beze šrámů – surrealismus a antiiluzívnost
někdejší party kolem Féhéra, Uhlára a dnes Vicena už vyprchal,
inscenátoři a herci už mají nějakých pár pátků. Inscenace vznikla
jako hold padesátému výročí založení souboru! I z tohoto úhlu by
se dala poměřit cena za tvořivý počin. Jenže, jak píše Vlado Štefko
v summary, „velké ambice přinášejí i celou řadu tvůrčích problémů
a nedokonalostí, nikdy v minulosti se (v Martině) neprojevil tak
výrazně rozpor mezi náročností dramaturgicko-režijní koncepce a
herectví“. Bohužel to platilo i u Padesátky, byť v míře nejmenší. Nu
což, patnáct tisíc je dobrý základ pro dalších padesát let trnavského
souboru, v němž hrají báječní hoši jako Vít Bednárik a dokonalá
žena Dana Gubalová.
Semináře v Martině jsou tak asi desetiprocentní oproti
Jiráskovu Hronovu. Cca třicet frekventantů, tři dílny - pro recitaci,
praktická dramaturgie a klaunské techniky, které vedl český lektor
Marek Matějka, šikovný člověk, absolvent
herectví na DAMU a divadelní vědy na
FFUK, někdejší člen skupiny m.u.t, který
by mohl obohatit i hronovské dílny…
Karol Horváth mi jednou o
půl desáté ráno, když jsem ho přepadl
samotinkého v jedné z učeben, pravil na
otázku, co tu jak hruška v poli dělá: „No
čo, učím, praktickú dramaturgiu!“ Zájem
o vzdělávání na Žatvě a na Slovensku vůbec přišel na přetřes i při panelové diskuzi
o slovenských přehlídkách, jejich zabezpečování a o podpoře ze strany státu.
Jožo Krasula vyslovil názor, že slovenští
divadelníci by asi těžko dali za pobyt
na semináři dva a půl tisíce (českých) a
sprchovali se naproti v domě, jako to rádi
činí čeští v Hronově! V Martině jim hradí
pobyt, stravu, cestovné, prostě všechno.
Zavést poplatky, bylo by jich prý ještě
méně. Poněkud mi to koliduje s ambicemi divadelníků a jejich touhou být
„tvořivým počinem roku“! Vlado Štefko
si v závěrečné řeči posteskl zcela právem
– „Ani diskuzní fóra, kde byl prostor pro
analýzy inscenací, divadelníci dostatečně
nevyužili. Panoval ostych, malá účast.
Chyběli ti, kteří metodicky orientují
ochotnické divadlo v krajích a okresech.
Chyběli ti, kteří se na Žatvu nedostali
se svými inscenacemi, schází jim prostě
zájem sledovat práci kolegů… Nevyužít
potenciál Scénické žatvy je hřích“.
S Lenkou Lázňovskou jsme
v Martině poctivě navštěvovali představení, já samozřejmě služebně, Lenka
o své dovolené, jedli jsme vynikající
dubákovou polévku v Pasáži Corso a
vynikající halušky ve Skanzenu lidové
architektury v Jahodových Hájích, mluvili o divadle a o životě, ale nenapadlo nás
žádné představení ze současné slovenské
produkce, které bychom mohli pozvat na
příští Jiráskův Hronov…
Alexandr Gregar
BAROKNÍ
OPERA
MEZINÁRODNĚ
Studenti brněnského Gymnázia P.
Křížkovského s uměleckou profilací společně
s posluchači slovenské konzervatoře z Banské
Bystrice a hudebního gymnázia z maďarského
Debrecenu nastudovali pod vedením svých
profesorů barokní operu Henryho Purcella
s antickým námětem Dido a Aeneas. Do projektu
se zapojilo celkem 90 žáků ze tří zemí.
Nápad vznikl v Brně během loňského
celoročního projektu na téma baroko. Vedení
školy se zalíbil nejen žánr opery, který nabízí
příležitost ke spolupráci všech uměleckých oborů na gymnáziu vyučovaných, tedy hudebních,
výtvarných a literárně-dramatických, ale také
jako příležitost konfrontovat studenty tří různých
typů škol a států. Každá ze zúčastněných stran
pracovala na přiděleném úkolu, aby se opera
zasazená do antických reálií vyprávějící tragický
příběh lásky mohla koncem dubna odehrát v brněnském divadle Radost, ve Státní opeře v Banské Bystrici a loutkovém divadle v Debrecenu.
Sólové party a místa v orchestru obsadili studenti
ze Slovenska, ve sboru zpívali debrecínští, taneční skupina a dvě sólistky pocházely z Brna. Také
techniku, scénu, grafické a propagační práce obstarávali brněnští výtvarníci. Zakladatel soukromého gymnázia, s. r. o., František Pospíšil, sám
aktivní hudebník komorního souboru Scholastici
musici, školu již dříve do projektů mezinárodní
spolupráce úspěšně zapojil.
Realizaci opery předcházel vznik tvůrčích dílen, ve kterých studenti nejprve překládali
obtížný anglický text ze 17. století, následovaly
např. dílna kostýmová, barokních iluminací, anticko-mytologická, muzikologická či matematicko-fyzikální. „V rámci projektového vyučování
jsme zapojili všechny pedagogy, tedy nejen ty
přednášející umělecké předměty. Žáci se díky
opeře dozvěděli mj. o vývoji matematických
poznatků od antiky až po baroko a tento tradičně
problematický předmět se jim poněkud zlidštil,“
říká F. Pospíšil. Dílo, původně školská hra, bylo
upraveno pro 21. století s respektem k ději, ale
scéna, kostýmy, choreografie atd. odpovídaly
současnosti a možnostem provedení. „Ne všechno se během tří měsíců aktivní přípravy opery
podařilo stihnout, museli jsme oželet např. dramatické výstupy na forbíně,“ pokračuje zástupce
gymnázia. Společné zkoušky se konaly na Slovensku pouhý týden před premiérou. 19 studentů
z Brna zkoušelo společně se svými zahraničními
kolegy nepřetržitě v různých interpretačních
skupinách 8 až 10 hodin denně. Celkem asi
50minutovou produkci vidělo cca 700 diváků,
které na představení upozornily vytištěné plakáty a osobní pozvánky, reklama proběhla rovněž
v denním tisku a na školních webech.
Náklady na provedení inscenace se
vyšplhaly na 750 tis. Kč. Projekt finančně podpořily Visegrádský fond 250 tis. Kč, Jihomorav-
ský kraj 250 tis. Kč (grant Do světa!), statutární
město Brno 20 tis. Kč, škola ze svých zdrojů
investovala 180 tis. Kč. Sponzory se najít nepodařilo a ani rodiče na pobyt svých dětí nepřispěli.
Již teď gymnázium plánuje další projekt v rámci
visegrádské spolupráce, tentokrát se slovenskými a slovinskými partnery.
Mezinárodní projekt opery Dido a
Aeneas spojil na počátku třetího tisíciletí mladé
lidi velmi náročným dílem, uváděným i profesionálními umělci. Jazyková bariéra slovensko-česko-maďarská se ukázala díky angličtině
jako zdolatelná. Případné nedostatky v podání
sborových a tanečních partů plně kompenzovala
obrovská chuť a vůle účinkujících.
Irena Koušková
Převzato z časopisu Místní kultura č. 9/2006
MAUGLÍ
V DIVADLE
KULA V JIČÍNĚ
Už dva roky pracuje v jičínském
K-klubu divadlo herců s mentálním postižením.
Jejich celoroční snažení směřovalo kromě výuky
základů herectví a pohybové výchovy k předprázdninové premiéře. Letos vybralo divadlo
Kula titul Mauglí podle knihy Rudyarda Kiplinga. Na vysvětlenou – kula je tichomořský rituál,
při kterém si lidé na znamení sounáležitosti
vyměňují předměty. K pocitu sounáležitosti zajisté přispělo i představení Mauglí, líčící přiběh
dítěte, jeho přijetí zvířaty, i společný život tolika
rozličných bytostí. Děti, vlastně už slečny a jinoši, hráli procítěně a vůbec nepotřebovali mluvit.
Sama scéna byla výtvarným dílem, na kterém se
podílely děti z výtvarného oddělení.
Ustavení K-klubu, střediska pro volný
čas byl po roce 1998 dobrý krok ve prospěch
kultury v Jičíně. Do práce se pustil Martin
Zajíček, divadelník založením a přesvědčením.
Snad právě tahle divadelní nátura vnesla do
Káčka tvůrčího ducha, díky němuž se rozšířilo
do dnešní podoby. Neslouží sice jen divadlu,
nicméně divadelní aktivity převládají. Působí tu
celkem devět dramatických kroužků pro rozličné
věkové kategorie od 4 let do 20 let. Celkem se
tu učí divadlu 95 dětí. Každý kroužek, vlastně
divadelní soubor, mívá vždy koncem školního
roku premiéru svého představení. Dobré je, že na
něm se podílí i další adepti umění – výtvarníci,
tanečníci, hudebníci, zpěváci.
Jedním z určujících faktorů pro práci
jsou peníze. I když je K-klub instituce zřizovaná a dotovaná městem, není prostředků nazbyt.
Další zdroje jsou platby rodičů za kroužky a
nevelké dobrovolné vstupné. Pro konkrétní projekty je možné žádat o městské kulturní granty.
V letošním roce se pro všechny kulturní aktivity
v Jičíně rozdělí částka 350 tis. korun.
proChor
Převzato z časopisu Místní kultura č. 9/2006
JIŘÍ OUDES
ANEB VESNICE,
NEBO MĚSTO?
Jedna charakteristická situace se mi
vždycky vybaví, když si vzpomenu na Jirku
Oudese. Ta vzpomínka se týká let, kdy jsme
soubory na Kaplické divadelní léto vybírali
na mezikrajových přehlídkách, doby koncem
70. a začátkem 80. let. Stávalo se nám tam to,
co skoro každé porotě při výběrových kolech:
soubor, který přijel s představením, svědčícím
o neinformovanosti a nezkušenosti vedoucího,
vyrukoval s pověstnou větou: “Jo, vy Pražáci
netušíte, co my na venkově…” a následoval
popis bídných divadelních sálů, nedostatku lidí
a peněz, bláta na cestách a tak dále a tak podobně. V těchto situacích jsme my Pražáci (ať
už jsme byli opravdu z Prahy anebo z Liberce)
tiše seděli a do práce se dal Jirka Oudes. Měl za
sebou slavnou éru, kdy jako ředitel jednotřídní
školy v Těšově na Klatovsku udělal na několika
Loutkářských Chrudimích se svými žáčky díru
do světa. Bylo-li potřeba hodně silných slov,
popsal, jak v Těšově silnice končila přímo u jeho
hnojiště. Neboť ne vnější podmínky, ale aktivita
a tvořivost člověka i chuť a zájem na sobě pracovat přinášejí výsledky. Ostatně pro práci s dětmi
jsou podmínky tím těžší, čím větší je město, čím
více dostupných aktivit jim nabízí a čím méně
jsou vděčné za nabídku, jakou představuje loutkové divadlo.
Jeden fakt, který o jeho tvořivosti a
vynalézavosti svědčí. Kromě toho, že s dětmi
používal známé typy jednoduchých loutek, třeba
loutky kornoutové, objevoval různé neobvyklé
a nekonvenční materiály. V jednom období byl
častým návštěvníkem obchodů s ryze ženskými
Jiří Oudes. Foto: Archiv NIPOS – DČAD.
komoditami a nechával děti vytvářet loutky
z klubek vlny, z různobarevných plastových
misek, cedníčků, trychtýřů, struhadélek, z kolíčků na prádlo, ale nakonec třeba i z Orffových
nástrojů.
Nechci tu popisovat velice pestrý životaběh Jiřího Oudese jako pedagoga, autora i inscenátora, který se odehrával jak v souvislostech
vývoje loutkářství a dramatické výchovy, tak ale
také dobových zvratů, jimiž jsme v poválečném
období prošli. Zájemce o konkrétní informace
lze odkázat na zevrubnou diplomovou práci Evy
Ichové i na Provazníkovu studii Chrudimské
kapitoly moderního dětského divadla. Důležitá
je Oudesova houževnatost a schopnost reagovat na situaci v době jeho putování po různých
Pošumavských vískách, v nichž vždy znovu a
znovu začínal ten či onen druh kulturní práce,
schopnost začít znovu v Plzni, v podmínkách o
tolik odlišných od těch původních, v nichž se našel a dosáhl úspěchu. Důležité je i to, že v závěru
své aktivní činnosti našel novou oblast, která
sice nepřinesla vnější úspěch, ale přesto má svou
velkou hodnotu – práci se sluchově handicapovanými dětmi, pro niž ve věku, kdy mnoho lidí
hází vše za hlavu a myslí jen na důchod, získával
nové poznatky a hledal nové cesty.
Kdoví, s čím novým a objevným
přijde Jirka Oudes v další dekádě svého života– třeba u svých milovaných včeliček, když ne
v divadle a práci s dětmi.
Eva Machková
1972). Spolupůsobil v ní jako dramaturg a byl
spolutvůrcem jejího programu tzv. nepravidelné
dramaturgie, hledající témata v textech, které
nebyly určeny původně pro divadlo. Nesporně
výrazně ovlivnil i vývoj jednoho proudu amatérských scén.
Dostává se tak touto divadelní praxí
k problematice epického a lyrického divadla jako
moderního divadelního systému, jenž se formoval už před druhou světovou válkou v českém
divadle, potom především v tvorbě E.F. Buriana,
jemuž Srba věnoval řadu monografií, která vyvrcholila v roce 2004 studií Řečí světla zasvěcenou
VÝKONNÝ
Profesor Bořivoj Srba. Foto: Archiv Národního divadla
v Brně.
PĚTASEDMDESÁTNÍK
principu světelného divadla v inscenační tvorbě
tohoto velkého českého divadelního tvůrce.
Srba zájem o historii jevil už od začátku své
profesionální činnosti v divadle. Od konce první
poloviny 60. let spolupracoval s Kabinetem pro
studium českého divadla ČSAV. Výsledkem této
jeho práce, opírající se pevné teoretické zázemí
– např. studium postavení a funkce autorského a
lyrického subjektu v divadelním díle – je bohaté
množství studií a knih, které zpracovávají obdivuhodně rozsáhlé tematické a časové okruhy. Patří k nim i kapitola o českém amatérském divadle
za druhé světové války, kterou napsal pro Cesty
českého amatérského divadla. Pozoruhodné je
to, že Bořivoj Srba, jenž se od roku 1990 znovu
vrátil na brněnské divadelní školy, na filozofické
fakultě byl profesorem oboru teorie a historie
divadla a literatury a na Divadelní fakultě JAMU
založil Ateliér dramaturgie, jejž vede podnes
a spoluzakládal na ní Kabinet teorie a dějin
divadla, neztratil nic ze své výkonnosti, elánu,
pracovního rozpětí ani v roce kdy oslaví 75 let.
Ukázal to na počátku září 2006 v Plzni svým
vystoupením na semináři k 150. výročí úmrtí
J.K. Tyla, kdy se svou obvyklou důkladností, zevrubností, faktografickou přesností a důsledností
sledoval v Tylových dramatech jejich scénickou
složku odkazující k romantickému melodramatu.
Nelze než popřát profesoru Srbovi, ale i českému divadlu, aby mu tyto vlastnosti ještě dlouho
vydržely.
Jan Císař
BOŘIVOJ SRBA
Bořivoj Srba patřil a patří v pěti
desetiletích minulého století a v první letech
století našeho k divadelníkům, kteří se ve velké
šíři, a především hlubokým odborným tvůrčím
záběrem významně podíleli na rozvoji české
divadelní kultury. Rodák z Bílovic nad Svitavou
absolvoval v letech 1951-1955 katedru divadelní
vědy a dramaturgie Janáčkovy Akademie múzických umění, aby se po několika letech dramaturgické činnosti v brněnském Divadle bratří
Mrštíků od roku 1959 podílel velkou měrou na
„brechtovské“ éře činohry Státního divadla v Brně, kde byl nejenom hlavním dramaturgem, ale
autorem teoreticky fundovaného programu, jenž
prozrazoval hluboký zájem o celou problematiku
meziválečné divadelní moderny a avantgardy.
V okruhu kolem Srby také vznikla myšlenka
široce koncipované experimentální scény jako
kulturního centra sdružujícího generačně a názorově spřízněné tvůrce různých uměleckých druhů. Tato myšlenka dozrála v jeho semináři pro
studenty režie na JAMU a v roce 1967 z tohoto
impulzu zahájila činnost studiová scéna Husa na
provázku – později Divadlo na provázku – již
Srba řídil v letech její amatérské fáze (1967-
VLASTIMIL
FIŠAR
Herec a recitátor, narozený před
osmdesáti lety v Predmieri v žilinském okrese
Slovenska. Zemřel před pěti lety v Praze.
Po absolvování pražské konzervatoře
prošel třemi divadly a od roku 1953 zakotvil definitivně ve Vinohradském divadle. Hrál tu např.
Mortimera v Schillerově Stuartovně, inkvizitora
v Anouilhově Skřivánku, Hrdopýšku v Tylově
Tvrdohlavé ženě nebo Afrania v Bulgakovově
Mistru a Markétce. Koncem 60. let byl zvolen
předsedou Mezinárodní federace herců (FIA).
V té funkci pomohl k přijetí do FIA delegátům
se SSSR a oni za to v roce 1970 podpořili jeho
odvolání, zatímco delegáti „západního bloku“
prosadili jeho volbu čestným předsedou.
Ve Fišarových přednašečských výkonech převládá výrazně próza. Příběh z koncentráku Tschesno-Hella S číslem na srdci uvedl
roku 1963 a realizoval ho 100x, Uhdeho Pátou
světovou stranu (1965) přednášel 163x. V normalizačním období už reprízy nejsou v tak impozantních cifrách, pohybují se do několika desítek představení. Na podiu Lyry Pragensis jsou
to např. Obrana Sókratova, Dalimilova kronika,
Kreutzerova sonáta či Stařec a moře; ve Viole
Anna Směgina, Tolstého Vznešenost (Cholstoměr) nebo Swildeovy pohádky Tři granátová
jablka; a další tituly, mezi nimi řada příležitostných vystoupení a pořadů pro školní publikum.
Na gramodesce je zachován celý přednes Anny
Sněginy. Scénáře si většinou připravoval Vlastimir Fišar sám a komponoval je i pro kolektivní
vystoupení, jež také sám režíroval.
Pro mnoho amatérů měla Fišarova
práce inspirativní význam. A umělec jim často
věnoval osobní konzultace při práci na scénáři či
na výkonech, jako například v přípravě recitačního pořadu v Roztokách nebo při nastudování divadelních představení v Braníku. Amatérskému
uměleckému přednesu byl vnímavým a vlídným
Vlastimil Fišar. Foto: Archiv Vinohradského divadla v
Praze.
porotcem: vzpomínám třeba na přehlídku Náchodský šeřík a na soutěž zbraslavskou, věnovanou, tuším, próze pod štítem Vančurova jména.
Přednesu věnoval řádku článků a jeden samostatný sešit metodické řady ÚKVČ Umělecký
přednes (1975). Pod názvem Přednes prózy
tu Vlastimil Fišar publikoval stručnou historii
profesionálního i amatérského přednesu prozaických předloh, vlastní zkušenosti i odborné rady.
ROZHNĚVANÁ GENERACE
ANGRY YOUNG MEN
ALBERT CAMUS: OTÁZKA PO SMYSLU ŽIVOTA
JE NEJNALÉHAVĚJŠÍ ZE VŠECH OTÁZEK.
5. ČÁST
Helena Lorenzová ve stati Avantgarda protestu píše
o divadle poloviny XX. století: Drama není volným modelem,
jenž je každým představením restruktulizován, neboť dominující
literární složka dokonale spoutává svobodný výraz herce a aktuální odezvu diváka (živý dialog mezi jevištěm a hledištěm byl
nahrazen monologickou nadvládou jeviště)... Toto nedorozumění
pak vrcholí paradoxem: Pravé divadlo nehrají herci, ale sami
Vysvětloval třebas, že přednašeč musí vidět dílo
vcelku i v detailech, studovat velké i malé části
textu, zkoušet, co k čemu patří, proč který motiv
je vysloven a jak dál prostupuje dílo. Mnoho
zásad, praxí ověřených, se najde na padesáti stranách metodického sešitu. A později přeložil Fišar
celou knížku Hovory s recitátorem slovenského
docenta Jozefa Mistríka (ve výběru dr. Šrámkové
ji vydala Lyra Pragensis r. 1976). Obsahuje téměř
padesát úvah o textu, o významech v něm, o jeho
formálním výrazu, o recitátorovi i o publiku: „Recitátorova tvář ať je zrcadlem tváře básníkovy, ať
je básníkovou tváří.“
Překlad z jeho druhé mateřštiny
prozradil, že slovenské Fišarovo rodiště se nepřestalo promítat do jeho života a tvorby. Byl
přesvědčeným Čechoslovákem. Svá vystoupení
studoval jak v češtině, tak ve slovenštině. Jeho
pořad Mezi dobrým lidem ze vzpomínek dr.
Ivana Hálka na jeho lékařské slovenské působení byl dokonce makarónský – vyprávěný
česky se slovenskými promluvami kysuckých
vesničanů. Slovensku byla věnována sólová
interpretace Jilemnického Kroniky i velké pásmo Hodina svobody je slavnost v Divadle na
Vinohradech (1974). Slovenské kontakty české
kultury připomínal Fišar při svém působení ve
Společnosti bratří Čapků (stal se tam na sklonku
života předsedou) v pořadech Stopy cest bratří
Čapků po slovenské zemi (1984) a Čapkovci a
Trenčianské Teplice (1987). Materiál o Čapcích
na Slovensku vyšel knižně zásluhou Kruhu přátel české kultury v Bratislavě r. 1990.
To je jen několik pohledů na Fišarovu
práci s připomenutím jeho záslužných příspěvků k rozvoji amatérské tvorby. Několik pohledů,
několik záběrů. Ale co dalších nejmenovaných
titulů, nezmíněných činností a mnohostranného
působení je za nimi!
Jiří Hraše
diváci. Hercům je
pouze zdvořile nasloucháno, ale skutečnou podívanou
poskytuje hlediště.
Slavnostní toalety,
nákladné účesy, oslnivé klenoty. Pro publikum jsou nejdůležitější
přestávky, během kterých hraje své vlastní divadlo.
Toto připomínám jednak jako jev, který se (skoro
cyklicky) do divadla vrací v přímé souvislosti se stávajícím
společenským klimatem. Za druhé, že i tento stav divadla odstartoval éru rozhněvaných mladých mužů, která trvala asi jednu
dekádu, ale nikdy neskončila, ani nevyšuměla do prázdna, pouze
metamorfovala svou formu aniž by ztratila obsah. Jak bylo na
počátku podotknuto, ona rozhněvanost byla ponejprv nejzřetelnější artikulována v divadle a filmu, ale skoro souběžně zasáhla
i výtvarné umění a hudbu. Co se divadla týče, pak bezprostřední
návazností na éru hněvu byl trend divadla krutosti aplikující
v jiných podmínkách odkaz A. Artauda. Dalším, jen zdánlivě
odlišným proudem je potom absurdní drama. Je sice nesporným
faktem, že první hra tohoto žánru Čekání na Godota (Samuel
Beckett) spatřila světlo světa už pět let před Ohlédni se v hněvu
(John Osborne), ale absurdní zachycení světa bylo svým způsobem tematickým souputníkem rozhněvaných mužů. Absurdní
drama především používá jazyk a zase jazyk, ale tak, že ukazuje
vyprazdňování pojmů, neschopnost, neochotu se slyšet, a především schopnost zahltit a zavalit slovy, a přitom nic neříci (což je
jev především na politické scéně dennodenně znova žitý), a dále
těží z paradoxu.
Anglickou verzi divadla krutosti vzkřísili Peter Brook
a Charles Marowitz, jehož úprava Hamleta se stala vzorem pro
mnohé další podobné pokusy jak oživit klasiku. A nejen ji. Zároveň tato úprava byl způsob (řekněme až textový návod obecně)
jak zachytit současnost na jednu stranu se výrazně defragmentující a na druhou stejně výrazně se globalizující.
Za další důležitý divadelní proud, stejný, podobný, a
přece jiný jako úsilí P. Brooka, lze považovat směry nazývané
chudé divadlo, divadlo pramenů či sektářské divadlo, které v polském městě Opole, v Divadle 13 řad vytváří Jerzy Grotowski a
v Odin Teatret nejprve v Norsku a později v Dánsku v městečku
Holstebro Eugenio Barba. Zjednodušeně lze říci, že tento typ divadelního směřování usiluje především o silný emociální dopad
při vnímání představení, a současně záměrně propojuje vypjaté
herecké akce (celé tělo komunikuje) se složitou výstavbou celé
palety znaků, kterou ale lze bez problémů vnímat a dešifrovat, i
když je divák uchvácen hereckým jednáním.
Své dlouholeté praktické výzkumy o smyslu a funkci
divadla zúročil Peter Brook v dnes již slavné knize Prázdný
prostor (The Empty Space), kde vymezuje pojmy jako je mrtvolné, svaté, drsné a bezprostřední divadlo (další knihy jsou
Pohyblivý bod a Nitky času). Za jisté východisko zkoumání názorů P. Brooka můžeme vzít jeho vyznání o interpretaci starších
textů, k nimž podotýká: „Každé století oceňuje umění minulosti, ale jinak si vykládá jeho obsah. K tomu náleží skutečnost,
že herec ztělesňuje obraz určený autorem, avšak zkoumáním
zosobněného obrazu se počíná práce režiséra.“ P. Brook k
otázce hledání nového (nemrtvého) divadelního jazyka i jazyka
jako takového pro své mezinárodní projekty prohlásil: „Nikdy
neřeknu, že hledám nový jazyk, protože to bychom museli mít
něco, co chceme říci, a někoho, komu to musíme říci. Myslím,
že dělení mezi tím, kdo hovoří, a tím, kdo naslouchá, nakonec
vede ke všemu, co je uzavřené – že toto dělení je dokonce přímo
protichůdné vlastní síle divadelní formy. Ta tu není proto, aby
umožnila skupině lidí vyprávět, není to forma komunikace, skrze níž jedna osoba vysvětluje něco osobě druhé, není to vysílání
a přijímání poselství, neboť nevěřím, že v tom spočívá divadelní
fenomén... Věřím, že nejde o pouhé přijetí obsahu! Věřím, že
divadlo je možnost daná člověku, možnost zesílit během určitého časového úseku intenzitu jeho vjemů! To je všechno – a
je to ohromné!“ A ještě jeden postřeh. „Často jsem srovnával
divadlo s drogou: jsou to dvě paralelní a současně protikladné zkušenosti. Člověk, který bere drogu, dokáže přeměnit své
vjemy, ale je to osamělý způsob, který přerušuje jeho spojení
s ostatními, i když uspokojuje jeho potřebu úniku z okolního
světa. Avšak divadlo a některé další druhy uměleckého výrazu
ve svých pravdivých formách vytvářejí stejnou možnost!“
Peter Brook a jeho praktická realizace divadelnosti
silně ovlivnila šedesátá, sedmdesátá i osmdesátá léta. Způsob
jak vzkřísit smysl divadla ve společnosti a pro společnost se sice
DRAMATURGIE / SERVIS
krátké období zabýval archaickými strukturami, aby velmi rychle přešel k obnově prapůvodních funkcí divadla bezprostředně
spjatých s účinností zde a nyní. Obecenstvo totiž nikdy žádné
představení nehodnotí pod úhlem nějakého etalonu nadčasových
norem krásy a morálky, ale vždy a především z hledisek své
současné životní zkušenosti, tedy podle právě platících hledisek
estetických a etických. S proměnou divadelnosti nedílně souvisela i nově se utvářející dynamika složek divadla, která zásadně
směřovala ke svobodné akci herce. Jde o to, že jazyk (text dramatické postavy) je přes všechny další funkce, které mu dodávají
hlasové schopnosti herce, především složkou označující-poznávací, a navíc přes jazyk přímo i nepřímo proudí sdělované ideje.
Naproti tomu skutečná divadelní řeč (nejde jen o řeč těla) se
snaží od diktátu textu osvobodit tak, aby dokázala celostně zapůsobit na psychiku diváka. Jediným možným způsobem jak to
vykonat, je inscenace/představení, které bezprostředně vyjadřuje
všechny vrstvy lidské psychiky jednáním/děním v prostoru a
čase, a to jak v absolutním, tak v dramatickém.
Možná se vám bude zdát, že výše popsané trendy se
přece projevovaly po celé minulé století, především od dvacátých let v proudu tehdejší avantgardy, nebo se budete ptát, jak to
souvisí s rozhněvanými mladými muži v Anglii? Jisté je, že atak
anglických divadelníků na nefunkční, zkostnatělé, a tedy pouze
formální konvence panující v divadlech té doby (divadelní konvence je však sám o sobě kladný pojem), vyvolal revitalizaci
kořenů divadelnosti jako takové.
Lze dokonce říci, že od zobrazování společenské smrti
v textech a inscenacích Johna Osborna v první fázi hněvu, se
v druhé fázi hněvu, v inscenacích Petera Brooka dostáváme
k pradávnému rituálu, jímž je přehrání vlastního, osobního zápasu se smrtí, které za nás za všechny provádí herec/herci. Díky
tomuto rituálu (což je jeden z kořenů divadla) se člověk nejen
zbavuje strachu ze smrti, ale silně si uvědomuje své omezené
trvání v čase, a tedy nutnost dospět k vyšším formám vnímání,
neboť jinak se propadne do podpalubí otupělé lhostejnosti. Co
se rituálního divadla týče, tak jej lze vztáhnout (i když to je
označení ne zcela přesné vzhledem k XX. století) na etapu, kdy
P. Brook roku 1971 založil Mezinárodní centrum divadelního
výzkumu. Smyslem a náplní bylo obnažit dávné kořeny divadla
návratem až k barbarským rituálům, prostě k divadlu obřadu,
jako výchozímu bodu pro probuzení stagnující divadelnosti
doby. Prováděné „výzkumy“ - nejprve v prostorech divadla a
později v přírodě, která se tak stala divadelním prostorem - mají
naštěstí dlouhý a obecnější časový přesah. Centrum cestovalo po
světě, kde studovalo účinek divadla – představení – na diváky
s rozličným kulturním zázemím, a při tom zároveň sbíralo materiál a podněty všeho druhu pro další inscenace s obecným komunikačním klíčem. V Íránu v ruinách dávné Persepolis pak zazněl
zcela vymyšlený jazyk (dětština) v představení Orghast, kde
se konkrétně prokázaly studie P. Brooka o prázdném prostoru
– prázdné scéně. O čtyři roky později předvádí jeho multietnická herecká družina drama Ikové, historii národa zanikajícího po
doteku technologie, a podle perské bajky vzniká inscenace Ptačí
konference. Srozumitelnost obecného divadelního jazyka si Centrum ověřuje v nejzapadlejších částech Afriky před lidmi, kteří
sice dobře znají rituál a obřad, ale ne jeho zkultivovanou a umělou formu. Jako poslední příspěvek k tématu divadlo v prostoru
a prostory v divadle Peter Brook uvede devítihodinový indický
epos Mahábhárata, který připravoval deset let. Hrálo se, tančilo
a samozřejmě bojovalo od západu slunce do jeho východu v přírodním prostředí (skála, vodní příkop, antukové hřiště). Z další
SERVIS / DRAMATURGIE
tvorby P. Brooka je možná nejznámější Marat/Sade, Carmen,
Král Lear.
Ale zpět na počátek šedesátých let XX. století, kdy Peter
Brook a Charles Marowitz ustavili při Královském shakespearovském divadle experimentální skupinu, zárodek pozdějšího
trendu známého jako Divadlo krutosti (Theatre of Cruelty), což
byl mimochodem i název první inscenace, která pět týdnů běžela
v divadelním klubu Lambda v Londýně. Ch. Marowitz se proslavil úpravami her W. Shakespeara Macbeth, Othello, Zkrocení
zlé ženy, Půjčka za oplátku a Hamlet. Posledně jmenovaný titul
je nejen nejslavnější, ale především je v něm nejzřetelněji poznat
princip práce s textem. Ch. Marowitz původní texty Williama
Shakespeara zásadně respektuje, a současně s nimi zachází velmi
volně. Jednak zkracuje repliky i celé situace, některé promluvy
přesouvá do úst jiných postav, aby potvrdil původní význam,
nebo ho kontrapunkticky popřel, někdy i drobně dopisuje. Dále
přidává scénické poznámky pro auditivní, vizuální a pohybový
plán, takže na povrch nečekaně vyplouvají motivy v originále jen
naznačené. Lze říci, že úpravy Ch. Marowitze jsou už v písemné
podobě interpretací dramatického textu - popsaná dramatická
akce doplněná textem - ale lze hovořit i o expresionistické koláži, ze které na povrch vyplouvají podvědomé impulzy a psychosexuální podtexty, což dohromady s textem vytváří nečekané a
významy nabité obrazy.
V jednom rozhovoru na otázku, co ho přimělo k úpravám, Ch. Marowitz řekl: „Klasika má mnoho vrstev, ale ukazuje
jen tu svrchní. Konvence vyžaduje, aby různí režiséři přejímali
různé výklady, ale mě zajímalo především se dobrat ke dřeni
hry, k mýtům, bájím a všemu, co na autora působilo. Paradoxem
je, že se přitom nedostanete k nějakému příběhu, který se přímo
vztahuje ke hře, ale spíše k základnímu tématu, které si vyžaduje
současnou paralelu, aby mu bylo možné správně porozumět.
Hry, které jsme v našem divadle dělali, obsahovaly další příběhy,
jen tušené pod povrchem, a ty byly ještě zajímavější než konvečně
opakovaná fabule.“
Ch. Marowitz se nutně musel zamyslet nad podstatou
divadla a jeho působením na diváky. I když Schillerovský systém morálně vzdělávacího ústavu nebyl v Anglii nikdy brán
vážně (u nás naopak za obrození ano a ještě dnes se jím mnohý
ohání), přesto se kolem rozhněvaných mladých mužů rozličné
otázky po smyslu jejich inscenací - jako provokací lidských či
politických, anebo způsobu kterak donutit diváky k zamyšlení objevily. Odpovědi Ch. Marowitze nejsou ani dnes tak od věci:
„Vůbec si nemyslím, že by kdy divadlo v Anglii mělo politický
dopad. Přesto si myslím, že politický účinek může mít v tom
smyslu, že u diváků lze probudit názory na rozličné politické
otázky, které se spolu s nástupem hmotného dostatku začaly
vytrácet. Vůbec si myslím, že jak v Anglii, tak v Evropě, se silně
rozšířila tendence zapomínat, zahazovat historickou paměť, což
je věc v každém politickém kontextu odsouzeníhodná.“ Smutné
je, že tato slova vyřčená před čtyřiceti lety, mají stále větší a
větší platnost!
Nuže, divadelní tvorbu Petera Brooka a Charlese Marowitze, která je svého druhu též výzkumem, lze považovat za
jednu z hlavních metamorfóz či ozvěn proudu anglických rozhněvaných mladých mužů. Další a poslední pokračování se už jen
lehce dotkne absurdního divadla, ale také projevů hněvu ve specifické české divadelní obdobě a v české psychedelické hudbě,
která měla zásadní paradivadelní přesah, a lze i říci, že ovlivnila
podobu současných music show.
Vladimír Zajíc
HRY VÝZNAMNÝCH DRAMATIKŮ
AUGUST STRINDBERG
HRA SNŮ
Překlad: Zbyněk Černík ze švédského originálu Ett drömspel
vydaného nakladatelstvím Norstedts a Stockholmskou univerzitou, Stockholm 1988-1996.
Osoby: Personář hry obsahuje 49 položek. Většinu osob je možné,
ba žádoucí sdružit do partů několika herců. Hlavními osobami jsou
Dcera boha Indry, Důstojník, Advokát a Básník.
Místo děje je velice proměnlivé a různorodé. Autor předpokládá
variabilitu scénických objektů, která umožní rychlé proměny prostředí tak, jak tomu bývá někdy ve snu. Předepsaná jsou tato místa
děje: Před zámkem, u jehož základových zdí se povalují balíky
slámy zakrývající hnůj. / Holá místnost v zámku. / U lípy před šerednou požární zdí s vrátky, oknem vrátnice a plakátovací plochou.
/ Advokátní kancelář. / Loď kostela. / Fingalova jeskyně na pobřeží
moře. / Prostý pokojík. / Areál karantény v Ostudíně s výhledem
na přístav a pobřežní vilky v Krásnicích. / Před Společenským
domem v Krásnicích s břehem Ostudína v pozadí. / Školní třída. /
Skladiště uhlí na břehu Středozemního moře. V pozadí vily a kasino s terasou. / Chodba divadla. / Před zámkem jako v úvodním
obraze, ale zem u základových zdí pokrývají květiny.
Autor se v této hře, navazující na jeho předešlou snovou
hru Do Damašku, pokusil napodobit nesouvislou, ale zdánlivě
logickou formu snu. Všechno se může stát, všechno je možné a
pravděpodobné. Čas a místo neexistují, fantazie přede a tká na
bezvýznamném podkladě skutečnosti nové vzory: směsici vzpomínek, prožitků, nespoutaných nápadů, absurdit a improvizací.
Osoby se štěpí, zdvojují, zdvojnásobují, mizí, zhušťují, rozplývají, sdružují. Nad všemi vědomími však stojí jedno jediné, snílkovo
– neexistují totiž žádná tajemství, žádná nedůslednost, žádné skrupule,
žádný zákon. Snílek nesoudí ani nevysvobozuje, pouze vypráví, a jelikož
sen je většinou bolestný a jen málokdy radostný, vine se celým rozkymáceným vyprávěním teskný tón a soucit se vším živým. Spánek osvoboditel
přináší často utrpení, ale když muka dosáhnou vrcholu, dostaví se probuzení, jež trpícího smíří se skutečností, byť by byla sebetrýznivější – v
tomto okamžiku je ve srovnání s mučivým snem přímo požitkem.
Tato autorova poznámka velice výstižně charakterizuje
Strindbergovo poetické mistrovské dílo Hra snů (1901), kde světlé stránky bytí stále ukazují své temné odvrácené strany. Stejně
tak charakterizuje raněného romantika Strindberga v jeho snaze
odkrývat svými dramaty rub věcí, jeho intenzivní prožívání dvojakosti bytí, lákavého zdání a odstrašující skutečnosti, líbezného líce
a odpudivého rubu.
Hra snů se odvíjí napříč věky a ročními obdobími. Její
děj se odehrává v prostředích svědčících o blahobytu a radostech
života, jakož i v prostředích chudobných a strastiplných. Hranice
těchto prostředí se však prostupují a namnoze se místa děje mění
navzdory svému předurčení v opak. Ve Hře snů se setkáváme s
osobami, které prostupují z jiných Strindbergových dramat včetně
hry Tanec smrti (viz repertoárová příloha AS 4/2006).
Celou snovou hrou prochází postava Dcery krále bohů
Indry, která sestoupí na Zemi, aby poznala, jaké to je být člověkem
a potažmo pocítila celou bolest lidského bytí. Její cesta začíná v
roli dcery Sklenáře, který jde zasklívat zámecká okna.
Dcera: Zámek pořád roste ze země... Vidíš, o kolik vyrostl od
loňska?
Sklenář: (sám pro sebe) Já jsem ten zámek ještě nikdy neviděl...
nikdy jsem neslyšel, že by nějaký zámek rostl... ale... (Dceři, velmi
přesvědčivě.) – Ano, vyrostl o dva lokte, to proto,že ho hnojili... , a
všimni si, že tam, co svítí slunce, vyrašilo nové křídlo.
Dcera: Co nevidět by měl rozkvést, je už přece po svatém Janu.
Sklenář: Ty nevidíš ten květ tam nahoře?
Dcera: Ale ano, vidím! (Zatleská.) – Pověz mi, otče, proč ty květy
rostou ze špíny?
Sklenář: (zbožně) Ve špíně se jim nelíbí, a tak se co nejrychleji
derou na světlo, aby rozkvetly a zemřely!
Poté se Dcera setká na zámku s Důstojníkem.
Dcera: Jsi vězněm ve svých komnatách. Přišla jsem tě vysvobodit!
Důstojník: Čekal jsem to, ale nebyl jsem si jistý, že se ti bude
chtít.
Dcera: Zámek je pevný, má sedmero zdí, ale – půjde to! – Tak
chceš, nebo nechceš?
Důstojník: Upřímně řečeno, nevím, protože ať tak či onak, bude
mě to bolet! Za každou radost v životě musíme zaplatit dvojnásobným žalem. Tam, kde jsem teď, je to těžké, ale jestli získám líbeznou
svobodu, budu trpět dvojnásob. – Agnes, vydržím to, jen když se na
tebe budu moct dívat!
Dcera: Co na mě vidíš?
Důstojník: Krásu, která je vesmírnou harmonií – tvoje postava má
linie, které se vyskytují pouze v drahách sluneční soustavy, v nádherně rozeznělé struně, ve chvění světla... Jsi dítě nebes...
Dcera: Ty taky!
Důstojník: Tak proč mám hlídat koně? Starat se o stáj a nechávat
vyvážet hnůj?
Dcera: Aby ses toužil dostat pryč!
Důstojník: To toužím, jenže dostat se odsud je hrozně těžké!
Dcera: Usilovat o svobodu je povinnost!
Důstojník: Povinnost? Život nikdy žádné povinnosti ke mně neuznával!
Dcera: Máš pocit, že ti ukřivdil?
Důstojník: Ano, byl ke mně nespravedlivý...
Následuje poznání zprostředkované dialogem důstojníkovy Matky s Otcem a Matky s Důstojníkem. Dcera se postupně setká s celou škálou osob uvedených v personáři, a to v nejrůznějších
prostředích. Její pozemská pouť vrcholí setkáním s Básníkem. Je
to jedna ze situací v Strindbergových hrách, v níž se autor pokusil
ztvárnit své alter ego. Stejně jako v jiných, ani ve Hře snů nejde o
portrét básníka, který by byl pouhou fotografií. Jde o portrét stvořený prizmatem subjektivního vidění.
Obvyklé převyprávění příběhů či popis obrazů by nebylo
v případě Hry snů o nic kratší než hra sama. Proto dále jen několik
ukázek dialogů, přibližujících formu a obsah hry.
Dcera: Na chudobu jsem byla připravená ale na špínu ne!
Advokát: Chudoba je vždycky poměrně špinavá!
Dcera: Je to horší, než jsem tušila!
Advokát: Nejsme na tom ještě nejhůř! Ještě máme co do úst!
Dcera: Ale co?
Advokát: Zelí je levné, výživné a dobré!
Dcera: Pro toho, kdo má zelí rád! Mně se hnusí!
Advokát: Proč jsi mi to neřekla?
Dcera: Chtěla jsem obětovat své chutě, protože jsem tě měla
ráda!
Advokát: V tom případě musím já obětovat svou chuť na zelí!
Oběti musí přinést obě strany –
Dcera: A co pak budeme jíst? Ryby? Tobě se z ryb zvedá žaludek.
Advokát: A jsou drahé!
Dcera: Je to těžší, než jsem si myslela!
Advokát: (vlídně) Vidíš, jak je to těžké! – A dítě, které mělo být
naším pojítkem a požehnáním – se stane naší záhubou!
Dcera: Miláčku! Já v tomhle vzduchu umřu, v tomhle pokoji s
vyhlídkou na dvůr a nekonečným dětským křikem, kvůli kterému
nemůžu oko zamhouřit, s těmi lidmi venku a jejich nářky, hádkami
a obviňováním... Musím tady umřít!
Advokát: Ubohá květinko, beze světla, bez vzduchu...
Dcera: A to říkáš, že jiní na tom jsou ještě hůř!
Advokát: V naší čtvrti patřím k těm, kterým ostatní závidí!
Dcera: Všechno by se dalo vydržet, jen kdybych měla něco krásného!
Advokát: Vím, myslíš nějakou květinku, nejradši otočník, ale ten
stojí korunu padesát, a za to koupíme šest litrů mléka nebo čtyři
čtvrtce brambor.
Dcera: Ráda se obejdu bez jídla, jen když budu mít květinku.
/ *** /
Velitel karantény: (Rozdělá oheň v kamnech. Vyšlehnou modré
sírové plameny.) Zapaluju síru! Račte dále!
Ona: Ach, moje modré šaty ztratí barvu!
Velitel karantény: A zbělají! Zbělají ti i ty rudé růže!
On: A taky tváře! Za čtyřicet dní!
Ona: (Důstojníkovi) Tobě to udělá radost!
Důstojník: Neudělá! – Tvoje štěstí pro mě sice bylo zdrojem muk,
ale – to nevadí – mám už po promoci a tamhle naproti dávám
kondice... jo, a na podzim dostanu místo ve škole... budu se učit s
chlapci, budu s nimi probírat stejnou látku, jakou jsem se sám učil
celé dětství, celé mládí, budu s nimi probírat totéž, celý svůj mužný
věk a nakonec i celé stáří, pořád tutéž látku: kolik je dvakrát dvě?,
kolik je čtyři děleno dvěma?... pak odejdu do penze, budu moct
lelkovat a čekat na jídlo a noviny – až mě nakonec odvezou do krematoria a spálí... Nemáme tu nějakého penzistu? To je asi hned po
„dvakrát dvě jsou čtyři“ to nejhorší, začít po promoci znovu chodit
do školy, klást až do smrti tytéž otázky...
(Kolem projde postarší pán s rukama za zády.)
Podívejte, tamhle jde nějaký penzista, který čeká, až dožije. Nejspíš
je to kapitán, kterého nepovýšili na majora, nebo okresní soudce,
který to nedotáhl na soudce krajského – mnoho je povolaných, ale
málo vyvolených... Chodí tu a čeká na snídani...
Penzista: Ne, na noviny! Na ranní noviny!
Důstojník: A to je mu teprve čtyřiapadesát, může tu na jídlo a na
noviny čekat ještě dalších pětadvacet let... Není to strašné?
Penzista: A co není strašné? No řekněte, jen řekněte!
/ *** /
Advokát: Ano, je to tak! (Přistoupí k Dceři.) Už jsi viděla skoro
všechno, ale ještě jsi nepoznala to nejhorší.
Dcera: Co to může být?
Advokát: Opakování! – Návraty!! – Cesty zpátky! Jako když se ve
škole znovu učí už jednou probraná látka! – Pojď!
Dcera: Kam?
Advokát: Za povinnostmi!
Dcera: Co to je?
Advokát: Všechno, čeho se hrozíš! Všechno, co nechceš, ale musíš!
Odříkání, obětování, strádání, opouštění... všechno nepříjemné,
odporné a bolestivé...
Dcera: Copak neexistují žádné příjemné povinnosti?
Advokát: Příjemnými se stanou, když jsou splněné...
Dcera: Když už nejsou... Takže povinnost je všechno nepříjemné!
A co je příjemné?
Advokát: Příjemný je hřích.
Dcera: Hřích?
Advokát: A ten se trestá, ano! – Když prožiju příjemný den a večer,
mám následující den příšerné výčitky svědomí.
Dcera: To je zvláštní.
Advokát: Ano, ráno se probudím s bolením hlavy. A pak začne
opakování, ovšem perverzní opakování. A to tak, že na všechno, co
včera večer bylo krásné, příjemné a duchaplné, dnes ráno vzpomínám jako na něco ošklivého, odporného a hloupého. Můj požitek
jakoby hnije a radost se rozpadá. To, čemu lidé říkají úspěch, se
vždycky stane příčinou příštího neúspěchu. Úspěchy, které jsem v
životě měl, se staly mou záhubou. Lidé se totiž instinktivně děsí
zdaru ostatních. Připadá jim nespravedlivé, když druhému osud
přeje, a proto se snaží obnovit rovnováhu tím, že mu házejí klacky
pod nohy. Mít talent je životu nebezpečné, protože člověk pak může
snadno umřít hlady! – Ale teď se vrať ke svým povinnostem, nebo
se obrátím na soud a projdeme všemi třemi rozvodovými instancemi, první, druhou i třetí!
Dcera: Musím se vrátit? K plechovým kamnům, k zelí, k dětským
šatičkám...
Advokát: No jo! Dneska máme velké prádlo, budeme totiž prát
všechny kapesníky...
Dcera: Ach, musí se to všechno opakovat?
Advokát: V životě se pořád všechno opakuje... Podívej se tamhle na učitele... Včera měl promoci, dostal vavřínový věnec a
na jeho počest stříleli z děla, vystoupil na parnas a objal ho
monarcha... A dneska zase začíná ve škole, ptá se, kolik je dvakrát dvě, a bude v tom pokračovat až do smrti... Ale teď pojď
zpátky, domů!
Dcera: To se radši zabiju!
Advokát: Zabiješ? To se nesmí! Za prvé je to potupné, a to do té
míry, že by tvou mrtvolu zhanobili, a pak – nedošla bys blaženosti
– je to smrtelný hřích!
Dcera: Není snadné být člověkem!
/ *** /
Dcera: Falešné a proradné vlny. Vše, co se nespálí na zemi, pohltí – vlny – Pohleď – (ukáže na hromadu haraburdí.) Pohleď, co
uloupilo a zničilo moře... Z potopených lodí zbyly jenom galionové
figury – a jména: Spravedlnost, Přátelství, Zlatý mír, Naděje – to je
vše, co zbylo z Naděje! – z ošidné Naděje! – kusy zábradlí, vidlice
vesel, vědra na vylévání vody! A pohleď: záchranný pás – sám se
zachránil, ale trosečníka nechal zahynout!
Básník: (Přehrabuje se v haraburdí.) Je tu dneska se jménem lodi
Spravedlnost. To byla ta, co na ni z Krásnic odjel slepcův syn!
Takže se potopila! A na její palubě byl Alicin kavalír, Editina nedosažitelná láska!
Dcera: Slepec? Krásnice? To se mi muselo zdát. A Alicin kavalír,
ošklivá Edita, Ostudín a karanténa, síra a karbol, promoce v kostele, advokátní kancelář, chodba divadla a Viktorie, rostoucí zámek
a důstojník... to se mi všecko jen zdálo...
Básník: Kdysi jsem si to vybásnil!
Dcera: Takže víš, co je to báseň...
Básník: Takže vím, co je to sen... Co je to báseň?
Dcera: Nikoli pouhá skutečnost, ale víc než skutečnost... nikoli sen,
ale snění...
Básník: A lidé si myslí, že my básníci si jenom hrajeme... že si
vymýšlíme a fantazírujeme!
Dcera: To je správné příteli, jinak by celý svět z nedostatku podnětů zpustl. Všichni by leželi na zádech a dívali se do nebe, nikdo by
se nepostavil k pluhu, nechopil se rýče, hoblíku ani motyky!
Básník: A to říkáš ty, Indrova dcera, ty, která zpola patříš tam
nahoru –
Dcera: Máš právo mi to vyčítat. Příliš dlouho jsem pobývala tady
na zemi a koupala se v bahně jako ty... Moje myšlenky se už nedokáží povznést, na křídlech mám bláto... na nohou hlínu... a já
sama... (pozvedne paže) klesám, klesám... Pomoz, mi otče, nebeský
bože!
/ *** /
Čas rozloučit se nastal, přiblížil se konec.
Buď sbohem, člověče a snílku,
ty, básníku, jež nejlíp chápeš život,
jenž na křídlech se vznášíš nad zem
a občas ponoříš se do hlíny,
bys dotkl se jí pouze, neuvízl v ní!
Teď, v chvíli loučení... když odcházím,
když opustit mám přítele a místo,
mne stesk se zmocní po tom, co jsem milovala,
a lítost nad tím, co jsem pokazila...
Ach, nyní cítím celou svou bolest bytí,
tak takové je tedy být člověkem –
To, čeho jsme si nevážili, nám teď chybí,
co nezkazili jsme, i toho litujeme...
Pryč chceme jít, a chceme zůstat...
Tak táhne nás to na dvě různé strany
a srdce jako by nám koně smýkali
a nerozhodnost, protiklady, nesoulad...
Buď sbohem! Vyřiď bratřím svým, že na ně vzpomenu
tam, kam teď odcházím, a jejich nářky
tvým jménem trůnu budu tlumočit.
Vždyť lidé zaslouží si politování!
Buď sbohem!
(Vstoupí do zámku. Zazní hudba. Pozadí ozáří hořící zámek a
objeví se stěna lidských tváří, tázavých, truchlících, zoufalých...
zatímco zámek hoří, poupě na střeše se rozvine v obrovskou chryzantému.) Konec.
Uvedené pasáže jsou charakteristickými ukázkami toho,
jakým způsobem psal Strindberg dialogy. Výstižně o tom mj. pojednává ve své stati „Strindberg dramatik“ Gunnar Ollén:
„Strindbergova roztěkanost, nestálost a skepse vůči čemukoliv pevnému a nezvratnému, vůči tomu, co sám řekl nebo več
ještě nedávno věřil, a konstitutivní dualismus jeho vědomí způsobovaly, že mu činilo potěšení zaujímat různé role a stanoviska a
přinášet na jejich podporu pádné argumenty. Hýřil nápady a díky
tomu dokázal vyzbrojit důkazy a tvrzeními celou bohatou galerii
postav. Na hlubší rozpracování byl málokdy čas, ostatně filozofická esejistika tak jako tak nebyla jeho silnou stránkou. V rychlé
výměně názorů scénického dramatu se bohatství nápadů a fantazie,
s jakou dovedl konkretizovat, brilantně uplatnily.
Jeho dramata mají jen zřídka zdlouhavé epické pasáže,
protože jsou, pro Strindberga zcela samozřejmě, naplněna bojem
protikladů, a to i když spolu nechá promlouvat spojence.
Také slova a věty v každé jednotlivé replice jako by se
účastnily napínavé soutěže, kde mají překonat svého bezprostředního předchůdce. Než člověk obrátí stránku Strindbergova dramatu, je téměř nemožné předpovědět, jaká replika bude nahoře na další stránce následovat. Strindbergův dialog ve skocích a neotřelost
jeho názorů připravuje neustálá překvapení. Právě jako tvůrce impresionisticky nevypočitatelného a proměnlivého stylu zapůsobil
Strindberg přímo revolučně na švédský dramatický dialog.
Tento styl se zpětně odráží v kompozici jednotlivých
scén. Když se Strindberg za použití takového dialogu jako nástroje, sám otřesen a současně nadšen jeho dramatickým působením,
zakousne do skutečnosti, často nemilosrdněji a citlivěji než Ibsen,
nezavršují se jeho výstupy stejně často jako u norského kolegy
hladce a logicky.“
Hru snů, v dopise německému překladateli Emilu Scheringovi označenou jako „mé nejmilovanější drama, dítě mé největší
bolesti“ Strindberg z větší části vytvořil v období mezi srpnem a
listopadem 1901. Psal ji pro mladičkou norskou herečku Harriet
Bosseovou, s níž se v květnu 1901 oženil, ale která ho po pouhých
několika měsících vzájemného soužití (zatím jen dočasně) opustila.
Tiskem Hra snů vyšla na jaře 1902, poprvé se však hrála
až roku 1907 – ve stockholmském Švédském divadle (Svenska teatern, předpremiéra 17. dubna, režie Victor Castegren, v roli Dcery
Harriet Bosseová).
Teprve dodatečně, patrně v září 1906, vznikla Předehra
(dialog boha Indry s Dcerou sestupující na Zemi). Ta byla v pozdějším vydání (stejně jako ve švédském Národním vydání) zařazena za vlastní text hry. Postupně – mj. díky rostoucím možnostem
jevištní techniky – se Hra snů stala jedním z nejčastěji uváděných
Strindbergových dramat, a to nejen v divadle, ale i v rozhlase a televizi. Z četných provedení jmenujme alespoň dvě inscenace tehdy
již uznávaného interpreta Strindbergovy dramatické tvorby Maxe
Reinharda: švédskou (premiéra 28. října 1921 ve stockholmském
Dramatenu) a německou (premiéra 13. prosince1921 v berlínském
Deutsches Theater). U nás ji pod názvem Nejpravdivější sen
uvedlo Zemské divadlo v Brně (režisér Karl Meinhard, premiéra
26.9.1936). Autory starších překladů jsou Nina Balcarová (1935) a
Josef Vohryzek (1966).
Text hry vyšel knižně, vydal jej Divadelní ústav Praha
v roce 2004 v souborném vydání her Augusta Strindberga nazvaném Hry II. Lze jej objednat na adrese: Divadelní ústav, knihkupectví Prospero, Celetná 17, 110 00 Praha 1, tel./fax: 224 809 156,
e-mail: [email protected], http://www.divadlo.cz/prospero.
Cena 320,- Kč.
S použitím poznámky ke hře od Zbyňka Černíka
a citací ze statě Strindberg dramatik Gunnara Olléna
dramaturgický pozorník připravil Milan Strotzer
NOVINKY SVĚTOVÉ DRAMATIKY
DAVID HARROWER
PŘÍTOMNOST
DAVID HARROWER
(narozen 1966 ve skotském Edinburghu)
Dramatik, který žije a pracuje v Glasgow. Nezastírá své
skotské vlastenectví.
Poprvé na sebe upozornil hrou Nože ve slepicích (Knives in Hens, 1995). Šlo o jeho první dramatický text uvedený
na jevišti. Morytát na půdorysu milostného trojúhelníku umístil
do předindustriálního Skotska, ale hra by se mohla odehrávat
prakticky v kterékoli rurální společnosti s charakteristickými
rysy celkové zaostalosti. Příběh je prostý. Sedlák Pony William
si vyhlédne mladou ženu, vezme si ji za manželku a udržuje
ji v umělé nevědomosti, která se mu zdá být zárukou trvalého
vazalského vztahu. Přitom ji ponižuje a podvádí. Svým jednáním ji vžene do náruče mlynáře Gilberta Hrona a ten ji přivede
k sebepoznání. Mlynář ve vesnickém společenství vždy reprezentoval svobodu spojenou se vzděláním. Žena prohlédne
svou situaci, manžela s mlynářovou pomocí nakonec zavraždí
a divák nemůže než s nimi sympatizovat. Autorovi se v této
hře podařilo propojit několik témat: napsal hru o duševním
otroctví a emancipaci, o vnitřní bídě, které lidé propadají a
ještě si ji pěstují, o majetnickém vztahu k druhému člověku a o
nemožnosti trvale udržovat druhé lidi v nevědomosti. Uvedená
témata přitom ze hry netrčí násilně. Tato balada se stala jednou
z nejzajímavějších her britské dramatiky 90. let. V roce 1997
byla v anketě časopisu Theater Heute oceněna jako nelepší
zahraniční hra roku.
Ve stínu této hry se ocitlo další Harrowerovo drama
Staré zabít, mladé mučit (Kill the Old Torture their Young,
1998), přestože se tu podařilo vyjádřit izolaci a odcizení, které
s sebou nese život v moderním velkoměstě na všech úrovních
společenského spektra. Černá komedie odehrávající se v nejmenovaném městě (cítíme, že jde o Edinburgh) se soustředí na to,
co město dělá s nesourodou skupinou lidí, jejichž životy se přímo
či nepřímo protínají.
Další autorova hra Begin Again (1999), je jeho hrou
nejméně úspěšnou. Pokouší se řešit problematiku poválečného
rozdělení skotské společnosti, v níž na jedné straně figurovala
ideologie blahobytného státu a na druhé straně bujel černý trh.
Ve stínu Knives in Hens zůstala i Přítomnost (Presence,
2001), v níž Harrower zdramatizoval hamburskou anabázi Beatles (více níže).
Nejnovější Harrowerovou hrou je Černá vrstva (Dard
Earth), která měla premiéru roku 2003 v Edinburghu. Autor se
v ní znovu vrací ke skotské problematice a pokouší se tentokrát
ukázat na rozdíly městského a venkovského Skotska. Hra, jejíž
výchozí situací je partnerská krize, má zápletku skoro detektivní.
Daří se slibně budovat atmosféru, napětí a odhalovat podivuhodné sepětí současnosti s dávnou a poněkud mystickou pamětí
země, ve druhé části se ale autorova pozornost přenáší na přízemní finanční problémy některých postav.
David Harrower však není jenom dramatik. Jako překladatel má za sebou úspěšné inscenace realizované v Národním
divadle v Londýně i jinde. Přeložil Čechovova Ivanova, Povídky
z vídeňského lesa Ödöna von Horvátha, Büchnerova Vojcka aj.
PŘÍTOMNOST
Přeložil: Jan Hančil z anglického originálu Presence (definitivní verze z roku 2001).
Osoby: 3 muži (George, Paul a Pete – všem je míň než 20 let) a
2 ženy (Marian, asi 35 let, Elke – kolem dvaceti).
Místa děje: Přízemní vybydlená místnost sloužící jako příležitostná ubytovna – dvě postele, pohovka; bar – klub, kde kapela
vystupuje – stoly, židle, láhve…; Bar Gemini; přístavní molo.
Tato hra je mystifikací, vycházející na jedné straně z faktických událostí (koncertování Beatles v Německu), na druhé straně
využívající autorskou licenci při nakládání s charaktery postav.
Nikde v celé hře se výslovně o Beatles nemluví, ale vlastní jména i
některé epizody a detaily německého pobytu této v roce 1960 prakticky neznámé liverpoolské skupiny jsou autentické. Vztahy mezi
postavami a další dramatické postavy (Marian a Elke) jsou fiktivní.
Člověk, který o Beatles mnoho neví, může proto bez velkého znepokojení hru číst nebo sledovat jako výpověď o blíže nespecifikované
britské skupině v adenauerovském Německu, jako příběh naivních
britských dorostenců, pro které je Hitler jen jakýsi vágní bubák, a
jejich střetu s nejednoznačnou společenskou realitou poválečného
Německa, jež v té době (píše se rok 1960) nemělo od své nacistické
minulosti o mnoho dále než současná Česká republika od komunismu. Lidem, pro které byl liverpoolský Mersey-sound závlahou jejich dospívání v šedé socialistické realitě, bude možná autorův obraz
jejich idolů připadat nepřijatelný. To je hlavní problém hry, která je
jinak napsána s velkým cítěním pro dynamiku a „etologii“ skupiny
mladých mužů s jejich teritoriálními a prestižními spory. Její vlastní
kvality jsou zastřeny kvazibiografickým obsahem.
V prvním obraze vpadáme rovnou do situace, kdy se
členové kapely ubytovávají ve svém dočasném „sídle“ – vybydlené místnosti v přízemí starého domu. George, Paul a Pete
si rozdělují, kde kdo bude spát, Georgovi se gauč místo postele
vůbec nelíbí. Zbytek kapely (který ve hře nevystupuje) bydlí ve
vedlejší místnosti. Z dusného rozhovoru - hádky vyplývají okolnosti situace. Kapela přijela hrát do jednoho hamburského baru
na dva měsíce, na pozvání majitele baru, jistého Bruna. S ním se
ve hře vůbec nesetkáme, s kapelou komunikuje (peníze vyplácí
atd.) jeho zástupkyně, vedoucí klubu, Marian.
George: Jsme tu. No ne? Jsme kurva tady! Hamburk!
Paul: No jasně, jsme tady.
George: Je noc a ulice jsou plný světel. Všude je otevříno. A kam
se podíváš, samý baby.
Paul: Vysedávaj v barech a čekaj na nás. /…/
George: A jak to vyřešíme? Až sem nějakou přitáhnu. Jak to
budem dělat?/…/
Paul: Budou stát ve frontě. A teď vážně. Pravidla: kdokoli si sem
přivede holku na sex, je ten pokoj jeho, na tu dobu, jasný? Udělá
signál, něco jako…co já vím?
Tohle téma mladíky odvede od hádky a nastolí uvolněnou atmosféru očekávání, která se ale střihem proměňuje začátkem druhého obrazu, který se odehrává v klubu po (už druhém)
vystoupení kapely. Diváků přišlo málo, ještě míň než napoprvé.
Paul, George a Pete se trapným žertováním snaží vykroutit z
hovoru s Marian, která věcně hledá příčiny slabé návštěvnosti.
Všechno ale probíhá přátelsky, s nadějí do dalších dnů.
Z dalšího rozhovoru na pokoji mladíků se dozvídáme
leccos o jejich rodinných zázemích. George je poprvé v cizině
bez rodičů, kterým píše pohled. Na rozdíl od něj Pete domů volá
na účet volaného. I když jsou vlastně v hrozných podmínkách,
užívají si chlapci svobody.
Marian vyplácí mladíkům týdenní mzdu a stěžuje si na
stále klesající návštěvnost. Manažer kapely ji sice telefonicky
žádal, aby jim dala víc času, ale Marian hochy posílá do druhého
Brunova klubu, kde je na jinou britskou kapelu stále nabito. Mají
se podívat, jak v Hamburku udělat šou.
Kapela ale do určeného klubu nejde, naopak se uraženě odebere do jednoho z nedoporučovaných barů, Gemini, kde
obsluhuje Elke, o které se domnívají, že je Američanka, podle
anglické výslovnosti. Hoši ji „ukecávají“, aby jim dovolila porušit pravidla, která říkají, že pivo se pije jen u baru, ne u stolu.
Elke se z mladíků nesesype, ale nakonec jim vyjde vstříc a časem
se s nimi docela spřátelí. Ukáže se, že vůbec nezná bar Indra, ve
kterém kapela vystupuje. Georgovi Elke učarovala.
Mladíci na pokoji hrají karty a snaží se vůbec nějak
zabavit. George rozvíjí teorie lásky a vztahů. Rozhodl se pozvat
Elke na rande, resp. na vystoupení a rande pak už z toho má tak
nějak vyplynout. Druzí dva hoši si ho dobírají, že to měl udělat
hned v baru. Moc jeho sebevědomí nepodporují.
Pete se náhodou setká s Marian u přístavního mola.
V příjemné atmosféře dialogu dojde i na návštěvnost v klubu.
Marian kapelu nezavrhla, stále doufá, že návštěvnost se zvedne.
Přizná, že se kapely zastala u majitele Bruna, který už je chtěl vyhodit. Marian si myslí, že frontmanem kapely by měl být právě
Pete. Měl by stát vepředu, je nejhezčí a holky by na něj chodily.
Pete oponuje, je bubeník a nechce se o tom vůbec bavit. Marian
v tom ale vidí poslední možnost, jak přilákat diváky.
George přesvědčil Paula, aby s ním šel do baru Gemini,
chce pozvat Elke na rande. Oba hoši jsou překvapeni, že Elke je
Němka. Učí se dokonale anglicky s americkým přízvukem, aby
mohla do USA odjet a začít nový život. Chce vypadnout z Německa, které nazývá latrínou.
Elke: Víte, co je tohle město? Smetiště. Skládka. Popelnice. Vy
sem jezdíte, abyste tady ukládali svoje sračky, svoje semeno a
svoje zvratky. A my máme otevřeno celou noc, abyste to mohli
dělat. Protože víme, že za víc nestojíme. /… / Řeknu vám tajemství. Tajemství, který každej zná. Klub ve kterým hrajete? To víte,
že ho znám. A víte proč? Protože ho vlastní nácek.
Ticho.
George: (krátce se zasměje) To má být vtip. Bruno? / … /
Elke: Je to nácek. / … / Nebyl esesák, nic takovýho. Býval v obrněný divizi. I tam musel být nácek. Ale je rok 1960 a teď je to
v pohodě. Teď jsou v klatbě Sověti. Nezáleží na tom, že stovky
lékařů, právníků, zelinářů a majitelů klubů v tomhle městě jsou
vrazi. Proto chci pryč. Proto chci do Ameriky. Pokaždé, když se
tu nadýchnu, se mi chce zvracet.
Paul za oknem zahlédne policajty a to trojici vytrhne
z rozhovoru. George je totiž nezletilý a tak nemá v baru co dělat.
Elke mu ukáže zadní východ, George ale nepospíchá, je jako utržený ze řetězu a ještě stihne Elke pozvat na večer do klubu.
Kapela se chystá na vystoupení, George je vymydlený,
půjčuje si od Peta nejlepší sako z kapely a je natěšený na noc
s Elke. Přichází Marian a ukáže se, že ví o policejní prohlídce
baru Gemini. Kapela, která vnitřně zápasí s tím, co se dozvěděla
o Brunovi, podezírá i Marian a dokonce je napadá, že policii
DIVADELNÍ LITERATURA / SERVIS
ZPRÁVIČKY
poslala ona, aby se nevýhodné kapely zbavila. Ona se brání, vůbec jim nerozumí, stejně jako tomu, že Pete ostatním vůbec neřekl o jejím nápadu, aby byl frontmanem kapely. Mladíci kolem ní
odejdou, jako by byla vzduch. Dokázala je dokonale vytočit.
To se „zúročilo“ při vystoupení. Paul řekl do mikrofonu,
že dnešní koncert věnují náckům v hledišti. Kapela si myslí, že
tím podepsal ortel – návrat do Liverpoolu. Ale přibíhá nadšená
Elke a povzbuzuje Paula, aby tímhle směrem provokace pokračovali. Chce je naučit i hajlovat. George chce s Elke odejít, ona
to pochopí jako návrh jít někam „zapařit“ i s Paulem, ale to zase
nepochopí Geroge a myslí si, že mu ji Paul přebral. Na pokoji
naštvaný George najde naštvaného Peta (kvůli tomu, co se stalo
při vystoupení) a nedorozumění vysvětlí až příchozí Paul. S Elke
nic neměl, čekali na Georga v jiném baru.
Následující den nepřichází žádný vyhazov. Marian se
o provokaci při vystoupení zřejmě nedozvěděla. Navíc, Elke
přináší Paulovi pár esesáckých holínek. Do toho vchází Marian
a nevěřícně zírá.
V klubu Indra je od onoho inkriminovaného večera
narváno. Po úspěšném vystoupení se Paul líbá s Elke, zapíjejí
sukces. Kapela je rozpolcená, Marian odešla hned po skončení,
očekává se vyhazov.
Druhý den ale Marian vyplácí peníze jako by nic, chová
se sice odměřeně, ale očekávaný vyhazov se nekoná.
Marian: Klub byl skoro plný, ano. Vyděláme dost peněz. Bruno
má radost. / … /
Pete: To je nepochopitelný.
Paul: Co mu říkáte?
Marian: Říkám, že přesně tohle občas mladí dělají. Chtějí upoutat pozornost a tak řvou a vykřikují, aby pozornost získali.
Paul: To nebylo proto, abychom získali pozornost. Vy víte proč
jsem to udělal.
Marian: Vy to nevíte. / … / Nezasloužíte si to vědět. / … / Říkají
nám, že máme mládeži vždycky vysvětlovat. Vždycky jim musíme
připomínat, aby na to nikdy nezapomněli. Jenže mladí musejí
chtít poslouchat. Jenže oni nechtějí.
Reakce kluků z kapely jsou různé. Pete by nejradši odjel domů, George a Paul chtějí poslouchat a porozumět. Marian
jim pustí svou desku, kterou v kanceláři už dřív viděli. Bennyho
Goodmana. Hudbu, na kterou Marian za mlada ráda tancovala,
stejně jako mnoho jejích vrstevníků. Vypráví, jak jim to vláda
zakázala, protože je to „židovská hudba“. Vzdorovali, a tak je
poslali do koncentráku pro mladé Němce. Marian tam byla pět
let. O Brunovi nic neví, protože nechce nic vědět.
George a Pete se scházejí v baru, protože na pokoji
si užívá Paul s Elke. Na kluky padá splín, oba by nejraději jeli
domů. Je to zvrat. Předtím si s chutí užívali volnosti. Další den
Pete balí, rozhodnutý odjet. Paul to nechápe. Marian přichází a
oznamuje, že George zatkli. Byl venku po policejní hodině a druhý den ho pošlou do Anglie. Policie chce mluvit také s ostatními
členy kapely. Paul se brání, pořád doufá, že se to všechno zase
nějak srovná a budou moci zůstat. Když oba kluci odejdou na
policii, Marian pálí Petovo sako.
Text hry vyšel knižně, vydal jej Divadelní ústav Praha v edici Současná hra. Lze jej objednat na adrese: Divadelní
ústav, knihkupectví Prospero, Celetná 17, 110 00 Praha1, tel./fax
224 809 156, e-mail: [email protected], www.divadlo.cz/
prospero. Cna 80,- Kč.
Dramaturgický pozorník s použitím stati
Jana Hančila z knižního vydání textu
připravila Pavlína Schejbalová
DRAMATIK CITOVÝCH KRIZÍ
U příležitosti loňských sedmdesátin básníka, dramatika a překladatele Josefa Topola vyšla knížka odborného asistenta Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity Davida Kroči Poetika dramat a básní Josefa
Topola (Brno, Paido 2005).
Nositel prestižní Ceny Karla Čapka bývá právem považován za
jednoho z nejvýznamnějších, byť obtížně zařaditelných českých dramatiků
druhé poloviny minulého století. Desítka jeho náročných her, doprovázená
několika překlady klasiky světové a úpravami té domácí, nachází odpovídající ohlas spíše u experimentujících souborů a teatrologických znalců,
jejich znalost však samozřejmě neuškodí ani ambicióznějším amatérským
divadelníkům. D. Kroča nabízí především literárněvědný rozbor Topolových dramat (sleduje také jejich jevištní start) i básní. V pětici promyšleně
rozčleněných kapitol probírá jednotlivé vývojové etapy Topola-dramatika,
počínajíc veršovanou historickou prvotinou Půlnoční vítr. Přes období
spolupráce s režisérem Otomarem Krejčou v činohře pražského Národního divadla (Jejich den, kdysi proslulé podobenství Konec masopustu) se
detailněji zabývá činností posléze zastaveného Divadla za branou (Kočka
na kolejích, Slavík k večeři, Hodina lásky) a poté analyzuje hry z normalizačního husákovského období (Sbohem Sokrate, Hlasy ptáků aj.), kdy se
tento signatář Charty 77 musel na řadu let uchýlit do ústraní. Samostatnou
čtyřdílnou pasáž věnuje Kroča méně známému odkazu Topola-básníka.
Jakožto pozvání do lákavého, i když poněkud výlučného autorova světa lze bibliografií opatřenou monografií Davida Kroči všem přemýšlivým divadelníkům upřímně doporučit.
Vít Závodský
VYBRÁNO
Z DATABÁZE NIPOS
BŘECLAV (26 tis. obyv.): V r. 2006
tvoří Svaz českých divadelních ochotníků databázi všech amatérských divadelních souborů, spolků, sdružení a
zájemců o divadelní činnost v břeclavském okrese. Svaz zároveň souborům
nabízí odbornou pomoc a literaturu,
bude je též informovat o oblastních
a celostátních přehlídkách. (Rovnost-Nový život, 17.8.2006)
HORŠOVSKÝ TÝN (4900 obyv.,
okres Domažlice): Městské kulturní
středisko v Horšovském Týně připravilo přehlídku regionálních ochotnických divadel nazvanou Divadelní
máj. V místním kinosále se 7., 12., 19.
a 26.5. představily soubory Divadelní
společnost M+M Vratislava Mikana
Hranice u Aše, Ochotný divadelnický
spolek Karel při MKS Domažlice,
Divadelní soubor Tachov a Divadelní
soubor z Poběžovic. (Zpravodaj města
Horšovský Týn, č.5, 2006)
HOŘICE NA ŠUMAVĚ (800 obyv.,
okres Český Krumlov): Příběh Ježíše
Krista nastudovali již tradičně v prostoru letního amfiteátru v Hořicích na
Šumavě místní nadšenci. V Pašijových
hrách, jejichž děj vychází z biblických
příběhů, vystupuje 80 ochotníků, z
nichž někteří stáli u znovuobnovení
této tradice před 14 lety. Letošní představení byla připravena na odpoledne
a večer 12. a 19.8. V místním muzeu
si návštěvníci mohli také prohlédnout
výstavu z historie těchto představení.
(MF Dnes, 11.8.2006)
HUMPOLEC (11 tis. obyv., okres
Pelhřimov): Loutkové divadlo Humpolec uspořádalo v rámci oslav 75. výročí svého vzniku a 100 let loutkářství
v regionu výstavu loutek a divadelních
rekvizit. Expozice byla instalována ve
výstavní síni Muzea Dr. A. Hrdličky v
Humpolci od 13.8. do 29.9. (Loutkář,
č.4, 2006)
CHRUDIM (23 600 obyv.): Dne 13.
září se uskutečnila v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi vernisáž
výstavy naivních obrazů a loutek
Lucie Suché a Tomáše Suchého z
Berouna. Výstava nazvaná Oči, okna,
okýnka bude otevřena do 5. listopadu
2006. (MS)
JIHLAVA (50 tis. obyv.): Od 29.6. až
do začátku září se v Jihlavě uskutečnilo
ZPRÁVIČKY
Rozmarné léto - prázdninový projekt
alternativních divadel. Průvod městem
zahájí přehlídku řady pouličních
divadel a vystoupení žonglérů, která
vyvrcholila představením Divadla
Continuo a souboru Teatr Novogo
Fronta.
Návštěvníci
se
mohli
zúčastnit uměleckých dílen. Přehlídka
pouličních divadel se v Jihlavě koná
už po sedmé. Letos poprvé měla 2
části. Kromě jednotlivých představení
byly během prázdnin na dny od 1. do
5.9. připraveny celodenní maratony
divadelních a žonglérských produkcí
ve speciálním divadelním stanu a v
jeho okolí na Masarykově náměstí.
(Lidové noviny, 28.6.2006)
KARVINÁ (63 tis. obyv.): V srpnu
se konal 2. ročník divadelního festivalu Darkov 2006, na který přijeli
Saša Rašilov, Vanda Hybnerová, Jiří
Schmitzer, ostravský soubor Divadlo
bez střechy, karvinský K.V.A.S. a
další. Přehlídka se uskutečnila 5.8.
v lázeňském parku Rehabilitačního
sanatoria Lázní Darkov v Karviné-Hranicích. (Havířovský deník-Havířovsko, 18.7.2006)
KOLÍN (29 tis. obyv.): Ve dnech 7.9.9. se v Kolíně uskutečnil 11. ročník
Mezinárodního festivalu neverbálního divadla MIMORIÁL 2006. Letos
poprvé se akce odehrávaly především
na scénách Městského divadla, část
programu byla připravena i do divadelního stanu v parku. Festival opět
nabídnul pestrou skladbu produkcí
neverbálního divadla od klasické či
moderní pantomimy, klauniády až
po moderní tanec, pohybové divadlo,
kabaret a hudbu. Letos si divadelníci
připomínají 50 let moderní pantomimy u nás. Před půl stoletím přední
český mim L. Fialka a jeho studenti
vystoupili poprvé s představením
Večer tří pantomim. Od té doby se
datuje bohatá historie české pantomimy, známé po celém světě. Jeden
z jejích představitelů - B. Hybner
- uvedl v Kolíně večer věnovaný
tomuto jubileu s názvem MIMRAJ,
který představil přední české mimy.
Letos také uplyne 210 let od narození
a 160 let od úmrtí kolínského rodáka,
mima a pierota J. C. Debureaua, jehož
život inspiroval studenty DAMU
k nastudování představení, jímž se
program festivalu uzavřel. Kromě
toho se představil finský soubor Odotustila, soubor Vosto5 z Prahy, umělci
z Francie (Gulko), Itálie (Paolo Nani)
a Holandska (Thomas a Ruhller), ženská vokální skupina Yellow Sisters,
soubor Matapa aj. (Zpravodaj města
Kolína, č.7-8, 2006)
KŘIVOKLÁT (670 obyv., okres
Rakovník): Křivoklátské divadelní
slavnosti nabídnuly v srpnu představení pražského souboru Ty-já-tr, který
na hradě hraje již třetí rok. Letos to
bylo od 10. do 20.8. Shakespearovo
Zkrocení zlé ženy. Na hradě byly
dále uváděny komponované pořady
o hudebních skladatelích s hojnými
ukázkami. Letošnímu jubilantovi
Mozartovi byl věnován pořad Drahý
Amadeo, dále bylo na programu představení Sen o snu Antonína Dvořáka.
(Právo, 3.8.2006)
LIBICE NAD CIDLINOU ( 1 240
obyv., okres Nymburk): Divadelní
spolek Vojan v Libici n. C. připravil
na dny 16. – 23.9.2006 přehlídku s
názvem Divadelní babí léto. K hostování na ní pozval choceňskou Hanu
Voříškovou a Helenou Vedralovou s
jejich představením Kde lásko, kdes
byla, DS Banda z Benešova s hrou P.
Němce Tak takhle to bylo, DS Václav
ze Zábřehu-Václavova s pohádkou Jak
čarodějka k ženichovi přišla, Divadlo
Duha z Polné s hrou pro děti Ferda
Mravenec v cizích službách, Divadlo
DRAK z Hradce Králové s inscenací
Jak si hrají tatínkové. Babí léto uzavřeli domácí komponovaným pořadem
Rapsodie v modrém věnovanému 100.
výročí narození Jaroslava Ježka. (MS)
LIPNICE NAD SÁZAVOU (640
obyv., okres Havlíčkův Brod): V
Lipnici nad Sázavou se ve dnech 8.
a 9.9. uskutečnil 14. ročník malého
hradního divadelního festivalu Lipnický mantl. Na jevištích v hradním sále
a sklepeních se představilo celkem 10
amatérských souborů z celé ČR. Dnes
již tradiční přehlídku amatérského
divadla pořádá Sdružení Medium
Labyrinti Havlíčkův Brod. Vzhledem
k netradičnímu atraktivnímu prostředí
je festival mezi divadelníky oblíben.
Pořadatelé kladou hlavní důraz na
pestrost a prolínání uměleckých žánrů.
Poslední ročníky dávají více prostoru
divadlu dětskému a loutkovému a
malým studiovým scénám. Tentokrát
se představí např. jihlavský soubor De
Facto Mimo, pražská divadelní skupina Klekíhopetry, Soukromé divadlo
POLI, pardubický soubor (a)MAŤÁK,
Divadelní soubor Stonařov aj. (MF
Dnes, 8.9.2006)
MEZIMĚSTÍ (2 907 obyv., okres Náchod): Město Meziměstí ve spolupráci
s místním divadelním souborem J.K.
Tyl připravuje na 4.11. až 2.12.2006
43. ročník Meziměstských divadelních
her. Milovníci divadla na nich mohou
zhlédnout detektivku A. Christie Past
na myši v provedení Náchodské divadelní scény, osobité nastudování titulu
Meresjev souborem Jirásek Temno z
Týniště n. O., Jiráskovu Lucernu v
podání souboru z Broumova, pohádku
Čert a Káča inscenovanou DS Zdobničan z Vamberka. Přehlídku uzavře
domácí soubor J.K. Tyl hrou R. Hawdona Úžasná svatba. (MS)
MIROTICE (1100 obyv., okres Písek): V Miroticích připravili na 26.8.
již 3. ročník Mirotického setkání lou-
tek a hudby. Zahájení bylo věnováno
připomenutí památky Mikoláše Alše
a Matěje Kopeckého. Další program
přinesl vystoupení Divadelního sdružení Lokvar, Divadla DNO, Divadla
Trakař, koncert J. Schmitzera aj. Zájemci mohli také navštívit loutkářskou
pracovní dílnu P. Truhláře a soutěže
a hry s hercem K. Zimou. (Loutkář,
č.4, 2006)
MNÍŠEK POD BRDY (4 131 obyv.,
okres Praha-západ): Na dny 22. a
23.9.2006 připravila agentura Rorejs
v Mníšku pod Brdy festival divadla,
hudby a filmu. Mj. na něm vystoupily DS Tyl Rakovník s dramatizací
Jirotkova Saturnina a V.A.D. Kladno s
hrou Tajemný hrad v Karpatech. (MS)
NETOLICE (2700 obyv., okres Prachatice): Prostředí zámecké zahrady a
vodního příkopu na zámku Kratochvíle u Netolic je pro soubor Continuo a
jeho mezinárodní hosty stále inspirativní. Inscenace vzniká vždy na statku
Continua v Malovicích, kde výtvarníci
měsíc pracují na realizaci určitého
námětu. Letošním motivem byl sen o
zahradě za zdí. Projektu se zúčastní
také L. Madzik z Polska, který již
35 let ovlivňuje podobu světového
výtvarného divadla. Představení na
zámku Kratochvíle se konala ve dnech
2.-12.8. (MF Dnes, 1.7.2006)
NOVÝ BOR (12 tis. obyv., okres
Česká Lípa): Třídenní pouliční přehlídka Divadlo za sklem skončila 8.7.
v Novém Boru. Pořadateli byly místní
ochotnické sdružení NOPOĎ, město,
Kultura Nový Bor s.r.o., agentura
Peart a Herecká asociace. V průběhu
3 dnů se představilo 14 amatérských i
profesionálních divadel (Bílé divadlo,
Divadlo Bolka Polívky, skupina Handa Gote a další). (Českolipský deník,
8.7.2006)
OSTRAVA (311 tis. obyv.): Občanské sdružení Dividlo – divadelní studio
Střediska volného času Korunka v Ostravě – Mariánských Horách připravilo
ve spolupráci a za podpory a.s.
Ostravské výstavy, České národní
agentury Mládež pro Evropu v Praze,
Magistrátu města Ostravy, Krajského
úřadu Moravskoslezského kraje, ÚMO
Mariánské Hory, Hulváky, Moravská Ostrava a Přívoz na dny 24.7.
až 5.8.2006 festival scénické tvorby
spojený s mezinárodním workshopem.
Projekt se uskutečnil v prostorách
Slezskoostravského hradu pod názvem
Hrad 2006. Do bohatého programu
byly pozvány soubory Střelky z Českého Těšína (Kudýš), Black Fire z
Polska (Tanec s ohněm), Divadlo bez
střechy z Ostravy (Vězeň, Commedia
dell´morte, Dědictví...), Divadelní
soubor Daxner ze slovenského Tisovce (Zo života hmyzu), Divadelní
soubor T. Vansovej z Rimavské Pily
na Slovensku (Dědičstvo...), ale také
hudební a pěvecká uskupení. Nechyběla vystoupení pořádajícího Dividla
(Vězeň, Hanys...). Některá představení
se konala vícekrát. Souběžně se uskutečnilo několik divadelních i mimodivadelních tematických dílen (herecká,
scénografická, hudební, choreografická, tvorby masek, loutek, videotvorby,
fotografická a novinářská). Všechny
dílny se podílely na přípravě závěrečného představení projektu, a sice
uvedení nastudování dramatizace Komenského Labyrintu světa a ráje srdce.
V prostorách hradu byly vystaveny
fotografie a dokumenty z workshopu a
festivalových vystoupení. (MS)
POLNÁ (4 800 obyv., okres Jihlava):
Na dny 27. – 29.10.2006 připravilo
Divadlo Duha v Polné II. ročník
divadelní přehlídky Hrabalova ostře
sledovaná Polná. Slavného rodáka z
Polné připomenou pořadem Bohumil
Hrabal známý neznámý pánové Krobot, Třešňák a Mazal. Na programu
jsou pak představení Bílí andělé pijí
tesavelu Černých šviháků z Kostelce
n. O., Tetička vysockého souboru Krakonoš, inscenace hry Doma souboru J.
Honsy z Karolinky, Saturnin a Z deníku kocoura Modroočka rakovnického
souboru Tyl. Domácí dětský divadelní
kroužek zahraje Soví princezny. (MS)
PRAHA: Na scénu pražského Činoherního klubu byl na 9.10.2006 pozván
k hostování po hronovském úspěšném
debutu divadelní spolek Ztracená existence z Prahy s autorským kabaretem
Alexandra Guhy Dentální rapsódie
aneb Stomatologická revue. Činoherní
klub tímto představením pokračuje i v
nové divadelní sezóně v uvádění amatérských divadelních inscenací pod
názvem Činoherní klub uvádí. (MS)
PRAHA: Festival Mimraj aneb Půlstoletí české pantomimy, clownerie
a grotesky, pořádaný Občanským
sdružením Město Mimů, začal 1.8.
v Hospodářském dvoře pražského
Klementina. Termín vychází z toho,
že před 50 lety předvedl absolventský
ročník pražské konzervatoře představení Večer tří pantomim. L. Fialka a
další tak vlastně založili novou tradici
pantomimy a získali pro ni následovníky. V r. 1958 vznikla pravidelná pantomimická představení v Divadle Na
zábradlí. Mimraj jako půlroční festival
kromě zmíněného jubilea mapuje 25.
výročí pantomimy neslyšících a 60.
výročí pražské AMU. Chce prezentovat moderní mimické divadlo a seznámit veřejnost s našimi umělci tohoto
oboru. Vedle B. Hybnera, B. Polívky,
V. Strassera, skupiny CVOCI, Mimózy aj. nabízí i vystoupení mladých
umělců (např. A. Polívková, M. Issová, V. Švejda). Festival zahájí nový
Večer tří pantomim, pouliční průvod
a představení Vyhánění nudy z Prahy,
dále třídenní přehlídka ukáže pouliční
divadlo i klasickou pierotovskou
pantomimu. Mimraj trvá do prosince.
Některá představení pod jeho hlavičkou uvedou spřízněné akce (např.
Letní Letná Praha, Kašparův Mimoriál
Kolín), ale i Festival českého umění v
Berlíně. Hlavní těžiště spočívá v sobotních představeních pražského Divadla Komedie. Doprovodný program
zahrne odborné semináře či výstavu
fotografií z historie české pantomimy.
V říjnu se uskuteční třídenní Mimraj v
Divadle Bolka Polívky v Brně. (Právo,
2.8.2006)
PRAHA, STŘEDOČESKÝ KRAJ:
Již osmý rok cestovalo v létě Kokořín-
skem kočovné divadlo Ty-já-tr, které
sídlí v DDM v Praze 7. V Želízích se
představilo pohádkou O chudém královstvíčku, hrálo v Bosyni, pokračovalo do Jestřebice, Střezivojic a dalších
míst Středočeského kraje. Výtěžek z
dobrovolného vstupného soubor věnuje na léčení lidí s cystickou fibrózou.
(Mělnický deník, 18.7.2006)
SUDOMĚŘICE U BECHYNĚ (630
obyv., okres Tábor): Nultý ročník přehlídky Divadlo na návsi se uskutečnil
ve dnech 21. – 23. července 2006 v
jihočeských Sudoměřicích u Bechyně. Občanské sdružení Tatrmani na
sudoměřickou náves pozvalo soubory
dDDD ZUŠ z Děčína s loutkářskou
taškařicí O líné a lakomém, plzeňské
Divadýlko Kuba s inscenací Krakonoš
pán hor, Kejklířské divadlo Vojty Vrtka
s hrou Kouzelná kulička aneb Jak Vojta
k šikovnosti přišel a Divadelní soubor
z Tábora s Goldoniho komedií Vějíř. K
tomu všemu se zájemci mohli poškolit
v disciplínách hlas a řeč v semináři vedeném Ivou Vostárkovou. (MS)
ÚNĚTICE (520 obyv., okres Praha-západ), ROZTOKY (6000 obyv.,
okres Praha-západ): První ročník
festivalu Přemyslovská divadelní
orba (PřeDivO) pořádalo od 22. do
30.9. sdružení Přemyslovské střední
Čechy. Na loukách rozhraní katastrů
Roztok a Úběnic vyrostlo menší
stanové městečko, kde se odehrávala
věština programů. Další akce se přesunly do blízkých Únětic, které nabízely několik prostorů pro hraní. Na
festivalu vystoupily špičkové profesionální soubory i ochotnické spolky
z regionu Přemyslovských středních
Čech i z blízkého sousedství - Divadlo bratří Formanů, Divadlo Sklep,
Divadelní spolek Kašpar, Divadlo
Continuo, DivOch - ochotnický
spolek z Únětic, Roztoč z Roztok,
soubory ze Suchdola, Velkých Přílep
atd. Doprovodný program obsahoval
pestrou nabídku hudebních skupin
bez omezení žánrů, workshopy,
výstavy, happeningy aj. Vrcholem
byla soutěž v orbě O pluh Přemysla
Oráče. Zahraničí zastupovali hosté z
regionu Puisaye-Forterre z Burgundska, s nímž sdružení Přemyslovské
střední Čechy navázalo před rokem
úspěšnou spolupráci. (Moderní obec,
č.9, 2006)
KALENDÁŘ
2. – 23.11.
(čtvrtky) +
5. a 26.11.
3. – 5.11.
Říčany u Prahy – Divadelní podzim Jiřího
Šatopleta, 10. nesoutěžní přehlídka amatérského
divadla
PRAHA – PŘELET NAD LOUTKÁŘSKÝM
HNÍZDEM, 16. oborová přehlídka loutkových
divadel
3. – 5.11.
Holice – Jednoaktovky, memoriál Ladislava
Lhoty, národní přehlídka jednoaktových her
Praha – Pohybová průprava – Tělo jako nástroj,
kurz pro vedoucí dětských divadelních souborů
a učitele
Praha (CTD Praha 6) – Dramatická výchova
pro současnou školu 2005 – 2007, základní
třísemestrální kurz pro učitele dramatické
výchovy
výchovy
3. – 5.11.
3. – 5.11.
3. – 5.11.
3. - 12.11.
8. – 10.11
8. – 12.11.
12.11.
ŘÍJEN – PROSINEC 2006
říjen
Chlumec – Klicperův Chlumec,
festival veseloherního amatérského divadla
říjen
- listopad
Česká Třebová, Pardubice a další místa kraje
– Mezinárodní festival české a slovenské
dramatické tvorby
říjen - listopad
Libčany – O cenu Matěje Kopeckého, přehlídka
loutkářských souborů programově hrajících
pro děti
14. – 21.10.
14. – 21.10.
14. – 21.10.
19. – 22.10.
20. – 22.10.
24. – 25.10.
26. – 29.10.
27. – 29.10.
28. – 29.10.
Vysoké nad Jizerou – Krakonošův divadelní
podzim, 37. národní přehlídka venkovských
divadelních souborů
Vysoké nad Jizerou - Tematický seminář SČDO
při Krakonošově divadelním podzimu
Sokolov – Kurz praktické režie
Bechyně – Nahlížení, 17. celostátní přehlídka
a dílna středoškolské dramatiky a mladého
divadla
Svitavy – Podzimní setkání divadel
ve Svitavách, nesoutěžní přehlídka
amatérského divadla
Jablonec nad Nisou – Podzimní fantazie – Tanec
2006, VI. otevřený festival scénického tance
a pohybového divadla
Jablonec nad Nisou – Tanec, tanec…,
20. celostátní přehlídka scénického tance
mládeže a dospělých
Polná – Hrabalova ostře sledovaná Polná,
nesoutěžní přehlídka amatérského divadla
Praha – Loutkářská dílna, šestiměsíční kurz
inscenování loutkového divadla
16. – 19.11.
23. – 25.11.
23. – 25.11.
23. – 26.11.
24. – 26.11.
30.11. – 3.12.
1. – 3.12.
České Budějovice – Budějcká Thálie 2005,
7. ročník nesoutěžní přehlídky amatérských
divadel
Karlovy Vary – Pedagogická poema,
39. celostátní soutěžní přehlídka uměleckého
přednesu žáků SPgŠ
Rakovník – POPELKA, XXV. národní
přehlídka činoherního divadla pro děti
Rakovník – Oříšky pro Popelku, vyhlášení
výsledků autorské soutěže divadelních her
pro děti
Ostrava – Mariánské Hory, DDM Korunka
– 21. Setkání divadel a lidí
Valašské Meziříčí – Moravský festival poezie,
42. česko-slovenská přehlídka uměleckého
přednesu
Česká Lípa – Českolipský divadelní podzim,
nesoutěžní přehlídka amatérského divadla
Bělá pod Bezdězem – Tréglova Bělá, 3. ročník
nesoutěžní přehlídky amatérského divadla
Znojmo – VII . národní přehlídka seniorského
divadla
Brno – CVČ Lužánky – Nadělení, 10. nesoutěžní
přehlídka a dílna studentského a jinak mladého
divadla
výchovy
1. – 3.12.
výchovy
2. – 3.12
Praha – Podzimní přehlídka dětského
a mladého divadla, pražské setkání dětských
a středoškolských souborů z celé ČR
Ostrava – 5. přehlídka divadelních pokusů
mateřských škol Ostravy a okolí
5.12.
15. – 17.12.
Kopřivnice – Pomerančová vánočka, 6. ročník
nesoutěžní přehlídky dětských a studentských
divadel spojený s divadelní dílnou
31.12.
Liberec, Naivní divadlo – Uzávěrka
autorské soutěže o nejlepší divadelní hru pro děti
předškolního věku

AS 5-2006 - Novinky

Transkript

Podobné dokumenty

Deset tisíc změn se znovu mění. Dno všeho vrchol prázdnoty

dÂ´ARTAMAn 2-2008

Valderon 2 (velikost PDF souboru 2,8 MB)

1 Integrativní body-psychoterapie II.: psychoterapeutický proces

AS 6-2005 - Novinky

AS 4-2008 - Novinky

V tomto čísle d´ARTAMAna naleznete - Novinky

dÂ´ARTAMAn 3-2007

Sborník konference

2008 - MeetFactory

ZAHRADY U SPLAVU/ GARDENS AT THE WEIR: metodika projektu

Fyzikální hrátky

Z D E. - Nadační fond Obnova Krušnohoří

AS 1-2005 - Novinky

AS 5-2005 - Novinky

Časopis českého pojišťovnictví

AS 2-2008 - Novinky

Otevřít PDF

ANDREA HANÁČKOVÁ: Základy teorie divadla

137 praxe – inspirace – konfrontace

Očekávané výstupy

V Praze dne 11 - Katedra divadelní vědy