stáhnout - Muzeum středního Pootaví Strakonice

Komentáře

Transkript

stáhnout - Muzeum středního Pootaví Strakonice
MUZEUM STŘEDNÍHO POOTAVÍ
STRAKONICE
Tradiční pěstování obilí
Traditioneller Getreideanbau
FREILICHT
MUSEUM
FINSTERAU
Die Aussaat war Sache des Bauern, denn es galt, die Körner in der richtigen Dichte
zu streuen (1936).
Tak vysoko jako na voze se skládaly snopy i ve stodole, než byly vymláceny (kolem
roku 1950).
Auch beim Dreschen war der ganze Hof auf den Beinen. Helfer aus der Nachbarschaft wurden dazugeholt. Der Eigentümer des Dreschwagens und der Dampfmaschine zog von Hof zu Hof.
I při mlácení obilí byl celý dvůr na nohou. Na pomoc byli přivoláni i sousedé. Majitel
s mlátičkou a parním strojem putoval od statku ke statku.
Stroh dient in jüngerer Zeit nur noch zur Einstreu im Viehstall. Zuvor wurden im Winter die
Getreidehalme kurz geschnitten und an die Rinder verfüttert. Lange Zeit wurden mit Stroh
die Dächer der Stadel eingedeckt. Dieser Kleinbauer hat daraus Brotschüsseln geflochten.
Sláma slouží v poslední době pouze jako stelivo ve chlévě. Předtím se obilná stébla
v zimě sekala nakrátko a krmil se jimi hovězí dobytek. Po dlouhou dobu se slámou
přikrývaly střechy stodol. Tento malozemědělec ze slámy upletl ošatku na chléb.
Wenn wir vom Getreideanbau im Bayerischen Wald sprechen,
dann ist vor allem der Roggen zu bedenken. Roggen war das
Brotgetreide der Menschen dieser Region, deshalb trägt es hier
beim Volk den allgemeinen Namen Korn. Weizen konnte nur auf
den besseren Böden und in klimatisch bevorzugten Lagen des
Vorderen Bayerischen Waldes angebaut werden.
Roggen gedeiht jedoch auch auf den ärmeren Böden der Hochlagen, er verträgt deren Kälte und die häufige Trockenheit der
durchlässigen flachen Krume besser. Winterroggen kann zum
Aufwachsen die feuchten Böden des Frühjahrs nutzen, wenn
der Schnee auf den Feldern taut. Trotzdem genügte in den ho-
hen Lagen des Bayerischen Waldes oft der kurze Sommer nicht
für das Ausreifen des Getreides. Alte Leute berichten, dass
es Jahre gab, in denen ein früher Winter Schnee auf die Kornmandln legte, die zum Nachreifen auf den Feldern standen.
Neben dem Roggen wurde Gerste für lokale Brauereien und
Hafer als Futter für die eigenen Zugtiere angebaut. Bis weit in
das 19. Jahrhundert war Hirse ein wichtiges Nahrungsmittel, im
Bairischen wird dieses Getreide Brein genannt. Vor allem die
Kartoffel hat Hirse vom Speiseplan der Menschen verdrängt.
Im Fruchtwechsel zog man auf den Getreidefeldern Futter- und
Speiserüben, Kartoffeln oder Weißkohl (im Bairischen Kraut).
Einige Feldstücke wurden stets für den Anbau von Flachs (Lein
oder Haar genannt) genutzt.
Betrachten wir den Jahreslauf des Winterroggens: Im Oktober
wird er in die frisch gepflügten und geeggten Felder ausgesät.
Noch bevor Schnee die Felder bedeckt, beginnen die Körner zu
keimen. Gemäht wird im Bayerischen Wald im August oder frühen September. Die Leute sagen aber nicht mähen, das Korn
wird geschnitten.
Zum Kornschneiden waren viele Hände nötig. Der Bauer oder
sein Baumann (Vorknecht) führte die Schnitter an, Frauen und
Burschen griffen die Garben auf, bündelten sie und stellten sie
zu Puppen (Kornmandln) auf dem Feld zusammen. Kindern war
die Nachlese übertragen.
Damit die Halme abtrocknen konnten, blieben die Kornmandln
einige Tage auf den Feldern stehen, bevor sie in den Stadel eingefahren und dort Garbenbündel für Garbenbündel hoch aufgerichtet wurden. In früherer Zeit wurde den ganzen Winter
über gedroschen. Tag für Tag hörte man auf den Tennen den
rhythmischen Schlag der Dreschflegel. Seit Dampfmaschinen
und Dieselmotoren Dreschmaschinen treiben konnten, war das
Dreschen jedoch binnen weniger Tage erledigt, auf kleinen Bauernhöfen dauerte es gerade einmal einen Tag.
Dreschmaschinen trennen zudem das Korn von der Spreu. Dazu
dienten vorher Putzmühlen (Windfegen), die von Hand oder
mit Hilfe eines Göpels angetrieben wurden. In schlanken Getreidesäcken aus grobem Leinen (Maltersäcken) wurde das gereinigte Korn abgefüllt und auf die Kornspeicher getragen, wo es
lose auf fugendichte Holzböden aufgeschüttet und regelmäßig
gewendet wurde.
Viele Bauern hatten die Getreideschütten im Dachboden des
Wohnhauses oder in einer Kammer des Stadels, häufig stand aber
ein eigener Getreidespeicher (Troadkasten) beim Hof. Auf hohen
Stützen war der Schüttboden vor der Bodenfeuchte geschützt.
Am Brotgetreide hing die Existenz der Bauernfamilie und ihrer
Dienstboten (Ehalten). Deshalb rankt sich profanes und christliches Brauchtum um die Ernte. Am Abend nach einem anstrengenden Erntetag auf dem Feld wurde kräftiges Essen aufgetischt, die Dreschersuppen, dazu gab es frischen Apfelmost oder
leichtes helles Bier. Zur Unterhaltung und zum Schrecken der
Kinder kam die Habergoas, ein als Ziege verkleideter Bursch in
die Stube. Zum Erntedank wurden Getreidegarben zu Kronen
und anderen Schmuckformen gebunden und auf Umzügen und
zu Festgottesdiensten mitgeführt.
Zrno pro denní chléb –
pěstování obilí v Bavorském lese
ké léto nestačilo na dozrání obilí. Starší lidé vypráví, že byly i roky,
kdy brzká zima zasypala sněhem panáky, které stály na polích,
aby obilí dozrálo.
od doby, kdy se daly mlátičky pohánět parním strojem nebo dieselovým motorem, bylo mlácení hotovo během několika dnů,
na malých statcích se mlátilo třeba i jenom pouhý jeden den.
Když se hovoří o pěstování obilí v Bavorském lese, pak je řeč zejména o žitu. Žito bylo chlebem pro obyvatele tohoto regionu,
tak se o něm často mezi lidem mluvilo obecně jako o obilí. Pšenice se dala pěstovat pouze na lepších půdách a v klimaticky preferovaných polohách Předního Bavorského lesa.
Žitu se však daří i na chudších půdách ve vyšších polohách, snáší
lépe tamější chlad a časté sucho propustné mělké ornice. Ozimé žito umí využít pro svůj růst jarní vlhkou půdu při tání sněhu
na polích. Přesto ve vyšších polohách Bavorského lesa často krát-
Kromě žita se pěstoval také ječmen pro místní pivovary a oves
jakožto krmení pro vlastní tažná zvířata. Až do 19. století bylo důležitou potravinou proso, v bavorském dialektu se toto obilí nazývá Brein. Z jídelníčku lidí ho pak vytlačily především brambory.
Podívejme se na pěstování ozimého žita: v říjnu se vysévá
do čerstvě zoraného a uvláčeného pole. Ještě než sníh zakryje
pole, začínají zrna klíčit. V Bavorském lese se žne v srpnu nebo
začátkem září. Lidé však neříkají žnout / sekat (mähen), nýbrž
řezat (schneiden).
Na sečení obilí bylo třeba mnoho rukou. Sedlák nebo jeho přední čeledín vedl sekáče, ženy a hoši dělali snopy, vázali je a stavěli
je na poli do panáků. Dětem bylo přenecháno paběrkování.
Aby mohla stébla oschnout, zůstaly stát panáky několik dnů
na poli, než byly svezeny do stodoly a tam snop za snopem vyskládány do výšky. V dřívějších dobách se mlátilo celou zimu.
Den co den byl na mlatech slyšet rytmický tlukot cepů. Avšak
vlastní špýchar (Troadkasten). Díky vyvýšené podlaze byla sýpka
chráněna před spodní vlhkostí.
Na chlebu záležela existence selské rodiny a její chasy (Ehalten).
Proto se ke sklízení obilí váže světský a církevní zvyk. Večer se
po náročné sklizni prostřelo na stůl vydatné jídlo, tzv. polévka mlatců (Dreschersuppen), k tomu čerstvý jablečný mošt nebo lehké
světlé pivo. Pro zábavu a k postrašení dětí přišla do světnice Habergoas, to byl hoch převlečený za kozu. Jako poděkování za sklizeň
se svazovaly snopy do korun, do věnců a do jiných tvarů ozdobných předmětů a ty se pak braly s sebou na průvody a bohoslužby.
Na pečení chleba se vždy mouka mlela čerstvě. Na sýpkách se
opět naplnily pytle obilím a dovezly se do mlýna.
Výsev byl záležitostí sedláka, neboť obilí je třeba sít ve správné hustotě (1936).
Korn für das tägliche Brot –
Getreideanbau im Bayerischen Wald
14 Frauen und Männer sind mit dem Bauern in Vordereben bei Waldkirchen auf dem
Feld beim Kornschneiden. Im Hintergrund sind Kornmandln zu sehen, die zum Nachreifen des Getreides aus mehreren Bündeln zusammengestellt wurden (um 1910).
14 žen a mužů je se sedlákem na poli v obci Vordereben u Waldkirchenu při sečení
obilí. V pozadí vidíme panáky, které se kvůli dozrávání stavěly z několika snopů
(kolem roku 1910).
Při obměně plodin se pěstovala na obilných polích řepa, krmná
řepa, brambory a bílé zelí (v bavorském dialektu Kraut). Některé kusy polí byly využívány stále pro pěstování lnu (nazýván Lein
nebo také Haar).
So hoch wie auf dem Wagen wurden die Garbenbündel auch im Stadel aufgerichtet,
bis sie zum Dreschen hervorgeholt wurden (um 1950).
Mlátičky navíc oddělovaly zrno od plev. Předtím k tomuto účelu
sloužily mlýnky na čištění obilí (fukary), které se poháněly ručně
nebo pomocí žentouru. Vyčištěným zrním se plnily pytle na obilí
z hrubého plátna (Maltersäcke), ty se pak nosily do sýpek, kde
se zrní vysypalo na dřevěnou utěsněnou podlahu a pravidelně se
přehazovalo.
Mnoho sedláků mělo sýpky na obilí na půdě obytného domu
nebo v odděleném prostoru ve stodole, často stál ale u dvora
Zum Brotbacken wurde das Mehl immer frisch gemahlen. Dazu
wurde das eigene Korn im Getreidekasten wieder in Maltersäcke abgefüllt und zur Mühle gefahren.
Herausgegeben im Jahre 2012 von dem „Muzeum středního Pootaví Strakonice“ in Zusammenarbeit mit dem Freilichtmuseum Finsterau •Auflage: 1000 Stück • Autoren der Texte: Irena Novotná, Martin Ortmeier • Fotografien: Freilichtmuseum Finsterau, Muzeum středního Pootaví Strakonice, František Zemen • www.freilichtmuseum.de
EVROPSKÁ UNIE
Evropský fond pro
regionální rozvoj
Investice do Vaší budoucnosti
Karel Harant, majitel hoslovického mlýna, s volským potahem.
Karel Harant, Inhaber der Hoslovicer Mühle, mit einem Ochsengespann.
Zpracování obilí na šumavském Podlesí
Šumavské Podlesí nepatří ani nepatřilo k tradičním obilnářským
oblastem. Je tu drsnější klima, půda je kamenitá a není tak úrodná jako „dole v kraji“. Přesto i zde se obilí pěstovalo a bylo jednou z nepostradatelných surovin. Asi nejlépe se tu dařilo žitu.
(V berní rule z roku 1654 nalezneme u Hoslovic poznámku: „půda
žitná, prostředně dobrá“).
Podívejme se společně na příběh obilí, který začíná už na poli. Naši
předci měli silný vztah k půdě. Dobře věděli, že námaha vložená
k jejímu obdělání se jim vrátí zpět. Proto se snažili půdu připravit co
nejpoctivěji, i když vybavení měli omezené.
Getreideverarbeitung
im Böhmerwald-Vorgebirge
Das Böhmerwald-Vorgebirge gehört nicht und gehörte auch nie
zu traditionellen Getreidegebieten. Das Klima ist hier härter,
der Boden ist steiniger und er ist nicht so fruchtbar wie „unten
in dem Flachland“. Trotzdem wurde auch hier Getreide angebaut, das gleichzeitig einen der unentbehrlichen Rohstoffe darstellte. Roggen gedeiht hier vielleicht am besten. (In der Steuerrolle aus dem Jahr 1654 finden wir bei Hoslovice eine Bemerkung:
„Roggenboden, mittelgut“).
Betrachten wir jetzt zusammen die Getreidegeschichte, die
schon auf dem Feld beginnt. Unsere Vorfahren hatten eine starke Beziehung zum Boden. Sie wussten gut, dass sich die zur Bodenbearbeitung ausgegebene Mühe lohnt. Deshalb bemühten
Na šumavském Podlesí se užíval většinou potah volský nebo kravský (méně často
koňský).
Im Böhmerwald-Vorgebirge wurde meistens ein Ochsen- oder Kuhgespann (weniger
oft ein Pferdegespann) verwendet.
Velké usnadnění práce při mlácení obilí znamenalo zavádění mlátiček na ruční či
zvířecí pohon, později i na páru či elektřinu.
Eine wesentliche Erleichterung der Arbeit war die Einführung von Dreschmaschinen
mit Handantrieb oder Antrieb von Tieren, später auch mit Dampfmaschinen oder
mit Strom angetrieben.
V areálu Středověkého vodního mlýna Hoslovice se každoročně konají dožínky, při
kterých mohou návštěvníci vidět mlácení obilí, vázání slaměných došků, pletení ošatek.
Auf dem Gelände der mittelalterlichen Wassermühle in Hoslovice wird jedes Jahr
das Erntefest veranstaltet, wobei die Besucher Korndreschen, Strohdachbündeln,
Brotkorbflechten sehen könen.
Po skončení polních prací se konala dožínková slavnost. Čeledíni s děvečkami předali
sedlákovi věnec z obilných klasů a sedlák je za to pohostil jídlem a pitím.
Nach den Feldarbeiten fand das Erntefest statt. Die Knechte und Mägde haben
dem Bauern einen Kornkranz überreicht und wurden dafür von ihm mit Essen und
Trinken bewirtet.
V areálu Středověkého vodního mlýna Hoslovice se dochovala mlátička poháněná
pomocí žentouru na zvířecí pohon.
Im Areal der mittelalterlichen Wassermühle in Hoslovice ist eine Dreschmaschine
erhalten, die mit Hilfe von Göpel (Tierantrieb) angetrieben wird.
Aby půdu zúrodnili, hnojili ji chlévskou mrvou, případně močůvkou. Velký význam měla orba. Orací zařízení se postupem doby
vyvíjelo od jednoduchých háků přes rádla až po různé typy pluhů, které půdu nejen rozrývaly, ale zároveň ji i mísily a obracely.
Na Podlesí se s oblibou užíval pluh nákolesník. Potah byl většinou
volský, popř. kravský (méně často koňský). Po orbě bylo třeba
z pole sebrat kameny, pole uvláčet, popř. uválet válci, aby se rozdrtily hroudy a zároveň uválená půda nevysychala. K rozbití hrud
se někdy používaly i palice nebo smyky z dřevěných kmenů. Teprve do připravené půdy se mohlo sít. Silo se ručně (někteří hospodáři na Podlesí takto seli ještě v 1. polovině 20. století) z plachty roz-
sívky, někdy i z ošatky nebo košíku. Tuto práci později nahradily
secí stroje. Po zasetí se pole znovu uvláčelo, někdy i přivalilo válci.
U vzrostlého obilí se hospodáři obávali krupobití. Věřili, že proti
kroupám je ochrání modlitba, popř. zaříkávání spolu se zvoněním či troubením na mušli, které se říkalo šnek. I v obci Hoslovice
se šnek používal a údajně byl posvěcený samotným papežem.
Když obilí dozrálo, nastaly žně. Ještě v 19. století ženci běžně
užívali ke sklizni srp, kterým obilí řezali. Hlavně krátké obilí (ječmen, oves) se žnulo kosou hrabicí, ale práce s ní byla poměrně
těžká. Oblibu si proto posléze získala lehčí kosa bachlice (vachlice), která byla velkým pomocníkem při žních. Když se sklízelo
žito a pšenice, šly za sekáči sběračky, odebíraly obilí a odkládaly
je do „hrstí“, nebo rovnou vázaly pomocí povřísel a dřevěného
roubíku do snopů. Od 2. poloviny 19. století se začaly objevovat
i žací stroje, později také samovazače, ale do Pošumaví pronikaly pomalu. Z obilných snopů se na poli stavěly panáky, aby obilí
doschlo. Poté se odvezlo na vozech do stodoly.
Po skončení polních prací se začalo mlátit. Mlátilo se cepy
ve stodole na mlatě. Byla to práce zdlouhavá a namáhavá. Zpravidla mlátilo více mlatců a bylo třeba, aby mlátili jeden po druhém a zároveň udržovali stálé pracovní tempo. Pomáhali si
pomocí pracovních průpovídek – např. 4 mlatci „Chléb na peci,
buchty v peci“, 5 mlatců „Stodola a mlat“, 7 mlatců „Selka peče
lívance, pro holky i mládence“ apod. Vymlácená sláma se shrnula a ještě ručně vytřásla, aby vypadalo zbylé zrno. Často se
před uložením svazovala do otepí. Cepem mlácená žitná sláma
se využívala k výrobě střešní krytiny došků, zhotovovala se z ní
povřísla, ošatky, kukaně pro drůbež, slaměná obuv či rohožky
k čištění bot.
Zrno bylo nutno vyčistit. Prosátím skrz ouhrabečnici se odstranily největší nečistoty. Pak se obilí provívalo v průvanu lopatou
vějačkou. A nakonec se dočišťovalo na řešetech s menšími otvory.
Velké usnadnění práce znamenalo zavádění mlátiček na ruční či
zvířecí pohon (pomocí žentouru), později i na páru či elektřinu.
Oblibu si získaly také mlýnky na čištění obilí, na jejichž řešetech
se od obilí oddělily plevy, zadina i koukol.
Vyčištěné zrní se ukládalo do k tomu určených staveb (sýpky,
špýchary). V menších hospodářstvích se uskladňovalo v podstřeší. Zpravidla se nasypalo na hromadu na zem nebo do obilných truhel či jiných dřevěných nebo slaměných nádob.
Obilí mělo široké využití. Nejlepší se nechávalo k setí, část se zkrmila. Obilí bylo nepostradatelné také v jídelníčku našich předků.
Připravovala se z něj celá řada pokrmů – pražmo, obilné kaše,
z mouky se pekl chléb a další pečivo. Obilí se odevzdávalo také
jako nejrůznější dávky. Pokud nějaké přeci jen zbylo, prodalo se.
sie sich den Boden möglichst redlich zu bearbeiten, obwohl ihre
Ausrüstungmöglichkeiten begrenzt waren.
Um den Boden fruchtbar zu machen, düngten sie ihn mit Stallmist, beziehungsweise mit Jauche. Eine große Bedeutung hatte
das Pflügen. Die Pflugvorrichtungen haben sich während der
Zeit entwickelt, von einfachen Haken über den Hakenpflug bis
zu verschiedenen Pflugtypen, die den Boden nicht nur aufrissen, sondern ihn auch zugleich mischten und wendeten. Das
Gespann war meistens ochsig, bzw. handelte es sich um ein
Kuhgespann (weniger oft um ein Pferdegespann). Nach dem
Pflügen musste man vom Feld Steine sammeln, das Feld musste
geeggt, bzw. gewalzt werden, um Schollen zu verkleinern, das
gewalzte Feld trocknete zugleich nicht so viel aus. Zum Schollenzerschlagen benutzte man manchmal auch eine Keule oder
Ackerschleifen von Baustämmen. Erst in den vorbereiteten Boden konnte man säen. Die Aussaat machte man mit Hand (eini-
ge Bauern säten so noch in der 1. Hälfte des 20. Jahrhunderts.) aus
einer Blache, manchmal auch einem Brotkorb oder Körbchen.
Diese Arbeit wurde dann später durch Sämaschinen ersetzt.
Nach der Aussaat eggte man das Feld wieder, manchmal walzte man es noch.
Bei wüchsigem Getreide hatten die Bauern Angst vor dem Hagelschlag. Vor dem Hagel sollte sie ein Gebet schützen, bzw.
eine Beschwörung zusammen mit dem Geläut oder Blasen in
Muscheln, die Schnecke genannt wurden. In der Gemeinde Hoslovice benutzte man die Schnecke, die angeblich vom Papst
selbst geweiht war.
Wenn das Getreide ausreifte, kam die Ernte. Noch im 19. Jahrhundert benutzten die Mäher zum Ernten eine Sichel, mit der sie
das Getreide schnitten. Besonders kurzes Getreide (Gerste, Hafer) mähte man mit einer besonderen Sense (sgn. hrabice), aber
die Arbeit damit war viel zu schwer. Deshalb gewann dann an
Beliebtheit eine leichtere Sense (sgn. bachlice, vachlice), die ein
großer Helfer bei der Ernte war. Wenn man Roggen und Weizen
erntete, gingen hinter den Mähern Sammlerinnen, sie nahmen
das Getreide und legten es „in die Hand“ oder banden es direkt
mit Hilfe von Strohbändern in Garben. Ab der 2. Hälfte des 19.
Jahrhunderts tauchen allmählich auch Mähmaschinen auf, später auch Garbenbinder, aber ins Böhmerwald-Vorgebirge drangen sie nur langsam vor. Aus Getreidegarben wurden auf dem
Feld Puppen gebaut, damit die Halme abtrocknen konnten. Danach wurde das Getreide mit Wagen in den Stadel eingefahren.
Nach der Beendigung der Feldarbeiten begann man zu dreschen. Es wurde mit Dreschflegeln im Stadel auf der Tenne
gedroschen. Die Arbeit war langwierig und anstrengend.
Meistens droschen mehrere Drescher und es war nötig, dass
sie einer nach dem anderen dreschen und dabei ein ständiges
Arbeitstempo halten. Zur Hilfe gab es verschiedene Arbeits-
sprüche – z.B. 4 Drescher „Chléb na pe-ci, buch-ty v pe-ci“, 5
Drescher „Sto-do-la a mlat“, 7 Drescher „Sel-ka pe-če lí-van-ce,
pro hol-ky i mlá-den-ce“ usw. Ausgedroschenes Stroh wurde
zusammengeschoben und noch mit Hand wurde das restliche
Korn ausgeschüttelt. Das Stroh band man dann oft noch vor
dem Lagern in Bünde. Mit dem Dreschflegel ausgedroschenes
Stroh benutzte man zur Fertigung vom Strohdächern, man
machte daraus auch Garbenbänder, Brotkörbe, Brutkörbe,
Strohschuhe oder Fußmatten.
Das Korn musste man putzen. Die größten Verschmutzungen entfernte man durch das Durchsieben auf der sgn.
ouhrabečnice. Dann wehte man das Getreide im Luftzug mit
Hilfe einer Schaufel durch. Und schließlich reinigte man Getreide auf dem Getreidesieb mit kleineren Löchern.
Eine wesentliche Erleichterung der Arbeit war die Einführung
von Dreschmaschinen mit Hand- oder mit Tierantrieb (mit Hil-
fe eines Göpels), später auch mit Dampfmaschinen oder Strom
angetrieben. An Beliebtheit gewannen auch die Putzmühlen,
auf deren Sieben das Korn von der Spreu, Spelze und Rade getrennt wurde.
Das gereinigte Korn lagerte man in dazu bestimmten Bauten
(Schüttboden, Speicher). In kleineren Höfen wurde das Korn im
Dachboden gelagert. Man schüttete es meistens auf den Boden
oder in einen Getreidekasten oder in andere Holz- oder Strohbehälter.
Das Korn hatte eine breite Verwendung. Das beste wurde wieder zur Aussaat benutzt, einen Teil verfütterte man. Das Korn
war auch unentbehrlich im Speiseplan unserer Vorfahren. Man
bereitete davon eine Reihe von Speisen zu – geröstetes Korn, Getreidebrei, aus Mehl wurde Brot und anderes Gebäck gebacken.
Das Korn diente auch zum Entrichten verschiedener Abgaben.
Falls etwas übrigblieb, wurde es verkauft.
Vydalo v roce 2012 Muzeum středního Pootaví Strakonice ve spolupráci s Freilichtmuseum Finsterau • Náklad: 1000 ks • Autoři textu: Irena Novotná, Martin Ortmeier • Fotografie: Freilichtmuseum Finsterau, Muzeum středního Pootaví Strakonice, František Zemen • www.muzeum-strakonice.cz

Podobné dokumenty