Lukáš Konvalina

POSEL SMRTI
V
Milenci a vrazi
Lukáš Konvalina
K smrti jsme odsouzeni všichni.
Záleží jen na tom,
kdy si pro nás přijde...
Obsah
I – Na stopě lovce........................................................................................................................... 4
II - Pád hvězdy........................................................................................................................... 23
III - Rovnováha sil.................................................................................................................... 38
IV – Panství zatracených....................................................................................................... 49
V – Propast věčnosti................................................................................................................... 75
VI – Čas na lásku...................................................................................................................... 92
VII – Vražedné běsnění......................................................................................................... 112
VIII – Zlomky pravdy........................................................................................................... 130
IX – Trest za život................................................................................................................. 144
X – Váha slibu........................................................................................................................... 158
XI – Střet.................................................................................................................................... 172
XII – Dokud nás smrt nerozdělí....................................................................................... 194
XIII – Démon mezi námi.................................................................................................... 205
XIV – Pojídači masa............................................................................................................... 219
XV – Mimikry........................................................................................................................... 250
XVI – Hrozba z temnot........................................................................................................ 277
XVII – Na ostří nože............................................................................................................ 299
XVIII – Nečekaná návštěva................................................................................................ 311
XIX – Tygr a Drak................................................................................................................ 318
XX – Odpočívej v pokoji........................................................................................................ 342
XXI – Nová krev..................................................................................................................... 356
XXII – Milenci a vrazi.......................................................................................................... 369
XXIII – Přes překážky ke hvězdám............................................................................. 381
XXIV – S těžkým srdcem.................................................................................................. 388
I – Na stopě lovce
Nad severozápadním cípem Zambie pražilo toho dne slunce. Neprostupná džungle
jako by byla vražednou pastí pro všechny, kteří se odhodlají vstoupit. Nesnesitelné
horko spalovalo vše živé. Ani pod zelenými stromy nebylo od něj úniku. Po úzké
hrbolaté stezce pomalým krokem postupovali tři cestovatelé – dva muži a žena.
Všichni pozorovali okolí a dávali pozor na jakékoli neznámé zvuky. Jejich pochod
z povzdálí sledovali prozpěvující ptáci a tiší, vražední plazi. Vpředu podivné skupiny
šel vousatý muž s pistolí v ruce. Působil nervózně a až nezvykle často se ohlížel
kolem dokola. Měl na sobě zelenou košili s dlouhými rukávy, hnědé silné kalhoty a na
zádech batoh se spacákem a zásobami. Jeho modré oči kmitaly ze strany na stranu
a jakýkoli nečekaný ruch ho vyděsil. Zbraň v ruce křečovitě svíral a neustále si
pohrával se spouští. Za ním šla černovlasá žena. Vlasy měla spletené do krátkého
copu a v jejích tmavých šikmých očích se zračil podivuhodný klid bez jakéhokoli
napětí. Její oblečení bylo zcela černé a dlouhé tak, že krylo celé její tělo. U boku se jí
houpal dlouhý ostrý nůž. Dlaně jí kryly černé kožené rukavice, které nechávaly volné
pouze konečky prstů. Už na první pohled bylo vidět, že jí na pravé ruce chybí
malíček. Skupinu uzavíral starší muž nesoucí další zavazadla. U boku měl mačetu a
v levé ruce pistoli. Byl ostražitý a často se otáčel za sebe. Nebylo na něm ale vidět
žádné zbytečné rozrušení jako na muži vpředu. Skupina pokračovala dál džunglí a
asi po kilometru chůze se stáčela doleva. Držela se cesty, která nyní pokračovala
podél řeky. Břeh byl kamenitý a snižoval se postupně jako schody. Cesta po chvíli
končila a všichni šli dále přímo podél břehu. V řece byly jasně vidět špičaté balvany a
křišťálově čistá voda se proplétala mezi nimi. V dálce bylo slyšet silné hučení vody.
Družina pokračovala, až došla ke srázu. Voda zde stékala dolů mezi větvemi stromů
a mizela v nedohlednu. Cestovatelé se vydali podél srázu, který se postupně lámal a
snižoval. Útes tak tvořil jakési rovné terasy, které pozvolna vedly až dolů. Skupina
mlčky slézala bez větších obtíží stále níž a níž.
Dole pod mohutnými korunami stromů byla nezvyklá tma. Sluneční paprsky jen místy
prorážely skrz listy. Všichni se vrátili k řece a pokračovali podél ní dál. Břeh se rychle
změnil v bahno a v okolí se zvedl mlžný opar. Viditelnost byla rázem mnohem horší
než nahoře a nervozita muže vpředu stále stoupala. Kolem bylo šero a zdálo se, že
veškerý hluk hmyzu a ptáků náhle utichl. Vysoké stromy se tyčily nad cestovateli a
jejich větve a listy byly nehybné, jakoby tady takhle stály stovky let. Lidé šli po nízké,
zmáčené trávě podél bahnitých břehů, které by jim mohly rychle způsobit nečekané
komplikace. V dálce se náhle ozvalo mohutné zařvání. Muž vpředu se okamžitě
otočil tím směrem a třikrát bezmyšlenkovitě vystřelil do temnoty.
„Do prdele, co to bylo?!“ vykřikl zděšeně muž.
Reakce ženy byla nečekaná a velice rychlá. V okamžiku vyrazila muži z ruky zbraň a
chytla ho oběma rukama za košili. Tichým hlasem k muži promluvila:
„Už mě sereš, Nikolaii! Tohle byl jen obyčejný levhart a ty tady začneš střílet jako by
ses pomátl. Teď o nás vědí všichni na míle daleko.“
„A jak to mám kurva vědět?“ bránilse muž. „Jsem v tomhle podělaným pralese
poprvý. Myslel jsem, že to je…“
„Sklapni,“ přerušila ho, „to jméno nevyslovuj, když nevíš, kdo tě slyší. Ještě jedna
chyba a budeš toho litovat!“
„Ahá, takže myslíš, že mě můžeš vyhrožovat! V Rusku jsem byl užitečný, co? Ale
jakmile udělá někdo chybu, hned začne paní dokonalá vyhrožovat, že? Hlavně, že ty
seš naprosto bezchybná!“
„Vážně myslíš, že se mnou můžeš jednat tímhle tónem? Kdybych tě nepotřebovala,
už tady možná ležíš s prořízlým hrdlem.“
„Já jsem do téhle prdele nechtěl. Uznej, že to je tvoje chyba. Neměla jsi mě nutit sem
jet!“
„Jsi na tenkém ledě, Nikolaii. Slíbil jsi, že přivedeš Ivana a zklamal jsi. Víš, co se
stane, když zklameš Nikolaii?“ Žena se krátce zahleděla na prázdné místo na pravé
ruce a pak vytáhla dlouhý nůž. Byl velice ostrý. Pomalým pohybem ho zvedla do
úrovně Nikolaiových očí a velice pozvolna začala přibližovat špičku směrem k jeho
levému oku. Nikolai nevěřícně sledoval její počínání a třásl se strachy. Nůž byl už jen
pár centimetrů od oka. Muž se snažil uklidnit, zatínal zuby, ale nadále se klepal
hrůzou a stále sledovat špičku nože. Přibližovala se stále blíž a blíž…
„Tak dost,“ řekl muž vzadu. „Kasumi, to stačí. K čemu by nám byl oslepený střelec?“
Kasumi pomalu vrátila nůž do pochvy a odstoupila od Nikolaie. Ten si nechtěl nechat
nic líbit, napřáhl se a udeřil, tedy alespoň myslel, že ji udeří. Kasumi neobvyklou
rychlosti uhnula ráně, nataženou levou rukou chytila Nikolaje pod krkem. Podrazila
mu levou nohu a roztaženou dlaní ho uděřila zepředu do obličeje. Upadl na zem a
Kasumi mu okamžitě přišlápla krk.
„Kasumi!“ zařval starší muž. „Přestaň s tím. Když nemáme Ivana, potřebujeme
alespoň jeho. Já jsem nikdy pořádně nedržel střelnou zbraň v ruce a ty tvoje kousky
taky nebudou stačit, jestli HO potkáme.“
„Cyi,“ odvětila žena, „ten chlap na mě zaútočil. Když na mě někdo zaútočí obvykle se
nedožije rána.“
„Mě tvý pošramocený ego nezajímá, Kasumi!“ vykřikl Cy. „Kdyby ses naučila pořádně
střílet tak ho tady můžeš pro mě za mě vykuchat.“
„Dávám přednost jiným zbraním.“
„Zkus to vysvětlit Kongamatovi!“
„Cyi!“
„Dobře, dobře, to sem nechtěl, ale i tak, vesnice je ještě několik mil daleko. Tak snad
se nic nestalo.“
Kasumi poodstoupila a vzala Nikolaiovu zbraň. Ten se mezitím pomalu zvedal.
„Tohle ti vrátím, až budeme tam. Odtamtud se sám živý nedostaneš, takže zastřelit
nás bude něco jako sebevražda a ještě něco – jestli zaútočí a ty mineš, tak ti
zpřelámu nohy a nechám tě jemu na pospas jako večeři.“ Nikolai nic neříkal, místo
toho si masíroval ztuhlý krk. Mlčky se otočil a pokračoval po cestě dál. Litoval, že se
spřáhnul s těmi 'šílenci', ale ze začátku to takhle drsně nevypadalo. Cy McCall ho
vyhledal v Petrozavodsku a vyptával se. Zajímalo ho všechno možné nebo spíše to
nemožné. Následovaly výlety do Murmansku, Moskvy, k Bajkalu i na Sibiř. Jako
dobrý znalec, dobrodruh a bývalý voják byl užitečný. Sice se nikdy nedozvěděl co Cy
doopravdy sháněl, ale když dobře platil, spokojil se s jednoduchým vysvětlením, že je
to cestovatel a sbírá informace pro svou knihu. Brzy mu bylo jasné, že to je nesmysl.
Američan zajímající se o zvláštnosti a odlehlé kouty v Rusku? Blbosti.
'Vlastně to bylo celkem fajn,' pomyslel si muž. 'Ovšem jen do té doby, než se do toho
zapletla ta Číňanka nebo Japonka, nebo co to vlastně bylo. Průhledná asi jako zdi
Kremlu a ke všemu velice nebezpečná.' Kasumi přišla s nabídkou na výpravu a
sháněla střelce. Nikolai navrhnul Ivana a pak byl tak hloupý a slíbil jí, že ho určitě
přemluví. Jenže Ivan měl kupu jiných starostí a přemlouvání nepomohlo. Nakonec
udělal Nikolai patrně největší chybu svého života, když za vidinou obrovského balíku
peněz souhlasil, že pojede místo Ivana. A teď je tady v místě, kde by nikdy být
nechtěl. V místě, kde má smrt své jméno a podobu.
Dobrodruzi k večeru dorazili do malé vesničky. Bylo to sotva sedm malých kulatých
domů. Zdi z hlíny, střecha a nábytek z rákosu. U většiny domů byly ohrady a v nich
kozy. Zvířata byla vyhublé a zdálo se, že se sotva drží na nohou. Uprostřed vesnice
bylo ohniště a kolem něj několik kamenných sedátek. Vesnice se zdála být téměř
prázdná, jen u tůňky vyvěrající z nedaleké skály si hrály dvě malé děti. Jakmile si
všimly nově příchozích, utekly s křikem do jednoho z domů. Cy předešel ostatní
společníky a postavil se doprostřed vesnice k ohništi. Sundal batoh a vytáhl z něj
několik šperků. Perly, náhrdelníky, korálky a pár dalších ozdob. Z domu, kam vběhly
děti vystoupil vysoký a vyzáblý stařec. Jeho šedivý vous sahal až k pasu. Na sobě
měl pouze bederní roušku, nic víc. Stařec přešel k ohništi a přitom stále provolával
nějaké nesrozumitelné věty. Nesrozumitelné byly především pro Nikolaie a Kasumi,
ale Cy jim rozumněl dobře. Kasumi se zájmem pozorovala jak Cy nabízí starci věci,
které předtím vyložil z batohu. Když stařec jasným pohybem ruky odmítl nabízené
věci a z domů vyšla na jeho zavolání asi desítka mužů a chlapců, Kasumi instinktivně
sjela ruka k rukojeti nože. Ani ji nenapadlo, že by v případě nouze použila Nikolaiovu
pistoli, kterou měla nyní zastrčenou za opaskem. Neměla tyhle věci ráda. Cy ale
situaci uklidnil, když nabídl starci místo šperků jídlo. Měl s sebou několik konzerv,
chleba, sušené maso a ovoce. Starce to evidentně potěšilo. Zanedlouho si
spokojeně odnášel něco málo z Cyiových zásob.
Během pár minut seděla většina vesnice u ohně, na kterém se opékala jedna z koz.
Zatímco Nikolai a Kasumi byli poněkud nesví, Cy se celý večer bavil se starcem,
který, jak brzy zjistil, byl něco jako náčelník vesnice. Vedle něj seděl jeho syn a jeho
žena.
„Kdy se na něj zeptáš, Cyi?“ otázala se Kasumi.
„Dnes večer rozhodně ne. Nemusím se na nic ptát, aby mi bylo jasné, že ti lidé tu
doslova živoří. Kmen Mbelga žije takřka na okraji bažin Džiundu a to není zrovna
bezpečné místo.“
„Dobře, ale potřebujeme jejich podporu. Minimálně jednoho člověka, který bude
ochotný s námi jít do bažin. Možná, když nabídneš víc jídla, tak půjdou bez řečí.“
„Ne, Kasumi. Mají velký hlad, to ano. Dokonce tak velký hlad, že mi před chvílí
nabízeli své děti, když jim dám jídlo a nějaké léky, ale do bažin s námi jen tak
nepůjdou.“
„Proč ne?“
„Protože se bojí smrti.“
Brzy se rozproudila zábava, která nakonec pohltila i Nikolaie. Místní tančili u ohně a
zpívali písně, kterým sice nerozuměl, ale byl rád, že všudypřítomné napětí zvolnilo.
Kasumi se nebavila vůbec. Jasně viděla, že ani takové veselí nepřekryje ten zvláštní
zápach vznášející se celým okolím – zápach smrti. Stařec odvedl všechny tři do
svého domu a připravil jim místo na spaní. V podstatě to byla obyčejná podlaha.
Dům nebo spíše chýše byla stroze vybavena – pouze pár z rákosu spletených židlí,
dřevěný stolek a několik košů a misek. V koutě byly i nějaké zbraně a oblečení.
Nevěnovali tomu příliš velkou pozornost a raději ulehli ke spánku.
Když se ráno Nikolai probudil, všiml si, že Cy vede venku hlasitý hovor s náčelníkem
a Kasumi zpoza dveří domu přihlíží. Cy nakonec odešel zpátky dovnitř a nechal
starce venku.
„Takže?“ ptala se celá netrpělivá Kasumi.
„Mluvili jsme o něm a… moc ho to nepotěšilo.“
„Mluv k věci, Cyi.“
„Jak chceš. Jeho syn už ho prý jednou viděl a tvrdí, že určitě půjde s námi.“
„No výborně, takže ví, kde sídlí. Je to daleko?“
„Ne, neví. Půjde proto, že je jediný, kdo ho viděl a věří tomu, že je již mrtvý.“
„Cože?“
„Prostě domorodci věří v to, že kdo ho uvidí, je odsouzen k smrti, a proto ho klidně
může vidět znovu a znovu.“
„No výborně,“ přihlásil se ke slovu Nikolai. „A nenapadlo vás, že na tom třeba něco
bude? Že ten tvor vážně nosí smrt?“
Kasumi se pohrdavě ušklíbla řekla: „Smrt nosí maximálně jeho zuby nebo drápy,
nebo co to vlastně má. Pokud je živý, tak je možné ho i zabít.“
„Jo, to je dost pravděpodobný,“ uznal Nikolai. „Otázkou ale je, jestli se zabít nechá.
Uvědomte si, že se chystáme jít do jeho prostředí, ve kterém žije a loví celý život. My
nebudeme lovci, copak to nechápete? My budeme kořist.“
„Nechte toho Nikolai,“ řekl Cy, „Teď už necouvneme a vy také ne. Kromě jeho syna,
říká si Mbele, s námi půjde jeho žena.“
„Žena? Proč?“ ptal se Nikolai.
„Nechce zůstat bez svého manžela. Zkrátka si myslí, že je její povinností s ním jít, ale
řekl bych, že jde spíše o to, že ho chce vidět na vlastní oči…“
„...aby na ně smrt přišla pokud možno ve stejnou dobu. Jak romantické,“
poznamenala ironicky Kasumi.
„Tak nějak. Teď ale vážněji – za dvě hodiny vyrážíme po proudu na kánoích, takže si
sbalte a sejdeme se u řeky.“
„Počkat, počkat,“ řekl Nikolai. „Pořád čekám, až se o něm dozvím něco víc a zatím
jediné co víme je, že nosí smrt. Copak nikdo ani neví, jak vypadá?“
„Ale jo,“ odpověděl Cy. „Vysvětlím vám to později.“ Cy odešel k řece a zbytek skupiny
se dal do balení. Měli stále dostatek zásob na deset dnů. Cesta do nitra bažin ale
také pár dnů zabere…
Nikolai se poté vydal na obhlídku vesnice. Nevypadala moc živě ani v tuto denní
dobu, což ho překvapilo. Skupinka mužů, zdálo se, že je to drtivá většina vesnice, se
chystala vyrazit do džungle, ale na opačnou stranu než byla řeka – zřejmě se chystali
na lov, alespoň podle toho, že byli všichni vyzbrojení oštěpy. Nikolai je chvíli
pozoroval, a když odešli, šel k nedaleké tůňce, aby se trochu osvěžil. Voda
nevypadala moc zdravě, ale teď mu to bylo jedno. Během pár dnů s největší
pravděpodobností zemře a kromě toho vodu odsud zřejmě pije celý kmen a zase tak
špatné následky to mít nemůže. Umyl se, napil a pokračoval dál. Před jednou z chýší
si všimnul chlapce. Viděl ho už včera večer nebo si alespoň myslel, že je to on.
Neměl na sobě vůbec nic a se zaujetím si Nikolaie prohlížel. Pak zaběhl do domu.
Nikolai se rozhodl jít za ním, aby viděl, co mají uvnitř. Pořád měl zvláštní pocit, že je
ve vesnici příliš málo žen, vždyť včera byl u ohně snad celý kmen a napočítal jen tři
ženy. Zvláštní... Uvnitř nalezl Nikolai starší ženu, zřejmě matku onoho chlapce. Držel
se jí kolem pasu a oba vypadali, že se bojí. Chvíli na sebe mlčky hleděli a pak Nikolai
radši odešel. Nakonec mu došlo, že by bylo lepší se s domorodci ani moc nestýkat.
Netušil, co se tu považuje za společenský přestupek a jak takové věci vlastně řeší.
Porušit nějaký jejich zvyk a skončit prošpikován oštěpy nebylo to, co by si Nikolai
přál. Pár hodin se bezmyšlenkovitě potloukal kolem vesnice a přemýšlel, zda by
nebylo lepší utéct. Vždy, když se ohlédl zpátky k domu, kde spal, viděl tam Kasumi,
jak ho pozoruje. Netušil, jak dovede být rychlá. Zkoušet uprchnout by mohlo být
stejně sebevražedné jako se vypravit do bažin. Naznal, že bude lepší mít Kasumi na
své straně, dá-li se to tak vůbec říci.
'Možná se jen chvástá,' napadlo ho, 'ale možná, že opravdu ví, co a jak. Prozatím
nebudu dělat problémy, ale jestli se mi vrátí do rukou zbraň, možná ji zabiju a zkusím
přinutit ostatní, aby mě dovedli zpět.'
K poledni se všichni sešli u řeky. Stál tu už Mbele s koženým pytlem na zádech a
oštěpem v ruce. Byl to velký statný bojovník a většinu těla měl pokrytou barvami. Byli
to zvláštní obrazce, kterým nerozuměl ani Cy. Jeho žena, jejíž jméno nikdo z trojice
dobrodruhů neznal, vypadala úplně obyčejně. Jediné, co měla na sobě, byla tmavě
červená látka kolem pasu.
„Pojedeme ve dvou kánoích,“ řekl Cy, „já s Mbelem vpředu a vzadu vy tři. Budete se
držet těsně za námi. Řeka je tady hodně široká a i když jsme pro něj v kánoích
snadný cíl, Mbele tvrdí, že se nemusíme ničeho bát. Prozatím. Čekají nás tři dny
cesty, než dorazíme k srdci Džiundu, kde budeme muset pokračovat po svých. Jsou
tam nebezpečné bažiny, kde prý loví.“
„A jak vypadá?!“ ptal se Nikolai.
„Mbele tvrdí, že ho viděl na jednom ze stromů. Blanitá křídla, asi dva metry rozpětí,
rudá kůže, dlouhý úzký ocas, bílá lebka a oči vpadlé dovnitř. Prý nemá žádnou kůži
na hlavě a zobák má tak ostrý, že zvířata trhá jako nic.“
„Výborně,“ vyděsil se ještě více Nikolai. „Zvířata trhá jako nic… no, jak dlouho mu asi
tak bude trvat, než roztrhá nás?“
„Přestaňte s tím a radši vlezte do kánoe,“ odvětil Cy. Rozdělili se, tak jak Cy chtěl a
naložili zásoby. Nikolai si byl jist, že s Kasumi jede schválně, aby ho měla na očích.
Nebyl z toho vůbec nadšený, ale bylo mu jasné, že s tím nic nenadělá. Během pár
minut vyrazili. Nikdo z vesnice se s nimi nerozloučil.
Proud řeky nebyl moc silný a tak museli všichni přistoupit k pádlování. Bylo to
namáhavé, ale času měli málo a tak se nemohli zdržovat. Cy moc dobře věděl, že
najít Kongamata nebude snadné a mnohem větší pravděpodobnost byla, že si je
najde on sám. Věřil ale, že uspějí. Koneckonců bylo už načase… Cesta ubíhala
velice pomalu. Zatímco všichni ostatní pádlovali, Kasumi bedlivě pozorovala okolní
džungli. Měla dobré oči, ale ani přes Cyův popis pořádně nevěděla, co má očekávat.
Drželi se uprostřed řeky a k bahnitým břehům to bylo na obou stranách přes šest
metrů. Stromy byly značně podmáčené a bylo vidět několik velkých větví, které stály
zaseknuté v řece u břehů. Voda byla celá špinavá a jen matně se od ní odrážel
sluneční svit. Proplouvali podél vysoké strmé skály na pravém břehu. Vyčnívala
několik málo metrů nad řeku a tvořila tak tmavý výklenek. Skála byla na mnoha
místech pokryta nízkou travou a mechy. Kasumi si ji se zájmem prohlížela a
přemýšlela, jak dobrý by byl z jejího vrcholku výhled. Věřila Cyovi a bylo jí jasné, že
Mbele se zde vyzná, ale přesto měla chuť všem říct, aby zastavili a počkali na ni,
zatímco se půjde podívat nahoru.
„Cyi!“ ozval se Nikolai, „nezdá se vám, že tu je nějak mrtvo? Neslyším vůbec nic a ta
řeka vypadá, jakoby v ní ani nic nežilo.“
Nikolai viděl, jak se Cy ptá na něco Mbeleho a potom mu odpověděl: „Mbele říká, že
malí tvorové se Džiundu vyhýbají a ryby nemají rády zdejší vody, protože nesou smrt.
Je tu ale spousta hmyzu.“
„Ano, všiml jsem si. Zatracení komáři!“ vykřikl Nikolai. Výprava pokračovala dál a to
až do večera.
Když se setmělo přirazili k levému břehu, kde ukryli kánoe a na nedaleké mýtince
rozdělali oheň. Okolní lesy byly husté a s přicházející tmou rostlo i napětí všech
dobrodruhů. Mbele se během chvíle vrátil s několika dalšími relativně suchými
větvemi na udržení ohně. Byli téměř půl kilometru od řeky a komárů tu poletovalo jen
pár. Džungle kolem nich ale už nebyla zdaleka tak nehlučná, jako dříve. Čas od času
zaslechli řev šelem a cvrkot brouků byl takřka nepřetržitý. Po večeři Cy rozdělil hlídky
po dvou. On sám chtěl s Mbelem začít a vystřídat je měli Nikolai s Kasumi. Cy ženě
Mbeleho nedůvěřoval a kromě toho to nevypadalo, že během cesty bude něco víc
než přítěž. Od doby, co přirazili ke břehu, se držela s Mbelem, ale Cy ji neslyšel
promluvit jediné slovo. Bylo to o to podivnější, že se nezdála být vystrašená. Nikolai
se na hlídku s Kasumi nijak netěšil.
'Copak mi to chce Cy dělat jen těžší a těžší?' napadlo ho. Po jídle ulehnul a ještě pár
minut poslouchal jak se Cy o něčem dohaduje s Mbelem, pak usnul.
„Nikolaii, Nikolaii“, řekl tichým hlasem Cy a zatřásl s ním, „udržujte oheň a hlavně
nedělejte problémy, jasné? Až začne svítat, vzbuďte nás. Kasumi je támhle,“ ukázal
k dvojici vysokých, u sebe rostlých stromů. Stála tam a hleděla do tmy, jakoby jí
dokázala prohlédnout. Nikolai v rychlosti vstal a šel za ní, zatímco Cy s Mbelem
ulehli a usínali.
„Naše první hlídka,“ řekla Kasumi, aniž by se otočila k blížícímu se Nikolaiovi. „Máš
radost?“
Nikolaie překvapilo, že si ho všimla.
„Myslím, že si to nemusíme dělat tak těžké, Kasumi. Jsme teď na společné lodi.“
„To už jsme dlouho, ale zatímco já tady zastávám stěžejní úlohu, ty jsi na své první
plavbě a klepeš se strachy, jakmile se objeví cokoliv, co neznáš.“
„To jsi pořád takhle chladná? Mohli bychom se trochu seznámit, být přátelé a tak…“
„Jdeš na to trochu rychle. Mám tolik přátel, kolik potřebuji a ty mezi ně nikdy patřit
nebudeš.“ „Tak s tím se klidně smířím, ale mohli bychom si navzájem alespoň říct,
jací jsme a co máme za sebou, třeba nám to pomůže, abychom spolu líp vycházeli,
co ty na to?“ Mlčela a stále hleděla do temnoty. „Tak já začnu. Pocházím
z Petrohradu z rodiny řezníka. Fotr byl senilní kretén a…“
„...a ty jsi evidentně po něm! Drž už konečně hubu! Jsme na hlídce v pralese a ne na
seznamovacím večírku.“
„Tak fajn, promiň. Jen jsem chtěl prolomit ty ledy mezi námi. Vždyť já o tobě nic
nevím. Řekni mi alespoň něco málo. Jednu věc.“
„Tak dobře, jednu věc – dokážu člověka zaživa naporcovat. Chceš se přesvědčit?“
Nikolaiovi ztuhly rysy v obličeji, otočil se a pomalu se vrátil k ohništi. Normálně by se
takovému člověku vysmál, ale v případě Kasumi to vypadalo smrtelně vážně. Přiložil
do ohně, sedl si na jeden z nedalekých balvanů a rozhlížel se kolem. V okolí byl ale
klid – pouze zvuky nočních tvorů a občasný šelest větví. Brzy ho začala přemáhat
únava. Vstal a vydal se na procházku okolo mýtinky – potřeboval se nějak probrat a
hovor s Kasumi nebyl zrovna ten nejlepší způsob. Přemýšlel, kde vlastně je.
Porozhlédl se okolo, co až světlo z ohniště umožňovalo, ale nenašel ji. Napadlo ho,
jestli by nebylo vhodné vzbudit ostatní, ale rychle to zavrhl. Jestliže je v pořádku, tak
se zase vrátí a jestli ne… vadit mu to nebude. Zbytek noci strávil zíráním do ohně a
přemýšlením o Kongamatovi.
K ránu se odněkud z džungle vynořila Kasumi. Nikolai v tu dobu právě budil ostatní.
Dole pod stromy byla stále velká tma, ale skrze jejich koruny již prosvětlovaly první
sluneční paprsky. Byl nejvyšší čas vrátit se k lodím a vyrazit na další cestu. Během
pomalé plavby si všichni všímali čím dál tím větší špíny v řece. Pokud by se to mělo
zhoršovat, nezbude než opustit kanoe dříve, než původně zamýšleli. Kasumi si
krátce po poledni všimla stínu ukrytého mezi stromy na levém břehu. Zdálo se jí, že
je sleduje. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že jde o Kongamata, ale stín se držel
stále u země.
'Je přece hloupost, aby se pohyboval takovýmto způsobem', pomyslela si.
„Cyi,“ řekla, „myslím, že támhle u břehu něco je. Jde to za námi už dlouho.“ Cy se
otočil tím směrem, aniž by přestal pádlovat a řekl:
„Tohle nemůže být on. Spíš nějaká šelma. Pro jistotu se ale k tomu nebudeme
přibližovat. Ještě musíme několik mil ujet.“ Pokračovali dál s občasnými zastávkami,
aby si chvíli odpočinuli. Zatímco Cy, Mbele a Nikolai pokračovali bez větších známek
únavy, Kasumi musela zanedlouho vystřídat Mbelovu ženu. Řeka se porůznu vlnila,
ale i tak vše kolem vypadalo nehybně a prázdně. Tak postupovali až do večera. Opět
vynesli kánoe na břeh a vydali se hledat místo na noc. Všímali si, že místní podloží je
už hodně podmáčené a trvalo téměř hodinu, než nalezli vhodné místo pro rozdělání
ohně. S hledáním suchého dřeva byl ovšem velký problém. Zatímco Cy, Mbele a jeho
žena vyrazili hlouběji do džungle, zbylí dva udržovali oheň, alespoň s tím, co našli.
Kůra stromů a pár trsů suché trávy moc dobře neposloužily, ale nebylo na výběr.
„Kdy mi už konečně vrátíš zbraň?“ ptal se Nikolai. „Vždyť už jsme druhý den
v bažinách.“
„Ty jsi nepochopil, proč jsme pořád spolu, že ne? Myslíš, že jsem tak blbá, abych ti
teď dala pistoli? Pokud potkáme něco nebezpečného, dostaneš ji, ale věř mi, že
budu nablízku.“
„Co tím myslíš?“
„Je mi jasné, že při první příležitosti otočíš zbraň proti mně, Nikolaii, ale věř mi, že tu
příležitost ti nedám. Zvykni si na mě, protože až do konce výpravy budu s tebou,
stále s tebou a ty nejsi tak rychlý, abys mě stihnul zastřelit, když ti budu stát za zády.“
Nikolai měl chuť o tom chvíli debatovat, ale když se zamyslel nad jejími slovy, radši si
to rozmyslel. Věděl, že otočit zbraň na ni a vystřelit zvládne během okamžiku.
'Za tu dobu přece nedokáže zareagovat,' pomyslel si, 'ačkoliv… ruku do ohně bych
za to nedal'. Ať už mluvila pravdu nebo ne, podařilo se jí vyvolat v něm pochybnosti.
'Navíc, pokud ji nedokážu jediným výstřelem zabít, co pak? Ten její černý oblek je
zvláštní. Proč by si někdo bral něco takového na výpravu do Africké džungle? Už od
začátku mi bylo jasné, že ta žena není normální, avšak v zabíjení se zřejmě vyzná
dobře. Možná ten její oblek ukrývá víc, než se zdá.' Cy a ostatní se po nějaké době
vrátili a nesli s sebou trochu suchého paliva.
„Vypadá to na poslední pořádný oheň, takže si to užijte,“ hlásal Cy. „V bažinách
nebude šance něco takového sehnat,“ dodal. „Podle Mbeleho budeme zítra
odpoledne v srdci bažin. Bude nutné se držet spolu. Prý je tam mnoho
nebezpečných míst a to ani nemluvím o něm.“
„Poslyšte,“ řekl Nikolai, „co s ním budete dělat, když se nám ho povede zabít? Vždyť
něco takového odsud jen těžko dostanete?“
„Nám ale nejde o to tu bestii zabít,“ řekl Cy, „my chceme jen zjistit, kde sídlí.“
„Předpokládám, že mi neřeknete proč?“
„Uvidíte sám, Nikolaii,“ řekl Cy.
Ke slovu se dostala Kasumi: „Pamatuj si ale dobře, že ho nesmíš zastřelit. Zraněný
se jistě vrátí tam, kde se ukrývá. Zraněný nebo…“
„Mlč, Kasumi,“ přerušil ji Cy. „Každopádně nám mrtvý k ničemu nebude.“ Nikolai
souhlasně kývnul hlavou a přemýšlel nad tím, co málem a zřejmě omylem řekla
Kasumi. O co tu vlastně jde? A jaká je asi tak pravděpodobnost, že se skutečně
dostanou, tam kam chtějí? Zraněné zvíře se jistě stáhne pryč, ale otázkou je, jestli se
Kongamato dá považovat za zvíře. Po jídle a odpočinku šli spát. Hlídky měli
rozdělené stejně jako minulou noc a Nikolai ani nedoufal, že se Kasumi zbaví.
Nikolai po probuzení strávil opět celou dobu poblíž ohně. Kasumi tam byla také. Za
celou noc na sebe nepromluvili jediné slovo. Ráno vzbudili ostatní, nasnídali se a
vrátili se k řece. Všichni, snad až na Mbeleho se podivovali nad chováním jeho ženy.
Stále ji nikdo neslyšel ani promluvit. Přemýšleli dokonce, jestli to vůbec umí.
Zpočátku ji Kasumi považovala jen za zbytečné zavazadlo, ale postupem času
měnila názor. Možná, že ještě bude k užitku. Poslední úsek cesty byl nejtěžší. Pohyb
v bažině byl stále obtížnější a voda se sotva hýbala z místa. Zanedlouho se řeka
začala větvit na několik úzkých ramen. Proplétaly se mezi podmáčenými ostrůvky, ve
kterých se potápěly stromy a keře. Některé byly popadané a zahrazovaly cestu.
Nikdo z nich by se ale stejně nerozhodl plout dál, už jen kvůli všudypřítomnému
bahnu. Přistavili kánoe ke břehu a ukryli je v trávě, tak jako už dříve. Všichni si dobře
zapamatovali tohle místo, protože poblíž trčel z řeky špičatý kámen. Podobný byl i u
druhého břehu zhruba ve stejném místě. Jakoby ty kameny označovaly území patřící
někomu jinému... Nikolai konečně dostal zpátky svoji pistoli PSM – malou, účinnou
zbraň na slušných osm nábojů. Měl u sebe ještě několik zásobníků, takže pod
dozorem Kasumi okamžitě jeden vyměnil. Cy měl tu svou rovněž připravenou, ačkoli
doufal, že ji nebude muset použít. V řadě za sebou se vydali vpřed. První šel Mbele,
za ním Cy, Nikolai, Kasumi a nakonec Mbeleova žena. Vypadala mnohem živěji než
dříve, ale stejně od ní neuslyšeli jediné slovo. Během chvilky dorazili do míst, kde se
řeka dělila. Postupovali místy, kde nerostla příliš vysoká tráva. Po levé straně měli
bažinu. Byla nyní hnědošedá a na její hladině se občas objevovaly velké hrboly
připomínající bubliny. V dálce byly vidět rozpadlé stromy nasáklé vodou. Mnohé
z nich byly zcela vyvrácené a ty ostatní se nahýbaly nad bažinu až se zdálo, že musí
každou chvíli spadnout. Jak šli dál, ozývalo se z temné bažiny bublání. Okolní stromy
téměř úplně zahalovaly oblohu, pouze sluneční svit odhaloval dění v bažinách, ale i
ten pomalu slábnul. Blížil se večer. Dorazili k obrovskému zaplavenému místu.
Močály se rozprostíraly všude kolem nich a obcházet je by bylo příliš zdlouhavé.
Stojící voda, nebo spíše špína, nebyla nijak hluboká, ale nebylo pochyb, že se budou
muset namočit. Protější břeh byl v nedohlednu, ale toto 'jezero' bylo plné nízkých
pahorků, na kterých obvykle rostlo pár stromů. Přímo před sebou viděli jeden takový,
ale byl již vykotlaný a jeho vrchní polovina trčela ve vodě. Stromy kolem vypadaly
vesměs mnohem sušší, než jaké vídaly u řeky.
Mbele, krátce něco zašeptal Cyovi a ten to okamžitě přeložil ostatním:
„Tady ho Mbele viděl. Na jednom z těch stromů před námi. Hlouběji v bažinách už
nikdy nebyl.“ Nikolai si opět začal nervózně pohrávat s pistolí, čehož si Kasumi
okamžitě všimla „Opovaž se udělat nějakou blbost.“ Nechal toho, ale stále se nemohl
zbavit pocitu, že jde tváří v tvář vlastní smrti.
Cy se zamyslel a pak řekl: „Nemá smysl pokračovat dál. Utáboříme se tady. Stromů
je před námi málo a on se nebude mít kde schovat.“ Vyhledali na okraji močálu
vhodné místo a odpočinuli si. S hlídkami se domluvili jako minule, ale Cy nabádal
ostatní k mnohem větší obezřetnosti. Zatímco jedli, Mbele a jeho žena se vrátili na
břeh, posadili se a dívali se do dáli. Stín noci brzy zahalil vše okolo, ale oni stále
zůstávali na místě a pozorovali rozšiřující se temnotu. Oba vypadali uklidnění, jakoby
jim bylo jedno, co je poblíž. Nikolai a za ním jako hlídací pes Kasumi na ně hleděli
zpoza stromů. Nikolai byl napjatý a nechápal, jak je možné, že oni nejsou.
'Riskují své životy a nezáleží jim na tom!' říkal si. Když se na ně tak díval, napadlo
ho, jestli všechno to, není jen zbytečné divadlo, jestli Kongamato není jen výplod
jejich fantazie. 'Třeba je už dávno mrtvý a v těch lidech pouze zůstávají zakořeněné
představy o démonu z bažin. Po večerech si u ohně vyprávějí nejrůznější legendy a
pak se jimi nechávají ošálit. Člověk, který věří v jeho existenci, ho může klidně vidět
na každém rohu, oblouzněn vlastními přeludy.' Kdyby Nikolaie nepřesvědčovali, že
Kongamato skutečně žije, možná by mu okolní bažiny nepřišly ani zpoloviny tak
hrozivé.
„Tak co, Nikolaii,“ ozvala se Kasumi. „ještě nemáš dost zírání do černoty? Chci se
ještě dneska vyspat.“
„Klidně běž, já přijdu za chvíli.“
Kasumi se pobaveně pousmála. „Nejprve mi budeš muset vrátit zbraň.“ Sledovala,
jak nepříliš ochotně odepnul pouzdro a předal jí ho. Upevnila si jej k opasku a odešla
k tábořišti. Nikolai ještě několik minut sledoval dva domorodce, ale během okamžiku
se proměnili jen v nejasné obrysy uprostřed černočerné noci. Obloha byla zatažená a
měsíc ani hvězdy nedávali sebemenší světlo.
'Temná noc,' pomyslel si, 'na temném místě.' Cy mezitím seděl v trávě a dojídal
zbytky sušeného masa, které si přidělil k večeři. Jediné světlo, které měli, byly
kapesní svítilny. Nic víc.
Celá noc proběhla nečekaně klidně. K ránu opět vyrazili na cestu. Pistole se vrátila
do Nikolaiových rukou a Mbele je prováděl přes široký močál. Šli pomalu a zlehka
našlapovali. Před nimi se zvedala mlha a clonila jim ve výhledu. Spoléhali se tedy
především na svůj sluch. Kromě vzdáleného bublání a bzučení poletujícího hmyzu
ale neslyšeli nic, co by nasvědčovalo přítomnosti Kongamata. Vybírali trasu přes
vyvýšené kopečky, na kterých tu a tam rostly zuboženě vypadající stromy. Slunce
nad nimi sotva zářilo a zahalovala jej velká hustá mračna. Během následující hodiny
začalo silně pršet. Déšť sice rozehnal mlhu, ale v tom viděli jedinou výhodu. Pitné
vody měli ještě dostatek, takže se nemuseli zdržovat. Konečně přešli močál a stáli
opět na pevné, i když značně promočené půdě. Před sebou měli několik menších
bahnitých jezírek, ale travnatá plocha, která mezi nimi utvářela úzké cestičky, se
zdála být průchodná. Z mělké stojaté vody vyrůstalo pár vysokých stromů, jejichž
první větve byly velice vysoko. Cestovatelé tam měli kolem sebe dostatek prostoru a
ničím nezakrytý výhled. Déšť během chvilky zase ustal, ovšem přes zelené koruny
stromů nepronikly dolů k bažině takřka žádné sluneční paprsky. Bylo tu temno,
jakoby se opět blížil večer. Putovali obezřetně dál takřka nehlučným místem. Vzduch
byl prosycen nepříjemným pachem, který neodehnal ani déšť. Čím dále šli, tím hůře
se jim dýchalo.
Kolem poledne si udělali krátkou přestávku pod jedním z vysokých stromů. Shodili
batohy, posadili se do trávy a odpočívali. Viděli odsud, že jsou před nimi vysoké skály
trčící se nad okolím. Cy vyrazil kus dopředu, aby se porozhlédnul. Přiblížil se
k prvním kamenům, které ležely u skal. Dobře odsud viděl silnou skálu táhnoucí se
po levé straně podél bažiny. Napravo se skála lámala a všude kolem ní byla nehybná
špinavá voda plná kamenů a kusů dřeva. Přemýšlel, kudy se vydat, jelikož obě
bahnitá jezera vypadala hluboká. Jít podél skály se zdálo být zbytečné, protože se
stáčela opačným směrem, než chtěli jít a vyšplhat po ní by bylo příliš obtížné. Všiml
si úzké soutěsky nebo spíše tunelu, který, jak se zdálo, prochází celou skálou.
Přiblížil se k tomu místu a jasně viděl stále se snižující průchod. Na jeho konci
prosvítala zeleň. Pomalým krokem se vracel zpátky, když náhle ucítil slabý tlak na
temeni hlavy. Podíval se nad sebe a s napětím, jaké snad nikdy nezažil, nebo si na to
alespoň nevzpomínal, sledoval, jak mu tvář potřísňují kapičky krve. Padaly z koruny
stromu. Náhle přímo před něj, se značným žuchnutím spadla dlouhá ohlodaná kost.
Byly na ní cáry masa a podle délky tipoval, že patřila nějaké antilopě. Chvíli ztuhle
zíral vzhůru s pistolí v rukou a pak gestem ruky přivolal společníky. Ti seděli sice o
notný kus dál, ale viděli Cyovo podivné počínání. Mlčky a pomalu se přiblížili k němu.
„Pst, je nad námi,“ řekl tiše Cy.
„Máš nějaký nápad?“ zeptala se Kasumi.
„Myslím, že to je ideální příležitost. Má tam svoji kořist, a pokud ho vyděsíme, určitě
s ní odlétne pryč,“ Nikolai namířil nahoru a viděl jen slabě se pohupující korunu
stromu. Skrze ni neprohlédl nic. Mohl klidně střelit přímo jeho. Mbele a jeho žena
zatím hleděli vzhůru omámeni jeho přítomností. Zdáli se, že jsou úplně v transu. Na
Cyův pokyn Nikolai vystřelil, ovšem jiným směrem, aby Kongamata nezasáhl.
Z koruny se ozvalo vrčení a syčení a během okamžiku slézalo po kmeni něčí tělo.
Chvilku trvalo, než rozeznali víc, ale poté bylo vše jasné – byl to levhart. Odrazil se a
skočil přímo dolů mezi cestovatele. Než stihli zareagovat, snesl se na Mbeleho, který
pod jeho tlakem spadl na záda. Do krku se mu zaryly ostré drápy. Krev z tepny
vystříkla ven a potřísnila levhartovu tlamu. Kasumi v rychlosti vytáhla malý kousek
kovu ukrytý ve vnitřní části svého oděvu. Vypadal jako malá hvězdice, ale hrany i
špičky byly velice ostré. Švihla zápěstím a nechala hvězdici svézt se po prstech, aby
nabrala správný směr. Levhart zařval bolestí, když se mu hvězdice zabodla do
levého oka. Nikolai, který mohl už dávno střílet, váhal. Levhart totiž neměl v plánu
ustoupit a tak pocítil svoji šanci. Zvíře potřáslo hlavou, vycenilo tesáky a přiskočilo ke
Kasumi. Ohnalo se po ní tlapou. Žena ale před ostrými drápy uskočila dozadu,
shýbla se a v ruce už držela nůž. Zazněl výstřel. Nikolai vyděšeně zíral před sebe.
V roztřesených rukách svíral pistoli a v rychlosti si přemítal, jestli neudělal chybu. Měl
Kasumi na dosah ruky, ale teď už bylo pozdě. Levhart s prostřelenou lebkou ležel na
boku a zmítal se v poslední křeči. Nad ním stál se stále namířenou pistolí Cy. Kasumi
v pokleku svírala nůž a pronikavým pohledem si měřila Nikolaie. Ten, jakoby vycítil,
co tím chce říci, se omlouval:
„Já… nestihl jsem zareagovat. To se přece stane, ne?“ Kasumi se postavila a
přistoupila k němu. Postřehl, jak její stisk nože zesílil. Cy se rovněž otočil k Nikolaiovi
s namířenou pistolí a tázavým pohledem. Nikdo z nich si nevšímal Mbeleovy ženy,
která plakala nad bezvládným tělem svého manžela. Nikolai teď měl ale jiné starosti.
„Co... co se děje? Omlouvám se, prostě nejsem tak rychlý…“ říkal ve spěchu
nejistým hlasem.
„Vážně? řekla Kasumi, „bývalý voják a má pomalejší reakce než padesátiletý muž,
který drží zbraň poprvé v ruce?! Mohl jsi tu svini zastřelit, když stála nad Mbelem,
nebo když se blížila ke mně, ale ty nic… Víš, Nikolaii, ty jsi nic nepochopil. Myslel sis,
že se mě jen tak zbavíš a utečeš pryč, co? Jenže jsi zapomněl na jednu věc – na
svou zbabělost.“ Nikolai věděl, že prohrál, že se z tohohle už nedostane, alespoň ne
po dobrém. „Selhal jsi!“ řekla Kasumi. Její nůž opsal oblouk a zasáhl Nikolaiovu ruku,
ve které držel pistoli. Chtěl po ní vystřelit, ale nestihl to. Místo toho nechápavě
sledoval, jak jeho oblíbená zbraň padá do trávy i s dvěma prsty. Chytil se za
krvácející ruku. Ohlédl se na tu, která mu způsobila takové zranění, a sledoval
významný úšklebek. Kasumi se shýbla a kopancem vedeným z oblouku podrazila
Nikolaiovi nohy. Upadl na záda do zmáčené trávy. Cy se mezitím shýbnul pro
Nikaiovu zbraň a šel se zajímat o to, co se stalo Mbelemu. Byl přesvědčen, že
Kasumi se o zbytek postará. Jasně věděl, že situace se povážlivě zhoršila –
průvodce mrtvý a jediný dobrý střelec na tom bude brzy stejně. Kromě toho stále
ještě neobjevili Kongamata. Mají už jen jedno eso v rukávu a to stále klečelo nad
Mbelem a plakalo. Věděl, že to nebude snadné a že to dost možná ani nevyjde, ale
jiná možnost zde nebyla. Snad jen šťastná náhoda a ta se Cyovi vyhýbala už
dlouhou dobu. Pátrání v Rusku sice přineslo určitý posun, ale jejich celkový cíl byl
stále stejně daleko. Cy za sebou slyšel jen bolestivé výkřiky, steny a zoufalá volání o
pomoc. Kasumi sice byla nenahraditelný společník, ale její metody byly příliš i na
Cyův žaludek. Když si vyřizovala účty naposledy, málem se u toho pozvracel a to to
ještě zdaleka nebylo tak strašné, jak by mohlo být. Skoro to vypadalo, jakoby se
v těch věcech vyžívala, nebo si tím možná budovala respekt anebo zkrátka
nesnášela, když jí někdo zklamal a dávala tak najevo, že něco takového nesnese. Cy
o její minulosti zase tak moc nevěděl, ale časem si odvodil, kým zřejmě byla. Byl to
docela paradox, že by právě ona takhle trestala ty, co selžou, ale možné to bylo. Na
druhou stranu to ale nebývalo tak časté – s lidmi, kteří ji nezradili, ale postavili se
rovnou proti ní jednala mnohem rychleji a efektivněji. Vyrušil ho zvuk, který do
směsice stenů a vzdechů nepatřil – totiž šplouchnutí bahnité vody. Když se otočil,
uviděl Nikolaie, jak utíká směrem dál ke skalám, co mu síly stačí. Byl celý od krve a
oblečení měl úplně potrhané. Z hnědé bažiny se na břeh snažila vylézt Kasumi. Cy jí
šel hned pomoci. Byla celá zabahněná, ale jakmile stanula na pevné půdě, vyběhla
za Nikolaiem.
„Kasumi! Hej! Počkej, nemůžeš přece…“ Neslyšela nebo spíše nechtěla svého
společníka slyšet. Ten člověk jí unikal, srazil ji do bažiny a teď si myslel, že jí zmizí.
Tohle nedokázala nechat plavat. Viděla Nikolaie, jak se ztrácí mezi skalami a utíkala
tam. Nůž jí vypadl z ruky a spadl do bažiny, ale věřila, že muže bez problému dorazí i
bez něj. Bahno, které měla všude na těle jí překáželo, ale Nikolai byl pořádně
oslabený – věřila, že neunikne. Doběhla ke skále a zmizela v tunelu vedoucím skrze
ni. Cy měl chuť celou výpravu zabalit a vrátit se, ale bez Kasumi to nešlo. Vzal za
ruku Mbelovu ženu, která konečně dokázala, že není úplně němá, protože stále
dokola opakovala jedno slovo: „Kongamato.“ Cy ji dovlekl k tunelu a ani se mu moc
nevzpouzela. Kamenité podloží se zde snižovalo kamsi dolů. Stěny nebyly zrovna
moc rovné, ale nešlo o žádné velké výklenky, kde by bylo možné se schovat. Žena
už šla za Cyem sama a on tak mohl vytasit pistoli a pomalu pokračovat kupředu.
Když dorazil na druhou stranu, naskytl se mu výhled do údolí. Dole pod mírným
svahem bylo několik dlouhých klikatících se zabahněných polí. Vyvěraly z nich plyny
a vzduch páchnul hnilobou. Vpravo vedle sebe viděl pomalu stékající bahnitou říčku.
Vpíjela se do větší bahnité plochy, která se zdála být zcela nehybná. Za ní byly na
západě v dálce vidět vysoké, strmé, špičaté skály. Trčely tam osamoceně už stovky
let. Cy měl nad sebou stále mohutné koruny stromů, které zakrývaly Slunce. Mezi
stromy se táhly dlouhé provazce lián, ze kterých visely zelené listy. Cy viděl mlžné
oblaky, jak se zvedají do výše.
'Dole to musí být mnohem horší,' napadlo ho. Kasumi ani Nikolaie odsud nebylo
vidět. Mohli být už dál v šeru, které Cy nedokázal prohlédnout, ale stejně dobře se
mohli stočit někam ke skalám a zmizet za balvany. Začal sestupovat níž a níž.
Vyhýbal se kamenům na svahu a kontroloval, jestli s sebou stále má společnost.
Žena se však zdála být odhodlaná pokračovat. Nakonec si říkal, že to pro ni nebude
vůbec tak strašné stanout Kongamatovi tváří v tvář. Když sešli dolů, byla všude okolo
šeď. Mlha se držela tady pod stromy a vůbec to nevypadalo, že by se měla ještě
někdy rozplynout. Cy mlčky stáčel své kroky ke skalám. Slunce pomalu zapadalo a to
nebylo dobře. Cy věděl, že nebude trvat dlouho a padne tma. Nad skalami zářila už
sotva polovina Slunce, zbytek zapadl za obzor. Cy zpozoroval, že se po zemi
pohybuje stín. Zpočátku měl pocit, že se mu to jen zdá, ale brzy zjistil, že tomu tak
není. Stín se mihotal porůznu kolem něj, ale když vzhlédnul vzhůru, neviděl nic
určitého. S ostražitostí, mnohem větší než předtím, pokračoval. Vyhýbal se
otevřenějším prostranstvím, které nebyly kryty zelenými stromy. Našlapoval zlehka a
dával pozor, aby nevyvolal sebemenší rušivý zvuk. Když překročil stín skalisek, byla
všude neobvyklá temnota. Rozeznal, že skály jsou porostlé na vršku travami a zdálo
se, že některé nejsou zdaleka tak špičaté, jak to vypadalo zdálky. Vysoký skalní útvar
tvořil plošinu, na které rostlo mnoho dalších stromů. Vyšplhat nahoru se zdálo bez
vybavení nemožné, ale zahlédl, že pod převisem vede do kamene díra. Šel se
podívat dovnitř, aby zjistil, jestli někam nevede, ale Mbelova žena zůstala venku.
Nechal ji teď být, protože mu bylo jasné, že v první řadě musí nalézt Kasumi. Skalní
dutina ale nebyla vůbec hluboká. Sotva pár metrů široký otvor se postupně zužoval,
až skončil téměř hladkou stěnou. Bylo na ní pár výstupků, ale nikde, ani nad sebou
nenalezl jediný otvor vedoucí dál. Vrátil se zpět před jeskyni a v dálce zahlédl blížící
se Kasumi. Přicházela dolů z menšího pahorku, na kterém trčel mohutný balvan.
'Konečně,' pomyslel si Cy. Bál se, že se jí něco stalo. Než stihla dorazit až k němu,
snesl se ze vzduchu veliký tvor, podobný netopýrovi.
„Kongamato!“ vykřikla domorodá žena s úžasem a snad i s radostí. Mířil na Kasumi a
ta se ihned rozeběhla podél skály k ostatním. Cy vytasil pistoli a začal střílet.
Kongamato byl ale stále dost vysoko a tak ani jediná kulka nezasáhla svůj cíl.
„Běž, běž, utíkej,“ řvala na Cye Kasumi. Cy se rozeběhl pryč, směrem do bažin a
když se ohlédl zpátky, viděl, jak je Kongamato sotva pár metrů od Kasumi a snaží se
do ní zarazit pařáty. Byl přesně takový, jak ho popisoval Mbele. Křídla vypadala jako
netopýří a jejich rozpětí bylo obrovské. Manévrovat mezi stromy by pro něj jistě bylo
těžké, ale tady s tím neměl žádné problémy. Ocas byl dlouhý a postupně se zužoval.
Na jeho konci byla veliká oblá věc, vypadající jako kyj. Díky ní mohl lépe manévrovat,
ale Cy předpokládal, že stejně dobře může sloužit jako smrtící zbraň. Pařáty se zdály
být obrovské, tak velké snad neměli ani ti největší orli. Kůži měl rudou a to až po
hlavu. Právě hlava byla nepřirozeně veliká a úplně bílá. Obrovská zobákovitá tlama
ukrývala desítky ostrých zubů. Jeho oči byly zasazené do hlubokých důlků v lebce.
Chráněné tak proti jakýmkoliv útokům. Podobal se mnohem víc prehistorickým
tvorům, než čemukoliv jinému. Při útoku vydával zvuky připomínající skřeky. Kasumi,
vědoma si smrtelného nebezpečí běžela, jak nejrychleji byla schopna, ale věděla, že
to nestačí. Po levé straně, mezi několika kameny, zahlédla otvor ve skále. Okamžitě
se stočila tím směrem a zapadla dovnitř. Cy v rychlosti nabíjel zbraň a jakmile se
ohlédl, neviděl nikoho. Kongamato se mu ztratil někde mezi kameny a váhal, jestli ho
má jít hledat.
Kasumi zaběhla až na konec nevelké jeskyně celá udýchaná. Všimla si zde stojící
domorodky, která zřejmě neměla odvahu nechat se jen tak Kongamatem zabít. Byla
vyděšená a krčila se ke skále, aniž by věnovala pozornost nové obyvatelce
jeskynního úkrytu. Kongamato se snesl až na zem a kolébavým potácivým pohybem,
který pro něj evidentně nebyl úplně přirozený, vlezl do jeskyně. Byla i na něj
dostatečně široká. Udržet rovnováhu mu pomohl ocas, přesněji 'závaží' na něm. Obě
ženy mohly zblízka pozorovat jeho tlamu plnou malých, ale neskutečně ostrých
zoubků. Měl ji částečně otevřenou a stále z ní vycházely prapodivné zvuky. Podobaly
se skřekům dravců, avšak byly mnohem hlubší a pronikavější. Kasumi hned věděla,
že jeskyně se nezužuje dostatečně. Tvorovi stačilo vmáčknout se mezi stěny a
snadno ji usmrtit. Kasumi se ohlédla na stranu, kde stála domorodka. Zakrývala si oči
dlaněmi, ale přesto byla úplně mimo. Přerývaně dýchala a třásla se strachy.
Kongamato se stále blížil… Kasumi už neváhala, přistoupila k ženě, pevně sevřela
obě ruce a vší silou ji ze strany udeřila. Její tvář nalétla na skálu. Z rozražené hlavy
vytékala stružka krve. Žena byla omámená a v šoku. Kasumi ji uchopila a trhla s ní
směrem ke Kongamatovi. Ten popadl svou bezvládnou oběť do tlamy a vycouval
z jeskyně. Jakmile byl zase venku, rozletěl se nahoru. Cy se právě blížil a když viděl,
že má v tlamě nějaké tělo, začal okamžitě střílet. Několik střel ho skutečně zasáhlo a
on ze sebe vydal dlouhý bolestivý sten. Nejistým letem se obrátil k plošině a zmizel
mezi stromy. Cy se rozběhl ke skále, ale dál už to nešlo. Zoufale se opřel rukou o
stěnu, hlavu sklopenou dolů. Z jeskyně vyšla Kasumi a jakmile ho uviděla, přišla až
k němu.
„Copak, Cyi? To ti tak vadí ztráta té ženy? Vždyť stejně měla být jen jako krmení.“ Cy
nevěřícně otočil hlavou a radostně vykřikl, když uviděl Kasumi živou a zdravou. Sice
vypadala, jakoby vylezla z bahna, což byla v podstatě skutečnost, ale přesto ji objal.
Krátce mu objetí opětovala a pak se vykroutila. „Uklidni se Cyi, takhle tě ještě
neznám.“
„Mám radost, Kasumi, copak to nechápeš? Nejen, že jsi naživu, ale navíc to vypadá,
že jsme zatraceně blízko. Kongamato letěl někam tam nahoru, mělo mě to
napadnout, že bude sídlit nahoře ve skalách. Navíc je raněný, takže povídačky o
jeho nesmrtelnosti byli jen…“
„Povídačky. Nikdy nevěř ničemu, co nevidíš na vlastní oči sám.“
„Budu si to pamatovat, teď ale musíme vymyslet, jak vylezeme nahoru. Já upřímně
řečeno nemám šanci to zvládnout, ale ty možná ano. Není to zase tak vysoko a skála
není zrovna hladká, takže opory pro ruce a nohy najdeš snadno.“
„Myslím, že nebude třeba šplhat po skále. Stačí jít podél ní. Tam vzadu jsem viděla
kamenitý svah. Vylézt po něm bude mnohem snazší. Nikolai běžel daleko, to se musí
nechat, ale… moc pomalu.“ Kolem už bylo značné šero a vydat se do nitra bažin by
si netroufli. Tady mezi skalami a kameny, ale žádné takové nebezpečí nehrozilo.
Kasumi vedla Cye. Všude před sebou viděli roztroušené balvany, některé se zřejmě
uvolnily z podivně tvarovaných skal. Ty vypadaly hrozivě, obzvláště teď ve tmě.
Pomalu šplhali na vyvýšený pahorek u paty skalní stěny, který následně přecházel ve
strmý svah vedoucí na plošinu. Na kamenitém podloží si Cy všímal občasných
tmavých skvrn od krve. Vedly tím směrem, kterým šli. Zanedlouho uslyšeli za jedním
ze špičatých kamenů tlumené steny. Cye to dosti polekalo, a když za oním kamenem
uviděl zkroucené tělo potřísněné krví, zhrozil se. Hlavu měl muž rozraženou od
zakrváceného malého ostrého kamene, který ležel poblíž. Pravé oko měl úplně
zavřené a víčko bylo zarudlé. Tím druhým sotva mžoural. Z nosu i zpola otevřených
úst tekla krev a několik zubů měl vyražených. Na rukou bylo prstů jen pár – zbyly mu
pouze palce a ukazováčky, ale i ty byly nepřirozeně pokroucené, zřejmě od
nešťastného setkání s tvrdým kamenem. Na těle měl několik sečných zranění.
„Vážně je nutné ho nechávat naživu?“ ptal se znechucený Cy.
„Má co si zasloužil, Cyi. Chtěl nás zradit a nebýt jeho blbosti mohlo být už dávno po
mně.“
„Já vím, ale… není tohle příliš?“
„Cyi! S nepřáteli nemůžeš mít slitování.“
„No dobře, dobře, ale pojďme už radši dál. Dělá se mi z něj špatně.“
„To mě se dělalo taky a ani nemusel vypadat takhle.“ Kasumi vyšplhala bez větších
obtíží na vrchol. Cyovi to rozhodně nepřipadalo jako procházka, ale zvládnul to též.
Dostali se do místa, kde všude kolem rostla vysoká zelená tráva. Všechno tu
vypadalo živěji než dole, ale byl to jem dojem - stejně tu nic pořádného krom hmyzu
nežilo. I zvířata zjevně věděla, jak nebezpečné je být v hledáčku Kongamata.
Dobrodruzi se rozhlédli za sebe a naskytl se jim pohled na bažinu v celé své kráse.
Výhled kazila jen postupující tma. Před nimi se trčila skaliska, ze kterých zurčel malý
potůček. Došli až k němu a s potěšením zjistili, že je voda celkem čistá – rozhodně
vypadala poživatelně na rozdíl od hnusu tam dole. Nad sebou uslyšeli řvaní
Kongamata. Byl zalezlý ve výklenku na vršku jedné ze skal a bylo jasné, že ho
zajímá něco úplně jiného, než dva cestovatelé stojící dole. Jeho království sice bylo
narušeno vetřelci, ale moc dobře věděl, že jeden z nich dokáže být nebezpečný.
Neměl sice v plánu je nechat naživu, ale zaútočit teď a odejít od čerstvé potravy by
bylo hloupé. Cy s Kasumi začali prolézat okolní skaliska, ale stále se po očku
ohlíželi, jestli je Kongamato stále nahoře zaměstnán něčím jiným. Oba věděli, že jsou
proklatě blízko. Netrvalo dlouho a objevili velikou díru v jedné ze skal nad nimi.
Dostat se až tam ale vypadalo obtížně. Skála se lámala na několik stupňů, ale vylézt
na ně bylo minimálně pro Cye nemožné.
„Nedá se nic dělat, Kasumi, musíš nahoru. Vezmi si alespoň pistoli, kdyby něco…“
„Cyi, myslela jsem si, že po těch letech už víš, jak se stavím ke střelným zbraním.“
„Ano, ale tohle je otázka života a smrti. Jednou tě to může stát krk.“
„Neboj se. Když se nespoléhám na střelné zbraně, musím být lepší a lepší v tom
ostatním, takže je to vlastně výhoda.“ Žena vyhledala vhodné místo, kde ze skály
trčelo dostatek výstupků, a začala šplhat. Nešlo jí to moc rychle a někdy měla dost
práce s hledáním dalšího vhodného místa pro úchyt, ale nakonec stanula nahoře.
Kongamato byl ještě asi deset metrů nad ní.
Otvor v mohutné skále byl obrovský. Prošla jím. Průchod pomalu klesal dolů a všude
kolem byla velká tma. Neměla žádné světlo, takže se musela spoléhat především na
sluch a hmat. Trvalo jen krátkou chvilku, než stanula před velkým kruhovým
kamenným průchodem, zapuštěným do skály. Nikam nevedl a končil jen černou
skálou. Po jeho obvodu byly vytesány nějaké znaky, možná písmo, ale zdálo se již
dosti poničeno. I samotný oblouk pokrývaly menší trhliny, ale rozhodně to
nevypadalo, že by se měl každou chvíli zřítit. Nahoře na oblouku byl z kamene
vytesaný netvor. Podobal se Kongamatovi. Kasumi ale nejvíc zajímal zdobený zlatý
podstavec poblíž. Na jeho vršku byla kulovitá prohlubeň, avšak prázdná. Kasumi ji
nešťastně sledovala. Během chvilky se dala do zoufalého hledání na podlaze.
Prohlédla každý kout a každou skulinku ve skále, ale bylo to k ničemu. Nakonec se
obrátila a vydala se pomalu ven.
Stanula na okraji skály a zoufalým hlasem zavolala na Cye:
„Je to k ničemu, koule tam není!“
„Neřvi tak. Copak nevíš, kdo je nad tebou?“ Kasumi si uvědomila svou chybu a
začala sestupovat dolů. Když slezla asi třetinu, uviděla, jak ze skály vyletěl temný
stín. Byla již noc a okolí osvětloval jen svit měsíce a hvězd, ale bylo jí hned jasné, o
koho se jedná. Proklínala svoji hloupost a to, že se nechala unést a upozornila na
sebe. Cy si stínu všiml také a zděsil se. Rychle připravil pistoli a zamířil. Věděl, že
nemá šanci trefit Kogamata přímo, spíš to bude otázka náhody. Vyčkával a stále
doufal, že si to tvor rozmyslí. Byl přece již zraněný, copak zaútočí znovu? Kasumi
slézala dolů tak rychle, jak jen byla schopná. Několikrát špatně odhadla výstupek a
ten se pod ní ulomil. Naštěstí se dokázala udržet a rychle najít jinou oporu pro nohy.
Kongamato se pustit téměř střemhlav dolů. S napřaženými drápy se rozletěl na
skálu. Cy dole zatím stále vyčkával, ale nedával si žádnou velkou naději. Kromě toho
věděl, že může klidně sestřelit i Kasumi. Když byl netvor blíž, Cy po něm dvakrát
vystřelil. Zřejmě netrefil, ale Kasumi se stále držela na skále, takže to nebylo úplně
špatné. Kongamato si uvědomil, že je dole další nezvaný host a vrhnul se po něm.
Cy se rozběhl pryč, co mu síly stačily. Utíkal vysokou travou a snažil se dostat dolů
ke svahu. Kličkovat mezi kameny mohlo přinést jistou naději, ale běh po otevřeném
prostranství nikoliv. Několikrát v běhu vystřelil za svým pronásledovatelem, ale bylo
to k ničemu. Zbraň byla brzy prázdná. Kongamato byl hned za ním a snažil se do něj
narazit svou obrovskou lebkou. Cy na poslední chvíli padl k zemi, jinak by byl už
zřejmě mrtvý. Kongamato se otočil, zatímco Cy se teprve pomalu zvedal.
Kongamatův skřek se ozýval celou krajinou, což umožnilo Kasumi ho rychle najít.
Zatímco Cy utíkal, ona slezla dolů a teď se snažila upoutat Kongamatovu pozornost.
Nebylo to moc platné. Oba před sebou měli svah s mnoha kameny, ale Kongamato
letěl přímo na ně. Utíkat zpátky se nedalo. Kasumi se vrhla dolů. Několikrát zapískala
a doufala, že si ji netvor konečně všimne. Na svahu popadla několik malých kamenů
a házela je po něm. To tvora konečně vyvedlo z míry a opět změnil cíl svého útoku.
Kasumi mezitím doběhla k již mrtvému Nikolaiovi. Kongamato ucítil silný pach krve a
začal se zajímat o jeho původ. Slétl opatrně dolů, prohlédl si chladnoucí tělo a
jediným pohybem ho uchopil do pařátů. Za chvíli již odlétal pryč. Udýchaný Cy
dorazil ke Kasumi.
„Zachránila jsi mi život.“
„Přesně tak, ale ty mě předtím taky, takže jsme si kvit. Teď ale jde o tu zasranou kouli
– nebyla tam!“
„To snad není možné, tady jsem si byl jistý. Hledala jsi všude?“
„Jistěže ano. Prostě je pryč. Možná ji někdo rozbil.“
„Rozbil? To je blbost, Kasumi. Ta koule se rozbít nedá.“
„Tak ji musel někdo odnést, možná ji někam schoval, možná skončila v bažině… ať je
to jakkoliv, bylo všechno zase k ničemu! Takže co teď?“
„Nevím, vážně nevím. Musím si to promyslet. Teď ale musíme zmizet.“
Oba se vrátili zpátky dolů, pokračovali podél skály k místu, kde byla jeskyně a
následně se vydali do bažin. Počínali si velmi opatrně a jejich pochod se tak výrazně
zpomalil. Po několika hodinách, ale dorazili k tunelu. Uvnitř si trochu odpočali.
Jakmile byli nahoře, pobrali všechny batohy z místa, kde odpoledne odpočívali a
vrátili se do skály, která představovala dostatečný úkryt.
Najedli a napili se, připravili si zbraně a Cy začal vážně uvažovat o dalších krocích.
Kasumi ho ale vyrušila.
„Nemáme vůbec nic! Výprava na Filipínách byla taky k ničemu a tady je to stejné.
Kongamato hlídá nefunkční portál!“
„Není nefunkční, jen je třeba ta koule!“
„A víš to určitě? Třeba ty koule ani neexistují, nebo se za tu dobu prostě rozpadly.“
„Vím o těch koulích už dost, Kasumi. Cesty po Rusku nebyly úplně zbytečné.“
„Vážně? Nevidím sebemenší posun kupředu a je úplně jedno, co o těch koulích
víme, když nemůžeme žádnou najít.“
„Vím zcela určitě, že poblíž Kolského vrtu je další portál. Sice je někde hluboko pod
zemí a dostat se k němu je nemožné, ale vím alespoň to, že těch portálů je mnohem
více, než jsme původně mysleli.“
„Ano, Kolský vrt, jak úžasné,“ poznamenala ironicky. „Samozřejmě, že se dolů
nedostaneme, otázkou je, jestli tam skutečně něco je. Vždyť si nic určitého
neobjevil.“
„Stačily ty zvuky, Kasumi. Nemusím být jasnovidec, abych poznal, že nejsou
normální. Lidé žijící v nejbližším okolí je slýchali také. Nejspíš tam dole žije další
hlídač portálu.“
„Dobře, ale ten vrt je nám k ničemu. Potřebujeme portál a to dostupný portál.“
„Nech mě chvíli přemýšlet. Hmm, mám určitý nápad. Mohl bych zkusit Vatikán.“
„Vatikán?!“ podivila se Kasumi.
„Ano, když hledáme něco takového, je pravděpodobné, že s tím někdo, někdy přišel
již do kontaktu a záznamy z Vatikánu snad řeknou víc. Stavím se zase za de Lucou.“
„Já tam ale nepojedu. Myslím, že bych se neudržela před všemi těmi… šílenci.“
„Tebe by tam jen těžko pustili. Ale peníze vládnou světu, ne? A církev si určitě bude
chtít přilepšit pár miliony.“
„Fajn, jak myslíš, ale co já?“
„Nejprve se vrátíme do Petrozavodsku. Nikolai mi o Ivanovi řekl dost. Pokud se
nechá najmout, bude užitečný.“
„Bude loajální?“
„Měl by být, Kasumi. Ivan se vyzná. Měli jsme s touhle výpravou počkat a
nepřemlouvat Nikolaie.“
„Máš pravdu, čekala jsem od něj víc, ale teď už na tom nezáleží.“
„Přesně. Pokud s tím budeš souhlasit, měl bych ještě další nápad, kde by mohl být
portál. Ivan se ti možná bude hodit.“
„Ven s tím. O co jde?“
„Není to tak pravděpodobné jako tady, ale myslím, že jeden portál by měl být
v Evropě.“
„To bude určitě již dávno objevený. Dokonce ani tady jsme kouli nenašli a to bych si
na to ještě včera vsadila.“
„Možná objevený, možná ne. Zkusit to ale můžeme.“
„Dobře, půjdu do toho. Kde to přesně je?“
„Střední Evropa, bývalé Československo, ale už víc než rok je rozdělené. Teď je to
tuším v České republice. Podle toho mála co vím, by měl být portál někde pod
hradem Houska. Moc o tom hradu nevím, ale snad zjistíš víc.“
„Tak dobře. Ve střední Evropě jsem ještě nebyla.“
Ráno se sbalili a začali se vracet k řece. Cesta to byla dlouhá. Cy se od Mbeleho
dozvěděl mnoho věcí a pečlivě sledoval, kudy šli, takže návrat zpátky mu nedělal
větší problémy. Když dorazili k místu, kde spolu naposledy tábořili, oddychli si, že už
Kongamata nepotkali. Cy nechtěl pokračovat dál ke kánoím, vzhledem k tomu, že za
pár hodin měla padnout tma. Také byl přesvědčen, že zbytek cesty proběhne v klidu.
Cesta po řece sice byla proti proudu, ale ten byl hodně slabý, takže počítal, že to
stihnou poměrně rychle. Jakmile budou zpátky ve vesnici bude vše v pořádku.
Zatímco Cy si šel odpočinout, Kasumi držela stráž. Usedla na břehu špinavých
mokřin, na stejném místě, kde před dvěma dny seděl Mbele se svojí ženou.
Přemýšlela o portálech.
'Cy tvrdí, že portálů je po celém světě rozeseto několik, ale z toho mála co známe,
těžko můžeme určit, jestli jejích umístění má nějaký význam. Každopádně víme
alespoň přibližně, co se má skrývat za nimi, ale dostat se tam nebude snadné. Kolik
lidí to už asi dokázalo?' Kasumi dlouho hleděla do bažiny a pozorovala, jak nad ní
převládají stíny a halí ji do tmy. V koruně jednoho ze stromů spatřila červené tělo
s jasnou bílou hlavou. Prohlížela si ji, aniž by si uvědomovala případné nebezpečí.
Přízrak smrti, tak se mu v okolí říká. Kdo ho uvidí, je prý odsouzen k smrti. Možná jde
jen o zbytečné báchorky na strašení dětí, ale uvědomovala si, že Mbele také zemřel
a jako první z nich. Ten levhart mohl skočit na kohokoliv, ale vybral si právě jeho.
Náhoda? Jeho žena ho následovala krátce poté. Samozřejmě Kasuminou vinou, ale
v té jeskyni neměla na výběr, nebo tomu alespoň věřila. Věděla, že to bylo kdo
z koho. Koho by si asi tak vybral, kdyby mu ji nepředhodila? Možná, že je také
odsouzena k smrti, ale pak nad tím mávla rukou – koneckonců k smrti jsou
odsouzeni všichni, záleží jen na tom, kdy si pro ně přijde.
II - Pád hvězdy
Potemnělá místnost, prosycená kouřem z doutníků, který se jako noční obloha
vznášel nad hlavami popíjejících mužů. Zápach whisky a zpocených těl se prolínal
s vůní parfémů. U stolů seděli muži v drahých oblecích a sklenicí alkoholu v rukách.
Pomalu popíjeli a koutkem oka sledovali tanečnice svíjející se u úzkých tyčí na
kruhovém pódiu. Pohled většiny z nich byl nezaujatý a mnohem větší přednost dávali
svým vyprazdňujícím se sklenkám. Čas od času někdo z přihlížejících hodil očkem
na barmanku za pultem v rohu místnosti, lusknul prsty a během chvilky se těšil
z další dávky nahnědlé tekutiny umožňující v rychlosti zapomenout na problémy
všedních dnů. Většina z přítomných se snažila zahnat vzpomínky na své manželky,
děti, práce, či jiné problémy a užívat si těch několik málo hodin, během kterých
mohou uvolnit svou mysl a nechat spočinout v objetí svých paží ženy, které po tom
přímo touží. Jen jedna noc a pak je vše pryč, ale ta jedna noc, ta jediná noc je ta
nejsladší odměna po dlouhém týdnu dřiny.
O bar se opíral muž s velkým doutníkem a samolibým výrazem v obličeji. Občas
prohodil pár vět se spoře oděnou barmankou, která kupodivu nevykazovala známky
opojení alkoholem. Oba bedlivě sledovali muže uvnitř a zjišťovali, že je většina z nich
znuděna děním na pódiu. Na mužův pokyn se z chodby vedle baru vynořila pětice
mladých dívek a okamžitě zamířila k některým z diváků. Vybírali především ty, na
kterých byl vidět největší nezájem a nezaujatost. Pronesli pár zdvořilých slov a usedli
mužům na klín. Ti okamžitě pookřáli a věnovali se nové společnosti. Zamyšleně na
dívky hleděli a čas od času přešli od hovoru k polibkům. Muž s doutníkem na chvilku
odešel uličkou z místnosti a vstoupil do dveří po levé straně. Barmanka tomu
nevěnovala pozornost a pobízivě hleděla na dva vysoké silné muže stojící u
vchodových dveří. Jeden z nich si všiml jejího pohledu a opětoval ho. Téměř dva
metry vysoký mohutný muž s velice krátce střiženými vlasy a orlím nosem barmanku
svlékal pohledem a ona si toho byla vědoma. Pomalým krokem vystoupila zpoza
pultu a vyzývavě se o něj opřela. Její jasné modré oči se leskli ve slabém světle
nástěnných lamp. Mohutný muž byl celý netrpělivý a přemýšlel, jestli se barmanka
rozhodne k odvážnějšímu kroku dříve, než se vrátí šéf. Druhý muž se snažil
nevěnovat svému kolegovi a barmance pozornost, ačkoli věděl, že se jen těžko
udrží, přejde-li barmanka k vyzývavějším pohybům. Ta si olízla rty a v širokém
úsměvu poodhalila své zářivé bílé zuby. Pomalým pohybem začala rozvazovat svůj
kabátek. Několik málo mužů, kteří seděli u stolů, začli se zájmem sledovat
barmančino počínání. Chvílemi měnili pohled na strážce u dveří a pobaveně, ovšem
nijak nápadně, pozorovali, jak upřeně sleduje barmanku. Druhý strážce se také
neudržel a rovněž sledoval situaci u baru. Dával však pozor na uličku, kterou předtím
odešel jeho šéf. Věděl, že jeho práce rozhodně nesouvisí s personálem podniku. Je
zde jen krátce, a kdyby šéf viděl, co právě dělá, jistě by ho za to nepochválil. Ostatně
práce vyhazovače spočívá v řešení problémů a ne v jejich vytváření. Barmanka se
opřela zády o stěnu vedle baru a krátce zamávala přihlížejícím vyhazovačům.
Zatímco ten větší z nich s úsměvem udělal totéž, druhý se zmohl pouze na nepříliš
věrohodný úšklebek. Než stačila barmanka přejít k dalšímu kroku, vtrhli dovnitř
podniku dva muži. Oba vypadali, že už mají dost vypito a jejich potrhané špinavé
košile a zablácené kalhoty působily v porovnání s drahými obleky ostatních
přítomných jako pěst na oko.
Zatímco se mladší z dvojice mužů nervózně rozhlížel kolem, starší a také mnohem
vypasenější muž vykřiknul:
„To si snad ze mě dělaj prdel, né?! Čum na to, brácho! My tady tvrdě pracujem vod
nevidim do nevidim a frájové s plnejma prkenicema si užívaj s takovejma babama.“
Oba návštěvníci přešli k barmance, což se ani jednomu z vyhazovačů nezamlouvalo
a stoupli si těsně za opilé muže. Zatímco přemýšleli, jestli už zasáhnout, tlustý muž
mluvil dál:
„Tak tebe beru, kočičko.“ Ukázal přitom na překvapenou barmanku, která už dlouhou
dobu neviděla, aby do podniku přišel někdo takový. „Tady mladej si vezme jednu tu
kurvu z pódia, jasný?“ K baru se právě vrátil majitel. V rychlosti přejel pohledem po
zákaznících u stolů a s potěšením zjistil, že přítomnost opilých mužů je nijak
nepohoršuje, spíše jde o vítané zpestření večera.
„Promiňte pánové,“ řekl, „tohle je slušný podnik pro slušné a především majetné
zákazníky. Na takovéhle jednání si tady v Démantu nepotrpíme a být vámi, urychleně
se otočím a už sem nikdy nevkročím.“ Tlustého muže jeho slova nijak nezaskočila,
nebo si spíše nedokázal v silném alkoholovém rozpoložení uvědomit případné
následky.
„Hele, ty vopičáku. Bordel kam chodíme, je dneska z nějakýho podělanýho důvodu
zavřenej a já si chci páteční večír užít jako dycky. Takže naval dvě prsatý baby než ti
jednu vrazim!“ Majitel s libostí sledoval vzrůstající napětí u stolů a usmíval se. Věděl,
že zákazníci se těší na zásah vyhazovačů, který nebývá častý, ale zato velice rychlý
a brutální. Chtěl ale z nastalé situace vytěžit ještě víc.
„Pánové, pánové. Asi vám budu muset zkazit večer. Místní bordel, jak mu říkáte, je
už pár dnů zrušený. Tedy abych byl konkrétnější - odkoupil jsem ho a s ním i všechen
personál. Ovšem nevěste hlavu, neboť po právě probíhající rekonstrukci bude vše,
tak jak má být. Já myslím i na méně majetné jako jste vy dva, nebojte se. Prozatím si
můžete užít s holkami z okolních ulic. Zdejších krásek je pro vás ale škoda.“
Významně se pousmál, tak aby ho oba opilci viděli.
„Si myslíš, ty hajzle, že se budem zahazovat s nějakou špínou z ulic? Kdoví jaký
sračky maj ty štětky v sobě! Já chci pořádnou kozatou kurvu a k tomu nóbl bejvák!“
Pozvednul ruku a výhružně ukázal usmívajícímu se majiteli pěst. Ten krátce kývnul
hlavou k vyhazovačům a ti začali jednat. Opilci si toho všimli a otočili se. Tlustší
z nich okamžitě dostal ránu pěstí od velkého vyhazovače a opřel se o pult baru, aby
nespadl. S mladším mužem druhý vyhazovač pohodil dozadu na zem. V rychlosti
vstal a utíkal z podniku, zatímco druhý opilec se nevzdával. Popadl téměř prázdnou
láhev od whisky, stojící na pultu, rozbil ji o bar a seknul s ní po větším vyhazovači.
Ten uskočil a udeřil opilce pěstí přímo do nosu. Rána odrazila tlusťocha na bar,
upustil lahev a oběma rukama se chytl za rozbitý nos, ze kterého tekla krev.
Vyhazovač s ním trhnul k zemi a dal mu další ránu do obličeje. Bezvládné tělo poté
odvlekl ven. Přihlížející muži byli výkonem vyhazovačů pobaveni a stejně tak jejich
společnice a tanečnice u tyčí, které během rvačky přestali předvádět své schopnosti.
Barmanka byla potěšena a usmála se na většího z vyhazovačů, který právě přicházel
dovnitř. Dokonce ani nevěnovala pozornost svému šéfovi. Ten byl ovšem rovněž
potěšen a nevšímal si těch dvou. Prohodil pár slov s barmankou a ta se dala ihned
do uklízení vzniklého nepořádku. Situace v podniku se velice rychle uklidnila a
všechen personál se opět začal věnovat své práci. Barmanka se otočila k majiteli,
který opět pokuřoval doutník:
„Takové pozdvižení by to chtělo častěji, nemyslíš Olivere?“
„Nic se nesmí přehánět, Jessico. Víš přece dobře, že si lidé časem zvyknou a pak…
už to není ono.“
„A proto si stále držíš Rachel? Vždyť už je to přes šest let.“
„Jen klid. Vím, co dělám. Takovou kočičku jen tak neseženeš a vím dobře, jak nám to
pomohlo. Ale jak se říká, v nejlepším se má přestat a ačkoli sis toho možná nevšimla,
já vidím, že už to není, co bývalo.“
„Vážně? Co já vím, tak je Rachel stále špičkou.“
„To ano, ale dlouho to tak nebude. Jen se rozhlédni kolem. Ti chlapi mají doma
třicetileté ženské a řvoucí parchanty a rozhodně nechtějí, aby jim to zdejší baby
připomínaly.“
„Asi ti nerozumím.“
„Nová krev, Jessico, mladá a neznámá. To je to, co lidé chtějí.“
„Hmm, a máš ji už vyhlídnutou?“
„Ha ha, nebuď tak zvědavá. Až přijde čas, tak uvidíš.“ Oliver poodstoupil od baru a
zamířil k pódiu. Během cesty mávnul na tanečnice, ty dokončily své pohyby a odešly
do zákulisí. Vyskočil nahoru a z rohu vytáhl mikrofon. Otočil se k sedícímu publiku,
které ho s náhlým zaujetím sledovalo. Všichni věděli, co teď přijde a nesmírně se na
to těšili. Všech pět společnic usedlo na židle vedle 'svých' mužů. I ony se však těšily
na přicházející zlatý hřeb večera.
„Vážení panové a také vy, dámy,“ začal Oliver, „nebudu vás dlouho zdržovat, protože
se jistě velice těšíte na hlavní hvězdu Démantu Noci. Na zářící drahokam, kterému
se zde v Aberdeenu nic nevyrovná. Klenot, kterému mohou závidět všichni. Troufám
si tvrdit, že ani nejlepší Londýnské noční kluby a nevěstince nemají někoho, kdo by
se mohl rovnat božské Thalii!“ Oliver odstoupil stranou a vrátil se k baru.
Mezitím, za velkého potlesku, přišla Thalia na pódium. Kolem pasu jí vlál opasek
z dlouhých pavích per a ňadra kryla tenká průsvitná zlatavá látka. Obě zápěstí
zakrývaly slabé stříbrné plíšky. Na levé ruce měla zlatý úzký nápažník stočený do
podoby dvouhlavého hada. Kolem krku jí visel náhrdelník, na kterém se střídaly
safíry a rubíny. Její temné zelené oči a plné červené rty působily na muže pod
pódiem jako magnet. Na čele měla zářivou bílou čelenku s vyobrazením hydry. Rudé
vlasy měla uvázané do vysokého copu, který ji následně spadal až po ramena.
Přítomní diváci s úžasem sledovali její smyslné pohyby a dočista zapomněli na své
společnice, které jakoby byly v porovnání s krásou Thalie ničím. Vpíjeli se do jejích
očí a oněměle sledovali, jak její řeč těla přechází v tanec podobný hadím pohybům.
Diváci ji viděli již tolikrát, že by to jen ztěží dokázali spočítat, ale přesto byli zaujati,
jako by její představení viděli poprvé. Nutno říci, že to, co Thalia předváděla na
jevišti, rozhodně nebylo vždy stejné. Muži dole měli v paměti její všelijaké kousky od
zpěvu, přes tanec s dalšími dívkami po působivé kouzelnické triky. Dokázala
společně s dalšími sehrávat různé herecké, či milostné scény a převlékat se do
nejrůznějších kostýmů, ve kterých vypadala neuvěřitelně přirozeně. Byla Kleopatrou,
Messalinou, Nefertiti, Afroditou a dalšími a dalšími. Když dokončila svůj výkon, za
mohutného potlesku a obdivných zvolání se uklonila a zmizela v zákulisí. Do sálu
přiběhlo několik dalších mladých dívek, které se snažily odloudit muže do svých
pokojů a oddávat se dalším radovánkám v soukromí. Místnost se velice rychle
vyprázdnila a u stolů zůstalo jen několik málo stále se opíjejících mužů a jejich
staronových společnic.
Oliver odešel chodbičkou a dveřmi vpravo pokračoval až k pokoji své hvězdy.
Vstoupil a pohybem ruky odehnal dívku, která pomáhala Thalii se odlíčit, převléci a
uklidit všechny věci. Kráska seděla za velkým dubovým zrcadlem a mračila se.
„Olivere, to mě už ani nenecháš se obléci?!“
„Takhle se mi stejně líbíš nejvíc,“ usmál se muž. Usedl na pohovku a roztáhl se po ní
jako by dával najevo, že je tady pánem. Thalia se otočila a on mohl sledovat její
krásné tělo z tak malé vzdálenosti jakou neměl nikdy možnost dosáhnout žádný
z jejich obdivovatelů v sále. Ani jemu, ani jí nevadilo, že je takřka úplně nahá.
„Tak proč jsi tady, Olivere? Znáš přece naši dohodu, ne?“
„Ale no tak. Bojíš se snad, že se neudržím a… no ale, když nad tím tak přemýšlím…“
„Vždycky jsi byl jen povýšený chlípník, Olivere.“
„Vážně?“ rozhořčil se muž. „Tak se rozhlédni kolem! Jsem pánem nočního života
tady v Aberdeenu. Kurvy, štětky, šlapky, prostitutky, kurtizány – je jedno jak tomu
budeš říkat. Jsou moje, pod mou ochranou a také pod mou kontrolou. Na obyčejného
chlípníka to je obdivuhodný výkon, nemyslíš?“
„Ano, ano. Náš pan velkomožný Oliver Brown. Pán všech kurev v Aberdeenu.“
„Cha, cha. Vidím, že ti po těch letech pořádně stouplo sebevědomí, co?“
„Mám odhad na lidi a kromě toho vím, jak se navzájem potřebujeme. Od tebe bych
ale očekávala víc slušnosti. Vtrhnout dovnitř, roztahovat se po mém pokoji a ještě mě
ani nenechat se převléct není zrovna projev gentlemana, za kterého se před těmi
lidmi venku považuješ.“
„Ha, ha, víš vůbec, co říkáš? Řeči o slušném zacházení zní od prostitutky opravdu
směšně.“
„Myslíš, že jsi vtipný?! Víš moc dobře, že má práce tady nikdy nesouvisela s fyzickým
uspokojováním těch chlapů.“
„Jo, a to je přesně ten důvod, proč jsem za tebou přišel. Čas na změnu.“
„Na změnu?!“ zhrozila se žena. „Chceš... chceš ze mě snad udělat kurvu?!“
„Když budeš hodná, možná že ti ani moc nesnížím plat.“
„Zbláznil ses? Máme přece dohodu. Klenot Démantu Noci. Nejlepší z nejlepších –
takhle jsi to chtěl. Dokázala jsem z tvého mizerného hampejzu udělat podnik pro
vyšší klientelu a nemusela jsem strávit ani jedinou noc s nikým z těch lidí. Vše jen
díky mé kráse a schopnostem. Slíbil jsi mi, že v tomto postavení zůstanu, pokud
budu stále tak úspěšná, a to já přece jsem.“
„Podívej, Rachel, co bylo bylo. Ať se ti to líbí nebo ne, zaměstnavatel jsem tady já.
Uznávám, že jsi stále perfektní a že zákazníci chodí a vracejí se, ale zapomněla jsi
na jednu věc, kterou ani ty nedokážeš změnit.“
„Mám o čtyřicet bodů IQ víc než je tady dovoleno?“
„Spíš o pět let víc než by se mi líbilo.“
„Ahá, takže jsem na podnik moc stará.“
„Je ti sedmadvacet Rachel. Začínali jsme spolu už skoro před sedmi lety a čas
nezastavíš. Lidé chtějí někoho nového, neznámého a hlavně mladého.“
„Víš vůbec, o čem to mluvíš? Chceš mě nahradit nějakou mladou krávou, která ti
bude po vůli?“
„Vidím, že nic nechápeš. A to si o sobě myslíš, jak jsi chytrá, ha ha. Je nejvyšší čas
uvolnit místo nové hvězdě. V nejlepším se má končit, tak se to alespoň říká a věř mi,
že na tom něco je. Jak dlouho to bude trvat, než bude podnik poloprázdný a zbylí
chlapi budou zhnuseně odcházet, až tě uvidí na pódiu. Téhle situaci předejdu a to
hned teď.“
„Teď? Chceš říct, že tohle bylo moje poslední vystoupení?!“
„Jestli tě to potěší, tak ti můžu říct, že kdybych měl adekvátní náhradu už předtím, tak
jsi skončila už dávno. Takže můžeš tohle a spoustu dalších předchozích vystoupení
brát jako takový projev mého vděku za všechny tvé úspěchy. Teď vážně, Rachel.
Něco jsme spolu zažili a já tě rozhodně jen tak nevyhodím. Jessica přejde do toho
nového bordelu a ty budeš fungovat jako barmanka.“
„Jako barmanka? Já?!“
„No ano, asi tak do pětatřiceti, no a potom si zvykneš na roli luxusní kurvy a…“
„...a za dalších pár let skončím ve špíně na rohu ulice.“
„A co mám jako dělat?! Přece po mě nemůžeš chtít, abych tě tady pořád držel. Tady
neseženeš nikoho, kdo by se na tebe chtěl koukat ještě dalších dvacet let. Takovým
lidem se myslím, říká manželé a ty tady nehledej.“ Oliver vstal a odešel pryč. Jakmile
zavřel, roztříštila se o dveře pěkná skleněná vázička, kterou mívala Rachel na stolku.
Cítila se zbytečná, jako kus hadru, se kterým se vytře podlaha, když je třeba, a pak
se zahodí do kouta, aby nebyl na očích.
'Všechno to vypadalo tak hezky a teď… pár let a skončím na ulici podobně jako
kdysi. Snažila jsem se, jak se jen dalo, abych to dotáhla alespoň na relativně
příjemný život. Jenže nic jiného neumím - nemám zkušenosti a ani vzdělání.
Skončím jako špína, na kterou se ostatní dívají spatra a opovrhují jí.'
Po chvíli se do pokoje vrátila mladá asi dvacetiletá dívka, která Rachel předtím
pomáhala se odlíčit.
„Proboha co se to tu stalo?!“ řekla, jakmile zahlédla rozbité sklo u dveří.
„To nic, zapomeň na to,“ odvětila smutným hlasem Rachel.
„Ale no tak, Rachel. Vždyť víš, že se mnou můžeš mluvit otevřeně – já nic Oliverovi
neřeknu.“
„Ne, promiň, Jane, ale já dneska nemám náladu na řeči. Uklidíš to, prosím?“
„To, víš, že jo. Ale fakt by mě zajímalo, co ti je. Takhle rozhozená jsi nebyla od doby,
co ten tlusťoch z radnice nabídl Oliverovi osm set liber, aby s tebou strávil noc.“
„Teď bych si snad přála, aby to tehdy neodmítnul. Říkalo se, že byl svobodný a
možná, že by…“
„Počkej, počkej, snad tím nechceš říct, že se ti líbil?! Vždyť vypadal jak ufuněný
kanec.“
„Ale ty prachy co měl… no nic já půjdu. Uvidíme se zase zítra.“ Rachel se rychle
dooblékla a vyšla z podniku zadním vchodem, aby nikoho nepotkala.
Venku byla tma, kterou provrtávalo světlo pouličních lamp. Čas od času po ulici
projelo auto, ale víc nic. Žádní chodci ani žebráci a ani toulaví psi. Prošla několika
úzkými temnými uličkami, tak jako již nespočetněkrát, až dorazila ke svému bytu.
Bydlela v nejvyšším patře dnes takřka poloprázdného domu. Žádný velký luxus, ale
stačilo jí to. V Démantu se sice neměla špatně, ale hodně peněz stály všelijaké knihy,
obleky a rekvizity, které při své práci potřebovala. Oliver nebyl příliš ochotný jí to
finančně hradit, ani když ho prosila. Upřednostňoval jednodušší přístup plný oplzlých
řečí a erotických scén. Byla přesvědčená, že nová 'hvězda' bude umět právě jen
tohle a silně pochybovala, že hosté budou spokojení. Zvykli si na náročnější
představení a předpokládala, že Oliver brzy zjistí, jam moc se spálil. Jenže zároveň
věděla, že on to stejně nikdy nepřizná, on zkrátka chybu nedělá. Když se Oliver pro
něco v minulosti rozhodl, už ho nikdo nepřesvědčil o opaku. Přemýšlela, co bude dál.
To, čeho se nikdy nechtěla dočkat, bylo teď tak blízko. Pozice barmanky? No proč
ne, ale tím to rozhodně neskončí. Démant se stal zrodem její slávy a teď v něm
zažije i pád na samotné dno.
Druhý den byl stejně ošklivý, jako ten předešlý. Strach z nejisté budoucnosti přetrval
a déšť za oknem nepomáhal tomu, aby Rachel přišla na jiné myšlenky. Měla dnes
volno, ale přesto se chystala vyrazit do Démantu. Po jednoduchém obědu a pár
hodin přemítání o tom, jestli jí to za to vůbec stojí, se rozhodla zkusit Olivera
přemluvit. Konečně, vždyť třeba uzná, že se spletl, když mu to všechno vysvětlí a
když se mu nabídne…. K večeru vyrazila ven. Její dlouhé rudé vlasy rychle zmáčel
déšť. V jedné z uliček, poblíž Démantu potkala Jane. Stála na dešti a evidentně jí
byla zima. Rozhodně nevypadala jako povolná a tajemná kráska, kterou by měl chtít
každý kolemjdoucí.
„Jane! Co tady děláš? Nemáš být uvnitř?“
„Oliver mě vyhnal, Rachel. Je strašně rozčílený a je to všechno má vina, promiň mi
to.“
„Tvá vina?“
„Říkal všem v podniku, co s tebou zamýšlí. To je to, co jsi mi nechtěla včera říci, že
ano? Ale to je jedno. Já jsem s ním pak mluvila. Chtěla jsem ho přesvědčit, aby si to
ještě rozmyslel, ale on místo toho…“
„Parchant jeden. Copak tě může jen tak vyrazit na ulici, navíc v tomhle nečase?
Tvoje práce je přece uvnitř, v teple.“
„Myslíš, že ho to zajímá? Já ho musím poslechnout, vždyť víš. Když bude chtít abych
tady stála celý den třeba nahá, udělám to. Když bude chtít, abych na to šla klidně se
třemi najednou, udělám to taky. Potřebuju jídlo a nocleh a na to jsou třeba peníze.
Kde jinde je mám sehnat?“
„Říkám si, jestli si to opravdu všechny zasloužíme, jestli nemáme na víc.“
„Tobě se to mluví, Rachel. Máš se… tedy spíše měla ses z nás nejlíp. Nepřeju ti to,
ale jestli jednou skončíš jako já, tak pak teprve uvidíš jak ubohé to s námi je. Ale
přesto všechno to dělat musíme, chceme-li přežít.“
„Chtěla bych to změnit. Mít život alespoň jako doteď, ale napořád. Být úspěšná a
milovaná. Uznávaná a bohatá.“
„Ty ale nemusíš skákat, jak Oliver píská, vždyť jsi tak pěkná a inteligentní. Zkus
trochu hledat, třeba najdeš někoho, kdo by tě měl rád.“
„Je to hezký nápad, opravdu, ale každého bude zajímat má minulost a co jím pak
řeknu? Že jsem sedm let pracovala v bordelu?“
„Najdou se lidé, kterým to bude jedno. Věřím, že všichni nejsou takoví. Tady
v Aberdeenu tě každý pozná a odhalí, co jsi zač, ale zkus to někde dál.“
„Mám jen tak jezdit po Skotsku, chodit od domu k domu a ptát se boháčů, jestli
nejsem zrovna ta, se kterou chtějí strávit zbytek života? Víš, já nejsem tak naivní, jak
si Oliver myslí. Vím, že zestárnu a že se to pozná, ať udělám cokoli. A taky vím, že
mě potom každý odkopne, aby si mohl užívat s mladší. Takoví jsou všichni pracháči.“
„Míříš moc vysoko. Najdi si někoho jiného. Zamiluje se do tebe a vezmete se a pak si
budete žít jako v pohádce.“
„Co takhle obojí dohromady? Peníze a lásku. To nedokáže nabídnout nikdo?“
„Ale no tak, Rachel. Chceš toho moc. Copak jsou ti málo všichni ti draze oblečení
chlápci z podniku? Vsadím se, že by se každý nechal hned rozvést, kdybys mu řekla,
že seš připravena mu skočit do náruče a být celý život jeho.“
„Hmm, možná… Ale co později? Co udělají za deset let? Já už chci konečně nějakou
jistotu, chápeš? Nechci trávit noci v obavách, že mi ráno manžel řekne sbohem a
půjde za jinou. Teď jsem sice krásná, ale až zestárnu, neseženu už nikoho takového.
Pak už budu jen jako služka – uvař, ukliď, vyžehli, vyper, postarej se o děti, dojdi
nakoupit a pak… když to všechno budeš bez řečí dělat… si tě vezmu.“
„Chceš od života moc. Co já bych za někoho takového dala… V tom případě ti zbývá
hledat už jen speciální případy.“
„Co tím myslíš?“
„Boháče, kteří nemůžou mít někoho, jako jsi ty.“ Rachel se rozesmála, protože jí to
přišlo absurdní.
„A kde je mám jako hledat?“ zeptala se.
„Tohle je těžké, já vím. Impotentní, duševně postižení, zmrzačení, osamělí boháči.“
„Stačí, to si snad ani nechci dál představovat.“
„Rachel! Tohle nemusí být vůbec špatné. Takoví lidé tě budou milovat, protože vědí,
že nikoho jiného nikdy neseženou. Musíš se trochu obětovat, nic víc.“
„Já vím, že to myslíš dobře, ale… zajdu si promluvit s Oliverem, třeba ho nějak
přesvědčím.“
„Jak myslíš, ale potom se tady ještě zastav – možná bych měla jeden přímo
konkrétní nápad.“
„Spíš ne, promiň, Jane. Nechci být otrokem slintajícího blázna, i kdyby měl třeba celý
palác.“ Rachel rychlým krokem zahnula za roh a po pár metrech vstoupila zadním
vchodem do Démantu.
Byla celá promáčená, takže dříve, než začala hledat Olivera, zašla do svého pokoje
trochu se ohřát. Potom přešla do hlavního sálu. V podniku bylo zatím prázdno, pouze
pár opilců se krčilo u stolů. Nikdo z nich ale nebyl natolik mimo, aby nedokázal na
pokyn odejít odsud po svých. Všichni moc dobře věděli, jak to zde funguje a jak
nebezpeční jsou místní vyhazovači. Ti opět stáli u dveří s nepřítomným pohledem. Za
barem seděla unavená Jessica.
„Ááh, Rachel. Slyšela jsem, co se stalo…“
„Je tu Oliver?“
„Jasně, užívá si vzadu. Teď bych ho být tebou nerušila.“
„Kolik jich tam má?“
„Těžko říct. Čtyři?“
„Čím dál lepší. S větší mocí přichází i větší chuť, zdá se.“
„Pochopitelně.“
„Ještě jsem ti ani neblahopřála k tvému novému místu.“
„Jakému?“ podivila se barmanka.
„Copak ti ještě Oliver neřekl, že jsi právě povýšila na bordelmamá z toho bordelu
poblíž?“
„Já jsem dnes slyšela, že to čeká na tebe. Prý chce, aby ses co nejrychleji v tomhle
směru zaučila. Čeká tě slušná kariéra jako vedoucí a občas si prý s někým vrzneš,
abys věděla, jak se na to správně musí.“
„To... to snad ne. Bastard jeden!“
„Doufám, že se tu nemluví o mě!“ řekl právě přicházející Oliver.
„Jak si to jako představuješ?!“ zeptala se Rachel.
Oliver bez jakéhokoli vzrušení s úsměvem na rtech vytáhl jeden ze svých oblíbených
doutníků a zapálil si. Mocně popotáhl a vypustil oblak hustého kouře přímo do tváře
Rachel. „Představuji si to asi takhle, krásko. Tak za prvé – už nikdy o mě takhle
nemluv. Za druhé – jsi od příštího týdne v tom novém podniku dole u přístavu.
Jmenuje se to tam Nadržený Námořník a byl bych rád, aby ten název přesně odrážel
běžnou klientelu, takže se snaž, kočičko. A nakonec za třetí – ještě jednou proti mně
poštveš tu štětku Jane, tak bude litovat, že kdy strčila tu svou pěknou prdel to
tohohle podniku. Je ti vše jasné?!“
„Ty seš taková svině, Olivere! Jane jsem proti tobě nepoštvala. Prostě už nemůže
vystát to tvý posraný namyšlený jednání! Na ten zkurvenej bordel ti seru! Běž se tam
kurvit sám, třeba na to chytneš víc lidí. Oliver Brown nahý od hlavy k patě čekající na
své zákazníky, kteří jsou celí nedočkaví, aby mu ho tam mohli strčit. Jo, to bude mít
úspěch. A nakonec – s takovou prasáckou sviní se budu bavit, tak jak si zaslouží!“
Oliver vyvedený z míry, tak jak už dlouho nebyl, se napřáhl pravou rukou a chystal se
Rachel udeřit. Nakonec ale ucouvnul. Místo toho ukázal na vyššího z vyhazovačů a
řekl:
„Georgi, dej jí facku.“ Rachel se nezmohla na jediné slovo. Místo toho jen nechápavě
sledovala, jak George bez sebemenšího zaváhaní přešel k ní a udeřil jí. Na tváři se jí
objevila rudá bolestivá skvrna, ale přesto cítila, že se George zdráhal silnější rány.
Otočila se zpátky k Oliverovi.
„Tady končím, ty sráči! Narvi si všechny ty štětky do prdele!“ Oliver se hlasitě zasmál.
Jessica byla jeho jednáním skutečně překvapena a to se nestávalo často.
„Vážně to bylo nutné?“ zeptala se ho, jakmile Rachel odešla.
„Samozřejmě. Holky musejí vědět, co mohou a co ne. Rachel si o sobě myslí, že si
může dovolovat, když je tak oblíbená, ale všechno má své meze!“
„Dobře, ale stálo to za to? Zabalila to tady!“
„Však ona přileze na kolenou, uvidíš.“
„Nejsem si tak jistá. Má svoji hlavu a je dost hrdá.“
Rachel se vrátila se do pokoje a rychle pobrala pár věcí, na kterých jí ještě záleželo.
Nechtěla se sem už vracet. Démant Noci pro ni skončil. Definitivně. Vyrazila ven i
s několika parfémy, šminkami, šperky a dalšími drobnostmi.
Za rohem potkala Jane ve společnosti jedné z místních prostitutek. Říkalo se jí Rose,
ačkoli nikdo nevěděl, zda je to její skutečné jméno. Patřila k těm ošklivějším a
prostším. Bylo jí už něco přes čtyřicet a bylo jasné, že na sebe napatlala kupu makeupu jen aby nevypadala tak staře. Moc to nepomohlo.
„Rachel,“ všimla si nově příchozí Jane, „proboha co to máš na tváři?“
„To nic není,“ odvětila, „to si jen Oliver potřebuje zvyšovat ego.“ Do hovoru se přidala
Rose:
„Na tak hezký tvářičce se to pěkně vyjímá, co?“ Rachel ani Jane jí nevěnovaly
pozornost.
„Předpokládám, že návrat na post hvězdy se nevyvedl, co?“ zeptala se Jane.
„Bohužel. Říkala jsi předtím o nějakém návrhu…“
„No jasně. Pojď kousek dál.“
„Ale, ale,“ řekla Rose, „copak, nějaké tajnosti? To se Oliverovi líbit nebude.“
„Sklapni Rose!“ okřikla ji Jane.
„Klidně mluv tady, Jane. Mě ty její tupé kecy nevadí.“
„Jak chceš, Rachel. Vzpomněla jsem si, že jsem měla asi před dvěma týdny jednoho
takového zvláštního zákazníka. Vyptával se mě na pár věcí o městě, o lidech, o
hospodách, o turismu a podobně. No, a když jsme byli spolu uvnitř, tak se mě mezi
řečí…“
„Spíš mezi akcí, ne?“ řekla Rose.
„Drž hubu, Rose,“ odsekla Jane. „Takže často povídal různé věci hlavně teda o
turismu a jak je těžké vydělávat,... no tohle mě vůbec nezajímá, ale říkal taky, že zná
nějakého chlápka, který prý má hrad a je úplně sám bez přátel, bez rodiny a že prý
přišel o nohy a že je šlechtic a blázen a ještě pár věcí. Evidentně mu dost ležel v
žaludku.“
Do řeči zase skočila Rose: „Tak on nemá nohy, jo? Bejt tebou do toho jdu. Vždyť ho
má až na zem!“ Rachel laciným vtípkům nevěnovala pozornost a vyptávala se:
„A odkud ten chlápek pochází, to neřekl?“
„Ne, bohužel ne, ale i tak myslím, že to není špatný. Představ si to - byla bys paní
hradu. Šlechtična, bohatá a…“
„A s mrzákem vedle sebe,“ řekla Rachel.
Rose to nedalo, aby opět nepřispěla poznámkou: „Pokud ti nevadí tahat se s ním
jako s balíkem slámy, tak si to užiješ.“
„Buď už konečně zticha, Rose!“ vykřikla Jane.
„Nech jí,“ řekla Rachel. „Někteří lidé si nedokážou najít lepší zábavu. Nereaguj a ona
během chvilky vypadne.“
„Ještě by se to dalo vyřešit ránou pěstí,“ napadlo již dost vzteklou Jane.
„Jasně, ale to až za chvíli. Řekni mi, je ten člověk pořád tady?“
„To nevím, opravdu ne, ale říkal, že tu má nějaké zařizování. Třeba se zdržel, ale
bude to už přes dva týdny.“
„A co jméno? Představil se ti?“
„Počkej chvilku,“ Jane se zamyslela a ak nadšeně zvolala. „Jo, myslím, že se
jmenoval Charles.“
„Charles?“ podivila se Rose. „Princ Charles? Tak to by bylo něco. Jaký je asi tam
dole, co?“
Rachel se usmála, protože jí Rose naběhla na smeč: „Určitě by se nezahazoval
s takovou špindírou, jakou jseš ty, Rose.“
„To by ani nebylo třeba. Mě by úplně stačil takový Peyrac. A vůbec by mě nevadilo,
že má na ksichtě ten humus. Důležitý je, jak to s ním umí. Vždyť vypadám jako
Angelika, nemyslíte?“
„Ale jo,“ řekla Rachel, „seš stejná prodejná běhna, jakou byla ona.“ To už Rose
nevydržela a v rychlosti odešla pryč.
„Výborně, Rachel. To se ti opravdu povedlo!“ radovala se Jane.
„Jasně, mě se věci obvykle daří, až… doteď. Můžeš mi toho člověka nějak popsat?“
„Byl dost starý a skoro plešatý. Škoda, že si nemůžu zákazníky vybírat sama.“
„Jane, kdybyste mohli odmítat staré a ošklivé, tak by vám klesly tržby možná až o
polovinu.“
„Na tom asi něco bude… Vzpomínám si ještě, že ten člověk nosil brýle a byl takový,
no zpočátku dost upjatý jako kdyby si to chtěl rozmyslet, ale pak nějak pookřál a…“
„To stačí, takovéhle detaily mně stejně nepomohou. Nemáš alespoň ponětí, kde by
ten člověk mohl být?“
„Jestli je stále v Aberdeenu, tak zkus hotely, hospody, noclehárny, no prostě něco
takového.“ „Dobrý nápad. Uvidíme. Sem se už nevrátím, Jane, a teď mi je v podstatě
jedno, kam se dostanu. Možná, že se vidíme naposledy.“
„Chápu. Tak to ti popřeju hodně štěstí a ať ti to všechno vyjde, Rachel.“
„Díky, Jane. Tvé číslo mám, takže ti určitě budu volat. Snad to tady zvládneš a
jednou se na tebe usměje štěstí. Zasloužíš si ho.“ S těmito slovy Rachel odešla
uličkou ke svému domu.
Nahoře v bytě si sbalila pár nejdůležitějších věcí, aby byly připravené, až odsud
odejde. Nevěděla kam jít, ale byla si jistá, že musí co nejdříve vyrazit. Oliver ji jen tak
nenechá pláchnout. Pozítří má být v Nadrženém Námořníkovi, a jestli se tam
neukáže, tak jí to ještě spočítá. Musí do té doby být pryč. Má jeden jediný den na to,
aby nalezla toho záhadného Charlese. Ani nevěděla, jestli by to k něčemu bylo,
kdyby se jí povedlo ho najít. Ale jestli je ten zmrzačený muž opravdu tak osamělý a
jestli vlastní celý hrad, určitě se jí povede získat jeho přízeň. Konečně využije
všechny své schopnosti přímo v akci. Věřila, že někdo takový nemá šanci jí odolat.
Další den vstala už o půl sedmé ráno. Čas ji tížil a jinou možnost neviděla. Okamžitě
vyrazila ven, kde byla zatím stále tma. Na svítání bylo ještě dost času, ale většinu
Aberdeenu znala velice dobře. Jestliže si Charles mohl dovolit Jane, musel mít jistě
dost peněz, takže levné ubytovny a špeluňky rovnou vynechala. Propletla se několika
prázdnými uličkami a blížila se k hlavnímu náměstí. Poblíž stálo několik drahých
hotelů, ale zkoušet to naslepo by bylo příliš zdlouhavé a kromě toho by jí těžko
někdo na potkání říkal o svých hostech. Pokud se ale Charles zajímal o místní
turismus, byl ideální možností místní informační turistický obchod. Samozřejmě jich
bylo po Aberdeenu vícero, ale tenhle byl, alespoň podle toho, co Rachel věděla,
nejblíže Démantu. Stál v jedné z uliček poblíž náměstí a otevřeno měl už od ranních
hodin. Zvenku to vypadalo jako tuctový dům, kterých jsou všude kolem desítky. Měl
dvě patra, přičemž dole byly velké vitríny a za nimi mnoho pohlednic, modelů lodí a
námořnických rekvizit. Vrchní patro sloužilo zřejmě přímo pro majitele – nejspíše tam
byly soukromé pokoje. Otevřela prosklené dveře a za zazvonění zvonečku,
umístěného nade dveřmi, vešla. Ačkoli žila v Aberdeenu celý život, nikdy zde nebyla.
Na druhou stranu jí ale vybavení nijak zvlášť nepřekvapovalo – uprostřed byla
prosklená vitrína a v ní zjednodušený model dřevěné lodi. Na štítku stálo Bonaccord
– 1606. Rachel lodě nic neříkaly, ačkoli dobře věděla, že odsud z Aberdeenu jich
pocházelo opravdu velké množství. Aberdeen byl a vlastně stále je jedním
z nejdůležitějších přístavních měst ve Skotsku. Rybolov a také zpracovávání žuly zde
byly kdysi klíčové. Dnes se Aberdeen mění v průmyslové město stojící hlavně na
ropném průmyslu. Zdejší krámek ale evidentně sázel spíše na již zašlou slávu města.
Samozřejmě, že se tu našlo mnoho pohlednic, turistických map, plánů města,
ozdobných štítků, plakátů a dalších drobností, ale většinu prostoru zaujímaly dobové
noviny, zprávy o výstavbě lodí, jejich stavební plány, knihy o historii města a
samozřejmě nesměly chybět ani mnohé záznamy o 'obyvatelích' Skotských jezer. Ty
odsud sice byly dost vzdálené, ale jako lákadlo na zvědavé turisty fungovaly zřejmě i
tak dobře. Rachel už jednou u jezer na severu byla a klidně by tam zamířila znovu.
Ne, že by věřila na Nessie nebo další potvory ale trojlístek jezer Loch Ness, Loch
Oich a Loch Lochy jí učaroval především tou klidnou atmosférou, třpytící se vodní
hladinou a okolní přírodou. To ale bylo ještě v dětství v době, kdy se o ní staral Starej
Johny. Tak mu alespoň říkala, protože mu bylo už něco přes šedesát a vůbec to byl
takový nevrlý podivín. Našel ji na ulici jako sirotka a vzal ji pod svá ochranná křídla.
Vždycky ji zajímalo, proč to udělal, obzvlášť když měl často problémy uživit i sám
sebe, tak proč další hladový krk? Každopádně to netrvalo dlouho. Starej Johny měl
v sobě už vcelku pokročilou fázi rakoviny a za tři roky skončila opět na ulici, kde si jí
později vyhlídnul Oliver. Uvědomila si, že se nechala unést vzpomínkami a rychle
toho nechala. Prodavač za pultem se zdál být hodně mladý – asi pětadvacet let a už
od doby, co sem přišla, si ji měřil podivným tázavým pohledem.
„Dobrý den. Vidím, že tu není zrovna moc lidí.“ Nebyl tu vlastně nikdo kromě Rachel,
ale do hlavní sezony ještě pár měsíců zbývalo, takže to bylo pochopitelné. „Nevadilo
by vám tedy odpovědět mi na pár otázek?“
„Hmm, tak sice bych byl radši, kdybyste si něco vybrala, ale koneckonců jsme tu i
přes informace, takže co vás zajímá?“
„Víte, ono to s turismem ani moc nesouvisí, tedy ano, ale… zkrátka – potřebuji vědět,
jestli tu za vámi nebyl takový starší, brýlatý muž.“
„No, tak to je tedy popis. Zkuste někdy vyjít do ulic a schválně, kolik napočítáte
starších brýlatých mužů, ano?“
„Uznávám, že to je asi hloupé, ale ten člověk se podle všeho silně zajímal o místní
turismus a to myslím spíše obecně. Na nějakého obyčejného turistu to nevypadá.
Z Aberdeenu určitě nepocházel.“
„Hmm, tak uznávám, že nebývá obvyklé, aby se tu kdekdo ptal na to, jak to zde
prosperuje, ale i to se občas stane. Někteří lidé jsou jen zvědaví a někteří i
neuvěřitelně otravní.“
„Jak to myslíte?“
„Tak jako vedoucí tady mám samozřejmě přehled o tom, co si turisté nejvíc kupují, co
je zajímá a co jim tu naopak vadí, ale podávat takové informace každému na potkání
není zrovna můj styl. V poslední době se tu jeden takový vlezlý typ, který se to ze mě
snaží vypáčit, objevuje a to nezdravě často. Taky kdo to kdy viděl, aby ten samý
člověk navštěvoval takovýhle obchůdek pomalu každý druhý den.“
„A předpokládám, že ten můj… ehm… popis na něj sedí, že ano?“
„Ano, skoro mám pocit, že už mi ten chlap z paměti snad ani nezmizí. Pořád ho
zajímá, jak si udržujeme příliv turistů, co všechno nabízíme, co se jim v okolí nejvíc
líbí, jak reagují na příběhy o příšerách a duchách a taky ho zajímají nejrůznější
zábavní podniky v okolí. Je to přesně ten typ člověka, kterého vyrazíte s úsměvem
ze dveří, a on vám přijde s ještě větším úsměvem oknem. Takového otrapu hledáte?“
„Už to tak bude. Neříkal vám ten muž, odkud pochází?“
„No, tak určitě je to Skot, alespoň podle přízvuku, ale prý dělá ve stejné branži jako
já. Tedy pokud bych mu měl věřit, tak lituji jeho zákazníky.“
„Víc nevíte? Vážně by mi to pomohlo.“
„Hmm… počkejte, myslím, že se zmínil, že je z Anglie, ano myslím východní nebo
jihovýchodní Anglie. Ale jak říkal, že se to tam jmenuje… zatraceně, promiňte mi, ale
asi si nevzpomenu. Nejspíše nějaká zapadlá díra, protože ten název jsem v životě
neslyšel a to mám docela slušný přehled, alespoň, co se Británie týče, ale… vážně,
vážně nevím, promiňte.“
„To je v pořádku. Můžete mi alespoň říci, kdy tu ten člověk byl naposledy?“
„Naposledy? To vám můžu říci naprosto přesně – před dvěma dny ve čtyři hodiny
odpoledne. Jestli přijde zase, tak z něj snad vyskočím z kůže.“
„Tak děkuji a… byl byste tak laskav a pokud přijde, poslal byste ho prosím za mnou
domů? Klidně mu namluvte, že se přes ten turismus vyznám, jde mi hlavně o to, aby
vážně dorazil.“ „Vidím, slečno, že vám na něm opravdu záleží. Samozřejmě, pokud
mi řeknete, kam ho mám poslat, tak to velice rád udělám. Snad se ho tak alespoň
zbavím.“
„Bydlím kousek odsud. Stačí jít přes náměstí, pak ulicí dolů k přístavu a… no radši
vám nakreslím plánek.“
Po odchodu u obchodu se Rachel vrátila domů. Padla na ní nervozita a obavy. Jestli
se s Charlesem minuli jen o pár dnů, tak je to vážně škoda. Doufala ale, že bude mít
alespoň jednou kliku a konečně se dostane pryč.
'Jestliže je to opravdu takový zapadákov, tak tam budu od Oliverova hněvu
dostatečně ukrytá. Možná bych mohla navrhnout tomu Charlesovi, aby mě ve svém
obchodě, nebo co to vlastně má, zaměstnal. Učím se rychle, takže práci prodavačky
zvládnu bez problému a o tom místě se zcela jistě naučím dost a to velmi rychle.'
Rachel věřila, že má šanci zapadnout, ale otázkou bylo, jestli nakonec práce s tím
chlapíkem nebude ještě horší než s Oliverem. Čím víc se blížil večer, tím byla
nervóznější. Vážně nechtěla trávit zbytek života v nevěstinci a ve strachu z Olivera a
jeho lidí. Když byla ještě hvězdou Démantu, nedovoloval si na ni, ale věděla, že teď
se to změní.
K půl šesté večer se přeci jen rozdrnčel zvonek a ona v naději, že jde o Charlese
běžela otevřít. Za dveřmi stál starší, téměř plešatý muž s brýlemi na nose,
rozveseleným výrazem v obličejem a na první pohled falešným úsměvem. Rachel na
kratičký moment politovala Jane, ale potom rychle nahodila svůj obvyklý úsměv a
zdvořilé jednání.
„Dobrý den, pane. Jsem Rachel Blakeová.“
„Charles Murray,“ odpověděl muž a na pokyn Rachel vstoupil. „Bylo mi řečeno,
krásná dámo, že si mě přejete a prý pro mě něco máte.“
„Ano, pane Murrayi. Posadíte se?“
„Proč ne, slečno. Můžu vás poprosit o kávu? Předpokládám, že to bude na dlouho…“
„Promiňte mi to, ale kávu ani čaj tu nemám. Stačila by vám voda?“
„Ech, tak samozřejmě, že by stačila, že ano. Obzvláště od tak krásné slečny jako jste
vy.“ Zatímco Rachel odešla do kuchyně, Murray usednul do křesla v rohu místnosti.
Za chvíli byla Rachel zpátky a trochu jí překvapilo, že si její host vybral právě takové
místo. Sama musela dát zavděk dřevěným židlím, protože nic víc k sezení v pokoji
neměla.
„Víte pane, Murrayi, byla jsem dnes ráno v onom turistickém obchůdku a bylo mi
řečeno, že vlastníte něco podobného.“ Murray okamžitě pookřál a ihned spustil:
„Ano, ano, vlastním vyhlášený hotel Gordon’s Palace. Jde o turisty vyhledávané
místo, obzvláště kvůli duchařským historkám.“
„Ve vašem hotelu straší?“
„Ne, ne můj hotel je naprosto bezpečný a perfektní, slečno Rachel. Je to
architektonický skvost a obdivují ho jak cizinci, tak i místní. Stále ale nechápu, jak to
souvisí s vámi.“
„No… já… nevím, jak to říci, ale zkrátka bych ráda navštívila ten váš hotel a pár dní
tam pobyla, protože… mě zajímají právě nadpřirozené jevy.“
„Ááh, to samozřejmě uvítám. Jen mi prosím prozraďte, odkud víte, že v okolí mého
hotelu straší?“
„Totiž, já… já velice ráda čtu duchařské příběhy a detektivky a vy prý pocházíte
z Anglie, kde se to duchy a tajemnem jen hemží, ostatně sám říkáte, že tomu tak je.“
„Samozřejmě slečno, ale duchové z Black Mirror jsou bezpochyby ty nejstrašnější a
nejzajímavější ze všech. Kdybych vám měl vyprávět o všech děsivých věcech, které
se tam udály, trvalo by to snad týden!“
„Výborně, pane Charlesi, ehm, můžu vám tak říkat?“
„Jistě, to není žádný problém.“
„Dobrá, můžete mi jen tak zkratkovitě říci, co to vlastně je to Black Mirror?“
„Black Mirror, vážená slečno, je nejtajemnější místo možná dokonce celého světa! Je
to rodiště starého šlechtického rodu Gordonů a věřte mi, že není jiná taková rodina,
která by byla opředena větším tajemstvím. Já osobně si dokonce myslím, že mají
něco společného s ďáblem!“ Rachel se snažila hrát překvapenou, protože jinak by
snad musela vyprsknout smíchy.
„No, ne, pane Charlesi. Opravdu vás obdivuji, že vydržíte na tom místě, když se tam
všude potuluje tolik zla.“
„No, tak to víte slečno, já mám pro strach uděláno. Řeknu vám ale, že to je na
panství Gordonů čím dál tím podivnější. Ze starého šlechtického rodu zbyl už jen
mladý pan Adrian. Proslýchá se, že je to blázen s nevyrovnanou povahou. Někdy to
dokonce vypadá, že v něm žije víc osobností. No, jak říkám, prostě je to blázen.
Navíc před nedávnou dobou přišel o pravou nohu a…“
„Jen jednu?“
„Eh, no to stačí, nemyslíte?“
„No jistě, jistě. Pokračujte, prosím.“
„Takže jak jsem říkal – poslední pán panství Black Mirror je na první pohled člověk
inteligentní, zkušený a rozumný, ale ve skutečnosti je to agresivní psychopat lačnící
po krvi. Dokonce i já se málem stal jeho obětí.“
„To muselo být strašné,“ předstírala Rachel, která už dávno dala prodavači
z obchodu za pravdu.
„Ubránil jsem se, slečno, a nemusíte se ničeho obávat – ubránil bych i vás.“
„To vám věřím, ostatně už na první pohled vypadáte jako hrdina.“
„Ech, ale no tak, taková lichotka… Ale zkrátka jak říkám, ten Adrian je jako dva lidé,
kteří se dělí o jedno tělo. Hříčka přírody, nebo spíše důkaz moci démonů.“
„A nebo to je jen chudák. Jestli má nějakou nemoc, bylo by lepší se mu snažit
pomoci a ne se na jeho utrpení přiživ… eh.“
„Promiňte?“
„Ne, ne nic se neděje. Řekněte mi, Charlesi, mohl byste mě na Black Mirror zavézt?“
„Bude mi potěšením, slečno. Samozřejmě, že ano. Klidně zítra. Víte, byl jsem tu ještě
před hlavní sezonou na návštěvě za bratrem a jeho rodinou, ale přeci jen máme už
začátek března a hosté by byli zcela jistě zklamaní, protože můj hotel je jediný široko
daleko.“
„Výborně Charlesi, děkuji vám. Mohli bychom vyrazit už v šest ráno?“
„Tak brzy? No tak dobře, ostatně bude mi ctí doprovázet takovou krasavici.“
„Ano? Stavte se tedy prosím zítra před domem.“
„Jistě, jistě, spolehněte se.“
„Budete tak laskav Charlesi a omluvíte mě – jsem už docela unavená a…“
„Chápu, čeká vás dlouhá cesta a chcete si odpočinout, to je pochopitelné. Já tedy už
půjdu.“ Rachel vyprovodila Charlese až před dům a když se vrátila do pokoje,
nevěděla, co si o tom všem má myslet. Byla sice ráda, že vše tak krásně vyšlo.
'Ten Adrian,' říkala si v duchu, 'bude zcela jistě trpět nějakou duševní chorobou a ne
posednutím démona, takže soužití s ním by snad mohlo vyjít, ale otázkou je, jestli
dokáže potlačit tu agresivitu, o které mluvil Charles. Možná, že když se nebude
rozrušovat, nebude nic hrozit.' Rachel každopádně už teď věděla, že v přítomnosti
Charlese to bude mít těžké, hodně těžké. Přicházela chvíle, kdy bude muset dokázat,
co v ní doopravdy je. Možná má šťastný a bohatý život na dosah ruky, teď jde jen o
to na něj skutečně dosáhnout.
III - Rovnováha sil
Kasumi seděla v hotelovém pokoji na pohovce a prohlížela si jezero za okny v dálce.
Pokoj nebyl nijak zvlášť dobře vybaven, ale na těch pár dnů to bohatě stačilo.
Červená polstrovaná pohovka stála zhruba uprostřed místnosti, před ní malá, stará
ale barevná televize z počátku devadesátých let na dřevěném stolku. Po pravé
straně byl za špinavými okny výhled na Petrozavodsk, především na jeho přístaviště.
Levá stěna pokoje v sobě měla zabudované dveře do malé ložnice a vedle nich i
kuchyňskou linku, ovšem mizerně vybavenou. Dřez, sporák, trouba a kupa skříněk a
poliček s různými věcmi, které ji vůbec nezajímaly. Proč taky, když v přízemí hotelu
byla obstojná restaurace? Přímo za pohovkou byly vstupní dveře na chodbu a v rohu
vedle nich stolek s židlemi. Zdi v pokoji byly, zdálo se, nedávno natřené žlutou barvou
a jediné co na nich viselo, byl nástěnný kalendář, snad proto, aby hosté neztratili
pojem o čase, což Kasumi vzhledem k absenci jakéhokoli rozptýlení opravdu hrozilo.
Stočila zrak na něj a zhnuseně sledovala obrázek pro měsíc březen – důstojník, jak
kyne nastoupeným vojákům při jakési slavnosti. Oči jí klesly o kousek níž a zaměřily
se na datum 6. března. Byla neděle a město vypadalo jako po vymření. Ne že by to
ve všední dny bylo kdovíjak lepší, ale na ulicích se v tu dobu také nevyskytovaly
nějaké velké davy lidí. Moc jí to nevyhovovalo – měla ráda buď velké metropole
s tisícovkami lidí všude kolem, ve kterých se nikdo nestaral o druhé nebo naopak
prázdné a zapadlé vesnice, kde mohla mít snadno přehled o veškerém dění. Úplně
nejraději však měla samotu.
'Už pátý den tady hnijeme a úplně zbytečně', pomyslela si. Několikrát Cyovi navrhla,
že pojede na Housku sama, ale kdepak, on odmítl s tím, že potřebuje Ivana. 'Když
Ivan nikde není k sehnání, tak co? Copak budeme čekat klidně týden nebo i víc než
se objeví?' Kasumi vstala a trochu se protáhla. Stačily jí dva dny, aby zjistila, že
v okolí nebude absolutně co dělat.
Do pokoje právě dorazil Cy. Kasumi se otočila a spustila svou obvyklou denní dávku
výčitek: „Takže zase nic, že? Ivan se vypařil a my trávíme drahocenný čas marným
čekáním na něj. Je to tu ubíjející, to ti tedy řeknu! Chceme postupovat rychle a přitom
trčíme tady. Všichni ti lidé se na mě koukají jako na zjevení a za mými zády si něco
šuškají a smějí se mi. Vážně nevím, jak dlouho se ještě udržím a pak se někomu
něco stane. Už jsem mohla být na tom zpropadeném hradě. Možná už bych měla
kouli v rukou a mezitím trávíme zbytečný čas na tomhle mizerném místě. Jak dlouho
ještě chceš čekat, Cyi? Kašlu na Ivana, nepotřebujeme ho ani jeden ani druhý!“
„Už jsi skončila? To brzo,“ řekl pobaveně Cy.
„Neštvi mě, Cyi!“
„Klídek, Kasumi. Kromě toho, nudné čekání je u konce.“
„Vážně?“ řekla překvapeně.
„Jo, chápu, že tě to tu moc nebaví, ale Ivana potřebujeme. Vzpomeň si, jak to
dopadlo, když jsme to uspěchali a vzali s sebou Nikolaie. Nikdy nevíš, na co na
Housce narazíš a kromě toho budeš potřebovat překladatele. Pokud ovšem nechceš
absolvovat rychlokurz češtiny.“
„Copak nepostačí angličtina nebo ruština?“
„V některých případech možná ano, ale jen v některých. Asi ses měla víc učit jazyky,
Kasumi.“
„Zvládám jich pět, když počítám i rodnou japonštinu a s tím se v pohodě domluvím ve
většině zemí světa. Ale teď zpátky k Ivanovi - kde je?“
„Večer bude dole v hotelu. Koná se tu nějaké vystoupení a ples. Ivan si takovou věc
prý nenechá ujít.“
„Cože? Proč za ním nemůžeme přijít jen tak?“
„Ivan bývá opatrný, obzvláště když jde o někoho, jako jsi ty. Mluvil jsem s ním a chce
se s tebou večer sejít.“
„Žertuješ?“
„Kdepak, mluvím zcela vážně. Abys tomu rozuměla – sešel jsem se s ním teď u
přístavu a trochu mu osvětlil tu naši záležitost. Prozatím ví, že chceme pod Houskou
hledat portál a potřebujeme někoho schopného a také někoho, kdo se v Česku vyzná
a domluví. Pobýval asi čtyři roky někde u Milovic. Sice nemám ponětí, kde to je, ale
za čtyři roky se člověk naučí dost.“
„Dobře, ale neměl jsi mu říkat o portálech.“
„Jinak to nešlo, navíc Ivan je čestný muž. Už Nikolai mi o něm řekl mnoho věcí a zdá
se, že nelhal.“
„Čestný muž?!“ zvýšila hlas Kasumi. „Ukaž mi někoho, kdo upřednostní čest před
penězi!“
„Ehm, takže Ivan je ochotný jet s tebou, ale až po té večerní akci. Chce, abys tam
byla a abyste se seznámili. Ostatně myslím, že vám to oběma prospěje, až budete
spolupracovat. Prý se na tebe těší.“
„Vážně? Tak proč nechce setkání jen ve dvou? Proč u toho musí být desítky lidí?“
„Víš, musel jsem mu tak trochu říci, co jsi zač a…“
„Cyi!“
„Promiň, nešlo to jinak. Prostě chce být opatrný a nejprve tě trochu blíž poznat.“
„Jak moc poznat?“
„Jde jen o to, že budete oba ve společnosti. Takže se na to připrav - peněz máš
přece dost. Jo a netahej s sebou žádné nože a podobně. Tohle bude formální
společenská akce a kdyby tekla krev, všechno by se jen zkomplikovalo. “
„Ještě jsi mi neodpověděl.“
„No… budete se bavit, možná povečeříte…“
„Nezamlouvej to! Kam až s tím poznáváním chce zajít?“
„Ehm, Kasumi. Občas to bez určitých obětí nejde, obzvláště když chceme někoho
jako je Ivan a určité hranice je potřeba posunout kousek dál, aby…“
„Cyi! Přestaň to okecávat a řekni to narovinu!“
„Prostě o Ivanovi se ví, že chce mít situaci pod kontrolou a to tak, že úplně.
V případě žen to je obdobné. Především u takových jako jsi ty, dává ještě před prací
přednost, řekněme velmi kontaktnímu sbližování.“
„To je neuvěřitelný. S těmahle kecama jdi do politiky, ta je přesně pro tobě podobné
lidi, co dokážou hodiny žvanit o nesmyslech a nakonec se stejně nikdo nic nedozví!
Vyklop to a hned!“
„Tak dobře. Prostě se s tebou nejspíš bude chtít vyspat.“
„Toho se nedožije!“
„Ale no tak Kasumi. Ivan se bude zcela jistě hodit a tohle není zase tak velká cena,
navíc k tomu třeba ani nedojde.“
„To jako, že až se na mě podívá, tak si to rozmyslí?“
„Ne, takhle jsem to vůbec nemyslel. Jsi… pěkná Kasumi a… jen bys mohla být na
některé lidi milejší.“
„Nechceš po mně, abych mu skočila do náruče a začala ho hned, jak ho uvidím líbat,
že ne?“ „Upřímně řečeno – bylo by to asi nejlepší. Já chápu, že jsi zásadová, ale
někdy je třeba ustoupit, aby bylo možné dosáhnout vyššího cíle. Když na něj budeš
milá a budeš mu po vůli, tak bude mnohem větší šance, že to mezi vámi vyjde a pak
už snadno potáhnete za jeden provaz.“
„Cyi! Nemůžeš po mě chtít takové věci. Já se přetvářet rozhodně nebudu. Jestliže si
ten chlap honí ego tím, co si honí, tak spolu vycházet nebudeme nikdy. Už teď mi je
odporný a nesahá mi ani po kotníky. Já sice upřednostňuji výsledky před cestou
k nim, ale mám své zásady, které nikdy neporuším. Spát s ním nebudu. Tečka.“
„Jak myslíš, ale doufám, že tam večer budeš.“
„Půjdu tam, jen nečekej, že z toho budu kdovíjak odvázaná. Jak ho vlastně
poznám?“
„Myslím, že bude lepší, když si on najde tebe. Každopádně očekávej vysokého,
urostlého chlápka okolo pětatřiceti s krátce střiženými blond vlasy.“
„Dobře a ještě něco – jestli si myslí, že mě bude mít bezbrannou, tak to se hodně
plete.“
„Ty jsi mě neslyšela! Žádné nože, hvězdice, meče, tyče, klacky,... prostě nic
takového!“
„Myslíš, že musím mít ty věci, co jsi právě vyjmenoval, abych byla nebezpečná?“
„To snad není možné. Kasumi prosím tě, buď alespoň jednou rozumná a nech si
poradit. Ivan není žádné ořezávátko. Sloužil i u speciálů v Afghánistánu. Nemůžeš si
vyskakovat na kde koho.“
„Snad nechceš tvrdit, že si s ním neporadím.“
Do prdele, Kasumi! To se mi snad zdá! Jsi jak malý umanutý děcko! Ivan s tebou
klidně vytře podlahu, když mu k tomu dáš důvod!“ Cy vytáhl z kabátu dvě letenky a
vztekle je hodil na stůl. Chvíli trvalo, než se uklidnil. „Zítra ráno ti to letí odsud do
Moskvy a pak rovnou do Prahy. Já odjíždím už teď a doufám, že v tom letadle budete
oba, jinak tě v Čechách čeká dost problémů navíc. O tom hradu budeš muset pátrat
sama, já nic víc nevím.“
„Tak fajn, Cyi, ale nemůžu ti slíbit, že pojedeme oba. Kde a kdy se zase sejdeme?“
„Zjistím, co budu moct a pak si tě najdu v Čechách. Zůstaň v okolí Housky.“
„Hmm, a na kdy to asi tak vidíš? Ty záznamy najdeš snad rychle, ne?“
„Pochybuju. Ani nevím, jestli se mi vůbec podaří něco objevit. A taky mám v Římě pár
známých. Určitě se stavím za Alessandrem Antolinim, minimálně na návštěvu, takže
se trochu zdržím. Odhaduji ale, že do deseti dnů budu v Čechách.“
„Dobře. Hodně štěstí Cyi. Teď už musíme zabodovat.“
„Tobě taky a nepozabíjejte se navzájem.“ Cy odešel pryč do svého pokoje, aby si
sbalil věci. Neměl toho mnoho, ale trvalo mu to přes půl hodiny. Stále totiž přemýšlel
nad tím, jestli je dobré nechat Kasumi s Ivanem a odjet. Ten žert s tím zabíjením
vůbec nemusel být jen žert. Kasumi byla neuvěřitelně tvrdohlavá a egoistická. Když
se setká s někým podobným, kdoví jak to může skončit. Ivan byl zkušený a
bezpečně nejlepší z těch lidí co Cy znal, ale jak se zachová, když se setká s někým,
pro koho ústupek znamená nepředstavitelnou porážku?
V přízemí hotelu se k večeru sešlo několik desítek lidí. Pánové měli vesměs samé
drahé obleky s nevýraznými kravatami a dámy nejroztodivnější barevné róby a šaty.
Mnoho z nich mělo kolem krku ovinuty teplé kožíšky – ostatně nebylo se čemu divit,
vždyť venkovní teplota se pohybovala pod bodem mrazu. Většina z nich se tvářila
povýšeně a hrdě. Slavnost se odehrávala ve velkém sále s podiem. Ze stropu visely
veliké zářivé lustry s mnoha blyštícími se ověsy. Ty byly tvarované do podoby
oválných mnohostěnů a světlo, které skrze ně procházelo, vytvářelo na bílých
stěnách všelijaké odstíny barev. Na podiu nyní předváděl svoje umění jakýsi pěvecký
sbor, složený převážně ze starších mužů. Všichni byli oblečeni do zelených
vojenských, vesměs důstojnických obleků. Písně, které zpívali, byli tradiční ruské a
všem přítomným notoricky známé. Všude kolem se to hemžilo lidmi. Někteří jen
poslouchali, jiní tu a tam pojídali z dlouhých stolů, které se téměř prohýbaly pod
vrchovatými talíři s jídly, a někteří se bavili se svými přáteli. O kus dál, za dvojitými
dveřmi byla restaurace. Většina stolů zde byla prázdných a mezi těmi zbývajícími
kmitali číšníci a nosili zákazníkům jejich oblíbená jídla. U jednoho ze stolů v koutě
seděl Ivan. Měl na sobě černý oblek a pod ním bílou košili, ve které mu bylo dost
těsno. Podobné akce nenavštěvoval často. Byl tu vlastně jen kvůli Kasumi, ale
nechtěl jí to dávat najevo. Rozhlížel se kolem a marně po ní očima pátral. Už třikrát
musel odehnat číšníka, který se zdvořile ptal na jeho objednávku. Viděl odsud i do
vedlejšího sálu, takže měl slušný přehled o lidech kolem, ale Kasumi nikde neviděl.
Uplynulo už půl hodiny od začátku oslavy, ale stále se neobjevila.
'Kde jen vězí?' říkal si. 'Přece bych tu mezi všemi těmi převážně blonďatými Ruskami
poznal Japonku.' Ke stolu opět přišel číšník.
„Promiňte, pane, ale pokud si nehodláte objednat, měl byste odejít a uvolnit místo
ostatním. Souhlasíte?“ Ivan se na číšníka otočil a s naprostým klidem, jaký byl pro
něj vlastní, odpověděl:
„Ne, nesouhlasím. Máte tady kolem snad málo místa?“
„To ne, pane, ale hosté můžou každou chvíli přijít a pak vás budu muset…
vyprovodit.“
„Nepovídejte. A jak to plánujete udělat?“
„Ehh, no,“ číšník se poněkud zarazil, ale pak ze sebe v rychlosti vyhrknul: „budu
muset zavolat šéfa.“
„Aha, a jak mě ten odsud vyhodí?“
„Zřejmě na vás zavolá ochranku a ta vás odsud odvede, pane, pokud neodejdete
sám.“
„Hmm a myslíte si, že zásah ochranky nevyvolá mezi ostatními řekněme... odpor k
jídlu?“
„Promiňte, pane?“
„Z osobní zkušenosti vím, že pohled na krev příliš chuť nepovzbudí, ale možná má
váš šéf jiný názor. Nechcete se ho zajít zeptat?“ Číšník chvíli zíral s vytřeštěnýma
očima a poté v rychlosti odešel.
Než se stačil Ivan vrátit pohledem na vedlejší sál, přišla k němu. Sledoval ji se
zájmem a určitým obdivem. Měla na sobě dlouhé tmavě zelené šaty. Spadaly jí až
pod kolena a kopírovaly křivky jejího těla. Byly dosti přiléhavé, možná až příliš, ale
vrchní část byla volnější. Šaty měla upnuté kolem prsou a její silné ruce a ramena
byly odhalené. Ve tváři se jí ale vůbec nezračila radost z oslavy, jako jiným. Spíše
vypadala, jakoby jí všichni ostatní vyloženě pili krev svými nechápavými pohledy.
Ostatně na podobných akcích nikdy neviděli někoho takového. Nebýt Ivana, těžko by
sem vůbec byla vpuštěna. Ivan vstal a políbil jí ruku. „Ivan Ivanovič Děgtargov
k vašim službám, krásná dámo.“
„Kasumi Sato. Formálnosti můžeme vynechat,“ poznamenala suše.
„Povečeříme, souhlasíte?“ Ivan obešel stůl a poodsunul židli. Kasumi se s nechutí
posadila a s nezájmem zírala doprostřed stolu, kde stála zapálená svíčka a jídelní
menu. Ivan usedl na své místo přímo proti ní. „Možná jste si měla vzít jiné šaty. Na
zádech vám z nich vykukuje hlava draka.“
„Klidně ať vykukuje, mě to nevadí.“
„Ostatním by mohlo…“
„Ostatní mě nezajímají.“
„A já vás zajímám?“
„Pouze pracovně.“
„Alespoň nějak, to mě těší. Mimochodem,“ řekl šeptem, „myslel jsem si, že členové
Yakuzy mívají potetovaná celá těla.“
Kasumi sebou nervózně trhla. „Kolik toho o mně víte?“
„Něco málo, ale doufám, že mi povíte víc.“
„Doufáte zbytečně,“ odsekla Kasumi.
„Možná... Říkal jsem si, co asi tak krásná žena jako vy provedla, že jí musel být
useknut malíček na pravé ruce.“
„Ten malíček jsem si usekla sama!“
„Nepovídejte. To muselo být hrozné. Řeknete mi proč?“
„Co je ti po tom!“ vyhrkla ze sebe.
„My si tykáme? No vlastně proč ne. Brzy se jistě poznáme velice dobře.“
„S tím nepočítej.“
Ke stolku se zase vrátil číšník. „Á vidím, pane, že už máte společnost.“ Zkoumavě si
začal Kasumi prohlížet. Ta si toho hned všimla.
„Na co zíráš?“ zeptala se.
„Ehh promiňte paní. To-to nic. Omlouvám se.“
„Radši ji moc nedrážděte,“ řekl Ivan, „myslím, že by vám mohla zajistit rychlý převoz
do nemocnice.“
„Nebo na hřbitov,“ poznamenala zcela vážně Kasumi.
Číšník zůstal stát jako opařený, ale Ivan ho rychle pověřil úkolem. „Přineste nám
nějaké dobré bílé, ano?“
„J-jistě, pane. Nějaký konkrétní ročník?“
„Ne. Přineste zkrátka něco, za co vám tady dáma neutrhne hlavu.“ Když vyděšený
číšník odcházel, Ivan se obrátil ke Kasumi: „Doufám, že máš ráda bílé.“
„Ujde, ale mohl ses mě nejdřív zeptat.“
„Mohl, ale pochybuju, že by se mě dostalo odpovědi.“
„Asi sis vybral špatnou společnost.“
„Neřekl bych. Jsme středem pozornosti.“
„A to bylo tvým cílem?“
„Jestli tě to znervózňuje, tak se neboj – brzy to přejde.“
„Předpokládám, že ti to bude chybět.“
„Uznávám, mě to nevadí.“
„Když ti vyliji na hlavu to víno, co nám přinesou, určitě budeme zase populární.“
„Ještě lepší to bude, když se postavíš na stůl a svlékneš si šaty.“
„Nemůžeš se dočkat?“
„Popravdě, počkám si až budeme sami.“
„Budeš si muset nechat zajít chuť.“
Číšník se právě vrátil s lahví vína v ledu a dvěma sklenkami. „Přejete si ochutnat,
pane?“ zeptal se.
„Netřeba, věřím, že je dobré. Ostatně, je to ve vašem zájmu. Můžete klidně nalévat.“
Číšník roztřesenýma rukama nalil a lahev nechal na stole. „Co si budete přát?“
„Suši asi nemáte, takže dvakrát Pelmeni, prosím. A vepřové maso vynechejte.
Děkuji.“
Jakmile číšník odešel, Kasumi tázavě pohlédla na Ivana. „Pelmeni?“
„Maso v těstíčku. Neboj, bude ti to chutnat.“
Po večeři se oba přesunuli do hlavního sálu. Kasumi byla s jídlem nakonec
spokojená, ale její náladu to stejně nezlepšilo. Ivan byl přesně ten typ člověka, který
jí lezl na nervy. Stále se usmíval, byl v klidu i přes její narážky a evidentně si užíval
toho, že jí má tady. Jídlo ze stolů povážlivě mizelo, ale Ivana zajímala především
veliká mísa s punčem. Nalil si do sklenek stojících vedle a nabídl Kasumi. Mlčky
přijala a pomalu vypila celý obsah sklenky. Ivan nalil další sobě.
„Dobré, ne?“ zeptal se své společnice.
„Není to špatné, ale snad by na mě nemuseli všichni tak civět.“
„Klídek. Vždyť o nic nejde.“
„Copak ještě nikdy neviděli Japonku?“
„Tady na severu se to dalo očekávat a kromě toho…“
„Co?“
„Kromě toho je asi zajímá, jestli ti ty šaty opravdu spadnou.“ Kasumi se zhrozením
sledovala, jak ji odhalují už téměř polovinu ňader. Rychle je vytáhla, srovnala a
sledovala smích okolních přihlížejících. Najednou jí přišlo, že stojí bezmocná
v nějaké uzavřené kleci a všichni si na ní ukazují jako na zjevení. Ivan mezitím
s klidem nalil další punč a podal ho Kasumi. „Ještě pár sklenek a uvidíš, že ti všichni
budou doopravdy ukradení. Pak bys to mohla rozjet naplno, co říkáš?“
„Myslela jsem, že jsi při tom nechtěl další čumily.“
„Kvůli tobě se klidně obětuji. Jestli máš chuť tak rovnou do toho.“
„Jsi prasák.“
„Já vím, ale už jsem se s tím smířil. Nedáš si ještě punč?“
„Chceš mě snad opít?“
„Ne, ne to tě neopije. Ale jestli to chceš urychlit, objednáme vodku.“
„Copak vy všichni Rusové pijete jen vodku?“
„Všichni ne, ale když se chceme opít, je to jasná volba.“
„Já se opít nechci.“
„Zatím...“
„Obraťme list, nechci se bavit o pití.“
„Měl jsem pocit, že se nechceš bavit vůbec.“
„Chvíli to snad ještě snesu.“
„Aha, takže už mezi námi přeskočila jiskra, jak se říká.“
„Nevšimla jsem si a o tomhle se s tebou také bavit nebudu. Vím, kde to skončí.“
„Obvykle v posteli, ale dobře, bude po tvém. Takže, co tě tak asi zajímá… hmm,“ Ivan
předstíral, že přemýšlí a pal řekl: „Možná, jak rychle se dá zlikvidovat člověk.“
„Věř mi, že velice rychle.“
„Jaký je tvůj rekord?“
„Copak myslíš, že to je nějaká zábava?“
„Řekl bych, že pro tebe určitě. Tak co, jak dlouho to trvá?“
„Pár vteřin.“
„Pár vteřin? To nic moc. Já to zvládnu za zlomek sekundy.“
„Za zlomek sekundy sotva někomu zlámeš vaz.“
„Kdo mluví o lámání vazů? Kulka letí mnohem rychleji.“
„Střelné zbraně nesnáším.“
„To se ani nedivím. Není to zrovna bezpečné, když tě může někdo odprásknout na
desítky metrů. K čemu pak jsou všechna ta bojová umění?“
„Pokud takovým nebezpečným situacím předcházíš, tak se to hodí.“
Ivan se pousmál. „Hmm, teorie je to pěkná, ale něco jiného je realita. Nikdy nevíš,
jestli nemá protivník pod kabátem celou zbrojnici. Kdybys ale byla fakt tak dobrá, tak
se nemusíš o takové věci vůbec starat. Slyšel jsem, že někteří týpci z toho vašeho
uskupení prý umějí všelijaké kousky.“
„Nesmíš tolik koukat na filmy. Většina lidí z toho pak blbne.“
Ivan dělal, že je zklamaný, ačkoli moc dobře věděl, jak se věci mají. „Takže ty neumíš
uhýbat kulkám? Ani běhat po vodě a dokonce ani létat? Tak teď jsi mě tedy fakt
zklamala,“ poznamenal ironicky.
„Ty se mi snad zdáš...“
„Ale že je to krásný sen…“
„Jsi jen nechutný namyšlenec.“
„To je otázka vkusu, ale teď už pojď. Ti chlapíci z jeviště už končí. Za chvíli to přijde.“
„Co přijde?“
„Za chvíli bude Kaťuša. Tu si prostě nenechám ujít.“
Ivan provedl Kasumi před nyní již prázdné podium. Trvalo jen pár minut, než zpoza
rudého závěsu vystoupilo několik jiných muzikantů. Tentokrát to ale byli vesměs
mladí muži a opět v uniformách. Před ně předstoupila mladá dívka a začali zpívat.
Kvítky krášlí v sadě větve stromu,
v dálku mráčky plují nad řekou.
Šla Kaťuša, vyšla čile z domu,
říčce blíž na skálu vysokou.
Kráčí výš a písničku si zpívá,
v dáli svého orla kdesi má,
za ním s láskou, důvěrou se dívá,
věrnou lásku jeho dobře zná.
Oj, ty písni, dívčina již zpívá,
v dálku leť, tam slunka záři vstříc,
bojovníku, u hranic jenž dlívá,
od Kaťuši pozdrav spěchej říct.
Dívky své ať často vzpomínává,
z dálky píseň její slyší znít,
na vlast svou ať dobrý pozor dává,
ráda jej Kaťuša bude mít.
Kvítky krášlí v sadě větve stromu,
v dálku mráčky plují nad řekou.
Šla Kaťuša, vyšla čile z domu,
říčce blíž na skálu vysokou.
„Pěkný, ne?“ řekl Ivan, když skončili.
„Jednou to stačilo.“
„Teď určitě přijde něco dalšího. Znáš Kalinku?“
„Ne a přežiju to i bez ní.“
V sále se brzy začalo vesele tančit a Ivan to se zájmem sledoval. „Dáme si alespoň
jeden tanec, co říkáš?“
„Nechci.“
„Neumíš tančit?“
„Nestarej se.“
„Proč ne?“
„Můžeš se mě přestat pořád na něco ptát?!“ řekla rozzlobeně.
„Můžu, ale nechci. Pověz, těšíš se na Čechy?“
„Neznám to tam, ale ty jsi tam prý byl.“
„Jo, jo. Čtyři roky a stálo to za to. Hned bych si to zopakoval.“
„Honil jsi celou dobu holky nebo chlastal vodku?“
„Ne, ne, takhle to vůbec nebylo.“
„A jak teda?“
„Honil jsem celou dobu holky a přitom chlastal pivo.“
„To si vážně myslíš, že těmihle řečmi mě přesvědčíš, abych s tebou šla nahoru do
pokoje?“
„Jasně. Copak se ti nelíbím?“
„Nestojíš za nic.“
„Zato ty stojíš za hřích.“
Kasumi se vrátila ke stolu a nalila si další punč. Měla Ivana už plné zuby. Celá tahle
zábava jí připadala neskutečně uhozená a Ivan sám byl snad ten nejotravnější
člověk, jakého kdy potkala. Ivan přešel ke stolům také.
„Potřebuji si na chvíli odskočit,“ řekl. „Počkáš na mě tady?“
„Řekni mi, proč bych měla?“
„Zcela určitě proto, že se těšíš, až se vrátím a spolu vyhledáme trochu větší
soukromí.“
„Ty jsi snad blázen. Co mě brání odsud prostě odejít a vykašlat se na tebe, ať už se
mnou pojedeš nebo ne?“
„Bezpochyby můj šarm.“
„Víš kolik přemáhání mě stojí, abych ti jednu nevrazila?“
„Je mi jasné, že se kvůli mně snažíš. Jen tak dál.“ Odešel a nechal zdrcenou Kasumi
o samotě. Stále si přemítala, co jí říkal Cy. Zůstane s Ivanem, dokud sám bude chtít,
ale nic víc nebude. Nic víc. Je jedno, jestli se na tu cestu nakonec vykašle, zvládne
to klidně sama. Nakonec věděla, že snášet jeho řeči celou tu dobu by bylo strašné.
Po chvilce přišel do sálu velký muž. V rychlosti vyhledal Kasumi opírající se o stůl a
přišel k ní. Ta se na něj tázavě podívala.
„Jsem z ochranky,“ pronesl muž. „Je mi líto, ale podobné slečny jako jste vy tady
trpět nebudeme.“
„Až doteď vám to nevadilo.“
„Až doteď si nikdo nestěžoval.“
„Můžete mi říct, o koho jde? Možná si s ním půjdu promluvit.“
„Je mi líto. Zkrátka jsou tu tací, kteří nemají rádi, když se kolem potloukají cizí a
podivní lidé.“ „Jsem tu s Ivanem Děgtargovem.“
„Vy ho tady někde vidíte?“
„Dobrovolně odsud neodejdu!“
„Takže vás budu muset odvést násilím. Jak chcete.“
Do sálu právě přišel Ivan, opřel se o zeď a sledoval dění u stolů. Usmíval se, když
muž chytil Kasumi za šaty, a chtěl ji vyvléct ven, ale jen do doby, než Kasumi popadla
jeden s talířů s jídlem a roztříštila ho o mužovu hlavu. Ten se za ní chytil, načež
dostat ránu zezadu do krku. Následoval kopanec do genitálií a hned poté se muž
zhroutil na zem. To už Ivan běžel k němu a už z dálky křičel:
„Do prdele. Vasili, seš v pořádku?“
„Vypadám na to, kurva?“ skučel muž. „Říkal jsi, že půjde sama a v klidu!“ řval na celý
sál Vasil a svíjel se v bolestech. Ivan pohlédl na Kasumi a podobně jako všichni
ostatní sledoval, jak ji při potyčce definitivně spadla vrchní část šatů. Nevadilo jí to,
už ne, když ji došlo, o co tu jde. Měla chuť Ivana na místě zabít, ale ovládla se. Chvíli
nehybně stála s vražedným pohledem na Ivanovi a pak se rozeběhla pryč.
Pokračovala nahoru po schodišti až do svého pokoje.
Kasumi ze sebe strhala zbytek šatů a snažila se marně uklidnit. Ivan krátce poté
vrazil do pokoje, již opět s úsměvem na rtech.
„Vypadni!“ zařvala žena.
„Ale no tak, nechala jsi mi otevřeno, nebo jsi snad zapomněla zamknout? Ne, to
určitě ne, chceš mě a jen se stydíš to dát najevo. Uznej ale, že tam dole by to nebylo
ono.“
„Vypadni nebo tě zabiju!“ Ivan, nijak nerozhozen výhružkami, se chvilku rozhlížel po
pokoji a pátral po něčem nebezpečném. Nenašel nic.
„Pokud nemáš v kalhotkách schovaný meč, tak asi těžko.“ Ivan se pohodlně opřel o
dveře do ložnice a sledoval zarudlou a rozlícenou Kasumi. „Ty se asi ráda předvádíš,
co? No ale musím říct, že k tomu máš jisté důvody – přeci jen nejsi zakrslá, vychrtlá
chudinka jako ostatní ženské tam od vás. Vypadá to, že ty a posilovna jste kámoši.
Nemusela jsi ale Vasilovi tak ubližovat. Plánoval založit rodinu, co když už to
nepůjde?“
„A co mi je po tom, ty šmejde?!“
„No, chápu, že jsem to možná trošičku přehnal, ale bylo to s dobrým úmyslem a to se
cení. Hrát si na hrdinu, který ochrání dámu v nouzi, je ideální na získání přízně.
Věděla jsi to?“
„Drž už konečně hubu a vysmahni!“
„Zdá se mi, že jsem tě trochu špatně odhadnul, příště už si dám větší pozor.“
„Příště už nebude, a jestli nechceš skončit jako ten blbeček, tak odsud hned vypálíš,
ty ubožáku!“
„Neblázni. Copak nemáš srdce? Nahá vražedkyně Yakuzy, rudá jak indián, vzteky
poskakuje ve svém pokoji, až se jí klepou prsa a hrozí dvakrát těžšímu chlápkovi, že
ho zmlátí. Hele, nechceš zavolat ještě pár lidí odvedle? Skoro bych jim to taky přál
vidět.“ Kasumi mlčela. Tvář měla opravdu vzteky rudou a pěsti zaťaté až ji zbělely
klouby. Cítila neskutečnou nenávist. „Jo, hezky se na tebe kouká, Kasumi, ale mohli
bychom popojít kousek dál. Zvládneme to tady, rovnou tady na pohovce.“ To už
Kasumi nevydržela, napřáhla se pravou rukou a rozběhla se proti Ivanovi. Ten jí
levou rukou chytil za zápěstí, zkroutil ho a tvrdě jí přirazil ke stěně. Pokusila se ho
zasáhnout do obličeje, ale místo toho jen sledovala, jak jí pevně sevřel obě ruce,
pootočil se a přehodil ji přes záda, přímo na stolek, kde stála televize. Ta spadla a
stolek se pod její vahou prolomil. Ivan stále dával dobrý pozor, aby jí příliš neublížil,
ale na vybavení pokoje nijak nehleděl. Než se stihla zvednout, dostala slušnou ránu
pěstí do tváře. Ivan poodstoupil přesvědčen, že je po všem, ale mýlil se. Kasumi sice
tekla z úst krev, ale rozhodně se nevzdávala. Vyskočila na nohy a s řevem se vrhla
na Ivana. Bez větších obtíží zablokoval pár úderů a využil příležitost - jakmile zvedla
nohu, aby ho kopla do žaludku. Zachytil ji oběma rukama, otočil se a švihnul s ní o
zeď. Rozhodně ne tak silně, jak by mohl. Koneckonců zabít ji by nebylo nejvhodnější
a nějaké opravdu vážné zranění také nebylo na místě. Každopádně jí náraz slušně
pohmoždil a narazil nějaká ta žebra. Nevypadala na to, že se ještě zvedne a o něco
se pokusí.
„Tak jsem tě přeci jen dobře odhadl, Kasumi.“
Ze země se ozvalo tiché bolestivé zavrčení: „Za tohle tě zabiju.“
„Tomu sama nevěříš, že ne? Sama jsi mě napadla a já tě holýma rukama vyřídil.
Určitě víš, co by to znamenalo na mě vytáhnout nějaké meče, nože a podobně, co?
Jasně, určitě bych to pak odnesl, ale znamenalo by to, že jsi zbabělá a slabá a to ty
nepřipustíš. Kdepak, ty mě nezabiješ. Na férovku nemáš šanci - moc dobře víš, že
kdybych chtěl, už jsi mrtvá a můžu ti slíbit, že příště chtít budu. Tak si to užij, dej se
trochu dohromady a uvidíme se na letišti. Myslím, že si ten výlet spolu užijeme.“ Ze
stolu v rohu si vzal jednu letenku a vypravil se ven. Kasumi se pomalu snažila vstát.
Celé tělo ji bolelo a věděla, že Ivan opravdu zvítězil. Zničil ji jak fyzicky, tak psychicky.
Ne, nedokáže ho nějak pohodlně ze zálohy zabít, ani na něj zaútočit s výhodou
držené zbraně. Měl ve všem pravdu – sama ho napadla a prohrála. Její čest a hrdost
jí nedovolí ho napadnout znovu a vzít si na to zbraň. Právě se pojistil, aby mu z její
strany nehrozilo žádné nebezpečí.
IV – Panství zatracených
Tmavá místnost bez oken se stolem, na kterém byl jediný zdroj světla – plápolající
plamínek svíčky, jež osvětloval listinu, která se zaplňovala modrým inkoustem z pera
vedeného rukou zamyšleného muže.
„Panství Black Mirror. Místo na které zbytek světa raději zapomněl. Nehostinná
pahorkatina pokrytá hustými temnými lesy, jež zahalují vše živé a nechávají to tiše
spát. Málokdo se odváží toto místo vůbec navštívit a ještě mnohem méně lidí má tu
odvahu nebo spíše drzost tu žít natrvalo. Jakoby zdejší kraj odmítal cizince, jakoby
nechtěl být spatřen a naopak chtěl zůstat všem očím skryt. Na našem panství není
bezpečné místo, nikdo tu nemůže najít úkryt, protože žádný není. Nebezpečí zde
číhá na každém rohu a mohlo by se zdát, že jen blázen by tu dobrovolně zůstal.
Každý ví, co se tu odehrávalo a odehrává, ale příčina toho všeho je zahalena clonou,
kterou prohlédlo jen málo duší. Ani oni se však nemohou považovat za znalce
panství našeho, neboť záhady zde ukryté jsou jistě zaryty hluboko do dávné
minulosti, kterou nepamatuje už nikdo z živých. Ani my, přestože jsme formálně pány
zdejšího kraje, jsme ve skutečnosti jen jeho loutkami, neboť paradoxně právě my
jsme nejvíce doplatili na vrtochy osudu. Na našich bedrech dříve ležela
zodpovědnost a moc naše měla sloužit k ochraně ostatních před zlými silami, ale
dnes jsme to my, kdo potřebuje ochránit. Jsme na pokraji vymření a všichni ví, že
s naším skonem skončí také mnohé zlo a bolest, kterou jsme způsobili. Otázkou
však zůstává, jestli s naším koncem nezmizí i moc a síla kraje, protože jsme s ním
spjati silnými řetězy a ty nejdou zpřetrhat. Jak dlouho ještě vydržíme stát na kopci a
shlížet na to, co nám mělo říkat pane? Čemu všemu dokážeme ještě odolat, než se
zlomíme jako suchý zpráchnivělý strom, kterému se už teď v mnohém podobáme.
Bohatá koruna bez listů a pouze jedna jediná větev. Prozatím je mladá a pevná ale
jak známo jest – i ta nejpevnější větev se pod náhlým a silným náporem zlomí.
Budeme pokoušet štěstí naše a smůlu ostatních nebo se pokusíme větev upevnit,
zajistit a ochránit? To ukáže až čas a to je to jediné, čeho máme dostatek.“
„Tak tohle je ono?“ ptala se Rachel, jakmile přijeli k hotelu Gordon’s Palace.
„Ano, ano krásná dámo. Pěkné, že?“ odpověděl pyšně Murray.
„Hezké, to ano. Docela to zapadá do té krajiny okolo. Přijde mi to tu takové… pusté.“
Budova to byla vskutku obrovská, možná až moc… Murray zaparkoval pod stříškou
v levé části hotelu, vystoupil a zdvořile otevřel Rachel dveře.
„Jste galantní, Charlesi.“
„Samozřejmě, slečno. Na rozdíl od většiny zdejších lidí, já vím, jak se chovat k dámě.
Předpokládám, že si budete přát pokoj.“
„Pro začátek to asi bude nejlepší, to máte pravdu, ale nemám zase tak moc peněz…“
„V pořádku. Udělám vám slevu. Řekněme patnáct liber za noc, co říkáte?“
„Patnáct liber?! No, tak dobře, ale… není to moc výhodná sleva.“
„Přežít tady je těžké, to víte. Zkrátka je to ta nejmenší cena, jakou si mohu dovolit,
abych se uživil, rozumíte, ne?“
„Rozumím. Mohl byste mi prosím ukázat panství a trochu mě provést, alespoň po
nejbližší vesnici?“
„Potřebuji být v hotelu pro ostatní, to víte, kdyby někdo přišel a já tu nebyl... Pomalu
se blíží sezona a kdoví o kolik zákazníků jsem přišel návštěvou Aberdeenu.“
„Teď asi čekáte, že vám učiním nabídku, že?“
„Nechci vás ožebračit, chápejte ale, že musím myslet také na sebe a na hotel. Je to
celý můj život!“
„Tak to vás radši nebudu obtěžovat. Možná najdu někoho jiného a vstřícnějšího.“
„Jak myslíte, slečno, ale když budete cokoli potřebovat nebo budete shánět
informace – budu zde pro vás.“
„Rozumím, kdyby něco… obrátím se na vás.“ Murray z auta vytáhnul kufr s věcmi
Rachel a otevřel jí dveře do hotelu. Byla překvapena velikostí recepce. Velká
místnost podobná spíše nemocniční hale byla navíc neobvykle vysoká. Skrze veliká
prosklená okna na stěně u vchodu bylo vidět před hotel. Ve skutečnosti byla okna tak
velká až se Rachel zdálo, že stojí na jakési galerii. Recepční pult se táhnul téměř po
celé širší straně haly a za ním v rohu byly dveře dál. Murray jimi provedl Rachel a
chodbičkou jí dovedl až k pokojům. Zastavil se u dveří s číslem jedna a položil před
ně kufr.
„Tady je váš pokoj, slečno. Chcete ho nejprve vidět?“
„To nebude nutné.“ Rachel z peněženky vytáhla požadovanou sumu a předala ji
Murrayovi.
„Počkejte moment, než dojdu pro klíče. Normálně je nechávám u recepce, ale když
jsem byl teď nějakou dobu pryč, přesunul jsem je pro jistotu i s dalšími věcmi mimo
dosah, chápete?“
„Snad se tu nekrade?“
„Ale, ne. Samozřejmě, že ne slečno. Jen chci mít jistotu.“ Murray odešel a žena zatím
obdivovala klasický styl nábytku a vlastně celkového vybavení chodby. Neměla ráda
všechny ty moderní jednoduché věci, ze kterých už na první pohled vyhlížela
strohost a lacinost. Bývaly obvykle škaredé a jejich výrobci se soustřeďovali
především na praktickou stránku, na čemž Rachel sice také záleželo, ale když se na
to nedalo dívat… Na konci chodbičky byla větší místnost s křesly a nízkým stolkem.
Evidentně zde měli odpočívat turisté a bavit se přitom čtením knih z police poblíž.
Nikdo tu však nebyl. Murray během chvilky přišel s klíčem v ruce a podal ho Rachel.
„Děkuji, Charlesi. Můžete klidně jít. Pokoj si prohlédnu sama.“
„Ať se vám tu líbí, slečno. Ještě malý detail – zapište se prosím do návštěvní knihy.
Bude na recepci.“ Odešel a Rachel odemkla dveře do svého pokoje. Vybavení
nebylo nijak zázračné, ale dalo se to čekat. Po levé straně byla skříň, za ní bytelná
postel. Zhruba proti dveřím bylo v místnosti okno a pod ním stůl s židlí. Dále tu byla
televize, sice stará, ale dostačující. Výklenek ve stěně ukrýval místnůstku s toaletou
a sprchou. Rachel položila do pokoje kufr s tím málem, co měla s sebou, trochu si
místnost prohlédla a vypravila se ven.
Za recepcí stál Murray, a jakmile ji uviděl, vytáhl zpod pultu návštěvní knihu a pero.
Zapsala se a přitom si všimla, jak málo podpisů tam je. Letos byla vůbec první.
„Tak, děkuji mnohokrát, slečno Rachel. Kdybyste měla zájem, mám tu pro turisty
nejrůznější pohledy, známky, tajemné artefakty a další upomínkové předměty. Jen je
musím všechny vynosit ze skladu, počkejte tu na mě.“
„To nebude nutné,“ přerušila ho Rachel. „Myslím, že si peníze nechám na důležitější
věci.“
„Jak myslíte, slečno, ale řeknu vám, že to jsou opravdu skvostné předměty. Žádný
šunt.“
„Ne, děkuji Charlesi. Vážně mě to nezajímá. Máte tu na panství noviny? Píše tu
někdo o zdejším dění?“
„Tak samozřejmě, že něco takového máme, že? Ani Black Mirror není tak zapadlé,
aby se tu netiskly noviny, ale ty vám neřeknou o strašlivých událostech, co se tu dějí.“
„Nechápejte mě špatně, ale radši bych si udělala obrázek pomocí místního plátku.
Máte tu nějaké?“
„Zapomínáte, slečno, že jsem byl téměř měsíc pryč. Kde bych tedy měl vzít dnešní
noviny?“
„Nemám na mysli dnešní. Jsem tu poprvé v životě a tohle místo mi přijde poněkud
odříznuté od světa. Neznám tu nikoho a ani nevím, co tu vlastně máte. Budou mi
stačit noviny klidně měsíc nebo i víc staré, abych zjistila, jak to tu chodí.“
„Rozumím, samozřejmě. Možná něco najdu v kanceláři.“ Murray zamířil do své
kanceláře, která byla hned vedle dveří k pokojům, odemkl, vstoupil a zase za sebou
v rychlosti zavřel, jako by nechtěl, aby někdo viděl, co je uvnitř. Rachel si zatím
prohlížela halu. Byla z ní celá unešená, ale pomalu nabývala dojmu, že to tu
původně nesloužilo jako hotel. Během chvíle byl Murray zpět s pomačkaným kusem
papíru. Na první pohled byl vidět velký kruhový otisk, zřejmě od hrnku s kafem.
„Tak, tady to máte, slečno. Musíte prominout, já… nenapadlo mě, že by to ještě
někdo chtěl číst…“
„V pořádku Charlesi. Děkuji.“
„Nemáte zač, slečno. Dovolte mi ale ještě jednou nabídnout spíše sebe jako zdroj
informací. Přeci jen toho o panství vím spoustu a jsou to všechno ověřené informace.
Udělalo by mě to radost, kdybych vám mohl všechny ty věci povědět sám, a vůbec
se nemusíte starat o to, že by mě to zdržovalo.“ Rachel už měla co dělat, aby udržela
na tváři úsměv, ale přemohla se.
„Víte, Charlesi, já myslím, že už jsem vás obtěžovala dost dlouhou dobu a opravdu
v tom nechci dál pokračovat…“
„Mě by to nevadilo, krásná dámo. Koneckonců je mou povinností jakožto čestného a
šlechetného muže vás ochránit a varovat před nebezpečím, které se na panství
skrývá.“
„Charlesi!“ vykřikla Rachel, ale pak se zase zklidnila a pokračovala klidným hlasem.
„Jsem po té cestě trochu unavena a ráda bych teď byla o samotě, rozumíte, co tím
chci říci?“
„Jistě, jistě slečno. Promiňte mi to, neuvědomil jsem si, že vás cesta tak vyčerpá. Tak
snad až si odpočinete…“ Rachel odešla k pokojům a to dost rozhozená.
Málem se neudržela a řekla Murrayovi něco dost ošklivého.
'Ten člověk je neuvěřitelně neodbytný,' pomyslela si Rachel. 'Kdoví jak dlouho to
s ním tady ještě vydržím. Pravdou je, že musím jednat. Strávím tady ještě pár nocí a
může chodit žebrotou.' Rachel se vrátila do pokoje a natáhla se na postel. Noviny
byly celé ušmudlané, špinavé a lepkavé, ale text pro ni jistě bude důležitý. Každá role
začíná sběrem informací. Než se ale stihla začíst, někdo silně zabouchal na dveře.
„Slečno Rachel! Otevřete prosím dveře!“ Hned poznala Murraye, ostatně, kdo jiný by
to taky mohl být, vždyť hotel byl úplně vylidněný. Otevřela znechuceně dveře, ale
jakmile zahlédla, Murraye vykouzlila široký úsměv.
„Promiňte, slečno. Vážně mě to mrzí, ale ty noviny bych si radši vzal zpátky. Víte,
není v nich nic vyloženě důležitého. Jen by to pro vás byla ztráta času.“
„Charlesi, můžete mi vysvětlit proč ta náhlá změna? Píše se tam snad něco
nepěkného o vás nebo o vašem hotelu?“
„Ty noviny totiž obsahují spoustu lží a výmyslů, víte? Je to obvyklá snaha zajistit větší
zisk a oblouznit důvěřivé čtenáře. Jen peníze, vždyť víte, jak to chodí. Mohl bych vám
o tom vyprávět… Zkrátka mi došlo, že by pro vás ty články mohly být pouze zdrojem
dezinformací a váš pohled na panství by tak byl zkreslený, čehož bych se rád
vyvaroval.“
„A vy si ty noviny kupujete, přestože tohle víte?“
Murray se na chvilku zarazil, protože nemohl najít vhodnou odpověď. „Občas se tam
zkrátka dá najít něco… něco užitečného, ale vám bych je neradil číst.“
„Promiňte, Charlesi, ale ráda bych si o tom rozhodla sama. Slíbím vám, že ty věci
také nebudu brát zcela vážně.“ Murray neochotně pokýval hlavou a poté odešel.
Rachel si vydechla a doufala, že už ji nechá být. Rozhodně ale byla připravena věřit
více novinám než jemu. Vrátila se na postel a konečně začala číst.
Black Mirror Times
pátek 18. 2. 1994
Smrt v hotelu – nové skutečnosti
Jak již víte z minulého vydání, panstvím Black Mirror v poslední době otřásla zpráva o smrti
převorky Valentiny Antoliniové. Ta byla před dvěma dny (16.2) ráno nalezena mrtvá v hotelu
Gordon‘s Palace jeho majitelem Ch. Murrayem (52). Připomeňme, že V. Antoliniová
pobývala na Black Mirror v listopadu minulého roku, kde opatrovala lady Victorii
Gordonovou (†89). Nedlouho po její smrti odjela neznámo kam a opět se vrátila koncem
prosince. Od té doby několikrát odjela pryč, ale zase se vracela. Podle vyjádření policie šlo o
jasnou sebevraždu. Co ale přiměje katoličku k takovému činu?
Vyjádření pana Ch. Murraye jsme Vám přinesli včera, ale naše pátrání přineslo nové
skutečnosti. Zjistili jsme, že V. Antoliniová byla krátce před svou sebevraždou navštívena
svým bratrem Pietrem Antolinim. Je možné, že by neshoda s bratrem dovedla mladou ženu
k takovému činu? Sám Pietro to však odmítá a ze smrti své milované sestry viní pána Black
Mirror – Adriana Gordona. Ten nám sice odmítl poskytnout rozhovor, ale na základě jeho
nedávné nehody, při které přišel o pravou nohu, a jeho blízkého vztahu s mrtvou, můžeme
usuzovat, že má na incidentu jistou vinu. Někteří se totiž domnívají, že trvalé zranění
způsobilo v duši mladého šlechtice zahořklost a zatrpklost, která vyústila v ostrou hádku s V.
Antoliniovou. Ta prý vyvrcholila onou nešťastnou událostí.
Nám se ovšem podařilo objevit i další možný důvod. Podle informací, které se k nám dostaly
se zdá, že pokoj slečny Valentiny byl ten samý, ve kterém před 13 lety spáchal sebevraždu
jistý James Gordon(†31). James byl duševně nemocný již ve svém raném dětství. Jeho
příbuzenský vztah k rodině Gordonů jsme sice nevypátrali, ale víme zcela jistě, že býval
hlavní podezřelý z rituálních vražd v roce 1981. Později byl z vražd posmrtně usvědčen
Samuel Gordon(†33) ale ještě v době vyšetřování se Jamesovi podařilo z léčebny v Ashburry
utéct. Krátce poté byl nalezen u majáku na útesech Sharp Edge nad bezvládným a
neskutečným způsobem zmrzačeným tělem Roberta Gordona(†62). Zvláštností je, že se
nepodařilo zcela prokázat Samuelovu vinu. Každopádně byl James odvezen zpět do své cely a
krátce nato spáchal sebevraždu oběšením. Je všeobecně známo, že na našem panství se
vypráví o nejrůznějších strašidelných historkách a naše redakce může nyní přijít s další. Je
možné, aby v pokoji, kde strávil James podstatnou část života, stále strašil jeho duch a nutil
jeho obyvatele k podobnému činu, jakého se dopustil on sám?
Mrtví vylézají z hrobů?
Záhada rozkopaných hrobů na Warmhillském hřbitově stále pokračuje. Otec Furas zamítl
hroby otevřít a zjistit, zda nejsou některé z kostí odebrané. Mezi místními však tato událost
vyvolala vážné obavy. Ukázalo se, že překopané hroby patří zřejmě obětím vražd v roce 1981.
Tehdy Samuel Gordon zavraždil během několika málo dnů 5 osob a následně spáchal
sebevraždu. Vůbec největším tajemstvím je to, že jeden z hrobů překopán nebyl. Nikdo
přesně nedokáže určit, o koho se jedná a s jistotou můžeme vyloučit pouze Samuelova děda
Williama Gordona(†78). Námi dotázaní se většinou shodují na jméně Samuela Gordona(†33),
který jako jediný nebyl obětí vraždy, nýbrž sebevraždy. Znamená to tedy, že Samuelovy oběti
nedošly klidu ani po své smrti?
Středověk na Warmhill
Přednáška otce Furase o praktikách inkvizice ve Španělsku vzbudila pozitivní ohlasy mezi
místními. Otec Furas proto plánuje pokračovat a další přednáška bude již za čtrnáct dnů ve
čtvrtek a to na téma procesy s vlkodlaky.
Inzerce a vzkazy
Ve Willow Creek je otevřena právnická poradna. Najdete mne naproti mostu (bývalý dům Dr.
Winterbottomové). Cena dohodou dle obtížnosti případu.
Peter Daveson
Věnuji třítýdenní koťata (4) dobrým a laskavým duším. Warmhill, dům č. 2
Nancy Sitterová
1.3. Proběhne slavnostní znovuotevření hospůdky U Tří soudků. Všichni jste srdečně zváni.
První pinta piva zdarma!
Harry
Sháníme staré (19. až počátek 20. stol.) kompletní nepoškozené porcelánové čajové servisy
z Anglie.
Kavárna Willow Creek
Noviny neobsahovaly příliš mnoho informací, ale vzhledem k poklidnému životu na
panství se to dalo čekat. Ostatně, o čem by asi tak mohli dennodenně psát?
'Pro začátek to není úplně špatné,' říkala si v duchu Rachel. 'Murrayovi asi pořádně
klesly zisky po tom nálezu mrtvoly, ale na druhou stranu, kdoví jestli tu v té době
vůbec někdo byl.' Rachel se vydala ven z pokoje. Zamkla ho a pokračovala do haly.
Murray právě vytíral poštovní schránky vzadu za recepcí.
„Charlesi!“ oslovila muže Rachel. „Můžete mi v rychlosti říci, kudy do Willow Creek?“
„Doufám, krásná dámo, že jste těm článkům nevěřila.“
„Nebojte se, Charlesi. Jestli se vám kvůli tomu článku vyskytly nějaké nepříjemnosti,
tak to mě opravdu mrzí.“
„Víte, dělám, co můžu, ale stále mi někdo hází klacky pod nohy. Lidem vadí moje
úspěšnost, víte co tím myslím, že.“
„Ano… to opravdu chápu. Řeknete mi už kudy do vesnice?“
„Ale jistě, promiňte mi to. Stačí, když vyjdete z hotelu a na křižovatce se dáte
doprava. Cesta pokračuje podél řeky, a když se jí budete držet, dostanete se hned do
Willow Creek.“
„Děkuji vám.“
Rachel se vydala ven, ale než stihla zabrat za kliku od vstupních dveří, Murray se
zase ozval: „Nechtěla byste si koupit mapu, slečno? Mám jich tu spoustu a pro
rychlou orientaci to je to nejlepší.“
Rachel se otočila na Murraye. „Ne, děkuji, ale vážně nemám zájem. Když budu něco
potřebovat, zeptám se Vás. Neodmítnete mi poradit, že ne?“
„Ehh, to jistě ne.“
Rachel konečně vyšla ven z hotelu.
Vysoko na obloze svítilo slunce. Vzduch byl čerstvý a osvěžující vánek Rachel
čechral vlasy. Nebylo to tak strašné, jak si představovala. Sice bylo jasné, že tu lišky
dávají dobrou noc, pokud se sem vůbec někdy nějaká zatoulá, ale je tak alespoň
v bezpečí před Oliverem. Pořádně si prohlédla vysokou budovu hotelu a říkala si, co
se s ní asi tak stalo, že ji Murray nechal předělat na hotel. Podle novin se zdálo, že
v minulosti to byla spíše nemocnice nebo nějaký specializovaný ústav. I samotné
interiéry vypadaly podivně, ale byly vcelku příjemné. Jen kdyby byl příjemný i jejich
majitel... Obešla garáž a všimla si velké prosklené zimní zahrádky. Bylo tam několik
stolů a lavic. Napadlo ji, že dříve zde možná bývala restaurace, to ještě v době kdy
hotel prosperoval. Teď se ale zdál být zapomenutý a chátrající. Chystala se vrátit na
cestu, když jí zaujal oplocený objekt za budovou. Byl tu travnatý svah a pod ním
hřbitov ukrytý pod korunami vzrostlých stromů. Obklopoval ho poničený zrezivělý
plůtek z kovových tyčí. Šla se podívat blíž, protože jí přišlo velice zvláštní, že by
právě tady měl být hřbitov. Skrze díru v plotě došla na prázdné místo v jeho středu.
Všude kolem stály nízké kamenné náhrobky s většinou nečitelnými jmény a epitafy.
Podle životních dat zjistila, že drtivá většina mrtvých zde byla pohřbena už před
stovkami let. Z dvacátého století tu nebyl nikdo. Některé náhrobky byly již rozdroleny,
ale naprosto všechny vypadaly neudržovaně, jako by sem nikdo nepřišel už celé
roky. Jediné, co zde stálo ještě relativně v dobrém stavu byla kaplička. Velké kusy
kamenitých kvádrů stále ještě držely pohromadě a stejně tak pevné dřevěné dveře,
pobité železnými pláty. Zkusila, jestli půjdou otevřít, ale byly zamčené. Vydala se
pěšinkou do další části hřbitova. Bylo tu několik větších hrobek a krypt. Všechny se
zdály být bytelné a nepřístupné. Napadlo jí, jestli jsou v nich pochováni členové rodu
Gordonů. Vzadu našla úzký průchod do další části hřbitova. Oplocení kolem
obdélníkového dvora vypadalo mnohem nověji, snad jen pár týdnů staré, ale ve
stejném stylu. Ve dvou řadách za sebou tu byli náhrobky jeden jako druhý. Všechny
byly jednoduché a nezdobené – pouze kvádry z kamene a ve vrchní části byly
zaoblené. Přišlo jí divné, že by tu najednou pohřbili tolik lidí, obzvlášť když to
vypadalo, že tenhle hřbitov už dlouho neplní svůj účel. Po zběžném prohlédnutí
vyrytých jmen jí bylo hned jasné, kdo je zde pohřben – všechny jména patřily k rodu
Gordonů. Všimla si tu Marcuse, Mordreda, Tobiase, Lothara, Jeremyho, Williama,
Randalla, Roberta, Samuela a pár dalších. Druhou řádku zaujímali ženy – Rose,
Agnes, Jennifer, Rebecca, Victoria, Eleonor, Elisa, Catherin a ještě několik jiných.
Našla tu i svou jmenovkyni Rachel. Podle životních dat snadno zjistila, že šlo
s největší pravděpodobností o manželku Jeremyho Gordona. Stále ale nechápala
důvod toho všeho.
'Chtěl snad osamělý Adrian všechny své předky znovu pohřbít a to takto pospolu?
Copak upřednostnil takovéto jednoduché hroby před zdobenými a prostornými
hrobkami, jenž by byly pro vznešený šlechtický rod příhodnější? A především – jak je
možné, že noviny udávají místo odpočinku Williama a Samuela u kostela na
Warmhill? Možná to byl Adrian, kdo hroby otevřel, aby ostatky přesunul sem. V tom
případě ale ten neotevřený hrob není Samuelův, jak se místní domnívají. Jenže hrob
Jamese tady nikde není.' Přišlo jí tohle všechno opravdu podivné. Zdálo se, že
Adrian je na tom velice špatně a kdoví, jestli Rachelinin plán vůbec může vyjít. Měla
z toho místa husí kůži. Lidé, které od sebe dělila celá staletí, tu teď leželi vedle sebe,
jeden vedle druhého. Radši v rychlosti odešla a vrátila se nahoru před hotel. Napadlo
jí, že se na hroby zeptá Murraye, ale radši si to rozmyslela – ostatně, ty jeho řeči jí
lezly na nervy.
Držela se cesty, jak ji bylo doporučeno. Po levé straně líně tekla řeka. Nevěděla jak
se nazývá, ale její tichý hukot byl pro ní jako klidná hudba, jež uklidňovala a
očišťovala mysl. Nespěchala, aby si mohla naplno vychutnat tohle místo. Asi po
čtyřiceti minutách pomalé chůze zahlédla v dáli vesnici. Po pravé straně cesty se
táhly dlouhé lány polí obklopených nízkými plůtky. Za nimi prosvítaly zelené louky a
zahlédla tam i několik kusů pasoucího se dobytka. Bylo to dost daleko, takže
rozpoznat víc se nedalo. Cesta se držela právě mezi poli a zadní částí vesnice.
Obíhala ji, neboť vesnicí samotnou procházely jen úzké dlážděné chodníčky. Pro
auto byly příliš malé. Atmosféra ve Willow Creek byla pochmurně strnulá. V kontrastu
s krásným slunečným počasím to vypadalo jako jiný svět. Rachel zpoza některých
domů občas zaslechla štěkot psů, ale lidé tu nebyli nikde. První co ji zaujalo, byla
budova muzea. Šlo o první dům hned na kraji vsi. Plánovala tam později určitě zajít,
ale nejprve chtěla zjistit, proč je tu tak liduprázdno. Prošla podél několika málo domů,
jež stály po její pravici. Na štítku jednoho z nich stálo: 'právník Peter Daveson.'
Pomoc od někoho takového, ale rozhodně nepotřebovala. Za tímto domem už bylo
jen pár dalších a pak konec vesnice a cesta kamsi k lesu. Stočila kroky k mostu.
Chvíli si prohlížela pomalu plující vodu v korytě, jak se na ní odráží sluneční paprsky,
a poté došla až na náměstí nebo spíše na náves. Vpravo vedl přes řeku jeden menší
můstek a ulička se stáčela k velké věži s hodinami a k honosnému domu. Správně
odtušila, že jde o radnici, což by sice byl dobrý zdroj informací, ale přesto by radši
pomoc od někoho otevřenějšího. Jestliže byl starosta podobný typ jako snad všude
ve vesnicích a městečkách, kde doposavad Rachel byla, půjde o vychloubačného
náfuku, který si hraje na velkého pána. Budova kavárny však už vypadala mnohem
lépe. Podivilo ji, že právě tady najde kavárnu, která navíc na první pohled vypadala
velice noblesně. Říkala si, že jde možná jen o bohatého majitele, pro kterého je
kavárna spíše radost a nečeká, že na tom tady zbohatne. To hospoda v uličce
nalevo, táhnoucí se hned vedle řeky, vypadala mnohem přirozenější pro takovouto
vesničku. Navíc nevypadala vůbec zle. Okna i dveře byly na první pohled nedávno
vyměňované a zevnitř se ozývalo bujaré veselí. Trochu se zdráhala vejít, neboť měla
obavy z případných napitých hostů. Nakonec se ale přeci jen odhodlala a vešla.
Rachel se rozhlédla v rychlosti kolem a zahlédla jen čtyři muže u stolů v koutě
místnosti, jak popíjejí z krásných keramických malovaných korbelů pivo. Interiér
vypadal také dobře. Podlaha byla dřevěná z velkých tlustých prken a stejně tak strop,
ze kterého na dvou místech visely jednoduché kovové lustry se žárovkami
podobajícími se tvarem svíčkám. Stěny byly pokryté dřevěnými lištami a mnohé byly
polepené nejrůznějšími plakátky. Všimla si reklam na pivo, víno, boty, oděvy, hodinky,
líčidla, auta, doutníky a další věci. Většina z nich pocházela snad ještě z dob za
druhé světové války. Opravdu působivá a zřejmě i dost cenná sbírka. Stolů tu bylo
sotva šest a byly pěkně opracované, nejspíše ručně. Sice šlo jen o jednoduché silné
desky se zaoblenými hranami, ale rozhodně nepostrádaly styl. Co jí však zarazilo,
byla nepřítomnost hostinského. Vysoký barový pult jí trochu připomínal bar
z Démantu, ale obsluha chyběla. Nevěděla, jestli nemá zkusit zavolat nebo jen někde
usednout a čekat. Oči se jí zastavily na čtveřici mužů. Poznala, že její přítomnost je
vzrušila a už dlouhou chvíli z ní nespouštěli své pohledy. Situace se jí zdála poněkud
trapná. Pousmála se na ně a doufala, že to bude stačit, aby si zase hleděli svého.
Jeden z nich ale vstal a pomalu přišel až k ní. Byl to mladík, sotva pětadvacet let. Měl
holou hlavu a na odhalených pažích mnohá tetování. Náušnice v levém uchu, řetízek
kolem krku a náramky na loktech Rachel připomněly mladé nafoukané hejsky, jakých
bylo po Aberdeenu stovky. Obvykle se shlukovali do menších skupinek, ve kterých si
pak připadali hrozně drsní a nadřazení nad ostatními. Často si dělali legrácky z kde
koho a způsob, jakým to prováděli, se v jedné věci vždy shodoval – jeden z nich
pronesl ubohý vtípek a všichni ostatní se tomu začali hlasitě a hlavně falešně smát,
čímž chtěli zřejmě dát najevo, jak si jejich kumpán danou osobu 'podal'.
„No, ty seš ale kočička,“ uznal muž. „Ty vole, chlapi, to je kus. Hele číčo, už se ti
někdy stalo, že jsi přes ty svý balóny neviděla na cestu?“ Z rohu se ozval smích, ale
Rachel z toho nijak překvapená nebyla.
„Ještě chvíli na mě takhle zírej a budeš si muset otřít bradu od slin. Nehledě na to, že
máš už teď v kalhotách stan, co?“
„Ha, cha chá. Dobrý odhad. Mohli bysme trochu ukojit choutky, ne? Švédská trojka je
málo, co takhle v pěti?“
„Zavři tu svou nevymáchanou tlamu Matte. Jestli se tady chceš s těma přitroublýma
kamarádíčkama ještě někdy ukázat, tak se té dámě okamžitě omluvíš!“ zařval právě
přicházející hostinský. Byl to obtloustlý chlapík asi něco přes padesát s knírkem a
jinak již plešatou hlavou.
„Se snad tolik nestalo, ne, Harry?“ vykrucoval se Matt.
„Dobře si to rozmysli, jestli to co teď vypustíš z úst nebude omluva, tak jsi tu skončil.“
Rachel jasně viděla, že strach z trvalého odloučení od piva je pro Matta dostatečně
silná motivace k tomu aby se omluvil, ačkoli bylo jasné, že tím jeho drsná image mezi
ostatními dost ztratí.
„Tak promiňte slečno, ale…“ nahnul se blíž k Rachel a zašeptal ji do ucha, „...ty tvoje
pohledy, to byla jasná výzva.“ Matt se hned nato sebral a společně s kamarády
odešel z hospody.
„Odpusťte mi to, slečno,“ omlouval se hostinský. „Měl jsem zůstat tady a dávat pozor.
Pivo na účet podniku, co říkáte?“
„V pořádku, pane Harry. Víte, jsem tu nová a spíš než pintu piva bych potřebovala
slyšet nějaké zprávy o dění tady.“
„K vašim službám. Já jsem se sem tedy vrátil po deseti letech sotva před dvěma
měsíci, ale dříve jsem zde žil od malička.“
„Můžu vědět, proč jste odsud odjel?“
„Není to moc příjemná historka, ale vlastně by vám to mohlo pomoci se trochu
zorientovat takže poslouchejte. Vedl jsem tuhle hospodu už řadu let společně se
svojí ženou Mary. Byl to pohodový život v malé zapomenuté vísce, kde si všichni
navzájem vidí až do talíře, jak se říká. V roce 1981 se tady ale stalo dost nehezkých
věcí. Jeden z pánu Black Mirror… ehm… Black Mirror jste už viděla?“
„Abych se přiznala – ještě ne, ale mám to v plánu.“
„No, takže mladý Samuel Gordon tehdy zavraždil svého dědečka Williama, strýce
Roberta, patologa Hermanna, jednoho služebného a mladého chlapce odsud. Takové
věci dokáží pořádně změnit názor na Gordony i přesto, že jsme si jich vždycky vážili
a uznávali je. Spousta lidí je tehdy všechny do jednoho proklínala a přála si jejich
rychlý konec.“
„Vy také?“
„Já? Hmm, spíše než, že bych je nenáviděl, mi jich bylo všech dost líto. Nevím proč
to mladý pan Samuel tehdy udělal, ale nikdy bych to do něj neřekl. Znal jsem ho ještě
jako chlapce, když sem do hospody chodil se svým dědečkem. Pak po požáru
zámku, při kterém uhořela jeho manželka na dvanáct let odjel, a když se vrátil…
začalo to zabíjení. Možná to udělal z hořkosti ze ztráty své ženy. Možná trpěl nějakou
nemocí… kdoví. Rozhodně si ale nemyslím, že byl přímo zlý. Krátce po těch
vraždách má žena otěhotněla. Nemohla mi pak dále pomáhat v kuchyni a na mě
spadlo spoustu práce navíc. Postupně jsem omezil nabídku jídel, abych to všechno
stíhal a tak je to vlastně i teď. Ale, o čem to mluvím? Tohle s tím vůbec nesouvisí,
promiňte.“
„Nic se nestalo.“
„Mary nechtěla vychovávat dítě tady, protože jí to přišlo nebezpečné a tak jsme se
krátce po jeho narození odstěhovali. Moc se nám nevedlo a Mary před nedávnem
zjistili zhoubný nádor. Bude to ani ne půl roku, co je pryč a tak jsme se se synem
vrátili sem. Hospoda byla po mém návratu bez majitele, takže jsem mohl velice
rychle zase dát vše do pořádku a začít znova.“
„Ta vaše ztráta… mě mrzí Harry.“
„To nic. Už jsem se s tím vyrovnal a kluk nejspíše taky.“
„Viděla jsem venku kavárničku, není to pro vás konkurence?“
„Uznávám, že trochu ano, ale lidé se vždycky rádi napijí dobrého piva. Kdysi jsem tu
dokonce vařil vlastní, Černý zubr se nazývalo a... možná s tím časem zase začnu.
Jako za starých časů... no ale ne tak docela. Přeci jen se to tu změnilo. Všímám si,
že už tu není taková pohoda jako dříve a někteří lidé, jako třeba Matt Newcastle a
jeho parta dělají spoustu problémů. Někdy si říkám, jestli to je pro kluka dobrý se
s nimi vídat.“
„A co Gordonové?“
„Jak říkám, jsem tu jen krátce a mladého pana Adriana jsem zatím viděl jen asi
dvakrát. Moc sem k nám do vesnice nechodí, ale dalo se to čekat. Jen abyste
rozuměla, pan Adrian je synem toho Samuela, o kterém jsem vyprávěl.“
„Ano? Zajímavé... Slyšela jsem, že je prý je hodně osamělý.“
„Nemá rodinu, to ne, ale jinak to na zámku docela žije.“ Rachel se podivila, ale
nedávala na sobě nic zdát. Měla pocit, že je Adrian odříznutý od světa, maximálně
s jedním služebným, který se o něj stará, ale zdálo se, že tomu tak není.
„Jak to myslíte?“ zeptala se.
„Nezřídka tady vídám Edwarda, pánova komorníka. No a občas se tu objeví i Mark.
Ten se mu stará o funkčnost zámku.“
„Víc služebných nemá?“
„Ephram, ehh to je můj kluk, říkal, že tam viděl ještě někoho, ale nejspíše si
vymýšlel.“
„Vy ho tam pouštíte samotného?“
„Zakazuju mu to, ale to víte – děti. Často si hraje poblíž zámku, asi ho fascinuje.
Ostatně se tomu ani nedivím.“
„Hmm, děkuji Harry. Moc jste mi pomohl.“
„Rádo se stalo. Klidně přijďte zase.“
„Přijdu, určitě přijdu,“ řekla Rachel a vydala se ven.
Proniknout do zdejších poměrů nebude úplně jednoduché,' pomyslela si, 'ale nějak to
snad půjde.
Vydala se zpátky na náměstí a tentokrát navštívila kavárnu. Udivil ji i její moderní
vnitřek a vybavení. Podobně na tom byly kavárny z Aberdeenu, ačkoli ty měly
obvykle mnohem více zákazníků. Tady nebyl kromě prodavačky za pultem nikdo.
„Dobrý den,“ pozdravila Rachel a se zájmem si prohlížela mladou blonďatou dívku
s dlouhými vlasy a smutným výrazem v očích.
'Za někoho takového by Oliver nabídl zcela jistě značnou sumu,' pomyslela si a pak
si povzdechla. 'Copak ho nedokážu vymazat nadobro z paměti? Oliver je už pryč,
začala jsem nový život. Nemůžu se přece nechat ovládat vzpomínkami!'
„Budete si přát?“ zeptala se dívka.
„Dala bych si kávu, tedy cappuccino.“
„Jistě, hned vám ho dodám.“
„Rachel usedla ke stolu co nejblíže pultu. Během pár minut přišla obsluha i
s objednávkou.
„Promiňte, že se ptám, ale… vy jste tu nová?“
„Ano, slečno…?“
„Denise. Denise Taylorová.“
„Těší mě, já jsem Rachel. Bydlím prozatím v hotelu Gordon’s Palace.“
„Takže turistka?“
„Ano i ne. Nepřijela jsem sem obdivovat vesnici ani zámek, ale hodně se vypráví o
nadpřirozených jevech tady v okolí.“
„Aha, Murray se už zase předvedl.“
„Promiňte?“
„Víte kolik lidí sem už nalákal na ty svá strašidla? A přitom tady nikdo z nich žádné
duchy neviděl.“
„Opravdu ne? Nepřijela jsem sem na základě Murrayových výmyslů. Hledání duchů
mě zajímalo už od malička, a když se mi dostalo možnosti to peněžitě zúročit…“
„Nechtě mě hádat - spisovatelka hledající inspiraci.“
„To ani ne. Vlastně to není nic moc. Pouze jsem psala do novin články o záhadných
událostech. O něčem takovém se dalo psát roky, ostatně Británie je těmi věcmi
proslulá, ale v poslední době se moc nedařilo. Tady už vlastně ani nejsem pracovně,
ale šéf cestu zaplatil předem a takovou radost, abych ji stornovala, mu neudělám.“
„Neshoda na pracovišti, ehh, to je mi dost povědomé.“
„Vy alespoň stále pracujete, nebo snad ne?“
„Pracuji, ale spíše z donucení. Kdybych mohla, tak odsud okamžitě vypálím a
zapomenu na tohle místo.“
Rachel se rozhlédla po moderním interiéru. „Nezdá se mi to tady tak špatné.“
„Nemyslím kavárnu, ta je ještě celkem fajn. To tohle panství je děsné, však to sama
poznáte. Ale vám to možná tak nepřijde. A navíc rozhodně za sebou nemáte tolik
životních proher jako já.“
„Asi nebudu ta pravá, ale jestli chcete, klidně se mi můžete svěřit.“
Denise se usmála a posadila se vedle Rachel, potěšená tím, že se o její starosti
alespoň někdo zajímá.
„Původně jsem tady v kavárně pracovala se svým snoubencem Edwardem. Jenže
mě odkopl a šel vytírat podlahy a stlát tomu Adrianovi z Black Mirror.“
„Dělá mu sluhu?“
„On by to určitě nazval jinak, nějak honosně, aby to nevypadalo, že mu dělá
poskoka, ale ve skutečnosti tomu tak je. Edward je zvláštní člověk, posedlý spíše
minulostí, než současným životem, ale nikdy bych si nemyslela, že může klesnout
tak hluboko.“
„A on tuhle kavárnu dříve vedl?“
„Ne, ne. Kavárnu vede můj otec, který je vlastně tím hlavním důvodem, proč tu jsem.
Edward tady dělal číšníka.“
„Nezdá se mi, že by si tak moc pohoršil. Určitě má alespoň lepší plat, ne?“
„To možná má, ale to je tak všechno. S mojí další známostí to dopadlo dost podobně.
Víte, v posledních letech tu pobýval jeden inspektor – Conrad Spooner se jmenoval.
Galantní a vzdělaný muž, ne jako ti burani všude okolo. Jenže mě jen využil pro svůj
prospěch.“
„Také vám utekl?“
„Ano, jakmile dostal místo v Londýně, sbalil si věci a zmizel pryč. Vykašlal se na mě,
jako bych vůbec neexistovala. Zkoušela jsem ho přemlouvat, několikrát jsem jela až
za ním, ale všechno to bylo k ničemu. Jen jsem se zbytečně ponižovala.“ Denise se
rozplakala.„Promiňte mi to.“
„To je v pořádku,“ řekla Rachel a dala Denise svůj kapesník.
„Díky. Neměla bych vás dál zdržovat.“
„Nezdržujete, ale…“ Rachel si všimla, že do kavárny právě někdo přišel. Byl to
brýlatý mužík s přihlouplým výrazem ve tváři. Na sobě měl kostkovanou košili a
oranžový svetr. „Máte tu hosta,“ upozornila servírku Rachel. Denise se otočila, aby
viděla o koho jde a pak se opřela lokty o stůl a zakryla si s hlasitým povzdechnutím
tvář.
„Áá, ahoj, D-denise.“ pozdravil muž. „J-jak se d-dnes máš?“
„Vypadni Bobby!“ odsekla Denise.
„A-ale j-já tě m-mám rád. Ch-chci si t-tě vzít.“
„Já tě ale nechci, slyšíš?! Nechci tě už vidět! Kolikrát sem ještě přilezeš a budš
škemrat?! Sbal se a už mi konečně zmizni ze života!“ Bobby s otevřenými ústy a
nechápavým pohledem pomalu vycouval z kavárny. „Tak tohle je můj další životní
omyl,“ řekla smutným hlasem Denise.
„Nebylo to moc kruté? Tvrdil, že vás má rád.“
„To ano, má mě rád, ale copak jste ho neviděla? Vždyť je to cvok.“
„Vypadá poněkud… jednoduše, ale to nemusí být na překážku.“
„Ale je to na překážku. Umíte si představit, jak by to vypadalo? Já ve společnosti
takového opičáka? Bobby je milý a hodný, ale já ho prostě nemůžu milovat, vždyť je
všem k smíchu.“
„Do toho vám nemůžu mluvit, Denise. To je čistě vaše věc.“
„Pravda, ale dost bylo o mě. Stále věříte, že tu najdete duchy?“
„Možná. Prý tu je mnoho podivností.“
„Asi ano, ale snad všechny jsou spojeny s rodem Gordonů, takže nejlepší bude, když
se zeptáte přímo Adriana.“
„Aha, no… ale ptát se Adriana přímo na jeho rodinu by možná nebylo úplně… taktní
nebo snad ano?“
„No jo, to asi máte pravdu. Jsem to já ale husa. Zkuste tedy někoho na Warmhill, tam
vůbec žijí samí podivíni. Přeptejte se faráře a on vám určitě někoho doporučí. Hlavně
ale nic nevěřte Murrayovi. Ten starý prašivec si věci vymýšlí, podle toho, jak se mu to
hodí.“
„Vy ho nemáte moc v oblibě, že ne?“
„Nemám a nejsem sama. I když je Murray pro vesnici důležitý, je to starý uzavřený
podivín. Lidi toho o něm vědí strašně málo a radši se s ním ani nestýkají.“
Rachel se hlavou chvíli honily myšlenky až se zformovaly v jeden plán, jež dala
najevo svým šibalským úsměvem, který Denise nezaregistrovala. „Měla jsem takový
zvláštní pocit, Denise. Asi se mi to jen zdálo, tak mě prosím neberte moc vážně, ale
přišlo mi, jakoby mě Murray chtěl.“
„Chtěl?!“
„Je mi to trapné o tom takhle mluvit. Zkrátka mě žádal, abych s ním šla do jeho
pokoje… Myslíte, že by byl něčeho… schopný?“
„Tedy u Murraye je možné všechno, ale jestli vám dělal nějaké neslušné návrhy, asi
byste měla jít na policii a rozhodně tam s ním nezůstávat o samotě. Stanice je hned
vedle a inspektor vám určitě rád pomůže.“
„Nechci tady svůj pobyt začít nějakými problémy. Navíc, kdoví jak to Murray myslel,
ale… dám si na něj pozor. Vlastně mě tak napadá… co kdybychom si začaly tykat?“
„Skvělý nápad! Konečně je v tomhle zapadákově někdo normální s kým se dá mluvit.
Já jsem Denise.“
„Rachel, a pokud ti to nebude vadit, asi bych už šla. Můžeš mi ještě vysvětlit kudy do
Warmhillu?“
„Stačí, když půjdeš po cestě, kterou jsi přišla dál do lesů a na druhé křižovatce zaboč
doleva. Pak stačí jít pořád dál, až dorazíš ke kostelu, no a hned za ním je Warmhill.
Je to vlastně jen pár polorozpadlých domků, některé ani nejsou obydlené.“
„Výborně, díky.“ Rachel zaplatila kávu a odešla ven.
Bobby seděl u mostu, slepě hleděl do řeky a plakal. Rachel přišla až k němu a
oslovila ho.
„Bobby? Co je ti?“
„T-to k-kvůli Denise. Ona mě nechce. Já ji m-mám ale moc r-rád. Strašně m-moc.“
„Poslyš Bobby. Pokud o tebe Denise nestojí, zkus ji nechat být. Přestaň na ni myslet
a najdi si někoho jiného. Zbytečně se trápit kvůli někomu, kdo o tebe nejeví zájem je
k ničemu.“
„J-já ji mám ale pořád rád. Když v-vidím ten její úsměv a… a proč jen jsem t-takový?
D-Denise se za m-mě s-stydí. J-já nechci, aby s-se za mě s-styděla. Jsem h-hloupý a
t-t-tlustý a p-pomalý a… t-to není fér.“
„Neviň sám sebe z věcí, za které nemůžeš. Hledej na sobě to dobré, co jiní nemají.“
Bobby zřejmě už nevnímal. Opět se hlasitě rozplakal a Rachel ho nechala jeho
smutku. Koneckonců měla teď spoustu jiných starostí. Přešla most a zatočila doleva
k okraji vesnice.
Brzy vstoupila do lesa. Cesta se zúžila a byla plná nerovností. Přes listí stromů jen
těžko prostupovaly sluneční paprsky, a tak zde bylo nebývalé šero. Ani skutečnost
přicházejícího jara, ani hlasité štěbetání ptáčků a ani čerstvý čistý vzduch, který
Rachel s radostí vdechovala, nedokázaly zastínit podivnou atmosféru vznášející se
všude kolem. Tmavý hustý les by jí sice připadal romanticky, ale to neplatilo pro lesy
na Black Mirror. Stíny, které stromy vrhaly jí přišly plné podivných obrazců. Zřejmě
jen silná představa způsobená pochmurností tohoto místa, ale přesto se neubránila
pocitu, že lesy v sobě mají víc, než se zdá. Některé stíny vypadaly jako smutně se
rozpínající pokroucené pařáty a jiné jí přišly jako zděšené obličeje. Když došla na
druhou křižovatku, zahlédla v dálce po pravé straně obrys Black Mirror. Zámek stál
na vysokém kopci a hrdě shlížel na krajinu okolo. Přišla trochu blíže, aby si ho lépe
prohlédla. Vypadal majestátně a velmi staře. Dvě křídla, přičemž to starší bylo kdysi
opevněným hradem. Právě stará věž původního hradu byla nejvyšším bodem
působivého architektonického díla. Rachel přemýšlela, kolik staletí zde už takhle stojí
a dává všem najevo, kdo je tu pánem. Přistihla se, jak se v myšlenkách vidí jako
uznávaná šlechtická paní, všemi obdivovaná a respektovaná. Dětské sny se jí
možná přeci jen promění ve skutečnost, ale ještě je příliš brzy. Vždyť ještě ani
neviděla pána.
'Teď ale není vhodné tam jít,' pomyslela si. 'Pokud chci na pána zámku zapůsobit,
musím na to jít chytře a hlavně rychle, než mi vyschne peněženka.' Obrátila se a
pokračovala pěšinou k Warmhill. Byla to pěkná dálka a během celé cesty neviděla
živou duši. Překročila zurčící potůček a brzy stanula před zdí Warmhillského kostela.
Cesta sice pokračovala ještě pár set metrů dál k osadě, ale zkoušet jen tak náhodně
zdejší obyvatele, kteří dost možná ani nebudou mít chuť se s Rachel bavit, jí nepřišlo
nijak zvlášť výhodné. Rozhodla se nejprve vyhledat faráře. Skrze otevřenou branku
vstoupila na hřbitov. Hroby se zdály být neuspořádané a dokonce zde ani nebyly
vyšlapány žádné cestičky. Nejvíce jí ale zaujal kostel – především jeho velikost.
Musel tu stát již velmi dlouho, a přesto se zdál být naprosto v pořádku. Čtvercová věž
s cimbuřím byla tvořena z mnoha několika černých kamenů, které k ostatním na
první pohled nepatřily. Zdálo se, jakoby by byly ohořelé.
'To je přeci hloupost,' pomyslela si, 'Vždyť jaký požár by to musel být, aby začernil
kameny v takovém tvaru a navíc, kde by se tam nahoře vzal?' Stočila zraky zpátky
ke hřbitovu a rozhodla se, že si ho nejprve trochu projde. Dávala dobrý pozor na to,
kudy jde. Ne že by byla pověrčivá, ale šlapat přímo po hrobech mrtvých se jí zdálo
nevhodné. Obešla kostel z levé strany. Učaroval jí již dávno mrtvý a uschlý strom,
tyčící se na nízkém pahorku přibližně uprostřed této části hřbitova. Jeho větve se
rozpínaly nad hroby v podivném tvaru. Přišla až k zadní části, kde stálo několik
vysokých kamenitých hrobek. Přemýšlela, jestli jde o původní hrobky Gordonů, ale
nebylo na nich žádné značení, zkrátka nic, co by napovědělo víc. Stál tu mezi dvěma
hrobkami jeden veliký náhrobek. Zaujal ji především svým umístěním. Psalo se na
něm: 'William Gordon, 1903-1981.' Vzpomněla si, že tohle jméno viděla už i na
hřbitově u hotelu.
'Je tedy již prázdný,' říkala si, 'anebo je za tím mnohem víc?' Vrátila se ke kostelu a
vstoupila dovnitř hlavním vchodem.
Nikdy v kostele nebyla a tak si všechno se zájmem prohlížela. Kostelu už na první
pohled vévodil bohatě zdobený oltář se zlatavým rounem, na kterém stál kříž. Po
levici měla pod obloukovým stropem zpovědnici. Vpravo pak byla v pravém křídle
dlouhá chodba ukončená mřížemi, vedoucími neznámo kam. Vzadu nad vchodem
byly na balkonu obrovské varhany, ke kterým vedlo úzké točité schodiště zapadlé ve
výklenku u hlavních vrat. Rachel chvíli čekala, jestli si jí někdo všimne. Nechtěla
nikoho volat, ostatně kdoví jak by to farář přijal. Asi po deseti minutách se otočila a
zamířila ven. Až teď si všimla postavy sedící se sklopenou hlavou v lavici úplně
vzadu. Přistoupila k ní a všimla si, že spí. Sice jí předtím krátce problesklo hlavou, že
je ten muž možná mrtvý, ale to by ho tady snad nenechali… Vypadal staře a měl
dlouhé rozpuštěné bílé vlasy.
„Ehm, promiňte, pane?“ Muž se jen trochu pohnul a opřel o lavici, ale spal dál. Podle
zabláceného a špinavého oděvu začínala mít Rachel pochybnosti, že jde skutečně o
faráře. Odhodlala se do něj trochu šťouchnout. Nejprve začal něco brblat, ale poté
otevřel oči a polekaně ucouvl.
„Promiňte, otče. Já jsem nechtěl…“
„Nebojte se,“ chlácholila ho Rachel, „já nejsem otec, pane?“
„Mark, hrobník Mark.“
„Rachel Blakeová, těší mě.“
„No, to mě taky. Ještě štěstí, že nejste Furas. Nepovíte mu to, že ne?“
„Ani nevím, kde vlastně je.“
„Určitě na faře. To je ten velký domek, hned za kostelem. Co tady vlastně hledáte?“
„Sháním někoho, kdo mi může něco říct o tajemných věcech tady v okolí. Bývala
jsem novinářka, teď už sice nejsem, ale záliba v duchařinách přetrvává.“
„Něco málo bych věděl, ale jestli se chcete dneska klidně vyspat… radši bych to
nechal být.“
„Vám se zřejmě spalo dobře, takže to zase tak hrozné nebude, ne?“
„Když v tom člověk žije už kolik let, tak se na to dá zvyknout. Ale když chcete, tak
proč ne. Jen mě sem pak nechoďte vyčítat, že nemůžete usnout.“
Rachel si sedla vedle Marka a zeptala se: „Můžete mi ale nejdříve říct, kde je
pochován otec Adriana Gordona, Samuel?“
„Tak pokud se mu leží stále pohodlně, tak určitě tady na Warmhill. Pravdou však je,
že se tu v poslední době událo pár podivností s hroby a někteří si myslí, že se
Samuelovi a jeho obětem už tam dole nelíbí.“
„Vím, něco jsem o tom slyšela. Kdo je tedy pohřbený v Samuelově hrobě u hotelu
Gordon‘s Palace?“
„Vy jste ještě neprohlídla nejnovější Murrayův trik?“
„Promiňte?“
„Udělal si tam s mojí pomocí vlastní hřbitov Gordonů a tvrdí, že to pomůže turismu.
V těch hrobech neleží nikdo, ale Murray sází na to, že si to hloupí turisté budou
myslet a budou tam hledat duchy.“
„Hloupí turisté… ehm, zajímavé… Murray je tedy vážně případ… Můžete tedy už
začít s vyprávěním?“
„Ale jo, chcete slyšet příběh o tom, jak Samuel Gordon upálil vlastní ženu na hradě a
pak utekl neznámo kam, o tom jak se v jedenaosmdesátém vrátil, aby povraždil šest
lidí včetně sebe, o tom jak jeho dcera pozabíjela pár dalších a postarala se i o
vyhoření Black Mirror nebo o tom jak jeho syna posedl démon?“
„S tím démonem to myslíte vážně?“
„Abych pravdu řekl, sám nevím. Pravdou je, že sem Adrian přijel ani ne před rokem a
krátce poté se začal chovat dost podivně. Prý ho ovládaly záchvaty vzteku a
agresivity, ale pak zase pominuly. Osobně jsem přesvědčen, že na tom má zásluhy
slečna Antoliniová, ale ta už je pár týdnů po smrti.“
„Slyšela jsem, prý sebevražda.“
„Asi ano, ale kdoví, co za tím vězí.“
„Neměl byste příběh bez Gordonů?“
„Vypráví se tu mnoho věcí, ale je zvláštní, že snad všechny nějak souvisí
s Gordonovic rodinou.“
„To je škoda.“
„Vlastně… jo na pár věcí bych si snad vzpomněl. Víte, nedaleko opuštěného domu
v lesích, dříve patřil patologu Hermannovi, stojí mlýn. Bude to už nejméně tři staletí,
co ho postavili a dnes je obrostlý lesem a obklopen bažinou. Zbyla z něj sotva jediná
místnost. Povídá se, že v něm kdysi žil mlynář a ten měl tři dcery.“
„Promiňte, že vám do toho skáču, ale to zní spíše jako pohádka.“
„Až na to, že pohádky mívají šťastné konce, alespoň pokud vím. Tohle moc šťastně
neskončilo… Mlynářovy dcery si nikdy nenašly nápadníka a on jednou vážně
onemocněl a s vidinou brzké smrti se rozhodl svůj majetek věnovat jedné z nich.
Mlynář rozhodně nebyl žádný chudák a dcery dobře věděly, že s jeho majetkem se
budou mít skvěle po dlouhá léta. Žádná z nich ale nevěděla, které mlýn nakonec
připadne. Nejstarší dcera byla přesvědčena, že majetek musí dostat ona, ostatně tak
tomu obvykle bývá a ty druhé dvě to moc dobře věděly. Obě dvě, každá za sebe,
přemlouvaly otce, aby se rozhodnul pro ni a házely špínu na své sestry. Mlynář byl
ale neoblomný a stále chřadnul. Oběma mladším dcerám došlo, že by mohl umřít
dříve, než rozhodne o tom, komu vše přidělí a pak se budou jistě muset sbalit a
nechat vše své nejstarší sestře. Za vidinou ohromného zisku se spojily a naplánovaly
vraždu. V noci se vkradly do pokoje své nejstarší sestry a ubodaly ji. Jenže vražda to
byla značně nerozvážná a otec brzy pochopil, co se stalo. Neměl ale už sílu něco
udělat a kromě toho se zbylé sestry navzájem obviňovaly a snažily se tak v očích
otce očistit. Říká se, že nejmladší dcera se úplně pomátla, sestru zabila a nechala ji
semlít mezi mlýnskými kameny. Pak prý skončila otci na talíři, aniž by ten něco tušil a
během jídla zemřel. Nová dědička mlýna se však neradovala dlouho, neboť se
z nějakého podivného důvodu začala šířit v okolí bažina. Říčka pohánějící mlýnské
kolo se rozvodnila, zalila okolí a dnes je mlýn takřka ponořený v močálech. Co se
stalo s nejmladší dcerou nikdo vlastně neví. Někteří tvrdí, že se utopila v bažině, jiní,
že spáchala sebevraždu, když si konečně uvědomila, co se stalo a pár lidí si
dokonce myslí, že si ji odnesl čert do pekla. Ať je to jak chce, říká se, že v mlýně
straší. Prý je tam po nocích slyšet hlasitý smích nejmladší dcery, jak předkládá
svému otci rozemletou sestru k večeři.“
„Zajímavý příběh. Máte pravdu, tohle bych dětem před spaním radši nevykládala.“
„Ale to není zdaleka všechno. Vzpomínám si ještě na jeden příběh. Chcete ho
slyšet?“
„Myslím, že tohle bude stačit. Moc vám děkuji a nezapomeňte na mě.“
„Jakže?“
„To nic, nechte to být.“ Rachel se vydala ven a pomalým krokem opustila prostory
kostela.
Začalo se pomalu stmívat a jí ještě zbývalo vyřešit několik věcí. U brány hřbitova
potkala starou shrbenou ženu s podivným skelným pohledem. Chtěla ji ignorovat a jít
dál.
„Počkejte, počkejte,“ řekla stařena tichým chraplavým hlasem. Rachel se s nevolí
otočila, připravena vyslechnout si, co jí chce ta podivínka říct. „Jste tu nová, že ano?
Nechcete koťátko?“
„Prosím?“ řekla překvapeně Rachel.
„Koťátko. Malé pohyblivé zvířátko s…“
„Já vím, co je koťátko!“ přerušila ji Rachel, „ale proč mi ho nabízíte?“
„Já jich mám už moc a pomalu na ně nestačím. Musím je chudinky nechávat utopit
nebo utlouct. Moc přitom křičí a mě to trhá srdce.“
„Cože?! Tak proč jich máte tolik?“
„Kočičky a kocourci se množí a já s tím těžko něco udělám. Nemůžu ale ty malé
krčky nechat umřít hlady, vždyť jsou tak roztomilí.“
„A tak je radši utopíte… Nechci se s vámi bavit, promiňte, ale spěchám.“ Rachel byla
připravená odejít, ale stařena jí zastavila.
„Je lepší je zabít hned když jsou maličké, než potom sledovat jak trpí. V mládí je to
snadné je zabít. Stačí chytit za nožičky a párkrát praštit klackem po hlavě. To by
zvládlo i dítě ale jak říkám nedělám to ráda. Mohla byste jim zachránit životy,
nechcete?“ Rachel se se zlostí otočila, protože opravdu neměla chuť poslouchat
takové řeči.
„To, že jste je nechala rozmnožit je vaše vina, tak mi je nevnucujte a nehrajte na mě
ty srdceryvné komedie!“
„To máte takové srdce? Chudinky kočičky si tohle nezaslouží. Vy byste jim určitě
mohla poskytnout papání a domov. Kočičky se nehodí jen na chytání myší, jsou to
zvířátka, která dokáží rozpoznat blížící se zlo.“ Rachel už nevnímala a odešla.
'Mám snad zapotřebí poslouchat nesmyslné řeči pomatené stařeny?' pomyslela si.
Napadlo ji, jestli takhle končí všechny osamělé ženy. Jestli si vytvoří vztah se zvířaty
a poté se jimi nechají dočista pobláznit. 'Takhle skončit nesmím, to tedy ne.'
Rachel se šla ještě jednou podívat k bráně zámku. Zlobila se sama na sebe, že se
jím nechává tak unést, přestože nemá zdaleka vyhráno, ale bylo to všechno tak
blízko… Přímo u malé branky vedoucí na pozemek, zahlédla močícího Matta, takže
se raději začala tiše vzdalovat. Než ale byla pryč, otočil se a všiml si jí. Chtěla se dát
na útěk ale možná by to tak bylo ještě horší, vždyť by mu jen těžko mohla utéci.
„Hele, hele, kohopak tu máme? No to je mi štěstí.“
„Štěstí bude, když ti Adrian nic neudělá. Myslíš, že je dobrý nápad tohle dělat
šlechticovi?“
„Ha, ha a co mi jako udělá? Kdyby tady ten sráč byl, tak ho klidně celýho pochčiju,
ale takhle si musím vystačit aspoň s tou jeho hnusnou bránou. Doufám, že je všem
jasný za co ho považuju.“
„Závidíš mu majetek?“
„Leda hovno. Ten blbeček je úplnej magor tak co mu asi tak můžu závidět?“
„Takže ti něco udělal?“
„Jo, narodil se.“
Rachel bylo jasné, že rozhovor s někým takovým nemá význam, takže se otočila a
odešla pryč. Obávala se, že ji Matt zastaví, ale nestalo se.
Ve Willow Creek zašla do hospody. Stoly byly k večeru skoro plné a Harry měl
s obsluhou hodně práce.
„Budete si přát, slečno Rachel?“ řekl, jakmile ji uviděl.
„Je možné si tady koupit lahev něčeho tvrdšího?“
„Vy něco slavíte?“
„Dalo by se to tak říci. Slavím příjezd na Black Mirror a novou etapu mého života.“
„Ha, ha, ať se vám tu líbí, slečno. A co se týče té odpolední nepříjemnosti…“
„To přeci nic nebylo.“
„Já si to nemyslím, víte? Nechci abyste měla o nás špatné mínění. Mnozí si řeknou,
že když tohle je vesnice, tak tu bude plno hloupých, nevychovaných primitivů, ale
ono to tak vůbec není.“
„Já vám rozumím, Harry. To že jsem z města, ještě neznamená, že mám ohledně
venkovského světa nějaké nepěkné předsudky.“
„To rád slyším, ale přesto – co takhle lahev dobré whisky zdarma. To přece
neodmítnete.“
„To rozhodně ne. Děkuji, Harry, ale tím se váš dluh smaže, ano? Nechci vás nějak
využívat.“
„Zajisté, slečno. A ještě jednou - ať se vám tu daří.“ Rachel spokojeně odešla
z hospody a zamířila ke svému dočasnému domovu - k hotelu.
Když tam dorazila, byla už téměř tma. Stále zde bylo jen jedno a to Murrayovo auto,
takže noví turisté zřejmě nedorazili, což se náramně hodilo. Vstoupila dovnitř a
všimla si, jak Murray sedí v křesle v hlavní hale a odpočívá.
„Zdravím, Charlesi.“
„Slečno Rachel. Už jste si prohlédla naše panství?“
„Částečně už ano. A musím vám dát za pravdu, je tu plno hrůzostrašných věcí.“
„To věřím, slečno, ale nemusíte se ničeho bát.“
„Jenže, to je právě to – já se už bojím.“
„Bojíte? Čeho, smím-li se zeptat.“
„Slyšela jsem historky o vraždách Gordonů a jejich šílenství a taky o tom, že v okolí
straší nejrůznější duchové. Povídá se prý o bláznivé dceři mlynáře, ale mnohem více
mě znepokojuje ten hřbitov vzadu za hotelem.“
„Ech, ale je to jen hřbitov, že ano a kromě toho jste říkala, že vás duchové zajímají.“
„Zajímají, to ano, ale tady jich je tolik a navíc tak blízko, až mě to děsí… Myslíte, že
byste mě mohl doprovodit do pokoje a chvilku tam se mnou pobýt?“
„Ehm no, já nevím, slečno,“ řekl Murray a začervenal se.
„Prosím, přece mě neodmítnete. Mám tu takovou malou lahvičku na zahřátí a
uklidnění, dáte si také, ne?“
„Vy mě uvádíte do rozpaků, krásná slečno. Co kdyby ale někdo přišel a já tu nebyl.
Hotel zamykám až k osmé večer.“
„Snad by vám nevadilo zavřít o hodinku nebo dvě dříve. Pro jednou se přeci nic
nestane.“ „Hm, tak tedy dobrá. Když se budete v mé přítomnosti cítit bezpečněji, já
s vámi půjdu.“
„Dáte si ještě?“ ptala se Rachel a s radostí sledovala, jak se obsah celé whisky
pomalu ztrácí především v Murrayově hrdle. Sama vypila sotva jednu sklenku, ale její
podbízivost a oslavné řeči na jeho osobu dělaly své. „Tak, Charlesi, jste velice
galantní muž a já si vážím vaší přítomnosti. Chápu, že jsem vám svoji žádostí
způsobila menší komplikace, ale…“
„Kompilace? Néé. To vůbec néé. Já jsem rád, že jste tu se… se… se mnou. Já se
strašně rád dívám na vás, víte? Ano, víte? Líbí se mi ten váš úsměv a… a ty oči a
vlasy a…a…“
„Posledních dvacet minut ale sledujete spíše můj výstřih.“
„Ehhh, ano i ten se mi líbí. Já… já…“
„Co říkáte, Charlesi. Nechtěl byste mě?“
„Já? Vás? To nemůžu.“
„Ale, no tak. Takový mužský jako vy…“
„Ehh, nééé. Já už něco mám… mám svůj ho-hotel a ten je můj. Mě hotel stačí a…a
eh.“ Murray se skácel na postel a patrně usnul. Rachel z toho sice nebyla úplně
nadšená, ale stále nešlo o žádný výrazný problém. Prudce ze sebe strhla pár
knoflíčků u kabátku, rozcuchala si vlasy a šla ven z pokoje. Murray sice vstupní dveře
zamknul, ale klíč ponechal v zámku, snad kdyby bylo třeba rychle hotel opusti, takže
se bez problémů dostala ven. Byl chladný temný a deštivý večer, krásně zapadající
do jejího plánu. Co nejrychleji pospíchala k zámku. Dávala si pozor, aby jí nikdo
nezahlédl a vesnici se radši vyhnula a obešla ji po cestě.
Když dorazila k bráně, byla už promočená až na kost. Svítily tu kulaté lampy, které
držely zajímavě opracované sošky žen. Byly úplně nahé a všechny zaujímaly stejnou
pózu, jež dávala vyniknout jejich křivkám. Rachel to připomnělo Démant.
Když se chystala zazvonit, někdo se ozval zpoza brány:
„A-ahoj. J-jdeš za námi?“ Rachel se polekala a ucouvla. Muž přišel k bráně co
nejblíže a díky světlu dobře viděla, kdo to je. Byl celý zmáčený, s krátkými černými
vlasy, které zplihle držely na čele. Nevypadal zrovna chytře a jeho pootočené držení
hlavy, nepřítomný výraz v očích a pootevřená ústa značily nějakou duševní poruchu.
Rachel se skoro bála zeptat, ale dlouhé mlčení jí už připadalo trapné, takže se
nakonec odhodlala.
„Vy jste Adrian Gordon?“
„N-ne, j-já jsem R-ralph.“
Rachel si hlasitě oddychla. „Pustíte mě dovnitř, Ralphe?“
„Já nemůžu p-pouštět n-nikoho cizího. J-jak se jmenuješ?“
„Rachel.“
„D-dobře, R-r-rachel. Už tě z-znám a-ale stejně tě nemůžu p-pustit.“
„Proč ne?“
„J-já se m-musím p-poradit.“
„Dobře, tak to prosím udělej.“ Rachel čekala všechno možné, ale to co se stalo,
opravdu ne. Ralph vytáhl na světlo dva malé panáčky. Byly z vycpané látky a vysocí
sotva dvacet centimetrů. Lišili se snad jen délkou nití, které tvořily vlasy. Jeden je měl
velice krátké a ten druhý dlouhé až po pás. Ralph je významně ukázal Rachel,
jakoby šlo o něco nepředstavitelně cenného a poté je spojil ústy k sobě a hlasitě
přitom mlaskal.
„Pan B-bubby má m-moc rád p-paní B-bubbovou, víš?“ Ani Rachel už nedokázala na
ústech déle držet úsměv a zmohla se jen na úšklebek. „P-pan B-bubby říká 'ppustíme tě p-protože j-jsi h-h-hezká', a-ale paní B-bubbové s-se t-to nelíbí. P-prý nnesmíme p-pouštět n-nikoho ani k-když je p-p-pěkný.“
„A co si myslíš ty, Ralphe?“
„J-já n-nevím. D-darren by se m-mohl m-moc m-moc zlobit.“ Rachel už skoro
pochybovala, jestli je vážně na Black Mirror. Adrian, Edward, Mark, Ralph a teď už i
nějaký Darren nehledě na to, že Bubby a Bubbová byli minimálně v očích Ralpha
další plnohodnotní obyvatelé.
„A co takhle se zajít zeptat někoho jiného,“ navrhla Rachel.
„T-to já asi nemůžu. Darren t-teď večeří, a-ale snad bych mohl zajít za M-markem.“
„Tak to udělej, prosím. Mě už je tady zima.“
„A-ale M-mark n-není moc hodný. Jen někdy, když m-mě bere na v-výlety, ale j-jinak
se se mnou moc n-nebaví.“
„Na jaké výlety tě bere, Ralphe? Do ordinace?“
„N-né. Z-z-rovna v-včera nás v-všechny t-tři vzal do E-egypta za p-pyramidami.“
Rachel zůstala jen nechápavě zírat s otevřenými ústy. „M-možná bych mohl zajít za
Ed-ed ehm Ed-Edwardem,“ řekl s úlevou Ralph. Bylo znát, že výslovnost tohoto
jména mu dělá značné potíže.
„Dobře, tak za ním zajdi, jo?“ Ralph nechal Rachel dobrých pět minut o samotě. Měla
už chuť zazvonit, ale nakonec to nebylo třeba. Jasně slyšela blížící se kroky. Mladý
černovlasý muž v černém obleku a s motýlkem otevřel branku.
„Dobrý večer, slečno. Já jsem Edward, komorník pana Adriana Gordona. Můžu vám
nějak pomoci?“
„Ano, to byste mohl. Promiňte, zapomněla jsem se představit, jsem Rachel Blakeová
a za moje současné vzezření, jež rozhodně není obvyklé, se hluboce omlouvám.
Víte, málem jsem se stala obětí znásilnění a jakožto cizinka, která zde nikoho nezná,
bych vašeho pána chtěla požádat o pomoc.“
„Znásilnění?! Měla byste spíše vyhledat pomoc na policejní stanici.“
„Ano, to já vím, avšak jsem zde teprve prvním dnem a nechtěla bych tady způsobit
někomu problémy. Zpátky do hotelu se však již vrátit nemohu. Mám vážné obavy.“
„Rozumím-li tomu dobře, stala jste se obětí útoku přímo od hoteliéra Charlese
Murraye?“
„Ano, je tomu tak. Možná šlo jen o velké nedorozumění, takže bych nerada situaci
řešila prostřednictvím policejních složek, ale na druhou stranu, nemohu se, jak jistě
chápete, vrátit do hotelu a dělat jako by se nic nestalo.“
„Chápu, slečno. Pojďte prosím, představím vás panu Adrianovi.“
Edward zavedl Rachel do hlavní haly zámku. Ta byla sama o sobě tak velká, že by
se do ní Rachelinin byteček klidně vešel. Komorník zde ženu nechal a prošel
chodbou krytou rudým závěsemaž do jídelny. U dlouhého dubového stolu seděli dva
muži. Jeden z nich byl pohledný pětadvacátník s hnědými nepravenými vlasy. Jediné,
co ho opravdu hyzdilo byly umělá protéza nahrazující pravou nohu. Druhý muž byl
starší a vypadal asi na třicet let. Měl dlouhé černé vlasy, které mu dodávaly zvláštní
charisma.
„Pane Adriane, pane Samueli,“ oslovil muže komorník. „Je tu slečna Rachel
Blakeová a žádá vás o pomoc. Tvrdí, že se jí Charles Murray pokusil znásilnit a ona
prý déle nemůže setrvávat v hotelu. Nechce ale situaci hrotit a zatahovat do toho
policii. Nemá však kam jít a na koho se obrátit.“
„Děkuji Edwarde,“ řekl Adrian, „právě jsme dojedli, klidně ať jde sem.“
Samuel odsunul židli ve snaze vstát. „Půjdu do svého pokoje,“ řekl.
„Ale no tak, tati, proč se pořád skrývat? Vždyť mi už připomínáš matku.“
„Catherin ale nebyla pro všechny vrah.“
„Dobře, ale skrývala se také tak. Její tvář hyzdily popáleniny a ona se styděla za to,
co se z ní stalo.“
„Čas na výčitky?“ otázal se Samuel. „Ano, to já Catherin málem upálil, ale přece mi to
teď nemusíš připomínat!“
„Promiň, táto. Jen nechci abys žil tak jako ona. Ta žena, Rachel, je tu nová, viďte
Edwarde.“ „Ano, prý první den.“
„No tak vidíš, táto. Nic to nebude, zapůsobíš na ni dobře a ona pak žádným
povídačkám neuvěří. Edwarde, pošlete ji hned sem.“
„Adriane!“
„Klídek, táto. Tohle vyjde, nemusíš se o sebe bát.“
„Já se bojím o tebe!“
Rachel vstoupila do jídelny, a přestože tu bylo spousta věcí, které by si chtěla ráda
prohlédnout, své zraky nechala spočinout na tváři nyní stojících mužů.
„Adrian Gordon, velice mě těší,“ řekl pán zámku, políbil ženě ruku a nabídl místo
k sezení.
„Simon Woods, Adrianův přítel,“ představil se Samuel. Adrian po něm vrhl nechápavý
pohled. „Paní Rachel,“ řekl Adrian.
„Slečno, když dovolíte.“
„Jistě, promiňte. Slyšel jsem k čemu mezi vámi a Murrayem došlo a pokud to bude
v mých silách, pomůžu vám.“
„Jste laskav, pane Gordone.“
„Stačí Adriane.“
„Jak si přejete. Jde o to, že jsem sem přijela teprve dnes ráno. Jsem původně
novinářka, ale po jistých neshodách, které bych nerada dále rozváděla, jsem se
rozhodla začít nový život na venkově. Původně jsem si zde chtěla udělat jen krátký
výlet, ale zdejší prostředí mě doslova učarovalo a uvažuji o trvalejším bydlení.
Bohužel jsem se však dopustila vážné chyby, když jsem vpustila do svého pokoje
v hotelu podnapilého hoteliéra Murraye. Mezi námi k ničemu nedošlo, ale věřte mi,
že nechybělo mnoho. Zpočátku běžný zdvořilý hovor vyústil v nečekanou touhu ze
strany pana Murraye a já jsem jen s notnou dávkou štěstí vyklouzla zavčasu ven.
Nechci nikomu způsobovat potíže, a dokonce ani panu Murrayovi a proto se chci
obejít bez policie. Nemám ale kam jít. Přeci jen panství skoro neznám a tak…“
„Chápu, slečno Rachel. Navrhuji vám, abyste zůstala tady na zámku. Buďte tedy
naším hostem. Klidně i více dnů, podle potřeby. Edwarde, připravte prosím slečně
Rachel večeři.“
„Jistě, pane,“ řekl komorník a odešel do kuchyně, kam vedl průchod přímo z jídelny.
„Máte ráda jehněčí?“ otázal se Rachel Adrian.
„Ano, moc. Bude mi ctí tu s vámi zůstat. Doufám, že vám tím nepřivodím zbytečné
nepříjemnosti.“
„Jistě, že ne. Naopak to bude čest pro nás hostit takovou dámu, že?“ Adrian se
s tázavým pohledem otočil na Samuela.
„Ano, samozřejmě, že to pro nás bude čest. Ale… já se nyní vzdálím, pokud
dovolíte.“ Samuel odešel z jídelny a Adrian s Rachel osaměli.
„Jsou všichni šlechtici tak velkorysí jako vy, pane Gordone?“
„A jsou tak krásné všechny novinářky?“
Adrian po večeři zavedl Rachel do svého pokoje v přízemí. Pro pohyb už neužíval
kolečkové křeslo, tak jako kdysi, ale stále míval po ruce pěknou zdobenou hůl, která
mu pomáhala při chůzi.
„Vzhledem k mému zranění nechodím moc často po schodech a tak mám pokoj
zde,“ řekl a ukázal na zdobené dveře, za kterými kdysi býval čajový salonek. „Dnes
však udělám výjimku a uvolním ho pro vás.“
„To není vůbec nutné!“ bránila se Rachel. „Vždyť kde budete spát vy?“
„Něco si už najdu, nemějte strach. Pokojů zde máme hodně, jen nejsou zrovna dobře
vybaveny. Rozhodně po vás nechci, abyste spala na rozvrzané posteli v nějaké
prázdné a oprýskané místnosti plné pavučin.“
„Já bych s tím rozhodně problém neměla, Adriane. Když vás vidím v takovém
stavu… je mi vás líto a nechci, abyste kvůli mně spal kdoví kde. Tohle je přeci váš
pokoj. Když mi do něj váš komorník dopraví klidně pohovku, vyspím se i tak dobře.“
„Myslíte, že bych takovou krásnou ženu nechal spát na obyčejné pohovce? Pokud
trváte na tom, abych vám byl nablízku, můžeme to udělat opačně.“
„Obdivuji vás čím dál tím víc, Adriane. O vás šlechticích se říkají mnohé věci.
Obvykle mají lidé za to, že vysoce postavení lidé jsou arogantní, pyšní a že opovrhují
druhými, ale vidím, že tak to vůbec není.“
„Ne všichni jsou stejní jako já. Sám mám na šlechtice obdobný názor a možná právě
proto se snažím být jiný. A kdo říká, že se to časem nezmění, jsem šlechticem sotva
pár měsíců, cha cha. Možná ze mě jednou bude uzavřený, nevrlý bručoun,“ řekl se
smíchem Adrian.
„Nemyslím. Jste mladý a energický. Člověk jako vy nepodlehne získanému titulu a
nezmění se. Za svůj život jsem potkala mnoho nejrůznějších lidí, někteří byli i velice
mocní, ale žádný nebyl jako vy.“
„Krásná slova. Myslím, že na vaši návštěvu zde jen tak nezapomenu. Nechcete
provézt zámkem?“
„Moc ráda bych ho viděla, ale jsem už docela unavená. Chtěla bych se jít natáhnout,
ale mohli bychom si chvíli povídat. Váš rod je velice zajímavé téma.“
„Věřte mi, že zase tak zajímavé není, ale uvidíme… Pošlu Edwarda, ať pokoj ještě
upraví a zatím si půjdu něco zařídit. Přijdu potom.“
Zatímco Edward s Markem narychlo připravovali pokoj, Adrian pomalu vystoupal po
schodech. Zahnul do pravého křídla. Po levé straně zde byla chodbička s koupelnou
a Edwardovým pokojem. Vedla odsud i další chodba k bývalému pokoji Victorie a
Roberta a především k pokoji Samuela, kam mířil. Neobtěžoval se klepáním a
rovnou vešel. Byl to jednoduchý pokoj s postelí, krbem, stolkem, umyvadlem a pár
maličkostmi. Vlastně stejný, jaký měl Samuel kdysi. Ten stál hned proti němu a se
zamyšlením se díval z okna. Deštivý, pochmurně temný večer vystihoval jeho
momentální náladu.
„Být tebou, to okno zavřu. Co kdyby tě někdo poznal, Simone?“
„Připadá ti to legrační?“ řekl Samuel aniž by se otočil.
„A tobě? Vždyť budu vypadat jako idiot! Co jí mám jako říct? Že můj otec neví, jak se
doopravdy jmenuje?“
„Proč bys jí měl něco říkat. Zítra bude snad pryč nebo ne?“
„Když to klapne, možná se zdrží déle.“
Samuel se s překvapením konečně otočil a řekl: „Zbláznil ses?“
„Vůbec ne. Začíná mě mít ráda a já jí taky. Padli jsme si do oka a možná z toho něco
bude… A kromě toho je její přítomnost výhodná pro nás pro oba. Vysvětlit vše
Edwardovi a Markovi dalo práci, ale vyšlo to a zvládnu to i v jejím případě. Čím více
lidí bude stát na tvé nebo spíše na naší straně, tím lépe.“
„Přišla sem sotva před hodinou a už mi tvrdíš, že s ní budeš mít vztah?!“
„Netvrdím nic, ale možné to je. Sám víš, jaké jsou teď moje vyhlídky. Nechci
sledovat, jak mi život utíká, aniž by po mě něco zbývalo. Takže chytím příležitost
jakmile se nějaká objeví a nebudu váhat.“
„Copak za tím nic nevidíš?“
„Co mám vidět? Je ponížená a smutná. Nemá se o koho opřít a nikoho tu nezná.
Není vázána minulostí a líbí se jí tu. To je ideální příležitost.“
„Právě že až moc ideální.“
„To jako myslíš, že mi lže?“
„Ano, to si myslím, Adriane. Znám Murraye déle než ty a nevěřím, že by něco
takového udělal.“
„Prý se opil a pak je možné všelicos. Myslím, že jsi vůči ní zbytečně podezřívavý
anebo… žárlíš.“
„Zamysli se trochu nad tím, co říkáš a uvědom si jednu věc – kolik novinářek vypadá
tak jako ona?“
„No a co? Prostě je hezká, to některé ženské bývají.“
„Nemůžu se zbavit dojmu, že je falešná. Dokonce i její vzhled tak působí. Všiml sis,
jaké má prsa?“
„Těch třináct let v hrobě udělalo hodně.“
„Přestaň plácat takové blbosti. Někdy se chováš jako malé dítě.“
„Ne, to není blbost. Dneska už plastická chirurgie umožňuje všelicos upravit a změnit
a běžně se to využívá nejen kvůli zdraví. V Americe to je na denním pořádku.“
„A tobě přijde normální ze sebe dělat něco, co nejsi?“
„Že to říkáš zrovna ty. Schováváš se tu jakoby jsi za ty vraždy vážně mohl.“
„To s tím ale vůbec nesouvisí!“
„Já v tom určitou podobnost vidím, ale teď už se musím vrátit k Rachel.“
„Počkej ještě. Řekneš jí, kdo jsem?“
„Pěkně jsi mi to zavařil s tím Simonem. Když řeknu pravdu, bude jasné, že něco
skrýváš a nikdo to nesmí vědět. Zkrátka jsi tím přiznal svoji vinu. Spíše jí to zkusím
nějak hodně šetrně vysvětlit.“ Adrian odešel a vydal se do svého pokoje a nechal
Samuela být. Ten usedl na postel a přemýšlel, jaký má vlastně ten jeho život význam.
Adrian má pravdu – skrývá se jakoby přiznával vinu, ale tím to není. Ve skutečnosti
se bojí reakce ostatních. Lidé si těžko nechají něco vysvětlit, když věří v pravý opak
a obzvláště když v tom nejsou sami. Jak by to asi dopadlo, kdyby se třeba zítra
sebral a vyrazil do Willow Creek? Co by vesničané udělali, kdyby ho zahlédli živého
a zdravého? Skutečně potřebuje podporu někoho jiného ale koho?
Adrian tiše vešel do svého pokoje. Rachel tu už byla a vypadalo to, že spí. Lehl si na
pohovku a snažil se usnout. Stále však nemohl přestat myslet na krásku ležící sotva
pár metrů od něj.
„Adriane?“ ozvalo se tiše z postele, „váš kamarád Simon se tak nejmenuje
doopravdy, že ne?“
„Proč si to myslíte?“
„Ten druhý muž. Ten, co se jmenuje jako ten zdejší hrobník ten...“
„Mark?“
“Ano ten. Když upravoval pokoj a nesl vám sem pohovku, pojmenoval vašeho přítele
Samuel.“
„Ech, Rachel já…“ Adrian marně nacházel vhodná slova. Vůbec nebyl připravený říct
Rachel pravdu, ale nebylo zbytí. „Slečno Rachel, budu vám muset něco vysvětlit.
Myslím, že nemá smysl to před vámi tajit, ale slibte mi, že to zůstane mezi námi.
Nikdo se to nesmí dozvědět.“
„Ničeho se nebojte, já bych vám nikdy nijak neublížila a vaším známým také ne.“
„Samuel je… můj otec.“
Rachel tohle přinutila se zvednout z postele. Rozsvítila lampičku na stole a zírala na
Adriana. „Ale… to-to není TEN Samuel, že ne? Je to váš nevlastní otec. Musí přece
být, vždyť vypadáte skoro stejně staře.“
„Ne, Rachel. Samuel je můj biologický otec. Je mu asi jen o deset let více než mě,
ale to vám hned vysvětlím.“
„To… to přece není možné. V deseti letech to… nejde.“
„Na tomhle světě existují síly, které jsou většině lidem utajeny. Můj otec se s jednou
z nich setkal a strávil třináct let v nezměněné podobě jako… duch.“
„Cože?! Děláte si ze mě legraci?!“
„Ne, Rachel, věřte mi. Nad naším rodem se odnepaměti vznáší jako vyrovný
vztyčený prst starodávná kletba Gordonů. V dávném sporu prvních z rodu byla tato
kletba vyřčena a od té doby vnáší hrůzu do srdcí lidí. Za ta staletí mnozí na kletbu
zapomněli nebo ji dokonce považovali za pouhý výmysl, ale tak tomu nebylo. Před
více než dvaceti lety o sobě dala kletby vědět a vybrala si mého otce Samuela. Ten
nad svým tělem ztratil kontrolu a založil požár zámku během kterého málem uhořela
jeho milovaná žena Catherin. Otec ji považoval za mrtvou a odcestoval na dlouhých
dvanáct let do Irska. Vrátil se až roku 1981 a tehdy na něj opět kletba zaútočila.
Tentokrát jí však neunikl. V dávných kronikách bylo psáno, že jedině potomek
prvního z Gordonů – Marcuse, pohltí pět duší pěti smrtelných lidí a tím naplní slova
kletby, kterážto přivede na svět toho, jež ji vyřknul – Marcusova bratra Mordreda.
Otec se tak stal v roce 1981 obětí kletby, která ho ovládla a on nevědomky, aniž by to
mohl jakkoliv ovlivnit zabil pět lidí. Když pochopil, co se stalo, nemohl dál žít a
spáchal sebevraždu, ale ve své podstatě byl nevinný – nemohl za to. Jenže to pro
otce nebyl definitivní konec. Obtěžkán dušemi těch jež zabil, zůstal na tomto světě a
až po třinácti letech se vrátil s mojí pomocí zpátky. Dnes už Mordred a jeho kletba
nepředstavují nebezpečí – i přes velké obtíže jsem tu hrůzu konečně zastavil. Otec
tedy už ani nemůže být nikým a ničím ovládán. Je to normální člověk z masa a kostí,
který si s sebou nese děsivé vzpomínky a proto skrývá svoji identitu před cizími. Lidé
se nesmějí dozvědět, co se stalo, protože by mu mohli ublížit, rozumíte mi? Oni
pravdu nepochopí, ale vy ano.“ Rachel měla na jednu stranu chuť se zvednout a
utéct od této šílené rodiny pryč, ale na stranu druhou se jí do rukou dostávala
ohromná páka.
„Abych byla upřímná, moc to nechápu, ale věřím vám. Sama vím, že ještě mnoho
věcí nebylo objeveno a vyzkoumáno a tak je možné, že existuje to, co jste popsal.
Jen mě to trochu děsí.“
„Já to chápu, ale prostě je to tak. Zítra vám ukážu víc, abyste mi mohla věřit. Mohu
vám to všechno, co jsem teď řekl dokázat, jen se teď prosím uklidněte a snažte se to
nějak vstřebat.“ Rachel ve skutečnosti zase tak vyděšená nebyla. Pokud člověk
zabije pět lidí, aniž by za to jakkoliv mohl, je snad vrahem a zaslouží si trest? Věřila,
že některé věci zkrátka ovlivnit nelze. Tento názor ale zcela jistě nemají všichni. Její
plán dostat se do Adrianovy přízně vyšel bez sebemenšího klopýtnutí a ještě získala
něco navíc – kohokoli ze zámku, především pak Samuela a jeho syna, mohla v
případě potřeby velmi vážně ohrozit a z nastalé situace těžit.
V – Propast věčnosti
„Tak už konečně něco řekni. Neslyšel jsem od tebe ještě ani slovo od té… ehm…
události, ale pochop, že to bylo nutné. Jo, s lidma, jako seš ty, to zkrátka není
snadný, Kasumi. Takže? Nic? Do prdele, to teda bude výlet!“ Naštvaný Ivan sešlápl
plyn a na ručce tachometru naskočila téměř stovka. Silnice byla rovná až na pár
zákrutů, které zvládl bez problému projet. „Co myslíš, nejedu moc rychle? Hej, hej,
jsme doma Kasumi, nebo se v myšlenkách hrabeš v mých vnitřnostech? Trochu
přidáme, jo?“ Zrychlil ještě více, ale na Kasumi to stejně žádný dojem neudělalo.
V dálce se ve vedlejším pruhu objevil traktor s valníkem. Ivan stočil vůz mírně do
protisměru a ještě přidal. Vzdálenost mezi oběma vozidly se povážlivě tenčila a
traktorista se snažil uhnout do krajnice. Ivan ještě mírně popojel do vedlejšího pruhu,
aby se srážce nemohl vyděšený traktorista svým přičiněním vyhnout.
„Brzdi! Co to kurva děláš?!“ zařvala Kasumi z plných plic.
„Ono to mluví,“ poznamenal ironicky Ivan a přitom svoje auto v rychlosti stočil do
svého pruhu, aby se vyhnul střetu.
„Zastav, zastav! Končím s tebou! Sereš mě tak, jako snad nikdy nikdo!“ Ivan
s širokým úsměvem přeci jen zastavil. Kasumi okamžitě vystoupila, jakoby si nebyla
jistá, jestli se hned zase nerozjede.
„Počkej, Kasumi. Copak si ty krámy, co nám zaplňují kufr, nevezmeš s sebou?“
Mlčela a rychlým krokem se vydala pěšky dál ke svému cíli. Ivan mírně popojížděl,
aby se držel vedle ní a stáhnul okénko. „Na Housku to je ještě dobrých osm
kilometrů, má krásná vražedkyně. To se docela projdeš.“ Nereagovala, ale už v sobě
opět začínala pociťovat zlost a vztek, čemuž se běžně bez problému vyhýbala, ale
v přítomnosti Ivana jí to moc nešlo. Už na letišti ho ignorovala a myslela si, že s ní
nepoletí, ale on na to, že si chce udělat výlet do Čech a na Housku, stejně jako ona,
a že je to jen souhra náhod. Nakonec se rozhodla držet s ním a to hned, jakmile
doletěli do Prahy. Už na Ruzyňském letišti měla problém se domluvit. Ivan se
nakonec postaral o všechno sám. Půjčil si auto, směnil peníze, koupil mapu, aby
zjistil, kam vlastně jet a vyrazili. Hrozně jí štvalo, že je na něm tak závislá, ale
všechno má své meze… „No tak, Kasumi. Naskoč a jedem.“
„Jdi do hajzlu.“
„Ne, do hajzlu se mi nechce, ale teď se mi nechce ani na tu Housku, vždyť co tam
bez tebe budu dělat? Chci si s tebou povídat.“
„Ohrozil jsi mě na životě a to málokdo přežije ve zdraví. Být na tvém místě někdo
jiný, už by se válel v kaluži krve a sám by se nepostavil.
„Jenže já nejsem někdo jiný, já jsem Ivan a věř mi, že na místě toho jiného bys byla
ty a to je na tom všem to nejlepší, ha ha. Možná jsi dobrá Kasumi, ale na mě
nestačíš, tak se s tím smiř.“ Japonka přidala do kroku, což stejně k ničemu nevedlo a
po její levici se stále držel Ivanův vypůjčený vůz. „Musím přiznat, že jsem ještě
s nikým nevedl hovor tak bizardním způsobem, ale vypadá to dost směšně, tak už si
naskoč.“ Kasumi se ze zoufalství rozeběhla, co jí síly stačily v marné snaze uniknout,
ale bylo to pochopitelně k ničemu. „Přidej, přidej,“ povzbuzoval jí se smíchem Ivan.
Nakonec se ale rozjel a nechal ji daleko za sebou.
Brzy se zatáhlo a na obloze se objevily dešťové mraky. Začalo pršet. Silnice, po které
Kasumi nyní už jen rychlým krokem šla, se vnořila do hustého lesa. Lesy vlastně
obklopovaly celý hrad a stejně tak malou vesnici, co byla poblíž. Tak to alespoň
vyčetla z mapy a vzhledem k tomu, že věděla, kde se nachází a kterým směrem je
její cíl, rozhodla se to vzít zkratkou přes les. Jejímu rozhodnutí pomohl jednak silný
déšť a také pocit, že musí mít přehled o tom, co Ivan dělá. V lesích bylo pusto. Terén
byl rovný a půdu pokrývaly tu a tam trsy tmavě zelené trávy. Občas byla nucená
prodírat se kapradinami nebo se vyhýbat mohutným balvanům, či vyvráceným
stromům. Stále ale držela směr. Sice ji párkrát přepadly myšlenky, že se možná
ztratila, ale vždy sama sebe přesvědčila, že jde správným směrem. Koneckonců to
nebylo nijak daleko a taky neprocházela nepřehlednými porosty poprvé. V Thajsku
sice žádné takovéto lesy nebyly, ale často se tehdy pohybovala v džunglích, kde
získala slušný orientační smysl. Náhle se zničehonic zvedl mlžný opar, který obklopil
okolí. Stromy, jinak pokryté alespoň několika málo listy, vypadaly teď uschle, jakoby
byly na konci svých sil. Bylo to zvláštní a na klidu nepřidával ani fakt, že les utichl.
Neslyšela jediného ptáka, jediný šelest větví, zkrátka nic. Dokonce se zdálo, že i déšť
zmírňuje. Našlapovala tiše a její ostražitost se značně zvýšila. Ve vzduchu byl cítit
zvláštní pach, který ani zdaleka nepřipomínal vůni čerstvého vzduchu v listnatém
lese po dešti. Podívala se k nebi, ale jediné co viděla, byla zatažená obloha a holé
větve stromů. S neklidem si začala všímat houstnoucí mlhy. Neměla v plánu se vrátit
nebo tohle podivné místo obejít a tak pokračovala vpřed. Úroveň terénu se mírně
zvyšovala a ona po chvíli vystoupala na nevelký kopeček. Na jeho druhé straně byl
podstatně příkřejší svah a dole spatřila sochu připomínající člověka. Těžko říct – byla
ještě daleko. Kasumi se k ní opatrně přiblížila, aby si ji mohla dobře prohlédnout. Byl
to zřejmě nějaký svatý, ale žádný nápis zde nebyl. Socha stála na vysokém
podstavci, který Kasumi sahal až po ramena. Muž byl zahalena pláštěm a v levé ruce
svíral kříž. Výraz ve tváři by se dal nejlépe popsat jako naprostá beznaděj. Kasumi
se dívala té soše do očí a překvapilo ji, že je nemá obrácené vzhůru k nebi, jak by
bylo běžné. Zdálo se, že shlíží dolů, přímo na místo, kde Kasumi stála. Ten pohled
v Japonce vyvolal neklid a tak poodstoupila stranou, aby nebyla terčem nehybných
očí. Přistoupila blíž, snažíc se najít nějaký náznak toho, co má socha znamenat.
'Proč by vlastně měla stát tady v lesích, opuštěná a zapomenutá?' napadlo ji. 'Možná
tudy kdysi vedla nějaká obchodní stezka, ale nic tomu nenasvědčuje.' Kasumi
pomalým pohybem natáhla ruku ke kříži. Byl pokrytý mechem a měl na sobě mnoho
prasklin, stejně jako zbytek sochy. Než na kříž dosáhla, prasklina kolem prstů se
zvětšila a rozšířila se jako pavučina. Kříž spadl nejprve na podstavec, poté až na
zem do zmáčené půdy. Žena se shýbla, aby kříž vzala do rukou. Byl teď celý
zablácený. Jemně ho držela v dlani a on se přesto pomalu rozpadal dál a dál.
Malinké úlomky jí proklouzávaly mezi prsty až se celý kříž rozdrolil. V ruce jí zůstaly
jen kusy bahna. Pohlédla zpět k soše a polekaně couvla. Po tváři té sochy se valil
slabý proud vody. Vypadalo to, že vyvěrá z jejích očí, které opět shlížely na ni.
'To bude tím deštěm,' říkala si, ale stejně tomu jen ztěží věřila. Opatrně se vzdálila,
otočila a vydala se dál k vesnici. Hustá mlha se brzy rozplynula a okolí se opět
probudilo k životu. Přesto se ale zdálo, že něco zvláštního, něco nepřirozeného visí
ve vzduchu. Podivné napětí bylo cítit všude kolem. Samota Kasumi nikdy nevadila,
ale teď to bylo jiné.
Nakonec se před ženou lesy rozestoupily a ona se ocitla u vísky Houska. Silnice se
táhla celou její délkou a domy byly řídce rozesety poblíž ní. Architektura ji nijak zvlášť
neoslovila, taky nešlo o žádné umění. Oprýskané omítky, někdy polorozpadlé stěny,
vymlácené okenice a zaneřáděné dvory vytvářely dojem, že to tu je jako po vymření.
Procházela vesnicí, aniž by si všimla jediného člověka. Zdálo se, že mnoho domů je
opuštěných. Došla až k podlouhlému domu s tmavě oranžovou omítkou. Na štítu
visel nějaký nápis, který nepřečetla, ale co jí zaujalo, bylo především Ivanovo
vypůjčené auto stojící před domem. Chvíli váhala, jestli má vstoupit, ale pak to
zavrhla. K hradu to byl už jen kousek cesty a nepotřebovala Ivana, aby si ho šla
prohlédnout. Déšť byl sice nepříjemný, ale zdaleka ne tolik, jako Ivan. Kasumi tedy
pokračovala po silnici, která začala pozvolna stoupat. Po pravé straně byla úzká
cesta, jež se nejprve zvedala a poté prudce klesala dolů po svahu. Za kopečkem
dobře viděla věžičku nějakého stavení. Přiblížila se k němu, aby zjistila, o co se
jedná. Byla to zřejmě kaplička položená až k patě kopce. Stěny byly z cihel,
pokrytých již značně opadanou omítkou. Obešla kapličku a stanula před jejím
vchodem. Dřevěné dveře z rozpadajících se plesnivých trámků byly pootevřené a tak
se rozhodla vstoupit. Panty byly již povysazené a nakloněné, dveře drhly o kamenitý
práh. Nedaly se pořádně otevřít a když zabrala, několik příček se rozpadlo a zůstaly
ležet na zemi. Konečně se ale mohla protáhnout dovnitř, jenže tu nic nebylo. Pouze
úzký výklenek se zbytky jakési malby a rozpraskaná soška Panny Marie. Chyběla jí
téměř polovina těla a druhá část držela pohromadě snad už jen silou vůle. Kasumi to
nechala být a vrátila se na silnici. Po chvíli stoupání zahlédla na vrcholku kopce mezi
stromy hrad Housku. Nebyl nijak zvlášť velký, ale zaujal ji jeho čtvercový tvar. Cesta
dál vedla podél zdi, jež obklopovala nádvoří před hradem. Brzy došla až k němu.
Po obou stranách cesty stály dva vysoké sloupy bez jakéhokoli zdobení. Nebyla tu
žádná brána, prostě nic, co by mělo nezvané hosty zastavit, ale Kasumi brzy
pochopila, proč tomu tak je. Obdélníkové nádvoří, na kterém stála a rozhlížela se,
bylo zřejmě sídlem kastelána. Před sebou měla Japonka velkou bránu vedoucí přímo
do hradu, který teď zblízka vypadal mnohem majestátněji než předtím. Po pravé
straně se podél dlouhé zdi táhlo nějaké, na první pohled obývané stavení. Dříve
mohlo sloužit hospodářským účelům, ale dnes už rozhodně ne. Dnes to byl domek
s čistou uklizenou terasou, u kterého stála prázdná psí bouda. V rohu domu byly
bytelné dveře. Přišla k nim, a protože si nevšimla žádného zvonku, zaklepala. Po
chvilce se vedle dveří otevřela okenice a z ní vykoukl černovlasý muž s plnovousem.
Něco zvolal, ale Kasumi jeho slovům nerozuměla.
„Promiňte. Mluvíte anglicky?“ zeptala se.
„Ach, ano, ano. Nepoznal jsem hned, že jste cizinka, ale situaci to nemění. Houska
má zavřeno. Začínáme v dubnu.“
„Já tu nejsem kvůli turistickým prohlídkám, tedy do určité míry ano, ale… jde mi o
jinou věc.“
„O jakou?“
„Slyšela jsem, že je pod zdejším hradem něco… zvláštního.“
„No… ano, ale proč vás to zajímá?“
„Záleží na tom? Vlastně… co byste řekl na takovou soukromou prohlídku po hradě?“
„Podívejte, nechápejte mě špatně, ale vy sem přijdete měsíc před začátkem sezony
a chcete po mě, abych vás jen tak provedl po hradě, aniž bych věděl, co tím
sledujete? Stavte se tu počátkem dubna, ano? Prohlídky máme vždy o víkendu od
deseti do pěti.“
„Já sem ale nemůžu přijet, kdy se mi zlíbí! Z Japonska je to sem docela kus cesty.
Zajímá mě tenhle hrad, především kvůli tajemným a neobvyklým věcem a kdo říká,
že vám za prohlídku dobře nezaplatím? Kolik se běžně platí?“
„No… šedesát za osobu.“
„Korun?“
„Jistě.“
„Dobře, dám vám čtyřikrát tolik, když mě provedete hradem s tím, že mě povíte
všechno, co budu chtít vědět.“
„Promiňte slečno, ale vy asi nechápete, jak to chodí, že ne? Na prohlídku obvykle jde
kolem třiceti lidí, takže za jednu takovou dostáváme od turistů nějakých osmnáct
stovek.“
„Fajn, a kolik z toho dostanete opravdu vy?“
„No…“
„Podívejte, já nemám zase tak moc času, takže si tedy stanovte cenu sám, ať už
můžeme začít.“
„Myslím, že tisíc na ruku bude stačit.“
„Polovinu teď, polovinu potom.“
„Slečno, co tím sledujete?“
„Řekla jsem, že chci dostatek informací, ale kde mám jistotu, že je dostanu?“
„Podívejte, slečno, vy nejste ta, kdo si tady určuje pravidla,“ řekl kastelán rozčíleně.
„Tak mě nenuťte to dělat,“ odsekla Kasumi.
Kastelán mlčky zabouchl okno a Kasumi se rozhlédla okolo. Bylo tu prázdno, tedy
ideální podmínky pro poněkud hrubší jednání, na které se pomalu připravovala.
Dostat se dovnitř musela a věděla, že výklad kastelána se bude hodit také, takže
když to nepůjde po dobrém… Dveře domu se otevřely a z nich vyšel kastelán
s deskami, ve kterých bylo spousta popsaných listů papírů.
„Myslela jsem, že jste odmítl.“
„Pět set teď a pět set potom. Doufám, že držíte slovo a že nečekáte příliš, protože
mnoho věcí o Housce ani já neznám.“
„Nemějte obavy.“ Kasumi zaplatila a kastelán ji dovedl k masivním železným vratům,
které odemkl jedním z klíčů, které měl u sebe.
„Mimochodem, já jsem Petr.“
„Kasumi, těší mě.“
Vstoupili na vnitřní nádvoří hradu, které se tvarem podobalo čtverci. V přízemí vedlo
dovnitř hradu několik dveří a nad sebou Kasumi spatřila podél vnitřní strany zdí ve
dvou úrovních ochozy s vysokým černým zábradlím. Ten vyšší ochoz byl sotva pár
metrů pod střechou, která sahala až po jeho okraj. Díky tomu byly ochozy a zdi
chráněné před deštěm. Nádvoří tvořily velké kamenité desky, poskládané jedna vedle
druhé a v jeho středu bylo nízké čtvercové hrazení, obklopující momentálně
prázdnou plochu.
Kastelán začal svůj výklad: „Hrad Houska byl založen někdy v rozmezí let 1270 až
1280 Přemyslem Otakarem II.“
„Co tu bylo předtím?“
„Podle záznamů z kronik dřevěné hradiště. Dal ho někdy kolem roku 878 postavit
vévoda Pšovanů, Slavibor.“
„Pšované?“
„Ano. To byl rod, jež sídlil na svém hrádku Pšově nedaleko Mělníka. Není to odsud
daleko, asi dvacet kilometrů.“
„Ano, já vím. Přes Mělník jsme projížděli.“
„Vy tu máte někoho s sebou?“
„Svým způsobem jo, ale to není podstatné. Pokračujte a snažte se nic nevynechat, i
když to může vypadat jako malichernost.“
„Dobrá, ale… většina cizinců se v České historii zrovna moc dobře neorientuje. Spíše
je zajímá zdejší výzdoba, malby, zkrátka umění a ne historie hradu.“
„Já upřednostňuji spíše tu historii. Prohlídka nějakých obrazů, nábytku a podobných
věcí mě neosloví.“
„Jak říkáte... V době výstavby Housky byl nedaleko odtud postaven hrad Bezděz. Až
vystoupáme nahoru, bude jistě vidět v dálce na kopci.“
„Ten Bezděz, má nějakou spojitost s Houskou?“
„Oba byly postaveny stejnou hutí, ale z hlediska vzniku to bude vše.“
„Vraťme se prosím ještě zpátky k těm Pšovanům. Zmiňoval jste nějakou kroniku…“
„Ano. Záznam o tom se objevuje v kronice Václava Hájka z Libočan. Počkejte, někde
to tu budu možná mít.“ Petr se chvíli prohraboval v papírech, na kterých byly mnohé
poznámky a otištěné stránky ze starých knih až nakonec našel to, co hledal. „Mám to
tady,“ řekl a podal Kasumi list s drobným úhledným písmem. Ta se na to zběžně
podívala a pak to Petrovi vrátila se slovy: „Mohl byste mi to přeložit?“
„Ach… ano jistě, promiňte. Tak tedy poslouchejte:
Léta Páně 878: Slavomil Pšovský, jinak Mělnický, kterémuž proto, že byl z rodu Hrabova, někteří Hrabě a jiní
Hrabovec říkali, maje syna krásného vzrůstu a mužné postavy, jemuž bylo jméno Housek dáno. Protož Slavomil
rozkázal na jedné vysoké skále hrad pevný postaviti a od jména syna svého kázal jej Housek nebo Houskov
jmenovati. A když byl dokonán, nalezena jest nedaleko od toho hradu díra, v kteréžto díře množství rozličných duchů
bývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy v rozličných úkazů proměňujíce se lidem
tu obývajícím ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi, takže ten hrad byl jim zanechán.
„To tam vážně je? To o těch duchách a úkazech?“
„Ano, jak jsem říkal už předtím – Houska skrývá mnohá tajemství.“
„Nestojím o žádné turistické strašáky, takže ty vypusťte, ale řekněte mi, opravdu se
tu něco objevovalo?“
„Nejprve bych pokračoval v ryze faktických věcech, souhlasíte? Pověsti a strašidelné
historky necháme zatím stranou, dobře?“
„Ano, jen mi řekněte jednu věc – ta díra, je stále někde v okolí hradu?“
„Je tady, to ano. Váže se k ní zajímavá historka, ale teď zpět k historii. Jak jste si jistě
všimla, Houska stojí na pískovcové skále, nevelkých rozměrů a tomu byla
uzpůsobena velikost hradu a jeho tvar.“
„Proto je téměř čtvercový.“
„Ano. Tam venku v místě, kde se skála zvedá, byla postavena vysoká věž. Jinak byl
hrad tvořen třemi křídly, jak jistě vidíte. V tom zadním křídle je kaple, kam se půjdeme
později podívat. Hrad se po čase dostal do držení pánů z Dubé a jeho majitelem byl
Hynek Berka z Dubé. V té době patřilo okolí Housky koruně, ale král Václav II. byl
vězněn právě na nedalekém Bezdězu a toho Hynek využil, aby zde postavil
opevněný hrad. Tehdy zde z Prahy do Žitavy vedla obchodní stezka a tedy ráj lapků
a zlodějů. Z ochrany kupců proudily Hynkovi značné peníze. Časem se zde
vystřídalo několik majitelů. Zhruba na přelomu 15. a 16. století bylo kolem hradu
vybudováno opevnění, později stržené ve století sednáctém. Roku 1658 byla také
zbourána zmiňovaná věž. Koncem 16. století byl hrad přestavěn na renesanční
zámek, jehož podobu dnes připomíná nejvíce.“
„To opevnění… proč bylo strženo?“
„Hrad měl být původně zbourán celý, ale nedošlo k tomu.“
„To mi neuniklo, ale jaký k tomu byl důvod?“
„Patrně se mělo za to, že hrad už neplní svoji funkci, ale to, proč došlo ke změně, se
dodnes přesně neví. Objevují se názory, že hrad nepotřeboval vnější opevnění,
protože případné nebezpečí nehrozilo zvenku ale… z vnitřku. Tím už ale zacházíme
k pověstem a nejprve si projdeme některé obytné místnosti.“
„To je, myslím, zbytečné. Říkal jste něco o výhledu po krajině…“
„Pojďte tedy za mnou nahoru.“ Petr provedl Kasumi přes nádvoří a vstoupil do
jedněch dveří v pravém křídle. Na konci chodby zde bylo točité schodiště, po kterém
oba vystoupali až nahoru. Ocitli se tak v nejvyšším patře. Přešli do vedlejšího
severního křídla, kde vešli do jedněch z dveří. Místnost zde byla prázdná až na
zbytky maleb na zdi. Výhled z okna byl ale působivý. Silně zalesněná krajina a
v dálce dva vysoké strmé kopce.
„Na tom kopci vpravo, tak tam stojí Bezděz. Za jasného počasí je krásně vidět.“
Kasumi se nahnula z okna, aby dobře viděla, co je kolem hradu.
„Kde přibližně je ta díra?“ zeptala se.
„Měla by být kousek pod námi. Tam vás ale už nezavedu, dohodli jsme se jen na
prohlídce hradu.“
„Vím. Trefím tam sama. Půjdeme se podívat do kaple?“
„Proč ne.“ Vchod do ní byl v přízemí v severním křídle hradu, tedy v tom samém, kde
byli teď. Sešli proto po schodech dolů a Petr odemknul dveře dovnitř.“
„Já se v tom zase tak moc nevyznám,“ řekla Kasumi, „ale neměla by kaple být někde
stranou? Tohle vypadá, že je v samotném středu hradu.“
„Skutečně tomu tak je. Vskutku jde o ne zrovna obvyklou polohu.“ Vstoupili dovnitř a
Kasumi hned zaujal její tvar. Obdélníkový půdorys se u oltáře, směřovaného
k východu, tvaroval do podoby pětiúhelníku. Západní strana byla ukončena tribunou.
Stěny byly zdobeny několika freskami. Všimla si na nich i podivných postav.
„Je normální, aby byli ti lidé znázorněni hlavou dolů?“
„To opravdu není a to není jediná zvláštnost. Fresky pocházejí ze třicátých let 14.
století. Všimněte si na stranách zpodobnění archanděla Gabriela a Michaela.
Michael, jak vidíte, bojuje s drakem, tedy symbolem zla.“ Kasumi si výjev prohlížela a
pozornost věnovala především drakovi. Nevypadal jako draci z pohádek, které
slýchala v mládí, ale na druhou stranu jí bylo jasné, že podoba Asijských draků se od
těch Evropských v mnohém liší. Byl poněkud obtloustlý, postavený na čtyřech
nohách a celý měl mírně nazelenalou barvu. V jeho předních prackách však byl
zvláštní kruhový předmět.
„Předpokládám, že vás zaujala ta koule. Skutečně jde o unikát. Nevím o žádném
jiném zpodobnění Michaela s drakem, ve kterém by byl zachycen tento předmět.
Říká se, že v okolí Housky kdysi nějaký takový drak žil.“
„Existuje nějaké vysvětlení, co je ten předmět zač?“
„Ne, ale vzhledem k tomu, jak to drak drží, by se mohlo zdát, že se to snaží chránit.“
„A co ty ostatní fresky?“
„Nad tribunou je vyobrazen svatý Kryštof, ale to zdaleka není tak zajímavé jako dvě
postavy támhle.“ Petr ukázal na malbu, kde z jedné stojící postavy jakoby vylézala
postava další.
„Zdá se, že jsou překryty. Někdo je přemaloval?“
„Právě že ne. Prokázalo se, že byly namalovány současně. Podivné je i to, že jen
jedna postava má svatozář.“
„Co to značí?“ ptala se Japonka.
„To opravdu nevím.“
„Může to být nějaká přeměna - transformace?“
„Vyloučit se nedá asi nic. Máte na mysli povznesení obyčejného člověka na
svatého?“
„Nebo naopak. Co je tu dál?“
„Tady za tribunou je další postava, lukostřelce.“
„Lukostřelce?“
„Nikdo nemá ani ponětí, co je tím myšleno, protože není znám ani jediný ekvivalent.
Vzhledem k tomu, že se odsud provádělo kázání, mohlo by snad jít o jakousi
modlitbu vystřelenou jako šíp do oblak. Zkrátka symbolický význam.“
„Možná, ale… to tady vzadu na té postavě, to je ocas?“
„Ano, podivné, já vím. Nic podobně zajímavého tu už není, takže bych přešel k těm
pověstem. Berte je ale skutečně jen jako pověsti.“
„Ano, ale jak se říká – ve všem je zrnko pravdy.“
„Tahle kaple je podle jedné z pověstí vlastně uzávěrem Pekel.“
„Přímo tady kde stojíme?“
„Přesně tak. Kdysi zde byla nějaká průrva a na jejím místě byla kaple postavena.“
„Kopal tu někdo?“
„Nešlo o nic rozsáhlého, ale když se nic neobjevilo, upustilo se od dalších výkopů.“
„Ve kterých místech?“
„Poslyšte, vy máte ale zvláštní otázky. Pokud vím, tak tady u oltáře.“
„Hmm, něco dalšího?“
„Venku před hradem byla kdysi studna a tvrdilo se, že vede do Pekla. Místní se
rozhodli Peklo prozkoumat a tak dolů spustili nějakého na smrt odsouzeného muže.
Když ho po chvilce vytáhli zpět, měl prý úplně bílé vlasy a nebyl schopen říct, co bylo
tam dole.“
„Co se s ním stalo?“
„Krátce poté zemřel a studna byla zasypána, jenže to nebyl zrovna jednoduchý
proces. Zdálo se totiž, že je bezedná. Trvalo téměř tři roky, než se někomu podařilo
tu studnu uzavřít.“
„Mělo z ní během té doby něco uniknout?“
„O ničem se nemluví. Co by vás ale mohlo zajímat je událost, co se přihodila
Máchovi.“
„Komu?“
„Karel Hynek Mácha, to je jeden z našich nejznámějších básníků, copak jste o něm
nikdy neslyšela?“
„Pochybuji.“
„Vážně ne? To se divím.“
„Macuo Bašó.“
„Cože?“
„To je zase náš nejslavnější básník. A vidíte, taky jste o něm neslyšel.“
„Chápu, kam míříte, ale zpátky k Máchovi. Zajímaly ho okolní hrady a zříceniny, a
když byl tady na Housce, stala se mu jedna zvláštní věc. Napsal o tom v dopisu
určeným pro jeho přítele, zdejšího hajného.“
„Máte přepis v těch listech?“
„Tady ne, ale určitě to najdu někde doma. Pojďte.“ Opustili kapli a Kasumi se zájmem
sledovala, jak ji Petr zamyká. Věděla, že ta kaple je místo, kde má největší šanci
něco objevit. Nemůže ale kopat jen tak do země, když nemá nářadí a navíc, když se
tu pohybuje kastelán. Venku pořád slabě pršelo a začalo se stmívat. Petr ji vyvedl
z hradu, zamkl bránu a zmizel ve svém domku. Během pár minut byl zpět
s popsaným listem. Víte, překládat něco takového není zrovna snadné, ale pokusím
se.
Milý Eduarde,… nazítří na silnici litoměřické před Bohušovicemi mne přepadla nevýslovná touha, že když se dám
vpravo, přes lesy a hory, za pár mílí doputuju k Housce a Bezdězu - kdo ví, kdy je zas zhlídnu!
Došel jsem na Housku s druhé hodiny půlnoční. Císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem. Jasno všude, lampy
nepotřebí, v duši horší temnota. Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási, vede do pekla. Jedni praví, že ji sám d'ábel
vykopal, jiní, že alchymisti prorazili. Jda po nádvoří, v hlubokých stínech zahlédl jsem temnější - otvor v podzemí. Do
té pekelné jámy spustil kdys zločince - Eduarde, mně té chvíle bylo zoufaleji, než dávnému odsouzenci - táhlo mě to v
neznámé hlubiny stezkou neznámou! Pro tu chvíli zažehl jsem borovou soušku, a Eduarde, já se toho odvážil - vlezl
jsem do té díry. Chvíli sestupuju - podobné chodby bývaly na Dobytčím trhu, co klučík jsem jimi prolézal - závanem z
hlubin louč zhasla.
Kolem děsivé nicoty, noha se třásla na výstupcích kamení, chrastění kostlivců, světlo modravé, co odraz v hladině, v
něm stíny jak strašidla..
Když jsem k sobě přišel - Eduarde - já byl v pekle - nebo v zimničních snách.
Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavučin. Povětří sytila síra, prach a čoud štípal v plicích,
že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a potlumené ryčení - lkala zem z roztaveného kamene. V
útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým.
Kostlivci netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami, ratolestí nevidět. Bytosti lidské s
lícemi změněnými, za časté nevidomí, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány
rmutným labyrintem.
Štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty nešťastníky. Eduarde, já
myslel, že zešílím - ouzkost a smutek mě pojaly ze strašlivé končiny. Pekelných nástrojů jsem se nebál, dalo se jim
utýct - zatracenců jsem želel, že se v hořkém chvatu míjejí, na sebe nepromluví, bez usmání, bez pozdravu.
Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až dívčina jakási v šedé elfí říze, zářivá
co Anjel, ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínajicí tvář - pousmála se na mne. Přistoupil jsem k ní, v zoufání
svém pravím: „Jsem v pekle…“ Zavrtěla hlavou - já se leknul, že mi nerozumí. Tu sňala z hlavy tenkou pásku, já se
opakoval.
Smála se, řkouc po česku zpěvným hlasem, leč rychle a podivným přizvučením: „To si myslí mnohý…“ Eduarde, ty
vidiny se měnily a přelévaly - na nich skutečné peklo horoucí.
Člověk nemůže vypsat, co vidiny ukazovaly. Všechny mé noční přístrahy se otevřely, všechny temnoty, plameny,
propasti, lidi, co larvy - kéž bych oči mohl otevřít mimo vidění své…! Rakev temnoty a červů, bolest, hrůznost
nejdivější, děsivější otevřeného hrobu… Hrůza… Eduarde, kéž bych směl zapomenout!
„Jestli toto není peklo, kde tedy jsem?" táži se vyjeven - člověk je slabé zvíře.
„V Praze,“ předci, odvětila sličná Dídó. Mně se zatmělo před očima.
Vzpomněl jsem na legendy, kdy člověk opustiv domov, vrací se po řadě roků: „Který letopočet?“ vyhrkl jsem, doufaje,
že žertem odpoví.
„Dva tisíce šest, “ pronesla. Zakroužila prstem po čele - zmizela mi.
Já jí nevěřil, Eduarde - budoucnost nemohla být hrozivější mých nočních můr! Bloudil jsem mezi domy - útesy, tak
vidím v povzdálí utěšené vily, zeleň, bílé zídky... Utíkal jsem k nim: zas nebylo vidět živáčka, jen psi štěkali za
vysokými ohradami. Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny - smetí
kolem...!
Já to místo poznal, Eduarde - poznal jsem ho! Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým
písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází...
Já to místo předce znával, kolem lesy hluboké a stinné. Sedával jsem tu, slýchal hlahol rohů, třeskot mečů, zvonění
pohárů v bujné pitce! Ty ruiny ponuré - toť byvší Hrádek krále Václava! Tma mě zachvátila - víc nevím. Zbloudil
jsem na Housce, promočený rosou. Zlý, divný sen hrozné tušení! Pište mi Eduarde - pište, co nejdřívěji!
Praha, 10. srpna 1836, Karel Hynek.
Kasumin výraz už během čtení zvážněl a když Petr dočetl, trvalo jí notnou chvíli, než
se k tomu vyjádřila a to jediným slovem: „Pitomost.“
„Proč myslíte?“
„Pokud by se to opravdu stalo a pokud by z toho ten Mácha byl vážně tak zdrcený,
tak by se jen těžko obtěžoval s takovým obšírným vysvětlováním plným zbytečných
poznámek a popisů.“
„Nezapomeňte, že to byl básník. Je logické, že využívá takové obraty.“
„Dejme tomu, ale i tak. Studna má prý být zasypaná, takže kudy by se tam asi tak
mohl dostat?“
„To vážně netuším ale kdoví, jak to vlastně bylo. Možná nalezl nějaký jiný vchod.“
„Hmm.“
„Můžete nad tím klidně dumat dál, ale mám pocit, že tímto prohlídka končí, takže…“
„Ano, děkuji mnohokrát. Moc jste mi pomohl. Tady jsou vaše peníze.“
„Díky. Užijte si zbytek dovolené, slečno,“ řekl Petr a celý spokojený odešel do domu.
Kasumi sice byla o tisícovku lehčí, ale dozvěděla se mnoho nového. Prošla si ještě
nádvoří a hledala cokoli, co by připomínalo průchod do podzemí. Bohužel marně.
Vydala se dolů do vesnice, ale hned za rohem spatřila o zeď opřeného Ivana. Seděl
v trávě a nepřítomným pohledem zíral před sebe. Na první pohled na sobě neměl
žádná zranění, ale nevypadal vůbec dobře. Pohrávala si s myšlenkou, že se půjde
podívat, co mu je a pomůže mu, ale copak si to zaslouží? Když procházela kolem
něj, spatřila, jak muž zamžikal očima a pokusil se vstát.
„Héé, Kaš-š-umi. Ahój.“
„Tobě nic vážného není? Škoda. Jenom ses někde ožral jako prase...“ Ivanovi chvíli
trvalo, než se mu podařilo se postavit a stejně se přitom musel opírat o zídku.
Popošel o pár pomalých nejistých kroků blíž ke Kasumi, která naopak ustoupila dál
od něj. „Nechoď ke mně, vždyť to z tebe táhne jak ze sudu whisky.“
„Có? Možná ze sudu vodky.“
„Záleží na tom? Já jsem zjistila spoustu nového a už vím, minimálně to, že jsme na
správném místě. Co jsi zjistil ty?“
„Nó, čepují tu dobrý pivo.“
„Zmiz mi radši z očí.“
„Né to né. Vždyť já jsem šel sem za tebou ti… pomoct a… ale už jsem sem nedošel.“
„Nejlíp mi pomůžeš, když přestaneš tak smrdět.“
„To asi nepude. Ale… teď se pudu asi vyspat. Unavil sem se.“
„Spíš venku. Zavřená v autě s tebou nebudu.“
„Nebudem spát venku, protože jsem… dostal bydlení.“
„To myslíš vážně?“
„Ruda z hospody mě nabíd, pokoj u sebe v domě a dokonce tam přichystá postel i
pro tebe, tak jakej sem?“ Ivan zvednul ruce v oslavném gestu a evidentně čekal
samou chválu.
„Jseš blbej, blbej jako snad nikdo. Žvaníš samý voloviny a kdoví, co jsi tomu chlapovi
nakecal. Chápeš, že si musíme všechno nechat pro sebe? Nikdo se nesmí dozvědět,
o co nám vlastně jde.“
„Ale… já si rád povídám.“
„Spíš zkus chvíli držet hubu a ukaž mi, kde bydlí ten trouba.“ Ivan se potácivým
krokem vydal dolů k vesnici. Cestou minuli jen tři domy a on se u každého zastavil a
zkoumavým pohledem si ho prohlížel. Nakonec skončili před hospodou u auta.
„Počkej chvilku tady. Musím se zeptat, kde… bydlíme.“
„Jo a při té příležitosti do sebe hodíš další sklenku nebo radši dvě a budeš na tom
ještě hůř. Jdu s tebou.“ Vešli dovnitř a hned se ocitli v prostorném sále s mnoha stoly
všude kolem. Bylo tu i nevelké pódium, patrně pro nějaké slavnosti. Za výčepem stál
hospodský s dlouhou zástěrou. Zcela jistě byla původně bílá, ale to naznačovaly jen
občasné světlejší fleky mezi četnými skvrnami od mastnoty, zbytků jídla a piva. Ivan
okamžitě zamířil ke stolu v koutě sálu, kde seděli dva muži. Jeden z nich byl
holohlavý čtyřicátník, ale ten již jen ležel na desce stolu a vyspával. Druhý ještě
vnímal okolí, i když s tím měl problémy. Byl hubený s černými dlouhými vlasy.
„Rudo!“ zajásal Ivan a roztáhnul ruce, aby svého kamaráda objal. Ruda vstal ze židle
a šel mu naproti, ale zakopl o židli a svalil se na podlahu. „Rudó? Kam jdeš?“ ptal se
Ivan a naklonil se nad něj. „Musíme jít domů. Už se mi chce… spát.“ Ruda se obrátil
a nechápavě sledoval Ivana.
„Cože?“ řekl.
„Přepni na češtinu, blbe,“ řekla Kasumi a šťouchla do Ivana, který chvíli nechápal, co
se po něm chce, ale pak začal už česky.
„Vstávej Rudo, já sem přece Ivan, Tvůj kámoš.“ Pomohl mu zpátky na nohy a Ruda
se mu chytil kolem ramene, aby zase neupadl. Sice byli oba úplně namol, ale nedalo
se Ivanovi upřít to, že ze všech tří vydržel nejvíc. „Tak jo, Rudo. Jdeme domů. Ukaž
kudy.“ Ruda natáhl ruku a chvíli s ní nejistě mával sem a tam a pak ukázal na dveře
za výčepem.
„Támhle,“ zvolal radostně.
„Dobře, tak jdeme,“ řekl Ivan a vyrazili tím směrem.
„Tam je nejspíš kuchyně, vy kreténi. Musíme ven.“
Ivan se náhle zastavil a chvíli si přebíral, co mu Kasumi řekla. „Jdeme asi blbě, Rudo.
Tam je kuchyně.“
„Nekecej,“ řekl Ruda, „to chci taky umět tohlencto. Jseš jasnovidec, vole!“
„Ještě než odsud vypadneme, byste měli zaplatit, ne?“ ozvala se Kasumi.
„Jo, ještě než odsud vypadneme, bysme měli zaplatit,“ řekl Ivan Rudovi.
„Ještě než odsud vypadneme, bysme měli zaplatit!“ zařval na celý sál Ruda.
„Jo, to bysme měli,“ řekl Ivan a táhl Rudu dál ke vchodovým dveřím jakoby nic.
Kasumi se otočila na hostinského, ale ten nevypadal, že mu počínání těch dvou vadí.
„To je v pohodě,“ řekl, „vyberu si to u Rudy, až vystřízliví. Radši na ně dejte pozor,
slečno.“ Kasumi sice nevěděla, co se jí snaží hostinský říct, ale ona nikomu nic
nedlužila, tak proč se o to starat? Všichni tři vyšli ven a Ruda s Ivanem nasávali do
plic čerstvý vzduch.
Byla už skoro tma a Kasumi se rozhodla, že bude lepší být Ivanovi nablízku. Ne
proto, aby mu pomáhala, ale aby věděla, co bude dělat.
„Tak jo, Rudo. Kde bydlíš?“ ptal se Ivan.
„Já ti nevím, kámo. Někde tady to bude.“
„Počkej, tak pudem tady ulicí a uvidíme. Když uvidíš svůj dům, tak houkni.“
Kasumi byla docela ráda, že šli dál relativně mlčky až na nějaké to brblání, ale
netrvalo dlouho a Ruda spustil: „Kámo?“
„Co?“
„Já se asi pudu utopit.“
„Fakt? Myslim, že se ti to nebude líbit.“
„Vážně ne? Tak mi poraď něco jinýho. Já už mám toho všeho dost.“
„Zkus se zastřelit. To bejvá rychlý.“
„Když já ti nemám flintu.“
„Já jo, počkej, někde tu bude. Nikam nechoď,“ Ivan Rudu pustil a vytáhl z pod kabátu
svoji pistoli Yarigin.
„Do prdele, to snad není pravda. Okamžitě to ukliď!“ řekla Kasumi.
„Buď zticha tý… potvoro jedna,“ řekl Ruda, který stejně vůbec nevěděl, co Kasumi
říká, ani kde vlastně je.
„Na, vem si ji,“ řekl Ivan.
„Ne počkej, já to nedokážu. Zastřel mě ty.“
„Možná se zastřelím s tebou. Taky už mě to všechno začíná srát.“
„Ale… kdo pak vodpráskne mýho zetě?“
„Ty máš zetě?“
„Jo, jmenuje se pijavice a saje mi krev a hlavně prachy. Musíš mi slíbit, že ho zabiješ,
kámo.“ „A nechceš ho radši zabít sám? Možná ti to zvedne náladu.“
„Jó, to by mohlo. Tak domluveno, jdeme na pijavici.“ Kasumi se od nich značně
vzdálila, už když Ivan vytáhl pistoli a teď když se zase rozešli přemýšlela, jestli je
bezpečné jít s nimi dál.
Ruda ušel jen pár kroků a náhle zvolal: „Hůů.“
„Co je, ty vole?“ divil se Ivan.
„Už jsme doma. Kurva, já sem tak rád. Doufám, že mě žena s nikým nepodvedla, co
sem byl pryč.“
„Někoho má?“
„Já ti nevim, ale viděl sem to ve filmech. Chlap přijde po cestách domů a najde tam
cizí dítě. Jo, takhle to holt bejvá. Žencký sou svině.“ Ruda s Ivanem se dopotáceli
před dveře prostorného domu. „Počkej, někde tady dole mám schovaný klíče.“ Ruda
se shýbnul a odsunul rohožku, pod kterou byl svazek klíčů. „Na, odemkni to za mě.“
„Kterej je to klíč?“
„Ten poslední, vždycky to bejvá ten poslední.“ Ivan začal postupně zkoušet klíče do
zámku.
„Co ti tak trvá, vole? Říkám ti, začni tim posledním.“
„A jakej z nich to je, do hajzlu?“ řekl Ivan a ukázal Rudovi všechny klíče. Ten se na ně
nejistě podíval a pak na jeden z nich ukázal. Ivan ho vyzkoušel a konečně otevřel
dveře. Kasumi zůstala stát na ulici. Bylo jí vlastně úplně jedno, jestli poteče krev, ale
v žádném případě nestála o to, aby tekla z ní.
„Pst, drž hubu!“ křičel Ruda. „Stará určitě spí.“ Přišli do předsíně, odkud vedly dveře
dál, nejspíše na chodbu a také zde bylo schodiště do patra. Ruda na něj ukázal a
řekl: „Tam někde jsou volný pokoje. Tam bydlíš, tak jdi.“
„Počkej, a co pijavice?“
„A jó, pijavice. Když ona asi nebude doma. Vždycky na noc chodí někam pryč.“
„Kam pryč?“
„Co já vim, někam do prdele.“
Za dveřmi se rozsvítilo světlo a do předsíně přišla starší žena s malým dítětem
v náruči. Smutným pohledem se podívala na oba muže.
„Proč mi to děláš Rudo? Copak mě musíš ničit i ty?“
Ruda se otočil na Ivana a řekl: „Tak vidíš kámo, co sem říkal – podvedla mě. S kým
máš to dítě, ty mrcho, jedna?! Já ho zabiju, slyšíš, zabiju ho!“ Žena se rozplakala,
otočila se a mlčky odešla. „Jo, to je jí podobný. Vždycky zdrhne jak malý děcko. No
nic, běž si odpočnout, já taky už pudu.“
Ruda udělal pár kroků ke dveřím, narazil do stěny a sesunul se k zemi. Během chvíle
usnul. Ivan se vydal nahoru do patra. Byla tu úzká chodbička a mnoho dveří po levé
straně zdi. Zapadl hned do prvních dveří. Byl to běžný pokoj s postelí, policemi,
knihovnou, televizí a dalšími věcmi. Okamžitě ulehl na postel.
Kasumi venku zatím vyčkávala, jestli se začnou ozývat rány, ale k ničemu nedošlo.
Ze stále otevřených dveří vykoukla žena, rozhlédla se kolem, a když ve tmě nalezla
obrys postavy, řekla vystrašeným hlasem:
„Kdo jste?“ Kasumi nerozuměla, ale přišla blíže na světlo.
„Česky nerozumím,“ řekla v angličtině, „mluvíte anglicky?“ Žena nereagovala a tak se
Kasumi zeptala znovu a to v ruštině. Žena kývla hlavou na znamení souhlasu a poté
už začala rusky. Sice dlouho hledala vhodná slova a nerozuměla příliš dobře, ale
byla schopná se domluvit.
„Co tu hledáte?“ zeptala se. „Máte něco společného s Rudou jako ten druhý muž?“
„Do určité míry ano.“
„Kde vlastně je?“
„Ten Ruda mu nabídl nějaký volný pokoj. Jde o to, že tu máme určitou práci a
zdržíme se zde pár dnů, ale nejbližší ubytovna je trochu z ruky. Já se ale klidně
vyspím venku, nemám s tím problém a nechci vás obtěžovat.“
„Co jste si dohodli s Rudou je vaše věc, já jsem s ním po dnešku definitivně skončila,
takže mě to nezajímá, ale chci, aby byl v domě klid, protože tu je malé dítě, takže
buďte prosím tiše.“
„Rozumím, nemusíte mít strach. Můj… ehm společník bude zřejmě už v pokoji,
můžete mě ukázat, kde je?“
„Prázdný pokoj je nahoře v patře poslední dveře v chodbičce. Pojďte už, ať mohu
zamknout.“ Kasumi vstoupila dovnitř. „Jinak já jsem Anna,“ řekla žena a podala si
s Kasumi ruku.
„Kasumi, těší mě. Pobyt tady vám zaplatím, nemějte strach.“
„Mě na tom nezáleží. Neberte mě špatně, ale problémů máme i tak dost, takže víc
než možnost přenocovat nečekejte. Maximálně vám ráno dám něco k snědku, ale
musíte se mi zaručit, že nebudete dělat problémy.“
„Nemohu mluvit za Ivana, mého společníka, ale co se mě týče, můžete být bez obav.
Ráno odejdu a vrátím se nejdříve večer, bude-li to vůbec třeba. Jen by mne zajímala
jedna věc - ráda bych věděla, proč tohle děláte? Proč dovolíte tady přenocovat úplně
cizím lidem a k tomu ještě cizincům?“
„Jak jsem už řekla, je to hlavně Rudova věc a kromě toho… mě už pramálo záleží na
tom, co se kolem děje. Na mém místě byste to viděla stejně. Víte, Jaromír, on je…
ale to je jedno. Dobrou noc,“ řekla Anna a odešla pryč.
Kasumi dle pokynů vstoupila do 'svého' pokoje. Byl téměř vyklizený a zůstalo tu jen
nějaké nepotřebné harampádí. Bylo tu rozbité jízdní kolo, krabice s oblečením, dvě
židle s ulomenými nohami a také několik dek a povlečení na postele. Postel tu však
nebyla a nebyl tu ani Ivan. Za normálních okolností by tomu nevěnovala pozornost,
ale pocítila výhodu v možnosti pobývat tady poblíž místních lidí. Mohla se díky tomu
snadno dozvědět o tom, co se v okolí povídá a v tom viděla vůbec největší plus. Byla
přesvědčená, že celá ves bude už zítra vědět o jejich příjezdu a jak se říká – přítele
si drž blízko, nepřítele ještě blíž. Kasumi považovala za potenciální nepřátele
všechny lidi v okolí. Vydala se z pokoje, aby našla Ivana. Nebylo to zase tak těžké,
protože hlasité chrápání se ozývalo jen z jednoho pokoje. Uvnitř byl na posteli
rozvalený Ivan. Pokoj už na první pohled vypadal obývaně, a kdyby sem jeho majitel
teď přišel, s největší pravděpodobností by Ivan skončil na ulici nebo rovnou na policii.
„Hej, Ivane, vstávej ty kreténe!“ zvolala Kasumi. Ivan něco zabrblal ze spaní, převalil
se na bok a chrápal dál. Kasumi s ním párkrát zalomcovala, avšak zbytečně.
Nakonec jí nezbylo, než ho jednoduše odtáhnout. Měla co dělat, vzhledem k jeho
váze, ale zvládla to a velice pomalu ho dopravila do pokoje.
Rozložila si na podlaze jednu z dek, ale než stačila ulehnout, Ivan se probral.
„A jé, Kasumi, tebe sem dlouho neviděl.“
„Sklapni a spi.“
„Ne, počkej. Asi se mi to dneska moc nepovedlo, co? Promiň, já jsem se nechtěl
takhle, ech… zřídit.“
„Mlč. Mám s tebou jen samé starosti.“
„No tak to zase ne. Zařídil jsem spoustu věcí a jen mi to teď trochu nevyšlo, no. To se
stane. Pověz mi, co chystáme zítra?“
„Zítra jdu do lesů hledat díru v zemi, ale ty se mnou nepůjdeš.“
„Proč ne?“
„Nestojím o tebe. Můžeš se ale postarat o něco jiného.“
„Poslouchám...“
„Možná je někde na Housce cesta do podzemí. Mohla by být v kapli pod zemí a
možná i někde na nádvoří, ale pochybuji. Ty Máchovy kecy mi nepřijdou zrovna
věrohodné.“
„Cože? Jó, Mácha. Toho si pamatuji, počkej, jak jen to bylo.“ Ivan se zamyslel a pak
vykřikl:
„Jo, už vím, to se ti bude líbit. Poslouchej.“
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
„Drž hubu, chci se vyspat a ne poslouchat nesmysly.“
„Ty vůbec nemáš romantickou duši.“
„Možná ne, ale zato mám rozum, který tobě evidentně schází. Už s tím nepokračuj,
jasné!“
„To se neboj, já to stejně dál neznám, ale zajímalo by mě, jak souvisí Mácha s naší
věcí.“
„Podle dopisu, co napsal, se dostal do podzemí pod nádvořím a prošel nějakou… asi
bránou nebo co a ocitl se v Praze roku 2006.“
„Tak to je teda borec. Víme, kde ta brána je?“
„Samozřejmě že ne. Bude to výmysl, o tom není pochyb.“
„Cy říkal něco o tom, že tu hledáme portál, tedy nějakou bránu.“
„Ano, ale ta nevede do budoucnosti.“
„Jó? Jak to víš?“
„To je moje věc. Zkrátka a dobře se starej jen o tu kapli, zatímco já budu hledat další
stopu v lesích, ale teď už spi.“
Kasumi se konečně uložila ke spánku a neuběhlo ani deset minut a Ivan se zase
ozval.
„Klidně si zítra choď po lese, ale já už vím, jak bránu najít. Počkáme si na Máchu a
dostaneme z něj, kam to vlastně vlezl. Když nebude chtít spolupracovat, tak to z něj
prostě vymlátíme.“
„Je rok 1994, ty blbče. Nebudu na něj dvanáct let čekat a navíc je to nesmysl. Kromě
toho za dvanáct let už… budu jiná.“
„Jak to myslíš?“
„V tu dobu mi potáhne na čtyřicítku a to už není věk na věci, které dělám doteď.“
„Jo, už ti rozumím. Budeš stará na to, aby sis mohla vyskakovat na kde koho.
Zatímco teď se ti může postavit jen málokdo, tak v tu dobu budeš ráda, když najdeš
někoho, s kým dokážeš zatočit, ha ha. Jo, to ti nezávidím, che che. Pád až na dno,
hmm. Alespoň vidíš, jak výhodné je umět zacházet se střelnými zbraněmi. Žádnou
dobrou fyzičku to nevyžaduje, takže zatímco já budu ještě v šedesáti schopen
zabíjet, ty budeš ráda, když udržíš v ruce meč.“ Kasumi mlčky vstala a odešla
z pokoje. Nechtěla, aby se tohle stalo. Začala pomýšlet na budoucnost, čemuž se
obvykle vyhýbala, ale tentokrát už bylo pozdě. Bude možná žít ještě hodně dlouho,
ale jak dlouho to bude opravdový život, tak jako doteď? Pak už přijde jen živoření,
kdy bude vzpomínat na to, co dokázala nebo byla schopná dokázat. Možná bude
lepší, když se toho nedočká.
Potemnělý sál ukrytý kdesi v podzemí, který osvětlovalo jen několik málo svící
rozestavěných uprostřed. U zdi byl obdélníkový oltář, na kterém stál kalich s vínem a
nad ním miska s posvěcenou hostií, kterou překrývala černá neprůhledná látka. Nad
oltářem stál kněz v černém plášti s kápí na hlavě. Stejně oblečení byli další dva muži
stojící vedle kněze a také čtyři další tvořící půlkruh na druhé straně oltáře. Kněz měl
na rozdíl od ostatních na zadní straně pláště vyobrazený velký rudý bafomet –
obrácený pentagram. Před ním ležela na oltáři nahá mladá žena. Nohy měla
roztažené a stejně tak ruce, ve kterých držela černé svíce. Přímo za knězem byl na
stěně připevněn velký dřevěný latinský kříž, avšak obrácený. Po jeho pravici stál
podstavec s knihou. Kněz a jeho dva pomocníci se sklonili k oltáři.
„In nomine Magni Dei Nostri Satanas, Introibo ad altare Domini Infemi,“ řekl zvučným
hlasem kněz, načež pokračovali druzí dva slovy:
„Adjutorium nostrum in nomine Domini Inferi.“ Kněz dále pokračoval sám:
„Před mocným a nepopsatelným Knížetem Temnot a v přítomnosti všech hrozivých
démonů Hlubin a této shromážděné společnosti, já potvrzuji a přiznávám své minulé
omyly. Prohlašuji, že Satan vládne zemi a potvrzuji svým slibem uznávat a ctít jej ve
všech věcech, bez výhrad.“ Kněz odkryl černou látku a pozvedl do výše misku
s hostií. „Přijď, ó mocný Pane Temnot a pohleď příznivě na tuto oběť, kterou
přinášíme tvým jménem.“ Položil hostii zpět na oltář a obrátil ruce nataženými
dlaněmi dolů. „Ó mocný a hrozný Pane Temnot, prosíme tebe, který přijímáš a
uznáváš tuto oběť, kterou ti obětujeme ve prospěch této shromážděné společnosti,
na kterou jsi vložil svůj znak, kterým můžeš přispět k naplnění a prodloužení našeho
života pod tvou ochranou a proto vydáváme příkaz tvému strašlivému pochopovi ke
splnění našeho přání a zničení našich nepřátel. Žádáme tě, služebníku Pána Temnot,
o spolehlivou pomoc při tomto zvláštním přání. O pomoc při zabití všech, kteří nám
stojí v cestě a tím pohrdají mocí tvou a tvého Pána. Znič ty, co jsou pokrevně spjaty
s matkou mého syna, neb všichni ti si zasluhují smrt. Pouze jeho a ji ušetři.“ Kněz
zvedl ruce do výše a pronesl: „Potvrď nám, tvým věrným dětem, ó Pekelný Pane,
jehož chválíme svou neřestí a věříme ve tvou nespoutanou sílu a moc, že patříme
mezi tvé vyvolené. Zříkáme se duchovního ráje slabých a chudých, vkládáme do
tebe naši naději, očekáváme splnění všech našich přání. Skláníme svá těla k zemi a
hrdě říkáme: Otče náš, jenž jsi v Pekle, pochváleno budiž tvoje jméno. Přijď
království tvé, staniž se vůle tvá, jak na zemi, tak i v Pekle! My tuto noc splatíme své
spravedlivé dluhy a neprohřešíme se na cestě utrpení. Uveď nás v pokušení a zbav
nás naší falešné pobožnosti, protože tvoje je království, moc i sláva až na věky!“
Kněz uchopil hostii, otočil se zády k ostatním, zvedl ji do výše kříže a hlasitě a
vztekle započal dlouhou řeč. „Ježíši, podvodníku, zloději slibů a loupežníku smyslů slyš! Ode dne, co jsi se stal výplodem slabých střev falešné panny, jsi nesplnil ani
jeden svůj závazek a zklamal jsi ve všech svých slibech. Staletí uběhla marným
čekáním na tebe. Lidé se tě dovolávají a slýchají: Doufejte, snášejte utrpení, andělé
vám pomohou, Nebesa se vám otevřou... Ty podvodníku! Ty dobře víš, že všechno
jsou jen lži, jen výplody chorých mozků. Zapomněl jsi na chudobu, kterou jsi kázal a
poddaní se zamilovali do banketů! Viděl jsi slabé klesat pod tlakem prospívajících,
zatímco ty jsi klidně stál a kázal úslužnost! Ach, jaké pokrytectví! Ty věčná špíno
Betlémská, museli jsme přijmout tebe i tvé nestydaté podvody, tvé neodpustitelné
zločiny! Měli jsme zatlouci hřebíky do tvých rukou daleko hlouběji, trnovou korunu
narazit na tvé čelo daleko pevněji a vyvolat větší krvácení z tvých zasychajících ran
na boku. A tak učiníme a činit budeme, klidně znesvětíme tvé tělo, znesvětíme je
obrovskou zhýralostí, ty prokletý Nazarejče. Pohleď, velký Satane, na symbol těla
toho, který chtěl ze Země vymýtit rozkoš a který ve jménu Křesťanské 'spravedlnosti,'
zavinil smrt miliónů našich statečných Bratrů. My proklínáme jej, a przníme jeho
jméno. Pekelná Výsosti, uvrhni jej do Hlubiny, ať věčně trpí v nekonečných mukách.
Přenes na něj svůj hněv, ó Kníže Temnot, a rozervi jej, protože on musí poznat sílu
tvého vzteku! Povolej své legie, vyšli své posly na podporu tohoto a přivolej na
Křesťanské potácející se kreatury jejich záhubu. Andělé, cherubíni a serafíni musí
zalézt a třást se hrůzou, ležíc na lopatkách před tebou. Rozdrť brány Nebeské,
protože zločiny na našich předcích musí být pomstěny!“ Kněz hostii hodil na zem a
zuřivě po ní začal šlapat, poté vytáhl z pod svého pláště dokonale tvarovanou černou
kouli a položil jí na ženu na oltáři. Z temnoty v koutě sálu se ozvalo zlostné zavrčení
a všichni následně uslyšeli dunivé kroky. Nikdo z přítomných neviděl jejich původce a
ten se jako plíživý stín přesunul k východu ze sálu. Když odešel, kněz dokončil obřad
slovy: „Ego vos benedictio in nomine Magni Dei Nostri Satanas.“
Všichni přítomní hlasitě pronesli: „Ave, Satanas! Dokonáno jest.“
VI – Čas na lásku
„Tamhle vlevo nad krbem to je Mordred Gordon,“ řekl Adrian a ukazoval přitom na
obrovské plátno na kterém byl zachycen starší muž s zlostným výrazem ve tváři. Měl
na rukách spousty prstenů a vedle něj stáli dva vzteklí psi. Celý obraz byl malován se
značným použitím zelené barvy. „To je ten, který proklel náš rod. Už od pohledu,
sympaťák, že?“ usmál se Adrian a když zjistil, že to Rachel nepobavilo, otočil se
čelem k obrazu vedle. „Ten na druhé straně je Marcus, zakladatel rodu,“ Adrian
ukázal na obraz s důstojně a inteligentně vyhlížejícím starým mužem v brnění.
„Marcus byl vůbec zvláštním člověkem a dokázal spoustu věcí. Společně s bratrem
založili Black Mirror, tehdy to byl ještě opevněný hrad a dnešní podobu získal až
mnohem později. Mordred se však brzy pomátl a začal se chovat jako sobecký
šílenec. Jeho manželka Marie mu dala syna Damiena, ale on věřil tomu, že to je syn
Marcuse. Nenáviděl svého bratra, svou ženu a všechny ostatní. Tehdy také propadl
alchymii a různým temným vědám a naukám. Omylem svého syna zabil, když
prováděl jeden experiment. Ať už vymyslel cokoliv, je zřejmé, že se mu povedlo něco
objevit, ostatně otec je toho důkazem. Po letech Mordredovy vlády se Marcus vrátil
z ciziny a zjistil jak se věci na Black Mirror změnily. Mordred během své nedlouhé
vlády ustavičně ničil zdejší lid. Stali se z nich téměř otroci a jeho pošetilost dokonce
přivedla mnoho nevinných na popraviště. Když tohle Marcus zjistil, vypravil se s Marií
a několika věrnými Mordreda zastavit. Podle starých záznamů Mordred uprchl kamsi
pod hrad a zde ho Marcus našel. Mordred svou ženu zabil a Marcus ho v následném
souboji porazil. Bohužel mu ale nechal dostatek prostoru na vyslovení té kletby, která
pak postihla celý náš rod.“
„Tomu se jen těžko dá věřit.“
„Přesto je to tak. Dokonce je i její přesný přepis toho, co Mordred řekl. Došlo zkrátka
k tomu, že se kletba projevila až o téměř osm set let později na mém otci. No a další
historii už znáš.“ „Nikdy bych neřekla, že se něco takového může opravdu přihodit,
Adriane. Tvého otce vážně lituji. Nechci ani pomyslet na to, jaké by to bylo, kdybych
měla na svědomí životy několika lidí a přestože by to nebyla má vina, všichni by o
tom byli přesvědčeni. Nemá to lehké.“
„To opravdu ne, ale pojď, zatím jsi toho moc neviděla a přitom ti chci ukázat ještě
spoustu věcí.“
„Jsem vážně ráda, že to pro mě děláš, Adriane. Připadá mi to jako turistická
prohlídka na nějakém hradě, ale s jeho vlastními obyvateli a jen pro mě. Skoro lituji,
že už nedělám pro noviny, mohla bych tady o tom napsat článek.“
Adrian se zhrozil a s vážným pohledem se otočil k Rachel. „To, co ti říkám je naše
historie, Rachel. Slíbila jsi mi, že si všechno necháš pro sebe. Kromě toho by ti těžko
někdo za hranicemi panství uvěřil.“
„Promiň, Adriane, já to tak nemyslela. Samozřejmě, že se to nikdo nedozví, ostatně
k čemu by mi to bylo? Navíc, když budu bydlet na panství, byla by hloupost rozčílit si
svého pána.“
„Nejsem tvůj pán.“
„Ale přesto mám takový pocit, víš, působíš na mě takovou mocí a autoritou až se
vedle tebe cítím strašně malá. Ani ten nápad s tykáním moc nepomohl.“
Adrian jí položil jemně ruku na rameno. „Ale no tak, vždyť jsme oba stejní, Rachel.
Zkus si odmyslet všechnu tu výzdobu, ty koberce, obrazy, lustry, služebné, nebo
spíše zaměstnance, zahradu a další věci, až zbudu jen já a to je to důležité. Chci říct,
že majetek z nás nedělá více, než jsme, ačkoli si to mnozí myslí. Nedívej se na mě
jako na šlechtice, ale jako na obyčejného chlápka, co má místo městského bytu
zámek. Pravda, něco se ode mne očekává, jako od šlechtice a pána panství, ale to
jsou jen podružné záležitosti. Vezmi si třeba Edwarda. Chová se ke mně uctivě, jak
to považuje za nutné, ale já na tom nijak nelpím. Když mi začne tykat, trochu se v mé
přítomnosti uvolní a začne mě brát spíše jako kolegu nebo přítele - bude mi to
příjemnější, pokud ovšem bude stále plnit své povinnosti. Na druhou stranu mi je ale
jasné, že jemu by to nepřišlo správné a přirozené. Respektuji to, jen chci říct, že
vlastnictví Black Mirror a titul ze mě nedělají nějakého nadčlověka a věř mi, že já to
mohu posoudit moc dobře. Skoro celý život jsem ani nevěděl, kdo jsem a žil jsem
běžný život studenta na univerzitě v Bostonu. Nebudu se tvářit, jako někdo, kdo
nejsem a chci, aby to ostatní pochopili.“
„Já…“
„Co se děje?“
„Nic, jen… s tebou Adriane, se cítím úplně jinak, než kdy předtím.“
„Jak to myslíš?“
„V minulosti jsem si častokrát připadala jako uvězněná, zkrátka nesvobodná a
zneuznávaná. Ale teď mi to tak nepřijde. Jsi ke mně laskavý, možná víc než si
zasloužím a já bych se ti chtěla nějak odvděčit.“
„To přece nic není. Dělám to rád. Zajímáš se o hrad, o náš život a o mě…“
„Cítím se zde úplně jako v jiném světě. Ohromená něčím, co jsem nikdy nečekala, že
uvidím. Ukážeš mi prosím něco dalšího?“
„Jistě, pojď za mnou.“
Adrian zavedl Rachel do knihovny. Viděl na ní ohromné překvapení, když sledovala
přeplněné police vzácných knih. Knihovna byla obdélníková místnost a obě širší
stěny zakrývaly po celé délce regály se srovnanými knihami. Podle štítků mohl každý
okamžitě poznat, kde jaký žánr najde a následně si vybrat podle nálady nebo
potřeby. V zadní části knihovny stál bytelný stůl z tmavého dřeva. Leželo na něm
několik knih, prázdných svitků a psací potřeby. Když k němu Rachel přišla, se
zájmem si prohlížela popsaný list.
„Ty píšeš? To bych od někoho, jako jsi ty nikdy nečekala.“
„Ne, to není moje práce. Psaní pro mě není, maximálně tak deník, kam občas
zanesu nějakou tu poznámku, ale něco takového opravdu ne. Moc zdlouhavé, moc
nudné a navíc zbytečné, ale otec na to má jiný názor.“
„Takže to je jeho rukopis?“
„Jo. Zvláštní, co? Jsme na konci dvacátého století a nemáme tu ani obyčejný psací
stroj.“
„Proč ne? Vždyť by to bylo mnohem pohodlnější.“
„To ano, ale otci se to nelíbí. Někdy bývá až příliš konzervativní. Chtěl jsem to tu
všechno zmodernizovat. Dostat sem televizi, počítače, bezpečnostní alarm, moderní
nábytek, moderní umění a kupu dalších věcí, ale bohužel…“
„Vždyť je to tvůj zámek!“
„To sice je, ale pořád s otcem hrozně moc cítím a lituji ho. Chci, aby se mu tady líbilo
a aby ho nepřepadaly děsivé vzpomínky. Snažím se mu zkrátka pomáhat, jak jen to
jde.“
„A nezdá se ti, že by ses měl více prosadit? Chápu, že tvůj otec toho má za sebou
hodně, ale neměl by ses kvůli němu tak omezovat.“
„Možná máš pravdu, ale… sám nevím, co vlastně chci.“
„Moc ráda bych ti s tím pomohla. Mohla bych tě třeba nějak rozveselit a zpříjemnit ti
život.“
„Tvá přítomnost mi ho zpříjemňuje dostatečně,“ usmál se Adrian.
„O čem vlastně tvůj otec píše?“
„Ani přesně nevím. Klidně si to prohlédni, myslím, že mu to nebude vadit. Já zatím
najdu knihy, co mluví o té kletbě, ať mi můžeš věřit.“
„Věřím ti i tak, Adriane. Není třeba.“ Rachel usedla za stůl a prohlédla si list
popsaného papíru. Zdálo se, že ještě nebyl dopsán.
Panství Black Mirror. Místo, na které zbytek světa raději zapomněl. Nehostinná pahorkatina pokrytá
hustými temnými lesy, jež zahalují vše živé a nechávají to tiše spát. Málokdo se odváží toto místo vůbec
navštívit a ještě mnohem méně lidí má tu odvahu nebo spíše drzost tu žít natrvalo. Jakoby zdejší kraj
odmítal cizince, jakoby nechtěl být spatřen a naopak chtěl zůstat všem očím skryt. Na našem panství není
bezpečné místo, nikdo tu nemůže najít úkryt, protože žádný není. Nebezpečí zde číhá na každém rohu a
mohlo by se zdát, že jen blázen by tu dobrovolně zůstal. Každý ví, co se tu odehrávalo a odehrává, ale
příčina toho všeho je zahalena clonou, kterou prohlédlo jen málo duší. Ani oni se však nemohou považovat
za znalce panství našeho, neboť záhady zde ukryté jsou jistě zaryty hluboko do dávné minulosti, kterou
nepamatuje už nikdo z živých. Ani my, přestože jsme formálně pány zdejšího kraje, jsme ve skutečnosti jen
jeho loutkami, neboť paradoxně právě my jsme nejvíce doplatili na vrtochy osudu. Na našich bedrech dříve
ležela zodpovědnost a moc naše měla sloužit k ochraně ostatních před zlými silami, ale dnes jsme to my, kdo
potřebuje ochránit. Jsme na pokraji vymření a všichni ví, že s naším skonem skončí také mnohé zlo a bolest,
kterou jsme způsobili. Otázkou však zůstává, jestli s naším koncem nezmizí i moc a síla kraje, protože jsme
s ním spjati silnými řetězy a ty nejdou zpřetrhat. Jak dlouho ještě vydržíme stát na kopci a shlížet na to, co
nám mělo říkat pane? Čemu všemu dokážeme ještě odolat, než se zlomíme jako suchý zpráchnivělý strom,
kterému se už teď v mnohém podobáme? Bohatá koruna bez listů a pouze jedna jediná větev. Prozatím je
mladá a pevná, ale jak známo jest – i ta nejpevnější větev se pod náhlým a silným náporem zlomí. Budeme
pokoušet štěstí naše a smůlu ostatních nebo se pokusíme větev upevnit, zajistit a ochránit? To ukáže až čas
a to je to jediné, čeho máme dostatek.
Při pohledu do budoucna vidím jen nejistotu a strach. Věž nebude stát, když nemá pevné základy a s lidmi
je to obdobné. Když jejich minulost je od začátků protkána bolestí a neúspěchem, není možné s přibývajícími
léty sílit. Věřím, že jsme už pochopili strašlivou moc vzpomínek a dnes bychom si přáli jednu jedinou věc –
zapomenout. Jak toho ale docílit?
„Tvůj otec je na tom špatně, že? Z tohohle listu je cítit smutek a žal.“
„Sžírá ho to, co 'provedl' a mě to samozřejmě taky vadí. Když se vrátil, očekával
jsem, že bude úplně jiný. Myslel jsem, že bude veselý z toho, že jsem tu a že
budeme spolu, ale jeho vzpomínky jsou příliš silné. Řekl bych, že už nikdy nebude
šťastný… Ale dost o otci - půjdeme se podívat do světa, souhlasíš?“
„Do světa? Jak to myslíš?“
„Mark, má takovou zajímavou zálibu v modelářství a musím uznat, že to opravdu
umí. Nedávno dokončil pyramidy v Gíze, ale má i spoustu jiných věcí.“
Adrian doprovodil Rachel ke starému křídlu a dále do jednoho z pokojů. Když Rachel
zahlédla velké stoly, na kterých byly velice věrné zmenšeniny Londýnského Toweru,
Tádž Mahalu, sochy Svobody a mnohých dalších, nevěřila vlastním očím. U každého
takového modelu stál dlouhý text popisující historii skutečných staveb, doplněný o
několik fotek a obrázků.
„Mark má teď v plánu vyrobit celé Black Mirror, kam zanese všechny zajímavé
stavby, co tu máme. Měl by tu být Warmhillský kostel, Willow Creek, maják na Sharp
Edge, Murrayův hotel, doly na západě panství, Black Lake a další… no a
samozřejmě náš zámek.“
„Něco takového musí být úžasné. Strašně bych si přála to vidět.“
„Určitě to uvidíš, Rachel. To ti můžu slíbit. Půjdeme ven na zahradu?“
„Jistě, ráda se nadýchám čerstvého vzduchu.“
Adrian provedl Rachel přes jídelnu ven na zadní zahradu.
Rachel se otočila k zámku a pořádně si ho prohlížela. Adrian zahájil výklad:
„Není to ani půl roku, co tady hořelo a už se to skoro ani nepozná. Moje sestra
Angelina by klidně nechala celý zámek lehnout popelem jen aby dosáhla svého.
Chtěla využít moci, kterou nabízel Mordred a jeho kletba ve svůj prospěch. Nejde to
však tak snadno, neboť s kletbou úzce souvisí krev mužských potomků našeho rodu.
V tu dobu jsem byl jediný a tak mě Angelina vyhledala až v USA, kde jsem žil, aniž
bych věděl, kdo je má pravá rodina. Nakonec to všechno skončilo dobře, byť za
hroznou cenu. To moje matka Angelinu zabila a obětovala při tom svůj vlastní život,
aby ochránila ten můj.“
„To je hrozné... A při tom požáru se ti stala ta… věc?“
„Kdepak. O nohu jsem přišel až později. A mohla za to jedna hloupá past na vlky
anebo spíše moje zbrklost.“ Adrian si povzdechl a připomněl si chvíli, kdy pátral po
odkazu svého otce a snažil se ho všemožně přivézt zpět do života.
„Promiň mi to, nechtěla jsem ti to připomínat,“ omlouvala se Rachel.
„Neomlouvej se, ty přece za nic nemůžeš. Kromě toho jsem se s tím už vyrovnal, jen
na mě občas přijde taková chvíle, kdy si říkám, jak by to asi dopadlo, kdybych tam
tehdy neudělal takovou pitomost. Stalo se to kousek od starých dolů na západě
panství. Tam v podzemí jsem nalezl způsob, jak otce zachránit, ale když jsem
odtamtud prchal šlápl jsem do pasti.“ „Před čím jsi prchal?“
„Myslím, že o dalších nadpřirozených jevech zatím pomlčím. Možná se to dozvíš
později, Rachel, ale nechci tě děsit.“
„Chápu. Nebuď ale smutný - je mnoho lidí, kteří na tom jsou podobně jako ty, ale oni
nemají tohle všechno.“
„To asi nemají, ale takovýhle majetek taky není kdovíjaká výhra. Víš, ani dřív jsem
neměl moc přátel, ale teď je to snad ještě horší. Jistě, mám tady tátu a jsem za to
doopravdy rád a taky mám dva služebné a jednoho takového… podivína, ale tohle
zkrátka nejsou přátelé, kterým bych se mohl svěřovat a oni naopak mě. To, že jsem
Gordon už samo o sobě vytváří ohromnou propast mezi všemi ostatními v okolí a já
v poslední době čím dál tím víc pociťuji, že mi tu někdo chybí…“
„Je až neuvěřitelné, jak moc jsme si podobní. Také mám vedle sebe neustále pusto.
Jsem sama a nikoho nezajímám a řeknu ti, že tvůj problém se jménem Gordon mi
připomíná i mé problémy. Možná se to zdá absurdní, ale moje propast, která vzniká
mezi ostatními, je způsobena právě mým vzhledem.“
„Nevidím na tobě jedinou vadu.“
„To je právě to. Všichni čekají, že stačí zamávat plnou peněženkou a ovinu se jim
hned kolem krku, ale já taková nejsem. Chtěla bych normální život s člověkem, který
mě bude milovat za každých okolností. Když někoho potkám, tak jakékoliv sbližování
vzdá dříve, než se stačíme poznat, protože je přesvědčen, že mi záleží jen na
penězích a nenechá si nic vysvětlit. Bohatí si naopak myslí, že mě mohou mít
kdykoliv se jim zachce, ale o nějaké lásce tam nemůže být řeč. Výsledkem je to, že
stále marně čekám na pověstného prince na bílém koni, který se do mne zamiluje a
já do něj a prim bude hrát především to, co skrýváme pod povrchem. Jenže takhle
čekám už kolik let a moje naděje jsou den ode dne slabší.“
Adrian se dlouze zadíval do jejích krásných jasných očí a pak řekl: „Možná… možná,
že čekat už nebude třeba. Nevím čím to je, ale tvá přítomnost mi čím dál tím víc
vyplňuje to prázdné místo.“
„Přivádíš mě do rozpaků, Adriane. Ale… já také cítím, že s tebou je všechno
takové… jiné a lepší.“
„Nesedneme si támhle pod altánek?“
„Radši bych usedla tady k fontánce. Je v ní krásně čistá voda. Tak osvěžující…“
„Dobře, proč ne.“ Adrian se sice tomuhle místu vyhýbal a pro trávení tak krásných
chvil, jaké teď zažíval, by si radši vybral místo, kde nikdo v minulosti nezemřel, ale
přece Rachel neodmítne! Usedli tedy na okraj fontánky. Kámen byl studený, ale
nevadilo jim to. Chvíli se na sebe jen tak mlčky dívali a pak Adrian krátce, jakoby se
obával nepříjemné reakce, políbil Rachel na tvář. Té se to velice líbilo a Adrian
s chutí pozoroval její krásný úsměv a pohled plný radosti a jakéhosi uvolnění.
Nevydržel to a políbil jí znovu a znovu. Cítili se oba šťastně, jakoby najednou hodili
všechny své problémy za hlavu. Rachel smočila ruku ve studené průzračné vodě a
jen tak z legrace vychrstla trochu vody na Adriana. Ten se tomu zasmál a během
chvilky byli oba celí mokří.
Adrian pak provedl Rachel okolo zámku. Ten už vypadal téměř jako před požárem.
Adrian okamžitě po návratu otce začal s dalšími pracemi a snažil se vše maximálně
urychlit. Sice ho to vyšlo poněkud dráž, ale naprostá většina dělníků byla ochotná za
tučný příplatek pracovat mnohem tvrději a déle. Normálně by na to nespěchal, ale
čím déle se tu potloukali cizí lidé, tím větší nebezpečí hrozilo pro Samuela. Skrýval
se, jak jen to šlo a evidentně úspěšně, protože jeho oživení se mezi veřejnost
nedostalo. Prošli kolem hlavního vchodu do zámku, až dorazili ke stájím. Byla to
stará zděná budova se dvěma vchody, přičemž vrata se obvykle nechávala zavřená
a dovnitř se vcházelo z boku. Před stájemi byla studna. Už dávno se nepoužívala,
ale nechávala se otevřená. Adrian neviděl důvod studnu zabednit a to i přesto, že
hned vedle bydlel Ralph. Byl si jist, že to není zase takový hlupák, aby skákal do
studny.
„Máte tu koně?“ zeptala se Rachel.
„Ne, ačkoli Ralph by ho chtěl, ale nevím, jestli by se o něj dokázal postarat.“
„Ten Ralph, to je… nějaký místní sirotek?“
„V podstatě ano. Má nějakou duševní poruchu, nevím přesně, o co jde, ale není to
zase tak strašné, aby tady nemohl žít. Většinu života strávil v místním blázinci a…“
„Počkej, není to teď ten hotel?“
„Jo, zvláštní místo pro hotel, i když s tím Murray určitě neměl tolik práce. Přeci jen
mezi blázincem a hotelem není zase tak velký rozdíl. Dřív se to tam jmenovalo
Ashburry a honosně se tomu říkalo nemocnice pro duševně choré. Táta ale říkal, že
už jen z toho pobytu tam se musel každý dočista zbláznit. Pacienti to tam rozhodně
neměli lehké, ale radši bych to před tebou dál nerozváděl.“
„Máš pravdu, nějaké ohavné podrobnosti vážně slyšet nepotřebuji. Pověz mi ale, co
se stalo s Ralphem dál a proč skončil u tebe?“
„Ashburry později zrušili a pacienti se převezli jinam. Z nějakého důvodu, možná
zpackaná organizace převozu, se stalo, že několik pacientů uprchlo. Pokud vím, tak
jediný, který zůstal na panství a nebyl nikým znovu odchycen byl právě Ralph. Nevím
přesně, co se s ním dělo dál ale určitě pár let bydlel v prostorách Akademie.“
„To ho tam nechali jen tak?!“
„Ale, ne. To místo je už stovky let naprosto opuštěné a je z toho pouhopouhá ruina.
Někdy tě tam určitě vezmu. Možná, že se ti to bude líbit. To místo má zvláštní
atmosféru, takovou romantickou a navíc je všude kolem bujná příroda.“
„Moc ráda bych to tam viděla.“
„Je to odsud pěkná dálka, ale… možná bychom s tím nemuseli zase tak moc otálet.“
„Chceš říct, že tam půjdeme hned teď?“
„Nejprve bych dokončil prohlídku, jestli tě to tedy ještě zajímá…“
„Určitě. Povídej, prosím, jak to bylo s Ralphem dál.“
„Ralph se později z akademie přesunul do takové dřevěné chaty ve Warmhillských
lesích. Víš, kde je Warmhill?“
„Ano, už jsem tam byla poslechnout si příběh.“
„Příběh?“
„Nemohla bych být dobrou novinářkou, kdyby mě nezajímaly věci, o kterých píšu, a
zdejší hrobník Mark zná strašidelných historek spousty.“
„Zajímají tě strašidla? To se ti tu určitě bude líbit, ale zpátky k Ralphovi. V té chatrči
bydlel jen pár měsíců a pak mu shořela. Zřejmě to byla jeho vina, ale rozhodně ji
nezapálil úmyslně. Ještě štěstí, že tady s ohněm manipulovat nemusí. Od té doby,
což je jen necelý měsíc, bydlí tady ve stájích. Zpočátku to s ním bylo hodně těžké,
protože během svého pobytu v Ashburry si vytvořil podivný vztah k malé hadrové
panence.“
„Ke dvěma panenkám, ne? Pan Bubby a paní Bubbová.“
„No právě, úplně stačil pan Bubby. Přišel o něj během toho požáru a chvíli jsem si
myslel, že na něj zapomene, ale bohužel. Několikrát jsem ho musel uklidňovat a
hlídat ho, zatímco bezhlavě pobíhal po pozemku, díval se pod každý lísteček a
kamínek, jestli zrovna pod ním není pan Bubby. Když se jednou napíchnul na ostnatý
drát, co vedl zvenčí kolem zdi, málem ho to stálo život. Ještě štěstí, že jsem byl
nablízku.“
„Kolem zdi jsem ale žádný drát neviděla. Jen nahoře, na zdi.“
„Ten, co byl dole jsem nakonec musel uklidit. Neodpustil bych si, kdyby se mu kvůli
tomu něco stalo. Každopádně ani po tom zranění se jeho touha po Bubbym
nezměnila, až jsem nakonec musel požádat Marka, aby vyrobil nového panáčka a to
co možná nejpodobnějšího tomu původnímu. Docela se to i povedlo a on vážně
uvěřil, že je to pan Bubby, ale Mark, aby mu udělal větší radost, vytvořil ještě
jednoho. Ralph si na něj zvykl nečekaně rychle a tak vznikla paní Bubbová. Jestliže
se předtím musel o všem radit s Bubbym, tak teď ještě navíc i s Bubbovou. Nevím,
jak to přijde tobě, ale já mám pocit, jakoby se jeho osobnost rozdělila na další část. A
aby toho nebylo málo, tak i Ralph chápe rozdíl mezi mužem a ženou a skoro se zdá,
že láska, kterou si vytvořil mezi oběma panáčky, přeskočila i na něj. Děsím se toho,
že na něj přijdou nějaké choutky.“
„Vypadá to, že s ním máš jen samé starosti.“
„Podle toho, co jsem říkal, to tak asi vypadá, ale Ralph mi i dost pomáhá. Pracovitý je
opravdu hodně a díky němu se zahrada pomalu vrací do stavu, jaký by byl pro
takový zámek očekávatelný. A nedávno jsem objevil i další jeho schopnost –
perfektně se dokáže postarat o Boba.“
„To je zase kdo?“
„Bob je náš hlídací pes, tedy zatím jen malé štěně, ale až vyroste, bude užitečný.
Původně jsem chtěl už velkého vycvičeného psa, ale došlo mi, že Ralph by se ho
bál. Takže když s ním bude odmalička a když ho uvidí vyrůstat, určitě to bude
v pohodě a hlavně mi odpadne další starost.“
„Jaká to je rasa?“
„Kuvasz.“
„O tom jsem v životě neslyšela.“
„Pojď se na něj podívat.“
Adrian doprovodil Rachel do stájí. Byly uklizené a čisté, což ji trochu překvapilo.
V rohu byl starý rozbitý kočár a kolem něj několik úhledně srovnaných zahradnických
náčiní. Stály tu i velcí bytelní houpací koně a opodál i staré dřevěné houpací křeslo,
na kterém seděl Ralph.
„A-ahoj, D-darrene, ahoj R-rachel,“ řekl Ralph, jakmile je uviděl.
Adrian se otočil k Rachel a tiše jí zašeptal do ucha: „V přítomnosti Ralpha jsem
Darren. Pak ti to vysvětlím.“
Rachel kývla na znamení souhlasu a pozdravila: „Ahoj, Ralphe. Jak se dnes máš?“
„D-dobře, já i pan Bubby a paní B-bubbová. Máme teď s-spoustu s-starostí, víš?“
„Slyšela jsem. Prý se staráš o Darrenovu zahradu a taky o pejska.“
„A-ano, ha ha. B-bob se jmenuje. T-to j-jméno jsem vymyslel já!“
„Chtěli bychom se na něj podívat,“ řekl Adrian. Nechceš se jít zatím proběhnout
venku?“
„T-tak d-dobře. D-dneska by měl zase přijít E-ephram.“
„Ephram?!“ řekl s obavami v hlase Adrian.
„Jé, p-promiň. T-to je t-tajemství. On nechce, aby se to někdo d-dozvěděl. Neřeknete
mu t-to, že ne?“
„Možná. Záleží na tom, kdo to je a co s ním máš.“
„Ephram je syn Harryho, Darrene,“ řekla Rachel, „prý si okolo zámku často hraje.“
„Ahá, a teď už víme s kým, že ano Ralphe? To se Harrymu nebude líbit.“
„P-prosím, Darrene,“ škemral Ralph, „Ephram je můj přítel, stejně jako ty a Samuel.
Já nechci, aby se t-to dozvěděl Harry. Určitě by mu zakázal sem ch-chodit. T-ty si se
mnou n-nikdy nehraješ třeba na s-schovávanou a-a to mě m-mrzí.“
„Tak dobře, Ralphe. Můžete si spolu hrát, ale nezapomeň, co jsem ti říkal.“
„S-samuel si t-taky hraje na schovávanou, a nikdo ho nesmí najít, d-dobře. Nikomu
n-neprozradím, že se schovává t-tady, neboj.“
„Dobře, Ralphe, tak se mi to líbí a teď nás nech o samotě, jo?“
„J-jasně,“ řekl Ralph a vyběhnul ven. Rachel z přítomnosti duševně postiženého
muže nebyla kdovíjak nadšená, ale nedávala to na sobě znát.
„Nebojíš se, že Samuela prozradí?“ ptala se Rachel.
„To víš, že mám obavy, ale zase - i kdyby to prozradil, tak jemu to nikdo věřit nebude.
Tedy doufám v to.“ Adrian dovedl Rachel k poslední stáji v rohu budovy, kde na
matraci právě spalo malé štěně. Bylo celé bílé s dlouhými chlupy.
„Krásné a roztomilé,“ usmála se Rachel. „Můžu si ho pohladit?“
„Proč ne. Zatím toho moc neuhlídá, taky mu je jen osm týdnů, ale později by to měl
být ideální hlídač. Kuvasz je původně maďarské pastevecké plemeno. Má silný vlnitý
kožich, skvělý do zdejšího chladného podnebí. Nebude jednoduché ho vychovat, ale
Mark s tím naštěstí má nějaké zkušenosti, takže Ralphovi pomáhá, jak jen to jde. Až
vyroste, budu muset pro jistotu Harryho varovat, aby na Ephrama dohlédnul.“
„Ani se nechce věřit, že z něčeho tak rozkošného se vyklube velký a silný hlídací
pes.“
„Je to stejné jako u lidí a vlastně u všeho živého. Počáteční nevinnost se může velice
rychle změnit v něco nečekaného. Tak už to bývá…“
„To máš pravdu – nic není tak, jak to zpočátku vypadá… Proč tě Ralph vlastně
oslovuje Darren? Nebylo by lepší mu vysvětlit, kdo vlastně jsi?“
„Pokud mu to vysvětlit dokážeš, tak před tebou opravdu smeknu. Darren bylo moje
původní jméno, které mě dala moje adoptivní matka. To, že jsem Gordon a že se ve
skutečnosti jmenuji Adrian, jsem zjistil až mnohem později. Moje matka Catherin
zkrátka nechtěla abych tu žil – bála se o mě.“
„A jsi jako Adrian šťastnější?“
„Abych řekl pravdu – ani sám nevím. V poslední době jde všechno strašně narychlo
a nemám ani dost času si všechny ty události pořádně přebrat a promyslet. Ale… asi
ano, jsem teď šťastnější. Zpočátku to nebyla žádná legrace, když mi najednou spadlo
všechno tohle do klína, ale zabydluji se a počítám, že za pár měsíců budu mít zcela
jasno a už nikdy nebudu chtít odsud odejít.“
„Nevím, co na to řekneš a nechápej mě prosím špatně, ale… mohla bych tu zůstat
trochu déle? Víš, než si něco najdu a než se…“
„Počkej, počkej, ty chceš vážně odsud odejít?“
„Nechci tě využívat, Adriane, vždyť jsem tady úplně cizí…“
„Buď prosím upřímná, Rachel. Vidím na tobě, že se ti tu strašně líbí a já nemám
nejmenší důvod tě vyhazovat, právě naopak. Chtěl jsem tě o to požádat už předtím,
ale nějak nenacházím slova.“
„Navrhuješ mi snad abych tady zůstala? Natrvalo?“
„Přesně tak.“
„Adriane, já… nevím co na to říct. Tohle je to nejkrásnější, co pro mě kdo kdy udělal.
Samozřejmě, že ti to vynahradím a zaplatím, jak jen budu moci. Víš, chtěla bych
práci ve zdejších novinách, myslím, že bych dokázala ten plátek pozvednou mnohem
výš.“
„Rachel, já ti pobyt tady nenabízím jako nějaký nájem. Nechci, abys mi za to platila,
ostatně s penězi jsem na tom tak dobře, až by mi to přišlo trapné, po tobě ještě něco
chtít. Víš, Rachel, já… asi… chtěl bych ti říct, že…“
„Ano?“
„Ech… půjdeme se podívat na Akademii?“
„Kvůli tomu jsi se tak zaseknul? Moc ráda tam s tebou půjdu, Adriane. Vlastně
s tebou půjdu kamkoliv budeš chtít.“
„Dobře, ale nejprve musím za Murrayem. Máš tam přeci své osobní věci, ne? A
kromě toho nedovolím, aby se na tebe takový budižkničemu sápal.“
„Ale Adriane, počkej. To není nutné. Nekažme si tenhle krásný den někým jako je
Murray. Já za ním zítra zajdu sama a vyřídím to.“
„Tak dobrá, ale samotnou tě k němu rozhodně nepustím.“ Adrian se podíval na
hodinky. „Hmm, bude už skoro poledne. K Akademii vyrazíme až po obědě.“
Samuel z okna svého pokoje s nelibostí sledoval mladý pár. Drželi se za ruce, skoro
jako milenci a to se poznali teprve včera. Nechápal, jak je to možné. Vždy byl
podezíravý a nenechával s sebou manipulovat, ale jeho syn byl úplně jiný. Copak mu
nepřišlo divné, že se tu zničehonic objeví taková žena a v rychlosti se mu ovine
kolem krku? A ještě tvrdí, že se jí Murray pokusil znásilnit? Murray?! Vůbec se mu to
nelíbilo a Adrian vypadal úplně omámený, jakoby měl oči jen pro ni. Nevěřil tomu, že
je novinářka a nevěřil ani tomu, že se tu objevila náhodou.
Vzpomněl si na sebe a na Catherin, když se oni dva setkali prvně. Bylo to roku 1967
krátce před Vánoci. Randal Gordon tehdy pořádal na Black Mirror ples ku příležitosti
padesátého výročí od zasnoubení svého otce Williama s Victorií. Tehdy Samuelovi
bylo sotva dvacet let a Elisa, jeho matka, po něm chtěla, aby si co nejdříve našel
budoucí nevěstu. Randal se k tomu choval benevolentněji a Samuelovi to bylo
mnohem příjemnější. Rozhodně si neplánoval vyhlédnout nějaké děvče, jen proto, že
se to hodilo rodině, ale tehdy na plese byl doopravdy okouzlen přítomnosti mladé
Catherin z chudého a nevýznamného rodu Rotchů. Pro ni byl Samuel rozhodně, jak
by se řeklo, dobrá partie. Elisa však někoho jako byla Catherin nesnesla. Mezi otcem
a matkou to začalo povážlivě skřípat a on se zatím postupně, pomaličku čím dál tím
více sbližoval s Catherin. Zpočátku jen vzájemné formální návštěvy se snad i díky
rozporu mezi rodiči proměnily v milostné schůzky, na které se obě strany těšily
dlouho dopředu. Trvalo téměř rok, než se Catherin nastěhovala na Black Mirror a
krátce nato se spolu vzali. Vzpomínal si moc dobře na šílenou scénu, kterou Elisa
ztropila na svatební hostině a která nakonec vyústila v naprosté odloučení od jeho
samotného. Nikdy nepřekousla, že se její syn oženil s někým takovým. Manželství
rodičů se brzy proměnilo v šílenství, provázané nekonečnými hádkami a výčitkami.
Sám vinu necítil, protože upřednostnil lásku před majetkem a nikdy by nerozhodl
jinak, ale nebylo to pro něj tehdy vůbec snadné. Už tenkrát chtěl Black Mirror opustit,
aby nemusel dennodenně sledovat nenávistné pohledy své matky, a s Catherin začít
nový život jinde. Nakonec se to vyřešilo opačně a Elisa z panství odešla, načež se
Randal rozhodl jít za ní. Ani ne po měsíci, se na Black Mirror dostala zpráva o jejich
autonehodě. Samuela to rozhodilo, ale přesto nechápal, co udělal špatně. Krátce na
to se na něm začala projevovat kletba, až to nakonec vyústilo v požár zámku. Měl
pocit, že všem svým blízkým jen ubližuje, ale nedokázal to změnit. Teď ale neubližuje
nikomu, naopak – chce synovi pomoci. Věřim, že mu musí otevřít oči a to dříve, než
bude pozdě.
Na dveře právě někdo zaklepal. Samuel otevřel a vyslechnul si, co mu chtěl Edward
říci. „Pane Samueli. Bude se podávat oběd. Srnčí na smetaně. Pan Adrian si přeje,
abyste tam byl.“
„Bude tam i Rachel, že ano?“
„Ano, pane. Pan Adrian jí navrhl, aby zde zůstala bydlet natrvalo, bude-li si to přát.“
„Natrvalo? Oběd mi prosím doneste sem, Edwarde, a vyřiďte Adrianovi, že si s ním
přeji co nejdříve mluvit.“
„Ano, vyřídím, pane. Jak si přejete.“ Edward odešel a Samuel si začal zoufat ještě víc
než předtím. Moc dobře věděl, jak tohle může skončit a byl rozhodnut s tím něco
dělat. Jestliže je jeho syn oblouzněný tak, že si vůbec neuvědomuje potenciální
hrozbu, bude mu muset pomoci. Do pokoje se krátce nato přiřítil, opět bez zaklepání,
Adrian.
„Co to má znamenat? To jako ode dneška už ani nevylezeš z pokoje?! Rachel už
chápe, co jsi zač a co jsi prožil. Vysvětlil jsem jí to a rozumí tomu, takže nevidím
sebemenší důvod být tady zalezlý jako nějaká krysa.“
„No to je výborné, takže naše slavná Rachel už ví o rodu Gordonů první poslední a
předpokládám, že zámek už také zná jako své boty. Nechceš jí ještě ukázat Rituální
komnatu nebo rovnou Černé zrcadlo, ať je spokojená?“
„Nech si těch narážek. Rachel se samozřejmě nedozví nic o mé úloze Strážce a to
co s tím souvisí. Řeknu jí ale vše, co o nás potřebuje vědět. Já si na žádné tajnosti
hrát nepotřebuji, obzvlášť když vidím, že je náš člověk.“
„Náš člověk?! Snad chceš říct, že ty jsi její člověk, ne?! Včera jí nabídneš přístřeší,
dneska rovnou celý zámek a zítra ji požádáš o ruku?“
„A co je ti vlastně po tom? Stačilo mi těch pár hodin, abych zjistil, že je mi s ní dobře.
Tak dobře, jako ještě nikdy s nikým, tak proč ti to vadí?“
„Zbláznil ses? Copak to vůbec nechápeš? Řekni mi, co o ní víš? Tys jí o nás
navykládal první poslední, a co řekla ona tobě?“
„Něco už o ní vím a prozatím mi to stačí. To, že není tak sdílná jako já, nic
neznamená. Někteří lidé neradi mluví o své minulosti, obzvlášť když není vůbec
hezká a to mi někoho připomíná, že ano Samueli? Taky půjdeš každému na potkání
vyprávět svůj životní příběh plný vražd a bolesti?“
„Proč o tom mluvíš, proč mi to chceš takhle připomínat?!“
„Protože je to stejné. Já se za svoji minulost nestydím, taky proč bych měl, já přece
nikoho nezabil.“
„Sklapni, Adriane! Copak to musí skončit takhle? Chceš mi vmetat do obličeje moji
minulost? Ty taky nejsi žádné ztělesnění dokonalosti, tak s tím přestaň!“
„Ale ano, otče. Já jsem Strážce a na rozdíl od tebe, jsem alespoň čistý. Moji minulost
nezačerňuje vina za smrt pěti, ne počkej, vlastně skoro sedmi lidí. Kdyby nebylo
požáru, tak Rebecca, moje adoptivní matka nedopadla tak jak dopadla a i moje pravá
máma by měla spokojený život a dost možná, že by stále žila.“
„To snad, to snad nemyslíš vážně?! Budeš mě vinit i za smrt Catherin?! Jak ubohý
vlastně jsi…“
„Silná slova, otče. Nezapomeň, že nejsi nic. Oficiálně jsi mrtvola bez jakéhokoliv
práva. Jestli se ti nelíbí, že s námi Rachel bude, tak si můžeš sbalit věci a jít. Jen si
dej pozor na místní, jestli tě někdo z nich uvidí… asi z toho nebudou nadšení.“
„Vyhazuješ mě? Z mého zámku?!“
„Tohle není tvůj zámek. Můžeš zkusit svůj případ předložit k nějakému soudu nebo
tak, aby přezkoumali, jestli jsi živý nebo mrtvý. Pak by tě možná časem přeci jen
prohlásili za živého, byli by ti navráceny práva a hned nato bys putoval do vězení,
kde bys do konce života hnil za své zločiny. Takže drahý otče, tenhle zámek už nikdy
nebude říkat pane Samuelu Gordonovi!“
„Co se to s tebou stalo, Adriane? Nehledíš kolem sebe jako zbaven smyslů. Jak
můžeš tohle všechno dopustit?“
„Tohle je můj život, rozumíš? To znamená, že to já o něm rozhoduji a už se
nenechám svazovat tvými potřebami a názory. Začneš mě a také ji respektovat, je ti
to doufám jasné.“
„S Rachel se s největší pravděpodobností spálíš stejně jako s Angelinou. Copak ses
nepoučil?“
„Angelina byla zrádná mrcha. Nemůžeš ji srovnávat s Rachel.“
„Ale ano, můžu. Angelina tě využila jako loutku a přesně to se děje i teď. Pošli Rachel
pryč nebo si o ni alespoň zjisti víc. Můj názor je zatím takový, že je to stejná mrcha
jako Angelina!“ „To odvoláš!“
„Dokud nezjistím víc, tak ne.“
„Ale ano, odvoláš to. Rachel totiž není tvoje dcera!“
„A tím chceš říct, co? Že to kvůli mně byla Angelina taková?!“
„Ano, přesně to chci říct! Zplodil jsi falešnou čubku, protože ty sám jsi bezpáteřný…“
„Co? Co jsem? Ty jsi taky moje dítě Adriane a když byla Angelina čubka, tak co jsi po
tom ty? Jaká špína musí být v tobě?“
„Matka měla pravdu. Ty… ty jsi zrůda. Slabá, zbabělá zrůda. Je mi jasné, proč právě
na tebe kletba zapůsobila. Ty jsi totiž ten největší a nejpodlejší slaboch z nás všech.
Stydím se za tebe, stydím se za to, že jsi Gordon, protože to jméno ti nepatří. Ty
nejsi nic, jsi zamořený vzduch, který svoji přítomnosti jen obtěžuje všechny kolem.
Lituji toho dne, kdy jsem tě přivolal zpátky. Ty se totiž nikdy nezměníš.“
Samuel tohle už opravdu nevydržel a dal Adrianovi ránu pěstí. Chytil ho pod krkem a
smýknul s ním stranou ke krbu. Adrian měl co dělat, aby se udržel ve stoje. Popadl
krucifix na římse krbu a praštil s ním otce do hlavy. Samuel spadl a držel se za
krvácející ránu na čele. Do pokoje vtrhli Edward s Markem, kteří slyšeli hlasitý zvuk
rvačky a hádku. Oba okamžitě pochopili, co se děje a Adriana odtáhli stranou.
„Máš štěstí,“ řekl Adrian, „příště už ho mít nebudeš. Tohle je můj život a já se nebudu
kvůli tobě omezovat!“ Stále rozzuřený Adrian odcházel s Edwardem pryč a Samuel
hlídán Markem se pomalu zvedal.
„Neříkejte, že mi do toho nic není, pane, protože tohle se týká nás všech, takže mi
prosím vysvětlete, co to má znamenat,“ řekl Mark. Samuel hleděl na čtyřicátníka se
zrzavými vlasy a strništěm. Opravář Mark byl vždycky poněkud prostší a nerad chodil
kolem horké kaše. Měl blíže spíše k Samuelovi, což mohlo být dáno tím, že se potkali
již v jedenaosmdesátém, byť o přátelství nemohla být řeč.
„Běžná hádka a menší rvačka, nic víc,“ snažil se věc uzavřít Samuel.
„Jo, jasně, a kdybychom nepřišli včas, tak to máte nejspíše spočítaný. Být váma se
radši někam posadím, protože ta rána, co máte na hlavě určitě nebude jen tak.“
„Máte pravdu, ale to zvládnu. Obejde se to bez šití.“
„Jo? Vy jste doktor?“
„Nedělejte si srandu, Marku. K doktorovi s tím nepůjdu, i kdyby mě to mělo zabít.“
„Víte, co je nejhorší, pane?“
„Co?“
„Když máme sloužit, tím jako myslím sebe a Edwarda, dvěma lidem, přičemž si oba
jdou navzájem po krku a jen tak mezi námi… vzniklo to kvůli přítomnosti slečny
Rachel, že ano?“
„Máte pravdu. Přijde vám normální, že jí můj syn nabídne trvalý domov tady na
zámku, když se poznali včera večer?“
„Osobně znám pana Adriana asi tak stejně dlouho jako vy, čili pár týdnů. Absolutně
netuším, jestli je pro něj podobná, jak to jen slušně říci, ehm, zbrklost běžná, ale mě
by nikdy nenapadlo u sebe doma ubytovat někoho takhle cizího.“
„Tak to máme stejný názor. Rachel se synem mává, jak se jí zachce a nechce se mi
věřit, že za tím je jen náhlá láska.“
„Máte nějaký návrh, jak to dokázat?“
„A mám jistotu, že s tím hned nepůjdete za Adrianem?“
„Pane, než sem přišla ona, tak bylo vše v pohodě, takže pokud ji odsud dokážete
vystrnadit, já vám v tom milerád pomůžu.“
„Tak dobrá, risknu to a budu vám věřit. Můžete mi přinést z hotelu její věci?“
„S Murrayem se moc v lásce nemáme, ale udělám, co budu moct.“
„Nezapomeňte, že vše zůstane jen mezi námi. Edwardovi ani Ralphovi nic neříkejte.“
Mark odešel splnit úkol a Samuel zašel do koupelny, kde byla lékárnička. Na panství
sice pobýval doktor, ale jít za ním do vesnice se klidně mohlo rovnat sebevraždě.
„Bylo to nerozvážné a strašně hloupé, Rachel,“ říkal Adrian, když šli lesní stezkou
k majáku. „Vážně jsem to nechtěl, já… nevím, co mě to popadlo. Mrzí mě to, co se
stalo.“
„Víš, Adriane, to, že je Samuel tvůj otec, nemusí nutně znamenat, že je dobrý a jestli
o mě vykládal takové věci…“
„Řekl, že jsi mrcha a že to, že jsi tu, je jen nějaký tvůj trik. Jen hra, při které se mnou
manipuluješ, ale to není pravda.“
„Jistě že není. Nemám důvod před tebou nic skrývat, Adriane. Můžu ti klidně vyprávět
celý svůj životní příběh, ale vážně nevím, jestli to je to, co chceš.“
„Ne, Rachel. Já nejsem tak podezíravý a tak zaslepený jako otec. Bylo by mi trapné
zjišťovat, jestli jsi opravdu taková, jak mi tvrdíš, protože ti věřím. Není podstatná
minulost, pokud se s tím dokážeš vyrovnat a to můj otec nikdy nedokáže. Možná
právě kvůli sobě mi takhle bezhlavě stojí v cestě za štěstím.“
„Je nám spolu dobře a to je hlavní.“
„Přesně, ale těžko můžu nemyslet na to, co se stalo, takže tenhle výlet asi nebude
tak romantický, jak měl být. Promiň mi to.“
„Ne, Adriane, to není tvá vina a kromě toho – dva lidé, kteří se mají rádi, by měli být
schopni překonat i ty obtížné chvíle, protože život není jen o štěstí a radosti.“
„Život je také o tom navzájem si pomáhat a být si oporou, já to moc dobře vím a taky
vím, že… ale nic.“ Pokračovali dál a lesy se pomalu rozestupovaly.
Nakonec dorazili k vysoké stavbě, tyčící se nad pustým okolím. Ohromná hromada
kamenů sestavená do podoby čtvercové věže zde stála snad už celé věky. Vypadala
jako temný strážce hlídající panství před burácivým mořem a vším, co s ním přichází.
Dnes však bylo moře klidné a nárazy vln na skaliska se ozývaly jen velice slabě.
Přišli až k majáku.
„Působivá stavba,“ řekla Rachel a zblízka si maják prohlížela.
„To je. Ptal jsem se otce, kdy ho vlastně postavili a proč nakonec skončil takhle, ale
ani on to nevěděl.“
„Hmm, musí tu stát stovky let. Dá se jít dovnitř?“
„Určitě ano. Samotného by mě zajímalo, jak to tam vypadá.“ Adrian opatrně vstoupil
dovnitř. Na zemi bylo trochu ztrouchnivělého dřeva, které zřejmě pocházelo
z rozpadající se střechy. Nad sebou si všiml zbytků dřevěné podlahy v patře. Dříve
se tam mohlo lézt po žebřících, ale po těch nebylo ani památky. „Není tu vůbec nic.
Pojď, půjdeme ven.“
Oba pokračovali dál na kopec, kde se rozprostíraly ruiny Akademie. Cesta bujnou
přírodou, plnou nerovností byla pro Adriana obtížná, ale snažil se nedat na sobě nic
zdát. Nechtěl, aby se za svůj stav musel stydět. Ocitli se před rozlehlou ruinou.
Rachel se otočila a prohlížela si krásný výhled na krajinu kolem. Lesy byly opravdu
rozsáhlé a kromě vysokého kopce, na kterém stál Black Mirror, nebylo možné
rozeznat nic dalšího. Obrátila své zraky na moře v dálce a zhluboka se nadechla
čerstvého vzduchu. Od moře foukal svěží vánek. Adrian zatím vstoupil do zbytků
Akademie a rozhlížel se. Nečekal, že se to tu nějak výrazně změnilo od doby, kdy tu
byl naposledy a tak nebyl překvapený, když zjistil, že je vše tak jak bylo. Zbytky stěn
porostlé travami a keři, spadlé klenby a sloupy, a rozpraskaná schodiště, vedoucí
dříve kamsi do vyšších pater. Cestu do podzemí zahrazovala nepřehlédnutelná
hromada kamenů ze zdí okolo. Rachel přišla za ním a s úžasem si ruinu prohlížela.
„To je neuvěřitelné,“ řekla s nadšením.
„To tedy je. Právě tady jsem poprvé potkal Ralpha.“
„Pověz, co se tu stalo?“
„Bude to více než tři staletí, co zde propukl požár. Když si vezmu, jak daleko to je
k řece, je mi jasné, že šance na včasné uhašení byly nulové.“
„Hmm, takže nezůstalo nic? Všechny nashromážděné vědomosti byly najednou
pryč?“
„Tak nějak. To málo, co se povedlo zachránit, nestálo, v porovnání s tím, co bylo
navždy ztraceno, za nic.“
„Trochu mi to připomíná Alexandrijskou knihovnu. Celá staletí těžké dřiny, stovky,
možná tisíce vzácných a nenahraditelných děl, skvostná architektura a najednou je
během jediného okamžiku vše pryč.“
„Naše Akademie by se těžko mohla Alexandrijské knihovně byť jen vzdáleně rovnat a
navíc, za jejím zničením nestály davy fanatiků.“
„Císař Theodosius I. vážně nebyl zrovna tolerantní k cizím náboženstvím, ale jak víš,
že něco podobného se nestalo i tady? Možná tu bylo uloženo něco, co bylo někomu
trnem v oku.“
„To si nemyslím, ačkoli… vyloučit se to nedá. Příčiny požáru nejsou vůbec známy, ale
dost o Akademii. Nevěděl jsem, že se orientuješ v historii.“
„Přečetla jsem spoustu knih a… to víš, něco málo mi v hlavě uvízlo.“
Adrian se usmál, „Něco málo? Proč mám pocit, že se zbytečně podceňuješ?“
„Zase nějaký velký přehled o tom všem nemám. Zajímají mě hlavně určitá období
nebo lépe řečeno historické osobnosti.“
„To je zajímavé.“
Adrian si sednul do stínu na jeden z kusů kamene a Rachel se usadila vedle něj.
„Bolí tě noha, nemám pravdu?“
„Je to sem přeci jen kus cesty a… no trochu ano, ale hlavně nemůžu přestat myslel
na tátu.“
„Adriane, možná… možná, že to tak bylo nejlepší. Víš, třeba si uvědomí, že nemůže
rozhodovat o tobě a o tvých citech. Někdy člověk udělá něco, za co by se nejraději
ani neviděl, ale po čase se ukáže, že to nebylo vůbec tak špatné, jak se zprvu zdálo.“
„Ano, ale je to můj otec.“
„Já vím, jenže ty sice jsi jeho syn, ale už nejsi malé dítě. Nemůže ti rozkazovat.“
„On mě ani neviděl vyrůstat. Vlastně ani netušil, že vůbec existuju. Když po tom
požáru, při kterém málem upálil vlastní ženu odcestoval, nikdy nezjistil, nejen to, že
Catherin přežila, ale ani to, že navzdory popáleninám porodila dvě zdravé děti. Jaké
to asi je zjistit po dlouhých letech, že máš někde dítě, které ani neznáš? On o mě
neví vůbec nic, ale nemůžu mu to vyčítat. Vždycky jsem si přál mít tátu. Vzpomínám
si, jak jsem se ještě jako chlapec pořád matky ptával, proč já ho nemám? Děti ve
škole se mi smáli, ukazovali si na mě a říkali: 'Podívejte, to je ten Darren. Je tak
ošklivý, že ho ani táta nechce.' Je zvláštní, jak taková na první pohled maličkost umí
změnit život. Už tehdy jsem byl na okraji společnosti, všemi odstrkovaný a
opovrhovaný. A tak ze mě vyrostl samotář a teď jsem to já, kdo nechápe jednání
druhých.“
„Ty jsi ale měl alespoň matku, Adriane. Sice nevlastní, ale přesto to byla matka. Já
neměla nic. Stydím se o tom mluvit, ale ty jsi ke mně tak upřímný a otevřený, že
nemůžu jinak. Byla jsem hodně malá, možná tak osm, devět let, když jsem skončila
na ulici. Vyrůstat ve špíně a zápachu mezi odpadky a potloukat se bídou nebylo
vážně nic pěkného. Netrvalo dlouho a dostala jsem se do nějakého dětského
domova kdesi na předměstí Aberdeenu. Nikdy jsem nebyla zrovna vůdčí typ a tak…
jsem skončila podobně jako ty, jenže v neustálé společnosti agresivních a zlých eh…
teď nějak nenacházím slova… no… zkrátka dětí, ale pod tím výrazem si obvykle
člověk představí něco úplně jiného, než co jsem potkávala denně já. Brzy jsem
pochopila, že i na té pitomé ulici jsem se měla lépe, takže jsem utekla a vrátila se ke
svému staronovému životu. Naštěstí jen na pár měsíců, protože poté si mě vyhlídnul
jeden starý osamělý muž a začal se o mě starat.“
„A potom?“
„Potom… už to bylo všechno jen lepší a lepší. Začala jsem konečně docházet do
škol, vystudovala jsem a dostala klidnou práci v tamních novinách. Vlastně to byl
pohodový život, ale nic netrvá věčně…“ Adrian Rachel objal a kapesníkem utřel slzy,
které jí začaly stékat po tváři.
„Nechtěl jsem tě rozplakat. Nekažme si těmihle věcmi den a zkusme se bavit o
něčem příjemnějším. Co takhle o té tvé zálibě v minulosti? O co se nejvíce zajímáš?“
„Je to trochu neobvyklé, ale asi to způsobil ten můj život. Mám v oblibě hlavně
nejkrásnější a nejmocnější ženy historie.“
„Docela to k tobě sedí. Nejkrásnější…“
„I kdybych byla krásná, tak mocná nebudu nikdy.“
„Myslíš? No, Anglická královna z tebe asi nikdy nebude, ale třeba jednoho dne
najdeš někoho opravdu uznávaného a slavného.“
„Možná… možná to bude dokonce samotný šlechtic, který hledá ve svém životě
někoho, kdo mu může být oporou a kdo bude stát vždy po jeho boku, protože jak
sám říká - má vedle sebe prázdno. Třeba si ten šlechtic jednou uvědomí, jak moc se
mu podobám a možná že zahlédne v mých očích něco povědomého. Prohlédne mi
do duše a spatří tam jen bolest a žal a poté přistoupí ke mně a najednou si všimne,
že se obojí vytrácí. Ukáže se, že on má ve své duši to samé a že to mizí vždy, když
jsem s ním. Oba pak pocítíme štěstí, které nám bylo dlouhý čas odepíráno a tak
pochopíme, že jen vedle sebe můžeme poznat nám až doposavad utajovaný život
plný nových a krásných okamžiků.“
„Možná je to všechno blíže než se může zdát. Zdá se, že život, který vedu se dá
nazvat jen polovinou života, protože muž a žena jsou si odpradávna souzeni a
potřebují jeden druhého, aby mohli opravdu žít plnohodnotný život. Bylo už dost
váhání a ukrývání se před sebou samotným. Vypadá to, že štěstí, které hledám,
právě letí jen kousek nade mnou a jediné, co je třeba k jeho získání je odhodlat se
k výskoku a konečně na něj dosáhnout. Život není tak dlouhý, aby bylo možné stále
vyčkávat a možná, že je dokonce velice krátký a tak je třeba občas příliš nepřemýšlet
a jednat. Je načase zahodit obavy a ponořit se do svého nitra a udělat přesně to, co
chce srdce. Myslím, že nastal v mém životě okamžik, který rozhodne o všem a s tím
okamžikem přichází i něco tak krásného, že jen stěží dokážu uvěřit tomu, že bdím.
Vím, že bez lásky není život životem a mé srdce žadoní o to, abych ho poslechl.“
Adrian dlouze políbil Rachel. „Tohle je naše chvíle a náš život,“ řekl a políbil ji znovu
a znovu. Objímali se a líbali, jakoby se pro ně čas zastavil. Oba pociťovali něco
neznámého a užívali si tohoto krásného okamžiku, jak jen mohli. Pro oba to bylo
něco jako dar z nebes, zázrak, který otevíral dveře dál. Nezaobírali se myšlenkou,
jestli je to vůbec možné, jestli se jim může přihodit něco takového, protože nechtěli
vynechat ani malou chviličku tohoto okamžiku. Věřili, že po tom, co si prožili, mají
nárok na opravdové štěstí a byli přesvědčeni, že právě přišlo.
Samuel procházel chodbami starého křídla zámku a vstoupil do pokoje, který dříve
patříval jeho ženě. Tady žila dlouhá léta po tom strašlivém požáru a on neměl ani
ponětí, že by tomu tak mohlo být. Když narychlo utekl z panství, žil v osamění a tak
moc si přával svoji milovanou Catherin ještě někdy spatřit! Kdo by si byl pomyslel, že
ji měl na dosah ruky, když se sem po dvanácti letech vrátil. Jaká ironie osudu!
Prakticky stačilo otevřít jedny hloupé dveře a opět by pohlédl na její tvář. Na tvář
poznamenanou požárem, který sám zavinil. Všechno tu zůstalo tak, jak to zanechala.
Adrian chtěl pokoj vyklidit, ale on s tím nesouhlasil. Přestože tenhle pokoj nikdy
neviděl, vyvolával v něm krásné vzpomínky na jejich společné okamžiky plné radosti.
Bylo to téměř to jediné, co mu po ní zbylo. Jen vzpomínky… Nebylo moudré sem
chodit, protože se vzpomínkami přicházely i výčitky. Otevřel pár šuplíků a v jednom
nalezl staré album se společnými fotkami. Pamatoval si, že ho dříve opatroval on a
uchovával ho ve svém pokoji. Možná si Catherin chtěla připomenout ty chvíle a tak
skončilo zde. Přemýšlel, zda ho má otevřít, ale nedokázal to. Na poličce byla malá
dřevěná krabička se zdobením. Neviděl jí poprvé a teprve teď, když jí spatřil tady
v pokoji, si vzpomněl, co pro něj tehdy znamenala. Kdysi jí dostal od dědečka
Williama a poté ji věnoval Catherin když ji žádal o ruku. Dlouho přemýšlel o tom, co jí
kromě zásnubního prstenu a kytice dát a pamatoval si, jak moc se tím trápil. Tehdy
mu William daroval tuhle nádhernou hrací skříňku a řekl, že díky tomuhle si na něj
Catherin vzpomene kdykoliv a kdekoliv. Tu melodii milovala, ale zřejmě jen do té
doby, než jí tak ublížil. Skříňka poté skončila zpátky u Williama, a když si ji po
dlouhých letech znovu pustil, ani si nedokázal vzpomenout, co to drží v rukou.
Všechno to bylo tak dávno… Catherin ale nezapomněla, jak se zdá, a tak se skříňka
vrátila zase k ní. Samuel ji pustil a snažil se vybavit tu chvíli, kdy ji Catherin předával.
Kočár tažený koňmi se řítil po dlážděné cestě k městu. Mladý černovlasý muž, sedící
uvnitř nervózně sledoval ručku na svých hodinkách. Dívka vedle něj byla podstatně
klidnější.
„Samueli, nemusíme tam přece být přesně v sedm, vždyť volný stůl tam určitě bude.“
„Dnes nepovečeříme u obyčejného stolu, Catherin. Zamluvil jsem celý salonek, jen
pro nás dva.“
„Salonek?! Lásko, nemusíme mít celý salonek. Jestli jde o ten incident minule, tak
mě to zase tak nevadilo a navíc pochybuji, že budeme mít opět smůlu na ostatní
hosty.“
„Jde o něco úplně jiného… Batesi, nemůžeme jet rychleji?!“ zakřičel Samuel na
svého sluhu. „Promiňte, pane, dělám, co můžu.“ Ještě pár prásknutí bičem a několik
ujetých mil a kočár zastavil před honosně vyhlížejícím domem, na jehož štítu
zlatavým písmem stálo 'Restaurace Zlaté srdce.' Bates otevřel Catherin a pomohl jí
vystoupit z kočáru. Samuel vystoupil sám, a zatímco Catherin poodstoupila stranou,
Samuel tiše promluvil k Batesovi.
„Doufám, že je vše připravené.“
„Samozřejmě, pane. Hodně štěstí.“
„Díky, Batesi.“ Samuel otevřel Catherin zdobené dveře a doprovodil jí chodbičkou až
k salonku. Byla to prostorná místnost, dnes však jen s jediným stolem v samotném
středu. Na malém stolku vedle dveří stála veliká kytice plná růží a malá krabička.
Samuel obě věci vzal a před očima překvapené Catherin poklekl.
„Catherin. Protože ty jsi to největší štěstí, jaké mě kdy potkalo a potká, dovol, abych ti
předal tuto kytici rudých růží, jako symbol mé lásky k tobě. Možná se ptáš, proč
právě růže, ale důvod je prostý – tato květina je jako život sám. Je krásná na pohled
a schopná učarovat každého svoji líbeznou vůní, ale je také nebezpečná a zraňující
pro ty, kteří nejsou dostatečně opatrní. Dva lidé, kteří jsou spolu, se ale mohou
radovat z krásy té květiny společně a tím uzřít její moc dvojnásob. Ti dva lidé si také
vzájemně pomohou a daleko lépe se vyhnou nebezpečí, které skrývá. Mohou tak
mnohem silněji užívat života a ochránit se před jeho hrozbami. Dále ode mne přijmi
tuto truhličku, navenek nevinnou a nezajímavou, ale uvnitř mocnou a krásnou. Její
melodie, nechť se stane důkazem naší vzájemné lásky. Jeden moudrý muž mi řekl,
že opravdová láska se nepozná na první pohled, ale teprve, když se oba milenci
otevřou jeden druhému. Poté se stejně jako v případě této skříňky ukáže, že to
důležité, to opravdu jedinečné a nezapomenutelné je uvnitř. Otevři jí, prosím.“
Catherin stiskla tlačítko, které spustilo melodii, a odklopila víko, pod kterým byl
překrásný prsten s blyštivým drahokamem, a ona samou radostí začala plakat.
„Catherin, jsi světlo mého života a tvá krása nachází konkurenci jen v tvé duši. Vím,
že pokud bych si měl na celém světě vybrat ženu, se kterou bych strávil zbytek
života, byla bys to ty. Slibuji ti, že tě nikdy neopustím a že tě budu navždy milovat,
neboť není pro mne většího štěstí, než být ti po boku v dobrém i zlém. Catherin,
vezmeš si mě za muže?“
Catherin se na tváři objevil široký úsměv. „Ano, miláčku. Budeme svoji až navěky.“
S těmito slovy Samuela objala a políbila.
Samuelovi zaslzely oči, když si tohle všechno vybavil. Věděl, že sem neměl chodit.
Skříňku vrátil a rychle vyšel ven. Na chodbě potkal Marka.
„Tak tady jste, pane. Hledal jsem vás všude možně.“
„Máte její věci?“
„S Murrayem to bylo trochu horší pořízení, protože to včera nejspíše vážně přehnal
s pitím ale ano, mám její kufr tady. Ani mu moc nevadilo, že jsem si ho odnesl a zdá
se, že jeho sympatie k Rachel, pokud tedy vůbec nějaké kdy byly, dost ochably. Kufr
jsem nechal dole v jejím pokoji. Dnes ráno, když jste byl v knihovně psát, mě Adrian
nakázal připravit tam pořádnou postel, takže se zdá, že budou oba spát v salonku
delší dobu.“
„Ptal jste se Murraye na to znásilnění?“
„Vážně si myslíte, že by mi to potvrdil?“
„Tak ptal jste se nebo ne?“
„Ne, pane. Přišlo mi to zbytečné.“
„Asi… máte pravdu…. Viděl jste venku Adriana?“
„Ne, pane.“
„Dobře. Kdyby něco, tak ty věci jste přinesl z vlastní iniciativy, abyste Rachel pomohl,
rozumíme si?“
„Mám jí tedy jít na ruku?“
„Bude to tak nejlepší a teď se půjdu podívat na ten kufr. Kdyby se Adrian nebo ona
vrátili, tak mi to urychleně oznamte, ano?“
„Jasně, budu hlídat venku, kdyby něco… Jen si dejte pozor na Edwarda. Mám pocit,
že je Adrianovi zcela věrný a klidně na vás bude donášet.“ Samuel zašel do salonku.
Dobře věděl, že tu Adrian má spoustu věcí včetně pistole a napadlo ho, jestli by
nebylo lepší mu jí vzít. Něco takového by ale jistě způsobilo spoustu problémů a on
věděl, že se pohybuje na velice tenkém ledě. Na Rachelinině posteli ležel její kufr.
Otevřel ho a začal prohrabávat její věci. Našel tu několik kusů oblečení, hygienické
potřeby, knihy o historických osobnostech, velký mosazný klíč a také lístek
s telefonním číslem, který si vzal s sebou. Čekal opravdu víc, ale alespoň nějaké
spojení s její minulostí. Věci zase srovnal tak jak byly, opatrně vyklouzl ven do haly,
kde bylo naštěstí prázdno a zamířil okamžitě do knihovny. Byl tu Edward a stíral
prach z polic s knihami. Otočil se hned, jakmile zaslechl vrzání dveří.
„Pane Samueli. Potřebujete něco?“
„Ne, ne to je v pořádku.“
„Vaše listiny nechám tak, jak jsou. Nemusíte mít strach.“
„Jistě, rozumím.“
Samuel vycouval ven a vystoupal po schodech do patra. Na chodbě u Edwardova
pokoje byl další telefon, takže nebylo nutné čekat, až Edward z knihovny odejde.
Chvíli přemýšlel, co říct a po chvilce měl v hlavě alespoň částečný plán. I přesto
počítal, že bude muset dost improvizovat. Zvedl sluchátko a vytočil číslo, které si
Rachel napsala.
„Tady Jane Austinová,“ ozvalo se. „Přejete si?“
„Dobrý den, já… jsem doktor Ford z Norwichské nemocnice. Bohužel vám musím
oznámit špatnou zprávu… slečna Rachel Blakeová je….“
„Panebože… nechcete mi říct, že…“
„Je mrtvá… bohužel. Je mi to moc líto… Musíme o tom informovat příbuzné a jediný
člověk na koho se nám podařilo najít kontakt jste vy. Předpokládám, že jste její
sestra, že ano?“
„Já… já… ne… já jsem jen kamarádka a…“
„V tom případě vám nebudu moci říct víc, chápejte. Můžete nám poskytnout kontakt
na její rodinu?“
„Na rodinu? Ona nemá… ehh… neměla rodinu.“
„Podívejte… tato záležitost se zcela jistě bude řešit prostřednictvím policie, protože je
tu podezření, že šlo o trestný čin…“
„Myslíte vraždu?“
„Pochopte, že jakožto lékař nemohu k tomuto nic víc říct, ale zcela určitě budete
policií kontaktována, takže abychom si mohli všichni ušetřit práci – můžete mi sdělit,
kde by bylo možné vás zastihnout?“
„Ano… samozřejmě. Žiju v Aberdeenu a najdete mě buď v mém bytě na Milf Street
14 nebo spíše v práci a to v podniku Démant Noci na Bakery Street. Je to poblíž
centra směrem k přístavu.“
„Ano, děkuji. Vyřídím to strážníkovi a připravte se na to, že vás během pár dnů
vyhledají. Ještě mě tak napadá… můžete mi dát číslo na jejího bývalého
zaměstnavatele?“
„Ehh, pane Forde já mu to, co se stalo… oznámím osobně. Myslím, že to tak bude…
bude nejlepší. Jestli je to vše, tak mě prosím omluvte, já…“
„Jistě, slečno. Chápu, že vás ta zpráva zasáhla. Děkuji a nashledanou.“
Samuel věděl, že po tomhle rozhodně nemůže lístek s číslem vrátit do Rachelinina
kufru, takže ho roztrhal a spálil v krbu ve svém pokoji. Přemýšlel co teď, protože stále
nevěděl o Rachel nic. Měl jen zbytečnou adresu její naivní kamarádky a tím to
končilo. Všechno to vypadalo beznadějně. Opět se mu na mysl dostala slova, která
Adrianovi řekl v Rituální komnatě, krátce poté, co provedl tajemný rituál s cílem
odpoutat od něj duše zavražděných a přívézt ho zpátky do světa živých. Tehdy
Adrianovi slíbil, že bude stát vždy při něm, ale nemohl ho přece podporovat v tom, co
teď dělá. Několik dlouhých minut strávil přemýšlením o sobě a přemítal o tom, co se
stalo, až se nakonec rozhodl, co musí udělat. Vyšel před zámek, kde stále čekal
Mark a dával pozor, jestli se nevrací Adrian s Rachel.
„Už s tím můžete přestat, Marku.“
„Našel jste něco?“
„Něco málo, ale na tom teď nezáleží.“ Samuel pokračoval dál k bráně, což Marka
zarazilo. „Pane! Kam jdete?!“
„Promiňte, ale to vám nemůžu říct.“
„Ale… co mám říct panu Adrianovi?“
„Řekněte mu pravdu. Viděl jste mě odcházet pryč a nemáte ponětí, kam jsem šel.
Pochopte, že pro nás oba bude lepší, když nebudete vědět víc.“
Samuel prošel brankou a po pár krocích minul nějakého neznámého muže. Byl to
hubený brýlatý dlouhán s krátkými černými vlasy a knírkem. Samuel doufal, že ho
nepozná a tak kolem něj jen mlčky prošel. Jejich pohledy se setkaly, ale ani ten muž
nepromluvil jediné slovo. Samuel poté rychlým krokem pokračoval po cestě dál.
Adrian s Rachel se drželi za ruce a scházeli z prostor Akademie dolů k majáku. Už
zdálky zahlédli postavu stojící na útesech nebezpečně blízko okraje. Stačil jen
kousek, jeden neopatrný pohyb a moře si mohlo vzít lidský život.
„Héj, pane,“ zakřičel Adrian, „ty kameny mohou být dost kluzké, nechcete se radši
kousek vrátit?!“ Nereagoval, a tak se Adrian rozeběhnul blíže, aby se dozvěděl, co je
to za člověka, ale jeho stav jen těžko umožňoval něco více, než rychlou chůzi. Po pár
metrech upadl a Rachel mu musela pomoci se znovu postavit. Když se opět ohlédli
k útesům, nezahlédli nikoho. „Co to má být?“ ptal se Adrian, aniž by čekal, že se mu
dostane odpovědi. Rachel rychle pospíchala k útesům, protože se obávala
nejhoršího. I Adrianovi bylo jasné, že ten člověk se nemohl tak rychle ztratit a tak se
mohlo stát jen jediné…
„Nechoď tak blízko, Rachel!“ křičel Adrian, když viděl, že Rachel stojí téměř na okraji
útesu a snaží se ve vlnách něco objevit. Doufala, že neuvidí nic, kromě sílících vln,
které vinou zvedajícího se větru narážejí na skaliska, ale nebylo tomu tak. Spatřila
nějaké bezvládné tělo, se kterým si pohrává moře. Adrian už stál těsně vedle Rachel
a opatrně se nakláněl, aby také viděl, co se stalo. Tělo několikrát narazilo na jednu
ze špičatých skal, které byly u paty útesu, a poté zmizelo někde v hlubinách.
„Adriane, pojď radši dál. Nechci ani domýšlet, co by se stalo, kdybys uklouznul.“
Adrian se vzdálil až k majáku, o který se opřel, a na jeho tváři bylo vidět silné
rozrušení. „Musíme zpátky na zámek, Rachel, a to rychle.“
„Proč? Poznal jsi toho člověka?“
„Ne, ale… mám obavy o… pojď, rychle.“ Adrian dělal, co mohl, aby se k zámku
dostal co možná nejrychleji. Cestou se mu v hlavě vytvářel jeden hrozivý scénář, a
čím více nad tím přemýšlel, tím přesvědčenější o celé věci byl.
Když došli do zámku, okamžitě vystoupal po schodech k Samuelově pokoji a vstoupil
dovnitř. Samuel tu nebyl, přesně jak se obával. Pospíchal zase dolů, kde potkal
Edwarda, který právě vycházel ze salonku společně s Rachel.
„Adriane, Samuel prý někam odešel. Zahlédl ho Mark a nikdo neví, kam měl
namířeno. Nemyslíš si, že…“
Adrian se ztěžka rozdýchal, posadil se na schodiště, sklopil hlavu a tiše řekl: „Je to…
moje vina, Rachel. Já ho…“ Rachel si rychle přisedla k němu, objala ho a snažila se
ho uklidnit.
„Pane, Adriane, můžete mi prosím vysvětlit, co se stalo?“ ptal se Edward. „Já to
vůbec nechápu. Taky byste měl věděl, že tu byl pan Pietro Antolini a vyptával se na
svoji sestru, takže jsem ho...“
„Nevidíte, že Adrianovi není dobře?!“ okřikla komorníka Rachel. „Nechte ho teď
v klidu, ano?“ řekla rozhněvaně. A tak zatímco Edward odcházel a Adrian se
pokoušel vzpamatovat, Rachel se na tváři objevil nenápadný úsměv.
VII – Vražedné běsnění
Děsivý neutuchající křik plný překvapení a hrůzy. Ivan se náhle probral, posadil a
promnul si oči. Chytil se za hlavu a opět oči zavřel ve snaze nevnímat bolest.
„Neřvi tak!“ vykřikl. Nebylo to k ničemu – nikdo ho neslyšel. Rozhlédl se po pokoji ve
snaze najít Kasumi, ale ta tu nebyla. Pomalu se zvedl a nejistými kroky došel ke
dveřím pokoje. Otevřel je a hlasitost křiku se ještě zvýšila. Poznal, že to tak ječí
nějaká žena, ale proč? Vydal se ke schodišti, a když byl asi v půli cesty k němu,
zavládlo konečně ticho. Netrvalo však dlouho. Zaslechl dunivou ránu a pak nějaký
sípot. To už scházel po schodech dolů a zahlédl u zdi vedle vchodových dveří
Kasumi, jak pevně drží pod krkem pár centimetrů nad zemí nějakou mladou
vyděšenou ženu.
„Řekni jí, že já s tím nemám nic společného!“ vyštěkla Kasumi.
„A s čím, do hajzlu?“ řekl Ivan a rozhlédl se po předsíni, načež se mu tak zvedl
žaludek, až se pozvracel. U dveří na chodbu leželo tělo jeho kamaráda Rudy, ale
kdyby nevěděl, že to je on, ani by ho nepoznal. Pravou ruku měl utrženou a ležela
v rohu u botníku. Tvář měl rozdrásanou na kusy a zasychající krev se mísila se
servanými vlasy, jež pokrývaly velkou část obličeje.
„Nezírej na něj a řekni jí to. A ještě něco jí vyřiď – jestli se na mě ještě jednou vrhne,
tak jí zabiju.“ Kasumi dívku pustila na zem a ta se ihned skácela, neschopna vstát.
Klepala se hrůzou a přerývaně dýchala. Nedokázala se vyrovnat s tím, co se tu stalo.
„Moji rodiče, jsou… panebože, proč? Proč?!“ křičela dívka neschopna se soustředit
na cokoli jiného. „Co vám tak strašného udělali? Proč museli skončit takhle?“
„Co to má znamenat, Kasumi? Co se tu stalo?“ ptal se zděšený Ivan a utíral si
špinavou bradu.
„Víš toho asi tolik, co já. Tam uvnitř je ještě jeho žena s otevřeným břichem, ze
kterého vylézají střeva. Být tebou tam nechodím. Jak vidíš, dveře ven jsou vylomené,
takže ten co tu byl, patrně dobře věděl, kam jde a co má v plánu. Žádné stopy jsem
ale nenašla a ani známky boje. U toho Rudy je to očekávatelné vzhledem k tomu, jak
na tom byl a jeho žena byla zřejmě překvapena a zasažena něčím do hlavy. Její
obličej je také zohaven.“
„Ale proč by je někdo měl zabít?“
„Já nejsem žádný vyšetřovatel, Ivane. Vidím, co se stalo, ale nemůžu z toho vyvodit
žádné závěry. Co je ale ze všeho nejdivnější, jsou ta těžká zranění. Myslím tím ta
ruka a rozdrásané tělo.“
„Tím chceš říct co?“
„Ty rány na hlavách úplně stačily, tak kdo by potom dělal takové věci? Viděla jsem už
spousty těch, kteří zabíjeli za šíleného vzteku a své oběti k smrti nenáviděli, ale nikdo
z nich neměl potřebu vytrhávat z těla vnitřnosti.“
„Mohlo to být nějaké zvíře. Všude okolo jsou lesy.“
Kasumi se pohrdavě podívala na Ivana. „Prober se a do té doby radši mlč.“
„Co se ti zase nelíbí? Když to nebyl člověk, tak to musí být zvíře nebo máš snad jiný
nápad?“ „Já netvrdím, že to neudělal člověk. Posloucháš mě vůbec?“
Do domu právě přiběhl mladý černovlasý muž s knírkem. Zhluboka se nadechl a
rozhlédl se po místnosti. Během toho nevěřícně kroutil hlavou ze strany na stranu.
„Co? Co to má být? Co jste za lidi?“ ptal se Ivana a Kasumi, která ačkoli nerozuměla,
dokázala dobře odhadnout, na co se muž ptá. Vysvětlovat začal Ivan.
„Podívejte, tohle tady kolem, to… není naše práce.“
Dívka, stále ležící na podlaze, se otočila a vyhrkla ze sebe: „Jaromíre! Udělej něco, ti
lidé…“
„Buď zticha, Gito,“ řekl Jaromír.
„Jaromíre?!“ řekla nevěřícně dívka.
„Kde je Tomášek?“ ptal se Jaromír.
„No já nevím. Viděla jsi toho chlapce, Kasumi?“
„Je v pořádku,“ řekla anglicky. Jaromír jí rozuměl a pochopil, že česky neumí. Gita se
v cizích jazycích nijak zvlášť neorientovala, ale už věděla, že její syn je naživu. Vidina
mrtvých rodičů však byla děsivá a k tomu hrubé chování jediného člověka, ve kterém
čekala oporu…
„Tak dost,“ řekl Jaromír, „volám policii!“ Vykročil k chodbě, kde byl na zdi připevněn
telefon, ale Kasumi mu to nedovolila a postavila se mu do cesty. „Uhni mi,“ řekl a
napřáhl ruku, jakoby jí chtěl udeřit. Kasumi mu pravou rukou pevně stiskla zápěstí,
načež se jí pokusil dát ránu druhou rukou, jenže i na té ho zachytila za zápěstí.
V okamžiku mu obě ruce zkroutila dolů a následně na stranu a to přes sebe, což
pořádně zabolelo. Mírně ho kopla do nohy, aby si trochu pomohla a strhla na zem.
Jaromír spadl, ale obě ruce měl stále pevně zachyceny. Kasumi by neměla problém
mu třeba zlámat ruku, ale to teď nebylo na místě. Gitu zase začala přepadat zlost,
když viděla, jak ta žena snadno přemohla jejího muže. Ivan, kterému bylo stále
hodně špatně, si ani nevšiml, jak se Gita zvedla a bezmyšlenkovitě se rozeběhla
proti Kasumi. Ta o tom ale moc dobře věděla a stačilo jí jen pouskočit stranou, chytit
dívku zezadu za hlavu, zaklonit jí a hned poté silně udeřit přímo do zdi. Hned poté jí
dala ránu pěstí a Gita bezvládně spadla přímo na zohavené tělo svého otce.
„Nikdo se odsud ani nehne!“ řvala vzteklá Japonka.
„Tohle nemá cenu, Kasumi. Nic jsme neudělali, tedy až doteď. Předtím bychom
skončili na policii, tedy zřejmě ve vazbě, jako podezřelí ale nejspíš by nás pustili. Teď
tě ale můžou zabásnout za ublížení na zdraví. Musíme rychle pryč,“ řekl Ivan.
„Ne, to tedy nemusíme,“ opáčila, „nezahodím takovou šanci. Ta díra je blízko a já ji
najdu. Nikdo o té věci neví a tak to zůstane co nejdéle. Tahle pustá vesnice je ideální
a máme šanci vše ututlat alespoň po nějakou dobu. Zůstaneš tady a pohlídáš je
anebo… je tu ještě jiná možnost.“
„Jaká?“
Kasumi přistoupila k Ivanovi a zašeptala mu do ucha: „Jestliže mě ještě jednou
napadnou, tak už pominu to, že mají dítě a oba zabiju. Sice stále budeš muset dávat
pozor na dům, ale vše bude klidnější.“
„Kasumi!“ vykřikl udivený Ivan, „ti lidé mají malé dítě!“
„Cože! Co chcete s mým synem a… a co to má vlastně znamenat? Co tu děláte?
Tohle přece není vaše práce!“ řekl Jaromír a pomalu se zvedal.
„Kde bereš tu jistotu?“ ptal se udivený Ivan „Tady Gita je patrně přesvědčená o
opaku.“
„No já… nevím, říkali jste to nebo... nebo ne? Nechte mě odejít, ano? Půjdu vám
z cesty.“
„Nepůjdeš nikam. Ivane, sežeň nějaké provazy nebo alespoň kusy látky, musíme je
svázat.“
„Mám tě tu s nimi nechat o samotě?“
„Mně se nic nestane, tak běž už.“
„Já se ale nebojím o tebe, Kasumi. Podívej, nechci, aby z toho kluka byl najednou
sirotek.“
„Krucinál, Ivane! Najdu si to sama, ale ať se ani nehnou. Jo a odkliď někam ty dveře
tady, ať to už na první pohled nevypadá, že se tu něco stalo.“
Vyšla ven, a jakmile zmizela za domem, Jaromír se pokusil pomalu vstát, přičemž
sledoval Ivana, který vyndával z pantů zbytek dveří. Ten si na něj ale dával pozor a
koutkem oka ho hlídal. Okamžitě se otočil a vytáhl pistoli.
„Ať tě ani nenapadne něco zkoušet, frajere. Hezky se zase usaď a neriskuj život.“
Kasumi prohledávala starou dřevěnou kůlnu stojící poblíž domu. Našla tam spoustu
nářadí, naštípaného dřeva, nějaké zrezlé plechy, drát a také provaz. Sice tenký, ale
pevný. Když se vracela do domu, pořádně se rozhlížela okolo, jestli někoho neuvidí.
Gitin řev musel být slyšet hodně daleko odsud, ale za tu dobu by se sem zcela jistě
už někdo vypravil zjistit, co se děje.
'Snad to nikdo neslyšel,' pomyslela si Japonka. 'Těžko říct, jestli se nám podaří vše
ukrýt a předstírat, že se nic neděje, ale zkusit se to musí.' Zašla do domu, kde se
právě Ivan pokoušel nahradit rozbité vchodové dveře těmi z chodby.
„Bude to tak nejlepší,“ řekl, když Kasumi uviděl. „Poslyš, to vážně chceš jít sama
ven? Víš, napadlo mě, jestli ten vrah nešel spíše po nás.“
„To si nemyslím. Těžko by si nás s nimi někdo spletl. Až to doděláš, svlékni je a
svaž.“
Ivan se nechápavě otočil. „Svléknout? Proč?“
„Protože nebudeme riskovat, že u sebe něco mají.“
„Co bych jako měl mít?“ ptal se Jaromír, který už zase klidně seděl.
„Drž hubu, s tebou se nebavím,“ odpověděla mu Kasumi. Ivan konečně nasadil dveře
do pantů, které naštěstí nebyly ulomené, a začal prohledávat Jaromíra, který poznal,
že bude lepší se nebránit.
„Říkala jsem svléknout!“ zdůraznila žena.
„To je pitomost, Kasumi. Stačí, když si ověřím, že u sebe nemají nic ostrého.“
„Jak myslíš, ale už jsem viděla chlapa, co měl v opasku malý otvor a nosíval tam
tenkou břitvu.“
„Tak k tomu asi měl dobrý důvod, jenže normálně člověk nepředpokládá, že skončí
spoutaný.“
„Na to jsem v jeho případě také spoléhala.“
„Počkej, to byl přímo tvůj vězeň? Bylo mu to k něčemu?“
„Bylo. Osvobodil se a pokusil se mě zbavit.“
„Aha, takže už žere hlínu.“
„Co seš vlastně zač?“ ptal se Jaromír. Kasumi ale otázce nevěnovala pozornost.
„Musím si pospíšit a ne tady pořád žvanit. Dej mi klíče od auta,“ řekla Kasumi. Ivan jí
je mlčky hodil a sledoval, jak odchází ze dveří. Doufal, že ji nevidí naposledy.
Kasumi rychlým krokem zašla k autu, otevřela kufr, kde měla své vybavení. K boku si
připevnila dlouhý nůž a na záda černou zdobenou pochvu s japonským tradičním
mečem – katanou. Ze všech věcí, co tu měla, šlo o nejvzácnější zbraň. Mistrovská
práce, perfektně vyvážená a ostrá tak, že s ní bylo možné přeseknout minimálně tři
těla najednou, o čemž se ostatně už jednou přesvědčila. V rukou skvěle vycvičeného
člověka, za kterého se právem považovala, to byla zbraň rozsévající bolest a smrt.
Chybějící malíček pro Kasumi znamenal významný postih, ale za ty roky se s tím
dokázala vyrovnat. Naučila se totiž držet zbraň také v levé ruce a byla s ní tak smrtící
jako kdysi. Pospíchala k Housce a krátce před ní zahnula na cestu ke kapličce.
Dobře věděla, že je to nejbližší cesta k úpatí skály, na které stojí severní křídlo hradu.
Obloha byla sice zatažená a bylo sotva pět hodin ráno, ale mlha nebyla. O to víc ji
tedy překvapil šedý neprostupný opar kolem kapličky. Vytáhla katanu, pevně ji
uchopila a vykročila tím směrem. Dveře od kapličky byly téměř úplně vylámané a tak
vstoupila dovnitř. Na místě, kde včera viděla zbytky sošky, nalezla jen spoustu
drobných úlomků. Rychle se otočila a zaposlouchala se do okolních zvuků. Kromě
vrzání zbytku dveří a náhlého větru prohánějícího se korunami stromů neslyšela nic.
Vyšla ven a opatrně opustila toto zvláštní místo. Brzy zapadla do hustých lesů pod
skálou, ale stále nedokázala ze své mysli vytěsnit tohle všechno. Kolem té sochy, co
viděla včera, to bylo podobné, ale co to všechno znamená? Obě místa mají spojitost,
ale jak souvisejí s ní? Byla si vědoma toho, že v životě udělala věci, které by se jen
těžko daly v očích druhých zcela přejít, ale ona necítila vinu.
'Možná je tu něco, čemu ty desítky mrtvých vadí…' říkala si. Skála, kolem které šla,
měla spoustu nerovností a malých skulin, ale nic z toho nepřipomínalo ani
v nejmenším vchod do podzemí. Přes koruny stromů nebylo nic moc vidět, ale dalo
se dobře poznat, kde se nachází. Dorazila až k místu, které bylo téměř přesně pod
oknem, ze kterého včera shlížela na okolí. Pokud měl kastelán pravdu, nemohlo to
být odsud příliš daleko. Lesy sice byly nepřehledné, ale tohle místo byl skvělý
výchozí bod. Zpátky ke skále přece trefí vždycky, tím si byla jistá. Systematicky se
pustila do prohledávání okolí.
Ivan s oběma svázanými lidmi zůstal radši v předsíni. Tělo Rudy zakryl plachtou
nalezenou ve sklepě a odklidil ho, aby nebyl na očích. Gita byla stále v bezvědomí a
tak mu jedinou společnost dělal Jaromír a lahev vodky, kterou v domě nalezl.
Rozhodně neměl v plánu se opít, ale pomáhalo mu to zmírnit bolesti hlavy.
„Podívejte,“ snažil se obhájit Jaromír, „nechápu, o co vám jde a co tu hledáte, ale
pokud s těmi vraždami nemáte nic společného, bude pro vás lepší nechat vše na
policii. Tím, co děláte si jen přitěžujete.“
„Taky mám ten pocit, ale jí to těžko někdo vysvětlí,“ řekl Ivan.
„Je to docela drsňačka, co? Takové jsou nejlepší,“ řekl obdivně Jaromír. Probouzející
se Gita ho slyšela moc dobře.
„Jaromíre! Vždyť se podívej, co nám udělala! Je to vražedkyně!“
„Buď zticha. Ona za to nemohla a na rozdíl od tebe alespoň k něčemu je. Ty neumíš
ani pořádně uvařit.“
„Jaromíre?!“ řekla dívka nevěřícně a Ivan se zatím slušně bavil neshodami, které
mají.
„No co, co se ti nelíbí? Jsi ukňouraná ubožačka, co se věčně jen lepí na své pitomé
rodiče. Teď je s tím ale konec.“
„Proboha, posloucháš se vůbec? Říkáš to jakoby jsi byl rád, že se to stalo! Vždyť…
vždyť to byli mí rodiče!“
„No a teď už nejsou, což mně upřímně tedy nijak zvlášť nevadí.“ Gita se rozplakala.
„Potřebuji si něco zařídit, takže mi nikam neutečte,“ řekl Ivan s úsměvem a vyšel ze
dveří na zahradu.
„Proč mé rodiče tak nenávidíš, Jaromíre? Vždyť nemáš práci, nemáš peníze, nemáš
nic. Tolikrát jsi od nich vyžadoval půjčku a stejně jsi ji nikdy nesplatil. Oni ti vždycky
pomáhali a ty je přesto tak nenávidíš?“
„Ano, ano, přesně tak! Jenže oni byli jenom překážkou a nic víc. Veškerý majetek teď
připadne nám nebo spíše mě. Ty nejsi nic a tohle je tvoje poslední šance. Buď se
změníš a budeš moji oddanou manželkou, která se o mě bude starat, anebo vyklidíš
pole pro někoho jiného, ale Tomášek zůstane se mnou.“
„Ty za ní stále chodíš, že ano? Já… myslela jsem, že je konec.“
„Ale prosím tě, konec? Soňa se chová jako normální žena, kdežto ty se hodíš jen na
služku.“ „Tak proto ty tvoje noční výlety. Byl jsi s ní, s tou cizí štětkou!“
„Takhle o ní nemluv! Nesaháš jí ani po kolena!“
„Táta měl pravdu. Ty jsi jen hnusná pijavice. Přiživoval ses jen na mých rodičích a na
mě, aby sis mohl užívat s ní! Ty za jejich smrt můžeš, že ano? Tak řekni to, řekni to!
Je to tvoje vina, zabils je, ty parchante, zabils je!“ Gita s sebou trhala jak smyslu
zbavená. „Přiznej se hajzle jeden! Slyšíš, tak slyšíš?!“
„Tak jo, hlavně už drž hubu! Zasloužili si to. Byli jen nicotná zábrana v mojí cestě za
štěstím a jsem rád, že…“ Do místnosti vtrhl Ivan, který až doteď stál tiše za dveřmi a
poslouchal hádku. Moc dobře věděl, že lidé v afektu nejsou schopni se ovládnout a
často prozradí to, co by za normálních okolností tajili. Sice nevkládal žádné velké
naděje, že dojde až k takovému přiznání, ale na druhou stranu Jaromíra podezíral už
předtím. Okamžitě ho zvedl a dal mu ránu pěstí do břicha. Ruce měl svázané za
zády, takže se nemohl nijak bránit.
„Já si to myslel, že v tom máš prsty, ty sráči!“ Tomášek, jež stále ležel v pokoji Gity se
probudil a začal hlasitě brečet. „Zatraceně, to musí řvát zrovna teď?“ ptal rozzlobený
Ivan.
„Pusť mě prosím a já ho uklidním,“ žadonila Gita. „Obvykle bývá hodný, teď má
jenom hlad.“ Ivan zase cítil, jak mu třeští hlava a tak v rychlosti Gitu rozvázal. Odešla
a on se mohl zase věnovat Jaromírovi, kterému se ale na tváři objevil úšklebek. Ivan
to pochopil, zhrozil se a vyběhnul za Gitou.
„Né!“ zařval a celým tělem do ní vrazil, právě když vystrašeně vytáčela číslo policie
na telefonu. Náraz ji srazil a během pádu na zem se uhodila hlavou o hranu nízké
skříňky, co tu byla. Z rozražené hlavy jí vytékal proud krve. Ivan ji rychle chytil snažíc
se zjistit, co se děje. Do toho stále hlasitě brečelo dítě a na chodbu se dopotácel
Jaromír. Nechápavě zíral na svoji ženu.
„Ty parchante!“ zařval. Ivan hleděl do prázdných očí, ve kterých pomalu zhasínala
jiskra života a v duchu záviděl Kasumi, protože věděl, že by nad takovým incidentem
jen nezaujatě mávla rukou. On to ale nedokázal. Nechtěl jí zabít, ale… stalo se.
Položil bezvládné tělo a prohlédl si dlaně od krve. Zabil už spousty lidí, ale tohle bylo
jiné. Přemohla ho zlost. Strhnul ze zdi ten proklatý telefon a rozšlápl ho, potom se
jeho oči setkaly s těmi Jaromírovými. „Ty vrahu!“ zařval muž. Ivan nic neřekl, místo
toho přistoupil k němu a udeřil ho pěstí do obličeje. Jaromír upadl obličejem k zemi a
z úst mu tekla krev. Ivan si na něj kleknul a zatřásl s ním.
„Tys ty dva nezabil, tak kdo to byl? Kdo to udělal a kde je? Slyšíš mě?! Mluv!“
„Zabil jsi mi ženu!“
„Zabiju i tebe, jestli mi to nepovíš.“ Ivan byl jak smyslu zbavený a Jaromír toho využil.
Přestože měl svázané ruce i nohy, byl dostatečně blízko, aby mu dosáhl na opasek.
Ozvala se rána a Ivan se skácel na zem s dírou v noze. Jaromír vzal nůž, který měl
Ivan u sebe a rychle si přeřezal pouta.
„Možná bych tě měl zabít, ty svině, ale proč si komplikovat život. Já pořád nejsem
vrah, ale ty ano a snadno tě odsoudí i za ostatní dvě vraždy.“ Jaromír vyběhl ven a
Ivan se rychle začal zvedat. Kulka mu prolétla stehnem, ale nezasáhla nic
důležitého. Bolelo to, ale zažil už daleko horší věci. Rychle si ránu obvázal, aby
zastavil krvácení, obrátil do sebe trochu vodky a vyběhl ven. V dálce spatřil Jaromíra,
jak běží ke hradu. Byl zcela jistě pořád ozbrojený a určitě nepředpokládal, že bude
pronásledován, takže měl Ivan výhodu.
'Proč ten parchant ale běží tam a nehledá místo toho pomoc ve vsi?' říkal si a pak
mu to došlo. Vyběhl za ním, co mu síly stačily.
Ivan cestou minul kapličku, které ale nevěnoval pozornost – ostatně nebylo na ní nic
k vidění. Po chvíli zabočil dolů do lesů, kde bylo mnohem obtížnější Jaromíra
pronásledovat. Podařilo se mu k němu přiblížit a přemýšlel, co udělá, aby ho
přemohl. Nakonec k tomu však nebyla příležitost, protože ho prozradila zpráchnivělá
a promáčená větev, na kterou nevědomky šlápl. Pod jeho vahou se s prasknutím
zlomila a Jaromír okamžitě tím směrem dvakrát vystřelil.
„Ať tě to ani nenapadne, sráči. Zmiz a zachráníš si život!“ vykřikl. Ivan zůstal skrytý
za nevelkým balvanem a neměl vůbec nic, s čím by mohl získat výhodu. Jen pitomá
lahev vodky, jejíž účinek dobře zaháněl bolest. Chvíli bylo ticho a on se snažil v něm
zaslechnout sebemenší zvuk svého nepřítele, který by mu mohl pomoci, ale nic. Oba
stáli naprosto nehybně a Jaromíra, ačkoli měl jasnou výhodu, tlačil čas. Nakonec se
rozběhl dál a po chvíli vystřelil za sebe ještě další dvě kulky. Nemyslel si, že Ivana
trefí, ale potřeboval získat čas a vystrašit ho. Ivan dobře věděl, že musí riskovat a
nemůže si dovolit ho ztratit. Někam běžel a on musel zjistit kam. V sázce byl
Kasumin život. Ivan dával dobrý pozor a řídil se především sluchem. Přeskočil úzký
potůček a pospíchal dál. Při pronásledování se dostal až ke strmému svahu. Dole u
jeho paty zahlédl Jaromíra, který zmizel pod jedním z balvanů. Ivan měl za to, že si
ho všiml a že vyčkává, až přijde blíž. Neměl jinou možnost než to vzít oklikou. Seběhl
dolů a přibližoval se z opačné strany k tomu kameni. Až teď zahlédl, že pod ním vede
stezka někam do tmy. Váhal, jestli má jít dovnitř, protože dobře věděl, že to může být
to poslední, co udělá. Nakonec se ale rozhodl. Kasumi na něj spoléhala a on to tak
hloupě zkazil. Nechtěl dopustit, aby ji to stálo život.
Vstoupil do dlouhého tunelu. Po stěnách byly v několikametrových intervalech
rozmístěny hořící pochodně. Jejich záře prosvětlovala úzkou cestu dál. Chodba se
všelijak kroutila, ale stále mírně klesala. Už nespěchal, aby na sebe neupozornil. Tiše
nakračoval a stále hleděl do dálky před sebe. Pátral po čemkoli zajímavém a po
nějaké době skutečně něco objevil. Po levé straně byl ve skále další otvor, který po
pár metrech končil prostornější místností. U zadní stěny bylo naskládáno několik
dřevěných beden a krabic. Zběžně je prohlédl a zjistil, že obsahují knihy o
satanistických rituálech, svíce různých tvarů a velikostí, zapalovače, zásoby jídla,
lahve s pitnou vodou a několik zdobených nádob. Nic co by teď uvítal, snad až na ten
zapalovač, který mohl posloužit ve tmě. Když odcházel, zakopl o nějaký kus kamene
a málem spadl na zem nebýt stěny poblíž. Posvítil si zapalovačem, aby pořádně
viděl a nalezl tajnou přihrádku ve stěně těsně nad zemí. Kámen, o který zakopl, byl
jeden z těch, co skrýš chránily. Uvnitř nalezl knihu. Neměl moc času a tak ji
prolistoval jen zběžně a zjistil, že je plná poznámek o nějakých obřadech. Udivilo ho,
že jsou všechny texty v anglickém jazyce. Ve skrýši muselo být ještě něco, tím si byl
jist a ten kdo to odsud vzal, měl jistě naspěch. Teď ale nebyl čas nad tím přemýšlet musel jít dál. Netrvalo dlouho a zaslechl z dáli ozývající se zvuky. Připadalo mu to
jako hlasy, ale nerozeznal žádná slova. Zrychlil krok, protože věděl, že je blízko. Před
ním se chodba rozšířila a vedla do obrovského prostorného sálu. Svíčky rozložené
všude možně po zemi i na svícnech však neosvětlovaly stěny tohoto místa, takže
skutečnou velikost mohl jen odhadovat. Na druhém konci byl oltář a u něj hlouček
lidí. Napočítal šest mužů v černých hábitech, kteří stáli v kruhu. Poznal, že uprostřed
stojí další postava, ale neviděl, kdo to je. Stínil mu totiž Jaromír naštěstí otočený
zády k němu. Měl vytasenou pistoli a mířil s ní na ty ostatní. Často měnil svůj cíl, ale
Ivan netušil proč. Všichni byli teď tiše, ale určitě ne proto, že by si ho všimli. Ivan byl
naprosto nehlučně skrytý ve stínu. Opatrně položil lahev, která by mu teď stejně jen
překážela, a vyčkával.
„Tak dozvím se to už konečně?! I ta vlezlá štětka je ukecanější než vy!“ zařval
Jaromír. Jeden z mužů, který představoval kněze a jako jediný měl hábit s rudým
bafometem, nakonec neochotně promluvil.
„Jaromíre, pochop, že to nebyl náš nápad a…“
„Drž hubu!“ přerušil ho Jaromír. „Podvedli jste mě!“
„No tak, zkus to pochopit.“
„Ale hovno pochopit! Chcete ho jen pro sebe!“ Ze tmy vystoupila zcela nahá
světlovlasá žena. Jaromíra to zaskočilo.
„Soňo?!“ řekl s překvapením.
„No co koukáš? Bez živého oltáře žádný obřad nevyjde. Vždyť si to sám říkal.“
„Zradila jsi mě?!“
„Ne, Jaromíre. Já tě stále miluji, ale mám obavy, jestli ty miluješ mě. Poslední akce
jsou všechny jen pro tvoje vlastní potěšení. Eda zabíjí jen pro tebe. Před půl rokem
to byl tvůj kamarád, co ti dlužil prachy, před dvěma měsíci tvůj bývalý šéf, před
týdnem dokonce tvoje matka a včera… vždyť víš. Promiň nám to, ale říkáme si, jestli
jsi opravdu tak nenahraditelný, jak jsi tvrdil.“
„Jistě, že jsem. Eda poslouchá jen mě a navíc jen v případě, že mám tu kouli. To, že
provedete obřad, nebude stačit. Všichni tu riskujete životy a to úplně zbytečně. Mám
o tebe strach Soňo a o vás ostatní samozřejmě taky. Dořešíme to potom, teď máme
na starost jiné věci.“
„Už jsem myslela, že jste na mě zapomněli.“ Ivan moc dobře poznal Kasumin hlas,
ale už předtím byl přesvědčený o tom, že tu je.
„Co je to vůbec za člověka?“ ptala se Soňa. „Ty jí znáš?“
„Ani ne, ale začíná se mi líbit. Co tady vlastně hledáš?“ ptal se Jaromír.
„Především tu kouli.“
Jaromír se usmál. „Zajímalo by mě, odkud o ní víš?“
„Do toho ti nic není.“
„Víš vůbec k čemu ta koule slouží?“
„Vím o ní mnohem víc než ty a protože ji hledám už dost dlouho, těší mě, že jsem ji
konečně našla. Vezmu si ji a půjdu.“
„Kde bereš tu sebejistotu?“
„Odlož pistoli a já ti to ukážu.“
„To bych musel být vůl.“
„Copak si ani trochu nevěříš? Je vás tu osm, což je jasná přesila nebo ne?“
„Nebav se s ní Jaromíre a skoncuj to,“ řekla Soňa.
Ivan už dál váhat nemohl. Rozběhl se a skočil na Jaromíra, čímž ho srazil k zemi.
Chvíli se na zemi převalovali a Ivan se vší silou snažil vzít Jaromírovu pistoli, což se
moc nedařilo. Jaromír vytáhl nůž a seknul s ním Ivana do tváře. Pak ho od sebe
odstrčil, rychle se odvalil stranou a vstal. Ivan se držel se za krvácející ránu a pomalu
se zvedal. S pistolí kousek od hlavy se mu nechtělo dělat žádné rychlé pohyby.
„Tak vás tu mám oba, vy všiváci,“ řekl Jaromír. Ivan rozevřel dlaň a s úšklebkem
ukázal zásobník, který se mu ve rvačce o pistoli podařilo uvolnit.
„Smůla, co?“ řekl.
„Ani ne. Jeden náboj je stále v komoře. Bude mi stačit.“ Poslední zoufalá naděje byla
pryč Ivan teď už mohl jen čekat na smrt. „Já tě ale nechci zabít. Možná vás dokonce
nechám i odejít, koneckonců jste ideální kandidáti na vrahy všech těch lidí, ale pod
jednou podmínkou.“
„Poslouchám,“ řekl Ivan.
„Ta tvoje šikmooká kočička, na oltáři, tady a teď. Víš, co myslím.“
„Jaromíre?!“ řekla překvapená Soňa.
„No co? Ty se na tom oltáři rozvaluješ pokaždé, tak nebuď sobecká a uvolni pro
jednou místo tady té… Kasumi, že ano. Třeba se od ní něčemu přiučíš, ne? Tak co,
jdeme na věc nebo ne, a nezapomeň vzít v potaz svého přítelíčka. Pořád mu můžu
vystřelit mozek z hlavy.“ Kasumi se s pobavením dívala na Ivana, který naprosto
ztratil veškeré naděje a už jen čekal na popravu. Mohla ho ještě chvíli deptat, ale
nebyla vhodná doba.
„Jo, jdeme na to. Doufám, že se nebudeš před tolika lidmi stydět.“
„Panejo, ty jsi už pořádně rozpálená, co? No jo je tu dost horko, to kvůli těm
svícnům.“ Kasumi si pomalým pohybem vracela katanu do pouzdra a Jaromír
vykročil k ní. V mžiku katana opsala oblouk a čistým pohybem usekla Jaromírovi ruku
i s pistolí. Zůstal mu jen krvácející pahýl zakončený nad loktem. Držel se za něj
s vytřeštěnýma očima a celé tělo se mu klepalo.
„Horko teprve bude,“ řekla Japonka tiše. Všichni ostatní s úděsem sledovali celou
scénu a poté se s dlouhými noži vrhli na Kasumi. Jediná Soňa se držela stranou a
přispěchala k Jaromírovi, který se snažil ostatní obejít a dobelhat se k oltáři. Kasumi
byla obklíčena šesticí mužů. Pevně stiskla katanu, zvedla ji do výše ramen, otočila se
a okamžitě usekla jednomu z nich polovinu hlavy. Ze zbytku vystříkla krev a mozek.
Skrčila se a přešla do kotoulu, aby se uhnula muži, který se ji zezadu snažil
probodnout. V pokleku zůstala a podsekla muži, u kterého skončila, nohy. Sek
vedený katanou byl neskutečný. Obě nohy přesekla jako nic a tělo se s děsivým
zařváním zhroutilo na zem. Muž sledoval vytékající krev a v záchvatu beznaděje se
marně snažil zastavit krvácení. Kasumi mu nevěnovala pozornost, protože pro ni už
nebyl hrozbou. Již stála a další z mužů byl tak blízko, že se pokusil zabodnout jí nůž
přímo ze strany do hlavy. V mžiku se prohnula a katanu zasunula hluboko do břicha
toho muže. Pomohla si nohou, kterou se zapřela o jeho klesající tělo, aby katanu
vytrhla ven. Společně s ní vylétlo několik kusů masa a z těla vytekla střeva. Vykryla
nůž vedený rukou dalšího muže, poodskočila stranou, aby si vytvořila prostor, švihla
katanou a odsekla mu zápěstí i se zbraní. Pootočila se na bok, švihla znovu a to
seshora, až rozsekla muži hlavu po krk. Zbylí dva polekaně ucouvli stranou a Kasumi
se naskytla možnost přiblížit se k oltáři, o který se opíral Jaromír. Klečel na kolenou a
byl otočený zády k ní. Přešla do výskoku, který ukončila přesným sekem přímo na
jeho krk. Ozvala se skřípavá rána, Kasuminými dlaněmi a posléze i celým tělem
projel třas. Jaromírova hlava se skutálela z oltáře dolů, tělo se svalilo na bok a jí se
dostal kratičký pohled na zlomenou čepel katany, která praskla nárazem do dokonale
tvarované černé koule, jež byla stále pevně držena v Jaromírově ruce. Zbylí dva
muži pocítili šanci a vrhli se na Kasumi, každý z jedné strany. Rozběhla se proti
tomu, co byl blíže u ní. Vyhnula se noži, kterým se jí muž snažil zasáhnout, a pravou
ruku mu obtočila kolem krku. Postavila se těsně vedle něj a druhou rukou mu
podepřela záda, aby si vytvořila oporu. Prudce mu zatlačila hlavu do záklonu a pak
dolů až se ozvalo křupnutí. To vše proběhlo v takové rychlosti, že muž neměl
sebemenší šanci zareagovat. Obtočila se kolem bezvládného těla a vyšvihla nohy do
vzduchu, aby jimi zasáhla posledního muže, který právě přibíhal. Po nárazu mu
z ruky vypadl nůž a on se skácel na zem. Zvedal se, když mu žena zezadu probodla
nožem krk. Chytil se za něj, dlouze zachrčel a skácel se k zemi. Sálem se ještě stále
rozléhal křik muže bez nohou, ale pomalu utichal. Stála nad všemi těmi těly celá
zakrvácená jako nějaký děsivý nástroj samotné smrti.
„Jsi na řadě,“ řekla k Soně, která se skláněla nad zmrzačeným tělem svého milence.
Postavila se a v očích se jí objevila nenávist.
„Jsi pořád jen člověk z masa a kostí. Můžeš umřít a já se o to postarám! Zpřelámu ti
konečky prstů, rozdrásám ti tvář, vypíchnu obě oči a zlámu vaz, a to všechno za to,
co jsi udělala jemu!“
„Takové řeči nemám ráda. Budeš jich ještě litovat,“ řekla s naprostým klidem Kasumi.
Soňa sevřela ruce v pěst, až si nehty zaryla do kůže a vrhla se na ni. Napřáhla se a
její ruka vystřelila přímo na Kasumin obličej. Jaké bylo její překvapení, když její pěst
skončila v Kasumině dlani sevřená jako ve svěráku. Ta s ní trhla k sobě, čímž Soňa
ztratila rovnováhu a předklonila se. Toho Kasumi využila, přiskočila blíž a zasáhla jí
pěstí zespodu přímo do čelisti. Soně se hlava zvrátila mírně dozadu a ze
zakrvácených úst vypadlo několik zubů. Kasumi využila toho, že je její protivnice
stále zmatená, uchopila ji prsty na obou rukou a zprudka s nimi trhla směrem nahoru.
Soňa zařvala bolestí, zapotácela se a poodstoupila stranou. Kasumi za chůze k ní
rozevřela prsteníček a prostředníček na pravé ruce a vši silou je zabodla přímo do
Soniných očí. Okamžitě je vytáhla, načež začaly prasklé oční bulvy vytékat ven.
Druhou rukou jí nehty přejela po tváři, až se na ní objevily krvavé škrábance. Soňa
stěží vnímala sama sebe a jediné na co se v záchvatu šílenství a nesnesitelné
bolesti zmohla, bylo rozběhnout se co nejrychleji dopředu přímo na Kasumi. Ta to
očekávala, shýbla se a opětovně se narovnala, až když Soňa přepadávala přes ní.
Pevně ji stiskla jednou rukou za krk, druhou jí podepřela břicho a zvedla ji do výše.
Krátce poté ji spustila dolů a přešla do podřepu. Soňa narazila zády přímo na její
koleno a ztěžka vydechla. Kasumi ji shodila ze sebe a dupla jí na krk, čímž jí zlámala
vaz. Ivan sledoval děsivá jatka a byl rád, že dnes ještě nic nejedl. Krev, kusy těl a
všelijaké vnitřnosti byly všude kolem. Hrozný pohled.
„Osm lidí, osm lidí! Netrvalo ti to ani tři minuty!“
„A mělo by jich být devět!“ zařvala Kasumi. „Je to jen další ukázka toho, že člověk se
nesmí spoléhat na druhé!“
„Promiň, tohle jsem vážně zvoral.“
„Kde je ta holka? Doufám, žes jí tam nenechal!“
„Bohužel… byla to nehoda a… je mrtvá.“
„Výborně. Tím líp.“
„Já jí zabil, Kasumi.“
„Tvůj jediný opravdu užitečný příspěvek k tomu všemu.“
„Nějak nedokážu sdílet nadšení. Jen si představ to dítě. Přišlo o čtyři příbuzné,
včetně otce a matky. Kromě toho je teď samo a…“
„To ale není naše starost, Ivane. Co je mi po tom, co s ním bude? Důležitá je tahle
koule.“ Kasumi ji z oltáře vzala a dlouze si ji prohlížela. Zasáhla jsem ji katanou a
zatímco ta je k ničemu, tak koule na sobě nemá ani škrábnutí. To je úžasné.“
„Myslel jsem, že pátráme po té bráně a tu tady nikde nevidím. K čemu nám je ta
koule?“
„Je to klíč. Klíč k portálu.“
„Musíme odsud zmizet a taky si potřebuji nějak zašít tu ránu. Půjdeme ven.“
„Ani náhodou. Portál musí být blízko. Najdeme ho.“
„Ty jsi je neslyšela? Bavili se o nějakém vraždícím tvoru. Vzpomeň si, co udělal těm
lidem.“ „Je to hlídač portálu a bude-li to nutné, zabijeme ho.“
„Hlídač portálu! Nechceš mi náhodou ještě něco říct? Cy se o žádném hlídači portálu
nezmiňoval.“
„Asi nepředpokládal, že bys mu mohl věřit. Musíme jít dál, někde tu určitě bude
cesta.“
„Právě jsme unikli smrti a vidím, že je ti to líto. Ten chlápek mluvil o tom, že toho
tvora ovládá. Je to tou koulí?“
„Já nevím, ale rozhodně vím, že ho můžeme zabít, takže se připrav.“ Ivan si vzal
zpátky svoji pistoli a také jednu z pochodní. Prohlédl stěny celého sálu a poblíž oltáře
nalezl strmou stezku vzhůru.
„Počkej ještě chvilku. Našel jsem tuhle knihu. Než vyrazíme, možná bychom měli
zjistit, jestli v ní není něco o té věci.“
Ivan podal Kasumi knihu, ona se na něj podívala zlostným pohledem a řekla: „Co to
jsi za idiota? Vážně myslíš, že když neumím česky ani slovo, že to přečtu?“
„Asi bych ti na to řekl něco 'pěkného', ale po tom všem vážně nemám na žerty
náladu. Je to psané v angličtině, takže to snad zvládneš, ne?“ Kasumi v knize začala
pomalu listovat, zatímco on dával pozor na cestu dál.
2. 6. 1993
Neuvěřitelné. V lesích jsme nalezli tunel vedoucí někam pod hrad. Spousta lidí o něm slyšela, a přesto nevěří
v jeho existenci. Trvalo dlouhé měsíce odklidit všechny ty balvany, ale povedlo se. Jsem zvědav, co tu
objevíme.
3. 6. 1993
Z podzemí nás vyhnaly nějaké zatraceně děsivé zvuky. Jediné, co jsem nalezl je dokonale tvarovaná koule.
Netuším k čemu je, ale je štěstí, že si toho ostatní nevšimli. Určitě bude mít velkou cenu.
4.6. 1993
Vypadá to, že se věci kolem našeho spolku dávají do pohybu. Začal jsem si proto psát tento nový deník,
protože tohle vážně vypadá na novou éru. Vzhledem k tomu, že většina těch pitomců neumí anglicky ani
slovo, bude nejbezpečnější psát to takto. Teď ale k věci - Satan skutečně existuje a my ho vyvolali! Vrátil
jsem se sám do podzemí, doufaje, že naleznu víc těch černých koulí, ale místo toho jsem narazil na démona,
na pravého démona! Celé ty roky provádíme rituály a myslíme si, jaká to není legrace a on tu je najednou
živoucí důkaz existence Pekla. Stál jsem přímo před ním a hleděli jsme na sebe. Tedy, vlastně nevím, jestli
mě viděl, protože nemá žádné tělo ani hlavu, ale přesto ke mně promlouval. Chtěl tu kouli a vyhrožoval
zabitím. Asi bych už tohle nepsal, kdybych mu neřekl, že ji můžu zničit. Polekalo ho to, ačkoli to nebyla
pravda. Pocítil jsem šanci, jak toho využít.
14. 8. 1993
Trvalo dost dlouho, než jsem se o svém objevu podělil s ostatními, ale nebyla jiná možnost. Toho netvora
jsme pojmenovali Eda a já osobně mám pocit, že ho můžu využívat. Stačí pohrozit, že zničím tu kouli a on
se ke mně připlazí jako štěně. Nechápu, jak může být služebník Pekel takový idiot. Rozhodli jsme se
provádět rituály tady, ale ostatní chtějí vědět, čím to, že mě ten tvor poslouchá. Nevím, co jim říct.
24.8. 1993
Dnes jsem musel s pravdou ven. Pověděl jsem jim o té kouli a přesvědčil je, že jako vedoucí všech těch
obřadů mě Eda uznává za svého pána. Hlavně musím dát pozor na tu kouli. Ukrývám jí i s deníkem tady,
protože doma by mi na ni určitě někdo přišel. Nikdo se ale nesmí dozvědět, že v ovládání Edy nehrají moje
'schopnosti' žádnou roli. Nechci přece, aby ho někdo mohl použít proti mně.
4. 9. 1993
Dnes proběhla Edova první akce. Až doposavad se držel uvnitř katakomb poblíž takového zvláštního
kruhového portálu. Vysvětlil jsem mu, co po něm chci a on souhlasil. Do obřadu, který jsme provedli, jsem
zakomponoval pokyn pro Edu a ten následně vyrazil ven, aby ho splnil. Vrátil se zpět a přinesl s sebou
mrtvolu Hrůzovic čokla. Konečně bude od toho věčně štěkajícího zmetka pokoj. Teď jen vymyslet, kam tu
zdechlinu strčit. S Edou bude ještě legrace.
26. 10. 1993
Vymysleli jsme pro Edu další úlohu a během obřadu ho poslali na akci. Pavel potřeboval trochu postrašit
svého kamaráda Radima, ale Eda to zřejmě pochopil jinak a tak Radima k ránu odvezl pohřebák.
28. 10. 1993
Eda nejspíše umí jen zabíjet a je dobře, že to víme včas. Daleko horší je událost s Pavlem. Naznačil nám, že
kvůli smrti Radima uvažuje o odchodu a prý nás možná práskne poldům. Takže tu máme další Edův cíl.
Obřad provedeme ještě tuto noc.
2. 11. 1993
Všiml jsem si, že Eda umí víc, než předvádí. Od té doby, co ho čas od času pouštíme ven se na některých
místech v okolí objevuje zvláštní mlha zřejmě nadpřirozeného původu. Ještě jsem jí nepotkal, ale chlapi
v hospodě mluví o podivných událostech, které se v jejím středu stávají. Jenže proč to Eda dělá?
3. 11. 1993
Promluvil jsem s Edou a zkusil z něj dostat příčinu těch mlžných zjevení. Jeho odpověď mi vyrazila dech.
Tvrdí, že chce vyhnat lidi v okolí, aby odsud odešli a on se mohl volně potulovat po okolí. To, že nechce být
spatřen mu schvaluji, ale s volností ať nepočítá.
4. 2. 1994
Dlouho jsem nic nezapisoval, protože to ani nestálo za řeč. Proběhlo pár akcí výhradně v mojí režii, ale
vypadá to na problém. Eda byl dnes velice naštvaný a vyhrožoval mi. Zdá se mi, že už ho nevydržím
ovládat dlouho. Chce tu kouli vrátit a jeho vztek se odráží na četnosti mlžných zjevení. Je to zlé, protože
tím na nás jen upozorní. Nevím, jestli je stále bezpečné nechávat tu kouli zde, protože pokud jí Eda získá,
bude všechno ztracené. Musím vymyslet, co dál.
7. 2. 1994
Dnes jsem načapal Karla, jak se mi doma přehrabuje ve věcech. Ten parchant pase po té pitomé kouli.
Snažil se z toho vymluvit, ale moc dobře vím, o co mu šlo. Důrazně jsem upozornil Rudu, že si nepřeji, aby
do domu pouštěli kohokoli z mých přátel. Zdá se mi, že v mé skrýši v katakombách bude má koule přeci jen
lépe ukrytá. Pro jistotu si budu na Edu dávat mnohem větší pozor. Zatím nevím, co udělám s Karlem,
protože mám starostí až nad hlavu. Kdyby na mě alespoň tak netlačila máti…
6. 3. 1994
Zítra proběhne akce s velkým A. Situace se ale komplikuje. Eda je čím dál tím naštvanější a na mě tlačí i
Soňa. Nelíbí se jí, že o tom, co bude Eda dělat, už rozhoduji jen já. Opravdu nevím, co dělat. Možná vše
ukončím a zametu za sebou stopy. Nějak zasypu vchod a Edu pohřbím. Doufám, že se k tomu odhodlám co
nejdříve.
„Výborně,“ řekla Kasumi, když dočetla.
„Co jsi tam našla?“
„Už vím, jak ho ovládat. Můžeme jít,“ Kasumi si vzala svůj nůž, kouli a s Ivanem
vyrazili dál. Stezka stále stoupala vzhůru a chůze byla čím dál obtížnější. Když se
stěny zúžily natolik, že nemohli jít vedle sebe, vzala si Kasumi od Ivana pochodeň a
šla jako první. Během cesty nenarazili na jediné světlo. V dáli zaslechli pravidelné
cinkání v intervalu sotva dvou vteřin. Když dorazili blíž, rozeznali, o co se jedná. Ze
stropu padaly dolů kapky a jejich dopad do louže na zemi vyvolával onen zvuk. Teď,
když byli přímo na místě, rozléhal se nepříjemný zvuk všude kolem jako ozvěna.
Chodba se brzy poté rozvětvila a nyní vedla dvěma směry – dál rovně a doprava.
Zastavili se na křižovatce a poslouchali, jestli neuslyší nějaké zvuky. Bylo to ale
marné. Jediný zvuk, co slyšeli, byla kapající voda z tunelu, odkud přišli. Kasumi se
mlčky vydala dál rovně a Ivan ji následoval. Zhruba po sto metrech natrefili na další
křižovatku, která tentokrát rozdělovala chodbu na tři další.
„Je to tu jak bludiště,“ zašeptal Ivan. Kasumi také došlo, že jim v těchto prostorech
hrozí, že se ztratí a tak se rozhodla držet levé stěny. Odbočili, ale za okamžik stanuli
na další křižovatce, která byla tvarově stejná jako ta, kterou právě prošli. Zahnuli opět
doleva a šli dál. Stezka se pozvolna snižovala a díky tomu mohli pokračovat rychleji.
Úhel sklonu byl však stále ostřejší a v jednom okamžiku Kasumi nedošlápla na
pevnou zem a s výkřikem přepadla přes okraj propasti. Ivan okamžitě skočil k zemi a
zachytil padající Kasumi za ruku. Sledoval, jak pochodeň padá někam dolů a poté
zhasla. Všude okolo byla téměř neprostupná tma. „Dělej, chyť se mě druhou rukou a
já tě vytáhnu,“ křičel Ivan. Kasumi mu ale nevěnovala pozornost. Místo toho se
snažila dosáhnout na skalní výstupek, na kterém skončila koule. Věděla, že je právě
tam, ale nemohla na ni dosáhnout.
„Spusť mě níž,“ nakázala Ivanovi.
„Vykašli se na to, Kasumi. Nestojí to za to.“
„Ne, já jí musím získat. Ještě kousek, kousíček.“ Snažila se co nejvíce natáhnout.
Cítila, jak se koule dotýká, ale nedokázala ji uchopit. Ivanovi se čím dál tím víc potila
dlaň a uvědomoval si, že mu Kasumi vyklouzává.
„Neudržím tě. Není čas, Chyť se mě.“ Kasumi se ale stále snažila dosáhnout na
kouli. Dost možná to byla jediná naděje, jak se dostat za portál. Nehodlala se jí
vzdát. Byla dlaní stále blíž až v ní konečně uchopila ten zvláštní chladivý předmět.
V dálce se zničehonic ozval tlumený řev, načež se Ivan polekal a cuknul rukou. Cítil,
jak mu po prstech na dlaní sjíždí Kasumina ruka neschopná se zachytit.
„Néé!“ zařval vyděšeně Ivan. Kasumi padala dolů bez jediného výkřiku jako by byla
smířená s tím, co se stalo a stane. Ivan ještě dlouhou dobu zíral dolů do tmy a
doufal, že zaslechne něco, cokoliv, co by znamenalo, že je naživu, ale neslyšel nic.
Vůbec nic. Za ním se ozval další řev a on musel jednat, nechtěl-li, aby ho netvor
nalezl. Všude kolem byla tma a jediné čím si mohl posvítit, byl zapalovač. Zažehnul
ho a pospíchal ven, co mu síly stačily. Věděl, že v takové úzké a navíc slepé chodbě
nemá šanci uniknout. Když doběhl na křižovatku, cítil závan chladu přímo z chodby,
co byla před ním. Neváhal a vběhl do chodby po pravé straně a stejně volil i na další
křižovatce. Mířil co nejrychleji zpět do sálu s oltářem.
Když se sem dostal, překvapil ho právě narůstající mlžný opar. Nechápal, co to má
znamenat a tak se zastavil, připravil pistoli a poté pozvolným krokem vykročil. Šeď
všude kolem se jen stěží dala prohlédnout. Všiml si, že většina svící rozestavěných
všude kolem byla pohaslá a ty zbylé sotva plápolaly. Zem byla zalitá krví, tak jako
prve a těla zůstala na svých místech, ale cítil, že tu něco nehraje. Před sebou zahlédl
nepatrný pohyb. Vypadalo to jako stín nebo spíše obrys lidské postavy. Nabýval na
velikosti a přibližovat se. Ivan se soustředil jen na tu věc před sebou, byl připraven
okamžitě střílet, ale když se před ním z husté mlhy objevila Kasumi, užasl. Stála před
ním, celá od krve, tak jako předtím a on nechápal, kde se tu bere. Nevydala ze sebe
ani hlásku, místo toho pozvedla svoji pravou ruku a on si všiml něčeho hrozného. Už
to nebyl jen malíček, co jí na ruce scházelo, ona neměla žádné prsty. Na zápěstí se jí
objevily rudé skvrny. Poznal, že je to krev. Natáhla ruku až k němu a on si všiml, že jí
začíná odpadávat kůže. Její rozpadající se ruka, na které byla už na několika
místech vidět bělavá kost, se dotkla jeho pistole. Pocítil tlak, a zatímco až doteď
sázel na to, že se mu to jen zdá, tak nyní si už tak jistý nebyl. Znervózněl a ruka se
mu začala třást. Kasumi otevřela ústa a vycenila zuby, které se krátce nato uvolnily a
postupně, jeden po druhém, se zachrastěním dopadaly na tvrdou zem. Zíral na ni a
stále doufal, že se mu to všechno jen zdá. Zavřel oči, zatnul zuby a vystřelil. Pak
znovu, znovu a znovu. Nastalo ticho. Bál se oči znovu otevřít a pistoli si takřka
instinktivně přirazil k hlavě. Celý tento den byl jako noční můra a on už nemohl dál.
Všichni kolem něj, vlastně úplně každý, koho dnes viděl, je mrtvý. Copak je tohle
všechno možné? Během těch pár dní si Kasumi oblíbil, jako málokoho. Bavilo ho ji
vytáčet, ale měl ji přesto rád pro její jedinečnost, nezávislost a do jisté míry i
upřímnost. Otevřel v rychlosti oči a hned je křečovitě zavřel. Ležela na podlaze
s několika malými otvory v těle, ze kterých proudila krev. Ztěžka polkl a začal si
v duchu počítat. 'Pět, čtyři, tři,…'
Otevřela oči a prudce vydechla. Byla tu tma, všude jen tma. Několikrát se zhluboka
nadechla a poznala, že každý takový nádech způsobuje silnou bolest na plicích.
Snažila se dýchat už jen krátce a velmi pozvolna, ale i tak cítila nepříjemný tlak.
V jedné ruce stále křečovitě svírala chladivou kouli. Povolila stisk a druhou rukou se
dotkla tváře. Projela si prsty po temeni hlavy a nahmatala nějakou tekutinu. Věděla
co to je ačkoli tu byla taková tma, že nic neviděla. Prohmatala si tělo a byla ráda,
když nenašla žádné další zranění. Pokusila se posadit, což sice bolelo, ale podařilo
se to. Zvedla se na pravé noze, ale jakmile se došlápla na zem tou levou, zhroutila
se s bolestivým stenem a nepříjemným zapraskáním k zemi. Nezkoušela se znovu
postavit, protože věděla, že by to nedokázala a urychleně se narovnala na záda, aby
na nohu nepůsobil žádný tlak. Věděla, že má nejspíše zlomenou v lepším případě
jen nalomenou stehenní kost. Na tomto místě to znamenalo téměř jistou smrt.
Pokusila se dostrkat až k nějaké stěně, aby se mohla opřít a vymyslet, co dál.
Sebemenší pohyb se zraněnou nohou vyvolával téměř nesnesitelnou bolest, takže ji
potřebovala nějak znehybnit a srovnat. Konečně se jí podařilo dosáhnout stěny.
Nahmatala kolem sebe spoustu úzkých podlouhlých předmětů různých velikostí i
tvarů a teprve, když narazila na oválný dutý předmět s dvěma velikými otvory,
poznala, o co se jedná. Vypadalo to, že nebude první, kdo tu skončí. Stále u sebe
měla svůj nůž, se kterým si rozřezala oděv na několik úzkých pruhů látky, se kterými
by bylo možné snadno přivázat nohu k nějaké dlaze, ale kde ji vzít? Kosti okolo zase
tak dlouhé nebyly a většina byla už dávno rozpraskaná. Kromě toho musela neustále
bojovat s nepříjemnou touhou zavřít oči a usnout. Nezbylo než pořádně improvizovat
- zlomenou nohu mírně pokrčila, nadzvedla a tak pevně jak jen to šlo k ní přivázala tu
druhou. Na chůzi sice mohla zapomenout, ale už na zlomeninu nepůsobila takovým
tlakem, takže další pohyb byl snesitelnější. Kousek dál narazila na další kostru,
tentokrát mnohem větší a bezesporu lidskou. Nahmatala i kusy nějaké látky a mezi
nimi i dlouhý nůž podobný těm, co měli sektáři. Když mezi ostatky nalezla i malou
chrastící krabičku, málem radostně vykřikla. Bylo v ní ještě dost suchých zápalek.
Během chvilky se místnost pokoušel osvítit malinký plamínek. Za pár vteřin byl pryč a
ona stejně nevěděla nic o tomhle místě. Osvítila sotva část nerovné stěny, co měla
za sebou a tím to končilo. Vzala velkou část oděvu, obmotala ji kolem holenní kosti,
co nalezla a zapálila. Byla si jistá, že látka zase tak dlouho hořet nebude, ale světlo
z provizorní louče konečně napovědělo víc o tom, kde je. Místnost to nebyla zrovna
moc velká a jediné co tu bylo, byly dvě kostry. Jedna zcela určitě lidská, druhá jí
přišla jako zvířecí, možná pes nebo něco podobného. Také si mohla pořádně
prohlédnout nepěknou bouli na noze, ale naštěstí nebyla zase tak velká a kost byla
relativně srovnaná. Co bylo ale nejdůležitější – nalezla kousek od sebe tunel kamsi
dál. Vzala si další kusy látky a začala velmi pozvolna stoupat. Jediné co mohla dělat,
bylo se v sedu odstrkovat rukama a držet obě dolní končetiny v klidu, protože jakýkoli
tlak na ně by byl velice bolestivý. Někde v dáli zaslechla ránu a pak ještě tři další
v rychlém sledu. Muselo to být z velké dálky a tak neplýtvala silami a nesnažila se
někoho volat. Cesta dál stoupala, což sice naznačovalo, že by mohla vést zpátky
nahoru, ale každý pohyb byl čím dál namáhavější. Byla už vyčerpaná, ale odmítala
se vzdát, obzvláště teď, když měla alespoň nějakou naději. Zaslechla další ránu a to
mnohem jasněji a hlasitěji než prve. Doufala, že přijde další, ať už to je cokoli,
protože díky tomu věděla, že se přibližuje. Při posledních metrech se její výstup ještě
více zpomalil a měla velké problémy se držet při vědomí.
Ocitla se na křižovatce, ale netušila kudy pokračovat. Zapálila další látku a
pokračovala chodbou vlevo. Po chvíli cesty, během které stěží odolávala stále sílící
bolesti a mrákotám se doploužila do prostorného sálu, odkud vedlo hned několik
chodeb. Síly jí dodala vidina portálu. Byl připevněn ke skále a vedle něj byly zdobený
zlatý sloupek. Věděla, že je konec, protože ven z jeskyně se nikdy nedostane. Přímo
před ní byl její životní cíl a bezpochyby to bude to poslední, čeho v životě dosáhne,
pokud vůbec. Umístila kouli do stojanu a s napjetím sledovala, co se bude dít.
Pomalu se jí zavíraly víčka. Snažila se opět zhluboka dýchat, protože doufala, že ji
bolest udrží při vědomí, ale časem poznala, že to stejně moc nepomůže. Portál se
stále ne a ne probudit k životu, a ona nemohla odehnat tu zvláštní touhu usnout.
Dobře věděla, že naděje na to, že se ještě někdy probudí, je mizivá. Nechtěla umřít,
vůle k životu byla jednou z věcí, které jí nechyběly ani v nejmenším, ale tohle už
nemělo budoucnost… Portál byl evidentně rozbitý. V dálce zaslechla šílený řev plný
vzteku. Vylekalo ji to a probralo, což bylo samozřejmě dobře, ale pocítila také
naprostou bezmocnost vůči čemukoli, co by jí chtělo ještě více ublížit. S napětím se
zaposlouchala do zvuků, které přicházely z jedné z chodeb. Připomínalo to vrčení
vzteklého psa, ale zdálo se být něčím tlumené. Po chvilce zahlédla v chodbě obrys
lidské postavy. Přišla až k ní na světlo a ona poznala, že to není člověk z masa a
kostí, ale jakýsi tvor v černém mnišském rouchu. Na hlavě měl nasazenou kápi, ale
zdálo se, že pod ní nic není - žádný obličej, žádné tělo. Jediné co měl, byly dvě
vrásčité ruce ukončené ostrými drápy. Kasumi se přitiskla zády ke stěně v zoufalé
snaze dostat se od toho tvora co nejdále. Z jeho 'úst' vycházel nepříjemný chlad.
„Tu kouli,“ řekl hlubokým hlasem bez jakýchkoli známek emocí. Kasumi zalitovala, že
ji nemá u sebe, protože by s ní snad mohla toho tvora vystrašit, ale teď když koule
zůstala na zlatém stojanu, bylo vše k ničemu. Nemá jak ho přesvědčit, aby ji nechal
být a odešel. Zmohla se jen na to, že mu roztřesenou rukou ukázala na portál a
stojan vedle něj. Tvor se k němu otočil a natáhl po kouli svůj pařát. Uchopil ji a zvedl
nad hlavu. Poté se otočil zpět na Kasumi, která už měla v rukou nůž a snažila se
postavit, aby se alespoň mohla pokusit se bránit. Bolest, která projela jejím tělem, jí
vehnala slzy do očí a tak zatnula zuby ve snaze ji nevnímat. Mnich přistupoval stále
blíž a blíž a Kasumi se začala třást zimou, kterou ten tvor jakoby přinášel s sebou.
Nebyla v situaci, kdy by mohla svému nepříteli úspěšně vzdorovat, a otázkou bylo,
jestli to vůbec nějakým způsobem šlo, vždyť jak ublížit něčemu, co ani nemá pořádné
tělo? Do sálu se z vedlejší chodby náhle přiřítil Ivan. Zařval na netvora, který se
obrátil jeho směrem. Hned potom se o strop těsně nad mnichem roztříštila lahev a
většina alkoholu z ní potřísnila jeho černý plášť. Ivanova pochodeň švihla vzduchem
a dopadla na mokrý plášť, který okamžitě vzplál jasným plamenem. Oheň se začal
rychle rozšiřovat a mnich se zmítal v plamenech, přičemž ze sebe vydával nelidské
výkřiky. Pohled na něj byl hrozný, ale zároveň přinášel úlevu. Netrvalo dlouho a po
mnichovi zůstal jen popel a koule.
Ivan se shýbl a sebral kouli ze země. Zůstala naprosto neporušená. Hned poté klekl
k opět ležící Kasumi.
„Jsi to ty, že jo?“
„Co?“ vydala ze sebe tiše.
„Nebýt té věci, tak jsem už ležel s kulkou v hlavě! Představ si, že ten parchant mi
způsobil nějakou nechutnou vidinu, nebo co, ve které ses rozpadávala na kusy.
Kdyby tam nepřišel a nevyrušil mě, tak…“
„Co… co se stalo?“
„Přišel jsem na to, že kulky na něj neplatí a navíc se mi zasekla zbraň. Chtěl kouli a
já ho poslal za tebou zpátky do jeskyní.“
„Tys… ho poslal sem… aby mě zabil?“
„Myslel jsem, že je po tobě, ale jsem rád, že jsem se spletl. Ještě štěstí, že ten hajzl
nemá rád oheň. Můžeš vstát?“
„Ech, ne. Mám… něco s nohou. Asi je trochu… ech, zlomená a… taky mě bolí hlava
a...“
Ivan velice opatrně vzal Kasumi do náruče a vydal se co možná nejrychleji
k východu.
„Musíš do nemocnice.“
„Ne! Půjdu… do vězení… kvůli tomu, co se stalo. Musíme odjet někam… pryč.“
„Ne, Kasumi. Nejseš na tom dobře a já nejsem žádný doktor. Nemám tušení, co
všechno ti je, takže jedeme do nemocnice.“
„Budou… na nás mít důkazy… nechci jít sedět!“
„Myslím, že ten balvan, co je nad vchodem půjde shodit. Je dost uvolněný, takže tu
jeskyni zavalím a pak už na nás nebudou mít nic.“
„Neměli by, kdybys… kdybys nebyl takový idiot a… nezabil tu… ženu.“
„Máš pravdu. Do hajzlu!“ zabědoval Ivan.
„V tom domě... najdou tam... naše… otisky.“
Ivan konečně vynesl Kasumi ven na vzduch, položil ji opatrně do trávy a prohlédl si
veliký balvan krající průchod do jeskyně. Věděl, že když spadne, ucpe vchod do
jeskyně a těžko někoho napadne tady hledat. Věřil, že s nějakou pevnou dlouhou
větví se mu ho podaří vypáčit a shodit dolů.
„Cy!“ vyhrkla ze sebe Kasumi.
„Co je s ním?“ ptal se Ivan.
„Může… nám pomoct. Je to vlivný člověk a… musíš ho najít.“
„Tak fajn, ale kde ho najdu?“
„Nevím. Jel do Říma, ale… já nevím, kde ho najít.“
„Takhle ale nemám šanci ho sehnat!“
„Počkej… má tam… má tam nějaké přátele. Zkus to… přes ně. Najdi je a…“
„Koho tam má?“
„Já… já nevím!“ Kasumi byla opět na pokraji bezvědomí ale bránila se mu, jak jen
mohla.
„Kasumi, poslouchej mě, musím vědět, koho mám najít. Pověz mi, jak se ti jeho
přátelé jmenují, alespoň jedno jméno.“
„On… se o nich… moc často nezmiňoval.“
„No tak. Vzpomeň si.“
„Najdi… najdi… Antoliniho. Najdi Alessandra Antoliniho.“
VIII – Zlomky pravdy
Čtvercová zdobená místnost, jejíž stěny pokrývaly obrovské barevné fresky,
znázorňující několik historických událostí. Cy stál uprostřed a rozhlížel se okolo.
Zaujala ho především freska, na které byl vyobrazen požár města. Do místnosti
rychlým krokem vstoupil starý muž v červeném kardinálském rouchu. Na hlavě měl
typickou červenou čapku – solideo. Snažil se nedat na sobě znát nervozitu, ale moc
mu to nešlo.
„To je Požár v Borgo, Cyi. Uhasil ho papež Lev III. pouhým požehnáním.“
Cy se nejprve nezaujatě otočil k muži, ale hned poté se usmál a podal svému příteli
ruku se slovy: „Alonso, tak sis na mě konečně našel čas? Trvalo ti to tři dny…“
Alonso však Cyovo nadšení nesdílel a rychle od něj poodstoupil dál. „Copak, Alonso,
sympatie ochably, jakmile jsi postoupil výš?“
„Funkce kardinála pořád není to, co bych si přál, ale to s tím nesouvisí. Už nejsme
přátelé Cyi a ty to moc dobře víš.“
„Myslel jsem, že ta maličkost nic nezmění…“
„Ukradl jsi vzácné listiny! Byly to originály a to není žádná maličkost!“
Cy si povzdechl, neboť tušil, že tohle bude těžké pořízení. „Bylo to jen pár papírů,
Alonso, a pro mě měly rozhodně větší cenu než pro vás všechny. Beztak by se tady
na ně jen prášilo.“
„K čemu ti vlastně byly?“
„To není tvoje věc, Alonso.“
„Jak myslíš… každopádně jsem rád, že mi je konečně vracíš, ale tím se naše
rozepře nesmaže.“
„Problém je v tom, že… já ti už nic nevrátím. Ne, že bych nechtěl, ale…“
„Ty je nemáš?!“ zhrozil se Alonso.
„Je to ještě horší… ony jsou pryč.“
Alonso zíral zvláštním nepřítomným pohledem až Cye napadlo, jestli mu tou zprávou
nějak neublížil. Po chvilce se ale vzpamatoval. „Co… co se s nimi stalo?“
„V Tibetu došlo k takovému nepříjemnému incidentu, který stál život několika mnichů
a jedné bláznivé ženy. Nějak se mi to vymklo z rukou a kvůli mé společnici začala
v jednom klášteře téct krev. Hodně krve. Také vypukl požár a… no zkrátka nebyl čas
na zachraňování nějakých cárů papírů.“
„Cárů papírů?! Uvědomuješ si, jak důležité byly?“
„Jistěže ano. Bez nich bych se jen těžko dostal k tomu, co jsem tam hledal.“
„Soudě podle toho, že tu jsi, mám pocit, že jsi ještě nenalezl vše.“
„Jsem na dobré cestě, ale potřebuji od tebe pomoct.“
„Už zase? Nepřipadá v úvahu. Já jsem s tebou skončil. Odejdi odsud, Cyi!“
„To nemůžu, protože se potřebuji nutně dostat do zdejších tajných archivů.“
„O čem to mluvíš? Tajné archivy tu nejsou. Vše bylo už před lety odhaleno veřejnosti.
Je mi líto,“ řekl Alonso a otočil se ve snaze odejít. Cy ho však chytil za rameno.
„Za svým cílem jdu už dvě desítky let, Alonso, a moc dobře vím, že stárnu, takže už
nemůžu jen tak sedět, čekat a sledovat, kde se co objeví. Musím už začít jednat, a
když to nejde po dobrém… půjde to po zlém.“
Alonso polekaně couvl. „Jak jsem řekl, Cyi, žádné tajné archivy tu nemáme.“
„Vážně myslíš, že ti něco takového uvěřím? Nedělej ze mne hlupáka. Je mi jasné, že
církev skrývá stovky svazků, které kdyby se dostaly na veřejnost, tak způsobí něco
obrovského a pro vás naprosto nepřípustného. Oba moc dobře víme, že za ta staletí
se tu nashromáždily věci, které by nikdy neměly opustit svá místa a dostat se ven.
Moc dobře víš, že si všechno nechám pro sebe, ale jak říkám - potřebuji se tam
dostat.“
„To je nemožné. Vím, co teď přijde. Nabídneš peníze stejně jako minule, ale tentokrát
už to zachází příliš daleko a já s tím končím.“
„Ne, Alonso, ty nekončíš!“
„Chceš mi vyhrožovat?“
„To nechci, ale pochop, že já se tam nutně musím dostat.“
„Chápeš vůbec, co to znamená? Co kdyby se na to přišlo? A kromě toho… víš
vůbec, co tam chceš hledat?“
„Záznamy o Pekle.“
„Jaké záznamy?“
„To už není tvoje starost, Alonso. Zaveď mě do toho archivu a já z vděčnosti věnuji
církvi tučnou sumu. Co bys řekl na deset milionů dolarů?“
„Jsi k smíchu Cyi. Nikdy ti neukážu, kde archivy leží a jak se dostat dovnitř. Tvé
peníze nic nezmění.“
„Pak nezbývá, než že mi ty svazky najdeš a přineseš.“
„Uvědomuješ si vůbec kolik svazků se zaobírá Peklem? Kromě toho nemám jediný
důvod ti pomáhat. Máš jen ty své peníze a na to já už neslyším.“
„Chtěl bys usednout na Svatý stolec, že ano? Můžu ti pomoct.“
Alonsův výraz ještě více zvážněl. Otevřel dveře vedoucí ven. „Vypadni, Cyi!“ Cy
pochopil, že přestřelil a zklamaně odešel. Nečekal, že s Alonsem bude snadné
pořízení, ale věřil, že dosáhne svého. Zdá se, že se spletl. Opustil budovu
Vatikánských muzeí a snažil se vymyslet, co dál.
'Jak jen ho přimět ke spolupráci?' říkal si v duchu. Na prohlížení památek neměl ani
pomyšlení, takže se rychle propletl několika uličkami, aniž by pořádně vnímal své
okolí a vydal se co nejrychleji za svým přítelem. Honosně vyhlížející vila na okraji
Říma byla domovem rodu Antoliniů už dlouhá léta.
Cy zazvonil a po chvilce otevřela starší žena. „Dobrý den, pane,“ řekla, „kdo jste a co
si přejete?“
„Zdravím, Eleno. To už je to tak dávno, že si na mě nepamatujete? Jsem Cy McCall.
Buďte tak hodná a vyřiďte Alessandrovi, že jsem tu.“
„Jistě, pane.“ Žena odešla a Cy se zatím mohl kochat pohledem na velkou
udržovanou zahradu před vilou a také na fontánku v jejím středu. Neměl na to ale
mnoho času, neboť během chvíle byla Elena zpátky a pozvala Cye dál.
„Pán čeká v pracovně. Mám vám ukázat, kde to je?“
„Není třeba. Znám to tu dobře.“ Cy vstoupil do hlavní haly vily, odkud vedlo mnoho
dveří do dalších místností. Stěny byly pokryté obrazy. Poznal pár děl od Caravaggia
a Michelangela, ale většina pro něj byla naprosto neznámá. Přímo proti vchodovým
dveřím bylo zdobené schodiště pokryté rudým kobercem a s ručně vyřezávaným
zábradlím. Vystoupal nahoru a vstoupil do dveří na konci chodbičky, jež procházela
levým křídlem vily.
„Vítej, Cyi, ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost,“ řekl Alessandro Antolini, muž,
kterému vila a okolní pozemky říkaly pane. Byl to už starší člověk, zhruba ve stejném
věku, jako Cy. Dlouhé prošedivělé vlasy měl rozpuštěné a sahaly mu až do poloviny
zad. Cy na něm poznal skrývaný zármutek a přemýšlel, čím to je způsobeno.
Alessandro býval obvykle veselý, možná až příliš, ale dnes to bylo jiné…
„Naposledy jsem tu byl asi před rokem, ale podle výrazu Eleny to vypadá na nejméně
deset let.“
„Už stárne a zapomíná, starý příteli. Musíš jí prominout. Rozhodně ale nemám
v plánu vyhodit služebnou, která tu prožila skoro celý život. Dáš si se mnou sklenku
červeného?“
„Víno z tvých vinic se nedá odmítnout.“
„To máš pravdu, Cyi. Zavzpomínáme si na staré dobré časy, co ty na to?“
„Podle té poloprázdné lahve whisky, co máš na stole, se zdá, že jsi dnes už
vzpomínal.“
„A ty se mi po tom, co se stalo, divíš?“
„Ještě ani nevím, co se stalo. Je to vážně Alessandro?“
„Informoval jsem o tom Alice, ona ti nic nevyřídila?“
„Svou ženu jsem neviděl už více než dva roky. Hodně teď cestuji, takže…“
„Tak proto jsi nebyl na pohřbu a já už myslel, že jsi na nás zanevřel. Odpusť.“
„Chceš snad říct, že Francesca je… mrtvá?“
„Ona ne. To má dcera, Cyi,“ Alessandro neudržel slzy. „Moje malá Valentinka
umřela.“
Cy byl tou zprávou opravdu zaskočen. Vzpomínal si na ni, když byla ještě mladá
dívka. Často si s ní hrával na zahradě. To bylo ještě v době, kdy s Alice žili tady ve
vile. Potom, co si ji vzal, se přestěhovali se do Iowy, ale stále sem občas jezdili.
Přestože manželství s Alice nebylo zrovna ideální, rodina Antoliniů ho měla až na
Alicinu sestru, Francescu, v oblibě. Mrzelo ho, že Valentina dopadla takhle. Bývala
vždy rozesmátá, upřímná a otevřená. Vždycky tvrdil, že její dobrotivé srdce je jako
dar od Boha.
„Je mi to moc líto, Alessandro. Měl jsem ji tak rád… Jak to snáší Francesca?“
„Zhroutila se a… musí teď zůstat v léčebně, dokud se nedá dohromady. Jen nevím,
jak dlouho jí to bude trvat. Naše holčička pro ni byla vším.“
„A co Pietro? Jak se s tím vyrovnal?“
„Je úplně jiný, než býval. Byli si s Valentinou vždycky nejbližší a… teď se bojím, že
udělá nějakou hloupost, Cyi Pořád jezdí někam do Anglie, nechce mi nic říct, tak ani
nevím, co tam hledá, ale je mi jasné, že to souvisí s Valentinou. Představ si, že se
tam prý sama zabila.“
„Valentina?! Proboha proč by to dělala?“
„Já vůbec nevím. Pietro možná něco tuší, ale od něj se nic nedozvím. Promluv si
s ním, prosím tě o to, a zkus ho nějak uklidnit. Jste přece dobří přátelé.“
„Vlastně jsem s ním chtěl mluvit, kvůli jedné věci. Najdu ho tady?“
„Určitě ano, bude nejspíše u koní.“
„To červené si necháme navečer, souhlasíš?“
„Dobře. Pošlu zatím Elenu, ať ti připraví pokoj.“
„To nebude nutné. Zajistil jsem si ubytování v Římě. Nemůžu se tu zdržet dlouho.
Zatím sbohem,“ řekl Cy a odešel z domu.
Vzadu za vilou byly prostorné stáje s několika čistokrevnými hřebci. Na jednom koni
se po louce proháněl Pietro. Kůň na závodního hřebce rozhodně nevypadal, ale Cy
věděl, že ve stájích se pár takových nalézá. Pietrův strýc Raul byl ve své době
úspěšným žokejem a i teď se čas od času objeví na nějakém závodišti. Cy se opřel o
plot co byl kolem stájí a chvíli zamyšleně sledoval, jak se Pietro snaží vypořádat se
vzpurným koněm. Vzpomněl si na událost asi před patnácti lety. Tehdy tady na tomto
místě spadla z koně Valentina během své první jízdy. Skončila s poraněnou pánví a
lékaři tvrdili, že šance na to, že bude vůbec někdy chodit je minimální. Ač se to zdálo
neuvěřitelné, tak se z toho všeho dostala a po několika operacích a měsících cvičení
se opět postavila na nohy. Byl to tehdy okamžik plný radosti a Valentina prohlásila, že
se stal zázrak. Tvrdila, že to nebyli doktoři, kdo ji vyléčil, ale že to byl Bůh a ona si
myslela, že se mu za to musí odvděčit...
Když si Pietro všiml přihlížejícího Cye, seskočil z koně, zavedl ho zpátky do stájí a
šel si se svým přítelem promluvit.
„Rád tě zase vidím, Cyi,“ volal Pietro už zdálky.
„Já tebe taky. Slyšel jsem, co se stalo a... upřímnou soustrast. Valentina byla dobrá
žena.“
„Je to tragédie, ale potřebuji s tebou něco vyřídit. Je dobře, že jsi se ukázal.“
„Tak povídej?“
Pietro se rozhlédl kolem, aby se ujistil, že v okolí nikdo není. Všude byl ale klid.
„Změnil jsem názor. Chci ti pomoci s tou věcí.“
„Je to už přes dva roky, co jsem tě o to žádal a tehdy jsi tvrdil, že ani omylem.“
„Jenže věci se od smrti Valentiny změnily. Pojedu s tebou hledat ty pitomé portály.“
„Promiň, Pietro, ale já už společníka našel.“
„Jenže mě můžeš zcela věřit a kromě toho mi nejde o peníze.“
„To jí také ne a… nevykládej si to špatně, ale někoho vhodnějšího než je ona bych
asi jen těžko nalezl.“
Pietro se opřel o plot, vytáhl cigaretu a zapálil si. „Ty ses dal zase dohromady
s Alice? Tak to gratuluju. Myslel jsem, že to je beznadějné.“
„Ne, o Alice tu nejde. Spolupracuji s jednou poměrně schopnou ženou z Yakuzy.“
„Z Yakuzy?! Neblázni, vždyť zaplétat se Japonskou mafii je snad to nejhorší, co
můžeš udělat!“
„Jen klid, Pietro, není to tak horké. Stačí, když budu opatrný a to jsem. Vysvětli mi,
proč ta náhlá změna? Tvrdil jsi, že jsi služebník Boží a že pokoušet se odhalit snad to
největší tajemství světa by tě ani ve snu nenapadlo.“
„Věci se změnily. Moje sestra nikdy v životě neudělala jedinou špatnost. Nikdy
nikomu neublížila a najednou je mrtvá. Proč zrovna ona, když celý život jen
pomáhala druhým? Proč ji Bůh nechal umřít? Dlouho jsem nad tím přemýšlel a došlo
mi, že nedokážu dál sloužit něčemu, v co ani pořádně nevěřím.“
„Vždyť jsi kněz. Nemůžeš přestat věřit v Boha.“
„Já už nejsem kněz, copak to nechápeš? Valentina si smrt nezasloužila a Bůh to
musel moc dobře vědět. Musel by jí v tom přece zabránit, ale on to neudělal. Nechal
moji milovanou sestřičku umřít. Pověz mi, Cyi, věříš v Boha?“
„Během svých cest jsem narazil na tolik roztodivných bohů, že sám nevím, jakému
z nich věřit. Existence Boha ale není to, co mě žene dál. Chci jen vědět, jak věci
fungují.“
„Právě v tom vidím jedinou možnost, jak získat odpověď na otázku, která mě sžírá.
Myslíš, že až to najdeš, tak se dozvíš, na jakých základech stojí náš svět?“
„Ano!“ odvětil jednoznačně a bez známek pochybností Cy. „Netvrdím, že vím, co tam
přesně najdu, ale určitě mi to pomůže najít odpověď na otázky, které si lidé pokládají
už celé věky a na které marně hledají jednoznačné odpovědi.“
„Pokud existuje Peklo, pak musí být i Nebe a tedy i Bůh, že ano, Cyi? Podívej,
jediné, o co se mohu skutečně opřít při řešení téhle otázky, je víra a tu už jsem ztratil.
Nyní potřebuji nějaký opravdový důkaz. Vezmi mě prosím s sebou, Cyi. Pomůžu ti
najít ten portál a dostat se dovnitř.“
„Nechci ti dávat nějaké klamné naděje, Pietro, takže ti to vysvětlím hned. Situace se
nemá tak, jak si asi myslíš. Podařilo se nám najít několik portálů, ale stále nám chybí
klíč k tomu všemu. Chybí nám černá koule. Nevíme, kde přesně ji hledat a jen se
snažíme jít po stopách. Myslel jsem, že něco najdu ve Vatikánských archivech, ale
můj bývalý přítel kardinál Alonso de Luca o tom nechce ani slyšet. Potřeboval bych
ho přemluvit, aby mě vpustil do tajného archivu, kde by se snad daly dohledat nějaké
informace o těch koulích nebo portálech, ale stejně je to jen velmi mlhavá stopa.
Myslíš, že bys mi s tím mohl nějak pomoci?“
„Ne že bych nechtěl, ale moje pravomoce jsou nicotné v porovnání s de Lucou.
Nějaký incident by mohl pošpinit moji rodinu a to nemůžu dopustit. Mám ale pro tebe
zajímavou zprávu. Poslední dobou často jezdím do Anglie, do místa, kde Valentina
zemřela. Jsem přesvědčen, že s její smrtí má něco společného muž, kterému
pomáhala s velmi, velmi podivnou věcí. Valentina si podrobnosti nechávala pro sebe,
ale pověděla mi, že ten chlap, jmenuje se Adrian Gordon, měl co do činění s jakousi
kletbou a…“
„Kletbou? To zní směšně.“
„Taky mi to nějak nejde do hlavy, ale na tom zase až tak nezáleží. Možná tě bude
zajímat, že Adrian zastává úlohu zvanou Strážce, která s tou kletbou souvisí. Právě
za pomoci Valentiny se této úlohy zhostil a je zřejmé, že jeho úkolem je cosi chránit.
Nevím ale zcela přesně, co má chránit - to mi Valentina nikdy nesdělila.“
„Pochybuji, že nějaká 'kletba' měla s naší věcí něco společného.“
„Těžko říct. Podstatná je ale jiná věc. Včera jsem tam byl zase a snažil se z toho
pitomce dostat, co mé sestře udělal. Stejně jako několikrát předtím jsem si vyslechl
jen řeči jeho sluhy o tom, že se se mnou pan Adrian nechce bavit a abych se už
nevracel. Důležité je to, že když jsem k tomu jeho zámku přicházel, viděl jsem, jak
odtamtud jde nějaký černovlasý podivín. Říkal jsem si, kdo to má být a co má
společného s Gordony.“
„Kdo vlastně jsou ti Gordonové?“
„To je šlechtický rod, kterému tam všechno patří. Až do včerejška bych si vsadil na to,
že Adrian je poslední z rodu, ale když jsem zjistil, co to bylo za chlapa… no, vezmu
to popořadě. Ten člověk se choval jako blázen – pořád se rozhlížel všude okolo,
jakoby nechtěl, aby ho kdokoli viděl a tak jsem se později v místní kavárně vyptával,
kdo to vlastně byl. Servírka, docela pěkná, mi sdělila, že podle popisu by to mohl být
Samuel Gordon. Tvrdila mi ale, že ten už je dobrých třináct let mrtvý a stále
opakovala, že jsem ho nemohl vidět u zámku, ale nanejvýše jako figurínu v muzeu,
které tam mají. Pochopitelně jsem se tam zašel podívat a zjistil jsem, že ten Samuel
byl, nebo spíše je, pětinásobný vrah. V roce 1981 spáchal sebevraždu a kromě toho
je také otcem Adriana. Okamžitě jsem šel po jeho stopě, protože jsem věděl, že má
něco společného s Valentinou. Je štěstí, že z té díry vede jen málo cest, takže nebylo
těžké ho pronásledovat. Dostihl jsem ho, jak jde k nejbližší vesnici, kde ještě staví
autobusy. Sledoval jsem ho a vím, že jel do Ipswiche na nádraží a chtěl vlakem do
Aberdeenu. Za pár dnů se vrátím na Black Mirror a toho chlapa si tam najdu. Mám
ale pocit, že ho budeš chtít také, že ano?“
„Nedá mi to, abych se nezeptal – vážně jsi si jistý, že ten vrah a ten chlap, co jsi ho
potkal, je jeden a ten samý?“
„Zcela jistý si tím nejsem, ale promluvil jsem si také s vedením tamní diecéze, které
úzce spolupracovalo s Valentinou. Biskup toho moc nevěděl, ale řekl mi, že s ním
Valentina v poslední době často mluvila. Adrian měl prý se svým mrtvým otcem
nějaké plány. Víc o tom všem nevím, ale dozvím se to.“
„Dobrá, Pietro. Půjdeme do toho všeho společně. Nejsem v pozici, kdy bych mohl
stopy, ať už jsou jakkoli podivné, nechávat bez povšimnutí. Toho chlapa chci a to co
nejdříve. Pojedeš za ním do Aberdeenu a najdeš ho tam.“
„Proč? Stačí počkat až se vrátí na Black Mirror.“
„Tvrdil jsi, že je tam známý jako pětinásobný vrah. Na jeho místě bych odtamtud
okamžitě vypadnul a začal nový život. Ty ne?“
„Ty myslíš, že se do Aberdeenu stěhuje? Natrvalo?“
„Bylo by to logické. Pokud je to všechno pravda, tak je ten chlápek jako magnet.
Půjdou po něm lidé, co jim ublížil, půjde po něm policie, půjdou po něm média a
půjde po něm i církev. Musíš ho rychle najít a hlídat. Dej si ale pozor, pořád je to
vrah.“
„Podle toho mála co vím od Valentiny, měl ten chlap co dočinění s kletbou. Naznačila
mi, že pod jejím vlivem se člověk nedokáže chovat normálně. Zdá se, že právě ta
kletba hrála roli v jeho vraždách, ale Valentina a Adrian se prý postarali, aby kletba už
nehrozila.“
„Hmm, ne, že bych to všechno zcela chápal, ale věřím ti. Pokud tvrdíš, že je nebo
byla nějaká kletba, tak dobrá, ale uvědom si, že my jdeme po něčem jiném. Půjdu
teď vyřídit pár věcí s Alonsem a vypátrám, co jsou ti Gordonové zač.“
Cy se co nejrychleji vrátil zpátky do Vatikánu, protože byl rozhodnut jednat.
Když přišel do muzea, vtrhnul okamžitě do Alonsovy pracovny. Sice zde nikdy nebyl,
ale teď neměl chuť si prohlížet mahagonový nábytek, obrazy povětšinou s motivem
ukřižování Ježíše Krista ani soukromou knihovnu. Vyděšený Alonso vstal od stolu.
„Tady nemáš co dělat, Cyi! Běž pryč a už se nikdy nevracej. Já jsem s tebou nadobro
skončil.“ Cy ale neměl v plánu Alonsa poslechnout. Přistoupil až k němu.
„Povím ti, co teď uděláš, Alonso, a protože jsi nebo spíše byl jsi můj přítel, radím ti,
abys to udělal hned a bez zbytečných řečí. Okamžitě zajdeš do toho vašeho archivu
a přineseš mi odtamtud vše, co se týká šlechtického rodu Gordonů. Poradím ti, že žijí
v Anglii na panství Black Mirror a před nedávnem s nimi, konkrétně s jistým Adrianem
Gordonem, pracovala na nějaké důležité záležitosti církevní vyšetřovatelka Valentina
Antoliniová. Vím, že ta žena často cestovala především po Evropě a zaobírala se
prošetřováním nadpřirozených jevů, zázraků, chceš-li to nazývat takto. Jsem
přesvědčen, že na Black Mirror byla z podobného důvodu. Takže se teď seber a běž,
Alonso, a nepočítej s tím, že se tomu vyhneš.“
„Pomátl jsi se, Cyi! Nedonutíš mě to udělat!“
„Dovol, abych ti trochu připomenul naši situaci. Většina lidí všude kolem ví, že jsme
přátelé. Nebylo by dobré, kdybych se někomu zmínil o tom, že jsi mi půjčil ty listiny a
že je už nemáš a nikdy mít nebudeš. Uvědom si také, že ačkoli tebe už nepodplatím,
tak v případě druhých s tím nebudu mít takové problémy a kromě toho vím, že mi
uvěří to, co jim řeknu. Nepodceňuj mě, Alonso.“
„Myslíš, že mě můžeš zatlačit do kouta? Já jsem kardinál! Jsem důležitý člověk a ty
mi nemůžeš takhle rozkazovat! Nebojím se tě.“
„Nemyslel jsem, že budeš takhle tvrdohlavý, ale jak chceš… Jestliže neuděláš to, co
chci, tak uvolním Svatý stolec a ukážu všem, že máš na něj zálusk. Pak ti na něj
pomůžu podvodem usednout a ty víš moc dobře, že dokážu vše nastražit tak, aby to
vypadalo, že to byla tvoje práce. Postarám se nejen o to, abys jako kardinál skončil,
ale také o to abys skončil ve vězení, ne jako mocný muž, ale jako osamělá troska,
protože kdo se bude chtít dál přátelit s člověkem, který udělá něco tak
nepřípustného. Zničím tě, Alonso. Sice to bude trvat dlouho, ale stojí mi to za to.“
„Tvůj mizerný plán má jednu velikou trhlinu a to, že svět bude mít současného
papeže ještě dlouhé roky. Jak dlouho budeš muset čekat? Pět, deset let, nebo ještě
déle?“
„Co když papež náhle zemře?“
„Spoléháš se na náhodu?“
„Nepůjde o náhodu. Znám někoho, kdo papeže zabije.“ Alonso se zhrozil, zarazil se
a chytil se za srdce, jakoby mu mělo každou chvíli vyskočit z hrudi.
„Už jen za pomyšlení na to se budeš smažit v Pekle, Cyi!“
„Risknu to. Vzpomínáš, jak jsem ti ráno vyprávěl o masakru v Tibetu? Zemřelo tam
nejméně šest buddhistických mnichů a všechny zabila moje společnice. Co pro ni
bude znamenat zabití Svatého muže? Já myslím, že vůbec nic. Bude to jen další
pomyslný zářez na pažbě a jen tak mezi námi – na té pažbě už je tolik zářezů, že se
ten za papeže mezi těmi ostatními lehce ztratí.“
„Blafuješ.“
„Jsi si tím jistý? Co když se pleteš, Alonso? Papež zemře a to ty budeš mít ruce od
krve. Jeho život totiž závisí na tvém rozhodnutí a vsadím se, že když ho nezachráníš,
tak se v Pekle potkáme. Budu se tam na tebe těšit.“ Alonso, bledý jako stěna
vypadal, že je na pokraji infarktu.
„D-dobře, Cyi,“ vykoktal ze sebe kardinál. „Udělám, co chceš.“ Poté se potácivým
krokem vydal ven z pracovny. Cy původně nechtěl zajít tak daleko, ale vyplatilo se to.
Byl to zvláštní pocit, když si uvědomil, že vlastně opravdu jen blafoval. Kasumi by
totiž papeže nezabila bez pádného důvodu a on by jí ho asi jen těžko dal. Cy se mohl
konečně věnovat prohlídce pracovny. Veškeré vybavení tady muselo stát opravdu
hodně peněz a on moc dobře věděl, že velká část z nich byla dříve jeho. Podplácení
Alonsa bylo daleko snazší než takovéto vyhrožování a věděl, že dále pokoušet štěstí
by nebylo rozumné. Doufal, že najde nějakou pořádnou stopu, protože tohle je patrně
jeho poslední návštěva Vatikánského muzea a to na hodně dlouhou dobu.
Trvalo téměř dvě hodiny, než se Alonso vrátil. Měl u sebe jen jeden svazek mnoha
listin v pevných převázaných deskách. Mlčky to položil na stůl a zase odešel. Cyovi
bylo jasné, že čím déle tu bude, tím hůře pro něj, takže schoval spisy pod kabát,
počkal zhruba deset minut, jestli se Alonso nevrátí a poté pomalu vyklouznul ven.
Propletl se davem turistů, kteří obdivovali veřejně přístupné části muzea, a snažil se
nedat na sobě nic znát. Připadalo mu, že si ho někteří vyloženě prohlížejí, a když
konečně vyšel před budovu a ohlédl se, zdálo se mu, že ho jakýsi turista dokonce
sleduje. Věděl, že kdyby ho teď chytila stráž, bylo by vše ztraceno. Teď už by to jen
těžko dokázal svést na Alonsa, ale ty záznamy si rozhodně nemohl pročítat uvnitř,
neboť se pomalu blížil večer a času na to, aby vše prolistoval, potřeboval spoustu.
Kromě toho bylo možné, že záznamy budou potřeba i později. Oddechl si, když
opouštěl Vatikán a mířil co nejrychleji do vily Antoliniů.
Byl už večer, když tam dorazil. Elena ho tentokrát bez otázek vpustila dovnitř a
poslala ho do společenské místnosti v přízemí. V křesle seděl už v mírně podnapilém
stavu Alessandro a povídal si s Pietrem.
„Á konečně jsi dorazil, Cyi,“ řekl Alessandro a nalil příteli sklenku vína. „Posaď se a
pij, protože to je to jediné, co můžeme pro Valentinku udělat.“
„Nemyslím, že jí to k něčemu bude,“ řekl Cy, ale posadil se na pohovku a napil se
skvělého vína.
„Už jsme tu všichni,“ řekl Pietro, „takže mohu přejít k věci. Chystám se odjet tady
se Cyem a je dost možné, že se vrátím až za dlouho.“
Alessandra ta zpráva zaskočila. „Pořád někam jezdíš, synu, copak už to nestačilo.
Vrať se zase ke svým povinnostem, alespoň tak přijdeš na jiné myšlenky. Věř mi, že
ti to pomůže.“
„Ne, otče. Ke své práci se nemohu vrátit. Ještě ne.“
„Alessandro,“ oslovil přítele Cy, „potřeboval bych si s Pietrem dořešit pár věcí
ohledně naší cesty. Omluvíš nás prosím?“
„Klidně si to vyřiďte tady. Já půjdu k sobě do pokoje.“
„Alessandro, počkej. Já to nemyslel špatně. Pochop, že je to delikátní záležitost a já
do toho nechci zasvěcovat více lidí, než bude nutné.“
„Vždyť já tě chápu, Cyi. Vlastně je to celé dobrý nápad. Když vezmeš Pietra někam
s sebou na výpravu, tak mu to jen prospěje. Alespoň zapomene na to, co se stalo.“
„Na to se spolehni, otče,“ řekl Pietro a s úlevou sledoval, jak Alessandro odchází.
„Nechal nám tady víno. Výborně.“
Cy sledoval Alessandra jak vychází ze dveří se sklopenou hlavou. Když za sebou
zavíral dveře, vypadalo to, že mu lesknou oči. „Mám dojem, že to snáší hůře než ty,
Pietro. Nechceš si to ještě rozmyslet?“
„Ne. Tuhle věc musím vyřešit. Musím zjistit, k čemu přesně došlo a také odhalit, jak
se věci mají. Nedělám to jen pro sebe, ale také pro ni, pro Valentinu. Jestliže celý
život strávila v bludu, je mojí povinností odhalit pravdu.“
„Dobrá. Z Vatikánu jsem přinesl tyhle spisy. Myslím, že bys je měl také vidět.“ Cy
položil složku na stůl a Pietro se usmál hned, jak uviděl titulek 'Black Mirror'. Nalezli
mnoho záznamů, které, jak se zdálo, podléhaly tomu nejvyššímu stupni utajení.
Každý Gordon od zakladatelů rodu bratrů Marcuse a Mordreda zde měl dlouhé
záznamy, které mapovaly celý jeho život. Podstatná část knihy se věnovala
teoretickým představám o světě za tajemným Černým zrcadlem, které bylo kdesi v
hlubinách pod Black Mirror. Několik poznámek se týkalo také Strážců portálů a
nechyběl ani rodokmen rodu Gordonů. Našli zde záznamy z vyšetřování, které
pověření lidé čas od času prováděli. Black Mirror bylo stále pod kontrolou z vnějšku a
poslední, kdo sem zanesl své záznamy, byla Valentina. Cy s Pietrem z archu vybrali
to nejdůležitější a důkladně si to všechno pročetli.
Svět náš je odjakživa sžírán zlovůli mocností Pekelných a náš Pán ve své dobrotivosti nám všem ukazuje
správnou cestu, jak se nebezpečí vyhnout. Protože nástroje Pekelné jsou zákeřné a zkažené, musejí být
z našeho světa vymíceny a my tak budeme moci být očištěni od všech nepravostí, které Peklo ve své ubohosti
vytváří. Ne jinak tomu je v případě Černého zrcadla. I toto jest bezesporu výtvor ďáblův a nebýt velikého
muže cti a víry – Marcuse Gordona, jistě bychom my všichni byli v ohrožení nesmírném. Tento zbožný
člověk nalezl Černé zrcadlo a informoval o tom Svatého otce. Ten rozhodl celou záležitost zevrubně
prošetřit a ustanovit Marcuse ochráncem lidu. Věřme, že díky němu a jeho následovníkům se již nikdy
nikdo nebude moci obávat síly, které Černé zrcadlo má. Tvrdí se, že za ním se nachází svět tak odlišný od
toho našeho, že každý by se dočista pomátl, kdyby tam měl jen na malou chvíli vkročit. Každý člověk má
svoji duši, která mu byla dána z vůle Boží a po smrti tato duše opustí tento svět a putuje do světa jiného.
Za zrcadlem však žijí zlé Stíny. Tvorové, jež vyšli z lůna Pekelných, aby pustošili náš svět. Když duše
opustí lidské tělo, Stín se jí pokusí pohltit a stáhnout k sobě. Jen čistá duše se Stínu vyhne a dosáhne
Království nebeského. A proto nenechme se oblouznit a buďme nadále oddanými služebníky našeho Pána,
jinak nás čeká děsivý trest.
Jonathan Costa 1432
„Tohle nevidím dobře,“ řekl Cy.
„Proč ne?“ ptal se Pietro. „Nevěříš těm věcem?“
„Je vidět, že o Černém zrcadlu ani církev moc neví a kromě toho nevidím jedinou
spojitost s informacemi, jež jsme našli v Tibetu. Nikde tam nebyla jediná zmínka o
Stínech, co požírají duše. My se snažíme dostat za portály, ale to je něco úplně
jiného, než Černé zrcadlo. Za nimi má prý být místo na hranici světa našeho a světa
tam dole.“
„Myslíš brána do Pekla.“
„Ano, tak nějak. Pokud je za Černým zrcadlem Peklo, pak je možné, že prostor za
portály je jakási vstupní brána, která by na rozdíl od zrcadla měla být relativně
bezpečná. V Tibetu jsem našel zmínky o tom, jak to tam vypadá a také několik velice
zajímavých textů. Jsou to jakési pokyny, které se musí splnit, aby bylo dosaženo
něčeho velkého.“
„Čeho?“
„To přesně nevím,“ řekl Cy, ačkoli to vůbec nebyla pravda. Společně s Kasumi věděl,
co bude třeba za portálem udělat a oba k tomu byli odhodláni, ale nebylo moudré o
tom informovat někoho dalšího. „Pojďme k dalším textům,“ navrhl Cy. „Snad zjistíme
víc.“
Vůbec první zmínka o Marcusovi Gordonovi pochází až z konce dvanáctého století. Je známo, že Marcus
Gordon se zúčastnil roku 1189 třetí křížové výpravy vedené za účelem dobytí Jeruzaléma, jež si přivlastnil
krutý tyran a antikrist Saladin. Marcus se pod velením anglického krále Richarda I. zúčastnil obléhání
Akkonu. Když Akkon roku 1191 kapituloval a francouzský král Filip II. August se vrátil do Francie,
Richard pokračoval v tažení proti Saladinovi. Je známo, že během tohoto tažení se Richard s Marcusem
velice sblížil. 7. září 1191 se odehrála bitva u Arsufu, ve které získal Marcus pověst hrdiny, když sám
přemohl několikanásobnou přesilu. Saladinova porážka u Arsufu pomohla Richardovi nejen upevnit své
pozice, ale také postoupit kupředu. Podařilo se mu obsadit přístav Jaffa, ale k ofenzívě Jeruzaléma nedošlo,
neboť se Richard dostal do sporu s Konrádem z Montferatu. Mezi Richardem a Saladinem začalo dlouhé
období vyjednávání. Ani jedna ze stran však nechtěla té druhé ustoupit a tak přišel Richard s odvážným
návrhem, který mu prý vnuknul, v té době již blízký přítel, Marcus Gordon. Saladinův bratr Al-Adil se měl
oženit s Richardovou sestrou Johannou a jejich sídelním městem měl být právě Jeruzalém. Tento bláznivý
nápad měl počítat s tím, že bude Jeruzalém přístupný jak pro křesťany, tak i pro zkažené muslimy, což
samozřejmě nebylo možné. Richard i po této události považoval Marcuse za muže zcela oddaného a věrného
nejen jemu samotnému, ale také Svaté říši římské a už v této době sliboval Marcusovi povýšení do
šlechtického stavu a vlastní území v Anglii, což se mnohým zdálo neslýchané.
Po neshodách se Saladinem se Richard odhodlal k útoku na Jeruzalém. Několikatýdenní obléhání však
nepřineslo ovoce a tak se Richard stáhnul nejprve do Jaffy a poté až do Akkonu. Jaffu se mu sice podařilo
opětovně dobýt, ale vážná nemoc a politická situace v Anglii ho přiměla uzavřít se Saladinem pětileté
příměří a vrátit se domů. Během zpáteční cesty byl však Richard zajat Leopoldem V. Babenberským, který
tak jednal na rozkaz římského císaře Jindřicha VI. a francouzského krále Filipa II. Pro Marcuse, který se
vrátil bezpečně do Anglie, začaly krušné časy neboť slíbenou půdu a titul mu Richardův bratr Jan
Bezzemek odmítl dát a navíc zabavil veškerý majetek, který Marcusovi patřil. Marcus byl nucen žít téměř
v bídě a vydělával si jen občasnými šermířskými vystoupeními. Toužebně očekával návrat svého krále, ke
kterému došlo v únoru roku 1194 poté, co Richard souhlasil s podmínkami, jež mu byly dány. Okamžitě se
pustil do války proti Fillipovi II. a Marcusovi dal, co mu bylo slíbeno. Richard mu rovněž navrátil
odejmutý majetek a navíc ho tučně vyplatil jako kompenzaci za problémy, které měl. Marcus se ale rozhodl
pomoci Richardovi ve válce s francouzským královstvím. Roku 1199 při obléhání hradu Chalus byl Richard
zasažen šípem, do rány se mu dostala infekce a 6. dubna zemřel. V jeho posledních chvílích s ním byl právě
Marcus Gordon a také Richardova matka Eleonora Akvitánská, které zemřel v náručí. Eleonora měla za
to, že vinou Marcuse Richard zahynul, ačkoli k tomu dnes nemáme jediný důkaz a nechala ho uvěznit,
stejně jako kdysi Marcusova bratra Mordreda o kterém se tvrdilo, že zahynul již v dětství.
Oba byli drženi na hradě v Rouen až do Eleonořiny smrti roku 1204. Po dvou letech, během kterých se
bratři snažili očistit své jméno (nutno říci, že úspěšně) společně založili na Marcusových pozemcích
opevněný hrad, jež nazvali Black Mirror. Marcus velice rychle převzal správu nad celým územím a úspěšně
vládl svým poddaným. Oblíbenost mezi prostým lidem a především přízeň u královského dvora dopomohla
k tomu, že se stal velice mocným a uznávaným i za hranicemi svého panství. Během válek v Anglii bojovali
oba bratři po svém boku za krále Jana. Roku 1211 Mordred svého bratra přesvědčil, aby se zapojil do
probíhající křížové výpravy na jihu Francie, kterou vyhlásil papež Innocenc III. Marcus ve válce zůstal
pouhé dva roky, během kterých zažil hromadné popravy, vypalování a drancování měst a vybíjení tisíců lidí
nehledě na jejich vyznání. Během války Mordred spravoval panství Black Mirror a to brutálním a
vykořisťovatelským způsobem, který stál život stovek lidí. Jeho černé srdce plné nenávisti vůči všemu
živému však nepočítalo s předčasným návratem Marcuse. Ten se na Black Mirror vrátil v srpnu roku 1213
a již brzy pochopil, že ho jeho bratr zradil. Díky několika stovkám věrných mužů obléhal Black Mirror a
donutil Mordreda ustoupit do podzemních prostor pod hradem. Zde se utkali v boji na život a na smrt,
poté, co Mordred chladnokrevně zavraždil svoji ženu, která zde byla také. Mordred byl poražen, ale na
sklonku života vyřknul mocná slova kletby, která měla postihnout Marcusovy potomky. Marcus brzy
zjistil, k jakým věcem se Mordred během jeho nepřítomnosti odvážil. Mordredovi se podařilo hluboko pod
Black Mirror nalézt ohromnou bránu do jiného světa, zvanou Černé zrcadlo podle sídla Gordonů. Není
přesně známo, jakým způsobem ho Mordred využil, ale ví se, že prováděl mnohé pokusy. Marcus se
dozvěděl také o pěti portálech, které na panství a v jeho okolí jsou a které s velkou pravděpodobností ústily
přímo do Pekla. O těchto objevech informoval papeže Innocenta III., který po dlouhém rozmýšlení rozšířil
Marcusovo panství tak, aby na jeho území bylo všech pět portálů a následně rod Gordonů ustanovil
ochránci Černého zrcadla a portálů. Protože opatrnosti nebylo nazbyt, bylo rozhodnuto, že vždy pouze
jeden z rodu Gordonů, ten, kterého vybere církev, se stane Strážcem portálů a jen on bude znát všechna
tajemství. Od této doby jsou Gordonové ochránci okolního světa a nikdy by neměli upadnout v zapomnění,
neboť na jejich bedrech spočívá osud lidstva.
Paolo Ricci 1526
„Tím se nám situace podstatně zjednodušuje,“ řekl Cy.
„Pět portálů?! Co myslíš, že to znamená?“ ptal se překvapený Pietro.
„Nejsem si jistý. Objevili jsme zatím jen tři, možná čtyři, ale byly od sebe vzdáleny
tisíce kilometrů. Buď je to jen jedna velká náhoda, nebo je Black Mirror něčím
výjimečné. Každopádně víme, co dělat dál.“
„Myslím, že ten Samuel by o portálech mohl vědět a i kdyby ne, tak Adrian jakožto
Strážce je musí znát určitě.“
„Přesně tak, Pietro. Budou pro nás důležití nejspíše oba dva.“
„Chtěl bych si prohlédnout ještě tohle.“ Pietro ukázal popsaný list, pod kterým byla
podepsána Valentina.
Veškeré nebezpečí související s kletbou Gordonů je zažehnáno. Kletba, kterou vyřknul Mordred Gordon a
která ho měla ve výsledku přivolat ze světa mrtvých, byla zrušena v okamžiku, kdy částečně ovládnutý
Adrian Gordon porazil ve světě Stínů za Černým zrcadlem Mordredovu duši, čímž znemožnil její spojení
s Mordredovým Stínem, který se nacházel v Adrianově těle. Pokud by k tomu nedošlo a Mordredův Stín by
se v Adrianově těle spojil s jeho duší, došlo by k plnému ovládnutí Adriana a jediné, co by po Adrianovi
zůstalo, by byla jeho tělesná schránka, zbavena jeho vědomí, pocitů a všeho ostatního. Zničení Mordreda
tak zažehnalo hrozbu, ale nabízí se otázka – je možné, aby z prostor, kde Mordredův Stín byl, unikl další
Stín někoho jiného? Osobně se domnívám, že to není možné, neboť žádný podobný incident není znám.
Je mi již známo, že po smrti člověka dojde k vytvoření jeho Stínu za Černým zrcadlem. Mordred ale
dokázal Stíny dostat i do našeho světa a to v jejich pravé podobě. K jejich přechovávání slouží černé,
dokonale tvarované koule a je pravděpodobné, že Stín může z koule odejít, tak aby ovládl tělo živého
člověka. To jest podobný způsob, jaký použil Mordred k ovládnutí Adriana. I nadále je tedy zcela
nezbytné, aby bylo Černé zrcadlo chráněno a úloha Strážce, kterou nyní Adrian zastává, rozhodně není
zbytečná. Další velice zajímavou věcí jsou portály, které ústí do místa zvané Rituální komnata, kterou
navštívil zřejmě po dlouhých staletích nejprve Samuel Gordon a poté jeho syn Adrian. Neměla jsem možnost
portálem projít, ale dle Adrianových slov se za ním nachází kruhová místnost s velkou propastí, oltářem a
trůnem. Mordred tuto místnost využíval a odtud také unikl jeho Stín. Mám ale podezření, které hraničí
s jistotou, že tato místnost byla zbudována již před tisíci lety, plnila nějakou důležitou funkci a podle
trůnu se zdá, že patřila někomu velice mocnému.
Valentina Antoliniová 9. 12. 1993
„Věděla toho spoustu, Cyi, mohla nám být opravdu užitečná.“
„Nevěděl jsem, že se ta místnost nazývá Rituální komnata. Co mě však udivuje, je
význam těch koulí. Netušil jsem, že fungují také jako schránka na ty Stíny. Podstatné
ale je, že koule odemykají portály a to nás zajímá především.“
„Pokud tomu dobře rozumím, tak Samuel v té komnatě už byl a zná to tam.“
„Ano, zdá se, že tomu tak je a to ho dělá důležitějším, než jsem si myslel. Chtěl bych,
aby tam šel s námi.“
Do salonku vtrhla Elena a ve spěchu začala vysvětlovat, co se děje:
„Pane, Cyi, právě volá nějaký muž a přeje si s vámi mluvit.“
„Se mnou?!“
„Ano, víte, sháněl se po vás už před několika hodinami, když jste byl pryč.“
„Proč jste mi to nevyřídila, Eleno?“
„Promiňte, pane, zapomněla jsem.“
„To je v pořádku, Eleno, můžete jít,“ řekl Pietro, a když odešla, obrátil se ještě
k Cyovi, který už pospíchal k telefonu, co byl na chodbě. „Odpusť, že ti to nevyřídila,
ale poslední dobou trpí zřejmě nějakou chorobou a často zapomíná. Už jsem
navrhoval otci, abychom jí propustili, ale nechce o tom ani slyšet.“
„Nic se nestalo,“ řekl Cy a už držel sluchátko telefonu v ruce. „Tady, Cy McCall, přál
jste si se mnou mluvit?“
„Ani nevíte, jak rád vás slyším, Cyi.“
„My se známe?“
„Ivan Děgtargov, nevzpomínáte si?“
„Ano, jistě. Nepoznal jsem vás po hlase. Stalo se něco?“
„Bohužel. Potřebujeme okamžitě vaši pomoc. Jsem s Kasumi v Praze a oba jsme
utrpěli zranění, která…“
„Cože? Je Kasumi v pořádku?!“
„Poslyšte, nemám zase tak moc času a navíc bych taky uvítal lékařskou péči, takže
asi takhle – Kasumi má zlomenou nohu a nějaké zranění hlavy, nevím jak je to
vážně. Teď leží v nemocnici v Praze, jenže po nás po obou pase policie, kvůli jedné
nehodě, co se stala. Myslíte, že nám budete moci nějak pomoct?“
„Udělám, co půjde. Jedu okamžitě tam, ale povězte mi ještě jednu věc – našli jste
něco?“
„Ano. Máme divnou černou kouli.“
„Skvělé!“ zaradoval se Cy. „Dejte na ní pozor a na sebe samozřejmě taky. Uvidíme
se v Praze.“ Cy byl na jednu stranu rád, protože byli zase o krok blíže svému cíli, ale
zranění, které utrpěla Kasumi bylo významnou komplikací.
„Co se stalo?“ ptal se Pietro, když Cy položil sluchátko.
„Změna plánu. Musím okamžitě do Prahy a vypadá to, že se tam zdržím, protože
moje společnice je zraněná.“
„A to je důvod čekat? Můžeme pokračovat spolu?“
„Ne, to nemůžeme!“ rozhořčil se Cy. Pietra to dost zarazilo. „S Kasumi
spolupracujeme a já se na ní nemůžu najednou vykašlat a jít si po svých.“
„Proč je to takový problém? Prostě je zraněná a tak nemůže jít dál. Copak to
nepochopí?“
„Uzavřeli jsme dohodu, Pietro, a já ji nemůžu porušit.“
„Proč ne?“
„Protože mi na ní záleží, protože ji nutně potřebujeme, kdyby se něco stalo a taky
protože ji nechci zradit. Pro tebe se nic nemění. Pojedeš do Aberdeenu, najdeš
Samuela a budeš ho sledovat. Dohlížej na něj, aby byl v bezpečí, ale ať se nedozví,
co po něm chceme. Vyřídím situaci v Praze a pojedu okamžitě za tebou. Ubytuj se
v nějakém hotelu nejlépe v centru, ať mám šanci tě rychle najít.“
„Dobře, ale co když tam už nebudu? Co když se Samuel přeci jen vrátí na Black
Mirror nebo pojede jinam. Ideální bude, když zůstaneme stále v kontaktu. Můžeme
přece použít mobil!“
„Teoreticky by to tak bylo nejlepší, ale je tu problém ohledně Kasumi. Myslím, že má
strach, že by ji mohl někdo vystopovat a tak nechce, abychom komunikovali tímhle
způsobem. O tom, že s ní pracuji, nejspíše vědí také, takže nebezpečí hrozí nám
oběma.“
„Chceš mi tvrdit, že po tobě jde Yakuza?! A ty jen tak nakráčíš do našeho domu?!
Chápeš, co riskuješ?!“
„Uklidni se, Pietro – není to tak horké. Naposledy nás přepadla nějaká jejich členka
v Tibetu a od té doby, což jsou už skoro dva roky, se naštěstí nic nestalo, ale
opatrnosti není nikdy nazbyt. Zkus prostě zařídit, aby tam Samuel zůstal, dokud
nebudeme připravení. Jakmile to bude možné, sejdeme se všichni v Anglii na Black
Mirror, kde ho vyslechneme.“
„Copak ho nemůžeme vyslechnout v Aberdeenu?“
„Pochybuji, že nám něco řekne bez pádného důvodu. Nezapomeň, že Gordonové
mají portály chránit před okolním světem. Taky myslím, že se nám bude hodit jako
průvodce. Navíc mám pocit, že se podívám na zoubek i tomu Adrianovi. Ti lidé mě
zajímají. Rozhodně ale potřebujeme mít po boku Kasumi. Kdyby se něco dělo, tak
ona se o ty lidi postará a když bude třeba, tak je oba bez problémů zabije.“
„To by mi ani nevadilo. Pořád se ale obávám o tebe – copak té… Kasumi vážně
můžeš věřit.“ „Té můžu věřit naprosto ve všem. Najít v dnešním světě někoho, kdo tě
nezradí je vážně umění, takže mám velkou radost, že je na mé straně a to zdaleka
není její jediná výhoda. Skvěle se vyzná v zabíjení, což se na mých cestách obzvlášť
vyplatí. To mi připomíná – uvědom si Pietro, že tohle nejspíše nebude žádný
bezpečný výlet. Je dost dobře možné, že nás na Black Mirror budou čekat opravdu
nebezpeční protivníci.“
„Takže nejsi sám, kdo pase po těch portálech. Já to tušil.“
„Jsem sám. Těmi protivníky nemám na mysli jen… lidi.“
„Cože?“
„To nic, radši na to hned zapomeň. Máme před sebou těžký úkol, ale věřím, že
konečně po všech těch letech se blížíme k cíli. Odhalíme jednu z největších otázek
lidstva.“
„V to doufám, ale nemyslíš, že bych si zasloužil o tom všem vědět víc?“
„Promiň, Pietro, ale není to tak snadné, jak to vypadá. Musíš mi důvěřovat, protože
víc ti opravdu říct nemohu.“
Cy odcházel z vily se smíšenými pocity. Byl zamyšlený a vůbec si nevšiml, že je
někým sledován. Věděl, že věci se podstatně změnily, a přestože odhalil mnoho
nového, tak komplikace ohledně Kasumi a Ivana byly nepříjemné.
'Pomoc od Pietra může být opravdu důležitá, ale nesmím ho zbytečně ohrozit. Vzít
ho s sebou do Rituální komnaty by mohlo být velice riskantní, takže ho budu muset
přesvědčit, aby tam nešel. Bude to teď hodně těžké a navíc se nabízí otázka
ohledně hlídačů portálů. Pět portálů vzdálených od sebe jen pár desítek kilometrů
znamená pět nebezpečných a smrtících tvorů v těsné blízkosti.' Věděl, že na tohle by
byla zapotřebí pořádná ozbrojená a vycvičená skupina a on měl jen Kasumi a Ivana.
Napadlo ho, jak na tom místě vůbec dokážou přežívat obyčejní lidé.
IX – Trest za život
Potemnělá místnost, prosycená kouřem z doutníků, který se jako noční obloha
vznášel nad hlavami znuděných mužů. Zápach whisky a zpocených těl se prolínal
s přehnaně silnou vůní parfémů. U stolů seděli muži v drahých oblecích se sklenicí
alkoholu v rukách. Pomalu popíjeli a přemýšleli, jestli nemají odejít zpátky ke svým
ženám a dětem. Čas od času pohlédli na pódium, na kterém se téměř nahé mladé
dívky snažili předvádět vyzývavé pózy, které ovšem byly tak křečovité a nepřirozené,
že jen málokterý z mužů se na jejich výstup vydržel dívat delší dobu. Pohled většiny
z nich směřoval do vyprazdňujících se sklenic, které si podle nich zasloužily daleko
větší pozornost. Čas od času se někdo z hostů zvedl, nechal na stole určitý obnos
peněz a zmizel buď v některém z pokojů s vybranou společnicí, nebo rovnou za
vchodovými dveřmi, připraven vyrazit domů. O bar se opíral nervózní muž s velkým
doutníkem a zlostným výrazem v očích. Občas zvýšeným hlasem prohodil pár vět se
spoře oděnou barmankou, která měla už na první pohled také něco vypito. Každému
bylo jasné, že spolu mají nějaké neshody. Oba s nechutí sledovali každého, kdo
prošel dveřmi ven na ulici.
„Byla chyba jí vyhazovat, Olivere,“ řekla barmanka.
„Drž hubu, Jesicco!“ zařval muž. „Slyším to od tebe den co den!“ Všichni hosté
v místnosti s podivem pohlédli na Olivera, majitele podniku Démant Noci, a nevěřili
tomu, co právě slyšeli. Vždy galantní a na první pohled slušný Oliver Brown
zničehonic vyjel na svoji barmanku. Něco takového od něj ještě nikdy neslyšeli a pro
mnohé to byl signál, že Démant už zdaleka není takový, jaký býval. Odešla největší
hvězda, na kterou se vždy všichni těšili a byla nahrazena někým tak nezkušeným a
neschopným, že to vypadalo spíše jako nějaký nejapný žert. I další personál se
v brzké době obměnil a skvělé tanečnice vystřídaly sice velice vyvinuté, ale jinak
naprosto nic neumějící krasavice. Pravda, v běžném nevěstinci by to byla záruka
úspěchu a ohromného zisku, ale tohle byl Démant Noci! Tohle byl podnik pro stálou,
vybíravou a velice náročnou klientelu, která se nenechá ošálit začátečnicemi, ať už
vypadali jakkoli dobře. Všichni doufali, že to majiteli během pár dní dojde a že se
sem časem budou moci vrátit a kdoví, třeba opět uvidí vystoupení oblíbené Thalie,
na kterou se snad všichni hosté ptali a děsili se toho, že se jí něco stalo. Od Olivera
se však stejně nic konkrétního nedozvěděli.
Do podniku právě vstoupil Samuel Gordon, a když se rozhlédl po sále, jen těžko
dokázal uvěřit svým očím. Za stoly pod pódiem byli už jen tři muži, přičemž dva si
podpírali hlavu a snažili se neusnout, což by zcela jistě vyvolalo problémy s dvojicí
vyhazovačů, kteří stáli u vchodových dveří. To nejhorší ale bylo na pódiu, kde právě
jedna z tanečnic ze sebe ze zoufalství strhala zbytek oděvu a obtáčela se kolem
kovové tyče zcela nahá. Samuel sice v podobném podniku nikdy nebyl, ale už teď
chápal, že i tanec u tyče se musí umět, aby to dokázalo někoho pobavit. Sklopil
zraky jinam a to na bar po levé stěně sálu. Oliver si nově příchozího měřil svým
pohledem.
„Škoda, mohl to být dobrý zákazník,“ poznamenala tiše Jesicca, když viděla
Samuelův překvapivý pohled na všechno okolo. Oliver její poznámku slyšel a opět ho
to vytočilo. Třísknul pěstmi do pultu a poté hrubě odstrčil barmanku stranou.
„Ještě jedno slovo a končíš tady, ty štětko! Už tě mám po krk. Co si o sobě myslíš?
Já jsem Oliver Brown a co jsi ty? Drž hubu a všímej si jen svý práce, jasný?!“ Jesicca
na něj zírala s vytřeštěnýma očima a pusou dokořán. Vyšší z vyhazovačů byl něčím
takovým rovněž pořádně ohromený, zatímco ten druhý se snažil tvářit, jako by se nic
nestalo. Zbylí tři hosté se zvedli a vydali se ke vchodu. „Jen si jděte, vy nenažranci!“
řval Oliver. „Jste jak rozmazlení haranti, co si zvyknou na to nejlepší a pak se můžou
posrat, když to nedostanou. Táhněte všichni do hajzlu! A ty vypadni taky, vlasatče.
Zmiz, protože Rachel tady už není, chápeš, není! Copak musím na dveře přitlouct
ceduli velkou jako kráva, abyste to pochopili?! Odtáhla někam do prdele, takže jestli ji
chcete ještě někdy vidět, tak běžte do prdele taky!“ Samuel se při zmínce o Rachel
vyděsil, a když si ji podvědomě umístil na pódiu místo poslední ženy, která ještě
zřejmě nepochopila, že už se snaží zbytečně, vyděsil se ještě více. Stále věřil, že je
to jen shoda jmen, ale už jen ta představa, že Adrian má vedle sebe prostitutku
z takové mizerné díry, byla pro Samuela děsivá.
„Dobrý večer, pane... Browne.“ řekl Gordon.
„Tys mě neslyšel? Táhni odsud a vezmi si tuhle kurvu s sebou!“ Oliver ve vzteku
obešel bar, chytil Jesiccu za ruku a smýknul s ní směrem k Samuelovi, který ji
zachytil a pomohl jí se narovnat.
„Potřebuji nutně mluvit s Jane Austinovou,“ nedal se Samuel. „Měla by tu pracovat.“
Oliver do sebe obrátil trochu whisky z baru a poté si rozepnul oblek, protože mu bylo
z toho rozčílení pořádné horko.
„Georgi, vyraž toho chlapa na ulici, ať už mě nesere.“ George, vyšší a urostlejší
z vyhazovačů, neochotně vyrazil splnit úkol. Chytil Samuela, který se raději ani
nebránil a vlekl ho ke dveřím.
„Počkejte,“ vykřikl na Olivera, „říká vám něco jméno Rachel? Znáte tady někdo
Rachel Blakeovou?!“ Na tvářích všech přítomných, snad jen kromě tanečnice u tyče
se objevil údiv.
„Počkej, Georgi, nechej ho být a místo toho odtáhni tu krávu z pódia nebo ji tam
půjdu vlastnoručně uškrtit!“ George poslechl Oliverův nový příkaz a Samuel byl opět
volný.
„Co víte o Rachel?“ zajímal se Oliver a snažil se zapůsobit slušných chováním.
„Nejdřív mi povězte, odkud ji znáte vy?“
„Odkud? Tady odsud přece.“ zasmál se Oliver. „Rachel byla hvězda mého podniku.
Božská Thalia, tak se jí říkalo a teď je někde kdovíkde.“ Samuel se snažil vyrovnat
s vědomím, že Rachel není žádná novinářka, ale něco mnohem, mnohem horšího.
Ještě jednou se rozhlédl okolo a poté se obrátil zpět na Olivera.
„Vím, kde Rachel je. Podvedla mého syna a snaží se ho využít.“
„Ta čubka chce prachy, co?“
„Ano, ta… čubka chce nejspíše prachy, a pokud se jí to podaří, tak jich bude mít
hodně, opravdu hodně.“
„Řekněte mi, kde je a já se o to postarám.“
„Takže ji přeci jen chceš zpátky,“ řekla Jesicca. Olivera to opět rozčílilo a napřáhl se
ve snaze ji udeřit. Ona se přitiskla k Samuelovi, jakoby očekávala, že ji ochrání, což
se také stalo.
„Pane Browne,“ oslovil muže Samuel, „potřebuji, abyste Rachel odtáhl ze života
mého syna a to natrvalo. Je mi jedno, co s ní budete dělat, mě jde jen o jeho dobro.
Momentálně ani nemá ponětí, jakou zmiji si hřeje u srdce, a počítám, že nebude
snadné ji od něho odtrhnout.“
„Udělám proto všechno, nemějte strach. Kde přesně jí najdu?“
„Ehm, můžeme pokračovat v hovoru o samotě?“
„Jistě. Pojď se mnou do kanclu.“
Samuel následoval Olivera do chodbičky poblíž pódia a poté do jedněch z dveří. Byl
tu typický kancelářský stůl, malý bar plný alkoholu, bytelný trezor v rohu, hromada
papírů všude kolem, pár knih, obrázek téměř nahé Rachel, který si Samuel prohlédl,
a také pohovka, na kterou se poté usadil. Oliver zavřel dveře, vytáhl ze skříně dvě
sklenky a nalil do nich drahou Irskou whisky.
„Takže, jak si to představujete?“ ptal se Oliver.
„Podívejte, já vám tu pouze učiním jistou nabídku a tím to skončí. Neurazte se, ale
rád bych tu věc vyřídil a to bude všechno. A o tu whisky nestojím.“
„Možná mě považujete za burana, ale věřte mi, že ten můj výstup byl naprosto
ojedinělý. Omlouvám se vám za ty urážky a hrubé jednání, ale v současné době se
věci ohledně podniku nevyvíjejí právě nejlépe.“
„Může za to Rachel?“
„Ano, ta hnusná děvka. Říkal jste, že je s vaším synem. Víte vůbec, co je Rachel za
člověka?“
„Povězte mi, co o ní víte?“
„Rachel byla obyčejný sirotek z ulice, když jsem ji objevil. Bylo jí tehdy asi devatenáct
let, když souhlasila s mojí nabídkou dělat zde prostitutku. Chápejte, že v tomhle
byznysu nejde mít nějaké ohledy a nemůžu špindíru, která se hrabe v popelnicích,
pustit rovnou sem. Povětšinou se kurvila na ulici, ale časem jsem objevil její kvality a
tak se stala cennou a velmi žádanou mezi bohatými. Měla snahu a dokázala s lidmi
dost manipulovat, což není k zahození. Čas od času tu měla nějaké to pěvecké, či
herecké vystoupení, ale muži si ji nemohli vynachválit především při sexu, jak jinak,
že? Představte si, že mocní lidé mají někdy opravdu podivné choutky a tak bývá
obtížné je plně uspokojit. Rachel naštěstí neměla problémy takřka s ničím. Když to
bylo nutné, hodila na sebe latex a vzala bičík anebo…“
„Dost! To úplně stačí. Nemusíte pokračovat,“ řekl Samuel a snažil se vyhnout
pomyšlení na Rachel při takové 'práci.' Oliver byl naopak rád, neboť Samuel jeho
lžím snadno uvěřil. „Pane Browne, nebudeme chodit kolem horké kaše, takže to
řeknu na rovinu. Musím se Rachel zbavit, takže vám dám tučnou sumu, když se
mnou pojedete na Black Mirror, dosvědčíte mému synovi, co jste řekl mě a vezmete
si Rachel s sebou.“
Oliver se zasmál. „Na to se spolehněte. Co se té tučné sumy týče, tak s ní to
nemusíte zase tak moc přehánět. Rachel je pro mě jako zlatý důl.“
„Nic ve zlém, ale vážně dokáže jedna… no prostě Rachel pozvednout tenhle
podnik?“
„Špatně jsem odhadl zdejší zhýčkané zákazníky. Pamatujte si Samueli, že když
podnikáte v něčem takovém, není vždy moudré přijít s formátem, který ostatní
převálcuje a pak ho poslat pryč. Nemyslel jsem, že je Rachel až tak moc důležitá pro
všechny ty lidi a jak říká jedno přísloví – nezjistíte, co máte, dokud o to nepřijdete.
Podnik samozřejmě nadále vydělává, ale přítomnost Rachel a jejích čísel mu dokázal
hodit punc kvality, na kterou se tady ve městě žádný jiný bordel nezmůže. Ale před
ostatními o tom ani slovo, jasné? Tenhle byznys stojí na tom, že mám vše pod
kontrolou a všichni mi musejí jít na ruku, jinak to nebude fungovat.“
„Rozumím, ale zpátky k našemu problému. Na Black Mirror je to kus cesty, takže
navrhuji vyrazit už brzy k ránu. Nejsem tu autem, takže vás budu muset požádat,
abyste…“
„Jen klid. Vezmu vás s sebou, to není žádný problém. Stavte se tu přesně v sedm
ráno. Budu na vás čekat před podnikem.“ Samuel se s Oliverem rozloučil a odešel
z kanceláře. Na chodbě ho překvapila Jesicca, která okamžitě začala předstírat, že
se nic neděje, ale Samuel dobře věděl, že tu není náhodou a že poslouchala za
dveřmi. I Oliver ji zahlédl a rozčílil se. „Pojď sem. Pojď sem, ty mrcho!“ Jesicca
neochotně vstoupila do kanceláře a Oliver za ní zabouchl dveře. Samuel slyšel, jak
na ni muž řve a vyhrožuje jí a napadlo ho, jestli nemá zasáhnout. Možná by to bylo
správné, ale především se potřeboval zbavit Rachel a nebylo tedy na místě si
naštvat Olivera. Co nejrychleji odešel z Démantu a vrátil se do levného hotelu, ve
kterém si pronajal pokoj.
Byl rád, že o Rachel konečně ví víc a už se nemohl dočkat, až ji vystrnadí ze zámku.
Věřil, že to pomůže opět upevnit vztahy mezi ním a Adrianem, když mu ukáže
Rachelininu pravou tvář. Říkal si jestli by neměl zajít za Jane a nějak šetrně jí
vysvětlit, že jí lhal, ale radši se do toho nechtěl dále plést. Zdálo se, že Jane tu
zprávu ještě neroznesla mezi zaměstnance Démantu, což ale nebylo zase tak
nečekané, když jí to oznámil teprve včera.
Brzy ráno, již v šest hodin Samuel vstal a vypravil se k Démantu. Ulice byly ještě
tmavé a navíc silně pršelo. Než k podniku dorazil, byl promáčený až na kost. Před
budovou stál drahý sportovní vůz červené barvy, ale Oliver tu nikde nebyl. Samuel
předpokládal, že čeká v Démantu, takže tam vstoupil hlavním vchodem. Byla tu
nečekaná tma, ale jinak se vše zdálo být tak jako včera. Jen tu bylo naprosto pusto,
ale dalo se to čekat. Byl všední den a navíc brzy ráno, takže Samuel ani
nepředpokládal, že by takový podnik mohl mít pro veřejnost otevřeno už teď. Neznal
to tu, ale předpokládal, že Oliver bude u sebe v kanceláři a to dost možná s lahví
whisky. To Samuela znervózňovalo, vzhledem k tomu, že s ním měl jet na dlouhou
cestu, ale byl ochoten to risknout. Otevřel dveře do kanceláře a jen těžko věřil svým
očím. Na zemi u pracovního stolu leželo bezvládné tělo a pod ním byla kaluž krve.
Samuel se rychle rozhlédl po místnosti a poté přiskočil k tělu a obrátil ho na záda. Byl
to Oliver, přesně jak se domníval. Na sobě měl několik bodných ran, ze kterých tekla
krev. Byl už mrtvý, ale rozhodně ne dlouho. První, co Samuela napadlo, bylo, že vrah
šel po penězích, ale trezor nebyl otevřený a ani na něm nebyly patrné žádné známky
manipulace. Samuel zaslechl policejní sirény, což ho neskutečně vylekalo a
urychleně vyběhl z kanceláře.
Očekával, že policie půjde dovnitř především hlavním vchodem a tak okamžitě
pokračoval chodbičkou ve snaze najít nějaký jiný východ. Na konci byly dveře
vedoucí ven do úzké uličky, kterými vyběhl a hned si všiml několika policistů, kteří se
sem právě blížili.
„Hej, stůjte!“ zakřičel jeden z nich a to byl pro Samuela signál, že musí utíkat jako o
život, protože o ten mu v tuto chvíli opravdu šlo. Rozběhl se uličkou dál. Cestou
minul dvě popelnice, které srazil za sebe, aby tak vytvořil svým pronásledovatelům
překážku. Každá vteřina mohla rozhodnout. Dostal se na ulici, kde už projížděly auta.
Lidé mířili do práce a on toho mohl využít. Vybral správný moment a prokličkoval
mezi auty na druhou stranu ulice. Běžel dál nahoru směrem k náměstí. Očekával, že
se bude moci ztratit v davu, ale to by tu nějaký musel být. Vinou nepříznivého počasí
a denní doby bylo náměstí téměř prázdné. Policejní jednotky měl stále za sebou a
jejich výkřiky se začaly mísit s varovnými výstřely. V žádném případě se nemohl
pokoušet přeběhnout tak velké prostranství, jako bylo náměstí, takže se držel u
domu po pravé straně a jakmile to bylo možné, zapadl do jedné z ulic. Kličkoval dál
ještě několik set metrů, ale věděl, že šance na zdařilý útěk je čím dál menší. Jestli
své pronásledovatele rychle nesetřese, tak bude zle. Pospíchal co mu síly stačily
skrze opuštěné staveniště, kde předpokládal, že se konečně ztratí, ale nepovedlo se
mu to. Na rozmáčené půdě, která zde byla, se snadno dala nalézt jeho čerstvá stopa
a tak musel rychle zase do ulic. Prohnal se malým parkem a zaběhl do úzké uličky.
Před sebou zpozoroval velikou zeď bránící v cestě dál. Rychle se ohlédl a viděl trojici
policistů s namířenými pistolemi. Poznal, že je konec, že nestihne zeď přelézt dříve,
než ho zastřelí. Chvíli se rozmýšlel, co dělat, ale věděl, že nemá šanci uniknout.
Nezbylo, než si kleknout a dát ruce za hlavu. Vše bylo ztraceno a on nedokázal
pochopit, jak je to možné.
'Proč musím mít takovou smůlu?' pomyslel si. Ani pořádně nevnímal své okolí, když
se mu na zápěstích objevily pouta a byl odveden ve společnosti strážníků do auta.
Přes zamlžené sklo, o které se tříštily kapky deště, sledoval okolní pochmurný svět a
byl si jist, že už nikdy ho neuvidí zblízka.
Samuel seděl spoutaný za stolkem v prázdné místnosti. Po pravici měl neprůhledné
sklo a dobře věděl, že za ním stojí lidé, kteří sledují každou jeho reakci a slyší vše, co
se v místnosti děje. Vždycky se bál, že jednou skončí tady a nutno říci, že
zaslouženě, vždyť jakých špatností se v životě dopustil!
'Koho zajímá, že to nebyla tak docela má vina?' říkal si v duchu. 'Jaká je asi šance,
že sem přijde někdo, kdo by mi byl ochoten uvěřit všechno, co se stalo? Doživotní
vězení, to je to co mě čeká.' Dovnitř vstoupila asi třicetiletá blondýna v policejní
uniformě. V rukou nesla jakési dokumenty, a přestože se snažila nedat to najevo,
byla v přítomnosti Samuela poněkud nesvá. Posadila přímo proti Gordonovi a ten se
nemohl zbavit dojmu, že se ho žena spíše obává. Pokládal si otázku, proč na jejím
místě není někdo jiný, někdo rozhodnější a sebejistější.
„Jsem seržantka Emily Haleyová,“ představila se žena. 'A co vy, pane, řeknete mi své
jméno?“
„Už jsem ho říkal tomu strážníkovi, co mě sem přivedl.“
„Měla jsem na mysli vaše pravé jméno. Vy se nejmenujete John Carter.“
„Vážně? A jak se tedy jmenuji?“
„Poslyšte, chytili jsme vás téměř při činu. Utíkal jste, jakmile vás naši lidé zahlédli a to
pěkně dlouho. Jste podezřelý z vraždy, takže co kdybyste začal spolupracovat?“
„Nevidím žádný důvod. Stejně to nic nezmění.“
„Takže se přiznáváte, že jste zabil Olivera Browna.“
„Vy pořád ještě nevíte, kdo jsem, nemám pravdu?“ řekl Samuel a pocítil nepatrnou
naději.
„A jak to s tou věcí souvisí?“ otázala se policistka.
„Ne nic, zapomeňte na to. Browna jsem nezabil, přišel jsem tam, už když byl mrtvý.“
„Co jste tam hledal?“
„Měli jsme spolu odjet, protože….“
„Kam odjet?“
„Ehh… do Dundee. Slíbil, že mě vezme do Dundee.“
„Proč by to dělal?“
„Chtěl tam jet také, kvůli něčemu… já ani nevím, co tam hledal. Neřekl mi to.“
„Proč vám tu cestu nabídl?“
„Setkali jsme se v tom podniku. Prohodili pár vět ani přesně nevím o čem a…“
„Proč vám tu cestu nabídl?!“ zopakovala Emily otázku mnohem důrazněji než prve.
„Nevím, prostě byl opilý, učinil návrh a já souhlasil.“ Samuelovi už teď bylo jasné, že
jeho výpověď je spíše k smíchu. Neměl vůbec čas připravit si cokoli věrohodnějšího,
neboť byl přesvědčený, že vražda Olivera Browna bude to nejmenší z čeho bude
obviněný.
Policistka ve výslechu pokračovala: „Proč jste chtěl do Dundee?“
„Na návštěvu.“
„Koho jste chtěl navštívit?“
„Jednoho přítele, on…“
„Jaká je jeho adresa?“
„Já… já nevím.“
„Jedete za přítelem, když ani nevíte, kde bydlí?“
„Měli jsme se sejít na nádraží a…“
„Na jakém nádraží?“
„Záleží na tom? Vždyť už je to jedno.“
„Ano záleží. Název stanice? Kde jste se měli sejít?!“
„Hlavní nádraží v Dundee. Já… já nevím, jak se mu říká.“
„Jak se jmenuje váš přítel?“
„Peter Fraser.“
„Kolik mu je?“
„Asi pětatřicet.“
„Proč jste za ním chtěl jet?“
„Jen… na návštěvu.“
„Je ženatý?“
„Nevím, možná.“
„Kdy jste ho viděl naposledy?“
„Asi před rokem.“
„Kde jste ho viděl?“
„Potkali jsme se tady v Aberdeenu.“
„Kde přesně?“
„Ehh v přístavu.“
„On tu bydlel?“
„Ne, žije v Dundee.“
„Tak co tu dělal?“
„Prý tu byl kvůli památkám.“
„A hledal je v přístavu, že ano?“
„Ehh…“
„Baví vás to?“
„Prosím?!“
„Proč mi pořád jen lžete?!“ vykřikla Emily. „Já vám chci přece pomoct.“
„Chcete mě pomoct? Tak mě pusťte, protože já za nic nemůžu. Brown byl už mrtvý,
když jsem tam přišel.“
„Proč jste ho zabil?“
„Nezabil jsem ho. Copak mě neslyšíte!“
„Pokud byste ho skutečně nezabil, tak proč nám jen a jen lžete? Proč si vymýšlíte
stupidní historky o kamarádovi, kterého jste v životě neviděl?!“
„Protože… eh…“
„Kam jste schoval vražednou zbraň?“
„Nikdy jsem ji neměl a mimochodem, kdyby ano, nemyslíte, že byste ji už dávno
měli? Jakmile jsem opustil ten podnik, tak po mě šli vaši lidé, tak kam jsem ji asi tak
mohl dát?“
„To byste nám měl říct vy. Vy jste podezřelý z vraždy. V Brownově kanceláři jsme
našli otisky. Víte, čí by mohly být?“
„Kohokoli. Vždyť tam pracovaly spousty lidí.“
„Ano a taky jsme je všechny prověřili. Našli jsme tam jedny, které patří jistému…
panu Gordonovi.“ Samuel sebou po téhle zprávě polekaně cuknul, což Emily dobře
zaznamenala. „Nechcete mi o sobě konečně něco říct?“
Samuelovi chvíli trvalo, než se odhodlal mluvit. „Jmenuji se Samuel Gordon. Narodil
jsem se 6. 10. 1948 v Ipswichi a… zemřel jsem 17. 5. 1981 na Black Mirror.“ Teď se
zase vyděsila Emily, protože stále čekala, že Samuel to vše nějak rozumně vysvětlí,
ale nestalo se. „Nevěříte, že?“ zeptal se jí.
„Ale ano, pane Gordone. Vyžádali jsme si váš spis a tam to takhle skutečně stojí.
Můžete mi to nějak… objasnit?“
„To byste stejně nepochopila.“
„Z našeho hlediska se na to nezbývá než dívat tak, že jste svoji smrt pouze fingoval.“
„Neříkejte, že nemáte jasné důkazy o tom, že jsem doopravdy zemřel.“
„To je právě to, co nás děsí… Nebude vám vadit, ještě nějakou dobu odpovídat na
otázky?“
„Ani ne.“
„Chtěli jsme to odložit na zítřek, ale když s tím nemáte problém… Konečně tu máme
člověka, který je s vaším případem obeznámen podstatně více, než my ostatní. Bude
se tím nadále zabývat on.“ Emily vstala a byla na ní vidět ohromná úleva, když
odcházela z místnosti.
Samuel na malou chvíli osaměl a poté sem k jeho překvapení nepřišel inspektor
Colliere z Black Mirror, jak očekával, ale krátkovlasý muž se samolibým výrazem.
S naprostým klidem usedl na židli, opřel si nohy o stůl a usmál se na Samuela. Poté
si rukou prohrábl své zrzavé vlasy a spustil:
„Když mě v Londýně vyhledali a řekli mi, že mě potřebují na případ jistého Gordona,
víš, co jsem jim na to řekl, Samueli?“
„Netuším.“
„Zeptal jsem se jich, co ten pitomec Adrian zase vyvedl? A místo toho abych se
s nimi vrátil na Black Mirror, mě zatáhnou sem a předloží mi spis chlapa, co má už
dobrých třináct let žrát hlínu.“
„Vy jste Conrad Spooner, nemám pravdu?“
„Vidím, že synáček si pustil pusu na špacír, he he. No jo, už to tak bude.“
„Nespravedlivě jste ho podezíral ze žhářství! Když na podzim málem shořel náš
zámek, poslal jste za mříže jeho a poté, co byl puštěn na kauci, vám musel před nos
podstrčit důkazy o tom, že za vším stál náš zahradník, který jednal na popud
Angeliny, čili mé dcery. Jinými slovy jste byl neschopný!“
„Pokud vím, tak teď jsi podezřelý ty, kámo, a něco mi říká, že to nespravedlivé není.“
„Nikoho jsem nezabil!“
„Takže doktor Heinz Hermann si jednoho večera prostě zapnul pilu na řezání mrtvol a
rozhodl se vyzkoušet, jaké to je uříznout si hlavu.“
„Myslel jsem, že mě viní ze smrti Browna.“
„Ještě před pár hodinami jsi byl hlavní podezřelý, ale teď jsi spadl až na druhou
příčku a zdá se, že půjdeš ještě níž.“
„Cože?“
„Přitáhli sem nějakou slepici, co dělala v tom klubu barmanku, a ta jim vyslepičila, co
slyšela. Prý jsi včera s Brownem vedl nějaký hovor ohledně Black Mirror a kurvy
jménem Rachel. To jsem nevěděl, že má Adrian takové chutě, ale on by s ním
zadarmo asi nikdo nebyl, co? Je ta děvka aspoň pěkná?“
„Můžete se držet tématu?“ řekl nasupeně Samuel.
„No, jasně. Zkrátka a dobře se ukázalo, že barmanka měla zatraceně dobrý důvod
Browna zabít. Ty pohmožděniny, co měla na těle, byly totiž od něj a podobně
zacházel i s pár dalšími, které budeme teprve vyslýchat. Ony měly na rozdíl od tebe
jasný motiv. Ale buďme na sebe upřímní – tvoji nevinnou si zase tak jistý nejsem. Ty
přece ani žádný motiv nepotřebuješ nebo snad ano? Pověz mi, co přiměje člověka
zabít milovaného dědečka, naprosto cizího zahradníka a malého bezbranného
chlapce? Co se těch zbylých vražd týče, tak ty docela chápu, ale proč tahle trojice?
Proč ne někdo jiný?“
„Já si své oběti nevybíral!“
„Jasně, takže tě vedla ruka Boží.“
„Říkejte si tomu, jak chcete, ale nikam to stejně nepovede. Chtěl bych už zpátky do
cely.“
„Ha, ha, to znělo, jako bys o tom rozhodoval. No tak, Samueli, vyklop mi jak to, že
ses zase ocitl mezi živými. Věř mi, že by mě to dost zajímalo. Jak jsi to udělal, že tě
prohlásili za mrtvého? To by nezvládl ani Houdini.“
„Můžete nad tím přemýšlet, Spoonere. Třeba to vymyslíte.“
„No, jak myslíš. Popovídáme si zase zítra, to už budeš určitě rozumnější.“
Spooner odešel a během chvíle si pro Samuela přišli dva muži a odvedli ho do cely.
Tlusté plechové dveře ukrývaly místnost s nepohodlným lůžkem, špinavou toaletou,
umyvadlem, stolem a rozvrzanou židlí. Přes úzké zamřížované okénko sem proudil
čerstvý vzduch, ale přesto tu byl všude cítit nepříjemný zápach. Bylo mu jasné, že
jeho případ podléhá zvláštnímu utajení a pravděpodobně se na veřejnost ani nikdy
nedostane to, co provedl na Black Mirror. Přemýšlel, jestli ještě vůbec někdy uvidí
svého syna.
Další den nebyl o nic příjemnější než ten minulý. Ven z cely se Samuel dostal jen na
necelou hodinu, když mu umožnili vyjít ven na dvorek. Neustále s ním byl jeden
z dozorců, ale jinak byl dvůr prázdný. Nebývalo to obvyklé a Samuel věděl, že je to
jen další bezpečnostní opatření, proti tomu aby se věci, co ví, nedostaly na povrch.
Naprostá izolace byla zničující a dávala tušit, že už nikdy nebude propuštěn na
svobodu. Pořád se s tím vším nedokázal vyrovnat a bylo mu jasné, že to potrvá
hodně dlouho, než si na svůj nový život nebo spíše živoření zvykne. Samuel usedl na
jednu z lavic, které byly po obvodu dvorku, a prohlížel si vysoké zdi věznice, na
kterých se procházeli ozbrojenci. Nepomýšlel na útěk, vždyť by stejně neměl
význam… Později byl opět odveden do výslechové místnosti, kde už čekal Spooner,
který vypadal, jakoby se tu snad chtěl zabydlet. Na stole měl krom složky s
dokumenty, kelímkem kávy a krabičku plnou koblih, které míval rád. Samuel se usadil
a opět se dostal pod palbu otázek a posměšků, které byly pro Spoonera vlastní.
„Tak jak jsi se dnes vyspal, Samueli? Nebudeš si chtít stěžovat, že nespíš na ručně
vyřezávané posteli s nebesy, na kterou jsi zvyklý, že ne?“
„Spíše bych si měl stěžovat na to, že jsem ještě ani neviděl svého právníka. Copak
mi nebude nějaký přidělen? Mám na něj přece právo.“
„Vážně? Vypadá to, že v Britských zákonech jsou podstatné nedostatky. Jak je
ksakru možné, že oživlé mrtvoly nemají žádná práva?“
„Co takhle vypustit moji smrt a brát vše jakoby k ní nikdy nedošlo?“
„Víš, co je na tom všem nejhorší, Samueli? Kdybys nikdy nezemřel, tak ti dnes táhne
na padesátku ale oba víme, že tomu tak není.“ Spooner položil na stůl dvě
fotografie, na kterých byl Samuelův obličej. „Tahle prví pochází z roku 1981 a byla
pořízena krátce před tvou pitvou. Moc ti to tam nesluší. Ta druhá byla pořízena včera
po tvém zatčení. Co myslíš, najdeš pět rozdílů?“
Samuel se na fotky nevydržel dívat moc dlouho, obzvlášť ne na tu první. Pohled na
mrtvolně bledý obličej byl děsivý, ale Spooner měl samozřejmě pravdu. Během své
smrti nezestárl ani o pár let. Vlastně byl teď ještě o pár týdnů mladší než na té první
fotce. Vše, co se událo s jeho tělem od doby, kdy ho postihla kletba, jakoby se nikdy
nestalo.“
„Víš, co o tobě kolegové, kteří jsou s tvým případem obeznámeni, a že jich není moc,
tvrdí? Prý jsi mimozemšťan.“
„Aha, takže se mě zbavíte a pošlete mě do nějakých laboratoří na výzkumy.“
„Alespoň bys byl užitečný.“
„To těžko, protože na mě nic zvláštního není. Jsem obyčejný člověk a nic víc.“
„Samozřejmě, že ano Samueli. Jsi úplně obyčejný člověk a jen tak čirou náhodou jsi
vstal z mrtvých.“
„Nebylo to náhodou.“
„Proč mi konečně nevysvětlíš, co víš?“
„Protože bych tím ohrozil nejen Adriana a Black Mirror, ale dost možná také celé
lidstvo.“
„No jasně, už jsme zase u toho. Kletba Gordonů, no jak jinak.“
„Kolik toho o kletbě víte?“
„Přes pět let jsem hnil na Black Mirror a dělal tam inspektora. Skoro všichni
vesničané se tam shodli na téhle věci: ano - o nějaké kletbě jsem slyšel, a ne - nic o
ní nevím.“
Samuel si smutně povzdechl a pustil se do vyprávění: „Když loni v prosinci můj syn
zdědil po své prababičce Victorii zámek a byl povýšen do šlechtického stavu, cítil se
osamělý. Jeho práva matka Catherin byla mrtvá, jeho adoptivní matka Rebecca byla
mrtvá, jeho sestra Angelina byla mrtvá,... neměl zkrátka nikoho. Dokonce i jeho
přítelkyně Valentina Antoliniová ho opustila. Byl sám mezi staletí starými zdmi a
nevěděl kudy kam. Časem najal služebné, ale přesto mu chyběl blízký člověk. Začal
se tedy zajímat o mou smrt a stopa ho zavedla až do dolů na našem panství. Tak
nalezl bytost, jež mu pomohla odhalit pozadí mé smrti. Dozvěděl se tak o rituálu
majícím osvobodit svázané duše a odčinit křivdu, jež se stala na tom, kdož byl
proklet kletbou Gordonů. Adrian na hřbitově vykopal kosti mé i mých obětí a umístil je
na místa, kde ti lidé zemřeli, přičemž s tou mojí prošel skrze portál do takzvané
Rituální komnaty. Zde byla kletba vyřčena, zde Mordred Gordon proklel potomky
svého bratra a zde to měla všechno definitivně skončit. Vrátil jsem se zpátky a teď
sedím zde.“ Conrad vstal od stolu zatleskal a uklonil se.
„Nádhera, Samueli. A teď nám pověz tu o Popelce, ta je prý taky dobrá.“
Samuelovi málem zaslzely oči, neboť mu smutno z toho, jak někdy bývá těžké
přiznat si pravdu, když vypadá tak nevěrohodně. „Můžu alespoň vědět, jestli je něco
nového v případu pana Browna?“
„Ale jo,“ řekl Conrad a zase se posadil. „V jednom z kontejnerů u toho bordelu se
našla vražedná zbraň a to rovnou s otisky.“
„Takže máte vraha.“
„To ano, právě sedí přede mnou.“ Samuel vytřeštil oči, načež se Spooner rozesmál.
„Na tom noži se našly otisky té barmanky, Jesiccy, ale taky jedny další, které ovšem
v databázi nemáme. Víš, co to znamená?“
„Že ona možná není vrah, takže se budete muset ještě snažit.“
„Vražednou zbraň měla v ruce, jako poslední o tom nemáme pochyb, ale máš
pravdu, že to z ní vraha nedělá. Vraťme se zase k tobě a zkusme být trochu vážní,
ano? Jaká byla vůbec tvá vražedná zbraň?“
„Žádnou jsem neměl.“
„To jako, že si Henry Stanton jen tak vysál všechnu krev sám? Na to jsi přece
potřeboval nějakou… já nevím, hadičku nebo něco takového.“
„Podívejte, Spoonere, tohle nemá smysl. Co vám mám říct – že jsem měl
nadpřirozené schopnosti? Jen se mi vysmějete. Jaký mi hrozí trest za ty vraždy?“
Spooner zvážněl, nejprve chvíli mlčel, ale pak vstal, vyšel z místnosti a po pěti
minutách byl zase zpátky.
„Podívej, Gordone, teď to je jen mezi námi a já ti nebudu lhát. Jsi usvědčený ze tří
vražd, ale oba moc dobře víme, že jich máš na svědomí pět. I tak tě ale oficiálně
čeká doživotí.“
„A neoficiálně?“
„Neoficiálně jsi nepochopitelná a nevyzpytatelná zrůda, a aby se zabránilo tomu, že
se tvůj případ dostane ven, je pravděpodobnější, že se ti dříve než půjdeš před soud,
stane nějaká ehm… nehoda.“
„Cože?“
„O tvém případu ví kromě mě jen tři další lidé. Ta seržantka, šéf místní policie a
nějaký chlap z vlády, kterému o tom řekli a který to má na starosti. Riziko, že se to
dozví někdo další je příliš velké a dle nařízení by k tomu nemělo dojít. Očekává se,
že během týdne tě někdo odstraní.“
Samuel byl z té zprávy nejprve pořádně zaskočený, ale když si to všechno přebral,
měl pocit, že to tak bude nejlepší. Nikdy se neměl vrátit do světa živých. Teď si tím
byl jist. „Můžete pro mě něco udělat, Spoonere?“
„Povídej.“
„Oznamte prosím Adrianovi, že jsem mrtvý, ale neříkejte mu, co se mi tu stalo, ano?“
„Spolehni se.“
Dny plynuly pomalu a čekání na smrt bylo úmorné. Samuel každou chvíli snad i
toužebně očekával, že dovnitř vejde nějaký muž a sprovodí ho ze světa. Netušil, jak
by k tomu mohlo dojít, možná ho uškrtí nebo otráví, ale bylo mu jasné, že jeho život
během pár chvil nenávratně skončí. Neměl sílu cokoli dělat a tak většinu času strávil
zíráním na strop pokrytý plísní a vzpomínáním na lidi, které měl rád. Občas přemýšlel
také nad tím, jak se asi má Adrian, ale vždy skončil myšlenkami na falešné Rachel,
která v něm jen vyvolávala zlost. Poslední dobou už ani nebyl pouštěn ven na dvůr,
jakoby všichni věděli, že to nemá žádný význam. Pouze občas ho vyvedli z cely do
sprch, kde ze sebe mohl alespoň na čas udělat člověka, ale vždy ho vodili tak, aby
nikoho z vězňů nepotkal. Dny se brzy proměnily v týdny a na něj začal doléhat
nesnesitelný pocit naprostého odloučení od světa. Nikdo mu nedělal společnost a
jediné koho čas od času vídal, byl dozorce, který mu přinášel jídlo. Vždycky ho
s velkou rychlostí zhltal, ačkoli vypadalo nevábně, a pak toužebně očekával, že ucítí
účinky jedu a během pár chvil konečně zemře. Nedošlo k tomu a tak zhruba po dvou
týdnech začal uvažovat o tom, jak by se mohl sprovodit ze světa sám. Trvalo dost
dlouho, než se k tomu odhodlal, ale jednoho dne se do toho přeci jen pustil. Ulomil
jednu nohu židle až ze zbytku čouhaly hřebíky. O ně poté rozřezal svoje oblečení na
pruhy látky, které svázal k sobě a vytvořil smyčku. Odsunul stůl a přivázal látku
k mřížím v okně. K oknu přistavil zbytek židle, na který vylezl a smyčku si navlékl na
krk. Díval se dolů na vratkou židli, na které držel rovnováhu a vzpomněl si na
okamžik, kdy stál na vrcholku staré věže a shlížel dolů. Minulost je odvráceným
zrcadlem mé duše, tak si to řekl a i dnes věděl, že je to pravda.
'V minulosti se odráží to, jaký skutečně jsem a stejně tak se má duše odvíjí od
vzpomínek, které mám. Stejně jako tehdy, tak ani dnes neexistuje nikdo, kdo by mě
mohl soudit, protože nikdo jiný neví, jaký doopravdy jsem a co se všechno stalo. Se
svými dávnými zločiny jsem se už vyrovnal, ačkoli to nebylo snadné, ale je mi jasné,
že teď je zločin i to, že žiju. Jaký jiný trest za život může být než smrt?'
Několikrát se zhluboka nadechl, aby si dodal odvahu, poté zavřel oči a zvrátil židli,
která spadla stranou, načež se mu pod nohama vytvořil prázdný prostor. Smyčka
kolem krku se stáhla tak, že už se nebyl schopen nadechnout. Zmítal sebou a kopal
nohama. Instinktivně se chytil za krk a snažil se uvolnit ze smrtícího sevření, které si
sám připravil. Stále chtěl zemřít, ale ten pocit, který zažíval, byl děsivý a navíc
nekonečně dlouhý. Nemožnost se nadechnout mu zatemňovala mysl natolik, že už
přestával vnímat, co se vlastně děje. Věděl, že už to nemůže trvat dlouho… Látka se
pod jeho vahou začala pomalu trhat a on se po chvíli zřítil na zem. Trvalo nějakou
dobu, než se vzpamatoval. Vztekle ze sebe strhal zbytek látky a posadil se nešťastně
na matrace, tvořící postel. Ten pocit, který během pokusu o sebevraždu zažíval, byl
natolik děsivý, že nebyl ani v nejmenším schopen ho zcela vytěsnit z hlavy a pokusit
se o něco podobného v nejbližší době znovu.
Samuel v cele trávil už celý měsíc. Když se zjistilo, že se pokusil o sebevraždu,
odstranili z cely vše, čím by si mohl ublížit. Nic dalšího se od té doby nezměnilo a on
při každém příchodu dozorce s jídlem a pitím řval jak nepříčetný a snažil se zjistit,
proč ho stále drží naživu. Dozorce však téměř vůbec nereagoval a tak stejně nezjistil
nic. Za tu dobu, co zde trávil, se jeho vzhled změnil téměř k nepoznání. Byl celý
špinavý a zarostlý tak, že by ho poznal jen málokdo. Podmínky, které tu měl, byly jak
ze středověku a netušil, jak dlouho to tu ještě vydrží. Dlouhé dny v takřka prázdné
cele trvaly snad věčnost a původně vítané cesty do sprch se staly spíše noční
můrou, protože představa, že se poté opět vrátí do své cely, byla hrozivá. V cele
neměl sebemenší rozptýlení, zkrátka vůbec nic, čím by se mohl zabývat a časem
poznával, že to zanechává své následky i na jeho mysli. V noci se mu takřka
neustále zdávaly sny, ve kterých je zpátky na Black Mirror a je volný! Potuluje se
kolem zámku nebo pobíhá lesem a pak se probudí a zjistí, že je stále tady, zavřený
jako krysa. Čas od času se snažil zabavit tím, že si povídal sám se sebou. Bylo to
dost hrozné, když si uvědomil, co vlastně dělá, ale přesto bylo nutkání s někým
mluvit silnější. Přemýšlel, jak dlouho bude trvat, než si na to všechno dokáže
přivyknout, podobně jako na dobu, kdy byl mrtvý. Tehdy se pohyboval po zámku a
sledoval dění okolo sebe, aniž by do něj mohl zasáhnout. Byl tak sám a tak
opuštěný. Nepotřeboval jíst ani nemusel spát - nebyl živý ale ani mrtvý. A to nebylo to
nejhorší...
Takřka po dvou měsících nicotného života se jednoho dne otevřely dveře cely a za
nimi stál vysoký černovlasý muž s brýlemi. Samuel právě seděl v koutě cely a trvalo
mu dost dlouho, než pochopil, že se děje něco neobvyklého, co do jeho neskutečně
stereotypního života nepatří.
„Pane Samueli, vzpomínáte si na mě?“ Samuel se dlouze zadíval na tvář muže a
snažil si vzpomenout, kde ji už viděl. Zdálo se to být vzdálené snad rok, ale přeci jen
si vybavil, kde muže zahlédl.
„Black Mirror,“ řekl chraptivým hlasem, „potkal jsem vás u zámku. Ten den, co jsem
odjížděl.“ „Ano. Půjdete teď se mnou.“
„Aha, tak konečně,“ zaradoval se Samuel, „mohli jste si s tou popravou pospíšit.“
„Asi nejsem ten, za koho mě máte, pane Samueli.“
„Vy mě nechcete zabít?! Kdo… kdo tedy jste?“
Muž se zamyslel, jestli je bezpečné prozradit své pravé jméno, ale došlo mu, že
Samuel možná od Adriana ví, kdo je Pietro Antolini. „Říkejte mi třeba Franku.
Popravit vás ale rozhodně nechci. Spíše jsem vás přišel zachránit.“
„Zachránit? Mě už není pomoci.“
„Ale ano. Dalo to dost práce, ale odedneška jste zase volný. Pamatujte si, že vaše
smrt nebyla žádnou smrtí. Jste Samuel Gordon a jste zproštěn veškerých obvinění.
Vraždy, ke kterým došlo před lety byly vyhodnoceny špatně a vrahem jste nebyl vy
ale takřka neznámý bezejmenný muž, jemuž se na Black Mirror říkávalo hrobník. Byl
to šílenec, jež úmyslně zabil všechny ty lidi a snažil se shodit vinu na vás. Nenáviděl
rodinu Gordonů, a proto vraždil. Vy jste po vraždách odcestoval a vrátil jste se až
před pár měsíci. Mrtvola, jež se našla u zámku, nebyla vaše, ale patřila muži, který
se za vás pouze vydával, aby pronikl do zámku. Byl to podvodník a zloděj. Veškeré
spojení mezi ním a vámi už neexistuje. Dokonce i vzorky DNA se někam ztratily. Jste
opět šlechticem a také vlastníkem panství Black Mirror, neboť závěť sepsaná vaším
dědečkem Williamem opět nabyla platnosti. Váš syn Adrian je v současnosti pouze
majitelem vily Gordonů ve Walesu, o které v závěti nebyla zmínka a kterou mu
odkázala její předchozí majitelka Victorie Gordonová.“
„Vy tu vůbec nejste, že mám pravdu? Jste jen v mé hlavě. Vymyslel jsem si vás.“
„Jsem skutečný a přišel jsem vás vytáhnout z téhle díry, takže se zvedejte. Půjdete si
teď pro své věci a nové doklady. Bude stačit jen pár podpisů a budete opět
Samuelem Gordonem, tak jako kdysi. Máme vše připravené, tak pojďte už.“ Samuel,
který stále zcela nevěřil tomu, co se kolem děje se po chvíli přeci jen zvedl a
potácivým pohybem vyšel mlčky z cely. Čekalo ho trochu papírování, opětovné
vysvětlení situace a především pořádná koupel v teplé vodě, kterou neviděl už hodně
dlouho. Dostal také nové oblečení a nechal se ostříhat. Na doporučení Pietra si však
ponechal plnovous, který ho dělal mnohem starším, což se mohlo hodit.
Pietro poté zavedl Samuela do svého hotelového pokoje na náměstí v Aberdeenu a
předložil mu k jídlu konečně něco jiného než vězeňskou stravu. Rýže s masem a
zeleninou z Čínského bistra sice nebyla nic extra, ale Samuel po tom všem rozhodně
nebyl vybíravý. Neuniklo mu, že za jeho zachráncem přišel do bytu jakýsi muž,
patrně asiat. Dlouho spolu hovořili v předsíni a to o samotě, takže Samuel vůbec
nezjistil o co šlo. Pietro se poté vrátil a Samuel byl připraven si promluvit.
„Mám na vás kupu otázek Franku,“ řekl Samuel, „a byl bych rád, kdybyste mi na ně
odpověděl.“
„Tak se ptejte,“ řekl Pietro a usadil se ke stolu.
„Především mě zajímá, co se kolem mě vlastně dělo. Proč mě drželi v cele takovou
dobu a proč mě vůbec propustili?“
„Řekněme, že já a mí společníci máme zájem o to, abyste zůstal mezi živými. Zařídili
jsme všechny maličkosti a taky abyste byl právně naprosto čistý. Pochopte, že ale
nebylo možné vše zařídit příliš rychle.“
„Dobře, ale co ta vražda?“
„Asi bych vám to neměl říkat, ale… barmanka odtamtud práskla svého komplice nějakého vyhazovače, nebo co to bylo a rovnou policii sdělila, kde se ukrývá.“
„Takže vrahem byl on.“
„Přesně tak. Nemohl snášet, jak ji Brown neustále ubližoval a rozhodl se to s ním
ukončit, no a protože ta barmanka dobře věděla, že tam budete, zavolala ve správný
čas policii a ti vás odchytili.“ Pietro už nezmínil, jak mu bylo Samuelovo zatčení
nakonec užitečné, a jak toho s Cyem využili, aby získali přesně tolik času, kolik
potřebovali a ještě si Samuela naklonili na svoji stranu. „Teď bychom rádi, abyste
s námi jel domů, domů na Black Mirror.“
„Vy jste mě nepomohli z dobroty srdce,“ řekl vážně Samuel, „co ode mne tedy
požadujete?“
„To se dozvíte, až přijde ten správný čas. Mám pokyn vás okamžitě dopravit na Black
Mirror. Pojedeme vlakem a to ještě dnes, takže se dejte dohromady, protože nám to
jede už za necelou hodinu.“
„Podívejte, jsem vám vděčný za to, že jste mne odtamtud dostali, ale nebuďte si tak
jistí, že vám pomůžu.“
Pietro se usmál, což Samuela překvapilo. „Pomůžete nám Samueli, to mi věřte.“
X – Váha slibu
Kasumi ležela na nepohodlném nemocničním lůžku v malém pokoji, hlídaném zvenčí
policistou. Ten se z ní už včera snažil dostat, co přesně u Housky dělali. Když se po
vsi rozkřiklo, k čemu došlo, pár lidí si vzpomínalo na dva podivné cizince a tak ji
nalezli opravdu rychle. S Ivanem to bylo poněkud horší, protože se skrýval a ani ona
nevěděla, kde vězí. Sice se snažila podat policii verzi, která se držela reality co
možná nejvíce, ale když se jí zeptali na auto s kufrem plným zbraní, nastal vážný
problém. Tvrzení, že je obyčejná turistka a podobné věci sbírá, nebylo moc
přesvědčivé a důvod, proč svázali Gitu a Jaromíra, také nezněl moc věrohodně. Teď
ale neměla chuť myslet na to, co se stalo. Rozhlížela se po pokoji, který nebyl příliš
dobře vybaven, ale s tím neměla problémy. Přístroje kontrolující životní funkce se
zdály být v pořádku, ačkoli už na první pohled bylo zřejmé, že mají něco za sebou, a
to bylo nejdůležitější. Nevěděla, jestli se jí tu může dostat opravdu kvalitní
zdravotnické péče, ale doufala v to. Hlavu měla ovázanou a zlomená noha byla
v sádře, ale nebyla lékař a tak netušila, jak to všechno vypadá a jak dlouho si tu ještě
poleží. Návštěva České republiky se ale dost prodlouží, tím si byla jistá.
Za pootevřenými okny byl slyšet nepříjemný rámus. Podle výkřiků a pláče se zdálo,
že jsou venku malé děti. Protože měla okno hned po své levici, stačilo se jen trochu
natáhnout a shlédnout z něj dolů. Na ulici u nemocnice byl hlouček malých chlapců a
tloukli do jednoho dalšího, který ležel na zemi a marně se dožadoval pomoci. Teprve,
když byl natolik zmlácený, že nemohl dál křičet, ostatní se sebrali a s pochvalnými
řečmi odešli. Kasumi zcela jasně viděla, že útočníci měli podstatně tmavší barvu pleti
a jí díky tomu přišla na mysl vzpomínka z dětství... Její otec Kamon byl původem
z Thajska, a když přišel do Japonska, začal pracovat v docích. Nakládání a vykládání
beden s rybami a dalšími mořskými tvory byla jeho nejčastější práce a vzhledem
k tomu, že v přístavech pracovalo více cizinců z různých koutů světa, dostal se otec
s některými z nich do vážných problémů. Bylo zvláštní, jak nenávistní mohou lidé být,
když se někdo od nich odlišuje. S Japonci otec takové problémy nemíval, ale
v případě některých dalších to už nebylo tak jednoduché. Vidina otce, který se po
těžké celodenní dřině vrací domů zbitý, byla pro Kasumi hrozná. Tehdy věřila tomu,
že je lepší táhnout s ostatními, ať už jde o cokoli. Nikdy nevybočovat, to bylo to, co si
častokrát opakovala a dnes byla zatraceně ráda, že ona vybočila. Dobře věděla, že
se vždycky najde někdo lepší, někdo mocnější, ale čím více se bude snažit, tím
méně takových lidí může potkat. Čistá teorie byla v jejím případě převedena dost
možná nechtěně v praxi, ale s ohlédnutím zpět se ty šílené roky plné bolesti a
zdánlivě marného snažení ukázaly být ohromnou výhodou, kterou ostatní neměli. Už
dlouhou dobu se ale nemohla zbavit myšlenek na nejistou budoucnost, které v ní
vyvolal před pár dny Ivan. Jaké by to bylo, kdyby sem přišel doktor a řekl jí, že skončí
třeba ochrnutá?! Věděla, že se to v tomhle případě nestane, ale co kdyby jednou
ano? Vůbec si nedokázala představit sebe připoutanou na kolečkové křeslo.
Omezenou a zuboženou. Odkázanou na ostatní a neschopnou mnoha jinak běžných
úkonů. Nebylo mnoho věcí, kterých se bála, ale tohle byla jedna z nich. Vzpomněla si
na léta v Japonsku, kde už jen její jméno vyvolávalo v lidech pocit strachu a vědomí
blížící se smrti. Během pár let si vybudovala ohromný respekt a věhlas po celém
Tokiu a jeho okolí. I někteří její spolupracovníci se báli toho, že na ně jednou ukáže
Tokutarův prst a ona si pro jejich život přijde. Dnes už ji Tokutaro neovládal a strašně
ráda by ho viděla mrtvého. Dokud bude schopná se volně pohybovat a nebude ničím
omezena, bude moci stále představovat hrozbu pro kohokoliv, ale kdo se zalekne
ženy připoutané k vozíku? Nikdy by si sama nesáhla na život, ale možná, že by
změnila názor, kdyby se něco takového jednou stalo.
Vyhlížela z okna, protože to bylo to jediné, co tady mohla dělat. Chlapec ležící na
chodníku stále ještě nevstal a zdálo se, že to s ním je vážné. Pomýšlela na to, že by
možná měla někoho zavolat a upozornit, že venku je někdo, kdo potřebuje lékařskou
pomoc, ale neudělala to. Sama sebe se ptala, proč by to vůbec měla udělat, když
k tomu chlapci ji nic neváže. Necítila k němu vůbec nic. Vlastně se k ostatním nikdy
nevázala. Být zodpovědný za někoho jiného jí přišlo vždycky absurdní. Snad kdyby
šlo o vlastní dítě, ale proč se starat o druhé ať jde o kohokoli? Bylo jen málo lidí, na
kterých jí alespoň trochu záleželo. Jakákoli citová investice se totiž dala velice
snadno otočit proti ní a mohla by z toho být velice nebezpečná zbraň. Proč dávat
nepříteli nějaké výhody, když je může bez větších problémů využít? Zdálo se to být
hrozné, ale ona to viděla jinak. Vždycky byla mnohem radši v úloze jakéhosi
nezávislého pozorovatele, který získává informace, aniž by pro to musel cokoli
obětovat. Napadlo ji, že chlapec venku možná bojuje o život a že by její reakce
mohla být klíčová pro jeho záchranu, ale přesto neměla důvod cokoli dělat. Neviděla
totiž jedinou možnou výhodu, kterou by to přineslo a spoléhat se na náhodu pro ni
bylo většinou nemyslitelné. Roli pro ni hrála především jistota nebo to, co se jí blížilo.
Napadlo ji, kolik lidí by se asi zachovalo stejně. Morální zásady většiny, by nejspíše
rozhodly jednat a pomoct, ale ty její byly vždycky trochu odlišné. Přimělo ji to
zamyslet se nad tím, jak se lidé snaží v očích jiných něčeho dosáhnout. Být zkrátka
lepší. Mohlo by se zdát, že i ona měla snahu vynikat nad druhými, ale nebylo tomu
tak. To, čeho dosáhla v podvědomí ostatních, byl jen jakýsi vedlejší produkt. Nikdy
neměla potřebu ukazovat svoje kvality, neboť čím méně toho o ní druzí věděli, tím
lépe.
Po ulici procházel nějaký stařec s malým psíkem. Byl to nejspíše jezevčík a bylo
jasně patrné, že má svého pána velice rád. Stále kolem něj radostně běhal, snad
jako kdyby podobné procházky nebyly příliš časté. Kasumin vztah ke zvířatům byl
podobný jako k lidem. Sice ani jako malá neměla jediného domácího mazlíčka, ale
během let poznala, že některá zvířata si dokážou k lidem vytvořit pouto, které se jen
těžko dá zpřetrhat. Byla přesvědčená, že pokud se někdy někde dlouhodobě usadí,
což zatím nebylo moc pravděpodobné, tak si pořídí zvíře, nejspíše psa, který pro ni
jednak bude představovat užitek, ale také jistou věrnost a ta je v případě lidí
obrovskou vzácností. Muž venku si všiml zmláceného chlapce a okamžitě se rozběhl
k němu, aby zjistil, co se stalo a také mohl případně pomoci. Chvíli se nad ním
skláněl, poté v rychlosti uvázal psa kolem pouliční lampy a pospíchal za roh
nemocnice, patrně proto, aby sehnal pomoc. Evidentně měl velkou snahu, což
Kasumi trochu udivovalo, obzvláště když byl muž již poměrně starý. Myslela si, že
takový člověk už nebude mít nějaké mylné iluze o světě a společnosti. Kasumi, které
bylo jen osmadvacet už dávno ztratila ty pěkné představy o lidech, které ji rodiče
vtloukaly do hlavy v dětství. Život ji naučil dívat se na vše pokud možno z několika
úhlů pohledu a nikomu nedůvěřovat. Ona sama byla schopna poskytovat důvěru
takřka komukoli, kdo jí ještě neublížil, ale jakmile zjistila, že se v dotyčném spletla a
že ji zklamal, bylo zle. Dávala vždy velikou váhu slibům, na které se zcela spoléhala.
Její sliby platili za každých okolností, ale zase s nimi šetřila. Očekávala, že sliby dané
druhými budou mít rovněž takovou váhu a když se ukázalo, že ji někdo podvedl a
zradil, tekla obvykle krev. Možná od druhých očekávala příliš, ale když dávají sliby,
tak přeci mají počítat s tím, že je za každou cenu dodrží, říkala si mnohokrát.
Po ulici právě procházel další člověk. Byl to mladý muž s kšiltovkou a kapucí na
hlavě. Přišel ke chlapci a zdálo se, že se mu snaží nějak pomoci. Pořádně se
rozhlédl kolem sebe, zřejmě aby se ujistil, že ho nikdo nevidí. Poté chlapce
prošacoval a s malým předmětem urychleně utekl směrem, ze kterého přišel. Kasumi
bylo jasné, že se ten člověk už nevrátí a že to, co si odnesl, byla zřejmě peněženka.
S podobným chováním se už několikrát setkala. Také by se tak zachovala, ale jen
v případě, že by to opravdu potřebovala. Zbytečně okrádat lidi, co se nemohou
bránit, jí připadalo zbabělé. Rozhodně by však se nepokoušela zloděje zastavit.
Vždyť proč taky? Kdyby někdo ohrožoval ji, bylo by to samozřejmě něco jiného a
taková událost by bezesporu vyústila smrtí útočníka, anebo v horším případě její
smrtí. Smrt bylo něco, čemu se vždy bránila, jak jen to bylo možné, a věděla, že
kdyby došlo k boji o holý život, udělala by naprosté maximum pro to, aby z něj vyšla
vítězně.
Pes uvázaný venku se zdál být bez svého pána čím dál víc neklidnější. Pokoušel se
uvolnit, a protože ve spěchu uvázaný uzel na vodítku zřejmě nebyl nijak pevný, tak
se mu to nakonec podařilo. Pes se chvíli motal kolem chlapce a poté se rozběhl
velkou rychlostí někam pryč. Kasumi viděla, jak pes běžel na silnici, co vedla poblíž a
poté se ztratil pod koly právě projíždějícího auta. Řidič, který si musel všimnout, že
něco srazil, ale nereagoval a odjel, jakoby se nic nestalo. Na silnici zůstala jen
přejetá mrtvolka malého psa a Kasumi to stačilo, aby se opět utvrdila ve svém
přesvědčení. Věděla, že kdyby se ten starý muž nestaral o chlapce, tak by mohl být
se svým psem i nadále. Dětský život možná bude zachráněn, ale ten psí je
nenávratně pryč a nabízela se otázka, který z nich má nebo měl větší cenu? Zpoza
budovy vyběhlo několik zdravotníků s nosítky a přístroji. Krátce poté dorazila k místu
také houkající sanitka, ze které vyběhli další muži. Kasumi neměla ponětí, co přesně
s chlapcem dělají, ale když jejich původně překotné snažení značně ochablo, zdálo
se, že už mu není pomoci. Stařec se vrátil, nejprve se o něčem dohadoval
s ostatními a poté začal zoufale hledat svého psa. Trvalo notnou chvíli, než starce
napadlo podívat se až k silnici. To už ale Kasumi nesledovala, neboť do pokoje přišel
Cy.
Kasumi na něj zůstala chvíli překvapeně zírat, protože nečekala, že se tu objeví, a
poté se snažila zjistit, co se děje.
„Cyi, co… co tu děláš? Vždyť sem nikdo kromě lékařů a policie nesmí.“
„Taky tě rád vidím, Kasumi.“
„Promiň. Samozřejmě, že jsem ráda, že tu jsi.“
„Výborně a předpokládám, že budeš ještě radši, když ti řeknu, že před pokojem už
nikdo nehlídá a hlídat nebude.“
„Chceš říct, že jsi zařídil, aby…“
„No jasně, že jo! Copak si myslíš, že tě nechám zestárnout v base? Projednal jsem
pár věcí s policejním náčelníkem a zdá se, že důkazy o tom, že jste byli s Ivanem na
místě činu, se kamsi vytratily. Dokonce je možné, že jste u Housky nikdy nebyli a že
ti vrazi jsou už dávno za hranicemi. Jste oba volní.“
„Za tohle jsem ti opravdu vděčná, Cyi. Je až zarážející jakou hodnotu mohou mít
peníze. Každopádně moc děkuju.“
„Nic se nestalo. Jak už jsem párkrát říkal, tak na tuhle výpravu jsou potřeba dvě věci
- prachy a zbraně. Přes prachy tu jsem já a jako zbraň mám tebe s Ivanem.“
„Bohužel máš momentálně jako zbraň pouze Ivana. Vždyť se na mě podívej.“
„Ale no tak, Kasumi. Nemyslela sis, že na tebe zapomenu, že ne?“
„Jen v případě, že bys už neměl zájem pokračovat.“
„Vzhledem k tomu, co máme,“ Cy vytáhl černou kouli, „tak by bylo naprosto
nesmyslné skončit.“
„Máme dvě možnosti, Cyi. Buď Zambie, nebo Filipíny, protože portál pod Houskou
nefungoval.“
„Kdepak, možností máme hned pět.“
„Tomu nerozumím.“
„Asi takhle, Kasumi. Mám už vše zařízené, takže buď v naprostém klidu. Až se dáš
opět dohromady, tak spolu pojedeme do Anglie na panství Black Mirror. Tam se
sejdeme s Pietrem Antolinim, což je můj přítel, který se teď stará o muže jménem
Samuel Gordon. Samuel je člověk, který o Black Mirror ví spoustu věcí a pro nás je
důležitý především z toho důvodu, že před třinácti lety zahynul, ale nyní je opět mezi
živými.“
„To… to přece není možné.“
„Zdá se, že to možné je a jeho znalosti nám mohou být velice ku prospěchu. Takže
jistě chápeš, že ho potřebujeme.“
„Ano, ale říkal jsi něco o portálech.“
„Na Black Mirror se jich nachází hned pět, což znamená za prvé velkou šanci na
nalezení nějakého funkčního a za druhé obrovské nebezpečí.“ Cy vytáhnul z kapsy
svazek klíčů a dal je Kasumi.
„Od čeho jsou?“ zeptala se.
„Od vašeho nového bytu. Pronajal jsem ho a je jen pár kilometrů odsud. Ivan už tam
je a požádal jsem ho, aby ti připravil vše, co budeš potřebovat a aby ti pomohl, jak
jen to půjde. Budeš mít tolik času, kolik jen budeš potřebovat na to, abys byla
minimálně v takové formě jako dřív. Dej si záležet, protože se blížíme k cíli a je mi
jasné, že půjde o život. Já teď musím odjet do Skotska a vrátím se asi tak za měsíc.
To už budeš mít sundanou sádru a budeš moct naplno cvičit. Domluvíme se, kdy
budeš připravená, a spustíme náš plán. Teď už zase musím jet, takže na viděnou,
Kasumi.“
Kasumi byla z toho všeho dost překvapená a snažila si to ujasnit. Samuel byl
bezesporu důležitý, ale starost jí dělaly především portály. Měla ráda výzvy, ale tohle
bylo možná až příliš. Věděla, že se musí co nejdříve uzdravit a připravit, protože
tentokrát to bude opravdu nebezpečné.
Kasumi zůstala v nemocnici jen pár dnů a poté se již přesunula do malého, ale
moderně zařízeného bytu na sídlišti na okraji Prahy. Ivan, který tu už bydlel, byt
vybavil vším, co oba potřebovali a byl přímo nadšený, když sem poprvé přivedl
Kasumi. Představa společného žití s Ivanem pro Japonku byla dost děsivá.
„Vítej do nového života, Kasumi!“ křičel Ivan, jakmile jí otevřel dveře do předsíně, kde
se nacházel botník, šatník a zrcadlo. „Pojď se podívat, co tu všechno je,“ řekl Ivan a
ukázal jí celý byt. Vévodila mu velká místnost, která byla rozdělená na dvě části.
Prává část představovala plně vybavenou kuchyni, kde byl i jídelní stůl a ta levá
zahrnovala pohodlnou pohovku, křeslo, malou knihovnu a také televizi. V místnosti
bylo také pár oken a dveře na balkon. Z chodby vedly dveře do koupelny s vanou a
toaletou a také do velikého pokoje, kde byla manželská postel, což Kasumi zarazilo.
Našla tu všechny svoje věci, včetně zbraní a rovněž pár posilovacích strojů a činek.
Tomu ale nevěnovala přílišnou pozornost, protože byla stále zaujata postelí. Obrátila
se čelem k Ivanovi, který nedokázal skrýt široký úsměv a pozorně sledoval její reakci.
„Nečekáš, že tam budeme spát oba, že ne?“
„Samozřejmě, že ano, vždyť je to jak dělané pro nás dva.“
„Vyspím se na pohovce.“
„Počkej, počkej, to přece nemyslíš vážně. Víš, jak to bude zajímavé. Vsadím se, že
budu vůbec první člověk, kdo se ráno probudí hned vedle tebe.“
„Kde bereš tu jistotu, že se probudíš?“
„Poslouchala jsi mě vůbec? Budu první, kdo s tebou bude takhle spát. Neboj,
všechno je jednou poprvé a ty si to vyzkoušíš a pak mě budeš na kolenou prosit,
abych spával i nadále s tebou.“
„Budu na kolenou prosit? Hmm, tak to mě ještě neznáš. A mimochodem si moc
nefandi, protože já už jsem v takové posteli párkrát spávala.“
„Aha a kdo spal vedle tebe? Japonský meč?“
„Člověk, o kterém jsem myslela, že mě miluje,“ řekla zasněně Kasumi.
„Počkej, takový člověk se vážně našel?“
„Drž hubu, Ivane. O tomhle se s tebou nebudu bavit.“
„Tys byly vdaná?!“ řekl nevěřícně Ivan.
„Neslyšel jsi mě?! Drž už hubu! Spát s tebou tady nebudu a tečka.“
„Proč ne? Myslel jsem, že ti to nebude vadit?“
„Co jako čekáš? Myslíš, že když jsi mě zachránil před tou potvorou a sehnal Cye, že
se tím mezi námi něco změní? Pořád jsi idiot a já tě nenávidím.“
„Minimálně jsem velice schopný idiot, nezdá se ti? Podívej, co tu všechno máš, a
v lednici jsem pro nás přichystal víno. Oslavíme náš společný život.“
„Slavit s tebou nebudu. Na tom, že tu budeme spolu, totiž není co slavit. Je sice
hezké, že tu mám zase své věci, ale na nějaké pořádné cvičení můžu zapomenout,
protože je to tu moc stísněné a ohánět se třeba takovou Naginatou vyžaduje prostor.“
„Čím, že se to chceš ohánět?“
„Zapomeň na to a radši vypadni.“
„No, to půjde těžko, když tu bydlím. Pořád jsme ještě nedořešili spaní.“
„Co chceš ještě řešit? Spím na gauči, tak se s tím zkus vyrovnat.“
„Vždyť se na sebe podívej, Kasumi. Chodíš o berlích s nohou v sádře a navíc jsi
malá křehká žena. Snad mě nepovažuješ za takového sobce, že bych tě nechal spát
na gauči, zatímco já budu mít postel.“
„Jsi snad první, kdo mě kdy nazval křehkou.“
„Aha a já už myslel, že jsem první, kdo tě kdy nazval ženou,“ řekl se smíchem Ivan a
nečekal, že to Kasumi tak rozhodí. Naštvaně odešla ven z ložnice a usadila se na
pohovce. „Ale no tak, vždyť já vím, že jsi žena, ostatně v tom hotelu to bylo celkem
jasně poznat,“ řekl Ivan a sedl si vedle Kasumi. „No tak, Kasumi,“ snažil se jí uklidnit,
„už se nezlob. Jsi jen taková… ženská verze Ramba. Trošku uber plyn, nebuď tak
agresivní, uklidni se, začni se chovat mile, přestaň se pořád ohánět zbraněmi, zkus
snížit tvůj průměr zabitých za rok, nauč se tančit, najdi si chlapa - o jednom bych
věděl, někde se usaď, založ rodinu, vychovávej děti,…“
„Můžeš pro mě něco udělat?!“
„Cokoli si vzpomeneš.“
„Narvi si pistoli do tlamy a stiskni spoušť.“
Bydlení v neustálé společnosti Ivana nebylo pro Kasumi nikterak příjemné a to ani
poté, co uběhly celé tři týdny od doby, co se sem nastěhovala. Prázdný nemocniční
pokoj najednou vypadal jako ráj v porovnání s tím, co zažívala tady. Přestože měla
stále nohu v sádře, snažila se být většinu dne co možná nejdále od Ivana. Historické
památky bylo něco, co ji vždy zajímalo a tak se často vypravovala do centra Prahy,
kde se navíc mohla poměrně snadno domluvit, neboť spousta lidí zde využívala
značného turistického ruchu a tak zvládali alespoň základy angličtiny a němčiny.
Německy Kasumi sice neuměla, ale angličtinu ovládala perfektně. Když se jednoho
večera vrátila domů překvapilo ji, že zde Ivan ještě není. Nebývalo to obvyklé, ale pro
ni rozhodně vítané. Po rychlé večeři se natáhla na pohovku a pomalu usnula.
Přibližně o půl dvanácté v noci ji probudila hlasitá rána z předsíně. To právě
přicházející Ivan ve tmě vrazil do botníku.
„Do prdele!“ vykřikl. Kasumi rozsvítila světla a zjistila, že Ivan není sám, ale má
s sebou velice spoře oděnou ženu. Už na první pohled bylo jasné, že ji sehnal
nejspíše v nočním klubu, nebo možná rovnou na ulici.
„Jé, Kasumi. Ty nespíš?“ ptal se Ivan
„Vypadám snad na to?“ odsekla Kasumi
„Ty někoho máš, myšáčku?“ zeptala se udiveně dívka.
„Kdepak, to je… to je moje, ehm… pomocnice,“ odpověděl Ivan.
„Takže služka.“
„No, tak nějak.“
„To je skvělé, myšáčku. Uvař nám pořádně silný kafčo, jasný?“ řekla rozkazovačně
dívka a bylo vidět, že si to užívá.“
„Ona ti asi nerozumí, lásko. Pojď radši rovnou na věc. Noc je krátká tak ať ji
nepropásneme.“ Ivan odvedl svojí novou společnici do pokoje. Kasumi, která kromě
první Ivanovy věty absolutně netušila, oč jde, se chystala opět ulehnout, ale než
k tomu došlo, zaslechla další ránu a hned poté z pokoje vyběhla už zcela nahá žena.
Okamžitě se obořila na Kasumi. „Co si to dovoluješ? Hned se seber a ukliď ty
pitomosti, co máš v ložnici. Málem jsem se o to přerazila!“
„Roxano,“ křičel z pokoje Ivan, „vykašli se na to, stejně ti nerozumí. Já to tu uklidím!“
Kasumi přišlo líto, že jim vůbec nerozumí, protože to začínalo být zajímavé. Roxana
ale rozhodně neměla v plánu přestat, už jen kvůli tomu, že jí přišlo hrozně zábavné
řvát na pro ni naprosto podřadnou Asiatku, která navíc nechápala, co se kolem ní
děje.
„Mám tě tam dostrkat násilím, ty čubko?!“ vykřikla Roxana a rázně vykročila ke
Kasumi. Když si Ivan uvědomil, co má vlastně jeho dívka v plánu vyběhl z pokoje.
„Ne, přestaň, Rox, přestaň.“ Chytil ji kolem pasu a odtáhl radši co nejdál od Kasumi,
které už došlo, že se jí někdo snaží ublížit.
„Cože?! Pusť mě, myšáčku, slyšíš?“ křičela Roxana na Ivana, který neochotně
poslechl a marně se ji pokoušel uklidnit. „Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“
ptala se Roxana.
„Věř mi, že to poslední, co chceš udělat, je ji naštvat.“
„Jak to, že se bojíš vlastní služky? Já se o ní postarám. Ukážu ti, jak se na tyhle
cizácký mrchy musí.“
„To není nejlepší nápad, krásko. Ona vlastně ani tak není moje… služka, jako spíše
jistá spolubydlící a…“
„Tvrdil jsi, že nikoho nemáš, Ivane!“
„Taky, že nemám, já…“
„Naštval jsi mě a za všechno může ona! Takový mrzák mi nebude překážet!“ Roxana
semkla ruce v pěst, což dalo Kasumi jasný signál, že je načase se bránit.
Samozřejmě mohla Ivanovi říct, aby si tu ženu odtáhl pryč, ale to by pro ni byla
známka slabosti. Bylo jí jasné, že noha v sádře je značné omezení, ale ne tak velké,
aby si neporadila s takovouhle ženou, která navíc jednala v afektu. Kasumi si
v rychlosti sundala košili, jež jí mohla částečně kompenzovat pohybové omezení,
neboť i takovým na první pohled zbytečným 'kusem hadru' se dalo úspěšně blokovat
údery a mást protivníka. K žádnému boji ale nakonec nedošlo, neboť se Roxana
zarazila, prohlédla si Kasumino silné tělo a patrně naznala, že zase takové šance na
úspěch nemá, takže se stále naštvaná, ale již i znervóznělá velice rychle vyprovodila
z bytu.
„Tak ti fakt děkuju,“ řekl ironicky Ivan, když za Roxanou zamykal.
„Spíš bys měl být rád, že zase nemusíš shánět Cye.“
„Právě jsi mi zhatila úžasnou noc s tou krasavicí.“
„Můžu alespoň vědět, co proti mně ta kráva měla?“
„Myslím, že ses jí už od začátku moc nelíbila.“
„S mojí existencí má problém hodně lidí.“
„Jo, a patrně ne každý ví, co máš pod povrchem.“
„O tom, co mám pod povrchem, neví nikdo, ale to, co asi myslíš ty je pro mě
naprosto nezbytná věc. Jistě ti neuniklo, že ženská fyziologie má od té mužské
značné odlišnosti a ať si každý tvrdí, co chce, tak reflexy, mrštnost ani znalost
bojových umění nemůže plně kompenzovat nedostatek fyzické síly, takže nezbývá,
než se trochu více snažit.“
„Hezky řečeno, ale můj božský večer to stejně nezachrání! Ačkoli si tak říkám, že by
se tu možná našel někdo, kdo by rád Roxanu nahradil, co ty na to?“
„Kdybys byl našrot, jak to u tebe občas bývá, tak bych snad ještě takové kecy
pochopila, ale to, že jsi střízlivý mě jen utvrzuje v tom, že jsi imbecilní debil.“
„Hmm, no jak chceš.“ Ivan se pohodlně usadil v křesle, zatímco se Kasumi konečně
vrátila na pohovku a chystala se spát. Očekávala, že bude klid, ale spletla se. Ivan
zapnul televizi a začal přepínat kanály ve snaze najít něco zábavného.
„To nemyslíš vážně. Je půlnoc a já se chci vyspat!“ okřikla ho Japonka.
„Víš, co se mi na tobě nelíbí, Kasumi? Jak je možné, že tě vůbec nezajímám?“
„Sklapni a vypni tu zpropadenou televizi!“
„Ještě se ani jedenkrát nestalo, že bys o mě chtěla vědět víc. Takhle náš vztah přece
nemůže fungovat.“
„Pleteš si mě s někým jiným. Já s tebou vztah nemám.“
„Chceš abych tu televizi vypnul?“
„Samozřejmě, že ano!“
„A půjdeš se mnou do postele?“
„Naser si.“
Ivan s úšklebkem zvednul hlasitost, ale nebyl takový hlupák, aby si myslel, že to
Kasumin názor změní, takže zkusil něco mnohem stravitelnějšího. „Uděláme dohodu,
ano? Já telku vypnu, stejně tam jsou samé voloviny, ale jen, když si zahrajeme
takovou nevinnou hru, jo?“
„Nebudu se tu svlékat.“
„Tohle nemám na mysli, ačkoli… dej vědět, když změníš názor. Zahrajeme si hru na
pravdu. Řekněme na tři otázky, ať tu nejsme věčnost. Budeme se střídavě ptát jeden
druhého na to, co nás zajímá a budeme si zcela popravdě odpovídat. Bylo by to lepší
hrát s flaškou chlastu, ale ta poslední včera večer padla za vlast.“
„Tak fajn,“ řekla Kasumi, „ale s televizí končíš a to myslím vážně. Víš, jak otravné je,
když stále posloucháš, jak někdo mluví jazykem, kterému vůbec nerozumíš?“
„Dobře, slibuju, že televizi už nezapnu a to už nikdy, když si to nebudeš přát, ale chci
i tvůj slib, že budeš mluvit pravdu.“ Tohle Kasumi zaskočilo, protože neměla v plánu
Ivanovi říkat pravdu, když se jí to nebude hodit, ale už nemohla couvnout.
„Platí, máš mův slib.“
„Výborně. Tohle bude ještě zajímavější než noc s Roxanou. Hmm, tak na co bych se
tak mohl zeptat…“
„Hlavně to urychli, ať tu nejsme do rána.“
„Dobře, takže… co tě přimělo opustit Yakuzu?“
Tohle nebylo zrovna téma, o kterém by se chtěla Kasumi bavit, ale neměla na
vybranou. „Stala jsem se nežádoucí, když jsem zabila Ichira Watanaba.“
„To je vše? Trochu to rozveď.“
„To už není předmětem naší dohody. Teď se ptám já. Jaká jsi v životě utrpěl
nejvážnější zranění?“
„Co to je za otázku? Jo, počkej už to chápu. Ty máš ráda pořádné drsňáky, co?
Váleční veteráni a podobní.“
„Tak odpovíš mi?“
„No jasně. Zranění během výcviku Specnaz vynechám, protože to stejně nestálo za
řeč, ale během války v Afghánistánu to bylo dost drsný. Vůbec první akce jsem tam
měl roku 1979.“
„Můžeš přejít rovnou k tomu podstatnému?“
„Vydrž, já k tomu dojdu. Zážitky z války přece nemůžu jen tak vypustit, ne?“ Kasumi
si povzdechla a rozvášněný Ivan popisoval svoji první akci. „Měli jsme zaútočit na
palác Afghánského prezidenta Hafizuláha Amína. Nejprve jsme vyčistili restauraci na
nedalekém kopci, odkud byl na palác skvělý výhled a založili jsme tam velitelství. Od
KGB jsme měli plány paláce a jeho okolí, ale nemysli si, že to bylo snadný. Ten
parchant to tam měl jako pevnost. U paláce byly palposty s kulomety a granátomety.
Příjezdovou cestu nepřetržitě střežily tanky T-54 a samozřejmě nechyběla Amínova
garda, tvořená především jeho příbuznými. Aby toho nebylo málo, tak v Kábulu jsme
odhalili ještě tankovou brigádu. Nemít takovou podporu od vozidel bojový pěchoty,
nedostali bychom se nikdy dovnitř. Když jsme vyřadili kulometné palposty v oknech a
dostali se ke zdem paláce, začali na nás ty svině házet granáty. Odneslo to dost
chlapů, ale přeci jsme se probili dovnitř. Jenže pak teprve začalo peklo. Čistili jsme
místnost po místnosti a neměli jsme žádnou pořádnou výhodu, takže nás tam dost
zařvalo. Neustálé výbuchy granátů, střelba ze všech stran, hustý kouř a především
neustále světlo, které znemožňovalo pořádné krytí.“
„To nikoho nenapadlo vyřadit elektřinu?“
„Jistě, že ano, jenže na to nebyl čas a navíc generátory byly až někde ve sklepě,
kam jsme se nemohli dostat. Stálo to prostě za hovno a po jednom výbuchu jsem
skončil zavalený zdivem. Nebylo by to tak hrozné, kdyby mi náraz nevyrazil čéšku na
levé noze. Nemohl jsem se ani postavit, protože kolenní kloub byl skoro na sračku.
Aby toho nebylo málo, tak mě zasáhlo několik střepin od granátů, takže jsem byl
nakonec rád, že mě odtamtud dostali živého.“
„Hmm, to muselo být dost ošklivé.“
„Taky že jo, ale to nebylo zdaleka všechno. O tři roky později jsme s důležitým
muničním konvojem projížděli pustou vesnicí. Pustá měla být podle rozvědky, jenže
nebyla. Přepadli nás desítky mudžáhidů a já měl tu smůlu nebo spíš štěstí, že si mě
chtěli nechat jako zajatce.“
„Vyzkoušel sis, jaké to je být vyslýchán?“
„Bohužel ano. Ty hajzly zajímaly počty našich vzdušných sil a pár blížících se akcí.
Smůla byla, že se poblíž poflakovalo pár Pákistánských speciálů. Černí čápi se jim
říkalo a jejich výslechové metody za těmi našimi zase tak moc nezaostávali.“
„Nevypadá to, že máš nějaké následky.“
„Taky jsi ještě neviděla, co mám na nohou.“
„Povídej.“
„Když pominu mlácení a postupné topení v sudu s vodou, tak mi také vkládali mezi
prsty na nohou lihem namočené a potom zapálené kusy papírů. Je to hrozná věc a
v některých případech pak byla nutná amputace. No ale naštěstí mě tam naši
nenechali moc dlouho.“
„Ještě nějaký úžasný zážitek?“
„Jen čistý průstřel stehna a tahle jizva na tváři, což ti snad nemusím popisovat. Teď
ale přijde na řadu moje druhá otázka a doufám, že se konečně rozkecáš.“
„To záleží na tom, na co se budeš ptát.“
Ivan se usmál, což Kasumi znervóznilo. „Proč sis usekla malíček?“
Tohle Kasumi opravdu zaskočilo, protože šlo o jednu z jejich největších životních
proher. „Malíček jsem si neusekla najednou, ale po dvou částech. Poprvé to bylo
ještě v Japonsku a podruhé během plavby do Thajska.“
„Já se ptal na důvod, Kasumi, nesnaž se to zamluvit.“
„Hmm, no tak dobře. Bylo to kvůli smrti… smrti mých dětí.“ Ivanův užaslý výraz a
otevřená ústa mluvila za vše. Ani v nejmenším by ho nenapadlo, že Kasumi měla
dítě a dokonce ne jen jedno. „Jedno jsem musela zabít sama, protože by mě jinak ty
zkurvenci popravili. Proto jsem si uřízla první článek malíčku, protože to byla moje
chyba. Neměla jsem to dopustit, prostě neměla.“
„To muselo být strašné. Mrzí mě to, Kasumi. Jestli nechceš, tak o tom nemusíme
hovořit.“
„Zeptal ses a já s tím souhlasila, takže to dokončím. Druhé dítě mi zabili oni a… taky
jsem za to mohla já. Přísahala jsem všem těm sviním pomstu, ale… nedošlo k tomu.“
Kasumi vypadala nečekaně sklesle a bylo na první pohled vidět, že ji strašně mrzí,
co se stalo a že si to vyčítá. Ivanovi jí bylo najednou líto a snažil se představit si, jaké
to musí být přijít o své děti a jedno z nich navíc sprovodit ze světa vlastní rukou.
„Moje druhá otázka, Ivane,“ řekla Kasumi, když se zase vzpamatovala. „Kolik lidí už
jsi zabil holýma rukama?“
„Ha, ha, no jasně, chceš vědět, jestli jsi lepší a to v tomhle případě nejspíš ano.
Jasně, že jsem prošel několika bitkami, ať už šlo o hospodské rvačky, zápasy
v armádě nebo vyřizování účtů, ale obvykle protivníka neodváželi rovnou na krchov,
což je v tvém případě zřejmě běžné. Nepočítám to, ale takových lidí bylo v mém
případě možná pět nebo šest. Někdy ti o nich povím, protože se k tomu vážou velice
zajímavé historky.“
„Nemusíš se obtěžovat, ale jinak jsem ráda, protože máš co dohánět.“
„Jsem zase na řadě, a jelikož ti nechci přivodit další trauma, tak zkusím něco úplně
nevinného. Proč máš na zádech vytetovaného právě draka?“
„Když jsem byla v Yakuze, měla jsem mít tetování na celém těle, ale můj šéf mi
kupodivu učinil výjimku, protože bylo lepší na sebe neupozorňovat. Toho draka jsem
si tam nechala vytetovat až mnohem později a to zkrátka proto, že se mi líbí.“
„Není špatný. Docela se k tobě hodí, ale nechceš si sundat podprsenku, ať si ho
můžu prohlédnout celého?“
„Máš smůlu a navíc pořád mám jednu otázku.“
„Tak povídej.“
„Miluješ mě?“
„Ehh, jasně že jo, Kasumi. Jseš jedinečná.“ Ivan se okamžitě začervenal a políbil
Kasumi přímo na ústa. Polibek ale netrval dlouho, protože naštvaná Kasumi
okamžitě ucukla.
„Co si to dovoluješ?!“ vyštěkla na něj.
„Copak jsi neslyšela? Miluju tě, takže jestli ses o tom chtěla ujistit, tak se právě stalo.“
„Jenže já tebe nemiluju, ty pitomče!“
„Ale vždyť ses mě ptala jestli…“
„Sklapni!“ řekla a odešla do pokoje, kde ze sebou zamkla. Ivan evidentně nepochopil,
proč se ho na to ptala, ale jeho odpověď ji potěšila. Právě se ukázala jeho citová
investice...
Cy Kasumi navštívil přesně za měsíc od jejich posledního setkání a v tu dobu již byla
Kasumi bez sádry a trávila spoustu času přípravami.
„Vidím, že nezahálíš,“ řekl Cy, když ho Kasumi vpustila do bytu. V rukou měla právě
Nunčaku – dva dřevěné špalky spojené řetězem.
„Zdravím, Cyi. Tohle je skoro to jediné s čím můžu cvičit přímo tady v bytě. I tak se to
už ale neobešlo bez několika nehod.“
„Tím myslíš támhlety praskliny v omítce?“
„Taky jsme museli nechat vyměnit jedno okno, ale to se stane. Se dvěma Nunčaky
mě to zase tak moc nejde.“
„Nešlo by to cvičit venku?“
„Ale jo. Problém je v tom, že před sídlištěm je dětské hřiště a tak se všude okolo
motá spousta spratků. Včera mi jeden z nich vběhl pod ránu a…“
„Proboha nechceš říct, žes ho zabila“
„Ne, stihla jsem tyč stočit stranou...“
„Uf, ještě že tak.“
„…a jenom jsem mu zlámala ruku.“
„Ehm.“
„Ta jeho rodina se teď na mě dívá trochu… divně a říkám si, jestli nebudou padat
hlavy, když zase vyjdu ven. V tom baráku naproti jich žije snad deset a tak pro jistotu
nevycházím z domu bez něčeho pořádně ostrého.“
„Možná by nebylo od věci požádat Ivana, aby chodíval s tebou. Nebaví ho sledovat
tě, když se oháníš zbraněmi?“
„Kdybych při tom byla nahá, tak určitě ano.“
„Mám ho o to požádat já? Myslím, že neodmítne, když mu řeknu, že tě ohrožují
nějací lidé.“
„Jak chceš, Cyi. Spíše mi ale řekni, jak to vypadá s naší věcí.“
„Je to skvělé. Samuel Gordon trčí ve vězení ve Skotském Aberdeenu a bude tam
přesně tak dlouho, jak budeš potřebovat.“
„To zní opravdu skvěle. Víš, přemýšlela jsem nad těmi portály a vím, že půjde do
tuhého. Ta noha mě pořád ještě trochu bolí a nemám v ní takový cit. Taky jsem pod
Houskou přišla o katanu a…“
„O katanu?!“
„Jo, je to velká škoda, ale co se dá dělat. Takovouhle nádhernou věc ale nikde jinde
než v Japonsku neseženu a to je místo, kam nemůžu ani vkročit.“
„Šlo by tam poslat Ivana. Pověz mi, kde ji sežene a půjde to.“
„Bohužel ne, protože bych ji musela mít v ruce. Výběr takové zbraně, aby mi
perfektně seděla, to prostě nejde udělat jinak než osobně. Krom toho jsem zvyklá na
její dokonalé provedení a trvalo by mi dost dlouho se sžít s jinou. Podívej, asi takhle
– žádný velký problém to není, protože toho tady mám pořád spoustu, ale potřebuji
se s tím vším procvičit, protože jsem to už dlouho nedělala a nemůžu si dovolit nic
podcenit.“
„Chápu, takže na jak dlouho to vidíš?“
„Desátého května, souhlasíš?“
„Jenom měsíc?!“
„Cyi, já ty zbraně nedržím poprvé v ruce. V Thajsku jsem s nimi cvičila takřka
neustále.“ „Trochu mě mrzí, že jsem u toho nebyl. Možná bych pak nebyl tak
nervózní, když se proti tobě v Tibetu postavila ta žena. Rozhodně to pro mě byl
zážitek, protože to, co jste tam obě předváděly, bylo neuvěřitelné, ale měl jsem o
tebe šílený strach.“
„Chmm, Akira Watanabe... Netušila jsem, že mi půjde po krku přes tři roky, ale nebyla
tak dobrá.“
„Ještě že tak. Ale abychom to dořešili. Pojedu hned zase zpátky a připravím
propuštění Samuela přesně na desátého května. Přibližně koncem dubna se sem
vrátím a spolu poté vyrazíme na Black Mirror. Zřídíme si základnu v tamním
opuštěném bunkru. Bude to ideální skrýš.“
„To by měla být. Zdržíš se tu alespoň přes noc?“
„Promiň, ale rád bych byl co nejdříve zpátky. Ale mohli bychom si dát alespoň kafe,
co ty na to?“
„Proč ne.“
Hned druhý den vyrazila Kasumi ven. Tentokrát měla v plánu prozkoušet si několik
technik s Naginatou - zbraní podobnou šavli. Její čepel byla asi tak dlouhá jako
násada – necelý metr. Mohla sloužit poměrně jednoduše k sekání i bodání, ale díky
těžišti, které bylo zhruba uprostřed zbraně, s ní bylo možné velice rychle točit a
pokrývat tak zhruba metrovou vzdálenost od jejího uživatele. Kasumi předpokládala,
že případní útočníci si pořádně rozmyslí cokoli provézt, když má v rukou něco tak
dlouhého. Nechtěla zbytečně vyvolávat konflikty, takže poodešla od sídliště o značný
kus dál než včera. Na okraji parku byl dostatek prostoru bez překážek a tak se mohla
pustit do provádění přesně nacvičených póz, výpadů, krytů a podobně. Pochopitelně
se to nemohlo vyrovnat tréninku s jiným člověkem, ale byla přesvědčená, že by dost
možná ani v celé zemi nenašla nikoho, kdo by to s Naginatou uměl. Zhruba po půl
hodině k ní přiběhly tři malé děti, které nepochybně patřily k lidem, kterým
předevčírem zmrzačila chlapce. Nenechala se jejich udivenými výrazy znervóznit, ale
neustálé pokřikování, které přišlo vzápětí, již otravné bylo. Když ji jeden hlasitý výkřik
tak vyvedl z míry, že si dala ratištěm přímo do zubů, rozzuřilo ji to. Zlostně se
podívala na děti, které se mohly potrhat smíchy, ale dobře věděla, že to byla
především její chyba.
'Nemůžu se přeci nechat vyvádět z míry takovými parchanty,' říkala si, a dále se už
soustředila jen na sebe a zbraň, kterou svírala v rukou. Dětem se rozhodně nedala
upřít velká snaha o to, aby Kasumi opět vyvedli z míry. Pobíhali okolo, stále na ni
pokřikovali a doufali, že se zase praští nebo si rovnou udělá něco vážného. Kasumi
už se ale moc nepletla a když už chybu udělala, tak pouze v tom, že zkazila
posloupnost a přesnost jednotlivých výpadů. Jeden z chlapců však dostal nový
nápad, jak Kasumi přinutit udělat chybu a to tak, že ze země sebral malý kámen a
hodil ho přímo na ni. Kasumi kámen zasáhl do pravé tváře a ačkoli to nezanechalo
víc než malou odřeninu, byl to pro ni důvod zasáhnout. Moc dobře věděla, které
z prchajících dětí se ji pokusilo ublížit a klidně byla ochotná i zabíjet, protože stačilo
málo a kámen ji zasáhl do oka. Rozzuřila se, okamžitě upustila Naginatu a v dlaních
se jí takřka instinktivně objevil nůž. Záda prchajících dětí byla snadným cílem, ale
uvědomila si, že není vhodné je zabíjet. Místo toho rychle sebrala jeden z kamenů,
napřáhla se a vrhla ho po chlapci. Zasáhla ho do hlavy, přesně jak chtěla, a on se
skácel na zem. Z rány mu vytékala krev a hlasitě brečel. Po chvilce se zvedl a utíkal,
co mu síly stačily domů. Kasumi se vrátila pro Naginatu a vracela se do bytu.
Přemýšlela, jestli jsou zde všichni děti tak zlí a nenávistní.
Po incidentu s chlapcem se situace ještě více vyhrotila. Mnohokrát byla Kasumi
častovaná slovními útoky z řad rodičů oněch dětí, ale protože jim ani nerozumněla,
nijak jí to nevadilo. Zhoršovalo se to natolik, že i Ivan moc dobře věděl, že by mohla
vbrzku přijít msta. Lidem z protějšího domu se nedalo upřít minimálně to, že drželi
pohromadě za každých okolností. Kasumi očekávala každým dnem nějaký konflikt a
bez společnosti ozbrojeného Ivana a ostrého nože už ani nevycházela z domu. Byla
přesvědčená, že ti lidé nemají ani kouska cti a že by se na ni klidně vrhli s
mnohonásobnou přesilou. Rostoucí napětí, čas od času vyprchávalo, když se v okolí
objevily policejní hlídky, ale ani ty neměli zájem rostoucí napětí definitivně vyřešit.
Celá záležitost byla o to podivnější, že policie neměla zájem ani důkladněji prošetřit
okolnosti zranění obou chlapců, což ale Kasumi docela nahrávalo, protože problémy
s policií by její pobyt zde mohly protáhnout. Přesvědčila se o tom, že trvalý život v
blízké společnosti mnoha lidí pro ni není absolutně možný.
'Copak je pro ostatní tak těžké držet se ode mne dál a nestarat se?' říkala si. Kasumi
bylo úplně jedno, jak se chovají druzí, dokud ji nezačali ohrožovat. Občas se
zamýšlela nad tím jak je možné, že její život je neustále protkán zabíjením, ale
odpověď byla snadná – stále se jí někdo snažil ublížit, ať už to bylo z jakéhokoliv
důvodu a ať už to bylo jakkoliv vážné a tak zatímco mnoho jiných by takové
záležitosti řešili mírumilovně, tak ona je řešila obvykle definitivně. Spoléhat se na to,
že útočníka zmlátí a on ji poté nechá být, bylo v jejích očích velmi naivní. Určitě by se
dříve nebo později našel někdo, kdo by se s porážkou nevyrovnal a vymyslel by
účinný způsob, jak ji zabít a přitom neohrozit sám sebe.
'Je pravda, že lidé jsou často drženi v určitých mezích díky zákonům, jenže takováto
hranice je snadno překročitelná.' Zákony pro Kasumi neznamenali žádné neměnné
slovo boží. Neřídila se přikázáním druhých ale výhradně sama sebou.
Počátkem května přijel Cy, což byla pro Kasumi vítaná událost. Protože Japonka byla
zase v maximální formě, nic nebránilo tomu se sbalit a připravit na cestu do Británie.
XI – Střet
Přestože byl již květen, na Black Mirror nebylo vůbec pěkné počasí. Silný vítr, který
ohýbal koruny stromů a mírný déšť, to byly pádné důvody, proč ulice Willow Creek
zely prázdnotou. Málokdo dnes vůbec vyšel ven, ale zítřek měl být jiný. Na zítřek se
těšili téměř všichni na panství a už v tuto chvíli se na něj připravovali. Adrian Gordon
se právě blížil k vesnici a ani špatné počasí mu nedokázalo vymazat dobrou náladu.
Překročil most přes řeku a vydal se do Abayina obchodu, který stál na návsi. Zvonek
nade dveřmi zacinkal a vždy vlídná a usměvavá prodavačka Abaya hned poznala, že
má dalšího zákazníka. Její obchůdek se smíšeným zbožím bylo jediné místo, kde
mohli obyvatelé panství nakoupit zásoby, ať už šlo o potraviny, hygienické potřeby,
nářadí, oblečení, časopisy či jiné věci.
„Dobrý den, Abayo,“ pozdravil Adrian.
„Zdravím vás, pane. Jak se dnes máte?“
„Copak se můžu mít jinak než skvěle? Jsem tu, abych zkontroloval, jestli je vše
připraveno.“
„Ano, zařídila jsem vše, co jste po panu Edwardovi vzkázal. Včera přijel vůz se
zásobami z města a s ním i to, co jsem objednala. Už je to připraveno v kavárně.“
„Výborně, děkuji. Počítám zítra s vámi.“
„Samozřejmě, že ano. Jsem moc ráda, že vám budu moci pomoct.“
„Budu muset už jít, takže na viděnou, Abayo.“
Adrian se venku nezdržel dlouho, protože okamžitě zašel do kavárny, která byla hned
vedle obchodu. Obvykle v ní pracovala pouze Denise a jeden kuchař, ale Adrian
najal dva další, aby se to všechno mohlo stihnout včas. V samém středu kavárny už
byly připraveny stoly seskupené do písmena U a pokrýval je čistý bílý ubrus s
krajkami. Denise měla s přípravami spoustu práce, ale Adrian věděl, že to vše nedělá
jen pro peníze, ale i pro svoji kamarádku Rachel.
„Pane Adriane, přišel jste se podívat, jak to vypadá?“
„Hostinu zařizuje především Rachel, ale chtěl bych od vás slyšet podrobnosti.“
„Samozřejmě, pane. Trochu se obávám, jestli to všechno vyjde, protože něco
podobného jsme tu ještě nikdy neměli.“
„To je celkem pochopitelné, ale tohle je jediné možné místo, kde se může hostina
konat. Na zámek by většina hostů odmítla přijít, vždyť sama dobře víte, že se mu
hodně lidí vyhýbá.“
„Já tomu rozumím, ale především se bojím o organizaci a jídlo.“
„Podívejte, já neočekávám nic výjimečného, ale jakožto pán Black Mirror by mi přišlo
nesprávné pořádat svatební hostinu jinde, než na mém panství. Kromě toho tam chci
mít ty, kteří mi jsou nejbližší a také nejdůležitější občany Black Mirror. Vaši práci tady
zítra převezme Abaya a Harry, ale to už asi víte. Rachel vás ale nechce jen jako
hosta, ale i jako družičku.“
„I to už vím a jsem z toho opravdu nadšená.“
„Máte připravená místa pro všechny hosty?“
„Ano, přesně jak si Rachel přála. Jen se chci zeptat na Murraye. Vážně tu nebude?
Tedy ne, že by mi to vadilo, ale ve vesnici je to důležitý člověk.“
„Důležitější než já není, takže když si ho nepřeji, tak tu nebude.“
„Rozumím.“
„Poslyšte, Rachel mi říkala, že to má být překvapení, ale nedá mi to – můžete mi
prozradit, co se bude podávat?“
„Ehm, no když to chcete vědět. Jako předkrm plátky lososa s citronovou šťávou, dále
houbová polévka…“
„Vážně?“ usmál se Adrian. „Tu přímo zbožňuji!“
„Rachel mi o tom říkala. Snažte se ale prosím nedat najevo, že o tom všem víte.“
„Spolehněte se. Co budeme mít dál?“
„Máme tu jako hlavní chod krocana na medu a na závěr jako desert Skotskou mlhu,
což je šlehačka s trochou whisky a cukrovím a k tomu mandle. Samozřejmě nebude
chybět pořádný dort s čokoládovou polevou a kousky ananasu. K pití pak je
přichystané vaše červené i bílé víno.“
„Už teď se mi sbíhají sliny.“
„To vám věřím, pane. Chcete vědět ještě něco?“
„Myslím, že není třeba. Na starosti to má především Rachel, takže pokud bude něco
potřebovat, tak se tu ještě během dne staví nebo pošle Edwarda. Uvidíme zítra.
Budu se na vás těšit.“
„Já samozřejmě také a ještě jednou vám oběma gratuluji.“
„Díky,“ řekl s úsměvem Adrian a odešel z kavárny. Nemohl se zítřku vůbec dočkat.
Tak krásný den to pro něj bude…
Adrian venku před kavárnou zahlédl Murraye, jak právě opouští Abayin obchod a
nese si s sebou tašku s nákupem a dnešní noviny. Murray se na Adriana otočil a
zdálo se, že mu chce něco říci.
„Copak, Murrayi, máte něco na srdci?“ ptal se Adrian a usmíval se při tom.
„Jste ubožák, Gordone. Nevadí mi, že mě nechcete na hostinu, ale že ani na svatbu
ne. Pozval jste takřka všechny obyvatele panství. Kdejakého budižkničemu, ale mě
ne. Je to od vás sprosté.“
„A vy se mi divíte? Buďte rád, že se nepostarám o to, abyste odsud nadobro zmizel.
Jestliže jste během posledních let rozhodoval o dění na panství, tak teď je načase si
velice rychle zvyknout, že tu jsem já a také moje nastávající a pokud ona řekne, že
vás na panství nechce, a že bych se jí vůbec nedivil, tak podniknu kroky, které vás
odsud nejen vystrnadí, ale nejspíše také přivedou do vězení. Uvědomujete si vůbec,
že pro svůj hotel Gordon's Palace používáte jméno mého rodu?! Nemáte na to právo
a to samé platí pro všechny ty upomínkové předměty. Jak vůbec můžete prodávat
masky na Halloweenn s obličejem mého otce?! Být vámi Murrayi, udělám maximum
pro to, abych si Rachel udobřil. Ještě jste se jí ani neomluvil.“
„Také nemám za co se omlouvat. Nevzpomínám si, že bych slečně Rachel ublížil.“
„To, že si nevzpomínáte ještě neznamená, že k ničemu nedošlo a teď už mi zmizte
z očí.“ Naštvaný Murray odešel směrem ke svému hotelu a Adrian vyrazil na dlouhou
cestu až na Warmhill.
Vítr znatelně zesílil ještě dříve, než tam dorazil. Doufal, že počasí se pro zítřejší den
umoudří. Adrian předpokládal, že otce Furase zastihne v kostele, takže vstoupil
bočními dveřmi dovnitř. Okamžitě ho zaujala výzdoba, která byla připravena na
zítřejší událost. Vše vypadalo čistě a to i včetně lavic pro návštěvníky. Od hlavních
vchodových dveří až k oltáři vedl červený koberec a na ochozu nahoře se leskly
ohromné varhany. Otec Furas, starý, asi osmdesátiletý muž, postával u oltáře a
pročítal nějakou knihu.
„Přeji dobrého dne, otče,“ pozdravil Adrian.
„Já vám také, Adriane. Jak vidíte, vše je již připraveno a vaše prsteny hlídám jako
oko v hlavě.“
„To je moc dobře. Je mi jasné, že bude vše tak, jak jsme si přáli, a jen jsem se chtěl
ujistit, zda se nestalo něco neočekávaného, co by mohlo zítřejší svatbu ohrozit.“
„Kdepak, Adriane, můžete být klidný. Snad jen…“
„Mluvte, otče.“
„Víte, v posledních pár dnech se tu čas od času ozývají nářky malých koťat, které
chová Nancy Sitterová.“
„Už zase vybíjí kočky?“
„Bohužel je tomu tak. Stará se o více než patnáct koček, které se navzájem
rozmnožují a Nancy to řeší tímto způsobem.“
„Zajdu si s ní promluvit. Jestliže se Warmhillem zítra při svatbě bude ozývat zoufalé
mňoukání, tak… zatím sbohem otče.“ Adrian odcházel z kostela poměrně naštvaný.
Až doposavad vše vypadalo skvěle a nikde se neobjevila jediná chybička, ale tohle
byl vážný problém.
'Co by si asi Rachel pomyslela, kdyby se během obřadu ozývaly okolím zvuky
umírajících koťat? Ne, to tedy ne – tomuhle musím předejít.'
Adrian cestou k Nancyinu stavení, jež bylo až těsně u lesa, potkal hajného Earla –
vousatého podivína jež vždy nosil jediný oděv – zelené kalhoty a špinavou potrhanou
bundu stejné barvy. Adrian se ptal sám sebe, jestli Earl vůbec může vypadat nějak
jinak. Stále stejně zanedbaný vzhled, stále stejné špinavé oblečení, stále stejný
výraz ve tváři, až se Adrianovi zdálo, že je ten člověk s okolními lesy, jež také
vypadaly stále stejně, nějak spjatý.
„Zdravím, Earle,“ řekl Adrian, když muže míjel.
„Dobrej, Gordone. Potřebuješ něco?“
Adrian se zastavil, a když si prohlédl Earlovu brokovnici, dostal nápad. „Poslyšte,
Earle, co víte o Nancy?“
„O té staré čarodějnici? Mám za to, že je ta bába úplnej magor. Vždyť jakej jinej
člověk by se mohl starat o všechny ty potvory?“
„Pokud vím, tak se jí v poslední době opět rozmnožují kočky.“
„Jo je to tak a fakt je, že mě to dost sere. Pořád to tady mňouká a já mám sto chutí
tam jít a všechny je postřílet.“
„Co vám brání?“
„Nechci mít s tou babiznou nějaký potíže. Kdoví čeho všeho by byla schopná, takže
se o ní radši vůbec nestarám.“
„Řeknu vám to narovinu – jak už víte, tak se zítra žením a nepřeji si, abych při tom
byl rušen, takže by bylo ideální zbavit se všech koťat a to hned. Myslím, že Nancy
také nebude nic namítat, když by to stejně dříve nebo později udělala.“
„No, to je otázka. Ta baba je jak říkám praštěná a tak obvykle koťata nejdříve vnucuje
všem lidem v okolí a až poté, když se nenajde nikdo, kdo by si je nechal, je utopí
nebo v horším případě utluče. Jak je stará, tak už nemá takovou sílu a místo jedné
rány jich potřebuje třeba pět nebo šest. Ty kočky pak řvou bolestí a mě to až trhá
uši.“
„Tak si s ní půjdeme promluvit.“ Earl neochotně souhlasil a po pár minutách oba došli
k dřevěnému stavení, které vypadalo ze všech domů, co na Warhmill byli, nejhůře.
Rozpadající se děravá střecha, ulámané okapy, špinavé stěny pokryté plísní,
vymlácené okenice a takřka vylomené dveře dávaly tušit, že uvnitř nikdo nežije, ale
opak byl pravdou. Ze dveří vylezla stará shrbená žena s kočkou, která jí seděla na
ramenou. Další tři kočky vyběhly ven a rozutekly se po okolí.
„Ehm, zdravím, paní Sitterová,“ řekl Adrian. Earl se s pozdravem neobtěžoval, neboť
věděl, že se od Nancy ničeho podobného nedočká. Něco jako slušné vychování jí
evidentně chybělo.
„Nechceš si vzít koťátko?“ řekla chraplavým hlasem Nancy a přiblížila se k Adrianovi.
„Mám jich tam uvnitř ještě dost.“
„O žádnou kočku nestojím, ale jsem tu, abych vám pomohl. Tady Earl vám všechny
koťata zlikviduje, a abychom tenhle problém vyřešili nadobro, postřílí i všechny
ostatní kočky krom řekněme dvou nebo tří, co vy na to?“ Earl nakonec neměl nic
proti, obzvlášť když si přál sám pán Black Mirror, ale Nancy vypadala, jakoby jí někdo
měl povraždit vlastní děti. Zbledla a ruka se jí začala třást. Adrian to všechno myslel
v dobrém, protože mu bylo jasné, že je třeba jednat, ale Nancy to viděla jinak. Chytila
se Adriana a začala s ním vztekle lomcovat.
„Ty vrahoune,“ křičela pištivým hlasem, „okamžitě zmiz nebo uvidíš. Budeš se smažit
v pekle a všichni, na kterých ti záleží, tam skončí také.“ Adrian se ale v žádném
případě nenechal vystrašit. Vyhrožování ho však rozzuřilo a tak odstrčil Nancy pryč a
vytáhl z peněženky dvě stě liber.
„Dvě stovky, Earle. Dvě stovky, když postřílíte všechny kočky, co tady jsou.“
„Ale…“
„Pět stovek!“
„Tedy… jdu na to, Gordone.“
„A vy Nancy se o nic nepokoušejte nebo přísahám, že toho budete hořce litovat.
Když vidím, jak to tady vypadá… tak je mi jasné, že byste mi měla být vděčná a
kromě toho tady ty kočky beztak jen trpí, vždyť se podívejte jak vyzáblé a odrbané
jsou. Kost a kůže nic víc. Nedělám tady žádný zločin, ale za to vy ano!“ Naštvaný
Adrian odešel a po chvíli za sebou slyšel jen občasné výstřely z brokovnice. Protože
měl ale obavy o to, aby Nancy neztropila zítra nějakou scénu, zašel ještě do Willow
Creek na policejní stanici.
Byl tu pouze strážník Zak – nepříjemný bručoun a samotář. Protože inspektor byl
pryč, měl čas pro sebe a tak se bavil tím, že házel šipky na obrázek Samuela
Gordona, co visel na stěně.
„Vidím, že mého otce nesnášíte,“ řekl Adrian a opřel se o velkou kopírku. Protože
Zak se k odpovědi neměl, mladý šlechtic zatím pozoroval vybavení stanice. Byly tu
jen dva stoly – pro inspektora a jeho pomocníka Zaka. Na stolech byly počítače a
vzadu u zdi veliká bedna s obrazovkou a sluchátkem – terminál, kam přicházely
zprávy a kde byly vyřizovány veškeré hovory přepojené na místní stanici. Zak
konečně odložil šipky a poukázal na obrázek Adrianova otce.
„Nemůžu se zbavit dojmu, že si zasloužil mnohem horší trest než smrt,“ řekl.
„No… když myslíte. Je tu někde inspektor Colliere? S ním si popovídám určitě lépe.“
„Řeší nějaký problém s Mattem a jeho bandou. Prý se zabydleli v tom starém baráku
poblíž vesnice a dělají tam bordel – alkohol, drogy, no a tak. Musíte si vystačit se
mnou. Co máte na srdci?“
„Znáte Nancy Sitterovou?“
„Kočičí Nancy? No aby ne, když bydlím kousek od ní. Řeknu vám, že je to tam
docela očistec.“
„Teď bych to spíše nazval čistkou.“
„Asi vám nerozumím, Gordone.“
„Řekněme, že dlouholetý problém s přemnožením koček bude co nevidět definitivně
vyřešen. Právě proto bych byl rád, abyste především zítra během mé svatby
dohlédnul na to, aby mi Nancy nemohla způsobit žádné potíže. Počítám, že na mne
bude mít docela pifku.“
„Hmm, sice jsem se na svatbu docela těšil, ale jestli se vám opravdu podařilo zbavit
se těch zvířat, tak jsem vaším dlužníkem. Klidně to udělám. Sice je pravda, že
likvidace všech těch koček není zrovna mírumilovné řešení, ale neznám nikoho
kromě Nancy, kdo by s tím nesouhlasil.“
„Výborně, takže nashle, Zaku.“
Adrian měl už pobíhání sem a tam plné zuby a cítil se hodně unavený. Vrátil se proto
co nejdříve domů na zámek.
Rachel odpočívala ve svém pokoji v bývalém salonku. Přípravy svatby pro ni byly
velmi náročné a to obzvláště proto, že nikdy nic podobného nezažila. Bylo obvyklé,
že se lidé zúčastňují svateb svých přátel nebo příbuzných, ale Rachel ještě nikdy na
svatbě nebyla a ani neměla možnost pomáhat s přípravami někomu jinému. Jediná
věc, která jí výrazně zjednodušovala práci bylo to, že ani ona a ani Adrian neměli
jediné příbuzné, čímž odpadlo spousty starostí. Vstala z postele, oblékla si teplý
kožich a vyšla do chladného deštivého dne. Navštívila Marka, který ve stájích
připravoval kočár. Byl to starý černý kočár s erbem Gordonů na boku. Ještě před pár
měsíci byl takřka rozpadlý, ale Mark ho kvůli Rachel musel opravit a teď už se čekalo
jen na koně, kteří ho měli táhnout. Gordonové žádné koně nevlastnili a tak si je
Adrian pro tuto událost musel pronajmout a to včetně kočího.
„Dobrý den, Marku, bude vše tak, jak má být?“ otázala se Rachel.
„Ptáte se mne už potřetí, paní. K ránu dorazí kočí s koňmi. Zapřáhne je do téhle
nádhery a můžete vyrazit rovnou ke kostelu.“
„Dobře, jen doufám, že tu bude včas. Svatbu máme velmi brzy.“
„Já vím, ale nebojte se. Pana Morrise jsem znával osobně a byl na něj spoleh. Pár let
dokonce pracoval tady na zámku jako podkoní.“
„Skutečně?“
„Ano, to bylo ještě za dob pana Williama, čili asi před patnácti lety. Později se odsud
odstěhoval a já jsem s ním dočista ztratil veškerý kontakt. Až před necelým rokem
jsem se dozvěděl, že se mu dost zadařilo a že má vlastní farmu nedaleko odsud.“
„Co je ten Morris vůbec za člověka?“
„No… je to takový poněkud prostší typ, který obvykle říká co si myslí a s ničím si moc
neláme hlavu.“
„Chcete říct, že jde o vesnického burana?!“
„Hmm, pochybuji, že s ním budou problémy. Pouze vás doveze ke kostelu a poté do
vesnice na hostinu. Pokud chcete, mohu mu ještě vyřídit, aby si na své chování
dával pozor, ale myslím, že během jízdy ani nepromluví, takže to bude v pohodě.“
„Tak dobrá, věřím vám a už půjdu.“
Rachel ze stájí odešla mnohem klidnější než prve, ale stejně se obávala toho, že
něco nevyjde, ať už to bude cokoliv. Vrátila se do zámku a vyhledala Edwarda, který
byl v patře a vytíral koupelnu.
„Potřebujete něco, paní?“ ptal se Edward.
„Jen jsem chtěla… já vlastně ani nevím co.“
„Vidím, že jste dost nervózní, ale myslím, že se nemusíte obávat, protože vše určitě
vyjde. Věřím, že to bude krásná a nezapomenutelná svatba.“
„Ano snad ano. Řeknu vám ale, že si pořádně oddychnu, až to bude za námi.“
„Na oddych budete mít spoustu času i na svatební cestě. Pan Adrian vybral opravdu
nádherné místo.“
„Říkáte to jako byste strašně rád letěl s námi.“
„Upřímně řečeno, byl by to můj sen.“
„Tak to budete muset snít i nadále. Jen doufám, že se nám o zámek dobře postaráte,
až budeme pryč.“
„Udělám, co bude v mých silách.“
„To vám věřím. Poslyšte, ráda bych si dala horkou koupel, abych se trochu uvolnila.“
„Ano, jistě, rozumím. Pustím se poté do úklidu znovu.“
Během pár minut již byla Rachel ve vodě a snažila se ze sebe smýt stres. Horká
voda, vonné oleje a pěna bylo to, co si obvykle dopřávala každý večer a hned poté
se pouštěla do milostných hrátek s Adrianem. Přemýšlela, jak asi zareaguje na
překvapení, které si přichystala na svatební noc.
Po Mayfieldské cestě, která vedla podél řeky Glance směrem na západ, šli
k Warmhill Samuel s Pietrem. Samuel se sice rád vracel na panství, ale z Pietra měl
zvláštní nepříjemný pocit. Pořád se nemohl zbavit dojmu, že to, co se od něj
očekává, se mu vůbec nebude líbit.
„Kam mě chcete dovézt?“ ptal se Samuel.
„To uvidíte, až tam budeme.“
Samuel dostal další z mnoha Pietrových odpovědí, které stejně nic neříkaly. Vyptával
se ho na spousty věcí už na nádraží v Aberdeenu a později ve vlaku, ale nedozvěděl
se vůbec nic. Stále jen: 'počkejte, až přijde čas' nebo 'vydržte, však se to dozvíte'
anebo 'řeknu vám to později.' Začínal mít toho všeho už plné zuby, a když Pietro
změnil směr a sešel z cesty do lesa, rozhodl se, že už ho nebude následovat. Vždyť
proč taky, když ani neví, kam ho Pietro vede.
„Podívejte, Franku, buď mi okamžitě řeknete, co přesně ode mne očekáváte, nebo se
seberu a jdu domů. Na Black Mirror mám syna a chci ho zase vidět.“ Pietro zvážněl a
otočil se k Samuelovi.
„Je to už jen kousek. Dozvíte se vše, jakmile tam budeme.“
„To mi stačí, abych se rozhodnul. Je mi líto, ale naše cesty se rozejdou. Když budete
potřebovat, můžete mne najít na zámku.“ Samuel se rázným krokem vydal dál po
cestě a Pietro značně znervózněl.
„Nemůžete odejít, Samueli!“
„Nebuďte si tak jistý.“
Pietro absolutně nevěděl, co dělat, protože neměl nic, čím by mohl Samuela
přesvědčit ke spolupráci a Cy se svými lidmi se teprve blížil k panství. Nikdy by ho
nenapadlo, že se Samuel z ničeho nic rozhodne vrátit a riskovat, že si ho všimnou
místní.
'Možná je právně nevinný, ale zdejší obyvatelé určitě moc dobře vědí, co je zač. Jak
může udělat takovou blbost?' říkal si Pietro a zůstal stát na pokraji lesa. Bezmocně
se díval na postavu v dálce. Samuel pokračoval po cestě a čas od času se ohlédl
zpátky za sebe, aby se ujistil, že ho nikdo nepronásleduje. Když už byl poblíž
Warmhillské osady, zaslechl z dálky střelbu. Polekalo ho to, ačkoli si byl jist, že se
nestřílí po něm. Rozeběhl co možná nejrychleji k zámku. Ptal se sám sebe, jestli by
ho střelec okamžitě zabil, kdyby ho poznal, nebo jestli by se obtěžoval s policií.
Nejspíše ne a to ho děsilo nejvíce.
Když Samuel přiběhl k zámku a pohlédl na něj, vzpomněl si na své sny v cele. Teď
byl opravdu tady a byl volný, ale nebyl si jistý, jak ho přijme Adrian. Chvíli přemýšlel,
co má vůbec říct až někoho potká. Došel k bráně, před kterou postával malý asi
desetiletý chlapec, a zdálo se, že někoho vyhlíží. Samuel se zarazil a váhal, jestli se
má vůbec přiblížit. Vzhledem k tomu, že před ním bylo jen dítě, tak se přeci jen
odhodlal k tomu pokračovat.
„Ehm, ahoj,“ řekl chlapci.
„Jé, ty jsi ale vousatý,“ řekl s údivem chlapec.
„Řekneš mi, co tu děláš?“
„A povíš to tátovi?“
„Kdo je tvůj otec?“
„Jmenuje se Harry a patří mu tady hospoda. Všichni ho tady mají rádi a já ze všech
nejvíc, ale jemu se nelíbí, když chodím sem.“
„Já to Harrymu nepovím, nemusíš se bát.“
„Tak dobře. Líbíš se mi, tak já ti to tedy povím. Čekám, jestli se tu objeví Ralph.“
„Tak Ralph...“
„Ty ho znáš?“ ptal se překvapený chlapec.
„Ano, je to můj kamarád.“
„Tak to je skvělé. Můj taky. Nechceš si s námi hrát?“
„Ani ne, ale potřeboval bych jít dovnitř.“
„Ne, to prosím ne. Když zazvoníš, tak sem přijde pan Edward a pošle mě pryč.“
„Proč by to dělal?“
„Protože panu Adrianovi se nelíbí, že si chodím hrát s Ralphem na zahradu. Bojí se,
že by mi mohl ublížit ten pejsek, ale vím, že poslouchá Ralpha, takže by mi nikdy nic
neprovedl.“
„Hmm, počkáme tu na Ralpha spolu, souhlasíš?“
„Tak dobře. Jak se vlastně jmenuješ?“
„Já jsem… jsem Tom,“ zalhal Samuel a doufal, že klučina na to skočí.
„A já jsem Ephram,“ řekl chlapec.
„Ephram… to je zvláštní jméno.“
„Dala mi ho maminka Mary, protože to je židovské jméno a maminka byla židovka.“
„Pověz mi něco o tom Adrianovi, chlapče. Stále s ním je jedna taková rudovlasá
žena?“
„Jo, už jsem ji párkrát viděl a je fakt pěkná. Myslím, že se mají oba moc rádi, protože
někdy chodí po zahradě a drží se za ruce nebo se líbají.“
„A co další lidé na zámku? Je tu někdo nový?“
„Nový? To ani ne. Od doby, co sem chodím, přišla jenom ta pěkná holka.“
K brance přiběhl Ralph a odemkl ji pomocí svého klíče. Chvíli mu to trvalo, a když
stanul před Samuelem, viditelně ho to rozrušilo.
„S-Samueli, a-ahoj,“ řekl Ralph.
„Tohle není Samuel, Ralphe. Jmenuje se Tom,“ vysvětloval Ephram.
„N-ne. J-je tom-můj přítel, S-samuel. M-mám ho moc rád.“
„Počkej, Ephrame, já ti to vysvětlím. Ehm, Tom je pouze moje přezdívka, víš?“
Ephram si Samuela chvíli prohlížel a poté se otočil a rychle pospíchal k vesnici.
Samuel pochopil, že něco není v pořádku, ale nemohl toho chlapce zastavit, vždyť by
to mohlo být jen horší.
„Ralphe, zůstaň prosím tady a hlídej, kdyby sem přišel nědo cizí,“ nařídil muži
Samuel.
„D-dobře S-samueli. Zůstanu tu s p-panem B-bubbym, p-paní B-bubbovou a Bbobem. B-budeme h-hlídat.“
Samuel pokračoval k zámku. Byl hodně nervózní ze setkání s Ephramem a také kvůli
tomu, co brzy přijde. Otevřel dveře do hlavní haly a vstoupil. Po dvou měsících stál
opět doma, ale věděl, že důvod k radosti bude, až když odsud odejde Rachel a na to
to zatím nevypadalo. Samuel se rozhlížel kolem sebe, a protože v hale nikdo nebyl,
rozhodl se vstoupit do Adrianova pokoje. Byl rovněž prázdný ale to, co zde viděl, ho
nepříjemně překvapilo. Byla tu jedna velká manželská postel a po stranách skříně
s oblečením. Dále několik šuplíků s věcmi, malá knihovnička a také velká fotografie,
na které byl Adrian s Rachel, jak se líbají. Změnilo se toho víc, než Samuel očekával.
„Miláčku, už jsem doma,“ ozvalo se z haly a Samuel poznal Adrianův hlas. Zhluboka
se nadechnul a pomalým krokem vyšel z pokoje. U krbu už stál Adrian s Rachel a
právě se objali a políbili. Samuel přistoupil k nim, aniž by si ho všimli a významně si
odkašlal. Adrian i Rachel se polekali a stočili zraky na Samuela, načež ustoupili o
několik nejistých kroků vzad. Samuel nečekal, že ho bude Adrian kdovíjak vítat, ale
nemyslel si, že z toho bude až takhle přepadlý. Skoro se zdálo, jakoby svého otce už
nikdy nechtěl vidět. Rachel byla bledá jako stěna a stále po očku sledovala reakci
Adriana.
„Adriane,“ řekl Samuel, „nevím, jak začít, ale… jak vidíš, tak jsem se vrátil živý a
zdravý.“ Adrian chvíli mlčel a Samuel si nebyl jistý, co to má znamenat. Poté konečně
promluvil, ale rozhodně ne tak, jak Samuel očekával.
„Utekl jsi odsud, aniž bys komukoli cokoli řekl. Nikdo nevěděl, kam jsi vlastně šel, a
když jsem ten den viděl na útesech postavu, jak se vrhá do vln, byl jsem přesvědčen,
že jsi to byl ty. Vyčítal jsem si tu naši hádku a rvačku a nebýt tady Rachel, nevím, jak
bych se s tím vyrovnal. Až po třech dnech se ukázalo, že jsi to nebyl ty, ale Bobby
Ackland, který se patrně nedokázal vyrovnat s tím, že ho Denise nechce. Měl jsem
obrovskou radost a snažil se tě najít. Nebylo to vůbec snadné, protože jsem nikomu
z místních nemohl říct, koho vlastně hledám. Krátce nato se na zámku objevil
Spooner s tím, že jsi v Aberdeenu zemřel. Nechtěl mi o tom nic říct. Chtěl jsem jet
pro tvé tělo a pochovat ho tady, načež mi došlo, že to není ani možné, protože…
vždyť víš. Druhým měsícem už žiju s tím, že jsem svého otce nadobro ztratil a
nejzvláštnější na tom všem je, že mi ani moc nechybíš, protože mám vedle sebe
Rachel, kterou miluji a vím, že kdybys tu byl, tak… zase budou problémy. Teď se tady
najednou zjevíš jako duch a… a já nevím, co čekáš. Myslíš, že ti skočím kolem krku
a budu jásat, že můj otec se opět z nějakého důvodu vyhnul smrti? Tehdy, když jsem
tě oživil jsem měl pocit, že tě potřebuji, protože jsem neměl nikoho jiného, ale teď už
to tak není. Teď je se mnou Rachel, a vím o ní víc, než o svém vlastním otci. Já
nevím, co si o tom všem mám myslet. Cítil jsem vinu na tom tvém zmizení, ale
nechyběl jsi mi.“
„Slyšet tohle od vlastního syna je… bolestivé. Myslel jsem, že budeš rád, že budeme
zase spolu a ty mi místo toho řekneš, že o mě už nestojíš? Byl jsem ti dobrý jen
dokud jsi nepotkal ji? Jsem pro tebe jen dočasná náhrada, kterou odkopneš, když ji
už nechceš?“
„Takhle to prostě cítím, otče. Smiř se s tím. Uvědom si, že teď po dvou měsících
strávených s Rachel, jsem s ní prožil větší část života než s tebou.“
„Samueli,“ oslovila muže Rachel, „Adrian ti chce šetrně naznačit, že tu již nejsi vítán.
Je mi líto, ale měl by ses vrátit, odkud jsi přišel, protože tady už pro tebe není místo.“
„Jsi jen falešná zmije.“
„Takhle s ní nemluv!“ vykřikl Adrian.
„Vážně? Vážně myslíš, že tuhle obyčejnou prostitutku znáš lépe než mě? Celou
dobu tě jen vodí za nos a…“
Adrian přistoupil přímo před Samuela a zlostně mu pohlédl do očí. „Ty nejsi můj otec.
Zmiz z mého zámku a už se nikdy nevracej, protože mezi námi je definitivní konec.
Svoji pravou matku jsem znal jen krátce, ale poznal jsem, že mě má ráda. Ty jsi však
něco úplně jiného. Nenávidíš mě, protože mám něco, co ty ne. Já mám Rachel. Mám
ženu, kterou nade vše miluji a se kterou chci založit rodinu, kdežto ty nemáš už nic.
Stejně jako jsi zničil život Catherin uděláš vše pro to, abys zničil ten můj, jenže to se
ti nepodaří. Protože jsi můj biologický otec, tak ti poskytnu laskavost a dám ti
čtyřiadvacet hodin. Poté nahlásím policii, že ses tu objevil a oni ti půjdou po krku.
Opusť mé panství a možná se stihneš někde ukrýt a budeš žít obyčejný život
v ústraní.“
„Má to jeden háček Adriane. Já jsem naprosto nevinný.“
„Zešílel jsi?!“ řekl udivený Adrian.
„Právě naopak, a aby to bylo ještě zajímavější, tak ty mě nemůžeš vyhodit ze svého
zámku.“
„A to jako proč?“
„Protože žádný nemáš. Black Mirror patří mě. Můžu ti to snadno dokázat.“ Samuel
vytáhl několik listin a podal je Adrianovi, který si je v rychlosti projel očima. Rachel se
mezitím vzdálila a odešla do knihovny. „Ačkoli mne nenávidíš, tak tě odsud v žádném
případě nevyženu, Adriane, ale Rachel tu nezůstane.“
„Ty sprostý parchante! Myslíš, že ji odsud vyženu?! Klidně si to tady sežer, ale my
odjíždíme a to včetně služebnictva. Pojedeme do Walesu.“
„Jak se asi bude Rachel líbit život v bažině?“
„Omyl. Už druhý měsíc odsud řídím rekonstrukci vily a bažinu se daří likvidovat.
Kolem vily samotné je už snadno obyvatelný prostor.“
„Můžeš nás se Samuelem nechat chvíli o samotě?“ řekla Rachel, která se vrátila
z knihovny.
„Můžu, ale k ničemu to nevede. Budeme se stěhovat do Walesu a necháme
Samuela, ať si tu dělá, co chce.“
„Ještě uvidíme,“ řekla s úsměvem Rachel. Adrian se vzdálil do pokoje a Samuel od
Rachel očekával nějakou podlost. „Já Adriana miluji, Samueli, miluji ho celým svým
srdcem.“
„Přestaň mi pořád lhát, protože to na mě už neplatí. Jde ti jen o peníze. Nic jiného tě
nezajímá.“
„Pleteš se. Když jsem odcházela z Aberdeenu, chtěla jsem najít jak lásku, tak i
peníze a našla jsem to obojí přímo tady. Já se svého štěstí nevzdám.“
„Chceš říct, že když Adrian přijde o všechno, tak s ním budeš i nadále?“
„Už si nedokážu představit život bez něj.“
„Čím to, že ti nevěřím? Možná to bude tím, že ses považovala celou dobu za ubohou
novinářku a přitom jsi byla obyčejná prostitutka. Uvědomuješ si, jaké to musí pro otce
být, když ví, že žena se kterou jeho syn je, před ním prošla postelemi stovek, možná
tisíců jiných lidí?“
„Já jsem ale nikdy nebyla prostitutkou.“
„Oliver Brown tvrdil něco jiného.“
„Oliver je lhář.“
„To znělo jakoby jsi ty nebyla.“
„Oliver mě nenávidí, takže na mě patrně naházel všelijakou špínu a ty mu to polykáš
i s navijákem. Přísahám, že jsem se nikdy neživila sexem. Pracovala jsem
v Démantu, ale jako tanečnice, zpěvačka a herečka.“
„Proč to tedy neví Adrian?“
„Protože vím, že by měl předsudky stejně jako ty. Nedovolím ti, abys mi překážel
v cestě za štěstím!“
„Co máš v plánu?“
„Právě jsem oznámila mé kamarádce Denise, že se tu náhle objevil Samuel Gordon
a že nás tu všechny ohrožuje. Moc mi nevěřila, ale slíbila, že udělá to, oč jsem
požádala. Míří sem inspektor Colliere a určitě ještě další vesničané, které
vyburcovala a jsou na tebe moc zvědaví.“
„To nemyslíš vážně!“ zhrozil se Samuel.
„Je běžné, že lidé bojují za své štěstí, tak proč já bych neměla? Schválně jim ukaž
ten cár papíru, co mluví o tvé nevinně. Uvidíme, jestli je to přesvědčí o tom, že jsi
nevinný.“
Rachel odešla za Adrianem a nechala zdrceného Samuela být.
Samuel zašel do svého pokoje, kde uložil všechny listiny. Bylo mu jasné, že tady
stejně nemají žádnou cenu. Díval se z okna přímo před bránu a očekával, kdy se tam
objeví dav lidí. Déšť venku stále sílil a naděje pohasínala. Usedl na postel a složil
hlavu do dlaní. Po chvilce zadrnčel zvonek u hlavní brány a po necelých deseti
minutách do pokoje vstoupil Adrian.
„Tak tady jsi,“ řekl a posadil se vedle Samuela. „Venku je asi patnáct lidí včetně
inspektora Colliera a dokonce i otce Furase. Všichni požadují, abys šel ven, a oba
moc dobře víme, co se stane.“ Samuel mlčel. „Podívej, já nevím, jak se o tobě
dozvěděli, ale dobře vědí, že tu jsi a já tě nemohu skrývat. Řekl jsem, že nevím, co to
má znamenat a kde se tu bereš a Rachel, Edward a i Mark mi to potvrdili.“ Samuel
vstal a chystal se odejít. „Můžeš se pokusit utéct. Pozemek je obehnán zdí, a když ji
přelezeš, tak se možná stihneš ztratit v lesích a…“
„Ne, Adriane,“ přerušil Samuel svého syna. „Už nemá smysl utíkat. Jsi všechno, co
mám a nebudu ti dělat další problémy. Chtěl jsem ti jen pomoct, ale vidím, že to
nemělo smysl. Snad si na mě někdy vzpomeneš a… na tom už stejně nezáleží. Přeji
ti, abys byl šťastný, a doufám, že nebude pozdě, až pochopíš, co je Rachel zač.“
Samuel odešel ven před zámek. Už zdálky slyšel rozlícený dav. Ohlédl se zpět a na
balkonu viděl Adriana s Rachel. Sice jim neviděl do tváře, ale bylo mu jasné, že
Rachel se mu vysmívá, zatímco Adrian ho lituje. Když došel, až k bráně, dav lidí
náhle užasl. Až doposavad si nikdo nebyl moc jist, že zde skutečně je Samuel
Gordon, ale teď když ho všichni viděli na vlastní oči, neměli už žádné pochyby. Lidé
se dovolávali jeho hlavy, vyčítali mu smrt ostatních a nazývali ho ztělesněním ďábla.
V davu se všichni cítili velice silní, ale Samuelovi bylo jasné, že jednotlivec by před
ním raději utekl. Ralph, který s Bobem vše sledoval z povzdálí se vyděsil, když
pochopil, že Samuelovi chtějí ublížit. Přiblížil se k bráně, zatímco Samuel otevíral
malou branku. Jakmile to udělal, dovnitř vtrhlo hned několik lidí, kteří se na něj vrhli,
strhli ho na zem a začali ho tlouct, jak smyslu zbavení. Colliere se je snažil rozehnat,
ale to už se sem vrhl i Ralph se slovy:
„P-pusťte ho. N-nechte h-ho být!“ Snažil se Samuela zachránit, ale několik lidí ho
hrubě odstrčilo stranou a srazilo na zem. Bob se okamžitě vrhl na jednoho z mužů a
snažil se chránit svého pána. Zakousl se jednomu muži do lýtka a ten zařval bolestí.
Colliere neváhal, vytáhl pistoli a střelil psa do boku. S bolestivým zakňučením se
zhroutil na bok a těžce oddychoval. Vesničané Samuela zvedli a svázali mu ruce za
zády. Poté ho odvedli před bránu, kde stál otec Furas. Ralph zůstal s Bobem, který
tiše kňučel. Jeho smutný pohled dával najevo, že už mu není pomoci. Umíral.
Těsně před branou klečel svázaný Samuel a z úst mu tekla krev. Zdál se být se vším
smířený.
Colliere – místní inspektor v béžovém plášti a s klouboukem stál hned vedle a
promlouval k ostatním.
„Rozejděte se zpátky do svých domovů. Tohle není vaše záležitost.“ Ozývaly se
nesouhlasné výkřiky a mnozí požadovali okamžitou Samuelovu popravu.
Z davu vystoupil Furas a obrátil se k ostatním se slovy: „Inspektor má pravdu. To
ďábel promlouvá z úst tohoto netvora a může vás snadno ošálit svými lži. Buďte silní
a věrní Bohu a raději nepokoušejte své štěstí. Tento muž je zplozencem pekel a
proto musí být zničen. Já se o to postarám a vy se mezitím vraťte domů a modlete se
za mne i za ostatní.“ Lidé přeci jen poslechli a Furas zde zůstal pouze s Collierem.
„Co máte v plánu, otče?“ ptal se Colliere.
„Tento démon se vrátil do našeho světa, aby způsobil další mnohé zlo. Je zde, aby
vraždil a týral čestné a věrné. Vy víte lépe než já, čeho všeho se dopustil, takže jistě
chápete, že ho nemůžeme předložit zákonům, protože ty jsou na něj krátké.“
„Jako inspektor bych si nikdy nepomyslel, že se dopustím něčeho takového, ale…
musím s vámi souhlasit, otče. Prošetřoval jsem všechny ty vraždy a dobře vím, že
panstvím se šířil nesmírný strach. Každý se bál o svůj život a teď je to tu znovu.
Samuel Gordon musí být zabit a to definitivně.“
„Vůbec nic nechápete,“ řekl Samuel, který každou chvílí očekával, že mu kulka
proletí hlavou a konečně ukončí jeho život.
„Neposlouchejte ho, inspektore. Z jeho úst je cítit pouze jed, kterým nás chce ošálit.“
„Co tedy navrhujete?“
„Zničíme toho ďábla jednou provždy. Chladné vody Black Lake se o to postarají, o
tom jsem přesvědčen.“
Inspektor Colliere Samuela zvednul a všichni tři se vrátili až k říčce tekoucí poblíž
Warmhill.
Pokračovali podél řeky několik dlouhých kilometrů, a poté ji opustili a vydali se na
severovýchod. Nakonec dorazili k ohromné vodní ploše, která tvořila hranici panství.
Black Lake nazývané také Mrtvé jezero bylo ze všech stran obklopené Glanceským a
Warmhillským lesem. Jeho hladina byla zčeřená neustálým deštěm, ale i přesto bylo
patrné, že je voda značně tmavší, než by bylo obvyklé. Colliere dovedl Samuela až
na okraj ztrouchnivělého mola, které se před dávnými lety využívalo. Už dlouhé roky
se však nikdo neodvážil na jezero vyplout. Ještě před necelým stoletím bylo Černé
jezero plné ryb, které rybáři z Willow Creek často chytali a prodávali na trzích. Poté
z nějakého důvodu všechny ryby vymřely a to během pár dnů. Tvrdilo se, že tu byl
použit nějaký jed, ale ani přes velké snažení všech obyvatel panství se nikdy
nepodařilo do jezera vrátit život. Jezero zůstalo i nadále mrtvé a opuštěné a tak se o
něm během let rozšířily různé historky. Silný vítr byl velice nepříjemný a to obzvláště
na tak prázdném prostoru, jaký tu byl. Samuel klečel na samém okraji mola a hleděl
do dálky. Jezero bylo tak rozlehlé, že ani neviděl na druhý břeh. Vlny, co se na
hladině tvořily vlivem větru, jakoby toužebně chtěly pohltit další oběť. Rozhodně by
nebyla první, protože Mrtvé jezero bylo často vyhledáváno nejrůznějšími sebevrahy.
Tvrdilo se, že v jeho blízkosti je cítit přítomnost těch, co zde utonuli a přemlouvají
každého, kdo se sem odváží, aby skočil dolů a splynul s nimi. Samuel sklopil zraky
přímo pod sebe a pátral po čemkoli neobvyklém. Vzpomněl si, jak mu kdysi William
vyprávěl příběh o dvou dětech, kteří si sem chodívali hrát. Jednoho dne se pod
chlapcem ulomilo několik příček na molu a on spadl do jezera. Jeho sestra mu
nedokázala pomoci a jediné na co se zmohla, bylo sledovat, jak temná voda pohlcuje
jeho zmítající se tělo. Děvče od té doby trávilo celé dny na konci mola, v místech,
kde teď Samuel klečel a bedlivě sledovalo hladinu pod sebou. Vesničané se dívky
častokráte ptávali, proč to dělá, proč si připomíná tu nešťastnou událost, a když jim
jednoho dne odpověděla, nevěřili vlastním uším. Děvče řeklo, že si sem chodí
povídat se svým bratrem. Tvrdilo, že se ve vlnách čas od času objeví jeho bledá tvář
a vyptává se jí, jaké je to tam nahoře. Skupina odvážnějších vesničanů to chtěla
vidět na vlastní oči, a tak se i přes námitky dívenky vydali jednoho dne k jezeru a
požadovali po ní, aby svého bratra přivolala. Děvče neochotně uposlechlo, a když se
na hladině skutečně objevila tvář chlapce, vesničané prý zaslechli, jak sestře vyčítá,
že je sem přivedla. Několik lidí se prý později dušovalo, že zahlédli mrtvolně bledou
ruku chlapce, která vystoupila nad hladinu a stáhla děvčátko dolů. Pravdou však
bylo, že od té doby už nikdo nikoho z obou sourozenců nezahlédl a jejich těla nebyla
nikdy nalezena.
Samuel se snažil pod hladinou najít něco, co by tuhle historku mohlo potvrdit, ale
neviděl nic. Po chvilce v něm začala pracovat představivost, nebo že by ne? Zdálo
se mu, jakoby se dole něco mihlo. Jakoby se pod vodou něco rychlého pohnulo a
najednou bylo zase pryč. Zaslechl šepot. Nedokázal přijít na to odkud přichází, a
když se do něj zaposlouchal, poznal, že to jsou slova.
„Jaký jsi, náš nový hoste?
Jaký budeš, až přijdeš k nám?
Řekni sbohem své lásce
a vykroč vstříc nám.
Černé vody náš svět kryjí,
žádní noví nepřicházejí
buď vítán mezi mrtvými
a rozluč se s živými.
Buď zdráv nový příteli,
tady najdeš svůj klid.
Budeme spolu až navěky
v temných vodách žít.
Poslední krok a pak už nic
tak nečekej již, nebo chceš víc?
Umrlčí tvář čeká na tebe
synu smrti, Samueli Gordone.“
Samuel potřásl neklidně hlavou ve snaze zbavit se těch veršů. Byl čím dál víc
nervóznější.
„Uvidíme, jak si Mrtvé jezero poradí s ďáblem v lidském těle,“ řekl Furas.
Colliere se chystal Samuela srazit do vody, když se ozval výstřel.
„Okamžitě odstup, slyšíš?!“ ozvalo se z lesa. Furase to polekalo, ale Colliere vytasil
svoji pistoli. Hned nato se ozval další výstřel. Kulka dopadla sotva metr od Colliera.
„Opakovat to nebudu. Zahoď zbraň do jezera a odstup od něj,“ ozvalo se opět z lesa.
Samuel přemýšlel, kdo se ho snaží zachránit. Colliere raději poslechl a pistoli
zahodil, načež z lesa vykročil vysoký muž. Samuel se ohlédl, aby na něj viděl. Byl
skoro dvoumetrový, urostlý, měl krátké blond vlasy a na sobě tmavě zelené
vojenském oblečení, včetně rozepnuté vesty.
„Kdo jste?“ ptal se Furas.
„Do toho ti nic není, dědku. Jestli nechcete skončit s dírou v čele, tak se teď hned
seberete a zmizíte odsud, co možná nejdál.“
„Uvědomujete si, co je tohle za člověka?“ ptal se Colliere.
„Uvědomuji si to mnohem více než vy dva. Zmizte!“ Colliere byl ochotný
uposlechnout ale Furas to neměl v plánu.
„Bůh tě potrestá, protože pomáhat ďáblu je hřích! Zaprodal ses peklu!“ Muž chytil
Furase za límec a strhnul ho k zemi.
„Máš ještě něco na srdci? Mohli bychom vyzkoušet, co řekne jezero na kněze.
Nechceš si zaplavat, starče?“ Furas se pomalu zvedal a rozhodl se raději nedělat
další problémy a odejít.
„Nemáme moc času, Samueli, takže bychom měli vyrazit,“ řekl muž a Samuelovi
přeřezal ostrým nožem pouta.
„Kdo jste?“ ptal se Gordon.
„Já jsem nějakej Ivan a jak ti zřejmě neuniklo, právě jsem tě zachránil před koupelí.“
„Nevypadáte jako Angličan.“
„To bude asi tím, že jsem Rus, ale to teď není podstatné.“
„Jak jste mě tu našel a co ode mne vlastně chcete?“
„Mému současnému zaměstnavateli bylo líto, že jsi nás všechny opustil a tak mne
poslal za tebou na zámek. Docela klika, že jsem tam ani nemusel. Všiml jsem si, jak
tě ti dva pitomci někam vedou a sledoval je. Teď ale nemůžeme ztrácet čas.
Seznámím tě s pár zajímavými lidmi, ale protože by nás mohl někdo pronásledovat,
půjdeme menší oklikou, abychom je zmátli.“
Cesta lesem byla dlouhá, obzvláště když Ivan provedl Samuela velikým obloukem
kolem Warmhill a poté zamířil až k okraji panství. Následně se vrátili téměř až k cestě
a pak už konečně mířili k bunkru. Když k němu dorazili, byl už pozdní večer. Ivan
otevřel plechová dvířka u paty velikého kopce a po dlouhém schodišti sešel do
místnosti, kde byla spousta dřevěných lavic a na tribuně stolek. Vypadalo to tu jako v
kostele, ale ve skutečnosti šlo o shromaždiště dávno rozpadlého uskupení, jež se
nazývalo Řád. Úloha tohoto spolku byla zabránit komukoli, aby využil odkazu
Mordreda. Řád se tedy dostal do konfliktu s Angelinou, avšak neuspěl a Angelina
přinutila svého bratra, aby do svého těla vpustil Mordredův Stín. Od té doby se
Adrian dělil s Mordredem o jedno tělo a nezbylo mu než s dávným předkem bojovat.
Ivan Samuela provedl kolem starého nefunkčního výtahu až do sálu kdesi v
podzemí. Mezi nimi a povrchem byly tuny kamenů. Samuel stál před ocelovými vraty
bunkru a stále nechápavě hleděl na svého zachránce Ivana. Vrata byla sice
otevřená, ale i tak v nich nebylo vidět nikoho dalšího.
„Dozvím se už na co mě potřebujete?“ zeptal se šlechtic.
„Prý se nám budeš hodit. Cy se nemůže dočkat, až tě vyslechne.“
„Kdo je Cy?“
„Chlápek, pro kterého teď dělám. Možná se ti jeho plány nebudou zrovna dvakrát
líbit, ale věř mi, že bude lepší spolupracovat.“ Z dlouhé chodby za vraty bunkru
konečně někdo vyšel. Dva muži – jeden starší, zavalitější s prošedivělými vlasy na
hlavě a druhý vysoký a hubený. V tom druhém Samuel poznal svého zachránce z
Aberdeenu.
„Vítám, vás Samueli,“ začal starší muž. „Jsem Cy McCall a tady mého přítele Pietra
Antoliniho už jistě dobře znáte.“
„Pietra Antoliniho?!“ řekl překvapený Samuel, kterému to jméno nebylo cizí. „Ani
v Aberdeenu jsem nepochopil, o co mu vlastně šlo. Už jste mi podruhé zachránili
život a je mi jasné, že to nebylo zadarmo.“
„To opravdu ne,“ řekl Pietro, „my pomohli tobě a ty na oplátku pomůžeš nám,
jednoduché.“
„Pro vás určitě, ale záleží na tom, o co se jedná. Předem upozorňuji, že si života po
tom všem už nijak moc nevážím, takže moji spolupráci rozhodně nepovažujte za
jistou.“
„Jste zvláštní člověk, Samueli,“ řekl Cy, „ale v jedné věci se pletete – my tu nejsme
obchodně. Informace, které máte, si vezmeme, i když se vám to nebude líbit.“
„Zdá se mi to nebo se mi snažíte vyhrožovat?“
„Nezdá, ale já mnohem radši řeším věci po dobrém. Jen jsem vás chtěl vyvézt
z prvotního omylu.“
„To už jsme si odbyli, takže můžeme přejít k věci,“ řekl Samuel.
„To můžeme,“ dodal Pietro a postavil se Samuelovi tváří v tvář. „Moje sestra tvému
synáčkovi pomáhala ohledně kletby Gordonů a jsem přesvědčen, že to souvisí s její
smrtí. Z Adriana ani jeho poskoka Edwarda jsem se nedozvěděl nic, ale ty mi to
zcela jistě řekneš. Má sestra by si nikdy nesáhla na život, kdyby se nevyskytlo něco,
co od základů otřáslo s její vírou a oživení mrtvoly, to něco je! Ani já už teď pořádně
nevím, co si myslet a v co věřit. Takže požaduji vysvětlení a to teď hned!“
„Tak tohle je ten důvod? To je to proč jste mě sem zatáhli? Chcete vědět, proč jeho
sestra spáchala sebevraždu? To se mi snad zdá…“
„Jo,“ řekl Ivan, „to máš pravdu, Samueli. Problém je však v tom, že Pietro to s námi
táhne i z jiných důvodů, než jsou ty naše. Nejprve ale vyřešíme jeho sestru, takže mu
to vysvětli, ať můžeme pokročit dál.“
„Nemám co vysvětlovat. Vím jen to, co mi Adrian řekl a není toho moc – tvoje sestra
nesouhlasila s mým oživením, protože se prý bála, co to přinese. Považovala to za
jakousi blížící apokalypsu – pevně věřila, že k mému oživení nesmí v zájmu světa
dojít.“
„Ano, to, že to souvisí s tebou mi došlo taky.“
„Pak víte to, co já.“
„Lžeš! Tohle nemůže být důvod její smrti.“
„Já také neříkám, že je. Víc prostě nevím.“
„Zatraceně! Já to musím vědět!“
„Uklidni se Pietro,“ naléhal Cy. „Samuel to opravdu vědět nemusí a třeba to neví ani
Adrian.“
„Ale ano, musí to vědět. Mezi ním a Valentinou se něco stalo a já chci vědět, co to
bylo.“
„Možná to zjistíme později, ale doufám, že stále jsi na naší straně a pomůžeš nám.“
„Jistěže ano, Cyi. Když Bůh mohl dopustit, aby se tohle stalo mé bezbranné
sestřičce, tak… chci znát pravdu. Nebudu sloužit někomu, o kom ani nevím, jestli si
moje služby zaslouží.“
„Jakožto služebník boží ale nemůžeš jít s námi.“
„Jasně, to už jsi mi několikrát vysvětloval. Bude bezpečnější zůstat stranou.“
„Docela tady Samuela lituju,“ řekl Ivan. „Vždyť vůbec nechápe, o čem se to bavíte.
Nechcete mu to už konečně vysvětlit?“
„Máte pravdu, nejvyšší čas. Takže podívejte Samueli, věc se má takhle - chceme
proniknout skrze portál do místa, kterému říkáte Rituální komnata.“
„Ne, to vám nedovolím,“ řekl rezolutně Samuel.
„Buďte rozumný Samueli. Potřebujeme vědět, kde portály leží. Zprávy z Vatikánu
mluví o pěti portálech, ale neudávají jejich polohu. Vy nám řeknete, kde jsou.“
„Neřeknu! Ta místnost není dobrá a nikdo se tam nesmí dostat, obzvláště nikdo jako
jste vy.“
„Sám jste říkal, že vám na životě už nezáleží, tak proč nám bráníte?“
„Jsou ale lidé, na kterých mi záleží.“
„Ani si neuvědomujete, na jak tenký led se to právě teď pouštíte.“
„Zase vyhrožujete? Čekal jsem od vás víc.“
„Tentokrát se vám spíše snažím pomoct. Zvažte dobře, jak odpovíte, protože toho
můžete hořce litovat. Mám na vás celkově jen dvě otázky: Za prvé – kde jsou
všechny portály? Kouli už máme u sebe, takže dovnitř projdeme bez problému. A teď
druhá otázka, která je vlastně také důvodem, proč tu jste vy a ne váš syn – co přesně
se dělo po vaší smrti?“
„Mám taky jednu otázku: Co tam uvnitř plánujete dělat?“
„Pomůže vám odpověď se rozhodnout?“
„Spíše ne, ale jsem zvědavý, o co vám jde. To místo totiž skrývá určitě ještě mnohá
tajemství a vy víte jaká jsou, nemám pravdu?“
„Ano, máte. Záznamy z Vatikánu obsahovaly něco o vaší kletbě, o kletbě Gordonů,
ale ta je nám ukradená. Stejně tak nás nezajímá ani Stínový portál neboli Černé
zrcadlo. My tam jdeme z jiného důvodu a ten vás nemusí zajímat.“
„Čímž jasně dáváte najevo, že ten důvod není nic, co by se mi líbilo natolik, abych
vám pomohl. Tím pádem neřeknu nic. Pořád cítím určité závazky k lidem, které mám
rád a moc dobře vím, co způsobila existence kletby. Nebudu riskovat, že vám jde o
něco podobného nebo ještě horšího.“
„Jste tvrdohlavý člověk. Obměkčí vás snad to, že vlastně ani my sami pořádně
nevíme, co nás tam čeká? Máme určité plány, ale i pro nás je to krok do neznáma,
proto potřebujeme informace. Vaše smrt určitě nebyla úplně běžná, ale i tak nám to
může pomoci odhalit víc.“
„To na situaci nic moc nemění. Nedozvíte se nic.“
„Jak myslíte.“
Cy i s Pietrem odešli, ovšem nezdálo se, že by byli zklamaní. Samuel zůstal před
vraty sám s Ivanem.
„Podívej Samueli, já také pořádně nic nevím, ale před neznámými věcmi se
rozhodně neklepu strachy. Přiznávám, že hlavní důvod, proč tu jsem, jsou Cyovi
prachy, ale taky mám kromě toho chuť objevit něco, co nikdo nikdy neviděl.“
„Kdyby mi na nikom nezáleželo, tak vám také pomůžu, ale jde o to, že já nejsem
sobecký ignorant, který nechápe potencionální hrozbu.“
„To je právě to, čeho využijeme.“
„Co tím chcete říct?!“
„Díky tvému zážitku ze záhrobí jsi pro nás až příliš cenný a tak z tebe budeme muset
získat informace jiným způsobem než za pomoci násilí. Pokud si to ovšem rychle
nerozmyslíš a neřekneš nám alespoň to, co jste zažil, když jsi umřel. Pochop, že
takové věci nám mohou pomoci zjistit víc a připravit se na případná nebezpečí.“
„Přemlouváním ze mě nic nedostanete, Ivane.“
„Tak fajn, chtěl jsi to, máš to mít. Hraješ si na tvrďáka, ale před ní se rozklepeš jako
malé děcko.“
„Před ní?“
„Kasumi!“ zavolal Ivan směrem do bunkru. Zpoza vrat po chvíli přišla pomalým
rozvážným krokem černovlasá žena. Na sobě měla rudý, průsvitný oblek a černé
kalhoty. Vlasy sčesané dozadu a uvázané v krátkém copu. Přišla až k Samuelovi a
prohlédla si ho pohledem, který nevyjadřoval naprosto žádné emoce. Samuel byl
z jejího vzezření překvapen. Nečekal, že se tu objeví někdo takový a už vůbec by si
nemyslel, že se bude obávat nějaké ženy, ale ten její pohled a ten nerozhoditelný klid
ho znervózňoval čím dál tím víc. Čišela z ní hrdost a vědomí velké moci. Postavila se
přímo těsně před něj, a přestože byla asi o půl hlavy menší než on, připadal si vedle
ní podivně prázdný. Snažil se nedat to na sobě znát, protože už teď věděl, že ze
všech těch lidí tady, se nejvíce bude obávat právě jí a bude lepší, když si to ona
myslet nebude. Zahleděl se jí přímo do očí a ona jeho pohled okamžitě opětovala.
Cítil, že když to vydrží, pomůže mu to zvednout si sebevědomí a jí ho naopak značně
sníží. Jenže to nevydržel ani deset vteřin.
„Lidskou psychiku není dobré podceňovat, Samueli Gordone. Většina lidí to dělá a to
je jejich obrovská chyba. Asi už to víš, ale stejně ti to radši připomenu, protože by to
brzy mohlo být to, co si budeš až do konce života opakovat – jmenuji se Kasumi
Sato. Zapamatuj si to, ať víš, komu máš přát tu nejbolestivější smrt. Jsi vyděšený a
klepeš se strachy a to před tebou stojím jen já, jen malá slabá žena, tak proč se kvůli
tomu zbytečně nervovat?“
„Nejsem vyděšený.“
„Nelži sám sobě. Nevíš, co tě čeká a snažíš se uklidnit tím, že mě považuješ za něco
mnohem menšího a slabšího než doopravdy jsem. Ono ti to ale nepomůže, protože
v hloubi duše víš, že tomu tak rozhodně není. Je ti jasné, že ty informace z tebe
můžu dostat a záleží jen na mně, jak moc těžké to pro tebe bude.“
„To není pravda.“
„Lhát sám sobě je jedna z věcí, kterou jen dokazuješ svoji slabost, obzvlášť když to
děláš tak nápadně, že to musí být jasné naprosto každému.“
„Mám pocit, že to je spíš opačně. Připadáš si hrozně silná, když jsou všude kolem ti
lidé a když mám svázané ruce.“ Samuel se skoro vyděsil, když tohle vypustil z úst a
vyděsil se ještě víc, když následně viděl na Kasumině tváři děsivý úsměv.
„Ivane. Rozvaž ho a běž se podívat, co dělá Cy a Pietro.“
„Počkej, Kasumi. Nemá mu být ubližováno, vždyť víš. Potřebujeme ho vcelku,
protože se nám může ještě hodit.“
„Já vím. Ještě nikdy jsem nemučila oživlou mrtvolu a budu si muset nechat zajít chuť,
to ale neplatí pro jeho syna…“ Samuel se zhrozil a ani nevnímal, jak mu ostrý nůž
rozetnul spoutané ruce. Ivan se poté ztratil v bunkru a Kasumi začala kolem Samuela
obcházet, jako by byl její kořistí.
„Na co si to hraješ?“ zeptal se jí.
„Čekám, jestli jsem se náhodou nespletla a jestli máš opravdu odvahu mě zkusit
vyřídit.“
„Silácké řeči ti jdou dobře.“
„Kdybys mě znal delší dobu, poznal bys, že to není žádné chvástání.“
„A jak to mám poznat?“
„Nevědomost tě neomlouvá, Samueli. Svět je plný možností a každá situace má
nepřeberné množství řešení. To, že o mě nic nevíš, ti ve výsledku výhody nedává,
ale uznávám, že takhle klidný bys nebyl, kdybys mě znal víc.“
„Zase jen slova, slova a slova. Je to hezké, ale čekal jsem něco jiného. Vyslýchat
sice neumím, ale obvykle je přitom třeba víc než jen mluvit a mluvit.“
„Zaháníš strach čím dál tím odvážnějšími řečmi, to je pro mě dobrá zpráva, ale pro
tebe ne. Nakonec to vyústí v agresivitu a tvůj útok, což je signál pro mě, že ti můžu
bez jakýchkoliv výčitků zlámat vaz.“
„Kdybys to chtěla udělat, tak mě na to neupozorníš.“
„Možná ne, ale co když vím, že tě to naopak posílí a budeš si na své jednání dávat
ještě menší pozor.“
„Budeme tady vézt psychologické debaty?“
„Uznávám, že hrabat se v tvé mysli je zajímavé, ale máš pravdu – jsme tu z nějakého
důvodu a ten s tvými pocity zase tak moc nesouvisí.“
„Nevím, co tenhle rozhovor přinesl tobě, ale v mém případě se nic nemění. O
portálech ani o mé smrti nepadne jediné slovo.“
„Jak chceš. Adrian možná bude sdílnější.“
„To nebude.“
„Ty pořád nechápeš můj potenciál, že ne? Na jednu stranu tě chápu, protože začátky
bývají vždycky těžké a zvyknout si na něco chvíli zabere, ale na stranu druhou
nerozumím tomu, proč ohrožuješ život vlastního syna.“
„Nechápeš víc věcí, třeba to proč jsem tě neshodil do támhleté propasti.“ Samuel
ukázal na prázdnou čtvercovou díru poblíž. Byla v ní tma.
„Ty nejsi žádný hlupák, Samueli. Víš, že v té šachtě bys skončil sám, nebo bych to
s tebou vyřídila ještě rychleji, ale pochopil jsi už, že mám určité zásady. Možná ti to
přijde jako výhoda a zdá se ti, že jsem kvůli tomu značně omezená, ale z mého
pohledu to tak není. Jedno omezení totiž otevírá mnohé další cesty a je jen třeba si
správně vybrat. Řekni mi, jakou hodnotu pro tebe má život jako takový?“
„Žádnou.“
„Máš stejný názor jako já, i když z jiného důvodu a kromě toho myslím, že nemluvíš
tak docela pravdu. Pro mě také život nehraje žádnou velkou roli, ale čest s životem
poněkud úzce souvisí a zbavit se života by znamenalo zbavit se cti.“
„Zase jsme u filosofování?“
„Jak vidíš, tak ano. Stanovit si životní cíl nebo cíle je důležité pro získání cti.“
„Tvoje čest mě ale nezajímá.“
„Moje čest je něčím, co mě vede dál. Tebe vedou dál obavy o blízké a pocit jakési
zodpovědnosti, jinak, po tom, co jsi mi řekl, bys už dávno skočil do té díry sám.“
„A z toho plyne, co?“
„Z toho plyne, že když přijdeš o všechny blízké, což dle mého názoru znamená přijít
jen o Adriana, tak spácháš sebevraždu, nemám pravdu?“
„Jak na to mám jako odpovědět?“
„Jednoduše řekni pravdu nebo to snad nedokážeš? Chceš tedy říct, že tvůj život má
větší cenu? Že nežiješ jen kvůli Adrianovi?“
„Přestaň to na mě pořád zkoušet. Všechno to tvoje slovíčkaření mě už leze krkem.“
„Už zase se rozčiluješ. Být tebou toho nechám. Slyšela jsem, že jsi prý spáchal
sebevraždu, takže strach ze smrti už asi nemáš. Tak co to bude? Co tě kromě
Adriana drží při životě? Odpovíš mi sám nebo to mám udělat za tebe?“
„Nevíš, co cítím.“
„Ale ano, vím to. Máš obavy z neznáma nebo z umírání.“
„A to má být důvod, proč žiju?“
„Ano. Aby ses zabil, tak budeš potřebovat silný podnět, který tvoji obavu převýší.
Jednou jsi zemřel a víš, jaké to bylo, ale teď to bude asi jiné a ty nevíš jaké. Horší,
lepší, těžko říct. Kdybys to věděl, tak jsi dávno mrtvý, ale to možná my všichni. My
všichni na celém světě nevíme, co nás doopravdy čeká, až zemřeme. A my to
chceme nebo se alespoň chceme pokusit to zjistit. Proč nám tedy nepomoci, když to
bude užitečné i pro tebe? Třeba se dozvíš, že smrt není nijak strašná, takže se
zabiješ hned, jak to zjistíš a budeš mít klid.“
„Takže tobě jde jen o to podívat se smrti do očí a zjistit, co tě čeká?“
„Já se neznáma nebojím, Samueli. Jde mi o to, že chci něco dokázat. Na světě žije
přes pět miliard lidí a není tak snadné udělat něco, co nikdo jiný před tebou nezvládl.“
„Chceš slávu?“
„Ne. Nepotřebuji ostatní. Mě je jedno, co si myslí, ale to jediné, co je pro mě na světě
důležité jsem já. Stačí, že si něco dokážu sama sobě.“
„A to, že při tom pomřou klidně stovky lidí je podružné?“
„Ano, to je. Proč se zajímat o druhé, když pro mě nic neznamenají? V životě jsem
potkala jen pár lidí, na kterých mi alespoň trochu záleželo a většina z nich už je
stejně mrtvá.“
„To mě mrzí, jestli tě to potěší.“
„Prázdná slova potěší jen hlupáka, Samueli. Neponižuj se přede mnou ani před
sebou samotným, nemáš-li to zapotřebí.“
„Kasumi!“ zakřičel z bunkru Cy a vyšel ven, „jestli ti nic neřekne, tak nemá cenu tady
celou noc diskutovat. Nechej ho být, odpočiň si a zítra dojdeš pro Adriana. Jinak se
nehneme z místa. Ivan půjde s tebou.“
„Zvládla bych to sama Cyi, ale jak myslíš. Poslední možnost, Samueli. Dozvíme se,
co chceme vědět nebo ne?“
„Ani omylem!“
Vracející se Ivan zase Samuela svázal a odvedl ho do zadní místnosti bunkru, kde
byly obrovské nádrže na vodu a také roura od kanalizace. Přenechal ho na starosti
Cyovi a Pietrovi a šel si promluvit s Kasumi.
„Ty bys z něj dokázala dostat to, co chceme vědět, že jo?“
„Určitě ano ale jsou tu dvě překážky. Za prvé ho potřebujeme živého a nejlépe
zdravého a za druhé bych musela mít důvod mu ublížit.“
„Důvod?“
„Přesně tak. Já neubližuji lidem, kteří mě neohrožují nebo mne nezradí. Už dávno
ne.“
Druhý den k ránu se Kasumi v bunkru vybavila na blížící se akci. V rukou nesla
Naginatu a k pasu měla připevněny dvě úzké dýky, z každé strany jednu. Šlo o
starou Japonskou zbraň, využívanou původně na souostroví Rjúkjú. Říkalo se jí
Džitte a jednalo se o zbraň používanou především k obraně a následnému rychlému
protiútoku. Na spojení rukojeti a ostří vystupovaly dva železné špičaté výčnělky, které
směřovaly dopředu ve tvaru vidlice. Společně s Ivanem, který byl opět ozbrojen svojí
oblíbenou ruskou pistolí Yarygin, vyrazili ven.
Ivan s Kasumi se k zámku vydali lesem, protože přitahovat přílišnou pozornost
rozhodně nebylo vhodné. Brána byla ale zamčená a stejně tak malá branka vedle.
„Zazvoníme?“ zeptal se Ivan?
„Jasně, ale pistoli radši neukazuj.“
„Ta tvoje hračka taky nevypadá zrovna nevinně.“
„Taky není, ale těžko s ní někoho ohrozím na desítky metrů.“ Ivan zkusil zazvonit
celkem třikrát, ovšem bez sebemenšího účinku – nikdo nepřišel. „Půjdu se tam
podívat,“ řekla Kasumi a vyšvihla se na bránu. Vysoká zeď byla sice potažena
ostnatým drátem, ale velká brána ne. Vylézt nahoru a seskočit na druhé straně pro ni
nepředstavovalo žádný větší problém. „Počkej tady, hned jsem zpátky.“
„Jestli odjeli z panství, tak jsme nahraní,“ řekl Ivan a opřel se o zeď, načež si zapálil
cigaretu. Kasumi opatrně zamířila rovnou k zámku. Prohlížela si ho se zájmem, ale
ne moc dlouho – dobře věděla, že si musí pospíšit. Došla až k hlavním vratům a
zkusila zabrat za kliku. Nic. Bylo zamčeno, což ji rozhodně nijak netěšilo. Už když
stoupala do kopce k zámku, viděla po levé straně menší budovu, takže se vydala
hned tam a doufala, že nějak zjistí, co se tu děje. Před budovou stájí seděl v trávě
Ralph. Už na první pohled byl smutný a zamyšlený. Kasumi přistoupila až k němu.
„Kde je Adrian Gordon?!“ zeptala se. Ralph zvedl hlavu a podíval se na ni pohledem
vyjadřujícím překvapení a nevoli.
Vstal a řekl: „D-darren sem n-nikoho p-pouštět nechce. B-běž pryč.“
„Darren mě nezajímá, řekni mi, kde je Adrian Gordon, pán zámku.“
„Ne-neřeknu, říká pan B-bubby a-a p-paní B-bubbové se taky nelíbíš. B-běž pryč.“
„Nemám čas a ani náladu na hovor s tupcem. Řekni mi, kde je Adrian a to hned!“
„N-ne! Já se s t-tebou n-nechci b-bavit a už b-běž p-pryč. Nebo tě b-budeme mmuset vyhnat,“ řekl Ralph důležitě a ukázal Kasumi obě panenky, jakoby tím chtěl
naznačit, že má početní převahu. Kasumi pevně uchopila Naginatu oběma rukama,
protočila ji a naprosto přesným pohybem usekla Bubbovi i Bubbové hlavu. Ralph
s neuvěřitelným zděšením doširoka rozevřel oči a pusu, jakoby chtěl vykřiknout.
Nechápavým pohledem sledoval, jak hlavy obou panenek padají do trávy. Ruce se
mu rozklepaly a obě malá tělíčka mu z nich vypadla. Poté obrátil pohled na Kasumi a
vyjekl.
„Kde je Adrian Gordon?“ zeptala se Asiatka tichým a nenávistným hlasem. Ralph se
otočil a vší silou spěchal domů do stájí. Klepal se hrůzou, z toho, co viděl a po
tvářích mu proudem stékaly slzy. Kasumi se rychle vydala za ním, ale jakmile se
dostala ke dveřím, výrazně zvolnila a Naginatu odložila u vchodu. Přeci jen by její
délka v té tmavé budově mohla být spíše překážkou. V rukou se jí objevily Džitte, se
kterými rychle udělala několik zkusmých pohybů, aby si na ně více zvykla a opatrně
vstoupila dovnitř.
Chvíli trvalo, než si její oči zvykli na šero a prach. Pozorně se rozhlížela všude okolo
a snažila se nevydat sebemenší zvuk. Zaujal ji především stůl, na kterém bylo
několik kulatých koláčků s ovocem úhledně narovnaných v bílé krabičce se
zdobenými zlatavými okraji. Z přepážky upevněné u střechy, kam se běžně ukládalo
seno, se na ni náhle snesl Ralph a strhl ji svou vahou k zemi. Zbraně ženě vypadly
z rukou a uviděla záblesk jakéhosi kovu, který držel Ralph. Chvíli se převalovali na
zemi. Kasumi v žádném případě nechtěla dát Ralphovi příležitost zaútočit tím, co tak
křečovitě svíral v dlaních a tak své původní snažení – získat zpět Džitte, vzdala, aby
se mohla maximálně soustředit na Ralpha. Nakonec se jí ho podařilo setřást,
v rychlosti se zvedla a vyběhla ven, avšak stále pronásledovaná Ralphem. Teprve
venku na světle zjistila, že to, co má muž v rukou, je obyčejná sekera na štípání
dřeva. Chtěla rychle popadnout Naginatu, se kterou by se bez problému ubránila, ale
jakmile na ni dosáhla, Ralph nečekaným úderem přeseknul ratiště a to takovým
způsobem, že Kasumi zůstal v rukou jen zbytek dřevěné násady.
'Mohu raději utéct,' honilo se jí hlavou, 'ale copak zbaběle zdrhnu před takovým
bláznem? Ne, nikdy nepřipustím, aby mě někdo takový porazil.' Ralph se k ní ale
přibližoval stále víc a víc a ona byla nucena ustupovat, protože nedokázala najít
vhodnou chvíli k útoku. Ralph sekal sekerou sem a tam jako smyslu zbavený. Ztěžka
oddechoval a v očích neměl vůbec žádný výraz, který by mohl vypovídat o jeho
dalším jednání. Několikrát se Kasumi rozhodla zaútočit, ale na poslední chvíli musela
uskočit, protože směr Ralphem vedeného seku se pro ni absolutně nečekaně změnil
a ona nedokázala najít žádný systém, kterým řídil své útoky. Stále ustupovala a
pociťovala vzrůstající napětí. V rychlosti kmitala prsty na rukou, snad aby se nějak
uklidnila a připravila k útoku, který dříve nebo později provede, i kdyby ji to mělo stát
život. Neustoupí, ne před někým takovým, tím si byla jistá. Za sebou najednou ucítila
pevnou překážku – studnu. Nevšimla si ji a málem přepadla přes okraj. Ralph se v tu
chvíli napřáhl a zvedl sekeru nad hlavu, snažíc se jediným přímým sekem zarazit
ostří do Kasuminy hlavy. Využila šance a v posledním okamžiku uskočila stranou.
Sekera dopadla na tvrdý kámen a Ralph byl z nárazu evidentně rozhozen. Toho
využila – zasáhla ho zbytkem Naginaty do zad, podrazila mu nohy a strhla ho do
studny. Uslyšela jen hlasitý křik a jeho ozvěnu. Pak s plesknutím utichl a nastalo
ticho.
XII – Dokud nás smrt
nerozdělí
Nejkrásnější a nejšťastnější den jeho života nastal. Cítil se úplně uvolněný, jakoby se
včera nestalo to, co se stalo. Hodil to všechno za hlavu, aby si mohl tento den užít
naplno. Nemyslel na to, jak vesničané odvedli otce, ani na to, jak Collier zastřelil
Boba a jak z toho byl Ralph smutný. Věděl, že Ralph nebude chtít po tom, co se stalo
jít na svatbu, ale byl za to nakonec rád. Byl si jist, že na zámku bude ve větším
bezpečí a pohodě, a že si alespoň trochu bude moct spravit náladu napečenými
koláčky, na které by jinak musel čekat, až se začne slavit v kavárně. Adrian sice sám
sebe považoval spíše za ateistu, ale ani po událostech s Valentinou neměl k církvi
vyloženě odpor. Navíc, Rachel, jak zjistil, věřící byla, i když asi taky ne nijak silně, ale
svatbu v kostele si moc přála, takže proč se trochu neobětovat, obzvláště když jí tím
udělá radost.
Konečně se dveře kostela otevřely a svatební průvod začal vcházet dovnitř. Oba
budoucí novomanželé vcházeli společně za doprovodu varhan, hrajících Wagnerův
Svatební pochod. Adrian měl černý frak. Sako ukončené kousek pod pasem
s dlouhými šosy. Pod ním měl bílou košili s tmavým motýlkem. Kalhoty s lampasy a
na hlavě vysoký černý cylindr. Hůlka, kterou používal k opoře výborně doplňovala
celý komplet. Vypadal opravdu důstojně a sálala z něj velká moc. Rachel jdoucí po
jeho pravici měla sněhově bílé šaty. Korzet upevněný pod rameny s výstřihem do
tvaru srdce jí nechával volné, nekryté paže. Sukni měla krajkovou, ukončenou jen
pár centimetrů nad zemí. Kolem okraje na přední části měla jemně zlatavé zdobení
ve tvaru rozpínajících se větví stromu. Pas byl zvýrazněn stříbrnou broží se
zasazeným tmavě červeným rubínem. Jemný závoj spadající do úrovně pasu měl
krajkový lem, do kterého bylo zasazeno několik malinkých křišťálů. Byl upnutý na
blyštivé čelence, která zdobila její sepnuté rudé vlasy. Za nimi šli jakožto svědci
Edward s Markem. Průvod ukončovala družička Denise a za ní už přicházeli hosté.
Bylo jich dobře přes dvě desítky, tedy mnohem víc, než Adrian očekával vzhledem ke
včerejšku. Na přání Rachel pozval kde koho, aby se tak alespoň všichni přesvědčili,
že je zcela normální, na rozdíl od jeho otce. Rachel věřila, že taková událost
významně pozvedne už takhle dost chladné vztahy mezi Gordony a ostatními. Hosté
usedli do lavic a síň se uzavřela. Oba mladí lidé stáli u oltáře před otcem Furasem,
který nedokázal skrýt nadšení. Vždyť šlo o první svatební obřad, který se zde za jeho
přítomnosti uskuteční a navíc mělo jít o svatbu takového významu! Když se hluk v
síni zcela utišil Furas spustil svoji předem připravenou řeč:
„Adriane a Rachel, rozhodli jste se uzavřít manželství. Ptám se vás před církví a před
Bohem: je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?“
„Ano,“ odpověděli bez zaváhání jeden po druhém.
„Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost. Ptám se vás před církví a před Bohem.
Zavazujete se k tomu opravdu na celý život?“
„Ano.“
„Chcete založit rodinu? Ptám se vás před církví a před Bohem. Přijmete děti od Pána
Boha ochotně a budete je vychovávat podle božího zákona?“
„Ano.“
„Nyní svá rozhodnutí potvrďte slavnostním slibem a podáním ruky.“
Adrian se zhluboka nadechl, aby ovládl rostoucí napětí a spustil:
„Já, Adrian Gordon, odevzdávám se tobě Rachel Blakeová a přijímám tě za
manželku. Slibuji, že ti zachovám věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou
ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“
Nyní totožnou řeč odříkala Rachel: „Já, Rachel Blakeová, odevzdávám se tobě
Adriane Gordone a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám věrnost, že tě
nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi
pomáhá Bůh. Amen.“
„Ať Bůh ve své dobrotě upevní váš slib, který jste vyjádřili před církví a naplní vás
svým požehnáním. Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje!“
Furas vzal schránku s připravenými prsteny z bílého zlata, do kterých byly vsazeny
malé třpytící se diamanty, se slovy: „Ať Bůh požehná tyto prsteny, které si vzájemně
chcete předat jako znamení své věrnosti a lásky. Amen.“
Adrian uchopil jeden prsten a jemně jej nasadil na ručku své nastávající. Druhý
prsten nasadila Rachel Adrianovi. Oba přistoupili blíže k oltáři a Furas zvednul ruce
směrem k nim.
„Bože všemohoucí, ty jsi všechno stvořil a všemu dal svůj řád a k svému obrazu jsi
učinil člověka jako muže a ženu. V ženě jsi dal muži nerozlučnou pomocnici, takže už
nejsou dva, ale jedno tělo a jedna duše, a učíš nás, že co jsi spojil, člověk nemá
právo rozloučit. Bože svatý, ty jsi spojení muže a ženy posvětil a učinil z něho veliké
tajemství, neboť manželství je obrazem jednoty tvého Krista a církve. Bože, z tvé
vůle se žena od počátku stvoření spojuje s mužem a ty jejich společenství naplňuješ
svým požehnáním, o něž je nepřipravil ani prvotní hřích, ani vody potopy. Shlédni
milostivě na své služebníky Adriana a Rachel, kteří své životy spojují v manželství a
prosí o tvou ochranu a požehnání. Vlij do jejich duše milost svého Svatého Ducha a
naplň jejich srdce svou láskou, aby navždy zůstali věrni svému vzájemnému slibu.
Své služebnici Rachel dej lásku a mírnost. Ať žije podle příkladu svatých žen, o
kterých čteme v knihách Písma. Svému služebníku Adrianovi dej, ať má ke své ženě
důvěru a úctu, ať ji vždycky miluje, jako Kristus miluje svou církev. A oba ať nikdy
nezapomenou, žes je společně povolal do svého království. Dej, ať spolu žijí šťastně,
dopřej jim dlouhá léta a nakonec život věčný. Skrze Krista, našeho Pána.“
Poté se oba dlouze políbili. První novomanželský polibek jim přišel i tak velice krátký
ale zato nesmírně krásný. Rachel stékaly po tváři slzy štěstí. Byli svoji a to až
napořád, dokud je smrt nerozdělí. Pomalým krokem se odebírali z prostor kostela
ven. Rachel cestou odhazovala lístky ze své kytice, kterou jí předala Denise. Když se
dveře kostela rozevřely, aby mohli projít, bylo to, jakoby vstupovali do nové éry
života. Už nikdy nebudou strádat, protože mají jeden druhého. Byli spolu a šťastni.
Jakmile oba novomanželé vyšli ven a chystali se nasednout do kočáru, překvapili je
dva lidé – vysoký statný muž a menší žena. Přicházeli k nim a muž už při chůzi
vytasil zbraň, kterou namířil na Adriana. Ten naprosto nechápal, o co se jedná a
považoval to vše nejprve za nejapný žert, protože nedokázal pochopit, že
nejšťastnější den života se mění v noční můru.
„Adrian Gordon?“ otázal se Ivan. „Jdete s námi.“ Rachel zkoprněla a z rukou jí
vypadla kytice. Stála jako opařená a nezmohla se na jediné slovo.
„Co? Kdo sakra jste?!“ zeptal se Adrian.
„Je mi líto, ale novomanželské radovánky musíte odložit. Půjdete s námi nebo…“
Ivan pootočil svoji zbraň na Rachel, která vyjíkla hrůzou. Hosté v kostele už také
pochopili, že se něco děje a mezi mnohými se začala stupňovat panika.
„To ne, to snad ne. Já… Kdo vlastně jste?!“ řval Adrian.
„Adriane? Co to je za lidi?“ ptala se vyděšená Rachel.
„Poslední slovo a pak začnu střílet. Když budete spolupracovat, tak se nejspíše
vrátíte živý, takže dobře zvažte, jestli vám to za to stojí.“ Adrian stále nic nechápal,
ale přeci jen se rozhodl spolupracovat a nedělat problémy.
„Adriane, Adriane! Nechoď pryč prosím tě, nechoď s nimi pryč. Já…, my tě
potřebujeme.“
Adrian se nejistě otočil na Rachel:
„Kdo my?“ Ivan Adriana popadnul a odtáhl stranou. Rachel se zhroutila na zem.
„Adriane! Adriane! Já… čekám tvoje dítě. Nechoď prosím tě s nimi. Zůstaň tu se
mnou, s námi, prosím!“
„Počkejte, pusťte mě!“ Ivan ale odtáhnul Adriana pryč a pak postrčil kupředu, aby šel
dál sám. Ještě se ohlédl a sledoval, jak Edward pomáhá Rachel zpátky na nohy.
'Co že to řekla?' napadlo ho 'Já budu otcem?!'
Brzy zmizeli v lesích, kde se následně stočili velkou oklikou k bunkru a dávali si
pozor, aby se nikdo nevydal za nimi. Přivedli zděšeného Adriana dovnitř a zavedli ho
až do zadní místnosti, kde byli po levé straně veliké nádrže na vodu. Byla tu i roura
vedoucí dál ke staré kanalizaci, jež se táhla odsud přes vesnici až k hotelu. Adrian by
si nikdy nepomyslel, že v koutě té místnosti uvidí, to co skutečně uviděl – svého otce.
„Ty?! Cože?! Co to má znamenat?!“ řekl nevěřícně.
„Adriane, proboha, co to máš na sobě?“ ptal se Samuel, ale stačil jediný pohled na
Adrianův prsten, aby pochopil, co se stalo.
„Ty tví zasraní kumpáni mě odchytli přímo před kostelem! Ty grázle! Rachel se
sesypala, a jestli se jí něco stane, tak tě vlastnoručně zabiju, slyšíš zabiju! Tentokrát
ale doopravdy. Copak nikdy nechcípneš definitivně?!“
„Adriane! Uklidni se, to není moje vina. Já ty lidi také neznám, jako ty.“
„Drž hubu, drž hubu a už mi konečně zmiz ze života! Co ode mě chceš Samueli? Co
ještě chceš, abys mi dál pokoj?!“
„Tak tohle je ten tvůj povedený synáček, pro kterého žiješ, Samueli?“ ptala se
nevěřícně Kasumi.
„Je to můj syn a já ho mám rád ať je ke mně jaký je.“
„Jsi zvláštní člověk, Samueli. No nic, přivažte ho.“ Ivan s Cyem, Adriana, který se
sice bránil a vzpouzel, ovšem ne dostatečně, připoutali s roztaženými pažemi ke
stěně. Bylo tu několik úchytů na provazy a řetězy, takže nebyl problém k nim Adriana
přivázat tak pevně, aby se nemohl pořádně hýbat.
„Půjdeme hned k věci, ne?“ navrhla Kasumi a přistoupila k Adrianovi. „Potřebujeme
vědět, kde je na panství pět portálů, které vedou do Rituální komnaty. Tvůj otec nám
to nechce říct, takže doufám, že budeš sdílnější.“
„Trhni si, mrcho. Neřeknu ti ani hovno!“
„Možná někdo z vás dvou časem změní názor. Pár podnětů k tomu vám dám...“
„Nechte ho být,“ prosil Samuel, „a ty Adriane jí nijak neubližuj. Má své zásady, které
neporuší, takže buď zticha a nic ti neudělá.“
„Drž hubu!“ zařval Adrian.
„Nevypadá, že by si tvé rady bral k srdci, Samueli, a navíc mě tak docela neznáš.
Kromě toho tady nejsem jediná, kdo mu může pořádně znepříjemnit život, viď Ivane.“
„Nedělám to rád, ale když není na výběr… V armádě jsme také občas vyslýchali a
nepamatuji si na jediný případ, kdy stačil ten člověk umřít dříve, než nám vyklopil
alespoň část z toho, co jsme chtěli vědět.“
„Já ti neřeknu ani hovno!“ řval vzteklý Adrian. Ivan si vzal nůž a přistoupil k Adrianovi.
Ten to s hrůzou sledoval, ale nenávist za neuvěřitelně zpackaný den a možná celý
život přetrvávala. „Hej, ty šikmooká mrcho!“ zařval Adrian. „To nemáš na víc? Jsi
ubožačka a nic víc.“ Kasumi dala Adrianovi ránu pěstí, až mu začala z úst téct krev.
„Kasumi!“ vykřikl překvapený Samuel, „vždyť ti nic neudělal. Proč ho biješ?“ Kasumi
se na Samuela ohlédla, a mírně pokynula rukou, jakoby mu chtěla předvést, co se
bude dít dál.
„Na férovku si netroufneš, ty svině?!“ zařval Adrian
„Přestaň s tím, Adriane!“ okřikl ho Samuel.
„Copak se jí taky bojíš? Jste ty největší svině, jaký jsem v životě kdy potkal. Starej
plesnivej děděk, nabušenej sráč, co se umí jen ohánět tou svou pistolkou, namyšlená
čubka odněkud z Číny. Hej no na tebe mluvím, tady jsme v Anglii, tak táhni odkud si
vylezla! A co se tebe týče ty špinavá kreaturo, copak nevíš, kdy máš už konečně
umřít?!“ Kasumi se otočila zpět na Adriana a na tváři se jí opět objevil ten děsivý
úsměv, který Samuel znal, když mu nechávala rozetnout pouta. Samuel to dobře
viděl a věděl, že Adrian v té její 'zkoušce trpělivosti' neobstojí.
„Počkej, počkej. Já vám to řeknu,“ otočil Samuel. „Řeknu vám to všechno, ale
necháte ho jít. Neublížíte mu.“
„Za takovéhle urážky,“ řekl Ivan, „bych mu nejradši rozbil hubu na kaši, ale nechám to
všechno na vás Cyi. Rozhodněte vy.“
„Nemyslím, že je nutné tady Adrianovi nějak ubližovat. Neměli jsme to v plánu, pokud
se dozvíme, co chceme vědět, takže když nám to všechno popravdě vysvětlíte, tak
ho necháme jít. Upozorňuji vás, Samueli, že pokud nám něco zatajíte nebo budete
dokonce lhát, tak si vás najdeme a věřte mi, že pak už tak hodní nebudeme.“
„Jasně,“ souhlasil Samuel, „Chci ale, aby mi to Kasumi slíbila. Chci aby slíbila, že už
Adrianovi neublíží.“
„Začínám si tě vážit, Samueli. Vážně nejsi takový hlupák, za jakého jsem tě původně
považovala. Promiň mi to. Slibuji, že Adrianovi neublížím, ne pokud mě nezradí a
neohrozí mě, ale za ostatní mluvit nemůžu.“
„Chcípni, mrcho!“ zařval Adrian.
„Buď už zticha, zatraceně!“ okřikl syna Samuel. „Právě ti tady zachraňuji život, tak
zkus alespoň protentokrát projevit nějaký vděk a hlavně rozum.“
„Co čekáš, ty hajzle? Kvůli vám všem je moje svatba v háji, a jestli se něco Rachel
stane, tak vás všechny do jednoho zlikviduju a s tebou, můj drahý otče, to bude
hodně dlouhé a hodně bolestivé.“
„Můžeme jít vedle,“ navrhl Samuel, „aby nás neslyšel a hlavně, aby nám do toho
nemohl mluvit?“
Kasumi se ušklíbla a řekla: „Vidím, že sympatie poněkud ochabují i z tvé strany,
Samueli, Jistěže můžeme jít, ale pro jistotu tady zůstaň, Ivane.“
„Neboj se – pohlídám ho, ale nemám rád, když mě někdo takhle uráží. Zkuste to
vyřídit co možná nejrychleji, aby ještě byl schopen odejít po svých.“ Odešli a nechali
Ivana se stále rozrušeným a naštvaným Adrianem. Ivan zevnitř uzavřel dveře
tlačítkem, to aby nebyli rušeni Adrianovými nadávkami.
„Proč jsi ho udeřila?“ ptal se okamžitě Samuel. „Myslel jsem, že neubližuješ lidem,
kteří nechtějí ublížit tobě.“
„Potíž je v tom, že něco nutně potřebuji, a když něco nutně potřebuji, jsem ochotná
překročit tu svoji hranici a přistoupit k násilí, ale nikdy ne k nějakému velkému. Nikdy
bych mu nijak vážně neublížila.“
„Ale kdybys byla na jeho místě, stačilo by to jako důvod k zabíjení, nemám pravdu?“
„Máš, jenže já nejsem na jeho místě. Potřebovala jsem ho dostat tam, kam jsem
chtěla a povedlo se to.“
„Vyprovokovat ho...“
„Ano, počítala jsem, že to bude stačit, abys spolupracoval.“
„Jenže už jsi slíbila, že mu neublížíš, tak co když vám neřeknu nic. Porušíš slib?“
„Ne. Slib neporuším nikdy. Má čest by byla najednou pryč a to nedopustím.
Nezapomeň ale, že máme Ivana. Tenhle můj trik je ve výsledku daleko stravitelnější
než Ivanovo mučení, které může Adriana poznamenat na celý život.“
„Takže bych ti měl být nakonec vděčný?“
„No, to už je na tobě, Samueli.“
„Myslím, že je načase začít s tím opravdu důležitým,“ zapojil se do rozhovoru Cy.
„Povězte nám, Samueli, kde jsou portály?“
Samuel se rozhlédl po místnosti. Ne snad, že by pomýšlel na útěk, ale přemýšlel jak
začít. Mezitím sledoval zavřený poklop vedoucí do kanálu v podzemí, generátor
elektrické energie, jež byl hned vedle vstupních vrat i spoustu polic se starými
krabicemi a plechovými skříňkami.
„Takže je to takhle,“ začal Gordon, „portálů je tu hned šest.“
„Šest?“ podivil se Cy.
„Ano. Mám za to, že církev nikdy nezjistila, že jeden je i hluboko pod naším hradem.
Právě k tomu, se ale jen těžko budete dostávat, takže ten rovnou vylučte. Druhý je
pod Warmhillským kostelem, ale ten je, podle toho co mi Adrian řekl, uzavřený.
Možná k němu vede cesta skrze doly nebo tu šachtu před vraty, ale stejně je to
riskantní. Třetí portál je někde v bažinách na východě panství, ale i ten je
nedostupný. Bažiny jsou navíc v tuhle roční dobu smrtící. Čtvrtý by měl být někde
v řece poblíž hotelu, což taky není zrovna snadno dosažitelné místo, pokud nemáte
potápečskou výbavu. Pátý portál je v Akademii, která stojí nedaleko pobřeží, ale ten
je zavalený, neboť Akademie se před necelým rokem zřítila. Jediný portál, kterým se
můžete dostat dovnitř bez problémů, je v lesích na západě, poblíž místa zvaného
Stonering. Můžu vás tam zavést.“
„Výborně, to budeme rádi,“ řekl Cy, „a myslím, že s námi půjdete rovnou dovnitř.“
„Dovnitř?“
„Můžete se nám ještě hodit, obzvláště když to tu tak dobře znáte. Dokonce se zdá,
že to tu znáte líp než církev, to je zvláštní. Víte také, proč je těch portálů právě tady
na Black Mirror tolik?“
„Nemám zdání. Ty portály jsou tajemstvím i pro nás. Myslel jsem, že vy o nich víte
víc.“
„Víme, že se nacházejí i jinde po světě, ale ne v takové koncentraci na jednom
jediném místě. Našli jsme portál na Filipínách u kláštera svatého Isidora, v Zambii v
bažinách Džiundu, zřejmě i v Rusku v Kolském hlubinném vrtu a také v České
republice pod středověkým hradem Houska. Teď ale k druhé věci – povídejte, jaké to
bylo po smrti.“
Samuel si smutně povzdechl, neboť tohle téma neměl rád. „Má smrt nebyla klasickou
smrtí, jak už víte, ale bylo to nějak takhle. V roce 1981 jsem spáchal sebevraždu
skokem z věže našeho hradu. Důvod je podružný, ostatně říkáte, že kletba vás
nezajímá. Hned poté jsem se ocitl zpátky v našem hradu, ale už jsem neměl tělo.
Stále jsem před sebou viděl těch pět lidí, které jsem zabil – byli mojí součástí.
Proboha, opravdu vám to musím vykládat?!“
„Chápeme, že to asi nebylo příjemné, ale my to potřebujeme vědět. Mluvte prosím
dál.“
„Dobrá, ale nechte mě si na to alespoň sednout. Ty vzpomínky na to jsou… děsivé.“
Samuel se posadil na lavici a chvíli jen tak zíral a snažil se uklidnit. „Cítil jsem, že
nejsem sám. Najednou ve mně bylo pět dalších osobností a každá se domáhala
pozornosti a hlavně slova. Vyčítali mi, že jsem to udělal a popisovali si navzájem své
zážitky, když umírali. Stále mě pronásledovali, stále dokola.“
„Zkusil jste jim uniknout?“
„Samozřejmě, ale nemohl jsem se dostat dál než ze zámku. Jakoby mě tam něco
drželo. Možná já sám. Nevím. Pořád chtěli vysvětlení, pořád se ptali proč? Proč jsem
je zabil a proč právě je? Já… já to ale nevím, prostě se to stalo. Nemohl jsem si
vybrat – já své kroky neřídil, to kletba!“ Samuel zakryl dlaní obličej a sklopil zrak,
jakoby nechtěl, aby ho někdo viděl. „Schoval jsem se. Vrátil jsem se do svého
bývalého pokoje a zůstával tam několik dlouhých let. Nejhorší bylo, že jsem také
sledoval dění mezi živými. Procházel jsem zdmi a jinými předměty, jakoby by byly
vzduch a vnímal jsem hlasy druhých. Má žena… našel jsem na hradě i mou ženu
Catherin a… myslel jsem, že je už po smrti, ale nebyla. Dlouhých dvanáct let jsem si
to myslel a najednou byla přede mnou, živá. Chtěl jsem na ni promluvit, chtěl jsem
ukázat, že tu jsem a že mě mrzí, co se stalo. Nechtěl jsem jí tehdy ublížit. Viděl jsem
i své děti. Vyrůstaly tam a já jim nemohl dát najevo, že je mám rád a že… já už
nemůžu!“
„Viděl jste tam nějaké netvory? Něco, co do tohohle světa nepatří?“
„Ne… byl jsem pořád tady. Později jsem konečně nalezl způsob, jak se zviditelnit.
Zkoušel jsem to dlouho. Několik let, než se to povedlo, ale vždycky jen na chvíli… na
malou chvíli. Stálo mě to spoustu soustředění, ale nakonec to šlo. Dokázal jsem
zviditelnit sám sebe i mé vzpomínky. Myslím, že jsem nechtěně děsil ostatní. V tu
dobu se prý říkalo, že na zámku straší duch Samuela Gordona. Někdo mě zkrátka
viděl.“
„Dobrá. To už nám stačí. Škoda, myslel jsem, že se dozvíme něco podstatného.
Každopádně ještě dnes večer jdeme do toho portálu, takže půjdete s námi a poté vás
necháme jít, souhlasíte?“
„Co mám jiného dělat. Teď už ale prosím pusťte Adriana.“
Kasumi a zatáhla za páku na panelu poblíž. Dveře se otevřely a Samuel s potěšením
sledoval už celkem zklidněného Adriana, který na sobě naštěstí neměl žádná
zranění.
„Takže Adriane,“ začal zase Cy, „víme, co jsme chtěli vědět a už vás nepotřebujeme.
Sice jste mohl být zdvořilejší a vstřícnější, ale uznávám, že i my jsme to přehnali a
omlouváme se za vaše vyrušení při svatbě. Doufám, že přijmete jako malou
kompenzaci peněžitou sumu. Jakmile to bude možné, pošlu vám sem tři sta tisíc
dolarů, souhlasíte?“
„Nacpi si ty prachy do prdele. Moji svatbu to už nevrátí!“
„Vidím, Adriane, že jsi stále ještě docela neovládl své emoce,“ řekla Kasumi.
„Přestaň dělat další hlouposti a buď rád, že to takhle dopadlo,“ uklidňoval svého syna
Samuel. „Slib jim a hlavně tedy jí, že se o nic nepokusíš a že nikomu neublížíš a oni
tě pustí a nechají jít, že ano?“
„Samozřejmě,“ řekl Cy. „Tak zněla dohoda.“
Adrianovi se to sice příčilo, ale nakonec uznal, že to bude nejvhodnější. „Dobře,
dobře. Máte mé slovo. Přísahám, že vám nic neudělám, ale zmizíte mi ze života.“
„Pokusíme se,“ řekl Ivan a odříznul Adrianovi všechny provazy, co ho poutaly.
„Je mi jedno, co plánujete s portály nebo támhletím hajzlem, i když vím, že se mi to
asi nebude líbit, ale moji prioritou je se teď postarat o Rachel. Řekněte mi ale jednu
věc – kdo vám řekl, že se dnes žením. Vždyť otec to nevěděl.“
„Vlastně jsem si to zjistila sama,“ řekla Kasumi. „Ve stájích jsi svému jednoduššímu
přítelíčkovi nechal koláčky v dost slavnostním obalu.“
„Ty jsi byla u nás?!“
„Ano a určitě bys měl taky vědět, že se mě tvůj kamarád pokusil zabít.“ S Adrianem
to zacloumalo, prohlédl si zbytky provazů na rukou a pevně je stisknul. Samuel si
toho nevšiml a ani nikdo další.
„C-co s ním je?“ vykoktal ze sebe Adrian, jakoby se sám bál té odpovědi.
„Skončil na dně studny. A jestli čekáš, že je mi to líto, tak není.“ Adrian zrudnul a před
očima měl jen pomstu. V rychlosti obmotal Kasumi provaz kolem krku. Pevně ho
utáhl a to rychleji než zareagovala. Ivan byl připraven zasáhnout, ale Cy ho pokynem
ruky zadržel. Samuel nevěděl, co dělat. Kasumi byla škrcená, ale stejně vypadala,
jako že má vše pod kontrolou. Vyšvihla pravou nohu ohromnou rychlostí do výše,
přitom ucukla hlavou a zasáhla tak předkloněného Adriana přímo do čela. Ruce mu
povolily a on spadnul na zem. Kasumi dopadla na něj, ale okamžitě se zvedla a
několikrát ho kopla do boku.
„Přivaž ho znovu, Ivane! Tentokrát odsud živý neodejde!“ Ivan poslechl a upřímně
řečeno byl i docela rád, protože věděl, že už jen návrat Adriana zpátky by mohl
způsobit potíže. Nevypadal na to, že všechno hodí za hlavu a nechá je být. Adrian
byl zatím docela mimo, ale začal se opět probírat. To už ale pevně držel na svém
starém místě, přivázán novými provazy.
„Kasumi, prosím ne,“ řekl Samuel, „on to tak nemyslel, nech ho být.“
„Že nemyslel? Pokusil se mě zabít a já spoléhala na jeho slib! Dnes zemře!“
„Ne, to ne. Nezaslouží si to.“
„Člověk, který se pokusí někoho zrádně zabít, že si nezaslouží smrt? Uvědom si
Samueli, že tady nejsme pod zákonem, pod zákonem který vymýšlí hrstka lidí, ale
který má platit pro všechny bez výhrad. Přijde ti to správné? Mám riskovat, že člověk,
který mě jednou podvedl a pokusil se mě zlikvidovat, se o to nepokusí znovu?
Kdepak, Samueli, platí to, co jsem ti už řekla – nevědomost tě neomlouvá. Každý je
odpovědný za své činy a nezáleží na tom, kdo to je nebo jaký je. Kdyby se o to samé
pokusil třeba tady Cy, tak ho také zabiju a udělala bych to i v případě, že by šlo
kupříkladu o mé vlastní dítě.“
„Copak nepřipouštíš chybu? Říká se, že chybovat je lidské.“
„Možná tomu tak je, ale i za své chyby odpovídáme my a ne někdo jiný. Nesnaž se
házet vinu na někoho nebo na něco, co s tím nemá co dělat.“
„Ale vždyť jsi ho vyprovokovala!“
„To se pleteš. Jen jsem mu řekla to, co by stejně brzy zjistil. Jenomže kdyby byl na
zámku a my zde, měl by příležitost se nám pomstít.“
„Já ti ale nemůžu dovolit to udělat. Vždyť je to můj syn!“ Ivan Samuela pro jistotu
popadl a chystal se ho odvléci vedle. „Ne, počkej. Já… já ho chci vidět!“
„Věřte mi, Samueli,“ oslovil Gordona Cy, „že tohle byste vidět nechtěl. Řekl bych, že
ani Ivan tohle vidět nechce, nemám pravdu?“
„Sice nevím přesně, co má Kasumi v plánu, ale mluvíte o tom tak, že se snad také
radši vzdálím.“
„Já tu chci zůstat!“ naléhal Samuel, který nedokázal svého syna opustit ani v této
chvíli.
„Chceš mít noční můry až do konce života? Tak fajn, já ti v tom bránit nebudu, ale
volně tě tady nenechám. Je mi jasné, že uděláš všechno proto, abys mě zastavil.
Takže ho prosím Ivane přivaž k támhleté trubce.“ Ivan, ač s nelibostí poslechl, ale už
teď Samuela litoval. Svázal mu ruce a přivázal je k trubkám, které vedly vedle dveří
k panelu, jenž je otevíral. S Cyem poté odešel. V chodbě vedle už čekal Pietro, který
předtím hlídal v okolí bunkru, aby se ujistil, že se sem nikdo z vesničanů nechce
dostat. Teď měl ale velkou chuť si s Adrianem promluvit.
„Jděte pryč Pietro,“ řekla Kasumi, když ho uviděla vcházet.
„Mám tady nějaké nevyřízené účty a dříve než ho pustíte, bych chtěl slyšet
odpovědi.“
„My ho ale pouštět nebudeme. Tady končí.“
„Tím líp. Nemůžu se dočkat.“ Adrian už začal konečně zcela vnímat a dobře Pietra
slyšel. Jeho situace byla už naprosto beznadějná až nechápal, jak je to všechno
možné. Nejlepší den jeho života se v mžiku proměnil v něco neskutečně ohavného.
'Proboha proč? Co jsem udělal tak špatného, že si zasloužím zemřít a zrovna dnes?
Copak to je chyba, pomstít přítele, který si rozhodně nezasloužil skončit takhle?'
Pietro přistoupil k Adrianovi blíž a smál se jeho pomlácenému obličeji.
„Už z tebe konečně dostanu, co jsi provedl mé sestřičce?!“
Adrian mu pohlédl do očí a protože věděl, že si už nepomůže, zalhal: „Znásilnil jsem
ji a měl jsi vidět, jak u toho kvičela.“ Pietro zbrunátněl a dal Adrianovi ránu pěstí do
obličeje.
„Ty svině!“
„Ha, ha. Jdi se vysrat, Pietro. Dneska jsem se ženil, ještě před pár hodinami mi farář
vyprávěl nějaké žvásty o Bohu a jeho milosrdenství a co teď? Co se se mnou stane
sotva hodinu po obřadu? Až se s tím zasraným Bohem potkám, řeknu mu, ať mi
políbí prdel.“ Pietro byl připraven Adriana klidně utlouct, ale Kasumi měla rozhodně
jiné plány.
„Běžte vedle, Pietro. Tohle vidět nechcete.“
„Tamten se taky dívá a já se fakt nemůžu dočkat, až bude Adrian kňučet bolestí.“
„Vypadněte!“ řekl naprosto zoufalý Samuel. Pietro se ještě chvilku rozmýšlel, ale
nakonec přeci jen šel k ostatním. Kasumi tlačítkem uzamkla dveře a předstoupila
před Adriana.
„Ze všech lidí, kteří mě kdy zradili, a že jich nebylo málo, jsi byl ty ten nejrychlejší.
Trvalo ti to sotva minutu, než ses mě pokusil zbaběle zabít, přestože jsi slíbil, že to
neuděláš. Věř mi, že toho budeš hodně dlouho litovat.“ Samuel až teď pochopil, o co
Kasumi jde. Měl za to, že Adriana nějak popraví, možná ohavným způsobem, ale
rychle. Tohle však nečekal.
„Co? Co tím chceš říct? Copak ho nezabiješ?“ ptal se se zděšením.
„Ale ano, Samueli, ovšem zdaleka ne tak rychle, jak by sis přál. Smrt nemusí nutně
znamenat trest, ale tohle ano. Já jsem mu věřila, doopravdy jsem mu věřila a málem
mě to stálo život. Rozumím tomu, že ucítil obrovskou zlost za zabitého přítele, ale to
mou situaci nemění. To, že nedokázal ovládnout své emoce je jeho problém.“
„A co mi jako uděláš, ty svině? Ukecáš mě k smrti?“
„Znám mnoho způsobů, jak ti připravit ty nejstrašlivější muka, jaká si dokážeš
představit, ale bohužel tu nemám zase tak moc prostředků. Mít trochu víc času,
zřejmě bych se pokusila chytit nějakou tu krysu, které tu jsou a pak…“
„Pak co? Má mě zabít jedna malá pitomá krysa? To mě s ní chceš udusit?“ Samuel
tušil, co by Kasumi s krysou dělala a děkoval bohu, že žádnou nemá. Stejně byl ale
úplně mimo, zmítal a trhal sebou ve snaze se uvolnit, ale nešlo to.
„Kasumi, prosím, zapřísahám tě, nedělej to. Pokud musíš, pokud opravdu musíš, tak
ho… zabij… ale nemuč ho, prosím tě. Dám ti svůj majetek, klidně celý Black Mirror,
ale nedělej to.“
„Chceš vynahradit ohrožení na životě, které mi způsobil, zámkem? Je to směšné,
Samueli, protože jak už jsem ti řekla, pro mě je důležitá moje čest a ta souvisí s mým
životem, o který mě chtěl připravit. Nedám mu k tomu další příležitost, a protože už
vím, že mu nemůžu věřit, není žádná šance, že ho nechám jít. Nesnaž se, Samueli,
nemá to význam.“
Kasumi na další Samuelovy řeči nereagovala. Ostatně, kdyby se měla stále zabývat
jeho prosbami, tak by se nakonec nikam nedopracovali. Zase tolik času nazbyt
neměli.
„Mít krysu, Adriane, tak už mi stačí jen železná nádoba, třeba kbelík, kterých je tady
dost. Poté bych ti jednoduše přivázala kbelík i s krysou kolem pasu a to by bylo skoro
vše.“
„A to mě má jako zabít?“
„Když se té kryse trochu pomůže, když se jí přitopí… Co myslíš, Adriane, kudy bude
krysa utíkat z rozžhaveného kbelíku?“ Adrian polknul, protože mu to bylo už jasné.
Předtím si ještě nedokázal dost dobře uvědomit, čeho všeho je Kasumi schopná, ale
teď už to věděl a bylo jasné, že ji nezastaví absolutně nic. Pocit agresivity vystřídal
rychle strach a beznaděj.
„To… to neuděláš. Prosím, to ne.“
„Říkala jsem už, že krysu tady nemám, takže vybereme něco jiného. Znáš ling-čchi?“
„To má být nějaký tradiční čínský pokrm?“ zkusil situaci zlehčit Adrian, protože byl
natolik zoufalý, že podobný vtip viděl jako šanci, jak se nezbláznit.
„Věř mi, že při ling-čchi bys jíst nechtěl. Tohle je starý způsob mučení používající se
v Číně. Někteří lidé tvrdí, že nic strašlivějšího už ani nemůže být. Já na to tady sice
nemám potřebné nástroje, ale vystačím si i s obyčejným nožem.“ Adrian sice
nechápal, co přesně čekat, ale už když mu Kasumi začala strhávat oděv, byl celý bez
sebe. Zmítal se v poutech a marně se je snažil přetrhnout. Dovolával se pomoci, ale
nebylo to nic platné. Veškeré jeho naděje byly pryč. V hlavě mu krátce probleskl celý
život a především pak ten necelý rok, který strávil na Black Mirror. Ani v těch
nejčernějších myšlenkách by ho však nenapadlo, že jeho krátký život skončí právě
takto. Teď už věděl, že nezáleží na tom, jaký život lidé vedou, protože smrt si může
přijít pro kohokoliv a kdykoliv.
Když byl Adrian již téměř nahý, Kasumi naprosto chladnokrevně začala divadlo
neskutečné hrůzy a děsu. Jasně si uvědomovala, že tohle běsnění bude to nejhorší,
co kdy na někom předvedla. Samuel neměl sílu to sledovat, zavřel oči, sklopil hlavu a
snažil se nevnímat. Přesto však slyšel. Slyšel šílený jekot svého syna, když mu byly
řezány kusy masa ze stehen. Slyšel nelidské vřeštění plné bolesti, když mu
s plesknutím padaly na zem uřezané uši. Slyšel stále se stupňující řev plný zoufalých
výkřiků, když mu byly řezány prsty na rukou a nohou. Slyšel kvílení nesmírného
šílenství, když mu byly vypíchnuty obě oči a uříznut nos.
„Dost! Dost!“ řval Samuel na celou místnost s tvářemi plnými slz a stále se snažil
udržet oči zavřené. „Jak dlouho ještě?! Jak dlouho?! Copak to vydržíš? Jak můžeš?!
Slituj se a nech ho už konečně umřít! Udělám to klidně sám, jen… jen mi prosím dej
tu možnost, protože tohle … tohle nejde vydržet!“
Kasumi, která byla celá špinavá od Adrianovy krve, přistoupila k Samuelovi,
přeřezala mu pouta a podala nůž se slovy: „Dokonči to tedy sám, Samueli. Pokud pro
svého syna opravdu chceš něco vykonat, udělej to. Já ti v tom bránit nebudu.“
Samuel vzal nůž. Ani ho nenapadlo zkusit s ním na Kasumi zaútočit, protože se bál,
strašlivě se bál její pomsty. Nabízený nůž byl jasným symbolem důvěry a on ji
nechtěl zklamat a skončit podobně jako Adrian. Vstal a nyní konečně pohlédl na
svého syna. Stačil mu zlomek vteřiny a pozvracel se z té hrůzy. Krev a kusy masa
byly všude kolem. Adrian vypadal jako naporcovaná hmota masa, ale stále živá.
Když se uklidnil, vykročil k němu. Dýchal tak hluboce, jak jen mohl a dělal vše proto,
aby se z toho pohledu dočista nepomátl. Přesto se třásl, bylo mu špatně a stěží
vůbec vnímal. Byl už u něj a v tu chvíli Adrian zvedl zohavenou hlavu. Prázdné oční
důlky, ze kterých stékala krev, jakoby marně tápaly okolo, snažíc se něco najít.
Pevně stisknul nůž, uchopil Adriana za vlasy a hlavu mu zvrátil dozadu. Tehdy
jediným řezem ukončil svému synovi život. Hned poté mu vypadl nůž z rukou a on se
zhroutil k zemi.
XIII – Démon mezi námi
„No to je dost,“ řekla Kasumi, když se Samuel konečně začal probírat. Vypadal
znaveně, a když pohlédl do tváře Kasumi, zhrozil se.
„To nebyl sen,“ řekl a hlas mu klesl.
„Ne to tedy nebyl a tvá noční můra stále pokračuje, takže se zvedej, jdeme k portálu.
Už takhle jsi nás připravil o spoustu času.“
„Copak nevidíš, jak na tom jsem? Víš vůbec, co jsem si prožil? To se mnou nemáš
ani trochu soucitu?“
„Pokud si dobře vzpomínám tak to bylo tvoje přání, zůstat a dívat se, takže vinu za
svůj současný stav přikládej sám sobě a co se soucitu týče tak… v hloubi duše
s tebou možná trošku cítím, ale navenek to jen těžko bude znát.“ Samuel nechápal,
jak někdo může být takový.
'Copak ona není člověk? Kam se poděla její lidskost, pokud tedy vůbec kdy nějakou
měla?' Zvedl se a zjistil, že je v hlavní části bunkru, nedaleko prázdných plechových
skříní. Dveře do místnosti s nádržemi byly zavřené a on byl za to rád.
„Kde je Adrianovo tělo?“ zeptal se právě přicházejícího Cye.
„Zatím stále v té místnosti. Kasumi navrhovala hodit ho do díry, ale rozmluvil sem jí
to.“
Samuel pohlédl zase na Kasumi a nechápal. „Co jsi to za člověka?“
„Nečekáš snad, že když se Adrian řádně pohřbí, že se tím pro něj něco změní, že
ne?“
„To nevím, ale rozhodně si nepřeji, aby skončil v nějaké díře!“
„Podívejte, Samueli,“ řekl Cy, „jakmile vás propustíme, můžete s Adrianem dělat, co
uznáte za vhodné.“
„To mě fakt povzbudilo,“ řekl ironicky Samuel a společně s ostatními vyšel z bunkru
do sálu´s šachtou, kde na schodech seděl Ivan a čistil si svoji pistoli.
„Takže jdeme na věc,“ řekl Cy. „Pietro zůstává poblíž bunkru a bude hlídat. Ostatní
tady nechte všechny zbraně.“
„Počkat,“ řekl Ivan, „jak všechny zbraně?“
„Do Rituální komnaty půjdeme neozbrojení a to myslím vážně,“ zdůraznil Cy.
„Přesně tak,“ řekla Kasumi. Samuel dost dobře netušil proč takové rozhodnutí a měl
v plánu se zeptat. Předběhl ho však Ivan.
„Promiňte, ale tohle mi budete muset vysvětlit, Cyi.“
„Nechceme si nikoho rozhněvat. Půjdeme tam v míru a tím máme i největší šanci
odejít odtamtud živí.“
„Chcete říct, že tam někdo žije?“ nevěřil tomu, co slyšel Ivan.
„Takhle bych to asi nenazval, ale nebudeme zkrátka nic riskovat. Proč dávat
čemukoliv důvod nás zabít?“
„Dobrá, budu vám věřit, Cyi. Moc se mě to nezdá a je mi jasné, že si necháváte
hodně věci pro sebe, ale snad víte, co děláte.“ Ivan nechal v bunkru svoji pistoli a
nůž, který přidal do krabice s Kasuminými zbraněmi. Bylo v ní stále dost věcí, včetně
prasklé Naginaty. Kasumi mezitím svázala Samuelovi ruce.
„Jen pojistka. Chápeš ne?“
„A co když budu utíkat?“ zeptal se Samuel.
„Mě neutečeš,“ odvětila Kasumi.
„Ehm, Kasumi,“ řekl Cy a prohlížel si její zakrvácené oblečení.
„Ano?“
„Nechceš jít ven v tom, co máš na sobě, že ne?“
„Nic jiného tu nemám, Cyi, a vážně nemám v plánu jít ven jen ve spodním prádle.“
„Já bych proti tomu nic nenamítal“ řekl Ivan, který se vracel z bunkru. Jeho
náklonnost ke Kasumi však poněkud ochabla, když viděl, co se stalo Adrianovi.
Věděl, že to musí nejprve vstřebat a smířit se s tím, že se Kasumi dokáže chovat
jako zvíře. Počítal s tím, že si na to brzy zvykne a nakonec se mu to možná i zalíbí,
vždyť civilizovaných žen potkal spoustu ale těch co se dokážou chovat jako necitelná
krvežíznivá šelma jen pár a Kasumi mezi nimi s přehledem vedla.
„V bunkru je pár plechových beden a našel jsem v nich i nějaké to vojenské oblečení.
Asi bude dost zatuchlé, ale snad se tam něco vhodného najde.“
Kasumi s Cyem zašli do bunkru a Ivan se obrátil na Samuela. „Líbí se ti?“ zeptal se
ho.
„Jste normální?! Ta žena mi zabila syna!“
„Jo, to už jsem zaznamenal, ale když si to odmyslíš a vezmeš v úvahu jen ji
samotnou, tak co na ní říkáš?“
„Je to zrůda!“
„Zrůda? Pietro mi vyprávěl o tvých vraždách. Když ona je zrůda, co jsi potom ty?“
Samuel sklopil hlavu a zamyslel se nad Ivanovými slovy. Neměl na to ale mnoho
času, neboť z bunkru se vrátil Cy s Kasumi, která na sobě měla tmavě zelené
vojenské kalhoty a podstatně světlejší potrhanou košili. Svoje staré oblečení shodila
do díry a byla připravena vyrazit k portálu.
Vypravili se na dlouhou cestu skrze White Wood. Samuel věděl, že krátce po
Adrianově návratu z nemocnice, hajný Earl raději odstranil všechny pasti, aby
nedošlo k dalšímu neštěstí, ale přesto postupovali lesem velice opatrně. Bylo už
pozdní odpoledne a Samuel předpokládal, že zpátky půjdou až za tmy, takže se
snažil přesně zapamatovat cestu, kterou šli, aby se pak vyhnul problémům. Bloudit
po lese a tvrdit, že neví, kudy jít, by mohlo mít bolestivé následky.
Po dvou hodinách chůze dorazili ke Stonering - placatý prasklý kámen tvořící oltář
uprostřed nevelké mýtinky, obklopený třemi menhiry tvořícími trojúhelník. Místo, kde
se dříve prováděly druidské rituály ale těžko říct, jaké vlastně byly. Samuel si okolí
nijak zdlouhavě neprohlížel a Cy s Ivanem také ne. Kasumi však byla mnohem
zaujatější. Podobná podivná místa ji vždycky zajímala.
„Co je to za místo?“ zeptala se Samuela.
„Říká se, že je to místo dávných druidských rituálů. Právě tady jsem před lety zabil
malého chlapce Vicka. Nemůžeme jít už dál?!“ řekl Samuel, který se nechtěl
uchylovat ke vzpomínkám. Opatrně sestoupili dírou pod prasklým oltářem a ocitli se
v jeskyni, kterou dělila ohromná zhruba čtyři metry široká propast. Hluboká díra,
končící v nedohlednu byla přehrazena žebříkem a také podstatně bytelnějším
prknem.
„Určitě to je bezpečné?“ ptal se Ivan.
„Jste z nás bezesporu nejtěžší, Ivane,“ řekl Cy, „takže doporučuji poslat na druhou
stranu nejprve někoho jiného.“ Samuel předpokládal co tím Cy myslí a tak přistoupil
blíž a chystal se přejít na druhou stranu.
„Ty první nepůjdeš, Samueli,“ zastavila ho Kasumi.
„Vážně? Proč ne?“
„Protože je dost dobře možné, že se nás pokusíš shodit a kromě toho mám takový
nepříjemný pocit, že tobě by případný pád dolů zase tak moc nevadil. První půjdeš ty,
Cyi, ano?“
„Počítám s tím, takže do toho…“ Cy velice pomalu vkročil na lávku. Byl rád, že je
dost široká, protože pohled dolů mu nedělal vůbec dobře. Opatrnými kroky se
nakonec dostal na druhou stranu.
„Teď ty, Ivane,“ řekla Kasumi. Ivan dobře věděl, že je skoro o třicet kilo těžší než Cy,
takže si nebyl vůbec jistý, jestli lávka vydrží. Rozhodl se raději rozložit váhu a lávku
překonat po čtyřech, což se mu bez problému podařilo.
„Jsi na řadě, Samueli,“ řekl Ivan. Samuel lávku přešel téměř bez jakéhokoli zaváhání.
Na druhé straně se otočil a přemýšlel, jestli lávku dokáže shodit, dříve než mu v tom
někdo zabrání.
Kasumi se na něj podívala a usmála se. „Nemá to cenu, Samueli. Nic tím nezískáš a
co se mě týče, tak já tuhle díru klidně přeskočím, když to bude nutné.“ Ivan raději
Samuela odtáhnul stranou a Kasumi s naprostým klidem přešla. Cy si mezitím
prohlížel obrázkové písmo vyryté ve stěně. Bylo tu několik postav a také malá černá
koule, která se vyskytovala téměř na každém obrázku.
„Víte, co to je?“ ptal se Cy Samuela.
„To je rituál, který prováděli druidové s černými koulemi. Tak mi to alespoň Adrian
vysvětloval.“
„Takže oni znali význam těch koulí?“ divil se Cy.
„Možná ano, těžko říct. Také to mohli považovat jen za nějaký rituální předmět.“ Cy
vytáhl černou kouli, kterou Kasumi s Ivanem nalezli u Housky a vložil ji na zlatavý
stojan. Portál se rozsvítil pronikavým oranžovým světlem a všichni s výjimkou
Samuela užasli.
Kasumi se zamyslela a řekla: „Soudě podle té desky a žebříku jste do Rituální
komnaty před nedávnem vstoupili. Takže máte také jednu z těch koulí.“
„To ano. Máme ji pro jistotu na zámku, aby se přes portál nikdo cizí nedostal. Škoda,
že to k ničemu nebylo.“
Všichni čtyři postupně prošli skrze portál.
„Co to má znamenat?“ ptala se Kasumi, jakmile se ocitli v rozbořeném sále. Všude
kolem se povalovaly trosky sloupů a veškeré průchody do dalších částí byly
zasypány. Podlaha byla také z kamene, ale rovněž byla popraskaná a zničená.
Dírami v zemi pronikalo oslnivé světlo. Všichni, včetně Samuela s ohromením hleděli
na vytesané démony na podstavcích poblíž portálu, ze kterého vyšli. Kasumi jako
první přešla do středu a se zaujetím si prohlížela strop. Byl desítky metrů vysoko, ale
i odsud viděla těžké kamenné kvádry, ze kterých trčely ostré čepele. Jiné kvádry se
zdály být celistvé a bez dalších smrtících pastí – ostatně, k čemu čepele, když by
každého rozdrtil i pád samotného kvádru. Kasumi nepochybovala o tom, že všechny
ty bloky mohou sjet až dolů a usmrcovat neopatrné. Správně tušila, že spouštění
pastí souviselo s deskami lemujícími celý sál. Na každé z desek byl načrtnut rudý
symbol. Kasumi nevěděla, co přesně znamenají a tak jim nevěnovala přílišnou
pozornost. Cy si prohlížel především pokroucenou kostru ležící na jednom podstavci.
Byly na ní malé kousky shnilého masa a odporně páchla.
'Ten člověk tady nezůstal uvězněn,' pomyslel si Cy, 'musel ho zabít ten kvádr nahoře.'
„Tak, kde to zatraceně jsme?!“ vykřikla Kasumi, když přestala být zaujata tímto
místem a začala zase uvažovat o svém cíli.
„Myslím, že tohle je Akademie,“ řekl Samuel.
„Akademie?“ divil se Cy. „Čekal bych tu nějaké knihy, svazky, mapy, plány, prostě
něco takového.“
„Akademie nesloužila jen k tomuto účelu. Dříve tu samozřejmě všelijaké spisy byly,
ale většina z nich nepřežila požár. Podzemí Akademie, ve kterém stojíme, sloužilo
výhradně kvůli ukrytí tohohle,“ řekl Samuel a ukázal na portál, ze kterého přišli.
„Výborně,“ řekla Kasumi, „to jen potvrzuje, že Peklo skutečně existuje a lidé, co to tu
stavěli, o tom věděli.“
„Nevím, jestli věřili, že to vede do Pekla,“ řekl Samuel. „Chtěli ukrýt Rituální komnatu,
aby Mordred nemohl ovládnout někoho jiného. On na tom místě zkrátka číhal od
doby, kdy tam byl zabit. Byl však připoután a neschopen posednout kohokoli, ovšem
jen do té doby než mu pomocí jednoduchého obřadu jež vyžadoval krev nás
Gordonů, byla pouta uvolněna. Má dcera Angelina přinutila Adriana obřad vykonat,
ale krátce nato ji má žena srazila dolů do propasti.
„Vaše problémy s tou kletbou nás zase tak nezajímají, Samueli,“ řekl Cy. „Zajímá
nás, proč tu jsme.“
„Nevím,“ odpověděl Samuel, „některé portály zřejmě vedou jen sem a jiné pak až do
Rituální komnaty.“
„Takže ten, ze kterého jsme vylezli, nevede zpátky do lesů?“ ptal se Cy.
„Bohužel ne,“ odpověděl Samuel.
„No tak Samueli uklidněte se,“ řekl Ivan, „sám jsem zvědavý jaké to tam je.“
„To my všichni,“ řekla Kasumi. „Už jen vidět to místo musí být zážitek na celý život.“
Cy se vrátil k portálu vyjmul z podstavce kouli, která tu už byla a opět ji umístil. Portál
se rozžhavil a masa energie začala pulsovat. Cy vstoupil dovnitř jako první,
následoval Ivan vedoucí Samuela a nakonec Kasumi, která se ještě jednou krátce
ohlédla po sále a obdivovala stavitelské mistry, kteří dokázali vystavět takový skvost.
Když vstoupili dovnitř, byli všichni až na Samuela pohlceni úžasem. Cy s Kasumi
tohle místo znali z popisků a i tak byli ohromeni, když to vše viděli na vlastní oči.
Veliký trůn z kostí dominoval celé komnatě. Byla tu také kruhová propast o šířce
zhruba metru a půl, která oddělovala, dokonalý kruhový podstavec, jež byl uprostřed,
od zbytku sálu. Na podstavec vedly schody a byl tak mírně nad úrovní podlahy.
Pokrývalo ho vyobrazení pentagramu a v jeho středu stál nevelký oltář, na kterém
bylo po obvodu umístěno pět stříbrných klíčů – takzvaných klíčů moci. Mezi nimi vedl
uzoučký kanálek na krev. Ta zřejmě měla původně být v kulaté nádobce s výčnělky
ve tvaru lidských lebek. Jakmile si Cy s Kasumi všechno tohle prohlédli, věnovali se
oba symbolům vyobrazeným na obvodu kruhového podstavce. Další symboly byly i
ve dvou kruhových pásmech nedaleko trůnu ale ty byly totožné s těmi na podstavci.
Ivan byl mezitím stále fascinován pochmurně mrtvolnou atmosférou tohoto místa.
Sledoval běsnící psy vytesané na sloupech. Jejich tlamy byly doširoka rozevřené a
čouhaly z nich ostré tesáky. Zajímaly ho i další podstavce, stojící po levé straně
trůnu. V jednom z nich byla další černá koule. Napadlo ho si ji vzít na památku, ale
na to byl ještě čas. Udivovaly ho také neustále hořící nádoby.
'Copak je možné, aby zde hořely po celou věčnost? Vždyť jejich palivo by muselo být
už dávno spotřebované.' Zjistil, že ve svém zaujetí, úplně přestal dávat pozor na
Samuela. Ten měl stále svázané ruce, stál poblíž trůnu a sledoval Cyovo a Kasumino
počínání. Pořád ale nechápal, co se má vlastně stát. Zaslechl jak Cy něco říká
Kasumi, ale bylo to šeptem a vůbec jim nerozuměl.
'Snad si to chtějí rozmyslet,' pomyslel si, 'vždyť zahrávat si s tímto místem je…
nepředstavitelné.' Cy se konečně přesunul k němu a pobídl ho, ať jde ke kraji, do
míst, kde stály stojany s koulemi. Ivan stále fascinován tentokrát kostlivým trůnem,
nevěnoval ostatním pozornost, ale jen do té doby, než se Kasumi postavila zhruba
doprostřed plošiny k oltáři, ukázala na písmo podél propasti a řekla:
„Tento text je přesně to, co jsme potřebovali. Nikdo mě teď nerušte, za žádnou cenu!“
Zvedla ruce do výše hlavy dlaněmi otočenými ke stropu a hlasitě překládala slova na
podlaze.
„Brána pekel, místo moci,
trůn z kostí a palác noci.
Pán smrti
a jeho děti,
vládnou světu a jejich bezbřehá moc
s sebou přináší jen temnou noc.
Samaeli synu můj,
tohle místo je tvůj trůn.
Brána pekel jest sídlo tvé,
vládni mu, jak uznáš za vhodné.“
Celým prostorem se rozlehlo děsuplné kvílení. Znělo to jako hlasy, nekonečné
zástupy hlasů, které se dožadovaly pozornosti. Překřikovali druhé, aby sami ukázali,
že jsou tu. Zatímco Ivan byl značně vyveden z míry, Kasumi a Cy cítili ohromnou
úlevu. Vypadali jako lidé, kteří dojdou na samotný konec své cesty, kterou si vytyčí.
Jakoby jim už vše bylo jedno, protože dokázali to, co chtěli. Šli za svým cílem, a když
ho konečně dosáhli, pociťují sílu, kterou jim takové vítězství poskytlo. Oba se teď
nahnuli nad okraj propasti a s ohromným zadostiučiněním pozorovali dění dole.
Samuel se ze zvědavosti přiblížil k okraji též, to aby viděl také. Na rozdíl od nich byl
ale zaskočen a okamžitě odvrátil své zraky pryč. Uskočil stranou a ztěžka se
rozdýchal. To, co viděl dole ho přímo děsilo. Na tu kratičkou chvíli, po kterou se díval
dolů do hlubin, viděl něco, co už nikdy nevymaže z paměti. Hladina rozžhavené
tekutiny byla pokryta stovkami nerovností a výčnělků, které se hýbaly, a měli tváře –
ano, lidské tváře. Rozeznal prázdné oční jamky a prázdně klapající ústa
se vztyčenými jazyky, které se kroutily a zmítaly. Změti holých vystouplých hlav.
Sápali se ven, ačkoli neměli jak. Přesto na nich i na tu chvilku viděl neuvěřitelnou
snahu vylézt. Dostat se až nahoru a pak, co pak? Jejich nelidské hlasy brzy utichly,
ale rozhodně ne jejich touha a chtíč. Ty byly natolik silné, že šly snadno vyčíst i
z těch jejich děsivých tváří. Chtěli ven, všichni ti chtěli ven. Ivan se také odhodlal a
naklonil se, aby se přesvědčil na vlastní oči, co se tam dole děje. Strnul hrůzou, ale
pohledem vydržel mnohem déle, než Samuel. Díval se dlouze s obličejem
zkrouceným údivem a strachem, který jakoby v jeden okamžik několikanásobně
zesílil.
„Oni se hýbou!“ vykřikl Ivan. „Zvedají se výš a výš! To nemůžeme, to stačí, Kasumi
zastav to!“
„Proč myslíš, že to zastavím? Naopak, zajde to ještě dál. Ještě jsme neskončili.“
„Cože! Pošli je pryč! Zavři je, vždyť oni uniknou!“
„Možná,“ opáčila, „každopádně si na to počkáme. Podívej se za sebe.“ Ohlédl se a
viděl, jak levá lebka tvořící opěradlo trůnu zářila pronikavým rudým světlem, které
stále nabývalo na intenzitě.
„Co se stane, až se rozsvítí obě?“
„Uvidíme,“ odpověděla Kasumi
Do rozhovoru se přidal Cy: „Podívejte, Ivane, ty… věci, teď procházejí z Pekla a
stoupají vzhůru. To, co je teď tam dole, ale nejsou duše lidí, jak si možná myslíte –
lidé nemohou z Pekla odcházet.“
„Mohou,“ řekl tiše Samuel, „už jeden z nich prošel.“
„Ach, ta vaše kletba,“ řekl Cy, „no, možná přeci jen mohou, ale určitě to nebude
běžné a hlavně snadné.“
„Co to tedy je?“ ptal se Ivan.
„Prosím?“ ptal se Cy.
„Co to je?! Říkal jste, že to nejsou mrtví lidé, tak co to vlastně je?“
„Nevíme to jistě,“ odpověděla Kasumi, „ale zřejmě jejich pán.“
Ivan polknul, otočil se tázavě k Cyovi a potom k Samuelovi, který byl tou odpovědí
také velice zaskočen. Pak se rozběhl doprostřed sálu k oltáři.
Pokusil se strhnout Kasumi k zemi, ale ta uskočila stranou.
„Zastav to, Kasumi, nebo ti ublížím,“ řekl Ivan a semknul ruce v pěst. „Zašlo to příliš
daleko. Ty možná nemáš strach, ale já ano. Nevíš, co to udělá, nevíme vůbec nic, tak
to zastav!“
„Já se svého cíle nevzdám.“
„Kasumi, ty víš, že tě mám moc rád, ale tohle zachází příliš daleko. Až v posledních
dnech zjišťuji čeho všeho jsi schopná a vím jedno – ty nemáš žádné zábrany. Nedá
se nic dělat – musím tě zastavit násilím.“
„Takže budeme bojovat a tentokrát to bude na život a na smrt. Uvidíme, kdo je lepší.“
Cy i Samuel byli překvapeni jednáním Ivana. Cy doufal ve schopnosti Kasumi a
věděl, že teď je vše na ní, protože jeho pomoc by nikdy nepřijala a ostatně nevěřil, že
by dokázal Ivana zastavit. Samuel naopak fandil Ivanovi a věděl, že když vyhraje,
můžou přinutit Cye, aby postup těch věcí zamezil. Gordon věřil, že Kasumino
sebevědomí je jen uměle vyvoláné a že chlap jako hora, kterým Ivan byl, si s ní bez
větších obtíží poradí. Kasumi byla tentokrát v klidu stejně jako Ivan. Její oči se zúžily
a tvář měla nehybnou a bez jakékoli známky vzrušení. Zaujala bojový postoj a
pomalu kroužila kolem oltáře, stejně jako Ivan. Náhle vyskočila, odrazila se levou
nohou od kraje oltáře a skočila po Ivanovi. Snažila se ho pomocí loktů zasáhnout
přímo do temene hlavy. Ivan byl ale rychlejší, oběma rukama ji odrazil stranou a ona
dopadla tvrdě na podlahu. Vymrštila se zase na nohy a tentokrát zaútočila přímo na
Ivanův krk. Věděla, že taková dobře mířená rána by mohla rychle ukončit boj, avšak
Ivan to věděl taky a dával dobrý pozor. Její ruku zachytil v zápěstí, strhnul níž, až se
předklonila a udeřil ji hlavou do čela. Zavrávorala a odstoupila stranou, neschopná
další akce. V rychlosti zatřásla hlavou ze strany na stranu, ale černota, která se jí po
ráně objevila před očima, šla jen těžko vymazat. Stěží dokázala vnímat okolí. Dostala
ránu pěstí do břicha a hned nato těžký pravý hák do tváře. Z úst jí vystříklo několik
kapek krve a zhroutila se k okraji propasti obličejem k zemi. Na Kasumi, která byla
těsně před splněním svého cíle to však nestačilo. Opět se vyšvihla na nohy a v mžiku
dala Ivanovi pěstí do tváře. S ním to ale moc nehnulo a ránu okamžitě opětoval.
Kasumi to téměř srazilo na kolena, ale ustála to. Ivan ji chytil za ruku a přehodil si ji
přes záda. Dopadla na kraj oltáře a svalila se na zem. Ivan k ní přistoupil a sledoval,
jak se jí z úst pomaličku řine krev. Sténala bolestí, ale snažila se vstát. Opřela se
nejprve lokty a pak dlaněmi o zem. Zdála se být roztřesená. Pohlédla očima na Ivana
a ve vzteku vycenila zakrvácené zuby. V očích se jí zračila nenávist a zloba. Ivan
v nich poznal i jakési zoufalství. Pomalu se snažila zvednout a Ivan na malou
chviličku pocítil lítost. Prožila si mnoho těžkých chvil a vytyčila si životní cíl dosáhnout
tohoto místa a přivolat ty věci tam dole, ale nebylo jí to přáno. Žena zklamaná
životem a nepřízní osudu, proti kterému musela bojovat - ovšem marně. Zabila jedno
vlastní dítě, jen aby přežila a uchránila to druhé, jenže i o to přišla. Ať už byla
jakákoli, vždy ctila své zásady. Měla svou čest, možná na jiných hranicích než
ostatní, ale měla ji. Celý svět se postavil proti ní a ona zase proti němu. Byla sama,
sama proti všem. Ale všechno má své meze. Ivan věděl, že nemůže zbytečně ohrozit
lidské životy. Kopl ji do boku. Vykřikla bolestí. Náraz byl tak silný, že ji nadzvedl,
odstrčil a ona přepadla přes okraj. Podařilo se jí ještě zachytit rukama za kraj plošiny.
Křečovitě se držela, zuby zaťaté, oči zeširoka rozevřené a ztěžka dýchala. Pohlédla
dolů, viděla desítky hladových tváří, jak lačně otevírají a zase zavírají tlamu. Jakoby
na ni čekali. Nad ní stál Ivan a očekával, že co nevidět spadne. Nechtěla mu tu
radost dopřát, ne ještě ne! Pokusila se rozhoupat. Nejprve mírně pohybovala
nohama dopředu a dozadu, ale potom víc a víc. Ivan to viděl a zvednul nohu
připraven ztěžka došlápnout a rozdrtit jí prsty na rukou. Věděla, že zbývá jen jedna
možnost, jedna jediná. Zapřela se, vyšvihla nohy dozadu a v tom okamžiku roztáhla
ruce mnohem dál od sebe. Ivan sešlápl pouze prázdnou zem. Ona se však držela
nohama o vnější okraj propasti, který byl o něco níž než podstavec s oltářem. Mohla
se přesunovat a to poměrně velkou rychlostí. Stálo ji to ohromné soustředění, ale
dokázala Ivanovi uhýbat. Mohla se dostat až k Cyovi, ten by jí snad vytáhl ale to by
nebyla ona - buď to dokáže sama, nebo vůbec. Ivan byl její zoufalou snahou sice
překvapen, ale věděl, že nevydrží dlouho. Zpátky na plošinu se nedostane, aniž by jí
okamžitě nesrazil zpátky, takže bylo jen otázkou času, než jí dojdou síly. Každopádně
jí to nemínil protahovat, snad ze soucitu, ale právě toho Kasumi využila. Jakmile
zvedl pravou nohu připraven ji skopnout dolů, zapřela se o vnější stěnu propasti,
odrazila se a skočila po něm. Myslela si, že její váha ho vyvede z rovnováhy, otočí se
kolem své osy a spadne do propasti, ale zmýlila se. Ivan s nečekaným závažím na
noze skutečně ztratil rovnováhu, ale podařilo se mu pád dostatečně korigovat a padl
'jen' na záda asi půl metru od okraje. Kasumi se při jeho pádu pustila a zůstala
záměrně u země na všech čtyřech. Ivan se urychleně zvedal, vědom si své chyby,
ale udělal další. Postavil se a v tu chvíli se Kasumi pohnula směrem k němu a
přesným a rychlým kopancem ho zasáhla ze strany přímo do kolenního kloubu na
levé noze. Zavrávoral, když jeho válkou pošramocený kloub utrpěl tvrdou ránu, ale
ohnal se po ženě pěstí. Okamžitě se zvedla a uhnula úderu, přičemž chytila jeho
zápěstí, obtočila se kolem Ivana a zasáhla mu loktem z boku krk. Uskočila, opět se
odrazila jednou nohou od okraje oltáře a tentokrát zaútočila přímo na tvář. Byla
v dostatečné výšce, aby nekrytého Ivana zasáhla kolenem ze strany přímo do spodní
čelisti, což se taky povedlo. Čelist povážlivě zakřupala a Ivan se za ni bolestivě chytil.
Kasumi mezitím zmírnila pád kotoulem a využila úžasné příležitosti, který jí muž
poskytl, když sklonil hlavu. Chytila se oběma rukama o oltář, vymrštila se a pravou
nohou udeřila zezadu temeno jeho hlavy. Ivan padl takřka omráčen až k zemi. Věděl,
že situace se pro něj stále zhoršuje.
'Bez vážných zranění se z toho už nedostanu, ale teď jde jen o to tu mrchu srazit
dolů.' Chytil Kasumi za kotník, plánujíc ji strhnout k zemi. V mžiku stáhla druhou nohu
k sobě, aby si vytvořila oporu, pootočila se a trhla sebou na opačnou stranu. Ozvalo
se křupnutí a Ivan ze sebe vydal bolestivý výkřik. Měl zlomené zápěstí. S údivem
sledoval nepřirozeně zkroucenou ruku a poprvé po dlouhých letech mu tvář zračila
opravdové zděšení. Co vypadalo jako krátký a jednoduchý souboj se změnilo
v plejádu bolestivých zranění a věděl, že teď už opravdu balancuje mezi životem a
smrtí. Držel se za zkroucenou ruku a snažil se vstát. Snad doufal, že ho Kasumi
nechá, protože už nemohl zaútočit – zmohl se jen na vykrytí jedné rány, ale hned
nato dostal druhou a to pěstí přímo zepředu do krku. Zachrčel a z úst se mu vydralo
několik krvavých kapek. Zdravou rukou se instinktivně chytil krku a následně se
rozklepal s ústy dokořán. Oči mu pomalu zakryla šedivá téměř neprostupná stěna a
hlava mu postupně klesla skoro až na prsa. Stál na samotném okraji a ztěží se vůbec
držel na nohou. Kasumi mohla klidně sledovat jeho malátný pohyb, jenž by byl
během pár chvil zakončen pádem k zemi, ale chtěla mu dopřát jiný konec. Vyšvihla
se s pokrčenýma nohama a opřela se o zem rukama, aby nespadla a dodala úderu
švih. Náraz kolenou zespodu do Ivanovy brady způsobil, že se jeho hlava obrovskou
rychlostí zaklonila až nepřirozeným způsobem dozadu. Přitom mu z úst vytryskly
krůpěje krve a ozvalo se tiché prasknutí. Sledovala, jak se s prázdným výrazem řítí
do propasti mezi všechny ty stvůry. Během krátkého okamžiku zmizel pohlcen mezi
jejich hladovými ústy. Kasumi brzy opustil adrenalin a její zranění se opět probudila
k životu.
Vyčerpaná Asiatka přejela pohledem na Cye, který byl evidentně rád, že to takhle
dopadlo a také na Samuela, který však byl značně překvapený tím, co právě viděl.
Jeho naděje se rozplynuly jak pára nad hrncem a ačkoli vypadala Kasumi nyní slabě,
rozhodně nebyl takový blázen, aby se ji pokusil nějak zbavit.
'Zase tak jednoduché by to nebylo, obzvláště když tu stále je Cy,' říkal si. Zatímco
Kasumi se potácivým pohybem přesunula ke stěně, o kterou se opřela, aby si
alespoň trochu odpočinula, Cy pospíchal k ní, aby zjistil, jestli jí není něco vážného.
Což o to, vážné to bylo, ale Kasumi to viděla jinak. Zhluboka dýchala a držela se za
pohmožděné břicho. Samuel měl chuť jí tvář rozkopat na kusy, za to, co udělala
Adrianovi, ale snažil se zachovat si čistou a klidnou mysl. Nehledě na to, že jeho
hrozící smrt by teď nikomu neprospěla. Odvážil se opět pohledět dolů a s hrůzou
sledoval, jak je hladina obličejů už jen pár metrů pod povrchem. Ohlédl se na Kasumi
a Cye a vypadalo to, že se o něj vůbec nezajímají. Hladina se zvyšovala, stále výš a
výš.
'Jak hrozná je smrt pohlcením těmi… věcmi?' pomyslel si. Opět se ohlédl po dvojici
svých věznitelů a rozhodl se jednat. Nezbývalo mnoho času a viděl už jen jediné
východisko z této situace. V rychlosti doběhl k oltáři. Kousl se do rtu a nechal několik
kapek krve spočinout na oltáři. Klíče moci byly stále na svých místech, tak jak si je
pamatoval. Když zde byl poprvé uzavřel díky obřadu propast, aby z ní Mordred
neunikl. Nebylo to moc platné ale na krátkou dobu to pomohlo. Doufal, že teď to
pomůže též. Vybavil si slova potřebná pro dokončení obřadu a začal tak hlasitě, jak
jen mohl:
„Zodocare, Busadire
Im Coraxo Zodere
Matorebe Matorebi,
Vax Dasobra Vei
Maliore Vax Dasobra,
Maliore Im Ibute
Amena Vei Busadire,
Amena Vax Zodocare!“
„Nic. Jak je to možné?“ ptal se sám sebe Samuel a nadále sledoval propast.
„Co to ten debil dělá?“ ptala se Kasumi, když Samuel začal podruhé. Kasumi se
s obtížemi postavila a vydala se pomalu k němu. Přemýšlela, jestli ty 'Samuelovy
žvásty' nejsou něco víc než jen žvásty. Gordon to zkoušel ale už podruhé a stále bez
sebemenšího efektu. Zoufale se opřel rukama o oltář, hlavu sklopenou.
„Přeruš to, Kasumi. Nemá to žádnou cenu, copak na světě není nikdo, na kom ti
záleží? Zastav to, prosím.“
„Nesnaž se, Samueli,“ ozval se hluboký hrubý hlas za jeho zády. S překvapením se
otočil a strnul. Seděl na trůně, jakoby tam odjakživa patřil. Celé tělo bylo temně šedé
a vysoké asi o hlavu výš než člověk. Hlava byla nepřirozeně protáhlá směrem
dopředu, ústa byla plná obrovských a ostrých zubů. Z očí šlehaly plameny a jediný
pohled do nich působil v duši Samuela ohromné zoufalství a pocit beznaděje. Uši
nebo co to vlastně bylo, trčely až nad temeno hlavy, byly protáhlé do špičata a z čela
vyrůstal obrovský roh. Několik centimetrů nad hlavou se větvil, spadal podél zad dolů
až po lopatky a protahoval se do špičky. Ohromná blanitá křídla vycházející zpod zad
měl složené, tak aby mu na trůnu nepřekážely. Byl rozložitý a mohutný. Paže
pokrývaly silné pletence svalů, z obou zápěstí vyčnívaly tři malé zahnuté rohy. Prsty
na obou rukou měl zakončené tlustými rovnými drápy. Vstal, přišel k omámenému
Samuelovi. Nevšímal si nikoho dalšího, ostatně Kasumi i Cy stáli naprosto strnule,
jakoby byli z kamene. „Slova jsou správně,“ pronesl netvor, „ale krev…“ Nahnul se
nad oltář a z jednoho oka mu vytekla krvavá slza. Jakmile dopadla, ozval se rachot a
z okraje plošiny se pomalu začala vysouvat podlaha. Zakryla celou díru, a jakmile se
tak stalo, místnost výrazně ztemněla. Démon okamžitě vypustil další slzu a posuvná
podlaha se vrátila zpátky. „Krev už je k ničemu. Byl jsi mrtvý a její moc je pryč.“
„Co to má být?“ ptal se nejistě Samuel. „Co jsi zač?!“
„Ha, ha, mám mnoho jmen, Samueli Gordone, mnoho jmen. Neptal ses někdy sám
sebe, jak je možné, že si lidé vytvořili tolik různých představ o světech pro mrtvé?
Opravdu myslíš, že existují desítky a desítky nejrůznějších pekel, podsvětí a dalších
říší? Myslíš, že třeba Maye čekala původně po smrti Xibalba, ale když se nechali
pokřtít, tak peklo? Peklo, tak jak jej zná křesťanský svět? Číňany čeká Yum gan,
Maory Hawaiki,... ha ha ha. Nepřijde ti to absurdní? Lidé jsou tak slabí… sami se
omamují vlastními výmysly. Snaží se sami sebe přesvědčit, že vědí, co čeká tam
dole a přitom to neví nikdo. Nikdo! Říkej mi třeba Samael, jak se ostatně opravdu
jmenuji, nebo třeba rohatý ošklivý démon anebo nejhorší noční můra, udělá-li ti to
radost. Mě na tom nesejde. Téměř tisíc let jsem byl uvězněný tam dole, ale nyní opět
zaujmu své právoplatné místo tady na Bráně pekel.“
„Brána pekel? Co je to vlastně za místo?“
„Ha, ha, zvláštní, že se na to ptáš, když právě ty bys o tomto místě měl vědět nejvíc.
Skrze tuhle bránu procházejí do Pekla duše zemřelých. Hned poté se za Černým
zrcadlem vytvoří jejich Stíny, ale to je království mé sestry. Tím tě zatěžovat nebudu.“
„A jakou roli v tom procesu hraješ ty? Co se dělo s mrtvými, když jsi tu nebyl?“
„Nic moc. Peklo nemělo nad jejich dušemi žádnou moc a tak se zkrátka rozpadly, ale
Stíny, vznikaly i tak. Lilith, temná paní a královna Černého zrcadla neboli Místa moci,
jak ho nazýváme my, nebyla mým pádem nijak omezena. Každý člověk se skládá ze
dvou částí, které kryje tělesná schránka – jedna část je duše, druhá je Stín a obě
části putují po smrti člověka na své místa v Pekle. Duše ovšem byly ztraceny, neboť
já jsem Cháron, jsem převozník duší, kterým pomáhám překlenout cestu ze světa
živých do světa mrtvých. Přesto do Pekla pár lidí přišlo i za mé nepřítomnosti – byli to
ti, kteří skočili nebo spadli dolů do propasti. První je člověk, jehož Stín i duše sice
pronikly do Pekla, ale zůstaly na místech, které jim nejsou vyhrazena. Díky kletbě
Mordred ošálil naši moc a tak Stín zůstal zde a duše naopak za Černým zrcadlem.
Bylo to nepřirozené a podlé, avšak dnes jsou již obě části zničeny. Na těch dalších
lidech už nic tak neobvyklého nebylo až na to, že to byla tvá žena s dcerou.“
„Co? Co s nimi teď je?“
„Co asi, jsou v mé moci. Přišly do Pekla živé a nyní jim vládnu.“
„Proboha to je... to je strašné! Ale co Ivan? On je také v pekle? Je s nimi?“
„Ne, Ivana jsem si vzal k sobě.“
„K sobě?!“
„Ano, je teď mojí součástí jako mnoho jiných. Dalo by se říci, že jsem sběratel.
Sbírám ty, co se mi hodí a Ivan je velice schopný člověk. Tady mezi námi by se ale
našel ještě lepší kandidát.“
„Kasumi?“ otázal se Samuel, přestože znal pravdu.
„Samozřejmě. Její schopnosti jsou… působivé.“
„Tak proč si ji nevezmeš?“
„Ani já nejsem všemocný, Samueli. Než budu moci pozřít další oběť, bude muset
uplynout hodně času, takže jí se nikdy nezmocním. Jaká škoda...“ Samuel pořádně
nevěděl, co si o tom všem má myslet. Rozhlédl se po ostatních, kteří stáli nehybně
jako sochy.
„Proč vlastně mluvíš jen se mnou, vždyť já tě ani nevyvolal.“
„Ostatní nejsou důležití Samueli, ty ano. Zamyslel ses někdy nad tím, jak je možné,
že můžeš nebo spíše mohl jsi otevírat Bránu?“ Samuel mlčel, protože se mu to
přestávalo líbit. Opřel se o oltář, aby měl alespoň nějakou oporu a nespouštěl oči
z démona. Ten přistoupil k naprosto nehybné Kasumi a zkoumavě si ji prohlížel - její
hnědé, široce rozevřené oči vyzařující jistotu a klid, rty vypadající jakoby chtěly
promluvit, čistou snědou tvář, černé dozadu sčesané vlasy upevněné do copu, které
se ani nehnuly, ačkoliv z jámy proudil slabý vánek, pevné tělo značící neobvyklou sílu
a výdrž. „Byl jsem vypuzen vlastní chybou. Vypuzen někým, u koho bych to nikdy
nečekal. Slabochem, jehož jsem podcenil.“ Ukázal na Kasumi a řekl: „Tady vidíš moji
chybu, Samueli.“
„Ona?! Říkal jsi, že jsi byl vyhnán před stovkami let!“
„Ne ona, ty hlupáku!“ Jediným čistým pohybem rozříznul svými drápy její vrchní oděv.
Ten spadl neslyšně na zem a odhalil celý trup s několika pohmožděninami. Pouze
ňadra zůstala kryta. „Kdyby sis mohl vybrat ženu, která by nosila tvé sémě, byla by to
nemocná slabá ošklivá chudinka nebo někdo takový? Já si vybrat mohl a udělal jsem
to. Eleonora Akvitánská byla krásná, vznešená, inteligentní a mocná.“
„Blafuješ. Myslíš, že ti tohle uvěřím?“
„Jindřich II. se svou ženou nebýval příliš často a ne všechny děti byly skutečně jeho.
Samozřejmě, že se to nedostalo na povrch, ostatně to bylo hlavně v jejím zájmu.
Obcovat s démonem by ani v případě královny nebylo bezpečné. Vlastně ani nevím,
jestli se jí to líbilo, ale chlubit se tím rozhodně nechtěla. Žena jakou byla Eleonora, se
nerodí každý den. Taková žena může zplodit silného a neporazitelného válečníka.
Muže z oceli, před kterým se budou nepřátelé třást strachy. A ona mi ho dala. Jeho a
poté ještě jednoho.“ Samuel zalapal po dechu, neboť začínal mít jisté tušení, o co tu
jde. Démon na něj pohlédl s pobavením. „Vidím, že už začínáš chápat. Můj
druhorozený syn, ačkoli byl žárlivým ubožákem neustále zahalen stínem svého
staršího bratra, mě porazil. Mě! Vypudil mě odtud a svoji krví zavřel bránu, takže
jsem skončil v Pekle a nemohl se vrátit.“ Samuel už zcela jist svým podezřením se
s ústy dokořán dlouze zadíval na své dlaně. Jeho zrychlený dech se rozléhal celým
sálem. „Ha ha, vítej do rodiny, Samueli Gordone!“
„T-takže ty… jsi…“
„Otec Marcuse Gordona a jeho špinavého bratra Mordreda. Ale nemysli si, že ty jsi
něco víc než člověk. Ani Marcus v sobě neměl víc než jen mou krev, ale přesto
dokázal velké věci. Hnusíš se mi, Samueli. Když si vzpomenu na mocného Marcuse
a porovnám to s tebou – dělá se mi špatně.“
„Zabiješ mě? Protože jsem nesplnil tvé očekávání?“
„Ano, ale… ne osobně. Vyvraždit vlastní rodinu je dost ohavné, obzvláště když v ní
koluje MÁ krev. Ale právě tato krev je příčinou mého pádu. Ještě štěstí, že mám své
věrné služebníky - udělají to za mě a velice rádi. Tohle bude má pomsta, Samueli. Mí
hlídači portálů dostihnou všechny Gordony, kteří existují a smažou je z povrchu
zemského. Nyní, když jsem opět u moci, i oni povstanou. Všechny, kdo se jim postaví
do cesty, stihne smrt. S mými bojovníky se nikdo měřit nemůže a ty moc dobře víš,
že jich tu je hned šest. Teď vidím, jak chytré bylo vytvořit na panství Gordonů pět
dalších portálů a tím i pět dalších strážců, kteří mě chránili.“
„Proto jich je tu tolik? Chtěl jsi větší ochranu, když se tu usídlili tví potomci?“
„Samozřejmě že ano a nemysli si, že jsem neměl prsty v tom, že Marcus dostal právě
toto území. To, že zámek stojí nad Černým zrcadlem není žádná náhoda ale Lilith
chtěla být Gordonům nablízku a já také. Do té doby než jsem vytvořil dalších pět
portálů tu byl jen jeden jediný portál a to právě poblíž Lilithina zrcadla. Ty ostatní
jsem vytvořil až později.“
„K čemu vůbec potřebuješ portál?“
„Kvůli mým bojovníkům, které moc portálů drží v tomto světě a já je mohu snadno
ovládat. Občas se stane, že můj bojovník zemře a musí být nahrazen jiným, což se
stalo kupříkladu v Čechách. Můj drak tam byl zahuben ale nahradil ho někdo nový,
bohužel i ten je již mrtvý, že Kasumi? Během mé nepřítomnosti však některé portály
ztratily svoji moc, a mí netvoři si dělali, co chtěli. Je tu ale i další důvod, proč existují
portály. Přes ně ke mně mohli přicházet mí věrní lidští služebníci, kteří pak vykonávali
mé rozkazy. Kdysi jsem jich měl celé zástupy, a aby sem nemohl vejít kde kdo,
vytvořila pro mě Lilith nezničitelné černé koule, sloužící jako klíč.“
„Zdá se, že to nebyl moc dobrý nápad, když se sem pak Mordred dostal a porazil tě.“
Samaela troufalost jeho vzdáleného potomka velice rozčílila. „Vysmíváš se mi? Mě?!
Blíží se tvůj konec, Samueli! Neutečeš, nikdo z vás neuteče. Budete jako štvaná
zvěř!“ Démon se vrátil na svůj trůn, usedl a otočil se na Samuela. V očích se mu
zablesklo jasné červené světlo a znehybněl. Samuel na něj ještě chvíli zíral, poté se
nahnul nad propast, kde už nebyly žádné tváře. Vrátil se k oltáři, povytáhl jeden
z klíčů moci a o jeho ostrou hranu si postupně přeřezal pouta. Byl připraven Kasumi
shodit dolů. Sice by to ničemu nepomohlo, ale jako zadostiučinění to pokládal za
nutné. Než to ale stačil udělat, byla i s Cyem opět v pořádku.
„Tak jsi spokojená?!“ obořil se na Kasumi Samuel jakmile si všiml, že se už hýbe.
„Ano, Samueli jsem spokojená.“ Přešla k démonovi a krátkou chvilku si ho prohlížela.
Vypadal jako socha, jen ty oči stále svítily.
„Úžasné,“ řekl Cy.
„To ano, ale měli bychom rychle vyrazit,“ řekla Kasumi. „Jdeme, Samueli.“ Až teď si
všimla, že Gordon už pouta nemá, ale bylo jí to jedno. Cy zvedl kouli, jež byla na
jednom z mnoha stojanů, a opět ji tam vrátil. Všichni se urychleně vydali portálem
ven.
„Proč ten spěch?“ ptal se Samuel, když stáli opět v jeskyni. „Copak se nechceš
pokochat tím, co jsi způsobila?“
„Viděla jsem toho dost. Možná ti to tak nepřišlo, ale slyšela a viděla jsem moc dobře,
co se tam stalo. Je to teď jako vzpomínka, jakoby se mi do paměti okamžitě zaryly
události dlouhé několik minut. Takže si nemysli, že přede mnou něco utajíš, Samueli,
potomku démona.“ „Přestaň! Myslíš, že je mi to příjemné? Vyvolala jsi zlo, které
může pohltit všechny! Jsi zrůda!“
„Od tebe to sedí...“
„Radši bych to byl nikdy nezjistil.“
Do rozhovoru se zapojil Cy: „Musím říct, že jsem nikdy nevěřil, že něco takového
vážně objevíme.“
„Co teď plánuješ dělat, Cyi? Vracíš se domů?“ zeptala se Kasumi.
„Určitě ano. Sice nemám žádný hmatatelný důkaz jeho existence, ale úplně mi stačí
vědět, že je skutečný. Konečně vím, jak se věci doopravdy mají. Měl bych na něj
spousty otázek, ale nemůžu chtít všechno. Tady to nejspíše bude brzy hodně
nebezpečné, takže zbytečně riskovat se mi nechce.“
„No to snad ne!“ řekl Samuel, „copak nikdo z vás nemá ani kouska zodpovědnosti?
Zdrhnete, jakmile tu začne jít o život a necháte tu všechny ty lidi napospas jemu? Vy
vrazi!“
„Já jsem neřekla, že odjíždím. Myslím, že je načase si vytyčit další životní cíl a ten
poměrně úzce souvisí s tebou, Samueli.“
„Chceš mě zabít, aby se nemusel tolik snažit? Zbytečně. Beztak je jasné, že se na
ten lov nesmírně těší, jinak by nás zabil už tam.“
„Začíná se mi tu líbit a je mi jasné, že potřebuješ ochranu, Samueli. Během pár
okamžiků ti jistě budou v patách hlídači portálů a jsem moc zvědavá, jestli je
dokážeme zastavit. Takže od téhle chvíle, ať se ti to líbí, nebo ne, mě můžeš
považovat za osobního strážce.“
„Chceš mě chránit?! Vždyť ani nevíš, proti čemu stojíš!“
„Taky ti nic neslibuji. Pokud uvidím, že není naděje, radši zmizím, ale pochybuji, že
se to stane. Už jsem se s pár hlídači potkala a jde je zabít. Tak pojď Samueli, měli
bychom se pohnout. Musíme zpátky do bunkru pro výbavu a pak zkusíme ulovit
lovce.“
„Nechápu tě, ale i tak nic riskovat nebudu. Evidentně si věříš, ale portálů je v okolí
šest. Pokud má z každého vylézt nějaké nebezpečné stvoření, jsi v koncích. Ani ty
nedokážeš všechny zastavit. Sice bych rád viděl, jak tě nestvůry drásají na kusy, ale
nic takového nebude. Samael jasně říkal, že chce zabít všechny Gordony a já jsem
poslední. Nemá smysl utíkat. Zabij mě teď a tady, tím mě nejlépe ochráníš a všechny
ostatní též.“
„Silná slova, Samueli, ale jak víš, že jsi poslední Gordon?“
„Vím moc dobře, jak to s mou rodinou vypadá. Když je můj syn mrtvý, nezbývají už
žádní další Gordonové“
„A co ti nenarození?“
„Jakže?“
„Rachel je těhotná. Budeš dědečkem, Samueli.“
„Rachel, že je… to snad ne.“
„Stále si myslíš, že se to týká jen tebe?“
„Ne… já… to ale nemůžeme…“
„Nemůžeme co? Nechat ji jen tak zabít? To zřejmě ne. Jdeme Samueli. Teprve teď to
začíná být opravdu zajímavé.“
XIV – Pojídači masa
Samuel, Cy a Kasumi mířili nejkratší cestou k bunkru. Blesky bičovaly oblohu a
prosvítaly mezi stromy jako náhlý paprsek světla. Vše bylo tmavé a temné. Drželi se
pohromadě, protože sami viděli sotva na pár metrů. Záře blesků alespoň na malou
chvíli pomohla určit správný směr. Burácející vichr jim kradl další smysl – sluch.
Postupovali mlčky, ale v srdcích všech stále narůstal zneklidňující pocit nejistoty.
Když náhle vezmete lidem jejich nejpřirozenější smysly, kterými poznávají okolí, cítí
se jako bezbranné vystrašené děti. I Kasumi pociťovala neklid a stále se ohlížela za
sebe a snažila se svýma bystrýma očima proniknout závojem tmy a zjistit, jestli jim
v patách nekráčí… smrt. Nejistota se prohlodávala do duše, jako když vrták
provrtává slabé ztrouchnivělé dřevo. Nevěděli, co přesně vystoupilo z portálu
v jeskyni a nevěděli ani, jestli se tomu podařilo překonat propast, ze které raději
odstranili žebřík i lávku. Neměli žádné zbraně a Kasumi na tom nebyla zdravotně
zrovna nejlépe, a tak věřili, že je lepší se schovat. Utéct a schovat se, ale před čím
vlastně? Bylo těžké zůstávat v nejistotě a nepoznat skutečnou hrozbu, ale věřili, že to
snad tak bude lepší. Ne vždy se však dá utíkat a pak nezbude než se otočit a stát
tváří v tvář neznámu. Jediný Samuel znal lesy na Black Mirror alespoň tak, aby
dokázal v tomhle počasí, bylo-li to vůbec počasím, najít přibližný správný směr, když
už ne nějakou pěšinu nebo stezku, která by je tam dovedla. Blesky neúnavně drtily
oblohu svojí mocí a tu a tam si našli cestu i sem, do lesů. Již dvakrát zaslechli
děsivou ránu a následný pomalý pád vzrostlého stromu. S žuchnutím dopadl na zem,
zlomený a zničený. Samuel vedl ostatní po příkrém kamenitém svahu dolů do údolí.
Vinou stálého deště byl svah zablácený a pod nohama značně nejistý. Cy uklouzl a
nebýt včasného Samuelova zachycení, mohl skončit až dole v temnotě, do které není
dobré vstupovat sám. Temnota je jako rozpínající se šero. Jeden člověk, jedna svíčka
ho nezastaví a bude pohlcena, ale když je svíček víc a víc, musí šero ustoupit.
„Tohle se mi líbí čím dál tím míň,“ řekl Cy, „už abychom byli odsud co nejdál.“ Cesta
po svahu byla dlouhá, rozhodně delší než za běžného dne nebo noci, ale tohle
nebyla běžná noc. Konečně stanuli dole, připraveni pokračovat dál. Děsivá rána a
mohutné zaskřípání sotva pár desítek metrů od nich je však přiměla okamžitě se
otočit. Blesk zasáhl strom rostoucí přímo na úpatí svahu a obrovský kmen se
převrátil. Příkrost svahu pomohla v jeho rozpohybování a jako valící se lavina se řítil
dolů, přímo na ně. Samuel i Cy se okamžitě rozprchli každý na jinou stranu, snažíc
se vyhnout smrtonosnému kmenu. Kasumi se rozhodla pro jiný úkryt a uskočila
směrem k úpatí svahu. Vysoké strmé kameny posloužily jako odrazový můstek a
valící se kmen na ně dopadl. Ve své setrvačnosti se vymrštil do výšky a s ohromnou
ránou dopadl na zem dobrých osm metrů od úpatí svahu. Svou vahou zapadl do
půdy a konečně se zastavil. Samuel se vracel zpátky a doufal, že ostatní jsou také
v pořádku. Když ho Kasumi zahlédla, byl už těsně u ní. Tma byla opravdu
neprostupná, jakoby ani nebyla přirozená…
„Kde je Cy?“ ptala se, „není s tebou?“
„Ne, běžel na druhou stranu, někam tam.“ Samuel ukázal směr, kudy viděl Cye
utíkat, ale pak mu ruka klesla zase k tělu, jakoby si nebyl jistý směrem. „Musel by se
přece už vrátit,“ řekl nejistým hlasem. Rychlým krokem se vydali za ním. Samozřejmě
mohli ho zkusit zavolat ale neutuchající vítr, silný déšť a jejich vlastní sklíčenost jim
v tom bránila. Ušli sotva pár desítek metrů, když uviděli klečící siluetu ve tmě.
Kasumi se k ní rozběhla, protože její strnulost a postoj vypovídal o tom, že něco není
v pořádku. Zdálo se jí, že čím víc se blíží, tím větší tma je všude kolem. Přibližovala
se ale i když byl předtím vidět alespoň obrys těla, tak teď nerozpoznala nic.
'Jak je to možné?' ptala se sama sebe v duchu. Připadala si jako slepá. Konečně se
před ní opět vyjevilo lidské tělo. Bylo k ní otočené zády se sklopenou hlavou. Měla
zato, že je Cy jen vyčerpaný, koneckonců už měl svůj věk. Přestože byla tak blízko,
stále nedokázala rozeznat sebemenší detaily.
„Cyi,“ řekla a jemně se dotkla jeho zad, aby mu dala najevo, že je nablízku, že je tu
s ním. Její ruka místo pevných zad narazila na něco měkkého a poddajného. Čím
více projížděla rukou dál, tím lepkavější a jemnější látku nacházela. V rychlosti
ucukla rukou a vyndala ji z té… věci. Na ruce cítila pohyb. Zvláštní mravenčení, či co
to bylo. Přiblížila ji k očím tak, aby na ni vůbec viděla a zděsila se. Kolem prstů se
proplétaly desítky malinkých červů a brouků. Vítr částečně utichl a do nosu se ženě
dostal nechutný zápach tlejícího masa. Hnilobný puch štípal do očí a stále sílil.
Temnota okolo se rozestoupila a ona konečně poznala, co má na dosah ruky –
shrbenou hmotu hnědého uhnívajícího masa, prolezlého všemožným hmyzem.
Z útrob těla vylézali bílí tlustí červi a s tichým plesknutím dopadali na zmáčenou zem.
Vinou deště vypadalo celé tělo téměř tekutě, ale plné života. A to doslova. Hlava
podivného těla, doposavad otočená a sklopená, se začala k jejímu úděsu pohybovat.
Spatřila zbytky lidského obličeje zbaveného očí. V bezzubých ústech spočíval velký
útržek čerstvého masa. Jeho podstatná část visela z úst ven a mnohými otvory
v prohnilých tvářích vylézali červi a pomalu ho ohlodávali. Z levého očního důlku
vylezla dlouhá černá housenka s bezpočtem malých kmitajících nožek. Prolezla
k masu a zmizela v ústech, nesouce si s sebou jeho malou část. Kasumi ještě nikdy
v životě nepotkala nic z čeho by se jí tak zvedl žaludek. Vydržela se bez problému
dívat na svíjející a trpící umírající, dokázala někoho fyzicky i psychicky mučit dlouhé
hodiny, aniž by to na ní zanechalo jakoukoli nechuť a zvládla i pohled na rozsekané
kusy těl, ale kombinace tohoto bylo i na ni moc. Nesnesitelný zápach a vědomí, že ta
odpornost je živá jí do úst vháněla obsah žaludku, který jen těžko dokázala potlačit.
Její oči konečně spadly níž a pronikly tmou. Na zemi v podmáčené zemi uviděla
toporně ležet tělo Cye. Jeho tvář byla roztrhaná a zdeformovaná. Hruď se zdála být
otevřená a visely z ní cáry masa a kusy vnitřností, hlavně střev. Kasumi ztěžka
polkla, aby zahnala potřebu zvracet. Díky mrtvému příteli rychle zahodila odpor a
v jejím srdci převládl hněv. Oběma rukama chytila hlavu hnijící stvůry a snažila se
zabořit jí prsty dovnitř. Věřila, že to, co ji pohaní, je mozek, nebo spíše to, co z něj
zbylo. Dlaně jí až po zápěstí zmizely ve spleti masa a červů a snažila se nahmatat a
zničit to důležité uvnitř. Až doposavad klidný tvor urychleně změnil své jednání a
rukama, nebo spíše podivnými pahýly, v rychlosti odstrčil Kasumino tělo pryč. Náraz
to byl neskutečně silný a Kasumi odlétla několik metrů vzad, kde dopadla zády na
bahnitou zem. V dlaních jí zbyly kusy shnilého tmavého masa. Samuel, který po
rozestoupivší tmě vše s hrůzou a z povzdálí sledoval, konečně zareagoval. Pomohl
Kasumi na nohy a snažil se ji uklidnit a odvléci stranou, protože hnijící tvor se začal
věnovat opět Cyovi.
„Nech mě!“ zařvala Kasumi a vztekle se vrhla zpátky.
„Kasumi, počkej. Nech to radši být!“ Bylo to marné. Kasumi se vrátila k tomu, co
uměla velice dobře a už v běhu přešla do výskoku ukončeného kopem přímo do
hlavy tvora. Kopanec oddělil téměř polovinu hlavy a srazil ji k zemi. Z jejího zbytku
okamžitě vylezli stovky malých broučků a snaživě nosili maso kousek po kousku na
své původní místo. Mezitím se tvor rozhodl nadobro přestat s hostinou, dokud
nevyřeší otravného útočníka. Ačkoli měl jen spodní polovinu hlavy, postavil se a
čvachtavým pohybem se ke Kasumi přiblížil. Rozšlápl zbytek své hlavy, jakoby to nic
neznamenalo, nebo jakoby věděl, že díky svým pomocníčkům se dříve nebo později
vrátí tam, kde původně byla. Kasumi, přesvědčená, že když rozseká tělo na kusy,
nebude se moci zase složit, provedla ze stoje kop vedený přímo na hruď. Očekávala,
že ji doslova vykopne ze zbytku těla, ale místo toho nechápavě sledovala, jak jí noha
prošla tělem skrz a opět se objevila na druhé straně. K ještě většímu zděšení zjistila,
že ji nedokáže vytáhnout. Rovnováhu stále držela, takže se pokusila tělo dlaněmi
odstrčit a končetinu uvolnit, ale místo toho jí ruce zajeli do prsou svého protivníka,
kde zůstaly uvězněné trčet. Nemohla s nimi ven a ani dovnitř. Samuel, který mezitím
odběhl, aby u svahu pobral několik větších kamenů, se konečně vrátil a sledoval, že
Kasumi teď vypadá, jako by byla součástí netvora. Měl v plánu ho zasypat kameny a
tím ho snad roztrhat na kusy. Nevěřil, že by se mu to opravdu mohlo povézt, když
měl kamenů jen pár, ale doufal, že ho to alespoň zastaví. Teď měl ale strach, že
zasáhne Kasumi. Čím dál tím víc v ní viděl důležitého spojence a udržet ji naživu
mohlo znamenat mnoho. Věděl, že svoji nenávist musí odložit, pokud chce zvýšit
šance na přežití sebe i Rachel. Tvor opět podobným způsobem vymrštil paže a udeřil
s nimi Kasumi. Následně z něj velkou rychlostí vylétla a to přímo zády k nedalekému
kmeni stromu. Narazila do něj a s bolestivým výkřikem spadla dolů. Kolem rukou
měla stále maso, které z tvora vyletělo i s ní. Samuel neváhal, protože tvor tentokrát
neměl v plánu přestat a věnovat se něčemu jinému. Postupně na něj hodil všechny
kameny, ale výsledek byl jen ten, že oddělil zbytek hlavy a část levé paže. Ať tu věc
drželo naživu cokoli, hlava to nebyla. Ani jako bezhlavý se nemínil zastavit a Kasumi
rozhodně nevypadala na to, že se dokáže zvednout a utéct. Samuel k ní rychle
přiběhl a pomáhal jí na nohy, které se ale stejně podlamovaly a on si ji nakonec
musel vzít do náruče a vší silou utíkat pryč. Tichý protivník kypící životem, ale nebyl
vůbec pomalý. Nebýt bláta, které ho výrazně zpomalovalo, by je jistě dostihl.
„Pusť mě,“ řekla Kasumi, když ztěžka oddychující Samuel únavou výrazně
zpomaloval. Uběhl s ní velkou dálku, ale vždy když v rychlosti otočil hlavu dozadu,
viděl temný obrys smrtícího nepřítele. Samuel Kasumi rychle položil a doufal, že se
udrží na nohou sama, což se potvrdilo, ale místo toho, aby utíkala dál, se zastavila a
otočila.
„Co to děláš, Kasumi? Musíme pryč.“
„Já ho zabiju.“
„On už mrtvý je. To, co ho drží pohromadě, jsou především ty odpornosti v něm.
Nemůžeš ho dostat.“ Kasumi věděla, že Gordon má pravdu, že proti netvoru nemá
šanci. Navíc po tom všem se cítila hrozně potlučená a slabá. Vlastně se sotva držela
na nohou, ale smrt posledního člověka, který ji měl alespoň trochu rád ji zasáhla
více, než čekala. Před ní se ze stínu vyvalil on. Hnilobou prosáklá věc stále neměla
hlavu, ale i tak žena věděla, že ho nezvládne zabít. Musela by ho rozsekat nebo
roztrhat na kusy a ani pak by to nejspíše nebyl jeho definitivní konec. Zpočátku
pomalým krokem couvala, ale pak se přeci jen otočila a utíkala pryč za Samuelem.
Běželi, co jim síly stačily několik dlouhých kilometrů a až když Kasumi padla k zemi
se Samuel zastavil. Nejprve se rozhlédl okolo a s úlevou, avšak stále s neklidem
zjistil, že ohnilec, jak ho začal nazývat, tu není. Kasumi byla na kolenou a bylo jasné,
že už toho všeho má dost. Vlasy deštěm slepené, tělo pokryté bahnem a kusy
ohnilcova těla, odporný pach a k tomu těžké sípavé dýchaní. Vypadala hrozně a nyní
opravdu představovala snadný cíl pro kde koho. Samuel se přistihl, jak přemýšlí,
jestli ji tu nemá nechat nebo dokonce něčím utlouct. Čím více se blížili k bunkru, tím
větší hrůza a zlost na něj padala.
'Opravdu mi ještě může být ku pomoci, když je na tom takhle? Má cenu ji brát
s sebou?' Přemýšlel nad tím dlouho a bylo mu jasné, že i ona ví, co se mu honí
hlavou. Nevydala ze sebe ani hlásku a ani nezvedla hlavu, aby se mu podívala do
tváře. Šetrně se dotkla svých žeber a snažila se zjistit, jak na tom jsou. Tlak na ně ji
hodně bolel, ale zlomené snad nebyly. Žebra ale rozhodně nebyla to jediné, co jí
způsobovalo bolesti. Cítila se špatně, a čím více nad tím přemýšlela, tím to bylo
horší. Ivanovy rány se ozývaly a náraz do stromu, včetně vyčerpávajícího běhu
dokončili dílo zkázy. Věřila, že je to definitivní konec. I kdyby Samuel překousl smrt
syna, tak teď už se pro něj stává zbytečnou zátěží. K bunkru je to ještě kus cesty a
její, pro Samuela dříve výhodná přítomnost se měnila v omezující závaží. Samuel to
ale viděl jinak a podepřel ji, aby mohla vstát.
„Možná se pletu, ale myslím, že to co právě teď dělám, pro tebe znamená hodně.“
Kasumi chtěla něco říct, ale z úst se jí vydral jen sípot. Samuel ji už rozhodně
nemohl vzít do náruče nebo na záda, takže risknul pomalý pochod k bunkru. Kasumi
se mu držela kolem ramene a myslela jen na to, aby ho co nejméně zdržovala.
Samuel byl značně nervózní při sebemenším zapraskání větví, či jiném neobvyklého
zvuku. Snažil se z hlavy vytěsnit myšlenky na to, co by dělal, kdyby ho teď ohnilec
překvapil. Vlastně by byla jen jedna možnost a věděl, že kdyby bylo rozhodování na
Japonce, tak to bez výčitek udělá. Jenže na rozdíl od ní Samuel nežil jen přítomností
a uvědomoval si, že pro něj může být cenná, ovšem pokud to oba přežijí. Nakonec ji
musel skoro vléct a tak se dostali k řece. K bunkru to bylo jen pár stovek metrů, ale
sám nevěděl, na kterou stranu se vydat, aby došli k mostu. Řeka tu byla příliš široká
a měla silný proud. Po chvilce rozmýšlení pokračovali proti proudu. Zdálo se mu to
nejlepší, protože přibližovat se k Willow Creek rozhodně nebylo nejbezpečnější.
Vítr se zase začal zvedat a stromy se mocně ohýbaly. Oba byli už celí promočení, ale
díky tomu se z Kasumina těla alespoň smýval zápach a zbytky masa. Samuel strnul,
když k němu vichr zanesl táhlé vytí vlka. Zdálo se, že je sám, ale sázet se na to
nedalo. Samuel přidal do kroku. Druhý břeh se najednou zdál být mnohem více než
předtím. Stal se jakýmsi nejistým útočištěm, které rozhodovalo o životě a smrti. Vytí
zaslechl znovu a mnohem silnější než prve.
'Jak daleko to může ještě být?' ptal se v duchu sám sebe. Každý metr, který ušli,
úpěnlivě sledoval břeh před sebou a doufal, že tam konečně uvidí most.
„Musíme si pospíšit,“ řekl, „můžeš běžet?“
„Ech, možná…“ odpověděla tiše. Samuel vrhnul rychlý pohled za sebe. Neviděl nic,
ale k uším mu dolehlo tiché vrčení. Rozeběhl se a vlekl za sebou Kasumi, která se
přemáhala, aby vůbec dokázala držet krok a neupadla. Neměli šanci utéct, ale
neviděli jinou možnost. Konečně v dálce zahlédli něco, co překračovalo řeku. Nebyl
to ale most, jak si zprvu mysleli. Až když přiběhli k tomu, zjistili, co to doopravdy je –
padlý kmen stromu. Překonával velkou část řeky, ačkoli po něm nebylo možné přejít
až na konec. Výrazně zvolnili, i když za sebou stále slyšeli blížícího se vlka. Opatrně
vkročili na kmen. Samuel šel vpředu a měl co dělat, aby neuklouzl do řeky. Pod
sebou viděl několik malých, ale špičatých kamenů, které vyčnívaly z rozbouřené řeky.
Pád dolů by mohl být to poslední, co zažije, ale zůstat na břehu bylo minimálně
stejně nebezpečné. Drželi se za ruce a došli až na konec kmenu. Špička stromu se
musela ulomit a skončila v řece. Na druhý břeh to ale stále bylo dobré dva metry.
Když se Samuel nervózně ohlédl, spatřil tmavě šedého vlka, jak s vyceněnými tesáky
a krví podlitýma očima opatrně stoupá po kmeni. Kasumi si stěží uvědomovala
nebezpečí a vlka sledovala zmateným pohledem. Pro všechny tři znamenal jediný
špatný pohyb pád a vážné riziko smrti. Samuel tušil, že Kasumi se nepřiměje ke
skoku na druhý břeh, ačkoli by to zvládla. Vypadala ale naprosto omámeně, snad to
bylo únavou nebo tou bolestí, těžko říct. Kromě toho ten vlk by to mohl skočit také,
zase taková vzdálenost to nebyla.
'Kdyby jen ten břeh nebyl tak podmáčený a strmý,' říkal si Samuel, a sbíral odvahu
pro to, co chtěl udělat. Sundal si bundu a opatrně obešel Kasumi. Málem přitom
uklouzl, ale nakonec se to povedlo. Hodil bundu přímo na vlčí hlavu, aby zvíře vyvedl
z míry a zakryl mu alespoň na chvíli smrtící tesáky. Hned potom po něm skočil a
snažil se ho strhnout dolů. Jeho váha s vlkem skutečně zacloumala a ten neudržel
rovnováhu. Tlapy se mu smekly a se zakňučením se zřítil dolů. Táhlé kňučení se
ozývalo ještě dlouho poté, co ho proud odnesl pryč. Pak utichlo, avšak ne kvůli tomu,
že by už nebyl z doslechu, ale vinou ostrých kamenů, na které vlčí tělo naráželo a
které mu způsobily smrtelná zranění. Samuel se přeci jen udržel na kmeni a odplazil
se na břeh. Kasumi se vrátila opatrně za ním.
„Je jich tu víc?“ hlesla.
„Nejspíš ano, ten vlk byl dost mladý. Zkusíme jít ještě kus proti proudu. Někde tu ten
most musí být.“ Samuel znaveně vstal a opět podepřel Kasumi, která na tom stále
byla špatně. Ušli sotva tři sta metrů, když s úlevou dorazili k dřevěnému mostu.
Nebyl v dobrém stavu, ale unesl je. Teď už oba dobře věděli kudy se nejrychleji
dostat k bunkru, takže neváhali ani okamžik a šli. Předpokládali, že před ním najdou
na stráži Pietra, ale ten tu nebyl.
Když vstoupili dovnitř, Samuel si hlasitě oddechl. Zavřel dveře a oba pokračovali do
hlavní části k vratům. Právě z nich vycházel Colliere s plakající Rachel, která jen
stěží chápala, co se doopravdy stalo.
„Cože?! řekl Coliere překvapeně, když zahlédl Samuela a namířil na něj svoji pistoli.
„Uklidněte se, Colliere,“ řekl Samuel, o kterého se opírala Kasumi.
„Viděl jsem to uvnitř,“ řekl inspektor, „a… je to vaše práce. Stejný podpis jako kdysi.“
„Ne, to není moje vina. Já už jsem čistý. Svému synovi bych nikdy neublížil!“
„Ta vedle tebe, že ano?“ řekla Rachel a hlas jí klesl. „Viděla jsem ji na svatbě.“
Samuel se zadíval do očí Kasumi.
'Mám říct pravdu?' pomyslel si. 'Stačí na ni ukázat prstem a zřejmě by to stačilo, aby
ji Colliere zastřelil nebo alespoň nasadil pouta a poslal za mříže. Vždyť Rachel
nevěří, že tu hrůzu jsem způsobil já. Ať už jí Adrian o kletbě vyprávěl cokoli, tak se
zdá, že to na ní něco zanechalo.' Správně tušil, že Rachel ho ani v nejmenším za
vraha nepovažuje. To, co předvedl na Black Mirror ji přesvědčilo, že Adriana má rád a
nikdy by mu neublížil. Kasumi se pomalu vzpamatovávala a opět se dostávala do své
obvyklé ráže. Poodstoupila od Samuela. „Tak co?“ řekl Colliere, „kdo je za tu hrůzu
tam zodpovědný?“ Nastalo ticho, které po chvilce přerušil zase Colliere. „Vy,
Gordone, jste vrah tak či tak a za to zaplatíte. A co se týče vás, slečno, tak s námi
půjdete na stanici.“
„Samuel za nic nemůže,“ řekla Rachel.
„Jak to myslíte? Vždyť je to zrůda. Zabil pět lidí a přestože byl mrtvý je zase naživu!“
„On za ty vraždy nemohl,“ řekla Rachel.
„To ale ve výsledku nic nemění. Zaslouží si smrt víc než kdo jiný!“
„Řešíme tu banality!“ zvýšila hlas Kasumi, 'a přitom konkrétně po vás dvou,“ Kasumi
ukázala na Samuela a Rachel, „jdou síly daleko větší, než si dokážete představit.“
„Má pravdu. Řekni mi popravdě, Rachel. Jsi těhotná?“ zeptal se Samuel.
„Ano ale…“
„Je to Adriana?“
„Jistě.“
„Do prdele!“
„Co je? Co to s tím má společného?“ vyzvídala Rachel.
„Jsi v nebezpečí. Jdou ti po krku!“
„Kdo?! Nevím o čem mluvíš! Já chci hlavně vědět, kdo mi zabil muže! Milovala jsem
ho, milovala!“ Rachel se opět rozplakala.
„Nevím, co na ni zkoušíte, Gordone, ale jestli od vás uslyším něco jiného než jméno
vraha, tak vás na místě zastřelím!“
„Ivan,“ odpověděl Samuel už bez váhání. Schválně koutkem oka sledoval, jak to
zapůsobí na Kasumi, ale na její tváři nevyčetl nic.
„Ivan byl ten muž, co Adriana odvedl ze svatby,“ vysvětlila Kasumi. „To, co se stalo
byla jeho práce. A to, co se tam venku teď děje je také jeho vina. Jeho a dalšího
muže, který je už ale také po smrti.“
„Také? Takže ten muž, ta zrůda už je po smrti?“ zeptala se Rachel.
„Ano je. Patřila jsem k nim, to je pravda, ale nevěděla jsem, co přesně plánují. Ošálili
mě a zašlo to příliš daleko, tak daleko, že už jsem nemohla jen tak sedět a nečinně
přihlížet. Věci, co se teď potulují venku, přivolali oni a já jsem je zastavila bohužel
příliš pozdě.“
„Podle toho, co máš na těle, to vypadá, že to nebylo snadné,“ řekla Rachel.
„Taky nebylo, ale to teď není podstatné.“
„Vyšetřování určitě ukáže víc,“ řekl Colliere, „už jsem poslal Zaka do vesnice pro
vybavení. Oba jste podezřelými a nemyslete si, že té vaší báchorce věřím.“
„Je mi jedno čemu věříte, ale pochybuji, že se k vyšetřování stihnete dopracovat.
Stále opomíjíte to tam venku,“ řekla Kasumi.
„A co tam má jako být? Myslíte bouřku? Ta je tady u nás v Anglii běžná, slečno.“
„Na panství se vám momentálně pohybuje šest podivných stvoření a až je uvidíte,
tak pochopíte, že existují temné síly, které…“
„Já jsem muž vědy, ostatně těžko bych mohl dělat tuhle práci, kdybych věřil na
nějaké nadpřirozeno.“
„Ta bouřka není normální, inspektore. To vám přeci musí být jasné,“ řekla Rachel.
„Upřímně řečeno začínám litovat, že na panství už nemáme blázinec. Copak to
opravdu všichni považuje za důkaz nějakého nadpřirozena? Nepřijde vám to
směšné? Je to jen silná bouřka.“
„Tak dost!“ řekla Kasumi, „nemáme čas na zbytečné řeči.“ Z hluboké šachty se
ozvalo mohutné zavrčení, které rozhodně nepřipomínalo žádné zvíře, které na
panství žilo. Všichni se otočili tím směrem a strnuli.
„C-co je to?“ ptala se vyděšená Rachel.
„Ta šachta se napojuje na doly a tím i na podzemí pod Warmhill,“ řekl Samuel.
„Další z nich,“ dodala Kasumi. Jako ozvěna se celým sálem začalo ozývat
nepřirozené funění a vrčení, které stále nabývalo na síle.
„Leze to sem,“ řekl Samuel, „rychle dovnitř.“
Všichni zaběhli do hlavní části bunkru, ale než stihli vrata zavřít, vyskočilo z jámy
obrovské bílé cosi. Tělo vysoké jako člověk připomínalo spíše nějakou šelmu. Čtyři
mohutné nohy ukončené silnými drápy byly smrtící, ale to co všechny zaujalo
nejvíce, byla hlava. Dvě velké rudé obrovské oči byly posazeny po obou stranách
hlavy a připomínaly oči mouchy. Z tlamy vycházely desítky neustále se svíjejících
chapadel. Tvor se rozběhl přímo proti nim, zatímco oni prchali do zadní místnosti.
Colliere několikrát vystřelil, ale kulky se od tvora odrazily, jakoby nedokázaly
proniknout neuvěřitelně tvrdou kůží. Colliere a Rachel zaběhli do místnosti
s nádržemi jako první a hned nato se sem dostal Samuel. Kasumi tak rychlá nebyla a
tvor jí byl v patách. Proti jeho rychlosti neměla šanci.
„Dělej, pojď!“ povzbuzoval ji Samuel s rukou na uzavíracím tlačítku, protože věděl, že
jestli to vůbec stihne, bude to těsné, hodně těsné. Ta věc byla velká a silná a nebylo
jisté, že se nějak do místnosti nedostane. Colliere s pomocí Rachel rychle vypáčil
železnou tyčí jeden hák ze zdi a přivázal k němu řetěz. Moc dobře věděli, že jediná
šance je roura vedoucí do kanalizace. Samuel přimáčkl tlačítko na panelu
v okamžiku, kdy jimi proskočila Kasumi a dveře se se skřípotem uzavřely. Narazilo do
nich tělo tvora a to takovou silou, až se prohnuly. Collierovi se povedlo zaháknout
hák o okraj roury a právě pomáhal Rachel vylézt. Dveře zapraskaly pod dalším
nárazem.
„Pospěšte, rychle,“ poháněl ostatní Samuel, „ta věc se sem dostane. Stěny jeho
nápor nevydrží.“ Colliere byl už nahoře. Po další ráně zůstala mezi popraskanými
dveřmi a omlácenou stěnou velká mezera. Věděli, že tohle nestihnou a tak Kasumi
udělala něco, co by Rachel asi jen těžko vydržela sledovat. Nožem, který tu stále
zůstal po mučení, odřízla Adrianovo tělo a s pomocí Samuela, který chápal, že to je
nezbytné, ho provlekla dírou ven. Nabídla ho tak té potvoře a doufala, že ji to zbrzdí.
Rychlost s jakou se celé tělo náhle vcuclo otvorem byla nečekaná. Zatímco se
z vedlejší místnosti ozývalo mlaskání a chřoupání, Samuel s Kasumi vyšplhali
nahoru. Společně se sešli až v kanalizaci u roury.
„Neměli jsme tam Adriana nechávat,“ řekla Rachel, aniž věděla, jak vlastně jeho tělo
skončilo.
„Adrian už je mrtvý a my bychom se měli hlavně starat o to, abychom nedopadli
stejně,“ odvětila Kasumi.
„Co to proboha je?“ ptal se Colliere naprosto vyvedený z míry. Nikdy by si
nepomyslel, že uvidí něco takového.
„Podobných věci je teď na panství šest. Jsou to…“
„To není důležité,“ přerušil Kasumi Samuel. „Určitě je možné ty věci zabít?“ zeptal se
Asiatky. „Jo. Jen to není vždycky snadné,“ odpověděla mu.
„Kam tohle vede?“ zeptal se Colliere a ukazoval přitom na temnou chodbu, jedinou,
kterou se mohli vydat.
„Stará kanalizace táhnoucí se pod panstvím,“ řekl Samuel. „Adrian tvrdil, že se tudy
dá dostat jedině k hotelu. Jiné cesty jsou dávno nepřístupné.“
„Až k hotelu?“ podivovala se Rachel, která si uvědomila, že to je několik dlouhých
mil.
„V té tmě to nebude nic snadného,“ dodal Colliere.
„Chcete tu snad zůstat?“ ptala se Kasumi, ale odpovědi se jí nedostalo.
Kanály byly kromě tmy a nepříjemného zápachu plné krys. Přesto jim to ani zdaleka
nepřišlo tak hrozné, jako to, co bylo dole. Cítili se tu sice stísněně, avšak bezpečně.
Úkryt, kam se jen těžko někdo dostane, byl ideální. Roura nebyla tak velká, aby se jí
monstrum dole mohlo protáhnout, což jim dávalo momentálně velice vzácný pocit
bezpečí. Stále k nim ale doznívalo vzteklé vrčení netvora. Dorazili až k padací mříži,
blokující cestu. Nebyla tak velká a ani příliš těžká, aby se nedala zvednout. Samuel
s Collierem se o to postarali, aby mohli ženy prolézt. Z druhé strany pomohly
Samuelovi mříž podržet, zatímco Colliere prolezl a následně Colliere s Kasumi
umožnili průchod i Samuelovi. Kanalizace se začala nepříjemně větvit. Drželi se
pospolu, aby se neztratili, ale chvíli zabralo, než si v hlavě ujasnili, kudy dál. Trvalo
dlouhé hodiny, než se dostali k vůbec prvnímu výlezu z kanálů. Cesta dál vedla ještě
k jednomu dalšímu a tím to končilo. Žádný další přístupný východ tu nebyl. Samuel
vybral ten první, vyšplhal po žebříku a opatrně nadzvedl poklop. Venku byla tma, ale
rozeznal hotel. Byl kousek před ním na parkovišti, takže ke vstupním dveřím to bylo
jen pár metrů. Chystal se vylézt ven, když tu se k němu začal přibližovat zvuk kopyt
běžícího zvířete. Zprvu vůbec nechápal, co to má znamenat, ale dusot byl čím dál
tím blíž, což ho znepokojovalo. Před sebou spatřil od řeky přibíhajícího mohutného
černého koně. V rychlosti vrátil poklop na místo a slezl dolů.
„Slyšel jsem dobře?“ ptal se Colliere. „Kůň?“
„Ano,“ odpověděl Samuel.
„Nikdo na panství nemá koně,“ řekl Colliere.
„Tak, co to tedy je?“ ptala Rachel, na kterou to vše působilo opravdu děsivě. Celý
tenhle den pro ni byl jen nesnesitelná noční můra a ona už několikrát prosila Boha,
aby to všechno byl jen sen a aby se konečně probudila vedle Adriana. Realita pro ni
byla obtížně stravitelná.
„Kam vede ten druhý poklop?“ ptala se Kasumi.
„Řekl bych, že někam do hotelu,“ odpověděl Samuel.
„V tom případě není co řešit,“ řekl Colliere a vydal se k němu. Samuel šel opět
vpředu a už na první pohled poznal, že tento poklop rozhodně není nijak běžný. Ze
spodní strany byla malá páčka, a když za ní zatáhl, ozvalo se cvaknutí. Poklop se
odemkl a Samuel ho odstranil, aby mohl ven. Jakási tvrdá látka mu v tom však
zabránila. Snažil se nahmatat otvor nebo alespoň zjistit, co to nadzvedl, ale marně.
„Kasumi, podej mi nůž.“ S ním už nebyl problém zábranu rozříznout a zjistit, kde to
vlastně jsou. To, do čeho právě dělal otvor, byl obyčejný koberec, ale trvalo mu to
značnou chvíli. Ne proto, že by mu to nešlo, ale když si uvědomil, co to drží v ruce a
jak to znělo ve chvíli, kdy ostří dopadalo na tělo jeho syna… nedokázal ty vzpomínky
vyhnat z hlavy.
„Chceš pomoct?“ ptala se Kasumi.
„Co? Ne, ne. To je v pořádku,“ odpověděl jí. Konečně vytvořil dostatečný prostor. Už
zbývalo jen odtáhnout postel, která poklop blokovala, a následně mohli všichni vylézt
do tmavého pokoje.
Mizivé světlo zvenčí ho nedokázalo dost dobře osvítit. Kasumi dostala zpátky svůj
nůž a Samuel se pokusil otevřít dveře. Marně.
„Murrayi!“ zařval z plných plic.
„Murrayi, hej! Tady jsme!“ přidal se k němu Colliere. Několikrát zalomcovali dveřmi,
ale k ničemu to nevedlo. Až po nějaké době k nim konečně dolehly zvuky blížících se
kroků. „Murrayi? Jste to vy?“ ptal se Samuel.
„Co když to je něco jiného?“ řekla poděšeně Rachel. Kasumi byla s nožem
připravená u stěny hned za dveřmi, aby případného nepřítele překvapila. Rachel v ní
už nějakou dobu viděla určitou oporu. Ačkoli bylo na první pohled jasné, že na tom
není zdravotně nejlépe, vážila si jí čím dál víc. „Áá,“ vykřikla Rachel poděšeně.
„Co je?“ ptal Samuel
„Já nevím. Mám pocit, že po mě něco leze. Nějaký hmyz asi…“ Začala se ošívat
a rychle se snažila najít důvod toho svědění. Pohledy Samuela a Kasumi se setkaly
a oba v nich navzájem poznali porozumění a vzpomínky. Ve dveřích něco zacvakalo
a náhle se rozletěly. Kasumi hned nepoznala, kdo to je, ale necítila žádný odporný
zápach, takže to musel být člověk. V rukou měl baterku a kuchyňský nůž. Kasumi mu
okamžitě přiložila svůj nůž ke krku a mírně mu zvrátila hlavu dozadu. Z jeho
roztřesených rukou obě věci vypadly a baterka zhasla.
„Kdo jste?“ ptala se.
„M-murray,“ odpověděl.
„Nech ho být, Kasumi,“ řekl Samuel a sbíral ze země baterku - byla rozbitá.
„Co se tu děje? Kdo jste?“ ptal se vřeštivým a vystrašeným hlasem hoteliér.
„Teď není čas na vysvětlování, Murrayi,“ přerušil ho Colliere. Rozsviťte alespoň
někde. Mám už té tmy po krk.“
Murray ho poznal po hlase a řekl: „To půjde těžko, inspektore – proud je vypnutý.
Jsem tu úplně odříznutý a to, co je tam venku mi doufám vysvětlíte.“
„Co je tam venku?“ ptala se Rachel.
Murray zavedl všechny ke schodišti do patra, kde bylo spousta chodeb přehrazených
- zřejmě nebyly vůbec rekonstruované. Zamířil do svého pokoje, kde je pobídl, aby
se podívali k oknu. Zvuk hromu a četnost blesků se povážlivě zvýšila a každou chvíli
místností projelo oslnivé světlo. Déšť bušil na okenice a venku zavládla hustá mlha.
Spatřili obrovského černého vraníka. Ještě nikdo z nich neviděl tak mohutného koně.
Jeho oči žhnuly rudým světlem a na hřbetě mu seděl jezdec. Měl na sobě starou
jezdeckou uniformu, ale místo hlavy byla holá lebka s prázdnými očními důlky, ze
kterých vycházelo podivné tlumené rudé světlo. Kroužil po prostoru před hotelem a
čas od času se kůň vzepjal, postavil se na zadní a hlasitě zaržál. Jezdec máchal sem
a tam mečem, jakoby chtěl rozvířit šedou mlhu.
„Vidí nás?“ šeptla Rachel.
„Co to proboha je?“ ptal se roztřesený Murray.
„Nevím, já…“ hlas se Samuelovi jen ztěžka dostával z úst. Cítil se zoufalý.
„No nic,“ pronesl Murray a zlostně se podíval na Kasumi, „dojdu alespoň pro svíčky,
když jste mi musela zničit baterku.“
„Nikam nejdete,“ řekla, „žádné světlo dělat nebudeme.“
„To tu budeme po tmě? Jdu pro světlo,“ zkusil to znovu Murray a chystal se odejít.
Kasumi ho chytila za košili. „Jestli tady zapálíš svíčku nebo ho nějakým jiným
způsobem upozorníš, že tu jsme, tak toho budeš litovat.“ Murray ještě vyděšenější
odstoupil a odešel co nejdál od Kasumi.
„Má pravdu,“ souhlasil s Asiatkou Colliere. „Musíme se skrývat a přečkat do rána.“
„Nejde mi o to čekat až do rána,“ upozorňovala Kasumi, „ale teď si musím už
opravdu odpočinout. Je tu vedle nějaký jiný pokoj?“
„J-jo,“ řekl Murray. Hned dveře vedle. Pokojů je tu vlastně spousta a jsou celkem
vybavené, tak si vyberte. Musím ale zajít dolů pro klíče.“ Kasumi chtěla vyrazit s ním,
ale Samuel jí zadržel.
„Půjdu tam. Nemusíš dělat všude hlídače.“ Sešli dolů do haly a Samuel přemýšlel
nad bezpečností vstupních dveří. „Kolik je sem vchodů, Murrayi?“
„Myslíte, že mám chuť se zrovna s vámi bavit? Doneslo se mi, že vás inspektor chytil
a také, že jste mu utekl. Jaká škoda... ačkoli možná z vás bude úžasná atrakce pro
turisty.“
„Chci vědět, kolik sem vede cest, chápete? Řeknete mi to nebo mám té ženě, co
vám tak hezky vysvětlila, že nemáte svítit, povědět, že jste udělal něco nepěkného?“
„Jen jeden a ten je řádně zabezpečený, jak vidíte.“ Vstupní dveře skutečně byly
zajištěny stoly, křesly i židlemi, aby se nikdo nedostat dovnitř.“
„Pokud si vzpomínám, tak se do budovy dá dostat ještě přes kotelnu.“
„Už dávno tomu tak není, pane Gordone, a to kvůli bezpečnosti. Jak říkám, do hotelu
vede jen tahle jediná cesta a tou nikdo neprojde.“ Samuel si tím jist nebyl. Už viděl tři
pekelné bojovníky a minimálně jeden z nich by dveřmi prošel jako nic. Došlo mu, že
Kasumi zbytečně přeceňuje, vždyť jak by mohla ty věci zastavit, když veškeré
vybavení zůstalo v bunkru? Jediné, co měli byl nůž a Collierova pistole, která mohla
fungovat možná tak na koně. Vrátili se nahoru a Murray rozdal všem klíče od jejich
dočasných úkrytů.
„Musíme zůstat na hlídce,“ řekl Colliere.
„To rozhodně,“ odvětil Samuel. „Murrayi, běžte si na chvíli do pokoje a nechte nás tu
samotné.“ Murray, ač zprvu nerad, odešel a ostatní zůstali sami na chodbě. „Jemu
moc nevěřím,“ řekl Samuel, „vlastně nevěřím ani vám, inspektore.“
„Chm, myslím, že teď je třeba odložit neshody, ať jsou jakékoli. Prozatím bude lepší
držet spolu.“
„To máte pravdu. O hlídky se tedy postaráme my a Rachel.“
„Proč ne ona?“ ptal se Colliere.
„Kasumi necháme být. Je na tom dost bídně a potřebuje si odpočinout.“
„No dobrá. Začnu jako první a po třech hodinách mě vystřídáte.“ Samuel kývnul a
Colliere se vrátil do pokoje k Murrayovi.
„Musíme si spolu promluvit,“ řekla Kasumi, „jen my tři.“ Když přišli do Kasumina
pokoje, usedli na postel, jež byla vedle starého dřevěného stolu. „Není třeba to dál
tajit, spíše naopak. Ty věci jdou především po Samuelovi a po tobě Rachel,
respektive po tom, co neseš v sobě.“
„Adrianovo dítě?“
„Přesně. Nevím, co mají v plánu, ani jak jsou chytré, ale musíme je jednoho po
druhém zabít.“
„Ty to dokážeš, že jo?“ ptala se s nadějí v hlase Rachel.
„Udělám, co bude v mých silách.“
„Mám strach hlavně o Ralpha a Edwarda. Musíme jim pomoct.“
„Hrad je teď ve velkém nebezpečí,“ řekl Samuel. „Minimálně jeden bude přímo uvnitř,
možná…“
„Proboha. To je strašné. Co Edward a Ralph?“
„Máme určitou naději, že se nedostal přímo do zámku, ale v prostorách pod ním je
určitě.“
„Musíme tam zítra jít. Možná… bychom měli ještě dnes…“
„Ne!“ řekla Kasumi. „Já… už nemůžu.“
„Promiň, já vím. Ještě jsem ti ani nepoděkovala. Jsem hrozně ráda, za to co jsi
udělala, že ses jim všem pomstila, ale… nemělo to skončit takhle.“
„Ti lidé zradili i mě. Nevěděla jsem, že udělají tohle. Původně chtěli jen moji ochranu,
ale nevěděla jsem, že to má být ochrana před tím, co je teď venku. Vyvolali to, aby
zjistili, co se vlastně stane, a od Adriana požadovali informace. Věděl toho o zdejším
kraji a jeho tajemstvích hodně. Čekali nějaký vděk od těch tvorů, nějakou výhodu,
moc.“
„Takže tě najali, jako… jako žoldáka? Za peníze?“
„No… ano. Za peníze. To ale neznamená, že nemám určité zábrany. Jsou věci, které
bych neudělala nikdy ani za miliony.“
„Ne, já to takhle nemyslela. Nenaznačuji, že nás můžeš zradit, kvůli vyšší nabídce,
to… to vůbec ne, promiň, jestli jsi to tak pochopila. Spíše chci… chci nějakou jistotu,
rozumíš? Ty… jsi v tom, co děláš dobrá, že ano? Umíš zabíjet a tak… a všechny je
zabiješ, že ano? Všechny do jednoho.“ Samuelovi se přestávalo líbit, kam rozhovor
směřuje. Rachel evidentně měla příliš velký strach a nejradši by slyšela, že Kasumi
vyrazí hned teď ven a všechny je bez problémů zlikviduje. Věděl, že bude lepší
udržet ji v realitě.
„Rachel, myslím, že uděláme nejlépe, když už půjdeme.“
„Jo, promiň, potřebuješ si odpočinout, já… já vím.“
„Samueli, zůstaneš tu ještě na chvilku?“ ptala se Kasumi.
„Dobře, chvilku ještě ano.“ Samuel vyprovodil Rachel do jejího pokoje a vrátil se
zpátky.
Usedl na postel vedle ležící Kasumi.
„Ty ale umíš lhát,“ řekl.
„Nedělám to ráda, ale bude to tak lepší.“
„To bude… mimochodem, jak bys jí na to vlastně odpověděla?“
„Já nevím. Nemáme vůbec nic a proti nám stojí šest monster, přičemž každé je jiné a
jinak zranitelné. Kromě toho vůbec nevíme, jestli se dokážou dorozumívat, čeho se
bojí a co všechno dokážou. Ale… chci ti hlavně říct, že… že mně těší, co jsi pro mě
udělal, Samueli.“
„Ty bys to ale neudělala, že ne? Nechala bys mě v lese napospas vlkům nebo
něčemu horšímu a v tom bunkru bych na tvém místě sledoval, jak se mi před očima
zavírají dveře, že ano?“ Kasumi mlčela a Samuel dobře věděl, co to znamená. „Na
tebe se nedá spoléhat, pokud to předem neoznámíš. Myslíš jen na sebe. Nepřijde ti
to jako zbabělost?“ Stále mlčela. „Nediv se, že nemáš nikoho, komu by na tobě
záleželo, když nejsi ochotná se ani trochu obětovat pro druhé. Nevidí v tobě žádnou
hodnotu kromě toho, co dokážeš. Respekt a úctu u ostatních si buduješ jen fyzickými
schopnostmi a strachem, který to v lidech vyvolává. Chápu, že nechceš riskovat a
držíš si odstup, protože zrada je hrozná, ale pořád jsi jen sama. Bohužel ani ten
nejlepší nemůže stát proti všem ostatním a přijde čas, kdy chtě nechtě poznáš sílu
děsivé samoty a bezmocnosti. Věř mi, protože vím, o čem mluvím. Vím to z vlastní
zkušenosti. Pokud tohle všechno přežijeme, skončíme jako osamocené trosky
ploužící se světem a nikdo po nás ani nehlesne. Zmizíme, tak jak jsme se objevili,
protože si to dost možná zasloužíme. Záleželo ti někdy na někom? Mě ano a byl
jsem to já, kdo je od sebe odvrhnul. Nikdo mě nechápal, protože to nezažili a nezbyl
nikdo, s kým bych svůj smutek mohl sdílet. Nikdo, kdo by mě mohl pomoci ani nikdo,
kdo by mi byl schopen porozumět. Také v sobě dusíš děsivou minulost a snažíš se ji
vytěsnit z hlavy, nemám pravdu? Nebyla jsi vždycky taková. Něco se stalo, něco
bolestivého, co změnilo tvůj názor na svět, že? Neříkám, že názor je to špatný, ale
není dokonalý. Vždycky se dá najít chyba, na každém, na všem. Děláš všechno
proto, abys ji nehledala, ale občas se tomu nedá vyhnout. Občas vzpomínáš a říkáš
si, jak to všechno mohlo být, kdyby se nestalo tohle a tamto. Tohle je jeden z těch
okamžiků.“ Viděl, jak jí po tváři stékají slzy a byl přesvědčen, že je to vzácná chvíle.
Jemu se to stává častěji, když ve snech vídá svoji ženu za tím oknem, jak ji pohlcují
plameny a ona buší na sklo a volá: 'Samueli, Samueli.' On klečí venku v blátě před
hradem a ptá se sám sebe, proč to udělal, proč se to stalo. Je tam venku bezmocný
a opuštěný. Nemá sílu něco udělat, přestože tu možnost má. Potřásl hlavou, aby
přestal vzpomínat, protože toho bylo víc, mnohem víc a on se za to styděl. Bál se
toho, až dnes ulehne k spánku a až se mu hlavou začne honit Adrianovo umírání.
Umírání, za které také cítí vinu. A ta jeho tvář, když ho zabíjel... Na tu tvář
nezapomene nikdy. Bál se samoty a spánku. Díval se na ni, jak tiše pláče a
přemýšlel, na co asi vzpomíná ona. Poví mu to? Hleděli si do očí a jeden druhému se
snažili proniknout do duše a zjistit, co je uvnitř. Samuel jí jemně položil ruku na hruď,
ale nepřestával jí sledovat oči plné bolesti ze vzpomínek. Nahnul se k ní blíž. Byla
celá špinavá a páchla, ale to nebylo důležité. Nebylo ani důležité to, co udělala s jeho
synem, protože ji chápal. Zdálo se mu to strašné, ale bylo to tak. Jak ji může vinit
z něčeho takového, když by se na jejím místě zachoval podobně? Tedy ne, že by
svého případného vraha řezal na kusy. Podstata však byla stejná. Adrian byl jeho syn
a ne její. Ona k němu necítila vůbec nic. Položila svoji ruku na tu jeho a přimáčkla ji
k tělu. Pocítila sílící bolest, ale pomohlo jí to.
„Začalo to už v dětství. Narodila jsem se do dělnické rodiny. Žili jsme v chudinské
čtvrti na okraji Jokohamy. Otec byl přístavní dělník, původně pocházel z Thajska,
matka prodávala origami.“
„Ehh?“
„Skládanky z papíru. Nebylo to nic moc, ale uživili jsme se, dokud… si matka
nespálila obě ruce. Nemohla s nimi ani hýbat a léčba přišla draho, hodně draho.
Neměli jsme ani na jídlo, ale lékaři tvrdili, že se z toho dostane, že se jí do rukou vrátí
cit a že bude jako dřív. Otec se zadlužil, aby jí pomohl, ale… nebylo to k ničemu. Byli
jsme na dně a tehdy za námi přišel muž v drahém obleku a něco po otci chtěl.
Nevěděla jsem, o co mu šlo, ale po pár dnech se vrátil a nabídl otci obrovskou sumu
peněz za… za mě. Ten den to bylo naposledy, co jsem viděla rodiče. Bylo mi devět.
Odvedl mě k jiným lidem a tvrdil, že to je všechno jen nějaká hra. Že se zase za pár
dnů vrátím k rodině a že matka bude zdravá, protože jí pomůže a že už nebudeme
muset žít v chudobě. Přišlo mi to jako zázrak, ale ze dnů se staly týdny, z týdnů
měsíce a z měsíců roky. Dostávala se mi výchova a vzdělání. Říkali mi, jak svět
funguje, jak to všechno chodí, na co si musím dávat pozor, co je důležité a co ne.
Přišlo mi to správné, protože jsem byla sama. Celou tu dobu jsem vídala jen pár lidí a
ven mě nikdy nepouštěli samotnou. Prý kvůli mé bezpečnosti a já jim věřila. Tvrdili,
že svět venku je špatný a zlý, že všechno musí mít svůj řád, že je třeba mít
disciplínu, úctu a respekt před svými pány, za které se oni považovali.“ Zvedla pravou
ruku a ukázala Samuelovi prázdné místo po malíčku. „Každá chyba si má zasloužit
trest, jako vzpomínku na neúspěch a varování. Pomůže to dosáhnout dokonalosti,
tak to říkali. V patnácti mě převezli jinam. Skončila jsem v odlehlém komplexu někde
na severu Hokkaidó. Bylo tam pusto a už první den tam jsem pochopila, že ti 'hodní'
nejsou tak hodní a že jim nikdy nešlo o mě jako o člověka. Chtěli ze mě mít stroj na
zabíjení a… povedlo se jim to. Bylo nás tam deset, všechno dívky v mém věku a
s podobnou minulostí.“
„Ale proč ne muži? Vždyť pro roli zabijáka by byli daleko vhodnější.“
„Ženy se dají ovládat mnohem snáz a přímo v akci představují potenciálně slabšího
protivníka. Oni nechtěli vytvořit silné bojovníky, ale někoho nenápadného, někoho od
koho se nic moc nečeká a díky tomu je mnohem nebezpečnější. V těch prostorách
jsme podstupovaly velice tvrdý výcvik. Učily jsme se znát lidskou anatomii a ovládat
bojová umění, hlavně Ninjutsu a zlepšovat se po fyzické i psychické stránce.
Trénovali nás se zbraněmi i bez nich. Zkoušeli jsme ovládat a využívat takzvanou
sílu Ki. Byly to nekonečné dny plné běhání, posilování, bojování,… ale nešlo jen o
tohle. Bylo to také o poznání a sebeovládání. Žádné z nás to nepřišlo divné, věřily
jsme jejich představám a lžím. Brzy jsme se navzájem spřátelily a pomáhaly jsme si,
jak jen to bylo možné. Celé ty dlouhé roky jsme při přesunu po komplexu procházely
kolem obrovské železné klece. Byla uprostřed hlavní haly a nikdo z nás nevěděl,
k čemu má sloužit. Některé si myslely, že se dříve používala na zvířata, jiné tvrdily,
že nás to má jen psychicky deptat a je pravda, že na nás ta klec skutečně tak
působila. Ta klec byla jako symbol našeho spoutaného života a toho, že už
nebudeme svobodné. Nikdy nám neřekli, k čemu přesně ta klec slouží, až do toho
dne. Pamatuju si ho celý od začátku do konce. Ten den, bylo mi tehdy devatenáct,
nás nahnali do klece, zavřeli a řekli, že ven pustí jen tu poslední, co zůstane naživu.“
„Jakže?“
„Také jsme zprvu nechápali, a trvalo víc než hodinu, než první z nás pochopily, co je
tím myšleno. Začínala se uzavírat spojenectví. Spojenectví, o kterých všechny
věděly, že musí skončit, že to je vše jen naoko. Jen dočasně a to na tak krátký čas,
jak jen se to bude hodit. Bylo nás deset, všechny jsme se znaly po čtyři dlouhé roky.
Byly jsme stále spolu a teď to muselo skončit. Ten den jsem vůbec poprvé zabila
člověka a ne jednoho. Šest.“
„Šest?!“
„Slibovaly jsme si, že se nikdy nepodvedeme, že budeme stále spolu, držet za jeden
provaz a… ono to najednou nešlo. Vzpomínám si na každou z nich. Vím, jak přesně
skončily. A jedna z nich, ta poslední, mě prosila… prosila, abych ji nechala být.
Ležela na zemi v koutě, byla celá od krve a prosila mě. Připomínala mi ty společné
chvíle, všechno to, co jsme spolu zažily a já nevnímala. Měla jsem před očima
nepřítele, kterého musím zabít za každou cenu. Nebránila se ale musela jsem to
udělat. Poté mě přesunuli do Tokia, k muži jménem Tokutaro, který za celou touhle
'zkouškou' stál. Oficiálně jsem se zařadila mezi členy Yakuzy a stala jsem se
Tokutarovým nástrojem pomsty. Stačilo mu na někoho ukázat a já jsem mu přinesla
jeho hlavu, někdy doslova. Zpočátku to bylo těžké, ale už během pár měsíců se mne
mé oběti báli. Někteří mne na kolenou prosili, aby to bylo rychlé a pokud možno
bezbolestné. Tehdy jsem ale začínala chápat, že svět není tak jednoduchý, jak to
vypadalo. Ptala jsem se sama sebe, proč mám být smrtícím nástrojem a proč ti lidé
mají umírat moji rukou, přestože jsem k nim necítila nenávist? Proč si zaslouží smrt,
když mě nic neudělali? Postupem času jsem začínala svým obětem poskytovat určité
výhody. Chtěla jsem jim umožnit se bránit a zprvu zákeřné vraždy se proměnily ve
zdánlivě spravedlivé souboje. Ne proto, že bych k nim cítila lítost, ale proto, že mi to
nepřišlo tak zbabělé. Moje sympatie k Tokutarovi a jeho lidem ochabovaly a já se čím
dál tím víc sbližovala s jeho synem, se kterým jsem občas pracovala. Zamilovala
jsem se do něj a šlo to velice rychle, protože mi to přišlo jako něco neznámého a
krásného. Otěhotněla jsem, ale krátce na to se ukázalo, že to bylo Tokutarovým
plánem. Zjistil, že se začínám měnit a že už mu nejsem tak věrná jako dřív. Řekl mi,
abych své dítě zabila a ukázala mu jeho hlavu na důkaz mé oddanosti a věrnosti.
Neměla jsem být víc než oddaný služebník, pes který štěká jen a jen pro svého pána
– pro něj. Neměla jsem mít vlastní názory ani nějaké city. Jen dokonalý stroj na
zabíjení.“
„Předpokládám, že jsi utekla a začala nový život.“
„Kdyby to bylo tak snadné… Měl mě v hrsti a neposlechnout bylo jako spáchat
sebevraždu. Souhlasila jsem, že své dítě zabiju, ale mě se narodily dvě. Chlapec a
dcera. Tokutaro to nevěděl a já jsem mohla dát jednomu z nich život. Jenže kterému?
Neumíš si představit to rozhodování. Nevěděla jsem podle čeho volit a věděla jsem,
že nějak se rozhodnout musím. Vzpomněla jsem si na sebe a na můj zničený život a
zabila holčičku. Chlapce jsem rychle dala nějakým lidem a věřila, že se o něj
postarají. Udělala jsem ale chybu a čas od času jsem ho navštěvovala, abych viděla,
jak vyrůstá. Vždycky, když jsem otevřela dveře do jeho pokoje, bylo to jako přijít do
jiného světa. Svět, který mi byl po celý život odepřen – svět radosti a štěstí. Ale oni to
nějak zjistili a jednou, když jsem vešla k těm lidem, našla jsem je mrtvé v kalužích
krve a to všechno kvůli mně. Otevřela jsem dveře do pokoje a na nich z druhé
strany… našla své dítě… ukřižované.“ Kasumi se silně rozplakala a Samuel si ji vzal
do náruče a dlouho ji utěšoval, dokud se neuklidnila a neusnula.
Poté ji nechal o samotě a tiše vyklouzl z pokoje. Překvapilo ho, že se mu tak otevřela
a byl za to opravdu rád. Život se s ní rozhodně nemazlil a on se dokonce přistihl, jak
ji lituje. Lituje ženu, která zabila jeho syna a vyvolala všechny ty věci, co se teď
prohánějí venku. Zvláštní… Zašel do haly, kde hlídal Colliere. Seděl zamyšleně na
židli hned vedle kanceláře.
„Mám ještě více než hodinu, copak mě už jdete vystřídat?“ ptal se, jakmile zahlédl
Samuela.
„Myslím, že spánek ještě odložím. Klidně můžete jít.“
„Hmm, tak dobrá.“ Colliere vstal a pomalu odcházel.
„Počkejte,“ zarazil ho Samuel, „nechcete mi tu nechat pistoli? Jen tak pro jistotu,
chápete, ne?“
„Zrovna vám budu dávat další prostředek, jak někoho zabít... Máte mě za hlupáka?“
„Před pár hodinami jste tvrdil, že nadpřirozeno neexistuje. Řekl bych, že jste už
změnil názor, tak co se trochu zamyslet nad moji vinou? I Rachel vám potvrdila, že
jsem za ty vraždy nemohl, že v tom hrála roli kletba.“
„Pistole zůstane u mě, Gordone. Jediný v koho tady mám alespoň trochu důvěry je
ta… ehm… Kasumi.“
Colliere vystoupal po schodišti a Samuel osaměl. Připadal si tu jako v pasti. Opatrně
se přiblížil k velkým oknům, skrze které prosvítalo slabé měsíční světlo. Čas od času
zahlédl jezdce, jak se prohání po okolí. Jediné, v co mohl doufat bylo, že o nich neví.
Liják za okny a časté údery hromu dotvářely společně s netvorem hrůzný obraz
beznaděje. Raději se zase vrátil zpátky a snažil se přijít na nějaký plán. Přibližně po
čtyřech hodinách, během kterých se naštěstí nic neudálo, vystoupal nahoru k pokoji
Rachel a vešel dovnitř. Rachel spala a byla celá zabalená v přikrývce, jakoby si
myslela, že jí to může pomoct. Opatrně s ní zatřásl, aby ji vzbudil. Lekla se a málem
vykřikla hrůzou.
„Jen klid. Máš hlídku.“
„Já?!“ řekla vystrašeně.
„Podívej, stačí, když budeš dole v hale a kdyby se cokoli dělo, tak mě nebo Colliera
vzbudíš, ano?“
„Dobře, ale…“
„Za chvíli se bude beztak rozednívat, tak to nebudeš mít nijak těžké.“ Zatímco Rachel
opatrně sestupovala po schodech do hlavní haly, Samuel zašel do svého pokoje
s výhledem před hotel. Bál se sice usnout, ale věděl, že si musí alespoň na malou
chvíli odpočinout. Věnoval jen krátký pohled skrze zamlžená okna, a když zjistil, že
jezdec stále neúnavně krouží okolo, raději ulehl ke spánku.
„Samueli, Samueli, vzbuď se,“ ozvalo se tiše, načež Samuel v rychlosti otevřel oči a
vykřikl.
„Adriane, já nechtěl! Odpusť mi, prosím!“
„Neřvi tak.“
Samuel se uklidnil a pohlédl na Kasumi, která se ho právě pokoušela vzbudit. „Měl
jsem zlý sen a…“
„Ty já mám taky. Na to si budeš muset zvyknout, ale příště tady neřvi, jasné?“
„Pokusím se… ale proč mě už budíš? Za okny je pořád tma.“
„To ano, ale je nejméně osm hodin ráno.“
Samuel přistoupil k oknu. Obloha byla tak zatažená, že byla tma jako v noci. Silný
déšť ani bouřka neutichly a vítr stále ohýbal větvemi stromů. Přes hustou mlhu
nebylo vidět dál než pár metrů. Obraz děsu za okny přetrval, ale něco se přeci jen
změnilo. „Jezdec je pryč,“ řekl podiveně, ale s úlevou.
„To ano a máme štěstí, že na nás nezaútočil. Když jsem vstala, šla jsem zkontrolovat
hlídku a našla Rachel, jak dole spí.“
„Nechceš říct, že bys jí ublížila jen proto že usnula? Víš vůbec, jak to prožívá?“
„Od hlídky očekávám, že bude hlídat, ale… neublížila bych jí.“
„Zdá se mi, že ti je už mnohem lépe.“
„Naražené kosti a namožené svaly mě stále bolí, ale je to lepší a proto je nejvyšší
čas vyrazit na lov.“
„Říkáš to, jakoby ti netvoři byli naší kořistí.“
„Já vím, že to zatím vypadá spíše opačně, ale s tím snad něco uděláme. Máš nějaký
plán?“ „Ehm, myslel jsem, že ty ho budeš mít, Kasumi.“
„Nějak nebyl čas ho vymyslet. Ráda bych si vyslechla tvůj nápad.“
„Myslím, že by u toho měli být všichni, půjdeme je nejprve sehnat.“ Samuel s Kasumi
vzbudili ostatní a poté se všichni sešli v Murrayově prostorném pokoji.
„Jezdec už venku není,“ radovala se Rachel, „ takže můžeme co nejdříve na zámek.“
„Jako útočiště by to nebylo špatné,“ uznal Colliere.
Samuel to však zamítal. „Ne pokud by nebyl jeden z těch tvorů přímo uvnitř nebo
přesněji řečeno v katakombách pod hradem. Odtamtud se ale klidně mohl dostat ven
a navíc, pokud nám jdou skutečně po krku a pokud jsou alespoň trochu chytří, tak
budou zámek hlídat.“
„Musíme odjet z panství a to okamžitě,“ hlesl stále vystrašenější Murray.
„Má pravdu,“ řekla Rachel, „potom budeme v bezpečí a především sem můžeme
někoho poslat, třeba armádu.“
Collierovi to však nepřišlo nejmoudřejší. „To ale za předpokladu, že se odsud
dostaneme živí, paní Gordonová. Nejbližší vesnice je více než deset mil daleko a
navíc, kde máte jistotu, že nám někdo uvěří, když začnete mluvit o těch netvorech?
Sám bych tomu nevěřil.“
„Murrayi,“ oslovil hoteliéra Samuel, „vy jste tu beztak k ničemu, tak nám jděte
alespoň připravit něco k snědku.“
Jakmile Murray odešel, Kasumi si vzala slovo. „Potřebujeme si ujasnit náš stav. Jaké
máme zbraně?“
„Pistole s nabitým zásobníkem a jen dvěma náboji navíc,“ řekl Colliere. „Zbylých pět
kulek jsem vystřílel na tu věc v bunkru a stejně to nemělo význam. Kromě toho tady
v hotelu neseženeme víc než pitomý kuchyňský nůž.“
„Jak víme, že si tu Murray neschovává třeba další pistoli?“ ptal se Samuel.
„Už jsem se ho ptal. Nanejvýše má támhleten pepřový sprej, ale co nám bude ten
platný?“ Colliere ukázal na noční stolek, kde stála malá modrá plechovka.
„Pořád je to lepší než nic,“ řekla Rachel a vzala si ho. Nečekala, že jí to doopravdy
pomůže, ale měla alespoň nějakou výhodu.
„Podívejte,“ řekl Samuel, „trochu jsem nad tím přemýšlel a myslím, že není moudré
odsud utíkat, když je tady ten jezdec. Podle mě jen vyčkává a my bychom ho měli
nejprve nějak vyřídit.“ Samuel čekal, jak zareagují ostatní. V očích Colliera a Rachel
poznal, že nejsou zrovna nadšeni, ale chápou, že je to nutné. Kasumi byla v klidu a
on dobře věděl, že je na to připravená. Byl rád, že je tu alespoň jeden člověk se
kterým může v tomto směru počítat.„Mám plán, takže poslouchejte: já vylezu ven
skrze kanalizaci a upozorním ho na sebe. Z tohohle okna je přímo na kanál skvělý
výhled, takže vy, Colliere, budete moci střílet. Protože máme jen pár nábojů, snažte
se vyřídit především toho koně, protože tam máme téměř jistotu, že se ho povede
zabít. Jakmile budeme mít koně z krku, očekávám, že jezdec půjde za námi sem a to
je šance pro ostatní. Vsadím se, že dole v kotelně bude spousta nářadí, se kterými
ho ve třech nebo čtyřech lidech určitě udoláme.“
„Vidím, že ten tvůj plán počítá se ztrátami v našich řadách, co?“ poznamenala
ironicky Kasumi.
„Já vím, že je to nebezpečné, ale copak máme na výběr?“
„Kolik z vás umí šermovat? ptala se Kasumi.
Po chvilce ticha se ozval Samuel. „Otec mě to kdysi učil, ale… moc toho neumím. Ty
snad ano?“
„Já? Ne, ale mám z nás největší šanci ho zabít.“
„Proč mu prostě neprohnat kulku lebkou?“ ptal se Colliere.
„Možná proto, že kulek máme zatraceně málo a bylo by moudřejší s nimi šetřit,“ řekl
Samuel. „No… jak myslíte,“ odvětil Colliere.
„Tak jak to tedy uděláme?“ ptala se netrpělivá Rachel.
„Přesně jak Samuel řekl až na to, že proti jezdci půjdu sama,“ odpověděla Kasumi.
Samuel dovedl Kasumi dolů do kotelny. Kromě kotle a kupy uhlí tu bylo už jen několik
starých kusů oblečení a skříně s nářadím. Zatímco si Kasumi vybírala něco
vhodného, Samuel si prohlížel zazděný vchod. Kasumi vytáhla asi metr dlouhou
železnou tyč.
„Tohle?“ podivil se Samuel.
„Přesně tak. Není ani moc těžká, ale pevná je dost. Délkou se skoro vyrovná tomu
meči co má, takže bude ideální.“
„Nechceš si to ještě rozmyslet? Vždyť je to hloupost. Nemůžeš vědět, jak dobrý s tím
mečem je.“
„A tak myslíš, že když se na něj vrhnu s těmi starci, že to bude lepší? Vždyť by mi jen
překáželi a Rachel je úplně vystrašená. Co myslíš, že udělá, až ho uvidí zblízka?“
„No dobře, ale dávej na sebe pozor.“
„To dávám vždycky.“ Seshora se náhle ozval výkřik.
„To byla Rachel!“ řekl Samuel a rychle pospíchal do haly.
Po schodech právě stoupal ohnilec, který už byl opět tak jako dříve, tedy i s hlavou.
Nesnesitelný puch hniloby, který ho provázel, byl strašný. Rachel stála nad
schodištěm a tiskla v rukou již prázdnou plechovku od pepřového spreje, který však
na netvora nezabral. Sledovala, jak Collier střílí jako zběsilý, aby netvora zastavil, ale
nemělo to žádný účinek.
„To je k ničemu!“ křičel Samuel. „Nemá to cenu!“ Colliere však nevěnoval pozornost a
tak do netvora vyprázdnil celý zásobník. Účinek se nedostavil a ohnilec stoupal stále
výš a výš. Kasumi se ho pokusila probodnout ostrou stranou tyče, což se sice
podařilo, ale byl problém ji vytáhnout zpět. Ohnilec se pomalu otočil a ohnal se po
Kasumi rukou tvořenou stejně jako většina těla tisícem malinkých brouků a kusy
hnijícího masa, které je pokrývalo. Kasumi se Samuelem vycouvali až do hlavní haly,
kam je ohnilec zahnal. Stále v sobě měl tyč, před kterou museli rovněž uhýbat.
Samuel ji chytil a snažil se s ní zapáčit, ale bez viditelného účinku. Držela v něm,
jakoby byla jeho součástí.
„Ten kotel!“ vykřikla Kasumi. Samuel pochopil, o co Kasumi jde.
„Bude trvat, než ho připravím. Drž ho ode mne dál,“ odvětil Samuel a pospíchal do
kotelny. Kasumi zatím kroužila kolem ohnilce a uhýbala jeho úderům. V hale se
objevil Colliere s nabitou zbraní, ve které zůstaly poslední dva náboje.
„Nestřílejte!“ vykřikla Kasumi, „nemá to žádný smysl. Radši odsud vypadněte!“
Colliere, který se stále nemohl rozhodnout, jestli střílet nebo se do toho neplést,
sledoval ohavnou stvůru a její prozatím marnou snahu zabít Kasumi. Chtěl ženě
pomoci, ale ze strašlivého zápachu měl co dělat, aby se nepozvracel. Rachel, která
stále stála nad schodištěm to už nevydržela. Neměla tak silný žaludek, jako Kasumi,
která se s tímto zápachem navíc už setkala. Po pěti minutách neustálého uhýbání
začala být Kasumi velmi unavená a to i přesto, že netvor nebyl moc rychlý. Colliere
už byl pryč a tak jí nic nestálo v cestě do kotelny, kam měla v plánu netvora přivést.
Ohnilec byl vzteklý a kromě šelestu brouků z něj vycházely podivné vrčivé zvuky.
Kasumi před ním odcouvala až do prostorné kotelny, kde už z roztopeného kotle
vycházel silný žár. Samuel stále přikládal a snažil se vytvořit co možná největší teplo.
Kasumi si ze skříně vzala další lopatu, ale rozhodně neměla v plánu se věnovat
házením uhlí do kotle. Místo toho se ještě nějakou dobu vyhýbala ohnilcovi a snažila
se, aby z ní neztrácel pozornost. Promočené a silně páchnoucí maso se pozvolna
měnilo a vysychalo. Ohnilec se tak začal nejenom zpomalovat, ale jeho váha se
snižovala. Kasumi se napřáhla a lopatou urazila ohnilcovi hlavu. Zbytek těla se na
Kasumi vrhnul mnohem zuřivěji a Samuel hlavu urychleně nabral na svoji lopatu a
přihodil do kotle a to i se stovkami brouků. Kasumi snadno urážela kusy seschlého
těla, načež je Samuel definitivně likvidoval v kotli. Nakonec zbylo jen tělo, které
Samuel nacpal do kotle pomocí tyče, jež z něj stále vylézala. Po zemi se pohybovaly
stovky brouků a červů, ale teď už nemohli dělat vůbec nic. Rozutekly se pryč a
Samuel s Kasumi se vrátili nahoru. Byli unavení a promáčení potem z horka, které
v kotelně bylo, ale na obou byla jasně patrná úleva.
„Co se stalo?“ ptala se Rachel, které bylo stále špatně.
„Právě vedeme 1:0,“ odpověděla Kasumi.
„Vážně?!“ řekla radostně Rachel a byla na ní vidět velká úleva.
„Dobrá práce,“ řekl Colliere, „povězte mi ale, jak se sem ten hnus dostal?“
„Jak? Celkem snadno, když jsou dveře ven otevřené!“
„Murray?!“ ptal se inspektor.
„Kdo jiný?“ řekla Kasumi, „kdyby to nakonec nedopadlo takhle skvěle, tak by toho
ještě dlouho litoval, ale mám pocit, že se o něj stihnou postarat jiní.“ Všichni zašli do
haly, kde byly dveře ven skutečně odbarikádované a otevřené.
„Takže provedeme náš plán?“ ptal se Colliere. „Stále mám dva náboje a myslím, že
na toho koně to bude stačit.“
„Nevím, jestli jste si toho stačil všimnout, ale já jsem právě se Samuelem bojovala o
holý život v nechutném horku a vážně bych si ráda nejprve odpočala.“ Sotva to
Kasumi dořekla, prosklená okna v hale se rozpadla a dovnitř skočil ohromný černý
vraník se svým nemrtvým jezdcem. Všude po zemi se povalovaly střepy z rozpadlých
okenic, po kterých dupal kůň. Jezdec vypadal jako člověk až na to, že jeho hlava byla
bez kůže – pouze holá lebka. Jeho meč, který byl potřísněn čerstvou krví, měl na
sobě spousty špičatých výčnělků, které dokázaly trhat vnitřnosti a způsobovat tak
rozsáhlá a v podstatě smrtelná zranění. Kůň se postavil na zadní, což díky vysokému
stropu v hale nebyl problém a hlasitě zaržál. Jeho oči žhnuly rudě a stejně na tom
byly oči nebo spíše oční důlky jeho jezdce, které rovněž zářily nepřirozeným světlem.
Namířil meč na překvapenou Kasumi, která s ostatními pomalu couvala na chodbu a
řekl hlubokým hlasem:
„Tebe zabiju jako první.“ Jezdec seskočil z koně a vyrazil ke dveřím, mezi kterými
stáli ostatní. Kasumi bylo jasné, že není kam utéci a tak vykročila i přes nesouhlasné
výkřiky ostatních kupředu. Colliere vypálil přímo na netvora a zasáhl ho do lebky,
jenže bez viditelného účinku. Kostlivec se napřáhl mečem a vedl ránu shora přímo
na Kasuminu hlavu. Ta jen stihla zvednou tyč do výše a zablokovat ránu, ale
netvorova síla byla tak velká, že Kasumi srazil na zem. Spadla na záda a Samuel se
rozběhl proti nemrtvému. Strhnul ho k zemi a snažil se mu vyrvat z rukou meč.
Nemělo to takřka žádný význam, neboť netvor Samuela s lehkostí odkopl stranou a
zase se stavěl na nohy. Těch pár vteřin ale Kasumi stačilo, aby se postavila a couvla
do bezpečné vzdálenosti. Colliere se dlouho rozmýšlel, co dělat a poté vystřelil
podruhé. Ne však na kostlivce, ale na jeho koně. Střelil ho do boku, ze kterého
začala prýštit temně rudá krev. Kůň se bolestí sotva udržel na nohou. Kostlivec si
všiml co se stalo a v rychlosti se vyšvihl do sedla.
„Já si pro vás přijdu,“ řekl a vyskočil z budovy ven. Kůň se nenesl tak volně jako
předtím, ale nezdálo se, že jde o smrtelné zranění. Všem chvíli trvalo, než se
vzpamatovali.
„Tady už není bezpečno,“ řekl Colliere, „já se vracím do Willow Creek a navrhuji,
abyste šli se mnou.“
„To není dobrý nápad,“ odvětila Kasumi, „myslíte, že vás tam nechá jen tak dojít?“
„Postřelil jsem mu koně a on naznal, že je čas na ústup, takže pochybuji, že se ke
mně ještě přiblíží.“
„Už ale nemáte žádné náboje,“ připomněla Rachel.
„To sice nemám, ale on snad není tak hloupý, aby se to pokoušel zjišťovat.“
„Nebo tak chytrý…“ pronesl Samuel. „Rozhodně odsud musíme pryč, ale vesnice
není dobrý nápad už jen kvůli nám. Nechci zbytečně ohrožovat ostatní.“
„Co tedy navrhuješ?“ ptala se Rachel.
„Na stanici máte dost zbraní, že ano, inspektore?“ ptal se Samuel.
„Dvě pistole a jednu brokovnici. Uvědomte si, kde to jsme. Tady není žádná
zbrojnice, přestože by měla být. Pokud máme ochránit vesnici, budeme je
potřebovat, je mi líto Gordone.“
„Navrhuji se vrátit do bunkru,“ řekla Kasumi. „Pokud tam ta bestie už nebude, můžu
si odtamtud vzít své zbraně a Ivan si tam nechal pistoli. Zásobník na sedmnáct
nábojů není k zahození.“
„Pokud tam ta bestie nebude…“ zopakoval významně Samuel. „Než se tam
dostaneme, bude to několik hodin chůze, ale souhlasím s Kasumi. Je to naděje.“
„Jenže čím déle se budeme zdržovat, tím větší nebezpečí vzniká pro lidi ze zámku,“
řekla Rachel.
„S návrhem jít na zámek souhlasím,“ řekla Kasumi, „obzvláště když tam můžeme
najít další netvory a alespoň částečný úkryt, ale ne dokud si nedojdu pro své věci.
Vyjít ven beze zbraní je příliš nebezpečné.“
„Tak dobře, ale někdo by tu měl zůstat, aby mohl ostatní varovat, kdyby se něco
změnilo,“ navrhl Samuel.
„S tím souhlasím. Kdyby se cokoli dělo, tak se vydej za námi,“ řekla Rachel.
„Počkat, já myslel, že tu zůstaneš ty, Rachel,“ řekl překvapený Samuel.
„Nechci tu zůstat sama. S Kasumi budu v bezpečí.“
Zatímco Samuel zůstal strážit hotel, Kasumi s Rachel sešplhali do kanalizace a
vydali se rychlým krokem k bunkru.
„Se zbraněmi to bude snadné, nemám pravdu?“ ptala se Rachel. Kasumi bylo jasné,
že tomu sama pořádně nevěří.
„Proč ode mne pořád čekáš nějaké zázraky? Udělám, co půjde, ale viděla jsi, co nám
to šlo po krku, nebo ne? Tohle snadné nebude, ať už budeme mít cokoli.“
„Tak promiň, já to tak nemyslela.“
„Nepatřím k takovým bláznům, co si před jakoukoli akcí řeknou: jo, já jsem nejlepší
na světě, takže zvládnu všechno levou zadní. Takovíhle lidé bývají obvykle první, co
zemřou, protože si myslí, že stačí, když sami sebe přesvědčit o své jedinečnosti a
síle, jenže je potřeba mnohem víc. Uznávám, že jsou věci, ve kterých vynikám nad
většinou ostatních, ale to pořád nic neznamená.“
„Já to chápu, ale i tak se vedle tebe cítím bezpečně,“ Obě dorazily k mříži, jež
blokovala cestu.
„Vrátím se pro něco, čím to podepřeme,“ řekla Kasumi a nechala Rachel samotnou.
Temné prostory kanalizace jí vůbec nedělaly dobře. Absolutní ticho narušovalo jen
pištění krys. Rachel se dívala do chodby za mříží a její představivost začala
pracovat. Napadlo ji, co dělat, když se tu náhle ukáže další netvor. Kdyby alespoň
věděla, jak vypadají ti zbylí tři, ale po tom, co už viděla, jí bylo jasné, že mohou být
jacíkoliv. Kasumi se konečně vrátila a nesla s sebou úzkou, asi třicet centimetrů
dlouhou trubku. Byla dost pevná, takže na podložení se zdála být ideální. „Pomoz mi
to zvednout,“ řekla Kasumi. Mříž byla docela těžká, ale ve dvou nebyl zase takový
problém ji nadzvednout. Horší bylo, že ji nyní musela Kasumi udržet sama, zatímco ji
Rachel podloží trubkou.
„Zvládnu to. Udržím ji.“
„Jseš si jistá, Kasumi?“
„Jistě! Tři! Dva! Jedna! Teď!“ Rachel mříž pustila a Kasumi pocítila okamžitý nárůst
váhy, kterou držela. Rachel co nejrychleji podložila mříž a Kasumi ji pozvolna spustila
na trubku. „Můžeme pokračovat. Hlavně dávej pozor na tu trubku,“ řekla Kasumi.
Obě se protáhly pod mříží a vydaly se dál.
„Nečekala jsem, že to zvládneš. Jseš dost silná.“ Kasumi se otočila k Rachel měla
chuť se jí zeptat, proč má takovou snahu ji stále vychvalovat, ale rozmyslela si to.
Možná to bylo vážně kvůli strachu, jak tvrdil Samuel, těžko říct. Každopádně ale
nebylo vhodné si Rachel rozhněvat, už jen kvůli dítěti. Cestou dál Kasumi
přemýšlela, jestli Samuel vidí tak daleko jako ona a doufala, že ano.
„Slezu dolů, a kdyby něco, buď připravená mě vytáhnout,“ řekla Kasumi, když dorazili
k rouře.
Nic nenasvědčovalo tomu, že tu je chapadlový netvor, ale spoléhat se na to nedalo.
Kasumi sešplhala až dolů. Bylo tu všude spoustu krve. Dveře ven byly úplně
vylomené a okolní zdivo se rozpadalo. Netvor byl dost velký a patrně uměl šplhat,
což bylo znepokojující.
'Ještě štěstí, že roura na něj byla moc úzká.' pomyslela si Kasumi. Asiatka přešla do
hlavní části bunkru a prohlížela věci okolo. Když našla Ivanovu pistoli rozšlápnutou,
zklamalo ji to. Její krabice se zbraněmi se naštěstí vyhnula netvorovu řádění. Vzala
odsud Ivanův nůž, dvě dýky Džitte a čtyři vrhací hvězdice. Jediné co tu zbylo, byly
Nunčaky a zlomená Naginata. Právě její ztráta teď byla opravdu bolestivá, neboť by
to byl skvělý způsob, jak se vypořádat s jezdcem. Také tu stále zůstal Cyův
neporušený kufr, kde měl mnohé listiny a lékárničku. Kasumi ji však už nepobrala.
Opatrně vyšla z vrat bunkru. I tady byly na zemi skvrny od krve. Velká díra v rohu
sálu vypadala opravdu zlověstně. Dalšími vraty se dostala do místnosti s lavicemi.
Dveře odsud a úzké schodiště už vedly ven do lesů a vzhledem k tomu, že byly zcela
neporušené a tunel byl úzký, bylo nadmíru jasné, že tudy netvor neprošel. Kasumi se
vrátila k díře a opatrně se nad ní nahnula. Věděla, že netvor je tu jako v pasti. Je moc
velký na to, aby prošel rourou do kanalizace a zároveň moc velký i na to, aby se
dostal z bunkru ven. Otázkou však bylo, kam přesně tahle díra vede. Kdyby byla
slepá, znamenalo by to, že mají o starost méně, jenže jak to zjistit? Kasumi byla
přesvědčená, že má šanci porazit jezdce, ale na tohohle obrovitého netvora si moc
nevěřila. V hlubinách pod sebou zaslechla tlumené vrčení, což byl signál, že tu není
sama. Na malou chvilku spočinula zrakem na nedaleké hromadě kamenů a napadlo
ji zkusit jeden z nich hodit dolů na netvora. Teoreticky by to mohlo zabrat, ale pokud
ne, tak nemá naději na přežití. Rozeběhla se k rouře a rychle vyšplhala nahoru.
„Viděla jsi ho?“ ptala se Rachel.
„Ne, ale je tam. Zřejmě nemá kam jinam jít anebo to tu hlídá, těžko říct. Každopádně
ale můžeme jít zpátky. Tady máš jeden nůž. Jen pro jistotu.“
„Díky, ale upřímně, čekala jsem, že budeš mít nějaký meč nebo něco takového.“
„Tohle je všechno co mám a neboj se, protože tyhle věci jsou také velice
nebezpečné.“ Obě ženy se vracely zpátky do hotelu.
„Proč nám vlastně pomáháš?“ ptala se cestou Rachel.
„Mám ráda výzvy.“
„Tobě nevadí riskovat život?“
„Ne, pokud vidím, že mám určitou naději na úspěch.“
„To jsem ráda, že to vidíš takhle. Já jsem naději ztratila už dávno.“
„Naděje je vždycky. Spoléhat se na ni sice není vždy dobré, ale naše situace pořád
není tak hrozná, jak si možná myslíš.“
„Vážně? Pět zrůd se pohybuje venku a tři z nich jsme ještě ani neviděli. Vždyť to
může být naprosto cokoli.“
„To ano. Čím dříve je poznáme, tím lépe.“
Kasumi s Rachel dorazily až k prvnímu poklopu a jakmile zahnuly za roh, zahlédly
před sebou obrys postavy. V mžiku se v rukou Kasumi objevily Džitte, které namířila
před sebe.
„Klid, Kasumi. To jsem já, Samuel.“
Kasumi sklopila dýky. „Stalo se něco?“ zeptala se.
„Bohužel ano. Jezdec se vrátil a jeho kůň je opět zcela v pořádku.“
„Cože?!“ zeptala se Rachel.
„Všiml si mě a skočil zase dovnitř. Na boku už nemá žádnou ránu.“ Kasumi, která
byla původně rozhodnutá vyjít nahoru a bojovat, se zarazila a přemýšlela. Samuel
poznal, že si už není tak jistá, jako dříve.
„Co budeme dělat?“ ptala se vyděšená Rachel.
„Můžu zkusit toho koně zase vyřadit. Mám vrhací hvězdice a s těmihle dýkami také
umím házet, jenže to ho nezabije, a jestli zase uteče, tak o ty věci přijdu. Kromě toho
nevím, jestli s nimi neumí házet i jezdec. Dát mu k dispozici vrhací zbraň by nebylo
dobré. Hmm, podle toho dusotu nad námi počítám, že je stále v hale a předpokládá,
že nám odřízl cestu. Můžeme odsud utéct, ale na cestě budeme snadnou kořistí.“
„Jsme na Black Mirror.“ řekl Samuel. „Je tu tolik hustých lesů, že se mu v nich lehce
ztratíme. Od hotelu k nejbližšímu lesu to není ani půl míle.“
„V tom případě je rozhodnuto. Doufám, že umíš běhat, Rachel,“ řekla Kasumi.
Samuel si od Kasumi vzal druhý nůž a opatrně se protáhl kanálem na parkoviště.
Pomohl vylézt ostatním a poté se pomalu přesunuli za roh hotelu. Krátce zahlédli
jezdce v hlavní hale a doufali, že on je neviděl.
Jakmile byli zcela z dohledu, rozeběhli se ke hřbitovu za hotelem. Nebylo to vůbec
příjemné místo, obzvláště za tak odporného počasí. Každou chvíli oblohu prořízl
blesk a během okamžiku zaburácel hrom. Bouře byla přímo nad panstvím a zdálo se,
že snad ani nikdy nepřestane.
„Co je tady?“ ptala se Kasumi a ukazovala na starou kapličku na hřbitově.
„Nevím, nejspíše nic důležitého,“ řekl Samuel. Kasumi se pokusila marně otevřít
plechové dveře a poté do zámku strčila jednu z vrhacích hvězdic a snažila se její
špicí vypáčit zámek.
„Měli bychom jít, Kasumi,“ řekla Rachel, „tohle místo mi nahání husí kůži.“
„Ten zámek je mizerný. Půjde to povolit a možná najdeme něco uvnitř. Musíme využít
každé příležitosti.“
„Já ti nevím, Kasumi,“ řekl Samuel. „Sem se dříve ukládala mrtvá těla pacientů
sanatoria, než se pro ně vykopal hrob.“
Kasumi se se zaujetím rozhlédla okolo. „Jakého sanatoria?“ zeptala se ostatních.
„Ten hotel byla před lety nemocnice pro nemocné cholerou a v těch dobách se
pacienti pohřbívali sem na tento hřbitov. Některé hroby jsou staré více než tři staletí.
Později se z nemocnice stala psychiatrická léčebna, takže na tomhle hřbitově leží i
spousta duševně nemocných.“ Kasumi to poslouchala se zájmem, ale stále se
snažila především otevřít kapličku. Rachel byla po Samuelových slovech bledá jako
stěna a její fantazie začala pracovat na plné obrátky. Každou chvíli očekávala, že
z hrobů náhle začnou vylézat nemrtví pacienti. Věděla, že koncem devatenáctého
století řádila v Evropě pandemie cholery. Neustálé křeče, průjmy, zvracení a ve
výsledku stovky a stovky mrtvých. Kolik lidí zde asi bylo pohřebeno? Kasumi se
konečně podařilo otevřít kapličku a vstoupila dovnitř. Uprostřed byl veliký vozík
s dřevěnou deskou, patrně na mrtvá těla. Na zemi bylo pár plesnivých beden,
většinou s nepotřebnými kusy plechu a rozbitého nářadí. Povalovalo se tu i několik
rozbitých lahví podle zápachu dost možná od chlóru. Bylo jasné, že Murray kapličku
zrovna moc často nenavštěvoval. Nebylo tu bohužel nic použitelného.
„Nejvyšší čas vyrazit, Kasumi, tohle místo opravdu není nijak přívětivé,“ řekl Samuel.
„Máš pravdu. Ani já se tu necítím zrovna nejlépe,“ odvětila Kasumi. Všichni tři
rychlým krokem obešli hřbitov a ztratili se mezi stromy v lesích.
Cesta lesem se zdála být nekonečná a rozhodně ne bezpečná. Všichni byli ostražití
a důkladně pátrali po přítomnosti někoho dalšího.
„Na zámek to je ještě hodně daleko a brzy nás čeká pořádné stoupání,“ řekl Samuel.
„Ashburrské vrchy vedou odsud až k Willow Creek. Teoreticky je můžeme obejít a
pokračovat lesní cestou vedoucí od majáku, ale to je příliš nebezpečné.“
„To ano,“ souhlasila Kasumi. „Cestám se bude lepší vyhýbat, jak jen to půjde.“
„Nejkratší cesta na zámek ale vede blízko močálů, že ano, Samueli?“ ptala se
Rachel.
„Ano a tam také můžeme natrefit na dalšího netvora. V Deepmirských močálech je
někde ukrytý další z portálů.“
„Do bažin nemůžeme jít, Samueli,“ řekla Kasumi, „to je příliš nebezpečné, obzvlášť v
té tmě.“ „Já vím. Půjdeme menší oklikou,“ řekl Samuel a dál vedl ostatní lesem.
Svahy v lesích pokrývaly ohromné vesměs špičaté kameny. Cesta byla pro Rachel
vyčerpávající, ale stále se držela s ostatními. Věřila, že ji tu nenechají, ale stále si
nebyla jistá Samuelem.
'Kasumi je momentálně na jeho straně, takže to musím změnit. Musím si získat její
přízeň a musím ji dostat do stavu, kdy bude ochotná chránit spíše mě, než Samuela.
Nemůžu mu po to všem vůbec věřit. Otázkou je, nakolik se taková žena, jako je
Kasumi, nechá ovlivnit a ovládat.' Byla přesvědčená, že až se z těchto problému
dostanou, pokud se z nich vůbec dostanou, bude muset být Kasumi zcela na její
straně. Buď se to povede, nebo bude muset pominout její nezanedbatelný potenciál
a přistoupit k radikálnějšímu řešení. Rozhodně si z ní ale nesmí udělat nepřítele.
Po několika hodinách konečně dorazili k cestě. Vedla od vesnice až k útesům Sharp
Edge a stejně jako všechny ostatní cesty, byla i tahle promáčená a pokrytá
nepříjemným bahnem. Popadané dráty elektrického vedení a spadl sloup dávaly
najevo, že panství je a ještě dlouho bude bez elektřiny. V tomhle počasí to nikdo
spravovat nebude, obzvláště když tu jsou mnohem důležitější problémy. Samuel byl
připraven vyrazit dál lesem, ale nejprve si potřeboval ujasnit směr. Než to stihl udělat,
všichni zaslechli zlověstný dusot kopyt, jež dával najevo, že se blíží vážné
nebezpečí. Jezdec přijížděl tryskem přímo k nim po cestě od vesnice. Jeho temný
obrys krytý clonou neustálého deště byl děsivý.
„Pryč!“ vykřikl Samuel a vyběhl okamžitě do lesů. Rachel s Kasumi ho následovaly a
doufaly, že Samuel ví, co dělá. Zběsilý úprk před jezdcem byl vyčerpávající. Kasumi
se ohlédla za sebe a zahlédla temně rudé záblesky vycházející z očí nemrtvého.
Jeho kůň měl vážný problém kličkovat mezi stromy a tak celá skupina získávala
náskok. Samuel však věděl, že to nic neznamená a doufal, že stihne dorazit tam,
kam míří dříve, než se jezdec dostane na cestu, jež vedla přímo k bývalému domu
patologa Hermanna – jejich cíli. Jinak zlověstně vyhlížející stavení nyní
představovalo úkryt a možnost si odpočinout. Konečně přiběhli až k němu – velkému
zděnému domu s dvěma patry a podkrovím. Samuel okamžitě zabral za kliku na
dveřích. Bylo zamčeno.
„Počkej, já to zkusím otevřít,“ nabídla se Kasumi, okamžitě vybrala vhodnou špičatou
hvězdici a zastrčila jí do zámku.
„Pospěš si! Už se blíží! Honem!“ ječela Rachel.
„Drž hubu, potřebuju se soustředit!“ obořila se na ni Kasumi. Samuel se rozhlížel
kolem po něčem, čím by se daly dveře vyrazit, ale nebylo tu vůbec nic vhodného.
Velice rychle prohlédl staré zrezivělé auto, ve kterém však už nebylo skoro nic.
Dokonce i sedadla někdo odnesl.
„Nejde mi to,“ volala na ostatní Kasumi.
„Musíme pryč, musíme běžet dál,“ řekla Rachel. Samuel však věděl, že jsou až
nebezpečně blízko Deepmirských močálů a obával se dalšího netvora. Zkusil
prohlédnout i kontejner, jestli tam nenajde něco užitečného, ale byl zamčený.
Zrezivělý zámek nevypadal příliš bytelně, takže popadl jeden z kamenů, které
ohraničovaly cestu kolem domu, a zámek urazil. Uvnitř nalezl spousty odpadků, ale
také něco mnohem lepšího. Nevěřil vlastním očím, když v kontejneru objevil pistoli a
brokovnici. Obojí se zdálo být nabité. Samuel nevěděl, že ty zbraně sem kdysi
uschoval Adrian, to aby je neměl u sebe když nad ním čas od času převládal
Mordred. Samuel teď neměl ani pomyšlení přemýšlet o tom, kde se tu zbraně berou
a vše přičítal šťastné náhodě.
„Odstup, Kasumi,“ řekl. Ta se nejprve ohlédla, aby zjistila, o co jde a poté poodešla
stranou.
„Nechceš mi vysvětlit, kde jsi to sebral?“ ptala se.
„Na to teď není čas.“ Samuel vypálil na zámek u dveří a poté již snadno otevřel
dovnitř. Právě včas, neboť jezdec se blížil. „Dovnitř, Rachel, dělej!“ křikl Samuel.
Rachel se ukryla uvnitř domu, který sice nevypadal nijak přívětivě, ale rozhodně to
bylo lepší, než jezdec venku. „Kasumi,“ řekl Samuel a hodil jí brokovnici. Poté začal
střílet po jezdci, především po jeho koni. „Střílej, Kasumi, střílej a miř na hlavu!“
Samuel vyprázdnil celý zásobník a ukázalo se, že to opravdu k něčemu bylo. Kůň se
skácel s bolestivým stenem a jezdec spadl na zem také. „Doraž ho, Kasumi,“ řekl
Samuel, který už neměl čím střílet.
„Ne… já nemůžu,“ odvětila Kasumi, která ještě ani nevystřelila a vrátila brokovnici
Samuelovi. Ten nějakou dobu nechápal, co to má znamenat, ale poté se
vzpamatoval a brokovnici si vzal k sobě. Nemrtvý jezdec už byl na nohou.
„Všichni zemřete!“ řekl vztekle svým hlubokým hlasem. Samuel stál nehybně přede
dveřmi do domu a čekal na správný okamžik. Netvor se blížil k němu pomalým
krokem. Kasumi měla v rukou Džitte a byla připravená se bránit. Samuel stále
vyčkával. „Dnes zemřeš,“ řekl jezdec Samuelovi, který přesně v tu chvíli vystřelil
přímo na jeho lebku. Rána mu jí téměř celou urazila a on se pomalým pohybem
hroutil k zemi. Samuel přistoupil blíž a vystřelil znovu. Teprve teď světlo v jeho očích
naprosto zhaslo. Kasumi mezitím přišla k umírajícímu koni. Přemýšlela, jestli je
možné, aby se z toho všeho zase uzdravil a rozhodla se nic neriskovat. Pomocí
Džitte mu probodla tepnu a nechala ho vykrvácet. „Tak to bychom měli,“ řekl Samuel
a snažil se vyrovnat s tím, co se tu stalo. „Myslím, že si musíme něco vyjasnit,
Kasumi.“
„To ano. Také mám něco na srdci.“
Oba zašli dovnitř domu a hledali Rachel. Hned hlavní hala byla plná nejrůznějšího
harampádí. Kusy starých hadrů, prázdné police, skleněné nádoby, dokonce počítač,
roztrhané knihy, rozlámané židle, stoly a mnoho dalšího. Zdálo se, že tu nikdo nežil
už léta.
„Rachel!“ zavolal Samuel, „Rachel, kde jsi!.“
„Už je po všem! Můžeš vylézt,“ přidala se Kasumi ale bylo to zbytečné.
„Podívám se nahoru a ty zatím prohlédni sklep, ano?“
Kasumi kývla na znamení souhlasu a opatrně sestoupala po vlhkých a kluzkých
schodech do staré márnice. Byla tu sice tma, ale na pitevním stole uprostřed stála
zapálená svíčka. „Rachel, pojď nahoru. Ten jezdec už je minulostí.“
„Kdepak,“ ozvalo se z koutu kousek za Kasumi, „Rachel nikam nepůjde a ty také ne.“
Kasumi se neobtěžovala slovy a místo toho okamžitě sfoukla svíčku. Nechtěla, aby
ten člověk viděl, jak se jí v rukou objevily vrhací hvězdice. Bez větších problému by je
dokázala hodit na onoho muže i takto poslepu, nejprve ale musí zjistit, kde přesně je
Rachel.
„To nebylo moc chytré,“ řekl opět muž a rozsvítil baterku, co měl v ruce. Kasumi byla
oslepená náhlým světlem, které jí muž namířil přímo do očí. Sklopila zrak a čekala,
co muž udělá.
„Kdo vůbec jsi?“ zeptal se.
„Kdo jsi ty?“
„Já se ptal první, ale dobře, dobře. Jsem Matt a ty jsi co?“
„Kde je Rachel?“
„Chtěl jsem vědět, jak se jmenuješ!“
„Ona není tady dole, že ne?“ zeptala se Kasumi, která začínala nabývat přesvědčení,
že jsou dole sami. Neslyšela totiž sebemenší zvuky kohokoli dalšího.
„Nevím, kde je jaká Rachel, ale ty jsi v mém domě.“ Kasumi si všimla světla
přicházejícího seshora. Poznala, že je to Samuel a přichází dolů se svíčkou v ruce.
„Kasumi? Co se tu děje?“ ptal se.
„Máme tu ne zrovna vítanou společnost,“ odpověděla mu.
Samuel sestoupil až dolů a zahlédl Matta, jak se krčí v koutě. „Kdo jste?!“ ptal se ho.
Z Mattových roztřesených rukou vypadla baterka. Kasumi si ji vzala a teprve nyní si
oba mohli dobře prohlédnout Matta. Klepal se jako sulc a Samuel poznal, že má
zarudlé oči a celý se potí. V jedné ruce křečovitě svíral nenápadný pytlíček s bílým
práškem. Samuel mu ho vytrhl z rukou, aby se přesvědčil, jestli je to opravdu to, co si
myslel. V tu chvíli však Matt podlehl nečekané agresivitě. Vrhl se na Samuela a srazil
ho k zemi.
„To je moje!“ vykřikl. Kasumi Matta odtáhla stranou, ten se po ní ohnal a pokusil se ji
strhnout na zem, ale marně. Matt se postavil a vytáhl z kapsy skalpel. Byl malý, ale
velice ostrý.
„Máš pět vteřin na to, abys to zase uklidil, jinak tě zabiju,“ řekla chladně Kasumi.
Samuel ale dobře věděl, že to Matt neudělá. Normálně by asi Kasumi nechal, ať to
s ním vyřídí, ale jeho informace mohly být důležité. Nenápadně vzal baterku a
pořádně s ní praštil Matta zezadu do hlavy. Ten se skácel k zemi.
„Ten chlap je úplně našrot. Tohle vypadá na kokain.“ Samuel ukázal Kasumi pytlíček
s drogou.
„V těhle věcech se nevyznám ale je mi jasné, že jsem ho měla zabít.“
„Možná ještě budeš mít příležitost. Svážeme ho a až se probere, řekne nám, co ví.“
„To je dobrý nápad. Jenže, kde je Rachel?“
„O ní se neboj. Našel jsem ji nahoře v jednom pokoji. Je hrozně unavená, takže jsem
navrhl, ať se trochu prospí.“
„Chceš tu zůstat přes noc?“
„Nejspíše ano, ale nejprve se musíme ujistit, že tu jsme sami.“
„Já projdu dům a ty se zatím postarej o toho šmejda, ale nezapomeň se zcela ujistit,
že u sebe nemá nic nebezpečného,“ řekla Kasumi s důrazem.
Samuel Matta svázal několika provazy a dovlekl ho pokoje v patře. Vypadalo to tu
hrozně, stejně jako ve zbytku domu. Dříve tahle místnost sloužila zřejmě jako
pracovna, ale jediné podle čeho se tak dalo soudit, byl kancelářský stůl opřený o
jednu ze stěn. Byla tu ještě také nevzhledná pohovka a několik rozbitých talířů.
Kasumi mezitím prohledala dům, ve kterém však nic zajímavého nenašla a poté
několika kusy nábytku zabarikádovala vstupní dveře. Skoro všechna okna v domě
byla kryta mříží, což z domu dělalo vhodné útočiště. Poté vyšla nahoru a nejprve
zkontrolovala Rachel. Spala na ne zrovna pohodlné posteli v takřka prázdném pokoji,
který dříve sloužil jako ložnice pána domu. Stěny byly ještě stále pokryté pár obrazy.
Na jednom byla nějaká vesnice, další zachycoval skupinu lidí, jak hrají poker a ty
ostatní měly už strhaná plátna. Zajímavá byla především vitrína se sbírkou nočních
motýlů.
Samuel se mezitím v pokoji usadil na židli a byl připraven pokládat Mattovi otázky.
Matt už vypadal mnohem klidněji a podstatně uvolněněji než dříve.
„Hej, brácho, dej mi aspoň trochu snížku.“
„Na to rovnou zapomeň. Máš vůbec ponětí, co se kolem děje?“
„No jó, trochu sem to přehnal, ale to se stane.“
„Máš tu nějaké náboje?“
„Náboje? Co tím jako myslíš, vole?“
„V kontejneru vedle domu jsem našel pistoli a brokovnici.“
„Fakt? To si děláš prdel!“
„Chceš říct, že nejsou tvoje?“
„Ani hovno, vole. Jestli to na nás nahrál ten prďola Colliere, tak toho bude litovat.“
„Počkej, jak nahrál?“
„Asi před měsícem jsme se sem s klukama nastěhovali a společně si tu užívali. Víš
co myslím, ne? Fetu bylo dost, tak nebylo co řešit, jenže pak nás vychmát inspektor,
fet zabavil a kluky zabásnul. Já sem mu zdrhnul a pak sem se vrátil pro to, co
nenašel, ale ten parchant byl důslednej. Vylez sem ven a málem mě vomyli, když
jsem to tam viděl. Říkám ti vole, že od týhle chvíle fetuju s mírou, fakt že jo.“ Do
pokoje právě přišla Kasumi. Matt si ji se zájmem prohlížel.
„Tak co? Víme něco nového?“ ptala se Samuela.
„Nic moc. Ten pitomec toho moc neví.“
„No tak to mě snad můžete pustit, ne?“
„Na to zapomeň!“ okřikla ho Kasumi. „Zůstaneš tady a můžeš jedině doufat, že tě tu
někdo najde, ale v současné době bych na to moc nespoléhala.“
„To si děláš prdel, ne? Koukej mě pustit, ty štětko!“
„Tam dole jsi mě chtěl napadnout a můžeš být rád, že ses k tomu nakonec nedostal.“
„Jako proč? Myslíš, že se tě mám bát?“
„Nemáš ani představu, čeho všeho jsem schopná.“
„No to mě poser. Rozvaž mě a pak uvidíme, kdo se bude koho bát.“ Kasumi se
významně pousmála.
„Ne, Kasumi, tohle ne. Nepotřebujeme další potíže,“ řekl Samuel, který moc dobře
věděl, jak tohle může skončit.
„Právě se jich chystám zbavit. Ten člověk je feťák a navíc úplný kretén. Zabiju ho a
bude o starost méně.“
„Ty že mě zabiješ? Ha, ha,“ ozval se Matt.
„Víš… nic zásadního proti tomu nemám, Kasumi, ale nemůžu tě vystavovat, navíc
zbytečně, nebezpečí. Co když uděláš nějakou chybu a on tě zabije?“
„Nedá se to vyloučit, Samueli, ale chybu můžeš udělat i když přecházíš silnici. Chybu
můžeme udělat, i když ho necháme naživu a já myslím, že v tomhle případě je riziko
větší než to, že mě zabije v boji.“
„Tím se dostáváme k otázce, na kterou jsem se chtěl zeptat už venku. Proč ho tedy
jednoduše nezastřelíš? To, že jsi nestřílela, souvisí s tvými představami a názory, že
ano?“
„Nikdy nepoužívám střelné zbraně. Spoléhám se na sebe a na to, co dokážu. Zabít
člověka výstřelem z pistole by dokázalo i dítě, jenže postavit se mu tváří v tvář už
něco vyžaduje.“
„Vy ste magoři, že jo?“ ozval se zase Matt. „Utekli jste z blázince a teď tu
machrujete.“
„Co myslíš, že by udělal, když ho pustíme?“ ptala se Kasumi. „Kdoví jak na tom je po
těch drogách. Může mít třeba schizofrenii, nebo zkrátka cokoli.“
„Schizofrenii…“ řekl zasněně Samuel a Kasumi si toho všimla.
„Co se děje?“
„Já… nevím. Možná… jsem ji měl také. Před lety, v době, kdy… kdy mě postihla ta
kletba, tak občas jsem míval vidiny, bolela mě často hlava a…“
„Ha, ha, ha. Jsme tu jak ve cvokárně,“ řekl Matt, „ještě mi řekni, že máš něco
společnýho s Adrianem a poseru se smíchy. Ten míval taky takový kecy. Posedl mě
démon a přikázal mi dělat tohle a tamto, uááá. Ha, ha, ha.“
„O čem to mluvíš?!“ řekl rozzlobený Samuel.
„Adrian Gordon, vypatlanec ze zámku, vždyť víš ne? To je takovej imbecil, že jsem za
celej život většího nepotkal, ale vy dva byste mu klidně mohli konkurovat. Jak se
vlastně má ten bastard? Už jsem ho dlouho nepotkal.“
„On je mrtvý,“ řekl Samuel, načež se Matt rozesmál.
„Ha, ha, ha, konečně mu ruplo v bedně. Tak teď ste mě fakt dostali, cha, cha. Po
tomhle mi je líp než po fetu. No ty vole, Adrian šel ke všem čertům a já už myslel, že
se toho nikdy nedožiju a ono fakt jo.“ Samuel zrudnul vzteky. Nožem rozříznul
Mattovy pouta.
„Je tvůj,“ řekl a vydal se ke dveřím, u kterých Kasumi stála. Poodstoupila, aby mohl
Samuel odejít a ještě než tak učinil, jí zašeptal do ucha: „Když bude trpět, mě to vadit
nebude.“
Matt, který se pomalu zvedal, zůstal s Kasumi zcela sám.
„Co to má jako znamenat?“ ptal se.
„Říkal jsi něco ve smyslu, že proti tobě nemám šanci, tak to dokaž.“
Matt se chvíli rozmýšlel a rozhlížel kolem sebe. „A když tě zabiju, tak mě zabije on,
že jo?“
„Vyloučit se to nedá, ale budeš o sobě alespoň moct říct, že jsi ten, kdo zabil Kasumi
Sato.“
„To zní, jakoby se o to snažilo už hodně lidí.“
„Celé zástupy, ale stále neúspěšně.“
„Tak to je nevyšší čas to změnit.“ Matt semknul ruce v pěst a zvednul je do výši hlavy,
aby se mohl krýt. Začal poskakovat na místě, aby byl stále v pohybu. Vypadalo to
však dost směšně a Kasumi bylo zřejmé, že tohle nebude nijak těžké. Měla čas na to
se připravit a soustředit se jen na svůj cíl, což v boji s Ivanem moc nevyšlo obzvláště,
když jí udeřil do hlavy, čímž ji naprosto vyvedl z míry. Rozhodla se vyzkoušet něco,
co už dlouho nevyužila. Mírně natáhla levou ruku před sebe a dlaň otočila k Mattovi.
Roztáhla prsty na ruce a soustředila se jen na svoji dlaň. Věděla, že ačkoli to, co má
v plánu patří spíše do světa filmů, je to naprosto reálné, přestože si to mnozí
nemyslí. Před lety, měla spoustu času tuto techniku rozvíjet a naučila se ji využívat.
Matt, který její počínání nechápal, se přiblížil až k ní. Kasumi v mžiku vystřelila ruku
dopředu, přímo na Mattovu hruď. Úder Matta odrazil pořádně dozadu až na zeď.
Zařval bolestí a zhroutil se k zemi. Nechápal, kde se v Kasumi vzala tak strašlivá síla.
Pokoušel se zase vstát. Kasumi se otočila a pomalu odcházela ke dveřím. Věděla,
že tohle není konec a dávala si moc dobrý pozor. Spousta lidí, když uvidí jasnou
příležitost, se rozhodnou okamžitě jednat a moc nepřemýšlet, což byl i Mattův případ.
Rozběhl se vší silou na Kasumi, která to očekávala. Otočila se, okamžitě chytila
Matta, přičemž kousek ustoupila, a vrhla ho přímo na dveře, které se vyrazily a on
tak skončil až na chodbě. Tvář měl celou od krve a už se nepokoušel dál bojovat.
„To stačí. Nechej toho, už to stačilo.“
„To si vážně myslíš, že si řekneš, když už máš dost a já tě nechám být? Nepřijde ti to
absurdní?“
„Přece bys nezabila člověka, co se nebrání?“
„Vstaň!“ řekla rázně. Matt se o to pokoušel, zatímco na chodbu vyšel Samuel
s tácem, na kterém bylo jídlo, co tu našel. Prohlédl si Matta, jak se snaží postavit a
přitom se stále opírá o stěnu.
„Kasumi, hlavně z toho nedělej zase nějaké… Prostě tady potom nechci uklízet
vnitřnosti.“
„Bez obav,“ řekla Kasumi a chytila Matta kolem krku. Snažil se sevření uvolnit, ale
nešlo mu to. Kasumi ho škrtila tak dlouho, dokud mu z očí nevymizel život.
Samuel se společně s Kasumi postaral o tělo, které složili do kontejneru vedle
budovy. V životě si prožil už tolik ohavností, že ho tahle nedokázala nijak moc vyvézt
z míry. Vrátili se do domu, kde Samuel v jedné místnosti připravil místo na spaní.
Najedli se a ačkoli to nebylo nic moc, byli za to rádi. Situace venku se nijak
nezměnila a tak se pomalu dali do plánování dalších kroků.
„Jsi v pořádku, Kasumi?“
„Už mi bylo i líp, ale jde to. Zítra pokračujeme na zámek?“
„Přesně tak. Připrav se na dalšího netvora, který tam zcela jistě bude, ale obávám se
i toho, že nás někdo překvapí tady.“
„Je to možné a proto navrhuji opět držet hlídky.“
„Dobře, vezmu si první. Ještě než půjdeš spát bych s tebou, ale potřeboval něco
probrat. Co myslíš, že se stane, když pobijeme všechny ty stvůry?“
„To nevím ale jsem ráda, že nad tím přemýšlíš, protože je tu jedna věc a já nevím,
jestli si to vůbec uvědomuješ. Ten démon zůstane v Rituální komnatě, a pokud se ho
chceme zbavit, musíme to udělat tak, jak se to povedlo tvému předkovi.“
„Ano, tohle mě už také napadlo a upřímně mě to znepokojuje. Mordred Gordon si
vedl něco jako deníky, ale to není podstatné. Jde o to, že mě ty knihy Adrian
ukazoval a já si je pročetl, jenže v nich nebyla jediná zmínka o tom, jak Mordred
zastavil démona.“
„Máš nějaký nápad, jak to zjistit?“
„Nevím, já… vážně nevím.“
„Myslíš, že by si to ten Mordred nezapsal, vždyť to muselo být důležité.“
„Počítám s tím, že to někde bude, ale kde? Mordred trávil většinu času u Černého
zrcadla, ale Adrian tam nic víc nenašel. Ani v Rituální komnatě nic není a mě už
napadá jen jedno místo, kde Mordred pobýval. V jeho deníku jsou zprávy o tom, že
na Warmhill popravoval nevinné. To se povídá i mezi lidmi. Zdá se, že se v mučení
snad vyžíval. Obviňoval lidi a soudil je během falešných zkonstruovaných procesů.
Poté je mučil a popravoval.“
„V tom případě musíme na Warmhill.“
„Jenže v kostele nic není. Marcus ho dal postavit přímo na tom místě, ale nezdá se,
že by tam něco objevil.“
„Dobře, ale pokud Mordred své oběti věznil a mučil, tak to nemohl dělat jen tak
někde.“
„Máš pravdu. Nejsou žádné zmínky, že by k tomu docházelo na našem hradě,
ostatně tam ani nikdy nebylo žádné vězení nebo dokonce mučírna. Na Warmhill musí
být víc, než se zdá…“
„Je tu ale ještě další problém.“
„Další? Co máš na mysli? Koule zůstala v jeskyni, a kdyby to nestačilo, tak stále
máme jednu na zámku?“
„O tohle mi nejde. Samueli, démon zmínil, že ho Mordred porazil a uzavřel, čímž se
ho zbavil, jenže na to uzavření je přece zapotřebí krev.“
Samuel si až teď uvědomil vážnost situace. „Máš pravdu... bez krve Gordonů ho
nikdy neporazíme!“
„Nemáte někde na hradě trochu krve schované?“
„Ne, ta krev musí být čerstvá a navíc mužská.“
„Tak to je ještě horší než mé nejčernější představy. Tvá krev je k ničemu a jiný
Gordon už nežije. Chápeš tedy, co se musí stát?“
Samuel dobře věděl, co je v sázce. Přemítal si to všechno ještě dlouho poté, co
z pokoje odešel a sešel dolů, kde následně střežil dům. Proti nim už stáli jen čtyři
hlídači portálů. I jeden jediný však s sebou nosí smrt.
XV – Mimikry
Další den vypadal stejně ohavně jako ten předchozí. Nekonečný liják a bouře, jakoby
neměly už nikdy přestat. Noc byla kupodivu klidná a tak, jakmile si odpočinuli, vyrazili
Samuel, Kasumi a Rachel na další cestu. Zbraně, jež byly bez munice, ukryli v domě,
protože neviděli důvod se s nimi tahat. Vyhnuli se bažinám a poté již pomalu stoupali
k Black Mirror. Zámek vypadal v tomto počasí obzvláště hrůzostrašně. Blesky šlehaly
oblohou a dotvářely obraz děsu. V srdcích všech převládal strach z neznámých
netvorů, kteří mohou být naprosto kdekoliv. Hlavní brána zámku držela stále na svém
místě, ovšem malá branka vedle, byla vylomená z pantů.
„Co se tu mohlo stát?“ ptala se Rachel, ale ostatní neměli žádnou odpověď a tak
mlčeli. Samuel je dovedl po schodech nahoru k zámku. Vypadal opuštěně a temně.
„Nejdřív bychom měli zajít do stájí pro Ralpha,“ řekla tiše Rachel. Kasumi na sobě
nedala nic znát a Samuel se snažil o totéž.
„Dobře, tak dobře,“ řekl, aby nevzbudil podezření.
„Samueli!“ ozvalo se. Samuel náhle zpozorněl a rozhlížel se kolem sebe.
Kasumi si jeho podivného počínání všimla. „Co se děje?“ zeptala se.
„Copak jsi neslyšela?“
„O čem to mluvíš?“
„Já… nevím asi to nic není. Jdeme ke stájím.“ Obešli pomalým krokem plot kolem
staré věže a naskytnul se jim pohled na budovu stájí zastíněný tmou. Samuel udělal
pár kroků vpřed, ale pak náhle zkoprněl.
„Co s tebou je, Samueli?“ ptala se Rachel.
„Neslyšíte nic?“
„Co bychom měli slyšet? Jen déšť, vítr a bouře, jinak je ticho.“ Samuel ale opět
zaslechl svoje jméno, otočil se a pomalu se vydal k zámku.
„Samueli, pojď za mnou. Pojď,“ zaslechl a nejistým krokem šel dál za hlasem.
„Samueli, co to děláš?!“ ptala se Kasumi a vydala se za ním.
„Ten hlas… já… znám ho.“
„Samueli přestaň s tím. Nikdo tu není.“ Samuel ale nevnímal nebo spíše nechtěl
vnímat. Sám si nebyl jistý tím, co se děje a Kasumi měla chuť být mu radši nablízku,
ale Rachel byla už před stájemi a bylo jasné, že odtamtud neodejde, dokud nenajde
Ralpha. Samuel vstoupil do zámku. Kasumi se tedy vrátila ke stájím, a doufala že se
Samuel o sebe dokáže postarat. Nemůže přece hlídat oba dva najednou, když každý
jde jinam.
Obě ženy vstoupily do budovy stájí. Kasumi nechtěla, aby Rachel měla nějaké
podezření a tak předstírala, že také pátrá po Ralphovi. Byla teď zatraceně ráda, že
odsud odnesla rozbitou Naginatu, protože kdyby ji tu Rachel našla, asi by se to
neobešlo bez otázek.
„Možná se schoval do zámku,“ řekla Rachel, když prohledala celé stáje včetně
seníku a stejně nic nenašla. Kasumi ochutnala pár svatebních koláčků a musela
uznat, že jsou výborné. „Nemyslela bych si, že budeš jíst sladké,“ podivila se Rachel.
„Jsme v situaci, kdy neuškodí trochu cukru na zklidnění nervů. Nemysli si, že na mě
to, co se děje, nijak nepůsobí.“
„Ten košíček byl plný, když jsme sem přišly, nemám pravdu?“
„Máš. Možná… Ralphovi nechutnaly.“
„Bojím se, že se mu něco stalo.“ Vyšly zase ven na déšť a pokračovaly k zámku.
Najednou se Rachel zastavila a pro něco se shýbla. Na zemi v blátě ležela dvě malá
hadrová tělíčka a také hlavičky. Rachel si je prohlížela a snažila se smýt z nich bláto.
Kasumi raději couvla o kus stranou.
„Tohle patřilo Ralphovi,“ řekla Rachel. „Nikdy by ty panenky takhle nepohodil a už
vůbec by jim neutrhal hlavičky.“ Rachel se otočila na Kasumi. Ta udělala ještě pár
kroků vzad a sledovala Rachel. Vlasy slepené deštěm nedokázaly skrýt tvář plnou
nejistoty. Její pohled pokládal otázky, na které by Kasumi raději neodpovídala, ale
zdálo se, že nemá na vybranou. „Kasumi, řekni mi, že to udělaly ty zrůdy. Řekni, že
s tím nemáš nic společného. To, že jste nás našli zrovna při svatbě, byla jen náhoda,
že ano?“ Než stačila Kasumi odpovědět, Rachelinina tvář se změnila. Otevřená ústa
a vytřeštěné oči dávaly tušit, že ji právě něco vystrašilo. Zvedla ruku a ukázala přímo
za Kasumi. Ta se v okamžiku otočila a ve tmě zahlédla obrys postavy. Byla jen malý
kousek od ní. Ozvalo se téměř až nepřirozené zavrčení plné nenávisti a vzteku.
Kasumi pocítila, jak jí tenký předmět obmotal v rychlosti nohu. Poznala, že je to
nejspíše bič a než stihla zareagovat, tvor strhnul Kasumi stranou. S výkřikem
přepadla přes okraj studny, jež byla hned vedle.
Samuel vstoupil do hlavní haly zámku. Byla tu příšerná tma a on viděl sotva půl
metru před sebe. Zastavil a zaposlouchal se do okolních zvuků. Téměř úplné ticho.
Jediné, co slyšel, byl déšť zvenčí a občasná rána – hrom. Doufal, že zase uslyší ten
hlas, co ho volá. Zdál se mu tak povědomý, tak známý, ale nechápal jak je to možné.
Otevřel dveře do salonku a vstoupil. Okenice byly zakryté závěsy a tak sem
neprosvítalo téměř vůbec žádné světlo. Dveře se za ním náhle zabouchly a to i
přesto, že tu nebyl žádný průvan. Snažil se takřka poslepu najít v Adrianových
zásuvkách jeho pistoli, nebo alespoň zdroj světla. Prohledal skříň s šuplíky i psací
stůl, ale bylo to zbytečné. Jediné, co našel, byl jeho deník. Musel odhrnout závěs a jít
s ním k oknu, aby vůbec dokázal něco přečíst a ujistit se, že je to doopravdy deník
Adriana Gordona. Deník, který si psal už asi půl roku. Nedokázal odolat pokušení a
tak si ho vzal s sebou. Věděl, že si ho později přečte, pokud ovšem nějaké později
bude… Otevřel dveře ven a vrátil se do haly. Rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že se
nic nezměnilo a poté se vydal k jídelně. Tady byl jen velký stůl, několik židlí a police
se zdobenými talíři a mísami. Skrze okna se díval na zadní zahradu, jež byla
ponořena do temna, stejně jako vše okolo. Procházel kolem oken a pociťoval
vzrůstající neklid. Nemohl se zbavit dojmu, že tu není sám. Přišlo mu, jako by byl
někým nebo něčím sledován, ale kdoví… možná je to jen výplod fantazie. Nedalo mu
to, aby se k jednomu z oken nenaklonil blíž. Bylo trochu zamlžené, což nebylo nic
nečekaného. Dotkl se ho dlaní a pocítil chlad. Až teď si uvědomil, že v celém zámku
je hrozná zima, možná větší zima než venku. Podivné… Očistil okno a pohlédl skrze
něj ven. Větve stromů se ohýbaly pod silným větrem, ale to bylo vše, co uviděl. Byla
příliš velká tma. Náhle se zablesklo a ve světle, které trvalo jen nepatrnou chviličku,
zahlédl tvář. Něco se mu na ní nezdálo, ale viděl ji na tak krátký okamžik, že si ani
nevybavil, jak vypadala. Polekaně ucukl a narazil zády na stůl. Tep se mu zrychlil a
trvalo přes minutu, než se uklidnil natolik, aby se k oknu opět přiblížil. Tentokrát
velice, velice pomalu. Byla zase tma a tak neviděl vůbec nic. Byl si jistý, že se mu to
nezdálo, že za tím oknem někdo stál, ale… jak se o tom přesvědčit? A chce se vůbec
přesvědčit? Byl tu naprosto sám a měl sto chutí se vrátit k Rachel a Kasumi. Dveře
na zadní zahradu byly hned vedle. Stačilo udělat dva, tři kroky a natáhnout ruku na
kliku, jenže opravdu chtěl vyjít ven, když za těmito okny něco bylo? Pokračoval dál
do kuchyně. Jednoduchá kuchyňská linka, stůl pro služebnictvo, poličky a šuplíky
s nádobím a příbory, dveře do sklepa, které byly ovšem otevřené, což ho rozhodně
neuklidňovalo a především malá komůrka s uskladněným jídlem a pár věcmi. Právě
sem se pro všechny případy uschovávaly věci, které teď potřeboval. Bylo tu několik
svíček, zapalovač a především petrolejka, kterou si vzal a zapálil. Věděl, že tak na
sebe může snadno upozornit, ale jinak to opravdu nešlo. Když byli v hotelu,
pohybovali se potmě, protože světlo zvenčí bylo dostatečné, ale tady to bylo jiné.
Možná počasím, možná něčím horším, ale v zámku a jeho okolí byla ještě větší tma,
než všude jinde. Nechtěl vycházet ven zrovna tady, když byli ostatní na druhé straně
zámku a tak se pomalu vydal zpět do haly. V jídelně si dovolil jeden krátký pohled na
okna, ale neměl šanci něco spatřit, obzvláště když měl v ruce lampu. Uvědomil si, že
světlo bylo sice vítané, ale díky tomu si jeho oči nedokázaly tak přivyknout tmě.
Kolem sebe dokázal bez problému rozeznávat veškeré předměty, ale co se dělo o
pár metrů dál, mohl jen odhadovat. Vyšel z jídelny do hlavní haly a podél zdi se
vracel k hlavnímu vchodu. Dveře před ním se náhle rozletěly dovnitř do salonku,
jakoby na ně z ničeho nic zapůsobil nějaký velký tlak. Před ním ale bylo čisto. Nikde
nic. Nepokoušel se je znovu zavřít, místo toho se celý nesvůj přiblížil k vratům
vedoucím ven a zabral za kliku. Nic. Ani se nehnuly, jakoby byly zamčené. 'Jak je to
možné?' říkal si v duchu a zkusil pořádně zabrat. Nemělo to žádný význam. Otočil se
zády ke dveřím a přemýšlel. Byl tu jako v pasti a Rachel s Kasumi stále nepřicházely.
'Co tam venku mohou dělat?' Vrátil se rychlým krokem do kuchyně, ale když zabral
za dveře, opět zjistil, že s nimi ani nehne. Odhodlal se otevřít i dveře v jídelně, ale ani
to k ničemu nebylo. Žádná šance, jak se dostat ven. Položil lampu na stůl, popadl
jednu z židlí, pořádně se rozmáchl a třísknul s ní do okna. Dal by ruku do ohně za to,
že se rozbije, ale místo toho se židli ulomila jedna z noh. Nevzdával to a bušil s židlí
do skla tak dlouho, dokud mu v ruce nezůstalo jen opěradlo. Celý znavený ho upustil
na zem. Opět vzal do ruky lampu a pořádně si posvítil na sklo, které se pokoušel
rozbít. Nebylo na něm ani škrábnutí, prostě nic. Vrátil se do kuchyně a rozhodl se
zjistit, jak se vlastně věci mají. Prošel dveřmi ke schodišti vedoucím do sklepa a po
vlhkých a kluzkých schodech pomalu sestoupal dolů. Byla tu hrozná tma. Nebýt
lampy, neviděl by si ani na špičku nosu. Police na lahve s vínem byly poloprázdné,
ale rozhodně ne kvůli tomu, že Adrian tak pil. Většinu vína zničila voda poté, co byl
uhašen požár na konci minulého roku. Samuel se naklonil nad starou studnu a
pohlédl dolů. Neviděl vůbec nic, ale věděl, že studna vede do podzemí, kde je Černé
zrcadlo. Přestože mu Adrian nabízel, aby se tam zašel podívat, to raději nikdy
neudělal. Tahle díra ale nebyla ta, co Samuela zajímala nejvíce. Přistoupil k jednomu
ze tří kanálů, co ve sklepě byly. Potěšilo ho, že mříž od něj je tam, kde má být a
dodalo mu to naději. Chvíli nehybně čekal, jestli se z kanálu něco neozývá, ale
jediné, co odtamtud vycházelo, byl nepříjemný zápach. Neměl v plánu sejít dolů.
Místo toho pátral po něčem hodně těžkém, co by kanál zablokovalo. Ve sklepě byly
dvě velké prázdné nádrže, do kterých se dříve napouštěla pitná voda. Jednu z nich
přesunul přímo na mříž kanálu a doufal, že to zadrží to, co by odtamtud chtělo vyjít
ven.
Vrátil se nahoru a plánoval se podívat do patra. 'Jestliže tu někde stále jsou Edward
s Markem, tak nejspíše někde nahoře.' říkal si. Když vstoupil do jídelny, strnul
hrůzou. Okenice před ním se změnily. Byl na nich červený nápis vytvořený patrně
krví: 'Jdu si pro tebe.' Zašel zase do haly a marně se snažil uklidnit. Zhluboka dýchal
a nedokázal se vůbec soustředit. Stále se rozhlížel kolem sebe. Věděl, že smrt na
něj může skočit odkudkoli. Přišlo mu bezpečnější držet se co možná nejdál od
portálu, a proto vyšel nahoru do patra. Napadlo ho, že by možná dokázal sešplhat
z balkonu dolů, nebo v nejhorším zkrátka seskočit a doufat, že to přežije. Modlil se,
aby se nestalo to, čeho se obával, ale jakmile zkusil zabrat za kliku, jeho naděje
pohasly. Ani balkon nebyl přístupný a on si čím dál tím víc připadal jako v kleci. Vydal
se chodbou do starého křídla a to právě v okamžiku, kdy se na balkonu objevila
silueta postavy. Nevšiml si jí. Otevřel dveře a vstoupil do místnosti, kde před lety
vypukl požár. Právě tady Catherin zůstala uvězněná a nebýt kuchařky Rebeccy,
nikdy by se odtud živá nedostala. Po požáru se poničená zeď pokoje odebrala a tím
se tato místnost spojila s chodbičkou, kde bylo schodiště na půdu. Dveře se za
Samuelem však zabouchly, a když se otočil, aby zjistil, co se to zase děje, zahlédl
Catherin. Byla před ním a on nechápal, co to znamená. Měla krásné zlatavé vlasy a
hebkou mladou pleť nepoškozenou ohněm ani ničím jiným. Vypadala tak, jak si ji
pamatoval, a zvláštní bylo, že na sobě neměla jediný kousek oblečení.
„Samueli,“ řekla a položila mu něžně ruku na rameno. Poznal, že to byla ona, kdo ho
venku volal. Konečně po všech těch letech stála před ním a vnímala ho. Byl
skutečný, stejně jako ona.
„Co… se to děje?“ zeptal se s obavami v hlase Samuel. Catherin se usmála. Její
plné rudé rty a bílé zářivé zuby vytvářely tak nádherný úsměv, jaký měla jen ona.
„Miluješ mě, Samueli?“ Samuel se zadíval do jasných modrých očí, které zářily
štěstím a touhou. „Tak miluješ mě nebo ji?“ zeptala se Catherin znovu.
„Ji?“
„Nedělej, že k ní nic necítíš, miláčku. A nemám na mysli jen lítost a soucit.“
„Rachel mě nezajímá, Catherin.“
„Já ale nemluvím o Rachel. Copak se mám o svého milého přít s někým jako je ona?
Uráží mě už jen skutečnost, že ti na ní záleží. Jak můžeš mít rád ženu, která má na
svědomí tolik životů?“
„Ale… já miluju tebe, Catherin.“
„Tak mi to dokaž. Polib mě. Polib mě tak, jak bys políbil milovanou ženu po
pětadvacetiletém odloučení.“ Samuel se chvíli zdráhal, ale nedokázal odolat. Políbil
ji, ale chuť jejich rtů byla odporná. Chtěl se odtrhnout, protože měl najednou v ústech
něco tak hnusného, že měl pocit, že se pozvrací. Všimnul si, že Catherin má tváře
nafouklé, jakoby měla ústa něčím přeplněná. Bylo tu nechutné. Náhle pocítil, jak do
jeho úst poměrně velkou rychlostí proudí jakási hmota. Začal se dávit a vší silou se
snažil Catherin od sebe odtrhnout. Nešlo to a tak na poslední chvíli chytil její dlouhé
vlasy a snažil se jí zvrátit hlavu dozadu. Podařilo se a on se hned poté skácel k zemi.
Rozkašlal se a snažil se ze sebe dostat to, co měl v ústech. Byla to krev smíchaná se
zvratky. Ohlédl se na Catherin, které neustále tekla z úst krev a odporně vyhlížející
kusy čehosi, a to velkou rychlostí. Přitom se hlasitě smála jako smyslu zbavená. „Ty
už mě nechceš, Samueli?! Možná bys radši ji.“ Catherinina tvář se začala měnit a
stejně tak i zbytek jejího těla. Kůže jí začala padat na zem, jakoby se sloupávala a
pod ní zůstalo svalstvo a kosti. Ty se nejprve trochu měnily a poté se potáhly kůží
novou. Samuel se na to nemohl dívat, a když vše skončilo, spatřil místo Catherin
Kasumi. Postavil se a vytáhl nůž, protože už věděl, že to před ním není Kasumi ani
nikdo jiný, ale další netvor. Litoval, že mu nůž nevrazil do srdce, už když ta věc měla
podobu Catherin. Netušil totiž, jak moc si je netvor s Kasumi podobný a jestli umí to,
co ona, bude to zlé.
„Zemřeš Samueli, už teď jsi mrtvý,“ řekla falešná Kasumi. Samuel se rozhodl
ustoupit. Otevřel dveře na půdu a vyběhl nahoru. Neměl čas se rozhlížet kolem sebe,
stejně tu kromě všelijakého haraburdí nebylo nic potřebného. Falešná Kasumi se
však blížila stále k němu. Popadl lahev, co se povalovala v koutě a mrštil ji po
Kasumi. Když uviděl, jak ji dokázala ve vzduchu zachytit, a opětovně hodit nazpátek,
poznal, že jde do tuhého. Jen tak tak stačil před lahví uhnout stranou a ta se
roztříštila o zeď. Samuel nečekal, otevřel dveře od věže a po točitém schodišti běžel
nahoru. Vrata nahoře však byla zavřená. Několikrát s nimi zalomcoval, ale nebylo to
nic platné. Pevně stiskl nůž a otočil se připraven bránit svůj život až do konce.
Kasumi spadla až na dno studny. Mohla děkovat bohům, že nebyla zase tak moc
hluboká a že bylo na dně spoustu bahna a také asi metr vody. I přesto si ale pořádně
sedřela kůži na zádech. Byla tu hrozná tma a především nechutný zápach moči a
výkalů. Byla od nich celá špinavá, ale nebyla v tom sama. Přímo proti ní se o stěnu
opíral vyhublý zakrvácený mužík s mrtvolně bledým obličejem. Měl zavřené oči a
bylo vidět, že tu je už hodně dlouhou dobu. Ralph tu trávil již třetí den. Třetí den
v místě, kde se není možné natáhnout a vlastně ani pořádně sednout. Třetí den ve
špíně držen na životě pouze vodou stékající svrchu. Třetí den v hluboké díře, kam byl
svržen právě kvůli Kasumi. Otevřel oči. Ralph a Kasumi na sebe hleděli. Pohled z očí
do očí se zdál být nekonečně dlouhý. Stejně jako při jejich prvním setkání, tak ani
tentokrát nedokázala rozluštit na co Ralph myslí, ačkoli podle toho, co mu provedla,
předpokládala, co se bude dít dál. Bylo to pro Kasumi vůbec podivné, neboť oči a
výraz ve tváři dokázal o lidech říci opravdu mnoho a ona v tom byla schopná číst
jako v knize, avšak Ralph byl jiný. Kasumi také dokázala vytvořit ledovou nečitelnou
tvář, která protivníky mate, ale ne za každých okolností. Vypjatá situace jaká byla
tato, jí v tom bránila. Zatímco se soustředila především na Ralpha, pravou rukou
jemně projížděla po stěně studny a hledala nerovnosti, po kterých by snad mohla
vylézt. Stěny byly však kluzké kvůli dešti. Stříška nad studnou nedokázala zachytit
všechny kapky vody a tak se studna stala pastí i pro Kasumi. Byla si jistá, že
nedokáže vylézt po zdi. Poté dostala nápad, to když jí ruka sjela až k pasu a
přesvědčila se, že má u sebe stále obě Džitte. Snad dokáže pevně zarazit dýky do
spár mezi kameny. Bohužel má jen dvě, což bude dělat celý výstup velice náročným.
Opatrně jednu dýku vytáhla. Ralph si toho všimnul. Jakmile zahlédl ostří, skočil po
Kasumi a srazil ji pod vodu. Chytil ji kolem krku a vší silou se ji snažil utopit. Kasumi
neváhala ani okamžik a bodla dýkou Ralpha do zad. Špinavá tmavá voda se začala
barvit krví a Kasumi se zapřela a nohama od sebe Ralpha odstrčila. Zasténal bolestí,
ale nepřestal na Kasumi útočit. Pokusil se jí vyrazit z ruky dýku, ale to se mu
nepodařilo a dostal ránu pěstí. Spadl pod hladinu a Kasumi měla konečně dostatek
času pro sebe. Bylo jí jasné, že Ralph stále žije a že se nejspíše zavčasu vzpamatuje
a vrhne se na ni. Rozhodovala se, co s ním udělá. Mohla ho zabít, jenže když to
udělá, Rachel se to dříve nebo později dozví a bylo otázkou, jak na to bude reagovat.
Na druhou stranu má se jím nechat ohrožovat? Zastrčila dýky, chytila Ralpha, který
se pomalu zvedal, kolem krku a trhla, aby mu zlámala vaz. Poté bezvládné tělo
pustila do vody. Uvědomovala si, jak je Rachel důležitá a že pokud zjistí, kdo je za to
odpovědný, bude to hodně těžké, ale také si uvědomovala, že ten muž se jí už
dvakrát pokusil vzít život a takovou věc nemůže opomenout ani v takto výjimečné
situaci, v jaké se právě nacházela. Opět si vzala dýky a připravovala se na dlouhý a
především extrémně náročný výstup. Předpokládala, že někde na dně bude
Ralphova sekera, jenže její ostří bylo příliš široké a tak jedinou možností zůstávaly
dýky. Zabodla jednu do spáry mezi kameny kousek nad úrovní hlavy a další zabodla
trochu výš. Byl problém si mezi kameny najít vhodné místo pro zasunutí dýky ale šlo
to. Několikrát se zhluboka nadechla a poté se přitáhla k dýkám. Doufala, že čepel
vydrží, ostatně, jinou šanci jak se odsud dostat neměla, takže to musela zkusit takto.
Postupně zasouvala dýky výš a výš a přitom stoupala. Nejhorší na tom všem bylo to,
že se ani nemohla zapřít nohama o kameny, protože byly strašně kluzké a tak
musela takřka po celou dobu používat jen ruce a navíc mnohdy svou váhu držela
pouze na jedné, protože tou druhou musela hledat vhodné místo pro dýku, což někdy
trvalo nepříjemně dlouhou dobu.
Když se konečně dostala až na povrch, převalila se znaveně přes okraj studny a
spadla do smáčené trávy. Byla vyčerpaná, ale teď rozhodně nebyl čas na odpočinek.
Postavila se zase na nohy a rozhlédla se okolo. Neviděla vůbec nikoho a nechtěla
volat, aby tím nepřitáhla pozornost netvora. Zaběhla do stájí, kde se nejprve
zaposlouchala do okolních zvuků, aby zjistila, jestli tady někdo není.
„Rachel?“ řekla tiše.
„Ka-kasumi? To jsi ty?“ ozvalo se ze seníku.
Kasumi pohlédla nad sebe a zpozorovala vyděšenou Rachel. „Dýcháš tak hlasitě, až
se divím, že tě tu nikdo nenašel.“
„Nikdo sem nepřišel,“ řekla Rachel a slezla ze žebříku dolů.
„Tak, kde je ta věc? Viděla jsi, co to je?“
„Ne, vůbec nevím. Běžela jsem okamžitě sem nahoru, protože mi to přišlo jako dobrý
úkryt.“ Rachel konečně přistoupila až ke Kasumi, ale hned zase ustoupila dál a
zakryla si ústa a nos svými šaty. „Proboha, co to je za puch? Smrdí to jak…“
„Teď vážně nemám čas vysvětlovat, co se stalo, ale ano, máš pravdu… jsem celá od
smradlavého bahna a ještě něčeho, co nebudu rozvádět.“ Kasumi vyběhla ze stájí.
„Musíme najít Samuela, pospěš si a drž se u mě.“ Obě ženy pospíchaly k hlavnímu
vchodu do zámku. Kasumi byla ostražitá a stále se ohlížela kolem sebe.
Jakmile stanuly před vchodem, Kasumi zabrala za kliku, ale dveře se ani nehnuly.
„Co s tím je, do prdele.“
„Samuel musel jít jinudy,“ řekla Rachel.
„Ne, vždyť jsem ho viděla. Viděla jsem, jak vchází dovnitř těmihle dveřmi.“ Kasumi
kousek poodstoupila a pohlédla vzhůru. „Počkej tady, Rachel, a kdyby se cokoli dělo,
tak uteč. Taky nezapomeň, že máš ten nůž.“
„Eh, počkej, co chceš dělat?“
„Jdu pro Samuela.“ Kasumi vyšplhala po jedné z lamp, které byly před vchodem do
zámku. Poté se chytila za okraj balkonu a vytáhla se nahoru. Přímo před sebou za
okny zahlédla jakousi postavu, jak pomalu kráčí do levého křídla zámku. Zkusila
otevřít dveře a vejít dovnitř, ale byly zamčené. Sklo vypadalo sice neporušeně, ale
nezdálo se, že je kdovíjak pevné. Kasumi se postavila k oknům pravým bokem a
vymrštila nohu přímo proti sklu. Počítala s tím, že ho prorazí, ale bylo neuvěřitelně
pevné. Spadla až k zemi vyvedená z rovnováhy a držela se za bolavou nohu. Byla
ráda, že si neudělala něco vážného. Vstala, snažila se přijít na způsob, jak se dostat
do zámku. Vymlácená okna staré věže se zdála být snad jediná vstupenka dovnitř.
Po obou stranách balkonů byly na zdi připevněny velké železné kříže. Vybrala ten
vlevo a vylezla na něj. Aby nespadla, přidržovala se rohu budovy, ale i tak si
uvědomovala, že to začíná být nebezpečné. Velice nebezpečné a bude ještě hůř!
Malá věžička kousek nad ní měla v dolní části římsu a ta se zdála být jedinou
možností, jak se dostat na střechu zámku. Zachytila se té římsy a pomalu ručkovala
kolem věžičky. Poté se už celkem snadno vytáhla až na střechu. Střecha levého
křídla končila zábradlím, které jí teď opravdu přišlo vhod, protože se nemusela tak
moc obávat pádu. Přesunula se až k oknům staré věže a jedním se protáhla dovnitř.
Byl tu ohromný nepořádek a na zemi mezi hromadami papírů a knih leželo něčí tělo.
Kasumi k němu přistoupila blíž a poznala, že je to muž, kterého viděla na svatbě.
Tehdy pomáhal Rachel. Klekla si k němu a ujistila se, že dýchá. Mírně s ním zatřásla
a on vylekaně ucukl.
„Kdo… kdo jste a kde se tu berete?“
„Jen klid, jsem Kasumi a vy budete…“
„Edward. Jsem komorník pana Adriana, ale vás jsem viděl na svatbě. Co jste mu
provedla?!“
„On…“ Na dveře od věže právě někdo zabouchal a zatřásl s nimi.
„Proboha, to je ona.“ zděsil, se Edward.
„Kdo?“
„Moje matka.“
„Vy se tu zamykáte před matkou?“ ptala se Kasumi a chystala se vrata odemknout
klíčem, který v nich byl.
„Moje matka je už skoro osm let mrtvá,“ řekl Edward a Kasumi se zarazila.
„Máte tu nějakou zbraň?“
„Pánovu pistoli, jenže už nemám náboje a nevím, kde sehnat další. Pán možná měl
nějakou skrýš, ale já o ní nevím.“ Kasumi otevřela dveře, přičemž v rukou měla už
jednu dýku. Přímo za dveřmi zahlédla Samuela. Otočil se a jejich pohledy se setkaly.
„Jsi to ty?“ vykřikl Samuel a v rukou křečovitě svíral nůž.
„O čem to zase mluvíš, Samueli?“ řekla Kasumi.
Samuel za sebou uslyšel kroky a polekaně couvl do věže. „Takže… ty jsi… člověk?“
„A co jiného bych měla být?“ Samuel rychle zabouchl dveře a zamkl je. Rozhlédl se
po místnosti, kde se o stůl opíral Edward. Když zahlédl Samuela, ukázal na něj,
přičemž se mu třásla ruka. „To je ta věc.“
„Co blázníte?“ ptal se Samuel.
„Vzalo to na sebe podobu mrtvého pana Samuela, rychle, zabijte ho.“
„Ne. Musel bych být nahý. Ono to asi neumí měnit víc než své tělo.“
„Do prdele!“ zařvala Kasumi. „Může mi konečně někdo vysvětlit, co se to tu děje?!“
Dveře do věže se rozletěly a vypadly z pantů. Do věže právě vstoupila další Kasumi.
Ta pravá Kasumi čekala všelicos, ale tohle opravdu ne. Zírala na svého naprosto
přesného dvojníka s otevřenými ústy. Jediný rozdíl byl v tom, že falešná Kasumi na
sobě neměla vůbec nic, což byl důsledek přeměny.
„Která je která?“ ptal se Edward tiše Samuela.
„Copak jste mě neposlouchal?“ řekl Samuel a vrhl se s nožem na nahou Kasumi. Ta
mu snadno zkroutila ruku, až z ní nůž vypadl a odrazila ho od sebe.
„Utíkejte!“ vykřikla pravá Kasumi a narazila svým tělem do té falešné, aby získala pro
ostatní čas. Očekávala, že ji srazí ze schodiště dolů, ale místo toho tam skončila
sama. Falešná Kasumi jí totiž velice snadno shodila dolů.
„Je konec, Samueli!“ řekla a vykročila k němu. To už Samuel prolézal oknem na
střechu, kde byl Edward. Falešná Kasumi se však bez problému dostala na střechu
taktéž. Kluzké tašky byly pro všechny tři velice nebezpečné. Samuel s Edwardem
s tím však měli mnohem větší problém než falešná Kasumi a tak se k nim začala
nebezpečně přibližovat. Šance na to, že stihnou nějak slézt, byla takřka nulová.
Samuel dobře věděl, že jediná šance je balkon, jenže střecha nad ním byla i tak příliš
vysoko. „Nemáš kam utéct, Samueli, je po všem.“
Kasumi rozhodně neměla v plánu nechat svoji dvojnici, aby Samuela zabila. Ani
v tom nejpodivnějším snu by si nepomyslela, že se někdy setká sama se sebou, ale
teď to bylo tady. Vyběhla zase do věže a v rychlosti se protáhla oknem. Spatřila
falešnou Kasumi, jak stojí sotva pár metrů od Samuela s Edwardem, kteří měli co
dělat, aby se nezřítili dolů. Pohled na své vlastní tělo nebyl pro Kasumi nikterak
příjemný, ale nenechala se ani na okamžik omámit. Rozběhla se k netvorovi a přitom
udržovala rovnováhu, aby nespadla. Falešná Kasumi ji vůbec nezaznamenala a tak,
když byla těsně za ní, chytila se rukama za zábradlí a kopancem srazila falešnou
Kasumi dolů. Během pádu nevydala jediný výkřik, prostě vůbec nic.
„Zachránila jste nám život. Díky,“ řekl Edward.
„Jo, ale myslím, že budu potřebovat trochu času, abych se vyrovnala s tím, že jsem
se právě tak snadno zabila. Trochu mě mrzí, že to nebyl pořádný souboj.“
„Uvědom si, že to nebyl člověk, tak si to nijak neber,“ řekl Samuel a pomalu se
s ostatními vraceli do věže.
„Já vím, ale i tak. Už jen ta představa, že bych měla bojovat sama se sebou je…
fascinující.“
Rachel zůstávala před zámkem. Dokud měla Kasumi na dohled, cítila se alespoň
trochu bezpečně, ale jakmile zmizela ve staré věži, opět ji přemohl neklid a strach.
Napadlo ji, že by mohla zkusit dostat se do zámku zadním vchodem přes kuchyni.
Zahrada kolem pravého křídla však za tohohle počasí nevypadala nijak přívětivě.
Velký suchý strom uprostřed vypadal zlověstně a vítr ohýbající větvemi okolních
stromů jen umocňoval strašidelné představy, jaké Rachel měla. Došla až ke dveřím,
ale než je stačila otevřít, zaslechla před sebou jakýsi smích. Chtěla se zeptat, kdo to
je, ale slova jakoby utonula v obavách. Couvala zase před zámek. Z temnoty před ní
vystoupila mladá žena s podivně zářícíma očima. Už na první pohled ale byla jasná
jedna věc – nebyl to člověk, neboť tvář ženy byla převrácená a tak její oči byly tam,
kde by měla být ústa a naopak. Uši měla rovněž otočené a to samé nos, jehož
nozdry směřovaly vzhůru. Rachel měla chuť začít křičet hrůzou, ale ovládla se a když
si všimla stočeného biče v levé ruce netvora, neváhala už ani okamžik a utíkala před
zámek.
Když zde zahlédla ležící tělo, zděsila se a přiběhla až k němu. Sklonila se nad ním a
obrátila ho tváří k sobě. Pak se teprve ujistila, že je to Kasumi. Byla živá.
„Proboha co… co se ti stalo a proč jsi… nahá?!“ ptala se Rachel a pomáhala Kasumi
na nohy.
„Tam nahoře je netvor, který na sebe vzal moji podobu. Musím ho zabít a ty mi
pomůžeš!“ řekla vztekle falešná Kasumi. Poté přistoupila ke dveřím, dotkla se jich
rukou a Rachel zpozorovala, jak se v tu chvíli podivně rozsvítily. Poté Kasumi vešla
dovnitř a Rachel ji raději následovala.
„Jak je možné, že jsi ty dveře otevřela?“
„To teď není důležité,“ řekla falešná Kasumi a pokynem ruky se elektrická světla
v hale rozsvítila, přestože proud byl stále vypnutý. Rachel z toho nebyla zrovna
dvakrát klidná, a když spatřila na schodišti Samuela, Edwarda a další Kasumi,
nevěděla, co si počít.
„Ustup od ní,“ vykřikla pravá Kasumi a rychle seběhla dolů do haly. Falešná Kasumi
ale chytila Rachel kolem krku a pevně ji držela, aniž by se mohla hnout.
„Pusť ji. Tohle se jí netýká,“ řekla Kasumi.
„Ale týká, copak myslíš, že nevím, co nosí pod srdcem? Jdi mi z cesty nebo zemře,“
řekla falešná Kasumi.
„Bojíš se mě? Ty mi nesaháš ani po kolena, protože já bych se svému soupeři
postavila a nesnažila se o takovou ubohost. Ty nejsi jako já. Jsi jen podlá a falešná
čubka.“
Falešná Kasumi vztekle zavrčela a odstrčila od sebe Rachel. Ta spadla na zem a
Samuel jí pomohl vstát. Kasumi vyskočila do výšky a kopla svoji dvojnici do prsou. Ta
se jen zapotácela a hned poté chytila Kasumi jednou rukou za zápěstí, strhla jí ruku
stranou a dala jí ránu do boku pod žebra. Kasumi vykřikla bolestí a poznala, že
netvor v žádném případě není po fyzické stránce takový jako ona a to i přesto, že
vypadají naprosto totožně. Falešná Kasumi měla podstatně větší sílu a Kasumi bylo
už teď jasné, že nemůže zvítězit. Rychle dala falešné Kasumi ránu loktem do nosu,
načež její sevření povolilo a Kasumi ustoupila o několik kroků dál. Věděla, že po
takové ráně by sama skončila se zlomeným nosem, ale netvorovi se nic moc nestalo.
Z nosu mu nevytekla ani jediná kapka krve a nezdálo se, že ho to byť jen trochu
zabolelo. Proti člověku by něco takového nikdy neudělala, ale tohle člověk nebyl a
tak Kasumi vytáhla obě Džitte a v mžiku je mrštila po falešné Kasumi. Ta nestihla
zareagovat a tak jí jedna dýka zasáhla přímo do krku a druhá do očního důlku.
Falešná Kasumi zařvala zlostí a veškerá kůže poblíž zasažených míst jí začala
pomalu opadávat. Netvor rychle uchopil dýky do dlaní, a vztekle je vytrhl z těla ven,
načež se ostří zlomila. Už to ale nebylo nic platné, neboť kůže se z těla sloupávala
dál, až nakonec odpadla všechna. Kasumi se zhnusením sledovala sama sebe bez
jediného kousku kůže. Být to kdokoli jiný, zase tak moc by jí to nesebralo, ale tohle
pro ní bylo opravdu ohavné. Nedokázala se od toho odpoutat pohledem.
„Tohle není konec!“ křikl Samuel a popadl Kasumi za ruku. „Rychle do knihovny,“
zavolal na ostatní, kteří poslechli, neboť stejně neměli žádný jiný plán.
„Kasumi vyházej knihy v druhé polici svrchu v oddělení renesance. Je tam tajná
schránka se zlatou rukojetí dýky a rubínem.“ Samuel mezitím prohledával sloup
v rohu u vchodových dveří a snažil se nahmatat páčku, která otevírala tajnou
chodbu.
„Ehh, nevidím tu ani na krok, tak jak mám poznat, kde tu je renesance?“ řekla
Kasumi. Rachel pocítila příležitost být taky trochu užitečná, a protože dobře věděla,
kde co je, začala rukojeť hledat sama. Během chvilky nalezla to, co Samuel
potřeboval a předala mu to. Kdyby měli trochu více času, mohli by na rukojeti
obdivovat dokonalé zdobení a jemné opracovaní, ale času teď měli zatraceně málo.
Samuel nalezl mechanismus, který odklopil zámek a do něj zasunul rukojeť. Po
otočení se sloup odsunul a otevřelo se úzké točité schodiště vedoucí kamsi do
hlubin.
„Rychle, dovnitř!“ vykřikl, když se dveře do knihovny otevřely a mezi nimi byl obrys
jakési postavy. Nikdo nevěděl, jakou podobu netvor nyní má, ale neměli v plánu to
zjišťovat.
Seběhli až do sálu s mnoha pokroucenými symboly a řetězem, jež vedl někam do
hlubin. Samuel věděl, že tu kdysi byla voda, jež tvořila jeden z mnoha
bezpečnostních prvků, které měli zabránit komukoli, aby se dostal k Černému
zrcadlu. Adrian ale neviděl důvod nádrž zavírat nebo dokonce napouštět. Klec
sloužící jako výtah zůstala dole v jeskyni a jediná šance, jak se tam dostat také byl
řetěz.
„Tak a co teď?“ ptala se Kasumi.
„Pod námi je obrovská jeskyně s mnoha chodbami, které se táhnou Black Mirrorským
kopcem. No a přímo pod tímto místem je propast, která končí kdovíkde, pokud tedy
vůbec někde končí. Když tu věc srazíme dolů, tak máme vyhráno.“
Kasumi se opatrně nahnula nad propast a hleděla dolů. „Tam je ale nějaká plošina, je
tam skála a nějaká… klec?“
„Ano klec, byl to výtah, ale mechanismus se rozbil.“
„A co když ta svině nespadne až dolů, co potom?“
„Nebylo by lepší počkat na toho… ehh tvora až dole?“ zeptal se Edward.
„Jenže, kde je jistota, že za námi sleze? Nebudeme tam jako v pasti?“ ptala se
Rachel.
„V tom případě je to jasné,“ rozhodla se Kasumi. „Já to srazím dolů a vy už tam
budete připraveni, abyste tu svini shodili do propasti.“ Samuelovi to nepřišlo jako
dobrý nápad, ale nebyl čas vymýšlet něco důmyslnějšího. Začal pomalu slézat dolů a
hned po něm lezl Edward.
Rachel se však příliš bála. „Já… já to nezvládnu.“
„To nevadí, zůstaň tady, ale dávej pozor, kam šlapeš. Stoupni si co nejdál za mě ke
zdi,“ řekla Kasumi. Během pár vteřin do místnosti po schodišti sestoupil… Adrian. Už
na první pohled bylo jasně patrné, že na sobě nemá žádné zranění, která mu
způsobila Kasumi a dokonce měl i obě nohy v pořádku. Netvor by ostatně nedokázal
vytvořit cokoli umělého, a tak aby mohl chodit, musel se přetvořit v Adriana z doby
před jeho zraněním.
„Co takhle někdy ukázat svoji pravou tvář?“ zeptala se Kasumi.
„Moje pravá tvář je zpodobněna nad portálem v katakombách.“
„Až tě zabiju, ráda se na ní půjdu podívat,“ řekla Kasumi a vykročila k Adrianovi blíž.
„Dost!“ řekl a zvednul ruku. „Mám pro vás nabídku. Jakožto nejmocnější Samaelův
strážce jsem dostal možnost chránit portál přímo pod Black Mirror a pro ten účel mi
byly dány zvláštní schopnosti, které jiní bojovníci nemají. Umím na sebe vzít podobu
těch, kteří někdy byli poblíž mého portálu a můžu získat i jejich znalosti a vzpomínky.
Dokážu ale i mnohem víc – mohu mrtvé vrátit zpátky do života.“
„Jak?“ řekla s nadějí v hlase Rachel.
„Chtěla bys zpátky svého Adriana?“
„Samozřejmě, že ano.“
„V tom případě stačí udělat jediné a já se o zbytek postarám. Máš mé slovo, že ho
opět přivedu do světa živých.“
„A co… co mám udělat?“
„Zabít své dítě.“
Kasumi neváhala už ani okamžik, shýbla se, podrazila Adrianovi nohy a srazila ho do
propasti. Ten se se zařváním zřítil dolů a dopadl přímo na klec, ze které se svalil na
okraj propasti a přepadl přes něj do hlubin.
Rachel zůstala nahoře stát jako opařená. „Cos to provedla?!“
„Zlikvidovala jsem další pekelnou zrůdu a zachránila tvé dítě.“
„Adrian se mohl vrátit, ty… tys ho zabila!“
„Snad nemyslíš, že by dodržel slovo, ostatně pochybuji, že vůbec mluvil pravdu.
Kromě toho šlo o tvé dítě a to je pro nás velice důležité.“
„O čem to mluvíš?“
„Ehm, to si povíme později.“ Kasumi si uvědomila, že málem přestřelila. „Říkal, že je
nejmocnější hlídač portálů? To není špatné,“ řekla pyšně.
Samuel s Edwardem se už vraceli nahoru. Kasumi jim pomohla a společně se vrátili
do knihovny, kde Samuel zapálil svíčku u stolu, aby bylo alespoň něco málo vidět.
„Nakonec ani nebylo nutné jít tam dolů, ale stálo to za to,“ řekl Edward. „Co je to
vlastně za místo a kdo ho postavil?“
„Neberte si to špatně, Edwarde,“ řekl Samuel, „ale o těch prostorech by měli vědět
jen Gordonové a to ještě jen někteří z nich. Spadá to pod funkci Strážce. Nemůžu
vám povědět, co tam přesně je.“
„Mám pocit, že vím, co pod námi leží, Samueli,“ řekla Kasumi, která o Černém
zrcadle již něco málo věděla. „Důležitý je teď především výsledek a ten nám říká, že
nám chybějí už jen tři hlídači.“
„Jeden je stále v katakombách pod zámkem,“ řekl Samuel.
„Ne už není. Tohle byl on.“
„Cože? Vždyť jsem tu mříž zablokoval. Když jsem tam přišel, byla mříž vedoucí ke
katakombám stále zavřená a tak jsem ji zajistil.“
„Nenapadlo tě, že ji za sebou mohl zavřít? Tenhle parchant byl zatraceně chytrý,“
řekla Kasumi.
„Jeden netvor je stále u zámku,“ řekla Rachel, „je to nějaká mrcha s bičem. To kvůli
ní spadla Kasumi do studny.“
„Tys spadla do studny? To proto jsi tak… špinavá?“ ptal se Samuel.
„Mám v pokoji spoustu oblečení, potom ti nějaké najdu a… nebo ti ho radši najdu
hned,“ řekla Rachel.
Obě zašly do bývalého salonku. Cestou jim neuniklo, že světla v hale už nesvítí a po
netvorovi nezbyla nikde žádná stopa. Rachel se rozhlížela po pokoji a na mysl jí
přišly vzpomínky.
„Když si uvědomím, že je navždy pryč, tak… je mi smutno, Kasumi. Když jsem ho
před chvílí zase viděla je to ještě horší.“ Rachel se začala přehrabovat ve skříni
s oblečením. „Máš nějaké zvláštní přání?“ ptala se.
„Pevné kalhoty a nějaké triko nebo košili. Čím tmavší, tím lepší a hlavně ať to je
lehké a pohodlné. O nějaké rifle opravdu nestojím. To bych si radši nechala tohle.“
„Ech, no, myslím, že tu určitě něco najdu. Rozhodně se o to budu snažit.“ Rachel po
pár minutách vytáhla tmavě červené kalhoty a poté přešla vedle, kde měl oblečení
Adrian. „Co tohle, šlo by to? Koupila jsem to Adrianovi, ale nějak jsem neodhadla
jeho vkus.“ Rachel vytáhla černou košili s obrázkem kostlivce s kytarou a nápisem:
'Dead Metal žije navěky.'
„Proč ne. A ehh, podprsenku… ta tu asi nebude, co?“
„No, neuraz se, ale mám přeci jen větší velikost.“
„Nevadí, mě na tom nesejde, obzvláště ne v takovéto situaci.“ Kasumi se svlékla,
jakoby se nic nedělo a oblékla si nabízené šaty. Rachel to dost šokovalo.
„Já… bych tě nechala o samotě anebo bych se otočila, stačilo počkat.“
„Rachel, já si na takové drobnosti nepotrpím, protože to absolutně nic neznamená a
kromě toho… jste mě už nahou viděli. Úplně nahou.“
„Jo… to… máš pravdu. Musí to být strašné vidět sama sebe, že jo?“
„To tedy ano. Ten pohled na své vlastní tělo bez kůže… na to do smrti nezapomenu.“
Obě ženy vrátily zpátky do knihovny, kde Samuel prohlížel pistoli od Edwarda. „Kam
jste to proboha střílel?“ ptal se ho.
„Zkoušel jsem rozbít ta okna a pak jsem taky zastřelil svoji matku nebo spíše to, co
na sebe vzalo její podobu. Spadla na zem, ale když ani po pěti kulkách nebyla mrtvá,
prchal jsem nahoru do věže a doufal, že mě tam nenajde.“
Rachel pohlédla podezíravě na Edwarda. „Pokud si dobře vzpomínám, tak ta zrůda
říkala, že na sebe bere podobu těch, co se někdy v minulosti objevili poblíž portálu a
zřejmě nezáleží na tom, kdy to bylo. Vaše matka tady někdy byla?“
„Moje matka tady v šedesátých letech pracovala jako kuchařka. Pak její místo
převzala jistá Rebecca Michaelsová.“
„Stále nemáme vyhráno. Navrhuji jít dál,“ řekla Kasumi.
„Musíme najít ještě Marka a Ralpha.“ řekla Rachel. „Edwarde, nevíte, kde jsou? Kam
mohli jít?“
„Ehm, Marka jsem naposledy viděl, když jel s vámi do vesnice pro inspektora.
Netuším co s ním je ale na zámek se nevrátil. Ralpha jsem nepotkal vůbec. Zdá se,
že někam utekl.“
„Neutekl,“ řekla Kasumi, která chtěla tuhle věc už konečně vyřešit, „Ralph je dole ve
studni a je mrtvý.“
„Panebože, to… to nemůže být pravda,“ řekla Rachel a raději se usadila do křesla.
„Je to tak a umřel kvůli mně.“
„Cože?!“ vykřikla Rachel.
„Nevím, jak se dostal do studny, ale zřejmě ho tam něco srazilo, a když jsem tam
spadla také, vrhnul se na mě a chtěl mě utopit. Já, no prostě jsem se musela bránit.“
Rachel se rozplakala. „Je mi to líto, paní,“ řekl Edward. „Kasumi, můžete mi vysvětlit,
kde je můj pán? Pokud si dobře vzpomínám, byla jste na svatbě, takže víte, co s ním
je.“
„Poslyšte, Edwarde, on… je mrtvý,“ řekl Samuel.
Edwarda ta zpráva velice zaskočila. „Pan Adrian že je… to nemůže být pravda. Co
se mu stalo?!“
„Lidi, ke kterým Kasumi dříve patřila ho zavraždili.“
„Tak proč je tu ještě s námi?!“
„Ne, vy to nechápete. Kasumi jimi byla podvedena a za všechno, co se tady kolem
teď děje, mohou oni. Naštěstí je zabila a teď nám chce pomoct napravit, co se stalo,
nemám pravdu?“
„Ano, to máš.“
„Takže vy jste na naší straně... Určitě?“
„Já jsem především na své vlastní straně a mým cílem je momentálně ochránit
zbývající Gordony a zničit ty netvory. Ještě zbývají tři a nesmíme opomenout ani
jejich vůdce. Už teď dopředu ti říkám, Samueli, že jeho budu chtít vyřídit taky.“
„O jakém vůdci se to bavíte?“ ptala se Rachel.
„Až vyřešíme náš současný problém, tak si o tom promluvíme, Rachel. Samueli pojď,
probereme něco o samotě. Za pět minut vyrážíme na Warmhill. Sejdeme se v hale.“
Samuel s Kasumi zašli do jídelny, aby byli sami. Gordon zjistil, že nápis na oknech je
pryč, což ho trochu uklidnilo, ale vědomí, že někde poblíž je další netvor, nebylo moc
příjemné.
„Myslíš, že bude lepší jí o tom ještě neříkat?“ ptal se Samuel.
„Myslím, že by ji to mohlo dost rozrušit a taky se mi nelíbí, když na nás bude mít
takovou páku.“
„Páku?“
„To dítě je pro nás nezbytné, a když to ona bude vědět, má nás v hrsti. Prozatím
bude lepší mlčet.“
„Pochybuji, že na nás něco bude zkoušet? Proč by to dělala?“
„Třeba proto, že jsme zabili jejího muže.“
„Nikdo kromě nás o tom neví, Kasumi, tak jak by se to mohla dozvědět?“
„Zapomněl jsi na Pietra?“
„Do hajzlu. Kde vlastně je?“
„To nevím, ale pokud je stále naživu, představuje pro nás veliký problém.“
Samuel s Kasumi se přidali k ostatním, kteří čekali v hale a společně vyrazili ven ze
zámku. Nebylo těžké ho opustit, protože všichni moc dobře věděli, že díky své
velikosti není zrovna bezpečným místem. Rachel se v přítomnosti již tří dalších lidí
cítila bezpečněji než předtím, ale stále považovala za největší naději právě Kasumi.
Ta si velice dobře uvědomovala případné nebezpečí a také na ní začaly pomalu
doléhat události předchozích dnů. Dnešek byl opravdu vyčerpávající a to ještě
zdaleka nebyl konec. Přistihla se, jak přemýšlí o pořádném odpočinku, který by jí
přišel vhod, ale rychle ty představy zahnala. Teď se musí plně soustředit, jinak je
možné, že se toho odpočinku již nedočká. Neměla v plánu prohledávat pozemky
okolo zámku, protože byly až příliš veliké. Opustili prostory zámku brankou a
pokračovali po cestě k Warmhill.
Cesta byla dlouhá, ale když přišli až k Old Wansfordské říčce, poznali, že se blíží.
Říčka byla již vylitá z koryta a zdálo se, že to bude čím dál horší, pokud nepřestane
pršet. Po levé straně protékala Glance, která ovšem měla rovněž hladinu značně
zvýšenou a místy sahala až k cestě. Pokračovali dál až na Warmhill, kde bylo
nebývale větrno. Vítr burácel ve větvích stromů a všude kolem se povalovaly
zlámané větve.
„Hrozné počasí,“ řekl Samuel, když konečně dorazili k bráně hřbitova.
„Nepůjdeme se podívat, jak se vede lidem na Warmhill?“ ptala se Rachel.
„Ne, to teď není na místě,“ zamítl návrh Samuel. „Musíme nejprve najít nějaký úkryt a
to v kostele. Zdá se, že se tam svítí,“ Vstoupili na temný hřbitov a neuniklo jim hlasité
mlaskání a chrochtání vycházející odněkud ze zadního hřbitova.
„Kanec?“ ptal se Edward.
„Snad, ale zjišťovat to nebudeme,“ řekl Samuel. Pokusil se otevřít vrata kostela, ale
marně. „Nejspíše budou zajištěné z druhé strany, což v téhle době není nic
nečekaného.“ Boční dvířka už otevřená byla a tak všichni čtyři velice rádi vešli dovnitř
pod střechu, kde se mohli trochu osušit a ohřát.
V kostele byly zapálené svíčky, takže tu bylo světlo skoro jako ve dne.
„Stát!“ ozvalo se zpoza jednoho ze sloupů.
„Nechceme vám ublížit,“ řekl Samuel. Kasumi rozhodně neměla v plánu někoho
poslouchat. V rukou se jí objevily nenápadné hvězdice a byla připravená je použít.
Na světlo vystoupil hrobník Mark. Byl celý špinavý a v rukou svíral pušku, se kterou
mířil na ostatní.
„Proboha, položte to, Marku,“ řekl Edward. Kasumi zachovala kamennou tvář a
chystala se vrhnout hvězdice, pokud hrobník okamžitě nesklopí zbraň. Dokázala by
přesně zasáhnout krk a vyřadit muže, možná nadobro.
„Dobře, tak fajn, hošani,“ řekl hrobník Mark, který byl především z přítomnosti
Samuela značně rozhozený. Pušku opřel o sloup a vykročil blíž k ostatním.
„Můžete nám vysvětlit, co se tu děje?“ ptal se Samuel.
„No… nevím, kde bych měl začít, protože se toho semlelo dost. Začalo to, když přišla
ta velká bouřka. Z ničeho nic byla tu a pak sem přišel nějakej udýchanej brejloun
s tím, že se z bunkru v lesích ozývají děsivý zvuky. Chvíli jsme se dohadovali, ale
farář chtěl, abych se šel podívat, co že se to vlastně děje a tak jsem vzal Earla a
vyrazili jsme. Když jsme tam dorazili, našli jsme tam hromadu krve, nějaký divný
zbraně a jinak nic moc, jenže pak vylezlo něco z té díry v zemi a… to bylo fakt peklo.
Ta věc vypadala jak ohromnej kanec, jenže měla chapadla a dvě veliký zářící oči.
Vystřelil jsem po tom, ale nemělo to smysl a tak jsme i s Earlem zdrhali pryč, jenže
jeho ta svině dostala.“
„Počkejte,“ řekla Kasumi, „říkal jste, že to bylo tu noc, co se ta bouře objevila?“
„Jasně a mimochodem, máte zvláštní vkus, co se oblíkání týče.“
„Museli jste tam přijít krátce po nás. Ale… byla jsem tam i den poté a žádné tělo jsem
neobjevila.“
„Mohl ho sežrat jako… vždyť víš,“ řekl tiše Samuel.
„Mohl, jenže i tak by po něm nejspíš něco zbylo.“
„Chcete říct, že Earl možná ještě žije?“ divil se hrobník.
„Viděl jste ho umřít?“
„No… vlastně jsem jenom zaslechl křik a to už jsem pádil odtamtud. Vod tý chvíle se
schováváme tady v okolí kostela. Rozmístil jsem tu Earlovy pasti, takže být vámi si
dám pozor, kam šlapu.“
„Kdo všechno tu s vámi je?“ ptala se Kasumi.
„Já, farář, ten chlápek a to je vlastně všechno. Na Warmhill žije už jen Zak a ten je
asi ve vesnici a taky Nancy, jenže ta je praštěná a sem nešla, ani když ji farář
přemlouval.“
„Potřebovala bych si s Pietrem… tedy s tím chlápkem promluvit,“ řekla Kasumi.
„Proč ne, je tady ve starý zvonici. Počkejte, já pro něj dojdu.“
„Ne, já s ním chci mluvit o samotě.“
„Proč Kasumi?“ ptala se Rachel, „a kdo to vlastně je?“
„Muž, který s námi spolupracoval. Měl na Adriana dost velký vztek.“
„Vážně? Počkej, kde já jsem to jméno už slyšela... Říkáš Pietro?“
„Ano, Pietro Antolini.“
„Pietro Antolini… to je ten chlap, co se mu tady zabila sestra. Prý za to vinil Adriana,
tak proto ho zabili, že jo?“
„Ehh, je to možné,“ řekl Samuel.
„Já mu vyškrábu oči!“ řekla naštvaná Rachel, která konečně našla viníka svého
neštěstí a chtěla se mu pomstít.
„Ne, Rachel. Ty na sebe dávej pozor, máš přeci dítě. Násilnosti nechej na mě,“ řekla
Kasumi. „Zabiješ ho? Prosím řekni, že ano?“
„Pokud mi ublíží, tak ano.“ Kasumi odešla do pravého křídla kostela a na konci
chodby vstoupila otevřela mříž od zvonice.
Byla tu prostorná místnost, plná všelijakého nepotřebného haraburdí, včetně
poškozených rámů obrazů, zaprášených a děravých koberců. Pietro si právě
prohlížel kulatý otvor na sloupu, který podpíral střechu.
„Ahoj Pietro,“ řekla Kasumi.
„Ech, kde se tu bereš a kde jsou ostatní?“ zeptal se.
„Ostatní už nejsou. Ivan se mě pokusil zabít, ovšem jak vidíš neúspěšně a Cy skončil
jako oběť jednoho z monster, které tu jsou.“
„Panebože to ne. To se nemělo stát,“ řekl Pietro, kterého smrt přítele hluboce
zasáhla. Posadil se na schody a trvalo dlouho, než opět promluvil. „Udělali jsme
chybu, že ano?“
„Já určitě ne. Pro mě to byl krok do neznáma a rozhodně ho nelituju. Sice pro tebe
nemám žádný důkaz toho, že Peklo skutečně existuje, ale stačí vyjít ven a určitě se o
tom sám přesvědčíš.“
„Díky, ale nemám zájem. Viděl jsem… eh tedy vlastně slyšel jsem dost. Víte už, co
se děje s lidmi poté, co zemřou?“
„Ano.“
„Tak na co ještě čekáš? Řekni mi to?!“
„Zhruba osm set let se duše mrtvých rozpadaly a to byl zřejmě definitivní konec.
Předtím a od této chvíle, jdou všechny duše do Pekla, kde se s nimi děje… no to už
nevím ale asi to nebude nic příjemného.“
„Říkáš do Pekla? A co jde do Nebe?“
„Do Nebe? Asi nic.“
„Chceš říct, že Nebe neexistuje?“
„Já nevím, Pietro, ale pokud démon Samael nelhal, tak všechny duše jdou do Pekla
a je úplně jedno, jaký vedli život. Můžeš být kněz, vrah nebo třeba jen malé děcko a
stejně skončíš v Pekle. Takhle to alespoň chápu já.“
„Takže… je to všechno nesmysl? Je zbytečné se řídit nějakými pravidly, protože to
stejně nic nezmění? Nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš,… to všechno jsou jen
kecy?“
„Z toho už si vyvoď závěry sám.“
„A co ty, Kasumi, v co věříš ty?“
„Já? Jedině v sebe. Chovám se tak, jak sama uznám za vhodné a je mi jedno, co si o
tom myslí druzí. Neřeším, co bude až umřu, a to ani teď ne. Jestliže skončím v Pekle
nebo kdekoli jinde mě nezajímá.“
„Hmm, to není špatná představa. Rozhodně je lepší, než byla ta moje.“
„Pietro, nepřišla jsem za tebou jen z tohoto důvodu.“
„To jsem čekal, Kasumi. O co tedy jde?“
„Likvidujeme hlídače portálů - ty bestie, co jsou venku. Zbývají nám ještě tři.
Nečekám, že nám s tím pomůžeš, ale nechci, abys mi dělal problémy. V kostele je
Samuel a Rachel, jenže ta neví, co přesně se stalo Adrianovi a je důležité, aby se to
nedozvěděla. Momentálně žije v přesvědčení, že za Adrianovu smrt mohli Cy
s Ivanem a také ty.“
„Cože?“
„V jejích očích jsem něco jako ochránce, který pomstil Adrianovu smrt a já nechci,
aby se dozvěděla pravdu. Takže abychom si to ujasnili – ty jsi byl jen jejich průvodce
na panství. Ano, měl jsi na Adriana zlost, ale s jeho smrtí nemáš nic společného.
Jeho smrt mají na svědomí Ivan s Cyem.“
„Mám o svém nejlepším příteli říct, že to byl vrah?! Pomátla ses?!“
„Ani v nejmenším. Pokud se na mě Rachel naštve a napadne mě, tak ji zřejmě
zabiju, což bude mít za následek, že nezničíme toho démona, a když ho nezničíme,
tak všechny duše všech zemřelých půjdou do Pekla. Když ho ale porazíme, tak duše
do Pekla nepůjdou. Takže co, Pietro, chceš jít do Pekla?“
„Ty víš, jak lidi přesvědčovat. Dobře, nikomu to nepovím, přísahám, že si to nechám
pro sebe, ale ještě se tě potřebuji na něco zeptat. Jak dlouho si myslíš, že to bude
trvat než toho démona porazíš a kam máš plánu jít poté?“
„Co je to za otázky, Pietro? Neodhadnu jak nám to s likvidací netvorů půjde a co
bude potom... no myslím, že do toho ti nic není.“
„Hmm, teď mě omluv. Nemám zájem tu být ve společnosti toho pitomce Samuela,
takže se vracím za Furasem na faru.“
„Počkej ještě.“
„Co je?“
„Pošli sem faráře a zkus odsud dostat Marka.“
„Proč?“
„Protože tě právě zachraňujeme před Peklem!“ Pietro si povzdechl a odešel. Kasumi
si ještě chvíli prohlížela zvonici. Zkusila otevřít zadní dveře vedoucí na hřbitov, ale
byly zajištěné, což ji potěšilo. V žádném případě si nemyslela, že kostel dokáže ty
netvory zadržet, takže čím méně způsobů, jak by se sem mohli dostat bude, tím lépe.
Napadlo ji vylézt do kostelní věže, odkud by mohl být zajímavý výhled po okolí, ale
když si uvědomila, jaké je počasí, nechala to být. Vrátila se k oltáři.
„Byl tu ten Pietro,“ řekla Rachel a bylo vidět, že ji jeho přítomnost nijak nepotěšila.
„Mluvil s tebou?“ ptala se Kasumi.
„Vůbec ne, sotva na nás pohlédl. Požádal Marka, aby ho doprovodil na faru a odešli
spolu.
„Edwarde, nepůjdete tam také?“ zeptala se Kasumi.
„Myslíte, že je tam bezpečněji?“
„Možná a hlavně si tam můžete odpočinout.“
„Já asi půjdu taky,“ řekla Rachel. Kasumi chtěla něco namítnout, ale věděla, že ani
tady to nebude nijak příjemné. Odešli a tak Kasumi zůstala se Samuelem sama.
„Zdá se mi to nebo rozjíždíš nějaký plán?“ otázal se Samuel.
„Nezdá. Budeme hledat cestu do Mordredovy mučírny.“
„Už teď?“
„Přesně tak. Doufám, že farář nám k tomu něco řekne. Za chvilku dorazí sem.“
„Asi ze mě nebude zrovna dvakrát nadšený.“
„Neboj – ochráním tě.“
„Bez tebe, Kasumi, bych byl už dávno mrtvý.“
„Beze mě bys nikdy nepřišel o syna.“ Pro Samuela tohle byla rána přímo do srdce.
Sklipil hlavu do dlaní a přemýšlel, proč mu to Kasumi vůbec řekla. Nezdálo se, že by
to bylo kvůli její snaze se mu vysmívat nebo ho ranit. Spíše jen chtěla, aby si
uvědomil pravdu. Přesto ji ale vzhledem k okolnostem vděčil za hodně.
Otec Furas během deseti minut skutečně dorazil do kostela. Jakmile zahlédl
Samuela, strnul. Do ruky si okamžitě vzal malý dřevěný kříž z oltáře a namířil ho na
Samuela.
„Jsi ďábel, strůjce všeho toho zla! Povolal jsi na nás démony pekel! Pán tě ztrestá za
tvé hříchy a uvrhne v zapomnění. Jaká svatokrádež, že stojíš přímo zde na půdě
svaté!“
„Na tyhle kecy nemáme čas a ani náladu,“ spustila Kasumi, „takže to zkrať, ať se
můžeme bavit jako lidé. Nehledě na to, že Samuel s tím nemá nic společného.“
Kasumi udělala pár kroků k Furasovi.
„Co si to dovolujete? On je démon v lidské podobě a vy jste dost možná jeho
komplic. Nedivil bych se, kdybyste i vy vylezla z hlubin pekel!“
„Ty kreténe, na tohle vážně nejsem zvědavá,“ řekla Kasumi a vytrhla z rukou Furase
dřevěný kříž, který zahodila pryč.
„Jsem věrný služebník boží a můj Pán mě ochrání.“
„Tak to bys mu měl vzkázat, ať si pospíší, jinak to nestihne!“
„Kasumi, my ho potřebujeme. Žádné násilí,“ řekl Samuel.
„Já vím. Nebudeme chodit kolem horké kaše – povězte, co zde bylo, než se tu
postavil kostel?“
„Proč bych vám měl něco říkat?“
„Protože jsme teď tvoje jediná naděje. Máš pravdu, že venku jsou služebníci Pekla,
ale my jsme je přišli zničit, takže doporučuji spolupracovat.“
„Nevěřím vám.“
Kasumi přešla k oltáři a posadila se na něj, což pro Furase bylo naprosto
nepřístupné. „Co když bych řekla, že nás poslal Bůh, abychom ty věci zabily. Chceš
nám snad bránit?“
„Vás že poslal Bůh? Vysmíváš se mi, démone?“
„Kde bereš jistotu, že to tak není? Co když to takhle Bůh chtěl? Možná vypadáme
v tvých očích jako démoni, ale jak jsem už někde slyšela Boží cesty jsou
nevyzpytatelné. Třeba tady Samuel sice zemřel, jak jistě víš, ale byl povolán zpátky
do tohoto světa, a to aby odčinil své hříchy. Zná to tady a je tak pro mě ideální
průvodce s obrovským množstvím informací.“
„A vy jste co?“
„Já jsem vycvičená vražedkyně.“
„Co mi to tu namlouváte?! Chceš říct, že právě vás povolal Bůh?“
„Někdo tu špinavou práci udělat musí.“
Samuela překvapovalo, jak dokáže Kasumi bez problémů vymýšlet takové věci, ale
zdálo se, že to na faráře zabírá. „Podívejte, otče,“ zkusil to Samuel po dobrém,
„nemůžeme vás do všeho zasvětit, ale musíte nám věřit. Nutně se potřebujeme
dostat do zdejšího podzemí.“
„Chmm, nevím, co si o tom všem mám myslet. Je mi jasné že se musím rozhodnout
a… když tvrdíte, že tu jste, abyste nás ochránili, tak… dobrá, pomůžu vám. Nakonec
horší to snad být ani nemůže. Vzadu pod zvonici je…“
„Marcusova hrobka, já vím,“ řekl Samuel, „my ale hledáme něco trochu jiného. Máme
podezření, že se zde na této půdě popravovali a mučili lidé.“
„Za doby Mordreda, tak to skutečně stojí v kronikách.“
„Jak to tu vypadalo, než zde Marcus nechal postavit kostel? Byla tu v té době nějaká
stavba?“
„Pokud vím, tak ano a to přímo na místě, kde stojíme. Je to zapsáno v naší kronice,
chcete ji snad vidět?“
„Ne, to poč…“
„Ano, přineste nám ji,“ přerušila Samuela Kasumi.
„Dobře, tak já se hned vrátím.“
Zatímco Furas odešel, Kasumi si začala prohlížet podlahu.
„Kdybys tady nechal postavit kostel, co bys umístil nad vstup do mučíren?“ zeptala
se.
„Nemám páru, co se Marcusovi honilo hlavou, ale… kostel postavil právě tady
patrně, aby odčinil hříchy, takže nějaká symbolika by se snad… hmm.“
„Myslíš, že by to mohlo být pod oltářem?“ ptala se Kasumi.
„Nevím. Marcus mohl celé podzemní prostory, pokud tady vůbec nějaké byly, klidně
zasypat. Jestliže to ale nechal být a pouze zboural budovu, co tu byla, tak…“ Samuel
přešel zamyšleně ke vchodu do kostela a prohlížel si kameny tvořící podlahu.
„Vstoupit do mučírny znamená trpět v bolestech a umírat, kdežto vstoupit do kostela
je něco úplně opačného. Dva rozdílné světy a jen jeden jediný vchod, co myslíš?“
„Těžko říct, Marcus mi přijde docela na hlavu už podle toho, že postavil kostel právě
tady, takže těžko odhadnout, jestli měl v úmyslu to, co říkáš, ale má to smysl.“
„Budeme potřebovat krumpáče a lopaty, ale hlavně musíme přesvědčit faráře, že
děláme správnou věc.“
„To by mě zajímalo, jak to chceš udělat,“ řekla Kasumi a na chvilku si sedla do jedné
z lavic vpředu.
„To už nech na mě,“ řekl Samuel a posadil se hned vedle. Chvíli mlčeli a Samuel
poté promluvil. „Právě tady jsem zjistil, jakých hrozných věcí jsem se to před lety
dopustil. Přijel se sem vyzpovídat náš komorník a mě hrozně zajímalo, co má na
srdci, takže jsem využil příležitosti a zahrál si na kněze. Ta chvíle, kdy mi v podstatě
do očí řekl, že jsem vrah pěti lidí… bylo to hrozné.“
„Copak ty jsi nevěděl, že zabíjíš?“
„Ne, vůbec ne. Když jsem byl v moci kletby, bylo to jako bych byl někdo jiný. Měl
jsem poté určité útržky vzpomínek na ty hrůzné činy, ale nedokázal jsem si to
poskládat dohromady. Všechno to bylo tak mlhavé a vzdálené. Měl jsem pocit, že jde
jen o zlé sny nebo výplody mé fantazie, ale bohužel… bylo to skutečné.
„Už je to pryč, tak si s tím nelámej hlavu.“
„Kdyby to bylo tak snadné…“ Samuel se rozhlédl kolem sebe a prohlížel si strohý
interiér kostela. „Stejně je to zvláštní,“ řekl.
„Co je zvláštní?“
„Dva vrazi odpovědní za nepředstavitelné hrůzy sedí spolu o samotě v kostele.“
„Nemáš toho za sebou tolik co já, ale je mi jasné, že si to mnohem více bereš k srdci.
Já cítím lítost jen za smrt svých dětí.“
„Chceš si o tom promluvit?“
„Jestli myslíš, že mě zase uvidíš ubrečenou, tak to se pleteš.“
„O to mi přece vůbec nejde, ale musím uznat, že to, cos mi tehdy řekla, bylo
zajímavé a přinutilo mě to dívat se na tebe z úplně jiného úhlu pohledu. Rád bych se
o tobě dozvěděl víc. Třeba to, jak ses vůbec spojila s Cyem a jeho lidmi.“
„Dlouhou dobu jsem spolupracovala jen a pouze s Cyem. Ti další dva se k nám
přidali před pár měsíci. Je to více než dva roky co jsem Cye poprvé viděla. Pro svůj
plán potřeboval spojence, ale ideálně takového, který nebaží po penězích, má pokud
možno stejný cíl a především se neštítí takřka ničeho. V té době jsem pobývala
právě v Bangkoku, ale začínala jsem mít poměrně horkou půdu pod nohama, kvůli
nepokojům ve městě, kvůli Tokutarovi, který mě, jak jsem se dozvěděla, vyčmuchal a
také kvůli tomu, co jsem tam prováděla.“
„Další vraždy?“
„Kdepak. Skupinka vlivných a bohatých mužů pořádala nelegální turnaje v pokeru,
kterých se zúčastnil i Cy. Poker ale nebyl jediným zdrojem jejich zábavy. V té samé
budově probíhaly občas také souboje. Cy na ně zavítal a zřejmě jsem ho tam
zaujala.“
„Počkej, počkej, ty ses bila pro peníze? Tomu se mi ani nechce věřit.“
„Nějak se člověk živit musí, a když jediné, co umí, je prát se a zabíjet, tak… není moc
na výběr. Dnes vím, že ačkoli mi to mnohé přineslo, bylo to příliš riskantní a už nikdy
bych do něčeho podobného nešla. Mohla jsem si vyzkoušet všechno to, co jsem se
poslední roky učila přímo v akci to ano, ale za to riziko to nestálo. Tohle totiž nebyly
žádné 'nevinné' souboje s mnoha pravidly, které ostatně nesnáším. Z ringu odcházel
po svých obvykle jen jeden a někdy ten druhý ani nepřežil. Vše bylo dovoleno, a když
pořadatelé chtěli, klidně byli ochotni dát někomu z nás i značné výhody v podobě
chráničů nebo dokonce zbraní. Můj brutální styl boje, výcvik z mládí, dobrá znalost
tamního a velice oblíbeného Thajského boxu, a částečně i půl roku učení korejského
tradičního bojového umění bylo to, co mě pomáhalo přežít nebývale dlouhou dobu.
Osmnáct vyhraných soubojů a jen dvě porážky, které naštěstí přišly velice brzy a tak
neskončily žádným vážným zraněním. Později už mě ostatní tak nenáviděli, že mi
bylo jasné, že buď odejdu jako vítěz nebo tam chcípnu. Život, který jsem tehdy vedla,
zkrátka za moc nestál a bylo mi jasné, že nebude trvat dlouho. Měla jsem ohromnou
zlost sama na sebe a nějak jsem nedokázala najít jiný smysl života než porazit co
nejvíce protivníků, než mě některý z nich zabije. Byla jsem pitomá a nebýt Cye, který
mě z toho srabu dostal, tak už jsem určitě po smrti. Cy mě nabral jako pomocníka při
hledání portálu. Sice jsme ho neobjevili, ale začala jsem se zajímat o to, čeho se
snaží dosáhnout a přišlo mi to jaký výborný nápad. Vlastně mě zachránil.“
„Tak to už chápu, proč tě jeho smrt tak vzala.“
„Dosáhl toho, po čem celý život pátral a hned nato zemřel. Snad mu to za to stálo.“
Furas se vrátil a vypadal už mnohem klidněji. S sebou nesl velkou knihu – kroniku
farnosti Warmhill.
„Tak tady máte. Chvíli mi trvalo, než jsem ji našel a ještě jsem potřeboval na faře
ubytovat pana Edwarda a paní Rachel. Informace o tom, co tu bylo před kostelem,
jsou hned na začátku kroniky.“ Samuel rozevřel knihu a chvíli v ní listoval. Brzy nalezl
to, co hledal, ale nebylo toho mnoho.
Tak jak čas plyne neúnavně dál, velcí páni trápí svůj lid. Zdejší kraj však měl být tohoto ušetřen, to když
ctihodný a milostivý služebník Boží, Marcus Gordon vládnouti nám započal. Známo jest však, že bratr
jeho, krutý tyran a zlotřilec Mordred, v době kdy Marcus do cizích krajů vésti války odešel, zahalil stínem
svým celé panství a zadupával do země všechny, kteří Marcuse opěvovali a věrně mu sloužili. Mordredova
prohnilá duše pokoušela prostý lid a jeho touha po krvi a utrpení nevinných sílila. Na místě, které později
Warmhillským vrchem nazváno bylo, on nechal zbudovat temné kobky a mučírny, jež sloužily pro jeho
potěšení. Nekonečné týrání Marcusova lidu však ustalo, když se sám Marcus z ciziny vrátil.
„Otče Furasi,“ řekl Samuel, když dočetl to, co potřeboval. „Kdybych vám řekl, že se
nutně potřebujeme dostat do té mučírny a že je dost možné, že vchod do ní leží
někde pod hlavními vraty kostela, co byste na to řekl?“
„Chcete mi tvrdit, že pod naším kostelem se nachází mučírna?“
„Kde jinde než v podzemí by měla být? Kostel přece postavil Marcus právě na místě,
kde docházelo k popravám a mučení nevinných. Tak co, dovolíte nám tu kopat?“
„To nikdy, vždyť jsme na půdě kostela.“
„Myslím, že se vás ptát nebudeme,“ řekla Kasumi.
„Ne, počkej. Jestliže nechceme, aby nás lidé k smrti nenáviděli a to já nechci, tak by
bylo lepší dostat svolení přímo od vás, otče.“
„Copak vás rozum opustil?“
„Podívejte, Mark nám tvrdil, že nějaká potvora řádí tady poblíž v bunkru. Když ji
zabijeme, změnilo by to váš názor?“
„Hmm, budete mi to muset nějak dokázat, ale pokud toho démona opravdu zahubíte,
tak vám dovolím zjistit, co se nachází pod naším kostelem. Máte mé slovo.“
„Výborně, otče. Nyní si ale potřebujeme oba odpočinout. Myslíte, že nám můžete
poskytnout nocleh a něco k snědku?“
„Mluvil jsem na faře s paní Rachel Gordonovou a ta mi potvrdila, že jste již něco
zahubili. Paní Gordonové věřím, takže jsem ochoten vám pomoci, ale nedělám to
rád, obzvlášť ne ve vašem případě, Samueli. Co se vás, slečno týče, nechtěla byste
se mi vyzpovídat ze svých hříchů? Možná, že vám ještě stále je pomoci a můžete se
dočkat Božího slitování. Ulevilo by to vaší duši, věřte mi.“
„Myslím, že by vás ta zpověď časem unavila, ale až tohle všechno skončí, tak vám o
tom klidně povyprávím. Počítejte ale s tím, že se ve zpovědnici docela zdržíme,“
řekla Kasumi a přemýšlela, jak by popisování desítek vražd na faráře zapůsobilo.
„Dobrá, stavte se poté za mnou. Teď ale pojďte se mnou na faru.“
Atmosféra na faře nebyla kdovíjak vlídná. Furas s Markem se postarali o ostatní a
nabídli jim jídlo, vodu a víno. Celá skupina se sešla v prostorném pokoji, kde byla
pohovka, pár židlí, stůl a také spousty obrazů s náboženskými motivy a plné police
knih. Furas byl vášnivý čtenář a na svoje sbírky vzácných knih nedal dopustit.
„Tak snad abych šel k sobě do boudy,“ řekl hrobník Mark, jakmile pochopil, že
Samuel má v úmyslu zde zůstat.
„Přestaňte s tím, Marku,“ řekl Edward, „vždyť vidíte, že nám nemá v plánu ublížit.“
„Mám pocit, že bude lepší, když půjdu já,“ řekl Samuel. „Otče, ukážete mi, kde si
mohu odpočinout a vyspat se? Jsem už dost unavený.“
„Stačí vyjít na chodbu a hned v prvních dveřích vlevo je jeden z pokojů, který jsem
pro vás na dnešek připravil. Slečna nebo možná už paní Kasumi tam má rovněž
připravenou matraci a deku. Ostatní se snad raději vyspí jinde.“ Samuelovi bylo
jasné, že Furas ho nemá vůbec v oblibě a možná se ho i trochu bojí, ale na druhou
stranu bude lepší, když zůstanou s Kasumi o samotě. Odešel pryč a doufal, že
Kasumi půjde co nevidět také. Rachel pocítila zajímavou příležitost, jak si Kasumi
vyzkoušet.
„Je zvláštní, že ačkoli tu sedíme v přítomnosti muže, který se spolčil s vrahy mého
manžela a možná dokonce zosnoval plány na jeho zavraždění…“ Rachel významně
pohlédla na Pietra, který také už uvažoval o odchodu „…tak se necítím být ohrožená,
neboť tady máme také člověka, který se o naši bezpečnost jistě postará.“
Hrobník se zasmál a pak řekl: „Chcete nám tvrdit, že tady ta… šikmoočka nás jako
ochrání? To snad ne.“ Kasumi se do hovoru raději nezapojovala, spíše sledovala
kam až to zajde.
„Už jsem měla možnost Kasumi vidět v akci, a věřte mi Marku, že bych jí ochotně
svěřila svůj život.“
„Odpusťte, že se do toho míchám,“ řekl Furas, „ale slyšel jsem, že je to vražednice.“
„Ovšem velice schopná a troufám si tvrdit, že i věrná. Kasumi je odvážná a velice
silná žena. Ji jen tak něco nezlomí, to mi věřte. Kasumi, přemýšlela jsi někdy nad tím,
co budeš dělat, až tohle všechno skončí? Máš nějaké plány?“
„Upřímně ještě je všechno stále dost daleko, abych nad tím přemýšlela.“
„Dost daleko? Podle mě je to záležitost na pár dnů.“ Kasumi měla co dělat, aby
udržela nehybnou tvář a nějak Rachel nenaznačila, že tady rozhodně nepůjde o pár
dnů ale spíše měsíců. „Zmínila jsi, Kasumi, že jsi s těmi lidskými bestiemi…“
„Já už raději také půjdu,“ řekl Pietro, který tohle opravdu nechtěl poslouchat a odešel
z pokoje.
„No zkrátka vím, že jsi od nich dostávala peníze a tak pro tebe mám velice zajímavou
nabídku. Jsi na to bezesporu nejlepší člověk ze všech lidí, co jsem kdy potkala. Přála
bych si, abys zůstala na Black Mirror a poskytovala mi ochranu před všemi, co by mi
chtěli jakýmkoli způsobem ublížit. Byla bys mojí tělesnou strážkyní a neboj se o
peníze, protože těch mám dost.“ Kasumi věděla, že nemůže nabídku bez dobrého
důvodu odmítnout. Bylo jí jasné, že udělala chybu, když Rachel vysvětlovala, proč
spolupracovala s Cyem, ale teď už to nemohla jen tak zapřít, jinak by Rachel jistě
pojala podezření.
„Zní to lákavě, Rachel, a musím se přiznat, že nad tím budu uvažovat a to nejen kvůli
nabízeným penězům, ale také proto, že se mi na panství líbí, především díky klidu,
který tu je nebo spíš byl. Jak už jsem ti ale říkala, mám své zásady a peníze pro mě
nejsou to hlavní. Museli bychom si vytyčit jasně dané úkoly, aby pak nedošlo mezi
námi k neshodám, neboť nejsem ochotna dělat vše, co po mě zaměstnavatel žádá,
což se jasně ukázalo i v případě mých posledních zaměstnavatelů.“
„Hmm, no to je samozřejmě pochopitelné. Nežádala bych po tobě víc, než jsi
ochotna splnit a rozhodně bych na tebe nijak netlačila. Pověz mi ale… jsi schopná
ublížit člověku, když na něj někdo pouze ukáže prstem a dá ti balík peněz?“
„Naznačuješ tím něco?“
„Vůbec nic, jen že někteří lidé určitě rozlišují podle toho, co je jejich cíl za člověka.“
„Někteří lidé, mezi které se řadím i já dokonce nezabíjí z jiných než osobních
důvodů.“ „Vskutku? Osobní důvod je ale dost široký pojem.“
„To bezesporu je, ale teď už mě budete muset omluvit, protože si potřebuji
odpočinout. Zítra mě čeká další těžký den.“ Kasumi odešla, ale ještě než zavřela
dveře na chodbu, uslyšela Marka, jak se na ni ptá Rachel. Kasumi se rozhodla zjistit,
o čem se přesně mluví. Poslouchání za dveřmi sice nebylo kdovíjak důmyslné, ale
bylo to účinné.
„Co je to vůbec za člověka, vypadá jako z jiného světa,“ řekl Mark, který Kasumi
evidentně pohrdal.
„To také je,“ odpověděla Rachel. „Když jsme tu teď sami, budu k vám mluvit
otevřeně. Na Kasumi byste si měli dávat opravdu dobrý pozor, protože když ji
naštvete, tak to bude zlé. S takovou ženou je třeba jednat velice opatrně.“
„Myslíte, že je opravdu až tak nebezpečná?“ ptal se Furas.
„Kasumi je nevyzpytatelná, nekontrolovatelná a velice, velice nebezpečná. Její
fyzická síla je pro ženu neobvyklá a její schopnosti přímo volají po tom, aby byly
využity. Jen je nutné zahrát na tu správnou strunu.“
„A už jste ji našla, paní?“ ptal se Edward.
„Zatím ještě ne, ale najdu ji.“
Kasumi neměla v plánu poslouchat dál, protože jí to stačilo. Vešla do pokoje, kde už
ležel Samuel a nemohl usnout. Pokoj prohlédla jen zběžně a zjistila, že slouží patrně
jako Furasova pracovna. Byly tu totiž další police s knihami a stůl s psacím strojem.
Kasumi jemně zatřásla se Samuelem.
„Musím si s tebou promluvit.“
„Co se děje?“ řekl Samuel a posadil se na matraci. Kasumi si sedla vedle něj.
„Mám pocit, že tě chce Rachel zabít.“
„Prosím?! To se ti něco zdálo.“
„Nabídla mi práci na zámku jako její stráž a ptala se mě, jestli jsem ochotná ubližovat
lidem, když na ně ukáže.“
„A jsi?“
„Musím ti na to odpovídat? V žádném případě neklesnu tam, kde jsem byla před lety.
Jsme teď na tenkém ledě, Samueli. Rachel je falešná a jestli zjistí, jak moc je pro nás
důležitá, budeme to mít těžké.“
„Nezlob se, ale falešná jsi taky. Proplouváš mezi všemi těmi lidmi díky lžím a
pomáháš si svojí ledovou tváří, kterou nemají snad ani profesionální hráči pokeru.“
„Taky lžeš, Samueli. V současné době je pravda příliš nebezpečná. Vraťme se k
Rachel.“ „Máš pravdu, Kasumi. Chtělo by to získat si její přízeň a ty máš mnohem
větší šanci než já.“
„Asi ano ale nelíbí se mi to. Je to nebezpečná žena.“
„Tak ukaž, že jsi lepší než ona. Věřím, že na to máš, Kasumi. Stejně - proč pro nás
musí být tak důležitá zrovna ona, zatraceně. Škoda, že není jiná možnost.“
„Možná… že je. Tvá krev sice neúčinkuje, ale co krev tvých potomků?“
„Všimni si, že kvůli tobě už žádné nemám.“
„Já vím... ale pochop, že šlo o mé bezpečí, o mou čest a o konflikt mezi mnou a jím.
Uznávám, že kdyby žil bylo by všechno snazší, ale co se stalo, stalo se. Proti tobě
jsem nikdy nic neměla a nemám. Neber to osobně.“
„Už se v tom přestaň hrabat, Kasumi.“
„Jak si přeješ. Ale k věci - pokud to s Rachel nevyjde, tak budeš muset oplodnit
nějakou jinou ženu a důležitý bude jen výsledek a ne to, co s tou ženou prožiješ.“
Kasumi si lehla na svoji matraci a přikryla se dekou. Samuel ještě dlouho přemýšlel
nad jejími slovy, a ačkoli to znělo jakkoli podivně, uvědomil si, že to může být
nezbytné. Doufal ale, že k tomu nedojde. Vzpomněl si, že má u sebe stále ještě
Adrianův deník a tak se rozhodl si ho prohlédnout, ještě než půjde spát. Se
zapalovačem, který měl ze zámku, se vcelku snadno mohl dát do čtení posledních
záznamů.
Já tomu nerozumím
S Valentinou jsme si byli docela blízcí, alespoň myslím, ale jakmile jsme porazili duši Mordreda, co byla za
zrcadlem, tak se se mnou rozloučila, popřála mi hodně štěstí, připomněla úlohu Strážce a odešla. Teď, když
je po všem, doléhá na mě ta zvláštní moc samoty, kterou ještě umocňuje skutečnost, že žiju v tak obrovském
sídle a zcela sám! Je to zvláštní pocit nemít nikoho blízkého.
Můj otec že žije?!
Smůla se mi lepí na paty. Pátrání po mém otci mě zavedlo do dolů a tady jsem potkal něco neuvěřitelného –
Mordredova syna Damiena. On s ním prováděl něpěkné pokusy – chtěl do něj dostat Stín jakéhosi krále
Armundera a nejhorší na tom je, že se mu to povedlo. Již stovky let žije Damien s Armunderem a nemají
žádné tělo. Jde pouze o spojení duše a Stínu. Je to zvrácené i na poměry toho, co jsem o životě a smrti
zjistil. Z Armunderovy knihy, jež je plná Mordredových zápisků jsem se konečně dozvěděl pravdu o kletbě.
Kletba se naplno projevila právě na mém otci a to co následovalo, byl už její výsledek. Jak je z knihy patrné,
otec skončil v místech na pomezí světů, obtěžkán dušemi těch, které zabil. Existuje způsob, jak všechny
opět od sebe odpoutat a protože by to způsobilo zlom kletby, je dost možné, že vše by se zase vrátilo do
starých kolejí. Jestli tomu dobře rozumím, doba od chvíle, kdy byl otec proklet, se vymaže a on bude zase
tak jako dřív. Zřejmě to už neplatí o jeho obětech, ale snad to tak bude lepší. Vážně nechci, aby se mi na
panství proháněli šílenci Robert Gordon a Heinz Hermann. Mordred to měl vymyšlené, když připouštěl
možnost, že by sám skončil jako prokletý a aby předešel utrpení po případné smrti, chtěl mít pomocníka
Damiena nebo spíše Armundera, který by ho mohl opět oživit. Jeho plán, jak mít dva životy, krachnul
s Damienovým skonem a tak se poté zdráhal skočit na první oběť, kterou byl shodou okolností právě otec,
když se to v Rituální komnatě chystal zastavit. Tehdy myslel, že stačí zavřít tu propast a Mordred bude
zničen – mýlil se. Ještě štěstí, že ho Mordred neovládnul, protože pochybuji, že by otec dokázal vzdorovat
tak jako já. Nejspíše by se už teď proháněl panstvím Mordred v otcově těle, ovšem s vlastní zkaženou duší.
Štěstí, že k tomu nedošlo.
Pět symbolů smrti, pět způsobů jak zabíjet.
Sice dost dobře nechápu, co přesně symboly smrti znamenají, ale vím, že je to něco jako zbraň a to takřka
dokonalá. Jeden z nich jsem si vyzkoušel na vlastní kůži a musím říct, že lituju ty, na kterých se symboly
plně podepsaly. Byl to hrozný pocit bezmocnosti a slabosti. Už jsem párkrát zkoušel napodobit Armundera
a přijít na, jak to udělal, ale asi dělám něco špatně. Ještě, když jsem studoval v Bostonu, měl jsem tu
možnost zúčastnit se pár přednášek o samurajích. Nevím, co je na tom pravdy, ale prý byli tací, kteří
dokázali pouhou silou vůle donutit svého soupeře k tomu, aby se vzdal. Myslím, že kdybych takovým lidem
nabídl moc symbolů smrti, utrhali by mi za to ruce. Přál bych si se jednou s někým takovým setkat a zjistit,
jestli opravdu umí to, co se říká a jestli dokáže symboly ovládnout.
Den D
Zítra to přijde. Zítra mě propustí z nemocnice a já uskutečním svůj plán. Potřebuji k tomu ostatky otce a
jeho obětí, nalézt místa, kde zemřeli a také místo, odkud byla kletba seslána. Doufám, že Edward splní
úkoly, co jsem mu zadal. Sehnat mi pistoli asi bude z toho všeho nejtěžší, ale snad si nějak poradí.
Teoreticky bych mohl využít i zbraně, které jsem kdysi nalezl v tom starém domě a schoval je do kontejneru,
ale počkám, jak pořídí Edward. Koneckonců se ve zbraních vůbec nevyznám a těžko říct, co jsou ty dvě
hračky zač a jestli náhodou nejsou policií hledané, třeba jako vražedné zbraně.
Samuel Gordon – Můj táta
Povedlo se! Sice jsem nevěřil vlastním očím, když mi táta řekl, že chce raději umřít, než se vrátit na zámek,
ale naštěstí jsem ho přesvědčil. Ještě tu noc jsme společně zahrabali ostatky ostatních lidí a poté jsem
představil svého tátu Edwardovi. Nechal si to všechno hezky vysvětlit a věřím, že s ním nebudou potíže.
Potíže nebudou ani s Ralphem, který takřka skákal radostí, když se setkal se svým dávným přítelem
Samuelem. Musím od otce vyzvědět, kde se to vlastně potkali, vlastně musím vědět všechno o jeho životě a
na oplátku se on dozví všechno ode mne. Musíme rychle dohnat ty dlouhé roky, co jsme se neviděli.
Smrt Valentiny
Dnes jsem se dozvěděl, že Valentina se v Murrayově hotelu zabila. Zaskočilo mě to a i přes to co mi
provedla, mi jí je líto. Zdá se, že do poslední chvíle věřila tomu, že musí zasáhnout a musí mi zabránit v
osvobození otce. Když jsem jí v nemocnici řekl o mém plánu, pokusila se mě ještě tu noc udusit polštářem a
když jsem se později vrátil na panství, byla ochotná mě klidně zapíchnout dýkou. Nikdy bych si nepomyslel,
že se projeví jako fanatik ale stalo se. Zajímalo by mě jestli se zabila, když zjistila, že mě nezastaví nebo
proto, že si uvědomila svůj hrůzný čin a nebyla schopna se s ním vyrovnat.
Rodinná idylka
Je to paráda. Táta je tu s námi a já zase cítím, že je všechno tak, jak má být. Trochu mě mrzí, že je pořád
takový uzavřený a nerad mluví o svém životě, ale chápu ho. Horší je skutečnost, že se tu musí schovávat
před okolím. Musím přijít na způsob, jak to změnit, vždyť to teď vypadá, jako by byl nějaký vězeň. Jsme
přece Gordonové, tak se nemůžeme schovávat před lidmi venku.
Je to jen sen?
Navštívila nás snad ta nejkrásnější žena pod sluncem. Mohl jsem na ní oči nechat a to už od prvního
okamžiku, kdy se tu objevila. Je to ještě lepší, protože ode mne chtěla pomoci a já pochopitelně neodmítnul.
Cenné body pro Adriana a musím sbírat další, dokud to jen půjde. Nejsem hlupák a moc dobře vím, co mám
na noze a taky vím, že není mnoho žen, které by to jen tak opomenuly. Situaci kazí jen můj otec. Je
zvláštní, že mi vůbec nepřeje, copak by nechtěl, aby se jeho syn sblížil s takovou krasavicí? Zatím jsme se
sotva poznali, ale už vím, že má v plánu zůstat na panství, takže mám jistou naději, že to zajde dál. První
dojem prý dělá hodně, tak nesmím marnit čas.
Všechno je moje vina
Mám v sobě tak rozporuplné pocity, že nevím jak začít. Pohádal jsem se s tátou a to kvůli Rachel. Bylo to
dost ošklivé a oba jsme to přehnali. Nevím, jestli si uvědomil svoji chybu, ale já rozhodně ano a měl jsem
v plánu se mu omluvit, ale… panebože proč jsem s tím jen otálel?! Můj otec je teď mrtvý a všechno to je
moje vina. Nevím, jestli si to dokážu někdy odpustit. Nebýt Rachel, se kterou jsem se sblížil a dokonce si dal
první pusu, tak nevím, jak bych na tom byl. Musíme to spolu překonat. Ještě štěstí, že jí tu mám.
Nová naděje?
Dnes za námi byl inspektor Colliere. Vyřídil mě, že se našlo tělo Bobbyho Acklanda. Prý ho vyplavilo moře.
Denise, Rachelininu kamarádku, to dost vzalo a okamžitě hodila vinu na sebe a to dost možná oprávněně.
Mě ale svitla naděje. Možná to nebyl otec, kdo skočil na Sharp Edge do vln, možná to byl právě Bobby.
Nejhorší na tom všem je, že nemůžu policii ani vyřídit, že se otec pohřešuje, vždyť by se mi vysmáli a možná
bych skončil rovnou v blázinci.
Vše je ztraceno
Navštívil mě Spooner. Nechápal jsem, co to má znamenat, protože jsme se nikdy neměli moc v lásce, ale
pochopitelně mě zajímalo, proč se sem vypravil až z Londýna. Sdělil mi, že táta je mrtvý. Nechtěl mi říct,
jak se to stalo, jen to, že jeho tělo je v Aberdeenu. Nechápu, co tam hledal, ale Rachel si myslí, že snad chtěl
začít nový život v místě, kde ho nikdo nezná. Nejspíše má pravdu, ale vrtá mi hlavou, proč právě Aberdeen.
Ptal jsem se Rachel, jestli něco neví a její odpověď mě rozesmutnila ještě víc. Má za to, že táta tam chtěl
bydlet proto, aby byla šance, že ho někdy v budoucnu navštívím. Z Aberdeenu pochází Rachel a zřejmě si
myslel, že se tam čas od času vypravíme za jejími známými a při té příležitosti ho navštívíme. Copak si
vážně myslel, že ho už nechci vidět?
Šťastní až navěky
Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že k tomu dojde, ale je to tak. Pozítří si Rachel beru za ženu! Nemůžu
se dočkat. Je to jako v pohádce. Přípravy na svatbu jsou unavující, ale bude to stát za to. Mám ohromnou
spoustu peněz, vlastní panství, zámek a ještě vilu ve Walesu. Mám věrné služebné, úctu všech lidí v okolí a
především bohyni po svém boku, co víc si může člověk přát? Od této chvíle konečně začínám žít naplno. Teď
přijde velkolepá svatba, potom vysněná svatební noc a poté líbánky na Novém Zélandu. Kéž se z tohohle
snu nikdy neprobudím!
Samuel dočetl a neubránil slzám. Vzpomínky na syna byly stále příliš živé. Trvalo
ještě dlouho, než se mu vůbec podařilo se uklidnit. Poté ulehl ke spánku a doufal
v bezesnou noc, ostatně tak jako vždycky.
XVI – Hrozba z temnot
Když se k ránu Samuel vzbudil, neuniklo mu, že Kasumi ještě stále spí. Nechtěl ji
budit, protože mu bylo jasné, že si po tom všem, čím si prošla, potřebuje pořádně
odpočinout. Tiše vyklouzl na chodbu a hned první, co udělal, bylo, že se zašel
podívat ven, jaké je počasí. Naštěstí už nebyla taková tma jako v předešlých dnech,
ale slunce stále zahalovaly temné mraky. Déšť sice neustal, ale už to nebyl takový
liják.
„Co myslíš, dočkáme se toho, až ta bouře přestane?“ zeptal se Pietro, který se opíral
o zeď fary. Samuel si ho zpočátku ani nevšiml.
„Těžko říct. Co vám vlastně brání v odchodu z panství? Nic vás tu přeci nedrží.“
„Mám své důvody a o těch se bavit nehodlám.“
„A proč tu jste takhle na dešti? To je také tajemství?“ zeptal se Samuel.
„Přemýšlím, jak se z toho všeho dostat a na čerstvém vzduchu mi to jde lépe. Na
rozdíl od tebe a Kasumi si ale nehraju na spasitele.“
„Myslíte, že nám jde o slávu? Jen se snažíme přežít, jako všichni.“
„Jak je vůbec možné, že se zrovna vy dva dáte dohromady? Copak jsi Kasumi
koupil?“
„Kdybyste jí znal tak jako já, tak je vám jasné, že Kasumi se koupit nedá. Možná to je
zvláštní, ale jsme si teď docela blízcí.“
„Jsi jen sobec, stejně jako Adrian. Je mi jasné, že o něj ti nikdy nešlo.“
„Pletete se, protože nechápete, co cítím. Nedokážu vám to vysvětlit, ale vězte, že
Adriana jsem měl moc a moc rád. Měl jsem na Kasumi obrovský vztek a chtěl ji zabít,
ale pak jsem si uvědomil, jak moc se mi podobá a taky, že proti mně nic nemá. Šlo o
konflikt mezi ní a Adrianem a já jsem v tom vůbec nehrál roli.“
„Vedle člověka, kterému nezáleží na vlastní rodině tedy nebudu.“
Pietro odešel na faru a Samuel zůstal venku sám. Nebyl tu však dlouho, neboť
během chvíle sem přišla Kasumi. Trochu se protáhla a postavila se vedle něj.
„Vyspala ses dobře?“ zeptal se Samuel.
„Vzhledem k tomu, že se další noci už asi nedožiju, to mohlo být lepší.“
„Přemýšlel jsem a mám plán, jak tu svini zabijeme.“
„Tak to si ráda poslechnu, ale ty se mnou nepůjdeš.“
„Jak to myslíš? Vždyť tady jde především o mě. Samozřejmě, že půjdu.“
„Pověz mi, co máš v plánu, ale zůstaneš tady na faře, Samueli. Budeš tu v mnohem
větším bezpečí a o to jde především. Jsi jediný, kdo ví všechno a dokáže Samaela
vypudit, tedy za předpokladu, že zjistíš, jak na to. Já nejsem ta důležitá.“
„Ale ano, jsi. Pro mě už ano.“
Kasumi se na Samuela pousmála. „Není to tak dlouho, co jsi mě nenáviděl.“
„To jsem ještě nevěděl, co jsi za člověka.“
„A teď už to víš?“
„Určitě vím dost na to, abych změnil názor, ale chtěl bych vědět ještě víc a proto
nechci, aby se ti něco stalo. Půjdu s tebou. Mohu ti pomoct.“
„Nejvíce mi pomůžeš tak, že zůstaneš zde a dohlédneš na Rachel. Ještě než
vyrazím, mi prozraď ten plán.“
„V dolech na západě panství by se dost možná daly najít výbušniny, a když se
nastraží k té díře v bunkru…“
„Díky, to by snad mohlo vyjít. Kde přesně ty doly najdu?“
„Já tě k nim zavedu.“
„Samueli!“ řekla naštvaně Kasumi, která měla jeho tvrdohlavosti už dost, ale na
druhou stranu jí jeho neústupnost připomínala ji samotnou.
„Podívej, jdu s tebou, ať se ti to líbí nebo ne a doufám, že nemáš v plánu mě zastavit
násilím. Jedeme v tom oba Kasumi, tak to zkus pochopit. Kromě toho můžeme klidně
narazit na další vlky, takže potřebujeme někoho, kdo se nebojí střílet.“
„Nebojím se střílet! Ale to je teď jedno. Především potřebujeme zbraň a tu nám Mark
asi nedá. Kde vůbec je?“
„To hned zjistím.“
Samuel zašel do domu a vstoupil do kuchyně, jež byla hned naproti dveřím od
pracovny. U jídelního stolu zde seděl Furas s Pietrem a pili kávu.
„Promiňte, otče, ale můžete mi prozradit, jestli tady na faře není nějaká střelná
zbraň?“
„Jediné, co tu je je Markova puška a tu vám dát nemůžeme,“ odpověděl Furas.
„Hmm, no dobrá. Ještě mě tak napadá, otče, podle čeho jste vlastně poznal, že
v okolí řádí nějací netvoři, když se stále ukrýváte tady? To vám opravdu stačilo
svědectví Marka?“
„Já jsem muž víry a mimo to, jedno stvoření jsem viděl na vlastní oči. Včera, zhruba
v poledne, se tu po okolí proháněl jakýsi nemrtvý jezdec.“
„Jezdec?!“ řekl nevěřícně Samuel.
„Ano, je tomu tak. Doufejme, že ho pasti, vysoké zdi, pevné brány a náš kostel donutí
držet se zpátky. Přesto ale myslím, že bude nejlepší držet se většinu dne přímo
v kostele a modlit se. Za chvilku tam vyrazíme, půjdete taky?“ Překvapený Samuel
neodpověděl a raději se vrátil na verandu. Kasumi na něj pohlédla a bylo jí jasné, že
se něco stalo.
„Včera tady byl ten náš jezdec,“ řekl Samuel.
„Včera? Vždyť už je druhý den mrtvý.“
„Zdá se, že není, což mě tedy opravdu děsí.“
„To je zlé. A jak to vypadá se zbraněmi?“
„Bohužel nic. Jediná šance je zkusit to ve Willow Creek ale nevím, jestli nám Colliere
něco půjčí.“
„Zajdu tam a zkusím ho přesvědčit.“
„Šel bych s tebou, ale… Colliere mě nemá moc v lásce a ostatní vesničané asi také
ne. Do vesnice se dostaneš tak, že půjdeš po cestě směrem k zámku. Kousek před
ním je křižovatka a…“
„Samueli, po cestě by šel jedině idiot. Pokud tu ten jezdec stále řádí, tak musím jít
lesem. „Dobře, tak v tom případě se stačí držet řeky. Jdi podél proudu a dorazíš
k vesnici. Víš, kde teče Glance, že jo?“
„Jo, vždyť jsme šli včera jen kousek od ní. Už se tu začínám orientovat Samueli,
nemusíš mě popisovat každou maličkost. Radši mi dej tu Edwardovu pistoli. Máš ji u
sebe nebo ne?“
„Mám, ale k čemu zrovna tobě bude dobrá?“
„Nepotřebujeme zbraň, když jednu máme. Stačí náboje a třeba Colliere nějaké má.“
Samuel uznal, že má Kasumi pravdu a předal ji pistoli.
Kasumi vyrazila rovnou k bráně na hřbitov. Prošla přes něj, přičemž si dávala dobrý
pozor, kam šlape. Skutečně minula několik kovových sklápěcích pastí, ale nebylo
těžké si jich všimnout. Jakmile byla na cestě, přešla ji a pokračovala k lesu. Držela se
co nejblíže Glance a podél ní se vydala do Willow Creek. Neměla moc času
přemýšlet nad tím, jak je možné, že jezdec opět žije, protože se musela soustředit na
to, kudy jde a dávat pozor na okolí. K vesnici dorazila asi po hodině. Už dobrých dvě
stě metrů před prvním domem stáli u cesty dva muži s loučemi v rukou.
„Stát,“ řekl jeden z nich, „kdo jste?“
„Jmenuji se Kasumi a chtěla bych do vesnice. Je s tím snad problém?“
„Já jsem Steve a mám to tu hlídat. Omlouvám se, ale na panství se teď ději divné
věci a musíme být všichni obezřetní. Vy budete zřejmě turistka, že ano?“
„Ne tak docela, ale to je celkem jedno. Inspektor Colliere mě zná a předpokládám, že
vám řekl, co se tu děje.“
„Není to tak dlouho, co jsme viděli jakéhosi kostlivce na koni. Zní to směšně, že
ano?“
„Viděla jsem ho také. Kromě něj ještě dva další, kteří jsou již mrtví.“
„Mrtví?! Myslíte úplně?“
„Ano. Zabila jsem je s… chci říct sama.“
„Co mi to tu vykládáte?“ podivil se Steve.
„Podívejte mám docela naspěch a nutně potřebuji mluvit s inspektorem, takže může
mi někdo z vás říct, kde bych ho našla?!“
„Dobrá, odvedu vás k němu,“ řekl druhý muž a společně s Kasumi zamířil k policejní
stanici. „Poslyšte, asi jste neviděla pana Adriana Gordona a jeho manželku Rachel?“
Kasumi se na chvilku zastavila a prohlédla si muže. „Nejste náhodou Mark?“
„Náhodou ano. Jsem Mark Holmes. Takže víte, kde jsou nebo ne?“
„Společně s Rachel, Samuelem a…“
„Pan Samuel žije?!“ Mark tomu ani nedokázal uvěřit.
„Ano žije, ale jeho syn už ne.“
„Chcete říct, že pan Adrian je mrtvý?!“
„Je to tak. Zabili ho lidé, kteří vyvolali ty ohavnosti, co se tu prohánějí. Podařilo se
nám dvě z nich zabít a teď se ukrýváme na Warmhill. Máme v plánu zlikvidovat
dalšího netvora, ale nutně potřebujeme zbraně. Myslíte, že nám Colliere nějaké dá?“
„Dost o tom pochybuji, protože jich tu i tak máme málo, ale snad budete mít štěstí.
Tak tady je policejní stanice,“ Mark ukázal na nevzhlednou budovu v koutu náměstí.
„Inspektor bude uvnitř a já se zase musím vrátit na stráž. Odpusťte, ale nemůžu jít
teď na Warmhill. Tady jsem užitečnější.“
„Nic se neděje, ostatně situace tam je zatím klidná.“
Kasumi vstoupila do budovy, zatímco Mark se vrátil k druhému muži, který hlídal
vesnici. Za stolem seděl zamyšlený inspektor Colliere. Když zahlédl Kasumi,
podiveně zvedl hlavu, jakoby viděl ducha.
„Vy jste ještě naživu?“ zeptal se s údivem.
„Zabít mě není zase tak snadné. Spíše mě udivuje, že jste to přežil vy. Myslela jsem,
že jít do vesnice po cestě bude sebevražda.“
„Měl jsem štěstí, ale to neplatí pro našeho společného známého Murraye.“
„Je mrtvý?“
„Říkáte to, jakoby vám to bylo milejší, ale zklamu vás - je jen těžce raněný.“
„Zase takové zklamání to není.“
„Nalezl jsem ho kousek od vesnice s hlubokou ranou na boku. Myslím, že náš přítel
jezdec ho dostihl.“
„Slyšela jsem, že je opět tady, což mě překvapuje vzhledem k tomu, že jsme ho se
Samuelem zabili.“
„Zdá se, že se mýlíte, Kasumi. Možná nejste tak dobrá, jak si myslíte. Tím nechci říct,
že si vás nevážím to rozhodně ne. Pomohla jste a toho si cením.“
„Každopádně máme i tak jeden úspěch, když jsme porazili netvora na zámku. Mám
v plánu zahubit dalšího, který je v dolech, ale na to potřebujeme nějaké světlo,
nejlépe baterku a především zbraň, protože se obáváme vlků.“
„Baterku vám klidně půjčím, ostatně dnes už konečně není taková tma. Se zbraněmi
to ale bude horší. Už jsem říkal, že máme jen dvě pistole a brokovnici, což je i tak
málo.“
„Jednu pistoli mám u sebe. Můžete se na ni podívat?“ Kasumi ukázala inspektorovi
původně Adrianovu zbraň.
„Tohle je Spitfire na 9mm. Takové máme i tady, je to běžná policejní zbraň. Kde jste ji
našla?“ „Řešme důležitější věci, ano? Mohl byste postrádat nějaké náboje?“
„No… ne že by se mi kdovíjak chtělo.“
„Colliere, asi vám to nedochází, takže to připomenu – vy hnijete zde a chráníte
vesničany, kdežto já pobíhám po panství a lovím ty bestie. Co myslíte, co má větší
význam?“
„Já chráním lidské životy, vy jen ten svůj a svých blízkých.“
„Nepochopil jsme mě, ale nevadí. Chci dva zásobníky za tip, kde seženete další
pistoli a brokovnici. Nalezli jsme je před dvěma dny, ale neměli jsme náboje a tak
jsme to nechtěli tahat s sebou.“
„Tak to mi dost možná budou k ničemu.“
„Možná, já se ve střelných zbraních nevyznám.“
„Tak dobrá. Nakonec dva zásobníky nejsou tak velká oběť.“ Colliere svým klíčem
odemknul plechovou skříň, kde byli krabice s náboji. Vzal zásobníky a předal je
Kasumi. Poté vytáhl z šuplíku pod pracovním stolem baterku Rozsvítil jí a zase
zhasnul, aby se ujistil, že funguje, ale baterie byla už skoro vybitá a tak raději vytáhl
ještě zapalovač. „Takže?“
„Ve starém domě v lesích, je v patře pokoj, kde jsme ty zbraně nechali. Ten dům je
kousek od cesty. Je v něm márnice s hromadou nepořádku.“
„Tam jsem před pár dny našel Matta a jeho tlupu. Teď pobývají tady v base, tedy až
na Matta. Dům jsme prohledali, ale žádné zbraně tam nebyly.“
„Možná jste hledali špatně, a když už jsme u toho Matta, doporučuji se podívat do
kontejneru vedle domu. Měli jsme jisté neshody a…“
„To je neuvěřitelné! Vy přijdete sem na policejní stanici a jen tak mezi řečí se zmíníte
o tom, že jste zabila člověka? Víte vůbec, co to je zákon?! Tady si nemůžete zabíjet,
jak se vám zachce!“
„Zabila jsem ho v sebeobraně!“
„Tomu bych sice věřil, vzhledem k tomu, jaký Matt je nebo spíše byl, ale měl bych vás
i tak okamžitě zavřít.“
„Tvrdil jste, že tu už někdo pobývá. Máte hodně cel?“
„Jen dvě a o ty se teď dělí pět lidí. Nemyslete si ale, že se k nim nevejdete.“
„Jestli chcete počty vězňů snížit, tak mě tam zavřete, ale myslím, že to nebude úplně
nejšťastnější řešení.“
„To chcete vážně tvrdit, že je zabijete?“
„Až jim řeknu, jak dopadl Matt, tak to půjde velice rychle, to mi věřte. Navrhuji vám na
můj čin raději zapomenout už jen proto, že vám pomáhám zachránit ty lidi venku.
Není policie právě od toho? Nemá náhodou ochraňovat lidi před nebezpečím?“
„No… tak dobře. Nakonec Matt si dost možná zasloužil takhle skončit.“
„Rozumná řeč. Ještě se tak zeptám – napadlo už někoho odsud odjet?“
„Krátce poté, co jsem sem před dvěma dny přišel, se jedna rodina rozhodla odjet
v Gordonovic kočáru, kterým sem Morris přivezl paní Gordonovou. Přepadl je ten
jezdec někde na silnici. Koně se splašili a i s kočárem spadli do koryta řeky. Morris
stihl zavčasu vyskočit a tak se asi zachránil. Lidé se teď příliš bojí a nemyslím, že se
odsud někdo další rozhodne odejít.“
„Takže se zdá, že nikdo z vnějšku nemá ponětí o tom, co se zde děje. To není moc
povzbudivé.“
„Máte snad v plánu odjet a sehnat pomoc? Docela bych to uvítal.“
„Ne, pomůžu si sama. Jak už jsem řekla, mám v plánu jít do dolů na západě panství,
jen nevím, kde přesně leží. Našel by se tu někdo, kdo by mě tam mohl doprovodit?
Ideálně někdo, kdo umí i střílet?“
„Nezlobte se, ale většina lidí by tam nešla ani za peníze a už vůbec ne s vámi.
Nevypadáte zrovna věrohodně. Zkuste se ale poptat Morrise. Myslím, že by rád
z vesnice zmizel, hlavně kvůli tomu jezdci. Měl by být v ordinaci u Terryho. Je to
cihlový dům na okraji vesnice, hned vedle Harryho hospody. Vyjdete ven a dáte se
doprava za roh a poté až k bráně.“
„Dobře, děkuji.“
Kasumi vyšla před stanici a pokračovala podle Collierovy rady. Situace ve vesnici
opravdu nebyla kdovíjak vlídná. Glance vytékala z koryta a ani horečná snaha
vesničanů vytvořit hráze z pytlů s pískem nebyla moc platná. Všude se pracovalo,
nikdo nezahálel, ale spousta domů měla už teď sklepy plné vody, a jestli bude takhle
pršet ještě pár dnů, přijdou o své domovy možná nadobro. Hospoda U Tří soudků
vypadala pro Kasumi vcelku lákavě vzhledem k tomu, že dnes ještě nic nejedla a
vlastně ani včera toho moc nebylo. Vstoupila proto dovnitř. Za pultem stál hospodský
Harry a připravoval ostatním vesničanům, kteří pracovali na stavbě hráze a čištění
domů, něco k snědku. Na pultu měl několik chlebů se salámy. V koutu místnosti
seděl Ephram a hrál šachy. Sice neměl protihráče, ale zjevně mu to nevadilo.
„Zdravíčko, slečno. Vás jsem tu ještě neviděl,“ řekl Harry
„Máte dobrou náladu, což je vzhledem k okolnostem poměrně vzácnost.“
„Snažím se najít i v té hrůze, která se děje, něco pozitivního a pravdou je, že to
vesničany ohromně semklo. Vlastně si tu teď připadám jako za starých časů. Jen
mám strach tady o kluka, aby se mu něco nestalo.“
„Věnoval byste mi něco k snědku?“
„Ale jistě, jen si poslužte. Chcete k tomu pivo?“
„Ne, to určitě ne.“ Kasumi si na chvíli sedla ke stolu, u kterého byl Ephram.
„Dobrý den, paní. Umíte hrát šachy?“ zeptal se jí.
„Ne,“ odvětila Kasumi. „Znám ale jiné hry.“
„Nevypadáte jako Angličanka.“
„To taky nejsem. Pocházím až z Japonska.“
„Japonska? Jaké to tam je?“
„Já… o tom mluvit nebudeme.“ Kasumi teď rozhodně nechtěla vzpomínat. Vstala a
chystala se odejít. Do hospody v rychlosti vešel holohlavý černoch v bílém plášti
potřísněném krví.
„Čau, Harry, ten chlápek, ten Murray potřebuje nutně krev a já z něj za boha nemůžu
dostat krevní skupinu. Takže potřebuju nějakýho nulovýho negáče, nevíš, kdo
z místních má krevní skupinu nula negativní?“
„Já ani nevím, jakou mám já skupinu, ale zkusím se poptat.“
„Super, tak s tím hlavně pospěš, jinak budu muset riskovat a dát mu jinou, jenže to
taky může skončit hodně blbě.“
„Ephrame, rychle, pomoz mi oběhnout lidi a zjistit, kdo má krevní skupinu nula
negativní.“ Harry i se synem urychleně vyběhli ven a Kasumi zde zůstala s doktorem
sama.
„Počkejte, vy jste Terry?“ zeptala se Kasumi.
„Terry Black a vy jste?“
„Kasumi Sato, ale to teď není podstatné. Máte v ordinaci jistého Morrise?“
„Jo. Měl pár ošklivých škrábanců a mírný otřes mozku. Dnes jsem ho kontroloval,
jestli už je v pořádku a rány nehnisají, ale zdá se, že ne.“
„Pošlete ho prosím sem a to co nejdříve.“ Terry souhlasně kývnul hlavou a pospíchal
hned zpátky k sobě. Kasumi zůstala v hospodě sama. Zamyslela se nad Murrayem a
jeho problémem s krví. Věděla, že sama je univerzální dárce, ale v žádném případě
by nedarovala krev někomu takovému. Vždyť proč taky? Navíc by jí slabost ze ztráty
krve rozhodně nepřišla vhod. Zvenčí se ozval křik vyděšených lidí.
Kasumi vyšla ven, aby zjistila co se děje a zahlédla na protějším břehu jezdce. Dva
lidé po něm stříleli, ovšem bez valného účinku. Jezdec se u nich zastavil a jediným
máchnutím uťal oběma hlavu. Ostatní, co to viděli, se ukryli v domech a jezdec
zahlédl další případné oběti na druhém břehu.
„Ukryjte se, slečno, tohle není nic pro vás,“ řekl strážník Zak, který už přibíhal
s brokovnicí.
„Miřte především na koně, tím tu svini dostanete na zem a poté mu rozstřílejte
hlavu.“
„Zajímavé rady, ale teď se stáhněte!“ křikl Zak, když už byl jezdec na mostě. Kasumi
přeci jen poslechla a pospíchala k ordinaci doktora Blacka, ze které zrovna vycházel
starší muž s čapkou na hlavě a nepřítomným výrazem ve tváři.
„Vy jste Morris?“ zeptala se ho.
„Ano,“ řekl a poté zahlédl jezdce, načež se vylekal. „Rychle dovnitř.“
„Ne, počkejte. Ten netvor má teď jiné starosti, takže pojďte se mnou. K dolům to musí
být tudy, že ano?“ řekla Kasumi a ukázala k bráně, za kterou už začínal les.
„K dolům? Ano… ale…“
„Pojďte!“ Kasumi společně s Morrisem utíkali pryč a za sebou slyšeli jen křik lidí a
občasné výstřely. Jezdec se dostal do křížové palby. Z jedné strany pálil Zak svoji
brokovnicí a z té druhé Colliere, který se kryl za zdmi domů u policejní stanice. Oba
věděli, že jsou patrně jedinou překážkou mezi jezdcem a vesničany, takže pokud je
chtějí ochránit, nesmějí to vzdát a ani se nechat zabít.
Kasumi a Morris utíkali do lesů a když byli už dostatečně daleko od vesnice, zastavili
se a ohlédli. Jezdec ani nikdo další je nepronásledoval, což bylo povzbudivé. Kasumi
podala Morrisovi pistoli a dva zásobníky.
„Prý s tím umíte zacházet.“
„Mám doma pušku, kterou obvykle plaším ptáky, ale pistoli jsem v ruce ještě nedržel.“
„Ale snad víte, jak se střílí nebo ne? Prostě tam nacpěte zásobník, natáhněte a
mačkejte spoušť, až nás bude chtít někdo zabít.“
„A proč tedy nestřílíte sama?“
„O to se nestarejte! Vyrazíme nejkratší cestou k dolům.“
„V tuhle dobu? Ach jo. Proč sem se sem jen vracel?! Je to tu všechno prokleté.“
„Buďte zticha a jděte už, nebo se snad chcete vrátit do vesnice, když tam řádí ten
bastard?“ Morris neochotně vyrazil a Kasumi ho stále koutkem oka sledovala. Byla
připravená zasáhnout, pokud by se Morris rozhodl otočit zbraň na ní. Cesta byla
dlouhá a Kasumi časem neuniklo, že se točí v kruhu. „Vy to tu moc neznáte, co?“
„Taky jsem tu třináct let nebyl. Mám ponětí o tom, kde ty doly leží, takže tam snad
dorazíme.“ „Doufám, že to nebude trvat do večera.“
„Vy jste mi příjemná...“ Pokračovali dál temným lesem. Mlha, která tu byla, dělala vše
ještě mnohem obtížnějším. Morris viditelně znejistěl a zpomalil. „Nevybrala jste si
toho pravého.“
„Toho už jsem si všimla.“
„Co tam vůbec chcete dělat?“
„Sehnat výbušniny a zlikvidovat další bestii.“
„Vy? Jste snad... voják?“
„Jasně že jsem. Jsem velitelkou speciálního Britského komanda, které vzniklo za
účelem hubit netvory z Pekla. Prostě držte hubu a stupidní otázky si strčte někam.“
Morris se raději na nic dalšího neptal. Zhruba po třech hodinách přeci jen dorazili
k dolu. Velký kopec, ve kterém byl vchod do podzemí, nevypadal vůbec přívětivě a
bezpečně. „Půjdu dovnitř a vy tu raději počkejte.“
„Co když se nevrátíte?“
„Dejte mi hodinu a pak si jděte po svých.“ Kasumi se přiblížila k vchodu do dolu a
neuniklo jí, že mříž, jež má bránit ve vstupu, je otevřená. Byl k ní přivázán řetěz,
který dále vedl do dolu.
Vstoupila dovnitř a rozsvítila baterku. Světlo bylo mdlé, ale pořád lepší než nic.
Všude kolem bylo spousty beden a sudů. Než začne hledat nálože, chtěla Kasumi
nejprve prohlédnout okolí. Především ji zaujala propast, do které vedl řetěz. Posvítila
si dolů a všimla si, že tam je tunel vedoucí kamsi dál. Přemýšlela, kdo se tam odvážil
sestoupit.
„Nechoď tam,“ ozvalo se tiše z koutu místnosti. Kasumi se otočila, posvítila do místa,
odkud hlas zaslechla. V rohu, ukrytý za převráceným důlním vozíkem, seděl malý
chlapec. Byl celý průhledný. Kasumi skoro nevěřila vlastním očím a obávala se
dalšího netvora.
„Co jsi zač?“ zeptala se.
„Jsem Damien, syn Mordreda Gordona.“
„Mordreda Gordona? Co o něm víš?“
„Všechno. Je to můj otec.“
„Tak mi pověz, jak porazit démona Samaela. Mordred to dokázal.“
„Nevím o čem to mluvíš. Ani Armunder to neví.“
„Kdo je Armunder?“
„Armunder jsem taky já. Je to můj Stín.“
„Stín? Ze světa za Černým zrcadlem?“
„Ano.“
„Zná Lilith?“
„Královnu Místa moci? Byl jejím otrokem, jako všechny Stíny. Měla bys už raději jít.“
„Ne dříve, než najdu, co hledám. Musím zabít netvora. Viděl jsi ho?“
„Ano, je dole. Nemůže odsud, přestože se snaží. Cesta, která vedla od portálu na
povrch, na Warmhillský kopec, je zavalená a on nemůže projít.“
„Stejně ho potřebuji zabít, víš jak na to?“ Kasumi neuniklo, že se Damien začíná
nepříjemně měnit. Jeho tvář stárla a objevili se na ní vrásky, což vzhledem k tomu, že
to byl malý chlapec, vypadalo obzvláště podivně. Japonka netušila co to má
znamenat a tak jen vyčkávala. Když přeměna skončila, duch vystoupil blíže, ale bylo
vidět, že na denní světlo, jež částečně svítilo i do dolu, se mu nechce a raději se mu
vyhýbá.
„Není to tak dlouho, co tu byl jiný blázen, který se opovážil rušit mě, krále Armundera!
Ukradl mi moji knihu a ještě se mu podařilo uniknout! Ty takové štěstí mít nebudeš.
Skloň se přede mnou, ty špíno!“ Armunder vyslovil cosi, čemu Kasumi nerozuměla.
Žena náhle pocítila sílící bolest, která jakoby prostupovala celým jejím tělem. Klesla
na kolena, protože se nedokázala pořádně hýbat a zavřela oči. „Ha, ha. Jsi tak
bezmocná.“ Kasumi sebou cukala bolestí a vší silou zatínala zuby. Ruce měla
sevřené v pěst tak křečovitě, že si zarývala nehty do dlaní. K Armunderovu údivu se
po chvíli uklidnila a opět se postavila na nohy.
„To je všechno, ty zbabělý šmejde?!“ vykřikla a ohnala se rukou po Armunderovi. Jen
rozvířila vzduch.
„Cha, cha, chá, nemůžeš vzdorovat moci symbolů smrti.“ Armunder opět vyřknul
jakási slova a Kasumi ovládla podivná touha. Pohlédla na svoji ruku a najednou
ucítila prazvláštní chuť na maso, na lidské maso. Jakoby náhle celý život neměl jiný
smysl. Měla hlad, šílený hlad. Z úst jí vytékaly sliny. Dlouhou dobu hleděla
s ohromným přemáháním na svoji dlaň a snažila se ubránit neuvěřitelnému pokušení
se do ní zakousnout. Trvalo několik minut, než touha ochabla.
„Ty zasraná malá svině!“ křičela Kasumi. „To jsi takový zkurvený sráč, že se bojíš se
mi postavit tváří v tvář?!“
„Neuvěřitelné... Ještě jsem neviděl, aby někdo odolal hned dvěma symbolům smrti.
Co jsi zač, ženo?“
„Prý jsi byl Lilithiným otrokem. Chceš se jí pomstít?“
„Proti Lilith se nikdo postavit nemůže.“
„Možná ne, ale co její bratr Samael. Co když ho uvidí na kolenou? Myslíš, že jí to
nebude vadit?“
„Copak ty víš, jak toho docílit?“
„Ano. Pro začátek potřebuji zabít tu bestii, která je pod námi. Tak na mě přestaň
zkoušet ty svoje ubohé triky a přilož ruku k dílu, protože se ti to jistě vyplatí.“
„Mohu ti pomoct, ale nebude to snadné. Cítím, že dokáže být nebezpečný i mě a to
není dobré. Disponuje kouzelnou mocí.“
„Záleží na tom, co chceš, ale pokud se vážně považuješ za krále, nepřijde ti zbabělé
se před ním ukrývat?“
„Dobrá, ženo. Buď jsi odvážná nebo šílená ale já ti dokážu, že nejsem slaboch. Co
mám podle tebe udělat?“ Kasumi se chvíli prohrabovala v bednách, co ležely
v koutě, až konečně nalezla, co potřebovala. Byla tu již otevřená krabice s několika
špachtlemi dynamitu. Nebylo jich tu moc a vzhledem k tomu, že na víku, které bylo o
bednu opřené, nebyl téměř žádný prach, zdálo se, že s ním před nedávnem kdosi
manipuloval. Téměř všechny nálože na sobě měly nitroglycerin, který se uvolnil a
seskupil do podoby malých kapiček. Kasumi bylo jasné, že stačí sebemenší náraz a
dojde k výbuchu.
„Nemůžu s tím jít až dolů, takže tam půjdeš ty. Nalákej sem tu svini. Připravím jí
překvapení.“ Armunder netušil, co přesně Kasumi zamýšlí, ale poslechl ji. Přiblížil se
k šachtě a poté po čtyřech, hlavou dolů začal slézat po stěně. Kasumi nechtěla nic
ponechat náhodě a tak její původní plán využít jen jeden dynamit pozměnila. Věděla,
že jedna nálož nemusí vůbec stačit, ale dynamit byl nestabilní a nosit ho postupně by
bylo velmi nebezpečné. Rozhodla se tedy velice opatrně přesunout celou bednu.
Donesla ji k okraji propasti a vyčkávala, až se vrátí Armunder. Během té doby
pociťovala sílící napětí a snažila se neztrácet hlavu.
'Bude to nebezpečné, to ano, ale nesmím to vzdát a hlavně nesmím udělat chybu.
Mám jen jeden pokus, a pokud minu…' Trvalo téměř deset minut, než ze z hlubin
dolu ozvalo vzteklé zavrčení. Ve chvíli, kdy Kasumi zahlédla Armundera jak leze
nahoru a za ním šplhá netvor, pustila bednu do hlubin a to přímo na netvora.
Okamžitě skočila k zemi a zakryla si uši. Rána, která se ozvala, byla ohromná.
Ucítila, jak se jí pod nohama třese zem. Urychleně vstala a vyběhla z dolu. Výbuch
otřásl celou šachtou a narušil její stabilitu. Nejprve se uvolnilo jen několik kamenů,
ale poté se začala propadávat i podlaha a podpěrné trámy, co držely strop. Kasumi
stála venku před dolem a sledovala, jak se celý kopec hroutí. Z dolu vylétl oblak
prachu, načež se Asiatka silně rozkašlala. Když se prach rozvířil, byl důl zavalen
kameny. Přemýšlela, jak je možné, že jedna jediná bedna dynamitu, navíc zdaleka
ne plná, způsobila tohle všechno. Stabilita dolu byla nesjpíše velice mizerná.
Rozhlédla se okolo a zjistila, že Morris tu nikde není a to přesto, že v dole nebyla ani
čtyřicet minut. Důkaz o tom, že je netvor mrtvý také nebyl, ale věděla, že to není až
tak podstatné. Hlavní bylo, že je stále naživu, kdežto chapadlovitý netvor už ne.
Tušila, že Furasovi bude stačit důkaz, že zabila jiného netvora. Pomalým krokem se
vypravila zpátky do vesnice. Doufala, že nenarazí na žádné nebezpečí už jen kvůli
tomu, že se prakticky neměla jak bránit. Měla jen čtyři vrhací hvězdice, což nebylo
mnoho. Obloha byla stále zatažená a vítr ani déšť neustal. Napadlo ji, jestli se to vrátí
do normálu teprve, když zabijí všechny netvory.
Dorazila až k Willow Creek, ve které stále panoval rozruch. Lidé odklízeli těla, kterých
zde bylo opravdu mnoho, a nakládali je na valník. Na náměstí ležela také zdechlina
koně i s jezdcem a kolem ní stál hlouček lidí.
„Pánové, viděl jsem za svůj život hodně, ale tohle opravdu ještě ne,“ řekl vrásčitý,
téměř plešatý stařec v černém obleku. Kasumi přistoupila až k němu a všimla si, že
zde nikde není inspektor Colliere.
„Vy jste kdo, paní?“ zeptal se stařec.
„Jmenuji se Kasumi Sato a vy?“
„Jsem Peter Daveson.“
„Starosta vesnice?“
„To zatím ne, ale zasedám v radě a vzhledem k tomu, že starostka Puftová je jednou
z obětí tohoto netvora, tak jsem nyní dočasně převzal vedení.“
„A další mrtví?“
„Můžete je vidět támhle na voze. Vesnice přišla o dvanáct mužů a žen.“ Kasumi se
shýbla nad mrtvolou jezdce. Měl prasklinu na lebce a jeho oblečení bylo celé
potrhané.
„Těch mrtvých bude ještě víc, protože tohle není konec.“ Rozhlédla se po ostatních a
neuniklo jí, že většina má v rukou nějaké nářadí na obranu. Obvykle nože, krumpáče,
vidle nebo kosy, ale všimla si také muže se sekerou. „Můžete mi ji na chvíli půjčit?“
zeptala se ho. Muž nevěděl, co má Kasumi v plánu, ale sekeru jí mlčky podal.
Kasumi ji zvedla do výše a usekla kostlivci hlavu.
„Co to děláte?“ ptal se udivený Peter.
„Tohle si vezmu s sebou.“
„To snad nemyslíte vážně! Víte, co to bude za slávu, když nějakému muzeu
nabídneme takový exemplář? Jezdec s lidským tělem ale s holou lebkou a navíc
gigantický kůň, jakého ještě nikdo nikdy neviděl. Proslavíme se po celé Anglii,“ řekl
Peter zasněně, jakoby na takovou slávu čekal celý život. „Kromě toho jsme tu
potvoru usmrtili my, takže nám vraťte, co patří nám.“ Kasumi se rozhlédla po
ostatních, kteří na Peterova slova slyšeli. Významně pozvedli své zbraně.
„Nikde tu nevidím Colliera. Ráda bych s ním něco probrala.“
Peter se rozhlédl okolo sebe, jakoby někoho hledal a poté řekl: „Colliere vyrazil
k Black Lake, aby zavřel stavidlo a omezil tak přítok Old Wansfordské říčky. Jezero
pojme ještě hodně vody, takže nám to pomůže udržet Glance v korytě. Navrhuji jít za
ním. Stačí vyrazit odsud stále na sever.“ Z hospody vyšel Harry, a když uviděl
Kasumi okamžitě zamířil k ní.
„Už jsem myslel, slečno, že vás to zrůda zabila.“
„Možná že ještě zabije, vyloučit se to nedá.“
„Tomu nějak nerozumím.“
„Jestli si myslíte, že tohle je všechno, tak věřte, že není. Už jsem se s touhle
potvorou setkala a také jsem myslela, že je mrtvá, a nebyla. Během pár hodin nebo
možná dnů ta svině zase ožije.“
„Co to na nás zkoušíte?“ ptal se naštvaný Peter, který tomu ani v nejmenším nevěřil.
„Obě mrtvoly spalte a doufejte, že to bude stačit.“
Davem se ozvaly nesouhlasné výkřiky a jediný Harry bral Kasumina slova vážně.
„Možná, že na tom něco bude. Nakonec co jiného s tím taky dělat.“
„Zešílel jste Harry?! Tohle je unikát, rozumíte? Těch peněz, co to vesnici přinese!“
Kasumi přistoupila těsně k Peterovi a pohlédla mu do očí. „Až se ten sráč bude
mečem vrtat v tvý zdechlině, tak ti prachy budou na hovno.“ Kasumi se poté obrátila
a přistoupila k Harrymu. „Pokud se nepletu, tak máte malého kluka. Rozmyslete si,
jak moc ho máte rád.“ Kasumi i s lebkou jezdce chtěla odejít z vesnice, ale Peter byl
proti.
„Tu lebku chceme zpátky!“ zakřičel.
„Nemám jediný důvod vám ji vracet.“
„Řekl jsem vám, co jste chtěla vědět, takže projevte vděk a odvděčte se tím, že nám
lebku vrátíte. Je to slušnost.“
„Slušnost je neohrožovat obyvatele vesnice, kteří jsou navíc tak pitomí, že vám věří.“
Osud všech těch lidí byl ve skutečnosti Kasumi ukradený, ale byla by podstatně
radši, kdyby jezdce přeci jen spálili. Rozeběhla se po cestě směrem k Warmhill a
doufala, že někde na cestě dostihne Colliera. Bylo jí jasné, že inspektor je ve vesnici
váženým mužem a není tak zaslepený jako Peter, takže by ho snad dokázala
přesvědčit, aby dal jezdce spálit. Nepotkala však nikoho a bloudit lesem se jí
nechtělo a tak zamířila k Warmhill.
Tady výrazně zpomalila, aby omylem nešlápla do nějaké pasti. Před kostelem bylo
pusto a tak vešla dovnitř. V lavicích tu seděla Rachel, Edward a Pietro. Furas
pronášel nějakou řeč o Boží pomoci a o tom, že se vše zase vrátí do pořádku, když
lidé neztratí víru v Boha. Samuel neposlouchal a místo toho nervózně přešlapoval
v pravém křídle hned u dveří. Když mezi nimi uviděl Kasumi, ulevilo se mu, protože
se bál, že je mrtvá. Když viděl, jak nese velkou lebku, byl ještě radši.
„Kde jsi byla takovou dobu? Ani nevíš, jak jsem se bál, že se ti něco stalo!“
„Ty ses o mě bál?“
„Samozřejmě. Vidím, že opět slavíme nebo spíše slavíš úspěchy. Jak jsi ho vůbec
dostala?“
„Tohle nebyla moje práce. Jezdec řádil ve Willow Creek a vesničanům se ho podařilo
zabít. Místo toho mám však jiný úspěch. Byla jsem v dolech a…“
„Ty jsi tam šla sama?! Říkal jsem přece, že…“
„Nemůžu tě ohrožovat, Samueli, navíc zbytečně. Doprovodil mě tam nějaký Morris a
bohužel odtamtud utekl i s pistolí. To ale není to podstatné. V dole jsem potkala
nějakého… ducha?“ řekla Kasumi, jakoby si tím ani nebyla jistá.
„Adrian mi o něm vyprávěl. Je to syn Mordreda Gordona, kterého postihl Stín
jakéhosi krále Armundera. Byl to mocný vládce z dávných dob a ovládal takzvané
symboly smrti.“
„To už vím, ale ne každý těm jeho kouzlům podlehne.“
„Chceš říct, že ty ses tomu ubránila?“ řekl s údivem Samuel.
„Asi ano. Je to vážně tak překvapující?“
„Rozhodně je. Možná bys přežila moje řádění před lety. Právě tímto způsobem jsem
vraždil – pomocí kouzel symbolů smrti. To proto bylo jakékoli policejní vyšetřování
krátké.“ Samuel si smutně povzdechnul. „Ale už o tom nemluvme.“
„Dobrá, ostatně důležité je, že jsem vyhodila do vzduchu tu svini z podzemí a taky
jsem zasypala doly. Doufám, že ten bastard Armunder tam chcípnul taky.“ Oba přešli
k oltáři a Kasumi na něj položila lebku jezdce, dříve než si toho Furas stačil všimnout.
„Pěkná ozdoba, co myslíte, Furasi?“ řekla ironicky.
Všichni hleděli na lebku s údivem, ale nejvíce to zasáhlo Furase. „Znesvěcujete
kostel! Okamžitě to odneste!“
„Chtěl jste důkaz, že jsme zabili netvora a tady je.“
„Ale tohle není netvor z dolů.“
„Ten už je mrtvý taky, ale těžko vám z něj přinesu trofej, když explodoval.“
„To je neuvěřitelné... Kdo vlastně jste, slečno? Kde se ve vás bere taková moc?“
„Jsem zabiják démonů, ale teď musím okamžitě za Collierem. Dovedete mě někdo
k Black Lake?“
„Co by tam Colliere hledal?“ ptal se Samuel.
„Má v plánu uzavřít nějakou říčku, jméno si už nepamatuju. Willow Creek je skoro
pod vodou. Ulice jsou zatopené, stejně jako domy a pokud nepřestane pršet, bude to
ještě horší. Colliere myslí, že získá více času, když zavře stavidlo a nechá jezero bez
odtoku.“
„Black Lake ale žádný odtok nemá, vlastně ani přítok.“
„Takže… takže mi ten hajzl lhal!“
„Kdo?“
„Nějaký stařec. Peter Daveson se myslím jmenuje.“
„Proč by to ale dělal?“ zeptala se Rachel.
„Možná se tě chtěl jen zbavit,“ přemýšlel Samuel. „Anebo… věří se, že v jezeře jsou
mrtví lidé, kteří nutí ostatní, aby skočili za nimi a utopili se.“
„Jdu zpátky za ním!“
„Počkej, Kasumi,“ řekla Rachel, „je ve vesnici Mark?“
„Byl tam, ale jezdec zabil asi dvanáct lidí a nevím, jestli…“
„Panebože. Jdu tam s tebou,“ řekla Rachel rozhodně.
„Jsi teď paní Gordonová, že ano? Takže tvé slovo by mělo mít váhu.“
„Pochopitelně. Jsem váženým člověkem.“ Kasumi i všichni ostatní cítili, jak je na to
Rachel hrdá a patřičně si to užívá.
„Tak dobře. Půjdeme tam spolu a ty, Samueli tady začni zatím kopat,“ řekla Kasumi.
„Tak počkat,“ řekl Furas a přistoupil blíž, „nesplnili jste, o co jsem vás žádal.“
Kasumi se zúžili oči zlostí. „Myslíš, že jsem nějaká tvoje loutka?! Jen díky nám je
panství čím dál tím bezpečnější. Tvoje modlení je úplně na hovno!“
„O čem to tu blábolíte?!“ ptal se Pietro. „Co chcete kopat?“
„Máme za to, že tu jsou podzemní prostory a my je chceme najít, protože nám to
pomůže porazit… no prostě zničíme tím to zlo,“ řekl Samuel a uvědomil si, že by
možná nebylo nejlepší vyprávět o Bráně pekel a Samaelovi.
„Chcete rozkopat kostel? Tak to uděláme!“
„Pietro?!“ řekl nevěřícně Furas.
„Žádný Bůh není, otče. Je jen peklo a i vy tam skončíte tak či tak.“
„To je rouhání nejhlubšího zrna!“
„Jdu pro Marka, aby mi otevřel kůlnu s nářadím.“ Pietro přistoupil k Samuelovi
„Nemysli si, že se mezi námi něco změnilo. Nenávidím tě a dělám to jen pro sebe a
taky pro Kasumi. Byl bych moc rád, aby všechny záležitosti, co tu máme, už konečně
vyřešila.“
„Vážně? Pročpak vám na tom tak záleží?“
„Lidská trpělivost má své meze a Kasumi nebude mít možnost napravovat zdejší
problémy moc dlouho. Minulost dostihne každého.“ Pietro odešel k boudě, kde
bydlel Mark a Kasumi s Rachel vyrazili do Willow Creek.
„Jsem moc ráda, že už je tu bezpečněji,“ radovala se Rachel.
„Rozhodně se tím pocitem nenech ovládnout a stále si dávej dobrý pozor.“
„To taky dám. Nejsem hloupá a vím, že přede mnou něco se Samuelem tajíte.
K čemu potřebujete najít nějaké podzemí, když netvoři jsou venku? To přece nemá
logiku.“
„Bohužel je tu ještě jeden netvor a ten je mnohem nebezpečnější. Nemusíme se
obávat, že na něj narazíme, ale porazit ho vyžaduje víc. Mordred Gordon ho porazit
dokázal a tak musíme zjistit, jak se mu to podařilo. Předpokládáme, že pod kostelem
je mučírna, kterou často využíval, takže by se tam snad dalo něco nalézt.“
„Aha. Tak teď už tomu rozumím. Jsem ráda, žes mi to řekla, víš? Myslím, že Samuel
by to neudělal. Myslí jen na sebe.“
„Nechtěli jsme tě předčasně strašit. Teď ale musíme vyřešit tuhle záležitost. Peter mě
předtím vůbec neposlouchal, ale jestliže se chceme jezdce zbavit, nemůžeme jeho
mrtvolu nechat jen tak.“
Obě ženy dorazily k vesnici. Přešly most, a jakmile Rachel zahlédla vůz s těly,
urychleně přiběhla blíž. Těla byla zakryta plachtou a tak nikomu nebylo vidět do
tváře.
„Musím zjistit, jestli tu není…“
„Chápu. Nemám to udělat za tebe?“ nabídla se Kasumi.
„Tobě by to nevadilo?“
„Jsem zvyklá na daleko horší věci.“
„Zjisti taky, jestli tam není Denise. Je to pohledná blondýna, asi pětadvacet
let.“ Kasumi vylezla na valník a dala se do ohledávání mrtvol. Většinu lidí ani
neznala, ale našla tu Steva, který se s ní bavil u vesnice. Mark a ani Denise mezi
mrtvými nebyli.
„Nejsou tu,“ řekla Kasumi a když se ohlédla, zjistila, že se sem blíží Peter a za ním
spousta vesničanů.
„Co si to dovolujete?“ křičel už z dálky. „Ti lidé zemřeli, když bránili své domovy, své
rodiny a vy takhle zneucťujete jejich památku? Jaká drzost!“
„Teď ti ukážu, Kasumi, že síla není důležitá, tak jako moc,“ řekla Rachel a postavila
se tváří v tvář Peterovi s povýšeným výrazem ve tváři.
„Jmenuji se Rachel Gordonová a jistě víte, co to jméno znamená. Pozemky, na
kterých stojí tato vesnice patří rodu Gordonů a to už stovky let. Když se já rozhodnu
podívat na ty, co zde zahynuli, abych zjistila, jestli mezi nimi nejsou moji služební,
nikdo mi v tom nebude bránit. Tady slečna Kasumi vám zachraňuje životy tím, že
poráží démony, před kterými byste se vy a všichni ostatní, co tu jsou, pouze třásli
strachy. Všichni byste jí měli být vděční, protože jen díky ní jste stále naživu.“
„Ale… my jsme vděční, paní Gordonová.“
„Lžete! Kasumi mi sdělila, že odmítáte uposlechnout její dobře míněné rady. Nevím,
o co přesně se jednalo, ale od této chvíle budete všichni Kasumi poslouchat tak, jako
bych to byla já. Pokud se dozvím, že jste odmítli splnit její vůli, svolím, aby vás za to
potrestala.“
Peter se otočil k ostatním. Chvíli jen tak zíral a poté vykřikl. „Na co čekáte?!
Připravíme hranici a toho netvora i s koněm spálíme na popel!“
Rachel se otočila ke Kasumi s úsměvem. „Tohle je opravdová moc. Je dobré mít po
boku někoho, jako jsem já.“
Kasumi seskočila z vozu. „Půjdeme si promluvit s Collierem. Doufám, že je u sebe.“
Zatímco na náměstí panoval rozruch, obě ženy vešly na policejní stanici.
Byl tu pouze strážník Zak, který seděl za svým stolem a odpočíval.
„Kde je inspektor?“ zeptala se Rachel.
„To stvoření ho probodlo mečem. Je u Terryho, ale potřebuje do nemocnice. Je to
s ním prý dost vážné a s Murrayem také.“
„Proč tedy někdo něco nepodnikne?“
„Ale ano. Mark se nabídl, že sežene pomoc. Vypravil se k hotelu a doufá, že využije
Murrayův vůz, aby odsud oba odvezl. Sice je Murray stále v bezvědomí a nikdo neví,
kde schovává klíče, ale Mark tvrdil, že auto rozjede i bez nich.“
„Fajn, můžeme zase jít,“ řekla Kasumi.
„Počkej,“ zarazila ji Rachel. „Neměli bychom Markovi pomoci?“
„To, co děláme my je důležitější a navíc to tu není bezpečné. Uvědom si, že se tu
stále prohání minimálně jeden netvor.“
Zak si povzdechl a vstal od stolu. „Tak to abych těm venku řekl, ať se zbytečně
neradují, co?“ řekl Zak a odešel ven. Kasumi a Rachel ho následovaly. Na náměstí
se pomalu začala stavět hranice z klád a prken, které měli vesničané ve stodolách.
„Dohlédněte ať ty mrtvoly opravdu spálí,“ řekla Kasumi Zakovi a poté s Rachel
odešla k Warmhill.
Samuel, Pietro, Edward a Mark už horečně pracovali na odklízení desek u vchodu do
kostela a doufali, že naleznou cestu do podzemí. Furas se na to nemohl koukat a tak
odešel na faru. Kasumi chtěla také pomoci, ale Samuel s tím nesouhlasil.
„Celý den tu pobíháš sem a tam, tak si sedni a odpočívej, dokud to ještě jde.“ Kasumi
sama nejlépe věděla, že už má toho všeho opravdu plné zuby a tak poslechla.
„Já… myslím, že tu nejsem moc platná,“ řekla Rachel.
„Ale ano,“ oponoval hrobník. „Pomozte nám odnášet kameny.“ Na Rachel bylo vidět,
že se jí do fyzické práce vůbec nechce, ale nakonec se přinutila přiložit ruku k dílu.
Celým kostelem se rozléhaly zvuky krumpáčů, které dopadaly na podlahu a rozbíjely
desky. Asi po hodině práce se opravdu podařilo nalézt tmavou díru vedoucí do
hlubin.
„A máme to,“ řekl Edward s potěšením, „teď ještě odklidit zbylé kameny, aby se tam
dalo vlézt.“ Netrvalo dlouho a v kostele se vedle již zpřístupněné podzemní chodby
objevila rovněž hromada hlíny a kamenů. Kasumi posvítila svoji baterkou dolů a
nalezla kamenné schodiště.
„Co má být tam dole?“ ptal se Mark.
„Mučírna,“ odpověděl Samuel.
„V tom případě myslím, že počkám tady nahoře.“ K hrobníkovi se přidal i Pietro
s Edwardem, kteří na něco takového rovněž nebyli zvědaví.
„A co ty, Rachel? Jdeš s námi?“ zeptal se Samuel.
„Myslím, že by to pro ni mohlo být dost deprimující,“ řekla tiše Kasumi.
„Mučírna mě nezajímá,“ odvětila Rachel a na mysl jí přišlo zohavené Adrianovo tělo.
Vzpomínka na něj byla bolestivá. „Půjdu na faru, trochu si odpočinout.“
„V tom případě jdeme,“ pobídla Kasumi Samuela.
„Je tu hrozná tma,“ řekl Samuel, když vstoupil s Kasumi do podzemí. Na osvětlení
měli jen zapalovače, protože baterka už dosvítila. Dlouhá chodba končila kdesi
v temnotě a byla dobré čtyři metry široká.
„Než vyrazíme dál, chtěl bych ti něco říct, Kasumi.“
„Povídej.“
„Víš, Kasumi, mám o tebe docela obavy. Je vidět, že máš ohromnou výdrž ale i ty
musíš mít svoji hranici. Po tom všem, co jsme v posledních dnech prožili, skoro
očekávám, kdy se vyčerpáním zhroutíš.“
„Takovou možnost vyloučit nemůžu, a dost mi pomáháš v tom, aby se to stalo.“
„Jak to myslíš?“
„Třeba když jsem se včera vyškrábala ze studny, byla jsem takřka na dně a měla
toho dost. Nebýt tebe a Rachel, tak bych si chvíli odpočinula, jenže bylo třeba ti
okamžitě pomoct a tak jsem prostě vstala a šla za tebou, nehledě na to, jak špatně
jsem se cítila. Výstup po zámku byl taky vyčerpávající a ten souboj s… se sebou to
také nebylo vůbec příjemné. K tomu ta dnešní záležitost s chapadlovým netvorem a
Armunderem, pak to běhání sem a tam, no… je klidně možné, že se tady zhroutím a
to je asi důvod, proč na to všechno tak spěchám.“
„Chápu, chceš to mít co nejdříve za sebou, ale vždyť si klidně můžeme dopřát
odpočinek. Máme za sebou čtyři ze šesti monster a portál v akademii je zasypaný,
takže máme slušnou šanci, že se ten zmetek ani nedostal ven. Můžeme se vrátit a
prozkoumat to později nebo až zítra. Půjdeme na faru, tam se prospíš a odpočineš
si.“
„Jenže já potřebuji víc než pár hodin k dobru. Dát se pořádně dohromady bude
vyžadovat čas. Musíme vyřídit ty zbylé parchanty a najít způsob, jak se vypořádat se
Samaelem. Čím dříve se to podaří tím lépe, protože pak si snad konečně
odpočineme a to všichni. Nejsem slepá, vidím, jak se to podepisuje na tobě.“ Samuel
uznal, že Kasumi má pravdu. Opravdu měl toho všeho plné zuby. Neustálé napětí,
vyčerpání, strach,... a smutek ho také trápil.
„Myslíš, že zítra vysvitne slunce?“ zeptala se Kasumi.
„Také ti tolik chybí? Prší bez přestání již čtvrtý den a k tomu ten vítr a bouře. Je to
špatné a bude ještě hůř, jestli z toho dostaneme nějakou nemoc.“
Kasumi si jen smutně povzdechla a vyrazili chodbou dál.
Netrvalo dlouho a po levé straně natrefili na velká železná vrata. Byla v docela
dobrém stavu i po všech těch letech. Samuel otevřel a ocitli se v prostorné místnosti.
Na chladných kamenných zdech byly upevněny mnohé řetězy s okovy a ve výšce
také železné úchyty pro louče. Po levé straně byly vysoké kamenné lavice a na
straně druhé bylo spoustu ještě celkem zachovalých nástrojů. To, kde se oba ocitli,
byla bezpochyby mučírna.
„Mám pocit, že to pro tebe bude hodně inspirativní,“ řekl Samuel. Přímo proti nim
bylo velké dřevěné kolo připevněné řetězem ke kamennému sloupku. Kasumi si ho
prohlížela s velkým zájmem, jako všechno ostatní.
„Mohu požádat o menší komentář?“
„Vím, že by bylo dobré přijít na jiné myšlenky, ale tohle není zrovna uklidňující téma.“
Samuel se rozhlédl okolo a zběžně si všechny nástroje prohlédl. Byl tu skřipec,
palečnice, bota, železná panna a další a další. „Mordred byl hodně vynalézavý a
mám pocit, že dokonce předběhl svou dobu. Některé nástroje se myslím používaly
až mnohem později a v trochu jiné podobě. Když pomyslím na všechny ty chudáky,
kteří si tím museli projít…“ Samuel se vrátil ke Kasumi, která stále zírala na mohutné
kolo pobité železnými pláty a snažila se přijít na způsob, jak přesně se využívalo.
„Tohle sloužilo pro popravu a ne na mučení. Tím kolem se lámaly končetiny a tělo se
poté vplétalo do něj. Obvykle se začínalo hlavou tedy spíše krkem a tím to pro
odsouzence vlastně skončilo, ale ne všichni měli takové… štěstí.“
„Jsem nevinný, nevinný, slyšíte?!“ křičel zoufalý vyhublý muž, kterého v řetězech
vyváděli z cely dva muži. „Prosím, poslouchejte, copak to nechápete?“ Jeho snažení
bylo však marné. Muž klopýtl a sotva se držel na nohou, ale dozorci na to
nereagovali. Věděli, že ho odtáhnou ven, ať už udělá cokoli. Muž stoupal po vlhkých
schodech a následně procházel bránou ven. Oslnivé světlo bílého dne bylo něco, co
muž neviděl už přes tři týdny a vzpomínal, jak moc si přál ho zase jednou spatřit.
Muži chvíli trvalo, než si na nečekané světlo přivyknul, a když se tak stalo, pátravě se
rozhlížel okolo sebe. Sotva pár desítek metrů od něj stála dřevěná konstrukce a na ní
tři oprátky. Muž sledoval tři nehybná těla a přepadlo ho podezření, které se
proměňovalo v jistotu s každým dalším krokem, který k onomu místu udělal.
„Né, né, panebože, né!“ řval muž, když poznal ženu a dva mladíky, kteří zde viseli.
Dozorci mu ale nedali ani chvíli na vzpamatování se a už ho vedli po strmých
dřevěných schodech nahoru na popraviště. Jen vykročit na jediný schod bylo pro
každého jako překročit hranici života a smrti, vždyť poté už nebylo cesty zpět…
Zdrcený muž vystoupal až nahoru a pohlédl do očí Jacoba Stuarta, kata, který byl
ještě před pár lety pouhým kovářem ve Willow Creek, ale dnes zastával v očích pána
panství jednu z nejdůležitějších funkcí. Muž byl sražen na kolena a tiše se modlil.
Věděl, že jeho život již brzy skončí a tak je nejvyšší čas prosit Boha o odpuštění.
Jacob stál nehybně nad odsouzeným mužem jako socha a vyčkával. Věděl, že
k zahájeni popravy ještě někdo chybí a on na něj musí počkat, jinak ho čeká
bolestivá smrt. Z vrat dvoupatrové zděné budovy konečně vyšel onen člověk. Dlouhé
černé vlasy s šedinami, zlostný a nenávistný pohled a mnohé šperky a prsteny – to je
pán panství, Mordred Gordon. Jeho tmavě zelený plášť ho zahaloval takřka celého.
Pomalým krokem mlčky vystoupal na popraviště, načež dozorci a kat padli na
kolena, aby uctili přítomnost svého pána. Mordred jim pokynem ruky dovolil vstát a
poté se již věnoval vyzáblému a vystrašenému muži.
„Vidíš, co jsi způsobil?“ zeptal se Mordred. Muž na to nereagoval. Věděl, že Mordred
mu před pár dny přikázal, ať prozradí místo, kde se ukrývá jeden z jeho synů, který
prý ukradl měšec s penězi bohatého kupce. Nikdy nevěřil, že by se to mohlo stát, ale
i kdyby… copak mohl poslat svého vlastního syn na smrt? Mordred chytil muže za
vlasy a zvrátil mu hlavu tak, aby přesně viděl houpající se těla. „Stálo to za to?“
zeptal se ho. Muž otevřel oči. Bledé nepřítomné tváře jeho synů a manželky jakoby
na něj zíraly s výčitkami. „Podívej se na ně a řekni mi, kam mám pověsit tebe, když
tu jsou jen tři oprátky?“ Muž mlčel, protože se stále nemohl odpoutat od vzpomínek a
pocitu viny. Mordred muže chytil kolem krku. „Odpověz mi nebo ti dám vyříznout
jazyk!“
„Já… nevím,“ hlesl muž.
„Zdá se tedy, že odsud odejdeš živý,“ řekl Mordred.
Muž náhle pookřál. „Děkuji, můj pane, děkuji vám mnohokrát.“
„Jacobe, odveď ho dolů.“ Kat pána poslechl a muž brzy stanul opět na travnaté půdě.
Mordred ukázal na dozorce, kteří už věděli, co mají dělat. Ve spěchu odešli zpátky do
věznice.
„Z celého srdce vám děkuji, pane, že jste se nade mnou slitoval. Budu vám za to až
do konce života vděčný, to vám můžu slíbit,“ řekl muž. Byl rád, že to takhle dopadlo,
ačkoli ztráta rodiny byla nepředstavitelná. On ale žil a mohl dál sloužit svému pánovi
a Bohu. Dozorci se vrátili a s sebou nesli téměř čtyřicetikilové kolo z tvrdého dřeva a
několik trámků. Muž nechápal, co to má být, ale když bylo kolo přineseno až k němu
a kat ho strnul k zemi, pochopil, že se radoval předčasně. Dozorci ho srazili k zemi
přímo na již rozložené dřevěné desky. Zmítal a trhal sebou, ale nebylo to nic platné.
Kat zvedl kolo do výše a poté ho spustil přímo na mužovo lýtko na pravé noze.
Ozvalo se křupnutí, načež se Mordred usmál a muž začal šílet bolestí.
„Miluju ten zvuk. Pokračuj dál kate a nespěchej na to, ať si to stihne pořádně užít.
Nejprve lýtka, poté stehna a pak přejdi na ruce.“ Jacob poslechl ostatně jako vždy.
Muž řval bolestí ještě dlouho. Přelámané končetiny se zkroutily do nepřirozených
pohybů. „To stačí, kate.“ řekl Mordred, když těžké kolo dopadlo na hrudní koš muže.
Vpleť ho do kola a vystav ho na trámu. Bude tam pro výstrahu ostatních.“
„A co je tohle,“ ptala se Kasumi, když ukazovala dva dřevěné trámy, zhruba dva
metry od sebe, na které byl zasazen tlustý trám seříznutý do tvaru stříšky.
„Oslí hřbet. Svázaný člověk seděl nahoře na špici a jeho vlastní váha stačila k tomu,
aby trpěl v bolestech. Na nohy se přidala závaží, která ho tlačila níž, a výsledkem
byly zlomeniny pánevních kostí.“
Kasumi přejela dlaní po vrchním trámu. „Není to moc hladké. Kdyby byl ten člověk
ještě k něčemu přivázaný a pohybovalo se s ním, tak by to bylo mnohem horší, kvůli
třískám, které by se zabodávaly všude možně.“
„Nemysli si, že jsi první, koho to napadlo. Lidé byli, co do technik a způsobů mučení
velice vynalézaví.“
„Jak je vůbec možné, že toho tolik víš?“
„Otce tyhle věci dost zajímaly. Byl středověkem skoro posedlý a spoustu jsem si toho
zapamatoval, když o tom mluvíval.“ Kasumi si prohlížela další nástroj a to desku s
řetězy, v jejíž dolní části byl tlustý železný válec s otvory na horní straně.
„Velice nepříjemný nástroj.“
„Sloužilo to k drcení končetin, nemám pravdu?“
„Přesněji nohou. Do těch otvorů se vtloukaly klíny.“
Mordred Gordon vstoupil do mučírny, kde již byl připravený kat Jacob a odsouzenec,
jež byl přivázán k dřevěné desce. Nohy měl až po kolena umístěny a pevně
přivázány v železech. Nemohl s nimi ani hnout a se svým tělem také ne, protože bylo
přichyceno řetězy. Hlavu měl volnou a stále ji držel zvednutou, aby viděl, co se s ním
děje. Kat měl na vedlejším stolku připraveny klíny z železa. Mordred přistoupil až
k muži a zasmál se.
„Už je ti doufám, jasné, že tvůj život tak hrozný nebyl, že ne? A to jsi tvrdil, že
nemůžeš takhle žít a chceš odejít z mého panství, abys byl svobodný.“
„Slíbil jste mi to, pane.“
„Ano a jsem čestný muž. Dám ti, co jsi chtěl. Nechám tě z panství odejít. Dostaneš
svobodu.“ „Tak… tak proč tohle všechno?“
„Kate! Začni!“ Jacob poslechl a k mužovu zděšení popadl obrovské kladivo, jež bylo
opřené o zeď. Mordred se pohodlně usadil na lavici a sledoval kata při práci. Ten vzal
jeden z klínů a zasunul ho do otvoru v železu. Muž už teď řval jako smyslu zbavený a
to ještě k ničemu nedošlo. Kat zvedl kladivo nad hlavu. Odsouzenec na něj hleděl
s hrůzou. Už jen ta představa, že kladivo dopadne na klín a rozdrtí mu kosti, ho
přiváděla k šílenství.
„Odpočítej si to sám,“ řekl Mordred muži, který nechápal, co to má znamenat. Dal si
velký pozor, aby nevydal jedinou hlásku. Mordreda to rozčílilo. „Počítej do pěti, jinak
ti dám vyříznout jazyk!“ Muž byl bledý strachy a velice pozvolna otevřel ústa.
„Jedna…“ řekl a hlas mu klesl, „dva.“ Muž poté zoufale vykřiknul: „Né to né, prosím,
prosím.“
„Kate. Vyřízni mu jazyk z úst.“
„Né, né. Tři… čtyři…“ Muž pohlédl na dveře z mučírny v zoufalství a v duchu prosil
Boha, aby je otevřel Marcus Gordon a zachránil ho před zrůdou, jež si říká Mordred.
Nikdo ale nepřišel. Se zachrčením se mu z úst vydralo: „Pět.“ Načež se kladivo kata
dalo do pohybu.
„Stop!“ vykřikl Mordred. Muž pocítil ohromnou úlevu. Nevěděl, co říct a tak raději
mlčel. „Kate. Nejprve mu vyřízni jazyk.“ Kat popadl kleště a ostrý nůž. Muž se zmítal
a házel hlavou sem a tam, ale nebylo mu to nic platné. Kat sevřel jeho jazyk pevně
do kleští a během chvíle ho celý od krve zahodil do železného kýble, jež na podobné
části těl sloužil. Muži z úst vytékala krev, ale to zdaleka nebylo všechno. Kat opět
připravil kladivo a tentokrát už mohl svoji práci dokončit. Postupně zatloukal železné
klíny jeden po druhém do ubožákova těla. Jeho nohy byly drceny a z kostí pomalu
vytékala kostní dřeň. Jeho nelidský řev nebyl nic platný. Krev stékala po desce na
zem a Mordred se při každém dopadu kladiva hlasitě smál. Když bylo hotovo
Mordred vstal a přistoupil k muži.
„Teď jsi svobodný. Můžeš si jít, kam se ti zlíbí.“
„Na podobné desce se ale daly dělat i jiné věci.“ řekl Samuel.
„Například?“
„Třeba rozpárat břicho, vytrhat maso a střeva navíjet na naviják. Šest metrů střev a
ehh, Kasumi, představa, že ti dávám takovéhle informace a ty potom něco z toho
využiješ na člověku… to je šílené!“
„Už takhle znám spoustu druhů mučení a poprav, tak nečekej, že mě to nějak změní.
Například vím, že se v Číně využívalo něco na principu šibenice. Odsouzenec stál na
hromádce cihel, které se postupně odebíraly. Trvalo podstatně déle, než se člověk
udusil. V Indii, kde jsem také pár měsíců pobývala se zase popravovalo pomocí
slonů, kteří jednoduše rozšláply oběti lebku. Vím, že ve Vietnamu se Američtí vojáci
neštítili nabodávat obyčejné ženy na kůl. Svoji vlastní vahou se pak propadly stále
níž a níž… Je toho spousta Samueli. Neuvěřitelné, jakých zvěrstev se mohou lidé
dopouštět.“
„To vážně vyšlo z tvých úst?“
„Já zabíjím a mučím jen ty, kteří mě zradili a pokusili se mě zabít. Takový člověk si
zaslouží trpět, než mu je dovoleno umřít, ale nikdy bych nepotrestala nevinné.“
„Pojď raději dál. Z tohohle místa a těch představ mi běhá mráz po zádech.“
Vrátili se na chodbu a pokračovali pomalu dál. Chodba se větvila a vedla vpravo i
vlevo.
„Rozdělíme se?“ navrhla Kasumi.
„Dobře, ale když něco najdeš, ozvi se mi.“ Samuel vybral chodbu vpravo a šel dál.
Po pravé straně narazil na velké dřevěné dveře pobité železnými pláty. Měly bytelný
zámek, ale nebyly dovřené. Uvnitř byla malá místnůstka sotva 2x2 metry, kde nebylo
kromě řetězů u stěny vůbec nic. Bezpochyby šlo o celu, a když si vzpomněl na sebe
a na Aberdeenské vězení, přišlo mu to v porovnání s tímhle jako ráj. Uvědomil si, že
samotné věznění během staletí podstatně změnilo svoji podobu. Plně vybavená cela
s umyvadlem, záchodem, postelí a stolem nebyla ani zdaleka tak děsivá jako tohle
místo. Vrátil se na chodbu a pokračoval dál. Cestou minul ještě devět takových cel,
ale už si je neprohlížel, ostatně byla jedna jako druhá. Dorazil na křižovatku, kde již
stála přímo proti němu Kasumi.
„Také jsi našel jen prázdné cely?“
„Přesně tak. Musíme dál a to jedině tudy,“ Samuel ukázal na chodbu po pravé ruce a
šli dál. Byly tu schody vedoucí dolů a na jejich konci dveře.
Otevřeli je a ocitli se v poměrně prostorné místnosti, jež byla vcelku bohatě
vybavena. Uprostřed byl stůl se šuplíky a za ním židle. Bylo tu několik polic s poháry
a lahvemi, ve kterých bylo víno. Kasumi si jednu lahev vzala a prohlédla si ji. Byla
pokrytá vrstvou prachu.
„To už bych raději nepil,“ řekl Samuel.
„Nejsem blázen, ostatně alkohol piju jen výjimečně.“ Samuela zaujal obraz přímo na
zdi proti dveřím. Měl zlatavý rám a byla na něm Mordredova tvář. Měl dlouhé vlasy,
četné vrásky a vyloženě zlý pohled. Celý obraz byl malován s častým využitím
zelené barvy. „Všimla jsem si, že na zámku je tenhle chlápek taky a taky celý zelený.
Proč?“
„To netuším. Možná měl tu barvu prostě jen rád. Každý má nějakou oblíbenou barvu
a ta tvoje bude černá nebo ne?“
„Proč si to myslíš? Pod černou si obvykle lidé představují něco zlého. Máš dojem, že
jsem zlá?“
Samuel nevěděl, jestli to Kasumi myslela vážně nebo to byl vtip. Když se nad tím ale
zamyslel nebyl schopen jednoznačně odsoudit Kasumi jako zlého člověka. „Kasumi,
svět se nedělí na zlé a dobré. Ty jsi taková, jaká jsi a mě… mě se to začíná líbit. Ta
barva mi k tobě prostě sedí nejvíc, to je všechno.“
„Nemám žádnou vyloženě oblíbenou barvu, ale když si vzpomenu na chvíli, kdy jsem
poprvé viděla rozkvetlé sakury… ta růžová všude kolem… bylo to hezké,“ řekla
zasněně.
„Chtěla by ses jednou vrátit domů, do Japonska, nemám pravdu?“
„Už nemám domov, Samueli. Vzali mi ho.“
Samuel se dal do prohledávání stolu, ale jediné na co narazil, byl prach. Vše bylo
prázdné, jakoby to tu už někdo prohledával.
„Vypadá to, že Marcuse také zajímalo, co jeho bratr prováděl,“ řekl Samuel.
„Co takhle obvyklá skrýš za obrazem,“ řekla Kasumi a shodila Mordredovu
podobiznu na zem. Jediné co našla, byla zeď pokrytá plísní.
„Přiznejme si, že tohle je marné, vždyť uplynulo skoro osm set let. Chytili jsme se
naděje a neuvědomili si, jak moc to je absurdní.“ Kasumi ale neměla v plánu
s hledáním přestat. Zpřeházela všechen nábytek, pomocí židle urazila police, rozbila
i všechny lahve ale stejně to nebylo nic platné. Stále to ale nevzdávala a tak začala
nejprve prohledávat kameny ve stěnách, jestli nenajde nějaký uvolněný. Poté přešla
na podlahu a to už Samuel seděl na stole a pozastavoval se nad Kasuminou
zarputilostí, která však přeci jen přinesla ovoce. Přímo pod obrazem, těsně u zdi,
nalezla na podlaze uvolněnou desku, kterou vytáhla a odkryla tajnou schránku. Byla
v ní zaprášená špinavá kniha, která se takřka rozpadala v rukou.
„Výborně, Kasumi,“ řekl obdivně Samuel, „měli bychom to vynést ven na světlo ne?“
„Až později. Světlo zapalovače mi úplně stačí a chci vidět, co jsem to vlastně
nalezla.“
Můj bratr je konečně pryč a já jsem pánem svého panství. Jaká úleva nemít toho zkurvence stále za zády.
Teď se konečně předvedu jako mocný vládce a ne jako ukňučený slaboch, za jakého mě všichni považovali
v jeho přítomnosti. Vždyť jaký jiný vládce má na své straně démona?! Jsem nepřemožitelný.
Jeskyně s portálem, kterou jsem pod naším hradem už před lety objevil, by měla vypadat jinak. Okamžitě
nařídím svým lidem, aby tam zbudovali bludiště s pastmi, které mohou neopatrné snadno zabít. Potíž je
v tom, že stavitelé budou o portálu vědět, ale co už, všechny je dám popravit. Samael mi jistě poskytne
trochu ze své moci a tím bude možné portál ještě více zabezpečit před vetřelci.
Stavba je hotova, takže se teď zase mohu plně věnovat mému synovi. Armunderovu knihu už mám projitou
do posledního detailu, takže se brzy pustím do svého plánu. Teď ale zpět k portálům. Každý kdo chce
k němu projít, musí vlastnit můj prsten do kterého Samael dal trochu své moci a tak jedině on dokáže
otevřít vchod do katakomb. To ale není všechno, neboť dále je třeba zvolit pětici symbolů smrti. Opatrnosti
není nikdy nazbyt a tak je dále pochopitelně nutná černá Lilithina koule a také se musejí rozsvítit vybraná
světla, aby se cesta k portálu otevřela. Bojím se, že bych mohl snad zapomenout, která světla jsou ta
správná, a proto jsem si pro jistotu nakreslil mapu. Teď už se na Bránu nedostane nikdo jiný. Tento portál
je dokonale chráněn a ty ostatní hlídají Samaelovi věrní. Možná by nebylo špatné, aby vytvořil jednoho
hlídače, který by mi pomáhal střežit tento portál.
Samael s mým návrhem souhlasil, ale tvorba hlídače prý zabírá dlouhá léta. Řekl mi ale, že výsledek bude
stát za to. Jsem zvědav, jen doufám, že nebude tak ohavný, aby se mi z něj pak dělalo špatně.
Začíná mě to všechno štvát. Chtěl jsem, aby mi Samael propůjčil pár svých schopností a on jednoduše
odmítnul. Prý mi už tak řekl spoustu věcí a nesmím podle něj chtít příliš. Copak si neuvědomuje, jaký byl
můj mizerný život? To kvůli němu jsem hnil dlouhá léta v kobkách v Rouenu. Ještě horší je pomyšlení na to,
že Marcus byl tohoto osudu ušetřen a ta čubka Eleonor ho věznila jen krátkou dobu. Myslím, že právě
kvůli mému osudu mi Samael pomáhá, zřejmě cítí vinu, ale je to málo!
Samael konečně vytvořil svého bojovníka. Zdá se, že je velmi mocný a dokonce umí měnit podobu. Samael
mě nabídl, že se ten netvor klidně změní v Marii a ta mi bude po vůli na rozdíl od té skutečné, která se
nemůže vyrovnat s tím, že jsem jí vzal syna. Stále na mě tlačí a chce vědět, kde je. Snad jí ani radši nebudu
říkat pravdu. Také jsem se Samaela ptal, jestli by nechtěl vytvořit další portály. Prý to ale už stačí a víc
portálů a hlídačů by ho jen vysilovalo. Zdá se, že netvoři v okolí se v tomto světě neudrží sami od sebe. To
může být užitečná novina, a jestli si Samael myslí, že je zcela v bezpečí… tak to se hodně plete.
Zatraceně! Je pěkné, že mi Samael dal kouzelnou knihu, jejíž písmo se objeví jen, když na ní působí naše
krev. Je hezké i to, že mě pověděl snad všechna tajemství Brány Pekel, ale mě to nestačí. Chci víc, chci být
jako on. Mocný… nejmocnější na světě! Zasloužím si to.
Je to zlé. Samael zjistil, že provádím pokusy s Černým zrcadlem. Trochu mě zaráží, že mu to Lilith
pověděla až nyní, ale to můj problém nijak nemění. Mám pocit, že mě co nevidět nějak ublíží. Už to
nemůžu dále odkládat, musím ho vyřídit, ale musím na to opatrně. Vím moc dobře, že dokáže takřka
zmrazit kohokoli živého a pokud na to není člověk připravený a nepočítá s tím, tak to může být to poslední,
co ho v životě potká. Vím ale také, že ho to stojí hodně sil, a když tomu odolám, bude příliš slabý.
Samael je vlastně hlupák. Probodnul jsem mu hrdlo, jakmile se ke mně otočil zády, aniž by na mě stihl cokoli
zkusit. Nezabilo ho to, ale ztratil svoji podstatu v tomto světě a byl bezmocný. Ten ubožák dokonce prosil
o to, abych přestal. To si vážně myslel, že to udělám, vždyť by mě zabil hned, jakmile by mohl. Bylo to
rychlé, velice rychlé – jen verše a má krev. Pak se brána uzavřela a ta svině zůstala dole. Zpět se dostane
jen, když bude vyvolán a to zcela jistě nikdo neudělá. Jsem pánem Brány pekel. Je to zvláštní pocit. Trochu
mne mrzí skutečnost, že všichni hlídači v okolí zmizeli se svým pánem, ale možná to tak bude nejlepší.
Dnes se ke mně donesla hrozná zpráva – Marcus se prý vrací. Zatím je stále ve Francii, takže mám dost
času se připravit. Proti někomu, kdo přemohl démona, bude bezmocný.
„Vypadá to jednoduše,“ řekla Kasumi, když dočetla.
„Vážně? Je to přesně tak, jak jsme se obávali.“
„Je to mnohem lepší, protože máme jistotu, že je možné Samaela porazit.“
„Jenže on nás bude očekávat.“
„To ano, Samueli ale teď už pojďme nahoru. Myslíš, že je čas říct Rachel celou
pravdu?“
„Asi ano. Konečně, dozvědět se to musí, ale ostatním ani slovo. Nikdo nesmí vědět,
co je v té knize,“ řekl Samuel a Mordredovy zápisky si vzal k sobě. Společně vyrazili
do kostela.
„Víš, když jste předtím odcházeli do vesnice, Pietro mi něco řekl a já to pořád
nemůžu vyhnat z hlavy. Tvrdil, že tu nebudeš moci být dost dlouho a že tě minulost
dostihne. Nevíš, jak to mohl myslet?“
„Hmm, mám obavy, že má v plánu říct Rachel, co se stalo Adrianovi. Jestli k tomu ale
dojde, tak nikdy nezískáme Rachel na naši stranu a je důležité, aby byla ochotna
nám pomoci ze své vlastní vůle.“
„Začíná tu být pořádné horko a něco mi říká, že bude ještě hůř.“
XVII – Na ostří nože
Samuel a Kasumi se vrátili z podzemí do kostela. Nahoře už celí netrpěliví postávali
Pietro, Mark a Edward. Samozřejmě je také zajímalo, co přesně se dole nachází.
Mark pomohl oběma vylézt nahoru a už během toho se ptal:
„Tak co? Našli jste něco zajímavého?“
„Ano,“ řekl Samuel, „ale nemohu o tom mluvit. Musíte pochopit, že tahle záležitost se
týká především nás.“
„Vážně?“ řekl Pietro, „mám takový pocit, že v ohrožení jsme tu všichni!“
„To je pravda,“ přidal se Mark, „pomohli jsme vám ten vchod objevit a tak si snad
zasloužíme vědět víc.“
„Nalezli jsme pracovnu Mordreda Gordona, ostatně můžete se na ni jít podívat. Jsou
tam i cely, kde věznil své oběti a vcelku zachovalá a plně vybavená mučírna.
Očekávali jsme, že tam najdeme informace o netvorech a snad i návody, jak je
všechny zničit, ale bohužel.“
„Čím to, že ti vůbec nevěřím, Samueli?“ řekl Pietro.
„Věřte si čemu chcete,“ odvětil Samuel, „mě to absolutně nezajímá.“
Samuel byl rozhodnut odsud odejít, ale Pietro se mu postavil do cesty. „Už mě to
vážně přestává bavit. Tahle hra už se mi zkrátka zajídá. Myslíš, že nevidím, co máš
pod vestou?“
„Samueli,“ řekla Kasumi, načež jí Samuel předal Mordredovy zápisy a Adrianův
deník. „U mě budou ve větším bezpečí, a jestli má někdo chuť mi to sebrat, ať raději
počítá s tím, že mu také můžu něco sebrat a myslím, že to je podstatně cennější.“
„Poslyš, Kasumi,“ řekl Pietro, „oba moc dobře víme, co se mezi námi přihodilo. Mám
zájem o to, aby se celý ten problém s netvory vyřešil a to co nejdříve, ale došlo mi, že
ani tobě se nedá ve všem věřit a proto chci vědět, jak se na náš problém díval
Mordred. Týká se to nás všech, tak mi ukaž, co stojí v těch papírech, protože já chci
znát pravdu nebo snad mám všem tady říct, co vím?“
„Dal jsi mi slib, že to zůstane mezi námi,“ řekla s klidnou tváři Kasumi.
„To ano, ale i slib se dá porušit a domnívám se, že nezajdeš až k násilí, když to
udělám, nemám pravdu?“
„O čem tu to mluvíte?“ ptal se Mark.
„Tady slečna Kasumi není taková bezchybná superhrdinka, na kterou si to před
ostatními hraje.“ Kasumi neměla v úmyslu nějak zasáhnout dříve, než Pietro zradí,
ale bylo jí jasné, že pak už bude pozdě. Nedalo se ale nic dělat, její vlastní pravidla jí
nedovolovala mu ublížit, protože stále držel své slovo a ona se mohla pouze
domnívat, zda ho poruší nebo ne. Samuel ale ničím takovým vázán nebyl. Rozběhl
se a strhnul Pietra k zemi, načež mu dal několik ran pěstí, přímo do obličeje. Pietrovy
brýle praskly a sklo pořezalo jak Samuelovu ruku tak i tvář Pietra. Jediný Mark
zareagoval a Samuela odtáhnul stranou. Pietro se s Edwardovou pomocí pomalu
zvedal a držel se za nos, ze kterého tekla krev.
„Zabiju tě, Pietro! Jestli to uděláš, tak tě zabiju!“ řval Samuel.
„Uklidněte se!“ řekl Mark.
„Vidíte toho zbabělce?!“ řekl Pietro a ukázal na Samuela, „nedokáže ani přiznat svoji
vinu. To kvůli němu skončil Adrian Gordon, tak jak skončil.“
„Pane Samueli?“ řekl udivený Edward, „to vy jste…“
„Ne on ne. Takový ubožák nemá na to, aby Adrianovi ublížil, ale kdyby od začátku
spolupracoval, tak Adrian vůbec zemřít nemusel,“ řekl Pietro.
„Paní Rachel ale říkala, že jste to byl vy, kdo chtěl panu Adrianovi ublížit.
Spolupracoval jste s jeho vrahy. Takže také nejste bez viny,“ řekl Edward.
„Možná spolupracoval, ale nezabil jsem ho,“ řekl Pietro a pohlédl na Kasumi. Viděl,
jak si pohrává s vrhací hvězdicí a znejistěl.
'Ublíží mi, když to prozradím nebo ne? Kdyby mě za to jen zbila, tak by to ještě
nebylo tak hrozné, ale když skončím s hvězdicí v oku, co pak? Možná bude lepší
počkat až Kasumi zmizí, pokud možno nadobro a poté klidně můžu vynést na světlo
to, co se v bunkru stalo.
Jenže... pak už mi to k ničemu nebude.'
„Jdeme odsud, Kasumi,“ řekl Samuel. „Edwarde, zajděte na faru pro Rachel.
Sejdeme se před branou hřbitova.
„Ano, pane,“ řekl Edward a šel splnit svůj úkol. Samuel s Kasumi odešli z prostor
kostela. Nikdo je neměl v plánu zastavit, ale Markovi bylo už v tuhle chvíli jasné, že
se věci mají jinak, než to vypadá.
„Zabila bys ho?“ ptal se Samuel, když už stál s Kasumi před hřbitovem.
„Možná bych mu dala pěstí, ale nic vážného, protože zabít ho by mě mohlo poslat do
vězení. Tím bych totiž jasně přiznala vinu. I když něco mi říká, že policie by musela
pozavírat snad všechny, kdyby se tu někdo opravdu staral o zákony.“
„Život na Black Mirror má své výhody...“
Rachel s Edwardem zanedlouho přišli. Bylo vidět, že Edward věří spíše Samuelovi a
Kasumi než Pietrovi, ostatně Pietro mu ještě život nezachránil.
„Už tu není bezpečno, Rachel,“ řekl Samuel, „Pietro nás chce poštvat proti sobě.“
„Mě se nelíbil už od začátku. Často za mnou chodil a vyptával se na Adriana a
Valentinu a taky na to, co měli mezi sebou. Dokonce se mě ptal, jestli Adrian
Valentinu opravdu znásilnil, jakoby to měla být pravda. Není to dobrý člověk.“
„Kam teď vyrazíme?“ ptal se Edward.
Kasumi se zamyslela a řekla: „Samuel je zraněný a navíc se blíží noc takže navrhuji
navštívit bunkr. Je tam jednoduchá lékárnička, tak si alespoň může vydesinfikovat a
ovázat rány. Nejlepší bude se tam i prospat.“ Nikdo nic nenamítal a tak se všichni
čtyři vydali k bunkru. Blížila se noc a všude byla skoro taková tma jako v posledních
pár dnech.
Když dorazili do bunkru, Rachel s Edwardem se rozhodli zůstat raději v sále, kde se
scházeli členové Řádu. Samuel se také zdráhal jít dál, když tu všude bylo spoustu
Adrianovy krve, ale nakonec se rozhodl Kasumi následovat. Prohrabala se Cyovými
věcmi a v jeho kufru nalezla lékárničku.
„Možná by nebylo od věci si ji vzít s sebou,“ navrhl Samuel, když mu Kasumi
ošetřovala ránu na ruce.
„Jestli se s tím chceš tahat, tak klidně, ale já chci mít ruce volné.“
„Taky mohlo Cye napadnout vzít si nějaký batoh, místo toho kufru. Co v něm vůbec
má?“
„Jen nějaké listiny s poznámkami a knihy. Cy se s přípravou nikdy moc nezaobíral a
většinou cestoval pokud možno nalehko, takže nic opravdu užitečného tam není.
Záznamy o tvé rodině, pocházející až z Vatikánských archivů by tě ale mohly
zajímat.“
„Z Vatikánských archivů?!“
„Ano. Patrně jste je zajímali opravdu hodně, když si psali kdejakou maličkost. Zdá se
ale, že je s tím teď konec, takže vliv církve na tvoji rodinu je ztracen. Docela úleva
nebo ne?“
„Hmm, po smrti Adriana by teď měl být vybrán nový Strážce, který bude chránit
portály a Černé zrcadlo.“
Kasumi ovázala Samuelovi ruku. „Vypadá to, že jsi neoficiálním Strážcem ty, nebo že
bys raději Rachel? Tomu říkám výběr,“ poznamenala ironicky.
„Myslím, že Strážce nemusí nutně pocházet z naší rodiny. Teoreticky takovou úlohu
můžeš zastávat i ty, jen je potíž v tom, že Strážce má představovat hned několik
ctností.“
„Vážně? Tak to mě zajímá.“
„Nejsem si všemi zcela jistý, ale myslím, že Strážce musí prokázat milosrdenství,
musí být ochotný nezištně pomáhat druhým, musí být důvěřivý, nesmí ztrácet naději
a především musí věřit v sebe a v Boha.“
„Hmm, zní to hezky, ale ten, kdo splňuje všechny podmínky, je dle mého názoru idiot.
Co takhle kdybych si vytyčila nějaké vlastní. Víru v sebe mám, naději tu většinou
také, ale co něco praktického, třeba znalost panství a jeho tajemství nebo odvaha, či
sebeovládání. Neuškodila by ani schopnost bránit portály vlastním tělem než jen
slovy. Nějak si neumím představit situaci, kdy Strážce stojí před portálem a říká
kupříkladu mě: 'Je mi líto, ale dál nesmíte' a myslí si, že mě to zastaví.“
Samuel chápal, že dnešní svět není místo pro člověka, který splňuje všechny podmínky
Strážce.
'Těžko říct, jestli tomu kdy bylo jinak. Ideály a realita jsou od sebe vzdálené širokou propastí
a kdyby Strážci neměli takovou moc a podporu církve, a kdyby žili mezi lidmi a ne v ústraní
na Black Mirror, snadno by je mohl každý využít pro svůj vlastní prospěch a o portálech by
se brzy dozvěděl celý svět. Jak poznat člověka, který si zaslouží pomoc a bude si jí vážit?
Jak zjistit, komu je možné důvěřovat? A samotná víra v Boha, k čemu ta je, když se zdá, že
Bůh je jen pojem, jen prázdné slovo? Možná, že Samael měl nakonec pravdu – lidé si sami
sobě lžou a snaží se lži změnit v pravdu. Mnozí s tím nezačínají na sobě ale rovnou na
druhých, vždyť je tak snadné omámit ty, co potřebují vůdce a sami nevědí, co si počít. Vidina
vzrůstající moci ale změní každého, zdá se, a tak si lidé navzájem šplhají po zádech a
shazují druhé, aby právě oni vynikli, přičemž nehledí na to, co stálo na samém počátku –
touha změnit věci k lepšímu.'
„Samueli? Je ti něco?“ ptala se Kasumi.
„Eh, co? Ne, ne. Jen jsem se zamyslel.“ Samuel nad tím raději už dál nepřemýšlel a tak se s
Kasumi vrátil k ostatním, kteří odpočívali v lavicích.
„Našli jste v mučírně něco?“ ptala se Rachel.
„Ano,“ řekla Kasumi. „Víme už co dělat dál a protože mám za to, že my čtyři bychom měli
držet pohromadě, myslím, že byste to měli vědět také.“
„Souhlasím,“ řekl Samuel, „ale musí to zůstat mezi námi. Je to tajemství Gordonů, které by
se už jen kvůli naší bezpečnosti nemělo dostat na povrch.“
„No, jsem přece Gordonová, takže se mnou nebudou problémy,“ řekla Rachel.
„Já také budu mlčet,“ dušoval se Edward. „Ostatně sloužím celému rodu Gordonů a ne jen
panu Adrianovi.“
„V tom případě přejděme k věci,“ řekla Kasumi a usedla do lavice mezi ostatní načež začala
s vyprávěním: „Na celém tomto paství je šestice portálů, které vedou do místa, jež se
jmenuje Brána pekel. Na Bráně kdysi vládl démon Samael a Mordred Gordon se dostal do
jeho přízně. Samael mu sdělil mnoho věcí o sobě a Bráně jako takové, aniž by tušil
Mordredovu zradu. Protože Mordred k němu měl v podstatě volný přístup, nemusel se
obtěžovat s porážením nějakých hlídačů portálu, jako to teď děláme my a mohl rovnou přejít
k tomu důležitému. Samael nepředpovídal zradu, takže se Mordredovi snadno povedlo ho
zranit natolik, že se Samael nemohl dál bránit a jeho moc ochabla. Samaelova podstata
skončila za Bránou a Mordred ji pomocí magické formule a krve Gordonů uzavřel. Samael se
nemohl vrátit, jedině, že by byl opět vyvolán a to právě udělali moji lidé.“ Rachel i Edward byli
z toho všeho poněkud zmatení.
„Tedy… kdyby mi tohle vyprávěl někdo cizí, tak… asi bych ho poslala do blázince,“ řekla
Rachel.
„Proč je ale v tom procesu důležitá krev Gordonů?“ zeptal se Edward.
Samuel se rozhodl trochu zalhat: „Samael chtěl Mordredovi a Marcusovi dát moc na to, aby
mohli Bránu rovněž používat a jak vidíte, využil toho dokonale.“
„Hmm, no dobře, takže co musíme udělat?“ ptala se Rachel.
„Zabijeme zbylé netvory, aby tu byl opět klid. Poté se utkáme se Samaelem. Má to ovšem
jeden háček,“ řekl Samuel. „Potřebujeme krev Gordonů.“
Rachel se podivila. „To je problém? Vždyť jsme oba Gordonové.“
„To, že se vdáš za Gordona neznamená, že ti v žilách bude proudit jeho krev a navíc… musí
jít o krev mužskou.“
„Stále nevidím problém.“
„Protože jsem byl mrtvý…, tak moje krev ztratila účinek.“
Rachel až teď pochopila, co se jí to Samuel snaží říct. „Takže, takže ty… ty mi chceš tvrdit,
že…“
„Jediný, kdo nás může zachránit je tvoje dítě, Rachel,“ řekl Samuel. „Jiná možnost
neexistuje.“
Rachel zůstala sedět s otevřenými ústy jako opařená. Trvalo notnou chvíli než zase
promluvila: „Já to dítě ale nechci! Bez Adriana už to… to nejde a jen mi ho bude připomínat.
Jdu na potrat, jakmile se to tady vyřeší.“ Kasumi vstala a přešla k oltáři. Opřela se o něj
rukama a bylo na ní vidět, že je značně rozhozená.
„Je ti málo, co pro tebe dělám?“ ptal se Samuel. „Nebýt mě a Kasumi, tak jsi dávno mrtvá.
Co takhle projevit nějaký vděk?“
„Od tebe to zní opravdu divně, Samueli. Jak ses odvděčil Adrianovi, když tě přivedl do světa
živých? Pošlapal jsi jeho cestu za štěstím. Takhle odměňuje Samuel Gordon svého
zachránce?“
„A co ctěná Rachel Blakeová?“ nedal se Samuel. „Co štětka z Aberdeenského zaplivaného
bordelu?! Co dělá ona? Lže, intrikuje a podvádí kde jen to jde, aby dosáhla svého. Myslíš, že
mě dokážeš zahnat do kouta? Jen to řekni, vyklop to, co máš v plánu! Nejprve budeš hrát
strašně nešťastnou a poté učiníš nabídku za své dítě. Co chceš za to, abys ho porodila?
Peníze, zámek nebo si vystačíš jen s vilou? Anebo ti jde o něco jiného? Jakmile zase jednou
budete s Kasumi sami, tak jí navrhneš, aby mě zlikvidovala? Nevěřím ti ani nos mezi očima!“
„Tohle poslouchat nebudu!“ řekla Rachel a pospíchala ke dveřím.
Samuel ji chytil za ruku. „Nikam nejdeš! Už mám plné zuby toho, jak se všemi jen
manipuluješ, jak jim lžeš!“ Samuel ji přirazil ke stěně a vytrhl jí z ruky nůž, kterým se chtěla
bránit. „To dítě porodíš, ať se ti to líbí nebo ne. Jediné, co tě může zachránit je skutečnost, že
to bude holčička, potom si s ní dělej klidně, co uznáš za vhodné. Můj syn si nezasloužil
takovou kurvu a už vůbec ne, aby mu dala dítě!“
„Kasumi!“ řvala Rachel s neskrývaným zoufalstvím, „udělej něco, copak nevidíš, co se to
s ním stalo? Je to zvíře!“ Kasumi sice přistoupila blíž, ale jen aby pokynem ruky zastavila
Edwarda, který se chystal zasáhnout
„Zamyslete se nad tím, Edwarde, jestli si ten, komu sloužíte, zaslouží vaše služby. My
opravdu nemáme jinou možnost, než to dítě. Teoreticky by mohl Samuel někoho oplodnit, ale
když jeho krev už teď neúčinkuje, tak je to obrovský risk.“
„Nemůžeš mě přinutit to dítě porodit! Můžu si sama ublížit a co pak, co? Budeš v koncích,
Samueli.“
„Přísahám ti tady před všemi, co tu stojí, že pokud se to dítě nenarodí živé, tak tě předhodím
tomu démonovi a to bude horší než smrt, mnohem horší než smrt. Viděla jsi, jak dopadl
Adrian? To nebylo nic proti tomu, co tě čeká. A ani po smrti nebudeš mít klid, protože tvoje
duše skončí v pekle a jelikož jsi Gordonová, určitě tě nečeká nic příjemného.“ Samuel
Rachel pustil a ta se sesunula k zemi. Byla bledá jako stěna a plakala.
„Už teď tě proklínám, Samueli Gordone. Kéž skončíš tak jako Adrian! Věz, že jsem tě nikdy
nechtěla zabít, ale teď už jsem změnila názor.“
„Vážně? Zase jen lžeš. Kasumi mi prozradila, jak ses zajímala o to, jestli by byla ochotná
ubližovat druhým, když to budeš požadovat.“
„To… to ano, ale já jsem ji nechtěla poslat na tebe. Bála jsem se, že to ty máš v plánu ji
přesvědčit, aby mě zabila a tak jsem chtěla zjistit, jestli by to byla ochotná udělat a pro jistotu
jsem ji chtěla získat pro sebe. Jen na ochranu.“ Samuel odešel do bunkru se s tím o samotě
vyrovnat.
„Odhadla jsem tě špatně, Rachel,“ řekla Kasumi. „Jsi ještě proradnější, než jsem si myslela a
to neber jako urážku. Každopádně já nejsem ničí majetek a nikdy bych někomu nesloužila.
Máme teď ale vážný problém.“
„Paní Rachel, pokud je to dítě opravdu jediná možnost, tak by se to snad mělo zkusit,
nemyslíte?“ zeptal se opatrně Edward.
„Přišla jsem sem na panství hledat štěstí a lásku a…“
„A hlavně peníze!“ zařval z vedlejší místnosti Samuel.
„Jak jen je možné, že to takhle končí? Sebrali mi manžela a teď přicházím i o svobodu. Vždyť
já vlastně ani nemám kam jít. Zámek mi nepatří a Samuel mě nenávidí.“
Samuel se vrátil do sálu. „No jo, ty jsi přeci ten chudáček! Od Adriana dostaneš tolik prachů,
že se můžeš do konce života válet a ono je to pořád málo.“
„Mě se ale líbí tady na Black Mirror. Nechci odsud pryč.“
„Trochu pozdě, nezdá se ti?“
„Tak… co když to dítě opravdu porodím. Necháš mě tady na zámku?“
„Co seš to za člověka?! Postavil jsem tě před hotovou věc a ty se i přesto snažíš získat
nějaké výhody? Čeho se dočkám, když tě nechám na Black Mirror?! Bodneš mi kudlu do
zad, hned jakmile se naskytne příležitost, aby ti do klína spadlo celé panství?“
„Ne, to vůbec ne. Mohla jsem tě dát zabít, když jsme se tady potkali s Collierem. Nechala
jsem tě být. Měl bys mi být vděčný.“
„Vděčný?! Vděčný, za co?! Za to, žes mě poslala na smrt a přitáhla všechny vesničany, aby
se mě zbavili? Za tohle čekáš vděk?! Myslel jsem, že ses změnila, když Adrian zemřel, ale
vidím, že to bylo jen dočasné. Byla jsi mimo z jeho smrti a bála ses, takže ses chtěla
zavděčit a získat ochranu, ale teď když se to dává do normálu, už plánuješ, jak z toho
vytěžit, co nejvíc. Tvoji nabídku ale beru, protože mi jde především o to dítě a pokud tě vidina
života na zámku přesvědčí nám pomoci, tak to bude jen dobře, ale nečekej nějaké dědictví.
Veškerý můj majetek, půjde po mé smrti tomu nejbližšímu člověku, jakého mám. Sídlo
Gordonů by sice mělo patřit rodu Gordonů, tak jako doposud, ale ne za každou cenu. Kdyby
se mi něco stalo, odkážu všechno Kasumi.“ Něco takového překvapilo i samotnou Kasumi.
Předpokládala, že za to co Samuel pronesl, mohlo jeho současné rozpoložení, protože
neviděla jiný důvod, proč by někdo měl dát veškerý majetek člověku, který zabil jeho syna.
Nebo že by ji snad měl opravdu rád? Pro Kasumi to byl opravdu zvláštní pocit a přemýšlela
nad tím ještě dlouho poté, co všichni ostatní šli spát.
Další den se Kasumi rozhodla vypravit hledat hlídače dalšího portálu. Hned, jakmile
se vzbudila, vyšla ven, aby zjistila, jaké je počasí. Když viděla, že skrze zataženou
oblohu čas od času prosvítá slunce, dodalo jí to pocit ohromné úlevy. Dokonce i déšť
téměř ustal a už jen slabě mrholilo. Bouře byla pryč a vítr se uklidňoval. Věci se
začaly dávat opět do normálu. Vrátila se do bunkru, aby si s ostatními promluvila a
vyřídila jim, co má v plánu.
„Chtěla bych jít do bažin, hledat tam tu bestii s bičem. Předpokládám, že ji tam najdu
nebo snad ne?“
„Akademie je zasypaná, takže ano,“ řekl Samuel, „je to zřejmě poslední netvor, který
nás může ohrozit.“
„Nechci vystavovat nebezpečí nikoho z vás dvou, takže půjdu sama.“
„A co já, paní Kasumi? Mohl bych jít s vámi? Potřebujete přece někoho, kdo panství
zná.“ nabídl se Edward.
„Máte pravdu. Mám představu o tom, kde jsou bažiny, ale bylo by lepší mít s sebou
někoho místního. Dobře, pojďte taky, ale nečekejte, že to bude bezpečné.“
„Edwarde, vemte si alespoň můj nůž,“ řekl Samuel. Během pár minut už Kasumi a
Edward mířili nejkratší cestou k Deepmirským močálům.
Cesta to byla dlouhá, ostatně močály byly až u východních hranic panství.
„Myslím, že po téhle události se odsud spoustu obyvatel Willow Creek odstěhuje,“
řekl Edward.
„To není to, co mě vadí nejvíce.“
„Smím vědět, co to je?“
„Teď se místní starají hlavně o to, aby přežili, jenže jakmile hrozba pomine, začnou
hledat viníka jejich neštěstí a myslím, že vám je jasné, na koho ukážou prstem.“
Edward už nic dalšího neříkal, ale dobře věděl, co má Kasumi na mysli.
Oba došli až na cestu vedoucí k Sharp Edge a vydali se po lesní pěšině k močálům.
Stezka se povážlivě snižovala a vedla až do údolí.
„Pokud nás napadne, snažte se držet mezi stromy a v žádném případě nevycházejte
na otevřené prostranství, bude-li to možné,“ upozornila Kasumi Edwarda. Po nějaké
době dorazili až do údolí, jež bylo velice silně podmáčené.
„To není dobré,“ řekl Edward, „obvykle se tudy dá bez problémů projít, ale ten déšť…
nevím, jestli se dostaneme až do samého středu močálů.“ Rozhodli se vylézt po
svahu až nahoru, odkud mohli celé bažiny sledovat z výšky. Výstup po zmáčeném a
příkrém svahu však nebyl vůbec snadný a nebýt několika málo stromů, které zde
rostly a kterých se mohli přidržovat, zřejmě by nahoru ani nevylezli. Když oba stanuli
nahoře, pokračovali podél bažin, ve snaze nalézt něco, kde by mohl být netvor.
„Dávejte pozor,“ varovala Kasumi Edwarda, když se pohybovali přímo nad močálem.
Vycházel z něj nepříjemný zápach a vedla skrze něj nestabilní dřevěná lávka, která
ovšem byla téměř pod vodou. Stromy značně prořídly a i výška trávy se snižovala.
Nakonec procházeli téměř holou krajinou s minimem zeleně. Po levici měli pozvolna
se zvyšující kopec, na jehož vrcholu stálo Black Mirror. Neviděli z něj však ani
věžičku, neboť bylo stále ještě dost daleko a navíc ho zakrývaly stromy.
„Kdysi tu prý tekla řeka, která poháněla mlýn, jež stojí támhle,“ řekl Edward a ukázal
dolů na zdevastované dřevěné stavení utápějící se v hlubokých močálech, „za sucha
se k němu dá dostat po lávkách, co tu vedou, ale lidé se toho místa bojí a tak nevím,
co tam vlastně je.“
„K tomu mlýnu se nedostaneme. Je úplně obklopený bažinou.“
„To ani nebude třeba,“ ozvalo se oběma za zády. V rychlosti se otočili, přičemž
Kasumi už ukrývala v dlani vrhací hvězdici, a sledovali světlovlasou mladou ženu se
stočeným bičem v levé ruce. Vypadala by jako člověk, nebýt odporným způsobem
znetvořeného obličeje. Zatímco Edward přemýšlel, jak má netvor uspořádané orgány
a jak vlastně může takto existovat, Kasumi hledala způsob, jak to zabít a vyčítala si,
že si netvora nevšimla dříve. S Edwardem stála téměř na okraji srázu, a když si
vzpomněla na studnu, ve které skončila, aniž by tomu dokázala zabránit, uvědomila
si, že situace je velice vážná. Pochopila, že nemá smysl vyčkávat a vrhla hvězdici
přímo na krk netvora. Objevil se mu na něm krvavý šrám a viditelně ho to zmátlo,
takže Kasumi okamžitě vrhla další hvězdici a to už v běhu k němu. Druhá hvězdice
přesně zasáhla oko a netvor zasténal bolestí. Krátce poté ho Kasumi srazila k zemi a
pokoušela se mu vytrhnout z ruky bič. Šlo to nebývale snadno a tak, než se netvor
vůbec stihl zvednout, Kasumi využila i zbylých hvězdic, kterými zasáhla netvorův
obličej. Zranění nebyla smrtelná a netvor se opět zvedl, ovšem nezaútočil. Kasumi
nechápala, proč se o něco nesnaží.
„Vyslechni mne dříve, než se mě rozhodneš opět zabít,“ řekla žena. Kasumi opravdu
chtěla znát důvod toho všeho a jelikož nehrozilo bezprostřední nebezpečí ani pro
Edwarda, který už stál dobrých osm metrů od srázu, rozhodla se nechat netvora
mluvit. „Samael mi přikázal učinit ti výhodnou nabídku. Chce, aby ses sama stala
hlídačem portálů, dokonce takového, jakého si sama vybereš, a na oplátku ti věnuje
věčný život. Budeš navždy mladá a nikdy nezestárneš ani nezeslábneš.“ Tohle byl
přesně Kasumin sen a věděla, že se nikdy nemůže naplnit, ale zdálo se, že se pletla.
Přistihla se, jak nad tím zcela vážně uvažuje. Edward, který poznal, že netvorova
slova na Kasumi zapůsobila, se rozhodl zasáhnout. Dobře viděl, že netvor stojí sotva
pár metrů od srázu a tak se rozběhl proti němu a srazil ho dolů. Netvor to nečekal,
nevydal ani hlásku a zmizel pohlcen bažinou. Edward se poté s obavami obrátil na
Kasumi a očekával, že její reakce ho bude stát život. Stále ale sloužil Gordonům a
nemohl tak dopustit, aby Kasumi přešla na stranu nepřítele.
„Díky,“ řekla k Edwardově údivu Kasumi. Poté přešla k okraji a shlížela dolů, do
místa, kam netvor spadl.
„Paní Kasumi… nezlobíte se, že…“
„Ne vůbec ne. Udělala bych totéž co vy, ale ta nabídka mě překvapila a zmátla. Vím
moc dobře, že by to mělo nějaké ale, a to by se mi nemuselo vůbec líbit. Kromě toho
chci Samaela porazit a ne mu posluhovat. Být navěky jeho otrokem mě moc neláká.“
„Takže budete napořád věrná panu Samuelovi?“
„Ne za každých okolností, Edwarde, ale mám pocit, že jsme si navzájem hodně blízcí
a dokážeme najít společnou řeč. Pomůžu mu zbavit se Samaela a teď rozhodně
nebudu řešit, co dál.“
Edward se podíval dolů do bažin. „Myslíte, že je mrtvá?“
„Počkáme tu, jestli se někde nevynoří.“
Samuel v bunkru mezitím trávil čas pročítáním Adrianova deníku. Nebylo to nikterak
příjemné, ale doufal, že se tím zbaví pocitu viny, který měl. Místo toho si jen si
uvědomil, že svého syna vůbec neznal.
„Měli bychom se ho zbavit,“ řekla Rachel, „pohřbít ho společně s Adrianem.“ Samuel
zlostně pohlédl na Rachel a poté se zvednul a přešel do sálu s dírou. Rachel šla za
ním.
„Říkáš pohřbít s Adrianem? Možná to tak bude přeci jen nejlepší,“ řekl Samuel,
načež deník hodil do šachty. Rachel nechápala, co tím Samuel myslí. „Adrianovo tělo
je tam dole, přesněji v žaludku toho chapadlovitého bastarda, který je ovšem už
rozmetaný, takže….“
„Héj, pomoc!“ ozvalo se z šachty. Samuel i Rachel zpozorněli. „Je tam někdo?!“
ozvalo se znovu.
„To musí být Earl,“ řekla Rachel, „a je naživu! Musíme mu pomoci.“
Samuel se rozběhl pro provazy, které byly v místnosti s nádržemi. Pevně je svázal
k sobě a poté jeden konec uvázal za vrata bunkru. Druhý konec spustil až dolů.
„Můžete vylézt, Earle?! Je to dost dlouhé?“
„Ech… nic tu není.“
„Jak je to vlastně hluboké?“ ptala se Rachel. Samuel neodpověděl a místo toho
provaz zase vytáhnul a rozhodl se k němu uvázat všechna lana, co v bunkru nalezl.
Výsledek byl dlouhý přes dvacet metrů.
„Earle! Už něco vidíte? Zkuste po tom vylézt.“
„T-to… nemůžu. Nedokážu se… ani… hnout a taky… nemám ruku.“
„Panebože,“ bědovala Rachel. „Jediná šance je slézt pro něj.“
„Máš mě za idiota? Pošleš mě za ním, jakmile se naskytne příležitost.“
„Za co mě máš?! Slibuju ti, že nic nepodniknu.“
„Být na tvém místě Kasumi, tak jí věřím, ale tobě… nedělej ze mě hlupáka, Rachel.“
„Nemůžeme ho tam přeci nechat.“
„Lézt do takové tmavé a hluboké díry bez jištění a navíc po starých provazech, které
dost možná ani nevydrží moji váhu, je sebevražda.“
„To… to chceš říct, že tam Earla necháš?“
„Zvláštní, že tobě se tam dolů také nechce. Proč pro něj nesešplháš ty?“
„To nemůžu.“
„Pochopitelně,... ale pravdou je, že bych tě tam ani nepustil.“
„Takže co? Necháme ho tam umřít?“
„Lézt tam je prostě příliš nebezpečné.“
„Jsi jen srab! To Kasumi by taková nebyla. Zvláštní, že se chlap jako ty nechá
zahanbit ženou.“ Samuel měl chuť dát Rachel facku, ale ovládl se. Věděl, že Kasumi
by se dost možná ani neobtěžovala s myšlenkou něco podnikat a už vůbec by se
nepokoušela dolů lézt. Skutečnost, že dole umírá člověk a on mu nepomáhá,
přestože by mohl, ho však vůbec neuklidňovala. Sehnat pomoc ve vesnici ale
nemohl kvůli sobě a jít na faru také nešlo, protože se obával, že Pietro řekne pravdu
o smrti Adriana. Sice ho potěšilo, když se ukázalo, že Pietro neví, kdo Adrianovi
zasadil smrtelnou ránu, ale nechtěl ohrozit Kasumi, která pro něj už nepředstavovala
jen užitek, ale také něco víc.
„Žije na Warmhill někdo, kdo by nám mohl pomoci?“ zeptal se.
„Zak je ve vesnici, tak jedině Nancy, ale ta nám nepomůže.“
„To se ještě uvidí. Jdeme pro ni.“
„Mohla bych zajít do vesnice a někoho přivést“
„Nebuď směšná, Rachel. Já nejsem tak naivní jako Adrian. Samotnou už tě nikam
nepustím a obzvláště ne do vesnice.“ Samuel a Rachel vyrazili z bunkru zpět na
Warmhill.
Nebylo to vůbec daleko a tak během dvaceti minut stanuli před Nancyiným domem.
Samuel zaťukal na zbytky dveří a během chvíle z nich vystoupila Nancy. Ani dříve
nebyla nijak příjemná, ale od té doby, co jí Adrian nechal zlikvidovat všechny kočky,
se ještě více uzavřela do sebe.
„Nancy, poslyšte, máme problém. Earl spadl do šachty v bunkru a nutně potřebujeme
sehnat pomoc. Zajděte prosím na faru a vyhledejte tam Marka, ano? Řekněte mu, ať
sebou vezme lana, řetězy nebo zkrátka něco hodně dlouhého a pevného.“
„Earl je v bunkru?“ zeptala se svým pištivým hlasem Nancy.
„Vždyť vám to říkám. Pochopte, zašel bych na faru sám, ale nemůžu Rachel nechat
samotnou a…“ Nancy se vrátila zpátky do svého domu.
„Říkala jsem, že nám nepomůže,“ připomněla Samuelovi Rachel. Oba se otočili a
chystali se odejít, když se Nancy opět objevila ve dveřích.
„Půjdu se tam podívat,“ řekla a vyrazila pomalým krokem nikoli k faře, ale k bunkru.
Samuel nevěděl, co si o tom myslet. „Počkejte, kam to jdete?“ ptal se jí.
„Je to blázen, Samueli,“ řekla tiše Rachel. Nancy však na nic nereagovala a došla až
k šachtě v bunkru.
„Tady nám nic platná nebudete! Slyšíte, co povídám?!“ řval na celý sál Samuel.
K Samuelovu i Rachelinině zděšení vytáhla Nancy zpod kabátu nálož dynamitu.
V očích jí zablesklo jakési šílenství a se slovy:
„To je za mé kočičky,“ se vrhla do hlubin. Po několika sekundách se ozvala ohlušující
rána a pak nastalo ticho.
„Myslíte, že je po všem?“ ptal se Edward, když se vracel po boku Kasumi na cestu.
„Strávili jsme skoro dvě hodiny čekáním, jestli ta mrcha odněkud nevyleze a nestalo
se,“ odvětila Kasumi. „Nevím, jestli je skutečně po ní, ale je to pravděpodobné.“
„Co teď, paní? Vracíme se do bunkru?“
„Ráda bych se zašla podívat na Akademii. Dovedete mě tam?“
„Jistě.“
Edward a Kasumi došli zpátky na lesní cestu a poté po ní pokračovali na jihovýchod,
k útesům Sharp Edge. Přišli k majáku, který Kasumi zaujal, ale ruina na
Deepmirských vrších v dálce ji zajímala ještě více. Vystoupali až k Akademii.
Oba opatrně prošli až na nádvoří a první, co je zajímalo, byla cesta do podzemí, jež
byla stále zasypaná tunami kamenů.
„Tady by měl žít další netvor?“ zeptal se Edward.
„Přesně tak a také tu je jeden z portálů,“ odpověděla Kasumi a přistoupila co nejblíže
k hromadě kamenů. Zkoušela, jestli neuslyší nějaký zvuk, který by signalizoval
přítomnost hlídače portálu. Měla už chuť toho nechat a odejít, když tu zaslechla
tlumené skřeky. Uvnitř skutečně něco žilo.
„Je tam, ale zdá se, že nemůže ven.“
„To je ale dobře nebo ne, paní?“
„Abych řekla pravdu, nejsem si tak docela jistá. Tady už ale nic víc nezmůžeme.“
Společně se vrátili až do bunkru, což bylo opravdu daleko, takřka přes celé panství.
Když tam dorazili, nalezli Samuela s Rachel, jak sklesle sedí v lavicích.
„Stalo se něco?“ zeptala se Kasumi, kterou podivilo, že nikoho ani nezajímá, jak
dopadli.
Samuel si povzdechl a řekl: „Zjistili jsme, že Earl je dole v šachtě a tak jsme došli pro
Nancy a požádali ji o pomoc. Ona sem přišla a… vytáhla dynamit a skočila dolů.“
„Jenže to ještě není to nejhorší,“ přidala se do vysvětlování Rachel. „Potom jsme
zašli do jejího domu a nalezli tam přesně osmnáct kusů nestabilního dynamitu. Tak
jsme přemýšleli, proč někdo potřebuje tolik dynamitu. Mysleli jsme, že měla s Earlem
nějaké neshody patrně ohledně koček, ale kdyby ho chtěla zabít, tak nepotřebuje
tolik náloží. Ta jeho chajda by se už po jediném výbuchu zhroutila jako domeček z
karet. No a pak nám došlo, že Earl asi nebyl jediný, na koho měla zlost a že tolik
dynamitu by stačilo na zničení Black Mirror.“
„Chcete říct, že měla v úmyslu vyhodit do vzduchu zámek?!“ zeptal se Edward.
„Co přesně měla v plánu, se už nikdo nikdy nedozví,“ řekl Samuel, „ale je to
pravděpodobné. Kromě toho jsme u ní doma nalezli také starý bubínkový revolver a
krabičku nábojů. Těžko říct co s ním měla v plánu a raději na to ani nechci pomýšlet.“
Samuel vstal, přistoupil ke Kasumi a pokusil se usmát. Moc mu to nešlo. „Ehm,
promiň, vím, že ode mne očekáváš něco jiného, ale ta událost mě dost vzala. Ale už
dost toho. Povězte mi, jak to šlo.“
„Vcelku dobře. Hlídač portálu v bažinách je s velkou pravděpodobností vyřízený a
tady máš jako suvenýr bič. Já ho držím v ruce prvně, takže bych si s ním akorát tak
ublížila. Také jsme zašli na Akademii a vchod je zasypán kameny. Uvnitř je
bezpochyby další netvor.“
„Ale znamená to, že je po všem. Ven se nedostane, takže je vše jak má být,“ řekl
Samuel a Kasumi objal. Nebránila se tomu, ačkoli jí to přišlo zvláštní. „Nebýt tebe
tak…“ Pohlédli si do očí a Samuel si uvědomil, že nebýt jí, tak k ničemu vůbec
nedošlo. Adrian by byl živý a Samael by nikdy nepovstal. „No… pomohla jsi nám a to
opravdu hodně. Jsem za to rád.“
„Počítám, že ještě pomůžu. Nejvyšší čas naplánovat další kroky.“
Rachel se podivila nad tím, co chce Kasumi plánovat. „Přece jdeme domů a ty jdeš s
námi.“
„Tak jednoduché to nebude,“ řekl Samuel, který si také uvědomoval hrozbu od
vesničanů a také přítomnost Pietra, který mohl každou chvíli vše zhatit. „Je nejvyšší
čas se uchýlit do ústraní.“
„Proboha proč?“ ptala se Rachel.
„Nejsem hlupák a moc dobře vím, co si budou všichni myslet, až se rozšíří, že jsem
naživu. Řeknou, že netvoři tu jsou kvůli mně.“
„Ale pane, nemůžeme tu nechat zámek jen tak. Kdo se o něj postará?“
„Spoléhám na vás, Edwarde. Máme horkou půdu pod nohama a musíme zmizet, jak
jen to půjde, takže bych byl rád, abyste zařídil vše, tak jak si budu přát.“
„Poslouchám, pane.“
„Předpokládám, že máte nějaké finance na správu zámku.“
„Mám a to ne zrovna malý obnos a kromě toho podstatnou část peněz převedl pan
Adrian do banky a dovolil mi, samozřejmě podle jeho pokynů, s nimi manipulovat.“
„To je dobře, takže se postaráte o to, aby byl zámek jako dříve. Nesmíme
zapomenout ani na Ralpha, jehož tělo necháte vytáhnout ze studny a dáte mu
vystrojit řádný pohřeb. Přál bych si, aby byl uložen do naší hrobky a to samé Adrian,
ačkoli nemáme jeho tělo. Dále mým jménem vyřídíte Collierovi, aby se snažil držet
vesničany zpátky a aby dával na zámek pozor. Kdyby měl námitky, připomeňte mu,
co jsme tady vykonali.“
„To bude asi problém,“ řekla Rachel. „Colliere je prý vážně zraněný a neví se, jestli
vůbec přežije.“
„Hmm, no zkuste oslovit jiného důležitého člověka, který má mezi ostatními slovo a je
pokud možno na naší straně. Například Harry by nám mohl být prospěšný a lidé ho
mají rádi. Dále chci, abyste dával pozor na Akademii. Kdyby se s ní cokoli dělo, tak
mě o tom okamžitě upozorníte. Jakmile najdete Marka, tak ho vyšlete za námi. To
samé Terry. Potřebujeme doktora, který se vyzná, kdyby se něco zkomplikovalo, a
protože místo, kam jedeme je dost odlehlé, bude ideální mít někoho přímo tam.
Nabídněte Terrymu takovou sumu, kterou neodmítne, ale samozřejmě s mírou. Taky
chci abyste mě průběžně informoval o tom, jak to tu vypadá. Tohle panství mi patří a
musím vědět, co se tu děje. No… to by bylo asi tak vše. Spoléhám na vás, Edwarde.“
„Nezklamu vás, pane. Nechápejte mě špatně, ale rod Gordonů se pro mě stává
skoro vlastní rodinou a věřte mi, že můj plat není to jediné, kvůli čemu vám sloužím.“
„Mám pocit, že jsi zapomněl zmínit jednu důležitou věc, Samueli,“ řekla s úsměvem
Rachel. „Kde chceš teď jako bydlet? Nejlepší by bylo zůstat zde, ale to ne, protože
Samuel Gordon se bojí. To Adrian byl jiný. On by zůstal doma, na zámku, a nenechal
by se vylekat hrstkou vesničanů.“
Edward by si to sice nikdy nedovolil říci nahlas, ale už teď byl rád, že nebude muset
být s Rachel. Samuela a Kasumi však začínal opravdu litovat.
„Hezký pokus, Rachel,“ řekl Samuel, „ale mě tím nenaštveš. Kromě toho dobře víš,
kam mám v plánu se uchýlit. Pojedeme do Walesu, do naší vily.“
XVIII – Nečekaná návštěva
Waleské panství Gordonů sice zdaleka nedosahovalo velikosti a důležitosti Black
Mirror, ale na druhou stranu lidé z okolních měst a vesnic neměli s Gordony, co tu
před lety žili, žádné neshody a problémy, což se o Black Mirror říci nedalo. Pod
správou Matthiase se panství dokonce proslavilo široko daleko, ale nutno
podotknout, že velkou zásluhu na tom měl Matthiasův věhlas, coby slavného
klavírního virtuose. Zatímco se jedna z jeho dcer, Victorie, provdala za Williama
Gordona a zůstala na Black Mirror, kde kdysi Matthias rovněž žil, Eleonor, jeho
mladší dcera, s ním odjela sem na Waleské panství. Eleonořina úcta ke svému otci
nebyla ovlivněna ani faktem, že Matthias byl despotickým člověkem, který takřka
přinutil svoji dceru, aby následovala jeho kariéru a rovněž se prosadila na poli
hudebním. Eleonor se i přes velkou snahu otcovu i svoji vlastní nedokázala
probojovat až na vrchol, ale talent a um, který většina lidí postrádala, ji ani
v nejmenším nechyběl. Matthiasova smrt se pro Eleonor stala jakýmsi symbolem
osvobození se od pout, kterými jí svazoval a mohla díky tomu zjistit, jestli dovede
spravovat celé panství. Brzy poté se provdala za Williamova mladšího bratra
Richarda a úspěšně se starala o panství jako takové. Idylku silně narušilo zjištění, že
Richard je neplodný a tak veškeré snažení o potomka přišlo vniveč. Richardova
ješitnost tím značně utrpěla a pro něj to byl signál začít novou životní dráhu coby
vědec. Představa, že nikdy nebude mít dědice, pro něj byla strašlivá, ale snažil se to
nahradit tak, že bude užitečný pro svět a tím snad dopomůže i sám sobě najít vnitřní
klid a dokázat si, jak důležitým člověkem může být i přes nezanedbatelnou vadu.
Úspěchy se dostavily již brzy a to, když se věnoval především krví savců. Dokázal
svými objevy naplnit přední stránky vědeckých časopisů, ovšem on mířil výš a tak se
po čase začal zajímat o elektrochemii, ve které tehdy neměl žádnou velkou
konkurenci mezi ostatními Britskými vědci. Tentokrát však neuspěl a místo toho se
mu jen povedlo vytvořit mezi ním a Eleonor propast, která je od sebe dělila. Poté, co
se doslechl o Samuelovi a jeho vraždách, vrátil se opět ke svému původnímu oboru,
protože pocítil příležitost, jak se na stará kolena předvést coby objevitel specifické
krve – krve Gordonů, která podle něj měla v sobě jakési zvláštní látky, jež negativně
ovlivňovaly chování lidí. Jeho výzkum nepřinesl mnoho ovoce, a když se po roztržce
s Eleonor odhodlal k nebezpečnému pokusu, který vyústil v mohutnou explozi, jež ho
usmrtila, zničil tím i celou laboratoř a svoje dosavadní výsledky. Eleonor se se smrtí
muže, ke kterému sice už dlouho necítila lásku, nedokázala vyrovnat a tak opustila
panství a přijala Victoriinu nabídku, zůstat bydlet na Black Mirror. To se jí stalo
osudným, když její zahradník Louis, zahořklý a zklamaný člověk, zámek zapálil a to
na pokyn Angeliny. Waleské panství už od Eleonořina odjezdu začalo chátrat a
bažina, jež se rozprostírala především v zadní zahradě u rodinné hrobky, se začala
rozpínat. Až Adrian Gordon podniknul kroky k tomu, aby se vila a okolí vrátili do
původního stavu. Budovu vily nechal opravit a snažil se interiéry uvést alespoň do
takového stavu, ve kterém byly před Eleonořiným odjezdem. Likvidace bažiny se
neobešla bez značných potíží a přítomnosti těžké techniky. Vysoušení bažiny byl
obtížný proces, ale Adrian byl ochoten poskytnout nemalý finanční obnos, aby vše
proběhlo co možná nejrychleji a tak se mu podařilo bažinu v přední části zahrady
téměř zlikvidovat.
První, co Samuel udělal, když sem s Rachel a Kasumi přijel, bylo to, že poslal
všechny dělníky, co tu pracovali pryč a to natrvalo. Obyvatelné to tu již bylo a to
včetně solidního zázemí v podobě rekonstruované vily. Rozhodně nechtěl, aby se po
pozemcích proháněli cizí lidé s těžkou technikou a rušili je tu. Soukromí bylo to, co
teď potřebovali všichni tři. Zabydleli se tu, přičemž využili pokojů v patře vily a
společně prošli celou budovu. Samuel podrobně vysvětlil především Kasumi, kterou
tohle místo zaujalo, vše co chtěla vědět. K večeru přijel na panství Mark a od
Samuela okamžitě dostal všechny potřebné instrukce. Měl tady v podstatě nahradit
Edwarda, který zůstal na Black Mirror a dohlížel na zámek.
„Ráda bych viděla, co tu všechno máte,“ řekla po večeři Kasumi, „dá se jít k tomu
domku na zahradě?“
„Snad ano,“ řekl Samuel, „ale dlouho sem tu nebyl a opravdu se to tu změnilo. Tady
vepředu se to ani nezdá, ale když jsem viděl zadní zahradu… je to dost hrozné.
Vzpomínám si na doby, kdy to tu všechno kvetlo, ovocné stromy se prohýbaly pod
šťavnatými plody, zdi domů a plotů pevně držely na svých místech, posekaná tráva
voněla všude okolo a fontánka před vilou byla plná křišťálově čisté vody bez řas a
nánosů bahna. Když jsem tu byl naposledy, vypadalo to tu podstatně lépe než na
Black Mirror, ale dnes… dnes je to spíše opačně. Jestli chceš teď jít na zadní
zahradu, měli bychom vyrazit hned, dokud je ještě světlo.“
„Tak tedy pojďme.“
„Ech, já zůstanu tady,“ řekla Rachel, „smradlavá bažina není to, co bych chtěla vidět,
ale zdá se, že Kasumi je něco takového opravdu blízké. Možná, že to byl kdysi její
domov.“ Kasumi na ženu jen zlostně pohlédla a poté odešla před vilu.
„Pobyt v její přítomnosti nebude nic příjemného,“ řekl Samuel, když doprováděl
Kasumi po pěšince k zadní zahradě.
„Nevynechá jedinou příležitost, aby se mě nebo tobě mohla pošklebovat a vysmívat.
Je to hnusná mrcha.“
„Vždyť víš, jak důležitá pro nás je a ona to ví také a vsaď se, že toho bude využívat.
Jen tě prosím, abys ses ovládala. Musíš ty její řeči přetrpět a nenechat se vyvézt
z míry natolik, abys jí ublížila nebo nedej bože zabila. Taky nezapomeň na naše
tajemství. Bylo by to ještě mnohem horší, kdybys jí řekla pravdu.“
„Neboj se. Ona mě nedokáže vyprovokovat. Naposledy se to podařilo Ivanovi. Zmlátil
mě a já tak poznala, že na něj dost možná nestačím, což ve mně vyvolalo nejistotu a
obavy. Nikdy bych se mu z vlastní vůle nepostavila znovu. Z téhle chyby jsem se už
poučila, takže se neboj, že by mi povolily nervy. Vím, že bych toho později litovala a
nenechám tohle vědomí zastínit emocemi.“
Došli až k okraji zarostlého vodního příkopu, nad kterým se tyčila poničená stavba
z kamene. Samuela to dost překvapilo. Sice to bylo více než dvanáct let, co tu byl
naposledy, ale stále to měl dobře v paměti. Prošli mezi dvěma kamennými sloupy, jež
kdysi držely bránu, a ocitli se před dveřmi domu. Neměli v plánu jít dovnitř, ostatně
stavba rozhodně nebyla stabilní a stále hrozilo, že spadne nějaký kus kamene a
usmrtí je, takže se od domu drželi dál. V cestě k hrobce, jež stála až u vysoké zdi,
přímo proti nim, stál padlý strom. Snadno ho přelezli a stanuli na otevřeném
prostranství před kamennou hrobkou.
„Co je támhle na kopci?“ ptala se Kasumi a ukazovala na pahorek obklopený
bažinou, na kterém stály zbytky jakési stavby.
„To býval kostel. Dnes je již zničený a jít blíže je o život, kvůli té zpropadené bažině.
Do té hrobky také raději nejdu a tobě bych radil totéž.“
„Nebudu riskovat život, obzvláště když je její strop celý popraskaný a sama stavba se
utápí v bažině. Nakonec, nic vyloženě zajímavého tam asi ani není, nebo ano?“
„Právě že ano. Adrian tvrdil, že je tam tunel, který vede přímo do laboratoře, kterou
Richard zřídil v tomhle domě. Kromě toho je pod hrobkou podzemí, kde leží hrob
Derghama Gordona. Nalezl jsem tam klíč moci, který odemyká Bránu pekel. Tehdy
jsem měl za to, že je musím všechny získat a zjistit, k čemu přesně slouží. Myslel
jsem, že tím vykonám něco dobrého, ale nebylo to nic platné.“
„Ty klíče… co to je?“
„Já ani přesně nevím. Každopádně, pokud Samaela porazíme, tak je musíme
z Brány odnést. Bez nich se nedá s Bránou manipulovat.“
„Budu na to pamatovat. Teď ale pojď raději do vily. Tady kolem se to začíná hemžit
komáry.“
Společně se vrátili do vily, kde odpočívala Rachel. Nechala si do haly přinést lehátko,
které Mark nalezl na půdě.
„Á vidím, že večerní romantická procházka bažinou ve společnosti hmyzu je u
konce,“ řekla posměšně Rachel.
„Komáři jsou daleko lepší společníci než ty, Rachel, a… nejsou ani tak otravní,“
odvětila Kasumi a odešla do patra. Na konci chodbičky v pravém křídle vily byla
koupelna, kam velice ráda zamířila.
Samuel mezitím zůstal dole s Rachel. „Nevím, co čekáš, že se stane, ale doporučuju
ti zamyslet se nad sebou. Můžeš se snažit, jak chceš, ale nic nezískáš.“
Rachel se usmála. „Vážně? To se ještě uvidí, Samueli.“ Poté vstala a sedla si ke
klavíru, na který kdysi hrávala Eleonor.
„Nevěděl jsem, že umíš hrát,“ řekl Samuel.
„Také neumím,“ odvětila Rachel a začala bezhlavě mačkat všelijaké klávesy.
Výsledek takřka trhal uši a Samuel neměl sílu to poslouchat. Urychleně vystoupal po
schodech, ale nebylo to nic platné, protože nervy drásající zvuk doléhal i sem.
V podstatě bezmyšlenkovitě vešel do koupelny, aniž by si uvědomil, že tu není sám.
„Sakra, promiň,“ řekl, když zahlédl Kasumi v horké vodě ve vaně. „Už jdu.“
„Ne, počkej,“ zastavila ho, „mě to nevadí, ale hlavně zavři ty dveře, protože to je
strašné.“ Samuel tak učinil a usadil se na stoličku, která v koupelně byla.
„Ten klavír rozmlátím hned, jak se naskytne příležitost,“ řekl Samuel.
„Najde si jiný způsob, jak nám ze života dělat peklo.“
Samuel si povzdechl a chvíli mlčky seděl a sledoval Kasumi, jak si viditelně užívá
koupele. Přišlo mu divné tu být s ní, ale nezdálo se, že by jí to jakkoli vadilo.
„Docela úleva mít konečně klid po tom všem, ne?“ zeptal se jí.
„To rozhodně. Všechen ten stres, nejistota, obavy, špína, zápach,… je to konečně
pryč. Zkrátka skvělý pocit, který jsem už dlouho neměla.“
„Co máš v plánu teď? Myslím, jak zužitkuješ čas, který nám Rachelinino těhotenství
dává?“
„Rozhodně si nejprve pár dní odpočinu, ale poté se pustím do příprav. Bude to asi
dost drsné, protože chci tréninku věnovat opravdu spoustu času. Mordred Samaela
napadl ze zálohy, ale my takové štěstí mít nebudeme a tak udělám maximum pro to,
abych Samaela porazila.“
„Opravdu věříš, že to dokážeš?“
„Ani sama nevím...“
„No… myslím, že už je dole ticho, tak snad abych pomalu šel.“
„Nemusíš nikam pospíchat. Víš, obvykle bývám dost zamlklá, a když už si s někým
povídám, tak většinou ne o sobě, ale s tebou to je jiné. Ráda bych věděla, co to bylo
za nápad, když jsi řekl, že mě odkážeš zámek. To měl být jen vtip nebo jsi chtěl
rozčílit Rachel?“
Samuel se zadíval na Kasumi a prohlížel si její tvář. Ještě nikdy ji neviděl
s rozpuštěnými vlasy. Byl to hezký pohled... „Bylo to myšleno zcela vážně. Podívej,
ať už to zní jakkoli absurdně, tak jsi jediný člověk, kterému nejsem zcela ukradený a
který se mnou cítí, protože si prožil něco podobného jako já. Oba máme za sebou
spoustu životních proher a ta událost s netvory nás patrně sblížila více, než by kdo
čekal. Je to paradox, vzhledem k tomu, co se stalo mezi… no ale zkrátka jsem si
uvědomil, že jsem Adriana sice miloval, ale jako syna a ne jako člověka. Byli jsme
každý jiný a ani přes velké snažení jsme mnohdy ani nenalezli společnou řeč.
Nejsem hlupák a moc dobře vím, že jakmile by pominula taková ta euforie z toho, že
jsme se shledali, tak bychom se od sebe zase odloučili a to i kdyby do našich životů
nevpadla Rachel. K tobě ale cítím něco… něco, co nejde dost dobře popsat, ale ty
city ani nemohu dát zcela najevo, protože se nedokážu oprostit od vzpomínek. Já…
ty jsi… ty jsi prostě člověk, kterého nevím, jestli mám mít rád nebo nenávidět.
Strašně rád bych si vybral to první a vidím, že k tomu směřuji, ale chce to ještě čas.“
„Času máme dost, ale moje rada zní hodit to, co se stalo za hlavu a nenechat se tím
ovlivnit. Sama jsem to udělala v případě mých dětí a ty to víš. Minulost nemůžeme
změnit a neměli bychom na ní zapomínat, ale nesmíme dopustit, aby nás proti naší
vůli dokázala omezovat a ovlivňovat. Tak a teď se na mě konečně přestaň dívat jako
na zjevení. Vadilo by ti umýt mi záda?“ Samuel chvíli váhal, protože naposledy tohle
dělal Catherin a vybavily se mu na ni vzpomínky. Nakonec se ale odhodlal, ostatně to
byla maličkost.
„Hmm, to tetování… má to nějaký význam?“
„To ani ne ale mě se to líbí, ostatně draci jsou zajímavá stvoření. Jen škoda, že
v reálném světě neexistují.“
„A já už myslel, že to má něco společného s tvojí minulostí. Víš, třeba nějaký
symbolický význam.“
Kasumi se natáhla pro ručník, který byl složený na skříňce nad vanou, a bez
nějakých ostychů vstala z vany. Osušila se a začala se oblékat. Než to stihla
dokončit, do koupelny vtrhla Rachel. Její výraz plný překvapení rozhodně nebyl
hraný.
„Já ti to vysvětlím,“ řekl Samuel, kterému tahle situace připadala jak ze špatného
filmu.
„Není třeba, já to chápu moc dobře. Zatímco tady bydlíš s jednou z nejkrásnějších
žen možná v celé Británii, tak slintáš nad nahou Asiatkou, o kterou by nejevil zájem
ani mentálně postižený blb, protože i ten by měl na víc. Je zvláštní, kam až můžeš
klesnout, protože podle obrázků, co mi Adrian ukazoval, nebyla Catherin zase tak
ošklivá, ačkoli proti mně to byla tuctovka. Ale tohle… vždyť ty, Kasumi jsi urážka
ženství. Zřejmě jsi nepochopila, jako co ses narodila. Žena má být něžná, krásná,
svůdná, šarmantní, roztomilá a ty nejsi ani jedno z toho.“
„Neposlouchej ji,“ řekl Samuel, “ona jen závidí.“
„Cha, cha, a co mám jako závidět? Já nemám úchylnou potřebu ze sebe dělat
zabijáka, před kterým se jiní třesou. Nepotřebuji mít velkou sílu ani rychlost a už
vůbec se nepotřebuji učit prát, když vím, že po boku mohu mít muže, který mě
ochrání. To Kasumi nikdy nikoho takového mít nebude a není se čemu divit.“
„A kdepak je teď ten tvůj neporazitelný ochránce?“ zeptala se Kasumi.
„Moc dobře vím, že kdyby Adrian žil, tak bych jen ukázala na tebe a on by tě spráskal
jak malého čokla. Vlastně ještě ani nevím, jestli vůbec dokážeš někoho přeprat.
Z toho boje, ve kterém jsi údajně zabila Adrianovy vrahy, jsi vyšla zbitá, takže kdoví,
jak to vlastně bylo. O žádném Mattovi nevím a od své dvojnice na zámku jsi dostala
nakládačku.“ Kasumi vykročila ke dveřím koupelny ve snaze odejít. Očekávala, že se
jí Rachel uhne, ale nestalo se. Stáli proti sobě a hleděli si do očí. Samuel nevěděl, co
má čekat a obával se, že dojde k násilí.
„Překážíš mi v cestě!“ řekla Kasumi.
„Ty mi zase překážíš v životě. Víš Kasumi, trochu jsem přemýšlela a když vím, jak
jsem pro vás hrozně moc důležitá a vy mi nemůžete ublížit, protože by to teoreticky
mohlo ohrozit mé dítě, co se asi stane, když ti dám pěstí?“
Samuel se zhrozil, když to zaslechl a Kasumi to neuniklo. „Jen klid,“ řekla.
„Vážně sis myslela, že mi na tobě záleží, že si tě vážím?“ ptala se Rachel, ale
Kasumi neodpověděla. „Vlastně od první chvíle jsem s tebou chtěla zatočit, protože
jsi mě proti mé vůli zastiňovala. Já jsem byla ta uřvaná a ubrečená chudinka, na
kterou pan Samuel a především velectěná Kasumi musejí dávat pozor, aby se jí něco
nestalo. Já ale nejsem zvyklá na pozici někde vzadu a to především ne, když přede
mnou má vést nějaká žena. Už v Démantu, kde jsem pracovala, jsem byla špička a
jsem ji stále. Potíž je v tom, že v tvojí přítomnosti to tak nevypadá.“
„Nejvyšší čas si zvyknout. Ne každý je v situacích, ve kterých jde o život zvědavý, na
to kolik make-upu jsi na sebe naplácala nebo jak moc pohupuješ zadkem při chůzi.“
„Potíž je v tom, že teď už v takové situaci nejsme a Samuel přesto tráví čas tím, že
se dívá, jak se koupeš. Ale o něj tady teď vůbec nejde. Tohle se týká jen nás dvou a
já jsem lepší!“ Rachel neskrývala hrdost a rozepnula si blůzu, aby vynikly její vnady.
„Tohle je něco, co přinutí muže se ohlédnout, když mě potká na ulici. V tvém případě
se muž ohlédne taky, ale ne proto, že tě obdivuje, ale spíše proto, aby se přesvědčil,
že existují i hnusnější ženy, než je kupříkladu jeho manželka. Možná bych ti mohla
doporučit jednoho plastického chirurga a třeba, by z tebe dokázal udělat alespoň
něco pohledného, ačkoli nevím, jestli by na to vůbec stačil. “
„Pomáhají ti tyhle řeči zvyšovat ego? Doufám, že ano, protože mě to stále ne a ne
rozhodit. Mimochodem ty asi nemůžeš moc rychle běhat, aby sis nevyrazila poprsím
zuby, co?“ Rachel zrudla zlostí, načež do ní Kasumi strčila a odešla do svého pokoje.
Samuel dal Rachel facku a mlčky odešel také. Měl toho plné zuby.
'Jsme tu první den a Rachel už ztropila scénu, za kterou by jí jiná žena snad
vyškrábala oči. Ještě, že Kasumi se dokáže ovládat.'
Zašel ke Kasumi do pokoje, aby zjistil, jak moc ji to sebralo. Právě seděla na posteli
a chystala se ulehnout ke spánku.
„Mrzí mě, co se stalo. Vím, že jsem měl nějak zasáhnout, že by to ode mne bylo
slušné, ale… vážně promiň.“
„Vůbec se nemáš za co omlouvat. Spíše si začni zvykat a řekni mi popravdě – vážně
jsem pro muže tak odpudivá?“
„To vůbec ne, Kasumi. Nebudu ti lhát a řeknu na rovinu, že jsem viděl i hezčí ženy,
ale zase tak moc jich nebylo. Viděl jsem podstatně více žen ošklivějších, takže se
zdá, že jsi takový lepší průměr. Třeba ten tvůj pronikavý pohled je zvláštní a svým
způsobem jedinečný. Kromě toho nemáš žádnou vadu na kráse. Tvůj vzhled ale
rozhodně není to, co se mi na tobě líbí nejvíc. Teď mě ale omluv, rád bych se šel
konečně pořádně a v klidu vyspat.“
Po třech dnech se na panství objevil Terry. Mark se Samuelem ho přišli uvítat.
„Dobrý den, doktore,“ řekl Samuel, když Terrymu otvíral bránu.
„Zdravím. Tedy… bydlím na Black Mirror jen pár měsíců, ale za tu dobu jsem tam
zažil tolik věcí, že přemýšlím raději o odchodu. Vy jste ten mrtvý chlápek, že ano?
Jste Samuel Gordon.“
„Ano to jsem, ale mrtvý rozhodně nejsem a jak už možná víte, mám pro vás slušnou
práci.“
„Především slušně placenou práci, jak mi váš sluha řekl. Na tyhle věci obvykle slyším
a tak jsem tu a nebudu dělat problémy, jestli jde o tohle. Už přibližně vím, co se ode
mne očekává a pokud to chápu dobře, tak dost možná nebudu muset hnout ani
brvou a přesto mi budete platit.“
„Ano. Do nejbližší nemocnice je to míle daleko a situace, která tu panuje je tak
napjatá, že se klidně může každou chvíli něco přihodit. Mimo to tu máme těhotnou
ženu a…“
„Vím, ale bylo by fajn si ujasnit, že nejsem žádný gynekolog. Dělal jsem před lety na
chirurgii v Canterbury.“
„Pořád víte o doktořině víc než my všichni dohromady.“
„To nepopírám. Takže… kam se mám vrtnout? Je to tady veliký.“
„Já vám ukážu, kde budete bydlet a provedu vás tu,“ řekl Mark, „pojďte se mnou.“
Mark s Terrym odešli a Samuel se chystal udělat totéž, jakmile zamkne bránu. Než to
stihl udělat, zahlédl jakousi ženu, jak kráčí sem. Už z dálky viděl, že má na zádech
připevněné pouzdro s mečem. Raději rychle otočil klíčem, ale zůstal zde, aby zjistil
kdo to je. Neznal ji, ale udivilo ho už jen její vzezření. Levou polovinu tváře měla
pokrytou nevzhlednými puchýři a seschlou kůží. Levé oko měla přivřené a bylo
patrné, že zranění se nevyhnulo ani jemu. Jinak však vypadala vcelku pohledně a
mladě. Měla černé oči a dlouhé vlasy, spletené do copu, který ji sahal až do poloviny
zad. Na sobě měla černý oděv a plášť.
„Dobrý den. Vy jste pan Gordon?“ řekla a Samuel poznal, že je to cizinka. Její
angličtina sice byla dobrá, ale rozhodně nebyla Angličanka.
„Ano, jsem Samuel Gordon. My se známe?“
„Ne, to asi ne. Já vlastně ani nejdu za vámi.“
„Tak za kým tedy?“
„Chtěla bych navštívit paní Kasumi Sato. Vím, že tu je. Zavedete mě k ní?“
„Záleží na tom kdo jste a co jí chcete,“ řekl Samuel.
„Jsem Akira Watanabe a mám s Kasumi jednu nevyřešenou záležitost.“
XIX – Tygr a Drak
24. 5. 1988 – Japonsko – Tokio - Centrum
Na zemi Vycházejícího slunce se snášely stíny tmy. V centru Tokia se však nezdálo,
že by měla přijít temná noc. S příchodem večerních hodin se obvykle rozsvítí
neonové poutače, pouliční lampy, výlohy obchodů a mnohá světla mrakodrapů a jen
opravdový neznalec by mohl říci, že Tokio pomalu usíná. V okrajových částech města
tomu tak mohlo být, ale centrum zůstalo vždy plné života a bylo tomu tak po celou
noc. Vysoké prosklené budovy, ve kterých byly kanceláře, sídla mnoha firem nebo
jen obyčejné byty se hrdě tyčily nad okolím a v jedné z nich se nacházela také
kancelář pana Tokutara. Osobně se setkat s tímto mužem představovalo pro většinu
lidí něco jako balancovat na hranici života a smrti. Každý, kdo se s ním kdy potkal
věděl, že stačí jen velmi, velmi málo, aby se tento člověk rozhněval a když se tak
stalo, bylo lepší být tam, kam jeho vliv a moc nedosáhne. V celém Tokiu se ale
takové místo hledalo jen těžko.
Z Tokutarovy kanceláře vyšli dva lidé a oba jasně věděli, co je dnes ještě čeká.
Výtahem sjeli do prostorných podzemních garáží, kde nasedli do luxusního černého
porsche a vyrazili vstříc noci. Po několika minutách kličkování ulicemi vjel jejich vůz
do jiných podzemních garáží, kde zaparkoval a vystoupila z něj mladá, pohledná,
sotva dvacetiletá žena s dlouhými černými vlasy a pronikavým pohledem. Málokdo
by tvrdil, že tahle žena dokáže být velice nebezpečná a že se dokáže proměnit ve
smrtící zbraň. Vstoupila do hlavní haly, která byla moderně vybavena a nastoupila do
výtahu. Moc dobře věděla, co dělat a tak okamžitě vybrala patro číslo dvacet dva.
Dveře výtahu se uzavřely, a když se o mnoho poschodí výš znovu otevřely,
vystoupila z nich šelma ochotná splnit úkol svého pána. Přestože tu nikdy nebyla,
věděla kam jít a tak během pár okamžiků zabušila na dveře označené číslem 22-4.
Otevřel krátkovlasý obtloustlý muž a pustil ženu dovnitř, protože ji už očekával.
Vstoupila do nevelkého bytu, který byl však moderně vybaven. Přímo proti ní byla
vkusným dřevěným zábradlím oddělena kuchyně. Po pravé straně byla obrovská
prosklená stěna a za ní výhled na město. Nalevo pak byla pohovka s televizí, mnohé
poličky a skříňky a také akvárium s rybičkami, vedle kterého byly dveře vedoucí
někam dál. Muž z kapsy vytáhl obálku s penězi.
„Dvacet tisíc jenů. Klidně si to přepočítejte.“
„Nebude třeba.“ odvětila žena, přišla k oknu a zaujatě hleděla dolů na ulice. „Pěkný
výhled.“
„Ano, to je.“ Muž popošel k oknu blíže a pyšně se rozhlížel po okolí.
„Víte o tom, že splácíte svůj dluh o den později?“
„Ano a… opravdu mě to mrzí. Doufám, že mi to odpustíte.“
„Já ano, nemám s tím problém.“
„To jsem moc rád, děkuji vám.“
„To nemusíte. Panu Tokutarovi to totiž vadí.“ Žena v rychlosti udeřila muže přímo do
obličeje, poté odskočila stranou a rozeběhla se proti němu, načež přešla do výskoku
a kopancem ho narazila přímo zády na okno, které takový tlak nevydrželo a prasklo.
Muž se s hrozivým výkřikem zřítil dolů na ulici. Žena se otočila a ve dveřích do
vedlejšího pokoje spatřila malého asi osmiletého chlapce. Stál tam s vytřeštěnýma
očima a v rukou křečovitě svíral plyšového rudého dráčka. Chvíli na něj hleděla a
poté v rychlosti odešla ven na chodbu. Peníze i s obálkou nechala v pokoji. Tady totiž
nikdy nešlo o peníze, navíc o tak směšný obnos. Tady šlo o čest a o věrnost, kterou
ten muž porušil.
Dole v garážích žena nasedla do auta, ve kterém stále čekal její společník –
holohlavý muž v drahém obleku.
„Takže, jak to šlo?“ zeptal se.
„Dobře, pan Hashimoto je mrtvý, možná ho budeme cestou míjet.“
„Výborně, otec bude spokojený. Předpokládám, že svědci nejsou.“
„Byl tam jeden…“
„A postarala ses o něj, že ano?“
„Byl to malý kluk, Ichiro!“
„Ale na tom přeci nesejde. Víš, co řekl Tokutaro.“
„Copak ho mám zabít? Vždyť to je… ohavné.“
„Nejvyšší čas si zvyknout. Takovéhle práce budeš zřejmě vykonávat častěji.“
„To se mi ale vůbec nelíbí, protože na některé věci zkrátka nemám žaludek. Co se
ale týče toho chlapce… tak jeho vyřídím. Ne kvůli Tokutarovi, ale kvůli sobě. Vím, že
bych toho později litovala a jeho by stejně zabili.“ Žena se vrátila do pokoje a nějakou
dobu sledovala, jak chlapec sedí u rozbitého okna a smutně zírá ven. Tisknul se
k plyšové hračce a plakal. Věděla, že do příchodu policie nezbývá mnoho času,
takže neváhala už ani vteřinu. Zhluboka se nadechla, popadla chlapce, který se
pokoušel vytrhnout ze sevření, a vyhodila ho z okna ven. Věděla, že tohle pro ni
opravdu není, ale co mohla dělat? Má nechat Tokutara, ať jí zabije? Co nejrychleji se
vrátila dolů do auta a během chvíle už oba vyjížděli do ulic.
„Jsem rád, že jsi to zvládla. Tokutaro bude spokojený.“ Na tváři ženy se objevil jen
smutný úšklebek. „Musím si ještě něco zařídit, takže tě vyklopím doma, ano?“
„Nemůžu jet s tebou?“
„Ale tak… proč ne.“ Vůz zamířil do přístavní části města, kde byl daleko větší klid než
v centru. Ulicemi procházelo sotva pár lidí, ale Ichiro projel několika úzkými uličkami
a zastavil před nevzhledným domem v chudé čtvrti.
„Co tady chceš dělat?“
„Když jsi byla nahoře, dořešit toho chlapce, tak volal Tokutaro. Mám se tady jen
ujistit, že náš člověk objeví to, co má objevit a informovat ho o situaci.“
„Jaký náš člověk? Jaká situace? Můžeš mi to vysvětlit?“
„To se tě netýká. Víš, bude to dost osobní a nechtěl bych, abys…“
„Chápu. Porozhlédnu se kolem a vrátím se za půl hodiny, stačí to?“
„Rozhodně ano.“ Zatímco žena vystoupila a zmizela v jedné z uliček, Ichiro bedlivě
sledoval dům po své levici. Snažil se být co nejméně nápadný a tak během pár minut
zahlédl osamělou postavu, jak kráčí přímo k onomu domu, aniž by tušila, že je
někým sledována. Zmizela uvnitř domu a Ichiro zkontroloval hodinky, aby věděl, jak
dlouho bude jeho cíl uvnitř. Trvalo necelých deset minut, než z domu vyšla už na
první pohled značně nervózní a rozrušená postava. Ichiro vystoupil z auta a zamával,
aby si ho všimla.
Začalo pršet a tak se mladá žena urychleně vracela k Ichirovi. Už z dálky zaslechla
rány, které zněly, jako když někdo ustavičně buší do kapoty auta. Rozeběhla se
polekaně vpřed. Dunivé zvuky utichly, což pro ní ale neznamenalo úlevu. Dobře
věděla, že se něco vážného stalo, a když na zemi před autem nalezla bezvládné
Ichirovo tělo, pochopila co. Ležel obličejem k zemi a už na první pohled bylo vidět, že
téměř celou hlavu má od krve. Klekla si k němu a otočila ho, aby mu viděla do tváře.
Neubránila se slzám, když viděla jeho zkrvavený obličej. Byl to hrozný pohled.
Zvedla hlavu a rozhlédla se kolem ve snaze najít toho, kdo zabil jejího bratra.
Spatřila ženu, jak ji sleduje. Na rukou měla krev, kterou pomalu smýval déšť. V očích
měla neskutečnou nenávist, která však byla cílená na Ichira. Jejich pohledy se
setkaly a ona, přestože tu ženu viděla poprvé v životě, pochopila, o koho se jedná,
protože o ní občas zaslechla nějaké ty zprávy. Ona byla Tokutarův člověk na tu
nejkrvavější a nejšpinavější práci. Byla to Kasumi Sato, Tokutarův zabiják, který
nezná slitování. Na svědomí měla desítky životů, ale všichni si byli jisti, že tahle žena
svědomí ani nemá. Chvíli na sebe hleděli a poté Kasumi prolomila to nesnesitelné
ticho.
„Vrať se ke svému otci, Akiro, a vyřiď mu, že ho dostanu. Dříve nebo později ho
zabiju a s ním každého, kdo se mi postaví do cesty.“
Akira vykročila ke Kasumi. „Zabila jsi mi bratra!“
„Ano a zabiju i tvého otce. Ty nemáš ponětí, co všechno se stalo. Nehodlám s tebou
marnit čas, takže si dobře rozmysli, co teď uděláš.“
„Nemůžeš se postavit nám všem!“
„Zatím ještě ne, ale ten čas přijde. Jednou se sem vrátím a to ještě silnější a
nebezpečnější, než jaká jsem nyní. Budu kolem sebe rozsévat smrt a nikdo z vás mě
nezastaví. Žila jsem dlouhá léta v bludu, v bublině, která jednoho dne praskla a
teprve v tu chvíli jsem poznala svět. Poznala jsem lásku a oni mi ji vzali, poznala
jsem radost a také mi ji vzali, poznala jsem cit a i o ten mě připravili. Sebrali mi
všechno, ale nastane čas, kdy budu brát já. Jsem Kasumi Sato a jsem to já a jenom
já, kdo bude rozhodovat o mém životě.“ Akira neměla odvahu se ji pokusit zastavit,
ačkoli si už v téhle chvíli přísahala, že pomstí Ichira a navrátí své rodině čest, o
kterou ji ta žena právě teď připravila. Jednou se pomstí a dnes, právě dnes, začíná
její cesta za pomstou. Věřila, že nastane den, kdy bude stát nad chladnoucím
Kasuminým tělem.
5. 2. 1992 – Thajsko – Bangkok – „Aréna“
Dva muži se bili do krve v ringu ohraničeném pevnými napnutými lany. Jejich
bolestivé steny a občasné nadávky zanikaly ve hluku způsobeném zhruba šesti
desítkami diváků, kteří vzrušeně povzbuzovali své favority, protože na ně vsadily
nemalý peněžní obnos. Mezi davem rozvášněných lidí se proplétala Akira Watanabe,
která zavítala sem do Arény, aby konečně vyřídila ženu, po jejíchž stopách jde už
několik let.
Akira se na chvíli zastavila a sledovala bojovníky, jak si navzájem dávají tvrdé rány.
Jeden z nich právě dostal kopanec do hlavy, načež se zhroutil k zemi. Ten druhý ho
ani nenechal se vzpamatovat. Místo toho ho chytil za ruku, zkroutil ji do nepřirozené
polohy a tvrdým kopancem ji vykloubil.
„Vidíte a to bych si vsadil na to, že vyhraje. Mimochodem já jsem Kulap,“ řekl muž
s krátkými černými vlasy, brýlemi a velkou hlubokou jizvou na pravé tváři.
„Jsem Akira a jak vám zřejmě neuniklo, jsem tu prvně.“
„Nestává se často, že sem zavítá cizinka. Asi to pro vás musí být trochu šok, taková
brutalita.“
„Viděla jsem i horší věci. Vy to tady pořádáte?“
„Kdepak, majitelé rádi zůstávají v anonymitě. Prospívá to ziskům. V aréně jsem dříve
také bojoval a odnesl jsem si kromě slávy a peněz pár nepěkných zranění. Teď tady
pracuji.“
„Vypadáte mladě, možná tak třicet let. Co vás přimělo bojů nechat?“
„Chuť zůstat naživu. Tyhle zápasy, to je jako poker, který se mimochodem hraje o
patro výš. Vždycky musíte vědět, kdy to složit, dokud není pozdě.“
„Chcete říct, že se v ringu nikdo moc dlouho neohřeje?“
„V podstatě máte pravdu. Ale najdou se i výjimky, třeba dnešní zlatý hřeb večera.“
„A to?“
„Pojďte za mnou, rovnou vám ji ukážu.“
Kulap odvedl Akiru do chodby zakryté rudým závěsem.
„Tudyhle se jde do herny,“ ukázal Kulap na schodiště pokryté kobercem. „Mají tam
především poker, ale občas se hraje i blackjack.“ Na konci chodby byly plechové
dveře a za nimi prostorná místnost se spoustou posilovacích náčiní, několika stoly
s jídlem a dalšími věcmi. V koutu místnosti bylo zrcadlo a před ním seděla mladá
žena, které právě starší muž dokončoval na zádech tetování - rudý drak. „Tak tohle je
naše současná šampionka, která však bohužel nemá zájem karty složit a tenhle
byznys opustit. Diváci ji milují, ale kurs na ni je tak vysoký, že majitelé mají čím dál
tím hlouběji do kapsy. Patnáct vyhraných soubojů v řadě, které jsou navíc velice
krvavé, jak to ostatně mají diváci rádi, ale jejich vděk a zájem kasu nenaplní. Kasumi
je v aréně jak rozzuřený drak, ale dnes to skončí.“
„Vážně?“
„Je to mrzuté, protože i já si ji oblíbil a už několikrát jsem jí naznačoval, ať toho
nechá a stáhne se, ale je neuvěřitelně tvrdohlavá.“ Akira se raději vrátila do chodby,
protože rozhodně nechtěla, aby ji tu Kasumi zahlédla. „Určitě tu na ten souboj
zůstaňte, protože to bude opravdu velkolepé.“
„To se nebojte, budu tady. Je jisté, že nepřežije?“
„Ano, to je. Dalo to prý práci dostat sem ženu, která ji porazí, ale stalo se.“
Akira se na chvíli zarazila a přemýšlela. „Existuje tady nějaká možnost, že by se proti
Kasumi mohl postavit někdo… řekněme z publika?“
„Snad nenavrhujete sebe?“
„Ráda bych si zažila tu atmosféru.“
„Podívejte, to co tu navrhujete je bláznovství, vždyť Kasumi je takřka neporazitelná.
Třikrát to už zkusila i proti mužům, navíc velmi zkušeným, a úspěšně. Kromě toho je
vše už připraveno. Za dvě hodiny se začíná a nejde to změnit, ostatně lidé už na to
čekají a sazejí jako diví.“
„Co se dá dělat.“ Akira byla trochu skleslá z toho, že Kasumi nezemře její rukou. Teď,
když její smrt byla tak blízko, začalo jí to opravdu vadit.
Vrátila se do haly a u baru, který zde byl, si objednala trochu whisky. Přestože bylo
už po zápase, rozvášnění lidé ho probírali do posledních detailů a s nadšením
očekávali ten následující souboj. Na barovou stoličku hned vedle Akiry se posadil
muž, který souboj vyhrál. Byl sice od krve, ale ani jemu a ani nikomu jinému to
nevadilo.
„Viděla jsem ten váš souboj, sice ne celý, ale bylo to zajímavé. Jste dobrý bojovník.“
„Díky. Většina diváků se ale těší především na následující boj. Je to vždycky k vzteku
bít se před někým jako je Kasumi, protože většina lidí moje umění bude považovat
za mizerné, když uvidí ten rozdíl.“
„Co tu jsem, neslyším na Kasumi nic než jen chválu. Copak je doopravdy tak dobrá?“
„Povím vám to takhle: kdybych měl v ringu stanout proti ní, tak radši před všemi
řeknu, že na to nemám a že se vzdávám, protože mám svůj život rád.“
„Znáte ji trochu? Jaká vůbec je?“
„Jestli myslíte, že je po tom všem namyšlená a pyšná, tak to se pletete. K ostatním
se chová většinou s úctou a rozhodně není agresivní a násilná. To, co předvádí
v aréně, je ale schopná v klidu předvést kdekoli jinde. Dvakrát za sebou tady
prohrála a její přemožitelky si ji pak dost dobíraly. Na urážky moc nereagovala, ale
když ji jednou jakoby omylem srazily ze schodiště, začalo tady fakt peklo. Nebyl jsem
u toho a tak nevím, jak to dokázala, ale prý vyřídila obě dvě nějakými podivnými
chvaty. Od té doby je používá i v ringu, přestože v předešlých zápasech využívala jen
thajský box. Koneckonců tu nejsou žádná pravidla, tak proč by neměla použít vše
čeho je schopná.“
„A je si tu s někým blízká?“
„Ne, to vůbec ne. Dokonce ani nikdo neví, co ji sem přivedlo a čím byla v minulosti.
Podle toho co umí, bych ale řekl, že to je nefalšovaná mistryně bojových umění.
Škoda, že nevím, v jaké škole ji tyhle věci naučili.“
„Zaslechla jsem něco o tom, že dnes se utká se soupeřkou, která je nad její síly.“
„Taky se to ke mně doneslo, ale celé je to nějaké podezřelé.“
„Jak to?“
„Zápas zanedlouho začne a Kasumina soupeřka tu ještě ani není. Vůbec nemám
ponětí o tom, kdo to je a Kasumi zřejmě také ne, přestože by teď měly být obě spolu
a připravovat se. Také jsem před pár hodinami mluvil s Kulapem, který tu zařizuje
sázky a ten mi prozradil, že nebývale hodně lidí vsadilo proti Kasumi, což je zvláštní
vzhledem k tomu, že nikdo nemá ani páru o tom, kdo se jí dnes postaví.“
„S Kulapem už jsem také mluvila a byl si jistý tím, že dnes to bude velkolepý souboj,
ve kterém Kasumi prohraje a taky zemře.“
„Přál bych si, aby to tak nebylo.“ Akira začínala mít podobný názor. „Půjdu se na
Kasumi podívat. Vaše přítomnost je sice kouzelná, ale chtěl bych jí ještě popřát
hodně štěstí. Snad to k něčemu bude.“
Muž vešel na chodbu krytou závěsem a pokračoval ke dveřím naproti. Jakmile
vstoupil dovnitř, zaujal ho postarší muž s šedivými vlasy, jak si povídá s Kasumi.
„Dobrá, pane Cyi, souhlasím s vaším návrhem, koneckonců to zní zajímavě, ale
musíte počkat, za necelou hodinu začínám a rozhodně to nemíním zrušit.“
„V pořádku, jen mi poté nikam neutečte.“
„Nebojte, najdete mě po zápase právě tady. Jestli chcete, můžete si na mě zatím
vsadit nebo alespoň sledovat souboj.“
„Neurazte se, ale tyhle sázky jsou pro mě příliš nízké. Na zápas se ale podívám rád,
ostatně díky tomu, co jsem posledně viděl, jsem se také rozhodl učinit tuto nabídku
právě vám. Hlavně na sebe dejte pozor.“ Cy odešel a Kasumi neuniklo, že tu je
někdo další.
„Klahane, děje se něco?“
„Co to bylo za chlapa? Nevypadal jako místní.“
„Je až z Ameriky. Nabídl mi jednu prácičku a prý by to mohlo být i na pěkně dlouhou
dobu, takže odsud vypadnu.“
„Počkej, jak to myslíš?“
„Prostě končím. Dnes je poslední zápas a pak vyrazím dál. Asi se vidíme naposledy.“
„Jo… já, ehh, já si musím ještě něco zařídit.“
„No… jak chceš, ale můžeš mi sem zavolat Nirana? Sice ty přípravy nesnáším, ale
divákům se to líbí, a když si to přejí i pořadatelé, tak se nedá nic dělat, jinak se můžu
rozloučit s platem.“ Klahan pokýval hlavou a co nejrychleji se vydal hledat Kulapa.
Na chodbě ve spěchu omylem srazil plešatého muže, jež nesl tác s oleji a parfémy.
„Ehh, promiňte. Jo a Kasumi se po vás už shání.“ V sále byl dav lidí a tak byl
problém nalézt Kulapa. Nakonec ho našel u baru, jak si povídá s Akirou. „Promiňte,
slečno, ale potřebuji si něco rychle vyřídit tady s Kulapem. Kasumi dnes končí!“
„Tiše, zatraceně! Už takhle to ví dost lidí.“
„Ne, já nemyslím ten zápas, ale právě o ten mi jde a…“
„Klahane uklidni se, posaď se, objednej si pití a pomalu mi vysvětli, proč mě rušíš.“
Klahan však klidný nebyl a to ani trochu. Na Kasumi mu záleželo a když viděl tu ironii
osudu, tak mu bylo jasné, že zkrátka musí něco udělat.
„Poslouchej, Kasumi má dnes mít poslední zápas a potom má v plánu definitivně
odejít a už se sem nevrátit, takže to přece můžeme zařídit jinak. Vím, že se znáš
s šéfy, tak je zkus prosím přesvědčit, ať ten souboj změní, ať pošlou proti Kasumi
jinou ženu. “
„Ale no tak, Klahane. Já chápu, že ke Kasumi něco cítíš, ale řekni mi jediný dobrý
důvod, proč se o to vůbec snažit.“
„Diváci ji přece milují a bude je mrzet, když dnes nedej bože umře.“
„Ti co na tom vydělají, určitě smutní nebudou.“
„Dobře, ale těch je jen hrstka. Kasumi tady prošla devatenácti zápasy a vyhrála
sedmnáctkrát, copak tohle už někdo někdy dokázal? Copak si nezaslouží odsud
odejít se vztyčenou hlavou?“
„Podívej, já tě chápu, ostatně sám bych byl radši, aby Kasumi dnes nebojovala, ale
na to je už pozdě. Měla si to rozmyslet dřív, stačilo říct, že končí a bylo by hotovo.
Teď už to nejde změnit, je mi líto.“ Klahan byl zdrcený a Akira si v hlavě probírala
všechna pro a proti.
'Kdyby Kasumi dnes přežila, mohla bych ji vyzvat, vzít jí život vlastní rukou a to by
bylo čestné a navíc bych jí tak připomněla, jakou chybu udělala. Takhle mám sice
jistotu, že skutečně zemře, ale to není nejdůležitější.'
„Možná by to stálo za zvážení,“ řekla Akira, „vždyť Kasumi je dost možná i vzorem
pro ostatní bojovníky a když uvidí, že i ona podlehne a zemře, tak by je to třeba
mohlo rozhodit, nemyslíte?“
„Neviňte z toho mě,“ řekl Kulap.“Já s tím už nic nenadělám. Když s tímhle zajdu
nahoru, víte co mi řeknou? Řeknou, že Kasumi je pro ostatní bojovníky spíše katem
než vzorem. Úmrtí k tomuhle zkrátka patří, ale Kasumi obvykle neukončuje souboj
jiným způsobem. Jak jsem ale už řekl, vše je připraveno a neexistuje způsob, jak to
změnit.“
„Co když její protivnice nedorazí?“ ptala se Akira.
„Před chvíli jsem dostal echo, že už je na cestě. Během pár minut je tu.“ Klahan
okamžitě vyběhl na chodbu a poté schodech do mezipatra. Schodiště pokračovalo až
do herny, ale tam neměl v plánu jít. Místo toho vyběhl dveřmi na parkoviště, jež bylo
za budovou.
Celá aréna se ukrývala v bývalé tovární hale na okraji města, která však byla
přestavěna tak, jak bylo třeba. Klahan chvíli vyčkával na parkovišti, kde stálo už
mnoho aut, na příjezd Kasuminy protivnice. Po deseti minutách sem přijel velký
černý džíp a z něj vystoupil Zhung – jeden ze zaměstnanců Arény a také žena
s krátce zastřiženými černými vlasy. Už na první pohled z ní vyzařovala jakási
podivná moc.
„To je v pořádku Zhungu, já už slečnu odvedu dovnitř a vysvětlím jí, co a jak.“ Zhung
jen kývnul hlavou na znamení souhlasu a poté se opřel o vůz a zapálil si cigaretu.
„Jmenuji se Klahan a provedu vás tady.“
„Mé jméno je Yoon Han Kwan.“
„Odpusťte, ale to nezní moc Thajsky.“
„Pocházím z Koreje a tady v Thajsku vedu školu našeho národního bojového umění
Hwarangdo.“ Klahan dovedl Yoon dovnitř a zastavil se na chodbě.
„Podívejte, nutně si s vámi potřebuji promluvit o tom, co tu máte dnes vykonat.“
„Mám zabít Kasumi Sato a to také udělám.“
„Nevím, co všechno už víte, ale začnu popořadě a doufám, že až domluvím, tak
změníte názor. Kasumi sem přišla asi před deseti měsíci a za tu dobu zde předvedla
něco neuvěřitelného. Zvítězila již sedmnáctkrát v soubojích, které často končí smrtí
někoho z protivníků. Ti, co tyhle zápasy pořádají, se však rozhodli Kasumi vyřadit a
proto sem pozvali vás. Jde o to, že Kasumi už nechce dál bojovat a dnes se má do
arény postavit naposledy. Já ji mám rád a nechci, aby zemřela, obzvláště, když to
ničemu neprospěje, protože stejně odejde. Víte, už jsem tu dost vyhrál a chtěl bych
vám nabídnout…“
„Nepřipadá v úvahu!“ zamítla nábídku rázně žena. „Já tu nejsem kvůli penězům, ale
kvůli Kasumi. Tohle je osobní záležitost.“
„No ale… přeci se nějak můžeme dohodnout. Říkala jste, že tu vedete školu, tak to
jste nějaká mistryně a…“
„Velmistryně.“
„Dokonce…“
„Kde je Kasumi?“
„Ona… je dole. Dveře vpravo na konci chodby, ale…“
Yoon se už Klahanovi déle nevěnovala a sestoupila o patro níž, kde vyčkávala Akira
a nervózně se rozhlížela.
„Co tu děláš?“ ptala se Yoon, když Akiru zahlédla.
„Čekám na tebe. Rozmyslela jsem si to, nechci aby Kasumi zemřela tvojí rukou.“
„O čem to mluvíš? Vždyť jsi to chtěla.“
„Není to čestné a ani správné. Je to moje osobní pomsta a já k tomu nemůžu
využívat někoho cizího. Omlouvám se ti, ale nepřeji si, abys s Kasumi bojovala.“
„Na to už je dost pozdě.“
„Zapomínáš na to, kdo jsem? Jen díky Tokutarovi máš svoji vysněnou školu.“
„Ano, ale to jsem již splatila tvým výcvikem, Akiro. S Kasumi je to už osobní záležitost
a to od té doby, co se mi svěřila o svém krvavém plánu. Proto jsem ji také po půl roce
vyhodila, protože učení Hwarangda není jen o zabíjení a proto jsem také informovala
tebe o její přítomnosti zde a souhlasila s tvým návrhem ji zabít, protože pošpinila moji
školu a význam mého učení.“
„Když jsi učila mě, také jsi věděla, co mám v plánu. Zvláštní, že ti to tehdy nijak
nevadilo. Asi byla touha po vlastní škole větší než význam tvého učení.“
„Takhle se mnou nemluv!“
„A to není všechno. Mohla jsi Kasumi zabít už dávno a místo toho čekáš, až tě o to
požádám já a slíbím ti další rozšíření školy. Takže se mi nesnaž namlouvat, že
bojuješ z přesvědčení, když to je vše jen kvůli penězům!“
„Přeháníš to, Akiro a tohle je poslední varování.“
„Nevyhodila jsi Kasumi ze své školy jen tak, ale očekávala jsi, že tě na její zabití
najmu, nemám pravdu? Proto sis ji tam držela půl roku, chtěla jsi ji poznat, jako
svého soupeře. Skrýváš se za ideály a čest, ale přitom jsi bezpáteřná a zbabělá.“
„Už nejsme přítelkyně, Akiro. Od chvíle, kdy tě zabiju už tě dělí jen malý kousek, tak
dobře važ slova.“
„To také udělám. Tokutaro souhlasil s tím, že mu přinesu důkaz toho, že je Kasumi
mrtvá. Spoléhá na mě a představ si, co by se stalo, kdyby mu někdo poslal důkaz
toho, že jsem mrtvá já a přidal k tomu tvé jméno. Tvá škola může skončit tak rychle,
jak vznikla.“
„Postavím ji znovu. Tokutaro mě nemůže srazit na kolena.“
„A co když ti srazí z ramen hlavu? Také ti naroste nová? Odejdi odsud, chceš-li zůstat
naživu.“
„Ještě jsme spolu neskončili, Akiro,“ řekla nasupená Yoon, načež se vrátila nahoru a
odešla z budovy. Akira nebyla nijak nadšená z toho, že si Yoon rozhněvala, ale
nedalo se nic dělat. Pochopila, že když Kasumi nezemře její rukou, žádný pocit
zadostiučinění se nedostaví a ztracenou čest nezíská. Z mezipatra přišel dolů
Klahan. Všiml si Akiry.
„Ehh, můžete mi vysvětlit, co se to stalo? Ta Yoon nebo jak se jmenuje, odsud
vypálila jako blesk a upřímně, jestli se sem Zhung vrátí zcela zdravý, tak mě to dost
překvapí.“
„Spíše byste měl být rád, že Kasumi dostává šanci na přežití. Zase tak moc se ale
neradujte a rovnou mě ohlaste Kulapovi jako Kasuminu novou soupeřku.“
„Vy… chcete s Kasumi bojovat?! Promiňte, ale to nechápu.“
„Neřešte to a běžte to dohodnout s Kulapem, ano?“ Klahan byl sice moc rád, že Yoon
odešla, ale stále pociťoval neklid kvůli Akiře.
'Copak je to nějaká sebevražedkyně nebo šílenkyně, anebo má proti Kasumi
opravdu šanci na úspěch?' říkal si v duchu. Akira nechtěla, aby ji Kasumi spatřila
dříve, než v ringu a tak se vrátila do sálu, kde dav lidí netrpělivě očekával zahájení
souboje. Po necelých patnácti minutách ji tu vyhledal Kulap.
„No to je dost, že vás tu mám. Pojďte kousek stranou, ať nás nikdo neslyší. Víte,
situace se povážlivě změnila a Kasumina soupeřka utekla, takže ten váš návrh
začíná být jedinou šancí, jak si nenaštvat diváky. Jste opravdu rozhodnutá to zkusit?“
„Jistě, že jsem, ale bude to férový souboj bez nějakých zbraní a podobně.“
„Ano, to bude. Beze zbraní a také bez pravidel. Souboj končí buď smrtí jednoho
z bojovníků, nebo tak, že jeden je neschopný bojovat a ten druhý ho nechá být.
V případě Kasumi bude vzácnost, když nastane ta druhá možnost, takže počítejte
s tím, že buď zemřete vy, nebo ona. Mám jasně dané instrukce, jak to provedeme.
Jde o delikátní záležitost, takže poslouchejte. Lidé už vás tu viděli jako obyčejného
diváka a kromě toho nás tlačí čas a nemůžeme vás připravit.“
„Připravit?!“
„Diváci milují, když jsou naši bojovníci představováni jako něco víc, než jen obyčejní
lidé z davu, ale o to teď nejde, neboť vy právě jedna z davu budete. Oznámím zcela
narovinu, že náš bojovník se nezúčastnil a místo toho učiníme výjimku a zvolíme
někoho z publika. Vy se okamžitě přihlásíte a já vás vyberu.“
„Co když nebudu nejrychlejší?“
„To je jedno. Prostě vyberu vás. Držte se přímo tady, co nejblíže ringu, ať si vás hned
všimnu.“ Akira s tím souhlasila, ostatně jiný nápad neměla.
Zhruba za deset minut vylezl Kulap do středu ringu a mírně pozvednul ruce, načež
se hluk v sále utišil.
„Pánové a dámy, s politováním musím oznámit, že dnešní Kasumina soupeřka do
naší Arény nedorazila.“ Sálem se ozvalo mručení a tu a tam někdo vykřikl pár
sprostých urážek na adresu Kasuminy soupeřky. „Můžeme se jen domnívat, zda je
důvodem její nepřítomnosti nečekaná komplikace, zranění anebo strach z naší
šampionky, kterou tímto zvu sem k nám.“ Za mohutného potlesku přišla do ringu, ze
zadní strany, kam neměli diváci přístup, Kasumi. Postavila se zhruba doprostřed a
všichni si ji mohli prohlížet skoro ze všech stran. Na sobě měla dlouhé červené
přiléhavé kalhoty a podprsenku stejné barvy. Tetování na zádech nyní vynikalo a
skoro se zdálo, jakoby v něm byla zachycena její duše. Vlasy měla tak jako vždy
sčesané dozadu a upevněné v copu, aby jí nijak nepřekážely. Měla nalíčené oči,
které kvůli výrazné černé barvě přímo zářily a rty byly díky rtěnce nabarvené do ruda,
takže ladily s jejím oblečením. Zbytek jejího těla byl natřen oleji, díky kterému se
lesklo, a vynikaly na něm její křivky. Neměla to ráda, ale našla se na tom i výhoda,
protože soupeřovi se mohli smekat ruce, když používal chvaty. „Jak už jsem řekl,
Kasumi dnes nemá soupeřku a tudíž se všechny vaše sázky ruší. Přesto vám ale
dáme možnost naplnit svoji peněženku a to výjimečným způsobem - utkat se s naší
šampionkou přímo zde.“ Kasumi po Kulapových slovech zpozorněla. „Najde se mezi
vámi někdo, kdo si myslí, že ji dokáže přemoci?!“ Kulap se nervózně rozhlížel po
Akiře, kterou měl ještě před chvílí na očích, ale teď se mu ztratila. Kasumi nechápala,
co to má znamenat a bedlivě sledovala reakce diváků. Nikdo se nehlásil a místo toho
se sálem rozléhala vzrušená debata. Někteří z přítomných měli dokonce obavy, že
budou vybráni a budou muset bojovat, což se pro naprostou většinu rovnalo
sebevraždě. „No tak,“ řekl rozhozený Kulap, který nevěděl, jak z toho ven, „copak
mezi vámi není nikdo, kdo by měl duši neohroženého bojovníka? Odhoďte stud a
obavy a postavte se tváří v tvář vaší oblíbené bojovnici.“
Kasumi už toho měla dost a tak přistoupila ke Kulapovi. „Co to má znamenat? Máme
jasnou dohodu a tohle není její součástí.“
„Já vím, ale… nebojte se.“
„Já jdu na to!“ zařval jakýsi muž z davu a odstrčil ostatní diváky, aby se dostal blíže
k ringu. Byl to hromotluk vážící zcela určitě přes sto dvacet kilogramů. Dalo mu dost
práce se jen protáhnout mezi lany a vylézt nahoru do ringu. Naštvaná Kasumi chytila
Kulapa za oblek.
„Tohle jste přehnal. S muži bojuji jedině, pokud s tím sama souhlasím. A s něčím
takovým bych nesouhlasila nikdy.“
„Promiňte, ale takhle to být nemělo.“
„Na to ti seru!“ zařvala Kasumi a odstrčila Kulapa stranou. Cy, který byl taktéž mezi
přihlížejícími, se zatím držel zpátky a vše sledoval z povzdálí, ale poznal, že se děje
něco neplánovaného a tak se přiblížil k ringu, aby zjistil, o co přesně jde. Když viděl,
jak rozvášněný hromotluk řve na celý sál s rukama nad hlavou a Kasumi neví, co
dělat, rozhodl se vylézt nahoru a urovnat situaci.
„Promiňte, ale to snad stačí. Copak nevidíte, že bojovat s ženou je vzhledem
k vašemu nepoměrně těžšímu a silnějšímu tělu zbabělé?!“ Cy ukázal na Kulapa,
který by teď nejraději byl co nejdále odtud, a řekl: „Tady ten člověk zcela jistě nechtěl,
aby se proti Kasumi postavil kde kdo, nemám pravdu? Měl jste na mysli jen ženy, aby
byl souboj vyrovnaný.“
„Nó ano, asi ano,“ řekl Kulap, kterému stejně jako všem ostatním bylo jasné, že ženy,
které jsou mezi přihlížejícími, by se daly spočítat na prstech jedné ruky.
„Podívejte, pane,“ řekl Cy, „jestli jde o peníze, tak vám rád zaplatím tolik, co byste
dostal za vítězství, ano?“
„Co se do toho cpeš dědku? Já jsem Mongkut, silák Mongkut a bude se o mě tady
vyprávět ještě dlouho, až neporazitelné Kasumi zpřelámu všechny kosti v těle.“
Mongkut do Cye strčil a ten spadl až dolů mezi diváky, kteří ho zachytili a pomohli mu
na nohy. Také nebyli vůbec nadšení z toho, k čemu se schyluje. Kasumi se nemohla
rozhodnout, jestli bojovat nebo odejít. Kdyby si měla vybrat, nikdy by se s někým jako
je Mongkut neutkala, ale věděla, že když teď uteče, bude to pro ní porážka. Akira
mezitím stála vzadu u baru a stále si přemítala své rozhodnutí. Když zahlédla
Kasumi, jak se tyčí nad ostatními jako nějaká socha, její sebevědomí povážlivě
kleslo. Uměla se sice velice dobře prát, ale proti podstatně silnějšímu, pevnějšímu a
odolnějšímu Kasumině tělu si vůbec nevěřila. Musela se rozhodovat rychle, aby jí
Kasumi nezahlédla a teď se nemohla zbavit dojmu, že se unáhlila a že neměla
zbaběle utéci.
Mongkut se po Kasumi ohnal pěstí dříve, než vůbec stihl Kulap ohlásit začátek
souboje. Kasumi snadno uhnula, ale Kulap, který stál za ní, tak rychlý nebyl a dostal
ránu, načež se skácel k zemi. Kasumi se zatím vcelku bez problémů uhýbala
pomalým Mongkutovým ranám a sama nic nepodnikala, protož nejprve chtěla svého
protivníka unavit a zjistit, čeho je schopný. Teprve pak plánovala přejít do útoku,
ačkoli zatím stále hledala způsob, jak takového obra vyřídit. Mongkut už ztěžka
oddychoval a vypadal unaveně. Poměrně často se chytal za hruď, jakoby ho něco
bolelo. K ringu se blížil Klahan, kterému přišel celý souboj neskutečně nespravedlivý
a rozhodl se Kasumi pomoci. Vylezl nahoru a zasypal Mongkuta několika údery pěstí
i kopanci. Kasumi nebyla nijak nadšená z toho, že jí Klahan pomáhá, ale bylo to jeho
rozhodnutí a tak si to nebrala k srdci. Klahan ovšem zdaleka nebyl tak mrštný jako
Kasumi a tak brzy dostal silnou ránu do tváře a poté ho Mongkut přehodil přes
ochranná lana přímo mezi přihlížející. Kasumi viděla, jak Klahan skončil na zemi a
vůbec se nehýbal. Nevěděla, jestli je ještě naživu. Mezi diváky se strhla rvačka a tak
nikdo neměl chuť Klahanovi pomáhat. Přemýšlela, jestli by mu neměla zkusit pomoci,
přeci jen se k ní z těch všech lidí, co tu potkávala, choval nejvlídněji. Než se ale stihla
nějak rozhodnout, dostala kvůli nepozornosti tvrdou ránu pěstí, načež spadla k zemi.
Držela se za bolavou čelist a byla ráda, že není vykloubená nebo dokonce zlomená.
Rychle se zase zvedla a viděla, jak se její protivník směje a něco pořvává na diváky,
kteří se stejně starali spíše o to, aby nedostali ránu, než aby sledovali průběh boje.
Kasumi byla na nohou a čekala, kdy se její protivník konečně otočí. Jakmile se tak
stalo, dala mu pěstí přímo zepředu do nosu a poté ho třikrát velice rychle a velice
tvrdě zasáhla do hrudi do místa, kde měl srdce. Muž se poté za to místo chytil a na
tváři mu bylo vidět kromě spousty potu také překvapení a údiv. Kasumi využila jeho
stavu a udeřila ho dlaní do pravého ucha, čímž se jí povedlo muži protrhnout ušní
bubínek. Poté ho udeřila ještě pěstí do horní čelisti a při výskoku loktem do čela.
Mongkut se během chvíle zhroutil k zemi a Kasumi si mohla oddechnout. Akira závěr
boje už raději nesledovala, neboť skličující pocit slabosti a strach ji přinutil odejít.
Nevěděla tedy, že Kasumi zvítězila, ani že Klahan zemřel a ani neznala místo, kam
Cy a Kasumi z Arény odešli.
12. 3. 1992 – Tibet – Klášter Narchung
Poklidný, takřka zapomenutý klášter ve vysokých horách na západě Tibetu.
Napadaný sníh všude okolo jen dotvářel líbezný pohled na nevelkou budovu
postavenou v tradičním stylu. Všude okolo byla jen pustá planina a v dálce vysoké
hory. Do nejbližší vesnice to bylo více než patnáct kilometrů směrem do údolí, ale
taková dálka nebyla pro zdejší mnichy nikterak hrozná, ostatně jedině ve vesnici
mohli získat zásoby jídla, které nutně potřebovaly k přežití. Uvnitř kláštera se nabízel
pohled jako do jiného světa. Vstupní hala byla za normálních okolností takřka
prázdná a dokonale čistá, ale dnes to bylo jiné. Šestice mnichů, jež klášter obývali,
nedokázali překousnout, že se jim dva lidé snaží vzít spisy, jež skrývají mnohá
tajemství. Ke klášteru se blížila také Akira Watanabe.
V Thajsku Akira ztratila Kasuminu stopu, ale ne nadlouho, neboť se jí podařilo zjistit,
kam má v plánu Kasumi a její společník jít dál. Sledovala je dlouhou dobu z Thajska
až sem do zapadlých končin Tibetu aniž by věděla, co mají vlastně v plánu. Ani jí to
vlastně nezajímalo, nakonec tady šlo jen o pomstu. Akira se také dozvěděla, jak tvrdý
výcvik Kasumi během posledních let podstoupila a pravdou bylo, že tomu jen stěží
uvěřila. Akiřinu touhu po pomstě však neuhasilo ani vědomí, že její protivnice
podstoupila něco, co by měli problém vydržet i ti nejlepší zabijáci Yakuzy.
Akira vstoupila do kláštera. Ve čtvercové vstupní hale bylo několik podstavců, na
jejíchž vrcholcích byly podlouhlé mísy s ohněm. Vonné látky, které v ohni hořely, však
nedokázaly vypudit podivný mrtvolný zápach. Vůbec první, co Akira zahlédla, byla
podlaha pokrytá krví a kusy těl. Šestice mnichů svůj poklad bránilo za cenu vlastního
života a neuspěli. Kasumi právě přicházela ze svatyně společně s Cyem, jenž
vynášel vzácnou knihu.
„Nic si z toho nedělejte, Kasumi, ti lidé si vybrali sami. Chtěli s vámi bojovat a takhle
to dopadlo.“
„Ještě mě moc neznáte, Cyi, mě smrt těch lidí nevadí. Nemůžu se ale dočkat, co
zjistíme z té…“ Kasumi pohlédla před sebe a zarazila se. „Držte se zpátky, Cyi!“ řekla
a vytáhla katanu. Akira odhodila svůj teplý kožich a rozepnula si černý plášť, co měla
pod ním. Na zádech měla dvě katany, které se jí v rychlosti objevily v rukou. Stála
rozkročená a katany spustila dolů.
„Od doby, co jsme se viděli naposledy uběhlo spoustu času, Kasumi.“
„Myslíš, že jsem tě v Bangkogu nepoznala? Utekla jsi odtamtud jak malá holka. Jak
vidím, potřebuješ držet v rukou zbraň, jinak si moc nevěříš, co?“
„Někdo to holt se dvěma meči umí. Možná bys to zvládla taky, ale… ten malíček. To
bude smutné zjistit, že zemřeš třeba jen kvůli tomu, že ti chybí a že nedokážeš
vládnout katanou tak dobře.“
„Ovládám i jiné věci.“
„Ano. Zjištění, že ses během pár let stala mistryní thajského boxu mě opravdu
překvapilo. U ženy je to… velmi neobvyklé.“
„Tak vidíš… když je snaha, je možné dosáhnout výsledku opravdu rychle. Zřejmě ti
chybí moje praxe z mládí. Výcvik v Thajsku se od toho zase tak moc neodlišoval, ale
ten byl čistě z mojí vůle.“
„Jaká škoda, že ti ty roky nesnesitelného tréninku k ničemu nebudou.“
„Myslíš? Mám pocit, že jsem nad tvé síly, Akiro, a je vcelku jedno, čím se budeme bít,
ať už to budou katany, nože, pěsti, nehty nebo zuby.“
Během okamžiku Akira provedla výpad, který Kasumi zablokovala a poté již obě
pokračovaly v sériích perfektně nacvičených technik a pohybů. Halou se rozléhalo
řinčení mečů a také Akiřiny výkřiky a těžké oddychování. Kasumi nebyla v zase tak
velké nevýhodě, přestože měla jen jednu katanu. Akira sice mohla útočit oběma
najednou, ale mnohdy se stalo, že jí spíše překážely. Navíc neměla takovou sílu a
Kasuminy seky a výpady byly mnohem razantnější a tak měla Akira problém je
všechny vykrýt. Raději se snažila Kasumině kataně vyhýbat, než s ní jakkoli přijít do
kontaktu. Hodně ji to vyčerpávalo a Kasumi se podařilo v jednou okamžiku zachytit
při Akiřině výpadu její levou ruku a ještě jí zkroutit, blokovat její sek vedený druhou
katanou a kopnout ji do hrudi, čímž jí odrazila dozadu. Akiřina katana se zařinčením
spadla na zem a Akira samotná narazila zády do jednoho ze svícnů, který se převrhl
přímo na jednoho z mrtvých mnichů. Oheň pohltil mnichův rudý oblek a poté se začal
šířit i po dřevěné podlaze. Sloupy podpírající střechu byly během chvilky
v plamenech též. Kasumi bylo jasné, že souboj musí co nejdříve ukončit. Vedla sek
na Akiřin pravý bok a počítala s tím, že ho žena snadno zablokuje, což se také stalo,
načež Kasumi provedla otočku a sekla Akiru skoro přes celý hrudník. Od levého prsu
až po pravý bok se jí objevila krvavá šmouha. Akira zasténala bolestí, z ochablých
rukou jí vypadla katana a klesla na kolena. Poté se zřítila na zem, ale to už Kasumi
společně s Cyem vybíhala z kláštera.
„To bylo… to bylo…“ Cy nenacházel vhodná slova.
„Později, Cyi, nezapomněl jste tam nic?“
„Ehh, něco ano, ale to důležité mám u sebe a nedám to z rukou. Z tohohle spisu
určitě zjistíme, kde by mohli být další portály a kdoví, třeba se dozvíme i něco víc.“
Akira ležela v hořícím klášteře na podlaze a marně se pokoušela zvednout. Snažila
se zastavit krvácení, ale rána byla tak velká, že to bylo zbytečné. S vypětím všech sil
se jí pouze podařilo otočit na záda, ale když se snažila odlepit od země a vstát, nešlo
to. Kouř všude kolem byl takřka nesnesitelný. Rozkašlala se, načež se bolest ještě
zvýšila. Bylo to k nevydržení a klášter stále hořel. Zaslzenýma očima, které ji štípaly,
sledovala rozpadající se dřevěnou konstrukci držící střechu. V jednom okamžiku se
ze stropu ulomil kousek dřeva a dopadl jí přímo na obličej, přesněji na jeho levou
polovinu. Zařvala bolestí, když rozpálené dřevo začalo škvařit její kůži. V rychlosti se
uvolnila, ale nebyla schopná se udržet při vědomí. Proti sílící bolesti, ztrátě krve a
nepříjemnému kouři nedokázala déle vzdorovat.
Akira se probudila až po necelých čtyřech dnech. Byla omámená a malátná. Stále
měla silné bolesti, ale dokázala vnímat svět okolo. Zjistila, že leží na lůžku v jakési
špinavé místnosti bez oken. Nebylo tu téměř nic, snad jen stolek, na kterém byly
obvazy, některé od krve, lahvičky s podivně páchnoucí tekutinou, plechový hrneček s
vodou a také nadrcené bylinky. Akira se začala prohlížet a zjistila, že rána na těle je
zakrytá chladivými obvazy. Na levé oko neviděla, což ji nejprve dost podivilo a teprve
poté si vzpomněla na to, k čemu došlo v klášteře. Podstatnou část hlavy měla
ovázanou a tak si nemohla nahmatat popáleniny na tváři. Přibližně za hodinu přišel
k Akiře holohlavý mnich v červeném rouchu a úsměvem na tváři.
„Vidím, že už vám je lépe,“ řekl a Akiru podivilo, že mluví anglicky.
„Co se… ech,“ Akira zachraptěla a napila se vody. „Co se mi to stalo?“
„Vracel jsem se společně s dalšími dvěma bratry do kláštera, když jsme uviděli kouř.
Pospíchali jsme tam a našli vás polomrtvou mezi těly našich bratrů. Máte štěstí, že
jsme přišli včas a zachránili vás před hladovými plameny. Nemohl jsem si ale
nevšimnout spousty těl a dvou zbraní, které tam byly. Mám za to, a rád bych, abyste
mi to mohla potvrdit, že jste v klášteře nebyla sama a že to, co se tam stalo, nebyla
vaše vina.“
„Nemám s tím nic společného, přísahám.“
„Věřím vám, neboť vaše zbraně nebyly od krve, ale povězte, k čemu tam došlo?“
„Pronásledovala jsem jednu ženu a chtěla jsem ji zabít, ale nestačila jsem na ni a
ona uprchla. Byl s ní ještě jeden muž, ehh neviděl jste je?“
„Nikoho jsme nezahlédli.“
„Povíte mi… víte, kde to jsem a co… co se mnou bude?“
„Odnesli jsme vás dolů do vesnice a já vám mohu slíbit, že s vámi budu, dokud se
nezotavíte. Vaše rány jsou však vážné a jen těžko hojitelné, takže léčba bude
vyžadovat čas a klid. Nechám vás teď odpočívat a přijdu se na vás podívat večer.
Nevysilujte se, odpočívejte a myslete pozitivně. Věřím, že se jednou uzdravíte.“
Mnich odcházel, když ho Akira zarazila. „Promiňte, pane.“
„Ano?“
„Mockrát vám i všem ostatním děkuji.“
Mnich se usmál a řekl: „Poděkujte mi, až se zase uzdravíte. Do té doby neztrácejte
naději a víru, protože to jsou věci, které nám pomáhají překonávat překážky, ať už
jsou jakkoli velké.“ Mnich odešel a Akira zůstala sama se svými myšlenkami, které
nebyly nikterak příjemné. Je zmrzačená a kdoví, jestli se vůbec někdy uzdraví.
4. 3. 1994 – Marshallovy ostrovy – Neobydlený ostrov
Téměř opuštěný ostrůvek uprostřed čistého průzračného moře, jehož šumění vln se
rozléhalo po krásně zlatavých plážích. Zelená džungle byla jistě domovem mnoha
roztodivných druhů zvířat. Na jedné z pláží leží muž a užíval si absolutního klidu a
pohody. Sem právě přicházela Akira. Přítomnost muže ji překvapila. Na tuto pláž
chodila odpočívat často a nikdy zde nepotkala jiného člověka. Přistoupila k muži a
ten si ji se zájmem prohlédl.
„Vidět vás tady před půl stoletím, tak řeknu, že Japonské císařství utrpělo v tichomoří
další porážku od amíků, i když Japonci asi v armádě neměli ženy, co?“
„Válečná zranění to nejsou, ačkoli… bitva to byla velká.“
„Ale to, že tu stále stojíte znamená, že jste z toho všeho vyšla jako vítěz, nemám
pravdu?“
„Bohužel nemáte. Spíš je štěstí, že jsem z toho vůbec vyvázla živá, ale vidím, že jste
si taky prošel svoje, nebo jste se snad narodil jen se sedmi prsty na nohou?
Mimochodem já jsem Akira a vy mi ležíte na mé oblíbené pláži.“
„Podělím se o ni s vámi, co říkáte. Zdá se, že máme mnoho společného. Jinak já
jsem Ivan.“ Akira si s úsměvem sundala batoh s věcmi, roztáhla deku kousek od
Ivana a lehla si na ni. Její tělo kryly jen zelené bikiny, ale obdivovatelů nebylo nikdy
mnoho. Obrovská jizva táhnoucí se od levého ňadra dolů přes téměř celé břicho byla
pro mnoho lidí odpuzující. Nejhorší však byla spálená levá tvář. Svrasklá nevzhledná
kůže byla pozůstatek po popáleninách, které utrpěla v klášteře. Na levé oko téměř
vůbec nic neviděla.
„Tedy dostat do rukou toho, kdo vám to udělal, tak za sebe vážně neručím.“
„Nevyplácí se podceňovat své protivníky. Já jsem toho živým důkazem.“
„Nepovíte mi, kdo je za to odpovědný?“
„Chcete snad za mě vykonat pomstu?“
„A měl bych?“
„Nejspíše ne. Už jen kvůli vašemu zdraví.“
„Vy mě děsíte. Nepotkala jste náhodou hodně naštvaného draka, že ne?“
„Docela příznačné pojmenování…“
„A co tu vlastně děláte, slečno? Připravujete se na pomstu?“
„Musela bych zjistit, kde svého protivníka hledat a to se mi bohužel moc nedaří. Mám
sice jistou stopu, ale o tom se nebudu bavit.“
„Rozumím. Já tu jsem na obyčejné dovolené. Přiletěl jsem asi před týdnem a musím
říct, že je to nádhera.“
„Myslíte to moře?“
„To taky, ale hlavně ten klid. Projel jsem pár atolů, co tu jsou, ale tady na pusté pláži,
obklopen pískem a… s krásnou ženou…“
„A jinak se zabýváte čím?“
„Záleží na tom, co se kde objeví. Obvykle ochraňuji ty, co jim teče do bot a obávají se
o svůj život. Nevěřila byste, kolik jich u nás v Rusku je. Nedávno se mě snažil jeden
takový najmout, překvapivě ne na ochranu sebe samotného, ale na ochranu
nějakých potrhlých cestovatelů.“
„Proč jste nepřijal?“
„Protože se jejich výprava kryla s mojí vysněnou dovolenou a smradlavé močály
v Zambii ani s tou hromadou peněz, co mi byla nabídnuta, nemohly převýšit tenhle
pozemský ráj.“
Akira mu musela dát za pravdu, ostatně tohle bylo jedno z nejkrásnějších míst, jaké
kdy navštívila. Byla ráda, že tu je. Původně měla za to, že ji otec nechá zabít,
protože nesplnila svůj úkol a ten byl pro Tokutara naprostou prioritou. Nakonec se
nechal obměkčit, když viděl svoji dceru v hrozném a zuboženém stavu a ona mu
přísahala, že Kasumi opět najde a tentokrát ji zabije. Na Marshallových ostrovech
nebyla jen kvůli relaxaci, ale především kvůli práci. Podnikla už určité kroky k tomu,
aby věc vyřešila, ale přítomnost Ivana její plány kazila. Opuštěný ostrůvek byl
naprosto ideální pro schůzku s Brianem – mužem, jež byl hlavou zdejšího nepříliš
rozšířeného podsvětí. Potíž byla v tom, že Brian byl možná až příliš opatrný a
svědek, který by mohl promluvit na citlivých místech, byl nežádoucí. Akira čekala na
pláži přes dvě hodiny a doufala, že Ivan se konečně vrátí k molu zhruba kilometr
odsud a odpluje z ostrova, jenže nestalo se. Nakonec tedy nezbylo než plán
pozměnit.
„Ta má zranění… obvykle to v lidech způsobuje odpor. Opravdu vám nevadí, že tu
ležím hned vedle vás?“
„Hmm, čím blíže u mě budete ležet, tím to bude lepší.“
„Víte, nejste k ženám moc slušný, ale docela mě to na vás přitahuje. Dokážete být
nad věcí a to je dnes obrovská vzácnost.“
„Uvádíte mě do rozpaků…“
„Věřte, že to mi šlo vždycky dobře, ale co byste řekl na obchod?“
„Obchod? Jakého druhu?“
„Já vás pozvu na večeři do jedné opravdu kvalitní restaurace a vy zatím vymyslíte
nějaký druh zábavy na potom. Za dvě hodiny se sejdeme na druhém břehu u
přístavu, souhlasíte?“
„Tohle se snad ani nedá odmítnout, ale jak jsem již řekl, jsem tu jen týden a netuším,
co se tu všechno dá nalézt.“
„Tak to byste možná měl začít hledat.“
„Pravda, takže za dvě hodiny.“ Ivan se chystal odejít, když tu na pláž přišel muž, na
kterého Akira čekala. „Vidím, že tu začíná být rušno,“ řekl Ivan. Akira k tomu nic
nedodala a místo toho popošla pár kroků k muži.
„Měli jsme se sejít až za půl hodiny a především sami!“ řekla s důrazem Akira.
„Zdá se, že nejsem sám, kdo porušil dohodu.“
„Ten blonďák se mnou ale nemá nic společného.“
„Jistota je jistota,“ Brian vytáhl pistoli a namířil ji na Ivana, „jak jsem již řekl – žádní
svědci.“
„Ne, počkat. Tohle přece není nutné. Vždyť on ani není místní, nezná vás. Je to jen
obyčejný turista.“
„Vážně? No… že jste to vy, Akiro a že jsme s vaším otcem přátelé nebo spíše
spolupracovníci tak dobrá. Do večera budete v letadle mířícím daleko odsud a nikde
se nezmíníte, že jste mě tu viděl ve společnosti slečny Akiry. Pokud se dozvím, že
jste mě neuposlechl, tak toho budete ještě litovat.“ Ivan nebyl nikterak nadšený, že
jeho dovolená právě skončila, ale na druhou stranu byl rád, že je naživu. Ten muž
rozhodně nežertoval a tak uznal, že bude nejlepší nedělat problémy. Odešel z pláže
a ještě dlouho poté přemýšlel nad tím, proč musí mít takovou smůlu. Nejen dovolená,
ale i rande s Akirou bylo fuč a přitom to mohlo být velice zajímavé, ovšem pokud by
byla vůbec dorazila. 'To se může stát jenom mě – v hledáčku zločineckého gangu,
aniž bych cokoli provedl. Sakra, Asiatky jsou fakt kočky, tak proč se to musí vždycky
tak posrat?! Doufám, že ta pravá, ta osudová láska bude taky Asiatka a že to
neskončí podobným fiaskem.'
„Takže jdeme k věci, Akiro. Váš cíl je tady na ostrovech,“ řekl Brian.
„No, samozřejmě. Proto tu také jsem. Já ale chci místo jejího současného pobytu a
to se mi nedaří najít.“
„Není se čemu divit, protože je jím Americká vojenská základna na Kwajaleinu.“
Akira zvážněla. „Chcete říct, že… z ní je…?! To je přeci pitomost!“
„To byste se divila.“
„Ale tam se nedostanu!“
„Pojďte se mnou k jachtě. Něco vám ukážu.“ Akira dost dobře nevěděla co čekat a
ani moc nepřemýšlela nad tím, co má její kontakt tak důležitého. Místo toho dumala,
jak se na atolu Kwajalein dostane do tamní raketové základny. Situace byla o to
delikátnější, že ani sám Tokutaro nevěděl, co jeho dcera vlastně podniká. Akira
momentálně pracovala na vlastní pěst a zvučné Tokutarovo jméno jen využívala ve
svůj prospěch. Brian ji dovedl až k malé jachtě, jež kotvila daleko od mola. Na pláži
byl motorový člun, kterým se snadno přepravili k lodi. Akira si nezapomněla
povšimnout, že na palubě je pouze jeden další muž.
„Není vás tu málo?“ zeptala se.
„Čím méně lidí bude o tom všem vědět, tím lépe. Jen počkejte, až to uvidíte a pak
pochopíte, proč je nutná obezřetnost.“
Brian zavedl Akiru do podpalubí. Dovedl ji k jedněm dveřím s proskleným okénkem a
pobídl Akiru, aby se podívala, co za ním je.
„Myslím, že z tohohle dárku bude mít pan Tokutaro obrovskou radost a vy zřejmě
také.“
„Počkat. Vy jste Tokutara již informoval?“
„Zatím ještě ne. Myslím, že o to budete stát sama. Dozvědět se, co tu děláte, ale
musí. Dohoda mezi námi dvěmi je jasná. Tokutaro musí vědět o všem, co souvisí
s jeho věcí a za odměnu mám jeho podporu a to nejen finanční. Možná můj vliv sahá
jen po hranice zdejšího souostroví, ale vidíte, že i to se může mnohdy vyplatit. Dostat
tu ženu sem byl obrovský risk, doufám, že si toho ceníte.“
„Cením, to pochopitelně. Teď mě s ní ale nechte o samotě, ano?“
Brian odemkl dveře a vpustil Akiru dovnitř. „Klíče vám tu nechám a dejte si pozor, je
pořádně vzteklá.“ Brian odešel na palubu a Akira se začala zajímat o mladou ani ne
dvacetiletou ženu, která seděla v koutě se svázanýma rukama za zády. Měla velice
krátký sestřih vlasů a na sobě vojenskou uniformu. Když si ji Akira prohlédla, skoro
nevěřila vlastním očím. Dalo jí hroznou práci zjistit, kde ta žena je a teď byla přímo
před ní. Klekla si a pohlédla jí do tváře.
„Víš, kdo jsem?“ zeptala se Akira.
„Kurva s hnusným ksichtem!“ Akira na to nereagovala a vytáhla z kapsy starou
pomačkanou fotografii, na které byla zachycená černovlasá žena.
„Znáš ji?“
„Ne. Kdo je to?“
„Tvoje sestra“
„Nemám sestru!“
„Ale ano, Sakuro! Tohle je tvoje sestra Kasumi a já ji hledám!“
„Jestli myslíš, že ti řeknu, kde je, tak to ses posrala. Tu ženu jsem v životě neviděla!“
„Opravdu ne? To je škoda, protože vážně hrozně moc stojím o setkání s ní a také
netuším, kde pátrat.“
„Co o ní vlastně víš, ty hnusná kyklopko?“
„Nemám čas a ani důvod ti všechno vysvětlovat.“ Zklamaná Akira přemýšlela.
Sakuřino překvapení, když jí ukázala Kasuminu fotku a řekla, že je to její sestra,
rozhodně nebylo hrané a tak neviděla důvod přistoupit k tvrdšímu vyslýchání, které
by jinak následovalo. 'Mohu se jí začít vyptávat na rodinu, ale k čemu by to bylo?
Kasumi není tak pitomá, aby se vrátila do Japonska nebo aby své rodině, která jí
v podstatě prodala, řekla, co má v plánu a kde se skrývá. Kromě toho rodina Sato
byla bezpochyby ta první stopa, která Tokutara napadla a já nepochybuju o tom, že
jestli je opravdu nalezl, tak je buď zabil anebo je hlídá, kdyby se Kasumi přeci jen
vrátila domů. Jediná stopa, která zůstala, je ten muž jménem Cy, kterého jsem viděla
v klášteře po Kasumině boku, ale jeho mají už na starosti Tokutarovi lidé. Nyní ale
hrozí nebezpečí, že se od Briana dozvědí také o Sakuře a to by rozhodně vyústilo
v její smrt. Ta by ničemu neprospěla a navíc, pokud bych Tokutarovi zamlčela, že se
jednalo o Kasuminu sestru, tak bych skončila mrtvá také. Nahoře na palubě je jen
jeden člověk a samozřejmě Brian, který je ozbrojený. Víc jich na celé jachtě není, což
je potěšující.'
„Podívej. Pomůžu ti odsud utéct, ale nejprve mi povíš, kde se tu bereš. Mám na
mysli, jak je možné, že někdo jako ty skončí v armádě, navíc na raketové základně.“
„Z Japonska jsem vypadla už ve třinácti, protože z těch sraček, ve kterých jsme žili,
mi bylo na blití. Pár let jsem žila tady a stálo to za hovno. Chtěla jsem něčeho
dosáhnout a být užitečná, ale fakt je, že dostat se k ostraze vojenského letiště na
Kwajaleinu byl problém. Naštěstí stačí nastavit řiť těm správným ptákům, přiložit nůž
ke krku těm správným sviním a pak jen sledovat, jak jdou všechna nařízení a
pravidla ojebat. Přemýšlím, že to dotáhnu ještě dál.“
„Ehh, myslím, že to mi stačí. Přejdeme k tomu podstatnému. V žádném případě
nikdo nesmí zjistit, co se to tu stalo. Potíž je v tom, že nahoře jsou dva muži a pokud
chceš mít šanci na útěk, tak nesmíš nikoho z nich nechat naživu, rozumíš?“
„Dokonale.“
„Já se do toho zaplétat nemůžu, takže je to všechno na tobě. Mezi námi žádný spor
není Sakuro, a proto ti dávám naději na útěk. Mí lidé by ale tak hodní nebyli. Na
Marshallových ostrovech zůstat nemůžeš. Musíš zmizet nejlépe do nějakých
chudých zemí světa. Navrhuji zkusit Afriku nebo Jižní Ameriku. Pamatuj si ale, že
jsme se nikdy neviděli, a za žádných okolností se nesnaž po mě ani po své sestře
pátrat, protože to není bezpečné.“
„Já nemám sestru!“
„No… dobře. Musíš mě ublížit, aby bylo zřejmé, že jsi mi utekla a poté se nějak zkus
vypořádat s lidmi nahoře.“Akira pomocí nože, který měla v batohu, povolila pouta.
Sakura se postavila a chvíli jen tak zírala na Akiru, která očekávala ránu. Sakura ji
obešla a v okamžiku ji lokty silně udeřila do temene hlavy.
Když se Akira probrala, zvedla se ze země a uvědomila si, že se věci mají jinak, než
si představovala. Měla za to, že od Sakury dostane jen pěstí, ale místo toho skončila
omráčená a kdoví kolik času zatím uběhlo. Věděla, že pokud Sakura muže zabila, je
vše v pořádku a pokud ne, tak může Tokutarovi předvést její mrtvé tělo a tím si získá
jeho přízeň. Byla tu ale i třetí možnost a to ta, že Sakura jen utekla a v tom případě
bude muset její práci dokončit sama, což klidně může vyvolat nechtěné komplikace.
Akira se rozhlédla po svém batohu s věcmi, ale ten tu nikde nebyl. Uvědomila si, že
udělala obrovskou chybu. Opatrně se z podpalubí vydala nahoru. Jen malý kousek
od schodiště spatřila na podlaze ležícího Briana. Měl několik bodných ran a
podříznuté hrdlo. Na přídi ležel i druhý muž s několika střelnými ranami na těle.
Nikdo jiný v okolí nebyl. Akira zjistila, že motorový člun je pryč, což se dalo očekávat
a tak skočila do vody a plavala co nejrychleji k ostrovu.
'Na Marshallových ostrovech mě nic nedrži a až se otec dozví, že je Brian mrtvý,
bude lepší být jinde, aby ho ani ve snu nenapadlo spojovat jeho smrt se mnou. Vrátit
se teď hned do Japonska by ale mohlo vyvolat podezření takže si trochu prodloužím
svůj výlet a navštívím Nauru.'
16. 5. 1994 – Japonsko – Tokio – Byt Akiry Watanabe
Akira bydlela sama v poměrně jednoduše zařízeném bytě v Tokiu. Neměla toho tu
moc. Bytu vévodila velká místnost, rozdělená na obývací pokoj a kuchyni. Dále tu
byla koupelna, ložnice, tělocvična a pracovna. Ve všech místnostech bylo jen to
nejnutnější vybavení. Akira totiž často cestovala a tak se zde nechtěla nijak moc
zabydlovat. Z tohoto důvodu se zdálo zvláštní, že se o byt dělila také se sedmiletým
hnědosrstým psem plemene Tosa inu. Sice se o něj povětšinou starala Akiřina
služebná, ale nechtěla se ho ani náhodou zbavit, protože ho ještě jako štěně dostala
od Ichira k narozeninám. Na dveře bytu právě někdo zaklepal. Akira neočekávala
návštěvu a tak přemýšlela, kdo ji chce vidět. Otevřela dveře a před sebou měla
Tokutara Watanaba. Asi padesátiletý muž s černými vlasy s šedinami nad ušima a
především drsným a povýšeným výrazem ve tváři, který se snad nikdy neměnil. Už
na první pohled bylo Akiře jasné, že se stalo něco opravdu výjimečného, neboť se ani
jedenkráte nestalo, že by ji otec navštívil v jejím bytě. Za zády mu stáli ještě tři další
muži, kteří tvořili jeho věrnou osobní stráž, bez které snad ani nebylo možné Tokutara
zastihnout. Tokutaro a jeho muži napochodovali do bytu, aniž by cokoliv řekli. Akiře
se tak naskytl pohled nejen na svého otce, který se zdál být naštvanější než obvykle,
ale také na jeho ochranku. Hari Takugawa byl mistr v boji se dvěma meči. Takashi
Ishida zase skvělý odborník přes nejrůznější střelné zbraně a o Daiki Shintarovi se
říkalo, že je nejsilnějším mužem v Tokiu. Akiře neuniklo, že Daiki s sebou nese její
batoh, o který přišla na Marshallových ostrovech. Akira si až teď uvědomila, jak je
situace vážná. V batohu totiž měla mnohem víc, než jen Kasuminu fotku. Dávala si
do něj i mnohé spisy a poznámky, které se týkaly nejen Kasumi, ale také jejího
soukromého života. Tokutaro si batoh vzal a usadil se na pohovku, zatímco ostatní se
rozestavěli vedle něj. Na jeho pokyn Akira přistoupila blíž. Byla tak nervózní jako
ještě nikdy v životě.
„Dnes ráno mi přišel balík s tímhle batohem,“ řekl Tokutaro svým zvučným hlasem.
„Jediné, co v něm bylo, je tento dopis.“ Tokutaro předal Akiře popsaný list papíru. Ta
si ho roztřesenou rukou vzala. „Přečti ho nahlas!“
Doufám, že se Ti tohle dostane do rukou, Ty špinavé zatuchlé prase. Není to tak dlouho, co mě nechala unést jakási
čubka a poté mě zase osvobodila. Ze záznamů, které mi ve své neskutečné pitomosti v podstatě dala, už vím, že to je
Tvoje dcera. Kromě toho vím také mnoho o své sestře Kasumi a o zvěrstvech, které jsi jí udělal. Nebude to trvat
dlouho, Ty zkurvený bastarde a zaživa Tě vykuchám.
S přáním brzkého shledání
Sakura Sato
Když Akira dočetla, Tokutaro si dopis vzal a vztekle ho roztrhal.
„Pošpinila jsi čest naší rodiny a opět to souvisí s Kasumi Sato. Nejen, že je pořád
naživu, ale nyní se kvůli tobě proti nám staví i její sestra!“
„Obě dvě zadupeme do země, otče. Postarám se o to,“ řekla Akira a hlas se jí chvěl.
Na Tokutarův pokyn vytáhl Hari wakizaši, což byl krátký meč podobný kataně. Předal
ho Tokutarovi společně s úzkým provazem. Tokutaro obě věci dal Akiře a té bylo
naprosto jasné, co to znamená.
„Už nejsi moje dcera,“ řekl Tokutaro. Akira malinkou chvíli přemýšlela nad tím, že
zkusí bojovat a utéct, ale uvědomila si, že je to zbytečné. Neměla sebemenší naději.
Přešla ke koberci, jež byl uprostřed místnosti. Posadila se a provazem si svázala
kotníky k sobě. Poté zahájila meditaci, která byla vzhledem k vypjatosti situace
obtížná. Jen stěží se dokázala soustředit a uvolnit svoji mysl pro ní bylo takřka
nemožné. Nedokázala si přestat vyčítat chybu, kterou udělala a která ji dovedla až
do této situace. Věděla, že rituální sebevražda Seppuku má být důstojným
odchodem z tohoto světa a snažila se o to, jak jen mohla. Tak nějak doufala v to, že jí
Tokutaro dá alespoň Japonskou dýku tantó, se kterou by si podřízla hrdlo, ale místo
toho dostala wakizaši a s tím musel následovat rituál, který bude zakončen
proříznutím dutiny břišní nejprve podélně a pak ještě příčně. Akira moc dobře věděla,
že samotné umírání může trvat dlouhé hodiny a to v nesnesitelné agónii. Snaha o
zklidnění při meditaci nepřicházela a tak aby měla vše co nerychleji za sebou, přešla
k další části rituálu a tou bylo složení haiku. Nedala si s tím moc práce, neboť chtěla
mít vše za sebou.
Bolest veliká,
když člověk odchází sám
beze cti svojí.
Poté uchopila wakizaši a pevně ho stiskla. Otočila ostři proti sobě. Pohlédla
prosebně na svého otce, který zachovával kamennou tvář, a poté shlédla dolů na
svoje břicho, které nyní měla rozříznout.
„Dost Akiro,“ řekl Tokutaro, načež překvapená Akira zvedla oči s nechápavým
výrazem. 'Copak by Tokutaro přerušil jen tak rituál? Na to už je přeci pozdě nebo ne?
Zdá se, že ne každý věří, že musí dodržovat pravidla stanovená před stovkami let.
Mocný Tokutaro má zřejmě pocit, že to je on, kdo pravidla vytváří. No... vadit mi to
nebude.' Akiru to sice potěšilo, ale rozhodně si nedávala žádné klamné naděje.
Tokutaro zatím stále mlčel a zdálo se, že přemýšlí. Patrně volil mezi smrtí a životem
své dcery a stále se nemohl rozhodnout.
Nakonec řekl: „Máš jeden měsíc na to, abys mi přinesla důkaz, že je Kasumi Sato
mrtvá.“ Akira dost dobře nechápala, co to má znamenat a doufala, že k tomu
Tokutaro něco dodá. Mezitím přeťala provaz na nohou a postavila se. Wakizaši
s poklonou vrátila Harimu.
Tokutaro se stále k ničemu dalšímu neměl a tak se ho opatrně zeptala:
„Jak mám Kasumi během jednoho měsíce najít, když jsme její stopu ztratili před
dvěma roky?“
„Už je to přes dva měsíce, co můj člověk, Taichi Araki, nalezl Cye McCalla. Již před
rokem se mu podařilo dostat se přes Cyovu ženu Alice až k jeho přátelům v Itálii.
Jedná se o rod Antoliniů, kteří žijí na okraji Říma a Taichi jejich sídlo sledoval. Cy se
tam přeci jen objevil a Taichi se přes něj dostal až ke Kasumi. Nařídil jsem mu ať
Kasumi sleduje i nadále a vyčkává, protože úkol ji zabít měl patřit tobě. Potíž je
v tom, že jsi zmizela neznámo kam a teprve před nedávnem ses uráčila vrátit. Příště,
pokud nějaké příště bude, mi předem oznámíš, kam jedeš a jak dlouho tam budeš.
Ale teď zpátky k věci – Kasumi je nyní v Británii, ale patrně ne nadlouho, takže si
musíš pospíšit. Podrobnosti se dozvíš až od Taichiho. Zítra s ním máš přesně v osm
hodin večer tamního času schůzku v Londýnské restauraci Sung Chi.“ Tokutaro
vytáhl z pod kabátu obálku a položil jí na stůl- „Je tam letenka, dostatek peněz a také
další instrukce. Máš poslední naději, Akiro, a jestli zklameš i tentokrát…“ Tokutaro to
nedořekl, ale nebylo to ani třeba. Akira moc dobře věděla, o co teď půjde a
přemýšlela nad tím ještě dlouho poté, co Tokutaro a jeho lidé odešli. Buď zemře ona,
nebo Kasumi, jiná možnost, zdá se neexistuje.
17. 5. 1994 – Velká Británie – Londýn – Restaurace Sung Chi
Akiru překvapovalo, že se s ní chce Taichi setkat v restauraci a navíc čínské. Už když
sem vstoupila, zarazila ji výzdoba. Ze stropu visely červené lucerničky, které
osvětlovaly nepříliš velký sál. Na stěnách byla tapiserie s motivem Velké čínské zdi,
která tak jakoby obklopovala všechny návštěvníky a snad jim tak měla dodávat pocit
bezpečí. V koutech sálu byly na stolkách klasické čínské vázy s mnoha nápisy. Akira
se chvíli rozhlížela a zkoumala, jestli tu není Taichi. Mnoho lidí tu nebylo, ale na
nikoho z nich neseděl Taichiho popis. Akira přesto raději vytáhla Taichiho fotku a
schválně ji porovnala s lidmi, co tu seděli. Vypadalo to trochu divně, ale chtěla mít
jistotu. Přestože bylo již po osmé večer, Taichi tu nikde nebyl. Předpokládala, že se
někde zdržel, což bylo samo o sobě zvláštní, a tak se posadila k jednomu ze stolů,
které od sebe byly odděleny zdobenými deskami s obrázky zvířat a otevřené krajiny,
ve které byly rozestavěny pagody. Akira čekala čtvrt hodiny a poté si objednala a
navečeřela se. Jídlo vůbec nebylo špatné, spíše naopak, ale těžko si ho mohla
pořádně vychutnat, když její kontakt stále ne a ne dorazit. Rozhodla se tu zůstat až
do pozdních hodin a mezitím popíjela jasmínový čaj a poslouchala vcelku příjemnou
hudbu. Pozdě večer do sálu přispěchal mladý muž s dlouhými vlasy svázanými do
copu. Chvíli se rozhlížel, a jakmile uviděl Akiru, přisedl si k ní.
„Ještě že jste pořád tu. Už jsem se bál, že…“
„Přejděte k věci, ano? Čekám tu už přes dvě hodiny.“
„Omlouvám se slečno, ale mám jisté nepříjemnosti a schůzku musíme přesunout
jinam. Nemám moc času to vysvětlovat, tak pojďte se mnou.“ Akira nechala na stole
dostatek peněz na zaplacení útraty a přidala i slušně spropitné. Poté vyšla ven a
nastoupila do vozu, který tu měl Taichi připravený.
„Můžete mi vysvětlit, co se to děje?“ ptala se Akira, jakmile vyjeli z parkoviště.
„Kasumi není jediný cíl pana Tokutara, který se nachází v Británii. Proto jsme také
měli schůzku v Londýně, protože jsem před tím potřeboval dokončit jinou práci, ale
jak už jsem řekl, vyskytl se problém a budu vás muset požádat o pomoc.“
„Uvidíme, ale pochopte, že nejste jediný, kdo má Tokutarův nůž na krku.“ Taichi
zastavil u ubytoven na okraji Londýna a vystoupal po schodech do patra, kde měl
pronajatý byt. Akiru pozval dovnitř a ta tak mohla prohlížet lacině vybavený pokoj, ve
kterém bylo jen to nejnutnější – kuchyňský linka, lednice, stůl s židlemi, skříně na
oblečení, pár polic a také postel u které na zemi ležel svázaný muž s roubíkem
v ústech. Už na první pohled bylo patrné, že mu chybí pravá ruka.
„Tohle je Donald Lee. V Japonsku vlastnil řetězec barů a heren a dost se u Tokutara
zadlužil.“
„Takže má zemřít. To snad ale zvládnete sám, nebo ne?“
„Bohužel je to mnohem obtížnější. Tokutarovi ukradl v přepočtu něco málo přes sto
šedesát tisíc liber a on chce vědět, kde jsou. Vím, že investice, které Lee uskutečnil
od té doby ani zdaleka nedosahují takové částky, takže ty peníze stále někde má,
otázkou je ovšem kde.“ „Počkejte chvilku…. říkal jste sto šedesát tisíc? To je…“
„Skoro dvacet milionů jenů. Jestli máte na mysli tohle.“
„Ano, vzpomínám si na tu krádež. Tokutara to tehdy neskutečně rozčílilo. Poslal po
tom chlapovi dva své zabijáky, jenže neuspěli a pak na něj vytáhl těžký kalibr.“
„Kasumi Sato, já vím. Proto tomu chlapovi chybí ruka, jazyk a má jen jedno oko.“
„Evidentně stále žije, takže Kasumi také neuspěla.“
„Utekl jí, a ačkoli se ho snažila vystopovat, nevyšlo to. Byl to první a také poslední
Tokutarův úkol, který nezvládla splnit. Také za to byla náležitě potrestána.“
„Proto jí chybí malíček?“
„Ne, to s tím nemá co dělat. Tokutaro byl vzteky bez sebe, když se dozvěděl, že Lee
Kasumi uprchl. Byla to ta pověstná poslední kapka, po které jeho pohár trpělivosti
přetekl a on nakázal svým mužům zabít…“
„Zabít její dítě. O tomhle vím.“
„Přesně tak. Ale pojďme k našemu problému. Ten chlap ví, že umře a navíc nemůže
mluvit, takže… já nevím, jak z něj dostat místo, kde ukryl ty prachy. Budete mi
schopná pomoct?“
„Pokusím se. Máte tu něco ostrého?“ Taichi se vrátil před dům, kde z kufru auta
vytáhl solidní nůž. Nebyl nejnovější, ale funkční byl dostatečně. Předal ho Akiře,
která se hned poté shýbla a v rychlosti podřízla Donaldovi hrdlo. Taichi na to
nechápavě zíral.
„C-co jste to udělala?“
„Kde najdu Kasumi?“
„Cože?! Měla jste mi pomoci s…“
Akira chytila muže za cop, zvrátila mu hlavu dozadu a přiložila ke krku nůž. „Kde je
Kasumi?“ „A-ale…“
„Mluv, řekni, co o ní víš, nebo tě zabiju!“
„Dobře, tak dobře, ale klid ano? Kasumi byla v České republice, když jsem se o ní
dozvěděl. Pověsil jsem se na chlapa jménem Pietro Antolini a později ho podplatil,
aby pro mě dělal špeha. Chtěl slíbit, že v žádném případě neohrozím jeho přítele,
toho Cye a že je nechám dokončit nějakou práci. Souhlasil jsem, ale samozřejmě jen
na oko a okamžitě jsem informoval Tokutara a požadoval další instrukce. Řekl, ať
Kasumi hlídám. Od Pietra vím, že jela na Anglické panství Black Mirror a před pár
dny odtamtud zmizela. Trochu jsem se ho vyptával a jak se zdá, tak zmizel i pán toho
panství jakýsi Samuel Gordon a jeho snacha.“
„Kam odešli?“
„Není to zcela jisté, ale rodina Gordonů vlastní sídlo ve Walesu. Plánoval jsem tam
zajet, ověřit si to a případně vyslechnout na Black Mirror sluhu Gordonů, o kterém mi
Pietro řekl, ale ještě…“
„Máte přesnou adresu toho místa?“
„Ano mám všechno tady ve složkách ve skříni a…“
„Kdo všechno ví o tom, kde Kasumi je?“
„Ehh, jen já. Tokutara nemohu informovat o každé maličkosti, co se kde objeví.“
„Fajn. Díky.“ Akira čistým sekem podřízla Taishimu hrdlo. Ten zachroptěl a z rány mu
začala vytékat krev. Zhroutil se k zemi, ale to už Akira vytahovala ze skříně papírové
desky s několika listinami, poznámkami a mapami. Věděla, že odsud musí rychle
pryč. Vražednou zbraň vzala s sebou a později hodila do Temže. Z hotelu, kde se
ubytovala, vzala své věci a co nejrychleji zamířila na nádraží.
18. 5. 1994 – Velká Británie – Wales – Panství Gordonů
Bylo krátce po třetí hodině odpolední, když Akira konečně dorazila k vile Gordonů.
Dlouhé míle musela jít pěšky, a když zahlédla honosnou vilu, obklopenou vysokou
zdí s ostrými bodci na vrcholu, byla ráda, že je u cíle své cesty. Nebude trvat dlouho
a opět se shledá s Kasumi. Byla na to připravená. Na sobě měla podobné oblečení,
jaké měla před lety v klášteře a na zádech už jí viselo pouzdro s katanou. Tentokrát
měla jen jednu. Přišla blíže k bráně a všimla si, že u ní stojí jakýsi muž. Nechtěla, aby
si jí všimnul a vyptával se, takže nejprve počkala za rohem, dokud muži někdo
neotevřel a nevpustil ho dál.
Teprve poté pomalým krokem přišla k bráně a všimla si zde černovlasého muže,
který ji zavíral. Akira nevěděla, kdo to je, ale předpokládala, že by mohlo jít o pána
panství. Zkoumavě si ji prohlížel a ona se mu ani nedivila.
„Dobrý den. Vy jste pan Gordon?“ zeptala se.
„Ano, jsem Samuel Gordon. My se známe?“
„Ne, to asi ne. Já vlastně ani nejdu za vámi.“
„Tak za kým tedy?“
„Chtěla bych navštívit paní Kasumi Sato. Vím, že tu je. Zavedete mě k ní?“
„Záleží na tom, kdo jste a co jí chcete.“
„Jsem Akira Watanabe a mám s Kasumi jednu nevyřešenou záležitost.“ Akira si
všimla, jak Samuel hledí na její katanu. „Nebojte se, já vám nechci ublížit.“ Samuel si
tím zase tak jistý nebyl.
Na zahradě se objevila Rachel. Zajímalo ji, co se to u brány děje a tak se přišla
podívat blíž.
„Dobrý den, paní…“
„Rachel Gordonová a nebojte se, manželka tohohle křupana nejsem.“
„Ehm, jak už jsem řekla tady panu Samuelovi, ráda bych viděla Kasumi.“
„Vážně?“ Rachel neuniklo, že má Akira zbraň, ale vůbec jí to nevadilo.
„Zajdu se zeptat Kasumi a uvidíme, jestli má zájem se s vámi vůbec setkat,“ řekl
Samuel a odešel. Jakmile zmizel ve vile, Rachel bránu otevřela.
„Kasumi je v hale ve vile. Pojďte, já vás k ní zavedu. Doufám, že tu zbraň na zádech
máte kvůli ní.“ Akira neodpověděla, nakonec si vlastně ani nebyla jistá zdejšími
poměry. Nezdálo se, že ti lidé drží spolu, spíše naopak, ale hlavní bylo, že je tady.
Rachel ji přivedla do vily, kde byl Samuel, Kasumi a Mark. Pohledy Akiry a Kasumi se
setkaly.
XX – Odpočívej v pokoji
Akira Watanabe stála opět tváří v tvář své protivnici. Za ty roky se z ní stal něco jako
přízrak minulosti. Přestože Kasumi viděla jen párkrát, tak s ní byl Akiřin život hodně
spjatý, neboť již šest let pátrá nejen po ní samotné, ale také po její minulosti. Nyní se
opět sešly. O tohle setkání stála Akira dlouhou dobu a teď když skutečně přišlo,
nenacházela vhodná slova. Kasumi stála proti ní, přímo na dosah ruky.
„Nečekala jsem, že tě ještě někdy uvidím… živou,“ řekla Kasumi. Akiru udivovalo, jak
klidná dokáže být, přestože má před sebou někoho, koho považovala za mrtvého.
Akira věděla, že Kasumi se na ni může každou chvíli vrhnout a aby se tak nestalo,
vytáhla katanu a k překvapení všech ji položila na zem ke stěně. Kasumi na to
zareagovala sundáním vrchní části oděvu. Nepomyslela by si, že se Akira odhodlá
k něčemu takovému, ale bylo to rozhodně vítané. „Stouplo ti sebevědomí natolik, že
se mi postavíš tváří v tvář ve spravedlivém boji a ještě k tomu se chceš bít takříkajíc
tělo na tělo? Hranice mezi odvahou a bláznovstvím je tenká Akiro, ale nebudu tě
soudit, protože možná jsi opravdu lepší než já, možná že dnes zemřu, ale počítej
s tím, že udělám maximum proto, aby se tak nestalo.
„Nejsem tu proto, abych tě zabila.“
Tohle Kasumi opravdu překvapilo a její výraz ve tváři byl toho důkazem. Šest let pase
po jejím životě a teď, když se jí konečně naskytne další možnost, to vzdá? „To ti mám
věřit?“ zeptala se Kasumi.
„Potřebuji tvoji pomoc.“
„Ty ses při útěku z toho kláštera udeřila do hlavy?“
„Myslím to smrtelně vážně! Pravda, chtěla jsem tě z celého srdce zabít, ale to se
změnilo, když jsem se konečně dozvěděla, co přesně se mezi tebou, Ichirem a
Tokutarem stalo. Víš, vždycky jsem si tě vážila a nyní si tě vážím ještě mnohem víc.
Když jsem zjistila, co všechno ti provedli, tak… jsem pochopila, že to můj otec je
zrůda, kdežto ty jsi jen jeho oběť. Ať už se to zdá jakkoli absurdní, tak tvůj život je jen
výsledek utrpení, jaká jsi prožila v mládí. Vždyť se rozhlédni kolem sebe a pověz mi,
kolik lidí se chová tak jako ty? Oni tě zničili, Kasumi. Zbavili tě lidskosti.“
„Myslíš, že právě tohle mi vadí? Nebýt toho, co jsem si vytrpěla, bych už dlouhé roky
byla mrtvá. Jen díky tomu všemu v sobě dokážu najít víc, než většina jiných lidí. Moje
hranice ať už jde o věci psychické či fyzické jsou posunuty dál a díky tomu ještě
dýchám. Já Tokutara neviním z toho, co ze mě udělal. Já ho viním z toho, jak mě
ovládal a že mě připravil o děti.“
„Dobře, ale stejně ho chceš vidět mrtvého a já také. Já jsem se nedokázala vyrovnat
s tím, co mi provedl. Vím, že jsem byla jeho otrokem a zpočátku jsem si to ani
neuvědomovala. To až tvůj životní příběh mi otevřel oči, ale nenalezla jsem dostatek
sil Tokutara zabít. Sama na to prostě nemám a v tom jsme si podobné, že mám
pravdu? Proto ses nikdy do Japonska nevrátila, přestože jsi mi to tvrdila a to tak
rozhodně, že bych si na to byla klidně vsadila. Věděla jsi, že nemáš stejně žádnou
naději. Bála ses.“
„Ano a nestydím se za to. Bojím se Tokutara a jeho lidí, protože by mi dokázali
připravit strašlivá muka. Bojím se, že na mě čekají a jsou připraveni.“
„Nejde jen o tohle. Máš sestru, Kasumi. Sakura se jmenuje.“
K Akiřině údivu to s Kasumi moc nehnulo.
„Když mě rodiče prodali, chtěli vyplnit to prázdné místo dalším dítětem? Zní to
strašně, ale je to tak, že ano? Kde ta Sakura je?“
„To nevím. Potkala jsem ji před pár měsíci na Marshallových ostrovech. Docela se ti
podobá a nejen vzhledově.“
„Možná to je moje sestra, ale to nic neznamená. Nic k ní necítím a cítit nebudu.“
Akiřin poslední trumf byl pryč a ji to zaráželo. Byla si jistá, že Kasumi snadno
přesvědčí, ale ono ne.
„Společně přece máme naději Tokutara porazit, Kasumi, a já věřím, že to dokážeme.
Vrátíme se do Japonska a pomstíme se dříve, než nám budou moci znovu ublížit.
Získáš svoji rodinu a domov. Copak to pro tebe nic neznamená?!“
„Ne. Teď už ne.“
„Ale proč? Společně to dokážeme. Jde o naši čest.“
„Ne! Mám tu jisté závazky a člověka, kterého mám ráda,“ Kasumi se ohlédla na
Samuela, který byl velice rád, že to Kasumi řekla takhle před ostatními.
„To… to ale nejde. Já sem jedu s tím, že se odsud vypravíme na cestu pomsty.
Dokonce jsem už začala, když jsem zabila muže, který vás sledoval a prozradil mi,
kde jste. Nemůžeš mě odmítnout.“
„To si vážně myslíš? Spíš mě překvapuje, že jsem tě ještě nezabila.“
„Tokutaro mě sem vyslal, abych mu přinesla důkaz, že jsi mrtvá. Já se nemůžu
podruhé vrátit bez něj!“
„To máš smůlu. Zůstávám tady se Samuelem.“
„Kasumi, to ne. Jsme přeci na stejné lodi, musíme si pomáhat.“
„Na stejné lodi nejsme, ale máš pravdu, že ses právě ocitla v podobné situaci, v jaké
jsem už dlouhé roky. Tokutaro ti půjde po krku, když nesplníš jeho úkol, že?“
„Dal mi měsíc. Mám jen jeden měsíc a pak… zabije mě!“
„Ano a bude mu úplně jedno, že jsi jeho dcera. Vidíš, co je to za svini? Možná právě
kvůli tomu, jak dopadneš, tě nechám být, ačkoli bych tě měla zabít. Odejdi odsud a
žij si svůj život.“
„Ne, takhle to skončit nemůže! To v Japonsku mám svůj život. Mám tam domov a
přátele a… nemůžu to všechno hodit za hlavu!“
Samuelovi se přestávalo jednání Akiry líbit a když pohlédla na svoji katanu ležící na
zemi, byl připraven v mžiku vytáhnout revolver a střílet. „Ať tě to ani nenapadne,“
vykřikl. „Nechtěj skončit s dírou v hlavě.“ Akira raději poodstoupila stranou a Samuel
si pro katanu došel. Předal ji Markovi, který jí pohlídal a prohlížel si mistrovskou ruční
práci.
„Co bys udělala ty, kdyby ti někdo ukradl katanu?“ zeptala se Akira.
„Asi bych řádně protestovala, jenže já bych na rozdíl od tebe nepomýšlela na
nespravedlivý souboj a kromě toho ti katanu vrátíme, že ano, Samueli?“
„Hned, jakmile se odhodláš k odchodu, ale pochop, že v tebe nemám zdaleka
takovou důvěru jako v Kasumi.“
„Takže jak, Akiro?“ ptala se Kasumi
„Ovládáš perfektně Ninjutsu a Thajský box. Je to působivé, ale mě to tentokrát
neodradí od toho, abych se tě pokusila zabít. Neustoupím a nezaleknu se, znovu už
ne. Je mi to líto, ale nemám na výběr.“
„Vždycky je na výběr… ale dobře.“ řekla s klidem Kasumi. Samuela překvapovalo,
jak může být tak klidná, když jí právě půjde o holý život, ale věděl, že v takovéto
situaci rozhodně není poprvé. Počítal s tím, že tohle bude pro Kasumi minimálně tak
obtížné, jako souboj s Ivanem, ve kterém si přál její smrt. Tentokrát to je úplně
opačné a byl z toho pořádně nervózní, neboť ji měl moc rád a možná ji dokonce
začínal milovat.
Kasumi zaujala bojový postoj a uvolnila se od všeho, co by ji jinak rozptylovalo. Byla
tu jen ona a její protivnice, ostatní nebyli důležití. Akira byla rovněž v naprostém
klidu. Zaťala pěsti a poté je opět povolila. Sledovala Kasumi a došlo jí, proč si
předtím sundala vrchní oděv. Kasuminy pravidelné, skoro až strojově přesné hluboké
nádechy a výdechy napínaly její hruď a Akiře se zdálo, že ten naprosto přesný úkon
není ani možné přerušit. Kasumi si stejně jako Akira uvědomovala, že nazývat
takovýto souboj pouze záležitostí fyzičky a umu je nesmyslné. Pohlédla své protivnici
přímo do očí a snažila se rozluštit její úmysly. Akiřiny oči ovšem byly takřka nečitelné
a Kasumi věděla, že je to třeba změnit. Na tváři se jí objevil úsměv, poté zvedla
pravou ruku mírně do výše, pokrčila ji v loktu a zaťala pěst, jak jen to šlo. Ani na
okamžik nepřestávala sledovat Akiřiny oči, které se neubránily pohledu na pevné
Kasuminy svaly. Akiře to stačilo, aby znejistěla, tak jako před lety v Bangkoku.
Kasumi udělala krok vpřed, načež Akiře povolily nervy a zaútočila, na což Kasumi
čekala. Akira provedla kop z otočky vedený přímo na hlavu. Nedala se jí upřít velká
snaha a zkušenosti, ale na Kasumi to bylo příliš pomalé a předvídatelné. Snadno
přešla do kleku, čímž se ráně vyhnula, opřela se rukama o zem a kopla Akiru do
břicha. Ta ztěžka vydechla a ucouvla stranou. Pořádně ji to zabolelo, ale ovládla se.
Akira začala před Kasumi couvat, ale poté se v rychlosti rozeběhla, vyskočila do
výše, čímž se nejen vyhnula kopu, kterým ji Kasumi chtěla odrazit, ale také nabrala
dostatečnou rychlost a razanci pro úder pěstí přímo na Kasumin obličej. Rána to bylo
opravdu silná a zasáhla Kasumi takřka přesně mezi oči. Zůstala rozkročená stát a
ruce jí zplihle visely podél těla. Hlavu měla skloněnou mírně dolů. Samuel poznal, že
se něco děje, něco, co by se rozhodně dít nemělo a to obzvláště ne Kasumi. 'Můžu
to všechno ukončit jediným stisknutím spouště, ale Kasumi by to tak rozhodně
nechtěla a i já bych byl vlastně rád, kdyby zvítězila spravedlivě.' Akira byla
nebezpečně blízko Kasumi. Roztáhla ruce a dlaněmi zkusila praštit Kasumi přímo do
uší. Taková rána by mohla rozhodnout, ale jen v případě, že by se Akiřiny paže
nezasekly o ty Kasuminy. Zablokovala tak obě rány a opět pohlédla Akiře přímo do
očí. Akira se ale nemínila vzdát a tak se vší silou snažila Kasumi přetlačit. Nebylo to
moc platné, a když naopak Kasumi roztáhla její paže o několik desítek centimetrů,
pochopila, že proti Kasumině fyzické síle nemá valnou naději. Akira chytila Kasumi
za obě zápěstí, zapřela se a kopla Kasumi špičkou boty přímo do břicha. Ta se
sklonila a dostala od Akiry další kopanec a to přímo do brady. Kasumi spadla na zem,
ale hned se zase zvedala. Na tváři jí byla vidět silná zlost a nenávist k ženě, kterou
už jednou málem zabila. Copak to nedokáže podruhé? Kasumi tekla z úst krev, ale
byla zase na nohou připravena čelit dalším útokům, které na sebe nenechaly dlouho
čekat. Akira vyskočila na dlouhý jídelní stůl a pokusila se Kasumi kopnout do hlavy,
což jí nevyšlo. Kasumi ráně totiž uhnula a vyšvihla se na stůl taktéž. Akira ji srazila
dolů tím, že jí podrazila nohy a ještě do ní strčila, aby nedokázala pád zmírnit.
Kasumi dopadla tvrdě na chladnou zem a pociťovala, jak ji ovládá stále větší a větší
vztek. Jen stěží se dokázala plně soustředit a její původní klid byl ten tam. Hlava ji
bolela od té chvíle, co ji Akira praštila do čela a přestože si to původně nechtěla
přiznat, nyní už cítila, že jí způsobila mírný otřes mozku. Vůbec to nebylo příjemné a
chvílemi na ní přicházely mdloby. Nechápala, jak je to možné, vždyť obvykle je to
právě ona, kdo dokáže rozhodnout konflikt klidně jediným úderem a teď se s něčím
takovým setkává na vlastní kůži. K čemu je bojové umění, když se nedokáže
vzpamatovat a zahájit žádnou z jinak perfektně nacvičených sérií úderů? Zhluboka
dýchala, aby se uklidnila a pak se rozeběhla přímo proti stolu, na kterém stála Akira a
strhla jí dolů na zem až ke krbu. Třikrát dala Akiře ránu pěstí přímo do tváře, ale ta ji
poté odstrčila stranou. Obě se zvedaly takřka souběžně, ale Akira byla ta, která
využila šance rychleji. Chytila se zdobené římsy u zdi, vyskočila do výše a oběma
nohama tvrdě skopla Kasumi dolů, takřka až do krbu. Poté poodstoupila dál. Kasumi
s nebývalým zhrozením zjistila, že stačilo jen velmi velmi málo, aby přistála tváří
přímo v ohni. Poté se v rychlosti ohlédla na ostatní. Viděla Samuelovu vyděšenou
tvář a hned vedle něj Rachel, která se musela přemáhat, aby nevyprskla smíchy.
Kasumi se už déle neudržela. Vycenila zuby, jako zraněná rozzuřená šelma, oči jí
vzplály neskutečnou agresivitou, vyšvihla se na nohy a rozeběhla se vší silou proti
Akiře. Uchopila ji pravou rukou kolem pasu a stále běžela dál. Narazila Akiru až na
zeď, čímž jí málem vyrazila dech. Akira ovládla bolest a zvedla ruce do výše.
Nemohla se hýbat, ale věděla, že musí Kasumi setřást, dokud toho je schopná.
Narazila oběma lokty přímo do Kasuminých ohnutých zad, které se pod úderem
mírně prohnuly. Akira nepřestávala a tloukla do Kasumi lokty, jako smyslu zbavená.
Pocítila, jak s každou další ranou Kasumino sevření ochabuje. Kasumi cítila
strašlivou bolest a nedokázala se soustředit na víc, než na to, aby se udržela na
nohou. Rány na ni padaly tak rychle, že se nebyla schopná vůbec narovnat. Cítila,
jak se její tělo otřásá a jak jí vibrují nohy, jakoby nedokázaly unést její tělo. Třásly se
a klepaly a Kasumi to ani přes svoji ohromnou snahu nedokázala zastavit. Její
výkřiky a steny plné bolesti trhaly Samuelovi uši. S vytřeštěnýma očima sledoval, jak
se Kasumi marně snaží odolat, jak pod všemi těmi údery její tělo klesá níž a níž.
Viděl, jak marně bojuje se stále sílící bolesti. Stačilo vytáhnout zbraň a stisknout
spoušť, ale nebyl toho schopen. Kasumi se definitivně podlomila kolena a spadla na
břicho. Tvář měla zalitou krví a sténala. Akira chvíli nehybně stála a sbírala síly na to,
aby vše ukončila. Kasumina mysl byla zmámená bolestí a cítila, jak slabá a uzavřená
je. Stěží si uvědomovala svoji žalostnou situaci a snažila se někde najít zbytky sil a
vzchopit se. Nedokázala se vyhnout vzpomínkám na setkání s Akirou. Celý život se
snažila být lepší a lepší. Ty strašlivé chvíle plné utrpení přinesly své ovoce, tak jak je
možné, že už nemůže? Takhle to přece neskončí, přece nemůže být poražena!
Anebo snad ano?! Rozpažila ruce a dlaněmi se opřela o podlahu. Šílená nenávist ji
stále pohlcovala a právě díky ní dokázala pokračovat. Odlepila se od země a
chystala se konečně zvednout. Její natažená záda však byla příliš snadný cíl. Akira
zvedla pravou nohu do výše a dupla na Kasumina záda přímo mezi lopatky. Ozval se
bolestivý hlasitý výkřik plný zoufalství a Kasumino tělo opět kleslo takřka na podlahu.
Jen s vypětím všech sil se vůbec držela sotva pár centimetrů nad zemí. Bylo to,
jakoby na sobě měla nějakou obrovskou zátěž, která jí zadupávala do země. Co teď?
Jak může porazit někoho jako je Akira, když se už ani nedokáže postavit? Zklamala
nejen sebe ale i Samuela. Akira se shýbla a chytila Kasumi za paže. Snažila se ji
zvednout, ale rozhodně ne proto, aby jí pomohla. Kasumi ucítila pod nohama pevnou
zem, ale nedokázala se zmoct vůbec na nic. Záda jí šíleně bolela a stejně tak nohy a
hlava. Byla pokrčená a předkloněná s hlavou spadlou až na prsa. Oči měla stále
otevřené, ale ani si nedokázala uvědomit, co vlastně vidí. Všude kolem bylo šero,
jakoby stála na samotné hranici života a smrti. Akira jí chytila za ramena a narazila
do jejího břicha kolenem. Kasumi zasténala a hned poté dostala další ránu kolenem.
Poté ještě dvě další. Nyní už nebyla víc než jen loutka, loutka, se kterou je možné
dělat cokoli. Akira jí musela přidržovat, aby se nezřítila na zem. Z úst jí vytékala krev
a celé její tělo bylo jak v jednom ohni.
„Odpusť mi,“ zašeptala Akira a chytila Kasumi za hlavu. Poté vyšvihla pokrčenou
nohu do výše a udeřila kolenem Kasumi přímo do hlavy. Kasumi se už bez jakéhokoli
výkřiku zhroutila na záda. Akira pozvedla hlavu a pohlédla na Rachel, která stála za
Samuelem, aby neviděl její široký úsměv. Samuel byl bílý jako stěna a stále mírně
kroutil hlavou, jakoby se nedokázal vyrovnat s tím, co se stalo. Proč jen se k ničemu
neodhodlal, dokud byl čas? Proč se tak bezvýhradně spoléhal na Kasuminy
schopnosti? Teď je to všechno pryč… Věděl, že mohl zasáhnout, že tu možnost měl,
ale ještě nikdy neviděl Kasumi prohrát a tak snad ani nevěřil, že by k tomu mohlo
jednou dojít. Cítil, jak rukama nahmatal kohoutek revolveru. Dotkl se spouště a
přemýšlel co dělat. Akiru zastřelí to ano ale co bude dělat bez Kasumi?! Má cenu
vůbec žít, žít s vědomím, že opět de facto přišel vlastní vinou o blízkého člověka?
Akira shlédla dolů na Kasumi a v tu chvíli dostala dva velice rychlé a velice tvrdé
kopance do podbřišku. Akira vyjíkla bolesti a předklonila se. Kasumi s vypětím všech
sil vyšvihla nohy do výše a stiskla jimi Akiřin krk. Poté se nadzvedla a přehodila Akiru
přes sebe. Ta dopadla na záda a skončila uvězněná mezi Kasuminými stehny jako ve
svěráku. Ani přes veškerou snahu se nedokázala ze smrtícího sevření uvolnit a tak
jen bezmocně sledovala Kasuminu zkrvavenou a zuboženou tvář. Kasumi jí mohla
jediným trhnutím zlámat vaz. Dívaly se na sebe.
„Prosím. Nedělej to. Přísahám na svůj život, že ti už nikdy neublížím,“ chrčela Akira a
čím dál tím víc pociťovala slabost. „Zapřísahám tě, Kasumi, nedělej to.“ Kasuminy
krví podlité oči žhnuly zlobou a cítila, že ji bolest opět přemáhá a tentokrát už se
nedokáže přinutit k něčemu podobnému. Přestože mohla Akiřin život ukončit, to
neudělala. Povolila sevření a nechala Akiru být. Ta kašlala a ztěžka oddychovala a
přitom se držela za krk.
U hlavy se jí objevil Samuelům revolver. „Říkala jsi měsíc, než ti Tokutaro půjde po
krku? Tak to se připrav na minimálně měsíc vězení. Pak už ti Kasumina smrt
k ničemu nebude a já opravdu nebudu riskovat, že své slovo porušíš. Upozorňuji
Akiro, že pokud mi dáš sebemenší důvod ti ublížit, tak tě rovnou zastřelím. Marku,
ubytujte ji ve sklepení a dejte na ní pozor.“
„Ano, pane.“
„Až to bude, sežeňte Terryho. Kde vlastně je?“
„Šel si do svého pokoje vybalit věci a ubytovat se.“
„Přiveďte ho co nejrychleji.“
Mark odvedl Akiru pryč. Neměla v plánu se o cokoli snažit, ostatně byla zatraceně
ráda, že se vůbec udrží na nohou. Ty bolesti, které měla, sotva dokázala vydržet a to
zdaleka nedostala tolik zásahů, jako Kasumi. „Ještě jednou něco takového provedeš,
Rachel, tak toho budeš litovat a to myslím vážně! Tohle už není legrace, a jestli
ohrozíš mě nebo Kasumi, tak… jak by se ti líbilo přijít o oko?!“ Rachel pochopila, že
Samuel nežertuje a to ani v nejmenším. Zase tak nedotknutelná nebyla a teď to
opravdu přehnala, ale i když ji Samuel tentokrát nechá být, učiní tak Kasumi?
Samuel se sklonil nad Kasumi, která nebyla schopná se ani postavit. Stále ležela
zemi a přerývaně dýchala. Každý nádech jí způsoboval bolesti na prsou.
„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi to dokázala,“ usmál se na ní Samuel.
„Nebýt tebe, tak… nevím… jestli bych nalezla dostatek sil.“ Samuel pomohl Kasumi
na nohy, ale protože se na nich vůbec nedokázala udržet a hroutila se zase k zemi,
vzal ji do náruče a vynesl nahoru do pokoje.
„Jen klid, Kasumi, zase bude dobře, uvidíš,“ řekl Samuel, když opatrně pokládal
Kasumi na postel. „Za chvilku přijde Terry a prohlédne tě. Pak ti dá něco proti
bolestem.“
„Ne,“ řekla tiše Kasumi, „to… si nezasloužím. Nechci nic na bolest. Myslím, že
nemám nic zlomeného a… žádné vnitřní zranění snad také ne, takže to půjde.“
„Kasumi, přestaň s takovými řečmi. Nebudeš se přece trestat. Tam dole bych
přísahal, že je po všem a jsem strašně rád, že tomu tak není, tak už si to dál
neztěžuj.“
„Terryho přiveď, ale žádné léky nechci, když to nebude nutné.“
„Takže jak to s ní vypadá?“ ptal se Samuel, právě když Terry odešel z Kasumina
pokoje. „Hmm, upřímně, nebyl jsem u toho, ale i podle toho, co jsem viděl je mi
jasné, že to bylo drsný. Nemá žádný vážný zranění, alespoň já jsem žádný neodhalil,
ale návštěvu nemocnice odmítá, alespoň nyní. Bolí ji i sebemenší pohyb. Nemá cit
v končetinách, má pořádně naražená žebra, otřes mozku a taky mírnou horečku, ale
přesto nechce ani slyšet o lécích. Pravdou je, že se z toho s nemalou
pravděpodobností dostane i tak, ale bude to pro ni těžší. Kdyby se ale cokoli změnilo,
myslím jako k horšímu, tak mě zavolejte a přemluvte ji, ať pak vezme rozum do hrsti
a nechá si pomoct.“
„Na to se spolehněte.“
„Tak fajn. Násilím jí rozhodně nic dávat nebudu ani kdyby tam třeba umírala. Jo, a
moc vás prosí, abyste se na ní přišel alespoň na chvilku podívat.“
„Prosí mě?“ Samuel dost dobře nechápal, co to má znamenat.
Urychleně vešel do pokoje, ve kterém bylo kvůli zataženým závěsům šero, a
přistoupil k posteli, na které Kasumi ležela. Byla jen ve spodním prádle a na těle
měla spoustu pozůstatků po zraněních, včetně velkých podlitin na hrudi a krvavých
šrámů na obličeji. Přišlo mu jí hrozně líto. Posadil se vedle ní a nabídl jí sklenici
s vodou, která stála na nočním stolku. Kasumi se mlčky napila a poté se rozkašlala.
Samuel sklenici zase vrátil a nahnul se nad Kasumi.
„Prý jsi mě chtěla vidět?“
„Jsem ráda, že jsi přišel.“
„Jak je ti?“
„Hrozně, ale… alespoň si budu pamatovat své chyby. Moc mě mrzí, co se stalo.“
„Proboha proč? Byla jsi úžasná.“
Kasumi se pousmála. „Nechala jsem se ovládnout zlobou a to byla strašlivá chyba.
Takhle to skončit nemuselo.“
„Kasumi,“ řekl konejšivě Samuel a pohladil jí po tváři, „jsem strašně rád, že jsi tu
mrchu porazila a to je to hlavní. Ani nevíš, jakou jsem měl radost, když jsi jí dokázala
vyřídit. Jen dost dobře nechápu, proč jsi jí nechala naživu.“
„Normálně bych to určitě neudělala, ale byla jsem v nějakém podivném rozpoložení a
začala jsem jí litovat. Ona dopadla stejně jako já. Stejně jako v mém případě, tak i
v tom jejím byl na vině Tokutaro.“
„Hmm, chvíle jako před pár dny, Kasumi. Je to zvláštní, ale ve svém nitru jsi úplně
jiná, než dáváš obvykle najevo. Mně se to moc líbí a chtěl bych to zažít častěji. Proč
jen máš navenek tak tvrdou a neprostupnou slupku? Jediná možnost, jak se dostat
hlouběji je v tom, že tvou tělesnou schránku někdo poničí a rozdrtí. To je ale smutné,
Kasumi, moc smutné. Já nechci, aby ti kdokoli ubližoval, ale copak je to jediná
možnost, jak se můžeš otevřít?“
„Kdysi byly i jiné možnosti, ale ty se vytratily. Už si ani nepamatuji, jaké to tehdy bylo.
Akira měla pravdu, Tokutaro mi vzal mnohem víc, než se zdá. Jsou chvíle, kdybych
to chtěla dostat zpátky, ale copak to jde? Jsem uzavřená, podezíravá, nepřístupná,…
není to vždy na škodu, ale někdy ano. Copak se mám nechávat takhle šíleně ztlouct
vždy, když chci projevit nějaké city?“ Kasumi se na tváři objevily slzy.
„Nechtěl jsem tě rozesmutnit, Kasumi. Teď musíš myslet na pěkně věci, musíš se
uzdravit, nabrat sílu a být jako dřív. Nechám tě raději o samotě, dobře?“ Kasumi se
pohnula a tvář jí zkřivila bolest. Natáhla se a jemně stiskla Samuelovu ruku.
„Prosím, zůstaň tu se mnou. Cítím se teď strašně slabá a zranitelná.“ Samuel se
otočil a chmurně se pousmál. Byla úplně jiná než dříve. Byl to nezvyk vidět jí
v tomhle stavu a slyšet tyhle řeči. Spíš než aby byl rád, pociťoval, že ho to trápí.
Usedl zase na postel. Kasumi se s bolestivými steny kousek poodsunula, aby mu
vytvořila místo. „Máš nějaké pěkné vzpomínky, Kasumi? Něco při čem by ses
uvolnila. Můžeme si o tom promluvit, jen mi prosím tě nevykládej nic, z čeho ti pak
bude smutno.“
„Vsadím se, že kdyby byl na tvém místě někdo jiný, byl by naopak rád, že jsem na
tom teď takhle. Přišlo by mu určitě lepší, když jsem na tom tak špatně a může si
připadat důležitě a mocně.“
„Jenže já si nepotřebuji na nic hrát. Také jsem radši, když se můžeme takto bavit, ale
ne za každou cenu. Máš bolesti, cítíš se slabá, bezbranná, nemocná a zubožená,
jenže já nejsem sobec, přestože si to možná mnozí myslí. Já chci, abys byla jako
předtím, abys dokázala to co předtím a hlavně aby ses cítila dobře. Společně
najdeme i jiný způsob, jak dosáhnout stavu ve kterém jsi a to i přesto, že budeš opět
ta stará dobrá Kasumi, která se nezastaví před ničím a nikdo jí nemůže poroučet ani
porazit. Najdeme cestu, jak toho dosáhnout a ukážeme Tokutarovi, že se spletl.
Ukážeme mu, že nedokázal vytvořit dokonalý a nezničitelný stroj na zabíjení,
zbavený emocí a citů. Nevezme to z tebe nic dobrého, co nyní máš. Budeš stále
neporazitelný zabiják, který se nezalekne před ničím, ale budeš člověk, tak jako
kdokoli jiný. Klidně buď k okolnímu světu taková jaká jsi, ale budeš schopná to měnit
a kupříkladu ke mně budeš moci být milá, citlivá a rozesmátá. My to dokážeme a
začneme s tím už teď. Pověz mi, kdy ses naposledy cítila opravdu šťastná?“
„Když jsem byla se svým dítětem. Ležel v postýlce a já mu zpívala jednu starou
písničku z dětství. Už je to tak dávno…
Někteří lidé hledají lásku ztracenou,
kterou postrádají na prsou
Každý večer bez ní jsou
a usínají se samotou.
Jsem ztracen v moři hlubokém sám a sám
Co je to láska a kde ji hledat mám?
Letím na křídlech unášen nekonečnou tmou.
Jak hledat mám, když bez lásky oči mé slepnou?
A přestože včera láska zmizela,
věřím, že je blízko a není ztracená.
Jednou se vrátí zpět s novým dnem
přinesená vlnami a větrem.
Jednou…
Kasumi tekly slzy po tváři takřka proudem a už se ani nesnažila je utírat.
„Co se to stalo, Samueli? Co se to se mnou jen stalo? Proč jsem ho nedokázala
ochránit, vždyť jsem byla jeho matka? Zabili ho, aniž by komukoli cokoli udělal. Proč
ty svině museli ublížit zrovna jemu, copak to jsou takoví zbabělci? Ukřižují malé,
několikaměsíční dítě, jakoby jim snad mohlo nějak ublížit. Selhala jsem. Jestli bys
takhle měl dopadnout i ty… je jedno kolik jich bude, je jedno, jak mocní budou, zabiju
je všechny. Všechny do jednoho, protože to jediné, co opravdu umím, je zabíjení,
ale… možná bych měla zabít především sebe, vždyť to já jsem zavinila smrt svých
dětí. Kdybych…
„Kasumi, o čem to mluvíš?! Na to už ani nemysli, copak chceš umřít?! Nezapomeň
na tu svoji čest a… hlavně nezapomeň na mě, protože já… tě… mám moc a moc rád
a to přeci něco znamená.“ Samuel se k ní nahnul a políbil ji na tvář. Skoro očekával,
že dostane ránu pěstí, ale nestalo se nic. „Do Japonska už se vracet nebudeme,
Kasumi. Tenhle život pro tebe skončil a teď žiješ nový. Už je to za tebou, daleko a
v nedohlednu. Najdi jiný šťastný okamžik.“
„Já… ani nevím. Líbilo se mi cestování, když jsme hledali ty portály. S Cyem jsme
byli v Thajsku, Tibetu a na Filipínách. Pak jsem nějakou dobu sama pátrala v Indii,
zatímco Cy byl v Rusku. Potom jsem tam jela za ním a přišli jsme na další stopu v
Zambii. Pak jsem navštívila ještě Českou republiku a teď jsem tady v Británii.
Vždycky jsem si přála hodně cestovat, ale že bych byla opravdu šťastná, tak to ani
ne. Vlastně ani už nevím, co to slovo znamená.“
„Možná bychom někam mohli vyjet spolu, až to všechno skončí…“
„Spíše přemýšlím, že se zkusím někde usadit. Je mi osmadvacet, a sice se teď cítím
na vrcholu sil, ehh, tedy v případě, že jsem zdravá, ale nepotrvá to věčně.“
„Budeš si na to muset zvyknout. Všichni stárneme. Takový je život.“
„Jenže život, který vedu, to úplně zničí. Já nedokážu překousnout ten pocit, že jsem
den ode dne slabší. Nevyrovnám se s tím.“
„Ještě jsi mladá, Kasumi. Dokážeš ještě spoustu věcí, to mi věř.“
„Snad ano. Pověz mi, jaké jsou tvé plány v případě, že to všechno přežijeme? Vrátíš
se žít na Black Mirror?“
„Asi ano. Dvanáct let jsem sice pobýval v Irsku v jedné zapadlé vesničce, ale myslím,
že bych se tam už nedokázal vrátit a tady také nechci zůstat. Nerad bych byl ale na
zámku sám, jestli mi rozumíš.“
„Zdá se, že budeš mít Rachel.“
„Rachel nemám rád a nikdy se to nezmění. Ty jsi ale něco jiného. Chtěl bych tě mít
nablízku a to napořád.“
„Pověz mi popravdě, Samueli, co na mě vidíš? Muže zajímá především fyzický
vzhled nebo ne? Porovnávat se s Rachel opravdu nemůžu.“
„To si doopravdy myslíš, že jsem jako ostatní? Co znamená vzhled v porovnání
s duší a tím co je uvnitř? Kromě toho ty rozhodně nejsi ošklivá a nenech si kýmkoli
namluvit opak. Po těch hrůzách, které jsem prožil, ale dávám spíše na funkční
hodnotu věci a ta mi říká, že v sobě máš něco, co jiné nemají. Především to je tvá
úžasná zásadovost, která tě dělá čestnou, věrnou a většinou upřímnou. Kromě toho
jsi inteligentní, šarmantní, tolerantní a nezávislá. A abych nezapomněl - nesmím
opomenout ani tvoje fyzické schopnosti, které jsou především v poslední době velice
užitečné. Představ si situaci, kdy mě hrozí smrtelné nebezpečí. Rachel by se někam
ukryla nebo by se možná postavila proti mně taktéž, jenže ty bys jednala jinak.“
„Moc si to idealizuješ. Především bych hleděla na sebe a zachraňovala se, přičemž
ty bys zůstal na druhém místě, pokud vůbec.“
„Tomu říkám upřímnost za každou cenu.“
„Nebudu ti přece lhát. Zase to ale neber tak špatně, protože pokud bych někoho
milovala, opravdu ho milovala, tak… bych už nebyla jen sama za sebe.“
„A ty mě miluješ?“
Kasumi se usmála. „Milovala jsem jednoho muže a…“
„Kasumi, Japonsko je pryč.“
„Já vím. Odpověď zní ne. Nemiluji tě, ale mám tě ráda, opravdu hodně a možná se
dopracujeme dál, ale já s tím mám problémy.“
„Pokud to nevzdáš…“
„Nevzdám.“
„…tak ty problémy překonáme. Slibuji, že se budu snažit ti pomoci. Hmm, Kasumi,
chtěl bych se ještě podívat na tu… Akiru. Zase se sem vrátím, ano?“
„Nemusíš, jestli nechceš, Samueli.“
Samuel ale chtěl. Chtěl jí být nablízku nejen kvůli ní samotné, ale také kvůli sobě.
Cítil, že tahle událost s Akirou je pořádně sblížila a to bylo dobře. Už bylo pozdě
večer a všichni už šli spát. Samuel sestoupil po schodech do sklepení, ve kterém se
dříve uchovávala vína. Dnes tu zbylo ani ne dvacet lahví. Sklep nebyl nikterak velký
a byla tu tma. Samuel nejprve rozsvítil světla a poté se mu dostalo možnost sledovat
svázanou Akiru, která byla připoutaná ke sloupu, jež podpíral strop. Měla tvář od krve
a bylo jasně poznat, že nespí.
„Jdeš to se mnou skoncovat?“ zeptala se Akira.
„Měl bych?“
Akiřiny oči klesly dolů, protože se nedokázala déle dívat Samuelovi do očí. „Máte se
rádi, možná se i milujete a já jsem tě o ni chtěla připravit… Jak jí je? Bude
v pořádku?“
„Snad ano. Zastřelil bych tě, Akiro. Rozstřílel bych tě na kusy, pokud bys ji byla
zabila. Máš štěstí, že to dokázala a vzchopila se.“
„Byla bych radši, kdyby k tomu nedošlo, ale… Kasumi je… ji nejde porazit, alespoň já
na to nemám a nikdy mít nebudu. Vsadila bych se, že je po všem, když jsem jí tak
ublížila, ale ono ne. Tohle udělá ze člověka Tokutarův šílený plán na získání
nejlepšího zabijáka?“
„Pověz Akiro, proč se snažíš dostat právě ji na svoji stranu? Copak nemůžeš najít
nikoho jiného, kdo si prošel tím vším? Zkus mu otevřít oči a pak se k tobě snad
přidá.“
„Nikdo takový už není, Samueli. Tenhle 'úžasný' plán na stvoření necitelného a zcela
oddaného člověka trvá dlouhé roky. Kasumi byla první a poslední. Tokutaro skutečně
po jejím nastoupení do Yakuzy a předvedení jejich kvalit vybral další desítku mladých
dívek a nechal své lidi, aby je učili a cvičili, jenže když Kasumi zabila jeho syna,
nechal je ve vzteku všechny popravit. Představa, že si vycvičí další 'Kasumi' ho nijak
nepovzbuzovala.“
„Ona s tebou ale neodjede. Obzvlášť ne po tom, co jsi provedla.“
„S tím počítám a ty jsi rád, že zůstane s tebou, že ano?“
„Pochopitelně. Máme před sebou obtížný úkol a horší je, že jeho splnění záleží také
na náhodě. Zatím si to moc nepřipouštím ale šance, že je už teď vše ztraceno je
zhruba padesátiprocentní. Když Rachel neporodí chlapce, tak… je všechno v háji.
Potíž je v tom, že ani nevím, co vlastně chci. Když to nevyjde, tak bude Kasumi
v bezpečí, jenže já ne a ten bastard Samael zase zformuje své poskoky a půjde mi
po krku. Když to ale vyjde, tak bude Kasumi bojovat o holý život s ním, s démonem.
Se skutečným démonem.“
„Nejsem si jistá, jestli vím, o čem mluvíš.“
„Možná ti to někdy osvětlím, ale chci říct, že ji tím vlastně ohrozím na životě. Nehledě
na to, že sám budu ve smrtelném nebezpečí.“
„A když toho… démona porazí?“
„Pak bude vše, tak jak má být. Přestěhujeme se na Black Mirror. Kasumi už říkala, že
se chce usadit a tak… myslím, že budeme spolu a to možná napořád.“
„Můj život je v troskách, Samueli, a zdá se, že ten váš potřebuje pomoct, aby
neskončil také tak. Přijmeš moji pomoc s tím... démonem?“
„Spíše přemýšlím, že by bylo lepší, kdybys odsud později odešla. Co když sem jen
přilákáš pozornost Tokutara?“
„On nemá ponětí o tom, kde Kasumi je. Ví jen to, že někde v Británii a vzhledem
k tomu, jak hodně cestuje, předpokládám, že ji po čase začne hledat někde jinde.
Jediný, kdo znal přesné místo Kasumina pobytu, byl chlap jménem Taichi a ten už je
mrtvý. Veškeré podklady, které ukazují na vás, jsem zničila.“
„Odkud ten muž zjistil, kdo jsem?“
„Přes Pietra Antoliniho.“
„Pietra?!“ Samuela to udivilo, „tak proto zůstal na panství. Chtěl nás sledovat?“
„To nevím, Samueli, ale zpátky k věci, ano? Dovolíte mi, abych vám pomohla?“
„Skutečně bys byla ochotná to udělat?“
„Já proti Kasumi nic nemám, spíše naopak. Dlužím jí to. Měla by žít lepší život než
doteď.“
„Hmm, uvidím, co mi na to řekne, ale nepočítej s tím, že tě odsud předčasně pustím.
Stále nevím, jestli se ji opět nepokusíš zabít.“
„Rozumím ti, Samueli, a doufám, že mi časem odpustíš. Udělala jsem chybu jako už
mnohokrát. Můžeš mi ale věřit, že proti Kasumi už nikdy v životě nepůjdu. Ona si
nezaslouží zemřít, ať už se v životě dopustila čehokoliv.“
Samuel si Akiřinými slovy zase tak jistý nebyl.
'Ať už je Kasumi jaká chce, tak je to vrah. Jenže já taky a stejně jako ona tak i já
budu bojovat za to, abych mohl žít. Oba k tomu máme své důvody. Ona čest a já
svého vnuka nebo vnučku a především ji – Kasumi. Oba jsme ale vrazi. Vrazi, které
by společnost raději viděla mrtvé. Říká se, že vrána k vráně sedá a také se říká, že
ve dvou jde všechno lépe. Jedině spolu můžeme získat zpět to, o co jsme přišli –
štěstí a lásku. Jedině my dva se můžeme navzájem pochopit a pomoci si. Nesmím ji
ztratit, protože když k tomu dojde, ztratím i sám sebe.'
Samuel se vrátil nahoru a tiše vklouznul do Kasumina pokoje. Sice už spala, ale byl
rozhodnut zůstat tu s ní. Vždyť by si to jistě přála. Posadil se na postel a chvíli váhal,
jestli se má natáhnout. Místa tu bylo dost, ostatně tohle byla dříve manželská postel
Richarda a Eleonor. Když jejich vztah už ochaboval, koupili si každý vlastní a spali
odděleně. Nakonec skutečně ulehl, ale nepřestával sledovat Kasuminu siluetu.
Ležela na zádech vedle něj. Jemně se jí dotkl, aby jí nezpůsobil žádné bolesti.
Napadlo ho, jak by asi zareagovala, kdyby ji to vzbudilo.
'Možná by ji to vylekalo a pak… než by si vůbec uvědomila, že nehrozí žádné
nebezpečí, by mě… Raději to ani nedomýšlet.' Doufal, že Kasumi nemá zase takové
reflexy, aby ho to stálo život.
„Samueli?“ řekla tiše a jeho překvapilo, že nespí.
Ucukl rukou. „Promiň, já…“
„To je v pořádku.“
Vrátil ruku zpět. Bylo to divné, ale připomínalo mu to společné, krásné chvíle
s Catherin. Přes dvacet čtyři let už neležel s ženou v jedné posteli. Vlastně od požáru
zámku se ženám pokud možno vyhýbal, ostatně nedokázal ze sebe smýt vinu.
Připadalo mu nepřístupné se alespoň pokusit znovu zamilovat, protože se bál, jak to
skončí. Teď už to bylo jiné. Spadl do toho, aniž by věděl jak.
„Jak se vede Akiře?“ zeptala se Kasumi.
„Jde to a dokonce nám chce pomoci se Samaelem.“
„Hmm, pomoc by nebyla od věci, ale ona počítá s tím, že jí na oplátku pomůžu
s Tokutarem, že?“
„To nevím. Víš, chtěl jsem se tě ještě zeptat, co bude s Rachel? Já vím, že za to, co
provedla…“
„Rachel neviň z toho, jak to skončilo. Akiru bych sem vpustila taky.“
„Myslím, že zbytečně moc riskuješ, Kasumi. Nevím, jak jsi žila, než jsme se potkali,
ale něco mi říká, že situace ohrožení života jsou pro tebe běžné a to není dobře.
Jednou může nastat chvíle, kdy nebudeš na svého soupeře stačit a on tě zabije.
Dnes k tomu bylo blízko.“ Kasumi věděla, že mluví pravdu. Vždycky se najde někdo
lepší a je velká šance, že někoho takového jednou potká. Možná už velice brzy…
Rachel ležela na posteli ve svém pokoji a hlavou se jí honily myšlenky.
'Dnes se mi málem podařilo zabít Kasumi. Škoda, že jen málem…' Předpokládala, že
na Akiřině místě skončí také, jakmile se Kasumi zase vzpamatuje a to nemuselo trvat
dlouho. Vstala a vydala se potichu dolů do sklepa za Akirou. Ta stále nemohla usnout
a to především kvůli bolestem.
„Proč Kasumi tak nenávidíš?“ zeptala se Akira, když si všimla, že není sama.
„Protože v její přítomnosti se cítím utlačovaná a bezcenná. Kromě toho ona získává
milujícího muže, zatímco já o něj přišla. Nenávidím ji a to máme společné.“
„V tom se pleteš. Já si jí vážím.“
„Málem tě zabila! Copak jí to nechceš oplatit?“
„Proč bych měla, vždyť to já jsem s ní chtěla bojovat. To, že jsem prohrála, není její
chyba, ale moje.“
„To zranění na tváři, ti udělala také ona? Dost dobře jsem nechápala, o čem se to
tam bavíte a je mi to ukradené, ale jestli se nepletu, tak tě neporazila poprvé.“
„To je pravda. Ta tvář a jizva, co mám na těle, jsou pozůstatky z našeho posledního
setkání.“
„Zmrzačila tě, a přesto se jí nechceš pomstít?!“
„Myslíš, že půjdu a zabiju ji teď, když je úplně na dně?“
„No a ne snad? Kdy jindy proti ní máš šanci? Vždyť jsi to sama viděla - ona je lepší
než ty. K čemu ti je zasypat ji údery, když se stejně vzpamatuje? Chmm to je čubka,
co? Skoro se zdá, že ji ani nejde porazit. Jsi proti ní zkrátka příliš slabá, ale teď máš
šanci to změnit. Vezmi si nějakou tyč nebo tak něco, jdi nahoru a utluč ji tam.
Uvidíme, jak moc toho ještě vydrží, než konečně podlehne. Zpřelámej jí kosti,
zpřetrhej šlachy a rozmačkej orgány. Ani ta její zasraná vůle k životu a ani ty
podělané schopnosti a dokonce ani ta zkurvená síla jí k ničemu nebude. Každý může
umřít a ona taky. Pak přines tomu chlapovi její hlavu a vrať se domů. Nenech se
ponižovat tím, že jsi držena tady dole. Nenech se utlačovat její rukou. Vzepři se a
rozdrť ji.“
Akira s podivením sledovala Rachelinin monolog plný zloby a nenávisti. Ptala se
sama sebe, co vlastně dělat. Nakonec se ale rozhodla.
„Dobře, tak já to s ní ukončím. Sice si jí vážím, ale máš pravdu v tom, že jen kvůli ní
je můj život takový. Nejvyšší čas to změnit.“ Rachel se pousmála a Akiru rozvázala.
Poté prohlédla sklep a v koutě nalezla ulomenou násadu od lopaty.
„Dlouhá a pevná dřevěná tyč. Ideální na likvidaci nechutně odolných Japonek,“ řekla
Rachel a předala jí Akiře. „Pošli ji do pekla, kam patří.“
Akira vystoupala po schodech. Otevřela dveře do Kasumina pokoje a vešla. Kasumi
tu spala hned vedle Samuela.
„Počkej na mě venku a hlídej,“ řekla tiše a zavřela za sebou dveře. Akira přistoupila
blíž k posteli a prohlížela si oba dva. Byli k sobě přitisknutí, jakoby se snad opravdu
milovali. Akira si vzpomněla na svoji minulost. Bylo jí něco přes dvacet, když Kasumi
poprvé potkala a od té doby se za ní žene a vůbec se nevěnuje sama sobě. Nikdy by
si nepomyslela, že v šestadvaceti stále nebude mít manžela nebo alespoň milence,
se kterým by si užívala radostí života, a k tomu zázemí, kam by se ráda vracela.
Kasumi se postarala o to, aby tyhle představy byly opravdu jen představy, které se
nikdy nemohou vyplnit. Kvůli tomu, co má na těle, muže spíše odpuzuje a teď už
nemá ani ten domov. Kasumi jí to všechno vzala, ale ne z vlastní iniciativy. Akira
věděla, že si za to, co se jí stalo, může sama a ani na okamžik si nepřipustila, že
Kasumi opravdu zabije.
„Kasumi,“ řekla tiše, „musím s tebou mluvit.“ Akira jemně zatřásla s jejím tělem a
Kasumi otevřela oči.
„Samueli!“ zakřičela, jakmile poznala Akiru. Samuel neváhal ani okamžik, rozsvítil
lampičku na nočním stolku a vytasil zbraň. Akira upustila násadu a zvedla ruce do
výšky.
„Nechci vám ublížit.“
Kasumi se s velkým přemáháním postavila na nohy. „Co tu děláš?“
„Venku je Rachel a poslala mě, abych tě zabila. Samuel tvrdil něco o tom, že je
důležitá a tak jí nechci ubližovat, pokud mi to neodsouhlasíte.“
Kasumi vztekle vykročila ke dveřím. Otevřela je a za nimi stála překvapená Rachel.
„Tak mě zabij, když chceš, ale nenajímej si na to druhé!“
„Ani nevíš, jak ráda bych tě zabila,“ odsekla Rachel.
„Zkus to, ale věř mi, že na tebe ještě stačím.“ Rachel sledovala Kasumi jak se
viditelně přemáhá, aby se vůbec udržela ve stoje. Opřela se o futra dveří a snažila se
najít polohu, ve které by jí nic nebolelo.
Samuel přišel blíž a chytil Rachel kolem krku. „Řekl jsem, že už ji neohrozíš!“
„Neohrozila… jsem ji. Vlastně… ech vlastně ani Akira ne.“
„Můj pohár trpělivosti je už plný, Rachel! Ještě jednou jedenkrát mi dáš záminku a
věř mi, že dodržím, co jsem řekl. Už toho mám plné zuby a věř mi, že pro mě je
důležitější Kasumino zdraví než nějaký sráč Samael!“ Pustil ji a Rachel se vrátila do
svého pokoje, přičemž hlasitě plakala a držela se za ztuhlý krk. Samuel pomohl
Kasumi vrátit se na postel. „Co se tebe týče, Akiro…“
„Já vím, vracím se do sklepa.“
„Myslím, že to není nutné, co ty na to, Kasumi?“
„Ehh, dobře zůstaň zde, ale…“
„Já vím, Kasumi. Neboj se, nic ti neudělám, spíše naopak. Pomohu vám oběma,
s čím budete chtít. Myslím, že by teď bylo vhodné Rachel hlídat a to pokud možno
neustále.“
„Pokud se toho chceš zhostit…“
„Ráda bych, Kasumi. Od teď máme společný cíl, ehh… ačkoli zatím ještě dost dobře
nevím, jaký to vlastně je.“
„Povím ti co je třeba, Akiro, ale to až zítra. Teď zajdi za Markem a požádej ho, ať ti
připraví pokoj. Najdeš ho v přízemí v levém křídle. Tam jsou pokoje pro služebnictvo.“
Akira odešla a Samuel s Kasumi opět osaměli.
„Měl jsi pravdu, Samueli. Chce mě získat na svoji stranu a myslí si, že se s ní
vypravím do Japonska.“
„A vypravíš?“
„Můj život je tady a to s tebou. Japonsko je pryč.“
XXI – Nová krev
Samuel seděl v pracovně u stolu, na kterém byla rozsvícená lampička, a psal do
tenké knihy. Do pracovny vstoupila Kasumi. Samuel si jí hned všimnul. Vstal ze židle,
přistoupil k ní, objal ji a políbil. Ta se pousmála a přešla ke stolu.
„Už zase píšeš?“
„Dělám to rád, vždyť víš.“
„Ano, jen… mi to přijde trochu zbytečné.“
„Vzpomeň si na Mordreda. Kde bychom dnes byli, kdyby si žádný deník nepsal?“
„Takže očekáváš, že to za osm století někdo najde a pomůže mu to odhalit pravdu?“
„Hmm, vyloučit se to nedá, ale hlavně chci mít památku. Vem si, až zestárneme a
pak díky tomuhle budeme moci vzpomínat na staré časy a na to, co jsme spolu
prožili.“ Kasumi poodhrnula záclonu a sledovala, jak nehlučně padá sníh a jak jsou
na obloze červánky.
„Zrovna dneska bych tě raději měla dole. Je Štědrý večer, Samueli, a já myslela, že
ho prožijeme spolu. Je to vůbec poprvé, kdy to slavím a byla bych ráda, abych na to
mohla v dobrém vzpomínat.“
„Já vím, promiň mi to. Chtěl bych ještě dopsat pár řádků a pak půjdeme dolů, ano?“
„Večeře se bude podávat až za hodinu, takže to je dost času, abych si pročetla, co tu
celé měsíce píšeš. Necháš mě do toho alespoň dnes nahlédnout, že ano?“
„Chmm, tak dobře, ale nezapomeň, že to je můj deník a píšu tam dost osobní věci.“
„Ale prosím tě, copak myslíš, že to nepochopím?“ Samuel věděl, že ano, koneckonců
má snad tu nejtolerantnější ženu na světě. V rychlosti dopsal to, co chtěl a předal
knihu Kasumi. Ta usedla na pohovku, co byla u zdi a Samuel si sedl vedle ní.
„Ještě mi pověz: jak se má Desmond? Je dole v hale?“
„Je a má se k světu, ostatně kdyby se s ním něco dělo, tak se to hned dozvíš. Neboj
se o něj.“
„Jen stále nevěřím tomu, že nám to tak hezky vyšlo.“
„Nemusíme mít celý život smůlu.“
„Já vím, lásko, ale obrovské štěstí je už to, že jsme spolu a možná jsem paranoik, ale
stále tomu jen těžko věřím a čekám, že se každou chvíli něco semele.“ Kasumi se na
Samuela usmála a dala se do čtení.
15. května 1994
Začínám psát tento deník. Jednak to dělám proto, že tím zabiju čas a jednak, a to především, kvůli tomu,
abych po sobě něco zanechal. Myslím, že by nebylo špatné, kdybych si tohle někdy po letech přečetl a
vzpomněl si na události, co se staly. Kromě toho se nedá ani vyloučit, že tu časem přibude poznámka, která
pro mě bude jednou opravdu důležitá.
Dnes jsme s Kasumi a Rachel přijeli do Walesu. Zdržíme se tu dlouho, takže je vcelku slušná šance, že se
s Kasumi sblížíme. Mám ji rád a myslím, že ona mě také. Potíže nám dělá jen Rachel, která začíná být
nesnesitelná. Doufám, že jí to přejde, jinak za sebe neručím. Vážně nebudu trpět, jak Kasumi sprostě uráží.
19. května 1994
Včera jsem ani nestihl nic napsat, přestože rozhodně bylo co. Ještě teď mě mrazí, když si na to vzpomenu.
Přišla sem Akira Watanabe, žena, která v minulosti usilovala o Kasumin život. Akira ji přemlouvala
k tomu, aby se s ní vrátila do Japonska a bojovala proti Tokutarovi. Kasumi odmítla a Akira, přestože jï
původně nechtěla zabít, se o to pokusila. Ta bitva byla šílená. Když jsem viděl ty dvě, jak si dávají tvrdé a
bolestivé rány, skoro jsem nevěřil tomu, že jsou jen z masa a kostí. Zvláštní, co s člověkem udělá touha
přežít. Kasumi i přes četná zranění Akiru přemohla a v tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. K něčemu
podobnému už nesmí nikdy dojít! Včera bylo štěstí, že to Kasumi zvládla, ale příště to tak být nemusí a
nevím, jestli bych se s tím vyrovnal, obzvlášť když bych věděl, že mohu zasáhnout. Mám Kasumi rád,
ostatně ona je jediná, kdo mě chápe a neopovrhuje mnou. Bože je to tak zvláštní, vždyť to kvůli ní jsme teď
tu a máme tyhle starosti. Jakoby mi to ale ani moc nevadilo. Nevím, jestli jsem během těch let v naprostém
osamění zešílel, ale jsem rád, že tu mohu s Kasumi být. Strávil jsem s ní noc, ačkoli nedošlo na víc než na
objímání a hlazení. Na začátek to není špatné, ale doufám, že dojdeme i dál. Potíž je v tom, že naše
minulost nám ten vztah jen zhoršuje. Snad se s tím vyrovnáme.
Zjistil jsem, že to Pietro může za to, že nás Akira našla. Jestli toho chlapa ještě někdy potkám… bude toho
litovat. Musím dát okamžitě zprávu Edwardovi, ať si na něj dává pozor. Také jsme získali nového spojence
– kupodivu právě Akiru. Mám za to, že se chce Kasumi zavděčit, aby s ní poté přeci jen odjela do Japonska.
Kasumi mi řekla, že o tom ani neuvažuje a jsem za to rád. Chtěl jsem, aby mi slíbila, že tam už nikdy
nevkročí, ale neudělala to. Trochu mě to trápí, ale zase chápu, že se nechce svazovat slibem, když by toho
jednoho dne třeba mohla litovat.
21. května 1994
Kasumi se zotavuje a vidím, jak se mi začíná vzdalovat. Zranění se jí hojí, zvedá se jí sebevědomí a
přestává být tak citlivá. Dokonce mě v jednu chvíli napadlo, že na ní pošlu nějakého bouchače, aby mi ji
zase vrátil do stavu, v jakém se mi líbí nejvíc. Sakra, doufám, že tohle nebude číst, protože bych jí vážně
nechtěl naštvat. Když byla nemocná, naznačila, že k Ichirovi se chovala úplně jinak, protože ho milovala.
Doufám, že jednou bude milovat i mě.
22. května 1994
Přišly první zprávy od Edwarda. Na panství se nic výjimečného nestalo, ale pravdou je, že obyvatelé
Willow Creek jsou na Gordony pořádně naštvaní. Nenávist k nám ještě rozdmýchává Daveson. Na stará
kolena se pořádně změnil, jinak nechápu, jak ho mohl William považovat za přítele. Ještě štěstí, že za
starostu byl zvolen Harry, protože jinak vážně nevím, jestli by náš zámek ještě stál. Harry si s Edwardem
dost rozumí a myslím, že to bude dobré. Pietro se zřejmě vrátil do Itálie a doufám, že tam zůstane. Ten
chlap je stále velkou překážkou, která může všechno zhatit. Jako jediný ví, že Kasumi mohla za Adrianovu
smrt a jestli má nějaké další vazby na Tokutarovy lidi… no doufejme, že ne.
Také už proběhl pohřeb Adriana a Ralpha. Ralph je pochován v běžném hrobě, což mě trochu mrzí, ale co
naplat. Adrianovo tělo je sice pryč, ale je skvělé, že v naší rodinné hrobce má přesto své místo. Bože, co to
píšu?! Musím promluvit s Kasumi a zeptat se jí, jestli bych dnes nemohl přes noc zůstat s ní. Když budu
sám, určitě se nevyhnu vzpomínkám a o ty teď opravdu nestojím.
25. května 1994
Je to šílené! Co mě a Kasumi spojuje? Co nás drží pohromadě? Ať se na to snažím přijít sebevíc, stále
netuším. Každý jsme úplně jiný a jediné v čem jsme si podobní, je to, že nás minulost zničila. Možná že si
navzájem pomůžeme, ale opravdu z toho nakonec může vzniknout láska nebo si to jen namlouvám?
27. května 1994
Kasumi už je zase ve formě. S Markem jsme pro ni během posledních pár dnů vystěhovali pokoj pro hosty a
zřídili tam posilovnu. Neumím si dost dobře představit, co tam bude chtít mít, takže prozatím je tam pár
posilovacích strojů, hromada činek, boxovací pytel, žíněnky a nějaké ty drobnosti. Vím, že tohle by normální
žena nepotřebovala, ale Kasumi není normální. Jen stále nevím, jestli to je dobře nebo špatně.
28. května 1994
Akira dala Kasumi svoji katanu a přemluvila ji, ať si ji nechá. Prý je hodně těžké se s cizím mečem sžít,
čemuž zase tak nerozumím, ale obě jsou to profesionálky, tak asi vědí, o čem mluví. Kasumi okamžitě
začala s výcvikem a to s Akiřinou pomocí. Doufám, že si navzájem něco neudělají. Měl jsem za to, že náš
společný život bude vypadat jinak, ale zase chápu, že Kasumi nechce nic podcenit, protože když se tak
stane, nejspíš nás to bude stát život. Také mám pocit, že Rachel se zklidnila a smířila se se svým osudem.
Snad to není jen dočasné.
5. června 1994
Kasumi tráví v posilovně dlouhé hodiny a obvykle se vrací vyčerpaná a jediné na co se ještě zmůže je koupel,
večeře a pak už jde spát. Takhle si náš společný život opravdu nepředstavuji! Nějak se s tím smířím, ostatně
to, co dělá je užitečné i pro mě. Je mi jasné, že se zdokonaluje ve svých bojových uměních, ale také
předpokládám, že to posilování se projeví na jejím těle a nevím, jestli se mi to bude líbit. Už takhle má
docela vytrénovanou postavu, a jestli chce zajít ještě dál… no překousnul bych to, ostatně co jiného mohu
dělat?
15. června 1994
Už jsme tu celý měsíc a cítím se po dlouhé době zase vcelku slušně. Rachel už začíná růst bříško a doufám,
že to, co v něm je, je chlapec, jinak… nevím. Ptal jsem se, kdy asi tak počala a prý někdy v první polovině
dubna. Na určení pohlaví dítěte je ještě příliš brzy, ale čím víc se to bude blížit, tím nervóznější budu.
21. června 1994
Kasumi poslala Marka, aby jí sehnal nějaké věci potřebné pro cvičení. Dost dobře jsem nechápal, o co jde, a
když sem přijel nákladní vůz a složil hromadu dřevěných tyčí, cihel a několik betonových desek, myslel jsem,
že se Kasumi pomátla. Akira mi vysvětlila, že to, co Kasumi chce udělat, bude dost nebezpečné a je vcelku
reálná šance, že skončí se zlomenou rukou nebo podobným zraněním. To mě dost zneklidnilo.
22. června 1994
Na zahradě už máme do země zatlučeny tyče a to v pravidelných rozestupech. Kasumi tvrdí, že to, co bude
provádět, není ani tak otázka síly, jako spíše vůle, sebeovládání, soustředěnosti, přesnosti a pár dalších věcí.
Snaha rozmluvit jí to byla zbytečná a ještě tvrdí, že pokud to chci vidět, tak jí nesmím ani v nejmenším
vyrušit. Proč se nemohu zbavit dojmu, že miluji blázna?
25. června 1994
Kasumi už třetí den likviduje vcelku úspěšně navozené tyče. Má nějakou prapodivnou techniku, při které
jak se zdá, dřevo zkrátka praskne, aniž by k tomu byla zapotřebí velká síla. Zní to divně, ale asi to tak
bude, jinak by podobné věci zvládal kdejaký silnější muž. Když jsem se ptal, jestli by mě to mohla také
naučit, řekla, že nechce, aby ze mě byl mrzák.
Vzhledem k tomu, že Kasumi už znám přes měsíc, začínám se smiřovat s tím, že je taková, jaká je. Catherin
byla daleko víc pro rodinu a záleželo jí i na něčem jiném než na mě a na sobě. Já nevím… nevím, jestli je
Kasumi opravdu žena, se kterou bych chtěl trávit dlouhá léta, ale zvykám si na to, jak se chová a jak jedná.
Není to láska na první pohled, ostatně taková snad ani neexistuje ale malinký plamínek lásky mezi námi už
je a snažíme se ho (především já) rozdmýchat.
28. června 1994
Dnes jsem Kasumi našel na zadní zahradě, jak ustavičně buší do kmene padlého stromu. Myslel jsem, že se
dočista pomátla, ale vysvětlila mi to vcelku dobře. Kmen není kvůli vlhkosti a bažině moc pevný, ale přesto
vytváří slušný odpor, když do něj někdo udeří, takže ho Kasumi využívá jako provizorní makiwaru, což prý
je obvykle dřevěné prkno s vycpávkou naplněnou rýží. Vzhledem k tomu, že čím silněji se udeří, tím větší
odpor makiwara způsobí, údery jsou stále bolestivější a bolestivější. Kasumi věří, že to pomůže zesílit svaly,
aby vydržely větší nárazy, a také tím bude schopná snášet větší bolesti. Myslím, že jí seženu normální
makiwaru ať nemusí trávit dny v bažině.
30. června 1994
Další zpráva od Edwarda říká, že na panství je vše v pořádku. Vesnice se vrací do starých kolejí, ale na
události ke kterým došlo, nikdo nezapomene. Colliere se ze svého zranění pomalu zotavuje a snad kvůli
tomu nebude muset nechat svojí práce. Sice ho nemám rád, ale alespoň se již trochu známe a někdo nový by
mohl věcmi pořádně zamíchat. Murray ovšem dopadl daleko hůř – je ochrnutý na dolní polovinu těla. Zdá
se, že zbytek života stráví na vozíku a bude nutně potřebovat cizí pomoc. Vážně nemám ponětí o tom, kde
ji zrovna on sežene a taky jsem zvědav, co se bude dít s hotelem. Je mi jasné, že Murray se o něj dál starat
nemůže a pokud to někdo neodkoupí, budova zchátrá. Lidé se také celkem často ptají, kam zmizela paní
Gordonová. Edward tvrdí, že si potřebovala odpočinout a pročistit si hlavu. Snad to bude stačit.
5. července 1994
V největší pohodě je tady bezpochyby Terry. Obvykle dokáže svými vtipy zvednout náladu a s Markem si
dost padli do oka. Jeho veselá povaha Kasumi moc nesedí a mně se to někdy také zajídá. Hlavní ale je, že to
Rachel povzbuzuje a je snesitelnější. Taky jsem po dlouhé době shodil vousy. Může se to jevit jako
maličkost, ale mám pocit, že se teď Kasumi líbím víc a to je dobře. V poslední době se to mezi námi zlepšuje
a zlepšuje. Kasumi se cítí čím dál víc v klidu a není ani tak podrážděná jako obvykle. Také má někdy moc
pěkné řeči na moji osobu. Pomalu se z ní stává člověk. Jen tak dál…
24. července 1994
Je to tady! Zítra půjde Rachel na ultrazvuk a je pravděpodobné, že se už podaří zjistit pohlaví dítěte.
Zatím probíhá těhotenství bez komplikací a snad to vydrží. Jsem napnutý jako struna a necítím se dobře.
Moje budoucnost závisí na něčem, co ani není možné jakkoli ovlivnit. Zvláštní pocit.
25. července 1994
Ač to obvykle nedělám, dnes jsem neodolal a otevřel jednu z lahví, co zůstaly ve sklepě. Rachel se odpoledne
vrátila i s Terrym a Kasumi z města a oznámila mi, že čeká chlapce. Evidentně ji to samotnou potěšilo a to i
přesto, že tu tak bude muset zůstat s námi. Teď ale jdu pokračovat v oslavách a zkusím přemluvit Kasumi,
ať se také trochu napije.
2. srpna 1994
Zatraceně! Já věděl, že se něco stane. Kasumi zase cvičila a při rozštěpu si natrhla stehenní sval. Bude
trvat, než se zase dá dokupy. Skoro mě mrzí, že to neskončilo zase tou chvilkou, kdy se považuje za
bezbrannou a dá plně najevo své city. Mám ale pocit, že k té chvíli pomalu směřujeme i za normálních
okolností. Předevčírem mi dokonce navrhla, abych s ní spal v jedné posteli, a to natrvalo. Nemohl jsem
odmítnout.
8. srpna 1994
Rachelinino těhotenství je stále bezproblémové, ale vidím, jak to na ní zanechává následky. Jí často a
obvykle hodně, přestože se snaží přemáhat, aby si nezkazila tu svoji „dokonalou“ postavu. Kromě toho bývá
unavená a chodí brzy spát. Někdy se prospí i přes den a celkově vzato máme s ní všichni dost práce navíc.
Vůbec nám to ale nevadí.
1. září 1994
Akira a Kasumi už pokračují ve výcviku a zdá se, že úspěšně. Stále máme na zahradě hromadu desek a cihel
a tuším, co s nimi ty dvě zamýšlejí. Jen doufám, že si nějak neublíží.
14. září 1994
Kasumi zase cvičila s makiwarou (což by nebylo nic neobvyklého, ostatně to dělá pomalu každý den) ale
dnes mi ukazovala, jak provede snad přes třicet rychlých úderů a to jen tak, aby se sotva dotkla vycpávky.
Nebylo by to nijak strašné, kdyby mi to samé nepředvedla na zdech naší vily. Už jsem jí viděl, jak se splete a
rozdrtí si prsty o chladné kusy kamenů. Štěstí, že k tomu nedošlo, ale prý to takhle bude dělat častěji.
Hrozné, už když na to jen pomyslím!
Aby toho nebylo málo - chtěla, abych jí s Markem podržel desku, zatímco ona jí prý prokopne. Je pravda, že
nejsou zase moc široké, ale i tak mi přijde nemožné je zničit. Půjde tu o zdraví a myslím, že i o to moje. Na
druhou stranu to ale nechci odmítnout a nechat na někom jiném, vždyť bych vypadal jako blbec. Ta bojová
umění jsou pro mě stále velkou záhadou. Vždycky jsem měl za to, že jde jen o to umět se bránit svým tělem
nebo zbraněmi ale tady jde o mnohem víc. Jak dokáže člověk rozbít takovouhle desku a přitom si neublížit?!
Podobné Kasuminy kousky Rachel těžko snáší a stále se jí posmívá, že patří do blázince nebo do cirkusu.
Nejhorší na tom je, že občas ten její názor sdílím.
20. září 1994
Dneska moje Kasumi skončila vyčerpaná, s několika modřinami na těle a roztrženým rtem. Zdá se, že Akira
to s dřevěnými tyčemi vážně umí, což mě mrzí. Je zvláštní, jak moc mě to vzalo, když jsem viděl, že Kasumi
je poražená. Sakra, to z ní vážně chci mít nedotknutelnou a nezničitelnou bojovnici? No, asi ano a možná
je to i logické, že nechci, aby v čemkoli prohrála, když jí miluji. Trochu mě utěšuje skutečnost, že v boji nešlo
o život, protože předpokládám, že poté by ze sebe Kasumi vydala mnohem víc a z Akiry by vymlátila duši.
6. října 1994
Je mi 34 let anebo také 47, záleží, jak se to vezme. Nikdy jsem nebyl moc na oslavy, a jelikož ani nikdo
neví, kdy jsem se narodil, nic se neslavilo. Nevadí mi to, ostatně by mi to jen připomnělo, jak jsem zemřel.
Dostal jsem ale nápad, jak na Kasumi pořádně zapůsobit a udělat jí radost. Škoda, že už je asi pozdě, ale i
opožděný dárek není na škodu. Aby to ale bylo překvapení, musím to zjistit od Akiry. Snad to ví, když po
Kasumi pátrala dlouhé roky.
7. října 1994
Je to ještě lepší, než jsem si myslel. Akira samozřejmě ví, kdy se Kasumi narodila, ostatně ona o ní ví snad
všechno. Narozeniny má 11. listopadu, což je zhruba za měsíc. Bude jí devětadvacet, což není špatný věk.
Snad jí moje překvapení nepřipomene, že stárne. Mrzí mě, že by stále chtěla být jako teď a nejde to. Holt se
s tím musí vyrovnat, ostatně takový je život.
17. října 1994
Rachel odvezli do nemocnice. Sice má termín až v prosinci, ale zdá se, že kluk přijde na svět předčasně. Je
v sedmém měsíci a nevím, jak moc je nebezpečné rodit už teď, ale snad se o ni doktoři dokážou postarat.
Doufejme, že to všechno vyjde. Kasumi mi musí prominout, že se o ni teď moc nezajímám, ale jsem teď
duchem nepřítomný a stále myslím na to dítě. Jestli se mu něco stane, tak… budeme v koncích.
26. října 1994
Už je na světě! Můj vnuk! Ach jo, kdyby nás nečekalo to, co nás čeká a kdyby se toho dočkal Adrian, byl
bych snad tím nejšťastnějším dědečkem na světě. Desmond, jak se jmenuje, je ještě hodně malý a prozatím je
v inkubátoru. Rachel zůstane v nemocnici minimálně čtrnáct dní. Na jednu stranu je to dobře, neboť se
mohu věnovat Kasumi. Trvalo to opravdu dlouho, ale už se na mě usmívá a má někdy velice pěkné řeči.
Dokáže mě pochválit a často říká, jak moc mě má ráda. Ještě jsem od ní neslyšel slovo „miluji“ ale věřím, že
se k němu dopracujeme.
2. listopadu 1994
Všechno je to čím dál lepší. Můj život byl posledních pětadvacet let příšerný a skoro jsem nevěděl, jestli
vůbec žiji, protože to bylo jedno utrpení za druhým. Po boku Kasumi je to ale jiné a cítím, jak se měním.
Ona mě dokázala vyléčit a já jí také, takže je to vzájemné. Skoro se mi zdá, jako bychom k sobě
neodmyslitelně patřili a to se známe jen půl roku. Něco mi říká, že k životu potřebujeme jeden druhého,
jinak začneme chřadnout a umírat. Nesmíme se rozdělit!
11. listopadu 1994
Kouzelné datum pro kouzelný den. Kasumi je 29 a právě oslavila první narozeniny v životě, jak mi sama
řekla. Byla z toho unešená, a když jsem jí předal svůj dárek – sametovou noční košili s obrovským rudým
drakem plivajícím oheň, políbila mě a řekla: „Miluji Tě, Samueli a navždy budu.“ Jak málo stačí některým
lidem k radosti. Vsadím se, že Rachel by nad takovým dárkem ohrnula nos, ale Kasumi… hmm láska není
v penězích a to je moc dobře.
14. listopadu 1994
Rachel se konečně vrací z nemocnice. Desmond vypadá zdravě a to je hlavní. Také bych si přál mít jednou
dítě, ale takové, o kterém bych věděl už od samého narození a mohl ho vychovávat. Kasumi mi ho ale asi
nedá, ačkoli… zajímalo by mě, co mi na to řekne. Vím, že už těhotná byla, ale nedovedu si jí představit
udýchanou a s břichem.
15. listopadu 1994
Promluvili jsme si a jedna věc je jasná – Pro Kasumi je na dítě ještě moc brzy. Kromě toho se teď musí cítit
naprosto skvěle, což chápu. Až porazíme Samaela, zeptám se jí znovu a věřím, že odpoví „ano.“ Vsadil bych
se, že poté už přestane to její šílenství se cvičením a budeme se moci chovat jako rodina. Vychovávat dítě,
starat se o chod zámku, milovat se, užívat si života, občas cestovat,… začneme opět žít a to brzy. Už bylo
načase…
17. listopadu 1994
Plánovali jsme co dál a kupodivu si Rachel nechala vše vysvětlit a vzala to docela dobře a to i přesto, že
půjde o život i Desmondovi a dokonce i jí, jelikož chce za každou cenu s námi. Desmond je však ještě moc
malý, takže ho nechci teď tahat do Rituální komnaty, ale zbytečně otálet také není nejvhodnější. Shodli
jsme se, že se vrátíme na Black Mirror po Novém roce. Podle zpráv od Edwarda je tam vše stále v klidu.
Teď k našemu plánu. Vstoupíme do Rituální komnaty, a to všichni. Akira namítala, že by tam nejprve měla
jít ona s Kasumi a Samaela vyřídit, jenže kdoví, kolik času máme, než se Samael po porážce opět
vzpamatuje a kromě toho nevíme, jestli nemá nějaké eso v rukávu. Zatímco Kasumi a Akira ho zaměstnají,
já potřísním oltář Desmondovou krví a jakmile bude Samael na dně, uzavřu verši Bránu. Všichni si ale
musíme dávat pozor na Samaelovo „zmražení“ nebo jak to nazvat. Mordred tvrdí, že se tomu dá odolat,
když je na to člověk připravený a to my snad budeme. Kromě toho to Samaela prý hodně vyčerpá a když nás
tam navíc bude tolik… no doufejme, že to všechno vyjde, protože pokud ne… raději na to nemyslet…
21. listopadu 1994
Dnešek mě překvapil. Rachel pozorovala Kasumi, jak se ohání katanou a poté se s ní bavila o našem plánu.
Evidentně pochopila, že Kasumi je bariéra mezi Samaelem a Desmondem, takže musí vydržet za každou
cenu. Sice ji stále nemá ráda, ale chápe, že jí potřebujeme. Takhle to vlastně začalo i se mnou. Nejprve byla
Kasumi nenáviděná, pak užitečná a teď milovaná. Kdoví, třeba se z nich jednou stanou přítelkyně.
Co mě ale mrzí je to, že má Rachel s Desmondem dost práce (nic nečekaného), ale špatně to snáší. Kasumi a
ani Akira se o to nezajímají, ostatně mají svých starostí dost a Mark má kupu práce s chodem vily. Ještě že
mu pomáhá Terry, jinak by se z toho všeho asi už dávno zhroutil. Musím Rachel pomáhat s malým, jak jen
to půjde. Zvláštní, že nikdo z nás, co tu jsme, nemá s výchovou dítěte žádné zkušenosti. To jsme tedy
spolek… Máme tu sice hromadu příruček, podle kterých se řídíme, ale i tak je to těžké. Desmond celé noci
obvykle probrečí a přes den jsme všichni kromě něj ospalí. Co mě štve nejvíc je fakt, že Kasumi uvažuje o
tom, že se přestěhuje do levého křídla vily, aby byla co nejdál od Desmonda. Snad jí to rozmluvím.
26. listopadu 1994
Uf, dalo to práce, ale Kasumi zůstává se mnou. Snad za to může to, že se v poslední době Desmond trochu
uklidnil, anebo můj proslov, kdy jsem Kasumi řekl, že se tím naučí sebeovládání a může zkoušet, jak moc se
dokáže oprostit od vnějších negativních vlivů. Myslím, že slyšela hlavně na to druhé. Stále se chce jen
zlepšovat a zlepšovat, až si říkám, jestli to někdy skončí. Některé věci na ní už asi nezměním, ať už se budu
jakkoli snažit, a tak nezbude, než si zvyknout.
2. prosince 1994
Kasumi s Akirou mě předvedli pár úžasných věcí. Rychlost, s jakou se dovedou ohánět katanou nebo i jen
pěstmi je neuvěřitelná a už teď je mi jasné, že Samaela čekají horké chvilky. Neznám člověka, který by proti
němu měl větší šanci, než Kasumi. Možná, že k žádnému boji ani nedojde, ostatně stále mám u sebe ten
revolver. Co když Samaela prostě zastřelím? Kasumi mě přemlouvá, abych tam střelnou zbraň netahal,
protože se obává, že jí Samael svoji mocí nějak využije proti nám a čistě teoreticky se to vyloučit nedá.
Třeba dokáže na dálku vznítit střelný prach v nábojnicích a pak… to by nebylo příjemné. Na druhou
stranu v jeho době žádné střelné zbraně nebyly a tak je snad ani nezná. Uvidíme…
3. prosince 1994
Kasumi je po fyzické stránce bezpochyby silnější než dříve. Změnila se, a přestože ta změna byla plynulá,
pamatuji si, jak vypadala v létě a mohu to porovnat. Její tělo je pevnější, pružnější a nabralo na svalové
hmotě. Dobré je, že si hlídá svoji váhu, nemíní ztratit ženské rysy a dává si záležet na tom, které části těla
posiluje, takže snad se mi její vzhled nijak nezprotiví. Terry jí před nedávnem vyprávěl o přípravcích, které
by jí prý měli pomoci a celý proces urychlit, ale Kasumi mu vcelku nevybíravým způsobem vysvětlila, že
chemická svinstva si brát nebude ani omylem, protože nechce vypadat jako opice. No, je pěkné, že to vyšlo
z jejích úst.
6. prosince 1994
Blíží se Vánoce a já jsem moc rád, že je budu moci prožít s Kasumi po boku. Ta žena je prostě anděl i ďábel
v jedné osobě. Přemýšlím, jaký dárek jí dát a zatím mě nic nenapadá. Vím, že má moc ráda draky ale nevím
co jiného ještě. I když se jí zeptám tak mi není schopná odpovědět, jakoby se jí nic jiného na světě nelíbilo
(no něco přeci, ale takové věci koupit nelze).
15. prosince 1994
První letošní sníh a nedivil bych se, kdyby byl i poslední. Tady v Británii si nikdy sněhu moc neužijeme.
Dnes ho ale napadlo spoustu a ještě teď večer stále sněží. Připadal jsem si jako malé děcko, když mě
odpoledne vytáhla Kasumi ven na koulovačku. Konečně se na ní projevují emoce a takovéto tužby. Nemá se
za co stydět, ostatně dětství ji ukradli a mimo to jí to jen prospěje. Rychlost, s jakou dovede uhýbat je
neskutečná a zatímco ona se díky svým pohotovým reakcím vrátila do vily vcelku suchá, já jsem byl
promočený až na kost.
Myslím, že jsem pochopil, co na ní mužům může hodně vadit. Ve spoustě věcech dovede být dobrá, má
velkou snahu se zlepšovat a rychle se učí. Představa, že v ryze „mužských“ záležitostech je žena lepší, určitě
na ješitnosti a pýše většiny mužů nepřidá. Možná by to i mě odrazovalo od toho mít ji rád, ale to bych za
sebou patrně nesměl mít tak zpackaný život. Nemám důvod být na něco hrdý, když jsem o všechno přišel
vlastní vinou. Ještě že mám alespoň ji. Snad dokážeme oba začít žít znovu a lépe, a Kasumi se rozhodně
nemusí obávat, že ji kdy přestanu mít rád nebo dokonce opustím. Vždyť bez ní bych zase spadl tam, kde
jsem byl dlouhá léta. Nechci zase skončit jako troska!
20. prosince 1994
Zatraceně! Vánoce za dveřmi a já nevím, čím Kasumi potěšit. Mám připravené dárky pro všechny, včetně
služebnictva (myslím, že nám to pomůže se více sblížit a to se hodí) jen pro ni ne. Zítra jedu do města, a
jestli mě nic nenapadne, tak to bude zlé. Jsem zvědav, jestli i Kasumi pro mě něco připraví. Krucinál,
naposledy jsem Vánoce slavil s Catherin na Black Mirror. Tolik let uplynulo a stejně je to jako před pár dny.
Silné okamžiky se nezapomínají, a proto se musím snažit, aby tyhle Vánoce dopadly skvěle.
21. prosince 1994
Buď z toho bude Kasumi unešená nebo naštvaná. Je to risk, ale stojí to za to.
24. prosince 1994
Štědrý večer je tu a já stále ne a ne chytit tu atmosféru. Místo toho jsem pohlcen ve vzpomínkách na
Catherin, což je dost ohavné, vzhledem k tomu, že miluji Kasumi. Co to se mnou jenom je? Možná, že
samota není úplně nejlepší nápad, jak se s tím vyrovnat, ale nechci, aby Kasumi poznala, že se necítím
dobře, protože by z toho mohla vinit sebe a tak to vůbec není. Překonám to už jen kvůli ní. Nejvyšší čas se
začít bavit.
Kasumi dočetla a knihu vrátila na stůl. Její oči přímo zářily.
„Samueli… to je…. to je úžasné! Nevěděla jsem, jak moc mě miluješ a teď když to
vím… tak… ani nenacházím vhodná slova. Zkrátka a dobře jsi mi udělal ohromnou
radost!“ Samuel ji políbil a byl by ji klidně líbal dál, kdyby nahoru nepřišel Mark.
„Bude se podávat večeře, pane.“
„Už jdeme Marku. Měla jsi někdy krocana, Kasumi?“
„Měla jsem všelicos, včetně hmyzu, ale krocana ještě ne.“ Sešli dolů a usedli
k jídelnímu stolu v hale, který pokrýval bílý ubrus s krajkami. Na tabuli bylo několik
mís s jídlem, talíře, bílé víno a také svíčky na navození atmosféry. V dřevěné kolébce
poblíž spal Desmond. Samuel se na něj zašel podívat, snad aby se ujistil, že je
v pořádku.
„Je mu podobný, nezdá se ti?“ zeptala se Rachel. Samuel na ní smutně pohleděl a
mlčky se usadil u stolu. Vážně si nechtěl připomínat Adriana. Během chvíle začala
hostina, na kterou Samuel pozval i Marka s Terrym, přestože by to za normálních
okolností neudělal, ale potřeboval podporu a to obzvláště teď, když se co nevidět
vrátí na Black Mirror.
Samuel a ani nikdo jiný neměl v úmyslu zachovávat nějaké tradice a tak hned po
desertu, ke kterému se podával Anglický puding, se rozhodl rozdat všem nějaké ty
maličkosti jakožto dárky. Mark a Terry dostali lahev vína ze sklepů, což Rachel
docela pohoršovalo, ale nedala to na sobě znát. Od Samuela dostala hromadu
oblečení pro Desmonda a zlatý řetízek se zasazeným safírem.
„Ten šperk je krásný a bude ti moc slušet.“ řekl, když jí dar předával.
Rachel uznala, že to je opravdu nádherný dárek a ani nečekala, že by něco takového
mohla dostat.
„Samueli… moc ti děkuji, ale… nečekala jsem, že… no zkrátka pro tebe mám jen
pitomé kapesní hodinky.“ Samuel o něco takového sice zase tak moc netoužil, ale
daleko větším dárkem pro něj bylo to, že Rachel vůbec něco koupila. Vztah mezi
nimi se pozvolna zlepšoval, což bylo dobře. Byla to vcelku trapná chvíle, když
očekával, že Rachel něco má i pro Kasumi nebo pro někoho jiného, ale nebylo tomu
tak. Samuel předal ještě dárek Akiře, kterou se mu tím povedlo pořádně překvapit.
„Podívej, vím, že jsme si moc do oka nepadli a asi se mi ani nedivíš, že ne?“
„Vůbec ne. Pořád mě to strašně mrzí a budu si to pamatovat ještě dlouhá léta.“
„Pomohla jsi nám všem a ještě nám pomůžeš a to i přesto, že půjde o život.
Nezapomenu na to, co jsi provedla, ale vím už, že nejsi špatný člověk. Možná to
bude vypadat divně, ale…“ Samuel vytáhl z kapsy svazek klíčů a předal je udivené
Akiře. „Je to zatím jen symbolický dárek, ale brzy poznáš, že má větší hodnotu než to
ostatní, co jsem dnes rozdal a ještě rozdám. Odešla jsi z Japonska a tvrdila jsi, že
nemáš kam jít, že nemáš domov, ale teď se to změnilo, Akiro. Tohle jsou klíče od
našeho zámku, přesněji kopie těch originálních, které mi tady pomohl vyrobit Mark.
Na Black Mirror je teď pro tebe místo, Akiro, a ne jako pro služebnou, ale jako pro
člena rodiny. Možná nemáš Japonsko, ale máš domov a ne jen tak ledajaký. Přes půl
roku jsme žili tady pospolu a dennodenně se vídali a rád bych, aby to tak bylo i
nadále.“ Akira si klíče vzala a v duchu záviděla Kasumi, že má tak milého a štědrého
milence. „Předpokládám, že nikdo další tu nic nemá nebo ano?“
„Ale ano, Samueli,“ řekla Kasumi a předala mu pozlacenou brož. Samuel ji rozevřel a
prohlížel si Kasuminu tvář dokonce s úsměvem, která byla na jedné polovině. Na
druhé polovině byl on sám. Nešlo ale o obyčejné fotografie, ale o malované obrázky
a to opravdu zdařilé. „I když nás někdy něco rozdělí, Samueli, díky tomuhle budeme
pořád spolu, tak jak to má být.“ Samuel Kasumi políbil, protože tohle mu udělalo
ohromnou radost.
„Děkuji, lásko, opravdu moc děkuji. Jsem strašně rád, že to vidíš tak jako já. Máme
být spolu… a budeme, to mi věř. Nic na světě nás nerozdělí! Tak a teď můj dárek pro
tebe.“ Samuel přinesl z vedlejšího pokoje obálku, ve které byly dvě letenky první
třídou do Caracasu na datum prvního února 1995. „Až bude po všem, vyrazíme do
Venezuely a budeme si společně užívat. Navrhuji vynechat prohlídky měst a místo
toho vyrazit na venkov po památkách jihoamerických indiánů. To by tě mohlo zajímat,
nebo ne?“
„Samozřejmě, že ano, ostatně mám takové věci ráda. Poznat novou kulturu, i přesto,
že už zanikla a seznámit se s architekturou a… promiň, Samueli, ale… necítím se
moc dobře a půjdu si lehnout k sobě.“ Kasumi odešla značně rozrušená a Samuelovi
to přišlo líto. Vydal se okamžitě za ní, zatímco Rachel pustila gramofon se starými
písněmi sedmdesátých let.
Samuel vstoupil do pokoje a usedl na postel vedle Kasumi.
„Omlouvám se, já…“
„Ne, to není tvoje vina, Samueli. Ty za nic nemůžeš, ale já ano.“
„Můžeme vyrazit jinam anebo prostě zůstaneme doma, vždyť hlavní je, že budeme
spolu.“
„Nejde o ten výlet. Já bych tam jela ráda, ale… nechci plánovat věci do budoucna,
když před sebou máme Samaela. Kdyby se komukoli z nás něco stalo, tak bude
všechno pryč a pak by mi to bylo ještě mnohem víc líto.“
„Tak o tohle jde. Hmm, promiň, já tě jen chtěl povzbudit. Vím, že to budeš mít těžké,
miláčku, těžší než my ostatní. Zatraceně, já jsem to zvoral! Někdy si prostě
nepřipouštím možnost, že můžeš selhat a…“
„Každý může selhat, Samueli. Můj život je ve své podstatě stejně křehký, jako život
kohokoli jiného, jen je rozdíl v tom, že si ho chráním stůj co stůj a to velice úspěšně.
Zatím…“
„Tak na to zkus zapomenout, ano? Já ty letenky vrátím, jakoby se nic nestalo.“
„Ne, to nemusíš, vždyť to je v pořádku.“ Kasumi chvíli mlčky seděla na posteli a
přemýšlela o budoucnosti. Věci se teď sice vyvíjely perfektně, ale jak dlouho to
vydrží? „Asi se vrátíme dolů, ne?“
„Mohli bychom si zkusit zatančit, tedy pokud si ještě vybavím kroky.“
„Samueli, já ale neumím tančit.“
„Nevadí, naučím tě to.“
„No, já nevím. Tohle pro mě asi nebude kdovíjak zábavné.“
„Uvidíme… Zkusíme Waltz, ano?“ Samuel položil pravou ruku na Kasuminy lopatky a
potom levou jemně uchopil její ruku a zvedl jí do výše ramen. „Chyť se mě kolem
paže, tak a teď kroky. Je to jednoduché, vždy jeden dopředu, do strany a zpět. No
výborně, tohle ti půjde.“
„To ano, ale vždyť na tom nic není.“
„Tak vidíš! Je to snadné a zvládneš to v pohodě.“
„Ne, já to myslím jinak. Jde o to, že to je hrozná nuda, vždyť to není o ničem. Žádné
umění, žádný pohyb, vůbec nic. U tohohle bych mohla časem i usnout.“ Kasumi se
Samuela pustila a zase usedla na postel „Nechápej mě špatně, ale mě to prostě
nebaví. Neznáš něco obtížnějšího, aby to byla výzva?“
„Kdysi jsem zkoušel slowfox, ale dneska už ani nevím, jak na to. Mohli bychom se
zeptat Rachel, myslím, že zná dost tanců. Řekl bych, že takové Flamenco, Samba
nebo Cha-cha by ti mohli vyhovovat víc.“
„Víš, jak se bude vyžívat v tom, že mě učí něco, co neumím? Ne, Samueli, možná
někdy jindy, ale těch posledních pár dnů, které tu budeme, nechci trávit takto.“
„Dobře, tak budeme raději tady spolu. To je ostatně příjemné pro oba nebo ne?“
„Pro mě určitě.“ Kasumi si začala svlékat šaty a Samuel udělal totéž. „Pohlavní styk
ale ne.“
„Nutit tě nebudu, ale kondomy tu mám, nemusíš se bát.“
„Stejně nechci. Možná zítra.“
Zanedlouho se oba vášnivě objímali a líbali a nikdo z nich se nestaral o to, co je
čeká. Oprostili se od všeho negativního, co by jim jen způsobovalo smutek a starosti
a nechali se unášet kouzelnou chvíli, kdy jsou oba spolu. Dva lidé a přitom každý
z jiné země. Měli by být od sebe vzdálení přes půlku světa a přitom jsou tady a spolu,
jakoby to nikdy nebylo jinak. Muž a žena, oba rozdílné povahy a přesto našli
společnou řeč. Nalezli jeden druhého a poznali, že v nich je víc, než se zdá. Milenci,
přičemž každý je jiného původu a postavení až se zdá, že by spolu nikdy nemohli
být, ale stalo se. On, bohatý šlechtic s kořeny zapuštěnými dokonce ve starobylém a
mocném rodu. Ona, chudá dcera přístavního dělníka, kterou osud změnil ve člena
Japonské mafie. Samuel a Kasumi, dva lidé, muž a žena, milenci a vrazi, nesoucí si
na svých bedrech tíhu minulosti, která je navždy změnila a kterou si sami nezvolili,
ale přivedla jednoho k druhému. Samuel a Kasumi, dva poslové smrti se brzy vydají
na společnou cestu, ale co tato cesta přinese jim? Možná se z ní vrátí šťastní a
zdraví, ale nedá se vyloučit, že na konci cesty najdou jen smrt.
XXII – Milenci a vrazi
Panství Black Mirror bylo pokryté vrstvou sněhu. Letošní zima přinesla opravdu
nebývale chladné počasí. Jen málokdo pamatoval větší mrazy, vždyť ručka
teploměru už dobrých sedm dní nevystoupala přes 0 °C. Stále sněžilo a byla mrazivá
zima, která, zdálo se, snad nikdy neskončí. Celé panství bylo ponořeno do
hlubokého spánku. Cesty byly povětšinu dne prázdné a lidé jen málokdy vycházely
ze svých domovů. Zdálo se, jakoby se vše zastavilo v čase, až takhle mrtvolná
atmosféra tu byla. K Warmhill se právě blížil vůz rodu Gordonů – černý čtyřdveřový
pick-up s korbou.
Uvnitř seděl Edward a přivážel zpět na panství Samuela, Kasumi, Akiru, Rachel a
Desmonda. Terry a Mark se na panství vrátili už včera a to vlakem, ostatně do auta
by se nevešli. Edward téměř celou cestu vyprávěl Samuelovi vše, co se na panství
během posledních měsíců událo. Nebylo toho zase tak moc, ostatně povětšinou zde
panoval klid a mír, ale Samuel chtěl být zcela v obraze.
„Takže říkáte, že je vše v pořádku? Akademie je tak, jak byla, nikde se neobjevil
žádný z netvorů, lidé se uklidnili…“
„Ano, pane. Vše je tak, jak má být. Tedy až na tu zimu. Když jsem před dvěma dny
vyjížděl odsud do Walesu, ručka teploměru byla na minus patnácti stupních. To je
opravdu velká zima!“
„To ano, Edwarde,“ řekla Rachel, „však to cítíme i tady. Přitopte trochu, copak chcete,
aby malý prochladnul?!“ Edward poslechl, ostatně ani jemu nebylo kdovíjak teplo.
„Už abychom byli v teple na zámku,“ řekla Rachel a tiskla chlapce k sobě, aby se
netřásl zimou.
„No, víte, paní. Nechal jsem Markovi vzkaz, aby všude zatopil, ale i tak pochybuji, že
v zámku bude o moc tepleji. Těch pár krbů celý zámek nevytopí.“
„Máme teď jiné starosti než jen sehnat teplo,“ řekl Samuel.
„Stále nemůžu uvěřit tomu, že jsem svolila, aby…“
„Tady nejde jen o tebe, Rachel. Děláš to i pro Desmonda. Jsme ve smrtelném
nebezpečí a musíme s tím něco udělat.“
„Chmm, zatraceně přidejte trochu, Edwarde!“ křikla Rachel, která pociťovala čím dál
větší nervozitu.
„Vydržte, paní, už se blížíme. Právě míjíme Warmhill, takže do deseti minut jsme
tam, ale… co to?“ podivil se Edward, když zahlédl jakýsi tmavý flek na jinak zatažené
obloze.
„Vidíte to, Edwarde?“ zeptala se Kasumi a rychle stočila okénko.
„Zavři to, fouká sem!“ vykřikla Rachel, ale Kasumi neposlechla. Naklonila se
z okénka, aby viděla, co to je. Edward výrazně zpomalil a poté raději zastavil, když
stejně jako Kasumi poznal, že podivný předmět se zvětšuje.
„To bude jen velký pták,“ řekla s klidem Akira. Samuel to přes přední sklo sledoval
mlčky, ale už teď věděl, že tady žádný takhle velký pták nežije. Kasumi poznala, že
tvor má velká křídla, ale to bylo tak vše. Zatím byl ještě daleko, ale mířil přímo k nim
a to velikou rychlostí. „To je… rychle, kryjte se,“ vykřikla Kasumi, když byl tvor tak
blízko, že ho poznala. Zachytil se svými ohromnými pařáty za střechu auta v místě,
kde Kasumi sundala okénko a s lehkostí ho převrátil. Auto se otočilo na bok a poté
padlo na střechu. Tvor zaskřehotal, mohutně zamával blanitými křídly, zvednul se do
výše a z protáhlé tlamy, pokryté černými šupinami, vychrlil trochu ohně, který pohltil
převrácený vůz. Poté se s dalšími skřeky, ve kterých jakoby se skrývala radost,
odletěl směrem k pobřeží.
Samuel byl během celé události při vědomí, což se nedalo říct o všech. Nevěděl, jak
na tom jsou, ale doufal, že to nebude nic vážného. Desmond hlasitě plakal a to
znemožňovalo komukoli se soustředit. Edward a stejně tak Samuel si odepnuli pásy
a snažili se dostat ven.
„Panebože, panebože, my hoříme!“ křičela Rachel a vši silou k sobě tiskla plačícího
Desmonda, který naštěstí neměl kromě pár šrámů žádné zranění. Edward se
konečně vypotácel z auta a okamžitě se snažil otevřít zadní dveře, aby pomohl ven
ostatním. Samuel se snažil o totéž a podařilo se mu z auta vytáhnout bezvládnou
Kasumi, která se silně udeřila do hlavy a omdlela.
„Pospěšte, Edwarde, rychle,“ povzbuzoval ho Samuel, protože oheň se šířil a bylo
otázkou času, kdy pohltí celý vrak úplně.
„Pojďte, paní Rachel!“ řekl Edward a vzal si od ní Desmonda, aby mohla vylézt.
Samuel rychle vynesl Kasumi ven do bezpečné vzdálenosti, položil ji na zem a vracel
se pro Akiru, která dopadla patrně nejhůř. Skončila zaklíněná mezi předními
sedačkami. Samuel se pokoušel ji uvolnit, ale kouř a rozšiřující se oheň mu to
ztěžovali. Edward se vrátil k autu, aby z pod korby vytáhl veliký kufr, který vypadl,
když se vůz převrátil.
„Pane Samueli“ běžte pryč!“ křičel Edward, když si všiml, že z nádrže pomalu vytéká
benzín. Každou chvíli mohlo dojít k jeho vznícení a pak… Samuel tam ale nechtěl
Akiru nechat, obzvlášť když už byl skoro u ní. Podařilo se mu vypáčit sedačku a už ji
vytahoval ven. Edward s Rachel raději ustoupili ještě kousek dál, ale to už Samuel
pospíchal s Akirou co nejdál od vozu. Ozvala se obrovská rána a auto vybuchlo.
Samuel spadl k zemi a zakryl si tvář. Poté se otočil a zjistil, že z auta je jen hromada
šrotu a stále hoří. Bezprostřední ohrožení života však už nehrozilo. Rachel se snažila
utišit Desmonda, ale přitom byla sama celá rozrušená. Edward se společně se
Samuelem věnoval Kasumi a Akiře. Kasumi neměla žádná velká zranění, ale patrně
se musela silně udeřit do hlavy. Akira dopadla o něco hůř. Měla krvácející ránu na
čele a zřejmě zlomenou levou ruku.
„Musíme ji dostat k doktorovi, pane,“ řekl Edward a opatrně si vzal Akiru do náruče.
„To ano, jenže nemáme čas a…“
„Ehh, co… co se stalo?“ ptala se probírající se Kasumi a držela se za bolavou hlavu.
„Jen klid, všechno je zase dobré,“ lhal Samuel a uvědomoval si, že plán se hroutí jak
domeček z karet.
„Ten, ten drak! Ano, viděla jsem ho. On… existuje!“ řekla Kasumi a snažila se se
Samuelovou pomocí vstát.
„Ta bestie musela uniknout z Akademie, ale jak je to možné?“ ptal se Samuel a
pohlížel přitom na Edwarda, jakoby očekával vysvětlení.
„Ech, já opravdu nevím, pane Samueli. Ještě před pár dny bylo vše tak, jak má být,
ale když nad tím tak přemýšlím… možná se vlivem deště a mrazu uvolnily další
kameny a vytvořily skulinu, kterou ta… věc prošla. Já… měl jsem to předpokládat.“
„To budeme řešit později, Edwarde. Teď rychle za Terrym. Anebo raději ne. Vraťte se
všichni na zámek a já Akiru do vesnice odnesu sám.“
„Nemůžeme otálet, Samueli,“ řekla Kasumi, „kromě toho není dobré se tam
ukazovat.“
„Ano, Akiru zanesu do vesnice já, souhlasíte?“ nabídl se Edward. Nikdo nic
nenamítal a tak zatímco Edward pospíchal k Willow Creek, Samuel si z kufru vzal
revolver s náboji a Kasumi svoji katanu. Zbraně chtěli mít raději u sebe, ale kufr
rozhodně nemínili nechat zde. Stále v něm bylo dost důležitých věcí. Tlačil je čas a
tak všichni mířili nejkratší cestou k zámku.
Edward Akiru vlastně ani neznal. Ve vile ve Walesu pobyl jen krátce a během té doby
se ani nestihli seznámit. Na rozdíl od Rachel se k němu ale Akira chovala velice
slušně a uctivě, ale to bylo asi dáno tím, že neměla takové postavení. I Kasumi s ním
jednala na úrovni a přemýšlel, jestli se to změní, až z ní jednou bude paní Kasumi
Gordonová. Věděl od Marka, že k tomu není daleko a byl za to i rád, neboť Samuel
měl i přes všechny ty starosti viditelně lepší náladu než dříve a dával i před ostatními
najevo, jak moc má Kasumi rád. Ani ona nezůstávala nijak pozadu a tak se zdálo, že
na zámku to brzy začne opět žít a dost možná se jinak pochmurnými místnostmi
bude co nevidět ozývat pláč dalšího dítěte. Teď ale nebyl čas pomýšlet na takové
věci. Pospíchal po cestě k vesnici a doufal, že se drak již nevrátí. Napadlo ho, jak
moc mu může vadit tahle mrazivá zima a doufal, že opravdu hodně. Na křižovatce
zabočil doprava a během pár okamžiků zahlédl v dálce mezi stromy několik sloupů
kouře.
Blížil se k Willow Creek, ale co to?! Když doběhl blíž, poznal, že kouř je mnohem
větší a že z komínů rozhodně nevychází. Vesnice byla v plamenech a výsledný obraz
děsu a beznaděje jen dokreslovalo vzdálené skřehotání draka, který musel být někde
blízko. Edward neudržel slzy, když viděl tu zkázu všude kolem. Právě tady přece
vyrůstal a prožil tu téměř celý život a teď… Spousta domů byla v plamenech. Na
náměstí stál hasičský vůz, ale nebyla šance vše uhasit včas. Lidé pobíhali sem a
tam. Někteří podléhali panice, jiní se snažili nabírat vodu z řeky do kýblů, hrnců na
nádobí, sudů,… zkrátka do toho, co bylo po ruce a snažili se zachránit své domovy,
které se jim hladové plameny pokoušely sebrat. Muzeum, radnice, kavárna, všechny
tyhle budovy byly v plamenech a s nimi téměř desítka dalších obytných domů nebo
stodol. Zmatený Edward pobíhal sem a tam s Akirou v náručí a nevěděl, co si počít.
Z některých domů, dokonce zaslechl nářky zvířat. Ani kravín, jež byl na okraji
vesnice, se nevyhnul plamenům a všechna zvířata v něm pohlcovaly plameny. Jejich
bolestivý řev se mísil s ruchem na ulicích. Edward došel až na náměstí a rozhlížel se
kolem sebe. Záleželo mu na spoustě lidí, co tu žili, ale nejvíce tíhnul přeci jen
k Denise, přestože mu tak ublížila. Za poslední půl rok se ale dost změnila a tu a tam
za ní dokonce zašel a přinesl jí kytici, jako důkaz, že na ni zcela nezanevřel. Její
kavárna teď hořela a kdoví, co s ní bylo. On se však musel starat o jinou věc. Věděl,
že Samuel na něj spoléhá a přestože to nemohl nijak ovlivnit, cítil vinu za to, co se
kolem děje.
'Proč jsem jen nedával na Akademii větší pozor? Proč jsem si neuvědomoval to
nebezpečí?' Měl pocit, že katastrofě, ke které tu dochází, se dalo předejít, kdyby
alespoň vesničany varoval, že hrozí nějaké nebezpečí. Otáčel se na náměstí zoufale
kolem dokola a sledoval, jak kolem něj probíhají unavení lidé, kteří bojují o svůj
majetek a také o své životy. Plameny občas přeskakovaly z jednotlivých domů a
zdálo se, že takto může zanedlouho shořet celá vesnice. Všude kolem ruch, všude
křik a také nářky zraněných. Kolik životů si asi už vzaly plameny a kolik si jich ještě
vezmou?
K Edwardovi přiběhl Harry. Byl celý udýchaný a táhl za ruku Ephrama.
„Díky bohu Edwarde, že tu jste. Dějí se hrozné věci.“
„Kde je Denise a Terry... Terry je u sebe?“
„Denise je v pořádku, a co se Terryho týče, tak… asi bude někde poblíž. Pomáhá
hasit. Já… já nevím, nevím co se to tu děje. Je to šílené! Přilétl sem nějaký pták a…“
„Tady slečna je zraněná a potřebuje pomoc.“
„Ukažte, já ji dopravím někam do klidu a seženu Terryho.“ Harry si Akiru opatrně vzal,
tak aby jí zbytečně neublížil. „Poslyšte, Edwarde, mám to tady na starosti a nemůžu
se vybavovat, ale můžete mi pohlídat kluka? Nemůžu se pořád ohlížet kde je a tady
pro něj rozhodně není bezpečno.“
„Já se ale musím vrátit na zámek. Gordonové jsou zpět a já jim musím být po ruce.“
„To nevadí, ostatně na zámku bude v bezpečí.“ Edward chytil Ephrama za ruku a
odváděl ho pryč, když Harry zavolal: „Nechtěl byste požádat někoho z pánů, aby
nám pomohl? Každá ruka se bude hodit.“
„Oni se snaží, Harry. Mají něco v plánu, a sice vám nemohu vysvětlit víc, ale věřte mi
- pan Samuel udělá vše pro to, aby nám všem pomohl.“ Harryho to docela
překvapilo, ale byl za to rád. Edward nemohl dále otálet, navíc se nedalo vyloučit, že
drak bude co nevidět zpátky. Urychleně pospíchal k zámku.
„Neboj se Ephrame, všechno bude dobré.“ uklidňoval Edward chlapce během cesty
lesem.
„Já se nebojím, ale mám strach, že táta odsud zase po tom všem odejde a já budu
muset s ním. Mně se tu moc líbí a nechci pryč, i když jsou tu ti zlí tvorové. Víte, ještě
nikdy jsem neviděl draka. Všichni myslí, že žijí jen v pohádkách, ale ono to tak není.“
„Jo, to je hezké… Ještě kdyby nás ten drak nechtěl zabít.“
„Edwarde, co se stalo té zajímavé paní? Vyprávěl jste nám, co všechno tu udělala a
já nechci, aby umřela. Uzdraví se, že jo?“
„Tohle není ona, Ephrame. Tohle je… to je Akira a jsou to kamarádky,“ řekl Edward,
ačkoli vůbec nevěděl, jaký vztah mezi Akirou a Kasumi panuje. „Paní Kasumi je teď
na zámku.“
„Vážně?! Takže ji zase uvidím?“ Ephram se takřka rozzářil radostí. Přestože viděl
Kasumi jen jedenkrát, tak na ni nezapomněl, protože Edward se o ní často bavil
s Harrym. Celé ty dlouhé měsíce se snažil jak Samuela tak i Kasumi mezi ostatními
vesničany ukázat v dobrém světle, tak aby si jich ostatní začali vážit a přestali je
nenávidět. Vyprávění o tom, jak Kasumi poprvé potkal na zámku, kde mu zachránila
život a jak se s ní poté vypravil do močálů, aby zahubili netvora na Ephrama
zapůsobilo. Samuel v jeho očích zase tak zajímavou osobou nebyl, neboť Edward o
něm nevyprávěl podobně napínavé příběhy.
Edward dovedl Ephrama k zámku, který naštěstí nebyl ani z části zasažený
běsněním draka. Doufal, že se jeho zloba neobrátí právě na zámek, neboť když si
vzpomněl, jak dopadl po požáru před rokem, nepřidalo mu to na náladě. Uvnitř
zámku v hlavní hale u krbu na pohovce seděla Rachel s Desmondem. Snažila se
vyrovnat s tím, co se stalo.
„Dobře, že jdete, Edwarde,“ řekla Rachel, „jak je na tom Akira?“
„Stále stejně. Vesnice je ale v plamenech.“
„Cože?!“ vykřikla nevěřícně.
„Je to tam hrozné a lidé doufají v rychlou pomoc.“
„A snad ji dostanou,“ řekl Samuel, který se právě vracel společně s Kasumi
z knihovny a nesl s sebou černou kouli.
„Jé!“ vykřikl Ephram, když zahlédl Kasumi
„Co je to za kluka?“ zeptala se.
„Nevzpomínáte si na mě? Jsem Ephram, syn pana Harryho z Willow Creek. Jdete
nás všechny zachránit?“
„Ve své podstatě ano,“ řekla Kasumi, která si stejně jako Samuel dobře pamatovala,
co napsal Mordred a věděla, že až porazí Samaela, jeho hlídači portálů z celého
okolí se neudrží v tomto světě a zmizí. Trochu litovala, že se tak nestane u všech
portálů na celém světě, ale ty měli dostatek energie, aby netvoři mohli v jejich
blízkosti existovat i nadále. Pět menších portálů na Black Mirror, mezi které patřil i ten
pod Akademií, však nedokázaly udržet netvory zde, pokud byl jejich pán uzavřen
v Pekle.
„Takže vy jste zabíječka draků?“ zeptal se Ephram a připadal si jako v pohádkách,
kde vystupují velcí hrdinové. Kasumi mu však jeho iluze utnula.
„Ne a mlč už! Potřebujeme vyrazit a ne tu celou dobu žvanit!“
„Edwarde,“ oslovil komorníka Samuel, „odveďte chlapce nahoru a dejte na něj pozor.
Kdybychom se nevrátili…“
„Vrátíte se, pane. Já jsem vždycky věřil, že Gordonové nejsou zlí, jak se často tvrdilo.
Jste přece potomek Marcuse Gordona a ten vždycky držel ochranou ruku nad celým
panstvím a lidmi, kteří tu žili. Vy to dokážete!“ Samuela tyhle řeči povzbudili. Pohlédl
na Edwarda a poznal, že na něj spoléhá, stejně jako Ephram. Poté provedl ostatní
přes jídelnu a kuchyni do sklepa. Byla tu velká tma, ale na to, aby nalezl správný
kanál, nepotřeboval moc světla. Odsunul mříž od šachty vedoucí do podzemí a
pobídl Kasumi a Rachel, aby sešplhaly dolů. Sám poté slezl s Desmondem.
Všichni stanuli v prostorách hluboko pod hradem. V kanálech se tu dlouhé desítky let
držela stojatá voda. Zápach byl ohavný a Rachel se kvůli němu brzy rozbolela hlava.
„Bože, co je to za zatuchlý smrad? Smrdí to jak rozkládající se zdechlina.“
„Předpokládám, že tudy, Samueli,“ ukázala Kasum