ŽÍZEŇ JE VELIKÁ! ŽIVOT MI UTÍKÁ? 07
Transkript
ŽÍZEŇ JE VELIKÁ! ŽIVOT MI UTÍKÁ? 07
07-08/09 zpravodaj ks hradec králové www.kshk.cz červenec - srpen 2009 782 slova na prázdniny ŽÍZEŇ JE VELIKÁ! ŽIVOT MI UTÍKÁ? Vzduch se tetelil v poledním žáru a rozmazával tak siluetu ženy, která unaveným krokem přicházela ke studni. Byl to přesně ten typ, před kterým matky varují své syny. Logika, výchova i tradice jasně velí: takovým se obloukem vyhni. Ježíš se přesto usadil u Jákobovy studny ještě pohodlněji a čekal, až bude moct poprosit o vodu z rukou téhle ženy ze Samaří… (Přečtěte si, prosím, Janovo evangelium 4,4-30, abyste získali celkový obraz.) „Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Ježíš na ženinu otázku neodpovídá přímo. Ví, že přichází zaměstnaná problémy všedního dne a její hlavní starostí je voda. Tělo se v horkém dni halasně dožaduje: „Už mi dej konečně napít!“ Ježíš chce její pozornost naštelovat na Boha. „Kdybys znala, co dává Bůh…“ (v. 10). Ona ale není naladěná na vlnovou délku Božího království. Celou tu štreku ke studni přece absolvovala proto, aby mohla uspokojit tělesnou žízeň. Její tělo se chce mít dobře. A jak by jí v tom mohl tenhle chlápek pomoct? Vždyť ani nemá nádobu, do které by ji mohl vodu nabrat (v. 11). „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky,“ pokračuje trpělivě Ježíš. Ale ona se stále „nechytá“: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ Super! pomyslí si žena. Nejenže uhasím žízeň, ale už se sem nebudu muset vláčet pro vodu. Budu moct sedět doma na gauči. Její tělo se chce mít dobře… Kolik toho máme asi s tou bezejmennou ženou společného? Naše tělo se chce mít také dobře, volá po klídku, uspokojení a pohodlíčku. Někdy volá tak hlasitě, že svými argumenty přehluší Boží hlas. Když tělo příliš křičí, Ježíš soustředí naši pozornost tím, že zabrnká na citlivou strunu duše – tvojí i té ženy u studny. V jejím případě je to nepříjemně bolavé tajemství: život ve smilstvu (v. 18). Rozpaky, možná i panika: co na to říct? Jak se vykroutit? Před ní evidentně stojí prorok (v. 19). Jak jen odvést jeho pozornost? Úplně ji vidím, jak se zoufale rozhlíží kolem sebe a hledá jiné téma k rozhovoru. Nepřijde na nic, kromě místa, na kterém stojí. Zkouší neobratný úhybný manévr: „Hele, Ježíši, co říkáš na tuhle horu? Naši předkové tady uctívali Boha, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ „Co to plácáš, prosím tě? Zpátky k tomu, jak žiješ ke smilstvu!“ Taková reakce by se dala čekat. Ale Ježíš ne. On tu „zatáčku“ vybírá a začne mluvit o uctívání. Vždyť kvůli tomuhle u té studny je: on hledá uctívače. Takže, ženo, chceš mluvit o uctívání Boha? No konečně! To je skvělé téma. Tělo se svým křikem umlká a duše je ochotná naslouchat. Konečně… Víš, nejde o to, kde uctíváš, ale koho a jak: „Ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě.“ Existuje mnoho teologických pojednání o tom, co je to uctívání v duchu a v pravdě. Co když je vysvětlení jednoduché: opravdové uctívání není o formální vztahu s Bohem, o nějaké náboženské tradici, ale je o srdci (duch) a stejně tak o hlavě (pravda). Při uctívání je zapojené srdce včetně emocí – moje srdce se dívá na jediného skutečného Boha a nachází v něm rozkoš. Moje hlava o tomhle Bohu přemýšlí. Uctívání není bezmyšlenkovitá věc. Vím, o čem zpívám, vím, komu to zpívám; vím, kdo za mne zemřel, vím, pro koho žiju a je to na mém životě vidět… A v tom všem je Duch svatý, bez kterého Boha neuvidím ani o něm nemohu pravdivě přemýšlet. Příběh od Jákobovy studny je příběhem o Bohu, který po člověku něco chce – první Ježíšova slova jsou: „Dej mi…“ Dej mi napít… Co když je v tom víc, než jen věta na rozproudění konverzace. Bůh, který žízní – po našem srdci, po naší přítomnosti, po našem uctívání – stejně jako ženich dychtí po své nevěstě. Vždyť Ježíš tu představuje hledajícího Boha, který hledá skutečné uctívače (v. 23; ČSP). A navíc - Ježíš uctívání zasazuje do souvislostí všedního dne – ta žena nejde na shromáždění, jde si prostě „natočit vodu z kohoutku“. Uctívání jako součást témat, o kterých denně přemýšlíme – rodina, přijetí od druhých, jídlo… Tím nám Bůh jasně vzkazuje: uctívání je záležitostí všedních dní, ne mystický zážitek pro neděli či konferenci. Příběh od Jákobovy studny je zároveň příběhem lidského srdce, které tváří v tvář skutečnému Ježíši dokáže odložit tělesné touhy u jeho nohou. Všimli jste si jednoho detailu? Džbánek už není tak důležitý (v. 28). Je to příběh člověka, který nepřestává toužit po rozkoši; jen už ví, kde ji opravdu najde… Měj rozkoš z Hospodina – on naplní prosby tvého srdce (Žalm 37,4; ČSP). zpověď JIRKA MATOUŠ ZPOVÍDÁ PATRIKA SOUKUPA Z otázek nemohu vynechat Freakfest. Jak hodnotíš rok 2009? Pro mě to byl letos nejlepší ročník. Hodně se povedla změna místa – kemp Buňkov mi přijde mnohem útulnější a taky jsem byl rád, že jsem tam mohl potkat nějaké své hledající kamarády. Přišlo mi, že letos prostě bylo na Freakfestu cítit Boha tak nějak víc. Třeba každodenní půlnoční bohoslužby byly opravdovou slavností a společenstvím. Vůbec mi příjde, že to nejlepší na Freakfestu je ta atmosféra pohody a jednoty. Až mi pak vždycky přijde líto se vrátit do té každodenní reality a jít v pondělí do práce... Na úvod Ti položím jednu tradiční otázku, zejména kvůli těm, kdo Tě ještě neznají. Mohl bys nám prozradit, kolik je Ti roků, jakou máš rodinu, kde bydlíte a kde pracuješ? Je vůbec možný, že by mě někdo neznal? :-) No dobrá... Je mi 31 let a jsem dva roky šťastně ženatý se svojí ženou Kamilou. Bydlíme v centru Hradce Králové v našem malém útulném bytě. Pracuju cca 3 minuty od našeho bytu, v bance ČSOB v oddělení Elektronického bankovnictví. Druhá otázka je prý velmi populární: kde a kdy si Tě Bůh našel? Bylo mi patnáct let, chodil jsem do prváku a jeden spolužák ve škole všem vyprávěl příběh o Ježíši. Já jsem ho spíš poslouchal tak letmo, ale pak jsem měl i nějaký otázky. Nakonec mě pozval na shromko do sálu Filharmonie - prý se mi tam bude líbit. Tak jsem šel a v neděli 21. března 1993 dal svůj život Bohu. Bůh mě dostal a navíc jsem „nechápal“ z atmosféry, která tam vládla. Takhle to všechno zní hrozně jednoduše, ale uvědomuju si, že Bůh si mě oťukával už odmalička. Babička mě parkrát brávala do kostela nebo na základce jsme měli evangelizační shromáždění Harvestu... Vůbec to tehdy v devadesátých letech byla velká euforie – v naší třídě ve škole jsme byli tři křesťani a tak jsme se občas ve škole modlili, skupinka, kam jsem chodil, byla hodně akční a tak jsme dělali různý akce a evangelizace. Myslím, že mi to všechno dalo dobrý základy... Samozřejmě vím, že jsi starším sboru, ale také vedoucím skupinky. Vést mladou generaci je někdy nelehký úkol. Jak se ti daří v této službě? Do role staršího jsem se dostal už od počátků našeho společenství a to v roce 2001, kdy mě Dan Drápal oslovil s tím, jestli bych nové Křesťanské společenství nechtěl vést. Myslím, že bylo jen dobře, že jsem po Danovi žádal, aby společenství vedl někdo mimohradecký. Díky tomu jsem potkal Jakuba – pro mě nejlepšího pastora na světě :-) Co se týče role staršího – už jsem poznal radosti této služby – když se daří, když člověk vidí, jak církev roste a přichází noví lidé... Poznal jsem ale také starosti – to když jsme jako starší hledali jak dál, když mí přátelé odešli z Mozaiky, nebo když řeším to, že se lidé vzdalují od Boha... kolikrát jsem nemohl spát, chtěl rezignovat, nebo měl chuť to zahnat whiskou... Ale vím, že je to moje povolání a nechci to vzdát... No a teď ke skupince – když se otočím zpátky, tak vlastně vedu skupinku od svých devatenácti let, kdy jsem byl nejmladším na skupince... Posledních pět let se zaměřuju především na mladou generaci, a tak jsme u nás vytvořili skupinku právě pro mladé. Naší snahou je vytvářet dobrou partu a povzbuzovat mladé lidi na cestě s Bohem. Nedávno jsme se začali scházet i ke studiu Bible, a tak děláme kurz Učedník. Teďka přes prázdniny budeme mít skupinky jen občas, ale už teď přemýšlím, jakou formu mají mít naše skupinky od září... Máš v Hradci Králové nějaké „své“ místo kam se chodíš modlit, povídat si s Bohem nebo jen tak koukat kolem sebe? Jestli ano, tak kde to je? (Pokud to není tajné). Už od svýho obrácení jsem se chodíval modlívat k řece… Buď na železniční most na Labi nebo na modlitební pařez na břehu Labe na druhém konci města. Na modlitební procházky už mi ale poslední dobou nezbývá moc času a tak se modlím většinou doma. Kde a jak odpočíváš? Jak si představuješ ideální odpočinek? Odpočinek je asi mojí slabinou. Právě jsme si s Kamčou říkali, že bychom potřebovali nějak víc těch volných víkendů... Hodně mě baví být jen tak potichu s Bohem třeba večer při svíčkách – to mi přijde vždycky Bůh úplně nejblíž. Co mě taky nabíjí, je jet někam na víkend a být v přírodě a nic neřešit :-) Už se moc těším na dovolenou v Chorvatsku, kam jedeme s přáteli a taky na sborovou dovolenou na Pastvinách... Super, že už je tady léto :-) Máš možnost a čas číst si v práci Bibli? Třeba jen chvíli, pár veršů... Leda tak na záchodě :-) Ne vážně, na čtení Bible v práci čas nemám. Hlavně se tam nedá na Bibli soustředit. Občas si čtu Bibli v mobilu někde cestou, ale to hlavní je čtení doma a v klidu. Někdy pro změnu Bibli poslouchám namluvenou v mp3… Jsi převážně mezi mladými lidmi. Nepřemýšlel jsi někdy o službě těm „dříve narozeným“? Možná se budeš divit, ale už od mé první skupinky chodívali na naši skupinku i lidé v důchodu. Takže s tím určitě problém nemám :-) Jednou v létě 2004 jsem se na pastorálce modlil za to, kam se má ubírat moje služba a hned ten den jsem dostal odpověď – mezi mladými lidmi. A tak od té doby se snažím jim rozumět a pomáhat na cestě za Bohem. Pokud Bůh řekne jinak, tak se změně nebráním… A teď jedna záludná otázka: „Dokážeš si svůj život představit bez mobilního telefonu a internetu? V čem tento vynález zpříjemňuje tvůj život a čím jej naopak komplikuje? Myslím, že státe jsem ve stavu, kdy umím vypnout mobil i notebook, když je potřeba. Určitě mi tyhle vynálezy pomáhají být „online“ s ostatními lidmi (třeba těmi, které jsem dlouho neviděl). Na druhou stranu by bylo smutný, kdyby nám zůstalo jen toto virtuální přátelství. Vždycky je lepší se sejít někde u kafe/piva a pokecat tváří v tvář :-) Máš rád zvířata? (Tedy myslím ta živá, nikoliv plyšová. Plyšáky má rád každý...) Tak to je otázka na tělo. Měli jsme jako děti rybičky. Ty nám, zatímco jsme byli ve škole, sebevražedně vyskákaly ven z akvárka. Pak jsme měli křečka, ale ani ten nám dlouho nevydržel… No a poslední zvířátko, roztomilá kočička nám skočila z balkonu a už se asi neuměla vyškrábat zpátky. Od té doby jiné než plyšové zvířátka pro jistotu nechovám… Viděl jsi v poslední době nějaký zajímavý film, který by jsi nám doporučil nebo naopak raději nedoporučil? Tak není to přímo film, ale rádi s Kamčou sledujeme americký sitcom How I Met Your Mother (do češtiny se překládá jako Jak jsem potkal vaši matku). Je to asi nejlepší seriál, jaký jsem kdy viděl. Komediální příběh party přátel žijících v New Yorku, o tom, jak hlavní hrdina Ted Mosby shání tu svou „jedinou pravou“. Opravdu doporučuju, budete se při sledování válet smíchy!!! Oblíbená barva: černá a svěží zelená Oblíbené jídlo: kebab nebo kuřecí steak, klidně se zeleninovým salátem Oblíbená kniha: Potlesk nebes, Jeho království, Nekončící milost, Rady zkušeného ďábla... Oblíbený film: Matrix, Dannyho parťáci a určitě nezapomenutelný Forrest Gump Oblíbená hudba: U2, P.O.D., Relient K, Hillsong United Oblíbená biblická postava: Jan a Timotej Oblíbený biblický verš: „Radostné srdce hojí rány“ (Přísloví 17,22) a pak mám moc rád jazykolam z Kraličky: „Pod jehožto krajem pukly tykvím polním podobné všudy vůkol, po desíti do lokte, obkličovaly moře vůkol; dva řady tykví litých bylo s ním slito.“ (1.Královská 7,4) V příštím vydání Mozaiky bude Patrik zpovídat Janu Švajdlerovou. NEPŘEHLÉDNĚTE: Z důvodu konání sborové dovolené nebude 23. srpna v HK shromáždění! pastýřský list BOŽÍ RODINA Mojžíš a Áron byli přivedeni zpět k faraonovi. Ten jim řekl: „Nuže, služte Hospodinu, svému Bohu. Kdo všechno má jít?“ Mojžíš odvětil: „Půjdeme se svou mládeží i se starci, půjdeme se svými syny i dcerami, se svým bravem i skotem, neboť máme slavnost Hospodinu.“ Exodus 10, 8 – 9 Blíží se čas dovolených a prázdnin a tak by se slušelo napsat nějaký dovolenkový úvodník. Ale žádný mne nenapadá. Nebo vlastně možná ano. V době dovolené na sebe mají často členové rodiny více času. Užijí si jeden druhého. Pokud ale podceňovali obecenství během běžného roku, mohou si jít naopak na nervy a pohádat se. Bůh nás nestvořil v cyklu roku, ale týdne. Pokud nevěnujeme vztahům čas průběžně, tak to dovolená nedožene. Nechci dnes psát o vztazích v tělesné rodině, přestože vztahy mezi manžely, rodiči a dětmi a sourozenci jsou důležité. Budu psát o rodině sboru. Naše vztahy se odehrávají i na této širší rovině. Ve sboru jsou manželské páry, staří lidé, děti a „singles“ (termín, který se pro tuto skupinu začal používat – mladí dospělí – mně nepřipadá moc český :-)). Jaké máme obecenství spolu napříč těmito skupinami? Nezapomínáme na staré členy sboru, kteří se už života sboru nemohou tolik účastnit? Jak se nám daří budovat vztah mezi dospívající a střední generací? Někdy si tyto dvě generace lezou na nervy, ale přesto patří k sobě. A co lidé, kteří jsou středního věku a nežijí v manželství? Jak se ve sboru cítí a jaké mají vztahy s dalšími lidmi? Když Mojžíš vyváděl Izrael z Egypta, nabízel mu faraon, aby šli jen muži. Mojžíš to odmítá. Boží lid patří dohromady. Nemohou nikoho vynechat. Ani staré ani mladé. Ani muže ani ženy. Jako by již předem vnímal to, co jednou napíše Pavel: „V Kristu není muž ani žena, otrok ani svobodný, Žid ani Řek…“ Patříme k sobě a nemůžeme na nikoho zapomenout. Přitom to, co Mojžíš chtěl, mohlo přinést těžkosti. Cestou po poušti mohli starci zdržovat (už nešli tak rychle) a děti dokonce rušit slavnost Hospodinu. Přesto chtěl vzít všechny. Já bych také nikde nezanechal svou manželku a děti. Mojžíš měl tento vztah nejen ke své přirozené tělesné rodině, ale k celému Božímu lidu. Jan jde ještě dál. Ve svém prvním dopise 4, 19 – 20 zmiňuje naše vztahy a tvrdí, že na vztazích k ostatním členům Boží rodiny se pozná vztah k Bohu. Tvrdí: „Kdo nemiluje svého bratra nemůže milovat Boha“. (To není napsáno proto, abychom posuzovali, zda někdo miluje nás, ale zda já miluji ostatní.) Vztahy něco stojí. Investujeme do nich. Kdo není ochoten do vztahů investovat svůj čas, energii a emoce, bude postupně zjišťovat, že je sám. Bez ohledu na to, kolik lidí je kolem něho. Bolestně sami jsou často nikoli „singles“, ale lidi v nefunkčních rodinách. Máme možnost pro obecenství během roku. Dovolená je zvláštní příležitost. A pro sbor je takovou mimořádnou příležitostí dovolená sborová. Možná bude méně pohodlná než ta, na kterou pojedeme sami. Musíme se přizpůsobit. Termínu i místu. Možná nejsou všichni členové našeho regionu lidé, s kterými si lidsky plně rozumíme. Máme ovšem úžasnou příležitost strávit čas společně. Proto vás povzbuzuji ke dvěma věcem. Pokud jen trochu můžete, tak na ni jeďte. Stojí to za to. Druhá věc je možná méně nápadná, ale stejně nebo ještě více důležitá. Budeme tam fakt všichni ve smyslu všech skupin? Manželské páry, staří lidé, děti, „singles“? A budou se tam všichni cítit dobře? Nebude nikdo přehlížen? Nebudou třeba preferovány rodiny s dětmi na úkor těch ostatních? Budou moci jet i staří lidé a svobodní? Před lety byla na naší sborové dovolené na několik dnů tehdy nejstarší členka sboru. Bydlela už v domově důchodců daleko od Prahy a tak se s námi viděla po dlouhé době. Byla už hodně stará, na výlet s námi nevyrazila, v něčem s ní byla omezená i normální komunikace. Dopravit jí tam a postarat se o ní byla práce navíc. Několik měsíců po této dovolené odešla k Pánu. Byl jsem rád, že s námi mohla těch několik dnů být. Patří to k životu Boží rodiny stejně jako k životu mé tělesné rodiny patřilo to, že jsem byl doma u postele svého umírajícího tatínka. Protože takhle funguje rodina. A přeji vám jako sboru, aby mezi námi nebyl nikdo, kdo bude sám, protože se pro něj nenajde místo. Ježíš totiž chodil za těmi, kteří byli osamoceni a tak by se mohlo stát, že by ty, kteří se uzavřeli v nějakém svém světě vztahů, minul. Lubomír Ondráček Autor je pastorem KS Praha. Převzato se svolením ze Sborového listu KS Praha. Ilustrační foto: Sanja Gjenero Přeji vám hezkou dovolenou a prázdniny. Přeji odpočinek, prohloubení vztahů, ochranu. jak jsem to prožil FREAKFEST – ŠÍLENCI PRO JEŽÍŠE Na Freakfestu jsem byl letos poprvé, přesto, že to byl již pátý ročník. Dostali jsme pozvání hrát tam s divadlem. A byl jsem opravdu velice zvědavý na podnik, který je přinejmenším kontroverzní a o němž jsem slyšel jak nadšenou chválu, tak i slova odsouzení. Není ale nad to přesvědčit se na vlastní oči a uši. Tentokrát se festival odehrával na novém místě, v kempu Buňkov u Přelouče. Snad kromě kvality vody v rybníce, která zrovna nelákala ke koupání (ale mohlo to být i počasím) výborný tah. Dost daleko od obce, aby hluk nočních koncertů nerušil starousedlíky, areál dost velký pro nejrůznější aktivity. Vedle hlavního pódia byly mezi stromy i na pláži rozesety stany Artstage, čajovny, „kaple“, stany pro workshopy nebo i třeba jen pro relaxaci a povídání s přítomnými duchovními. I přes pesimistické předpovědi počasí (které naštěstí mrakopravcům jako obvykle nevyšly) a zamračenou oblohu v pátek se sjelo na festival přes dvěstě lidí skutečně nejrůznějšího věku, vzezření a i národností (pozn. red.: platících účastníků bylo letos 230; celkový počet lidí na FF včetně služebníků, dětí, kapel atd. se vyšplhal přes 400). Je asi škoda, že jich nebylo více, protože díky malé účasti se festival již několik let potýká s finančními problémy a ani letošní ročník nebyl výjimkou. Po tom, co jsme na festivalu zažil se ale organizátorům nedivím, že přesto sáhnou raději na své úspory, aby mohli připravit další ročník tohoto rozhodně netradičního podniku. Freakfest je a asi zůstane rozhodně kontroverzní. Usedlé a spravedlivé křesťany mohou pohoršovat takové věci jako je nápis „Ježíš za tebe zemřel, vole“ vévodící prodejnímu stanu s tričky a cédéčky, mladí lidé s dredy a piercingem, kteří ve zběsilém rytmu muziky pogují před pódiem, drsně vyhlížející vlasáči v kožených bundách a tetováním, vodní dýmka kolující mezi mládeží u jednoho ze stanů a podobně. A to nemluvím o muzice, která se nad areálem velice hlasitě nese. I já, ač mám rád rockovou muziku a zažil jsem mnohé koncerty tvrdé muziky musím říct, že ne vše se mi líbilo. Zvláště zahraniční kapely, jejichž styl opravdu není mým šálkem čaje. No ale každý máme zkrátka jiný vkus. Vtipný byl koncert skupiny Projevy radosti, i když asi ani tuhle muziku bych neposlouchal každý den. Mě osobně zaujaly skupiny Timotej, Manhem a Run(a)way, u skupiny Out of Control jsem si zase ověřil, že Slováci zkrátka umí a na jejich muzice je něco, co nám v Česku možná chybí. A to už se tedy dostávám pomalu k tomu, proč je hodně lidí Freakfestem nadšeno. Nejde asi jen o muziku různých žánrů. Když jsme přemýšlel nad tím, jak jedním slovem festival charakterizovat, napadlo mě: POHODA. Přes relativně nabitý program, začínající ranní bohoslužbou pod širým nebem (slovem sloužily takové celebrity jako Jakub Limr, Petr Wágner či Jirka Zdráhal), širokou nabídku workshopů, odpolední program na Artsage (divadlo, vážná hudba, folk) či až do noci se střídající kapely na hlavním pódiu nikdo nikam nespěchá, není nikam nucen chodit. Ale ani po půlnoci program nekončí. Půlnoční bohoslužbu vystřídá noční projekce filmů. A do toho potkáváte lidi, které jste léta neviděli, házíte si létajícím talířem s dětmi, které neznáte, popíjíte „kafe od žida“ se zázvorem nebo si jdete zahrát pinčes. A do toho všeho zakoušíte Boží doteky nejen ve chvalách nebo při kázání, ale třeba při poslechu kapely, která svým stylem zpívá o své lásce k Bohu, s vámi cloumá její rytmus, takže si musíte trochu trsnout a do toho vidíte krásu Božího stvoření všude kolem. A nad to parta nadšených pořadatelů, jejichž zápal a radost jsou neuvěřitelně nakažlivé. Vláďa Vácha Autor je členem KS Praha a také vedoucím křesťanského divadelního souboru Kairos II, v němž také hraje. Původní článek pro Život víry. Redakčně kráceno. Foto: F. Hanzlíček Představení divadla Kairos II. na Freakfestu ´09 ze života sboru & církve FREAKFEST 2009 OBRAZEM Foto: František Hanzlíček (1), Bemik (2, 3) jak jsem to prožil Z FREAKFESTU SE MI CHCE TANČIT RADOSTÍ V tomhle článku bych vám chtěl napsat o tom, co mi udělalo radost – o letošním Freakfestu. Je to tak trochu jiné společenství, ale bylo hrozně krásný vidět, jak se lidé navzájem objímají a modlí se za sebe. A tím byl letošní Freak plný. Vůbec to nebylo v prvý řadě o kapelách a koncertech, ani o uměleckým programu v artstage. Letos to bylo především o lidech, o přátelství a o Bohu, který byl letos tak nějak hodně cítit :-D Hodně fajn byly setkání s lidma, který jsem už dlouho neviděl, ranní chvály Swatejch wětrů nebo noční zkouška chval v artstage, na kterou postupně přicházeli lidé, až se stan naplnil a zkouška se „zvrhla“ v naprosto úžasný a spontánní chvály. Taky nesmím zapomenout na půlnoční při svíčkách a kázání našeho reverenda, který mě dostalo natolik, že se mi chtělo brečet – ano přátelé... To v neděli jsem zase pro změnu brečel smíchy při reverendově kázání... Prostě letošní Freakfest byl jednou velkou bohoslužbou, za kterou jsem moc vděčnej! Tak teď jen uvidíme, co bude za rok – bude další ročník? Vypadá to, že Freakfest začal žít vlastním životem a že i kdybychom žádný nenaplánovali, lidé se stejně sjedou a budou spolu. A o tom Freakfest je… Patrik Soukup Převzato s laskavým svolením z http:// patris.bloguje.cz. ze života sboru sborovka ´09 VZPOMÍNKY NA LOŇSKOU SBOROVKU DŮLEŽITÉ INFO Termín čtvrtek 20.srpna – neděle 23.srpna; tj. příjezd na čtvrteční večeři, nejlépe kolem 18:00 (netradičně už ve čtvrtek začneme duchovním programem). Odjezd v neděli po obědě. Místo Rekreační areál Orlíček, Nekoř 280, Pastvinská přehrada Stravování Polopenze: Dospělí a děti od 12let děti 6-11 let děti 3-5 let 160Kč 120Kč 80Kč Polopenze obsahuje tzv.rozšířenou kontinentální snídani: teplý nápoj-čaj,káva, pečivo, máslo, džem/med, zeleninu nebo ovoce, a střídavě některou z následujících potravin: sýr, šunka, vejce, paštika nebo pomazánka, müsli, ořechy, jogurt nebo sladké pečivo apod. A večeři: hlavní jídlo, čaj. Plná penze: Dospělí a děti od 12 let děti 6-11 let děti 3-5 let Foto: M. Vlk sborová dovolená 2009 ...A JAK BY MOHLA VYPADAT LETOS V červnové Mozaice jste se mohli dočíst, že hostem sborové dovolené ´09 bude emeritní senior KS Dan Drápal. Vzhledem k jeho časové vytíženosti a protože si ho chceme užít co nejvíc, začneme letos duchovním programem již ve čtvrtek večer. Jak by tedy mohly jednotlivé dny vypadat? ČTVRTEK odpo volné 18:00 večeře 20:00 večer na téma vztahy Jednak bude připravena nenáročná teambuildingová aktivita (opravdu nemějte strach, nepůjde o žádné adrenalinové běhání po lese, ale hru kolem pensionu); poté se pře suneme k další vztahové aktivitě dovnitř. 18:00 večeře 20:00 duchovní program s D. Drápalem NEDĚLE PÁTEK ráno balení 10:00 bohoslužba (Dan Drápal) 12:00 oběd - po něm odjezd 09:00 společné ranní chvály dopo volné odpo po obědě společný výlet na Zemskou bránu a do domečku Jednoty bratrské v Kunvaldu 18:00 večeře 20:00 duchovní program s D. Drápalem SOBOTA 09:00 společné ranní chvály dopo sranda turnaj* Na sborovou dovolenou jsou srdečně zváni všichni, kdo s námi chtějí vyrazit, nehledě na to, jestli jsou členy sboru, nebo ne. Program je uzpůsoben všem věkovým kategoriím! Pokud nemůžete přijet na celou dobu, zvažte, jestli se k nám nepřipojíte alespoň některé dny, odpoledne či na nedělní bohoslužbu. _________________________________________________________ *Pozn.: půjde o nenáročné hry typu kroket, petanque atp. 280Kč 210Kč 140Kč Plná penze zahrnuje navíc oproti polopenzi oběd formou menu t.j. polévka a hlavní teplé jídlo. Ubytování Cena za lůžko/noc pro dospělou osobu je v chatě 280Kč, děti 3-14let 230Kč, (děti do tří let zdarma bez nároku na lůžko); v penzionu 320Kč, děti 3-14let 250Kč. Jak se přihlásit U krabice na desátky si vezměte prázdnou obálku a napište na ni: své jméno * datum, kdy obálku vyplňujete * počet přihlášených a typ stravy (plná TERMÍN SBOROVÉ DOVOLENÉ 2009penze, polopenze, snídaně či bez stravy). Do Vzhledem mnoha ak-je obálky vložtek 500,Kč křesťanským jako zálohu. Ta cím na začátku prázdnin bude sborovratná při splnění dalších podmínek (viz vá dovolená KSHK od čtvrtka 20. dále). srpna do neděle 23. srpna. Místo: ? Varianta voda i hory jsou stále ve hře. Termín přihlášek Na dovolenou je možné hlásit se do neděle 26. července včetně. Do 2. srpna včetně je možné provést změny v rezervaci, případně se odhlásit. Záloha se vrací. Později je možné přihlášku zrušit pouze ze závažných důvodu (např. nemoc), jinak se záloha nevrací. S případnými dotazy se obracejte na Kamču Soukupovou, tel.: 774 822 778. ze života sboru PRVNÍ ROK OBNOVENÉ DĚTSKÉ CÍRKVE ANEB CO NÁM ŘEKLY DĚTI Jsou tady prázdniny, čas relaxace a nabírání sil. Pro mnohé z nás je to ale také čas příprav na nový školní rok. Vždyť prázdniny utíkají jako voda. Jsme uprostřed plánování a příprav na novou sezónu fungování dětské církve. Součástí příprav nutně musí být hodnocení uplynulého roku, abychom zachovali to, co se povedlo a změnili to, co neneslo ovoce. Abychom se nespoléhali jen na své osobní dojmy, požádali jsme děti a dorosťáky, aby vyplnily anonymní dotazník. Pár cílených otázek nám mělo pomoci zjistit, jak se naši svěřenci v uplynulém roce cítili, co jim náš program dal a jestli nebyli z něčeho zklamaní. Hned v prvním bodě měly děti oznámkovat besídku jako ve škole. Sešlo se nám deset vyplněných dotazníků a průměrná známka, kterou jsme od dětí dostali, byla dvojka. Což je, jak známo, chvaliteb- ně. To nás velmi těší. Zdá se, že jsme v mnohém dětem kápli do noty. Také to ale ukazuje, že je v čem se zlepšovat. Skrze tyto reporty od dětí jsme dostali i několik zajímavých nápadů, které mohou pomoci tvarovat další podobu fungování dětské služby. Také jsme zjistily, že děti se od nás dospělých zase tak moc neliší. Kdybychom takový dotazník rozdali dospělým a ptali se jich na názor ohledně fungování sboru, pravděpodobně bychom zjistili totéž – co člověk, to názor. Stejnou věc jsme zaznamenali u dětí. Aktivita, ze které byly některé děti nadšené, někoho jiného nudila nebo dokonce rozčilovala. Vedoucího, na kterého se jedno dítě těší, jiné dítě rádo nemá. Celkově jsme ale z odpovědí dětí získali pocit, že si uplynulý rok užily a těší se na další. Myslím, že my vedoucí jsme si ho taky užili. Práce s dětmi a s Duchem svatým není nikdy nuda. Díky všem, kteří se na podobě dětské církve podílejí, investují svůj čas, peníze a modlitby. Těším se na společnou službu s vámi v novém školním roce! Karolina Limrová Modlitební stan z jednoho programu dětské církve vyučování PRAXE A PROCES PŘI SLUŽBĚ PROROCKÝM DAREM Otevíráme již třetí díl seriálu o prorockém obdarování s Kamilou Soukupovou. Kamila absolvovala na Evangelikálním teologickém semináři, obor Pastorace. Dále se podílela na pravidelných modlitebněchválicích setkáváních Domu modlitby Praha a v roce 2006 využila možnosti zúčastnit se Školy proroků v kanadském Stratfordu (International School of Prophets), kterou úspěšně dokončila. Své znalosti využila ve svém tehdejším domovském sboru v Praze (Prague Christian Fellowship). I proto jsme ji požádali, aby s námi své zkušenosti, postřehy a znalosti sdílela na stránkách Mozaiky… Jak už bylo řečeno v předešlé části, proroctví začíná jakousi tíží, břemenem, které cítíme v sobě. Je důležité, abychom se napojili na stejnou vlnovou délku jako Bůh. Každý z nás musíme chtít a být součástí Ježíšova těla – církve. Přijmout určitou zodpovědnost za to, co se v ní děje a co ne. V jakém stavu je a kam se může posunout. A na základě toho pak v nás žije touha po Božím konání kolem nás i v nás. U prorockého daru se to vyznačuje již zmíněnou tíží, kdy Bůh plánuje některé věci změnit a chce nám o tom říct. Představme si situaci, kdy se nacházíme na nějakém setkání, schůzce či jdeme jen tak na kafe. A najednou na nás začne působit výše popsaná tíže. Co dělat? No, úplně jednoduše - začneme se Boha ptát a naslouchat mu. A co se můžeš ptát? „Bože, komu bys chtěl něco říci a co? Jaké změny chceš docílit? Co by si chtěl vykonat v životě toho určitého člověka. Co je tvým záměrem?“ Co následuje? Dá se říci, že celý proces proroctví v sobě obsahuje 3 prvky a 3 různé dary, které se navzájem doplňují – slovo poznání, dar proroctví a slovo moudrosti. Slovo poznání otevírá daný problém a situaci, prorocké slovo do něj vnáší Boží srdce a slovo moudrosti doplní, jakým způ- První věc, která nám přichází, je diagnóza – slovo poznání. Je rozdíl mezi diagnózou a prognózou. Diagnóza je obdržení informací o aktuálním stavu. To může být jak pozitivní, tak negativní. Je opravdu velmi časté, že první věc, co nám přijde, je slovo poznání, ne proroctví (prognóza). Bůh nám dává informaci o životě toho druhého, o nějaké situaci. Bůh říká: „Tohle je to, co se děje a já bych chtěl, aby jsi to pochopil.“ Ukazuje nám souvislosti. moudrosti, CO nám pomůže se uzdravit. Mapa za naším cílem. A cílem je zdraví. V tomto případě fyzické. U proroctví je to stejné. Po slovu poznání = náš aktuální stav, přichází léčba. Je něco, co musíme udělat, abychom dosáhli našeho cíle, změny, kterou Bůh pro nás má. A to je to proroctví – co Bůh říká, co Bůh chce, co plánuje. Zdraví duševní a duchovní, změnu, růst, obnovu, posílení.. Většina lidí prorokuje první věc, která je napadne. Je úplně možné, že můžeš prorokovat informaci, kterou jsi obdržel. Říká se tomu – prorokování problému. A tohle je asi ta největší past, do které můžeme spadnout . Prorokování pouze informací o realitě stavu již zranila a zničila život velkému množství lidí. A tak radím: „Nespěchej!“ Není žádný důvod, aby jsi řekl vždycky všechno, co tě napadne a vydávat to za prorocké slovo. Důležitá poznámka, která je samozřejmá, ale pro prorocky sloužícího člověka je natolik podstatná, že by byla chyba ji nezmínit. Ve chvílích prorokování MUSÍŠ být velmi citlivý a moudrý ve svém chování a jednání. Mít úctu k tomu, komu slovo předáváš. Víš totiž informace, které jsou důvěrné a které ti Bůh svěřil pouze za nějakým účelem. Ne proto, aby jsi toho zneužil, cítil se na výši a důležitější, než někdo jiný. Ale vždy je to Boží milost, že si nás použije jako svůj nástroj . V té chvíli pouze Bůh odkrývá nějakou informaci důležitou pro pozdější předání proroctví. A tak se jen snaž být ve svém srdci co nejvíce napojen na Ducha Svatého a naslouchat, co Bůh bude odkrývat dál. A ptej se: „Bože, na základě toho, co teď vím, co chceš říci tomuto člověku? Do této situace?“ Uvědom si taky ještě jednu věc. Pokud nám nedělá problém říkat kritičtější a ne tak pozitivní slova, je v nás něco špatně. Pravděpodobně nemáme jasno v Boží milosti a dobrotě. A to nás opět vede k začátku, kdy jsme mluvili o našem srdci. V jakém ho máme stavu? Jak dobře my známe Boha? A teprve tehdy přichází proroctví jako takové. Prosím nebuď překvapen odpovědí. Bůh často začne mluvit věci, které jsou v opaku tomu, co jsi předtím slyšel. Na druhou stranu také pozor před proroctvím, která jsou pouze o tom, co bude. O tom ideálním. Která mluví pouze o tom zdraví, o požehnání, o vítězství. Bez vědomí toho, že v této chvíli náš stav ideální vůbec není, je to neúplná informace a může zmást. Je úžasné, pokud Boží milost dá všechny tři složky – slovo poznání + slovo proroctví + slovo moudrosti. To teprve přináší plnost a celkový pohled na věc. A samozřejmě je jednodušší, jestliže to vše přichází skrze nás. Ale pokud ne, modleme se, aby Bůh skrze někoho jiného přinesl zbytek. Jak se dostaneme k naplnění proroctví? Skrze slovo moudrosti v návaznosti na určitá pravidla pro nakládání s proroctvím. Ta probereme příště. Praxe při proroctví se dá velmi hezky ukázat na naší návštěvě u lékaře. Nejprve nám doktor řekne, co je v nás nemocné, definuje náš stav – slovo poznání. A jelikož ani on ani já nechceme, abych zůstal nemocný, přichází léčba – a to je právě to slovo Pár praktických rad na závěr: • Měj víru, že Bůh skrze tebe chce mluvit. • Nenech se ovlivnit tím, co vidíš v přirozeném světě. Ano, Bůh si to může použít, ale jeho slovo vychází ze světa nadpřirozeného - duchovního a ne naopak. • Dávej si pozor na to být frustrovaný, negativistický, divný ve svém chování. • Prorocky obdarovaný člověk či prorok by neměl žít v iluzi, že je nějakým způsobem víc duchovní než jiní křesťané. Jsi a vždy budeš součástí těla Kristova. Jsi údem, který je možná viditelnější, ale je nebiblické si myslet, že jsi důležitější. A tak se maximálně snaž se tak chovat i k lidem kolem sebe, při tvé aktivní službě. Vše z výše zmíněného se může projevit v tvém předání prorockého slova. • Také si dej pozor na jedno docela typické chování. Představ si, že vidíš, jak někdo předává proroctví. A omlouvá se za to. Nebo někdo už slovo předal, ale nebylo to slovo od Boha. A teď se cítí zraněn, protože reakce jeho okolí byla odmítavá. Co je špatně na tomto chování? Prorocky obdarovaný člověk je Božím dítětem. Měl by znát svou hodnotu a mít kolem sebe vztahy, které ho podepřou, když udělá nějakou chybu, se kterýma zažívá Boží přijetí. Jestli zažíváš pocity méněcennosti či nemáš kolem sebe blízké přátele, tvé srdce je hodně otevřené pro lži toho zlého o tobě i světu kolem tebe. A tvá služba bude často ovlivněna tvým zkresleným vnímáním sebe a okolí. Modli se za to a hledej změnu. V příští části budeme mluvit o tom, jak zacházet s proroctvím. Jak rozlišovat „to od Boha“ od falešného. Jak s oběma nakládat. Co vede k naplnění proroctví. Kamila Soukupová nová mozaiková miminka Magdalenka Růžičková nar. 13. července 2009 3,35kg & 51cm Natálka Brtníková nar. 15. července 2009 3,72kg & 51cm zprávy z misijního pole VŠICHNI JSME JEDEN NOVÝ KRISTŮV KMEN Už by to asi bylo nošení dříví do lesa, rozepisovat se na stránkách Mozaiky o tom, že KSHK patří mezi členské sbory Křesťanské misijní společnosti. K jejím nejnovějším počinům patří vydání historicky první české studijní Bible - Českého studijního překladu. Jak už z názvu KMS vyplývá, jedna z klíčových oblastí, na kterou klade důraz, je misie. Ředitelem Nadačního fondu KMS, který má misii pod palcem, je Michal Klesnil. Ze své cesty návštěvy africké Keni poslal následující reportáž. „Vezmi si to do ruky!”, říká mi radostně se usmívající chlapík, který se mi před chvílí představil jako Kennedy. „No neboj se!”. Moc se mi nechce. Jsme v největším nairobském slumu Kibera a to, co mi strká do ruky, je velká a značně páchnoucí hovězí kost. Nakonec se ale přemůžu a potěžkám ji. „No, a teď se pojď podívat, co s ní děláme”. Vede nás do malé dílničky pod širým nebem, kde ve strašném zápachu a oblacích prachu kost postupně prochází několika řezačkami, vrtačkami a leštičkami, aby se z jejích částí nakonec staly docela pěkné šperky, přívěsky a náhrdelníky. „To je, viď? Na začátku je odpadek, a na konci umělecké dílo!”, rozkládá nadšeně Kennedy. A mě napadá, že je to vlastně hodně podobné tomu, co dělá Bůh s námi lidmi. A dělá to i tady v Keni. Po čtyřech letech jsem znovu na návštěvě za naším misionářem Mešakem Okumu. Jak se za ty čtyři roky změnila Keňa? Jedné věci si všimnete okamžitě. Skoro v každé kanceláři, domácnosti i výloze najdete velkou fotografii etnicky polovičního Keňana z kmene Luo Baracka Obamy. Keňa má za sebou také velké občanské nepokoje po prezidentských volbách, které stály několik tisíc lidských životů. „Kořenem je kmenová nenávist”, říká Mešak. „Každý kmen se snažil vytvořit svou „etnicky čistou” oblast, odkud vyžene všechny ostatní. Teď se situace navenek uklidnila, ale nenávist jen doutná pod povrchem.” Mešak vystudoval v tehdejším Československu teologii a pak se vrátil sloužit domů do Keni. Už to je něco cenného, protože mnoho jeho vrstevníků v podobné situaci hledalo cestu, jak by mohli zůstat v bohaté Evropě a nevracet se. Mešak se vrátil a navíc začal doma sloužit těm nejubožejším. Několik posledních let slouží hlavně v chudinských slumech Nairobi, kde vyučuje místní vedoucí, jak efektivně sloužit takovým lidem. Michal Klesnil mezi Masaji Má poslední návštěva v roce 2005 probíhala v době, kdy byl Mešak čerstvě podruhé ženatý poté, co jeho první manželka Rose zemřela po autonehodě a on prožil několik těžkých let jako vdovec se dvěma malými dětmi. Myslím, že se svou druhou manželkou Jane se mají moc hezky. Přibyli jim další dva chlapečci, tříletý Wayne Daniels zvaný Papa a roční Andy Antonio Amani, kterých je plný dům. Ale jejich rodina je daleko větší. Už při mé minulé návštěvě s nimi žil také dospělý mladík Kevin, a bydlí u nich dosud. V polovině týdne se objevil další mladík Joel, a strávil nějaký čas s rodinou. A v neděli po bohoslužbách přišly na odpoledne dvě malé holčičky, a zjevně se tam cítily také jako doma. Mají něco společného. „Všichni jsou to sirotci, jejichž rodiče zemřeli na AIDS”, říká Mešak. „Když se před několika roky stali z mých prvních dvou dětí poloviční sirotci a já jsem si uvědomoval, že nechybělo mnoho, aby osiřeli úplně, Bůh udělal něco s mám srdcem. Došlo mi, co to znamená, že Bůh je ochráncem vdov a sirotků. A řekl mi, že já sám se stanu otcem sirotků. Když mi dal znovu úplnou rodinu, s Jane jsme se rozhodli, že pro ně otevřeme svůj dům.” Musím říci, že pro mě, Evropana zvyklého chránit si své soukromí, je to hlubokým svědectvím. Skutečně, dům rodiny Okumu je otevřený pro všechny sirotky v každou denní i noční dobu. A naneštěstí, narazit v Keni na sirotky není těžké. Podle Mešaka umírá v Keni denně na AIDS 700 lidí. A tím se vlastně dostáváme k další otázce a k další sféře Mešakovy služby. Mešak vyučuje křesťanské vedoucí tzv. „Program samaritánské strategie”, který mluví o tom, že evangelium je nejen Boží mocí k věčné záchraně, ale i silou, která je mocna proměnit časný život, aby jej člověk prožil užitečně a zodpovědně. Že kázání evangelia, pokud nemáme být jen „dunící kov a zvučící zvon”, musí být provázeno prakticky prokazovanou láskou. A věci se skutečně mění. Ve slumech vznikají programy péče o nemocné, sirotčince či svépomocné školy. Lidé se učí vidět sami sebe ne jako příjemce pomoci zvnějšku, ale jako ty, kdo mohou sami dávat. A to jim vrací důstojnost. Jsem rád, že se na těchto programech může podílet i náš Nadační fond KMS. Jednak podporou samotné Mešakovy služby, jednak před několika lety zahájeným programem podpory chudých mladých lidí a sirotků. Naše podpora se snaží neudělat z nich stálé příjemce pomoci zvenčí, ale podepřít je v jejich úsilí postavit se v dospělosti na vlastní nohy. Proto se soustřeďujeme na pomoc při získání kvalitního vzdělání, ale samozřejmě pomáháme také s jídlem a ošacením. Při své návštěvě jsem mohl vidět osm z našich celkem devíti momentálně podporovaných mladých lidí, mluvit s nimi i s jejich rodiči či pěstouny a vidět jejich domovy. A byl to povzbudivý pohled. „Skrze vás poznáváme, co je to Boží láska”, říkají mi rodiče osmiletého Briana. Bydlí v chudém domečku ve slumu a mají dalších sedm dětí. Brian může chodit do kvalitnější křesťanské školy a dělá tam velké pokroky. Adoptivní maminka malé Mercy, která se ji ujala po smrti její skutečné matky, mi zase ukazuje album fotografií. Na čestném místě je tam fotka jejích českých sponzorů. „Mercy si tu fotku každý večer bere a modlí se za ně. Jen díky jejich podpoře mohla Mercy začít chodit do stejné školy, jako naše děti, a to je pro ni ohromně důležité”. Hned proti vchodu do jejich chudého dřevěného domečku se střechou z vlnitého plechu visí velký nápis „We love our daughters” (Máme rádi své dcery) s fotkami všech holčiček včetně Mercy. O několik dní později mě ve sboru zastavuje zase její tatínek a z vděčnosti mě objímá. Mešak mi říká: „Dřív jim hodně pomáhalo jejich malé políčko, ale v posledních několika letech byla neúroda a dostali se do problémů. Maminka umí hezky fotografovat. Kdyby jí třeba někdo chtěl darovat nějaký starší digitální foťák, mohla by si tím přivydělávat”. Nevíte o nějakém? Rádi zprostředkujeme poslání do Keni. Mimochodem, zajímavou kapitolou je zdejší školství a zejména církevní školy. Je jich tu opravdu hodně. Při našich návštěvách se mi líbí, jak jsou děti ve třídách ukázněné a uctivé ke všem dospělým. Mešak mi prozrazuje, že ačkoli je to oficiálně zakázané, tak běžnou praxí jsou ve škole tělesné tresty. Mešakovy starší děti, osmiletá Marianne a desetiletý Gedeliah, chodí do školy od sedmi ráno do pěti odpoledne. Škola je většinou i v sobotu. Když se vrátí domů, sednou k úkolům a dělají je, dokud nejdou spát. Takže jediný čas, kdy mají trochu volněji, je v neděli po návratu ze sboru. M. Klesnil s malou Mercy, jedním z podporovaných sirotků Když se bavím se s Meškem o tom, jak bychom mohli dále podpořit jeho „samaritánskou strategii”, dohodli jsme se, že brzy přibereme do programu několik dalších potřebných sirotků. A napadl mě ještě jeden návrh. Což se pokusit skutečně obrátit naruby navyklé myšlenkové stereotypy, které vidí bílé jen jako dárce a černé jako příjemce? Navrhuji Mešakovi, že by mohli jednou za čas udělat ve sboru sbírku na chudé bělochy, a tu nám pak poslat. Myšlenka se mu líbí a říká, že to určitě projednají. Už se na to těším. V neděli jedeme k mým oblíbeným Masajům, které jsem si zamiloval už minule. Kodrcáme Mešakovou Toyotou cestou necestou, krajinou pastvin. Mimochodem, blízké městečko se jmenuje Karen na památku Karen Blixenové, autorky knihy Vzpomínky na Afriku. Právě tady žila. Cestou vidím na vrcholu pahorku podivný dům. Nemá stěny ani střechu, jen holou dřevěnou kostru. Uvnitř je ale plný Masajů. A za chvíli druhý. „To jsou nové masajské církve”, říká Mešak. „Ještě nestačili dostavět modlitebny, ale už se v nich scházejí”. Konečně přijíždíme k „naší” církvi. Ta má i střechu z vlnitého plechu. Tentokrát mám kameru a tak natáčím jejich chvály. Jedna starší žena vydává svědectví: „Včera se mi zaběhly krávy (největší masajské bohatství). Rozhodla jsem se ale, že dneska půjdu raději do sboru, protože chci slyšet Boží Slovo. Věřím, že Bůh mi krávy přivede zpátky”. Mešak v kázání říká: „..a tak v Kristu už není ani Masaj, ani Luo, ani Kikuju, ale všichni jsme jeden nový Kristův kmen”. A já jsem rád, že se na téhle jediné skutečné naději pro Afriku můžeme skrze naši službu podílet. Michal Klesnil Autor je ředitelem Nadačního fondu KMS. Redakčně kráceno. Celý článek najdete na http://www.nfkms.cz/2009/06/vsichni-jsmejeden-novy-kristuv-kmen. aktuálně ze sboru Úvodem hned dvakrát na téma modlitby: Pravidelné sborové modlitební probíhají o prázdninách - vzhledem k množství dovolených - v upraveném rytmu. V Médiu se k modlitbám scházíme v úterý v klasickém čase od 19. do 20. hod. V pátek se modlíme také, ale každý ve svém modlitebním pokojíku. Z témat na přímluvy připomeneme jen některá, jako je obnova prorockomodlitební služby, dětská církev, modlitby v oblasti vlažnosti a individualismu. Bylo by toho víc, ale pokud se po sboru rozhlédnete, jistě na ta další přijdete. Za vaše modlitby MOC děkujeme. Freakfestové modlitební hledání: „Naprosto nejlepší ročník! Ta atmosféra, ten pokoj!“ taková a podobná hodnocení ve stylu „nej“ padala, když se sešel organizační tým Freakfestu, aby se ohlédl za uplynu- lým pátým ročníkem festivalu. Zároveň jsme si ale kladli otázku, čím to, že i letos je rozpočet v mínusu a zase skoro šedesát tisíc?! Chce nám tím Bůh něco naznačit? Máme Freakfest dělat jinak (a pak jak), nebo dokonce skončit a v roce 2010 už žádný FF nedělat? Protože odpovědi na tyhle otázky neznáme, řekli jsme si, že se během prázdnin párkrát sejdeme k modlitbám a budeme se ptát přímo Boha, co a jak dál. Můžete se k nám přidat i vy. Zatím jsme se sešli jednou a další modlitební chystáme o nedělích 26. července a 9. a 30. srpna (od 18:15 do 19:00 hod.) po bohoslužbě v Médiu. Pokud někdo z vás třeba doma - přijme nějaké prorocké slovo, budeme rádi, když nám je dáte vědět. V červnové Mozaice jsme informovali o speciálním kontu pro potřebné. Jen pro připomenutí: jde o jeden z kroků organizo- vanější pomoci potřebným, tj. lidí ze sboru, kteří se ocitli bez práce či ve finanční tísni. Abychom z účtu, který má být charitativní, neplatili zbytečně bankovní poplatky, dohodli jsme se s Českou poštovní spořitelnou na programu pro neziskový sektor. Protože jsou ale církve zvláštním druhem neziskových organizací, poště celé zpracování docela trvá. Do konce července bychom měli ale znát číslo účtu. Už nyní můžete na potřebné přispět pomocí dlouhodobé sbírky. U krabice na desátky najdete nově dva typy obálek na finance: 1) na klasické desátky; 2) s označením „Sbírka potřební“ - tyto peníze půjdou zvlášť na zmiňovaný speciální fond. Renata Špačková má služební prázdniny, protože v tomto období potřebuje čerpat a odpočinout si. Proto, prosíme, teď po ní nic nechtějte, spíš ji zkuste pomoc nabídnout. ze života Křesťanských společenství MANINY KONEČNĚ V BOHNICÍCH! Maniny jsou místem, kde se v osmdesátých letech dvacátého století narodila církev Křesťanská společenství. Protože je to tím pádem i kus naší historie, ohlédněme se za maninským výročním shromážděním očima Petra Plaňanského... Před třiadvaceti lety, tedy v době, kdy jsem ve sboru ČCE na Maninách uvěřil v Ježíše Krista jako osobního Zachránce a Pána, jsem na adresu maninského společenství občas slýchával škodolibé poznámky. Od některých křesťanů: „…je to tak trochu divadlo…“, od nevěřících pak „…jsou zralí na cvokhaus v Bohnicích…“ Zdá se, že vize některých škarohlídů se konečně naplnila, byť se značným zpožděním, a jinak, než by si tenkrát přáli. V sobotu 6. června se v divadle Za plotem, nacházejícím se v areálu psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích, sešla parta bývalých „maniňáků“. To aby zavzpomínala na své začátky vztahu s Bohem a společně popřála Danu Drápalovi – duchovnímu otci a pastýři mnohých, k jeho životním kulatinám. Z těch, kteří prožili část života v předrevolučním režimu v tomto sboru – ať jako členové či alespoň občasní návštěvníci –, jich přišlo na společné časy zavzpomínat asi na 130. A pokud se něčemu shromáždění podobalo, pak nejvíce čtvrtečním mládežím, kdy maličké místnosti holešovického sboru praskaly doslova ve švech. Více jak tříhodinový blok „starých maninských“ písniček, slova napomenutí a povzbuzení Olina Kadlece, svědectví dvou bratří a jedné sestry, kázání Dana Drápala, promítání pamětnických fotografií a závěrečného požehnání, nám všem připomnělo, že jsme v počátcích své víry právě v tomhle společenství měli svůj duchovní domov. Setkání po letech „na Maninách“ Ať už si dneska Maniny řadí, kdo chce a kam chce, jedno jim stejně nikdy neupře stály na počátku období probuzení mezi mladými lidmi za komunistického režimu, ovlivnily jednu (a dnes ovlivňují již třetí) generaci křesťanů v naší zemi, byly průlomem v objevování Božích darů milosti a smělého zvěstování evangelia lidem bez náboženských kořenů, a konečně daly vyrůst celé řadě kazatelů a duchovních pastýřů, kteří dodnes slouží v naší zemi i v zahraničí (jen na srazu tvořili nejméně desetinu z přítomných). Za celou akci se patří poděkovat Evě Kadlecové a její andělské trpělivosti, se kterou dokázala tu ohromnou maninskou diasporu obeslat a motivovat ke společnému vzpomínání. Za tehdejší odvahu – zejména pak tváří tvář STB a řadě ústrků ze strany komunistického režimu – patří dík Danu Drápalovi. Jistě byl potěšen, jako mnozí z nás, když viděl „v šedinách svého života“ ovoce a výsledky úsilí, na jehož samém počátku stál sbor se sedmi modlícími se starými lidmi a Danova ochota začít sloužit druhým tam, kde je. Dík samozřejmě patří všem „maniňákům“ tvořících onu úžasnou a neustále se proměňující partu plnou nadšení, milosti a lásky. V posledku, i když ve skutečnosti na prvním místě, patří poděkování nás všech především Bohu, který se k nám všem ve své milosti sklonil a dotkl se i těch, kteří ho mnohdy ani nehledali… Petr Plaňanský Autor je pastorem KS Nymburk. Převzato ze Sborového dopisu KS Praha. www.reverendfun.com humor Určitě zvládnu pět tisíc kousků i z tohohle, ale ryby a chleba budou přeci jen lepší. Moudrý si staví dům na skále, hlupák na písku, ale jen extra-blb si postaví svůj dům z písku…