I průmyslovák někdy potká anděla

I průmyslovák někdy potká anděla...
Kolektivní práce studentů SPŠST Praha 1 , scenáristika, 2. – 3. ročník,
2011
1
Zlatý Anděl je budova, které získala titul Stavba roku 2001 a stála na počátku
komplexní urbanistické proměny Prahy 5.
Jméno tomuto místu dala freska anděla z tympanonu původního domu U
zlatého anděla, který byl zbourán v roce 1980 společně se sedmi dalšími,
aby uvolnil místo pro staveniště metra. Freska byla ještě před odstřelem
objektu sňata a po zrestaurování byla v roce 2000 umístěna v
interiéru novostavby.
Během několika posledních let v těchto místech vznikly vedle komplexu
Zlatý anděl ještě budova Anděl city s multikinem, nákupní centrum, budova
Anděl Media Centrum, bytové domy a hotely. Tzv. "Nový Anděl" je tak dnes
nejen kulturním, ale i nákupním a administrativním centrem.
Komplex Zlatého anděla tvoří čtyři samostatné budovy přímo nad stanicí
metra Anděl. Jejich součástí je i pasáž spojující křižovatku U Anděla s
Bozděchovou ulicí a "náměstíčko" oživené stromy.
Na čelní fasádě je vyobrazena osmnáctimetrová postava anděla z
kultovního filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem, jenž má
symbolizovat zrod stavby v místě, kde kdysi stával dům "U Zlatého anděla".
Andělské téma doplňují červeným písmem psané úryvky z děl Jaroslava
Seiferta, Franze Kafky, Gustava Meyrinka, Jiřího Ortena či Rainera Maria
Rilkeho.
Texty na fasádě:
Rainer Maria Rilke: Elegie z Duina (překlad Jiří Gruša)
Anděli, dej tedy, dopřej nám neznámé místo a na něm ten záhadný koberec,
kde by nám milenci předvedli figury, na něž jim tady nestačil um, vysoké
figury rozletu srdce, slast, její věže, její žebříky tam, kde nebyla zem… (pátá
elegie)
Ale ta věž byla velká, pravda ? Anděli, velká i tobě ? Chartres byl velký – a
hudba sahala nad nás a za nás. Anebo žena, když miluje -, žena, ó, sama, tam
u okna v noci… (sedmá elegie)
Guillaume Apollinaire: Pásmo, úvodní báseň ze sbírky Alkoholy
Tu es dans le jardin d’une auberge aux environs de Prague Tu te sens tout
heureux une rose est sur la table Et tu observes au lieu d’écrire ton conte en
2
prose La cétoine qui dort dans le coeur de la rose
(Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy Cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti
dali A místo abys psal svou povídku lenošíš pohříchu Hledě na mandelinku
spící v růžovém kalichu …, překlad Karel Čapek)
Jiří Orten: Tajemství ze sbírky Veliké stmívání
Jde bez křídel, jde bez kormidla, jde bez kroků, jde, jak by stál
Konstantin Biebl: Nový Ikaros
I love change I sail all the seas
(Miluji změnu pluji všemi moři)
Gustav Meyrink: Anděl západního okna (překlad Antonín Bayer)
Stříbrná mlha leží dole nad městem. Slunce nad námi hledí z mlžných
závojů. Vtom se zablesknou v lehce prašné šedé modři nebe stříbřité pruhy:
houfy holubů krouží, zrcadlí se v tichém povětří a mizí za věžemi Týnského
chrámu. – Tiše – neskutečně.
Franz Kafka: Aforismy (překlad Rio Preisner)
Je svobodným a zajištěným občanem země, neboť je uvázán k řetězu, který
je dost dlouhý, aby mu zpřístupnil všechny okrsky země, ale přece pouze
tak dlouhý, že ho nic nemůže vytrhnout z hranic země. Zároveň je však také
svobodným a zajištěným občanem nebes, neboť je uvázán na podobně
vypočtený nebeský řetěz. Chce-li nyní na zem, škrtí ho nebeský obojek,
chce-li do nebe, pozemský. A přesto může cokoliv a cítí to: ba dokonce
odmítá svést to všechno na chybu při prvním připoutání.
Úryvky na fasádě budovy Zlatý anděl nás inspirovaly k vlastním
textům…
3
Inspirace…
Dnes jsem viděla anděla,
tak jak jsem ho dříve neznala.
Ten anděl tam vedle mě stál,
a mnoho mi vzkazoval.
Červeným písmem nechal po sobě psát,
ale čerti se ho stejně nezačali bát.
Když jsem se na něj dívala,
jenom realitu jsem viděla.
Jeho tělo bylo spousta zrcadel,
v jeho odrazu každý viděl jenom to, co chtěl.
Stojí na pomezí dvou cest,
být pod ním, to je vážně čest.
Dělá na svět mnohá gesta,
i když se to tak vůbec nezdá.
Lidé o něm nic moc neví,
A přitom je tak (za)jímavý...
Lucie Pardubová
4
„Nesmiřitelný“
Inspirace: Jiří Orten, Tajemství ze sbírky Velké stmívání
Utíká pomalu a přece tak rychle. Utíká? Někdy se vleče. Pro všechny stejný, všem
měří stejně jako pověstná slepá spravedlnost. Ale on je krutější.
Ani k jednomu z nás se nezachoval fér. Podívej se na sebe. Nechal tě tak sejít. Kde
jsou tvé sytě hnědé vlasy? Tvá mládenecká síla? A tvůj smích? Nechal tě
zestárnout, jako krutou daň za to, jak dlouho se můžeš těšit z radostí života. Co
bude po smrti? Má tam on ještě nějakou moc? Může nám poroučet tady, ale co
tam?
Uvědomuješ si, jak marný je náš boj časem? Nevzepřeš se mu, i kdyby ses co
nejvíce namáhal. A kdo ho při tom řídí? Kdo určil, že bude měřit všem stejně?
Bůh? To by byl zvláštní Bůh, kdyby nechal své výtvory tak brzy umírat. Říkám
brzy, ano. Protože, jak dlouho tu jsou ty skály? A jak dlouho už tu pramení ta řeka?
A jak dlouho jsme tu my, ty nebo já? Náš potenciál je proti tomu všemu
zanedbatelný. Na velké věci je třeba velké množství času. A toho bude vždycky
málo.
Čas- jde bez křídel, jde bez kormidla, jde bez kroku, jde, jako by stál.
Tomáš Hubáček
5
Zlatý Anděl
-
Nikola Velhudová
6
Kdysi žil pár, dívka a kluk. Kluk byl vroucně zamilovaný do překrásné dívky. Jenže dívka
lásku neopětovala. Kluk neuměl pochopit, co je špatně, protože si myslel, že ho dívka
musí mít ráda.
Jenže se asi mýlil. Myslel si, že když byla u něho doma a on u ní, tak to něco znamenalo,
jenže pro ni to neznamenala vůbec, ale vůbec nic.
Až jednoho dne se dívka odhodlala a napsala klukovi SMSku, ve které stálo: „Ahoj. Už
jsem ti to chtěla říct dlouho, ale nejsem schopna ti to říct do očí, protože nevím, jak se
zachováš, tak ti to aspoň napíšu. Prostě s tebou nemůžu chodit. Není to tvoje chyba, je to
můj problém. Doufám, že mě za to nebudeš nesnášet.“
Kluk z toho byl na dně, trvalo mu dlouho, než to překonal, možná se z toho úplně
nedostal nikdy. Což se dá pochopit.
A ve stavu totální beznaděje se obracel k nebesům a žádal o to, aby jeho vyvolená byla
zase s ním. Plánoval si s ní společný život, chtěl s ní mít rodinu, věděl přesně, kde budou
bydlet. Když nezabíraly modlitby k nebesům, zkoušel to k druhé straně, tedy k ďáblu, ale
ani ten jeho prosby nevyslyšel.
A tak se pořád a pořád ptá: „Proč to všechno zčistajasna skončilo?“
Nikdo mu na to nedokáže odpovědět…
Lukáš Petrenko
Stříbrná mlha leží dole nad městem a zlehka ho celé pohlcuje. V jindy zaplněných ulicích
je neobvyklý klid, na ulicích není živáčka. Okna zavřená, některá dokonce zabedněná,
zkrátka ani z nejmenší části není možné spatřit lidský pohyb.
Přesuneme-li se za město, situace se dramaticky mění. Zde lidský pohyb není nic
neobvyklého, ale stále to není hezký pohled. Hranice města hlídá na 2000 vojáků, kteří
jsou oblečeni do protichemických obleků a vybaveni tou nejmodernější obrannou
technikou. Na první pohled je zřejmé, že se tomuto městečku přihodilo něco zlého.
Přes více než 20 let zde měly Spojené státy výzkumnou laboratoř, která se specializovala
na výzkum virových infekcí. Zde byly uchovávány nejrůznější smrtící mutace virů, které
už například ve světě zanikly, nebo i ty, které se doteď lidstvo snažilo vymýtit. Úschovna
a zkoumání ale nebyl jediný úkol, který měla laboratoř plnit. Zabývala se totiž mimo jiné
i vývojem a změnou genetické informace smrtících virů.
Výzkum probíhal během let v přísném utajení a věděli o něm jen opravdové špičky
americké vlády. Bohužel, ani americká vláda není bezchybná a najdou se v ní mezery.
Mezery zde tvořil spolek několika na první pohled neznajících se občanů arabského
původu. Přes pět zde měli možnost zblízka zkoumat jednu z největších hrozeb lidstva.
Bohužel pro všechny obyvatele města americká vláda před časem vyvinula, z důvodu
hrozby útoku z ruské strany, vir, který se šíří vzduchem a porazí vše živé, co mu stojí v
cestě. Jak je na městečku vidět, vir se podařilo této skupince vyvést na světlo světa, tedy
našeho města, a tak celá společnost pomalu uléhá do věčné tmy.
Jakub Jelínek
7
Píše se rok 1960. Odcházím studovat do Prahy, kde bydlím přes týden na koleji. Na
víkend jezdím domů, kde na mě pokaždé čeká hromada práce. Cesta zrovna nebývá
krátká, poněvadž bydlím kousek od Brna v jedné menší vesničce, v rodinném domě s
mými rodiči, kde máme vlastní farmu. Nová škola mě zahrnovala dalšími starostmi, ale
netrvalo to dlouho a začal jsem si zvykat. Asi po třech měsících, když už jsem se seznámil
se spoustou lidí ze školy, zašel jsem občas do klubu, kde se scházeli spolužáci z mé třídy i
přátelé z vyšších ročníků. Scházeli jsme se většinou ve středu. Někteří i v pátek, ale to já
už musel odjet domů pomáhat rodičům na farmě. Jednoho dne do klubu přišla pěkná,
vysoká blondýna v rudě červených šatech jménem Klára. Podívala se na mě svýma
velkýma, modrýma očima a pousmála se tak, že jsem hned od pohledu poznal, že mi
bude další nadcházející dny dělat problém vůbec usnout. Prostě jsem se do ní na první
pohled zamiloval. Další středu jsem ji znovu v klubu zahlédl. Tentokrát mi to už nedalo a
šel jsem ji pozvat na něco k pití. Zjistil jsem, že Klára chodí na školu kousek od naší, jen o
ročník výš a do Prahy se s rodiči přistěhovala jako malá holka z Německa. U baru jsme si
povídali tak dlouho, že jsme se od sebe nemohli odtrhnout. Cítil jsem, že si s ní rozumím
jako nikdy s nikým jiným. Druhý den jsme se sešli mimo klub, což ona sama navrhla. Od
té doby jsme se scházeli téměř pořád. Pak už byla láska vzájemná. Asi po roce chození
jsme se rozhodli, že spolu chceme bydlet i za cenu toho, že by se Klára přestěhovala
mimo Prahu. Já jsem nemohl odejít z domu, protože by rodiče sami farmu utáhnout
nezvládli. Tak jsem poprvé vzal Kláru k nám domů na farmu ukázat ji rodičům. Když
jsem se jich zeptal, jestli by Klára nemohla, než dostudujeme, u nás nějaký čas bydlet,
přestože na farmě bylo místa dost, otec byl vyloženě proti. Byl totiž velmi zásadový,
protože si prošel druhou světovou válkou, a Klára pocházela z Německa, nechtěl
připustit, aby někdo takový bydlel v jeho domě. Měl jsem na něj takovou zlost, že jsem se
rozhodl odejít z domu. Protože Klára bydlela v malém domečku s rodiči, kde bychom se
společně nevešli, musel jsem si začít přivydělávat na pronájem, abychom mohli bydlet
spolu. Otec mi řekl, že jestli chci odejít, musím si školu platit sám. V Praze jsem si tedy
našel práci, do níž jsem chodil hned po škole, ale poněvadž má škola nebyla levná
záležitost a do toho ještě pronájem, chodil jsem domů ke Kláře pozdě večer a utahaný
jako pes, takže na Kláru mi už nezbyl žádný čas. Netrvalo dlouho a začalo to mezi námi
dost skřípat. Snažil jsem se jí tedy více věnovat, ale přišel jsem domů, ani jsem se jí skoro
nestihl zeptat, jak se dnes měla a během pár minut jsem spal. Když už to bylo hodně
vážné, rozhodl jsem se, že se vrátím zpátky k rodičům. Doma mě rádi přijali, hlavně
matka, která stála celou dobu při mně. Rodiče mi znovu začali platit školu a já nemusel
chodit po škole do náročné práce. S Klárou nám to znovu klapalo jako dřív, protože jsem
se jí mohl více věnovat jako dřív. Přesto, že jsme spolu nebydleli, byl jsem šťastný. Měl
jsem rodinu i svou holku.
Jaroslav Beran
Inspirace textem Guillama Apollinaira
Tu es dans le jardin d’une auberge aux environs de Prague Tu te sens tout heureux une
rose est sur la table Et tu observes au lieu d’écrire ton conte en prose La cétoine qui dort
dans le coeur de la rose
(Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy Cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti dali A místo
abys psal svou povídku lenošíš pohříchu Hledě na mandelinku spící v růžovém kalichu
…, překlad Karel Čapek)
8
Podzimí slunce se opíralo do domovních štítů. Zlaté a nachové listy padaly jak
padlí andělé k zemi. Seděl jsem pohodlně zakloněn v proutěném křesle a díval se
k nebesům. Pár bílých beránků běželo po tom modrém poli a za chvíli zmizeli za
obzorem. Lehký vítr si pohrával s mými bílými vlasy. Čísi ruka přede mne staví
sklenici a malou vázičku. Skrz sklo je zvláštní pohled na svět. Ta k rozmazaný,
hluboký a přece směšně jednoduchý.
„Tu te sens tout heureux une rose est sur la table“
Nadechnu se. Mezi vůní podzimu poznávám i vůni jinou, svěží. Pohlédnu na stůl
a tam, v malé vázičce z mléčného skla- růže. Malý, krásný symbol lásky a štěstí.
Svěží okvětní lístky silně kontrastují s usínající přírodou kolem. Její vůně přebíjí
všechny ostatní smysly, beru růži do ruky a přivoním. Zatočí se mi hlava. Pokud
by byl ráj, voněl by po růži. Růže je jako anděl, čistá a nevinná. Je jako ďábel,
takovým temperamentem může růže hýřit.
„Et tu observes au lieu d’écrire ton conte en prose“
Vracím růži zpět. Jak se její stonek noří zpět do vody, růže se znovu nadechne
krásou.
Zakloním se v křesle a zahledím se znovu nad sebe, vychutnávaje krásy
posledních teplejších dní. Nespěchám. Listy padají jako padlí andělé k zemi. A
slunce se opírá do domovních štítů…
„Tu es dans le jardin d’une auberge aux environs de Prague…“
Sára Tesfaye
Byla noc. Mladá dívka seděla na břehu klidné řeky a plakala. Měla světlé vlasy a na sobě
bílé šaty, které připomínaly svatební, jen byly o mnoho skromnější.
Za ní se rozprostíralo velké město, uchvácené v plamenech. Ty nejmenší domky prostých
občanů i velká sídla měšťanů, dokonce i chlouba města, velký chrám, se rozpadaly pod
silou ohnivého živlu. A dívka seděla zády ke katastrofě a plakala.
Náhle z hořícího inferna vyšel muž. Statný vysoký muž oděný v černém kněžském
rouchu. Měl krátké tmavě hnědé vlasy a k plačící ženě kráčel pomalu tak, jakoby se
kolem právě neodehrával boj o život, boj člověka s přírodou.
Když došel k té dívce, zastavil se, neřekl ani slovo a zahleděl se na nebe.
Dívka přestala plakat. Nebo se o to spíš snažila. Pohlédla velkýma modrýma očima na
příchozího a v odrazu měsíčního světla od vodní hladiny si člověk konečně mohl
všimnout, jak je nádherná. Jen tu a tam byly na obličeji vidět šmouhy od popela.
"Kdo jste?" podivila se. Hlas měla jemný a roztřesený.
Muž odvrátil svůj zrak od nebe a zadíval se jí do očí.
"Prozatím mi říkejte třeba Pane."
Dívka se zarazila, ale nic nenamítala. Už mnohokrát slyšela o tom, že muži odtud bývají
arogantní, sebestřední a sebe často nadřazují nad ostatní.
"Ale já nejsem odtud," usmál se Pán a konečně se také posadil na zem.
Dívka sebou trhla, ale na to, jak přečetl její myšlenky, se nezeptala.
„A proč jste vlastně tady? Proč taky neutíkáte pryč, nebo nepomáháte hasit jako ostatní
lidé? Proč jste přišel sem?"
"Přišel jsem totiž pro Vás," muž mávl rukou a v té se náhle objevila velká kytice bílých
lilií, předal je zmatené dívce.
"Pro mě? Ale proč?" divila se.
"Každý muž musí na setkání s ženou přinést kytku..."
Dívka se lehce začervenala a zahleděla se na nebe, stejně jako předtím ten záhadný muž.
9
"Vy jste tam odtud, že?" řekl náhle a dívka sebou znovu trhla, "Jak-jak to víte?"
"Je to přece jasné... spadla jste odtamtud, že? Respektive, oni vás nechali spadnout..."
Čas se kolem náhle zastavil, plameny na městských stavbách přestaly plápolat a jen líně
trčely do vzduchu, dým se přestal valit směrem k nebi, ale zastavil se a vypadal jako
černý strom zkázy. Naráz vše také utichlo. Praskání dřeva, zurčení řeky i vysoký lidský
křik.
Kolem dívky se rozzářilo modré světlo a oči vybledly, jako by v nich zbylo jen bělmo.
Poté promluvila. Její hlas byl nyní ale jiný. Byl to ledový hluboký alt.
"A ty jsi kdo? Přišel jsi mě snad soudit? Vykázat mě i odtud? Je snad láska hřích, za který
je nutno vyhánět? Je snad změna zlem? Je za to nutné nadobro uvrhnout někoho do
zatracení?"
Pán se chvíli tvářil překvapeně, poté se ale opět usmál: "Výborně!" Pak luskl prsty, čas
se znovu rozeběhl a okolní hluky i zvuky se opět spustily.
Dívce se opět vrátily oči do normálu a zmateně se rozhlížela kolem. "Ale jak... jak to?"
Pán si znovu stoupl a pohlédl opět na domov té dívky, na nebe. Po tom zásahu okamžitě
přešel z vykání na tykání.
"Souhlasím s tebou a chci ti pomoci. Hledám nám podobné, víš? Nám, kterým se zachtělo
změny... nám, kterým se stýská po starých tradicích a zároveň toužíme po nových,
rozumíš mi, že?"
Dívka přikývla, stále však nechápala.
"Spadla jsi sem, na tohle město, poté co tě svrhli. Nechtěně jsi ho zapálila a lidé tě
prokleli. Prokleli tě jako padlou hvězdu, i když proklínají nesprávnou osobu."
Dívka se dala znovu do pláče, muž jí podal ruku a gestem ji vybídl, aby se postavila.
"Pojď se mnou... vrátím ti jméno i čest.", zašeptal Pán.
"Nejprve... nejprve prozraď své jméno!" rozhodla se a opět zadržovala pláč.
"Ty první, ženo," pravil a jen slabě z toho byl cítit rozkaz.
"Já si své jméno nepamatuji!" dívka si otřela uslzené oči a pak se otočila směrem k
hořícímu městu. I když oblohu zakryl hustý temný mrak dýmu, stále se tam leskla jedna
jasná hvězda.
Vtom se rozhodla: „Říkej mi třeba Lucifer," chytla nabízenou ruku a postavila se.
Muž přikývl a šeptem se představil: „Satan. Tak pojďme ostatní už čekají."
Jan Fritscher
Kratičká úvaha inspirovaná aforismem Franze Kafky
Když se řekne "anděl", mnozí z vás si přestaví takovou, dalo by se říct, nadpřirozenou
osůbku různého pohlaví s pobledlou či průsvitnou pletí, křídly, možná načervenalými
tvářemi, nebo přinejmenším nevinným úsměvem. Málokomu se v představě zjeví
konkrétní podoba člověka, kterého z vlastního života důvěrně nebo alespoň částečně
zná - zpravidla málokdy hledáme za označením "anděl" skutečnou fyzickou osobu. Tedy,
alespoň já jsem to tak do jisté doby měl - má představivost byla z větší části ovlivněna
médii, jak to tak bývá...
Až teprve nedávno jsem zjistil, že můžu narazit na takového "anděla" i v reálném životě,
a že vlastně není vůbec ničím nápadný, že zapadá do mozaiky všedních dní a ničím se
10
neliší od ostatních lidí. Že tím andělem se stává teprve v mých očích. Je třeba si tento
fakt, že i ve vašem okolí může takový anděl být, připustit. Zjistíme, že sice nemá křídla,
nemusí být vůbec zlatý, že kupodivu žije blízko nás, ale také že má vůči nám krásnou a
silnou moc.
Nezdá se to být běžné. Na pohled je tento anděl naprosto obyčejný, lidský, prostý...
Ale prostota a člověčina z něj dělá to, co já potřebuji k tomu, abych ho poznal mezi
stovkami, tisíci či snad milióny jiných andělů.
Nechci si v nejmenším namlouvat, že by andělé měli být bezchybní, protože omyly jsou
součástí našich i jejich životů. Vysvětluji si to tím, že při svém putování andělé proletí
mezi různými místy, poznají ohromné množství lidí a zažijí spoustu zkušeností, které se
jim chtě-nechtě vryjí pod kůži a na památku po sobě něco zanechají - ať dobré či špatné.
A také si myslím, že kdyby andělé byli příliš dokonalí, mohli by nám způsobovat pocit
méněcennosti, což nejspíš v jádru vůbec nechtějí...
Možná i VY jste pro někoho takovýmto andělem, aniž byste si to vy, nebo on/ona
uvědomoval/a.
Ivo Jásek
Na temném obzoru letí houf racků. Studený vítr fouká směrem k pevnině. Vítr si pohrává
se zrnky písku na pláži. Nedaleký strom se lehce kymácí v poryvech větru. Po pláži jde
muž v černém kabátě. Nevšímá si ničeho, jenom jde dál a dál. Mezitím je město
zaplaveno smogem, nic není vidět... nikdo. Muž se náhle zastaví, zadívá se na obzor.
Hledí, nic nedělá, pouze se zamyšleně dívá. Paprsek slunce si prodere cestu mezi mraky.
Muž pomalu vstoupí do moře, vlny mu omývají kotníky. Město, střelba, krev. Muž
pootočí hlavou, strom teskně třepotá svými lístky. Muž zavře oči, lehce, klidně, jako by
právě poznal. Jeho vzpomínky jsou silnější než ten vodní živel, než samotný vítr. Po ulici
jde muž v černém kabátě. Lidé po sobě střílí, kradou, ubližují si, vykořisťují. Muž si
ničeho nevšímá, jde dál do další ulice, dalšího bloku domů, dalšího města. Všude to samé,
jen buď bílé, černé nebo žluté. Muž otevře oči, moře mu již sahá po kolena. Strom pod
ním, žena, vítr jí cuchá vlasy. Muž se na ni otočí, vztáhne ruku. Žena se dívá směrem
k němu, nehýbá se. Muž zavře oči. Všechno mizí, není nic, jenom on sám. Všude klid,
ticho, pusto a prázdno. Otevře oči. Žena stojí před ním. Hledí si do očí. V jejích očích se
zrcadlí vše. Celý koloběh. Drží se za ruce. Moře, strom, vítr, město, krev, prach, špína.
Pohlcuje je moře.
Kilián Vrátník
11
Lukáš Polák
Město stále ještě spí. Automobily netrpělivě čekají, až je jejich majitelé polechtají na
zamrzlých čelních sklech. Okna panelových domů jsou stále zhasnutá. Paprsky stále
většího a silnějšího slunce se prodírají skrz ranní opar. Náhlé poryvy větru v opuštěném
průchodu za sebou nechávají vlezlou zimu. Nad tímto městem, které se nachází v údolí a
které pořád ještě spí, se odehrává něco mnohem dramatičtějšího. Obloha krásné azurové
modři bez mráčku…
Lumír Hovančík
12
Píše se rok 1991. František se po dvaceti letech v emigraci vrací do Čech, aby našel svoji
dávnou lásku a zjistil, co se s ní stalo. Začíná pátrat v pražském archivu dokumentů a
soudních spisů, neboť měla být odsouzena za pokus o nelegální emigraci. Když za ním
přichází archivní pracovník, zjišťuje, že v archivu není jediná zmínka o ní ani o jejím
procesu. Se ztracenou nadějí usedá na lavičku vedle hlídače. Neví, co má dělat. Hlídač se
ho ptá, zda nemůže pomoci. František mu ukáže přívěšek stříbrného andílka, který od ní
kdysi dostal a dá se do vypravování: V roce 1968 se se sedmnáctiletou Hankou rozhodli
emigrovat za jeho rodiči do Anglie. Hanka se toho sice děsila, ale František ji nakonec
přemluvil. Jedné noci dorazili na hraniční přechod s Polskem. Vyčkávali v lese na
vhodnou chvíli a pomalu se přibližovali k ozbrojeným pohraničníkům. Když již měli
Polsko nadosah, proběhla kolem Hanky krysa a ona nedokázala potlačit výkřik.
Pohraničníci si jí všimli a vyděšená Hanka začala utíkat zpět směrem do Čech. Po ní i po
Františkovi začali střílet. František neměl jinou možnost, než běžet dál do Polska. Hanku
po chvíli chytili, ale František utíkal před výstřely tak dlouho, než jej pohraničníci ztratili
z dohledu. Po několika dnech narazil na hippies autobus cestující po Evropě a vydal se
s nimi směrem na severozápad (kde byla i vytoužená Anglie)...
Když František dopoví příběh, hlídač si povzdechne a poví mu, že o takovéto dívce již
něco slyšel. Hlídačovo vyprávění o Hance odpovídá vyprávění Františka jen s tím
rozdílem, že Hanka byla navíc obžalována ze zločinů proti státu a měla dostat nejvyšší
trest. Hlídač Františkovi poví, že jí byl trest prominut, ale že se prý říkalo, že jen díky
tomu, že měla „něco“ se soudcem. František se zarazí, ale v naději, že by Hanku našel, se
hlídače vyptává dál. Dozví se, že se onen soudce má jmenovat Miroslav Přibyl a že se
v archivu poměrně často objevuje, takže hlídač znal přibližně i ulici jeho bydliště.
František nemá kde jinde hledat, poděkuje hlídači a vydá se vyhledat soudce. Když
projde celou ulici, o které mluvil hlídač, najde poštovní schránku s nápisem M. Přibyl,
soudce. Vejde do domu, najde byt se stejným nápisem na zvonku a zazvoní. Po chvíli
čekání se zevnitř ozve hlasitý hřmot a povyk. Najednou se rozrazí vstupní dveře a žena
se zacuchanými blond vlasy jej pozdraví hlasitým „Goooooooooooooool!“. Přitom na něj
málem s otevřeným pivem v ruce přes práh vypadne. František ji v poslední moment
chytí za rameno. Zevnitř bytu se za hlasu fotbalového komentátora ozve pronikavý
mužský hlas: „Hano? Koho tam máš? Dělej, uteče ti celej zápas. A mně už taky došlo
pivo!“ František rázem pochopí, že v pomačkaných pánských trenýrkách a ošuntělém
vytahaném tílku stojí před ním jeho kdysi milovaná Hanička. Nemůže uvěřit svým očím.
Hanka jen stojí ve dveřích, dívá se na něj a snaží se zaostřit zrak, přitom se mírně
pohupuje. Když se ho zeptá „Co jé, chlape?“ nezvládne pohled na její napůl promarněný
život, potichu pozdraví a odchází, i když na něj Hanka pořád z bytu volá nesmyslné
otázky. Sedne si v přízemí na schody, vyndá papír, na který po chvíli načmárá pár slov:
„Jsem rád, že žiješ, Hani. Snad jsi ještě nezapomněla…“ Vyndá z kapsy starý Hančin
přívěšek andílka, zabalí ho do vzkazu a vhodí do poštovní schránky M. Přibyl, soudce.
Porozhlédne se kolem a se smíšenými pocity odchází. Je rád, že je Hanka naživu, i když si
není jist, zda prožila tak šťastný život, jaký kdysi společně plánovali. Potom ihned zamíří
na vlakové nádraží a koupí si jízdenku zpět do Anglie.
Maria Horáčková
Nebeský pláč
Někde vysoko na nebi je jiný svět, obývají ho zcela jiní lidé, které byste mohli nazývat
možná anděly, se zcela odlišnými názory, zákony i životem. Jsou nesmrtelní, jsou krásní
13
ale až do konce života jsou prokletí životem bez lásky. Dávají pozor na nás a nikoho než
nás milovat nesmí.
Chartres měl už skoro 200 let. Patřil mezi zkušené a velmi uznávané osobnosti ve svém
světě. Celý svůj život žil ve svojí komunitě a ničím se nikdy neprovinil. Kdybyste se ho
někdy zeptali, jak vznikl, nebo kdo je jeho matka, neodpoví. Nikdo z nich to neví. Prostě
tu jsou a budou tu do té doby, dokud je budeme potřebovat.
Jako stvoření jsou ale maximálně závislí na ostatních. Nikdy nikam nechodí po jednom,
ne že by se báli nebo neměli odvahu, prostě nedokáží být sami. Vždycky jich je víc.
Chartres byl v tomhle ohledu zvláštní, jako společnost si vždycky vybíral Beatris. Bylo
mu v její společnosti nejlíp, jako by ho chápala. Jako by chápala tíhu nad tímto světem a
jako by mu ji pomáhala nést. Byli dokonalý pár, skvěle se doplňovali a byli sobě
nejlepšími přáteli. Oba o sobě věděli, že o druhého nikdy nechtějí přijít.
Zatímco někde žijí „naši andělé“ ve svých komunitách úplně odlišným životem od
našeho, my tady dole pořád chodíme do školy, do práce, domů, na diskotéky a užíváme si
života tak, jako to oni neznají a nechápou. A ne vždy z našich radovánek vznikají dobré
věci. Jeden člověk, podobný nám, přesněji dívka ve věku asi 17 let, si užívala přesně jako
většina z nás. O víkendech chodila po večírcích a prostě se bavila. Řídila se tím, že život
je moc krátký na to ho promarnit. Jednou šla sama domů, byla už tma, nikoho kolem
sebe neviděla, ale neměla strach. Nešla tak domů poprvé a šla prostě na jistotu. Když se
na ní vyřítil ze tmy nějaký starý a oplzlý pán, neměla ani kapku šance.
Každý máme takového svého “anděla“. Když se o mladé dívce dozvěděl Chartres, neváhal
ani chvíli a bděl nad ní dnem i nocí. Beatris byla samozřejmě s ním a prožívala tatáž
muka. Brečeli spolu, vždycky pláčí, když člověk umírá, a přesně na pokraji života a smrti
stála i dívka. Chartrese mučilo, když viděl, jak dívka pomalu umírá a nikdo jí nedokáže
pomoci a Beatris mučilo, když viděla ji i Chartrese v takové stavu. Po měsíci čekání a
mučení zároveň se Beatris rozhodla, vzdá se kusu sebe, aby pomohla jí, tak to u nich
prostě chodí. Po čase se začne uzdravovat, možná to přežije, se ztrátami, ale přežije.
Chartres byl šílený, pořád jenom brečel, pořád jenom přemýšlel, co udělal špatně, že to
takhle dopadlo. Proč nad ní nebděl zrovna v tu chvíli, aby tomu mohl zabránit? Když
viděl Beatris, jak se pro něho a jeho svěřenkyni obětuje, jeho život dostal nový smysl.
Došlo mu něco, co v sobě odjakživa dusil. Došlo mu něco, co si nikdy nechtěl přiznat.
Miluje ji. Miluje Beatris.
Od té doby se scházeli s Beatris čím dál víc a ničí pozornosti to určitě neušlo. Milovali se
navzájem a spolu dokázali věci, o kterých by se normálním andělům nikdy nezdálo. Byli
od té doby už jenom spolu. Jako bdí ale oni nad námi, tak i nad nimi někdo bdí. Někdo,
kdo všechno spravuje do pořádku a někdo, kdo dohlíží nad jejich zákony. A oni porušili
jeden z nejdůležitějších zákonů a museli za to oba pykat.
Chartres to věděl, i Beatris to věděla, ale Chartres nedokázal připustit, aby se jí něco
stalo. Využil kvůli tomu jedinou možnost, vzdal se nesmrtelnosti, vzdal se jí jenom proto,
aby ona mohla dál žít. Stal se pouhým smrtelníkem, jakým je každý z nás, jenom pro
jejich lásku. Jako trest si vybral to, že ji už nikdy neuvidí, avšak ona nad ním dohlíží
každým dnem, dokud neumře, což byl trest i pro ni. Miloval ji do svých posledních dnů. A
14
když budete někdy pořádně poslouchat, uslyšíte ještě teď z nebes nadpozemský a srdce
trhající pláč. To pláčou andělé...
Markéta Šprenclová
"Víš, že andělé opravdu existují?" zašeptal malý Petr sestře, když usínali ve svém pokoji.
"Neexistujou," odvětila Katka a zhasla stolní lampičku. Druhý den se jako první probudil
Petříček. Vykoukl z okna, a uviděl velkou záři. Rozeběhl se dolů ze schodů, u dveří si vzal
teplý kabát a utíkal ven. Všude kolem bylo bílo, jako kdyby všechno někdo obalil vatou.
Ale to ho vůbec nezajímalo. Nikde nikdo nebyl kromě něj a té záře, ve které stál anděl.
Ano, byl to opravdu anděl.
Petr si promnul ruce a s otevřenou pusou se na něj díval dál. "Ty jsi...," na chvíli se
odmlčel, „opravdový anděl?" dodal s údivem.
„Ano. Ano jsem." Najednou měl Petr tolik otázek, ale nevypadla z něj ani jedna.
„Jak to u vás vypadá?" vyhrkl najednou.
„Chceš to vidět?" zeptal se ho anděl. „Jó!" zajásal Petr. „Ale nevím, jestli mě rodiče
pustí...," dořekl smutným hlasem a podíval se na zem.
„O to se nestarej," dodal anděl, chytil Petra za ruku a vzlétl s ním. Letěli spolu
celkem dlouho. Bylo to až někam nad poušť. Petrovi se to hrozně líbilo, ale bál se.
Nechtěl však, aby jeho strach anděl viděl, a tak to skrýval. Uprostřed pouště najednou
uviděl velký žebřík, který vedl až někam nahoru, kam už vůbec neviděl. Anděl ho
popostrčil: „No, jen běž nahoru," usmál se na něj. Petr se chytil žebříku a lezl.
"To přeci nemůžu nikdy vylízt," říkal si v duchu. Udělal dva kroky nahoru, a najednou byl
daleko nad mraky. Viděl před sebou velkou bránu a moc ho lákalo jít k ní.
„Tam ještě nemůžeš," šeptl na něj anděl zezadu.
„Pojď sem," chytil ho za ruku, a táhl ho k jinému mraku. Všechny mráčky byly hezky
olemovány plotem, a tak se tam Petr cítil opravdu v bezpečí.
„Tak tenhle mráček je můj," řekl anděl pyšně a ukázal na jeden z mraků. Nic tam nebylo,
jen jakýsi koberec. Petr si na něj sedl a anděl vytáhl zpod křídla hrnek s horkou
čokoládou. Petr si s ním povídal, přitom si vypil čokoládku a anděl ho zavezl domů. No co
bych vám ještě říkala, Petrovi se to strašně líbilo, a od té doby dělá jen samé dobré
skutky. Je z něj ten nejlepší člověk a jeho anděl ho pozoruje shora. A Petr to moc dobře ví
a pořád na něj vzpomíná. A co jeho starší sestra? No ta na ně doteď nevěří. Ale kdo ví,
třeba se jí to jednou vymstí...
Lucie Štefanová
Nejprve jsem si myslela, že text na této budově nic neznamená. Nechápala jsem ho.
Slova mi nedávala žádnou souvislost a domnívala jsem se, že snad ani žádnou nemají.
Četla jsem si ho několikrát, stále dokola a pořád jen vrtěla hlavou. Od prvního do
posledního písmene se mi to zdálo jako jeden velký nesmysl. Možná jsem ale text
pomalu začala chápat. Nevím však, jestli správně…avšak inspirovala jsem se tím a
napsala vlastní text, ovšem bez dějové linky...
15
Strážci
Již od samého zrodu lidstva nad námi stojí nějaká síla. Síla někoho, kdo na nás dává
pozor a dbá na pořádek na celé Zemi. Není to Bůh, ani mimozemské civilizace, ale andělé.
Každý z nás má svého. Střeží naše životy, naše vztahy a úspěchy a ani o tom nevíme.
Žijí s námi. Až zemřeme, zemře i náš anděl. Nemůžeme říci, že by nás nějak ovládali,
pouze hlídají, aby každý měl to, co si zaslouží. Ovšem mají moc naše zdary ovlivnit,
přispět ke štěstí, ale stejně tak i zařídit, aby se nám něco nepovedlo. Naše neúspěchy
však nezařizují přímo naši andělé, ale andělé zlých lidí.
Dříve byl svět lepší, že? Na Zemi nebylo tolik zloby. To proto, že andělé byli až na pár
výjimek spravedliví a chtěli mír. Jenže bohužel čas plyne a stejně tak jako lidé, i andělé se
mění. Před mnoha lety byla hrstka takových, kteří byli světu škodící, sobečtí a zlý.
Bohužel se stále častěji nachází andělé, jimž nesejde na míru a rádi ubližují. A to se
projevuje právě na „jejich“ lidech. A tak se mezi námi objevují podvodníci a násilníci a
tací, jež prahnou po penězích tak, že jsou schopni kvůli nim i vraždit. Naši strážci se
snaží ty zlé anděly zahubit. Avšak nemají proti nim tolik síly, nejsou tak zlomyslní a
lstiví. Občas se tedy stane, že jsou ti hodní zabiti… Člověku, který měl právě tohoto
anděla, který byl zabit zlým a silným, se pak život obrátí naruby. Ztratí práci, rodinu
nebo i domov… Zkrátka už ho nikdo nehlídá a nikdo mu nepomáhá jít za štěstím. Místo
něj má štěstí právě ten, jehož anděl zahubil toho druhého, spravedlivého.
Naštěstí stále ještě převládají strážci hodní a dobrosrdeční. Starají se o nás, vidí
každý náš krok a vedou nás ke správnému jednání. Dívají se na celá města i vesnice,
lidem do oken a do duší. Vždy tu s námi byli a budou, a dokud tam u nich bude převládat
mír a klid, stejně tak tomu bude i u nás na Zemi.
Michaela Trnková
Šla žena ulicí. Sama. Její kročeje byly tiché a rázné. Nebála se. Po pár krocích zabočila a
naskytl se jí výhled na kostel. Vystoupala těch pár schodů, které do něj vedly, a zamířila
si to k oltáři. Bylo již pozdě. V kostele nebylo ani živáčka. Nikdy dříve zde nebyla. Nyní jí
to však přišlo jako jediné řešení. Poklekla a tichým hlasem šeptala k Ježíši slova. Ruce
měla sepjaté natolik, že ani krev jimi nemohla pořádně prostoupit. V očích se zaleskly
slzy, které pomaloučku přetékaly a poté padaly dolů díky gravitaci. „Anděli, Pane, Ježíši…
Bože? Jak tě oslovit, to ani pořádně nevím. Vím, že nejsem tvá ovečka, abych tě mohla
pokorně prosit. Nevím však, co dělat dál, jak dál žít a jak se se vším vyrovnat. Můj milý
odjel před několika měsíci do války v Afghánistánu. Měli tam nějakou kolizi a už se mi
dva týdny neozval. Nevím, zda je živ a zdráv. Prosím, pomoz mu.“ Chvíli tam ještě štkala
a klečela. Po minutce vstala a vytahovala z kabelky dlouhý ušmudlaný kapesník. Se
smrkáním odešla vstříc noci.
Šla s hlavou vztyčenou, i když byla nešťastná. Došla na autobusovou zastávku.
S podupáváním čekala na dopravní prostředek. Měl zpoždění. Nervózně pomrkávala na
své hodinky. Najednou se vynořil ze zatáčky krásný červený autobus. Nastoupila. Sedla
si k okénku a pozorovala okolní noční svět. Na konečné vystoupila. Domů to neměla
daleko. Asi pět minut chůze.
Přišla domů. Stále měla oči uslzené. Svlékla si kabát, který přehodila přes židli a sedla si
na pohovku. Měla z ní perfektní výhled na obraz visící nad jídelním stolem. Měla ho
16
namalovaný na zakázku. Bylo to od neznámé malířky, která malovala to, co si zákazník
přál. Na obraze bylo namalováno místo, které vypadalo jako ráj. Nedalo se s ničím
pozemským srovnat. Příroda byla opravdu nebesky krásná. Jelikož byla paní fanynkou
koberců, byl zde namalován i koberec. A jelikož to mělo být k výročí svatby s jejím
mužem, byli tu namalováni oni sami také. Hezky zamlada – krásní a plní energie. Když
tak paní tento výjev pozorovala, rozbrečela se zase. Před očima jí proběhly všechny ty
krásné chvíle s manželem, o kterém ani neví, jestli žije, nebo je mrtev a jeho tělo tlí bůh
ví kde. Dokonale si pamatovala každou vteřinku s ním. Jak se poprvé potkali, jejich první
rande, první políbení a milování. Jak už to bylo dávno, když měli ještě energii a žádné
starosti. Připadalo jí to tak strašně moc dávno. Po chvilce všechny výjevy z hlavy zmizely
a opět byla „sama“. Dala si nohy na pohovku, přitáhla je k sobě a objala je rukama. Měla
takový divný pocit, že kdyby se nedržela, tak se rozpadne. Nevěděla, jak dlouho byla
v téhle pozici. Byla unavená, ospalá a měla i hlad. Polehoučku vstala, jako kdyby opravdu
věřila, že ihned spadne. Nespadla. Dobelhala se do kuchyně. Moc jídla neměla. Měla by jít
nakoupit. Vzala si jen rohlík, přes který přehodila kousek sýra a jedla za chůze. Šla do
ložnice. Nasoukala si do pusy zbytek rohlíku a přitom se převlékala. Oblékla si saténovou
noční košili na ramínka. Bylo docela teplo, proto otevřela okno dokořán. Nedalo jí a
vyhlédla. Na obloze se třpytily hvězdy a shlížel couvající měsíc, z něhož zbýval pouze
tenký srpeček. Jen pár oken svítilo ve tmě. Atmosféru podtrhovalo hrobové ticho, takže
slyšela pouze svůj vlastní dech a tlukot srdce. Nyní ji nezajímaly hvězdy, měsíc či
rozsvícená okna. Dívala se v dál kamsi za horizont, jako kdyby chtěla dohlédnout tam,
kam oko nedohlédne. Představovala si svého manžela, jak udatně bojuje bok po boku
svých spolubojovníků. Nechtěla si představovat smrt. Doufala, že je jen špatné spojení.
„Kde jsi můj milý, kde jsi…“
Petra Hanáková
ON
Jen on jde bez křídel, jen on jde bez kormidla, jen on jde bez jakýchkoliv závazků, jen on
je ten, co musí nad věcmi, než je udělá, přemýšlet, jen on je ten, kdo nás hlídá, jen on jde
bez kroků, on jde tak, jak by stál.
On je svobodným zajištěným občanem téhle naší krásné, úrodné Země, neboť on je
uvázán ke kovovému řetězu, který ho neustále škrtí, nedá mu větší volnost a je dost
dlouhý na to, aby mu zpřístupnil a umožnil mu vidět všechny ty malé, velké i
zapomenuté okrsky té naší Země, ale přece nemůže být zase tak dlouhý, že by ho nic,
někdo, něco nemohlo vytrhnout z hranic naší Země. A přesto jen on může dělat cokoliv,
ale ne bez rozmyslu, jelikož bychom na to mohli všichni doplatit, avšak může cítit to, co
my prostí lidé, co chodíme po té naší Zemi, každý den se dozvídáme něco nového,
hřešíme a dokonce i on odmítá nést všechno to, co my tady způsobujeme a mnohdy se
k tomu odmítáme přiznat, nést odpovědnost a hned při první příležitosti, připoutáni
k cestě do nebes, to nebudeme mít lehké se tam dostat, pokud se i nadále budeme chovat
tak jako doposud.
Zároveň je však také naprosto svobodným a svéprávným, nezávislým a zajištěným
občanem nebes, neboť jen on a nikdo jiný není uvázán na tom těžkém kovovém
nebeském řetězu, který ho táhne neustále dolů a nejde povolit, přeříznout ani nic jiného.
A ze shora je vidět kouzelná stříbrná mlha, která není k vidění každý den, a ona leží dole
nad městem a slunce, které nám dává život a radost, je to mnohdy obyčejná věc, která
nám dokáže zpříjemnit zapšklý den a proplétá se mezi mlžnými závoji a hledí na nás.
17
A v tomto krásném reálném obraze se zablesknou v lehce prašné šedé modři nebes
stříbřité prvky i dokonce vlezlí a ne příliš oblíbení holuby, kteří se houfují po ulicích a
vyklobávají zbytky jídla z dlažebních kostek chodníků a přelétávají z jedné střechy na
druhou a najednou krouží a zrcadlí se v tichém bezvětří slunečního dopoledne a mizí za
věžemi Týnského chrámu, i když si těchto chvil člověk nevšímá a to proto, že ho
nezajímá okolní svět, či nemá cit pro přírodu a krásy naší Země, tak i takovýto člověk si
zvláštních chvil někdy povšimne.
Chcete-li se nyní vrátit zpět na zem, stejně tak jako on, který nemůže, neboť ho
škrtí ten odporně přísný a neúprosný nebeský řetěz, který připomíná obojek a nemůže
ho pustit na zem mezi smrtelníky. Chcete za ním do nebe?
Tiše, neskutečně!
Daniela Vobořilová
„Anděli, dej tedy, dopřej nám neznámé místo a na něm teď záhadný koberec!“
zakřičel mladík z poslední řady.
Všichni včetně anděla na mladíka s úžasem hledí, že si dovolil přerušit andělův projev,
což si nikdo předtím nikdy nedovolil. Také je ale fakt, že anděl vždy jen mluvil a nikdo o
tom neznámém místu a koberci neví nic víc, než z jeho vyprávění.
„Předstup blíže!“ vybídl mladíka anděl.
„Ty si opovažuješ mě přerušovat? Hmm… tak to tě musím zasvětit,“ mávl anděl rukou a
mladík najednou zmizel.
Propuklo obrovské ticho. Kde asi je mladík, kam zmizel, žije vůbec? Padají otázky.
Záběr se mění na mladíka, který se objeví v poušti a jediné, co má je bílý hábit a na ruce
hodinky, které odpočítávají 30 minut. Zatím je vše podle vyprávění anděla, až na ty
hodinky, o těch nikdy neslyšel. Bojí se, co se za těch 30 minut stane. Vyběhne na písečný
kopec a rozhlédne se. Najednou uvidí cosi třpytivého obdélníkového tvaru. Hned ho
napadne, že to bude ten slavný koberec. A nemýlil se. Krásný, třpytivý, skoro celý ze
zlata. Z vyprávění anděla mladík nikdy nepochopil, jak se s kobercem nakládá, ale ví, že
se na něm dá létat. Na koberec si lehá, sedá, skáče po něm, ale nic. Koukne na hodinky a
tam už odbíjí posledních 10 vteřin. Mladík se bojí toho, co přijde, a tak radši zavře oči.
Najednou začnou hodinky pípat a mladík slyší zážeh. Otevře oči a vidí, jak se koberec
vznáší. Vše si vysvětluje tak, že hodinky při vypršení času musí být na slunci a koberec to
rozpohybuje. Nasedne na koberec a ten sám vzlétne. Prolétá nad celou zeměkoulí a
sleduje, co se na zemi děje. Jenže létá tak dlouho, že vůbec nevnímá čas. Po dlouhé době
se zastaví a řekne si, že by to stačilo. Podívá se na sebe a zděsí se. Je obalen šedivým
plnovousem, ale co více, nejen že má bílý hábit, ale má křídla. Koukne pod sebe a tam už
ani není koberec, ale on se stále vznáší. Nic nechápe. Jenže najednou se objeví před těmi
samými lidmi, mezi kterými předtím poslouchal vyprávění starého anděla. Nyní je nový
anděl on a všechno vypráví a čeká zase na podobného odvážného muže, jako byl on, aby
mohl odejít do nebe.
Marek Kadlec
Jednou hleděla krásná žena z okna věže. Žena, která byla tajně zamilovaná do jednoho
mládence. Bála se mu vyznat lásku a místo na popřemýšlení měla právě na věži.
Byla noc, všude tma, jen slyšela v dálce hrát krásnou hudbu. Ta hudba se pořád
přibližovala, byla blíž a blíž... Najednou žena v dálce uviděla něco, co létalo. Co se k ní
18
přibližovalo... „Že by to byl anděl?“ řekla si. Ano byl to anděl, který za ní přiletěl na okno
velké věže, aby jí splnil její tajné přání. Žena se ocitla na krásném místě, které ani nejde
popsat, je to místo, které si vymyslela jen ona sama. Místo, kde by chtěla žít celý svůj
život. Prožít ho s její tajnou láskou na takovém krásném místě. Kéž by to jen byla
skutečnost. Nebo snad je? Ne, není, všechno je to jen sen...
Kateřina Brousková
Anděl, je posel. Posel Boha k nám prostým lidem. Anděl je ztvárnění nebeské čistoty,
lásky, důvěry, porozumění, jednoduchosti, kamarádství a přátelství. Každý ho může
vnímat jinak, ale nikdy ho nebudeme chápat jako poslání něčeho zlého či špatného.
Proto si myslím, že použití skla na celé budově byl dobrý nápad. Vyjadřuje to jeho
čistotu, nevinnost... Na druhé straně by mě zajímalo, proč byly na budovu umístěny
úryvky textů od různých autorů. Nemyslím si, že by to mělo podstatný význam. Budova
by bez nich byla svobodnější, jednodušší, a mnohem podobnější samotnému andělu...
Karolína Tůmová
Seděl v kamenné, navlhlé a plísní páchnoucí cele. Seděl ve dřepu, schoulený v rohu,
jakoby něčeho strašně litoval. A opravdu litoval. Nejvíce toho, že se svým chtíčem nechal
do této cely uvrhnout.
Měl vše, na co si mohl vzpomenout, mohl dělat, cokoli se mu zlíbilo, ničeho se nemusel
bát… Pod jedinou podmínkou… Kterou porušil...
Vzpomínal na zahrádky hospůdek, na výborné pití, jež mu ke stolu s růží nosili, jaký tam
měl klid. Vzpomínal na město, na pohled z okna věže. Jak stříbrná ranní mlha zahalovala
ulice, slunce jakoby stydlivě vycházelo zpoza budov a jakýmisi matnými paprsky
osvětlovalo střechy domů. Jak vždy čekal na ten moment, kdy se najednou, v dokonale
sehraném houfu zvedne hejno holubů a začne kroužit nad náměstím, dodávajíc celé té
ranní scéně úplně jinou perspektivu. Vzpomínal na pohled z té zapovězené věže.
Říkali mu: „I kdybys v oknech věže viděl cokoli a kohokoli, nesmíš, za žádnou cenu tam
nesmíš jít. Jedinkrát tam vstoupíš a vše, co jsi měl nebo získal, bude ti odebráno a žalem
zemřeš.“
Dvacet šest let se pravidlem řídil a žil úžasný život mladého muže. Až na jedno krásné
sobotní ráno.
Vypotácel se ze své oblíbené malé hospůdky a zamířil přes náměstí. Když procházel
kolem věže, opilecká touha a zvědavost ho přemohly. Vstoupil do ní skrze ztrouchnivělá
dubová vrata a na chvíli se zastavil. „Nic. Nic se nestalo! Určitě mi lhali!“ Rozeběhl se po
schodišti nahoru a po chvíli stanul před březovými dvířky, v jejichž zámku byl klíč. Otočil
jím, až uslyšel cvaknutí a dveře se pomalounku otevřely. Chvíli nic neviděl, jelikož slunce
zrovna začalo svítit do oken. A pak si všiml u okna stojící, k němu zády otočené ženy. A
uslyšel zvuk několika kapek dopadnuvších na zem, k nohám oné dívky. Potichu
zašeptala: „Proč…?“ Opilý mladík se k ní doslova vrhnul, otočil ji k sobě a políbil. Na
jejich rty stekly další slzy. Znovu zašeptala: „Proč jsi nemohl ještě počkat…?“
19
V té samé chvíli k nim vpadla banda chlapíků s nepříjemným výrazem ve tváři a
postavami, které už samy o sobě vzbuzovaly respekt. Mladík se bleskurychle vrhl na
útěk, ale marně. Ani nepostřehl jak, a už před sebou viděl ocelová vrata cely.
Seděl v kamenné, navlhlé a plísní páchnoucí cele. Seděl ve dřepu, schoulený v rohu a
něčeho strašně litoval. Rozbrečel se. Šíleným, hysterickým řevem dával najevo svou
lítost, vztek na sebe sama, svůj žal. Ale to už ho nikdo neslyšel. Naposledy si vybavil tvář
nádherného stvoření z věže… A zemřel.
Markéta Fiffernová
Volnost je to slovo. To slovo, které měl na jazyku celou tu dobu. Když ho ovál čerstvý
vzduch a šel, co noha nohu mine, kam ho napadlo. Když mohl dělat, co chtěl. Když
nepřemýšlel. Když se řídil instinkty. Když neposlouchal, neměl odpovědnost, nebyl svázaný.
Zkrátka když byl volný. „Ano, volný. To bylo to slovo, na které jsem si nemohl takovou dobu
vzpomenout,“ řekl si. „Přemýšlel jsem nad ním po dlouhý čas. A nemohl to slovo najít.
Vzpomenout si na něj. Častokrát jsem při svých procházkách o tom slově přemýšlel. Dokázal
jsem si ho představit, nebo ho popsat, ale vždycky, když jsem se dostal k tomu, abych mu dal
jméno, tak jako bych najednou neuměl přemýšlet. Jako kdyby se přede mnou objevila
překážka, větší než Mount Everest a já jsem se přes ni neuměl dostat. A čím dál tím víc mě to
užíralo a unavovalo. Ale teď ho vím. Konečně jsem si na něj vzpomněl. Volnost,“ řekl si
spokojeně a usmál se. Pak se podíval na svou nastávající manželku a úsměv mu zmizel.
Odteď ho bude užírat přesný opak.
Kristián Kopřivík
Tak jako dříve mezi lidmi kolovaly všelijaké pověsti a povídky, tak i dnes se povídá
všechno možné. Já jsem také jednu takovou povídku zaslechl, ale je to pravda, nebo ne?
… Kdo ví… Budova Zlatý anděl stojí na pražském Smíchově, na fasádě budovy můžeme
vidět různé texty, tyto texty mají dělat dekoraci celému domu … to ale není všechno.
Povídá se, že na skleněné fasádě mezi texty se objevila velká postava, na první pohled
připomínající anděla, z ničeho nic. Nikdo o tom nic nevěděl. Toto dozdobení domu ale
vůbec nebylo plánované, proto si všichni položili otázku, jak se tam tato silueta dostala?
… Samozřejmě se to nikdy nevysvětlilo, ví se jen to, co si lidé vymyslí…
Martin Molčan
Cesta do nebe - inspirace Andělem
Uprostřed malé malebné vesnice stojí kostelík se zvoničkou a na ní mosazný kříž.
Kostelíku říká se od pradávna schody do nebe, to podle příběhu, který vám tu právě
vypravím. V dobách, kdy nebylo církvi přán,o stala se z fary u kostela malá hospůdka. U
Padlého anděla (kvůli perzekuci dále jen UPA) jí říkaly. Chodili tam mládenci s děvčaty
na rande, tatínci na pivo, dědečkové zazpomínat na staré časy a také jedna babička, která
na stará kolena zůstala sama a už neměla jiného potěšení než si vypít hrneček čajíčku a
panáčka šnapsu mezi cizími lidmi. Alespoň na chvíli si nepřipadala tak sama. Jmenovala
se Anna a jejích zasloužených 80 let už bylo notně znát, když pomáhala panu faráři v
kostele. Jednoho podzimního odpoledne dorazila o něco dříve nežli obvykle, když čas
pokročil a měla už v sobě svoji denní rozumnou dávečku,myslela že už půjde domů,
20
uslyšela ale hlas, jak ji někdo volá do kostela. Zaplatila, vstala a vydala se za hlasem ke
kostelu. Byla obrovská tma, že by ji šlo krájet. Hlas ji volal čím dál tím usilovněji:
„Aničko, Aničko“. Anička vyšla z hospůdky a uviděla obrovskou záři na schodech kostela.
Kolemjdoucí vypráví, že čím byla Anička blíže ke kostelu, tím vypadale lépe a lépe. Když
dorazila k bráně kostela, záře ho obklopila celý. Anička vypadala jako za mlada. Záře byla
tak mohutná, že nebylo vidět ani obrys kostela, natož Aničky. Anička zvolala: „Můj milý
Josífku, jsi tak mladý a krásný!“ Najednou zmizela záře a po Aničce ani stopa. Jediná
stopa, která tu zůstala, byl jen zlatý kříž na zvoničce.
Martin Šaller
Můj příběh k vybranému textu Jde bez křídel, jde bez kormidla, jde bez kroků, jde,
jak by stál…
Na lodi uprostřed moře stojí přímo u kormidla muž, když se zadíváme do jeho tváře,
můžeme v ní vidět příběhy, které zažil, a cesty, jimiž prošel. Tvář je zvrásněná, samá
jizva. Dlouhé šedivé vousy poukazují, že námořník je na lodi již dlouho, příliš dlouho na
to, aby se mohl potřebně postarat o svůj zevnějšek.
Kormidlo drží pevně sevřené v rukou, zůstal na lodi sám, úplně sám. Loď se řítí někam,
neznámo kam a muž nemá sílu jí v tom bránit. Přišel v příšerné bouřce o vše, na čem mu
kdy záleželo. Příšel o rodinu, kamarády i bohatství. Teď se řítí s polorozpadlou lodí
kupředu. Nemá sílu měnit osud, který mu byl přichystán, jen ho příjímá a v duchu si
opakuje: “ Jde bez křídel, jde bez kormidla, jde bez kroků, jde, jak by stál - jde bez křídel,
jde bez kormidla, jde bez kroků, jde, jak by stál“. V duchu omílá si stále tato slova a ta ho
drží při životě …
Lucie Žumárová
21
Stříbrná mlha leží dole nad městem.
Slunce nad námi hledí z mlžných závojů. V
tom se zablesknou v lehce prašné šedé
modři nebe stříbřité pruhy. Byly to
holubice, krásné stříbřité barvy, které
zdobily jejich černé perličkové oči a za
nimi se táhl jakýsi zlatavý závoj. Zalétly za
věž Týnského chrámu. Dlouho se nic
nedělo, město utichlo a najednou jakoby
jsme se ocitli na hřbitově, kde dýchají jen
svíčky. Lidé zírali, zvědavě si mezi sebou
začali špitat a najednou se země zatřásla,
domy se pohnuly, stromy se ohnuly a
veškeré ptactvo vzlétlo do nebes a
zmizelo. Zpoza Týnského
chrámu se vynořily tři zlaté osoby
vznášející se u městských střech.
Ne, nebyly to osoby, byli to andělé.
Třpytivě zlatí andělé a každý z nich
svíral v ruce jakýsi kus svitku.
Když jeden zdvihl ruku k nebi a chtěl
přistoupit blíže k lidu, ozval se hlasitý
výstřel a zlatavě třpytivý anděl spadl
k zemi. Lidé vyděšením nedýchali.
Byl to hlídač z obchodního domu,
to on byl viníkem. Jeho myšlenky
ho pobízely k tomu, že andělé přilétli,
aby naši Zemi zničili, proto zdvihl pistoli a zmáčkl spoušť. Nastal chaos. Dva pozůstalí
andělé, kteří se stále vznášeli, pleskli rukama o sebe, ale rána to byla, jako kdyby někdo
vystřelil z děla. Lidé opět zbystřili. Andělé se slzami v očích zvolali. "Přišli jsme vám na
pomoc, přinést vám mír a nesmrtelnost, ale selhal jeden z vás, selhali jste všichni! Vaše
Země bude trpět, budete trpět všichni, nastane zlo a konec všeho"…
Nikola Neumannová
Jde bez křídel, jde bez kormidla, jde bez kroků, jde, jak by stál…
Marek byl z rodiny velmi vážené. Měl vše, na co si vzpomněl. Velkou rodinu, příbuzné a
lidi kolem sebe, kteří ho měli velmi rádi. Každý víkend měl naplánovanou návštěvu
přátel, buďto on zajel k nim, nebo se přijeli za ním podívat oni. Marek pracoval jako
obchodní asistent. Měl velmi dobrý plat, práce ho bavila, ale nikdy nezanedbával ani své
přátele. Jednou si vzal na celý květnový měsíc dovolenou a naplánoval si s příbuznými
výlety a dovolené, protože jen co začnou prázdniny, tak na dovolenou jede kdekdo a to
právě neměl Marek nikdy moc rád. Všude byly tlačenice, pláže plné turistů. Celkem za
svou květnovou dovolenou navštívil několik zemí, například Itálii, kde byl v Římě,
Chorvatsko, do kterého se vždy chtěl podívat, a také byl v Americe na mnoha místech.
Nezapomněl však ani na svou rodnou vlast. Z dovolené měl spousty fotek, které rád
ukazoval ostatním přátelům. Jednou ho jeho sestřenice začátkem srpna pozvala na svou
22
chatu, jelikož se dlouho neviděli. Marek souhlasil, i když věděl, že je na silnicích plno
řidičů a dálnice jsou zacpané. Sbalil si pár věcí a vyrazil na cestu. Na chatu dorazil v
pořádku. Se sestřenicí a její rodinou propovídali celý týden. Když se chystal Marek na
svou zpáteční cestu domů, volala mu policie. Hovořící policista mu velmi smutně
oznámil, že jeho sestřenice tragicky zahynula spolu se svou rodinou na zpáteční cestě z
chaty. Jelikož sousedi v okolí chaty jeho sestřenice Marka velmi dobře znali, dali policii
číslo právě na něj. Marka tato zpráva velmi ranila. Nebyl schopen se vrátit do práce,
přestal se stýkat s přáteli a uzavřel se do sebe. V těchto chvílích se cítil být úplně sám,
sestřenici vnímal jako svou sestru, i když se nevídali tak často. S odchodem sestřenice
jakoby pro něj skončil celý život. Po velmi dlouhé době se z této situace alespoň malinko
dostal, když se opět po donucení přáteli s nimi začal stýkat, bylo to pro ně velmi těžké,
protože Marek byl zcela nepřístupný po tomto incidentu, ale nakonec se jim to podařilo.
Zkoušel začínat žít zase normální život, ale už nikdy to nebylo takové jako kdysi.
Soňa Čadková
Píše se rok 1605.
Je mi třicet let. Jsem nešťastně ženatý. Už to dávno není, co bývalo. Přezralá láska jako
přezrálé jablko. Kde jsou ty naše krásné figury, kde? Vše ztraceno. Chuť k milování není.
Místo milostných hrátek už jenom hádky. K čemu to? Copak mě nenechá být, proč mě pořád
kontroluje a bezdůvodně žárlí?
Zapomněl jsem, co je to láska. Chodím do práce a z práce. Dostal jsem se do nekonečného
stereotypu. Už chci, aby to všechno skončilo. Abych byl někde jinde a dělal něco jiného, ale
co? Vlastně ani nevím.
V Paříži začalo jaro. Květy kvetou, slunce svítí, město ožívá a mladá děvčata se hemží.
Všichni prožívají skvělou jarní atmosféru, jen Florian chodí jako tělo bez duše.
Florian je majitel krámku na území Montmartru. Už celých patnáct let od své svatby ani
jednou nechyběl v práci. Chodí pracovat za úsvitu, vrací se za soumraku. Pomalu, ale
jistě pociťuje, že mu stereotyp nedělá dobře. Potřebuje změnu, ale jakou, sám neví.
Každý den ho při příchodu domů čeká žárlivá manželka, která si vymýšlí drby o tom, jak
někde laškoval s ženskými. Jak rád by byl, kdyby to byla pravda...
Jdu do práce. Jsem rád, že Agnes ještě spí. Ještě bych se s ní musel po ránu hádat. Poslední
dobou mě ty její řeči berou víc než obvykle. Už mě začíná pěkně vytáčet.
Co to vidím? Nějaká dívka, překrásná, v modrém oděvu. Ach bože... Asi jsem moc
přepracovaný, neměl bych myslet na jiné ženské, jsem přece ženatý. Sakra, otočila se a dívá
se na mě. Utíkám do práce otevřít krám!
Celou dobu, co Florian prodával ve svém krámě myslel na dívku v modrém oděvu. Dívka,
při jejímž pohledu se něčeho lekl. Ucítil totiž mládí v duši. Vzpomněl si na všechna ta
krásná léta, co má již za sebou. Jakoby mu duše napovídala "dokaž, že jsi stále mlád".
Nemyslel na ni jen tento den, ale myslel na ni týden, dva týdny, měsíc. Ve dne na ni
myslel, v noci se mu o ní zdálo. Podruhé v životě pocítil to, co si myslel, že už neucítí,
23
pocítil lásku. Do toho řešil dilema se starým kobercem.
Mám ho vyhodit, nemám? K čemu mi tu je? No... Ještě si ho tu nechám.
Jednou přišel z práce a hrozně se pohádal s manželkou.
" Ty si mi zase zahnul?"
- "Jak zase? Nikdy v životě jsem ti nezahnul. Právě naopak, někdy toho i lituji"
"Tak lituješ, ty starej chlípníku! Co si myslíš? Jsem ti snad důležitá jen pro to jedno?"
- "Kdybys byla Agnes aspoň na to jedno... Jsi mi úplně k ničemu, jenom využíváš mých
peněz, co vydělám v krámě"
"Víš co? Vypadni!"
- "Já mám vypadnout? Tenhle dům patří mně!"
"Jestli chceš, tak ti můžu udělat veřejnou scénu, abych ti zkazila pověst před místními.
Jak by se asi chodilo lidem do krámu nakupovat, když by věděli, že jejich milý prodavač
vykopnul svoji vlastní manželku na ulici, co?"
- "Víš co? Tak půjdu já!"
A šel...
Šel s jediným cílem, vypít ze sebe duši. Navštívil místní krčmu, kde byl naposledy v
patnácti letech, než se oženil. Uviděl staré tváře, které po těch letech nabraly na
vráskách. Už si na něj nikdo nevzpomněl, jenom jeden štamgast se na něj pořád otáčel,
protože mu byl povědomý. Florian byl rád, že ho nikdo nezná. Chtěl být jen on a alkohol.
Tak... Přesně tohle mi ta léta chybělo. Pořádně si vyčistit hlavu. Co to vidím? Dívka? Modrý
kabát? Je to ona, nebo se mi jen zdá? Ach, je to ona. Proč mě musí vidět zrovna v takovém
stavu. Stydím se... Jde ke mně?
"Chcete, abych vám dělala společnost? Vypadáte velmi zdrceně."
To je snad jen sen... Nevěřím tomu. Co když to není sen? Co mám říct? Bože, jsem neschopný
ze sebe urvat kus slova.
-"Ano, zrovna jsem prožil nepěkné období, které vyvrcholilo nepěknou situací."
"Bude to všechno v pořádku?"
- "Už je to vyřešeno".
"Tak to je dobře. Jak se vlastně jmenujete?"
- "Florian, vy?"
"Juliette"
- "To je pěkné jméno"
"Děkuji"
- "Je mi s vámi dobře, nechcete opustit krčmu a místo ní si vyrazit na noční procházku?"
"Chci."
Šli a šli v noci po Montmarteru, povídali si. Připadali si, jakoby se znali celý život, jakoby
se v minulém životě znali. Oba dva byli protějškem okouzleni, cítili napětí mezi sebou.
Nyní zamířili k Florianově krámu, Florian jí chtěl ukázat, kde pracuje"
-"Tak tady pracuji, tady je můj život"
"Ach, to všechno je vaše? Úžasné! Jaké je to pracovat v krámě?"
24
A tak si povídali a povídali... až se spolu vyspali.
Jejich duše létaly v představách. Každý myslel na to, na co může myslet ten druhý.
Pomalu se jim začaly zavírat oči. Není divu po tom množství alkoholu.
Zdál se jim krásný sen. Sen, kde vidí na konci nekonečného prostoru světlo, a z toho
světla se k nim blíží silueta něčeho nadpozemského. Blížil se k nim anděl. Cítili jeho
přítomnost a bylo jim dobře. Anděl už byl tak blízko, zrovna když k nim natahoval ruce...
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!"
Hrozný výkřik! Florian se probouzí, vedle sebe vidí ubodanou Juliette a před očima se
mu leskne špička kudly. Kudlu drží jeho manželka Agnes. Florian zapomněl krám
zamknout a Agnes ho šla hledat na správné místo. Sotva ze sebe stačil vydat hlásku, už
měl kudlu v mozku. Juliette, Florian, krev a pod nimi ten záhadný koberec.
Chartres. Zde se konal pohřeb Floriana. Přišli všichni obyvatelé Montmartru. Florian pro
ně něco znamenal. Měl ty nejlepší potraviny široko daleko, proto ho lidi měli rádi.
Všechny dojímala krásná hudba, dokonce i samotným muzikantům ukapávaly slzy.
A kde měla pohřeb Juliette? Nikde, Agnes její tělo v noci vraždy schovala do sklepa
krámu. Nevydržela by ten pocit, kdyby lidi věděli, že ji její manžel podvedl.
S černým svědomím stojí sama tam u okna v noci...
Tomáš Frkal
Můj příběh začíná na konci letních prázdnin, když se semnou rozešla holka, kterou jsem
miloval. Byli jsme spolu asi jen tři dny, kdy mě využila k uspokojení svých tužeb a pak
mě odkopla s komentářem, že nemáme mnoho společného. Musím přiznat, že jsem byl
v háji, hodně těžce jsem to nesl. Všichni se mně ptali, co se děje a jestli se něco nestalo a
abych jim to řekl. Já si to samozřejmě nechal pro sebe.
Po pár dnech jsem se seznámil s jednou holkou, které - ačkoliv jsem nikdy neviděl - jsem
řekl všechno. Myslel jsem, že mi byla seslána z nebe. Za těch pár dní mi hrozně pomohla,
i když to bylo jen přes internet, za chvilku jsem se přestal trápit tím, co se stalo a začal
opět žít. O pár dní později, vyplněných neustálým psaním, jsme se hrozně sblížili. Ale
opravdu hodně. A protože zrovna měla odjet v půlce září na týden na školu v přírodě
v rámci praxí na Pedagogické škole v Přerově, tak jsme si vyměnili čísla, abychom si
mohli psát, i když zrovna nebude na internetu. A já se zanedlouho rozhodl, že ji chci
slyšet, a tak jsem jí zavolal.
Na ten hlas v životě nezapomenu. Zamiloval jsem se do něj. Tak jemný, příjemný,
přátelský a láskyplný… Abych tímhle příběhem nepopsal několik desítek stran, tak to
zkrátím. Po tom týdnu, kdy se vrátila domů, jsme se rozhodli, že si zavoláme přes Skype
a nakonec jsme skončili u videohovoru. Bylo úžasné ji nejenom slyšet, ale i vidět. Od té
doby jsme si volali snad každý večer. Brzy mi došlo, že mi je mnohem blíž než obyčejná
kamarádka. Nevím, čím to bylo, že jsem se do ní zamiloval, ale bylo to tak silné a
opravdové. Za pár dní jsme chtěli být tak moc spolu, až jsme se o víkendu na počátku
října sešli v Praze.
A bylo to nádherné! Zašli jsme do kina, poprvé se chytli za ruce, dali si tam první pusu.
Pak jsme se šli projít na Petřín a ve tmě si lehnout do trávy a dívat se na rozsvícenou
25
Prahu a hvězdy na obloze. Další večer jsme zažili krásný západ slunce na Divoké Šárce.
Na ten víkend nikdy nezapomenu. Pak bylo hrozně těžké pro oba, když se měla v pondělí
večer vracet domů do Přerova. Ale oba jsme věděli, že se ještě uvidíme. A taky že jo, jen
už to nebylo takové, jaké bychom si oba přáli. Nebudu tu rozebírat všechny problémy a
neshody, které nás začaly provázet každičký den.
Minulý víkend přijela znovu. Zašli jsme na muzikál Jesus Christ Superstar a pak do
Stromovky. Ale už to nebylo takové… osobní, abych řekl, jako tomu bývalo. Později večer
téhož dne, jsme měli schůzku s kamarádem, kterého chtěla moc poznat, až se mi to
nelíbilo, jak moc. Ale nebylo to zas tak špatné, nikdo nikomu “nekřenil”, což bylo skvělé.
Další den odjela zpátky domů brzy odpoledne, což jsme ani jeden nečekali, protože
poslední spoj jel bohužel jen brzy odpoledne a ne až večer, jak jsme si mysleli. Večer
téhož dne jsme si psali opět na internetu a nebylo to pěkné. Všechny problémy, neshody
a věci, které nám vadily, se na nás sesypaly najednou. Byla to prostě poslední kapka. Byl
konec, rozešla se se mnou a já ucítil uvnitř sebe pocit, který nedokážu pojmenovat. O pár
hodin později jsem jí napsal dlouhou zprávu, kde jsem vylíčil všechny mé pocity a vše, co
jsem měl na srdci. Odepsala. Že mě prý stále miluje, ale nechce vztah, ani na dálku se
mnou, ani s klukem, který bydlí v její ulici. A také, že i přes to všechno chce, abychom
byli jen kamarádi.
Tím jsem vlastně ztratil svého osobního Anděla, který mi pomohl se znovu postavit na
nohy, být šťastný a znovu se zamilovat. A i když si pořád píšeme, je to úplně jiné než
prve. A abych se přiznal, bolí to, když píše, že je úžasné, jak toho teď tolik stíhá a že je tu
pro všechny a ne jen pro jednoho člověka. Když o tom tak přemýšlím, možná bude pro
mě milosrdnější nechat ji vyletět z mého života a znovu se postavit na nohy, tentokrát
úplně sám.
Tomáš Kabourek
Byl konec podzimu. Listí už pomalu opadalo, začínala zima. Lidé, pokud to nebylo nutné,
nevylézali ven, jen ti dva stále sedávali na té lavičce. Měli si stále co říct, i když spolu
strávili tolik času. Je to až k neuvěření. Hodně lidí jim závidělo, tak se doplňovali.
Opět seděli na lavičce a povídali si. Dnes ovšem řešili něco mnohem důležitějšího než
jindy. Chtěli by založit rodinu, postavit si svůj dům. Jenže řešili finanční problémy.
Bohužel jen chtít nestačí. Bydleli v malém bytě, jeden pokoj, koupelna a kuchyně. Pro
dva to stačilo, ale co když se jim opravdu povede to, co tak moc chtějí? Co potom? Oba
byli věřící, každý den se modlili za lepší zítřky. Až jednou se jim stalo něco nečekaného,
něco tak zvláštního. Už pár dní se pořád bavili o nějakém novém začátku. Přáli si to tak
moc a najednou před nimi stála, v bílých šatech, blonďaté vlasy, v tváři bledá a ty velké
modré oči. Každého by hned napadlo, že to musí být jedině anděl. Naši dva milenci nad
tím také přemýšleli, ale říkali si, že to není možné, že by už tak blouznili? Tolikrát se jí
ptali, odkud je, nebo kdo vlastně je. Sama nevěděla, byla tak zmatená. Ani nevěděla, jak
se jmenuje. Nechali ji u sebe bydlet, i když věděli, že už takhle je tam dost těsno.
Postarali se o ni. Dny plynuly dál, ale holčička bylo pořád zmatená, celé noci proplakala a
často sedávala na střeše panelového domu a koukala na hvězdy. Cosi ji tam pořád táhlo.
Milenci před ní tajili své problémy, ale ona věděla, že se něco děje. Nevěděla, jak jim
pomoci, byla na to až moc malá. Jediné, co dokázala, bylo rozdávat radost kolem sebe,
byla tak pozitivně naladěná. Až k neuvěření. I když jí oba pořád opakovali, že jim strašně
pomáhá svojí přítomností, ona si připadala zbytečná a nepotřebná.
26
Jednou když se vrátili domů z práce, byla holčička zase na střeše, ale v pokoji bylo něco
jinak. Na první pohled to nebylo poznat. Ale byl tam, ten záhadný koberec. Když si
zavolali holčičku dolů, ptali se jí, kde se tady ten koberec vzal. Ona ale nevěděla, prý ho
přinesl ten pán shora. Ale jaký? Bydleli v tom nejvyšším patře. Tak jaký pán? Byl velký,
moc velký, až jsem se ho bála, říkala holčička. Přinesl ten koberec a beze slova odešel. Je
to divné, říkali si, vzhledem k tomu, že si před pár dny říkali, že by to chtělo nějakou
změnu v bytě. Najednou tu byla, sice malá, ale byla.
Jednoho dne přišla pánovi nabídka na novou práci. Ani nezaváhal a hned ji vzal. Jeho
vysněná práce byla tady. Začalo se jim dařit. S lepší prací přišly lepší peníze. Už si mohli
dovolit koupit dům. Jednopatrový dům, obývák, ložnice, dva pokoje, kuchyň, dvě
koupelny, garáž. Jediné co si ze starého bytu vzali, byl ten záhadný koberec. Mysleli si, že
to on jim přináší to štěstí, že se jim ve všem daří. Pak se stalo ale něco, co ani jeden z nich
nečekal, když se vrátili po dlouhém dni z práce, koberec byl zničený, od barev,
rozstříhaný, roztrhaný, propálený. Holčička seděla ve svém pokoji a plakala. Když se jí šli
zeptat, co se stalo, pořád jen opakovala - já nechtěla, omlouvám se. Oba se hrozně lekli.
Hrozně se rozzuřili, nenechali si nic vysvětlit a holčičce vynadali. Nevěděli, co si o tom
mají myslet a také se lekli, že je opustí štěstí. Bohužel jim ale pořád nedocházelo, že to co
je tady celou dobu tím zdrojem štěstí, je ona malá holčička. Tu po celou tu brali už jako
samozřejmost. Oproti holčičce byl ten koberec obyčejná věc, ale ona byla malý andílek.
Koberec vyhodili a modlili se, aby je štěstí neopustilo. S holčičkou si všechno vyříkali.
Všechno bylo zase v pořádku.
Vedlo se jim pořád skvěle, možná že ještě o něco lépe. Uvědomili si, že se příště kvůli
jedné zničené věci nemusí hned rozčilovat. Vždyť je to jen věc, kdežto výčitky nebo
jakékoliv hádky mezi těmi nejbližšími ve vás pořád zůstávají. Přehráváte si je pořád
dokola. Je vám to pak líto. Proto je lepší si nechat všechno hezky vysvětlit a nedělat
ukvapené závěry.
Lucie Moučková
Je teplý večer, první máj, je pozdní večer a mám hlad. Bloumám od Petřína
směrem na Smíchov. Kde mi tu takhle pozdě dají něco k jídlu? Koukám na zpola
obsazené venkovní stolky Pizzerie Corleone. Fajn, dám si pizzu. Sedám ke stolku a
bezmyšlenkovitě koukám kolem sebe.
Anděli, dej tedy, dopřej nám neznámé místo a na něm ten záhadný koberec. Kde by
nám milenci předvedli figury, na něž jim tady nestačil um…..
Mh, to by se Mácha divil těmhle nejstrmějším vrcholům světového písemnictví.
…vysoké figury rozletu srdce, slast, její věže, její žebříky tam , kde nebyla zem. Ale ta věž
byla velká, pravda? Anděli, velká i tobě?
Psal to Rilke zamilovaný? Snad miloval nějakou nedosažitelnou ženu, vyzýval
anděla ku pomoci?
Tak kde je ta pizza, to je doba! Hladový se rozhlížím dál kolem sebe. Ta holka u
vedlejšího stolku si už pochutnává na svém salátu! A to přišla až po mně.
…tak skoro omamně na mne působila pozemštější zvyklost pohledu, daleko přesahující
tělesnost obrovské figury…
Obrovskou figuru nemá, má ji docela dobrou. A je tak sama. Je první máj, lásky
čas. Ty verše nad hlavou mě docela inspirují : „ Dobrý večer slečno! Smím si přisednout,
ať nejsme tak osamělí?” Tak asi ne, ten pohled byl docela výmluvný. Asi jí první máj nic
neříká.
27
No konečně, má pizza je tady. Zapomínám na slečnu i na verše a s chutí se zakousnu.
Odněkud z povzdálí se line příjemná , uklidňující hudba.
….a hudba sahala nad nás a za nás. Anebo žena, když miluje – žena, ó sama tam ….
Jen ať si zůstane sama u svého salátu, asi jí poezie nic neříká!!
Kateřina Balousová
Poutník volá Anděla
Mladý poutník z ničeho nic povídá: Anděli, ukaž nám cestu, kudy se vydat, kam jít, jakým
směrem. Ukaž nám, zda má cenu žít, zda má cenu bojovat. Dopřej nám místo, kde bude i
kamení jako koberec, ukaž nám Ráj či Nebe. Z ničeho nic se objeví Anděl s krásnými
opeřenými na první pohled jakoby průhlednými křídly a odpoví poutníkovi: Co bychom
potom dělali? Kdybychom nemohli sledovat co vy, lidi, milenci, zbojníci, krvežíznivci celé
dny sami se sebou provádíte? Kdybychom vás pustili k nám, do naší věže, do které žádná
cesta ani žebřík nevede. Co bychom tady, kde se každý každému rovná a jen On nás tady
všechny hlídá, dělali? Poutník odpoví: Cožpak ta věž není dost velká? Není velká ani pro
tebe, Anděli? Působí na mě pozemsky. Chcete mít luxus stejně jako my, lidé a chcete ho
taky pro sebe. Anděl: Ano máš pravdu mladý muži, ale zapomínáš, že někteří si
nezaslouží to, co jiní. Poutník: Anděli, dej mi příklad! Anděl: Například člověk, který se
rozhodl poslat stovky chlapců do boje, jen aby na tom všem krveprolití vydělal, si
nezaslouží mír, jaký je zde! To kvůli němu ta žena, která miluje, teď sedí u okna v noci a
pláče. Anděl roztáhne křídla, zamává a během jediného momentu je pryč.
Bartłomiej Klimsza
Anděl, místo, kde je snad v Praze největší ruch, má své podstatné kouzlo.
Kdysi dávno zde stával obyčejný dům s andělem na nároží. Symbolem, leč malým. A nyní
se tak jmenuje určitá oblast ve čtvrti Smíchov. Byla tu zavedena silniční a tramvajová
doprava a později zde byla vybudována i stanice metra a tím se z tohoto místa stalo
jedno z nejrušnějších.
Dříve se však stanice jmenovala Moskevská, podle vzoru našich ruských „bratrů“, což
z ní udělalo téměř světovou zastávku. Nejen však pro obyčejné lidi. Toto místo si vyhlédl
i Zdeněk Svěrák pro svůj film Kolja, kde se právě na této zastávce malý ruský chlapec
Kolja schoval, když se ztratil při jízdě metrem. Myslel si, že je doma, doma v Moskvě.
Po revoluci se však název změnil zpět na Anděla.
Toto jméno inspirovalo mnoho tvůrců a umělců, kteří se rozhodli toto místo umělecky
zvelebit a přizpůsobit domácímu prostředí.
Proto byl použit onen obrazový prvek z filmu Nebe nad Berlínem a dále pak úryvky z
básní napsaných na stěně nové moderní budovy Anděl.
Z mé vlastní zkušenosti jsem o tomto místě dříve nevěděl a ani nechtěl vědět, neb jsem
jevil zájem spíše o centrum města. Po navštívení této lokality jsem ale změnil názor.
Budovy tak velké, plné nových možností, vymoženosti moderní doby a energie, s kterou
toto místo žije, jsou úchvatné. Je to jako by se zde člověk dostal na ono místo, které je
popisováno v nápisech na zdech budovy Anděl a našel zde schopnost se předvést
v lepším „světle“.
Například já a moje mamka jsme zde koupili zcela novou pračku LG, která vám dokonce
„zazpívá“ po dokončení pracího úkonu. Je větší, ale zato vypere víc prádla a je mnohem
tišší. To je pro mne velké plus, protože jsme měli se starou pračkou problémy a musel
jsem kvůli ní mnohokrát spravovat vodovodní kohoutek.
28
Nebo jsem zde jednou navštívil se svou kamarádkou ze základní školy fastfoodovou
restauraci (nechci jmenovat značku, ale asi to bude každý vědět ) a strávili jsme tu
spolu téměř celé odpoledne plné zábavy a smíchu. Nepřejedli jsme se však. Já na tyto
podniky moc nejsem, ale posezení v nich je celkem pohodlné.
Z těchto mých dvou zážitků usuzuji, že toto místo je pro mne novým zdrojem zážitků a
možností, ale už jsem ho dlouho nenavštívil, budu se sem muset podívat zase jednou, až
budeme mít další domácí úkol o tomto místě. 
Anděl je takový malý Babylon, ve kterém se člověk neztratí, ale nalezne chuť do života.
Jakub Kadera
Muž a žena. Je podzimní podvečer, všude je šero. Taková ta doba, kdy se ještě
nerozžehnou pouliční světla, slunce je už dávno za horizontem a my pociťujeme onu
magickou atmosféru. Pod nohama nám šustí spadané listí a z pusy vydechujeme páru. V
malém parku stojí milenecký pár, tisknou se k sobě, ale více se k sobě nemají, protože
kolem neustále proudí lidé vracející se z práce do svých domovů. Milenci se před nimi
stydí. Všude je už skoro tma a park se vyprazdňuje, milenci stále jen beze slov sedí a
tisknou se k sobě, jako kdyby byli jeden člověk. Lampy se rozsvěcují. Atmosféra jako
kdyby vyprchala a v parku nastal úplný klid. Všichni lidé už jsou nejspíše doma.
Náhle se nad mileneckým párem začnou rozevírat koruny stromů a zem se začne trochu
otřásat. Stromy se rozestupují. Milenci zvednou oči a podívají se vzhůru. Ze země začne
vyrůstat věž s točitým schodištěm. Všude kolem je najednou naprosto melancholická
atmosféra a milenci se na sebe usmívají. Jsou jako omámení. Chytnou se za ruce a vydají
se nahoru. Milencům zní v uších hudba od Bethovena a všude kolem se utišil vítr. Oba
dva stoupají společně po točitém schodišti nahoru, drží se za ruce a jejich srdce jako
kdyby najednou úplně roztála a všude kolem bylo teplo. Je to sen nebo skutečnost? Na to
teď nikdo z milenců nemyslí. Už jsou skoro nahoře a vidí na špičce věže něco bílého.
Stoupají dál a najednou uvidí anděla. Anděl se na ně usměje, pokyne jim rukou a otočí se.
Milenci se k sobě otáčejí, hledí si navzájem do očí a smějí se. Konečně mají klid. Muž
přibližuje své rty k těm dívčiným, které se k němu také naklání. Hudba, která milencům
hraje v hlavách a přichází ze všech stran, sílí. Rty milenců se spojují a oba prožívají
vášnivý polibek. Rozlet srdce, slast. Anděl se po očku podívá na pár, široce se usměje a
zase se otočí. Milenci si stále opětují polibky a mají pocit, jako kdyby to nemělo nikdy
skončit. Náhle se od sebe prudce odtrhnou. Anděl se otočí a stále se usmívá. Milenci se k
sobě chtějí přiblížit, ale nejde to. Jako kdyby je nějaké síly přímo z nebes odtrhly. Anděl
se zadívá na muže a pokyne mu rukou směrem ke schodům a na ženu se pouze usměje.
Muž se vydává dolů a žena, jako kdyby zůstala přilepená stále na jednom místě. Chce jít
za mužem, ale nejde to. Muž dojde dolů a je zpět v parku, kolem svítí lampy, stromy jsou
jako předtím a on nevidí žádnou věž a ani o žádné věži neví. Říká si, že jeho milá má asi
zpoždění. Žena hledí z věže dolů a vidí muže, jak na ni čeká. Anděl odlétá a žena zůstává
nahoře uvězněná. Nemůže se hnout a jen se dívá dolů na svého milence. Miluje ho žena, ó, sama tam u okna v noci.
Josef Dvořáček
Do ticha pokoje se ostře rozkřičel budík. Marek si přitáhl peřinu přes hlavu. Nesnáším
pondělní rána. To byla první myšlenka, která mu bleskla hlavou. Vzápětí ho zavalily
představy všeho, co ho v týdnu čeká. Učení, písemky, dodělat všechny resty. Prostě
29
vopruz. Když se mu povedlo donutit své tělo k činnosti, přece jen se malinko pousmál. Je
na odpoledne domluvený s Andreou, to by mohlo být fajn. Jen musí doladit program.
Rozhodl se, že jí o přestávce zavolá a domluví se. Hned měl lepší náladu. Andrea byla
holka jeho snů. Štíhlá víla s krásnou postavou, dlouhé vlasy jí padaly až k pasu. Když šli
spolu, připadal si vážně jako borec, že ji dokázal sbalit.
Celou první hodinu byl jako na trní. Profesor cosi vykládal a jemu před očima běžel
film s krásným dívčím tělem, cítil hebkost její kůže, hladil její dlouhou hřívu. Dokonce se
mu zdálo, že se místnost zaplnila její oblíbenou vůní. Jen co skončila hodina, běžel se
zašít do klidu a zavolat. „Ahoj lásko, strašně se na tebe těším. Co podnikneme? Co takhle
nějaká romantika? Myslel jsem na Petřín?
Jó, jasně, já vím, potřebuješ nové džíny a že ta zlevněná mikina je boží. Ale nemusíme
přece pořád courat po obchodech. No jo, slibuju. Příště vybíráš ty. Tak pa a moc se těším.
Těšil se jak malý kluk. Hodil za hlavu všechny starosti. Protivné pondělí se jako
zázrakem změnilo v krásný den. Na smluveném místě přešlapával už o půl hodiny dříve
a srdce měl až v krku, jako když ji viděl poprvé. Přišla včas. Krásná jako vždycky. Dostal
pusu. Všechno bylo OK. Nebo ne? Šel vedle ní.
Držel ji za ruku a přesto se cítil sám. Jakoby mezi nimi vyrostla neviditelná zeď. Snažil se
ji upozornit na slunce, na modrou oblohu, snažil se ji nakazit radostí, která mu kolovala
v těle. „Hele, co se děje? Trápí tě něco? Vážně tě miluju.“ Snažil se ji k sobě přitisknout.
Ale brzy pochopil, že ta zeď je postavená ze slev v obbchoďáku, ze super mikin, které
právě teď vykupuje někdo jiný, zatímco ona nesmyslně bloudí po Petříně, jako nějaká
blbka. „Máro, promiň, slíbila jsem kámošce.. už na mě čeká. Tak jindy, jó?” Nazdar a
konec.
Tak a to hnusné pondělí je zpátky. Marek bezcílně bloumá po cestičkách a vztekle kope
do předmětů kolem sebe. Nechce se mu hned vracet do reality přecpaných ulic. Vtom mu
oči přitáhne zvláštní domek Galerie. Ze zvědavosti, nebo z nudy vejde dovnitř. Dneska už
nemá co ztratit. Kouká na obrazy. Dýchá z nich zvláštní atmosféra. Jak kdyby se na
létajícím koberci dostal do jiné dimenze. Až skoro na konci se zastaví před obrazem,
který ho zaujme. Celý září jako slunce a Marek má pocit, že i hřeje. Je na něm
namalovaný zlatý anděl a za ním jakási věž, končící až ve vesmíru. Anděl stojí ve středu
bludiště. Marek má pocit, že podobné viděl, když byl kdysi s rodiči na dovolené
v Chartres.
„No jo, anděli, takhle to nějak vážně bude. Člověk se zamiluje a začne stoupat, jak po
schodech na věži. Dostane se na první ochoz a je štěstím bez sebe. A tak tam už zůstane.
Myslí si, že je to vrchol lásky. Tisíce lidí tam zůstanou a časem se začnou nešťastně
plácat v konzumu života. A řvou na sebe a nenávidí se a rozvádějí se. Ale schody vedou
dál... Chci zjistit, kam až vede hloubka lásky. Nechci celý život pohodlně chodit kolem
bludiště. Chci projít všechny jeho cesty a nástrahy, chci se pokusit dojít až do jeho
zlatého středu. Aspoň se pokusit. Podlaha zavrzala. Někdo další vstoupil do místnosti.
Marek sebou trhl a začal se smát. „No to jsem pěknej magor. Kdyby mě tak teď někdo
viděl.“ Ale náladu měl prima a dokonce se mu zdálo, že na něj anděl z obrazu spiklenecky
mrknul. Šel pomalu zpátky. Šel domů. Najednou měl jasno. A představu, co chce v životě
udělat. Jednou natočí film, nebo napíše knihu. Musí přece nějak říct světu a lidem, že za
vším jsou ještě schody, které je dovedou výš.
No možná dneska ztratil holku. A možná nalezl svou vlastní cestu.
Jonáš Michal
30
Je podzimní odpoledne. Slunce začíná pomalu zapadat. Listy na stromech již
zoranžověly, šípky vyrostly a pole byla posekaná. Mladý hoch – Michal, si to kráčí domů.
Bydlí na konci vsi, v malé světničce. Jenom s tátou. Nikdy neopustil svůj rodný kraj. Jeho
matka zemřela, když mu bylo šest a on odmala musel pomáhat na poli. Vlastně ani školu
moc nedokončil. Možná, že ani nechce jít jinam – tady je spokojený. Michalův život není
nijak extra zajímavý. Neoplývá žádnými velkými koníčky. Jenom o velikonocích moc rád
plete pomlázky a pak chodí v průvodech od domu k domu. Tady vlastně poznal Aničku.
Je to hodné děvče. Taková ta typická „vesnická holka“. Každý rok se těší, až ji bude moci
vyšlehat. Tahle akce má ovšem jednu vadu. Jak jde v průvodu ostatních kluků z vesnice,
tak si vždycky pozornost získají „ti druzí“. Michal totiž ještě nikdy nesebral tolik odvahy,
aby své city prozradil. Miluje ji. Ale jak jí to má říct? Anička je pro něj anděl. Tak krásná,
čistá, posvátná a nedotknutelná. Michal sice Aničce nikdy neřekl o tom, co k ní cítí, ale
jeho vztah k ní je veřejným tajemstvím celé vesnice.
Michal již došel z pole domů. Slaví dnes dvacáté první narozeniny. Rozhodl se, že se
pokusí vše změnit a napsat Aničce dopis. Pokusí. Když otevře dveře od světnice, čeká už
na něj jeho táta: „Konečně, synu!“ vykřikl nadšeně a začal Michalovi gratulovat
k narozeninám. „Něco tu pro tebe mám. Snad tě to potěší!“ řekl a podal synovi dárek.
„Dal jsem si obzvlášť záležet!“ Michal rozbalí dárek. Řechtačka. Ručně vyřezaná. Slušně
poděkuje a odchází ke stolu s kalamářem. Řechtačku odkládá na poličku ke zbývajícím
dvaceti… Natahuje se do zásuvky ve stole pro papír, brko a sahá po inkoustu. Konečně
sebral odvahu napsat svému andělu. Ani si nedokážete představit, co to pro něj bylo za
přemáhání a sbírání odvahy. Otec mezitím odešel do kůlny. Michal se chtěl rozepsat a
napsat úplně vše, ale jeho neúplné vzdělání mu nedovolilo vyjádřit písmeny své city.
Snažil se, co mu síly stačily, občas si pomohl obrázkem, ale sám uznal, že to trošku ztrácí
na serióznosti. Uvědomoval si, jak je to pro něj velmi důležitý okamžik, když někoho
dlouho miluje, ale sám před sebou lásku skrývá… Celý den, co celý den, celý týden,
měsíc, rok, přemýšlel, co a jak by měl nejlépe napsat. Nikdy nic takového nedělal. Dopis
již skoro bude napsaný. Aby se mu na poště paní Nová nesmála a neroznášela po vsi
klepy, že píše milostná psaníčka Aničce, rozhodl se, že hned druhý den se vydá do
okresního města na poštu, kde ho nikdo nezná. Obálku i známku měl již koupenou – paní
Nové řekl, že bude psát vzdálené tetičce na Moravu, aby předešel oněm drbům…
Když vše dopsal, dopis zalepil a známku nalepil. Zůstal sedět u stolu. Díval se zahleděně
z okna. Nekoukal na romantický zápas slunce, ale „do blba“. V hlavě měl tak trochu
prázdno a neustále si „promítal“ svůj dopis, zda je tam vše a tak, jak chtěl. Byl plný
očekávání. Co na to řekne? Jestli vůbec něco? V jeho přemýšlení ho najednou vyrušilo
klepání na dveře. „Jdi otevřít…“ zahulákal otec z kůlny. Michal se zvedl a zamířil ke
dveřím. Otevřel je. „Všechno nejlepší, Michale!“ řekla Anička s mísou koláčů v náručí.
„Ehh, díky moc…“ vydal ze sebe Michal. „Nepozveš mě dál?“ zeptala se, ale sama se směle
vydala ke stolu. Sedla si. Na stole uviděla dopis se svou adresou. Usmála se. Pootočila se
na Michala a jako anděl mu řekla: „Tak konečně?“
Jan Syruček
Je rok 1998. Je noc, prší a pouliční lampy ozařují staré zbytky novin, které vlivem větru
poletují kolem vlhkých pražských zdí. Kráčím sám tou tmou a jedinou věcí, která mne
v tomto podzimním nečase drží v suchu a teple, je můj kabát a klobouk. Přemítám nad
slovy, která mi Jean hustil do hlavy. Slova o tom, že Praha je překrásné místo a že
budova, kterou navrhl, bude nádherně spojovat historii a současnost. Konečně se
dostávám na křižovatku, o které mi vyprávěl, když mi popisoval cestu. Zahýbám doprava
31
a znovu kráčím podél budov a zdí. Nevšímám si jich. Jdu stále rovně a čekám, kdy
zahlédnu monumentální stavbu, kterou Jean v roce 1994 přenesl ze svých myšlenek na
papír a která mě má mezi starými, časem poznamenanými domy oslnit. Zvuk každého
kroku je i přes dopadající kapky deště slyšet a odráží se o mrtvolně tiché potemnělé zdi.
Konečně přicházím k onomu místu. Budova po levé straně mi pomalu začíná odkrývat
velkou moderní konstrukci stavby, která se již brzy má stát malým mezníkem v české
moderní architektuře. Jean nelhal. Opravdu se jedná o překrásnou stavbu. Její jemně
vytvarované linie stoupají od země až do výšin a tvarují tak tvář budovy. Prozatím jsem
neviděl mnoho detailů, neboť budova se stále staví, ale jen samotná kostra tohoto díla
mě omámila. Hlavní trumf, ale podle Jeana, ještě nebyl vytažen. Na budovu se totiž
v budoucnu dostanou úryvky z děl slavných pražských tvůrců a to prý teprve vykreslí
podstatu této stavby. Právě texty, které se zapsaly do pražských literárních dějin totiž
spojí tuto moderní budovu s historií a díky nim zapadne budova do těchto míst. Inu,
jsem sám zvědav na výsledek tohoto díla. Ale jak znám Jeana Nouvela, tak rozhodně
zklamán nebudu.
Filip Kraus
Mlha
Každý, kdo pochází z Měděnce, toto úsloví zná. Stříbrná mlha dole nad městem, slunce
nad námi hledí z mlžných závojů. Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá, když se
chystáte navštívit maloměsto Měděnec v Krušných horách, nejspíš vás zde nemine mlha.
Ne že by tu byla každý den, jen to proboha ne, ale po většinu zimních, někdy i letních dnů
vás tento jev zkrátka potká. Místní jsou na to zvyklí, většinou ráno je zde bílá tma, což
někteří lidé říkají, že je to o dost horší než úplná černá tma. „No, když je úplná tma, tak u
auta svítí světla a problém je vyřešen, ale co máte dělat, když je před vámi hustý bílý
dým, kde na krok není vidět, no panečku, to je jiný kafe,“ říká oddaný doktor z hor, jak se
mu zde přezdívá, pan MUDr. Herfríd Žehlička. S mlhou má mnoho zkušeností. Rád
vypráví různé historky, které se mu přihodili za ta dlouhá leta pobytu zde. On totiž pan
doktor jezdí každý den do Klášterce nad Ohří, kde se činí jako doktor ve špitále sv.
Gertrudy. Jednou si to tahle šine z města do Měděnce svým malým západoněmeckým
autem a hnedle za kolejma, kdo nezná Měděnec, tak přibližně 2 kilometry před ním je
železniční přejezd a odsud je krásně vidět na celé údolí. „ A herde, zas ta bílá mrcha, co
nám přinese dneska, kurňa šopa,“ špitá si zpoza volantu, za kterým je sotva vidět náš
pan doktor. To, že není vidět, je způsobeno tím, že je to určitě nejmenší doktor na celém
světě, jakživ jste menšího určitě neviděli. Měří zhruba 148 centimetrů a i když má velmi
malé auto, dokonce i dečku na sedačce, která je zhruba ty dva centimetry vysoko, kvůli
pánům policistům, tak ho stejně skoro nevidíte. To auto nemá řidiče, s velkým
posměchem volají občas městský burani. No nic, kde jsme to skončili, jo, jasně, takže
doktor Žehlička přejíždí koleje a špitá o tom, jak ta bílá mrcha zase něco určitě přinese.
No samozřejmě, to se dalo čekat, no nepovídejte. Hned co přejel uvítací ceduli, která šla
jen tak tak přečíst, Vítejte v obci Měděnec, dokonce i v německé verzi Willkommen in die
Medenec, o malér bylo postaráno. To víte, jedna taková paní, také pracuje za obcí, se
právě vracela domů. Ta jistá osoba se jmenuje Pátera Čajíčková, pracuje jako účetní ve
firmě Cherry spol. s r. o. Tato firma vyrábí ozdoby na vánoční stromky. A ta Pátera, vždy
elegantně oblečená, ale krapet hysterická a fádní, stojí kousek za cedulí se svým autem,
jenomže nesedí v autě, ale stojí před ním a drží si ruce za hlavu. Doktor Žehlička v té
mlze málem naboural do paní Pátery Čajíčkové, no jo, ženská, zastaví se na
nepřehledném místě, typický. Doktor Žehlička vyběhne z auta, intuitivně zbystří, že se
32
něco děje, běží vstříc paní a volá „Tady doktor, stalo se někomu něco, potřebuje někdo
pomoc?“ „Jemankote, pane Žehlička, jste to vy? No strašná tragédie, úplnej horor“ „Jé
paní Čajíčková, no to jsem si mohl myslet, auto vám nejede.“ jemně ironicky odpoví
doktor. „No, pane Žehlička, auto je v pořádku, ale podívejte, támhle je mrtvola“ Kousek
před autem paní Čajíčkové leží nevinně, zcela bez pohybu, strakatá kráva. „Je mrtvá, já
na to nemůžu koukat, to je brutální, zavolejte policii!“ ječí Čajíčková. „Klíd, mrtvá není, to
by poznal snad každej, vždyť mrká, koukněte, teď, teď mrkla, teď zase, vidíte?“
uklidňuje doktor Žehlička. Jenže paní Čajíčková si stojí za svým, myslí si, že ta kráva fakt
nežije, že nemrká, to se panu doktoru prý jenom zdá. Aby už jí konečně přesvědčil, že ta
kráva žije a aby nezdržovali, protože za panem Žehličkou už stojí tři auta, která netuší,
co se děje, jde si proto pan Žehlička do svého auta pro stetoskop, aby si mohla i paní
Čajíčková ověřit, že kráva opravdu žije. I když ono by stačilo jít k ní jenom blíž, jenomže
je silná mlha a paní Čajíčková se sama neodvážila přistoupit k ní na blízko. „No, tak říkal
jsem to, nebojte, pojďte blíž a poslechněte, jak krásně bije kraví srdíčko,“ dořekl pan
doktor Žehlička, který už se stetoskopem poslouchá kravské srdce. „ Víte, jste si jistý, já
nevím, trochu se bojím,“ říká rozpačitě paní Čajíčková a jde velmi opatrně k směrem ke
krávě. Když už je u krávy na dosah ruky, kráva se rychlostí blesku zvedne a strašně silně
zabučí, že paní Čajíčková začne pelášit zpět ke svému autu, zavře se do něj a objeví se jí
na tváři výraz, který říká, ne tam už nepůjdu ani za boha. Inu jak jsem říkal, je trochu
hysterická. Pan Žehlička, ač skoro o hlavu menší než ta kráva, stojí s kamenným výrazem
u krávy, jako by se nic nedělo. Aut zatím přibylo, teď jich tu stojí nejmíň osm. Náhle se
ozve někdo z řady aut: „Co se děje, já chci jet domů, proč tu stojíme?“ a doktor začne
křikem vysvětlovat, že se tu zatoulala kráva a že nechce uhnout ze silnice. Nejspíš je to
kráva místního farmáře Hulana Brejličky, který má 18 krav, nejspíš se mu jedna
zatoulala. „Ty, prosim tě, nestojí za tebou náhodou Hulan Brejlička, možná je to jeho
kráva?“ Křičí doktor na chlápka, Feriče, co stojí za ním. „Honzíku, není za tebou náhodou
Hulan Brejlička, ve předu stojí jeho kráva.“ „Dobře, haló pane, strašně blbě je vidět, není
za váma Hulan Brejlička, má tady krávu!“ a ozve se „Hulan Brejličkaj jsem já, krávy jsem
dopoledne počítal, byly všechny, no ale stejně, jaký má číslo za uchem?“ „Je tam Hulan!“
křičí Honzík zpátky na Feriče „ale říká, že by mu neměla chybět žádná kráva, ale stejně
chce vědět číslo, co má za uchem.“ „Dobře, pane doktore Žehlička, Hulan Brejlička stojí
vzádu, ale prej mu nechybí žádná kráva, ale radši prosí číslo, co má za uchem,“ dohulákal
Ferič, doktůrek se mezitím kouká za ucho krávy a hlásí „Tak to číslo je 6785!“ řve
z plných plic pan doktor „Honzíku, číslo krávy je 6785!“ „Kolik?“ řve Honzík „Povidám,
6785!“ odpovídá Ferič „Jasný, Hulane, číslo je 6785!“ řve Honzík „6785 nebo 6758?“ „To
první Hulane!“ „Jóóó, tak to moje kráva není, jemine pane, ta bude něčí jinačí,“ odpověděl
s úsměvem Hulan „Feriči, prej to není jeho kráva!“ křičí Honzík „Fakt? No tak doktůrku,
není to jeho kráva!“ odpoví Ferič. Pan doktor je v rozpacích, aut je v koloně ještě víc,
kráva se sice hnula, ale jenom o kousek, ale aspoň už stojí, no a panu doktorovi
Žehličkovi je líto té ubohé krávy, která evidentně není z Měděnce. Nechce ji nechat
napospas mlze, tak skočí ze silnice, tady na horách jsou bujné zelené porosty hnedle
vedle silnice, takže seskočil, natrhal pár zelenýho, naskočil do auta a naštěstí ta kráva
zareagovala, šla k doktorovu autu, čímž uvolnila cestu hysterické paní Čajíčkové, která se
celá vyklepaná rozjela. Pan doktor Herfríd Žehlička dojel krokem s krávou, která po
cestě ukusovala zelený, až k sobě domů. Přivázal ji na zahradě a přes noc se o ni postaral.
Tak takhle strávil pan doktor jeden den z mnoha mlhavých dnů na Měděnci a že jich
bylo teda hodně, no a zážitků pan doktor má na rozdávání. Asi vás ještě zajímá, jak to
skončilo s tou krávou, naštěstí majitel té krávy se ráno našel, byl ze vsi Nové Zvolání, zde
byla zrovna taky náhodou mlha a jedna kráva se mu zaběhla a došla až do Měděnce, ze
33
Zvolání do Měděnce je to dobrých 13 kilometrů. Takže vše dopadlo dobře, všichni jsou
spokojení, dokonce i ti, kteří stáli v koloně, nebyli naštvaní, možná je to proto, že
v koloně stojí každou chvíli.
Ondřej Nuslauer
Vysoké figury rozletu srdce
Seděla... Seděla potichu, ani se nepohnula.
Ruce kolem kolen. Dívala se z okna na auta, projíždějící po několikaproudové silnici sem,
a tam. Jejich rychlost ji nepřekvapovala, ale spíše fascinovala. Sem a tam. Nikdo se
nezastavil. Žádné z nich nešlo rozeznat více. Všechna nechávala na sítnici pruhy bílého a
červeného světla. Každé ji minulo bez povšimnutí...
Sem a tam. V pokoji byla tma a zavřené dveře. Ticho. Za ní se rýsovaly obrysy nábytku,
ale ona se pořád, bez rozptýlení dívala potichu z okna. Jenomže její pohled už nemířil
z okna, ale mířil pryč. Pryč odtud. Do minulosti. Někam hodně daleko...
A byla tam zase, tam na tom protivném místě. Už tam nikdy nepůjde, umiňovala si.
Stmívalo se, i když nebylo moc pozdě. A odtud se dalo přehlédnout celé město a člověk
mohl zahlédnout i západ slunce. Teď ovšem obzor již zakrýval jen šedivý opar a trochu
světla poskytovala pouliční lampa, která byla schovaná až za větvemi stromů a keři.
Vrhala na zem žluté obrazce a ty se neustále měnily, jak šumělo listí stromů...
A on.
A on tam seděl, jen tak. Mluvil. Mluvil pořád! Ani chvilka ticha. Jako by se ho bál. Jí ticho
nevadilo. Ona s tichem žila celý život. S ní se nikdo nebavil. Ticho byl její jediný přítel. Až
doteď. Pokývla hlavou a usmála se na něho. Černé vlasy se mu krásně leskly. Hnědýma
očima pomrkával. A ... a... byl jenom s ní. Už pokolikáté. Zasněný výraz se jí vytratil
z tváře. Už tolikrát se viděli, už tolikrát spolu šli a on ji ještě ani jednou nechytil za ruku,
ani jednou jí neřekl, že se mu líbí.
Podívala se, na jejich ruce, které ležely jen kousek od sebe v trávě. Pomalu tu svou zvedla
a vsunula ji do jeho dlaně. Cukl sebou. On sebou CUKL! Sevřela jeho ruku, nebyla zrovna
teplá, ale ani nestudila. Mlčky se na ni podíval. Mlčel! Konečně spolu mohli s vychutnávat
večerní klid. Dívali se na sebe. V jeho očích viděla svůj obličej, jak se na ni šťastně dívá.
Řekla mu, jak moc má krásné oči, jak se mu lesknou, a jakou mají krásnou barvu...
Čekala...
Čekala a on se začal nadechovat. Zatajila dech. A on se jí zeptal, kolik je hodin. Kolik je
HODIN?! Pustila jeho ruku a podívala se na hodinky. Bylo teprve půl sedmé. Otočila se na
něj a on měl ruku v kapse. V kapse! Pak se zvedl. A koktavě se omluvil, že už musí být
doma. Věděla, že to není pravda. Vždycky mohl být venku až do půl deváté. Potom, co se
prodral křovím zpátky na cestu, ještě chvíli pozorovala barevné tvary. A pak se vydala
domů.
Tiše bloudila ulicemi, než se dostala k domu. Prošla všemi pokoji, než se dostala, až do
toho svého. Nikdo si jí nevšímal. Nikdy si jí nikdo nevšímal. Sedla si na kamna pod okno a
tiše pozorovala ulici pod sebou. Nic se nedělo...
Proč?
Proč jí taky nic neřekl. Nemá snad hezké oči? Nemá? A cukl sebou. Proč sebou cukl? Proč
jí nedokázal nic říct? Proč? Mluvil pořád. Slova měl. Tak proč? Ale určitě něco cítil. Když
ho držela za ruku, cítila to. Nemohla říct jak? Ani proč? Ale věděla to. Má ji rád, asi...
Ale...
Ale proč to nevyjádřil. Proč to neřekl, nenaznačil, nechytil ji za ruku? Říkaly jí to jeho oči,
tím si byla jistá, a taky ta ruka, kterou držela? Tak proč? To neměl odvahu?
34
Sem, a tam. Auta jezdí pořád. Jedna čára za druhou. Nic víc. Nic míň. Jen to co vidíme. Nic
jí neřekl...
A ona...
A ona tiše seděla a přála si, aby jí to dokázal říct. Aby ji potěšil. Aby všechno, co cítil,
uměl najednou předat dál. Vyjádřit. Vykřičet! Někde, kde budou oni sami a nikdo jiný.
Aby jí to řekl, všechno, držel ji za ruku, hladil ji po vlasech a dívali se spolu na obrazce,
které dělá světlo lamp na zemi, když prochází skrz listí stromů. Přála si znát takové
místo...
Pomalu se otevřely dveře. Pruh světla přeběhl přes celou místnost. Oslnil ji. Seskočila
z kamen a podívala se na matku. Ta ukázala na digitální hodiny na skříni a řekla, že už je
osmá, že teď jsou na řadě úkoly. Dívka si sedla ke stolu, rozsvítila lampičku, rozepla
aktovku a z ní vytáhla dopis. Pomalu s ním otáčela v prstech. Rozevřela ho. Pomalu
přečetla, až se nakonec dostala k podpisu. Byl to on. Bylo tam všechno. Tiše si
povzdechla a ...
Radovan Mlejnek
Thomas je slavný básník a zaměstnanec NY Times, pro které píše každý týden sloupek o
městě, které navštívil. Jednoho dne se na doporučení svých známých vydal do Čech,
konkrétně do Prahy.
Ihned poté, co přijel, se vydal prozkoumat starou část toho tajuplného města, aby
nabral inspiraci pro báseň. Město se mu velice líbilo, procházel si všechna zákoutí, na
která narazil a nemálokrát se mu stalo že zabloudil a musel se ptát povětšinou nevrlých
kolemjdoucích na správný směr cesty.
Ale jednou se mu podařilo zabočit do uličky tak úzké, že se tam sotva vešel on
sám a potom další půlhodinu se motal ve spleti dalších křivolakých uliček. Na žádného
člověka nenarazil a začínal být opravdu nervózní, když v tom najednou se ocitl na místě,
kde jakoby se čas zastavil. Maličkaté nádvoříčko, kde z jedné strany byla řeka a na druhé
straně byla malebná hospůdka. Děti si hrály s míčem, ptáci zpívali. "Jsem doma," řekl si
Thomas. Zasedl k dřevěnému stolečku na zahrádce hospůdky a s úsměvem si objednal
české pivo.
"Tak a jde se do práce," řekl si rozhodně. Upil pěny, otevřel notebook a začal
přemýšlet. Jenže žádná myšlenka se nedostavila. Ani po hodině, po dvou, po třech se
začalo stmívat a on začal řešit, jak se dostane domů. Nic. Už neviděl ani uličku, kterou
přišel. Naráz na zahrádce nikdo nebyl. Ani servírka. Nikdo nikde. Začaly se mu klížit oči.
Spadl hlavou na stůl.
Když se probudil, nevěděl, kde je a co se děje. Nevěděl, proč leží na Staromáku a
proč u sebe nemá notebook, peněženku, doklady, nic. "Co se to sakra stalo? Proč si nic
nepamatuji? Kdo vlastně jsem?" A tak si milý Thomas uvědomil, že si vlastně nepamatuje
nic, ani svoje jméno, bydliště, nic.
Bezdomovec, který vedle něj seděl a po celou dobu, co si pro sebe, ale nahlas
povídal, ho sledoval, se najednou ozval: "Tak je to tady vždycky... téměř každej víkend se
tady objeví nějakej turista, kterej si vůbec nic nepamatuje. V Praze jsou prostě místa,
kam by člověk neměl chodit a měl by se jim vyhnout..."
Matěj Brothánek
35
City of Angels on Wings of Desire, Wim Wenders
Každý den umřou desítky až statisíce lidí a jen polovina z nich se dostane do ráje. Lidé
s duší tak čistou a tak krásnou jako bůh sám se tam mohou dostat. Vybraní jedinci silní a
moudří se stanou anděly. Neboli svatými a žádanými lidmi, roznášejí po světě mír a klid
duši a tímto člověkem se stal i náš malý Tomáš. Nevinné zavražděné dítě. Bylo léto, když
se tento příběh stal. Malý Tomík se procházel po pražských rušných ulicích, když tu
náhle se před ním vynořily zlé děti z jeho sirotčince. Věděl, že budou potíže, ale ne až
takové. Velký David k němu přišel, byl to vůdce bandy a prudce do Tomáška strčil, on se
zapotácel a poté skutálel na zem a hlavičkou se praštil o tvrdý kámen. Když policie
vyšetřovala, co se vůbec stalo, tak malý Tomášek už bojoval v nemocnici o svůj holý
dětský život. Tím úderem do hlavy mu napraskla lebka a začal krvácet, nebýt hodného
člověka, který zavolal pomoc, už by byl dávno mrtev. Zranění ale byla tak vážná, že
Tomík po dlouhém boji podlehl. Policii se nikdy nepodařilo objasnit, co se ten den stalo,
ale malý chlapec byl šťastný. V nebi se setkal se svou dávno ztracenou rodinou. Díky své
chrabrosti a odhodlání se stal uznávaným andělem.
Nikola Bassettová
Sama
Je v chrámu. Sama v bílé košili. Naprosté ticho. Její holé nohy dotýkají se chladné
kamenné podlahy. Klepe se zimou. Rty fialové, tvář bledá, černé vlasy, ruka sevřená v
pěst. Pozvedne hlavu a podívá se vzhůru. Přímo do tváře obrovské sochy anděla, stojící
před ní. Vytesán z bílého kamene, ozářen bílým světlem z jediného chrámového okna.
Působí jako zjevení oproti zbytku chrámu zahaleném ve tmě. Anděl má rozpjatá křídla a
36
rukou hrozí kamsi do chrámového prostoru. Je vytesán s nejvyšší pečlivostí. V tváři má
vztek. Dívka opět sklápí hlavu. Po bledé tváři jí teče slza. Mumlá si jakousi modlitbu, není
jí přesně rozumět. Po chvíli se odmlčí. Zvedá hlavu a znovu se zadívá na anděla. V tváři
má zoufalství. Rozevírá svou pěst. Má v ní ukrytý dřevěný křížek. Ten teď padá na zem.
Dopadl. Vše zmizelo. Anděl, podlaha, celý chrám. Dívka se ocitla uprostřed ničeho. Všude
je prázdno. Dívka slyší nějakou hudbu. Rozhlíží se, ale nic nevidí. Hudba je slabá, skoro
neslyšitelná. Pouze klavírem vyťukávané tóny. Začíná zesilovat a ke klavíru se přidávají
další hudební nástroje. Dívka je naprosto okouzlena. Každý tón je naprosto omamný,
nadpřirozený. Nikdy předtím nic takového neslyšela. Nohy ji náhle nutí do tance. Lehce
se pohupuje prázdnotou do rytmu hudby. Vychutnává si každý taneční pohyb. Cítí se
šťastně. Náhle začíná splývat s prázdnotou. Hudba je stále hlasitější a čím je hlasitější,
tím víc ji opájí. Hudba ztichla, dívka zmizela. Zbyla jen prázdnota. Nekonečné ticho a nic.
Vojtěch Kumpošt
Hra
Chladná zimní noc. V okně sedí nádherná žena, které stékají slzy na struny
španělské kytary. Tichem zní pouze smutná melodie. Vzpomíná na krásné léto, které
bylo vystřídáno chladem a smutkem. Vzpomíná na muže, který ji oslovil přesně v
okamžiku kýčovitého západu slunce. Situace jako z americké romantické komedie.
Zázrakem zůstává, jak na ni mohl tento okamžik zapůsobit. Její, jinak celkem chladné
srdce, bylo rozehřáto. Rozehřáto pocitem, který už si ani nepamatovala.
Zbytek léta prožili až nechutně romanticky. Trávili spolu každou sekundu jejich
volného času. Pro oba to byly úžasné chvíle. Po létě přišel podzim a vztah mezi nimi byl
stále pevný jako nejtvrdší ocel.
Jednoho dne muž odjel na svém chopperu do práce, ale už se nevrátil.
Osmnáctitunový truck lehce přehlédl motorku a z nádherných chvil zbyly jen
vzpomínky. Říká se, že andělé existují. Jestli je to pravda, existují určitě andělé hodní a
andělé zlí. Tito milenci se nechtěně stali součástí hry, kterou vyhrál anděl smrti.
Nebo to byla jen náhoda a žádná hra neproběhla? Je na vás, čemu věříte.
Jan Mikita
37
Námět příběhu k citátu: I love change I sail all the seas
Mladá studentka, která se velmi kamarádí se svou profesorkou, která se občas zaplete se
svým studentem...
Jednoho dne jde Elizabeth s profesorkou Vysokou na oběd a profesorka se rozpovídá o
svém novém zajíčkovi a řeší spolu problémy ve vztazích, a tak se Elizabeth seznámí se
zajíčkem Michaelem a jdou spolu ven. Po schůzce Eli zjistí, že se jí Michael zalíbil a
začnou spolu častěji chodit ven. Elizabeth se cítí děsně, na jednu stranu je šťastná s
Michaelem a na druhou stranu se cítí strašně, protože se musí přetvařovat před svou
velmi dobrou kamarádkou. Musí jí lhát a neví co dělat! Vždyť své kamarádce, která je
nešťastná v životě, převzala její radost! Ale ona pluje, jednou je jí krásně a pak zas
příšerně. Jednoho dne se ale svěří společnému kamarádovi Jiřímu, a tak má alespoň lepší
pocit, že se někomu svěřila. Jednou se ale Elizabeth pohádá jak s Jiřím, tak i s
profesorkou a vše vypluje na povrch, protože se Jiří rozčílí a vše profesorce řekne.
Ačkoliv se Elizabeth cítí strašně, přesto z ní odpadlo všechno zlo a ona je ráda. Žije dál s
Michaelem a je šťastná! Až dodnes se mají rádi a plánují svoji svatbu.
Gabriela Ježková
Mladý pár ruku v ruce kráčel Prahou. Byli poprvé sami a přece okolo nich proudily davy
jiných párů, kamarádů, rodin. Nemluvili a přece oba věděli, co si ten druhý myslí. Bylo
jim krásně, svobodně a přece cítili přítomnost toho druhého, která je svým způsobem
svazovala, ale ne natolik, aby nemohli udělat krok od toho druhého.
Aniž by si cokoliv řekli, kráčeli stejným směrem. Mířili do zahrádky příjemné pražské
hospůdky. Na stole byla váza s dvěma tulipány. Před nimi sklenka s vodou. Byla jen
jedna. Dívka se na svého chlapce usmála. Přičichla si k váze s tulipány. Hoch pozoroval
věž Pražského hradu. Poté se znovu podíval naproti. Ve váze byly tři tulipány.
Zaplatil a zamířil k Vltavě. Šel starými uličkami. Jeho kroky byly lehké a svobodné. Došel
k vodě, napil se jí a stal se vlnou. Vše pominulo. Na Prahu padla tma.
Anita Baselová
Byly to už necelé tři roky, co jsem žil na ulici sám a bez ničeho. Od té doby, co jsem
propadl alkoholu a automatům, mělo všechno velmi rychlý a rázný spád a já během dvou
týdnů ztratil domov, rodinu i přátele. Za ty tři roky už jsem viděl spoustu zajímavých
věcí a událostí. Některé byly zlé, některé veselé, smutné, radostné, dech beroucí a
některé vzpomínkové. Ale jedna událost, na kterou v životě nezapomenu, se stala právě
před rokem. Bylo tomu jednoho rána, nemohl jsem pořádně spát a tak jsem sledoval, jak
se Staroměstské náměstí probouzí do svého každodenního ruchu, ze svého kutlochu
v jednom rohu Týnského chrámu. Byla vcelku hustá mlha a teplota se přibližovala k nule.
Na druhé straně náměstí chystal kočí v nezvykle bílém fraku své koňské spřežení a
naposledy kontroloval, zda je vše v pořádku, když tu se náhle zadíval na nebe a
s výrazem překvapení, udivenosti a snad i trochu strachu pozoroval oblohu. Těm
zvědavým a rozjasněným očím se nedalo odolat, tak jsem se vysoukal ze svého rohu, kde
jsem přespával, shodil ze sebe deky a popoběhl blíže ke středu náměstí, abych lépe viděl
onu zajímavost. Vzhlédl jsem k nebesům a přes mlhu ke mně dolehly zlatavě teplé
paprsky slunce, byla to opravdu krása pozorovat, jak se světlo a stíny lámou po
38
střechách budov a pomalu se rozplývají po okolí. Jak jsem tam stál a pozoroval ten
krásný úkaz, z ničeho nic jakoby se na nebi roztrhaly mraky a přímo z nich vylétlo hejno
holubů. Prolétali září slunce a křídla se jim třpytila, jako kdyby byla posetá stříbrným
prachem. Lehce se vznášeli a kroužily na mojí hlavou a já stál jako přibitý k zemi a
s otevřenými ústy jsem pozoroval, jak lehce, svobodně a bez starostí pomalu odlétají a
mizí za věžemi Týnského chrámu. Po celou tu dobu, co jsem tam stál a sledoval tu krásu,
se náměstí pomalu začalo zaplňovat zběsilým a věčně uspěchaným davem. Všichni
někam chvátali, nervózně přešlapovali na místě, dohadovali se, anebo jen tak koukali
kolem sebe, ale nikdo z nich nezvedl hlavu, aby zjistil, že ne všechna krása je jenom
kolem nás, ale že se taky musíme rozhlédnout jiným směrem než dopředu. Nevím, co se
ve mně v ten moment stalo, ale cítil jsem se jako úplně jiný člověk, jako kdybych dostal
novou šanci znovu začít. Od té doby se událo hodně věcí a já se hodně změnil. Uběhl
necelý rok a já se vrátil ke své rodině, našel si skvělou práci a jsem opravdu šťastný.
Dívám se na svět všemi směry a věřte nebo ne, mně to pomohlo a učím to tak i své děti.
Ale zapomněl jsem vám říct ještě jednu věc. Pamatujete na toho kočího, který mě přinutil
vstát a díky němu jsem to všechno mohl spatřit?. Celý úkaz ve skutečnosti trval opravdu
chvilku, ale jakmile skončil a já se otočil směrem k němu, jakoby se do země propadnul.
Prostě zmizel.
Michael Střecha
Jde bez křídel, jde bez kormidla, jde bez kroků, jak by stál. Stojí, ale přitom jde.
Jdou myšlenky, nebo jde člověk? Stojí myšlenky, nebo stojí člověk? Plyne čas a vítr lechtá
na tvářích, ptačí křídla se lesknou v oknech opuštěných a vymlácených domů. Lesknou
se díky slunečnímu svitu, který pomalu upadá a odchází - odpočinout si tam za moře, za
hory, za doly - tam, kde jakýkoliv stejně stojící, jdoucí člověk přemýšlí a kouká na západ
kouzelných teplých paprsků. Zem je vlažná, listí barevné a šustící. Člověk stojící, jdoucí
přemýšlí, ale přitom ho nic nenapadá. Kouká na bezstarostné modré nebe, ve kterém se
odráží narůžovělá barva červánků a nechává se ovívat čerstvým větříkem, který s sebou
nese vůni fialek. Člověk stojící jdoucí bez pohybu cítí pomalu vychládající zem, nechává
se unášet vírem svých představ a poddává se malátnému pocitu. Všude je tolik spěchu,
tolik nedočkavosti, tolik podvodu a tolik neklidu. Člověk stojící jdoucí se oddává
blaženému pocitu svého vnitřího klidu. Nevnímá okolí a vnímá pouze svůj myšlenkový
tok a svůj svět. Létá a nenechává se rozhodit žádnou větou těch marnivých uspěchaných
lidí. Člověk stojící jdoucí odchází do svého imaginárního světa bez problémů a starostí.
Je tak krásně, teplo, příjemně, lehce a pokojně. V tom se ale probouzí ten opravdový
člověk jdoucí, neklidný, nestojící a spěchá rychle do práce s myšlenkami na dnešní
povinnosti.
Denisa Vlčková
Tenhle úryvek sedí na hodně lidí nejen u nás, ale i jinde...
Pojem „řetěz“ může znamenat mnoho.. Může to být řetěz spojení mezi osobami. Dále
také něco, co nás omezuje. Něco, podle čeho se musíme řídit. Anebo také to může být
řetěz, na který se časem připoutavají další očka, resp. nové zkušenosti a poučení.
Všechno se to odehrává dokola, u každého a už od útlého věku. Vlastně pořád... Vždyť
řetězem jsme připoutáni ke svým rodičům a sourozencům... Spojuje nás totiž něco
stejného, neviditelného a přesto tak důležitého. Dále se k nám připojují další řetězy,
39
které naznačují jakési spojení, propojení. Ať je to s blízkými přáteli, partnery
obchodními či životními, nebo dokonce i s domácími mazlíčky. Je to tak.
Dále jsme připoutáni řetězem, podle kterého se máme řídit. Snažíme se ve větší míře
nebýt něčí kopií, ale kolika lidem se to daří? Někdo chce být orginální, jiní zas mají své
idoly, jež následují... Ale kolik z nich si uvědomuje, že vlastně jsou všichni stejní? V jedné
věci jsou. Ať se jim to líbí, nebo ne... Všichni totiž máme sny, povinnosti a
zodpovědnost... Zodpovědnost za své činy či jednání, povinnosti vůči sobě i ostatním, a
sny? Bez těch by to nešlo... Existuje snad někdo beze snů? To snad nejde... S nimi se totiž
může náš život obratem změnit. Protože pokud nemáme sen a nevíme, co bychom radši,
nejde to.
Poslední možnost je řetěz, kde se na nás nabalují zkušenosti? Ten je asi nejdůležitější.
Obsahuje totiž ty dva předešlé.. Vzděláváme se celý život. Už před narozením jsme
schopni vnímat různé skutečnosti. Sice si nic z toho nepamatujeme, ale zanechá to na nás
následky... Po narození se učíme novým věcem. Stále. Není člověk, který by se celý život
neučil... Jasně, můžou se najít lidé, kteří tomu oponují. Ale jak jsme začali chodit, mluvit,
počítat, obchodovat, jednat na úrovni? To všechno se člověk učí postupem času... Někdy
to trvá déle, nebo naopak.
Ale co je ze všeho nejdůležitější? Aby byl řetěz silný a neroztrhl se. Pokud je to řetěz
vztahů, neměli bychom si dělat nepřátele tím, že se hádáme kvůli zbytečnostem. Takže
nehádat se, nelhat si a podpořit se, pokud je to potřeba... Jestliže jde o řetěz, který nás
omezuje? Tak je jasné, že se podle něčeho musíme řídit, či něco/někoho respektovat...
Protože kdyby si každý dělal, co chce. Jak by to tu vypadalo? Stačí, že pár lidí už to
porušuje... No a řetěz zkušeností, to je taková směs... Každý má svůj a je jen na něm, jestli
bude silný či slabý, zrezavělý, nebo jak nový, dlouhý či krátký, s příponami či bez nich...
Prostě a jednoduše, řetěz je něco jako historie našeho života...
Zuzana Neduchalová
Chartres
Zazvonil zvon. Pohlédl jsem vzhůru a přimhouřil oči. Věž byla tak vysoká, až se zdálo, že
se její vrchol dotýká slunce. Tiše jsem hvízdl. V životě jsem nic tak monumentálního
neviděl. Odhodil jsem nedopalek cigarety před sebe na zem a zašlápl jej. Trochu více se
zachumlal do svého kabátu, strčil ruce do kapes a vyrazil vstříc té obří katedrále.
V jakém městě to vlastně jsem? Musel jsem si vzpomenout. Tohle věčné zapomínání mi
začalo vadit. Katedrálu jsem znal. Učili jsme se o ní, ale kamže jsem se to vydal? Z pravé
kapsy jsem vytáhl lístek na vlak. Chartres. Okamžitě jsem si vzpomněl, pobaveně
zakroutil hlavou a tiše se pousmál. Před katedrálou seděl žebrák. V tomhle pozdně
podzimním počasí se těmto lidem evidentně dobře nevede. Podal jsem mu tedy pár euro,
aby si mohl pořídit nějaké to svařené víno. Cosi zamumlal a usmál se na mě. Jeho shnilé
zuby mi nepřišly jako nejatraktivnější, a proto jsem se rychleji vydal do vchodu
katedrály Notre-Dame.
Když jsem tiše vstoupil, zatajil se mi dech. Znovu jsem zaklonil hlavu, abych pozřel celou
tu obrovskou krásu budovy. Velkolepost francouzské gotiky musí člověk uznat za každé
situace. Přepadly mě ale chmury. Můj negativní náhled na celkovou politiku katolické
církve za celou její historii mne donutil, abych začal přepočítávat, kolik takovýto
megaprojekt musel stát. Kolik? Nikdo neví. Usedl jsem do lavice a pohlédl na zpěvník,
40
který ležel přede mnou. Otevřel jsem jej zhruba v polovině a začal si číst francouzský
text. Mé základní znalosti tohoto jazyka mi dovolily, abych porozuměl několika slovům,
díky kterým jsem se následně dostal až k celkovému pochopení písně. Pohlédl jsem na
oltář a začal tiše recitovat slova, která ve zpěvníku stála. Nevěděl jsem, zda je vyslovuji
správně, ale to bylo jedno, pro můj vznešený posit to stačilo. Zavřel jsem oči, abych více
vychutnal význam těch slov…
Když jsem oči otevřel, byla mi neskutečná zima. Všude byla tma. Jak je možné, že je tu
tma? Oči jsem měl zavřené na pár sekund. Deset? Patnáct? Víc ne. Pomalu jsem vstal.
Zpěvník zmizel. Že by další z mých záchvatů absolutního zatmění mysli?
Nepravděpodobné, byl jsem přece v klidu. Vnitřek katedrály se docela změnil. Lavice
byly hůř opracované a bylo jich víc, oltář sice pořád stejný, ale celkové zdobení interiéru
katedrály bohatší a poněkud novější. Změna byla natolik výrazná, že to šlo hladce poznat
i přes tu náhlou tmu. Elektronické hlásiče zmizely i budka s kasou u vchodu. Zastavil
jsem se u hlavních dveří a vzal za kliku. Nic. Bylo zamčeno. Zaklel jsem a zkusil to ještě
jednou, ale marně. Otočil jsem se tedy na patě a rychlejším krokem vyrazil do sakristie,
kde by mohlo být tepleji. Bylo mi totiž jasné, že se odsud do rána nedostanu. V sakristii
jsem objevil dvě honosná roucha, která patřila nějakým výše postaveným kněžím, nebo
biskupům. Neomaleně a téměř pohansky jsem je sundal z držadel, jedním si ustlal pod
sebou a druhým se přikryl. Usnul jsem v podstatě okamžitě. Ráno mě probudil řev. Když
jsem otevřel oči, uviděl jsem nad sebou mladíka, který na mně vytřeštěně koukal. Cosi
vykřikl neznámým jazykem a zmizel zpět v katedrále. Rychle jsem vstal, nechal roucha
rouchy a vyrazil za ním. U vchodu byl odchycen nějakým mužem, který mu zřejmě
vytýkal hlučnost v domě Páně. Dle gest, horlivosti a následné změny výrazu v mužově
obličeji jsem se ujistil, že mu mladík vysvětlil, co vzadu za oltářem objevil. Neměl jsem na
vybranou. Vystartoval jsem, jak nejrychleji jsem dokázal a než si to oba muži stihli
uvědomit, prosmýkl jsem se vedle a vyběhl ven z katedrály.
Vběhl jsem na tržiště. Buď se sem sjeli nějací historičtí nadšenci, nebo se tu konají
nějaké oslavy. Jak jinak si totiž vysvětlit všechny ty historické kostýmy, ve kterých se tu
potulovali všichni lidé. Bylo toho na mě moc, vytáhl jsem z kapsy krabičku cigaret a
jednu si zapálil. Potáhl jsem kouř a nechal jej podráždit celé dýchací ústrojí. Ach, jak
uklidňující pocit! S nervy ovlivněnými nikotinem jsem se již pomaleji vydal tržištěm,
které mi nakonec přišlo docela zajímavé. Všichni tu mluvili tím prazvláštním přízvukem,
takovou francouzštinu jsem asi nikdy neslyšel. I když vlastně ano, jednou. V jedné
vánoční písni. Je to stará a středověká francouzština. Když jsem si to uvědomil, upustil
jsem cigaretu na zem. Proto na mě všichni okolo tak pitomě civí a já civím tak pitomě na
ně! Proto se katedrála tak změnila! Já jsem poskočil časem! NE! To není možné, blbost,
nesmysl možný jen v laciných sc-fi! Ale jak jinak si tohle všechno, ale úplně všechno
vysvětlit? Co jsem to řekl za tajemnou formulku, která mne snad poslala časem nazpět?
Přemýšlel jsem a usilovně se snažil vzpomenout na ta slova, která jsem přečetl ve
zpěvníku. Ach ano, už si vzpomínám! Bylo tam něco o andělu, koberci a rozmachu srdce
…
Andrea Sborníková
41
Chartres byl velký – a hudba sahala nad nás a za nás. Anebo žena, když miluje žena, ó, sama tam u okna v noci…"
... řekla postava ve filmu, na kterém jsem byli v kině na Smíchově. „Tak tohle už v životě
nechci zažít znovu," řekl jsem si. Tak mě tenhle nesmysl iritoval. Byl jsem z toho tak
zmatený, že jsem řekl spolužákovi, se kterým jsem na filmu byl, ať jdeme pryč. On nebyl
proti. Vstupné jsme neplatili, protože to bylo představení zajištěné školou, a tak nás to
ani nemrzelo.
Ušli jsme asi sto metrů od kina a někdo na nás zakřičel, ať stojíme. V nás obou hrklo.
Nejdřív jsem si myslel, že to je náš profesor, ale pak mi došlo, že má jiný hlas. Otočil jsem
se, ale nikoho jsem neviděl. Rozhlížel jsem se kolem, ale nikde nikdo. Otočil jsem se na
spolužáka, ale on vedle mě nebyl. „To není možné!" řekl jsem si a snažil jsem se
uvažovat logicky. „Asi jsem se nějak zamyslel, nedával pozor a on někam zašel za roh."
Chtěl jsem se rozejít a pokračovat k metru, ale nešlo to. Bylo to, jako by asfalt byl z másla
a já se na něm snažil rozejít. Spadl jsem přímo na noc. Pomalu jsem začal zvedat hlavu a
vidím, že přede mnou někdo stojí. Byl to nějaký obrovský muž. Měl černou kápi, kovové
obrovské boty a ruce zaťaté v pěsti velké jako moje hlava. Chtěl jem se mu podívat do
obličeje, ale měl ho zahalen do tmy. Obr se trochu naklonil nade mě, jako by si mě
prohlížel a pak do mě trochu kopl. Pro mě to však bylo, jako by do mě narazila parní
lokomotiva. „Co ode mě chceš?" zeptal jsem se. "Jsem Chartres a ty jsi odešel z kina ani
ne ve třetině filmu a to se nesluší!" odvětil. „Máš na vybranou. Buď si poslechneš tu
pasáž, která tě donutila opustit představení, poslechneš znovu, nebo tě tady a teď
rozšlápnu jako hada." Chvíli jsem přemýšlel a abych pravdu řekl, nechtělo se mi to
poslouchat znova, ale byl fakt dost velkej a představa, že mě tady budou seškrabávat z
chodníku jak nějakého holuba přejetého popelářským autem se mi zamlouvala ještě míň.
„Tak spusť, ať už to mam za sebou." Obr začal mluvit a mě začala ta nekonečná muka.
"Anděli, dej tedy, dopřej nám neznámé místo a na něm ten záhadný koberec. Kde by nám
milenci předvedli figury, na něž jim tady nestačí um, vysoké figury rozletu srdce, slast,
její věže, její žebříky tam, kde nebyla zem…- Ale ta věž byla velká, pravda? Anděli, velká i
tobě?...”
“DOST! DOST! To stačí! Zab mě! Prosím! Zab mě!" Začal jsem řvát. Obr přestal. Zvedl
pravou nohu vysoko nade mně a připravoval se na úder. Mně to bylo jedno. Nepociťoval
jsem strach nebo lítost, že jsem nevydržel až do konce. Užíval jsem si ty dlouhé vteřiny
ticha, kterých mi obr dopřál. Byl jsem jako v extázi.
Obr řval a noha se mi začala nezadržitélně přibližovat k tělu. Pro mě však ten zlomek
sekundy byl dlouhý jako celý můj život. Když se mě Chartresova noha dotkla, neviděl
jsem nic než tmu. "Jsem mrtvý?" říkal jsem si "Proč ale dýchám?" Otevřel jsem oči. Přede
mnou bylo plátno. "Ne, počkat, on to byl jen sen." Ulevilo se mi. Usadil jsem se pořádně
do sedačky a řekl si, že budu poslouchat, ať z toho něco mám. Na plátně se najednou
objevil stejný obr, jako jsem před chvílí viděl ve snu. Byl jsem z toho zmatený. Obr
spustil: "Anděli, dej tedy, dopřej nám neznámé místo a na něm ten záhadný koberec....
42
Neudržel jsem se a začal sem řvát. NEEEEEEEEE.....
David Ticháček
Spolu napořád
Zvony Chartres zvoní. Smutně zvoní. Pod jeho střechami vedle sebe dvě rakve leží.
V nich mladá žena, spíše dívka a mladý muž. Na jedné straně příbuzní a přátelé dívky, na
druhé příbuzní a přátelé muže. Chybí tu jen manželka zemřelého. Celé dny a noci sedí u
okna a kouká. Už celé dva dny. Zbláznila se. Byla jediná, kdo předem věděl, co se stane.
Zvony dobily. Jedna strana by nejraději povraždila tu druhou. Jejich pohledy se
střetávají. Svraštělé obočí. Slzy v očích. Jen v očích. Na zem nekapou. Spíše než smutní
jsou jen rozhořčení. Nedochází jim ale, že by neměli dávat vinu druhé straně, ale sobě.
Všichni jsou vinní. V kostele je ticho. Kněz jen stojí se sevřenýma rukama uprostřed
rakví se sklopenou hlavou. Varhany mlčí. Všichni lidé jsou naprosto zticha. Žádné
květiny ani věnce u rakví. Vypadá to, jako by se všichni oblékli do černé z donucení, nebo
spíše jen ze slušnosti. To oni můžou za smrt dvou mladých lidí. Sice je pravda, že ženatý
muž by neměl podvádět svou manželku, ale když ji nikdy nemiloval a vzal si ji jen
z povinnosti, z příkazu rodičů… neměl by být sňatek platný. Copak to jde? Žít s člověkem,
kterého nemám ani trochu rád, který mě má sice rád, ale já k němu nic necítím. A přitom
milovat úžasného, pro mě dokonalého člověka.
Scházeli se tajně, ale stejně se na to přišlo. Tlak ze strany rodičů byl nesnesitelný. „To
nesmíš! To nemůžeš! To se nesluší!“… Život v této době je nesnesitelný. Člověk se ani
nemůže rozvést, jinak by pošpinil jméno celé rodiny. A z dívčiny strany? „Nemůžeš se
tahat s ženatým! Tady jsme ti dohodli manželství s bohatým Lojzou a toho si vezmeš!“ A
co teď? Poslouchat rodiče a jejich rozumy? Nebo svoje srdce? Neměli na vybranou, hlas
srdcí byl silnější. A také hlas víry. „Bůh nás vezme pod svá křídla a ochrání nás.“ Chudší
dívky jsou spíše zbožné než bohatší paničky z vyšších vrstev. Čím více se situace
zostřovala a tlak byl větší a větší, tak tím blíže k bohu se uchylovali. Skočili spolu do
Seiny. V objetí v podzimních kabátech padali do vody. Těsně nad hladinou posetou
rudými listy javorů si ještě stačili říct: „Miluji tě.“ Voda s barevnými listy se rozstříkla do
všech stran. Klesali a klesali. Níž a níž. Ještě pořád se dívají do svých očí. S úsměvem na
tváři. S očekáváním, že za chvíli budou jen a jen spolu, že je už nic nerozdělí. Ve stejnou
chvíli se jim zavřely oči. Už jsou spolu, jen spolu. Pochovali je vedle sebe. V rohu
hřbitova. Bez náhrobního kamene. Ale jsou spolu.
Denisa Čížková
Strážní andělé
Procházím parkem násilně zasazeným vprostřed lidské šedi. Zrak skloněný do
bahna plného stop, které by mohlo vyprávět stovky a stovky odlišných příběhů každého
z nás. Každý krok našeho života, každý okamžik z něj by se nám před očima objevil jako
otevřená kniha, kdybychom v jejích řádcích ovšem uměli číst…. Vyjdu vstříc kaštanové
aleji, která tvořila nad mou hlavou klenbu, jako ve zbožném chrámu ozdobeném těmi
nejkrásnějšími reliéfy a sochami vyobrazujícími boží stvoření.
„Jde bez křídel, jde bez kormidla, jde bez kroků, jde, jak by stál.“
Cosi mě zašimrá na tváři. Byl to květ kaštanu, který právě spadl. Bílý květ,
připomínající peří andělů, kteří nad námi drží stráž. Květy zahalovali necudnou tvář
cesty a společně s barevným listím ji oblékaly do vlastních těl. Bílý, voňavý sníh, který
43
nestudil na holé kůži. Náhle se vše rozsvítilo, jakoby spadla hvězda z některého
souhvězdí.
Zázrak? Ne! To pouze na pár okamžiků ukázalo svou tvář slunce deroucí se přes
šedivé peřiny mraků na náš svět. Město ležící pode mnou, již nevypadalo tak smutně a
opuštěně jako předtím. Posadím se na kamennou zídku pod železným velikánem a
hledím s úsměvem do oblak. Každý máme svého strážného anděla, jen každý ho nalezne
v něčem jiném. Usměji se a něžně stisknu ruku andělu sedícímu vedle mě.
„Jde bez křídel, jde bez kormidla, jde bez kroků, jde, jak by stál.“ Navždy jde se
mnou….
Barbora Šmejkalová
Chartres byl veliký – a hudba sahala nad nás a za nás. Anebo žena, když miluje- žena, ó,
sama tam u okna v noci…
Neví, co dál, nemá žádné pomoci. Moc, jež vlastní, ze všech sil se skrývá. Možnost žít,
všechno změnit. Ukrytá před zraky okolí, před jejím vlastním.
Žena u okna v noci i ve dne. Sama se zdá. Opuštěná. Podvedená. V její mysli ale orchestr
hraje. Občas smutně, někdy vesele. Celá divadelní představení hrají se v její halvě.
Kdekdo má vedlejší roli. Koho zrovna spatří ve hvězdách. Hlavní postava je stejná. Ten
zrádce.
Zraňuje a bodá stále. Avšak on je hlavní, ta nejzářivější hvězda.
Sliby dané v dávných dobách, nesplněné, zamítnuté. Co s tím kdo nadělá? Co lidé
naslibují… Nelze je ovládnou. Ba ani pochopit. Každý něco skrývá. Před něčím utíká. Jako
by se bál, že když zůstane, dostihnou ho stará zranění. A tak odejde, či zůstane... Všichni
nakonec odejdou. A kam? Ptá se žena? Do nebe? Ne, vždyť nebe je jen iluze. Jako tohle
všechno kolem! Celý tenhle svět. Všichni jsme jí polapeni.
Tam u okna… Slyší hrát hudbu. Písnička je stále stejná. Dokola se opakuje. Celá léta. Proč
žít v tomhle světě? Ptá se stále. Raději snít o neuskutečnitelných příbězích. O letech,
která mohla prožít jinak. Jistě lépe. Mohla žít, ale raději hledá sny. Příběhy, o kterých
přemýšlet. Tam v nebi se odráží sny všech lidí. Sny, ať už jsou jakékoli, měli by se snít,
ale život žít! Tak žij!
„Ne,“ řekla žena, sedíc zcela sama potmě u okna. Svíčka hoří a zase ta písnička hraje jí
v hlavě. Z hlavy se stává cirkus. Všichni křičí, brečí. Spěchají kamsi. Do neznáma. Také
kdysi chtěla. Neměla však zůstat sama. Tíha snů ji dohání. Láska, jež se tak jen zdála. Tak
to bývá, když lidé říkají: „miluji tě“ a ani neví, co to vlastně znamená. Slovo tak
zneužívané. Opakované.
Už to nevydržela. Pouští slzy. Pláče. S upřímností absolutní. Koho to tak zajímá, že…
Našla muže. Ztratila jej. Její vina? A proč vina! Pochází z ní utrpení. Trpí i tak už dost,
pomyslí si. Nelitovat se, říká si hned. To je tak, když zná někdo teorii o životě, ale žít ji
neumí. Ona už to prostě jen odmítá.
V jiném kraji ocitá se najednou. Vše je krásné! Barvy neznámé. Jen pomyslet a může mít
celý svět u svých nohou. Ale k čemu to. Najednou už není sama! Ocitla se totiž doma…
Není žádného muže ani žádné jiné ženy. Slzy otřeny. Už se zabývá jen úsměvem. Jak
krásné je zjištění, že usmívat se ještě dokáže. Staré známé potkává tu. Nové taky, jen na
ně na Zemi zapomněla. Další lidský nešvar, ale co, nic už teď nemusí řešit. Její hlava se
zdá znovu v pořádku. Písnička nehraje, divadlo skončilo. Cirkus odjel navždy pryč. Ticho
a klid. Snad každý člověk chtěl by pocit takový, někdy zažít. Zavírá oči….
44
Probouzí se. Smutná je ta žena. Byl to jen sen. Ach, proč se mi jen tohle stalo? Čeká a
čeká, až rozehraje se představení v její hlavě. Ale nic. Ticho. Pohlédne z okna. Slunce je
po ránu vždy milé. Usmívá se a říká: „Žij.“ Bez rozmyšlení. Beze slova. Vstává ona mladá
žena.
Konečně to pochopila…
Petra Kasnarová
Z textů jsem cítila lásku, samotu, pocity, chladné počasí….. nejvíce se mi líbil text
od Gustava Meyrinka...
Bylo po dešti. Opuštěnými ulicemi Prahy tančil čerstvý podzimní vánek. Lampy svítily a
nebe bylo temné jak havraní křídla. Kdesi v dáli, na hodinách orloje, odbila čtvrtá hodina
ranní. Dívka se otočila na bok.
Do pokoje pronikl studený proud vzduchu skrz prasklinu v okně. Zachvěla se. Otevřela
oči a více se zabalila do jemně vyšívané deky po babičce. Zavřela oči a snažila se znovu
usnout. Po tom, co v rádiu ohlásili první mrazíky, nespala moc dobře. Uprostřed noci ji
budil chlad a noční můry. Necítila se vůbec dobře. Poslední dny se cítila čím dál tím hůř.
Pálilo ji v krku a hlava jí třeštěla. Nevěděla, co má dělat, byla tak sama. Otevřela oči a
zapálila svíčku na nočním stolku. Zvedla ji, zahalená do teplé přikrývky šla k oknu.
Milovala ten pohled dolů, když se rozednívalo a rozespalí lidé pospíchali zahalení do
zimních kabátů do práce. Podívala se z okna, ale nic neviděla. Všude byla tma…
Probudila se, až když hodiny odbily půl osmé. Slunce v tu dobu bylo zahalené do
stříbřitých mlžných oparů a chladný vánek byl stále tu. Na ulicích bylo rušno. Nervózní
řidiči troubili a zbavovali ulice čerstvého vzduchu. Děti pospíchaly do škol a loučili se s
rodiči. Byl tady den, na který tak dlouho čekala, den jejich výročí, den jeho návratu.
Vstala, oblékla se a připravila si snídani.Odteď už snad bude vše dobré. Bude tu on. Bude
tady ten, kdo dává jejímu životu smysl. Uvidí ho už dnes. Zhluboka se nadechla a napila
se teplého čaje. Bolest v krku lehce polevila. Napila se znovu. Vychutnávala si jeho
zázvorovou chuť promíchanou s medem a citronem. Byl to nádherný pocit. Snažila se na
nic nemyslet. Znovu se napila. Cítila se teď mnohem lépe. Tělem jí proudilo teplo a jí se
ulevilo. Hodiny odbily osmou hodinu. Škubla sebou. Rychle dopila čaj a špinavé nádobí
vhodila do dřezu. Popadla tašku a vydala se ke dveřím. Rozhlédla se, aby se ujistila, že je
vše v pořádku a opustila byt. Bylo slyšet její kroky spěchající dolů po schodech, tak
ladné, přesto rychlé kroky, opustily během pár sekund starý třípatrový dům. Domem se
rozlehlo ticho.
Spěchala ulicemi do jejich oblíbeného baru. Prošla několika tichými uličkami a ocitla se v
parku. Vzpomněla si na den, kdy seděli na jedné z laviček. Opírala se o něj a pozorovala
fontánku, zatímco on si pohrával s jejími oříškovými vlasy a hladil ji po ruce tak něžně a
láskyplně, až se jí z té vzpomínky vkradl do tváře úsměv. Milovala ho. Milovala ho tak,
jako nikdy nikoho nemilovala. Byl tak hodný, něžný, pozorný, vždy věděl jak ji potěšit.
Byl to prostě její Anděl…
Prošla parkem a pokračovala dál. Zašla do malého krámku. Zbožňovala ho, vždycky tam
našla, co potřebovala. Dnes to ale nebylo nic pro ni. Byl to dárek. Bylo to přesně pro něj.
Rychlým pohybem vhodila balíček do kabelky, pohlédla na prodavače, usmála se a
odešla. Byl to pěkný kus cesty. Bála se, že přijde pozdě. Nesměla. Hodiny odbily půl
devátou, když došla na domluvené místo. Stihla to. Dorazila akorát na čas. Opět byl
kolem klid. Rozhlédla se kolem, ale nikde ho neviděla. Myslela, že tu na ni bude čekat.
45
Chtěla mu padnout kolem krku a už ho nepustit. Ten půl rok bez něj pro ni byla muka.
Nikdy tak netrpěla. Nikdy ještě necítila takové prázdno. Nikdy se necítila tak mizerně a
bez života. Měla pocit, že ji něco svázalo a nemůže s tím nic dělat. Nikdy jí nebylo tak
smutno. Tušila, že to bude těžké, ale nikdy by neřekla, že tak moc. Ach jak ona ho
milovala. Láska někdy dokáže potrápit, ale kdyby to nezažila, nevěřila by, že tak moc.
Tohle se mu nikdy nestalo, vždycky byl všude včas. Honily se jí hlavou různé myšlenky,
až usoudila, že se půjde podívat dovnitř. Sáhla po klice. Dveře byly otupělé mrazem, ale
otevřely se. Ocitla se v nádherné malé zahrádce. Když jí oznámil, že odjede, seděli zrovna
tady. Bylo teplo. Skrz stromy sem proudily paprsky slunce. Všude to vonělo jarem. Oni
jen seděli a užívali si krásného dne s velkým hrnkem kafe a ovocným pohárem. Dokonale
si ho vybavila. Byla to její poslední návštěva Sklípku. Po tom, co odjel, sem sama nešla.
Bylo tu moc vzpomínek. Nezvládla by to. Teď to bylo ale něco jiného.
Šla po cestě vedle domu, až se dostala ke dveřím vedoucím do sklepení, byly otevřené,
proto vklouzla dovnitř. Sešla po točitém kamenném schodišti dolů. První, co zahlédla,
byly růže. Byly snad všude. Do tváře jí proudilo teplo. Cítila, jak se červená. Už dlouho se
takhle necítila. Je tady. Cítila jeho blízkost, jeho přítomnost. Bloudila očima po místnosti
ale on nikde. Udělala krok dopředu. Do očí se jí vkrádaly slzy. Zadržovala je jen stěží.
Bylo to nádherné. Srdce jí bušilo. Udělala další krok vpřed. Zvedla růži ze stolu a
přivoněla si k ní. Zalily ji všelijaké pocity, to hlavní ale bylo, že jen ty dobré. Vdechovala
tu jemnou vůni, až se jí z toho všeho zatočila hlava.
Někdo jí zezadu zakryl oči. Podlomila se jí kolena. Otočil si ji k sobě a jemně, přesto
vášnivě, ji políbil...
Tereza Velímská
„Anděli, dej tedy, dopřej nám neznámé místo a na něm ten záhadný koberec, kde by nám
milenci předvedli figury, na něž jim tady nestačil um, vysoké figury rozletu srdce, slast, její
věže, její žebříky tam, kde nebyla zem…
Ale ta věž byla velká, pravda? Anděli, velká i tobě Chartres byl velký – a hudba sahala nad
nás a za nás. Anebo žena, když miluje -, žena, ó, sama, tam u okna v noci… „
Toto je text, který je velkým rudým písmem vytištěn, nalepen či jiným způsobem
uchycen na okenních tabulích budovy Zlatý Anděl na smíchově. Tato budova stojící na
jedné z nejfrekventovanějších pražských křižovatek hned na první pohled zaujme svým
moderním vzhledem. Je celá vytvořena z železobetonu a velkých prosklených ploch,
které se snad ani nedají nazvat okny, poněvadž sahají od podlahy až ke stropu. O
možnosti otevřít „okna“ silně pochybuji. Dnes budova slouží jako sídlo banky ING. Je
postavená na rohu této křižovatky a z obou stran jezdí tramvaje a sama budova
překrývá stanici metra překvapivého názvu „Anděl“ (dříve „Moskevská“, jak sem se
dozvěděl).
Pod budovou se nachází podloubí, pod kterým se prochází od stanic tramvaje či
z obchodního centra do stanice metra. Každodenně tudy proudí zástupy, stovky, možná
tisíce lidí, kteří spěchají do práce, školy či za nějakým neméně důležitým úkolem kamsi.
Přitom si téměř nikdo z těchto lidí neuvědomuje, kudy vlastně chodí, berou to jako
zautomatizovanou cestu a při průchodu tímto podloubím nebo chůzi v okolí tohoto
domu je ani nenapadne při horečném sledování displeje svého mobilního telefonu či
počítače podívat se nahoru a jakkoli se zamyslet nad budovou samotnou, natož nad
nápisy na ní.
46
Proto projednou vystoupíme z řady běžných kolemjdoucích a zdvihneme svou hlavu a
oči k tomutu architektonickému dílu a zamyslíme se nad ním trochu jinak než nad
obyčejnou hromadou betonu a skla, která je nám naprosto lhostejná…
Na čelní fasádě je vyobrazena osmnáctimetrová postava anděla z kultovního filmu Wima
Wenderse Nebe nad Berlínem, jenž má symbolizovat zrod stavby v místě, kde kdysi
stával dům "U Zlatého anděla". Andělské téma doplňují červeným písmem psané úryvky
z děl Jaroslava Seiferta, Franze Kafky, Gustava Meyrinka, Jiřího Ortena či Rainera Maria
Rilkeho.
Architekt, který tuto budovu stavěl a projektoval, přemýšlel jistě také trochu jinak než
pouze účelně. To by potom budova vypadala pouze jako další mezi tisícem dalších a
slova jako „nápad“, „umění“ či „originalita“ by asi při pohledu na ni napadla jen
málokoho. Ale to ne. Architekt do projektu vložil své nejen zcela jistě rozsáhlé technické
dovednosti, ale také svůj estetický cit a talent. Proto je budova natolik výjimečná, členitá
a do očí bijící každého, kdo se alespoň trochu zamyslí nad jejím tvarem nebo významem.
A aby byl umělecký dojem ještě intenzivnější, výzdoba na fasádě v podobě uměleckých
veršů šikovně vklíněných do tvarů budovy v kombinaci s obrovským andělem to zcela
jistě zaručí.
Dost bylo o domu samotném, pojďme se nyní ponořit do významu textu, který je na tak
významné budově velkým červeným písmem obtisknut…
Text na boku budovy je báseň od Rainera Maria Rilkeho, známého německy píšícího
lyrika z přelomu 19. a 20. století. Báseň je přepsána hned na začatku tohoto textu. Tento
básník studoval dokonce i na pražských univerzitách filozofii, dějiny umění a literaturu.
Rainer žil v Německu, Česku a ve Švýcarsku, kde také vznikla jeho nejlepší díla. Později
ve Švýcarsku roku 1926 zemřel na leukémii. Jeho dílo však zůstalo zachováno a zvěčnilo
ho až do dnešní doby, kde jeho báseň zdobí budovu Zlatý anděl. Báseň je vyňata ze
sbírky s názvem Elegie z Duina. Toto je cyklus deseti elegických básní, který vznikal
v letech 1912-1922.
Další texty na budově jsou:
-Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy Cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti dali A místo
abys psal svou povídku lenošíš pohříchu Hledě na mandelinku spící v růžovém kalichu …
(Od: Guillaume Apollinaire)
-Je svobodným a zajištěným občanem země, neboť je uvázán k řetězu, který je dost
dlouhý, aby mu zpřístupnil všechny okrsky země, ale přece pouze tak dlouhý, že ho nic
nemůže vytrhnout z hranic země. Zároveň je však také svobodným a zajištěným
občanem nebes, neboť je uvázán na podobně vypočtený nebeský řetěz. Chce-li nyní na
zem, škrtí ho nebeský obojek, chce-li do nebe, pozemský. A přesto může cokoliv a cítí to:
ba dokonce odmítá svést to všechno na chybu při prvním připoutání. (Od Franze Kafky)
-Stříbrná mlha leží dole nad městem. Slunce nad námi hledí z mlžných závojů. Vtom se
zablesknou v lehce prašné šedé modři nebe stříbřité pruhy: houfy holubů krouží, zrcadlí
se v tichém povětří a mizí za věžemi Týnského chrámu. – Tiše – neskutečně. (Od
Gustava Meyrinka)
-Miluji změnu pluji všemi moři (Od: Konstantin Biebl)
-Jde bez křídel, jde bez kormidla, jde bez kroků, jde, jak by stál (Od Jiřího Ortena)
Tyto citáty od různých velmi známých spisovatelů byly na budovu vybrány proto, že
jakýmsi polemickým způsobem dokreslují atmosféru celého komplexu. Je to velmi
příjemné vědět, že tato stavba je nejen účelná, ale můžeme jí tímto považovat
za plnohodnotné umělecké dílo v srdci Prahy. Je to jakýsi duch polemiky a filoszfie, který
47
vybízí k zamyšlení nad spojením těchto básní s tak moderní budovou na takovém místě.
Paradoxem zůstává množství lidí, kterým je to naprosto ukradené a množství lidí, kteří
se jsou ochotni alespoň malinko zamyslet nad hlubším významem souhry architektury,
umění a technologie, kterou tato budova představuje.
Tito lidé se ale poté, co se zastaví v davu proudících lidí a zamyslí se nad věcmi
výše uvedenými, cítí nějakým způsobem výjimeční. Celý ten kolotoč se pro ně
zastaví a oni si mohou téměř nerušeně užívat magického působení komplexu Zlatý
anděl na Smíchově. A já jsem hrdý, že mezi ně teď mohu patřit...
Lukáš Panoch
Ještě... Olbram Zoubek
48