ZDE - Město Nejdek

Tento projekt je spolu­financován Evropskou unií
Projekt ist mitfinanziert durch Europäischen Union
Křížová cesta
v Nejdku
Zrození, proměny, úpadek
a zmrtvýchvstání
O b s a h — I n h a lt
Úvod [ 3 ] [ 33 ] Einleitung
Nejdecký klenot [ 4 ] [ 35 ] Neudeker Juwel
Zrození [ 6 ] [ 37 ] Geburt
Proměny [ 9 ] [ 41 ] Umwandlungen
Úpadek [ 11 ] [ 43 ] Niedergang
Nostalgie [ 12 ] [ 45 ] Nostalgie
Zmrtvýchvstání [ 15 ] [ 49 ] Auferstehung
Křížová cesta [ 17 ] [ 52 ] Kreuzweg
Obrázková příloha [ 18 ] [ 18 ] Bilderbeilage
Mecenáši a sponzoři [ 53 ] [ 53 ] Mäzen und Sponsoren
obnovy křížové cesty
der Erneuerung des
Kreuzweges in Neudek
v Nejdku
Poděkování [ 55 ] [ 55 ] Auferstehung
ISBN 978-80-254-0270-2
Úvod
Podívejte se na Nejdek z ptačí perspektivy a uvidíte zlatý prsten, do
něhož je vsazen smaragd Křížového vrchu. Uveďte mi jiné město, které má
takový nádherný zelený kopec přímo ve svém středu jako Nejdek.
Chodím přes „Křížák“ denně. Ráno potkávám lidi z „Jáchymovských
domů“, spěchajících do práce, místního ševce pana Štěříka, jak sestupuje
z Tisové do své nejdecké dílny, dopoledne si tu ve stráních hrají děti z mateřských škol, odpoledne se pozdravíte se studentkou, která nese knihu z místní
knihovny. (Referát je už na zítřek!)
Každou neděli před obědem jste mohli na křížové cestě potkat pana
Žaluda, nejdeckého pamětníka, který již není mezi námi. V pravé poledne,
ale ve všední den a nejméně před sedmdesáti lety byste viděli na křížové cestě
zvláštní skupinky mužů a žen. Svůj oběd v trávě (lavičky byly již obsazeny)
si zde odbývali za krátké polední přestávky zaměstnanci nejdecké přádelny
a česárny. Kastrůlky s jídlem jim na stinnou a tichou křížovou cestu přinesly
starostlivé matky, manželky nebo sestry z nedaleké Tisové. Ta měla tenkrát
přes šest set obyvatel. Před sto lety a ještě ve 40. letech 20. století byste se
­setkali na křížové cestě s procesím věřících, kteří pomalu stoupali ke kapli
Božího hrobu, aby tam byli účastni mše svaté.
A jak se má křížová cesta dnes? Přes dlouholetá příkoří, kterých se
na ní dopouštěli, věrně slouží nejdeckým občanům jako park, promenáda,
­rozhledna, atletická či cyklistická dráha, psí hřiště, naleziště borůvek a hub
a pro zamilované je nejdeckým Petřínem.
Křížová cesta je především místem setkávání. Zatímco v rušných ulicích dole se lidé míjejí, zde se potkávají. Na Karlovarské jsou mimojdoucí, na
křížové cestě ke mně jdoucí. Po pozdravu spolu prohodí pár pěkných slov,
byť třeba jen o počasí. Tak je k tomu laskavý „Křížák“ vede. A věřící? Ti se
zde setkávají s Bohem.
Milan Michálek
––
Nejdecký klenot
„Jako zelený předvoj se Křížový vrch tlačí
až k městským domům, nahoře na čele nese
jako diadém vysoký železný kříž. Dnes je
Křížový vrch a jeho park nejdeckým klenotem,
před osmdesáti lety byl však téměř pustým
střeleckým vrchem, řídce porostlou strání,
která, jak se říká, pražádného zisku obci
nepřinášela a byla oceněna na 250 zlatých“
(Josef Pilz, Geschichte der Stadt Neudek,
vydalo město Nejdek v r. 1923)
Je Křížový vrch nejdeckým klenotem i dnes? Jistě, ale klenotem notně
zašlým. Klenotem však zůstal, a to kvůli své poloze. Jde totiž o jedinečný
kopec.
Svaté město Řím, jak známo, vyrostlo na sedmi pahorcích. Nejdek má
pahorek jeden, zato pěkně uprostřed města položený, jako by sem byl dodatečně boží rukou vtisknut. Celá staletí byl holý, pustý, pásly se na něm ovce,
jak to prozrazuje jeho původní název Hirtenberg – Pastýřský vrch.
„Co s ním, s takovým božím nadělením, vždyť se na něm ani nedá stavět, jak je příkrý“, řekli si nejdečtí měšťané a zřídili na jeho úpatí střelnici
pro místní střelecký spolek. Stalo se to někdy kolem roku 1625. Zachoval se
o tom doklad z roku 1626, kdy sami držitelé nejdeckého panství – Kollonové
z Felsu – vydali pro nejdecký střelecký spolek Střelecký řád o šestatřiceti
bodech. Dlouhá léta se rozléhaly po Střeleckém vrchu, jak se tento kopec
začal nazývat, ozvěny výstřelů nejdeckých ostrostřelců. V Nejdku, stejně jako
v Německu či ve Švýcarsku, byly vedle cechovních spolků zřizovány měšťanské střelecké sbory jako nástroje ochrany osob i majetku. Byly s řemeslnickými cechy často spojovány. Například nejdecké cechy žádaly po každém svém
––
mistru, aby prošel střeleckým výcvikem. Bohudík se nejdečtí střelci uplatnili
jen při různých oslavách, jak církevních, tak světských, kdy vypalovali slavnostní salvy.
Zlom v historii Střeleckého vrchu nastal v roce 1840, kdy zemřela Anna
Häcklová, vdova po bohatém nejdeckém měšťanovi. Ta odkázala 28 tisíc zlatých (v té době si pilná krajkářka vydělala jednu „zlatku“ za týden) na zřízení
křížové cesty na našem známém kopci. Ve své závěti nedala žádná formální
práva církvi, a tak vznikla Nadace křížové cesty a ta v letech 1851 – 1858
vybudovala křížovou cestu s obvyklými čtrnácti zastaveními. Jméno řezbáře,
který vytvořil čtrnáct dřevěných polychromovaných reliéfů pro jednotlivá
zastavení, není dnes známo a neznali ho ani nejdečtí obyvatelé před 2. světovou válkou, jak se vyslovili ve svých vzpomínkách. Tehdejší lidový umělec,
patrně místní, měl zřejmě jiné starosti než proslavit své jméno, potřeboval
se uživit.
Nejdecká křížová cesta je jedinečná svou délkou a smělostí projektu.
Byla postavena v příkré, téměř nepřístupné stráni, je na mnoha místech vedena po kamenných terasách a překonává po 1600 metrech serpentin výškový
rozdíl 110 metrů. Proč byla nejdecká křížová cesta vedena do takového ­kopce?
Aby připomínala Ježíšovu bolestnou cestu (Via dolorosa) na jeruzalémské
návrší zvané Golgota, kde byl ukřižován? Snad. Nebo kvůli ­bizarním skalám
na vrcholu kopce, které by mohly připomínat kamenný ­vršek ve tvaru lebky,
v Jeruzalémě křesťany vyhledávaný? Vždyť hebrejské slovo „golgota“ znamená „lebka“, ale pozor! Golgota se překládá také jako „holý kopec“. A nebyl
tehdejší Střelecký vrch holý? Známá veduta z 19. století to potvrzuje.
Jsou známy i jiné křížové cesty s kapličkami umístěnými volně v krajině,
ale žádná nenabízí tolik příležitostí ke srovnání s dávnou Kristovou kalvárií.
Také proto je nejdecká křížová cesta nejdeckým klenotem.
––
Z r oz e n í
Zatímco matkou nejdecké křížové cesty byla Anna Häcklová, otcem
se stal Franz Waldöstl. Kdo to byl? Franz Waldöstl (1791 - 1871) byl pozoruhodnou nejdeckou osobností. Nejenže se dožil osmdesáti let, což samo
o sobě bylo v tehdejší době vzácné, ale stačil pro město vykonat obrovskou porci dobra. Začínal jako kupec, pokračoval jako učitel s nezbytným
tehdy kantorským muzikantstvím, stal se notářem, městským soudcem
a nakonec stanul v čele obce. Nejdek totiž po padesát let, od roku 1792 až
do roku 1842, neměl starostu, a to proto, že nemohl zajistit roční plat 450
zlatých školenému právníkovi, který by byl do úřadu obce dosazen, aby na
starostova rozhodnutí dohlížel. Tato podmínka, platná od roku 1788, byla
ze strany vrchnosti spíše záminkou; vrchnost lačnila po zesílení své moci.
Představitelem obce se tedy podle zákona stal městský soudce. Odkdy tuto
čestnou funkci (žádný plat ani odměnu nepobíral) Franz Waldöstl zastával,
nevíme, ale je jisté, že byl hlavou obce až do roku 1842, odkdy měl Nejdek
opět starostu. Dnes musíme obdivovat jeho jasnozřivost, s jakou spravoval
dar Anny Häcklové z roku 1840 na zřízení křížové cesty. Nejprve dosáhl odmítnutí požadavků vzdálených příbuzných, pozůstalých po Anně Häcklové,
kteří se domáhali domnělých práv, potom se obrátil na obec, aby získal další
finanční prostředky na křížovou cestu. Zde neuspěl. Není divu. Nejdecká
radnice byla na spadnutí. „Hrázděné stěny jsou z hlíny a ve velmi špatném
stavu. Trhlinami ve stěnách kanceláře je vidět na ulici. Strop hrozí zřícením,
okna nelze otvírat atd“ (Z žádost o stavební povolení z roku 1841 na stavbu
nové radnice; Josef Pilz, Dějiny města Nejdku). Franz Waldöstl využil zoufalé
snahy obce opatřit si peníze na stavbu nové radnice a koupil od města na
tři a půl hektaru pozemků na Střeleckém vrchu. Předtím ještě stačil založit
Nadaci křížové cesty a zhodnotit dar vdovy Häcklové.
Za jaké doby, za jaké hospodářské situace bylo Franzi Waldöstlovi
souzeno uvést ve skutek přání Anny Häcklové? Od roku 1843 nastalo
v Krušnohoří dlouhé období strašné nouze. Nejdecké krajky nemohly svou
cenou konkurovat průmyslově vyráběným krajkám v Belgii a ve Francii.
Opakovaně se neurodily brambory, protože je napadala plíseň.
––
Hladoví obyvatelé v Jelení a v Nových Hamrech brali útokem selské
povozy s bramborami ze Saska. V roce 1854 dosahuje hlad a bída vrcholu.
Nejdečtí žebráci obtěžují lázeňské hosty na jejich cestě do Karlových Varů.
Právě v těchto letech se rodila nejdecká křížová cesta.
Co to bylo za sílu, jež v takové nepříznivé době zlomila nepřízeň osudu?
Zdá se, že to nebyla jen bohabojnost tehdejších Nejdečanů, ale tou silou byl
také počátek industrializace Nejdku, v jejímž čele stáli otcové zakladatelé
baron Kleist (železárny) a Anton Schmieger (česárny a přádelny).
Vraťme se však k Franzi Waldöstlovi a jeho příbuzným. Nejdečtí
Waldöstlové odedávna patřili k nejvýznamnějším nejdeckým občanům.
Jedním z nich je pan Josef Waldöstl, žijící nyní v Drážďanech. Ten pracoval
více než dvě desítky let na rodokmenu Waldöstlů s podobnou vytrvalostí
jako kdysi Franz Waldöstl, když zlézal horu problémů jménem křížová cesta.
Zatím se prokousal historií rodu Waldöstlů až do roku 1500, kdy žil v Nejdku, údajně v hradní věži, kovář Jeroným Thomas Waldesel, který zemřel
roku 1575. (O etymologii příjmení Waldesel – Waldöstl se můžeme dočíst
v rozkošné pověsti Lovec a kovář, vyprávěné v knize Dějiny města Nejdku
kronikářem Josefem Pilzem). Jeronýmův syn, Georg Franz Waldöstl, kovář,
byl od roku 1575 rychtářem v Suché, Jeronýmův pravnuk, rovněž kovář, byl
od roku 1661 městským soudcem, Ferdinand Waldöstl, kovář, byl starostou
Nejdku v letech kolem roku 1750, Josef Waldöstl, kovář, starostoval v Nejdku
od r. 1771.
A tak se ve „stromu života“, vypracovaném Josefem Waldöstlem z Drážďan, dostáváme opět k Franzi Waldöstlovi. Jeho nezištná práce pro obec byla
nevídaná. V roce 1829 museli nejdečtí ostrostřelci opustit svou střelnici
v místě u nynější mateřské školy v ulici Závodu míru kvůli stavbě státní silnice do Nových Hamrů. Vyhlédli si nové stanoviště – ostrůvek v řece Rolavě
v místě nynějšího Kulturního domu. Protože však pokladna občanského střeleckého sboru byla na suchu, zaručil se Franz Waldöstl jako velitel nejdeckých ostrostřelců svým majetkem za úvěr na kupní cenu nového pozemku.
Mohl takto riskovat snad i proto, že zůstal svobodný a neměl žádné potomky.
Franz Waldöstl zůstává velkou postavou nejdecké historie. Jím však výčet
významných Waldöstlů spojených s městem nebo s křížovou cestou nekončí.
Wenzel Waldöstl (1816-1866), truhlářský mistr, zhotovil v roce 1863 dřevěný
kříž pro vrchol Křížového vrchu. Jeho bratr (nar. 1829), klempíř a kovářský
––
mistr, navrhl a odlil ve spolupráci s nejdeckými železárnami železný krucifix,
vysoký 7 metrů a vážící 13 metrických centů. Kříž byl vsazen do skály na
temeni křížového vrchu v roce 1897 a stojí zde dodnes. Rod Waldöstlů, rod
kovářů, soudců a starostů byl spjat s nejdeckou křížovou cestou osudovým
poutem.
Pokračujme však s historií stavby křížové cesty. Zemní práce byly započaty v r. 1851. Bylo třeba vybudovat půl druhého kilometru pohodlné, široké
cesty v prudkém svahu, a tak se pro terasovitě vybudované cesty použilo
obrovské množství kamene na opěrné zdi. Na vytýčené trase bylo nutno
odstranit skály v celkové délce 180 m a opěrných zdí o různé výšce bylo
potřeba postavit celkem 1300 m. Zruční kameníci začali stavět z tesaných
žulových kvádrů tři a půl metru vysoké kapličky, na bázi široké jeden a tři
čtvrtě metru a hluboké pětaosmdesát centimetrů. Nika ve tvaru románského
okna pro vsazení reliéfu je 171 cm vysoká, 93 cm široká a 42 cm hluboká. Do
ní byl vsazen dřevěný polychromovaný reliéf, vysoký 140 cm. Nevyplňoval
tedy celou niku; její koncha byla ještě zdobena malým křížem a příslušným
číslem zastavení na křížové cestě. Každá kaplička byla ještě opatřena doplňky
a zdobnými prvky z černé litiny: Na vrcholu kapličky stál hvězdový kříž, na
čelní straně byly připevněny nahoře i dole ornamentální vlysy, dále zdobily
kapličku dvojice rozet a dvojice hlavic, vše rovněž litinové.
Střelecký vrch (dnes Křížový vrch) má čtyři vrcholky nepříliš se lišící
svou nadmořskou výškou. Na nejjižnějším vrcholu (688 m n. m.), nad posledním zastavením byl vztyčen vysoký dřevěný kříž, dobře viditelný z náměstí
i z protějších kopců. Vedlo k němu 35 kamenných schodů.
Chodníky křížové cesty byly chráněny proti přívalovým dešťům podélnými příkopy. V místech, kde příkrý svah tvoří úžlabinu, byly pod cestou
vyzděny propustky, které slouží dodnes. Nakonec bylo podél serpentinovitě vedených cest vysázeno na 250 stromů, ponejvíce buků. Jak jsme již
řekli, Střelecký vrch byl v té době úplně holý, což potvrzují staré fotografie
z 2. poloviny 19. století.
Nejdecká křížová cesta byla slavnostně vysvěcena dne 24. října 1858.
––
Proměny
Koncem padesátých let 19. století se hospodářská situace v Nejdku začala ubírat k lepšímu. V roce 1859 strhli v Kleistových železárnách vysokou
pec vytápěnou dřevěným uhlím a na jejím místě postavili výkonnou slévárnu
železa. Nejdecká česárna vlny se stala první továrnou v tehdejším Rakousku,
která pracovala s mechanickými česacími stroji. Úspěchy nejdeckých podniků se projevily příznivě i v dalších proměnách křížové cesty.
V roce 1860 byla před prvním zastavením na křížové cestě postavena
kaple Olivové hory. (Na Olivové hoře u Jeruzaléma přebýval Ježíš v noci
před svou poslední cestou – cestou křížovou.) Do kaple byly přeneseny
sochy umístěné předtím pod nejdeckou skálou. Zbytky základů této kaple
jsu dnes patrné vpravo u cesty, v místě, odkud stoupá pěšina k Rajmanově
vyhlídce. Roku 1862 se začala budovat kaple Božího hrobu na konci křížové
cesty. Kaple s malým zvonem svítila od roku 1863, kdy byl dokončena, do
daleka svou bílou fasádou. Přibližně v téže době byl v mohutné skále naproti
kříži vytesán výklenek a v něm usazena socha Kristus ve vězení. V roce 1897
byl dřevěný kříž z roku 1863, v pořadí druhý, nahrazen sedmimetrovým
železným krucifixem. V roce padesátiletí kaple (1913) putovali k ní věřící
procesím a byla v ní sloužena slavnostní mše. Ke konci první světové války,
v roce 1917, byl zabrán a roztaven pro válečné účely jeho zvon.
K další proměně došlo až v roce 1923. V nejdecké kronice se o ní píše:
„V říjnu 1923 byla dokončena instalace elektrického osvětlení na jednotlivých
zastaveních křížové cesty. Již nyní svítí celkem 20 lamp, které jsou umístěny jak na kapličkách, tak i venku a uvnitř Olivové kaple a nahoře na kříži.
Do kaple pod vrcholem byl obstarán malý lustr. Pro toto osvětlení bude
v elektrárně zavedeno vlastní konto. Náklady na zařízení jsou zčásti kryty
nadačními příspěvky zemřelé slečny Magdaleny Kernové, pana Franze
Brandnera a taktéž sbírkami místních občanů a přičiněním zdejších železáren. Díky finančním prostředkům, které směřují tímto způsobem na křížovou cestu, bude smazán zbytek dluhu za zřízení osvětlení. Za několik let lze
počítat s tím, že čistý výtěžek poputuje ke zkrášlení Křížového vrchu.“
––
V meziválečné éře, za první republiky, byly na křížové cestě u každého zastavení zřízeny dřevěné lavičky. O jejich osudu se zmiňuje nejdecký
rodák, vědec a spisovatel Heinz Henisch ve své vzpomínkové knize První
tanec v Karlových Varech: „Před každou kapličkou se cesta rozšiřovala, aby
bylo kde zbožně postát a pro velmi zbožné pokleknout. Pro ty, kteří nepatřili
do žádné z obou kategorií, tam stála proti kapli také lavička, odvrácená od
pohledu do údolí. Kapličky tam ještě jsou, ale lavičky už ne. Někdy během
druhé světové války považovali někteří lidé za lepší pro svou spásu je spálit,
než na nich sedět v pokorném rozjímání. Nebyly pak už obnoveny, protože
pokorné rozjímání vyšlo z módy a úcty se rovněž nedostává.“
Kdy byly reliéfy s výjevy posledních let Ježíšova životy překryty nevzhledným pletivem, dnes již nezjistíme. Toto značně necitlivé opatření, jako
by předznamenalo budoucí nevzhlednou a zadrátovanou dobu, která měla
brzy přijít.
– 10 –
Ú pa d e k
Výsledky druhé světové války a s nimi spojený odsun německých obyvatel (nebo jejich vyhnání – jak kdo nebo z jaké strany na tento dějinný fakt
nahlíží) dopadly na Nejdecko stejně tvrdě jako i na všechna místa v Sudetech.
Počet obydlených domů na Nejdecku klesl od roku 1946 do roku 1970 na polovinu. Jen v Porolaví úplně zanikly obce Rolava, Chaloupky, Jelení a Milíře.
V některých místech, jako jsou Oldřichov (v roce 1939 měl 443 obyvatel),
Lužec, Vysoká Štola nebo Poušť mají domky ponejvíce zelená čísla popisná
– to chalupáři zachraňují tyto kdysi velké vsi od úplného zániku.
Jak souvisí tato skutečnost s křížovou cestou? O tuto tehdy stoletou
památku se neměl kdo starat. Počet návštěvníků křížové cesty dramaticky
poklesl. Křížový vrch začal zarůstat náletovými dřevinami a křovinatým
podrostem, ale křížová cesta se tím nestala stinnější, jak někteří Nejdečtí
podotýkají. Příjemný letní stín na křížové cestě panoval i dříve, vždyť strmá
stráň křížové cesty je přivrácena k severozápadu. I z dříve kultivovaného
lesoparku se stal divoký, nepěstěný les a ten spolu s řídce se vyskytujícím
chodcem poskytuje vandalům klid a možnosti dříve netušené. A ti se činili!
Nejdříve začali odlamovat části dřevořezeb. Vždyť dřevo dobře hoří, tak
proč ne! Později přišly na řadu litinové zdobné prvky. A to všechno nechalo
strážce pořádku nebo příslušné činitele klidně spát. „Kdo jest z vás bez hříchu, nejprv hoď na ni kamenem“, si však řekneme s Ježíšem. Zkusili byste si
v padesátých nebo sedmdesátých letech 20. století byť jen žádat o peníze na
opravu křížové cesty? Vždyť by se v místě zvýšila religiozita!
Vědec a spisovatel Heinz Kurt Henisch, který v Nejdku žil v letech 1922
až 1938 a Nejdek ještě navštívil v roce 1967 a v roce 1990, o tomto problému
píše:
„Kapličky přetrvaly, ale barevné, v dřevě vyřezané oltáře v nich zasazené byly dávno odcizeny. V roce 1967 jich ještě bylo několik na místě, dnes
už není žádný. Některé byly zničeny vandaly, zbylé vzali do ochranné péče
„antivandalové“, takže jednoho dne, až přijde čas, se mohou znovu objevit.“
– 11 –
No s ta l g i e
Franz Achtner
Na nejdeckém Křížovém vrchu
Letos v létě jsem kráčel cestou vzhůru k poutní kapli ve Würzburgu.
Na začátku cesty jsem četl na tabuli, že se nacházím na počátku nejdelší německé křížové cesty. Musel jsem se pousmát. Bůh ví, že nejdelší křížová cesta
na kdysi německy mluvícím území byla naše nejdecká křížová cesta. Nebo
snad ne? Jak dlouho se muselo jít od spodní kaple Olivové hory až nahoru
k sedmimetrovému železnému kříži, od něhož bylo vidět široko daleko na náš
milý krásný domov! Delší a krásnější křížovou cestu jsem nepoznal. Nebylo
pro mě důležité, zda jsme měli nejdelší křížovou cestu, avšak náhle přede
mnou naše křížová cesta v myšlenkách stála a dlouho mě neopouštěla.
A tak jsem stoupal cestou vzhůru ke kapli ve Würzburgu a moje myšlenky zalétaly, tak jako často, do Nejdku. Jednoho zamračeného listopadového
odpoledne roku 1944 začalo lehce sněžit. První poslové blízké zimy! Když
jsem odcházel z knihkupectví pana Laubeho v Karlovarské ulici, kam jsem
si chodil každý týden pro své časopisy, ležel již čerstvý sníh až po kotníky
a ochladilo se.
U hospůdky „Pod Křížákem“ vedly schody nahoru ke Křížovému vrchu.
Nový sníh prozrazoval, že před chvílí museli po schodech vystupovat tři lidé.
Kolem mě zimní klid, jen tiše padající vločky. Od Zámecké ulice nikdo nepřicházel, jen na Masném mostě měly dvě ženy nějak naspěch. První zimní den
je pobízel ke spěchu. Doma v teple bylo jistě útulněji.
„Máš přece čas“ a bezděčně jsem se vydal po zasněžených schodech
nahoru. Přede mnou ve sněhu ty tři stopy. Před jednotlivými schody často
dětské stopy zmizely. To asi matka a její průvodce udělaly z dítěte „andělíčka“ a vyzdvihly je na schod. Říkaly přitom asi se smíchem „Andělé létají“.
Doprovázel je dědeček, protože byl otec někde v cizí zemi ve válce? V Rusku,
v Norsku, v Maďarsku, Francii nebo Jugoslávii? V roce 1944 byli mladí muži
jen vzácně doma. Jen velmi málo jich bylo a většinou jen ti, kteří byli zranění
a na krátké dovolené doma na zotavenou.
Brzy jsem se dostal na poslední schod. Stopy ve sněhu nyní odbočily
doleva. Pravděpodobně se chtěli ti tři dostat na roh a šli touto zkratkou.
– 12 –
V čerstvém sněhu nyní zůstávaly jen moje stopy. Daleko jsem jít nechtěl, jen
ke kapli. Chtěl jsem tam vstoupit a strávit pár minut rozjímáním. Ke kapli
Olivové hory to bylo asi sto metrů. Vlevo dole bylo vidět Goethův pomník,
který měl již pěknou sněhovou čepici. Bílé ticho kolem na mě zapůsobilo
skličujícím dojmem. Než jsem vstoupil do kaple, pohlédl jsem vpravo nahoru do příkrého svahu. Chodíval jsem tudy často v létě se svými přáteli
do zoologické zahrady (Vogelschutzpark) k naší paní Putzové. Strávili jsme
tam mnoho šťastných bezstarostných hodin. Nově napadaný sníh pěšinku
zakryl, takže ji nebylo vidět. Také břízy tu stály holé a jejich větve čněly
k šedivé obloze. Ty čtyři nebo pět schodů ke vchodu do kaple jsem rychle
překonal a z vnitřku na mě zavanul chladný, nepříjemný zápach. Moje kroky
zněly příliš hlučně v tom tíseň vzbuzujícím tichu. Vpředu, kde na potemnělém kamenném podstavci klečel Hospodin a zvedal hlavu k nebi, za ním
spící učedníci, bylo na římse velké množství hořících svíček. Plamínky náhle
zaplápolaly, patrně od průvanu, který jsem způsobil, ačkoli jsem byl velmi
opatrný, abych nerušil posvátné místo. Dřevěná lavice zasténala, když jsem
se do jedné z prostředních vtěsnal. A opět ono stísňující ticho kolem mne.
Může to člověka pořádně dojmout!
Vpředu na kamenném podstavci se plamínky svíček opět uklidnily
a šířily šerosvit. Stín na holé klenbě kaple se hýbal, jako by se klečící Kristus
třásl. Tam vpředu hořelo mnoho svíček. Kolik asi žen a matek je tam zapálilo
s toužebným přáním v srdci, aby se jejich milovaný manžel nebo syn vrátil
zdravý a živý z té hrozné války domů. Ano, právě v tomto roce se začalo skutečně hlásit nadcházející neštěstí. O rok později muselo mnoho nejdeckých
obyvatel navždy opustit svou milovanou vlast. Já jsem však seděl v chladné
lavici a netušil nic o nadcházejících hrozných dnech. Ještě jsem se oddával
vzpomínkám, ještě jsem dlouho prožíval uplynulé krásné dny, dokonce roky.
Ještě jednou jsem v duchu vystoupal s mými milými kamarády na Křížový
vrch a všichni byli u toho. Dělali jsme hlouposti, smáli jsme se, zpívali, byli
jsme šťastni. A nyní jsem seděl samotinký v této kapli. Mnozí z nich již padli
kdesi daleko na bitevních polích. Všechno je pryč.
Jak nádherný byl Křížový vrch před mnoha lety! Ani noc mu nemohla
něco ubrat. Jak krásný byl na něj pohled, když byl osvětlen. Elektrické lampy
před kapličkami zářily jako malé hvězdičky, když se člověk díval z dálky od
Vysoké Jedle na naši „Olivovou horu“. A úplně nahoře byly nejjasnější ­hvězdy,
– 13 –
skoro až v nebi, kde stál železný kříž s přibitým Kristem a odkud svítil do
dálky bílý kostelíček. Víte o tom ještě?
„Teď už musíš jít“, řekl jsem si, když v kapli znatelně potemnělo. Když
jsem vyšel ven, sněžilo již silněji. Moje předešlé osamělé stopy nebylo téměř
znát. Hustě padající sníh je již zakryl. Šel jsem opět směrem ke schodům.
Musel jsem však ještě poklepat na osaměle stojící kmen buku. Moc dobře
jsem ho znal! Musel jsem se v duchu usmát. Asi před čtyřmi lety jsem s tímhle
stromem uzavřel bratrství. Proč? Často, dokonce příliš často tudy chodívala
mládež nahoru do útulného zooparku (Vogelschutzpark). Domů se chodilo
obvykle v noci. Často byla tma, že nebylo vidět na vlastní ruku před očima.
Světlo se nesmělo nosit kvůli válečným opatřením. Chodívali jsme však tudy
mnohokrát a cestu jsme proto znali nazpaměť. Když jsme došli ke zmiňované kapli, měli jsme vyhráno. Cesta dál byla širší a pohodlnější a pozornost
polevila. A právě to se mi jednou nevyplatilo. Pod dojmem, teď máš vyhráno,
teď se ti už nemůže nic stát, jsem do toho buku za jedné temné noci narazil.
Buk stál ovšem pevněji než já a moji kamarádi mě proto museli hledat
na zemi. Taková to byla rána! Druhého dne jsem se objevil ve společnosti
kamarádů s velkou červenou boulí na čele. Moji nejlepší přátelé se smáli
téměř k smrti. Takoví jsou kolegové!
Byl jsem opravdu sklíčen, když jsem opět kráčel dole kolem hospůdky „Pod Křížákem“ po zasněžené ulici. Byli jsme ošizeni o své mládí, avšak
přesto vzpomínám na ten většinou krásný čas rád. Toho zimního dne jsem
vstoupil na Křížový vrch naposled a prožil poslední Vánoce ve vlasti. Nemohl
jsem tenkrát tušit, že to bude rozloučení navždy s tímto krásným koutkem
světa. Na můj Křížový vrch jsem již nikdy nevkročil. Ovšemže ještě dlouho
v mém srdci ležela touha po domově, avšak ta dlouhá desetiletí v dáli dala
zapomenout a zůstalo jen radostné, šťastné vzpomínání. Zvláště o Vánocích
se jistě mnohý přistihne, jak jeho myšlenky zalétají do ztracené vlasti. A jak
by ne!
Vzpomínky na minulé časy osvěžují naši mysl a milá vlast pak leží jako
dárek pod vánočním stromečkem. Poneseme si ji ve svém srdci stále.
(Neudeker Heimatbrief č. 316, prosinec 1987, redakčně kráceno)
přeložil Miroslav Holeček
– 14 –
Z m r t v ýc h v s tá n í
Zmrtvýchvstání nejdecké křížové cesty byl název výstavy, otevřené
v listopadu roku 2002 v nejdeckém muzeu, pobočce Krajského muzea
Karlovarského kraje. Byl na ní vystaven první hotový reliéf pro obnovenou
křížovou cestu v Nejdku, a to reliéf pro zastavení č. IV – Ježíš potkává svou
matku (umělá pryskyřice, patinování různými odstíny hnědi, 170 x 90 cm).
Autor – Heřman Kouba.
Co předcházelo této události? Po převratu v listopadu 1989 začalo nad
nešťastnou křížovou cestou svítat. Nikoliv tak rychle, jak by si tato krasavice
zasloužila. Město Nejdek dlouhá desetiletí nevlastnilo pozemky křížové
cesty. V jeho majetku byly pouze kapličky č. 3 až 14. Vše ostatní patřilo státu
a bylo spravováno podnikem Lesy České republiky. Město mělo v devadesátých letech jiné starosti. Stavělo parovod z Vřesové, aby se vyčistilo nejdecké
ovzduší. Bylo třeba investovat peníze do vodovodu, do bytového fondu, do
komunikací a peníze scházely vždy.
17. listopadu 1999, v den 10. výročí sametové revoluce bylo založeno
občanské sdružení JoN - „Jde o Nejdek“, které chce chránit historické památky, technické památky a přírodní výtvory v Nejdku a v Porolaví, podporuje
bádání v historii Nejdku aj. Volně navazuje na činnost někdejší německé
Nejdecké krušnohorské jednoty (Neudeker Erzgebirgsverein), jejíž činnost
vrcholila na přelomu 19. a 20. století a byla ukončena až druhou světovou
válkou. JoN si jako svůj první a hlavní úkol předsevzal obnovit nejdeckou
křížovou cestu.
První úspěch přišel brzy. V září roku 2000 díky iniciativě občanského sdružení JoN a dobré vůli podniku Lesy České republiky byla v rámci
„Programu 2000“ opravena první dvě zastavení na křížové cestě. Obnovu
řídil nejdecký občan Jiří Pichl, pracovník Lesů ČR. Nové reliéfy s tradičními, ale moderně pojatými biblickými výjevy z posledních hodin života
Ježíše Krista vytvořila sochařka Markéta Horňáková z Hořic v Podkrkonoší
z umělého pískovce. Bohužel se tento materiál ukázal jako málo odolný proti
zásahům člověka. Neznámí vandalové již během jednoho měsíce reliéfy poškodili. Město se marně domáhalo převodu pozemků křížové cesty do jeho
vlastnictví, a tak se nemohlo pokračovat v opravě cest a opěrných zdí.
– 15 –
V listopadu 2001 byl občanským sdružením JoN založen Nadační fond
křížová cesta v Nejdku, řízený správní radou, složenou paritně z OS JoN a ze
zástupců města. V březnu 2002 byl tento nadační fond registrován u Krajského soudu v Plzni. V dubnu 2002 pak výbor OS JoN společně se starostou
města jednomyslně rozhodli, že zakázka na umělecké ztvárnění křížové cesty
se zadá nejdeckému výtvarníkovi Heřmanu Koubovi, členu Unie výtvarných
umělců. Stalo se tak po návštěvě ateliéru Heřmana Kouby dne 3. března, kdy
si výbor JoN a starosta města prohlédli reliéf, který vytvořil Heřman Kouba
z umělecké potřeby a pro sebe.
Tvorbou doplňků a zdobných prvků byl pověřen další nejdecký občan
pan Stanislav Nádeníček. Bylo dohodnuto i nové složení materiálu všech
odlitků – umělá pryskyřice s plnidly, odolná proti nárazu a tvarově i barevně stálá. V srpnu 2002 pak byly s oběma výtvarníky uzavřeny příslušné
s­mlouvy.
V letech 2002 – 2007 shromáždilo občanské sdružení JoN – „Jde
o Nejdek“ do Nadačního fondu Křížová cesta v Nejdku na obnovu umělecké
části křížové cesty od mecenášů, sponzorů, místní a krajské samosprávy
částku 2.200.000 Kč.
Výtvarník Heřman Kouba pracoval na čtrnácti reliéfech pět let,
od roku 2002 do roku 2007. Tradiční výjevy podle římskokatolického
kánonu zpracoval v duchu původních odcizených reliéfů velmi zodpovědně
v nazarénském stylu.
Jak práce postupovaly, byly nové reliéfy postupně vystavovány. Kromě
zmíněné výstavy v muzeu (listopad 2002 – únor 2003) byly nové reliéfy vystaveny v kostele sv. Martina při 15. Pouti dobré vůle v Nejdku (2004), v nové
výrobní hale firmy Witte Nejdek (duben 2005) a při 58. Sudetoněmeckých
dnech v Augsburgu (květen 2007).
Nejdecká křížová cesta se zcela zničenou kaplí Olivové hory, ruinou
kaple Božího hrobu, se čtrnácti holými kapličkami, které zbaveny svých
­reliéfních plastik a veškerých zdobných prvků z litiny odolaly vandalům jen
díky své kamenné podstatě a dokonalé práci tehdejších kameníků, tato jedinečná křížová cesta se konečně dočkala návratu svého někdejšího domácího
pána: V červenci roku 2007 byla křížová cesta na Křížovém vrchu v Nejdku
po soustředěném úsilí starosty města Jana Drobila převedena do vlastnictví
města Nejdku.
– 16 –
K ř í ž o vá c e s ta
( Vi a d o l o r o s a )
Cesta, kterou musel Ježíš Nazaretský projít po svém odsouzení Pilátem
až na Golgotu k ukřižování, se nazývá křížová cesta. Podle křesťanské tradice vede tato cesta v Jeruzalémě z Antoniova hradu až k chrámu Božího
hrobu. Podle již dříve praktikovaného obyčeje ožilo cvičení projít křížovou
cestou spolu s Ježíšem opět zvláště v křižácké době. V pozdním středověku
byla pod vlivem františkánů uvedena pobožnost křížové cesty na západ, a to
v podobě řady zastavení v chrámové lodi nebo venku u okraje cesty. Každé
zastavení bylo vyznačeno zpodobením určité události původní cesty, před
nímž se účastníci modlili. V 15. století jich bylo sedm, od baroka čtrnáct
a tento počet se udržel dodnes.
Zastavení jsou označována křížem a jsou věnována scénám popsaným
v cestě na Kalvárii, z nichž hlavní jsou Kristus padající pod tíhou kříže (třikrát), setkání s jeho matkou, se Šimonem z Kyrény a s Veronikou. Po nich
následují Kristus svlékaný ze šatů, přibíjení na kříž, ukřižování, Kristus
spočívající na klíně své matky (výjev nazývaný v křesťanské tradici Pieta)
a Kristův pohřeb.
– 17 –
Letecký pohled na Nejdek – uprostřed Křížový vrch
Luftbild auf Nejdek – Kreuzberg in der Mitte
– 18 –
Veduta vytvořená po roce 1863 • Nach 1863 geschaffene Vedute
Kolorovaná fotografie středu města s Křížovým vrchem (po roce 1863)
Kolorierte Fotografie des Stadtzentrums mit dem Kreuzberg (nach 1863)
– 19 –
Původní polychromovaný
reliéf z 50. let 19. století
Das ursprüngliche
polychromierte Relief
aus den 50-er Jahren
des 19. Jahrhunderts
U zastavení č. VIII,
v pozadí zastavení č. IX
Haltenpunk Nr. VIII,
im Hintergrund Nr. IX
– 20 –
Nejdecké učitelky
na křížové cestě
před 2. světovou válkou
Neudeker Lehrerinnen
auf dem Kreuzweg
vor dem 2. Weltkrieg
Zastavení č. VIII
- „Ženy pláčí nad Ježíšem“
rok 1942
Heltepunkt Nr. VIII
- „Die Faruen weinen
über Jezus“
– 21 –
U vrcholového kříže
Beim Gipfelkreuz
Zastavení č. IX
s původním reliéfem
Haltepunkt Nr. IX
mit ursprünglichem Relief
– 22 –
Křížová cesta je místem setkávání
Der Kreuzweg ist ein Treffpunkt
Skalní partie na temeni Křížového vrchu
Felsenteile auf dem Gipfel des Kreuzberges
– 23 –
Rozhled od kříže na severozápad
Aussicht von dem Kreuz Richtung Nordwesten
U zastavení č. XII a XIII (zleva)
Am Haltepunkt Nr. XII und XIII (von links)
– 24 –
Zoopark na Křížovém vrchu
Tiergarten auf dem Kreuzberg
Kaple Olivové hory před prvním zastavením postavená roku 1860.
Kresba Václava Nedbala z roku 1950
Kapelle des Olivenberges vor dem ersten Haltepunkt; gebaut im Jahre 1860.
Zeichnung von Václav Nedbal aus dem Jahre 1950
– 25 –
Kaple Božího hrobu na konci křížové cesty z roku 1863
Kapelle Grab Gottes am Ende des Kreuzweges aus dem Jahre 1863
– 26 –
Zbytky kaple Božího hrobu v současnoti - kaple byla zničena po 2. světové válce
Die Reste der Kapelle des Gottesgrabes im Jahre 2007
Křížová cesta na jaře roku 2002
Kreuzweg im Frühling 2002
– 27 –
Zastavení č. XI na jaře roku 2002
Haltepunkt Nr. XI im Frühling 2002
– 28 –
Výtvarník Heřman Kouba dokončuje poslední matriční řezbu pro křížovou cestu
Der bildende Künstler Heřman Kouba in der Schlussphaze des Urschnittes
für den Kreuzweg
– 29 –
Nový reliéf pro obnovenou křížovou cestu od Heřmana Kouby
(170 x 90 cm, umělá pryskyřice s plnidly, patinováno, 2006)
Neues Relief für den erneuerten Kreuzweg von Heřman Kouba
(170 x 90 cm, künstliches Harz mit Füllmitteln, patiniert, 2006)
– 30 –
Kreuzweg
in Neudek
Entstehung
Umwandlungen
Niedergang
Auferstehung
Ei n l e i t u n g
Schauen Sie sich Neudek aus der Vogelperspektive an und Sie werden
einen goldenen Ring sehen, in welchen ein Smaragd des Kreuzberges hineingesetzt wurde. Geben Sie mir ein Beispiel einer anderen Stadt, die einen
solchen wunderschönen grünen Berg direkt in ihrer Mitte hat, wie Neudek.
Ich gehe täglich über den „Křížák“. Morgens begegne ich Leuten aus den
„Jáchymovské Häusern“, die in die Arbeit eilen, Herrn Štěřík – den hiesigen
Schuhmacher, wie er aus der Tisová in seine Neudeker Werkstatt niedergeht,
vormittags spielen Kinder aus dem Kindergarten auf den Lehnen, nachmittags grüßen Sie eine Studentin, die ein Buch aus der hiesigen Bibliothek trägt.
(Der Vortrag ist schon für morgen!)
Jeden Sonntag vor dem Mittagessen konnte man Herrn Žalud auf dem
Kreuzweg begegnen – dem Neudeker Zeitzeugen, der nicht mehr unter
uns weilt. Pünktlich am Mittag, allerdings am Arbeitstag und mindestens
vor 70 Jahren, hätte man seltsame Gruppen von Männern und Frauen auf
dem Kreuzweg sehen können. Ihr Mittagessen im Gras (die Bänke waren
schon besetzt) genossen hier während einer kurzen Mittagspause die
Angestellten der Neudeker Spinnerei und Wollkämmerei. Ihre sorgsamen
Mütter, Ehefrauen oder Schwestern aus dem unweiten Tisová hatten Töpfe
mit Essen auf den schattigen und ruhigen Kreuzweg gebracht. Tisová hatte
damals über 600 Einwohner. Vor 100 Jahren und noch in den vierzigsten
Jahren des zwanzigsten Jahrhunderts hätte man einen Umzug von Gläubigen
auf dem Kreuzweg angetroffen, die zur Kirche des Gottesgrabens langsam
angestiegen sind, um dort an der heiligen Messe teilzunehmen.
Und wie sieht es heute mit dem Kreuzweg aus? Trotz langjährigem
Unrecht, welches ihm angetan wurde, dient er treu den Neudeker Bürgern
als ein Park, eine Promenade, ein Aussichtsturm, eine Athletik- oder
Fahrradbahn, ein Hundespielplatz, Fundstelle von Blaubeeren und Pilze; für
Verliebte ist er der Neudeker Petřín.
– 33 –
Der Kreuzweg ist vor allem ein Treffpunkt. Während die Leute in den
lauten Straßen unten aneinander vorbeigehen, hier treffen sie sich. In der
Karlovarská Straße sind sie Passanten, auf dem Kreuzweg kommen sie zu
mir. Nach einer Begrüßung tauschen sie ein Paar schöne Wörter miteinander, selbst wenn nur über das Wetter. So erzieht der liebenswürdige „Křížák“
sie dazu. Und die Gläubigen? Die treffen sich hier mit Gott.
Milan Michálek
– 34 –
Neudeker Juwel
„Wie ein grünes Vorgebirge schiebt sich der Kreuzberg bis
an die Häuser der Stadt heran, oben an der Stirne trägt
er als ein Diadem ein hohes, eisernes Kreuz. Heute ist
der Kreuzberg mit seinen Anlagen ein Juwel Neudeks,
vor 80 Jahren noch war der Schiessberg eine teilweise
öde, spärlich bewachsene Flur, welche, wie es heisst, der
Gemeinde keinerlei Nutzen abwarf und mit 250 fl C. M.
bewertet wurde.“
(Josef Pilz, Geschichte der Stadt Neudek, herausgegeben
von der Stadt Neudek im Jahre 1923)
Ist der Kreuzberg auch heute das Neudeker Juwel? Sicher, allerdings
ein wacker verwelktes Juwel. Ein Juwel ist er aber geblieben, und zwar wegen
seiner Lage. Es handelt sich nämlich um einen einzigartigen Berg.
Die heilige Stadt Rom, wie bekannt, war auf sieben Hügeln gewachsen.
Nejdek hat nur einen Hügel, aber dafür steht dieser sehr schön mitten in der
Stadt, als ob er nachträglich mit Gottes Hand hineingeprägt geworden wäre.
Die ganzen Jahrhunderte über war er kahl und wüst, Schafe grasten auf ihm,
wie sein ursprünglicher Name dies verrät - Hirtenberg – Pastýřský vrch.
„Was sollen wir damit, mit solcher Gottes Bescherung. Man kann ja
darauf nicht einmal bauen, wie steil er ist“, sagten die Neudeker Bürger und
errichteten am Füße einen Schießstand für den hiesigen Schießverein. Dies
geschah irgendwann gegen 1625. Es ist ein Beleg aus dem Jahre 1626 darüber
erhalten, als die Herren Kollon aus der Stadt Fels selber – die Besitzer des
Neudeker Gutes – eine Schießordnung mit 36 Punkten für den Neudeker
Schießverein herausgaben. Lange Jahre klangen auf dem Schießberg - wie
dieser Berg genannt wurde – der Widerhall von Schüssen der Neudeker
Scharfschützen. In Neudek, genau so wie in Deutschland oder in der
Schweiz, wurden außer Zunftvereine auch bürgerliche Schützen Corps errichtet als Mittel für Schutz von Personen und Besitztum. Sie waren oft mit
der Handwerkerinnung verbunden. Beispielsweise forderten die Neudeker
– 35 –
Zünfte von jedem Meister, eine Schützenausbildung durchzumachen.
Gott sei dank setzten sich die Neudeker Schützen nur bei verschiedenen
Feiern durch – sowohl religiösen, als auch weltlichen, wo sie festliche
Salven ­abfeuerten.
Im Jahre 1840 kam eine Wende in der Geschichte des Schießberges,
als Anna Häcklová – die Witwe von einem reichen Neudeker Bürger starb.
Sie hinterlies 28 000 Goldgulden (zu damaliger Zeit verdiente eine fleißige
Spitzenklöpplerin einen „Gulden“ pro Woche) zum Errichten der Kreuzwege
auf unserem bekannten Berg. In ihrem Willen gab sie keine formellen Rechte
der Kirche und so entstand die Stiftung für den Kreuzweg. Diese baute in
den Jahren 1851 – 1858 einen Kreuzweg mit den üblichen 14 Haltepunkten.
Der Name des Holzschnitzers, der die 14 hölzernen polychromierten Reliefs
für einzelne Haltepunkte schuf, ist heute nicht mehr bekannt und nicht einmal die Neudeker Einwohner kannten ihn vor dem 2. Weltkrieg, wie sie in
ihren Erinnerungen ausdrückten. Der damalige Volkskünstler, anscheinend
einheimisch, hatte wahrscheinlich andere Sorgen als seinen Namen berühmt
zu machen; er musste sich seinen Lebensunterhalt verdienen.
Der Neudeker Kreuzweg ist durch seine Länge und den Mut zum
Projekt einzigartig. Er wurde auf einem steilen, beinahe unzugänglichen
Abhang gebaut; an vielen Stellen führt er auf Steinterrassen vorbei und überwindet nach 1600 m durch seine Serpentinen einen Höhenunterschied von
110 m. Warum wurde der Neudeker Kreuzweg über solchen Berg geleitet?
Damit er an den schmerzhaften Weg - Leidensweg von Jesus (Via dolorosa)
auf dem Jerusalemer Hügel mit Namen Golgota erinnert, wo er gekreuzigt
wurde? Vielleicht. Oder wegen der bizarren Felsen an der Bergspitze, die
einem großen schädelförmigen Stein ähnlich ist, welcher in Jerusalem von
den Christen sehr ausgesucht wird? Das hebräische Wort „golgota“ bedeutet
ja „Schädel“; allerdings aufpassen! Golgota wird auch als „kahler Berg“ übersetzt. Und war der damalige Schießberg nicht kahl? Die bekannte Vedute aus
dem 19. Jahrhundert beweist dies.
Es gibt auch andere bekannte Kreuzwege mit Kapellen, die frei in die
Landschaft hineingesetzt sind, allerdings keine bietet so viele Möglichkeiten
zum Vergleich mit der vergangenen Kalvarie Christi. Gerade deswegen ist
der Neudeker Kreuzweg ein Juwel.
– 36 –
Geburt
Während Anna Häcklová die Mutter des Neudeker Kreuzwegs war,
wurde Franz Waldöstl sein Vater. Wer war er? Franz Waldöstl (1791 – 1871)
war eine beachtenswerte Neudeker Persönlichkeit. Nicht nur, dass er 80
Jahre erreichte, was an sich zu damaliger Zeit selten war. Er tat auch sehr viel
gute Dinge für die Stadt. Er begann als Kaufmann, arbeitete weiter als ein
Lehrer mit dem damals notwendigen Kantorenmusikmachen, wurde Notar,
Stadtrichter und stand schließlich an der Spitze der Gemeinde. Neudek hatte
nämlich 50 Jahre lang - von 1792 bis 1842 – keinen Bürgermeister, und zwar
deswegen, weil die Stadt das Jahresgehalt von 450 Goldgulden für einen ausgebildeten Rechtsanwalt nicht sicherstellen konnte, der die Entscheidungen
des Bürgermeisters beaufsichtigen sollte. Diese seit 1788 gültige Bedingung
seitens der Obrigkeit eher ein Vorwand; die Obrigkeit dürstete nach einer
Verstärkung ihrer Macht. Gemäß Gesetzes wurde also der Stadtrichter zum
Gemeindevertreter. Seit wann Franz Waldöstl diese ehrenvolle Funktion
bekleidete (er bezog kein Gehalt oder keine Belohnung), wissen wir nicht,
aber es ist sicher, dass er bis 1842 an der Spitze der Stadt stand, von dem
dem Zeitpunkt an dem in Neudek wieder ein Bürgermeister waltete. Heute
müssen wir seine Hellsichtigkeit bewundern, mit welchem er das Geschenk
von Anna Häcklová aus dem Jahre 1840 zum Errichten des Kreuzweges
verwaltete. Zuerst erreichte er eine Ablehnung der Anforderungen seitens
entfernter Verwandten und Hinterbliebenen von Anna Häcklová, diese
Hinterbliebenen forderten mutmaßliche Rechte, dann wandte er sich an die
Gemeinde, um weitere finanzielle Mittel für den Kreuzweg zu bekommen.
Hier hatte er aber keinen Erfolg. Kein Wunder. Das Neudeker Rathaus war
baufällig. „Die Fachwerkwände sind aus Lehm und in einem sehr schlechten
Zustand. Durch die Löcher in den Wänden des Büros sieht man die Straße.
Die Decke droht mit Absturz, die Fenster können nicht geöffnet werden
usw.“ (aus dem Antrag auf Baugenehmigung von 1841 zum Aufbau eines
neuen Rathauses; Josef Pilz, Geschichte der Stadt Neudek). Franz Waldöstl
nutzte die hoffnungslose Mühe der Gemeinde, sich Geld zum Aufbau eines
neuen Rathauses zu beschaffen, und kaufte ungefähr dreieinhalb Hektar
– 37 –
Grundstück auf dem Schießberg von der Stadt ab. Vorher konnte er noch die
Stiftung für den Kreuzweg gründen und das Geschenk der Witwe Häcklová
verwerten. „Die Bundwände sind von Lehm und äusserst schlecht, denn man
kann von der Kanzlei durch die Risse auf die Strasse sehen, – die Decke droht
einzustürzen, alle Fenster sind schlecht und können nicht mehr geöffnet
werden.“
Zu welcher Zeit, unter welcher wirtschaftlichen Situation sollte Franz
Waldöstl den Wunsch von Ann Häcklová verwirklichen? Seit 1843 begann
im Erzgebirge eine lange Periode schrecklicher Not. Die Neudeker Spitzen
konnten mit ihrem Preis den industriell hergestellten Spitzen in Belgien und
Frankreich konkurrieren. Kartoffeln trugen wiederholt keine Ernte, weil
sie von Schimmel befallen wurden. Hungrige Einwohner in Jelení (Hirschen­
stand) und Nové Hamry (Neuhammer) stürmten die Bauernfuhrwerke mit
Kartoffeln aus Sachsen. Im Jahre 1854 erreichten Hunger und Armut den
Höhepunkt. Neudeker Bettler belästigten die Kurgäste bei ihren Reisen nach
Karlsbad. Gerade in diesem Jahre kam der Neudeker Kreuzweg zur Welt.
Was war das für eine Kraft, die zu solcher ungünstigen Zeit die Ungnade
des Schicksals zerbrach? Anscheinend war es nicht nur die Gottesfurcht
damaliger Neudeker, sondern auch der Beginn der Industrialisierung von
Neudek, an deren Spitze die Gründungsväter Baron Kleist (Eisenhütte) und
Anton Schmieger (Wollkämmereien und Spinnereien) standen.
Kommen wir allerdings zu Franz Waldöstl und seinen Verwandten
zurück. Die Neudeker Herren von Waldöstl gehörten seit langem zu den
bedeutendsten Neudeker Bürgern. Einer von ihnen ist Herr Josef Waldöstl,
der in Dresden lebte und mehr als zwanzig Jahren an dem Stammbaum der
Herren von Waldöstl mit ähnlicher Ausdauer arbeitete, wie damals Franz
Waldöstl, als er mit dem Berg von Problemen namens Kreuzweg zu tun hatte. Er arbeitete sich durch die Geschichte des Geschlechtes Waldöst bis zum
Jahre 1500 durch, als der Schmied Jeroným Thomas Waldesel angeblich im
Neudeker Burgturm lebte; er verstarb im Jahre 1575. (Über die Etymologie
des Nachnamens Waldesel – Waldöstl kann man in der entzückenden Sage
Jäger und Schmied nachlesen, von der im Buch Geschichte der Stadt Neudek
von dem Chroniker Josef Pilz erzählt wird). Jeronýms Sohn, der Schmied
Georg Franz Waldöstl, war seit 1575 Gemeindevorsteher in Suchá, Jeronýms
Urenkelkind, ebenfalls ein Schmied, war seit 1661 Stadtrichter, Ferdinand
– 38 –
Waldöstl, Schmied, war der Bürgermeister in Neudek in den Jahren gegen 1750 und Josef Waldöstl, Schmied, war der Bürgermeister in Neudek
seit 1771.
Und so kommen wir in dem von Josef Waldöstl aus Dresden erarbeiteten Stammbaum wieder zu Franz Waldöstl zurück. Seine selbstlose Arbeit
für die Gemeinde war ungesehen. Im Jahre 1829 mussten die Neudeker
Scharfschützen ihren Schießstand an der Stelle beim heutigen Kindergarten
in der Straße Závodu míru wegen des Aufbaus der staatlichen Landstraße
nach Nové Hamry verlassen. Sie suchten sich einen neuen Standort aus – die
Insel im Fluss Rolava an der Stelle des heutigen Kulturhauses. Da allerdings
die Kasse des bürgerlichen Schießvereins erschöpft war, verbürgte sich Franz
Waldöstl als Führer der Neudeker Scharfschützen mit seinem Vermögen für
den Kredit für den Kaufpreis eines neuen Grundstücks. So konnte er vielleicht
auch deswegen riskieren, weil er ledig geblieben ist und keine Nachkommen
hatte. Franz Waldöstl bleibt eine große Persönlichkeit der Neudeker
Geschichte. Mit ihm ist allerdings die Aufzählung der bedeutenden Herren
von Waldöstl, die mit der Stadt oder dem Kreuzweg verbunden sind, nicht
zu Ende. Wenzel Waldöstl (1816-1866), ein Tischlermeister, fertigte im Jahre
1863 ein hölzernes Kreuz für die Spitze des Kreuzberges an. Sein Bruder (geb.
1829), ein Klempner und Schmiedemeister, entwarf in der Zusammenarbeit
mit Neudeker Eisenhütten ein eisernes Kruzifix und goss dieses ab; es war
7 Meter hoch und wog 13 Doppelzentner (1300 kg). Das Kreuz wurde im
Jahre 1897 in einen Felsen auf dem Gipfel des Kreuzberges hineingesetzt; hier
steht es bis heute. Das Geschlecht der Herren von Waldöstl – ein Geschlecht
von Schmiede, Richtern und Bürgermeistern – wurde durch den Neudeker
Kreuzweg mit einem Schicksalband verbunden.
Beschäftigen wir uns aber weiter mit der Geschichte des Aufbaus des
Kreuzwegs. Mit den Erdarbeiten wurde im Jahre 1851 begonnen. Es war
nötig, einen 1,5 km langen bequemen und breiten Weges auf einem steilen
Abhang zu erschaffen, und so wurde für terrassenförmig aufgebaute Wege
eine riesige Menge Steine für die Stützwände verwendet. Auf der abgesteckten Strecke mussten Felsen auf einer Gesamtlänge von 180 m beseitigt werden; es mussten insgesamt 1300 Meter von Stützwänden mit verschiedenen
Höhen gebaut werden. Geschickte Steinmetze begannen 3,5 m hohe Kapellen
aus behauenen Granitquadern zu bauen, mit 1,45 m Breite und 85 cm Tiefe
– 39 –
als Basis. Die Nische in Form eines romanischen Fensters zum Einsetzen des
Reliefs ist 171 cm hoch, 93 cm breit und 42 cm tief. In diese wurde ein 140 cm
hohes hölzernes polychromiertes Relief hineingesetzt. Es füllte also nicht die
ganze Nische aus; ihre Konche war noch mit einem kleinen Kreuz und der
entsprechenden Nummer des Haltepunktes auf dem Kreuzweg verziert. Jede
Kapelle war noch mit Beiwerk und Verzierelementen aus schwarzem Guss
versehen: an der Spitze der Kapelle stand ein Sternkreuz, auf der Frontseite
waren oben und unten Ornamentfriese befestigt. Weiter war die Kapelle mit
einem Paar Rosetten und einem Paar Köpfstücken verziert – alles ebenfalls
aus Guss.
Der Schießberg (heute Kreuzberg) hat vier Gipfel, die sich nicht viel in
ihrer Meereshöhe unterscheiden. Auf dem südlichsten Gipfel (688 m ü.M.),
über dem letzten Halt, wurde ein hohes hölzernes Kreuz aufgestellt, das vom
Stadtplatz und aus dem gegenüberliegenden Bergen gut gesehen wurde.
Zu ihm führten 35 Steintreppen.
Die Gehwege auf dem Kreuzweg wurden gegen Starkregen mit länglichen Gräben geschützt. An der Stelle, wo der steile Abhang eine Erdrinne
bildet, wurden Durchgänge unter dem Weg ausgemauert, sie dienen bis
heute. Schließlich wurden 250 Bäume – meistens Buchen – an den serpentinen geführten Wegen entlang angepflanzt. Wie bereits erwähnt, war der
Schießberg zu damaliger Zeit ganz kahl, was alte Fotos aus der 2. Hälfte des
19. Jahrhunderts belegen.
Der Neudeker Kreuzweg wurde am 24. 10. 1858 festlich eingeweiht.
– 40 –
U m wa n d lu n g e n
Am Ende der 50-er Jahre des 19. Jahrhunderts begann die wirtschaftliche Situation in Neudek sich zu verbessern. Im Jahre 1859 wurde ein
mit Holzkohle geheizter Hochofen in den Kleist-Eisenhütten niedergerissen und an dessen Stelle eine leistungsfähige Eisengießerei gebaut. Die
Neudeker Wollkämmerei wurde zur ersten Fabrik im damaligen Österreich,
die mit mechanischen Wollkämm-Maschinen arbeitete. Der Erfolg der
Neudeker Fabriken zeigten sich günstig auch in anderen Wandlungen des
Kreuzweges.
Im Jahre 1860 wurde vor dem ersten Haltepunkt auf dem Kreuzweg die
Kapelle des Olivenberges gebaut. (Auf dem Olivenberg bei Jerusalem hielt
sich Jesus in der Nacht vor seinem letzten Weg auf – vor dem Kreuzweg.)
In die Kapelle wurden Statuen übertragen, die vorher unter dem Neudeker
Felsen standen. Die Reste der Grundsteine dieser Kapelle können heute
rechts beim Weg gesehen werden, an der Stelle, woher ein Gehsteig zum
Rajman-Aussichtspunkt ansteigt. Im Jahre 1862 begann man die Kirche
Grab Gottes am Ende des Kreuzweges zu bauen. Die Kirche mit einer kleinen Glocke leuchtete seit 1863, als sie fertigt gebaut wurde, mit ihrer weißen
Fassade in die Ferne. Ungefähr zur gleichen Zeit wurde eine Nische im massiven Felsen gegenüber dem Kreuz ausgehauen, in welche eine Statue Christi
im Gefängnis hineingesetzt wurde. 1897 wurde das hölzerne Kreuz aus
dem Jahre 1863, in Folge das zweite, mit einem 7 m hohen eisernen Kruzifix
ersetzt. Im Jahr des 50. Jubiläums der Kirche (1913) pilgerten Gläubige zu
ihr in einer Prozession und es wurde hier eine feierliche Messe gelesen. Am
Ende des Ersten Weltkriegs – im Jahre 1917 – wurde sie eingenommen und
ihre Glocke für Kriegszwecke eingeschmolzen.
Eine weitere Umwandlung erfolgte erst im Jahre 1923. In der Neudeker
Chronik steht über diese geschrieben: „Im Oktober 1923 wurde die
Installation der elektrischen Beleuchtung auf einzelnen Haltepunkten des
Kreuzwegs beendet. Bereits jetzt leuchten insgesamt 20 Lampen, die sich
sowohl auf den Kapellen, als auch draußen und innen der Olivenkapelle
sowie oben auf dem Kreuz befinden. Für die Kirche unter dem Gipfel wurde
ein kleiner Lüster beschafft. Für diese Beleuchtung wird im Kraftwerk ein
– 41 –
eigenes Konto ­eingeführt. Die Kosten für die Anlage werden teilweise von
Stiftungsbeiträgen des verstorbenen Fräuleins Magdalena Kernová abgedeckt, des Herrn Franz Brandner, sowie von den Sammlungen der ­hiesigen
Bürger und durch die Unterstützung der hiesigen Eisenhütten. Dank finanzieller Mittel, die auf diese Art und Weise für den Kreuzweg verwendet
werden, wird der Rest der Schulden für das Errichten der Beleuchtung
­gelöscht. In einigen Jahren kann man damit rechnen, dass der Nettoertrag
zur Verschönerung des Kreuzberges verwendet wird.“
In der Zwischenkriegszeit während der Ersten Republik wurden hölzerne Bänke bei jedem Haltepunkt des Kreuzwegs errichtet. Ihr Schicksal
erwähnt Heinz Henisch – ein gebürtiger Neudeker, Wissenschaftler und
Schriftsteller – in seinem Erinnerungsbuch Erster Tanz in Karlsbad: „vor
jeder Kapelle dehnte sich der Weg aus, damit man Platz hatte dort fromm
zu stehen und für die sehr Gläubigen zu knien. Für diejenigen, die zu keiner
der beiden Kategorien gehörten, stand auch eine Bank dort, gegenüber der
Kapelle und vom Ausblick ins Tal abgewandt. Die Kapellen sind immer noch
dort, allerdings die Bänke nicht mehr. Irgendwann während des Zweiten
Weltkriegs fanden einige Leute es besser für ihr Heil, sie zu verbrennen, als
in demütiger Besinnlichkeit auf ihnen zu sitzen. Nachher wurden sie nicht
mehr erneuert, da eine demütige Besinnlichkeit aus der Mode kam und es
auch an Hochachtung mangelte.“
Wann die Reliefs mit Darstellungen der letzten Jahre des Lebens
Christi mit ungefälligem Geflecht überdeckt wurden, finden wir heute nicht
mehr heraus. Es ist, so als ob diese ziemlich empfindungslose Maßnahme
die zukünftige unansehnlich verflochtene Periode vorbedeutete, die bald
­kommen sollte.
– 42 –
Ni e d e r g a n g
Die Ergebnisse des Zweiten Weltkriegs sowie die mit ihnen verbundene
Aussiedlung der deutschen Einwohner (oder die Vertreibung – es kommt
darauf an, wie man diesen historischen Fakt betrachtet) beeinflussten die
Region Neudek genau so hart wie alle anderen Orte in Sudeten. Die Anzahl
der bewohnten Häuser in der Region Neudek fiel von 1946 bis 1970 bis
zur Hälfte ab. Nur im Rohlaugebiet verschwanden die Gemeinden Rolava
(Sauersack), Chaloupky (Neuhaus), Jelení (Hirschenstand) und Milíře
(Kohling). An einigen Orten, wie z.B. Oldřichov (Ullersloh) (im Jahre 1939
hatte es 443 Einwohner), Lužec (Kammersgrün), Vysoká Štola (Hohenstollen)
oder Poušť (Oedt) haben die Häuser meistens grüne Hausnummern – da
retten die Landhausbewohner diese damals großen Dörfer gegen den vollständigen Niedergang.
Wie hängt diese Tatsache mit dem Kreuzweg zusammen? Es gab
niemanden, der sich um dieses hundertjährige Denkmal kümmern würde.
Die Anzahl der Besucher des Kreuzweges fiel dramatisch ab. Der Kreuzberg
begann mit angreifbarem Gehölz und strauchartigem Unterwuchs bewachsen zu werden, jedoch wurde der Kreuzweg dadurch nicht schattiger, wie
einige Neudeker bemerken. Ein angenehmer Sommerschatten auf dem
Kreuzweg herrschte auch früher - der steile Abhang des Kreuzweges richtet
sich ja nordwestlich. Auch der früher kultivierte Waldpark wurde zu einem
wilden, ungepflegten Wald, welcher zusammen mit selten erscheinenden
Passanten Ruhe und früher ungeahnte Möglichkeit für Vandalen bot. Und
die tummelten sich hier und gaben sich Mühe! Zuerst fingen sie an Teile
des Schnitzwerkes abzubrechen. Holz brennt ja gut, also warum denn nicht!
Später kamen gusseiserne Verzierungslemente an die Reihe. Und, dass alles
ließ die Ordnungswächter oder die zuständigen Funktionäre ruhig schlafen.
„Wer unter euch ohne Sünde ist, der werfe den ersten Stein auf sie“, erwähnen
wir allerdings zusammen mit Jesus. Hätten Sie in den 50-er oder 70-er Jahren
des 20. Jahrhunderts versucht, um Geld für die Reparatur des Kreuzweges
zu bitten? An dem Ort würde ja die Religiosität zunehmen!
– 43 –
Der Wissenschaftler und Schriftsteller Heinz Kurt Henisch, welcher in
den Jahren 1922 bis 1938 in Neudek lebte und diese Stadt noch im Jahre 1967
und 1990 besuchte, schreibt über dieses Problem:
„Die Altäre als solche haben überlebt, aber die farbigen Holz­schnit­
zereien in Reliefform, die sie beherbergt und geschützt hatten, wurden schon
vor langer Zeit gestohlen. Im Jahre 1967 waren noch einige auf ihrem Platz; jetzt
sind keine mehr da. Manche wurden mutwillig zerstört, andere von Gegnern
des Vandalismus in »Schutzverwahrung« genommen, und diese können
eines Tages, wenn die Zeit reif ist, ganz gut wieder auftauchen.“
– 44 –
No s ta l g i e
Franz Achtner
Am Neudeker Kreuzberg
Diesen Sommer lief ich den Weg hinauf zur Wallfahrtskirche Käppele
in Würzburg. Am Anfang des Weges las ich auf einer Tafel, daß mir der
längste Kreuzweg Deutschlands bevorstehe. Ich mußte lächeln, denn der
längste Kreuzweg im - einmal - deutschsprachigen Raum war weiß Gott
unser Neudeker Kreuzberg. Oder vielleicht nicht? Wie lange brauchte man
von der unteren Ölbergkapelle bis hinauf zum eiseren, sieben Meter hohen
Gipfelkreuz, das weit hinaus sah auf unsere liebe schöne Heimat. Einen längeren und lieblicheren Kreuzweg kannte ich nicht. Es war mir nicht wichtig,
ob wir den längsten Kreuzweg hatten, aber plötzlich stand unser Kreuzberg
in Gedanken vor mir und ließ mich lange nicht mehr los.
So stieg ich nun den Weg hinan zum Käppele und meine Gedanken
flogen, wie so oft, nach Neudek.
Am frühen Nachmittag eines trüben Novembertages im Jahre 1944
begann es sachte zu schneien. Die ersten Boten des nahen Winters! Als ich
aus der Buchhandlung Laube in der Karlsbader Straße trat, wo ich meine
wöchentlichen Zeitschriften holte, lag der frische Schnee schon knöchelhoch. Und kalt war es geworden.
Dort beim Kreuzbergstüberl gingen die Treppen hoch zum Kreuzberg.
Der Neuschnee verriet, daß vor kurzem drei Menschen die Stufen hinaufgestiegen sein mußten. Rings um mich winterliche Ruhe, nur die stillfallenden
Flocken. Niemand kam von der Schloßgasse her, bloß auf der Fleischbrücke
hatten es zwei Frauen ziemlich eilig. Der erste Wintertag trieb sie zur Eile.
In den warmen Stuben war es wohl gemütlicher.
„Etwas Zeit hast du“, und unwillkürlich stieg ich die verschneiten Stufen
hoch. Vor mir im Schnee die drei Fußspuren und oft waren vor den Stiegen
die kleinen Kindertapper verschwunden. Gewiß hatte die Mutter und ihr
Begleiter das Kind zum „Engerl“ gemacht und über die Stufen gehoben.
„Engerl flieg!“ wird man wohl lachend gerufen haben. War der Begleiter der
Opa, weil der Vater irgendwo in fernen Landen im Krieg war? In Rußland,
– 45 –
in Norwegen, in Ungarn, in Frankreich oder Jugoslawien? 1944 waren junge
Männer rar in der Heimat. Nur ganz wenige und meistens nur solche, die
verwundet waren, kamen auf einen kurzen Genesungsurlaub nach Hause.
Die letzten Stufen hatte ich bald erreicht. Die Spuren im Schnee
zweigten jetzt nach links ab. Wahrscheinlich wollten die drei zum Winkel
und nahmen diese Abkürzung. In dem frischgefallenen Schnee nun nur noch
meine Fußstapfen. Weit gedachte ich nicht zu gehen, nur bis zur Kapelle.
Dort wollte ich eintreten und ein paar besinnliche Minuten verbringen.
Bis zur Ölbergkapelle waren es vielleicht hundert Meter. Links unten
sah ich den Goethestein, der schon ein hübsches Schneehäubchen trug.
Die weiße Stille um mich machte mich irgendwie bange. Bevor ich in die
Kapelle trat, blickte ich rechts den steilen Hang hoch, wo ich so oft mit meinen
Freunden im Sommer zum Vogelschutzpark ging, zu unserer Frau Putz, wo
wir so viele unbeschwerte, glückliche Stunden verbrachten. Der Neuschnee
hatte den Pfad zugedeckt und war nicht zu erkennen. Auch die Birken standen nackt da und reckten ihr Geäst gegen den grauen Himmel. Die vier, fünf
Stufen bis zum Eingang der Kapelle hatte ich schnell erklommen und aus
dem Innern kam mir ein kalter, muffiger Geruch entgegen. Meine Schritte
halten zu laut in der beängstigenden Stille. Vorne auf der dämmrigsteinernen
Bühne, wo der Heiland kniete und sein Haupt gen Himmel richtete, hinter
ihm sie schlafenden Jünger, standen am Sims unendlich viele brennende
Kerzen. Die Flämmchen flackerten plötzlich, wahrscheinlich hatte ich zuviel
Wind gemacht, obzwar ich sehr vorsichtig war, um diese Heiligkeit nich zu
stören. Die Holzbank knarrte böse, als ich mich in eine der mittleren Bänke
zwängte. Und wieder diese unheimliche Stillle um mich. Ganz schön kann
einem das nahe gehen!
Vorne auf der Steinbühne hatten sich die Kerzenflämmchen wieder
beruhigt und verbreiteten ein schummriges Licht. Wie wenn der kniende
Christus wackeln würde, so bewegte sich sein Schattenbild am Gewölbe der
kahlen Kapelle.
Viele Kerzen brannten da vorne. Wieviel Frauen und Mütter mögen
es dort angezündet haben mit dem sehnlichsten Wunsch im Herzen, ihr
geliebter Mann oder ihr lieber Sohn möge heil und ohne Schaden aus dem
unseligen Krieg heimkehren. Ja gerade in diesem Jahr zeichnete sich das kommende Unheil bereits ab und wahrlich, ein Jahr später hatten viele Neudeker
– 46 –
die liebe Heimat für immer verlassen müssen. Ich aber saß in der kalten Bank
und ahnte nichts von den kommenden schrecklichen Tagen. Noch gab ich
mich losen Gedanken hin, noch zehrte ich an länst vergangenen schönen
Tagen, ja Jahren.
Noch einmal stieg ich mit meinen lieben Kameraden im Geiste hinauf
zum Kreuzberg und alle waren dabei. Wir haben gealbert, gelacht, gesungen, waren fröhlich. Und heute saß ich mutterseelenalein in dieser Kapelle.
Viele von ihnen blieben schon draußen auf den Schlachtfeldern! Alles vorbei!
Wie schön war doch unser Kreuzberg noch vor vielen Jahren. Nicht einmal
die Nacht konnte ihm etwas anhaben. Wie schön war er anzusehen, wenn er
beleuchtet war. Wie kleine Sternchen machten sich die elektrischen Lampen
vor den Stationen aus, sah man von der Hochtanne auf unseren Ölberg. Ganz
oben die hellsten Sterne, fast schon im Himmel, wo das Eisenkreuz mit dem
angenagelten Christus stand und von wo aus das weiße Bergkircherl weit ins
Land leuchtete. Wißt ihr das noch?
„Du mußt jetzt wieder gehen“, habe ich zu mir gesagt, als es in der Kapelle
merklich dunkler wurde. Als ich nach draußen kam, hat es heftiger geschneit.
Meine einsame Fußspur von vorhin konnte ich fast nicht mehr erkennen, der
dichtfallende Schnee hatte sie bereits zugedeckt. Ich ging wieder in Richtung
Treppe, doch vorher mußte ich noch an einen dicken Buckenstamm klopfen,
denn diesen Baum kannte ich zu gut. Und grinsen mußte ich auch. Vor etwa
vier Jahren hatte ich mit diesem Baum Brüderschaft gemacht. Wieso? Oft, sehr
oft sogar, ist die Jugend zum gemütlichen Vogelschutzpark hochgestiegen und
meistens ging es in der Nacht nachhause. Oft war es stockfinster und man sah
seine eigene Hand nicht vor den Augen. Licht durfte keines getragen werden
wegen des Krieges, aber den Weg gingen wir schon unzählige Male, daß wir ihn
im Schlaf kannten. Waren wir unten bei der besagten Kapelle, hatten wir gewonnen, denn der Pfad wurde breiter und bequemer und die Aufmerksamkeit
ließ nach. Und gerade das wurde mir eines Tages zum Verhängnis. Mit dem
Gedanken: Jetzt hast du gewonnen, jetzt kann dir nichts mehr passieren, rannte ich in der stockdunklen Nacht gegen jene Buche. Die Buche war natürlich
standfester als ich und meine Kameraden mußten mich erst am Boden suchen,
so hat‘s mich hingehaut. Anderentags tauchte ich in meiner Gesellschaft mit
einem ziemlichen umfangreichen roten Biezl (Beule) an der Stirn auf und
meine besten Freunde hätten sich fast totgelacht. So sind die Kollegen.
– 47 –
Ich war recht betrübt, als ich wieder unten auf der schneebedeckten
Straße, da beim Kreuzbergstüberl vorbei ging. Wie hat man uns um unsere Jugend betrogen und doch denke ich gerne an jene, trotz allem schöne
Jugendzeit zurück. An diesem Wintertag hatte ich das letzte Mal meinen
Fuß auf den Kreuzberg gesetzt und das letzte Weihnachten daheim gefeiert.
Ich konnte damals nicht ahnen, daß es heute ein Abschied von diesem schönen Fleckchen Erde für immer war. Ich habe meinen Kreuzberg nie mehr
betreten. Gewiß hat noch jahrelang das Heimweh an meinem Herzen ­genagt,
aber die vielen Jahrzehnte in der Ferne haben Vergessen gebracht und nur
frohes, glückliches Erinnern ist geblieben. Besonders zur Weihnachtszeit
ertappt sich wohl ein jeder einmal, daß seine Gedanken in der verlorenen
Heimat umherschweifen. Solen sie auch! Das Erinnern an längst vergangene Zeiten frischt das Gemüt auf und wie ein Geschenk liegt unsere liebe
Heimat auf dem Gabentisch unterm Christbaum. Un immer werden wir sie
in ­unseren Herzen tragen.
(Neudeker Heimatbrief, 1987)
– 48 –
Au f e r s t e h u n g
„Auferstehung des Neudeker Kreuzweges“ war der Name der
Ausstellung, welche im November 2002 im Neudeker Museum in der
Niederlassung des Kreismuseums der Region Karlsbad eröffnet wurde.
Es wurde dort das erste fertige Relief für den erneuerten Kreuzweg in Neudek
ausgestellt, und zwar das Relief für den Haltepunkt Nr. IV – Jesus begegnet
seiner Mutter (Kunstharz, Patinieren mit verschiedenen Schattierungen
von Braun, 170 x 90 cm). Autor – Heřman Kouba.
Was geschah vor diesem Ereignis? Nach der Wende im November 1989
begann es über dem unglücklichen Kreuzweg hell zu werden. Keineswegs
so schnell, wie diese Schöne (d.h. der Kreuzweg) es verdient hätte. Die Stadt
Nejdek besaß lange Jahre keine Grundstücke des Kreuzweges. In ihrem
Besitztum waren nur die Kapellen Nr. 3 bis 14. Alles Übrige gehörte dem
Staat und wurde von dem Staatsunternehmen Wälder der Tschechischen
Republik verwaltet. Die Stadt hatte in den 90-er Jahren andere Probleme.
Sie baute eine Dampfleitung aus Vřesová, damit die Neudeker Luft sauber
blieb. Es war notwendig, Geld in Wasserleitungen, in Wohnungsbestand und
in die Verkehrswege zu investieren; und Geld fehlte immer.
Am 17. November 1999 – an dem Tag des 10. Jubiläums der Samtenen
Revolution – wurde die Bürgervereinigung JoN – „Jde o Nejdek“ (tschechische Abkürzung für „Es geht um Neudek“) gegründet, die historische
und technische Denkmäler und Naturschöpfungen in Neudek und im
Rohlaugebiet schützen will, auch Forschungen in der Geschichte von Neudek
unterstützt usw. Sie knüpft frei an die Tätigkeit des damaligen deutschen
Neudeker Erzgebirgsvereins an, dessen Tätigkeit Ende des 19. und anfangs
des 20. Jahrhunderts ihren Höhepunkt erreichte und erst durch den Zweiten
Weltkrieg beendet wurde. JoN nahm sich als ihre erste und wichtigste
Aufgabe vor, den Neudeker Kreuzweg zu erneuern.
Der erste Erfolg kam bald. Im September 2000 wurden dank der Initiative
der Bürgervereinigung JoN und dem guten Willen des Staatsunternehmen
Wälder der Tschechischen Republik im Rahmen des „Programms 2000“
die ersten zwei Haltepunkte auf dem Kreuzweg repariert. Die Erneuerung
wurde von Jiří Pichl gesteuert - dem Neudeker Bürger und Angestellten
– 49 –
der Wälder der Tschech. Rep. Die neuen Reliefs mit traditionellen, jedoch
modern erfassten biblischen Darstellungen aus den letzten Stunden des
Lebens von Jesus Christus kreierte die Bildhauerin Markéta Horňáková aus
Hořice v Podkrkonoší aus künstlichem Sandstein. Leider zeigte sich dieses
Material als sehr wenig widerstandsfähig gegenüber den Eingriffen der
Menschen. Unbekannte Vandalen beschädigten die Reliefs bereits während
eines Monats. Die Stadt beanspruchte vergeblich eine Übereignung der
Grundstücke des Kreuzweges in ihr Eigentum und so konnte der Umbau der
Wege und der Stützwände nicht weitergehen.
Im November 2001 gründete die Bürgervereinigung JoN den
Stiftungsfond Kreuzweg in Nejdek, der vom Verwaltungsrat gesteuert wurde; dieser bestand paritätisch aus der Bürgervereinigung JoN und aus den
Stadtvertretern. Im März 2002 wurde dieser Stiftungsfond beim Kreisgericht
in Pilsnen registriert. Im April 2002 entschloss dann der Ausschuss der
Bürgervereinigung JoN zusammen mit dem Bürgermeister der Stadt einstimmig, dass der Auftrag für künstlerische Gestaltung des Kreuzweges
an den Neudeker bildenden Künstler Heřman Kouba gegeben wird – dem
Mitglied der Union der bildenden Künstler. Dies geschah am 3. März nach
einem Besuch des Ateliers von Heřman Kouba, als sich der Ausschuss der
Bürgervereinigung JoN und der Bürgermeister der Stadt das Relief angeschaut hatten, welches Heřman Kouba aus einem künstlerischen Bedürfnis
und für ihn selbst geschaffen hatte.
Mit der Schaffung von Beiwerk und Verzierungselementen wurde ein
weiterer Neudeker Bürger beauftragt - Herr Stanislav Nádeníček. Es wurde
auch eine neue Zusammensetzung des Materials aller Abgüsse vereinbart
– künstliches Harz mit Füllmitteln, welches gegenüber Aufstoß widerstandsfähig sowie form- und farbstabil ist. Im August 2002 wurden dann entsprechende Verträge mit beiden Künstlern abgeschlossen.
In den Jahren 2002 – 2007 versammelte die Bürgervereinigung JoN
– „Jde o Nejdek“ in den Stiftungsfond Kreuzweg in Nejdek von Mäzenen,
Sponsoren und von der Örtlichen- und Kreisselbstverwaltung den
Betrag 2.200.000 CZK für die Erneuerung des künstlerischen Teiles des
Kreuzweges.
Der bildende Künstler Heřman Kouba arbeitete an 14 Reliefs 5
Jahre lang – von 2002 bis 2007. Die traditionellen Darstellungen laut des
– 50 –
Römisch-Katolischen Kanons verarbeitete er sehr verantwortungsvoll im
Geiste der ursprünglichen gestohlenen Reliefs im Nazarener Stil.
Als die Arbeiten fortschritten, wurden die neuen Reliefs allmählich
ausgestellt. Außer der erwähnten Ausstellung im Museum (November
2002 – Februar 2003) wurden die neuen Reliefs in der Kirche St. Martin
bei der 15. Pilgerfahrt des guten Willens in Nejdek (2004) ausgestellt, in der
neuen Produktionshalle der Firma Witte Nejdek (April 2005) und bei den
58. Sudetendeutschen Tagen in Augsburg (Mai 2007).
Der Neudeker Kreuzweg mit der vollständig zerstörten Kapelle des
Olivenberges, der Ruine der Kirche Grab Gottes, mit 14 leeren Kapellen,
die ohne ihre Reliefplastiken und die gesamten Verzierungselemente aus
Eisenguss den Vandalen nur dank ihrer Steingrundlage und der vollkommenen Arbeit der damaligen Steinbildhauer widerstanden - dieser einzigartige Kreuzweg erlebte endlich eine Rückkehr seines damaligen Hausherrn:
Im Juli 2007 wurde der Kreuzweg auf dem Kreuzberg in Nejdek nach ­gezielten
Bemühungen des Bürgermeisters Jan Drobil ins Eigentum der Stadt Nejdek
­übertragen.
– 51 –
Kreuzweg
( Vi a d o l o r o s a )
Der Weg, den Jesus von Nazareth nach seiner Aburteilung von Pilatus
bis auf den Berg Golgota zur Kreuzigung durchgehen mußte, heißt der
Kreuzweg. Nach christlicher Tradition führt dieser Weg in Jerusalem ab
Burg Antonion bis zum Tempel des göttlichen Grabes. Nach schon früher
praktizierten Übung, lebte die Tradition, den Kreuzweg gemeinsam mit
Jesus durchzugehen, besonders in der Zeit der Kreuzfahrer auf. Im späten
Mittelalter wurde durch den Franziskanerorden die Andacht des Kreuzweges
im Westen eingeführt. Diese wurde in Form von Stationen im Kirchenschiff,
oder an Weg- bzw. Straßenränden angebracht. Jede Station war als Ereignis
des ursprünglichen Kreuzweges dargestellt. Die Teilnehmer verrichteten
dabei ein Gebet. Im 15. Jahrhundert waren es sieben Stationen, ab der Zeit
des Baroks vierzehn und diese Zahl hat sich bis heute erhalten.
Die Stationen sind mit je einem Kreuz bezeichnet und sind den
Stationen auf dem Weg zum Kalvariaberg dargestellt. Vor allem sind es:
Christus fallend unter der Last des Kreuzes (dreimal), die Begegnung mit
seiner Mutter, mit Simeon aus Cyrene und mit Veronika. Weiter sind es:
Christus wird entkleidet, am Kreuz genagelt, die Kreuzung Christi, Christus
im Schoß seiner Mutter (die Szene ist in christlicher Tradition Pieta genannt)
und Begräbnis Christi.
– 52 –
Mecenáši a sponzoři obnovy
křížové cesty v Nejdku
Mäzene und Sponsoren
der Erneuerung des Kreuzweges
in Nejdek
Soukromníci | Privatpersonen
Blahoušová Marta, Nejdek
Členové OS JoN – „Jde o Nejdek“
Mitglieder der Bürgervereinigung JoN – „Jde o Nejdek“
Hosté ze SRN v hotelu Anna Nejdek | Donderer Anita, Augsburg
Die Gäste aus der BRD im Hotel Anna Nejdek
Jeništa Václav, Karlovy Vary | Stöhrová Monika, Nejdek
Waldöstl Josef, Dresden | Waldöstl Gerda, Dresden
Waldöstl Andreas, Pirna
Podniky a instituce | Unternehmen und Institutionen
Česko-německý fond budoucnosti
Deutsch-Tschechischer Zukunftsfonds
Sokolovská uhelná, a.s.
SWISS-FORM, a.s. Nejdek
WITTE Nejdek, s.r.o.
Karlovarský kraj | Region Karlsbad
město Nejdek | Stadt Nejdek
– 53 –
P O DĚKO VÁNÍ | DANKSAGUNG
Spolupracovali | Zusammenarbeit mit
Bc. Pavel Andrš
Ing. Miroslav Holeček
MgA. Zdeněk Pánek
Pavlína Schwarzová
Poděkování státnímu okresnímu archivu v Karlových Varech,
archivu při Městském úřadě v Nejdku.
Danksagung an das Staatliche Bezirksarchiv
in Karlovy Vary und Archiv beim Stadtamt in Nejdek.
Autor děkuje za zapůjčení fotografií
a pohlednic paní Marii Budkové, Jiřímu Pichlovi,
Ing. Jaroslavu Štorkánovi, Josefu Waldöstlovi
a Miloslavu Wünscherovi.
Der Autor bedankt sich für die Leihgabe von Fotografien
und Postkarten von Frau Marie Budková, Jiří Pichl,
Ing. Jaroslav Štorkán, Josef Waldöstl und Miloslav Wünscher.
Některé fotografie byly již reprodukovány v publikaci
Takový byl Nejdek (vydalo město Nejdek v roce 2005).
Einige Fotografien wurden bereits in der Publikation
Takový byl Nejdek – So war Nejdek (ausgegeben von
der Stadt Nejdek im Jahre 2005) reproduziert.
– 55 –
Mgr. Milan Michálek
Křížová cesta v Nejdku
Zrození, proměny, úpadek a zmrtvýchvstání
První vydání.
Překlad do německého jazyka: ORBIS, K. Vary
Obálka, sazba a grafická úprava: Studio Rubens, s.r.o.
Odpovědný redaktor: Ing. Dita Rindová
V roce 2007 vydalo město Nejdek, náměstí Karla IV. 239,
Nejdek ke 150. výročí otevření nejdecké křížové cesty.
Pro město Nejdek vyrobilo Studio Rubens, s.r.o.
Mag. Milan Michálek
Kreuzweg in Nejdek
Geburt, Umwandlungen, Niedergang
und Auferstehung Erste Ausgabe.
Übersetzung in die deutsche Sprache: ORBIS, K. Vary
Umschlag, Satz und grafisches Design: Studio Rubens, s.r.o.
Verantwortlicher Redakteur: Ing. Dita Rindová
Ausgegeben im Jahre 2007 von der Stadt Nejdek, náměstí Karla IV. 239,
Nejdek zum 150. Jubiläum der Eröffnung des Neudeker Kreuzweges.
Hergestellt für die Stadt Nejdek von Studio Rubens, s.r.o.