Ke stažení ZDE

Monarchistický
zpravodaj
Zpravodaj Koruny České
(monarchistické strany Čech,
Moravy a Slezska)
Číslo 68/2016
DEUS * REX * PATRIA
Z obsahu volebníko čísla:
2: Noční hlídka – článek 28 – 1 = 0
3-6: Volby 2016 – Informace k volbám
7-8: Vývoj správy a samosprávy
9: Ohlasy na Audienci
10: Pomník FJ I. v Pohledi
11: Předvolební vizitka MS Plzeň
12-14: Zprávy a oznamy
15-18: Církev a monarchie – Pozvánka
na pouť, Neznámý tesař (úvaha)
19-25: Markrabství moravské – Sdružení mon. Brno, pozvánky na sněmy,
mše a volební vizitka Moravskosl. kraje
26-28: Monarchie a zahraničí – správy
ze života šlechty
29: Akce spolku Radecký
30-36: Monarchisté v uniformách – ostrostřelci, gardy, pomníky, akce KVH
37: Literatura – Sborník Radecký, nové
knihy J. Drnka aj.
38: Kontakty
39-43: Názory / Předvolabní rozprava o
živé vodě (J. Drnek)
44-60: Příloha / Radecký v Itálii – tažení
1848 - 1849 (J. Drnek)
.cz
V každém státě existuje jediná osoba, u níž se zcela
překrývají osobní zájmy se zájmem celku státu. Tou
osobou je panovník.
Jedinci, zájmové skupiny, vlivové korporace, strany,
spolky a my všichni ostatní reprezentujeme dílčí
partikulární zájmy částí celku. Jen panovník reprezentuje celek, který je jeho formálním vlastnictvím.
Zastupitelská demokracie je totéž, jako by celému
tělu měly střídavě vládnout noha, žaludek nebo
ucho, podle toho, která část vyhraje volby. Jediným
orgánem, kterému jde o celé tělo, je hlava. Pokud
hlava zůstává mimo volbu, může to fungovat.
2
Spojené království Velké Británie a
Severního Irska odchází z EU. Odchází na vrcholu hospodářské konjunktury EU a určitě nikoliv z ekonomických důvodů. Také v jiných
zemích EU narůstá odpor proti Bruselu a určitě nikoliv z ekonomických
důvodů. Tvrzení, že ekonomika řídí
vše, jaksi neplatí. Počtáři zkrátka a
dobře nezapočítali nevyčíslitelné
faktory.
Kdekoliv vznikne mocenské centrum, jeho hlavní snahou je získat
ještě větší moc, a brzy se ukáže, že
by takovému centru nevadila ani
totalitní moc. Je to víc, než přírodní
zákonitost a když jde o moc, neexistují demokraté. Stalo se to i Bruselu,
kde podlehli vizi superstrátu, kde se
pokusili a pokoušejí zrušit suverenitu členských států a diktovat jejich
obyvatelstvu stále větší detaily jejich
soukroných životů. Vyvolává to odpor. Podobný vývoj prodělala kdysi i
původně dobrovolná aliance amerických kolonií, a tento vývoj skončil
občanskou válkou, kterou vyhráli
centralisté.
V Evropě, doufejme, dnes toto řešení není možné. Mnozí z těch, kteří
bojují proti hegemonii Bruselu, si
současně nepřejí rozpad EU. Vize
supersátu nebyla velkou částí Evropy přijata. Může být vnucena různě
lstivými metodami, když nebudeme
dost ostražití. Pokud se ale tato vize
ukáže jako nereálná, co místo ní?
Velké soustátí potřebuje koordinační centrum. Téměř kdokoliv v
tom orgánu zasedne, zákonitě začne
usilovat o mocenské ovládání namísto pouhé koordinace, v Bruselu
nebo kdekoliv jinde. Chybou je zřejmě již představa, že politika je o
moci.
Kdysi dávno platila představa, že politika je o službě, a k dobré
službě je třeba v minimální nutné míře použít moc. Ten, kdo slouží
v mocenské pozici, musí sloužit nejen lidem, ale také základní ideji,
která je nepochybně dobrá. Jen to zaručuje, že užívání moci se bude
dít v dobrém úmyslu. Také to zaručuje, že lidé budou spolupracovat dobrovolně a podřídí se jisté míře vlády. Také to zaručuje, že
jednotné měřítko hodnot, které jsou mimo hlasování, nepochybné
a určující, zajistí kulturní kompatibilitu celého území.
Když zakladatelé EU odmítli včlenit do preambule základní
vize byť jen zmínku o tom, že Evropa je a bude budována na
tradici hebrejsko-křesťanské víry a antické racionality, zamítli
takové jednotné a určující měřítko hodnot. Za prvé tím dali najevo,
že se nechtějí nechat ničím omezovat, že oni sami budou určovat
žebříček závazných hodnot. Za druhé tím založili EU jako arénu pro
zápas nejrůznějších systémů hodnot a idejí = mocí. Záměr, že se oni
sami postaví nad tento zápas jako rozhodčí a arbitři, do jakési neutrální a tíměř božské pozice, jim jaksi nevychází. Doufejme, že jim
nevychází.
Jakákoliv nová vize EU musí řešit a napravit právě tento problém,
jinak je bezcenná. Zásady všeobecné humanity jaksi nedokážou
nahradit Desatero přikázání, ani Ježíšovu doktrínu absolutní lásky.
Proč se ti, kdo tolik hlásají a prosazují totální osvobozování člověka
od téměř čehokoliv diví, když se někdo chce osvobodit od nich?
Osvobozování jako doktrína může vést k hegemonii osvoboditelů,
kdežto láska vede k takovému druhu hegemonie, která odpor nevyvolává. Je to rozdíl mezi ovládáním a vládou, mezi politikou coby
zápasem o moc a politikou jako službou celku.
Evropa stojí na správných základech, ale totéž neplatí o EU. Je třeba vyměnit onen úhelný kámen, který pak změní i architekturu
celého domu. Ne, že by se tím stal ihned z tržnice chrám, ale vize
multikulturního lidského eintopu zřetelně nefunguje. Kosmetické
úpravy to nezachrání. Ani ekonomika to nezachrání, protože peníze nesjednocují, ale rozdělují lidi a rozleptávají řád. I peníze musí
být podřízeny idejím.
S rozpadem EU nic nenaděláme. Čím zoufalejší bude snaha Bruselu podřídit si zbytek EU, tím větší odpor vyvolá a tím bude rozpad
dramatičtější. Dravci kolem číhají stále. Je třeba přemýšlet, co namísto tohoto. Možná novou Evropu kulturních okruhů, jako například Podunají (to by se líbilo nám monarchistům). Jedno je ale jisté
– na začátku musí být jasně definováno, co Evropa je a má být, z
jakých závazných kořenů vychází a kam ve světě kulturně patří.
Pokud to definováno nebude, nebo bude předstíráno, že to nic neznamená, nebo to bude definováno nepravdivě, nic dobrého pro
nás z toho nevzejde. Politika bude opět jen zápasem o moc (pokud
možno totální) namísto služby, namísto dobré vlády budeme ovládáni a instinkty kulturní sebezáchovy nás poženou ke vzpouře.
Odchod Británie, vzoru moderní demokracie, celou EU znevěrohodňuje více, než si zatím uvědomujeme. Nenamlouvejme si, že se
zase nic tak důležitého neděje, že 28 – 1 = 27. V tomto světě platí
jiná matematika, a ta jasně říká, že 28 – 1 = 0.
Jan Drnek
3
Srpen 2016
V roce 2016 se v České republice uskuteční dva
typy řádných voleb do zastupitelských sborů.
Jde o Senát parlamentu České republiky a zastupitelstva krajů.
Termín uskutečnění vlastních voleb (společně do
krajů a prvního kola voleb do senátu): 7 - 8. října
2016.
Kandidátní listiny pro obojí volby jsou již podány a
nelze na nich nic změnit.
Kolik volby stojí a kdo to platí?
Za krajské volby se naplatí žádná kauce. Kauce pro
kandidáta do senátu je 20 000,- Kč – schválenému
kandidátu KČ hradí strana 50 % volební kauce. Volební kampaně strany v krajích (výběry i výdaj jsou
v kompetenci krajských koordinátorů – platí, že
strana nehradí žádné předsednictvem předem neodsouhlasené náklady, ale pokud něco v kraji vyberete, pak si určete, za co to utratíte. Senátní kandidáti si kampaně hradí sami.
Pokud před dnem voleb přijde na transparentní
účet strany č. 2700765126 / 2010 dar, pak nechť
dárci do textu uvádějí např. - Dar na volby – Plzensky kraj. Takovou částku použijeme na úhradu volební kampaně v Plzeňském kraji (nebo jinde, podle
přání či bydliště dárce).
Jan Drnek, lídr za Plzeňský kraj
Kdo schvaluje volební program a kde se
uveřejní?
Krajské volební programy sestavují krajští volební
koordinátoři, senátní kandidáti si svůj program sestavují sami. Všechny programy musí být před zveřejněním schváleny centrálním volebním koordinátorem [email protected], odvolání proti
zásahu centrálního volebního koordinátora je k
předsednictu: [email protected].
Můžeme uzavírat krajské volení koalice?
Předběžně existuje dohoda o koaliční spolupráci s
Konzervativní stranou a KAN (zatím nebyla dohodnuta žádná konkrétní volební koalice, členové těchto subjektů však mohou kandidovat na našich kandidátkách – jejich zapojení je v kompetenci krajského volebního koordinátora).
Děkuji za spolupráci a zdravím
Petr Krátký
Vážení přátelé, kamarádi,
dovoluji si upozornit na výstavu František Josef I.
na zámku Březnice u Příbrami do 30. 10. 2016.
Přeji Vám všem hezkou dovolenou
S úctou
Josef Trlica
Jindřich Holub, lídr za Kraj Vysočina.
MUDr. Pavel Andrš, kandidát do senátu za Olomouc
Kde byly postaveny kandidátky Koruny České…
Počet možných kandidátů / počet osob na kandidátce.
70
70
50
60
50
60
70
60
Kraje a koordinátoři
Název kraje
Hlavní koordinátor
Hlavní město Praha
Plzeňský
Středočeský
Pardubický
Kraj Vysočina
zkr.
ČSÚ
Krajské
město
koordinátor
email
telefon
PHA
Praha
JUDr. Petr Krátký
[email protected]
724 464 351
PLK
STČ
PAK
VYS
Plzeň
Praha
Pardubice
Jihlava
[email protected]
[email protected]
731 732 608
776 633 336
739 615 315
776 771 203
Olomoucký
OLK
Olomouc
[email protected]
606 712 464
Moravskoslezský
MSK
Ostrava
[email protected]
734 384 529
Zlínský
Jihomoravský
ZLK
JHM
Zlín
Brno
p. Jan Drnek
p. Svatopluk Novotný
p. Miroslav Pošvář
p. Jindřich Holub
pí. Eva Suchánková
MUDr. Pavel Andrš
MgA. Emil Adamec
Ing. Vítězslav Oram
p. Petr Hübel
Ing. Petr Nečas
[email protected]
[email protected]
V jiných krajích KČ nekandiduje
Kandidáti do Senátu za KČ
58
61
76
52
40
volební obvod
kandidát KČ
kontakt
Brno-město
MVDr. Lubomír Žalud [email protected]
Olomouc
MUDr. Pavel Andrš
[email protected]
Kroměříž
Ing. Petr Šico
[email protected]
Jihlava
Jiri Nápravník
[email protected]
Kutná Hora
RNDr. Radim Špaček [email protected]
V Plzni má KČ již svého senátora Ing. Lumíra Aschenbrennera (spolu s ODS)
777 874 600
724 334 798
Monarchisté kandidují do Senátu politického vězně bývalého Paroubkova režimu
Koruna česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) se rozhodla nominovat jako kandidáta
pro senátní volby 2016 ve volebním obvodu Kutná Hora RNDr. Radima Špačka.
Vznáší tím protest proti způsobu, jakým bylo vedeno jeho vyšetřování a soudní proces v případu
fondů Nadace pro rozvoj regionů a jejích fondů.
Představitelé Koruny České s podporou řady nezávislých osob i představitelů jiných politických stran,
hnutí a spolků přistoupili k této nominaci, protože jsou přesvědčeni, že v moderním právním státě je
zcela nemyslitelné a nepřijatelné:
-
aby byl státní zástupce přidělen k případu na základě politické objednávky, což již předem zpochybňuje nestrannost a objektivitu procesu;
-
aby trestní stíhání sloužilo k zakrytí pochybení při správě státního majetku, jakým podle všeho byla šest měsíců trvající neochota tehdejšího ministra pro místní rozvoj ing. Jiřího Paroubka
převzít hromadnou akcii společnosti Regionální fondy, a tím 144 milionů Kč, určených na podporu
podnikání v postižených regionech ČR;
-
aby byl trestně stíhán, natožpak odsouzen člověk, který prokazatelně ušetřil státu nejméně 5 milionů Kč, a aby mu naopak bylo uloženo uhradit škodu ve výši 27 mil. Kč, když ze všech důkazů provedených jak před nalézacím, tak před odvolacím soudem jednoznačně vyplývá, že o vyvedení příslušné částky rozhodly zcela jiné osoby;
-
aby trestní právo bylo zneužito k pomstě člověku, který nejen ušetřil státu miliony, ale zároveň s
tím zamezil uspokojení požadavků soukromé s. r. o., jejichž oprávněnost zpochybnilo několik posudků a analýz;
Případ nespravedlivého odsouzení dr. Špačka je do detailů zmapován mj. na adrese fondynrr.cz. Z
nezávislých zdrojů lze odkázat např. na J. Urban: Spravedlnost jako služka zločinu nebo veřejné vyjádření evropské komisařky odpovědné mj. za oblast justice Mgr. Věry Jourové (vyjádření z přímého
přenosu ČT dostupné on-line v čase 419:23).
Představitelé KČ plně respektují, že v moderním právním státě náleží aplikace práva nezávislým soudům. Jsou ale přesvědčeni, že jedním z úkolů politických stran je kromě propagace vlastního
politického programu také kritika jakéhokoliv orgánu státní moci (včetně orgánu soudního), který
svým počínáním podkopává důvěru občanů ve stát a spravedlnost.
Proto představitelé Koruny České za zmíněné veřejné podpory přicházejí s nominací dr. Radima
Špačka, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, neboť z jejich pohledu představuje jediný legitimní způsob, jakým může politická strana upozornit veřejnost na „soudně posvěcené“ páchání nespravedlnosti
v našem státě.
V Praze dne 1. 8. 2016
Svoji podporu můžete vyjádřit mailem nebo SMS na tyto kontakty:
Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a
Volební štáb RNDr. Radima Špačka:
Slezska):
Volební manažer:
JUDr. Petr Krátký, místopředseda
[email protected]
e-mail: [email protected]
tel.: 603 778 312
tel.: 724 464 351
www.radimspacek.cz
www.korunaceska.cz
RNDr. Radim Špaček se do volební kampaně zapojí přiměřeně možnostem, které mu dává výkon
trestu odnětí svobody. Důvody proč KČ Dr. Špačka vzdor zmíněné skutečnosti kandiduje, jsou popsány výše.
Těšíme se na spolupráci v průběhu kampaně a jsme Vám k dispozici pro případné otázky s volbami
související.
Chcete KČ zastupovat v okrskové volební
komisi?
Kontaktujte prosím krajského volebního koordinátora (viz dále), pokud pro váš kraj nebyl dosud koordinátor určen, pak kontaktujte příslušného zemského hejtmana, viz
http://www.korunaceska.cz/index.php/cs/kontakty
a dodejte jemu (nebo zmocněnci pro daný kraj)
kontaktní údaje pro vyplnění tiskopisu delegace do
okrskové volební komise.
Zvl. odměna za výkon funkce člena okrskové
volební komise.
Člen okrskové volební komise, který je v pracovním poměru nebo služebním poměru, má nárok na
pracovní nebo služební volno v nezbytně nutném
rozsahu a na náhradu mzdy, platu, služebního
příjmu nebo odměny ve výši průměrného výdělku
od uvolňujícího zaměstnavatele.
Členovi okrskové volební komise, který není v pracovním poměru nebo služebním poměru, avšak je
výdělečně činný, přísluší paušální náhrada ušlého
výdělku za dobu výkonu funkce člena okrskové volební komise.
Výše zvláštní odměny za výkon funkce. Za výkon funkce v okrskové volební komisi náleží členovi
okrskové volební komise zvláštní odměna ve výši
1 300,- Kč, zapisovateli okrskové volební komise
zvláštní odměna ve výši 1 500,- Kč a předsedovi
okrskové volební komise zvláštní odměna ve výši
1 600,- Kč.
Konají-li se volby v souběhu s jinými volbami, zvyšuje se odměna za výkon funkce o 400,- Kč; v případě konání dalšího kola prezidentských nebo senátních voleb se zvyšuje odměna o dalších 200,- Kč.
Znamená to, že tam, kde se konají např. volby do
zastupitelstev obcí v souběhu s volbami do Senátu a
volby do Senátu budou dvoukolové, bude členovi
okrskové volební komise, který není předsedou ani
zapisovatelem a zúčastní se všech zasedání okrskové volební komise, náležet zvláštní odměna ve výši
1 900,- Kč (1 300,- Kč + 400,- Kč + 200,- Kč).
Zapisovateli by pak náležela odměna ve výši
2 100,- Kč (1 500,- Kč + 400,- Kč + 200,- Kč).
Předsedovi okrskové volební komise ve výši
2 200,- Kč (1 600,- Kč + 400,- Kč + 200,- Kč).
Z této odměny se neodvádí pojistné na veřejné
zdravotní pojištění, ani pojistné na sociální zabezpečení. Odměna se zdaňuje jako příjem z funkčního
požitku. Člen okrskové volební komise, který není v
pracovním poměru ani v poměru obdobném pracovnímu poměru, avšak je výdělečně činný, má
kromě zvláštní odměny za výkon funkce člena
okrskové volební komise nárok také na náhradu
ušlého výdělku za dobu výkonu funkce člena okrskové volební komise ve výši 43,- Kč za hodinu, nejvýše však 340,- Kč za jeden den.
Představme si, že by se asi 100 členů KČ (kteří nekandidují) přihlásilo do práce ve volebních komisích a odměnu zaslali na konto strany. Koruna česká
by byla rázem o 150 000,- Kč bohatší. (red)
RNDr. Radim Špaček, kandidát do senátu v Kutné
Hoře
Emil Adamec, lídr za Moravskoslezský kraj
Svatopluk Novotný, lídr za Středočeský kraj
Mgr. Petr Krátký, volební koordinátor
7
Srpen 2016
Od středověku bylo základní správní jednotkou
země panství manského či církevního typu. Vedle
toho existovaly osobní državy panovníka a komorní, dalo by se říci státní statky. Kromě panstva existovala i ekonomicky silná městská panství.
Marie Terezie sváděla dlouhé a náročné války, v
nichž bojovala proti mnoha silným nepřátelům o
pouhé přežití habsburského soustátí. Byla nucena
centralizovat moc, omezit moc nespolehlivého panstva a koncentrovat co možno největší finanční a
ekonomický užitek z poddaných na stát. Společnost
před její vládou byla příliš složitě hierarchizovaná,
provázaná mnoha různorodými právy a privilegii, a
toky peněz zdola značně zeslábly, než dotekly až na
samý vrchol mocenské pyramidy.
Marie Terezie, respektive její nadaní dvorští radové (Haugwitz, Kounic aj.) se snažili celý systém
správy zjednodušit. Odstranili privilegia a zrovnoprávnili obyvatelstvo v oblasti soudního systému a
v oblasti výběru daní. Celý systém byl podřízen
kontrole a kritériu odbornosti, což posilovalo císařskou úřednickou vrstvu, tehdy výhradně z urozených osob.
Ve Slezsku byly po odtržení většiny země Pruskem
zřízeny tři kraje.
23. ledna roku 1751 vstoupil v platnost zákon o
zřízení krajských úřadů. Krajští úředníci se nyní
stali státem placenými funkcionáři. Krajské metropole se staly sídly krajských úřadů. Městské
rady byly podřízeny krajskému hejtmanovi. Městské účty se musely předkládat vrchnímu zemskému
hospodářskému ředitelství v Praze.
Kromě toho ale stále zůstávala panství jako základní správní jednotka.
Byl sepisován tereziánský majetkový a hospodářský katastr. To znamenalo, že vznikl obecní
katastr, jako základní územní a správní jednotka
obce. Obecní majetek či úřad však ještě neexistovaly, majetek patřil buďto panstvu, nebo soukromým
majitelům poddanského stavu. Katastr vnášel pořádak do jasně definovaného vlastnictví a sloužil ke
snadnějšímu počítání daní a výnosů.
Naproti tomu kraj měl již jasně správní (mocensky
výkonný) charakter a šlo nikoliv o panskou, nýbrž o
státní = panovnickou správu.
Na tereziánský katastr navazoval Josefínský katastr, který vznikl patentem císaře Josefa II. z 20.
4. 1785. Ten se stal prvním skutečným pozemkovým katastrem. Zavedl čísla pozemků a katastrální
hranice obcí. Platil již od roku 1879. Nerozlišoval
mezi panskou a poddanskou půdou a po protestech šlechty jej císař Leopold II. roku 1791 částečně zrušil. Jako kompromis byl roku 1792 vyhlášen
Tereziánsko-josefínský katastr. Ten se stal
podkladem pro vznik Zemských desek dle patentu
z roku 1794.
Josefinský katastr, mapoval majetkové a populační poměry v říši a sloužil k tomu, aby mohlo být
daňové břemeno rozloženo na obyvatelstvo rovnoměrně. Šlechta byla z tohoto podniku již zcela
vyloučena a poprvé v dějinách došlo k tomu, že
obyvatelstvo bez rozdílu původu platilo daň v
poměru ke svému majetku, tedy bohatí více, než
chudí.
14. 4. 1783, za vlády osvícence Josefa I., bylo vyhlášeno jednotné řízení soudní pro Království české, které zřizovalo regulované magistráty. Volby
se staly nepřímými. Občané volili pouze měšťanské
výbory, které pak volily radní ze seznamu schváleného zemským místodržitelstvím. Purkmistr byl
volen na 4 roky, ale od roku 1793 se stal doživotním úředníkem. Tím zanikla středověká samospráva města. Regulovaný magistrát byl tvořen
právnicky vzdělaným a přezkoušeným purkmistrem a několika radními. Ti byli placeni městem, ale
odpovědnost měli vůči státu. Takovýto magistrát
byl zároveň soudem 1. instance. Postupně byla i
nepřímá volba omezována, v roce 1808 novým císařem Františkem I. úplně zrušena a nahrazena státním jmenováním. Královská města se stala přímo
spravovanou státní strukturou a de facto přestala
být panstvím.
Byla zrušena i většina klášterních panství a farní
síť učiněna závislou na státu.
Roku 1786 byl pak, zcela v duchu tohoto vývoje,
byl vydán Obecný zákoník občanský a trestní,
který již vedle vztahu pán – poddaný reflektoval
vznik nového vztahu stát – občan. Země koruny
české (všechny země kromě Uher) byly, bez ohledu
na historické hranice panství, rozděleny na 24 krajů, jejichž správu převzali státem dosazovaní
hejtmani, odborníci placení státem a vyškolení ve
Vídni. Krajské zřízení bylo tedy od počátku nástrojem státní správy.
Kraje vznikly jako nástroj centralizace správy
území státu. Vyřazovaly ze hry šlechtu a samosprávu měst. Stát byl totožný s panovníkem.
Mezi 15. lednem a 1. červencem 1850 vstoupila v
platnost nová organizace politické a soudní správy.
Císař František Josef I. zrušil robotu, což znamenalo,
že zisk z práce poddaných byl z naturální a pracovní
formy převeden na finanční formu, a nyní jej získával stát namísto panstva. Panství jako správní
jednotka bylo zcela zrušeno a nahrazeno teritoriální správou centrum – země – kraj – okres –
obec. Po roce 1860 byla zavedena konstituce a do
všech stupňů správy bylo možno volit.
Současně se státní správou byla zavedena samospráva již od úrovně obcí, které měly nyní volenou
onecní radu a starostu. Svobodná obec byla ústavně
prohlášena za základ státu.
V Čechách bylo vytvořeno 7 krajů se 79 okresními
hejtmanstvími (Praha nebyla součástí žádného kraje). Šlo o kraje Českobudějovický, Českolipský, Cheb
ský, Jičínský, Pardubický, Plzeňský, Pražský.
Na Moravě vznikly kraje 2 (Brněnský, Olomoucký)
s 25 okresními hejtmanstvími.
Slezsko tvořilo jediný kraj se 7 okresními hejtmanstvími.
V praxi byla reforma uvedena do života až v květnu 1855, kdy byl počet krajů zvýšen:
Čechy: 13 krajů (Českobudějovický, Mladoboleslavský, Chrudimský, Čáslavský, Chebský, Jičínský,
Hradecký, Litoměřický, Plzeňský, Písecký, Pražský,
Žatecký, Táborský), 207 okresů, 2 samostatné
městské úřady
Morava: 6 krajů (Brněnský, Jihlavský, Novojičínský, Olomoucký, Uherskohradišťský, Znojemský),
76 okresů, 2 města
Slezsko: 1 kraj, 22 okresů, 1 město.
Okresy byly tzv. smíšené (tzn. spojovaly správu a
soudnictví).
Kraje byly podrobeny pravomoci místodržitelů. 23.
října 1862 bylo krajské zřízení zrušeno. (Na Moravě
již 1860). Po zrušení se země členily již jen na okresy.
Podle ústavy nově vzniklé Československé republiky již země (země Česká, země Moravská, země
Slezská) neměly žádnou autonomii, ani zemský
sněm či jiný zákonodárný orgán. Tatáž ústava
také navrhla nové administrativní členění státu na
menší župy, které by zcela nahradily stávající členění na země.
Členění na župy pak určil zákon č. 126/1920 Sb.
„o zřízení župních a okresních úřadů v republice
Československé“ ze dne 29. února 1920. Župy rušily
hranice slezsko-moravské, ale kopírovaly hranice
moravsko-české i (bývalé) moravsko-uherské (slovenské). Toto členění však nakonec vůbec nevstoupilo v platnost (kvůli obavám z přílišné samostatnosti sudetoněmeckých regionů) a tak všechny 3
české země i nadále existovaly.
Definitivní ústava přijatá 29. února 1920 rozhodla
proti zemskému zřízení. Zákonodárnou moc svěřila
dvoukomorovému Národnímu shromáždění Republiky Československé, složenému z poslanecké sněmovny a senátu a potvrdila neexistenci zemských
sněmů. Zemské členění zaniklo.
V roce 1928 Země Česká existovala územně nezměněna, ale země Moravská a Slezská byly spojeny
v Zemi Moravskoslezskou.
Po osvobození roku 1945 byly v obnoveném Československu v podstatě obnoveny správní poměry z
doby před Mnichovskou dohodou. České Slezsko se
stalo součástí Slezské expozitury země Moravskoslezské.
Nová ústava č. 150/1948 Sb. zavedla namísto zemského zřízení krajské, což bylo realizováno k 1. 1.
1949 zákonem o krajském zřízení č. 280/1948 Sb.
Jak pravil generální tajemník KSČ Rudolf Slánský k
návrhům: Rozbijeme ty mamutí úřady, jakými byly
zemské národní výbory, které nešly kontrolovat. Úřady v krajích a okresech budou nyní více pod kontrolou lidových zástupců.
Kraje byly nově vytvořeny 1. ledna 1949 zákonem
č. 280/1948 Sb., jímž byly dosavadní Česká a Moravskoslezská země zrušeny jako správní celky
(o Slovenské se zákon nezmiňuje) a jejich území
rozděleno mezi nově koncipované kraje. Na území
dnešní České republiky tak vzniklo 13 krajů (+
hlavní město Praha s postavením kraje). Kraje byly
řízeny Krajskými národními výbory.
Současně byly nově vyměřeny okresy. Prostřednictvím sítě národních výborů a zpolitizování celé
správy pod jednou stranou téměř zanikl efekt decentralizace na samosprávu a státní správu.
Kraje dosud existující jako územní celky vznikly
11. dubna 1960 vyhlášením zákona č. 36/1960 Sb.,
o územním členění státu. Samostatnou územní jednotkou, která jim byla postavena na roveň, bylo
podle téhož zákona území hlavního města Prahy.
K 1. lednu 2000 vzniklo na základě ústavního zákona č. 347/1997 Sb. též 14 samosprávných krajů
jakožto vyšších územních samosprávných celků,
samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne
12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do
jejich nově zřízených zastupitelstev. Novelizujícími
ústavními zákony č. 176/2001 Sb. a č. 135/2011 Sb.
byly některé kraje přejmenovány.
Zrušení starých krajů již bylo v parlamentu vládou
v roce 2005 navrhováno, zatím k tomu však nedošlo, takže souběžně existují v České republice
dvě různé soustavy krajů.
Okresní úřady na území České republiky ukončily
svoji činnost 31. prosince 2002 v rámci druhé fáze
reformy územní správy. Obvody okresů i po 1. lednu 2003 zůstaly zachovány pro potřeby soudů, policie, archivů, úřadů práce atd. Dále se využívají jako
statistická jednotka, někdy i jako rozlišovací údaj k
názvu obce a některých nestátních organizací.
Kompetence okresních úřadů převzaly zčásti krajské úřady a zčásti obecní úřady obcí s rozšířenou
působností státní správy, jejichž správní obvody
jsou zpravidla o něco menší než okresy.
Kraj tedy slouží k témuž účelu, k jakému sloužil již
při svém vzniku za Josefa II. Jako nástroj centrální
státní správy. Zrušením okresu byla ještě dále oslabena samospráva lokalit. Jedinou šancí obrany proti
diktátu státní správy dnes mohou být zájmové svazy měst a obcí.
Chceme důraz na lokalitu, ne na globalistu. Chceme posílit samosprávu, ne centralizaci.
Srpen 2016
Vážení přátelé,
protože jsem četl – jako obvykle – Monarchistický
zpravodaj, nemohl jsem se nepozastavit nad notickou kolegy Drnka ohledně Audience a s Vaším dovolením rád bych k tomu něco dodal - protože nemám na kolegu Drnka email, prosím o předání, ačkoli to není věc vůbec důležitá.
Jen jsem se trochu zamyslel – jistě má milý kolega
Drnek plné právo sdělovat své pocity, založené na
viditelných faktech, které tam popisuje. Jistěže
změna vedení na brandýské radnici přinesla vzhledem k Audienci řadu negativních změn včetně mého odchodu a povědomost o tom se negativně projevila, ale připomínám, že letošní stav je také obrázek dlouhotrvající krize vojensko-historického hnutí, na kterou už léta upozorňuji: vojensko-historické
hnutí se stále více odtrhuje od tradic a stále více je
jen bezobsažnou hrou na vojáky a za peníze.
Audience ostatně nikdy nebyla příležitostí k bitvě
za honorář a k velkému hodování, a tím méně to
bude možné v budoucnu – třeba nám nakonec zůstane jen kostel a mše k blahoslavenému císaři, pokud nás církev a město společnými silami nevystrnadí i odtud.
Ale nic z toho co je nebo může být a zatím není
důvod k nekrologu a k návodu, aby Audience byla
zapomenuta dřív, než zemře.
Proto si Vám dovoluji v příloze poslat jinou zprávu,
která mi, přiznávám, na rozdíl od Vašeho časopisu
dodává vědomí, že bych neměl své úsilí považovat
za skončené ani v této nepříliš snadné situaci.
Viribus Unitis – pokud to ještě platí.
Milan Novák
Vážený bratře rytíři,
díky za odezvu! Vlastně jsem nechtěl nic moc
zvláštního, ale píši až teď, protože jsem delší dobu
sháněl Váš aktuální e-mail. Až když mi došel jeden z
pravidelných oběžníků pana ing. Bárty, tak mne
napadlo, že jestli mi v tomhle může někdo pomoci,
tak on.
Chtěl jsem Vám i Vaší paní poděkovat za celkový
zážitek z letošní Audience. A ujistit i o modlitbě,
protože si myslím, že se soudruhem Pickem za zády
to tam nemůžete mít právě jednoduché. Přiznám se,
že sledovat ho, jak salutuje u Zachovej nám, Hospodine... mi přinášelo takřka škodolibou radost. Je
vážně výborné, že se Vám daří zachovávat standard
celého průběhu Audience.
9
Svatý Václav a "potomek jeho krve" císař Karel
jsou alfou a omegou českých dějin a díky tomu bychom nenalezli významnější duchovní centrum, než
je Brandýs nad Labem a Stará Boleslav. Navštívit ho
v době dalších velkých výročí našich dějin (Karel
IV.) jsem považoval za čest i poděkování a také příležitost k prosbě za věci budoucí. Po osobní stránce
také z toho důvodu, že letos je to 930 let, co se jméno Holman poprvé objevilo v písemném záznamu.
Tak ať se Vám daří!
Jakub Holman, SBLJ
K Audienci, při které jsem několikrát i přiložil ruku
k dílu, mi dovolte vyjádřit poděkování především
PhDr. Milanu Novákovi, který tuto tradici založil a
rozvinul do měřítek vskutku gigantických (vzpomeňme jen roku 2103!) a kvalit nevídaných. Věřte,
že např. účast významných členů Habsburské rodiny vč. JCKV Karla, významných prelátů, české i zahraniční šlechty a dalších osobností je „samozřejmá“ opravdu jen zdánlivě. Nebo zapůjčení salonního vozu JCKV Bl. Karla I.
Bez aktivní a obětavé účasti všech, které spojuje
povědomí o významu společné vlasti před r. 1918 a
jejích tradicích včetně vojenských, se ale podobná
setkání realizovat nedají. Jsem přesvědčen, že Milanu Novákovi netřeba radit s myšlenkou, ale nutno
aktivně pomoci s realizací, což bude vzhledem k
měnícím se podmínkám možná čím dál potřebnější.
Každá myšlenka potřebuje odpracovat, má-li žít a
ještě získávat další příznivce (v davu, který je, přiznejme si, stále lhostejnější).
Honza Drnek vyjádřil smutek nad průběhem poslední Audiencí – já jsem přesvědčen, že nás nesmí
jeho zamyšlení ochromovat, tak to určitě neměl na
mysli, ale vybudit k aktivitě jak vojáků, tak civilistů i
příznivců a sympatizantů. Letos budou ještě setkání. V listopadu k 250. výročí narozenin maršála Radeckého, před tím další. A v dubnu 2017 opět Audience. Nic z toho nelze vnímat jako službu nějaké
cestovky nebo agentury nejen přihlížejícím, ale dokonce i účastníkům (!), to by veřejnost poznala a
přestala by nám naslouchat.
Takže
Viribus unitis – pokud by už nemělo paltit, to by
bylo zlé.
H. B.
Obec staví pomník rakouskému císaři,
starosta by vrátil monarchii
Císař František Josef I. v té obci nikdy nebyl. Maximálně se k ní přiblížil na půl kilometru, když údolím pod ní projížděl vlakem. A tenkrát nanejvýš tak
místním stojícím podél trati mohl zamávat. Přesto
bude mít nejdéle panující rakouský císař v Pohledi
na Havlíčkobrodsku pomník.
Zdroj:
http://jihlava.idnes.cz/pohled-odhali-pomnik-cisarifrantisku-josefu-i-fqh-/jihlavazpravy.aspx?c=A160801_2263399_jihlava-zpravy_mv
Dějiny Československa nebo Česka přece nezačínají
v roce 1918. Nějakou historii jsme měli i předtím. Po
tři generace tu měli naši předci císaře Františka Josefa I. ve velké úctě. Však to byl také český panovník,
vysvětluje starosta Pohledě Jindřich Holub, co místní přimělo postavit pomník muži, který rakouskému a později rakousko-uherskému císařství vládl
68 let.
I když možná slovo pomník je přece jen trochu
přehnané označení. Půjde o bustu od autora Zdeňka
Preclíka na kamenném třídílném podstavci, přibližuje starosta. Dílo má být vysoké 2,2 metru, mělo by
obsahovat nápis, který má zůstat tajemstvím až do
slavnostního odhalení sochy. To se uskutečnilo v
sobotu 20. srpna dopoledne. Pohleď se tak stala
možná jedinou obcí v republice, která v novodobé
historii vybudovala pomník rakouskému císaři.
Žádná recese nebo švejkovina. Seriózní akt
Vztah císaře Františka Josefa I. k Pohledi je však
naprosto nulový. Nikdy v ní nebyl. Ale rozhodně
odhalení pomníku nepovažujeme za nějakou recesi
nebo švejkovinu. Myslíme to zcela vážně, tvrdí Holub.
V roce 1908 Pohleďští velmi výrazně oslavovali
výročí šedesáti let císařova panování. Na návsi zasadili šest lip. Významný zápis je o tom v obecní
kronice. Do dnešního dne z nich zůstala jediná. Pět
jich muselo později ustoupit školní zahradě. Až v
roce 1992 obec alespoň dvě lípy vysadila na původním místě znovu.
Vhodné datum na odhalení pomníku podle starosty nebylo těžké najít. 17. srpna 1887 se narodil poslední císař a český král Karel I. Habsburský. Jen o
den později, ovšem v roce 1830 přišel na svět František Josef I. Datum 20. srpna tak do mozaiky více
než zapadá. Navíc právě letos na podzim to bude
100 let od úmrtí Františka Josefa I.
V Česku by měl panovat král, tvrdí pohleďský
starosta
Za odhalením pomníku, při němž nebude chybět
přednes císařské hymny nebo svěcení busty, je však
přece jen něco víc. Pohleďský starosta je velkým
obdivovatelem monarchie. Před nedávnem dokonce
založil Spolek pro obnovu českého království.
Je to volné společenství občanů, kteří aktivně působí
na veřejné mínění s cílem vyvolat seriózní debatu o
změně státního zřízení, přibližuje uskupení, které už
má desítky členů z celé republiky, jeho zakladatel.
Máme za to, že by v Česku měl panovat král. Pokud
by tu byl nějaký vládnoucí rod, byl by zárukou kontinuity a stability. Teď se přeci jen po volbách politici
vymění, vystřídají a začíná se prakticky nanovo. To je
špatně,“ obhajuje své myšlenky první muž obce.
A v úvahách jde ještě dál. Před sto lety vznikla republika, ale nikdo neví proč. Žádné referendum nebylo, nikdo se nikoho neptal. A je to právě republika, v
níž se, jak ukázala historie, dokázaly rozšířit tak extremistické postoje jako nacismus nebo komunismus,
dodává Jindřich Holub.
Podle něho rakousko-uherská monarchie měla
něco do sebe. Její existenci si pochvaluje, a jak tvrdí,
pochvalovala si ji tenkrát i většina českého národa.
Bohužel, měla jen špatný název, který Čechy nezohledňoval. To byla marketingová chyba, tvrdí. Osobně by rád Čechy, Moravu a Slezsko k monarchistickému zřízení vrátil během dvou až tří generací.
Odhalení pomníku císaři Franci Josefovi považuje
zároveň i za jakýsi protest proti odstraňování pomníků, které nejsou poplatné své době. Za první
republiky se sundávaly rakouské, za komunismu mizel z ulic Masaryk, po revoluci se rychle uklízely komunistické plastiky, zmiňuje Holub.
Autor: Martin Vokáč
V sobotu slavnostně odhalil pohleďský starosta
Jindřich Holub novou bustu Františku Josefovi. Dokázal úspěšně udržet pohromadě soustátí mnoha
národů, řekl Holub. Jsme rádi, že můžeme právě u
nás v Pohledi připomenout předposledního císaře i
sté výročí jeho úmrtí, které připadne na 20. listopadu,
doplnil.
V Česku je aktuálně šest soch Františka Josefa I.
Všechny však byly odhaleny ještě před začátkem
první světové války. Pohleďská busta je tak první
novou připomínkou nejdéle vládnoucího rakouskouherského císaře po více než sto letech.
Na sobotní slavnostní odhalení přišlo asi 200 lidí,
mezi nimi byla také řada nadšenců v dobových kostýmech a uniformách. Soše požehnal světelský kněz
Tomáš Fiala. Celou slavnost pak čestnou salvou
ukončili členové Spolku pro obnovu českého království.
https://www.youtube.com/watch?v=z8FdLxj959Q
Představme si statek, o který se po několik generací stará jeden selský rod, a vedle něho statek, u
něhož se každé 4 roky mění volený správce. A máme rozdíl mezi monarchií a republikou.
Předvolební vizitka MS KČ Královského
města Plzně (pro Český rozhlas)
Proč by měli lidé volit Vaši stranu?
Volit by nás měli ti, kdo chtějí žít ve skutečné demokracii. Pro nás je absurdní představa, že by tělu
měly střídavě vládnout ruka, žaludek nebo ucho,
podle toho, jak zvítězí ve volbách. Tělo musí mít
hlavu, která je mimo volbu.
Jsme strana ideová, nikoliv pragmatická. Jde nám o
věc. Věříme, že politika je teprve to, co se týká polis,
tedy obce. Věříme, že moc musí být spojena se službou obci. Moc, která není současně službou, je podle
nás neoprávněná. Přijímáme heslo českého krále
Jana Lucemburského – Já sloužím! Nejsme korporace, která jde prosazovat své zájmy, jsme ti, kdo jdou
sloužit. Sloužíme českému králi, a to znamená starat
se o jeho zemi. Uchováváme tradice, protože věříme, že ve skutečné demokracii musí mít hlasovací
právo i naši předkové. Považujeme se za ryzí demokraty, protože věříme, že demokracii a pravidla musí hlídat někdo, kdo není spojen s žádnou zájmovou
skupinou a stranou, kdo stojí nad stranami a hlídá
zájmy celé země. Věříme, že existují hodnoty a zásady, o kterých se nediskutuje, které platí mimo
jakoukoliv volbu. Nechceme, aby se nám žilo pohodlněji a bezstarostněji. Chceme žít správně a smysluplně. Není nás mnoho, ale nakazíme vás.
Pokud vyhrajete volby, co uděláte ve vedení kraje jako první?
Jako nováčci v takových funkcích se budeme velmi
pokorně rozhlížet a učit. Budeme hledat cesty, jak
získat většinu pro naplnění svých vizí. Nečekejte od
nás žádné revoluční zvraty. Působíme jako kvasnice
na těsto. Až to uzraje, teprve pak to upečeme.
Chceme vrátit majetek každému, komu byl ukraden.
Chceme obnovit kulturní i kultovní hodnoty země a
kraje. Chceme výchovu namísto vydržování parazitů. Nebudeme stavět supermarkety. Chceme polopropustnou membránu, která by bohatství pouštěla
do kraje a zadržovala ho směrem ven, aby působilo
uvnitř a neodcházelo. Chceme cechovní systém,
který by ochránil prvovýrobce a malé živnostníky a
vytvářel pracovní místa. Tyto trendy budeme podporovat, jiné budeme brzdit.
Kdo je pro Vás nejpřijatelnější koaliční
partner?
Ten, kdo není nováček jako my, kdo ví, jak to na
kraji chodí a kdo současně sdílí naše vize a priority.
Naše priority jdou v pořadí: Bůh, král a vlast. Připouštíme, že naším koaličním partnerem se může
stát i někdo, od koho bychom to na pohled neočekávali, proto nebudeme jmenovat předčasně. Nebudeme se spojovat s někým jen proto, abychom za
ústupky získali větší vliv. Klidně zůstaneme menšinou. Většinu z nás musí udělat naši voliči.
Jaký způsob likvidace odpadu podporujete? Měl by kraj dělat něco na podporu třídění odpadu?
Třídění odpadu by neměl být podvod. Neměl by se
pak vozit na skládku zase na jednu hromadu. Je nesmyslné investovat do vytvoření zajištěné skládky a
pak ji chtít rychle zaplnit, aby se investice vrátila na
poplatcích, a abychom mohli rychle budovat novou
skládku. Pokud jsou odpady byznys, pak se vždy
někdo postará o to, aby jich neubývalo a aby
byly problémem. Totéž platí o školství či zdravotnictví. Především by odpad neměl vznikat v takovém množství. Jsme pro zjednodušení obalových
materiálů a technologií. V krabicích na mléko je
aluminium a přece nejsme o nic zdravější než v dobách, kdy se chodilo do mlékárny s bandaskou.
Když budeme kupovat v malých místních obchodech věci vyráběné zde v našem kraji, mohou být
obaly mnohem jednodušší a ekologičtější.
Jak byste řešil celkovou dopravní obslužnost v krajském městě? A jaký typ hromadné dopravy v rámci kraje byste preferoval?
Čím více a čím lepších silnic postavíme, tím více po
nich bude jezdit aut. Přesto je recept známý. Lidem,
kteří do města dojíždí, se musí vyplatit zaparkovat
na okraji a použít hromadnou dopravu. Jsme pro to,
aby byla zdarma, aby jezdila častěji a méně se křížila v centru. Také příměstské linky musí být lacinější
a rychlejší. Dříve existovaly elektrické podniky města Plzně, které směly vydělávat na výrobě elektřiny
jen tehdy, když dotovaly dopravu. Najděme městský
podnik, který hodně vydělává a spojme ho s dopravním podnikem.
Když budou mít lidé zaměstnání, nákupy i služby
blízko bydliště, nebudou tolik jezdit. Jedno souvisí
s druhým. Když budou k lékaři nebo na poštu jezdit
50 kilometrů, budou ucpané silnice a veřejné peníze
dostanou asfaltéři namísto služeb a obcí.
Jste spokojen s dostupností zdravotní péče pro
obyvatele Rokycanska a Tachovska? Pokud ne,
co byste z pozice kraje v této oblasti chtěl udělat?
Peníze, které se vydávají na dopravu za doktory
postupně převést na dotování zdravotní péče v místě. Vytvořit v obcích takové podmínky, aby zde soukromí lékaři chtěli bydlet a pracovat. Obecně usilujeme o to, aby se daně nepřerozdělovaly, ale aby se
vybíraly v obcích. Obce by pak byly samy nuceny
vytvářet podmínky pro usídlování plátců daní a to
také znamená zajištění služeb v místě, včetně lékařské péče. Veškerou péči, kterou může vytvořit samosprávná obec, by také vytvořit měla. Kraj by měl
podporovat ambulantní a rychlou zdravotní pomoc,
která v odlehlých obcích nemůže být z principu dostupná.
Koruna Česká, MS Královské město Plzeň
Vážení a milí,
v katolickém světě začínají jakési spory o islám a o
migraci. Pan arcibiskup zaujímá tvrdší postoje, než
halíkovci apod. Pro základní orientaci bych řekl
toto:
Islám, judaismus i křesťanství vychází ze stejného
základu Mojžíšových knih. Bůh jednoznačně řekl Nezabiješ! Kdokoliv zabíjí lidi a nedělá to v nejnutnější sebeobraně, nevěří v Boha nebo si Boha
vykládá po svém a chce si Ho sám stvořit tak, aby
mu vyhovoval, což je těžký hřích.
Pojetí islámu, které vede k zabíjení, připomíná pojetí komunismu v 50. letech. Tehdy komunisté také
nabídli spoustě malých a zejména mladých lidí
snadnou cestu k osobní moci a pochybné významnosti. Lidé nízkého původu nemuseli studovat a
nemuseli se zdlouhavě snažit něco v životě dokázat.
Stačilo se přihlásit k té správné straně a přišly funkce i osobní moc. Ti lidé tehdy ani nečetli Marxe a
nestudovali komunistickou věrouku. Stačilo pár
jednoduchých pouček k tomu, aby se mohli cítit
jako ti jedině správní, ti povolaní a oprávnění soudit
ostatní. Když pak narazili na lidi vzdělané nebo na
lidi, kteří již něco dokázali, kteří jim to nežrali, začali je udávat, likvidovat a zabíjet. Islám podle mne
nabízí něco podobného. V evropských podmínkách
se mění v ideologii, která nabízí osobní moc a význam bez práce. Stačí se povrchně přihlásit k islámu
a jako by mi to dávalo právo ostatní komandovat,
cítit se jim nadřazen, poučovat je a soudit. Když to
okolí neuznává, je třeba mu to vnutit zabíjením a
terorem. Mám obavy, že by se to brzy mohlo začít
líbit i Evropanům tam, kde nejsou zkušenosti s primitivní ideologií.
Povinností státu je starat se o bezpečí svých
občanů. Pokud to náš stát dělá, je třeba ho za to
pochválit, ať ho již právě vede kdokoliv.
Opakuje se historicky jedinečná konstelace, která v
16. století vytvořila Podunajskou monarchii. Rusko
je agresívní, Západ je ve zmatku a na Balkáně narůstá nebezpečí. To celkem správně vede k utužování a upevnění Visegradu. To je třeba podporovat,
i když se to zatím neděje na monarchistické bázi.
Jde o kulturně kompatibilní středoevropské společenství s převažujícím vlivem katolicismu a čeká se
na to, až se přidá Rakousko, případně nějakou volnou formou i Bavorsko. Následně pak Chorvatsko a
Slovinsko. Jakmile by se situace na Západě dále
destabilizovala, bude toto společenství muset přejít
na vyšší stupeň integrace a pak se monarchistické
myšlenky stanou aktuální, protože těžko najít jiný
integrující a dostatečně nadnárodní princip. Nelze
ovšem očekávat návrat RU, protože z minulosti nelze odvozovat budoucnost, Ježíš řekl - Vše tvořím
nové. Tedy podporovat trend a nechat se překvapit,
k čemu to povede.
Současná situace a fakt, že přituhuje, jsou nadějné
v tom, že likvidují multikulturalismus a začínají
obyvatelstvo Evropy orientovat k vlastním kulturním kořenům. Pomalu končí situace, kdy mělo být
jedno, v co a v koho kdo věří, kdy měla být víra či
pravda jen druhem názoru a všechny názory a
pravdy si měly být rovnocenné, takže vlastně neplatila žádná. Je ovšem třeba předvídat, že jakmile začneme hledat tu správnou pravdu a víru, přinese to
zpět konflikty, které se multikulturalismus snažil
eliminovat totálním relativismem. Přestane to být
jedno. Jakmile se začne hledat to správné měřítko
hodnot, uplatníme se i my monarchisté, protože
disponujeme promyšleným konceptem, který má
kořeny a kontinuitu.
Odpovědí na nacionalismus musí být vlastenectví
zemské (ne etnické či jazykové).
Křesťanství jako víra a základní kulturní prvek
ano, ale nesmí být použito jako základ k nějaké nové ideologii.
Slabostí Evropy je kulturní relativizace a náboženské vakuum. Jedno upadá s druhým.
Nemáme kontrolu nad budoucností a nemůžeme si
ji stvořit jen vlastními silami, to vede k tragédiím.
Troufám si ale říci, že bez křesťanství a z něho vyplývající kulturou to nepůjde. Přesto budou mít
budoucnost nové formy a nelze si představovat,
že se k něčemu jen tak vrátíme a vzkřísíme to
beze změny, jak to bylo kdysi. Na tom, co se vytváří, můžeme jen spolupracovat. Neovládáme to a
neovládá to nikdo, ani mocní spiklenci.
Je třeba začít malou prací a vytvářet ostrovy normality doma, v obci, v kraji. Kulturně i ekonomicky.
Co je dnes pomalé, bude zítra pevné.
Honza Drnek
Srpen 2016
Nezavírejme oči před
zahraničními zkušenostmi
(k diskusi o návrhu umožnit
adopce dětí homosexuálními páry)
Co znamená taky pokrok
aneb rodič A a rodič B
Když jsem se před několika lety – nejen já – smála
návrhu změnit v rodném listu dítěte rubriky otec a
matka na kolonku rodič A a rodič B, netušila jsem,
že se ocitnu v parlamentu právě v době, kdy bude
nápad importován i k nám a jak se změní obsah
slova pokrok.
Poslední bod letního jednání parlamentu. Navrhovatelé novely zákona o registrovaném partnerství
chtějí následující. Když muž nebo žena žijí v registrovaném partnerství s člověkem stejného pohlaví a
jeden z nich má vlastní dítě, druhý z tohoto páru
může dítě adoptovat. Proč?
K odmítnutí návrhu vedou dva důvody. Není to
potřeba a je to v rozporu se zdravým rozumem i s
vědou. Chápeme, že člověk, který dítě spoluvychovává a má je rád (míněn druhý muž nebo druhá
žena z páru), by měl mít šanci vystupovat v určitých
případech jako jeho zákonný zástupce. V nemocnici,
ve škole i jinde. Kvůli tomu však není potřeba adopce. Práva a povinnosti této osoby dítěti blízké řeší
občanský zákoník.
Jsou absurdní situace, kdy Vás setrvávání na pozici
zdravého rozumu v souladu s elementárními biologickými fakty postaví do role zpátečníka a ignoranta. Například vycházíte-li z předpokladu, že dítě má
otce muže a matku ženu.
Případný úspěch navržené novely by fatálním způsobem obojí popřel. V kolonce otec a matka by mohl
být muž a muž nebo žena a žena. Měli bychom změnit příslušnou školní kapitolu v biologii člověka?
Těším se na příští debatu, v níž se pokusím vrátit do
hry také druhého biologického rodiče.
Žije-li a je-li toho schopen (schopna), také on (ona)
nese odpovědnost za své dítě, ani jemu (jí) se nesmí
upřít podíl na výchově a péči.
Postřeh na závěr. Pozor na to, když – snad v dobré
vůli a z přesvědčení – pácháme dobro tak, že druhého podezíráme a urážíme. Homosexuálně orientovaný člověk nemusí být ani promiskuitní, ani
pedofilní. Homosexuál, jsem o tom přesvědčena,
nemusí být dokonce ani fanouškem takzvané gender ideologie, která je skutečně nebezpečná. Jsem
ráda, že u nás, v bývalých zemích koruny české,
jsme stále dostatečně staromódní a politicky nekorektní. Zatím poznáme nesmysl, dokážeme se mu
smát a snad ho v parlamentu dokážeme i ve vší
slušnosti odmítnout.
Nina Nováková
Konzervativní strana nesdílí každý z argumentů
presentovaný paní poslankyní Pavlínou Nytrovou,
ale v zásadě souhlasí s celkovým vyzněním jejích
slov pronesených v rámci debaty o návrhu umožnit
adopce dětí homosexuálními páry (dále jen Adopce), byť zatím nikoli obecně, ale za úzce vymezených podmínek. Odmítáme vytrhávat současné návrhy z celkového kontextu. Zahraniční zkušenost
totiž jasně prokazuje, že tvrzení v duchu a tímto to
končí, další požadavky nebudou, jsou vždy nepravdivá. Stejně tomu bylo v případě Zákona o registrovaném partnerství. Ten by nebyl naším Parlamentem přijat, kdyby navrhovatelé nepřesvědčovali
oponenty, že Adopce nebudou v budoucnu požadovány. Proto i nynější návrhy odmítáme s tím, že jasně vedou k obecné možnosti Adopcí, a v tomto rámci jim oponujeme.
Konzervativní strana je proti umožnění Adopcí.
Tento požadavek je založen na představě, že homosexuálové mají právo na dítě. Avšak žádní dospělí lidé, bez ohledu na jejich sexuální orientaci,
nemají právo na dítě. (Obecně, žádný člověk nemá
právo na jiného člověka – žádný člověk nemá být
nedobrovolným nástrojem uspokojování potřeba a
tužeb jiného člověka.) Na druhé straně, každé dítě
má vyrůstat v prostředí, které je co nejblíže optimu.
Statisticky optimální je přitom rodina tvořená matkou, otcem a jejich dětmi. Pokud z nějakého důvodu
není tento ideál dosažitelný, je třeba sledo- vat zájem dítěte v tom smyslu, aby se maximalizova la
pravděpodobnost, že dítě bude vyrůstat v prostře dí
ideálu co nejbližším – tedy v úplné rodině tvořené
ženou a mužem (a adoptovanými, popř. i jejich
vlastními dětmi...). Je přitom třeba vždy srovnávat
srovnatelné (nikoli např. heterosexuální pár, kde
muž je vyléčený gambler a žena má základní vzdělání, s homosexuálním párem lékařů) – a považujeme
za nepochybné, že ke každému homosexuálnímu
páru se nalezne pár heterosexuální s obdobným (či
vyšším) sociálním statusem, který rád s láskou
adoptované dítě přivítá.
Dodejme, že možnost adopce ze strany jediného
člověka chápeme jako přirozenou cestu, jak řešit
zejména výjimečné situace, kdy např. rodiče dětí
tragicky zahynou, a adopce má být umožněna někte
ré blízké příbuzné osobě takto osiřelých dětí, která
žije sama.
Právně volných dětí k adopci je dlouhodobě méně,
než rodin, které mají o adopce zájem. Správným
krokem by bylo pečlivé zvážení uvolnění podmínek,
za kterých jsou děti k adopci právně volné. Adopce
dětí homosexuálními páry tedy nepředstavují žádný
přínos pro samotné děti - je téměř jisté, že v
dětských domovech (či kojeneckých ústavech) není
dnes v naší zemi jediné dítě, které by tam bylo proto, že Adopce nejsou v současné době možné. Možnost Adopcí je jen cestou uspokojení jistých (byť
pochopitelných) tužeb některých dospělých lidí.
Navíc mají Adopce negativní dopad, neboť snižují
pravděpodobnost, že se k adopci právně volné děti
dostanou do prostředí, které je co nejblíže optimu.
Konzervativní strana navrhuje vyřešit veškeré
diskriminace, které s danou problematikou souvisejí, zrušením Zákona o registrovaném partnerství.
Za Konzervativní stranu
Jan Kubalčík (místopředseda), Tomáš Müller (kancléř). V Praze, 20. července 2016.
Dobrý večer,
dovoluji si připomenout, že 25. července 2016 by se
dožil 68. let pan Jaromír Stach, skvělý člověk, kamarád a zakládající člen Koruny České, který kdysi před
čtvrtstoletím odnesl zakládací listinu Koruny České k
registraci na Ministerstvo vnitra...
Kdož jste jej znali, vzpomeňte se mnou. Chybí mi, byl
to skvělý člověk a vynikající historik, znalec umění a v
nepolední řadě mecenáš, který neváhal vzácné sbírky
ke sklonku života věnovat museu.
Se vzpomínkou Jarda Konečný
Transparentní účet
Předsednictvem byl zřízen účet č.
2700765126/2010.
pro výběr prostředků na úhradu volebních kaucí a
jiných nákladů s volbami souvisících. Kauce za tzv.
hlavní volby, tedy volby do poslanecké sněmovny
PČR, činí za všechny kraje 210 tis. Kč, což v jednotlivém volebním roce vyžaduje extrémní nároky na
rozpočet strany a příspěvky kandidátů. Bylo proto
rozhodnuto, že na volby zkusíme jako řádní hospodáři „našetřit“ a to postupným výběrem: Platí totiž,
že za 4 roky při předpokládaném počtu dárců 250
(průměrný roční počet členů a příznivců strany), by
na plnou volební kauci stačilo, aby každý dárce ročně zaslal pouhých 210,- Kč. Aktuální stav účtu a příspěvků včetně dárců je možné vidět a odkazu:
http://transparentni-ucet.jdem.cz/
Předsednictvo současně připomíná, že dar politické straně je odečitatelnou položkou od základu daně. Dárce proto prosí o sdělení: jména, příjmení,
data narození a adresy pobytu na:
[email protected] (dary u nichž tyto údaje mít
nebudeme, musíme dle zákona vracet). Potvrzení o
přijetí daru pro daňové účely zašle hospodářka
strany dárcům, kteří si napíší na kontakt:
[email protected]
Vážení přátelé, kamarádi,
dne 10. září, v 11.00 hod., bude celebrovat Jeho
Eminence Dominik kardinál Duka, slavnostní mši
svatou v katedrále s. Víta Václava a Vojtěcha při
příležitosti oslav zatím poslední královské korunovace v Čechách.
Těším se na společné setkání na mši svaté, nás monarchistů při této příležitosti.
S úctou
Josef Trlica
Srpen 2016
Dobrý den,
rád bych Vás pozval na pouť k Panně Marii Určické. Letos bude mši svatou celebrovat Jeho Eminence Miloslav kardinál Vlk. Věřím, že si najdete čas a
přijdete se podívat.
S pozdravem Marek Vařeka
15
Již po čtvrté se první zářijový týden koná v Určicích pouť k Panně Marii Určické. Jedná se o obnovenou tradici poutí, které byly v obci a širokém okolí živé od poloviny 17. století do předvečera první
světové války. Poutní úcta k Určicím byla spojena se
zázračným obrazem Panny Marie, který uzdravoval
nemocné. Obraz se původně nacházel na stromě u
hlavní cesty spojující Určice a Prostějov. Po sérii
zázračných uzdravení a zjevení byl slavnostně přenesen do určického kostela, kde je uchován dodnes.
Mši svatou bude celebrovat 4. září v 11:00 kardinál Miloslav Vlk, hlavní kaplan Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského. Mši svatou
zpěvem doprovodí Magnificat Brno. Na mši svaté
budou přítomni zástupci rytířských a kněžských
řádů. Ukončení poutě bude slavnostním požehnáním v 15:00.
Po mši svaté bude vysvěcena nová kaple sv. Lazara
a Boží muka sv. Lazara.
Celý den bude pro zájemce otevřena kostelní věž,
která prošla náročnou opravou. Jedná se o unikátní
věž z počátku 15. století, která není součástí tělesa
kostela, ale stojí samostatně.
Neznámý tesař
Pouť k Panně Marii Určické
Termín: 4. září 2016
Místo konání: Určice u Prostějova, kostel sv. Jana
Křtitele
Organizátoři: Farnost Určice, Vojenský a špitální
řád sv. Lazara Jeruzalémského a Společnost božského spasitele – Salvatoriáni (SDS).
Patronát: Její Císařko-královská Výsost arcivévodkyně Ulrika Habsbursko-Lotrinská a Dr. Michael
Macek
Odkaz: www.farnost-urcice.cz, www.st-lazarus.cz,
www.salvatoriani.cz
Kolem roku 25 se v Galileji objevuje muž jménem
Jehošua Ha Nocri. Je povoláním tesař po otci a je
nejspíš levita (z kněžského kmene Lévi). Nikdo
dodnes neví, zda uměl číst a psát, ale židovskou Tóru zná dokonale. Podle jistých náznaků je synem
kněze, jednoho z mnoha menších kněží z venkova, z
Nazaretu u Genezaretského jezera. Tito kněží se
střídali při stavbě chrámu v Jeruzalémě, protože
chrám směli budovat jen kněží a ti zpravidla provozovali i řemeslo. Vysvětlovalo by to i znalost Písma.
Jehošua – v dnešní formě Ježíš, byl prý dlouho v
poušti, postil se a byl pokoušen ďáblem. Poté se
vydal mezi lid, byl poznán a pokřtěn Janem Křtitelem a začal kázat. Jeho sdělení bylo prosté:
- Na tomto životě nezáleží, po smrti těla následuje
život věčný. Ten může být prožit v blaženosti (u
Boha) nebo v různých odstínech utrpení.
- Život u Boha je život v Království Božím a to se
nyní přiblížilo. Je načase se zbavit všeho, co by člověku bránilo ve vstupu do Království Božího, radikálně změnit svůj život a žít pro návrat k Bohu, nezajišťovat se v tomto světě.
- Bůh je láska sama. Miluje všechny bez rozdílu, i
hříšníky a vše jim odpouští.
- Ježíš přišel na zemi (narodil se) pro hlásání této
zprávy a zejména přišel kvůli hříšníkům, kteří ji
musí pochopit a přijmout.
- Zlo a násilí nelze zastavit jinak, než tím, že je člověk vezme na sebe a nebude je oplácet. Je třeba milovat i nepřítele a prosit Boha, aby i jim odpustil.
- Láska je nedělitelná, patří všem, i zlým lidem a člověk proto nesmí nikoho soudit a odsoudit, to je třeba nechat Bohu.
- Ježíš sám bude pronásledován, mučen a zabit. Byl
poslán, aby jako člověk vzal na sebe hříchy celého
lidstva v celých jeho dějinách, aby za celé lidstvo on
jediný byl odsouzen a rozsudek na něm vykonán,
aby za hřích Adamův již nikdo z lidí nemusel být
zavržen Bohem. Ježíš je zástupnou obětí, poslední
krvavou obětí skládanou Bohu. Po třech dnech vstane z mrtvých a dědičný hřích lidstva tím bude zničen.
- Žádný z lidí už nebude po smrti souzen za hřích
Adamův, pokud se vzdá vlastních cílů a zájmů a bude následovat Ježíše (já jsem ta cesta), ztotožní se s
jeho cestou a vírou, pokud přijme jeho oběť za celé
lidstvo.
- Ježíš nepřišel zrušit židovský zákon, ale přišel ho
naplnit. Celý složitý systém zákona může být nahrazen jediným přikázáním – Miluj Boha a bližního svého jako sebe sama.
- Utrpení a potíže lidstva v tomto světě tím nekončí,
protože nyní nastane zápas, který povede každý sám
o svou duši.
- Až bude Ježíš obětován a vzkříšen, bude tím poražen ďábel jako žalobce na lidi před Božím soudem.
K soudu dojde, ale bude u něho přítomen i Ježíš. Ďábel vznese svou žalobu na každého a každý bude
před Bohem vinen. Koho se ale ujme Ježíš, ten bude
zachráněn. Kdo se v pozemském životě bude k Ježíšovi znát, k tomu se bude po smrti znát i On.
Ježíš brzy získává věhlas, zájem stovek, asi i tisíců
přívrženců. Prokazatelně koná zázraky, a to včetně
uzdravování nemocných a v několika případech
kříšení z mrtvých. Ví věci, které se dějí daleko a které by vědět neměl. Chodí po vodě, po hladině jezera,
několika chleby krmí tisíce hladových. Dochovaná
kanonická evangelia jsou často psaná formou historického záznamu či reportáže. Uvádějí jmenovitě
řadu svědků i přesná místa událostí. Zachycují Ježíšovy výroky a rady konkrétním lidem.
V určitý čas začíná Ježíš připravovat nejužší kruh
svých učedníků na to, že zemře, aby se cosi naplnilo,
že zemřít musí. Také jim naznačuje a potvrzuje, že
je sám synem Božím. Již to je šokující sdělení.
Část Ježíšových vyznavačů je zklamána, protože
očekávali Mesiáše jako někoho, kdo prakticky převezme moc a vyžene Římany, čímž Izrael osvobodí.
Nerozumí a nechtějí rozumět tomu, že u Ježíše jde o
osvobození od hříchu, o duchovní záležitost, proti
které je nějaké nacionální či kmenové osvobození
prkotinou nehodnou pozornosti.
Mnoho židovských intelektuálů a kněží je pohoršeno tvrzením, že se Ježíš cítí být synem Božím. V
židovském chápání jde o ten vůbec nejtěžší hřích a
urážku Boha, protože Bůh je absolutní bytost a nemůže být redukován na sebenadanějšího člověka.
Ježíš se v jejich očích stává vrcholným rouhačem.
Dokonce i Jidáš Zélóta, jeden z nejužšího kruhu je
zklamán, když pochopí, že Ježíš nechce převzít moc
a vyhnat Římany. Navíc se začíná obávat, že pomáhá
rouhači, jakého dějiny judaismu nepamatují.
Zdá se, že Ježíš mohl být skutečně v poušti, a sice
v pouštních základnách sekty Esejců v Kumránu.
Zde sídlila sekta ryzích, kteří se bez ustání očišťovali, vzdávali se všeho pozemského a pokud možno i
lidského, připravovali se na příchod Mesiáše, Písmem předpověděného zachránce. Esejci praktikovali křest vodou, ale zřejmě nedisponovali žádnou teologií lásky, čímž se od nich Ježíš zásadně lišil. Je
pravděpodobné, že jak Esejci, tak i Ježíš, byli nějak
spojeni s postavou ohlašovatele příchodu Mesiáše –
Jana Křtitele. Ježíš začal aktivně působit a kázat
prakticky až poté, kdy byl Jan Křtitel zatčen Herodem Agripou a na žádost Salome popraven.
Ježíšova teologie lásky byla něčím, co jej naprosto
odlišovalo od čehokoliv v židovské náboženské tradici. Nešlo pouze o pasívní vzdání se všeho pozemského a lidského, bylo to naopak naplnění lidství v
jeho nejživější a nejčistší podobě, bylo to aktivní
lidství, vnášení Boha do lidí a mezi lidi, do světa.
Sledujme dále. Ježíš působí v prostředí Galileje a
Judeje po několik let. Získává učedníky, většinou
velmi prosté lidi, řemeslníky, zvláště rybáře z břehů
jezera. Z těch volí svůj nejužší kruh. Má blízko k ženám a mnohé jej následují. Sám není ženatý a nemá
děti. Jeho učedníci v něm spatřují předpověděného
Mesiáše, a i když mají vlastní rodiny, závislé na jejich výdělku, vše opouštějí a putují s Ježíšem po kraji. Ježíš musel být neuvěřitelně přitažlivou osobou.
Někdy o Velikonocích v roce 30 – 33 se Ježíš vydává do Jeruzaléma, kam ho doprovázejí a kde ho vítají tisícové davy. Jde o svátky Pascha, oslavy vyvedení Židů Mojžíšem z Egypta. Ježíšův příchod znamená problém. V nábožensky vypjaté atmosféře oslav
zvyšuje příchod zástupů Ježíšových vyznavačů riziko konfliktu s Římany nebo dokonce povstání.
Kněžstvo sahendrinu (kněžského sněmu) to chápe
jako urážku oslav a mají obavy, aby Ježíš nezačal
kázat veřejně bludy.
Ježíš je druhého či třetího dne zatčen a stává se
předmětem politické hry. Židé ho chtějí zabít, ale ne
sami vlastníma rukama. Posílají ho králi Agripovi a
ten na něm neshledává žádnou vinu. Posílají ho
římskému místodržiteli Pilátovi, a ten také ne. Nakonec se Pilát podvoluje tlaku Židů, kteří vyhrožují,
že pošlou stížnost císaři do Říma, a nechává Ježíše
zbičovat a ukřižovat. Podle svědků Ježíš na kříži
umírá nezvykle rychle, což se potvrzuje bodnutím
kopím do srdce. Ježíš je prokazatelně mrtev.
Poté je jeho tělo sňato jeho vlivným a bohatým
příznivcem Josefem z Arimatie, a je pohřbeno v Josefově kamenném hrobě. Tělo je celé zavinuto do
látky, položeno do skalního hrobu a vchod je zavalen velkým kruhovým kamenem.
Ježíšovi učedníci jsou vystrašení, také se bojí zatčení a perzekuce. Mnozí příznivci se Ježíše vzdali,
když viděli, že byl celkem snadno zabit, a nyní
považují jeho působení za podvod, protože Mesiáše
by jen tak někdo zabít nemohl.
Po třech dnech najdou učedníci Ježíšův hrob
prázdný a těžký kámen odvalený. Mají za to, že Ježíšovi nepřátelé se báli uctívání mrtvého, proto tělo
ukradli a pohřbili neznámo kde. Voják na stráži spí a
nic neviděl. Ježíš se ale živý postupně zjevuje různým osobám z řad učedníků a nakonec přichází do
jejich shromáždění. Jeho tělo je živé a hmotné, ale
přece jen nějak jiné, jako by již nešlo zranit či podruhé zabít. Ježíš se dává vidět jen někomu, nedokazuje všem Židům, že se zmýlili. Podle svědků přebývá s učedníky po 40 dnů, při posledním kázání se
zjevuje celým davům a je vyzdvižen anděly do nebe.
Evangelia praví, že po smrti byl Ježíš v pekle, aby se
ukázal hříšníkům a vyložil jim, že nikdo není odsouzen navěky, že i po smrti mohou být zachráněni,
pokud budou Ježíše následovat a uvěří mu. Peklo se
od té chvíle stává záležitostí vlastní neochoty jedinců, dobrovolného setrvání ve vzpouře proti Bohu.
Stává se černou dírou, do sebe zhroucením lidské
duše.
V samotném Jeruzalémě se dějí velmi podivné věci.
Učedníci, kteří byli po Ježíšově smrti ustrašení, zapřeli ho a schovávali se, náhle zázračně nabývají
odvahy, vychází do ulic a hlásají Ježíšovo vzkříšení
z mrtvých bez ohledu na následky.
O několik týdnů později, o svátcích Letnic jsou
učedníci naplněni Duchem svatým, kterého jim při
rozloučení Ježíš slíbil jako náhradu za sebe. Náhle
(opět doloženo svědky) začínají k davům cizinců,
Židů z diaspory, kteří přijeli do Jeruzaléma na svátky, hovořit v jejich vlastních jazycích, které před tím
vůbec neznali. Kážou jim o Ježíšově oběti a o možné
záchraně všech, sdělují radostnou zprávu – evangelium o blízkém příchodu Království Božího, a druhém návratu Ježíše, kterému pak Řekové začnou
říkat Christos (Masiáš).
V příštích dnech učedníci kážou veřejně, jsou několikrát zatčeni, zbičováni a uvězněni, Štěpán je ukamenován. Někteří se vydávají do všech světových
stran na misie. Vzniká jeruzalémská obec – církev,
jejímž vedením Ježíš kdysi před smrtí pověřil rabáře
Šimona - Petra. Jakákoliv snaha o potlačení hnutí je
marná. Mnoho lidí vidělo Ježíše konat očividné zázraky a chodit živého po svém ukřižování.
Po několika letech je stejně zázračně na víru v Krista obrácen jeden z nejhorlivějších pronásledovatelů
křesťanů, hebrejsky i řecky vzdělaný ortodoxní Žid
Šavel, který přijímá jméno Pavel. Jako by Ježíšovi
učedníci vzešlí z prostého lidu a z židovského prostředí nemohli překročit svůj stín a určitou hranici
výlučnosti judaismu a jako by bylo zapotřebí člověka částečně odjinud. Pavel tvrdí, že vše pochopil ve
vteřině, a přepracovává teologický komplex křesťanství na maximálně možnou univerzální úroveň
přijatelnou fakticky pro kteréhokoliv člověka na
světě, i toho, kdo nikdy neslyšel o Židech a judaismu.
Přitom zachovává spojení se Starým zákonem.
Pavel vyráží na misijní cesty po celém Středomoří
a nakonec až do Říma. Cestou zakládá křesťanské
obce ve všech větších městech. Je vášnivý, stále má
pocit, že mu chybí čas k naplnění jeho poslání, je
nekompromisní a nic kromě poslání ho nezajímá. Je
nejhorlivějším křesťanem na světě, ačkoliv Ježíše
samotného za jeho života nikdy neviděl. Následuje
ho pouze Petr. S ostatními učedníky příliš svázanými s judaismem má spory, někteří jdou v jeho stopách a ničí jeho dílo.
Někteří učedníci konají velké misijní dílo v Egyptě,
v Etipii, v Sýrii a v celé oblasti až po Kavkaz. Jiní
zůstávají v Jeruzalémě, a je patrné, že upouští od
radikality a mají tendenci se s představiteli judaismu dohodnout, časem opět splynout s židovským
prostředím a stát se jen jakousi sektou na okraji
velkého proudu judaismu, do něhož se vejde leccos.
Vzniká nepřehledná změť nejrůznějších verzí Ježíšova příběhu a Jeho poslání, zmatek a chaos.
40 let po Ježíšově smrti ale dochází k židovskému
celonárodnímu povstání proti římské nadvládě,
které je fanatické a smete vše. Římané posílají do
Judeje legie a velmi brutálně povstání potlačují.
Udává se až milión mrtvých Židů. Města jsou vypálena a zbořena do základů včetně Jeruzaléma. Je
zbořen chrám a zbytek Židů je vyhnán ze země do
diaspory. Tato katastrofa ničí jakákoliv poslední
svědectví o Ježíšovi, případně psané římské i židovské dokumenty o jeho cause. Jediné, co přežije, jsou
zbytky Pavlovy misie a jím založených obcí ve Středomoří. Pavlova verze se přetaví v teologii, která se
postupně stává ústřední osou šíření křesťanství.
Judaismus, který stál křesťanství v cestě je oslaben
a na celá desetiletí rozehnán. Změť protichůdných
verzí a sekt zmizela. Zůstalo jen to, co považujeme
za základy křesťanství tak, jak je dnes známe.
Je to zvláštní příběh. Je o tom, jak jistý nepatrný
tesař na vzdáleném okraji velké Římské říše, který
byl lidsky neúspěšný, pro většinu svých vrstevníků
prohrál cokoliv, o co se snažil, byl zabit a měl být
zapomenut, ovládl nakonec celou tuto mocnou říši a
velkou část světa, mysl i srdce miliónů i miliard lidí,
pomohl stvořit úplně novou kulturu a civilizaci.
Ale jak je to možné? Několik let před Ježíšovým
vystoupením z anonymity i po něm proběhla v Judeji povstání, jejichž vůdci byli také považováni za
proroky a Mesiáše. Připojila se k nim nemalá část
židovského národa. Byla potlačena a Římané ukřižovali tisíce vzbouřenců podél cest. Nebýt židovského kolaboranta a učence Josefa Flavia, nevěděli
bychom o těchto mrtvých a událostech nic. Nikoho
z nich neznáme jménem, i když zemřeli stejnou
smrtí, jako Ježíš. V jen trochu vzdálených městech
nevyvolala tato událost žádnou pozornost a za pár
let o ní nikdo nic nevěděl. Děla se nesmírná zvěrstva a utrpení a za pár let nikdo nic nevěděl. Nic se
nedochovalo, nic se dále nevyprávělo a netradovalo.
Mnozí z těchto mučedníků zemřeli s Božím jménem
na rtech, zatímco Ježíš křičel – Otče, proč jsi mne
opustil? Bůh si tyto mučedníky pro své jméno nevyvolil za své svědky, Ježíše ano. Proč?
Jak je v této souvislosti možné, že se vůbec dochovaly nějaké zprávy, že vznikla nějaká evangelia, kérygmata a skutky apoštolů. Pavlovy dopisy jsou teologické, ale historické události nebo Ježíšovy výroky
a podobenství moc neuvádějí, spíše jen odkazují na
již sepsaná evangelia. Pavel nemusí vyprávět to celé,
protože to je již nějak obecně známo.
Ježíš nejspíš hovořil rodnou řečí prostého lidu své
vlasti, tedy aramejsky. Hebrejština byla již jazykem
teologů a dalo se v ní psát. Někdo musel sepsat svá
svědectví o Ježíšovi hebrejsky, musel to tedy být
intelektuál a vzdělanec. Teprve z hebrejštiny se překládalo do řečtiny.
Nemáme jedinou zprávu o tom, že by někdo z užšího okruhu Ježíšových učedníků jeho slova, výroky a
příhody na cestách zapisoval. Takový vzdělanec v
nejužším okruhu zmíněn nebyl. Máme fakticky jedinou zprávu, která zmiňuje, že při kamenování cizoložné ženy Ježíš cosi psal do prachu na zem. Mohlo
to ale být také kreslení. Ježíš sám se vůbec o žádné
sepisování nestaral a nepovažoval ho za důležité.
Nezajímal se o to, co po něm zůstane a čím se budou
řídit jeho následovníci. Přitom hovořil o základu
budoucí církve. Kde bral jistotu, že to není marné?
Opakuji, že evangelia a skutky apoštolů jsou velmi
podrobně zapsaná svědectví s uvedenými svědky,
kteří u toho či onoho byli přítomni, kteří to viděli.
Zachycují dlouhou dobu Ježíšova působení i dobu po
jeho smrti. Jsou zapsána podobenství a výroky které
Ježíš vyprávěl jen v nejužším kruhu učedníků. Jsou
zaznamenány příhody na cestách této malé a nevzdělané skupinky.
Není jiné vysvětlení než, že kdosi vzdělaný, kdo
úmyslně zatajil svou vlastní přítomnost, musel být u
toho, musel se skupinkou putovat a hned zachycovat
Ježíšova slova. Ne vždy a ne všechny, ale dost často
na to, aby později vznikla ucelená představa o Ježíšově působení a poslání. Podle některých badatelů
to by evangelista Jan, který není jmenován mezi
učedníky, ale nazývá se tím, koho Ježíš nejvíce miloval, a kdo byl Ježíšem při jeho ukřižování poručen
jako syn jeho matce Marii. Nevíme to ale jistě.
Je záhadou, jak se takové množství informací a
soupisů zachránilo z ohně a krve několikaleté bouře
židovského povstání z roku 66 - 70 a následné římské odvety. Soudí se, že nejstarší ucelené evangelium (Marek) bylo sepsáno až kolem roku 100, ale to
již nežili pamětníci. Pokud ano, muselo být sepsáno
na základě kérygmatu, mnohem starších a původnějších soupisů. Podrobnost svědectví o Ježíšovi
však vylučuje, aby některé úseky byly psány později,
než ihned, kdy se děly, kdy bylo cosi vysloveno. Ježíš
se zřejmě nestaral o písemný záznam pro své následovníky, protože dobře věděl, že je průběžně pořizován.
Pokud ta podoba křesťanství, kterou dnes vyznáváme jako pravou, zachovala přes propast, bouře a
pokušení 2 000 let původní poslání téměř nezměněné, není to vysvětlitelné jinak, než působením
Ducha svatého, tedy samotného Boha a jeho plánu
se světem.
Kolik mocných a vlivných lidí, panovníků, také papežů a biskupů tohoto světa, mělo během těch tisíciletí eminentní zájem na přizpůsobení víry a náboženství svým vlastním zájmům a cílům. A přece,
když dnes archeologové nacházejí ty nejstarší dochované útržky psaných evangelií, žasnou nad tím,
jak jsou jejich texty doslovně totožné s tím, co v
Písmu čteme dnes. Církev, často plná vášnivých
sporů, často vedená nevzdělanci, hříšníky ba i zločinci, lidmi naprosto nevěřícími v Boha, bažícími po
světské moci, manipulaci a ovládání, přece jen zachovala původní sdělení nezměněné. Na tom není
nic přirozeného. To je doslova zázrak.
Všechny tyto skutečnosti mne naplňují jak vírou,
tak i rozumovým přesvědčením, že Ježíš byl synem
Božím, že byl poslán na svět, aby v podobě člověka,
sám bez hříchu a bez jakékoliv viny, byl umučen,
když vzal na sebe hříchy celého lidstva. Jsem přesvědčen, že jsme tím všichni, i já sám, byli smířeni s
Bohem, že Ježíš byl druhým Adamem, tím správným
a původně zamýšleným Adamem, který neselhal.
Jsem přesvědčen, že Kristovou obětí byl obnoven
Ráj – Království Boží pro člověka, že nyní každému
stačí jen milovat Boha – Krista, Ducha svatého, a
toužit po jeho blízkosti, aby se do Ráje po smrti těla
dostal. Jsem přesvědčen, že jsme zachráněni všichni
i svět je zachráněn, jen se to musí projevit a naplnit
v čase.
*
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale
lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící
zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ani kdybych měl tak
velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych
neměl, nejsem nic.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi
to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně,
nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá
křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoli, láska vydrží, láska
věří, láska má naději, láska vytrvá. (List Korintským)
Před touto definicí propadám beznaději, protože
jsem nejspíš nikdy doopravdy nemiloval. Nevím,
zda jsem toho takto schopen. Je to až příliš dokonalé a marně si kladu otázku, jak to mohl vědět Pavel,
který žil bez ženy a pronásledoval křesťany. Pavel
musel Krista potkat a být jím dotčen, jinak by nikdy
nebyl schopen něco takového napsat.
J. Drnek
Srpen 2015
SETKÁNÍ V ČERVENCI (ve Valticích)
Po nějaké době, kdy jsem se věnoval úkolům jiným, mě nepředvídatelné cestičky osudu přivedly
opět k Liechtensteinům, jejichž kapitolu jsem dočasně ve své zážitkové a prožitkové kronice uzavřel.
Můj zájem a zvědavost totiž vzbudila inzerovaná
instalovaná expozice Zlato císařů a králů: výstava
světové sbírky korunovačních klenotů, která byla
součástí každoročních sezonních aktivit, konaných
ve Valticích. Ostatně klenoty a šperky ve spojení s
neživou krásou kamenů mě vždycky přitahovaly, a
tak jsem neváhal a nechtěl jsem si nechat tuto výstavu především evropských skvostů ujít. A nebyl
jsem sám, hornoújezdský kolega, studující korunovační ceremoniály evropských dvorů na info reagoval ihned způsobem jeho vlastním: Jedu… Přestože
jsme dávali na vědomí s dostatečným předstihem
na vědomí okolí, je smutné, že jsme se nakonec sešli
jen tři + dva hosté
Po příjezdu se nám podařilo šikovně zaparkovat v
uličce poblíž školy, odkud cesta k zámku trvala slabých 10 minut a cestou si prohlédnout krásně opravené náměstí.
A tak se ve Valticích krátce po deváté sešli oni „tři
mušketýři z pokoje 125“ (viz audience Vaduz)
MVDr. Čížek, ing. Tichý a Mirek Pauřík za doprovodu dvou dam z okolí P. Tichého. Počasí bylo tentokrát zakaboněné, a tak je to znát i na snímcích exteriéru a interiéru zámku. Horší nasvícení, barvy šedivé, málo výrazné a jasné, jakoby předzvěst, co nás
čeká, což se nakonec i jak jsem osobně cítil, i částečně vyplnilo.
Shodli jsme se, že by byla škoda neprohlédnout si
alespoň částečně zámek, který byl do roku 1938
hlavním rodovým sídlem Liechtensteinů. V blízkém
i širším okolí (především jižně) vlastnili na úrodných sprašových svazích velké vinice, jejichž větší
část je v dnešních Dolních Rakousích, a tak jsme si
přibrali k prohlídce klenotů ještě základní okruh
prohlídky v prvním patře.
Při vstupu do areálu zámku se návštěvník setká se
stavební honosností i rozlohou, která zdůrazňovala
vysokou prestiž majitele, knížecího rodu Liechtensteinů.
K prohlídce se nás sešlo kolem dvaceti včetně dvou
německy mluvících. Prováděla nás mladá průvodkyně celým patrem s doprovodným komentářem.
Po projítí několika místností a pečlivém sledování
výkladu mě coby posluchače i z jiné strany začala
řada skutečností tzv. „nesedět“ oproti tomu, co jsem
19
viděl a zažil i jinde. A nejen to. Ve výkladu bylo buď
mnoho snadno zpochybnitelných tezí, nebo hodně
nepřesně podaných faktů, např.: zámek, i když se
nehlídal, musel se kolem čtyř roků zamykat, aby nebyl rozkraden pozůstatek sbírek… (v souvislosti s
obrazárnou), což je evidentní nesmysl, kupř. ve Veselí nad Moravou byla neodvezená podstatná část
inventáře hraběcího rodu Chorinských rozebrána
do příchodu národního správce, což bylo 3–4 měsíce po osvobození a zámek byl přes den hlídán armádou!!!
Nebo: Zásluhou Karla z Liechtensteina byla poprava
27 českých pánů…
Ve skutečnosti v době českého stavovského povstání stál Karel na straně císaře Ferdinanda II.
(1578–1637), jeho rozsáhlé majetky na Moravě
zkonfiskovali stavové. Po bitvě na Bílé hoře se stal
císařským komisařem a začátkem roku 1621 královským místodržícím v Čechách. Císař ho jmenoval
předsedou mimořádného soudu, který měl potrestat stavovské povstalce. Sám několikrát na tuto
funkci rezigoval, rezignace však nebyla přijata. Snažil se spolupracovat s místními úřady obsazenými
nekatolíky a dokonce se zastal i loajální utrakvistické církve (tj. katolické církve podobojí), ale ve Vídni
tím budil jen podezření. Obviněným stavům dal
dost času na útěk tím, že je začal střežit se značným
zpožděním. O milost pro odsouzené české pány žádal císaře marně.
Jako odměnu za věrnost po bitvě na Bílé hoře získal v roce 1621 od Ferdinanda II. Řád zlatého rouna. Jako odměnu nebo na úhradu peněz, které poskytl císaři, získal výhodně řadu statků, které byly
zkonfiskovány povstalé šlechtě (např. Kostelec nad
Černými lesy, Moravská Třebová, Zábřeh, Šumperk). Historici dnes korigují dřívější negativní pohled na knížete Karla I. (o to se marně pokoušel již
prof. Pekař za první republiky). Mimo jiné oceňují
jeho politický rozhled, ekonomické schopnosti a
zásluhy na zabránění nejhorších excesů císařské
armády v Čechách. Kníže položil základy lichtenštejnských uměleckých sbírek, s uměním obchodoval již s císařem Rudolfem II.
Poté jsem začal poslouchat již jen rámcově a věcně
pouze k stavební architektuře, výzdobě a vystaveným exponátům. Jednou ze zajímavostí je zde jedna
z nejdelších enfilád u nás vůbec (snad kolem 86 m)
na jedné straně s oknem a druhé straně zrcadlem
(zajímavost barokní architektury – znamená nejen
funkční, ale i optické propojení jednotlivých, za sebou řazených místností. Dveře jednotlivých místností jsou řazeny přesně za sebou v jedné ose, takže
se v případě, že jsou otevřeny všechny dveře najednou, vytvoří efektní průhled, který bývá zpravidla
zakončen oknem nebo jiným, architektonicky
ztvárněným prvkem, například nikou.
Jednotlivé místnosti skutečně zanechávají dojem –
císařský pokoj, císařská pracovna, obrazárna, koupelny, obložené glazovanými obklady, kulečníkový
sál, obrazárna, jídelna, stropní malby, tapety, vše
zanechává na návštěvníkovi dojem včetně leštěných
parket.
Celý okruh je rájem pro fotografy, pokud mají dostatečně kvalitní přístroj s dostatečnou světelností,
udrží v ruce dlouhé časy, protože fotit se sice smí,
ale bez stativu a bez blesku, a místnosti nejsou natolik světlé, aby se daly pořídit dobré, kvalitní fotografie, takže opět žádná sláva.
Pro mě osobně, coby člověka, který navštívil Vaduz, několikrát se setkal s Hansem Adamem II., slyšel jsem přednášky jiných, musím přiznat, že přednáška průvodce se mi jevila jako neprofesionální s
řečením některých zavádějících mystifikací – nebyla
kastelánská, ale scholastická, s naučeným textem,
neschopna bližší odborné konverzace, a po upřesnění znalým jednou tak starším návštěvníkem se
ozval strohý příkaz průvodkyně: Nevstupujte mi do
výkladu! – čímž se velmi shodila. I toto se podepsalo
na mém výsledném dojmu celé prohlídky. A jak bývá památeční kniha na zámcích, výstavách atp.,
jsem ji raději nevyhledával, protože bych se asi neubránil pokušení tam něco kritického napsat. Toto
však později udělal elektronickou formou MVDr. J.
Čížek, a kastelán zámku již reagoval zcela jinak, jelikož bylo patrno, že občas navštíví podobné zámky i
lidé, kteří „o tom něco slyšeli“. Já sám jsem zachoval
důstojné mlčení, jelikož odmítám konverzovat „s
historickými neandertálci“, navíc ovlivňovanými
bezmála stoletým účelovým politicko-historickým
deformatismem. Jinými slovy – prohlídka interiérů
fajn, komentář průvodce – špatně. Za 160,- Kč
vstupného je prohlídka takovéto celkové úrovně
příliš drahý luxus.
ZLATO CÍSAŘŮ A KRÁLŮ:
VÝSTAVA SVĚTOVÉ SBÍRKY KORUNOVAČNÍCH
KLENOTŮ
Tato výstava byla hlavním důvodem rozhodnutí jet
se do Valtic podívat. Můj největší zájem vyvolávala
koruna římských a rakouských císařů, britská imperiální koruna, zvědavost koruna svatoštěpánská a
svatováclavská, ale čapky asijské a orientální mě
moc nenadchly, vyjma koruny Pahlaví, a Čínu jsem
úplně přešel.
Výstava je instalována do dvou sekcí, kterými jsou
Čínské poklady, u kterých jsem se zvlášť nezdržoval
a spěchal jsem na zbytek. Ta nejzajímavější část je v
menší místnosti s vitrínami po 2–3 exponátech profesionálně instalované, designově působivé. Celkový dojem bych asi definoval takto:
Ke kopiím korun, které jsem viděl již dříve (českou
a uherskou) myslím, že je tam dost tvarových i barevných rozdílů oproti skutečnosti, britská koruna a
Pahlaví byly úchvatné svým bohatstvím, francouzské a další koruny splnily mé očekávání. Zaujala mě
i koruna Rudolfova a římského císaře. Neumím však
dokonale posoudit rozdíly jiné, takže celkově mám
ve srovnání s prvními dvěma položkami smíšený
pocit o věrnosti kopií, i když nejsem odborník.
Nicméně kolegovi JČ se to třeba líbilo. Já ovšem zastávám názor, že pro laika by dobré kopie neměly
být od originálu vizuálně vůbec rozeznatelné, rozdíl
by mohl být v použitých materiálech, váze atp. Tedy
klenotník, kopista by rozhodně měl věnovat větší
pečlivost zabránění vzniku podobných nepřesností.
Závěrem tedy opět nutno definovat dojem – mírně
řečeno – rozpačitý. Vstupné ve výši 190,- Kč je na
zhlédnutí podobné výstavy bez komentáře (a znalosti historie těchto kopií) dost drahý.
MIMO POŘADÍ – ZUŘÍCÍ BÝK A SVATEBNÍ ZVON
Jsou dva exponáty, ležící mimo placený prostor a
průchodem přízemím do vinotéky se s těmito exponáty setkáme a ihned vzbuzují pozornost.
Zuřící býk – Pozoruhodný mučicí nástroj, který by
se dal s nadsázkoupovažovat za vrchol techniky a
designu v nástrojích na mučení. Jedná se v podstatě
o obyčejnou troubu na pečení lidí.
Tohoto býka vyrobil z bronzu Perillos z Atén, pro
vládce a tyrana Phalarise, který vládnul na Sicílii v
období 570–554 př. n. l. Do býka se zavřel odsouzený, pod býkem se zatopilo a dotyčný se uvnitř upekl
v krutých bolestech. Býk byl vyroben tak, že uvnitř
byla soustava trubek, která vedla do nozder býka a
nebyl slyšet křik umírajícího, ale jen podivné zvuky,
jako když řve rozzuřený býk. Odtud tedy název zuřící býk. Při předvádění býka Perillos vlezl dovnitř,
aby ukázal vládci, jak vynález funguje. Ten jej nechal uvnitř zavřít, přikázal pod býkem zatopit a Perilla upéct. Poté prohlásil, že nemůže být větší čest,
než že si mohl vynálezce sám býka vyzkoušet. Údajně tak učinil, aby nemusel za býka zaplatit. Poprava
tímto býkem byla velmi populární a podle dochovaných záznamů býka používal ještě římský císař
Diocletianus v r. 284–305 n. l. Tento mučicí nástroj
se nedochoval, jelikož byl vyroben z bronzu a tato
surovina byla vzácná v každém období, tudíž došlo
pravděpodobně k přetavení na zbraně nebo k jinému účelu. Tento nástroj je často používán v historických filmech.
Tento exponát je součástí unikátní expozice mučicích nástrojů, která je umístěna v Žabím sklepě
zámku Valtice
Svatební zvon Karla I. z Liechtensteina a Anny
Marie Šemberové z Boskovic a Černé Hory (1618,
Georg Wening, cca 1500 kg).
Zvon byl původně ulit v roce 1592 u příležitosti
sňatku vrchního správce císaře Rudolfa II., knížete
Karla I. z Liechtensteina a poslední dědičky staromoravského rodu Šemberů z Boskovic a Černé Hory. Tomu odpovídají oba nápisy na korpusu zvonu:
CAROLVS DEI GRATIA DVX OPPAIAE PRINCEPS ET
GVBERNATOR DOMVS DE LIECHTENSTEIN ET NIKOLSPVRG (Karel z boží vůle vévoda Opavský,
princ a správce domu Liechtensteinů v Mikulově) a
ANNA DIE GRATIA DVCISSA OPPAYIAE PRINCIPISSA DE LIECHTENSTEIN IN NIKOLSPVRG (Anna z
boží vůle vévodkyně Opavská, princezna z Liechtensteina v Mikulově. Zvon byl poprvé poškozen již
několik let po svém vzniku. V té době bohužel neexistovala jiná možnost opravy, než jeho roztavení a
přelití. Této práce se ujal vídeňský zvonař Georg
Wening, což dokládá nápis na čepici zvonu: 1618 IN
DER ERE GOTTES BIN ICH GEFLOSEN IERG
WENING IN WIEN HAT MICH GEGOSEN (1618 v
boží vůli jsem byl taven Georg Wening mne ve Vídni
odlil). Za svůj současný stav vděčí zvon válečné rekvizici. Na rozdíl od mnoha jiných však unikl rozbití
a přetavení pro zbrojní účely. Proto jej ve Valticích
můžeme obdivovat dodnes.
Co člověk, to názor, na každého návštěva působí
jinak. Známá kolegyně, která navštívila výstavu
před týdnem, byla nadšená, já, věčně nespokojený,
jsem výhrady měl, dalšímu z kolegů se taky líbila,
oči mu však dštily oheň a síru, pokud něco bylo historicky prezentováno jinak.
Zkráceně řečeno – mnoho peněz za malou muziku.
Dnes, pokud chce vnímavý a zvědavý člověk skutečně vidět a především slyšet fundovaný odborný
výklad, je nejlepší sledovat plán zajímavých akcí a
účastnit se jich výhradně na vernisážích, které jsou
zpravidla zdarma a s fundovanými odborníky či
kurátory. Jinak se člověk vystavuje riziku zklamání.
Doporučené odkazy:
Císařská koruna Svaté říše římské | Středočeský kraj
Čeští panovníci - Korunovační klenoty - Koruna římských císařů
Úvod - české korunovační klenoty
Text a foto: M. Pauřík, Sdružení monarchistů Brno
Vážení přátelé a kamarádi,
v neděli 14. 8. 2016 po mši svaté na Mariánské
pouti v Hošťce proběhla pobožnost u pomníku císaře a krále Františka Josefa I. za spásu jeho duše.
Po promluvě pana faráře jsme všichni zazpívali císařskou hymnu. Potom následovalo posezení s panem
farářem a příznivci monarchie. Měl jsem dobrý pocit,
že v Hošťce má KČ příznivce "naší krve".
S úctou
Josef Trlica a Zdeněk Svoboda
Otázky pro natáčení a vysílání volebních
vizitek kandidátů ve volbách do zastupitelstev krajů 2016 – Moravskoslezský kraj.
Proč by měli lidé volit Vaši stranu, hnutí nebo
koalici?
Jsme jednou z nejstarších polistopadových stran a
nabízíme zásadní změnu systému. Monarchie navazuje na naši tisícíletou historii. Jsme legitimisté a
nabízíme do čela naší země legitimního krále, který
spojí moc se službou. Sloužíme českému králi a staráme se o jeho zemi. Chceme uchovávat a předávat
naše tradice stejně jak to činili naši předkové po
celá staletí. Považujeme se za ryzí demokraty, protože demokracii a pravidla musí hlídat někdo, kdo
hlídá zájmy celé země, stojí nad stranami a není
napojen na žádné zájmové skupiny. A tyto vlastnosti splňuje jedině král. Nenabízíme pohodlnější a
bezstarostnější život, ale život smysluplný a správný. A rádi bychom Vás o tom přesvědčili.
Pokud vyhrajete volby, co uděláte ve vedení
kraje jako první?
Jako noví bychom se pokorně učili a naslouchali.
Žádné prudké změny nebo revoluce. Chceme vrátit
majetek každému, komu byl ukraden, obnovit tradice, kulturní bohatství a zemské principy. Zodpovědnost a morálku, namísto vydržování parazitů.
Klasickou architekturu, tradiční medicínu nebo jógu, namísto globálních kolosů, supermarketů, megatováren, dotované těžby, zastaralé dopravy, ničení životního prostředí a zdraví obyvatel.
Kdo je pro Vás nejpřijatelnější koaliční partner?
Ti, kteří jsou na kraji delší dobu a mají zkušenosti
a zároveň sdílí naše priority - Bůh, král a vlast. Naším koaličním partnerem může být i někdo od koho
bychom to nečekali. Proto nebudeme jmenovat
předčasně. Nebudeme se nikomu podbízet nebo
spojovat se jen proto, abychom za ústupky získali
větší vliv. Jsme v menšině a přednostňujeme kvalitu
před kvantitou. Jen naši voliči z nás mohou udělat
většinu.
Co byste udělali pro zlepšení kvality ovzduší v
Ostravě a celém kraji?
Na zlepšení kvality ozduší se musí podílet jednotlivci, průmysl a sousední Polsko. U nás jsou to ArcelorMittal, Dukol, RockWool, Třinecké železárny,
Vítkovice, Veolia, Viadrus a další. Ukončit spalování
uhlí v elektrárnách, teplárnách a lokálních topeništích. Ekologicky zaručit nebo ukončit provoz ostravských hutí. Podpořit elektromobily, cyklistickou
a pěší dopravu, obnovitelnou energii a udržitelné
principy v architektuře.
Podpořili byste pokračování těžby v MS dolech? Pokud ano, tak jak?
Pokračování těžby v OKD bychom nepodpořili.
Těžba a využití uhlí jsou neekonomické, neekologické a spalování uhlí je karcinogenní a tedy zdraví
škodlivé. Stát nemá povinnost podporovat soukromou firmu ve ztrátě a bez budoucnosti. Navíc ekonomicky rentabiln je dovoz cerneho uhl z Polska,
kde je znacna prevaha nab dky nad poptavkou a
tedy i levnější cena.
Jak byste pomohli obcím, které mají problémy
s nedostatkem vody?
Tam, kde je to proveditelné, nabízíme zpracování
studií na rozvod vody do hlavních přípojných míst,
odkud by jednotlivým majitelům domů nečinil významný problém si vodu napojit. Samozřejmě po
dohodě se všemi vlastníky dotčených pozemků. Kde
rozvod vody proveditelný není, nabídneme možnosti průzkumu pro zbudování soukromých studní.
A pokud ani tato varianta nebude úspěšná, podpoříme rozvoz vody speciálními cisternami.
Koruna Česká, organizace Slezsko - Frýdek-Místek
Koruna Česká nabídla všem monarchisticky smýšlejícím lidem a spolkům
(bez ohledu na členství) možnost zúčastnit se voleb na společných kandidátkách.
Nabízí také (do 7. 9.) možnost přivydělat si zařazením zájemců do volebních
komisí za Korunu Českou.
Jsme jedinou politickou stranou s vysloveně monarchistickým programem.
Jsme jednou ze dvou stran s ryze konzervativním programem.
Jsme jednou ze dvou stran s převážně
křesťanským zaměřením.
Koho jiného byste měli volit?!
Zemská společnost Koruny České na Moravě
si Vás dovoluje srdečně pozvat na
XI. Moravský zemský sněm
který proběhne
29. srpna 2015 v Olomouci
Program:
8.00 hod. - bohoslužba v chrámu sv. Mořice
nedaleko Horního náměstí
10.00 hod. - slavnostní zahájení Oslav maršála
Radeckého
na Horním náměstí v Olomouci
12.30 - oběd
13.30 hod. - jednání sněmu v prostorách
Hauenschildova paláce, Dolní náměstí 38, Olomouc
(velký rohový arkýř)
- zahájení, uvítání, schválení programu
- zpráva o činnosti v Markrabství moravském
- zprávy předsedů místních společností
- projevy hostů
- diskuse
- usnesení a závěr
Kontakt: Pavel Andrš, 606 712 464,
e-mail: [email protected]
Zemská společnost Koruny
České na Moravě
si Vás dovoluje pozvat na
4. pouť za obnovu
Českého království
na Svatém Hostýně v neděli 28. srpna 2016
Program:
8:30 – pěší pouť, odchod z parkoviště
v Bystřici pod Hostýnem (u hřbitova)
10:15 – mše svatá
11:30 – krátký pietní akt u Rozhledny
Františka Josefa I. (119. výročí
položení základního kamene JCKV
Františkem Josefem I. dne 1. září 1897)
11:45 – prohlídka rozhledny
15. oslava maršála Radeckého®
XXII. Mezinárodní festival vojenských hudeb
Armáda České republiky
Olomoucký kraj
Statutární město Olomouc
Záštitu udělil: 1. zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálporučík Ing. Jiří BALOUN, Ph.D., MSc.,
primátor Statutárního města Olomouce doc. Mgr. Antonín STANĚK, Ph.D.
a hejtman Olomouckého kraje Ing. Jiří ROZBOŘIL
2. – 3. září 2016
OLOMOUC
14.00 Přehlídka mažoretkových souborů
18.00 Koncert duchovní hudby – Vojenská hudba Olomouc, Chrám sv. Mořice
20.00 Koncert Ústřední hudby AČR se sólistkou Monikou Absolonovou
21.15 Slavnostní ohňostroj
21.30 Vystoupení Vojenského uměleckého souboru ONDRÁŠ
Pátek 2. 9. Horní náměstí a Chrám sv. Mořice
Sobota 3. 9. Horní náměstí
10.00 Programové dopoledne:
• Slavnostní zahájení programu za účasti předsedy vlády České republiky
• Přivítání císaře Františka Josefa I. a jeho manželky císařovny Alžběty Bavorské maršálem
Radeckým
• Samostatná vystoupení hudeb
• Exhibiční vystoupení Čestné stráže AČR, motocyklové čety Hradní stráže a motorizované
jednotky Vojenské policie a Policie České republiky
14.30 Programové odpoledne:
• Nástup hudeb
• Samostatná vystoupení hudeb
• Exhibiční vystoupení Čestné stráže Armády České republiky
• Závěrečné defilé
• Rozloučení s maršálem Radeckým a císařským párem
17.00 Ukončení programu
V rámci programu vystoupí:
Orkiestra Wojskowa w Krakowie (Polsko), Vojenská hudba Banská Bystrica,
Ústřední hudba AČR, Vojenská hudba Olomouc, Czestochowa Pipes & Drums
(Polsko), DRK Spielmanns und Fanfarenzug Rückers e. V. (Německo),
Městská hudba Fehring (Rakousko), Městský dechový orchestr Cheb
Srpen 2016
10 důvodů, proč vzpomínat na
Habsburky v dobrém
JIŘÍ RAK 1. srpna 2014
http://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/58536/10duvodu-proc-vzpominat-na-habsburky-v-dobrem.html
V těchto dnech si připomínáme sto let od počátku
první světové války. V jejím víru zanikla habsburská
monarchie, jejíž bylo České království po staletí
součástí. Vzápětí se v našem povědomí usadil obraz
třísetletého temna či žaláře národů. Zde je deset
důvodů, proč je takový obraz nespravedlivý a na
Rakousko-Uhersko bychom měli vzpomínat s vděčností.
1. Především proto, že nás výsledek bitvy na Bílé
hoře zachránil před poněmčením. Je ale třeba zbavit
se tradičních klišé z obrozenské doby a vrátit se
na počátek 17. století. Tzv. české povstání bylo vedeno německy mluvící šlechtou, jež českým králem
zvolila falckého kurfiřta. Jeho vítězství by znamenalo začlenění českých zemí do evangelické unie v říši,
to znamená do svazku německy mluvících států, v
němž by čeština nemohla přežít. Habsburský triumf
Čechům přinesl příslušnost k mnohonárodní říši,
kde žily i jiné neněmecké národy a v níž v 17. století
dominovaly kulturní vlivy románské. V 17. a 18. století bránila habsburská říše Evropu před tureckým
nebezpečím a v 19. století pak prostředí multietnické monarchie vytvořilo příznivé podmínky pro
formování moderního českého národa.
2. Po celé 19. století bylo Rakouské císařství důležitým faktorem evropské stability. Byl to rakouský
kancléř Metternich, který vytvořil systém rovnováhy sil, díky němuž vládl na kontinentu po skončení revolučních a napoleonských válek po dlouhá
desetiletí mír; státníci proto monarchii označovali
za „evropskou nutnost“. Dlouhý klid zbraní panoval
i ve druhé polovině 19. století a císař František Josef I. se těšil obecné úctě jako „vladař míru“. Bez
těchto mírových let by české obrození nebylo možné.
3. V 19. století spatřovali čeští vlastenci zcela
oprávněně v Rakousku záchranu před zapojením
Čech do jednotného německého národního státu a
před univerzální monarchií ruskou – stačí připomenout slavnou větu z Palackého Dopisu do Frankfurtu z dubna 1848: Zajisté, kdyby státu rakouského
nebylo již odedávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se
utvořil. Tyto názory pak český historik podrobněji
rozvinul roku 1865 ve spise Idea státu rakouského.
Na jejich platnosti pro 19. století není třeba nic měnit.
26
4. Totéž platí i pro otázky státoprávní; ani v době
zavádění osvícenského centralismu v polovině 18.
století nebyla teoreticky zrušena česká státoprávní
autonomie, ta byla potvrzena i při vyhlášení Rakouského císařství roku 1804, a později z jejích základů vycházela politika prosazování českého státního práva, jehož uznání mělo být symbolizováno
českou korunovací císaře Františka Josefa I. I když
k ní nedošlo, viděli Češi v panovníkovi především
českého krále. Proto nebyly roku 1918 zpochybněny historické hranice českého státu.
5. Monarchie položila základy modernizace ve
střední Evropě. Marie Terezie zavedla povinnou
školní docházku (také díky tomu měli Češi v evropském srovnání velmi nízké procento analfabetismu), císař Josef II. zrušil nevolnictví a uzákonil náboženskou toleranci. Roku 1811 vešel v platnost
Všeobecný občanský zákoník, jenž vytvořil podmínky pro fungování právního státu a mnohé jeho
paragrafy platily až do 20. století. První polovina 19.
století také přinesla industrializaci a zavádění parní
železnice, roku 1848 pak byla vyhlášena první ústava a sešel se první parlament. Od šedesátých let
potom žily české země trvale v ústavních poměrech
až do počátku války (ústava z roku 1867 byla považována za jednu z nejliberálnějších v evropském
měřítku) a od počátku 20. století platí všeobecné
volební právo. Koneckonců – také zákon z října
1918 potvrdil platnost dosavadních zákonů i pro
Československou republiku.
6. Monarchie tvořila širší rámec českého národního
hnutí, a pokud je přímo nepodporovala, tak mu alespoň nebránila a Češi si toho byli vědomi. Už v závěru napoleonských válek zdůrazňoval vlastenecký
tisk, že čeští vojáci bojují nejen za svobodu svou, ale
i rakouskou a evropskou. České úspěchy 19. století
jsou obecně známy a stačí je letmo a jen namátkově
připomenout: osamostatnění české univerzity, vybudování Národního divadla, rozmach společenského života, rozvoj české kultury a průmyslu;
prostě tehdy byly položeny základy, na nichž
mnohdy stavíme dodnes.
7. Soužití s jinými národy říše (i navzdory mnohým
sporům) naučilo Rakousko Čechy po dobrém vycházet s „druhými“, tragický konec soužití přinesl až
divoký nacionalismus 20. století. Moderní evropská
historiografie už také nehodnotí Rakousko jako „žalář národů“, ale vidí v něm úctyhodný pokus o založení identity státu na jiných základech, než byla jen
národní příslušnost. Slibné náběhy k urovnání národnostních půtek z přelomu 19. a 20. století brutálně ukončila před sto lety Velká válka. Stopy někdejší koexistence středoevropských národů můžeme nacházet i v současných snahách o spolupráci
středoevropských států.
8. Za připomenutí stojí i česká vojenská čest, české
pluky tradičně patřily k nejlepším vojenským útvarům monarchie, věrnost císaři a své „širší vlasti“
zachovali Češi i roku 1866, kdy odmítli pruské vábení. České pluky tvořily i páteř polního tažení do
Bosny a Hercegoviny roku 1878. Maršál Radecký
byl jako symbol českého vojáka v císařské uniformě
s úctou vzpomínán až do počátku 20. století. Také
mobilizace roku 1914 proběhla spořádaně a čeští
vojáci většinou se ctí obstáli v bojích první světové
války. Vděčnou vzpomínku si zaslouží i mírové snahy posledního císaře Karla a jeho úsilí o zmírnění
válečných hrůz (vystupoval proti neomezené ponorkové válce a proti nasazení bojových plynů).
9. Na počátku dvacátých let minulého století napsal
Ferdinand Peroutka, že jsme potomky spořádaných
občanů z doby vlády císaře Františka Josefa I. I když
si to nechceme příliš připouštět, „rakouskou mentalitu“ máme hluboko v sobě. Kult „tatíčka Masaryka“
byl nápodobou úcty prokazované „stařičkému mocnáři“ a ta přežívá stále například v silné víře v pravomoci prezidenta. Stále dáváme přednost klidnému řešení problémů: roku 1848 se psalo, že v Čechách nebyla rozbita jediná okenní tabulka, klidně
proběhl převrat 1918 a na to navázala i sametová
revoluce. Ostatně – současný návrat symbolů monarchie třeba do reklamy svědčí o tom, že v hlubokých vrstvách národní paměti vzpomínka na Rakousko figuruje jako připomínka stability a prosperity.
10. Sečteno a podtrženo: důvodů k pozitivnímu
hodnocení Rakouska máme dostatek a „černý“ obraz monarchie byl účelově vytvářen až ve druhé
polovině první světové války exilovými politiky.
Většinu urážek potom dodala popřevratová publicistika. Redukovat obraz čtyřsetletého života pod
habsburským žezlem na nenormální podmínky několika posledních válečných roků je prostě nekorektní.
Dnes slaví své 15. výročí svatby norský korunní
princ Haakon a jeho manželka korunní princezna
Mette-Marit. Jejich zásnuby byly oznámeny 1. prosince 2000. Na tiskové konferenci Haakon řekl, že
prsten, který věnoval Mette-Marit je rodinným dědictvím a svým snoubenkám jej před ním věnovali
jak jeho otec, tak dědeček. Svatba se konala 25. srpna 2001 v Oslo.
http://monarchie.blog.cz/1608/akihitova-adresa-klidu
Akihitova adresa k lidu
8. srpna 2016
Pár týdnů zpátky proběhla médii šokující informace o abdikaci japonského císaře respektive o tom, že
Akihito o nějakém podobném kroku uvažuje. Zdrojem byla státní televize NHK. Kunaicho vše dementovalo, ale jak ukazuje dnešní adresa k lidu, vlastně
není možné popřít jediné slovo původních informací, o nichž se spekulovalo. Proč?
Předně musím říct, že adresu vysílala právě inkriminovaná státní televize, takže je průzračné, odkud
unikly informace vzhledem k tomu, že adresa byla
předem nahrána. Logicky se někdo z paláce s televizí spojil již dříve a naznačil, že císař bude chtít
pronést adresu k lidu a co zhruba bude jejím obsahem.
Mnohem důležitější než výše zmíněné, je ovšem
samotný obsah adresy. Obecně řečeno Akihito hovořil o tom, jak vidí roli císaře do budoucna. Při té
příležitosti samozřejmě narazil na svůj věk a narůstající zdravotní problémy. Obává se, že nebude moci
až do smrti vykonávat všechny své povinnosti a
snížit je prostě není možné. Nezmínil přímo abdikaci, ale mluvil o regentství. Tedy, že by formálně byl
císařem až do smrti, nicméně část pravomocí by
přešla na korunního prince Naruhita.
Co si budeme povídat, abdikace je další možností,
jak situaci, kterou císař nastínil, řešit. Proto ani ji
nemůžeme úplně vyloučit z možností. Císař to nemohl říci z plna hrdla, protože nemůže komentovat
aktuální systém ze své pozice. Jak sám ale přiznal,
jako soukromá osoba o současném uspořádání
hodně přemýšlel.
Má císařova adresa k lidu nějaký smysl? Jedná se o
teprve druhý projev k národu za dobu jeho panování. Ihned po vysílání japonský premiér navíc zmínil,
že vláda nyní bude zvažovat vážnost slov, která císař pronesl. Jinak řečeno, nyní právě může vláda
dojít k tomu, že by Japonsko sneslo institut abdikace a připravit potřebný zákon. Nebo se rozhodnou
to řešit jinak. Možnosti jsou otevřené. Jestli z toho
nakonec bude opravdu ona prvně avizovaná abdikace si budeme muset ještě několik měsíců počkat...
http://monarchie.blog.cz/1608/akihitova-adresa-klidu
Zemřela královna Anna
6. srpna 2016
Smutná zpráva přišla začátkem srpna z Rumunska.
Zemřela poslední rumunská královna a manželka krále Michaila, královna Anna. Bylo jí 92
let. Tuto zprávu nikdo nečekal. V poslední době se
totiž hovořilo o rakovině krále Michaila, ale o Anně
nepadlo ani slovo. Že byl její zdravotní stav již nějakou dobu problematický, ukazuje oficiální oznámení jejího úmrtí.
Anna strávila v nemocnici posledních několik dní
svého života. Její manžel jí byl celou dobu jejího
pobytu v nemocnici ve Švýcarsku po boku. Den
před smrtí pak dostala poslední požehnání a při
samotném skonu byly u jejího lůžka čtyři Anniny
dcery. Smrt nastala přesně 1. srpna 2016.
Vzhledem k tomu, že k úmrtí došlo v jiné zemi,
bude muset být rakev s ostatky převezena zpět do
Rumunska. Tak by se mělo stát v úterý 9. srpna, kdy
bude rakev převezena do zámku Peles a vystavena.
Během následujících hodin budou moci zástupci
mezinárodních organizací, církví, diplomatických
sborů a samozřejmě rumunského parlamentu a
vlády naposledy vyjádřit svou poklonou úctu královně. Ve středu večer bude rakev s tělem transportována do trůnního sálu královského paláce, kde
bude možné poklonit se královně. Kdokoliv bude
chtít přinést květiny a naposledy se rozloučit se
zesnulou královnou, bude mít příležitost učinit tak
zde. Jediná podmínka uctění památky královny je
dorazit v tmavých barvách.
Samotný pohřeb královny Anny proběhne přesně
za týden, v sobotu 13. srpna. Bude se konat veřejné
církevní rozloučení, které bude následováno smutečním procesím. Následovat bude plnohodnotný
pohřeb a soukromé uložení ostatků do hrobu. Očekává se účast členů několika královských rodin. Já
osobně bych sázela na dánskou účast a také pravděpodobně na přítomnost George Friedricha z rodu
Hohenzollernů. Účast se dá ovšem čekat mnohem
širší. Přeci jen se jednalo o manželku krále. Pravděpodobně dorazí hlavně její současníci, respektive
země s novými panovníky budou zastoupeny generací, která se již vzdala trůnu. Očekávám také nějakého zástupce z Británie (někoho typu vévoda z
Kentu) a Řecka.
Kdo byla vlastně Anna – rumunská královna? Narodila se jako princezna Bourbon-Parma. Její matkou byla dánská princezna Margrethe. Královnou se
stala jen formálně v roce 1948, kdy už byla monarchie v Rumunsku nějakou dobu zrušená po komunistickém puči. Komunisté totiž věděli, že král je
silný soupeř a tak nedopustili ani zfalšované referendum. Svatba se konala v Athénách a dorazilo na
ni mnoho zástupců tehdejších královských rodů.
O lásce a oddanosti Anne a Michaila svědčí i to, že
sám přes pokračující léčbu rakoviny byl u jejího
lůžka po celou dobu jejího posledního pobytu v nemocnici. Upřímnou soustrast a doufejme, že král
Michail zůstane dost silný, aby zvládl vlastní léčbu, i
přesto, že odešla osoba, které zasvětil celý svůj život.
Charlotte Casiraghi slaví 30. narozeniny
3. srpna 2016
Charlotte Marie Pomeline Casiraghi se narodila 3.
srpna 1986 v nemocnici princezny Grace. Její matkou je monacká princezna Caroline a otcem Stefano
Casiraghi, který zemřel v roce 1990. Charlotte má
dva bratry - Andreu a Pierra a nevlastní sestru
princeznu Alexandru, kterou má její matka z třetího
manželství. Charlotte získala bakalářský titul na
francouzské univerzitě Sorbonna.
Princ Louis slaví 30. narozeniny
3. srpna 2016
Princ Louis Xavier Marie Guillaume se narodil 3.
srpna 1986 jako třetí syn lucemburského velkovévody Henriho a jeho ženy Marie Theresy. Má čtyři
sourozence - tři bratry a jednu sestru. V roce 2006
se Louis oženil se svou přítelkyní Tessy Anthony,
kterou poznal při návštěvě Kosova v roce 2004.
Ještě před svatbou se páru narodil první syn Gabriel. O rok později přišel na svět druhý syn Noah.
Infantka Pilar slaví 80. narozeniny
30. července 2016
Španělská infantka Pilar, celý jménem María del
Pilar Alfonsa Juana Victoria Luisa Ignacia, se narodila 30. července 1936 v Cannes. Jejími rodiči byli
princ Juan, hrabě z Barcelony a princezna María
Mercedes Bourbon-Dvojí Sicílie. Pilar má dva mladší sourozence - bývalého španělského krále Juana
Carlose I. (*1938) a infantku Margaritu (*1939). Její
nejmladší bratr, princ Alfonso zemřel v roce 1956.
Princezna Maria-Olympia slaví 20. narozeniny
25. července 2016
Princezna Maria-Olympia se narodila 25. července
1996 v New Yorku. Jejími rodiči jsou řecký korunní
princ Pavlos a jeho manželka, korunní princezna
Marie-Chantal. Díky otci Olympii náleží titul dánské
a řecké princezny. Maria Olympia má čtyři mladší
bratry a jedním z jejích kmotrů je princ z Walesu.
http://monarchie.blog.cz/1608/akihitova-adresa-klidu
Srpen 2016

Fotogalerie Zdeňka Žalského
Radecký
1766 – 2016,
občanské sdružení
Cílem je obnova pomníku Jana
Václava Josefa, hraběte Radeckého z Radče na Malostranském
náměstí v Praze u příležitosti 250.
výročí jeho narození.
Naším webmasterem je Matěj Čadil,
adresa pro emaily je
[email protected].
Za Radu o. s. Radecký 1766 – 2016
Jan Bárta, Jarmila Štogrová
www.radecky.org
Vážené dámy, pánové, dovolte mi
informovat o některých změnách a
událostech.
Spolek má od 15. 4. nové bankovní
spojení, prosím uložte si, je také
uvedeno na webu www.radecky.org.
Je to účet číslo: 1020295218/6100.
Platby na starý účet byly možné jen
do 30. dubna, nyní je již zrušen!
29
SPOLEK RADECKÝ PRAHA
Koncepce oslav 250. jubilea Jana Václava Radeckého z Radče
v r. 2016
Bude vydána pamětní (jubilejní) publikace (sborník) - Od vojevůdce k pomníku.
(redakce doc. Zdeněk Hojda, Jarmila Štogrová).
Náklad 500 – 600 výtisků (z toho 100 ks pro město Sedlčany)
Předběžný rozpočet publikace Kč 125 000,- Kč
Předběžná cena při prodeji Kč 200 – 250,- Kč/ks
3. 11. 2016, čtvrtek. Vědecký (veřejně přístupný) seminář o maršálu Radeckém, pořádá Státní oblastní archiv Praha v kulturním
domě v Sedlčanech. Účast Spolku Radecký Praha – Jan Bárta - O
osudech pomníku 1858 – 2016, v předsálí spolkové výstavní panely.
Veřejné akce Spolku Radecký Praha – listopad 2016 (program i
časy mohou být v detailech zpřesněny)
5. 11. 2016 sobota Sedlčany, pod záštitou Ing. Jiřího Buriana, senátora a starosty Sedlčan
10,00 shromáždění u kostela, nástup vojenských jednotek, příslušníkům udělení pamětních medailí
10,30 mše svatá, žehnání praporu Spolku Radecký
11,15 pochod na náměstí a k Městskému muzeu. Odhalení pamětní desky FM Radeckému.
12,00 přesun na náměstí k Mariánskému sloupu, dekorování civilních účastníků oslav, kteří se zasloužili o zdar oslavy v Sedlčanech pamětní medailí, slavnostní salva a ukončení slavnosti.
13. 11. 2016 neděle Praha, pod záštitou min istra kultury Daniela
Hermana (výroční den odhalení pomníku Radeckého na Malostranském náměstí v roce 1858)
14,00- 14,30 zahájení pochodu historických vojenských jednotek
na Staroměstském nám. V úvodu nástup jednotek. Doprovází dechová hudba Pralinka
15,00 shromáždění na Malostranském nám. poblíž původního
umístění pomníku FM Radeckého
15.30 odjezd historickou tramvají (resp. linkou č. 12) na výstaviště
do Lapidária
16,15 nástup historických jednotek před Lapidáriem, dekorování
vojenských účastníků a civilních osob, které se zasloužily o zdar
pražské oslavy. Slavnostní salva.
17,30 tradiční přátelské setkání u pomníku Radeckého
Do 19,00 ukončení
Spolek Radecký Praha - Ing. arch. Jan Bárta, předseda
Ahoj
V příloze posílám plakát na akci v září. Termín konání je sobota 17.
září. Možnost příjezdu je už v pátek. V sobotu je začátek akce v 10,00
hod. Ukončení kolem 18,00 hod. Možnost odjezdu je v neděli. Ubytova
ve stanech. Strava pro účinkující je zajištěna od páteční večeře až po
nedělní snídani. A na sobotu večer je ještě prase. Dál je příslib příspěvku na munici. V sobotu by měla probíhat ukázka výstroje a menší
bitva (Italská fronta). Je to první bitva z první války ve Zdicích a
pokut se povede, mohlo by to do budoucna pokračovat.
Ti kteří by chtěly vyvětrat italské uniformy beru.
Dík Mila
Srpen 2016
30
Srpen 2016
Padlí podmokelští vojáci se dočkali
opraveného pomníku.
Děčín – Po dlouhých desítkách let se v Děčíně
dočkal své původní podoby podmokelský pomník padlým vojákům.
Zdroj:
http://decinsky.denik.cz/kultura_region/fotovideo-padli-podmokelsti-vojaci-se-dockali-opravenehopomniku-20160730.html
V den výročí zahájení první světové války zazněla
při znovuodhalení a posvěcení pomníku slavnostní
salva, o kterou se postarali vojáci v dobových kostýmech. Oproti jiným pomníkům v podobně velkých
městech je ten podmokelský výrazně skromnější.
Uprostřed kašny stojí žena plačící nad mrtvými vojáky, kteří jsou částečně zahrnutí v zemi. Po obvodu
kašny jsou pak jména obyvatel Podmokel padlých
v první světové válce.
O možném pomníku se začalo mluvit hned po
skončení první světové války. To ale ještě nebyla
příliš příhodná doba. Navíc jeho vznik provázely
rozpory nad jeho podobou, protože mnohým se
zdál příliš skromný. Později pak zasáhla hospodářská krize. Nedostatek peněz vedl ke snižování nákladů. Podle historika Petra Jozy se nejvíce, devatenáct tisíc korun, uspořilo tím, že místo měděných
písmen ve jménech padlých byla použita písmena
sekaná do kamene.
Po mnoha letech debat, které provázely mezistranické spory i spory mezi německými a českými zastupiteli, byl nakonec vybrán pomník Fritze Tampeho s názvem Květ smrti.
31
27
Tváře vojáků symbolizovaly různé druhy lidí, kteří
se nevrátili z války. Jeden byl více oduševnělý, další
byl starý muž posledního odvodního ročníku, pak
jeden z nejmladších odvedenců, vedle něj voják z povolání a nakonec tvář příslušníka Landsturmu poznamenaná celoživotní těžkou prací, popisuje historik Petr Joza.
Trvalo ještě další dva roky, než se podařilo pomník
postavit. Stejně jako nyní, tak i tehdy bylo problematické sehnat všechna jména padlých. Mnozí pozůstalí se totiž přihlásili až poté, kdy bylo více než
350 jmen padlých na deskách vytesáno. Nyní jich na
pomníku je 364. A to nejen německých, mezi padlými byla také řada Čechů.
Je dobře vidět, že se za ty dlouhé roky vlastně příliš
nezměnilo. Stále jsou třenice v městských zastupitelstvech. A stále věci trvají dlouho, říká předseda děčínsko-podmokelského spolku Otto Chmelík.
Právě spolek byl iniciátorem opravy pomníku, o
jehož existenci valná část obyvatel Děčína neměla
tušení. Postupně se podařilo do oprav zapojit i radnici, která získala významnou dotaci na opravu pomníku od ministerstva obrany.
To při slavnostním znovuodhalení a posvěcení
pomníku předalo třem lidem, kteří se nejvíce zasloužili o obnovu pomníku, medaile za zásluhy.
Kromě Jozy a Chmelíka to byl také restaurátor Vít
Mudruňka. Ten v současné době pracuje na restaurování soch na Národním muzeu v Praze.
Vždy potěší, když si někdo všimne dobře odvedené
práce. Já mám hlavně dobrý pocit z toho, že ta rekonstrukce byla profesionálně provedena. Velký kus
práce odvedl Petr Joza při pátrání v archivech, protože jsme měli k dispozici jen velmi málo podkladů,
říká Chmelík. Ten chápe obnovu pomníku padlým
vojákům jako drobný příspěvek k obnově Podmokel.
Před Děčínsko-podmokelskou vlastivědnou společností a magistrátem nyní stojí další úkol, neporovnatelně složitější.
Rádi bychom obnovili kašnu na Masarykově náměstí. Ale k té je ještě méně podkladů než k pomníku
v Podmoklech. Chybí nákresy, případně formy. Pokud bychom je měli, stačilo by sochy odlít, přibližuje
další plány při obnově památek v Děčíně Otto
Chmelík. Obnova kašny na náměstí, ke které se
váže zajímavý, téměř pohádkový příběh, bude také
výrazně dražší. Sochy na ní totiž byly bronzové.
Srpen 2016
Tyto fotografie byly pořízeny v ulicích Hradce Králové, pouze předposlední obrázek je tzv. Baterie
mrtvých dělostřelců rakouské armády na Chlumu.
Ta zadržela na důležitý čas nápor pruské pěchoty osádka i jejich koně pochováni na místě. Na fotografiích: rakouští huláni, rakouští dělostřelci, saská
pěchota. Sasové byli ve válce věrní spojenci Rakouska. Dále pruská pěchota, hudba rakouských
polních myslivců, rakouští dragouni, Baterie mrtvých, rakouské těžké dělo, vpravo rakouský pěšák v
typickém bílém kabátci.
Jindra Lipecký
34
Tak jako vloni byl náš Klub vojenské historie pozván Svazem kynologů v Rakovníku na Den s pejskem. Byla to soutěž kynologů na cvičišti Jílák a akce pro veřejnost a hlavně pro děti jsme se zúčastnili
opět na pozvání pořadatelů. Prezentovali jsme se v
uniformách z obou světových válek. S džípem americké armády přijel předseda KVH Ing. Svoboda,
který ještě s druhým kolegou povozili děti v tomto
krásném vozidle, které má i po letech neopakovatelné kouzlo.
My z prvoválečné sekce KVH jsme se zúčastnili v
Rakousko-Uherských uniformách do 1. sv. války.
Josef Pánek v uniformě majora 88. pěšího pluku
Beroun (do Berouna byli odváděni muži z Rakovníka), náš nový člen Marek Hanzl v uniformě štábního
šikovatele c. k. vojenské policie a já tentokrát v nové
uniformě úředníka c. k. Vojenského zeměpisného
ústavu. Jinak jsme současně členy Svazu c. k. vojenských vysloužilců zemí Koruny české (Rakovnická
župa), ale úmyslně jsme prezentovali uniformy tak,
aby byla každá jiná (když vloni jsme měli uniformy
c. k. voj. vysloužilců). A na tom jsme i chtěli ukázat krásu a různorodost vojenských uniforem naší
bývalé monarchie, ve kterých sloužili naši dědové a
pradědové.
Pro děti jsme kromě výkladu o voj. historii připravili i střelbu ze vzduchovek na terče (plechovky) a
jako ceny pro děti J. Pánek podaroval střelce vojenskými odznáčky. Počasí nám všem přálo a byla zde
krásná atmosféra podobně jako vloni. Děkujeme
pořadatelům za pozvání a rádi se zúčastníme opět
příští rok.
Jindřich Lipecký, místopředseda KVH v Rakovníku
Srpen 2016
V červenci pořádala františkánská farnost v
Plzni na severním předměstí k výročí 20 let od
svého vzniku slavnost v monarchistickém stylu.
Zúčastnily se vojensko-historické jednotky – Senomatská garda, Ostrostřelecký sbor Stříbro, Ostrostřelecký sbor Rakovník a KVH 35. pěšího pluku.
Na slavnosti promluvil i starosta Městského obvodu Plzeň 1 pan Miroslav Brabec.
Odhalení pomníku Prusko-rakouské
války ve Střezeticích
Slavnostní odhalení pomníku padlým vojákům i
koním jezdecké srážky z roku 1866 ve Střezeticích
se konalo v pátek 1. července. Pomník k 150. výročí
Prusko-rakouské války odlili ve slévárně v Horní
Kalné. Slavnosti se účastnil v dobovém oblečení i
herec Václav Vydra a samozřejmě mnoho příslušníků vojensko-historických jednotek.
http://hartanet.rajce.idnes.cz/POMNIK_STREZETICE_1886-2016/
Srpen 2016
37
7
Předplatné na jubilejní sborník
Maršál Radecký:
od vojevůdce k pomníku
Uvádějte
Jméno, příjmení:
Kontakt (mail nebo telefon):
Adresa:
Počet výtisků:
Objednávku prosím zašlete na email:
[email protected]
Předplatné ve výši 220 Kč, případně vyšší účelový
dar, prosíme, poukažte na bankovní účet:
1020295218/6100, variabilní symbol (rok narození
maršála Radeckého): 1766.
Do Zprávy pro příjemce uveďte své jméno, abychom mohli identifikovat Vaši platbu!!!
Vážení členové Spolku Radecký,
o vydání sborníku Vás budeme informovat, předpokládáme, že to bude během října. Sborník si budete moci osobně vyzvednout na listopadových
oslavách v Sedlčanech a v Praze, chystáme i jeho
uvedení v některém knihkupectví či literární kavárně.
Za doplatek poštovného a balného ve výši 50,- Kč
vám ho případně zašleme, dáváme přednost samozřejmě osobnímu odběru. Na účelový dar vám na
požádání vystavíme darovací smlouvu.
FACTA NON VERBA!
Jarmila Štogrová za radu Spolku 1. srpna 2016
Průvodce českými dějinami pohledem
příbuzenských vztahů
Vážení členové a příznivci monarchie,
dovolte, abychom Vás upozornili na to, že v loňském roce byla vydána práce Průvodce českými
dějinami pohledem příbuzenských vztahů významného českého genealoga a šéfredaktora projektu www.historickaslechta.cz Jana Drocára, jehož
autorské rodokmeny s nezaměnitelným rukopisem
zdobí mnoho významných míst u nás i v zahraničí.
Text formátu většího stolního kalendáře obsahuje
na 15 stranách významné osobnosti naší historie na
podkladě příbuzenských vazeb.
Vlastní práce obsahuje podrobný rodokmen českých králů v širších příbuzenských souvislostech na
16 stranách, 2 strany jsou věnovány přehledu významných českých duchovních (jedna strana obsahuje pražské a olomoucké arcibiskupy od konce 19.
století, druhá pak české kardinály). Další dvoustrana je věnována opět českému královskému rodokmenu - tentokrát stručnému na jedno přehlédnutí od Bořivoje I. až po JCKV Ferdinanda Zvonimíra. Závěrečná dvoustrana je stručným přehledem
posledních 100 let - obsahuje proto československé
a české prezidenty a premiéry i přehled některých
dalších ústavních činitelů.
Publikaci, která je vhodná pro všechny milovníky
historie a příznivce monarchie, je možné v ceně
200,- Kč objednávat u paní Ing. Kateřiny Daczické
na e-mailu: [email protected].
Jan Drnek oznamuje svým čtenářům, že k 18. říjnu
by měl být na pultech poslední díl historicko - mystifikační série s názvem Žáby na Prameni.
Vydává Naše Vojsko, 576 stran.
Celá epopej začne již tento podzim vycházet znovu
od začátku, ale tentokrát v přepracované a doplněné podobě, takže ještě o trochu tlustší.
Nakladatelství Albatros již někdy v září vydá první
díl Žáby v mlíku (tentokrát zřejmě po zodpovědné
gramatické korektuře). Žáby v mlíku však pro svoji
objemnost vyjdou ve dvou knihách. V pozdější druhé knize vyjdou technické dodatky, sestavy armád a
postrádaná mapová příloha.
Různé doplňkové podkapitoly a zvlášť zpracované
příběhy, které se vztahují k žabí sérii, vydává Jan
Drnek průběžně na
http://www.radiodixie.cz/autori
Vztah Ruska k evropské kultuře se již několik století podobá touze člověka přečíst si knihu
tím, že ji sní.
Srpen 2016
Specifické symboly pro platby v KČ
Ke zpřehlednění plateb přicházejících na účet KČ bylo zavedeno rozlišení pomocí specifických symbolů. Prosíme, používejte je, pomůžete tak identifikovat účel vašich plateb a
správné použití prostředků, které KČ posíláte. Děkujeme!
Platby ve prospěch KČ na běžný účet 333311333 / 2010:
účel
specifikace
specifický symbol
chod strany
členský příspěvek
1112017*
chod strany
příspěvky příznivců
2222017*
ML
vydávání ML
333
ML
inzerce v ML
322
ML
příjmy z prodeje ML
300
ML
předplatné ML
311
reklamní předměty
odznaky KČ
444
Transparentní účet – 2700765126 / 2010 je určen výhradně pro dary a příspěvky na volební kampaň.
Jako variabilní symbol užívejte své členské, nebo rodné číslo.
*Poslední čtyřčíslí označuje rok, ke kterému se příspěvek vztahuje.
VÝBĚR ZAJÍMAVÝCH ODKAZŮ
Stránky plukovní historie (se zaměřením na napoleonskou éru):
http://www.primaplana.net/
Stránky císařovny Sisi a její rodiny:
http://erzsebet-kiralyne.blog.cz/rubrika/cisar-franz-josef-i
Internetové muzeum JCKV Františka Josefa: I.:
http://www.franz-josef.cz/
Stránky František Ferdinand d´Este:
http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand/II./
Stránky Habsburkové a jejich země:
http://arcidumhabsbursky.blog.cz/rubrika/citaty-a-rozhovory
Stránky ostrostřeleckého sboru Stříbro: http://ostrostrelci.stribro.net/
Stránky K. u K. 35 IR (2. Kompanie):
http://www.petatricatnici.cz/index.php?option=com_frontpage&Itemid=1
Stránky K. u K. 8 LIR:
http://www.kk8lir.com/historie-pluku/a8-lir-v-archivu/
Stránky Svazu c. k. vojenských vysloužilců zemí Koruny české:
http://www.vyslouzilci.cz/
38
DŮLEŽITÉ KONTAKTY
Koruna Česká (monarchistická strana
Čech, Moravy a Slezska)
Adresa:
Senovážné nám. 24, 110 00, Praha
e-mail: [email protected]
internet: www.korunaceska.cz
IČ: 44266740
č. účtu: 333311333 / 2010 (FIO B)
č. volebního účtu: 2700765126 / 2010
Předseda: Mgr. Petr Nohel
[email protected]
Monarchistický zpravodaj KČ
Periocidita: měsíčník
Redakční rada:
Jan Drnek (šéfredaktor)
[email protected]
Mgr. Petr Nohel (redakce)
[email protected]
Monarchistický zpravodaj je stranickým periodikem založeným za
účelem propagace a šíření monarchistických myšlenek a informací
pro členy a příznivce strany. V žádném případě není prostorem pro
spory a polemiku.
O zveřejnění příspěvků rozhoduje
předsednictvo Koruny České.
Dar politické straně si můžete odečíst od základu daně dle ustanovení § 20, odst. 8. zákona č. 586/92 Sb. o
daních z příjmů. Pokud např. přispějete 10 tisíc, zaplatíte na daních jako fyzická osoba o 1 500,- méně, jako
právnická o 2 000,- méně.
Všechny dary použije Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) na propagaci strany. Provozní výdaje jsou hrazeny z členských příspěvků a z příspěvků příznivců.
Chcete-li podpořit naši stranu darem, vyplňte a vytiskněte si návrh darovací smlouvy na webu Koruny České.
Dar poukažte na bankovní konto Koruny České: 333311333/2010.
Pokud proti obsahu darovací smlouvy nemáte námitek, doplňte do ní identifikaci dárce a darovanou částku,
vytiskněte dvě vyhotovení, podepište a zašlete obratem na adresu: Koruna Česká, Senovážné náměstí 24, 110
00, Praha 1. Obratem Vám zašleme námi potvrzený výtisk zpět.
Petici „Zrušme prezidenty“
podepisujte na adrese:
www.zrusmeprezidenty.cz
Nahlédněte do publikačních počinů Josefa Štogra:
http://revuetrivium.cz/ (srovnávací studie a úvahy na křesťanská témata)
http://www.moznost.wz.cz/cisla.html (filosofie všedního dne, hravost, radost z prožívání světa)
- 38 -
39
Články a příspěvky v této rubrice nemusí být v souladu s oficiální linií KČ.
Předvolební rozprava o politice a živé vodě
Často slyšíme definovat politiku jako zápas o moc. K čemu je ale takový zápas o moc dobrý? Ti, kdo
zápasí o moc, nic dobrého ani užitečného netvoří, znají jen dočasné spojenecké či nepřátelské vztahy. Neznají soucit, klid, spokojenost, lásku a přátelství, nepodporují jistoty, kulturu ani civilizaci.
Jsou vrcholně sobečtí, egocentričtí, narcističtí a destruktivní. Ostatní tvory vnímají pouze jako své
nástroje nebo překážku a ohleduplnost či obětavost považují za slabost. Chtějí být jako Bůh a namísto Boha, jiný smysl svých životů nevidí a neznají. Jsou ztělesněním dědičného hříchu.
Pokud uvěříme, že politika je pouze zápasem o moc, pak bude politika přitahovat jen a pouze takové lidi a ti nám pak budou vládnout, což se již ve značné míře děje. Politika jako zápas o moc tedy
naprosto odporuje zájmům společnosti, země či města. Je jalová, neplodná, marná a zbytečná a
destruktivní.
Často slyšíme, že demokracie takové mocichtivé osoby kontroluje pomocí všeobecných voleb, a
dokud trvají svobodné volby, mohou lidé hlasováním vzestup takových politiků zastavit. Ve skutečnosti se to ale neděje. Takový idealistický princip a funkce demokracie jsou založeny na mylném
předpokladu, že lidé ví, kdo je ten či onen politik, jaké jsou jeho skutečné úmysly, a v neposlední
řadě, že lidé ví, co je pro ně a pro společnost dobré. Někteří lidé to skutečně ví, ale neví to masy, které ve volbách rozhodují. Příliš mnoho voličů je svými vědomostmi závislých na tom, co jim řeknou
v novinách, v televizi a na internetu. Tato média již ale většinou ovládají právě oni mocichtiví lidé a
politici. Demokracie je zneužitelný princip a je možné ho obrátit proti lidem. Ten, kdo je dost
bohatý a mocný, si může koupit média, která pak informují voliče v jeho zájmu. Může si své zvolení
zařídit, aniž by porušil zákon, aniž by omezil demokracii. Adolfa Hitlera také zvolily v Německu masy, a to ještě v době, kdy mohly volit svobodně.
Proč je tak strašně nápadné, že vítězství ve volbách je dnes přímo úměrné vynaloženým finančním
prostředkům? Jako by politika nebyla o demokracii, ale o kšeftu. Politika jako by byla jen podnikáním v politice, kde peníze na kampaň jsou investicí a pozdější prebendy, defraudace a podobně jen
jaksi oprávněným a pochopitelným ziskem.
Ti, kdo předstírají zájem o společnost jen kvůli tomu, aby získali majetek a moc, se z hlediska
zájmu této společnosti jeví jako zločinci a většinou se také pak chovají zločinným způsobem. Společnost je odzbrojena tím, že si je sama zvolila. Společnost se stává spoluviníkem zla, a to omezuje
její možnosti i schopnost se zlu bránit. Bránit se po volbě, je totiž popřením demokracie. Nebránit
se, znamená dopustit zničení demokracie, jakkoliv se pak předstírá, že jsme na samém vrcholu demokracie.
Pokud je politika jen zápasem o moc, žádná skutečná demokracie není trvale možná. Lid
bohužel není dost moudrý a nechává se zneužívat. Je známo, že masa či dav přijímají kolektivní inteligenci svého nejprůměrnějšího člena. V systému masové volby hlasy vynikajících a informovaných jedinců zaniknou. Z diskuse a informovanosti se stává propaganda. Neexistují žádná nestranná
média a není pravdou, že média jsou hlídacím psem demokracie. Jakmile média pocítí svůj vliv na
masy, zákonitě se z nich samých stávají hráči o vrcholnou moc. Boj o moc ve skutečnosti nekontroluje vůbec nic. Ani konkurence v podnikání či v politice není žádnou kontrolou, samoregulací či
omezením rvačky. Soupeři hledají nejsnadnější cesty k úspěchu a velmi rychle vytvoří alianční či
kartelové dohody.
Pokud je politika jen zápasem o moc a majetek (velký majetek má smysl jen jako cesta k moci), pak
i jakýkoliv úřad, instituce či komise vytvořené pro kontrolu tohoto zápasu, se automaticky stanou
součástí zápasu a jsou v něm některou stranou zneužity. Dají se podplatit penězi nebo podílem na
- 39 -
moci. Dají se koupit a podplatit i soudy, vyšetřovací a tajné služby. To vše nakonec poslouží pouze
jedné ze stran k získání větší moci.
Jak by tedy vůbec mohla být možná demokracie a politika, která by byla přínosná pro jednotlivce i
pro celek společnosti, státu, rodiny, obce apod.?
Zájmy jednotlivců jsou příliš rozdílné. Je těžké budovat civilizaci s lidmi, kteří chtějí pouze nic nedělat, být všestranně majetkově zajištěni bez práce a snahy, mít zaručené jistoty, neznepokojovat se
ničím a nic neřešit. Nelze budovat civilizaci ani s lidmi, kteří chtějí pouze ostatní lidi ovládat, diktovat jim, nebo je ponižovat a trápit, aby si něco dokázali. A takových lidí je v každé společnosti nemálo. Naopak lidí tvůrčích, kreativních, snášenlivých, lidí, kteří mají rádi své okolí, kteří vycházejí do
světa se zvědavostí, s úžasem a touhou namísto se strachem a nenávistí, je málo.
Společnost, má-li být společností a ne chaotickým stádem řídícím se pouze primitivními instinkty,
musí něco a někdo řídit a koordinovat. Tato koordinace – služba polis (obci) se teprve stává tím,
co můžeme nazývat politikou.
Politika by tedy měla být SLUŽBOU celku, společnosti. Jak ale bylo řečeno, lidé jsou různí a zdaleka ne vždy dobří. Sloužit každému tak, aby mohl bez zábran uskutečnit své touhy a záměry, nelze.
Musí být přijato nějaké všeobecně platné měřítko, podle něhož se měří, co je dobrou službou
celé obci, společnosti. Musí být přijat a celou společností akceptován žebříček základních hodnot,
který se považuje za nepochybný, o kterém se nehlasuje. Konání politiků pak má být poměřováno podle tohoto základního měřítka a hodnotového mustru.
Jak ovšem dokázat, aby celá společnost, nebo alespoň její významná většina přijala nějaké jednotné měřítko hodnot? Svoboda vyznání a myšlení je dnes považována za jeden z hlavních principů a
výdobytků demokracie. Jenže když může kdokoliv vést demokratický boj za prosazení svého hodnotového systému vládnutí a ovládání, stává se celá společnost zase jen arénou, kde spolu různé
ideje a hodnotové systémy svádějí boj o dominanci a o převahu nad ostatními. Když ji jedni získají,
ostatní hodnotové systémy jsou potlačeny, jejich nositelé likvidováni a nastává diktatura. V tom
jsou ideje nebezpečné. Diktátor a jeho elity si dokonce mohou myslet, že konají ve prospěch společnosti i lidstva a slouží jim. Jen musí odstranit pár nespokojenců a kazisvětů, kteří jejich dobrotě
překážejí. Diktaturu nemusí praktikovat jen nacisté nebo komunisté. Mohou to být i zanícení humanisté. Diktaturu mohou praktikovat i věřící ekologové, kterým brzy dojde, že hlavní překážkou
prospěchu přírody je existence člověka. Může to být kdokoliv, kdo věří, že ví, jak je to se světem a co
je dobré pro všechny. Ti všichni si mohou myslet, že praktikují politiku jako službu lidstvu a společnosti. Ti, kdo upalovali čarodějnice, zabíjeli Židy nebo bohaté lidi si také mysleli, že prokazují lidstvu dobro.
Nikdo totiž neví a nemůže vědět, jak je to se světem, s lidskou povahou a duší, co je dobré pro společnost. Jsme příliš omezení na to, abychom to mohli vědět. Není to v možnostech kalkulace. Odpověď či vodítko odpradávna hledali lidé v náboženství. Věřili, že znalost toho, co je dobré pro zemi a
společnost, jim musí být sdělena vševědoucími silami, nejlépe monoteistickým jediným absolutním
Bohem. Ateisté a ateističtí vědci tomu pochopitelně konkurovat nemohou, protože sami jsou jen
jakousi věřící sektou. Věří v to, že Bůh není a nemohou to dokázat. Jsou stejně věřící, jako křesťané,
muslimové, Židé a jiní. Pouze nemají nikoho, kdo by jim sdělil, jak je správné se chovat a věří, že oni
sami jsou dost chytří, aby na to přišli sami. O to jsou nebezpečnější.
Velká část lidstva se odpradávna shoduje v názoru, že oním jedině správným univerzálním měřítkem, kterým by se politika jako služba společnosti měla řídit, je desatero přikázání, které
obdržel od Boha Mojžíš na hoře Sinaj. Shoduje se v tom i značná část ateistů. Ti ovšem pokládají desatero za výsledek zkušenosti hebrejského kmene se sebou samým a vnímají ho na úrovni sociologie. Také z něho jako nepodstatné vypouštějí body, které se týkají úcty k Bohu.
Nicméně, valná část lidstva souhlasí s tím, že nezabíjet, nekrást, nelhat, nesmilnit, nepožádat manželky bližního svého, nevzít do úst křivého svědectví apod., je nebo by mělo být součástí nezpochybnitelného univerzálního měřítka dobrého chování, jednání a dobré politické služby.
- 40 -
Pokud je ale politika nikoliv službou, nýbrž zápasem o moc, pokud je politika nikoliv službou celku,
ale zápasem ideologických systémů o dominanci a vládu, dočkáme se zákonem dovoleného zabíjení
(euthanasie, interrupce apod.), povoleného kradení v rámci zákona, smazávání rozdílů mezi zločincem a obětí v zájmu rovnosti, lhaní, které nepostihuje zákon, smilnění, které nepostihuje zákon, křivopřísežnictví a brzy i něčeho mnohem horšího, třebas legalizovaného kanibalismu. Často proto, že
to lidé vlastně chtějí a politici, aby získali jejich hlasy, jim to realizují. Tím se univerzální měřítko
stává také předmětem volby a již není univerzální. To je osud demokracie, která dopustí, aby politika byla zápasem, aby neexistovalo nic, co by mohlo zápasu bránit (ani nezpochybnitelné zásady),
aby zločin nebyl totožný s hříchem. Společnost tak opouští osvědčené kulturní formy a z civilizace
se stává technologicky pokročilý prales.
Víme tedy, že smysluplnou lidskou společnost lze zde na Západě vytvořit jedině tehdy, když:
1. politika bude službou celku a obci, nikoliv zápasem o cokoliv.
2. tato služba bude neustále podrobována kontrole skrze prizma univerzálního systému hodnot, o
kterém se nediskutuje a nevolí.
3. toto univerzální měřítko hodnot bude totožné minimálně s biblickým desaterem přikázání.
Pokud budou tyto tři základní body přijaty a naplňovány, bude společnost potřebovat orgán a instituci, jejímž úkolem bude kontrolovat, zda politikové a jakékoliv mocenské a majetkové korporace
včetně justice, postupují v souladu s univerzálním měřítkem hodnot. Tak, jako ve fotbale a sportu
musí existovat orgán, který dohlíží na platnost a dodržování pravidel pro všechny stejných.
Takový orgán musí být:
1. nezávislý na komkoliv, kdo je předmětem demokratické volby, kdo usiluje o moc a vliv, tedy musí
být nevolený a nesesaditelný.
2. nesmí mít diktátorskou, ani represívní a výkonnou moc, ale jen roli a autoritu vrchního arbitra.
3. musí mít jistou možnost zasahovat do zákonodárství.
4. musí být ztělesněním vrcholné pozice v zemi, státě či společnosti, aby se již o tuto pozici nedalo
soutěžit či vést mocenský zápas.
Takovou institucí může být pouze panovník (v Čechách král) v rámci moderní monarchie.
Panovník je totiž jedinou osobou ve státě, u níž se osobní zájmy beze zbytku kryjí se zájmy celku
státu. Je formálním majitelem státu, a co je jeho nebude přece kazit nebo ničit, bude to naopak kultivovat. Moderní monarchii z výše uvedených důvodů považujeme za jediné uspořádání společnosti, které lze skutečně nazvat demokratickým.
Základní charakteristika panovníka.
1. být panovníkem není funkcí, ale posláním. Panovník není volen, ale do své pozice se narodí nikoliv z vůle lidu, ale z vůle Boha, který to tak zařídil. Proto je nutno respektovat Boží vůli a jeho výběr
osoby, která se měla takto narodit.
2. panovník je nezávislý na stranách a mocenských či vlivových korporacích. Může se rozhodovat
nestranně a svobodně, i když v rámci ústavy. Jeho soudcem je Bůh a proto musí ctít a hlídat platnost
univerzálního měřítka hodnot, které lidem daroval Bůh.
3. panovník nevládne přímo, jeho úkolem je sjednocovat a kultivovat, hlídat pravidla a zákony, hlídat politiku a demokracii jako takovou, být reprezentativní hlavou státu. Jistý vliv má panovník na
zákonodárství, a to pomocí konstituce. Jeho nástrojem by měla být horní sněmovna (senát), jejíž
poslanci nejsou voleni, ale jmenováni panovníkem. K vytváření zákonů je pak nutná shoda horní a
dolní (volené) sněmovny.
3. panovník má smysl jen jako člen panující dynastie. Přebírá království od svých předků a předává
je potomkům, což je zavazující princip a měřítko úspěšnosti panovníka. Panovník se zodpovídá
svým potomkům a Bohu, proto jsou pro něho Boží zákony závaznou normou.
4. panovník je formálně majitelem celé země a jejích obyvatel. Protože nemůže získat již více moci
ani majetku, zbývá mu k většímu zisku a slávě jen kultivace všeho, co spravuje. Protože panovník
prakticky a přímo nevládne, nemůže ani způsobit destrukci.
5. panovník je vzdělaným profesionálem připravovaným na svoji roli od narození. V mládí prodělává i službu v armádě v rámci skutečných bojových misí, aby se osvědčila jeho ochota obětovat se.
- 41 -
6. panovník je v našich zemích věřícím křesťanem, a to zaručuje službu dobré moci láskyplného Boha, který se za lidi obětoval a přijal naprostou bezmoc. Jakkoli vládne nábožensky tolerantní společnosti, jasně a zřetelně preferuje víru, která vytvořila kulturu a hodnotový systém této společnosti.
Náš král musí být legitimní, tedy ten oprávněný podle dynastických zákonů této země. Nemůžeme si zvolit nějakého, který by se nám líbil. Jeho legitimita je začátek a podmínka dodržování ostatních zákonů v této zemi. Kdybychom si mohli panovníka jakkoliv vybírat, jednalo by se zase o volbu
a nebyl by to panovník, nýbrž reprezentant některé zájmové skupiny, která prosadila svůj výběr.
Právě proto není a nemůže být hlavou státu prezident.
Je hlubokou zkušeností lidstva, že moc se v jakémkoliv uspořádání společnosti vždy po čase
zformuje do struktury pyramidy. Je to základní a neovlivnitelná vlastnost jakékoliv moci. Nacisté
to nepopírali, ale stalo se to i komunistům a jiným rovnostářsky idealistickým zřízením. Děje se to i
nyní v rámci Evropské unie. Děje se to i demokracii v podobě finančních a jiných elit, které mají také
svůj mocenský vrchol a svoji hlavu, jen tento fakt kamuflují a zastírají.
Prakticky tomu nelze zabránit, ale lze to využít k prospěchu společnosti. Panovník, jako vrchol pyramidy moci a současně křesťan je zárukou, že ve společnosti bude působit dobrá a lidi milující
moc. V takovém případě (v jediném případě ze všech možných) nevadí, že tato moc bude mít své
elity a vrcholy.
Myšlenka rovnosti mezi lidmi je ideologickým mýtem. Lidé si nejsou rovni a nikdy nebyli. Dokonce nelze najít ani dva lidi na celém světě a v dějinách lidstva, kteří by si byli rovní. Museli by
totiž být totožní a identičtí. Lidé jsou jinak rostlí, jinak nadaní, jinak a jinde narození a situovaní.
Politické režimy, které bazírovaly na myšlence rovnosti, se dopracovaly pouze k tomu, že musely
likvidovat vynikající jedince a veškeré obyvatelstvo učinit průměrným. Nepodařilo se to ani přes
desítky miliónů mrtvých.
Protože neexistuje rovnost, nemůže být spravedlivý žádný zápas a žádná soutěž v majetku,
prestiži či moci. Neexistuje spravedlivá startovní čára. Vždy je někdo lépe vybaven a situován
k tomu, aby zvítězil.
Nepomáhá politika, která se snaží nerovnost potlačit a společensky vysloveně destruktivní je politika, která propaguje volnou soutěž. Jediná politika, která dokáže smysluplně využít lidské nerovnosti je ta, která říká, že nerovnost mezi lidmi je v pořádku, je dobrá, protože Bůh takto lidi stvořil a
tedy nerovnost mezi nimi chtěl, a to proto, aby nemohli soutěžit a porovnávat se (aby to nebylo
spravedlivé), ale aby byli nuceni se navzájem doplňovat do vyšších celků rodiny, obce, kmene či národa a lidstva. Jen tak může jeden člověk uznávat a respektovat přednosti druhého a přijímat jeho
nedostatky s pochopením.
Nacionalisté se pokoušejí tohoto principu využít, ale pouze v rámci národa (vše pro národ), ale vede to k nesnášenlivosti a pomstě mezi národy. Marxisté se pokusili tohoto principu využít v rámci
majetkové a společenské třídy, ale vede to k nesnášenlivosti a pomstě mezi třídami.
Pouze křesťanský princip doplňování se do vyšších celků překonává hranice národa, třídy i
rasy, nevadí mu stavovské uspořádání společnosti, nevadí mu majetková ani jiná nerovnost.
Vadí mu jen bída a nesvoboda, které ničí vyšší společenské celky jako takové. Ty mají přinášet prospěch každému jejich členu, i když v jiné míře a podobě.
Ve společenském systému, kde je politika jen službou celku, je moc současně starostí a
břemenem a politik se stává hrdinou, který vzal na sebe břemeno moci a zodpovědnosti kvůli
ostatním lidem. Panovník je pak nejvyšším a nejodpovědnějším, největším břemenem zatíženým
politikem a služebníkem. V takovém uspořádání celkem nezáleží na tom, jak a v jaké pozici se jedinec narodil, protože sloužit celku lze odkudkoliv a není malé a velké služby.
To je samozřejmě ideál, velmi vzdálený jakékoliv realitě, kterou můžeme zažít. Je to ale současně
vize, která nás může vést. Je to světlo na konci tunelu. Je to rozvrh lidské pouti dějinami, který nám
umožní nepřijímat rozvrhy, jaké nám vnucují dnešní političtí lídři a televizní komentátoři. Je to rozvrh, který nám umožní se orientovat ve světě kolem sebe navzdory lžím a všudypřítomné manipu-
- 42 -
laci, protože je to rozvrh tak jednoduchý, logicky odvoditelný a jasný, že ho může pochopit téměř
jakýkoliv svéprávný občan.
Tento rozvrh nápravy společenských poměrů je sice důležitý v tom, co nám navrhuje jako cestu z
bezvýchodnosti, ale je ještě důležitější v tom, že odůvodňuje a ukazuje, že cokoliv jiného vede ke
katastrofě. K další z řady našich historických katastrof.
Obyvatelé Českých zemí nepotřebují nové politické strany a politiky, nepotřebují zázračnou ekonomiku a nové systémy řízení. Potřebují víru, Boha a krále.
Obyvatelé Českých zemí nepotřebují měnit pohlaví, stávat se někým jiným, než jsou, nepotřebují
nové manžely a manželky, více peněz a vlivu. Potřebují být plně tím, kým se narodili a věřit, že
přesně to je pro ně tím nejlepším, protože tak je Bůh chtěl a tak je miluje. Nepotřebují ovládat a
kontrolovat své okolí, soutěžit a prát se. Nepotřebují si více užívat a vyhýbat se břemenům a povinnostem. Potřebují dobrou službu něčemu, co je větší a významnější, než oni sami. Pak bude zřejmé,
koho mají volit. Pak bude zřejmé, jak se starat o přírodu i o duši, jak použít veřejné peníze, jak vychovat děti a proč dodržovat zákony, jak spravovat své obce, města, okresy a kraje.
Až bude politika službou a břemenem, přestane být náhle přitažlivá pro dravce a nenažrance. Objeví se v ní náhle čestní a spolehliví skromní a nehluční muži a ženy. Potom i my objevíme své hrdiny a svoji hrdost na to, kdo jsme a koho máme v čele.
Zatím je to jen obraz a vize, ale co bychom byli bez vizí, které nás vedou? Jsme snad příliš pohodlní
či zbabělí se do takového obrazu společnosti zamilovat a trochu se pro jeho uskutečnění obětovat?
To ale udělat musíme, jinak jsme na cestě do pekel. My i náš král to udělat musíme. Musíme to na
sebe vzít. Každý sám za sebe, ne, až to udělají ostatní, ale hned poté, kdy jsem to pochopil jako řešení a jako smysluplnou cestu pro sebe samého.
Právě toto je vize lidí, kteří tvoří Korunu Českou, monarchistickou stranu Čech, Moravy a
Slezska, i vize lidí, kteří nás podporují. Ano, jsme politická strana, ale s tím rozdílem, že nechápeme
politiku jako zápas o moc a majetek, ale jako službu celku a břemeno zodpovědnosti. Jsme také jen
zájmovou skupinou a částí celku, ale naším hlavním zájmem je, abychom mohli zaniknout a
rozpustit se, až se král ujme trůnu. Chceme změnit společnost, v níž žijeme, ale nelákají nás posty
a funkce. Chceme svého krále. Toho krále, který má na svatováclavský trůn legitimní dynastický nárok. Chceme sloužit tomuto králi, ale jen proto, že skrze něho budeme sloužit celé společnosti, národu, civilizaci a Bohu. Proto ani moc nezáleží na tom, jakou má povahu nebo jak vypadá. Proto můžeme sloužit již nyní, kdy ještě nesedí na trůnu. Proto cítíme, že mají naše životy a naše práce velký
význam a smysl. A to je pocit, který má dnes jen málokdo.
Pokud dnes usilujeme ve volbách o politické posty a funkce, vnímáme je jako formu služby a nemají pro nás žádný prestižní význam. Vůbec v nich nemusíme být úspěšní podle dnešních norem úspěchu. Jsme vedeni a motivováni něčím úplně jiným a to je také důvod, proč s námi nejdou žádní kariéristé a oportunisté. Kdybychom neusilovali o funkce a posty, byli bychom hnutím a ne politickou
stranou. My však věříme, že je třeba změnit především politiku, a proto podstupujeme volby. Jsme
protiváhou mafiím a klanům, ale vstupujeme do jejich sféry, aniž bychom chtěli být jimi a rovnat se
jim. Kdybychom se totiž chtěli stát jen dalším politickým klanem, bylo by pro nás výhodnější se přidat k nějakému již úspěšnému klanu a dělat kariéru v jeho řadách.
Podle jedné staré české pohádky existuje živá a mrtvá voda. Mrtvá voda způsobí, že oddělené věci
drží pohromadě či srostou. Používají ji ti, kteří navrhují systémy organizace, ekonomiky a financí
jako pokrok. Jejich strany a instituce trpí bezideovou vyprázdněností. Jsou to jen mechanické stroje
na krátkodechý úspěch. My máme živou vodu, protože věříme v živého Boha. Nemáme návody
na úspěch, ale obraz a vizi toho, jak žít spolu a smysluplně. Sami již tvoříme společenství a leccos
pro něj obětujeme. Pracujeme bez výhod a bez peněz. Neseme do světa mocenských klanů živou
vodu. Víme, že nám ji budou chtít vzít, protože jim samým chybí a je jim to vyčítáno, ale když to udělají, vyhráli jsme. Vyhrála naše vize.
Naše vize totiž přerůstá i celou ideu monarchie. Pochopili jsme, že monarchii bude možno obnovit,
až se změní společnost a její smýšlení o sobě samé. Měníme tedy společnost a tím pracujeme i pro
svého krále.
Jan Drnek
- 43 -
Radecký v Itálii
Psal se rok 1848 a Evropou se valila revoluce. Na jihu začala již 12. ledna, kdy vypukly nepokoje v
Království obojí Sicílie. Do konce měsíce tam byla vyhlášena konstituční ústava podle vzoru Muratovy napoleonské ústavy z roku 1812.
Král Sardinie Karel Albrecht byl starý lišák a předešel problémům tak, že nechal konstituci vyhlásit
7. února sám. Následovalo Toskánsko i Papežský stát. Karel Albrecht panoval malému státečku na
východě severní Itálie s hlavním městem Turínem a významným přístavem Janovem. Velmi dobře si
uvědomoval, že hnací silou doby se stává romantický nacionalismus.
Ten vznikl na základě francouzské revoluce a napoleonské vlády v letech 1796 – 1814. Francouzi
stihli založit školské instituty a vychovat vrstvu liberálně naladěných intelektuálů, kteří pak ovlivňovali veřejné mínění. Francouzi také probudili kmenový a jazyková nacionalismus, a ukázali, že
národ, který na bázi jazyka a etnické spřízněnosti vybuduje stát, může být silný. Národ byl kouzelnou formulí, heslem, které mělo moc a sílu sjednocovat, vést jeho příslušníky k sebeobětování, odvracet lidi od mamonu a prospěchářství k službě celku a společnosti, dávat tisícům životů smysl a
program. Bohužel k tomu nacionalismus potřeboval nepřítele a hodnotný zápas s ním. Nacionalismus jako hnutí vynášel do popředí nové elity, a ty vůbec nemusely být urozené. Nacionalismus
uvnitř národa sliboval rovnost a odstranění společenských stavovských bariér. Nacionalismus byl
dítětem měšťanské a buržoazní společnosti.
Vídeňský kongres v roce 1815 po porážce Napoleona Bonaparta vrátil na evropské trůny většinou
jejich původní majitele a dynastie. V severní Itálii vrátil Habsburkům Lombardii a Benátsko, Bourbonům Království obojí Sicílie a do Sardinského království savojský rod, kterému ještě přidal bývalou Janovskou republiku. Různé habsbursko-Lotrinské větve vládly i v Toskánsku (Este) a v Modeně. Obnovily se celní hranice a jakási forma městských států, pro Itálii typická, neboť Itálie od doby
Římské říše žádnou jednotu nezažila.
První potíže přišly v roce 1820, kdy se liberální hnutí přeneslo ze Španělska do Neapolska. Král
Ferdinand přijal v březnu konstituční ústavu, ale současně požádal Habsburky o vojenskou pomoc a
rebelie byla potlačena. Rakouský zásah ovšem pobouřil nacionalisty v Piemontu, kteří se začali organizovat. Ještě neměli všeobecnou podporu. Jednalo se o sektářské karbonáře a některé vojáky
snící o bývalé napoleonské říši. Král Viktor Emanuel I. rezignoval a předal trůn Karlovi Albertovi,
který byl pro revolucionáře přijatelnější svými liberálními postoji. Jeho strýc Karel Felix ovšem neváhal a také požádal Rakousko o pomoc. Výsledkem byla absolutistická vláda, soudy a procesy.
Dalším podnětem byla v červenci 1830 revoluční vlna ve Francii, která smetla krále Karla X. a vynesla na trůn Ludvíka Filipa. Povstání ve středoitalských malých státech a v Papežském státu se v
podstatě zhroutilo samo, když revolucionáři začali bojovat proti sobě navzájem. Vaz jim zlomila neochota Francie angažovat se v Itálii.
Proti dosavadní evropské dominanci Svaté aliance monarchií Pruska, Rakouska a Ruska se pozvolna začala Francie spojovat s Velkou Británií. Šlo o koloniální velmoci, které velmi rychle bohatly a
vytvářely přebytky. Hledaly nové trhy a zejména nadnárodní rodiny finančníků zbohatlých v napoleonských válkách potřebovaly pronikat všude tam, kde by se dalo úvěrovat a praktikovat lichvu.
Tito lidé žili z válek, které financovaly a zavazovaly si dluhy celé státy a vlády. Jejich peníze začaly
pronikat do nestabilních zemí a vyvolávat nepokoje. Cílem bylo pomocí nacionalismu svrhnout
křesťanské či přímo katolické dynastie brzdící lichvu a prostřednictvím ušlechtilých myšlenek liberalismu nastolit vlády a parlamenty, které by ovládali lidé nižšího stavu spíše ochotní nechat se
koupit. Pro tento záměr byl ideální měšťanský stav a noviny. Úsilí o vyvolání revolucí se stupňovalo.
V roce 1831 založil Janovan Giuseppe Mazzini hnutí Mladá Itálie, které již postupovalo méně vášnivě, trpělivěji a promyšleněji. Hnutí brzy přerostlo v jakousi politickou stranu. Protože ale prosazovalo republikánské myšlenky, nemohlo se nikterak dohodnout se šlechtou a vládnoucími vrstvami Piemontu a bylo jimi zničeno.
Vincenzo Gioberti reprezentoval umírněné hnutí prosazující federaci italských států vedenou papežem. Gioberti celkem realisticky doporučoval vládcům, aby svobodou slova a tisku získali na svoji
stranu lid a s jeho podporou Itálii sjednotili. Rakousku hodlal poskytnout náhradou velká území na
Balkáně. Právě z tohoto hnutí si Savojský král Karel Albert vzal myšlenku podpory mas, kterou by
- 44 -
získal částečnou dobrovolnou liberalizací. Karel cítil, že masy představují jakýsi pohon a energii politiky budoucnosti. Hodlal předejít krizi tím, že se jí postaví do čela. Hodlal zkrotit revoluci tak jako
Napoleon tím, že její sílu napře ven za hranice, aby neškodila uvnitř. Jenže tím, stejně jako Napoleon, nasedl na tygra, kterého se každý bojí, ale nedá se z něho slézt.
Giuseppe Mazzini
Vincenzo Gioberti
Karel Albrecht Sardinský
První piemontská válka
Když se císařský místodržitel italských území vévoda Rainer 17 března vypravil z Milána k poradám do Vídně, projížděl přes Veronu, kde se na ulicích již shlukovaly skupinky vlastenců a vyzývavě
pokřikovali na rakouské vojáky. Objevila se hesla – Smrt Němcům. Den nato již vyrostly v ulicích
první barikády.
Bylo v okamžiku zmobilizováno 10 000 vojáků místních posádek, ale v ulicích již stálo 150 000
vzbouřených obyvatel. Lidé začali napadat jednotlivé vojáky a spojky na koních. Na hradbách citadely stáli dělostřelci se zapálenými doutnáky. Vojsko brzy zajalo několik stovek rebelů. Na Radeckého příkaz však byli propuštěni. Pouze jeden vysloužilý císařský voják, nyní majitel hospody, který
střílel puškou na své bývalé druhy ve zbrani, byl bez milosti popraven.
Josef Václav Radecký z Radče (*2. 11. 1766) měl v této době za sebou již závratnou kariéru v císařských službách. Vrcholu dosáhl v roce 1813 – 1814, kdy působil jako náčelník
štábu generalissima tzv. České armády knížete Karla I. Filipa
ze Schwarzenbergu. Radecký sestavil celý spojenecký plán
bitvy u Lipska, v níž byl Napoleon téměř obklíčen a drtivě poražen. Po válce se Radecký stal poněkud obtížnou osobou pro
své neustálé snahy prosadit vojenské a organizační reformy. V
roce 1831 byl jmenován císařským místodržitelem v italských
državách. Zde od základu reorganizoval vojska a prováděl intenzívní výcvik. V roce 1836 k narozeninám obdržel hodnost
polního maršálka.
- 45 -
Boje a barikády v Miláně.
- 46 -
Brzy bylo jasné, že centrem povstání je Milán, sídlo císařského místodržitelství. Radecký zamítl
možnost zničit město dělostřeleckou palbou. Byl voják a chtěl bojovat s vojáky v poli, ne zabíjet poblázněné civilisty. Ve městě sídlilo také mnoho zástupců a konzulů cizích států a masakr by Rakouskému císařství neposloužil diplomaticky. 22. března vydal Radecký město povstalcům. Padlo
zde 5 důstojníků a 176 vojáků. Mnozí byli zranění a 180 vojáků se pohřešovalo. Většinou však šlo o
zběhy. 300 zajatých civilistů nechal maršál propustit po odchodu.
23. března ustoupil Radecký k Melengnanu, kde již bylo také v plném proudu povstání. Když byli
dva parlamentáři a trubač odvlečeni davem do vězení, vzal Radecký město útokem. Pravidelná armáda povstalce rozprášila a nikdo další na Rakušany již neútočil.
25. března po odpočinku táhl Radecký do Lodi. Zde se zastavil a čistil silnice k Veroně, Peschieře a
Mantově. Mezitím dorazily zprávy o povstáních v Benátkách, Brescii, Udine, Trevisu, Vicenze a na
řadě dalších míst.
Melegnano v roce 1848
Boje u Goita
Nyní přišla chvíle revolučního savojského krále Karla Alberta. Měl 45 000 vlastních mužů. Z Papežského státu mu připochodovalo 15 000 mužů a z Benátek 20 000 dobrovolníků. Karel Albert
vpadl do Lombardie a sbíral další posily a dobrovolníky.
3. dubna došel Karel Albert Do Cremony a hodlal směřovat na Mantovu. Vyslal generálporučíka
Bavu s jedním sborem k San Martinu del Argine, aby obsadil přechody přes řeku Oglio a vybudoval
předmostí ve vsi Macaria na druhém břehu. Bava měl prapor pěchoty, setninu ostrostřelců, eskadronu janovských dragounů a půl baterie děl. Dva prapory 5. pěšího pluku tvořily jeho zálohu na
pravém břehu řeky Oglio, zatímco zbytek jeho sboru zůstal v San Martinu.
Pevnost Veronu nechal hájit 9 000 mužů se 192 děly a dostatečnými zásobami. Podobně byly zajištěny i pevnosti Mantova, Peschiera a Legnano. Všechny tyto citadely nechal Radecký opravovat a
vylepšovat od svého nástupu v Itálii. Nyní vytvářely spolehlivou síť hájící prostor, v němž mohla
polní armáda alespoň nějak operovat.
Rakouský I. sbor se již 4. dubna soustředil za řekou Mincio a velitel Mantovy nyní provedl průzkum směrem k nepříteli. Vpřed postoupil velmi schopný plukovník Benedek (velitel Severní armády v roce 1866 u Sadové) s pěším praporem 33. pluku, setninou tyrolských myslivců, četou hulánů
4. pluku a dvěma děly. Ve čtyři ráno 6. dubna se v uličkách Macarie začali znenadání rojit císařští
myslivci, kteří začali střílet do Piemonťanů a sebrali 10 zajatců, poté se rychle stáhli. Generálporučík Bava jen o vlásek unikl zajetí a rychle pochopil, že tažení nebude tak snadné, jak si král namlouval. Rakušané zdaleka nebyli na lopatkách.
Nicméně král Karel Albert 8. dubna ráno zavelel k dobytí přechodů přes Mincio, tedy na I. sbor císařské armády Vratislava z Mitrovic.
Jeho předvoj 10 000 mužů postoupil na osadu Goito a zde dostal výprask od pouhé setniny císařských myslivců setníka Kneziče z brigády generálmajora Wohlgemutha na druhém, levém břehu
řeky. Myslivci představovali ve své době elitní vojáky, jakési oddíly pro zvláštní operace. Byli vybíráni ze skutečných myslivců a dobrých střelců, měli výcvik v maskování a přesném míření. Několi-
- 47 -
krát Piemonťany odrazili, a když ti přitáhli 16 děl, ustoupili myslivci na pravou stranu řeky. Setník
Knezič při ústupu padl. Rakouský dělostřelec, který viděl, že nálože pod mostem selhaly, se pod
palbou vrátil a zapálil je luntem. Setnina se pak v pořádku stáhla k Mantově.
Rakušané viděli nemožnost hájit přechody přes Mincio a stahovali se k Veroně, kde již Radecký
soustředil 32 000 mužů.
Piemonťané přešli řeku u Goita, Pozzola a Monzambana a po celý 10. duben namísto pronásledování zůstali na místě. Poté oblehli Peschieru, jejíž obraně velel generálmajor Rath.
Radecký chtěl udržet spojení s Tyrolskem a vyslal generálmajora Wolgemutha, aby zaujal pozici u
Pastregna. 28. dubna byl Wohlgemuth napaden přesilou. Radecký vyslal na pomoc brigády generálmajorů arcivévody Sigmunda a Viléma Taxise pod velením podmaršálka Wochera. 29. dubna v
devět ráno Rakušané Piemonťany překvapili a dobyli návrší Monte Romaldo u Santa-Giustina. Nepřítel měl však převahu 14 000 mužů proti 4 000 císařských a ti museli po několika protiútocích
ustoupit do pozic mezi Pastregnem a Pontarou.
30. dubna Piemontští obnovili tlak a i když došly některé posily, Wocher vyvedl vojsko za Adiži
přes most u Pontona. Ve tři odpoledne za sebou most odstřelili. Ztratili kolem 600 mužů.
V tuto chvíli dostal Radecký nečekaný dárek, z něhož neměl příliš velkou radost. Arcivévodkyně
Žofie mu do ležení poslala budoucího císaře, zatím arcivévodu Františka Josefa, aby se jako mladík
otrkal u vojska.
Radecký měl asi 40 000 mužů, ale 24 000 musel rozmístit po pevnostech. Jeho operační prostor se
zužoval a byl ze všech stran obklopen povstaleckým územím. Mohl se pouze bránit a čekat na posily. Ty ale začínal zaměstnávat nepokoj narůstající ve Vídni a v Uhrách. Rezervy měl zformovat a
přes vzbouřené území přivést vojenský velitel ve vnitřním Rakousku polní zbrojmistr Nugent. Piemonťané obléhali Peschieru, zablokovali Mantovu a postupovali k Veroně na Adiži.
Zde byl vybudován obranný půlkruh směrem k západu na dlouhém svahu na pravém břehu řeky.
Linii tvořily obce Chievo, San Massimo, Santa Lucia, Tomba a Tombetta. Santa Lucia byla ve středu
oblouku. Díky liknavosti a nedůslednosti Italů stihl Radecký nechat navršit valy a každý dům proměnit v pevnost s dělostřeleckou pozicí. Obrannou linii spojovaly s velkou a lidnatou Veronou tři
mosty. Před hlavní armádou byla vybudována ještě přesunutá linie od Corna severně nad Veronou,
přes Camponi, Madonna di Dossobuonovo, Stivalotu, Ca di David, až do Ca Rofaldo. Na hlavní linii se
na pravém křídle soustředil II. sbor polního podmaršálka Konstantina d´Aspre. V Chievu stála brigáda generálmajora Taxise, v Croce Bianca brigáda generálmajora Bedřicha Liechtensteina, v San
Massimu brigáda generála Gyulaie. V záloze mezi Chievo a Porta San Zeno čekala jezdecká brigáda
generálmajora Simbschena. Na levém křídle se zformoval I. sbor podmaršálka Vratislava. V Santa
Lucii brigáda generálmajora Strasolda, u Tombetty brigáda Clam-Gallase, v záloze na Adiži Wohlgemuthova brigáda, za řekou jezdecká brigáda generálmajora Schaffgotsche. Celkem 18 praporů
pěchoty, 16 eskadron jízdy a 54 děl se 17 000 muži.
Ráno 6. května k této linii dorazilo 50 000 Piemonťanů s 66 děly. Vypadalo to na snadnou a předem rozhodnutou záležitost. Ve Veroně se objevily známky vzpoury obyvatelstva, ale Radecký pohrozil, že i kdyby měl prohrát bitvu, vždycky ještě stihne zničit město.
Bylo zřejmé, že nepřítel zaútočí především na Santa Lucii, protože prolomení linie zde by celou
rakouskou obranu znehodnotilo a Verona by nepochybně padla. V sedm ráno zahájily útok italské
jednotky ze středu a levého křídla, protože pravé křídlo se opozdilo v rozvinování. D´Ariviloriova
divize zahnala rakouské přední stráže. Brigády Acqui, Casale, Aosta a Regina se rozvinuly a první tři
vyrazily podle očekávání na Santa Lucii na Strassoldovu brigádu. Zastavila je obrana dvou setnin
10. praporu polních (dolnorakouských a jihomoravských) myslivců plukovníka Karla Kopala za zdí
hřbitova. Vratislav přisouval 4 setniny ze zálohy. Na italské straně bylo nutno nasadit ještě 2 brigády Farioriho divize. Teprve pak, kolem jedné odpoledne se myslivci před přílišnou přesilou stáhli.
S nimi se stahovala celá Strassoldova brigáda, čímž ale odkryla pravý bok brigády generálmajora
Clam-Gallase, a ta musela také ustupovat. To byl nebezpečný okamžik.
Piemonťané se ale opět zachovali laxně a rezignovali na důsledné pronásledování. I tak ale znamenal italský postup přes Santa Lucii ohrožení levého boku brigády generálmajora Gyulaie v San Massimu, tedy II. sboru. Podmaršálek d´Aspre rychle zformoval posily v sestavě jedné setniny II. prapo-
- 48 -
ru myslivců, dvou setnin 38. pěšího pluku od brigády generálmajora Taxise a dalších dvou setnin
52. pěšího pluku brigády generálmajora Liechtensteina.
Plukovník Karel Kopal a boj Kopalových myslivců u hřbitova u Santa Lucie.
Radeckému bylo jasné, že pokud nemá být bitva ztracena, musí rychle dobýt Santa Lucii zpět. Poslal podmaršálku Vratislavovi z Mitrovic prapor 43. Geppertova pěšího pluku a Schaffgotschovu
jezdeckou brigádu z Verony. Ten s jednotkami I. sboru zahájil asi v půl třetí odpoledne útok proti 60
italským dělům. Dva rakouské nápory ztroskotaly. Generálmajor Salis byl smrtelně zraněn. Radecký
poslal vše, co mohl ze záloh vyškrábat, I. prapor Sigismundova pěšího pluku, 4 setniny Weilerova
granátnického uherského praporu a baterii 12liberních děl. Piemonťané ale měli dost, a když o páté
začal třetí útok, vyklidili Santa Lucii sami.
Sedmihodinová úporná bitva Italy zlomila. Velkou část jejich sil tvořili dobrovolníci a nemohli se
rovnat výcviku císařských vojáků. Karel Albert vyklidil bojiště se ztrátou 94 mrtvých vojáků a 4 důstojníků, 13 raněných důstojníků a 650 vojáků a 200 zajatých. Rakouské ztráty čítaly 7 mrtvých důstojníků a 65 vojáků + 1 generál, 7 raněných důstojníků a 182 vojáků. 85 vojáků se pohřešovalo.
Mezi zraněnými rakouskými důstojníky byl i plukovník Pottornay od 52. pěšího pluku, kterému dělová koule utrhla ruku. Zajatí italští vojáci prosili, aby nebyli oslepeni, což jim nakukali jejich důstojníci, že Rakušané dělají.
Radecký zastavil italský postup na Veronu, ale sám si nemohl příliš dovolovat. Byl slyšet hluk
střelby od obležené Peschiery a Italové měli stále výraznou přesilu. Bylo zřejmé, že se o něco pokusí. 13. května dorazil polní podmaršálek Hess s posilami. 25. května však od řeky Isonzo dorazil
přes vzbouřené Benátsko do Verony polní zbrojmistr Nugent a přivedl 19 000 vojáků. Radecký jásal, protože to jeho armádu zdvojnásobilo. Nyní mohl přejít od obrany k aktivním operacím.
Hess dostal za úkol obnovit poškozené valy před Veronou a jejich části byly pojmenovány po mužích, kteří se na nich vyznamenali. Byla zde i Kopalova baterie.
Karel Albrecht se stáhl k Peschieře, zaujal pozici na linii Villafranca-Rivoli a pokračoval v obléhání
pevnosti.
Následník trůnu arcivévoda František Josef přijel 29. dubna s dopisem své matky a s pobočníkem
majorem Alexanderem Mensdorfem. Radecký mu navrhl, aby se vrátil do klidnějších Tyrol, ale
František Josef nebyl posera a odmítl s tím, že chce zůstat u bojující armády. 6. května se osobně
účastnil bitvy u Santa Lucie a podle pozdějšího vylíčení podmaršálka Schoenhalse předváděl divy
udatnosti i v nejprudší nepřátelské palbě. Od té doby byl budoucí císař u vojska vždy oblíben. 5.
června se musel následník vrátit ke dvoru, který mezitím přesídlil před revolucí ve Vídni do Innsbrucku.
Rakouské posily tvořili dobrovolníci z Vídně, Korutan, Štýrska a dalších území říše. I. sboru (15
pěších praporů, 8 eskadron jezdectva a 33 děl) nyní velel podmaršálek Vratislav z Mitrovic. II. sboru
- 49 -
(17 pěších praporů, 8 eskadron a 36 děl) velel podmaršálek d´Asprey a záložnímu sboru (10 praporů pěchoty, 25 eskadron a 84 děl) velel polní podmaršálek Wocher. Radecký sestavil armádu tak,
aby s ní mihl manévrovat v poli. Ve Veroně zůstaly posádkou jednotky nejvíce vyčerpané bitvou.
Italové netušili nic o rakouských posilách. Do konce května neuspěli ani ve směru na Peschieru, ani
na Mantovu, kde se snažili podplatit rakouského velitele pevnosti.
Radecký opravdu hodlal manévrovat a překvapovat, ne tupě útočit na hlavní italskou linii u Villafranka-Rivoli. Proti Karlu Albertovi vyrazil 82letý muž, který ovšem porazil Napoleona Bonaparta.
Chtěl rychle táhnout z Verony piemontskou silnicí k Mantově, překročit Mincio, tím obejít pravé
křídlo nepřítele a zaútočit na týl jednotek u Peschiery.
Armáda se vytratila z Verony večer 27. května tiše jako duchové. 28. května zaútočil plukovník Zobel od Rivoli na nepřátelské levé křídlo u obcí Garda a Bardolino. To po krátkém boji dobyl, přenocoval v něm a 29. května vyrazil k Lazise, kde ho však zadržela silná nepřátelská sestava. Musel se
stáhnout, ale účelu bylo dosaženo, protože Zobelův útok odvrátil pozornost Italů od hlavního pohybu Radeckého armády. Ta dorazila k Mantově, přeskupila se, a zatímco Italové sledovali potyčky na
svém levém křídle, 29. května vyrazila ve třech proudech k nepřátelským postavením u Curtatone.
Úplně vpravo pochodovala divize polního podmaršálka Felixe Schwarzenberga tvořená brigádami
plukovníka Benedeka a generálmajora Wohlgemutha. Prostředkem táhla po silnici od tvrze Belfiore
do Montanary divize polního podmaršálka Karla Schwarzenberga, složená z brigád generálmajorů
Strasolda a Clam-Gallase. Vlevo 2 brigády II. sboru. Od tvrze Belfiore přes San Silvestro do Buscoldy
brigáda generálmajora Bedřicha Liechtensteina a přes Pietole, mezi silnicemi z Governola a Borgoforte, brigáda generálmajora Simbschena. Levý proud spíše jen zajišťoval sestavu proti případnému
napadení z údolí Pádu.
Po 3 hodinách bojů obsadili císařští pozice nepřítele, který blokoval Mantovu. Do rakouského zajetí padlo na 2 000 Italů, dalších 800 bylo zabito nebo zraněno. Rakušané získali 5 děl a muniční vozy.
- 50 -
Italové ustoupili k severu ke Gazzoldu a Goitu. Karel Albert pochopil Radeckého záměr a posílil
ustupující lepšími piemontskými oddíly, které zde vybudovaly obranu.
30. května dorazil I. sbor jako pravý a střední proud do Rivaltu a II. sbor do Ceresary. U Giota se
střetl s posíleným nepřítelem v počtu 19 000 mužů. Proti nim postupovalo jen 12 900 mužů I. sboru. Do setmění se obě strany stáhly bez rozhodnutí. Rakušané ztratili na mrtvých 66 vojáků a 2 důstojníky, na zraněných 310 vojáků, 17 důstojníků, 2 štábní důstojníky a polního podmaršálka Felixe
Schwarzenberga. V noci se I. sbor stáhl k Sacca a Sette Fratti a II. sbor do Ceresary a k Ca del Gallo.
Další den se spustily prudké lijáky a další postup k Peschiře byl odložen. Mezitím ale generálmajor
Rath v Peschieře kapituloval a Radecký se to dozvěděl 2. června v Rivaltu. Pochod na sever konaný
právě k osvobození pevnosti ztratil smysl. Ve Vídni padla vláda a vypukla revoluce. Císařský dvůr
uprchl do Innsbrucku. Nová vláda považovala situaci v Itálii za ztracenou a hodlala vyjednávat. Radecký reagoval okamžitě a vyslal do Innsbrucku k císaři Ferdinandu I. generálmajora Felixe Schwarzenberga, který měl vylíčit situaci jako nadějnou a zabránit vyjednávání. Tato mise byla úspěšná, dvůr potřeboval alespoň nějaký úspěch.
Polní podmaršálek d´Aspre
Arcivévoda Albrecht
Podmaršálek Jindřich Hess
Radecký věděl, že musí udržet iniciativu. Nyní hodlal opět otevřít volnou cestu do Tyrolska dobytím Vicenzi v Benátsku. Vicenza byla jednou z nejbohatších provincií a otevírala bezpečnou cestu do
Tyrolska údolím Val Arsa ke spojení s II. záložním sborem u Trevisa. Hájilo ji méně bojeschopné
vojsko Papežského státu.
Radecký musel jednat rychle a tiše, aby si Karel Albert nedomyslel, že nyní může zaútočit na málo
hájenou Veronu ze své pozice u Villafranka-Rivoli. V noci na 4. června armáda vyrazila a5.června
dosáhla Sanguinetta. Záložní sbor byl oslaben o Schaffgotschovu jezdeckou brigádu a vydal se demonstrativním pochodem po Adiži zpět k Veroně, jako by ji chtěl posílit. Jenže z Verony současně 7.
června vytáhl generálmajor Culoz s částí posádky a spěchal k hlavní armádě. To, co vypadalo jako
posílení, byla ve skutečnosti jen šachová rošáda, výměna jednotek. Karel Albrecht na tuto lest skočil.
Viacenzu hájil Jan Durando s asi 17 000 vojáky (3 prapory pěchoty, 2 švýcarské pluky, papežští
dragouni a jednotky dobrovolníků z různých italských měst). Durando zbořil mosty a nastavěl v ulicích na 200 barikád. Radecký u města 10. června v půlkruhu soustředil asi 30 000 vojáků. Na výšinách Monti Berici na levém křídle stál generálmajor Culoz s brigádou, dále brigády Clam-Gallase,
Strassolda a Wohlgemutha. Na pravém křídle brigády generálmajora Taxise a Bedřicha Liechtesteina. Jezdecké brigády Schaffgotscha a Simbschena a v záloze pěší brigáda generálmajora Gyulaie.
Před sedmou ráno dobylo 6 setnin 28. pěšího pluku plukovníka Hahna z brigády generálmajora
Culoza pohoří Santa Margherita. Radecký sledoval z výšiny těžký boj o protější kopec Monte Berico.
- 51 -
Kopec hájilo asi 2 000 Švýcarů a 6 000 dobrovolníků. Útočila Culozova brigáda podepřená X. praporem polních myslivců, dvanáctiliberní a raketovou baterií. Vypadalo to na dlouhý krvavý boj. Po dělostřeleckém souboji se plukovník Kopal v čele X. praporu myslivců vrhnul do útoku a strhl i pluky
č. 28 a 18. Málem se to nepovedlo. Radecký viděl marnou snahu a sebeobětování vojáků a vydal
rozkaz k ústupu. Bubeník 18. pluku Josef Kutík uprostřed vřavy vše popletl a místo ústupu bubnoval rozkaz k útoku, který byl překvapivě úspěšný. Bohužel při něm padl plukovník Kopal.
Clam-Gallasova brigáda sváděla boj o klášter Madonna del Monte, v němž se do boje zapojili i kněží
a mniši. Nakonec byli vyhnáni. Na pravém křídle útočil generálmajor Taxis na předměstí Santa Lucia, kde se zachytil a postupoval, dokud sám nebyl těžce raněn.
Na obklíčené město začala dopadat kanonáda z rakouských děl. K večeru byl vyvěšen bílý prapor,
ale po ukončení palby ho zase stáhli. Toho dne měli Rakušané 9 mrtvých důstojníků a 132 vojáků a
31 raněných důstojníků a 500 vojáků. V šest hodin dohodli podmaršálek Hess a podplukovník Albini kapitulaci. Durando se mohl stáhnout i s vojskem pod čestným slibem, že po 3 měsíce nebude na
Rakušany útočit.
Do Tyrolska okamžik vyjela Simbschenova jezdecká brigáda. Radecký nyní ovládal většinu Benátska (kromě samotných Benátek). II. záložní sbor se koncem května shromáždil pod velením polního
podmaršálka Weldena na Isonzu, 11. června se spojil s rakouskou armádou ve Vicenze a 12. června
došel k Trevisu, které po 12hodinovém dělostřeleckém bombardování kapitulovalo.
Polní podmaršálek d´Asprey se vrátil do Padovy a vyhnal z ní povstalce.
II. záložní sbor nyní obléhal Benátky a z napadení Viacenzy již musel Karel Albert pochopit, že Verona je nejspíš oslabena. Radecký proto urychleně vracel jednotky k Veroně. 12. června tam dorazil
sám Radecký a 13. června byla opět soustředěna celá armáda.
Karel Albert neuspěl při vyjednávání s pevnostním velitelem v Mantově Gorczkowským a skutečně
začal plánovat nový útok na Veronu v domnění, že rakouská armáda je ještě u Viacenzy. Pozdě, ale
jen o vlásek. 13. června zaútočila piemontská armáda směrem od Villafranky k Albaredu na Adiži,
proti levému křídlu rakouské obrany u Tomby, Tombetty a Santa Lucie. Rakušané byli vyčerpaní
předchozími rychlými pochody, ale po střetech Italů s rakouskými předsunutými jednotkami se
rychle přesouvali do pozic v obranné linii. Jakmile Karel Albert pochopil, že Radecký je zpět ve Veroně, stáhl vojsko.
Radecký ale nemínil pustit iniciativu z ruky. Již nebyl tak slabý a obklíčený. Stahoval od Benátek
části II. záložního sboru, z Tyrolska Simbschenovu brigádu a další oddíly. Po půlce července měl ve
Veroně 41 000 mužů. Ti v noci na 23. července prudce vyrazili k piemontské obranné linii, rozvinuli
se a zaútočili kolem šesté ráno tentokrát čelně na italská postavení II. sboru u Sony a Sommacampagny.
Na levém křídle postupoval I. sbor, na pravém II. sbor, uprostřed I. záložní sbor. Radecký plánoval
hlavní úder z levého křídla, ale na pravém křídle se rozpoutal boj o kopec a kostel Madonna del
Monte, který obsadily po prvním útoku jednotky z brigády generálmajora Bedřicha Liechtensteina
(IX. polní prapor myslivců a II. prapor císařského mysliveckého pluku). V druhém sledu postupoval
napravo 52. pěší pluk, který obsadil obec Zemine. U dobytého kostela byla postavena brigádní dělostřelecká baterie, která ostřelovala nepřátelská postavení na kopci Montebello a v Soně.
Pergenova brigáda narazila na tuhý odpor 2. savojského pěšího pluku v obcích Fusara, Rainera,
Gerola a Sona, ale baterie ji podpořila. XI. myslivecký prapor a pěší pluk č. 16 vyhnaly Italy z Fusary
a Rainery. Další útok pěšího pluku č. 48 uvázl a byl posílen 47. pěším plukem od Kerpanovy brigády
a Sona i Gerola byly obsazeny.
IX. myslivecký prapor se vydal z dobytých pozic na kopci Montebello a odřízl ústup části italských
jednotek, které padly do zajetí.
Liechtensteinova brigáda pronásledovala nepřítele do San Giorgio in Salici. Zde 4 setniny pěšího
pluku č. 52 zaútočily na obec od východu a 2 setniny pluku císařských myslivců přes obec Monte
Banello. Do večera dosáhl II. sbor Castelnuovo a přední stráže umístnil na řece Pisagole.
I. sbor se opozdil a vyrazil do útoku až kolem sedmé hodiny. Po čelním útoku brigády generálmajora Wohlgemutha a bočním útoku brigád generálmajorů Strasolda a Suplikatze dobyl Sommacampagni a vyhnal či zajal 3 000 Italů. Již bez problémů postoupil do San Giorgio in Salici, kde se spojil
s II. sborem u Oliosi, ze řekou Tione. Pěší brigáda generálmajora Clam-Gallase a jezdecká brigáda
generálmajora arcivévody Arnošta zatím obsadily výšiny u Custozzy.
- 52 -
I. záložní sbor došel kolem desáté dopoledne do Rasoly, pak za I. sborem do Zerbare a do San Giorgio in Salici, kde rozbil hlavní stan Radecký.
Piemontská hlavní armáda přišla o střed a její křídla byla oddělena. Rakušané operovali v jejich
týlu až k Minciu. U Salionze postavili most, a 24. června ráno po něm přešel na druhou stranu prapor pěšího pluku č. 25. Ten zaútočil směrem k Ponti, což Italy naprosto konsternovalo. Pokusili se o
obranu na výšinách kolem obce Pivi, ale prapor šel do bodákového útoku, vzal jim děla a otočil je
proti nim. Italové ve zmatku prchali na sever k Peschieře.
Toho dne stál I. sbor mezi Valegiem a Sommacampagnou. II. sbor blokoval Peschieru z východního
břehu Mincia a záložní sbor se snažil dostat na západní břeh Mincia u Salionze, kde pontonýři stavěli další most. Z Tyrolska přicházel III. sbor polního podmaršálka Thurna od Rivoli k Affi, aby vystřídal II. sbor.
Z bitvy u Custozzy
Karel Albert se z porážky u Custozzy vzpamatoval poměrně rychle, nebo si neuvědomil její význam
v celkové strategické situaci. U Villafranky soustředil 4 pěší brigády a jezdeckou divizi o asi 25 000
mužích a vyrazil znovu k Custozze. Rakušany tím překvapil. Linii výšin Custozza-Val StaffaloSommacampagna hájila jen pěší brigáda generálmajora Simbschena o 6 000 mužích.
Přesile Italů musely čelit pluky č. 57 a 54 (hanácký). Po delším boji byly pluky nuceny couvnout
k Veroně. Piemontské uskupení tak proniklo mezi Sommacampagnou a Custozzou fakticky do rakouského týlu. Radecký musel zastavit přechod Mincia, obrátit vojska a eliminovat krizi.
I. sbor na levém křídle se stal pravým křídlem, které drželo přechody Mincia u Borghetta a Monzambana i pozice ve Valeggiu. II. sbor se stal levým křídlem a postupoval na Monte Godi a Sommacampagno. Na jeho podporu vyrazil z Verony plukovník Perin s pěší brigádou. Záložní sbor posílil
obranu přechodů Mincia u Salionze a zbytek zůstal v záloze. III. sbor přicházel ze severu a měl blokovat Peschieru, což zatím dělala brigáda generálmajora Edmunda Schwarzenberga od II. sboru.
Obrana přechodů Mincia byla důležitá. Král Karel Albert očekával posilu generálporučíka Sonnaze,
který měl 25. července ráno řeku ze západního břehu překročit a zaútočí na Valeggio. Závisel na
tom útok generálporučíka Bavy. Hlavní útok Italů vedli královi synové. Vévoda savojský Viktor
Emanuel s pěší brigádou Cuneo a piemontskou gardou z Custozzy přes výšiny u Quastally do Salionze u Mincia. Vévoda janovský s pěší brigádou ze Sommacampagně přes Oliosi k Minciu. Proti rakouskému výpadu z Mantovy stál u Roverbelly pěší pluk č. 17 a na silnici Villafranka-Verona jezdecká brigáda.
25. července udeřila 30stupňová vedra. Vojáci padali z úpalu, ale bitva byla již v chodu a nedala se
zastavit. V osm ráno zaútočil Bava na Valeggio a na brigádu generálmajora Clam-Gallase. Bava byl
- 53 -
zatím bez posil a neprorazil. Generálporučík Sonnaz měl zpoždění a obdržel rozkazy až v poledne.
Karlovi synové také vyrazili až po jedenácté. Vévodu janovského prudce napadla brigáda generálmajora Gyulaie od San Giorgio in Salici a zahnala ho do Sommacampagně. Pak dorazila brigáda plukovníka Perina z Verony a Italové byli vytlačeni k výšinám u Berettary. To mělo nechtěný účinek,
protože vévoda janovský tím posílil tamní obranu, na kterou marně útočila brigáda generálmajora
Bedřicha Liechtensteina.
Radecký sledoval bitvu z obce Zerbare a nyní vyšel mezi vojáky do palebného pole, aby je povzbudil. To vojáci dokázali ocenit. Pěší pluk č. 52 obsadil útokem návrší u Berettary a hájil ho před protiútoky až do páté odpoledne, kdy to nepřítel vzdal. Pravé křídlo vévody janovského bylo tlakem
Gyulaiovy a Perinovy brigády donuceno k ústupu do roviny před Villafrankou, kde marně čekalo na
rezervy. 52. pluk tlačil italské obránce z výšin Casa del Sole. U Monte Godi byli vévodovi vojáci vytlačeni z výšin brigádou plukovníka Kerpana, a toho ještě vzápětí posílila brigáda generálmajora
Edmunda Schwarzenberga, kterou u Castelnuova vystřídal III. sbor. Byla však vyčerpaná pochodem
a musela hodinu odpočívat. Nepřítel byl ale definitivně vytlačen.
Generálporučík Bava na levém křídle nedostal posily, ale kolem poledne požádal o pomoc vévodu
savojského, který pak vedl 2. pluk gardy, mysliveckou setninu a baterii od Custozzy přes Monte
Mamaor a údolím řeky Tione k Bertagnu, čímž ohrozil levý bok brigády generálmajora ClamGallase. Tomu pomohl podmaršálek Vratislav, a poslal kolem třetí odpoledne část Suplikatzovy brigády. Italové se znovu museli přeskupit u Custozzy. Bava rezignoval na protiútoky až v šest večer.
Italové byli poraženi na všech úsecích a stáhli se do Villafranky, v noci pak přes Roverbellu k Minciu.
25. července ztratili Rakušané u Costozzy na mrtvých a raněných celkem 45 důstojníků a 1 275
vojáků. Italové ztratili mnohem více mužů. Nejdůležitějším výsledkem byla eliminace italského postupu do rakouského týlu a Radecký mohl obnovit operace na Minciu. Rakušané vyrazili za ustupujícím Karlem Albertem. I. sbor přes Monzambano a Pozzolengo do Castiglione delle Stiere. II. sbor
přes Valeggio a Voltu do Guidizzola. I. záložní sbor přes Salionze a Ponti k Pozzolegnu. III. sbor měl
obklíčit Peschieru z obou břehů Mincia.
Italská armáda byla v rozkladu a v depresi, ale Radecký nebyl schopen ji dorazit, protože vojsko
bylo po celodenní bitvě v horku zcela vyčerpáno. Italové hodlali bránit linii na západním břehu
Mincia a proto 26. července kolem šesté odpoledne vyrazili od Goita na brigádu Bedřicha Liechtensteina z II. sboru u obce Volta. Byli zpozorováni Liechtensteinovým předvojem. Následoval zmatený
noční boj v uličkách Volty, v němž se místní obyvatelstvo snažilo podporovat italské vojáky. Bylo to
však marné. Postupně docházely brigády generálmajora Edmunda Schwarzenberga, plukovníka
Kerpana a generálmajora Gyulaie z II. sboru. V sedm ráno Italové ustoupili ke Goitu pronásledování
jízdou polního podmaršálka d´Aspre.
Linie na Minciu se před Rakušany uhájit nedala. Postup Radeckého na západ se zdál být nevyhnutelný. Italská armáda se rozkládala a Karlu Albertovi zbývala ještě možnost vyjednávat. Piemontští
vyjednavači nabídli Radeckému příměří s demarkační linií na řece Oglio, ten je však odmítl, protože
mu bylo jasné, že Karel Albert hraje pouze o čas. Sardinský král si byl vědom, že Rakousko zachvacuje revoluce, hodlal reorganizovat a doplnit armádu a vyčkat, až nepřítel zeslábne. Podmaršálek
Hess zaslal Karlu Albrechtovi jiné podmínky, podle nichž měla být demarkační linií řeka Adda. Piemontská armáda měla do dvou dnů odevzdat pevnosti Peschieru, Rocca d´Anfo a Pizzighettone, dále
ve 3 dnech vyklidit Modenu a Parmu, v dalších dnech přístavy v Benátsku, zrušit blokádu Terstu a
Istrie, propustit zajatce.
Jakmile se proslechlo, že Karel Albert vyjednává s Rakušany, davy ho začaly považovat za zrádce
jednotné Itálie. Okna paláce, ve kterém král v Miláně bydlel, byla vytlučena kamením. Král pochopil,
že z tygra se opravdu nedá slézt. Síla davu, která ho měla vynést k trůnu krále celé Itálie, se dala
ovládat jen směrem kupředu, ale nedala se brzdit. Pro nacionalisty nebylo zachování Karlova trůnu
nezbytnou podmínkou sjednocení Itálie. Dovedli si představit i republiku.
Karel Albert musel rakouské podmínky odmítnout.
Piemontská armáda se stahovala po silnici od Bozzola do Cremony. V poledne 28. července vtáhl I.
rakouský sbor do Puibegy, II. sbor do Gazzolda a I. záložní sbor do Rodiga. 29. července zřídil Radecký ze čtyř brigád z Mantovy IV. sbor pod velením polního podmaršálka Thurna. III. sbor u Pe-
- 54 -
schiery převzal polní podmaršálek Julius Haynau, velitel Verony. IV. sbor postoupil od Macarie a
Pozzola až do Solarola.
30. července překročila rakouská armáda řeku Oglio u Isola, Dovarese a Canetta. I. a II. sbor zastavily u Gadeska a San Ambrogia u Cremony. I. záložní sbor zastavil v Cicognolu. Rakušané všude po
cestách nacházeli odhozené zbraně, torny a součásti uniforem. Piemontská armáda po kratším boji
odtáhla v noci na 31. července z Cremony, překročila u pevnosti Pizzighettone Addu a pokračovala
v ústupu.
Radecký 1. srpna překročil řeku u Formigary, IV. sbor u Crotty d´Adda. Piemonťané strhli most
přes Addu a vyklidili pevnost Pizzighettone, aby v ní nebyli obklíčeni. Hlavní část piemontské armády odbočila od směru do Pavie a pokračovala k Lodi a k Milánu. Radecký ji pronásledoval a IV.
sbor v noci na 3. srpen obsadil Pavii. Té noci obsadil II. sbor Lodi a 4. srpna Radecký obnovil všeobecné tažení na Milán. U Ca Verde se postavili na odpor Garibaldiho dobrovolníci a v Miláně převládla vůle bránit město revolučními silami bez ohledu na zájmy krále. Garibaldi byl brzy zahnán na
útěk. Podmaršálek Thurn dostal rozkaz táhnout se IV. sborem z Pavie přes Abbiategrasso do týlu
nepřátelských sil v Miláně. Radeckému se postoj Milána hodil. Uvítal možnost obklíčit a zlikvidovat
nejrevolučnější živly na jednom místě.
V noci na 5. srpen ale dorazili do rakouského štábu parlamentáři, kteří přijali Hessovy podmínky
příměří. Piemontská armáda měla úplně vyklidit Lombardii.
V Miláně se po odchodu Piemonťanů začala ukazovat podstata každé revoluce. Rabování, kradení,
násilnosti luzy, která se vymkla kontrole. Sám
purkmistr Milána Paolo Bassi posílal k Radeckému prosby o urychlený vstup rakouských vojsk
do města. Radecký vyhověl.
9. srpna dojednal náčelník piemontského generálního štábu generálporučík Salasco v Miláně
prodloužení příměří po dobu mírových jednání.
Příměří neuznaly Benátky a ve městě byla vyhlášena Benátská republika. Garibaldi pokračoval
v partyzánském boji a shromáždil svoje dobrovolníky v Aroně v Piemontsku. Mazzini svolával
ze Švýcarska lid do války národů, neboť válka
králů skončila.
U Milána 6. srpna 1848
Vévoda janovský vyzval Garibaldiho, aby jednotku rozpustil. Ten odpověděl, že piemontskou vládu
neuznává, zajal několik piemontských důstojníků jako rukojmí a přeplavil se přes Lago-Maggiore do
Lombardie. Střetl se s Rakušany u Luinu a byl poražen. S jeho lidmi se zacházelo jako s bandity. Polní podmaršálek d´Aspre dostal za úkol Garibaldiho partyzány pochytat. Garibaldimu samotnému se
podařilo jen tak tak uniknout při zátahu v Marazzone. Posléze odešel do Švýcarska.
Císaři Ferdinandovi se vyplatilo neházet flintu do žita a dát českému maršálovi v Itálii volnou ruku.
To hlavní ale mělo teprve přijít.
13. března 1848, ještě než vypukly nepokoje v Miláně, vypukly nepokoje i ve Vídni. Padla Metternichova vláda a císař Ferdinand byl ochoten liberalizovat režim. Polní podmaršálek arcivévoda Albrecht, který tehdy zodpovídal za bezpečnost Vídně, chtěl všechny projevy vzpoury tvrdě potřít s
nasazením jemu svěřených vojsk. Nebylo mu to umožněno, tak rezignoval a odešel do Itálie, kde
velel divizi v Radeckého armádě. Císařský dvůr se brzy musel uchýlit do Innsbrucku.
15. března začaly nepokoje v Budapešti. 12. – 17. června potlačoval generál Windischgrätz revoluci
v Praze.
13. srpna se dvůr vrátil do Vídně a v Itálii bylo již rozhodnuto ve prospěch Rakouska.
V Uhrách se vzpoura šířila a přerůstala v požadavek nezávislosti na Rakousku. Sjednotily se zde
elity s národem a vyhlásily samostatné království bez habsburské dynastie. V září 1848 zahájila císařská armáda, vedená chorvatským bánem Jelačičem, útok proti Uhrám.
- 55 -
6. října vypukla další vzpoura ve Vídni, která vyhnala císařský dvůr do Olomouce. Tentokrát zasáhl
od Prahy Windischgrätz a do poloviny října vzpouru krvavě potlačil. V polovině listopadu byla jmenována nová vláda v čele s Felixem Schwarzenbergem. Ústavodárné shromáždění bylo z Vídně přesunuto do Kroměříže, 2. prosince 1848 abdikoval Ferdinand I. a novým císařem se stal mladý František Josef I.
Windischgrätz, který se vyznamenával v potlačování rebelií, ve válce s pravidelným uherským vojskem příliš neuspěl a válka se komplikovala. Rodilo se však heslo Viribus Unitis (Spojenými silami).
Evžen hrabě Vratislav z Mitrovic
Generál Wojciech Crzanowski
Podplukovník von Benedek
Intermezzo
V Itálii panoval neklid. V srpnu vypukly nepokoje v Neapolsku, ale Ferdinand II. si poradil. Obklíčil
povstalce v Mesině a nechal město téměř srovnat se zemí dělostřelbou. 15. listopadu vypukla revoluce v Římě. V lednu 1849 tam proběhly volby do ústavodárného shromáždění, které 5. února zrušilo papežovu světskou moc a 9. února byla vyhlášena republika. Jak to v republice a zvláště v Římě
od nepaměti bývá, vytvořil se revoluční triumvirát, jehož členem byl i Mazzini.
Současně vypukla konstituční revoluce v Toskánsku a velkovévoda Leopold II. musel 31. ledna
1849 opustit Florencii. 8. února bylo při masové demonstraci svrženo velkovévodství a utvořena
prozatímní vláda. Uvažovalo se o sloučení s Římem, ale ani zde se místní revoluční vůdci nechtěli
dělit o moc a nápad pohřbili, stejně jako vytvoření republiky.
Karel Albrecht, který jen těžko vstřebával Radeckého lekce, se téměř jako jediný v Itálii do ničeho
nehrnul. Byl ale pod stále větším tlakem ulice i vlastních piemontských politiků. Byl také v podstatě
jediným panovníkem, který přicházel v úvahu pro vedení sjednocovacího procesu v Itálii. Ferdinand
II. Bomba v Neapolsku zatím likvidoval poslední odpor a k ničemu podobnému by se nepropůjčil.
12. března se Karel Albrecht konečně rozhodl vsadit vše na jednu kartu a vypověděl příměří s Rakušany. Boje v Uhrách se rozrůstaly, pohlcovaly stále větší část rakouské armády a situace dávala
naději, že by se revoluce v Uhrách a v Itálii mohly navzájem podpořit tak, aby Rakousko nemělo
dost sil zvládnout ani jednu z nich. Karel Albrecht nemohl čekat, až bude revoluce v Uhrách potlačena. Tím by ztratil veškeré šance někdy uspět. Zavedl v piemontské armádě reformy a mobilizoval.
- 56 -
Druhá piemontská válka
Vypovězení příměří přivezl Radeckému do hlavního stanu ve Villa Reale v Miláně piemontský major Cadorna. Radecký to již nějakou dobu očekával a v jeho jednotkách v Miláně vzbudila vyhlídka
na další utkání s Italy neskrývané nadšení. Tentokrát obyvatelstvo Milána žádnou revoluci nepodnikalo, ta minulá stačila. Radecký vyšel mezi vojáky a mluvil s nimi v jejich jazycích. V La Scale si
důstojníci vynutili na orchestru císařskou hymnu Zachovej nám Hospodine.
Karel Albrecht dal tentokrát dohromady skutečně velkou armádu asi o 100 000 mužích v okolí
Novary. Velel jí Polák generálporučík Chrzanowski a náčelníkem štábu byl generálporučík La Marmora.
Radecký měl momentálně k dispozici jen 73 000 mužů, ale to nevadilo, byl zvyklý bojovat v menšině proti přesile. Tentokrát byla řešením ofenzíva a opět lest. Chtěl vyvolat dojem, že ustupuje z Milána a vyklízí Lombardii. Ačkoliv ve skutečnosti zamýšlel u Pavie překročit řeku Ticino, začal tím, že
18. března vedl jednotky k Lodi, jako by se stahoval za Addu. Pak se otočil a ještě toho večera dorazil do San Angela.
19. března se armáda soustředila v okolí Pavie. U města stál III. sbor pod velením polního zbrojmistra Appela (Haynau obléhal Benátky). U Motty San Damiana stál IV. sbor polního podmaršálka
Thurna, I. Vratislavův sbor stál u Mirabella a I. záložní sbor polního podmaršálka Wochera u
Fossarmat a Vimanone. Celkem 60 praporů pěchoty, 40 eskadron jízdy a 186 děl.
Piemontská armáda měla 5 divizí na západním břehu Ticina u Trecate, Galliate, Cerana a Vespolate. Záložní divize stála u Novary, jedna brigáda mezi Oleggio a Belinzago, 3 prapory u Vigevana. Divize určená k zablokování dolního toku Ticina mezi Vigevanem a Pavií zůstala stát za Pádem u Casatismy a v italské linii se tak vytvořila trhlina, která Radeckého pozornosti neunikla.
Když 20. března vypršelo příměří, domnívali se Italové stále ještě, že Rakušané se stahují za Addu,
a v jednu odpoledne zahájili přechod přes most u Buffalory směrem k Milánu. Rakouské hlídky byly
zahnány. Piemontská divize postoupila do Magenty, ale Chrzanowski si přestával být jist úmysly
Rakušanů a neměl o nich žádné zprávy, proto postup brzdil. Vrátil se ke králi do Trecata za Ticino a
šel klidně spát.
V té chvíli byl již Radeckého armáda v pohybu a zahájila přechod u Pavie. U Mezzane Corte byl vyhozen most, a to vyřadilo jednu piemontskou divizi u Casatismy za Pádem definitivně z dalších akcí.
Rakušané se valili do boku nic netušících Italů.
Teprve v devět večer vzbudili generálporučíka Chrzanowského vyděšení adjutanti se zprávou, že
celá Radeckého armáda operuje rychle proti jeho pravému křídlu. V tu chvíli pozbylo na významu,
že cesta na Milán je volná. Chrzanowski musel zastavit postup a otočit jednotky čelem k Rakušanům, a musel to udělat rychle. Divize od Magenty byla stažena zpět za Ticino a divize generálporučíka Bése dostala rozkaz zaujmout pozici před Vigevanem, předvoj posunout k San Siru. Durandova
divize se musela rozložit v obranném postavení před Mortarou. To se stalo ráno 21. března. Odpoledne se s Durandovou divizí před Mortarou spojila ještě divize vévody savojského. Král stáhl zbytek vojska do Vigevana a za ním tam došla brigáda z Oleggia. Radecký prvním jednoduchým tahem
donutil italské velitele namísto vpádu do Lombardska, stáhnout se na vlastní území.
Radecký vedl 20. března armádu po silnici do Garlasca. I. sbor stál u Zerbola, II. a III. sbor u Gropella, IV. sbor u Cavy a I. záložní sbor před Gravellonem na Ticinu. Jedna brigáda byla ponechána k
obraně mostu v Pavii. Radecký mohl táhnout k Vercelli nebo k Novaře, ale nejprve se musel soustředit u Mortary. Tam narazil 21. března rakouský předvoj na italskou obrannou pozici.
Odpoledne napadly I. a II. rakouský sbor piemontské divize generálporučíků Bése, Duranda a vévody savojského. Brigády generálmajorů Strasolda a Wohlgemutha (I. sboru) napadly Utaly přicházející od Vigevana na pravém křídle u Gambolo. Boj se dlouho vlekl nerozhodně. Rozlouskl ho II.
sbor, který postupoval na Mortaru přes obranu Durandovy divise. Italové zde měli v záloze západně
od města ještě divizi vévody savojského, celkem 26 000 mužů a 48 děl. Polní zbrojmistr d´Aspre
měl k dispozici jen 16 000 mužů a 42 děl, což považoval za dostatečnou sílu k vyhnání nepřítele a ve
čtyři odpoledne dal povel k postupu.
Předvoj II. sboru, divise polního podmaršálka arcivévody Albrechta, dosáhl Mortary jako první.
Vlevo u hřbitova stála italská brigáda Aosta a vpravo u kláštera San Albino brigáda Regina. Ta byla
- 57 -
napadena první a v pořádku couvala k Mortaře. Arcivévoda Albrecht přeskupil divizi do čtyř proudů podél silnice do Mortary a zlomil odpor brigády Regina. Pronásledovala ji část 33. pěšího pluku a
část 11. mysliveckého praporu pod velením plukovníka Benedeka. Proti zbytku pozice u kláštera
San Albino, zaútočila brigáda rakouského generálmajora Kolowrata. Soupeři se o klášter přetahovali a nakonec to byli Rakušané, kdo se pozice zmocnil a udržel ji.
Začalo se stmívat a Italové ustupovali ve zmatku do Mortary, v jejíchž ucpaných ulicích panoval
zmatek. Polní zbrojmistr d´Asprey nechtěl riskovat v noci v neznámém prostředí města a vydal Albrechtovi rozkaz zastavit postup. Mezitím se ale plukovník Benedek pronásledující nepřítele probil
až do Mortary. V šeru a ve zmatku prošel s částmi myslivců a pěchoty celou hlavní třídu a zastavil a
zabarikádoval se u brány Porta Alessandria na silnici do Vercelli.
Do Mortary v tu chvíli dorazila část záložní divise vévody savojského pod osobním velením náčelníka štábu generálporučíka La Marmory, která se dostala do zad Benedekovy pozice. Plukovníkova
situace byla dosti beznadějná, ale do města mu již pochodoval na pomoc setník Poetting s další setninou pluku č. 33. Benedek si brzy uvědomil, že Italové sami nemají žádný přehled a jsou ve zmatku. Vyšel s praporem proti útočícím Italům a vyzval je, aby se vzdali. Ti se domnívali, že jsou ve
městě obklíčeni a začali odhazovat zbraně. Benedek zajal 66 důstojníků a 2 000 vojáků. La Marmora
sám tak tak uprchl do Robbia.
Vévoda savojský přiváděl k Mortaře zbytek divize, ale již se nedalo nic zachránit, tudíž stoupil do
Castelu d´Agogna, kde překročil řeku a zamířil také k Robbiu. Obsazení Mortary udělalo z Benedeka
hrdinu a rozhodlo bitvu.
Večer stál I. sbor Rakušanů u Gambola, II. sbor v Mortaře, III. sbor v Trumellu, IV. sbor v San Giorgiu a I. záložní sbor v Gropellu. Hlavní stan zřídil Radecký v Trumellu a ráno jej přesunul do Mortary. Radecký zde důstojníkům slíbil, že pokud vyhraje hlavní bitvu s Italy, nechá si narůst knír, který
vždy důsledně odmítal.
Radecký neztrácel čas. 22. března zahájil postup k Novaře. I. sbor do Cilavegně, II., III. a I. záložní
sbor společně přímo na Novaru, IV. sbor přes Robbio k řece Agogně. U di Robbio se spojil s II. sborem pochodujícím k Vespolate.
Maršál Radecký u Novary
Plukovník Ludwig August Ritter Benedek von Felsö-Eör
23. března shromáždil generálporučík Chrzanowski celou italskou armádu před Novarou a přeskupil ji. V té chvíli měl na místě asi 60 000 mužů a přes všeobecnou demoralizaci vojska se rozhodl
svést ještě jednu bitvu. Nic jiného mu ani nezbývalo. Zaujal pozici na návrší jižně od města mezi řekami Agogna na západě a Terdoppio na východě. Pravé křídlo sestavy tvořila Durandova divize. Doleva pak stál generálporučík Bés. Na levém křídle obsadil obce Biccoca a Olengo generalporučík Peronne. Kraj levého křídla držely jednotky generálporučíka Solaroliho u Trecate. Jako rezervu umístil
Chrzanowski za levým křídlem u hřbitova San Nazzaro divizi vévody janovského a vpravo od ní divizi vévody savojského.
- 58 -
Rakušané postoupili k Novaře II. sborem, který následoval III. a I. záložní sbor. IV. sbor táhl ke Confienze, odkud mohl udeřit podle potřeby buď u Vercelli nebo u Novary. I. sbor se opozdil a teprve
procházel přes Robbio.
Asi v jedenáct dopoledne předvoj II. sboru - divize polního podmaršálka arcivévody Albrechta napadla italské pozice u obce Olenga. Tím se Albrecht pustil do boje se silnější jednotkou a polní
zbrojmistr d´Aspre mu poslal část brigády generálmajora Stadiona. Do zálohy postavil divizi polního podmaršálka Schaffgotsha a jezdectvo. Italové měli nad Albrechtem převahu v dělostřelectvu, a
když zasáhla italská rezervní divize vévody savojského, musel předvoj II. sboru couvnout. Pěšímu
pluku č. 52 z divize arcivévody Albrechta došlo střelivo. Podpořil ho ale generálmajor Stadion a 52.
pluk byl na čele náporu vystřídán. Na bojiště dorazil i plukovník Benedek s plukem č. 33 a od polního podmaršálka Schaffgotsche, dále s praporem pluku č. 47 a s II. praporem vídeňských dobrovolníků. Ani to nestačilo k rozhodnutí na tomto úseku. Polní zbrojmistr d´Aspre konečně pochopil, že
se s jedním sborem zapletl do boje s celou piemontskou armádou a nikoliv pouze zadním vojem.
Vyslal spojku k Radeckému do hlavního stanu v Lavezzaru.
Radecký pohnul kupředu III. a I. záložní sbor, a k bojišti již docházel i IV. sbor polního podmaršálka
Thurna. Ten zaslechl dělostřelbu a bez rozkazu z vlastní iniciativy odklonil sbor od Confienzy k Novaře.
II. sbor se s celou italskou armádou potýkal od jedenácti do čtyř odpoledne sám a jen tak tak nebyl
zničen. Udržel Olengo. III. sbor s Radeckým se zdržel, protože cesty blokovalo vozatajstvo. Když Radecký dorazil, ihned pochopil situaci a vedl sbor na levé křídlo k řece Agogoně.
Spojené řady II. a III. sboru zvrátily poměr sil a začaly čistit italské pozice na hlavním směru. Chrzanowski rychle poslal Duranda i Bése k útoku na ztracené pozice na návrších. V té chvíli se ale
ozvala zesílená pozice z italského pravého křídla, kam právě dorazil IV. rakouský sbor. Italové začali
opouštět pozice a prchat. Porážka ovšem Italům nebránila, aby při útěku přes Novaru nezačali rabovat. Rakušané rozložili své tábory před Novarou.
Karlu Albrechtovi opět nezbylo, než vyjednávat. Radecký předpokládal, že král se snaží získat čas,
aby armádu reorganizoval, a pak se pokusí o nový útok, a s příměřím nesouhlasil, jen s dalším jednáním. Karla Albrechta to zdrtilo tak, že svolal důstojnický sbor a na místě se vzdal trůnu ve prospěch svého syna Viktora Emanuela, vévody savojského. Pak odjel inkognito jako hrabě Bargé do
dobrovolného exilu v Portugalsku, kde zanedlouho zemřel.
To Radecký nevěděl a 24. března ráno zahájilo dělostřelectvo IV. sboru bombardování Novary. Italové však město vyklidili naprosto bez odporu. Radeckému vyjel vstříc k Vignale nový piemontský
král Viktor Emanuel. Další den bylo v Novaře podepsáno příměří. Král měl odzbrojit italské dobrovolníky a stáhnout vojska z Modeny a Parmy, stejně tak loďstvo z Jadranu. Mírová jednání začala 13.
dubna v Miláně a mír byl uzavřen 26. srpna.
Rakousko neusilovalo o žádné piemontské území, ale Piemont válku začal a proto musel uhradit
válečné výdaje ve výši 75 000 000 franků.
Ještě 11. dubna došlo k revolučnímu převratu v Toskánsku a Rakousko provedlo vojenskou intervenci, která vrátila na trůn velkovévodu Leopolda.
V Římě přetrvávala výbušná situace. Francouzský intervenční sbor Nicholase Oudinota utrpěl na
konci dubna velké ztráty při útoku na město. Rakouská armáda rychle obsadila Bologne a po
27denním obležení i pevnost Anconu.
Ve Francii využil revolučních bouří v roce 1848 Ludvík Napoleon, a když byl svržen král, prohlásil
se prezidentem. Oudinot konečně 1. července obsadil Řím.
Poté se bojovalo již jen o obležené Benátky. Rakušany zde kosila malárie. Hejtman Uchatý tehdy
vymyslel historicky první vzdušné bombardování náložemi zavěšenými pod horkovzdušné balóny.
Uvnitř města se ale šířila cholera a 24. srpna 1849 se Benátky vzdaly.
Pouze Piemont si zachoval konstituční parlament, ale díky Radeckému se v celé Itálii nic nezměnilo. 13. srpna 1849 kapitulovali poslední uherští vzbouřenci u Világose. Díky Radeckému byla druhá
italská válka vyřízena ve 12 dnech a uherské revoluci nikterak nepomohla.
- 59 -
Italské národní sjednocení se uskutečnilo o 10 let později v roce 1859 po bitvě u Solferina, ovšem
nikoliv italskými silami, nýbrž intervencí velké francouzské armády. Rakousko již tehdy nemělo
maršála Radeckého (+1858) a přišlo o Lombardii. V roce 1866 rakouské síly pod vedením Arcivévody Albrechta opět v severní Itálii napráskaly italské přesile, ale Benedekova armáda současně
prohrála s Prusy U Sadové. Monarchie tím přišla o Benátsko a Italové potvrdili svou přezdívku Hyjena Evropy.
V roce 1858, po smrti maršála Radeckého byl v Praze vztyčen tomuto vojevůdci pomník na Malostranském náměstí. Po vzniku ČSR bylo v nedalekém Kolovratském paláci v Nerudově ulici umístěno italské velvyslanectví. Maršál Radecký Italy ještě i po 70 letech natolik iritoval, že si vymohli
odstranění a rozebrání pomníku. Tak nad maršálem nakonec zvítězili svým vlastním stylem.
Dnes se okolo Milána rozkládají obrovské tábory muslimských přistěhovalců a sever státu pociťuje
jižní oblasti jako velké ekonomické břemeno. Romantický nacionalismus se vytratil a vyprchal, ukázalo se, že jednotný jazyk ještě neznamená jednotu kultury utalského severu a jihu. Sílí separatistické snahy Benátčanů a dalších severských oblastí, jejichž obyvatelstvo již nejásá nad sjednocujícím
úsilím svých předků.
Kdyby tohoto úsilí a nacionalistického třeštění nebylo, Lombardsko a Benátsko by zůstaly samostatným královstvím v rámci velké monarchie. První světová válka by se bezpochyby vyvíjela jinak
a dnes bychom žili ve velké křesťanské federaci středoevropských národů a na maršála Radeckého
bychom vzpomínali jako na velkého českého vojevůdce. Neprošli bychom možná zkušeností nacismu a komunismu, a možná by nám ta zkušenost chyběla, takže bychom dělali jiné hlouposti. Možná
bychom si tak intenzivně neuvědomovali, že kultura je víc, než jazyk nebo etnický původ.
Jan Drnek
Sepsáno s využitím podkladů neznámého autora, který uveřejnil skvělou studii na adrese
http://vitvar.webzdarma.cz/1848-3.htm
- 60 -