cesta horských hospodářů

louky úživné a dávalo hospodářům více trávy. Louky mohou být
zachovány pouze díky pravidelnému hospodaření.
V sousedství penzionu Liberta stojí penzion Vinoř. V něm založil na
přelomu 19. a 20. století albeřický rodák Josef Lamer první parní
mlékárnu v Krkonoších. Zdejší hospodáři sem sváželi mléko, které
se tu zpracovávalo na máslo, sýry, tvaroh, jogurty a kefír. Nejznámějším produktem byl v patnácticentimetrových štanglích balený
Rübezahl-schmetten-Käse. Mléčné výrobky se dodávaly na obě
strany zemské hranice. Podnikavá Lamerova rodina lisovala také
lněný olej, chovala v několika rybníčcích pstruhy, vlastnila jako jiní
sedláci krávy a pěstovala v krkonošskému klimatu přizpůsobené
rostliny – jetel, hrách, obilí a okrasné květiny na semena.
Pokračujte dále po silnici do kopce a po dalších 700 metrech narazíte po pravé straně na Penzion Čert. Zde zaparkujte či odložte
kolo. A podívejte se naproti přes silnici do louky.
5
Pod penzionem Čert – Louka –
bohatství zděděné po krkonošském
hospodáři
Byliny, rostoucí před
příchodem člověka
na malých světlinách
v lesích či nad horní
hranicí lesa, nalezly
díky vzniku luk nová
místa pro život. Po
odlesnění tak pro
ně vznikla nová stanoviště, na kterých
se druhy z původně
vzdálených míst potkaly a vytvořily druhově i barevně pestré
louky. V nejvyšších
polohách Krkonoš
jsou typické smilkové louky (s převažující trávou smilkou
tuhou) s violkou
žlutou
sudetskou
nebo zvonkem českým. O něco níže,
v polohách kolem
550 – 800 m n. m.
najdeme tzv. trojštětové louky, které svůj
trojštět žlutavý
název dostaly podle
převládající trávy –
trojštětu žlutavého.
Častými rostlinami na těchto loukách jsou knotovka červená
a zvonečník klasnatý. V nižších polohách v podhůří pak stupňovitost luk končí ovsíkovými loukami s kopretinou bílou. A tam,
kde se drží více vody, nalezneme trvale podmáčené louky se
vstavačem májovým či suchopýrem úzkolistým. Vy se nyní díváte na trojštětovou louku.
Krkonošské druhově bohaté louky dnes můžeme považovat za
kulturní a přírodní dědictví. Naším úkolem je toto dědictví zachovat i pro další generace. Zde v Albeřickém údolí je jedinečnost
druhově bohatých luk ovlivněna také vápencovým podložím.
Od penzionu Čert pokračujte dále po silnici a asi po 450 metrech
dojdete k hotelu Stará celnice. Naproti budově přes potok je parkoviště. Zanechte zde auto a vyrazte po červeně značené polní cestě
(tzv. stará celní cesta) podél Chaty Medika k albeřickým lomům.
Asi po 200 metrech, kdy projdete výraznou zatáčkou, budete mít
po levé straně cesty Krakonošův lom.
6
Krakonošův lom – I. zóna KRNAP –
Správa národního parku nahrazuje
hospodáře
Stojíte u bývalého
vápencového lomu,
který je v současnosti
I. (tedy nejcennější)
zónou Krkonošského národního parku.
Díky
vápencovému
podloží se v okolí lomů
zachovala specifická
květena. Roste zde
několik chráněných
druhů květin. Hořeček český mnohotvarý, hořeček brvitý,
tolie bahenní a další.
Správa KRNAP zajišťuje pravidelnou péči
o tyto vzácné rostliny.
Louky jsou pravidelně
sečeny a paseny, na
jaře a na podzim vláčeny. V dnešní době
tak Správa národního
hořeček český
parku vystupuje jako
mnohotvarý
hospodář. Snaží se
obnovit zemědělskou
činnost na mnoha neobhospodařovaných enklávách nebo podporuje místní hospodáře. K tomu využívá finanční zdroje Ministerstva životního prostředí, ale také Evropské unie. Konkrétně tato botanická lokalita
– Krakonošův lom – je podporována z evropského projektu LIFE
CORCONTICA.
Upozornění: V I. zóně národního parku je mimo turisticky vyznačené cesty vstup zakázán!
Pokračujte po staré celní cestě (červená turistická značka) směrem nahoru do kopce. Po 100 metrech narazíte na druhý lom, který budete mít po levé straně cesty.
7
Celní lom – Hospodářův
vedlejší pracovní poměr
V Albeřicích bývaly tři vápencové lomy, do kterých chodili pracovat i místní hospodáři, hlavně ti s menšími pozemky. Lomy
měli celkem blízko svých chalup, ale představte si, že především v době mezi dvěma světovými válkami, v době hospodářské krize, chodívali někteří obyvatelé údolí za prací do papíren,
textilek, brusíren dřeva či na pilu v Maršově, Svobodě nad
Úpou a Temném Dole. Často muži docházeli denně za prací
až do černouhelných dolů do Žacléře. Albeřické rodiny živilo
ještě jedno specifické povolání, které znělo v dolnoslezském
dialektu Stäinpauan, ve spisovné němčině Steinbauern, a česky kamenorolníci. Tak se říkalo mužům, kteří kromě obstarávání svého gruntu pracovali pro majitele albeřické a později
i mladobucké vápenky Johanna Bischofa. Kamení v létě vozili
na povozech a v zimě na saních.
Více vám o životě a práci zdejších obyvatel prozradí Muzeum Vápenka, které doporučujeme navštívit na závěr této cesty (pokud
jste si ve Veselém výletu vyzvedli klíč).
Pokračujte po červené turistické cestě směrem nahoru do kopce.
Po 400 metrech od celního lomu (předchozí zastávky) je po pravé
straně cesty umístěna lavička a pohledová mapa.
8
Vyhlídka na Horní Albeřice – Hospodář
a vzhled krajiny
Minulí i dnešní hospodáři se podílejí na vzhledu krajiny. Oni
jsou její spolutvůrci. Typickou zachovalou krajinu vidíte před sebou, kde se louky střídají s mezemi a remízky. Albeřice si dodnes
uchovaly historickou strukturu tzv. lánové vsi. Za každou chalupou jsou patrné pozemky oddělené mezemi a snosy vysbíraného kamene. Za chalupou bylo pole, o něco výše louka a obvykle
k hospodářství patřil nahoře i kus lesa. Ačkoli dříve byla tráva
velkou vzácností a louky byly využívány do posledního kousíčku,
tak práce na nich byla pomalejší. Louky se sekaly kosou, pomalu
a postupně. Kromě barevných květin se v loukách vyskytovalo
mnoho živočichů – motýlů, hmyzu, ptáků. Díky dnešní zemědělské technice je krajina sklízena naopak velmi rychle. Louky
jsou posečeny během několika dní všechny naráz. Hmyz žijící
v loukách tak ztrácí svoji potravu či prostor na dokončení vývoje. Hnízdícím ptákům jsou zničena hnízda. V současnosti se
snažíme tradiční pomalý způsob hospodaření pouze napodobit.
Pokrok a techniku nezastavíme, ale můžeme některé louky sekat
dříve a jiné později. Můžeme ponechávat neposečené části louky
(každý rok na jiném místě) jako útočiště pro živočichy.
Pokračujte stále dál do kopce po červené až k turistickému rozcestníku. Zde se vydejte po žluté turistické značce přes louku směrem
na polský Niedamirow. Asi po 100 metrech stojí po levé straně luční pěšiny zajímavý křížek.
9
U křížku u hranic
– Socialistické hospodářství
Další velkou změnou pro krkonošské louky bylo období socialismu. Mnoho luk bylo až příliš intenzivně paseno a hnojeno
umělými hnojivy. Mnohé byly přeorány a osety travními směsmi, používanými dodnes, ve kterých se vyskytuje pouze několik
druhů trav.Travní porosty se sice staly výnosnějšími, ale druhová
pestrost byla ztracena. Jiné louky samovolně zarůstaly nebo byly
cíleně zalesňovány. I v Albeřickém údolí byla část luk přeměněna
na druhově chudá společenstva (obyčejný, průměrný trávník).
Takové luční porosty můžete vidět právě kolem sebe. I přesto si
údolí dál zachovává svoji tvář. Do luk, v minulosti přesévaných
či přeoraných, se po čase dokážou znovu navrátit byliny, které ji
opět změní na louku barevnou a druhově bohatou. A s nimi přijdou, přiletí a připlazí se i bezobratlí živočichové, obojživelníci,
plazi, drobní savci a ptáci.
Dojděte zbývajících 100 metrů na hraniční přechod, přejděte kousek na polskou stranu a zadívejte se do krajiny.
10
Deset metrů za hranicí
– Louky bez péče hospodáře
Pokud hospodář opustí své pozemky, louky začínají postupně zarůstat. Nejdříve začne na louce převažovat jen pár silnějších druhů
travin. Barevné, konkurenčně slabší byliny, začínají z louky mizet.
Později se objevují nálety stromů a keřů – semenáčky, které vyhrály svůj souboj s trávou. Rozrůstají se na křoviny, které se v řádu
několika let mění v les. Odborně se tento proces nazývá sukcese
– postupná změna druhové skladby rostlinného společenstva. Je
přirozená, les je konečné stádium tohoto vývoje. Bohužel, jakkoli
je sukcese přírodní děj, na květnatých loukách je nežádoucí.
Pokud máte zájem, můžete odsud pokračovat dále po žluté a červené turistické značce dolů do Polska. Dojdete k Domu třech kultur
Parada. Odtud se vraťte po stejné cestě zpátky na hranici. Pak běžte zpět po žluté turistické značce k turistickému rozcestníku, kde na
vás čeká ještě jedna zastávka.
11
Turistické rozcestí nad
Horními Albeřicemi – Současnost
krkonošského hospodáře
V dnešní době hospodaří na krkonošských loukách soukromí hospodáři – jednotlivci i zemědělské podniky. V Albeřicích se podařilo
zachovat vedle intenzivně obhospodařovaných luk i louky druhově bohaté. Mezi zaměstnanci státních statků, jež zde fungovaly
v období socialismu, byli i potomci původních německy mluvících obyvatel (jejich příběhy si můžete přečíst v Muzeu Vápenka).
Možná i díky těsnějšímu sepětí a citlivějšímu přístupu k víceméně
vlastní půdě se údolí zachovalo takřka v původní podobě. I již zmíněný pan Ervín Schreiber je potomek původních německy mluvících obyvatel. V současnosti hospodaří zhruba na 200 hektarech
luk. Pase masná plemena krav (Charolais a Limousine), seče louky na seno, v rámci péče o krajinu seče mokřady s výskytem zvláště chráněných druhů. Udržuje tak druhovou pestrost luk, pečuje
o tvář zdejší krajiny a pokračuje v tradicích svých předků.
Pokud jste si ve Veselém výletu vyzvedli klíč od Muzea Vápenka, doporučujeme sejít zpět k Hotelu Stará celnice a dát se doprava nahoru po silnici asi 300 metrů po červené turistické značce směrem
k muzeu, kde se dovíte mnoho dalších zajímavých informací o hospodaření a živobytí ve zdejším údolí.
P
rošli jste si cestu krkonošského hospodáře. Zjistili jste, jak
těžce se rodily krkonošské louky, jak vzniklo zemědělské hospodaření a co pro ně bylo typické. Poznali jste, jak se krkonošská krajina pod rukama hospodářů během staletí měnila a vyvíjela.
V době, kdy v okolních horských oblastech například na Rýchorách
měli hospodáři kolem dvou hektarů, obdělávali hospodáři v Albeřicích a Lysečinách až desetkrát tolik polí a luk. Jak se jim to dařilo,
jste se dozvěděli. A jak se to ještě při dalším desetinásobném zvýšení
daří panu Ervínu Schreibrovi, jste viděli na vlastní oči. Mějme úctu
ke všem těmto lidem, kteří pečují o krajinu nejen proto, aby z ní měli
zisk, ale i proto, aby zachovali její vzhled. K lidem, kteří si dokázali
poradit s nehostinnou horskou přírodou a změnit ji na něco tak krásného, jako jsou rozkvetlé louky plné barevných motýlů. Tyto louky
jsou dnes kulturním dědictvím po našich předcích. Máte-li čas, posaďte se na louce, vdechujte její vůni a přečtěte si na závěr krátkou
vzpomínku pana Aloise Tippelta na pasení dobytka v tomto údolí:
„Během krátkých letních měsíců brzy zrána vyháněli sedláci za halasného doprovodu „Ho-naus, Ho-naus-ho“ dobytek na šťavnaté louky.
Po celý den pak bylo slyšet zvonění zvonků rozléhající se po celé obci,
a teprve když slunce zapadalo za Dlouhý hřeben, zaháněli sedláci svůj
milý dobytek zpátky do stájí za pokřikování “Ho-nei“ a „Ho-nei-ho“.

Návštěvnické centrum DOTEK
Pokud jste vyplňovali badatelský list a chcete se dozvědět veškerá správná řešení, zastavte se v návštěvnickém centru. Také zde,
prosím, vraťte zapůjčené pomůcky. Budeme rádi, když se podělíte
o své zážitky, fotografie či připomínky k Cestě hospodářů a vyrazíte
zase někdy na jinou naši tematickou cestu.
DOTEK – Dům obnovy tradic, ekologie a kultury,
Horská 175, 542 26 Horní Maršov
[email protected], 739 203 205
www.sever.ekologickavychova.cz/dotek
Na textu se podílela Andrea Svobodová, Správa KRNAP a editoři
Hana Kulichová a Jiří Kulich, SEVER
V textu byly použity informace z těchto zdrojů: www.krnap.cz, www.veselyvylet.cz,krkonose.krnap.cz , článek Tamary Novákové Místo krávy psací stroj,
Časopis Krkonoše – Jizerské hory, leden 2012, článek Tamary Novákové Když
se údolím rozléhalo „Ho-naus-ho“ a kamení vydělávalo na chleba, Časopis Krkonoše – Jizerské hory, únor 2012.
cesta
horských
hospodářů
Projekt Cesty přes hranice CZ.3.22/3.3.02/13.03710 byl spolufinancován z prostředků ERDF
prostřednictvím Euroregionu Glacensis.
M
ilí návštěvníci, tato cesta vás provede prací, životem
i dějinami krkonošských hospodářů. Představí vám Krkonoše jako krajinu obhospodařovanou člověkem po
staletí. Projdete se údolím Lysečinského a Albeřického potoka –
údolím, které nabízí nesčetně krásných míst a pohledů, údolím,
do kterého se zapsaly příběhy lidí a jejich práce, údolím, které by
bez člověka vypadalo zcela jinak. Bude to jako procházet se historií vztahu člověka a krajiny. Než se vydáte na cestu hospodářů,
doporučujeme vám vypůjčit si v informačním centru Veselý výlet
v Temném Dole klíč od expozice ve staré vápence – Muzeum Vápenka – Příběh Albeřic a Lysečin.
Délka trasy: 6,5 km v jednom směru, dvojnásobek při
návratu stejnou trasou, jinak dle zvolené navazující trasy.
Pokud se chcete podívat na Dům tří kultur – Paradu,
prodloužíte si cestu (dohromady tam a zpět na hranici)
o necelé dva kilometry.
Čas: 2,5 – 3,5 hodiny
Náročnost trasy: Základní trasa je nenáročná. Výraznější
převýšení čekejte v případě, že se rozhodnete navštívit
na polské straně Dům tří kultur Paradu. Cesta vede po
asfaltových, lesních či polních cestách.
Věkové skupiny pro badatelské úkoly:
Doporučeno pro rodiny s dětmi asi od 8 let.
Popis trasy
a zaniklo. Podobně jako tzv. tolarový příkop, strouha, která byla
v místě podmáčeného pozemku pod jehlou.
Trasa vás provede od návštěvnického centra DOTEK do Horních Albeřic až k Muzeu Vápenka a na pěší hraniční přechod do
Polska, který je na hřebeni nad Albeřicemi. Trasa není okružní,
vrátit se můžete stejnou cestou nebo si vybrat některou z navazujících turistických cest.
Tolarový příkop (Thalergraben)
Kousek pod Lysečinskou jehlou objevil prý někdy ve druhé polovině 19. století vrchní lesní maršovského panství Johann Miksch,
umělou rýhu v bahnité louce. K „tolarovému“ příkopu se vztahuje
následující legenda: Asi před 250 lety žil v Albeřicích muž, který
byl znalý světa. Během toulek po světě zvěděl, že za Lysečinskou
jehlou je zakopaná vojenská pokladna. Po návratu domů začal
v bahnité louce kopat a při kopání prý zahlédl zlato, které se ponořilo hluboko do bahna a už se nikomu nepodařilo ho vylovit. Josef
Demuth, autor vlastivědné práce o Trutnovsku, která poprvé vyšla
na přelomu 19. a 20. století tuto historku zapsal a tvrdil, že byloli tam opravdu zakopáno zlato, zakopali ho tam Prusové během
slezských válek. Rýha nicméně mohla mít mnohem pragmatičtější funkci, mohlo se jednat o odvodňovací strouhu. Ale kdo ví… Až
půjdete kolem Jehly na výlet, zkuste se pozorně podívat, třeba na
nějaký zlatý tolar narazíte.
Většinu trasy lze doporučit i pro sportovní aktivity – běh, nordicwalking, a vzhledem k tomu, že nevede v první zóně národního parku, tak i horské kolo či elektrokolo. Cestu lze jednoduše
absolvovat i se sportovnějším kočárkem. Jde o značně „sezónní“
cestu – drtivou většinu zastávek i aktivit v badatelském listu je
vzhledem k tématu možno zažít pouze v letním období. K přesunům po této trase lze využít i auto.
Jděte či jeďte směrem na Horní Albeřice – v centru obce Horní
Maršov je turistický rozcestník, který směr na Albeřice označuje
modrou značkou. Dejte se po značce přes most, přes náměstí a pak
z náměstí odbočte vpravo podle budovy bývalého pivovaru do mírného kopce (po pravé straně silnice budete mít potok). Zastavte se
asi po 1 km od náměstí v místě, kde se zleva napojuje na vaši silnici
úzká asfaltka, která sem sbíhá od lesa na Staré hoře (u tohoto rozcestí stojí po vaší levé ruce chalupa).
1
Pod Starou horou – Odkud se vzal
krkonošský hospodář?
Příběh krkonošského hospodáře začal v lese. Zatímco vnitrozemí bylo z velké části odlesněno, ještě do konce středověku
byly Krkonoše porostlé hustými lesy a byly lidmi neosídlené.
Osídlení aspoň některých pohostinnějších údolí v blízkosti řek
a potoků přišlo pravděpodobně až ve 13. a 14. století. Z této doby
může pocházet i osídlení údolí, do kterého právě vstupujete. Do
vyšších poloh pak jako první přicházeli hledači drahých kamenů
z Itálie – Vlaši, za nimi pak v 16. století následovali v tzv. druhé kolonizaci odborníci na těžbu dřeva z Tyrolských Alp. Ti byli
schopni přežít v tehdejších drsných krkonošských podmínkách.
Po ukončení těžby dřeva se mnoho dřevařů zde usídlilo a změnilo hlavní způsob obživy. V údolích, ale i na odlesněných svazích
začali pást dobytek a stavět si chalupy a v nejvyšších polohách
alespoň jednoduché (původně jen sezónní) přístřešky tzv. „boudy“, které se časem změnily na celoročně obývaná horská hospodářství. Tak vzniklo pro Krkonoše typické „budní hospodaření“,
založené na využívání luk, chovu dobytka a zpracování mléka.
Původně slovanské slovo „bouda“ převzali němečtí osadníci
jako „Baude“. Název „boudy“ se v Krkonoších udržel dodnes, i
když byla horská stavení později třeba přestavěna v hotely či restaurace.
Pokračujte stále po silnici značené modrou značkou a asi po 1 km
od prvního zastavení se ocitnete na dalším rozcestí silnic – vlevo do
Lysečin a vpravo do Albeřic. Odbočte zde vlevo po modré značce přes
mostek. Vpravo za mostkem je malé parkoviště a pár kroků od vás
vpravo na vyvýšeném místě stojí skalní útvar – tzv. Lysečinská jehla.
2
Lysečinská jehla – Hospodaření
začíná aneb Tráva nad zlato
Na vyklučených místech se lidé snažili půdu zúrodnit. Vytahali
pařezy a poctivě vybírali kameny, ze kterých stavěli typické snosy a zídky, patrné dodneška. Mokré části pozemků odvodňovali
stružkami či strouhami. Mnoho odvodňovacích struh již zarostlo
Mezi nejčastěji a nejúspěšněji pěstované plodiny patřil na políčkách v Lysečinském a Albeřickém údolí ječmen, oves, letní
a zimní žito, brambory a pro východní Krkonoše typický len.
Stávalo se často, že díky drsnému horskému klimatu nestihli
sedláci úrodu sklidit před prvním sněhem, který mohl přijít už
v polovině října. V pozdních třicátých letech experimentoval hornolysečinský sedlák Bruno Rintschwentner s pěstováním letních
brambor a letní pšenice.
Většina krkonošských zemědělců však byla závislá především
na loukách. Chovali krávy a kozy, vyráběli máslo, sýry a syrečky.
Nejbližší okolí svých chalup využívali jako tzv. travní zahrady.
Spíše než o zahradu v dnešním slova smyslu šlo o intenzivně obdělávané plochy – hnojené louky či malá políčka. Dále od chalup
si udržovali louky na seno. Na tyto louky se tedy dobytek nepouštěl buď vůbec, nebo až na tzv. přepásání po senoseči.
6
3
11
4
Od zastávky u hospodářství pokračujte dál po silnici do kopce až
k penzionu Liberta (vpravo těsně u silnice). U kraje cesty opět zastavte automobil či odložte kolo. Naproti přes silnici na svahu uvidíte druhově bohatou louku.
2
P
U penzionu Liberta
– Hospodářova péče o louky
1
Vyvážení kejdy kladkou na louku
P
krkonošské zimy ve chlévech, nebylo čím podestýlat. Krávy stály
na holých podlahách, jejich výkaly se hromadily pod podlahou.
Tyto výkaly s močí a vodou se pak vyvážely na louky. Staří hospodáři měli vymyšlený dokonalý systém hnojení. Pod chalupou
měli vytvořen systém stružek, jimiž byla kejda rozvedena na louku. Fungovalo to podobně jako odvodňovací stružky. Pokud však
potřebovali hnojit louku nad chalupou, bylo to mnohem pracnější. Pomocí systému kladek vytáhli hospodáři kolečko s kejdou
na kopec, kde ji pak ručně rozptýlili po louce. Hnojení udržovalo
9
5
Velká druhová pestrost, ale také výnosnost luk byla dána pravidelnou a promyšlenou péčí hospodářů – sečí, pastvou a přiměřeným hnojením. Zajímavý byl způsob hnojení na příkrých
svazích. Hospodářská zvířata, jež byla ustájena během dlouhé
Nasušená tráva se na stráních balila do plachet a sedláci jí na hlavách přinášeli k chalupám. Tento způsob dopravy však vyžadoval jistou dávku zručnosti – sedlák si lehl na stráň hlavou nahoru
a náklad si upevnil do týla, pak přitáhl kolena k tělu a prudkým
pohybem se postavil a vydal na cestu k domovu. Seno z větší
vzdálenosti dopravovali Albeřičané a Lysečiňané na letní úpravě
saní rohaček, které opatřili dvěma koly; šlo o jakousi krkonošskou variantu trakaře.
Seno se přes zimu skladovalo na půdách. Jednoduchému dopravení sena na půdu byla přizpůsobena i architektura chalup.
Domy měly tzv.seníkový vikýř, který směřoval směrem do svahu. Vidět ho můžete například na malé chaloupce pod jehlou,
po pravé straně silnice za parkovištěm směrem do Lysečinského údolí.
10
8
P
Příchody a odchody krkonošských hospodářů jsou spjaty s velkými dějinnými zvraty. Krkonošský hospodář se objevil díky dvěma
obdobím krkonošské kolonizace. Někteří z těch, kteří přišli v 16.
století, zde však mohli hospodařit jen pár desítek let. Kvůli své
víře museli odejít do ciziny při rekatolizaci v pobělohorské době.
Například z maršovské fary odešel luteránský kněz spolu s částí
svých farníků. Posledním a asi největším zlomem v příběhu krkonošského hospodáře a zároveň jeho louky byl konec druhé světové války a odsun německy mluvícího obyvatelstva. Mnoho těžce
vytvořených a druhově bohatých luk bylo opuštěno. Postupně
samovolně zarůstaly nebo byly zalesněny. Část nově příchozích
obyvatel pokračovala v hospodaření. Výjimečně zde mohli zůstat
i němečtí starousedlíci. To se podařilo i rodině pana Schreibera,
hospodáře, který obhospodařuje většinu Albeřického údolí. Právě díky nepřerušenému hospodaření se velké rozlohy Albeřického
údolí podařilo zachovat v téměř takové podobě jako kdysi.
4
Snášení sena v loktuších a krosnách ze seniště
7
Nad křižovatkou
Suchý důl / Albeřice – Hospodaření
přežívá navzdory dějinným zvratům

Doporučení
Vraťte se zpět na rozcestí a pokračujte po silnici směrem do Albeřic (cesta již není turisticky značena). Zhruba po 650 metrech od
rozcestí se octnete na křižovatce pod obcí Suchý Důl. Zde můžete zanechat auto a popojít od křižovatky ještě asi 150 m směrem
na Horní Albeřice k hospodářství pana Ervína Schreibera po levé
straně silnice.
3