Uprchlická otázka a život menšin na Kosovu

Komentáře

Transkript

Uprchlická otázka a život menšin na Kosovu
P E
PØES
ročník IV / dvojčíslo 9 – 10
Ó
Ó
Ó
ce
ky
hr sud t
s
ed jno
ø
p
e
st
o
lh
i
an
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / zima 2006 – jaro 2007
cena 30 Kč
ÔUprchlická otázka a život menšin na Kosovu
ÔAngola - země plná diamantů a min
uprchlický čtvrtletník
NESEHNUTÍ
/zima 2006 – jaro 2007
ÔSvobodu nelze darovat, za svobodu
je třeba
se bít
Ô
Ô
Â
ÂÚvodník
Milé čtenářky a milí čtenáři, předplatitelky
a předplatitelé,
není příjemné začínat úvodník časopisu omlouvou, ale tentokráte nelze jinak. Po více než dvou letech vycházení časopisu PŘES se projevilo to, že
jeho výroba probíhá tak říkajíc „na koleně“. Ani entuziasmus a dobrovolná práce všech přispěvatelů/ek časopisu i členů/ek redakce nezabránily
tomu, že se nám nepodařilo zimní číslo PŘESu připravit tak, abyste jej v termínu měli ve svých poštovních schránkách či na prodejních místech.
Proto nyní držíte v ruce dvojčíslo časopisu, které v sobě obsahuje dvojnásobek textů, fotografií i perličku v podobě čtenářské soutěže.
Za zpoždění při vydávání časopisu se Vám jménem celé redakce omlouvám a věřím, že jubilejní desáté zimně-jarní dvojčíslo Vám svým obsahem
i rozsahem čekání na náš časopis vynahradí. Předplatitelům/kám PŘESu navíc jako výraz omluvy a zároveň poděkování za trvalou podporu
časopisu prodlužujeme jejich předplatné o čtvrt roku a toto číslo dvojnásobného rozsahu tedy dostanou za předplatitelskou cenu čísla normálního.
V obsahu dvojčísla jistě rozpoznáte jeho zimní – balkánskou část (k té i úvodník od naší makedonské členky redakce) a jarní – africkou část s roszáhlým
článkem seznamující nás s lidskoprávní, politickou a uprchlickou problematikou na africkém kontinentě. Nezapoměli jsme ani na zajímavé rozhovory,
zavedené i nové rubriky. Věříme, že se Vám časopis bude líbit a zachováte mu svoji přízeň i do budoucna, za což Vám za celou redakci děkuji.
Milan Štefanec
 Úvod
Milé čtenářky, milí čtenáři,
máte před sebou již deváté číslo PŘESu. Tentokrát jsme se rozhodli, že čestný prostor na našich stránkách dostane Balkán. Možná pro Vás Balkán
znamená moře, pro některé zase hory (už jen proto, že Češi jsou proslulí jako milovníci hor) a pro některé bude znamenat území, které se úplně liší od
zdejší kultury. Pro každého Balkán znamená něco jiného. Proto se v následujících článcích dozvíte o Balkáně, resp. o zemích bývalé Jugoslávie více.
Co udělaly války s lidmi a čím se to dodnes projevuje, dozvíte se, co se válkami ztratilo, jak je na tom dodržování lidských práv.
Dozvíte se, jak se na Balkáně v určitých dobách vztahy lidí vyvíjely, či stagnovaly – co v průběhu času zůstává, co mizí.
A nejen to, na následujících stránkách si budete moct přečíst, jak spolu dříve spolu
žili křesťané a muslimové, popř. Albánci a co po válce o sobě říkají a na koho svalují
e
nic ky
svojí vinu.
a
hr sud t
Na stránkách tohoto PŘESu Vám je umožněno přečíst si něco víc i o lidských právech
s
d
e
o
pø tejn
v Čečensku, Gruzii, Rusku, Číně a ještě v jiných zemích. Dozvíte se o zajímavém festis
lho
valu Týden lidských práv, který se konal v Brně. Nakonec i tradičních pár útržků
z kampaně Bezpečí pro uprchlíky…
A už dost! Na Vás záleží, co si z toho vyberete.
Čtvrtletník PŘES vydává
PØES
NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ – NESEHNUTÍ,
tř. Kpt Jaroše 31, 602 00 Brno,
tel./fax: 543 245 342, e-mail: [email protected],
http://pres.nesehnuti.cz.
Katerina Dimovska
Autorka je dobrovolnicí kampaně NESEHNUTÍ
„Bezpečí pro uprchlíky“.
Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko
redakce ani vydavatele.
Redakce:
Jiří Koželouh, Lubor Kysučan, Radim Ošmera,
Milan Štefanec, Katerina Dimovska
Sazba:
Dušan Rosenbaum
Jazykové korektury:
Radim Ošmera
Grafické korektury:
Milan Štefanec
Rediguje:
Milan Štefanec
Registrace:
MK ČR E 15578
Tištěna verze:
ISSN 1214-9640
On-line verze:
ISSN 1801-0296
Roční předplatné (4 čísla) časopisu stojí vč. poštovného
100 Kč. Předplatné objednávejte na adrese vydavatele.
Vytištěno na recyklovaném papíře.
1
 OBSAH
Uprchlická otázka a život menšin na Kosovu ............................................................................. 2
Etnické soužití v poválečné Bosně a Hercegovině ...................................................................... 4
Anketa ................................................................................................................................................ 6
OBSE v Albánii .................................................................................................................................. 8
Na jihu Balkánu čas utíká pomaleji aneb Troška makedonské kultury ............................... 10
Grbavica – o bolesti a odvaze bosenských žen ......................................................................... 12
Lidská práva v KLDR – nelidská skutečnost .............................................................................. 14
Lidská práva v Číně ........................................................................................................................ 16
Týdenní let světem lidských práv ................................................................................................. 17
Fiktivní osoby a skutečné svědomí
aneb Co ukázal jeden sociologický výzkum ............................................................................... 20
Lidská práva, uprchlická krize a role afrického státu: kritický příspěvek ............................ 21
Angola – země plná diamantů a min .......................................................................................... 24
Uprchlíkem z království Shellu ..................................................................................................... 25
Zbraně – odvrácená strana české rozvojové „pomoci“ ........................................................... 26
Zimbabwe: Ženské sdružení je častým terčem zatýkání ......................................................... 27
Evropa – dobrá adresa… ale pro koho? ...................................................................................... 27
Svobodu nelze darovat, za svobodu je nutné se bít ................................................................. 29
Mlčeti zlato? .................................................................................................................................... 30
Národní korporativisté:
Zavedeme eutanazii lidí s mentálním a zdravotním postižením ............................................ 31
Tvořivá síla multikulturality
O tom, jak je těžké žít v multikulturní společnosti .................................................................. 32
Jak se při narození strefit do správného tisíciletí? ................................................................... 34
Pomník pro vrahy uprchlíků? ........................................................................................................ 37
Tygři, sloni a tisíce mrtvých .......................................................................................................... 38
Velká je zem / šplouchá na ní voda /
co je však největší / ta lidská svoboda ...................................................................................... 40
Útržky z kampaně Bezpečí pro uprchlíky… ................................................................................. 41
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
BALKÁN
Ó
Ó
Ó
 Uprchlická otázka a život menšin na Kosovu
Mezinárodní společenství, respektive mocensky vlivné evropské země a USA, se rozhodlo v roce 1999 definitivně vyřešit letitý
kosovský problém způsobem, jímž si dávný
makedonský vládce Alexandr poradil s gordickým uzlem – tedy jeho radikálním rozetnutím. Od samého počátku však postrádalo
pevný a pečlivě připravený politický plán
toho, čeho by mělo bombardování, či jak se
tehdy eufemisticky říkalo „letecká kampaň“,
dosáhnout. Problém, který se při zásahu řešil, se zdál na první pohled zřejmý – závažné
porušování lidských práv kosovských Albánců, kteří se v průběhu posledních desetiletí
v důsledku nebývalého demografického
vzrůstu stali dominantním etnikem této jihosrbské provincie (a v letech socialistické Jugoslávie srbské autonomní oblasti), ze strany
srbské vlády1. Po zásahu se však vytvořily
problémy další. Problémy, které balkanisté
přesně předvídali a pojmenovali, které však
zastánci radikálních řešení nechtěli brát v potaz. Problémy, vyplývající ze specifické kosovské socioekonomické situace, problémy,
v jejichž pozadí stojí historické reminiscence
a resentimenty, problémy, které západoevropské liberálně demokratické myšlení prakticky nedokáže pochopit a už vůbec ne vyřešit.
Na otázky, co dále udělat s Kosovem, jak
zapadá do moderní Evropy, jaká by měla být
interakce mezi Kosovem a Srbskem, jak přesvědčit etnické Albánce na Kosovu, v jižním
Srbsku a také v Makedonii, aby se zřekli násilí, jak postupovat na Kosovu, aby se znovu
neradikalizovalo Srbsko, jak zajistit mírové
soužití různých etnik, jejichž vztahy jsou zatíženy historickým dědictvím a vzájemnými
etnickými stereotypy, či jak zajistit návrat a plnohodnotný život uprchlíků, stále chybějí byť
jen náznaky odpovědí. Otázka kosovská tak
zůstává kruciálním problémem nejen současného Balkánu, ale celé Evropy.
V současnosti probíhají pod patronací vyjednávacího týmu Rady bezpečnosti OSN
v čele s bývalým finským prezidentem Martti
Ahtisaarim již více než rok jednání o budoucím státoprávním uspořádání Kosova. Za tuto
dobu se srbskému a kosovskoalbánskému
vyjednávacímu týmu, které přistupují k rozhovorům s maximalistickými a navzájem zcela antagonistickými požadavky, nepodařilo
pokročit prakticky ani o píď a vzájemný kompromis je v nedohlednu. Přesto ovšem, v důsledku opětovné malé trpělivosti mezinárodního společenství, spějí jednání, bez ohledu
na nesmiřitelnost a neústupnost dotčených
jednacích stran, k závěru: Mezinárodní společenství je totiž podle všech indicií a i přes
odpor srbské strany rozhodnuto k vyhlášení
kosovské, byť podmíněné, nezávislosti. Bez
toho, aniž by byť jediná z výše položených
otázek byla jakkoli uspokojivě zodpovězena!
Mimo zorná pole jednání, ponechána spolu
s dalšími nezbytnými standardy menšinových
práv k řešení na dobu po vyhlášení statusu,
zůstává i nejtíživější otázka současného kosovského vývoje – totiž situace uprchlíků z Kosova a možnost jejich návratu do míst, odkud
byli po vojenském zásahu NATO vyhnáni, popř.
odkud sami v obavách o svůj život odešli.
Podle údajů mluvčího bělehradské kanceláře Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky
bylo v listopadu 1999 na útěku z Kosova
240 000 osob. O důvodu jejich útěku se ve
zprávě, se kterou na konci roku 1999 předstoupil před RB OSN tehdejší speciální zpravodaj při OSN o lidských právech na Balkáně Jiří
Dienstbier píše: „…jarní etnické čištění Albánců, vraždy, mučení, ničení a loupení a vypalování jejich domů na podzim vystřídalo etnické
čištění Srbů, Romů, Bosňáků, Goranců, Turků
a dalších Nealbánců, doprovázené stejnými
hrůzami“. Problém ovšem byl v tom, že to vše
se dělo (a v omezené míře stále ještě děje) již
nikoli v rámci autoritativního státu Slobodana
Miloševiće, ale za přítomnosti civilní kosovské
správy OSN UNMIK, vojenských kontingentů
KFOR a OBSE, což jen potvrzuje skutečnost, že
prakticky neexistovala jak jasná vize toho, čeho
mělo být bombardováním na Kosovu docíleno, tak představa o hloubce problémů, s nimiž
se mezinárodní společenství na Kosovu setká.
Uprchlická vlna, která z Kosova odešla po
ukončení bombardování NATO, směřovala
prakticky téměř výhradně do Srbska a zůstávala většinou pouze v jižním Srbsku (uprchlickým kolonám tehdy Miloševičova policie
na přímý rozkaz nejvyšších státních špiček
znemožňovala pronikat dále směrem k Bělehradu, kam se dostalo skutečně jen několik
set nejúpornějších běženců2), nejvíce uprchlíků bylo a dodnes je lokalizováno kolem města Kraljeva. Na rozdíl od uprchlíků z prvních
vln po vypuknutí bojů souvisejících s rozpadem Jugoslávie v letech 1991–1995, kteří se
většinou již v nové situaci stačili zorientovat
a uchytit, kosovští Srbové a další nealbánské
obyvatelstvo uprchlé z Kosova, zejména však
Romové, žilo a částečně dodnes žije v tragických podmínkách – ve starých školách, uprchlických centrech či dosloužilých rekreačních
objektech, v sálech často po třiceti i více osobách, bez teplé vody, bez pravidelného příjmu a možností výdělku (podle nejnovějších
údajů žije v současnosti, tedy téměř sedm let
po svém útěku z Kosova, v kolektivních uprchlických centrech stále ještě cca 5 000 kosovských uprchlíků). Většina uprchlíků rolnického původu je přitom stále připravena
nasednout na traktory, na nichž se skrovným
majetkem přijela, a pokud by to bylo z bezpečnostního hlediska jen trochu možné, vrátit se zpět. Uprchlicí z městských aglomerací
již většinou na návrat rezignovali, snaží se,
byť často i za velmi nevýhodných podmínek,
prodat pomocí prostředníků svůj nemovitý
Blok srbských domů ve čtvrti Upljana v hlavním kosovském městě Priština musí být před možnými útoky chráněn ostnatým drátem
a vojsky KFOR.
Foto: Milan Štefanec
1
Kosovskou otázkou a vývojem srbsko-albánských vztahů se v poslední době u nás zevrubně zabýval zejména Pavel HRADEČNÝ v publikacích Kosovská otázka ve vývoji albánskojihoslovanských vztahů do roku 1944 (Slovanské historické studie 20, Praha 1994, s. 76–98) a Kosovská otázka v letech 1944–1996 a její úloha v procesu dezintegrace komunistické
Jugoslávie (In: Historické souvislosti rozpadu Jugoslávie. Praha 1996, s. 127–193). Problémů Kosova, zejména etnických vztahů, si všímá Jan PELIKÁN v práci Národnostní otázka ve Svazové
republice Jugoslávii. Geneze – vývoj – perspektivy (Praha 1997), vývoj novějších událostí na Kosovu zachycuje práce Václava ŠTĚPÁNKA Kosovo od autonomie k protektorátu. Nástin vývoje
kosovské otázky od zrušení autonomie po počátek vojenských akcí NATO (In: Ivan Dorovský: Slavistika a balkanistika. Litteraria humanitas X, Brno 2001). Problémy související se ztrátou
kosovské autonomie v roce 1989 rozebírá nejnověji V. Štěpánek ve studii „Antibyrokratická“ revoluce v Srbsku v letech 1988–1989. In: Sborník prací Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
LIV, Řada historická (C), č. 52, Studia historica Brunensia. Brno 2005, s. 189–223.
2
Nehovoříme zde samozřejmě o tehdejších představitelích bělehradského režimu, kteří z Kosova odešli ještě před příchodem vojsk NATO, mnozí prý s nemalým majetkem.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
2
Ô BALKÁN
Ô
majetek na Kosovu a začít nový život jinde.
mí sousedící přímo s vlastním Srbskem. Za
V obou případech však žije většina srbských
takovýchto podmínek pak samozřejmě volí
kosovských uprchlíků stále v zajetí jakési postmožnost trvalého odchodu z oblasti zejména
miloševićovské propagandy, ze své situace
mladé a ekonomicky aktivní obyvatelstvo.
viní zejména „nepřátelský svět“ a tvoří tvrdé
Třetím faktorem je neexistence programu
jádro voličů bývalým srbským prezidentem
pro návrat uprchlíků. Pokud pak k návratu
Slobodanem Miloševićem založené a do předojde, což se stává pouze v případě, že jsou
vratu v roce 2000 vládnoucí Socialistické strazničená a často do základů zbouraná sídla
ny Srbska nebo nacionalistické Srbské radiz patřičných fondů civilní správy UNMIK obkální strany (s jejímž předsedou Vojislavem
novena (a stává se tak spíše pouze z propaŠešeljem je v současnosti veden proces před Haagským
tribunálem).
Kolik Srbů v současné době
na Kosovu skutečně žije, je
těžko odhadnout, nebude to
ovšem více než 70 000, někteří znalci poměrů hovoří
o pouhých 50 000. Nedokonalost těchto demografických údajů nemůže překvapovat: evidence osob na
Kosovu v podstatě již dávno
neexistuje, poslední relevantní sčítání obyvatelstva se zde
uskutečnilo v roce 1981 (pozdější sčítání albánské obyvatelstvo bojkotovalo), takže
Pozadí kavárenské zahrádce v kosovském Prizrenu dělá vypálený srbský kostel.
skutečný počet kosovských
obyvatel lze odhadovat jen
velmi nepřesně. Jisto ovšem
je, že počet nealbánského obyvatelstva Kosogačních důvodů), nelze v důsledku omezené
va, mezi něž kromě Srbů a Černohorců patří
svobody pohybu a nemožnosti nalézt zaměsttaké etnická skupina slovanských muslimů
nání hovořit o návratu plnohodnotném. Peržijící v horských vesnicích na svazích Šar plaspektiva návratu totiž nemůže být budována
niny v okolí Prizrenu, muslimská slovanská
na trvalé humanitární pomoci.
etnická skupina Goranců, obývající oblast tzv.
Odchody příslušníků slovanské muslimské
Gory v okolí městečka Dragaše na kosovskomenšiny jsou dány především těžkou krizí idenalbánsko-makedonské hranici, turecká mentity. Tato bulharomakedonským dialektem hošina a několik etnických skupin romských,
vořící etnická skupina, školským systémem vyprakticky stále klesá. Tento stav má na svědochovávaná v srbské (ekavské) variantě bývalého
mí několik faktorů:
srbocharvátského jazyka, která byla víceméně
Prvním z nich je samozřejmě stálý tlak alloajálním etnikem srbského státu, se v posledbánského obyvatelstva, který se nejvýrazněji
ních letech prakticky z nezbytí začala identifiprojevil v událostech z března roku 2004, kdy
kovat s tzv. bošňáctvím. Tato identifikace v Bosi přes přítomnost jednotek KFOR došlo k výně a Hercegovině od 90. let minulého století
buchu protisrbských násilností, při nichž bylo
nahradila do té doby v Jugoslávii používanou
několik srbských enkláv etnicky vyčištěno.
identifikaci slovanských islamizovaných obyJejich obyvatele většinou stačili příslušníci
vatel jakožto Muslimů. Výrazným znakem bosKFOR evakuovat, obydlí však byla vypálena a
ňáctví je ovšem ijekavská varianta bývalého srsrovnána se zemí. Přestože později vydala
bocharvátského jazyka, nazývaného dnes
dočasná kosovská vláda prohlášení o tom, že
v Bosně jazykem bosňáckým, tedy varianta kozničená obydlí budou z patřičných fondů
sovským muslimským Slovanům cizí. Kosovská
obnovena, jen málokdo z takto postižených
muslimská menšina tak, vystavená ze strany
obyvatel měl vůli v oblasti nadále zůstat.
albánské útlakům a snaze o albanizaci, projeDruhým je fakt, že srbské a černohorské
vující se i rušením škol se srbským vyučovacím
etnikum žije getoizováno v enklávách. Obyjazykem, bez adekvátní možnosti školské výuvatelé izolovaných srbských vesnic, popř.
ky v jazyce a s osnovami, které by jí vyhovovaly,
skupin vesnic, nemohou v důsledku mimopředstavuje typickou oběť konfliktu, která nemá
řádně špatné bezpečnostní situace často obzastání. Pro srbskou vládu, která by měla být
dělávat ani svoje pozemky v katastru obcí,
jejím přirozeným ochráncem, zasazuje-li se
mimo enklávy pak nevycházejí bez vojenskéo práva pro „ostatní Nealbánce“, byla vždy na
ho doprovodu. Jiné pracovní příležitosti neokraji zájmu a platila za „podezřelou“, pro mezimají a jsou prakticky odkázáni na trvalou
národní správu představuje marginální problém,
humanitární pomoc, bez níž by v oblasti nepro kosovské Albánce pak je nedůvěryhodným
mohli přežít. Ve městech v současnosti Srbosrbsky hovořícím etnikem, žijícím navíc, z hlevé prakticky nežijí, jedinou výjimku tvoří rozdiska velkoalbánské ideologie, na strategickém
dělená Kosovská Mitrovice, jejíž srbská část
území, a proto vhodném buďto k poalbánštění,
navazuje na etnicky homogenní srbské úzenebo k vysídlení.
3
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
Stávající parametry života na Kosovu jsou
ovšem i pro většinové obyvatelstvo na hony
vzdálené i od běžných standardů v okolních
státech: nezaměstnanost je navzdory zahraničním donacím vyšší než 65 %, bez práce je
ovšem téměř 80 % mladé generace, která díky
tzv. baby boomu v posledních desetiletích tvoří
až 70 % kosovoalbánské populace, v zemi bují
šedá ekonomika, organizovaný zločin, vnitřní
stabilita území je minimální.
Většina projevů a politických prohlášení představitelů mezinárodního společenství zdůrazňovala a zdůrazňuje
nutnost a závažnost zachování multietnické společnosti na
Kosovu. Ostatně i vojenský
zásah NATO byl zdůvodňován
tímto prioritním cílem. A mezinárodní společenství, resp.
jeho vedoucí státy, se také
snaží představovat Kosovo víceméně tak, jako by se směrem k tomuto ideálnímu cíli
pohybovalo. Realita je ovšem
taková, že o multietnické společnosti nelze naprosto hovořit: stupeň nenávisti, strachu
Foto: Milan Štefanec
a podezření mezi jednotlivými etniky v této de iure stále
ještě srbské jižní provincii zůstává na úrovni, která existovala po skončení
bombardování.
Naprosto indikativní je v tomto případě srovnání s Bosnou, neboť jak v Bosně, tak na Kosovu si mezinárodní společenství vytklo jako
svůj hlavní cíl znovuobnovení mnohonárodnostního soužití, návrat utečenců a svobodu
pohybu. K podpoře tohoto cíle byly v Bosně
poskytovány významné finanční částky těm
entitám, které návrat uprchlíků podpořily či
alespoň umožnily, odepřeny pak byly těm,
které na tomto problému nespolupracovaly.
Výsledkem tohoto principu je v současnosti
prakticky svoboda pohybu bosenského obyvatelstva po celém území a postupný návrat
jinoetnických uprchlíků do svých předtím
etnicky vyčištěných domovů. V případě kosovských Albánců, kteří ve své velké většině
(výjimky ovšem i zde samozřejmě existují)
návrat srbských, romských i dalších nealbánských uprchlíků neumožňují, tak UNMIK
v obavách před ostrými střety s albánskou
komunitou, nečinil a nečiní. Výsledkem tohoto přístupu pak je výše zmíněná getoizace
nealbánského obyvatelstva, které nemá zaručena základní lidská práva, o návratu uprchlíků pak ani nemluvě. A bez jejich návratu a
zaručení běžných norem a standardů menšinových práv by po vyřešení konečného statusu Kosova zůstala jen trpká pachuť toho, že
letecká válka NATO a následná civilní správa
OSN jen přispěla k vytvoření nového monoetnického albánského státu. A to podle všech
prohlášení rozhodně nebylo jejich cílem.
Václav Štěpánek
Autor je balkanista, působí
na FF MU v Brně.
Ó
Ó
Ó
 Etnické soužití v poválečné Bosně a Hercegovině
BALKÁN
Etnické složení Bosny a Hercegoviny v roce 1998
dominantní Chorvaté (nad 50%)
dominantní Bosňáci (nad 50%)
dominantní Srbové (nad 50%)
smíšené území Chorvatů a Bosňáků
Etnické složení Bosny a Hercegoviny v roce 1991
(před válkou)
více než 50% Chorvatů
do 50 % Chorvatů
více než 50% Bosňáků
více než 50% Srbů
do 50 % Bosňáků
do 50 % Srbů
Bosna a Hercegovina představovala během celé své historie významnou křižovatku různých kultur, říší a náboženství. Její poloha přispěla k tomu, že se na území země vytvořily různé náboženské komunity, z nichž se v průběhu
nacionalizačního procesu zformovaly současné bosenskohercegovské národy, tedy Bosňáci (muslimové), Srbové (pravoslavní) a Chorvaté (římští katolíci). V rámci bývalé Titovy
Jugoslávie tak Bosna a Hercegovina byla nejvíce heterogenní republikou. Bosna a především její města se stala
symbolem multikulturní mírové existence jednotlivých jugoslávských národů a náboženství.
Zlom nastal v období, kdy se Jugoslávie po Titově smrti
ocitla v krizi, jež vyústila v dlouholetý a komplexní válečný
konflikt. Svého vrcholu dosáhl tento konflikt právě v Bosně a
Hercegovině v letech 1992-1995. Během války v Bosně se
frontovými liniemi staly právě ulice etnicky smíšených měst.
Patrné to bylo především v Sarajevu, kde bojová linie vedla
centrem města, či v Mostaru, kde válčící strany od sebe
dělila řeka Neretva. Stejně jako i u jiných válek, tak i v té
bosenské se nejčastějšími oběťmi konfliktu stali bezbranní
civilisté. Do slovníku světových médií se vžil termín „etnické
čistky“, který se stal symbolickým pro válku v Bosně a Hercegovině. Tento termín nezahrnoval v sobě pouze vyhánění
obyvatelstva jiného etnika z dobytých území, ale i ničení
veškerých stop jejich existence na daném teritoriu, včetně
ničení sakrálních staveb a kulturních památek. Nejznámější
památkou, která se stala obětí války, byl Starý most v Mostaru z 16. století. V důsledku politiky etnických čistek musela
téměř polovina obyvatelstva Bosny a Hercegoviny, tedy
2 miliony lidí, opustit své domovy. Přibližně polovina z nich
se rozhodla uprchnout do zahraničí a z té druhé poloviny se
stali vnitřní uprchlíci, kteří hledali útočiště v oblastech Bosny, jež kontrolovaly vojáci jejich etnika.
Válečný konflikt trval až do roku 1995, kdy se konečně
podařilo uzavřít mírovou dohodu. Přesný počet obětí války
není stále znám, ale odhady mluví o číslech mezi 100 000
až 200 000 mrtvých lidí. Na základě Daytonské mírové
smlouvy podepsané 14. prosince 1995 v Paříži vznikla zcela jiná Bosna a Hercegovina, než jaká byla před válkou.
Tvoří jí dvě územněsprávní jednotky s rozsáhlými pravomocemi tzv. entity – Federace Bosny a Hercegoviny, jež je obývaná především Bosňáky a Chorvaty a Republika Srbská,
kterou obývají bosenskohercegovští Srbové. Samotná Federace je ještě rozdělena na deset kantonů dle etnického
složení obyvatelstva, buď na bosňácké, chorvatské či dva
smíšené bosňácko-chorvatské kantony. Daytonský politický systém Bosny a Hercegoviny je velice komplikovaný.
V čele státu stojí kolektivní Předsednictvo, ve kterém zasedají zástupci bosenskohercegovských národů, tedy Bosňák,
Srb a Chorvat. V rámci celostátní úrovně existuje i vláda a
parlament. Nicméně stále významnější vliv na chod státu
mají instituce entit. Obě bosenskohercegovské entity mají
vlastního prezidenta, parlamenty a soudní soustavy (totéž
platí i pro jednotlivé kantony Federace Bosny a Hercegoviny). Entity se tak díky svým rozsáhlým kompetencím chovají jako stát ve státě.
Významnou roli v rámci politického systému stále hraje
mezinárodní správa země, a to prostřednictvím Úřadu vysokého představitele (Office of the High Representative OHR). OHR vznikl v roce 1996 na základě Daytonské mírové smlouvy. Jeho hlavní činností je dohled nad dodržováním závazků vyplývajících z mírové dohody ze strany politických představitelů Bosny a Hercegoviny. Vysoký
představitel disponuje rozsáhlými pravomocemi, včetně
možnosti odvolat z funkce jakéhokoliv bosenskohercegovského politika, či vytvářet potřebné zákony pro fungování
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
4
Ô BALKÁN
Ô
státu, pokud toho nejsou schopni místní záNávrat uprchlíků do svých domovů se překonodárci. Nicméně současný vysoký předdevším v druhé polovině 90. let odvíjel postavitel Christian Schwarz-Schilling při
malu a navrátilci se vraceli hlavně na území,
svém nástupu do funkce oznámil, že bude
jež po válce připadlo jejich etniku. Situaci
posledním vysokým představitelem, jelikož
pro návrat na území, která připadla opačným
se plánuje ukončení činnosti OHR v průběetnikům, komplikovalo několik skutečností.
hu roku 2007.
Mezi ně patřila bezpečnostní rizika při návraOznámení o ukončení činnosti OHR postatu na taková území, dále malé šance získat
vilo bosenské politiky před skutečnost, že popráci, jelikož v rámci pracovních příležitostí
kud ve volbách, které byly naplánované na
byli preferováni příslušníci „správného“ etni1. říjen 2006, získají mandát od voličů, staka, skutečnost, že v původních domovech
nou se prvními představiteli země, kteří buuprchlíků bydlely uprchlické rodiny z jiných
dou moci vládnout bez „omezování“ ze stračásti Bosny a Hercegoviny, diskriminace ze
ny vysokého představitele, což sebou zároveň
strany úřadů a další problémy.
přináší i větší zodpovědnost vůči bosenským
Průlom nastal až v roce 2000, kdy se bovoličům. Bosenskohercegovští politici se ke
senskohercegovský Ústavní soud rozhodl, že
své historické příležitosti nepostavili příliš zodbude reagovat na diskriminační politiku jedpovědně. Drtivá většina z nich
se uchýlila k osvědčenému receptu z předchozích voleb,
tedy k vedení
útočných populisticko-nacionalistických
kampaní. Již
první předběžné výsledky voleb ukázaly, že
politici, kteří se
uchýlili k populistickým a prázdným slibům,
budou slavit
úspěch. Nicméně Bosenskohercegovský volební systém znesnadňuje (téměř vylučuje) vytvoření koalice
Nově vybudovaný mostarský Starý most.
pouze dvou či
tří politických
stran na celostátní úrovni. Žádné ze stran se tak díky nanotlivých entit. Soud reagoval na skutečnost,
stavení volebního systému nepodařilo získat
že Ústava Bosny a Hercegoviny označovala
významnější mandát od voličů oproti konkuBosňáky, Srby a Chorvaty za rovnoprávné konrenčním politickým stranám. Tato skutečnost
stitutivní národy země, ale ústavy entit tuto
vede k tomu, že v Bosně a Hercegovině vzniskutečnost nereflektovaly (v Republice Srbkají v rámci vytváření státní vlády velmi široské se mluvilo pouze o Srbech jako o konstiké a různorodé koalice. Zůstává tedy otáztutivním národě a ve Federaci jen o Bosňákou, zda-li lze očekávat od nové vlády nějaký
cích a Chorvatech). Ústavní soud proto nařídil
skutečný pokrok.
změny, které upravily podobu daytonského
Na základě výše uvedeného složitého rozpolitického systému, čímž zvýraznil skutečdělení země se do značné míry vytratil duch
nost, že všechny národy Bosny a Hercegovimultikulturní bosenské společnosti. Sarajeny si musí na celém území země být rovny.
vo, ve kterém žily před válkou početné srbNásledkem změn na politické scéně tak doské a chorvatské komunity, je nyní z více
chází k vyšší návratnosti uprchlíků i na úzenež 90 % bosňáckým městem. Rovněž před
mí pod kontrolou opačných etnik.
válkou etnicky smíšený Mostar je v současNicméně i přes dosažený pokrok nelze oznanosti rozdělen podél řeky Neretvy na východčit postavení uprchlíků, kteří se vrátili na úzení (bosňáckou) a západní (chorvatskou) část
mí kontrolované jiným etnikem, za bezproměsta. Největší město Republiky Srbské
blémové. Stále dochází k řadě útoků na tento
Banja Luka se po válce rovněž stalo etnicky
druh navrátilců, přičemž každoročně tento
homogenním.
počet klesá. K nejdramatičtějšímu incidentu
5
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
došlo v roce 2001, kdy při pokusu o zahájení výstavby staré banjalucké mešity Ferhadiji, jež byla během války stejně jako ostatní banjalucké mešity vyhozena do povětří,
zaútočil srbský dav kameny na bosňácké
účastníky ceremonie. Jeden Bosňák zemřel
po zásahu kamenem do hlavy. I přes tento
incident se proces obnovy náboženských
staveb v Bosně a Hercegovině včetně Ferhadiji nezastavil. Právě obnova zničeních sakrálních staveb napříč zemí poskytuje významný psychologický signál všem
uprchlíkům, že návrat na území, kde většinu tvoří jiné etnikum, je možný.
Díky druhé vlně návratu uprchlíků do svých
původních domovů, kterou lze datovat od
roku 2000, lze považovat návratnost za více
či méně úspěšnou.
Odhaduje se, že do
svých domovů se
vrátila polovina
uprchlíků. Dalšímu
návratu však brání
především těžká
socioekonomická
situace v Bosně a
Hercegovině. Návrat do země, kde
je nezaměstnanost
40 %, příliš neláká
ty osoby, jež před
válkou utekly do
západní Evropy či
Spojených států
amerických, kde
mají daleko vyšší životní standart, než
ten, který by je čekal po návratu do
Bosny a Hercegoviny. Navíc na řadě
lidí se podepsalo
trauma války a
strach, že by se jim
Foto: Damir Kasum
znovu mohlo stát
něco podobného
jako v 90. letech,
což je absolutně odrazuje od možnosti přemýšlet nad návratem do domovské země.
Etnické soužití v poválečné Bosně a Hercegovině lze v současné době označit za poklidné. Důvodem je řada skutečností, mezi
které patří i fakt, že existuje již jen málo míst,
kde by mohlo dojít k růstu napětí. Vychází
to ze skutečnosti, že poválečná Bosna a Hercegovina již není tou multikulturní společností, kde jednotlivá etnika žila spolu. Nyní
žijí spíše vedle sebe v rámci „svých“ entit a
kantonů, což na jedné straně umožňuje mírovou koexistenci, ale na druhou stranu se
tímto daytonským modelem vytratil duch
předválečné multikulturní bosenskohercegovské společnosti, který jen stěží půjde někdy obnovit.
Damir Kasum
Autor je studentem politologie
na FSS MU.
BALKÁN
Ó
Ó
Ó
 Anketa
1) V čem si myslíte, že spočívá největší problém soužití Makedonců a Albánců?
2) Mezi Makedonci a Albánci stále přetrvává napětí. Co by se podle Vás mělo stát, aby se situace zlepšila. Respektive, co by musely udělat
jednotlivé strany za kroky?
3) Myslíte si, že si Makedonci a Albánci přejí žít spolu v jednom státě, v harmonii?
Stevče Dečev
ředitel nadace Marita-Makedonie, absolvent Právnické fakulty Justiniána Prvního – Skopje, obor Mezinárodní právo, Makedonec
1) Já nevěřím tomu, že existuje opravdu trvalý problém v soužití mezi Albánci a Makedonci v Makedonii. V Makedonii vždy koexistovaly
etnokulturní rozdílnosti a vždy se mezi sebou slaďovaly a proplétaly. Někdy ty stejné šly proti sobě a střetávaly se, jak za dobu okupace, tak
za dobu socialismu, stejně jako v podmínkách demokracie. Ale v Makedonii nikdy, na rozdíl od ostatních státu na Balkáně, neproběhla
genocida, vyhánění nebo asimilace. Důkazem toho všeho je, že v dnešní Makedonii existuje 26 národností a etnických menšin. Pokud se
snažíme lokalizovat problém, dojdeme k tom, že problém vytváří určitá mafiozně-politická struktura, která chce především na našem území
válku, nikoliv mír. Chtějí, aby Balkán, a speciálně Makedonie, Kosovo, Bosna a Hercegovina, byly znova „SUD PRACHU“ (Bure barut) jednou
spojené Evropy. Pro Makedonce a Albánce v Makedonii mohu říci jen toto: žili jsme a budeme žít spolu.
2) Je pravda, že po konfliktu z roku 2001 eskalovalo napětí. Bylo zabito mnoho lidí. Každý rodič, který ztratil dítě, bude mít nenahraditelnou
a ničím nevyléčitelnou bolest a ránu. Ale to, co se stalo, už je za námi. Aby se situace zlepšovala, musí se pracovat na zachování míru. Je
potřeba, aby se v Makedonii co nejvíce vyvíjela mezikulturní komunikace s cílem překonat celou řadu předsudků. Je potřeba změnit
tendenci uzavírání se jednotlivců do sebe, kteří se vymlouvají na ochranu svých práv. V Makedonii se musí zažít demokracie a otevřená
společnost i tržní ekonomie. Ústupky byly udělány z obou stran. Ale jak Makedonci, tak Albánci, tak i ostatní menšiny, které žijí v Makedonii
nesmí odstoupit ze směru, který vede k integraci do EU. Makedonie – se všemi etnickými a náboženskými menšinami, které ji tvoří a zároveň
cítí tuto zemi jako svoji jak historicky, tak kulturně a geograficky – patří do Evropy. Kulturní a historické památky se nekryjí s dnešní
s Evropou, protože míříme k Evropě bez hranic.
3) Klima pro soužití mezi Makedonci, Srby, Albánci, Turky, Romy, Bosňáky, Vlachy odvždy existovalo, existuje a bude existovat. Jsme svědky
toho, že dennodenně se situace zlepšuje. Já mám hodně kamarádů Albánců, stejně jako já to má mnoho dalších lidí. Mnoho Makedonců se
učí albánštinu. Já dennodenně prosím Boha, aby tento blažený stav prodloužil pro budoucí generace; ať je pro ně mír nejvyšší imperativ.
Makedonie je úspěšný příklad soužití, speciálně po Rámcové dohodě z roku 2001, která je dílem tragicky zahynulého makedonského
prezidenta pana Borise Trajkovského. On byl milovník míru a následovník křesťanských hodnot a principů. On udělal mnoho proto, aby se
v Makedonii politici a lidé snažili o mír a snažili se žít ve společenství a snažili se růst.
Přesně to přineslo, že výše zmíněné národy se staly součástí makedonské ústavy. Dokonce Romové jsou u nás jako v prvním státě na světě
uznaní jako národ. V Makedonii má každá menšina právo se vzdělávat ve svém jazyce. Příslušníci albánské etnické menšiny jsou součástí
vlády, parlamentu i všech ostatních rozvojových procesů. Na rozdíl od jiných států, v kterých řada menšin, mezi něž patří i makedonská
menšina v sousedních státech, není uznáno a nemá právo se rozvíjet a učit se ve svém mateřském jazyce. Doufám, že s podporou EU, USA,
OSN, NATO se v těchto místech mír udrží. Doba velkonacionalistického státu je za námi, teď je doba soužití, míru a prosperity.
Vigan Halimi
student práv, Makedonský Albánec
1) Problém mezi Albánci a Makedonci se může vyjádřit dvojím způsobem:
Zaprvé největším tvůrcem problémů a vzájemných nesouhlasů je vláda, včetně politických představitelů obou národů. Vždycky, díváme-li
se z historického hlediska, když se situace mezi Albánci a Makedonci zlepšovala, někdo nalezl způsob, aby narušil mír, a nejčastěji se to dělo
kvůli nějakým politickým cílům. Někdo asi z takové krizové situace profituje. Občané vždycky byli zneužíváni k dosažení nějakých politických cílů. Občané si vždycky mezi sebou rozuměli, problém není v nich. Já i ostatní Albánci jsme se kamarádili a kamarádíme s mnoha
Makedonci bez jakýchkoliv problémů, ale vždycky když vláda vytvoří nějakou krizovou situaci, automaticky se to odráží i mezi občany.
Taková je psychologie masy a ti, co vládnou, to moc dobře vědí. Já jsem teď na magisterském studiu v USA a tady se kamarádím s mnoha
Makedonci bez problémů a komplikací. Což je proto, že tady není nikdo, kdo by nám něco tloukl do hlavy.
Zadruhé, naše (albánské – pozn. red.) společenské zázemí je takové, že nám nedává veliký prostor na působení, jednoduše řečeno, je moc
těžké vyhnout se faktu, kde jsme se narodili, jak jsme vzděláváni (v rodině i ve škole) i jak jsme vyrostli.
Takovéto klima nevraživosti se předává novým generacím stejně jako bylo předáno nám rodinou, médii, výukou – se vším všudy, se všemi
okolnostmi a negativní energií, způsobuje, aby se situace prodlužovala a pokračovala těmi samými problémy.
2) Z výše uvedené odpovědi vám mohu říci varianty krátkodobého a dlouhodobého řešení momentální situace. Je to jednoduše srozumitelné,
ale pro některé těžko realizovatelné.
Politické strany jsou ty, které krizové situace a neporozumění vytvářejí. Ony se musí jednou a provždy zajímat o budoucnost státu a
ekonomie, a ne aby používaly napětí pro své politické cíle a body.
Zadruhé, média musí změnit způsob, kterým dělají senzace z malých problémů a incidentů.
Média občas upozorňují na toleranci, což je chybné. Podíváme-li se totiž hlouběji, tolerance automaticky znamená, že někomu něco vadí a
to se musí snášet (tolerovat), ale občané si nevadí navzájem, občanům vadí například chudoba. To je uměle vytvořené napětí těch, kteří nám
vládnou. Naproti tomu se musí propagovat POROZUMĚNÍ, jen tak se situace může zlepšit. Ať porozumíme tomu druhému, ať porozumíme
jiné kultuře, to znamená progres a ne tolerance. Termín tolerance i jeho význam jsou staré, jako je starý komunismus. Potom způsob, kterým
vzděláváme naše děti, bude způsob, kterým oni budou působit zítra.
Ale když naše nesouhlasy a nevraživost přenášíme na děti, nemůžeme očekávat, že by ony změnily situaci, naopak, problémy se budou jen
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
6
Ô BALKÁN
Ô
prohlubovat. Musí se změnit způsob, kterým izolujeme naše (albánské – pozn. red.) děti od ostatních národů a kultur. Kdybychom je nechali
vyrůstat spolu (v Makedonii je albánské školství do velké míry od makedonského odděleno – pozn. red.), ony si zítra budou moct porozumět
a žít mnohem lépe, než my můžeme dneska. Potřebujeme nové síly.
3) Momentálně si nejsem jist, zda takovéto klima existuje. Politické strany jsou vedeny stejnými lidmi jako před 15 – 20 lety. Média mluví stejně
neobjektivně a se stejnou senzacechtivostí jako dříve. Celý příběh se může vyměnit, jen kdyby se změnil vypravěč příběhu.
Zuzana Dudová
bývalá pracovnice OBSE v Makedonii.
1) Největší problém spočívá v tom, že si nevěří. To vychází jak z toho, že si v minulosti navzájem ublížili, tak z toho, že se málo znají. Albánci a Makedonci
se cítí navzájem ohroženi svými politickými ambicemi. Makedonie je stát poměrně mladý a křehký. Makedonci poprvé, a tak trochu náhodou, přišli
ke svému samostatnému státu a bojí se, že jim ho Albánci rozbijí. Albánci zase mají pocit křivdy z postavení druhořadých občanů z dob Jugoslávie
a období před konfliktem z roku 2001. Nacházejí se v procesu živelného národního sebeuvědomování. Chtějí pro sebe co nejvíce autonomie
(někteří jen v rámci Makedonie, někteří by rádi přepisovali hranice spojením s budoucím nezávislým Kosovem, někteří možná i přes absolutní
nereálnost stále věří v myšlenku Velké Albánie) a s Makedonií jako se svým státem se prostě buď plně nebo vůbec neztotožňují. Loajalitu cítí kromě
Makedonie také k Albánii či Kosovu, no ale především k albánské národní identitě vyjádřené národní vlajkou (která je identická se státní vlajkou
Albánie). Tento stav zákonitě vede k určité míře mezietnického napětí. Zdaleka ale nedosahuje tak paranoidní dimenze jako v sousedním Kosovu.
2) Největší nebezpečí vidím v tom, že se nepracuje – nebo příliš málo pracuje – na oslabení etnické segregace mezi dětmi a mladými lidmi.
Kvůli jazykové bariéře a díky kulturní emancipaci Albánců (kteří se dříve ve škole učili v srbštině a makedonštině – vzdělání ve vlastním
jazyce je jedním z albánských výdobytků z konfliktu z roku 2001) se mladí Albánci a Makedonci stále méně znají. Mají tak větší tendenci
propadat stereotypům a předsudkům. V rámci škol jsou albánské a makedonské děti odděleny ve třídách podle toho, jakým jazykem mluví.
Často se učí v různých školních budovách. To je pozůstatek konfliktu z roku 2001, kdy děti které patřily v určité oblasti k národnostní
menšině opustily domovskou školní budovu a dosud se učí odděleně, buď proto, že se na návrat stále necítí dost bezpečně nebo z různých
lobbyistických či politických důvodů. Jazyková a kulturní emancipace Albánců tak kromě mnoha pozitivních aspektů vede bohužel také
k tomu, že jak Albánci, tak Makedonci se uzavírají do svých vlastních enkláv (mladí Albánci žijící v čistě albánských oblastech se
s makedonštinou setkají jako s „cizím jazykem“ často až na základní škole). Např. v Tetovu, kulturním a politickém centru Albánců
v Makedonii, existuje zvláštní korzo pro Albánce a zvláštní pro Makedonce (ti zde představují menšinu). Situaci neprospívá ani rigidní stav
školství – schopnosti dětí a mládeže kriticky myslet je velmi omezená. O nutnosti investic do dětí a mladých lidé mluvím proto, že zásadní
změna v postojích bude trvat minimálně jednu, ale spíše dvě či více generací.
Jednoduché řešení neexistuje. Pomohlo by ale také, kdyby se vedle pověstné balkánské emocionality a temperamentu ještě více prosadil
pragmatismus a racionální přistup. Makedonci a Albánci už prokázali, že jsou schopni si společně vládnout. Od Ochridské mírové úmluvy
(2001), která zakončila ozbrojený konflikt z roku 2001, jsou ve vládě vždy jedna makedonská a albánská politická strana. K tomu, aby mohli
mít všichni lehčí spaní, by ale pomohlo, kdyby se Albánci definitivně smířili s tím, že fungují v rámci Makedonie jako státního celku.
Makedonci by měli být velkorysí v udělování a implementaci rozumné míry kulturní a politické autonomie Albánců.
Dalším krokem vpřed by mohlo být omezení vzájemných provokací. Albánci všude, kde se dá, stavějí pomníky svým hrdinům, bojovníkům
za „jejich věc“ (často si radši za velké peníze postaví ve vesnici obrovský pomník, než aby například svépomocí opravili střechu školy, do
které zatéká). Makedonci zase například vztyčili veliký kříž, symbol pravoslaví, na vrcholu hory Vodno, která se tyčí nad hlavním městem
Skopje. Kříž je v noci nasvícený. Albánci přitom představují asi čtvrtinu obyvatel hlavního města. Ne náhodou tento fenomén připomíná
značkování teritoria a jako takový vypovídá mnohé o povaze problému.
Z českého pohledu banálním, z makedonského citlivým tématem je také užívání státních symbolů, např. vlajky. Jako pozorovatelka OBSE jsem
mluvila s mnoha starosty a dalšími osobnostmi veřejného života. Bylo zajímavé sledovat kombinace vlajek umístěných na jejich pracovních
stolech. Modelový starosta etnický Albánec má např. na stole zpravidla vlajku albánskou, už méně samozřejmě makedonskou. Oblíbené jsou
vlajky USA a EU. Pokud se jedná o starostův stůl, není to zas tak velký problém. Co ale když se jedná o vlajku umístěnou na radnici? Pokud nad
radnicí nacházející se ve státě Makedonie vlaje pouze albánská vlajka, tedy vlajka sousedního státu, je to samozřejmě problém.
3) Přesto všechno, co jsem dosud zmínila, si myslím, že ano. Lidé už jsou post-konfliktní situací unaveni. Chtějí se posunout dále. Pravdou také je, že
mnoho mladých lidí, kdyby si mohli vybrat, nejraději by žilo na Západě. Přísná migrační politika EU a USA to však umožňuje jen velmi omezeně.
Většina obyvatel Makedonie tedy v zemi buď zůstat bude muset, či zůstat chce, to je všem jasné. Dobrá motivace na zlepšování soužití tedy
rozhodně existuje. Tuto motivaci by dále mohla podpořit vidina dohledné integrace do EU, ta je ale v současnosti pro Makedonii dost vágní.
1) V čem si myslíte, že spočívá největší problém soužití Srbů a Albánců?
2) Mezi Srbi a Albánci stále přetrvává napětí. Co by se podle Vás mělo stát, aby se situace zlepšila. Respektive, co by musely udělat
jednotlivé strany za kroky?
3) Myslíte si, že si Srbové a Albánci přejí žít spolu v jednom státě, v harmonii?
Špresa Fetai
34 let, Kosovská Albánka
1) Právě v tom, že nejde zapomenout na zločiny války. Pamatuju si, že za Tita jsme všichni žili v pohodě vedle sebe, nikdo na nikoho neukazoval,
ty seš Srb, ty Albánec... No, vždycky tam byla určitá soupeřivost (hlavně jsem to vnímala jako děcko, když jsme si hráli, ale to bylo normální
soupeření o to, kdo je lepší), ale nikdy nenávist, nějaká rasova nebo náboženská. Tu jsem pocítila až na střední škole, až začala válka v bývalé
Jugoslávii, až nám zakazovali učit se v našem jazyce a bomby nám lítaly kolem oken, zavřeli univerzity, začala bída, hlad, zabíjení...
Když ženy a děti mrzly na ulicích, neměly co jíst, a chlapi buď bojovali, anebo byli mrtví. V podstatě se to dá přirovnat k situaci v Čečensku,
my jsme měli jen to štěstí, že Kosovo není Čečensko, je to Evropa, a přišly mezinárodní síly (smích). Z mé rodiny se naštěstí nikomu nic
7
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
BALKÁN
Ó
Ó
Ó
nestalo, utekli jsem, ale měli jsme všichni strach, kolem se děly příšernosti, že nemůžu vzpomínat. Asi kdybych měla tu zkušenost, že mi něco
udělali Srbové nebo že mi někoho zabili, tak je budu nenávidět celý život. Nedivím se tomu, že Albánci jsou tak vlastenci a nechtějí už žít se
Srby. Politika je špína.
2) A co by musely udělat obě strany za kroky? Myslím že by asi musela být větší tolerance na obou stranách, trpělivost, ale je otázka, jestli teď,
po tom všem si ještě lidi budou navzájem věřit. Ten problém mezi Srby a Albánci nevznikl sám od sebe, tam byly daleko větší mocenské
zájmy jiných, taková propaganda… a teď, co s tím už. Nejsem moc optimistická v tom, že ještě někdy něco bude jako dřív, ale osobně bych
moc chtěla, protože nemám nic proti nikomu.
3) Tak to nikdy! To by se museli lidi začít chovat jinak a zapomenout na to, co bylo za války, a to už vymazat nejde, bylo spousta násilí a krveprolití, obávám
se, že toto bude vždy živá vzpomínka a dává to úrodnou půdu pro různé extremisty. To by asi muselo Kosovo získat samostatnost nebo aspoň nějakou
větší autonomii. V Kosovu je svoboda a mír a rovnost všech jenom jako a když odejde KFOR, tak to bude katastrofa. Vlastně už zase začíná být.
Martin Dvořák
v letech 1999 - 2002 pracovním mise OSN v Kosovu
1) V jejich dlouhodobě nenávistné vzájemné historii. Po generace se předává dětem od kolébky nenávist, zášť a pocit historické křivdy,
spáchané tím druhým národem na národu rodičů. A tato „křivda“ může být podle této tradice odčiněna a smazána jen krví. Samozřejmě,
jako jinde, nelze ani tohle paušalizovat, jistě tam žijí i smířliví Albánci a Srbové ale jsou v menšině a snadno umlčeni většinou.
2) Viz první otázka. Je zapotřebí změnit celé národní povědomí obou etnik, které dosud říká, že Srb pro Albánce a Albánec pro Srba je
nesmiřitelný nepřítel. A na to je potřeba zaprvé čas několika generací, které by dokázaly žít vedle sebe v míru, byť bez velké lásky. A za druhé
je k tomu potřeba, aby skutečné autority obou národů znova a znova deklarovaly potřebu vzájemného soužití a nikoli potřebu likvidace nebo
aspoň vyhnání druhé strany z „našeho historického území“.
A Srbům podle mne navíc dosud chybí i sebereflexe z období fungování bývalé Jugoslávie, v ní dominovali, a zejména vůči Kosovu se
chovali jako kolonozátoři.
3) Ne, to si bohužel nemyslím, ale věřím, že jejich vztahy by mohl podstatně zlepši společný vstup do nějakého mezinárodní spolku, a la EU
nebo NATO. Chápu, že tomu v současné době brání jejich nízká ekonomická i politická úroveň, ale povinnost respektovat společná pravidla
vyššího celku jako podmínka získání zdrojů k obnově a záchraně by tady podle mě fungovaly jako „tlumítko vášní“. A dokonce si myslím, že
to by si oba národy přály nebo alespoň „uměly představit“, jak říkávají politikové.
 OBSE v Albánii
Zájem o Albánii je v České republice téměř
nulový, a pokud se někdo o Zemi Orlů (z albánského Shqiperia) vůbec zmíní, pak jako
o zaostalé zemi někde na Balkáně, kam není
radno jezdit a kde za každým rohem číhá nebezpečí. To je do jisté míry pravda. Albánie
patří spolu s Moldávií, Bosnou a Hercegovinou a Ukrajinou k nejchudším zemím Evropy. Odhaduje se, že v zahraničí (především
v Řecku, Itálii, Německu a USA) žije téměř
stejný počet Albánců – tj. zhruba tři miliony
lidí – jako uvnitř země, a to bez Kosovských
Albánců a početné menšiny v Makedonii
a Černé Hoře. Na finanční podpoře těchto většinou ekonomických migrantů závisí početné rodiny doma. Pověst nebezpečné země
Albánie získala nejen kvůli krátké, leč krvavé
občanské válce v roce 1997, ale především
kvůli organizovanému zločinu, který se v případě Albánie orientuje zvláště na obchod
s narkotiky a s ženami.
Na rozdíl od České republiky, která po pádu
komunismu mohla začít stavět na demokratické tradici první republiky a do jisté míry
i na pozitivním dědictví parlamentarismu rakouské monarchie, neměla Albánie žádnou
zkušenost s demokracií a kapitalismem. Území dnešní Albánie bylo po několik staletí součástí za modernizujícími se státy Evropy stále
více zaostávající Osmanské říše. Krátce před
první světovou válkou vyhlásila nezávislost,
která byla po skončení druhé balkánské vál-
ky v roce 1913 uznána tehdejšími mocnostmi na konferenci v Londýně. Po první světové
válce se Albánie jako mnoho dalších zemí
zmítala v ekonomické i sociální krizi. Vnitřně
oslabená země se stala nejen předmětem soupeření mezi Itálií a Královstvím Srbů, Chorva-
tů a Slovinců (pozdější Jugoslávií), ale také
místem střetů mezi konzervativními klany,
které se nechtěly vzdát osmanského dědictví, a liberálními klany, které byly nakloněny
modernizaci. Koncem třicátých let rozpustil
tehdejší prezident Ahmed Bey Zogu, vůdce
Příslušníci hraniční policie se seznamují s přístrojem pro noční vidění.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
Foto: Jitka Evanová
8
Ô BALKÁN
Ô
konzervativního klanu ze střední Albánie,
parlament a prohlásil se za krále. Král Zog I
sice zemi částečně stabilizoval a podpořil
některé důležité reformy – například vytvoření moderního vzdělávacího systému, jeho diktátorský způsob vlády však měl na další vývoj
Albánie spíše negativní vliv. Zabránil zavedení a rozvoji demokratických svobod či odmítl
provést důležitou pozemkovou reformu, a tak
se brzy mezi hlady strádajícím a nespokojeným obyvatelstvem vytvořila první komunistická uskupení. Země se finančně i technologicky dostávala do stále silnější závislosti na
fašistické Itálii. V roce 1939 byl Zog I svržen
Mussolinim, který z Albánie učinil de facto
italský protektorát. Během druhé světové války vznikla pod ochranou nacistického Německa a Itálie „Velká Albánie“, která kromě samotné Albánie zahrnovala Kosovo a část
dnešní Makedonie. Zápas o moc po druhé
světové válce vyhráli komunisté, aktivní v boji
proti okupaci během války. V čele s Enverem
Hoxhou nastolili tvrdou stalinistickou diktaturu. Tvrdou tak, že Hoxhovo trvání na Stalinově kultu vedlo po Chruščově kritice Stalina na
dvacátém sjezdu KSSS v roce 1956 k ochlazení vztahů s Moskvou. Albánský diktátor využil sovětsko-čínské roztržky a požádal o podporu komunistickou Čínu, která spolu s technologickou pomocí přinesla brutalitu v evropské zemi dosud nepoznanou. V mnohém se
podobala současnému severokorejskému režimu. Hranice země byly neprodyšně uzavřeny, perzekuce a justiční vraždy odpůrců režimu byly na denním pořádku, ekonomická
situace byla katastrofální. Ze tří milionů obyvatel byla jedna třetina v komunistické straně (udává se, že v Čechách byl ve straně rovněž cca milion lidí, ovšem z deseti milionu
obyvatel). V roce 1985 Hoxha zemřel a po
povinném truchlení se vyčerpaná Albánie
začala především z ekonomických důvodů
pomalu otevírat okolnímu světu. Samotný
proces demokratizace byl uspíšen rozpadem
sovětského bloku a koncem studené války.
V roce 1991 proběhly první svobodné volby,
které ještě vyhrála komunistická strana. O rok
později se ve volbách dostala k moci Demokratická strana v čele s nynějším premiérem
Sali Berishou, jejíž vláda nastartovala demokratické a ekonomické reformy. Nedostatek
zkušeností s kapitalismem a demokracií spolu s korupcí ve vládě však přivedl Albánii
v roce 1997 do občanské války, když většina
obyvatel ztratila své životní úspory v hroutících se pyramidových hrách. Znepokojené
mezinárodní společenství pomohlo s řešením
krize, Albánie se však ocitla v pomyslném roce
nula.
Albánie udělala během patnácti let, které
uběhly od pádu komunismu, a téměř deseti
let, které uplynuly od vnitrostátní krize, značný pokrok ve stupni demokracie, vlády zákona i v oblasti lidský práv. Avšak vzhledem
k neexistující tradici demokracie a chybějícím zkušenostem a často i vůli na všech úrovních státní správy je zlepšování situace pomalé a mnohdy vázané na politiku „cukru
9
a biče“ mezinárodního společenství, a to především Evropské unie, jejímž členem se chce
Albánie stát. Podle poslední hodnotící zprávy
Evropské komise přetrvávají – přes dosažený
pokrok – závažné nedostatky mimo jiné
v soudnictví (pomalost soudů, nedostatečná
transparentnost soudních přelíčení a ochrana svědků či rozsáhlá korupce), v oblasti lidských práv (především faktická ochrana sociálně slabších, jako jsou ženy, děti, lidé
s postižením či Romové, obchod se ženami
apod.), v oblasti médií (úzká provázanost
s politiky a s tím související neobjektivnost)
i v práci policie (korupce, nedostatečné materiální, finanční i lidské zdroje). V těchto oblastech se snaží pomoci mise OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě), která
byla ustavena již počátkem roku 1997 s cílem
podpořit nelehký proces demokratizace.
Mise (OSCE Presence in Albania) byla zřízena Stálou Radou OBSE na žádost albánské
vlády během krize v devadesátém sedmém
roce. Ve spolupráci s dalšími mezinárodními
organizacemi (Rada Evropy apod.) byla pověřena asistencí a poradní činností v oblastech demokratizace, lidských práv, přípravy
voleb a jejich monitorováním. V roce 2003
byl tento mandát s ohledem na měnící se
situaci upřesněn a rozšířen. Hlavním cílem
mise i nadále zůstává podpora demokratizace, dodržování lidských práv a prosazování
vlády zákona. Pro jeho dosažení se mise soustředí na reformy v soudnictví, legislativě,
volebním systému, majetkových právech
a reformu státní správy na regionální úrovni.
Dále podporuje policii a další instituce v boji
proti korupci včetně vytváření nezbytných
zákonů, pomáhá posilovat občanskou společnost a podporuje nezávislost médií. Před loňskými parlamentními volbami uskutečnila
mise projekt na zlepšení registrace voličů
a v současné době se účastní příprav na pomoc při modernizaci registru obyvatelstva a
systému adres, který kvůli nelegálním stavbám téměř neexistuje. Mise jako taková nemá
žádné pravomoci k prosazení výše uvedených
cílů a její aktivita se omezuje na asistenci,
odborné posudky a doporučení. Záleží na albánských státních orgánech, zda je přijmou
či odmítnou.
Kromě hlavního sídla v Tiraně má mise nyní
čtyři (dříve 12) „polní stanice“, které pomáhají s plněním cílů na regionální úrovni. Na
severu země jsou ve městech Shkodra a Kukes. Shkodra je starobylém město u Skadarského jezera na hranicích s Černou horou,
v němž je stále patrný dřívější vliv Itálie a nad
nímž se majestátně tyčí středověký hrad Rozafa. Jedním z největším pokladů města je
sbírka fotek, kterou začal italský imigrant Peter Marubi a která zachycuje důležité i všední události regionu v letech 1858 – 1959.
Kukes je v padesátých letech vybudované
město u hranic s Kosovem, obklopené horami v oblasti, která patří k nejchudším v zemi.
Vysoká nezaměstnanost, izolovanost od zbytku země a i na albánské poměry příliš časté
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
výpadky proudu zpomalují jakékoli snahy
o zlepšení. Obecným problémem severu Albánie je přetrvávající praxe krevní msty, která je praktikována na základě starobylého
kodexu Lek Dukagjini. Současná msta se však
neomezuje pouze na vykonavatele vraždy, ale
vztahuje se na všechny mužské příslušníky
rodiny bez ohledu na věk. Albánské státní
instituce zatím nebyly, přes některé úspěchy,
schopny tuto aktivitu zcela eliminovat. Není
nutné zdůrazňovat, že tato praxe má následně negativní vliv na ekonomickou situaci rodin a vzdělání kvůli dobrovolnému domácímu vězení mužských příslušníků rodin.
Na jihu jsou stanice ve městech Gjirokastra
a Vlora. Gjirokastra je malé město – rodiště
nejen Envera Hoxhy, ale i kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu Ismaila Kadareho –
s početnou řeckou minoritou, které bylo loni
díky své starobylé osmanské čtvrti zapsáno
na seznam kulturního dědictví UNESCO. Vlora je důležitým přístavem na břehu Jaderského moře, kde svoji letní dovolenou tráví mnoho Albánců. Role polních stanic je
nezastupitelná. Informují nejen o dění v regionech, ale rovněž na základě konkrétních
potřeb iniciují projekty a pomáhají s jejich
implementací.
Pár příkladů
Kromě etnických menšin (Řekové, Černohorci a Makedonci) uznává albánská legislativa status jazykové menšiny, do které patří
Romové. Na území Albánie přišli před více
než šesti sty lety a dnes se jejich počet odhaduje na sto dvacet tisíc. V době komunismu
profitovali z politiky plné zaměstnanosti, po
pádu diktatury ztráceli práci jako první a dnes
jsou nejchudší sociální vrstvou s téměř stoprocentní nezaměstnaností a naprosto nedostatečným vzděláním. Žijí roztroušeni v komunitách po celé zemi. Ve Shkodře přežívají
v improvizovaných obydlích, ve kterých se
tísní až padesát lidí, na okraji města u řeky
Buna. Nemají práci, přístup k pitné vodě,
vzdělání, zdravotní péči, ženy a děti žebrají
v ulicích města a stávají se oběťmi obchodu
s lidmi, průměrná délka dožití je méně než
čtyřicet let. Mise OBSE vyvíjí aktivitu na národní i regionální úrovni. V roce 2003 přijala
albánská vláda za značného přispění OBSE
Národní strategii pro zlepšení životních podmínek Romů, která nejen stanovila konkrétní
cíle a způsoby, jak jich dosáhnout, ale rovněž
jasně určila odpovědnosti jednotlivých státních institucí. V rámci současné přípravy modernizace registru obyvatel se OBSE snaží
zdůraznit problém romské populace, která
není v drtivé většině registrována. Děti se většinou rodí mimo oficiální instituce, rodiče je
nezaregistrují, a děti se tak ocitají mimo systém sociální podpory (zdravotní pojištění,
přídavky na děti) a vzdělávací systém, což je
podstatně znevýhodňuje do budoucna a přispívá k prohlubování jejich neutěšené situace. V rámci boje proti obchodu s lidmi darovala OBSE pohraniční policii vybavení pro
noční vidění spolu s odborným výcvikem. Na
BALKÁN
lokální úrovni organizuje stanice ve Shkodře
ve spolupráci s Maltézskými rytíři letní tábor
pro romské děti a děti z ostatních sociálně
slabých rodin. Třítýdenní pobyt u moře za
městem je pro mnohé z nich jedinou možností, jak si hrát, něčemu se naučit, vydatně se
najíst a navázat blízká přátelství.
Vzdělání však bohužel není problémem pouze romské populace. V poslední době roste ve
vesnicích v horských oblastech opět míra negramotnosti, neboť mnoho lidí odchází do měst
a zahraničí, ubývá kvalifikovaných učitelů, třídy se spojují a podmínky ve školách jsou nevyhovující, často chybí okna či topení. Průměrná doba školní docházky je 9.6 let , což je
podle zprávy EU o pět let méně, než je průměr
zemí OECD. Rozsáhlá korupce na univerzitách,
kde si studenti fakticky mohou koupit nejen
přijetí na školu, ale také většinu zkoušek, a tak
mnohdy ukončí studium sice s diplomem, ale
s téměř nulovou znalostí, bude mít negativní
dopad v budoucnu. V Albánii nevzniká vzdělaná střední třída, která se považuje za nosný
pilíř demokracie. Mnoho vzdělaných mladých
lidí buď odchází do zahraničí, nebo se z něj po
studiích nevrací. OBSE v tomto směru nevyvíjí konkrétní aktivitu, ale podílí se na podpoře
celonárodní strategie a vytváření protikorupční legislativy.
Další dva dlouhodobé projekty se podílejí
na zavádění protikorupčních zákonů do praxe v oblasti soudnictví. Jejich cílem je navíc
zlepšení fungování soudnictví jako celku s
důrazem na dodržování lidských práv – práva na spravedlivý soud (Fair Trial Project) a
práv zadržených (v rámci projektu Pre-trial
Detention Cells Project). OBSE sleduje práci
soudů a jejich pracovníků a na základě svých
pozorování připravuje doporučení, která by
po implementaci albánskými institucemi
měla vést ke zlepšení situace. S těmito projekty úzce souvisí podpora vznikající občanské společnosti, která má nenahraditelnou
funkci pro zvyšování transparentnosti a odpovědnosti státních institucí a volených politiků. Mise před několika lety financovala založení Centra pro rozvoj občanské společnosti
(CSDC) v několika větších městech, pomáhala jim při realizaci nejrůznějších projektů a
seminářů. CSDC ve Shkodře se nyní napří-
Ó
Ó
Ó
klad aktivně účastní veřejných zasedání městského zastupitelstva, poskytuje právní servis
lidem v nouzi či pořádá školení pro další neziskové organizace ve městě.
Demokracie v Albánii je v plenkách a má
před sebou ještě notný kus cesty. Přejme ji,
ať brzy přijde doba, kdy i my v Čechách budeme především oceňovat krásy této země.
Jitka Evanová
Autorka je bývalá pracovnice OBSE.
Kemp pro romské děti a děti z chudých rodin.
Foto: Jitka Evanová
 Na jihu Balkánu čas utíká pomaleji
aneb Troška makedonské kultury
Picasso, Shakespeare, Hugo, E. A. Poe a další
jim podobné v makedonské kultuře
nenajdete. Makedonie je droboučká země, ve
které se žije trochu jinak, pojmy kultura,
tradice a obyčeje jsou chápány z jiné strany,
ze které jsou lidem ve střední a západní Evropě
buď neznámé, nebo je obdivují, nebo jim
připadají hodně zvláštní a připadá jim tam
všechno naopak, připadá jim, že čas je tam
zastaven, lidé jsou jiní atd.
Každá hora se svojí tíhou.
Makedonie se nemůže pochlubit velkými
katedrálami, bazilikami ani žádnou gotickou
stavbou. Ale lidé jsou tady pyšní na něco
jiného, a proto jsou hodně šťastni a vděční.
Kopnete-li kdekoliv do země jen na dlaň
hluboko, objeví se vám památník, římský,
řecký… Kostely jsou svědky byzantské kultury,
která v Makedonii panovala…
V Ochridu, městě na jihozápadě Makedonie,
byla postavena první univerzita, kde se
vyučovalo staroslověnsky. Ve městě je tři sta
Tradiční makedonský tanec Teškoto.
Zdroj: internet
šedesát pět kostelů. Každý je svým způsobem
hezký a hovoří o době minulé a i nadále bude
nést břemeno historie. A neustále a neúnavně
zapisovat události, příběhy a slova lidí do
svých zdí. Jezero s jeho vlnami omývá obličej
města a dává mu svérázné kouzlo.
Půjdete-li po městě, potkáte mešitu, na
které je na minaretu postaven obrovský kříž.
Pokud se vám to bude zdát divné a nemožné,
hned první místní vám příběh mešity s křížem
vysvětlí a začne vás přesvědčovat, že to tak
jde a že to sami vidíte… „Kdysi tady stál kostel,
ale jak známo za Turecké říše, které na tomto
území pět set padesát let vládla, tady začali
stavět hodně mešit. Když dělníci ve dne tuto
mešitu dokončili, v noci spadl minaret – to se
opakovalo mnoho dní, vždy jej postavili a vždy
spadl, nakonec se jednomu dělníkovi zdála
Panna Marie a vzkázala mu, že pokud chtějí,
aby tam mešita zůstala, musí na minaret dát
velký kříž. Dělník se strašně moc bál, jak to
bude vnímáno v muslimském světě, ale po
dlouhém přemýšlení našel odvahu a řekl to.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
10
Ô BALKÁN
Ô
Po dlouhém rozhodování se kříž na minaretu
objevil. A stojí tam do dnes jako památník
jednoho trochu podivného příběhu.“
dodržují se spíš náboženské obyčeje než
tradice. Další den přichází den Božího
narození neboli „Božik“, následující tři
sváteční dny se lidé zdraví „Christos se rodi!“
odpovědí je „Na vistina se rodi“ („Kristus se
narodil“ – „V pravdě/skutečně se narodil“ –
pozn. redakce). V lednu probíhá nejvíce
náboženských svátků, a proto lidé vnímají
leden jako nejdelší měsíc.
Tradice se i na začátku dvacátého prvního
století dodržují stejně jako před sto lety. Občas
se zdá, že dokonce ve větší míře. Nejhezčí
tradiční věc, kterou zažijete v této krásné
zemi, je Galičská svatba („Galička svatba“ –
podle vesnice Galičnik, kde se koná) Dvanáctého července se v juliánském
Muslimové a křesťané si v Makedonii
kalendáři oslavuje sv. Petar a Pavel. V té
navzájem svých svátků moc váží, a zatímco
době všichni, kteří chodí za penězi do
největšími křesťanskými svátky jsou Vánoce
zahraničí, musí být už doma, protože dělají
a Velikonoce, u muslimů se za největší
svatby a slaví řadu náboženských svátků,
považuje Ramazan Bajram a Kurdam Bajram,
které jsou před tím a i poté.
přičemž právě druhý zmíněný má pro ně
Svatba začíná ve středu a končí v pondělí
význam větší. Vzájemně se muslimové a
odpoledne, nevěsta a ženich jsou oblečeni
křesťané o svátcích navštěvují, blahopřejí si,
v tradičním makedonském kroji toho kraje
a o kultuře toho druhého ví tolik, že jim jiná
a dodržují se doslova všechny obyčeje – od
víra připadá jako přirozená věc.
holení ženicha, dovážení výbavy nevěsty,
U muslimů je taky velmi důležitá obřízka
zaříkávaní mrtvých, aby nepřišli na svatbu,
synů a pozvaným křesťanům k oslavě této
přes to, že se nevěsta dívá prstýnkem do
události se dostává největší úcta, aby se
dálky na ženicha, oddávání v kostele, až po
necítil nijak špatně.
Sladké pondělí (návštěva domova ženicha
Dveře chrámů jsou otevřeny pro každého,
i nevěsty, kde se pije sladká ohřátá rakije a jí
takže do každého kostela nebo kláštera může
koláče).
jít člověk jakéhokoliv vyznání. Stejně tak je
Lidi v Makedonii udržují široké příbuzenské
to i v mešitách, tady je jedinou podmínkou
vztahy, bez příbuzných by se neobešla žádná
se před mešitou vyzout. A chodíce kolem
oslava, a proto se zvou na náboženské svátky,
mešit a kostelů, uslyšíme bytí zvonů, zpěv
svatby, pohřby příbuzní do třetího kolene (Což
farářů i zpěv muezzinů a to všechno dohroznamená, že průměrný počet lidí např. na
mady dává obrázek jednoho společenského
svatbě je kolem 300 – 600 lidí, malá svatba
soužití.
má kolem 150 – 200 lidí).
Pohřební obřady jsou také hluboko
Nebuďte překvapení, když vám někdo
zakořeněné v tradicích národa, přičemž
řekne, my jsme malinký stát a národ a jen
zemřelý člověk musí být pochovaný do
dodržováním tradic a udržováním kultury se
dvaceti čtyř hodin. Na samotném pohřbu se
můžeme udržet. Protože tyto věci jednoho
podávají různé jídla a pití s pověrou, že
národa jsou moc důležité.
zemřelý se z toho také nají, nebo
se rozdávají jídla, která měl
zemřelý oblíbená. Potom
nejbližší rodina do čtyřicátého
dne každý den ráno a večer se
stavuje u hrobu. Potom tři roky
se ke vzpomínce na mrtvého
schází příbuzní u jeho hrobu
každých šest měsíců.
A řada dalších takových
obyčejů a tradic je už vžitých
a každý rok to vypadá přibližně
takto… Po oslavě Nového roku
se lidé chystají na oslavu
Štědrého dne, ale den před tím
jdou na koledu … tím všechno
začíná. Pátého ledna večer se
sebere skupina lidí a zapálí
oheň, u něho se do rána zpívají
koledy. Ráno se prodlužuje
koledováním od domu k domu,
kde koledníci získávají kaštany,
jablka, ořechy atd. Děti, popř.
dospělí, zpívají koledy a náboženské písničky, ale taky v určitých částech v Makedonii se
zpívají tzv. tučné, neboli sprosté
písničky, které si také v tradici
Makedonský tradiční tanec.
našly své místo. Štědrý den
probíhá v rodinném kruhu,
11
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
Tance a ora.
V Makedonii téměř neexistuje člověk, který
neumí tančit nebo zpívat. Děti už od pěti let
umí dva nebo tři základní lidové tence, které
se jmenují ora. Každý Makedonec umí velmi
mnoho písní, protože to patří k tradici.
Součástí naší kultury je velké množství
krojů. Vyrábí se hlavně z vlny, stříbra, zlata a
perel. Lidové kroje se rozdělují na několik
podskupin, takže je jiný kroj pro každou
příležitost – existují kroje po malé děvče, jiné
pro holku, pro dívku zasnoubenou, pro
nevěstu, pro vdanou ženu, další pro ženu ve
středních letech, pro vdovu, pro babičku
apod. Kroje se rozdělují podle svátečních
příležitostí, ale také na sváteční a všední, kroje
pro každodenní nošení.
Třešničkou na dortu, potvrzení všeho a jako
neoddělitelná věc od veškeré kultury je
pohostinnost celého národa.
Vedle zmíněných oslav v širokém rodinném
kruhu, se moc pěstuje chození na návštěvu k
lidem domů. Návštěva by se neobešla bez
základních věcí, jako je rakije, kafe, slatko
(sladký vývar z ovoce), různé zeleninové
saláty a slané pečivo.
Podle makedonských tradic je veliký hřích
nepozvat na oběd někoho, koho jste nečekali
a náhodou přišel na návštěvu.
Tam na jihu Balkánu utíká čas pomaleji, je
to země malá, kde se nespěchá, všechny
tradice se pečlivě předávají a zachovávají, tam
je rozprostřena se svojí krásou země – bájná
Makedonie.
Katerina Dimovska, Makedonie
Autorka je spolupracovnicí časopisu PŘES.
Zdroj: internet
BALKÁN
Ó
Ó
Ó
 Grbavica – o bolesti a odvaze bosenských žen
Rozhovor s režisérkou a scenáristkou filmu Grbavica – Jasmilou Žbanić – u příležitosti uvedení filmu společností Aerofilms do
distribuce v České republice (rozhovor byl
převzat z www.feminismus.cz, kde vyšel
31.7.2006).
Jasmila Žbanić - režisérka
Zdroj: www.iffkv.cz
Grbavica je jednou z městských čtvrtí Sarajeva. V překladu to doslovně znamená
„žena s hrbem“. Tato městská čtvrť a její obyvatelé zažili těžké chvíle, které doslova odpovídají těžkému osudu takto postižené osoby. Někdo si svoje rány viditelně nese na
těle a jiní, třeba mnohem větší a hlubší, zase
v paměti a na duši.
Filmový příběh sleduje dnešní běžný život
hlavní postavy Esmy, která se snaží žít v přítomnosti, což jí ale často její nedávná minulost nedovoluje, a Esma se k ní každým okamžikem vrací. Minulost jí připomíná
především její dcera Sara, zplozená z násilí,
jež na Esmě spáchali zločinci, kteří se dopouštěli masového znásilňovaní bosenských žen.
Esma svojí dceru miluje a i kvůli ní chce žít
dál. Zároveň pro svou dceru (a možná i pro
sebe) vytvořila iluzi, že otcem Sary je válečný
hrdina – tzv. šehid, a ne neznámý násilník.
Vztahy mezi matkou a dcerou se vyhrotí ve
chvíli, kdy tato milosrdná lež vypluje na povrch. Závěr ale dává příběhu naději, že matka s dcerou k sobě i přesto najdou cestu a
postaví se hrůzám minulosti. Grbavica je především filmem o odvaze dvou žen – matky,
které válka vzala budoucnost a sny, a dcery,
která je rebelkou a svojí cestu teprve hledá.
Hned v úvodu mě napadla otázka, kterou si
kladu velmi často – jak je to vlastně se ženami v Bosně? Vždy jsem měla takový pocit, že
jde o ženy sebevědomé a úspěšné, a to ve
všech ohledech, které snadno překonávají
překážky. Jedná se jen o můj dojem nebo je
tomu skutečně, alespoň zčásti, tak?
Tento pocit sdílím. Žiju v Sarajevu celý život a přemýšlím-li o svém dětství a ženách,
které jsem znala a znám a které mě obklopovaly, vidím hlavně obrovské generační skoky:
a to počínaje mojí prababičkou, která neměla
žádné formální vzdělání a práci, pocházela z
velmi tradičního prostředí a chodila zahalená, a pradědečkem, který byl naopak vysokoškolsky vzdělaný a měl vlastní podnik. Už jejich dcera, moje babička, byla ale ženou
celkem vzdělanou; měla vedle rodiny i práci.
Moje máma je vysokoškolačka a pracovala
vždy ve vedoucích pozicích.
I v dobách našeho dětství byl určitě vytvářen trend podpory žen v uplatňování se v práci, a to včetně vyšších pozic. Ona proměna
od zcela tradiční až po současnou ženu byla
velmi rychlá a odehrála se prakticky během
dvou generací. Je nutné podotknout, že po
všech se zároveň vyžadovalo – a vyžadovaly
to především ženy samy po sobě, aby byly
těmi, kdo po práci přijde domů, uvaří oběd a
postará se o děti a manžela. Vzhledem i k finanční situaci většiny průměrných rodin, si
málo lidí mohlo dovolit výpomoc placené
pomocné síly. Ženy si tak podržely velmi silnou roli matky, manželky a strážkyně rodiny,
roli, kterou měly již jejich babičky, a zároveň
stíhaly i kariéru. Je to úžasný příklad toho, co
žena dokáže.
Je zvláštní to říci, ale i během války v Bosně
se ženy rychle zorientovaly a snažily se zachovat alespoň zdání normálního života. Byl
to boj svého druhu. Jiný než vedli vojáci, kteří bránili město fyzicky, ale zejména naše
maminky držely všechny ve smyslu morální
podpory a udržení rodiny. Mimochodem mě
napadá, že na rozdíl od druhé světové války,
kdy se na našich teritoriích objevilo (včetně
mé vlastní rodiny) mnoho žen, které se aktivně účastnily bojů se zbraní v ruce a byly národními hrdinkami, nebylo během této války
něco takového zdaleka k vidění. Neumím si
vysvětlit, proč tomu tak bylo.
A co Sarajevo a jeho obyvatelé během války? V návaznosti na film, který představuje
tragédii jedné městské čtvrti a její specifický status během války, bych se zeptala,
nakolik obyvatelé Sarajeva věděli, co se
v jejich městě, několik metrů od jejich domovů, děje? Dokázali tuto skutečnost přijmout a přemýšlet o ní?
Podle svědectví lidí, kterým se podařilo utéct,
to věděli. Též díky zprávám rádio amatérů. Lidé
v sobě většinou mají zabudované obranné
mechanismy, které jim pomáhají nezešílet a
nevnímat to zlé, dokud se to nezačne dít přímo jim. Všichni si říkají, že se to snad nestane
zrovna jim a že všechno rychle skončí.
Vnímají diváci, a to nejen v jiných evropských státech, ale i ve státech bývalé Jugoslávie, kde byl film promítán a kde válka oby-
vatele nezasáhla v takové míře, příběh filmu
jako něco, co se stalo na vzdáleném kontinentu a v jiném časoprostoru nebo jako nedávnou minulost, která se odehrála před
jejich dveřmi?
Lidé v Bosně vnímají tento film jako svůj
příběh. Musel uběhnout nějaký čas od všech
událostí, aby byli schopní tak učinit a v těch
válečných příbězích se vidět. V Chorvatsku
je to podobné. Už od Slovinska dál se ale
ztrácí ztotožnění s tím, co se před nimi odehrává. Na druhou stranu musím podotknout, že výjimečného porozumění se nám
dostalo v Berlíně, kdy za námi po promítání
chodily ženy, které měly stejně bolestivé zkušenosti se znásilňováním z druhé světové
války vojáky Rudé armády. Přestože od těchto
událostí uběhlo již více než 60 let, dlouho se
o jejich životních tragédiích nemluvilo a bylo
to tabu, a tak zrovna z jejich strany přišlo
obrovské pochopení pro životní příběh hlavní hrdinky filmu Esmy.
Ve filmu je kladen celkem silný důraz na existenci pomoci postiženým ženám ve formě
jakési skupinové terapie, kde ženy-oběti znásilnění a násilností se vzájemně svěřují se
svými životními příběhy - jsou taková sezení
skutečně organizována?
Určitá snaha organizovat skupiny lidí, kteří
sdílejí podobný osud, existuje. Spočívá v setkávání se a mluvení o tom, co se jim stalo, a to
i formou pracovní terapie. Ale je i řada případů, kdy je trauma tak silné, že taková pomoc
není vhodná. Všechny programy pomoci jsou
financovány ze zahraničních zdrojů. Na domácí úrovni se na nich stát nepodílí. I to je
jedna ze známek podivného postoje společnosti vůči těmto problémům.
Jak se společnost, dá-li se zobecnit, staví ke
skutečnosti, že se něco takového jako plánované znásilňování dělo, a k následkům
těchto činů? Jsou takové příběhy přítomny v médiích?
Hodně se o tom diskutovalo hned po válce.
Časem to ale vyprchalo. Většina takto postižených žen se nechce zviditelňovat; k tomu
je nutné i podotknout, že ani politikům se
toto téma k manipulaci s veřejným míněním
příliš nehodí (na rozdíl od jiných seskupení
jako jsou např. spolky rodin padlých vojáků).
Tyto ženy nepředstavují skupinu, která by
veřejně vystupovala a nechala si vkládat do
úst výroky odpovídající situaci. Všichni o znásilňování věděli, ale každý se domnívá, že jeho
situace je horší. Je to jakýsi syndrom oběti,
kdy si každý myslí, že jemu bylo nejhůř.
Není zde příliš snaha pochopit, že někoho
válka zasáhla možná ještě víc. Jde o jistou
formu egoizmu vedoucí k tomu, že příběhy
těchto žen nejsou často připomínány. Dokonce ani v zákoně donedávna neexistoval zvláštní status takových obětí. Všechny ostatní
postižené skupiny pomoc dostaly, ale znásilněné ženy ne. Pomoci se jim dostalo jen ze
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
12
Ô BALKÁN
Ô
zahraničních finančních zdrojů. Teprve nedávno se nám díky mediální kampani spojené s filmem a jeho mezinárodním úspěchem podařilo
vybojovat pro tyto ženy zvláštní zákonem upravený status obětí války – válečných invalidů.
Co pro ně takový status znamená?
Je to jen první krok. Již před promítáním
v Berlíně jsme se snažili oslovit osoby, které by
měly pravomoc pomoci nám v naší snaze, ale
až do chvíle, než se celý film dostal do povědomí široké evropské veřejnosti, a to díky řadě
rozhovorů a propagaci, o toto téma nejevil žádný z veřejných činitelů zájem. Nejdříve jsme
část utržených prostředků chtěli použít pro
vytvoření fondu pomoci pro znásilněné ženy,
ale pak jsme si spolu s některými z obětí uvědomili krátkodobost takového záměru. Teprve
potom jsme se rozhodli, že pravou cestou je
využít našeho alespoň dočasného vlivu ke
změně právní úpravy. Poté, co přišlo ocenění
za film, měli všichni zájem vyjít nám vstříc a
dveře se otevřely. Tak to ve světě funguje. Ti,
kdo nás měsíce předtím nechtěli vidět, nás
najednou vítali. Je to hrozné, ale je to tak.
Dalším krokem, který připravujeme, je uzákonění způsobu vytvoření rozpočtových prostředků pro tyto oběti války.
Kolik žen postižených tímto způsobem válkou zůstalo žít v místech, kde se jim to stalo?
V současnosti není z dostupných zdrojů jasné,
o jaký počet žen se jednalo a, tím ani není možné
říct, kolik jich zůstalo. Jisté je, že spousta obyvatel Bosny se ani dnes nemůže vrátit do svých
domovů. Touží se tam stejně vrátit i přesto, že jde
často o místa, kde se jim staly ty nejhorší věci.
Jak je to s dětmi narozenými ze znásilnění?
Nechávaly si je matky?
Většina žen byla záměrně držena v zajateckých táborech do chvíle, kdy již nebylo mož-
né provést potrat, a tak děti přicházely na
svět i proti jejich vůli. Těhotné ženy věznitelé
předávali uprchlickým organizacím, které je
rozmísťovaly po různých zemích, jež uprchlíky přijímaly. Stávalo se tak, že po všech traumatických zážitcích se oběť znásilnění octla
v neznámém prostředí a bez svých bližních.
Narozené děti pak dávaly převážně k adopci,
což chápu.
Velmi málo si jich dítě nechalo. V takovém případě své rozhodnutí obvykle spojily se změnou identity a vycestováním do
vzdálených zemí jako Austrálie a Amerika,
kde měly šanci, že je nikdo nebude znát.
Některým ženám, které si chtěly děti nechat, v tom zabránila jejich vlastní rodina.
Ženy, jež si děti nechaly, jim obvykle neprozradily identitu otců či okolnosti, za nichž
přišly na svět. Pro takové ženy je to vše ještě tabu, o němž s nikým nemluví.
Kolik zločinců – znásilňovatelů bylo předvedeno před soud a za své činy odsouzeno?
Přesné číslo neznám, ale takových případů je řada, přestože oběti nejsou spokojené
s délkou trestu. Poprvé po válce v Bosně
bylo znásilnění zařazeno na seznam zločinů proti lidskosti. S touto klasifikací bylo
možné dosáhnout vyšších trestů pro pachatele. I některé z právniček, které pracovaly
na tom, aby bylo znásilnění kvalifikováno
jako zločin proti lidskosti, byly oběťmi takových činů.
Jak lidé v Sarajevu vnímají válku nyní?
Jsou lidé, kteří ignorují skutečnost, že válka
vůbec byla, a jiní, kteří válkou ještě pořád žijí.
Nacionální a nacionalistické proudy nacházejí
silnou podporu zvláště u druhé skupiny. Válka
je i nadále přítomna v běžném životě. Teprve
pomalu nadchází čas pro to, aby bylo možné se
na některé události podívat bez všech emocí.
Luna Mijović jako představitelka Sary ve filmu Grbavica.
13
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
(poznámka pro zpravodaj Přes: O pomalém vývoji situace vypovídá i skutečnost, že
představitelka Esmy – známá srbská herečka Mirjana Karanović, která se proslavila
zejména řadou rolí ve filmech Emira Kusturici – byla za vytvoření titulní postavy bosenské ženy znásilněné srbskými vojáky označena srbskou veřejností a médii za zrádkyni.)
Vnímají válku a válečné události i dnešní sarajevské děti?
Vrstevníci filmových hrdinů, které jsme
vybírali během rozsáhlých pohovorů s řadou
dětí, si již na válku samotnou nevzpomínají,
ale bylo pro nás zarážející, kolik dětí má již
jen jednoho z rodičů s tím, že o toho druhého
přišly během války. Tím jsou i tyto děti silně
ovlivněné.
O filmu
režie: Jasmila Žbanić, koprodukce: Rakousko/
Německo/Bosna a Hercegovina/Chorvatsko, rok
výroby: 2006, délka: 90 min., hrají: Mirjana Karanović, Luna Mijović, Leon Lučev ad.
Grbavica zaznamenala mezinárodní úspěch např. hlavní cena Zlatý Medvěd za nejlepší film
německého filmového festivalu Berlinale 2006.
Autorka rozhovoru:
Ana Králíková Lužaič
(spolupracovnice Gender Studies, o. p. s.)
Upravila a doplnila:
Kateřina Plesková
(koordinátorka kampaně Ženská práva
jsou lidská práva, NESEHNUTÍ Brno)
Foto: bs.wikipedia.org
LIDSKÁ PRÁVA
Ó
Ó
Ó
 Lidská práva v KLDR – nelidská skutečnost
Korejská lidově demokratická republika –
Severní Korea – je na začátku 21. století
v mnoha ohledech kuriózní země. Ať už je to
bizarním režimem rodiny Kimů, neuvěřitelnou izolovaností, jednou z největších armád
světa a největšími náklady na zbrojení, či rozvíjením nukleárního programu na úkor základních potřeb obyvatelstva. Další ne právě lichotivou zvláštností je fakt, že jsou tam
porušována snad všechna lidská práva tak,
jak jsou ve Všeobecné deklaraci lidských práv
z roku 1948 stanovena. Můžeme dokonce říci,
že diktátorský režim je na jejich porušování
existenčně závislý – bez pošlapávání základních lidských hodnot a lidského života samého by jinak nebylo možné držet půl století
více než 20 milionů lidí v „jiné“ realitě stalinistického státního zřízení, v naprosté izolaci
od ostatního světa.
Severní Korea se už v roce 1981 – 9 let
před Jižní Koreou – připojila k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech a k Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. I když
se jedná o univerzální právně závazné dohody pod záštitou OSN, k jejich uvedení do praxe povede ještě dlouhá cesta a Severní Korea
na ní nehodlá pospíchat. Ostatně v zemi, kde
jsou hlad, absence základní lékařské péče,
diskriminace podle původu, političtí vězni,
pracovní a převýchovné tábory, mučení, trest
smrti za politické zločiny, veřejné popravy, kde
je ženám zakázáno mít děti s cizincem a jezdit na kole, se není ani čemu divit. Americká
nevládní organizace Human Rights Watch ve
své zprávě o stavu lidských práv ve světě za
rok 2005 označila Kim Čong-ilův režim za nejrepresivnější vládu na světě. Stejně tak i další americká organizace Freedom House řadí
Severní Koreu do nejnižší skupiny zemí, pokud se politických a občanských svobod týče.
Totalitní charakter severokorejského politického systému je dědictvím socialistické revoluce. Z ní vycházející koncentrace moci a
oddanost vůdci jsou pak pro vedoucí elitu
ospravedlněním pro rozsáhlé porušování lidských práv. Kim Ir-senova (správně: Kim Ilsongova) vláda byla hned od počátku postavena na usurpování moci nejužším vedením.
Politické i ekonomické problémy řešila kombinací brutální síly a totálním potlačením opozice pomocí stranického aparátu a tajné policie. I za vlády Kim Čong-ila je na občanech
KLDR vynucováno absolutní podřízení se autoritě milovaného vůdce a jakékoli individuální zájmy jedince jsou podřízeny kolektivním zájmům celku.
Severní Korea také trvá na tom, že o lidských právech nelze uvažovat odděleně od
práva státu na samostatnost. Jinými slovy, že
lidská práva se liší stát od státu. A tak zatímco
globální svět po dlouhé době dospěl k ideji
univerzálních lidských práv a snaží se je i globálně prosazovat, severokorejský režim pojem
„lidská práva“ nezná, ani neuznává a nahradil jej „právy pracujícího lidu“. Ta jsou ale
zaručena pouze těm, kteří zachovávají absolutní loajalitu režimu. Kritiku a mezinárodní
intervence v tomto směru pak KLDR odmítá
jako zásahy do vnitřních záležitostí státu. Severokorejští politici také často zdůrazňují právo na rozvoj. V jejich pojetí je ale kladen mnohem větší důraz na materiální jistoty (tvrdí, že
režim – bohužel většinou jen teoreticky – poskytuje jedinci zdarma nezbytné materiální
zabezpečení, jako je jídlo, oblečení, zdravotní
péče, vzdělání atd.) než na individuální svobodu v rozhodování se o vlastní budoucnosti.
Téma porušování lidských práv v KLDR se
na mezinárodní scéně objevilo ve větší míře
až po skončení studené války. Severní Korea
tehdy utrpěla ekonomický šok následovaný
několika přírodními katastrofami, které v polovině devadesátých let vyústily v hladomor.
Hned od vstupu do Organizace spojených národů v roce 1991 čelí KLDR za její porušování
lidských práv ostré mezinárodní kritice v podobě rezolucí Rady OSN pro lidská práva.
Tato kritika ještě zesílila poté, co se od roku
1994 v zemi začali v rámci distribuce humanitární pomoci pohybovat pracovníci jednotlivých agentur OSN (WFP, FAO, UNICEF, WHO
atd.) a dalších humanitárních organizací a
zároveň se dala do pohybu vlna uprchlíků
směřujících ven ze země. Jejich svědectví
odhalila děsivou realitu severokorejské každodennosti a díky médiím se tento problém
začal dostávat i do šiřšího povědomí světové
veřejnosti. Vážná situace v Severní Koreji vedla v roce 2004 OSN ke jmenování zvláštního
zpravodaje pro lidská práva v Severní Koreji.
V říjnu téhož roku Kongres Spojených států
jednohlasně schválil Zákon o lidských právech v Severní Koreji (North Korean Human
Rights Act) se záměrem zlepšit ochranu severokorejských uprchlíků a podpořit proces otevření a demokratizace severní Koreje.
Aby se jí otevřela cesta k mezinárodní pomoci a zmírnila mezinárodní tlak, začala KLDR
s OSN na zlepšení situace v oblasti lidských
práv formálně spolupracovat. V roce 1990 se
připojila k Úmluvě o právech dítěte, v roce 2001
k Úmluvě o odstranění všech forem diskriminace žen a provedla řadu dílčích změn v ústavě
i trestním řádu. Zpravidla se však jedná o změny kosmetické a jejich dopad na reálný život
severokorejských obyvatel je minimální.
Žádná organizace zabývající se lidskými
právy nemá přímý přístup do země. Celkový
obraz o stavu lidských práv v KLDR je tak
mozaikou poskládanou ze zpráv humanitárních organizací jako například WFP apod.,
které mohly oficiálně monitorovat potravinovou situaci, z výpovědí humanitárních pracovníků, lékařů či dalších odborníků, kteří
měli možnost dostat se dál než na běžná turistická místa, a hlavně z výpovědí severokorejských uprchlíků, jejichž počet kontinuálně stoupá od roku 1994. Za poslední
desetiletí je tento obraz víc než kompaktní a
dává možnost velmi reálně nahlédnout situaci uvnitř KLDR. Přesto však jsou – zejména
svědectví o těch nejzávažnějších zločinech,
jako jsou biologické pokusy na lidech apod. –
jen těžko ověřitelná z dalších zdrojů. To však
nijak nesnižuje jejich závažnost. Jak ve svém
rozhovoru pro časopis TIME řekl Tim Peters,
jeden z významných křesťanských aktivistů,
kteří neúnavně pomáhají severokorejským
uprchlíkům: „Jsem přesvědčen, že až se
v budoucnu podíváme zpětně na toto období a na to, co svým lidem prováděla severokorejská vláda, bude celý civilizovaný svět šokován a také se bude stydět.“
Ve své první zprávě pro Komisi pro lidská
práva z roku 2005 zdůrazňuje zvláštní zpravodaj pro lidská práva v Severní Koreji Vitit
Muntarbhorn několik oblastí, ve kterých dochází k nejzávažnějším pochybením. Především je to základní právo na jídlo. Potravinové příděly byly snižovány již od osmdesátých
let a to vedlo k chronické podvýživě zejména
u rizikových skupin, jako jsou děti (37 %),
matky (30 %), těhotné ženy a staří lidé. Systém potravinových přídělů se v podstatě rozpadl během přírodních katastrof kolem roku
1995, což bylo v kombinaci s absencí volného trhu jednou z příčin hladomoru. Následná
potravinová pomoc Světového potravinového programu (WFP) byla, co se objemu potravin týče, jednou z největších akcí této organizace vůbec. Ještě než režim vykázal na konci
roku 2005 většinu humanitárních organizací
ze země, bylo na jejich potravinách přímo
závislých více než 30 % obyvatelstva. Severokorejské úřady navíc znemožňovaly kontrolu
distribuce těchto potravin a je velmi reálné,
že značná část této pomoci se potřebným
vůbec nedostala.
Neméně závažné problémy jsou v oblasti
práva na život, svobodu a bezpečnost, práva
nebýt podrobován nelidskému zacházení
a práva na spravedlivý soudní proces. Jak bylo
uvedeno výše, samotná ústava a právní normy KLDR obsahují, nebo donedávna obsahovaly ustanovení, která jsou neslučitelná s normami moderní společnosti, jako například trest
smrti za takzvané protistátní činy (během hladomoru byla smrtí trestána i krádež potravin),
existence pracovních a převýchovných táborů apod. Soudy v KLDR nejsou nezávislé instituce, soudní řízení nesplňují základní ochranu obviněného, presumpce neviny je hrubě
porušována a neexistuje nárok na pomoc právního zástupce. Zákony na papíře však mají jen
málo společného s krutou realitou.
Velmi znepokojující praktikou je podle
Muntarbhorn zejména kolektivní trest, kdy
jsou v případě odsouzeného za politický nebo
ideologický zločin potrestáni všichni rodinní
příslušníci do úrovně druhé a třetí generace.
V pracovních lágrech se tak na dlouhá léta
ocitají celé rodiny, aniž by věděly z jakého
důvodu. Podrobným svědectvím života v táboře je například kniha Kang Čchol-hwana
Pchjongjangská akvária, která oblétla svět a
vyšla i v češtině. Odstrašující jsou i veřejné
popravy, které podle zprávy Human Rights
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
14
Ô LIDSKÁ PRÁVA
Ô
Watch probíhají zpravidla bez soudů na přelidněných tržištích za přítomnosti dětí.
Zdaleka nejhorší situace je však v pracovních a převýchovných táborech, kam jsou
automaticky všichni odsouzení posíláni.
V případě politických vězňů se jedná v podstatě o tábory likvidační, ze kterých není cesty zpět. Podle odhadů amerických a jihokorejských úřadů je v pracovních táborech
internováno až 200 000 osob. Odsouzení jsou
zde vystavováni krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení a zneužívaní k otrocké
práci v továrnách a dolech. Mnoho z nich
umírá na následky týrání, totálního vyčerpání, podvýživy a nedostatečné zdravotní péče.
Očitá svědectví šťastlivců, kterým se podařilo uprchnout z těchto zařízení a ještě se dostat ze země hovoří o otřesných životních podmínkách, chronickém hladu, nedostatku
hygieny, krutém týrání, svévolném zabíjení
vězňů, sexuálním zneužívání. David Hawk,
autor publikace „Skrytý gulag“ uvádí svědectví uprchlíků o brutálních nucených potratech a usmrcování novorozenců. Všichni zainteresovaní pak tvrdí, že žádná žena není při
propuštění doprovázena svými dětmi.
Pokud se týká přístupu ke vzdělání, práci
nebo zdravotní péči je většina občanů KLDR
podrobena diskriminaci. Existuje velmi sofistikovaný třídní systém, v rámci něhož jsou
občané rozděleni do tří základních tříd – „tvrdé jádro“, což je úzká skupina vedoucí elity a
jejich rodinných příslušníků, „nestabilní“ třída, což jsou členové strany na nejnižších
postech a loajální občané podporující režim
a skupina „nepřátel“. Sociální zařazení je
v podstatě dědičné, takže například jihokorejský původ dědečka, nebo špatný kádrový
posudek otce znemožnuje sebegeniálnějšímu
dítěti studovat na vysoké škole. To je privilegium pouze pro děti elitních, po několik generací kádrově prověřených rodin stranických
a vojenských špiček. V provinčních městech
se při zvýšené úmrtnosti během potravinové
krize na ulicích začali objevovat děti bez domova zvané „kotčäbi“, živící se žebráním a
sbíráním zbytků jídla, které nemají ke vzdělání přístup vůbec.
Stejně tak existují špičková zdravotnická
zařízení pro elitu, zatímco běžný občan se
dostane do nemocnic, kde chybí nejzákladnější vybavení i léky, operace jsou prováděny
v nesterilním prostředí, rezavými nástroji bez
narkózy atd. Jak dosvědčil německý lékař
Norbert Vollerstein, který byl za zveřejnění
těchto skutečností ze Severní Koreje vypovězen. Diskriminaci jsou podrobeni také tělesně a duševně postižení, kteří jsou koncentrováni ve speciálních zařízeních a vystavováni
krutému zacházení. Z výstavní skříně severokorejského režimu – hlavního města Pchjongjangu – jsou systematicky vystěhováváni, aby
nekazili dojem zahraničních návštěvníků.
V zemi neexistuje svoboda projevu. Všechna média jsou kontrolována státem, televizory a rozhlasové přijímače jsou uzpůsobeny
pouze na příjem státního vysílání. Samotné
sledování zahraničního vysílání, či pašovaných videokazet s jihokorejskými a západní-
15
mi filmy je přísně trestáno. Veškeré knihy
a publikace jsou cenzurovány. Přestože
v Pchjongjangu existuje několik kostelů, kde
probíhají mše, jedná se pouze o představení
pro cizince. Stejně tak státem založené náboženské organizace slouží pouze ke komunikaci se svými zahraničními protějšky. Svoboda
vyznání neexistuje. Naopak, u uprchlíků repatriovaných z Číny je – vedle přiznání o záměru emigrovat do Jižní Koreje – styk s křesťanskými aktivisty, čtení či vlastnictví Bible
tím nejhorším proviněním.
Občanská a politická práva v KLDR v podstatě neexistují. Vládnoucí Korejská strana
práce kontroluje parlament, který má pouze
symbolickou moc, obě menší strany jsou provládní a kontrolované státem, takže v zemi
není žádná organizovaná politická opozice.
Neexistují ani žádné nezávislé nevládní organizace, zájmové spolky jsou organizovány státem. Volby se konají pravidelně, ale voleni
jsou pouze kandidáti z jednotné kandidátky.
Jakékoli kritické vyjádření nesouhlasu s vládní politikou či oficiální ideologií je považováno za protistátní čin, za který podle závažnosti hrozí mnohaletý pobyt v pracovním táboře,
trest smrti a potrestání rodinných příslušníků. Omezená je i svoboda pohybu jak uvnitř
země, tak cesty do zahraničí.
Samostatnou kapitolou jsou pak severokorejští uprchlíci. Největší překážkou na jejich
dlouhé cestě na svobodu je postoj Číny, která
je odmítá uznat za uprchlíky podle mezinárodního práva a považuje je za uprchlíky ekonomické. Podle smlouvy s KLDR je eskortuje
zpátky do země původu. Různé zdroje uvádějí, že se jich na území Číny nachází 30 až
300 tisíc. Podle severokorejského právního
řádu je opuštění státu trestným činem a hrozí za něj trest od tří do deseti let nucených
prací a v závažných případech i trest smrti.
Uprchlík se tak po překročení hranice dostává do svízelné situace, kdy se musí pohybovat zpravidla bez prostředků v cizím prostředí, bez znalosti jazyka, skrývat se před
čínskou policí a spoléhat se na cizí pomoc.
Jihokorejská ambasáda v Pekingu se v zájmu
dobrých vztahů s Čínou staví k severokorejským uprchlíkům zády a pronikání na ambasády jiných států je dnes už velmi obtížné.
Často trvá i několik let než se jim podaří dostat se přes třetí zemi do exilu. Zejména ženy,
kterých je mezi uprchlíky většina, se tak dostávají do velmi zranitelné pozice a jsou častým
terčem sexuálního zneužívání, otrocké práce,
nucených sňatků a další trestné činnosti.
Většina uprchlíků směřuje do Korejské republiky, kde jich dnes žije přibližně 8 tisíc.
Jihokorejská imigrační politika k nim ale není
příliš vstřícná kvůli obavám z nekontrolovatelného přílivu. Podle jihokorejské ústavy jsou
totiž obyvatelé obou polovin Korejského poloostrova považováni za občany Korejské republiky, takže po dosažení jihokorejského
území jim teoreticky náleží i stejná práva.
Z výše uvedeného je zřejmé, že výrazné
omezení porušování lidských práv v KLDR
v podstatě není možné bez zásadní změny politického režimu. Dílčí snahy humanitárních
organizací a nakonec i OSN samotného mají
jen omezený dosah, a tak záleží hlavně na politice klíčových mocností v regionu, zejména
Číny, Spojených států a Korejské republiky, kdy
Severokorejcům vysvitne alespoň paprsek
naděje na důstojný život v jejich vlastní zemi.
Zatím moc důvodu k optimismu nemají.
Jaromír Chlada
Autor je studentem severokorejských
studií na Dongguk University v Soulu
Zdroje:
- http://www.hrw.org
- http://hrw.org/wr2k5
- http://www.freedomhouse.org
- http://www.nkfreedomhouse.org
- http://www.ohchr.org
- http://www.time.com
- http://www.wfp.org
- Hawk, David: The Hidden Gulag: Exposing North Korea’s Prison Camps. Washington, DC 2003
- Kang Čchol-hwan, Pierre Rigoulot: Pchjongjangská akvária. Fra, Praha 2003
- White Paper on Human Rights in North Korea 2005.
Korea Institute for National Unification, Soul 2005
„Ať žije Korejská strana práce, vůdkyně a organizátorka všech vítězství korejského lidu.“
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
Foto: Jaromír Chlada
LIDSKÁ PRÁVA
Ó
Ó
Ó
 Lidská práva v Číně
V obecném povědomí je Čínská lidová republika ztělesněním země, kde jsou pošlapávána lidská práva. Téma lidských práv je také
opakovaně zmiňováno (či zamlčováno) při
všech významnějších diplomatických jednáních mezi Čínou a jejími západními partnery.
Nepříznivá situace v oblasti dodržování lidských práv je mj. příčinou zbrojního embarga, které Evropská unie uvalila na Čínu po
masakru na náměstí Tchien-an-men. Nejvíce
zpráv v médiích o porušování lidských práv
v Číně se týká národnostního útlaku v Tibetu,
omezování svobody vyznání a zejména pronásledování stoupenců hnutí Fa-lun-kung,
mučení a rozšířených poprav a také cenzury
a zejména kontroly internetu.
Některých z těchto témat se dotknu i ve
svém krátkém pohledu na neutěšený stav
v oblasti lidských práv v Číně. Cílem tohoto
článkun je spíše než znovu připomínat nekřiklavější případy, o nichž se lze dočíst i jinde,
poukázat na problematičnost lidských práv
v kontextu čínského systému jako celku a s
důrazem na vývoj v poslední době. Proto stručně představím situaci v čínské legislativě, budu
se věnovat kontrole médií a cenzuře a nakonec působení nevládních organiazací v Číně.
V této souvislosti bude nutné zmínit dopad
liberalizace hospodářství a sílící význam sociálních témat pro lidskoprávní aktivisty.
Své shrnutí zakládám na materiálech následujících organizací: Amnesty International,
Human Rights in China, Reporters sans frontieres, China Information Center, Laogai Research Foundation, oficiální dokumenty čínské a americké vlády. Využila jsem také čínské
i světové zpravodajství.
(V článku používám mezinárodně užívanou
transkripci čínštiny, nikoliv český přepis,
abych případným zájemcům usnadnila vyhledávání dalších informací na internetu.)
Právní systém
V průběhu 90. let prochází alespoň navenek čínská legislativa procesem pozitivních
změn. Byl zrušen trest smrti za kontrarevoluční činnost a celý právní systém prochází
reformou s cílem profesionalizovat a modernizovat soudnictví a přiblížit se západním
normám. Oficiální dokumenty zdůrazňují, jak
čínská vláda pečuje o prosazení „vlády zákona“. Tento proces byl započat bezpochyby
také v souvislosti se snahou Číny vstoupit do
Světové obchodní organizace (stalo se tak
r. 2001) a zlepšit svůj obraz v zahraničí, který
zle pošramotil krvavý zásah proti demonstrantům v r. 1989.
Čínská ústava z prosince 1982 zaručuje na
první pohled všechna základní lidská práva,
včetně svobody slova, svobody tisku, shromažďování a sdružování, svobody pořádat
demonstrace a veřejné protesty a také svobody náboženského vyznání. Ústava má několik dodatků z pozdější doby. S ohledem na
lidská práva nejvýznamnější posun představuje dodatek z r. 2004, kde je explicitně zmí-
něno, že čínský stát garantuje právo na „respektování základních lidských práv“.
Za velký pokrok se považuje to, že od roku
1994 zákon umožňuje občanům podávat žalobu na státní úředníky pro zneužití pravomoci veřejného činitele. V říjnu roku 1997 ČLR
podepsala mezinárodní konvenci o ekonomických sociálních a kulturních právech (International Covenant on Economic, Social, and
Cultural Rights), kterou ratifikovala v březnu
2001. V říjnu 1998 pak podespala mezinárodní konvenci a občanských a politických právech (International Covenant on Civil and Political Rights), ta však na ratifikaci stále čeká.
Praxe nicméně ukazuje, že přihlášení se k
myšlence ochrany lidských práv a „vlády zákona“ je do značné míry formální. Záruky
ochrany lidských práv zůstávají ve stínu čláku 1 ústavy, kde se mj. říká, že „sabotáž socialistického systému ze strany jedinců či organizací je zakázána.“ Velkou hrozbou pro
nezávislé projevy názorů je Zákon na ochranu státního tajemství z května 1989 a dále
Zákon proti nactiutrhání, který usnadňuje
postih případných kritiků korupce, zneužívání pravomocí veřejného činitele apod.
Běžnou praxí je kriminalizace kritiků režimu. Proti nezávislým hlasům se užívají ustanovení trestního zákona o „poškozování národních zájmů“, „vyzrazení státní tajemství“,
„podvracení“ apod. Rozšířeným jevem je, že
nepohodlné osoby jsou připravovány o možnost zaměstnání a bydlení a mnohdy jsou
vystaveny výhružkám a fyzickému násilí.
K neutěšenému stavu dále přispívá nepřehlednost různých zákonů, nařízení a interních
směrnic, které se mnohdy dostávají do konfliktu. Neexistují záruky nezávislosti soudů a
vymahatelnost práva je velmi nízká, rozšířená je korupce a zneužívání pravomocí stranických funckionářů a státních úředníků.
Mezinárodní organizace dále kritizují neregulérnost vyšetřování, včetně zadržování nepohodlných osob bez přímého obvinění a bez
poskytnutí informací rodinným příslušníkům,
jakož i běžně užívané mučení. Systém převýchovných táborů založený na deportacích bez
řádného soudu zůstává zachován.
Média
Veškeré sdělovací prostředky v zemi jsou
podřízeny kontrole stranických a státních orgánů, které konají ve stínu Ústředního oddělení propagandy, orgánu ÚV KS Číny. Registrace vydavatelské činnosti je pod přísnou
kontrolou a zpravodajství je plně v rukou státních institucí. Zahraniční investice do vydavatelské a nakladatelské činnosti, jež byly
nedávno umožněny, jsou striktně omezeny
na oblast zábavy.
Státní a stranické orgány vydávají pravidelné a podrobné směrnice jak a o čem psát
(a zejména nepsat), pořádají pro novináře
školení a v případě „neposlušnosti“ využívají
represivní opatření. Pro ilustraci lze zmínit
statistiku oficiálně zveřejněnou r. 2005 v čín-
ském tisku, podle které bylo v r. 2004 kvůli
„zveřejnění interních informací, které nejsou
určeny pro širší veřejnost“ staženo 338 publikací, zavřeno 202 redakcí a poboček různých periodik a 73 organizací bylo potrestáno za „nezákonné podnikání v oblasti
zpravodajství“.
Vedle této otevřené cenzury je obecně rozšířený tlak – často ekonomicky motivovaný –
na novináře, aby sami pečlivě zvažovali způsob svého psaní a zůstávali konformní s oficiální politikou. Na počátku r. 2006 vzbudilo
značnou pozornost zrušení přílohy „Bod mrazu“ (Bingdian, Freezing Point) mládežnických
novin Zhongguo qingnianbao. Důvodem byl
nepohodlný šéfredaktor přílohy Li Datong,
který nejprve kritizoval vedení novin, že na
zaměstnancích vynucuje autocenzuru, a posléze publikoval kontroverzní články dotýkající se Taiwanu a interpretace čínských dějin
ve středoškolských učebnicích v ČLR. Li Datong byl z novin propuštěn a jeho naděje, že
získá zaměstnání jinde, je mizivá.
Přísná kontrola médií se děje v podmínkách
postupující komercializace řízené státem a při
cenzuře se uplatňují také ekonomické tlaky.
Již zmíněný Li Datong veřejně kritizoval praxi
„finanční motivace“ novinářů, kterou noviny
zavedly a podle které měl být vyhodnocován
ohlas jednotlivých článků mezi státními a stranickými představiteli a podle toho měli být
jejich autoři odměňování či trestáni.
Obecný trend směřuje od seriózního zpravodajství a utváření veřejného mínění, které
by mohlo upozorňovat na společenské problémy, k plytkým senzačním zprávám bulvárního charakteru. I tento druh žurnalistiky se
však pravidelně ocitá v nebezpečí, že se stane obětí některé z četných kampaní „proti
duchovnímu znečištění“ – pokud je podobná kampaň záminkou k likvidaci nepohodlných novinářů.
O sílící kontrole pravodajství a sdělovacích
prostředků svědčí také nařízení vyhlášené
v září roku 2006, podle kterého monopol na
veškeré zpravodajství, včetně zpráv vyměňovaných ze zahraničím, získává státní agentura Xinhua. Toto rozhodnutí vzbudilo značný
rozruch, neboť se dotýká i veškerého ekonomického či sportovního zpravodajství a zpětně má značný dopad v oblasti podnikání,
včetně dopadu na sportovní zpravodajství
během Olympijských her v Pekingu v r. 2008.
Nevládní organizace
Svědectvím o jisté míře uvolnění, jež nastalo v Číně ve 2. polovině 90. let, je vznik
řady nevládních organizací; částečně jsou
zakládané s přispěním organizací mezinárodních. Zpočátku byly tyto organizace tolerovány a některé se těšily i částečně podpoře oficiálních míst, neboť pomáhaly řešit různé
místní problémy. Jedná se zpravidla o organizace zaměřené na charitu, osvětu, postavení
žen, ekologii a výchovu k samosprávě na nejnižší úrovni. Značnou podporu v této oblasti
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
16
Ô LIDSKÁ PRÁVA
Ô
poskytovala Evropská unie, která si od rozvoje takových organizací slibovala rozvoj občanské společnosti s možností postupné
přeměny státního zřízení v Číně v demokratický stát. V poslední době mezi nevládními organizacemi stále významnější místo
zaujímají petiční výbory a sdružení vesničanů, kteří se brání vyhánění z půdy, a obdobná sdružení městských obyvatel bránících se proti nucenému vystěhování,
případně organizace, které vymáhají pomoc
pro oběti epidemie AIDS. Činnost těchto
sdružení je často spojena s kritikou korupčních praktik státní správy.
V návaznosti na společenské nepokoje a
politické změny v Gruzii, na Ukrajině a v Kyrgyzstánu a také pod dojmem rázných opatření ruského presidenta Putina proti nevládním organizacím se od konce r. 2005 čínská
vláda snaží činnost nevládních organizací
omezit. Nevládní organizace se musí registrovat na policii, kde jsou nuceny také předkládat zprávy o své činnosti. Registrace nových
organizací byla pozastavena.
Vedle zostřené kontroly a administrativních
opatření se během roku 2006 stalo běžnou
praxí zastrašování nepohodlných sdružení.
Jejich představitelé jsou předvoláváni k výslechům na policii a jsou zadržováni. Běžnou
praxí se dále stává přepadení neznámými
osobami, při nichž jsou aktivisté surově zbiti
a mnohdy skončí v nemocnici. Policie tyto
případy neřeší, naopak, stává se, že napadený se stane obviněným. Podobně jsou zastrašováni také právníci, kteří se věnují otázkám
porušování lidských práv a pomáhají neziskovým organizacím v jejich činnosti.
Mezi nejznámější případy z poslední doby
patří zatčení pekingského právníka Gao
Zhishenga, který byl v říjnu obviněn z protistátní činnosti. I v českém tisku se objevila zpráva o Fu Xiancaiovi, rolníkovi z oblasti
zatopené přehradou Tři soutěsky, který zorganizoval sdružení požadující kompenzace
pro vystěhované vesničany. Fu Xiancai byl
opakovaně vyslýchán a dvakrát zmlácen
tak, že zůstává v kritickém stavu v nemocnici. Opakovaně byli letos persekucím vystaveni také lékaři a aktivisté usilující o pomoc obětem AIDS, Dr. Hu Jia a Li Dan. Jejich
proviněním je, že poukazují na nezodpovědné jednání státní správy, korupci a nekompetentní rozhodnutí.
Vojenská přehlídka s nukleárními raketami jako za starých časů
Sociální neklid a represe
Příznačným rysem dnešní Číny je propojování státního systému založeného na vládě
jedné strany s doslova divokým uvolňováním
trhu a komercializací celé společnosti. Doprovodným jevem propojení totalitního systému
s ekonomickou liberalizací je všudypřítomná
korupce a nepokryté prorůstání ekonomické
a politické moci. Rychle se zvyšuje rozdíl mezi
chudými a bohatými a zejména v chudších
venkovských oblastech se lidé mnohdy ocitají bez možnosti obživy. Tento proces doprovází rostoucí sociální napětí a množící se protesty, které mnohdy přerůstají v násilnosti.
Podle oficiálních statistik se v roce 2005 odehrálo 87 000 protestních akcí a zúčastnilo se
jich přes 4 miliony osob. Omezování svobody
slova a činnosti neziskových organizací se
všemi omezeními dotýkajícími se základních
lidských práv a svobod, které s tím souvisejí,
tak stále více souvisí s ekonomickým útlakem.
Je zřejmé, že vláda si s problémy, které přináší divoký kapitalismus čínského střihu, neví
rady a zatím na ně reaguje represí. Pozorovatelé se shodují, že od r. 2003, kdy se vyměnilo čínské vedení a do čela státu se postavili
president Hu Jintao a premiér Wen Jiabao,
dochází zřetelně k posilování represivní poli-
Zdroj: Federace amerických vědců
tiky. Na základě neveřejných stranických
směrnic, jejichž politika se někdy označuje
slovy „uvnitř pevně zmáčknout, navenek předstírat uvolnění“, se od podzimu 2005 dále
zostřuje cenzura, zaměřená především na
zpravodajství o domácích nepokojích, korupčních skandálech a ekologických neštěstích,
a dále kontrola internetu s cílem odříznout
domácí uživatele od komunikace se zahraničním. Součástí tohoto přitvrzení je také
omezování činnosti a zastrašování nevládních
organizací. Paradoxně tak nastává situace,
kdy pokrok v legislativě a formální přihlášení
se alespoň k některým mezinárodním standardům v oblasti lidských práv doprovází jejich zvýšené porušování. Zda se podaří zvrátit tento trend závisí také na tom, jak se
zachová svobodný a bohatý západ. Pokud
bude pokušení rychlých zisků v Číně silnější
než svědomí, může jednou dojít k tomu, že
standardy v oblasti lidských práv bude formovat ekonomicky úspěšná, avšak politicky
nereformovaná a nestabilní Čína.
Olga Lomová
Autorka je sinoložka působící na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze.
 Týdenní let světem lidských práv
4.–10. prosince roku 2006 proběhl v Brně
již 4. ročník festivalu Týden lidských práv
(TLP). Pásmo pořádalo NESEHNUTÍ a Amnesty International a každý, kdo přišel, měl možnost získat aktuální informační materiál o lidskoprávní situaci v zemích, kterých se akce
týkaly. Protože o informace nechceme ochuzovat ani vás, čtenáře a čtenářky PŘESu, přinášíme informace o jednotlivých zemích (nejde o vyčerpávající popis situace, ale o podtržení největších problémů, jak je vidí mezi-
17
národní nevládní organizace) a také akcích,
které se jich týkaly.
navíc navázat na dva velmi dobré filmy, které
se tematikou zabývaly.
Gruzie a lidská práva
Situaci v Gruzii přiblížila hned pondělní
akce s názvem Život pod Kavkazem. Z důvodu zdravotní indispozice sice nevystoupil
kavkazolog Václav Černý, ale akci zachránil
kolega z NESEHNUTÍ Milan Štefanec, který
dokázal situaci lidských práv, uprchlíků i separatistických regionů poutavě popsat. Mohl
V Gruzii se nadále vyskytují případy mučení ze strany příslušníků bezpečnostních složek. Jsou známy případy bití a kopání zadržených, vyhrožování střelnými zbraněmi,
fingované popravy. Policie také nezákonně
odpírá zadrženým kontakt s rodinami. Většina případů bohužel nebývá vyšetřena, neboť
policie kryje zločiny svých příslušníků. Neu-
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
LIDSKÁ PRÁVA
stále se opakují útoky na náboženské a etnické menšiny. Tyto útoky, ke kterým je někdy
nabádají i jejich kněží, mívají na svědomí stoupenci gruzínské ortodoxní církve. Řada pachatelů útoků byla již uvězněna, ale stovky
dalších zůstávají nepotrestány. Čečenským a
kurdským uprchlíkům hrozí nebezpečí vyhoštění do Ruska a Turecka. Vláda Gruzie je také
podezřívána z omezování svobody slova a tisku. V roce 2006 došlo k diplomatické roztržce mezi Gruzií a Ruskem, které následně zahájilo blokádu. Gruzie se dlouhodobě podílí
na podkopávání kontroly obchodu se zbraněmi, když reexportuje dovezené zbraně (například těžkou techniku z ČR) do embargovaných a válčících zemí.
Kuba – ostrov svobody?
I tzv. Ostrov svobody přišel na přetřes hned
v pondělí, a to díky vernisáži fotografií kubánských žen, jež trpí v souvislosti s vězněním svých manželů – odpůrců kubánského
režimu. Výstava Ženy kubánského jara byla
k vidění v knihkupectví Spolek i několik dalších týdnů po vernisáži.
Na Kubě pokračuje omezování svobody slova. Lidskoprávní aktivisté a aktivistky čelí útokům příslušníků bezpečnostních složek i polooficiálních skupin. Okolo 70 vězňů svědomí
stále zůstává ve věznicích. Na špatné lidskoprávní i ekonomické situaci se negativně
podepisuje i embargo Spojených států amerických. V celách smrti sedí více než 30 lidí,
popravy prováděny nejsou. Pokračuje nejistá
mocenská situace, související s hospitalizací
kubánského vůdce Fidela Castra. Oficiálně
drží moc v rukou jeho bratr Raúl Castro. Navzdory demokratické ústavě a proklamované
dělbě moci jsou soudy v rukou vládnoucí skupiny, a slouží tak k vykonávání její vůle a postihům nepohodlných lidí. Stále dochází
k restrikcím při cestování do zahraničí. V některých případech Kuba brání slučování rodin, které jsou rozdělené mezi Kubou a USA.
Tibet a Tibeťané dnes
Úterý 5. prosince přilákalo do restaurace
Na cestě mnoho lidí na přednášku Ladakh –
země průsmyků. Zajímavě o této Tibeťany
osídlené oblasti v Indii pohovořila Hana Chalupská, která měla možnost v Ladakhu pracovat na záchraně tibetských klášterů.
V roce 1949 vstoupila armáda ČLR do Tibetu a násilím jej obsadila. Nenásilné protesty
Tibeťanů proti agresorovi přerostly roku 1959
ve velké povstání ve Lhase, jež Číňané rozdrtili bombardováním. Po 56 letech anexe je
bilance hrozivá – 1 200 000 Tibeťanů bylo
popraveno či zemřelo v pracovních táborech,
přičemž většina z nich nikdy neslyšela obvinění ani rozsudek. Soudní procesy, pokud se
vůbec konají, naprosto nevyhovují mezinárodním standardům. Právo na obhajobu je
extrémním způsobem omezováno a přiznání,
často vynucená mučením, jsou užívána jako
důkaz. Pokračuje exodus Tibeťanů – ze země
uprchlo již 120 tisíc lidí a po rozsáhlém plá-
novitém přemísťování Číňanů do Tibetu se
původní obyvatelstvo stalo menšinou ve vlastní zemi (na 6 milionů Tibeťanů připadá v současné době již 7,5 milionu Číňanů). Důsledkem státní populační politiky bývají nucené
sterilizace tibetských žen a násilné potraty,
prováděné často i v devátém měsíci těhotenství. Pokračuje systematická destrukce tibetské kultury a náboženství – ze stovek klášterů,
chrámů a svatyní jich zbyla jen desítka, mniši
a jeptišky byli vyhnáni a cenná umělecká díla
vypleněna a rozprodána. Komunistická totalitní moc zbavila Tibeťany základních lidských
práv – svobody vyjadřování, užívání mateřského jazyka, volného pohybu a náboženské přesvědčení. Součástí každodenní reality se staly
represe, svévolné zatýkání, mučení, zastrašování a věznění. Není nejmenších pochyb, že
se jedná o genocidu – zničení svébytné kulturní a národní identity Tibeťanů.
Mučení a násilí v Ruské federaci
Rusku bylo věnováno hned několik akcí.
V pondělí proběhla veřejná beseda s Davidem Šťáhlavským, redaktorem Českého rozhlasu o ruských šancích na zlepšení dodržování lidských práv. Ve středu a v sobotu se o
slovo přihlásili ruští básníci a zpěváci v překladech a interpretacích českých tvůrců Norberta Holuba a Milana Dvořáka.
Ó
Ó
Ó
ných a 92 000 nemocných tuberkulózou;
33 600 má AIDS a 30 000 syfilis.
Průměrně 20 000 žen a dívek je drženo ve
vyšetřovací vazbě. Ženy a dívky v trestaneckých zařízeních čelí dalším problémům. V roce
2001 se nacházelo v 35 zařízeních pro ženy
přibližně 40 000 žen a dívek. V celé zemi
existují pouze tři věznice pro mladé dívky,
což znamená, že dívky jsou stovky a tisíce
kilometrů od domova. Ve všech těchto koloniích trpí chovanky nedostatečnou výživou,
hygienou a zdravotní péčí.
Ženy v policejní vazbě se stávají terčem
mučení, včetně znásilňování a jiných sexuálně motivovaných útoků. Tento stav je způsoben hlavně častou neschopností odpovědných
osob zajistit ženám právo na přítomnost právního zástupce při výslechu. Velmi často jsou
v ženských zařízeních dozorci a nikoliv dozorkyně, což zvyšuje četnost případů násilí.
Mučení a špatné zacházení zůstává v Ruské federaci široce rozšířené, neboť pachatelé
se ze svých činů téměř nikdy nezodpovídají.
Předběžná vyšetřování obvinění z mučení
bývají běžně velmi povrchní a často nevyústí
ve formální trestní stíhání. Je-li trestní stíhání
zahájeno, bývá vzápětí uzavřeno pro „nedostatek důkazů“.
Lidská práva v Čečensku
Nepokojnou zemí nás provedla novinářka
Petruška Šustrová čtením z knihy pamětí čečenského lékaře Hassana Bajeva. Kniha vyšla
v českém překladů právě od zmíněné novinářky a unikátním způsobem zachycuje proměny
obyčejných lidí, do jejichž životů vpadla válka.
Používání mučení a špatného zacházení
v policejní vazbě za účelem vynucení přiznání nebo podání informací je běžné. Bití pěstmi a obušky, doprovázené kopanci, je nejrozšířenější metoda mučení zaznamenaná
Amnesty International. Kromě toho jsou často používány promyšlenější metody, které neV Čečensku stále pokračuje porušování lidzanechávají viditelné stopy na těle oběti. Mnoských práv, včetně válečných zločinů, ze straho ze zadržených ve vazbě žije v podmínkách,
ny čečenských ozbrojenců a federálních
které jsou kruté, nehumánní a ponižující.
jednotek. Čečenské bezpečnostní síly ve spoTéměř milion mužů, žen a dětí je v současnoslupráci s ruskými federálními jednotkami
ti v Rusku za mřížemi. Hlavním problémem je
praktikují nelegální zatýkání, vyhrožování, muchronická přeplněnost věznic. V některých příčení, znásilňování a „mizení“ obyvatel
padech děsivé podmínky ve vazbě způsobily,
a obyvatelek Čečny. Čečenské partyzánské skuže se zadržení radši „přiznali“, jen aby zkrátili
piny se dopouštějí přímých útoků na civilisty.
dobu strávenou v tomto zařízení. Například po
V současné době je ještě stále více než
pumovém atentátu na obytný blok v Moskvě
30 000 lidí „vnitřně přesídlených“ v okolních
v roce 1999 se mnoho Čečenců přiznalo k zločiregionech na Severním Kavkaze. Žijí v nedůnům, které nespáchali (například přechovávástojných a bídných podmínkách. V červnu
ní munice nebo držení drog).
2005 došlo po nájezdu federálních vojáků
V mnoha vazebních zařízeních nutí
jejich přeplněnost
vězněné spát „na
směny“, což zase
způsobuje šíření
infekčních onemocnění. V květnu
2002 informoval
náměstek ministra
spravedlnosti (pro
agenturu AFP,
4. května 2002),
že více než polovina vězňů v Rusku
je nemocná, a to
Situace v Čečensku je stále katastrofální.
Foto: www.gallery.cjes.ru
včetně 300 000
duševně nemoc-
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
18
Ô LIDSKÁ PRÁVA
Ô
k hromadnému exodu tisíce vesničanů a vesničanek z obce Borozdinovskaja. Čečenci, kteří se
u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku domáhali nápravy v souvislosti s porušováním svých práv, se stali cílem odvetných
opatření od opakovaného obtěžování a vyhrožování až po zabíjení samotných stěžovatelů či jejich blízkých příbuzných. Špatná situace v Čečně by měla být výzvou pro Českou
republiku a další středoevropské postkomunistické země jako Polsko či Slovensko, aby
zásadně přehodnotily svou politiku ve vztahu
k čečenským uprchlíkům a žadatelům o azyl.
V Rakousku a dalších západních zemích je
jejich šance na získání azylu řádově mnohem
vyšší než v ČR. Bezvýchodné postavení čečenských žadatelů o azyl v ČR vede někdy
i k tomu, že v rámci tzv. programu dobrovolné
repatriace přistoupí na návrat zpět na území
Ruské federace. Nikdo ze zodpovědných českých úředníků se ovšem již nezajímá o jejich
další osudy - podle sdělení samotných čečenských uprchlíků čeká doma navrátilce, podobně jako ty, kdo si stěžují u mezinárodních
institucí, perzekuce. O tom, že navracení čečenských uprchlíků je v jakékoliv podobě
nepřípustné, svědčí i precedentní rozhodnutí britského soudu nevydat navzdory žádosti
ruských úřadů čečenského diplomata Achmeda Zakajeva či rozhodnutí Evropského soudu
pro lidská práva ve Štrasburku o nezákonnosti repatriací Čečenců zpět do Ruska, které
praktikuje gruzínská vláda. V květnu 2005
byli osvobozeni čtyři příslušníci speciálních
zpravodajských jednotek, obvinění z vraždy
šesti civilistů ve vesnici Dai. Soud v Rostově
na Donu rozhodl, že jejich činy nebyly natolik trestuhodné, aby za ně měli být odsouzeni. V roce 2005 byly známy pouze dva případy potrestání pachatelů válečných zločinů a
zločinů proti lidskosti v Čečensku. Většina zločinů tak zůstává nepotrestána, což jen umocňuje atmosféru bezpráví.
Guatemala – situace v oblasti lidských práv
V pátek 8. prosince zhlédli návštěvníci a
návštěvnice klubu Krmítko na Fakultě sociálních studií MU výstavu maleb a fotografií věnovanou lidem, kteří přežili masakry obyvatel
mayských vesnic v průběhu občanské války
v Guatemale. Jejich autorka Kateřina Karásková se zúčastnila programu „doprovodu svědků“, který měl zajistit ochranu těch, kteří mají
vypovídat v procesech proti pachatelům z řad
armády a polovojenských organizací.
Hrozivě narůstá v Guatemale v posledních
letech počet brutálně zavražděných převážně mladých žen. Některé teorie tento znepokojivý jev, nazývaný též „femicidio“, vysvětlují zapojením žen do nezákonné činnosti,
domácím a sexuálním násilím či dopadem
obecné kriminality. Většina případů nebývá
řádně vyšetřena a potrestána a Amnesty
International se domnívá, že guatemalská vláda nečiní dost rázná opatření pro nápravu
tohoto stavu. Pro ilustraci: Od roku 2001 do
června roku 2006 byly takto zmařeny životy
více než 2 200 žen; v roce 2002 to bylo 163
19
případů, ale v roce 2005 již 665 vražd. Téměř 70
procent případů není vyšetřováno a v 97 procentech případů nebyl nikdo uvězněn. Vrahové
si tedy mohou být téměř jisti, že uniknou trestu.
Guatemalští obránci lidských práv a další
občanští aktivisté se stávají častým terčem
výhrůžek a zastrašování. Dochází též k vykrádání jejich kanceláří, únosům i vraždám. Vláda sice deklarovala svou podporu obhájcům
lidských práv, vyšetřování útoků proti nim
však pokulhává a pachatelé, patřící často
k různým tajným skupinám, se nemusejí příliš obávat spravedlivého trestu.
Soudní projednávání případů genocidy a
zločinů proti lidskosti, ke kterým došlo v období ozbrojeného konfliktu v Guatemale (více
než tři desetiletí trvající konflikt byl ukončen
r. 1996), nezaznamenávají podstatný vývoj
a některé osoby, které se podílejí na objasňování masakrů, spáchaných armádou či polovojenskými organizacemi, se stávají terčem
vyhrožování. Španělský ústavní soud však rozhodl, že některé případy válečných zločinů,
spáchaných guatemalskou armádou, mohou
být vyšetřovány ve Španělsku.
Dalším guatemalským problémem jsou spory o pozemky a vysídlování vesnických obyvatel, při kterých úřady prokazují nepatřičnou zaujatost ve prospěch bohatých majitelů
půdy. Vysídlování bývá provázeno ničením
obydlí a užíváním nepřiměřené síly. Při některých pozemkových konfliktech dochází
i ke zraněním a úmrtím.
Porušování lidských práv – i v České republice
Týden lidských práv se nevyhýbal ani domácím tématům. Proto proběhla beseda se zástupkyní Veřejného ochránce práv (ombudsmana)
Annou Šabatovou o úloze této instituce při
ochraně lidských práv v ČR. O tom, jak se žije
romským ženám, v Knihovně Jiřího Mahena
besedovaly romská vypravěčka Emílie Machálková, socioložka Jiřina Šiklová a romská poradkyně Magistrátu města Brna Helena Krištofová.
Romská menšina čelí diskriminaci ze strany
úřadů i jednotlivců. Romové mají problém získat běžné bydlení i pokud doloží finanční záruky, a často tak nedobrovolně zůstávají v segregovaných sociálních bytech s nedostatečným
vybavením. Vytváření ghett, z nichž není úniku, vede k šíření násilí a kriminality. Sociální
a ekonomickou deprivaci Romů prohlubuje diskriminace ve vzdělávacím systému. Mnoho dětí
z romských rodin je automaticky umisťováno
do zvláštních škol. V roce 2005 dal štrasburský
soud pro lidská práva v této věci za pravdu romskému studentovi, který žaloval ČR. Případy
nedobrovolné sterilizace žen (většinou romského původu) se stále vyšetřují.
Vyskytují se také případy policejního násilí
a špatného zacházení se zadrženými. Útoky
směřují nejen proti Romům, ale také proti
bezdomovcům či cizincům (tedy lidem
s omezenou možností se bránit). Bohužel stále neexistuje žádná možnost nezávislého vyšetřování trestné činnosti policistů. Ty v současnosti šetří Inspekce ministra vnitra, která
není oddělená od policie. V řadě sociálních
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
Součástí TLP byla i ochutnávka balkánské kuchyně.
Foto: Milan Štefanec
zařízení pro mentálně nemocné jsou stále nevyhovující podmínky a přetrvává nešetrné
chování zaměstnanců k pacientům.
V současné době funguje asi dvacítka česky
psaných webových stránek (například
www.odpor.org), jejichž prostřednictvím se šíří
rasová a nacistická propaganda. V roce 2005
bylo evidováno 236 rasově motivovaných trestných činů. Existují také umírněné nacionalistické síly (například Národní strana), šířící protiromskou, proticizineckou a šovinistickou
propagandu. Tato uskupení mají i politické ambice, avšak naštěstí jen mizivé volební úspěchy.
Na závěr kultura
Spojením kulturního programu s besedou
o současné politické situaci byl i Makedonský
večer. Během něho lidé nejen ochutnali speciality tradiční kuchyně, zatančili si lidové makedonské tance, zapěli národní písně, ale také
diskutovali o situaci na Balkáně s Katerinou
Dimovskou z Makedonie a dokonce i s makedonskými emigranty, kteří přišli ve 40. letech
z Egejské Makedonie, okupované Řeckem, do
tehdejšího Československa a v pátek 8. prosince dorazili na Makedonský večer. Týden lidských práv zakončila akce pro děti i dospělé.
Zcela zaplněný sál Multikulturního centra brněnské Charity zhlédl loutkovou stínohru Sávitrí v podání Divadla Líšeň.
Jiří Koželouh a Jan Klement
Autoři jsou členy organizátorského týmu
Týdne lidských práv.
Zdroje:
- Annual Report 2006, 2006 (www.amnesty.org)
- Human Rights Watch, 2006 (www.hrw.org)
- Lungta, 2006 (www.lungta.cz)
- The Russian Federation - Denial of Justice, Amnesty
International, 2002
- AI: Europe and Central Asia Summary of Amnesty International’s Concerns in the Region January - June 2004,
index - EUR 01/005/2004, Amnesty International, 2004
- Centro de reportes informativos sobre Guatemala
(www.cerigua.org)
- Zpráva o extremismu na území ČR v roce 2005, 2006
(www.mvcr.cz)
- Stránky nacionalistických a nacistických uskupení
(www.narodni-strana.cz, www.odpor.org apod.)
LIDSKÁ PRÁVA
Ó
Ó
Ó
 Fiktivní osoby a skutečné svědomí
aneb Co ukázal jeden sociologický výzkum
Vzhledem k tomu, že Česká republika je
domovem pro stále více uprchlíků a cizinců,
je čím dál potřebnější řešit jejich reálný život
– od výuky jazyků přes sociální zabezpečení
až po vhodnou legislativu. Jeden z nejdůležitějších aspektů integrace cizinců je jejich pracovní uplatnění v České republice. Právě tomuto tématu se věnoval i výzkum zaštítěný
Multikulturním centrem Praha, který zpracovali: Jakub Grygar (Katedra sociologie, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita),
Marek Čaněk (Multikulturní centrum Praha),
Jan Černík (Oddělení etnických studií Etnologického ústavu AV ČR). Svůj výzkum prezentovali v závěrečné zprávě pod názvem: Vliv
kvalifikace na uplatnění a mobilitu na českém trhu práce u migrantů ze třetích zemí.
Autoři sestavili vzorek respondentů na základě dat ČSÚ o geografickém rozložení cizinců
v České republice podle typu pobytu a země
původu (občanství). Sledovaná skupina tedy
byla složena z lidí z Ukrajiny, Ruska, Bulharska,
Srbska a Černé Hory, Rumunska, Moldavska.
Jako zajímavý srovnávací element bylo zahrnuto 8 osob ze Spojených států amerických. Vietnamci nebyli, vzhledem ke svému specifickému postavení na trhu práce u nás, zahrnuti do
výzkumu. Respondenti žijí v různých krajích
ČR, kromě Prahy. S respondenty byly prováděny rozhovory na témata: jejich pracovní historie
v zemi původu, způsob hledání práce, budování důvěry, role jazyka, role příbuzenských, etnických či sociálních skupin a sítí, spokojenost
s aktuální prací, motivace ke zvyšování kvalifi-
kace, imigrantova reflexe diskvalifikačních strategií, diskriminace, xenofobie apod.
Nejvíce mě zaujala první část výzkumu.
Autoři v ní na základě zpracování rozhovorů
vytvořili „reálné situace fiktivních osob“. Myslím, že by bylo dobré se o tento ilustrativní
výsledek podělit se čtenáři a čtenářkami
PŘESu. Až dočtete následující 4 příběhy, tak
jistě pochopíte, proč mi přišly tak zajímavé.
Tzvetana, 42 let, Chorvatsko
Tzvetlana se stala první fiktivní osobou.
V Chorvatsku byla významnou novinářkou,
ale po rodinné krizi a rozvodu se rozhodla
z domoviny i s dcerou odejít. V ČR získala
trvalý pobyt, navíc měla notářsky ověřené
všechny kopie dokladů o kvalifikaci apod.
Přesto ji nebyli ochotni, z důvodu východního původu, zaměstnat ani v kadeřnictví. Proto se rozhodla soukromě podnikat a daří se jí.
Ivan a Naděžda, 34 a 29 let, Rusko
Fiktivní muž Ivan přijíždí do Česka sám
a seznamuje s Čechem Petrem, který mu zajistí zaměstnání a místo společníka u své firmy – nejde to ovšem jinak než „načerno“. Po
několika letech přijíždí i Naděžda, Ivanova
partnerka. Aby mohla zůstat v ČR, musí si vzít
známého od Petra a zase se s ním rozvést.
Ivan musí odejít od Petrovi firmy, neboť ten
nechce, aby Ivan figuroval na výpisu z obchodního rejstříku. Je to lepší kvůli důležitým zakázkám. Ivan si proto zakládá vlastní
firmu. Naděžda pracuje jako uklízečka a trpí
nedostatkem přátel v nové prostředí (nejraději by se vrátila do Ruska).
Lenia, 33 let, Ukrajina
Je vyučená krejčová a přišla do ČR z důvodu nemožnosti vydělat na Ukrajině peníze
i na základní potřeby. Její začátky v ČR byly
velmi těžké. Musela pracovat přes den v textilní továrně a přes noc v pekárně. Zaměstnavatelé jí dávali pracovní smlouvy vždy na 3
nebo 6 měsíců, a měla tedy strach, že přijde
o práci a bude muset odeet na Ukrajinu. Poté,
co získala trvalý pobyt, se situace zlepšila –
má pracovní smlouvu na rok a více peněz.
Stačí to ovšem jen na podporu rodičů na Ukrajině a placení základních výdajů v ČR. Navíc
ji trápí nevstřícný postoj spolupracovnic na
dílně. Dívají se na ni jako na zlodějku práce,
proto by chtěla změnit práci.
Patrik, 28 let, USA
Českou republiku si vybral vlastně náhodou.
Chtěl se podívat do světa a předpokládal opětovný návrat do USA. V České republice začal
jako soukromý učitel angličtiny a poté nastoupil do jazykové školy. Zde učil dva roky a během nich se seznámil s českou dívkou Janou,
s níž se oženil. Poté, co se jim narodilo dítě, se
rozhodli zkusit štěstí v USA. Moc se jim ovšem
nedařilo, a tak se vrátili zpět do ČR. Patrik si již
před návratem do ČR zajistil práci (mohl si vybrat ze 4 nabídek). Patrik s Janou a dětmi se
odstěhovali z Prahy do menšího města, aby jejich rodina byla ve zdravějším prostředí. Mohou si dovolit svým dětem poskytovat nadstandardní materiální zabezpečení a plánují jim
studium na prestižní mezinárodní škole.
Myslím, že příběhy komentář nepotřebují.
Samy o sobě jsou trochu smutnou výpovědí
o tom, jak propastné rozdíly mezi lidmi mohou způsobit předsudky, xenofobie a státní
byrokracie. Zatímco občan USA, který doma
pracoval v pomocných profesích, si může vybírat z více zaměstnání a daří se mu dobře,
zkušená chorvatská novinářka nedosáhne ani
na místo kadeřnice. Pořád je na tom však lépe
než lidé z Ruska či Ukrajiny, na než se naše
společnost dívá s hlubokým podezřením.
Myslím, že výzkum nám prostřednictvím fiktivních osob nejen předal zajímavé informace, ale
zase nám připomněl, že s naším přístupem k cizincům není rozhodně něco v pořádku. Výzkum
jistě stojí za podrobné přečtení a hlavně zamyšlení nad tím, jak můžeme přispět k tomu, aby se
situace příchozích do České republiky zlepšila.
Jiří Koželouh
Autor je aktivista NESEHNUTÍ.
Více informací o výzkumu na
www.migraceonline.cz/vyzkum
a na emailu [email protected]
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
20
Ô AFRIKA
Ô
 Lidská práva, uprchlická krize a role afrického
státu: kritický příspěvek
Vzhledem k dějinám afrického kontinentu
plným traumat není překvapující, že otázka
lidských práv zaujímá ústřední roli v africkém
boji za spravedlnost a svobodu. O to je tato
otázka v Africe závažnější, že nejnovější etapa těchto sérií porušování lidských práv často probíhá v režii závadného a nekompetentního státu bez vnitřní autenticity a schopnosti
vlastní orientace.
Tento příspěvek se chce zabývat souvisejícími problémy mezi kontinentálním úsilím
o nastolení vnitřního afrického politického režimu podporujícího rozvoj a ochranu lidských
práv a rolí afrického státu z pohledu vleklé
uprchlické krize, která již delší čas sužuje Afriku a významnou část její populace. Navzdory významným pozitivním změnám
v minulých desetiletích jsem si vědom, že
existuje velký rozpor mezi skutečností a přáním, pokud jde o respektování lidských práv
mezi africkými státy a politiky. Zároveň si
myslím, že není jiný naléhavější problém, než
je současné postavení afrických uprchlíků,
v němž je plně promítnut tento rozpor.
Článek je strukturován tak, že jeho první
část poskytuje základní informace o institucionálních rámcích, v nichž se řeší otázka lidských práv v Africe. Další dvě části se zabývají otázkou postavení státu a jeho role
v kontextu možností a limitů při ovlivňování
uprchlické krize v Africe.
Institucionální rámce ochrany lidských práv v Africe
Africká unie je kontinentální institucionální
zárukou dodržování lidských práv v Africe. Návrh na založení Africké unie (AU) vzešel z mimořádného zasedání Organizace africké jednoty
(OAJ) v Sirte (Libye) z 9. září 1999. Na základě
tohoto návrhu byl vypracován a přijat Zaklá-
Uprchlický tábor ve Střední Africe
21
dající akt Africké unie v Lome (Togo) v červenci
2001. Při svém následujícím, ve skutečnosti
posledním zasedání se OAJ rozhodla uskutečnit záměry Zakládajícího aktu, a tím založit
novou kontinentální organizaci, AU, jejíž historicky první setkání se konalo v červenci 2002
v Durbanu v nové a svobodné JAR.
Založení OAJ se datuje na počátek 60. let
XX. století, tedy dobu rozbíhajícího se boje za
ukončení koloniální a bílé menšinové nadvlády nad významnou částí afrického kontinentu. Konec této nadvlády, jejž symbolizuje smrt
rasistického apartheidu a ustavení černošského nacionalistického vůdce Nelsona R. D.
Mandely* prezidentem Jihoafrické republiky
v dubnu 1994, uzavírá významnou etapu ve
vývoji boje Afriky a jejích obyvatel za lidská
práva, nezávislost a spravedlnost. Zatímco OAJ
se soustředila na otázky africké suverenity, teritoriální integritu a boje za nezávislost, hlavní
cíle AU vyzdvihují význam lidských práv v procesu demokratizace a vytvoření materiálních
podmínek pro fungující a účinný systém odpovědného vládnutí, jehož středem je zájem
o člověka a jeho celkový rozvoj. Tento záměr je
jmenovitě připomenut v zakládajícím dokumentu, kde je vedle bezpečnosti, míru, stability a demokratizace institucí na všech úrovních vyznačena ochrana lidských práv
v souladu s Africkou chartou lidských práv
a práv lidu jako hlavní priorita.
Významným orgánem AU je Komise Africké
unie, která odpovídá za řízení jejich každodenní agendy, jako jsou zastupování, obrana společných zájmů, vypracování a prezentace společných postojů k různým mezinárodním
otázkám a příprava dlouhodobých strategických záměrů. Členy komise tvoří její předseda
(v současnosti prof. Alpha Oumar Konare
z Mali), místopředseda a dalších 8 komisařů,
Foto: Internet
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
z nichž jeden, odpovídající za politické záležitosti (v současnosti paní Julia Dolly Joiner
z Gambie), má ve své kompetenci oblast lidských práv a jejich dodržování v Africe.
Hlavním dokumentem kontinentálního systému ochrany lidských práv v Africe je Africká charta lidských práv a práv lidu, přijatá
na vrcholném zasedání OAJ v Banjul (Gambie) 27. června 1981, jež vstoupila v platnost
21. října 1986. Důležitou součástí Charty je
implementační orgán Africká komise pro lidská práva a práva lidu, jež dohlíží nad dodržováním a ochranou lidských práv a práv lidu
v Africe. Komise může využívat vlastní vyšetřovací metody i vyslechnout individuální stížnosti na porušování lidských práv, avšak chybí jí dostatečné pravomocné kompetence a
musí většinou brát ohled na vyčerpávání
možností obhajoby na národní úrovni, což
ukazuje případ nenadálé popravy nigerijského spisovatele a bojovníka za ekologická
a sociální práva Ken Saro Wiwa v r. 1995.
Kritiky komise, které chybí sankční prostředky, jako jediné kontinentální instituce pověřené střežením stále se zhoršujícího stavu lidských
práv v Africe, poukazovaly na neúčinnost Charty, jež africké státy a vlády přehlížely, aniž by se
obávaly nějaké kontinentální protireakce. Všeobecný tlak v tomto směru přinesl své ovoce ve
vytvoření Afrického soudního dvora pro lidská
práva a práva lidu, jenž vzešel z návrhu vypracovaného skupinou afrických právních expertů spolupracujících s Africkou komisí a mezinárodní komisí právníků. Po několika jednáních
byl návrh protokolu o ustavení soudního dvora
tohoto druhu přijat vrcholným zasedáním OAJ
v červnu 1998 v Ouagadougou (Burkina Faso)
jako doplňující a posilující součást mandátu
Africké komise pro lidská práva a práva lidu;
po splnění ratifikačních procedur vešel
v platnost 25. ledna 2004.
Nová role Afrického soudního dvora pro lidská práva a práva lidu se ovšem zkomplikovala operativními spory s funkcí Afrického
soudního dvora, jenž jako jediný kontinentální justiční orgán specifikuje Zakládající akt
Africké unie, který umožnil transformaci OAJ
z organizace pro politickou spolupráci
v jednotnou entitu, jejímž cílem je vytvoření
regionálního seskupení států na africkém
kontinentě podle vzoru EU, a zároveň předjímá včlenění do smlouvy o ustavení Afrického
hospodářského společenství protokol o Africkém soudním dvoru. V červenci 2004 proto
rozhodlo III. vrcholné zasedání AU o spojení
Afrického soudního dvoru pro lidská práva
a práva lidu a Afrického soudního dvoru. Jako
hlavní důvod byla uvedena potřeba vyřešit
věcné připomínky Africké komise pro lidská
práva a práva lidu a omezit instrumentální
a funkční duplicity. V lednu 2005 byl návrh,
který vypracoval panel právních expertů, se stej-
AFRIKA
ným záměrem předložen při zasedání Výkonného výboru AU v Abuji (Nigerie), který rozhodl
postoupit projednanou zprávu dál Výboru stálých zástupců při AU se sídlem v Addis Abebě a
Konferenci právníků zastupujících jednotlivé
africké vlády k dalšímu doporučení, což se uskutečnilo v březnu a dubnu 2005. Tato konference doporučila, aby činnost Afrického soudního
dvora pokračovala stejně jako ratifikační procedury s ním spojené. V červenci 2005 rozhodlo
V. vrcholné zasedání AU v libyjské Sirte, aby Africký soudní dvůr pro lidská práva a práva
lidu byl ustaven a uveden do činnosti. Jako
budoucí sídlo soudu byla vybrána oblast východní Afriky bez specifikace konkrétního místa. Později byla zvolena Arusha v severní Tanzanii, kde sídlí Mezinárodní kriminální soudní
tribunál pro Rwandu působící pod gescí OSN
na základě rezoluce RB 955/1994. Africký soudní dvůr pro lidská práva a práva lidu má
11 soudců s dvouletým (4 soudci), čtyřletým
(4 soudci) a šestiletým (3 soudci) mandátem,
jejich volba a uvedení do funkce probíhaly na
počátku r. 2006.
Vedle Africké charty o právech a prospěchu dětí (uvedena v platnost v r. 1999) a Protokolu k Africké chartě pro lidská práva
a práva lidu týkajícího se práv žen v Africe
ze dne 11. července 2003 tvoří jednotnou
listinu ochrany lidských práv a práv lidu
v Africe Protokol vymezující aspekty postavení a práv uprchlíků v Africe pocházející
z r. 1966 (uveden v platnost v r. 1974). Tento
Protokol, na rozdíl od původních dokumentů
OSN — Smlouva o uprchlících (1951) a k ní se
vztahující Protokol (1967) — označuje jako
uprchlíky, kromě osob prchajících před perzekucí svědomí, i osoby postižené ekonomickými
a politickými újmami, nebo jejichž životy byly
rozvráceny narušením životního prostředí.
Souhra mezi postavením afrického
státu a uprchlickou krizí v Africe
Odhaduje se, že je dnes okolo 7 milionů
Afričanů žijících buď jako uprchlíci, nebo
vnitřně přesídlené osoby. V pozadí této vynucené migrace lidí stojí mnohovrstevná souhra primárních i sekundárních faktorů, jejichž základy tvoří bezpráví, nerovnost
a útlak, které se projevují jako násilí, zneužití moci, dobyvačné či občanské války a konflikt
nad kontrolu často nedostatkových zdrojů.
Podle údajů UNHCR (r. 2005) je africká
uprchlická krize o to závažnější, že z celosvětového hlediska se nejvíce uprchlíků plně
odkázaných na pomoc UNHCR nachází právě zde (41 %). Vedle Afghánců, Kolumbijců
a Iráčanů patří mezi největší skupiny uprchlíků Súdánci a Somálci. Mezi 10 hlavními
hostitelskými zeměmi světa, kam se uchyluje největší počet uprchlíků, patří slabé africké státy Tanzánie, Čad, Uganda a Keňa. Čad
a Keňa jsou jedinými státy této skupiny, kde
došlo k významnému nárůstu počtu přijatých uprchlíků v r. 2005. Příliv velkého počtu uprchlíků často nutí jinak ekonomicky
slabé africké země, aby své zdroje nebezpečně natahovaly, což vede k růstu poltického a sociálního napětí ve společnosti nebo
Rozšiřování pouští zvětšuje i chodobu, hlad a počty uprchlíků.
Foto: Milan Štefanec
k vážné lokální degradaci životního prostředí.
Obvyklá vysvětlení příčin uprchlické krize
v Africe se většinou soustřeďují na ekonomické, sociální a politické důvody, případně
i přírodní a sociální faktory, jako jsou sucho
nebo hladomor. Obecně se předpokládá, že
tyto faktory buď zvyšují, nebo naopak snižují
vnitroafrickou vynucenou migraci lidí ať jako
uprchlíků, nebo jako vnitřně přesídlených
osob. Například čerstvá zpráva OSN uvádí, že
počínaje r. 2005 stojí kumulované dopady
přírodních a člověkem způsobených katastrof
v zemích východní Afriky — Somálska, Keni,
Etiopie — v pozadí vleklé humanitární krize
ohrožující životy milionů lidí po celém regionu. Dodává, že od prosince 2006 způsobila
válka v Somálsku spolu s propuknutím horečnaté nemoci (Rift Valley Fever) novou vlnu
somálských uprchlíků směřujících do Etiopie,
bez patřičné regionální a mezinárodní pomoci.
Politické, ekonomické a sociální faktory, které se promítají v přírodních pohromách, občanských a etnických konfliktech nebo koloniálních válkách minulosti, nepůsobí na
průběh a vývoj uprchlické krize v Africe autonomně. Jsou spíše příznaky zásadnějších problémů v procesech budování účinných a soběstačných politických a institucionálních
struktur v Africe. Jako takové se přímo vztahují ke stavu a roli státu v Africe — jeho inherentní předpojaté podstatě, tudíž i neochotě a neschopnosti odpovědně řešit příčiny napětí
a konflikty ve společnosti — a nepříznivým podmínkám mezinárodní ekonomiky, jejíž působení a dopady v Africe spíše zostřují společenské napětí a posilují konfliktní situace.
Mocenské soupeření a občanské války, které charakterizují politické situace v Súdánu,
Čadu, Demokratickém Kongu, Rwandě, Somálsku, Libérii, Sierře Leoně — státech patřících mezi dlouhodobě největší zdroje uprchlíků v Africe — jsou plně nebo částečně
zaviněné politickou, etnickou či regionální
tendenčností státu a jeho neschopností adekvátně reagovat na heterogenní sociální realitu těchto společností. Místo toho, aby zajistil rovné možnosti všem složkám společnosti,
Ó
Ó
Ó
stát buď sleduje vlastní zájmy, nebo se stává
otevřeným vykonavatelem zájmů partikulární skupiny. Nedávné zkušenosti JAR (pod vládou apartheidu), Rwandy, Burundi, Somálska, Libérie či Demokratického Konga (pod
vládou Mobutu S. Seka) ukazují, jak role států mohou být odpovědné za vleklé krize spojené se strádáním uprchlíků.
Politika vylučování, kterou praktikovali různí prezidenti Rwandy a Burundi, vedla ke stejným výsledkům, kdy od získání nezávislosti
musely hledat stovky tisíců obyvatel obou
zemí útočiště v sousedních zemích z důvodu
etnické nesnášenlivosti. Stejné svědectví
podává historie nepřátelství odehrávající se
na etiopsko-somálské hranici v Ogadenu, které stojí v pozadí vleklé mizérie zde žijící somálské populace. Relativní stabilizace situace v Demokratickém Kongu přinesla snížení
celkového počtu uprchlíků (-5,8 %), avšak
střední Afrika a oblast Velkých jezer jsou místem, kde se nachází polovina uprchlíků
v subsaharské Africe pod dohledem UNHCR
(1 193 000 ze 2 571 000). V průběhu r. 2005
byly zaznamenány konflikty vyvolané migrací
uprchlíků směrem do Čadu (konflikt v Darfúru),
dále do Ugandy (konflikt v severní části země)
a Ghany (konflikt v sousedním Pobřeží slonoviny a Togu). Ve stejné době bylo vedle Iráku mezi
šesti celosvětově největšími zdroji uprchlíků pět
v Africe (Togo, Súdán, Demokratické Kongo,
Somálsko, Středoafrická republika).
Lidé prchající před různými konflikty se většinou pohybují ve velkých skupinách
a v krátkém časovém úseku, což jejich strádání podstatně zhoršuje. Právě proto je odpovědnost státu tam, kde v důsledku konfliktu vzniká uprchlický problém, téměř vždy
evidentní. Odpovědnost státu ve vytváření
nebo ovlivňování uprchlické krize nespočívá
pouze v tom, jaká zaujímá stanoviska
v různých konfliktech, ale i v tom, jak a proč
přijímá různá rozhodnutí týkající se životního
prostředí. O tom, jak degradace životního prostředí významně ovlivňuje uprchlickou krizi
v Africe, svědčí sucho a hladomor v oblasti
Sahelu a ve východní a jižní Africe. Sucho
a s ním související masivní vysídlení obyvatelstva v Sahelu ze 70. a 80. let minulého století je dobře zdokumentováno. Stovky tisíc
uprchlíků z Mali, Burkiny Fasa a Nigeru byly
nuceny hledat útočiště v západní Africe (Ghana, Nigérie, Pobřeží slonoviny atd.). Takové
události jsou často příčinou napětí ve společnosti mimo jiné i tím, že vedou k ještě dalšímu zhoršování životního prostředí
v přijímajících zemích. Důsledkem jsou zvláštní formy konfliktu, označené jako „eko-konflikty“, mající různé podoby včetně ozbrojeného střetu mezi pastorálními komunitami
a usazenými zemědělci, uprchlíky a hostujícími komunitami, místními komunitami a státem, nebo jak je známo z oblasti nigerijské
delty, mezi lokálními komunitami a nadnárodními korporacemi. Tyto a další příklady
potvrzují názor, že degradace životního
prostředí není pouze podružnou, ale dokonce hlavní příčinou uprchlické krize
v Africe a s ní souvisejícím vysídlením
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
22
Ô AFRIKA
Ô
a nucenou migrací velkého počtu lidí napříč
jednoho či několika států.
Na druhé straně se nezdá, že by tato křehká rovnováha mezi životním prostředím a nuceným masivním pohybem obyvatelstva
upoutala dostatečnou pozornost jednotlivých
afrických států a vlád, které většinou nedokážou vypracovat a uplatnit koherentní systém péče o životní prostředí, například přísnou regulací využití vlastních přírodních
zdrojů. Absence silného regulačního mechanizmu vztahujícího se k životnímu prostředí
silně poškozuje Afriku a oslabuje její pozice
ve světě, kde se „eko-hrozba“ řeší na úkor
chudých a slabých. Čerstvé kriminální jednání holandské firmy Trafigura, která se zbavovala jedovatých odpadů v Pobřeží slonoviny, je pouze jedním z mnoha případů. Některé
africké státy dokonce ochotně přijímají ekologicky závadné a jedovaté odpady na svých
teritoriích za příslušné finanční odškodnění,
aby tak „vylepšily“ svůj rozpočet. Musí být
zřejmé, že obcházení požadavků životního
prostředí ve prospěch dočasného užitku se
Africe nemůže vyplatit, a to nejen Africe, a je
třeba v tomto ohledu provést nekompromisní opatření vůči nadnárodním korporacím,
jejich činnost zrychluje proces ekologického
vyčerpání Afriky a jejího křehkého životního
prostředí; skutečnost, která nemalou měrou
přispívá k vleklé uprchlické krizi kontinentu.
Role mezinárodní ekonomiky
Trendy v globální ekonomice, které prohlubují rozporné postavení Afriky v globální ekonomice — na straně jedné strukturální marginalizace, na straně druhé hlubší a závislejší
inkorporace — jsou významnými příčinami
napětí a konfliktů na kontinentu. Tyto
procesy nejen ponechávají africké státy
s minimálními možnostmi samostatného rozhodování, ale nutí je vstoupit do rentiérských
vztahů náchylných k násilí a konfliktu, podmíněných touhou kontrolovat materiální zdroje politické moci. Podobné konflikty
v některých případech dosáhly takových dimenzí, že zkolaboval nejen stát, ale i celá společnost, což způsobilo humanitární pohromy
(Libérie, Somálsko).
Funkční korelace mezi ekonomickou krizí a
konflikty na straně jedné a uprchlickou krizí
na straně druhé je snadno prokazatelný fakt.
Africké zkušenosti minulých let ukazují na
negativní dopady souhry mezi státem, vnitřním napětím a vnějším vměšováním na rozvoj (Pobřeží slonoviny, Zimbabwe, Demokratické Kongo). Uvolnění napětí a stabilizace
mohou přispět k obnově ekonomiky, tedy
i ke zmírnění uprchlické krize, ovšem bez součinnosti účinného programu přerozdělování
zaměřeného na odstranění chronické chudoby, jehož účinky zůstávají jalové (Angola,
Mozambik, JAR).
Se stále viditelnější politickou vůlí řešit své
komplexní problémy bezpečnosti, míru a
rozvoje zaznamenala Afrika několik mezinárodních závazků ke zvyšování své kapacity
k překonání tíživých politických, ekonomic-
23
kých a sociálních problémů, jimž čelí. Na
druhé straně údaje (r. 2005) ukazují, že Afrika stále zaostává, pokud jde o plnění Rozvojových cílů milénia OSN i slibu Výboru pro
Afriku, jejž založila labouristická vláda VB na
počátku r. 2004. Naopak v minulosti vedly
společenské krize související s ekonomickými reformami, jejichž uskutečňování si doslova vynutil Mezinárodní měnový fond, ke
zhoršování dostupnosti základních potřeb
a ke zvyšování napětí ohledně přerozdělování zdrojů v mnoha zemích. Umělé prodlužování afrického dluhového břemene přestrojením jeho skutečné tváře vykořisťování
pod maskou různých ekonomicky „ozdravných“ programů pouze přispívá k oddalování
počátku smysluplné obnovy zkrachovalé africké ekonomiky.
Ze 38 nejvíce zadlužených zemí je 32
z Afriky. Zatímco v minulých 50 letech přispíval rostoucí světový obchod k ekonomickému růstu na všech kontinentech, podíl Afriky
dlouhodobě stagnoval, nebo klesal z cca. 6 %
v 80. letech na 2 % na počátku nového tisíciletí. Nutno připomenout, že většinu tohoto
podílu polykají ropa a některé lukrativní suroviny (diamant, zlato, kobalt, koltán, drahokamy, zinek), zatímco drtivou část afrického
vývozu tvoří zemědělské produkty. Zvyšování podílu Afriky na světovém obchodě o pouhé 1 % by představovalo zvýšení příjmu
z vývozu o 70 miliard USD, tj. až 3x více než
činí mezinárodní rozvojová pomoc, kterou
dostává.
Jedním důsledkem zkrouceného stavu africké ekonomiky a nepovedené reformy mezinárodních finančních institucí je rozšíření
neformálního sektoru a jeho propojení
s formální ekonomikou na národní, regionální, kontinentální a mezinárodní úrovni. Hlad
po nových ekonomických příležitostech
a snížené vyhlídky nalézt normální zaměstnání ženou miliony Afričanů do sektoru, který stojí na hraně zákonnosti a je živnou půdou kriminality s tykadly sahajícími do
mezinárodních zločineckých struktur, které
působí jako katalyzátor v konfliktech mezi
slabým africkým státem a společností hledající únikové cesty z jeho kontroly. Zatímco od 90. let přinesla liberalizace politiky,
částečně i díky aktivitám mezinárodních organizací, uvolnění politického klimatu a rozvoj občanských společností v řadě zemí, je
nutno připomenout, že z dosavadního vývoje jasně vyplývá, že sama o sobě nebo ve
spojení s volbami nemůže zacílit základní
štěpní linie ve společnosti, které oddalují
zvládnutí uprchlické krize v Africe. To je důvod, proč nelze příčiny uprchlické krize
a vynucené migrace lidí oddělit od rozporů,
které prohlubují strukturální rozpory uvnitř
africké ekonomiky a jež nemůže překonat
neoliberální ekonomická kúra. Naopak směs
neštěstí a zoufalství, která je výsledkem vzájemného působení těchto sil, nad nimiž Afrika nemá vůbec žádnou kontrolu, přispívá
ke zvyšovaní napětí v afrických společnostech a rizika vnitřního nebo mezistátního
konfliktu, aniž by nabízela vyhlídky postupného trvale udržitelného zlepšení.
Závěr
Vzhledem k obsahu úvodní časti mého příspěvku se může zdát, že afričtí uprchlíci mají,
alespoň papírově, výhodu jednoho z nejpokrokovějších nástrojů ochrany lidských práv
a práva lidu. Ve skutečnosti, a to platí nejen
v Africe, musí čelit nekonečné sérii překážek
v podobě porušování lidských práv včetně
hrozby vynucené repatriace, diskriminace,
libovolného zadržování či uvěznění, omezení
práva na pohyb a vyjadřování názoru a ekonomické deprivace.
Mnohé skutečnosti svědčí o tom, že současný africký stát je kopií svého koloniálního předchůdce. V tom smyslu zůstává jedním z hlavních porušovatelů lidských práv
na kontinentu. Proto také přetrvávají obavy o jeho schopnostech vybudovat a uplatnit účinný národní, regionální a kontinentální systém lidských práv, který může
ochránit i práva uprchlíků v Africe. Na druhé straně změny, jimiž prošla Afrika
v průběhu posledních padesáti let, zvlášť
ve smyslu lidskosti a lidských práv a vytváření demokratičtějších politických systémů,
poukazují na nezvratnost dějinných procesů, v nichž téma afrického systému ochrany lidských práv, uprchlíky nevyjímaje, získává větší příležitost a působí ve stále
příznivějším prostředí.
Mesfin Gedlu
Autor je výzkumný pracovník
Ústavu mezinárodních vztahů.
* Nelson Mandela je nacionalistický vůdce ve smyslu, že byl a je čelním představitelem národně osvobozeneckého boje za nezávislost a vysvobození obyvatelstva jižní
Afriky z nadvlády bílé menšiny založené na
rasové nerovnosti a sociálně ekonomické exploataci.
Nelson Rolihlahla MANDELA v době věznění
Foto: Internet
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
AFRIKA
Ó
Ó
Ó
 Angola – země plná diamantů a min
Angola dnes
Angola je rozsáhlá země, asi 16krát větší
než Česká republika, ve které žije kolem 12
milionů obyvatel. Pod zemí skrývá poklady velké množství diamantů a ropy, na zemi
však vidíme jen trosky měst, pustinu a zničené cesty. To vše vinou války, která tu běsnila po dobu 40 let. Zanechala za sebou
ohromné ztráty na životech, zaminovaná
území, vylidněné kraje, hlad a chudobu. Přes
svou tragickou historii je Angola údajně druhou nejrychleji se rozvíjející zemí světa. Mír
v Angole zavládl až roku 2002. Je tedy pochopitelné, že vyčerpaná země se potýká
s mnoha problémy.
Po několika staletích portugalské koloniální nadvlády je dnes Angola nezávislou zemí
s demokratickým státním zřízením.
Boj o nezávislost, boj o moc
Když Portugalsko odmítlo pokračovat v dekolonizaci, zformovala se tři hnutí, usilující
o nezávislost: Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), Národní osvobozenecká fronta
Angoly (FNLA) a Svaz pro úplnou nezávislost
Angoly (UNITA). Angola získala nezávislost roku
1975 po 14 letech gerilové a občanské války
a vzápětí se strhla válka nová, tentokrát v ní
šlo o moc. Tu si přisvojilo hnutí MPLA, které
našlo podporu ve státech socialistického bloku. Na pomoc MPLA vyslaly do Angoly svá
vojska Kuba, Sovětský svaz a Československo
vybavilo vojáky MPLA zbraněmi a minami.
V roce 1988 byla sjednána dohoda o stahování kubánských vojáků, poslední opustili
zemi v roce 1991, kdy se obě frakce dohodly,
že se z Angoly stane pluralitní stát. Po volbách ale UNITA prohlásila, že byly zmanipulované a boje propukly znovu. V roce 1994
byl zahájen mírový proces, který spočívá v
zapojení UNITA do vlády. V roce 1997 byla
nastolena vláda národní jednoty. Vůdce UNITA Jonas Savimbi získal statut vůdce nejsilnější opoziční strany. Boje ale pokračovaly a v
roce 1999 musel generální tajemník OSN prohlásit mírový proces za neúspěšný. 22. února 2002 byl Jonas Savimbi zastřelen a mezi
frakcemi byl uzavřen klid zbraní.
V čele republiky stojí od roku 1979 levicový prezident dos Santos a zdá se, že si
v prezidentském křesle ještě posedí. Od roku
1992 se totiž volby z bezpečnostních důvodů nekonají – přesto, že byly několikrát ohlášeny (naposledy v minulém roce). Prezident
se nechává slyšet, že se volby budou moci
uskutečnit, až budou opraveny všechny silnice. Pokud se však hodlá držet tohoto prohlášení, tak se asi dočká Angola dříve sněhu
než voleb.
Pomoc Angole
V dnešní době jsme svědky zvláštního paradoxu. Česká republika stále do Angoly vyváží zbraně (např. v roce 2005 zbraně
za 304 000 EUR vč. více než 2 000 kulometů), ale zároveň se rozhodla navázat na silnou
předrevoluční tradici partnerství s Angolou a
v roce 2004, po vstupu do EU, vybrala Angolu mezi osm prioritních zemí, kam směřuje
svou zahraniční rozvojovou spolupráci.
I nás přivedlo v minulém roce do Angoly
poslání rozvojové pomoci. Dostali jsme jako
první studenti Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity možnost zapojit se do realizace projektu na podporu výchovy a vzdělávání.
Projekt Sociálně-pedagogického centra
v Kuito, provincie Bié
Pro realizaci rozvojového projektu brněnské pedagogické fakulty bylo vybráno město
Kuito v provincii Bié.
Africké dojmy
Z Luandy je to do Bié, provincie v centrální
Angole, asi dvě hodiny letu. Luandu opouštíme rádi – ve čtyřicetistupňovém vedru jsme
tu strávili několik dní, během kterých jsme
ven vycházeli jen v nejnutnějších případech,
a to zásadně bez foťáku a cenností. Našeho
kolegu tu okradli na ulici během tří dnů čtyřikrát, a tak si dáváme pozor. Nejlépe se cítíme v doprovodu obrovského ridgebeka, kterého nám na vycházku svěřil český
ambasador.
Když vystupujeme v Kuito z letadla, jsme
hned spokojení, klima je příjemné, mírné, město
už z letadla vypadá sympatičtěji než přelidněná betonová džungle Luanda. Hlavně jsme rádi,
že jsme přežili cestu malým, ne právě spolehlivě působícím letadýlkem. Přece jen nás trochu zneklidňovalo, když si pilot zastínil celé
sklo dekou, aby mu nesvítilo do očí a během
cesty se nad mapou dohadoval s druhým pilotem, kudy že to máme pokračovat.
Provincie Bié
Bié se nachází na náhorní plošině centrální
Angoly. Rozlohou je provincie srovnatelná
s Českou republikou a žije tu asi dva miliony
obyvatel. Hlavní město se jmenuje Kuito. Kolik lidí v Kuitu žije, není známo. Některé zdroje uvádějí 50 tisíc, jiné zase 300 tisíc… Sčítání lidu a veškeré statistiky jsou zatím v Angole
jen těžko proveditelné. Odhadovat je problematické, protože centrum města je velmi malé
a většina lidí žije ve slumech na okraji, přesto
se pravděpodobně počet obyvatel bude blížit 80 tisícům.
Bié byla válkou nejsilněji postižená provincie. Válka o Kuito v roce 1994 trvala 9 měsíců, během kterých zahynulo na obou stranách 15 tisíc lidí, tedy polovina tehdejších
obyvatel. Hlavní třída se proměnila v ohnisko
boje.
Domy na hlavní ulici jsou zdemolované
nebo polorozbořené. Přesto je na zhroucených
balkónech pověšené právě vyprané prádlo,
v některých rozbitých oknech visí záclonky,
po rozpadlém schodišti pobíhají děti. Zato
honosný palác guvernéra je krásně opravený
– v takových kulisách vypadá tato výjimka
ovšem nějak nepatřičně…
Díky stavu, v jakém se město nachází, si
dokážeme živě představit, jak to tu asi za války vypadalo. Fasády domů jsou plné kulek,
stopy po střelbě nechybí ani v městském bazénu, ve sloupech osvětlení, kapotách aut.
Kostely, stadion a další místa pro shromáždění či skrývaní lidí byly totálně rozstříleny. Dalším smutným mementem je zničený kostel,
z něhož se zachovaly jen trosky věže a zbytky
obvodního zdiva. Omítka, která zůstala, je
pokryta snad tisíci stopami od kulek.
Přesto se podoba města rychle mění, domy
se opravují a stavějí se nové, vznikají nové
obchody, pomalu se zlepšuje i stav cest a silnic, intenzivně se pracuje na odminování.
Opravují a staví se i nové školy, v nich však
zatím chybí učitelé. Právě angolským dětem,
učitelům a školství je směřována rozvojová
pomoc z brněnské pedagogické fakulty.
Otvírací den v sociálně pedagogickém centru. Zájem dětí je obrovský.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
Foto: Ondřej Baláš
24
Ô AFRIKA
Ô
Čeští studenti pomáhají angolským dětem
Situace v angolském školství je složitá už
jen proto, že děti do 15 let tvoří údajně až 70 %
obyvatelstva. Žáků, kteří by tedy měli navštěvovat základní školy, je obrovské množství,
učitelů je samozřejmě nedostatek. Podle statistiky na jednoho pedagoga připadá více než
92 žáků.
Válka znemožnila lidem studovat, takže
mnoho učitelů je nekvalifikovaných.
V současné době probíhá reforma školství,
která je naplánována do roku 2012. Hlavními
cíly reformy je přechod ze čtyřleté povinné
školní docházky na šestiletou, příprava pedagogů, rekonstrukce škol a výstavba nových,
rozšíření nabídky středních a vysokých škol.
V Angole je základní škola sice podle zákona povinná, to ale neznamená, že tam opravdu všechny děti chodí. Pro některé je to úplně nemožné, ze zapadlých vesniček nemohou
do školy docházet, nebo musí už odmala pracovat a pomáhat rodičům.
Idea založit v Kuito centrum pro děti, které
by nabídlo sociálně-pedagogické služby, prostor pro aktivní trávení volného času a možnost připravovat se do školy, vznikla během
prvních týdnů naší mise, po zkušenostech
s vyučováním ve škole, při kontaktu
s dětskými prodavači a malými žebráky na
ulicích, pozorováním dětských her a z dalších postřehů.
Centrum je otevřené všem aktivitám, nápad na to, co se bude dělat, by měl vzejít hlav-
Děti na školním dvoře se jen málokdy nudí. Pohyb je nejoblíbenějším způsob trávení volného času.
ně od dětí samotných. My se jim tu k tomu
snažíme vytvořit podmínky, nabídnout podněty, knihy, hračky a hry, výtvarné potřeby.
Poskytnout příjemné, hezké prostředí, čas bez
povinností a kamarádskou atmosféru. To, co
většina z nich ve škole a doma postrádá.
Zájem ze strany dětí je obrovský a přesahuje kapacity centra. Proto bude v příštím roce
Pedagogická fakulta usilovat o získání investičního grantu MŠMT, aby mohli dobrovolníci
Foto: Ondřej Baláš
aktivity centra dále rozvíjet a současně připravovat budoucí kolegy, Angolany, kteří by
měli v horizontu několika let práci v Pedagogicko-sociálním centru převzít do svých rukou.
Jitka Žáková
Autorka studuje PdF MU a je jedna
z hlavních iniciátorek projektu Pedagogicko sociálního centra.
 Uprchlíkem z království Shellu
V souvislosti s uprchlictvím se často hovoří
o nutnosti přijímání uprchlíků v bohatých
a stabilních zemích, integraci různých etnických skupin a kultur, právní ochraně apod.
Všechno to jsou samozřejmě správné postupy,
ale je potřeba si uvědomit, že jim předchází
ještě jiná aktivita. Jakkoliv je to otřepaná fráze,
i v tomto případě platí, že nejlepší je prevence. Jistě, nesmíme si prevenci představovat
jako stavbu plotů a zdí kolem našeho blahobytného prostoru. Prevencí je poctivé a aktivní řešení důvodů vzniku uprchlictví. Země přijímající uprchlíky musí těmto nejen vytvářet
podmínky pro integraci na svém území, ale
také pomoci zlepšovat či zamezit zhoršování
situace (lidskoprávní, ekonomické, sociální či
environmentální) v zemích jejich původu.
V praxi však nejvyspělejší část světa EU a USA
často neplní dobře ani jednu ze svých povinností vůči uprchlíkům.
Není tak asi překvapením, že vznešená slova politiků a průmyslových kapitánů jdou stranou, když se objeví vidina velkých zisků. Obsah najednou ztrácí nejen lidskoprávní sliby,
ale i doma platící pravidla na ochranu životního prostředí.
Známým příkladem naprostého selhání
„moderních myšlenek v oblasti lidských práv
a životního prostředí“ je činnost nadnárodní
ropné korporace Shell, pocházející ze staré
dobré Evropy. Tato společnost je spojována
25
zejména s africkou Nigérií a s rokem 1995, kdy
se podílela na justiční vraždě básníka a aktivisty Kena Saro Wiwy, který vedl odpor národa Ogoniů proti devastaci delty řeky Nigeru
těžbou ropy. Po popravě Saro Wivy se Shell
vrhnul na vylepšování svého jména a pověsti
a na tuto aktivitu věnoval spoustu peněz. Nějak při tom pozapomněl na skutečnou pomoc
Únik škodlivin z rafinérie Shellu a British Petroleum v Durbanu
v Jižní Africe
Foto: www.groundwork.org.za
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
místním lidem zasaženým úniky ropy a požáry
ropných skvrn. Takže půda nasáklá ropou byla
jen zaorána pod povrch, staré a poruchové
potrubí dále funguje a zamořuje prostředí.
Aktivity společnosti stále podporuje nigerijská
vláda a posílá své policisty s mačetami zastrašovat a likvidovat nepokojené obyvatele. Dále
také pokračuje mohutné spalování plynu doprovázejícího ropu. Místní lidé tak kromě znečištěné půdy a vody mají i znečištěný vzduch
a dešťovou vodu, která obsahuje zbytky po
spálení plynu. Z delty Nigeru utíkali a stále
utíkají lidé, kteří v zamořené oblasti nemohou
ani obdělávat půdu, ani žít.
V jižní Africe stojí ve městě Durban obrovská rafinerie společností Shell a British Petroleum. Její historie začíná v roce 1963 v době
tuhého apartheidu a dokonce ropného embarga OSN. Nikoho tedy asi nepřekvapí, že
rafinerie leží v hustě obydlené, chudé, černošské čtvrti. Jak rafinerie stárla a výzkum
v oblasti vlivů znečištění na lidský organismus postupoval, stával se provoz stále méně
vyhovujícím, poruchovějším a toxičtějším.
Přesto rafinérie stále funguje a například
21. dubna 2004 vyprodukovala při havárii
20 kilometrů dlouhý černý mrak, který zamořil podstatnou část Durbanu. Paradoxní je, že
podobná rafinérie stojí i v Dánsku. Zde však
je neustále modernizována a jsou úzkostlivě
kontrolovány všechny vlivy na životní prostře-
Ó
Ó
Ó
AFRIKA
Shell v Nigérii
Foto: www.foe.org
dí a obyvatele. Jediné, co
místní po Shellu chtějí, je,
aby jim měřil stejným metrem jako Dánům. Jinak
budou muset z oblasti stále utíkat a to nejen do jiných částí jižní Afriky, ale
třeba taky do Evropy – například do Dánska.
Podobně „vlídně“ se
chová Shell k místním
obyvatelům i v Sao Paulu
v Brazílii, na ostrově Sachalin v Rusku, v kraji
Mayo v Irsku, v Pandacanu na Filipínách, v Port
Arthuru v Texasu a na pobřeží Luisiany v USA.
Pokud se Shell a jemu
podobné firmy budou chovat dále, jak se chovají,
musíme počítat s tím, že
nás zatahují do koloběhu
vytváření nových a nových
uprchlíků (ať už půjde o mezinárodní migraci
nebo jen nucené stěhování lidí do jiné části své
země), kterým nezbývá než utíkat ze zničených
oblastí a hledat nový domov jinde. Do této špinavé práce nás Shell zatahuje tím, že nám prodává palivo, vydrancované například v Nigérii
a levně zpracované v jižní Africe. Což takhle ukázat milým ropným přátelům, že od nich nekoupíme už ani kapku benzínu, dokud v něm bude
přimícháno i utrpení domorodých obyvatel či
uprchlíků? Například použitím kontaktů
z www.shell.cz či www.shell.com.
Článek byl napsán na základě materiálu
V čem se nepoučili – ta druhá zpráva o činnosti společnosti Shell, vydanou mezinárodní ekologickou organizací Friends of the
Earth (www.foe.org) v roce 2005 a přeloženou českou nevládní organizací Děti Země
(www.detizeme.cz) v roce 2006.
Jiří Koželouh
Autor je aktivista kampaně
„Bezpečí pro uprchlíky“.
 Zbraně – odvrácená strana české rozvojové
„pomoci“
Česká republika na jedné straně pomáhá
Africe v rámci rozvojové pomoci, ale na druhé straně dovoluje českým obchodníkům se
zbraněmi zásobovat neklidný kontinent vojenským materiálem. Heslo obchod je obchod
přineslo popularitu českým zbrojovkám mezi
zdrogovanými africkými zabijáky, vložilo české samopaly do rukou dětských vojáků a učinilo z naší republiky, jakkoliv krutě to zní, spoluviníka afrických masakrů.
Tradičním odběratelem zbraní z ČR je Etiopie. Mezi lety 2003 a 2005 vzrostl vývoz zbraní z ČR na téměř trojnásobek, a celkově tak
ČR poslala do oblasti zbraně za cca 50 mil. Kč
[1]. To vše navzdory vleklému konfliktu se
sousední Eriterou, který stále přináší ozbrojené střety a lidské oběti [2,3,4]. Etiopie se angažuje i v bojích v sousedním Somálsku [4].
Etiopští vojáci navíc běžně využívají zbraně
i na domácí půdě proti civilistům a politickým odpůrcům současné vlády – při jediném
zásahu dne 8. června 2005 v Addis Abebě
zastřelili 36 demonstrantů na poklidné manifestaci proti průběhu voleb [4].
Další příjemce zbraní z ČR – africká Angola
– je známá prováděním mimosoudních poprav, pronásledováním nenásilných aktivit
obránců lidských práv a politických aktivistů
především státními bezpečnostními složkami [2,3,4]. Právě těm dodala ČR jen v roce
2005 vojenský materiál (zbraně, střelivo
a toxikologické prostředky) za 8,5 mil. Kč [1].
V roce 2005 byly do další africké země – Egypta vyvezeny zbraně za 96,4 mil. Kč (např. revolvery a pistole, letadla a vrtulníky, toxikologické
prostředky ad.) [1]. Z toho bylo 73 % určeno
ozbrojeným a bezpečnostním složkám [1].
1998 [5], a to hned ve všech 8 jeho kritériích. Česká republika totiž při povolování vývozů nerespektuje mezinárodní dohody, lidskoprávní situaci v cílových zemích,
podporuje dodávkami vnitřní represi i vnější
agresi, nebere ohled na možnost reexportu
a ohrožuje sebe i spojenecké státy (například
potenciálním nepřímým vyzbrojováním teroristů) apod.
Pokud chce být Česká republika odpovědným mezinárodním hráčem za lidská práva,
musí nejen pomáhat v zemích, které to potřebují, ale musí i nadřadit zájmy lidských
práv obchodním zájmům. Afrika stojí víc než
pár milionů mizerných dolarů, které utrží čeští
zbrojaři za explozivní sovětský šrot z armádních skladů.
Voják probírá zabavené a zničené zbraně - Sierra Leone
Foto: Amnesty International
V roce 2005 v zemi proběhly parlamentní
volby, které byly provázeny ozbrojeným násilím namířeným proti opozici, při potlačování
opozičních demonstrací bylo zastřeleno minimálně 11 lidí. V prosinci 2005 policie
zabila několik desítek súdánských uprchlíků,
když brutálně rozehnala jejich pokojnou demonstraci v Káhiře [2,3,4].
Je tedy zřejmé, že se ČR podílí na porušování lidských práv v řadě afrických států, kam
dováží své zbraně. Kromě toho náš stát porušuje i mezinárodní dohody o kontrole obchodu se zbraněmi. Jedná se zejména o porušování Kodexu EU o obchodu se zbraněmi z 8. června
Jiří Koželouh
Autor je aktivista kampaně
Bezpečí pro uprchlíky.
Zdroje:
[1] MZV (2006): Výroční zpráva o kontrole
exportu vojenského materiálu a ručních
zbraní za rok 2005
[2] AI (2004): Amnesty International Report
2004 (situace lidských práv v zemích
světa v roce 2003)
[3] AI (2005): Amnesty International Report
2005 (situace lidských práv v zemích
světa v roce 2004)
[4] AI (2006): Amnesty International Report
2006 (situace lidských práv v zemích
světa v roce 2005)
[5] EU (1998): Kodex EU o obchodu se zbraněmi z 8. června 1998
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
26
Ô AFRIKA
Ô
 Zimbabwe:
Ženské sdružení je častým
terčem zatýkání.
Aktivistky sdružení Women of Zimbabwe Arise – WOZA (Ženy ze Zimbabwe, kupředu!) byly
od února 2003 opakovaně zadržovány policií,
když pokojně manifestovaly proti zhoršování sociální a ekonomické situace a stavu lidských práv.
Více než 100 členek WOZA a asi 70 školáků
bylo zadrženo v květnu 2006 po pokojném shromáždění, organizovaném ve městě Bulawayo
na protest proti výši nákladů na školní docházku. Tyto osoby byly obviněny z „jednání, způsobilého narušit pořádek“. Dvěma představitelkám WOZA jeden vysoce postavený policista
údajně vyhrožoval.
Zacházení, kterému je vystavena WOZA, je
důkazem, že úřady stále méně tolerují
i pokojné manifestace, kritizující vládní politiku. Ukazuje též, že legislativa, zejména zákony
o veřejném pořádku, bezpečnosti a různých
dalších proviněních, může být zneužita k zatýkání a svévolnému zadržování a může usnadnit různé další porušování lidských práv policií.
Asi 260 žen, z nichž některé nesly malé
děti, bylo v den parlamentních voleb, tedy
31. března 2005, zadrženo policií, když se
WOZA pokusila uspořádat tichou a pokojnou
manifestaci ve formě povolební modlitby
v hlavním městě Harare.
Aktivistky, včetně matek s malými dětmi, strávily noc na dvoře pod otevřeným nebem. Policisté jim údajně řekli, že pokud se doznají k
drobným porušením zákona, mohly by být po
zaplacení pokuty propuštěny na svobodu. V
případě odmítnutí měly být zadržovány po celý
víkend a obviněny na základě zákona o veřejném pořádku a bezpečnosti. Všechny aktivistky, z nichž některé byly pokročilého věku, další
byly zraněné či s sebou měly malé děti, přistoupily na zaplacení pokuty. Zákon tak byl opět
zneužit pro získání „přiznání“ viny a pro ospravedlnění svévolného zatýkání a zadržování.
Jednejte! Napište prosím dopis úřadům Zimbabwe a vyzvěte je, aby respektovaly právo členek WOZA na svobodu vyjadřování, sdružování a
shromažďování. Požadujte také ukončení svévolného zatýkání a zastrašování, jejichž oběťmi bývají obhájci a
obhájkyně lidských práv.
Jako vzor můžete využít tento návrh dopisu:
Police Commissioner Augustine Chihuri
Zimbabwe Republic Police
Police Headquarters
PO Box 8807
Causeway
Harare
Zimbabwe
Dear Police Commissioner,
I am calling on the authorities to respect
the right of WOZA members to exercise
their right to freedom of expression, association and assembly.
I am urging you to take steps to put an
end to arbitrary detention and intimidation of human rights defenders.
Yours sincerely,
více informací: www.amnesty.cz
 Evropa – dobrá adresa… ale pro koho?
Zdá se, že v některých ohledech dospěla
naše západní civilizace až na samu hranici
svobody, za níž se prostírá neznámá terra incognita vzbuzující rozpaky, ne-li přímo strach.
Různá morální dilemata naší doby, jako jsou
potraty, euthanasie, manželské svazky lidí
téhož pohlaví a adopce dětí do těchto svazků, genové manipulace a celá řada dalších
proto oprávněně vzbuzují vášnivé diskuse.
Pokud se kyvadlo společenského rozhodování otočí ve prospěch dosud nepoznaného
a nepovoleného, staromilci většinou začnou
bít na poplach a hovořit málem o konci světa
– pokolikáté už v dějinách… Morálními argumenty – a dlužno říci, že vcelku oprávněnými
a racionálními – ovšem šermují obě strany
těchto sporů. Na ryze etické rovině zůstanou
tedy takové otázky otevřené asi navždy jako
výraz zjevné nedokonalosti a neuzavřenosti
naší existence, která je odvěkou daní za naši
svobodnou vůli. A to, že se společnost, jejíž
směřování určují parlamentní procedury moderní demokracie, nakonec rozhodne tak či
onak nebo že se určité jednání stane či naopak nestane zvykem a každodenní normou,
zdaleka ještě nepotvrzuje jeho patřičnost či
nepatřičnost. Pravdu dost dobře nelze odhlasovat v parlamentu, navíc většinou prolhaném a zkorumpovaném …
Ve stínu těchto debat, které jen s notnou
dávkou nadsázky a zjednodušení můžeme
povrchně zredukovat na spor konzervativců
27
s liberály, pravičáků s levičáky, tradice s postmodernou či společnosti zakotvené
v náboženském názoru se společností sekulární, ovšem leží zameteny pod koberec problémy zcela jiného řádu. Otázky, o jejichž
morální ambivalenci žádné velké diskuse vésti netřeba a které na rozdíl od akademičnosti debat o naklonované ovečce Dolly se dnes
a denně syrově realisticky dotýkají desetitisíců lidí. Mám na mysli evropský vztah
Ilustrační foto
Foto: ec.europa.eu
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
k uprchlíkům. Odráží se v něm totiž něco nejen z každodenní bezohlednosti bohatého
světa, ale zároveň opětovné selhání evropské
myšlenky. Evropská unie, která se zrodila jako
pragmatické ekonomicko-politické společenství zemí spojených touž kulturní tradicí
a společně sdílenými politickými idejemi, se
proměnila v jakousi protaženou ruku osvícenské utopie. Dobrá a užitečná myšlenka zmutovala v monstrum žijící svým vlastním životem, bez ohledu na životy těch, jimž má
sloužit. Instituci povýšenou na jakéhosi sekulárního boha, který za nás rozhoduje o našem
dobru v Evropě i mimo ni, od směšných hygienických pravidel v restauracích (vymyšlených zřejmě úředníky trpícími hygienickou
obsesí či/a podmazanými lobby výrobců pákových baterií) a rozvojových projektech na
druhém konci světa až po normování banánů, okurek a prezervativů. Podobně jako
v případě všech společností či institucí paternalisticky vnucujících svým členům imaginární společenské blaho třeba i proti jejich
vůli, stává se takové vnucované dobro většinou nejen neúčinné, ale přímo otravné. A co
více, někdy může pervertovat ve svůj pravý
opak. Paradoxně právě pod vlivem bruselského centralismu a pod vlajkou nasládle všeobjímajícího evropského humanismu se evropský azylový systém a celkový vztah
k uprchlíkům stal odlidštěným a proklamovaný humanismus notně studený.
Ó
Ó
Ó
Vše začíná již samotným jazykem. ByrokraOdmítání uprchlíků a nechuť k cizincům si
tickým, suše technokratickým. Nehovoří se
právem spojujeme spíše s nacionalistickými
v něm o neštěstí konkrétních bytostí, ale
a krajně pravicovými stranami a hospodskýo nelegální migraci. Ideální nálepka k vy-šami křiklouny nejhrubšího zrna – avšak uhlachování těch, které si nepřejeme, poplašný
zení evropští úředníci přistupující k realitě
signál zbystřující pozornost spořádaných evv duchu byrokratického socialismu dospívají
ropských občanů, kteří tak dojemně touží po
paradoxně ke stejným koncům. V podstatě
pořádku a klidu na svém ostrůvku blahobynemohou jinak – uvízli v síti téže osvícenské
tu. Jakpak se asi obyčejný člověk stižený
pověry o možnosti shůry organizovat imagidesertifikací v Africe, válkou v Čečně, úchylnární dobro pro všechny a navíc čelí krutě
ným režimem ajatolláhů v Iránu či anarchií
neimaginárním tlakům reálné politiky, jež jsou
v Iráku může dostat do Evropy legálně, skrpři absenci skutečných politických osobnosze železnou oponu vízové byrokracie s jejími
tí v současné Evropě vskutku fatální.
absurdními předpisy a paranoidní kontroIdeálním způsobem, jak potvrdit a posvětit
lu, na níž se vedle pohraniční policie podíhanebné jednání, je pak perzekuce těch, kdo
lejí i letecké společnosti a např. v Německu
si dovolí chovat se jinak. Překvapivě, Evropa,
i horliví policejní úředníci vybízející občakterá se v prosazování non-discrimination
ny k udávání podezřelých cizinců (osvědpolicy, politické korektnosti, vyvážení občančená tradice, která v této pořádkumilovné
ských práv a demokracie zřejmě touží vyrovzemi zřejmě úspěšně přežila z jistých minat přímo Spojeným státům, dospěla už i tak
nulých dob, k nimž se jinak nikdo moc hládaleko. Podle německého imigračního zákosit nechce).
na jsou veřejné instituce jako školy či nemocDalší ukázkou institucionálního selhání
nice povinny informovat sociální úřady o příEU, která ze zkrachovalého východního blotomnosti ilegálních migrantů. Pokud by tak
ku zřejmě přímo s gustem převzala myšlenjejich pracovníci neučinili, mohou být pokuku centrálního plánování (ruské označení pro
továni. Česky řečeno, pracovníci v pomáhaEU Evropejskij sojuz nese v sobě až symbojících profesích, jako jsou lékaři, učitelé, či
lické kouzlo nechtěného), je dublinský syssociální pracovníci jsou v praxi nejen nucetém, který v praxi vede k nedůstojnému přeni suplovat práci policie, ale přímo se stát
vážení neúspěšných žadatelů o azyl ze země
udavači. Za pomoc odmítnutým žadatelům
do země na způsob dobytka. Zatímco proti
o azyl mohou být podle nového přísného
ponižujícím transportům zvířat evropské
azylového a cizineckého zákona prosazenécelebrity hlasitě protestují, dublinský systém
ho letos na konci září pod demagogickým
a jeho důsledky veřejné mínění nechávají
vlivem ultrapravicové Švýcarské lidové stradocela klidným.
ny potrestáni i švýcarští občané. Ve Finsku,
A tak bychom mohli zdokumentovat desítzemi, již si obvykle spojujeme se skandinávky praktik a případů nalézajících se v naproským sociálním a lidskoprávním rájem, je
stém rozporu s obyčejnou lidskou slušností.
v současné době soudně stíhán za napomáVšechny však mají společného jmenovatele
hání k ilegální migraci bývalý příslušník me– lidský přístup je nahrazen přístupem byrozinárodních sil v Kosovu. Nedopustil se ničekratickým, na lidský problém se
začne pohlížet jako na problém ryze
technický. Tudíž problém, který je
možno řešit ryze technickými prostředky – direktivami Evropské komise, estébáckými databázemi, vojenskými loděmi už nejen
v pobřežních vodách, helikoptérami na hranicích, vyvážením nepohodlných lidí a handlováním
s odpudivým režimem kdysi úhlavního nepřítele západu soudruha
Kadáffího (zcela jako v Orwellovi –
vždyť už neválčíme s Eurasií, ale
i s Eastasií, drahý Winstone – k dokonalosti chybí již jen ministerstvo
pravdy, které by přepsalo dějiny ve
prospěch nového světového řádu).
V moderní evropské civilizaci trpící nutkavou a spasitelskou potřebou mluvit lidem do života a neschopné nechat jej plynout sua
sponte zcela zavedený způsob manipulativního myšlení, který vedl
k zotročení domorodců v koloniích,
holocaustu a gulagu, zabíjení postižených lidí v nacistickém NěIlustrační foto
mecku, segregaci nepohodlných
rasových a sexuálních menšin atd.
ho jiného, než že do Finska zcela legálně pozval kamaráda, s nímž se spřátelil v době své
služby v provincii – kosovského Srba, který
byl z etnických důvodů ve své vlasti ohrožen
na životě a ve Finsku následně požádal o azyl.
Stíhání je vystaven i právník, který finskému
vojákovi poradil, jak vše zařídit, a srbskému
azylantovi pak pomáhal s azylovou žádostí.
Zdá se tedy, že v současné Evropě by u soudu skončil zřejmě i švédský diplomat Raul
Wallenberg, který v době nacistické okupace Maďarska prostřednictvím falešných pasů
zachránil před zjevnou smrtí na 60 000 maďarských Židů.
Politologové a prognostikové (na první pohled oprávněně) upozorňují na nebezpečí
hrozící evropské liberální tradici a celé naší
kultuře, kdyby v evropských zemích převládlo radikálně založené islámské obyvatelstvo
(třebaže je to otázka notně akademická jako
celá futurologie, uvážíme-li, že radikální islamisté představují v kontextu lidnatého islámského světa asi stejně nepodstatný zlomek
jako členové obskurní katolické organizace
Opus Dei v našem světě křesťansko-sekulárním). Zvláštní je, že je neznepokojuje, co že
se to děje s evropskou liberální tradicí, když
ve společnosti na ní postavené převládne
paranoia kriminalizující obyčejnou pomoc
druhé lidské bytosti, jíž nikoliv vlastní vinou
teče do bot. Bohužel toto je již více než pro
politologa otázka spíše pro psychiatra či sociálního psychopatologa. Jedno z dalších dějství truchlivého zápasu, v němž Evropa neprohrává s islamisty, nýbrž sama se sebou …
Lubor Kysučan
Autor působí na FSS MU a FF UP.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
Foto: ec.europa.eu
28
Ô SVOBODA SLOVA
Ô
 Svobodu nelze darovat, za svobodu je nutné se bít
„Centrum žurnalistiky v extrémních situacích“ se nachází poblíž středu největšího evropského města – Moskvy. Tato organizace
byla založena 1. února roku 2000 jako jedna ze struktur Svazu žurnalistů Ruska. Čím
se zabývá? Jak je financovaná? S jakými
problémy se potýkají ruští nezávislí novináři? To vše se můžeme dovědět od jejího ředitele, Olega Panfilova.
Jak jste se dostal k této práci a proč Vás
začala zajímat právě žurnalistika?
Studoval jsem na pedagogické fakultě
a skončil jsem ji jako učitel výtvarné výchovy.
Už od druhého ročníku na vysoké škole jsem
psal pro noviny a začala mě zajímat i věda.
Když jsem dokončil studia, chvíli jsem pracoval ve školství a potom jsem pracoval
v akademii věd a zajímal jsem se o historii,
archeologii, etnografii Střední Asie. Celou
dobu jsem pokračoval v psaní, ale nikdy jsem
nepsal o politice, protože v období Sovětského svazu to nebylo možné. O politice jsem
začal psát teprve v roce 1991, kdy došlo
k rozpadu Sovětského svazu a v Tádžikistánu
začalo docházet k určitému politickému vývoji. Tak jsem začal psát politické články pro
místní noviny, potom pro moskevské noviny.
Dále jsem pracoval jako korespondent pro
jednu americkou tiskovou agenturu.
V roce 1992 jsem odjel studovat do Polska,
do Varšavy – tam je mezinárodní škola, zabývající se lidskými právy, kterou jsem dokončil,
a chtěl jsem se vrátit domů a založit
v Tádžikistánu Helsinskou skupinu (organizace
bojující za lidská práva; pozn. red.) . Bohužel
v Tádžikistánu začala občanská válka a mě vyhnali. Přijel jsem do Moskvy a okamžitě jsem se
začal zabývat ochranou lidských práv. Pozvali
mě do „Výboru na ochranu novinářů“ (Committee to Protect Journalists; pozn. red.) – to je
americký výbor, byl jsem ředitelem tohoto výboru v Moskvě. Potom jsem pracoval v ruské
organizaci „Fond ochrany veřejné informovanosti“, kde jsem monitoroval porušování práv
novinářů. Odsud jsem také odešel a v roce 2000
jsme spolu s dalšími 15 lidmi, kteří odešli
z Fondu, založili další organizaci – Centrum žurnalistiky v extrémních situacích. V Centru nyní
pracuje více jak 50 lidí, je to organizace, která
sbírá informace o porušování práv novinářů
v Rusku a v zemích bývalého Sovětského svazu.
Jak probíhá financování Centra? Dostáváte
peníze od státu, od zahraničního dárce
nebo čistě ze soukromých zdrojů?
Peníze dostáváme pouze ze zahraničí.
Z principu nebereme, nebrali jsme a brát nebudeme „ruské peníze“. Finance žádáme
z různých fondů. Základní část naší práce financuje Fond Sorose (Open society fund; pozn.
red.), potom americký fond National endowment for democracy a dále nás financují vlády
různých zemí – Norsko, Německo, Finsko, Velká
Británie, Švýcarsko, UNESCO a další zahraniční
organizace, které podporují naši práci.
29
Mohl byste v krátkosti popsat rozvoj nezávislé žurnalistiky v Rusku po rozpadu SSSR?
Nezávislá žurnalistika se zde objevila už
v 1987 roce, kdy prezident SSSR Gorbačov
tvrdil, že je nutné reformovat sovětskou společnost, že je nutná perestrojka a otevřenost
v politickém slova smyslu (glasnosť;
pozn.red.). Tehdy část sovětských novinářů
doufala, že mohou být svobodní. Nastala
změna v sovětském tisku, objevovaly se články, které byste si dřív nemohli v novinách
přečíst, v televizi vysílali nové programy.
V roce 1990 vznikl první sovětský zákon
„O tisku a jiných prostředcích masové informace“, který dovoloval zakládat nezávislá masmédia. Tenkrát se začal objevovat nezávislý
tisk a rádiové stanice – vyskytla se šance, že
budou zakládána nezávislá média. Bohužel
když Gorbačov „hlásal glasnosť“, už neobjasnil, že svobodu nelze darovat, že za svobodu je
nutné se bít! O tom mluvím především proto,
že na rozdíl od Polska, České republiky a jiných zemí východní a střední Evropy, ve kterých byl také socialismus a ve kterých existovaly tradice svobodného tisku do období
socialismu, v Sovětském svazu žádné takové
tradice nebyly. Nikdy zde nebyla svoboda tisku, proto všichni novináři, kteří začali budovat
nezávislý tisk a televizi, se teprve učili, jak
mají pracovat. Naneštěstí po devíti letech vlády prezidenta Jelcina, kdy byly podmínky
k vytvoření nezávislosti, nastoupil v roce
2000 prezident Putin, který začal obnovovat
tradice sovětské propagandy a omezoval práci novinářů. Žurnalisté doslova spustili ruce
a nebojovali. Nebojovali ani za to, čeho dosáhli za devět let vlády prezidenta Jelcina. Proto se nyní
ruský tisk nachází v takovém
stavu, jako v posledních letech Sovětského svazu. To
znamená stav, kdy moc kontroluje veškerou televizi –
97 % veškerého obyvatelstva
dostává informace prostřednictvím televize – občané
dostávají především takové
informace, které chce stát.
Lze říci, že v Rusku existuje
cenzura namířená proti nezávislé žurnalistice? Jsou
známa témata, o kterých
není radno psát?
Oficiálně cenzura neexistuje, protože máme ústavu,
která v článku 29 cenzuru
zakazuje. Existuje ale řada
mechanizmů, které ve skutečnosti cenzuru realizují.
Domnívám se, že existují tři
druhy cenzury: pokud se
novináři sami bojí publikovat
– to je autocenzura, dále pokud redakce novin nebo televizí omezují práci svých za-
městnanců a nakonec cenzura vlastníka.
V Rusku tedy formálně existuje nezávislý tisk,
který nedostává peníze od státu, ale jeho vlastníci (majitelé novin a televizních stanic) jsou
silně na státu závislí. Oni tudíž zprostředkovávají pouze tu informaci, která se hodí státu.
A hlaví téma, o kterém se žurnalisté bojí psát?
To je Čečna a vše, co má spojitost s válkou
v Čečensku. Velice nebezpečné je také psát
o zkorumpovanosti vlády. Vše, co se týká státní moci, je zakázaným tématem. Pouze několik novin v Moskvě a několik desítek novin
v provincii, radiostanice Echo Moskvy mohou
něco málo kritizovat a podávat alternativní
informace. Máme tu ještě internet, který je také
zatím svobodným médiem, ale ten používá jen
12 % až 15 % obyvatel Ruska, pouze nepatrná
část lidí čte politické informace a ostatní používají internet z jiných důvodů.
Existují v Rusku nebo státech SNS ještě jiné
nestátní organizace, které se zabývají problematikou nezávislé žurnalistiky?
Velice málo. Většinu těchto organizací jsme
pomáhali zakládat. Existují podobné organizace v Kazachstánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu, v Bělorusku a v Azerbajdžánu. Tyto organizace pracují různě, ale všechny
přinejmenším sledují, jak jsou porušována
práva novinářů. Ve všech zemích bývalého
Sovětského svazu máme svoje korespondenty, kteří nám sdělují, co se v těchto státech
děje. V každé ze zemí SNS je situace jiná –
jsou státy, kde probíhá velice krutá kontrola
tisku, jako například v Turkmenistánu. Turkmenistán je země, která je svým režimem blíz-
Oleg Panfilov ve své kanceláři.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
Foto: Martina Vodičková
Ó
Ó
Ó
SVOBODA SLOVA
ká k Severní Koreji nebo Kubě, kde nejsou
nezávislé noviny, pouze státní televizní stanice a tisk. Existují ale dvě republiky, kde proběhly revoluce a situace je tam lepší – je to
Ukrajina a Gruzie. V těchto zemích svitla naděje, že se zde bude formovat nezávislý tisk.
Mohou lidé či organizace v České republice
nějakým způsobem pomoct ruským novinářům v jejich složité situaci?
Nevím, nakolik by to bylo možné... Třeba
jenom kdyby čeští žurnalisté organizovali nějaké semináře, ve kterých by objasňovali nejen ruským novinářům, ale i novinářům ze
států SNS, co je to svoboda, učili je managementu, vysvětlili jim, jak založit nové noviny.
Bojím se, že Česká republika je natolik malá
země, že pomoct všem novinářům, kteří žijí
na ohromném území bývalého Sovětského
svazu, nemůže. Pro mě a pro lidi mé generace, kteří bojovali za svobodu, vždy zůstane
nezapomenutelným symbolem Václav Havel.
V dobách, kdy byl prezidentem, jsme cítili
jeho ohled na to, co se děje u nás. Když proběhla aféra s Andrejem Babickým (Andrej
Babický pracoval v Čečensku jako válečný
reportér pro ruské vysílání rádia Svobodná
Evropa. V Kremlu si udělal nepřátele kvůli
reportážím popisujícím zvěrstva páchaná ruskou armádou, poté byl unesen ruskými vojenskými jednotkami a nakonec na základě
falešných důkazů uvězněn; pozn. red.) v roce
2000, Václav Havel vydal prohlášení a zajímal se o to, co se s panem Babickým stalo.
Existuje morální pomoc, která je velice důležitá – od takových lidí, jako je Václav Havel,
od českých disidentů, kteří bojovali za svobo-
Moskevské sídlo Svazu žurnalistů Ruska.
du Česka. Bylo by skvělé, kdyby tito lidé neustále obraceli svoji pozornost k ruské vládě a
k zemím SNS a upozorňovali na to, že novináři zde pracují v nesvobodných podmínkách.
Jak vidíte budoucnost nezávislé žurnalistiky v Rusku? Myslíte si, že vláda se bude
muset stát více liberální či bude striktně
postupovat proti nezávislé žurnalistice?
Myslím, že v této situaci je vina dvojí, jak
na straně státní moci, tak i mezi samotnými
novináři. Vláda musí vytvářet podmínky, musí
plnit svoje závazky, které přijímala, když vstupovala do OBSE nebo do Rady Evropy. Koneckonců vláda by měla pravidelně pročítat
vlastní zákony a vlastní ústavu a řídit se jimi.
Vina novinářů je v tom, že neumí a nechtějí
bojovat za svoje práva. Je smutné, že když
nastane nějaký „průšvih“, podobný tomu
s Andrejem Babických, či když zavraždili Annu
Politkovskou, v Čechách probíhají setkání na
obranu ruské žurnalistiky a Rusku se skoro
nic neděje. Bohužel ruští novináři nechápou,
že jim nikdo nikdy nevytvoří podmínky svobody. Oni sami si je musí vytvořit! Proto dokud se ruští novináři nenaučí bojovat za svobodu, nic se nezmění.
Jaké jsou nejzávažnější problémy, se kterými se může v Rusku setkat nezávislý novinář? Existuje zde nějaké řešení?
To je opět spojeno se samotnými novináři. Žurnalisté musejí být gramotní ne pouze
ve smyslu, že budou správně psát, oni musejí znát zákony. Vláda se novinářům vysmívá, protože oni nevědí, jak se jí mohou
postavit. Novináři musejí znát zákony, aby
mohli požadovat od vlády jejich vnaplnění. To
je asi největší problém.
Dalším úskalím je velice špatné vzdělání novinářů jak v samotném
Rusku, tak i v zemích
bývalého Sovětského
svazu. Je to tragikomická situace, kdy se studenti učí podle sovětského vzdělávacího
programu. Oni velice
dlouho studují historii
vlastní literatury, přibližně 600 hodin za 5 let.
Dalších 600 hodin chodí na přednášky dějin
zahraniční literatury, velice dobře znají Dostojevského, Shakespeara.
Ale nestudují zákony.
Novináři musejí pochopit, že pokud se chtějí
stát moderními novináři, jsou povinni znát zákony, měli by být právně gramotní. Proto je
nutné změnit současný
vzdělávací program, ale
Foto: Martina Vodičková
to vláda nechce. Pro
vládu je výhodné vy-
chovávat právě takové studenty a právě
takové novináře.
Jakou roli hrají novináři v ozbrojených konfliktech, mohou pomoci při řešení těchto
konfliktů? Mohou být objektivní?
Novináři jsou povinni především pravdivě objasňovat tyto konflikty. Objektivní vysvětlení
konfliktu – to je pomoc sama o sobě. Bohužel
velice často novináři pracují jako propagandisté. Například když píší o válce v Čečensku, téměř vždy jsou na straně ruského státu, ačkoli
mnohým lidem je jasné, že je to válka nespravedlivá. Ve skutečnosti to není válka, ale genocida Čečenců. Válka se už proměnila
v občanskou válku, kdy Čečenci bojují mezi
sebou. V takových podmínkách je velice těžké
zůstat objektivní. Vláda chce, aby se psalo pouze o oficiálním názoru na tento konflikt. Pouze
několik málo novinářů se snažilo psát nezávisle
a objektivně – jde zejména o Andreje Babického, kterého nakonec vyhnali z Ruska nebo
o Annu Politkovskou, kterou zavraždili. Je třeba
být objektivní, ale bohužel stát dělá vše pro to,
aby se z novinářů stali propagandisté.
Náš časopis se věnuje především uprchlické
problematice a tedy se ptám – existují nějací ruští novináři, ze kterých se především
díky jejich práci stali uprchlíci a museli žádat azyl v cizí zemi?
Ve skutečnosti je takových novinářů málo.
Jsem konzultantem několika evropských migračních služeb a ty mi často volají, abych
jim potvrdil, či vyvrátil pravdivost výpovědí
některých uprchlíků, kteří se označují za novináře a kteří prý byli z tohoto důvodu pronásledováni. Ne, takových novinářů je velice
málo, většinou jsou známí. Dost často se stává, že lidé podvádějí imigrační úřady. Mají
představu, že vše, co napíšou do svých výpovědí, je naprosto důvěryhodné. Na druhou
stranu je velký problém obrovské množství
uprchlíků, kteří utíkají z různých příčin –
i třeba z důvodů pronásledování. Z Čečenska
lidé velice často utíkají už i proto, že je začíná
pronásledovat státní moc Čečenska! Pronásledují je samotní Čečenci, pouze proto, že
tito lidé se nenarodili právě v onom místě,
nepřibližují se k určitému typu atd. Potom
existuje obrovské množství ekonomických
uprchlíků, ti si myslí, že odejdou do jiné země
a do roka si tam koupí Mercedes, velký dům a
dovolenou budou trávit každý rok na Kanárských ostrovech. To je také neštěstí, na kterém nesou svůj podíl novináři. Novináři jsou
povinni psát o problémech uprchlíků a vysvětlovat lidem, kteří nejsou běženci, že útěk
do cizí země je vždy velice problematický.
Právě proto jsme založili náš časopis „Čečenská společnost dnes“, abychom mohli přiblížit Čečencům, jak se žije uprchlíkům v cizích
státech, s jakými problémy se zde setkávají,
kde mohou mladí Čečenci studovat a jak si
zvykají na nový život.
Rozhovor připravila Martina Vodičková
Autorka je aktivista kampaně NESEHNUTÍ
„Bezpečí pro uprchlíky“.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
30
Ô SVOBODA SLOVA
Ô
 Mlčeti zlato?
Za demonstraci před ruským velvyslanectvím, na které podle policie podněcovali
k nenávisti vůči politickým představitelům
ruského národa, byly dvěma účastníkům protestu samosoudkyní bez možnosti obhajoby
uloženy podmínečné tresty odnětí svobody
ve výši čtyř a dvou měsíců.
Odkud pochází tato zpráva? Je to výňatek
z monitoringu Amnesty International či Human Rights Watch o porušování lidských práv
v některé z postsovětských zemí? Ne. Jedná
se o zprávu popisující událost, která se stala
na konci roku 2006 v České republice.
Dne 10. října 2006 se před zastupitelským
úřadem Ruské federace konala řádně ohlášená demonstrace organizovaná občanským
sdružením Samšoblo (Můj domov), jehož členy tvoří lidé z gruzínské komunity v České
republice. Účastníci akce upozorňovali na
vměšování vlády Ruské federace do vnitřních
záležitostí Gruzie a na národnostní diskriminaci Gruzínců, ke které v Rusku v té době
docházelo. V rukou drželi transparent
s karikaturou ruského vojáka, který
s hákovým křížem na rukávu symbolicky šlape z území Ruska na území Gruzie. Účastníci
demonstrace také skandovali heslo „Ruce
pryč od Gruzie“. Policie, státní zástupkyně
i soudkyně vyhodnotila tato hesla a transparent jako „veřejné podněcování k nenávisti
vůči ruskému národu a jeho politickým představitelům“ a uložila za ně zmíněné podmínečné tresty. Stalo se tak formou tzv. trestního příkazu, tedy v řízení, ve kterém nemají
obvinění možnost se hájit a o uložení trestu
rozhoduje pouze samosoudce.
Na celé události je zajímavé hned několik
skutečností – když si policie myslela, že na
demonstraci dochází k trestnému činu, proč
ji nechala proběhnout až do konce a teprve
po jejím skončení zadržela dva z účastníků?
Jak mohla policie, státní zástupkyně i soudkyně vytýkat demonstrantům „podněcování
k nenávisti vůči politickým představitelům“,
když žádná skutková podstata takového trestného činu neexistuje? Je možné že státní aparát trošku zaspal v čase a rozhodl se Gruzíny
potrestat na základě opatření „nutných
k upevnění a k ochraně veřejného pořádku“
přijatých totalitním režimem v příznačné datum (22. srpna 1969). Toto již neplatné opatření vysvětlovalo, jak stíhat tehdejší trestný
čin „hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele“.
Možná se policie, státní zástupkyně i soudkyně obvodního soudu domnívala, že uložením
podmínečného trestu případ skončí. Neposlušní Gruzíni sklopí uši a dají si pozor kritizovat
svého mocného souseda, který na konci roku
2006 uvalil na Gruzii rozsáhlou blokádu a rozpoutal na svém území antigruzínskou kampaň,
provázenou svévolným zatýkáním, deportacemi i smrtí perzekuovaných Gruzínců. Přestože
tomuto scénáři nahrával i strach gruzínské komunity před veřejným popotahováním po sou-
31
dech, nakonec se stíhaní rozhodli státní zvůli
postavit. Nejen že podali odpor proti trestnímu
příkazu, ale o akci informovali jak česká, tak
gruzínská média a navázali spolupráci
s NESEHNUTÍm. Přestože nám připadalo absurdní dokazovat, že kritika státních představitelů či politiky jakéhokoliv režimu nemůže být
trestním činem a neznamená vyvolávání nenávisti vůči národu (např. velkými kritiky americké okupace Iráku jsou sami Američané, znamená to snad, že demonstracemi proti americké
zahraniční politice chtějí vyvolat nenávist vůči
sami sobě?), pustili jsme se s pomocí přátel z Ligy
lidských práv do vyhledávání relevantních judikátů k právu na svobodu projevu. Stejně tak
jsme s kolegy z Amnesty International shromáždili dostatek věrohodných informací, které dokazovaly průběh státních perzekucí ze strany
ruského státu vůči Gruzii a jejím občanům. Toto
počínání Ruské federace podrobila kritice ve
svém říjnovém prohlášení i Evropská unie, která Rusko vyzvala k ukončení zmíněných postupů proti gruzínským občanům a varovala před
hospodářskými, politickými a humanitárními
důsledky ruské blokády Gruzie. K protestům
Evropské unie se svým listopadovým usnesením připojil i Senát Parlamentu ČR. Obě tato
prohlášení požadovala de facto to stejné jako
gruzínští demonstranti v ČR, akorát zvolila diplomatický slovník.
Pro soudní jednání měli tak obvinění připraveno dostatek podkladů na svoji obhajobu. Obviněné přišly před soudní budovu podpořit asi tři desítky lidí, kteří hesly „V Česku
jako v Rusku?“, „Legitimní požadavek trestným činem?“, „Netrestejte demonstranty
proti bezpráví“ a „Kritika armády není nenávistí k národu“ vyjadřovali svůj názor na stíhání Gruzínců. Nepočetná demonstrace se
stejnými hesly proběhla v ten den také před
českou ambasádou v gruzínském hlavním
měste Tbilisi. Soudní líčení proběhlo krátce –
Gruzíni nepopírali svoji účast na demonstra-
ci ani skandovaná hesla. Vysvětlili svůj kladný vztah k ruskému národu (vč. toho že Rusové spolupracují i s jejich sdružením Samšoblo), ale upozornili na svůj kritický postoj
směrem k ruské politice vůči Gruzii a gruzínským občanům. Soudkyně Hütllová
v závěrečném rozsudku jasně konstatovala,
že „…jednání obou obviněných nenapadalo
rovnost lidí, ale zahraniční politiku Ruska“,
a zprostila je všech obvinění. Dalo by se říci
happyend! Svoboda kritizovat politické režimy
a státy byla uhájena, nespravedlivě stíhaní očištěni, soudkyně odvážně uznala předchozí pochybení své i státní zástupkyně a policie. Šok
však přinesla slova státní zástupkyně – ODVOLÁM SE – naštvaně vyštěkla směrem ke Gruzíncům i jejich příznivcům v soudní síni. „Potom
jak tady všichni vystupujete, je zřejmé že obžalovaným se podařilo vyvolat nenávist proti
ruskému národu“, nepochopitelně reagovala
na kritiku svého počínání státní zástupkyně Janáčová. Další kolo této kauzy se tedy bude odehrávat u Městského soudu v Praze. Opět zde
nepůjde jen o dva Gruzínce. Půjde o naše právo kritizovat politiky a politické režimy. Půjde
o svobodu projevu.
Milan Štefanec
Autor je aktivista kampaně NESEHNUTÍ
„Bezpečí pro uprchlíky“.
P.S. Celý případ je zajímavý také při srovnání postupu státních orgánů vůči demonstrujícím Gruzíncům a vůči neonacistům pochodujícím centry našich měst. Např. v roce 2005
na demonstraci v Brně neonacisté vykřikovali hesla „Čechy
Čechům“, „Nic než národ“, na transparentech se jménem
neofašistické a neonacistické organizace Národní odpor se
dožadovali „Braune macht /Hnědá moc/“ a v projevech
brojili proti „…cizím přivandrovalcům, kteří nemají co nabídnout kromě zaostalosti, nemocí a kriminality“, a jako
„národní socialisté“ se hlásili „…k řádu, který tu už jednou
byl a který se ukázal jako jediný funkční a platný“. Policie,
která tehdy rozehnala pokojně demonstrují antifašisty na
podaná trestní oznámení odpověděla, že uvedenými projevy
se neonacisté nedopustili žádného trestného činu ani přestupku. Mluvčí brněnské radnice pak hájil postup svého
úřadu a policie tím, že „…neonacisté pochod řádně ohlásili“.
Podporu svobodě slova vyjadřovali lidé před budou soudu, kde proběhlo soudní přelíčení.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
Foto: Václav Vašků
Ó
Ó
Ó
Poznámka redakce: V podzimním čísle časopisu PŘES jste si mohli přečíst sérii článků věnovaných problematice rasismu a xenofobie. Jeden z těch, který jsme nestihnuli do podzimního
čísla zařadit, ale o který bychom Vás nechtěli připravit, si můžete přečíst nyní.
 Národní korporativisté: Zavedeme eutanazii lidí
s mentálním a zdravotním postižením
Skupina mladých lidí označujících se za
neoficiální politické sdružení Národní korporativismus patří k nejaktivnějším českým ultrapravicovým organizacím současnosti. Neprávem bývá médii podceňovaná, její aktivity
zlehčovány a podávány jako veřejný nesouhlas mladých rozhněvaných mužů (a žen)
s nárůstem vlivu levice nebo s omezováním
svobody slova. Kdo jsou Národní korporativisté a co vlastně chtějí?
Vznik a vývoj
V roce 2004 se v Praze konstituovala Společnost korporativního směru vyššího vývoje
(SKSVV), jejímiž čelními představiteli byli Jiří
Petřivalský a Zdeněk Zvoníček. Skupina sama
sebe označovala jako vlastenecky smýšlející
aktivisty, kterým není lhostejný osud naší země.
K prvnímu významnému veřejnému vystoupení SKSVV došlo na demonstraci neonacistického Národního odporu (NO) v Brně v roce
2005. Organizátoři demonstrace patřili mezi
významné aktivisty NO zabývající se především pořádáním neonacistických koncertů.
Přibližně 12 příznivců SKSVV pochodovalo
pod transparentem Společnost pro vývoj elity
národa a pochodovali společně s dalšími neonacisty nesoucími prapor s nápisem Braune
Macht. Na této největší demonstraci českých
neonacistů v roce 2005 se skandovala hesla
„Vítězství Zdar“ (tedy překlad Sieg Heil), Dejte
nám zbraně, půjdeme na ně, apod.
Zdeněk Zvoníček přednesl projev hned po
zástupci Národního odporu. Mimo jiné uvedl,
že „některé skupiny obyvatel by měly být na
základě rozhodnutí soudu sterilizovány, rodičům dětí s postižením by neměly být vypláceny dávky státní pomoci a veškerou zdravotní péči by měli hradit ze svého.“ Zmíněná
demonstrace Národního odporu proběhla za
přihlížení policie, zástupců města Brna i kanceláře veřejného ochránce práv. Policie ani
zástupce Brna nepovažoval Zvoníčkův projev
za důvod pro rozpuštění demonstrace. Úřad
ombudsmana na je obsah projevu upozornil
a nečinnost policie i města kritizoval.
V létě 2005 se SKSVV transformovala
v neoficiální politické sdružení Národní korporativismus. Politický systém Národního korporativismu (NK) byl představen jeho tehdejším předsedou Zdeňkem Zvoníčkem na
demonstraci 28. 9 .2005 v Kladně jako protipól proti současnému vládnoucímu kapitalismu a dřívějšímu socialismu. NK ústy Zvoníčka považuje svou politiku za politiku,
„která je aktivní proti dosud aplikovaným
a připravovaným systémům, jejichž záměry
jsou cizí vůči základům národa, společnosti
a státu.“ Již o měsíc později NK přitvrzuje a
účastní se demonstrace na podporu popíra-
če holocaustu Ernesta Zündela, který je v té
době souzen v Německu. Na demonstraci
pořádané Jiřím Tůmou, hlavním představitelem
organizace Národního odporu Praha, poprvé
veřejně vystupuje Jiří Petřivalský jako místopředseda NK. Během roku 2006 uspořádá NK devět
demonstrací po celém území ČR, a stane se tak
politicky veřejně nejaktivnějším pravicově-extremistickým subjektem. Četností svých aktivit střídá neonacistický Národní odpor, který se orientuje především na pořádání koncertů rasistických
hudebních skupin, ale zastiňuje i do té doby
aktivnější nacionalistickou Vlasteneckou frontu.
KDO JSOU ČLENOVÉ NK?
Členskou základnu NK tvoří sympatizanti různých nacionalistických nebo neonacistických organizací a spolků. Část členů a příznivců NK pochází z prostředí Vlastenecké
fronty, část z Vlasteneckého klubu, někteří
byli v minulosti členy Republikánů Miroslava Sládka, Národní strany či Národního sjednocení. Politicky ambiciózní příznivci NK kandidovali v roce 2006 v rámci politického
uskupení Právo a spravedlnost, část společně s bývalými anebo i nadále aktivními členy
Národního odporu.
Současný předseda NK Jiří Petřivalský již
v roce 1998 navštěvoval shromáždění Vlastenecké fronty. Účastnil se ale také shromáždění ministerstvem vnitra zakázané Národní
aliance a neonacistického Národně sociálního bloku, jehož členská základna sestávala
Demonstrace s vlajkami Národního korporativismu.
především z pouličních rváčů z Národního
odporu. Na demonstraci pořádané Národním
odporem Praha proti zasedání MMF a Světové banky v roce 2000 skanduje společně
s neonacisty heslo „Zvítězíme!!!!“. Setkává
se zde s jesenickým neonacistou Jiřím Tůmou,
kterému později za 5 let přislíbí účast na demonstraci za Ernsta Zundela a veřejně tam
vystoupí.
Bývalý předseda NK Zdeněk Zvoníček se
pohyboval kolem tvrdého jádra chuligánů
Sparty Praha. V roce 2004 byl předsedou
pražské pobočky místní organizace Vlastenecké fronty, za kterou veřejně vystupoval. Jeho
participace ve vedení nacionalisticky a protinacisticky orientované organizace mu nezabránila v účasti na největší demonstraci neonacistů na podporu Rudolfa Hesse v roce
2004 v bavorském Wunsiedlu. Na tomto setkání se sešlo zhruba 4 200 neonacistů z celé
Evropy a na pódiu vystoupili zástupci několika evropských divizí Blood and Honour. Zdeněk Zvoníček je ze všech členů NK nejvíce
propojen s neonacistickou a chuligánskou
scénou, včetně militantní bojůvky Anti-antifa zaměřené na fyzickou likvidaci svých odpůrců. Stýkal se s lidmi, kteří byli pravomocně odsouzeni za násilné trestné činy s rasově
motivovaným podtextem.
Další aktivní osobou z řad NK je Tomáš Osený, který je pravomocně odsouzený za rasově
motivovaný útok na syna redaktorky Českého rozhlasu, která připravuje romské vysílá-
Foto: archiv Tolerance a občanská společnost
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
32
Ô
Ô
ní. Tento sparťanský chuligán, který navštěvuje jak demonstrace Národní strany, tak Národního odporu, patří k dalším osobám spjatých
s pouličním násilím. Na Moravě jsou nejaktivnějšími členy Roman Fojtík a Martin Bacík.
Kam s Národním korporativismem?
Doktrínu NK tvoří několik ústředních témat,
která jsou veřejnosti představována jednak
na demonstracích, jednak prostřednictvím
jejich webových stránek, na kterých publikuje především současný předseda NK, již
zmíněný Jiří Petřivalský. Při zkoumání skutečných cílů sdružení je potřeba sledovat jednotlivá jejich prohlášení a aktivity jako komplex a hledat skutečná sdělení v jejich
písemných a ústních projevech.
Národní korporativismus se výrazně staví
proti migraci. Částečně ji sice podle svých
slov považuje za prospěšnou, ale pouze pokud bude omezena „na lidi, kteří budou pro
naši zem přínosem.“ Podle přestavitelů NK
k nám „s cizinci přichází odlišná kultura, podivné zvyky a jiné morální hodnoty,
s nárůstem počtu cizinců a tvorbou ghett přímo souvisí i nárůst nezaměstnanosti či kriminality.“
NK ostře odmítá registrované partnerství.
Práva homosexuálních partnerů jsou podle
korporativistů dostatečně chráněna stávajícím právním řádem, zákon o registrovaném
partnerství pak povede pouze k dalším snahám „deviantní homosexuální lobby uzákonit adopci dětí homosexuálními páry a povede k nárůstu homosexuální pedofilie.“
K jednomu z dalších cílů Národního korporativismu patří znovuzavedení trestu smrti. Tento
cíl deklarovali v červenci 2006 na demonstraci
v Chomutově, kdy využili vraždy mladé dívky
k vlastní propagaci. Demonstrace na obnovu
trestu smrti se konala i v lednu 2007.
Představitelé NK vystupují proti evropské
integraci a účasti ČR v NATO. Snahou NK je
udržet suverenitu českého národa, který chápou v pojetí jazykovém, tedy jako společenství osob hovořících stejným jazykem a obývajících území českého státu již několik
generací.
Ačkoli zástupci NK veřejně nikdy nepopírali šoa (pravděpodobně proto, že si jsou velmi
dobře vědomi trestnosti takového počínání),
svůj pozitivní přístup k revizi historie dali několikrát najevo. Jiří Petřivalský vystoupil
na demonstraci na podporu Ernesta Zündela 28. 10. 2005. Pod rouškou shromáždění za
svobodu slova přednesl Petřivalský tato podporující slova: „Pan Zündel tedy již zřejmě
svoji pohnutou pouť pozvolna končí. Pro nás
však nadále zůstane symbolem hrdiny, který pro svou pravdu a svobodu obětoval vše.
Myslím, že je pro každého člověka, který souhlasí se svobodným myšlením a svobodou
projevu, povinností podporovat pana Zündela všemi prostředky. Posílejte mu dopisy,
peníze na obhajobu a šiřte informace o jeho
případu dál“. O necelý měsíc později podpořili korporativisté svou účastí i demonstraci
na podporu nejvýznamnějšího popírače šoa
Davida Irvinga, který byl v té době souzen
33
v Rakousku. Jiří Petřivalský reaguje na zatčení a odsouzení neonacisty Antonína Čermáka, který byl odsouzen za popírání holocaustu právě na demonstraci za Ernesta Zündela
emotivním článkem publikovaným na webových stránkách NK. Mimo jiné uvedl-: „Pokud
nějaký vědec pomocí chemie vyloučí používání cyklónu B v komorách, je třeba ověřit
jeho výsledky pomocí nového měření, popřípadě je jinak vědecky potvrdit, či vyvrátit,
ale není možné někoho trestat za to, že provede chemickou analýzu, jejíž výsledky neodpovídají uzákoněné pravdě. Proč je tedy
každý už při vyjádření sebemenší pochybnosti o nějaké bezvýznamné maličkosti holocaustu perzekuován a zatčen?“
V určitých směrech lze NK považovat za neofašisty. K ideologii fašismu odkazují již svým
názvem, stejně jako veřejnou podporou diktátorů Franka a Pinocheta. Jiří Petřivalský považuje období Pinochetovi diktatury za dobu, kdy
došlo k ekonomickému rozkvětu Chile. Tisíce
obětí, které Pinochetův režim připravil o život
pak považuje za nutné zlo, kterým chilský diktátor předešel miliónům obětí, které způsobil
levicové režimy v Kambodži a SSSR. Smrt generála Franka si NK připomněli na demonstraci
v severomoravském Hlučíně v listopadu 2006.
Východiskem pro posouzení podstaty ideologie NK je jejich program distribuovaný
v podobě letáku na různých demonstracích
NK, z webových stránek se zpravidla lze dozvědět pouze část jejich programu. To, co NK
svým příznivcům předkládá je program sociálního darwinismu a eugeniky vlastní hitlerovskému nacionálnímu socialismu.
V rámci programového prohlášení „Nový
systém populační politiky“ nezávislá politická organizace Národní korporativismus
píše: „Národ má odpovědnost chránit svou
existenci, proto každý zdravý občan je povinen zplodit hodnotného potomka, aby své
dědictví předal nové generaci. Národní společenství má také závazek udržet svou působnost jeden z nejcennějších elementů
existence, a to půdu. Ztratí-li však svůj živobytný prostor, stane se minoritou…význam propopulační politiky vychází ze tří základních důvodů. Mocenského
(čím více lidí, tím silnější armáda), poptávkového (čím více lidí, tím větší poptávka) a
důvodu fiskálního (čím více lidí, tím více
daňových poplatníků). Tyto tři elementy
představují národní sílu. Mají však své klady i zápory,“ uvádí se v letáku.
Pronatalitní politiku hodlá NK realizovat
omezením interrupce, ke které bude moci
dojít pouze se souhlasem speciální komise
v případě, že život matky bude ohrožen nebo
v případě, že žena bude znásilněna. Pronatalitní politika NK bude zaměřena pouze na skupiny obyvatel s průměrnou a nadprůměrnou
socioekonomickou úrovní. Vůči ostatním skupinám obyvatel naopak NK uvažuje o zavedení tzv. antinatalitní politiky jako „prostředku k vylepšování populačního genetického
fondu pro podporu hodnotových vlastností
člověka jako zdraví a inteligence.“ Podle NK
je potřeba omezit vysokou porodnost „té sku-
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
piny obyvatelstva, jejíž neadaptovatelné
chování vede ke generačnímu neúspěchu.“
Pro narozené děti s mentálním nebo fyzickým postižením mají Národní korporativisté
připravené konečné řešení v podobě eutanazie, která bude hrazena státem. Program NK
sice připouští variantu, která „umožňuje dítě
ponechat naživu, tato alternativa je však nevýhodná a je spojena s odepřením práva na
rodičovské příspěvky a porodní dávku.“ Eventuální ústavní péči má podle NK hradit rodina v plné výši. Pro skupiny rodin z nejnižší
„socioekonomické a antisociální skupiny“
plánuje NK limitovat přídavky na děti, rodičovské příspěvky a porodní dávky na základě
rozhodnutí nezávislého soudu. Ženy z této
skupiny obyvatel mají být příspěvkem ve výši
50 000,- Kč motivovány k dobrovolné sterilizaci.
S takovýmto letákem se snaží Národní korporativisté získávat své příznivce po celém
území České republiky. Podle předsedy Petřivalského má jeho neoficiální sdružení NK
v současnosti kolem 200 členů v různých
místech republiky. NK je velmi mobilní skupina, která pro rok 2007 plánuje uspořádat
několik dalších demonstrací po celé České
republice. V roce 2007 usiluje NK zorganizovat i několik vzdělávacích kempů a proniknout s přednáškami na univerzity. Již
v loňském roce vystoupil v rámci politologického semináře Jiří Petřivalský na půdě VŠE
v Praze na semináři docenta Jana Rataje.
Politicky se NK od počátku pohybovali mezi
ultrapravicovými skupinami. Zpočátku měli NK
blízko nacionalistickému občanskému sdružení Vlastenecká fronta. Vzájemně se podporovali, navštěvovali společné akce, vystupovali na
demonstracích. Obě sdružení společně publikují na stránkách cz.altermedia.info. Předseda
Vlastenecké fronty David Macháček se účastnil sjezdů NK, kde vyzdvihuje především boj
za společnou věc. Na oplátku NK podpořili
v prosinci 2005 již zmíněnou demonstraci na
podporu David Irvinga organizovanou Vlasteneckou frontou před rakouským velvyslanectvím v Praze.
Prokázat propojení NK s neonacistickou
militantní větví reprezentovanou Národním
odporem je poměrně složitější. Na oficiální
úrovni fakticky neexistuje, přestože v době,
kdy neexistovaly webové stránky NK, byly
pozvánky na jejich demonstrace zveřejňovány právě na stránkách Národního odporu (a
také na nacionalistických stránkách). Nesporně však mezi některými Národními korporativisty a neonacisty z Národního odporu panují intenzivní přátelské vztahy, jak již ostatně
bylo zmíněno výše.
Oficiální distancování předsedy NK Jiřího
Petřivalského od Národního odporu také nekoresponduje se skutečností. Osobně Petřivalský vystoupil na již zmíněné demonstraci
na podporu popírače holocaustu a distributora neonacistických materiálů Ernesta Zündela, kde se jeho projev opíral o obhajování
absolutní svobody slova. Nebyl by to však
Petřivalský, aby samotného Zündela za jeho
lživou činnost útočící na paměť evropských
Ó
Ó
Ó
národů před svými druhy nepochválil a nevyzdvihl.
Za dva měsíce jeho neoficiální sdružení společně s Národním odporem organizuje zimní
bojové hry za účelem představit zájemcům
takovýchto her techniky přežití v boji, trénink
boje (s paintbolovými zbraněmi) včetně užití
slzných granátů a další pyrotechniky.
Jiří Petřivalský vyjádřil podporu neonacistickému koncertu ve Zlaté Olešnici, který byl zásahem policie zrušen v listopadu
2005. Dále podpořil i další v listopadu
2006 rozpuštěný koncert v Českých Budějovicích organizovaný Národním odporem. Organizátory a účastníky těchto koncertů jsou totiž jeho bývalí a možná i současní
Jiří Petřivalský vyjádřil podporu neonacistickému koncertu ve Zlaté Olešnici, který byl zásahem policie zrušen v listopadu
2005. Dále podpořil i další v listopadu
přátelé a známí. Zde mimo jiné vystoupila
neonacistická kapela Impérium a jeden
z nejvýznamnějších hudebníků Blood and
Honour divize z Velké Británie Ken McLellan.
Petřivalský si dobře uvědomuje, že podstatná část NK se rekrutuje ze sympatizantů Národního odporu a dalších neonacistických
uskupení. Také jim směřuje většinu svých veřejných prohlášení, které se stále ještě pohybují ve sféře legality. Důsledně neprosazuje
oddělení obou skupin, neonacisty nebo chuligány z demonstrací nevykazuje.
Politický program, participace na veřejných shromážděních a personální složení
činí z NK extrémní pravicovou organizaci
oscilující mezi nacionalismem, neonacismem a neofašismem. Původní čistě personální propojení mezi neonacistickou scénou a NK se brzy může vyvinout ve
společný politický postup. Formulace některých cílů NK jako by byla přímo převzata z pera Adolfa Hitlera. NK nelze považovat za neškodné hnutí hájící svobodu slova
osob s extrémními politickými názory. Ideologové NK usilují o postupnou likvidaci
některých z jejich pohledu neperspektivních skupin obyvatel. Národní korporativisté totiž nejsou žádná vlast podporující
lvíčata, ale nahnědlí čeští nácíčci.
Předseda Národního korporativismu Jiří Petřivalský čte projev.
Foto: archív Tolerance a občanská společnost
Ondřej Cakl a Klára Kalibová
Autoři jsou aktivní v občanském sdružení
Tolerance a občanská společnost.
 Tvořivá síla multikulturality
O tom, jak je těžké žít v multikulturní společnosti.
Často se dnes přemýšlí nad tím, co je multikulturalita, co není, zda-li je škodlivá, či prospěšná. Jako koordinátor kampaně Bezpečí
pro uprchlíky se pohybuji v multikulturním
prostředí dennodenně. Dovolím si proto navrhnout jeden z možných způsobů, jak
k multikultuře přistupovat.
Vezměme jinou, „cizí“ kulturu jako zdroj objevování. Člověk, který se aktivně a poctivě
zajímá o kulturu, kterou v sobě nosí druhý člověk, bude překvapen. Uvidí jinakost, která mu
bude připadat v něčem nepřirozená, v dalším
krásná, v jiném záhadná a nepochopitelná.
Bude si možná někdy připadat jako na jiné
planetě. Někdy ho dokonce napadne, že tak,
jak myslí člověk naproti němu, ani lidská duše
myslet a cítit nemůže. A najednou se to v něm
začne třít. Budou věci, které mu budou připadat zajímavé natolik, že se je pokusí převzít za
své. Ale budou věci, které mu přijdou nepříjemné a které možná budou i odpuzovat.
V těchto momentech objevování jinakosti druhého bude utíkat sám k sobě a přemýšlet
o sobě z nezvyklého pohledu. A bude poznávat sám sebe hlouběji než před tím, neboť bude
přemýšlet o svých přirozenostech více než
doposud, bude si je sám před sebou obhajovat, nebo bude nalézat jejich nedokonalost.
Jednoduchý příklad za všechny. Stalo se
mi, že jsem se už nad rámec své práce začal
velmi blízce stýkat s nemálo lidmi z velmi tradiční společnosti. Ze společnosti, kde ještě
mnoho ze společenského i soukromého chování určuje tradice a obyčej. Narazil jsem na
mnoho odlišných věcí. Jednou z nich byl například nesmírně silný vztah k domovu a
k rodině, kterou je ale myšlen příbuzný až do
třetího, čtvrtého kolene. Ale je to vztah silnější, než jsem si na začátku dokázal představit.
Vztah vřelý a na smrt silný. Když jsem se učil
v tom novém prostředí mezi těmito lidmi žít,
uviděl jsem, že pro tyto lidi není důležitý čas,
kdy pracují, ale čas, kdy se radují, kdy jsou
spolu u jednoho stolu, kdy se navštěvují. Po
nějaké době jsem uviděl, že tito lidé ve veselém a krásně vřelém družení dokáží trávit
obrovské množství času. Musím přiznat, že
jejich upřímná veselost a vřelost se mi líbila,
ale nemohl jsem se ztotožnit s jejich pojetím
času. Ke své spokojenosti potřebuji více času
na sebe – více pracovat, více si číst.
A tady je důležitá jedna věc. Kdybych jejich pojetí času prachsprostě odsoudil, zůstanu na povrchu. A stává se to mnoho z nás.
S povýšeností člověku vlastní odmítneme jinakost jako ne sobě rovnou a začneme ty druhé, ty jiné vnímat trochu jako nedokonalé,
trochu níž. Nemusíme to ani vyslovovat, jen
máme takový pocit.
Udělat opak je ale těžké. Uznat jinakost jako
sobě rovnou není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Člověk velmi lehce nabude dojmu, že
ti jiní jsou níž než on, protože on už přece
poznal, jak je vše dobře. A tak tedy ví, že tak,
jak myslí / se chovají oni, je špatně, a že on ví,
že to jeho je lepší. Míchají se mu totiž dvě
věci. Jedna věc je, zda ten druhý něco dělá
špatně či dobře, druhá věc je, zda je tím či
oním nutně níž než my. (Je jasné, že to platí
nejen, když je člověk z jiné kultury, s uznáním
jinakosti máme problém i jindy.)
V tomto místě často troskotá naše snaha
o pochopení a poznávání. Stáváme se tady
nepokorní a možná až xenofobní. Zapomínáme rozlišit, podle čeho posuzujeme „dobrost“
či „špatnost“ chování a myšlení druhého.
Často posuzujeme jen podle nás a my jsme
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
34
Ô
Ô
mírou oné správnosti. Ale jinakost za sobě rovnou uznáme jedině tehdy, když utišíme v sobě
bouři svého nesouhlasu a povýšenosti. Můžeme se pak soustředit na jinou věc, můžeme
přemýšlet nad tím, zda je onen člověk ve své
podle nás jinakosti šťastný a můžeme přemýšlet nad tím, proč bychom tak šťastní nebyli my.
Tady se teprve vytváří zajímavý model multikulturality. Není multikulturní jen to, když se
beze změny střetnou dvě a více kultur. Multikulturalita spočívá v rozšiřování obzoru svého
poznání o nový a velmi jiný svět i o nový a velmi
specifický pohled na sebe sama.
Stejně tak se to stalo mně. Když jsem poznal
upřímnou veselost a vřelost lidí z jiných, hlavně
východních zemí, když jsem zažil jejich přijetí,
poznal jejich vztahy, tak jsem si uvědomil a hlavně na vlastní kůži prožil, že jako Češi jsme překvapivě chladný národ (byť relativně, ve srovnání s jiným národem by to vyšlo obráceně) a
že nám chybí něco, co se mi docela líbí.
Podle mne se pak právě tady projevuje tvořivá
síla ukrytá v multikulturalitě - člověk přijímá inspirativní věci (například se učí právě onu přívětivost, kterou je obklopen mezi lidmi z cizí země),
rozšiřuje svůj pohled na svět a zpokorňuje uznáním jemu nepřirozené jinakosti za sobě rovnou.
Někdy se stane, že lidé z jiných kultur jsou si
velmi blízcí a potřebují onen čas, který máme
za příklad rozdílu, sladit, aby spolu byli šťastní.
A tak se jim tématem na dlouhé hodiny hovoru
stane to, co dva Češi spolu tolik řešit nemusí.
Tito dva musí najít to nejlepší z obou vnímání
času a podle toho se řídit. Najdou pak míru
času, kterou podělí mezi rodinu a dlouhé návštěvy, přátelé, vzdělávání, práci a další. Vzniká
či je objeven nový, dosud nikým neobjevený
prostor krajiny lidského bytí. A je to prostor, kterému dala vzniknout právě multikulturalita.
Nutně si ale tady uvědomujeme, že síla této
proměny znamená, že vzniká nová kultura.
Oba dva lidé jsou do jisté míry proměněni.
Našli cosi nového, nový prostor, do něhož společně vstoupili. A je to tak nejen u vnímání
času, ale i dalších a závažnějších věcí.
Na základě toho, co jsem napsal, je jasné, že
jsou mi proti srsti teze o asimilaci nebo naopak
o naprosté ignoraci toho, v jaké kultuře, mezi
kterými lidmi zrovna jsem. Tedy důrazu na to,
že mám být takový jaký jsem a nechtít se nijak
proměňovat. Jedno je nezdravým sebezapíráním, druhé je bezohledností a zaostáváním bez
vývoje. Jedno je netolerantní vůči jedinci, druhé je hrubé a neslušné vůči hostiteli. Není
podle mne správná ani asimilace, ani pouhé
žití vedle sebe. Pouze citlivý přístup v poznávání druhého a chápání jeho odlišností a objevování a vytváření věcí, jež je možné sdílet, je
opravdovou multikulturou.
Překážky na cestě k multikulturalitě
Přijmout popsaný tvořivý model multikulturality jde ale jen za účasti obou stran. A je to
model snad nejnáročnější ze všech. Je o něco
jednodušší, ale pro mne naprosto nelákavý
model jiných společností. Respektovat právo
na jinakost toho druhého natolik, že téměř
35
nebudu řešit, proč ten druhý dělá to či ono
právě tak či onak. Je to přístup, který dobře
funguje a není na něm nic špatného, ale pro
mne by nefungoval ve vztazích, které bych
nazýval blízkými.
Bohužel ale s navrhovaným modelem jsem
také narazil. Ne pro nezájem druhé strany, ale
pro samotnou vlastnost daných kultur. Člověk
samozřejmě nenaráží jen na věci, které může
přijmout, které může obdivovat, nebo uznat za
sobě rovné. Při setkání s lidmi především ze
společností / států, v nichž ještě silně žijí tradice, poznáte při bližším pohledu věci, které vám
přidají div ne středověké. Věci ne nepřirozené
pro vás, ale evidentně nepřirozené pro zdravý
rozvoj člověka, bránící spokojenému, natož
šťastnému životu. To například, když vidíte
a slyšíte, že matka své dceři (z Blízkého východu) vykládá verš Koránu. V něm se popisuje
poměrně normálními slovy věrnost manželky
manželovy a ona ovlivněna bůhví čím z tradice
své země vysvětluje, že verš znamená, že pokud nebude manžela poslouchat, může ji manžel upálit. Poté vidíte, že stejná matka zakazuje
své patnáctileté dceři jakékoliv návštěvy českých kamarádek, sdílet s nimi jakékoliv vymoženosti naší společnosti běžné – návštěva kina
a další společenský život – pod hrozbou, že pokud neposlechne, okamžitě ji provdají. Důvod?
Je jí patnáct, tedy by se měla podle tradice
vdávat, nyní je ve škole, tak to zatím učinit nechce, neb cítí důležitost vzdělání své dcery.
Nebo když vám vykládá vaše kolegyně o tom,
že v jejich společnosti je stále tradicí (stejně jako
tomu bylo ve středověku v Čechách), že pokud
snoubenec nebo novomanžel zemře, snoubenka či žena připadne mladšímu bratrovi. Nebo
když vám nedávno se ze střední Asie přistěhovavší známý řekne, že jeho žena se tady nemusí
učit ani číst, ani psát, protože se má starat o něj
a o domácnost. A tak dále a tak dále – veřejně se
mluví i o mnohých dalších a horších příkladech.
Narážíme na věci, které nemůžeme ani tolerovat, natož být jimi inspirováni či cokoliv dalšího
pozitivního.
Co s tím? Co s lidmi, kteří přijedší do Evropy od Čechů chtějí toleranci a pochopení a
sami chápat nechtějí a tolerantní jsou, co by
Přednáška o multikulturní společnosti.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
se za nehet vešlo? Co s lidmi, kteří u nás chtějí stavět mešity a zakládat svá centra, ale ve
své zemi by evropsky oblečenou ženu zavřeli
do vězení, kostel by povolili jen stěží a člověka chovajícího se podle sebe, ne podle tradic, by označili za blázna a podivína?
Je těžké na to odpovědět. Je těžké po nich
chtít onen výše popsaný racionalistický přístup, který využívá tvořivou sílu ukrytou
v setkání kultur. Je to těžké proto, že jsou sevřeni svými tradicemi příliš silně a život si bez
těchto tradic, které jsou pro ně často jedinými řídícími pravidly ve všech denních a životních situacích, neumějí představit.
Budou tito lidé žít na okraji společnosti
a v ústraní a my budeme tiše přihlížet tomu, co
se děje uvnitř jejich komunit? Nebo se s nimi
máme přít o to, aby pochopili něco z našich výdobytků společnosti? Ani jedno není dobrá cesta. První nutně vede k problémům, druhé nevede nikam. Naděje je z mého pohledu jediná.
Pomalu a velmi nenásilně jim (a hlavně
dětem příchozích) ukazovat, že život za hranicemi jejich tradic nemusí být nutně nepřátelský, vždy nutně nebezpečný a zmatený.
A nemá jít o rozbití jejich tradic, ale o přiblížení
se tomu, aby byla využita tvořívá síla, která je
v setkání kultur latentně přítomna.
Zda je tento přístup správný, zda bude fungovat, nevím. Nevím, zda umíme a budeme
umět přistoupit k druhé generaci příchozích
natolik umně, abychom začali čerpat z onoho
pramene síly, o kterém stále hovořím. Nevím,
zda budeme umět nabídnout něco tak zajímavého, aby o to vyjití z tradic stáli.
Bude to těžké, ale pokud nechceme, aby
byla síla multikulturality ničivá, nezbývá nám
nic jiného.
Na závěr se možná ptáte, proč se raději multikulturní společnosti, multikulturním vztahům nevyvarujeme. Na to mám dvě odpovědi. Zaprvé při dnešním fungování světa se
migraci nevyhneme. Zadruhé setkání kultur
v sobě skrývá tvořivou sílu, kterou je dobré
využít ku prospěchu všech.
Radim Ošmera
Autor je t. č. zahraničním spolupracovníkem časopisu PŘES.
Foto: Karkule
Ó
Ó
Ó
 Jak se při narození strefit do správného tisíciletí?
Milan Rýzl je dnes bezesporu nejznámější
český paraspycholog. Po studiu přírodních
věd na UK v Praze, kde dosáhl i doktorátu,
se věnoval parapsychologickému výzkumu
v rámci ČSAV. Již na počátku šedesátých
let si jeho experimenty a vědecké publikace získaly uznání jak v tehdejším východním bloku, tak na západě. Roku 1967 ode-
Milan Rýzl
Foto: archiv
šel i s rodinou za pohnutých okolností do
USA, kde žije dodnes. Vyučoval parapsychologii na řadě amerických univerzit
a přednášel na konferencích a ve specializovaných kursech po celém světě.
Dr. Rýzl napsal 15 knih (vydaných v 15
jazycích od Švýcarska a Itálie až po Čínu
a Japonsko) a přes 100 odborných článků
o nových psychických schopnostech člověka objevených při výzkumech v oboru parapsychologie, o výcviku těchto schopností
a o perspektivách jejich využití v budoucnosti.
Mnohé z jeho knih vyšly i v češtině.
Dr. Rýzl každoročně jezdí do Česka. Jeho poslední návštěvy jsme využili jako příležitosti
k rozhovoru nejen o jeho oboru, ale o pocitech
uprchlíka na západě stejně jako jeho politických názorech na americkou a světovou politiku, mnohdy překvapivě odlišných od tradičního mínění českých krajanů v Americe.
Nakladatelství Trafford Publishing v Kanadě
právě vydalo v angličtině Vaši knihu „Cesta
za duhou“ (její české vydání se chystá
v nakladatelství Fontána). V knize mimo jiné
popisujete Váš dramatický ilegální útěk
z Československa v r. 1967 a vystěhování se
do USA. Můžete nám o tom něco říci?
Ano, je to moje autobiografie, jejíž obsah
by se dal dobře symbolizovat starobylou lodí
na rozbouřeném moři plující k duze nad moderním městem. Její hlavní myšlenka je
v popisu mých bojů a výzkumu v oblasti parapsychologie.
Můžete nám poněkud přiblížit tento vědní obor.
Parapsychologie je poměrně mladou vědou,
spíše bychom možná mohli říci interdisciplinárním studiem, neboť v sobě zahrnuje psychologii, fyziku, filozofii a zčásti se dotýká
i náboženství. V řadě zemí včetně Spojených
států se vyučuje na univerzitách, nebo jsou
tam pro ni zřízena samostatná výzkumná centra. Parapsychologie zkoumá možnosti, že za
určitých výjimečných podmínek, např.při
meditaci, v hypnóze, ve spánku, může člověk mít zážitky, které mu přinesou informaci
o tom, co se děje na vzdálených místech, co
se odehraje v budoucnosti (tzv. mimosmyslové vnímání) nebo dokonce jakoby soustředěním vůle může člověk vyvolat na dálku energetické jevy bez fyzikální příčiny, např.pohyby
předmětů – tzv. psychokinesi. Parapsychologové jsou přesvědčeni, že studium těchto jevů
povede k jejich rozsáhlému praktickému využití a také pomůže vytvořit nový, dokonalejší vědecký světový názor, který nejen objasní nové vnímací schopnosti člověka, ale také
povede k novým představám o podstatě
energie, a o struktuře času a prostoru a zároveň pomůže objasnit kořeny náboženských
představ.
A proč jste vlastně odešel z Československa?
Výsledky mých výzkumů hlavně s hypnotizovanými pokusnými osobami upoutaly
značný mezinárodní zájem právě v době, kdy
obě tehdejší supervelmoci se začaly zajímat
o možné vojenské využití těchto výzkumů
(např. mimosmyslové vnímání při špionáži).
Československé úřady a Státní bezpečnost
mne tehdy chtěly přinutit ke spolupráci, poněvadž jsem byl jediný mezinárodně známý
český parapsycholog a měl jsem hodně styků
se zahraničními kolegy z oboru. Když jsem
odmítl – poněvadž bych ze zásady nechtěl
pracovat ve špionáži pro jakýkoliv stát – začali používat drastických prostředků, aby mne
ke spolupráci donutili.
O jaké prostředky konkrétně šlo?
Např. svévolné vyšetřování, a to nejen mne,
ale i mých přátel a pokusných osob, včetně
bezdůvodných domovních prohlídek, kontroly pošty či zabavení mého cestovního pasu.
Nakonec jsem se začal obávat o osobní bezpečnost svou i své rodiny, a rozhodl se tedy
ilegálně odejít.
A jaké byly vaše první dojmy, když jste poznal západní svobodný svět?
Jedním z nejpřekvapivějších bylo poznání
bezohledné kapitalistické honby za penězi a
za ziskem, na něž jsem paradoxně životem
v komunistickém státě nebyl připraven. Odjížděl jsem na západ s idealistickými očekáváními, ale setkání s kapitalistickými ekonomickými vlky mne šokovalo. Poznal jsem
zblízka džungli kapitalistických obchodních
vztahů, kde silnější požírá slabšího s jediným
cílem: získat co nejvíce peněz za použití jakýchkoliv prostředků.
A další zklamání na sebe nenechala dlouho čekat. My jsme očekávali rozdíly mezi
tak odlišnými systémy doslova na každém
kroku. Místo toho jedním z našich prvních
zážitků po příjezdu do USA bylo slavnostní
procesí, jež bylo jakoby věrnou kopií komunistických průvodů na 1. máje. A tato zkušenost slavnostních hlučných průvodů se
opakovala skoro při každé příležitosti. Byly
to parády při příležitosti státních svátků a
veřejných událostí, byly to přehnaně vlastenecké a až směšně antikomunistické projevy českých sokolů nebo tradiční náboženská procesí a průvody organizované
církvemi v době křesťanských svátků. Takovýto veřejný cirkus byl – až na ideové
zaměření vykřikovaných hesel – v obou
politických systémech stejný.
Zdá se, že si západní demokracii moc neceníte, když mezi oběma systémy nenalézáte
viditelných rozdílů.
To mi připomíná známý a mnohokrát citovaný výrok Winstona Churchilla: „Demokracie je nejhorší politické zřízení – kromě ostatních, které již byly vyzkoušeny.“ Nikoliv,
považuji demokracii v naší době za žádoucí
zřízení. Jenže jsem přesvědčen, že v USA, jehož vůdcové se neustále dovolávají „demokracie“, jako by to byla nějaká posvátná mantra, není skutečná demokracie. Je to spíše
plutokracie či oligarchie, kde nynější prezident G. W. Bush chce zavádět křesťanskou
teokracii a svou osobní diktaturu.
A navíc uvažme, že v USA existují instituce, které vědecky studují, jak lze veřejné mínění ovlivňovat tak, aby volby dopadly tak,
jak si to vládnoucí kruhy přejí. Závady celé
americké demokracie jsou dobře viditelné na
příkladu prezidentských voleb v roce 2000.
Už před volbami byly vysloveny vážné pochybnosti o tom, zda kandidát G. W. Bush má
dostatečné osobní kvality – intelektuální
i morální – potřebné pro tak vysokou funkci.
Nakonec byl ale zvolen, přestože jeho protikandidát získal více hlasů. To ukazuje zkorumpovaný charakter americké demokracie.
Byl zvolen vskutku „jednohlasně“, tj.jediným
hlasem soudce Nejvyššího soudu, který byl
do funkce dosazen jeho otcem. Soudcové
dosazení otcem G. W. Bushe se tak odvděčili
tatíčkovi za laskavost, a zvolili jeho synáčka
za prezidenta. Jak je známo, tehdy se na Floridě objevily nesrovnalosti ve sčítání hlasů.
Když měl být proveden přepočet v oblasti,
kde se očekávala velká většina hlasů pro protikandidáta, Nejvyšší soud přepočet zakázal.
Na veřejnost pronikly zprávy, že soudcové,
kteří by měli být nezaujatí, napřed rozhodli,
že za prezidenta bude zvolen G. W. Bush,
a teprve později hledali vhodné zákonné argumenty, jak toho docílit. A jakmile se Bush
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
36
Ô
Ô
stal nakonec prezidentem, prohlásil, že výsledkem voleb dostal „mandát“ k uplatnění
svých politických plánů. A ihned je také začal uplatňovat. Bez ohledu na vůli většiny
národa a světové veřejnosti začal brutální kořistnickou válku v Iráku. Americký prezident
se tak kvalifikoval na válečného zločince.
Ve své autobiografické knize popisujete také
sen, který Vás často vystrašoval.
Ano. Představte si, že se uprostřed noci probudíte, a ještě než nabudete jasného vědomí,
díváte se ve tmě do stropu, a najednou vám
přijde na mysl vtíravá myšlenka: Probůh, já
sem zpátky v Praze, jak jsem se sem dostal? A
má rodina je daleko za hranicemi. Jak to udělám, abych se s nimi opět sešel? V rozhovorech
s emigranty jsem poznal, že snad všichni byli
trápeni takovýmito zážitky. Pod pláštěm euforie, že jste unikli z dosahu moci komunistického státu, se však může objevit skutečnost, která je ještě horší než zmíněný strašidelný sen.
Takovýto poznatek však přijde pozvolna, postupem času. Když jsem žil v komunistickém
Československu, vláda ustavičně přesvědčovala národ, že USA jsou imperialistický stát.
My jsme tomu samozřejmě nevěřili a považovali to za pouhou propagandu. Teprve delší
pobyt v USA mne přesvědčil, že tomu tak skutečně je. Již od druhé světové války (vlastně
už před ní, jenže to nebylo tak viditelné) se
USA snaží ovládnout svět. Když to jde, děje se
tak ekonomickým pronikáním, ale v případě
potřeby se bez rozpaků sahá i k užití hrubé
síly, zastíranému ovšem frázemi o šíření demokracie. To mi ale připomíná citát egyptského
autora Ahmeda Rašída, který jsem nedávno
četl: „Když slyšíme projevy amerických představitelů, hovořících stále o ‚demokracii‘, ‚svobodě‘ a podobných hodnotách, připadají nám
tato slova brzy jako oplzlá.“
Nemohu si pomoci, ale Vaše kritika mi připadá poněkud nespravedlivá. Přece jen stačí letmý pohled na statistiku uprchlíků
v době studené války, abychom si uvědomili světla a stíny obou systémů. Hlasování
nohama je přece jen nakonec nejvýmluvnější reklamou systému.
Pochopitelně, Sovětský svaz byl rovněž imperialistický, jak si to český národ ještě dobře
pamatuje po invazi komunistických vojsk, která potlačila liberální hnutí Čechů v době „pražského jara“. V principu však mezi jeho politikou a politikou USA neshledávám velkého
rozdílu. Prostě zde vedle sebe byly dva systé-
Milan Rýzl při práci
my, které oba chtěly ovládnout svět. A my jsme
měli smůlu, že jsme žili právě v této převratné
době. Jenže jak se při narození strefit do správného tisíciletí? Bohužel všechny ušlechtilé ideje v dějinách dopadají obdobně. Vždyť i prvotní křesťané žili ve vzájemné lásce, solidaritě a
bezmála v ideální komunistické společnosti.
Jenže již od 4. století začali vraždit křesťany,
kteří věřili poněkud jinak. A pak přišla inkvizice, náboženské války… A v případě komunismu se rovněž podobně krásná myšlenka zvrhla v diktaturu policejního státu. A v USA si
dobrou myšlenku demokracie uzurpovala hrstka sobeckých jedinců toužících po moci.
Vaše ostrá kritika amerického systému mi ale
stále připadá, jako byste teď emigrace litoval.
Především, já jsem byl tehdy okolnostmi
k emigraci donucen a neměl jsem jinou volbu.
Víte, USA mají navíc dnes něco společného se
starým Římem, kde svobodní občané měli vcelku možnost žít svým životem bez zásahu státu
– ovšem, když se nesnažili nebezpečně zasahovat do politické moci těch druhých. To ale
neplatí jen pro dnešní USA, ale i pro někdejší
komunistický systém. Relativně po svém jste
si mohli žít i v československém socialismu,
když jste se snažili hledět si svého a „plout
s proudem“. Já osobně jsem se ale cítil za komunismu utlačen a v osobním nebezpečí. Tajná policie mne s velkým nátlakem nutila ke
spolupráci na špionáži. Bez tohoto tlaku bych
neemigroval, ale já se nikdy nesnažil plout
s proudem. Přesto však emigrace nelituji. Po pří-
Foto: archiv
chodu do USA jsem se cítil opravdu volný. Cestováním po světě jsem získal zkušenosti, kterých
bych jinak nenabyl – i když, snad paradoxně,
pro můj experimentální výzkum byly podmínky
v Československu lepší než v USA, ale to bylo
v důsledku psychologických rozdílů mezi občany obou národů. A mohu se vám svěřit, že moje
životní zkušenost skutečně potvrzuje známé
‚Všude dobře, doma nejlépe‘. Na druhé straně,
musíte-li odejít, nebo když vás k tomu vnitřně
něco nutí, klidně jeďte – na návštěvu, nebo
emigrujte. Otevře se vám svět, můžete odhalit
nové nečekané možnosti. Ale buďte připraveni
i na překvapení, jež nemusejí být vždy příjemná. Jsou to jiné zvyklosti v cizině, ale snad největším překvapením může být, když život tam
vám nedá to, co jste očekávali. A také, když se
politická či ekonomická situace v cizí zemi nečekaně změní. To se vám ovšem může stát i
doma – jenže tam jste ve známém prostředí a
v případě potřeby můžete nečekaný vývoj lépe
předvídat a lépe se mu bránit. Pro mne toto
nečekané překvapení přišlo před necelými deseti roky, když jsem od zaujetí pro svůj vědní
obor zvedl oči k dění kolem sebe a začal pozorovat světový politický vývoj. Ale navzdory tomu
zůstávám optimistou, žádná politická situace
není věčná. I římské impérium nakonec zesláblo
a zaniklo. Pro sebe i jako radu lidem kolem sebe
mám vždy tuto zásadu – žijte svůj život v lásce,
optimismu a RADOSTI. Jde to. Štěstí je více v nás
a našem myšlení než v okolí, kde žijeme.
Rozhovor připravil Lubor Kysučan
autor působí na FSS MU a FF UP.
 Pomník pro vrahy uprchlíků?
Aktivity nejrůznějších sudetoněmeckých
organizací (třebaže v řadě případů jde o spolky naprosto nepolitické povahy, spíše krajanská sdružení a kulturní asociace) v českém
veřejném mínění neustále vzbuzují nelibost
a panické emoce. Tato sousedská nevraživost
a zapšklost (navíc zcela nemístná, povážíme-
37
li, že zmíněná sdružení představují právnické osoby cizího státu, vzniklé v rámci jím garantovaných občanských svobod shromažďování a projevu) je o to bizarnější, že podstatně
kontroverznější spolky existují přímo na naší
straně hranic. Jedním z nejhlasitějších je i
Klub českého pohraničí, v podstatě jakési
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
zájmové sdružení českých poválečných zlatokopů a jejich potomků, kteří se přiživili na
největší etnické čistce našich dějin. Zabrousíme-li na jejich webové stránky, doslova nás
oblijí pomyje nacionalistické protiněmecké
propagandy nejhrubšího zrna smíšené
s nostalgií po komunistickém režimu. Té se
Ó
Ó
Ó
nelze divit, neboť to byl právě tento režim,
který výsledky zmíněné čistky posvětil a který tudíž z pohraničí, podobně jako
z některých průmyslových oblastí státu, učinil jednu z hlavních bašt své podpory. Tato
senilní a anachronická propaganda – podivuhodně kontrastující s moderním médiem
internetu – by mohla budit spíše soucitný
úsměv, kdyby Klub nepřicházel s nehoráznými požadavky, které soudnému člověku
doslova vyrážejí dech. Jedním z nich je i jeho
kampaň za postavení pomníku všem padlým
ochráncům hranic, mezi něž vedle chodských
hraničářů a členů prvorepublikové finanční
stráže směle počítá i příslušníky Pohraniční
stráže. Pohraniční stráže, která za dobu existence komunistického režimu má na svědomí přes tři sta životů lidí prchajících přes železnou oponu. Počtem svých obětí tak směle
konkuruje zmanipulovaným komunistickým
soudům a bachařům z uranových koncentráků. O našem nedostatečném vyrovnání
s minulostí svědčí i fakt, že ve stínu Státní
bezpečnosti a Lidových milicí zůstávají její
zločiny téměř nepovšimnuty a její bývalí příslušníci si užívají bohatých vojenských důchodů. Přitom ještě z osmdesátých let jsou
doloženy případy, kdy pohraničníci zastřelili
své oběti dokonce na území cizího státu, konkrétně Rakouska a SRN, čímž porušili jak naše,
tak mezinárodní právo. Pohraniční stráž na
západní hranici náležela k nejprověřenějším
složkám komunistické armády a byla tvořena
těmi skutečně nejskalnějšími kádry. Bez nadsázky lze říci, že byla obdobou toho, co představovaly oddíly SS v rámci nacistického režimu. A jejich příslušníci se nejinak než bývalí
esesáci rovněž vykrucují. Např. v Událostech
(18. února 2007) zástupce Klubu obhajující
postavení pomníku na námitku reportéra ne-
omaleně prohlásil, že
taková byla doba a že
tito lidé bránili hranice. Jaksi mu již nedochází, že proti vůli většiny občanů, pro něž
hranice nebyla mezníkem a prahem domova, ale vězeňskou zdí.
Nepřipomíná nám to
něco – onu pověstnou
ztrátu paměti nebo
konání na rozkaz, oblíbené vytáčky nacistických zločinců? NepoHlídka Pohraniční stráže na šumavské hranici v 50. letech.
Foto: kvh-cs.com
chybně i tak krutá
záležitost jako válka
má svá nepsaná džentlmenská pravidla, z nichž tím prvním je závlasti museli žít jako v jednom velkém vězekladní respekt k padlým. Hranice smrti není. A bude to výraz stejné slabosti demokrazná správnou či nesprávnou stranu, proto na
tického státu, jakou vykazují německé úřady
všech vojenských hřbitovech světa mají ofivůči účastníkům tradičních vzpomínkových
ciální pomníky padlí všech armád. Jenže přínacistických srazů u hrobu Rudolfa Hesse
slušníci zabijáckých komand typu pohraničv bavorském městečku Wunsiedel či ty sloníků nehráli džentlmenskou hru v rámci
venské vůči neutuchajícímu oprašování pačestného boje muže proti muži, ale jako privimátky válečného zločince Jozefa Tisa. A polegovaní slouhové odpudivého režimu pořákud by se pohraničníkům nějaký pomník
dali krutou štvanici na jeho bezbranné oběti,
stavět měl – a byl bych plně pro tuto myšlenjejichž jediným zločinem bylo to, že v tomto
ku – pak těm, kteří neuposlechli rozkazu a
režimu nechtěly žít. Mnozí z nich by si
s nemalým osobním rizikem uprchlíkům pov právním státě zasloužili spíše soudní promáhali. Jistě i tací se našli – bohužel zůstávají
ces, nikoliv pomník. Jak bychom se asi dívali
bezejmenní a o jejich památce se mlčí, neboť
na to, kdyby někdo vystoupil s nápadem ponezapadají do zaběhaných černobílých hisstavit pomník esesákům potlačujícím varšavtorických schémat.
ské povstání nebo partyzánský odboj
v Beskydách? Pokud české úřady takovýto
Lubor Kysučan
ostudný pomník nakonec povolí, bude to rána
Autor působí na FSS MU a FF UP.
do tváře nejen lidem, jejichž útěk za svobodou a normálním životem se skončil na hranici znásilněné země, ale všem, kteří ve vlastní
 Tygři, sloni a tisíce mrtvých
Narodit se na tropickém ostrově – nad hlavou modrou oblohu a palmové listy, šumící
moře, liduprázdné pláže z jemného bílého
písku – to by si přál snad každý. Do té chvíle
než proletí vzduchem první kulka…
Srí Lanka – ostrov v Indickém oceánu – se svými přírodními krásami proslavila daleko v širém
světě. Je to ráj, kde rostou tropické rostliny, žijí tu
divocí sloni a za soumraku tu prozpěvují volně
žijící andulky. Původní název ostrova – Cejlon –
dal jméno i největšímu vývoznímu artiklu země lahodnému cejlonskému čaji. Kromě přírodních
krás se tu nachází mnoho kulturních památek a
turismus kvete na jihu a v centrální části země
téměř po celý rok. Možná si vybavíte i nějakou
českou celebritu, která na ostrově přežila ničivou vlnu cunami v prosinci 2004.
V souvislosti se Srí Lankou však probleskují
našimi médii i jiné zprávy: „na severu vybuchl
autobus“, nebo „Srílanští uprchlíci nelegálně překročili naše hranice“. Proč by někdo
z takového ostrova utíkal?
Mraky nad rájem
Na Srí Lance žije několik etnických a náboženských skupin. Nejvýznamnější z nich jsou
většinoví Sinhalci (81,9 %), kteří praktikují
hlavně buddhismus a obývají jižní, západní a
centrální část ostrova, a menšinoví Tamilové
(9,4 %), vyznavači hinduismu tradičně obývající severovýchod ostrova.
Cejlon (původní název ostrova) býval britskou
kolonií až do roku 1948. Od nabytí nezávislosti
se vztahy mezi Sinhalci a Tamily stále zhoršovaly. Sinhalci, ač ve většině (7 milionů lidí), měli
pocit, že jsou v porovnání s Tamily malým národem. Ačkoliv totiž Tamilové na ostrově tvořili
pouze menšinu (1,5 milionů lidí), patřili
k většímu kulturnímu a etnickému celku Tamilů čítajícímu zhruba 30 milionů lidí v jižní Indii,
jižní Africe a v Tichomoří. Proto se sinhalská většina cítila ohrožená. Cítili také, že ohrožená je
i sinhalsko-buddhistická kultura, protože v zemi
se i po skončení koloniálního režimu zachovávaly koloniální pořádky. Sinhalci tedy nehodlali Tamilům dělat žádné ústupky a v průběhu
50., 60. a 70. let prosazovali Tamily diskriminující zákony – jedinou úřední řečí byla prohlášena sinhalština, oficiálním náboženstvím země
se stal buddhismus atd.
Tamilští politici se s vládou snažili po 20 let
bezvýsledně vyjednávat. Mladá generace viděla, že snahy starších umírněných politiků nikam
nevedou a tak se postupem 70. letech zradikalizovali. Vzniklo několik militantních skupin, jejichž
cílem byl vznik tamilského nezávislého státu na
Srí Lance, takzvaného Tamilského Ílamu. Mezi skupinami nakonec získala převahu organizace Tygři
pro osvobození tamilského Ílamu (LTTE).
V roce 1983 se rozhořel konflikt mezi Srílanskou armádou a povstalci. Poté se do konfliktu
vložila i Indie – mocnost regionu, jejíž mírová mise
skončila velkým nezdarem. Konflikt s menšími
přestávkami trval až do února 2002, kdy norští
vyjednavači dosáhli dohody o příměří.
Došlo k vymezení území mezi oběma stranami: Pod kontrolou LTTE mělo být pralesní
území na severu ostrova zvané Vanni a další
ostrůvky území na východě jako oblast kolem
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
38
Ô
Ô
měst Tirukonámalé (Trincomalee) a Madakalapuva (Batticaloa). Zbytek území včetně domény srílanských Tamilů město Jápané (Jaffna) zůstalo pod kontrolou Srílanského státu.
Život s tygry
Území Tamilských tygrů zvané Vanni má vlastní administrativu a řídí se vlastními zákony. Například cizoložství je zde trestáno žalářem pro oba
smilníky, nebo ti, kteří otevřeně projevili nesouhlas s režimem, mohou skončit ve vězení, nebo
i hůř. Autoritářský režim žije kultem osobnosti vůdce Prabáhárana a nutí každou rodinu, aby přispěla alespoň jedním potomkem do řad hnutí.
Ačkoliv dohoda o příměří trvá, LTTE má stále
své výcvikové tábory, kde cvičí mladé často nedobrovolně odvedené lidi (od 14 let výše) zacházet se zbraněmi, nastavovat výbušniny a být
odolní v boji. Vymývání mozků je přirozenou součástí procedury. Po absolvování výcviku bývají
s kyanidovou kapslí vysíláni do terénu, často na
území pod kontrolou Srílanské armády, aby vyhodili do vzduchu vojenský transport anebo zastřelili tamilského oponenta režimu (zrádce).
Městská hlídka srílanské armády.
Život na vládním území
V oblastech pod vládní kontrolou, kde převažuje tamilské obyvatelstvo zachovává armáda silnou přítomnost – kontrolní stanoviště po
každých 300 metrech. Vojáci Srílanské armády (téměř výhradně Sinhalci) koukají na každého mladého Tamila jako na potenciálního
rebela, jejich slovy teroristu. Ze strachu z útoku
mladé civilisty někdy šikanují nebo je zatknou
a u výslechu si je „podají“.
Karunovci
V roce 2004 se od LTTE odštěpila tzv. Karunova frakce, která je zřejmě propojená se Srílanskou armádou a operuje zejména na východě země, nově i na severu, na vládou
ovládaných územích. Jejich hlavní pracovní
náplň spočívá v odstraňování stoupenců LTTE
na vládním území. V okrese Batticaloa tak začalo docházet průměrně ke dvěma politickým
vraždám denně. Karunovci navíc násilím verbují do svých řad nedospělé děti.
Od podzimu 2005 se celková bezpečnostní situace na ostrově značně zhoršila – naros-
Foto: Petr Schmied
tl počet politických vražd, Tygři opět zahájili
atentáty na srílanské státníky. Země opět
směřuje do války. LTTE pravděpodobně chce
dostat zpátky tradiční tamilské město Jápané a zlikvidovat Karunovce na východě. Oficiální příměří trvá dodnes, ale i přes to došlo
mezi LTTE a armádou v roce 2006 k těžkým
námořním i pozemním bitvám a k náletům
Srílanské armády na pozice tygrů.
Normální život?
Ve výsledku konflikt nejvíce odnášejí civilisté – jednak ti, kteří padnou za oběť teroristickým útokům a jednak ti, kteří žijí ve válečných zónách. Celkem již v konfliktu zahynulo
víc jak 60 000 lidí. Někteří se dobrovolně přidají na tu či onu stranu. Většina z nich je však
terorizovaná ať už režimem rebelské LTTE,
nebo Karunovci nebo vojáky.
Jste-li mladý Tamil a přijdete do bojeschopného věku, což je v místním kontextu 14, 15
let, už se po vás začnou ohlížet verbíři rebelů. Zároveň vojáci Srílanské armády na vás
začnou pohlížet jako na potenciálního teroristu a dělají vám nepříjemnosti na kontrolních stanovištích, kterých musíte za den minout na cestě do školy či do práce desítky.
Možná vás i zatknou a podrobí výslechu
v jedné ze svých základen a trochu vám „pomohou“ mluvit.
Nebo vám na silnici řekne činovník rebelů
(LTTE), že vás odveze na motorce domů a místo
toho vás odveze do výcvikového střediska,
kde vás, ať protestujete jakkoliv, podrobí tvrdému výcviku – běhání, šplhání, práce se zbraněmi a než se nadějete, máte kyanidovou
kapsli na krku pro případ, že by vás chytily
vládní složky a už vás posílají do nějaké akce
– nastražit minu, vyzvídat…
Nebo po vás jen chtějí rebelové nějaké drobné služby, jako zásobovat tábor potravinami
z vládou kontrolovaného území. To se však
brzy dozví armáda, nebo Karunovci, kteří si
na vás došlápnou. Revolvery jsou jejich oblíbeným nástrojem.
Vojáci vás třeba zatknou. Jakmile se rebelové
dozví, že vás zatkla armáda, už vás považují za
kolaboranta. Víte, co se stává kolaborantům…
Jakmile se vojáci dozví (a oni se to dozví),
že jste prodělal výcvik u rebelů, okamžitě po
vás jdou. Víte přece, co se dělá s teroristy…
Dříve či později se ocitnete v neřešitelné
situaci a snažíte se zachránit si krk – odjet
co nejdřív a co nejdál, do hlavního města,
kde čekáte na odlet, ale jakožto tamilského
muže vás při stále častějších zátazích dřív
nebo později zatknou. Tak raději nevycházíte. Nakonec, za úplatu spousty peněz se
dostanete ze země. Někam, kde jste předtím
v životě nebyli, do země, o níž jste se poprvé
dozvěděli v letadle, nebo v mikrobusu při
překračování hranic.
Když vás konečně někde, třeba v ČR chytnou cizí lidé v uniformách, mohou vás poslat
zpátky a vám už pak nezbude nic jiného než
se na některou ze stran konfliktu přidat, jinak
vás jedna z nich, než se nadějete, zabije.
Z.H.
39
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
Ó
Ó
Ó
SLAVNÍ UPRCHLÍCI
Milé čtenářky, milí čtenáři,
v naší práci se často setkáváme s tím, že jednak mnozí vnímají uprchlíky jako zločince nebo lidi jinak problematické, jednak sami uprchlíci nám
často říkají, že máme dělat i více takových aktivit, které by prezentovaly nejen jejich utrpení, ale také jejich kulturu a to vše pozitivní, co přinášejí.
Rozhodli jsme se proto, že mimo další aktivity vytvoříme tuto rubriku, kde budeme psát o uprchlicích, kteří byli nebo jsou významnými osobnostmi
ve své společnosti, nebo měli význam a vliv na celosvětové úrovni.
 Velká je zem / šplouchá na ní voda / co je však
největší / ta lidská svoboda
V roce 1976 jsem už věděl, že hraní dlouho
nepotrvá. Výslechy v Bartolomějské začaly být
pravidelnější a z původního „domlouvání“ se stalo vyhrožování: „Teď tu máme Plastiky a příště
jste na řadě vy,“ prohodil jeden z fízlů.1
Tak skončil jeden z desítek rozhovorů na ústředí StB v 70. letech se zpěvákem Jaroslavem Hutkou, který letos 21. dubna oslaví šedesátiny.
Narodil se v Olomouci, kde studoval, ale nedostudoval (protože nechtěl) uměleckoprůmyslovou školu. Skládal písně a posléze je
hrál a zpíval na koncertech, více do šuplíku
psal poezii a prózu (např. krátká novela Plechovka), umístil se jako čtvrtý v anketě Zlatý
Jaroslav Hutka v 70. letech
slavík. Stal se jednou z čelních osobností českého folku. Byl zakázán a hrál pak jen v bytech
a na koncertech ilegálních – na jednom
z největších a dnes legendárních ilegálních
koncertů složil jednu ze svých nejslavnějších
písní, nazvanou prostě NÁMĚŠŤ. To podle
místa konání koncertu, kterého se zúčastnilo
na dvacet tisíc lidí a který skončil megalomanským zátahem policie všech okolních
měst. Byl často vyslýchán StB a stále mu bylo
všelijak vyhrožováno, byl sledován a jeho písně v tlustém policejním spisu byly podrobovány primitivním a tupým analýzám komunistické cenzury.
Foto: internet
Čelil mnohým proviněním, od znevažování
důchodové politiky přes církevní propagandu až po stýkání se s podvraceči republiky
(jako byl např. V. Havel) či pořádání „ilegálních“ koncertů. V 77 roce chtěl podepsat
Chartu, byl ale disidentem Havlem požádán,
aby to nedělal. Alespoň někdo měl zůstal
mimo hlavní pozornost StB. Rok poté mu však
bylo nabízeno, aby se stal jejím mluvčím.
Odmítl, neboť se nechtěl příliš „zpolitizovat“.
Stíhání a tlak StB sílil. Vypadalo to na kriminál. Život v ČSSR mu začal připadat nesmyslný. Rozhodl se odejít ze země. Podepsal
Chartu 77. Požádal o vystěhovalecký pas, byla
zastavena veškerá stíhání, ÚV KSČ si oddechlo – opět o jedno potížistu míň. Nemálo lidí
nesouhlasilo s jeho odchodem.
Odjel v roce 1978, do Holandska, se svojí
ženou dostal okamžitě politický azyl. Hrál pro
krajany, jezdil za nimi i do jiných zemí – Rakousko, Maďarsko, Německo – tam se setkával s dalšími uprchlíky, jako byl Karel Kryl a
další. V Maďarsku (které jediné mělo otevřené hranice na obě strany) se mohl dokonce
několikrát setkat s českým publikem, jež za
ním přijelo, a s písničkáři žijícími v ČSSR.
Učil se holandštinu a začal v ní i skládat písně,
ale trápil se a byl rozčarován. Život v exilu nebylo
nic jednoduchého. Odchodem ze země ztratil
mnoho přátel i společenské postavení. „Nikdo
na vás v exilu nečeká a pak – stále jste spíš takovou zajímavůstkou než normálním člověk, kterým byste chtěli být,“ řekl Hutka po návratu do
ČR. „Bylo to děsné, strašné,“ ohodnotil život politického uprchlíka Hutka v pořadu ČT.
Uplynulo jedenáct let a kousek – v ČSSR začíná revoluce, Hutka nechce chybět, letí do Prahy,
celníci jej ale nehodlají pustit, možná bude muset letět zpět, za okny tranzitního prostoru Ruzyně na Hutku čeká a mává jeho publikum, fotoaparáty, kamery; volá přítel z centra vřící Prahy.
„Jestli Tě nepustí, pošlu tam celou Letnou, neboj
se a vydrž,“ křičí na Hutku patosem rozechvělý
hlas do telefonu. Hutka o několik hodin později
hraje tisícihlavému davu v centru Prahy písně
NÁMĚŠŤ nebo HAVLÍČKU, HAVLE.
Revoluce skončila a s ní i její optimistická
atmosféra doprovázená písněmi nejen Jaroslava Hutky. Přestože nejsou naše dny takové, jako se rýsovaly v představách mnohých
v listopadu 89, žijeme ve svobodné zemi. A
važme si toho, že písničkáři už nemusí utíkat
před hloupým režimem do zahraničí a že můžeme je i jejich písně poslouchat doma.
[1] - zdroj: www.hutka.cz
Radim Ošmera
Autor je t. č. zahraničním
spolupracovníkem časopisu PŘES.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
40
Ô AKTIVITY
Ô
 Útržky z kampaně Bezpečí pro uprchlíky…
Pro uprchlíky...
V předminulém čísle jsme informovali o tom,
že dobrovolníci a dobrovolnice NESEHNUTÍ doučují Ayat S. z Palestiny, aby mohla
postoupit do vyššího ročníku, aby ve svých
15 letech nemusela chodit do sedmé třídy.
Snad nejšťastnější zpráva posledního půl
roku byla, že Ayat se tyto zkoušky díky doučování podařilo zvládnout a postoupit. Ayat
tedy může přeskočit jeden ročník a ve
svých nedávno oslavených patnáctých narozeninách navštěvovat osmou třídu základní školy.
Zpráva nejsmutnější však byla taky spojená s Ayat a její rodinou. Celá rodina dostala
zamítnutí žádosti o azyl, proti které se odvolala. Zpráva zasáhla nejen rodinu, ale všechny
z NESEHNUTÍ, kteří se s rodinou znají, kamarádí s ní a pomáhají jí. Ve spolupráci s dalšími
organizacemi jsme připravili soudní materiály, které by měly dosvědčit odůvodněnost jejich žádosti o azyl.
Azyl naopak získalo několik jiných rodin
a našich přátel, kterým jsme se pokoušeli
pomáhat v novém domově v Brně. Sháněli
jsme nábytek, nebo například školky, které by mohly navštěvovat jejich děti.
V táborech pokračovaly rukodělné aktivity, které zajišťuje s velkou radostí a pozitivní odezvou Waldorfská škola z Brna. Během volnočasových aktivit jsme také
rozdávali oblečení, plínky, hračky a jiné
věci, které nám přivezli spříznění lidé
z Brna i okolí.
Dobrovolníci z Waldorfské školy také přímo v táboře uspořádali tradiční mikulášský
večer spojený s hrami a zpíváním písniček.
Stejní dobrovolníci pak ještě stihli v mikulášském převlečení obejít několik rodin azylantů, kteří nyní žijí v Brně.
Za poslední měsíce jsme také uspořádali
na desítku dalších volnočasových aktivit přímo v táboře. Hráli jsme fotbal, basketbal,
malovali, skládali vlaštovky, hráli oblíbenou
dětskou hru „Cukrkávalimonádačajrumbum“,
tvořili různými výtvarnými technikami počínaje využitím koření, těstovin a jiných suchých potravin až po využití všemožných látek a barevných papírů.
S uprchlíky...
Od poslední zprávy o našich aktivitách se
velmi rozvinula spolupráce s Centrem volného času Lány v Brně-Bohunicích. V létě jsme
uspořádali příměstský tábor. Náplní byly výlety, blbnutí na koupališti – to se dětem líbilo
asi nejvíc – ale také vytváření vybavení do
vznikající multikulturní čajovny (probíhalo
zejména batikování, keramika čekala na další návštěvy Lán).
Po příměstském táboře přišlo zahájení školního roku a výroba keramiky, doplněny o soutěže o ceny, potom zářijové barvení zdí v čajovně, malování keramiky a triček, a opět
soutěže. V Lánech se odehrálo za posledního půl roku na desítku setkání. Cílem těchto
výletů do Brna není jen si hrát a malovat, ale
taky se potkat s brněnskými dětmi, s dětmi
českými, pro které je také, doufáme, přínosné, že se potkávají s dětmi z celého světa.
Ale nejen do Brna se jezdí. Tradičně jsme
byli letos taky sázet a ošetřovat s uprchlíky
stromky v centru ekologických aktivit ve Sluňákově u Olomouce. Akce se zúčastnilo na tři
desítky uprchlíků a dobrovolníků.
českou veřejnost. Jeli jsme do malého městečka Okříšky, kde jsme instalovali naši výstavu o uprchlících a k ní uspořádali besedu
o uprchlících u nás. Dík za zorganizování patří tamním knihovnicím. Uspořádali jsme taky
vzdělávací workshop o lidských právech na
zdravotní škole na ul. Jaselská v Brně a workshop o uprchlících a uprchlické problematice v Krásensku u Brna.
Přednášeli jsme také pro gymnázia a pro
širokou veřejnost. V přednáškách jsme se zabývali nejen klasickými tématy, jako jsou příčiny migrace a uprchlictví, život uprchlíků
v táborech, ale také restriktivnímu přístupu
Ministerstva vnitra ČR. Po dlouhé době také
začíná putovat naše výstava, nyní doputovala do Hustopeče u Brna.
Poslední věcí, o níž bychom vás chtěli informovat, je, že jsme znovu obnovili spolupráci s dalšími neziskovými organizacemi na
připomínkování zákona o azylu a o pobytu
cizinců. O průběhu připomínkování a o jeho
výsledku vás budeme informovat.
O uprchlících...
V uplynulých měsících jsme také mysleli
na to, že musíme o uprchlících informovat
Radim Ošmera
Autor je koordinátor kampaně
Bezpečí pro uprchlíky.
Stálicí se v naší kampani staly kurzy fitnes
jógy pro ženy pod vedením Radky Svačinkové, které se odehrávají v SVČ Lužánkách –
Lánech. Jóga probíhá jednou za 14 dní a zajímavostí je, že se při cvičení setkávají ženy
z tábora a ženy z Brna-Bohunic.
Vytvořili jsme novou službu pro žadatele
o azyl. Pokoušíme se shánět legální zaměstnání. Je to hledání těžké, neboť pro žadatele
platí různá omezení daná legislativou, přístupem českých zaměstnavatelů i jejich jazykovými možnostmi. Zatím se nám bohužel přes
intenzivní hledání práci nikomu zprostředkovat nepodařilo.
41
Za každých okolností je potřeba udržet pořádek, kázeň a klid. Volnočasové aktivity.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
Foto: Milan Štefanec
Ó
Ó
Ó
Milé čtenářky, milí čtenáři,
věříme, že za dobu vydávání našeho časopisu už jste se mnohé o problematice uprchlictví a migrace dozvěděli. Proto jsme pro Vás připravili
malou soutěž o drobné ceny, abyste mohli své znalosti prověřit či osvěžit.
Na následující otázky můžete odpovídat do 30. 6. 2007.
1. – 3. místo obsadí ti, kteří budou nejrychlejší a kteří odpoví správně na otázky.
4. – 6. místo obsadí ti, kteří po prvních třech správně odpoví nejrychleji.
1. 2. a 3. místo – předplatné časopisu na další rok (pokud již máte, příští předplatné máte zdarma) + kniha Příchozí (autoři Fr. Kostlán,
V. Roubalová, T. Günterová)
4. 5. a 6. místo – předplatné časopisu na další rok (pokud již máte, příští předplatné máte zdarma)
Uprchlický testík do PŘESU
1. Který z československých prezidentů byl dvakrát uprchlíkem?
2. Kdo v současnosti stojí v čele UNHCR a v kterém městě tato agentura sídlí?
3. Uveďte jména tří zemí, z nichž k nám v roce 2005 přišlo nejvíce uprchlíků?
4. Uveďte jména alespoň dvou slavných uprchlíků, kteří žili v meziválečném
Československu.
5. Který slavný polární badatel se stal prvním komisařem pro uprchlíky v rámci
meziválečné Společnosti národů?
6. Uveďte jména některých slavných českých osobností, které byly uprchlíky?
7. V jakém významu se ve starověku a středověku používalo slovo azyl?
Počet žádostí o azyl a udělených azylů v ČR
Zdroje dat: www.unhcr.cz, www.suz.cz
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007
Ô
Ô
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007

Podobné dokumenty