2015 - Stále je co objevovat

Rumunsko 2015 - Maramureš a Rodna
4.7. - 13.7.
náčelník:
podnáčelník:
mužstvo:
Aleš M.
Tomáš
Aleš H.
Po roce opět vyrážíme na hory, ale opět to nejsou již tři roky plánované ukrajinské poloniny Krásná a Svidovec. Letos
jsme se na konec rozhodli jet s brněnskou cestovkou Alpina do severorumunských hor Maramureš a Rodna.
sobota 4.7.
Vyrážím po obědě v pořádném horku na nádraží, jedno pivko na nádraží nemělo šanci zteplat, cesta klimatizovaným
motoráčkem do Týniště nad Orlicí byla super. Nádraží v Týništi je celé rozkopané, budou tady i podchody! Další kousek
cesty vede do Chocně, rychlík Špilberk s Tomášem a Alešem má asi 20 min. zpoždění, ale jedeme s dvouhodinovou
rezervou, tak se nic neděje. Cesta do Brna uplynula v pohodě. Je horko, tak vyhledáváme nálevnu, kde se i najíme.
Kousek od nádraží dáváme pizzu a těstoviny, samozřejmě pivka. Sedělo by se dobře, ale musíme na Zvonařku.
Procházíme skrz nádraží a Vaňkovku. Batohy a palubní zavazadla se v tom horku docela pronášejí, a to ještě nestoupáme
v terénu…
Na vyhrazeném stání č. 26 cestovky Alpina už je spousta účastníků zájezdu. Náš zájezd je spojen s druhým, jehož
účastníci se chystají na jednodenní výlety za krásami hor severního Rumunska. Nakonec se dozvídáme, že náš přechod
absolvujeme v počtu deset klientů a vedoucí.
Cesta nocí je samozřejmě otravná, ale bez ní to nejde. Za zmínku stojí snad jen popůlnoční průjezd osvětlenou Budapeští,
kde byla zábava v plném proudu, ulice plné lidí.
neděle 5.7.
Brzy nad ránem překračujeme maďarsko-rumunskou hranici. Zde nastala chybka v tom, že jsme si hned u hranic
nevyměnili eura za rumunské lei, protože je neděle a nikde nic není otevřeno, kde by nám peníze vyměnili. Postupně,
jak projíždíme Rumunskem, zkoušejí vedoucí měnit peníze, ale nedaří se. Naštěstí mají svoje zásoby rumunské měny,
tak to nějak dopadne.
První plánovanou zastávkou je návštěva vesnice Şapinta s veselým hřbitovem a dřevěným maramurešským kostelem.
Hřbitov v Şapintě je unikátní svými zdobenými dřevěnými malovanými náhrobky. Základní barvou náhrobku je nádherná
modrá. Na náhrobku nejvíc upoutá obrázek, který vyjadřuje buď jak pochovaný žil nebo zemřel. Viděli jsme horníka,
učitelku, doktora, policistu, babku s vřetenem, chlapy v krčmě, dřevorubce s kládami, ale i děti, které porazilo auto.
Pobavila dívčina oblečená jen v kalhotkách, na kterou civí chlapi… Součástí areálu hřbitova byl krásný betonově dřevěný
kostel, kterému zrovna dávali na střechu barevné tašky. Atmosféru hřbitova podtrhoval venkovní audiopřenos nedělní
bohoslužby z kostela a mohutné bimbání venku umístěných zvonů. Místní obyvatelé chodí ve slavnostním oblečení,
babky buď celé v černém nebo v krojích. Po asi kilometru jízdy autobusem následuje druhá zastávka v Şapintě - dřevěný
poutní areál s kostelem s nejvyšší věží v Maramureši.
Po asi hodině jízdy zastavujeme u pravoslavného monastýru Bărsana. Je to turistům přístupný nově vybudovaný klášter
pro jeptišky. Procházíme rozlehlým areálem už za spalujícího horka.
Naším dnešním cílem je obec Vișeu de Sus, kde zítra začne dvoudenní přechod přes hřeben pohoří Maramureš.
Ubytováváme se na zahradě přímo proti zastávce úzkorozchodné železnice, která slouží místním pro stahování dřeva
z údolí řeky Vaser a turistům (zítra i nám) pro zkrácení přístupu do hor. Vedoucí naší skupiny Filip nám vyměňuje nějaké
peníze, abychom měli na alespoň na pivo. Na nádraží prohlížíme odstavené parní lokomotivy, někteří se jdou smočit
do říčky. Odcházíme na průzkum nabídky piv. Asi po kilometru potkáváme malinkou prodejničku, kde nám babka prodává
pár plechovek chlazeného piva, víc bohužel nemá. Vracíme se do kempu, večeříme a odcházíme znovu do města
za zbytkem naší skupiny. Nacházíme je v pěkné restauraci Yara, kde i vaří. Noc byla velmi teplá.
pondělí 6.7.
Odjezd vláčku je plánován na sedmou hodinu ranní. Ještě před odjezdem využívám neuvěřitelně luxusní toalety
na nádraží. Na nádraží jsou odstavena různá kolejová vozidla - mimo různých parních lokomotiv také např. Volha nebo
náklaďák na železničním podvozku. Nastupujeme do jednoho ze dvou dřevěných vagónků a zabíráme skoro všechny
lavice, ale postupně, jak přicházejí místní dřevorubci, naši spolucestující, smrskáváme se i s batohy víc a víc…
Pozorujeme cvrkot před odjezdem. Vlak se nakonec vydává na cestu v cca 7:45. Postupně nabíráme ještě další
dřevorubce a nákladní vagónky. Někteří borci raději než by se mačkali, tak si stelou na seně na nákladním vagónku
za námi…
Vláček pomalu ukrajuje kilometry, občas někdo přistupuje. Místní chlapi, co s námi jedou ve vagónku, hrají karty, kouří,
loupou dýňová semínka a šlupky házejí na podlahu. Stále je na co koukat, nejprve je údolíčko celkem široké a jsou v něm
vesničky a pastviny, později je chvílemi i kaňonovité s mostky a tunely. Původně jsme měli vystupovat ve stanici Faina
v kilometru 32,0, ale dojeli jsme nakonec až do stanice Miraj (km 35,3). Je cca 11 hodin a sluníčko do nás praží. Po krátké
technické přestávce vyrážíme vzhůru po značce červený trojúhelník do údolí říčky Măcȃrlău. Výškové metry na široké
cestě příjemně přibývají. Zaujaly mě nově zbudované štěrkové přepážky na potoce, zřejmě byly vybudovány po ničivé
povodni v roce 2001. Trať byla na mnoha místech úplně zničena a musela být postavena znovu. Jen díky místním
nadšencům a také zahraničnímu kapitálu je vláček stále v provozu.
Stále po široké cestě míjíme opuštěný rekreační areál. Potůček začíná měnit barvu na modrozelenou. Blížíme se
k opuštěným štolám, ve kterých se těžily nerostné suroviny - odhaduji podle barev, co jsme potkali, že to byla měď a síra.
U jedné štoly u cesty po necelých dvou hodinách výstupu obědváme, prozkoumávám štolu a srubové stupně na potoce.
Čeká nás nejprudší část dnešního výstupu, jdeme stále na sluníčku. Před půl čtvrtou dorážíme k dřevěné útulně těsně
pod sedlem. Budeme spát ve výšce 1.635 m n.m. Okolo se pasou polodivocí koně, rádi by ochutnali, co máme v batohu.
Někteří z nás staví stany, ostatní budou spát v ne úplně uklizené chatce. Vodu nám Filip ukazuje asi pět minut od tábora
na druhé straně sedla. Po večeři vyrážíme na blízký vrcholek, kde v zapadajícím slunci fotíme pasoucí se koně. Noc byla
celkem teplá. Spíme v cca 1.635 m n.m.
Dnes jsme ušli cca 9 km, nastoupali 960 m
úterý 7.7.
Ráno vyrážíme před půl devátou za lehce zatažené oblohy. Namísto naplánované cesty nalehko na vrchol Toroiaga
(1.930 m n.m.) a zpět a sestup po cestě do Baia Borşa se jako skupina dohadujeme, že půjdeme na vrchol natěžko
a sestoupíme do Baia Borşa po bočním hřebeni přes vrchol Vf. Murgu (1.880 m n.m.). Cesta z tábora vede nejprve klečí,
potom řídkým ohořelým lesem. Všude je plno much. Cesta postupuje nejprve úbočím svahu, pak po příjemném hřebínku.
Kousek před vrcholem necháváme batohy, na vrchol jdeme nalehko. Výstup sem trval z tábořiště cca 1,5 hod.
Sestup po hřebínku byl určitě mnohem zajímavější variantou sestupu než jít dolů po prašné cestě okolo opuštěných dolů.
Nejprve vedl po velmi pěkném hřebínku, ze kterého jsme viděli jak do údolí, kterým jsme měli sestupovat, tak cíl naší
dnešní cesty - Baia Borşu. Postupně byl sestup čím dál víc strmý, ale stále jsme šli po zřetelné cestě. Zároveň bylo větší
a větší horko. Po krátké pauze na oběd ve stínu lesa jsme přelezli přes ohradu pastviny a šli jsme po nádherně rozkvetlé
louce. Za ní už jsme narazili na regulérní cestu, která nás vedla mezi pastvinami a seníky stále dolů až na horní okraj
Baia Borşy. Jsou dvě hodiny odpoledne, sluníčko peče jako o život. Pivní magnetismus nás bleskově přenesl do místní
nálevny Café Bar MONTANA. Sedíme venku pod slunečníky a nic nám nechybí. Kromě peněz. Ty měníme v místní
pobočce CEC Bank. Dáváme dvě pivka a valíme na autobus, který nás převáží do Borşy, kde budeme čekat na návrat
druhé skupiny z výletu. Přesouváme se do krásné restaurace Corona, kde je příjemný chládeček. Probíráme dny minulé
a těšíme se na ty příští.
V obchoďáku doplňujeme zásoby. Venku fotím asi čtyřletého cikánečka na kočárku, který má v klíně kus rozteklého
čokoládového nanuka a zbytek po obličeji, oblečení a kočárku. Bohužel mě zahlédla jeho matka, tak mě to stálo pět lei.
U autobusu přebalujeme batohy na dlouhý přechod, postupně se trousí jednodenní výletníci. Po půl šesté vyráží plný
autobus s oběma skupinami. Vysazujeme je asi po dvaceti minutách a naše malá skupina pokračuje autobusem
přes sedlo Prislop (1.416 m n.m.), kde nabíráme vodu do kanystrů. Autobus nás vysazuje u říčky, kde na krásné loučce
strávíme dnešní nocleh. Nejdůležitější je v tuto chvíli umístit piva do jediné místní „chladírny“ - do potoka. Pivka platí
cestovka z naší ceny za zájezd. Využíváme možnost se vykoupat v příjemně teplé říčce. Sedíme u stanů dlouho do noci,
noc je plná hvězd. Spíme v cca 780 m n.m.
Dnes jsme ušli cca 11 km (celkem 20 km), nastoupali 400 m (1.360 m)
středa 8.7.
Dnešní cesta začíná asi kilometrovým pochodem po silnici, pak přecházíme most přes naši říčku a začínáme pomalu
stoupat do sedla Rotunda (1.275 m n.m.). Odtud až do konce letošního přechodu půjdeme po značce červený svislý pruh.
Po krátké pauze v sedle pokračujeme krátce ještě lesem a pak už začínají louky pohoří Rodna. Stále stoupáme,
ale ne nijak dramaticky. Asi po hodině nabíráme vodu. V jednu chvíli nás míjí skupina pěti českých teréňáků, kteří si tady
jezdí, jako by jim to tady patřilo… 
Blížíme se postupně k horám, o půl druhé míjíme ceduli ohraničující Národní park Rodna. Zbývá asi hodina a půl
do tábořiště u jezera Lala Mică (1.920 m n.m.), tak nechávám jít skupinu dopředu a užívám si cestu mezi rozkvetlými
pěništníky. Dávám si pauzu u jezera Lala Mare. Do tábořiště dorážím v poklidu okolo páté. Většina lidí se rozhoduje ještě
vyběhnout na blízký kopec Vf. Ineu (2.279 m n.m). V klidu vařím. Po koupeli v mělkém a překvapivě teplém jezírku
vyrážíme s Tomášem na focení okolí tábora. Jakmile sluníčko zašlo za hory, citelně se začalo ochlazovat. Noc ale moc
studená nebyla. Spíme v cca 1.920 m n.m.
Dnes jsme ušli cca 20 km (celkem 40 km), nastoupali 1.650 m (3.010 m)
čtvrtek 9.7.
Ranní zahřívání začíná výstupem do sedla Şaua cu Lac (2.140 m n.m.). Je zase modré nebe, ale v údolí na jižní straně
se začínají vytvářet cáry mlhy. Jdeme po nádherném hřebínku a máme široké rozhledy na všechny strany. Překonáváme
dvě malinko náročnější místa, kde se slézá z asi třímetrových skalek. Mlha stále bobtná a občas začíná přetékat
přes hřeben na severní stranu. Pokračujeme po hřebínku směr Omului (2.134 m n.m.), ale kousek před vrcholem
se obracíme na traverz severním směrem na Vf. Gărgălău (2.159 m n.m.). Docela dost fouká, tak se moc nezastavujeme.
Obloha už je celá zatažená, ale výhledy z vrcholu jsou parádní. Sestup z vrcholu vede krásnou soutěskou, je zde spousta
rozkvetlých kytek. Mraky jsou stále černější, tak plánovaně sestupujeme kousek pod sedlo Şaua Gărgălău (1.907 m n.m.)
a rychle stavíme stany, poslední kolíky zatloukáme s prvními kapkami deště. Vydatný déšť trvá minimálně hodinu,
tak vaříme a večeříme ve stanu. Táboříme na krásné loučce kousek pod hřebenem, pramen je kousek od stanů. Spíme
v cca 1.870 m n.m.
Dnes jsme ušli cca 12 km (celkem 52 km), nastoupali 850 m (3.860 m)
pátek 10.7.
Ráno je zatažená obloha, poprvé balíme mokré stany. Po půl hodině chůze v mlze potkáváme asi dvacetičlennou skupinu
Čechů, asi vysokoškoláci se dvěma vedoucími. Naštěstí se mlha často trhá, tak je co fotit, později dopoledne se začíná
i objevovat sluníčko. Průchody přes pastviny se neobejdou bez útoků ovčáckých psů, ale většinou stačí nabrat pár
kamenů a hodit je proti psům na zastrašení, není potřeba je trefovat, většinou ustoupí, ale stejně nás dost dlouho ještě
pronásledují a pozorují. Dokonce se stalo, že stádo bylo vysoko ve svahu pod námi a stejně těm psům stálo za to nás
zahánět. A bača na to jen civěl a nezavolal si je zpátky… Docela fouká, ale vyloženě zima není. Obědváme v relativním
závětří v sedle Şaua Ȋntre Izvoare. Vrchol Vf. Repede (2.074 m n.m.) traverzujeme, ale po chvíli se na hlavní hřeben
vracíme. Spíme u jezírka Lacul Rebra. Je to nádherné místo kousek pod hřebenem, okolo jezírka rostou suchopýry
a v okolí kvete spousta jiných kytiček. Večeříme už z celkem se zmenšujících zásob. Zima nás zahání do spacáků. Spíme
v cca 1.950 m n.m.
Dnes jsme ušli cca 15 km (celkem 67 km), nastoupali 830 m (4.690 m)
sobota 11.7.
Ráno zůstávám v táboře, všichni ostatní jdou zdolat nejvyšší vrchol pohoří Rodnei - Vf. Pietrosu (2.303 m n.m.). Zůstávám
sám v táboře, chci si v klidu pofotit kytičky v okolí tábora. Skupina se vrací před půl dvanáctou, na vrchol došli, ale hrozně
foukalo a výhledy taky nebyly bůhvíjaké. Odchod po sbalení stanů a obědě po půl jedné. Po krátkém návratu na hřeben,
pokračujeme po cestě pro terénní auta travnatým úbočím. Naprosto nenáročný terén s krásnými výhledy na jih, mraky
už nás opustily, jen stále hodně fouká. Pauza okolo druhé v sedle Tarnița Bătrȃnei se zpětným výhledem na boční hřeben
s nejvyšší horou pohoří Rodnei - Vf. Pietrosu.
Před námi vidíme už jen plochý travnatý hřeben a za schovaným sedýlkem Pasul Pietrii, přes které půjdeme, poslední
vrchol při cestě Muncelul Rȃios (1.703 m n.m.). Sestupujeme lesem po nepříjemně prudké štěrkové cestě do sedla Pasul
Pietrii (1.196 m n.m.). Zde chvíli odpočíváme a pozorujeme lesáky s tažnými koníky. Stoupání na planinu Preluca je mírné,
ale je docela teplo.
Necháváme se pozvat do salaše a chceme koupit ovčí sýry. Bačové jsou samí mladí kluci, maximálně pětadvacetiletí.
Bača nabízí, ať si odkrojíme, kolik chceme, tak bereme minimálně po dvou kilech čerstvého sýra urdă a trochu staršího
sýra, kterému se říká kaš. Bača za to nic nechce, ale takovou cenu odmítáme, tak alespoň dostává od Zdeny nějaké
prášky na bolest. Salaš je obalená zvenku igelitem, vevnitř uprostřed je ohniště hned vedle paland. Uvnitř je z ohně
štiplavý kouř, nechápu, jak v tom můžou být a spát. Na stěnách mají přibité kusy špeku, asi si je uvnitř v místnosti douďují
a na hřebících visí jemně síťované pytle se sýry s odkapávající syrovátkou. Venku u boudy leží dva spokojení pašíci.
Po čtvrt hodině chůze potkáváme vracející se stádo ovcí a několika koz, zase si nás pejskové hlídají, ale po příchodů
bačů by se skoro nechali pohladit.
Po další necelé hodině docházíme na planinu La Jgheaburi, kde strávíme naši letošní poslední noc pod stanem. Asi pět
minut chůze od tábořiště je menší prameniště, není kdovíjaké, ale vodu samozřejmě nutně potřebujeme. Večeříme
všechno možné s čerstvými sýry. Jsou vynikající, mně víc asi chutná urdă, ten úplně čerstvý. Klacků jsou všude mraky,
tak máme bez starostí, čím budeme večer topit. U ohně sedíme pozdě do noci, mimo jiné pozorujeme přiblížení Venuše
a Jupitera na západní straně oblohy. Spíme v cca 1.400 m n.m.
Dnes jsme ušli cca 22 km (celkem 89 km), nastoupali 1.130 m (5.820 m)
neděle 12.7.
Ráno si rozebíráme do ešusů zbytky sýrů, tak snad vydrží na ochutnávku až do Čech. Nikam nespěcháme, vyrážíme
v poklidu až před devátou. Sestupujeme nádhernými rozkvetlými loukami směrem k našemu cíli k sedlu Şetref
(818 m n.m.). Míjíme staré i nové salaše, postupně začínají i políčka. Zůstávám pozadu, fotím kytičky a vychutnávám si
tu nádheru kolem.
Do sedla sestupuji před polednem jako obvykle poslední, milým překvapením je, že místo slibovaného bufetu je v sedle
nová velká dřevěná restaurace s chlazeným pivem a neešusovými jídly. Po přezutí z pohorek do lehkých sandálů dáváme
mimo piv i jídlo, většina z mužské části přechodu si objednává tradiční rumunské karbanátky mici s chlebem. Odpočíváme,
popíjíme a čekáme na příjezd autobusu s účastníky poznávacího zájezdu. I oni po příjezdu krátce využívají pohostinnosti
restaurace. Mezitím si ještě přebalujeme batohy a zavazadla na nalodění se do autobusu.
Společně odjíždíme do skanzenu v Sighetu Marmatiei. Skanzen má rozlehlý areál s mnoha tradičními dřevěnými domy
staré maramurešské vesnice - od kostela s vysokou věží přes kovářství, mlýn až po rodinné chaloupky. Skanzen je pěkný,
ale už jsme unavení, tak jen tak bloumáme v horku. V místním Kauflandu utrácíme poslední rumunské peníze za jídlo
na cestu a za dárky těm, co zůstali doma. Těšíme se, až budeme mít cestu autobusem za sebou.
Dnes jsme ušli cca 8 km (celkem 97 km), nastoupali 200 m (6.020 m)
pondělí 13.7.
Cesta proběhla v klidu, zajímavý byl zase jen noční průjezd noční Budapeští, jinak se nic mimořádného nestalo. Do Brna
přijíždíme asi o půl šesté, loučíme se s ostatními účastníky zájezdu. Dozvídáme se, že autobus se vrací na základnu
naším směrem, řidiči nemají nic proti tomu, že nás svezou až do České Třebové. Cesta neprobíhala úplně hladce,
ale nakonec dobíháme do nádražní haly těsně před příjezdem vlaku, kterým bychom bývali jeli z Brna před sedmou
hodinou. S Tomášem a Alešem H. ještě popojíždím do Chocně, odtud už mám přípoj domů, kde rozrážím dveře
před desátou hodinou.
Plán letošní cesty jsme splnili, skoro jsme nezmokli.
Nazdar za rok snad na Ukrajině a v hojnějším počtu!!! 
Celé zapsal náčelník cca měsíc po skončení akce
Grafy jsou vyexportovány z GoogleEarth ze záznamu z Alešovy GPS