BAROKO

Transkript

BAROKO

PaedDr. Karel MILIČKA
SVĚTOVÁ LITERATURA
NAPŘÍČ STALETÍMI A
CIVILIZACEMI
1. OD VÍRY K ROZUMU - BAROKO
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.
PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A
CIVILIZACEMI, 1. OD VÍRY K ROZUMU - BAROKO
1 Celkový obraz
O modulu
Existuje učebnice světové literatury, není k ní odpovídající příloha, proto byl vytvořen výklad
doplněný ukázkami audiovizuálními, kontrolními otázkami mapujícími základní učivo a
výukovým autotestem, který má složit jako doplněk k e-learningové výuce. Výuka této lekce
bude probíhat v 5 lekcích rozdělených do jednotlivých kapitol, které zachycují vznik barokního
umění, jeho rozvoj a plynulý přechod do období počínajícího a vrcholného klasicismu. Postihují
charakteristické rysy obou uměleckých proudů a ukazují jejich vliv na jednotlivé druhy umělecká
tvorby. Zvláštní pozornost je věnována promítnutí výtvarných prvků do slovesného umění.
Kapitoly jsou děleny do kratších podkapitol a vybaveny ukázkami, obrazovým materiálem a
příklady. Na závěr každé kapitoly je uvedena doporučená četba.
Důležité kontrolní otázky celou lekci uzavírají. Své znalosti si může zájemce ověřit i autotestem.
Pomůcky a nástroje
Pravidla a konvence
6.10.2010
Strana 2/81
2 Obsah
1. Celkový obraz
2
2. Obsah
3
3. POČÁTKY BAROKNÍ SLOVESNÉ TVORBY
4
3.2 LÁSKA A PRAVDA JE BŮH
4
3.3 ZŘÍT SVĚTLO V TEMNOTÁCH
10
3.4 Autotest
20
4. LITERATURA ROZVINUTÉHO BAROKA
24
4.2 K PŘÍSLIBŮM MILOSTNÝM
24
4.3 SVĚT JEŠTĚ NEUMŘEL
38
4.4 Autotest
46
5. VRCHOL BAROKNÍ LITERATURY
49
5.2 V OBAVÁCH I NADĚJÍCH
49
5.3 DIVADLO SVĚT
64
5.4 Autotest
77
6. Rejstřík
6.10.2010
81
Strana 3/81
3 POČÁTKY BAROKNÍ SLOVESNÉ TVORBY
3.1 LÁSKA A PRAVDA JE BŮH
Okřikl však Pán všecky hlasem s výsosti nebeské,
Až všickni strnuli, všecka utichla země.
J. A. Komenský
Pieter Snayers: Bitva na Bílé hoře;
fotografická reprodukce (the public domain in www.wikipedia.org)
1. Neklidná Evropa v době třicetileté války
Ve zdlouhavých a krvavých válkách a náboženských nepokojích ztratil na přelomu 16. a 17.
století evropský kontinent úctu k lidskému životu. Změny v žebříčku lidských hodnot se nejvíce
projevily úpadkem obecné morálky. V dlouhých desetiletích neobyčejné zkázy zažil člověk na
vlastní kůži pocit nepatrnosti i světské pomíjivosti a čekání na milosrdný konec se mu mnohdy
stalo jedinou nadějí. Všeobecná bída a utrpení přiměly vzdělance a umělce k hlubšímu zamyšlení
nad příčinami nevídaného běsnění a nad skutečným smyslem života. Jedinec se sice částečně
zbavil středověké závislosti na předsudcích a dogmatech, ale jejich opouštění mu neposkytlo
osvobození, ale naopak nejistotu a chaos. Zcela absurdně pak vyznívala honba za majetkem i
vidina úplného poznání světa. Nevyšel ani další pokus sjednotit osobní svobodu se zájmy ostatní
6.10.2010
Strana 4/81
společnosti. Konečným důsledkem pak bylo bezohledné kořistnictví, jež sice malé skupině
přineslo dočasný vzestup, zároveň však způsobilo neskutečnou bídu těm ostatním.
Válečné spory, rozdmýchané pro pochybné ideály, se šířily bez nadějí na rychlé řešení a spolu
s neřešitelnými sociálními problémy duchovní krizi společnosti jen prohloubily. Přičteme-li
morální důsledky, které přivodila nesnášenlivost a fanatismus všech náboženských subjektů bez
rozdílu, neomaleně proti sobě využívajících tvrdých represí, pak je jasné, proč sebevědomý
hrdina výtvorů předchozí umělecké epochy ztratil náhle šanci přežít, a proto „odvrací svůj
optimistický rozum od přírody a světa a zvnějšku jej obrací do nitra, pozoruje a pochybuje.“
(Václav Černý, v doslovu k antologii barokní poezie Kéž hoří popel můj, Praha 1967).
Cristiano Banti: Galileo před inkvizicí (1867);
fotografická reprodukce (the public domain; www.wikipedia.org)
Kontrola čistoty katolické víry a veřejné mravnosti byla po tridentském koncilu (1545 – 1563)
svěřena do rukou jezuitů (Tovaryšstva Ježíšova). Pestrým rejstříkem inkvizičních postupů a
dokonalým soupisem hříšných děl určených ke zničení (byl jím neblaze proslulý Index
Expurgatorius) „umravnil“ tento řád uměleckou a intelektuální veřejnost, zastrašil iniciátory
kacířských hnutí a pod vedením svého zakladatele, španělského granda Ignáce z Loyoly (1491 –
1556) zamezil šíření reformace do středních a severských částí Evropy. Ani reformované církve
se ovšem – při snaze zachovat vlastní (stejně nesmiřitelnou) věrouku – inkvizičním praktikám
nevyhnuly.
6.10.2010
Strana 5/81
Anonym: Ignác z Loyoly (17. století) a jeho inkviziční spis Exercitia spiritualia;
fotografické reprodukce (the public domain; www.wikipedia.org)
Rozverný a životem předchozí epochy okouzlený umělec se proto přestal zajímat o pošetilosti
tohoto světa a začal zkoumat především sebe sama, aby pochopil a sebekriticky přiznal své
nedostatky. Uvědomil si, že jedinou oporou pro obyvatele Evropy může být pouze křesťanský
Bůh a že je v jejich zájmu, aby se aspoň na čas k němu vrátili.
Kruté rozčarování neschopností proměnit svět, pocit úzkosti ze všudypřítomného,
neodvratitelného zániku a zároveň vděčný obdiv k nekonečné boží milosti podnítil revoltu proti
podstatě renesance, kterou označujeme jako krizi renesančního optimismu. Ta se projevila už v
dílech pozdně humanistických umělců a myslitelů T. Mora, T. Campanelly, L. Ariosta, T. Tassa,
W. Shakespeara nebo Michelangela, kteří dospěli k otřesnému poznání, že je jejich epocha už
očekávané naděje v žádném případě nesplní.
2. Vzdělanost a víra
Nedůvěra ve vlastní rozum a doposud bezmocné přihlížení k osudu lidstva utlumily vývoj
vědeckého bádání a zkoumání. Do centra zájmu soudobých učenců se opětovně posunula
náboženská dogmatika a z ní vzešel požadavek nalézt konečný řád světa. Nová vlna mystiky a
hluboké zbožnosti byla vyvolána přesvědčením, že jen svrchovaná dobrota boží a víra v
prozřetelnost může znovu člověka ukotvit, oprostit ho od světských starostí, ukonejšit jeho
unavenou duši. Současně však zaznamenáváme další příklon k pověrčivosti a k duchovnímu
šarlatánství, jež se nejdříve projevilo přepjatými kultovními obřady, řadou svatořečení a končilo
6.10.2010
Strana 6/81
náboženským blouzněním či dokonce zběsilými čarodějnickými procesy.
Návodná kniha inkvizitorů Kladivo na čarodějnice (titulní list 7. vydání z roku 1520);
fotografická reprodukce, The University of Sidney (the public domain; www.wikipedia.org)
Ačkoli se na počátku 17. století zdálo, že střízlivý rozum a vědecké uvažování znovu nemá žádnou
šanci na uplatnění, byly právě nyní položeny základy novověkého myšlení. Ani poměrně silný
ideologický tlak církevních institucí nemohl zabránit celkovému zesvětštění (sekularizaci).
Z běžného života lidí byly postupně vytlačovány náboženské prvky, a proto i umění a věda
zůstávaly v zásadních otázkách většinou na zemi.
Výrazem úporné snahy najít ideál věčné moudrosti se stala v oblasti vzdělání pansofie
(vševěda), která se pokusila uvést do souladu poznatky o přírodě a člověku s teologickými
dogmaty. Chtěla vytvořit jednotný řád, který by pomohl rozluštit všechna tajemství vesmíru.
Převrátila tím ovšem systém hodnot: poznání „nedokonalého“ pozemského světa bylo označeno
za nicotné, přestalo být cílem bádání a stalo se východiskem k pochopení boží vůle i samotné
podstaty Boha. Těchto poznatků měl pak každý jedinec využít tak, aby si bezúhonným a
ušlechtilým počínáním pojistil život na věčnosti.
3. Baroko
Do většiny evropských zemí pronikal nový životní pocit postupně od poloviny 16. století a svůj
výraz našel ve svébytném kulturním projevu. Uměleckou tvorbu zasáhl kolem roku 1600 a stal se
6.10.2010
Strana 7/81
základním prvkem osobité umělecké epochy, později označované jako baroko.
Původ termínu baroko (zpočátku mělo slovo hanlivý příznak) není dosud vyjasněn. Pochází
zřejmě z portugalského slova barocco, jímž označovali klenotníci velkou perlu nepravidelných
tvarů. Teprve v18. století se pojmu začalo užívat k označení výtvarného uměleckého slohu. O
barokní literatuře literární věda hovoří oficiálně až ve století dvacátém. Čas od času znovu
ožívají spory, zda je baroko opravdu samostatným obdobím mezi renesancí a klasicismem. Někdy
se totiž nedá odlišit, zda dílo patří ke stylu baroknímu, nebo přísluší k etapě, pro niž historikové
umění užívají termínu manýrismus (z it. maniera, tj. sloh; nebo fr. manièr, tj. způsob, jak použít
ruku), jenž postihuje sebestřednost a stylové odlišnosti dvorské kultury mezi závěrečnou fází
renesance a počátky baroka.
S ojedinělými náznaky raného baroka se setkáváme už od poloviny 16. století na území
Pyrenejského a Apeninského poloostrova, na konci téhož věku pak zasahuje barokní tvorba
Francii, Anglii a Švédsko. V 17. století se ve vrcholné podobě převalilo všemi katolickými i
protestantskými zeměmi. Přes střední Evropu dorazilo až do Ruska, kde přetrvalo až do počátku
18. století. Barokní duch oslovil převážnou část společnosti a způsobil převrat v mnoha sférách
lidského života. V některých zemích vrátil společnost ke katolickému náboženství.
Charakteristickým prvkem barokní kultury je monumentální architektura – chrám, otevřený
svou kopulí nebesům, Bohu a věčnosti. Hle, tak vypadá ráj: oslovuje sebevědomě věřící při
mystických představeních katolického náboženského rituálu obrovský prostor, přehlcený
barevnou a tvarovou okázalostí. Vzbuzuje pocit marnosti, strachu ze smrti a vlastní nepatrnosti.
V malbách a v grandiózní sochařské výzdobě dominují dynamicky zachycené postavy, jejichž
neklid a napětí dokázal umělec vyjádřit tvarem, pohybem, hýřivou barevností i bohatou
expresivitou, znázorňující duchovní extázi, která jediná vede k setkání člověka s Bohem.
6.10.2010
Strana 8/81
K. I. Diezenhofer: Chrám sv. Mikuláše v Praze;
foto Karelj (the public domain; www.wikipedia.org)
Všechny další umělecké prostředky baroka (včetně chrámové hudby, oslňující záře zlacených
či stříbrných rekvizit a sugestivních kostýmů z teatrálně pojatých náboženských obřadů)
uchvacují mystickou nadsázkou, citovou exaltovaností (přemrštěností) a slavnostní důstojností.
Zároveň však překvapují svou pozemskostí, citovou vřelostí, hloubavostí. Zasahují člověka
kontrastním prožitkem uvolnění a harmonie, které ho aspoň na chvíli odděluje od ponížení,
tělesného strádání nebo vnitřního napětí. „Hříšná“ renesanční smyslnost je potlačena a nahrazena
náboženskou zaníceností, hloubkou a duchovností obsahu.
6.10.2010
Strana 9/81
Barokní sochy a malby v kapli Božího těla v jezuitském konviktu v Olomouci;
Plastiky: Filip Sattler. Fresky: Jan Kryštof Handke; foto autor
Doporučená literatura a četba:
Kalista, Z.: České baroko, Praha 1941; Kitson, M.: Barok a rokoko, Praha 1972; Komenský, J.
A.: Obecná porada o nápravě věcí lidských (kolektiv překladatelů), Praha 1992; Loon, H. van:
Rembrandt (přeložil J. Zaorálek), Praha 1968; Neumann, J.: Český barok, Praha 1974; Sypher,
W.: Od renesance k baroku. Proměny umění a literatury 1400 – 1700 (přeložil J. Dítě, verše J.
Urbánková), Praha 1971
3.2 ZŘÍT SVĚTLO V TEMNOTÁCH
Vyslyš můj pláč, ó ty, jenž slyšíš ty, kdo pláčí!
Pomoz, všemocný, pomoz mně, jenž sám
si nevím pomoci! Tvé útěchy si žádám…
Paul Fleming (přeložil E. A. Saudek)
6.10.2010
Strana 10/81
Caravagio: Sv. Jeroným (asi 1600);
1. Charakter literárního baroka
Přestože kořeny slovesné barokní tvorby vyrůstají hlavně z jihoevropského prostředí, barokní
písemnictví (na rozdíl od výtvarného umění a architektury) z jediného vzoru nečerpá. Na jeho
rozvoji se podílely mnohé národní literatury. Epochu literárního baroka proto provází
rozmanitost uměleckého výrazu, stejně jako variabilita forem, často přejímaných z renesance.
Kromě toho se barokní tvorba znovu vrátila k žánrům předchozí epochou odmítaným
(k duchovní lyrice a epice či k náboženskému dramatu).
Zásadní proměny slovesné tvorby se promítly především do tematiky uměleckých děl a do
rozdílného (a mnohdy velmi rozporného) pojetí morálky. Za této situace se znovu obrozuje
duchovní literatura. Její autoři z řad vzdělaných kněží se vracejí k prozaické tvorbě
hagiografické (legendy a životopisy svatých) a své představy o pomíjivém světě pozemském
nebo o věčném životě posmrtném nabízejí v souborech kázání (postilách), v nábožných úvahách
nebo v rozjímáních.
6.10.2010
Strana 11/81
A. Cano: Sv. František Borgia (kolem 1624) a D. Zampieri: Zavraždění sv. Petra Mučedníka
(asi 1626);
fotografická reprodukce (the public domain www.wikipedia.org)
V básnické tvorbě si kromě mystikou zasažené duchovní lyriky znovu získal přízeň náboženský
epos. Jejich hrdinové se stávají šiřiteli mravních ideálů doby a pro hřešícího čtenáře jsou
nedostižnými vzory čistoty a náboženské vroucnosti, kteří na jedné straně světským životem
pohrdají. Na straně druhé v sobě nesou horoucí lásku ke všemu pozemskému a smrti se
nevýslovně bojí.
Světsky laděná tvorba se většinou vztahuje k aristokratické společnosti, jejíž problémy byly
běžnému čtenáři velmi vzdálené. Vznešení hrdinové reprezentují ctnosti urozeného prostředí.
Povyšují se nad prostým člověkem a opovrhují jeho přízemními starostmi. Jejich vyhledávanou
četbou se staly rytířské a pastýřské romány, přeplněné galantními dobrodružstvími a ušlechtilými
dialogy. Výrazně se posunulo vyznění tradičních pikareskních románů. Převládly v nich
pesimistické pocity marnosti a dramaticky se proměnil vztah k jeho aktérům, reprezentujících
tušení umírajícího světa. Stejně závažná témata nalezneme ve světské milostné poezii.
V divadelní tvorbě se opět zaskvěla tragikomedie, bojující prostřednictvím svých mravných
postav proti záporným projevům vnější i vnitřní lidské slabosti.
2. Umělecké prostředky barokní slovesnosti
Na rozdíl od nevázané a spontánní tvorby renesančních umělců, často spoléhajících jen na svůj
talent a geniální intuici, barokní autoři chápali svou činnost jinak. V slovesném díle viděli
precizní umělý projev, který je potřeba propracovat a vyzdobit. Považovali za nutné, aby jejich
6.10.2010
Strana 12/81
projev ohromil svou majestátností a zdánlivě vyvolal dojem neovládnutelného, rozevlátého a
vzdušného tvaru.
Zjevené prožitky sděloval autor prostřednictvím bohaté symboliky. Přestože základem
milostného citu bylo pro něj odříkání a opovržení vším tělesným, konkrétní obrazy smyslnosti,
vášně i okouzlení přebírá ze svých světských zkušeností. Mystická touha lidské duše po nalezení
Boha bývá ztvárněna jako citlivý milostný příběh – jako strastiplná pouť krásné dívky za svým
milým (Kristem), plná zoufalství a protivenství, to aby si člověk znovu a znovu uvědomoval, že
„je prach a v prach se obrátí“. Po dlouhém hledání však končí nalezením všeobjímající lásky,
klidu a uspokojení v milostném spojení.
C. Dolci: Máří Magdalena (1675) a A. Cano: Noli me tangere (asi 1650);
Závažnou proměnu zaznamenal barokní literární jazyk, rozkošatělý do složitých metafor,
obrazných přirovnání, podobenství a vyšperkovaný nezvyklými kryptogramy (skrytými
narážkami, tajícími původní smysl) a alegoriemi.
Výrazných expresivních účinků při zachycení složitých psychických stavů člověka v konkrétních
situacích dosahoval barokní umělec hyperbolou. Ve snaze zvýraznit určitý příznačný rys sáhl
6.10.2010
Strana 13/81
k jeho zveličení: stylizovaná příroda je například vtělením dokonalosti a vytváří představu
pozemského ráje. O to hlubší žal a zoufalství provází pak okamžik, kdy je třeba vše opustit.
Hořkost a zklamání přichází nečekaně, podobně jako smrt nebo neštěstí, neboť ty se nevyhýbají
ani mládí a kráse.
B. Cavallino: Svatá Cecílie v extázi (kolem r. 1616) a El Greco: Pokání Magdaleny (kolem r.
1600);
Při výstavbě barokního textu měly důležitou úlohu také paralely: v nich autor opakováním
shodných větných konstrukcí docílil srovnání pozemského světa s božským. Podobně bylo
využíváno i antiteze, kladoucí vedle sebe dva navzájem se popírající motivy.
3. Raná duchovní lyrika
Rozjímavá církevní poezie se nejdříve objevuje v raně barokním španělském prostředí a
rázem vytváří nedostižný ideál náboženského vztahu k životu. Sděluje jej s opravdovou citovou
vřelostí a zaníceností, které však nechybí síla konkrétního smyslového prožitku. Jeho
metaforické přetlumočení není pouhou ozdobou, ale samotnou realitou. Autor opovrhuje vším
tělesným a jedině v odříkání vidí prostředek, jak dosáhnout vnitřní harmonie a očisty duše.
Za vrchol španělské mystiky bývá považováno literární dílo TEREZIE Z ÁVILY (sv. Terezie),
6.10.2010
Strana 14/81
řečené též Ježíšovy (vlastním jménem Teresa de Cepeda y Ahumada, 1515 – 1582), která se
podílela na reformě karmelitánského řádu.
François Gérard: Terezie z Ávily (1827);
Vedle všeobecných prozaických úvah, hledajících alegorickou formou důvody pro prosazení
vroucí zbožnosti (Příbytky aneb Vnitřní hrad), se v díle Kniha o jejím životě (1588) upřímně
zpovídá z vlastní strastiplné pouti k hluboké víře. Lyrické verše zbožné řeholnice představují jen
nepatrnou část její tvorby, umělecky však znamenají vrchol. Bohatou obrazností i půvabem
vášnivého citu vyjadřuje touhu po boží milosti, od níž ji dělí pouze smrtelné tělo:
Smrti, teprv na tvém prahu
začíná nám život pravý,
zemský život kolotavý
hradí cestu k jeho blahu.
Smrti, zkrať mou krušnou dráhu,
život dej mi ve svém klínu.
Touhou zemřít mřu i hynu.
Živote, co mohu, rci,
Bohu kromě tebe dát?
6.10.2010
Strana 15/81
Odevzdána bez výhrad,
jenom Jemu patřit chci,
nejdražšímu milenci,
kéž s ním smrtí brzy splynu:
touhou zemřít mřu a hynu
přeložil J. Pechar
Vášnivou a něžnou mystickou lyriku sv. Terezie napodoboval její oddaný přítel, teologicky
vzdělaný karmelitán JUAN DE LA CRUZ (sv. Jan z Kříže, vlastním jménem Juan de Yepes y
Alvares, 1542 – 1591).
Anonym: Jan z Kříže (17. století);
V době, kdy byl pro své názory na reformu řádu uvězněn inkvizicí (1578 – 1584), vytvořil
mystický zpěv Výstup na horu Karmel a volnou alegorickou trilogii Za temné noci, Duchovní
zpěv a Plameni lásky živý. Prostřednictvím symboliky milostných příběhů předvedl trýznivou
pouť člověka k dokonalosti. Jeho hrdinové nacházejí sílu odolávat nástrahám smyslů, opustit
těsnou schránku těla, a pak teprve je jim dáno okusit nejvyšší rozkoše boží lásky a prožít
milostnou extázi:
Milostný plameni,
6.10.2010
Strana 16/81
jenž spaluješ tak sladce
v nejhlubším nitru duši závratí,
když žár tvůj neraní,
kéž skončí tvoje práce
a vlákno zpřetrhá se něžných splynutí.
Ó přesladké ty jho,
ó něžné poranění,
ó jemná ruko, křehký doteku
života věčného,
všech dluhů odškodnění,
když zabíjet nás chceš, vracíš nás životu
Ó lampo rozžatá,
tvé jasné světlo mění
propasti smyslů, ponořené v tmu,
jimž vládne slepota,
a zvláštní osvětlení
je vlahou září tvou otvírá milému.
přeložil G. Francl
Vzrušený souboj mezi pozemskou láskou a náboženskou vírou se odehrával i v tvorbě raných
francouzských mystických básníků. Koloběh lidského života, v němž pomíjivé štěstí střídá
trýzeň a bolest, ukázal JEAN DE SPONDE (1557 – 1597), náboženskou symboliku dovedl na
vrchol JEAN DE LA CEPPÉDE (1550 – 1622). Za nejautentičtějšího barokního pěvce tohoto
období je však považován vojevůdce a politik THÉODORE AGRIPPA D’AUBIGNÉ (1552 –
1630).
6.10.2010
Strana 17/81
Anonym: Théodore Agrippa d'Aubigné (1622);
K oblibě jeho veršů přispěly milostné sonety ze sbírky Jaro (1570), odrážející tragickou lásku
mladého protestantského básníka k dívce katolického vyznání, ale zejména nábožensko-politický
soubor Tragické básně (1616), v němž líčí skeptický obraz Francie v době náboženských válek.
Vášnivě evokuje obraz pekelné pomsty za utrpení, kterým museli projít jeho bratři ve víře:
Stozubí, stodrápí a nikdy neochablí
rvát, aniž usmrtí, svou kořist budou ďábli
a, sami trýzněni, s rozkoší trýzněných
svým čelem okutým vám rozparovat břich.
Tož, jako kdysi vy, se budou šklebit zlostí,
když lázeň strojili jste z krve nevinnosti.
Tvář jejich ztýraná vás bude týrat, kati.
Co sami vytrpí, si na vás vynahradí.
O hrůzo! Zmučencům jste dáni na pospas,
již, věčně mučeni, zas budou mučit vás.
6.10.2010
Strana 18/81
přeložil E. A.. Saudek
Trochu stranou, ale s podobnými projevy mystické a duchovní účasti, se vyvíjí také barokní
lyrika na britských ostrovech. Nejtypičtěji se odráží do lyriky metafyzických básníků, za jejich
předchůdce bývá pokládán už dříve zmiňovaný pozdně renesanční básník JOHN DONNE (1572
– 1631). Donnova básnická vize, v níž se střetávají intimní city s věčným hledáním boha,
vyvolala nadšený souhlas a okamžitě našla následovníky mezi protestanty i na katolické straně.
Složité metafory a sklon k metafyzickému pojetí světa (např. Svaté sonety) dávají většině jeho
skladeb náboženský ráz, hluboká víra v Boha mu poskytuje naději, že chaos světa bude znovu
uveden vřád.
Anonym: Portrét mladého Johna Donna (17. století) a jeho dům v Pyrfordu;
fotografická reprodukce a foto (the public domain; www.wikipedia.org)
John Donne
Hymna k Bohu Otci
Zda odpustíš mi hřích, jenž spáchán byl
už v ráji kdys, a přece je můj hřích?
Zda odpustíš mi hříchy, v nichž jsem žil
a žiji doposud, ač se kaji z nich?
6.10.2010
Strana 19/81
A kdybys vše mi odpustil,
mám větší hřích.
Zda odpustíš mi hřích,že hřích jsem sil
a jiné k hříchu ved a k pýše zdvih?
Zda odpustíš mi hřích, že ze všech sil
jsem, hříchů zanechav, se válel v nich?
A kdybys vše mi odpustil,
mám větší hřích.
Mám hřích, a to je strach, že v chvíli chvil,
kdy zemru, mě rozmeteš jako prach.
Při sobě přísahej, že Syn, jak byl,
i při mé smrti bude světlem v tmách!
To kdybys, Pane, učinil,
pak nemám strach.
přeložil E. A. Saudek
Kéž hoří popel můj (výbor barokní poezie, přeložil kolektiv autorů a uspořádal V. Černý), Praha
1967; Labuť a růže (poezie od Shakespeara po Rilka, přeložil E. A. Saudek), Praha 1966; Škola
noci (anglická renesanční a barokní poezie, přeložil Z. Hron), Praha 1978
3.3 Autotest
1. Inkvizice byla instituce, jejím úkolem původně bylo:
- kontrolovat čistotu víry a veřejné mravnosti
- upalovat čarodějnice
- reformovat církev
- uchovávat církevní majetek
2. Pokusem najít ideál věčné moudrosti a dát vědecké poznatky do souladu s teologickými
dogmaty byla v době baroka:
- panonie
6.10.2010
Strana 20/81
- parodie
- pansofie
- scholastika
3. Výrazným prvkem barokního umění jsou:
- světská smyslnost
- náboženská zanícenost
- nezájem o svět a jeho problémy
- přímá výpověď
4. K představitelům raného výtvarného baroka patří:
- Rembrandt
- Caravaggio
- Bernini
- K. I. Diezenhofer
5. Baroko protestantského typu označujeme jako:
- protestantismus
- purismus
- biblismus
- katolicismus
6. Mezi nejvýznamnější holandské barokní malíře řadíme:
- Diega Velázquese
- Jana Vermeera
- Petra Jana Brandla
- Michelangela Buonarottiho
7. Který z českých barokních umělců nebyl výtvarný umělec?
- Karel Škréta
- Jan Kupecký
- Jan Dismas Zelenka
- Jan Blažej Santini
8. Zakladatelem světové operní tvorby byl:
- Johann Sebastian Bach
- Antonio Vivaldi
- Claudio Monteverdi
- Petr Jan Bendl
6.10.2010
Strana 21/81
9. Lidové baroko nevyniká:
- svéráznou architekturou
- dekorativně zdobenou keramikou
- operní tvorbou
- nápaditým odíváním
10. Oratorium je:
- vysoký ochoz v kostele
- instrumentální skladba s náboženským námětem
- vokální skladba s náboženským námětem
- prostor před chrámem, kde se schází pěvecký sbor
11. Hagiografie je odborný název pro:
- legendy a životopisy svatých
- duchovní lyriku
- soubory kázání
- náboženská dramata
12. Zveličení, jímž chceme dosáhnout zvýraznění určitého rysu nebo situace, nazýváme
- paralela
- hyperbola
- antiteze
- kryptogram
13. Skrytá narážka, tající původní smysl a působící jako hádanka, je:
- podobenství
- kryptogram
- metafora
- verš
14. Báseň Výstup na horu Karmel je dílem:
- Terezie z Ávily
- Juana de la Cruz
- Johna Donna
- Jeana de Sponde
15. Pro anglické mystiky byl největším vzorem
- William Shakespeare
- Juan de la Cruz
6.10.2010
Strana 22/81
- John Donne
- Théodore Agrippa d' Aubigne
6.10.2010
Strana 23/81
4 LITERATURA ROZVINUTÉHO BAROKA
4.1 K PŘÍSLIBŮM MILOSTNÝM
Jak podivný máš krok, nelidský Osude!
Když mluvím o smrti, vy věřit odmítáte,
Až zemřu, nadarmo mi věřit budete.
Georges de Scudéry (přeložil G. Francl)
Rembrandt van Rijn: Tři kříže (suchá jehla, 1653);
1. Proměny barokní slovesnosti
Expresivní postoj barokních umělců k pozemskému světu se odrazil především v metodách
utváření literárního díla. Záměrem jejich tvorby bylo na základě zjevného vysvětlovat abstraktní,
6.10.2010
Strana 24/81
skryté významy, pojmenovávat nepostižitelné jevy a přinést čtenáři hodnověrný prožitek nebo
atmosféru vzrušení. Za prvořadou byla tudíž považována formální úroveň textů, a proto se jí
dostávalo zvýšené pozornosti. Pokusy o slavnostní tón a svébytný výraz však mnohdy vedly k
nabubřelým frázím, často se přeceňovala kultivovanost vyjádření. Stylistická a jazyková
ekvilibristika autory leckdy dováděla až k bezúčelným hrátkám se slovy.
Nezvyklé umělecké postupy však do budoucna výrazně obohatily formální stránku literárního
projevu. Koncem 16. století vznikl na anglických ostrovech přebujelý prozaický styl
euphuismus, který byl mezičlánkem k dvorské barokní poetice. Má kořeny v díle alžbětinského
dramatika a prozaika JOHNA LYLYHO (asi 1554 – 1606), jenž v galantním románu Euphues
aneb Anatomie vtipu (1578) využil tradičních motivů renesanční prózy, zaznamenal je však
složitým, až patetickým projevem, plným stylistických a řečnických figur, paralelismů a
zvukových efektů. Každý náznak souvislého děje přerušují popisy velkolepého dvořanského
prostředí nebo rozvleklé didaktické úvahy o přátelství a lásce, dokládané nesčetnými příklady
z antické mytologie.
Elegantní a uhlazený Athéňan Euphues se setká v Neapoli s mladým Filautem. Prožívají spolu
řadu příhod a dobrodružství. Rozdělí je až milostný cit Euphua k Filautově snoubence Lucille.
Mínění, že přátelství je silnější než láska, podtrhl Lyly v závěru díla: Lucillu nakonec získá úplně
jiný muž a oba rivalové se smíří.
Nezvyklý styl románu vyvolal v následujícím desetiletí nadšenou odezvu u vznešeného publika a
podnítil k tvorbě četné napodobovatele. Tradice euphuismu rozvinul módní dramatik a prozaik
THOMAS LODGE (asi 1557 – 1625) prózou Rosalinda aneb Euphuovo zlaté dědictví (1590).
Vývoj dvorského galantního románu dovršil prozaik ROBERT GREENE (asi 1558 – 1592).
Čtenáře zaujal pastorální romancí Pandosto (1588), jejíž námět posloužil Shakespearovi
k dramatu Zimní pohádka. Později byl euphuismus, podobně jako ostatní obdobně zaměřené
literární pokusy, často zesměšňován a parodován.
2. Vrchol barokní tvorby ve Španělsku
Rozkošatělou syntaxí a přemrštěnou zdobností básnického obrazu, přecházející až v těžko
rozluštitelné abstrakce, se euphuismu podobal španělský kulteranismus (z lat. culto, tj.
vzdělaný, kultivovaný). Styl vznikl na počátku 17. století ve Španělsku a bývá označován také
termínem gongorismus (podle hlavního představitele Luise de Góngory). Jeho tvůrci
přisuzovali mimořádný význam právě poezii a zastávali názor, že báseň nesmí být jen odrazem
skutečnosti ani pouhým zdrojem poučení, ale ojedinělým počinem talentovaného ducha,
vzniklým na základě pevně stanovených estetických norem, apod. Proto svou tvorbu adresovali
jen hrstce vyvolených vzdělanců, schopných vnímat expresivně řazený proud náboženských a
mytologických učeností, jejichž obsah zakomponoval umělec do spletité konstrukce a zapsal
komplikovaným jazykem, přeplněným četnými ozdobami.
6.10.2010
Strana 25/81
Za vedoucího představitele kulteranismu bývá pokládán básník LUIS DE GÓNGORA Y
ARGOTE (1561 – 1627). Je autorem řady drobných vybroušených lyrických skladeb a jedné
poemy s mytologickým námětem, nazvané Báje o Polyfémovi a Galatei (česky též Báje o Ákidu
a Galatei, 1612). Přední místo mezi proslulými literáty si však získal souborem Samoty (1613).
D. Velázquez: L. de Gongora (1622) a ukázky z rukopisu jeho souboru Samoty (1628) z dílny
A. Chacóna;
Tento vzdělanec, který se nechal z existenčních pohnutek vysvětit na kněze, své verše
nepublikoval. Určoval je jen zasvěceným osobám a přátelům, a proto se většinou šířily pouze v
opisech. Poslední léta umělcova života poznamenala vážná duševní porucha a s ní i nesnesitelné
tělesné utrpení.
Z původně zamýšleného čtyřdílného souboru lyrickoepických skladeb nakonec dokončil básník
jen dvě rozsáhlé básně, označované jako Samota polí a Samota břehů. Jednotlivé části úplného
cyklu měly předvést čtvero ročních období jako stěžejní etapy lidského života. Pochopení smyslu
díla komplikuje vysoká míra básnické abstrakce. Obě skladby jsou přeplněny důvtipnou, leč
často nesrozumitelnou metaforikou, jejíž exkluzivitu navíc stupňují časté odkazy na antické či
středověké mýty či hojné používání novotvarů přejatých z latiny a řečtiny.
Komplikovanost gongorismu odmítali především zastánci tzv. konceptismu, kteří svou tvorbu
6.10.2010
Strana 26/81
založili na originálních kombinacích myšlenek a umění brali jako atraktivní hru se skrytými
souvislostmi a nečekanými logickými vazbami. Nezvyklé formální postupy rozváděli
v důvtipných slovních hříčkách, nečekaných protikladech a v postupně odhalovaných asociacích.
Pověst nejostřejšího zastánce konceptismu získal díky svým nesmiřitelným výpadům proti
Góngorovi básník, satirik a romanopisec FRANCISCO GÓMEZ DE QUEVEDO Y
VILLEGAS (1580 – 1645). Všestranně nadaný autor obohatil španělskou barokní literaturu
filozofickými a uměnovědnými eseji, ale také poněkud ponurou lyrikou. Formálně dokonalé
sonety však překvapují duchaplností myšlenek i hloubkou milostného prožitku. Básnickou
tvorbu završil satirickou sbírkou Sny (1606, vydáno 1627). Šestice drobných skladeb je hořkou
karikaturou úpadku morálky tehdejšího Španělska (viz český výbor Kruté sny). Stejně příkré
odsudky, které se nevyhýbaly ani těm nejvyšším vrstvám společnosti, nalézáme v jeho pozdní
pikareskní próze Život rošťáka (1603).
Pro své radikální názory nebyl básník u královského dvora příliš oblíben. Nakonec byl obviněn
z vydání protivládního pamfletu a skončil ve vězení. Opožděná milost přišla až po deseti letech.
S podlomeným zdravím strávil zbytek života v ústraní, na svém venkovském statku.
R. Ximeno: F. G. de Quevedo a jeho dům v Torre de Juan Abad;
fotografická reprodukce a foto J. Romera (the public domain; www.wikipedia.org)
3. Marinismus
Na konci 16. století se v područí Španělska ocitla místními válkami oslabená Itálie, která pak po
6.10.2010
Strana 27/81
určitou dobu přebírala kulturní vlivy vládnoucí mocnosti. Konceptismus a kulteranismus, tolik
rozdělující španělské tvůrce, se v italském prostředí spojili do nového stylu, nazývaného po svém
zakladateli marinismus (používá se též italský termín secentismus).
Projevy obou směrů proměnila italská lyrika v komplikované, na efekt vypočítané texty bez
potřeby hlubšího citového prožitku. Cíleným působením inkvizice se podařilo do ní prosadit
asketickou zbožnost a důraz na zduchovnělá témata, mezi něž patřila i tajemná očekávání
neštěstí a smrti. Snahou udivit nebo překvapit připomínají básně detailně propracované barokní
sochy a obrazy; filozoficky se tvářící text většinou skrývá dílko umělecky nevyrovnané –
vyfintěnou hříčku, založenou na samoúčelném „žonglování“ se slovy, jak vidíme např.
z Marinovy básně Mlčení, které mluví:
Paní, chtěl bych vám mnoho říci,
brání mi však můj jazyk rozechvělý;
mlčí-li ústa, mluví pohled vřelý!
Ubohý, jako marně snící,
to, co chci, nevím. Vy však, která dlíte
v srdci a v myšlenkách mých, smíte
v mých myšlenkách teď zřít
i v srdci mém, co vlastně chtěl bych chtít.
přeložil J. Pokorný
V této podobě pronikl marinismus také do Francie a zde se stal projevem šlechtické společnosti a
položil základy květnaté literatury preciózní.
Sám propagátor nového stylu, neapolský básník a prozaik GIAMBATTISTA MARINO (1569
– 1625), byl nadaný vypravěč a dokonalý stylista, autor nespoutané tvůrčí fantazie. Oplýval
bohatým smyslem pro neotřelou metaforu, zvukomalbu a překvapivou pointu. Jeho vybroušené a
vyumělkované verše však jen málokdy vyvolávají dojem osobní básníkovy účasti. Z raných dob
jeho neapolského pobytu se dochovaly takové básně ve sbírce Lyra (1614).
V pozdějších souborech Lesní eklogy (1620) a Šalmaj (1621) už se ozývají spíše motivy
ovlivněné idylickou pastýřskou poezií. Vytvořil také řadu oslavných textů na své početné
ochránce a chlebodárce, nevyhýbal se však ani satirickým epigramům. Úspěchu dosáhl rovněž
duchovními prózami Svaté promluvy (1614) i básnickou skladbou Pobití neviňátek (vydanou až
posmrtně r.1633). Za pobytu v Paříži se proslavil Marino obsáhlým eposem Adonis (1623).
Tradiční mytologický námět o lásce bohyně Venuše a pyšného krasavce rozšířil autor o další
epizody a módně je přizpůsobil soudobým společenským a politickým reáliím.
6.10.2010
Strana 28/81
Anonym: G. Marino (kolem r. 1600) a titulní stránka prvního vydání eposu Adonis (1623);
Marino poznamenal na dlouhou dobu celou italskou barokní poezii. Z mnohých napodobovatelů
měly vyšší umělecké ambice jen hořké satiry ALESSANDRA TASSONIHO (1565 – 1635).
Typickou barokní formu respektoval směšnohrdinský epos Uloupené vědro, v němž autor s
použitím parodie na Iliadu podal karikaturu tehdejších italských poměrů a vylíčil tragické
důsledky malichernost sporů, které vyvolávaly ničivé konflikty mezi jednotlivými městy.
6.10.2010
Strana 29/81
Anonym: A. Tassoni (poč. 17. století);
4. Preciózní literatura
Ve Francii se vznešená společnost na počátku 17. století soustředila do vyhlášených pařížských
salonů. Aristokracie a vysoké duchovenstvo se postavily proti pokusům královské moci omezit
tradiční stavovská práva a někdejší politickou moc šlechty. Výlučné postavení těchto vrstev a
jejich výjimečnou duchovní úroveň měla potvrdit i nová umělecká tvorba, směřující záměrně k
těžko srozumitelnému a vyumělkovanému výrazu. Znovu se oživila tradice středověkého
kurtoazního písemnictví a záhy se rozvinula do podoby módního preciózního stylu tzv. salonní
literatury.
Preciozita (z fr. précieux, tj. vyumělkovaný, strojený) byla od počátku určena jen zasvěcenému
okruhu čtenářů. Ostatním se vzdalovala odtažitými náměty, ale také formální a jazykovou
komplikovaností. Byla podněcovaná zvláště urozenými ženami (preciózkami) a pronikla nejen do
poezie (zde využívala drobných žánrů – sonetu, madrigalu, rondó, písňových forem nebo
epigramu), ale i do prózy (romány s pastorální a galantní tematikou) a do dramatu (převážně
tragédie). Posléze ovlivnila všechny zóna společenského a kulturního života – např. oblékání,
vzhled účesů, ba dokonce vyznávání lásky.
V přívětivém prostředí salonů se usilovně diskutovalo na duchaplná, leč poněkud akademická a
od běžného života odtržená témata. Od mužů se předpokládala dvornost, od žen zase plachost a
cudnost. Samozřejmě se cenilo uhlazené chování i vystupování. Nejproslulejší šlechtické salony
zřídily markýza de Rambouillet a madamme de Sévigné. Bohatí měšťané se zase scházeli u
paní Madeleine de Scudéry. Poměry v preciózních salonech vyvolávaly posměch a často se
stávaly terčem četných parodií (např. v proslulé Molièrově komedii Směšné preciózky).
6.10.2010
Strana 30/81
Anonym: Mme de Rambouillet, ilustrace: Molièrových Směšných preciózek (J. Moreau de
Jeunne, 1659),
C. Lefebvre: Mme de Sévigné; fotografické reprodukce (the public domain; www.wikipedia.org)
K salonu Rambouillet patřil především historik ve službách kardinála Richelieu,
JEAN-FRANÇOIS SARRASIN (1603 – 1654), který svůj poetický talent uplatnil
v duchaplných sonetech a galantních novelách. Drobné preciózní žánry – epigramy a veršované
hříčky s milostnou tematikou – psal také výše zmiňovaný ISAAC DE BENSERADE (1612 –
1691). Dvornou milostnou poezii tvořil vedle duchovní lyriky filozof CHARLES COTTIN
(1604 – 1682) a najdeme ji i dílech pozdějšího pařížského biskupa ANTOINA GODEAUA
(1605 – 1672). Dovedným galantním básníkem byl GEORGES DE SCUDÉRY (1601 – 1667).
Pěstoval milostnou lyriku a pokusil se i o barokní epos (Alaric aneb Poražený Řím, 1654).
Největší úsilí bohužel věnoval dramatické tvorbě, pro niž však zřejmě neměl předpoklady.
6.10.2010
Strana 31/81
Tři preciózní básníci: J.-F. Sarasin (Ch. Devrits,1845), I. de Benserade (anonym, 1674) a Ch.
Cotin (anonym, 17. stol.); fotografické reprodukce (the public domain; www.wikipedia.org)
Měšťanské preciózy a preciózky hostila v soukromém diskusním klubu MADELEINE DE
SCUDÉRY (1607 – 1701). Sama byla autorkou četných mnohasvazkových galantních románů,
které vydávala je pod jménem svého bratra G. de Scudéry, s nímž na konečné podobě textů často
spolupracovala. Velký úspěch slavila prózou Artamène neboli Velký Kýros (1649 – 1653) a také
desetidílným románem Clélie (1654 – 1660).
M. de Scudéry a vydání románu Clélie (1660); její bratr G. de Scudéry (ilustrace Ch. Devrits,
6.10.2010
Strana 32/81
1845);
Pod vrstvami náznaků, alegorií, komplikovaných zápletek a rozvláčných dějových odboček její
díla ukrývala realitu, inspirovanou soudobým šlechtickým a měšťanským prostředím, v níž se
někteří zasvěcenci mohli lehce poznat. Zajímavý je zejména svazek Clélie nazvaný Mapa něžné
lásky, který osvětluje názory preciózek na milostný život.
Nepříliš běžný byl způsob, jakým pronikl do uzavřené aristokratické společnosti spisovatel
měšťanského původu VINCENT VOITURE (1596 – 1648). Vtipný improvizátor a talentovaný
básník byl uveden mezi přední osobnosti salonu Rambouillet (nešťastně zamilován do dcery paní
domu) a poté ovlivnil celý preciózní styl. Z jeho tvorby se dochovala vtipem jiskřící
korespondence, ale brilantně zvládl i drobné básnické formy (hravé písně,rondó a madrigaly).
V. Voiture (17. stol.) a titul sborníku Girlanda od Julie (1641), vydán na počest nešťastné lásky
autora;
5. Libertinové
Od 30. let 17. století se ve význačných pařížských salonech formují další kulturní proudy. V
nekonečných diskusích o poslání a tvaru umění se v nich vytvářejí zásady nového směru –
6.10.2010
Strana 33/81
klasicismu. Vedle nich se směle hlásí o slovo také myšlenkový proud
volnomyšlenkářů–libertinů, pocházejících hlavně ze studentské literární bohémy. Ti
nekompromisně odmítají přežívající církevní fanatismus a brání práva autora na svobodnou
tvorbu, básnickou inspiraci a ničím neomezovanou fantazii. Kritikou preciózní literatury i
pevných pravidel klasicismu založili libertinové svébytnou kulturu, přetrvávající až do 18.
století.
Filozofii libertinského hnutí vysvětloval svými Satirami (1621) jeden z posledních francouzských
lyriků 17. století THÉOPHILE DE VIAU (1590 – 1626). Vysloužil si tím trest smrti upálením,
později pozměněný na mnohaleté vězení, jehož následkům podlehl.
Anonymní rytina Teophila de Viau (17. stol.);
Měšťanskou větev libertinů vedl básník MATHURIN RÉGNIER (1573 – 1613), vysmíval se
preciozitě a zároveň odmítal zárodky klasicistických pouček a pravidel. Ve vývoji pikareskní
prózy sehrála důležitou úlohu parodie na pastýřské a galantní hrdinské romány Komická
historie Francina (1623) od CHARLESE SORELA (asi 1597 n. 1602 – 1674). Ve volné
mozaice příběhů defiluje před čtenářem pestrá směsice lotříků z prostředí nejvyššího až po
protagonisty z lidské spodiny.
6.10.2010
Strana 34/81
Ch. Sorel (anonym, 17. stol.) a titulní list jeho parodie Komická historie Francina z roku 1858;
Oblíbený žánr burlesky (z it. žert, fraška, žánrový typ ironické komedie, která zlehčuje dopad
vážného tématu) přinesl do Francie už o generaci mladší dramatik a prozaik PAUL SCARRON
(1610 – 1660), který se proslavil i mravoličnou prózou Komediantský román (1651) líčící
nelehký život kočovných herců.
6.10.2010
Strana 35/81
P. Scarron (anonym, 17. stol.) a titulní list jeho sebraných spisů z roku 1752;
Mezi slavné libertinské autory patřil ve své době zejména básník, romanopisec a dramatik
TRISTAN L‘HERMITE (1601 – 1655). Románem Páže v nemilosti (1643) umělecky
zpracoval autentický příběh třináctiletého chlapce, který před trestem za zabití v souboji prchl z
Francie a sám se protloukal cizími zeměmi.
6.10.2010
Strana 36/81
Anonymní rytina ze 17. stol.: Tristan L'Hermite;
Z dnešního pohledu je však nejzajímavější osobností CYRANO DE BERGERAC (vlastním
jménem Hector Savinien Cyrano, 1619 – 1655), jehož životní osud posloužil jako předloha
oblíbené tragikomedie Edmonda Rostanda.
6.10.2010
Strana 37/81
Básník Cyrano de Bergerac (anonymní rytina, 17. stol.) a jeho novodobý objevitel E. Rostand;
fotografická reprodukce a dobové foto (the public domain; www.wikipedia.org)
Galantní poezie (uspořádal a přebásnil R. Krátký), Praha 1968; Góngora y Argote, L. de:
Samoty (přeložili J. Hiršal – J. Forbelský), Praha 1970; Marino G.: Polibky (přeložil J.
Pokorný), Praha 1974; Quevedo y Villegas, F. de: Kruté sny (výbor z díla, přeložil kolektiv
autorů), Praha 1963
4.2 SVĚT JEŠTĚ NEUMŘEL
Teď už jsme docela, ba hůř než vepsí dáni!
Přívaly zpupných vojsk, třeštících polnic vřesk,
meč krví přepitý, kartáčů hrom a třesk
jsou spásly pot a plod našeho namáhání.
Andreas Gryphius (přeložil E. A. Saudek)
6.10.2010
Strana 38/81
Jacques Callot: Hrůzy války (po roce 1622);
1. Barokní básnictví ve střední Evropě
V poněkud odlišné společenské situaci se rodilo barokní písemnictví střední Evropy. Nájezdy
zdivočelých žoldnéřů a hamižnost domácího panstva vrátily vyhladovělé obyvatelstvo
zdevastovaných krajin do středověkých poměrů, což se projevilo zejména v Německu. Autoři
literárních děl byli prakticky po celý život konfrontováni s bolestnou zkušeností, tvořili uprostřed
zbídačovaného světa a mnohé z toho, co napsali, vycházelo z vlastních zážitků.
Lyrické výlevy Juana de la Cruz připomíná raná duchovní mystika jezuity FRIEDRICHA
SPEE VON LANGENFELDA (1591 – 1635), čerpající ze starozákonní tradice. Lidskou
zbožnost pojímá alegoricky – jako milostný vztah mezi dívkou (Duší) a jejím „miláčkem“
(Kristem), jak vidíme z několika veršů jeho Milostné písně snoubenky Ježíšovy:
6.10.2010
Strana 39/81
Soudobý anonymní portrét F. Spee a titulní list jeho knihy Cautio Criminalis odsuzující
čarodějnické procesy (1631); fotografické reprodukce (the public domain; www.wikipedia.org)
Ach Kriste, Kriste Ježiši,
Což ty mě trápíš tolik!
Těch muk, a kdy se utiší,
Už ani nevím kolik.
Všechen těch stesk
v mžiku jak blesk.
Zdalipak jednou zajde?
Mých očí dvé
na tváři Tvé
pak potěchu svou najde.
(přeložil I. Slavík)
Stejné výrazové prostředky zachovávali také představitelé tzv. „první slezské školy“, jejichž
tvorba spadala do poloviny 17. století. Uznání mezi nimi dosáhl především JOHANN
SCHEFFLER (vlastním jménem Angelus Silesius, 1624 – 1677).
6.10.2010
Strana 40/81
Anonymní rytina J. Schefflera (1892) a jeho básnická kniha Poutník cherubínský (orig. 1675);
Děsivé obrazy válečné vřavy, jen obtížně skrývaný strach ze smrti i z toho, co přijde po ní,
doléhaly z básnické i dramatické tvorby „druhé slezské školy“, která zrodila velkou osobnost
barokní poezie, protestanta ANDREASE GRYPHIA (vlastním jménem Andreas Greif, 1616 –
1664).
6.10.2010
Strana 41/81
A. Gryphius (dobová rytina od P. Kiliana);
Do německé literatury přinesl formu sonetu (Sonety, 1637). Z dramatické tvorby jsou dodnes
živé lidové komedie (viz dále), ale psal také formálně dokonalé epigramy, ódy a žalmy, které
založil na vyjádření pocitu marnosti a životní skepse, jako např. v básni Nevinně trpícímu:
Mučidla, kolo, kůl, co řeže, rdousí, pálí
sekera, smyčka meč, hák, skřipec, kopí, nože,
vařící olovo a olej, žhnoucí rožeň
těm nejsou strašny, kdož, co strašno nespáchali.
Kdo trpí pro dobré a koho proto jali,
že práv a bez viny, leč nikdy nepokořen,
svou hájil čest, ten pomíjivým hořem
se věnce dobírá, jenž nic už neumalí.
Je živ, že umírá, a stoupá tím, že pad.
S úsměvem vzdoruje smrtící moci vlád
a věčnost objímá co snoubenkyni svoji.
Či není vykonav svůj nejslavnější čin
6.10.2010
Strana 42/81
sám silný nad silné na místě popravčím?
Dost není křesťana, ten kdo se kříže bojí.
přeložil E. A. Saudek
Osobitý a bezprostřední melancholický vztah k životu si zachoval ještě saský básník PAUL
FLEMING (1609 až 1640), který bývá také pokládán za klasika německé barokní duchovní i
světské lyriky. vysokou úroveň tvorby dokládá i báseň Na smrt dítěte:
Spi, děťátko, spi!
Umírají bohatýři,
celé národy co chmýří
vichr času rozsupí;
jak má člověk nehynout,
vše-li musí pominout?
Sbohem spi! My bědní, my
Zůstanem, co vždy jsme byli:
staří léty, nezletilí
naveskrze rozumy;
oko slepé, jazyk v něm,
děti jako v prvý den.
přeložil E. A Saudek
6.10.2010
Strana 43/81
Dobové portréty básníků P. Fleminga (1642) a M. Opitze (pol. 17. stol.);
Dalším přejímáním cizích vzorů, zvláště pak francouzské dvorské manýry, se však další básníci
odcizili národním tradicím a jejich literární tvorbu dokonce provázela averze ke všemu
německému. Komplikovanou kompozicí, vyumělkovaným jazykem či přehnaným důrazem na
formální stránku díla se zařadili po bok už umdlévající preciózní literatuře.
Neohroženým obráncem národní kultury a ztělesněním odporu proti cizím vlivům se stal básník a
literární teoretik MARTIN OPITZ (1597 – 1639). Proslavil se odborným spisem Knížka o
německém básnictví (1624), v níž vystupoval jako obnovitel německého básnictví v národní řeči.
Pro své zásluhy bývá nazýván otcem „německého baroka“, nekompromisní postoje k tvůrčím
metodám, ho však spíše zařazují mezi propagátory klasicismu.
Využíval formy oslavné ódy, elegie a sonetu, pěstoval však i žánry epické a dramatické (napsal
několik tragédií a složil libreto k první německé opeře Daphne). Z původní Opitzovy umělecké
tvorby je nejvíce ceněna pastorální a náboženská poezie.
2. České literární baroko
Úpravou Speeovy nejslavnější sbírky Trutznachtigall do podoby mystického marinismu
(Zdoroslavíček v kratochvilném hájíčku postavený, 1653) založil tradici české duchovní lyriky
jezuita FELIX KADLINSKÝ (1613 až 1675). Úroveň díla lze posoudit podle krátké ukázky:
6.10.2010
Strana 44/81
Ó sladké lidské naděje,
jakž se divně v světě děje,
toho jsem se nedomníval,
nikdy neštěstí nenadál,
abych tu v veselém háji
smutným býti měl, v tom ráji.
Dalším vrcholným představitelem českého baroka byl jezuitský kazatel a misionář BEDŘICH
BRIDEL (1619 až 1680). Psal legendy a meditativní poezii, vyzývající k asketické zbožnosti a
k duchovnímu splynutí se Stvořitelem. Známá je např. rozsáhlá skladba Co Bůh? Člověk?
(1658). Jeho lyrické texty ho staví mezi přední evropské mystiky, nejen po stránce filozofické,
ale vyrovná se jim i výrazovým uměním, něžností citu i vyváženou pozemskou smyslnosti a
náboženským zanícení:
Jsem dejm, vítr, pára,
z semena spolu smíšený,
Krátký den a dnův čára,
zrozen jsem z života ženy;
Tys propast, z nižto všeho
všech všudy zrození,
rod jednoho každého,
život první a poslední.
Nábožné církevní písně a útěšné žalmy skládal a překládal z latiny také JAN AMOS
KOMENSKÝ(1592 – 1670). K největším zásluhám Komenského však patří vymezení pravidel
časoměrné prozodie v české poetice (O poezii české, kolem r. 1620). Pozoruhodnou památku
českého marinismu v duchu módní poezie alamodové nám zanechal v rozsáhlé lyrickoepické
alegorie Diskursus Lypirona puristický filolog a oblíbený básník VÁCLAV JAN ROSA (asi
1620 – 1689).
Formálním básnickým talentem vynikal také jindřichohradecký varhaník a skladatel ADAM
VÁCLAV MICHNA Z OTRADOVIC (asi 1600 – 1676). Vytvořil několik sbírek milostných
duchovních písní s mariánským a ježíškovským námětem, např. kancionály Česká mariánská
muzika (1647) a Loutna česká (1653).
6.10.2010
Strana 45/81
Dobový anonymní portrét A. Michny z Otradovic (pol. 17. stol.);
Doporučená literatura a četba
Kapka rosy tekoucí (výbor české barokní poezie), Brno 1968; Kéž hoří popel můj (výbor
barokní poezie přeložil kolektiv autorů a uspořádal V. Černý), Praha 1967
4.3 Autotest
16. Utváření barokního literárního díla bylo založeno na:
- dokonalosti formální úrovně textů
- na jednoduché a přesvědčivé výpovědi
- nepatetickém projevu
- souvislém, nepřerušovaném ději
17. K hlavním představitelům euphuismu nepatří:
- Thomas Lodge
- John Lyly
- George Herbert
- Robert Greene
18. Ve španělském baroku se proti sobě postavily dva umělecké směry:
- gongorismus a konceptismus
- euphuismus a konceptismus
- marinismus a gongorismus
- euphuismus a marinismus
6.10.2010
Strana 46/81
19. Za zakladatele kulteranismu je považován:
- Dámaso Alonso
- Louis Gongora y Argote
- Francisco Gómez de Quevedo
- Leonardo da Capua
20. Marinismus se vyvinul:
- v Anglii na základě předchozí tradice renesanční prózy
- ve Francii z tvorby aristokratických básníků
- v Itálii z tradice španělského kulteranismu a konceptismu
- v Německu jako reakce na hrůzy třicetileté války
21. Zakladatelem sběratelství evropských pohádek se stal:
- francouzský básník Giambattista Basile
- italský básník Giambattista Basile
- španělský básník Giambattista Basile
- italský básník Giambattista Marino
22. Báseň složená ze tří slok, v nichž se na konci druhé a třetí opakují verše sloky první, se
nazývá:
- madrigal
- sonet
- epigram
- rondel
23. Preciózní galatní román Clélie je výtvorem:
- Isaaca de Benserade
- Madeleine de Scudéry
- Antoina Godeaua
- Georgese de Scudéry
24. Libertinské hnutí předznamenávající vznik klasicismu vzniklo:
- mezi aristokratickými katolickými básníky
- v prostředí měšťanské studentské bohémy
- v literární aristokratické studentské bohémě
- v lidové poezii odsuzující nemravnost aristokracie
25. Cyrano z Bergeracu byl:
- vymyšlená postava ze stejnojmenné hry Edmonta Rostanda
6.10.2010
Strana 47/81
- skutečný šermíř a rváč z doby Ludvíka XIII., předobraz D'Artagnana ze Tří mušketýrů A.
Dumase
- básník a prozaik, tvůrce preciózního románu Páže v nemilosti a Alaric aneb Poražený
Řím
- libertin, básník a prozaik, tvůrce fantastických románů Cesta na Měsíc a Cesta do
Sluneční říše
26. Martin Opitz nenapsal:
- lyrickou sbírku Trutznachtigall
- libreto k opeře Daphne
- odborný spis Knížka o německém básnictví
- Útěšnou báseň o strastech války
27. Významným českým hudebním sklatelem barokních duchovních písní byl:
- Jan Amos Komenský
- Václav Jan Rosa
- Felix Kadlinský
- Adam Michna z Otradovic
28. Za vrcholnou básnickou skladbu české duchovní lyriky je považována sbírka Bedřicha
Bridela:
- Zdoroslavíček v kratochvilném hájíčku postavený
- Vánoční noc
- Co Bůh? Člověk?
- Diskursus Lipirona
6.10.2010
Strana 48/81
5 VRCHOL BAROKNÍ LITERATURY
5.1 V OBAVÁCH I NADĚJÍCH
Tož tedy povol: což tu místo není
k pokání, není možné odpuštění?
John Milton (přeložil J. Valja)
Triptych Hieronyma Bosche Zahrada rozkoší (Rajská zahrada, Zahrada rozkoší a Peklo; 1504),
dobový pohled člověka na svět; fotografická reprodukce (the public domain;
www.wikipedia.org)
1. Rozmach duchovní epiky
V době, kdy se jedinou nadějí člověka znovu stala vize posmrtného života, přitahovaly umělce
opět motivy hříchu, pokání a vykoupení. Inspiraci ve střetnutích nadpozemských sil s hříšným
světem pozemským začali hledat rovněž autoři epických příběhů. Náměty náboženských eposů
proto nenesou jen ztvárnění fantastického dobrodružného nebo milostného příběhu, ale v
dramaticky vypjatém a naturalisticky vykresleném ději, který byl mnohdy inspirován biblickými
legendami nebo tematikou středověku, byl čtenář svědkem zápasu, který probíhal v nitru hrdiny.
6.10.2010
Strana 49/81
Proces složitého rozhodování mezi dobrem (Bohem) a zlem (Satanem), pokušením a povinností,
osobním štěstím a obecnou morálkou, láskou fyzickou a milostí boží přinesl jednajícím
postavám nejprve utrpení, ale následně jim vrátil uspokojení, vědomí vlastní síly a ztracenou
důstojnost.
G. Doré: dřevořezy k Dantově Božské komedii (Peklo, 1857);
2. John Milton
S námětem, ve kterém se ideální láska a mravní čistota mísí s tělesným opojením, se setkáváme
už v barokních pastorelách Torquata Tassa (např. v idyle Aminta), ale vrcholný zápas barokní
epiky o mravnost a ctnost lidské duše se odehrává v dílech anglického náboženského filozofa a
básníka JOHNA MILTONA (1608 – 1674).
6.10.2010
Strana 50/81
Dva portréty J. Miltona od neznámých umělců (2. pol.17. stol.);
Milton pocházel ze zámožné rodiny londýnského právníka a dostalo se mu nejvyššího
humanistického vzdělání na univerzitě v Cambridgi. Na studijních cestách po Francii a Itálii
poznal kulturní úroveň vyspělých evropských zemí, jejich politické poměry a rozšířil si poznatky z
filozofie. Po návratu do Londýna přestoupil k puritánství a založil soukromou školu, v níž
prosazoval (na rozdíl od Komenského) zásadu, že vzdělání by mělo být určeno jen vybraným
vrstvám.
V občanské válce Milton stál na Cromwellově straně a dokonce byl jmenován mluvčím revoluce
a později i státním tajemníkem. V politických pamfletech proto důsledně hájil právo revoluční
reformy, svobodu tisku i právo národa vzbouřit se proti krutovládě. Přemíra práce způsobila, že
Miltonovi zeslábl zrak a posléze upadl do úplné slepoty. Obnovení monarchie a návrat
Stuartovců na anglický trůn roku 1660 znamenalo pro slepého básníka ukončení politické
činnosti. Dodnes však není objasněno, proč právě on unikl popravčímu špalku. Byl pouze krátce
uvězněn, jeho spisy veřejně spáleny a po propuštění se uchýlil do ústraní, kde v samotě a
nedostatku dokončil své velké básnické dílo.
Milton vynikl jako autor pozoruhodných lyrických básní, žalmů, elegií i milostných sonetů.
Napsal také několik učených traktátů o výchově a mnoho filozofických a politických úvah
(Obrana anglického lidu). Vrchol jeho díla však spočívá v rozsáhlé náboženské epopeji Ztracený
ráj (1665, vydáno až 1667).
6.10.2010
Strana 51/81
Titulní list eposu z roku 1668 a novodobé ilustrace G. Dorého (1866);
Děj eposu je rozdělen do dvanácti zpěvů, jež po Shakespearově vzoru využívají úderného
blankversu a jsou komponovány melodickým jazykem. Základní téma skladby vychází
z nedogmaticky pojatého mýtu ze starozákonní Genesis. Ve dvou prostupujících se rovinách
rozvádí motiv Satanovy revolty, střetávající se s volně pojatým příběhem vyhnání Adama a Evy z
rajské zahrady.
6.10.2010
Strana 52/81
Satanova vzpoura proti Bohu promítnutá ve Ztraceném ráji do příběhu Adama a Evy (ilustrace
W. Blaka; 1808); fotografické reprodukce (the public domain; www.wikipedia.org)
Smířit se s vyhnáním ze světa věčného mládí není pro Adama a Evu jednoduché. Původně
nadpozemský konflikt se proto přesouvá do nitra hrdinů. Básník v něm rozvinul novou básnickou
podobu vesmíru, jehož nedílnými prvky jsou cit, víra, ale i rozum a fantazie. Nešťastní zatracenci
prožívají krizi navenek i ve vzájemných vztazích (lásku střídá nenávist a zoufalství, naději tušení
neradostné budoucnosti). Nakonec ale odcházejí s optimistickou vyhlídkou: v pevné víře v Boha
bude i pozemský život krásný, přestože přinese plno zápasů a lopotné práce. Na první pohled je
z obou postav statečnější Eva, která od počátku bere vinu na sebe, ale skutečným mravním
hrdinou a symbolem svobodného lidského rozhodování zůstává Adam, neboť je to on, kdo odmítá
blažený život a svou družku z vlastní vůle následuje.
Satanova vzpoura proti Bohu bývá chápána jako výraz touhy člověka po svobodě, ale je také
oslavou anglické buržoazní revoluce, jejíž činy hájil čestný a přísný autor před celým světem.
Nese některé rysy Miltonova přestupu k puritánství a jeho rozchodu s anglikánskou ideologií
problematické „nekonečné boží dobroty a nezvratitelnosti boží vůle“. Do češtiny se dostalo
během národního obrození v překladu J. Jungmanna.
Stejnou paralelu mezi údělem hlavního hrdiny a básníkovou nezdolností v utrpení zpracovává
rovněž starozákonní námět lyrické tragédie Samson Agonistes (1671). Vlastní pojetí hříchu i
nesmiřitelný poměr k ženám si vytvořil Milton z traumatizujících zkušeností svých tří
ztroskotaných manželství. Dospěl k poznání, že pro člověka je největším nebezpečím obecná
existence zla, které představuje násilí nebo vášeň. Střetnutí s nimi bere jako zkoušku víry a
6.10.2010
Strana 53/81
zároveň svobody ducha.
Oslepený a zrazený Samson je vydán svou zhrzenou milenkou Dalilou Filištýnským. Přestože je
neustále ponižován a cítí se bezmocný, odolává pokušení odejít ze života a vytrvá ve víře. Ta mu
dodává ubývající síly, jejichž pomocí může vykonat statečný čin, kterým posléze zahubí sebe i své
nepřátele.
Ilustrace z knihy (r. 1882) ukazující statečný čin biblického Samsona;
Ubíjející slepota, neustálé obavy z pronásledování i neutěšené prostředí rozvráceného manželství
negativně ovlivnilo další Miltonovu literární činnost. Po neúspěšných pokusech o hodnotné
drama přichází s volným pokračováním Ztraceného ráje, které nazval Ráj znovu nalezený
(1671). Jeho základem je mýtus z Lukášova evangelia o Kristově pokušení. Strhujícího účinku
původní alegorie se mu však dosáhnout nepodařilo a z díla se stává pouhá moralita. Kristus
zbavený božských rysů sice odolá a nepřijme Satanovy nabídky rozkoše, bohatství, slávy a
moudrosti. Vítězí nad ním, ale zdá se, že jeho rozhodování je více podepřeno chladnou úvahou
než citem a vírou. Tímto řešením se autor vzdálil barokní poetice a přiblížil se k racionálnímu
pojetí klasicismu.
3. Další tvůrci duchovních eposů
6.10.2010
Strana 54/81
Postoje blízké Miltonovi zastával rovněž anglický puritánský kazatel a prozaik JOHN
BUNYAN (1628 – 1688). Několik teologických spisů sepsal během dvanáctiletého žaláře, který
si vysloužil za kritické výpady proti anglikánské církvi.
Portrét J. Bunyana a zobrazení jeho pobytu ve vězení (anonymní dřevoryty 17. stol.);
Největší pozornost zasluhuje dvoudílný náboženský román Poutníkova cesta z tohoto světa na
svět příští (1678), který je podobenstvím o úloze křesťanské lásky k bližnímu během
strastiplného hledání společné cesty ke spáse.
Snovým příběhem o cestě poutníka Křesťana do Nebeského města navazuje na oblíbené
středověké a renesanční alegorie. Ukrývá v něm nelítostnou kritiku porevoluční anglické
společnosti; světu hasnoucích ctností a vítězících neřestí nabízel román východisko v upřímnosti
a prostotě puritánství.
6.10.2010
Strana 55/81
Titulní list 1. vydání knihy z roku 1678 a ilustrace (Návrat Poutníka a mapa jeho fiktivní
cesty) z r. 1778;
Román si získal velkou čtenářskou oblibu, neboť se od ostatních barokních próz lišil netradičním
pojetím postav: autor odmítal přisoudit lidským bytostem předem vymezený charakter i úděl a
nechával své proměňující se hrdiny vybojovat vnitřní zápas o spásu duše až do otevřeného konce.
Těmito soudy kniha silně ovlivnila angloamerické písemnictví a zasáhla do vývoje anglické
prózy v 18. století.
S ostrou satirou na puritánský fanatismus naopak vystoupil v rozsáhlé básni Hudibras SAMUEL
BUTLER (1612 – 1680). Námět směšnohrdinského eposu o putování poněkud nedůvtipného
rytíře Hudibrase a jeho hubatého sluhy Ralpha po anglickém venkově převzal Butler od
Cervantese a osočil v něm puritány z nevědomosti, nesnášenlivosti a náboženského pokrytectví.
Skladba je psána v živých, nepravidelných čtyřstopých dvojverších (hudibrastický verš), text má
však četné formální nedostatky a nevěrohodně působí charakteristiky hrdinů.
6.10.2010
Strana 56/81
Dobová anonymní rytina S. Butlera a ilustrace W. Hogarta k jeho eposu Hudibras;
Na rozhraní duchovní a světské epiky stojí třídílná románová alegorie španělského barokního
moralisty BALTASARA GRACIÁNA Y MORALES (1601 -1658) Kritikon (česky také
Nelítostný soudce, 1651 – 1657). Autor byl jezuitský kazatel a učitel, který se však opíral o
myšlenky a ideály humanistických myslitelů. Hořké a pesimistické zpodobnění lidského údělu,
prodchnuté deziluzí a ironií je vylíčeno v příbězích dvou poutníků, z nichž jeden symbolizuje
rozum a vzdělanost a druhý přírodní spontánnost, zvídavost a tvůrčí energii. Jejich společná cesta
labyrintem života je vlastně neustálým střídáním nadějí, rozčarování, soubojů s nástrahami zla,
při nichž se člověk učí rozvaze a učí se uplatňovat vlastní svobodnou vůli.
6.10.2010
Strana 57/81
Dobový anonymní portrét B. Graciána a titulní listy dvou dílů alegorie Kritikon (1651 a 1653);
Graciánovo stylistické umění představuje jeden z vrcholů španělského barokního konceptismu.
Propojení složitých jazykových prostředků s vynalézavými pointami bylo bohužel srozumitelné
jenom úzkému okruhu čtenářů. Nepochybně však ovlivnil vzdělance 17. a 18. století. Námět
románu má (podobně jako Bunyanova Poutníkova cesta) velmi blízko ke Komenského alegorii
Labyrint světa a ráje srdce, i když se autor od českého filozofa některými východisky odlišuje.
Svou koncepcí suverenity myslitele zasáhl v 19. století také teorie metafyzického idealisty Arthura
Schopenhauera.
6.10.2010
Strana 58/81
Titulní strana knihy J. A. Komenského Labyrint světa a ráj srdce z roku 1631;
Východoevropské prostředí v 17. století charakterizuje literatura, vycházející z prvků lidové
slovesnosti. Často je namířená proti chybám společnosti a náboženskému pokrytectví
pravoslavného duchovenstva. Hrdinské písně, veršované pověsti a balady o statečnosti ruských
bohatýrů vytvořily protiklad slovesným památkám parodujícím bohoslužby a rozpustilý život
kněží.
4. Barokní světská epika
Vedle poměrně jednoznačně orientované náboženské epiky (a to básnické i prozaické) zdědila
barokní výpravná literatura z předchozích období několik souběžně se vyvíjejících světských
žánrů. Značnou oblibu si vydobyl tzv. dvorský román, reprezentovaný heroicko-galantními
prózami ze života statečných kavalírů a jejich ctnostných dam. Do neskutečné exotické krajiny a
málo věrohodných historických událostí, okořeněných milostnými pletkami a vojenskými
příběhy, autoři dovedně zašifrovali soudobé reálie a aktuální politické a společenské události.
Módním typem dvorské prózy byl rovněž román pastýřský, jehož vznešení hrdinové převlečeni
za pastýře a pastýřky provozují své milostné umění v podobně vymyšlených kulisách tentokrát
venkovského prostředí.
6.10.2010
Strana 59/81
Typickou atmosféru galantního dobrodružství zachytil J.- H. Fragonard na obraze Houpačka
(1766);
V žánru dvorského románu doznívala tradice středověké rytířské epiky, její idealizující a
alegorické pojetí, děj odehrávající se ve vyšších kruzích a především časté narážky na antickou
mytologii. Zdlouhavé úvahy zaměřovaly tento typ prózy na vyšší společnost, a proto se uplatnil
zejména v preciózních salonech. Jeho nejhodnotnější výtvory pocházely od francouzských
prozaiků, zejména z dílny již zmiňované Madeleine de Scudéry.
Tvůrcům oslavného dvorského románu vytvořili výrazný protipól svými díly autoři barokního
pikareskního románu. Pro ně už nebyla literární práce pouze líbivou a nezávaznou hrou, ale
prostředkem, jak přiblížit čtenáři skutečný svět. Z velké rodiny píkarů pochází de Quevedův don
Pablos, Sorelův Francin či prosťáček Simplicius ze slavného Grimmelshausenova válečného
románu.
6.10.2010
Strana 60/81
Píkarům 17. století již nebylo dovoleno vychutnávat dřívější tuláckou svobodu. Prostředí i
podmínky jejich bloudění se proměnily a oni sami vystřízlivěli ze svých snů o nespoutané volnosti
bez hranic. Stali se příslušníky společenské spodiny, deklasovanými živly, pro něž bylo tuláctví
jediným zdrojem obživy. Obava z nejisté (nebo také – uprostřed válečné vřavy – hrůzně jisté)
budoucnosti je nutila využívat všech prostředků, včetně těch zavrženíhodných a nemravných, aby
se nepřátelskému a bezcitnému okolí ubránili. Autoři je nechávají během děje projít zásadní
proměnou a na jejich osudu odhalují to nepodlejší zlo a špatnosti zdevastovaného světa.
Realistický obraz postav i prostředí, mnohdy zesílený hořkou ironií a nadsázkou, a na události
bohatý děj byl dalším mezníkem k novodobým dobrodružným příběhům, jak je nacházíme v 18.
století např. u osvícenských prozaiků Daniela Defoa a Henryho Fieldinga.
Promyšlenou a dokonalou stavbou se hlásí k nejlepším tradicím pikareskní prózy fiktivní
biografie Život rošťáka (1603, vyd. 1616 – celý název Životní příběh rošťáka jménem don
Pablos, příkladu větroplachů a zrcadla šejdířů) od španělského básníka, satirika a romanopisce
FRANCISCA GOMÉZE DE QUEVEDO Y VILLEGAS (1580 – 1645). Autor zachovává
všechny tradiční prostředky žánru, využívá i satiry a parodie, jejímž prostřednictvím odhaluje
pokřivené hodnoty morálky. Tragikomické zkušenosti otloukaného hrdiny už neslouží jen
k pobavení čtenáře, ale jsou navíc svědectvím o mravní bídě tehdejšího světa.
F. de Quevedo (anonym z poč. 17. stol.) a 1. vydání jeho románu Život rošťáka (1616);
6.10.2010
Strana 61/81
Touha po lepším životě zavede syna venkovského zloděje a svůdné čarodějnice na studia do
města. S překvapením záhy zjišťuje, že se morálka vyšší společnosti příliš neliší od té, z jaké
vyšel. Opětovně se setkává s přetvářkou, podlostí a chamtivostí. Sám však není schopen měnit
svět, a tak mu nezbývá nic jiného, než se poměrům přizpůsobit. Respekt si získává pochybným
způsobem: nejprve drobnými rošťárnami, podvůdky, ale postupně se ocitá mezi nejhorší lůzou.
Proto ho zaslepí nenávist, žebrá, bez výčitek svědomí podvádí a krade. Nakonec spáchá vraždu a
život si zachraňuje útěkem do Ameriky.
Příběhy dřívějších píkarů už jen vzdáleně připomínají prózy německého spisovatele HANSE
JAKOBA CHRISTOFFELA VON GRIMMELSHAUSENA (asi 1621 – 1676). Jeho hrdinové
však (na rozdíl od všech předchozích šibalů) morálně vyzrávají a neztrácejí vnitřní sílu, brání se
nepřátelskému světu a nakonec si vyvzdorují nový smysl života.
Portrét H. J. Ch. von Grimmelshausena od Marcuse Blosse (1641);
V mládí se Grimmelshausenovi dostalo jen nejnutnějšího vzdělání. Jeho dílo ovlivnily pohnuté
6.10.2010
Strana 62/81
válečné zážitky, neboť byl jako malý chlapec odvlečen z domova a strávil řadu let ve vojsku.
Nebylo proto divu, že se po zbytek života snažil hledat klidnou a bezpečnou existenci. Nakonec
zakotvil v bádenském městečku Renchen, kde si četbou doplnil mezery ve vzdělání a v posledních
letech života se pokusil o vlastní literární tvorbu. Četná prozaická díla vydával pod různými
pseudonymy, a tak mnozí spoluobčané ani netušili, že jejich vážený rychtář bude v budoucnosti
patřit k největším německým spisovatelům.
Nedostižným svědectvím o bouřlivé době a zároveň krutým výsměchem válečné situaci
v Německu za třicetileté války překonal ostatní Grimmelshausenovy prózy rozsáhlý satirický
román Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1666).
Frontispis a titulní list vydání Grimmelshausenova románu z r. 1669;
Malý chlapec, jemuž se pro jeho naivitu a prostoduchost přezdívá Simplicius (Prosťáček), musí
uprchnout z rodného domu, vypleněného zdivočelým vojenským oddílem. Díky zbožnému
poustevníkovi (ve skutečnosti šlechtici a jeho pravému otci), znovu nalezne klidný domov a
dostane se mu dobré výchovy. Po poustevníkově smrti je však opět vržen do brutální skutečnosti.
Putuje válčící zemí, nejprve je považován za blázna, postupně se však proměňuje v dobrodruha a
ve vyhledávaného milovníka. Na vlastní kůži poznává neštěstí a bídu, a proto se vrací, tentokrát
dobrovolně, k asketickému životu. Končí jako zbožný kajícník v samotě na neobydleném ostrově.
6.10.2010
Strana 63/81
Prosté vyprávění, založené na osobní zpovědi polepšeného a zmoudřelého rošťáka, překračuje
obvyklý rámec pikareskního příběhu. Grimmelshausenův hrdina zažívá střetnutí, z nichž pokouší
vyjít za každou cenu se zdravou kůží, dostává rány, a také je rozdává. Zpočátku se řídí pudem
sebezáchovy – když se to hodí, vyvádí lumpárny, jindy moralizuje a napomíná. Asketický život
střídá se zálety, prosťáčka v sobě nahradí mazaným vychytralcem. Dlouhé bloudění, při němž
hrdina poznává pomíjivost světských radostí i slávy, cizí i vlastní nedostatky, ho vyvede mimo
lidskou společnost. Štěstí najde v samotářské péči o vlastní duši a v přípravě na posmrtný život, i
když cítí, že tím porušuje křesťanský princip, podle něhož by měl přinášet pomoc a lásku
bližnímu. Děj jednotlivých epizod však není podstatný, protože tu nejde pouze o konečné
vyřešení problémů jednoho člověka. Román je výstrahou pro celou zpustlou společnost, již může
napravit jen víra v Boha a úcta k lidskému životu.
Šestidílný román o Simpliciovi zahájil osobitou řadu dalších deseti pikareskních próz tzv.
simpliciád, k nimž patří čtenářsky stále živá „čistá pikareskní próza“ Poběhlice Kuráž
(Trutz-Simplex, 1670). Podobně „kratochvilné“ je vypravování neobyčejných příhod dříve
statečného vojáka, nyní vyžilého, ale vychytralého pobudy a žebráka – Divous Skočdopole
(1672) či volně komponovaná dvoudílná próza Kouzelné hnízdo (1673)
Bělič, O.: Španělský pikareskní román a realismus, Praha 1964; Grimmelshausen, H. J. Ch.
von: Dobrodružný Simpicius Simplicissimus (přeložil J Zaorálek), Praha 1976;
Grimmelshausen, H. J. Ch. von: Poběhlice Kuráž. Divous Skočdopole (přeložil R. Preisner),
Praha 1968; Labuť a růže (poezie od Shakespeara po Rilka, přeložil E. A. Saudek), Praha 1966;
Milton, J.: Ztracený ráj (in: J. Jungmann: Překlady), Praha 1959; Quevedo y Villegas, F. de:
Život rošťáka (přeložil E. Hodoušek), Praha 1957
5.2 DIVADLO SVĚT
Král sní o tom, že je král,
a v tom poblouznění řídí
běh věcí a osud lidí:
a potlesk, o který stál,
do větru a větrem psal
a smrt (smrt! ach, jak to drtí)
obrátí to v dým a prach
a co byl? vždyť to byl strach,
vládnout tuše procitnutí,
6.10.2010
Strana 64/81
které čeká ve snu smrti.
Pedro Calderón de la Barca (přeložil V. Mikeš)
Philippe de Champaigne (1602-1674): Zátiší s lebkou;
1. Barokní dramatická tvorba
Zatímco v ostatních slovesných formách nepřinesl barokní sloh výraznějších změn, odlišně
zareagovalo barokní divadlo. Stalo se nejoblíbenějším druhem umění a prosadilo se zvláště
v zemích, které v období renesance prožily rozmach moderní dramatické tvorby. Nejlepší
předpoklady pro další rozvoj mělo divadlo v 17. století ve Španělsku a v Anglii, kde mohli
mnozí pokračovatelé navázat na tvůrčí mistrovství Lope de Vegy a W. Shakespeara. Oba autoři
totiž žili na přelomu epoch a tematicky ve svých dílech už směřovali k baroknímu vidění světa.
Právě v nich se postupně proměňovaly náměty, poetika i prostor, v němž se odehrávala divadelní
představení.
6.10.2010
Strana 65/81
V epoše baroka se důsledněji rozčleňuje divadelní prostor. Ohraničením přední části speciálně
osvětleného jeviště vnucuje divákovi sedícímu v hledišti iluzi skutečnosti, umocněnou
realistickými dekoracemi a „zázraky“ moderní jevištní techniky (různá propadla nebo otočné
scény). Mění se také funkce opony, která otevírá a uzavírá celé představení a odděluje od sebe
jednotlivá dějství. Takto pojatý typ tzv. kukátkového divadla převzal klasicismus i všechny
pozdější divadelní školy.
Příklad nově členěného divadelního prostoru v pařížské Comédii Française (A. Meunier, 18.
stol.);
fotografická reprodukce (the public domain; www.wikipedia.orga)
Člověk 17. století vůbec chápal pozemský svět jako nekonečné divadelní představení, v němž
každý jedinec získává život pouze jako přidělenou roli. Divadelní prvky se proto vkrádaly do
většiny světských slavností a přejímaly je i náboženské obřady. Barokní divadlo tak zasáhlo
6.10.2010
Strana 66/81
všechny vrstvy společnosti. Neobyčejný rozvoj zaznamenala divadelní tvorba v dvorském
prostředí, které si mohlo dovolit skvěle vybavené scény, bohaté na dekorace i kostýmy. Na nich
se vedle činohry dařilo opeře a nově i baletu.
Dvorské divadlo přináší do dramatické poetiky využití kontrastu. Sleduje boj jedince proti hříchu
v narušeném okolí i v sobě samém. Autoři nedůvěřují už tolik vlastní fantazii a vracejí se
k historickým skutečnostem. Ne však proto, aby je zaznamenali a popsali, ale aby
v senzacechtivých námětech daleko jasněji vynikla morální síla hrdinů, kteří ze soubojů vycházeli
mravně čistí, s neposkvrněnou důstojností.
Unikátně dochované barokní divadlo na zámku Český Krumlov;
foto (the public domain; www.wikipedia.org)
Přestože se dramatická tvorba nevyhýbala ani prvkům světským, plnila především duchovní a
náboženské poslání. Církevní problematika našla hlavní výraz v náboženském divadle
piaristickém a jezuitském.
Jezuitské drama zakořenilo ve španělském prostředí a v katolických částech Německa. Zpočátku
bylo pěstováno v řádových výchovných ústavech a bylo nedílnou součástí školské výuky jazyků,
6.10.2010
Strana 67/81
přednesu a vystupování. Využití atraktivních příběhů z církevních dějin (mnohdy dovedně
přizpůsobených národní historii a místním tradicím) učinilo z jezuitského dramatu 17. století
důležitou součást náboženské agitace a posléze i vhodný prostředek protireformačního tažení.
Marnost světského snažení a nepochybnost božího trestu za hříchy vědomé i nevědomé
připomínaly například latinské hry Cenodoxus (1602) a Androphilus (1647) jezuity JAKOBA
BIDERMANNA(1578 – 1639).
Aby byl účinek představení co nejširší, přestěhovala se představení z prostředí klášterních sálů
na prostorná jeviště mimo církevní půdu. Ani tam se nešetřilo na bohaté scénické výpravě, či na
moderně pojatém technickém zázemí. Nápaditou výpravou hýřila vrcholná dramata rakouského
jezuity NIKOLAUSE VON AVANCINIHO (1612 – 1686), z nichž nejhonosnější byla vídeňská
inscenace historické hry Pietas Victris (1659), připomínající rozhodující vítězství křesťanství nad
pohanskými modlami.
Zřetelnou stopu zanechalo jezuitské divadlo i v českých zemích. U nás se hrála dramata ze života
světců a největší oblibě se těšila postava svatého Václava.
Naturalistické pojetí dvorského divadla i propagační tematiku náboženských her jezuitského
dramatu často přejímalo divadlo lidové. To vycházelo také z tendenčně upravených
novozákonních příběhů, ale bývalo oživováno postřehy a stanovisky nemajetných selských nebo
městských vrstev. Vedle závažných námětů jiskřil v lidových veselohrách svěží humor a
nenásilně vkládaná lidová moudrost.
2. Španělské divadlo v 17. století
Děj španělských komedií, hraných od konce 16. století ve veřejných divadlech čili corrales (tj.
přestavených dvorů), se postupně odkláněl od všedního života. Jejich autoři se raději uchylovali
k ideologicky zbarveným konfliktům idejí a symbolů. Zduchovnělá témata dovedla sice divadlo
k esteticky vytříbenému a vznešenému stylu, ale patetičnost projevu znesnadnila srozumitelnost a
všeobecnou přístupnost díla. Tyto tendence vrcholí v pozdních dramatech některých autorů
„zlatého věku“, například v duchovních hrách Narození Kristovo nebo Dobrá strážkyně od Lope
de Vegy, ale také v náboženských tragédiích Tirso de Moliny Ztracený pro nedostatek víry, Svatá
Jana, nebo v tvorbě Juana Ruize de Alarcón y Mendoza (asi 1581 – 1639).
6.10.2010
Strana 68/81
Lope de Vega (anonym, přelom 16. a 17. stol.) a jeho autogram;
Zbožné náměty mají pak zcela nezastupitelné místo především v pozdních filozofických
komediích a v tradičních duchovních hrách (tzv. autos sacramentales) největšího dramatika
španělského baroka PEDRA CALDERÓNA DE LA BARCA (1600 – 1681).
6.10.2010
Strana 69/81
Portét Pedra Calderona de la Barca (anonym, 17. stol.) a jeho osobitý rukopis;
Termínem autos sacramentales (pl.) bývají označovány jednoaktovky, v nichž se děj točí kolem
tajemství eucharistie (svátosti oltářní). Sám Calderón jich napsal osmdesát a dovedl je
k dokonalosti. Mezi nejznámějším patří hra Oddanost kříži, Velké divadlo světa, Kouzlo hříchu
a Božský Orfeus. Jednající osoby autos nejsou jen skuteční lidé, ale také četné abstrakce,
představující symboly, alegorie a ideje (Hřích, Světlo, Radost, Žal apod.), které nahradily reálné
prvky dramatické tvorby. Hry se hojně provozovaly o svátcích Božího těla a svými teologickými a
mravoučnými náměty upevňovaly duch španělského baroka. Teprve v 18. století se pohled na
autos podstatně změnil: poukazovalo se na jejich nevkusnost a jejich inscenování bylo
omezováno.
6.10.2010
Strana 70/81
Zobrazení podstaty eucharistie v klášteře Moldoviţa. Kristus (tělo a krev Páně) je zobrazen v
lidské podobě; foto Petr Sporer (GNU Free Documentation License; www.wikipedia.org)
Za nejaktivnějšího pokračovatele Calderónova dramatického odkazu byl v 17. století považován
FRANCISCO DE ROJAS ZORRILLA (1607 – 1648), který sice znovu vyhrotil dramatické
konflikty cti. ale zároveň je i zlidštil. Hlavními postavami jeho četných her (vyšly ve dvou
svazcích mezi lety 1640 a 1645) jsou ženy, které se mstí za pošpiněnou čest. Úspěchu dobyl
monarchisticky zaměřenou tragédií Kromě krále nikdo (česky také Nejpočestnější sedlák),
vyprávějící příběh muže, jemuž král odpustí vraždu svůdce jeho manželky, ale zaujal i
nápaditými komediemi Chytrák na chytráka vyzrál (1638) a Takové jsou ženy (1645).
Originálním autorem půvabných salonních her, jimž dodával rokokovou lehkost a průzračnost,
byl také toledský kněz AGUSTÍN DE MORETO (1618 – 1669). Charakterovými komediemi
s psychologickými postřehy inspiroval pozdější klasicistní komedii. Do křehkých her Pohrdání
za pohrdání (česky Dona Diana, 1652) a Ulízaný don Diego (1654) poprvé zařadil
charakteristickou postavu vychytralého sluhy, zachraňujícího panstvo od nepříjemností, jež
později dobře posloužila i Molièrovi.
6.10.2010
Strana 71/81
Domnělá podoba de Moretova (1838) od Charlese Michel de Geoffroy;
Uhasínající slávu španělského divadla se ještě v 2. polovině 17. století na malý okamžik pokusila
obnovit skupina následovníků, v jejímž čele stál se svým autos Velký chemik světa nebo
historickými komediemi (Kámen mudrců) poslední významný španělský barokní dramatik
FRANCISCO DE BANCES CANDAMO (1662 – 1704). Ani on, ani další autoři však už
skutečně hlubokému úpadku celého španělského písemnictví nezabránili.
3. Anglická barokní dramatika
Nadějného vzestupu z konce 16. století nevyužilo zcela ani anglické divadlo. Přežívalo v tvorbě
několika talentovaných současníků i následovníků Shakespearových, k nimž patřil zejména Ben
Jonson, John Fletcher nebo Francis Beaumont. Slavná epocha alžbětinského a pozdějšího
jakubského dramatu skončila puritánským zásahem, který znamenal zastavení činnosti
londýnských divadelních společností.
6.10.2010
Strana 72/81
Galerie nejslavnějších puritánských teologů 17. století: T. Gouge, W. Bridge, T. Manton, J.
Flavel, R. Sibbes, S. Charnock, W. Bates, J. Owen, J. Howe, R. Baxter;soudobé portréty a jejich
Pod záminkou, že jsou na jevištích předváděny nemorální a hříšné scény zákaz prosadila vítězná
puritánská opozice v roce 1642. Už předtím z anglických divadel téměř vymizela klasická
tragédie (výjimkou snad bylo jen Miltonovo drama Samson Agonistes) a charakterová komedie.
Místo intelektuálního zážitku autoři hromadili sice působivá, avšak velmi extravagantní témata
s akty krutosti, hrůzy a utrpení, které měly diváka poděsit. Jiným typem zábavy se staly povrchní
lidové veselohry s vulgárními náměty.
Relativně hodnotnější umělecké výpovědi najdeme pouze v „tragédiích pomsty“, které podle
italských předloh zkomponoval raně barokní dramatik JOHN WEBSTER (asi 1580 – asi 1625).
Drama Vévodkyně z Amalfi (1614) vychází z autorovy touhy zamezit rozkladu mravně
zkaženého světa tím, že budou základní lidské hodnoty podrobeny těžkým zkouškám. Mladá
ovdovělá vévodkyně se rozhodne k novému sňatku i proti vůli svých bratří. Přes kruté mučení a
hrozbu stálého nebezpečí smrti, které nakonec stejně neujde, si statečná žena zachová vlastní
svobodnou vůli rozhodnout o svém osudu.
6.10.2010
Strana 73/81
Podobně asi šokovala diváky Mstitelova tragédie (1607) od THOMASE MIDDLETONA
(1580 – 1627) i stejně temná Ateistova tragédie (tiskem 1611) CYRILA TOURNEURA (asi
1575 – 1626). Atmosféra nesmiřitelné pomsty a nelidské krutosti se objevila i v tzv. „domácích
tragédiích“ (např. Žena zabitá laskavostí, 1603) od THOMASE HEYWOODA (asi 1573 –
1641) .
Titulní list hry Žena zabitá laskavostí od T. Heywooda (1634);
Příjemnější pohled na každodenní život londýnských měšťanů poskytují satirické komedie.
Oblíbená hra Ševcovské posvícení (1600) od populárního dramatika THOMASE DEKKERA
(asi 1572 – 1632) vypráví příběh pilného řemeslníka, který překoná rodinné problémy a nakonec
se vypracuje na starostu města. Ani Dekker se však neubránil moralizujícímu pojetí divadla. Před
tragickými důsledky milostných vášní varoval například tragédií Počestná děvka (1604).
Satirou Nový způsob, jak splácet dluhy (1633), která připomíná Jonsonova Lišáka Volpona, se
proslavil také PHILIP MASSINGER (asi 1583 – asi 1640). Přestože ani on nedosáhl umělecké
úrovně svého vzoru, patří jeho hra o potrestané hrabivosti a rozmařilosti k tomu lepšímu, co
v anglické dramatické tvorbě 17. století vzniklo.
6.10.2010
Strana 74/81
T. Middleton a P. Massinger na dobových portrétech od neznámých autorů;
4. Další představitelé evropského barokního divadla
Za vůdčí osobnost francouzského divadla 1. poloviny 17. století bývá považován první
profesionální dramatik ALEXANDRE HARDY (asi 1572 – 1632). Vytvořil řadu her, v nichž
dojemnými a vzrušujícími dějovými prvky zmodernizoval středověkou tragédii. Hardy byl
lepším divadelníkem než básníkem. Příliš neoslnil jazykovým ani stylistickým mistrovstvím,
přesto svými sugestivní konflikty vášně a vůle, obohacenými běžnými barokními prostředky
(fantastickými sny a nadpřirozenými zjeveními), utvářel vkus preciózních salónů. Zároveň
tragédiemi na klasické náměty (Coriolan, Marianne nebo Alexandrova smrt), pastorálami
(Vítězná a pomstěná láska) a tragikomediemi (Cornélie a Síla krve) razil cestu klasicistnímu
dramatu.
Na rozvoj nizozemské barokní tvorby měl v 17. století nejzřetelnější vliv vlámský básník
JOOST VAN DEN VONDEL (1587 – 1679). Proslavil se četnými dramaty s biblickými
náměty, jejichž hrdinové bojují většinou sami se sebou – dobro se střetává se zlem, lidská pýcha
s poslušností. Nejvýznamnější z nich je veršovaná tragédie Lucifer (1654), která se vrací
k oblíbenému námětu vzpoury andělů proti Bohu a ztracení ráje.
6.10.2010
Strana 75/81
Hrdý Lucifer nesouhlasí s božím záměrem povýšit člověka k nebeské vznešenosti a spolu
s dalšími anděly se vzbouří. Svůj omyl pochopí až ve chvíli, kdy je na pokání pozdě. Je zavržen a
za svůj pád se mstí na celém lidstvu.
Joost van den Vondel na portrétu Ph. Konincka (1665);
fotografické reprodukce (the public domain in Wikipedia)
Hra je oslavou boží laskavosti a milosti, ale zároveň je i varování před hříšným jednáním:
nedostatek pokory, který vede k odporu proti tradičním autoritám, nakonec podle autora
způsobuje úpadek zbožnosti a končí násilím a revoltou.
Filozofickými východisky ovlivnila Vondelova hra následující vývoj nizozemského divadla a
projevila se také v utváření dramatické tvorby sousedního Německa. Už dříve vzpomínaný
básník ANDREAS GRYPHIUS hledal náměty tragédií ve vzdálených antických dějinách a
přizpůsoboval je atmosféře současného dění (např. Leo Armenius aneb Knížecí vražda,
Catharina z Gruzie, Zavražděné Veličenstvo). Daleko výrazněji se prosadil jako původce
satirických veseloher. Na motivy epizody z Shakespearova Snu noci svatojánské vytvořil
komedii Absurda Comika aneb Pan Peter Squentz (1658).
6.10.2010
Strana 76/81
Philipp Kilian: A. Gryphius a scéna z dramatu Catharina z Gruzie;
foto a fotografické reprodukce (the public domain; www.wikipedia.org)
Peter Squentz, učitel z malého městečka, dostane úkol secvičit k poctě projíždějícího panovníka
divadelní představení o Piramovi a Thisbě. Slavnostní provedení dojemné tragédie dopadne
neslavně: herci neznají dobře role, zpackají, co se dá, a dokonce se na jevišti i poperou. Korunu
celé ostudě nasadí zoufalý autor, který vše vysvětluje a omlouvá. Král se však baví a dobře
hercům zaplatí.
Hra je vlastně divadlem na divadle a její komický účinek vychází z rozporu mezi formou
předváděného „kusu“ a jeho obsahem: neschopnost herecké družiny kontrastuje se vznešeným
námětem hry.
Dodnes se hrají také pozdní Gryphiova komedie Horribilicribrifax (1663) a tragédie Cardenis a
Celinda (asi 1649). Obě hry čerpají náměty z měšťanského prostředí – zesměšňují nešvary doby,
kritizují špatnou morálku a poukazují na nízkou kulturní úroveň obyvatelstva.
Doporučená literatura a četba
Calderón de la Barca, P.: Život je sen (přeložil V. Mikeš), Praha 1981; Sypher, W. : Od
renesance k baroku (přeložil J. Dítě, verše, J. Urbánková), Praha 1971
5.3 Autotest
29. Mezi příslušníky evangelických církví, kteří bránili mravní čistotu, kázeň a asketismus
6.10.2010
Strana 77/81
řadíme rovněž:
- jezuity
- dominikány
- františkány
- puritány
30. Miltonův epos Ztracený ráj vychází z nedogmaticky pojatého mýtu:
- novozákonní Apokalypsy
- starozákonní Genesis
- starozákonní Apokalypsy
- novozákonní Genesis
31. Morálním vítězem konfliktu mezi Bohem a Satanem promítnutým v eposu Ztracený ráj do
osudů prvních lidí je:
- Bůh
- Eva
- Satan
- Adam
32. Starozákonní námět zpracovává Milton rovněž:
- v lyrické tragédii Samson Agonistes
- ve volném pokračování Ztraceného ráje Ráj znovu nalezený
- v politické traktátu Obrana anglického lidu
- v eposu Osvobozený Jeruzalém
33. Anglický kazatel John Bunyan a španělský moralista Baltasar Gracián y Morales mají blízko
k dílu Komenského:
- zájmem o pedagogiku a didaktiku
- náměty svých alegorií o poutnících neřestným světem
- vynalézavými jazykovými prostředky
- veršovanou stavbou svých děl
34. Pastýřský román si vydobyl oblibu:
- netradičním pojetím náboženské mravnosti
- vyprávěním o milostných pletkách a dobrodružstvích
- tuláckými příběhy deklasovaných postav
- narážkami na sociální problémy soudobé společnoasti
35. Hlavními hrdiny barokních románů pikareskních jsou:
- pastýřka a šlechtic
6.10.2010
Strana 78/81
- rytíř a jeho vyvolená
- tulák, rošťák a vyděděnec
- návštěvník oblíbených šlechtických nebo měšťanských salonů a jeho milenka
36. Autorem satirického románu Dobrodružný Simplicius Simplicissimus z třicetileté války byl:
- španělský prozaik a básník Francisco de Quevedo y Villegas
- německý prozaik Hans Jacob von Grimmelshausen
- italský prozaik a básník Francisco de Quevedo y Villegas
- francouzský prozaik Hans Jacob von Grimmelshausen
37. Grimmelshausenovu prózu Poběhlice Kuráž volně zpracoval do podoby hry Matka Kuráž a
její děti:
- německý dramatik Bertold Brecht
- český spisovatel Karel Čapek
- anglický dramatik William Shakespeare
- francouzský dramatik Edmond Rostand
38. Nově členěný prostor barokního divadla ohraničený jevištěm a dekoracemi se nazývá:
- jevištní divadlo
- jezitské divadlo
- kukátkové divadlo
- commedia dell' arte
39. Divadlo se v době baroka hůře vyvíjelo v prostředí:
- dvorském
- katolické církve
- lidovém
- puritánském
40. Ve španělském divadelnictví se tradiční duchovní jednoaktovky (tzv. autos sacramentales)
věnují:
- eucharistii (svátosti oltářní)
- starozákonním námětům
- výuce latinského jazyka
- samospasení člověka
41. Duchovní drama Velké divadlo světa plné náboženských symbolů, alegorie a idejí napsal:
- španělský dramatik Lope de Vega
- španělský dramatik Pedro Calderon de la Barca
- italský dramatik Lope de Vega
6.10.2010
Strana 79/81
- portugalský dramatik Pedro Calderon de la Barca
42. Vývoj anglické dramatiky v 17. století nejvíce ohrozil:
- mor, který vypukl v Londýně roku 1642
- odchod talentovaných následovníků Shakespeara do emigrace
- puritánský zákaz divadelních představeni z roku 1642
- požáry divadel během třicetileté války
43. Tragédie Vévodkyně z Amalfi je příkladem krutých námětů anglických dramatiků. Rozklad
mravně zkaženého světa v ní zobrazil:
- Thomas Dekker
- Philip Massinger
- John Webster
- Thomas Middleton
44. Na biblická témata převzatá z Miltonovy tvorby navázal i vlámský básník Joost van den
Vondel v dramatu:
- Síla krve
- Adam a Eva
- Lucifer
- Bůh a člověk
45. Německý básník Andreas Gryphius psal kromě Sonetů i divadelní komedie. V divadelní hře
Absurda Comica aneb Pan Peter Squentz parafrázoval:
- Shakespearovu komedii Romeo a Julie
- Shakespearovu komedii Zkrocení zlé ženy
- Shakespearovu komedii Sen noci svatojánské
- Shakespearovu komedii Král Lear
6.10.2010
Strana 80/81
6 Rejstřík
6.10.2010
Strana 81/81

BAROKO

Transkript

Podobné dokumenty

ukázka - Studio RUBATO

Vítězové skupin – BIG – Sobota / Samstag 22.3.2008 Skupina

1|2014 - uměleckohistorická společnost

01. 2003

Brzy přijde – Probuzení svatosti! (Coming Soon — A Revival of

Formulace estetiky klasicismu

OBČASNÍK SPUSA

na moravě - Trinity Art

FAČR – Okresní fotbalový svaz Chomutov

Evropské baroko

První kapitola: Co je baroko

Klub přátel Hollaru

PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA