Memento - Velvyslanectví Spolkové republiky Německo

ORATORNÍ SBOR
ST.GALLEN
Pamětní koncert k 70. výročí
ukončení války
Memento
Johannes Brahms
Chorálová předehra z op. 122
Fuga as-moll, WoO 8
Píseň osudu
Hans Krása
Erich Wolfgang Korngold
Píseň na rozloučenou
Pesachový žalm
PÁTEK, 8. KVĚTNA 2015 V 19 HOD.
KOSTEL VZKŘÍŠENÍ PÁNĚ, TEREZÍN
MĚSTO TEREZÍN
Koncert se koná na pozvání města Terezína a pod záštitou
předsedy Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka, předsedy
Spolkového sněmu Prof. Dr. Norberta Lammerta a předsedy
švýcarské Národní rady Prof. Dr. Stéphane Rossiniho.
U. S. Holocaust Memorial Museum, courtesy of Aleksander Kulisiewicz
Země je Páně
Náš srdečný dík patří:
Memento
Pamětní koncert k 70. výročí ukončení války
Městu Terezín za pohostinnost
Danielu Trapanimu, starostovi Terezína
Lukáši Krákorovi za cennou podporu
Gaby Flatow (Nadace Hanse Krásy Terezín), bez níž by se tento koncert
neuskutečnil
Dagmar Lieblové za překlad programu
Martinu Pozivilovi za překlad korespondence
Janu Sitárovi, manažeru Moravské filharmonie Olomouc
Česko-německému fondu budoucnosti
Wofgangu Schwarzovi, kulturnímu referentu pro české země ve Spolku Adalberta
Stiftera za spolupořadatelství
Pověřenci Spolkové republiky pro kulturu a média za podporu na základě
usnesení Spolkového sněmu
Nadaci Stiftung für Chormusik
Nadaci Steinegg Stiftung
Nadaci Adolf und Mary Mil-Stiftung
Nadaci Isaac Dreyfus-Bernheim Stiftung
Soukromým osobám
Johannes Brahms
Chorálová předehra z op. 122
Fuga as-moll, WoO 8
Píseň osudu
Hans Krása
Země je Páně
Erich Wolfgang Korngold
Píseň na rozloučenou
Pesachový žalm
a všem, kdo nám byli nápomocni.
SOPRÁN │ Julia
Küsswetter
Gritschneder
TENOR │ Jaroslav Březina
BAS │ Luděk Vele
ALT │Susanne
Titulní obrázek:
Aleksander Kulisiewicz (1918-1982), zpěvák, básník a skladatel mnoha táborových písní, sebraných mezi lety 1940
a 1945 v koncentračním táboře Sachsenhausen
2
Oratorní sbor St. Gallen
Moravská filharmonie Olomouc
VARHANY │ Claire Pasquier
DIRIGENT │ Uwe Münch
3
Uvítání
Zaklínat minulé: avšak k jakému konci? Nikoliv, aby
přetrvávala nenávist. Jen znamení je nutno vztyčit
v poslušnosti proti znamení Věčného, jež zní: «Jen potud a ne
dál.» Znamení památky, napsané – kam a pro koho? Ach, do
vzduchu píše, kdo na ně vzpomíná, na ně, jejichž pozemská část
zanikla, prach a popel v zemi a větru. Zapomněli jsme. Je také
třeba zapomínat , neboť jak by mohl žít, kdo neumí zapomenout? Avšak občas musí být někdo, kdo si vzpomene. Neboť tu je
víc než popel ve větru. Je tu plamen. Svět by umrznul, kdyby
tohoto plamene nebylo.
Jako terezínský starosta a patriot vítám každou kulturní akci, která se v našem
městě koná, zejména jedná-li se o akci mezinárodní.
Terezín se již několikrát stal místem setkání národů. Ať už se jednalo o období Rakouska-Uherska, kdy mezi jeho hradbami sloužili mladí muži v uniformách z celé rozsáhlé habsburské monarchie, nebo později, kdy byl pevnostní
charakter města zneužit pro vytvoření židovského ghetta a policejní věznice,
kam směřovali vězni z mnoha zemí Evropy. Do třetice se Terezín stal místem
setkávání lidí z různých koutů světa po pádu železné opony. Tentokrát již naštěstí
přirozeně a nenásilně.
Velmi si vážíme této výsady a chceme i do budoucna podporovat všechny
aktivity, které napomáhají zviditelnění našeho města a upozorňují na jeho krátkou ale kulturně bohatou minulost. Takový je i tento koncert, a přeji proto jeho
organizátorům mnoho zdaru!
Daniel Trapani
starosta města Terezín
Albrecht Goes: Úvodní myšlenky k povídce Oběť zápalná
4
5
Pozdravy
Pro nás, Oratorní sbor ze St.Gallen, je zvláštní ctí a radostí, že jsme mohli
uspořádat tento pamětní koncert zde v Terezíně pod trojí záštitou zemí
účastnících se koncertu, Česka, Německa a Švýcarska.
Upřímně děkujeme předsedům příslušných národních parlamentů, panu
Janu Hamáčkovi, panu Prof. Dr. Norbertu Lammertovi a panu Prof. Dr. Stéphane Rossinimu za jejich angažovanou podporu a osobní pozdravy.
Vážené dámy, vážení pánové,
je mi opravdu velkou ctí, že jsem mohl společně se svým německým
protějškem Norbertem Lammertem a švýcarským prezidentem Stéphane Rossinim udělit záštitu nad koncertem «Memento», který se v provedení oratorního
St. Gallenského sboru uskuteční v pamětní den - 8. května 2015 - v Terezíně.
«Memento» používá hudbu jako symbol usmíření. Připomíná nám tragické
události, které se v době druhé světové války odehrávaly právě v bývalém terezínském ghettu. S údivem a zároveň úctou s odstupem času vzpomínáme na
tehdejší umělce. I v nejtemnějších dobách dokázali tvořit, zkoušet, uvádět svá
díla, a dodávat tak lidem kolem sebe sílu, útěchu, důstojnost i odvahu. «Memento» znovu připomíná památku hudebního dědictví těchto terezínských
skladatelů, aby se na ně ani v dnešní době nezapomnělo.
Jsem přesvědčeným zastáncem projektů, jakým je právě koncert «Memento».
Podobné kulturní události dokáží překlenout historické křivdy, kterých jsou zejména evropské dějiny plné. Národy žijící po staletí v těsném sousedství si musí
umět odpouštět.
Koncertu »Memento» přeji zasloužený úspěch a všem jeho návštěvníkům
poutavý umělecký zážitek.
Jan Hamáček
předseda Poslanecké sněmovny PČR
6
Nám však je souzeno
Nedojít nikde klidu
Padají, hynou
Trpící lidé
Slepě vrháni
Z času do času,
Jak voda se řítí
Z útesu na útes,
V propast neznáma stále hloub.Friedrich Hölderlin
Marcel Reich-Ranicki popisuje působivě ve svých vzpomínkách sílu hudby
uprostřed pekla stvořeného lidskou rukou, uprostřed barbarství varšavského
ghetta: «Avšak bylo něco, co na nás ještě silněji a hlouběji působilo než poezie,
co nás vnitřně rozrušovalo, co nás opájelo. Byla to hudba.» Nepochybně se toto
také a zvláštním způsobem hodí i na koncentrační tábor Terezín, který se stal
synonymem pro «hudbu šoa». Pro mnoho «terezínských» se hudba stala zdrojem
síly, dávala jim smysl a někdy také byla prostředkem, jak uniknout zlé skutečnosti,
aby mohli přežít, avšak také aby se této skutečnosti vzepřeli. Mezitím se hudba
z Terezína stala pro mnoho lidí pojmem: Naštěstí se zapomenutá díla Hanse
Krásy, Viktora Ullmanna, Pavla Haase a Gideona Kleina opět dostala do koncertních síní, opět jsou hrána a oceňována. Mnohá jiná «odsuzovaná» díla však
dodnes zůstávají neznámá. O to důležitější je «Memento» připomínající tuto
dobu. Rád proto přebírám spolu s dalšími záštitu nad pamětním koncertem k 70.
výročí osvobození Terezína a srdečně děkuji sboru s tak bohatou tradicí jako je
Oratorní sbor ze St. Gallen za velkou angažovanost. Všem účastníkům přeji
mocný hudební zážitek při provedení tak hluboce založených děl Johannese
Brahmse, Hanse Krásy a Ericha Wolfganga Korngolda.
Norbert Lammert
předsedy Spolkového sněmu
Ačkoliv jsme ve Švýcarsku zůstali ušetřeni 2. světové války, je naší povinností
uchovávat v paměti oběti nacismu a stále být s nimi solidární. Koncert na památku mnoha lidí vězněných kdysi nacisty v Terezíně je důležitou připomínkou,
abychom nezapomínali. Pro mne je to však zároveň i připomínkou, abychom
neodvraceli zrak. Neboť zvěrstva opovrhující lidmi stále existují i nyní.
Stéphane Rossini
předseda švýcarské Národní rady
7
«Hospodine, Bože můj, k Tobě jsem volal…»
Žádné město na světě nemělo tak žádoucí, po hudbě prahnoucí obecenstvo, jaké bylo
právě v terezínském koncentračním táboře. Hudba nenahrazovala lidem zábavu, ani
pro ně nepředstavovala neplodné rozptýlení po namáhavé práci; byla dobrovolnou,
spontánní aktivitou, kterou věznění lidé demonstrovali svou sounáležitost s evropskou kulturou, z níž je chtěli ideologové třetí říše tak surovým způsobem vyobcovat.
Terezínští umělci sice většinou zahynuli v nerovném zápase s fašistickou mocí, avšak
památka i vzpomínka na to, co před svou smrtí dokázali, zůstává světlá. Představuje
zkušenost, z níž mohou čerpat posilu generace současné i budoucí. (Milan Kuna)
Naplňuje mě hlubokou vděčností, že smím tento koncert u příležitosti 70.
výročí ukončení války a osvobození Terezína prožít s vámi na tomto zvláštním
místě. Tři státy, Česko, Švýcarsko a Německo hovoří jedním jazykem, jazykem
hudby, společně zpívají píseň lidského osudu a spojují se plni naděje ve vizi osvobození.
Od té doby, kdy jsem jako teenager přímo «hltal» knihu Hudba na hranici
života od Milana Kuny, mě už ghetto Terezín nepustilo. Sotva existuje vzrušenější
metafora pro protismyslnost, a tím nevysvětlitelnost vztahu hluboce humánního
a hluboce nehumánního v člověku, než je spojení bohatého kulturního života
a mašinerie smrti pohrdající člověkem v bývalém koncentračním táboře Terezín.
V tradičním koncertu o Květné neděli ve švýcarském městě St. Gallen v roce
2014 věnovaném 70. výročí smrti skladatele Hanse Krásy jsem mohl poprvé
spojit hudbu a jeho kantátu, jež zazní i zde jako ústřední bod, do působivého
pamětního koncertu.
Bezpochyby lze Chorálovou předehru na známá slova «Ze srdce toužím...»,
jež prahne po smrti jako vysvobození z utrpení a bídy, počítat k uměleckému
odkazu Johannese Brahmse. Klidné metrum Brahmsova oblíbeného 6/4 taktu,
mollová tónina a rozdělení a vedení Cantus firmus a hlasů nám dávají tušit náznak věčnosti. Fuga v as-moll, kterou Clara Schumann dostala od svého muže
Roberta k narozeninám, krátce před jeho smrtí, připomíná svým temným
laděním Bachovu kantátu «Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen» a Crucifixus ze
Mše h-moll, dává však vyznít i naději na vysvobození.
Hluboké propasti lidského osudu jsou zřídka kdy tak výrazně vyjádřeny slovy
jako v Hölderlinově Písni osudu. Kontrast mezi rajským světem bohů («Ve
výšinách putujete světlem...») a trpícím potloukajícím se lidským pokolením
8
(«Nám však nebylo dáno spočinout v klidu...») inspiroval Brahmse k nádherné,
drásavé skladbě pro sbor, kromě jeho Rekviem patrně nejvýznamnější.
Dílo bylo uvítáno s velkými emocemi, od nadšeného přijetí až po rozhořčené
odmítnutí. Brahms totiž po posledním řádku Hölderlinovy básně («Neznámo
kam») opakuje neskonale jemnou, povznášející hudbu, jež v předehře charakterizuje svět bohů. A spor vedený především v estetické rovině, zda skladatel svým
zhudebněním smí básníkovy verše komentovat či jim dát dokonce jiný význam,
skrývá, tak je nám v takovýto pamětní den zřejmé, mnohem hlubší dimenzi: Je
vhodné stavět proti sobě líčení bezmezného utrpení a myšlenky na útěchu?
Na rozdíl od Brahmse, jemuž se působivě podařilo postavit vedle sebe utrpení a utopii, cítíme v žalmové kantátě Krásovy skladby Země je Páně všude
úsilí vzchopit se z deprese, či dokonce zoufalství, k naději. Zdá se, jako by už
z dálky cítil nepředstavitelné utrpení a toto tušení zformoval do díla velké osobní síly výrazu, čirosti a celistvosti. Asi půlhodinová kantáta byla v premiéře uvedena roku 1932 v Praze. Poté zmizela, jako četné jiné skladby židovských umělců,
upadla v zapomnění a teprve úsilím Nadace Hanse Krásy byla s ohromným
úspěchem opět uvedena v roce 2001 zde v Terezíně. Dirigentem byl tenkrát Israel Yinon, jenž se velice záslužně zasazoval o znovuobjevení Krásových děl,
a jenž teprve před několika měsíci během jednoho koncertu tragicky zemřel.
Stylisticky Krása využívá celé spektrum hudebního jazyka prvních třiceti let
20. století, od pozdně romantické chromatiky Gustava Mahlera až ke vznikající
taneční hudbě. Hluboce se dotýkající témata zůstávají dlouho v paměti, jako
například nejprve jen tázavé téma naděje «Bože můj, k Tobě jsem volal...» jež se
krátce před závěrečnou apoteózou vrací, a textem «Zpívejte Hospodinu píseň
novou!» se zdá být osvobozeno od veškeré nejistoty.
Dech berou slova «Hospodine, Bože můj, k Tobě jsem volal. Vysvobodil jsi
mne, aniž jsi obradoval nepřátel mých nade mnou», přičemž se zdá, že posunutými nástupy slyšíme celý národ. Poté náhlý zlom, načež se tento národ spojuje
unisono výkřikem: «Slova Tvého děsí se srdce mé».
A jak grandiózní je rej «I obrátil jsi pláč můj v plesání», v němž se zdá být
vzorem 4. symfonie Gustava Mahlera, a kde si nakonec nejsme tak zcela jisti, zda
to skutečně je opojení radostí či zoufalstvím, do něhož mohutný vzestup ústí.
Zůstává naděje, že se tomuto cennému dílu dostane dalšího rozšíření.
Třetí z Písní na rozloučenou op. 14 Luno, již zase vycházíš pro alt a orchestr
od Ericha Wolfganga Korngolda nám ukazuje utrpení jednotlivce. V křehkém
9
zabarvení a nesmírně hluboce, «hluboce smutně», komponovaném altovém partu (píseň pro orchestr je posazena ještě o tón níž než verze pro klavír) znovu
pociťujeme, že utrpení jednotlivce se dá těžko zmírnit («Ach, v nitru cítím: srdce,
jež sbohem musí dát, bez konce bude žárem plát.») Píseň je ve stejné tónině jako
následující Pésachový žalm a vykazuje překvapivě podobný tematický materiál.
Svátkem pésach a v něm vyjádřené víře v záchranu a uzdravení se symbolicky
uzavírá oblouk koncertu. Na konci zhudebněného žalmu z roku 1941 stojí volání
po míru, klidu a vysvobození naplněné nadějí pro všechny lidi, k čemuž bez
všech pochyb patří triumfální «Hallelujah».
Uwe Münch
Účinkující
Julia Küsswetter
Soprán
Julia Küsswetter studovala na Hudební škole
Hannse Eislera v Berlíně, Hudební univerzitě ve
Štýrském Hradci a Vysoké škole hudby a divadla
v Mnichově. Studium zakončila koncertním diplomem. Poté dostala stipendium spolku Deutscher Bühnenverein a stala se finalistkou několika mezinárodních soutěží. Rozhodujících podnětů se jí dostalo
v mistrovských kursech u Ruth Ziesak, Emmy Kirkby
a Barbary Schlick. V letech 2004 až 2006 byla stálým
členem opery v Saské Kamenici a vytvořila několik
světových premiér na mnichovském Biennale. Od té
doby se pěvkyně věnuje více koncertní činnosti. Julia Küsswetter spolupracuje mj.
s orchestry jako Münchner Symphoniker, Münchner Philharmoniker, Pražský
rozhlas a zpívá za vedení známých dirigentů. Angažmá ji provedlo celou Evropou.
Susanne Gritschneder
Alt
Susanne Gritschneder se narodila v Mnichově.
Studium zpěvu ukončila v roce 2010 u profesorky
Elisabeth Glauser na Vysoké škole umění v Bernu
s vyznamenáním a je nositelkou ocenění mezinárodních soutěží. Její repertoár obsahuje nosné party oper
i duchovní hudby. Po dvou letech členství v souboru
divadla v St. Gallen má pěvkyně nyní angažmá u opery v Lipsku. Již v roce 2014 převzala Susanne
Gritschneder altový part při pamětním koncertu
„Memento“ v St. Gallen. Inspirována hudebním
a klavírním vzděláním u pianisty Roberta Kolbena,
jehož rodina pochází z Prahy a kvůli vpádu nacistů musela prchnout do Austrálie, se mladá pěvkyně zabývala již během studia hudebníky internovanými
v Terezíně a maturitní práci napsala o Viktoru Ullmannovi a Terezínu.
10
11
Jaroslav Březina
Tenor
Jaroslav Březina studoval na pražské konzervatoři
u profesora Zdeňka Jankovského a svou techniku
dále zdokonalil u Václava Zítka. Již během studia se
stal členem vokálního souboru Dobrý večer kvintet.
Jeho koncertní činnost zahrnuje barokní i klasický
repertoár a dovedla ho mj. do Japonska, Rakouska,
Itálie, Německa a Francie. Od roku 1993 je Jaroslav
Březina sólistou Národního divadla v Praze, kde
ztělesňuje role jak českého, tak světového repertoáru.
V nahrávkách na CD ho můžeme slyšet ve skladbách
J. J. Ryby (Česká mše vánoční), J. D. Zelenky,
L. Janáčka a A. Dvořáka, spolupracuje i s Českou televizí. Na pražské scéně
účinkuje v této sezóně např. v Mozartových, Humperdinckových a Dvořákových
dílech.
Luděk Vele
Bas
Luděk Vele vystudoval pražskou konservatoř. Již v
posledním roce studia dostal angažmá u opery v Liberci.
Oblastní scéna mu umožnila, že umělecky rychle vyrostl
a vypracoval si rozsáhlý repertoár českých a mezinárodních rolí, tak např. Kecala ve Smetanově Prodané nevěstě,
Vodníka v Dvořákově Rusalce, Angelottiho v Pucciniho
Tosce, Mefista v Gounodově Faustu, Philippa ve Verdiho opeře Don Carlos či Leporella v Mozartově Donu
Giovannim. Od roku 1983 je Luděk Vele sólistou
Národního divadla v Praze. Za vynikající ztvárnění
Chrudoše ve Smetanově Libuši a barona Ochse v
Růžovém kavalíru Richarda Strausse získal Cenu Thálie. Spolupracuje s rozhlasem a
televizí a je častým hostem operních a koncertních pódií v České republice i zahraničí.
V roce 2014 zazpíval Luděk Vele tři z Biblických písní Antonína Dvořáka při zahajovacím koncertu restaurovaných varhan v Terezíně.
12
Claire Pasquier
Klavíristka, Varhanice, Korepetitorka
Původem Angličanka studovala klavír a housle na
Royal College of Music. Vzdělání si doplnila na
univerzitě v Melbourne a v Itálii a diplom sólistky
získala s vyznamenáním. Angažmá ji zavedla na řadu
míst jako Victoria State Opera Melbourne, La Scala
Milano, English National Opera Studio a Royal
Opera House v Londýně, English National Opera
v Glyndbourne. Po dlouholeté činnosti v Israeli Vocal
Arts Institute byla přijata jako sólová korepetitorka
u divadla v St. Gallen a na festivalu v Bregenz. Claire
Pasquier hraje a doprovází nyní po celé Evropě na
klavír, v poslední době také na varhany. Studium varhan zakončí získáním
diplomu v tomto roce. Oratorní sbor St. Gallen doprovází již mnoho let a je
s ním spojena jako korepetitorka.
Uwe Münch
Dirigent
Po studiu skladby a dirigentství, jež zakončil
s vyznamenáním, získal Uve Münch místo nejprve
jako korepetitor, poté jako dirigent a sbormistr u opery v Hagenu (Německo). Tam obdržel v roce 2006
cenu Theaterförderpreis za vynikající umělecké výkony. Uwe Münch získal stipendium Společnosti
Richarda Wagnera a pracoval s mnoha orchestry
a sbory v oblasti divadla, koncertů a rozhlasu. Více
než deset let je také činný jako vysokoškolský učitel,
po letech na Vysoké hudební škole v Kolíně nad Rýnem, nakonec na Vysokých hudebních školách Trossingen a Stuttgart i na odborné hudební škole Mittelfranken. Od roku 2009 je
Uwe Münch také hudebním vedoucím Oratorního sboru St. Gallen.
13
Skladatelé a díla
Moravská filharmonie Olomouc
Moravská filharmonie, jež vznikla před 50 lety z olomouckého operního orchestru, je jedním z nejstarších a nejúspěšnějších orchestrů České republiky.
V jejím čele stály vynikající osobnosti jako Otto Klemperer, Yehudi Menuhin či
Václav Neumann. K jejím hostům patřili slavní sólisté jako Svjatoslav Richtěr ,
Igor Oistrach, Gidon Kremer, Pierre Fournier, Josef Suk, José Carreras nebo
Agnes Baltsa. Orchestr věnuje svou pozornost mistrovským dílům 19. a 20. století, přičemž zvláštní důraz klade na uvádění děl Gustava Mahlera, jenž v Olomouci jeden čas působil. K repertoáru patří pochopitelně klasikové české hudební kultury – Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Leoš Janáček, Bohuslav
Martinů. Četná turné zavedla orchestr do téměř všech zemí Evropy. V neposlední řadě je Moravská filharmonie také kulturní institucí, jež v Olomouci rozhodujícím způsobem utváří hudební život. Organizuje mezinárodní hudební festival Olomoucké hudební jaro a Mezinárodní varhanní festival Olomouc.
Oba festivaly se konají každoročně v působivých olomouckých chrámech.
Oratorní sbor St. Gallen
Historie Oratorního sboru St. Gallen, jednoho z nejstarších švýcarských
sborů, sahá až do začátku 17. století. Z počáteční domácí a příležitostné hudby
se během doby vyvíjely profesionální koncerty až k vysoce kvalitním představením
současnosti. Repertoár sahá od barokní k současné hudbě, mezi tím jsou četné
místní i švýcarské premiéry. Každoroční koncerty o Květné neděli pořádané spolu se symfonickým orchestrem St. Gallen a významnými sólisty patří už více než
150 let ke kulturnímu životu města i regionu St. Gallen a staly se jeho důležitou
součástí. K dlouhému seznamu uvedených děl patří jednak známé velké skladby
jako Bachovy Matoušovy a Janovy pašije, Haydnovo Stvoření, Händelův Mesiáš,
Mozartovo, Brahmsovo, Verdiho a Dvořákovo Rekviem atd., ale i zřídka uváděná
díla jako Schönbergův Přeživší z Varšavy či Brittenovo Válečné rekviem. Kromě
toho je každým rokem, většinou na podzim, jakýmsi kontrapunktem další koncertní projekt. Od roku 2009 řídí sbor Uwe Münch, podporovaný korepetitor­
kou Claire Pasquier.
14
Johannes Brahms (1833–1897)
Na začátku koncertu zazní dvě skladby na teprve
nedávno restaurovaných, romantických varhanách,
dvě z mála skladeb, které Brahms složil pro tento
nástroj: Chorálová předehra «Ze srdce toužím» a Fuga
as-moll, v tónině, «jež nevpustí paprsek světla ani
dovnitř ani ven», jak bylo jednou řečeno. Obě skladby
líčí zvukové obrazy plné nářku, smutku a bolesti
z loučení.
Brahms se v různých dílech vypořádával s existenciálním vykořeněním člověka, zvláště intenzívně a výrazně v Písni osudu. V roce
1868 se mu u přátel dostala do rukou báseň: Hyperionova Píseň Osudu z lyrického románu Hyperion aneb eremita v Řecku. Hluboce zasažen tímto textem, začal hned téhož dne se zhudebněním pro sbor a orchestr. Dílo bylo
v premiéře uvedeno roku 1871 a Brahms ho sám dirigoval. Píseň osudu čerpá
v textu i hudbě z ostrého kontrastu mezi rajsky božským a bolestně lidským. Ti
«nebeští» žijí blaženě a ve věčné čistotě ducha vysoko nahoře ve světle, člověka
však osud strhává do hloubi, «jak voda se řítí útesu se na útes», do útrap a nejistoty. Zatím co Hölderlin slovy «v propast neznáma stále hloub» zakončuje báseň
stroze fatalisticky, dává Brahms svému zhudebnění překvapivý obrat. Zatímco
úvodní předehra orchestru ještě jednou zazní v pozměněné tónině (C-dur)
a instrumentalizaci, vrací se hudba beze slov do nebe – nadějný náznak účasti
člověka na božském klidu plného útěchy a naděje.
15
Hans Krása (1899–1944)
Kantátou «Země je Páně» si na tomto koncertu
připomínáme jednu z obětí terezínského ghetta. Hans
Krása je jedním z nejznámějších skladatelů, kteří byli
vězněni na tomto místě. Jeho dětská opera Brundibár
zde dosáhla tragické proslulosti. Až dodnes se jako
symbol vzpomínek uvádí znovu a znovu.
Hans Krása, pocházející z pražského německožidovského prostředí, se narodil 30. listopadu 1899.
Jeho otec, advokát, pocházel z české, matka z německé
rodiny. Dobře situovaná rodina umožnila mladému
Krásovi kariéru komponujícího «zázračného dítěte». Už v letech 1910 a 1913
byly dvě orchestrální skladby mladého hudebníka uvedeny v Salzburgu a v
St. Moritz. Jeho učitel Alexander Zemlinsky, ředitel Nového německého divadla v Praze, uvedl roku 1921 v premiéře Krásovou závěrečnou práci, Orchestrální
grotesky podle textů básní Christiana Morgensterna. Úspěch byl obrovský; mluvilo se o «nové hvězdě zářící na hudebním nebi».
Po studijních pobytech v Německu a ve Francii pracoval Krása jako korepetitor v Novém německém divadle v Praze. V těchto letech složil Smyčcový kvartet, Symfonii pro malý orchestr, Pět písní pro zpěvní hlas s doprovodem klavíru,
jakož i velice oceňovanou operu Zásnuby ve snu podle Dostojevského novely.
Kromě různých jiných, méně známých skladeb vznikla roku 1931 kantáta «Země
je Páně» a téhož roku byla uvedena její premiéra. V letech 1938/39 složil dětskou
operu Brundibár, své nejznámější a dodnes hrané dílo. Opera byla poprvé uvedena v roku 1942 v židovském sirotčinci v Praze.
Několik měsíců předtím, v srpnu 1942, dostal Hans Krása povolání do transportu do Terezína. Tam byla dětská opera Brundibár uvedena padesátkrát v nové
instrumentalizaci přizpůsobené okolnostem v ghettu. Z nyní již nevelkého počtu
přeživších, kteří v těchto představeních účinkovali, o tom vyprávějí mnozí ještě
dnes a se zářícíma očima si připomínají melodie. – Avšak obsazení se často
měnila; neustále odcházely transporty do Osvětimi.
Ani jinak se Krása v ghettu nevzdal své hudební tvorby. Složil řadu instrumentálních i vokálních skladeb a podílel se spolu s ostatními umělci velice
aktivně na kulturním životě v Terezíně. Jako pro mnoho ostatních hudebníků
a skladatelů v ghettu byla hudba záchranou v dvojím ohledu. Tím, že se hrála
16
hudba, se jednak uspokojovala cynická potřeba nacistických pochopů mít navenek kulturní zábavu a kulturní fasádu a bylo možno tak uniknout jejich hrůzné
zvůli. Jednak bylo možno nacházet v hudbě duchovní útěchu a rozptýlení v bezmezné nelidskosti každodenního života v táboře. «Hudba – to byl život...»,
vyprávěli později pamětníci.
Poté co musel Brundibár dvakrát vydržet využití pro propagační účely –
v nařízeném představení u příležitosti inspekce tábora Mezinárodním Červených
křížem (23. června 1944) a v srpnu pro natáčení propagačního filmu Hitler daroval židům město, splnil skladatel
mocipánům svůj účel. Kulturní život
v Terezíně udržovaný po dobu asi dvou
a půl let, s počátkem podzimních transportů
do Osvětimi prakticky zanikl. Spolu se skladateli Pavlem Haasem, Gideonem Kleinem
a Viktorem Ullmannem byl Hans Krása
v noci na 16. říjen deportován jedním
z největších transportů do Osvětimi, kde byl
Transporttafel 1944 Hans Krása
krátce po příjezdu zavražděn.
17
Johannes Brahms
Píseň osudu
Erich Wolfgang Korngold (1897–1957)
Korngold a Krása byli současníci – avšak jak různě
probíhal život a vývoj obou umělců! Šťastné okolnosti
uchránily Korngolda od osudu podobného Krásově.
Z jednoho pobytu v Americe se do Evropy nevrátil.
Dílům E. W. Korngolda se dnes opět dostává větší
pozornosti, poté, co po jeho smrti upadala víc a víc
v zapomnění.
Dnes zazní nejprve třetí píseň z Korngoldova díla
Písně na rozloučenou op. 14 pro altové sólo a orchestr.
Dílo vzniklo v roce 1921 na báseň Ernsta Lothara
a naříká v touze po milovaném člověku a bolesti, že musí žít bez něj.
Pésachový žalm pro sólový soprán, smíšený sbor a orchestr, jedno z mála
Korngoldových sakrálních děl, je hymnem podle hebrejských modliteb
z Hagady. Poprvé bylo uvedeno roku 1941 v Los Angeles pod taktovkou skladatele. Prosba, aby Bůh vysvobodil svůj lid, jako tenkrát z otroctví v Egyptě
a daroval mu mír, dnes není méně aktuální než tenkrát.
Johannes Brahms
Chorálová předehra
Herzlich tut mich verlangen
nach einem selgen End,
weil ich hier bin umfangen
mit Trübsal und Elend,
ich hab Lust abzuscheiden
von dieser argen Welt,
sehn mich nach ewgen Freuden:
O Jesu, komm nur bald!
18
Ze srdce toužím
po blaženém konci,
neb zde jsem obklopen
utrpením a bídou,
mám chuť se odloučit
od tohoto zlého světa,
toužím po věčném míru:
Ó Ježíši, přijď brzy!
Ihr wandelt droben im Licht
Auf weichem Boden, selige Genien.
Glänzende Götterlüfte
Rühren euch leicht,
Wie die Finger der Künstlerin
Heilige Saiten.
Kráčíte světlem ve výši
Po hebkých luzích, blažení duchové!
Zářivé božské vánky
Zlehka vás hladí
Jak prsty líbezné Múzy
Posvátné struny.
Schicksallos, wie der schlafende
Säugling, atmen die Himmlischen;
Keusch bewahrt
In bescheidener Knospe
Blühet ewig
Ihnen der Geist,
Und die seligen Augen
Blicken in stiller,
Ewiger Klarheit.
Svobodni jak spící
Děcko dýchají bohové;
Cudně skryt
V skromné svinuté poupě
Věčně jim kvete
Tvořivý duch
A jejich blažené oči
Hledí do tichého
Věčného jasu.
Doch uns ist gegeben,
Auf keiner Stätte zu ruhn;
Es schwinden, es fallen
Die leidenden Menschen
Blindlings von einer
Stunde zur andern,
Wie Wasser von Klippe
Zu Klippe geworfen,
Jahrlang ins Ungewisse hinab.
Nám však je souzeno
Nedojít nikde klidu
Padají, hynou
Trpící lidé
Slepě vrháni
Z času do času,
Jak voda se řítí
Z útesu na útes,
V propast neznáma stále hloub.
Přeložil Antonín Pešek
19
Hans Krása
Země je Páně
ze žalmů
Tenor-Solo / Chor
Die Erde ist des Herrn und was
darinnen ist; der Erdboden und was
darauf wohnt.
Machet die Tore weit und die Türen
in der Welt hoch, dass der König der
Ehren einziehe!
Wende Dich zu mir und sei mir gnädig.
Denn ich bin einsam und elend.
Tenor sólo / sbor
Hospodinova je země, a plnost její,
okršlek země, i ti, kteříž obývají na
něm.
Pozdvihnětež, ó brány, svrchků svých,
pozdvihnětež se vrata věčná, aby vejití
mohl Král slávy.
Vzhlédniž na mne a smiluj se nade
mnou. Já pak chudý a nuzný jsem.
Soli
Mein Gott, ich hoff ' auf Dich. Lass
mich nicht zuschanden werden,
dass sich meine Feinde nicht freuen
über mich.
Sóla
Hospodine, Bože můj, k Tobě jsem
volal. Vysvobodil jsi mne, aniž jsi
obradoval nepřátel mých nade mnou.
Soli / Chor
Das Geheimnis des Herrn ist unter
denen, die ihn fürchten,
und seinen Bund lässt er sie wissen.
Die Angst meines Herzens ist gross.
Sóla / sbor
Tajemství Hospodinovo zjevné jest
těm, kteříž se ho bojí, a v známost jim
uvodí smlouvu svou.
Slova Tvého děsí se srdce mé.
Soli
Da ich schrie zu Dir machtest Du
mich gesund.
Sóla
K Tobě jsem volal a uzdravil jsi mne.
Soli / Chor
Du hast mir meine Klage verwandelt
in einen Reigen.
Den Abend lang währt das Weinen,
des Morgens aber Freude.
Sóla / sbor
I obrátil jsi pláč můj v plesání
Z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí
se prozpěvování.
20
Bass-Solo
Singet dem Herrn ein neues Lied!
Er wird herabfahren, wie der Regen
auf die Aue, wie die Tropfen, die das
Land feuchten.
Zu seinen Zeiten wird blühen grosser
Friede, bis dass der Mond nimmer
sei;
denn er kommt das Erdreich richten.
Verlasset euch nicht auf Fürsten, denn
des Menschen Geist muss davon.
Und er muss wieder zu Erde werden.
Der Herr ist König ewiglich.
Bas sólo
Zpívejte Hospodinu píseň novou!
Jako když sestupuje déšť na
přisečenou trávu, a jako tišší dešťové
skrápějí zemi..
Tak vzkvete ve dnech jeho spravedlivý
a bude hojnost pokoje, dokud měsíc
trvá.
Bude soudit okršlek světa v spravedlnosti.
Nedoufejtež v knížatech. Vychází
duch jejich, navracejí se do země své.
Hospodin je králem navěky.
Chor
Machet die Tore weit und die Türen
in der Welt hoch, dass der König der
Ehren einziehe!
Sbor
Pozvihnětež, brány, svrchků svých,
pozdvihnětež se vrata věčná, aby vejíti
mohl král slávy.
Sopran-Solo / Chor
Singet dem Herrn ein neues Lied!
Soprán sólo / sbor
Zpívejte Hospodinu píseň novou!
Český text dle Bible kralické, vydání z
roku 1613
21
Erich Wolfgang Korngold
Píseň na rozloučenou
Alt Solo
Mond, so gehst du wieder auf
überm dunklen Tal der ungeweinten
Tränen?
Lehr, so lehr mich's doch, mich nicht
nach ihr zu sehnen,
blass zu machen Blutes Lauf,
dies Leid nicht zu erleiden
aus zweier Menschen Scheiden.
Alt sólo
Luno, již zase vycházíš
nad temným dolem
neplakaných slz?
Nauč mě, nauč, po ní netoužit
krve běh zeslabit,
bolestí netrpět
z loučení dvou lidí.
Sieh, in Nebel hüllst du dich.
Doch verfinstern kannst du nicht den
Glanz der Bilder,
die mir weher jede Nacht erweckt
und wilder.
Ach! im Tiefsten fühle ich:
das Herz, das sich musst' trennen,
wird ohne Ende brennen.
Hleď, do mlhy se halíš.
Ztemnit nemůžeš jas obrazů,
jež bolestně
a divoce mě budí každou noc.
Ach, v nitru cítím:
srdce, jež sbohem musí dát,
bez konce bude žárem plát.
Erich Wolfgang Korngold
Pesachový žalm
Chor
Come, let us hail Him,
let us extol Him,
come let us sing Him songs of praise,
Him, who wondrous wonders did
for our fathers and us their children.
He opened the gates,
He brought us forth
from serfdom to freedom,
from woe to joy.
22
Sbor
Pojďme a chvalme Hospodina
vzdejme Mu úctu,
zpívejme chvalozpěvy
Jemu, jenž zázraky učinil
pro naše otce a nás, jejich děti.
Otevřel brány,
vyvedl nás ven
z otroctví na svobodu
ze strasti k radosti.
He opened the gates,
He showed us the path
from mourning to laughter,
from darkness to light.
Otevřel brány,
ukázal nám cestu
ze žalu ke dni blaha,
z temnoty na světlo.
Sopran Solo
Boruch ato Adonoy.
Be praised, Adonoy,
Thou art our Redeemer.
Soprán sólo
Baruch ata Adonaj
Budiž pochválen, ó Pane,
Ty jsi náš Vykupitel.
Chor
Hear, we beseech Thee:
redeem us again,
give shelter the wayworn,
grant peace our souls,
and quiet give Thy children, quiet
Thy people,
that wanders from land to land,
from hate to hate,
from trial to trial.
Redeem us, Thy people,
the child of Thy choice!
Sbor
Slyš, snažně Tě prosíme,
vysvoboď nás opět,
ochraň znavené poutníky,
dej mír našim duším,
a klid svým dětem, klid
svému lidu,
jenž putuje od země k zemi,
od záští k záští,
od starosti k starosti.
Vysvoboď nás, svůj lid,
jejž jsi vyvolil!
Sopran Solo / Chor
And when Thou hast brought us
to freedom,
then we`ll rise again,
hail Thy glory
and shall praise Thee Redeemer
as of yore.
Soprán sólo / sbor
Až nás osvobodíš
vždy znovu povstaneme,
Tobě vzdáme úctu
a Tebe, našeho Vykupitele,
budeme opěvovat jako kdysi.
Hallelujah!
Halleluja!
23
«Jsou tu elektricky nabité dráty z Osvětimi a je tu hudba, hudba mého
života...»
(Yehuda Bacon)
«Da sind die elektrischen Drähte von Auschwitz und da ist Musik, die Musik
meines Lebens…»
(Yehuda Bacon)
Yehuda Bacon přišel roku 1942 jako třináctiletý do Terezína a v roce 1943 byl deportován
do Osvětimi. Zatímco rodiče a sestra zahynuli, Bacon přežil vyhlazovací tábor i pochody
smrti do KT Mauthausen a Gunskirchen, kde se 8. května 1945 dožil osvobození. Dnes
žije jako umělec na volné noze v Jeruzalémě.
Jehuda Bacon, kresba tuší, perem a štětcem, ručně kolorovaná, bez názvu
© Yehuda Bacon
Yehuda Bacon kam 1942, 13-jährig, nach Theresienstadt und wurde 1943 nach Auschwitz
deportiert. Während Eltern und Schwester starben, überlebte Bacon das Vernichtungslager und die Todesmärsche in die KZ Mauthausen und Gunskirchen, wo er am 8. Mai 1945
die Befreiung erlebte. Heute lebt Bacon als freischaffender Künstler in Jerusalem.
Yehuda Bacon, Tusche in Feder und Pinsel, handkoloriert, ohne Titel
© Yehuda Bacon
24
25