Skandinávie 1977

SKANDINÁVIE 1977
„Laponci a fjordy“
Doslovní přepis deníčku vypracovaného 7.8.1977 Ivanem (tehdy 39 A4 na psacím stroji).
Dodatky jsou odlišeny kurzívou.
Proč tak činím dnes, skoro 33 let poté? Chtěl jsem připomenout mladým, s kterými se dnes na
cestách potkávám a také svým dětem (tehdy jsem byl v jejich dnešním věku), jaké bylo
cestování před revolucí, v době totality. Nebylo vůbec snadné vycestovat jako nyní a stálo to
mnoho: peněz, času, překonat neuvěřitelné překážky, získat devizový příslib, víza, mít
trpělivost a být houževnatý. Podrobně připravit cestu pomocí cizojazyčných průvodců, tj.
studiem v knihovně či doma, bez internetu.
Loni v létě jsem byl ve Skandinávii, převážně v Norsku, plných 15 dní jako druhý průvodce
CK Alpina Brno a tak mohu i srovnávat. Máte-li chuť cestovat se mnou a Jitkou, můžete začít.
Odjíždíme z Prahy dne 2.7.1977 v 6.43 hod., je zataženo, teplota 17°C, v dobrém zdravotním
stavu a v dobré náladě. Stav tachometru 33018, nádrž doplňujeme ještě v Teplicích – stav
33120. Na Cínovec musíme po objížďce cca + 9 km a tak na hranice přijíždíme v 9.05. Před
námi je asi 30 aut a tak čekáme asi 50 minut (všichni cestují do NDR). Naše odbavení je
neobvykle dlouhé – 40 minut za účasti tří celníků; prohlížejí všechna zavazadla, která musíme
nanosit do celního prostoru, kde kontrolují téměř vše kus po kuse a mimo jiné vyndávají i
vložky z tenisek, prohlížejí ponožky, knihy, rozlepují zapečetěné balíčky, ptají se na děti, kam
cestujeme do ciziny, opisují si naše adresy přátel ve Skandinavii; střídavě se ptají na stejné
věci každého samostatně – prostě dlouhé a nechutné, resp. nedůstojné lidí 20. století. Ještě
měli připomínky k velkému množství potravin (přesahovalo povolené 3 kg na osobu na celý
pobyt) a provedli důkladnou kontrolu hledání valut, které se prý v poslední době vyvážejí.
Celnicí NDR projíždíme již bez velkého čekání a pokračujeme přes Drážďany po nekvalitní
silnici směrem na Berlín po lepší dálnici. Asi ve 12.30 obědváme před Berlínem grilované
kuře a po obědě vychutnáváme černou kávu za krásného slunečného počasí a příjemného
větru. Cesta po dálnici ubíhá velmi rychle, přestože je velmi silný provoz k moři a tak již po
18. hod. přijíždíme do Warnemunde, kde je dnešní cíl cesty. Je stále sluníčko, ale již silný
vítr. Po procházce po pobřeží, kde okukujeme „kukaně“ pro opékající se turisty, jdeme raději
do stylové restaurace, resp. do dancingu, kde večeříme, popíjíme víno Hemus a také tančíme.
1
Po 21. hod. však jedeme ještě doplnit levný benzín a poblíž tranzitu v autě odpočíváme;
trochu spíme a čekáme tak na ranní převoz do Dánska.
Dnes ujeto 659 km.
3.7. neděle – ve 2.35 se probouzíme a hned odjíždíme k celnímu odbavení, kde procházíme
další celní prohlídkou ze strany NDR. Nejprve zde musíme odevzdat zbylé marky (400),
neboť se nesmí vyvážet. Zdejším celníkům pomáhají vycvičení psi, z kterých jde přímo
strach. Kontrolují tu hlavně zda nepřevážíme nějaké osoby, neboť si např. nechávají otvírat
nádrž na benzín a do ní strkají „klacek“, nadzvedávají sedadla apod. Ve 3 hod. je již světlo,
teplo, ale stále silný vítr. Konečně na trajekt najíždějí dánské a švédské kamiony. Loď je
poměrně velká a patří NDR; složil se tam menší vlak (asi 8 vagonů), 15 kamionů a zbytek
vyplnila osobní auta se značkou DK, D, GB, CS, PL; domácí Němci však na sever nejezdí. Za
převoz auta jsme zaplatili na lodi 69 Dkr (26,5 DM). Je tu velká restaurace, kiosek, lze tu
poslat telegram, vyměnit valuty; čisté jsou koupelny a WC; hrací automaty, terasa, kuřárna.
Odjíždíme místo ve 3.45 až ve 4.15 a 70 km vzdálenost překonáváme za necelé 2 hod. Tento
čas využíváme kromě pozorování moře a racků k důkladné osobní hygieně a navíc vyměňuji
spálenou žárovku brzdového světla. Potkávám se na lodi s kolegou z Vodních staveb ing.
Votýpkou.
V 6.05 vstupujeme na půdu Dánska v Gedseru; je polojasné
počasí se slabým větrem. Vítá nás usměvavý starší celník a
dívá se nám jen do očí, přeje šťastnou cestu a už ujíždíme po
nádherné silnici směrem Kodaň. Už po prvních metrech
vidíme, že jsme úplně jinde, vše jako právě vykartáčované;
krajina je rovinná, sem tam osamocená hospodářství, vše
čisté, úhledné, jako nové. Propan butan, který jsem v Praze
nesehnal, je tu u každé benzinové pumpy, bez fronty, bomby všech velikostí a natřené.
Jedeme pomalu, abychom se pokochali co nejdéle.
Již po 8. hod. jsme v Kodani, hlavním městě Dánska, a po
malém bloudění po městě v hezkém kempinku asi 3.5 km od
centra zvaný Ballahoi. Potkáváme tu celou západní Evropu,
nejvíce však značky D, S, DK, F, CH, B, SF, GB, N – jen
ojediněle CS a PL. Zůstaneme tu 2 dny a tak platíme 38 Dkr (1
Dkr = 3.80 Kčs). Kromě všeho příslušenství je tu i kuchyňka
2
s 3 vařiči. Dánsko je velmi malá země – 44 000 km2, tj. 1/3
naší republiky a má také 1/3, tj. 5 mil. obyvatel; každý čtvrtý
Dán žije v hlavním městě. Tu nás napadá myšlenka, že není
pokaždé všechno být velkým národem. Obyvatelé nám připadají
laskaví, usměvaví, optimističtí lidé. Po dobré snídani na
vidličku odpočíváme a připravujeme se z knih a průvodců na
odpolední
a
zítřejší
prohlídku města.
Do města jedeme autem přímo k Thorvaldsenovu muzeu a plné 2 hod. se věnujeme prohlídce
samých soch a mála obrazů. Tři patra sbírek by si zasloužily celý den. Potom jdeme kolem
kodaňské burzy s typickými znaky holandské renesance, za 2 Dkr vystoupíme po 400
schodech na 90 m vysokou věž kostela „Spasitele“ a z ní vidíme celou Kodaň. Prohlížíme
královský palác Christiansborg, kde je nyní parlament a kodaňskou radnici. Že je to město
cyklistů se přesvědčujeme na každém kroku; před nádražím je jich zaparkováno mnohem více
než aut a těch tu není zrovna nejméně. Celý večer jsme věnovali zábavnému parku Tivoli za
vstupné 5 Dkr/osobu. Je to město ve městě, nekonečně atrakcí, vše obklopeno zelení a
květinami, malebnými hospůdkami, mnoho fontán. Za jídlo a pití tu platí v Dkr asi jako u nás
v Kčs – jejich platy jsou ale větší. Služby tu nejsou levné, ale jsou perfektní. Pro nás vše 3-4 x
dražší, bohužel. Např. plzeňské v restauraci 5-7 Dkr, rovněž tak káva a čaj, mléko 4,5 Dkr ( v
restauraci), benzin 2.5 Dkr.
Dnes ujeto 191 km, celkem 850 km.
4.7. pondělí – Kodaň, je překrásné slunečné ráno; vstáváme v 7.30 a po dobré snídani
pokračujeme v prohlídce města. Protože je pondělí, nemůžeme shlédnout Carlsbergskou
glyptotéku, kde jsou světové umělecké sbírky francouzských sochařů Rodina, Carpeauxe,
Falguiéra – až příště. Jako náhradu volíme prohlídku státního muzea a nelitujeme. Jako
zajímavost lze uvést osvětlení vzácných exponátů řízené pomocí fotobuňky; „hlídači“ jsou
vyzbrojeni vysílačkami a z exponátů nás potěšila kopie sošky Věstonické Venuše. V poledne
sledujeme výměnu hradní stráže v Amalienborgu působící trochu komicky. Prohlížíme
obrovský kostel zvaný Mramorový nebo někdy Frederikův. Vliv teplého
Golfského proudu na Dánsko nás zavádí do zahrad a Churchilova parku, kde se
obdivujeme soše mořské panny a ještě více nádherným zakotveným jachtám a
odpočíváme. Později máme možnost v parku u zámku Rosenborg
„obdivovat“ dívky opalující se „bez“ ve společnosti jiných (i mužů).
Rosenborg fotografujeme pouze ze zahrady a jdeme ke kulaté věži 30 m vysoké, která je
3
v centru města a je tu Kodaň a všechny památky jako na dlani. Vstupné 2 Dkr a místo schodů
je tu široká rampa, po které se nechala vyvézt nahoru kočárem ruská královna Kateřina
Veliká. Zbytek dne končíme prohlídkou obchodů a obchodního domu. Je to pestrobarevná
podívaná lákající koupit cokoliv. Zboží však není nejlevnější, zvláště pro nás; dětské boty až
150 Dkr. Pomeranče, banány, jahody, jablka, hroznové víno, melouny, hrušky – prostě vše a
nejlepší kvality, dovoz Amerika, Afrika, Španělsko, Itálie apod. – ceny v Dkr stejné jako u
nás v Kčs, tz. pro nás v Dánsku 4x dražší. Průmyslové zboží v průměru asi 60% v Dkr jako u
nás v Kčs, tzn. pro nás v Dánsku vše drahé. Např. maso 25 – 70 Dkr/kg- nejdražší roštěná,
ještě více jak bifteky, ale vše perfektně opracované, zabalené – radost pohledět, natož
nakupovat. Příjem na osobu v Dánsku cca 3500 Dkr. My raději večeříme v kempinku
z vlastních zásob a připravujeme se na zítřejší cestu do Švédska.
Dnes ujeto 18 km, celkem 868 km.
5.7. úterý – Kodaň, stále modrá obloha a sluníčko nás už v půl sedmé táhne ven. Jedeme
místo po dálnici 45 km podél moře dánskou riviérou. Cesta je nádherná, mezi borovými lesy,
zahradami, rybářskými vesničkami, malé a větší přístavy s plachetnicemi, čluny a jachtami,
zámky, hotely s překrásným výhledem na moře. Jedeme výjimečně pomalu a často
zastavujeme, ale přesto již za hodinu přijíždíme do Helsingoru, kde navštěvujeme zámek
Kronborg. Prohlížíme si královské komnaty (Král Kristián 2.- 4.) s nádhernými gobelíny a
sály, sbírkou obrazů (Hals, Velasquez). V zámku je umístěna expozice námořnictví od
Vikingů až po modely nejmodernějších lodí a přístavů s rafineriemi. Prohlížíme katakomby,
kde je socha a hrob starého Vikinga, který ochraňuje Dánsko a v dobách zlých mu přijde na
pomoc (připomíná nám to pověst o Blanických rytířích). Kasematy sloužily jako kasárna a
vězení pro válečné zajatce; pobyt by zde nebyl příjemný ani pouhou hodinu za největšího
parna venku, osvětlení je sporé – petrolejkami. Na hradbách jsme napočítal 8 + 9 děl, tj. o 9
více než Karel Čapek při svých cestách, ale slibovaný vojáček měl asi dovolenou, protože po
něm zůstala jen prázdná budka. Ty kanóny ale stejně nikdo neukradl, na to by musel mít malý
jeřáb. V Dánsku by je ohrožovali jen turisté, protože domácí asi ani toto „řemeslo“ neznají.
Všimli jsme si totiž v kempinku údivných pohledů, když jsme na noc zamykali auto stojící
vedle stanu.
Trajekt do Helsingborgu ve Švédsku absolvujeme s fantastickou
rychlostí; nebyli u toho ani dánští celníci, natož aby nám chtěli
utrhnout zadní sedadla jako tomu bylo ve Warnemunde. Navíc
4
mladík,
který
rovnal
řadu
vozidel
k nalodění,
vůbec
nepožadoval žádný doplatek za auto, takže jsme se i s autem
přeplavili do Švédska za 18.80 Kčs a ušetřili 55 Dkr (aniž jsme
chtěli). Loď opět vítala cestující perfektními službami; téměř
všichni nakupovali levné cigarety a alkohol. Na palubě byl
kiosek, bufet, restaurace, bar, 2 terasy. Ceny ovšem nebyly úměrné stavu našich valut
(nejlevnější zmrzlina 2.20 Škr , kdy 1 Škr = 5,30 Kčs). V restauraci
jsme opět viděli k jídlu pít běžně mléko (pivo ovšem také). Čas
rychle ubíhal pozorováním obou břehů, které jsou od sebe vzdáleny
cca 5 km, a za 20 minut + 10 minut nalodění jsme přistáli u
švédských břehů, které nás uvítaly sluníčkem a vděčnými objekty
fotografování v přístavu. S údivem jsme ani tady neviděli žádné
celníky a cítili jsme se proto trochu ochuzeni o nezbytná razítka
v pase. Po vyzvednutí mapy jsme jeli předat dárek jedné Češce,
kterou jsme však nezastihli doma, ale udělali jsme si obrázek
v jakých relacích asi žijí emigranti ve srovnání s místními obyvateli, i když ty domky
nevypadaly ve srovnání s našimi paneláky a sídlišti zrovna špatně.
Pokračujeme dálnicí na Jonkoping; cestou za sluníčka obědváme, ale ke konci už nám na
stolek padají první kapky deště, které na cestě zažíváme. Jedeme na severovýchod za stálých
přeháněk a téměř pravidelně se střídá sluníčko s hustým deštěm. Dálnice se změnila na velmi
pěknou silnici se širokými krajnicemi, které reprezentují
další jízdní pruh, Předjíždíme-li, vozidlo se zpravidla uhne až
do této krajnice. Švédové jezdí ohleduplně; není tu ani stopy
po československé automobilové rivalitě se známým
ťukáním na čelo. Podle silnice vidíme mohyly a runové
kameny z období Vikingů, které jsme měli možnost vidět i
v kodaňském muzeu. Tentokráte doplňujeme benzin z automatu, kam se vkládají desetikoruny
(švédské) a po stisknutí knoflíku se načerpá benzin přesně na 0,1 litru. Tento benzin je za 1.55
Škr, zatím co za stejný s obsluhou se platí 1.67 Škr. Zastavujeme na odpočívadle u zříceniny
hradu nad jezerem Vattern, avšak větší dojem než ze zříceniny v nás zanechává WC na
parkovišti (malý přenosný domeček s nerezovým umývadlem, tekoucí vodou, ručníky a
perfektní čistotou). Zřícenin máme doma spoustu, ale takovéto zařízení by se těžko našlo
v našich restauracích, natož pak u silnic na odpočívadlech. Pozorujeme na cestě za
Jonkopingem změnu krajiny; začíná horský typ lesa s kamenitými pasekami, převládají břízy,
5
buky, pak borovice, jeřabiny a jalovce, plané růžičky. Domky jsou typicky červeně natřené,
neuvěřitelně čisté krávy, kterým mohou naše kolektivně ustájené dojnice jen závidět. U nás by
byly takto vymydlené jen rekordmanky na aukci. Jako zajímavost lze uvést osvětlení
dopravních značek a to i mimo město. Dále si všímáme, že Švédové pěstují na svých
zahrádkách jenom květiny a není jich málo – zeleninu si kupují jen v obchodech. Vidíme
mnoho golfových hřišť i s hráči. Další švédskou pozoruhodností jsou sportovci (dokonce i
pánové s bříšky, kteří se státní reprezentací nemají asi nic společného), kteří běhají podél
silnic ve vyznačeném krajním pruhu nebo na kolečkových lyžích. Hodně času tu asi
věnují rybaření nebo jízdě na plachetnicích a na člunech. Po 18. hod.
zastavujeme v kempinku u jezera v Motale, který sice není luxusní, ale zato
levný; 12 Škr za noc. Při večerní procházce kolem jezera, na kterém se
pohybují „speciální plachetnice“ (deska z umělé hmoty a rukou
ovládaná plachta stojícím mužem ). – Tehdy poprvé jsme viděli surf a takto jej popsali ☺.
Míjíme mnoho minigolfových hřišť a všechna jsou obsazena.
Dnes ujeto 409 km, celkem 1277 km.
6.7. středa – Motala u jezera Vattern. Vstáváme již v 6 hod., neboť chceme dojet až do
Stockholmu a celé odpoledne věnovat staré i nové Uppsale. Tentokráte je zataženo, chladno a
jako vždy vítr – pro jízdu autem však dobré počasí. Ještě však jedna zajímavost z kempinku.
Byli tam převážně jen Švédové, ale zcela samozřejmě do něho přijíždějí dvojice či skupinky
na kolech – zde to však není recese, ale běžná záležitost. Zrovna tak večer před restaurací stojí
např. 30 aut, ale též 30 či více kol. V kempinku nás přímo šokovalo množství vran šedivek,
které se nenuceně procházejí mezi stany, ba i po nich za
skřekotavého pokřiku, který není příjemný, pokud se
dotyčná vrána prochází v blízkosti hlavy ležícího člověka
ve stanu. Působí to až strašidelně a připomíná to
Hitchcockův horor „Ptáci“. Pokračujeme v jízdě podél
jezera Vattern k severu; odhadujeme délku jezera na 160
km, silnice se místy přibližuje až k němu. Krajina je
mírně kopcovitá, připomíná Jizerské hory svými
skupinami kamenů, remízky bříz a loukami, které jsou
ohraničeny zídkami posbíraných kamenů. Již po 11. hod.
přijíždíme do historického střediska švédska říše, tj.
Uppsaly. Nejprve nakupujeme chléb (1 kg stojí 7 Škr = 37 Kčs) a ovoce, potom obědváme
6
a prohlídku začínáme botanickou zahradou, kterou
založil Linné; potom prohlížíme mohutnou katedrálu
118
x
45
m
s náhrobkem Gustava
Vasy, universitní aulu,
která právě oslavuje
500
let
od
svého
založení; 300 m od ní
je
universitní
knihovna
„Carolina
Revidita“,
kde
je
jedna z nejcennějších
knih
světa
středogótská bible Wulfilova „Codex Argenteus“. Je to
187 monumentálních pergamenových listů, na kterých
je vepsán překlad evangelií pořízených ve 4 st.
biskupem Wulfilou (toto bohužel patří mezi kořist,
kterou v roce 1648 Konigsmark odvezl ze sbírek císaře
Rudolfa II. po dobytí pražského hradu).. Nad městem jsme obešli palác Gustava Vasy, kde je i
jeho busta. Trochu unaveni pokračujeme do 60 km vzdáleného Stockholmu. Čím více se
blížíme k městu, tím narůstá provoz a protože
nemáme zatím podrobný plánek města, je trochu
trnité najít hledaný kempink s názvem Bromma.
Po několika manévrech se nám to daří a tak již
po 17. hodině jsme na místě; kemp je na vysoké
úrovni, jsou tu i teplé sprchy, ale za 24 Škr za
každý den. I tak chceme Stockholmu věnovat
plné 2 dny a teprve v pátek odcestovat lodí do Finska. Večer proto věnujeme dokonalé
přípravě nad zakoupenou mapkou města a studiu historických památek z knih. Snad i počasí
se trochu zlepší, myslíme tím trochu oteplí a vysvitne slunce, kterého bylo dnes poskrovnu.
Dnes ujeto 353 km, celkem 1630 km.
7.7. čtvrtek – Stockholm; v noci pořádně sprchlo, ale stan se osvědčil a spalo se výborně.
Hned po ránu nás navštěvuje paní Šulcová, emigrantka z Curychu a nabízí nám zbylé
konzervy ze Švýcar, neboť se již vrací „domů“. Po výměně prvních slov nás zve do svého
7
auta upraveného jako obývák na snídani a tak jsme trochu setrvali v rozhovoru (2 hodiny),
který byl velmi zajímavý a poučný. Oba jsou zemědělští inženýři, odešli z Prahy se 2 dcerami
roce 1969; jedna z nich je již provdána v NSR. O naší zemi, hlavně její kulturní úrovni ve
srovnání se západní Evropou a konkrétně se Švýcarskem, mluví velmi dobře a jsou na
Československo velmi pyšní. Odešli asi proto, že jim tu chyběl pocit svobody, ale nikoliv za
hmotnými statky. Hned nabízí a darují průvodce po Skandinávii, mapu Dánska (doporučují
prohlídku Jutského poloostrova) a neradi se s námi loučí; památky Stockholmu však volají a i
oni se musí již vracet. Dáváme jim 3 lahve plzeňského piva a malou becherovku a přejí si
přivézt jedině české knihy, které u nás vycházejí (pravidelně sledují knižní novinky) – vše
ostatní mají nebo si mohou lehce koupit. Po 10. hod. odjíždíme do skanzenu (vstupné 7 Škr za
osobu) založeného Dr. Hazeliem již v roce 1891 ležícím na ostrově Djurgarten. Jsou tu staré
chalupy a v nich ženy
v
krojích, tuleni, sobi,
medvědi, laponský tábor
s
naturalizovanou
Laponkou – zde jsme
poseděli na kožešinách
8
kolem ohně. Potom jsme poobědvali před nordickým muzeem a 1,5 hod. věnovali jeho
prohlídce. Jsou tu převážně ruční práce,
zbraně, uniformy, oblečení od 16. st. až do
současnosti; chytání zvěře a ryb dříve a dnes,
selské chalupy, kroje ze všech krajů,
nábytek, obrazy. Jitka si prohlíží obrovskou
loď Gustava Vasy vytaženou z moře v roce
1961 a já jen nahlížím do zdejšího Tivoli a
pozoruji vyhlídkovou věž nad Djurgartnem.
Navečer si prohlížíme nejznámější církevní
novostavbu kostel Sv. Engelbrekta – veliké,
vkusné, hezké z roku 1914. Závěr dne je
prohlídka obchodních domů Epa, nákup
potravin a ovoce a pro kamaráda třpytky na
chytání ryb. Měníme také první šeky USD za
Škr a zjišťujeme, že za manipulaci odčítají 5
Škr (šeky však mají o něco
málo lepší kurz než valuty).
K večeru se umoudřilo i počasí
a svítí nám sluníčko, což
přispělo k dobré náladě, zrovna
jako červené víno k večeři. Po
večeři sedíme v družné zábavě
se
skupinou
z varšavského
Poláků
institutu
a
popíjíme „herbatu“ (čaj) a
doušky koňaku.
Dnes ujeto 29 km, celkem 1659 km.
8.7. pátek – Stockholm; po první chladnější noci nás vítá ranní sluníčko a modrá obloha a tak
celý den věnujeme prohlídce památek venku a nikoliv muzeí, z kterých se nám už trochu točí
hlava. Hlavní město má 1,4 milionu obyvatel, Švédsko 8,2 milionu. Přestože Stockholm leží
na stejné zeměpisné šířce jako jižní cíp Grónska, má mírné podnebí díky Golfskému proudu a
západním větrům. Charakteristickým znakem krajiny jsou desetitisíce jezer, jinak terénní
9
rozdíly jsou nepatrné kromě pohoří na západě podél
Norska. Za nádherného počasí je kouzelná procházka
francouzskou
zahradou
v Drottningholmu
s bronzovými sochami, které leží na ostrově Lovon a
ten je v jezeře Malaren. Sochy jsou hužel odvezené
v roce 1648 Koningsmarkem z Valdštejnské zahrady
v Praze. Samotný zámek je nádherný a má bohatou
sbírku obrazů a nábytku – vše za 3,5 Škr za osobu.
Čínský zámeček v anglickém parku za francouzskou
zahradou jsme shlédli jen okny – byl ještě
uzavřen. Odpoledne jedeme
do historického
centra, kde se až do večera kocháme nádherným
„městem“. Nejprve je to kostel, dnes vlastně
muzeum
Riddasholmskyrkan přezdívaný na
Pantheon švédských dějin („spí“ tu králové,
vojevůdci, státníci, spisovatelé).
10
Odtud
jedeme
„Rytířského
okolo
domu“
(Ridarhuset),
kde
jsou
sbírky týkající se švédské
šlechty.
uličkami
Malebnými
procházíme
k
Německému kostelu (Tyska
kyrkan), který byl v roce 1607 vybudován z darů
německých obchodníků. Jsou zde modlitební knihy
v němčině vydané německým nakladatelstvím
ve
Stockholmu. V blízkosti kostela je hezké náměstíčko
se zajímavým trhem a se starobylou kašnou, kde
vidíme nápis, že je zde zakázáno hrát na hudební
nástroje. V uličkách a kdekoliv jinde si může jinak
muzicírovat asi každý, jak jsme předtím viděli 2
dívky sedící na chodníku hrát za peníze (do čepice
házeli kolemjdoucí mince). V Uppsale jsme viděli
produkci podobného hudebníka před obchodním domem, který hrál současně na harmoniku,
bubny a ještě měl na koleně přivázanou tamburínu, takže hrál na tři nástroje současně a těšil
se velkému zájmu početného publika. Uličky ve Stockholmu jsou opravdu malebné a
romantické, přeplněné obchůdky s dováženým levným zbožím z Indie, Číny, Egypta atd. Po
prohlídce Dómu (Storkyrkan) ze 13. st.
s plastikou sv. Jiří na koni bojujícího
s drakem
pozorujeme
výměnu
stráží
v královském paláci, která je podobně jako
v Kodani provázena smíchem diváků, kterým
se dokonce podařilo rozesmát i několik
vojáků. Konstatujeme, že výměna stráží na
Hradčanech působí přísně vojensky, kdežto
tady je to spíše humorná scéna. I vojáci držící
stráž klidně přecházejí a odpovídají občas i turistům na dotazy; fungují tedy jako příruční
11
informační služba. Jediné, co se asi nesmí, je chodit za řadou
děl ohraničující prostor, který vede k místnostem stráží.
Procházíme dále kolem Opery, kde v parku vidíme ležet různě postrojená individua, patrně
místní hippies. Pořádnou lekci na toto téma jsme ovšem dostali na malém ostrůvku, kde je
umístěno Moderní muzeum. Byli jsme svědky hudební produkce asi pěti mladíků, kteří
12
vyhrávali pro potěšení exoticky vyhlížející místní mládeže, z níž dokonce několik účastníků
tančilo (většinou bosky; jedna dívka dokonce asi s 1,5 letou holčičkou v náručí). Tato akce
byla pořádána v parku, určitě bez povolení a bez asistence policie. Mohlo tam být asi 100 lidí.
Když jsme odcházeli, slyšeli jsme ještě zdáli zpívat dívku a hrát na kytaru. Zdálo se nám, že si
tady může veřejně zazpívat každý příchozí. Potom obdivujeme ještě Parlament na malém
ostrůvku a Millesovu sochu „Běžec ke slunci“.
Přeplněni dojmy ze Stockholmu odjíždíme večer
na ostrov, odkud se přeplavíme do Finska. Zde
nás skoro šokuje účelnost s jakou je zde řízeno
naloďování současně na dvě velké zaoceánské
lodě. Naše do Helsink teprve přijede, ale pozorujeme naloďování na loď do Turku. Na
odbavení asi 250 osobních vozidel
a 20 kamionů stačí 3 osoby ( jeden
u příjezdu, jeden u pokladny, kde
si dokupujeme jízdenku pro auto
za 78 Škr, a jeden u naloďování).
Pro
pasažéry
vybudován
bez
aut
terminál,
je
tu
kterým
přijdou z lodi až do „celnice“, kde
je vlastně autobusové nádraží a
stanoviště
taxi,
informátoři,
občerstvení, WC atd. Naše loď se jmenuje Svea Corona, přijíždí ve 20,50 hod. a je dlouhá asi
210 m. Ve 22 hod. opouštíme břehy Švédska.
Dnes ujeto 24 km, celkem 1683 km.
13
9.7. sobota – Helsinky; do Finska přijíždí naše loď ve
12.30 hod. místního času, což je o 1 hod. méně švédského,
tj.
času,
středoevropského
tzn., že naše cesta dlouhá 435
km trvala 13,5 hodiny. Byla
velmi
romantická
a
loď
samotná nesmírně zajímavá. Loď pojme asi 1000 pasažérů, 150
osobních aut, min. 10 nákladních aut s přívěsy. Výšku lodi
neznám, ale stačí uvést, že má 7 podlaží. Spodní dvě jsou pro
auta; dále tu jsou čekárny vybavené sklápěcími křesly, kajuty 1.
a 2. třídy (40 DM za osobu ve 2.třídě), dětské útulky,
automatické úschovny zavazadel, sauna, mnoho sociálních zařízení včetně sprch, obchod se
suvenýry, s potravinami, hlavně alkohol a cigarety se tu prodávají, neboť jsou levnější,
kadeřník, telefonní spojení kamkoliv, pošta, banka, informační kancelář; nahoře restaurace,
bary, herny s automaty a vyhlídkové terasy. Dopravu obstarává několik výtahů; všude
klimatizace, čisto a pohoda. Jen několik seveřanů „podlehlo“ alkoholu a byli hlučnější než je
tu zvykem. Alkohol je o více jak polovinu levnější. A tak v dobré pohodě začíná prohlídka
Helsink, hlavního města
Finska,
které
milionu
má
půl
obyvatel,
zatímco celé Finsko 4,6
milionu. Město založil
švédský král Gustav Vasa
až v roce 1550. Vítá nás
na
pevnině
jenom
slunečné počasí a teplota
22°C
a
odbavení.
nikoliv
celní
Okamžitě
měníme USD za Fmk a
zjišťujeme, že finská marka je dražší než jsme měli informace z Prahy a to díky poklesu USD
(1Fmk = 5.77 Kčs). Průměrný Fin má asi 80% našeho platu, ale v markách. A tak co je levné
pro ně, není bohužel levné pro nás, tak jako ostatně všude v „KS“. Ke kurzu si banka účtuje
tzv. přirážku na vyrovnání maloobchodní cenové hladiny a 125% správní poplatek na rozvoj
cestovního ruchu. Uvedu příklad: 1 USD = (5,50 Kčs + 75% . 5,50) . 2,25 = 22,82 Kčs.
14
Ale už dost počítání a jděme raději na prohlídku města. Začínáme Dómem, ke kterému vede
strmé schodiště ze Senátorského náměstí s Alexandrovým pomníkem. Kostel je celý bílý se
čtyřmi křídly ve tvaru kříže. Vnitřek je moderní; jedinou výzdobu tvoří obraz nad oltářem.
Kostel nám spíše připomíná nádražní halu ve srovnání se zdobností kostelů v Kodani a ve
Stockholmu mu nemůžeme „přijít na chuť“. Rovněž jsme byli trochu zklamáni královským
palácem, poměrně malý rozlohou i výškou stavby, navíc před ním bylo celé náměstí
v rekonstrukci a tak celek
vypadal
včetně
dost
zanedbaně
neumytých
oken.
Další naší zastávkou byly
obchodní domy „Sokos“,
které
jsme
si
prohlédli
včetně parkoviště na střeše,
odkud je hezká vyhlídka na
Hlavní nádraží a na další
obchodní dům „Stockman“,
který jsme viděli
pouze
15
zvenčí a přesto
nás
fascinoval
svou
obrovitostí
(zabírá skoro celý
blok
domů,
výlohy jsou podél
tří
ulic).
V přístavu
jsme
také
reklamy
viděli
na
lodích,
pravděpodobně je
majitel
tentýž.
Palác Finlandia jsme prohlédli jako ostatní turisté
jenom zvenku; je to rozsáhlá budova na břehu jezera,
bohužel v jejím přímém sousedství je kolejiště nádraží
a tak i tady jsme byli zklamáni.
Prohlédli jsme si moderní Sibeliův
monument
v hezkém
umístěný
parku
Olympijský
s vyhlídkovou
zavřenou
a
stadion
věží,
pro
rekonstrukci.
16
Před stadionem je stále obdivována
socha finského běžce Paavo Nurmiho,
který vyhrál na olympiádě v roce 1920,
1924 a 1928. Po krátkém bloudění kolem
nákladního přístavu jedeme po mostě
spojujícím několik ostrovů do čtvrti
Tapiola, která představuje moderní trend
ve výstavbě satelitních měst (obytné domy skoro uprostřed „lesa“) . Oklikou se vracíme do
Helsink a pokračujeme směrem na Tampere, přestože je už pozdě večer. Hlavní město Finska
v nás zanechává smíšené dojmy, nekvalitním povrchem silnic nám silně připomíná Prahu.
Přes prohibici tu potkáváme poměrně často silně podnapilé jedince, dokonce mezi ni i jednu
celkem mladou, ale velmi zanedbanou ženu pokřikující na kolemjdoucí. V Kodani jsme viděli
pouze jednoho podnapilého mladíka vystupujícího z taxíku, patrně se vracejícího v noci z
Tivoli. Ve Švédsku se hodně popíjelo pivo, ale opilého jsme nikde neviděli. Trochu jiná byla
situace na lodi ze Stockholmu do Helsink, kde bylo výtržníků hned několik, ovšem byli jsme
překvapeni jak mírumilovně se k nim chovala posádka lodi; u nás by patrně skončili na
záchytce. Je ovšem známo, že Švédové dříve a Finové dodnes jezdí často na noční vyjížďky
na lodích z prostého důvodu, že na lodi si mohou bezcelně a bezprohibičně dát „co hrdlo
ráčí“. Asi v půl deváté večer jsme zakempovali u jezera před Tampere, kde je velmi
romantické prostředí. Po večeři stavíme stan a jdeme se vykoupat do jezera. Je už 10 hodin
večer a stále je světlo a teprve zapadá slunce. Už je vidět blížící se sever a tak se s tmou už asi
neshledáme.
Dnes ujeto 172 km, celkem 1855 km.
17
10.7. neděle – vstáváme v půl osmé, jezero je překrásně ozářené sluncem, které je již vysoko.
Po ranní koupeli v jezeře se vydáváme na cestu do Tampere. Cestou opět vidíme schránky na
dopisy u silnice, kam pošťák dává poštu, aby nemusel k jednotlivým usedlostem , často velmi
vzdáleným, zajíždět. Cesta je krásná podél četných jezer; potkáváme již méně cizinců.
Skandinávci mají většinou i za plného
slunce rozsvícené reflektory. Osídlení
je nad očekávání husté, domky
většinou přízemní, účelné. Nevidíme
pěstovat
žádnou
zeleninu,
pouze
květiny. Hezká a upravená jsou
hospodářská stavení s pasoucími se
bíločervenými kravami, občas vidíme
i koně. Míjíme několik dřevěných
větrných mlýnů, u domků jsou na
ozdobu
malé
větrné
mlýnečky.
V Tampere navštěvujeme Dóm, kde právě
začíná nedělní mše, kostel je ze začátku
století v novogotickém slohu se severskými
znaky. Celý je ze žulových kvádrů, uvnitř
prostorný a prostý s obrazem Vzkříšení
mrtvých. Mši slouží mladý farář s delšími
vlasy, všichni zpívají trochu na náš vkus
drsné melodie, které doprovází hra na
varhany. Protiváhou tohoto zážitku je
návštěva akvária pod vyhlídkovou 123 m
vysokou
otáčecí
věží.
Akvárium
je
rozsahem poměrně malé, ale pěkně udržované. Před ním je bazén s třemi tuleni, které právě
přišel ošetřovatel nakrmit rybkami a spořádali jich kbelík. Akvárium je ve dvou podlažích,
takže ze spodního lze pozorovat tuleně pod vodou.
18
Asi 150 km před městem Oulu pozorujeme první výrazné zvraty severské přírody; v lesích
rostou zelenošedé lišejníky již nejen na stromech, ale jsou jimi porostlé souvislé plochy mezi
stromy, což nám připomíná jinovatku. Vyskytují se tu již téměř výhradně lesy smíšené
z borovic a bříz, místa vzdálenější od moře jsou s drsnějším klimatem, stromy jsou zakrslé.
Počasí je nádherné, polojasno se šmouhami na obloze; je však chladno, asi 15°C, stále vane
„náš“ starý známý skandinávský vítr, místy je to ledový severák, připomínající naše foukání
ze strnišť. Celkově je tu počasí asi jako u nás v září nebo v říjnu, kdy jsou teplé dny.
Potkáváme na silnici hodně Finů se žigulíky a našimi „embéčky“. Je tu hodně stopařek ve
dvojicích a trojicích. Krajina je již méně obydlená.
Při odpolední kávě si čteme v Čapkově „Cestě na sever“ a máme veliký zálusk jet v jeho
stopách na Nordkap; uvidíme zítra.
Při cestách jsou už značky „pozor sobi“; mimo srnek jsme však žádné větší zvíře zatím
neviděli, nepočítaje ovšem stáda ovcí, krav a koní. Cestu lemují četné seníky, vidíme i
senoseč, která u nás již skončila před 3 týdny, tady teprve začíná. Pěstuje se zde obilí, ovšem
jen na místech, o která se zdejší usedlíci rvou
s přírodou. Políčka jdou různými výběžky až do
lesů, obcházejí velké bludné kameny a močály.
Zřídka vidíme na polích zelí nebo kapustu a častěji
brambory. Zelenina a květiny se pěstují ve
sklenících; květiny jsou zde ale na rozdíl u nás
k dostání všude, krásně upravené a v mnoha
druzích. Při tankování benzinu musíme platit příplatek 1,50 Fmk za nedělní obsluhu (obdobně
se platí za sobotní a noční službu). Projíždíme
větší město Oulu a přestože je slunce ještě
vysoko, hledáme vhodné místo ke stanování,
neboť je 8 hod. večer a těšíme se už také na
dobrou večeři a hlavně na čerstvé broskve.
Přespíme v lese ve stanu pod borovicemi
v hezké rekreační oblasti asi 200 m od pobřeží
moře. Je tu velmi pěkně, překvapivě teplo a
bezvětří, jen komáři nás obtěžují. Studujeme všechny možné i nemožné alternativy
pokračování naší cesty, počítáme kilometry a čas, ale máme velikou touhu jet na Nordkap,
neboť tam směřuje mnoho aut s nápisy „Nordkap“ a vyznačenou trasou a počtem kilometrů.
Dnes ujeto 620 km, celkem 2475 km.
19
11.7. pondělí – vstáváme v půl osmé a obtěžováni krvelačnými komáry se koupeme v blízké
deltě řeky, kde je však málo vody. Prohlížíme zblízka typickou finskou chatu se saunou; je
zařízena jednoduše, prostorná, vkusná. Obyvatelé mají věci kolem chaty (rybářské náčiní,
loďky, křesílka, dětské hračky), ale nikoho nevidíme;
buď ještě vyspávají nebo odjeli do zaměstnání. Po
snídani
Kemi
odjíždíme
do
Tornia,
přes
kde
překračujeme švédsko finskou hranici
(tvoří ji řeka) a nakupujeme v Haparandě
levnější švédský benzin, chléb a pilky ze
švédské oceli jako suvenýr. Haparanda je
městečko jako mnoho jiných zde v kraji
blížícímu se polárnímu kruhu. Stavby jsou většinou přízemní, dřevěné, připomínající doby
kolonizace amerického Západu. Kostelíčky skromné; asi tady mají lidí více starostí s bojem o
existenci, než aby mysleli na Boha. Ve městě je spousta obchodů s laponskými suvenýry –
kožešinové taštičky, ručně šité topánky, filcové čepičky, dětské šatičky, výrobky ze dřeva,
20
kůže, březové kůry – různé košíčky, schránky, krabičky. Před obchody lákají kožešiny, dosti
drahé a parohy všech velikostí, většinou ještě ulepené od krve. Jsme 100 km od polárního
kruhu a ještě si tu můžeme koupit ovoce téměř všeho druhu (pomeranče, jablka, blumy,
grepy, melouny). Zásobování je tu na stejné úrovni jako jsme viděli kdekoliv jinde ve
Švédsku. Na ulicích opět stánky se suvenýry; viděli jsme v oblasti sexu poučné karty.
Projíždíme do Rovaniemi, kde začíná Laponsko. Rovaniemi je moderní město postavené po 2.
světové válce, při které bylo úplně zničeno. Na výstavbě se podíleli přední finští architekti.
Město leží na soutoku dvou velkých řek, na kterých jsme viděli plavit dříví; jedeme přes
několik mosty a násypy spojených ostrovů. Asi 8 km na sever prochází polární kruh.
Zastavujeme u kiosku, kde se prodává občerstvení a laponské suvenýry, sobí kůže, parohy,
sobí hlavy i vydělané nohy a paznehty a spousta jiných zajímavostí. Je tu i jakýsi skanzen
nebo safari, v ohradě vidíme stádečka sobů s cárovitou letní srstí. V kiosku se zapisujeme do
pamětní knihy, kterou ze zvědavosti listujeme a zjišťujeme s překvapením, že je zde dost
podpisů Poláků a Italů, vidíme i arabské písmo, je tu i podpis z Jablonce. Stav na tachometru
35701, tzn. 2683 km z Prahy. Při polední zastávce na louce u lesíka jsme opět přepadeni,
nikoliv však soby, jak by člověk v této zeměpisné šířce čekal, ale mračny komárů, takže jsme
nuceni poobědvat ne v tundře, ale v autě. Příroda tu ještě není tak drsná, jižněji v okolí Oulu
jsme místy viděli vegetaci skromnější. Osídlení je řidší, domky stále výstavné jako kdekoliv
21
jinde ve Finsku. Na políčkách u usedlostí pěstují
brambory a obilí (ječmen), viděli jsme i cibuli.
Na
sever
jedeme
doslovně
přeloženou
„ledověmořskou cestou“ vybudovanou teprve
v roce 1928 (několik kilometrů jedeme po její
rekonstruované části), je užší než silnice na jihu,
místy nemá vyznačené krajnice, přesto její
kvalita odpovídá dobré okresní silnici u nás; má
značený střední pruh a je lemována četnými
jezery.
Vidíme
stále
stánky s laponskými
suvenýry a v přírodě prvního soba, který se
objevil nedaleko v lese a není turistickou atrakcí
jako jeho příbuzní ve skanzenech. Přejíždíme
rozvodí
Baltského
a
Severního
moře
a
zastavujeme se na nejvyšším místě naší cesty do Inari (asi 400 m n.m.), z něhož je vyhlídka
na tundru v tomto místě dosti skromnou (nízké keříky, pokřivené borovičky, ve vyšších
porostech ojediněle kvetoucí jeřáb; smrky v této zeměpisné šířce se již nevyskytují). Zato
komáři jsou vytrvalí, přestože jsme skoro na 69° severní šířky (tj. přibližně jako Murmansk);
obtěžují nás s dravostí přímo posedlou. V půl sedmé zastavujeme v kempu, který je přímo u
jezera a navíc má jako skoro každý ve Finsku saunu. Za stanování platíme 12 Fmk a za saunu
od 22. do 23. hod. 10 Fmk. Sauna je vybavena prostě – 2 palandy, kamna, kde se topí
březovím dřívím, kotel na horkou vodu, nádoba se studenou vodou a velká naběračka na
polévání
místo
sprchy.
Malá místnůstka je vedle
jako
odpočívárna
převlékárna.
Na
a
větší
ochlazení se jdeme ponořit
do jezera Inarinjarvi (1085
km2), posvátného jezera
Laponců. Je v něm krásné
písčité dno; písek na břehu
vypadá jako piliny, jsou to
však velká zrna žlutého
22
písku. Voda v jezeře je chladná (však jsme 300 km za polárním kruhem), ale prohřátí saunou
se přece můžeme ponořit. Na běžné koupání by to bylo jen pro otužilce. Počasí je přeháňkové,
ale to asi patří ke zdejšímu severskému podnebí. Na jezeře se rybaří až do půlnoci, která je
tady tak světlá asi jako naše podvečery. V půl třetí ráno nám do stanu praží slunce. Takže naše
obavy o nocování za polárním kruhem byly celkem pro dnešní noc zbytečné. Vybavili jsme se
do stanu i kožešinami ze sedadel z auta pod sebe přes nafukovací lehátka a navrch dekou.
Pobyt v kempinku byl velmi příjemný. Nocovali zde převážně Švédové a Finové, Francouzi a
Němci z Frankfurtu, kteří mají namířeno na Nordkap jako my.
Dnes ujeto 559 km, celkem 3034 km.
12.7. úterý - vyjíždíme v 9 hod. přes městečko Inari, za kterým se silnice ještě více zužuje,
místy je v rekonstrukci a po určitých úsecích jsou jakési „výhybky“ – předem označená místa
na rozšířené silnici pro předjíždění nebo vyhýbání se. Silnice je asfaltová asi 4 – 5 m široká.
Potkáváme v tomto kraji dost paradoxně vyhlížející těžké silniční stroje a dělníky
s vysílačkami. U laponského stánku u cesty provádíme výměnný obchod – za becherovku,
pivo a víno jednu sobí kůži v ceně 185 Fmk (zde jsme
měli výhodnější kurz a sice asi 1 Fmk = 1,30 Kčs místo
5,77 Kčs). Náhle vidíme po levé straně silnice kostel,
který nemáme v průvodci. Zastavujeme a jdeme si ho
prohlédnout. Podle prodávaných pohlednic s názvem
Utsjoki nás přepadá neblahá předtucha, že jedeme jinou
cestou než jsme plánovali. Proto tedy byla silnice o tolik
horší kvality než do Inari. Patrně již tam jsme špatně
odbočili a vzali kurz
více na sever. Za Utsjoki
nás tato mýlka již tolik
nemrzí; jedeme podél
krásné
Tana,
severské
která
opravdovým
řeky
je
rájem
rybářů.
23
Při
přechodu
finsko-norské
hranice
je
vzdálenost
do
Prahy již 3216
km; posouváme
ručičky hodinek
o hodinu zpět,
tzn. středoevropský čas, jsme asi 200 km od Murmanska,
který je však vůči nám jižněji. Před celnicí, která je stranou
od silnice zmírňujeme asi na 70 km/hod., celníka jsme ale
neviděli; službu tu určitě nemá těžkou. Že jsme v Norsku
jsme poznali okamžitě za hranicemi lepší kvalitou silnice.
Podél cesty se pasou ovce a krávy, několikrát musíme
zastavovat, abychom je nepřejeli. Přejíždíme asi 200 m
dlouhý ocelový most s táhly, který vede přes řeku Tana. Dozadu k východu vidíme rozsáhlé
údolí neevropských rozměrů, kolem se táhnou hřbety hnědozelených kopců s vystupujícími
skálami nad řekou, jejíž koryto je místy vyplněno písčitými jazyky, po kterých přichází pít
dobytek. Mělčiny řeky jsou okupovány po kolena ve vodě stojícími rybáři s udicemi, kraje
řeky lemují četné čluny, opravdu nádherná scenérie. V pozadí na norských kopcích vidíme
skvrny sněhu, krajina je poměrně hustě porostlá břízami, objevují se opět jalovce. Opouštíme
24
řeku Tana, která zde nedaleko ústí do Tanafjordu, jednoho ze čtyř největších zde na severu;
do tohoto fjordu máme nádherný průhled na vrcholky hor pokryté sněhem. Obědváme u
fjordu, do kterého přitéká potok. Ochutnáváme vodu slanou i sladkou ve společnosti
nedůvěřivých ovcí. Češi jsou zde mezi turisty asi vzácná výjimka. Banku žádnou nevidíme,
resp. je již zavřena, a tak nezbývá nic jiného než vyměnit peníze v hotelu, kde je poměrně
nevýhodný kurz 1 USD = 5 Nkr (místo 5,22) a tak za 1 Nkr platíme 4,39 Kčs. Pokračujeme
přes překrásné norské hory „Finmark“ k Laksefjordu a Porsangerfjordu, vidíme osady
Laponců (modernizovaných sněžnými skútry a zde
v kraji bez elektřiny dostupnou technikou, auta před
domky nevyjímaje – těžko říct, zda jsou to Laponci;
krojované a se stany vidíme jen jako atrakci při
stáncích se suvenýry). Obdivujeme strmý kaňon,
v jehož soutěsce mizí horská říčka. Všude se tu
rybaří, více na řekách než na jezerech; jsou tu
sněhová pole, jedeme i v jejich úrovni, ale níže jsou jen políčka. Zajímavostí je množství ovcí
při silnicích; zastavujeme, než se jehňata
napojí a pak důstojně i se svou ochránkyní
odcházejí stranou. K večeru přijíždíme zmoženi dojmy z překrásných hor do Lakselvu; počasí
je dobré, ale chladné a už začínáme pomalu věřit, že dosáhneme našeho cíle – nejsevernějšího
25
výběžku Evropy. Překrásná silnice podél fjordu, v tomto místě se zařezávajícího do pevniny
asi v délce 100 km, lemována strmými skalami ze zvětralých břidlic vypadajících jako
nakupené listy různobarevného papíru v obřím archivu. Laponci prodávající suvenýry, to vše
nás natolik vyčerpalo po zajímavé cestě přes hory a tundru, že dojíždíme dosti unaveni do
Repvágu, kde se stavíme do nespočetné fronty aut snad z celého světa, ale převážně ze
Západní Evropy, snažící se
dosáhnout
svého
nejsevernějšího cíle. Jsou tu
auta s označením I, F, SF, S,
D, NL, E, N, AUS, mnozí
mají na autech namalované
nápisy odkud kam a kolik
kilometrů jedou; to jsou
většinou auta kombi nebo
mikrobusy. Podle tzv. „Sobí
cesty“ jsme na odpočívadlech viděli odstavené přívěsy, na této zákrutovité cestě je to i
26
z důvodů bezpečnosti; všichni se stejnou cestou musí stejně vracet, budou mít bez přívěsů
trochu pohodlnější a rychlejší jízdu. Mnoho turistů tu kempuje, většinou na „divoko“ mezi
skalami nebo u vody, hodně jich rybaří, většinou Skandinávci. Projíždíme asi 2,5 km dlouhým
„tunelem“, neosvětleným, bez asfaltového povrchu, takže velké množství vody tekoucí ze
stropu na cestě vytváří blátivou čvachtanici kombinovanou s děrami. Navíc v tunelu nikoho
nepotkáváme, takže atmosféra působí dosti děsivě, jako v dolech, které snad nemají konce,
protože celou trasu projíždíme pomalou rychlostí. Navzdory opatrnosti jsme vyjeli z tunelu
s čerstvým blátivým postřikem. Ve frontě potkáváme manžele z Prahy a společně zjišťujeme,
že mnohem rychlejší a levnější cesta na Nordkap bude bez auta, pouze lodí a autobusem na
ostrově (fronta aut byla nejméně na půl dne čekání). Po večeři v autě nastupujeme ihned na
loď za 14 Nkr/osobu a po půl hodině plavby přistáváme v Honningsvágu, kde si prohlížíme
přístav (bude 23 hod.) a za soumraku fotografujeme; počasí nám asi přát nebude, nad
ostrovem se válí nízké mraky. V autobuse nemile zjišťujeme, že reklama v Repvágu je asi
hodně starého data (nebo úmyslné lákadlo), neboť v autobuse platíme za 36 km jízdy tam a
zpět dalších 40 Nkr/osobu; kdo by se tady už vracel, když cíl tolika turistů je už na dosah!
K pesimismu nám trochu dopomáhá i drobný déšť či mrholení hned jak vyjíždíme z hor.
Krajina tu má pochmurný ráz, hluboké údolí s jezery; z vegetace zbyly nízké traviny, mechy
27
a lišejníky rozeseté po skalách. Občas vidíme bochánky růžově kvetoucí prvosenky nejmenší.
Několikrát nám cestu křižuje stádo sobů, pasoucích se po neútěšně vypadajících planinách
mezi břidlicovou sutí. Konečně za drobného deště (spíše mlhy) dorážíme k Nordkapu. Místo
nevlídné přírody
vítá
teplo
suvenýry
nás
lidmi
a
přeplněný
kiosek, kde si kupujeme
za
turistickou cenu
pohlednice a nálepky a
jdeme se podívat na
300
m
vysokou
půlnoční
slunce.
Za
drátěným
plotem
nad
propastí
pohlížíme jen do houstnoucí
mlhy; chvílemi se zdá, že vidíme
dole
moře.
Prohlížíme
a
fotografujeme památník na cestu
krále Oskara II. a rádi se vracíme
do vyhřátého autobusu, kterým
absolvujeme zpáteční cestu do
přístavu a lodí za dalších 2 x 14
Nkr k autu. Je stále světlo,
pozorujeme četné ostrovy
a
srázy
fjordu.
Cestu
autobusem a lodí jsme
absolvovali ve společnosti
manželů
Hamrlíkových
z Prahy, o nichž jsme se
zmínili již dříve, kteří byli
na návštěvě u přátel ve
Švédsku a celou cestu až
28
na Nordkap absolvovali s nimi. Na Nordkapu stav 36574, tzn. 3556 km z Prahy (není
započtena cesta lodí po moři).
Dnes ujeto autem 522 km, celkem 3556 km.
13.7. středa – bez odpočinku se vydáváme na cestu k jihu, protože na truc začalo nádherně
svítit slunce. Je půl čtvrté ráno a slunce je již hodně vysoko. Ohlížíme se na pověstný
29
Nordkap, nad nímž je stále mrak. Cesta nás vede podle překrásných fjordů, navíc ozářených
sluncem. Silnice je skoro prázdná, vidíme jen rybáře, na které již v tuto časnou ranní hodinu
praží slunce. Míjíme laponské osady a zastavujeme před třemi po silnici se toulajícími soby.
U jezera vidíme pást se další a nedaleko silnice na nás z březového háje vykukuje sob
s obrovskými parohy; opravdu pěkný kousek. Když zastavujeme, otáčí se k nám „zády“ a
pomalu mizí v houští. Vidíme sobí stádo se pást přímo ve vesnici u příkopu, ovce podél cesty
už ani nepočítáme. Zastavujeme u nádherného fjordu, kde odpočíváme. Právě se vrátil starý
--rybář s úlovkem asi 10 pěkných ryb (asi od 1,5 do 3 kg), hned je vykosťuje, celou páteř
s hlavou a ocasem vyhazuje za sebe na pláž; sotva odejde, o „úklid“ se postarají rackové a
rvou se o kořist ještě ve vzduchu a sousta polykají v letu. Jako zajímavost lze uvést sušení
tresek na březích fjordů. Částečně vykostěné tresky bez hlav visí po dvou na sušácích,
připomínajících naše sněhové zátarasy. Mnohdy je nad nimi rozprostřena síť nebo drátěná
klec proti zlodějům – rackům. Podobně se suší tabákové listy na jihu Evropy.
Nádhernou velehorskou scenérií, lemující fjordy po obou březích, pokračujeme směrem
k jihu. Obědváme u horské řeky obklopeni zasněženými vršky kolem 1000 m n.m.. Míjíme
opět četné tábory Laponců v barevných krojích. Mají většinou již moderní stany, řidčeji bydlí
v typických stanech s tyčemi a ohništěm uprostřed.; vidíme však i jakési jurty tvaru kužele
z uplácané hlíny, porostlé travou a s dřevěnými dvířky. Prodávají se zde nejen kůže sobů, ale i
ovcí, krásně chundelaté a vybělené, připomínající vatu. Již v půl sedmé jsme se utábořili u
30
krásné horské řeky asi 80 km před Narvikem. Je tu kouzelné místo na stanování a tak tu jsou
s námi ještě Švédové a Finové. Po výborné večeři unaveni dojmy usínáme již před 10.
hodinou. Dnešním dnem jsme překonali polovinu této nádherné exkurze do Skandinávie a
také polovinu vzdálenosti máme za sebou, tzn. více jak 4000 km.
Ještě něco o Norsku: je 8x větší než Dánsko, obyvatel má 3,8 mil., hlavní město Oslo má 0,5
mil. obyvatel. Karel Čapek napsal o Norsku: „Je to dobrá země, celé Norsko i se svým
národem; a kdybych měl říci, co tam bylo špatného, vzpomněl bych si na komáry a částečnou
prohibici. Dobrá, tvrdá země dobráckých lidí; stateční lidé tu žijí tiše a způsobně v čistých
škatulkách uprostřed nejfantastičtějšího, monumentálního a někdy skoro neskutečného světa“.
Jsme tu 40 let po Čapkovi, ale s tímto hodnocením plně souhlasíme. Zvláště ta poslední slova
musíme potvrdit, neboť jsme se o tom zvláště včera a dnes celý den přesvědčovali –
fantastické hory, moře.
Dnes ujeto 635 km, celkem 4191 km.
14.7.
čtvrtek
–
vstáváme až v 8 hod.,
protože drobně prší. Po
malé
snídani
pokračujeme
do
Narviku
a
míjíme
druhé
s označením
V Narviku
obchodní
cestou
auto
CS.
prohlížíme
dům,
překládku švédské rudy
z Kiruny z vagónů
na lodě; dále nový
malý
kostelík.
Nakupujeme
potraviny, ovoce a
pohlednice (skoro
jediné suvenýry) a
pokračujeme
31
v cestě. Příjemné zjištění
následuje po 12 a 30 km
jízdy, kde oba plánované
trajekty jsou již nahrazeny
novými ocelovými mosty,
čímž šetříme valuty. Třetí a
čtvrtý na cestě do Mo i
Rana, kam máme dnes
namířeno, nelze nahradit a
za ně platíme 20.50 Nkr a
16.50 Nkr. Oba trajekty
však
nám
šetří
mnoho
kilometrů a tím také čas,
přestože poprvé čekáme 30
minut a po druhé 20 minut.
Organizace
nalodění
a
vylodění je však jako vždy
znamenitá. Nyní se blížíme k polárnímu kruhu ze severu a zjišťujeme, jak je vše relativní.
Když jsme dosáhli Rovaniemi ve Finsku, zdálo se nám, že jsme velice daleko od domova, až
na polárním kruhu. Nyní po absolvování 2000 km za polárním kruhem, někdy po špatných
cestách a krkolomných serpentinách, zdá se nám, že už jsme skoro doma, už na polárním
kruhu. Teprve pohled na mapu a ukazatel vzdáleností v Narviku nás vyvádí z tohoto omylu,
neboť na tabuli je např. vzdálenost do Vídně 3525 km, což je asi jako do Prahy. Pokračujeme
po lepší silnici s několika tunely, které jsou spoře osvětlené žárovkami. Vzpomínáme na
nádherné dálniční tunely v Taurách, po kterých zatím mohou Norové jen pošilhávat. Kvalita
silnic ze severu na polární kruh je zatím proměnlivá; prozatím řadíme Norsko z dosud
procestovaných států na poslední místo, tj. za Dány a Švédy, kteří od nás dostávají jedničku;
Finové dvojku, ČSSR asi dvě mínus, NDR trojku, Norové asi tři mínus. Zajímavostí je sušení
sena a to asi na 1,5 m vysokých tyčích postavených za sebou, spojených asi 4 řadami
napnutých drátů. Norové „věší“ trávu od spodní řady k horní, takže po loukách vidíme celé
řady takto vytvořených zelených plotů. Po usušení navijákem vytáhnou dráty a na zemi spadlé
seno odvážejí malými traktůrky s „podběráky“. Opouštíme fjordy a stále stoupáme do hor.
Nad námi vysoko vedou koleje s galeriemi proti sněhu a vidíme maličký vláček; skoro je to
z této dálky jako hračka pro děti. Silnice se vine v ostrých serpentinách vzhůru až dosáhne
32
trať a jde společně s ní. Příroda, před chvílí skoro jako u nás, se rázem změnila v nehostinnou
tundru; míjíme značku „pozor sobi“, která je slibuje v délce 25 km. Jsme naprosto šokováni,
když projíždíme nízko se táhnoucími mraky
a nedaleko vidíme souvisle zasněžené hory,
že by se zde dalo nádherně lyžovat.
Z vegetace zbyly jen nízké porosty, zmizely i
odolné
břízky.
Konečně
dosahujeme
polárního kruhu s nezbytnými lákadly pro
turisty v kiosku. Kupujeme suvenýry a rychle
ujíždíme z tohoto nehostinného místa, které
však mělo nedefinovatelnou atmosféru. Zjišťujeme, že za polárním kruhem jsme ujeli 1915
km, ale byly to kilometry zatím krajinově nejhezčí, i když silnice byly asi nejhorší. Naše cesta
však pokračuje stálým klesáním do daleko hezčího kraje směrem k Mo i Rana. Stanujeme u
velké řeky v údolí asi 1 km od hlavní silnice a tak je tu velký klid, relativně teplo a pohoda.
Dnes ujeto 474 km, celkem 4665 km.
15.7. pátek – oblačno, ale již od půl třetí ráno pražilo slunce d našeho stanu. Z průvodce se
dovídáme, že za polárním kruhem např. ječmen dozrává za 55-60 dní, právě díky tomuto
celodennímu světlu a slunci. Pokračujeme v cestě k jihu směrem na Trondheim. Zastavujeme
za Moisonem u nádherného vodopádu, míjíme spoustu jezer, nad nimiž jsou zasněžené vršky
hor, převážně ozářené sluncem. Vegetace místy opět přechází v tundru, v údolích však končí
senoseč, kvetou zde šeříky, které u nás odkvetly před dvěma měsíci. Silnice je velmi členitá a
úzká s velkým provozem v obou směrech (je pátek); přejíždíme několik úzkých mostů sotva
33
pro jedno auto. Povrch silnice však není nejhorší, stále asfaltový, se spoustou houpaček, až se
nám točí hlava. Horské loučky jsou v plném květu, je tu pozdní jaro. Zaznamenáváme první
průmysl v Norsku; jsou to cementárny a pily, drtírny kamene.
Doposud jsme od severu zaznamenali 4 auta s označením CS. Podél hlavní cesty je spousta
kempů s chatičkami, míjíme inzeráty volných pokojů k pronajmutí. Přesto snad převážná
většina turistů dává přednost pobytu ve volné přírodě; podle značek aut i národností to však
není motivováno financemi, ale spíše touhou po samotě a romantice, ke které je zde v Norsku
příležitostí opravdu dostatek. Silnice směrem k Trondheimu se místy zlepšuje, ale provozu
v obou směrech naprosto nevyhovuje; je příliš úzká a klikatá pro předjíždění, tvoří se na ní
dlouhé kolony aut, hlavně za přívěsy, kterých zde nejezdí málo. Zhušťuje se i průmysl,
vidíme opět plavení dřeva i na fjordech a četné pily, dále několik elektráren na řekách.
Trondheim je první evropsky vyhlížející
město po našich týdenních toulkách za
polárním kruhem; má zděné vícepatrové
domy, v centru; dřevěné už jsou převážně
jen rodinné domky na okrajích města.
Vidíme krásnou gotickou katedrálu, na
prohlídku je však již dnes pozdě. Navíc se
rozpršelo, takže město si prohlížíme pouze
z auta jako Američané.
Zajímavostí pozorovanou v celé Skandinávii
jsou turisté na kolech, s balíky zavazadel
vyrovnaných
na
nosičích;
vpředu
na
řídítkách mívají připevněný pultík s mapou,
34
aby ji během jízdy mohli sledovat. Viděli jsme zde na severu i cyklistu GB; tomu jsme
sportovní výkon ani nezáviděli, protože projet norské pobřeží je výkon i pro automobilistu.
Další pozoruhodností je putování celých výprav až na Nordkap, což je Mekka poutníků ve
Skandinávii. Přemožitelé nejsevernějšího cípku Evropy jsou na svůj výkon pyšní a tak nikdo
z nich si neopomene olepit auto různými nálepkami vztahujícími se k projeté trase včetně
polárního kruhu. I my jsme nezůstali pozadu a zakoupili dvě skromné nálepky. Další
kapitolou jsou přívěsy, na které si asi nejvíce potrpí Holanďané; mnozí mají na střeše i
televizní antény – ty přezdíváme na „televizáky“. Jinou ozdobou střech přívěsů nebo aut jsou
parohy sobů. Takový přívěs s parohy pak vypadá jako zmodernizovaná pojízdná hájovna.
Majitelům těchto trofejí jsme dali přezdívku „paroháči“. S ohledem na velikou frekvenci na
silnici a protože déšť ustal, raději zastavujeme u řeky při silnici, stavíme stan a vaříme večeři.
Po chvilce se k nám přidává rodinka z Polska, která cestuje opačným směrem a má v plánu se
vrátit domů dokonce přes SSSR (povolení však nemají).
Dnes ujeto 556 km, celkem 5221 km.
16.7. sobota – ráno v 7 hodin je oblačno až zataženo a drobně prší; je to nepříjemné pro
plánovaný přejezd nejvyššími horami. Přesto již v 8 hod. pokračujeme v cestě na jih přes
Dombas a Ottu údolím řeky Lágen. Ani ne po hodině jízdy se však obloha vyjasnila a ještě
před průjezdem horskými osadami zaplavenými turisty z celé Evropy je obloha modrá a tak
všechny horské velikány vidíme pod sněhem a ozářené sluncem; je to nádherná podívaná!
Vesničky mají typická dřevěná stavení, některé navíc věžičky jako u kostelíků. Zajímavostí
jsou nájezdy na půdy domů. Čím více stoupáme do hor, tím jsou silnice užší a tak jednou
musíme i zastavit, neboť se autobus střetl s gazíkem. Při prohlídce horských městeček
prohlížíme i jejich obchůdky, kde mimo jiné chutnáme speciální salám (asi ze sobího masa) a
nějaké „karbanátky“ z konzervy a k tomu zelí (ochutnávky jsou jen reklamní, tzn. zdarma).
Obědváme na sluncem ozářeném kopci asi ve výšce 1200 m n.m. a odpočíváme před cestou
do Bergenu. Silnička se plíží stále výš, nejdříve do 1400 m n.m. a nakonec sjíždí až k fjordu,
tj. k moři. S řízením je tu plno práce, někdy jde o milimetry, nesčetněkrát musíme zastavit,
abychom se vyhnuli protijedoucím autům. Pohled na horské velikány kolem 2500 m n.m.
s čepicemi modravých ledovců a bílého ve slunci se třpytícího sněhu, na desítky jezer,
vodopády a kaskády nám dal nezapomenutelný zážitek, kterému se snad mohl přiblížit jen
pohled na Kvaenangenfjord na severu Norska. Navíc počasí nám opravdu přálo, takový den tu
může být snad jeden za celý rok; téměř celou cestu přes hory byla obloha jako vymetená. O
něco výše než přijedeme k vlastnímu fjordu jedeme podle velikého jezera, ze kterého se
35
soutěskou řítí do údolí nádherné kaskády, největší, jaké jsme zde doposud viděli. V horách
jsme míjeli zase spoustu ovcí, koz a krav, mnohdy jsme jimi měli zatarasenou cestu. Jak jsme
viděli, chov dobytka je zde mimo turistického ruchu hlavní zdroj obživy obyvatelstva. Pokud
se věnují zemědělství, vyžaduje to zde mnoho práce se zavlažováním, protože políčka ve
stráních i pastviny jsou v tuto roční dobu již úplně vyprahlé. Přesto řeky i potoky tekoucí
z hor jsou stále plné
vody
díky
sněhu
a
ledovcům. Z Helly do
Vangsnes musíme opět
přes moře lodí za 16.50
Nkr. Vzdálenost asi 3
km trvá 15 minut a 30
minut
na
trajekt
čekáme. Cesta od moře
směrem
na
Voss
pokračuje znovu stoupáním do výšky 1000 m a opět
vidíme
nádherné
vrcholky
se
zasněženými
„čepicemi“ osvícené zapadajícím sluncem. Bylo by
tu hezké místo na stanování, ale raději projíždíme
kopce a klesáme ostrými serpentinami (vlásenkami)
dolů, kde nacházíme hezké místo na louce u potoka a lesa. A ještě zmínka o jídle; je výborné
každý den, ale dnešní mi chutnalo fantasticky, asi jako ty norské hory. Jitka už ukončila sběr
rostlin a lišejníků, kterých jen za polárním kruhem nasbírala více jak 50 druhů; všechny
budou přílohou našeho deníčku zrovna jako statistika o nákladech, ujetých kilometrech denně
a v kterých zemích, spotřeba benzinu a jeho „láce“ atd.
Dnes ujeto 479 km, celkem 5700 km.
17.7. neděle – počasí opět jako včera, že tomu ani věřit nechceme, tzn. teplo, modrá obloha –
„havaj“! Máme již více jak půl dne najeto dopředu a tak odpočíváme u řeky a připravujeme se
teoreticky na druhé největší norské město Bergen. Z průvodce zjišťujeme, že má 120 000
obyvatel a s předměstím 200 000. Překrásnými horami po úzké, ale velmi klikaté silničce
vedoucí později nad fjordy a velice frekventované, se zastávkou na oběd u jezera, přijíždíme
36
do starého hanzovního města Bergenu. Sluníčko nám stále přeje, ale od moře vane silný
studený vítr. Kostely jsou otevřené
jen na bohoslužby; obhlížíme je
proto jen zvenčí. Zajímavá je
požární zbrojnice, kterou jsme si
nejprve spletli s radnicí, která stojí
v těsné blízkosti. Zatímco zbrojnice
je výstavná červená budova s věží,
radnice
z roku
jednoduchý
1558
domek.
je
malý
Malebnými
uličkami přicházíme na nábřeží, kde se nachází
jedna z nejstarších a nejzachovalejších staveb
Bergenu, nyní hanzovní muzeum, zařízené ve
stylu 16. st.. Stavba je dřevěná a její vnitřní
vybavení nám dává obraz o životě tehdejších
obchodníků v hanzovním městě. Zajímavé jsou
hanzovní knihy a postele se dvířky, jakési
„králíkárny“ po
dvou nad sebou;
tam byli na noc zavíráni učedníci,
aby se netoulali nebo neutekli.
37
Po tzv. Německém nábřeží přicházíme kolem zavřeného kostela sv. Marie z 1. poloviny 12.
st. k Rosenkrantzově věži, která byla v roce 1560 vybudována jako reprezentační obytné
sídlo. V několika patrech jsou zde nezařízené místnosti, protože budova je znovu obnovena po
explozi v roce 1944, kdy v areálu vybuchlo
muniční skladiště a poškodilo nejen tuto
historickou památku, ale i přilehlý Hákonův sál
z poloviny 13. st., který sloužil při královských
slavnostech.
Rosenkrantzova
věž
nám
připomněla trochu Karlštejn, Hákonův sál zase
reprezentační místnosti na Hradčanech, ovšem
nikoliv stavitelským slohem, ale svou rozlohou
a významem. Z věže se nám naskytl krásný
pohled na Bergen obklopený sedmi pahorky. Na
jeden z nich vede zubačka až k vyhlídkové
restauraci. Okolo přístavu s velkými rybářskými
loděmi
se
dostáváme
do
čtvrti
malých
dřevěných domečků, které jsou na sebe nalepené
jako vlaštovčí hnízda. Některé už volají po demolici, v jiných se za krajkovými záclonkami
bydlí a těch je většina. Nakonec procházíme ještě kolem budovy university a
přírodovědeckého
muzea a
loučíme se s Bergenem, ve
kterém na vzdory učebnicím,
které tvrdí, že zde prší 365 dní
v roce, dnes nám ani nekáplo.
Odjíždíme
směrem
ke
Kvandalu,
odkud
se
přeplavíme
Kinsarviku,
přes
fjord
do
odkud
pokračujeme směrem na Oslo.
Trajekt překonává asi 10 km
vzdálenost k protějšímu břehu
fjordu, čekáme na něj asi 45 minut; plavba trvá 30 minut a platíme 36,50 Nkr. Ve frontě se
k nám hlásí další Češi z Prahy, kteří jsou zde na návštěvě u jedné staré dámy a podnikli výlet
38
do Bergenu. Kempujeme v přírodě a přes začínající drobné mrholení jsme spokojeni
s průběhem dne a sladce usínáme.
Dnes ujeto 320 km, celkem 6020 km.
18.7. pondělí – je zataženo, ale od východu se nad horami mraky protrhávají a zdá se, že bude
jako vždy hezky. Přestože v noci několikrát sprchlo, cítíme oteplení a tak jsme definitivně
odložili prošívané větrovky. Vyjíždíme již po 8. hod. a v půl deváté už nás hřeje slunce.
Jedeme kolem krásného Eidfjordu a na vrcholcích okolních hor se ještě válí mraky. Provoz po
ránu je ještě relativně slabý; je to
částečně dáno i tím, že auta se na tento
břeh musí přeplavit trajektem a tím už
mají oproti nám, i kdyby vyjeli
současně, hodinu zpoždění. Norské
silnice zde v jižním Norsku mají jednu
zvláštnost a sice na tyčích vysokých
2,5 – 3 m jsou připevněny plechové
patníky s odrazovými sklíčky. V zimě
tu bývá tolik sněhu, že jsou pak
v úrovni vozovky. Kolem silnice vidíme po celý rok připravené sněhové pluhy natřené na
žluto, se zvednutými křídly vypadají jako velké vosy. Další raritou je místní chléb, který je
zcela neslaný a bez chuti. Jeden typ jsme dokonce koupili s ovesnými vločkami a ten měl
chuť neslaných otrub. Zato máslo tu prodávají obvykle solené. Ve Finsku jsme zase kupovali
chléb
s příměsí
něco
na
vánočky.
s paštikou
sirupu,
způsob
naší
V kombinaci
nebo
jiným
slaným jídlem to bylo dost
drastické a dalo se to jíst
pouze
s máslem
a
džemem.
Po malé zastávce v Geilu,
vysokohorském středisku
se sjezdovkami, sjíždíme
do Honefossu, městečka položeného u velikého jezera. Na norské poměry pohodlnou silnicí
39
přijíždíme již ve 4 hod. do hlavního města Osla, které nás opravdu mile překvapilo. Je to třetí
největší město Skandinávie po Kodani a Stockholmu; má sice jen 55 000 obyvatel, ale jednu
z největších rozloh mezi evropskými velkoměsty, 40 x 20 km. Centrum města leží na vnějším
konci Oslofjordu, který se zařezává do pevniny 80 km hluboko. Námořní přístav umožňuje
spojení s Anglií, Dánskem a Německem. Celkem rychle jsme objevili kempink na kopci
Ekebergu, což je obdoba našeho Petřína, odkud je krásný výhled. Po večeři se vydáváme na
obhlídku města, jehož centrum je odtud vzdáleno autem asi 5 minut díky dokonalé silniční
síti. Prohlížíme si přístav, radnici s dvěma věžemi; na jedné z nich je umístěná zvonková hra.
Dále je to divadlo, Dóm, Parlament a hlavně mnoho výkladních skříní superobchodů i
obchůdků, lákajících hospůdek, hospod, vináren, vinárniček, restaurantů, bister a pouličních
stánků, pro nás však cenami naprosto nedostupnými, neboť 1 Nkr platíme 4,35 Kčs! místo
odpovídajících 0,80 Kčs. Vždyť jen poplatek za šatnu v pivnici je 2 Nkr! Co bychom tam
platili za pivo? (nejsme však ochuzeni, neboť plzeňské si stále ještě vezeme sebou z Prahy).
Ceny v restauraci se pohybují okolo 25 Nkr za jídlo; např. vídeňský řízek s rajčatovým
salátem. Zmrzlina v restauraci 8 Nkr, u stánku na ulici rohlík s párkem a hořčicí 5,50 Nkr,
zmrzlina na ulici 3 Nkr. Poplatek za kempink pro 2 osoby 21 Nkr, pohlednice 1,25 Nkr,
známka 1,30 Nkr. Dobrý zedník vydělá za hodinu práce 30 Nkr. Restaurace ve městě byly
poloprázdné, zato pivnice s tancem, kde se schází mládež, téměř obsazené. Interiéry, které
jsme mohli vidět, byly na vysoké úrovni a každý z nich velice originální; ať už to byly haly
obchodních domů, bank nebo restauranty.
Kempink, ve kterém jsme ubytováni, je snad největší, který jsme kdy na svých cestách viděli.
Je to malé město samo o sobě. Odhadujeme zde asi 1000 aut, z nich skoro každé druhé má
luxusní přívěs, takže náš stan se zde téměř ztrácí. Přívěsy jsou vybavené luxusní kuchyňskou
linkou, propan butanovým sporákem; jsou připojené na síť, mnohé mají televizory, ledničky a
jiné vymoženosti, bez kterých si zde
z domovů
zhýčkaní
„turisté“
nedovedou svoji dovolenou představit.
Např. náš soused ze Švýcar má stan
jako středně velkou chatu, cca 4 x 6 m.
Naproti tomu jsme viděli i několik
opravdových
turistů
s ruksaky
na
zádech nebo cyklistů.
Dnes ujeto 371 km, celkem 6391 km.
40
19.7. úterý - Oslo, je zataženo s přeháňkami a tak ke cti přijdou poprvé i deštníky při
prohlídce Frognerova parku s Vigelandovou obří skulpturou. Vidíme též 118 m vysokou
vyhlídkovou věž nad městem a skokanský stadion
Holmenkolmen. Jedeme na poloostrov Bygdoj, kde
navštěvujeme muzeum Kon-Tiki, v němž je vystaven
vor vyrobený po indiánském
způsobu z balzových kmenů
svázaných provazy, na němž
přeplaval Thor Heyerdahl se
svými pěti druhy v roce 1947 Tichý oceán z Peru do Polynésie;
celkem urazili 8000 km. Na poloostrově je mimo norského
skanzenu, vikingských lodí a námořního muzea ještě expozice
polární lodi „Fram“, na které v letech 1893 – 1896 badatel Fridtjof
Nansens podnikl cestu k severnímu pólu. Druhou polární expedici
na této lodi vedl Otto Sverdrup, který objevil další oblasti severně od Ameriky. Třetí výpravu
podnikl Roald Amudsens na jižní pól v letech 1910 – 1912.
41
Po malém obědě se vracíme do města,
kde si prohlížíme pevnost Akerhus ze
14. st., hradby a nádvoří; protože se
opět vyjasnilo a praží slunce, dáváme
přednost prohlídce zvenčí. Na hradbách
je hezká procházka s výhledem na
přístav
a
město.
Líbí
se
nám
pochodující voják na stráži v černém
klobouku s peřím, neboť je to dlouhán
kolem 2 m – inu královská garda! Po
prohlídce hradu jdeme na malý nákup do města, kde nás skoro šokuje prodavačka při prodeji
banánů tím, že od nich okrajuje tvrdé stopky, aby nám nezvětšovaly váhu. Přitom jsme si
banány vybrali sami a vůbec nás nenapadlo něco takového žádat; chtěli jsme je pouze zvážit a
opatřit cenovkou pro pokladnu. Prodavačka je vložila do sáčku, přelepila cenovkou a sáček
opatřila uzávěrem z umělé hmoty. Kultura zdejšího prodeje je pro nás naprosto nedostižitelná.
Všechny druhy chleba, pečiva, skoro všechno ovoce zabalené předem. Navečer odjíždíme do
přístavu Larvik, kde se bez rezervace dostáváme na loď do Dánska. Je to opravdu štěstí, jinak
bychom museli čekat do rána a plout až do odpoledne. Cesta touto lodí „Viking III.“ nás stojí
pro auto 120 Nkr, jízdenky pro nás jsme měli už z Prahy za 2 x 486 Kčs. Vzdálenost 210 km
překoná loď za 8 hod., zato se ale pořádně
houpeme
jako
na
lochnesce.
Máme
momentálně obavy, že těžko doplujeme
(Amundsen by si asi vystoupil, protože by to
pro něho bylo příliš velké riziko, jsme si
říkali). Loď není vybavená jako Svea Corona
ze Stockholmu do Helsink; za kratší cestu
42
však platíme více a tak si myslíme, že je to za ty
vlny. Z Osla jsme použili 40 km nové dálnice, za
což byla taxa 3 Nkr a to nám narušilo plán tak, že
jsme museli měnit dánské peníze, abychom
zaplatili jízdenku. Opouštíme severní Evropu a
vracíme se do střední a tak krátké zhodnocení.
Všechny země byly zajímavé a hezké, ale přece
jenom jedna z nich vyniká a to dost výrazně
v přírodních krásách nad všechny ostatní –
Norsko. Je to překrásná země, země nádherných
hor, jezer a moře, překrásných fjordů. Je dobré, že jsme právě této zemi věnovali plných 8 dní
(tak málo) a 3353 km. Dnes odpouštíme Norům jejich ještě nekvalitní úzké silnice, neboť jich
„díky“ fjordům musí mít velmi mnoho, protože např. mořskou úžinu o šířce jen 2 km je nutno
objet po silnicích zaříznutých ve strmých skalách v délce 30 – 50 km. Věříme, že do Norska
a hlavně do norských hor se vrátíme co nejdříve. Bohužel mi to trvalo 32 let.
Dnes ujeto 178 km, celkem 6569 km.
20.7.
středa
–
přistáváme
ve
Frederikshavenu v Dánsku již před 7
hod.. V noci jsme odpočívali v autě a
nutno říci, že k
ránu se moře
„umoudřilo“ a tak jsme se i trochu
vyspali. V Alborgu nás přivítala letní
bouřka a tak vyčkáváme v autě; měníme peníze a
rozvažujeme nad uplynulou cestou. Vzhledem
k počasí neuděláme výlet po západním pobřeží
Jutlandského poloostrova, ale pojedeme dálnicí
na Hamburk. Na oběd zastavujeme na pěkné
lesní cestě, kde na sluníčku odpočíváme. Za chvíli je zde mezinárodní společnost, jak je to tu
hezké; Němci, Dánové a Holanďané – všichni využívají krásné přírody k odpočinku, U nich
je únik do přírody velkou módou, v našem případě je to nutnost; pokud je ale hezky, je
43
zastávka u lesa, zvláště v tak čistém a pěkně udržovaném prostředí jak to vidíme zde, opravdu
zážitek. Oblast jižně od Alborgu, kterou
nyní projíždíme, je typická stavbami
z režného
zdiva,
na
zemědělských
usedlostech nebo na chalupách si místy
ještě potrpí na doškové střechy krásně
udržované
se
zajímavými
dřevěnými
„držáky“ na hřebeni. Všude kolem kam
dohlédneme se pasou buď krávy nebo
koně, vidíme i poníky. Kolem domků opět jen živé ploty,
které jsou po Dánsku všude a pořádek, všude a ve všem,
upravené továrny i jejich okolí, bez smetišť a skládek;
většinou se na první pohled nepozná co se tam vyrábí. Ve
městě Vejle odbočujeme doprava na Givskud, kam
přijíždíme asi po 20 km vedlejší silnicí. Koná se zde na
severu Evropy první safari, založené v roce 1971. Autem
projíždíme velkou oborou, kde se volně pohybují antilopy,
zebry, osli, lamy, divoká prasata, jeleni, pštrosi, ve velké
ohradě pak sedm slonů indických, dále buvoli, velbloudi, vše utříděno podle původu.
Nakonec projíždíme drátěnou ochrannou
klecí ke lvům, což je zde největší atrakce.
Samotný velký výběh mají opice, do
kterého
jezdí
pomalovaný
bíločernými
traktor
se
pruhy
zasklenými
vagónky s turisty, kteří sedí uvnitř, zato
podnikavější opice se vozí na střeše a
dělají tak svoje malé safari nad hlavami
diváků. Jinak
opět stánky s jídlem, zmrzlinou, kiosky se suvenýry, restaurace
s kavárnou, zkrátka byznys. Vstupenka pro dospělého v sezóně
stojí 16 Dkr, vyjížďka k opicím další 4 Dkr. Přestože je všední
den, je nabito. Naše vyjížďka trvala cca 1,5 hod.. Opět se tu sjela
celá západní Evropa, vedli Němci a domácí Dánové. Po této malé
zajížďce pokračujeme k hranicím NSR, kde jako jediní ve frontě podstupujeme prohlídku
44
pasů, vše ale vyřízeno za 2 minuty, přestože celník měl
potíže s objevením našich víz v potištěném pase. Po
nádherné dálnici pokračujeme směrem na Hamburk a 100
km před tímto městem táboříme v hezkém vřesovišti, kde
v dokonalém klidu spíme 10 hodin!
Dnes ujeto 457 km, celkem 7026 km.
21.7. čtvrtek – podle časového programu dnes rozvrženého na hodiny snídáme na velkém
odpočívadle u benzinové pumpy, která byla na úrovni služeb motorestu v Průhonicích; je tu
perfektní sociální zařízení s odpočívárnou a sprchami pro dálkové řidiče, místnost s boxy na
převlékání a mytí nemluvňat, za 10 feniků v automatu vypadne mýdlo a papírový ručník nebo
toaletní papír či jiné potřeby (ve Skandinávii toto vše zdarma). Zvlášť je bistro, kde jsou
automaty na potraviny; dále je pult, kde prodávají teplá jídla a to již nyní v 8 hod. ráno.
Přijíždíme do Hamburku, kde nás šokuje záplava aut a halových garáží. Parkujeme na zákazu
stání, protože všude je plno. Téměř
všechen čas věnujeme nákupům,
což
je v množství
vystaveného
zboží velice únavné; navíc si
nemůžeme dovolit většinou právě
to, co by se nám líbilo. Obědváme
za hustého deště v autě, které nám
teď po 3 týdny bylo domovem a
splňovalo všechny představy o
pohodlném cestování; ještě by mělo
být vybaveno teplou sprchou. Za střídavého počasí odjíždíme směrem na Berlín k hranicím
NDR. Cestou nás ještě vyprovokuje jeden supermarket k zastávce, nakonec z toho jsou dva a
nelitujeme; byly nabité zbožím ještě více než v Hamburku a ceny lákavější. Navštěvujeme
navíc tzv. americké patro, kde se prodává velice zajímavé zboží, dokonce i spací pytle
americké armády. Opět nás šokuje řeznictví, kde velice pečlivě opracované maso si můžete
koupit v jakémkoliv druhu včetně našich úzkoprofilových ledvinek, jater a bifteků. Jsou zde
však relativně vysoké ceny, neboť nejlepší maso stálo až 40 DM za kg. Pro zajímavost ceny
jiných potravin: mléko 1 litr 0,65 DM, máslo 1/4 kg 1,95 DM, olejovky 0,58 DM, šunka 1 kg
35 DM, vejce 1 ks 0,22 DM, banány 1 kg 1,38 DM, jablka 1 kg 0,80 DM, pomeranče 1 kg
0,40 DM, rajčata 1 kg 1,60 DM.
45
Německo musíme bez nadsázky hodnotit jako výkladní skříň Evropy; jeho pořádek, úpravnost
a čistotu nemůžeme současným tempem vývoje vůbec nikdy dostihnout.
Další kapitolu naší cesty otvíráme na hranicích NDR, kde se pomalým tempem probíjíme
barierou sedmi!!! závor; měníme poukázku na odebrané marky z Warnemunde. Sledujeme
v jiné ohradě cestující do západního Berlína, kterým jde odbavení přece jenom trochu
rychleji; dále řadu kamionů touto cestou zásobujících západní Berlín. My stojíme za Němci
jedoucími asi na návštěvu k příbuzným do Postupimi a jejich prohlídka nám připomíná naši
na Cínovci; jsou jim zabaveny noviny. My projíždíme celkem hladce, zajímají je pouze
prospekty, které jsme nashromáždili během cesty. Celou proceduru jsme zvládli za 40 minut.
Do západního Německa tady vůbec Němci z NDR nejezdí; nepotkali jsme za celou naši cestu
ani jedno auto. Tato celnice nám
připomíná včerejší safari, protože tam
se do lvího výběhu jelo dvojitou klecí
a tady jich bylo ještě více a dokonce i
s elektrickým proudem – asi jsou si
lidé
nebezpečnější.
Ludvigslustu
Za
tankujeme
hranicemi
benzin;
stojíme v řadě, kde se bere jakýsi
„tuzexový“ benzin, tj. jen za tvrdé
marky. Obsluha tam jde rychle, neboť mají 4 stojany. Musíme přejet do druhé řady, kde my
s východní měnou + domácí trabanti se tísníme u jednoho stojanu s mizernou obsluhou. Tady
jsme si připadali silně pokořeni a uraženi (občané „druhého řádu“). Cestou si však tuto
výjimku z demokracie vysvětlujeme, když vidíme perfektně vybavené odpočívadlo pouze pro
projíždějící do západního Berlína. Benzinové pumpy s názvem Intertank byly pro ně a to
dokonce s celonočním provozem. Zastavujeme už pozdě večer několik kilometrů před
Berlínem v hezkém borovém háji, kde naposledy táboříme a těšíme se už na domov, nejvíce
však na syny Pavla a Štěpána. Po více jak 3 týdnech konečně poznáváme co je to stmívat se,
neboť jinak jsme chodili spát a vstávali za plného světla. Celou noc je na nedaleké silnici
provoz těžkých kamionů nepřetržitě zásobujících západní Berlín. Po dlouhé době slyšíme
vojenskou střelbu (armáda má asi noční cvičení) a slyšíme a vidíme vojenská letadla. Za celou
cestu Skandinávií jsme pouze jedenkrát viděli vojsko ve Finsku. Zde již za hranicemi jsme
potkávali sovětská vojenská auta.
Dnes ujeto 318 km, celkem 7344 km.
46
22.7. pátek – vstáváme brzy, nemůžeme už skoro dospat před cestou domů. Pokračujeme
„zásobovací cestou“ směrem na západní Berlín, pak odbočujeme na berlínský okruh přes
Postupim, kterou projíždíme a jsme zdrceni; vypadá to tu
jako několik dní po válce; fasády otlučené, výmoly
v silnici, lidé stojí v dlouhých frontách před masnami a
prodejnami pečiva. Kolem zámečku Sanssousi jedeme na
dálnici, která vede do Drážďan. Těchto 12 km se nám zdá nekonečných jak špatná je zde
cesta. Po dálnici ujíždíme do centra Drážďan, kde jsme měli v úmyslu něco nakoupit.
Opouštíme však brzy nákupní středisko
Centrum, kde se mluví více česky než
německy a atmosféra i sortiment zde
připomíná naši Bílou labuť před deseti
léty. Jdeme na oběd do mořského grilu,
kde si musíme vystát 25 minutovou
frontu na místa. Ale pak sledujeme od
barového pultu zručnou mladou kuchařku
jak nám připravuje obrovské porce z filé,
pomfritů, okurek, zelí, salátu, sýru a
paprik; s předkrmem a pivem vše za 16 M = 50 Kčs. Jídlo bylo na německé poměry chutné a
bylo ho dostatek (Jitka říká „kotel“).
Odjíždíme zmoženi k Cínovci po velmi špatné silnici s hustým provozem (je plná letní
sezóna) a již ve 2 hod. odpoledne jsme na přechodu (stav 40694). Po 20ti minutovém čekání
před německou celnicí, bleskovém odbavení od NDR a 10ti minutovém odbavení na naší
celnici vyrážíme k Praze (na hranici kontrolují pouze dva kufry a zajímají je hlavně
tiskoviny). Do Prahy přijíždíme v 16.15 hod. na Skalku, kde vykládáme věci z auta a již
47
v 17.30 hod. vykoupaní odjíždíme za dětmi v obavách, zda nás ještě poznají (mají 2 a 3,5
roků). 135 km vzdálenost do Ostřetína v silném provozu jsme zvládli v bleskovém čase 1,35
hod. Mladší Štěpán ležící už v postýlce se nás zprvu trochu bojí, ale za 3 minuty se s námi
vítá zrovna jako starší Pavel a jsme všichni rádi, že jsme se ve zdraví setkali.
Bylo to vše báječné, těžko to můžeme někdy opakovat, ale do Norska se chceme ještě někdy
podívat. Viděli jsme velký kus světa a mnoho zajímavého, k čemuž přispěla výborná příprava,
bezporuchový chod auta, stálé světlo, dobrá strava a pohoda po celou cestu. Výborné bylo, že
jsme jeli samostatně a nebyli na nikoho vázáni. Výborný stav našich kluků a jejich opálená
tělíčka ještě umocnily celkový úspěch skandinávského zájezdu. Nakonec znovu děkujeme
sestrám a rodičům, kteří 22 dní pečovali o Pavla a Štěpána.
V Praze 24.7.1977
Jitka a Ivan
Přílohou jsou některé statistické údaje o nákladech, spotřebě benzinu apod.
Vybírám jen to nejzajímavější:
1/ K plánu cesty jsem prostudoval 21 knih z Universitní knihovny a řadu prospektů z
jednotlivých ambasád.
2/ Na devíti trajektech jsme ujeli 800 km, autobusem 72 km
3/ Za benzín jsme utratili 5212 Kčs (611 litrů)
4/ Celkem ujeli autem, lodí a autobusem 8789 km
5/ náklady na dopravu 9 265 Kčs
6/ Celkové náklady na cestu 14 377 Kčs.
K tomuto deníku patří ještě album fotografií, diapozitivy a hlavně
malý herbář, který
zpracovala Jitka.
Vznikl z okamžitého nápadu, inspirovaného pohledem na překrásně rozkvetlé louky
Skandinávie. Obsahuje asi 50 druhů kvetoucích rostlin a několik druhů mechů a lišejníků,
nejhojněji se vyskytujících v oblasti za polárním kruhem, podél naší cesty Finskem a Norskem.
V Jičíně 28. až 31.ledna 2010 pro své přátele opsal
Ivan
Jitka dodala fotky a úpravu. Zachovala typ a velikost písma psacího stroje i formát deníku A4.
Jitka Press
Jičín
Copyright © Jitka 2010
48